%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/151.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Psancem</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Farseer kniha 7</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>234223a2-426c-4240-b699-5908ca2df19f</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>FARSEER</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>PSANCEM</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE FARSEER:</p><empty-line /><p>Book 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ASSASSIN</strong><strong>´S QUEST</strong></p>

<p>Volume 2</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1997</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Thomas Thiemayer / via Thomas Schlűck Agency - 2002</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2002</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2002</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>512</strong><strong>-</strong><strong>X</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MOUNTAIN </strong><strong>KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MOŘE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Island</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>Fal</strong><strong>s</strong><strong>e Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near Islands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Fo</strong><strong>rge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy</p>

<p> <strong><emphasis>1 Námezdní burza</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Otroctví má v Chalcedských státech tradici a je ze značné </emphasis><emphasis>části srdcem tamní ek</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nomie. Chalceďané tvrdí, že hlavním </emphasis><emphasis>zdrojem otrocké síly jsou vězni zajatí ve válce. Avšak znač</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ná část otroků, kteří utíkají do Šesti vévodství, vypráví pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>běhy o tom, jak byli zajati při pirátských nájezdech proti je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jich rodným zemím. Oficiální stanovisko Chalcedu zní, že k takovým nájezdům nedochází, leč Chalced rovněž oficiál</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně pop</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>rá, že by zavíral oči před piráty operujícími z Trade Islands. Obě tvrzení si tak nahr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vají do ruky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otroctví nebylo v Šesti vévodstvích nikdy obecně přija</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to. Mnohé z dřívějších hr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ničních konfliktů mezi Shoaksem a Chalcedskými státy měly spíše co do činění s pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>blémem </emphasis><emphasis>otroctví než s vlastními pohraničními liniemi. Rodiny v Sho</emphasis><emphasis>aksu se odmítaly smířit s tím, že by vojáci zranění či zaja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí ve válce měli být po celý zbytek živ</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ta drženi jako otroci. </emphasis><emphasis>Když Shoaks v nějaké bitvě prohrálo, takřka vzápětí násle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>doval zběsilý útok proti Chalcedským státům, aby byli za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chráněni ti, kteří v první bitvě padli nepř</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>teli do rukou. Tím</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hle způsobem Shoaks získalo do vlastnictví mnohá území,</emphasis><emphasis>která si dříve nárokovaly Chalcedské státy. Mír mezi těmito </emphasis><emphasis>dvěma regiony je vždycky nejistý. Chalced ustavičné vznáší </emphasis><emphasis>stížnosti, že lidé z Shoaksu nejen ukrývají zbě</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>lé otroky, ale </emphasis><emphasis>povzbuzují k úniku též ostatní. Žádný vládce Šesti vévodství tuto skutečnost nikdy nepopřel.</emphasis></p>

<p>Nyní jsem celým svým bytím dychtil dostat se k Veritymu, jenž se nacházel kdesi za Horským královstvím. Napřed jsem však musel projít přes celé území Farrow. Nečekal mě snadný úkol. Zatímco region podél Vinné řeky je poměrně přívětivý, čím dále člověk putuje od Vinné řeky, tím je okol­ní krajina vyprahlejší. Rozlohy orné půdy zde ustupují roz­sáhlým lánům osetým lnem a konopím, ale za nimi se táh­nou nesmírně rozlehlé a neobydlené prostory. Vnitrozemí vévodství Farrow, ač ne zrovna poušť, je jedna rovinatá, vy­prahlá krajina, kterou využívají pouze kočovné kmeny, jež tudy ženou svá stáda na cestě za pící. Ale i ony toho zane­chávají, když „zelené časy" roku skončí, aby se shromáždi­ly v dočasných vesnicích podél řek či poblíž napajedel. Ve dnech, jež následovaly po mém útěku z Tradefordu, jsem si kladl otázku, proč se král Wielder vůbec obtěžoval podma­nit si Farrow, nemluvě o tom, že z něj učinil jedno z Šesti vévodství. Věděl jsem, že se musím odpoutat od Vinné řeky a zamířit na jihozápad k městu Blue Lake, dostat se přes roz­lehlé jezero a pak pokračovat podél Studené řeky až k úpa­tí hor. Nebyla to však cesta pro samotného člověka. A bez Nighteyese jsem byl přesně to.</p>

<p>Ve vnitrozemí se nevyskytují žádná větší města, ačkoliv jsou zde jakási zárodečná městečka, která po celý rok vegetují poblíž některého z pramenů, jež jsou nahodile roztroušeny ve vnitrozemí. Většina z nich přežívá díky kupeckým karavanám, jejichž trasy vedou okolo. Neboť lidé od Mod­rého jezera a Vinné řeky mezi sebou udržují čilé obchodní styky, a toutéž cestou putuje zboží, ač pomalu, od horského lidu do Šesti vévodství. Bylo mi jasné, že se musím připojit k jedné z těchto karavan. Jenomže co je jasné, není vždycky snadné.</p>

<p>Když jsem nedávno vcházel do města Tradefordu, vypa­dal jsem jako ten nejubožejší z žebráků, jakého si lze před­stavit. Opustil jsem ho vybraně oblečený, na jednom z nej­lepších zvířat, jaká se kdy na Buckkeepu zrodila. Ale chvíli poté, co jsem se rozloučil s Arrowem, na mne začala dolé­hat tíživost mé situace. Měl jsem na sobě oděv, který jsem ukradl, a svoje kožené boty, svůj opasek a měšec, nůž a meč, k tomu ještě prsten a medailon na řetěze. V měšci už jsem neměl ani vindru, ačkoliv obsahoval nástroje na rozděláni ohně, kamenný brousek a pěknou sbírku jedů.</p>

<p>Vlci nejsou určeni k tomu, aby lovili sami. Tohle mi jed­nou řekl Nighteyes, a dřív než den skončil, byl jsem nucen uznat moudrost jeho výroku. Mé jídlo toho dne sestávalo z kořenů rýžovité lilie a trochy ořechů, které si nějaká ve­verka hromadila v až příliš nápadné skrýši. Byl bych si rád pochutnal na veverce, která mi seděla nad hlavou a láteřila, když jsem jí úkryt vybíral, ale neměl jsem prostředky na to, abych své přání proměnil ve skutečnost. A tak zatímco jsem kamenem roztloukal ořechy, uvědomil jsem si, jak mé iluze o sobě samém jedna po druhé odumřely.</p>

<p>Věřil jsem, že jsem soběstačný a chytrý chlapík. Byl jsem pyšný na své schopnosti úkladného vraha, rovněž jsem hlu­boce věřil, že, i když nejsem s to dostatečně ovládnout své vlohy k Umění, má magická síla se snadno vyrovná komu­koli z Galenovy koterie. Jenomže stačilo odejmout mi štědrost krále Shrewda a lovecké schopnosti mého vlčího druha, odepřít mi Chadeovy tajné informace a intrikánské schop­nosti, jakož i Verityho vedení ve věci Umění, a tu jsem spat­řil muže v ukradených šatech, jak strádá kdesi na půli cesty mezi Buckkeepem a horami, jen s mizivými vyhlídkami na to, že se dostane blíže k některé z těchto lokalit.</p>

<p>Ačkoli tyto myšlenky byly sdostatek bezútěšné, ani ná­hodou nezmírňovaly naléhavost Verityho sugesce. <emphasis>Pojď za mnou. </emphasis>Měl snad v úmyslu vypálit mi ta slova do mysli tím­to příkazem? O tom jsem pochyboval. Myslím, že mu šlo jen o to, aby mi zabránil zabít Regala, a tudíž i sebe. A přes­to jsem nyní žil pod tlakem, jenž jitřil mé nitro jako hrot za­píchnutého šípu. Rovněž můj spánek se nakazil úzkostí, tak­že se mi často zdálo, jak jdu za Veritym. Ne že bych se vzdal svého záměru zabít Regala; snad dvanáctkrát za den jsem v mysli strojil úklady a vynalézal způsoby, jak bych se vrá­til do Tradefordu a dostal se mu na kobylku z nečekaného úhlu. Ale všechny tyto plány začínaly výhradou: „Až se do­stanu za Veritym." Připadalo mi prostě nemyslitelné, že by něco mohlo mít vyšší prioritu.</p>

<p>Několik hladových dní proti proudu řeky od Tradefordu leží město jménem Landing. Ačkoliv není zas tak velké ja­ko Tradeford, je to slušně osídlená plocha. Vyrábí se tam spousta kvalitní kůže nejen z kravských usní, ale i z tuhé vepřoviny houfně pěstovaných haragarů. Další klíčové od­větví zde tvoří hrnčířství, jehož nádherné výrobky se zho­tovují z bílého slinu, který se těží z břehů lemujících řeku. Hodně věcí, které by se jinde vyráběly ze dřeva či skla nebo kovu, se v Landingu vyrábí z kůže či hlíny. Nejen boty a ru­kavice, ale i klobouky a ostatní kusy oděvu jsou zde kožené, stejně jako křesla a dokonce stříšky a stěny stánků na tržiš­tích. Ve výkladech obchodů jsem viděl mísy a svícny, ba i vědra vyrobená z nádherně glazované keramiky; to vše by­lo popsáno či pomalováno stovkami stylů a barev.</p>

<p>Nakonec jsem našel také malý bazar, kde člověk mohl prodat, cokoli měl na prodej, a nikdo se ho na nic moc ne­vyptával. Směnil jsem svůj nádherný oděv za volné kalhoty a pracovní halenu a k tomu ještě pár punčoch. Byl bych udě­lal lepší obchod, ale ten muž ukázal na několik zahnědlých skvrnek na manžetách, které by podle něj nešly dolů. A ka­maše byly moc vytahané, jak mi špatně seděly. Mohl by je vyprat, ale přesto si nebyl jist, zda pak získají svůj původní tvar... Vzdal jsem to a spokojil se s koupí, kterou jsem udě­lal. Aspoň to byl oděv, který na sobě neměl vrah prchající z paláce krále Regala.</p>

<p>V obchodě o kus dál na téže ulici jsem se rozloučil s prs­tenem, medailonem a řetězem výměnou za sedm stříbrňáků a sedm měďáků. Neblížilo se to sice poplatku za cestovné, abych se mohl připojit ke karavaně putující do hor, ale by­la to nejlepší nabídka oproti předchozím šesti. Malá buclatá žena, která je ode mě koupila, se bázlivě natáhla a zatáhla mě lehce za rukáv, když už jsem se otáčel k odchodu.</p>

<p>„Neptala bych se, sire, kdybych neviděla, že jste v zoufa­lé situaci," spustila váhavě. „A tak vás snažně prosím, ne­berte si moji nabídku jako urážku."</p>

<p>„Jakou?" zeptal jsem se. Čekal jsem, že ode mě bude chtít odkoupit meč. Už předtím jsem se však rozhodl, že se s ním nerozloučím. Nezískal bych za něj tolik peněz, aby mi stálo za to chodit beze zbraně.</p>

<p>Plaše ukázala na mé ucho. „Vaše náušnice svobodného občana. Mám jistého zákazníka, který takové rarity sbírá. Jsem přesvědčena, že tato je od Butranského klanu. Nemám pravdu?" Ptala se tak váhavě, jako by čekala, že mohu kaž­dým okamžikem propadnout zuřivosti.</p>

<p> „To nevím," řekl jsem jí popravdě. „Byl to dárek od jed­noho přítele. Není to věc, se kterou bych se rozloučil za tro­chu stříbra."</p>

<p>Lišácky se usmála a náhle nabyla větší jistotu. „Och, já přece vím, že mluvíme o zlaťácích za takovou věc. Neurá­žela bych vás nabídkou ve stříbrňácích."</p>

<p>„Zlaťáky?" zeptal jsem se nevěřícně. Pozvedl jsem ruku a dotkl se tretky ve svém uchu. „Za tohle?"</p>

<p>„Ovšemže," přisvědčila bez okolků v domnění, že o na­bídce uvažuji. „Vidím, že je to mistrovské dílo. Taková je pověst Butranského klanu. A je to vzácnost ještě z jednoho důvodu. Butranský klan uděluje svobodu otrokům, ale jen zřídka. To se ví i tak daleko od Chalcedu. Jakmile jednou muž či žena nosí butranské tetování, pak..."</p>

<p>Stačilo velmi málo a zabředla se mnou do dlouhé poučné debaty o chalcedském obchodě s otroky, o tetování otroků a prstenech svobodných občanů. Brzy vyšlo najevo, že chce Burrichovu náušnici nikoli pro nějakého zákazníka, ale pro sebe. Měla předka, který jako otrok získal svobodu. Stále vlastnila prsten svobodného občana, který mu darovali jeho bývalí majitelé jako viditelné znamení toho, že již není ot­rok. Vlastnictví takové náušnice, jež se správně shoduje se symbolem posledního klanu vytetovaném na otrokově líci, je jediný způsob, jak se bývalý otrok může svobodně pohy­bovat po Chalcedu, o opuštění země nemluvě. Pokud byly s otrokem problémy, lze to snadno poznat podle počtu teto­vání na tváři, jež vypovídá o sledu vlastníků. Taková „ma­pa" na tváři byla typická pro otroka, který byl prodáván po celém území Chalcedu, pro buřiče, jenž se nehodil nikam než na galéru nebo práci v dole. Přiměla mě, abych si náuš­nici sundal a pořádně se na ni podíval, na jakost řetízkového stříbra, jež utvářelo síť, v níž byl zachycen kámen, z něhož se s konečnou platností vyklubal safír. „Vidíte," vysvět­lovala, „otrok musí nejen získat svobodu, ale do té doby si musí u svého pána vydělat i na takovou náušnici. Protože bez ní jeho svoboda není nic než jen prodloužená uzda. Ne­může nikam jít, aniž by ho nestavěly kontroly, nemůže při­jmout žádnou svobodnou práci bez písemného souhlasu bý­valého vlastníka. Bývalý vlastník už není více zodpovědný za jeho potravu či přístřeší, ale bývalý otrok nemá žádnou takovou svobodu vůči svému bývalému majiteli."</p>

<p>Bez váhání mi nabídla tři zlatky. Bylo to víc než poplatek za karavanu; mohl bych si koupit koně, dobrého koně, a ne­jenom že se připojit ke karavaně, ale cestovat za ten obnos v náležitém pohodlí. Raději jsem její obchod opustil dříve, než se mě pokusila zviklat vyšší nabídkou. Za měďák jsem si koupil bochník hrubého chleba a posadil se poblíž doků, abych se najedl. Hodně věcí mě přivádělo v úžas. Náušnice nejspíš patřila Burrichově babičce. Zmiňoval se o tom, že byla otrokyní, ale že se od toho života osvobodila. Přemýš­lel jsem, co pro něho asi náušnice znamenala, že ji daroval mému otci, a co znamenala pro mého otce, že si ji ponechal. Věděla Patience něco z toho, když mi ji předávala?</p>

<p>Jsem jenom člověk. Její nabídka ve zlaťácích mě uváděla v pokušení. Uvažoval jsem, že kdyby Burrich věděl, v jaké jsem situaci, řekl by mi, abych šel a prodal ji, že můj život a bezpečí jsou pro něj cennější než stříbrná náušnice se safírem. Mohl bych si pořídit koně, vyrazit do hor a najít Verityho, a umlčet to ustavičné hlodání jeho sugestivního povelu v mé mysli; bylo to jako svěděni, jež jsem si nemohl poškrábat.</p>

<p>Hleděl jsem přes řeku do dáli a konečně se zamyslel nad nesmírnou cestou, jež byla přede mnou. Odsud musím putovat takřka přes poušť, abych se dostal do Blue Lake. Neměl jsem tušeni, jak se dostanu přes Modré jezero samotné. Na druhé straně, mezi horskými úpatími, se vinuly lesní stezky vzhůru do drsných oblastí Horského království. Musím jít do hlavního města Jhaampe a nějak získat kopii mapy, kterou používal Verity. Vycházela ze starých spisů z jhaampské knihovny; snad byl originál stále tam. Jedině ta by mě mohla zavést k Veritymu kamsi na neznámé území za Horským královstvím. Budu potřebovat každičkou minci a veškeré prostředky, které se mi podaří získat.</p>

<p>Ale navzdory tomu všemu jsem se rozhodl, že si náušnici ponechám. Ne kvůli tomu, co znamenala pro Burriche, ale pro to, jakého významu nabyla pro mě. Bylo to mé poslední fyzické pojítko s minulostí, s tím, kým jsem dříve býval, s mužem, který mě vychoval, ba i s otcem, který ji kdysi nosil. Bylo podivně těžké přimět se k tomu, o čem jsem věděl, že je to moudré. Zvedl jsem ruku a povolil malinkou pojistku, jež držela náušnici v uchu. Stále jsem měl u sebe ústřižky hedvábí, upomínku na mé přestrojení, a do toho nejmenšího jsem náušnici zabalil a vložil si ji do měšce u opasku,</p>

<p>Ta překupnice o ni jevila až příliš velký zájem a moc dobře si všimla jejího provedení. Kdyby se Regal rozhodl vyslat za mnou pátrače, náušnice by byla jednou z možností, jak mě popsat.</p>

<p>Potom jsem se procházel městem, naslouchal řečem lidí a snažil se zjistit vše, co jsem potřeboval vědět, ovšem bez kladení otázek. Okouněl jsem na tržišti a nečinně bloumal od stánku ke stánku. Vyčlenil jsem si štědrou sumu čtyř měďáků a utratil je za zdánlivě exotický přepych: sáček s bylinkami do čaje, sušené ovoce, zrcátko, malý kotlík na vaření a hrnek. U několika stánků s bylinami jsem se vyptával na  elfí kůru, ale buďto ji neznali, nebo ji znali pod jiným názvem běžným ve Farrow. Říkal jsem si, že to nevadí, poněvadž jsem nepředpokládal, že mi bude zapotřebí jejích povzbudivých účinků. Jen jsem doufal, že mám pravdu. Místo toho jsem si zakoupil jakási pochybná semínka, prý od sluneční sukýnky, o nichž jsem byl ujištěn, že probudí člověka k plné bdělosti, ať je unavený sebevíc.</p>

<p>Jedna hadrářka mně za další dva měďáky dovolila pro­zkoumat náklad své káry. Našel jsem značně páchnoucí, ale použitelný plášť a nějaké kamaše, které slibovaly, že budou stejnou měrou svědivé jako teplé. Zbylé ústřižky žlutého hedvábí jsem s ní směnil za šátek a ona mi za mnoha ško­dolibých poznámek ukázala, jak si ho uvazovat kolem hla­vy. Udělal jsem to jako předtím a svinul si plášť do rance, kam jsem zabalil i další věci, a pak jsem se vydal směrem na jatka ve východní části města.</p>

<p>S takovým puchem, jaký jsem poznal tam, jsem se dosud nikdy nesetkal. Byly tam ohrady, jedna vedle druhé, plné zvířat, učiněné hory hnoje, pach krve a vnitřností od jateč­ních kůlen a drsný zápach z koželužských kreditů. A jako by nápor na můj nos nestačil, vzduch byl rovněž naplněn ře­vem dobytka, kvičením haragarů, bzučením masařek a po­křiky lidí ženoucích zvířata z ohrady do ohrady nebo je vlekoucích na jatka. Ačkoliv jsem se obrnil, jak to jenom šlo, nedokázal jsem se distancovat od slepého utrpení a zděšení čekajících zvířat. Neměly jasné ponětí o tom, co je čeká, ale pach čerstvé krve a řev ostatních zvířat v některých z nich probouzely hrůzu, jež se vyrovnala mým pocitům, když jsem ležel natažený na podlaze hladomorny. Přesto jsem tam mu­sel být, protože právě zde trasy karavan končily a v někte­rých případech i začínaly. Lidé, kteří sem přihnali zvířata na prodej, se s největší pravděpodobností budou vracet zpátky. Většina bude kupovat další zboží, které povezou, aby nejeli naprázdno. Doufal jsem, že u někoho z nich se mi podaří získat nějakou práci, takže se dostanu do karavany putující alespoň k Modrému jezeru</p>

<p>Ale záhy jsem zjistil, že podobné naděje nechovám sám. V prostoru mezi dvěma krčmami, zrovna naproti jatečním ohradám, se nacházela námezdní burza pro lůzu. Někteří li­dé tady shromáždění byli pastevci, kteří přihnali od Blue Lake své stádo, zdrželi se v Landingu, aby utratili výdělek, a nyní, bez peněz a daleko od domova, hledali způsob, jak se dostat zpátky. Pro některé z nich to byl ustálený životní styl honáků dobytka Bylo tam rovněž několik mladíků, kte­ří zjevně prahli po dobrodružství a cestování a hledali šanci zařídit se sami pro sebe. A byli tam také ti, kteří evidentně patřili k městské spodině, lidé, kteří nemohli sehnat žádnou stálou práci či neměli povahu na to, aby žili na jednom mís­tě moc dlouho Dost dobře jsem nezapadal do žádné z těch­to skupin, ale skončil jsem v řadě mezi honáky</p>

<p>Má historka zněla, že mi nedávno zemřela matka a odká­zala své majetky mé starší sestře, která pro mě neměla vyu­žití A tak jsem se vydal na cestu ke svému strýci, který žil za Modrým jezerem, ale došly mi peníze, ještě než jsem se dostal sem. Ne, nebyl jsem předtím honákem, ale byli jsme dost zámožní, abychom měli koně, dobytek a ovce, a já znal základy jejich obhospodařování, a jak někteří říkali, „měl jsem svůj způsob" zacházení s němými tvářemi</p>

<p>Toho dne mě nenajali Vzali jen několik lidí a většina pak nocovala přímo na místě, kde jsme po celý den stáli. Přišel mezi nás pekařův učeň s miskou zbytků pečiva a já se roz­loučil s dalším měďákem, který jsem dal za protáhlý bochník tmavého chleba posetého semínky Podělil jsem se o něj se statným chlapíkem, jemuž zpod šátku čouhaly světlé vla­sy a padaly mu do tváře Creece mi na oplátku nabídl trochu sušeného masa, doušek toho nejotřesnějšího vína, jaké jsem kdy okusil, a pěknou várku klepů. Byl to nepředstavitelný mluvka, jeden z těch lidí, kteří ke každému tématu zaujmou nanejvýš krajní postoj a se svými druhy nevedou rozhovory, ale spíše hádky. Jelikož já sám jsem měl jenom málo co ří­ci, Creece k nám brzy přitáhl ostatní lidi do svárlivé debaty o současné politice ve Farrow Kdosi zažehl ohýnek, spíše kvůli světlu než teplu, a mezi lidmi tu kolovalo několik láh­ví Já si lehl naznak, pod hlavu jsem si dal ranec místo polš­táře a předstíral jsem, že podřimuji, zatímco jsem naslou­chal.</p>

<p>Žádná zmínka o rudých lodích, ani slovo o válce, která zuřila podél pobřeží. Náhle mi došlo, jak moc se těmto li­dem musí protivit odvody daní na vojska k ochraně pobřeží, jež nikdy ani neviděli, na bitevní lodě, které se plavily oce­ánem, který si ani neuměli představit. Vyprahlé pláně mezi Landingem a Blue Lake, to byl jejich oceán, a tito honáci byli námořníci, kteří ho brázdili. Šest vévodství nebylo svou povahou šest územních regionů spojených v jeden celek, ale byly královstvím jedině proto, že silná dynastie panovníků je všechna obehnala společnou hranicí a prohlásila je za krá­lovství Kdyby všechna pobřežní vévodství padla do rukou rudých lodí, těmto lidem by to moc neříkalo. Pořád by tu byl dobytek, který museli nahánět, odporné víno k pití, pořád by měli svou trávu a řeku a prašné ulice. Nevyhnutelně jsem si musel položit otázku, jaké jsme měli právo nutit tyto lidi, aby přispívali na válku tak daleko od svých domovů. Tilth a Farrow byly vojensky podrobeny a potom připojeny k vévodstvím, nepřišli za námi, aby žádali o vojenskou ochranu či obchodní výhody Ne že by se jim nebylo dařilo, když by­li osvobozeni od všech těch místních dobytkářů a získali ne­nasytné odbytiště pro své hovězí, kůži a lana. Kolik plachtoviny, kolik cívek dobrého konopného lana asi prodali, než se stali součástí Šesti vévodství? Ale přesto se zdálo, že se to zas tak moc nevyplácelo.</p>

<p>Už mě ty názory začínaly hodně unavovat. Jejich debata se ustavičně točila okolo stížností na zákaz obchodu s hora­ly. Už jsem se propadal do spánku, když tu mé uši zachytily slova „Poďobaný muž". Otevřel jsem oči a mírně pozvedl hlavu.</p>

<p>Kdosi se o něm zmínil v tradiční souvislosti jakožto po­slu pohromy, a posměšně dodal, že Hencilovy ovce ho asi viděly všechny, protože mu chcípaly v ohradě dříve, než je ten nešťastník stačil prodat. Zamračil jsem se při pomyšlení na chorobu v tak těsné blízkosti, avšak další muž se zasmál a řekl, že král Regal vyhlásil, že spatřit Poďobaného muže už neznačí smůlu, ale to největší dobrodiní, jaké může člově­ka potkat. „Kdybych toho starého žebráka uviděl, nezbledl bych a neutekl, ale čapnul bych ho a odvlekl rovnou ke krá­li. Vypsal nabídku sto zlaťáků pro každého, kdo mu dokáže z Bucku přivést Poďobaného muže."</p>

<p>„To bylo padesát, jenom padesát zlaťáků, a ne sto," pře­rušil ho jízlivě Creece. Mezitím se znovu napil z láhve. „Co je to za povídačku, sto zlaťáků za šedivého starce!"</p>

<p>„Ne, je to sto zlatých jenom za něj, a dalších sto za vlko­dlaka, jenž mu jde v patách. Dnes odpoledne jsem to znovu slyšel vyvolávat. Vplížili se do králova paláce v Tradefordu a s pomocí zvířecí magie usmrtili několik jeho strážných. Měli rozsápaná hrdla, aby se vlk mohl napít krve. Právě po něm nyní nejvíc pasou. Je prý oblečený jako pán, povídali, má prsten a náhrdelník a stříbrnou tretku v uchu. Ve vlasech má bílý pruh po nějakém dřívějším střetu s naším králem a ve tváři jizvu a zlomený nos následkem téhož. Jo, a pěk­nou sečnou ránu po meči na paži, jak ho král vyučil tento­krát."</p>

<p>Pár mužů přitom polohlasně zamumlalo obdivem. I já se musel obdivovat Regalově nestydatosti, s jakou to tvrdil, za­tímco jsem otočil hlavu a zabořil tvář do rance, předstíraje spánek. Klábosení pokračovalo:</p>

<p>„Vypadá to, že má v krvi Moudrost, no ano, a je schopen proměnit se ve vlka, kdykoliv ho ozáří měsíc. Přes den spí a v noci slídí, tak je to. Říká se, že je to kletba proti králi, dí­lo té cizácké královny, kterou vyhnal z Bucku za to, že chtě­la uzmout korunu. Poďobaný muž, povídá se, je napůl duch, vyčarovaný z těla starého krále Shrewda její horalskou ma­gií, a putuje po všech cestách a ulicích, kdekoli v Šesti vévodstvích, a kamkoliv zavítá, přináší nemoc, a má tvář jako sám starý král."</p>

<p>„Nesmysl, pitomost," řekl znechuceně Creece. Znovu si zavdal. Jenže některým z hloučku se tato divoká povídačka zalíbila a naklonili se blíže k vypravěči, šeptem se dožadu­jíce, aby pokračoval.</p>

<p>„Inu, tak jsem si to vyslechl," pravil muž. „Že Poďobaný muž je napůl duchem krále Shrewda a že nepozná klid, do­kud i horská královna, která ho otrávila, nebude v hrobě."</p>

<p>„A když je Poďobaný muž Shrewdův přízrak, tak proč za něj král Regal nabízí odměnu sto zlatých?" zeptal se jízlivě Creece.</p>

<p>„Ne jeho přízrak. Ale způli jeho duch. Ukradl králi půlku ducha, když umíral, a král Shrewd nepozná klid, dokud ne­bude Poďobaný muž mrtev, aby se králův duch mohl zase spojit. A někteří říkají," tu ještě více ztlumil hlas, „že Bastard nebyl důkladně usmrcen, že teď znovu chodí světem jako vlkodlak. On a Poďobaný muž se chtějí pomstít králi Regalovi, aby svrhli trůn, který si Bastard nemůže uzurpovat. Byl totiž spolčen s královnou Vixen, že si ho vezme za muže a krále, jakmile se vypořádají se Shrewdem."</p>

<p>Byla to noc na takové báchorky přímo stvořená. Mohutný oranžový měsíc zvolna plul nízko na obloze, zatímco vítr k nám přinášel žalostné bučení a dupání dobytka v ohra­dách, promísené s pachem hnijící krve a vyčiněných usní. Povrch měsíce čas od času zastínily plující potrhané mraky. Při vypravěčových slovech mne mrazilo v zádech, nejspíš z jiného důvodu, než by si myslel. Pořád jsem čekal, že do mě někdo šťouchne nohou nebo vykřikne: „Hej, podíváme se na něho trochu blíž." Nikdo to neudělal. Tón vypravěčo­va hlasu je sváděl spíše k tomu, aby pátrali po vlčích očích v přítmí noci, a ne po znaveném dělníkovi spícím v jejich středu. Nicméně srdce v hrudi se mi rozbušilo, když jsem se ohlédl ve svých stopách. Krejčí, u něhož jsem si vyměnil ša­ty, ten popis jistě pozná. Možná i žena, které ode mě chtěla tu náušnici. Ba i ta stará hadrářka, která mi pomohla uvázat šátek kolem hlavy. Někdo možná nebude chtít předstoupit, někdo se možná raději vyhne styku s královskými strážemi. Avšak někteří by to udělat mohli. Měl bych se raději zařídit tak, jako by se to chystali udělat všichni.</p>

<p>Vypravěč poté svoji báchorku ještě přikrášlil, když mlu­vil o nekalých Kettrickeniných ambicích a o tom, jak slehla se mnou, aby počala dítě, jehož bychom mohli využít, aby­chom uchvátili trůn. Když mluvil o Kettricken, v jeho hlase bylo znát opovržení, a nikdo se jeho slovům nepoškleboval. Ba i Creece po mém boku souhlasně mlčel, jako kdyby se o těch bizarních pletichách obecně vědělo. Mé nejhorší oba­vy se jen potvrdily, když Creece znenadání promluvil:</p>

<p>„Ty tady mluvíš, jako kdyby to všechno byla novina, ale všichni přece vědí, že její břicho nemá na svědomí Verity, ale ten Bastard načpělý Moudrostí. Kdyby Regal tu horskou děvku nebyl vyhnal, nakonec bychom v následnické linii mě­li někoho jako prince Piebalda."</p>

<p>Následovalo hluboké souhlasné mručení. Zavřel jsem oči a znovu zalehl, jako by mě to už nudilo, přičemž jsem dou­fal, že má nehybnost a spuštěná víčka zakryjí zuřivost, kte­rá mě hrozila pohltit. Rukou jsem si pevněji utáhl šátek na vlasech. Co mohl mít Regal v úmyslu, že nechal rozhlásit tak ohavné pomluvy? Najisto jsem totiž věděl, že tento druh jedu musí pocházet od něho. Leč nebyl jsem si natolik jist svým hlasem, abych vznášel nějaké dotazy, ani jsem nechtěl působit dojmem, že nevím nic o tom, co bylo očividně všem známo. A tak jsem jen tiše ležel a s dychtivým zájmem na­slouchal. Vyvodil jsem, že každý zde ví o tom, že Kettricken se mezitím vrátila do hor. Zanícené pohrdání, které pro ni měli, mi naznačilo, že je to poměrně čerstvá novina. Ta­ké se mumlalo cosi o tom, že uzavření horských průsmyků pro počestné obchodníky z Tilthu a Farrow je dílem té „hor­ské čarodějnice". Jeden muž si dokonce troufl říci, že když je nyní obchod s pobřežím zastaven, horalé v tom vidí šan­ci odříznout Farrow a Tilth a přinutit je, aby přistoupily na jejich podmínky, jinak pozbudou všechny obchodní trasy. Další člověk vzápětí barvitě vylíčil, jak jedna obyčejná ka­ravana v doprovodu mužů ze Šesti vévodství v Regalových vlastních barvách byla od horské hranice vrácena nazpět.</p>

<p>Mně ty řeči zněly evidentně hloupě. Horalé přece potře­bovali obchodovat s Farrow a Tilthem. Obilí bylo pro hor­ský lid důležitější než dříví a kožešiny z hor pro tyto oby­vatele nížin. Právě volný obchodní styk se otevřeně uváděl jako důvod sňatku Kettricken a Verityho. I kdyby Kettricken byla uprchlá zpátky do hor, znal jsem ji dost dobře na to, abych si byl jist, že by nepodpořila žádné přerušení ob­chodu mezi jejím lidem a Šesti vévodstvími. K oběma sku­pinám ji vázalo silné pouto, dychtivá touha být Sacrifíce ve službách všech. Jestli existoval zákaz obchodování, jak jsem slyšel, nepochyboval jsem o tom, že jeho původcem je Regal. Ale muži okolo mě reptali proti horské čarodějnici a je­jí pomstě vůči králi.</p>

<p>Nepodněcoval snad Regal k válce s horaly? Nesnažil se tam vyslat ozbrojené oddíly pod pláštíkem eskorty počest­ných obchodníků? Byl to pošetilý nápad. Kdysi dávno byl můj otec vyslán do hor, aby s nimi formálně vymezil hra­nice a sjednal obchodní smlouvy, čímž ukončil dlouhé ro­ky pohraničních šarvátek a nájezdů. Tyto roky bojů poučily krále Shrewda, že nikdo nemá šanci uchvátit a udržet průsmyky Horského království silou. Bezděčně jsem tu myš­lenku rozvíjel dále. Právě Regal byl tím, kdo navrhl Kettricken jako nevěstu pro Verityho. Odvedl všechnu dvořanskou práci, když se o ni ucházel namísto bratra. A potom, když se přiblížil čas svatby, pokusil se Verityho zabít, aby z prin­cezny mohl učinit vlastní nevěstu. Nevyšlo mu to a jeho úklady a plány byly odhaleny jen nemnoha lidem. Šance zís­kat princeznu Kettricken za ženu a nádavkem vše, co s ní souviselo, jako třeba horskou korunu, kterou by zdědila, mu proklouzla mezi prsty. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem kdysi vyslechl mezi Regalem a proradným Galenem. Podle všeho se domnívali, že Tilth a Farrow budou nejlé­pe zabezpečeny, kdyby dokázali ovládnout horské hřebe­ny a průsmyky, které měli v zádech. Nehodlal nyní Regal uchvátit silou to, co kdysi doufal získat sňatkem? Nemyslel si snad, že se mu podaří zburcovat tak silnou zášť vůči Kettricken, aby jeho stoupenci uvěřili, že vedou spravedlivou válku, že jde o trestnou výpravu proti horské čarodějnici, která drží v ruce klíč k obchodním trasám?</p>

<p>Regal, přemítal jsem, je schopen uvěřit všemu, čemu vě­řit chce. Zabředlý do divokých pitek, hlavu obestřenou kuřidlem, ano, nepochyboval jsem, že nyní svým divokým báchorkám věří. Sto zlatých za Chadea a dalších sto za mě. Sám jsem věděl, co jsem v poslední době napáchal, abych si zasloužil takovou cenu za svou hlavu, avšak dychtivě jsem toužil vědět, co asi zosnoval Chade. Za všechny ty roky, co jsem strávil s Chadem, vždycky pracoval v anonymitě a uta­jení. Stále sice neměl jméno, ale jeho poďobaná kůže a po­dobnost s jeho nevlastním bratrem už byly známy. To zna­menalo, že někde byl někým viděn. Doufal jsem, že dnešní noci je na tom dobře a v bezpečí, ať je kdekoli. Jedna moje část zatoužila vrátit se zpátky, vrátit se do Bucku a najít ho. Jako bych mu zrovna já mohl nějak zajistit bezpečí.</p>

<p>Pojď za mnou.</p>

<p>Bez ohledu na to, co jsem toužil dělat, bez ohledu na to, co jsem cítil, jsem najisto věděl, že nejprve půjdu za Veritym. Sliboval jsem si to stále dokola, až se mi posléze po­dařilo upadnout do ostražité dřímoty. Snil jsem, ale byly to mdlé sny, stěží dotčené Uměním, pohyblivé a proměnlivé, jakoby vydané napospas podzimním větrům. Má mysl jako by zachytila a smísila dohromady myšlenky snad na všech­ny osoby, které jsem postrádal. Zdálo se mi o Chadeovi, jak popíjí čaj s Patience a Lacey. Měl na sobě roucho z rudé­ho hedvábí, zdobené hvězdnými motivy a střižené ve velmi starém stylu, šarmantně se přes šálek usmíval na obě ženy a vnášel smích i do očí Patience, ačkoli jinak vypadala po­divně usouzená a znavená. Pak se mi zdálo o Molly, kterak vykukuje ze dveří chalupy, zatímco Burrich stál venku, při­tahoval si ve větru kabát a říkal jí, ať se nebojí, že nebude dlouho pryč a že všechny těžší úkoly mohou počkat, až se vrátí, že by se měla držet uvnitř a dbát jedině o sebe. Zdálo se mi dokonce o Celerity, že nalezla skrýš v bájných Ledo­vých jeskyních Hladového ledovce v Bearnsu a tam se ukrý­vala s vojsky, které ještě dokázala dát dohromady, a s mnoha svými lidmi, které válka s nájezdníky připravila o domo­vy. Zdálo se mi, že opatrovala Faith, která ležela v horeč­kách a s hnisající ranou v břiše po zásahu šípem. Nakonec jsem snil o šaškovi, jehož bílá tvář nabyla barvu slonoviny; seděl před krbem a zíral do plamenů. V jeho tváři už se nezračila žádná naděje a já cítil, že se nacházím v plamenech a hledím mu hluboko do očí. Kdesi nablízku, ale ne moc, bezútěšně plakala Kettricken. Sny v mé mysli poté odezně­ly, a pak jsem snil o vlcích, jak loví a loví, štvou do úmoru jelena, ale byli to divocí vlci, a byl-li mezi nimi můj vlk, pat­řil k nim a ke mně již více ne.</p>

<p>Probudil jsem se s bolestí hlavy a strmitou šíjí od kame­ne, na němž jsem spal. Slunce na obzoru se teprve začínalo prodírat na nebesa, avšak já přesto vstal, šel jsem ke studni a nabral si vodu, abych se umyl a abych jí vypil, co se do mě vejde. Burrich mi kdysi řekl, že pití velkého množství vody je dobrý způsob, jak ošálit hlad. Byla to teorie, kterou jsem toho dne hodlal vyzkoušet. Naostřil jsem si nůž, že se oho­lím, ale pak jsem to zavrhl. Raději si co nejrychleji nechám zarůst jizvu vousy. Zdráhavě jsem se podrbal v hrubém po­rostu, který mi již lezl na nervy. Vrátil jsem se na místo, kde ostatní ještě spali.</p>

<p>Zrovna se začínali vrtět, když se objevil zavalitý mužík a zavřeštěl, že najme muže, jenž by mu pomohl přehnat ovce z jedné ohrady do druhé. Byla to jen práce na ráno, pokud vůbec, a většina mužů kroutila hlavami, protože chtěli zůstat na svých místech, kde mohli být najati jakožto honáci na ces­tu k Blue Lake. Muž skoro prosil a povídal, že musí ovce prohnat městskými ulicemi, takže je třeba to provést, ještě než začne každodenní ruch. Nakonec navrhl, že uhradí i sní­dani, a myslím právě proto jsem na něj kývl a šel s ním. Jme­noval se Damon a po celou cestu řečnil, rozhazoval rukama a zbytečně mi vysvětloval, jak přesně chce, aby se s jeho ov­cemi zacházelo. Je to prý dobrý chov, moc dobrý chov, a on nechce, aby přišly k nějaké újmě nebo byly vyplašeny. Jen klidně, pomalu, takhle se ovce nejlépe přemísťují. Beze slo­va jsem přikyvoval jeho obavám a šel za ním až do ohrady na vzdáleném konci jateční ulice.</p>

<p>Brzy vyšlo najevo, proč měl takový strach o přesun svých ovcí. Další ohrada musela patřit nešťastnému Hencilovi. Ně­kolik ovcí v ní stále ještě bečelo, ale většina již ležela na ze­mi mrtvá nebo skomírala na úplavici. Zápach jejich choroby přidával další odporný podtón k ostatním pachům v ovzdu­ší. Byli tam nějací muži, kteří stahovali mrtvá zvířata, aby ze stáda zachránili, co se dá. Odvedli svou krvavou, špinavou práci a nechali mrtvoly stažených zvířat v ohradě spolu s tě­mi, jež byla v posledním tažení. Jakýmsi příšerným způso­bem mi to připomnělo bojiště, když vítězové plení řady pad­lých. Odvrátil jsem od té podívané oči a pomohl Damonovi nahnat ovce.</p>

<p>Zkoušet to s Moudrostí na ovce je takřka ztráta času. Jsou v myšlenkách velmi roztěkané. Dokonce i ty, jež se jeví jako velmi klidné, pouze zapomněly, co si myslely. Ty nejhorší z nich jsou nanejvýš schopny nemírné ostražitosti a tuší zra­du i v těch nejprostších úkonech. Jediný způsob, jak s nimi jednat, je ten, který uplatňují ovčáčtí psi. Přesvědčit je, že se samy od sebe ubírají správným směrem, a povzbuzovat je v tom. Chvíli jsem se bavil představou, jak by asi Nighteyes naháněl a přemísťoval tyto chundelaté bloudy, avšak i pou­hé mé pomyšlení na vlka několik z nich přimělo zastavit se a divoce se rozhlédnout kolem. Navrhl jsem jim, že by se měly vydat za ostatními, než se ztratí, a ony na chvíli ustr­nuly, jako by tím návrhem byly překvapeny, načež se zařa­dily mezi zbytek stáda.</p>

<p>Damon mi udal obecný směr cesty a poskytl mi dlouhou hůl. Plahočil jsem se vzadu a po stranách stáda, běžel jsem a vzápětí oddychoval jako pes, zatímco Damon kráčel v čele a bránil ovcím, aby se na křižovatkách nekontrolované roz­ptylovaly. Zavedl nás do okrajové části města a tam jsme ovce nahnali do jedné ze zchátralých ohrad. V další ohradě se nacházel překrásný rudý býk a v další ještě šest koní. Jak­mile jsme trochu popadli dech, Damon mi vysvětlil, že zítra se na tomhle místě bude seskupovat karavana jedoucí do Blue Lake. Koupil tyto ovce teprve včera a chtěl je odvést domů a připojit ke svému stádu. Zeptal jsem se ho, zda by k stádu během cesty k jezeru nepotřeboval další pomocnou ruku, a on mi věnoval zamyšlený pohled, ale žádnou odpo­věď.</p>

<p>Co se týče snídaně, ukázal, že umí držet slovo. Dali jsme si ovesnou kaši a mléko, prostou stravu, která mi báječně chutnala. Obsloužila nás žena, jež bydlela v domě nedaleko jatečních ohrad a vydělávala si dohlížením na ohrazená zví­řata, poskytováním stravy a občas i noclehu pro ty, kdo mě­li dobytek na starost. Jakmile jsme se najedli, Damon mi slo­žitě vysvětlil, že sice ano, potřeboval by na cestu pomocníka navíc, možná i dva, ale podle střihu mého oděvu soudí, že vím jen málo o tomto druhu práce, o niž se ucházím. Toho rána mě vzal jen proto, že jsem byl jediný, kdo se zdál být doopravdy vzhůru a hotov k práci. Vypověděl jsem mu svůj příběh o bezcitné sestře a ujistil ho, že v zacházení s ovce­mi, koňmi či dobytkem se vyznám. Po všemožném váhání a vytáčkách mě nakonec přijal. Jeho podmínky zněly, že mi poskytne jídlo na cestu a na jejím konci mi vyplatí deset stříbrných. Řekl mi, abych si zaběhl pro své věci a rozloučil se, do večera však mám být zpátky, jinak místo mě najme někoho jiného.</p>

<p>„Nemám si co přinést ani nikoho, s kým bych se rozlou­čil," sdělil jsem mu. Nebylo by moudré vracet se zpátky do města, zvláště ne po tom, co jsem si včera v noci vyslechl. Nejraději bych, aby karavana vyrazila hned.</p>

<p>Okamžik vypadal šokované, ale pak si řekl, že se mu to docela hodí. „Dobrá, já si musím zařídit obojí, takže tě tu ne­chám, abys mi na ovce dohlédl. Budou potřebovat nanosit vodu; to byl jeden z důvodů, proč jsem je nechával v měst­ských ohradách, mají tam totiž pumpu. Ale nelíbilo se mi, že byly tak blízko nemocných ovcí. Nanosíš jim vodu a já sem pošlu muže s károu sena. Hleď, abys je dobře nakrmil. Uvě­dom si, že podle toho, s jakou u mě začneš, poznám, jak nám to spolu půjde..." A tak pokračoval dál a dál a do nejmen­ších podrobností mne poučoval, jak si přeje, aby byly ovce napojeny, a kolik mám nadělat oddělených kupek krmiva, abych měl jistotu, že každé zvíře dostane svůj podíl. Mys­lím, že jsem to měl čekat; nevypadal jsem vůbec jako pastýř. Proto se mi zastesklo po Burrichovi a jeho příslovečném kli­du, s jakým předpokládal, že znám svoji práci a odvedu ji dobře. Když už byl na odchodu, pojednou se otočil zpátky: „A tvé jméno, mládenče?" houkl na mě.</p>

<p>„Tom," řekl jsem po krátké chvilce zaváhání. Patience si kdysi vymyslela, že mi tak bude říkat, ještě než jsem přijal jméno FitzChivalry. Při té vzpomínce mi v hlavě vytanula věta, kterou po mně kdysi mrštil Regal: „Stačí se trochu po­škrábat a objevíš psovoda řečeného Bezejmenný," ušklíbl se. Pochyboval jsem, že by o pastevci Tomovi smýšlel ně­jak víc.</p>

<p>Byla tam vyhloubená studna, ne moc blízko ohrad, a věd­ro na hodně dlouhém laně. Po vytrvalé dřině se mi nakonec podařilo naplnit žlab vodou. Vlastně jsem ho naplnil hned několikrát, než ovce svolily, aby zůstal plný. Tou dobou dorazil také povoz se senem a já pečlivě navršil čtyři samo­statné hromady v rozích ohrady. Byl to další zoufalý úkol, neboť ovce se shromáždily a užíraly z každé hromady, ještě když jsem ji vršil. Teprve až všechny kusy kromě těch nej­slabších byly nasyceny, mohl jsem konečně v každém rohu zřídit kupku.</p>

<p>Odpoledne jsem si krátil dalším nošením vody. Žena mi pak dala k dispozici velký kotel, abych si ohřál vodu, a kou­tek v soukromí, kde bych si mohl z těla umýt tu nejhorší špí­nu. Má paže se uspokojivě hojila. Na smrtelné poranění to není tak zlé, říkal jsem si a doufal, že Chade se o mých pře­hmatech nikdy nedozví. Jak ten by se mi vysmál. Když jsem byl umytý, nanosil jsem ještě další vodu na ohřev, tentokrát abych si vypral oděv, který jsem pořídil u hadrářky. Přitom jsem zjistil, že můj nový šedý plášť je ve skutečnosti mno­hem světlejší, než jsem si myslel. Všechny pachy jsem z něj sice nedostal, ale když jsem ho dal sušit, byl cítit mnohem více vlnou a méně předchozím vlastníkem.</p>

<p>Damon mi nenechal žádné prostředky na jídlo, ale žena mi nabídla, že mi dá najíst, když nanosím vodu býkům a ko­ním, poněvadž tato práce ji za poslední čtyři dny už pěkně zmáhala. A tak jsem to udělal a vysloužil si večeři v po­době dušeného masa a několika sucharů a také džbánek pi­va, abych to všechno spláchl. Poté jsem zkontroloval ovce. Když jsem zjistil, že jsou všechny v klidu, ze zvyku jsem se podíval ještě na býka a koně. Stál jsem opřený o plot, pozo­roval zvířata a ptal se sám sebe, jaké by to asi bylo, kdyby tohle byl celý můj život. Přitom jsem si uvědomil, že by to nebylo zas tak špatné, totiž za předpokladu, že by existova­la žena jako Molly, která by na mne čekala, až se v noci vrá­tím domů. Jedna statná bílá klisna přišla ke mně, otřela mi nozdry o košili a chtěla podrbat. Polaskal jsem ji a dozvěděl se, že postrádá pihatou farmářskou děvečku, která jí nosila mrkev a nazývala ji svou Princeznou.</p>

<p>Říkal jsem si, jestli je vůbec někde někdo, kdo žije život, jejž by sám chtěl. Možná že Nighteyes konečně ano. Oprav­dově jsem doufal, že tomu tak je. Přál jsem mu vše nejlepší, avšak ve své sobeckosti jsem doufal, že se mu po mně ně­kdy zasteskne. Rozmrzele jsem si pomyslel, že možná prá­vě proto se Verity nevrátil. Možná už měl plné zuby všeho toho rozruchu okolo korun a trůnů a užíval si naplno svobo­dy. Ale hned, jak mě to napadlo, už jsem věděl, že to není pravda. On takový není. Odešel do hor, aby shromáždil Elderlingy nám všem na pomoc. A kdyby mu tento záměr ne­vyšel, pak by jistě vymyslel něco jiného. A ať už to bylo co­koli, volal mě k sobě, abych mu s tím pomohl.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>2 Pastýřem</emphasis></strong></p>

<p>Chade Fallstar, poradce krále Shrewda, byl oddaným slu­hou trůnu Farseerů. Během let, co sloužil králi Shrewdovi, o něm věděli jen nemnozí. To mu nikterak nevadilo, protože to nebyl muž, který by usiloval o slávu. Spíše byl oddán vlá­dě Farseerů a tato loajalita převažovala nad jeho věrností k sobě samému či jakýmikoli jinými problémy, jež většina li­dí má. Svoji přísahu vůči královské rodině bral nesmírně vážně. Po odchodu krále Shrewda zůstal své přísaze věrný, aby dohlédl na to, že koruna poputuje tou správnou následnickou linií. A jedině z tohoto důvodu se po něm pátralo ja­ko po psanci, neboť otevřeně zpochybňoval Regalův nárok na titul krále Šesti vévodství. V dopisech, které zaslal každé­mu z vévodů i princi Regalovi, se po letech mlčení odhalil a prohlásil se za oddaného stoupence krále Verityho, přisa­haje, že žádného jiného následovat nebude, dokud neobdr­ží důkaz o králově smrti. Princ Regal ho prohlásil za buři­če a velezrádce a vypsal odměnu za jeho dopadení či smrt. Chade Fallstar mu unikal s pomocí mnoha chytrých lstí a nadále podněcoval pobřežní vévody k víře, že jejich král není mrtev a že se vrátí, aby je přivedl k vítězství nad rudý­mi loděmi. Zbaveni jakékoliv pomoci ze strany „ krále" Regala, mnozí z nižších šlechticů se k těmto zvěstem upnuli. Začaly se o tom zpívat písně, a dokonce i prostí lidé s nadě­jí říkali, že jejich Uměním nadaný král se vrátí, aby je za­chránil, a v jeho patách dorazí legendární Elderlingové.</p>

<p>Koncem odpoledne se začali shromažďovat lidé, kteří měli jet s karavanou. Býk a koně patřili jedné ženě. Přijela s manželem ve voze taženém párem volů. Rozdělali si svůj oheň, uvařili si své jídlo, a vůbec se zdálo, že si stačí sami. Můj nový pán se vrátil o něco později, poněkud podnapilý, a poulil oči na ovce, aby se přesvědčil, zda jsem je dobře na­krmil a napojil. Přijel na káře s vysokými koly, tažené stat­ným poníkem, kterého mi neprodleně svěřil do péče. Mezi­tím najal dalšího muže, povídal, nějakého Creeceho. Mám ho vyhlížet, až dorazí, a ukázat mu, kde jsou ovce. Potom zmizel v jednom pokoji, aby se prospal. Povzdychl jsem si při pomyšlení na dlouhou cestu ve společnosti upovídaného Creeceho s těmi jeho úmornými řečmi, ale nestěžoval jsem si. Místo toho jsem se jal zaopatřovat poníka, povolnou klisničku jménem Drum.</p>

<p>Jako další přijela společnost trochu veselejšího rázu. By­la to skupina loutkářů s vesele pomalovaným vozem taže­ným spřežením strakatých koní. Na jedné straně vozu bylo okno, jež bylo možno spustit pro potřeby představení, a plá­těná stříška, která se dala vyrolovat nad pódium, když pou­žívali větší loutky. Mistr loutkář se jmenoval Dell. Měl k so­bě tři učedníky a jednoho tovaryše, jakož i pěvkyni, která se ke skupině připojila na cestu. Nerozdělali si vlastní oheň, ale místo toho oživili ženinu malou domácnost písněmi, klapá­ním loutek a množstvím džbánků piva.</p>

<p>Jako další přijeli dva kočí se dvěma povozy, jež byly na­loženy pečlivě zabalenou keramikou, a pak vedoucí kara­vany a její čtyři pomocníci. Tak tohle byli ti, kteří nás měli vést, a nejen to. Už pohled na jejich vůdkyni vzbuzoval dů­věru. Madge byla statná žena s břidlicově šedými vlasy, jež měla ovinuty koženou stužkou s korálky, aby jí nepadaly do obličeje. Dva z jejích pomocníků vypadali jako dcera a syn. Znali vodní prameny, čisté i špinavé, měli nás chránit před bandity, vezli s sebou jídlo a vodu navíc a byli dohodnuti s nomády, přes jejichž pastviny jsme se měli ubírat. To po­slední bylo stejně důležité jako cokoli jiného, protože ko­čovníci neměli moc v lásce ty, kteří přes jejich území pro­cházeli a jejichž zvířata spásala píci, kterou sami potřebovali pro svá vlastní stáda. Madge si nás toho večera svolala do­hromady, aby nám to vše sdělila, a zároveň připomněla, že udrží pořádek i ve skupině. Nebude se trpět žádné zlodějství nebo výtržnosti, zvolené tempo bude takové, aby mu stačili všichni, vedoucí karavany sjedná všechny dohody u napaje­del i s nomády a všichni musí souhlasit, že budou respek­tovat rozhodnutí vedoucí karavany jako zákon. Zamumlal jsem svůj souhlas spolu s ostatními. Madge a její pomocník poté překontrolovali povozy, aby měli jistotu, že každý vy­hovuje cestě, že zvířata ve spřeženích jsou zdravá a že je do­statek zásob vody a potravin pro případ nouze. Měli jsme jet křížem krážem od napajedla k napajedlu. Ve voze Madge se nacházelo několik dubových soudků na vodu, ale ona trvala na tom, aby i každý jednotlivý vůz se spřežením vezl něco pro svou vlastní potřebu.</p>

<p>Se západem slunce dorazil Creece, ale až poté co se Damon znovu odebral na pokoj a do postele. Poslušně jsem mu ukázal ovce a pak jsem poslouchal jeho reptání, že nám Damon nezajistil na noc pokoj. Byla jasná, teplá noc a vanul pouze mírný vánek, takže jsem neviděl důvod, abych si stě­žoval. Neřekl jsem mu to, ale nechal jsem ho při mumlání a reptání, až ho to samotného unavilo. Uložil jsem se hned před ovčí ohradou, abych byl na stráži, kdyby se přiblížil ně­jaký dravec, ale Creece odkráčel pryč, aby obtěžoval lout­káře se svou tvrdošíjnou povahou a četnými názory.</p>

<p>Nevím, jak dlouho jsem doopravdy spal. Mé sny se děli­ly jako záclony zmítané větrem. Tu mě vyrušil hlas šeptají­cí moje jméno. Zdálo se, že přichází z veliké dálky, ale já mu naslouchal, byl jsem k tomu neúprosně nucen, jako bych byl přivolán nějakým kouzlem. Jako zbloudilý mol jsem si náhle uvědomil přítomnost plamenů svíček a byl jsem k nim přitažen. Na hrubém dřevěném stole hořely jasně čtyři svíce a jejich sladké vůně se mísily v ovzduší. Dvě vysoké voskovice vydávaly vůni vavřínu. Před nimi hořely dvě menší sví­ce a šířily kolem sladkou vůni jara. Fialky, pomyslel jsem si, a ještě něco. Skláněla se nad nimi nějaká žena a zhluboka vdechovala stoupající aroma. Oči měla zavřené, tvář orose­nou potem. Molly. Znovu vyřkla mé jméno:</p>

<p>„Fitzi, Fitzi. Jak jsi jen mohl zemřít a takhle mě tu nechat? Tak to nemělo být, tys měl za mnou přijít, tys mne měl na­jít, abych ti mohla odpustit. To tys mi měl zapálit tyhle svíč­ky. Neměla jsem na to být sama."</p>

<p>Její slova náhle přerušil mohutný vzdech, jako by ji se­vřela bolest a ona ji v návalu strachu úporně potlačila. „To bude v pořádku," zašeptala Molly sama k sobě. „To bude v pořádku. Má to tak být. Myslím."</p>

<p>Dokonce i ve snu navozeném Uměním se mi zastavilo srdce. Shlížel jsem na Molly, jež stála u krbu v jakési malé chatrči. Venku řádila podzimní bouře. Držela se okraje stolu a napůl se nad ním hrbila, napůl skláněla. Měla na sobě jen noční košili a zplihlé vlasy se jí leskly potem. A jak jsem zděšeně přihlížel, znovu se zajíkavě nadechla a pak vykřik­la; nebyl to skutečný výkřik, ale jakési slabé zaúpění, jako by na víc neměla síly. Po minutě se trochu narovnala a zleh­ka si položila ruce shora na břicho. Z té velikosti mě obe­střely mrákoty. Bylo tak nafouklé, vypadala jako těhotná.</p>

<p>Ona byla těhotná.</p>

<p>Kdyby bylo možné pozbýt ve spánku vědomí, myslím, že bych ho pozbyl. Místo toho má mysl náhle zavířila, znovu hodnotíc každé slovo, které mi řekla, když jsme se rozchá­zeli, znovu vzpomínajíc na den, kdy se mě zeptala, co bych dělal, kdyby čekala mé dítě. Právě o tom dítěti mluvila, to kvůli němu mne opustila, to jeho kladla ve svém životě na­de vše ostatní. Žádný další muž. Naše dítě. Odešla, aby za­chránila naše dítě. A neřekla mi to, protože se bála, že bych s ní nešel. Raději se neptat než se zeptat a být odmítnuta.</p>

<p>A měla pravdu. Nešel bych. Dělo se toho na Buckkeepu tolik, až příliš na mne doléhaly povinnosti vůči králi. Měla pravdu, když mě opustila. Taková už byla Molly, jež pone­chala na svém rozhodnutí, že odejde a postaví se tomu sama. Bylo to pošetilé, ale pro ni natolik typické, že jsem ji chtěl obejmout. Chtěl jsem jí zatřást.</p>

<p>Vtom se znovu chytla stolu, vypoulila oči a pozbyla hlas, zmítána prudkou silou.</p>

<p>Byla sama. Věřila, že jsem mrtev. A na dítě byla sama, tam kdesi v té malinké, větru vystavené chýši.</p>

<p>Zašmátral jsem po ní a křikl: <emphasis>Molly, Molly, </emphasis>jenomže ona teď byla soustředěná dovnitř sebe sama, naslouchajíc pouze vlastnímu tělu. Náhle jsem pochopil Verityho beznaděj, kte­rou zažíval, když nemohl upoutat můj vnitřní sluch a zoufa­le ke mně potřeboval dosáhnout.</p>

<p>Dveře se najednou rozlétly a do chýše zavál prudký vítr a s ním sprcha studeného deště. Zadýchaná Molly zvedla oči a pohlédla na dveře. „Burrichi?" zavolala, sotva popadajíc dech. Hlas měla plný naděje.</p>

<p>A znovu jsem strnul údivem, avšak vzápětí už jsem tonul v přívalu její vděčnosti a úlevy, když jeho osmahlá tvář po­jednou vykoukla zpoza dveřní zárubně. „To jsem jen já. Pro­sáklý na kost. Nemohl jsem ti sehnat žádná sušená jablka, ať jsem nabízel cokoli. Městské sklady zejí prázdnotou. Jenom doufám, že mouka nezvlhla. Byl bych se vrátil dříve, ale ta bouře..." Mezitímco mluvil, vešel dovnitř; muž vracející se domů z města, tašku přes rameno. Po tváři mu stékala vo­da a kapala mu z pláště.</p>

<p>„Je čas, už je to tady," sdělila mu horečně Molly.</p>

<p>Jakmile zavřel dveře a dal je na petlici, Burrich upustil tašku. „Co?" zeptal se, zatímco si stíral vodu z víček a od­hrnoval vlasy z obličeje.</p>

<p>„Dítě je na cestě." Její hlas nyní zněl podivně klidně.</p>

<p>Na okamžik na ni nepřítomně pohlédl. Potom rázně řekl: „Kdepak. Počítali jsme, ty jsi počítala. Nemůže to přece být už teď." Vtom takřka hněvivě spustil, jak se zoufale snažil mít pravdu: „Ještě patnáct dní, možná déle. Ta porodní bá­ba, dnes jsem s ní mluvil a všechno dojednal, povídala, že se na tebe přijde za pár dní podívat..."</p>

<p>Jeho slova umlkla, jak se Molly znovu chytla okraje sto­lu. Napětím stáhla rty a odhalila zuby. Burrich zůstal stát ja­ko opařený. Zbledl tak, jak jsem to u něj ještě nikdy neviděl. „Mám se vrátit do vesnice a přivést ji?" zeptal se chabým hlasem.</p>

<p>Bylo slyšet zvuk vody pleskající o hrubou podlahu. Po předlouhé chvíli Molly popadla dech: „Myslím, že to ještě není ono."</p>

<p>On pořád stál jako zkoprnělý a z pláště mu kapala voda na zem. Nešel dále do místnosti, jen tiše stál, jako by čelil ne­vyzpytatelnému zvířeti. „Neměla by sis lehnout?" zeptal se nejistě.</p>

<p>„To jsem zkoušela. Ale moc to bolí, když si lehnu a do­staví se bolest. Nutí mě to křičet."</p>

<p>Přikyvoval jako loutka. „Pak bys myslím měla stát. No samozřejmě." Stále se nehýbal.</p>

<p>Prosebně k němu vzhlédla. „Nemůže to být tak odlišné," vzdychla. „Oproti hříběti nebo teleti..."</p>

<p>Vytřeštil oči, takže jsem mohl vidět celé bělmo kolem. Mlčky, zarputile zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Ale Burrichi... nikdo jiný mi nepomůže. A já..." Její slo­va náhle přeťal jakýsi výkřik. Předklonila se nad stůl a nohy sejí podlomily, takže čelem spočinula na jeho okraji. Vyda­la hluboký zvuk, plný strachu i bolesti.</p>

<p>Její strach pronikl až do něj. Malinko trhl hlavou, jako kdyby se probouzel. „Ne. Máš pravdu. Nemůže to být tak odlišné. To nemůže. Dělal jsem to stokrát předtím. Je tu úpl­ně to samé, tím jsem si zcela jistý. V pořádku. A teď. Podí­váme se na to. Bude to dobré, jen mi dovol... uch." Serval si z těla plášť a nechal ho klesnout na podlahu. Spěšně si od­hrnul mokré vlasy z tváře, pak poklekl vedle ní. „Budu se tě dotýkat," upozornil ji a já viděl, jak její sklopená hlava se­bou mírně cukla na znamení souhlasu.</p>

<p>Pak jí na břicho sáhly jeho jisté ruce, jemně, ale důklad­ně je poklepávaly, jak jsem ho to vídal dělat, když se nějaké klisně přitížilo a on to chtěl uspíšit. „Už to nebude dlouho trvat, už moc ne," sdělil jí. „Už je to opravdu na cestě." Po­jednou nabyl sebevědomí a já cítil, jak Molly z tónu jeho hlasu čerpá odvahu. Když se dostavil další stah, přidržel ji rukama. „To je dobře, tak to má být." Tatáž slova útěchy jsem ho slyšel říkat snad stokrát ve stájích na Buckkeepu. Mezi návaly bolesti ji podpíral rukama a celou tu dobu tiše hovořil, říkal jí, že je jeho hodné děvče, jeho statečné děvče, jeho krásné děvče, které porodí krásné dítě. Pochybuji, že kdokoli z nich vnímal význam toho, co říkal. Byl to pouze tón jeho hlasu. Jednou vstal, vzal pokrývku a rozložil ji na podlaze vedle sebe. Když jí nadzvedl noční košili, aby ne­překážela v cestě, nezajíkal se rozpaky, ale jen tiše hovořil a povzbuzoval ji, zatímco Molly se držela okraje stolu. Mohl jsem vidět její vlnící se svaly, a potom najednou vykřikla a Burrich říkal: „Pokračuj, pokračuj, no vidíš, no vidíš, po­kračuj, to je ono, a copak to tu máme, kdo je to?"</p>

<p>Pak už držel dítě v rukou, hlavičku v jedné mozolnaté dla­ni, zatímco druhou podpíral malinké zkroucené tělíčko. Tu se Burrich znenadání posadil na podlahu, vypadaje užasle, jako kdyby nikdy předtím neviděl něčí narození. Podle žen­ských řečí, které jsem slýchal, jsem očekával hodiny úpor­ného křiku a kaluže krve. Ale na děťátku byla jenom trocha krve, jak tak hledělo na Burriche svýma klidnýma modrýma očima. Šedivá šňůra vinoucí se od jeho břicha se zdála být veliká a tlustá v porovnání s jeho malinkými ručkami a nož­kami. Vše bylo zticha, až na oddychující Molly.</p>

<p>A pak: „Je chlapeček v pořádku?" zeptala se Molly. Hlas se jí chvěl. „Něco se děje? Pročpak nepláče?"</p>

<p>„Je krásná," hlesl tiše Burrich. „Je překrásná. A když je tak krásná, proč by měla plakat?" Dlouhou chvíli mlčel ja­ko přikovaný. Nakonec ji zdráhavě odložil na houni a otočil její cíp, aby ji zakryl. „Máš tady ještě něco na práci, děvče, dřív než to tu skončíme," řekl Molly drsně.</p>

<p>Ovšem zanedlouho již měl Molly pěkně usazenou v křes­le u ohně, kolem ní houni, aby nenastydla. Na chvíli znejis­těl, potom příručním nožem odřízl pupeční šňůru, zabalil dítě do čistého plátna a podal ho Molly. Molly ji okamžitě roz­balila. A zatímco Burrich poklízel místnost, Molly ji kousek po kousíčku zkoumala, hlasitě se obdivovala jejím hladkým černým vláskům, malinkatým prstíkům na rukou a nohou, nádherným nehtíkům a křehoučkým ouškům. Poté si přišel na své i Burrich, jenž si vzal dítě do náručí a otočil se zády, aby se Molly mohla převléci do noční košile neprosáklé po­tem. Zkoumal ji s dychtivostí, s jakou jsem ho nikdy neviděl věnovat se nějakému hříběti nebo štěněti. „Budeš mít Chivalryho obočí," řekl tiše děťátku. Usmál se na ni a prstem se dotkl jejího líčka. Holčička otočila hlavu za jeho prstem.</p>

<p>Když se Molly vrátila do sedačky u ohně, podal jí dítě na­zpět, ale přikrčil se k podlaze vedle křesla, zatímco Molly přiložila dítě k hrudi. Dítě potřebovalo několik pokusů, než ústy našlo a udrželo bradavku, ale když se konečně přisálo, Burrich vydal takový povzdech, až jsem poznal, jak mezitím zadržoval dech ze strachu, že Molly nebude kojit. Molly mě­la oči pouze pro dítě, ale já si všiml, jak Burrich zvedl ruce, aby si protřel tvář a oči, a jak se ty ruce chvěly. Usmál se, že jsem to u něj jaktěživ neviděl.</p>

<p>Molly k němu zvedla svůj upřený zrak, tvář jako sluníč­ko. „Udělal bys mi šálek čaje, prosím?" zeptala se tiše. Burrich přikývl, usmívaje se jako prosťáček.</p>

<p>Ze svých snů jsem vybředl hodiny před úsvitem, zprvu ani nevěda, kdy jsem přešel ze své zahloubanosti do stavu bdělosti. Uvědomil jsem si, že mám oči otevřené a zírám na měsíc. Bylo by nemožné popsat mé pocity v těchto okamži­cích. Ale mé myšlenky pozvolna nabývaly tvar a já pocho­pil předešlé sny navozené Uměním, které jsem měl o Burrichovi. Hodně to vysvětlovalo. Viděl jsem ho očima Molly. Byl tam - po celou tu dobu - společně s Molly a staral se o ni. To ona byla tou přítelkyní, které odešel vypomáhat, ženou, které by se doma hodila mužská síla. Byl tam s ní, za­tímco já byl tak sám. Pocítil jsem náhlý příval hněvu, že za mnou nepřišel a neřekl mi, že ona čeká moje dítě. Hněv však rychle pohasl, když jsem si uvědomil, že to možná zkoušel. Onoho dne ho něco přimělo jít zpátky do srubu. Znovu jsem se zamyslel, co si asi říkal, když ho našel opuštěný. Že se nejhorší z jeho obav naplnily? Že jsem zdivočel, že už se ni­kdy nevrátím?</p>

<p>Jenže já se vrátím. Jako když se rozletí dveře, najednou jsem pochopil, že to můžu udělat. Nic vpravdě nestálo mezi Molly a mnou. V jejím životě nebyl žádný další muž, pouze naše dítě. Tu jsem se sám pro sebe pousmál. Nedovolím, aby tak nicotná věc jako moje smrt vstoupila mezi nás. Co byla smrt v porovnání s účastí na životě dítěte? Půjdu za ní a vše jí vysvětlím, řeknu jí tentokrát všechno a ona konečně po­chopí a odpustí mi, poněvadž mezi námi už nikdy nebudou žádná další tajemství.</p>

<p>Neváhal jsem ani chvilku. Ve tmě jsem se posadil, popadl ranec, který jsem používal jako polštář, a vyrazil. Dolů po proudu řeky to bude snazší než vzhůru. Měl jsem několik stříbrňáků, nějak se dostanu na loď, a až mi dojdou, plavbu si odpracuji. Vinná řeka je líná řeka, ale až budu za Turlake, Jelení řeka mě požene svým silným proudem kupředu. Byl jsem na cestě zpátky. Domů, za Molly a za naší dcerkou.</p>

<p>Pojď za mnou.</p>

<p>Zastavil jsem se. To nebylo Verityho Umění určené mně. Věděl jsem to. Tohle pocházelo z mého nitra, byl to cejch vypálený tím náhlým a mocným vzplanutím Umění. Byl jsem si jist, že kdyby Verity věděl, proč musím domů, řekl by mi, abych si pospíšil, abych se kvůli němu neznepokojo­val, že bude v pořádku. Všechno bude dobré. Musel jsem jen vytrvat v chůzi.</p>

<p>Jeden krok za druhým po měsícem ozářené cestě. S kaž­dým došlápnutím, s každým úderem srdce jsem v mysli sly­šel slova: <emphasis>Pojď za mnou. Pojď za mnou. </emphasis>Já nemohu, prosil jsem, vzpíral se jim. Pokračoval jsem v chůzi. Snažil jsem se myslet pouze na Molly, na svoji malinkou dcerušku. Bude potřebovat jméno. Pojmenuje ji Molly dřív, než tam dora­zím?</p>

<p>Pojď za mnou.</p>

<p>Budeme se muset hnedle vzít. Najít nějakého místního svědka v nějaké malé vísce. Burrich se zaručí, že jsem nalezenec, neznámého původu, jejž by si svědek musel jinak pa­matovat. Řeknu, že se jmenuji Newboy. Divné jméno, prav­da, ale už jsem slyšel divnější a dokázal bych s ním žít po zbytek svého života. Jména, kdysi tak důležitá, pro mě již nehrála roli. Mohli by mi klidně říkat Koňský hnůj, jen kdy­bych mohl žít s Molly a se svou dcerou.</p>

<p>Pojď za mnou.</p>

<p>Budu si muset sehnat nějakou práci, jakoukoli. Najednou jsem se rozhodl, že stříbrňáky v měšci jsou moc důležité na to, abych je utratil, a že si celou plavbu domů budu muset odpracovat. A až budu tam, čím si budu vydělávat na živo­bytí? K čemu se hodím? Vztekle jsem tu myšlenku zapudil. Něco si najdu, přijdu na nějaký způsob. Budu dobrým man­želem, dobrým otcem. Nebudou mít žádnou nouzi.</p>

<p>Pojď za mnou.</p>

<p>Můj krok postupně zpomalil. Nyní jsem stál na malé vyvýšenině a shlížel na cestu před sebou. Dole v poříčním měs­tě stále hořela světla. Musel jsem tam sejít a najít si nějakou pramici mířící po řece dolů, kde by byli ochotni najmout ne­známého pomocníka. To bylo vše. Jen vytrvat v chůzi.</p>

<p>Tehdy jsem nechápal, proč to nejde. Udělal jsem krok, za­kopl jsem, svět se se mnou zapotácel a já šel v mdlobách do kolen. Nemohl jsem jít zpět. Musel jsem jít dál, za Veritym. Stále to nechápu, takže to neumím vysvětlit. Klečel jsem na návrší, shlížel na město dole a jasně si uvědomoval, co tou­žím celým svým srdcem udělat. A nemohl jsem. Nic mě ne­zadržovalo, žádný muž nezvedl ruku nebo meč a nepřikázal mi, abych se obrátil zpátky. Jen slabounký hlas v mé mysli, jenž na mě vytrvale dorážel: <emphasis>Pojď za mnou, pojď za mnou, </emphasis><emphasis>pojď za mnou.</emphasis></p>

<p>A já nemohl jinak.</p>

<p>Nemohl jsem přikázat svému srdci, aby přestalo bít. Ne­mohl jsem přestat dýchat a zemřít. A nemohl jsem ignorovat to volání. Stál jsem sám uprostřed noci, přidušen a lapen do osidel vůle jiného muže. Jedna má chladnokrevná část mi říkala: Aha, no vidíš, tak takhle je to i s nimi. S Willem a se zbytkem koterie, Galen jim vtiskl Uměním, aby byli loajál­ní vůči Regalovi. Nepřimělo je to zapomenout, že měli ješ­tě jiného krále, nepřimělo je to ani věřit, že to, co dělají, je správné. Prostě už neměli na vybranou. A když se to vezme o generaci zpět, bylo to hodně podobné i s Galenem, který byl přinucen k podobně fanatické věrnosti vůči mému otci. Verity mi řekl, že loajalita mu byla vtištěna Uměním, udělal to Chivalry, když ještě byli skoro chlapci. Udělal to v náh­lém vzteku následkem nějaké krutosti, již Galen provedl Veritymu. Čin staršího bratra, který se pomstil na někom, kdo byl podlý vůči mladšímu bratrovi. Udělal to Galenovi ve vzteku a nevědomosti, aniž by doopravdy věděl, že je ně­co takového možné. Verity říkal, že Chivalry toho litoval a že by to byl odčinil, jenom kdyby věděl jak. Uvědomil si Galen někdy, co mu to udělal? Nevysvětlovalo to snad je­ho fanatickou nenávist vůči mně, nepřenesl tím na syna svůj hněv, který si nemohl dovolit projevit vůči Chivalrymu, mému otci?</p>

<p>Zkoušel jsem se postavit na nohy a upadl jsem. Zvolna jsem se sesul do prachu vprostřed měsícem ozářené silnice a jen tam beznadějně seděl. Bylo mi to jedno. Nic z toho ne-</p>

<p>hrálo roli, pouze to, že tam někde byla má paní a mé dítě, a já se k nim nemohl dostat. Nemohl jsem za nimi jít o nic víc než vyšplhat na noční oblohu a sundat z ní měsíc. Zíral jsem na řeku v dáli, jak se temně leskne ve světle měsíce, zvlněná jako černá břidlice. Řeka, která mě mohla zanést domů, ale nezanese. Protože i má zarputilá vůle nestačila na to, aby zrušila ten příkaz v mé mysli. Vzhlédl jsem k měsíci: „Burrichi," zaprosil jsem nahlas, jako kdyby mě mohl slyšet. „Och, postarej se o ně, ať se jim nic nestane, hlídej je, jako kdyby byly tvé vlastní. Dokud za nimi nebudu moci přijít."</p>

<p>Nevzpomínám si, jak jsem se dostal k jatečním ohradám, ani jak jsem se uložil k spánku. Ale přišlo ráno, a když jsem otevřel oči, byl jsem právě tam. Ležel jsem naznak, vzhlížel k modré nebeské klenbě a nenáviděl svůj život. Přišel Creece, postavil se mezi mne a nebesa a pohlédl na mě.</p>

<p>„Měl bys raději vstát," sdělil mi, a když se na mě koukl více zblízka, konstatoval: „Máš rudé oči. Nedostal jsi láhev, o kterou ses nepodělil?"</p>

<p>„Nemám nic, oč bych se s kýmkoli dělil," odpověděl jsem úsečně. Postavil jsem se na nohy. Hlava mi třeštila. Zajímalo mě, jak ji asi Molly pojmenuje. Nejspíš po nějaké květině. Lilek, nebo něco na ten způsob. Róza. Marigold[1]). Jak bych ji pojmenoval já? To bylo jedno, přestal jsem myslet. Po dalších několik dní jsem dělal to, co mi bylo řečeno. Dělal jsem to dobře a důkladně, nevyrušovaly mě přitom žádné moje myšlenky. Kdesi ve mně běsnil ve své cele šílenec, ale já se rozhodl nebrat to na vědomí. Místo toho jsem naháněl ovce. Jedl jsem ráno. Jedl jsem ve­čer. S příchodem noci jsem ulehal a s ránem vstával. A na­háněl jsem ovce. Šel jsem za nimi, v prachu zvířeném po­vozy, koňmi a samotnými ovcemi, v prachu, který mi hustě sedal na řasy a pokožku, v prachu, který mi potahoval vy­schlé hrdlo, a nemyslel jsem na nic. Nepotřeboval jsem mys­let, abych věděl, že se s každým krokem ocitám blíže Veritymu. Mluvil jsem tak málo, že i Creeceho má společnost unavovala, neboť mě nedokázal vyprovokovat k hádce. Na­háněl jsem ovce tak soustředěně, jako ten nejlepší ovčácký pes, který kdy žil. Když jsem se v noci uložil k spánku, ani jsem neměl žádné sny.</p>

<p>Pro ostatní šel život dál. Vedoucí karavany nás kočírovala dobře a cesta byla požehnaně jednotvárná. Naše strádání se omezovalo na prach, nedostatek vody a sporadickou past­vu a tyto strázně jsme přijímali jako nedílnou součást naší cesty. Po večerech, když už byly ovce sehnány a zaopatřeny a jídlo uvařeno a snědeno, loutkáři nacvičovali svá předsta­vení. Byly to tři kusy a zdálo se, že je všechny hodlají vybrousit k dokonalosti, než dorazíme do Blue Lake. Byly no­ci, kdy secvičovali jenom pohyby loutek a jejich dialogy, ale několikrát zřídili i kompletní scénu, s pochodněmi, pódiem a kulisami; loutkáři byli oděni v čistě bílých přehozech, kte­ré zdůrazňovaly jejich neviditelnost, zatímco procházeli ce­lý repertoár svých her. Jejich mistr byl přísný a řemen měl vždycky po ruce, neušetřil ani svého tovaryše od jednoho ne­bo dvou šlehanců, když měl dojem, že si to zaslouží. Stači­la jedna špatná intonace ve verši, jedno škubnutí rukou lout­ky, jež podle mistra Della nemělo být, a už byl mezi aktéry a oháněl se popruhem. I kdybych měl náladu bavit se, tohle by mi ji pokazilo. A tak jsem se častěji odebral k ovcím, kde jsem se posadil a díval se na ně, zatímco ostatní sledovali představení.</p>

<p>Zpěvačka, hezká žena jménem Starling, mi přitom často dělala společnici. Pochybuji, že by nějak toužila po mé spo­lečnosti. Spíše to bylo jen proto, že jsme se nacházeli dost daleko od tábora, aby si mohla sednout a procvičovat vlast­ní písně a hru na harfu, pryč od těch nekonečných zkoušek a nářků napomínaných učedníků. A snad to bylo proto, že jsem byl z Bucku a dokázal jsem chápat, jak se jí stýská, když tiše mluvila o křičících raccích a modrém nebi nad mo­řem těsně po bouři. Byla to typická buckská žena, tmavovlasá a temných očí, ne vyšší než po má ramena. Oblékala se prostě, do modrých kamaší a haleny. V uších měla dír­ky po náušnicích, leč žádné nenosila, ani na prstech nemě­la žádné prsteny. Usedla nedaleko ode mě, prsty přejela po strunách harfy a dala se do zpěvu. Bylo příjemné znovu sly­šet buckský přízvuk a známé písně z pobřežních vévodství. Někdy se mnou rozprávěla. Nebyla to konverzace. Mluvila sama pro sebe uprostřed noci a já byl jen náhodou na do­slech, jako když někteří lidé mluví ke svému oblíbenému psovi. A tak jsem se dozvěděl, že byla jednou z pěvkyní na malém hradě v Bucku, kde jsem sám nikdy nebyl, a držel si ji tam jakýsi nižší šlechtic, jehož jméno jsem ani neznal. By­lo už pozdě na to, abych ho navštívil a poznal; hrad a šlech­tic již neexistovali, podlehli při ohnivém nájezdu rudých lo­di. Starling přežila, jenže neměla kde hlavu složit, ani pána, pro něhož by zpívala. A proto se vydala do světa na vlastní pěst, odhodlána dostat se tak hluboko do vnitrozemí, aby už nikdy nemusela vidět loď pod jakoukoli vlajkou. Dokázal jsem její pohnutky pochopit. Tím, že odešla pryč, zachráni­la Buck alespoň pro sebe, ve vzpomínce na to, jaký kdysi byl.</p>

<p>Smrt se o ni tehdy otřela konci svých křídel, a ona ne­chtěla zemřít taková, jaká byla, bezvýznamná zpěvačka pod­řadného šlechtice. Kdepak. Chtěla si získat nějakým způso­bem jméno, stát se svědkyní nějaké veliké události a složit o ní píseň, která by se zpívala po celá léta. Potom bude ne­smrtelná, všemi vzpomínaná, dokud se její píseň bude zpí­vat. Měl jsem dojem, že by měla větší šanci svědčit podob­né události, kdyby byla zůstala na pobřeží, kde zuřila válka, ale jako by v odpověď na mou nevyslovenou myšlenku mě Starling ujistila, že se chce stát svědkem něčeho, po čemž svědkové zůstanou naživu. A krom toho, když člověk viděl jednu bitvu, viděl je prý všechny. Na krvi neviděla nic zvláš­tě muzikálního. Na to jsem jen mlčky přikyvoval.</p>

<p>„Ach. Mám dojem, že vypadáš více jako bojovník než pastevec. Ovce přece nezlámou člověku nos, ani nezpůsobí na tváři takovou jizvu."</p>

<p>„Ale ano, pokud spadneš z útesu, když nějakou hledáš v mlze," odvětil jsem nakvašeně a odvrátil od ní tvář.</p>

<p>Po dlouhý čas jsem se neoctl tak blízko konverzaci s ně­jakým člověkem jako nyní.</p>

<p>Pokračovali jsme v cestě, pohybujíce se takovou rychlos­tí, jakou nám naložené povozy a ovce dovolily. Všechny dny byly pozoruhodně stejné. Také krajina, kterou jsme se po­hybovali, byla pozoruhodně stejná. Potkávalo nás jen má­lo nového. Občas u napajedel, k nimž jsme dorazili, tábořili další lidé. U jednoho z nich se nacházela jakási krčma a sem vedoucí karavany dodala několik soudků s brandy. Jednou nás půl dne sledovali nějací lidé na koních, mohli to doce­la dobře být bandité. Avšak odpoledne změnili směr a sjeli z naší stopy, buďto aby zamířili ke svému cíli, anebo jim náš náklad nepřipadal hodný nájezdu. Občas nás minuli další li­dé, poslové a lidé jedoucí v sedlech, které nebrzdilo tempo ovcí a povozů. Jednou to byl strážný oddíl ve farrowských barvách; když nás míjeli, hnali koně jako diví. Měl jsem ne­příjemný pocit, když jsem se díval, jak nás předjíždějí, jako by po zdech, které obklopovaly mou mysl, škrábalo nějaké zvíře. Nejel mezi nimi někdo znalý Umění, Burl či Carrod, nebo dokonce Will? Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že mě tak znervóznil toliko pohled na jejich zlatohnědé stej­nokroje.</p>

<p>Jindy jsme byli zastaveni třemi nomády, na jejichž území s pastvou jsme se právě nacházeli. Přijeli k nám na robust­ních ponících, kteří neměli jiné postroje než jenom ohlávky. Byly to dvě dospělé ženy s jedním chlapcem, všichni svět­lovlasí, tváře dohněda osmahnuté sluncem. Chlapec měl na tváři vytetované proužky na způsob kočky. Jejich příjezd zapříčinil úplné zastavení karavany, zatímco Madge prostřela stůl a uvařila speciální čaj, který jim naservírovala s kandovaným ovocem a dobrotami. Žádné peníze neputovaly z ru­ky do ruky, pokud jsem viděl, proběhlo jenom toto obřadné pohoštění. Z jejich chování jsem vytušil, že Madge už dlou­ho znají a že právě dává svého syna za ženicha, aby dohoda o volném průjezdu regionem platila i nadále.</p>

<p>Nicméně většina dní se nesla ve znamení neustále stejné úmorné rutiny. Vstali jsme, pojedli jsme, putovali jsme. Za­stavili jsme, pojedli jsme, usnuli jsme. Jednoho dne jsem se přistihl při otázce, zda ji Molly naučí vyrábět svíčky a pěs­tovat včely. Čemu bych ji mohl naučit já? Travičství a škr­ticím technikám, pomyslel jsem si hořce. Ne. Číst a počítat, jako se to Molly naučila ode mne. Až se vrátím, dcerka bu­de pořád dost malá na to, abych ji to naučil. A taky všechno, co mě kdy naučil Burrich o koních a psech. A právě toho dne jsem zjistil, že opět hledím kupředu, že si plánuji život na dobu poté, co najdu Verityho a nějak ho bezpečně dopravím do Bucku. Mé dítě je teprve kojenec, říkal jsem si, saje Molly z prsů, rozhlíží se kolem s očičky dokořán a všechno je pro něho nové. Je moc malá na to, aby poznala, že něco chybí, příliš malá na to, aby věděla, že její otec u ní není. Brzy budu s nimi, ještě než se naučí říkat „táta". Budu tam, abych viděl její první krůčky.</p>

<p>S tím odhodláním se ve mně cosi změnilo. Nikdy jsem se na něco tak velmi netěšil. Tohle nebyla úkladná vražda, kte­rá by skončila něčí smrtí. Ne. Já se těšil na život a předsta­voval si, jak ji učím nejrůznějším věcem, viděl jsem, jak z ní vyrůstá bystrá a krásná dcera, jež miluje svého otce, dcera, jež neví zhola nic o životě, který kdysi vedl. Nebude si mě pamatovat s hladkou tváří a rovným nosem. Bude mě znát jen takového, jaký jsem byl teď. To pro mě bylo nezvykle důležité. Takže teď půjdu za Veritym, protože musím, pro­tože je to můj král a já ho miluji a protože on mě potřebuje. Ale jeho nalezení neznačilo konec mé cesty, ale její začátek. Jakmile najdu Verityho, budu se moci obrátit a vydat se do­mů za nimi. Na nějaký čas jsem tak zapomněl na Regala.</p>

<p>Takové jsem občas vedl myšlenky, a přitom jsem kráčel za ovcemi v závoji prachu a jejich zápachu a usmíval se po­tutelně za šátkem, který jsem měl přes tvář. A jindy, když jsem v noci ulehl, jsem myslel pouze na hřejivé teplo ženy a domova a mého vlastního dítěte. Cítil jsem myslím každou míli, která se prostírala mezi námi. Tehdy mě stravovala tí­živá osamělost. Toužil jsem znát do nejmenších podrobnos­tí, co se tam děje. Každá noc, každý okamžik klidu u mě na­vozovaly pokušení vyrukovat s Uměním. Nyní jsem však chápal Verityho výhrady. Kdybych se za nimi vydal na vl­nách Umění, pak by je Regalova koterie mohla najít, stejně jako mne. Regal by neváhal využít je proti mně jakýmkoli způsobem, který by si dokázal představit. A tak jsem dychtil něco o nich vědět, ale netroufal jsem si zkoušet tento hlad ukojit.</p>

<p>Došli jsme do jedné vesnice, na niž se skoro hodilo do­tyčné označení. Připomínala pohádkový prstenec hub, které vyrašily okolo hlubokého pramene. Byl tam hostinec, krčma a dokonce několik krámků, všecko pro potřeby cestujících, v okolí se nacházelo několik roztroušených domků. Dorazi­li jsme tam v poledne a Madge prohlásila, že si odpočineme a vyrazíme až nazítří ráno. Nikdo nic vážně nenamítal. Jak­mile jsme napojili zvířata, přemístili jsme je spolu s povozy na okraj osady. Loutkář se rozhodl využít situace a ohlásil v hostinci a krčmě, že jeho skupina sehraje představení pro celé město a že spropitné z celého srdce vítají. Starling si již v krčmě našla vlastní koutek a neváhala okamžitě farrowské obyvatele seznámit s některými z buckských balad.</p>

<p>Já se spokojil s tím, že jsem zůstal u ovcí na okraji osady. Brzy jsem v našem táboře osaměl. Nijak zvlášť mi to neva­dilo. Majitel koní mi nabídl měďák navíc, když mu na ně do­hlédnu. Sotva však potřebovali dozor. Byli po dlouhé cestě utrmácení, ale i všechna ostatní zvířata byla vděčná za tu za­stávku a pídila se po nějaké pastvě. Býk byl uvázaný venku na kůlu a rovněž se věnoval hledání trávy. Byl v tom jaký­si mír, když jsem mohl zůstat v klidu a sám. Začínal jsem se učit zušlechťovat prázdnotu ducha. Nyní jsem dokázal ujít dlouhé míle bez toho, že bych na něco konkrétního myslel. Mé nekonečné čekání tak bylo méně bolestivé. Seděl jsem vzadu na Damonově káře a hleděl na zvířata a mírně zvlně­nou pláň posetou keři, jež se prostírala za nimi.</p>

<p>Netrvalo to dlouho. Pozdě odpoledne přihrčel do tábora povoz loutkářů. Byl v něm jen mistr Dell a nejmladší učed­nice. Ostatní zůstali ve městě, aby si něco vypili, popovída­li a vůbec se trochu pobavili. Avšak z mistrova povyku brzy vyplynulo, že jeho nejmladší učednice si utržila ostudu za­pomínáním textu a chybnými pohyby. Za trest měla zůstat v táboře, aby hlídala vůz. K tomu schytala ještě několik ost­rých švihanců řemenem. Práskání kůže a dívčiny výkřiky se jasně nesly napříč táborem. Při druhé ráně jsem sebou trhl a při třetí jsem byl na nohou. Neměl jsem žádný jasný záměr a vlastně se mi ulevilo, když jsem mistra uviděl, jak rázuje pryč od vozu a zpátky do města.</p>

<p>Děvče hlasitě plakalo, mezitímco se chystalo vypráhnout koně a uvázat je. Už předtím jsem šijí letmo povšiml. Byla nejmladší ze skupiny, ne víc než šestnáct let, a zdálo se, že nejvíc ze všech zakouší rány mistrovým bičem. Ne že by to bylo něco zvláštního. Nebylo nic neobvyklého na tom, že mistr měl bičík, aby udržel pozornost svých učňů zaměře­nou na daný úkol. Ani Burrich, ani Chade na mě sice nikdy nevzali řemen, ale vysloužil jsem si něco pohlavků a štulců a občas i kopanec od Burriche, když jsem na jeho vkus ne­byl dost rychlý. Loutkář nebyl o nic horší než mnoho dalších mistrů, které jsem viděl, a byl snad i laskavější než někteří z nich. Jeho svěřenci byli dobře živeni a šaceni. Myslím, že mě na něm dráždilo hlavně to, že se nikdy nespokojil s jed­nou ranou. Když se rozlítil, padly vždy nejméně tři nebo pět, ba i víc.</p>

<p>Klid noci byl pryč. Ještě dlouho poté, co skončila s uva­zováním koní, její vzlykání narušovalo noční ticho. Po ně­jaké době už jsem to nemohl vydržet. Šel jsem k zádi jejich obytného vozu a zaklepal na dvířka. Pláč uvnitř přerušilo posmrknutí. „Kdo je?" zeptala se ochraptěle.</p>

<p>„Pastýř Tom. Jsi v pořádku?"</p>

<p>Doufal jsem, že odpoví ano a pošle mě pryč. Místo toho se dveře po chvíli otevřely a ona na mě vykoukla zevnitř. Z čelisti jí kapala krev. Na první pohled jsem poznal, co se stalo. Kožený střapec se jí omotal okolo krku a koncem ji ošklivě štípl do tváře. Nepochyboval jsem, že to hodně bo­lelo, ale tušil jsem, že množství krve ji polekalo ještě víc. Na stole za ní jsem uviděl odložené zrcátko a vedle zkrvavený hadřík. Chvíli jsme beze slova hleděli jeden na druhého. Pak vzlykla: „Zohavil mi tvář."</p>

<p>Nenapadlo mne nic, co bych na to řekl. Místo toho jsem vešel do vozu a vzal ji kolem ramen. Usadil jsem ji. Použí­vala suchý hadr, kterým si drsně třela tvář. Cožpak neměla rozum? „Pokojně seď," pravil jsem úsečně. „A snaž se být v klidu. Hned budu zpátky."</p>

<p>Vzal jsem hadr a namočil ho ve studené vodě. Šel jsem zpět dovnitř a jemnými dotyky jsem jí odsál krev. Jak jsem čekal, rána to nebyla velká, ale hojně krvácela, jak už to při poranění tváře či hlavy bývá. Složil jsem utěrku do čtvereč­ku a přitlačil jí ho na tvář. „Přidrž si to tam. Trochu přitlač, avšak nehýbej s tím. Vrátím se." Vzhlédl jsem a uviděl, jak upírá zrak na jizvu na mé tváři a z očí se jí řinou slzy. Dodal jsem: „Tak krásná kůže jako je tvoje se tak lehce nezjizví. I kdyby nějaká památka zůstala, nebude moc velká."</p>

<p>Dívčiny vytřeštěné oči mi vzápětí prozradily, že jsem řekl přesně to, co jsem říkat neměl. Vypadl jsem z vozu, spílaje si za to, že jsem se do toho vůbec míchal.</p>

<p>Když jsem zanechal všechny své věci v Tradefordu, po­zbyl jsem i všechny léčivé byliny a nádobu s Burrichovou mastí. V oblasti, kde se pásly ovce, jsem si všiml jedné kvě­tiny, která vypadala trochu jako zakrnělý zlatobýl, a pár sukulentů z podobného druhu jako krvavý kořen. A tak jsem jeden z těch sukulentů vytrhl, byl však jinak cítit a šťáva z listů byla spíše lepkavá než rosolovitá. Umyl jsem si ruce a poté jsem pohlédl na zakrnělý zlatobýl. Voněl tak, jak vo­nět měl. Pokrčil jsem rameny a začal sbírat jeho lístky, nejprve hrstku, ale pak jsem si řekl, že když už to dělám, mohl bych si trochu obnovit své zásoby. Zdálo se, že je to tatáž bylina, ale že v té suché kamenité půdě roste do menší výš­ky a poněkud roztroušeně. Rozprostřel jsem svou sklizeň na zádi našeho vozu a začal ji třídit. Silnější lístky jsem dal na sušení. Ty menší konečky jsem rozdrtil mezi dvěma očiště­nými kameny a vzniklou pastu jsem na jednom z kamenů zanesl do vozu loutkářů. Dívka na to hleděla v pochybnos­tech, ale váhavě kývla, když jsem jí řekl: „Tohle zastaví kr­vácení. Čím dříve se to zavře, tím menší jizva bude."</p>

<p>Když si sundala hadr z tváře, viděl jsem, že krvácení me­zitím takřka ustalo. Přesto jsem jí na to špičkou prstu nanesl trochu ranhojivé pasty. Při mém doteku zůstala klidně sedět a mě pojednou vyvedlo z míry, že jsem se nedotýkal ženské tváře od doby, co jsem se naposled viděl s Molly. Tahle dív­ka měla modré oči, otevřené dokořán, a vzhlížela mi do tvá­ře. Uhnul jsem před jejím vážným pohledem stranou. „Tak. A teď to nech být. Neutírej si to, nedotýkej se toho prsty, ne-smývej to. Ať se na tom utvoří strup, a pak hleď, abys to ne­chala na pokoji."</p>

<p>„Děkuji ti," řekla útlým hláskem.</p>

<p>„Rádo se stalo," řekl jsem a otočil se k odchodu.</p>

<p>„Jmenuji se Tassin," řekla k mým zádům.</p>

<p>„Já vím. Slyšel jsem ho na tebe řvát," pravil jsem. Začal jsem již scházet po schůdcích.</p>

<p>„Je to odporný chlap. Nenávidím ho! Utekla bych pryč, kdybych mohla."</p>

<p>Nezdálo se mi vhodné jenom tak od ní odejít. Sestoupil jsem z vozu a zarazil se. „Vím, jak je těžké pocítit bič, zrov­na když se tvrdě snažíš. Jenomže... tak už to bývá. Kdybys utekla a neměla jídlo, místo na spaní a šaty by se ti všechny změnily v cáry, bylo by to horší. Snaž se být lepší, aby tolik nemusel používat řemen." Tak málo jsem svým slovům vě­řil, že jsem je stěží dal dohromady. Ale zdálo se mi to lepší než jí říkat, aby hned odešla a utekla pryč. V otevřené prérii by nepřežila jediný den.</p>

<p>„Nechci být lepší." Objevila v sobě jiskru ducha, aby da­la najevo vzdor. „Nechci být vůbec loutkářkou. Mistr Dell to věděl, když si zaplatil za moje roky."</p>

<p>Šinul jsem se od vozu směrem k ovcím, ale ona sešla po schůdcích a zamířila za mnou.</p>

<p>„V naší vesnici žil muž, kterého jsem měla ráda. Učinil mi nabídku, abych se stala jeho ženou, ale zrovna v té době neměl peníze. On byl farmář, víš, a bylo jaro. Žádný farmář nemá na jaře peníze. Řekl mé matce, že cenu za mě zaplatí o žních. Ale matka řekla: ,Je-li chudý teď, když má krmit je­den krk, bude ještě chudší, až bude mít dva. Či víc.' A pak mě prodala loutkáři, za polovic, co by obyčejně zaplatil za učně, protože já nebyla svolná."</p>

<p>„Tam, odkud pocházím, to dělají jinak," pravil jsem roz­pačitě. Nebyl jsem s to pochopit, co mi to říká. „Rodiče pla­tí mistrovi, aby vzal jejich dítě do učení, to vše v naději, že bude mít lepší život."</p>

<p>Uhladila si vlasy, které jí padaly do tváře. Byly světle hnědé a hodně kudrnaté. „Slyšela jsem o tom. Někteří to tak dělají, avšak většina ne. Koupí si učně, zpravidla ochotného, a když neodvádí svou práci, pak ho mohou prodat na něja­kou otročinu. Potom na tom po šest let nejsi o moc lip než otrok." Odfrkla si. „Někteří říkají, že to učně přiměje, aby se víc snažil, když ví, že může na šest let skončit u podřadné práce v kuchyni nebo u dmýchadel v kovářství, pokud jeho mistr není spokojen."</p>

<p>„Inu. Mám dojem, že by ses měla naučit mít loutky rá­da," řekl jsem jaksi nepřesvědčivě. Seděl jsem vzadu na voze svého mistra a hleděl na svěřené stádo. Ona se posadila vedle mě.</p>

<p>„Anebo doufat, že mě od mistra někdo odkoupí," odvěti­la sklíčeně.</p>

<p>„Ty mluvíš, jako bys byla otrok," pravil jsem zdráhavě. „Není to přece tak zlé, nebo ano?"</p>

<p>„Dělat něco, co považuješ za hloupé, den za dnem?" ze­ptala se. „A snášet bití za to, že to neděláš dokonale? Oč je to lepší než život otroka?"</p>

<p>„Ale máš přece co jíst, máš co na sebe a máš přístřeší. A on ti dává šanci něčemu se vyučit, řemeslu, s nímž třeba procestuješ celých Šest vévodství, když budeš dobrá. Můžeš skončit i jako umělkyně u králova dvora na Buckkeepu."</p>

<p>Upřela na mě zvláštní pohled. „Myslíš snad Tradeford." Vzdychla a poposedla si blíž ke mně. „Jsem tak osamělá. Všichni ostatní chtějí být loutkáři. Hněvají se na mě, když dělám chyby, a pořád mi nadávají do lenochů a nebudou se mnou mluvit, když řeknou, že jsem zkazila představení. Ne­ní mezi nimi jediný laskavý člověk; žádný z nich by mi neošetřil zjizvenou tvář jako ty."</p>

<p>Na to jsem neměl žádnou odpověď. Neznal jsem ostatní loutkáře natolik, abych mohl souhlasit či nesouhlasit. A tak jsem neříkal nic a jen jsme seděli a pozorovali ovce. Ticho se protahovalo a noc nad námi temněla. Pomyslel jsem si, že bych měl brzy zažehnout oheň.</p>

<p>„No tak," spustila po pár dalších minutách mého mlčení. „Pověz, jak ses stal pastýřem?"</p>

<p>„Rodiče zemřeli. Sestra podědila. Nijak zvlášť o mě ne­dbala, a tak jsem tady."</p>

<p>„Taková mrcha!" zvolala rozhořčeně.</p>

<p>Nadechl jsem se, abych se zastal své fiktivní sestry, a pak jsem si uvědomil, že bych tím náš rozhovor pouze protahoval. Snažil jsem se vymyslet něco, co bych měl jít udělat, ale ovce a ostatní zvířata se nacházely rovnou před námi a po­kojně se pásly. Bylo zbytečné doufat, že ostatní se brzy vrá­tí. Rozhodně ne z krčmy, kde si mohou popovídat s tolika novými lidmi po tak dlouhé cestě.</p>

<p>Nakonec jsem se vymluvil, že mám hlad, a vstal jsem, abych nasbíral kameny, suchou mrvu a klacky na oheň. Tassin trvala na tom, že něco uvaří. Neměl jsem ve skutečnosti hlad, ale ona jedla s tak nakažlivým gustem, že i mě do sy­tosti nakrmila z cestovních zásob loutkářů. Uvařila též kon­vici čaje a poté jsme se posadili k ohni, kde jsme usrkávali z těžkých červených porcelánových hrnků.</p>

<p>Rozpačité ticho se nějakým způsobem proměnilo v druž­né mlčení. Bylo příjemné sedět a dívat se, jak mi někdo ji­ný připravuje jídlo. Nejprve trochu brebentila, ptala se, zda mám rád to a to koření a jestli si dělám silný čaj, ale mé od­povědi ve skutečnosti neposlouchala. Jakmile nabyla dojmu, že mé mlčení je svým způsobem souhlasné, rozhovořila se poněkud intimněji o sobě. S nádechem zoufalství mluvila o dnech strávených učením a procvičováním něčeho, co znát ani cvičit nechtěla. Se zdráhavým obdivem mluvila o hor­livosti ostatních loutkářů a jejich nadšení, které nedokázala sdílet. Její hlas postupně zmlkl a ona ke mně vzhlédla s oči­ma plnýma utrpení. Nemusela mi vůbec vysvětlovat osamě­lost, kterou cítila. Stočila téma hovoru k méně závažným vě­cem, k podružným příčinám jejího všemožného roztrpčení, mluvila o jídle, které jedli a ona ho nesnášela, o tom, jak je­den z loutkářů byl vždycky cítit zatuchlým potem, o jedné ženě, která jí připomínala, že má odříkávat text, tím, že ji ští­pala.</p>

<p>I její stížnosti mi byly jistým zvláštním způsobem příjem­né, neboť moji mysl naplňovaly triviálnostmi a já se nemohl soustředit na své závažnější problémy. Být s ní v určitých ohledech bylo jako být s vlkem. Tassin se soustředila na pří­tomný okamžik, na tohle jídlo a tuhle noc, aniž by se nějak zvlášť zabývala něčím jiným. Od těchto úvah se mé myš­lenky zatoulaly k Nighteyesovi. Hebce jsem zapátral jeho směrem. Vycítil jsem ho, tam kdesi, že je naživu, ale nedo­kázal jsem říci o moc víc než to. Snad nás dělila příliš velká vzdálenost; snad byl příliš zaměřený na svůj nový život. Ať už byl důvod jakýkoli, jeho mysl mi nebyla tak otevřená ja­ko dřív. A možná se jen více sžíval se způsoby své smečky. Snažil jsem se cítit radost nad tím, že si našel takový život, mnoho společníků a možná i družku.</p>

<p>„O čem to přemýšlíš?" zeptala se Tassin.</p>

<p>Promluvila tak hebce, že jsem jí bezděčně odvětil, aniž jsem přestal zírat do ohně: „Že občas je člověk ještě osamě­lejší, když ví, že kdesi jinde si jeho přítel a rodina vedou dobře."</p>

<p>Pokrčila rameny. „Snažím se na ně nemyslet. Myslím, že můj farmář si našel jinou, jejíž rodiče si byli ochotni počkat na cenu za nevěstu. Co se mé matky týče, myslím, že beze mne měla lepší vyhlídky. Nebyla ještě tak stará, aby si ne­mohla ulovit jiného muže." Protáhla se, podivné kočičí ges­to, potom otočila hlavu, zadívala se mi do tváře a dodala: „Nemá smysl přemýšlet o tom, co je dávno pryč a co nemáš. Jen z toho budeš nešťastný. Spokoj se s tím, co můžeš mít teď."</p>

<p>Naše oči se pojednou střetly a znehybněly. O smyslu je­jích slov nebylo pochyb. Na okamžik jsem byl šokován. Pak se naklonila blíž, přes nepatrnou mezeru, jež nás dělila. Da­la mi ruce na tváře. Její dotyk byl něžný. Shrnula mi šátek z hlavy, pak mi oběma rukama uhladila nazad vlasy, které se mi svezly do tváře. Hleděla mi zpříma do očí, zatímco špičkou jazyka si ovlhčila rty. Rukama mi sjela po tváři dolů, ke krku a ramenům. Byl jsem lapen jako myš hledící na hada. Předklonila se a políbila mě, a jak se naše rty dotkly, roze­vřela mi ústa. Voněla jako sladké dýmající kadidlo.</p>

<p>Chtěl jsem ji s náhlostí, která mne omračovala. Ne jako Tassin, ale jako ženu a něžnost a těsnou blízkost. Byla to žá­dost, která mne zasáhla jako blesk, jenomže přesto to neby­lo vše. Bylo to jako hlad po Umění, který člověka stravuje, když vyžaduje těsnou blízkost a totální sjednocení se svě­tem. Byl jsem nevyslovitelně znaven tím, jak jsem byl sám. Přitáhl jsem ji k sobě tak rychle, že jsem uslyšel, jak vyjek­la překvapením. Líbal jsem ji, jako kdybych ji mohl pohltit a tím nějak zmírnit svoji osamělost. A pak už jsme byli na zemi a ona vydávala krátké slastné zvuky. Pak mi náhle za­čala odstrkovat hruď. „Počkej chvíli," sykla. „Počkej přece. Mám pod sebou kámen. Nesmím si roztrhnout šaty, prostři pode mnou svůj plášť..."</p>

<p>Ostražitě jsem ji sledoval, jak prostírá můj plášť na zemi vedle ohně. Ulehla na něj a poklepala na místo vedle sebe. „Nu? Nepůjdeš zpátky za mnou?" zeptala se koketně. A pak oplzleji dodala: „Podívej, ukážu ti, co všechno se mnou mů­žeš dělat." A rukama si vepředu pohladila košili, vyzývajíc mne, abych svými dlaněmi udělal to samé.</p>

<p>Kdyby nic neřekla, kdybychom to nepřerušili, kdyby ke mně jenom vzhlédla z pláště... jenže její dotaz a její způsob, to všechno bylo pojednou špatně. Veškerá iluze o něžnosti a blízkosti byla rázem pryč, nahrazena toutéž výzvou, kterou by mě mohl počastovat protivník s holí na cvičném dvor­ci. Nejsem o nic lepši než kterýkoli jiný muž. Nechtěl jsem přemýšlet, nad něčím uvažovat. Toužil jsem, abych se na ni mohl prostě vrhnout a zchladit v ní svůj žár, ale místo toho jsem uslyšel, jak se ptám: „A co když ti udělám dítě?"</p>

<p>„Och," zlehka se zasmála, jako kdyby o něčem takovém nikdy neuvažovala. „Potom si mě můžeš vzít a vyplatit mě z učení u mistra Della. Anebo taky ne," dodala, když uvidě­la, jak se můj výraz mění. „Dítě není zas tak velké, aby se ho člověk musel zbavit tak, jak si muž možná myslí. Stačí pár stříbrňáků za ty správné bylinky... ale na to teď nemusíme myslet. Proč si dělat starosti kvůli něčemu, co vůbec nemu­sí přijít?"</p>

<p>Proč vlastně? Hleděl jsem na ni a prahl po ní celou svou touhou, jež se nastřádala za ty měsíce osamění a odříkání. Ale zároveň jsem věděl, že co se týče mé hlubší touhy po družnosti a pochopení, nenabídla mi o nic větší útěchu, než jakou může každý muž najít ve své dlani. Zvolna jsem za­vrtěl hlavou, spíše pro sebe než k ní. Rozpustile se na mě usmála a natáhla ke mně ruku.</p>

<p>„Ne," pravil jsem klidně. Vzhlédla ke mně, tak nevěřícně užaslá, že jsem se skoro zasmál. „To není dobrý nápad," pra­vil jsem, a když jsem ta slova uslyšel zaznít nahlas, věděl jsem, že jsou pravdivá. Nebylo za tím nic vznešeného, žád­ná myšlenka na neutuchající věrnost vůči Molly nebo pocit zahanbení, že jsem již jednu ženu opustil, zanechav jí bří­mě, které musela donosit sama. Znal jsem tyto pocity, ale ty se v tom okamžiku nedostavily. Cítil jsem pouze prázdnotu uvnitř, která by se ještě zhoršila, kdybych ulehl k cizí ženě. „To není tebou," řekl jsem, když jsem uviděl, jak jí zrudly líce a úsměv z tváře zmizel. „Je to mnou. Chyba je ve mně." Snažil jsem, aby v mém hlase zazněla útěcha. Bylo to však marné.</p>

<p>Náhle vstala. „Já to vím, hlupáku," vyhrkla jedovatě. „Jen jsem k tobě chtěla být laskavá, nic víc." Vztekle se vzdáli­la od ohně a rychle splynula se stíny noci. Uslyšel jsem za­bouchnutí dveří od spacího vozu.</p>

<p>Pomalu jsem se shýbl, abych si vzal plášť a vytřepal z ně­ho prach. A když se vzápětí zvedl vítr a noc se znenadání ochladila, hodil jsem si ho přes ramena a znovu usedl, zíra­je mlčky do ohně.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>3Podezření</emphasis></strong></p>

<p>Provozování Umění vede k závislosti. Všichni studenti této magie jsou před tím varováni již od samého začátku. Tahle síla, která praktikanta vábí a ponouká ho, aby Umění využí­val stále častěji a častěji je velmi fascinující. A jak se prak­tikantova odbornost a moc postupně zvyšuje, roste i vábení Umění. Fascinace Uměním zastiňuje ostatní zájmy a vztahy. Přesto je těžké tuto přitažlivost popsat slovy někomu, kdo sám nemá zkušenosti s Uměním. Vzlétající hejno bažantů na chrupavém podzimním poli nebo dokonalé využití větru lod­ními plachtami nebo první horké sousto lahodného dušené­ho po chladném a hladovém dni; to všechno jsou pocity, jež zavládnou na chvíli. Umění tento pocit prodlužuje, dokud na to síly praktikanta stačí.</p>

<p>Bylo už hodně pozdě, když se do tábora vrátili ostatní. Můj mistr Damon byl opilý a družně se opíral o Creeceho, jenž byl také namazaný, vznětlivý a načichlý dýmem. Stáhli si z povozu houně a natáhli se na ně. Nikdo se nenabídl, že mne vystřídá na hlídce. Vzdychl jsem, pochybuje vážně o tom, že do příští noci okusím, jak chutná spánek.</p>

<p>Rozbřesk nadešel brzy jako obvykle a vedoucí karavany nelítostně trvala na tom, abychom vstali a připravili se na cestu. Řekl bych, že to od ní bylo velice moudré. Kdyby je nechala podle libosti vyspávat, ranní ptáčata by se vypravi­la zpátky do města a ona by je pak musela po celý den na­hánět. Vypadalo to však na strastiplné dopoledne. Zdálo se, že pouze kočí a zpěvačka Starling věděli, kdy mají přestat pít. Uvařili jsme si kaši a rozdělili se o ni, mezitím co ostatní se poměřovali se svými bolestmi hlavy a nejrůznějšími stíž­nostmi.</p>

<p>Všiml jsem si, že družné pití, zvláště přes míru, utváří me­zi lidmi jakési pouto. Takže když si mistr řekl, že mu jeho třeštící hlava znemožňuje řídit káru, svěřil ten úkol Creecemu. A zatímco povoz si to rachotil po cestě, Damon na něm spal, Creece podřimoval za otěžemi a poník kráčel za ostat­ními vozy. Vedoucího berana uvázali zezadu ke káře a stá­do šlo za ním. Jakžtakž. Na mě připadl úkol klusat v prachu za ovcemi a udržovat je v houfu, jak jen to půjde. Nebe by­lo modré, ale den byl stále chladný, zvedal se vítr, který če­řil a dále unášel námi zvířený prach. V noci jsem oka neza­mhouřil a hlava mi brzy tepala bolestí.</p>

<p>V poledne Madge učinila krátkou přestávku. Většina lidí z karavany se mezitím zotavila natolik, že se chtěli najíst. Napil jsem se ze soudku vody na Madgině povoze, namo­čil si šátek a smyl si z tváře prach. Právě jsem se snažil vy­pláchnout si písek z očí, když tu se vedle mě objevila Starling. Ukročil jsem stranou v domnění, že chce vodu. Místo toho tiše řekla:</p>

<p>„Být tebou, nechala bych si šátek na hlavě."</p>

<p>Vykroutil jsem ho a znovu si ho uvázal okolo hlavy. „To ano. Ačkoli to nijak nezabrání prachu, aby se mi dostával do očí."</p>

<p>Starling se na mě zpříma podívala. „Neměl by ses zne­klidňovat kvůli očím. Jde tu spíše o ten chomáč bílých vla­sů. Dnes v noci by sis ho měl začernit sádlem a popelem, budeš-li mít chvilku pro sebe. Mohlo by to být méně nápadné."</p>

<p>Tázavě jsem na ni pohlédl ve snaze zachovat dobrotivý výraz.</p>

<p>Šibalsky se na mě usmála. „Zbrojnoši krále Regala byli v tom poříčním městě jenom několik dnů před naším příjez­dem. Říkali tamním lidem, že král věří, že Poďobaný muž půjde přes Farrow. A ty s ním." Odmlčela se v domnění, že něco řeknu. Když jsem se na ni jen díval, její úsměv se roz­šířil. „Anebo to snad bude nějaký jiný chlapík s přeraženým nosem, jizvou ve tváři, bílým pruhem ve vlasech a..." Tu ukázala na mou paži. „...čerstvou ránou po meči na předlok­tí?"</p>

<p>Konečně jsem našel řeč a zčásti i důvtip. Odhrnul jsem si rukáv a nastavil paži, aby si ji prohlédla. „Rána po meči? Tohle je jen škrábnutí o hřebíkovou hlavičku, které jsem si způsobil o dveře krčmy. Když jsem šel ven, pravda, trochu neochotně. Podívej se pořádně. Beztak je to už skoro zaho­jené."</p>

<p>Shýbla se a poslušně se zahleděla na mou paži. „Och. To vidím. Nu což. Spletla jsem se. Ale přesto," a znovu se střet­la s mým zrakem, „nechávala bych si šátek na hlavě. Abych předešla tomu, že se zmýlí někdo další." Odmlčela se, pak ke mně důvěrně přitáhla hlavu. „Já jsem zpěvačka, jak vidíš. Raději bych historii dosvědčovala, než ji utvářela. Nebo mě­nila. Jenomže pochybuji, že i všichni ostatní v této karavaně smýšlí podobně."</p>

<p>Beze slova jsem se díval, jak odchází pryč a pohvizduje si. Pak jsem se ještě napil, opatrně, abych vody nespotřebo­val moc, a vrátil se k ovcím.</p>

<p>Creece už byl na nohou a po zbytek odpoledne mi jakž­takž pomáhal. Přesto se mi den zdál delší a únavnější než ostatní dny v poslední době. Nebylo to proto, že by můj úkol byl nějak zvlášť složitý. Problém, jak jsem zjistil, spočíval v tom, že jsem začal znovu přemýšlet. Dovolil jsem, aby mě zkrušilo zoufalství nad Molly a naším dítětem. Polevil jsem ve své ostražitosti, nebyl jsem dostatečně obezřelý v zájmu sebe sama. Teď mě napadlo, že kdyby se Regalovým stráž­ným podařilo najít mě, zabili by mě. Pak už bych nikdy ne­spatřil Molly ani naši dcerku. Nějak mi to připadlo horší než být sám ohrožen na životě.</p>

<p>Té noci u večeře jsem si sedl dále od ohně než obvykle, i když to znamenalo, že jsem se musel zahalit do pláště kvů­li chladu. Mé mlčení se již považovalo za normální. Zbytek lidí se bavil, mnohem víc než obvykle, o posledním večeru stráveném ve městě. Pochytil jsem, že pivo bylo dobré, ví­no mizerné, zatímco místní zpěvák projevil jen málo dobré vůle vůči Starling, aby vystupovala před jeho stálým posluchačstvem. Příslušníci naší karavany to zřejmě pokládali za osobní vítězství, že vesničané písně Starling přijali. „Zpíváš dobře, i když znáš jenom buckské balady," připustil velkodušně i Creece. Starling při těch slovech pochybné chvály kývla.</p>

<p>A jako každého večera, Starling po jídle vybalila harfu. Mistr Dell udělil své skupině jednu noc volna od ustavičné­ho zkoušení, z čehož jsem vyvodil, že s výjimkou Tassin byl se svými účinkujícími spokojen. Tassin pro mě toho večera neměla jediný pohled, místo toho se usadila u jednoho z ko­čích a při každém jeho slově se usmívala. Všiml jsem si, že její zranění není o moc horší než škrábnutí na tváři, kolem mírně pohmožděné. Zdálo se, že se to zhojí dobře.</p>

<p>Creece odešel ke stádu, aby zaujal noční hlídku. Natáhl jsem se na svůj plášť, jen těsně mimo dosah světla od ohně, v domnění, že okamžitě usnu. Čekal jsem, že i ostatní se br­zy odeberou na kutě. Jejich mumlavý hovor byl uspávající, stejně jako lenivé brnkání prstů Starling na strunách harfy. To postupně přešlo v rytmické drnkání a Starling pozvedla hlas k písni.</p>

<p>Pohyboval jsem se na pomezí bdění a spánku, když tu se mnou trhla slova „Antler Island". V mžiku jsem otevřel oči a uvědomil si, že zpívá o bitvě z loňského léta, která se ode­hrála na zmíněném ostrově, o prvním skutečném střetu <emphasis>Ruriska </emphasis>s nájezdníky z rudých lodí. Tak na tuhle bitvu jsem si vzpomínal až příliš dobře a zároveň velmi málo. Jak Verity poznamenal víc než jedenkrát, navzdory bojovému výcviku u Hod jsem měl tendence uchylovat se v každém boji k rvač­ce. A tak jsem si do toho boje vzal sekyru a oháněl se s divostí, jakou jsem u sebe nikdy nečekal. Potom se říkalo, že jsem zabil náčelníka nájezdové výpravy, kterou jsme zatla­čili do úzkých. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda to byla prav­da či ne.</p>

<p>V písni Starling tomu tak s určitostí bylo. Srdce se mi má­lem zastavilo, když jsem ji uslyšel zpívat: „Chivalryho syn, oči v plamenech, jenž měl jeho krev, když už jméno ne." Pí­seň pokračovala výčtem tuctu nepravděpodobných, přikráš­lených zásahů, které jsem nepříteli uštědřil, a sledu váleč­níků, které jsem skolil. Bylo nezvykle pokořující slyšet ji, jak ty činy opěvuje jako vznešené a tou dobou již takřka le­gendární. Věděl jsem, že mnoho bojovníků sní o podobných písních na počest jejich hrdinských činů. Já se však přitom cítil rozpačitě. Nevzpomínal jsem si, že by z mé sekyry slunce vykřesalo plameny nebo že jsem se bil udatně jako je­len na mé hrudi. Místo toho jsem si vybavoval utkvělý pach krve a jak jsem šlapal v lidských vnitřnostech, ve střevech člověka, který stále kvílel a bědoval. Všechno pivo v celém Buckkeepu té noci nestačilo na to, aby ve mně navodilo ně­jaký klid.</p>

<p>Když píseň konečně dozněla, jeden kočí si odfrkl: „Tak­že tohle je ta, kterou sis minulé noci netroufla zpívat v hos­podě, viď, Starling?"</p>

<p>Starling se nelibě uchechtla. „Jaksi jsem pochybovala, že by se líbila. Písně o Chivalryho Bastardovi by zřejmě nena­šly moc velkou odezvu; nepřišla bych si ani na jediný pen­ny."</p>

<p>„Je to divná píseň," poznamenal Dell. „Král tu nabízí zla­to za jeho hlavu a stráže všem říkají pozor, Bastard vládne Moudrostí a s její pomocí ošálil smrt. Ale tvá píseň z něj či­ní jakéhosi hrdinu."</p>

<p>„Inu, tohle je buckská píseň a on byl v Bucku vážený, as­poň po nějaký čas," vysvětlovala Starling.</p>

<p>„Teď už ale ne, vsadil bych se. Spíše by si někdo pova­žoval stovky zlaťáků, kdyby ho mohl vydat královým strá­žím," poznamenal jeden z kočích.</p>

<p>„To je docela možné," souhlasila ochotně Starling. „Ač­koli v Bucku stále existují lidé, kteří by ti řekli, že jeho pří­běh ještě nebyl vypovězen celý a že Bastard není tak černý, jak ho v poslední době pošpinili."</p>

<p>„Já to přesto vůbec nechápu. Myslela jsem, že byl popra­ven za to, že s pomocí Moudrosti zabil krále Shrewda," na­mítla Madge.</p>

<p>„To říkají někteří," odpověděla Starling. „Pravda je, že ze­mřel ve své cele, ještě než mohl být popraven, a že byl po­hřben namísto spálen. A příběh dále pokračuje tím," tu Starling ztišila hlas bezmála do šepotu, „že když přišlo jaro, na jeho hrobě nevyrašil jediný zelený lístek. A když se to do­slechla jedna stará moudrá žena, okamžitě věděla, co zatím je, že magie Moudrosti stále dřímá v jeho kostech a mohl by ji získat ten, kdo by byl natolik statečný, že by mu vytrhl zub z úst. A tak za úplňku šla a vzala si s sebou sluhu s rý­čem. Nařídila mu vykopat hrob. Ale sluha nenabral ani lo­patu hlíny, když tu narazil na roztříštěné dřevo z Bastardo­vy rakve."</p>

<p>Starling se teatrálně odmlčela. Až na praskání ohně se ne­ozval jediný zvuk.</p>

<p>„Truhla byla samozřejmě prázdná. A ti, kdo to viděli, ří­kali, že rakev byla rozbita zvenčí, ne promáčknuta zevnitř. A jeden muž mi říkal, že na roztříštěném víku rakve byly za­chyceny drsné šedé chlupy z vlčího kožichu."</p>

<p>Ticho se protahovalo. „To myslíš vážně?" zeptala se po­sléze Madge.</p>

<p>Prsty zlehka přejela po strunách harfy. „Tak jsem to sly­šela vyprávět v Bucku. Ale rovněž jsem slyšela, že lady Patience, ta, která ho pohřbila, říká, že je to všechno nesmysl, že jeho tělo bylo studené a ztuhlé, když ho omývala a halila do rubáše. A o Poďobaném muži, jehož se tolik bojí král Regal, prohlásila, že to není nikdo jiný než jeden starý poradce krále Shrewda, jakýsi starý samotář se zjizvenou tváří, kte­rý vystoupil z ústraní, aby udržoval při životě víru, že Verity stále žije, a povzbuzoval ve statečnosti všechny ty, kteří musejí pokračovat ve válce proti rudým lodím. Nuže. Mys­lím, že si můžete vybrat, čemu sami věřit chcete."</p>

<p>Melody, jedna z loutkářů, se žertem zachvěla. „Brr. No tak. Zazpívej nám teď něco veselého, abychom mohli jít na kutě. Nechci už slyšet žádnou ze tvých zádušních historek, než si dnes večer půjdu lehnout."</p>

<p>A tak Starling ochotně zapěla baladu o lásce, prastarou pí­seň s veselým refrénem, k němuž se Madge a Melody při­daly. Já ležel ve tmě a přemítal o všem, co jsem slyšel. Zne­pokojovalo mě vědomí, že Starling to všechno rozdmýchala kvůli mně, abych to slyšel. Přemýšlel jsem, zda si myslí, že mi tím prokazuje nějakou laskavost, nebo jestli chce prostě vidět, zda má někdo další nějaké podezření ohledně mne. Sto zlatých za moji hlavu. To už bylo dost i na to, aby po nich zatoužil vévoda, nemluvě o nějaké potulné zpěvačce. Navzdory únavě mi té noci trvalo dlouho, než jsem usnul.</p>

<p>Cesta na druhý den byla díky své jednotvárnosti bezmála pohodlná. Kráčel jsem za svěřenými ovcemi a snažil se na nic nemyslet. Nebylo to tak snadné jako předtím. Měl jsem dojem, že kdykoliv svou mysl vyprázdním od svých obav, uslyším v hlavě ozvěnu Verityho slov <emphasis>Pojď za mnou. </emphasis>Když jsme té noci postavili tábor, bylo to na březích obří vpusti, uprostřed zaplněné vodou. Hovor okolo ohně byl povrchní á přelétavý. Byli jsme již myslím víc než dost unavení z na­šeho plahočivého tempa a toužili jsme spatřit Modré jezero. Mně se prostě chtělo jít spát, ale měl jsem jako první hlídku nad stádem.</p>

<p>Trochu jsem povylezl na úbočí, abych vsedě viděl na své huňaté svěřence. Mohutná mísovitá vpusť pohltila celou na­ši karavanu, přičemž ohýnek v blízkosti vody vypadal jako hvězda na dně studny. Bez ohledu na vítr, který se proháněl nad krajinou, jsme byli chráněni a kolem panoval naprostý klid. Byla to skoro pohoda.</p>

<p>Tassin si nejspíš myslela, že se pohybuje pokradmu. Mlč­ky jsem ji sledoval, jak se blíží s pláštěm přetaženým přes vlasy a přes tvář. Šla širokou oklikou, jako kdyby mě chtě­la obejít. Nesledoval jsem ji očima, ale poslouchal jsem, jak stoupá po úbočí nade mne a pak zezadu schází dolů. Ve stojatém vzduchu jsem dokonce zachytil její vůni a bezděky po­cítil jakési očekávání. Uvažoval jsem, zda budu mít dost sil­nou vůli na to, abych ji odmítl podruhé. Možná že by to by­la chyba, ale mé tělo se jen třáslo na to, aby ji udělalo. Když jsem usoudil, že je tak na tucet kroků ode mě, obrátil jsem se přímo k ní. Ustrnula před mým pohledem.</p>

<p>„Tassin," pozdravil jsem ji tiše a vzápětí stočil zrak zpát­ky k ovcím. Po chvíli sešla po svahu níž a stanula pár kroků ode mě. Mírně jsem se natočil a beze slova k ní vzhlédl. Od­hrnula si z tváře kapuci a stanula přede mnou, v očích a po­stoji výzvu.</p>

<p>„Ty jsi on, viď?" zeptala se zadýchaně. Hlasem se jí mihl slabounký náznak strachu.</p>

<p>Nečekal jsem, že řekne tohle. Nemusel jsem předstírat své překvapení. „Já, a on? Já jsem pastýř Tom, pokud myslíš je­ho."</p>

<p>„Ne, ty jsi on, ten Bastard s Moudrostí, kterého hledá krá­lova stráž. Kočí Drew mi říkal, co se povídá ve městě, když Starling minulé noci vyprávěla tu historku."</p>

<p>„Drew ti říkal, že já jsem Bastard s Moudrostí?" zeptal jsem se opatrně, jako bych byl jejími překotnými slovy zma­ten. Uvnitř mě zahlcoval hrozný mrazivý strach.</p>

<p>„Ne." Do jejího strachu se vmísila stopa hněvu. „Drew mi říkal to, co o něm povídá králova stráž. Zlomený nos a jizva na tváři, a bílý pruh ve vlasech. A já té noci viděla tvé vla­sy. Máš v nich bílý pruh."</p>

<p>„Každý člověk, který utržil ránu do hlavy, může mít ve vlasech bílý pruh. Je to už stará jizva." Nachýlil jsem hlavu a zkoumavě se na ni zahleděl. „Řekl bych, že tvář se ti hojí dobře."</p>

<p>„Ty jsi on, viď?" Když jsem se snažil změnit téma, ještě víc ji to rozvzteklilo.</p>

<p>„Jasně že ne. Podívej se. On má na paži ránu po meči, ne? A koukej na tohle." Obnažil jsem si pravou ruku, aby se mohla podívat. Říznutí, které jsem si způsobil nožem, se mi táhlo vespod na levém předloktí. Vsázel jsem na to, že sama od sebe pochopí, že sečná rána, již jsem utržil v sebeobraně, by měla být na ruce třímající meč.</p>

<p>Sotva na ruku pohlédla. „Máš nějaké peníze?" zeptala se pojednou.</p>

<p>„Kdybych měl peníze, proč bych pak zůstával v táboře, když ostatní šli do města? A krom toho, proč tě to zajímá?"</p>

<p>„Mne ne. Ale tebe by mělo. Mohl bys je použít, aby sis koupil moje mlčení. Jinak bych mohla jít se svým podezře­ním za Madge. Nebo za kočími." Vyzývavě natrčila bradu.</p>

<p>„Mohou se mi kouknout na paži tak jako ty," pravil jsem znaveně. Odvrátil jsem se od ní a znovu zrakem přejel ovčí stádo. „Jsi hloupá holčička, Tassin, když připustíš, aby tě duchařské povídačky Starling takhle poděsily. Běž zpátky na kutě." Snažil jsem se, aby můj hlas zněl otráveně.</p>

<p>„Máš škrábanec na druhé ruce. Viděla jsem ho. Někteří by to mohli pokládat za ránu po meči."</p>

<p>„Nejspíš ti samí, kteří by tě pokládali za inteligentní," řekl jsem posměšně.</p>

<p>„Netrop si ze mě žerty," varovala mě nepříjemným, plyt­kým hlasem. „Ze mě si nikdo legraci dělat nebude."</p>

<p>„Pak neříkej hlouposti. Co se to s tebou vůbec děje? Má to být nějaká pomsta? Máš vztek, protože bych se s tebou nevyspal? Říkal jsem ti, že s tebou to nemá nic společného. Jsi napohled krásná a já nepochybuji, že dotýkat se tě by by­lo rozkošné. Ale pro mě ne."</p>

<p>Tu plivla na zem vedle mě. „Jako kdybych já ti to dovo­lila. Jen jsem se bavila, pastevce. Nic víc než to." V hrdle jí uvízl jakýsi zvuk. „Lidičky. Když se na sebe podíváš, jak si můžeš myslet, že by tě někdo chtěl jen kvůli tobě? Páchneš ovcemi, jsi kost a kůže a tvoje tvář vypadá, jako kdybys pro­hrál každý souboj, který jsi kdy svedl." Otočila se na pod­patku, pak jako by si najednou vzpomněla, proč přišla. „Nikomu z nich to neřeknu. Ještě ne. Ale až dorazíme do Blue Lake, tvůj mistr ti musí něco vyplatit. Hleď mi to přinést, ji­nak zburcuji celé město k pátrání po tobě."</p>

<p>Vzdychl jsem. „Jsem si jist, že uděláš cokoli, jen aby sis ukrátila dlouhou chvíli. No tak si ten povyk zburcuj, když chceš. Ale až z toho nic nebude a lidé se ti vysmějí, pak Dell zřejmě bude mít o důvod víc ti namlátit."</p>

<p>Otočila se a započala scházet úbočím dolů. V matném mě­síčním světle pozbyla krok a málem přepadla. Včas se však narovnala a vztekle na mě pohlédla, jako by mě vyzývala, jen ať se jí vysměji. Já však na to neměl ani pomyšlení. Na­vzdory svému odporu k ní jsem měl žaludek sevřený až po krk. Sto zlatých. Stačí dát do oběhu zvěst a taková suma už dokáže rozpoutat řádný povyk. A až bych byl mrtvý, nejspíš by se usnesli, že jsem nebyl ten pravý.</p>

<p>Přemýšlel jsem, jak se mi asi povede, až se budu přes zby­tek farrowských plání ubírat sám. Mohl bych vyrazit hned, jakmile mě Creece vystřídá na hlídce. Ostatně jak daleko už to může být do Blue Lake? Přemítal jsem o tom, mezitím co jsem sledoval další postavu, jak vyklouzává z tábora a míří po svahu ke mně.</p>

<p>Starling přišla tiše, ale ne pokradmu. Zvedla ruku na po­zdrav, ještě než družně usedla vedle mne. „Doufám, žes jí nedal žádné peníze," pozdravila mě přívětivě.</p>

<p>„Ehm," řekl jsem a nechal ji, ať si to vysvětlí, jak chce.</p>

<p>„Protože jsi už alespoň třetí muž, který ji na tomto výletě údajně přivedl do jiného stavu. Tvůj mistr měl tu čest, že byl obviněn jako první. Druhý byl Madgein syn. Alespoň si to myslím. Nevím, kolik otců tomu potenciálnímu dítěti vybra­la."</p>

<p>„Já s ní nebyl, takže z toho mě může jen stěží vinit," řekl jsem na svou obranu.</p>

<p>„Ó, ano? Pak jsi pravděpodobně jediný muž z karavany, který s ní nebyl."</p>

<p>To se mnou trochu trhlo. Potom jsem to rozvážil a podi­vil se, jestli se někdy ocitnu někde, kde se konečně přestanu podivovat tomu, jak hloupý dokážu být. „Takže ty si myslíš, že ona čeká dítě a poohlíží se po muži, který by ji vykoupil z učení?"</p>

<p>Starling si odfrkla. „Pochybuji, že vůbec nějaké dítě čeká. Nepožadovala svatbu, ale jenom peníze na nákup bylin, po nichž by dítě potratila. Myslím, že syn Madge jí možná do­opravdy nějaké dal. Kdepak. Já si nemyslím, že chce man­žela; jde jí pouze o peníze. A tak hledá způsoby, které by jí umožnily trochu si zašpásovat, a muže, který by jí za to po­té zaplatil." Poposedla a odhodila stranou kámen, který ji tlačil. „Takže. Když jsi jí neudělal dítě, copak jsi jí udělal?"</p>

<p>„Říkal jsem ti. Nic."</p>

<p>„Ach. To vysvětluje, proč o tobě mluví tak špatně. Ale je­nom asi tak poslední den nebo co, takže jsem usoudila, že to ,nic' jsi jí musel udělat v tu noc, kdy jsme my ostatní šli do města."</p>

<p>„Starling," spustil jsem varovně a ona pozvedla ruku na usmířenou.</p>

<p>„Neřeknu ani slovo o tom, cos jí neudělal. Ani nic další­ho. Beztak to není důvod, proč jsem si sem za tebou přišla promluvit."</p>

<p>Odmlčela se, a když jsem se odmítl na cokoli zeptat, ze­ptala se ona: „Co máš v plánu, až se dostaneme do Blue La-ke?"</p>

<p>Pohlédl jsem na ni. „Vyzvednu si mzdu. Dopřeji si pivo a trochu jídla, horkou koupel a čistou postel aspoň na jednu noc. Proč? Co máš v plánu ty?"</p>

<p>„Myslela jsem, že bych mohla pokračovat v cestě do hor." Úkosem se po mně podívala.</p>

<p>„Abys tam pásla po významné události, námětu pro svou píseň?" Snažil jsem, aby má otázka vyzněla ležérně.</p>

<p>„Písně se budou nejspíš ze všeho přimykat k jistému člo­věku, než aby se ohlížely k nějakému místu," nadhodila. „Já myslela, že i ty máš možná namířeno do hor. Mohli bychom putovat společně."</p>

<p>„Stále máš tu idiotskou představu, že jsem Bastard," ob­vinil jsem ji zpříma.</p>

<p>Zazubila se. „Bastard. Nadaný Moudrostí. Ano."</p>

<p>„Mýlíš se," řekl jsem nepokrytě. „A i kdybys měla prav­du, proč bys ho měla následovat do hor? Být tebou, využil bych šance přijít si na víc a udal bych ho královým strážím. Se sto zlaťáky v kapse, kdo potřebuje skládat písně?"</p>

<p>Starling vydala krátký pohrdlivý zvuk. „Jsem si jista, že máš více zkušeností s královskými strážemi než já. Ale mám jich aspoň tolik, abych věděla, že potulná pěvkyně, která by se pokoušela domáhat té odměny, by nejspíš byla za pár dní nalezena plovoucí v řece. Zatímco někteří strážní by zčista­jasna velmi zbohatli. Kdepak. Už jsem ti říkala. Mně nejde o zlato, Bastarde. Mně jde o píseň."</p>

<p>„Neříkej mi tak," varoval jsem ji ostře. Pokrčila rameny a odvrátila se. Po chvíli sebou škubla, jako kdybych do ní rýpl, ale potom se ke mně otočila s širokým úsměvem ve tváři.</p>

<p>„Ach. Tuším, že jsem to spískala já. To proto tě Tassin ždímala? Chtěla peníze, abys jí umlčel jazyk."</p>

<p>Neodpovídal jsem.</p>

<p>„Jsi chytrý, žes ji odmítl. Něco jí dej, a ona si hned po­myslí, že má pravdu. Kdyby vskutku věřila, že jsi Bastard, ponechala by si to tajemství pro sebe, aby ho potom proda­la královým strážím. Protože s nimi žádné zkušenosti nemá a věřila by, že zlato nakonec obdrží." Starling vstala a líně se protáhla. „Nuže. Jdu zpátky na kutě, dokud ještě mohu. Ale pamatuj na mou nabídku. Pochybuji, že dostaneš lepší." Teatrálně kolem sebe zatočila pláštěm a poklonila se mi, ja­ko bych byl král. Sledoval jsem ji, jak se ode mne vzdalu­je úbočím dolů, sebejistě nakračujíc jako kamzík dokonce i v měsíčním světle. Na chvíli mi připomněla Molly.</p>

<p>Uvažoval jsem, že bych vyklouzl z tábora a pokračoval v cestě do Blue Lake na vlastní pěst. Potom jsem si řekl, že kdybych to udělal, Tassin a Starling by pouze nabyly jisto­tu, že hádaly správně. Starling by se možná pokusila vyrazit za mnou a najít mne. Tassin by se zase snažila najít způsob, jak přijít k odměně. Nic z toho jsem nechtěl. Raději tedy vy­držet a plahočit se dál jako pastýř Tom.</p>

<p>Pozvedl jsem oči k noční obloze. Klenula se nade mou, jasná a studená. Nejhlubší noc měla v poslední době nepří­jemně mrazivý nádech. Než bych se byl dostal do hor, zima by již nebyla pouhou hrozbou. Kdybych jen nebyl promar­nil počáteční měsíce léta jakožto vlk, byl bych už nyní v ho­rách. To však byla další bezpředmětná myšlenka. Hvězdy té noci zářily nízko a jasně. Svět se zdál být menší, když by­lo nebe takhle blízko. Najednou jsem měl pocit, že kdybych se jen otevřel a zašmátral po Veritym, našel bych ho v něm, hned na dosah ruky. V mém nitru se pojednou vzedmula ta­ková osamělost, až jsem měl pocit, že se ze mne prorve ven. Molly a Burrich nebyli daleko, stačilo jen zavřít oči. Mohl bych za nimi jít, mohl bych vyměnit lačnost z nevědění za bolest z nemožnosti dotknout se jich. Zdi Umění, jimiž jsem se každým bdělým okamžikem tak těsně obemykal, jakmi­le jsem opustil Tradeford, mně nyní připadaly spíše dusivé než ochranné. Sklonil jsem hlavu k povytaženým kolenům a schoulil se v objetí vlastních paží před mrazivou prázdno­tou noci.</p>

<p>Onen hlad po chvíli odezněl. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po stádu pokojných ovcí, kárách a povozech, po naprosto nehybném táboře. Pohled na měsíc mi říkal, že moje hlídka již dávno skončila. Na Creeceho nikdy nebyl spoleh, že se vzbudí a přijde mě vystřídat. A tak jsem vstal, protáhl se a se­šel po úbočí dolů, abych ho vytáhl z jeho vyhřátých přikrý­vek.</p>

<p>Další dva dny uběhly bez zvláštních událostí až na to, že počasí bylo pořád chladnější a větrnější. Večer třetího dne, když jsme se utábořili na noc a já zaujal první večerní hlíd­ku, jsem na horizontu spatřil mračno prachu. Zprvu jsem to­mu věnoval jen malou pozornost. Byli jsme na jedné z ruš­nějších karavanních tras a zastavili jsme u napajedla. Stál tu již povoz s početnou rodinou jakéhosi dráteníka. Usoudil jsem, že ti, kdo v dálce zvířili prach, rovněž hledají napa­jedlo, kde by se uložili na noc. A tak jsem seděl a díval se, jak se mračno blíží, mezitímco se snášel večer. Z prachu se pozvolna vyloupli jezdci na koních, jedoucí v uspořádaném útvaru. Čím blíže byli, tím větší jistotu jsem nabýval. Krá­lovské stráže. Světlo bylo příliš slabé na to, abych rozeznal Regalovy barvy, hnědou a zlatou, ale věděl jsem to.</p>

<p>Měl jsem co dělat, abych nevyskočil a nedal se na útěk. Chladný rozum mi říkal, že pokud hledají konkrétně mne, trvalo by jim jen pár minut, než by mě na koních dostihli. Okolní rozlehlá pláň poblíž neskýtala žádný úkryt. A pokud mě nehledají, můj útěk by pouze upoutal jejich pozornost a utvrdil Tassin a Starling v jejich podezření. A tak jsem zaťal zuby a zůstal na místě. Seděl jsem s holí mezi koleny a hlídal ovce. Jezdci mne a stádo objeli a zamířili rovnou k vodě. Když projížděli, spočítal jsem si je. Bylo jich šest. Poznal jsem jednoho z koní, plavé hříbě, o němž se Burrich vyjádřil, že z něj jednou bude dobrý lovecký kůň. Když jsem ho spatřil, příliš živě jsem si uvědomil, jak Regal před svým odjezdem vydrancoval Buckkeep, aby si pro sebe vzal kaž­dou cennou věc z královského majetku. Zažehla se ve mně malinká jiskérka hněvu, jež mi jaksi usnadňovala sedět a vy­čkat, co bude.</p>

<p>Po chvíli jsem usoudil, že jezdci jsou jen na cestě tak ja­ko my a zastavili jen proto, aby napojili koně a přenocovali zde. Pak se ke mně přibelhal Creece, který mě hledal. „Máš jít do tábora," řekl mi s neskrývanou roztrpčeností. Creece byl vždycky rád, když se hned po jídle mohl prospat. Když usedl na mé místo, zeptal jsem se ho, co bylo příčinou změ­ny pořadí hlídek.</p>

<p>„Královy stráže," houkl vztekle. „Všechny tam komandu­jí, chtějí vidět každého člena naší karavany. Prohledali i vše­chny povozy."</p>

<p>„A co hledají?" zeptal jsem se ledabyle.</p>

<p>„Jak to mám sakra vědět! Ani jsem nechtěl pěstí do ža­ludku za nějaké dotazy. Ale ty se hodíš na to, abys to zjis­til."</p>

<p>Popadl jsem hůl a zamířil zpět do tábora. Po boku mi po­řád visel můj krátký meč. Přemýšlel jsem, že bych ho ukryl, ale potom jsem se rozhodl opačně. Každý může nosit meč, a kdybych ho potřeboval tasit, nechtěl jsem zápolit s kalho­tami.</p>

<p>Tábor připomínal rozdrážděné vosí hnízdo. Madge a její lidé vypadali ustrašeně a zároveň nasupeně. Strážní si prá­vě rutinním způsobem podávali dráteníka. Jedna strážnice s řinkotem skopla sloupec cínových hrnců a pak křikla ně­co v tom smyslu, že si bude prohledávat, co chce a jak chce. Dráteník stál u svého vozu, ruce zkřížené na prsou. Zdálo se, že už ho jednou uzemnili. Dva strážní mezitím zatlačili jeho ženu s dětmi k zádi vozu. Ženě z nosu vytékala stružka krve. Stále však vypadala odbojně. Tiše jako pára jsem se vnesl do tábora a zaujal místo vedle Damona, jako bych tu po celou dobu byl. Nikdo z nás nepromluvil.</p>

<p>Velitel strážných se odvrátil od dráteníka, a vtom mne zamrazilo v zádech. Poznal jsem ho. Byl to Bolt, kterého si Regal tolik cenil pro jeho zdatné pěsti. Naposled jsem ho vi­děl v žaláři. Právě on mi přerazil nos. Cítil jsem, jak se tlu­kot mého srdce zrychluje, a uslyšel jsem puls krve v uších. Mé vidění začala obestírat temnota. Snažil jsem se dýchat co nejtišeji. Bolt popošel doprostřed tábora a vrhl po nás opo­vržlivý pohled. „Toto jsou všichni?" dožadoval se, spíše než tázal.</p>

<p>Všichni jsme kývli na souhlas. Znovu po nás mrštil svým přísným pohledem a já sklopil zrak, abych se mu vyhnul. Měl jsem co dělat, abych udržel ruce v klidu a z dosahu no­že či meče. Snažil jsem se, aby na mém postoji nebylo znát mé napětí.</p>

<p>„Tak bídnou chásku vagabundů jsem ještě neviděl." Tón jeho hlasu nám nepřiznával sebemenší důležitost. „Vedoucí karavany? Celý den jsme se trmáceli v sedlech. Ať váš po­mocník dohlédne na naše koně. Budeme chtít připravit jídlo a nasbírat více paliva na oheň. A ohřejte nám nějakou vodu na umytí." Znovu nás přejel svým pohledem. „Nechci žád­né potíže. Lidé, které jsme hledali, tu nejsou, a to je vše, co jsme potřebovali vědět. Dělejte jenom to, oč vás požádáme, a nebudou žádné problémy. Můžete si jít po svých běžných záležitostech."</p>

<p>Několik hlasů zamumlalo na souhlas, ale většina přivítala jeho slova s mlčením. Povýšeně si odfrkl, potom se otočil ke svým jezdcům a tiše s nimi hovořil. Ať už jim vydával jaké­koli rozkazy, zjevně jim nebyly po chuti, jedině ti dva, kteří prve zatlačili do úzkých dráteníkovu ženu, při jeho slovech srazili podpatky. Převzali do své péče oheň, který předtím rozdělala Madge, a přinutili lidi z naší karavany, aby se od něj vzdálili. Madge tiše hovořila se svými pomocníky, dva z nich vyslala, aby zaopatřili strážníkům koně, a další dva nechala nanosit vodu a postavit ji na ohřev. Sama ztěžka vy­kročila okolo naší káry ke svému vozu se zásobami potra­vin.</p>

<p>Do tábora se nejistě vrátilo zdání jakéhosi pořádku. Starling zažehla druhý, menší oheň. Skupina loutkářů, pěvkyně a kočí se pak usadili okolo něj. Majitelka koní a její manžel se tiše odebrali do postele. „Inu, zdá se, že se to uklidnilo," poznamenal ke mně Damon, ale já si všiml, jak si stále ner­vózně mne ruce. „Jdu na kutě. Ty a Creece si mezi sebou do­mluvte hlídky."</p>

<p>Vydal jsem se směrem k ovcím. Potom jsem se zarazil a ohlédl se po táboře. Ze zbrojnošů teď byly jenom siluety okolo ohně, kde si hověli a družně rozprávěli, zatímco jeden z nich stál opodál a držel hlídku. Díval se směrem k druhé­mu ohni. Sledoval jsem jeho pohled. Nedokázal jsem říci, zda jej Tassin opětuje nebo jen zírá na ostatní strážné okolo ohně. Tak jako tak jsem tušil, co sejí honí myslí.</p>

<p>Stočil jsem krok stranou a šel k zádi Madgeina vozu. Prá­vě nabírala z pytlů fazole a hrách a odměřovala jejich množ­ství do kotle na polévku. Zlehka jsem se dotkl její paže a ona poskočila.</p>

<p>„Prosím za prominutí. Nepotřebovala byste s tím pomo­ci?"</p>

<p>Pozvedla na mě obočí. „A pročpak?"</p>

<p>Sklopil jsem zrak k nohám a opatrně zvolil tu správnou lež: „Nelíbilo se mi, jak se dívali na dráteníkovu ženu, ma­dam."</p>

<p>„Vím, jak si mám počínat mezi drsnými muži, pastevce. Jinak bych nemohla být vedoucí karavany." Odměřila do kotlíku sůl a pak hrstku koření.</p>

<p>Přikývl jsem a neříkal nic. Byla to až příliš zjevná prav­da, než abych se zmohl na protest. Avšak ani jsem se neměl k odchodu, takže Madge mi po pár okamžicích podala vědro a řekla mi, abych jí přinesl trochu čisté vody. Ochotně jsem ji uposlechl, a když jsem vědro přinesl, stál jsem a držel ho, dokud si ho ode mě nevzala. Sledoval jsem, jak nalévá vodu do kotle na polévku, a okouněl jí po boku, dokud mi poně­kud drsně neřekla, abych se jí nemotal pod nohama. Omlu­vil jsem se a vycouval pryč, přičemž jsem převrhl vědro se zbytkem vody. A tak jsem ho vzal a přinesl jí v něm další čerstvou vodu.</p>

<p>Poté jsem šel a vzal si z Damonovy káry houni, do které jsem se na několik hodin zachumlal. Ležel jsem pod károu, jako kdybych spal, a pozoroval nikoli strážníky, nýbrž Starling a Tassin. Všiml jsem si, že zpěvačka té noci nevytáhla harfu, jako kdyby na sebe ani ona nechtěla poutat pozornost. To mě, pokud šlo o ni, poněkud uklidnilo. Bylo by pro ni snadné zajít k jejich ohni s harfou, vlichotit se jim s několi­ka písněmi a pak jim nabídnout, že mě za úplatu udá. Místo toho se zdálo, že sleduje Tassin stejně pozorně jako já. Tas­sin jednou vstala, aby pod nějakou záminkou odešla. Nesly­šel jsem, co jí Starling tiše řekla, ale Tassin na ni vztekle po­hlédla a mistr Dell jí zlostně nařídil, ať se vrátí zpátky na místo. Bylo jisté, že Dell nechce mít se strážemi vůbec nic do činění. Ale i když se potom všichni odebrali na kutě, nedokázal jsem se uvolnit. Když přišel čas vystřídat Creeceho na hlídce, neochotně jsem šel, nemaje vůbec žádnou jistotu, že Tassin pozdních nočních hodin nevyužije, aby vyhledala stráže.</p>

<p>Našel jsem Creeceho, jak hlasitě chrní, a musel jsem jím zatřást, abych ho poslal zpět k naší káře. Usedl jsem na zem, houni okolo ramen, a myslel na těch šest mužů dole, kteří teď spali u ohně. Měl jsem skutečný důvod nenávidět pouze jednoho z nich. Vybavil jsem si Bolta, jaký tehdy byl, jak se samolibě uculoval, když si natahoval kožené rukavice, aby mě zmlátil, jak se kabonil, když ho Regal pokáral za to, že mi přerazil nos, takže můj vzhled poněkud utrpěl, kdyby mě snad vévodové chtěli vidět. Vzpomněl jsem si na to, s jakým bohorovným způsobem plnil svůj úkol před zraky Regala, jak snadno se probíjel mou symbolickou obranou, zatímco já se usilovně snažil udržet Willa a jeho Umění mimo svou mysl.</p>

<p>Bolt mě ani nepoznal. Přejel mne svým zrakem a nevzal mne v potaz, jelikož vůbec nerozeznal vlastnoruční práci. Seděl jsem a chvíli nad tím přemítal. Tušil jsem, že jsem se hodně změnil. Nebyly to jen ty jizvy, které mi způsobil. Ne­jen můj porost a pracovní oděv, má umouněnost po dlouhé cestě a moje vyzáblost. FitzChivalry by před jeho pohledem nesklopil zrak, nestál by mlčky a nenechal by dráteníky, aby se o sebe postarali sami. FitzChivalry by nejspíš ani neotrávil šest strážných kvůli tomu, aby jednoho z nich usmrtil. Přemýšlel jsem, zda jsem nyní moudřejší nebo znavenější. Možná že obojí. Na hrdostí mi to zrovna nepřidalo.</p>

<p>Můj šestý smysl, taktéž řečený Moudrost, mě uvědomuje o ostatních živých tvorech, o všech ostatních živých tvorech okolo mne. Zřídkakdy mne někdo překvapí. A tak mě neza­skočili. Úsvit právě začínal bělit temnotu na nebi, když si pro mě Bolt a jeho stráže přišli. Tiše jsem seděl a nejprve vnímal a pak slyšel, jak se pokradmu blíží. Bolt kvůli tomu zburcoval všech pět ostatních vojáků.</p>

<p>V okamžiku zdrceného úleku jsem se podivil, co se to sta­lo s mým jedem. Ztratil snad svou sílu, protože jsem ho tak dlouho nosil u sebe? Byl zneškodněn uvařením v polévce? Přísahám, že na chvíli mě posedla jediná myšlenka, totiž že Chade by takovou chybu neudělal. Leč neměl jsem čas se tím zabývat. Rozhlédl jsem se po mírně zvlněné, takřka ne­výrazné pláni. Zakrslé keře a pár kamenů. Ani žádná vpusť či pahrbek jakožto úkryt.</p>

<p>Mohl bych utíkat a možná se jim na čas ztratit ve tmě. Ale nakonec bych byl jejich. Posléze bych se musel vrátit k vo­dě. Kdyby mě na tom plochém území za denního světla ne-vystopovali na koních, mohli by si prostě sednout k prame­ni a počkat si na mě. A svým útěkem bych navíc přiznal, že jsem FitzChivalry. Pastýř Tom by přece neutíkal.</p>

<p>A tak jsem vzhlédl, když si pro mne přišli, navenek pře­kvapený a ustrašený, nicméně vskrytu doufající, že na mně není znát srdcervoucí strach, který jsem ve skutečnosti cítil. Vstal jsem, a když mě jeden z nich popadl za paži, nebránil jsem se, ale jen jsem k němu nevěřícně zvedl zrak. Z druhé strany se přiblížil další strážník, aby mi odebral nůž a meč. „Pojď dolů k ohni," řekl mi drsně. „Kapitán se na tebe chce kouknout."</p>

<p>Šel jsem klidně, ba skoro schlíple, a když se strážní shro­máždili u ohně, aby mě předvedli Bohovi, bázlivě jsem po­kukoval z jednoho na druhého, dávaje si pozor, abych ne­spočinul zrakem na jejich veliteli. Nebyl jsem si jist, jestli na něj dokážu pohlédnout a nic přitom neprozradit. Bolt vstal, kopl botou do ohně, aby vyskočily plameny, a přišel si mne prohlédnout zblízka. Za rohem loutkářského vozu jsem zahlédl vykukující bledou tvář a vlasy Tassin. Bolt jen chvíli stál a hleděl na mě. Po chvíli sešpulil ústa a věnoval svým mužům znechucený pohled. Mírným trhnutím hlavy jim na­značil, že nejsem ten, koho chtěl. Osmělil jsem se a hloubě­ji se nadechl.</p>

<p>„Jak se jmenuješ?" zeptal se mě ostře Bolt znenadání.</p>

<p>Mžoural jsem na něj přes oheň. „Tom, sire. Pastýř Tom. Neudělal jsem nic špatného."</p>

<p>„Že ne? Pak jsi jediný člověk na světě, který se ničím ne­provinil. Mluvíš jako bys byl z Bucku, Tome. Sundej si šá­tek."</p>

<p>„To jsem, sire. Z Bucku, sire. Avšak časy tam jsou zlé." Spěšně jsem si stáhl šátek z hlavy a pak jen stál, svíraje ho a ždímaje v rukou. Neuposlechl jsem radu Starling, abych si vlasy začernil. To by mi při bližší inspekci nic dobrého ne­přineslo. Místo toho jsem si vzal zrcátko a značnou část bí­lých vlasů si vytrhal. Sice ne všechny, ale to, co jsem měl nyní na hlavě, spíše připomínalo roztroušené šediny nad če­lem nežli bílý pruh. Bolt obešel oheň, aby se lépe podíval. Škubl jsem sebou, když mě popadl za vlasy a zvrátil mi hla­vu dozadu, aby mi viděl do tváře. Byl velký a svalnatý, tak jak jsem si ho pamatoval. Všechny zlé vzpomínky, jež jsem na něj měl, mi náhle zaplavily paměť. Přísahám, že jsem si dokonce vybavil i jeho pach. Pocítil jsem svíravou malátnost, jak ve mně vzkypěl všechen strach.</p>

<p>Když se do mě zavrtal pohledem, nepokoušel jsem se vů­bec o odpor. Ani jsem se nesetkal s jeho očima, ale raději jsem střídavě vrhal vyděšené pohledy na něj a hned zase ji­nam, jako bych prosil o pomoc. Všiml jsem si, že se odkud­si vynořila Madge a teď stála, ruce zkřížené na prsou, a sle­dovala nás.</p>

<p>„Máš jizvu na tváři, že, chlape?" zeptal se mě Bolt.</p>

<p> „Ano, sire, to mám. Přišel jsem k ní jako chlapec, spadl jsem ze stromu a zasáhla mě větev..."</p>

<p>„To sis tehdy přerazil i nos?"</p>

<p>„Ne, sire, kdepak, to bylo při hospodské rvačce, asi tak před rokem..."</p>

<p>„Sundej si košili!" poručil mi.</p>

<p>Nachmatal jsem límec a pak si ji stáhl přes hlavu. Myslel jsem, že se podívá na má předloktí, a měl jsem už připrave­nu historku s hřebíkem. On se však místo toho sklonil, aby se podíval na místo mezi mým ramenem a krkem, kde mi je­den vykovaný vyhryzl kus masa při dávné šarvátce. Dočista mi zvodnatěly vnitřnosti. Bolt pohlédl na sukovitou jizvu, pak náhle zvrátil hlavu a zhluboka se zasmál.</p>

<p>„Zatraceně. Nemyslel jsem si, že jsi to ty, Bastarde. Byl jsem si jist, že ne. Ale na tenhle cejch si pamatuji, jak jsem ho uviděl, když jsem tě poprvé srazil na zem." Pohlédl na muže stojící okolo nás, ve tváři stále užaslý a navýsost po­těšený. „Je to on! Máme ho. Král rozmístil své čaroděje od hor až po pobřeží, aby ho našli, a on jako zralé ovoce padne do rukou nám." Olízl si rty a přejel po mně svým lačným zrakem. Vycítil jsem z něj podivný hlad, jako by se ho sko­ro sám děsil. Vtom mě popadl za krk a vytáhl mě na špičky. Přitáhl svou tvář k mojí a zasyčel: „Abys rozuměl. Verde byl můj přítel. Není to stovka zlatých za to, že tě předvedu ži­vého, co mi brání tě na místě zabít. Je to jen má víra, že král dokáže přijít se zajímavějšími způsoby, jak tě nechat zemřít, než jaké bych zde vymyslel já. Znovu budeš můj, Bastarde, v cirku. Nebo aspoň tolik z tebe, kolik mi král ponechá."</p>

<p>Prudce mě od sebe postrčil do ohně. Klopýtl jsem přes něj a okamžitě se ocitl v rukou dvou mužů na druhé straně. Di­voce jsem se podíval z jednoho na druhého. „To je omyl!" vykřikl jsem. „Hrozný omyl!"</p>

<p> „Spoutejte ho," nařídil jim chraplavě Bolt.</p>

<p>V tom Madge pokročila kupředu. „Jste si tím mužem jis­tý?" zeptala se ho zpříma.</p>

<p>Střetl se s jejím zrakem, kapitán s kapitánkou. „Jsem. Je to Bastard, kejklíř s Moudrostí."</p>

<p>Tváří Madge se mihl výraz naprostého znechucení. „Pak si ho odveďte. Jen račte." Otočila se na podpatku a odkráče­la pryč.</p>

<p>Mí hlídači byli natolik zaujati rozhovorem mezi Madge a svým kapitánem, že nevěnovali moc pozornosti roztřese­nému muži mezi nimi. Využil jsem toho, vytrhl se z jejich laxního sevření a ihned vyrazil směrem k ohni. Ramenem jsem odhodil překvapeného Bolta stranou a prchal jako krá­lík. Prokličkoval jsem táborem, mihl se kolem dráteníkova povozu a před sebou jsem viděl jen doširoka rozprostřenou krajinu. Nasedly jitřní svit pláni propůjčoval vzhled jedno­tvárné zkrabacené houně. Žádný úkryt, žádný cíl. Jen jsem běžel.</p>

<p>Čekal jsem, že muži za mnou vyrazí pěšky nebo na ko­ních. Nečekal jsem muže s prakem. První kámen mě naplocho zasáhl do levého ramene, až mi ruka zmrtvěla. Utíkal jsem pořád dál. Zprvu jsem si pomyslel, že mě trefil šíp. Pak se mi před očima zablýsklo, jako by mě zasáhl blesk.</p>

<p>Když jsem přišel k sobě, zápěstí jsem měl v řetězech. Le­vé rameno mě hrozně bolelo, ale ne tolik jako boule na hla­vě. Podařilo se mi vyštrachat se do sedu. Nikdo mi nevěno­val moc velkou pozornost. Okovy na mých kotnících byly oba zaháknuty k dlouhému řetězu, který vedl vzhůru a přes kroužek na konci byl přikován k dalšímu řetězu, jenž k so­bě poutal má zápěstí. Druhý, mnohem kratší řetěz mezi mý­mi kotníky mi ani nedovoloval udělat pořádný krok. Pokud bych byl ovšem schopen vstát.</p>

<p>Neříkal jsem nic, nedělal jsem nic. Spoután okovy, neměl jsem proti šesti ozbrojeným mužům šanci. Nechtěl jsem jim poskytovat záminku k brutálnímu zacházení. I přesto jsem musel sebrat veškerou svou vůli, abych dokázal klidně sedět a zvážit svou situaci. Už pouhá váha řetězů byla odrazující, stejně jako studené železo zakusující se v chladném nočním vzduchu do mého masa. Seděl jsem s hlavou sklopenou a ci­věl na své nohy. Bolt si všiml, že jsem vzhůru. Přišel ke mně a shora se na mě zahleděl. Já stále upíral zrak na své nohy.</p>

<p>„Tak řekni něco, ksakru!" nařídil mi náhle Bolt.</p>

<p>„Chytili jste někoho jiného, sire," pravil jsem bázlivě. Vě­děl jsem, že ho o tom nepřesvědčím, doufal jsem však, že alespoň zviklám přesvědčení jeho mužů.</p>

<p>Bolt se zasmál. Šel a posadil se k ohni. Pak si lehl a opřel se o lokty. „Jestli ano, potom máš zatracenou smůlu. Já ale vím, že to tak není. Podívej se na mě, Bastarde. Jak to. že jsi nezůstal mrtvý?"</p>

<p>Střelil jsem po něm bázlivým pohledem. „Nevím, co mys­líte, sire."</p>

<p>Byla to chybná odpověď. S rychlostí tygra se vymrštil ze své pozice vleže a vrhl se přes oheň po mně. Škrábal jsem se rychle na nohy, ale nebylo jak mu uniknout. Popadl mě za řetězy, vytáhl mě do stoje a vlepil mi facku, až to zaštípalo. „Podívej se na mě," přikázal.</p>

<p>Zvedl jsem oči zpátky k jeho tváři.</p>

<p>„Jak to, že jsi nezemřel, Bastarde?"</p>

<p>„To jsem nebyl já. Máte v rukou někoho jiného."</p>

<p>Pocítil jsem hřbet jeho ruky podruhé.</p>

<p>Chade mi kdysi říkal, že pokud je člověk vystaven muče­ní, je snazší odolávat výslechu, soustředí-li mysl na to, co řekne, spíše než na to, co říci nesmí. Věděl jsem, že je hlou­pé a zbytečné říkat Bohovi, že nejsem FitzChivalry. On věděl, že jsem. Ale když už jsem se k tomuto postupu uchýlil, držel jsem se ho. Když mě udeřil popáté, jeden z jeho mužů za mnou promluvil:</p>

<p>„Smím něco říci, sire?"</p>

<p>Bolt po něm blýskl rozlíceným pohledem. „O co jde?"</p>

<p>Muž si ovlhčil rty. „Zajatec má přežít, sire. Aby mohlo být vyplaceno zlato."</p>

<p>Bolt stočil zrak zpátky ke mně. Bylo velmi znepokojivé vidět v něm ten hlad, onu žádostivost, jakou měl Verity pro Umění. Tento muž rád působil bolest. Rád pomalu zabíjel. To, že tentokrát nemohl, ho podnítilo k ještě větší nenávisti vůči mně. „Já to vím," řekl rázně tomu muži. Uviděl jsem, jak se jeho pěst blíží, ale nebylo jak se jí vyhnout.</p>

<p>Když jsem přišel k sobě, bylo už bílé ráno. Bolest. Něja­kou chvíli to bylo vše, co jsem doopravdy vnímal. Bolest, hrozivá bolest v jednom rameni, a taky v žebrech na téže straně. Nejspíš mě nakopl, usoudil jsem. Nechtělo se mi hý­bat žádnou částí tváře. Proč, ptal jsem se sám sebe, je bolest vždycky horší, když je člověku zima? Připadl jsem si po­divně odtržený od své nynější situace. Chvíli jsem naslou­chal okolí, neměl jsem však nejmenší chuť otevřít oči. Ka­ravana se chystala k odjezdu. Slyšel jsem mistra Della, jak vříská na Tassin, která naříkala, že to jsou po právu její pe­níze, že kdyby jí je pomohl získat, mohl by dostat nazpět svůj učňovský poplatek, který za ni zaplatil, a tučný nadávek k tomu. Nařídil jí, ať nastoupí do vozu. Místo toho jsem za­slechl její kroky cupitající po vyschlé zemi, zatímco běžela ke mně. Byl to však Bolt, na něhož kňouravým hlasem spus­tila: „Měla jsem pravdu. Vy jste mi nevěřil, ale já měla pravdu. Našla jsem vám ho. Kdyby nebylo mě, odjeli byste i po­té, co jste se dívali přímo na něj. To zlato je moje, po právu. Ale já vám polovičku dám a pořád budu víc než ráda. To je vůči vám víc než spravedlivé, však víte."</p>

<p>„Být tebou, klidil bych se do vozu," odvětil ledovým hla­sem Bolt. „Jinak až ti odjede a my taky, nezbude ti nic než vydat se pěšky na dlouhou cestu."</p>

<p>Měla dost rozumu, aby se s ním více nehádala, ale po ce­lou cestu k vozu si pro sebe sprostě mumlala. Slyšel jsem Della, jak jí říká, že s ní jsou jen samé potíže a že udělá dob­ře, když se jí v Blue Lake zbaví.</p>

<p>„Postav ho na nohy, Joff," nařídil Bolt komusi.</p>

<p>Vychrstli na mne vodu a já otevřel jedno oko. Sledoval jsem strážnici, jak zvedá volný konec mého řetězu a škube jím. To ve mně probudilo nesčetné menší bolesti. „Vstaň!" nařídila mi. Zmohl jsem se na to, abych kývl. Jeden z mých zubů se viklal. Viděl jsem pouze najedno oko. Už jsem za­čal zvedat ruce k tváři, abych se přesvědčil, jak je to zlé, ale škubnutí řetězem mi v tom zabránilo. „Pojede, nebo půjde?" zeptala se ta, která držela můj řetěz, zatímco já vrávoravě vstal.</p>

<p>„Nejraději bych ho vláčel, ale to by nás moc zpomalilo. Pojede. Ty pojedeš ve dvou s Arnem a posadíš ho na svého koně. Uvaž ho v sedle a pořádně drž svého koně za otěže. Teď ze sebe dělá ňoumu, ale je podlý a mazaný. Nevím, zda umí všechny ty věci s Moudrostí, jak se o něm říká, ale ne­chci to ani zjišťovat. A tak drž svého koně pevně za otěže. Kde je vůbec Arno?"</p>

<p>„Odskočil si do křoví, sire. Dnes mu není dvakrát nejlíp. Po celou noc běhal jako divý, jak si vyprazdňoval střeva."</p>

<p>„Přiveď ho." Boltův tón jasně prozrazoval, že ho mužovy problémy ani v nejmenším nezajímají. Má hlídačka odběhla a nechala mě kymácet se vstoje na nejistých nohách. Zvedl jsem ruce k tváři. Viděl jsem dopadat pouze jeden úder, ale očividně jich bylo víc. Vydrž, řekl jsem si přísně. Žij a uvi­díš, jaké šance se ti naskytnou. Spustil jsem ruce a zjistil, že Bolt mě pozoruje.</p>

<p>„Vodu?" požádal jsem nezřetelným hlasem.</p>

<p>Vlastně jsem žádnou nečekal, ale Bolt se otočil k jedno­mu z ostatních strážných a učinil nepatrný posunek. Za pár okamžiků mi ten chlapík přinesl vědro vody a dva suchary. Napil jsem se a opláchl si tvář. Suchary byly tvrdé a moje ústa bolavá, nicméně jsem se z nich snažil pozřít co nejvíce. Pochyboval jsem, že v průběhu dne dostanu ještě něco víc. Vtom jsem si všiml, že můj měšec je pryč. Vytušil jsem, že si ho vzal Bolt, když jsem byl v bezvědomí. Srdce v hrudi mi pokleslo při pomyšlení, že Burrichova náušnice je pryč. A zatímco jsem pilně hryzal do sucharu, napadlo mě, co si asi pomyslel o prášcích v mém váčku.</p>

<p>Bolt nařídil nasednout a vyrazit ještě před odjezdem kara­vany. Letmo jsem ještě zahlédl tvář Starling, ale v jejím vý­razu jsem nedokázal číst. Creece a můj mistr se úzkostlivě vyhýbali jakémukoli pohledu na mě, poněvadž měli strach, aby se ode mě nějak neposkvrnili. Jako kdyby mě vůbec ne­znali.</p>

<p>Posadili mě na statnou kobylu. Zápěstí jsem měl pevně přivázaná k rozsoše sedla, což znemožňovalo pohodlnou či jen slušnou jízdu, i kdybych si nepřipadal jako pytel zpřelámaných kostí. Pouta mi nesundali, pouze odstranili krátký řetěz mezi mými kotníky. Delší řetěz od mých zápěstí byl omotán okolo sedla. Nedalo se nijak zabránit tomu, aby mi řetězy rozdíraly kůži. Neměl jsem tušení, co se stalo s mou košilí, ale velmi jsem ji postrádal. Díky tělu koně i pohybu jsem se sice trochu zahřál, ale rozhodně to nestačilo. Když se objevil značně pobledlý Arno a nasedl za svou spolubo­jovnici, vyrazili jsme zpátky k Tradefordu. Můj jed, pomys­lel jsem si lítostivě, nepřivodil nic než jen průjem jednomu muži. Takový jsem byl panečku úkladný vrah.</p>

<p><emphasis>Pojď za mnou.</emphasis></p>

<p>Kdybych tak mohl, pomyslel jsem si utrápeně, zatímco mě odváděli v opačném směru. Kdybych tak mohl. Každý krok, který klisna učinila, mi rozdíral všechna poranění do­hromady. Napadlo mě, zda nemám zlomené nebo vykloubené rameno. Podivil jsem se zvláštnímu pocitu nepatřičnosti, který jsem po celém těle cítil. A přemítal jsem, zda mám doufat, že se do Tradefordu dostanu živý, nebo jestli se je nemám pokusit přimět, aby mě zabili, ještě než tam bude­me. Nedokázal jsem si představit žádný způsob, jak bych se vymluvil, aby mi sundali řetězy, nemluvě ani o tom, že bych v téhle rovinaté krajině uprchl strážím. Sklopil jsem třeští­cí hlavu a za jízdy sledoval své ruce. Chvěl jsem se chladem, vystaven nepříjemnému větru. V duchu jsem zašmátral po mysli své klisny, ale podařilo se mi pouze to, že si uvědo­mila moji bolest. Neměla zájem urvat se a tryskem mě unést pryč. Ani se jí moc nelíbilo, jak jsem cítit ovcemi.</p>

<p>Když jsme podruhé zastavili, aby si Arno vyprázdnil stře­va, Bolt popojel zpátky a zastavil se těsně vedle mne. „Bastarde!"</p>

<p>Pomalu jsem k němu otočil hlavu.</p>

<p>„Jak jsi to udělal? Viděl jsem tvé tělo a tys byl mrtvý. Já poznám mrtvého, když ho uvidím. Takže jak to, že znovu chodíš po světě?"</p>

<p>Má ústa by mi nedovolila zformovat slova, i kdybych pro něj nějaká měl. Po chvíli si odfrkl, reaguje tím na mé mlče­ní. „No, nepočítej s tím, že by se ti to stalo znovu. Tentokrát tě rozkrájím já osobně. Mám doma psa. Sní cokoli. Představ si, jak mi odpomůže od tvých jater a srdce. Co si o tom mys­líš, Bastarde?"</p>

<p>Bylo mi psa moc líto, ale neřekl jsem nic. Když Arno do-klopýtal ke svému koni, Joff mu pomohla nasednout. Bolt nasadil koni ostruhy a vyrazil do čela oddílu. Jeli jsme dál.</p>

<p>Dopoledne se ještě nepřehouplo do druhé poloviny, když Arno přiměl svou spolujezdkyni zastavit již potřetí. Sklouzl z hřbetu koně a odklopýtal několik kroků stranou, aby se vy­zvracel. Předklonil se, chytil se za bolavé břicho a vtom pře­padl tváří do prachu. Jeden ze strážných se hlasitě zasmál, ale když se Arno pouze překulil a zasténal, Bolt nařídil Joff, aby se podívala, co s ním je. Všichni jsme se dívali, jak Joff sesedla a zanesla Arnovi vodu. Arno si ani nebyl schopen vzít nabízenou vodu, a když mu ji Joff přiložila k ústům, vo­da mu jenom stékala po bradě. Pomalu zvrátil hlavu stranou a zavřel oči. Joff po chvíli vzhlédla, oči dokořán v nevěříc­ném údivu.</p>

<p>„Je mrtev, sire." Její hlas při těch slovech trochu zaskří­pal.</p>

<p>Vyhloubili mu mělký hrob a shora na něj navršili kame­ny. Než pohřeb skončil, další dva strážní zvraceli. Špatná voda, shodli se, ale já zahlédl Bolta, jak na mne hledí zúže­nýma očima. Neobtěžovali se sundat mě z koně. Shrbil jsem se, jako by mě zabolelo břicho, a civěl k zemi. Nedělalo mi žádné potíže tvářit se nemocně.</p>

<p>Bolt přikázal svým mužům nasednout a pokračovali jsme dál. V poledne už bylo jasné, že nikomu není dobře. Jeden hoch se za jízdy kymácel v sedle. Bolt poručil zastavit a udě­lat krátkou přestávku, avšak ta se nakonec protáhla. Sotvaže jeden muž přestal zvracet, druhý už začal. Bolt jim nakonec stroze nařídil, aby nasedli na koně, navzdory jejich sténavým stížnostem. Pokračovali jsme v jízdě, avšak mírnějším tempem. Z ženy, která vedla moji klisnu, jsem cítil nakyslý zápach potu a zvratků.</p>

<p>Když jsme stoupali do mírné výšiny, Joff spadla ze sedla do prachu. Ostře jsem svou klisnu pobídl patami, ale ona se jen natočila stranou a stáhla uši nazad; bylo to příliš cviče­né zvíře, než aby vyrazilo tryskem pryč s otěžemi visícími z udidla. Bolt nechal svůj oddíl zastavit a všichni neprodle­ně sesedli, někteří aby se vyzvraceli, jiní se jen ztrápeně se­suli vedle svých koní. „Rozbijte tábor," nařídil Bolt navzdo­ry brzké hodině. Pak poodešel stranou, skrčil se a chvíli se naprázdno dávil. Joff nevstávala.</p>

<p>Byl to Bolt, kdo se ke mně vrátil a odřízl mi zápěstí od rozsochy sedla. Škubl mi bradou a já málem spadl rovnou na něj. Odklopýtal jsem pár kroků stranou, pak jsem se posadil a chytil se rukama za břicho. Bolt přišel a dřepl si vedle mě. Popadl mě zezadu za krk a pevně jej sevřel. Já však cítil, že jeho síla už není taková jako dřív. „Co si o tom myslíš, Ba­starde?" zavrčel ochraptělým hlasem. Byl těsně u mne a je­ho dech a tělo čpěly zvratky. „Byla to špatná voda? Nebo ně­co jiného?"</p>

<p>Vydal jsem dávivé zvuky a naklonil se k němu, jako bych se chystal vrhnout. Znaveně se ode mě odtáhl. Jen dva z je­ho mužů dokázali odsedlat koně. Ostatní se žalostně choulili v prachu. Bolt mezi nimi chodil a proklínal je, sice zbyteč­ně, leč s o to větší vervou. Jeden ze strážných, jemuž zbý­valo více sil, nakonec začal sbírat palivo na oheň, zatímco druhý se sunul podél řady koní, jimž pouze odepínal sedla a stahoval je z hřbetů. Bolt přišel ke mně, aby mi ke kotní­kům připevnil řetěz, který mi znemožňoval chůzi.</p>

<p>Toho večera zemřeli další dva strážní. Sám Bolt odtáhl je­jich těla stranou, ale nenašel v sobě sílu k ničemu dalšímu. Oheň, který se jim podařilo zažehnout, brzy zhasl následkem nedostatku paliva. Širá noc v ploché krajině se zdála být ještě temnější než cokoli, co jsem kdy zažil, a k tomu se ještě družil suchý chlad. Slyšel jsem sténání mužů a jedno­ho, jak pořád blábolí o svých vnitřnostech, o svých vnitř­nostech. Zaslechl jsem neklidné přešlapování nenapojených koní. Toužebně jsem myslel na vodu a teplo. Soužily mě po­divné bolesti. Zápěstí pod okovy jsem měl do krve rozedřené. Bolela méně než rameno, zato však ustavičně, takže jsem bolest nemohl ignorovat. Přemítal jsem, zda nemám přinej­menším zlomenou lopatku.</p>

<p>Za úsvitu Bolt doklopýtal k místu, kde jsem ležel. Oči měl vpadlé, tváře ztrhané útrapami. Padl na kolena vedle mne a popadl mě za vlasy. Zasténal jsem. „Umíráš, Bastarde?" zeptal se ochraptěle. Opět jsem zasténal a pokusil se mu mátožně vytrhnout. Zdálo se, že ho to uspokojilo. „Dobře. Tak je to dobře. Někteří říkali, že jsi proti nám použil svou zví­řecí magii, Bastarde. Já si však myslím, že špatná voda do­káže člověka usmrtit, ať už je poskvrněný Moudrostí nebo počestný. Ale přesto. Ať máme pro tentokrát jistotu."</p>

<p>Vtom tasil můj vlastní nůž. A jak mě zatáhl za vlasy, aby mi obnažil hrdlo, zvedl jsem ruce v okovech a praštil ho ře­tězem do tváře. V ten samý okamžik jsem ho <emphasis>odr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>il </emphasis>vší si­lou Moudrosti, kterou jsem v sobě dokázal sebrat. Odpadl ode mě. Odplazil se o pár kroků dále a pak se svalil do pís­ku na bok. Slyšel jsem, jak ztěžka dýchá. Po chvíli přestal. Zavřel jsem oči a naslouchal tomu tichu, vnímaje nepřítom­nost jeho života jako slunce na tváři.</p>

<p>Po jisté době, když už den pokročil, jsem se přinutil ote­vřít oči. Ještě těžší bylo přeplazit se k Boltovu tělu. Všech­ny bolavé části mého těla mezitím ztuhly a jednotlivé útra­py se slily se v jednu jedinou bolest, jež se hlasitě ozývala, kdykoli jsem se hnul. Pečlivě jsem prohledal jeho tělo. V jeho měšci jsem našel náušnici od Burriche. Zvláštní, když si pomyslím, že jsem v tu chvíli všeho nechal a nasadil si ji zpátky do ucha, abych ji neztratil. Byly tam i mé jedy. Co však v měšci chybělo, byl klíč k mým okovům. Začal jsem třídit své věci a dávat je stranou, ale slunce mě svými bodci nelítostně pražilo zezadu do hlavy. A tak jsem si jeho měšec prostě přivázal k opasku. Ať už tam bylo cokoli, teď to pa­třilo mně. Když už jsi člověka otrávil, uvažoval jsem, můžeš ho klidně i okrást. Zdálo se, že čest už nemá v mém životě místo.</p>

<p>Ten, kdo mne spoutal, si patrně ponechal i klíč, usoudil jsem. Připlazil jsem se k dalšímu tělu, ale v jeho váčku jsem nenašel nic než nějaké vykuřovací byliny. Posadil jsem se, a vtom jsem vzal na vědomí klopýtavé kroky mířící ke mně po křupající, vyschlé zemi. Zvedl jsem oči a zamžoural pro­ti slunci. Chlapec se ke mně pomalu blížil, jeho krok vázl. V jedné ruce držel měch s vodou. Ve druhé měl klíč, abych ho mohl vidět.</p>

<p>Tucet kroků ode mě se zastavil. „Tvůj život za můj," zaskuhral. Na místě se potácel. Neodpovídal jsem. Znovu to zkusil: „Voda a klíč ke tvým poutům. A kůň, kterého jen chceš. Nebudu s tebou bojovat. Jen ze mě sejmi svou klet­bu."</p>

<p>Jak tam stál, vypadal tak mladě a zbědované.</p>

<p>„Prosím," vyhrkl poníženě.</p>

<p>Zjistil jsem, že zvolna kroutím hlavou. „Byl to jed," řekl jsem mu. „Nemohu pro tebe nic udělat."</p>

<p>Zíral na mě, zatrpkle, nevěřícně. „Potom tedy musím ze­mřít? Dnes?" Slova se z něj drala šeptem. „Pak zemřeš i ty. Zemřeš rovnou tady!" A mrštil klíč co nejdále od nás, poté se v mátožném běhu zapotácel, zaskřehotal a začal tlouci do koní.</p>

<p>Zvířata prostála celou noc, aniž je někdo uvázal, a dokon­ce i celé dopoledne trpělivě čekala na obilí a vodu. Byla to dobře cvičená zvířata. Jenže pach nemoci a smrti a nepo­chopitelné chování toho hocha byly na ně příliš. Když náhle vykřikl a pak takřka mezi nimi padl tváří na zem, velký še­dý valach trhl hlavou a odfrkl si. Vyslal jsem k němu uklid­ňující myšlenky, ale on měl své vlastní. Nervózně se vzepjal, pak si náhle řekl, že to není špatný nápad, a dal se do cvalu. Ostatní koně svého vůdce následovali. Dusot jejich kopyt po pláni nepřipomínal hřmění; spíše to bylo slábnou­cí pleskání dešťové bouře na ústupu, jež s sebou odnášelo všechny naděje na život.</p>

<p>Chlapec se už znovu nepohnul, ale trvalo nějakou dobu, než zemřel. Musel jsem poslouchat jeho tiché stkaní, mezitímco jsem hledal klíč. Zoufale jsem přitom chtěl jít se po­ohlédnout po měších s vodou, ale bál jsem se, že kdybych se odvrátil od míst, kam hoch odhodil klíč, už bych nikdy ne­dokázal určit, kterým směrem se v jednotvárných písečných rozlohách ukrývá má spása. A tak jsem se plazil po rukou a po kolenou, pouta mi bolestivě rozdírala zápěstí a kotníky, zatímco jsem jedním zdravým okem civěl do země. I když zvuky jeho pláče zeslábly natolik, že už nebyly slyšet, do­konce i když zemřel, stále jsem je slyšel ve své mysli. A ob­čas stále slyším. Další mladý život nesmyslně skončil, bez užitku, jenom kvůli Regalově pomstě vůči mně. Anebo mo­jí vůči němu.</p>

<p>Nakonec jsem klíč našel, zrovna když už jsem nabýval jistotu, že zapadající slunce ho přede mnou ukryje navždy. Byl hrubě opracovaný a otáčel se v zámcích velmi ztuha, ale podařilo se. Odemkl jsem si pouta a odpáčil je od napuchlé­ho masa. Okov na levém kotníku byl tak těsně utažený, že jsem měl chodidlo studené a skoro zmrtvělé. Po pár minutách se do mé nohy spolu s bolestí vlil zpátky i život. To už jsem však byl plně zaměstnaný hledáním vody.</p>

<p>Většina strážných své měchy vysála, stejně jako můj jed vysál veškeré tekutiny z jejich střev. Měch, který mi ukázal chlapec, obsahoval jen pár doušků. Pil jsem je velmi poma­lu a před polknutím dlouho zadržoval vodu v ústech. V Boltových sedlových vacích jsem objevil čutoru s brandy. Po­volil jsem si jeden malý doušek, pak jsem ji zazátkoval a dal stranou. Zpátky ke vpusti to nebylo o moc víc než jeden den chůze pěšky. Zvládnu to. Budu muset, řekl jsem si.</p>

<p>Obral jsem mrtvé o věci, které jsem potřeboval. Prohledal jsem jejich sedlové vaky a rance na nakupených sedlech. Když jsem s tím skončil, měl jsem na sobě modrou košili, která mi padla v ramenou, ačkoliv jinak mi visela skoro po kolena. Měl jsem sušené maso a obilí, čočku a hrách, svůj starý meč, který mi vyhovoval nejlépe, Boltův nůž, zrcátko, kotlík, hrnek a lžíci. Rozprostřel jsem před sebou jednu so­lidní houni a tyto věci na ni vyskládal. Přidal jsem ještě oděv na převlečení, který mi byl moc velký, ale bylo to rozhodně lepší než nic. Boltův plášť mi byl sice dlouhý, ale zato byl nejkvalitnější, a tak jsem si ho ponechal. Jeden z mužů s se­bou vezl nějaké plátno na obvazy a pár mastí. Vzal jsem si i to, pak ještě prázdný vodní měch a Boltovu láhev brandy.</p>

<p>Mohl jsem mrtvé prohledat, zda u sebe nemají peníze či šperky. Mohl jsem se zatížit tuctem věcí, které by se mi jed­nou třeba mohly hodit. Zjistil jsem však, že chci pouze na­hradit to, co už jsem předtím měl, a dostat se co nejrychleji z dosahu pachu nafouklých těl. Při balení jsem se snažil, aby můj ranec byl pokud možno malý a úhledný, načež jsem ho ovázal koženými řemeny z koňského postroje. Když jsem si ho hodil přes zdravé rameno, stále mi připadal dost těžký.</p>

<p><emphasis>Bratře?</emphasis></p>

<p>Ten dotaz zněl jaksi rozpačitě, nezřetelně, nejenom kvůli dálce. Postrádal zběhlost. Jako by někdo promluvil jazykem, který už roky nepoužíval.</p>

<p><emphasis>Jsem živ, Nighteyesi. Zůstaň se svou smečkou a buď taky </emphasis><emphasis>živ.</emphasis></p>

<p><emphasis>Potřebuješ mě? </emphasis>Když se na to ptal, cítil jsem, jak ho hry­že svědomí.</p>

<p><emphasis>Vždycky tě potřebuji. Potřebuji vědět, že jsi naživu a svo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bodný.</emphasis></p>

<p>Vycítil jsem jeho chabý souhlas, ale sotva víc než to. Po chvíli mě napadlo, jestli jsem si jeho letmý kontakt s mou myslí pouze nepředstavoval. Připadal jsem si však nezvyk­le posílený, když jsem od mrtvol vykročil vstříc houstnoucí noci.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>4 Blue Lake</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Modré jezero je zakončením Studené řeky. Je to rovněž ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zev největšího města na jeho březích - Blue Lake. Dříve za časů vlády krále Shrewda byla oblast obepínající severový</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chodní část jezera proslulá svými obilnicemi a sady. Vinná réva, typická po zdejší půdu, dávala víno, s jehož buketem se nemohlo měřit žádné jiné. Víno od Mo</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rého jezera bylo zná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mé nejenom po celých Šesti vévodstvích, ale karavany ho ex</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>portovaly až do Bingtownu. Pak udeřila dlouhá sucha a po nich požáry způsobené blesky. Farmáři a vinaři z této ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lasti se už nikdy nevzpamatovali. Blue Lake se n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>sledně za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čalo spoléhat více na obchod. V současné době je Blue La</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ke kupeckým mě</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tem, kde se střetávají karavany z Farrow a Chalcedských států, aby směňovaly svoje zboží s hor</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ly. </emphasis><emphasis>V létě se </emphasis>v <emphasis>poklidných vodách jezera plaví mohutné prami</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce, avšak v zimě silné bouře, které se ženou směrem od hor, vyženou převozníky z jezera a obch</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dování na jeho vodách končí.</emphasis></p>

<p>Noční obloha byla vyjasněná a nízko nad zemí visel mo­hutný oranžový měsíc. Hvězdy se jasně třpytily a já šel po­dle nich; chvíli jsem znaveně přemítal nad tím, že jsou to ty­též hvězdy, jež mi kdysi svítily na cestu, když jsem se vracel domů na Buckkeep. Nyní mě vedly zpátky do hor.</p>

<p>Šel jsem celou noc. Ne moc svižně ani vytrvale, zato s vě­domím, že čím dřív se dostanu k vodě, tím dřív ulevím svým bolestem. A čím déle půjdu bez vody, tím budu slabší. A za­tímco jsem se trmácel, navlhčil jsem si jedno z obvazových pláten Boltovou pálenkou a nanesl si ji na tvář. Předtím jsem krátce zhlédl své újmy s pomocí zrcadla. Nebylo vůbec po­chyb o tom, že jsem prohrál další boj. Většinou to byly jen modřiny a menší škrábance. Žádné další jizvy jsem nepřed­pokládal. Brandy mě štípala v nesčetných oděrcích, ale vlh­kost zároveň uvolnila některé strupy, takže jsem mohl tak­řka bezbolestně otevřít ústa. Měl jsem hlad, ale přitom jsem se obával, že by nasolené sušené maso pouze podpořilo mo­ji žízeň.</p>

<p>Díval jsem se, jak nad rozlehlou farrowskou plání vychá­zí slunce v úžasném spektru barev. Chlad noci polevil a já si rozepnul Boltův plášť. Stále jsem pokračoval v chůzi. V při­bývajícím světle jsem se s nadějí rozhlížel po okolním teré­nu. Snad někteří z koní zamířili zpátky k napajedlu. Žádné čerstvé stopy jsem však neviděl, jen odrolené stopy kopyt, které jsme tu zanechali včera a které již smazával vítr.</p>

<p>Den byl ještě mladý, když jsem dorazil k napajedlu. Blí­žil jsem se opatrně, nos a oči mi však sdělily, že je naštěstí opuštěné. Ale jak jsem věděl, nemohl jsem spoléhat na to, že tomu tak bude dlouho. Byla to pravidelná zastávka karavan. Ze všeho nejdříve jsem se dosyta napil. Pak jsem si dopřál určitý přepych a rozdělal si ohýnek, na němž jsem si ohřál kotlík s vodou a přidal do něj čočku, fazole, obilí a sušené maso. Potom jsem ho postavil na kámen u ohně, aby zvolna vřel, zatímco jsem se svlékl a umyl se ve vpusti. Na jednom konci byla mělká a slunce už vodu skoro zahřálo na přijatel­nou teplotu. Lopatka levého ramene mě stále na dotek či při pohybu bolela, stejně jako rozedraná zápěstí a kotníky, bou­le v týlu hlavy, tvář všude možně... Přestal jsem ve výčtu svých bolestí. Žádná z nich mne neohrožovala na životě. A o co jiného šlo?</p>

<p>Chvěl jsem se chladem a slunce mě pomalu osušovalo. Vymáchal jsem si oděv a rozprostřel ho na nějakém křoví. Zatímco slunce ho sušilo, zahalil jsem se do Boltova pláště, popíjel brandy a míchal polévku. Musel jsem přidat více vo­dy a trvalo snad celou věčnost, než sušené fazole a čočka změkly. Seděl jsem u ohně a občas přiložil nějakou větev či suchou mrvu. Po čase jsem opět otevřel oči a snažil se přijít na to, zda jsem opilý, zmlácený či jen neuvěřitelně zmože­ný. Zjistil jsem, že je mi to asi stejně k užitku jako výčet bo­lestí. Snědl jsem polévku takovou, jaká byla, se stále ještě natvrdlými fazolemi. Přitom jsem si zavdal ještě malý lok brandy. Moc už jí nezbývalo. Bylo těžké přimět se k další­mu kroku, ale přesto jsem vymyl kotlík a ohřál si další vo­du. Očistil jsem si nejhorší z ran, ošetřil je mastí a obvázal si ty, které obvázat šly. Jeden kotník vypadal poměrně oškli­vě; nemohl jsem si dovolit žádnou infekci. Zvedl jsem zrak a zjistil, že denního světla ubývá. Zdálo se, že slunce zapad­lo rychle. Z posledních sil jsem zahasil oheň, sbalil si všech­ny své věci a odsunul se od pramene. Potřeboval jsem se vy­spat a nechtěl jsem riskovat, že mě tu objeví další pocestní. Našel jsem si malou prohlubeň, která byla trochu chráněná před větrem jakýmsi smolně zavánějícím křoviskem. Natáhl jsem se na houni, přikryl se Bohovým pláštěm a ponořil se do spánku.</p>

<p>Vím, že nějakou dobu jsem spal, jako když mě do vody hodí. Pak jsem měl jeden z těch matoucích snů, v němž kdo­si zavolal mé jméno, ale já nedokázal zjistit kdo. Foukal vítr a bylo deštivé počasí. Nenáviděl jsem ten zvuk dujícího vět­ru, byl jsem tak osamělý. Potom se otevřely dveře a v nich stanul Burrich. Byl opilý. Pocítil jsem rozhořčení a zároveň úlevu. Už od včerejška jsem čekal, kdy se vrátí domů, a teď, když byl tu, byl opilý. Jak si to jen mohl dovolit?</p>

<p>Projel mnou záchvěv, málem mě to vzbudilo. A v tom mi došlo, že tohle jsou myšlenky Molly, byla to Molly, kterou jsem zřel ve snu Uměním. Neměl bych, věděl jsem, že tohle bych neměl, ale v tom otupělém snovém stavu jsem neměl vůli odolat. Molly opatrně vstala. Naše dceruška spala v je­jím náručí. Letmo jsem zahlédl její tvářičku, růžovou a buc­latou, ne už ten svraštělý, zarudlý obličej novorozence, jejž jsem viděl prve. Tolik už se změnila! Molly ji mlčky odnes­la k posteli a něžně ji do ní uložila. Přeložila přes ni cíp při­krývky, aby dítě bylo v teple. A aniž se otočila, hlubokým stísněným hlasem řekla: „Měla jsem strach. Říkal jsi, že se vrátíš už včera."</p>

<p>„Já vím. Odpusť. Měl jsem, jenže..." Burrichův hlas byl ochraptělý. Postrádal živost.</p>

<p>„Ale zůstal jsi ve městě a opil se," přerušila ho ledově Molly.</p>

<p>„Já... ano. Opil jsem se." Zavřel dveře a popošel do míst­nosti. Pomalu se přesunul k ohni, aby si u něj ohřál zarudlé ruce. Z pláště mu kapala voda a rovněž vlasy měl mokré, ja­ko kdyby se ani neobtěžoval natáhnout si kapuci, když se vracel domů. U dveří postavil tašku. Sundal si nasáklý plášť a ztuha se posadil na židli u krbu. Předklonil se, aby si pro­třel bolavé koleno.</p>

<p>„Nechoď mi sem, když jsi opilý," řekla nepokrytě Molly.</p>

<p>„Vím, jak ti je. Byl jsem opilý včera. Měl jsem ještě troš­ku, dneska ráno, ale nejsem opilý. Teď už ne. Teď jsem je­nom... unavený." Sklonil se a dal si hlavu do dlaní.</p>

<p>„Ani nemůžeš rovně sedět." Slyšel jsem, jak hněv v jejím hlase sílí. „Ani nepoznáš, když jsi opilý."</p>

<p>Burrich k ní znaveně vzhlédl. „Možná máš pravdu," při­pustil, čímž mě šokoval. Povzdechl si. „Půjdu," řekl. Vstal, a jak došlápl na nohu, ucukl bolestí. Molly vzápětí zasáhl pocit viny. On byl stále prochladlý a kůlna, v níž v noci spá­val, byla provlhlá a táhlo do ní. Vzal to však na sebe. Věděl, jaký je vztah Molly k opilcům. Když si dá chlap sklenku ne­bo dvě, to je v pořádku, i ona si tu a tam krapet zavdá, jen­že když se takhle vpotácí domů a snaží se jí vysvětlit...</p>

<p>„Mohl bych na chviličku vidět malou," zeptal se tiše Burrich. U dveří se zastavil. V jeho očích jsem cosi zahlédl, ně­co, čeho si u něj Molly nemohla všimnout, protože ho tolik neznala, a to mě ťalo do morku kostí. Zármutek.</p>

<p>„Je támhle, v posteli. Právě jsem ji dala spát," podotkla ostře Molly.</p>

<p>„Mohu si ji pochovat... jen na minutku?"</p>

<p>„Ne. Jsi opilý a prochladlý. Když na ni sáhneš, vzbudí se. To přece víš. Proč to chceš udělat?"</p>

<p>V Burrichově tváři se cosi zhroutilo. Hlas měl chraptivý, když řekl: „Protože Fitz je mrtev a ona je všechno, co mi po něm a po jeho otci zbylo. A občas..." Tu zvedl větrem ošle­hanou ruku, aby si promnul tvář. „Občas mi připadá, jako by to všechno byla moje vina." Jeho hlas při těch slovech vel­mi zjihl. „Nikdy jsem neměl dovolit, aby mi ho vzali. Ještě když byl chlapec. Když prve chtěli, aby se přestěhoval na­horu na hrad, kdybych ho tehdy byl posadil za sebe na ko­ně a rozjel se k Chivalrymu, možná by oba byli stále naživu. Přemýšlel jsem o tom. Málem jsem to udělal. On ode mě nechtěl pryč, víš, a já ho k tomu přiměl. Přitom jsem ho málem odvezl zpátky k Chivalrymu. Ale neudělal jsem to. Nechal jsem jim ho a oni ho využili."</p>

<p>Ucítil jsem záchvěv, který otřásl Molly. V jejích očích ná­hle vyvstaly slzy. Bránila se zlostí: „K čertu s tebou, je mrt­vý už měsíce. Nesnaž se mě obalamutit svými opileckými slzami."</p>

<p>„Já vím," pravil Burrich. „Já vím. Je mrtvý." Tu se zhlu­boka nadechl a napřímil se tím svým starým způsobem. Vi­děl jsem, jak sbalil své bolesti a slabost a ukryl je hluboko ve svém nitru. Chtěl jsem se natáhnout a spočinout mu ru­kou konejšivě na rameni. To jsem však byl opravdu já, a ne Molly. Vykročil ke dveřím, pak se zarazil. „Och. Něco tady mám." Zalovil ve své košili. „Tohle mu patřilo. Já... odebral jsem mu to poté, co zemřel. Měla bys jí to schovat, ať má nějakou památku na otce. Měl to od krále Shrewda."</p>

<p>Srdce v hrudi mi poskočilo, když Burrich natáhl ruku. Na dlani měl moji jehlici, s rubínem zasazeným ve stříbře. Molly na ni jen hleděla. Rty měla rovně semknuté. Hněvem, ne­bo ve snaze ovládnout své pocity. Tak tvrdě se jim bránila, že ani sama nevěděla, čeho se střeží. Když neučinila vstříc­ný pohyb, Burrich položil jehlici opatrně na stůl.</p>

<p>Všechno mi to do sebe najednou zapadlo. Vrátil se k pas­týřské chýši, aby se mě znovu pokusil najít, aby mi řekl, že mám dceru. A co místo toho našel? Tělo v rozkladu, teď už nejspíš skoro samé kosti, na něm moji košili s jehlicí, která stále pevně vězela v klopě. Ten vykovaný chlapec byl tmavovlasý, vysoký jako já a zhruba stejně starý.</p>

<p>Burrich uvěřil, že jsem mrtev. Vskutku a doopravdy mr­tev. A truchlil pro mne.</p>

<p>Burrichi. Burrichi, prosím, já nejsem mrtvý. Burrichi, Burrichi!</p>

<p>Hlučel jsem a lomozil okolo něj, dorážel jsem na něj ce­lým svým Uměním, ale jako vždy jsem na něj nemohl do­sáhnout. Vtom jsem přišel k sobě, roztřesený jako osika, sví­ral jsem sám sebe a cítil se jako duch. Nejspíš již mezitím byl za Chadem. Oba si teď myslí, že jsem mrtev. Při té myš­lence mě naplnila podivná hrůza. Připadl jsem si strašlivě nešťastný, když všichni mí přátelé věřili, že jsem mrtev.</p>

<p>Jemně jsem si protřel spánky s nepříjemným pocitem, že nadchází známé třeštění hlavy následkem Umění. Chvíli na­to jsem si uvědomil, že mé ochranné zdi jsou strženy, jak jsem se za každou cenu snažil zburcovat Uměním Burriche. Rychle jsem je zase vztyčil a semkl a vzápětí se zkroutil ce­lý roztřesený v prachu. Will se sice tentokráte ničeho nedopátral, nicméně jsem si nemohl dovolit být tak neopatrný. I když moji přátelé věřili, že jsem mrtev, moji nepřátelé vě­děli své. Musím ty hradby udržovat vztyčené, už nikdy ne­smím riskovat, že se mi Will dostane do hlavy, říkal jsem si. Hlava mne znovu silně zabolela, já však byl příliš zmožený na to, abych vstal a udělal si čaj. Navíc jsem neměl žádnou elfí kůru, pouze nevyzkoušená semínka od ženy z Tradefordu. Dopil jsem raději zbytek Boltovy brandy a odešel znovu spát. Na pokraji vědomí jsem ještě snil o běžících vlcích. <emphasis>Já vím, že žiješ, přijdu za tebou, b</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>deš-li mě potřebovat. Stačí jenom říci. </emphasis>Bylo to sice trochu nejisté, ale pravdivé. Přimkl jsem se k té myšlence jako k ruce přítele, načež mě pohltil spánek.</p>

<p>V následujících dnech jsem pokračoval v cestě k Modré­mu jezeru. Šel jsem ve větru, který s sebou unášel všudypří­tomný, dotěrný písek. Scenerie kolem byly jen samé kame­ny a suť, rozpraskané keře s kožovitými listy, nízko rostoucí tlustolisté sukulenty a daleko přede mnou ono veliké jeze­ro. Cesta zprvu připomínala jen jakousi stopu táhnoucí se ztvrdlým povrchem pláně, roubenou zářezy kopyt a dlouhý­mi brázdami po kolech povozů, které vytrvale stíral studený vítr. Jak jsem se ale blížil k jezeru, krajina byla stále zele­nější a přívětivější. Stezka přecházela v cestu. Vítr postupně přinášel dešťové srážky; byl to drsný déšť, jehož kapky mi prosakovaly oděvem. Nikdy jsem nebyl dočista suchý.</p>

<p>Snažil jsem se vyhnout kontaktu s lidmi, kteří putovali po cestě. V tak ploché krajině se před nimi nebylo jak ukrýt, já však dělal všechno možné, abych působil fádním a nepří­stupným dojmem. Míjeli mě rychle jedoucí poslové, někte­ří měli namířeno k Blue Lake, jiní zpět na Tradeford. Sice kvůli mně nezastavovali, ovšem to byla jenom malá útěcha. Dříve či později někdo objeví pět nepohřbených těl králo­vých vojáků a začne se divit. A historka o tom, jak byl Bastard dopaden přímo v jejich středu, bude pro Creeceho či Starling příliš pikantní a ponoukavá, než aby si ji nechali pro sebe. Čím blíže jsem byl Modrému jezeru, tím více bylo na cestě lidí a já se odvažoval doufat, že se s ostatními pocest­nými smísím. Neboť na těchto úrodných travnatých pastvi­nách se již nacházela hospodářství a dokonce i malé used­losti. Bylo je vidět už z velké dálky, většinou jako malinký pahrbek v podobě nějakého domu a proužek kouře stoupají­cího z komína. Země začala mít více vláhy a křoviska ustou­pila keřům a stromům. Brzy jsem míjel sady a vzápětí past­viny s dojnými krávami a také drůbež, jež se popelila v zemi podél silnice. Nakonec jsem došel do města, jež neslo název jezera samotného.</p>

<p>Za Modrým jezerem se prostírala další plochá rozloha a pak již horská úpatí. A za nimi Horské království. A kde­si za Horským královstvím se nacházel Verity.</p>

<p>Bylo mírně deprimující, když jsem uvážil, jak dlouho mi trvala nynější cesta pěšky v porovnání s tím, jak jsem se tudy ubíral s královskou karavanou jedoucí pro Verityho ne­věstu Kettricken. Tam na pobřeží již léto skončilo a zimní větrné bouře začaly bičovat břehy. Ani tady nebude dlouho trvat, než drsná vnitrozemská zima uchvátí pláně do podru­čí mohutných vánic. Přitom nahoře v horách, mínil jsem, již začal ve vyšších rozlohách padat sníh. Bude už pěkně hlu­boký, než dorazím do hor; a navíc jsem nevěděl, v jakých podmínkách stanu, až se v těch výškách ocitnu, abych v ze­mích za nimi hledal Verityho. Ani jsem vlastně nevěděl, zda ještě žije; spotřeboval hodně sil na to, aby mi pomohl uprch­nout před Regalem. Přesto jeho slova: <emphasis>Pojď za mnou, pojď za mnou! </emphasis>souzněla s tlukotem mého srdce a já se přistihl, jak s tímto rytmem udržuji krok. Najdu buď Verityho, anebo je­ho kosti. Přitom jsem věděl, že dokud to neudělám, nebudu patřit znovu sám sobě.</p>

<p>Město Blue Lake se zdá být větší, než doopravdy je, pro­tože se tolik táhne. Viděl jsem jenom několik obydlí, která měla víc než jedno podlaží. Většinou to byly nízké, protáh­lé domky, k nimž se pojila další křídla, jak synové a dcery vstupovali do manželství a brali si své chotě domů. Staveb­ního dříví bylo na druhé straně Modrého jezera obrovské množství, takže jen ty chudší domy byly zhotoveny z hlině­ných cihel, zatímco obydlí vysloužilých kupců a rybářů by­la postavena z cedrových fošen a zastřešena širokými šin­deli. Většina domů měla bílý, šedý nebo světle modrý nátěr, takže budovy vypadaly ještě větší. Mnohé z nich měly okna s tlustými, spirálovitě rýhovanými skelnými tabulemi. Ale já jenom prošel kolem a zamířil tam, kde jsem si připadal více doma.</p>

<p>Nábřeží vypadalo a zároveň nevypadalo jako v přímoř­ském městě. Nebylo třeba se tady potýkat s přílivy a odli­vy, pouze s rozbouřenými vlnami, takže mnohem víc domů a obchodů bylo vystavěno na kůlech v dosti velké vzdále­nosti od břehů jezera. Někteří rybáři tak mohli uvazovat své čluny doslova u dveřního prahu, zatímco ostatní své úlovky dodávali k zadním dveřím krámů, aby je kupci mohli vepře­du prodávat. Bylo divné cítit vodu bez příchuti soli či jódu ve větru; vzduch u jezera mi zaváněl zelenými řasami a ba­žinou. I racci zde byli jiní, měli černé konce křídel, ale ve všech ostatních ohledech byli stejně chamtiví a zlodějští ja­ko všichni rackové, které jsem kdy viděl. Na můj vkus tam bylo až příliš mnoho stráží. Slídili kolem ve zlatohnědých farrowských stejnokrojích jako kočky zastižené v nebezpe­čí. Nedíval jsem se jim do tváří ani jim neposkytoval důvod, aby si mě všimli.</p>

<p>Měl jsem dohromady patnáct stříbrňáků a dvanáct měďá­ků, tedy sumu toho, čím jsem sám disponoval a co obsaho­val Bohův měšec. Některé z mincí měly ražbu, kterou jsem neznal, ale v ruce se potěžkávaly dobře. Předpokládal jsem, že zde budou platné. Byly to všechny peníze, jež jsem měl, abych se dostal do hor, a zároveň všechno, co jsem měl a co jsem kdy mohl vzít domů Molly. Takže pro mě byly dvoj­násob cenné a já se nechtěl rozloučit se sebemenší částkou, pokud nebudu muset. Ale nebyl jsem zas natolik pošetilý, abych uvažoval o tom, že se vydám do hor bez potravin či teplejšího oblečení. A tak jsem něco utratil, když jsem mu­sel, zároveň jsem však doufal, že najdu nějaký způsob, jak si plavbu přes Modré jezero a snad ještě kus cesty za ním od­pracovat.</p>

<p>V každém městě existují vždycky chudší čtvrti a krámky nebo kupecké káry, kde lidé směnují odložené zboží za jiné. Chvíli jsem se po Blue Lake potloukal a držel se stále u ná­břeží, kde se zdál být obchod nejčilejší, až jsem nakonec za­bloudil do uliček, kde většina krámů byla z hliněných cihel, třebaže měly šindelové střechy. Zde jsem nalezl zasmušilé dráteníky, kteří prodávali spravené hrnce, hadráře s kárami naloženými obnošeným šatstvem a také krámky, kde člověk mohl koupit všelijaké kameninové nádobí a tak podobně.</p>

<p>Věděl jsem, že od nynějška bude můj ranec těžší, ale ne­dalo se nic dělat. Jedna z prvních věcí, kterou jsem si kou­pil, byl pořádný koš upletený z jezerního rákosu, jenž měl popruhy přes ramena. Do něj jsem si vložil ranec. Než den skončil, přibyly k němu prošívané kalhoty, svrchník s pod­šívkou, jaký nosí horalé, a pár volných bot, něco na způsob měkkých kožených ponožek. Poslední položka měla kože­né šněrování, abych si mohl boty pevně uvázat kolem lýtek. Koupil jsem si také tlusté vlněné punčochy, barevně sice ne­vhodné, ale zato hodně silné, abych šije mohl natáhnout pod boty. U další káry jsem zakoupil pohodlnou vlněnou čepi­ci a šál. Pořídil jsem si jeden pár palčáků, které mi byly moc velké; očividně je zhotovila nějaká horalka na ruce svého muže.</p>

<p>U malinkého stánku s bylinami se mi podařilo natrefit na elfí kůru, a tak jsem si pro sebe opatřil menší zásobu. Na ne­dalekém jarmarku jsem koupil proužky sušených uzených ryb, sušená jablka a placky velmi tvrdého chleba, o němž mě prodavač ujistil, že vydrží jakkoli dlouhou cestu.</p>

<p>V rámci dalšího kroku jsem se snažil zamluvit si plavbu přes Modré jezero na pramici. Vlastně jsem se vydal k ná­městí na nábřeží, kde najímali, doufaje, že si plavbu přes je­zero odpracuji. Jenže záhy jsem zjistil, že nikdo nenajímá. „Koukej, kamaráde," řekl mi povýšeně třináctiletý chlapec. „Každý přece ví, že velké prámy v tuto část roku na jezeře neprovozují, pokud nepřevážejí zlato. A tenhle rok žádné zlato není. Horská čarodějnice zarazila veškerý náš obchod s horami. Když není co převážet, znamená to, že se nevyplatí dávat v sázku žádné peníze. A tak je to jasné a prosté. Ale i kdyby byl obchod otevřený, v zimě bys tu nenarazil na moc velký provoz. To až v létě se zde plaví velké vory z té­to strany na druhou. I tehdy je to s větry na pováženou, ale dobrá posádka dokáže pramici zvládnout, s plachtami a ves­ly, tam i nazpět. Ale v tuto část roku je to ztráta času. Kaž­dých pět dní či tak nějak se přižene bouře a po zbytek času větry vanou pořád jedním směrem, a pokud nepřináší vo­du, pak tedy led a sníh. Je to vhodná doba na cestu od hor k Modrému jezeru, pokud ti nevadí, že se přitom promočíš a nastudíš a budeš muset po celou cestu osekávat led z lano­ví. Ale do příštího jara tady nenajdeš žádnou z velkých ná­kladních pramic plavících se tam a zpět. Jsou tu sice men­ší čluny, které lidi přepravují napříč jezerem, ale plavba na nich je drahá a pouze pro odvážné. Když se na jednu z nich nalodíš, je to proto, že jsi ochoten uhradit přepravu ve zlatě a zaplatit životem, když tvůj kapitán udělá chybu. Ty ale ne­vypadáš, že bys na to měl, člověče, nemluvě o tom, že bys za převoz zaplatil ještě královské clo."</p>

<p>Možná to byl jen chlapec, ale rozhodně věděl, o čem mlu­ví. Čím více jsem naslouchal, tím více jsem se dozvídal stále tutéž věc. Horská čarodějnice uzavřela průsmyky a nevin­ní pocestní jsou nyní napadáni a okrádáni horskými bandi­ty. V zájmu svého vlastního dobra jsou proto pocestní a ob­chodníci u hranice obraceni nazpět. Válka visela na obzoru. Mrazilo mě přitom v srdci a nabýval jsem čím dál větší jis­totu, že se musím stůj co stůj dostat k Veritymu. Když jsem však trval na tom, že se musím dostat do hor, a to velmi zá­hy, obdržel jsem radu, abych si nějak opatřil pět zlaťáků za převoz přes jezero, a tam už pak hodně štěstí. V jednom pří­padě mi jakýsi muž naznačil, že ví o jistém ilegálním pod­niku, v němž bych si na tuto sumu mohl přijít do měsíce či ještě dříve, kdybych prý měl zájem. Neměl jsem. Měl jsem již tak dost potíží, které jsem musel řešit.</p>

<p><emphasis>Pojď za mnou.</emphasis></p>

<p>Věděl jsem, že půjdu, nějak ano.</p>

<p>Našel jsem si velmi laciný hostinec, který byl zchátralý a odevšad do něj táhlo, zato však nebyl tolik cítit kuřidlem. Klientela si to nemohla dovolit. Zaplatil jsem za noc a dostal slamník v otevřeném podkroví nad společenskou místností. Alespoň sem zezdola z krbu stoupalo teplo spolu se zblou­dilým dýmem. Když jsem si přehodil plášť a šatstvo přes židli u slamníku, mohl jsem šije konečně poprvé po několi­ka dnech kompletně usušit. Můj první pokus o usnutí usta­vičně podbarvoval zpěv a hovor, hlučný i tichý. Nebylo tam žádné soukromí a já si nakonec dal horkou koupel, po které jsem prahl, v koupelně se saunou o pět dveří dále. Zažíval jsem přitom jakési malátné potěšení z toho, že jsem věděl, kde budu v noci spát, třebaže jsem neměl jistotu jak.</p>

<p>Neměl jsem to sice původně v úmyslu, jenže byl to rov­něž výborný způsob, jak si vyposlechnout, o čem se tlachá v Blue Lake. První noc, co jsem tam byl, jsem se dozvěděl víc, než jsem chtěl, o jistém mladém šlechtici, který přivedl ne jednu, nýbrž dvě služebné do jiného stavu, a též důvěrné podrobnosti o jedné velké rvačce v krčmě o dvě ulice dále, při níž Jaké Rudý-Nos přišel o část své zmiňované anato­mie, když mu ji ukousl písař Crookarm.</p>

<p>Druhou noc, co jsem trávil v hostinci, jsem se doslechl o tom, že bylo objeveno dvanáct králových zbrojnošů, které zmasakrovali bandité, a to půl dne jízdy za Jerniganovým pramenem. Další noc se o tom kdosi zmínil a vyprávěly se historky o tom, jak byla těla zohavena a předhozena nějaké­mu zvířeti. Napadla mě celkem pravděpodobná možnost, že těla objevili mrchožrouti a pochutnali si na nich. Ale podle dotyčného vyprávění to byla očividně práce Bastarda, který se s pomocí Moudrosti proměnil ve vlka, aby vyvázl ze stu­dených okovů, a ve světle úplňku napadl celou skupinu, aby si na nich vylil svou zběsilou ukrutnost. Podle toho, jak mě vypravěč popisoval, jsem se pramálo strachoval, že by mě ve svém středu poznali. Mé oči rudě nežhnuly ve světle ohně ani mi z úst netrčely tesáky. Věděl jsem, že budou kolovat i jiné, mnohem prozaičtější popisy. Jako upomínka na Regalovu péči mi zůstala jedinečná řádka jizev, které se těž­ko skrývaly. Začínal jsem chápat, jak bylo pro Chadea těž­ké pracovat s poďobanou tváří.</p>

<p>Porost, který mne kdysi tak rozčiloval, mi nyní připadal naprosto přirozený. Vousy mi rostly v drátovitých kadeřích, které mi připomínaly porost Verityho, a byly stejně tak ne-poddajné. Modřiny a rány, které mi ve tváři způsobil Bolt, již takřka zmizely, ačkoli rameno mne ve studeném počasí stále donekonečna bolelo. Ve vlhkém chladu nyní již zimní­ho ovzduší mi zrudly líce nad vousy a okraj mé jizvy tak byl naštěstí méně vidět. Řezná rána na paži se již dávno zahoji­la, avšak s přeraženým nosem jsem nemohl vůbec nic dělat. Také už mě ani v nejmenším neděsilo, když jsem to spatřil v zrcadle. Svým způsobem jsem teď byl více Regalovým dí­lem nežli Chadeovým, přemítal jsem. Chade mě pouze na­učil zabíjet; Regal ze mě učinil skutečného úkladného vra­ha.</p>

<p>Třetího večera jsem v hostinci zaslechl zvěsti, při nichž mi přejel mráz po zádech.</p>

<p>„Byl to král samotný, vždyť povídám, a vůdce čarodějů Uměním. Pláště z jemné vlny, kápě a tak husté límce z ko­žešin, že byste jim stěží viděli do tváří. Jeli na černých ko­ních ve zlatých sedlech, nádherní, jak jen si lze představit, a v patách jim jelo deset hnědozlatých. Stráže vyklidily celé náměstí, aby mohli projet. A tak povídám chlapíkovi vedle, hej, copak se to děje, nevíš? A on mi povídá, že do města přijel král Regal, aby si osobně vyslechl, co nám ta horská čarodějnice působí za zlo, a aby s tím skoncoval. A ještě ně­co. Říká se, že přijel král osobně, aby vystopoval Poďobaného muže a Bastarda s Moudrostí, protože je dobře známo, že spolupracují ruku v ruce s horskou čarodějnicí."</p>

<p>Tohle jsem si vskrytu vyposlechl od uslzeného žebráka, který si již předtím vydělal dost peněz na džbánek horkého moštu, jejž si teď spokojeně hýčkal u ohně v hostinci. Ta­to zvěst mu vynesla další rundu, zatímco jeho příznivec mu ještě jednou odvyprávěl historku o Bastardovi a o tom, jak zmasakroval tucet králových stráží a vysál jim krev pro úče­ly své magie. Ocitl jsem se ve víru emocí: zklamání z toho, že mé jedy Regalovi zjevně nic neudělaly, strach z toho, že by mě mohl objevit, a konečně krutá naděje, že by se mně mohla naskytnout ještě jedna šance dostat ho, dříve než na­leznu cestu k Veritymu.</p>

<p>Sotva jsem potřeboval klást nějaké otázky. Dalšího jitra se celé Blue Lake ocitlo v jednom kole kvůli králově pří­jezdu. Bylo to již mnoho roků od doby, co korunovaný král naposled navštívil Blue Lake, a všichni obchodníci a niž­ší šlechticové hodlali z této návštěvy vytěžit. Regal si zabral největší a nejhezčí hostinec ve městě a ve svém rozmaru na­řídil, aby byly všechny pokoje vyklizeny pro něj a pro jeho doprovod. Slyšel jsem zvěsti, že hostinský byl jeho volbou polichocen a současně zděšen, neboť, ačkoli nebylo pochyb o tom, že to jeho hostinci zajistí dobrou pověst, nepadla ani zmínka o odškodnění, obdržel pouze dlouhý seznam potra­vin a vín, které král chtěl mít k dispozici.</p>

<p>Oblékl jsem si své nové zimní oblečení, natáhl si přes uši vlněnou čapku a vyrazil. Hostinec jsem našel snadno. Žádný jiný hostinec v Blue Lake neměl tři podlaží ani se nemo­hl pyšnit tolika balkony a okny. V ulicích před hostincem se tísnili šlechticové, kteří se chtěli představit králi Regalovi, mnohé z nich přitom doprovázely hezoučké dcerky. Strkali se navzájem lokty s pěvci a žongléři, kteří nabízeli zábavu, kupci, kteří přinášeli vzorky svého nejlepšího zboží jako da­ry, jakož i s těmi, kteří dodávali maso, pivo, víno, chléb, sýr a všechny další možné potraviny. Já se nepokoušel dostat dovnitř, ale spíše jsem naslouchal těm, kteří vycházeli ven. Nálevna byla přeplněna strážemi, a byla to pořádně drsná cháska, pomlouvali místní pivo a děvky, jako kdyby v Tradefordu měli lepší. A král Regal dnes nepřijímal, kdepak, po té uspěchané cestě se necítil dobře a nechal poslat pro ty nejlepší výpěstky veselých poupátek, aby své potíže utišil. Ano, a toho večera se pořádala večeře, nanejvýš štědrá, zvá­ni byli jen ti nejvznešenější lidé. A viděl jsi ho, drahý, toho s tím okem jako leklá ryba, až mi naskočila husí kůže, kdy­bych já byl král, vybral bych si hezčího poradce, Umění Ne­uměni. Takové řeči vedli rozliční lidé, kteří vycházeli dveř­mi vepředu i vzadu, a já si to vše ukládal v hlavě a zároveň si všímal, která z oken v hostinci mají záclony proti krátko­dobému dennímu světlu. Takže odpočívá? V tom bych mu mohl pomoci.</p>

<p>Tu jsem však stanul tváří v tvář dilematu. Před pár týdny bych jednoduše proklouzl dovnitř a udělal maximum pro to, abych Regalovi vpravil nůž do hrudi, k čertu s nějakými ná­sledky. Ale nyní mne stravoval nejen Verityho příkaz vtištěný Uměním, avšak i vědomí, že pokud přežiji, mám ženu a dítě, jež na mě čekají. Už jsem nebyl ochoten směnit svůj život za Regalův. Tentokrát to vyžadovalo plán.</p>

<p>Soumrak mne zastihl na střeše hostince. Byla to střecha z hrubých cedrových tašek, ostře se svažující a velmi kluzká, jak byla ojíněná. Hostinec měl několik křídel a já ležel na spojnici strmých střech mezi dvěma z nich a čekal jsem. Byl jsem Regalovi vděčný za to, že si vybral největší a nej­hezčí hostinec v Blue Lake. Nacházel jsem se dost vysoko nad úrovní ostatních sousedních budov. Nikdo by mě letmo nezahlédl; museli by mne cíleně hledat. Přesto jsem počkal až na úplnou tmu, než jsem napůl sklouzl a napůl sešplhal ke střešnímu okraji s okapy. Tam jsem nějakou dobu ležel a snažil se zklidnit své srdce. Nebylo se čeho zachytit. Stře­cha měla pořádný převis, který přesahoval balkon pod ním. Budu muset pomalu sklouznout dolů, přitom se zachytit ru­kama okapu a zhoupnout se, abych přistál na balkoně. Jinak mne čekal pád ze třetího podlaží na ulici. Modlil jsem se, abych omylem nepřistál na balkoně se zábradlím s ozdobný­mi bodci.</p>

<p>Plánoval jsem dobře. Věděl jsem, které pokoje slouží Regalovi za ložnici a obývací pokoj, znal jsem hodinu, kdy bu­de s hosty na večeři. Prozkoumal jsem dveře a okenní zá­strčky na několika budovách v Blue Lake. Neobjevil jsem nic, co bych již neznal. Opatřil jsem si několik menších ná­strojů a lehké dlouhé lano, které mi mělo napomoci k od­chodu. Vstoupím a odejdu bez jediné stopy. Mé jedy čekaly připraveny ve váčku u opasku.</p>

<p>Dvě sídla, která jsem toho dne uzmul v jednom ševcov­ském krámu, mi posloužila jako úchyty pro ruce, zatímco jsem slézal ze střechy. Zabodl jsem je nikoliv do tuhých ta­šek, avšak mezi ně, takže se zarazila o hrany tašek skrytých pod nimi. Byl jsem hodně nervózní v těch vypjatých oka­mžicích, kdy mé tělo viselo ze střechy dolů, aniž bych jasně viděl, co se děje dole. V kritickém okamžiku jsem několikrát švihl nohama, abych měl patřičný rozmach, a užuž se chys­tal, že se pustím.</p>

<p><emphasis>Past-past.</emphasis></p>

<p>Na místě jsem ztuhl, nohy zkroucené pod střešním oka­pem, zatímco jsem se urputně držel dvou sídel zaražených mezi taškami. Ani jsem nedýchal. Tohle nebyl Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Ne. Malá Fretka. Past-past. Běž pryč. Past-past.</emphasis></p>

<p><emphasis>Je to past?</emphasis></p>

<p><emphasis>Past-past na Fitze-Vlka. Stará krev ví, Velká Fretka řek</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la, běž, běž, varuj Fitze-Vlka. Rolf-Medvěd poznal tvůj pach. Past-past. Běž pryč.</emphasis></p>

<p>Málem jsem vykřikl, když mi náhle drclo do nohy malé hřejivé tělíčko a pak mi vyběhlo po šatech nahoru. V dalším okamžiku mi fretka dloubla svou vousatou tvářičkou do ob­ličeje. <emphasis>Past-past, </emphasis>naléhala. <emphasis>Běž pryč, běž pryč.</emphasis></p>

<p>Vytáhnout tělo nahoru na střechu bylo o dost těžší než ho spustit dolů. V jednom kritickém okamžiku se můj opasek zachytil za okraj okapu. Po chvilce vrtění jsem se vyprostil a pomalu se vytáhl zpátky na střechu. Chvíli jsem tiše ležel a lapal po dechu, mezitím co fretka mi seděla mezi rameny a pořád dokola vysvětlovala: <emphasis>Past-past. </emphasis>Měla malou, ukrut­ně dravou mysl a já z ní vycítil ohromný hněv. Takové zvíře k připoutání bych si rozhodně nevybral, ale někdo to udělal. Někdo, kdo již nebyl.</p>

<p><emphasis>Velká Fretka zraněn k smrti. Povídá Malé Fretce, běž, běž. Zachyť</emphasis><emphasis> pach. Varuj Fitze-Vlka. Past-past.</emphasis></p>

<p>Bylo toho tolik, nač jsem se chtěl zeptat. Black Rolf nějak zakročil v můj prospěch u Staré krve. Poté co jsem opus­til Tradeford, obával jsem se, že každý člověk s Moudrostí, se kterým se potkám, bude proti mně. Ale někdo poslal to­hle stvořeníčko, aby mě varovalo. A ono se věrně řídilo je­ho záměrem, i když jeho partner byl mrtev. Snažil jsem se od ní vyzvědět ještě něco dalšího, ale v té malé mysli toho o moc víc nebylo. Veliká bolest a rozhořčení nad odchodem lidského druha. Odhodlání mě varovat. Nikdy se nedozvím, kdo byl Velká Fretka, ani jak tento můj plán odhalil, či jak se jeho drahé zvířátko dokázalo ukrýt ve Willových věcech. Neboť právě jeho mi fretka ukázala, jak tam mlčky vyčkává v místnosti pode mnou. Jednooký. Past-past.</p>

<p><emphasis>Půjdeš se mnou? </emphasis>navrhl jsem jí. Ačkoliv byla rozlícená, stále se mi jevila ubohoučká a úplně osamělá. Když jsem se dotkl její mysli, jako bych spatřil to, co zbylo ze zvířete roz­štěpeného vedví. Bolest vypudila z její mysli vše až na po­jatý záměr. Teď už tam bylo místo pouze na jednu další věc.</p>

<p><emphasis>Ne. Běž, běž. Ukryj se ve věcech Jednookého. Varuj Fitze--Vlka. Běž, běž. Najdi Starého Krvavého Nenávistníka. Skryj se, skryj se. Vyčkej, vyčkej. Starý Krvavý Nen</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vistník spát, Malá Fretka zabít.</emphasis></p>

<p>Bylo to malé zvířátko s malou myslí. Jenomže předsta­va Regala, Starého Krvavého Nenávistníka, byla v té prostinké mysli pevně zafixovaná. Napadlo mě, jak dlouho mu asi Velká Fretka vštěpoval tuto představu, než byla dostatečně utkvělá, aby ji udržela po několik týdnů. Potom mi to došlo. Přání umírajícího. To malé stvoření bylo smrtí spřízněné­ho člověka málem dohnáno k šílenství. Tohle bylo poslední sdělení Velké Fretky Malé Fretce. Na tak útlé zvířátko to byl přece jen nemožný úkol.</p>

<p><emphasis>Pojď se mnou, </emphasis>navrhl jsem mírně. <emphasis>Jak může Malá Fretka zabít Starého Krvavého Nenávistníka?</emphasis></p>

<p>V příštím okamžiku mi skočila po krku. A dokonce jsem ucítil její ostré zoubky, jak mi svírají žílu na krku. <emphasis>Škub-</emphasis><emphasis>-škub, když spí. Vypít jeho krev jako králíka. Velká Fretka </emphasis><emphasis>pryč, žádné další díry, žádní králíci. Jenom Starý Krvavý </emphasis><emphasis>Nenávistník. Škub-škub. </emphasis>Pustila mou krční žílu a náhle mi vklouzla do košile. <emphasis>Teplicko. </emphasis>Její malé nožky s drápky mě studily na kůži.</p>

<p>V kapse jsem měl proužek sušeného masa. Lehl jsem si na střechu a podal jej svému spřízněnému vražedníčkovi. Kdy­bych mohl, byl bych ji přesvědčil, aby šla se mnou, ale vy­cítil jsem, že již nedokáže změnit své smýšlení, tak jako já nemohu odmítnout jít za Veritym. Bylo to vše, co jí zbylo po Velké Fretce. Bolest a sen o odplatě. „Skryj se, skryj se. Běž, běž za Jednookým. Vyčmuchej Starého Krvavého Nenávistníka. Počkej, až spí. Pak škub-škub. Vypij jeho krev jako králičí."</p>

<p><emphasis>Ano-ano. Můj lov. Pat-past Fitz-Vlk. Běž pryč, běž pryč.</emphasis></p>

<p>Uposlechl jsem její radu. Kdosi udělal hodně pro to, aby ke mně tohoto kurýra poslal. V každém případě jsem nechtěl čelit Willovi. Ačkoli jsem ho silně dychtil zabít, nyní jsem věděl, že v Umění mu nejsem roven. Ani jsem nechtěl zma­řit šance Malé Fretky. Mezi úkladnými vrahy existuje jaká­si vzájemná úcta. Hřálo mě při srdci, když jsem věděl, že ne­jsem jediným Regalovým nepřítelem. Neslyšně jako okolní temnota jsem po střeše hostince zamířil ke stáji a pak dolů na ulici.</p>

<p>Vrátil jsem se do zchátralého hostince, kde jsem nocoval, zaplatil jsem měďák a usedl k deskovému stolu vedle dvou dalších mužů. Dali jsme si k jídlu vydatný pokrm v podobě brambor s cibulí. Když mi na rameni spočinula ruka, můj úlek nebyl takový jako mé cuknutí. Věděl jsem, že za mnou někdo je; jenom jsem nečekal, že se mě dotkne. Ruka mně pokradmu sjela k noži za opaskem, když jsem se na lavici otočil neznámému tváří v tvář. Mí spolusedící pokračovali v jídle, jeden dosti hlučně. Žádný člověk v tomhle hostinci neprojevoval zájem o jiné záležitosti než výhradně o ty svo­je.</p>

<p>Vzhlédl jsem do usměvavé tváře Starling a rázem se mi obrátil žaludek. „Tome!" pozdravila mě bodře a usedla ke stolu vedle mě. Muž vedle jí beze slova uhnul, plně zabraný do vyškrabování své mísy nad potřísněným deskovým sto­lem. Po chvíli jsem sundal ruku z nože a položil ji zpátky na okraj stolu. Starling na to gesto nepatrně kývla. Na sobě mě­la černý plášť z husté vlny, lemovaný žlutou výšivkou. Její uši teď zdobily malé stříbrné kroužky. Na můj vkus byla až příliš spokojena sama se sebou. Neříkal jsem nic, jen jsem na ni hleděl. Maličko pokynula směrem k mé míse.</p>

<p>„Jenom jez, prosím, nechtěla jsem tě vyrušovat při jídle. Vypadáš na to, že by ti prospělo. Neměl jsi poslední dobou zkrácené příděly?"</p>

<p>„Tak trochu," řekl jsem tiše. Když na to nic neřekla, do­jedl jsem polévku a vytřel dřevěnou misku posledními dvě­ma kousky hrubého chleba, který jsem k ní dostal. Mezitím už Starling upoutala pozornost servírky, která nám přinesla dva žejdlíky piva. Starling se zhluboka napila, udělala ky­selý obličej a postavila žejdlík zpátky na stůl. Usrkl jsem ze svého a zjistil jsem, že nemá horší chuť než jezerní voda, což byla jeho obdoba.</p>

<p>„Nuže?" řekl jsem posléze, když stále nic neříkala. „Co chceš?"</p>

<p>Vlídně se usmála, pohrávajíc si s uchem džbánku. „Ty víš, co chci. Chci píseň, takovou, která mě přežije." Rozhlédla se kolem a na chvíli spočinula pohledem na muži, který stále hlučně usrkoval ze své polévky. „Máš tu nějaký pokoj?" ze­ptala se.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Mám slamník v podkroví. A žádné písně pro tebe nemám, Starling."</p>

<p>Malinko pokrčila rameny. „Ani já pro tebe zrovna nemám žádné písně, zato mám zprávy, které by tě mohly zajímat. A taky mám pokoj. V jednom hostinci kousek cesty odsud. Pojď tam se mnou a pak si promluvíme. Když jsem odcházela, v krbu se tam peklo krásné vepřové plecko. Než tam dojdeme, bude už nejspíš hotové."</p>

<p>Při její zmínce o mase jsem nastražil všechny smysly. Ja­ko bych ho cítil, jako bych ho málem vychutnával na jazy­ce. „Nemohu si to dovolit," řekl jsem jí nepokrytě.</p>

<p>„Já ano," navrhla vemlouvavě. „Sbal si své věci. Podělím se s tebou i o svůj pokoj."</p>

<p>„A když odmítnu?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>Znovu maličko pokrčila rameny. „To je tvoje věc." Zpří­ma opětovala můj pohled. Nedokázal jsem poznat, jestli se v jejím nepatrném úsměvu tají výhrůžka či nikoli.</p>

<p>Vstal jsem a šel na půdu. Když jsem se vrátil, nesl jsem své věci s sebou. Starling už na mě čekala pod žebříkem.</p>

<p>„Pěkný plášť," poznamenala kousavě. „Neviděla jsem ho už někde předtím?"</p>

<p>„Možná že ano," pravil jsem klidně. „Chtěla bys vidět ješ­tě nůž, který k němu patří?"</p>

<p>Starling se jen zeširoka usmála a rukama učinila nepatrné obranné gesto. Otočila se a vykročila pryč, aniž by se ohléd­la, jestli jdu za ní. Opět v tom byla podivná směsice důvěři­vosti a zároveň vyzývavosti vůči mně. Šel jsem za ní.</p>

<p>Venku byla černá tma. Ostrý vítr. který se proháněl ulice­mi, s sebou přinášel vlhkost od jezera. Ačkoli nepršelo, cítil jsem, jak se mi krůpěje vlhkosti sráží na oděvu a na kůži. Okamžitě mě rozbolelo rameno. Dosud ještě nehořely žádné pouliční pochodně; ta trocha světla v ulicích pronikala zpo­za okenic a dveřních prahů. Ovšem Starling kráčela směle a s jistotou; já šel za ní a mé oči rychle uvykaly tmě.</p>

<p>Vedla mě pryč od nábřeží, pryč z chudé čtvrti města, až do kupeckých uliček, kde byly hostince, jež sloužily míst­ním obchodníkům. Nebylo to moc daleko od hostince, kde údajně prodléval Regal, což ale vůbec nebyla pravda. Zastavila se u jednoho hostince a otevřela dveře, na nichž byla znázorněna kančí hlava s kly, načež mi pokynula, abych šel první. Vykročil jsem, ale opatrně, a než jsem vešel dovnitř, pořádně jsem se rozhlédl. I když jsem žádné stráže nespat­řil, nebyl jsem si jist, zda nestrkám hlavu do pasti.</p>

<p>Hostinec byl jasně ozářený a vyhřátý, v oknech byly skle­něné tabule i okenice. Stoly byly čisté, rákos na podlaze tak­řka čerstvý a ovzduší naplňovala vůně vepřové pečené. Ko­lem nás se mihl číšník s podnosem plným džbánků; pohlédl na mě, pozvedl obočí na Starling, očividně užaslý nad jejím vkusem. Starling mu nato vysekla poklonu a přitom si strh­la vlhký plášť. Já ji následoval o něco pomaleji a poté jsem se vydal za ní, když mě pozvala ke stolu poblíž krbu.</p>

<p>Posadila se, pak ke mně vzhlédla. Její sebejistota byla na­snadě, když mne tu nyní měla. „Než si promluvíme, najíme se, ne?" vyzvala mě šarmantně a ukázala na židli naproti so­bě. Přijal jsem nabídnuté místo, ale natočil jsem si židli tak, abych byl zády ke zdi a měl rozhled po místnosti. Koutky úst jí pobaveně cukaly a temné oči rozverně tančily. „Z mé strany se nemáš čeho bát, o tom tě ujišťuji. Naopak jsem to já, kdo riskoval tím, že tě vyhledal."</p>

<p>Rozhlédla se kolem, potom zavolala číšníka jménem Oak a řekla, že si přejeme dva talíře s pečeným vepřovým, něja­ký čerstvý chléb a máslo a jablečné víno k tomu. Oak od­běhl, aby vše přinesl, a když se znovu objevil, naservíroval nám pokrmy na stůl s šarmem a grácií, jež svědčily o jeho zájmu o Starling. Přitom si s ní vyměnil pár slov; mě si vší­mal jen málo, pouze se zatvářil znechuceně, když obkračoval můj vlhký koš. Potom ho odvolal další host a Starling se s chutí vrhla na svůj talíř. Po chvíli jsem ochutnal i já. Čer­stvé maso jsem neměl už kolik dní a horké křupavé sádélko na vepřovém mi svou dráždivou chutí málem přivodilo závrať. Chléb byl krásně voňavý, máslo lahodné. Takové jídlo jsem naposled ochutnal na Buckkeepu. Můj apetit na chvíli převážil nade vším ostatním. Pak mi chuť jablečného vína náhle připomněla Ruriska a to, jak zemřel po otráveném ví­ně. Opatrně j sem svůj pohár postavil na stůl a povolal nazpět svoji ostražitost. „Takže. Ty jsi mě hledala, povídáš?"</p>

<p>Starling kývla, zatímco žvýkala sousto masa. Polkla, otře­la si ústa a dodala: „A nebylo to snadné tě najít, protože jsem se lidí nevyptávala na zprávy o tobě. Jen jsem se dívala svý­ma vlastníma očima. Doufám, že to oceňuješ."</p>

<p>Napůl jsem přikývl. „A teď, když jsi mě našla? Co ode mě chceš? Úplatu za tvé mlčení? Pokud ano, budeš se muset spokojit s pár měďáky."</p>

<p>„Ne." Usrkla si vína, pak nachýlila hlavu a pohlédla na mě. „Jak už jsem ti říkala. Chci píseň. Zdá se mi, že jednu jsem už propásla, když jsem se k tobě nepřidala poté, co jsi byl... odveden z naší společnosti. Ačkoli doufám, že mě las­kavě poctíš detaily toho, jak jsi vlastně přežil." Naklonila se blíž a její silný cvičený hlas se ztišil do důvěrného šepotu: „Nemohu ti vypovědět, jak mne to rozrušilo, když jsem se doslechla, že našli těch šest mrtvých strážníků. Už jsem si myslela, že jsem se v tobě zmýlila, rozumíš. Opravdu jsem uvěřila, že odvlekli nebohého pastýře Toma jako obětního beránka. Chivalryho syn, říkala jsem si, by nikdy nešel tak povolně jako on. A tak jsem tě pustila z mysli a nešla s te­bou. Když jsem však uslyšela ty zvěsti, zamrazilo mě v zá­dech a naskočila mi husí kůže po těle. ,To byl on,' nadávala jsem si. ,Byl to Bastard a já se dívala, jak ho odvádějí, a ne­hnula jsem ani prstem.' Neumíš si představit, jak jsem se proklínala za to, že jsem pochybovala o svých instinktech. Ale potom jsem si řekla, inu, pokud jsi přežil, přijdeš přece sem. Jsi na cestě do hor, nebo ne?"</p>

<p>Jen jsem na ni hleděl svým upřeným pohledem, který by každého čeledína na Buckkeepu přiměl k útěku a který by každému strážníkovi z Bucku vymazal úsměv z tváře. Ale Starling byla zpěvačka. Pěvci písní se nikdy nedají tak snad­no zastrašit. Pokračovala v jídle, čekajíc na mou odpověď. „Proč bych měl jít do hor?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>Polkla sousto, usrkla si vína a pak se usmála. „Já nevím proč. Snad abys přispěchal na pomoc Kettricken? Ať už je důvod jakýkoli, já za tím tuším skvělou píseň, ty ne?"</p>

<p>Ještě před rokem by mne její šarm a úsměv možná pře­mohly. Ještě před rokem bych chtěl věřit téhle okouzlující ženě, chtěl bych se s ní sblížit. Teď mě však jen unavova­la. Znamenala pro mne přítěž, styku s ní jsem se musel vy­hnout. Na její otázku jsem neodpověděl. Pouze jsem řekl: „V tuto dobu je pošetilé byť jen pomýšlet na cestu do hor. Větry jsou nepříznivé; do jara nebudou převážet žádné pra­mice; a král Regal <emphasis>zakázal </emphasis>cestovní i obchodní styk mezi Šesti vévodstvími a Horským královstvím. Nikdo teď nemá namířeno do hor."</p>

<p>Přikývla na souhlas. „Mám zprávy, že královy stráže asi před týdnem zmáčkly posádky dvou pramic a přinutily je, aby se pokusily je převézt. Těla přinejmenším z jedné pra­mice byla vyplavena na břeh. Muži a koně. Nikdo neví, jest­li ostatní vojáci jezero překročili nebo ne. Ale -" tu se spo­kojeně usmála a přitáhla se blíže ke mně, zatímco ztišila hlas  „–já vím o jedné skupině lidí, která má přesto namířeno do hor."</p>

<p>„Kdo?" zeptal jsem se.</p>

<p>Chvíli mě nechala čekat.</p>

<p>„Pašeráci," pravila velice tiše.</p>

<p>„Pašeráci?" optal jsem se obezřele. To dávalo smysl. Čím přísnější jsou omezení uvalená na obchod, tím je to výnosnější pro ty, kteří ho tajně provozují. Vždycky budou exis­tovat lidé, kteří budou pro zisk riskovat život.</p>

<p>„Ano. Ale to není přesně to, kvůli čemu jsem tě vyhleda­la. Fitzi, musel jsi slyšet, že do Blue Lake přijel král Regal. Ale to je všechno lež, past, do níž tě chtějí vlákat. Ty tam ne­smíš jít."</p>

<p>„Já o tom vím," odvětil jsem klidně.</p>

<p>„Jak to?" zeptala se. Mluvila tiše, ale já viděl, jak ji za­mrzelo, že jsem to věděl dříve, než mi to ona mohla sdělit.</p>

<p>„Možná mi to řekl jeden ptáček," odvětil jsem nadneseně. „Víš přece, jak to je, my s Moudrostí mluvíme jazyky všech zvířat."</p>

<p>„Opravdu?" zeptala se důvěřivě jako dítě.</p>

<p>Pozvedl jsem na ni obočí. „Mě by spíš zajímalo to, jak ses to dozvěděla ty."</p>

<p>„Vyslídili nás, aby nás vyslechli. Všechny z Madgeiny ka­ravany, které dokázali najít."</p>

<p>„No a?"</p>

<p>„A ty historky, co jsme jim napovídali! Podle Creeceho se cestou ztratilo několik ovcí, byly v noci odvlečeny bez jedi­ného zvuku. A když jim Tassin vyprávěla o té noci, kdy ses ji pokusil znásilnit, říkala, že teprve tehdy si všimla, jak máš černé nehty jako vlčí pařáty a jak ti ve tmě žhnou oči."</p>

<p>„Nikdy jsem se ji nepokusil znásilnit!" zvolal jsem a vzá­pětí se ztišil, když se k nám číšník tázavě otočil.</p>

<p>Starling se zaklonila na židli. „Ale tak pěkně vyvedená historka mi úplně vehnala slzy do očí. Ukázala tomu čaro­ději přes Umění jizvu na líci, kam jsi ji škrábl, a řekla, že by ti nikdy nebyla unikla, kdyby poblíž náhodou nerostl oměj vlčí mor."</p>

<p>„Mně se zdá, že ses měla raději držet Tassin, pokud hle­dáš nějaké téma k písni," zamumlal jsem znechuceně.</p>

<p>„Och, jenže historka, kterou jsem vyprávěla já, byla ješ­tě lepší," spustila, načež zavrtěla hlavou na číšníka, který se k nám blížil. Odstrčila prázdný talíř a rozhlédla se po míst­nosti. Začínala se již plnit večerními návštěvníky. „Naho­ře mám pokoj," vyzvala mě. „Tam si můžeme promluvit ve větším soukromí."</p>

<p>Tenhle druhý chod, na který mě pozvala Starling, koneč­ně naplnil můj žaludek. A bylo mi teplo. Měl bych zachovat ostražitost, ale jídlo a hřejivé teplo mě zmáhaly až k ospa­losti. Snažil jsem se soustředit na své myšlenky. Ať už ti pašeráci byli kdokoli, nabízela se spolu s nimi šance dostat se do hor. Jediná naděje, která se mi v poslední době naskytla. Nepatrně jsem přikývl. Starling vstala a já se svým košem jsem se vydal za ní.</p>

<p>Místnost nahoře byla čistá a vyhřátá. V rámu postele by­la péřová spodnice a na ní čisté vlněné pokrývky. V malém stojanu vedle lůžka spočívaly kameninový džber s čistou vo­dou a mísa na mytí. Starling v místnosti zažehla několik sví­ček, čímž zahnala stíny zpátky do koutů. Pak mi pokynula dovnitř. Když za námi zastrčila dveře, usedl jsem na židli. Zvláštní, jak se mi jedna obyčejná, čistá místnost může ny­ní jevit jako přepych, napadlo mne. Starling se posadila na postel.</p>

<p>„Myslel jsem, žes říkala, že nemáš víc peněz než já," po­znamenal jsem.</p>

<p>„To jsem tehdy neměla. Ale jakmile jsem přišla do Blue Lake, je po mně sháňka. A od nálezu mrtvol strážných ještě větší."</p>

<p>„Jak to?" zeptal jsem se nevzrušeně.</p>

<p>„Jsem pěvkyně," odsekla. „A byla jsem u toho, když do­padli Bastarda. Myslíš si, že o tom nesmím podat dobrý pří­běh, abych si vysloužila nějakou tu minci?"</p>

<p>„Tak. Chápu." Přemítal jsem chvíli nad tím, co mi právě řekla, načež jsem se zeptal: „A za ty rudě žhnoucí oči a pa­řáty vděčím tvému podání?"</p>

<p>Pohrdlivě si odfrkla. „Samozřejmě že ne. S tím přišel ně­jaký pouliční tvůrce balad." Pak se zarazila a takřka pro se­be se usmála. „Ale přiznám se, že jsem si to trochu přikráš­lila. V mém podání byl Chivalryho Bastard udatný svalnatec a bil se jako jelen, jako mladý muž na vrcholu svých let, a to navzdory skutečnosti, že jeho pravá paže stále nesla stopy po meči krále Regala. A nad levým okem měl pruh bílých vlasů široký jako lidská ruka. Bylo zapotřebí tří strážníků, jen aby ho udrželi, ale on se nevzdával, i když ho vůdce strá­ží praštil tak tvrdě, že mu vyrazil přední zuby." Odmlčela se a čekala. Když jsem nic neříkal, odkašlala si a řekla: „Mohl bys mi poděkovat, že jsem trochu snížila pravděpodobnost toho, že tě lidé na ulici poznají."</p>

<p>„Děkuji. A jak na to reagovali Creece a Tassin?"</p>

<p>„Celou tu dobu přikyvovali. Můj příběh ty jejich pouze vylepšil, rozumíš."</p>

<p>„Chápu. Stále však nevím, jak víš o tom, že to byla past."</p>

<p>„Nabídli nám za tebe peníze. Pokud by někdo z nás o to­bě slyšel. Creece se ptal kolik. Na ten výslech nás odvedli až do králova salonku. Abychom si myslím připadali důležitěj­ší. Řekli nám, že král se po té dlouhé cestě necítí dobře a že odpočívá hned vedle. A zatímco jsme tam byli, vyšel sluha, který přinesl králův plášť a boty, aby je očistili od bláta." Starling se na mne lehce usmála. „Ty boty byly obrovské."</p>

<p>„A ty znáš velikost královy nohy?" Dobře jsem věděl, že má pravdu. Regal měl malé ruce i nohy a byl na ně pyšnější než mnohé z dvorních dam.</p>

<p>„Nikdy jsem u dvora nebyla. Ale několik z těch urozeněj­ších na našem hradě se příležitostně dostalo na Buckkeep.</p>

<p>Mluvili hodně o hezkém nejmladším princi, o jeho vybra­ných způsobech a černých kudrnatých vlasech. A o jeho slu­šivých nohách, a jak na nich hezky tancuje." Zavrtěla hla­vou. „Věděla jsem, že tam v té místnosti není král Regal. Zbytek už bylo snadné si odvodit. Přijeli do Blue Lake až příliš záhy po usmrcení těch stráží. Přijeli si pro tebe."</p>

<p>„Snad," připustil jsem. Začínal jsem mít vysoké mínění o důvtipu Starling. „Pověz mi víc o těch pašerácích. Jak ses o nich doslechla?"</p>

<p>Potřásla s úsměvem hlavou.,,Pokud se nimi dohodneš, bu­de to prese mne. A já se toho budu účastnit."</p>

<p>„A jak se chtějí dostat do hor?" zeptal jsem se.</p>

<p>Pohlédla na mě. „Kdybys byl pašerák, vykládal bys ostat­ním, jakou cestou se dáš?" Potom pokrčila rameny. „Slyše­la jsem zvěsti, že pašeráci mají svůj způsob, jak se dostat přes řeku. Nějaký starý způsob. Vím o tom, že kdysi existo­vala kupecká stezka, která vedla podél toku řeky a pak přes ni. Poté, co se řeka stala tak nevyzpytatelnou, stezka upadla v zapomnění. Od těch strašných požárů před pár lety se ře­ka každý rok vylévá z břehů. A když se tak stane, její řečiš­tě se přesune. A tak pravidelně cestující obchodníci se zača­li spoléhat více na čluny než na nějaký most, který může, ale nemusí být nedotčený." Odmlčela se a hryzla se do nehtu u palce na ruce. „Myslím, že kdysi existoval most kus cesty proti proudu, ale poté, co ho řeka čtyři roky po sobě pokaž­dé strhla, nikdo už neměl sílu znovu ho postavit. Kdosi dal­ší mi říkal, že v létě tam převáží kladková pramice a že v zi­mě přecházeli po ledu. V letech, kdy řeka zamrzá. Možná doufají, že řeka tento rok zamrzne. A já si myslím, že pokud se obchod na nějakém místě zarazí, na jiném zase propukne. Nějaká cesta přes řeku existovat bude."</p>

<p>Zamračil jsem se. „Ne. Musí být ještě jiná cesta do hor."</p>

<p>Starling se zdála být mírně dotčená, že o jejích slovech pochybuji. „Na to se zeptej sám sebe, když chceš. Můžeš si tu počkat s královskými strážemi, které špacírují po celém nábřeží. Ale většina lidí ti řekne, abys počkal na jaro. Něko­lik ti jich poví, že pokud se tam chceš dostat v zimě, nezačí­nej odsud. Můžeš jít na jih, obejít celé Modré jezero. A tam je tuším několik kupeckých stezek do hor, schůdných do­konce i v zimě."</p>

<p>„Než bych to zvládl, bylo by už jaro. Mohl bych se dostat do hor stejně rychle, kdybych tu počkal."</p>

<p>„To je další věc, kterou jsem se dozvěděla," přitakala sa­molibě Starling.</p>

<p>Předklonil jsem se a sklopil hlavu do dlaní. <emphasis>Pojď za mnou. </emphasis>„Copak nejsou nějaké tajné a snadné způsoby, jak se dostat přes to proklaté jezero?"</p>

<p>„Ne. Kdyby existoval nějaký snadný způsob přechodu, ne­byly by tu již stráže, které zamořily celé nábřeží."</p>

<p>Zdálo se, že nemám na výběr. „Kde najdu ty pašeráky?"</p>

<p>Starling se zeširoka zazubila. „Zítra tě k nim zavedu," slí­bila. Vstala a protáhla se. „Dnes večer ale musím jít do Gilded Pin. Tam jsem své písně ještě nezpívala, ale včera jsem obdržela pozvání. Slyšela jsem, že tamní zákazníci umí být pěkně štědří k potulným pěvcům." Shýbla se, aby si vzala svoji úhledně zabalenou harfu. Když si brala svůj stále vlh­ký plášť, vstal jsem i já.</p>

<p>„Musím rovněž jít," pravil jsem zdvořile.</p>

<p>„Proč nepřespíš tady?" navrhla. „V tomto pokoji je men­ší šance, že tě poznají, a mnohem méně havěti." Když po­hlédla na mou rozpačitou tvář, koutky úst jí zacukaly úsmě­vem. „Kdybych tě chtěla udat královým strážím, už jsem to mohla udělat dávno. A vzhledem ke tvé osamělosti, FitzChivalry, měl by ses raději rozhodnout někomu důvěřovat."</p>

<p>Když mě nazvala mým jménem, jako by se ve mně cosi zkroutilo, až mi zatrnulo. Ale přesto. „Proč?" zeptal jsem se tiše. „Proč mi pomáháš? A neříkej mi, že je to vyhlídka na nějakou píseň, která možná nikdy ani nebude."</p>

<p>„To jen dosvědčuje, jak málo znáš pěvce," pravila. „Ne­ní pro ně mocnějšího lákadla než tohle. Ale myslím, že je za tím ještě něco víc. Ne. Já to vím." Vtom ke mně vzhlédla a zpříma se střetla s mýma očima. „Měla jsem brášku, Jaye. Byl přidělen ke stráži na věž Antler Islandu. Viděl tě bojo­vat v ten den, kdy dorazili nájezdníci." Krátce se uchechtla. „Vlastně jsi ho překročil. Zatnul jsi sekyru do muže, který ho právě srazil na zem. A pohroužil ses znovu do boje, aniž ses po něm ohlédl." Koutkem oka po mně střelila. „A proto zpívám ,Nájezd na věž Antler Islandu' trochu jinak než kdo­koli z ostatních pěvců. Bratr mi o tom vyprávěl a já o tobě zpívám tak, jak tě viděl on. Jako hrdinu. Zachránil jsi mu ži­vot."</p>

<p>Prudce stočila svůj pohled jinam. „Beztak jen na čas. Za­hynul později, když se bil za Buck. Ale nějakou dobu žil dí­ky tvé sekyře." Zmlkla, jako když utne, a přehodila si plášť okolo ramen. „Zůstaň tady," řekla mi. „Odpočiň si. Vrátím se až hodně pozdě. Do té doby si můžeš poležet v posteli, chceš-li."</p>

<p>Aniž počkala na odpověď, vystřelila ze dveří. Chvíli jsem stál a civěl na zavřené dveře. FitzChivalry. Hrdina. Pouhá slova. Ale jako by tím ve mně cosi otevřela, odsála jakýsi jed, a já se nyní mohl uzdravit. Byl to krajně nezvyklý pocit. Prospi se trochu, doporučil jsem sám sobě. A vskutku jsem si připadl, jako bych byl mohl.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>5 Pašeráci</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Je jen málo duchů svobodných vskutku tak, jako potulní pěv</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci, alespoň </emphasis>v <emphasis>rámci Šesti vévodství. Je-li pěvec sdostatek ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lentovaný, může předpokládat, že mu bude téměř všechno do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>voleno. Běžnou součástí jejich řemesla je to, že smějí vznášet krajně všete</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>né dotazy. Takřka bez výjimky může minstrel vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>užít pohostinnosti prakticky kdekoliv, ať už u králova stolu </emphasis><emphasis>nebo v té nejubožejší chatrči. V mládí jen zřídka vst</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>pují do manželství, ačkoli u žen není neobvyklé, že rodí děti. Takové </emphasis><emphasis>děti nenesou stigma osta</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ních bastardů a často jsou někým </emphasis><emphasis>bohatým vydržovány, aby se z nich rovněž stali pěvci. Od minstrelů se čeká, že se budou družit s psanci a vzbouřenci stejně jako se šlechtici a kupci. Doručují vzkazy, přinášejí zprávy a ve své dlouhodobé paměti uchovávají mnohé z ujed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>naných smluv a slibů. Aspoň tak je tomu </emphasis>v <emphasis>časech míru a hoj</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nosti.</emphasis></p>

<p>Starling se vrátila tak pozdě, že Burrich by to považoval za časné jitro. V okamžiku, kdy se dotkla petlice, jsem byl vzhůru. Když vešla dovnitř, rychle jsem se skulil z její po­stele, zahalil se do svého pláště a ulehl na zem. „FitzChivalry," pozdravila mě podroušeně a já z jejího dechu ucítil ví­no. Sundala si vlhký plášť, úkosem po mně pohlédla a pak ho prese mne rozprostřela jako přikrývku navíc. Zavřel jsem oči.</p>

<p>Svrchní šaty shodila na podlahu hned za mnou, bez zjev­ného ohledu na mou přítomnost. Uslyšel jsem, jak se postel probořila, když se na ni vrhla. „Hmm. Ještě teplá," zamum­lala a zavrtala se do lůžkovin a polštářů. „Připadám si pro­vinile, když ti zabírám takové teplé místečko."</p>

<p>Její pocit viny nemohl být zas tak ostrý, poněvadž během pár okamžiků byl její dech hluboký a vyrovnaný. Řídil jsem se jejím příkladem.</p>

<p>Vstal jsem velmi časně a odešel z hostince. Když jsem se kradl z místnosti, Starling se ani nehnula. Šel jsem, až jsem našel veřejné lázně. Koupelny v tuto denní dobu skoro zely prázdnotou; musel jsem počkat, až se ohřeje první voda to­ho dne. Když byla koupel připravena, svlékl jsem se a vlezl dychtivě do ní. V hluboké kádi s horkou vodou polevila i bo­lest v mém rameni. Umyl jsem se. Pak jsem v tichu horké lázně zaklonil hlavu a přemýšlel.</p>

<p>Nelíbilo se mi paktovat se s pašeráky. Ani se mi nepozdávalo spojenectví se Starling. Neviděl jsem však žádnou jinou možnost. Nenapadal mě způsob, jak je uplatit, aby mě mezi sebe přijali. Peněz jsem měl dost málo. A náušnice od Burriche? Odmítl jsem o tom uvažovat. Dlouhou chvíli jsem ležel po bradu ve vodě a odmítal se tím zabývat. <emphasis>Pojď za </emphasis><emphasis>mnou. </emphasis>Však objevím jiný způsob, přísahal jsem si. Určitě. Myslel jsem na to, jak mi bylo onehdy v Tradefordu, když Verity zasáhl, aby mě zachránil. Mohutný zášleh Umění vy­čerpal jeho rezervy. Neznal jsem jeho situaci, pouze to, že se kvůli mně neváhal vydat z posledních sil. A pokud jsem měl volit mezi náušnicí od Burriche a Veritym, rozhodl jsem se pro Verityho. Ne proto, že mne povolal svým Uměním, ani kvůli přísaze, kterou jsem kdysi složil jeho otci. Ne. Jenom kvůli Veritymu.</p>

<p>Vstal jsem a nechal ze sebe okapat vodu. Osušil jsem se, několik minut jsem strávil snahou přistřihnout si vousy, po­té jsem to vzdal a šel zpátky ke Kančí hlavě. Cestou nazpět do hostince jsem zažil jeden nepříjemný okamžik. Zatímco jsem kráčel ulicí, projel kolem mne vůz, jenž nepatřil niko­mu jinému než loutkáři Dellovi. Prošel jsem rychle kolem, přičemž mladý tovaryš sedící na kozlíku nejevil známky to­ho, že by si mě všiml. Nicméně jsem byl rád, že jsem došel k hostinci a vklouzl dovnitř.</p>

<p>V koutě u krbu jsem si sedl ke stolu a nechal si od číšní­ka přinést konvici čaje a bochník ranního chleba. Ukázalo se, že chléb je typicky farrowská všehochuť plná semínek, ořechů a kousků ovoce. Jedl jsem pomalu a čekal, až Starling sejde dolů. Byl jsem celý netrpělivý před setkáním s pašeráky a zároveň jsem se zdráhal svěřit do moci Starling. Jak se dopolední hodiny vlekly, zahlédl jsem dvakrát sluhu, jak se po mně divně podíval. Když jsem jeho pohled zachytil potřetí, opětoval jsem jej, dokud nezrudl a nepohlédl jinam. Tehdy jsem vytušil příčinu jeho zájmu. Strávil jsem celou noc u Starling v pokoji a on se nepochybně divil tomu, co ji přimělo, aby sdílela své obydlí s takovým pobudou. Přesto to stačilo, abych se cítil jako na jehlách. Beztak už se blíži­lo poledne. Vstal jsem a šel po schodech nahoru ke dveřím Starling.</p>

<p>Tiše jsem zaklepal a čekal. Musel jsem však zaklepat ješ­tě hlasitěji, než jsem zevnitř uslyšel rozespalou odpověď. Po chvilce přišla ke dveřím, otevřela je na škvíru, potom na mě zívla a pokynula mi dovnitř. Na sobě měla jen kamaše a přes­příliš velkou halenu, kterou si musela obléci, když jsem byl pryč. Kadeřavé vlasy podél tváře měla zcuchané. Ztěžka do­sedla na okraj postele, zamžourala očima, zatímco já za se­bou zavřel a zajistil dveře. „Och, ty ses vykoupal," pozdra­vila mě a znovu zívla.</p>

<p>„Je to tak moc vidět?" zeptal jsem se nedůtklivě.</p>

<p>Přívětivě na mě kývla. „Jednou jsem se probudila a už jsem si myslela, že jsi mě tu jen tak nechal. Ačkoli jsem se toho nebála. Věděla jsem, že beze mě bys je nedokázal na­jít." Promnula si oči a vtom se na mě zahleděla o něco kri­tičtěji. „Co se ti stalo s vousy?"</p>

<p>„Snažil jsem si je zakrátit. Bez velkého úspěchu."</p>

<p>Kývla na souhlas. „Byl to však dobrý nápad," řekla, aby mě utěšila. „Mohl bys vypadat o něco méně zpustle. A pře­dešlo by se tomu, aby tě Creece nebo Tassin či kdokoli jiný z naší karavany poznal. Koukej. Pomůžu ti. Běž si sednout na tu židli. Och, a otevři okenice, pusť sem trochu světla."</p>

<p>Udělal jsem, jak mi poručila, avšak bez velkého nadšení. Starling vstala z postele, protáhla se a promnula si oči. Chví­li si oplachovala vodou obličej, potom si dávala do pořádku vlasy a nakonec je podchytila několika hřebínky. Přepásala si halenu, aby získala tvar, pak vklouzla do bot a zavázala si je. V pozoruhodně krátkém čase byla upravená. Pak popošla ke mně, uchopila mě za bradu a otáčela mi hlavou ve světle sem a tam bez sebemenšího ostychu. Nedokázal jsem se tvá­řit tak nenucené jako ona.</p>

<p>„To vždycky tak snadno zčervenáš?" zeptala se se smí­chem. „Je to vzácnost vidět muže z Bucku, jenž dokáže tak zrudnout. Tuším, že tvá matka musela mít světlou pleť."</p>

<p>Nedokázal jsem přijít na nic, co bych jí na to řekl, a tak jsem mlčky seděl, zatímco ona se přehrabovala ve svém ranci, až vytáhla malé nůžky. Zacházela s nimi hbitě a zběžně. „Stříhala jsem vlasy svým bratrům," řekla mi přitom. „A vla­sy a vousy tátovi, když máma zemřela. Máš pěkně tvarova­nou čelist, pod tím vším porostem. Co jsi s tím dělal, jen jsi to nechal růst nazdařbůh?"</p>

<p>„Tak nějak," zamumlal jsem nervózně. Nůžky se mi teď blýskaly rovnou pod nosem. Zarazila se a krátce mi pohléd­la do tváře. Na podlahu spadl pořádný chomáč černých ku­drnatých chlupů. „Nechci, aby byla vidět ta jizva," upozor­nil jsem ji.</p>

<p>„To nebude," pravila zcela klidně. „Ale budeš mít zase rty a ústa místo díry ve vousech. Natoč bradu. Tak. Máš holicí čepel?"</p>

<p>„Jenom nůž," připustil jsem nervózně.</p>

<p>„No tak si nějak vystačíme," pravila povzbudivě. Šla ke dveřím, rozmáchle je otevřela a z plných pěveckých plic za­hulákala na obsluhu, aby přinesla horkou vodu. A čaj, chléb a pár plátků slaniny. Když se vrátila do místnosti, vztyčila hlavu a kriticky se na mě zahleděla. „Ostříháme ti také vla­sy," navrhla. „Sundej si to."</p>

<p>Byl jsem na její vkus příliš pomalý. Stoupla si za mne, strhla mi šátek a uvolnila vlasy z koženého řemínku. Volně mi padly na ramena. Starling vzala hřeben a drsně mi zača­la hřebelcovat pačesy. „No uvidíme," mumlala, zatímco já při jejím nešetrném česání jen svíral zuby.</p>

<p>„Co navrhuješ?" zeptal jsem se, jenže to už kadeře mých vlasů padaly na podlahu. Ať už se rozhodla pro cokoli, rych­le se to pod jejíma rukama stávalo skutečností. Stáhla mi vlasy přes obličej, potom mi je rovně zastřihla nad obočím, zbytek mi několikrát prohrábla hřebínkem a zakrátila je po čelist. „A teď," řekla mi, „vypadáš spíše jako z farrowského kupeckého stavu. Předtím jsi byl na první pohled z Bucku.</p>

<p>Tvé zabarvení je stále buckské, ale vlasy a oděv jsou již farrowské. Pokud nepromluvíš, lidé nebudou s jistotou vědět, odkud jsi." Na chvíli se zamyslela, potom se opět pustila do vlasů nad mým čelem. Po chvíli znovu zalovila v ranci a po­dala mi zrcátko. „Ta bílá teď bude méně nápadná."</p>

<p>Měla pravdu. Vystříhala mi většinu bílých vlasů a vznik­lé strniště mi přečesala černými vlasy. Také plnovous mi ny­ní seknul. Zdráhavě jsem kývl na souhlas. Ozvalo se zakle­pání na dveře. „Nechte to venku!" zavolala Starling skrze dveře. Pár okamžiků počkala a pak přinesla dovnitř snídani a horkou vodu. Umyla se, načež mi navrhla, abych si naost­řil nůž, než se nají. Poslechl jsem, a zatímco jsem brousil če­pel, přemýšlel jsem, jestli jsem tou proměnou z jejích rukou polichocen nebo spíš popuzen. Začínala mi připomínat Patience. Stále ještě žvýkala, když přišla a vzala mi nůž z ruky. Polkla a řekla:</p>

<p>„Trochu ti teď upravím vousy. Budeš si je ale muset udr­žovat sám, nehodlám tě holit každý den," upozornila mne. „A teď si pořádně namokři tvář."</p>

<p>Když se rozmáchla nožem, byl jsem o poznání neklidněj­ší, zvláště když se činila v blízkosti hrdla. Když ale skončila a já si vzal zrcátko, užasl jsem nad změnami, které se mnou provedla. Mé vousy získaly pěkný tvar, kopírovaly mi teď čelisti a tváře. Hranatý střih s vlasy spadajícími do čela mi propůjčoval hlubší pohled. Jizva na tváři byla stále viditel­ná, sledovala však linii mého knírku a byla méně nápadná. Zlehka jsem si vousy prohrábl rukou, potěšen tím, kolik jich ubylo. „To je panečku změna," řekl jsem jí.</p>

<p>„Hodně jsem tě vylepšila," sdělila mi. „Velice pochybuji, že Creece nebo Dell by tě teď poznali. Jen se ještě zbavme tady toho." Posbírala odstřižky vlasů a otevřela okno, aby je vyhodila do větru. Pak ho zase zavřela a otřela si ruce.</p>

<p>„Děkuji," řekl jsem rozpačitě.</p>

<p>„Rádo se stalo," odvětila. Rozhlédla se po místnosti a tro­chu si povzdechla. „Ta postel mi bude chybět," řekla. S hbi­tou zručností se pustila do balení. Přistihla mě, jak se na ni dívám, a zazubila se. „Když jsi pěvec, který je stále na ces­tách, naučíš se to dělat rychle a dobře." Zastrčila do rance poslední věci a pak ho pevně zavázala. Hodila si ho přes ra­meno. „Počkej na mě pod zadním schodištěm," nařídila mi. „Než vyrovnám účet."</p>

<p>Udělal jsem, co mi přikázala, čekal jsem však venku v zi­mě a na větru mnohem déle, než jsem předpokládal. Nako­nec se vynořila, rudolící a připravená na nadcházející den. Protáhla se jako kočička. „Tudy," nasměrovala mě.</p>

<p>Myslel jsem, že budu muset zkrátit krok, abych se jí při­způsobil, ale zjistil jsem, že jsme srovnali tempo. Když jsme se vzdalovali z kupecké části města a zamířili k předměstí na severu, natočila ke mně hlavu. „Dnes vypadáš jinak," sděli­la mi. „A není to jen tím střihem. Něco sis srovnal v hlavě."</p>

<p>„To ano," souhlasil jsem.</p>

<p>„Výborně," pravila vřele, když mě družně vzala za ruku. „Doufám, že to souvisí s tvou důvěrou ke mně."</p>

<p>Pohlédl jsem na ni a neřekl nic. Zasmála se, ale nepustila mě.</p>

<p>Dřevěné chodníky kupecké části Blue Lake brzy skončily a my teď kráčeli ulicemi podél domů, které se choulily jeden ke druhému, jako by hledaly ochranu před zimou. Mrazi­vý vítr se do nás ustavičně opíral, zatímco jsme špacírovali dlážděnými ulicemi, jež nakonec ustoupily zdusaným hli­něným cestám, jež lemovaly menší farmy. Silnice byla rozježděná a rozbahněná následkem dešťů v uplynulých dnech. Alespoň v ten den bylo hezky, třebaže hlučný vítr byl pěkně studený. „Jak je to ještě daleko?" zeptal jsem se posléze.</p>

<p>„To nevím jistě. Prostě se řídím pokyny. Dívej se po třech navršených kamenech po této straně silnice."</p>

<p>„A co vlastně víš o těch pašerácích?" chtěl jsem vědět.</p>

<p>Až moc ležérně pokrčila rameny. „Vím, že mají namíře­no do hor, kdežto nikdo další ne. A vím, že s sebou brávají poutníky."</p>

<p>„Poutníky?"</p>

<p>„Či jak jim chceš jinak říkat. Jdou se poklonit do Edovy svatyně v Horském království. Předtím v létě si zaplatili pře­voz na pramici. Pak ale královy stráže zrekvírovaly všechny prámy pro vlastní účely a uzavřely hranice s Horským krá­lovstvím. Poutníci poté zůstali trčet v Blue Lake a snaží se najít nějaký způsob, jak pokračovat v cestě."</p>

<p>Došli jsme ke třem navršeným balvanům u travnaté stez­ky, která vedla přes kamenitou pastvinu s ostružiním, obeh­nanou plotem z kamenů a dřevěných kůlů. Naskytl se nám bezútěšný pohled na několik pasoucích se koní. Se zájmem jsem konstatoval, že jsou z horského chovu; byli malí a v tu­to část roku měli hustou usmolenou srst. Opodál cesty stál malý domek. Byl postavený z říčního kamene a malty a měl drnovou střechu. Za ním stála obdobná přístavba. Z komí­nu stoupal tenký úponek kouře, který se rychle rozptyloval ve větru. Na plotě seděl nějaký muž, který cosi kutil nožem. Zvedl zrak a zahleděl se na nás; očividně si řekl, že nezna­menáme žádné nebezpečí. Když jsme ho míjeli, ani nehlesl a odešel ke dveřím chatrče. V holubníku před chatrčí vrkali a naparovali se vypasení holubi. Starling zaklepala na dve­ře, ale odpověď přišla zpoza rohu domu, kde se vynořil ně­jaký muž. Měl hrubé hnědé vlasy a modré oči a oblečen byl jako farmář. Nesl přetékající vědro teplého mléka. „Koho hledáte?" pozdravil nás.</p>

<p>„Nika," odvětila Starling.</p>

<p>„Neznám žádného Nika," řekl muž. Otevřel dveře a zašel do domu. Starling ho směle následovala a já šel v jejím zá­věsu o něco méně sebevědomě. Po boku jsem měl meč. Pře­sunul jsem ruku blíže k jilci, ale ne na něj. Nechtěl jsem zby­tečně provokovat.</p>

<p>Uvnitř chýše v krbu hořelo dříví z náplav. Většina kouře, ale ne všechen, stoupala přímo vzhůru komínem. V koutě se o hromádku slámy dělil chlapec se strakatým kůzletem. Sle­doval nás svýma širokýma modrýma očima, avšak neříkal nic. Z krokví ztěžka visely vyuzené kýty a boky. Muž zane­sl mléko ke stolu, kde právě jakási žena porcovala tlusté žlu­té kořeny. Postavil vědro vedle ní a vlídně se k nám obrátil:</p>

<p>„Myslím, že jste si spletli dům. Zkuste to dál po silnici. Ne hned v sousedství. Tam žije Pelf. Ale o kus dále, možná."</p>

<p>„Děkujeme pěkně. Zkusíme to." Starling se usmála na vše­chny okolo a zamířila ke dveřím. „Jdeš, Tome?" zeptala se. Přívětivě jsem pokynul lidem v chatrči a šel za ní. Vyšli jsme z domu a dali se uličkou, kterou jsme přišli. Když už jsme byli dost daleko, zeptal jsem se: „A co teď?"</p>

<p>„To nevím jistě. Z toho, co jsem slyšela, soudím, že pů­jdeme k Pelfovu domu a zeptáme se na Nika."</p>

<p>„Z toho, co jsi slyšela?"</p>

<p>„Nemyslíš snad, že se znám osobně s pašeráky, nebo ano? Byla jsem ve veřejných lázních. Dvě ženy se tam spolu ba­vily, zatímco se koupaly. Poutnice na cestě do hor. Jedna ří­kala, že by to na nějaký čas mohla být jejich poslední mož­nost vykoupat se, a druhá říkala, že je jí to jedno, jen když se konečně dostanou pryč z Blue Lake. Pak ta jedna řekla té druhé, kde by se měly setkat s pašeráky."</p>

<p>Neříkal jsem nic. Můj výraz myslím mluvil za mě, proto­že Starling se mě rozhořčeně zeptala: „Máš snad nějaké lep­ší nápady? Tohle nám buďto vyjde, anebo nevyjde."</p>

<p>„Můžeme z toho vyjít s podříznutými hrdly."</p>

<p>„Pak se vrať do města a uvidíš, jestli přijdeš na něco lep­šího."</p>

<p>„Myslím, že kdybychom to udělali, ten muž, jenž nás sle­duje, by si myslel, že jsme určitě zvědové, a podnikl by víc, místo aby nás jen sledoval. Pojďme tedy k Pelfovi a uvidí­me, co z toho vzejde. Ne, neohlížej se."</p>

<p>Vrátili jsme se na silnici a zamířili k nejbližší farmě. Vítr mezitím zesílil a já v něm ucítil sníh. Pokud brzy nenajdeme Nika, čeká nás dlouhá cesta v zimě zpátky do města.</p>

<p>O další farmu na cestě se kdosi kdysi staral. Kdysi tam rostla řada stříbrných bříz po obou stranách příjezdové ces­ty. Teď tam byly jen křehké přízraky stromů, jejichž větve byly dávno holé a kůra se loupala ve větru. Několik přeží­vajících stromů plakalo do větru žluté penízky listí. Rozleh­lé pastviny a pole byly oploceny, jenže dobytek, který se na nich pásal, byl už dávno pryč. Travnatá pole byla neosetá, pastviny zarostlé bodláčím byly nespasené. „Co se to vlast-mě stalo s touhle zemí?" zeptal jsem se, když jsme míjeli tu spoušť.</p>

<p>„Roky sucha. Potom zas léto samých požárů. Říční břehy za těmito farmami byly porostlé rozsáhlými dubovými lesy a pastvinami. Tady tohle byly dojné farmy. Ale tam na vol­ných pastvinách chovali drobní zemědělci kozy a jejich haragaři pod duby vyžírali žaludy. Slyšela jsem, že tady probí­haly též úžasné lovy. Pak přišly požáry. Hořelo tu více než měsíc, povídali, takže člověk mohl stěží dýchat a řeka zčer­nala popelem. Neshořely jen lesy a přírodní palouky, ale od létajících jisker se zažehly i louky a domy. Po letech sucha z řeky zbývala už jen stružka. Před ohněm nebylo kam uté­ci. A po požárech přišly ještě žhavější vyprahlé dny. Jenom­že větry, které vanuly, nyní roznášely vedle prachu i popel.</p>

<p>Menší potoky jím byly doslova zamořeny. Pořád foukalo, dokud na podzim nepřišly deště. Všechna voda, za niž se li­dé modlili, přišla v jednom ročním období. Mohutné zápla­vy. A když voda spadla, inu, sám vidíš, co zůstalo. Vypla­vená štěrková půda."</p>

<p>„Vzpomínám si, že jsem něco takového slyšel." Ten roz­hovor proběhl už dávno. Kdosi... snad Chade?... mi povídal, že lidé činí krále zodpovědným za všechno, dokonce i za su­cha a požáry. Tehdy mi to moc neříkalo, ale těmhle farmá­řům to muselo připadat jako konec světa.</p>

<p>Rovněž tento dům vypovídal o milující ruce a lepších ča­sech. Byl dvoupodlažní, postavený z trámů, avšak jeho bar­va dávno vybledla. Okenice na oknech v horním podlaží by­ly pevně uzavřené. Na obou koncích domu čněly k nebi dva komíny, jeden se však již drolil. Z druhého stoupal k nebi dým. Před dveřmi domu stálo mladé děvče. Na ruce jí seděl šedý vypasený holub a ona ho zlehka hladila. „Dobrý den," popřála nám vlídným hlasem, když jsme se přiblížili. Měla koženou blůzu přes volně padnoucí košili krémové barvy. Na sobě měla též kožené kalhoty a boty. Hádal jsem jí asi dvanáct let a podle jejích očí a vlasů jsem poznal, že je to ně­jaká příbuzná lidí v předchozím domě.</p>

<p>„Dobrý den," odvětila Starling. „Hledáme Nika."</p>

<p>Děvče zavrtělo hlavou. „To jste si spletli dům. Žádný Nik tu není. Tohle je Pelfův dům. Snad byste se měli poohléd­nout o něco dále u silnice." Usmála se na nás, ve tváři pouze rozpaky.</p>

<p>Starling mi věnovala nejistý pohled. Vzal jsem ji za paži. „Dostali jsme asi chybné instrukce. Pojď, vydáme se zpátky do města a zkusíme to znovu." To už jsem jen doufal, že se z té situace v pořádku dostaneme.</p>

<p>„Ale..." namítla zmateně.</p>

<p>V tom jsem dostal nápad. „Tiše. Byli jsme varováni, že ty lidi nemáme brát na lehkou váhu. Ten pták musel zbloudit nebo ho ulovil sokol. Dnes tu už nemáme co pohledávat."</p>

<p>„Jaký pták?" píplo znenadání děvče.</p>

<p>„Jenom holub. Přeji pěkný den." Vzal jsem Starling oko­lo ramen a rázně ji otočil. „Nechtěli jsme tě obtěžovat."</p>

<p>„Čí holub?"</p>

<p>Na chvíli jsem se střetl s jejím zrakem. „Nikova přítele. Nenech se tím zneklidňovat. Pojď, Starling."</p>

<p>„Počkat!" vyhrklo děvče. „Můj bratr je uvnitř. Možná že toho Nika zná."</p>

<p>„Nerad bych ho obtěžoval," ujistil jsem ji.</p>

<p>„Žádné obtěžování." Pták na její ruce roztáhl křídla, když nám jí pokynula ke dveřím. „Pojďte na chvilku dovnitř z té zimy."</p>

<p>„Je chladný den," připustil jsem. Otočil jsem se a stanul tváří v tvář muži s kudlou, právě když se vynořil zpoza řady bříz. „Snad bychom měli všichni jít dovnitř."</p>

<p>„Snad." Děvče se usmálo rozpakům muže s kudlou, který se za námi kradl jako stín.</p>

<p>Za dveřmi byla pustá vstupní chodba. Krásná podlaha vy­kládaná dřevem byla ošoupaná a nějakou dobu ji nikdo ne-olejoval. Světlejší místa na zdech napovídala, kde dříve vi­sely obrazy a tapiserie. Na horní podlaží vedlo zcela holé schodiště. Nebylo tam žádné světlo až na to, které pronika­lo dovnitř tlustými okny. Uvnitř sice nefoukalo, ale nebylo zde o moc tepleji. „Počkejte tady," řeklo děvče a vešlo do pokoje po pravé straně, načež za sebou zavřelo dveře. Starling si stoupla blíže ke mně, víc než mi bylo po chuti. Muž s kudlou nás bez hnutí brvou sledoval.</p>

<p>Starling se nadechla. „Psst," řekl jsem jí, než stačila ně­co povědět. Místo toho mě vzala za paži. Pod záminkou jsem se shýbl, abych si zavázal botu. Když jsem se narovnal, oto­čil jsem se a přemístil ji na svou levou stranu. Okamžitě se chytla mé paže. Připadalo nám to jako věčnost, než se dve­ře otevřely. Vyšel z nich vysoký muž, hnědovlasý a modro­oký. Byl oblečen v kůži jako to děvče. U pasu mu visel vel­mi dlouhý nůž. V patách se mu objevilo děvče, jež se tvářilo dotčeně. Takže ji vyplísnil. Zamračil se na nás a zeptal se: „Co má tohle znamenat?"</p>

<p>„Je to moje chyba, sire," spustil jsem okamžitě. „Hledali jsme člověka jménem Nik a očividně jsme si spletli dům. Prosím za prominutí, sire."</p>

<p>Zdráhavě řekl: „Mám přítele, který má bratrance jménem Nik. Možná bych mu mohl dát o vás vědět."</p>

<p>Stiskl jsem Starling ruku, aby mlčela. „Ne, ne, nechtěli bychom vás obtěžovat. Ledaže byste nám laskavě sdělil, kde najdeme Nika samotného."</p>

<p>„Mohl bych mu doručit vzkaz," nabídl se znovu. Nebyla to však skutečná nabídka.</p>

<p>Poškrábal jsem se ve vousech a zamyslel se. „Mám příte­le, jehož bratranec si přál poslat něco přes řeku. Slyšel, že Nik by mohl vědět o někom, kdo by mu to tam mohl vzít. Slíbil bratranci mého přítele, že pošle ptáka, aby dal Nikovi vědět, že se blížíme. Za poplatek, samozřejmě. To je vše, za­tracená věc."</p>

<p>Rozvážně kývl. „Slyšel jsem o lidech z okolí, kteří tako­vé věci dělají. Je to nebezpečná činnost, ano, a taky velezrádná. Zaplatili by svými hlavami, kdyby je královy stráže dopadly."</p>

<p>„To jistě ano," souhlasil jsem pohotově. „Já však pochy­buji, že by bratranec mého přítele spolupracoval s lidmi, kte­ří by se nechali chytit. Právě proto chtěl mluvit s Nikem."</p>

<p>„A kdo vás to sem poslal, abyste našli toho Nika?"</p>

<p>„Jsem zapomnětlivý," pravil jsem klidně. „Bojím se, že v zapomínání jmen vskutku vynikám."</p>

<p>„Opravdu?" zeptal se ten muž zamyšleně. Podíval se na svou sestru a malinko kývl. „Mohu vám nabídnout trochu brandy?"</p>

<p>„To bychom opravdu přivítali," odvětil jsem.</p>

<p>Když jsme vcházeli do pokoje, podařilo se mi vytrhnout ruku ze sevření Starling. Když se za námi zavřely dveře, Starling vydechla radostí nad teplem uvnitř. Tak jako ostat­ní byly pusté, tato místnost byla přepychová. Podlahu po­krývaly koberce, zdi lemovaly tapiserie. Stál tam těžký du­bový stůl a na něm svícen s ramenem bílých svíček, které osvětlovaly komnatu. V mohutném krbu před půlkruhem po­hodlných sedaček plápolal hřejivý oheň. Právě sem nás hos­titel uvedl. Když míjel stůl, popadl skleněnou karafu s bran­dy. „Přines nějaké pohárky," nařídil pánovitě děvčeti. Zdálo se, že si to dívka vůbec nijak nebere. Mužův věk jsem hádal asi na pětadvacet. Starší bratři nebývají zrovna nejlaskavější hrdinové. Dívka předala muži s kudlou svého holuba a oba gestem vykázala ven, načež šla pro pohárky.</p>

<p>„A teď. Něco jste říkal," prohodil, když jsme se usadili před ohněm.</p>

<p>„Ne, to vy jste mluvil," navrhl jsem.</p>

<p>Mlčel, než se jeho sestra vrátila s pohárky. Když je nalil, rozdal nám je a všichni jsme je společně pozvedli.</p>

<p>„Na krále Regala," pravil.</p>

<p>„Na mého krále," pronesl jsem vlídně a napil se. Byla to dobrá brandy, taková by Burrichovi zachutnala.</p>

<p>„Král Regal by se postaral o to, aby lidé jako náš přítel Nik viseli," prohodil muž.</p>

<p>„Nebo by je spíš poslal do svého cirku," nadhodil jsem. „Je to dilema. Na jedné straně král Regal ohrožuje jeho život. A na druhé straně, kdyby nebylo králova zákazu obcho­dovat s horami, jaké by měl Nik živobytí? Slyšel jsem, že to jediné, co na jeho rodinné půdě v tyto dny roste, jsou kameny."</p>

<p>Muž soucitně přikývl. „Chudák Nik. Člověk musí něco dělat, aby přežil."</p>

<p>„To musí," souhlasil jsem. „A občas, aby přežil, musí pře­kročit řeku, i když to král zakázal."</p>

<p>„Opravdu?" zeptal se ten muž. „Ale to je trošku něco ji­ného než poslat něco přes řeku."</p>

<p>„Ne zas tak moc," řekl jsem mu. „Je-li Nik ve svém ře­mesle dobrý, nemůže mu to být na obtíž víc než tamto. A já slyšel, že Nik je dobrý."</p>

<p>„Nejlepší," řeklo s tichou hrdostí děvče.</p>

<p>Bratr po ní střelil varovným pohledem. „Co by ten člověk nabídl za přechod?" zeptal se tiše.</p>

<p>„Nabídl by to Nikovi samotnému," pravil jsem stejně tiše.</p>

<p>Muž se upřeně zahleděl do ohně a několikrát se nadechl. Pak vstal a napřáhl ke mně ruku. „Nik Holdfast. Má sestra Pelf."</p>

<p>„Tom," řekl jsem.</p>

<p>„Starling," dodala pěvkyně.</p>

<p>Nik znovu pozvedl pohár. „Na rodící se obchod," pronesl a znovu jsme se napili. Sedl si a vzápětí se zeptal: „Nebude­me mluvit na rovinu?"</p>

<p>Přikývl jsem. „Na tu nejrovnější z rovných. Slyšeli jsme, že budeš převádět skupinu poutníků přes řeku a za hranici do Horského království. Jde nám o tutéž službu."</p>

<p>„Za stejnou cenu," řekla lahodným hlasem Starling.</p>

<p>„Niku, mně se to nelíbí," vpadla mu do řeči Pelf. „Někdo si moc pustil pusu na špacír. Teď už vím, že jsme nikdy ne­měli souhlasit s tou první nabídkou. Jak vůbec víme..."</p>

<p>„Mlč. To já na sebe beru rizika, takže to budu jedině já, kdo řekne, co udělám či neudělám. Ty nemáš nic jiného na práci než tady čekat a hledět si svých věcí, zatímco já jsem pryč. A hleď, aby sis sama nepouštěla pusu na špacír." Oto­čil se zpátky ke mně. „Bude to zlaťák od každého, předem. A další na druhé straně řeky. Třetí pak na horské hranici."</p>

<p>„Ach!" Cena byla šokující. „Nemůžeme..." Tu mi Starling zaťala nehty do zápěstí. Zavřel jsem pusu.</p>

<p>„Nikdy mě nepřesvědčíš o tom, že poutníci platí tolik," pravila klidně Starling.</p>

<p>„Mají vlastní koně a povozy. A zásoby potravin k tomu." Natočil k nám hlavu. „Vy ale vypadáte na lidi, kteří cestují pouze s tím, co mají na zádech."</p>

<p>„A mohou se mnohem snáze ukrýt nežli povoz a spřeže­ní. Dáme ti jeden zlaťák nyní a jeden na horské hranici. Za nás za oba," navrhla Starling.</p>

<p>Opřel se o zády židli a na chvíli se zamyslel. Potom dolil všem okolo brandy. „Není to dost," pravil lítostivě. „Ale tu­ším, že je to vše, co máte."</p>

<p>Bylo to víc, než jsem měl u sebe já. Doufal jsem, že to snad má Starling. „Převeď nás za to přes řeku," navrhl jsem. „A odtud už si půjdeme po svých."</p>

<p>Starling mě kopla pod stolem. Jako by mluvila pouze ke mně, když řekla: „Vede přece ostatní až k horské hranici a za ni. Můžeme se skupinou klidně jít až tam." Obrátila se znovu na Nika: „Bude to muset stačit na celou cestu až do hor."</p>

<p>Nik usrkl své brandy. Potom ztěžka vzdychl. „Prosím za prominutí, ale musím prvně vidět vaše peníze, než to nazve­me obchodem."</p>

<p>Vyměnili jsme si se Starling pohledy. „Vyžádáme si teď chvilku o samotě," pravila líbezně. „Prosím za prominutí."</p>

<p>Vstala, vzala mě za ruku a odvedla mě do kouta místnosti. Když jsme se tam zastavili, zašeptala: „Copak jsi nikdy v ži­votě nesmlouval? Nabízíš příliš, a moc chvatně. A teď. Ko­lik peněz doopravdy máš?"</p>

<p>Namísto odpovědi jsem hbitě obrátil do dlaně obsah své­ho měšce. Hbitě jako straka kradoucí obilí posbírala mince. Zkušeně je potěžkala v ruce. „Nemáme dost. Myslela jsem, že budeš mít víc než to. A co je tohle?" Prstem dloubla do náušnice od Burriche. Než mi ji stačila sebrat, zavřel jsem ruku.</p>

<p>„Něco pro mne velmi důležitého."</p>

<p>„Důležitější než tvůj vlastní život?"</p>

<p>„Ne tak docela," připustil jsem. „Ale skoro. Můj otec ji ně­jakou dobu nosil. Dal mi ji jeden jeho blízký přítel."</p>

<p>„Inu, když to musí pryč, postarám se, ať je to za draho." Bez dalšího slova se ode mě odvrátila a šla zpátky za Nikem. Posadila se, vyzunkla zbytek své brandy a počkala na mne. Když jsem usedl i já, řekla Nikovi: „Dáme ti všechny pení­ze, které teď máme. Není to tolik, kolik žádáš. Ale na hor­ské hranici ti dám i všechny své šperky. Prsteny, náušnice, všechno. Co ty na to?"</p>

<p>Pomalu zavrtěl hlavou. „Není to dost, abych riskoval obě­šení."</p>

<p>„Jaké riziko?" zeptala se Starling. „Když tě chytí s pout­níky, budeš viset. To riziko už ti zaplatili oni. My tvoje rizi­ko nezvyšujeme, pouze objem zásob. Určitě to stojí za to."</p>

<p>Zavrtěl hlavou, takřka neochotně. Starling se otočila a na­přáhla ke mně ruku. „Ukaž mu to," pravila klidně. Udělalo se mi takřka mdlo, když jsem otevřel měšec a vylovil prsty náušnici.</p>

<p>„To, co mám, na první pohled nevypadá jako nějaká dra­hocennost," řekl jsem mu. „Pokud se však člověk v podobných věcech nevyzná. A já se vyznám. Vím, co mám, a vím, jakou to má cenu. Stojí to za všechny potíže, které bys kvů­li nám musel podstoupit."</p>

<p>Rozevřel jsem dlaň a ukázal mu jemnou stříbrnou síťku se safírem uvnitř. Pak jsem ji uchopil za spínadlo a podržel ve světle tančících plamenů. „Není to jen stříbro nebo ten safír. Je to umělecké provedení. Podivej, jak poddajná ta stříbrná síťka je, podívej, jak jemná má očka."</p>

<p>Starling se šperku jemně dotkla prstem. „Kdysi patřila ná­sledníku trůnu Chivalrymu," dodala s respektem.</p>

<p>„Peníze jdou na odbyt snáze," podotkl Nik.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny.,.Pokud člověku jde jen o peníze na útratu, pak je to pravda. Občas však vlastnictví nějaké vě­ci přináší rozkoš, rozkoš větší než potěšení z peněz v kap­se. Ale až to bude tvoje, můžeš to směnit za peníze, chceš--li. Kdybych se o to pokoušel teď, ve spěchu, dostal bych za ni jenom zlomek ceny. Ale muž s tvými styky, který má čas smlouvat, by za ni mohl dostat víc než čtyři zlatky. Ale kdy­bys chtěl, mohl bych s tím jít zpátky do města a..."</p>

<p>V jeho očích vzplála chamtivost. „Vezmu si ji," souhlasil.</p>

<p>„Na druhé straně řeky," sdělil jsem mu. Zvedl jsem šperk a zastrčil si ho zpátky do ucha. Jen ať ho vidí, kdykoli se na mě podívá. Nasadil jsem formální tón: „Ujmeš se úkolu pře­vést nás oba v bezpečí na druhou stranu řeky. A až se tam dostaneme, náušnice bude tvoje."</p>

<p>„Jako jediná odměna pro tebe," dodala tiše Starling. „Ač­koli do té doby svolíme, aby sis ponechal všechny naše pe­níze. Jako záruku."</p>

<p>„Dohodnuto. Zde je má ruka," potvrdil Nik. Potřásli jsme si rukama.</p>

<p>„Kdy vyrážíme?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Až na to bude počasí," pravil.</p>

<p>„Zítra to bude lepší," řekl jsem.</p>

<p>Pomalu vstal. „Jakže, zítra? Inu, když bude zítra vhodné počasí, pak vyrazíme zítra. A teď mám několik věcí, které si potřebuji zařídit. Budu se muset omluvit, ale Pelf se tu o vás postará."</p>

<p>Čekal jsem, že na noc půjdu zpátky do města, ale Starling usmlouvala s Pelf, že jí zazpívá své písně za jídlo pro nás pro oba a přichystanou místnost k noclehu. Moc se mi ne­zdálo, že budeme jen tak spát mezi cizími lidmi, ale uvážil jsem, že by to mohlo být bezpečnější než se vydat nazpět do města. A jestliže jídlo, které nám uvařila Pelf, nebylo tak dobré jako to, na němž jsme si pochutnali v hostinci Starling, stále bylo lepší než bramboračka s cibulí. Dostali jsme tlusté plátky oprahnuté šunky, jablečný mošt a ovocný koláč se semínky a kořením. Pelf nám přinesla ještě pivo a přised­la si k nám ke stolu, kde se neurčitě rozhovořila o všeobec­ných tématech. Když jsme se najedli, Starling dívce zahrála několik písní, já však zjistil, že stěží udržím víčka. Požádal jsem Pelf, aby mi ukázala nějakou místnost na spaní, načež Starling řekla, že i ona je unavená.</p>

<p>Pelf nás zavedla do komnaty nad Nikovým skvěle zaříze­ným pokojem. Kdysi musel být moc krásný, leč pochyboval jsem, že by se v posledních letech nějak pravidelně využí­val. Pelf nám zažehla oheň v krbu, avšak letitý chlad v dů­sledku nepoužívání a zatuchlina vlivem zanedbanosti stále vyplňovaly okolní prostor. Stála tam obrovská postel s pé­řovou spodnicí a zasedlými závěsy. Starling k nim kriticky přičichla, a jakmile Pelf odešla, přehodila pokrývky z poste­le přes jakousi lavici a přistavila ji ke krbu. „Takhle se vyvětrají a zároveň zahřejí," sdělila mi znalecky.</p>

<p>Já mezitím zajistil dveře na závoru a překontroloval zá­strčky v oknech a okenicích. Všechny se zdály být v pořádku. Najednou jsem byl moc unavený na to, abych reagoval. Řekl jsem si, že je to asi tou brandy, po níž následovalo ješ­tě pivo. Odvlekl jsem jednu židli, abych jí zaklínil dveře, za­tímco Starling mě pobaveně sledovala. Potom jsem se vrátil k ohni, svalil se na houněmi ověšenou lavici a natáhl nohy směrem k ohni. Špičkami jsem si zul boty. Takže. Zítra už budu na cestě do hor, pomyslel jsem si.</p>

<p>Starling si přišla sednout vedle mě. Chvíli vůbec nemlu­vila. Pak zvedla prst a cvrnkla jím do mé náušnice. „Patřila opravdu Chivalrymu?" zeptala se.</p>

<p>„Nějakou dobu."</p>

<p>„A ty ses jí vzdal, aby ses dostal do hor. Co by na to ří­kal?"</p>

<p>„To nevím. Nikdy jsem toho člověka nepoznal." Pojed­nou jsem vzdychl. „Podle všeho měl svého mladšího bratra ve velké oblibě. Nemyslím, že by mu vadilo, že jsem ji utra­til, abych se dostal k Veritymu."</p>

<p>„Pak tedy vyrážíš najít svého krále?"</p>

<p>„Samozřejmě." Marně jsem se snažil potlačit zívnutí. Ně­jak mi nyní připadlo pošetilé zapírat to před ní. „Jen si ne­jsem jistý, zda bylo moudré zmiňovat se o Chivalrym před Nikem. Mohl by si to dát do souvislosti." Obrátil jsem se a pohlédl na ni. Tvář měla příliš blízko. Nedokázal jsem za­ostřit její rysy. „Jsem však moc ospalý, než abych se o to staral," dodal jsem.</p>

<p>„Ty nejsi moc zvyklý na veselá poupata," zasmála se.</p>

<p>„Dnes večer nebylo žádné kuřidlo."</p>

<p>„V koláči. Říkala ti přece, že je kořeněný."</p>

<p>„A to znamená tohle?"</p>

<p>„Ano. ,Kořeněný‘ všude ve Farrow znamená tohle."</p>

<p>„Och. V Bucku to znamená, že je tam zázvor. Nebo ci­tron."</p>

<p>„Já vím." Opřela se o mne a vzdychla. „Ty tady těm lidem nedůvěřuješ, viď?"</p>

<p>„Samozřejmě že ne. Oni nedůvěřují nám. Kdybychom jim důvěřovali, neměli by před námi žádný respekt. Považovali by nás za lehkověrné blázny, za sortu, která dostane pašeráky do potíží zbytečnými řečmi."</p>

<p>„Ale potřásl sis rukou s Nikem."</p>

<p>„To ano. A věřím, že dodrží slovo. Jak jen to půjde."</p>

<p>Oba jsme zmlkli a přemýšleli o tom. Po chvíli jsem opět začal přicházet k sobě. Starling vedle mě se zpříma posadi­la. „Jdu na kutě," prohlásila.</p>

<p>„Já taky," odvětil jsem. Vzal jsem si houni a jal se ji roz­balovat u ohně.</p>

<p>„Nebuď směšný," řekla mi. „Ta postel by stačila pro čty­ři. Vyspi se v posteli, dokud můžeš, protože se vsadím, že hned tak nějakou neuvidíme."</p>

<p>Nenechal jsem se dvakrát pobízet. Péřová matrace byla hluboká, i když trochu načpělá vlhkostí. Každý jsme pro se­be měli dostatek pokrývek. Věděl jsem, že bych měl zacho­vat určitou ostražitost, jenomže brandy a veselá poupata ne­návratně rozvázaly uzel mé vůle. Upadl jsem do hlubokého, přehlubokého spánku.</p>

<p>K ránu jsem se vzbudil, když prese mne Starling přeho­dila ruku. Oheň mezitím vyhasl a v místnosti bylo chladno. Starling ve spánku putovala po posteli a natlačila se k mým zádům. Užuž jsem se od ní chtěl odpoutat, ale bylo to příliš hřejivé a milé. Zezadu na krku jsem cítil její dech. Měla žen­skou vůni, ale žádný parfém; byla její přirozenou součástí. Zavřel jsem oči a velice tiše ležel. Molly. Vtom jsem po ní zatoužil tak zoufale, až mě to zabolelo. Zaťal jsem zuby. Si­lou vůle jsem se znovu přinutil usnout.</p>

<p>Byla to chyba.</p>

<p>Dítě plakalo. Plakalo a plakalo. Molly byla jen v noční košili, pokrývku přehozenou přes ramena. Vypadala vyčer­paně a ztrápeně, jak tam seděla u ohně a donekonečna ji ko­lébala. Zpívala jí písničku, pořád dokola, ale melodie se z ní už dávno vytratila. Zvolna otočila hlavu ke dveřím, když je Burrich otevřel. „Mohu dovnitř?" zeptal se tiše.</p>

<p>Kývla, že ano. „Jak to, že jsi v tuto hodinu vzhůru?" ze­ptala se znaveně.</p>

<p>„Slyšel jsem ji plakat až tam. Je nemocná?" Popošel k oh­ni a trochu ho prohrábl. Přiložil další kus dřeva, pak se shýbl a pohlédl dítěti do tvářičky.</p>

<p>„Já nevím. Jen pořád pláče a pláče a pláče. Ani nechce pochovat. Nevím, co s ní je." Moly měla tak ztrápený hlas, že už ani nemohla plakat.</p>

<p>Burrich se k ní obrátil. „Svěř mi ji na chvíli. Ty si běž leh­nout a snaž se trochu si odpočinout, jinak budete nemocné obě. Nemůžeš to takhle dělat noc co noc."</p>

<p>Molly k němu nechápavě vzhlédla. „Ty o ni chceš pečo­vat? Opravdu bys to udělal?"</p>

<p>„Proč ne," řekl jízlivě. „Stejně kvůli tomu pláči nemohu usnout."</p>

<p>Molly vstala, jako by ji bolela záda. „Nejdřív se trochu zahřej. Udělám nějaký čaj."</p>

<p>Místo odpovědi jí vzal dítě z náručí. „Ne, běž si na chvíli lehnout do postele. Nemá smysl, aby nikdo z nás nespal."</p>

<p>Molly to zřejmě nemohla pochopit. „To by ti opravdu ne­vadilo, kdybych si šla lehnout?"</p>

<p>„Ne, jen běž, my si tu už poradíme. No tak běž." Ovinul kolem ní houni a pak si položil dítě na rameno. V jeho tma­vých rukou vypadala hrozně maličká. Molly pomalu přešla místnost. Ohlédla se po Burrichovi, ale ten už se díval dítě­ti do tváře. „Tiše, maličká," řekl jí. „Tichoučko."</p>

<p>Molly si vlezla do postele a přetáhla si přes sebe pokrýv­ku. Burrich si nesedl. Stál u ohně, pomalu se kolébal na no­hou a poklepával dítě zvolna po zádech.</p>

<p>„Burrichi," zavolala na něj Molly tiše.</p>

<p>„Ano?" Ani se k ní neotočil.</p>

<p>„Nemá smysl, abys v tomhle počasí spal v kůlně. Měl by ses na zimu přestěhovat dovnitř a spávat u krbu."</p>

<p>„Och. Jářku. Ono tam není zas taková zima. Však víš, zá­leží jen na zvyku."</p>

<p>Krátce zavládlo ticho.</p>

<p>„Burrichi. Cítila bych se bezpečnější, kdybys byl víc na­blízku," řekla Molly útlým hláskem.</p>

<p>„Och. Co se dá dělat. Pak si tedy myslím, že bych měl. Avšak dnes v noci se nemáš čeho bát. Běž spát, no tak. Obě dvě." Sklonil hlavu a já uviděl, jak svými rty přejíždí dítě­ti po temeni hlavy. Tichounce jí začal prozpěvovat. Snažil jsem se rozeznat slova písně, ale on měl hlas příliš hluboký. Ani jsem neznal ten jazyk. Nářek dítěte pozbyl na intenzitě. Burrich s ní začal pomalu pocházet po místnosti. Před kr­bem, pořád sem a tam. Já byl zatím s Molly, která ho sledo­vala, dokud i ona při Burrichově konejšivém hlase neusnu­la. Jediný sen, který se mi poté zdál, byl o osamělém vlkovi, který běžel, ustavičně běžel. Byl sám, tak jako já.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>6 Kettle</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Když královna Kettricken prchla před následníkem trůnu </emphasis><emphasis>Regalem do svých ro</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ných hor, nosila v lůně Verityho dí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tě. Někteří ji za to kritizovali a říkali, že kdyby byla zůstala </emphasis>v <emphasis>Bucku a zkrotila Regalovu vládychtivou ruku, dítě by se </emphasis><emphasis>tam narodilo </emphasis>v <emphasis>be</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>pečí. Možná že kdyby byla zůstala, hrad Buckkeep by se pod ní semkl, možná by celé vévodství Buck představovalo jednotnější odpor vůči ostrovanským nájezd</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>níkům. Snad by se pobřežní vévodství bila urputněji, kdyby měla </emphasis>v <emphasis>Bucku královnu. Tak praví n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kteří.</emphasis></p>

<p><emphasis>Všeobecný názor těch, kteří v té době žili na buckkeep</emphasis><emphasis>ském hradě a byli dobře i</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>formováni o interní politice farseerovské vlády, je velmi odlišný. </emphasis><emphasis>Všichni bez výjimky věřili, že Kettricken a její nenarozené dítě by se staly obětí špina</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vé hry. </emphasis><emphasis>Je prokazate</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>né, že dokonce i poté, co se královna </emphasis><emphasis>Kettricken odsunula z Buckkeepu, ti, kteří jako krále podpo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rovali Regala, udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby ji zdiskredit</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vali, dokonce tvrdili, že dítě, které čekala, není vů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bec Verityho, ale zplodil ho jeho basta</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>dí synovec FitzChivalry.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ať už mohou vyvstat jakákoliv podezření o tom, co by se bylo stalo, kdyby Kettri</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ken zůstala na Buckkeepu, jsou to </emphasis><emphasis>už jenom zbytečné spekulace. Historickým faktem je, že Kettricken byla přesvědčena o tom, že její dítě má nejlepší šan</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce přežít, pokud se narodí v jejím milovaném Horském krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovství. Do hor se vrátila také </emphasis>v <emphasis>naději, že se jí podaří nalézt Verityho a vrátit svého manžela k moci. Její pátrání jí však přivodilo pouze zármutek. Objevila místo, kde se jeho spo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lečníci utkali s neznámými útočníky. Z nepohřbených ostat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ků zbyly už jen roztroušené kosti a omšelé kusy šatstva, po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>té co mrchožrouti zakončili svoji hostinu. Mezi těmito zbytky však nalezla i modrý plášť, který měl Verity na sobě, když ho naposled viděla, a jeho dýku v pochvě. Vrátila se do králov</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ské rezidence v</emphasis> <emphasis>Jhaampe a oplakávala svého manžela jako </emphasis><emphasis>mrtvého.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ještě horší pro ni bylo, že za čtyři měsíce poté obdrže</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la zprávy, že </emphasis>v <emphasis>horách za Jhaampe byli zpozorováni lidé ve stejnokroji Verityho stráže. Tito jedinci byli viděni, jak o sa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>motě putují po horských vesnicích. Údajně nejevili ochotu bavit se s vesničany a navzdory svému zuboženému stavu často odmítali nabídky pomoci či potr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vy. Ti, kteří je viděli, je bez výjimky popisovali jako „zubožené" nebo „zbídače</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né". Pár těc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>to mužů se čas od času dovleklo do Jhaampe. Zdálo se, zejí nejsou schopni souvi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>le odpovědět na otázky </emphasis><emphasis>ohledně Verityho a toho, co se s ním stalo. Nedokázali si ani </emphasis><emphasis>vzpomenout, kdy se od něj odloučili či za jakých okolností. </emphasis><emphasis>Bez výjimky byli takřka posedli vidinou návratu na Buckkeep.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kettricken časem pojala přesvědčení, že Verity a jeho stráž byli napadeni, a to nejen fyzicky, ale i s pomocí magie. Zákeřníci, kteří ho napadli šípy a meči, jakož i proradná koterie, která zlomila na duchu a popletla jeho stráž, byli, jak se domnívala, ve službách jeho mladšího bratra prince Regala. A právě to vyhrotilo její neutuchající zášť vůči svému švagrovi.</emphasis></p>

<p>Vzbudilo mě bušení na dveře. Houkl jsem cosi v odpo­věď, když jsem se zmatený a prochladlý posadil uprostřed tmy. „Za hodinu vyrážíme!" zněla odpověď.</p>

<p>Vyprostil jsem se ze spleti přikrývek a ospalého objetí Starling. Našel jsem své boty a natáhl si je, poté jsem si ob­lékl i plášť. Zachumlal jsem se do něj, aby mi v prochlad­lé místnosti nebyla zima. Starling se nehýbala, pouze se za­vrtala hlouběji do vyhřátého důlku, který jsem vyležel já. Sklonil jsem se nad postel. „Starling?" Když nereagovala, sáhl jsem na ni a zlehka jí zatřásl. „Starling! Za necelou ho­dinu vyrážíme. Vstávej!"</p>

<p>Vydala strašný povzdech. „Běž napřed. Budu nachysta­ná." A zavrtala se hlouběji do přikrývek. Pokrčil jsem rame­ny a nechal ji tam.</p>

<p>Dole v kuchyni u roztopeného krbu mezitím Pelf nahří­vala hotové lívance naskládané na sobě. Nabídla mi velký talíř s máslem a medem a já ho s ohromnou radostí přijal. Dům, včera večer tak tichý, teď překypoval lidmi. Podle sil­né vzájemné podobnosti jsem usoudil, že jde o rodinný pod­nik. Hošík od strakatého kůzlete seděl na stoličce u stolu a krmil zvíře kousky lívanců. Občas jsem ho zahlédl, jak mě pozoruje. Když jsem se usmál v odpověď, chlapci se rozší­řily oči. S vážným výrazem vstal a odnesl si talíř jinam, za­tímco kůzle odhopkalo za ním.</p>

<p>Nik rázoval po kuchyni a kolem lýtek se mu řasil černý vl­něný plášť. Ulpívaly na něm čerstvé sněhové vločky. Když mě míjel, zachytil můj pohled. „Připraven k odchodu?"</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„No dobrá." Když vycházel ven, ještě se po mně ohlédl. „Teple se obleč. Právě začíná bouře." Zazubil se. „Skvělé po­časí na cestu pro nás oba."</p>

<p>Pomyslel jsem si, že já sám jsem si od výletu nějak moc zvláštní povyražení nesliboval. Právě jsem dosnídal, když po schodech sešla Starling. Když se objevila v kuchyni, pře­kvapila mne. Čekal jsem, že bude ospalá. Místo toho byla v plné pohotovosti, tváře uzardělé a ústa rozesmátá. Když vcházela do kuchyně, zrovna šprýmovala s jedním z mužů a rozhodně se jím nenechala zahanbit. Poté co přišla ke sto­lu, nerozpakovala se a nabrala si hojně všeho, co se nabíze­lo. Když vzhlédla od prázdného talíře, musela spatřit úžas v mé tváři.</p>

<p>„Když někdo nabízí jídlo, pěvci mají ve zvyku najíst se pořádně," pravila a napřáhla ke mně svůj pohár. Snídani za­píjela pivem. Dolil jsem jí ze džbánku na stole. Právě s po­vzdechem postavila svůj hrnek na stůl, když kuchyní prošel Nik, jenž se kabonil jako bouřkový mrak. Jakmile mě však spatřil, v půli chůze se zarazil. „Á. Tome. Umíš jezdit na ko­ni?"</p>

<p>„Zajisté."</p>

<p>„A dobře?"</p>

<p>„Dost dobře," odvětil jsem klidně.</p>

<p>„Dobrá, pak jsme tedy připraveni k odjezdu. Měl jet můj bratranec Hank, jenže dnes ráno sípe jako kovářský měch, v noci se nachladil. Jeho žena ho nepustí. Ale pokud umíš ří­dit káru..."</p>

<p>„Bude předpokládat, že tomu přizpůsobíš svou požadova­nou cenu," vpadla mu náhle do řeči Starling. „Tím, že pro tebe bude řídit koně, ušetří ti cenu za koně pro sebe. A za to, co by tvůj bratranec projedl."</p>

<p>Nik se na chvíli zarazil. Pohlédl ze Starling na mě. „Je to slušný návrh," poznamenal jsem. Snažil jsem se, abych se přitom neusmíval.</p>

<p>„Zařídím to," souhlasil a opět vyběhl z kuchyně ven. Za­krátko byl zpátky. „Ta stařena říká, že to s tebou zkusí. Je to její kůň a její vůz, rozumíš."</p>

<p>Venku byla stále černá tma. Ve větru a sněhu prskaly po­chodně. Lidé pobíhali kolem v kápích a se zapnutými kabá­ty. Stály tam čtyři povozy se spřeženími. Jeden byl plný li­dí, bylo jich asi patnáct. Choulili se jeden ke druhému, rance na klínech, hlavy sklopené, aby se chránili před zimou. Jed­na žena pohlédla směrem ke mně, tvář plnou obav. Po boku se k ní tisklo dítě. Nechápal jsem, kde se tu všichni vzali. Na poslední vůz dva muži naložili sud, potom přes celý náklad rozprostřeli plachtu.</p>

<p>Za povozem obsazeným pocestnými stála menší dvoukolová kára. Na kozlíku seděla malá stařena, celá oděná v čer­ném. Byla zahalená v plášti, na hlavě měla kapuci a na krku šál, také přes kolena měla přehozenou teplou cestovní hou­ni. Svýma černýma pronikavýma očima mě opatrně sledo­vala, jak obcházím její povoz. Byla v něm zapražená fleka­tá kobyla. Nelíbilo se jí počasí a postroj ji příliš svazoval. Upravil jsem jí ho, jak nejlépe jsem uměl, a přesvědčil ji, aby mi důvěřovala. Když jsem skončil, vzhlédl jsem a zjis­til, že stařena mě stále pozorně sleduje. Černé vlasy čouha­jící zpod kápě se jí třpytily, ale ne všechna běl v nich šla na vrub ulpělému sněhu. Sešpulila na mě rty, ale neřekla nic, i když jsem si zastrčil ranec pod sedačku. Popřál jsem jí dob­rý den, když jsem si vylezl na kozlík vedle a vzal do rukou otěže. „Myslím, že bych měl jet místo vás," řekl jsem srdeč­ně.</p>

<p>„Ty myslíš. Ty to nevíš?" Ostře na mě pohlédla.</p>

<p>„Hank onemocněl. Nik se mě ptal, jestli bych vaši klisnu neřídil já. Jmenuji se Tom."</p>

<p>„Nemám ráda změny," řekla mi. „Zvláště ne na poslední chvíli. Změny především říkají, že jsi nebyl vskutku připra­ven a že teď jsi ještě méně připraven."</p>

<p>Tušil jsem, že chápu, proč se Hankovi tak náhle udělalo mizerně. „Jmenuji se Tom," představil jsem se znovu.</p>

<p>„To už jsi říkal," sdělila mi. Zírala do padajícího sněhu. „Celý tento výlet byl špatný nápad," řekla nahlas, ale ne ke mně. „A nic dobrého z toho nevzejde. Tu dokážu vidět už teď." Promnula si ruce v palčácích, schoulené v klíně. „Za­tracené stařecké kosti," řekla do chumelenice. „Kdybych ne­měla staré kosti, nepotřebovala bych nikoho jako tebe. Ni­koho."</p>

<p>Nevěděl jsem, co na to říci, ale zachránila mě Starling. Zastavila s koněm vedle mne. „Nechceš se podívat na to, co mi dali a na čem mám jet?" vyzvala mě. Její klisna pohodi­la černou hřívou a vypoulila na mě oči, jako by mě žádala, abych se naopak podíval, co ona to má nést na hřbetě.</p>

<p>„Zdá se mi pěkná. Je to horský chov. Všichni jsou takoví. Ponese tě však po celý den, a většina z nich má i milou po­vahu."</p>

<p>Starling se zamračila. „Říkala jsem Nikovi, že za to, co platíme, jsem čekala lepšího koně."</p>

<p>Nik zrovna projížděl okolo nás. Ani jeho kůň nebyl větší než klisna Starling. Pohlédl na ni a vzápětí jinam, jako by se měl na pozoru před jejím jazykem. „Jedeme," řekl klidně se nesoucím hlasem. „Raději žádné řeči a nejlépe se držet těsně za vozem jedoucím před vámi. V takové bouři je mnohem snazší ztratit se navzájem z dohledu, než byste si mysleli."</p>

<p>Navzdory tichému hlasu byl jeho příkaz okamžitě splněn. Neozývaly se žádné halasné povely ani volání na rozloučenou. Místo toho se vozy před námi tiše daly do pohybu. Švihl jsem otěžemi a zamlaskal na koně. Klisna si nelibě odfrkla, nicméně vykročila vpřed. Takřka za naprostého ticha jsme se rozjeli kupředu skrze závoj ustavičně se sypajícího sněhu. Poník, na kterém seděla Starling, zaškubal neklidně udidlem, dokud mu Starling nepovolila uzdu. Potom se dal svižně do cvalu, aby se připojil k ostatním koním vepředu naší skupiny. Já zůstal sedět vedle zamlklé stařeny.</p>

<p>Brzy jsem zjistil, jak bylo Nikovo varování oprávněné. Slunce vyšlo nad obzor, ale sníh se neustále hustě sypal, tak­že denní světlo mělo mléčný nádech. Vířící sníh perleťově pableskoval, takže hodně oslňoval a unavoval oči. Jako by­chom projížděli nekonečným bílým tunelem a nechávali se vést pouze zádí předchozího vozu.</p>

<p>Nik nás nevedl po silnici. Ujížděli jsme přes chrupající zamrzlá pole. Hustě padající sníh záhy zasypával stopy, kte­ré po nás zůstaly. Zakrátko už po našem průjezdu nebylo ani památky. A tak jsme jeli napříč krajinou, až minulo poledne, zatímco jezdci občas sesedli, aby sundali hrazení z plotů a za námi je zase vrátili na místo. Ve víru sněhové bouře jsem jednou zahlédl další zemědělské stavení, ale jeho okna byla temná. Krátce po poledni nám jezdci otevřeli poslední plot. Za skřípění a kodrcání jsme z pole vyjeli na někdejší hlavní cestu, ze které však už nyní zbývala jen sotva stezka. Jediné stopy na ní pocházely od nás a sníh brzy vymazal i ty.</p>

<p>A moje společnice byla po celou tu dobu stejně chladná a tichá jako sám padající sníh. Občas jsem ji koutkem oka pozoroval. Dívala se rovně před sebe a její tělo se kymáce­lo v rytmu natřásání vozu. Neklidně si mnula ruce v klíně, jako by ji bolely. Poněvadž jsem se neměl čím bavit, špeho­val jsem ji. Pocházela očividně z Bucku. Můj domovský přízvuk stále zazníval v jejích slovech, ačkoli se po letech cestování po jiných krajích hodně vytratil. Šátek, který měla na hlavě, v sobě nezapřel práci tkalců z Chalcedu, ale výšivka na lemu pláště, černá barva na černém podkladě, mi byla na­prosto neznámá.</p>

<p>„Jsi už dlouho pryč z Bucku, chlapče," poznamenala zne­nadání. Když to říkala, zírala rovně před sebe. Cosi v jejím tónu mne přimělo napřímit se v zádech.</p>

<p>„Stejně jako vy, stařenko," odvětil jsem.</p>

<p>Otočila hlavu a zpříma na mě pohlédla. Nebyl jsem si jist, zda jsem v jejích blýskavých havraních očích spatřil záblesk pobavení či mrzutosti. „To ano. Už celé roky, mám za sebou spousty mil, byla to daleká cesta." Zmlkla, pak se náhle ze­ptala: „Pročpak máš namířeno do hor?"</p>

<p>„Chci vidět svého strýce," odvětil jsem popravdě.</p>

<p>Posměšně si odfrkla. „Chlapec z Bucku má strýce v ho­rách? A to ho chceš tolik vidět, že dáváš v sázku krk?"</p>

<p>Pohlédl jsem na ni. „Je to můj oblíbený strýc. A vy, po­kud jsem vyrozuměl, jedete do Edovy svatyně?"</p>

<p>„Ostatní jedou," opravila mě. „Já jsem už moc stará na to, abych se modlila za plodnost. Já hledám proroka." Ještě než jsem stačil něco říci, dodala: „Je to můj oblíbený prorok." Skoro se na mě usmála.</p>

<p>„Proč necestujete ve voze s ostatními?" zeptal jsem se.</p>

<p>Zmrazila mě pohledem. „Mají příliš mnoho otázek," od­větila.</p>

<p>„Ach!" řekl jsem a usmál se na ni, akceptuje její výtku.</p>

<p>Po pár okamžicích znovu promluvila: „Stačím si už dlou­hou dobu sama, Tome. Ráda si jdu svou vlastní cestou, dr­žím se svého úsudku a rozhoduji sama za sebe, co budu mít k večeři. Tamti, to jsou sice hodně milí lidé, ale škrábou se a klovou jako hejno kuřat. Kdyby byli ponecháni sami sobě, žádný z nich by tu cestu nedokázal podniknout sám. Všichni kolem sebe potřebují ostatní, aby říkali: Ano, ano, tohle bychom měli udělat, za to riziko to stojí. A když se pro to nyní rozhodli, to rozhodnutí je všechny přesahuje. Žádný z nich by se nedokázal sám od sebe obrátit a jít zpátky."</p>

<p>Přitom potřásla hlavou a já jen zamyšleně přikývl. Dlou­ho nic dalšího neřekla. Cesta nás nyní zavedla k řece. Je­li jsme proti proudu podél ní, řídkým křovinatým porostem a mezi mlaďoučkými stromky. Skrze vytrvale padající sníh jsem řeku sotva viděl, ale cítil jsem ji nosem a slyšel hučení jejího toku. Přemýšlel jsem, jak daleko ještě pojedeme, než se ji pokusíme překročit. Pak jsem se sám pro sebe usmál. Byl jsem si jist, že Starling to bude vědět, až ji večer uvidím. Napadlo mě, zda se Nik teď těší z její společnosti.</p>

<p>„Nad čím se to uculuješ?" zeptala se znenadání stařena.</p>

<p>„Myslel jsem na svou přítelkyni zpěvačku. Starling."</p>

<p>„A to ona tě tak dohání k úsměvu?"</p>

<p>„Občas."</p>

<p>„Říkáš, že je zpěvačka. A ty? Jsi také zpěvák?"</p>

<p>„Ne. Jen pastýř. Po většinu času."</p>

<p>„Aha."</p>

<p>Náš rozhovor znovu odumřel. Když se pak začal snášet večer, řekla mi: „Můžeš mi říkat Kettle."</p>

<p>„Já jsem Tom," odvětil jsem.</p>

<p>„A to už je potřetí, co mi to říkáš," připomněla mi.</p>

<p>Čekal jsem, že po západu slunce se utáboříme, ale Nik nás vedl stále dál. Když jsme nakrátko zastavili, vzal dvě svítil­ny a pověsil je na dva předchozí vozy. „Jeď za světlem," řekl mi stroze, když kolem nás projel. Naše klisna se řídila přesně podle toho.</p>

<p>Denní světlo už bylo to tam a chlad se nepříjemně stup­ňoval, když vůz před námi sjel kodrcavě z cesty a vnořil se do mezery mezi stromy, jež rostly u řeky. Poslušně jsem naši klisnu vedl za ním a s žuchnutím jsme hrkli z cesty, až Kettle zaklela. Já se jenom usmál; jen málo buckkeepských strážných by si ulevilo lépe.</p>

<p>Zakrátko jsme zastavili. Držel jsem se raději na kozlíku, protože jsem vůbec nic neviděl. Řeka teď byla jen černá va­lící se masa kdesi po mé levici. Vítr od řeky navíc podbar­voval chlad vlhkostí. Poutníci ve voze před námi se neklid­ně vrtěli a tichým šeptem se mezi sebou bavili. Uslyšel jsem Nikův hlas a spatřil muže, jak vede koně okolo nás. Ze zádi povozu přitom sundal svítilnu. Díval jsem se, kam jde. Za chvíli muž s koněm vešli do protáhlé a nízké budovy, jež ve tmě nebyla vidět.</p>

<p>„Sesedněte a běžte dovnitř, strávíme noc tady," udílel in­strukce Nik, když kolem nás znovu projel. Slezl jsem z vo­zu a chvíli počkal, abych pomohl dolů i Kettle. Když jsem jí nabídl ruku, zatvářila se skoro polekaně.</p>

<p>„Děkuji vám, laskavý sire," řekla tiše, když jsem jí po­mohl dolů.</p>

<p>„Rádo se stalo, milady," odvětil jsem. Přijala mé rámě, zatímco jsem ji vedl směrem k budově.</p>

<p>„Na pastýře až pěkně zatraceně způsobilý, Tome," pozna­menala dočista jiným hlasem. U dveří se uchechtla a vešla dovnitř, zatímco já se ještě musel vrátit a vypráhnout koby­lu. Zakroutil jsem hlavou sám nad sebou, ale musel jsem se usmát. Ta stařena mi byla sympatická. Přehodil jsem si ra­nec přes rameno a zavedl kobylu ke stavení, kam už mezi­tím zašli i ostatní. Když jsem jí sundal postroj, rozhlédl jsem se okolo sebe. Byla to jedna předlouhá prostorná místnost. V krbu na jednom konci byl zažehnutý oheň. Budova s níz­kým stropem byla postavena z říčního kamene a jílu, podla­ha byla hliněná. Koně byli ustájeni na jednom konci, kde se tísnili okolo žlabu plného sena. Když jsem naši klisnu zavedl mezi ostatní, přišel jeden z Nikových mužů, jenž nesl vědra s vodou, aby naplnil koryto. Hloubka vrstvy hnoje na tomto konci místnosti napovídala, že budova je často využí­vána pašeráky.</p>

<p>„Co tu původně bylo?" zeptal jsem se Nika, když jsem se připojil k ostatním u krbu.</p>

<p>„Ovčinec," řekl mi. „Přístřeší sloužilo pro mladá jehňata. A později jsme tu stříhali, jakmile jsme ovce vykoupali v ře­ce." Jeho modré oči se na chvíli zahleděly do dáli. Potom se drsně zasmál. „To bylo dávno. Teď tu není dost pastvy ani pro kozy, natož pro ovce, jaké jsme mívali my." Pokynul mi k ohni. „Raději se najez a vyspi, dokud můžeš, Tome. Ráno pro nás nadejde brzy." Jeho pohled jako by spočinul na mé náušnici, když mě míjel.</p>

<p>Jídlo bylo prosté. Chléb a uzená ryba. Kaše. Horký čaj. Většina toho pocházela ze zásob poutníků, ale také Nik do­statečně přispěl, takže si nestěžovali, že sytí jeho muže, Starling a mne. Kettle se najedla sama, z vlastních zásob, a uva­řila si vlastní konvici čaje. Ostatní poutníci se k ní chovali uctivě a ona byla na oplátku rovněž zdvořilá, leč žádné pou­to mezi nimi očividně nebylo, až na to, že všichni putovali k témuž místu. Zdálo se, že pouze trojice dětí ze skupiny se jí nebojí, protože na ní loudily sušená jablka a pohádky, do­kud je nevarovala, že jim všem bude špatně.</p>

<p>Náš útulek se brzy vyhřál, a to stejnou měrou díky lidem a koním uvnitř jakož i roztopenému krbu. Dveře a okenice byly neprodyšně uzavřeny, aby ven nešlo žádné světlo, zvu­ky i teplo. Navzdory bouři a nepřítomnosti jiných cestují­cích během cesty Nik nehodlal riskovat. To jsem u pašeráka schvaloval. Při jídle jsem si mohl naši společnost poprvé zblízka prohlédnout. Bylo tam patnáct poutníků, různého věku a pohlaví, nepočítám-li Kettle. Asi tak tucet pašeráků, z nichž šest jevilo silnou podobnost s Nikem a Pelf, takže to byli přinejmenším bratranci. Ostatní tvořili pěknou směsici, byli drsní a ostražití, jak jim velelo jejich řemeslo. Nejméně tři vždycky drželi hlídku. Mluvili jen málo a znali své úko­ly natolik dobře, že Nik jim udílel instrukce jen zřídka. Za­stihl jsem sám sebe v dobré víře, že spatřím přinejmenším druhou stranu řeky a pravděpodobně i horskou hranici. Byl to ten nejnadějnější pocit za velmi dlouhou dobu.</p>

<p>Starling se v této společnosti předvedla, jak nejlépe moh­la. Jakmile jsme se najedli, vzala harfu a navzdory častým varováním, abychom mluvili tiše, Nik nezakázal tichou hud­bu a zpěv v jejím podání. Pro pašeráky zazpívala starou ba­ladu o loupežníkovi Heftovi, pravděpodobně nejzdatnějším lupiči, jakého kdy Buck poznal. Dokonce i Nik se při té pís­ni usmíval a Starling s ním během zpěvu flirtovala očima. Poutníkům pak zazpívala o vinoucí se řece, jež nese lidi do­mů, a skončila s ukolébavkou pro děti v našem středu. Me­zitím už na houních ležely nataženy nejenom děti. Kettle mě panovačně poslala, abych jí ze zádi vozu přinesl lůžkoviny. Pozastavil jsem se nad tím, kdy že jsem byl pasován z voz­ky na sluhu, ale neřekl jsem nic a věci jí přinesl. Muselo ze mě cosi vycházet, takže všichni starší lidé předpokládali, že můj čas je jim k dispozici.</p>

<p>Rozmotal jsem si houně vedle Kettle a ulehl, abych se po­nořil do spánku. Většina ostatních okolo mne již chrápala. Kettle se na svých houních svinula jako veverka v hnízdě. Dokázal jsem si představit, jak moc ji v tom chladu asi bo­lí kosti, ale mohl jsem pro ni sotva něco udělat. O kus dále u krbu seděla Starling a bavila se s Nikem. Občas prsty zleh­ka přejela po strunách harfy, jejíž stříbrozvučné tóny zvýrazňovaly její hluboký hlas. Několikrát Nika rozesmála.</p>

<p>Skoro jsem již spal.</p>

<p><emphasis>Bratře?</emphasis></p>

<p>Celý jsem sebou škubl, jak mě to šokovalo. Byl blízko.</p>

<p><emphasis>Nighteyes?</emphasis></p>

<p><emphasis>Samozřejmě! </emphasis>Údiv. <emphasis>Máš teď snad jiného bratra?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nikdy! Jedině tebe, příteli. Kdepak jsi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Kde jsem? Venku. Pojď za mnou.</emphasis></p>

<p>Spěšně jsem vstal a oblékl si kabát. Muž na stráži u dveří se na mě zamračil, ale na nic se neptal. Vyšel jsem do tem­not, za seřazené vozy. Sněžení mezitím ustalo a dující vítr vymetl pruh hvězdnatého nebe nad hlavou. Každý strom a keř byl postříbřený sněhem. Pátral jsem kolem po jeho pří­tomnosti, když tu jsem schytal pořádnou herdu do zad. Padl jsem tváří do sněhu a byl bych vykřikl, kdybych neměl ústa plná sněhu. Podařilo se mi převalit se na záda a několikrát jsem byl pošlapán rozradostněným vlkem.</p>

<p><emphasis>Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak víš, kde se poškrábat, když to svědí?</emphasis></p>

<p>Náhle jsem věděl, co tím myslí. Nebyl jsem si vždy vě­dom našeho pouta. Ale pomyslet na něj nyní a najít ho ne­bylo o moc těžší než sepnout potmě ruce. Samozřejmě že jsem věděl, kde je. Byl mou součástí.</p>

<p><emphasis>Jsi cítit samicí. Našel sis novou družku?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jasně že ne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale máte společné doupě?</emphasis></p>

<p><emphasis>Cestujeme spolu, jako smečka. Je to tak bezpečnější.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím.</emphasis></p>

<p>Chvíli jsme seděli v klidu mysli i těla a jen si prostě zvy­kali na opětovnou fyzickou přítomnost toho druhého. Zno­vu jsem se cítil úplný. Pociťoval jsem mír. Nevěděl jsem, že mám o něj takový strach, dokud má mysl při pohledu na něj nespočinula v klidu. Cítil jsem, že s tím bezděčně souhlasí. Věděl, že jsem čelil těžkostem a nebezpečím o samotě. Nemyslel si, že bych je mohl přežít. Ale i on mě postrádal. Po­strádal můj způsob myšlení, druh myšlenek a debat, jež me­zi sebou vlci nemají. <emphasis>To proto ses vrátil zpátky? </emphasis>zeptal jsem se ho.</p>

<p>Náhle vstal a celý se otřepal. <emphasis>Nadešel čas vrátit se zpátky, </emphasis>odvětil vyhýbavě. Pak dodal: <emphasis>Běhal jsem s nimi. Nakonec mi dovolili stát se součástí jejich smečky. Lovili jsme spolu, za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bíjeli spolu, dělili se o maso. Bylo to moc dobré.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jenže?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já se chtěl stát vůdcem. </emphasis>Otočil se a ohlédl se po mně přes plecko. Jazyk mu visel ven. <emphasis>Jsem zvyklý být vůdcem, však víš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Opravdu? A oni tě nechtěli přijmout?</emphasis></p>

<p><emphasis>Černý vlk je velmi mohutný. A rychlý. Já jsem myslím sil</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nější než on, ale on zná více triků. Bylo to skoro tak, jako když jsi bojoval se Srdcem smečky.</emphasis></p>

<p>Tiše jsem se zasmál a on se ke mně prudce obrátil a žer­tem vycenil zuby.</p>

<p>„Uklidni se," pravil jsem tiše a otevřenými dlaněmi jsem ho odradil. „Nuže. Co se stalo?"</p>

<p>Vrhl se na zem vedle mne. <emphasis>On je pořád vůdcem. Pořád má družku a doupě. </emphasis>Zamyslel se a já vycítil, že se potýká s před­stavou budoucnosti. <emphasis>Mohlo by to být jiné, někdy jindy.</emphasis></p>

<p>„To mohlo," souhlasil jsem. Docela mírně jsem ho podr­bal za uchem a on málem přepadl do sněhu. „Vrátíš se k nim zpátky, někdy v budoucnu?"</p>

<p>Měl potíže soustředit svou mysl na má slova, zatímco já ho drbal za ušima. Přestal jsem a zeptal se ho znovu. Nato­čil hlavu stranou a pobaveně mne sledoval. <emphasis>Zeptej se mne někdy v budoucnu a já budu schopen odpovědět.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jednoho dne v budoucnu, </emphasis>souhlasil jsem. <emphasis>Jsem rád, že jsi tady. Ale stále nechápu, proč ses ke mně vrátil. Mohl jsi pře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce zůstat se smečkou.</emphasis></p>

<p>Jeho oči se střetly s mýma a i v té tmě mne uzemnily. <emphasis>Jsi povolán, nebo ne? Nez</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vyl snad na tebe tvůj král „Pojď za mnou"?</emphasis></p>

<p>Bezděčně jsem přikývl. <emphasis>Jsem povolán.</emphasis></p>

<p>Najednou vstal a celý se otřepal. Zahleděl se do noci. <emphasis>Pokud jsi povolán ty, pak jsem povolán i já. </emphasis>Nepřiznal to nijak ochotně.</p>

<p><emphasis>Nemusíš jit se mnou. Ta výzva mého krále zavazuje mne, nikoli tebe.</emphasis></p>

<p><emphasis>V tom se mýlíš. Co zavazuje tebe, zavazuje mne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nechápu, jak je to možné, </emphasis>pravil jsem obezřele.</p>

<p><emphasis>Ani já. Ale je to tak. „Pojď za mnou, " zvolal na nás. A po nějakou dobu jsem to dokázal ignorovat. Déle však ne.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je mi lito. </emphasis>Snažil jsem se najít způsob, jak to vyjádřit. <emphasis>Nemá na tebe žádné pr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vo. Já to vím. Nemyslím si, že měl </emphasis>v <emphasis>úmyslu povolat tebe. Nemyslím si ani, že měl v úmyslu za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vázat si mne. Ale stalo se to a já musím jít za ním.</emphasis></p>

<p>Vstal jsem a oprášil ze sebe sníh, který už na mně začínal tát. Cítil jsem se zahanbeně. Verity, muž, jemuž jsem důvě­řoval, mi udělal tohle. Už to bylo dost špatné. Ale skrze mne k tomu byl přinucen i vlk. Verity neměl žádné právo zatěžo­vat Nighteyese nějakými požadavky. V této věci jsem ani já neměl právo zatěžovat ho nějakými požadavky. Co bylo me­zi námi, do toho jsme šli vždycky dobrovolně, bylo to vzá­jemné dávání na obou stranách bez ukládání závazků. A teď, kvůli mně, byl lapen zrovna tak, jako kdybych ho zavřel do klece.</p>

<p><emphasis>Pak jsme v té kleci společně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kéž by tomu bylo jinak. Kéž by existoval nějaký způsob, </emphasis><emphasis>jak tě toho zprostit. Já však ani nevím, jak zprostit sám se</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>be. Když nevím, jak jsi spoután, pak ani nevím, jak tě rozvá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zat. Ty a já spolu sdílíme Moudrost. Verity a já spolu sdílíme Umění. Jak mohl jeho vzkaz vyslaný Uměním projít skr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ze mne a uchvátit tebe? Ani jsi se mnou nebyl, když mě po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>volal.</emphasis></p>

<p>Nighteyes seděl tiše na sněhu. Přihnal se vítr a v mihota­vém světle hvězd jsem viděl, jak mu čechrá kožich. <emphasis>Já jsem vždycky s tebou, bratře. Ty si mě možná nejsi vždycky vě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dom, ale já jsem pořád s tebou. My jsme jeden.</emphasis></p>

<p><emphasis>Sdílíme spolu mnoho věcí, </emphasis>připustil jsem. Hlodal ve mně neklid.</p>

<p><emphasis>Ne. </emphasis>Otočil se a stanul mi tváří v tvář, střetl se s mýma oči­ma, jak by to žádný divoký vlk nedokázal. <emphasis>My nesdílíme. My jsme jeden. Já už nejsem vlk, ty už nejsi člověk. Jsme spolu, nemám pro to pojmenováni. Možná že ten, který s námi mlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vil o Staré krvi, by pro to měl nějaké slovo na vysvětlenou. </emphasis>Odmlčel se. <emphasis>Jen pohleď, nakolik jsem člověkem, když mlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vím o slově pro nějakou ideu? Ale žádné slovo není zapotře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bí. My existujeme, a jsme to, co jsme.</emphasis></p>

<p><emphasis>Propustil bych tě na svobodu, kdybych mohl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vskutku? Já bych se od tebe neodloučil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem, že bych pro tebe měl tvůj vlastní život.</emphasis></p>

<p>Zívl, pak se protáhl. <emphasis>A já pro nás budu mít náš vlastní ži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vot. Společně si ho dob</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>deme. Takže. Putujeme v noci, nebo přes den?</emphasis></p>

<p><emphasis>Putujeme přes den.</emphasis></p>

<p>Vycítil, co tím myslím. <emphasis>To budeš cestovat i nadále s tou obří smečkou? Proč se od ní neodpoutáš a neběžíš se mnou? Budeme rychlejší.</emphasis></p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. <emphasis>To není tak jednoduché. Abychom se dostali tam, kam mus</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>me, potřebuji ochranu, a já nemám nic, co by bylo výlučně moje. Potřebuji pomoc této smečky, abych v tomto počasí přežil.</emphasis></p>

<p>Následovala svízelná půlhodinka, během níž jsem se mu snažil vysvětlit, že budu potřebovat podporu ostatních lidí z karavany, abych se dostal do hor. Kdybych měl vlastního koně a zásoby, neváhal bych se spolehnout na štěstěnu a vy­razit spolu s vlkem. Ale pěšky, pouze s tím, co dokážu unést, tváří v tvář hlubokému sněhu a ještě horšímu chladu hor, o překročení řeky nemluvě? Takový blázen bych nebyl.</p>

<p>Mohli bychom lovit, naléhal Nighteyes. V noci bychom se spolu stulili do sněhu. Mohl by se o mne starat, jako to dě­lával vždycky. Díky notné dávce vytrvalosti jsem ho doká­zal přesvědčit, že musím pokračovat v cestě tak jako dopo­sud. <emphasis>Pak já se budu muset ploužit kolem jako zatoulaný pes </emphasis><emphasis>a následovat všechny ty lidi?</emphasis></p>

<p>„Tome? Tome, jsi tam?" V Nikově hlase bylo znát podrážděnost, obavu a rozmrzelost.</p>

<p>„Tady jsem!" Vykročil jsem zpoza křoví.</p>

<p>„Co jsi tu dělal?" zeptal se podezřívavě.</p>

<p>„Čůral," odpověděl jsem. Vtom mě něco napadlo. „A můj pes se za mnou vydal až z města a tady nás dostihl. Nechal jsem ho u přátel, ale musel překousat lano. No tak, hochu, pojď k noze."</p>

<p><emphasis>Já ti tu nohu ukousnu, </emphasis>prohodil vztekle Nighteyes, ale při­šel a následoval mě do vymetené ohrady.</p>

<p>„Zatraceně velký pes," poznamenal Nik. Pak se předklo­nil. „Mně se spíše jeví jako poloviční vlk."</p>

<p>„To mi ve Farrow někteří také říkali. Je to buckské plemeno. Používáme je k nahánění ovcí."</p>

<p><emphasis>Za tohle mi zaplatíš. To ti slibuji.</emphasis></p>

<p>Místo toho jsem se shýbl, poplácal ho po plecích a podr­bal za ušima. <emphasis>Zavrť oc</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>sem, Nighteyesi. </emphasis>„Je to starý věrný pes. Měl jsem vědět, že nezůstane pozadu."</p>

<p><emphasis>Dělám to jen kvůli tobě. </emphasis>Zavrtěl ocasem. Jednou.</p>

<p>„Chápu. Koukej. Měl bys teď jít dovnitř a trochu se pro­spat. A příště se nevzdaluj sám. Za žádným účelem. Aniž mi dáš vědět předem, řekněme. Když jsou mí muži na hlídce, jsou pěkně prchliví. Můžou ti podříznout hrdlo, dřív než tě poznají."</p>

<p>„Rozumím."</p>

<p><emphasis>Prošel jsem těsně kolem dvou z nich.</emphasis></p>

<p>„Niku, nevadí ti to, nebo ano? Ten pes, myslím." Snažil jsem se dělat mírně zakřiklého. „Může zůstat venku. Je to vlastně dobrý hlídač, doopravdy."</p>

<p>„Jen ode mě nečekej, že ti ho budu krmit," zabručel Nik. „A ať s ním nejsou žádné potíže."</p>

<p>„Och, jsem si jist, že nebudou. Že ne, ty kluku?"</p>

<p>Právě v tom okamžiku ze dveří vyšla Starling. „Niku? Tome?"</p>

<p>„Tady jsme oba. Měla jsi pravdu, jenom čůral," pravil ti­še Nik. Vzal Starling za paži a nasměroval ji zpátky ke kůl­ně.</p>

<p>„A co je tohle?" zeptala se Starling takřka zděšeně.</p>

<p>Náhle jsem musel všechno vsadit na její důvtip a na naše přátelství. „Jenom ten pes," vyhrkl jsem. „Nighteyes musel překousat provaz. Když jsem ho tam nechával, varoval jsem Creeceho, ať ho hlídá, že bude chtít za mnou. Ale Creece ne­poslouchal, a tak je tady. Myslím, že po tom všem ho budu muset vzít s námi do hor."</p>

<p>Starling zírala na vlka. Její oči byly dokořán a temné jako noční obloha nad námi. Nik ji zatahal za paži a ona se ko­nečně otočila ke dveřím. „Myslím, že ano," pravila mdlým hlasem.</p>

<p>Mlčky jsem poděkoval Edovi a všem ostatním bohům, již mě snad vyslyšeli. Nighteyesovi jsem řekl: „Zůstaň a hlídej, hodný pes."</p>

<p><emphasis>Užij si toho, dokud můžeš, bratříčku. </emphasis>Vrhl se na zem ved­le káry. Pochyboval jsem, že tam zůstane déle než pár oka­mžiků. Šel jsem za Starling a Nikem dovnitř. Nik za námi přibouchl dveře a dal je na zástrčku. Zul jsem si boty a vy-třepal si zasněžený kabát, načež jsem se zahalil do přikrý­vek. Spánek mi byl pojednou na dosah, když jsem teď na­plno pocítil úlevu, která se dostavila. Nighteyes byl zpátky. Připadal jsem si úplný. V bezpečí, když dveře střežil vlk.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi, jsem rád, že jsi tady.</emphasis></p>

<p><emphasis>Máš podivné způsoby, jak to dát najevo, </emphasis>odvětil, ale já vy­cítil, že je spíše pobavený nežli rozezlený.</p>

<p><emphasis>Black Rolf mi poslal vzkaz. Regal se snaží obrátit zrozence ze Staré krve proti nám. Nabízí jim zlato, aby nás pro něj ulovili. Neměli bychom spolu příliš mluvit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Zlato. Čím je pro nás zlato, nebo pro ty, kdo jsou jako my. Neboj se bratříčku. Jsem tady, abych se o tebe znovu posta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ral.</emphasis></p>

<p>Zavřel jsem oči a ponořil se do hlubin spánku, doufaje, že má pravdu. Když jsem balancoval na pokraji vědomí, na oka­mžik jsem si všiml, že Starling si své houně neprostřela ve­dle mne. Seděla na nich na druhém konci místnosti. Vedle Nika. Hlavy měli u sebe a o čemsi se šeptem bavili. Ona se smála. Neslyšel jsem, co vzápětí řekla, ale její tón byl škád­livý a vyzývavý.</p>

<p>Skoro jsem pocítil žárlivé zatrnutí. Pokáral jsem se za to. Byla to má společnice, nic víc. Co mi bylo po tom, jak tráví své noci? Minulou noc spala přitulená k mým zádům. Tuto noc tomu tak nebude. Řekl jsem si, že je to tím vlkem. Ne­mohla se s tím smířit. Nebyla první. Vědět, že jsem nadaný Moudrostí, ještě není totéž jako stanout tváří v tvář spřízně­nému zvířeti. Nu což. Bylo to prostě tak.</p>

<p>Usnul jsem.</p>

<p>Někdy v noci jsem pocítil lehké zašmátrání. Byl to vůbec nejchabější dotek Umění, jaký jsem kdy svými smysly zare­gistroval. Procitl jsem, ale ve vší tichosti, a čekal jsem. Nic jsem necítil. Nepředstavoval jsem si to, nezdálo se mi to? Vtom mě napadla hrozivější myšlenka. Možná to byl Verity, příliš oslabený, než aby se zmohl na víc. A možná to byl Will. Tiše jsem ležel, dychtil jsem vyjít ze sebe ven, ale zá­roveň jsem se bál. Zoufale jsem potřeboval vědět, že Verity je v pořádku; od té noci, co plameny svého Umění zasáhl Regalovu koterii, jsem již nepocítil jeho přítomnost. <emphasis>Pojď za mnou, </emphasis>řekl. Co když to bylo přání umírajícího? Co když mě na konci mého pátrání čekají pouze vybělené kosti? Zapudil jsem ten strach a snažil se být otevřený.</p>

<p>Mysl, jež se o mne předtím otřela, patřila Regalovi.</p>

<p>Nikdy jsem s Regalem nevešel v kontakt skrze Umění, pouze jsem měl podezření, že je Umění schopen. Také teď jsem pochyboval o tom, co jsem prve cítil. Síla Umění jako by poukazovala na Willa, ale jinak byly myšlenky cítit Regalem. <emphasis>A nenašel jsi ani tu ženu? </emphasis>Umění nebylo určeno pro mne. Vyhledal kohosi jiného. Osmělil jsem se a odvážil se blíž. Snažil jsem se být jeho myšlenkám otevřený.</p>

<p><emphasis>Doposud ne, můj králi. </emphasis>Burl. Svoji roztřesenost zastíral formálností a zdvořilostí. Věděl jsem však, že Regal to do­vede vycítit stejně jako já. Rovněž jsem věděl, že si v tom li­buje. Regal nikdy nedokázal pochopit rozdíl mezi strachem a respektem. Nevěřil na respekt, který k němu člověk po­ciťoval, pokud nebyl poskvrněný strachem. Nemyslel jsem si, že to vztáhne i na svoji koterii. Napadlo mě, jaká hrozba z jeho strany se nad nimi asi vznáší.</p>

<p><emphasis>A o Bastardovi nic? </emphasis>dožadoval se Regal. Teď už nebylo pochyb. Regal komunikoval Uměním za použití Willovy sí­ly. Znamenalo to, že sám to nesvedl?</p>

<p>Burl se trochu vzmužil. <emphasis>Můj králi, neobjevil jsem ani ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>znak jeho přítomnosti. V</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>řím, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> mrtev. Tentokrát už sku</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tečně mrtev. Řízl se otrávenou čepelí; zoufalství, které </emphasis>v <emphasis>tu chvíli pocítil, bylo zdrcující. To by žádný člověk nedokázal předstírat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak by někde mělo být tělo, nebo ne?</emphasis></p>

<p><emphasis>Někde, můj králi. Jsem si jist, že ano. Jenom vaše stráže ho dosud neobjevily. </emphasis>Tohle řekl Carrod, který se netřásl stra­chem. Zastíral svůj strach i sám před sebou, předstíraje, že je to hněv. Chápal jsem, že možná cítil potřebu to udělat, ale pochyboval jsem o moudrosti jeho počínání. Regal si necenil lidí, kteří říkali svůj názor.</p>

<p><emphasis>Možná bych ti měl svěřit na povel pročesávání cest, pát</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rání po něm, </emphasis>navrhl pobaveně Regal. <emphasis>A zároveň bys mohl objevit muže, který zabil Bolta a jeho hlídku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Můj pane králi... </emphasis>spustil Carrod, ale Regalovo <emphasis>MLČ! </emphasis>ho umlčelo. Aby to udělal, bez zábran využil Willovu sílu. To úsilí ho nestálo naprosto nic.</p>

<p><emphasis>Už jednou předtím jsem uvěřil, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> mrtev, a má důvěra ve slova ostatních mě m</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lem stála život. Tentokrát se budu dívat, dívat se, jak ho rozsekají na kousky, a pak teprve na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jdu klid. Willův chabý pokus nalákat Bastarda do pasti, aby se prozradil sám, dopadl žalostně.</emphasis></p>

<p><emphasis>Snad proto, že už je mrtev, </emphasis>oponoval pošetile Carrod.</p>

<p>A pak jsem byl svědkem něčeho, co bych raději oželel. Svědkem jehlice bolesti, žhavé a pronikavé, již Regal vyslal k Carrodovi s pomocí Willova Umění. A tehdy jsem koneč­ně naplno uzřel to, co se z nich stalo. Regal měl osedlaného Willa, ale ne jako jezdec koně, který ho může ve vzteku vy­hodit ze sedla, nýbrž jako když se klíště nebo pijavice za-hryzne do své oběti a drží se a vysává z ní život. V bdělém stavu či ve spánku, Regal byl pořád s ním, vždycky měl přístup k jeho síle. A nyní ji zvrhle využil, aniž se staral, co to bude Willa stát. Nevěděl jsem, že bolest lze způsobit jen sa­motným Uměním. Ochromující zášleh síly, kterou na ně vy­naložil Verity, to jsem poznal. Ale tohle bylo něco jiného. Tohle nebyla ukázka síly či hněvu. Tohle byla ukázka nej­ryzejší pomstychtivosti. Věděl jsem, že Carrod kdesi upadl na podlahu a mlátí sebou v nevyslovitelných mukách. Poně­vadž byli navzájem propojeni, též Burl a Will museli zaku­sit stín té bolesti. Překvapilo mne, že jeden člen koterie byl schopen udělat tohle druhému. Ale to nebyl přece Will, kdo tu bolest vyslal. To byl Regal.</p>

<p>Po chvíli to odeznělo. Ve skutečnosti to trvalo snad pou­hý okamžik. Ale pro Carroda to jistě bylo víc než dlouho. Z jeho strany jsem vycítil slabé mentální zakňourání. V tom okamžiku se na nic jiného nezmohl.</p>

<p><emphasis>Ne, nevěřím, že Bastard zemřel. Netroufám si tomu věřit, dokud neuvidím jeho t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lo. Někdo zabil Bolta a jeho muže. A tak mi najděte jeho tělo a přineste mi ho, živého či mrtvé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho. Burle. Zůstaň, kde jsi, a zdvojnásob své úsilí. Jsem si jist, že zamířil tím směrem. Ať vás nemine žádný pocestný bez povšimnutí. Carrode, myslím si, že by ses měl asi připojit k Burlovi. </emphasis><emphasis>Život </emphasis>v <emphasis>nečinnosti se zřejmě neshoduje s tvým temperame</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>tem. </emphasis><emphasis>Zítra ať už jsi na cestě. A zatímco pocestuješ, nezahálej. Soustřeďte své mysli na svůj úkol. Víme, že Veri</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ty žije; všem vám to dokázal nanejvýš účinně. Bastard se po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kusí dostat se k němu. Než se mu to však podaří, musí být za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>staven, a potom je třeba zlikvidovat hrozbu </emphasis>v <emphasis>podobě mého bratra. Tohle jsou jediné úkoly, které jsem vám uložil; proč je nejste schopni provést? Cožpak jste nepomysleli na to, co by se s námi stalo, kdyby měl Verity uspět? Pátrejte po něm, s pomocí Umění a svých mužů. Ned</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>volte lidem zapome</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nout, co jsem nabídl za jeho dopadení. Nedovolte jim zapom</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nout, jaký trest čeká ty, kteří by mu pomáhali. Rozuměli jste?</emphasis></p>

<p><emphasis>Samozřejmě, můj pane králi. Vydám ze sebe všechno, </emphasis>od­větil pohotově Burl.</p>

<p><emphasis>Carrode? Od tebe jsem nic neslyšel, Carrode. </emphasis>Hrozba tres­tu se vznášela nad nimi nade všemi.</p>

<p><emphasis>Prosím, můj pane králi. Udělám všechno, všecičko. Živé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho či mrtvého, najdu vám ho. Najdu ho.</emphasis></p>

<p>Bez jediného náznaku potvrzení nebo souhlasu se Willova a Regalová přítomnost vytratila. Cítil jsem, jak se Carrod zhroutil. Burl otálel o chvilku déle. Nenaslouchal snad, nešmátral po mé přítomnosti? Nechal jsem své myšlenky vol­ně plynout a rozptýlil svou koncentraci. Potom jsem otevřel oči, a jak jsem tak vleže zíral do stropu, uvažoval jsem. Po odeznění Umění mi bylo mdlo od žaludku a celý jsem se chvěl.</p>

<p><emphasis>Jsem s tebou, bratře, </emphasis>ujistil mě Nighteyes.</p>

<p><emphasis>A já jsem rád, že jsi tady. </emphasis>Překulil jsem se na bok a snažil se usnout.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>7 Tajná skrýš</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>V mnoha starých legendách a pohádkách o Moudrosti se ří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ká, že uživatel Mou</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rosti nakonec získá mnohé z rysů svého</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zvířecího druha. Některé z nejúděsnějších příběhů dokonce</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvrdí, že člověk nadaný Moudrostí posléze nabude schopnost</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vzít na sebe podobu zmíněného zvířete. Ti, kteří tuto magii znají důvěrně, mne ujistili, že tomu tak není. Pravda je, že člověk nadaný Moudrostí si může, aniž by si to uvěd</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>moval, osvojit některé z fyzických způsobů svého zvířecího druha,avšak je-li někdo př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>poután například k orlu, neznamená to, že mu narostou křídla, stejně jako nezačne řehtat ten, kdo je prolnutý s koněm. S postupem času u Moudrého narůstá porozumění pro zvíře s ním spřízněné, a čím déle jsou člověk a zvíře ve vzájemném svazku, tím větší bude i vzájemná podobnost jejich způsobů. Je stejně pravděpodobné, že zvířecí druh si osvojí chování a rysy člověka, jako že si člověk osvo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jí chování a rysy svého zvířete. To se však stává až po dlouhé době intenzivního kontaktu.</emphasis></p>

<p>Nik se shodoval s Burrichem ve věci představy, kdy začí­ná ráno. Vzbudily mě klapavé zvuky, jak jeho muži vyvádě­li ven koně. Otevřenými dveřmi vanul dovnitř studený prů­van. Ve tmě okolo mne se vrtěli ostatní. Jedno z dětí plakalo, že ho vzbudili tak brzy. Matka se je snažila utišit. Molly, na­padlo mě v náhlém přívalu touhy. Někde teď tiší moje dítě.</p>

<p><emphasis>Co je to?</emphasis></p>

<p><emphasis>Má družka porodila mládě. Daleko odsud.</emphasis></p>

<p>Bezprostřední obava. <emphasis>Ale kdo bude lovit maso, aby je na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>krmil? Neměli bychom se k ní vrátit?</emphasis></p>

<p><emphasis>Stará se o ni Srdce smečky.</emphasis></p>

<p><emphasis>No jasně. To jsem měl vědět. Ten ví, co to značí smečka, ať to popírá s</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>bevíc. Pak je tedy vše v pořádku.</emphasis></p>

<p>Vstal jsem a sbalil si své houně. Přál jsem si, abych to do­kázal akceptovat stejně bezstarostně jako on. Věděl jsem, že Burrich se o ně postará. Bylo to v jeho povaze. Vybavily se mi všechny ty roky, kdy na mne dohlížel, zatímco jsem vy­růstal. Tehdy jsem ho často nenáviděl; nyní mě nenapadal nikdo jiný, komu bych svěřil do péče Molly a své dítě. Kro­mě mne. Mnohem raději bych byl, kdybych na ně dohlížel já, třeba bych i kolébal plačící dítě uprostřed noci. Ačkoliv zrovna teď jsem si spíše přál, aby ta poutnice našla nějaký způsob, jak své dítě utišit. Za své slídění Uměním předešlé noci jsem platil ukrutnou bolestí hlavy.</p>

<p>Zdálo se, že tou správnou odpovědí je jídlo, protože když si holčička vzala kousek chleba a trochu plástvového medu, brzy se utišila. Spěšně jsme se najedli, jedinou teplou polož­kou byl čaj. Všiml jsem si, že Kettle se pohybuje velice ztu­ha, a bylo mi jí líto. Přinesl jsem jí šálek horkého čaje, jejž obemkla zkroucenými prsty, mezitím jsem jí smotal pokrýv­ky. Nikdy jsem neviděl ruce tolik pokřivené revmatismem; připomínaly mi ptačí pařáty. „Jeden starý přítel mi říkal, že občas mu od bolesti rukou ulevila žahadla kopřiv," poradil jsem jí, když jsem zavazoval její ranec.</p>

<p>„Najdi mi tu někde pod sněhem rostoucí kopřivy a já to vyzkouším, chlapče," odpověděla nevrle. Avšak pár okamžiků nato mi už nabízela sušené jablko ze své skrovné zásoby.</p>

<p>S díky jsem si vzal. Naložil jsem naše věci na káru a nasadil klisně postroj, zatímco Kettle dopíjela čaj. Rozhlédl jsem se kolem, ale po Nighteyesovi ani stopy.</p>

<p><emphasis>Lovím, </emphasis>přišla odpověď.</p>

<p><emphasis>Kéž bych mohl být s tebou. Mnoho zdaru.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemáme spolu mluvit jenom výjimečně, aby nás Regal ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slyšel?</emphasis></p>

<p>Neodpověděl jsem. Bylo jasné studené ráno, po včerejší chumelenici skoro protivně zářivé. Bylo chladněji než předešlého dne; vítr jdoucí od řeky se mi prokusoval skrz šaty a hledal otvory pod rukávy a límci, do kterých zasouval své ledové prsty. Pomohl jsem Kettle nasednout na káru a pak kolem ní ovinul jednu z jejích houní nádavkem k teplým šálám. „Tvá matka tě dobře vychovala, Tome," řekla s nefalšovanou laskavostí.</p>

<p>Při té poznámce jsem sebou opět trhl. Starling a Nik stáli spolu a bavili se, než budou všichni ostatní připraveni k odjezdu. Pak nasedla na svého horského poníka a zaujala mís­to vedle Nika v čele našeho průvodu. Řekl jsem si, že Nik Holdfast by stejně nejspíš dal podnět k lepší baladě než Fitz- Chivalry. Pokud ji dokáže přesvědčit, aby se s ním od horské hranice vrátila zpátky, můj život bude jedině snazší.</p>

<p>Soustředil jsem mysl na svůj úkol. Nebyl nikterak těžký, pouze jsem musel klisnu udržovat v tempu, aby příliš nezaostávala za povozem poutníků. Měl jsem dost času prohlížet si krajinu, kterou jsme projížděli. Znovu jsme se dostali na řídce využívanou cestu, po níž jsme se ubírali včera, a pokračovali v cestě proti proudu řeky. Podél řeky ještě místy rostly stromy, ale o kus dál se prostíral zvlněný holý terén, porostlý jen zákrsky a křovisky. Naši cestu protínaly strou­hy a stružky tekoucí do řeky. Bylo vidět, že kdysi, možná na jaře, tu bylo hodně vody. Avšak teď byla země suchá až na křišťálově jiskřivý sníh, který se s větrem volně přeskupoval krajinou jako písek s vodou v řečišti.</p>

<p>„Včera ti pěvkyně vyvolala na tváři úsměv. Komu patří ten zamračený výraz dnes?" zeptala se tiše Kettle.</p>

<p>„Myslel jsem na to, jak je zahanbující vidět, co se s tou úrodnou zemí stalo."</p>

<p>„Opravdu?" zeptala se suše.</p>

<p>„Povězte mi něco o tom vašem věštci," pravil jsem, hlav­ně abych změnil téma.</p>

<p>„On není můj," pravila příkře. Potom se však obměkčila: „Nejspíš je to bláznivý úkol, který jsem si dala. Ten, koho hledám, tam možná ani nebude. Ale co lepšího mi v těchto letech zbývá než se hnát za chimérou?"</p>

<p>Mlčel jsem. Postupně mi docházelo, že v mém mlčení se tají otázka, na niž znala nejlepší odpověď ona sama: „Víš, co je v tom voze, Tome? Knihy. Svitky a spisy. Shromažďova­la jsem je po celá léta. Sbírala jsem je po mnoha zemích, na­učila jsem se číst v mnoha jazycích a písmech. A na tolika místech jsem nalézala zmínky, pořád a pořád, o Bílých pro­rocích. Objevují se na křižovatkách dějin a formují je. Ně­kteří říkají, že přicházejí jen proto, aby historii dali správný kurs. A jsou tací, kteří věří, Tome, že celý čas je uzavřený kruh. Celá historie je veliké kolo, které se neúprosně otáčí. Tak jako roční období nadcházejí a končí, tak jako měsíc do­nekonečna vykonává svůj cyklus, tak je to i s časem. Bojují se stále tytéž války, sestupují stále tytéž pohromy, titíž lidé, ať dobří či zlí, nastupují k moci. Lidstvo je v tomto kole zachyceno, odsouzeno k nekonečnému opakování chyb, které jsme již udělali. Dokud nepřijde někdo, aby to změnil. Da­leko na jihu je země, kde se věří, že za každé generace kde­si ve světě existuje Bílý prorok. On nebo ona přijde, a po­kud se dbá jeho učení, časový cyklus se přesune do lepšího směru. Je-li ignorováno, celý čas je tlačen na temnější stez­ku."</p>

<p>Zmlkla, jako by čekala, že něco řeknu: „O takových věcech nic nevím," přiznal jsem se.</p>

<p>„To bych od tebe ani nečekala. Bylo to na jednom dale­kém místě, kde jsem poprvé studovala tyto věci. Tam zastá­vají názor, že pokud takový prorok selže, znovu a znovu, opakování historie světa bude stále horší, až se celý cyklus času, stovky tisíců let, stane historií utrpení a zla."</p>

<p>„A když je prorok následován?"</p>

<p>„Pokaždé, když někdo uspěje, je to pro toho dalšího snaz­ší. A když proběhne celý cyklus, v němž každý prorok uspě­je, čas samotný se konečně zastaví."</p>

<p>„Takže oni působí proto, aby nastal konec světa?"</p>

<p>„Nikoli konec světa, Tome. Konec času. Aby osvobodi­li lidstvo od času. Poněvadž čas je pro nás pro všechny vel­kým zotročitelem. Čas, který nás dělá starými, čas, který nás omezuje. Jen pomysli, kolikrát sis přál, abys na něco měl ví­ce času, nebo ses chtěl o jeden den vrátit a udělat něco jinak. Až bude lidstvo osvobozené od času, staré křivdy lze napra­vit, ještě než se stanou." Vzdychla. „Já věřím, že je čas, aby takový prorok přišel. A má studia mě přivedla k víře, že v té­to generaci má Bílý prorok vzejít z hor."</p>

<p>„Jste však na své výpravě sama. To s vámi ostatní nesou­hlasí?"</p>

<p>„Mnozí ostatní ano. Ale jen málo, velice málo jich jde Bí­lého proroka vyhledat. Jedině lidé, k nimž je prorok vyslán, ho musejí následovat. Ostatní by neměli zasahovat, aby ce­lý čas navždy nezhatili."</p>

<p>Stále jsem dumal nad tím, co mi právě řekla o čase. Jako by mi to zauzlilo myšlení. Její hlas zmlkl. Zíral jsem kupře­du mezerou mezi ušima klisny a přemítal. Čas jít zpět a být upřímný k Molly. Čas následovat písaře Fedwrena, místo abych se stal učněm úkladného vraha. Poskytla mi hodně ná­mětů k přemýšlení.</p>

<p>Náš hovor na nějakou dobu ustal.</p>

<p>Nighteyes se objevil krátce po poledni. Záměrně se vyno­řil zpoza stromů a v poklusu zaujal místo za naším vozem. Klisna se po něm několikrát nervózně ohlédla, jak se snaži­la někam zařadit vlčí pach a psí chování. Zašmátral jsem je­jím směrem a uklidnil ji. Nějakou dobu běžel po mé straně vozu, když tu si ho všimla Kettle. Předklonila se a nakouk­la se prese mne, potom se zase opřela. „Vedle naší káry bě­ží vlk," poznamenala.</p>

<p>„Je to můj pes. Ačkoliv v sobě má trochu vlčí krve," při­pustil jsem opatrně.</p>

<p>Kettle se předklonila a znovu na něj pohlédla. Zvedla oči k mé poklidné tváři. Pak se opřela. „Takže v Bucku teď na­hánějí ovce s pomocí vlků," kývla a nic dalšího už neřekla.</p>

<p>Po zbytek dne jsme se vytrvale ubírali dál. Žádné jiné li­di kromě nás jsme neviděli, v dálce jsme zahlédli pouze ma­lý srub, z něhož stoupal úponek kouře k nebesům. Vítr a zi­ma byly neměnné, což však neznamenalo, že by se daly po čase nebrat na vědomí. Tváře poutníků ve voze před námi byly bledší a nosy zarudlejší, rty jedné ženy byly skoro mod­ré. Mačkali se k sobě jako rybky v nálevu, ale ani vzájemná blízkost je zjevně nechránila před chladem.</p>

<p>Pohyboval jsem nohama uvnitř bot, aby mi nezmrtvěly prsty, a přendával si otěže z jedné ruky do druhé, zatímco jsem si střídavě zahříval prsty v podpaží. Rameno mě bole­lo a bolest mi vystřelovala do paže, až mi trnulo i v prstech. Rty jsem měl suché, ale netroufal jsem si je ovlhčit, aby mi nerozpraskaly. Jen málo věcí je tak nepříjemných, jako když člověk čelí ustavičné zimě. Co se týče Kettle, nepochyboval jsem, že snáší hotová muka. Nestěžovala si, ale jak hodiny ubíhaly, jako kdyby se ve své houni scvrkávala, zatímco se choulila hlouběji do sebe. Její mlčení působilo jen jako dal­ší důkaz jejího strádání.</p>

<p>Ještě chybělo trochu času do tmy, když Nik svedl naše vo­zy z cesty a pak vzhůru po dlouhé stezce téměř skryté pod navátým sněhem. Rozeznával jsem ji jedině podle toho, že ze sněhu v těch místech čouhalo méně trávy než okolo, ale Nik ji zřejmě dobře znal. Pašeráci v sedlech vepředu prošla­pávali cestu pro vozy. I tak to Kettlina malá klisna měla těž­ké. Jednou jsem se ohlédl za sebe a uviděl, jak ruka větru vmetá sníh do stopy za námi a zahlazuje ji, takže v zasněže­né krajině po našem průjezdu zůstávala jen mírná vlnka.</p>

<p>Krajina, kterou jsme se ubírali, působila beztvárným, ale mírně zvlněným dojmem. Nakonec jsme stanuli na návrší táhlé vyvýšeniny, do níž jsme se ploužili, a pohlédli dolů na shluk budov, jež z cesty nebyly vidět. Blížil se večer. V jed­nom okně svítilo osamělé světlo. Když jsme si to zamířili tím směrem, rozžínala se další světla a Nighteyes zachytil ná­znak kouře ve větru. Byli jsme očekáváni.</p>

<p>Budovy nebyly staré. Spíše to vypadalo, jako by byly po­staveny nedávno. Stála tam prostorná stodola. S povozy a se vším jsme zavedli koně dovnitř; země v těch místech by­la vyhloubená, takže stodola stála zpola pod úrovní terénu. Právě kvůli jejímu nízkému profilu jsme místo z cesty nevi­děli a já nepochyboval o tom, že to tak mělo být. Pokud by člověk o tomto místě nevěděl, nikdy by ho nenašel. Vyhloubená zemina byla navršena okolo stodoly a ostatních budov. Uvnitř tlustých zdí za zavřenými vraty jsme ani neslyšeli vítr. Když jsme vypřahovali koně a odváděli je do stájí, v jed­né příhradě sebou trhla dojná kráva. Byly tam sláma, seno a žlab s čerstvou vodou.</p>

<p>Poutníci vysedli z vozu a já zrovna pomáhal Kettle dolů, když vtom se vrata stodoly znovu otevřela. Dovnitř se vří­tila mladá mrštná žena s prameny rusých vlasů ve vrkoči na hlavě. S pěstmi v bok stanula před Nikem. „Kdo jsou ti lidé a proč jsi je sem přivedl? K čemu je taková skrýš, když o ní polovina kraje ví?"</p>

<p>Nik předal svého koně jednomu z mužů a otočil se k ní. Beze slova ji uchvátil do náruče a políbil ji. Vzápětí ho však odstrčila. „Co si to..."</p>

<p>„Zaplatili dobře. Mají vlastní jídlo a přes noc si tu vysta­čí. Zítra budou na cestě do hor. Tam už se nikdo nestará o to, co děláme. Žádné nebezpečí nehrozí, Tel. Ty se moc stra­chuješ."</p>

<p>„Já se musím strachovat o dva, protože ty pro to nemáš smysl. Mám přichystané jídlo, ale není ho dost pro všechnu tuhle chásku. Proč jsi neposlal ptáka, abys mě varoval?"</p>

<p>„To jsem udělal. Copak se sem nedostal? Možná ho zdr­žela bouře."</p>

<p>„To říkáš pokaždé, když si na to nevzpomeneš."</p>

<p>„Nech to být, ženská. Mám pro tebe dobré zprávy. Vrať­me se k tobě do domu a promluvme si." Když odcházeli, Nikova paže se jí nenucené ovinula okolo pasu. Teď bylo na jeho mužích, aby nás zaopatřili. Na mnoha místech byla hoj­nost slámy na spaní, jenom šiji rozprostřít. Venku byla vy­hloubená studna a vědro na vodu. Na jednom konci stodoly stál nevelký krb. Komín ošklivě dýmil, ale na vaření to sta­čilo. Ve stodole nebylo bůhvíjak teplo, pouze v porovnání s počasím venku. Nikdo si však nestěžoval. Nighteyes zůstal venku.</p>

<p><emphasis>Mají tu kurník plný kuřat, </emphasis>sdělil mi. <emphasis>A taky holubník.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nech to na pokoji, </emphasis>varoval jsem ho.</p>

<p>Starling se už chystala odejít s Nikovými lidmi, kteří za­mířili k domu, ale ti ji u vrat zastavili. „Nik říká, že vy všich­ni máte dnes v noci zůstat uvnitř, na jednom místě." Muž po mně střelil významným pohledem. A o něco hlasitěji zvolal: „Nanoste si vodu už teď, protože až odejdeme, dám dveře na zástrčku. Aby dovnitř netáhlo."</p>

<p>Jeho poznámka nikoho neošálila, ale nikdo se proti tomu ani neozval. Pašerák měl zřejmě pocit, že čím méně budeme o této skrýši vědět, tím lépe. To bylo pochopitelné. Namísto stížností jsme si nanosili vodu. Ze zvyku jsem doplnil zvířa­tům žlab. Když jsem táhl páté vědro, napadlo mě, zda někdy pozbudu instinkt, že mám zaopatřit prvně zvířata. Poutníci se usilovně věnovali zařizování vlastního pohodlí. Brzy jsem ucítil, jak se v krbu připravuje jídlo. Nu což, měl jsem s se­bou sušené maso a tvrdý chléb. Mělo by to stačit.</p>

<p><emphasis>Můžeš si vyrazit na lov se mnou. Je tu zvěř. V létě tu mě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li zahrádku a králíci stále chodí slídit.</emphasis></p>

<p>Ležel natažený v závětří kurníku a na předních tlapách měl krvavé zbytky králíka. I když žral, jedním okem neustá­le sledoval zasněženou cestičku mezi záhony, zda mu nejde nějaká kořist. Já zatím mrzutě žvýkal ztvrdlý proužek suše­ného masa a chystal jsem Kettle lůžko ze slámy v příhradě vedle jejího koně. Právě jsem jí na něj prostíral houni, když se vrátila od ohně s konvicí čaje.</p>

<p>„Kdo ti dal na starost moje lůžko?" zeptala se. Když už jsem se chystal odpovědět, dodala: „Tady je čaj, pokud máš nějaký svůj hrnek. Můj je v mém ranci na káře. Je tam rov­něž nějaký sýr a sušená jablka. Přines nám to, dobrý hochu."</p>

<p>Jen co jsem ji uposlechl, Starling s harfou zapěla melodii. Zpívala, aby dostala večeři, to mi bylo jasné. Inu, takhle to dělají pěvci, pomyslel jsem si a pochyboval o tom, že zůsta­ne o hladu. Přinesl jsem Kettle její ranec a ona mi štědře na­dělila ze svého, zatímco sama pojedla jenom zlehka. Seděli jsme na houních a jedli. Během jídla po mně neustále poku­kovala a nakonec prohlásila: „Tvé rysy jsou mi jaksi pově­domé, Tome. Z jaké části Bucku jsi říkal, že pocházíš?"</p>

<p>„Z města Buckkeep," odvětil jsem bezděčně.</p>

<p>„Ach. A kdo byla tvá matka?"</p>

<p>Zaváhal jsem, pak jsem prohlásil: „Sal Flatfishová." Mě­la tolik dětí, které se proháněly po městě, že jedno z nich se mohlo klidně jmenovat Tom.</p>

<p>„Rybáři? Jak je možné, že syn rybářky skončí jako paste­vec?"</p>

<p>„Můj otec byl honák," zaimprovizoval jsem. „S těmi dvě­ma živnostmi se nám nežilo špatně."</p>

<p>„Chápu. A naučili tě i vybranému chování vůči starým že­nám. A máš strýčka v horách. To je panečku rodina."</p>

<p>„V mládí se vydal na cesty a usadil se tam." Z toho jejího škádlení jsem se trochu zpotil. Řekl bych, že to zpozorova­la i ona. „A z jaké části Bucku jste říkala, že pochází vaše rodina?" zeptal jsem se znenadání.</p>

<p>„Já to neříkala," odvětila s mírným úsměvem.</p>

<p>Tu se ve vratech stáje objevila Starling. Zastavila se na kraji a předklonila se. „Nik říkal, že za dva dny překročíme řeku," prohodila. Kývl jsem, ale neřekl nic. Obešla roh stá­je a opatrně pohodila svůj ranec vedle mého. Sedla si rovněž a opřela se o něj, harfu v klíně. „Tam u krbu jsou dva páry, jen se ustavičně hašteří a peskují. Do chleba se jim nějak do­stala voda a oni nemají nic jiného na práci než na sebe prs­kat, čije to vina. A jedno z dětí je nemocné a zvrací. Chudáček malý. Ten muž, který se tak hněvá kvůli navlhlému chlebu, pořád jen opakuje, že je to škoda dávat chlapci jíd­lo, dokud nepřestane zvracet."</p>

<p>„To bude Rally. Proradnějšího a lakomějšího chlapa jsem jaktěživo nepotkala," poznamenala Kettle. „A ten chlapec je Selk. Pořád střídavě churaví od doby, co jsme opustili Chalced. A předtím nejspíš taky. Mám dojem, že jeho matka si myslí, že Edova svatyně ho může vyléčit. Chytá se stébla ja­ko tonoucí, ale má zlato, aby si to mohla dovolit. Nebo ales­poň měla."</p>

<p>A tak ty dvě spolu začaly klevetit. Já se opřel v koutě a je­nom tak napůl ucha poslouchal, zatímco jsem podřimoval. Dva dny cesty k řece, utěšoval jsem se. A jak ještě daleko do hor? Vpadl jsem jim do řeči, abych se zeptal Starling, jestli to ví.</p>

<p>„Nik říká, že to se nedá říci, všechno závisí na počasí. Ale povídal mi, abych se nestrachovala." Prsty přitom líně pře­jela po strunách harfy. Takřka v tomtéž okamžiku se ve vra­tech stáje objevily dvě děti.</p>

<p>„Budeš znovu zpívat?" zeptalo se děvče. Bylo to vytáhlé dítko asi šestileté, ve značně obnošeném oděvu. Ve vlasech měla úlomky stébel slámy.</p>

<p>„Vy byste chtěly?"</p>

<p>Místo odpovědi si to namířily rovnou dovnitř a usadily se z obou stran po boku Starling. Čekal jsem, že Kettle ponese jejich vpád nelibě, jenže ona neříkala nic, ani když se děvče uvelebilo u ní. Kettle jí svými zkroucenými prsty začala vy­bírat slámu z vlasů. Dívenka měla temné oči a v rukou svíra­la panenku s vyšívanou tvářičkou. Když se na Kettle usmá­la, viděl jsem, že si nejsou cizí.</p>

<p>„Zazpívej tu o té stařeně a jejím praseti," vybídl chlapec Starling.</p>

<p>Vstal jsem a sebral svůj ranec. „Potřebuji se aspoň trochu vyspat," omluvil jsem se. Najednou jsem to mezi dětmi ne­mohl vydržet.</p>

<p>Našel jsem si prázdnou příhradu blíže ke vchodu do sto­doly a tam se uložil. Slyšel jsem mumlavé hlasy poutníků u krbu. Zdálo se, že se ještě stále trochu škorpí. Starling za­pěla písničku o stařeně, schůdcích a praseti a pak píseň o jab­loni. Uslyšel jsem kroky ostatních, kteří si přišli poslechnout muziku. Řekl jsem si, že by byli moudřejší, kdyby spali, a za­vřel jsem oči.</p>

<p>Všechno bylo temné a ztichlé, když mě v noci přišla vy­hledat. Potmě mi stoupla na ruku a pak mi málem upustila ranec na hlavu. Neřekl jsem nic, ani když se natáhla vedle mne. Rozprostřela své houně, aby zakryla také mě, potom se zavrtala i pod cíp mé pokrývky. Já se nehýbal. Náhle jsem ucítil, jak se mi pátravě dotýká rukou tváře. „Fitzi?" zeptala se tiše ve tmě.</p>

<p>„Co je?"</p>

<p>„Jak moc důvěřuješ Nikovi?"</p>

<p>„Už jsem ti říkal. Vůbec ne. Ale myslím si, že nás zave­de do hor. Aby dostál své cti, když už nic jiného." Uprostřed tmy jsem se usmál. „Pašerákova pověst musí být vynikající mezi těmi, kdo o tom vědí. Musí nás tam zavést."</p>

<p>„Zlobil ses na mě, myslím dneska přes den?" Když jsem nic neříkal, dodala: „Dnes ráno ses na mne tak vážně zadí­val."</p>

<p>„Vadí ti ten vlk?" zeptal jsem se nepokrytě.</p>

<p>Tiše řekla: „Takže je to pravda?"</p>

<p>„Tys o tom pochybovala?"</p>

<p>„O té Moudrosti... ano. Považovala jsem to za ohavnou lež, již o tobě šíří. Že by syn prince mohl mít vlohy k Moud­rosti... nevypadal jsi jako člověk, který by sdílel život s nějakým zvířetem." Tón jejího hlasu mě nenechával na pochy­bách, jak na takový zvyk pohlíží.</p>

<p>„A přece je to tak." Jiskérka hněvu mne podnítila k ote­vřenosti: „On je vše, co mám. Všechno. Nikdy jsem neměl opravdovějšího přítele, který by byl bez váhání ochoten po­ložit za mne život. A víc než svůj život. Jedna věc je být při­praven pro někoho zemřít. A druhá obětovat svůj způsob ži­vota pro jiný. A právě to mi on dává. Tutéž věrnost, kterou já dávám svému králi."</p>

<p>Musel jsem se zamyslet. Nikdy předtím jsem náš vztah takto neformuloval.</p>

<p>„Král a vlk," řekla tiše Starling. A ještě tišeji dodala: „To už nemáš rád nikoho jiného?"</p>

<p>„Molly."</p>

<p>„Molly?"</p>

<p>„Je doma. Tam v Bucku. Je to moje žena." Když jsem ta slova vyřkl, projel mnou zvláštní záchvěv hrdosti. Má žena.</p>

<p>Starling se na houni posadila a pod pokrývky zavál stude­ný vzduch. „Žena? Ty máš ženu?"</p>

<p>„A dítě. Malou holčičku." Navzdory zimě a tmě jsem se při těch slovech usmíval. „Svoji dceru," řekl jsem tiše. Jen abych slyšel, jak ta slova zní. „Mám doma ženu a dceru."</p>

<p>Vrhla se ve tmě na zem vedle mne. „Ne, to nemáš!" za­syčela odmítavě. „Já jsem pěvkyně, Fitzi. Kdyby se Bastard oženil, doneslo by se mi to. Vlastně se říkalo, že jsi určen pro Celerity, dceru vévody Brawndyho."</p>

<p>„Proběhlo to ve vší tichosti," řekl jsem jí.</p>

<p>„Aha. Chápu. Ty nejsi vůbec ženatý. Ty máš nějakou žen­skou, to se mi tu snažíš říci."</p>

<p>Ta slova mne popíchla. „Molly je má žena," pravil jsem pevně. „V každém pro mne důležitém ohledu je ona moje žena."</p>

<p>„A co v ohledech důležitých pro ni? A pro dítě?" zeptala se tiše Starling.</p>

<p>Dlouze jsem se nadechl. „Až se vrátím zpátky, bude to ta první věc, kterou uvedeme na pravou míru. Mám slib, od sa­motného Verityho, že až se stane králem, mám si vzít, koho jen budu chtít." Jedna moje část byla zděšena tím, jak ote­vřeně s ní mluvím. A další se ptala, jak jí to může ublížit, když se to dozví? A zároveň jsem pocítil úlevu nad tím, že o tom dokážu hovořit.</p>

<p>„Takže ty jdeš najít Verityho?"</p>

<p>„Já jdu sloužit svému králi. Poskytnout jakoukoli pomoc Kettricken a Verityho malému dědici. A pak půjdu dál, až za hory, abych našel a znovu dosadil k moci svého krále. Aby mohl vypudit rudé lodě z pobřeží Šesti vévodství a my jsme znova okusili mír."</p>

<p>Na chvilku všechno ztichlo, až na ostrý vítr za zdmi sto­doly. Pak si Starling tiše odfrkla. „Vykonej jen půlku z toho, a já budu mít svou píseň o hrdinovi."</p>

<p>„Já si nepřeji být hrdinou. Chci jen udělat to, co musím, abych mohl svobodně žít svůj vlastní život."</p>

<p>„Ubohý Fitzi. Nikdo z nás není nikdy tak svobodný, aby to mohl udělat."</p>

<p>„Ty mi připadáš velmi svobodná."</p>

<p>„Já? Mně připadá, že se s každým dalším krokem ocitám hlouběji v bahně, a čím víc se zpěčuji, tím víc se bořím."</p>

<p>„Jak to?"</p>

<p>Zakuckala se smíchem. „Podívej se na mě. Spím tady ve slámě a zpívám za večeři, riskuji, že se nakonec najde způ­sob, jak překročit tuhle řeku a pokračovat v cestě do hor. A i když tím vším projdu, dosáhnu pak svého cíle? Ne. Po­řád se musím vláčet za tebou, dokud nevykonáš něco, co by stálo za píseň."</p>

<p>„To ale přece nemusíš," řekl jsem, poněkud vystrašen tou vyhlídkou. „Můžeš si jít svou cestou, prorazit jako pěvkyně. Zdá se, že ti to vynáší dost."</p>

<p>„Dost. Na potulnou pěvkyni opravdu dost. Slyšel jsi mě zpívat, Fitzi. Mám dobrý hlas a poměrně hbité prsty. Ale ne­jsem výjimečná, a právě toho je zapotřebí, aby si člověk vy­dobyl pozici hradního pěvce. To ovšem předpokládá, že za pět let či tak nějak tu ještě budou stát nějaké hrady. Nemám totiž v úmyslu zpívat pro posluchačstvo z rudých lodí."</p>

<p>Chvíli jsme oba mlčeli a přemýšleli.</p>

<p>„Vidíš," pokračovala po chvíli. „Nikoho už nemám. Ro­diče a bratr nežijí. Můj starý mistr nežije, ani lord Bronze, který mi byl nakloněn hlavně kvůli mistrovi. Všichni zahy­nuli, když vyhořel hrad. Nájezdníci mě pokládali za mrtvou, víš, jinak bych byla mrtvá doopravdy." Poprvé jsem v jejím hlase zaslechl náznaky starých hrůz. Na chvíli zmlkla a asi přemýšlela o všem, co mně raději neřekne. Překulil jsem se, abych na ni viděl. „Mám jen sebe, pouze na sebe se můžu spolehnout. Teď, a vždycky potom. Jedině sebe. A minstrel nemůže vandrovat a zpívat za peníze po krčmách doneko­nečna. Když chceš mít ve stáří pohodlí, musíš si vydobýt místo na nějakém hradě. A to mi zajistí jen opravdu velko­lepá píseň, Fitzi. A já mám jenom omezené množství času na to, abych na nějakou připadla." Její hlas se ztišil a dech zvroucněl, když řekla: „A tak půjdu s tebou. Protože se zdá, že ve tvých stopách se dějí velkolepé události."</p>

<p>„Velkolepé události?" ušklíbl jsem se.</p>

<p>Poposedla blíž ke mně. „Velkolepé události. Abdikace na trůn prince Chivalryho. Triumfální vítězství nad rudými lo­děmi na Antler Islandu. Kdyby nebylo tebe, kdo by zachrá­nil královnu Kettricken před vykovanými té noci, kdy byla napadena, těsně před Lovem královny Vixen? Vidíš, tohle je panečku píseň; jak lituji, že jsem ji nenapsala sama. Nemlu­vě o tom, jaký povyk jsi způsobil té noci před korunovací prince Regala. Jen se na to podívejme. Vstal jsi z mrtvých, usiloval jsi Regalovi o život přímo ve zdech zámku Tradeford a pak jsi vyvázl bez jediného škrábnutí. Bez pomoci jsi zabil půl tuctu králových stráží, zatímco jsi byl v řetězech... měla jsem takový pocit, že jsem toho dne měla jít s tebou. Ale řekla bych, že mám poměrně dobrou šanci stát se svěd­kem něčeho pozoruhodného, když se tě od nynějška budu držet za košili."</p>

<p>Nikdy jsem na tyto události nepomyslel jako na souhrn věcí, které jsem způsobil já. Chtěl jsem namítnout, že žád­nou z nich jsem nepřivodil, že jsem byl jen zachycen v sou­kolí mlýnských kamenů dějin. Jenomže místo toho jsem si jen povzdechl: „Já chci jen domů za Molly a naší dceruš­kou."</p>

<p>„Ona nejspíš touží po tom samém. Určitě to pro ni není lehké ptát se sebe samé, kdy se vrátíš domů, či zda vůbec."</p>

<p>„Ona se neptá. Ona věří, že jsem mrtev."</p>

<p>Po chvíli Starling váhavě řekla: „Fitzi. Ona tě pokládá za mrtvého. Jak můžeš věřit, že tam na tebe bude čekat, až se vrátíš, a že si mezitím nenajde někoho jiného?"</p>

<p>Přehrál jsem si v hlavě na tucet scén. Že bych mohl ze­mřít, než se vrátím domů, nebo že, až bych se vrátil, Molly by na mě pohlížela jako na lháře, navíc s puncem Moudros­ti, a že by ji odpuzovaly mé jizvy. Najisto jsem čekal, že na mě bude mít vztek za to, že jsem jí nedal vědět, že jsem na­živu. Já jí však vysvětlím, jak jsem mezitím uvěřil, že si na­šla jiného muže a je s ním šťastná. A ona pochopí a odpustí mi. Ostatně to ona mě opustila. Jaksi jsem si nikdy nepřed­stavoval, kterak se vracím domů a následně zjišťuji, že mě nahradila někým jiným. Bylo to ode mě hloupé. Jak jsem mohl nebrat v úvahu, že by se to stalo, a sice jen proto, že to byla ta nejhorší věc, kterou bych si dokázal představit? Řekl jsem, spíše k sobě než k Starling: „Myslím, že bych jí měl raději dát vědět. Poslat jí vzkaz, nějak. Já však přesně ne­vím, kde je. Ani komu takový vzkaz svěřit."</p>

<p>„Jak dlouho jsi už pryč?" chtěla vědět.</p>

<p>„Od Molly? Asi tak rok."</p>

<p>„Rok! Tihle muži," zamumlala si pro sebe Starling. „Vy­rážejí si do boje nebo na cesty a předpokládají, že jejich ži­voty na ně počkají, až se vrátí zpátky. Očekáváte od žen, které zůstaly doma, aby obhospodařovaly pole, vychováva­ly děti, spravovaly střechu a staraly se o krávu, že až vstou­píte znovu do dveří, najdete svoji židli stále u ohně a teplé jídlo na stole. Ano, a hřejivé, svolné tělo ve vaší posteli, jak na vás stále čeká." Její hlas začínal znít hněvivě: „Kolik dní jsi od ní byl pryč? Inu, právě tolik dní se ona musela vyrov­návat s životem bez tebe. Čas se jí nezastaví jenom proto, že ty jsi pryč. Jak si ji představuješ? Že kolébá tvé dítě u roztopeného krbu? A co třeba tohle? Dítě je uvnitř, pláče neza­opatřené v postýlce, zatímco ona je venku na dešti a snaží se naštípat dříví, protože oheň mezitím vyhasl, když odešla do mlýnice, aby přinesla trochu namleté mouky."</p>

<p>Zapudil jsem tu představu. Ne. Burrich by tohle nedopus­til. „Ve své mysli ji vídám za mnoha okolností. Nejen v ča­sech dobrých," bránil jsem se. „A není úplně sama. Stará se o ni jeden můj přítel."</p>

<p>„Ach tak, přítel," souhlasila líbezně Starling. „A je hezký, duchaplný a smělý natolik, aby uchvátil srdce jakékoliv že­ny?"</p>

<p>Odfrkl jsem si. „Ne. Je už starší. Je tvrdohlavý, a velice mrzoutský. Je však rovněž vyrovnaný, spolehlivý a pozorný. Vždycky se k ženám choval pěkně. Zdvořile a laskavě. Postará se dobře o obě, o ni i o dítě." Usmíval jsem se pro se­be, dobře si vědom pravdivosti svých slov, když jsem dodal: „Zabije každého muže, který se na ně byť jen výhružně po­dívá."</p>

<p>„Vyrovnaný, laskavý a pozorný? A pěkně se chová k že­nám?" Hlas Starling zesílil s předstíraným zájmem. „Víš, jak jsou takoví muži vzácní? Pověz mi, kdo to je, chci ho pro se­be. Pokud ho tvá Molly nechá jít."</p>

<p>Přiznávám, že jsem zakusil malou chvilku neklidu. Vzpo­mněl jsem si na den, kdy si mě Molly dobírala a říkala, že jsem nejlepší mužský, jaký kdy vyšel ze stájí po Burrichovi. Když jsem projevil skepsi, zda to má být kompliment, řekla mi, jak si ho dámy cení pro jeho mlčenlivost a povznesenost. Nepohlížela i ona někdy na Burriche s těmito myšlenkami? Ne. Byl jsem to já, s kým se toho dne milovala, přimykajíc se ke mně, ačkoli jsme se nemohli vzít. „Ne. Miluje mne. Je­dině mne."</p>

<p>Nechtěl jsem ta slova říkat nahlas. Ale tón mého hlasu se musel dotknout laskavější části povahy Starling. Přestala mě trýznit. „Och. No dobře. Přesto si myslím, že bys jí měl dát o sobě vědět. Aby měla naději, která by ji posilovala."</p>

<p>„To udělám!" slíbil jsem si. Hned, jak dorazím do Jhaampe. Ketrricken už bude znát způsob, jak bych mohl poslat zprávu domů Burrichovi. Mohl bych poslat jen krátký pí­semný vzkaz, nepříliš jasně stylizovaný pro případ, že by byl zadržen. Mohl bych ho požádat, aby jí sdělil, že jsem na­živu a že se k ní vrátím. Ale jak mu ten vzkaz doručit?</p>

<p>Ležel jsem ve tmě a tiše dumal. Nevěděl jsem, kde Molly žije. Mohla by to vědět Lacey. Nemohl jsem však poslat vzkaz přes Lacey, aniž by to zjistila Patience. Ne. Žádná z nich se to nesmí dozvědět. Musel by to být někdo, koho oba známe, někdo, komu mohu důvěřovat. Ne však Chade.</p>

<p>Mohl jsem mu sice důvěřovat, ale nikdo by nevěděl, jak ho najít, i kdyby ho pod tím jménem znali.</p>

<p>Kdesi ve stodole jeden z koní udeřil kopytem o zeď stáje. „Jsi nějak moc zticha," zašeptala Starling.</p>

<p>„Přemýšlím."</p>

<p>„Nechtěla jsem tě popudit."</p>

<p>„Však ne. Jen jsi mě přiměla k zamyšlení."</p>

<p>„Och." Odmlka. „Je mi taková zima."</p>

<p>„Mně taky. Ale venku je větší."</p>

<p>„To mě ani trošku nezahřeje. Obejmi mě."</p>

<p>Nebyla to žádost. Trochu se zavrtěla, a vtom mi spočinu­la na hrudi, hlavu pod mou bradou. Pěkně voněla. Jak to že­ny dělají, že pokaždé tak pěkně voní? Nemotorně jsem dal ruce okolo ní, vděčný za tu trochu tepla navíc, avšak přitom zneklidněný tou blízkostí. „Tak je to jistě lepší," vzdychla. Cítil jsem, jak se její tělo při styku s mým uvolnilo. Dodala: „Doufám, že brzy budeme mít příležitost vykoupat se."</p>

<p>„Já taky."</p>

<p>„Ne že bys tak hrozně smrděl."</p>

<p>„Díky," řekl jsem trochu jízlivě. „Nebude ti vadit, když teď půjdu spát?"</p>

<p>„Jen do toho." Položila mi ruku na bok a dodala: „Pokud je to všechno, nač teď dokážeš myslet."</p>

<p>Usilovně jsem se nadechl. Molly, řekl jsem si. Starling byla tak hřejivá a blízká, tak sladce voněla. Jako pěvkyně si nedělala těžkou hlavu z toho, co mi navrhla. Pro ni to nic ne­bylo. Co však byla Molly doopravdy pro mne? „Už jsem ti říkal. Jsem ženatý." Bylo těžké to vyslovit.</p>

<p>„Hm. A ona tě miluje a ty zřejmě miluješ ji. Ale my jsme ti, kdo jsou teď tady, a je nám zima. Pokud tě tolik miluje, vyčítala by ti snad tu trochu teplická a pohodlí za tak chlad­né noci?"</p>

<p>Bylo to těžké, ale přiměl jsem se na chvíli to zvážit, pak jsem se potmě sám pro sebe usmál. „Nejen že by mi to vy­čítala. Ona by mi přímo urazila hlavu."</p>

<p>„Ach." Starling na mé hrudi se zlehka zasmála. „Chápu." Jemně se ode mě odtáhla. Dychtil jsem natáhnout ruce a při­vinout ji zpátky k sobě. „Snad bychom raději měli už spát. Hezky se vyspi, Fitzi."</p>

<p>A tak jsem ji uposlechl, ale ne hned a nikoli bez jistých výčitek.</p>

<p>V noci se zvedl vítr, a když zrána odjistili dveře, uvítal nás pohled na novou vrstvu sněhu. Bál jsem se, že pokud bude o hodně hlubší, budeme mít vážné problémy s povo­zy. Nik však působil sebevědomým a bodrým dojmem, když nás nechal nasednout. Své paní popřál srdečné sbohem a vy­razili jsme na cestu. Z místa nás odváděl jinou cestou, než po jaké jsme přijeli. Tato byla drsnější a na několika místech byl navátý tak hluboký sníh, že na něm trupy vozů zanecha­ly uhlazenou stopu. Starling během dopoledne nějakou do­bu jela vedle nás, dokud k ní Nik neposlal muže s výzvou, zda by se nechtěla připojit k nim. Srdečně mu poděkovala za pozvání a hbitě vyrazila, aby se k nim přidala.</p>

<p>Brzy odpoledne jsme se dostali zpátky na silnici. Podle mne jsme získali jen málo tím, že jsme se cestě tak dlouho vyhýbali, ale Nik měl nepochybně svoje důvody. Snad jen prostě nechtěl, aby kolem jeho úkrytu vedla udusaná stezka. Toho večera jsme nalezli jen primitivní přístřeší, jakési po­lorozpadlé chatrče na břehu řeky. Doškové střechy v sobě měly rozestupy, takže na podlaze byly místy celé prsty sně­hu a velký hrbol navátého sněhu pode dveřmi. Koně nebylo kde jinde ukrýt než v závětří srubů. U řeky jsme je napojili a každý dostal příděl obilí, žádné seno tu však na ně neče­kalo.</p>

<p>Nighteyes šel se mnou nasbírat dříví na oheň, neboť, ač­koli u krbů bylo dřeva dost na zažehnutí ohně k vaření, ne­stačilo by to na celou noc. Jak jsme spolu šli k řece, aby­chom nasbírali palivové dříví, přemítal jsem o tom, kolik se toho mezi námi změnilo. Mluvili jsme méně než kdysi, já však cítil, že jsem si ho více vědom než kdykoli předtím. Snad jsme měli menší potřebu hovořit. Avšak za dobu, kte­rou jsme strávili každý odděleně, jsme se rovněž změnili. Když jsem se na něj podíval teď, jaksi jsem napřed uviděl vlka a pak svého druha.</p>

<p><emphasis>Myslím, žes mě konečně začal respektovat tak, jak si za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sloužím. </emphasis>Byla v tom trochu škodolibost, ale zároveň i prav­da. Najednou se zjevil mezi křovisky na břehu po mé levici, zlehka překlusal zavátou stezku a nějak se mu podařilo zmi­zet mezi sněhovými dunami a bezlistými, zakrslými keři.</p>

<p><emphasis>Už nejsi žádné vlče, to je pravda.</emphasis></p>

<p><emphasis>Žádný z nás už není mládětem. To jsme na této cestě zjis</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tili oba. Ty už o sobě v</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>bec nesmýšlíš jako o chlapci.</emphasis></p>

<p>Beze slova jsem se ploužil sněhem a přemýšlel o tom. Ne­věděl jsem přesně, kdy jsem si definitivně řekl, že už jsem dospělý muž a žádný chlapec, avšak Nighteyes měl pravdu. Velice zvláštní, že jsem na chvíli pocítil smutek nad ztrátou toho zmizelého chlapce s hladkou tváří a kurážnou lehko­vážností.</p>

<p><emphasis>Myslím, že jako chlapec jsem byl lepší než jako muž, </emphasis>při­znal jsem se kajícně vlkovi.</p>

<p><emphasis>Proč nepočkáš, až jím budeš o trochu děle, a pak teprve </emphasis><emphasis>nehodnotíš? </emphasis>navrhl.</p>

<p>Cesta, po níž jsme se ubírali, měla sotva šířku vozu a by­la viditelná jen jako pás, na němž ze sněhu nevyčnívaly žád­né keře. Přičinlivý vítr ze sněhu modeloval duny a závěje. Šel jsem proti němu a čelo a nos mi brzy pálily po jeho drsných polibcích. Zdejší terén se lišil jen málo od krajiny, kte­rou jsme putovali poslední čtyři dny, ale když jsem tudy krá­čel pouze ve společnosti vlka, a mlčky, byl to zážitek jako z jiného světa.</p>

<p>Stanul jsem na břehu a pohlédl na druhou stranu. Okra­je řeky byly místy zamrzlé a občasné shluky plaveného dře­va s sebou ve vodě tu a tam unášely kusy špinavého ledu a ulpělého sněhu. Proud zde byl silný, což bylo znát podle hbitě nadskakujícího dřeva. Zkoušel jsem si představit, jak je řeka zamrzlá celá, a nešlo mi to. Na protější straně za va­lící se masou vod byla horská úpatí hustě porostlá jehlič­nany, které přecházely v pláň s duby a vrbami, která se sva­žovala rovnou ke břehu. Myslím, že právě voda před léty zastavila šíření požárů. Přemýšlel jsem, zda i tahle strana ře­ky bývala tak hustě zalesněná jako ta protější.</p>

<p><emphasis>Koukej, </emphasis>zavyl toužebně Nighteyes. Cítil jsem jeho spalu­jící hlad, zatímco jsme očima hltali vysokého jelena, který se přišel k řece napít. Když nás vycítil, zvedl svou paroha­tou hlavu, ale klidně nás pozoroval s vědomím, že je v bez­pečí. Zjistil jsem, jak se mi při Nighteyesových myšlenkách na čerstvé maso sbíhají sliny v ústech. <emphasis>Na dr</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hé straně bu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>de lov mnohem lepší.</emphasis></p>

<p><emphasis>To doufám. </emphasis>Seskočil z náspu na sněhem zavátý štěrk a ka­mení na okraji řeky a cupital sněhem proti proudu. Já šel za ním již poněkud méně ztepile a za chůze jsem sbíral suché klacky. Šlo se tu mnohem hůře a vítr byl drsnější, neboť byl prosycený chladem od řeky. Zároveň to však byla zajíma­vější procházka, protože jaksi skýtala více možností. Sledo­val jsem Nighteyese, jak pobíhá přede mnou. Nyní se pohy­boval jinak. Pozbyl hodně ze své štěněčí zvědavosti. Srnčí lebku, která by si dříve vyžádala opatrné očichání, nyní jen hbitě obrátil, aby se ujistil, že to jsou vskutku jen holé kosti, načež pokračoval dál. Počínal si účelně, když prověřoval shluky vyplaveného dřeva, aby zjistil, zda se pod nimi neukrývá nějaká zvěř. Nevynechal ani podemletý říční násep, jak dychtivě slídil po kořisti. Vrhl se na nějakého hlodavce, který se odvážil ven z doupěte pod náspem, a zhltl ho jako nic. U vchodu do doupěte chvíli hrabal, pak vrazil čenich do vnitřku a důkladně ho pročmuchal. Spokojen s tím, že uvnitř již nejsou žádní obyvatelé, které by vyhrabal, zvedl se a klu­sal dál.</p>

<p>Jak jsem ho tak následoval, přistihl jsem se, že pozoruji řeku. Čím více jsem z ní viděl, tím více, a nikoli méně, mi naháněla strach. O její hloubce a síle jejího proudu svědčily mohutné kmeny s obnaženými kořeny, které se na vodě hou­paly a otáčely, jak je řeka unášela řečištěm. Uvažoval jsem, zda na horním toku řádila taková větrná bouře, že tyto obry vyrvala z půdy, či zda řeka pozvolna podemílala jejich zá­klady, až se stromy překotily do vody.</p>

<p>Nighteyes stále pobíhal přede mnou. Ještě dvakrát jsem ho uviděl, jak vyskočil a tlapami a zuby přibil k zemi něja­kého nešťastného hlodavce. Nevěděl jsem jistě, co jsou zač; nevypadali přesně jako krysy a jejich hladké kožichy napo­vídaly, že jsou ve vodě doma.</p>

<p><emphasis>Maso vskutku nepotřebuje mít název, </emphasis>poznamenal jízlivě Nighteyes a já byl nucen s ním souhlasit. Radostně vyhodil svou kořist do vzduchu a znovu ji v pádu chytil. Zběsile se na mrtvolku vrhl a chvíli ji sápal, načež ji znovu vyhodil, tancuje za ní na zadních. Jeho prostá radost byla pojednou nakažlivá. Pociťoval uspokojení z úspěšného lovu, z masa, kterým si naplní břicho, a z času, který měl na to, aby ho ne­rušené sežral. Tentokrát se zvířátko vzneslo nad moji hlavu a já vyskočil, abych schlíplé tělíčko chytil a vzápětí ho vy­mrštil ještě výš. Nighteyes hupsl do výše a všemi čtyřmi se odlepil od země. Elegantně kořist zachytil, potom se nahrbil a ukázal mi ji, vyzývaje mne, abych se pustil za ním. Upus­til jsem náruč dřeva a vyrazil za ním. Snadno mi unikal, pak udělal kličku zpátky proti mně, provokuje mne tím, jak se prohnal kolem, takřka na dosah mé ruky, když jsem se po něm vrhl.</p>

<p>„Hej!"</p>

<p>Oba jsme se zarazili uprostřed hry. Pomalu jsem vstal ze země. Byl to jeden z Nikových mužů, stál vysoko na náspu a civěl na nás. Měl s sebou luk. „Seber tu nějaké dříví a hned se vrať zpátky," přikázal mi. Rozhlédl jsem se kolem, nevi­děl jsem však důvod k ostrému tónu v jeho hlase. Nicméně jsem posbíral náruč rozházeného dříví a pak zamířil zpátky k chýším.</p>

<p>Našel jsem Kettle, jak ve světle ohně mžourá do nějaké­ho svitku, ignorujíc ty, kteří se u krbu pokoušeli vařit. „Co­pak to čtete?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Spisy od Cabala Bílého. Proroka a věštce za časů Kimoalanu."</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. Ta jména mi nic neříkala.</p>

<p>„Pod jeho vedením byla sepsána smlouva, která ukončila sto let války. A to umožnilo trojici národů, aby se stali jedním lidem. Dělili se o vědění. Mnoho druhů potravy, která kdysi rostla pouze v jižních údolích Kimoalanu, se začalo pěstovat všude. Například zázvor. A oves kimoa."</p>

<p>„To dokázal jeden člověk?"</p>

<p>„Jeden člověk. Či snad dva, když připočteš generála, je­hož přesvědčil, aby dobýval, ale vzdal se ničení. Tady o něm mluví: ,Katalyzátorem byl ve své době DarAles, jenž změ­nil srdce a životy mnohých. Nepřišel, aby se stal hrdinou, ale aby probudil hrdiny v ostatních. Přišel, ne aby naplnil pro­roctví, nýbrž aby otevřel dveře novým budoucnostem. A to je vždy úkolem katalyzátora.‘ A výše napsal, že je to v kaž­dém z nás, abychom byli katalyzátory ve své vlastní době. Co si o tom myslíš, Tome?"</p>

<p>„Raději budu pastýřem," odvětil jsem popravdě. <emphasis>Kataly</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zátor </emphasis>nebylo zrovna slovo, které bych miloval.</p>

<p>Tu noc jsem spal s Nighteyesem po boku. Kettle pochrupovala nedaleko, zatímco poutníci se k sobě choulili na dru­hém konci chýše. Starling se rozhodla, že bude spát ve dru­hé chatrči s Nikem a některými z jeho mužů. Po nějakou dobu ke mně vítr v póry věch přinášel zvuky harfy a jejího hlasu.</p>

<p>Zavřel jsem oči a zkoušel snít o Molly. Místo toho jsem spatřil hořící vesnici v Bucku, jak se od ní vzdalovaly ru­dé lodě. Připoutal jsem se k jednomu mládenci, který vyplul pod pláštěm tmy na moře, aby se svým dorisem prorazil ru­dé lodi bok. Vhodil hořící lampu na její palubu a za ní kýbl laciného rybího oleje, který používali chudí lidé do lamp. Plachta se vzňala právě v okamžiku, kdy se chlapec odpou­tával od hořící lodě. Za ním se nesly kletby a výkřiky hoří­cích mužů, jež sílily spolu s požárem. Té noci jsem sdílel je­ho přítomnost a zakoušel jeho trpký triumf. Nezůstalo mu zhola nic, žádná rodina, žádný domov, ale prolil zčásti krev, která prolila krev jeho. Až příliš dobře jsem rozuměl slzám, jež smáčely jeho usměvavou tvář.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>8 Přechod řeky</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Ostrované o lidu Šesti vévodství vždycky hovořili posměšně, </emphasis><emphasis>nazývali nás otroky země, farmáři, kteří se hodí jen na to, </emphasis><emphasis>aby se hrabali </emphasis>v <emphasis>hlíně. Edu, farmářské božstvo, jemuž vděčí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>me za hojnost úrody a množení stád, mají ostrované v opo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vržení jako boha usedlých lidí, kteří pozbyli veškerého du</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cha. Samotní ostrované se koří jen El</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vi, bohu moře. Není </emphasis><emphasis>to božstvo, jež by zahrnovali svými díky, ale bůh, jehož jmé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nem klejí. Jediné požehnání, které svým věrným sesílá, jsou bouře a těžkosti, které je mají posílit.</emphasis></p>

<p><emphasis>V tomto ohledu se ostrované </emphasis>v <emphasis>lidech Šesti vévodství hod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně zmýlili. Uvěřili tomu, že lidé, kteří pěstují úrodu a chovají ovce, zakrátko na duchu klesnou na úroveň ovcí. Vtrhli me</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zi nás a masakrovali a ničili, přičemž naše obavy o náš lid mylně pokládali za slabost. Avšak té zimy prostí lidé z Buc</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku a Bearnsu, Ripponu a Shoaksu, rybáři a pastevci, huso</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pasky a pasáčci vepřů, vstoupili do války, kterou naši zne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sváření šlec</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ticové a rozptýlené armády vedli tak mizerně, </emphasis><emphasis>a vzali ji do svých rukou. Neboť prosté lidi, kteří jsou solí ze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mě, lze utiskovat jenom tak dlouho, než sami povstanou na vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ní obranu, ať už proti cizincům nebo nespravedlivému </emphasis><emphasis>pánovi.</emphasis></p>

<p>Dalšího dne zrána už ostatní reptali kvůli zimě a nutnos­ti spěchu. Toužebně hovořili o horké kaši a krbových plac­kách. Horká voda sice byla k dispozici, ale jenom tolik, aby­chom si zahřáli žaludky. Naplnil jsem hrnek pro Kettle a pak jsem se vrátil, abych nabral horkou vodu i do svého šálku. Mhouřil jsem oči bolestí, když jsem se přehraboval ve svém ranci a hledal elfí kůru. Po tom snu z předešlé noci, navoze­ném Uměním, mi bylo mdlo a celý jsem se třásl. Už jenom při pomyšlení na jídlo se mi dělalo zle. Kettle usrkávala čaj a sledovala mě, jak nožem odkrajuji kousky kůry do svého hrnku. Bylo dost těžké přinutit se vyčkat, až se lektvar vylu­huje. Ústa mi zaplavila extrémní hořkost, ale takřka vzápětí jsem pocítil, jak bolest hlavy ustupuje. Vtom Kettle natáhla své stařecké klepeto a prudce mi vytrhla odřezek kůry z ru­ky. Koukla na něj, přičichla si a zvolala: „Elfí kůra!" Zděše­ně se na mě podívala. „To je hrozná bylina, aby ji užíval ta­kový mladík."</p>

<p>„Tiší mně bolest hlavy," řekl jsem jí. Nadechl jsem se, abych se obrnil, a potom jsem vypil zbytek šálku. Krupičnaté zbytky kůry mi ulpěly na jazyce. Silou vůle jsem je polkl, pak jsem hrnek vytřel a vrátil jej zpátky do rance. Natáhl jsem ruku a ona mi do ní, ač zdráhavě, vložila kousek kůry, který mi předtím vzala. Pohled, kterým mě přitom obdařila, byl velmi zvláštní.</p>

<p>„Nikdy jsem neviděla, aby to někdo takhle pil. Víš, na co se to používá v Chalcedu?"</p>

<p>„Povídali, že tím krmí otroky na galejích, aby je udrželi při síle."</p>

<p> „Při síle a v beznaději. Člověka na elfí kůře lze snáze od­radit. A snáze ovládat. Možná to otupí bolest hlavy, ale otu­puje to i mysl. Dávala bych si na to pozor, být tebou."</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Užívám to už celá léta," řekl jsem a strčil bylinu zpátky do rance.</p>

<p>„O to větší důvod přestat s tím hned," odvětila ostře. Po­dala mi svůj ranec, abych jí ho naložil zpátky na vůz.</p>

<p>Na přelomu dopoledne Nik nařídil, abychom s vozy za­stavili. Se dvěma muži se pak od nás oddělil, zatímco ostat­ní nás ujistili, že je všechno v pořádku. Nik prý jel napřed, aby připravil přejezd, než tam dorazíme my. Ani jsem se ne­musel dívat po Nighteyesovi. Odkradl se, aby sledoval Nika a jeho muže. Opřel jsem se na kozlíku a schoulil se, abych si udržel teplo.</p>

<p>„Hej, ty. Odvolej toho svého psa zpátky!" nařídil mi ná­hle jeden z Nikových mužů.</p>

<p>Vzpřímil jsem se na sedačce a začal se rozhlížet kolem, jako že ho hledám. „Nejspíš někde vycítil králíka. Zase se vrátí. Všude chodí se mnou, opravdu."</p>

<p>„Hned ho zavolej zpátky!" prohlásil výhružně ten muž.</p>

<p>A tak jsem vstal z kozlíku a zavolal Nighteyese. Nepřišel. Omluvně jsem pokrčil rameny směrem k mužům a znovu se posadil. Jeden z nich na mě stále zlostně hleděl, ale já ho ig­noroval.</p>

<p>Panoval jasný a studený den, foukal palčivě ostrý vítr. Kettle po celou dobu útrpně mlčela. Spánek na zemi mi v ra­meni probudil starou bolest a teď mi v něm ustavičně cuka­lo. Ani jsem si nechtěl představit, jak je jí. Snažil jsem se myslet pouze na to, že již brzy budeme za řekou a že pak už je to kousek do hor. V horách snad budu před Regalovou koterií v bezpečí.</p>

<p><emphasis>Nějací muži natahují u řeky lana. </emphasis>Zavřel jsem oči a sna­žil se zahlédnout, co vidí Nighteyes. Bylo to obtížné, proto­že sledoval očima muže samotné, zatímco já chtěl vidět, na čem pracují. Ale právě když jsem rozeznal, že s pomocí vo­dícího lana natahují přes řeku silnější lano, další dva muži na vzdáleném břehu se začali energicky prohrabovat v hroma­dě naplaveného dříví v zákrutu řeky. Brzy se objevila dosud ukrytá pramice a muži se nyní pustili do odsekávání ledu, který se na ní utvořil.</p>

<p>„Probuď se!" řekla mi podrážděně Kettle a šťouchla mě do žeber. Posadil jsem se rovně a uviděl, že druhý vůz je již v pohybu. Škubl jsem otěžemi klisny a vyjel za ostatními. Jeli jsme kousek po cestě podél řeky, načež jsme sjeli na otevřený úsek svažující se k řece. Stálo tam několik vyhoře­lých chýší, jež vzaly očividně za své při požárech před léty. Byla tam též primitivní rampa z klád a malty, nyní již znač­ně zvětralá. Na opačné straně řeky jsem rozeznával zbytky starého, napůl potopeného prámu. Zčásti ho pokrýval led, tr­čela z něj však i uschlá tráva. Bylo patrné, že naposled se plavil už před mnohými roky. Chýše na druhé straně byly ve stejně zuboženém stavu jako ty na naší straně, neboť jejich doškové střechy se mezitím úplně propadly. Za nimi se zve­daly mírné kopce porostlé jehličnany. A za nimi, tyčící se v dálce, bylo vidět štíty Horského království.</p>

<p>Skupina mužů mezitím zajistila lany z úkrytu vytaženou pramici a nyní se s ní přes řeku dostávala k nám. Příď smě­řovala po proudu. Pramice byla pevně přivázaná k tažnému lanu; rozběsněná řeka se ji i přesto snažila urvat a strhnout s sebou. Nebylo to moc velké plavidlo. Bylo napohled jasné, že vůz se spřežením se na něj vejde jen taktak. Po stranách pramice bylo sice zábradlí, ale jinak to prostě byla plochá, otevřená paluba. Na naší straně mezitím Nik a jeho muži da­li svým poníkům postroje, aby je zapřáhli do tažných lan, za­tímco na druhém břehu spřežení mezků velmi trpělivě cou­valo směrem k vodě. Když se pramice pomalu blížila k nám, příď se zvedala a klesala, jak s ní dravá řeka pohazovala. Proud po stranách lodi se mohutně pěnil a čeřil, zatímco příď se občas ponořila a voda se přelila přes palubu. Bylo vidět, že suchou nohou se na druhou stranu určitě nedostaneme.</p>

<p>Poutníci mezi sebou úzkostlivě mumlali, ale vtom je uml­čel břitký hlas jednoho muže: „A jakou máme jinou mož­nost?" Poté zavládlo mlčení. S hrůzou se dívali, jak se pra­mice blíží k nám.</p>

<p>Jako první se měl nalodit vůz a spřežení Nika. Možná to Nik dělal proto, aby dodal poutníkům kuráž. Sledoval jsem, jak pramici bezpečně vytáhli na starou rampu a zádí napřed ji ukotvili. Vycítil jsem nelibost koní ve spřežení, ale i to, že tento postup dobře znají. Na pramici je odvedl sám Nik, kte­rý jim držel hlavy v klidu, zatímco ostatní muži se prodírali podél vozu a uvazovali ho k oporkám. Potom Nik sestoupil a mávl rukou na znamení. Dva muži stáli každý u hlavy jed­noho koně, zatímco spřežení mezků na druhé straně napjalo lano. Pramice byla odstrčena a pohnula se do proudu řeky. Jelikož byla naložená, nořila se hlouběji do vody, ale záro­veň tolik neposkakovala jako předtím. Dvakrát se příď zvedla do výše a pak se ponořila, takže se přes palubu přelila vo­da. Na naší straně řeky vládlo ticho, zatímco jsme se dívali, jak pramice pluje na druhou stranu. Na druhém břehu byla vytažena a přídí napřed zajištěna, vůz byl odvázán a muži s ním sjeli dolů a pak vzhůru do svahu.</p>

<p>„Tak. Vidíte. Není se čeho obávat," řekl Nik s nenuceným úsměvem, ale já pochyboval, že svým slovům věří.</p>

<p>Dvojice mužů jela s pramicí zpátky přes řeku. Nezdálo se, že by z toho byli nějak unesení. Drželi se křečovitě zábra­dlí a uhýbali před sprškami vody z řeky. Přesto byli oba pro­sáklí na kost, když pramice dorazila k našemu břehu a oni vystoupili. Jeden z nich odvolal gestem Nika stranou a začal se s ním zlostně domlouvat, ten ho však poplácal po rameni a hlasitě se zasmál, jako by to vše byl jen vydařený vtip. Na­táhl ruku a oni mu podali malý váček. Nik ho uznale potěž­kal, načež si ho pověsil na opasek. „Já držím své slovo," při­pomněl jim a vykročil zpátky k naší skupině.</p>

<p>Jako další byli na řadě poutníci. Někteří z nich chtěli jet ve voze, avšak Nik trpělivě zdůraznil, že čím těžší je náklad, tím více se pramice ve vodě noří. Nechal je nastoupit na pra­mici a ještě se ujistil, že má každý své místo, aby se mohl dr­žet zábradlí. „Vy také," zavolal a pokynul Kettle a Starling.</p>

<p>„Já pojedu přes řeku i se svou károu," prohlásila Kettle, ale Nik jen potřásl hlavou.</p>

<p>„Vaší klisně se to nebude moc líbit. Kdyby se tam splaši­la, určitě byste na prámu být nechtěla. Důvěřujte mi. Vím, co dělám." Pohlédl na mě. „Tome? Nevadilo by ti, kdybys jel s tím koněm? Zdá se, že to s ní dobře umíš."</p>

<p>Kývl jsem a Nik řekl: „No tak vidíte, na klisnu vám do­hlédne Tom. Vy pojedete teď."</p>

<p>Kettle se zamračila, ale musela to pochopit. Pomohl jsem jí dolů, Starling ji uchopila za paži a odvedla k pramici. Nik nastoupil na palubu a krátce si promluvil s poutníky, připo­mínaje jim, aby se prostě drželi a nebáli se. Tři z jeho mužů nasedli na pramici s nimi. Jeden z nich trval na tom, že nej­menší z dětí poutníků bude držet on sám. „Vím, na co se mám připravit," řekl vystrašené matce. „Postarám se, aby se dostala na druhou stranu. Vy jenom dávejte pozor na sebe." Holčička spustila na celé kolo a její vřískavý nářek byl slyšet i přes hukot řeky, zatímco pramice byla tažena na vodu. Nik stál vedle mě a díval se, jak odplouvají.</p>

<p>„Dopadne to dobře," řekl si pro sebe jakož i ke mně. Ob­rátil se na mne s úsměvem. „Vidíš, Tome, ještě pár jízd a tu tvoji krásnou náušnici budu nosit já."</p>

<p>Mlčky jsem na to kývl. Dal jsem své slovo, souhlasil jsem s tím obchodem, ale nebyl jsem z toho moc šťastný.</p>

<p>Navzdory předchozím slovům jsem uslyšel, jak Nik vy­dechl úlevou, když pramice dosáhla druhého břehu. Promá­čení poutníci se z ní rozprchli, ještě když ji muži uvazova­li. Díval jsem se, jak Starling pomáhá Kettle dolů, načež je někteří z Nikových mužů chvatně odveleli nahoru na břeh a do skrytu stromů. Pak už pramice znovu zamířila k nám a na ní dva noví muži. Jako další měl jet prázdný vůz pout­níků spolu s dvojicí poníků. Koním poutníků se to pranic ne­líbilo. Bylo zapotřebí zavázat jim oči, a tří mužů, aby je od­táhli na pramici. Když už byli tam a uvázaní, koně se stále smýkali, jak jen mohli, odfrkovali a potřásali hlavami. Díval jsem se, jak přeplouvají. Na druhé straně nemusel spřeže­ní nikdo pobízet, aby s povozem rychle sjelo z prámu. Je­den muž vzal otěže a vůz s rachotem vyrazil do svahu, až mi zmizel z dohledu.</p>

<p>Dvojice mužů, kteří se s prámem vraceli tentokrát, měla dosud nejhorší plavbu. Byli už na půli cesty, když se v do­hledu objevil mohutný pahýl, který si to šinul rovnou na pra­mici. Trčící zahnuté kořeny vypadaly jako obludná ruka, jak kláda divoce poskakovala v dravém proudu. Nik houkl na naše poníky a všichni jsme vyskočili, abychom jim pomoh­li zatáhnout za lano, ale kláda i přesto pramici letmo zasáh­la. Muži na palubě zakřičeli, jelikož se při nárazu pustili zá­bradlí. Jeden z nich šel málem přes palubu, ale podařilo se mu zachytit za druhý sloupek, jehož se držel jako o život.</p>

<p>Když ti dva vystoupili na břeh, zlostně se mračili a nadáva­li, jako kdyby chovali podezření, že to nedopatření bylo zá­měrné. Nik nechal pramici zajistit a sám překontroloval vše­chny provazy, které ji držely na tažném laně. Při nárazu se uvolnilo jedno zábradlí. Zakroutil nad tím hlavou a upozor­nil na to své muže, když táhli poslední povoz na palubu.</p>

<p>Plavba nebyla o nic horší než kterákoliv z předchozích. Přihlížel jsem s určitým rozechvěním, neboť jsem věděl, že nyní je řada na mně. <emphasis>Dáš si koupel, Nighteyesi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jistě to bude stát za to, bude-li na druhé straně dobrý lov, </emphasis>odvětil, ale já vycítil, že je nervózní tak jako já.</p>

<p>Snažil jsem se uklidnit sám sebe i Kettleinu klisnu, zatím­co jsem se díval, jak přivazují pramici k rampě. Konejšivě jsem k ní mluvil, když jsem ji vedl po břehu dolů, a snažil se ze všech sil, abych ji ujistil, že bude v pořádku. Zdálo se, že to akceptuje, když klidně vystoupila na potlučenou dře­věnou palubu. Vedl jsem ji pomalu a vše jí za chůze vysvět­loval. Když jsem ji uvazoval ke kruhu v palubě, pokojně stá­la. Dva z Nikových mužů pevně přivázali káru. Nighteyes mezitím naskočil, pak se posadil, spustil břicho dolů a zaťal se pařáty do dřeva. Nelíbilo se mu, jak řeka lačně poškubávala s prámem. Abych pravdu řekl, ani mně ne. Odvážil se přijít až ke mně a skrčil se vedle mne, tlapy doširoka rozta­žené.</p>

<p>„Pojedete s Tomem a s povozem," řekl Nik promáčeným mužům, kteří již měli jednu cestu za sebou. „Já a mí chlap­ci převezeme naše poníky při poslední plavbě. Držte se od té klisny dále, kdyby si snad usmyslela vyhazovat."</p>

<p>Ostražitě nastoupili na palubu, pokukujíce po Nighteyesovi skoro stejně nedůvěřivě jako po klisně. Usadili se po­blíž zádi dvoukoláku a tam se chytili. Nighteyes a já jsme zůstali na přídi. Doufal jsem, že tady budeme mimo dosah koňských kopyt. V poslední chvíli Nik prohlásil: „Myslím, že tuhle cestu si dám s vámi." S úšklebkem sám odstrčil pra­mici a mávl na své muže. Spřežení mezků na druhé straně řeky zabralo a my jsme s trhnutím vjeli do řeky.</p>

<p>Pozorovat něco není totéž jako to dělat. Když mě zasáhla první sprška ledové vody z řeky, zalapal jsem po dechu. Po­jednou jsme byli jako hračka ve spárech nevyzpytatelného dítěte. Řeka pádila okolo nás, škubala s prámem a hučela zoufalstvím, že nás nemůže strhnout s sebou. Masy zbě­silých vod mě málem ohlušily. Vtom sebou pramice trhla a já zjistil, že se křečovitě držím zábradlí, zatímco vodní pří­val se přelévá přes palubu a přitom mi chňapá po kotnících. Když u přídě vytryskl vodní gejzír podruhé a všechny nás zmáčel, kobyla zařehtala. Pustil jsem se zábradlí s úmyslem chytit ji za ohlávku. Dva muži zřejmě pojali tentýž nápad. Opatrně se přemísťovali kupředu, držíce se přitom povozu. Mávl jsem na ně, ať jdou pryč, a otočil se ke klisně.</p>

<p>Nikdy už se nedozvím, co měl ten muž v úmyslu. Snad udeřit mě jílcem svého nože. Koutkem oka jsem zachytil ten pohyb a otočil se tváří k němu, zrovna když se prám opět za­potácel. Minul mě a klopýtl kupředu směrem ke klisně. Kůň, již tak dost vystrašený, zpanikařil a začal kolem sebe zběsi­le kopat. Trhl divoce hlavou ke mně, takže jsem klopýtl do­zadu. Už jsem skoro nabyl rovnováhu, když tu se na mě muž vrhl podruhé. U zádi povozu se Nik bil s druhým mužem. Zlostně zakřičel něco o své cti a daném slově. Uhnul jsem před úderem protivníka právě v okamžiku, kdy se přes příď přelil vodní příval. Jeho síla mě spláchla směrem ke středu pramice. Zachytil jsem se kola povozu a přitiskl se k němu, lapaje po dechu. Sevřel jsem svůj meč, napůl tasený, když tu mě kdosi popadl zezadu. I předešlý útočník šel po mně, zu­by vy ceněné a čepel nože tentokrát napřed. Vtom se kolem mě divoce mihlo chlupaté tělo. Nighteyes ho udeřil zpříma do hrudi a mrštil ho zády proti zábradlí.</p>

<p>Uslyšel jsem zapraštění uvolněného sloupku. Pomalu, po­maloučku se vlk, muž a zábradlí převraceli do vody. Vrhl jsem se k nim a vlekl útočníka s sebou. Když přepadli do vo­dy, podařilo se mi zachytit se roztříštěných zbytků sloupku a Nighteyesova ocasu. Kvůli tomu jsem obětoval svůj meč. Držel jsem ho jen za špičku ocasu, ale nepouštěl jsem. Hla­va se mu vynořila a předními tlapami zuřivě hrabal po okra­ji pramice. Pomalu se začal dostávat nahoru.</p>

<p>Potom jsem utržil kopanec botou do ramene. Tupá bolest v místě explodovala. Další kopnutí mne zasáhlo z boku do hlavy. Díval j sem se, jak mi povoluj í prsty, viděl j sem Nighteyese, jak se ode mě vzdaluje, lapený dravou řekou a unáše­ný v obrátkách pryč.</p>

<p>„Bratře!" vykřikl jsem nahlas. Hukot řeky pohltil má slo­va a další cákanec vody přes palubu mě zmáčel a naplnil mi ústa i nos. Když se voda přelila, snažil jsem se dostat na ru­ce a na kolena. Muž, jenž mě nakopl, klečel vedle mne. Ucí­til jsem jeho nůž, jak mi ho tiskne na krk.</p>

<p>„Jen zůstaň, kde jsi, a drž se," nabádal mě zlověstně. Oto­čil se a houkl dozadu na Nika: „Udělám to po svém!"</p>

<p>Neodpovídal jsem. Zuřivě jsem pátral kolem a ze všech sil se snažil najít vlka. Prám pode mnou se ponořil pod vo­du, řeka se přelila s hukotem přes palubu a já byl znovu pro­máčen ledovou sprchou a vlnami. Chlad. Mokro. Voda v ús­tech a v nose, kuckání. Nebyl jsem s to říci, kde končím já a kde začíná Nighteyes. Pokud ještě vůbec žil.</p>

<p>Tu se pramice otřela o rampu.</p>

<p>Počínali si dost nemotorně, když mě na druhé straně sta­věli na nohy. Muž oddělal svůj nůž dříve, než mě druhý sta­čil chytit pořádně za vlasy. Vyšvihl jsem se vzhůru, bil se hlava nehlava, nic se nestaraje o to, co by mi ještě mohli udělat. Sálal jsem nenávistí a zběsilostí a zpanikaření koně se řídili mým příkladem. Jeden muž šel k zemi v těsné blíz­kosti klisny, takže jedno z kopyt se mu zabořilo do žeber. Zbývali dva, či tak jsem se alespoň domníval. Jednoho jsem ramenem shodil do řeky. Podařilo se mu zachytit se prámu a tam se držel, zatímco já škrtil jeho druha. Nik cosi zakři­čel, něco jako varování. Svíral jsem mu hrdlo a bušil mu hla­vou o palubu, když vtom se na mne sesypali další. Tito už se netajili svými zlatohnědými stejnokroji. Snažil jsem se je přimět k tomu, aby mě zabili, ale oni to neudělali. Uslyšel jsem další výkřiky ze vzdáleného úbočí a měl jsem za to, že jsem poznal hlas Starling vystupňovaný hněvem.</p>

<p>Po nějaké době jsem ležel spoutaný na zasněženém břehu. Nade mnou držel hlídku nějaký muž s taseným mečem. Ne­věděl jsem, jestli jím ohrožuje mne, nebo jestli má za úkol zabránit ostatním, aby mě zabili. Stáli v kruhu kolem a lač­ně na mě civěli, jako smečka vlků, kteří právě skolili jelena. Bylo mi to jedno. Pátral jsem kolem, nic se nestaraje o to, co by mi mohli udělat. Dokázal jsem vycítit, že on tam někde bojuje o život. Mé vědomí jeho přítomnosti sláblo a sláblo, jak vynakládal veškeré své síly na to, aby přežil.</p>

<p>Vtom na zemi vedle mě přistál Nik. Jedno oko mu začí­nalo otékat, a když se na mě zašklebil, měl zkrvavené zu­by. „Vidíš, Tome, tak jsme tady, na druhé straně řeky. Řekl jsem, že tě sem dopravím, a tak jsme tady. Teď si vezmu tu náušnici, jak jsme se dohodli."</p>

<p>Můj hlídač ho nakopl do žeber. „Sklapni," zavrčel.</p>

<p>„Tak jsme se nedohodli," vzpouzel se Nik, když popadl dech.</p>

<p>Podíval se na ně na všechny a snažil se vytipovat někoho, s kým by se dalo mluvit. „Měl jsem dohodu s vaším kapitánem. Řekl jsem mu, že mu přivedu tady toho muže, a on mi na oplátku nabídl zlato a bezpečný průchod. Pro mě a pro ostatní."</p>

<p>Seržant se trpce zasmál. „No, nebyla by to první dohoda, kterou kapitán Mark sjednal s pašerákem. Zvláštní. Žádný z nich z nás nikdy neměl užitek, co, hoši? A kapitán Mark, ten je teď kus cesty po proudu za námi, takže je těžké říci, co ti slíbil. Mark se vždycky rád předváděl, jen co je prav­da. Jenže teď je pryč. Já ale znám své rozkazy, a to zatknout všechny pašeráky a odvést je zpátky do Moonseye. Já jsem dobrý voják, jen co je pravda."</p>

<p>Seržant se shýbl a ulehčil Nikovi od měšce zlata a taky od jeho vlastního měšce. Nik se bránil a přitom přišel o trochu krve. Nestálo mi za to dívat se o kolik. Prodal mě Regalovým strážím. Ale jak se dozvěděl, kdo jsem? Postelové řeči se Starling, pomyslel jsem si trpce. Důvěřoval jsem, a měl jsem z toho jen to, co vždycky. Ani jsem se neotočil, abych viděl, jak ho vlečou pryč.</p>

<p>Měl jsem pouze jediného přítele, a má pošetilost ho při­šla draho. Hleděl jsem na nebesa a šmátral mimo své tělo, rozprostřel jsem smysly do maximální šíře a pátral a pátral. Našel jsem ho. Tam někde právě škrábal a hrabal pařáty po příkrém zledovatělém břehu. Hustý kožich měl ztěžklý vo­dou, tak ztěžklý, že sotva mohl uzvednout hlavu. Vtom po­zbyl půdu pod nohama, řeka ho znovu uchvátila a on se v ní zase motal kolem dokola, unášen stále dál. Strhla ho pod vo­du a tam ho držela, potom ho najednou vyvrhla na hladinu. Vzduch, kterého se nadechl, byl prosycen šplíchající vodou. Už mu nezbývaly síly.</p>

<p><emphasis>Zkus to! </emphasis>přikázal jsem mu. <emphasis>Zkoušej to!</emphasis></p>

<p>A vrtkavý proud ho znovu mrštil proti břehu, ale tentokrát to byla změť visících kořenů. Pařáty se mezi nimi zachytil a povytáhl se výš, hrabaje nohama jako divý, zatímco vy­kašlával vodu a lapal po vzduchu. Jeho plíce pracovaly jako měchy.</p>

<p><emphasis>Vylez ven! Otřep se!</emphasis></p>

<p>Vůbec mi neodpověděl, ale já vycítil, že se vysoukal ven. Kousek po kousku se dostával na křovinatý břeh. Plazil se jako štěně, po břiše. Crčela z něho voda, a když se přikrčil k zemi, utvořila se pod ním kaluž. Byla mu strašná zima. Na uších a na čenichu se mu již tvořila jinovatka. Vstal a poku­sil se otřepat. Přepadl na bok. Znovu se vyškrábal na nohy a odklopýtal dalších několik kroků směrem od řeky. Znovu se otřepal a voda cákala do všech stran. Přitom se odlehčil a kožich se mu opět naježil. Stál, hlavu svěšenou, a vydávil ze sebe příval říční vody. <emphasis>Najdi si úkryt. Stoč se do klubka </emphasis><emphasis>a zahřej se, </emphasis>nabádal jsem ho. Moc mu to nemyslelo. Jiskřič­ka života, která byla Nighteyesem, skoro vyhasla. Několi­krát si divoce odfrkl, potom se rozhlédl okolo sebe. <emphasis>Támhle, </emphasis>pobízel jsem ho. <emphasis>Pod tím stromem. </emphasis>Sníh ohýbal větve jeh­ličnanu skoro až k zemi. Pod stromem byla nevelká dutina, hustě vystlaná jehličím. Kdyby se tam vplížil a stočil se do klubka, mohl by se znovu zahřát. <emphasis>Jen běž, </emphasis>ponoukal jsem ho. <emphasis>D</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kážeš to. Jen běž.</emphasis></p>

<p>„Myslím, žes ho nakopl moc tvrdě. Jenom teď civí do ne­be."</p>

<p>„Viděl jsi, co ta ženská udělala Skefovi? Krvácí jako pra­se. Pěkně jí za to jednu vyťal."</p>

<p>„Kam se poděla ta stařena? Našel ji někdo?"</p>

<p>„V tom sněhu se nedostane daleko, takže s tím si nedělej starosti. Prober ho a postav ho na nohy."</p>

<p>„Ani nemžourá očima. Sotva dýchá."</p>

<p>„To je mi jedno. Jen ho odveď k tomu čaroději přes Umě­ní. Pak už to nebude náš problém."</p>

<p>Vnímal jsem, že mě stráže vytahují na nohy. Vnímal jsem, že mě vedou nahoru do kopce. Tomuto tělu jsem nevěnoval žádnou pozornost. Místo toho jsem se znovu otřepal a pak se vplížil pod strom. Místa tam bylo akorát na to, abych se sto­čil do klubíčka. Položil jsem si ocas na čenich. Několikrát jsem trhl ušima, abych z nich otřepal poslední zbytky vody. <emphasis>Teď běž spát. Všechno je v pořádku. Běž spát. </emphasis>Zavřel jsem mu oči. Stále se chvěl, ale já cítil, jak ho znovu pomaloučku prostupuje teplo. Jemně jsem se odtáhl.</p>

<p>Zvedl jsem hlavu a vyhlédl ze svých očí. Kráčel jsem po nějaké stezce, po stranách doprovázen vysokými farrowskými zbrojnoši. Nemusel jsem se ani ohlížet, abych věděl, že ostatní jdou za námi. Před námi jsem viděl Nikovy povozy, které stály seřazeny pod příkrovem stromů. Viděl jsem jeho muže, jak sedí na zemi s rukama spoutanýma za zády. Pout­níci, z nichž stále kapala voda, se choulili u ohně. I u jejich skupiny stálo několik strážných. Starling či Kettle jsem ni­kde neviděl. Jedna žena k sobě tiskla dítě a hlasitě mu pla­kala na rameni. Zdálo se, že hoch se nehýbe. Jeden muž se střetl s mýma očima, pak se otočil stranou a plivl na zem. „Je to vina Bastarda, kejklíře s Moudrostí, že jsme takhle do­padli," slyšel jsem ho říkat nahlas. „Eda se na něj hněvá. Po­skvrnil naši pouť!"</p>

<p>Přivedli mne k přepychovému stanu vztyčenému v závět­ří skupinky velkých stromů. Prostrčili mě skrze chlopně ve vchodu a srazili mě na kolena na hustou předložku z ovčí kůže, prostřenou na vyvýšené dřevěné podlaze. Jeden stráž­ník mě pevně držel za vlasy, zatímco seržant prohlásil: „Ta­dy je, sire. Ten vlk dostal kapitána Marka, ale my jsme do­stali jeho."</p>

<p>Tlustá pánev plná žhavých uhlíků vydávala příjemné teplo. Vnitřek stanu byl tím nejteplejším místem, jaké jsem za poslední dny poznal. Náhlé horko mě málem omráčilo. Burl však můj názor nesdílel. Seděl na dřevěné sedačce naproti pánvi a nohy měl natažené směrem k ní. Měl na sobě řízu a kapuci a byl přikrytý kožešinami, jako by ho už nic další­ho nedělilo od chladu noci. Vždycky to byl urostlý muž; teď byl i ztěžklý. Tmavé vlasy měl natočené po Regalově vzoru. V jeho temných očích se zračila nespokojenost.</p>

<p>„Jak to, že nejsi mrtvý?" otázal se mne.</p>

<p>Na takovou otázku nebyla žádná rozumná odpověď. Je­nom jsem na něj hleděl s prázdným výrazem, zdi okolo mys­li pevně semknuté. Obličej \nu pojednou zrudl a tváře jako by se nadmuly hněvem. Když mluvil, hlas měl přiškrcený. Zlostně pohlédl na seržanta.</p>

<p>„Podej řádné hlášení." A pak, ještě než muž spustil, se ze­ptal: „Toho vlka jste nechali uniknout?"</p>

<p>„Nikoliv uniknout, to ne, sire. Zaútočil na kapitána. On a kapitán Mark skončili společně v řece, sire, a proud je od­nesl. V tak ledové a dravé vodě neměl nikdo z nich šanci přežít. Ale poslal jsem několik mužů po řece dolů, aby se na březích poohlédli po kapitánově těle."</p>

<p>„Budu chtít i tělo toho vlka, jestli je voda vyvrhne. Posta­rej se, ať to tví muži vědí."</p>

<p>„Ano, sire."</p>

<p>„Zajistili jste rovněž toho pašeráka Nika? Nebo vám taky unikl?" Burlův sarkasmus byl citelný.</p>

<p>„Ne, sire. Toho pašeráka a jeho muže máme. Máme i ty pocestné, ačkoli kladli větší odpor, než jsme čekali. Někte­ří utekli do lesů, ale přivedli jsme je zpátky. Tvrdí, že jsou poutníci hledající Edovu svatyni v horách."</p>

<p>„To mě vůbec nezajímá. K. čemu znát důvod porušení krá­lova zákona, když už ho člověk porušil? Získali jste nazpět zlato, které kapitán vyplatil tomu pašerákovi?"</p>

<p>Seržant se zatvářil překvapeně. „Ne, sire. Zlato vyplacené pašerákovi? Po tom nebylo ani stopy. Říkám si, jestli náho­dou neskončilo v řece s kapitánem Markem. Možná ho tomu muži vůbec nedal..."</p>

<p>„Já nejsem žádný blázen. Vím mnohem více, co se děje, než ty si myslíš. Najdi ho. Všechno. A přines ho zpátky sem. Zatkli jste všechny pašeráky?"</p>

<p>Seržant se nadechl a rozhodl se vyjít s pravdou ven: „Ně­kolik jich bylo na vzdáleném úbočí se spřežením poníků, když jsme zajistili Nika. Odjeli dříve, než..."</p>

<p>„Zapomeňte na ně. Kde je ta Bastardova komplicka?"</p>

<p>Seržant se zatvářil rozpačitě. Věřím, že to slovo neznal.</p>

<p>„Dopadli jste tu zpěvačku? Tu Starling?" otázal se znovu Burl.</p>

<p>Seržant teď byl jako na jehlách. „Trochu se vymkla kon­trole, sire. Když naši muži zpracovávali Bastarda na té ram­pě. Vyťala muži, který ji držel, a zlomila mu nos. Trochu tr­valo, než jsme... ji dostali pod kontrolu."</p>

<p>„Je naživu?" Burlův tón jasně prozrazoval, co si o jeho kompetentnosti myslí.</p>

<p>Seržant zrudl. „Ano, sire. Ale..."</p>

<p>Burl ho umlčel pohledem. „Kdyby byl tvůj kapitán ještě naživu, přál by si teď, aby bylo po něm. Nemáš ponětí, jak podávat hlášení ani jak získat kontrolu nad situací. Měl ke mně být okamžitě vyslán muž, aby mi referoval o těch udá­lostech, jak se seběhly. Zpěvačce se vůbec nemělo dovolit, aby viděla, co se děje, ale měla být okamžitě zajištěna. A je­nom idiot by se pokoušel přemoci muže na pramici upro­střed silného proudu, zatímco měl pouze vyčkat, až pramice zakotví. Tam by měl na povel dobrý tucet mužů. A co se tý­če úplatku pro toho pašeráka, bude vrácen mně, jinak bude­te všichni bez žoldu, dokud se to neuhradí. Já nejsem žádný blázen." Rozhlédl se nasupeně po všech přítomných ve sta­nu. „Tohle jste zpackali. To vám neprominu." Pevně semkl rty. Když znovu promluvil, prskal jako kočka: „Vy všichni. Jděte."</p>

<p>„Ano, sire. Sire? A co vězeň?"</p>

<p>„Nechejte ho tady. A venku ať zůstanou dva muži s tase­nými meči. Chci si s ním však promluvit o samotě." Seržant se uklonil a pospíšil si ze stanu. Jeho muži ho urychleně ná­sledovali.</p>

<p>Vzhlédl jsem k Burlovi a střetl se s jeho očima. Ruce jsem měl pevně svázané za zády, avšak nikdo už mě nedržel na kolenou. Postavil jsem se na nohy a ze stoje jsem shlížel na Burla. Nepohnutě se střetl s mým pohledem. Když promlu­vil, měl klidný hlas. Jeho slova tak zněla o to výhrůžněji: „Opakuji ti, co jsem už řekl seržantovi. Já nejsem žádný blá­zen. Nepochybuji, že už máš nějaký únikový plán. Pravdě­podobně zahrnuje i mé usmrcení. Také já mám plán, a ten zahrnuje mé přežití. Rovnou ti ho povím. Je to prostý plán, Bastarde. Vždycky jsem dával přednost jednoduchosti. Je to takhle. Pokud mi způsobíš jakékoli potíže, nechám tě zabít. Jak už sis nepochybně vyvodil, král Regal si tě přeje živého. Pokud možno. Nemysli si, že mi to zabrání usmrtit tě, pokud mi budeš na obtíž. A pokud pomýšlíš na své Umění, musím tě varovat, že má mysl je dobře střežena. Budu-li mít jenom podezření, že se o to pokoušíš, prověříme tvé Umění tváří v tvář tasenému meči mé stráže. A co se týče tvé Moudros­ti, nuže, pak se zdá, že mé problémy zde jsou rovněž vyře­šeny. Ale i kdyby se tu zhmotnil tvůj vlk, proti meči ani on neobstojí."</p>

<p>Neříkal jsem nic.</p>

<p>„Rozumíš mi?"</p>

<p>Jednou jsem kývl.</p>

<p>„Tak to bychom měli. A teď. Pokud mi nezpůsobíš žád­né problémy, dostane se ti slušného zacházení. Stejně jako ostatním. Budeš-li neukázněný, také oni s tebou budou sdí­let tvé strádání. Rozumíš i tomuhle?" Střetl se s mým po­hledem, dožaduje se odpovědi.</p>

<p>Nasadil jsem obdobně klidný tón: „To si opravdu myslíš, že bych se staral o to, zda proliješ Nikovu krev, zrovna když mě zaprodal tobě?"</p>

<p>Usmál se. Přitom jsem ztuhl, protože ten úsměv kdysi pat­řil srdečnému tesařskému učni. Jeho kůži teď nosil úplně ji­ný Burl. „Jsi lstivý, Bastarde, a byl jsi takový už od doby, co jsem tě poznal. Jenže máš tutéž slabost jako tvůj otec a ten pretendent; věříš, že i jediný život těchto rolníků má stejnou cenu jako tvůj. Přivoď mi jakékoli potíže, a oni všichni za­platí, do poslední kapky krve. Rozumíš mi? I Nik."</p>

<p>Měl pravdu. Neměl jsem chuť si představovat, jak pout­níci platí za mou troufalost. Tiše jsem se zeptal: „A když bu­du spolupracovat? Co se s nimi stane pak?"</p>

<p>Potřásl hlavou nad mou pošetilou starostlivostí. „Tři roky otroctví. Kdybych byl méně laskavý člověk, připravil bych každého z nich o ruku, protože se přímo zprotivili královým příkazům, když se pokusili překročit hranici, a zaslouží si potrestám jako zrádci. Pro pašeráky deset let."</p>

<p>Věděl jsem, že jen nemnozí z pašeráků přežijí. „A zpě­vačka?"</p>

<p>Nevím, proč mi na otázku odpověděl, ale udělal to: „Zpě­vačka bude muset zemřít. To víš jistě sám. Věděla, kdo jsi, poněvadž Will ji v Blue Lake vyslýchal. Rozhodla se po­moci tobě, když místo toho mohla pomoci králi. Je to zrádkyně."</p>

<p>Jeho slova ve mně zažehla jiskru hněvu. „Tím, že pomá­há mně, pomáhá skutečnému králi. A až se Verity vrátí, pocítíš jeho hněv. Nebude nikoho, kdo by tě chránil, ani zby­tek té vaší proradné koterie."</p>

<p>Burl na mne chvíli jen hleděl. Nabyl jsem nad sebou opět kontrolu. Byl jsem jako dítě, jež vyhrožuje jinému hněvem svého staršího bratra. Má slova byla neúčinná, ba ještě hor­ší než neúčinná.</p>

<p>„Stráže!" Burl nezakřičel. Pouze stěží pozvedl hlas, ale ti dva byli okamžitě uvnitř stanu, meče tasené a namířené na mou tvář. Burl se choval, jako by si zbraní nevšímal. „Při­veďte sem tu zpěvačku. A hleďte, aby se tentokrát nevymkla ,kontrole'." Když zaváhali, zakroutil hlavou a vzdychl. „Tak dělejte, pospěšte si, vy dva. Pošlete ke mně i svého ser­žanta." Jakmile odešli, střetl se s mýma očima a zatvářil se nespokojeně. „Tady vidíš, s čím já musím pracovat. Moonseye bylo odjakživa odpadovou skládkou vojska Šesti vévodství. Mám tady zbabělce, blázny, kverulanty, pleticháře. A pak musím čelit nespokojenosti svého krále, když každý úkol, který dostanou, zpackají."</p>

<p>Snad myslím čekal, že ho polituji. „Takže Regal tě sem poslal, aby ses k nim připojil," poznamenal jsem místo toho.</p>

<p>Burl se na mě podivně usmál. „Zrovna tak jako sem král Shrewd vyslal tvého otce a Verityho přede mnou."</p>

<p>To byla pravda. Sklopil jsem zrak na hustou ovčí kůži po­krývající podlahu. Kapala na ni ze mě voda. Teplo z pánve mne pomalu prostupovalo a já se přitom chvěl, jako by se mé tělo loučilo s chladem, který mezitím nakumulovalo. Na okamžik jsem zašmátral mimo sebe. Můj vlk nyní spal, bylo mu tepleji nežli mně. Burl se natáhl ke stolku u své sedačky a uchopil konvici. Nalil si hrnek kouřícího hovězího vývaru a usrkl z něj. Cítil jsem tu vůni. Pak vzdychl a opřel se.</p>

<p>„Ušli jsme každý dlouhý kus cesty od doby, co jsme za­čínali, že ano?" Mluvil teď skoro lítostivě.</p>

<p><emphasis> </emphasis>Krátce jsem kývl. Burl byl opatrný muž a já nepochybo­val, že svým výhružkám dostojí. Již jsem viděl, jakou formu má jeho Uměni, a viděl jsem rovněž, jak ho Galen zohýbal a zkroutil do podoby nástroje pro potřeby Regala. Byl loa­jální vůči arogantnímu princi. To mu Regal vštípil - už to nedokázal oddělit od svého Umění. Měl mocenské ambice a miloval pohodlný život, který mu Umění zajistilo. Jeho ru­ce se již nedmuly svaly z fyzické práce. Namísto toho mu halenu napínalo břicho a v obličeji mu ztěžka visely laloky tváří. Vypadal o deset let starší než já. Ale střežil by své po­stavení vůči čemukoli, co by je ohrožovalo. A střežil by ho urputně.</p>

<p>Nejprve vešel do stanu seržant, ale jeho muži se Starling přišli krátce poté. Kráčela mezi nimi a vešla do stanu s dů­stojností, navzdory potlučené tváři a oteklému rtu. Působila ledovým klidem, jak tam stála napřímená před Burlem, a ne­obtěžovala se ho ani pozdravit. Snad jen já jsem vycítil tu zuřivost, která v ní kypěla. Či strach, který nedávala ani ná­znakem najevo.</p>

<p>Když stanula hned vedle mne, Burl zvedl zrak a oba si nás přeměřil. Jedním prstem ukázal na ni. „Zpěvačko. Jsi si vě­doma toho, že tenhle muž je FitzChivalry, Bastard nadaný Moudrostí."</p>

<p>Starling neodpověděla. Nebyla to otázka.</p>

<p>„V Blue Lake ti Will, člen Galenovy koterie, sluha krále Regala, nabízel zlato, řádné poctivé peníze, pokud bys nám mohla pomoci vypátrat tohoto muže. Zapřela jsi všechno, co jsi věděla o tom, kde je." Odmlčel se, jako by jí dával šanci promluvit. Neříkala nic. „A přesto jsme tě přistihli, jak opět cestuješ v jeho společnosti." Zhluboka se nadechl. „A on mi tu teď říká, že ty, když sloužíš jemu, sloužíš pretendentu Veritymu. A vyhrožuje mi Verityho hněvem. Pověz mi. Než na to odpovím já, souhlasíš s tím? Anebo se on nesprávně vy­jádřil tvým jménem?"</p>

<p>Oba jsme věděli, zejí nabízí šanci. Doufal jsem, že bude mít dost rozumu a chopí sejí. Viděl jsem, jak Starling polk­la. Nepohlédla na mě. Když promluvila, hlas měla hlubo­ký a pod kontrolou: „Nepotřebuji nikoho, aby za mě mluvil, milorde. Ani nejsem ničí služka. Nesloužím FitzChivalrymu." Odmlčela se a já pocítil úlevu. Jenže pak se nadechla a pokračovala: „Ale pokud Verity Farseer žije, pak je právo­platným králem Šesti vévodství. A já nepochybuji, že všich­ni, kdo tvrdí něco jiného, pocítí jeho hněv. Pokud se vrátí."</p>

<p>Burl dlouze vydechl nosem. Lítostivě potřásl hlavou. Po­kynul jednomu z čekajících mužů: „Ty. Zlom jí jeden prst. Je mi jedno který."</p>

<p>„Ale já jsem pěvkyně!" namítla v hrůze Starling. Nevě­řícně na něj zírala. My všichni také. Nebylo by překvapivé, kdyby byl pěvec popraven za velezradu. Usmrtit pěvce byla jedna věc. A ublížit mu, to bylo něco úplně jiného.</p>

<p>„Copak jsi mne neslyšel?" zeptal se Burl strážníka, když zaváhal.</p>

<p>„Sire, ona je pěvkyně." Muž vypadal otřeseně. „A ublížit pěvci přináší smůlu."</p>

<p>Burl se od něj odvrátil k seržantovi: „Dohlédneš na to, že dostane pět ran bičem, než dnes večer půjdu spát. Pět ran, rozumíš, a já si přeji, abych si mohl osobně přepočítat jed­notlivé šrámy na jeho hřbetě."</p>

<p>„Ano, sire," řekl mátožně seržant.</p>

<p>Burl se otočil zpátky ke strážníkovi. „Zlom jí jeden prst. Je mi jedno který." Vyřkl ten příkaz, jako by ta slova před­tím nebyl vyslovil.</p>

<p>Muž vykročil ke Starling jako náměsíčný. Chystal se upo­slechnout a Burl nemínil vzít rozkaz zpátky.</p>

<p>„Zabiju tě," slíbil jsem Burlovi opravdově.</p>

<p>Burl se na mě usmál. „Strážníku. Ať jsou to dva prsty. Je mi jedno které." Seržant se bleskově hnul, tasil dýku a stoupl si za mě. Přiložil mi ji na krk a srazil mě na kolena. Vzhlédl jsem ke Starling. Jednou na mě pohlédla, oči mdlé a prázd­né, pak odvrátila zrak. Ruce měla spoutané za zády stejně ja­ko já. Hleděla rovně před sebe na Burlovu hruď. Stála tiše a mlčky, byla bledší a bledší, dokud se jí muž vskutku nedo­tkl. Když ji uchopil za zápěstí, vydral se z ní chraplavý hr­delní zvuk. Pak zaječela, ale její křik nemohl přehlušit dvojí lupnutí prstů, které strážník zalomil v kloubech dozadu.</p>

<p>„Ukázat," zavelel Burl.</p>

<p>Jako by měl vztek na Starling, že to musel udělat, mrštil jí ten muž tváří na zem. Ležela na ovčí kůži u Burlových no­hou. Po tom výkřiku už nevydala ani hlásku. Dva nejmenší prsty na její levé ruce podivně trčely mezi ostatními. Burl se na ně podíval a spokojeně kývl.</p>

<p>„Odveď ji. A hleď, ať je dobře střežena. Pak se vrať a hlas se u svého seržanta. Až s tebou skončí, přijď za mnou," řekl Burl plytkým hlasem.</p>

<p>Strážník popadl Starling za límec a vytáhl ji na nohy. Pů­sobil poněkud mátožně i nakvašeně, když ji vystrčil ven ze stanu. Burl kývl na seržanta. „Nyní ať vstane."</p>

<p>Vstal jsem a díval se shora na něho, zatímco on ke mně vzhlížel. Nebylo však již nejmenších pochyb o tom, kdo má situaci pod kontrolou. Hlas měl velmi klidný, když pozna­menal: „Předtím jsi říkal, že mi rozumíš. Teď už vím, že to­mu tak skutečně je. Cesta do Moonseye pro tebe může být rychlá a hladká, FitzChivalry. Stejně jako pro ostatní. Ane­bo to může být jinak. Zcela to závisí na tobě."</p>

<p>Neodpověděl jsem. Nebylo ani třeba. Burl kývl na druhé­ho strážníka. Odvedl mě z Burlova stanu do druhého. Obývali ho čtyři další strážní. Dal mi chléb, maso a hrnek vody. Byl jsem povolný, když mi ruce svázal vepředu, abych se mohl najíst. Poté mi ukázal na houni v koutě a já šel jako po­slušný pes. Spoutali mi ruce opět za zády a svázali mi nohy. Po celou noc udržovali na pánvi žár a vždy mě hlídali ales­poň dva.</p>

<p>Bylo mi to jedno. Odvrátil jsem se od nich tváří ke stěně stanu. Zavřel jsem oči a vydal se nikoliv do hlubin spánku, ale za svým vlkem. Kožich měl již skoro suchý, avšak pořád spal, jak byl vyčerpaný. Zima a smýkání v říčním proudu ho značně poznamenaly. Spokojil jsem se s nepatrnou útěchou, která mi zbývala. Nighteyes byl naživu a nyní spal. Jen jsem si říkal, na které straně řeky.<strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>9 Moonseye</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Moonseye je malé, leč opevněné město na hranici mezi Šes</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti vévodstvími a Ho</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ským královstvím. Je to zásobovací měs</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to a tradiční zastávka kupeckých karavan, jež využívají stez</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku Chelika vedoucí k průsmyku do Širokého údolí a do zemí </emphasis><emphasis>za Horským královstvím. Právě v Moonseye princ Chivalry </emphasis><emphasis>uzavřel svoji poslední velkou smlouvu s princem Ruriskem </emphasis><emphasis>z Horského království. Vzápětí po dokončení téhle smlouvy </emphasis><emphasis>násl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dovalo odhalení, že Chivalry je otcem nelegitimního sy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>na, kterého zplodil se ženou z dotyčné oblasti, a že chlapci </emphasis><emphasis>je už šest roků. Následník trůnu Chivalry ukončil svá jedná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní a neprodleně se odebral domů na Buckkeep, kde předlo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žil své královně, otci a poddaným nejupřímnější omluvu za </emphasis><emphasis>hřích svého mládí a abdikoval na trůn, aby před</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>šel vzniku </emphasis><emphasis>jakéhokoli zmatku v následnické linii.</emphasis></p>

<p>Burl dodržel slovo. Přes den jsem putoval pěšky, obklo­pen strážemi, ruce spoutané za zády. Na noc mě ubytovali ve stanu a rozvázali mi ruce, abych se mohl najíst. Nikdo ke mně nebyl zbytečně krutý. Nevím, zda to nařídil Burl, abych byl ponecháván o samotě, či jestli se mezitím natolik rozší­řily povídačky o traviči Bastardovi, kejklíři s Moudrostí, že si nikdo netroufal obtěžovat mě. Každopádně moji cestu do Moonseye neprovázely žádné další nepříjemnosti než pouze špatné počasí a vojenská strava. Od poutníků mne oddělili, takže jsem nevěděl nic o Kettle, Starling a ostatních pocest­ných. Stráže se v mé přítomnosti mezi sebou nebavily, tak­že jsem ani neznal vojenské klepy a zvěsti. Ani jsem se ne­odvážil pídit se po nich. I při pouhém pomyšlení na Starling a na to, co jí udělali, se mi dělalo mdlo. Přemýšlel jsem, zda se jí někomu zželí natolik, že jí prsty narovná a ováže. Pře­mítal jsem, zda to Burl dovolí. Překvapovalo mě, jak často jsem myslel na Kettle a děti poutníků.</p>

<p>Měl jsem však Nighteyese. Druhou noc pod Burlovým dozorem, po spěšném zhltnutí chleba a sýra, jsem byl pone­chán o samotě v koutě stanu, který obývalo ještě dalších šest mužů ve zbrani. Zápěstí a kotníky jsem měl pevně spoutané, leč nikoliv krutě utažené, a měl jsem přes sebe přehozenou pokrývku. Mí hlídači se brzy nechali strhnout hrou v kostky při světle svíčky, která ozařovala stan. Byl to stan z kvalitní kozí kůže a muži na zem nakladli silné cedrové větve, aby měli pohodlí, takže jsem tolik nestrádal zimou. Byl jsem ce­lý rozlámaný a dost unavený a jídlo v žaludku mě zmáhalo k ospalosti. Přesto jsem se nutil zůstat vzhůru. Zapátral jsem po Nighteyesovi - takřka bázlivě při představě, co bych asi mohl zjistit. Od okamžiku, co jsem ho přiměl k spánku, jsem v mysli zaznamenal pouze mlhavé náznaky jeho přítomnos­ti. Nyní jsem se po něm natáhl, a úplně to se mnou trhlo, když jsem ho ucítil nablízku. Zjevil se, jako kdyby vystou­pil zpoza závěsu, a můj šok ho zjevně pobavil.</p>

<p><emphasis>Jak dlouho už to umíš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Teprve chvíli. Přemýšlel jsem o tom, co nám pověděl ten medvědi muž. A když jsme byli odloučeni, tak jsem zjistil, že mám svůj vlastní život. Našel jsem si v mysli své vlastní mís</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to.</emphasis></p>

<p>Při té myšlence jsem z jeho strany pocítil jistou váhavost, jako by čekal, že ho za to pokárám. Já ho místo toho objal, obestřel ho hřejivostí, kterou jsem k němu cítil. <emphasis>Bál jsem se, že zahyneš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já se teď bojím toho samého v souvislosti s tebou. </emphasis>Skoro zahanbeně dodal: <emphasis>Ale přežil jsem. A teď je aspoň jeden z nás na svobodě, aby zachránil toho druhého.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsem rád, že jsi v bezpečí. Ale bojím se, že pro mě nemů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žeš moc udělat. A kdyby tě spatřili, nebudou mít klid, dokud tě nezabijí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Pak mě tedy nespatří, </emphasis>slíbil nenuceně. Té noci mě vzal s sebou na lov.</p>

<p>Na druhý den jsem musel napínat veškerou svou pozor­nost, abych se udržel na nohou a v pohybu. Přihnala se bou­ře. Snažili jsme se udržet pochodové tempo i navzdory za­sněženým cestám, po kterých jsme se ubírali, a skučícímu větru, který nás ustavičně bičoval a hrozil sněhem. Jak jsme se pohybovali směrem od řeky a vzhůru do kopců, stromy a porost byly řidší. Slyšeli jsme vítr ve větvích stromů nad našimi hlavami, ale pociťovali ho již méně. Mráz teď byl sušší a v noci pronikavější, čím výše jsme se ocitali. Jídlo, které jsem dostával, stačilo akorát na to, abych se udržel na­živu a na nohou, avšak to bylo asi tak všechno. V čele prů­vodu jel Burl a za ním stráž v sedlech. Já jsem kráčel za ni­mi uprostřed hloučku stráží. Za námi šli poutníci po stranách hlídaní vojáky. A za tím vším se ploužila kolona vozů se za­vazadly.</p>

<p>Na konci každodenního pochodu jsem byl uzavřen v na­rychlo postaveném stanu, nakrmen a potom ignorován až do druhého dne, kdy bylo třeba vstát. Má konverzace se ome­zovala na dobu při přebírání jídla a na noční mentální styk s Nighteyesem. Lov na téhle straně řeky byl oproti protěj­šímu břehu bohatý. Zvěř se mu dařilo objevovat takřka bez úsilí a byl na nejlepší cestě obnovit svou někdejší sílu. Ne­působilo mu nejmenší potíže udržet s námi tempo, a přitom měl ještě čas na lov. Čtvrtou noc, co jsem trávil jako vězeň, se Nighteyes právě ponořil do králičích útrob, když vtom zvedl hlavu a zavětřil ve větru.</p>

<p><emphasis>Copak je?</emphasis></p>

<p><emphasis>Lovci. Stopaři. </emphasis>Upustil maso na zem a vstal. Nacházel se na úbočí nad Burlovým táborem. Směrem k němu, klouza­jíce od stromu ke stromu, se pohybovaly alespoň dva tucty stínových postav. Tucet jich mělo luky. Zatímco se Nighteyes díval, dvě z nich se přikrčily ve skrytu houští. Za pár okamžiků jeho ostrý čich zachytil pach kouře. U jejich no­hou se mihotal malý ohýnek. Dávali signál ostatním, kteří se rozmístili kolem, neslyšně jako stíny. Lučištníci vyhledáva­li výhodné pozice, zatímco ostatní proklouzávali do tábora dole. Někteří zamířili k řadám kůlů s uvázanými zvířaty. Na vlastní uši jsem zaslechl kradmé kroky venku u stanu, kde jsem ležel spoutaný. Nezastavili se. Nighteyes ucítil pach ho­řící smůly. Okamžik nato se do noci vznesly dva hořící bles­ky. Zasáhly Burlův stan. Vmžiku se strhl mohutný povyk. Jak rozespalí vojáci klopýtali ven ze stanů a mířili k požáru, lučištníci na ně z úbočí vyslali spršku šípů.</p>

<p>Burl vyběhl z hořícího stanu, zahalený do houní, a přitom hulákal rozkazy: „Přišli si pro Bastarda, vy hlupáci! Střežte ho za každou cenu!" Pak se kolem něj mihl šíp rachotící po zmrzlé zemi. Vykřikl a vrhl se jak široký, tak dlouhý do zákrytu zásobovacího vozu. Vzápětí se do postranice zabodly dva šípy.</p>

<p>Muži v mém stanu vyskočili, hned jak se ozval povyk. Já je z větší části ignoroval, dávaje přednost Nighteyesovu vi­dění událostí. Když však vtrhl do stanu seržant, jeho první rozkaz zněl: „Vytáhněte ho ven, než zapálí stan. Držte ho při zemi. Když si pro něj přijdou, podřízněte mu hrdlo!"</p>

<p>Seržantovy rozkazy byly uposlechnuty naprosto doslova Jeden muž mi klekl na záda a přiložil mi k hrdlu obnažený nůž. Šest dalších nás obstoupilo. V temnotě všude kolem nás se rvali a hlučeli ostatní muži. Ozval se další křik, když se druhý stan ocitl v plamenech. Burlův stan již mezitím vese­le plápolal a osvětloval jeden konec tábora. Když jsem se poprvé pokusil zvednout hlavu, abych viděl, co se děje, mla­dý voják na mém hřbetě mi tvrdě bouchl obličejem o zmrz­lou zem. Zůstal jsem tváří ležet na ledu a štěrku a místo to­ho se díval očima vlka.</p>

<p>Kdyby mne Burlovi zbrojnoši tak ostražitě nedrželi a kdy­by nechránili Burla, možná by postřehli, že žádný z nás ne­ní cílem nájezdu Zatímco šípy dopadaly okolo Burla a je­ho hořícího stanu, na setmělém konci tábora vetřelci mlčky osvobozovali pašeráky, poutníky a poníky. Slídící Nighteyes mi ukázal, že lučištník, který zapálil Burlův stan, měl zjevně holdfastovské rysy jako Nik. Pašeráci si přišli pro své vlast­ní lidi. Zajatci se vytráceli z tábora jako mouka z proděra­vělého pytle, zatímco Burlovi muži střežili jeho a mne.</p>

<p>Burlovo mínění o jeho svěřencích se ukázalo být správné Nejeden z vojáků přečkal nájezd v úkrytu vozu nebo ve sta­nu. Nepochyboval jsem, že by se bili dobře, kdyby byli na­padeni osobně, jenomže nikdo se neodvážil vést výpad pro­ti lučištníkům na úbočí. Tušil jsem, že kapitán Mark nebyl jediný, kdo měl s pašeráky dohodu. Palba, kterou opětovali, byla neúčinná, protože hořící stany v táboře znemožňovaly noční vidění, zatímco oheň osvětloval obrysy a činil tak ter­če z lučištníků, kteří se útoku postavili, aby opětovali palbu pašeráků.</p>

<p>Za pozoruhodně krátkou dobu bylo po všem. Lučištníci na kopci na nás stále vypouštěli šípy, jak se stahovali pryč, a jejich palba poutala pozornost Burlových mužů. Když pří­val střel znenadání ustal, Burl okamžitě řevem přivolal ser­žanta a chtěl vědět, zda mě udrželi Seržant se varovně roz­hlédl po svých mužích a pak houkl v odpověď, že útočníky udrželi z mého dosahu.</p>

<p>Zbytek té noci nestál za nic. Strávil jsem její valnou část na zemi tváří ve sněhu, zatímco polonahý Burl supěl a du­pal všude okolo mne. Požár jeho stanu pohltil většinu jeho osobních věcí. Když se přišlo na to, že poutníci i pašeráci unikli, zdálo se, že to hraje podružnou roli oproti skutečnos­ti, že nikdo v táboře nemá oblečení o velikosti, která by pad­la Burlovi.</p>

<p>Shořely ještě tři další stany. Spolu s pašeráckými poníky byl odveden i Burlův jezdecký kůň A navzdory všem jeho hlučným výhrůžkám o strašlivé pomstě neučinil pokus zor­ganizovat pronásledování Místo toho se spokojil s tím, že mě několikrát nakopl. Bylo už skoro ráno, když ho napadlo zeptat se, zda zmizela i pěvkyně. Zmizela A to, jak prohlá­sil, dokazovalo, že skutečným cílem razie jsem byl já Pro zbytek noci ztrojnásobil hlídky kolem mne, jakož i na další dva dny cesty do Moonseye. Nebylo nijak překvapivé, že po útočnících už nebylo ani vidu, ani slechu. Dostali všechno, co chtěli, a zmizeli v kopcích Nepochyboval jsem o tom, že Nik měl také na této straně řeky své úkryty Nedokázal jsem k tomu muži, který mě prodal biřicům, cítit ani náznak ná­klonnosti, leč musel jsem si přiznat alespoň zdráhavý obdiv za to, že při ústupu s sebou vzal i poutníky. Snad by o tom mohla Starling napsat píseň.</p>

<p>Moonseye působilo dojmem malého města zastrčeného v kotlině na úpatí hor. V okolí se nacházelo několik odleh­lých farem a dlážděné ulice začínaly ihned za dřevěnou palisádou, jež obepínala město. Z věže nad hradbami nás for­málně prověřila hlídka. Ale až když jsme do něj vstoupili, uvědomil jsem si, jaké je to kvetoucí městečko. Z Fedwrenových lekcí jsem věděl, že Moonseye bývalo důležitou vo­jenskou výspou Šesti vévodství, než se z něj stala zastávka kupeckých karavan, jež míří na druhou stranu hor. Obchod­níci s jantarem, kožešinami a vyřezávanou slonovinou ny­ní pravidelně procházeli přes Moonseye a město díky nim vzkvétalo. Či tak tomu doposud bylo od doby, kdy se mému otci podařilo uzavřít s Horským královstvím smlouvu o vol­ném průchodu.</p>

<p>Nové, Regalem vyvolané nepřátelství vše zcela změnilo. Moonseye se opět změnilo ve vojenskou državu, jíž bývalo za časů mého dědečka. Vojáci, kteří se procházeli po ulicích, na sobě měli Regalovy zlatohnědé uniformy namísto mod­rých buckských, ale vojáci jsou vojáci. Obchodníci působili dojmem utrápených, ostražitých lidí, kteří jsou bohatí jen na základě panovníkova dluhopisu a nevědí, jak bude dlouho­době splatný. Náš průvod upoutal pozornost místních oby­vatel, projevovali však jen kradmou zvědavost.Napadlo mě, odkdy asi přináší smůlu projevovat příliš velký zájem o krá­lovy záležitosti.</p>

<p>Navzdory své únavě jsem se rozhlížel se zájmem po měs­tě. Právě sem mě můj dědeček přivedl, aby mě zde zanechal v péči Verityho, a zde mě Verity svěřil Burrichovi. Vždycky jsem si kladl otázku, zda lid mé matky žil poblíž Moonseye či zda dědeček vážil dalekou cestu, aby vyhledal mého otce.</p>

<p>Marně jsem se však rozhlížel po nějakém orientačním bodě či znamení, které by ve mně probudily jakoukoli vzpomín­ku na ztracené dětství. Moonseye na mě působilo cizím a zá­roveň důvěrně známým dojmem jako většina maloměst, jež jsem kdy viděl.</p>

<p>Ve městě se to jen hemžilo vojáky. U každé zdi byly po­staveny stany a přístavky. Vypadalo to, jako by se populace v poslední době nebývalé rozrostla. Nakonec jsme došli na nějaké nádvoří, v němž zvířata zapražená do vozů se zava­zadly rozpoznala svůj domov. Museli jsme podle vojenské­ho drilu nastoupit a pak byl rozchod. Stráž mě odvedla do nízké dřevěné budovy. Neměla okna a působila dost odpor­ně. Uvnitř byla jedna místnost, kde na nízké stoličce u krbu, v němž přívětivě plápolal oheň, seděl jakýsi starý muž Mé­ně přívětivě již působily troje dveře, opatřené zamřížovaný­mi okénky, vedoucí z místnosti. Do jedněch dveří jsem byl uveden, vzápětí mi byla přeříznuta pouta a pak jsem byl po­nechán o samotě.</p>

<p>Co se týče vězení, byla to vůbec nejhezčí cela, v jaké jsem kdy byl. Když jsem se při té myšlence přistihl, vycenil jsem zuby, leč ne zrovna v úsměvu. Stál tam lanem stažený rám postele s balíkem slámy místo matrace. V koutě byl nočník. Zamřížovaným oknem vcházelo dovnitř trochu světla a taky trochu tepla Ani jednoho nebylo moc, ale přesto zde bylo o hodně tepleji než venku. Nepůsobilo to dojmem opravdo­vého žaláře. Usoudil jsem, že je to zadržovací cela pro opi­lé či neukázněné vojáky Připadal jsem si divně, když jsem si sundal plášť a rukavice a odložil je stranou Sedl jsem si na okraj pelesti a čekal.</p>

<p>Jediná pozoruhodná věc, která se toho večera přihodila, byla, že večeře obnášela maso a chléb, ba i džbánek piva Stařec otevřel dveře a podal mi podnos Když si podnos přišel vzít zpět, nechal mi uvnitř dvě pokrývky. Poděkoval jsem mu a on překvapením ustrnul. Pak mě šokoval poznámkou: „Máš otcův hlas i jeho oči." Poté mi poněkud spěšně zavřel dveře před nosem. Nikdo další se mnou již nemluvil a jedi­ný rozhovor, který jsem zaslechl, byly nadávky a posměšky hráčů kostek. Podle hlasů jsem usoudil, že v místnosti u cel jsou ještě tři mladší muži spolu se starým klíčníkem.</p>

<p>Jak večer pokročil, nechali kostek a tiše se mezi sebou ba­vili. Vyrozuměl jsem jen málo z toho, co říkali, neboť ven­ku ustavičně skučel vítr. Tiše jsem vstal z postele a přikradl se ke dveřím. Když jsem vykoukl zamřížovaným okénkem, spatřil jsem ne méně než tři strážníky ve službě. Stařec spal na své posteli v koutě místnosti, avšak tito tři v Regalových zlatohnědých uniformách brali svoji službu naprosto vážně. Jeden z nich byl jakýsi holobrádek, ne víc než čtrnáctiletý. Zbylí dva si počínali jako praví vojáci. Jeden z nich měl tvář ještě zjizvenější než já; usoudil jsem, že to bude hospodský rváč a hrubián. Ten druhý měl úhledně přistřiženou bradku a měl ty dva zjevně na povel. Všichni byli vzhůru, když už ne přímo bdělí. Hrubián si zrovna kvůli něčemu dobíral mla­díka. Chlapec měl zachmuřenou tvář. Bylo vidět, že přinej­menším tihle dva spolu nevycházejí. Od řečí na úkor chlap­ce hrubián přešel k nekonečným stížnostem na Moonseye. Kořalka tu byla mizerná, bylo zde moc málo ženských, a ty, které tu žily, byly chladné jako zima sama. Přál si, aby jim už král povolil uzdu a vypustil je na zlodějské hrdlořezy té horské děvky. Věděl, že by se jim podařilo odříznout cestu do Jhaampe a za pár dní tu dřevěnou tvrz obsadit. Jaký mě­lo smysl čekat? A tak řečnil pořád dokola. Ostatní přikyvo­vali jeho litanii, kterou znali až příliš dobře. Odkradl jsem se od okénka a vrátil se na postel, abych něco vymyslel.</p>

<p><emphasis>Pěkná klec.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aspoň mě tu dobře krmí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne tak dobře, jako se krmím já sám. Potřebuješ trochu teplé krve v mase. Utečeš brzy?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jen co vymyslím jak.</emphasis></p>

<p>Nějakou dobu jsem velmi pečlivě zkoumal svoji celu. Zdi a podlaha z přitesaných prken, na omak starých a tvrdých ja­ko ocel. Přiléhavé spáry v prkenném stropě, do nichž bych stěží vsunul špičku prstu. A dřevěné dveře se zamřížovaným okénkem.</p>

<p>Pokud bych prchal, muselo by to být dveřmi. Vrátil jsem se k okénku s mříží. „Mohl bych dostat trochu vody?" za­volal jsem tiše.</p>

<p>Mladík dost ošklivě ustrnul a hrubián se mu vysmál. Tře­tí strážník se na mě podíval, pak mlčky šel a nabral plný naběrák vody ze sudu v koutě. Přišel k oknu a podal mi skrze mříže jenom misku vody. Nechal mě z ní napít, pak ji zase vytáhl a šel pryč. „Jak dlouho mě tu budou držet?" zavolal jsem za ním.</p>

<p>„Dokud nebude po tobě," pravil přesvědčivě hrubián.</p>

<p>„Nesmíme s ním mluvit," připomněl mu chlapec a seržant nařídil: „Držte huby!" Příkaz patřil i mně. Zůstal jsem u dve­ří, prsty svíral mříže a pozoroval je. Hocha to dost znervóz­ňovalo, ale hrubián si mě měřil s dychtivou lačností krou­žícího žraloka. Nemusel bych ho moc vnadit, aby mi jednu vrazil. Napadlo mě, zda by mi to k něčemu bylo. Byl jsem k smrti unavený z toho stálého schytávání kopanců a ran, ale zdálo se mi, že je to jediná věc, kterou jsem v poslední době dělal dobře. Rozhodl jsem se trochu naléhat, abych viděl, co se stane. „Proč se mnou nesmíte mluvit?" optal jsem se zvě­davě.</p>

<p>Vyměnili si pohledy. „Kliď se od toho okna a zavři hu­bu," nařídil mi seržant.</p>

<p>„Jenom jsem se ptal," namítl jsem mírně. „Čemu to může uškodit, když se mnou budete mluvit?"</p>

<p>Seržant vstal a já se vmžiku poslušně vzdálil od okénka</p>

<p>„Jsem tu zamčený a vy jste tři Nudím se, to je celé. Ne­můžete mi aspoň říci, zda víte něco o tom, co se mnou bu­de?"</p>

<p>„Udělají s tebou to, co měli udělat už tehdy, když tě po­prvé zabili. Pověsí tě nad vodu, rozsekají na kusy a spálí, Bastarde," prohodil hrubián.</p>

<p>Seržant se na něho osopil. „Drž hubu. Jen tě vnadí, pitomče. Nikdo už mu neřekne ani slovo. Nikdo. Takhle to dělají ti s Moudrostí, aby tě dostali do své moci. Snaží se tě vtáh­nout do rozhovoru. Takhle zabil Bolta a jeho oddíl." Seržant po mně střehl krutým pohledem a pak i po svých mužích. Zaujali znovu svá místa. Hrubián mne obdařil posměšným úšklebkem.</p>

<p>„Nevím, co vám o mně napovídali, ale není to pravda," prohodil jsem Nikdo neodpovídal. „Koukejte, já vůbec ne­jsem jiný než vy. Kdybych měl nějakou velkou magickou moc, myslíte, že bych tu byl takhle pod zámkem? Kdepak. Já jsem jen obětní beránek, to je vše. Všichni víte, jak se to dělá. Když se něco nedaří, někdo za to musí pykat. A já jsem ten, kdo v tom lejnu přistál. Nuže, jen se na mě koukněte a pomyslete na ty povídačky, které jste slyšeli. Poznal jsem Bolta, když byl s Regalem na Buckkeepu. Vypadám snad ja­ko muž, který by dokázal skolit Bolta?" A pokračoval jsem v tom téměř po celý čas, co měli hlídku. Vážně jsem si ne­myslel, že bych je mohl přesvědčit o své nevině. Ale mohl jsem je aspoň přesvědčit, že se mých řečí ani svých odpo­vědí nemusejí bát Vyprávěl jsem pohádky o své minulosti a neštěstích, která mě potkala, nepochybuje o tom, že se pak budou omílat po celém táboře Ačkoli co mi z toho mohlo vzejít dobrého, to jsem nevěděl. Přesto jsem stál u dveří, sví­ral mříže v okénku a velice nepatrně jsem kroutil ocelovými tyčemi. Sem a tam jsem s nimi cvičil v jejich úchytech. Po­kud se hýbaly, nedokázal jsem to rozpoznat.</p>

<p>Další den se nesnesitelně vlekl. Cítil jsem, že s každou hodinou, která minula, se ocitám blíže nebezpečí. Burl se na mě podívat nepřišel. Byl jsem si jist, že mě tu zadržuje a če­ká, až někdo přijde a vyzvedne mne z jeho rukou. Obával jsem se, že to bude Will. Nepředpokládal jsem, že by Regal mou přepravu svěřil někomu jinému. Nepřál jsem si další setkání s Willem. Cítil jsem, že nemám sílu, abych mu vzdo­roval. Má práce přes den sestávala z kradmého lomcování mřížemi a pozorování mých věznitelů. Ke konci dne jsem byl připraven zkusit své štěstí. Po večeři, jež sestávala ze sý­ru a kaše, jsem se uložil na postel a zklidnil se, abych se po­nořil do Umění.</p>

<p>Opatrně jsem snížil své zdi v obavě, že objevím Burla,jak na mě číhá. Zašmátral jsem kolem sebe a neucítil naprosto nic. Opět jsem se zklidnil a zkusil to znovu se stejným vý­sledkem. Otevřel jsem oči a zíral do temnoty. Zkrušilo mě, jak je to nespravedlivé. Sny zřené Uměním si mohly přijít a podle libosti mne uchvátit, když jsem však nyní hledal ře­ku Umění, naprosto mi unikala. Podnikl jsem další dva po­kusy, než mě pulsující bolest hlavy přinutila vzdát to. Takže Umění mi odsud nepomůže, konstatoval jsem</p>

<p><emphasis>Zbývá tedy Moudrost, </emphasis>poznamenal Nighteyes Cítil jsem, že je velmi blízko.</p>

<p><emphasis>Ani </emphasis>v <emphasis>tomto případě nevidím, jak by mi měla pomoci, </emphasis>svě­řil jsem se mu.</p>

<p><emphasis>Ani já Ale vyhrabal jsem pod hradbou díru pro případ, že by se ti podařilo dostat se z té klece Nebylo to snadné, pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tože země je zmrzlá a klády byly hluboko zapušt</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ny Ovšem pokud se dokážeš dostat z té klece, mohu tě dostat ven z měs</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ta.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je moudře naplánováno, </emphasis>pochválil jsem ho. Aspoň je­den z nás něco dělal.</p>

<p><emphasis>Víš, kde mám teďka doupě? </emphasis>Ta myšlenka v sobě tajila po­tlačované veselí.</p>

<p><emphasis>Kde máš doupě? </emphasis>zeptal jsem se poslušně.</p>

<p><emphasis>Hned pod tvýma nohama. Byla tam mezera tak akorát na to, abych se proplížil až sem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nighteyesi, to je pošetilá troufalost. Mohli by tě vidět ane</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bo objevit stopy po tvém hrabáni.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přede mnou tu byl už dobrý tucet psů. Nikdo si nevšimne, </emphasis><emphasis>kdy přijdu a odejdu. V</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>užil jsem večera, abych si prohlédl </emphasis><emphasis>většinu zdejších lidských doupat. Všechny bud</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vy mají pod sebou mezery. Je velmi snadné proklouzávat z jedné do dru</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hé.</emphasis></p>

<p><emphasis>Buď opatrný, </emphasis>varoval jsem ho, ale nemohl jsem popřít, že v tom byla určitá útěcha, když jsem věděl, že je mi tak na­blízku. Prožil jsem velmi neklidnou noc. Trojice strážníků si vždycky dávala pozor, aby mezi námi byly zamčené dveře. Druhý den zrána jsem to zkusil na starého muže, když mi podával hrnek s čajem a dva kousky tvrdého chleba. „Takže vy jste znal mého otce," poznamenal jsem, když mi prostrkoval jídlo mřížemi. „Víte, já na něho nemám vůbec žádné vzpomínky. Nikdy se mnou nestrávil ani chvilku."</p>

<p>„Tak to buď rád," odvětil krátce stařec. „Znát prince ne­bylo totéž jako mít ho rád. Byl toporný jako hůl. Pro nás jen pravidla a příkazy, zatímco sám byl pryč a dělal bastardy. Ano, znal jsem tvého otce. Znal jsem ho až příliš dobře, ke své škodě." A odvrátil se od mříží, čímž zmařil mé naděje na to, že bych si z něj udělal spojence. Šel jsem si s chlebem a čajem sednout zpátky na postel a beznadějně jsem zíral do zdi. Uběhl další nekonečný den. Byl jsem si jist, že Will je zase o den cesty blíže ke mně. Zase se o den přiblížil oka­mžik, kdy mě odsud odvlečou na Tradeford. Zase o den blí­že smrti.</p>

<p>Uprostřed chladné a temné noci mě náhle probudil Nighteyes: <emphasis>Kouř. Mraky kouře.</emphasis></p>

<p>Posadil jsem se na posteli. Kráčel jsem k zamřížovanému okénku a vykoukl ven. Stařec spal na svém lůžku. Mladík se strážníkem hráli v kostky, zatímco další muž si příručním nožem ořezával nehty. Všude byl klid.</p>

<p><emphasis>Odkud ten kouř přichází?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mám se jít podívat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Kdybys mohl. Buď opatrný.</emphasis></p>

<p><emphasis>A kdy nejsem?</emphasis></p>

<p>Uběhl nějaký čas, během něhož jsem stál stranou dveří do cely a pozoroval stráže. Pak mě znovu nahmátl Nighteyes. <emphasis>Je to veliká budova, je cítit obilím. Hoří na dvou místech.</emphasis></p>

<p><emphasis>To nikdo nekřičí na poplach?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nikdo. Ulice jsou temné a prázdné. Tento konec města spi.</emphasis></p>

<p>Zavřel jsem oči a on se se mnou podělil o své vidění. Ta budova byla sýpka. Někdo u ní založil dva požáry. Jeden jen dýmal, ale druhý již poměrně vysoko olizoval dřevěnou zeď budovy.</p>

<p><emphasis>Vrať se zpátky za mnou. Snad toho dokážeme využít v</emphasis> <emphasis>náš prospěch.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vyčkej.</emphasis></p>

<p>Nighteyes vyrazil ulicí, pohybuje se účelně a proklouzávaje od budovy k budově. Požár sýpky za námi mezitím za­čal praskat, jak plameny nabývaly na síle. Vlk se zastavil, zavětřil ve vzduchu a změnil směr. Brzy stanul tváří v tvář dalšímu požáru. Tento pro změnu lačně stravoval navršenou hromadu sena zajednou stodolou. Kouř se líně zvedal, stou­paje ve spirále vzhůru do noci. Vtom vyskočil plamenný ja­zyk a celá hromada se náhle s mohutným zasyčením vzňala. K noční obloze se spolu s žárem vznesl roj jisker. Některé dosud žhnuly, když dosedaly na sousední střechy.</p>

<p><emphasis>Ty požáry někdo zakládá. Teď už pojď za mnou!</emphasis></p>

<p>Nighteyes rychle vyrazil. Cestou ke mně spatřil ještě další oheň, jak načíná hromadu mastných hadrů zastrčených pod rohem jedněch kasáren. Neposedný vítr ho podnítil k další­mu pátrání. Plameny nejprve olízly pilíř podpírající budovu a pak dychtivě ovinuly celý spodek podlahy.</p>

<p>Zima se svými drsnými mrazy to dřevěné město vysušila stejně důkladně jako letní žár. Mezery mezi budovami vypl­ňovaly přístavky a vojenské stany. Pokud budou požáry ne­pozorovaně hořet ještě chvíli, celé Moonseye do rána lehne popelem. A já s ním, budu-li stále zamčený ve své cele.</p>

<p><emphasis>Kolik tě jich stráží?</emphasis></p>

<p><emphasis>Čtyři. A uzamčené dveře.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jeden z nich bude mít klíč.</emphasis></p>

<p><emphasis>Počkej. Podíváme se, jestli naše šance nestouply. Nebo by </emphasis><emphasis>mohli dveře otevřít, aby mě přemístili.</emphasis></p>

<p>Kdesi v promrzlém městě se ozval silný mužský výkřik. Byl spatřen první požár. Stál jsem ve své cele a naslouchal Nihgteyesovýma ušima. Povyk postupně sílil, až i strážníci za mými dveřmi vstali a jeden druhého se ptali: „Co to je?"</p>

<p>Jeden šel ke dveřím a otevřel je. Do místnosti zavál ledo­vý vítr a pach kouře. Hrubián vtáhl hlavu dovnitř a prohlá­sil: „Vypadá to na ohromný požár na druhém konci města." V příštím okamžiku se už vykláněli ze dveří další dva. Jejich napjatý hovor probudil starce, který se rovněž přišel podívat. Venku se kdosi prohnal ulicí a křičel: „Hoří! U sýpky hoří! Přineste vědra!"</p>

<p>Hoch se podíval na důstojníka: „Mám se tam jít podívat?"</p>

<p>Muž na chvíli zaváhal, ale pokušení bylo příliš silné. „Ne. Ty zůstaneš tady, půjdu já. Buďte v pohotovosti." Popadl plášť a vyrazil ven do noci. Hoch hleděl zklamaně za ním. Zůstal stát u dveří a zíral do tmy. Pak zvolal: „Koukej, tam jsou další plameny! Támhle!" Hrubián zaklel, načež chňapl svůj plášť.</p>

<p>„Jdu se podívat ven."</p>

<p>„Máme zůstat tady a hlídat Bastarda!"</p>

<p>„Ty zůstaneš. Já budu hned zpátky, chci jen vidět, co se tam děje!" Poslední slova zavolal už přes rameno, když pe­lášil pryč. Chlapec a stařec si vyměnili pohledy. Stařec šel zpátky k posteli a lehl si, hoch se však neustále vykláněl ze dveří. Okýnkem z cely jsem viděl úzký výsek ulice. Proběh­la kolem hrstka mužů, pak kdosi prosvištěl kolem se spřeže­ním a povozem. Všichni zřejmě mířili k ohni.</p>

<p>„Jak to vypadá?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Odsud toho moc nevidím. Jenom plameny za stájemi. Množství vyletujících jisker." Hochův hlas zněl velice zkla­maně, že musí být tak mimo toho všeho pozdvižení. Tu se rozpomněl, s kým to mluví. Prudce vtáhl hlavu dovnitř a za­bouchl dveře. „Nemluv na mě!" varoval mne a šel se posa­dit.</p>

<p>„Jak daleko odsud je ta sýpka?" zeptal jsem se. Odmítal na mě byť jen pohlédnout, jen seděl s kamenným pohledem a zíral do zdi. „Totiž," pokračoval jsem v hovoru, „já si prá­vě říkal, co bys udělal, kdyby se plameny rozšířily až sem. Nelíbilo by se mi shořet zaživa. Nechali ti tady klíče, viď?" Hoch okamžitě pohlédl směrem k starci. Ten bezděčně trhl rukou směrem k měšci, jako by se chtěl ujistit, že jsou stále tam, ale neodpověděl. Já stál u zamřížovaného okénka a po­zoroval ho. Po chvíli šel hoch ke dveřím a znovu vykoukl ven. Viděl jsem, jak zaťal zuby. Stařec přišel k němu a na­koukl mu přes rameno.</p>

<p>„Šíří se to, viď? Zimní požár je strašná věc. Všechno je suché na troud."</p>

<p>Hoch neodpověděl, ale otočil se a pohlédl na mě. Starco­va ruka pokradmu zabloudila ke klíči v jeho měšci.</p>

<p>„Pojďte mi svázat ruce a vyveďte mě odsud. Nikdo z nás přece nechce být tady v té boudě, jestli se plameny rozšíří tak daleko."</p>

<p>Hoch po mně střehl pohledem. „Nejsem žádný hlupák," řekl mi. „Nehodlám platit životem za to, že tě pustím na svo­bodu."</p>

<p>„Pro mne za mne, shoř si tam, kde jsi, Bastarde," dodal stařec. Opět vystrčil hlavu ze dveří. I na takovou dálku jsem zaslechl náhlý zášleh plamenů, jak některá z budov vzala za své v erupci plamenů. Vítr k nám nyní zanesl silný zápach kouře a já viděl sílící napětí v hochově postoji. Kolem ote­vřených dveří se prohnal nějaký muž, který na chlapce křikl cosi o bojích na tržišti. Ulicí proběhli další muži, a jak pádi­li, zaslechl jsem řinčení mečů a lehké zbroje. Vítr teď s se­bou unášel popel a hukot ohně přehlušovalo burácení větru. Vzduch venku byl šedivý kouřem.</p>

<p>Vtom se chlapec a stařec překulili zpátky do místnosti. Za nimi Nighteyes, všechny zuby vyceněné. Zahradil dveře a za­bránil jim v úniku. Zavrčení, které se z něj vydralo, bylo hla­sitější než praskání ohně venku.</p>

<p>„Odemkněte dveře mé cely a nic vám neudělá," poradil jsem jim.</p>

<p>Hoch místo toho tasil meč. Byl opravdu dobrý. Nechtěl čekat, až po něm vlk půjde, ale zaútočil na něj a s namířenou zbraní přinutil Nighteyese vycouvat ze dveří. Nighteyes če­peli snadno uhýbal, ale už je nedržel v šachu. Hoch využil své výhody a vykročil do tmy, aby se za vlkem pustil. Vte­řinu poté, co byly dveře opět volné, je stařec zabouchl.</p>

<p>„To zůstanete tady a shoříte zaživa se mnou?" zeptal jsem se ho přátelsky.</p>

<p>V mžiku se rozhodl. „Shoř si sám!" vyprskl. Znovu dveře rozvalil a vyběhl ven.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi.</emphasis><emphasis> To je ten s tím klíčem, stařec na útěku</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dostanu je</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p>Nyní jsem v cele osaměl. Napůl jsem čekal, že se hoch vrátí, ale nevracel se. Chytil jsem se mříží a zatřásl dveřmi v zámku. Sotva se hnuly. Jedna mříž jako by se mírně viklala. Zabral jsem za ni a zapřel se nohama o dveře, abych pá­čil celou svou vahou. Po nekonečně dlouhé době jeden ko­nec rupnul. Začal jsem prut ohýbat sem a tam, až mi zůstal v ruce. Ale i kdybych odstranil všechny mříže, otvor by byl stále příliš malý, abych se jím protáhl ven. Zkusil jsem to, ale uvolněná tyč, již jsem svíral v rukou, byla moc tlustá na to, abych ji zapasoval do škvíry po obvodu dveří a mohl je vypáčit. Kouř už teď byl cítit všude a postupně v ovzduší houstl. Požár se blížil. Vrazil jsem ramenem do dveří, ale ani se v pantech nezachvěly. Prostrčil jsem ruku oknem a za­šmátral vespod. Napjatými prsty jsem nahmatal těžkou ko­vovou závoru Špičkami prstů jsem jel podél závory, až jsem narazil na zámek, který ji držel na místě. Dokázal jsem ho našmátrat prsty, ale to bylo asi tak vše. Nebyl jsem s to říci, zda se místnost doopravdy ohřívá či zda se mi to jen zdá.</p>

<p>Naslepo jsem bušil ocelovou tyčí do zámku a úchytných svorek, když vtom se otevřely dveře Do místnosti vkročila strážnice ve zlatohnědé uniformě a zvolala: „Přišla jsem si pro Bastarda." Pak její pohled spočinul v prázdné místnosti.</p>

<p>V dalším okamžiku si shrnula kapuci a vyloupla se z ní Starling. Nevěřícně jsem na ni zíral.</p>

<p>„Snazší, než jsem doufala," sdělila mi se strohým úsmě­vem. V její potlučené tváři vypadal dočista přízračně, skoro jako by cenila zuby.</p>

<p>„Možná že ne," řekl jsem malátně. „Cela je zamčená."</p>

<p>Její úsměv vystřídal zděšený výraz. „Zadní část této bu­dovy už dýmá."</p>

<p>Zdravou, neovázanou rukou popadla moji tyč. Zrovna ve chvíli kdy se rozpřáhla, aby praštila do zámku, zjevil se ve dveřích Nighteyes. Vcupital do místnosti a upustil na zem starcův měšec. Kůže byla temně potřísněna krví.</p>

<p>Pohlédl jsem na něj, pojednou zděšený. „Tys ho zabil?"</p>

<p><emphasis>Vzal jsem mu to, co jsi potřeboval. Pospěš si. Ta klec už zezadu hoří.</emphasis></p>

<p>Chvíli jsem nebyl schopen jediného pohybu. Pohlédl jsem na Nighteyese a zarazil se nad tím, co se z něj mou vinou stává. Již zčásti pozbyl svou ryzí divokost. Starling sklouz­la očima z něho na mne a pak na váček na podlaze. Nehý­bala .se.</p>

<p><emphasis>A část toho, co z tebe dělá člověka, je také pryč. Na to teď nemáme čas, bratře. Ty bys nezabil vlka, kdyby mi to mělo </emphasis><emphasis>zachránit život?</emphasis></p>

<p>Na to jsem neodpověděl. „Klíč je v tom měšci," řekl jsem Starling.</p>

<p>Chvíli na něj jen zírala. Pak se shýbla a vylovila z kože­ného váčku těžký železný klíč. Díval jsem se, jak ho strká do klíčové dírky, a přitom se modlil, aby mechanismus zámku nebyl po mém zásahu příliš poškozený. Starling otočila klí­čem, s trhnutím uvolnila petlici a nadzvedla závoru na dve­řích. Když jsem vyšel ven, přikázala mi: „Vezmi si pokrýv­ky. Budeš je potřebovat. Venku je ukrutná zima."</p>

<p>Když jsem je popadl, cítil jsem, jak ze zadní zdi mé ce­ly sálá žár. Chňapl jsem po svém zimníku a palčácích. Mezi prkny už začínal prostupovat kouř. Prchali jsme s vlkem v patách.</p>

<p>Venku si nás nikdo nevšímal. Požár znemožňoval, aby se s námi někdo pustil do křížku. Svíral město v kleštích a vtrhával, kam si jen zamanul. Lidé, které jsem viděl, byli za­břednutí do vlastních sobeckých záležitostí, jako je záchra­na a přežití. Jakýsi muž si to kolem nás prohrčel s trakařem naloženým věcmi a já zachytil pouze jeho vyplašený pohled. Napadlo mě, jestli jsou ty věci vůbec jeho. O kus dále na uli­ci jsem uviděl, jak se vzňala nějaká stáj. Čeledíni vyvléka­li koně ven jako o závod, ale vřískot zděšených zvířat, která byla pořád uvnitř, byl pronikavější než vítr. S ohlušujícím rachotem se zřítila budova naproti přes ulici a její strašlivý vzdech k nám zavál horký vzduch a popel. Vítr mezitím ro­zesel požár po celém Moonseye. Oheň se šířil z budovy na budovu a vítr roznášel žhoucí jiskry a žhavý popel i do lesa nad hradbami. Napadlo mě, zda hluboký sníh bude stačit na to, aby požár zarazil. „Pojď!" křikla vztekle Starling a já si najednou uvědomil, že jsem jen stál a zíral jako ťulpas. Beze slova jsem k sobě přitiskl pokrývky a vyrazil za ní. Běželi jsme klikatými ulicemi hořícího města. Zdálo se, že Starling cestu zná.</p>

<p>Dospěli jsme na křižovatku. Tu se mezitím odehrál něja­ký boj. Na ulici ležela natažená čtyři těla, všechna ve farrowských barvách. Zastavil jsem se, shýbl se nad nějakým vojákem a uzmul padlé ženě dýku a měšec u opasku.</p>

<p>Přiblížili jsme se k městské bráně. Vtom vedle nás zara­chotil nějaký vůz. Dva koně ve spřežení byli každý pes jiná ves a měli pěnu u huby. „Nasedat!" houkl na nás kdosi. Starling bez váhání naskočila do vozu.</p>

<p>„Kettle?" užasl jsem. „Pospěš si," zněla její odpověď. Vy­šplhal jsem se nahoru a vlk zlehka doskočil vedle mě. Kettle nečekala, až se usadíme, ale práskla do koní. Vůz s trh­nutím poskočil kupředu.</p>

<p>Před námi nyní byla brána. Byla otevřená a houpala se v pantech ve větru jdoucím od ohně. Nikdo ji nehlídal. Po straně jsem zahlédl tělo natažené ve sněhu. Kettle ani nepři-brzdila. Projeli jsme branou, aniž jsme se ohlédli, a hrčeli si to po temné silnici, abychom se připojili k ostatním, kteří se svými povozy a trakaři prchali před dílem zkázy. Většina měla asi namířeno k několika okolním usedlostem, aby zde vyhledala přístřeší na noc, ale Kettle udržovala koně v po­klusu. Jak noc okolo nás zhoustla a lidí ubylo, Kettle pobíd­la koně ještě do většího trysku. Zíral jsem před sebe do tmy.</p>

<p>Uvědomil jsem si, že Starling se ohlíží dozadu. „Měla to být jenom diverzní akce," pronesla zděšeným hlasem. Oto­čil jsem se, abych se ohlédl.</p>

<p>Za palisádou Moonseye se v temnotě rýsovala mohutná oranžová záře. K nočnímu nebi nad ním se jako nesmíme ro­je včel hustě vznášely jiskry. Hukot plamenů připomínal vě­trnou bouři. Zatímco jsme se dívali, zřítila se další budova a do vzduchu vylétla další vlna jisker.</p>

<p>„Diverzní akce?" Upíral jsem na ni oči v temnotě. „Toto všechno jsi způsobila ty? Abys mě osvobodila?"</p>

<p>Starling po mně střelila pobaveným úsměvem. „Odpusť, že tě zklamu. Ne. Kettle a já jsme pro tebe sice přijely, ale tamto s tím nesouviselo. Většina toho je dílem Nikovy rodi­ny. Pomsta na těch, kteří porušili dané slovo. Vnikli do měs­ta, aby je našli a pobili. Pak zase odešli." Potřásla hlavou. „Je to příliš složité, abych ti to všechno teď hned vysvětli­la, i kdybych to chápala. Králova stráž v Moonseye byla evi­dentně již roky zkorumpovaná. Byli moc dobře placeni, aby si holdfastovských pašeráků nevšímali. A pašeráci dohlíželi na to, aby se muži, přidělení sem, v životě těšili z některých lepších věcí. Soudím, že kapitán Mark z toho těžil nejvíce. Nebyl sám, ale ani se s nikým moc štědře nedělil.</p>

<p>Pak sem byl vyslán Burl. O této dohodě nic nevěděl. Při­vedl s sebou velké množství vojáků a snažil se zde nastolit vojenskou disciplínu. Nik tě zaprodal Markovi. Přitom však někdo postřehl šanci udat Marka i s jeho úmluvou Burlovi. A Burl v tom zase spatřil šanci zmocnit se tebe a vyčistit kraj od pašerácké kliky. Avšak Nik Holdfast a jeho klan již dob­ře zaplatili za bezpečný průchod poutníků. Vojáci pak poru­šili slovo a Holdfastův slib daný poutníkům byl rovněž porušen." Opět mírně potřásla hlavou. Pak poněkud stísněným hlasem pokračovala: „Některé z žen byly znásilněny. Jedno dítě zemřelo zimou. Jeden muž už nikdy nebude chodit, pro­tože se snažil bránit svoji ženu." Nějakou dobu byly slyšet pouze zvuky vozu a vzdálené hučení plamenů. Oči jí velmi potemněly, když se ohlédla směrem k městu. „Slyšel jsi o cti mezi zloději? Nuže, Nik a jeho muži právě pomstili tu svo­ji."</p>

<p>Stále jsem hleděl za sebe na zkázu v Moonseye. Ani v nej­menším mi nešlo o Burla a jeho Farrowce. Byli tam však kupci a řemeslníci, rodiny a domovy. Ty všechny teď stra­vovaly plameny. A vojáci Šesti vévodství znásilnili svoje za-jatkyně, jako by to byli zločinní nájezdníci, a ne královské stráže. Vojáci Šesti vévodství, sloužící králi Šesti vévodství. Potřásl jsem hlavou. „Shrewd by je hned nechal všechny po­věsit."</p>

<p>Starling si odkašlala. „Nedávej si za to vinu," řekla. „Už dávno jsem se naučila nedávat si vinu za zlo, které bylo spá­cháno na mně. Nebyla to má vina. Nebyla to ani tvoje vina. Tys byl jen katalyzátor, který rozběhl řetěz událostí."</p>

<p>„Neříkej mi tak," zaprosil jsem. Vůz rachotil na kameni­té cestě a unášel nás hlouběji do nitra noci.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>10 Pronásledování</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Mír mezi Šesti vévodstvími a Horským královstvím byl v</emphasis> <emphasis>do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bě vlády krále Regala relativně mladý. Po dlouhá desetiletí předtím Horské království kontrolovalo veškerý obchod po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dél průsmyků se stejnou tvrdostí, jakou uplatňovalo Šest vévodství na vš</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>chen obchod na Studené a Jelení řece. Ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chodní styk a průchod mezi oběma reg</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ony spočívaly </emphasis>v <emphasis>ru</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kou obou vrtošivých mocností, dlužno říci, že ke vzájemné </emphasis><emphasis>škodě. Avšak během vlády krále Shrewda byly vypracovány </emphasis><emphasis>vzájemně výhodné obchodní dohody mezi následníkem trů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nu Šesti vévodství Chivalrym a princem Ruriskem </emphasis>z <emphasis>Ho</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ské</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho království. Mír a prosperita plynoucí z této dohody byly </emphasis><emphasis>ještě dále pojištěny, když se o deset let později horská prin</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cezna Kettricken stala nevěstou následníka trůnu Verit</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>ho. Po předčasné smrti jejího staršího bratra Ruriska přímo v předvečer její svatby se Kettricken stala jedinou dědičkou </emphasis><emphasis>horské koruny. A tak se nějakou dobu zdálo, že Šest vévod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ství a Horské království by mohly mít společného panovníka a nakonec se stát jedinou zemí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Avšak okolnosti učinily všem takovým nadějím přítrž. Šest vévodství bylo ohrož</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>váno zvenčí nájezdníky a rozpolceno zevnitř hašteřivostí svých princů. Král Shrewd byl za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vražděn, následník trůnu Verity zmizel během jisté výpravy, a když si princ R</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>gal uzurpoval trůn, jeho nenávist vůči Kettricken byla již tak silná, že sama pocítila nutnost prchnout </emphasis><emphasis>do rodných hor </emphasis>v <emphasis>zájmu svého dosud nenarozeného dítěte. </emphasis><emphasis>Samozv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ný „král" Regal v</emphasis> <emphasis>tom jaksi spatřoval porušeni je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jího příslibu vyklizení pozic. Jeho poč</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>tečním snahám pře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sunout do Horského království co nejvíce vojska, zdánlivě jakožto „stráže" kupeckých karavan, se horský lid tvrdě po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stavil. Jeho protesty a v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>hrůžky posléze přivodily uzavření </emphasis><emphasis>horských hranic pro obchodníky z Šesti vévodství. Když mu jeho plány nevyšly, rozpoutal mohutnou kampaň za účelem diskreditace Kettricken a podnícení patriotického nepřátel</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ství vůči Horskému království. Jeho k</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nečný cíl byl nasna</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dě: zabrat, v případě nutnosti i silou, území Horského krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovství jakožto provincii Šesti vévodství. Zdálo se však, že na takovou válku a strategii není vhodná doba. </emphasis><emphasis>Území</emphasis><emphasis>, jež pod něj právoplatně spadala, byla již v obležení nepřítele zven</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čí, jehož zjevně nebyl schopen, anebo už ani nechtěl, pora</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zit. Žádná vojenská síla si nikdy n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>podrobila Horské krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovství, a přesto právě o to Regalovi očividně šlo. Proč si tak zoufale přál toto území vlastnit, to byla otázka, která zpo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čátku mátla ka</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>dého.</emphasis></p>

<p>Byla jasná a studená noc. Zářivé měsíční světlo nám do­statečně osvětlovalo cestu, ale nic víc než to. Nějakou dobu jsem prostě seděl ve voze a naslouchal chrupání koňských kopyt na zasněžené cestě, zatímco jsem se snažil vstřebat všechno, co se stalo. Starling vzala pokrývky, jež jsme s se­bou přinesli z mé cely, a vy třepala je. Jednu mi pak podala a druhou si ovinula kolem ramen. Seděla schoulená stranou ode mne a hleděla ven z vozu. Vycítil jsem, že chce zůstat o samotě. Sledoval jsem oranžovou záři, jež představovala Moonseye, jak mizí v dálce. Po chvíli má mysl znovu zača­la pracovat.</p>

<p>„Kettle?" zavolal jsem přes rameno. „Kam máme namíře­no?"</p>

<p>„Pryč od Moonseye," řekla. V jejím hlase jsem rozpoznal únavu.</p>

<p>Starling sebou hnula a pohlédla na mě. „Myslely jsme, že to budeš vědět ty."</p>

<p>„A kam odešli pašeráci?"</p>

<p>Spíše jsem cítil, než viděl, jak Starling pokrčila rameny. „Neřekli nám to. Povídali, že jestli jdeme pro tebe, pak se s jejich společností musíme ihned rozloučit. Zřejmě věřili, že Burl za tebou vyšle vojáky, ať už by Moonseye utrpělo jakkoli."</p>

<p>Kývl jsem, spíše pro sebe než na ni. „To jistě ano. Urči­tě svede celou razii na mne. A bude se říkat, že útočníci ve skutečnosti byli z Horského království, a sice vojáci vysla­ní sem proto, aby mne osvobodili." Vsedě jsem se napřímil a odtáhl se od Starling. „A jestli nás chytí, obě vás zabijí."</p>

<p>„My ale nemáme v úmyslu, aby nás chytili," poznamena­la Kettle.</p>

<p>„Ani se jim to nepodaří," slíbil jsem. „Rozhodně ne teh­dy, pokud si budeme počínat rozumně. Zastav koně."</p>

<p>Kettle je sotva musela zastavovat. Již dávno sami zpoma­lili a znaveně se vlekli. Hodil jsem svou pokrývku na Starling a obešel jsem spřežení. Nighteyes vyskočil z vozu a šel zvědavě za mnou. „Copak to děláme?" zeptala se Kettle, zatímco já rozepjal postroj a nechal ho spadnout na zasněže­nou zem.</p>

<p>„Předělávám to, aby se na nich dalo jet. Umíš jezdit na holém hřbetě?" Zatímco jsem mluvil, rozřezával jsem ukořistěným nožem otěže. Bude muset jet na holém hřbetě, ať už to umí nebo ne.</p>

<p>„Myslím, že budu muset," poznamenala nevrle, když se škrábala z vozu na zem. „Ale ve dvou se na těch koních moc rychle nepojede, takže se moc daleko nedostaneme."</p>

<p>„Se Starling vám to oběma půjde dobře," slíbil jsem jí. „Jen prostě pojedete."</p>

<p>Starling stála ve voze a shlížela na mě. Nepotřeboval jsem měsíční světlo na to, abych věděl, že ve tváři má nevěřícný výraz. „Ty nás tady chceš nechat? Poté, co jsme se pro tebe vrátily?"</p>

<p>Já to tak neviděl. „To vy mě tu necháváte," odvětil jsem pevně. „Jhaampe je jediná velká usedlost na vaší cestě, jak­mile jste se jednou otočily zády k Moonseye a zamířily do Horského království. Jeďte vytrvale. Nesměřujte rovnou do Jhaampe. Právě to od nás budou očekávat. Najděte si jednu z těch malých vísek a na nějaký čas se tam ukryjte. Většina horalů jsou pohostinní lidé. Až když vás nezastihnou žád­né zvěsti o pronásledování, vydejte se do Jhaampe. Ale ny­ní jeďte co nejdále a co nejrychleji, než se někde zastavíte a požádáte o přístřeší či jídlo."</p>

<p>„A co budeš dělat ty?" zeptala se hlubokým hlasem Starling.</p>

<p>„Nighteyes a já si půjdeme svou cestou. Jak už to mělo být dávno předtím. Nejrychleji se nám putuje, když jsme sa­mi."</p>

<p>„Vrátila jsem se pro tebe," pravila Starling. Její hlas ne­měl daleko k hysterickému výbuchu nad mou zradou. „Navzdory tomu všemu, co se mi stalo. Navzdory... mé ruce... a všemu ostatnímu..."</p>

<p>„On je svede z naší stopy," řekla pojednou Kettle.</p>

<p>„Potřebuješ pomoci nasednout?" zeptal jsem se tiše Kettle.</p>

<p>„Nepotřebujeme od tebe vůbec žádnou pomoc!" prohlási­la vztekle Starling. Zavrtěla hlavou. „Když pomyslím na to, čím vším jsem prošla, když jsem tě následovala. A na vše­chno, co jsme udělaly, abychom tě osvobodily... Shořel bys zaživa tam v té cele, nebýt mě!"</p>

<p>„Já vím." Nebyl čas jí to všechno vysvětlovat. „Sbohem," pravil jsem tiše. A nechal jsem je tam, zamířiv od nich smě­rem k lesu. Po boku mi šel Nighteyes. Obklopily nás stromy a ony nám brzy zmizely z dohledu.</p>

<p>Kettle hbitě dokázala pochopit můj plán. Jakmile Burl do­stane požáry pod kontrolu, nebo snad ještě dříve, vzpomene si na mě. Najdou starce usmrceného vlkem a nikdy neuvěří tomu, že jsem zahynul v cele. Začne pronásledování. Vyšlou jezdce na všechny cesty vedoucí do hor, a brzy by tak do­stihli Kettle a Starling. Pokud by ovšem pátrači nenarazili na jinou, obtížnější stopu. Takovou, která protíná území a míří rovnou do Jhaampe. Směrem na západ.</p>

<p>Nebude to snadné. Neměl jsem konkrétní znalosti o tom, co leží mezi mnou a hlavním městem Horského království. S největší pravděpodobností žádná města, poněvadž Horské království je jen řídce zalidněno. Jeho obyvatelé jsou větši­nou lovci zvěře a kožešin a kočovní pastevci ovcí a koz, kte­ří spíše žijí v odloučených srubech či malých vískách zhus­ta obklopených loveckými oblastmi. Budu mít jenom malou šanci, že bych vyžebral nebo zcizil nějaké potraviny či zá­soby. A ještě více mě zneklidňovalo, že bych se mohl ocit­nout na nějakém neschůdném hřebenu nebo že budu muset přebrodit jednu z těch mnoha dravých ledových řek, které prudce pádí stržemi a úzkými údolíčky.</p>

<p><emphasis>Je zbytečné se strachovat, dokud na něco takového nena</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>razíme, </emphasis>podotkl Nighteyes. <emphasis>Pokud se to stane, pak musíme </emphasis><emphasis>prostě objevit cestu oklikou. Může nás to zpom</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>lit. Ale nikdy se tam nedostaneme, když budeme nečinně stát a strachovat se.</emphasis></p>

<p>A tak jsme vyrazili na cestu nocí, jenom Nighteyes a já. Když jsme dorazili na nějakou paseku, podíval jsem se na hvězdy a pokusil se nasměrovat naši cestu co nejvíce na zá­pad. Terén byl na každém kroku obtížný, jak jsem ostatně čekal. Záměrně jsem volil cestu snazší pro muže a vlka jdou­cí pěšky než pro vojáky v sedlech. Zanechávali jsme za se­bou stopu na křovinatých úbočích a ve spletitých houštinách v úzkých soutěskách. Když jsem se těmito úseky prodíral, utěšoval jsem se představou Starling a Kettle, jak snadno postupují po horských cestách. Snažil jsem se nemyslet na to, že by Burl vyslal dostatek stopařů, aby sledovali více než jednu stopu. Ne. Musel jsem si získat dobrý náskok a potom navnadit Burla, aby je za mnou vyslal v plné síle.</p>

<p>Jediný způsob, jaký jsem dokázal vymyslet, abych toho docílil, bylo prezentovat sebe sama jako nebezpečí pro Re-gala. Takové, s nímž je třeba se ihned vypořádat.</p>

<p>Zvedl jsem oči k vrcholu jednoho hřebenu. Stála tam sku­pinka tří velikých cedrů. Rozhodl jsem se, že pod nimi udě­lám zastávku, rozdělám si ohýnek a pokusím se vejít v Umě­ní. Nemám žádnou elf! kůru, připomněl jsem si, takže budu muset učinit opatření, abych si poté mohl důkladně odpoči­nout.</p>

<p><emphasis>Já tě budu hlídat, </emphasis>ujistil mě Nighteyes.</p>

<p>Cedry byly obrovité a jejich rozložité větve se nad hlavou tak hustě proplétaly, že země pod nimi byla holá. Půda byla hustě pokrytá křehkými kousky cedrového listí napadaného za velmi dlouhou dobu. Nahrabal jsem je na hromadu a zho­tovil si z nich jakési lůžko, aby mé tělo nepřišlo do styku se studenou zemí, načež jsem si nasbíral vydatnou zásobu dří­ví na podpal. Poprvé jsem se podíval do měšce, který jsem ukradl. Bylo tam pazourkové křesadlo. Také pět či šest min­cí, nějaké kostky, zlomený náramek a v útržku látky zabale­ná lokna jemných vlasů. Až příliš výmluvně to vypovídalo o životě jedné vojačky. Vyhrabal jsem důlek v zemi a po­hřbil do něj společně vlasy, kostky a náramek. Snažil jsem se nemyslet na to, zda to bylo dítě nebo milenec, kdo po ní zůstal. Její smrt jsem neměl na svědomí, připomněl jsem si. Přesto mi ledový hlas na pozadí mysli šeptal slovo „kataly­zátor". Ovšem pro mne bude stále žít, řekl jsem si. Na oka­mžik jsem si připadl starý, znavený a nemocný. Pak jsem se přinutil zapudit z mysli život té vojačky i svůj vlastní. Za­žehl jsem ohýnek a pořádně naň přiložil. Zbytek dříví jsem si navršil po ruce. Zahalil jsem se do kabátu a ulehl naznak na své lože z cedrového listí. Nadechl jsem se, zavřel oči a vstoupil do Umění.</p>

<p>Bylo to, jako bych klopýtl do dravé řeky. Nebyl jsem při­praven na to, že to půjde tak snadno, a málem mě to strhlo s sebou. Řeka Umění se tady zdála být jaksi hlubší, dravěj­ší a mocnější. Nevěděl jsem, zda je to nárůstem mých vlast­ních schopností či něčím jiným. Našel jsem sám sebe, sou­středil se a silou vůle se vzepřel proti pokušením Umění. Odmítl jsem uvažovat o tom, že odsud bych mohl své myš­lenky vyslat za Molly a za naším dítětem, že bych jako na vlastní oči mohl vidět, jak roste a jak se jim oběma daří. Ta­ké jsem nechtěl pátrat po Veritym, jakkoli jsem toužil. Síla Umění byla tentokrát velmi mocná, takže jsem nepochybo­val o tom, že bych ho dokázal najít. Ale kvůli tomu jsem zde nebyl. Byl jsem zde proto, abych pokoušel nepřítele, a mu­sel jsem být ve střehu. Rozmístil jsem všechny hlídky, které jsem mohl, abych se Umění zcela neuzavřel, a obrátil svou vůli k Burlovi.</p>

<p>Natáhl jsem se a opatrně po něm šmátral. Byl jsem při­praven vmžiku vztyčit své zdi, kdybych byl napaden. Našel jsem ho snadno a byl jsem skoro zaskočen tím, jak si nebyl vědom mého doteku.</p>

<p>Pak se mnou trhla jeho bolest.</p>

<p>Stáhl jsem se zpět, rychleji než překvapená sasanka moř­ská v louži po odlivu. Vylekal jsem sám sebe, když jsem ote­vřel oči a zíral vzhůru do cedrových větví obtížených sně­hem. Obličej a záda jsem měl zvlhlé potem.</p>

<p><emphasis>Co to bylo? </emphasis>chtěl vědět Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Vím toho tolik, co ty, </emphasis>odvětil jsem.</p>

<p>Byla to nejryzejší bolest. Bolest nezávislá na tělesném po­ranění, bolest, jež neměla co dělat se zármutkem nebo stra­chem. Totální bolest, jako by každá část těla, uvnitř i vně, byla uvržena do ohně.</p>

<p>Působili mu ji Regal a Will.</p>

<p>Potom už jsem jen celý roztřesený ležel, nikoli následkem Umění, ale Burlovy bolesti. Byla mnohonásobně větší, než má mysl dokázala pochopit. Snažil jsem se utřídit všechno, co jsem v tom krátkém okamžiku zaznamenal. Willa, a snad i náznak Carrodova Umění, jak Burla za trest ochromují. Ze strany Carroda tu byla špatně maskovaná hrůza a odpor k to­muto úkolu. Možná se bál, že by se to jednoho dne mohlo obrátit proti němu. Willovou nejsilnější emocí byl hněv, že mne Burl měl ve své moci a nechal mě uniknout. Leč pod tímto hněvem byl jakýsi druh úžasu nad tím, co Regal půso­bil Burlovi. Ani Will si v tom nijak neliboval. Dosud ne.</p>

<p>Regal však ano.</p>

<p>Byly doby, kdy jsem Regala znal. Pravda, nikdy ne dob­ře. Kdysi to byl prostě mladší z mých strýců, člověk, který mne neměl ani trochu v lásce. Vylíval si svou nenávist dě­tinsky, s pomocí strkanců a kradmých štípanců, utahováním a tlacháním. Nelíbilo se mi to, neměl jsem ho rád, ale bylo to vcelku pochopitelné. Byla to klukovská žárlivost, že oblí­bený nejstarší syn zplodil ještě dalšího rivala, který s ním soupeřil o čas a pozornost krále Shrewda. Kdysi to býval prostě zhýčkaný nejmladší princ, který záviděl svým starším bratrům, že jsou v následnické linii před ním. Byl rozmazle­ný, hrubý a sobecký.</p>

<p>Ale byl to člověk.</p>

<p>Co jsem však z něj cítil nyní, to tak dalece přesahovalo moje meze chápání krutosti, až to pro mne bylo skoro nepo­chopitelné. Vykovaní pozbyli svoji lidskost, avšak v jejich prázdnotě se nacházel stín toho, co kdysi byli. Kdyby Regal otevřel svou hruď a ukázal mi klubko zmijí, nemohl bych být šokován víc. Regal odhodil veškerou lidskost stranou, aby se objal s čímsi temnějším. A tohoto muže nyní Šest vévodství nazývalo králem.</p>

<p>Tento muž by zcela jistě vyslal oddíly po stopách Starling a Kettle.</p>

<p>„Jdu zpátky," upozornil jsem Nighteyese a nedal jsem mu čas nic namítat. Zavřel jsem oči a vrhl se do řeky Umění. Doširoka jsem se otevřel a vtáhl do sebe jeho chladivou sí­lu, aniž bych pomyslel na to, že takové množství mne pohl­tí. V okamžiku, kdy si mne Will uvědomil, jsem jim pově­děl: „Zemřeš mou rukou, Regale. Tak jistě, jako že se Verity opět vrátí coby král." A pak jsem proti nim mrštil nashro­mážděnou sílu.</p>

<p>Bylo to skoro stejně instinktivní, jako když se zatne pěst. Neplánoval jsem to, ale pojednou mi došlo, že právě tohle jim udělal Verity tehdy v Tradefordu. Nebyl to vzkaz, nic než zběsilý zášleh síly namířené vůči nim. Doširoka jsem se jim otevřel a ukázal se, a když se otočili mým směrem, silou vůle jsem je ožehl mocí svého Umění, které jsem nakumu­loval. A stejně jako Verity jsem si neponechal ani ždibec té síly v záloze. Věřím, že kdyby tam byl pouze jeden z nich, podařilo by se mi sežehnout všechny jeho vlohy k Umění. Místo toho to s nimi se všemi trhlo. Nikdy se nedozvím, ja­ký účinek to mělo na Burla. Snad mi byl vděčný, že jsem ho zachránil, protože jsem rozhodil Willovu koncentrací a ule­vil mu od Regalova rafinovaného mučení. Vnímal jsem, jak Carrod zaječel hrůzou a vypadl z Umění. Myslím, že Will by se možná byl vzchopil a čelil mi, kdyby mu Regal mátožně nepřikázal: <emphasis>Přeruš to, ty blázne, neriskuj můj život, jen aby ses pomstil! </emphasis>V příštím okamžiku byli pryč.</p>

<p>Když jsem pak přišel k sobě, byl již bílý den. Nighteyes ležel takřka na mně a na kožichu měl krev. Chabě jsem do něj strčil a on se okamžitě hnul. Vstal a očichal mi tvář. Ucí­til jsem na něm vlastní krev; bylo to odpuzující. Prudce jsem se posadil a svět se se mnou zatočil kolem dokola. Pomalu jsem si uvědomil jeho hlučné myšlenky:</p>

<p><emphasis>Jsi </emphasis>v <emphasis>pořádku? Třásl ses a pak jsi začal krvácet z nosu. Nebyl jsi tu, vůbec jsem tě nebyl s to uslyšet!</emphasis></p>

<p>„Jsem v pořádku," konejšil jsem ho chraplavě. „Díky, žes mě zahříval."</p>

<p>Z ohně zbývalo už jen pár uhlíků. Opatrně jsem se natáhl pro dřevo a přidal na oheň několik klacků. Připadalo mi, ja­ko bych měl ruce protažené daleko od těla. Když se oheň opět rozhořel, posadil jsem se a zahříval se. Pak jsem vstal a odklopýtal několik kroků k místu, kde začínal sníh. Nabral jsem hrst a protřel si sněhem obličej, abych z něj smyl ne­příjemně chutnající a zapáchající krev. Trochu sněhu jsem si nabral také do úst, protože jsem měl lepkavý a zkrvavený jazyk.</p>

<p><emphasis>Nepotřebuješ si odpočinout? Nepotřebuješ jídlo? </emphasis>zeptal se mě úzkostlivě Nighteyes.</p>

<p>Ano a opět ano. Ale ze všeho nejdříve musíme uprchnout. Nepochyboval jsem o tom, že to, co jsem právě udělal, je vy-štve za mnou. Udělal jsem, co jsem chtěl, a bylo to skuteč­né — proti všemu očekávání. Dal jsem jim důvod bát se mne. Nyní nebudou mít ani chvilku klid, dokud mě nezničí. Rov­něž jsem jim jasně ukázal, kde se nacházím; budou teď mít tušení, kam mají vyslat své muže. Nesmím tu být, až dorazí. Šel jsem zpět k ohni a nahrnul na něj nohama hlínu. Udusal jsem ho, abych měl jistotu, že zhasl. Pak jsme vyrazili pryč.</p>

<p>Šli jsme, jak rychle jsem jen mohl. Nebylo pochyb o tom, že Nighteyese zdržuji. Když jsem se vlekl do kopce, zabo­řen až po kyčle ve sněhu, na němž on jenom roztáhl pazou­ry a zlehka běžel, vždy se po mně soucitně díval. Nebylo ne­obvyklé, že když jsem si vyžádal chvíli k oddychu a zastavil se, abych se opřel o strom, on vyrazil kupředu, aby vyhledal tu nejlepší cestu. Když už světla i mých sil valem ubývalo a já se zastavil, abych si rozdělal oheň na noc, on zmizel, aby se vrátil s masem pro nás pro oba. Většinou to byli sně­hobílí zajíci, jednou však i vypasený bobr, který se odvážil příliš daleko ze své zaledněné tůně. Sám sobě jsem předstí­ral, že si chci maso upravit, avšak jenom kratičce jsem ho nad ohněm ožehl. Byl jsem příliš unavený a hladový na to, abych se zmohl na víc. Po masité stravě jsem sice nikterak neztloustl, ale aspoň mě udržela při životě a v pohybu. Sku­tečný spánek jsem poznal jen málo, neboť jsem musel usta­vičně přikládat na oheň, abych nezmrzl, a několikrát za noc vstávat, abych dupáním opět oživil své necitlivé nohy. Vydr­žet. Jedině o to tu šlo. O žádnou hbitost či velkou sílu, nýbrž o skoupé hospodaření se svou schopností přinutit se každý den k pohybu.</p>

<p>Své mentální zdi jsem udržoval vztyčené a semknuté, ale i tak jsem si byl vědom toho, jak na ně Will doráží. Nemys­lel jsem si, že by mě mohl vysledovat, pokud se budu hlídat, ale zároveň jsem si tím nebyl jist. Ustavičná mentální ostražitost mi jen dále odsávala sílu. Byly noci, kdy jsem prostě toužil svrhnout svoji ochranu a vpustit ho dovnitř, aby to se mnou jednou provždy skoncoval. Ale v takových okamži­cích mi stačilo jen si připomenout, čeho všeho je teď Regal schopen. Zcela neomylně mne pak zasáhl blesk hrůzy a mně to vnuklo odhodlání jít navzdory všemu dál, abych zvětšil vzdálenost mezi námi.</p>

<p>Když jsem čtvrtého dne našeho putování za úsvitu vstal, věděl jsem, že se nacházíme hluboko v Horském království. Od okamžiku, co jsme opustili Moonseye, jsem nezazname­nal žádné známky pronásledování. Tak hluboko v nitru Kettrickeniny země jsme už jistě v bezpečí, pomyslel jsem si.</p>

<p><emphasis>Jak daleko je to ještě do toho Jhaampe, a co budeme dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lat, až se tam d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>staneme?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já nevím, jak je to daleko. A ani nevím, co tam budeme </emphasis><emphasis>dělat.</emphasis></p>

<p>Poprvé jsem se nad tím zamyslel. Přinutil jsem se zvážit všechny myšlenky, které jsem si předtím ani nepřipouštěl. V podstatě jsem nic nevěděl o tom, co se stalo s Kettricken od doby, kdy jsem ji přiměl, aby opustila královy komnaty a uprchlá do noci. Ani ona mezitím nedostala zprávu ode mě nebo o mně. Nyní už její dítě bude na světě. Podle mých propočtů bude zhruba stejně staré jako má dcera. Tu jsem zjistil, že jsem velmi zvědavý. Mohl bych si to dítě pocho­vat a říci si: „Tak takové by to muselo být, kdybych choval svoji dcerku."</p>

<p>Až na to, že mě Kettricken pokládala za mrtvého. Muse­la slyšet, že mě Regal popravil a že jsem už dlouho pohřben v zemi. Byla to má královna a Verityho žena. Určitě bych jí mohl prozradit, jak jsem přežil. Ale říci pravdu jí by bylo ja­ko hodit oblázek na hladinu rybníka. Na rozdíl od Starling či Kettle nebo kohokoli jiného, kteří si vyvodili, kdo jsem, mě Kettricken znala již předtím. Nebyla by to zvěst či legenda ani divoká povídačka někoho, kdo mě jenom letmo spatřil, ale fakt. Mohla by říci ostatním, kteří mě znali: „Ano, viděla jsem ho, a doopravdy žije. Jak to? Díky své Moudrosti, sa­mozřejmě."</p>

<p>Plahočil jsem se za Nighteyesem uprostřed sněhu, zimy a úvah, co by to znamenalo pro Patience, kdyby se jí dones­la zpráva o mně. Ostudu, či radost? Bolest, že jsem jí o so­bě nedal vědět? S pomocí Kettricken by bylo možné poslat zprávu, aby se donesla k těm, které jsem znal. Nakonec by zastihla Molly a Burriche. Co by to udělalo s Molly, kdyby se to na takovou dálku doslechla; nejen že jsem naživu a ne­vrátil se k ní, ale že jsem poskvrněný Moudrostí? Do hloubi srdce mě zasáhlo zjištění, že přede mnou tajila skutečnost, že se mnou čeká dítě. Byl to pro mne první letmý záblesk pravdy, jak zrazená a dotčená se musela cítit ona kvůli oněm tajemstvím, jež jsem před ní po ty roky tajil. Kdybych jí teď mrštil do tváře jedno další, a navíc takového rozsahu, moh­lo by to ukončit veškeré city, které ke mně stále ještě cho­vala. Mé šance zbudovat si znovu společný život s ní byly již tak dost malé; nesnesl bych, kdyby se ještě dále zmen­šily.</p>

<p>A všichni ti další, lidé ze stájí, které jsem znal, muži, po jejichž boku jsem vesloval a bojoval, prostí vojáci z Buckkeepu, by se to dozvěděli rovněž. Bez ohledu na to, jak jsem o Moudrosti smýšlel já, jsem již viděl, jaké zhnusení vyvolá v očích jednoho přítele. Viděl jsem, jak to změnilo i po­stoje Starling vůči mně. Co by si lidé pomysleli o Burrichovi, kdyby se dozvěděli, že měl ve své stáji člověka s Moud­rostí a vědomě ho strpěl? Neudali by také jeho? Zaťal jsem zuby. Budu muset zůstat mrtvý. Možná že by bylo lepší vy­hnout se obloukem Jhaampe a pokračovat v cestě za Veritym. Až na to, že bez zásob jsem měl zhruba stejné šance, jako kdyby se Nighteyes zkoušel vydávat za dvorního psíčka.</p>

<p>A byla tu ještě jedna maličkost. Ta mapa.</p>

<p>Když Verity opouštěl Buckkeep, bylo to na podkladě jisté mapy. Byla to velice stará mapa, kterou Kettricken objevila v buckkeepských knihovnách. Byla již notně zašlá a letitá, zhotovená za časů krále Wisdoma, který navštívil Elderlingy a zajistil jejich pomoc pro Šest vévodství. Detaily mapy mezitím značně vybledly, ale Kettricken i Verity byli pře­svědčeni, že jedna z vyznačených cest vede právě k místu, kde se král Wisdom poprvé setkal s těmito nezachytitelnými bytostmi. Verity opustil Buckkeep v odhodlání putovat po­dle mapy až do oblastí za Horským královstvím. Vzal s sebou i čerstvou kopii mapy, kterou předtím zhotovil. Neměl jsem představu, co se s tou starší mapou stalo; nejspíš putovala do Tradefordu, když Regal vyplenil buckkeepské knihovny. Avšak provedení mapy a nezvyklé znaky na okrajích mě již dávno přivedly k podezření, že i tohle je kopie ještě starší mapy. Okraje byly vyvedené v horském stylu; takže pokud jsem měl originál někde nalézt, bude to jistě v knihovnách v Jhaampe. Během měsíců svého zotavování v horách jsem do nich měl jakýs takýs přístup. Věděl jsem, že jhaampská knihovna je rozsáhlá a dobře udržovaná. I kdybych nenalezl originál této konkrétní mapy, mohl bych snad najít další ma­py, které by zachycovaly tutéž oblast.</p>

<p>Během svého pobytu v horách na mě rovněž udělala do­jem důvěra místních lidí. Viděl jsem za tu dobu jenom málo dveřních zámků a vůbec žádné stráže, jaké jsme měli my na Buckkeepu. Nebude vůbec zapotřebí lsti, abych se dostal do královské rezidence. I kdyby mezitím zavedli rozmísťování stráží, zdi paláce byly zhotoveny pouze z vrstev kůrové tka­niny, jež byla omítnuta jílem a pomalována. Měl jsem jisto­tu, že tím či oním způsobem se mi podaří dostat se dovnitř. Jakmile tam budu, nebude mi dlouho trvat, než jejich knihov­nu proberu a vezmu si, co potřebuji. Zároveň bych si mohl doplnit zásoby.</p>

<p>Měl jsem v sobě tolik slušnosti, že jsem se při tom po­myšlení zastyděl. Současně jsem věděl, že pocit hanby mi nezabrání v tom, abych to udělal. Opět jsem neměl na výběr. Ploužil jsem se sněhem do dalšího kopce a zdálo se mi, že mé srdce tu větu odbíjí pořád dokola. Nemám na výběr, ne­mám na výběr, nemám na výběr. Nikdy nemám v ničem na výběr. Osud ze mě učinil zabijáka, lháře a zloděje. A čím ví­ce jsem se snažil těmto rolím vyhýbat, tím více jsem do nich byl tlačen. Nighteyes mi cupital v patách a dělal si starosti s mou pochmurnou náladou.</p>

<p>Byli jsme tak roztržití, že když jsme stanuli na hřebeni, pošetile vystavujíce své siluety, oba jsme naráz spatřili od­díl jezdců na cestě pod námi. Jejich žlutohnědé uniformy ve­lice jasně vyvstávaly proti sněhu. Ztuhl jsem jako vyleka­ný jelen. I přesto bychom mohli zůstat nepovšimnuti, nebýt smečky psů, kterou s sebou měli. Zpozoroval jsem je na prv­ní pohled. Šest psů, nikoli vlčáků, díky Edo, nýbrž krátkonohých jezevčíků, kteří nebyli zvyklí na takové počasí ne­bo terén. Byl tam i jeden dlouhonohý pes, vytáhlý vořech se střapatými zadními partiemi. On a jeho psovod se pohybo­vali kus stranou od smečky. Pronásledovatelé vzali zavděk vším, co měli, aby nás dostali. Byl tu však ještě tucet mužů v sedlech. Takřka v tom samém okamžiku vořech trhl hla­vou vzhůru a zavyl. Jezevčíci se v chumlu ihned přidali, hla­vy natrčené, zatímco větřili, a hlasitě vyštěkávali, jak ob­jevovali naše pachy. Psovod, který měl na povel jezevčíky, zvedl ruku a ukázal na nás, zrovna když jsme vzali nohy na ramena. Psisko a jeho pán již pádili směrem k nám.</p>

<p>„Ani jsem nevěděl, že je tam cesta," zasupěl jsem omluv­ně k Nighteyesovi, když jsme prchali dolů úbočím. Měli jsme jistou, velmi malou výhodu. Pádili jsme po úbočí, sle­dujíce vlastní stopu, zatímco psi a jezdci z oddílu pátračů se snažili vyštrachat na kopec neprošlápnutým sněhem. Doufal jsem, že v době, kdy se dostanou na hřeben, který jsme prá­vě opustili, budeme už z dohledu v křovinaté strži pod námi. Nighteyes se držel vzadu, odmítaje nechat mě za sebou. Psi zuřivě štěkali a já slyšel, jak hlasy mužů zesílily vzrušením, když se připojili k honičce.</p>

<p><emphasis>UTÍKEJ! </emphasis>přikázal jsem Nighteyesovi.</p>

<p><emphasis>Neopustím tě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Měl bych jenom malou šanci, kdybys to udělal, </emphasis>připustil jsem. Má mysl běžela na plné obrátky. <emphasis>Dost</emphasis><emphasis>aň</emphasis><emphasis> se na dno té strže. Zanech po sobě co nejvíce falešných stop, nadělej tam různé smyčky, utíkej poděl potoka a sleduj strž. Až se tam dostanu, uprc</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>neme vzhůru do kopce. Mohlo by je to na ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jaký čas zdržet.</emphasis></p>

<p><emphasis>Liščí triky! </emphasis>odfrkl si a pak jako šedivá šmouha vyrazil pře­de mne, načež zmizel v hustém křoví strže. Snažil jsem se vyvinout ve sněhu větší rychlost. Těsně předtím, než jsem dorazil na okraj křovinaté strže, jsem se ohlédl. Psi a jezdci právě překračovali hřeben. Dostal jsem se do zákrytu zasně­ženého keře a škrábal se po příkrém svahu dolů. Nighteyes tu zanechal hodně stop i pro celou smečku vlků. A zatímco já se na chvilku zastavil, abych nabral dech, on kolem mě prosvištěl dalším matoucím směrem.</p>

<p><emphasis>Vypadněme odsud!</emphasis></p>

<p>Nečekal jsem na jeho odpověď, ale vyrazil jsem strží, jak mě jen nohy nesly. U dna byl sníh mělčí, neboť převislé vět­ve stromů a křoví většinu zadržely. Běžel jsem napůl v před­klonu, s vědomím, že kdybych o větve zavadil, zasypal by mě jejich ledový náklad. Běsnění psů se zvučivě neslo mra­zivým vzduchem. Poslouchal jsem a přitom si razil cestu po­řád dál. Když jsem uslyšel, že vzrušení nyní ustupuje zkla­manému psímu kňučení, poznal jsem, že dorazili ke změti stop na dně strže. Moc brzy; byli tam moc brzy a přiblíží se moc rychle.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi!</emphasis></p>

<p><emphasis>Ticho, ty blázne! Psi tě uslyší! A co teprve tamten.</emphasis></p>

<p>Srdce v hrudi se mi málem zastavilo. Nemohl jsem uvě­řit, jak jsem byl hloupý. Prodral jsem se zasněženým křo­viskem, uši našpicované, abych zvěděl, co se děje za námi. Psovodi se mezitím upnuli na falešnou stopu, kterou po so­bě zanechal Nighteyes, a své psy prakticky nutili, aby po ní šli. Bylo tam příliš mnoho mužů na koních na tak úzkou strž. Jezdili navzájem ve svých stopách a možná přitom i smazá­vali naši vlastní stopu. Získali jsme nějaký čas, ale jen tro­chu. Pak jsem náhle uslyšel zděšené výkřiky a divoké hafání psů. Zachytil jsem zmatený blábol psích myšlenek. Vyřítil se na ně shora vlk a prohnal se rovnou středem jejich smeč­ky, sekaje přitom na všechny strany, načež proletěl přímo pod nohama koní, na nichž seděli muži jedoucí za psy. Je­den muž se ocitl na zemi a měl potíže zachytit svého roz­běsněného oře. Jeden pes přišel o větší část svého plandavé­ho ucha a byl polomrtvý bolestí. Snažil jsem se uzavřít svou mysl před jeho mukami. Ubohé zvíře, a to všechno kvůli něčemu, co pro tebe nemá žádný význam. Nohy jsem měl ja­ko z olova a v ústech sucho, avšak snažil jsem vymačkat ze sebe co největší rychlost, abych využil čas získaný Nighteyesem za cenu takového rizika pro něho samotného. Chtě­lo se mi na něj zakřičet, aby té nebezpečné legrace nechal, aby se mnou prchl, ale netroufal jsem si prozradit smečce skutečný směr našeho ústupu. Raději jsem se plahočil dál.</p>

<p>Strž se nyní zužovala a prohlubovala. Na příkrých svazích rostly popínavé révy, ostružiní a křoví visící volně dolů. Měl jsem podezření, že jdu po zamrzlé hladině nějaké říčky. Za­čal jsem hledat způsob, jak z toho ven. Za mnou se znovu ozval štěkot psů, kteří si navzájem sdělovali, že mají opět pravou stopu, hurá za vlkem, za vlkem, za vlkem. Tehdy už jsem s jistotou věděl, že Nighteyes se jim opět ukázal a zá­měrně je odvádí ode mne pryč. <emphasis>Utíkej, chlapče, utíkej. </emphasis>Mrš­til tu myšlenku po mně, aniž se staral o to, že ho psi uslyší. Bylo z něj cítit bujaré veselí, jeho myšlení bylo prodchnuto hysterickou ztřeštěností. To mi připomnělo noc, kdy jsem po buckkeepských chodbách honil Justina, abych ho pak skolil ve Velkém sále před očima všech hostů na Regalově koru­novační slavnosti. Nighteyes se nyní dostal do stavu zběsi­losti, která ho přenesla přes veškeré obavy o vlastní přežití. Razil jsem si cestu kupředu, srdce uvízlé až v hrdle, jak jsem se o něj bál, zatímco jsem potlačoval slzy, jež se mi draly do koutků očí.</p>

<p>Strž nyní končila. Přede mnou se nacházela blyštivá kas­káda ledu, připomínka horského potoka, který se kaňonem řinul v letních měsících. Led visel dolů v dlouhých, vlnitých krápnících středem skalnaté trhliny v hoře a na povrchu se leskl, jak po něm stále stékala voda. Sníh na úpatí byl jako křišťál. Zastavil jsem se v očekávání hluboké tůně, na niž bych mohl bezděčně narazit pod vrstvou příliš tenkého ledu.</p>

<p>Zvedl jsem zrak. Stěny v těchto místech byly většinou po­demleté a převislé. Na dalších místech pod sněhovými zá­voji prosvítaly holé skalnaté plotny. Ojediněle zde rostly za­krslé výhonky a šlahounovité keře, jež se vykláněly ven do prostoru, aby zachytily sluneční světlo seshora. Nic z toho neslibovalo snadný výstup. Otočil jsem se, abych se vrátil ve svých stopách zpátky, když tu jsem zaslechl osamělé zavytí a pád. Nebyl to ani lovecký pes, ani vlk, mohl to být pouze ten vořech. Ten hrdelní zvuk měl v sobě jistotu, která mě přesvědčila, že je mi v patách. Uslyšel jsem jakéhosi muže, jak na něj povzbudivě pokřikuje, a pes znovu zaňafal, tento­krát blíž. Otočil jsem se ke stěně rokle a začal lézt nahoru. Slyšel jsem toho muže, jak svolává ostatní, jak na ně volá a hvízdá, aby šli za ním, že tu má lidskou stopu, ať si nevší­mají vlka, že to byl jen trik s Moudrostí. Psi v dálce najed­nou propukli v odlišný štěkot. V tom okamžiku jsem pocho­pil, že Regal konečně našel, co hledal. Člověka s Moudrostí, který by mě dopadl. Měl podplacenu Starou krev.</p>

<p>Poskočil jsem a chytil se výhonku, jenž vyrůstal ze stěny rokle. Vytáhl jsem se výš, zapřel se o něj nohama, vyrovnal váhu a natáhl se po dalším šlahounu nade mnou. Když jsem se na něj pověsil celou svou vahou, kořeny se ze skalnaté půdy vyrvaly. Spadl jsem, ale podařilo se mi zachytit se prv­ního stromku. A znovu nahoru, řekl jsem si zarputile. Stoupl jsem na něj a uslyšel, jak pod mou vahou zapraštěl. Natáhl jsem se, abych se oběma rukama chytil křovinatých šlahounů visících dolů z podemletého břehu. Snažil jsem se rychle vyšvihnout nahoru, abych na nějakém stromku nebo keři ne­visel svou vahou déle než pár vteřin. Přitom jsem nalámal plné hrsti úponků a vyrval četné trsy trávy, načež jsem zjis­til, že se již hrabu podél okraje rokle, nebyl jsem však scho­pen dostat se výš. Pod sebou jsem slyšel křik a proti své vůli jsem se podíval dolů. Na rovince pode mnou stáli muž a pes. A zatímco vořech na mě štěkal, muž přikládal k těti­vě luku šíp. Visel jsem bezmocně nad nimi, skýtaje snadný terč, jak si jen člověk může přát.</p>

<p>„Prosím," zaslechl jsem vlastní zajíknutí, a pak<strong> </strong>už jsem slyšel neomylné zadrnčení uvolněné tětivy. Ucítil jsem zá­sah, nejprve jako pěstí do zad, jeden z Regalových starých dobrých triků z dob mého dětství, a potom hlubší, palčivěj­ší bolest ve svém nitru. Jednou rukou jsem se pustil. Nevydal jsem k tomu povel, prostě vyklouzla a pozbyla tak chyt. Zhoupl jsem se na pravé ruce. Slyšel jsem, velice jasně, ha­fání psa, když ucítil mou krev. Slyšel jsem šelest mužova oděvu, jak vytáhl z toulce další šíp.</p>

<p>Znovu se do mne zahryzla bolest, tentokrát hluboko do pravého zápěstí. Vykřikl jsem, když se moje prsty pustily. V okamžiku krajní hrůzy jsem pod sebou zběsile zahrabal nohama, hledaje oporu v ujíždějícím keři, který visel z po­demletého břehu. A jaksi jsem stoupal vzhůru a přitom dřel tváří o ztvrdlý sníh. Objevil jsem levou ruku a dělal s ní ne­určité plavecké pohyby. <emphasis>Dostaň nohy nahoru! </emphasis>osopil se na mě Nighteyes. Nevydal ani hlásku, protože měl zuby pevně zaťaté do rukávu a masa na mé pravé ruce, jak mě táhl na­horu. Naděje na přežití ve mně ožila. Divoce jsem začal ko­pat a pak jsem pod břichem ucítil pevnou zem. Plazil jsem se kupředu a snažil se ignorovat bolest, jež se mi soustředi­la v zádech, ale v rudých vlnách se odsud šířila po celém tě­le. Kdybych neviděl toho muže, jak vystřeluje šíp, byl bych si myslel, že mi ze zad trčí kopí tlusté jako osa od vozu.</p>

<p><emphasis>Pojď nahoru, pojď nahoru! Musíme utéci.</emphasis></p>

<p>Nevzpomínám si, jak jsem se dostal na nohy. Za sebou jsem slyšel psy, jak se škrábou po útesu vzhůru. Nighteyes stál kousek stranou od okraje, a jak se někteří dostávali nahoru, utkával se s nimi. Trhal je čelistmi a jejich těla házel zpátky dolů na zbytek smečky. Když spadl vořech se střapa­tým zadkem, ňafání dole náhle polevilo. Oba jsme vnímali jeho muka a slyšeli výkřiky muže pod námi, jak jeho zvíře­cí druh krvácel ve sněhu a vypouštěl duši. Další psovod me­zitím odvolával své psy a vztekle vysvětloval ostatním, že by to k ničemu nebylo, posílat je na jatka. Slyšel jsem mu­že, jak křičí a klejí, když obraceli své znavené koně a vrace­li se zpátky roklí, aby zkusili najít nějaké místo, kudy by se mohli dostat nahoru a vyrazit za námi, aby se znovu pokusi­li zachytit naši stopu.</p>

<p><emphasis>Tak poběž! </emphasis>vyzval mne Nighteyes. Nemělo smysl hovořit o tom, co jsme právě prožili. V zádech jsem měl pocit straš­livého horka vystřelujícího podél páteře, s nímž se zároveň šířil i ledový chlad. Dal jsem si ruku na hruď, málem oče­kávaje, že nahmátnu hrot šípu na dříku, jak trčí zepředu ven. Ale ne, vězel hluboko ve mně. Klopýtal jsem za Nighteyesem a mé vědomí tonulo v záplavě tolika pocitů, tolika dru­hů bolesti. Košile a plášť mi při pohybu cloumaly násadou šípu v zádech a na tyto nepatrné záškuby reagoval hrot za­píchnutý hluboko ve mně. Říkal jsem si, jak moc mi to ješ­tě asi ublíží. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou porcoval ší­pem zabitého srnce, na to černé napuchlé maso plné krve, které jsem objevil v okolí takové rány. Napadlo mě, zda mě nezasáhl do plíce. Srnec s prostřelenou plící nedošel daleko. Necítím snad již krev vzadu na patře...?</p>

<p><emphasis>Nemysli na to! </emphasis>přikázal mi drsně Nighteyes. <emphasis>Oslabuješ nás </emphasis><emphasis>oba. Jen jdi. Jdi a p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řád jdi.</emphasis></p>

<p>Takže věděl stejně jako já, že nemohu utíkat. Šel jsem a on mi kráčel po boku. Po nějakou dobu. Pak jsem šel tmou naslepo kupředu, nestaraje se ani o to, kterým směrem jdu, a on tu nebyl. Zašmátral jsem po něm, ale nemohl jsem ho najít. Kdesi v dálce jsem znovu zaslechl ňafání psů. Šel jsem pořád dál. Narážel jsem do stromů. Tvář jsem měl poškrá­banou od větví, ale to mi bylo všechno jedno, protože jsem ji měl necitlivou. Košile na zádech byla lepkavá a vytvrzená zmrzlou krví, takže mi rozdírala kůži. Snažil jsem se přitáhnout si plášť více kolem těla, jenomže náhlá bolest mě má­lem srazila na kolena. Já hlupák. Zapomněl jsem, že takto škubnu i násadou šípu. Jenom běž pořád dál, chlapče. A šel jsem.</p>

<p>Narazil jsem do dalšího stromu. Sesypal se na mě příval sněhu. Vymotal jsem se a pokračoval v chůzi. Po nějakou dobu. Pak jsem najednou seděl ve sněhu a byla mi stále vět­ší zima. Musel jsem vstát. Musel jsem jít dál.</p>

<p>Znovu jsem šel. Ne moc dlouho, to si nemyslím. Pod příkrovem několika mohutných jehličnanů, kde byla tenká vrst­va sněhu, jsem se sesul na kolena. „Prosím," řekl jsem. Ne­měl jsem sílu skuhrat o milost. „Prosím." Ani jsem nevěděl, na koho se to obracím.</p>

<p>Mezi dvěma tlustými kořeny jsem zahlédl nevelkou duti­nu. Byla hustě vystlána jehličím. Schoulil jsem se do ní. Ne­mohl jsem ležet kvůli šípu, který mi trčel ze zad. Ale mohl jsem se opřít čelem o přívětivý strom a zkřížit si ruce na hru­di. Skrčil jsem se, složil pod sebou nohy a klesl do prostoru mezi kořeny. Kdybych nebyl tak unavený, zřejmě bych po­ciťoval velkou zimu. Ponořil jsem se do hlubin spánku. Až se probudím, rozdělám si oheň a zahřeji se. Dokázal jsem si představit, jak mi bude teplo, skoro jsem ho cítil.</p>

<p><emphasis>Bratře!</emphasis></p>

<p><emphasis>Tady jsem, </emphasis>ozval jsem se klidně. <emphasis>Tady, přímo tady. </emphasis>Za­pátral jsem kolem a něžně se ho dotkl. Blížil se ke mně. Srst okolo hrdla se mu ježila zmrzlými slinami, ale ani zub mu nepronikl dovnitř. Jednu sečnou ránu měl z boku na čenichu, ale nebylo to tak zlé. Nejprve je povodil v kruzích a pak jim zezadu napadal koně, načež je potmě zanechal ploužící se zasněženým močálem ve vysoké trávě. Pouze dva z jejich psů zůstali naživu, a jeden z koní tak ošklivě kulhal, že jez­dec si musel přisednout za jednoho ze svých spolubojovní­ků.</p>

<p>Nyní se blížil vzhůru ke mně a poměrně snadno svým vl­nícím se tělem zdolával sněhové svahy. Byl unavený, to ano, ale sršela z něj síla vítězství. Noc kolem byla mrazivá a čirá. Zachytil pach a vzápětí záblesk z oka zajíce, který se chou­lil pod keřem v naději, že ho mine. Neminuli jsme. Jediný náhlý skok střelmo stranou, a měl zajíce v zubech. Zkousli jsme jeho kostnatou hlavu a jedním trhnutím mu zlomili pá­teř. Klusali jsme dál a sladce tíživé maso mu viselo z chřtá­nu. Dobře se nažereme. Noční les kolem nás byl stříbrný a černý.</p>

<p><emphasis>Přestaň. Bratře, nedělej to.</emphasis></p>

<p><emphasis>Co?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mám tě rád. Ale nechci být tebou.</emphasis></p>

<p>Zůstal jsem viset v prostoru. Jeho plíce mocně pracova­ly a tlamou podél zaječí hlavy vdechovaly chladný noční vzduch. Rána na čenichu ho mírně pálila a statné nohy leh­ce nesly jeho štíhlé tělo.</p>

<p><emphasis>Ani ty si nepřeješ být mnou, Changere. Ne doopravdy.</emphasis></p>

<p>Nebyl jsem si jist, jestli má pravdu. Jeho očima jsem vi­děl a cítil sám sebe. Vklínil jsem se do prostoru mezi koře­ny velikého stromu a byl jsem tam schoulený a nepatrný ja­ko opuštěné štěně. Pach mé krve byl silně cítit v ovzduší. Pak jsem zamžoural a vzápětí jsem hleděl do tmy, jak jsem si ohnutým loktem zakrýval tvář. Pomalu, útrpně jsem po­zvedl hlavu. Celé tělo mě bolelo a všechna ta bolest směřo­vala k šípu, který mi trčel zprostřed zad.</p>

<p>Ucítil jsem zaječí vnitřnosti a krev. Nighteyes stál vedle mě a nohou přidržoval mrtvolku zvířete, zatímco zuby ji tr­hal na kusy. <emphasis>Jez, dokud je to horké.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já nevím, jestli můžu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chceš, abych ti to požvýkal?</emphasis></p>

<p>Nežertoval. Ale ještě odpudivější než samotné ježení by­la pro mne představa, že bych jedl vyvrhnuté maso. Dokázal jsem malinko zavrtět hlavou. Prsty jsem měl skoro necitlivé, ale díval jsem se, jak rukou zvedám zaječí jatýrka a nesu je k ústům. Byla teplá a hojně prokrvená. Tu jsem pochopil, že Nighteyes má pravdu. Musím jíst. Protože musím žít. Nighteyes mezitím zajíce rozpůlil. Vzal jsem si svou porci a za­kousl se do teplého masa. Bylo tuhé, ale já byl pevně od­hodlaný. Ještě před chvílí jsem málem bezděčně opustil své tělo a přemístil se do jeho, málem jsem se vedral k němu do toho dokonalého a zdravého vlčího těla. Udělal jsem to už jednou předtím, s jeho souhlasem. Ale nyní jsme oba byli moudřejší. Budeme spolu, ale nemůžeme se stát jeden dru­hým. Aniž bychom tím oba ztratili.</p>

<p>Zlehka jsem se posadil. Ucítil jsem, jak se mé zádové sva­ly otřely o šíp, vzpouzejíce se proti jeho přítomnosti. Mohl jsem vnímat váhu násady. Když jsem si představil, jak ze mě trčí ven, málem jsem zvrátil, co jsem před chvílí snědl. Při­nutil jsem se ke klidu, který jsem necítil. Náhle, jak zvlášt­ní, mi v hlavě vyvstal obraz Burriche. Ta mrtvolná nehyb­nost v jeho tváři, když ohnul koleno a díval se, jak stará rána puká a rozvírá se. Pomalu jsem hmátl rukou dozadu. Prsty jsem jel podél páteře. Svaly kolem šípu se přitom napjaly. Nakonec jsem se prsty dotkl lepkavého dřeva násady. Jen­že i tento letmý dotek mi přivodil další ostrou bolest. Nemo­torně jsem sevřel prsty okolo násady, zavřel oči a snažil se ji vytáhnout. I kdyby to neobnášelo žádná muka, bylo by to i tak dost obtížné. Leč při té bolesti se se mnou celý svět za­potácel, a když polevila, ocitl jsem se na všech čtyřech, s hla­vou visící dolů. <emphasis>Mám to zkusit já?</emphasis></p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a zůstal ve stejné pozici. Pořád jsem se bál, že omdlím. Snažil jsem se přemýšlet. Kdyby šíp vy­táhl, věděl jsem, že bych ztratil vědomí. A kdyby rána moc krvácela, nedokázal bych to zastavit. Ne. Raději ať šíp zů­stane uvnitř. Sebral jsem veškerou svou kuráž. <emphasis>Nemůžeš to ulomit?</emphasis></p>

<p>Přišel blíž ke mně. Na zádech jsem ucítil jeho hlavu. Na­točil ji a nastavil čelisti tak, aby zadními zuby sevřel nása­du. Pak stiskl. Ozvalo se lupnutí, jako když zahradník kles­tí mladý stromek, a přišel záchvěv nové bolesti. Přelila se přese mne vlna závrati. Nějak se mi však podařilo hmátnout dozadu a uvolnit z krví nasáklého pláště pahýl šípu. Přitáhl jsem si kabát těsněji kolem těla a zachvěl se. Zavřel jsem oči.</p>

<p><emphasis>Ne. Nejdřív rozdělej oheň.</emphasis></p>

<p>Vší silou jsem znovu otevřel oči. Bylo to všechno moc obtížné. Posbíral jsem všechny větévky a klacíky, které jsem měl v dosahu. Nighteyes se mi snažil pomáhat a nanosil mi větve, přesto mi však trvalo věčnost, než jsem rozžehl ma­lý tančící plamínek. Pomalu jsem přikládal klacíky. V době, kdy už oheň hořel, jsem si uvědomil, že svítá. Byl čas znovu se vydat na cestu. Ještě jsme se chvíli zdrželi, než jsme dojedli králíka a než jsem si důkladně prohřál ruce a nohy. Potom jsme opět vyrazili; Nighteyes mě nelítostně vedl ku­předu, vedl kupředu.</p>

<p><strong> </strong><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>1 Námezdní burza              5</p>

<p>2 Pastýřem              18</p>

<p>3Podezření              34</p>

<p>4 Blue Lake              54</p>

<p>5 Pašeráci              72</p>

<p>6 Kettle              85</p>

<p>7 Tajná skrýš              98</p>

<p>8 Přechod řeky              112</p>

<p>9 Moonseye              125</p>

<p>10 Pronásledování              137</p>

<p>OBSAH              151</p>

<p><strong> </strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong>Farseer:</strong></p>

<p><strong>Kniha </strong><strong>třetí</strong><strong> </strong></p>

<p>svazek 2</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Psancem</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p>THE FARSEER: - Book Three</p>

<p>ASSASSIN´S QUEST - Volume Two</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books, A Division of Bantam Doubleday</p>

<p>Dell Publishing Group, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 1997</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 786. publikaci v roce 2002</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 199 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>512</strong><strong>-</strong><strong>X</strong></p><empty-line /><p>[1] Měsíček</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6D8U+NtV0fxdpvhfQvC51
3UL2ye92/ao7cRxxlVOS4OeWFVh4r+JOVDfCobcZLDWLfj9KoeJpPL+OFgqkqR4UvmVh2O+
Ouf8Ahx8M/BWvfC/w3rOp6ddXV7e2Mcs8r39wDI56kgOAPyoA7BvFvxIGD/wqknj/AKDFtx
+lA8W/EfLY+FBI7f8AE4ts/wAqjX4OfD1Qf+JPcjjGP7Ruf/jlIPgx8PMDGk3XJycancjP5
SUAWD4u+I+07PhQ5I9dYthn9KVvF3xGBG34UyFsDP8AxOLbH8qij+Dfw9AGNIueO39o3P8A
8cpH+DXw8dg7aNcZHc6jc/8AxygB48W/Elv+aTSZJ6DWLY/0pw8WfEfB3fCeTP8A2GLb/Co
v+FM/D7tpFyp7FdRuR/7UpD8G/h5sK/2RcjP/AFErnk+v+soAn/4Sz4ihQf8AhVMvPQf2vb
f4UreK/iMFVv8AhVDknJx/bFtkY/Cq5+Dfw/K4/se6P/cSuf8A45SD4O/D0cHRrrp0/tK55
9v9ZQBOPF3xGwT/AMKolJ7Y1i2PH5Ukni/4ijaF+E05PfOr2w/pTP8AhTnw9A/5A9wB1wNR
ue//AG0pv/Cmvh8W/wCQVeEeh1K5/wDjlAE//CW/ERsD/hU8/wBf7XtfSlXxd8Q+n/Cprlc
f9RW1/wAioB8HPh8r5GlXmQf+gpdf/HKP+FNfD58/8Su965OdUuuf/IlAE7+MPiAMZ+Et8c
jtqlp/jQvjD4hEjd8JLwD/ALCtpmoG+DfgD7v9nX+OMY1S66/9/KgvPhN8NtOspb68gubS1
iUtJNNrFyiIPUkyYFAF4eMfHxbB+EeoYx1GqWhGfTrQfGPj49fhFqBB/wColaf415Pb+E/C
finxzpr+EdM14eFLW3mN7qEt9dRQXchIEXkFn3OQQ2SOMHvXfH4U+CEDO0WokYz/AMha65P
r/rOtAG2PGHjwcf8ACpNR/wDBjaf40r+MfHYPHwl1I88n+0bT/wCKrAHwo8FLGWZNUySPnG
r3RC/T56dJ8KfBDgOiamWyTg6vdDd/5EoA3D4y8dqQR8ItTbPX/iYWn/xVM/4TTx4Rk/CDV
DnrnUbT/wCKriNS+HHhmXUn8PadHrUF7Lavcm8XVLl47QcBScyAMxJOFz2ya1rP4U+DoYY7
eU63OyoAZ5dYut8hA6nD45PPFAHRHxp48HP/AAqDVT9NQs+P/HqX/hMvHQLZ+EWqk/8AYQt
Of/Hqxh8KvBkis7x6y2SBgavdkf8AodNPwr8IvN8p1hCpwD/bd1jA9f3lAG4PGnjk5B+Eeq
499QtP/iqaPGnjkpk/CHV93937fZ/z3VjL8MPCCSqHbWnUk/Mus3XH/j9Ifhd4QAID60WcZ
ydYusfl5npQBtHxr46HB+EWrHjtf2h/9mpT408bgrj4Rau3TP8Ap1oMf+PVhr8KfBoLvHLr
bHb8pOs3WTz1+/2oPws8KRj/AFuvDecDGs3WDjpkb/rQBtHxr45zj/hUOsfX7dZ//FVIPG3
jQEKfhLrXPpeWmP8A0OsGL4XeF1QsbjXsDgA61dfnjzKc/wAMfDSIGFzr2zJXI1u647gffo
A2T438bcA/CHWsHr/plmcf+P8ANB8ceNcfL8IdaJ/6/LQcf991hR/Cvwy4Z/tniH6JrtyM+
vO/pUsXwx8NIPNOpeInbHT+3LkAd8D56ANk+N/Gm7A+EetZx1+12n/xdI3jjxiMZ+EWtsMZ
4u7T/wCLrOHw28OhjKdR8QmPIDA63c9f++6jm+GXhwrmPUPESlTnI125Ofr89AGuPHHjEED
/AIVJrvPf7Tacf+P00+PPGXT/AIVBr3P/AE9Wn/xdYq/DPw+ZHVtX8SKQf+g7cjn0Hz1Gvw
30D91EdS8SZGcMNduRuJ5yfm5FAG6fHfjTG7/hUOu57j7Vaf8AxdDeO/GIP/JINfPri4tP/
i6821hvhXoF68d1448RXV5Gp32Wn63dXUiBc7iVjYlcY5JwOK6LTPBHhTXtHstb0fxP4lms
r2ITwSDXbkb1PTALfzoA6b/hPvGHf4QeIcd/9ItP/i6ePHfi4j/kkuvg4yP39r/8XWMPhlp
KkP8A274o/vEf29cc/wDj1N/4VvojAP8A8JD4oCg/LjXbjJP5mgDaHjzxcWH/ABaTxABnr5
9px/4/Q3jzxaMY+EXiA47+facf+P1lr8MtKxtHibxSyj11ufPfjr/nFLJ8NtGc4/4SDxSGw
AANcuMEjOT1oA1j458WFjj4T+ID9Z7Tn/x+mf8ACeeLCOPhJ4gJzjBmtBj8d9Yg+G+jRy4P
iHxVgdM63cMP505PhrpflgHxN4sywJz/AG5MD7d8UAbQ8d+Ltv8AySLxAPXE9p/8cobx54s
z8vwl8Q4A6mW14/8AH6xk+G+mGLdJ4m8V7kOQDrs/r/vVFN8ONKUl/wDhKPFaqeCBrk5/Hr
QBtHx54sBH/FpfEPT/AJ6Wn/xdL/wnXi3v8JvEBB65ltOP/H6xT8NtNYNHJ4n8Wr03Ea1Ny
MfX9aRfhzpRDBfEvi1gjf8AQanxg8etAG1J488WLnHwk19sDPE1oc/+P03/AIT3xbn/AJJN
4g/Ca04/8frJPwy01jx4j8UsgH8Otzc/rS/8K20ndx4l8VKSO+sz5Pr3+tAG2fHXitY+PhN
r/wCEtr/8XTB4+8WGQg/CLxEq9j5tp/8AF1kN8M9Mij+bxN4qBLcbtcnOD9M1HJ8NNOCxge
KfFu4MQca1MQR270Abv/CfeLAP+SSeIs/9dbX/AOLph8feLB/zSLxEc9MSWv6/PxWM3w307
KN/wlXipSABt/tyYj69eO1NHw409jJ/xUfixUHDEa7NyfbmgDch+JWoQa/oul6z8P8AW9HT
V7sWcNzcGBo1kKlgG2MT0U9q9B/H+dfPmhS3Rg8L2t1e3l59j8ez2kL3czTSCNIpAoZm5OK
9880erUAeaeKEI+OGmFXyG8LX6lfo8daPwl/5Iz4QA7abEOuao+JQT8ctFUDO/wAM36kn/e
j6VofCRdvwa8JjO7/iXxjPr1oA7cEHIK4HrSIAT0HrTsZO3tXM3HjbRrONp5Ir5rQLvS5jt
S0UgDqnyN3+Zh+GSM0AdVjggUp5FZd3rum2GsQ6Xe3IguZoJblAw4MceN5z7ZB+mfSsqbx1
o8NyLeW01ONmXzELWbASJsd9ynuNsbn14x3oA6jkcgU3GCSa5FviNoKWMV69pqiQSxtKjtZ
tyixiRn4PQKcn8av6h4w0XTb+G0uzcFpo4plkjgLR7ZG2Rkt2y3H4igDc2sfug5NOOdw4yQ
MVjDxRpA0bStYeWWG01SWKG3aSPaxaThNw/hz7+tVJfHHh+LUZNPlkuEuFlngVXhIEskKq0
iIf4jtYEDvzigDpwMr8wxnmjA3ZrEsfFOmajqsenWqXTSPHvMhhIjQ7A+xj/C21hwfXrW2x
IWgAIFKc5x3pDxgdz09647x94k1nw/a6NZ6DbWz6rrV+thBJebjDB8jOXYLgtwhwB1JoAre
PPEut2OqaL4X8IvaDX9VdpWe7jMsdraoPnlZQR/EVUepNYP8AwgdzquoWt9468R3fi0wHzI
bGaOOKxjf+95Kj5yO24nHpmrOjeGrnSPEF/wCKvFWsRavrl9EkL3qQi3gtbdP+WaLk4XJJJ
J5PXpS6z470+z8O3V/orrqwspo4JJIXBjiLdye+P6jOAc0AdLLqMMFuz3PlW1vGmdxYAKFH
GB/T2rz3VfieJmuLbwxCstx9nDwXMqMI523gEIpHzEA/UkrgHNUbXRPGHjCRrzW4LGPTnVl
iW9ti4Q8DzIlyCpICupycEsM12nh3wJ4Z8K7Dp2mgS75XaSVvMkUscttJ4UE9hjt1oA19Iv
b260WxvbyyFvJKitJCRkxsfvZ47emPyqDWtYksRCI7Ke4uL+4W1i8gAlM9XyflUIBuOfQCn
6hq9ppUE1wVmublEUraWybpZATgAKPcgZPA6mo9K0u4j1K51i6kmF1eRxhbWSQFbRQM7Bt4
Y7iSW78dgKAJdD0uDRLD+zrYyzAZZp53MjzMxyzsT1JJJPTtjpWvsZXf5lMeeg7e/NRwEvI
+4FV9CMY5/lUsnylUj+cDsOre4/WgBEicsgOSq4xnufp9KjbcJC5/hJGT6ehpSjKVZULITy
Dx+nf6U+XlAHTIIJxjr16UAQq0hDSBQZN3K9M88YH61PK5G7ZtAXBGB/n9Kr+YRLtkhZju+
92ye2ai1PUtP0nTJ9T1e7i0+wtl3yyzPtVB9T2yRQBOk5yxE3ByqkLjketZd74o8OaXqFvp
er+IdP0+7uUMkdtPMqOy9MjcRxkV5/P8afDmoyra+BLN/Et4HCs6sLW0hHcyTSYAAGDwCa8
+8S2mr/EXxtpt1ZDw/rOt6WxCRaTAbmytlJyUvLqT5HQcny0Uk9sdaAPpVblLm1jubSdJoG
zhwwZWHrkcH8KejQtE8TE9cLu7/WvM/DXiHwN8NPDsPhbWPGOjfbImeaUBljQPI5ZgqDIRA
ThR2Arp9I8feFPEniL+w/DupQ6tKtubt5bP5o413bQGboCTyB3xQBvHLE/vCqoBjvxT4lR0
CsBIz/dJYbakcrt+7uc44IpquseWMY3HP7scc+vNAA8iNHsUBCp59AQf6Ux8kFAfmyB8x/l
UiEkhjEqZOOoGCeuRVXU9Q0/TdNmvtUvreztYTuaa5dY1QHuWagCRkWNgCykMcHjHPrXP6l
4p0j+yPEn9h67aT6tptlNK0Ucqu0DohILAZ7gdau+H/EGg+Jo7m98OalBqVvFIYnkhYlQ+M
4OR1wQfxrN0b4b+EPD3iLVta0zR1t7/AFXct5I7M/nKTuYEMSoBPagDzD4V+EtD8YacL3V7
e3u9I0rZbQ2TEbLq5KLLPdTlceazPIQoOQoFe6R2cNvZRWltbR21sn7uOOOMKijsFHYfTpV
PSNE0fw5YjTdD0u102y84kxWwCIGPJOPc96v7v3TmRGKq2VYHr+v4UAOaIHkshZCNiLgg59
aeYv3RQFOV+8TjmoUIBQ+VvGdmSRwPapWWAxlSh4xjI6UACsVKjjeOj5JB9xRcM3ngEBnVT
14pA8SNFAzPxgn0Az0pX/etJvU784APp/hQAkipJkGTZkcL0H0P40wxOkYZlGeuQvAB68U/
YgmDMjI24ngffwP504kMWTZtJHrQBCrSmdAFBDYPOB/nNIwRDuK7ASeSDxirJjOFOERV/wB
rcf8AP+NRPsJZZVLcjIHc/wD6qAI1jUuqswYA44Pp3+lIm5mcbFB5HHQ4NSZDRgAGMcnqCf
wFBRWdt+3KnP1/KgBkqnG4x7WY4wOcCnRjIOcsOdpI+bHao23EbxluAxdTmpgQ6GTZgYwB6
f4UANmdmQCZcnAJIxgH3pAJJI8Om0HAHy9Of88U+QeayknZg557c98e1LIyogzIcSHHy5GD
QA1I1CN8oLg4OeeP8mkbc+FjhPQqCCOfeom3EuSw/efLtJ6fn0NPAXBjVyCOhwDnpQB47oZ
bzvD+1WP/ABcS8yTnjEcle+YX0rwbQebnw4M5/wCLg32WPG793Lzivevm/un8jQB574kjJ+
OGhyAdPDl+OuP4oqv/AAj/AOSNeEj66en8zVPxE8Z+N2iR9WXw5fsQOON0Qq/8Iufgz4TOM
A6ehx+JoA7U88muEf4bWU1sto2t3vk28TQ2askZNtG0iyFc4+cAoAN3QZrvTg9RQAAcAUAc
Ne/DtdWv21DWvEV5fXu8COby0j8uHa6tCFXjawkYEkZ6YNXJPB1xNp1jZ3fia9ulsd6wvJD
Fu2NC0O1iANxCsTuPJOK6g4WVuvzYOcVI2fqKAPOZfhJpc+nabYyarMkWmv5tt5FtDFtkEa
orkAYYgKCc5z0PFdRP4Vs7vxMmv3ci3FzHZCzjWSBGWMhi3mrkZDZJ9q3+i8noOtIrZ9aAO
Bn+GkV7pFrouo+I7670+ztjBaxeXHH5LYwsoKAEuMZGeParMvw4sLy2u7fU9Vu75Lt5pZNy
JGwkk2fvFZQCrKY1II75rtsHdwKGXB5yDjvQBy9h4LsbHxWfEhuHmuxH5abokVkXYqbS6gM
64XIDEgE5Hak8V+PfD3hER2+oXD3OqXC5tdLs0825uD0G1B0Gf4jge9W/EXjHw54TsPtuv6
rBbKchIQ2+aY/3UjGWZj6AV5P4D8SaNNo2o+P9VM0+p67fMZSttJLLBGMiG3AVSVURgE44y
T3oA3LtfiH4zgMWtXkXg3RZiBJZae/nXrp1KyT9IyRwRGCfepLb4aeCNP1uw1W0t7x72zl8
2Dzb+eUB8Y3YZyM4PcVuvr8RupNPgsr+9nSHzVQWzJG3y5CCVwEDHPc9etRHxDbq1gW0rVI
bi8bZ5D2TSGI7sHzGTIUehzgjmgCt4y0DWdchsjpWrC1aCUedG6ho3TIyXQ8MQQpGeoyO+a
0tG8P2WmXVxdXPl3N9NGkc8sUQjjkC52gRcqMA4B5OABnimLq/mPqVrp+iajcXVq20RzR/Z
45zux8sj8EZ5yB09aLeHxNNeWRmvbDT7MQk3kEUZmlMjA/KsjYUKDg5xknsKAJ9S1m102ew
tZ/OkvL5v9GhhiLFscl2xwqjIyx9fXiqf2DxHqdi1rqeuRaY7yBlk0eHafKIOU3Sbjuz/EA
CO1XtK0S00ewFtBNcStI5eaa4lMzyuTyxLc/gMDpgcVpvIqxyIz/d6N0OeMc9qAKdho+naf
fz38WnxR3twoEt03zSzAAAAt1xwOOnNXF3lHZiq7hwD1H/ANei3hVYy00qqeQGBzt/GnKoj
ibMgMnPzMcDH09KAFjO7czNlQoyGHUdulUPENhf6l4W1OysXeK7ntmS3ZXMZV/4fmHI5A5F
XkQsgG8spB+deP8A9VTg/uGjVwHXldp6igDxHS/B3xO0RtP1QTRajqBglS8F1fySLAXxgR5
OMgKDnHO72zXSWi/Ee88Iatp+vWsX26RY4LSW0lCSFWP7yQkNhSoJAx/dz3r0OSVfJQNIrq
hzuUH+ff61BeO8Wmzy2sXnTeWzoiMRuYDIUntk4FAHlo1rxf4Z1p/EvjO00vTfDywG0adbg
yyqisxijVQTvkYlQcZJweBV/UD4/wDE+kSXlxY+GfDvhuYKEtfEsbSTTKeQ0qhgkeeyEkjv
zXnGpzfES4tm1rVPD2sxeLomYWrSaV9s0/TAehtkjc7pMZ/eSAn0ArRhXR9Q8ReHvEHiWP4
kaveaZEj/ANnz6Y81r9ox+8f5wMhuRgjvxigDoV+EGus63S6H8NJExlZP7Jlwcjg8Ngit+x
+EFzqWnyW3jHxFcqrEpDp3h2Q6dZQxkY27V+Zyeclj7CuJ1GLSG8R2uqR+FvH8ujWrSyr4c
fSV+xOzqQQBuBU5wQTnb2xXV2MXxbn8LJpNkmiaJb3UTIrT3Fze3lkjfw7mwruoOBzgcelA
DNL1e1sEvrH4Y/CbT7vSbS4e1N5Jcw2kdxNGdjlQVZnAII3HrjitvwZ4fvNFi1XVdblhk1/
Wbjz7v7OP3MCAbY4I+mVVeM8ZOTVzS7Hwz4I8M6Zoa6jb2NtZxYHn3Co0ncsSx5Zjkk+prj
Lv43aK3h6TUdF8M63d3k8L3dhDLamMX6I4R2jZd25VLAnjoCRmgD1mFQgXIMmVLHA/yK4Dx
V8Z/hv4SEiax4nt5L+N/Ka0tMzyo2OQVX7uPeuV1SLxv4+8HeHfFR0PWtKura5kS78N2epN
aPd2zHHmB/lIcYDANjgEY5rQ8BeBLKHxDrOo6n4BXSLWKC1tdMg1ERXMwVFYyOWUt8xdsli
cmgDK+I3xhu7PUbbwp4BVb3xHdwLcB3haQoJBuiVY+pdgcnPyqBk1ZufBHxJ19/CUniHxLo
gv9ME73UzWwnjaZiBE6RMAhdVBGW6ZJAzWlcfFDw5Z6lcSXGjSRToVgCLbg3TSFnUoQP4P3
eQwLA9q0VHiXxj4cjvH0mDQ51vo57ETk741CkMx4zu+Y44GcCgCbw5/wingzwvKf7cAD3kj
397qLhJLi53FXdhx1IwAowBjFHgX4gx+JNavdHWG4vlgkuGjv0jCwbVkwiccbtrZ564zTND
+FGh6dPHe6/c3PiLVFTDzXx3I7cFm8vtkjPJPWu4ghtbWKO2t7RLeBOfJSMKoHqAOlAAySQ
oS2GYnqSM8/wCFKJXZyytkAdcYyakXAOyRNuCcEc7aaFDOWVW25zyMDPTp35oAS4bMiGM7M
Hkf3vWg8q7oS5XjevH480sjIflAHmqCcKMYOf50I6NAYxCQD2c8/X37UALG/wAokHG392Tw
dw/z+VTuS+JCGUsDjA+hP9Kj2BI/lXDA7t2ODSMWLL5sZKj5tx5A9qAJw6lY5FfnGf7x9Kh
jVpJHEilGUgnnoTU5m2sMKp4yBjI/SoxJFI+PLLAtgsvHX+lADrqOMqM/e2/Ic8E571DK6F
JNjZcYU853e/6VakRS3CoiLgKc9f8ACqzr5QDCMlMj5s/e9yOtAAHWSMM+WDfeCgDH+T+FV
+VYlywBIA6E596vGMLCYmh+bcWANMQOrO6xKV+8ASM5560AV2JdvnUlT/FnGMeppVlCnDgb
iuQGAH4j2xUm3htzK6p2YHOc+nek6iUMpDpxkAHI9aAHPHuwE4J7L3x2+v8AjUKyR7CoUYB
yQByPenyKVRigCg9mH9Kaksssm1IhjHPfOP8AIoAbMuDv2FAoB3E5ye3Ap0LRvwY8YOBxgn
JoJ/eDcxGevHAwO1JsP7tXKhQfzxzmgDyDw4oNx4WJO7HjzUcn1OyWvfNrf3RXhHhsq03hD
gLnxvqZHfPyzc17t5X+yKAPPfErJ/wvDRFbjPhvUDnP+1FWh8JDu+DfhJuo/s6Pn86zfE2T
8bdJC4JXwxqBHPctH/hWn8JVZPg34SRjyNOi/lQB2pGfagfePOTUdxcW9rbS3V1PHBBEpaS
WVgqoB1JJ4ArzyT4lz67cNafDnQH8QBWKnVLpzbaeh9pCN0v0QfjQB6MRlgMZ5ziuW1/4i+
DfDd4bHUtbja/x/wAeVqjXE/8A3xGCR+OK4rVvC/xA1+wl/tnx032jO46bpYNjalQRlDKuZ
TxxuzjPatbQrOw8MGDRtH8EzWavCJJLu38t4/MAOVeUsHdsgDcRySKAHH4qy3SZ0P4d+LNT
zwGktEtV+uZWBx+FZ93ffEa7s59a1vxVpvgXTByLWC1jvJIkJwC8r8Fz6KuOwzW4JvE2p2I
e2hi8PT+btc3oS5cx4HzKqNtBycfMTVu30TT7e/utTEcj3179+aaRnGAchVBOFXPQKB+NAH
CSaX8QtWkhtoPiVrKaXcW++S9Fvb28pDA4CJs3g+pOMdsmtG1+EPgWDT44ptNn1GcH57q+v
JZJnPdm+fBNdurZciVjKwA+ZVBP/wBepSpEmwSMZOnbHPf8KAOc0XwD4S8OTi80TQbG0vGz
m5Ee6UD0DtkgewxW8kbjEcUZjRTgDOBgf5P0qcKY4wMu74JBGMYPGDUIVGRQj7mPXnqOtAA
gkaYb5V2jpnGMU5UX7QCEDK2AJEzk+vPao9xLfKdoJwViHKe/8+alhByfnHIzt7Y7/jxQAC
PlvLbIUnkcfhmgKjD97GDtABLDG4Z6ntUpCl2hLOqD5htPPPrQf9WoVi/+0T37daAIl2Kio
ykhchCPTrmnRrH5O/DgoGAIGeO/FPDSNKRLIsfoDyO4z/8AWpJIZTJguwduBx2oAemzzN2G
ygwxI+97gVG7xiWMmFiwGBnp7DJqdQwDkNkMu0ZOTTJE8xwzEBRyRj+VABDzmVSU5yyDqfw
qUrEsgdVY87cjjHHWmeZtbKrtORnByB+NSBXIcD74bOSvX3oAqyp5o5cHBzwv3iP89aViyy
HbGFViASATmrChihwF6D5SPf2rnvEPi7w74VhB1vV4LLzWKwpJlpJ+eiouWb8BQBr3G7Awj
Nk/dzg5B9qaJmB3uS3JXDc55/XmvPNX+JN/b6RNfaT4YnsrEf8AMY8Rt/Z9omeNwVv3knbC
quTXH3PjPxhqHjSx8FaN45fU9UuU82eO30EWKWy7SwUSz7irEKduVOfWgDuPiP8AEyD4fnQ
4zol1rN7q9wbe2trdwhBGO54JJYACuY+I3iX4g6XfaNqH26Hwh4ZCRNqdxM0MxhkLnzIznJ
c7QNoRTkk5wBWeviPxHpmlS2Gv/EbQNOT7VI1vJqcIvdXhjzgJ5EXyFxg4YZznNcTH4C8S+
OfC5vfF2g3z6obiWSLxFreqtbW0cO792y2oGc4/h2rQB1cegfCn4seOrnW9F8b3k2sXMStJ
CIEdRHHhcos8RCgcZx3Ner+Gvh/pfh/VLjWY9T1DUtTkhW2F3qModoIlJPlRgKqop9ABXOe
HPC2geE7qXx3r/iO2vNZ1OIWz38USw2qpgfLFGmQCdmSxJJxXpoQORGrsSOwHX0PtQB5z8Q
dJ8Yapf6RDpNjeX+hiOVry1sNVGnyyy5HlhpfveWBuyF5zWz8O/DGseGPCSafq1815ezTyX
Ls07ziIMcrErv8AMVQYXJ68+tdnHGIIRuY5B45zii4DYOw+Yz8AADIH+c0AZ1lpmm2TPJYw
R+YXbmTlssxc4J5HzEkDoOcVbYSbSzhc9VZiTgf40gjBiyZGIYYX0/D0qeMKEZElI+bG/IO
Tj/8AVQAiGUjeVUnGBjkj/wCsajLuXRVXbuAwpXBFO3FmdRNtIIwNvB9uadJuMnD72PQdSv
r+IoAhUSI8jAKZMYUdAfwoQzLMAQUyAQWA/EVy3iLxDqemava6BoSaZLrNzbyTr/adx5MKx
qyrn5RudssOB9Sah8Pap48uG1uPxFo+l2N7apGbRoJZJbe4yrHdnAIHAGMZB+tAHZyERuXS
NirKCVJ6fl7UF/lBt1BIGOnJ9gK818F+NvGHjLwBeeKdN0XS4rgSyx29lJdSEzGMkMN23gk
4x+tZuhfFTXfEvhqwu9G0bT21+4v3sZtHeaRHtgn33c4yoUckkYwQBycUAevZYlTFjdg5DH
PXrTGlY4QA/KBuUDJIptu121tCLwQCbYDL5DnYG/2c4PX1xXmWmeOPGWs+O/EnhO10jRln0
FI3aaS5lAuPM+6Bhfl985H4UAenSPO0p8lgCh27u2PerEeWQDhRj7uOa850Xx/J4i8L+IH0
7TVtPEehO8V/p13KdsbrkkB1HKsAcHHWrvw98Xa74y+HS+Lhp9jZ3F2jNaW4mdhhWK4kbbw
cg9AaAO4umZSgVQP4iQMk8dqRJW5yd0nHHdfw7V5wPia+n/Dux8Z+I9Kjhn1R1gstNsXMsl
zI52pHlgMEkE+gFWNZ8Q+P9E0y11C50HSZFuLiGGZLad2ks/McLvbIw4XODjHPNAHfYO5WL
Z4yd3JB/wAKaku8sX3B2GDjHb+tcJP42163+Mdt4Di0uza3uLNr9L0zvkwqcEbNv3+D3xSQ
+N9YPxiuvAzaTYeSlmL97sXLhhAW2gBNuN+TzzigDutuVZ1AGOFPc08xuzghQq/dIx19DXC
aH4413VvilrngqXR7KBdHhSaS7SdmLpIPkKoVGDyM5PriqmgeOPGfiHxT4l8OWmg6RDc+HZ
1tpZZLqUpOzDKlQEyBgd6APQpXLSESMCCoBIH8vXrUbr5cwEYUqinI9M9a5a48Uaxp3gpNS
8QaZajWpLo2UdtBcBYXkaQpHtkf+EjksR68ZqjY678QE8WabpeueGNJtNNvDIzXtlePcbNq
EhCCowSQPm6cEUAdvIpbzApw5HJUdsCo3DyokquNqNtA6Hg/yqeTag6ZJHJxUUe0tv8AL3E
Kcj72DnNAHkXhYpv8IeW25W8b6mcj/dmr3feP8g14L4WYNJ4MJKoW8baoQB/F8s9e95X1X9
KAPPfExX/hc2ngYz/wi1+cjr9+Os/wr4u0vwd8C/Bs2ol7m9udPhhs7C3+ae8lK8Ii/wAye
B1NXvFEgHxjs/lJYeFb4gDv88dcd8GvDMKeDtD8W6nMuo6vcWcUMEzLxZ24GFhj9O5Y9yaA
N1vDms+OLiPU/iGwis1k3W3hyJs28A7NOw/10nt90dhXbQRpaotusZESrsjSNAFQegA4FLD
NvLIp+ePA56nBzzTgqLvIcnGT8vJDE/n3oAnVcBFyyuDkp6+g/GmSpKsyNKg5OMrzu9vanq
8aBSMuCAEYjOB3qSRkdlZn/djoGAGGx6/hQBA5zGTvGSwAwMlf88UoQeUuZAeM7VP3ccCnb
omZ2lBc5xvz+VNk4mTGyKMcYfv/APWoAldGIIjy4HAy3rzjntUcqhSVkzxwSB932p4CLGFV
vnwSCCfQfmK5D4h6l4w0zQrK78FWEOoXkt0sU8Dx+ZtiIPzYBGMHBzzxQB1zNJAjNt++N2C
c8URsDIWih5zgBn7dxXmU+v8AjjT7+9tms1nS3tWLXEVk5R5hGnCAE/KZJAB/so34O1XW/G
dtK0dmUuf+Jktqkiac4CxBAzSk5PG47QcY60Aejps8xz5RTC5CjuPrUlsFdADCBIucgdTXB
+Jtf8S6T4gvYNI06WaxgsTJGwtnkD3B4XkdVycnbno3A61Y8P6/4ivdds7K6spDay2TPNee
Q0SmfcrBV9tjdT1IPoaAOwcbbwPknOAMdsc8DvU3k7nX59m0Y3dyOv8AnioZvIeNDEZAy9A
vJPP6Vz3ji017UfCMun+GlDXsssS+Y82zy0B3NnBB5C44OfmoA6orDG5PzHDYYt0wPSo5TH
ksh55yDz0I59utePamfixeeE59ItNBs2EkHkCTULweewxg7yrEZxzke/TGTva2vxBGpaTe6
NodvJeQWCLIHutlsZXZfNyu7J2KpCk55agD0aKIfZ3KsvmbRyh4b8/xpUYZwWBA5zkfLXk+
lXPxY0fR4bC38L6VcR2u1GSS8+ZhjO5W3d3JPI6dqoX3jo+FvClt4fbWtLg8Z3d0ZdSMzeZ
BpnmSF5JJNpwoVT8q5ySQKAPZ0QG4kRVO/gEEYAB6/Wp8fuXO92GQBg9P84ryTRPHGuWfiH
StO1a80fxHYaheCyXUrAPa3EMjKzr51q/IBCnDA45FcP4zBl1zxpqd34Sl8Rmy1aK1F1d6o
0Ftp0DQxscQiVS5yzHAxknrQB734g17TvDHhufW9ZlkSCMhESNC0k0jHCxoo5ZicAL615fe
eE/EWoafqXiXV9buvCXiLxC4W3hsbRby7srOOMARFyP3Z6u5QjBbGelee6joPw81a+k0Gw8
Q3w1HRQb/APtDwvfvLEkI4LvHO5VXXd92Nmbnt0rtfD8GiacuiLDruzV9Z0qb7PE7mzgESH
D3ckbnLlkTcSfvY6d6AN3U/A/h2OZE8RpZ3mmwQwqYNTjluIxuTL3YYkmDLKRjoSpzjOayN
Keb4mzpZ6FqGqReDIAYtU1CaU/8Tl4jgR2/8SwnqxBAIwoHU0+20a98feF9d1C0vbjRPBs/
m/YNL06Ix3GpRRqQkksxJYRuwJWNQBtx61ueFPE+pxDQfDC+CtTsbZrcQvd+UIUtisYOSu0
AZJ4A49ecigDsNO8NeHfD6iPQ9C0/TvJ+79lt1jOO53YyfzNSanp1zqEdp9jvY7e7tLhbiI
zReYj/ACsCrKCDghuCCCCAa4qPWvE2hSXsT2Wq+JZvtktrbLMiRLsTbhtwQctubnoQh7jm9
4b8ca1rN9pcF94F1HRUvU3mWdyTAw3YDALgZ2Hqe49aAM+7+F+s3dkunP4weazjAK280G4K
2OWADDHJOB7967nw1pmqaJoS2etau+s3vmPIbqVQhKsxKoF7BRwPYVooXDFUZiZAcbueO9P
aLbFgtg8oSx/IigA3/uo1Zhzlsrzk/j/KkZWGCgJ4ySQOnoP5U9IlwUDF2TByvQ+3tTSvlv
uLMwXnk8Af/WoAAJCv3AU7qeo+tPjVjGoCjyxzn3+npSCSQRsvzbiBjIAzz1z396eJP3BYg
CPqG/pQAnlq2IliHYEHpTIwvmtMBhV4xj9akjLbycgxg446k0SRSPJI5CLgg8HOfr+BoA8W
+Mtt4H1fxJpOiePdH1G4sDbPNDqenxSNLYSFwPnKA4Rsf3SMirvwv0q18MaPry6dr2tX/g9
AsthJqaOkiNtbzQgYBmT7uDt6547160QDJvA+YccDqPTPp7VMqMy5fkHGKAPC/gx4h03wt8
JJf7diurSazvrlmt3tZTKdzF0AQLklh0x6c1zl1cX3hHxjo/xg06BpY/FUhh1rRrW2Z5Ios
/I6KFyWTA3k4y2ccV9Iy4/dHdgFcDnjHf3FCmQR4j3ZBBBzxjvigCrZXun6tYw39hcefbXK
hkkCkbwPYgEGvEvCmvaNpvx2+IurXsslvp91FaxWtw1vIVuCi4cINvzEHjjrXvUQYtvAZiB
wrckimu/mRlhzu6DONp4/TrQB5F4A8LanLf8Aj/xffWMmlr4rkK2NrMMSLCsbKsjqfulic4
PPrWf8Jdf03wr8KrDw3rq3Vn4g0vzreXTTG5llYuxXy1AO7dkYIyOa9tZHWcgNtUDLKeAfQ
Ckjx5qyLncW2gDsPagDwn4leFPEEHw/8D32kabPf3nhS5gvbqwiG55VA+faB1Kn39cV6Hp3
j3wtr8Nsmi/adVuLll3WQgZHh6EmUsAqBe+T1HGTXYJlZC5xtD7Rnr0qfbuRt6gq3OWwDkU
AeDa+LC+/as0wT3l5DDHoz2klzbvLEFnL5EfmKOp9M0aIdPsP2qtRSO/vLq3fRVtEmunkmH
n78tEHbuAOle74BYeZ82ATx3H078+tOdnfnyj8wAOOMUAeG+D9Vto/2lPG0gmk+zX1pbQW8
pRtszRj5wrEYO3msXwm/hu8+KnxMv8AXNcv9Ptbi9ie0uLaee1S5QKQWBTG7BGK+icNtZI1
O1flUg8k0sJYMsgdtozxnJz7UAeK63feDpPgLb2dxDe6/wCF/t4sJGZXNyyiV8yp/EXB5z1
OCT1rE+G2g6Xovjayk+HPjTWdZ0V45P7RsbxHMMK7DsbcygBt+AF619BNDGsZlaBCQxkXK4
+bu3Tg/wCNNQsomUKmAR8gH3eOtAEMoYKqfKcnIUdsUsLFUDHJYMAdo9xTn+dVO5QxHU4IH
SkR1LAMwwD1xgH3+tAHjPhvJufBGOP+K11U49Bievd+f7x/OvCPCyw+f4HCA4HjLViMdPuz
17vtPr+lAHnfig/8XpgALZTwjfMADx/rEqp8K5Io/g/4WjzJj+z4stycHb+n/wBarXijj40
QH08I3vT/AK6JXJ/Di68Qn4R6EkVzoSTiyhFqzySMFix8xkXg7+nAOKAPVV+aWXdGq5H38A
ZP9PWpDEFk4ZlkcADPOOecVix6brM17Hcy+IJYYfJCtawwR+W0hXG/LZbGeQM44xzSGx8Y/
wBmQW48RWMl1A5aSc6dkSJjhdokwDnPOfwoA3iuxwjyscbQmT+lKxibLbCdp9MVgmDxK+o3
M51ixFs8JFrEbNt8LcEM7b/m75AAzTzF4n+zWKxa7p6XKuWu3FkzLKvGFUF/lOM9z1/CgDc
i3K7I8ZGQfu5O6mIimcBAw9Sedv8A9asK7i17SdS/tJtQfVbWe7VJrYosSWdtzl1x1IJUsx
PIHQVvo4dI5Yk8yJk3K4bIPv6fSgBxYq0jEAqzZXAyAfp60jKjNlwMk/OOoA9KbykhIjUIO
WJ5IOP/AK9I+QCpJ39VP93nkk++aAFB2B1VWIXAOeQR9PXrUSQxrtC8gndGWP8An2qYSgTt
tRG3DK89TnpSna6/KQZc52r0H4fjQAgBB3FQ3mDjJ+6e4qSKQLCY2DBk5KqMA4PT+VKqt95
ZFBk+bp1P0/CgjyvlXdIXG1lUAYPtigBpMhd3I2jHGOgGef8A9dSRmHDYAReByMYHTOaru+
5QiOpHIVvugfWpA0krnaTtU7T3yPp9aAImKllDBW2j7x6EetSq+WDLG+RkKT2/+tTgoEPEP
IJGCegqWN5JokZsA45B/wA9KAOS8dateaD8OPEer2DtBd21m7QyqMkSYwuM+hIrzbU/CcCQ
WHhbUPh1ptv4dsbWS6uvE+vMJUmuMB2Z2R1Zd7Z+diT0wteseKNBTxN4O1bw/czi0jvYynn
ou5oznKsPXBAriNS8L6dpdj/wkHxS8a3OvW9kyypHqJWCxjfopWCMYds4wG3GgDmtc8daL4
jn8K6pYWo0m30C/jnvddmDC1ZVQoLeF3USXTMG+XC8deazPD9x8KvH/jHxH4o1S71G7nh1l
L21a1M4W0iiRI0mmjAwil1blhnHoKuy+LR4g8a6j4i0+4020utNto7PQYdeikVbbfnfeugU
+VuO1EMm3IBPeus0bwpdaLGk13e239u6tYxHVpba1ijSMtICSLmIIEicKQFIY989aANuWPS
Lie51TTNB09JpblrqH7DZmWa5mAZEafC4CvjIJwPlBycVm/G2DS7XwPpE+pjT7O1N/bW9+g
2JPLaO486KFuoBbBYL1UH1rtvBNhbRaOL+3lknM+YUZipURI7BQm0AFSctnHOa4TVk0Lxn8
Z76Itb3NrpWlHTGuJGQ+VePJv2wburqv3iOmQPWgB+ueL5brXr3wT4Tmjg1g2QnspIpFIYL
tZRkZVVZCQp4wVPqK0vDHhfV9O1Ntd8Ra9Pfa3dweTLbLlYI137wFXP8PTPvXm2h6V4n1T4
ya74fa81WDSHvpIL7UNItobaT5IUdBNLyyK+4gKgA4+tYXjP4a+KPC3jDXfFOn2MkWiaUkV
3Z6jNdvPL8rx8ZLGRmYmUOpG3bjHNAH04seds0jqSRyMYIPanrG6FQd/8Au/y//XXI6L8R/
A+u6nHpWk+JLa5vZlJS3CuhbbywG5RnHXANdew+bDuFCnJKdfwoAGiWN3YsCq88nkCpvKRk
GFCgDoTkE9c0xcTAMS7d1B6EVDcNFbWxFzKsEXVpZGCqg/2if60AORViDHdjsM9ie1NVcKg
Rs5GQpH3s1nx6vpEtxFDHf2hublmWCNZ1Ly4HzFMHnA54pLrXtAs9HvdUudVtI7KzyLm581
SISMAhiDxz260AaO1VRcPz7dz0/Dt+VStAUiCDIAUDaOcmsPS9d0jxFoFnrenX0MljeDdBN
kruHTODg/wnjFayTQW9k13c3apCgz5zPhFB4zk9KALKj5njJbafwI4pWU7eWCxccn3Oah8x
RcsDMocJ9w4Bxnk/T3qSGaC4WOWCZJ7eVQ6uh3B89MHuKAGhWZiciPByR1J4qWPzCFLTdQf
mxUEclpLb/aLeVJVQlN8bgg4OCDj0ORT9iLGy7vL45AOc/wD1qAJJUbzN+dyhflxSCPbCq5
OTzjpmlRCAN0oOWyufTHb3p0gIcCRjkkYwetADYnPmbCu3y+T6mokVWyVbKtypzkHHpTiw5
c7VI65PGaiRg0QjjO3PAHQfUUAOYEEeWyYb3ySO5FKkbxTkkbwxB5wMH/GmgLtVXPAxhW9j
xSwwhi5YE88DPf1oARyWu9jsQFPQD72e1IAxkEa5b1JFSkDAGcYPHYn29aYxkj6ybBgnaBy
PxoAlBchlwQ2MgjnA9KRJBGr7mz8uSpGfw+tIgfYTIQRngKM47c0KBnPy7geSo6AHp7UAOH
MWYYyWK5+tKqYbe2WJ6c45pqCTzHbzfr15/wAKfCTKGB7c4680AMEhWHaSZGOQTjH6dqjLq
UK7SdxAJxnaPelZ285sthV4A6HNNMZVCAAshPU55NAEe1GBAch87tm3GT6ikjULdIrAKA3z
ZHI57VKzGIMrIMn5QvXj+lR/MxR2VGUZ3Nnpj+dAHjfhMjzvAjBQwfxbq7Z9OJ/1r3zA9P0
FeCeE1Bn8Aup4/wCEr1fHHOCJ696/4E1AHmHion/hdCbeo8H3p9Af3iVk/D34UfDnVvhb4Y
1HUPCGn3F1c6dDJNKVZWdyuScg+ta3ijA+M24np4PvMep/eL2rf+FYA+DvhHjBOlW5P/fAo
Axrj4WjSD9s+HmtXGg3KnJs7qWS5sZx6NGxyhP95TkVV/4SHx1pCCDXvhxdXIBy11oFwl3G
/wD2zYq4+nNeq0AAe1AHk8nxN8OKSdR0fxFpci4yl1o1wp49NqkEdO/arOjfEPwvrupwaXZ
z3FpfXBY28N1ZS25mwMkAuoBOATjPSvUd7dNx/Oud8V+D9F8aWdpa64Loizn+028trcvBJF
JtK5DKc9CR+NAE0gYxsksKtHJlNjLndnrkHjGK5izs7zQJnsdL0ZH0OOJ5IFtpv3sEm4sY9
rHBViflwQF6cDFc54u8MT/DvS4PGOha/rl1Z6fOn9qWWoXz3MctozBXdd33WTIbI7A1peI9
T1aS70m78JyC8s3LS3j2yJORAQoVgucseWZQOu3HsQDVbxTDFBZvq1jdaJLeXPkLHeRjIbg
DeyFlAOcDJ5roGRjLhWdQDnDZ5I/pXnp8Q+IdKtddu9aWC/stNWMQSC3a2a5Z9uwbSdo29C
c8kjpisXSvEnhu6uZdMfw7Pa3WryiOQWt3JGssuI2wCxXYd8oBwRyDmgD17ltu9PLKgkKo9
O/tTfOyqh0BcdwM5x1ryyHxd4Jj1OySS41m0m0kqhiaaZlVtxXZIAzBzkkZbIPYmuksLHSr
+2vtP0/xHq0r71lkZb6TzYM/MNpblQeQVHpjigDsBFHsYRq2wYO7dz+FJGrLGU2hpe55B9s
e9Y40KFLuzv01XVGeCERrG13+6kIyNzpj5m5znviq48MxPpk9g/iHXnSSbznma/ZZcjI2qw
AwvPTvQB0Rt443TDiUq2cA9Bxx6VxvjLSPEesalZ22hyXFlBawTzSPHK0aTSZXy4sqwIP3j
k5HrWy/hvTp9SGqTG7mk8jyVD3cnlMu3acpnaWI6kjOaq33hbwXpvhsw31lb2umWjG8djPI
giOOXzuyOPU4oA5bw9dfEqfxzZ3uveG7ex0yK3ntiwut7HnKSEA4yxUA8cA8d6itLj4gWif
bLPw9e3+pTRYvUv7tVhEiuf8AUqGwoIIA7EDsc1We/vfGepXf/Cr7TUyb+PypvEV5NNDp9s
uPvQxt/rJBjI2gDPU811Efwz8R21ojWfxY8R/awo3Pdw29xGzY5OwoCOfegDA1DWvHmq6v4
f8ACkccHhXU9Su7qV5FVbzyraBAd20nb8zkDk9DVbUh4qTxh4di+ItvpFpo+g3EmqXOrx3i
Ja3ISFliJic70bc2cYI44NdRD4V1bw7qV54u8R+Mv7e1T+zH0+yV44NNEeW3sUckgMSByem
K+cdC8J3nxH0PW7G+8RLaTaxr5ia61S2/tBB5eMLb3w6yc4K8A44oA9I8C6J/avxH1nWrHU
NL8OWurWSy6f8A2daukd/HvyZJY7hf9IQjqQVx7Zr1DThqGvXtt9pgtXk2wPdqi+SkMSs/7
toiT5ucEA4wMnngVhWfhvSfDNpaaLayzLpGlPFDdxXUqvp5uBFk4iYmQEkhsA7c44NXo/F9
v4X8Qafp99p11Pe6naWbbpbhFMSySmJYo49qjCMSSODj1IxQB6LqenW2qaHd6RcNLDbXULW
7G3cxOikY+Vh90gdCOlef6X8B/hdpeky2EfhwXbSg5u7yZpbhSedyyE5Q55yuOau2HxPsLn
RNW1m6sPs1vpkEsrxrcCSRykrRbANoGWZeOT1FJdfFLTYvEOm6PZ6c182pWdve2zRXKBpY5
twDKh5IXbliPug5oA5zTPhx4x8O+LJ54PFdzqtrqkw3zyBomiiihKxCZkYGRs4AYemTWzN4
p+JEUUs9z4Ns7SGMFnMszyBVG/k7fZU6A8uD2NMn+MOmLocuqR6NdYtoVe7gkkCyWchfaEk
UAkLghg4BUqQRXeaJqo1jw/Y6xGixLdQrMEjlEqgH0deGHuKAPOPiVLd3Pg3wdPNpkVvr82
uWLW6q+BaSFiXGf4v3YZSPem2Hxa8MwahdW2vXdvpUhkItY3ZnknQZIfAXBBABBBIO7HUVQ
8TeLtL1X45ab4d1fUbbRNL8Ln7cXv5RAb+7eMrH5e7ho0Vmyc/eI9KhvPE3htRrLeFvhvF4
n0rQsvcX9mLVbZWKeY6oWPOABuI+lAGjpPxf8Pz+INZtr/UrW1s45EXTmWOTfOpxuJ6jgle
OMA8iqnj6+vPGeh6Va+HbObxB4Vubhv7aGmiPz5EjKsIQJCBhm4bHOBiud+GPiJfH/jDUbL
UtP0N7f+zUu30+LShA+myNIQiGRhuc7CGDcDkEYr2XR9GsdE0qDR9IsltLKEkhF7EkknPqS
SSfegDzHwr4M0W9+J0PjHSvAZ8Hado6NHbRTweVPezyLtZyoZgkaDgDuST2rH1z4R3On+Od
S1fw/wCG7XUbTUryPUUWTVXtUhnBDFZotrCePeA4GAQcjNe57gq+UVJAPdsHp/nrRIHAJUE
vggjPAOaAPNT8PdXTwboPhyz1OHzNNguGe42lS91KrAMo2nCAyOcdcYqvqngr4naj4f8A7G
tPGWnafaYSNIPsu/YqEbVGV5GFXr05+9mvVYSY4d6xBnVic9cGnlv3i7kADDgg8gUAeeeJP
DXjK/12PUdJ1mxsLj7JHam6lTzGaMbmmXG3ALts6Y4Wq9v4Z+JlnZW8Fl4x02CK1UxpbrAf
L2BVC87cjGM/U9+/ppREj+7948Bm5HNORVyEAYNkseeCf60AY2g6bJpXg+z0ue4W5mgjBml
Uf6yQnc7evLEmtOAAuHaQbVPOe341PlBkqdrdhjGB71WiKtIxkZGL5YevX0FAFpiMlQQqxj
p1zmk2JGm9iPu8gnp9ajaRCWXhVHLcY47VKkiiMpGEfPHXORQA1ZRsKtgg98YB/GkYlIyqO
qSIeeQc/Wq/mRB0DgHBJIA6GpneFomOwbduGYjP4UASYR1aQYCj+8ef/wBVIgVZiGBzjgA5
IqNDA4ZFPysOB69aduijT5lLFlJJU5OM0AQqkZkIjXdtwBuPepSh83OSdx4YHPA7DNRmbZJ
tjGM4I4zn8KaSPKMjOUPTFAFiKAKwAyqsQSO6nH+fzoi2oT8+Aew7+9MAjfGenBCk+p5pNq
oqmIZceh7e1ADiW3FlYkr/AHqkWIMhG5R3yvFNcKVx5C8HqMjP49+lNIVo3ILbscnHp6UAE
kXmDDFSM5Jft/nFSvKrxfuyu7bgAkfrUMSqSzqzFmOCd2d3HpTV8vLZVWlxwoHCn+tAA8ca
kNyBg89abtZ5AylQQcEYyCef/rVIWCBQQSgBHPce/pSLGGQ7fl3HqTjFAHjPhHZ5ngVjyU8
WauucDkkTV73vX2/OvAfCC/P4C6c+LNXJwe+J695y/wDcFAHm/icH/hc6kYG3wfenk9P3iV
u/C/J+EPhInvpcH/oArD8UbT8ZHBxt/wCEOvM89vNWt74YAL8IfCIUcf2XBgf8AFAHXUUUc
0AFFFFADZI45YniljWSNwVZHAZWB6gg9RXnt78HfBwlF/4Wgk8IayhLR6hpB2N/uuhyjp/s
kfTFeiUUAeVtp/xe0pzFLa+HPFdtnIlSR9PnPHdSGQmsiTxVotvdHS/iZ4UHhOadMxyX4jl
tbnBBIW4T5Q2QDg4PANe15wRUc8FvcwmG5gjniPWOVA6n8DxQB4nFZ/B/xHq8lno2taXNfS
hN4sbwb5imNoxnD4xwMECuy0rwzpnh6TULiy+0B71hJMJDuJx06AAcHr1xjnit7V/BXhDxB
pn9nav4b0+5thyq+QqNGfVWXBU+4Irl/wDhUGmW6iPSfGXi7S4R0hi1UyIo9AJAxH50AdJE
7NaklFVFH3iM/U1zGrfETwTosq6ddeJIHvckiC1DXMuf92MMafF8HdBmbHiDxD4k8Rw/8+9
/qLCE/VYwu76HNdro/h7QfD1uLfQtFsdLiAxttbdY/wBQMn8TQByPhXxr4d8T3c2n6Zen7Z
CvmSWl3FJbzKp/j2yAEjpyMisY6TF8RfiDc6dqtvHN4V8KyCKW0lO4X96yBhvAwCkYbof4j
04rt/Ffg3RvF8VqdRa5tb2yYvaahZS+VcW5Iwdr+hHVTkH0qx4a8N6X4P0L+zdOad4/Me4m
uLqTzZp5GOWkdv4if5ACgDjfGvxf0jwd4s0vwclgf7SvciOa+Y2djCqrnmYqQR0HyggEgEi
uB8F/FTx748vL7WCo0LS2uPsujrBbreWl1MhPmQzSfeBYY2tlFqA6j4F1H4teILbRLG48QX
9zpcov28U3rw2k0QIPlxeahIx1z8qgEmsj4WeKNT1t7/ULwTeBfB7N9n0mbRVVLCG5TCkTH
B80nAG58KduB1FAF+f4Z/Ezxt4g8W67fL/Yd3cxDT7Wx1/ZqMD2zn948bAkROMcbRgccnOa
6vwt4HsPAvh2Lw/pl9d2sdpiLV7iK4W3tL90G5yN5MiSbNoLJgdj7ekXeqXkOnxaKuqJda+
xjSWS1tinylgWZVOVVvLyQrN2zVPSNGGpXCapPb29xZFJGia4IllupCVCySKUCoyhMcc57+
oBY8OaLMlxa6xJJFHbm2P2eFA5kKybWzMzklmUKFH+RV7UPCOgarrC6tqFm890FjTmZwjKj
+YgKA7Th/mGR1xXO6/4x1TQ/hZa+IrS1jvrhUSK7mnbC2z8KzOBjOGyCMgDuQK7m0kllsLa
W4RUmkiR3VG3KGIBIB7jPegDnYfAXhmB7fZb3RitpTNHBJeSvCHLFixjZip+ZieR3qpB8L/
BdtNbzw6bMktqoS3kF3LugUFiFQ7sqPnfgdmI6V2dFAHNzeBvDM8camymhkjihgE8FzJFMU
iJMamRSGIXJ6nocdK3bKztdPsYbGzhWK3hXaiDooqeoZbq1gkSKe6gieThUkkClvoCeaAIr
7TNN1SIQ6pp1rfRjolzCsoH0DA0Q6dp9ppx061062hsmUqbaKFVQg9RtAxzUi3lmzBVvLdm
ZjGAJVJLDqvXqPSok1XSpM+Xqtk+Dg7bhDg9SOvpQB5lbeHdC8FfGzTbTw5pNvplpqehXCt
FbR7VLxzo273OH79ABXMXk/gW8+JHjFfHfju70e5sJoFs4I9YkslWLyFYsqKQGyzHnB9K6L
4ty6rcXWj3vhvQdQu73SbebVrXWLKRTbqE/wBZayD+MSoCMeu0iszxFd3fi2G31zwhb/btP
utPjbzLdRIPM89NyqwGfMEe4EHtmgC/8NrvWb9NZ1W3u9Zv/CLwI+kvrBU3k5wS5XAyYyNu
3f8AMayNG8XfErSvOg1bwXqmsmUJJFISIwh+XMf3QRyx6jA28EioLTxp4yutatrS18HXDSa
FhbmAhlL+ZGQc4AXABGB2IOat2PiL4kWGj6i1t4BmvZ2nluvJmuCpIZuEUnsBxg49elAGhp
fi34gaXpRguvh3qN1c+dNNvkuAVKs5ZFDYIH3sY6DAxmtXUvE3ix/DOlamfCuo2V+91JNPZ
Wn71mjjRiELYwN7bB0qKw8U+Om1WzsLrwKYoLi4RJrhZGKW6EEswJGGxwOPevQG8wpyhUYO
ATn8/SgDy6x8ZeOoW1Ga5+HGqXEjSGZY2nASMbVHlqdpGBgk+pzxXXeEtR1bV7zVdS1HTLn
To3mjit7G4PKIif6z23Mx6f3RXTABVw+QDt2qp4JqMECby1OOgJUAUASyygJ93DZAIPQGoo
SWBKoMMQQT1Wn703PCz4AO4EHGaRV3qM8n72/NACu0UrIGYOM5JYYwfepEbGAAPqP6+9RvE
qH5dox8x9MdBTmkEu0xBTjOCozzjvQAwhE3Oew6Ywc+/wCdOMW2AYiwy8ELxkU1JHknkLlR
8o3Kcc4606WRjGoKqrDkgHt6GgB0OFBGwDv8vQCl3fNKuwbgM7em0fWmbsxZZc5AG30xSsw
SUAqQw9emMUAEYiErArtJ5A9/Wq7SuWPmoNp6nHIx/nvVpyCFkWX5scY7ZqoJHecuyAhPvj
PT/P8AWgC1yFBZNxIz8xyWP5Uz5H2Yi+6QST0J7U4SK0bfvMHP3BgEH60yONQf3kh2EYKZ6
H1oAc4ZpfKXAUHOCDz3qRWXayYZiB3NRNCp8snBOeOcA8e9SmPYh3uSGbIIHagCIqyRFmAy
pA45yKbJFGYvM9TyeOeae0jeWM5btgHOfUmokQqodwcHOAPT8aAGsFclQCEbqSM4wf1qSHa
CVLEHOMZ6e1RgK0ZZnY8fxDAH6+lOVuFWJwQTnLDt6UAeM+FN5n8BjPP/AAlusEkcDpPxXv
mB/fNeC+FSVn8DBQFUeL9XGG64xPXu/mD3oA8z8UBf+FxTlmOR4Mu+O2PMWuj+GShfhF4RU
ZwNKt+v+4K57xOf+LwXG8bgPBl3xn/pqvaui+GZB+EnhIjH/IKt+B2+QUAdZj0FFFFAB3oo
ooAKKK5Lx18Q/Dfw90Y6jr88pdlJgtbeIvLOc4wuOBzxkkCgDrecjuKMA9q+e/iB8ZPHVta
+HdM8I+HLNNR8TRCaylhuhezCPGSBEFGHA7nI69cGpfFHxG8V+E/Di33hLV7HxIZ1WCWx12
dV1CwvG48sRoFeQ5z8hX+E4OOKAPfyQqkkgKBkkngD1qk2r6Qulz6o2q2f2C3BMt0J1MceO
u5s4FfI/jHxP4l8fat4Z+H0HjLXY7y/Ma6/aXOn/ZYrKVsbVYogYqWOAvI5GSa6X4oeENQv
tJ0/S9S+Hcem2yyQwarrtlfJFbPGrKPNSAMqs5BOPMXIyR2yAD0zxd8efAPhbTI54bubWL2
4UNbWlrA6mUHo+5lChP8Aa59s1f1n4mXHhXQjq/ibwtfS2r232qC60QNeW8ilQQGbCmM8jl
htxzntXhmpaVDJ8YfCmgt46tvH8OjxoNI0WGOF8xKv7xZ3bEeSgO07iSQPlGKd8UZtJv7/A
EbwRoOpeKfC6andqJbDUAYdKsWBwVYEEuu4r8qMU5zxmgDc8XfHPxneeB9DufCLeH7PUfEs
5tLa2juDNfWT7tvzK2Eznjd0GR9a9B8H2WvXWmQ2EnirXNA8TQW6jV7S+jF6Hk6edG0mVAJ
5yhx2xxXhn2MeN/jvc3d94Y0y/wBB8Mxpb6tN4YbCSjB2z/IQzspGdqDgAjnFfVmgziz8MN
qN14mk1nTQpngvJ4gjpCB0YgAuRj7xAJ9M0AcJpHwO0d9M12y8a6jJ4vm1e5W4/tC7TZdRE
DG1ZByF4XCjjrxzitXTLLwx4V8PXGjeBVbTbGGcz300MBfbGi7ZHQyDY5yiqSM4yTgmtPVd
cvr2SAac+paZGrCIK0KwyS3DkeSp8xW+QjcTgH3xVe48KfbvDV3/AGnE2li2/e2caSLM1ui
gMwbgowZgTtIIHagDQ0/Sby+kuItWguI7KVQ75uQrXM3A80eURtGxQCOM56Culgtbe1t4ba
2hWGGBQkaIMBBjAA/CvDbvxb4ysvDOnaj/AMJTdyXN74bfUijWkfyXQeJQoAj/ANp/lPPHt
XXajrF7f+NdGtNF8ZXSaVqFtdNMYYYmWN4FTAVmQ9SXz69ulAG94m0LTJSsxtvLj1KUWOoL
EdouIpVKZYDgsGKkN1GOtVfCd5c6VqI8CrZaleW2kRCI6rcxhVPy7kQYzkbTjcSD04PJrkv
Bmt+JPF81lpOvX7xw3egC83AJuNyLjCyYCjaRgfJntXc2niyziv5rDWbd7HUo5Etrm4jiZ7
cuwyh80cAHdwrcqTg9QSAdVQDxmvO7PxJ4n0sRifRNa197wSvDviSFYAsrKiuQg2syhTk9i
OKwE8b+N7ZdL8zwL4huxbXUst4Y85kVhIVQZAyqkqB64HSgD2OvNfiR4K1zxZq2nzaUlssc
Fjc2zyzSKCHkaMrwUJKjYSdpDc8EV6Bp11Ne6VaXlxZvZSzxLI9tIctCSM7W9xmoNU13Q9D
8t9a1mx00SA7PtU6xbvUjceRQB5/c/DzV7vSde0aN7S2N3eXd/aagh+ZHni2BduMrglskHp
05rI1nwpL42TSYtFstG0y/06VmvBazeYh2QvCqONgDoXyrKMHbnnOK6Sw+Leh67repad4Rs
bnxIulIst5PZMiqqnP+qDEGYjH8PtySRVLVtIsNN+H+oeJ7XVNcWEPPqMwsreRLmYNIWCLC
zAqyljjgZHUUAb/jDw1rvib4XyaBpt1B4e1OaOIMLd3EKbSC8IZNrBCMjK4ODXnnwp8LnwJ
rPiXwWLlLhLCGwuHdF2o08kTeYQvYHavXk4z1NZE91rOn+KLG20HxTe61rskdrcWejyySIY
YTHl3vzk7EBbdtyWJO0ZyMdtb6FqPhbwxqE1lNNrfi3XJd1xqRG0GZlxuOP9XEg4Uc9AOpo
A7yBhIhYx4DnqON3HUUjGBpuCVIP3QenHQGvLLjxF8SZfDa2Vn4OmWd7dYjdytiVm8ohyFG
BGd/Q5961rbWfGd74F1AXWhT6TdJHDbWphkMtxuO0M7ArjKg5J55B9KAPQ0jG1VIAwc4U4B
5pTJEdo+8jDYRt4NeRQeK/H/9sS3zfD6/MLQeVBDLdYTCs5DtxgO3yZ6YB74rpPDWpeJNa8
Vpca14fn0O3s7HyxE0pZJppHBb2IVVwD23UAdyzfIrhCBu+6B93HWnCGJkzt2gknLfqahCM
uQ2CNxGD9aRQHmCBiuDgdxQBKVTcjOmQcjeM5PvRHEqTqI9uQRnJ7e9K6YyhLYHBbPb+lRx
xGPeIg2COQTgAUASSxQeWW25OcYbjOKSFcBxCSyqMA5z74x+NOePdgHJJBy+OhP1qRYURNu
7eAOAfUdTQBVBAdVdg4DHDdsdADUuA6bSDhlyMDr0/WoXXdMCJADgEjbw2KmaTbEFwDjA9u
vr2/8ArUASOuAFChQMZwelQ7xKZdqZK8DjPNOUAgqpUEHHGfm70ixnDEyrjdnrluOooAaNo
LHyvmYdzxxTFQtOXX74JxgcgD39al3AtudQ+7OGXOBz/hTAEyd3B4diTwee2KAHNECFVl+V
uTgY/TvUvlAxYYZYHGcAE/5FNYDA2NvO0855z2HvREZXlZpCPTGAA3+JoAbgl1CdAoLA8j2
6981KoV42UqFkDd+N3eomAM3lKMoOQcfpnv3qZ12RFQx2g9e/vQBXltlOWdioBAGCc5zz0p
x85kxuJKrk56CibD5JchgDkjkMO1J96FkX5SoGWwfmNAEPJY4+RtoXAHGKcS4cB16sOcZGP
xpxDvGG4bII+mO9NSdfJDOmOqng8+9AHjnhHPm+AVIzu8V6u5/KevecN/e/SvBfB4DS/D8q
BgeJ9Y9j0m7V7vhPU/8AfVAHm3incfjBMF2kt4OugM9/3ore+FzY+D3hHJyf7Lg5P+4KwPE
pB+MRyMf8Uhd4A6n94tbXwvP/ABaHwkN27Glwf+gCgDtMjg5xzSg560xW+bjqawNc8U6J4c
ntoNV1AR3N4+y2tY0Ms856nZGoLN0PIGKAOjorl5PiD4Mh0gapP4gtooTIIPLYkTeaTgReV
jfvz/DjNcNr3x58P2njHTvBuh20s+s3sywySajDJawWe7GDIGXec5AAA79aAPR9a8V6B4du
IINZ1FbWWdd8KMpJl+dUwuBydzrx15z0ry3x/ZL421/TLcePvK0aG+if+xTprGG+KzrFhnH
MqeYCp7AkfWtvxhqVlaeHLrW/H/gyV5bKSOzDW1wHjlDyDEkJyGXkDOQGAyMkVl3/AIh8G6
ctzLeeFpgPMVPOtbwSLCzKl0CjA/u0Mjr8y8bsE8UAMtPC3wXsPiAus6bpdwmuoY7iC0hik
Bh4ZleOPGQCEbODjjGBnnR1Pw58H/Fes2njG/03Gr3Ecl9b3u2WG4lSAKWkVe+BtwcfSll8
ReE49X/tWDQPOvbUmOCVroCVD5q2jjB/1Yy/Oeo5xnFZEeveAL99OaHwxfOtlEljHM13sa2
LRTbYh82WUqJAXGVOQTnGQAej6b4s8I6x4gFvp80cmrTRqW/0YrLs8sSKWJGQu1gRnjqByK
4fx/4c8KSePvD+s6/401VtSt7oT6foSYuVlIOW2W6qSRtDDJzjPXitvwBceD/EVzNrGhaFc
2l1poS1Wa8DCZVeGPKAE5CgKq+hKkj1Jr/hn4XaD4ssPFusWVtY+IWn3Ws6M5uLiTkkKi5Z
/cAdPagDz/TfE3g7Vfi/Ppfw48C2kGrSuz3Ot6haSQwxXKIxVFQDKvjfyQvQ9a6bwx8L7y7
8UXninx1d3msXF1bPYTadrCwXMQQ7TmEoMKhO7+FScjIr0vR9T0TWLZ9Q0W4trhJW/ePEAr
7hwQ4wGDdRhuaxPEuu6npN3eyWNlJqttbaf9ourRGWJkUsQHjkPViA2VPGFyCDwQDB03SvC
Hge3+zfDqx0u2kzJHc3G5p/JAO4I2GyWZiFXJA4x2xV6DTptcvbrU7Wygmud4Zp9TgmjV9y
FXhUHDbEwOowckdRml8K2Wn+ItJh1Bb2dtNTyVt9PW4UqkcarsEyqOGLAttzj1zXbW15a30
Zms7uK6QMVLxSBwCO2RQBz48GabL9guru4um1O0j2G9gmMTyHGCx689QD1A4zVltAu4V8zT
vEmqRTD7v2qUXMZP8AtKwzj6EGtx2VI2dztVQWJ9AOprJsvE/h3Urd7iw1q0uIECFpEf5AH
OE56cngUAUr3xBrmkWhudT0GIxq6I88F8uwlmChsMuVGSOvT1qifFupy6Pc6rFFpNlbW0Rn
lWe5kllVB1JjRQRWlqHiTwe8l/ouqazpxaNGS7tZ5ANqhdzBgf8AZOT7c1kAfDCZL3VBcaT
KmpLJbXMgl3ecuAXQjPTGCeOBg9DQBradfeI9W0631G1utH+zXC70YwzkkdM4JGORWLFpfi
DTtHutHv8ASY9YgummMt3YyKrv5jMSWjkIw3zYyGI4HStC38V/D/Q4xpEHiPSrNbcALb/ag
di7QQBknjaQRjjGK6iGWO4gjuIHEkUih0dTkMpGQRQB5/qmv+K4PAYtp9Nm0rW3RYReXDoI
chsFt6lgjFRkbsDJPPGKZYfFCwtbXS9O8QCax1WaWO2kkugIoZGIJaVHHysuFY8ccda7221
DT755o7O9t7pojtlWKQOV7YYDp0I59DXH6vpeji8ntbGfTzvnjiuNIvo2a3aWUEoVwCYnYZ
5XIPORnmgDqbvVYItEm1S0S41KFFO1dPXzpJOcfIAfmOfevmzwz4W8eaz4q8X+OdBtrmx1f
YNPj03xahumuIGGdwkOEXlSQgGBjk4Nes2fh698Na7bXtsdR0XTQR51pp8rX1pIBnIKFd0R
JxyFPGeQTVjxd8Rr3SX0ey0Hw/cXl7q919ktpdTV7O1RtpbLOy7jkKQFAyTQBzPwy+DsvhL
w6kmoagLHxKszTPqmmvgtE2C0Lq2UKA5GMYAVSMGumf4safcXU0fhzwx4i8TRwyNEbzTrRf
s7MpwwWR2UMAQRlcisyTwj4j8VAH4g+IlmtOS2iaOr21q3tIxO+X6EgH0q74ovtZ8J+B0/4
QrwqNQnt9sMNhD8qxIer7RyQvJ2jk0AYF82p6j45tfiBq2gr4G0nSbWU6jd3l0j3OoQ7fli
eNCVAVvmBLFsjAHNYWky+JR8UtH8d6qtxbaN4xEum2enTna9rDGnm20jKOAz7ZCQeRuFZ+q
eJPC8Nj4e8W+O/EM3jy3kuHS30u1tEs7WyljG6QzRO255V6KjksewJqa98G+ING+NnhfUL/
xdJqlpq2pXF/BYv5gZY0hkYSOrMQpUSLGAgAwOeaAPa5rq00+D7Vf6hBbW4baHlkCKCT0BJ
AzXPab418Ma/rmt6XpetW17Po6LLcGJwY1DKej5wcY5PQHvUfjvwdJ4x0Cz0+GayDWV5HfR
pfW32i2nK7vllTILKc9j6V5P4n1iy0O21DWF1C08A+NtJ04Wsmgm2jbTdahRyyiHIBdX3EY
UhgTgjigD0HTvino7RmPXbZtMkSTZtVZJTGdoIWTC/KzZO3qGAJBxXRab458K61dT29hqYe
5tIDcToFbMSgc5bG3rjoTU+maRpDaPayy6FYQO8KHbHbqMZXOORwMk8e9aEWlaSUlRdJtcN
G0LhIVG+NvvKcdQfQ8UAcXpvxX0O41bRtKuL20tL2/Yi4tldpGgdkVokU45J3rnjjnpivRn
aJZ9pV8nG7nJyKx7bwzoMEiTRaJYrPHIJFkW2TMTD+POOD9K43wn8U5NcvYrPXdGuNLGq3k
0GjXTJ5lvfIjFRiQcLJhWJU49qAPTWVtuNrEp8oywz+lSKykKrF2IOeT0446Vz194k0LSr6
CxvtUhhupJViETHLszkBRgeuc4/GtlDtWQbAApIz06e34UASytgbVbBwTx1Pb8aejHyQz5V
gBnvx6VjLrenXn9mrbXazi9RngkQk+YqAbiD0wM96u3Gq21hLZQ3M4jF1IIYMAkO+Cdo9OA
T+FADoEzuKrgkE5IJz/k094ohGu9Rjbk56DH9aHEaJsU8vkrxwPaleQ+UoGT65GQeB+tACp
Gph2RxkllI57U2RUS2U87ehGM/n6c1KxXy9rAg9Qe5HbFNlZEjSM5Jx8oXjNACQwpESgYiV
l7np6fSohgyYES7hxtfJz/APWp5BkRF8wEcnng+9IZNzxpwoxhF757UAWCSYgyjax4Gef/A
NX1pg3Dyz/yzOAB79aSJgq7gqqccjOM+gpGkDygZAC4wVGef8KAGqZGduijuPQ+xqV5AymO
JwrqMEtyff61GsmVLCVfl6YAG71FPjC7iwPOctkY5oAZudW+6zBuCD/eHtSE7cFhlRgk555
p8axBmXnPHOc9OmRSBSwJ+UBTkrjgAdqAGHepcEDcQCAoGB+P+etRlcfNHhiCe561ZlixG5
Jwfz/E+1QDdFwj7iTz83I9fagDxrwdiSf4fu2OPE2s/wApq9559D+teDeCtqn4ffKcHxNrA
BJzjiave/m9f/HaAPNPEYB+MluufveFLwc9/wB4lanwuOfhB4UIbAOmQ9f932rJ8Rvt+Num
rjh/C17zj0eOuR0/4r6D8P8A4N+DoruC61C/nsIEihhjYRjcPvPKRtVQASepwOlAGR4/8Va
34x+KFj4J8C+K7fUYYT9pvNMhH2aKVUwTE9zuy5OD8i44znpWL4Q+HGseJfi9qHjC98M6n4
GtbZS2mfvvONvPGV+8JAco2einacNg463/ABf8QPG918T9N8IaB4d03zoo1vb260GZLu7a3
6MI3KjyjtY9QTzx1p2vfE7xdpniSy8PeEdWXX9DuXEjXaKt3qtvApHnbo1HylQcAyKDx3oA
frvgPxJ4u+J2n6n418J6d4as4dz3PiHSrpGkllVT5TsX4QDaOMZyRzXY+FfhFeJ401Dxj4y
8Sw+LZtSt2tv39sjI0HymMrkYQjn7vqMGvJbDVNe+IXxolvbTxSdb0Dw4hvLODXoBawXqrg
SptC7NwDDDuBjcDgV7P4F8f+AH0JtR0dNQ0jR7i4eMS3wYWUEqkho0k3GNATnAGFPb0oA6j
XNV8EfD/wAIKfEupQwaXa/PGuoTG4kYg5AQOSzEdAB0ryvx18ZNN8K2GljRfhtOt9rMe+xn
vrSNYWiKjLAISXO3HyfKcAA1znxz8ZW2rW9tdW9zomq+GbS6VZnt4JZLi6KsrNBHc7DHGTg
52tnjk9qi+H/hlta1rRvipaWWs6hoVs5TS9OtNQNxc6T5Z2tE6ybQyMo6IcjPfOQAewWGp2
VvCl/4lvvC19oOrxrOupskdrJLJwRG8R3ByP727IxgjjNVh8TPBWt+MG8L+DdFtfFuqW9ox
ka3MUUSRAYMaSOMOcE/KvHXnrXhCKrfG/XvEWjwX/hXxDp8T3FtZa5aSXv23fuEkkixcQJy
vY9jnrXp3wj+EItdO1DxHrWqWU2talOLy01XRJQGsywO+NCv7sp0+Xbg5II6UAc/4o8e6h4
68b2Hhz4YazbzI7faNS0iC2+wzyJCFDQzXDMM9CoVMcd8Cuc8PafDr3xXvfHeoi88B6Vp8w
tdJutQuhciG9UqBE5kOdr7vuqcEbsHHNfVS6BpVvKmoJpVtc6lBGQtwIESWRtpHUAAE5I9O
TXztraT6VfaX8P7TXtG1bVr27tp10JYUuPJmhVc7mb5UPyMDk5PGAKAPpDRbO7t7NrjVbPT
YNWuDuu5NOQhJmHRiWAYnHrnFY3ifTribX9K1G1t7ky28cgiktmC5m48tZvmXdGfm4Jxuxm
vLLLxj4meRra9+JNtbavYDyL3Tp7XyjHMWO1XbYUUkYAO/aeDXUR6F41FhDq/i7xNBqlpGs
bRad5JDCRwVK74hlpAW+Vl79hjNAHU23h+xvPC9tc6LPLb3n2UxLPwhnHOY5kHBXcWGP4f4
SK5Pwlr2sWvi9tGOjs9pPDBJDNDAzM8Cr5YRjwkZiYMGLHJ2kAEkV6B4bkl/syS0cRmKymN
tDJFEYlkRQOiknoSVJBwSpNZOuxX+i63Y3XhyS3gk1KaRbq3uQxt5iELh8Kco+VxuHXPIJF
AHXShzDIIyA5UgE9M4ryx/hNeyeArHwm+umKOODF1KryMXlQEwNGGJCKrHcQOpUdMV22neJ
7fUoZbZYGttZiidjp0rAMzL/cY4V1zj5h2POK860DRviloV/FfHTYtVOwxql5fYKbwpduWb
B3JjgkEEHA5oAs3Xwr8R6hreq6xf+IbC4l1KB4ngaCQwxyNaiDz1Xd8snB56YYjjANW/Dfw
z1jwzeRajBrdnfahFDNbGe7hdjNHIseDIQeWQxqoIxlAAcEZrWu38Yzx+HtRuPD7XF7BbzT
XVraXaxRC4cBUjYl/mUAsSeeQMVnaO/xSTxbPd6j4e0yG0vmt45ZVuNxijQtuO3d6H35PoM
UAUn+Clgms+H7601h44dLto7a4iaFWN4FDIxJ/h3I5Xjtj0r1gYUjAwBjAHAFH05ooA88g+
HWp2d5dXum+L7iwuLiVmbyYflKmSSTBBb1k7YHGSDk1n6j8L/Et9fT3kXxFu7WSZYM7LcnE
kTZ80Zf7xHGOg7V6nRQB5ffeBfHsVsDYfEfVL2Z5FRlkIiEaF8s4IOSQvGOMn0yaf4q+GOo
6wup32n+KruXULmexuIbfUWL2kT2zA5VV5Uvzkjnk10njrxhF4I0K11a4jtjBNeR2jyXU5h
jhDg/OzBW4BHp3rlZvitfwrm48MrZES2MTpc3Lbo2ukdhuCoT8uzHHXI+lAD20n4ua9fpba
nqGj+FLCNT5l1pR+2T3DZ+XyxKoES49dxriLLRviXcfG6+8MP4v8W22hwQFotSaOIjIRWEm
TF5ZVmZlCj5gVyeDXVy/GO6snnbUPCFzCltHE88SykzQiSLerOCm1V3YQ5YH5gcVsav8Sbz
w7rD6XrXh1ibcwS3MtnMZlit5VkPmgbQTsMTbh1xyM9KAPPfEPw7i0b4iaPc+JNbu72LXG+
zxa3bBLG4trxAWjWXyx5cgddwVmXIK8HmvSdB8D6ZoepT6wbu+1TWp18qTUdSuTcTeWP8Al
mpOAi55woHvmvMfjVpl341+Guj+OLmSH+x7Jt82mx3TFJQ06qk6SjChtoPLghVcnrzXc+DI
dZ8OfDR319hLNa/aLi3jN79o2wkloYzNj5yFwu7vxQB3DjB3seCQBt64xUFxZ2c6xvPbRzp
G2cSoGKHuRkcVxWlfFTwzc+a2r3cekttzHDKWMr7RiQMoHBRyyY5ztJpNN+Knhi61u+spr5
bO1WNPsxlicPO7OysfQr9zHs2T1oA0fHuua/oXg241Pw5ox1q/SaONYdjEIjHDSFU+ZwBzg
VjXHxWh0VPC9v4s0S60u71e1E92E+dNP+ZUBlHUKXYLn867nSNR0/WtPE2l3Au7YPs3xgj5
gPm6jjgisrXPAfhHX9Qg1LXNCtr68tVCRz3CktGobco69M880AL420jWde8Falpei3z2Wo3
CqsM28w7yCCybhyoZQVJH97NcH4O1nRfGHjjwfDoNjHZW/h7RrxZtLSQSLplwJVhAJ/vEK+
1jyQc96q+OYNR0vX7mG08R2+lS6rKJsTpJLF5e+MICWYKmGUk47Mema7rR/FPhe28R3WhRX
VlHdQ28MtxeoYoYrh2JBAYEZOVJI7ZoAbrfw/n1KC8SHxA9iJdQXUkeO3Vnil2hcbyeRxx3
HrUnh3wRq2jrffaPG2paj9ptjbQJdJuS3YrgyYz8x4zz611UFxZ6hAbixvI5YWJ/exSBwxH
UAj3z+VWLcI7BwxLrkdeDigDzlfhjqazI8PjzUohDtEcSIFSOMBP3afN8oPlg++TWnonga8
0/X7PU7zxVfavb2hkkiguvmAdhguST1AJxx9K7JmiBIdw2wgHjv+HXinW8mUUK+ecfMOuOt
AEbAmZ3YssbHkE4z+NLtJRQSHGMjHBxx6U51eRW8x8dQNxzTEVYYhFufdjK5O7HtQA9o1hG
+QPJznkZx7Z7VJIyGHJO8/wsRgj/AOvSsHaJ8FjuXOegPtUUkQMcQb5T1yO/tQA4vuKBoio
J4Qf1pFgAmTbGB15z1zSllf5csx5H0/HtSP8AKpPm7VzjAHJ44oAeqQt+8QMPQselNWJQ/w
ApIIwOnB96euY4geMtzjJwo96FVwMjaDnJzzu+lAEQgUAOAAR0GOB9fWpHC7+QQpGB6GlWM
Ah5SDnoM0+QqAxUZxx070AQrsckJCd/XnoV9eKRo8EJuIx8y4OOPSnErF8+Ty3TsfT8qlk7
lTh8fe7UAQSqEYqXyCfm3c8dqrgZmMxYK4HDkdRUwRnQqBuK88nv9e/enplmyF25I3ZP64/
OgDxLwYCz/D1lxhvE2stwfaavft7/AN4flXhHhJQLrwGDuyvijWR+k9e8bx7/AJUAeY+JNn
/C6dMw3zjwxfE/TdHzXC/D34Z3OueGfAPiPVvE0+p6XZ2aOmiXtsj2yqVYEBRwW5GGIJrvv
EZH/C7NMAwVHhi+JJ/346v/AApBHwf8J4BAOnR89qAG+HvhZ4F8K69PrehaDHa380jSCUMS
Y9wIKr/dXk8e9cz4m8M/D/4cte+OtNsrjRNbkR1F3p9vJdSSMR837s5Ukg9WwM4PYV66F75
wKpy31hE21763DOxUIZByQCxGM8naCcegoA+QNK+H/i7Wvhpe3Wm+GdP8RyeLbtpf7SvSEv
dKfzCGLqAoHQEgEgEHIOcV3V18LvFvhv4XWPh7wn4fttYiv4lbWNJ1W7DQLOAFEkZUq3YEr
krgeteq/wDC0/AqW8r6ZfSalFCzBzYWzugYKWI3YC5wD35NVPEfxRg0RrqG10Sa7eOKOSJ/
OQK/mReYrMM5C7Q3PquO4NAHmVr8AdbvPhxo/hmLxhd6NoU+281bSJokbbcYBOwqOF3DO0n
3617L4Z8P6FFaWGt6fZGyluLJEkS3/cRTDbje8SHYWx0PUZ61qW97NrXgZdTtImE97YGRIw
pB3shwuDz19asaC9tP4d057Rg0At0RccbSqhSpHYgggg+lAHhcPwv8TaZ8YpfE+n6HDoejG
2ljY+H9Rb7XcsVJUu0oweVA29MsDnitTwnrHxfFrr8N/wCHo9H/ALIHm6fbLpiMdVBYghzG
+Fc4GSnqT06+4FQG6ce1F1aRXllLaSlwkqFGMblGAPoy8g+4NAHhmifGfxRrGo6vZ6lpOl+
E9TsDGsWi6s0m+fdkZa4GFi+YYG5eeOxzVZ/BFzeeLdQ8U/FnXNFMAsd0MOju8E2lSEqQ6e
XlpGzn5zn7ox147e1+DHhvSrXxBb+H9R1XSj4gTZfSC4E7SjJz/rQ3UMRnrjvTvBvwe8P+D
/CsehebJqZtrk3Nten9xdRkgZHmoQ2Cd3GcYOMYFAHmPw6uLDSfCvirUPhf4Qv/ABbDJJ9n
vRql0I5b98kiX7OVO5cMRycsFPHWu68M6L42uvCVtF4s1q28P6vJcAQ6SojS0EI2siwom2R
HToCGJ3Kcgg1atk+KWrePLm0utNj8HeG/s7eTdaY8FzNJMANrSsykEYJAUAc96i8K/Cc6Xr
epan478RJ4t1LWUaJhdwjChTlTFnmMhc5C4xkegoA3PDWtiC+nkvEnjhn8qKQKzTLDcbmBa
bP+qZiVXGACRngEV1Gv6VHqdghN39ims5BcQ3JwREwBB3A4BUgkEZHB6isHVtFk02Ezxzl9
Lt7aNWkurmSWS2Mblw+1s+dk7eGOcqvUcV5p8XfDnjn4h+C7K18Pi6mvS+Z7QX62kDoshCy
yW7De24YbBbA9DQB2LTajrVqsMVlFfXNvdxNa3+lzLPbowddzb85j+XOVI6HGTXaeIfEll4
eFmbqMubybyYxvVBnj+JiBnkYGee1fPHizxdrvwik0TxFNo015qGo2kNvfSX1ulvHauV52/
ZyomI+b5WUkY4YdK9T8P+IH8UeIodG8WaN5U8cJubC4mV7RrqNgCR5G5twGOfmI4GQDQB2V
x4q8PQ2c88WtafKYYpJQouV5CEg9/wC8CPrVEeOdA/4RptWbU7AXItDcmzN2m8OEDGL1yMg
dO/SuM+IWneAvh34Nl1o+A5NUUNsjt7WRlBkYkjJLfLlmPIBOScCuI8J+JPh94g12fQoPh3
a6vqMdot7NJpMjjy1O3fEwmKuZk4yozx0xkigD3zTvEuh6lKlrbapaNelRutVmUyK2wMVx3
IB5xWvXFeGfA3g/w1H/AMJDZWckDEy3KXOoFke1STBZPmxtUY6N05q9pvxA8I6xPBHYaurx
3RK21xLE8UF2QcERSMAshz2Un2oA2b+xub0xpHqlxZQDPmLbBVeT0G8glR9OT6isuQX/AIb
kNx58+o6If9cszmSay9XDHl4/UHLL1GRwOiooAyNU0nw/4mt7W21SC21KGOQXEMZkypbBAY
AH5hgnrkc1nDwL4Lsdt4NJig+zNFP5rXEgEZgBEbEluNgJx6CtC58N+G2tZhNpNjbxkFnlj
jWJk77g4wVI65B4r59S40q+8d6/4P8AG3xS1LxDpUEkDadZS30UMeoxvH5nlNsAE3zYX72D
3FAHt+hT+AfFK63d+H7zTtZj1EiPUzBP5yy4XaA6k4Hy8A4GRWhB4T8O2ssM0WmjzoZBKkr
yu77ghQZLElgFJAByACfWvCbzV9Gj1A6lrNyfh74s0/d9lvbSyMaSwLgCOROVnjxjjtnjBF
d3pOrfFbXtGivbbWfC9taT5MV6lhM7yrnG8Rl9oBxkZPcUAdZ4psLvS/hfq2neD9Jsmmgs3
S1spUXyMHqpVjtxgsQDwTweK+dPhtrfinTdIsND0+G98VaRPqHl32nNp/mW2nxGQj5LlWKD
au1jGN6gggEV6vqnhHRJMT/Erx3c62GORbX98lnZnnoIEKq34lqt2vjX7UZdC+G3hKTxBb6
e32Vri0eK20+FgAdgkJ5wCM7AeooA6e78PeG9SvZZb3Q9PnYnJeW2Qngk5yR3PP1qvP4W8L
yq4bQLEOzA71hTcGAwGzjt2PtTPBviF/FXhxdTOmjTbiKea0uLVn80wTRuY2G4YyMjIPoa6
DOUCnYMjkkct+H0oAz9E0Ww8O6TDpWmwCO3iyVXdlm3MSxPqSTkmtdkXlR0ydwY4qKN98rK
URgpBAHr746VOFxNvLKTyxwc5H0oAwNU8MeGtavTLrWkWl8SAimeMNgDp19Mn8zVVPhz4DP
mCPwnphDYDKsIwOcj8iM10K7GZlfbyDlfb196mV1Pz7tgPBz/AJ+lAFOx03TtJtEs9NtY7S
3ycRxJsVSx3FvxJz+NXRGFLuCwZsZ5B3fSpcphzkDkqSKqqkkxMm/cob5Qo6H/APVQBIUUy
qefMx8uDwB606NcK2QVJyMdCB/nvUbqVUtnY3dewqb5VQEszkL0zkkUAN8sqW5BBI3Zz+VS
oFVSrLyw5HHH41j3Xifw/p11Jaan4hsbO6XrFLOquAehwT0qqfG3g4hEXxVpe4fKSLtP8aA
Ojzkbg/U8HGSPxokVXXAQjaa5seN/B0oYnxTpTYxn/Sk4/DNSSeNPBzNlfFGll1IwPtaH2P
egDfWRGK7ZAeuB/eqJmR5NxXBAxyefesEeLfB80mF8S6XtIwSt4gx+v1qb/hL/AAeqsqeKN
KXHP/H4gIH580Abe6NE3N0A6kdPp+dSBQAWxz1DY9q5s+MfCIVlk8U6SDjJzdx4JP40+Lxj
4QIaRPFekjbjP+mRndjPvQB0KKpXYcSbeee1JIBnGwsRz6AVgt4t8KF1b/hKdKBx0a8j5OO
/NEni/wAIqCT4o0pxjIH2yPk/nQBtuiSAMMpz160LE20KcKo7A/1rB/4TLwkru48U6Tz1/w
BMTB/WlbxX4ZmZRF4o0xpHIVUjvEJck4AwDknpQBqNlC8W5VyScE8H3p6vhiGRlIIHsc4qO
Q+XK2Ig2ByW649P5VKjqG27VduuDkZ6UAeK+EJA1x4BwCA3ijWT1yDxNXve32FeC+DSkkvw
/ZSVU+JtZYA/9t6953j/ACaAPN/Emf8AhddmSAqjwpfEn/tpHWt8KQR8HPCJ3bs6ZCc/8Br
H8TyqPjOo3f6vwhePjGf+Wq1t/C6IQ/B7wgg/6BUBwPdAf60Acvc+CviJdeI9deHxSLPS7q
8juLKRrh5ZIFjO9V8sjbgv8pGR8gxyTmr/AIb+FVpous22t3Go5v7aUyxizjMUeCZDscEne
AJSATyMDnk16RRQBydr8OPBlnJqTwaKqjUrpby4TzG2tKCSCAD8v3jwOK19P8OaDpYxp2j2
dtlBGSkQyVHRcnnFatFADdoAA6dqwZIBpvi+za0Yxxap5v2mEco0iKGWQDs3Y46jGeRXQVm
6tYXF39kurGSOO9spDJF5oOxwVKsjY5AIPUdCB1oAut97I5qRfu1gSa1e6cy/8JDp0dlbOQ
q3tvOZoUJ6CTKqUz/eIK+pFbq7sAqCykZBHOfegB+TnpSFlDKrMqls4BOCfpXK69430/w/d
yW01ld3ki7U2Wih5GlYblQIOcFcnf0GD3rkmXWvF2sabqbWLafrumTSbY7K4DwxRMMBZ5CC
ocEk4QFuT93rQB6DJqOoXV/cWuj2ls8dq/lzXF1Iyr5mASihQSxAIyTgc455pbPTb46gNS1
e+juLiNGjhit4vLihBxuIySzMcAZJ6dAKsaTp39l6alq05uJizSzTFcebIxyzY7c/oBV6gC
K5toLy0mtLqJZYJkKSI3RlPBFcLJbnTPEaLHbTz3NpcB7UzEmW6jMO0g3LnGNxxtY5+RQOu
a7+s7WNNfVLSKOKdYZoJkuIzJH5iFlzgMuRkc9iD0I6UAeMaj8Mta+I3jO38WeOY9J8Q+Hx
YSR2WmQK9pJAxGRlskltwIyWIHJq94N034ypPqel63O2j6fpsONCCm3nWULwkdw4XLDGBlQ
pwGJ5xXb+G9QaC+t4ri/WOxvrVHtYZ2Rf3u9gVhA6LtAO0kkEgdc12dAHzrr/AIS8feMtbm
174g+G5bWfRYo5tFTw5MJw1wrg5cOw3Ak542kANz0rb8N6j8WfEvhfU9d03QdC8KeImuvLm
s7nTiryAqp80SlsFyCOCCBjBr2+sSbxf4Yiba+vWjsDjEb+YR/3zmgDzjT/AIJxat4Om0r4
j6xNrmrzXRuH1S3meOWRSAfLYElSoJYBcYAAPWvSdD8L6F4d0C30HStPSPTrZzJDBJ+8ETF
t3y7umCeMdKsNremf2Dca7Bci5sIInmaSAbiQgJYAdcjHSuOt/izoE9nBdtaTxwXEdzLDL5
8DxyCBFdwHVypJDAAdcg5xQB6F70Vxdt8SNFutOOprZXyafE1vHc3LKu21edUZFYBsnAkTc
RkLuHviTVPiP4a0qw1S+nmkeHStQTTrtlAAikfGGOSMp82MjuD6UAbXiTQbPxR4W1Hw7fyS
x2uoQmGR4Th1B7jPuOh4PSuc0n4eeDPDPgA+F9Xjs9R0t5JZZpNUjiVZHdizYGAqgZ4C4xi
lPjuz1DWrHwzHa6jpup6hGswDNbiWCNskOUZiSCFOSqttyM4NdFb6BZJd/bb1pNUvBwk97t
cxr6IoAVenUDJ7mgDwzxV8PtF0zR4fiB4S8L2Wn6doLNdvb3Eksr6pbYKuuwkqibTuUHJOB
0rp3+GsMKJqHgbxDe+GpmUTJGjebbPkZ2tE3G3npnjtUnjfx/Za9eeLvhNpWlX1xrr6XcJC
RsCSy+UH2AE7h8rDDEbSeAc1seGPHfhW7ttP0Z9RTTdUhhSOTT9SU2swYKBgI+C3IPIzQBx
MR8O+FfGmuXvxR8PJqdtqFxHJaeJrmwE9tHGUA8lzz5IVwcfKBzk034jaz8P9a8MxeHfBfi
+00mW3u/tEkWiWM80cp2lcH7KBlhkMPmxlRnivX7yCOWxlgubGKeB0O+Eqrq469DwfoeK43
wB470HxVZCz0jSbjRDFCtxDZ3EKxb4CSolQISCmQRnseKAPPdH8BeNr/wCD2hRWt7NDr0mo
zahdyXkjW8jpI5yXC/xEbTtPr6119po/xQ0e4TTNDhsTpNnIQhnm82aZCD8zsxyck7tvGCM
dK9Q2rvWUOyBwRnsv405VZnd5C289uDjpzQB5xbeH/G8fgSXSNRgtbm/uNTFyz2k3lDyy4l
Yk5ySWyvGODWfa23xng1O4vZLbQBd30SCV1cmNCq4RQuc4BLdCc5r1xpFV0iYgDpj8elRyZ
LowVsjkEdc/5FAHFeE7Pxa+r6nq/i2xtIbowwWsK20gZdi7mf16sR9K7KHPmMJO53EAcewq
RYUKAMm0ZzkE9fejypV+fcS/egCTeoG0L8yjO09hSRrtcBcAL6HkUyMNITvjG8L1PvUmW3q
duA33j9P50AIQGlJdVYdzUaKS24Bs/e2ngmnvGJY2Qt82NufXHOKcPlRSdzjHBz19gKAMDw
/Fby+LvFztEkjfaLYZdBkD7OvFdMLW1zn7JBn/AK5r/hXO+HlYeLPFxf7xubYken+jrXT0A
RfZbT/n0gx/1yX/AAo+xWo5+wwD/tkv+FSNu2MEIV8HaSMgHsT+NeI+DPD/AIis/GehPJoG
tWGr2zTnxHq93cmS11JWVgoj+ch8uVZcKuwAigD2gWdmellbnP8A0xX/AArn5vFHgSCaWKf
VNIjlicxujKoZWDbSMY7HjPrXT9a5G6t5j8VtMkXS53sF0m5gknWH9wsjyxsFJ9SEY/z60A
dP9hsf+fG2/wC/K/4Un2Gw7WFr/wB+V/wrza81P4pz6VPdaXaNDdJGjPbTWSApL5pVooiT8
6hCG3nP3evOAlvqnxZe90b7XZJbQXKCW5C2izeSQdrxsVxg7QXVvVgOcYIB6WLKxBz9htv+
/K/4UfYrI9bG2PfmFf8ACvO/D2o/EubXtAi1eF3sbiAy6hvsBb/ZnwwCE8g8hTwQfm6EdPS
6AK/2GwIKmwtcenkr/hXNeOrKyXwXduljbq4ltzlYlBH7+PviutrmPHzFPA16Rn/WW447fv
4+aANidgjMQeOCMLwv+eacgyWwAz5yV45Oexodl8tVkU9ME5+8KhD8opG4djzkDp070AeM+
EVUXXgELlEHijWcA/Sevd93sfzrwfwepS58Ax7tx/4SfWfm9QPOr3vIoA8v8TSbfjHcNvAH
/CGXRP080Guj+GahPhH4RUHIGk2/P/bMVzPiwE/Fi8G3CnwXecnkf6wcV1Hw2z/wqbwlnr/
ZVt/6LFAHVUUUUAFFFFAB+GKKKKAGuiSRtHIodHGGVhkEehHesX/hE9BCbIrWa3XGAsF1LG
F+gVgB+ArbIzS0AeY+JLHXLbVI9J05LTU0e381ri8BF6bYSKJLZJRjcWB4LfQ5zmup8M3Go
ahp1nqNsbKx0eYM0NiloUkjjyQuTuwDwCRt9RS+LNN1S5s49T0JohqlisnlxzNhJkZfmQnt
yFYH1X3rO8NeLtEN7p/g62jvTdxWkREzQYif90HPz5wWwckds89RQBe8TeIL7SJxBZRQK/2
WS6WS4ikdJinWJSn3Wxzz1/M1zA+JepC3LS6GUkAmDYjcrCwhV4d2CfvvuXg8cdK7vxBPqd
v4cvZdGjMl+EHkqFLZOQOgB7Z7H6GuOkv/AIhWH2iZIbzUnRrYpbmCNV2bA9wA6gZbOUX3x
QBJqHjy8S2u7nTI7WZLRoUaOSGUtLvKBpEbIUqrMwPpsOTWl4a8T6lrOtXNlc2cIgiDkSwq
67CuzbuzkHfvYjB/gPWs03Xj6DVbci4vrmya5nVw1mgIjUp5R+Vf4gXyeOnUV1PhqbWp/D8
UmvqyXzO5ZTgfLn5eMDHHYjNAGFq2nJa6rdRw6bcLa3QiuBFZIircSI5eTcW6P8qkdMjdjk
111pdRX1lBfQEtDcRrKhIwdrDI47da5vxVZRtc297NPEsckT2JEiM7R78Eum3vhTuyQNoPI
xzs6FcS3Xh+yuJoUhZowAiKVXA4BUHkKQAQD2IoA0a50+ErS1V30S+vdJkYfdhl8yM85A8u
TcBz/dxXRUZ9KAOa0PS473wItrdXl1JJqsLS3VyGEcpkkHzlSANpHQYHGKpx/Dfw1GI8C6Z
kjuI2YyrmTzkCSM2FwW2qoBxxjPXNbGmxGw1y90uFv9DMS3cUZ6wl3YOo/wBkkbh6ZPatmg
DkIvhz4cgsxZQm+S1PkmWAXHyTvCoWORxjlgFT0B2rkHFVJPhj4QhVp5DdQwhYWuczgR3Hk
MXV5sjDHLMWJ6g813VZ+tRavPo88Ohz2cF+4wkl7E0sS/VVIJ/PFAHjWn6v4AHie5i8EW2r
eMZfDMK3LwQXsZt7RVDBBE0pBcrkjCnGMZJ4qp4O+L3ijxzcarqMUkOhW8WJNIsWtPOj1FA
xEitKcFnGMkR8gcgHpV7S/gUNT8MaxB481HOv6hctJJq+kytD5kJC/u2j4QIMY27eig9a9D
8H+H/A9r4NttD8NPZavollOxiXzVukhlByQp52kHnHUZ96ANXRbrS9Tb+0I47BtWWJY7p4E
xIn+ySyq+3PTcBXO/FiGRvA0txB4Os/FM6yxxmC6szdeVGT80gRfnbbxwpB5rM8aXera/8A
EWy8K+G9Q/sa60+2W91LWoow88MUjFY7eMHjL7WY7gQMA4zSr8O5JZkeX4heNJHIGT/a23P
HP3VABoAxvg9JepZ+IbFtMm0u1t72FV0+WdpBZym3RpokZiSFBOcHpnHavEvBXwx8Z33jW1
vraz1OxtrK6lSa/uPMtjap9o3BIst++G1eAFC/vDnNfVPhrwzYeFNKl03Trm6lWWeS4nlup
jLK8rfednPUnHU1PrMep3Xh6/ttNMf26WB44fObaoLKRycdM89OaANFDui/duJDk7Rn5TSq
YY1aVmjQDOW4AXHXJ9P8K8W0/Tvij4elTQvD2mW8FgXjTzVSOQK7KMyFtqg7VUgkDBzjrzX
ReJfDPj3UNY1ObRG0u3stRjFtO9wzFpoFQgKAB8pLM5PPQCgD0oyISCpEnH3xyPrUZaOaNZ
V2SI65V4yG3Z7j1+tecvp3xleDyYdV0GKOWBoigjwUyTtZW2H7q4GMdjXoek2S6XpFnpiMC
ltAkChehCjHT8DQA91mII5OeFX+7xng/WnqkrsqyMTsyG4+8cdc9qlG99o29CCFIPb/APVT
Q5cuWBUbscn8P50ANU8fOdjn+E89TxSbQ7iVpASowBnGPX86cRmMOjZBPTrjjpmhCdyNsIA
HJx3oAkwTMWONoydpPt1pGUqmECAj0pHLqOCMZJ69aXYkhIHXqT0oAxPDu/8A4SrxbvUDNz
b8jv8A6OvNdN+Ncv4aKnxP4swDxc2y5PfFutbOo2M101tcWdytvd2rFondN6EEYZWGQSCPQ
5GAaAILvXI7aadY9PvLqG1OLiaBFKxHGSMEgsQOSFBxUtzrukWYi+06hGnnIJUxlsof4+Ac
L7niq7WOsJbPOL9Lm+MyyGIAxQsg4MQ6kAgn5jkk47VJpUN3HeT3MmnQ6bE0aRLCrrI77eA
WZeAoHAUe5oA00dZI1kRldWAZWU5BB6EGuL1Hx5Lp2vX+mvpEUsdldW1sxS8HnS+eBtaOIr
8xGeVz646V19paQWNpHaWy7IY8hV/ugknH05rj9U8AjV9b1C9ur+3EN7c21z8toPtEHkAbR
HKW+Unby2M4Jx1oA7QzQK7qbiINGcON4+XPTPpWFLrki+O7TRUubRrKXTZrt8EGRHR4wCWz
gKVc9vxrl7v4Vx31tNDcatFI7ARiR7TJlT7Ss5875v3jZXaDxgFuOaiufhMk0139j11bCCY
TKiQ2Sh1WSaOYRs4YFkUxhQOPkOOKAPShNCzKqzRsWGVAcEkeo9afXG+HPAVh4e1wapH9ll
ZLJLSPFuQ0WGdmZWLMQDvIx6ADNdlQAVy/j8keA9QwCx3wcDr/AK+OuormPHw3eA9RG7b80
Hzf9t46ANZgHbYwIccEnnNNiCx7ZGT5Txu7mnTDCeWS33iylTnPrSQuEVixDc/Ng8A9DQB4
x4PKLc+AMgr/AMVPrWAw56T171uPoa8E8GsfN8BAyDjxTrIB/vDE/wCte9/hQB5b4sGPi1d
ncCP+ELvMA/8AXQdq6f4cIE+FPhNUPTSrb6f6sVy/i8/8XZvVI4Pgm86df9YOldT8OP8Akl
PhLAI/4lNt16/6paAOpoqtfahY6ZZteajdx2tupCmSQ4AJOAPxPFPtrm2vbZLiyuI7mFwGW
SJgykEZByKAJqKOuQOo4PtRj2oAKKKKACiisXxP4lsfCmhtql9DcXO6RYILW1TfLcSscJGg
9SfU4FAE+v3M9roFzJbMEmfbCjld2wu4TdjvjdnHtXL+DtAutH8X+Iml2raM0EdoWkV3lVI
lQtgH5OgzgDOfasXWvF3j3U9Cnsrf4SalBPcAGGabUrfy42DBgWwSRggEgCseyv77wv4uu/
F3iz4a3sF5dFjNf6JcC/VdwUfPGAHGAMAgEfjQB7bRXC23xg+GdwPm8Y2Fo/eO8LW7r9RIB
iodQ+L/AIJhaKz0HUR4p1adikGn6ORPI5xnJb7qKO7MeKAPQOKK82h0Lx/4glbU/EHjC68M
lwPK0vRWQpbp6SSOpMjn1AAHQUf8Iz4ztZidL+KuqNgcJqVjb3Kk89lVT+tAHYeJhDHorX0
hlWSzdZYWikEbK5OwDcQQFO7ByCME1zdz4w0fwDDDbeLLuey/tC6b7HBl7toYgFDM7jJWMO
3BY8BgPYZ39nfFi5jlifxvoNxbspUrJoWS475Hm4/CsjV/h94416303+1/EHhe6/s2USWiP
oJ2wkdAB5vTjp04FAHsv4/iKK84X/hcVuuTrvhG/wAY/wBbYzwnB7na5FZGva18TLcWtjq+
vaDoMF5IU+16RZT3V0ABkiNXyoOP4iOKAPSLUiXxbqjgcQW1vATjuS7n9GX861q8btdN8W+
E9bvz4O8Q3PiWURJc6hpuvOzi4YgqrxTgZjc7MbCCuAOlbtr8avBEsVsL99T0qd2WO4jvNO
nRLKQnBWWTbsXDcbs496APR6O9efXXxOtrX4vQ/D99HmIeDzn1AyAKgMZk37ccxgLgvnAYg
VXHxA8SeJHll+Hvhi2vtLicoNW1a5a3hujnGYEVWZ1z/GcA9s0Aegaitm2lXSajKkNnJE0c
0kkgjUKykH5j04NeB+CdJvLXUNb8O/CPxVFb+H4/LM+u3Vr9rNxcbdghgI2x4jRVywByTyS
a7OD4fjxBKus/Ee9TxHqC4K2OSthZn+7HF0c/7T5Jx2rv7WG2trZLeG3htrdU2pDGoRAPYA
DH4UAc/wCF/CNh4U0WeKK5ur++upBNf6hePvuLuTpudv0AHAHSuij3yTDYCFXBBPIz9KZKh
aJigYgAHJ+7x6fhSxsEI+6ynoQucjHFAE0rZj+ZBknocEk1XiV12+bIu3PO7nH4etTJ5ZBj
wue2D37UxskFGygI3YPP4+hH+NAD45SHBGQc98fh+NJ94NGq7tuGGckfSo1KCHYFYybeV65
9KSRdwyGBBOBtPAoAl3MJNpAU5+Veh/8ArVGHk8t3GRjgnoCT/nrTiwLguV3K34ilJYJvwq
cZY5zn/IoAnRjs8x5FbtuxgdP1phYh2lxv3feBGOBTFKmFNvAU8YGB9KedjqyjgZ5Oc49aA
HKVH3AAu4jGOM9T+NIhLqQxBI7dPWkCYLFpMKCcqO9Mi2rIJwgRWGB2/H6UATeURIM4WMKc
jPIPrxSMTlVVhg9u59aYTuZsADPO8dhSsI4kBXgZyo7UAY3h0BfFPi0Kcg3duc/9u6101cL
o2uaRpnjHxbDqusWNlJJc2zolzcpGxUwKM4JHGRXRf8JV4Wzg+JdJ5H/P7F/8VQAq+KPDbW
VxeDXrH7PbSCGaUzALE56K2eh46VIde0j7dFYR3qzXk0P2iKGMFjImMgg9OQOMkZqBvE3hN
/veIdHOTnm8h5P50v8AwlvhVcp/wlGkj2+3Rf8AxVAF3Tbq7vLP7ReaZJprsx2wSyK77exb
aSAT6ZOK5K212XTPGXiiG7uL2+U3VrBYWSurYd7cyMiBiAPuseT2roP+Es8K5P8AxVGkYH/
T7F/8VWNeL8Mr2W8lvbzQZpL6RJZ2e8TMrp9xs7uCB0Ixxx0oAt6J430rX9dm0aztr5LiFC
ztLBtRXXbvjLZwHXeBj2OM4rk7m/1W68VPFqcOspY3FzcW0F3bXUcmnXChJAsLxgh42GOSR
95Tzg11NpqHw90/UZ9RstV0K2upwFlkju4lLYAAz82M4AHqcD0qrbH4YWV3d3VtqOgxT3TO
0zC+T52f77Y34BOTkjBoAw9A+Iuk6H4G0a01Ow1NLuCztYkhWESPcbrcyBkwxyNsbHnnjpz
T9F8ZaPoT6nbyWt4wvtTup7URoD5p3R7owGIIcb9xX03ehrTEHwmESx/afDhQCPaDdxnAjB
CY+bjAJA9iR0q3bXvw0s5FktdS8PROk7XakXUWUlZdrOMtwSpxx2oAybX4w+F7yTT0jttSj
XUZ0htpJrfYkgfbtYMTgg7hx168VvfEDA8C3+4gYlt8/wDgRHWXCPhJayW7wXfhqI28hmhC
3cWEYkEkDdjqAcdBjiofHXiXwxqXgq7sbPxLplxcXE1uiRw3cbu5M8fAAJJoA7NhtkZ0bzP
7qk4x3qNUaMrvG0ZwdvJHPNPVlYnBA/h5z19qYJW3EhCeRjPGTmgDxbwW25/h6GTBPiTWmx
jGMedXu/H94/kK8H8EsfM+HbMeT4i1vOD3/fV7vvH+1+VAHmni11X4sagAfnXwTdnB/wCuv
/1q6T4eMW+FnhQnr/ZNt0/65LXJeK5V/wCFraojHg+Cbnn28zmuo+GzgfCnwnsJK/2TbAZG
M/u1oA2fEmi/8JDoL6WLr7Lvlik8zaSRscOBwQRkqOQQRXlGr+F9a8NXNvpGh+JNWhlNrI1
rL8qWy7Y1VmkJlHC5BJKkgdMmvaQTnjj1NZupaLpmrzK9/BJKywS2w+dlHlygK4wD3AHPag
DyOHw7/Y+g6XaD4jyltSuVgunsL3mKZ4stKrlzlRtBwf4T2612PhDRo9M16Ar8S5PEMiW3l
yWstyHaU7R+82hyF7Hhf51I/wAJfAE3neboOfPYtIftEvzkgLzhvQD8q1NK8BeEdF1m31fT
NHW3v4FkSObcxKBwocYJxyFX8qADV/HujaJ4nuNB1C1v1a20uTVpbsQE26xJncvmdN/HArj
tKuvid4t0m38RP4ptvCMF8FltNLj01Llo425TznZsliuCQMAZqHxRdXfxJ8QX3hmzkkg8Ha
JIRqk6DP8AaV0oz9nX1jjOC/8AeOF9axLLxp4l0fS7KbUfDur659ojR0eK2EYgUuwEWxEzu
CAMcjGcDjNAHVf8J54x8JlB4+8ORXmm+ZsfW9FJKxJ/fltzl1HqVJAFdTrFt4H8d+DUn1S6
stT0AlbtblLrZGhXkOJFIKkfUYrgfC3jjxDqviW402fwbq6w3V0XS4vB5UUEJXAwWUbhhCS
PV8VxEmm6GnjXV9X1b4cSalp89wxtxFaGOGMiXaHdQoXO1S3zA7gQcjHIBryQ/AbewsI/E2
oIg4utPfUJ4/qsinB59M10vwz1a+1I63ps1zqeo6Zp9wi6bqGqQPDcSxOoO1twBdkII3Y5G
K6zwlrkGueG7LWbK0nsbOdTHFA+FwqnGQB0HHArZJZzuWdnKvuzk8D046/SgCC5sLW5Ja6t
LW5IXaokjDnPT096ktLKysdyW1lBAxPz+TEqgj3AqbYyws+/GXBCnuPpSM67W8oDZgqRjH1
x60AXcJFKqEZbHX3GOlVwkLT5BLuDldpIPv8AShvMYkKxjU/eJGdxx70gV1lVVIYFgcHrnt
7dqAEYKmSoxwOOckH29KnRVSDLZAY+vJxwPxqIxMWM3yhh0G7OTn/P5VKxZlYnIAJxuH6UA
NYRxq7qhfaBlsZ4+lebfFCKwt7GDxBdJ9omhc2kFq44V5cbplwN29VUkY7A16JvzvaSRArf
wjnFRXem2l8FivreK5jV9wWWJXBOOoyOvXmgD548O6H8N9b/ALNjbxhrVtqV5si+z210SDL
JhiocKN3XBHYFq+h7q1trvS5tMv4Y72xmiaCWCVd6TJjBBB7etZT+GtEm1eHVItKhW/t9zQ
TogXazDDMQOC+OMnnBNbKnYjOrgn+JSuAfpQB51cfB3w9NHHp02t+ILjRlKlNFl1J/sqJ18
sY+Yp/sliK9Highs4Y7WzhFtBHGESPbhVUDAUAcADFRSuflVAIgcAk/xUn2g8FZ/MVzkHGc
f5NAFh2hMBYZUov8WMH3pcmR3JKhAFww7D6fjVfzFdR5br97azYJ6/y/+vSRSSrlcjcnJPt
6UAWpCSSqg7ByARgHnt+lP2ru3FAueCQM/p+VMLqrgBA6nqScY/wo/eeWpfIHb6Z657cUAI
wxIZ1jCqAOOAf8/rTGaR4lZnAZgQAO49KRjy5kwA3bGMDjH1pP4sAllyfvYAUd8f8A1qAHq
E+dWMmSNox3OOPrTVj2yFlK9PmyOc+n5UyMpiNXlLEHacDG73pcS7tpDbs7vnHf6+9AF1Ns
ucbfb1H/ANfiopj5MLfNkrwpzjPpxUIbaq79yq5yBnlBk9+1IyrKoViy8YUPyR6Y/KgCfO2
3LDlyNrFeDUgDK+1QpDLknJ6+lVI3IKBmJc4z2A46U9pMrtDbufU8H2oAsIwynmL8xByuel
OKM8JXC7t2R328/rVKIxech8zK4wfTNTiVMLl+QcAdKAJGR1dWDEN/EASeP6D2pRjZ5jjKt
gquOarGUyEckAZByOTUnmARBB1AyR6UAQSWGn3LM09jBPJnBLwqSB2GSOlMm0jSwQTplix+
6SbZM4/KnrO/lusiAITgBTkL6g0NLgHaMgdDj/P0oAZbaZpjOGk0ezDKeSbZP04pZdI0WRi
r6XZtzz/oqc/pUkcqNJ87tnBDZPGaUSF5WAOEB/DFAEEmlaKkqouiWAJ5P+jJgj8qDpmjSk
RtpVqhPOz7OgB/T/OaJJv3rREkgkEbf55oZgqKwPKclmPPagBzaVo+F3aNYqr/APTsnB7Zw
KRtH0gsjDS7EqFIUfZUOPxxT2unZjIuGz1GP8+tRrKxIZs5XAAzyB/k0AEWi6OFVv7HsiQA
Ri2QDg9RxSSaXpALk6NZOCcjFsh+vOKUTyRvIGfgrkuRyOKYzkyPIXbGAQ2P6UARDSdKO4y
6VZEMRkfZ0yP05oi0rSFkE0Wn2glTlTHAikH1HHWplkYo7N36U/5fLGBuU9yvT60ATgpyV5
yOGPTP0pEkKj97kEHmTqD7moWuFhVdxHPylQD+lMLsUR2OQxBGTigDx/wRt874ciPGP7e1t
h9P3te65k/vH868J8COBJ8NgcNu1PWnBUe8nNe4bm9v8/hQB5X40mvNK+Kttq83hfWdZ0m8
8Py6dM+l2pnZGaRSARkYyua4qzsNJ0+1gsLOy+M9vbQII4o4vMCRqOAo9gOlfQB6r9F/kKW
P/W/8ANAHhIayBLCD40HBx/y15p7PaPtTZ8agScADza96i6j/AD2FL3/KgDwiP7CDjHxqUn
jcwlNOBtDsZx8aFz/EFl4+uBXvidB/umnn/Vj6CgD5s0/QPC2lwfZtMsvjHaQGRpQkUUoBd
juZsY6k5J9c1oC00poywk+NK7+D+7mz/KvoRvvj8asL90/WgD54+y6b8rK3xpXdwSEl4/Sk
aHSZ49ko+M+xsqVkikKsPcY5HtX0Uv8ArD9f6VXm6N9TQB4FJa6NGuxD8YUULtASCQKBjGB
8vHFQtbaUVB8/4yqYztXEEmQPb5a+hB/rE/Gnp98fWgD57lh0s25V7r4zEnGf3Euf/QaaYd
JG2UXfxldvU28nIHrlK9/k/wBV+Ipyffb/AD2oA8C26erH/TvjKOc4+zykD/x2hf7Nz8l98
YgcY3/Zpfy5WvfV+5+FN/iH1FAHgCLpwy4vPjKjYI5tpOgP+5TnGmJEu/UPjMFxt5tpD/7J
Xv6f6g/Sq03WP6GgDwVF09MbL/4yfNgkG1c/n8lI39mllb+0vjGNjcf6LIPx+5Xvgprf6pq
APBFi08KD/aPxhbrybSTv/wAApQlg0qStqnxkLAYXNo+AP++K98b7ifjQvU0AeCSLp8km17
/4yMCMYW0kAA9PuUGLTTGFOofGJUUfd+yP/LZXvkf3D9KH/wBUfpQB8/LFpgHy6h8Zd2e1m
/8A8RTj/Zwh2f2j8ZNuecWcgyfc7K9+f/V0g/i/H+tAHgjw6bMgR9S+MZ5x/wAeknQf8Ap0
UFhFhl1L4yegzayc/hsr3tvufhUp+8v4UAeAstoUOL74xMg52i1fr36pSeXYtHs+3fGUqTk
gWjg59/kr31vvn60H7j/U0AeAiOwRQv8AaHxmUKOMWj//ABFCmyLhV1X40o3Zvsj/APxFe+
r1X/dqUf6k/hQB8+N9iDDfqXxmIzkf6E+Dn/gFPVbIuf8AiafGVTyfms3/APjde/R9W+v9K
Ufc/EUAfP7Q6e4w2rfGDJIJ/wBCfJ/8h0D7Chwmq/GIAj732J+P/HK99/i/P+tI33T+P8qA
PBUjsRkjWfjBlAAu6wfp7fu6QmzKjOu/F4Y4UHTn49R/qq97X/WH8f5Ud6APBlkst20a38X
RnrnT3x9f9XSsbIKAPEPxcAAwAdPfj/yFXvC/678qQ9PxoA8ED2okMh8Q/F0MeT/xLm5/8h
0jzWcrSFvEHxcw5+YjTGwcf9sq957j6CpP+Wj/AOfWgDweKS0EmIvEnxajyp4Omt/LyqrLL
aq4x4r+LRIH/QLb/wCNV9C2/wB7/gX+NQS/ej+tAHgXnWivz4n+LI4GB/Zbf/GqUXdoA2fF
fxXABzj+ym/P/U8170/UfU0i9T9aAPBhcWZXb/wk3xUKp2Olt/8AGqa0tns/5GX4s7W5GNN
fjt3ir3t/vH/dqM/6z8f60AeErPasoz4k+LnyDarDTWwP/IVRPLYEFf8AhIvi3yckjTX/AP
jVfQC/6tvqf5U1P9bQB4D5licM+v8AxabacAtp7/8AxqgGyAcjxB8WxySSbB/0/d171J90/
wC7/U02P7v40AeE/aLXZtOv/FoAcBhprAj/AMhUhuLExYbXviyygcD+z34/8h17uf8AWH/P
amv/AMe4+h/pQB414Ujs28X+B9H8O6N4jj07Q0v3mutXsJISWlUYyzABmLFq9h3ew/Klk/1
Uf+8KqUAf/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJYAZEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDsNd017m3EeE24BJK59OK5
eXRhHKji3iZwCFZUGR7V6PqClSAF4KjOPoKyHtCg3shJH3T6GvtE3e587exxn2eSGUAxbT3
+WrcaFzkRr37CuiubbzZd7AZI7Cs/7HJGrssbGP8Aib0zWsZEyKiwNjog/wCAjNWApjbgKD
/uipdPtNS1XXE0fTNNkmuHjMiMzqiOB1AJPUelWoNN1V/Es/h19OUanGceT56gO23dtVj8p
O05xmspYmnCXLKWo1SnJXSM/dI0mEAOP9kVZfIiJdVDAZOVFXPsEsYkS4he2uonKSQyLtaN
uuCPoRz0Iqu8bMCG+7z3rRTUldMzcWnZmW8kkh5jUAegFV3kZMBVVmz0wMmtg2sRHyEseOn
SmRabetZ3eqW9kXtbLiW4lYJGjdAoP8TcgbVB605VoU1eTsOMJSdkjEkWUv8AMmO/QVC+6Q
ZwAR/sit7TLLVdYW6+y6LI89snmyQq4MpjJxuVDjcM9cEkelVEt4mt2kVg4OSCP5fWnTrwm
2ovUJQlFJyRkhmVcfLj02imG4baRlRz/dFXjZuIyOm7qKpX0ZtbR54Ldrh0AIjBALfia2b6
kpXGiaUAfd6YJ2ilW7cc7QMdPlHNa2q+Ftd0fwtY+Jb2G1/s29MYjeOcswDjKkjbkADr6VF
qvhvWdAW1m1SzCwXa77e4ikEsUoxnAYd8c4PaueGKozfKpGsqM4q7Rnm6lY8EZHcKKfDeSK
xK4JPPIFV23LgJwT1xTggWI7jyfTrXSZFoXzlgMjjr8oqQ3zNlnAIJ7qKj0LR9W8Q+IP7F0
u2j+0NE0sbzShFcDG4DryMiq+q2N/oviC60LUbdEuLVV3vFKHQEgEL9cEGsPbU+f2afvGns
5cvP0LLXWWOOSeuFHSonkbHyhfyFUw+0YBwaimuZEV2jjaVgMrGDgsfTNb+ZmW2ZweCCf90
VGeSd5Az1G0VuWfg3xPqPg9PFVnYxXGn7DKyQz7pgATuGzHUYOR7cVy/2lmubaNI0aOdsee
8m1I+OM98H6VhHEU5puMttzR0pppNblvbGVwAvHPQUzyTISV2jHtVe2unuLVZZbc27NyELB
jjseKl3Z6Eg+1dMXdXRm1YR7V1GTtx2O0VHsxnIXr1IFSebKCep9jUZkJHzAbc/jVa9Rj1O
VyQvHYAVJ5yhF4HPGMCq6AEEHof0qG4MsNs8kEQmkXkR7tuR35pOVh26F9JRswcfkKTzRzt
wOOmBwa3NY8D67o/geDxe81hPZXKRNDFHKwdzJjaOVwDz+hpvgvwZr/jiO++wPY2r2TKsiT
ytkhgSrAqp44P5VyfXaPK582iNvq9S/LbUwzcuMHjg9MDmkaaRiSQM+wFU083zp45Y0URyt
Gro2RIAcbunHSp1+X5sfjXVGXMrowas7Mso7NH8yrz/ALIp+7YVBCsfpVZZtqsW4UDk1q6h
oOsad4Ztdfvoo7O3vWC2cUx/e3PGdyqPurjnLEdR61FStCnbme5UYSnsjOLneQVVenYUryZ
GCFx1HAq7BoOr3nhWfxLZwx3dnat5d4sJPm2pAzlkPVcHO4E8fjWK0oJ3fjn1p060Kl+V7C
lTlDdEgbJxjP4USNiPPynk8YFQmQN2qOJZ7nUrOyhEax3M6QtLIx/d7mABwOTyRmtJSUU5P
YmKbdkOdmLZCqfwqBy+/gD2yBXb6/8AD3VPDXivRtA1PV9PVtWysVwqyFEYMFCtxkZLAZH4
1ieJPDWreEtafSNbgRZ9oljeNt0cqEkblPHcEYPSuSni6NaSjB6m06FSCvJGKjOXwFU+vyi
pY5WDHKj/AL5FMxtXC0m758HnuPeutXWxgycTM5JwPcYFOWZxnG3OfQV1Pgb4fan420rU72
PU7Swewk8to2id9w27lYHI7dsVB4c8Eap4n8H3niDR7u2nnsSRcaeylJBhd3ytyGyvI6elc
Tx9FScZO1joWGqNXSMJJnHYcegFIG45UYP+z0qKJ1ZFkUZBAIz6GpQNwIwVBPr0rvOcb5jE
kKAePQVFKzkY2gk5zwKnwc9unQUjlRhzzt5NTLYZy3nS+n6Cin73/uj8qK8nU6bI+kZG86Q
KwxhQcE+wpHiDAKR25zVPTbozJ57wmEuACmcgGr4lUtg9PWm9yUU5IdjYVRgVHPCPJIT7x6
471clIcBAOTTliwATyMcUlvcGL4HjEXxB0gbCvy3A57/uzWpFpN1qPxi1m8iKG30q9iu5tr
ZkP7hdqqnUknPPSsTSNbi0rx1YXF1ZXptLVJGaeOHepLIVCjHOecmp4PEVxH8T7/wAQ6Xp1
89lIVaQvGE86MoitGATncpXcPXHvXk4mNSVaTj2O6jKKppS7kGpal/wkGsXmtrCbeO7Eflx
k5YIq4BbHG485HbgVlSRR4IIx3BNX9Snt5vFlxJpWnXkWn3mZiZ4xGsEv8QAySQx546Emo5
oBOfl445xXpYZpU4rY4q9+dsxruQwRyyJ8xRCy8dMCu+8WxQaf8J/CltbKPs7zW7vg/fYxO
+T9W5+tcdPbBUZYl3Hoc81Pc65O/gceFtRt5LhbVlm0+7hwzRFT8qSKSCVwSuRzg9OKzxdO
UnCcdUnqaYeaSlF6NlzwJcuvxI0ZFY/Olwj8/wAPlk/llQay/HMNpYfEPW4LdQsZkjm2DgK
7xhm/Xn8apeEvEL6HrEmuXOizy30cLQ2kJIWMM2Nzu59hgAAnk1mai897eXWpX0pnu7uUzT
PjALHsB2AGAB6CrpU5SxTqrSNvvFKSVFQe5EWPzEtgHoccVRujnIOMY/OrKmSRPKVsDHSqV
5DcxWcjx27XEg5ESkDP4nivV0OOx6t415/Z68KruK5ayG4LuKgocnHfjPHeqHxDub4eC/DN
hp9oJvCsKQtBqgk3G4cRlUVl6x9T16njiszxF4ws7/4SaP4bsdO1BtQ077MSZI1WNzGMMM7
uOvHHao9T8VpdfDbSfBVjYTqlv5bXF1cbV3Mrb8IoJON3c44FfM0aNVSi+V6S/pnsTqQ5Xr
0OMZlK4GfXB7U35W6vjA5xU4hw5BG2kMG7dggivqLnkHWfCUj/AIWpp4yW/wBHuOT/ALlZv
xHUf8LS8RE/8/Cf+ikqPwRrMHhj4gW+q6hZ3TWdvBIu+BQ5dnAAABIxjnmqni3VY/EHxA1T
VLC0uFsbopKrzKFIIRVKkAn0zmvKjF/XnO2ljtuvq6jfW5hlcYJIyemKZ6FSfrV0Wskgyik
1VlimiRj5LO4BKoDgt7V699GcfU3Phz42vPBmuPdHzJ9MuGCXlupz8uTiRR/eX9RkeldL8T
vA8EUK+L/CEX2vQ78rNKlsMrAzHPmL/sHnI/hPsePM7VZI5okFtMFkiDyO4ACSZOUHPPUc1
3fhTxxd+G9F1bQbmCW70q/tpUSOPBa3mdSMqCfusTyOx59a8Grhppe2o79V3PQhVi37Opt0
OIhH+jxEZ+6P5VL823JH1ogiKW0a5wQgB59BUgTNe9HZHnvcjAw2RmlITaMjHfilZMEFSQ3
04pGwVxn9KYIiMactuPPTmmMwCkHuMVLsGcHv71DdCeOBjBAZ5AMKikLn8TQ9gW57d4xx/w
AM0eHmJ5CWJXAzk+nUUz9n4HzvEhkyHP2YbSuOPn5zk1zPiLxzpWo/Byw8I2mn6g2oWUdtg
vGqpI0eNwzu4zzg49Kj+Ffjuw8HHWJNY02/Z7xohGkCo42oG5J3DqW6e1fJqhU+rSjZ3b2P
Y9pH2kXdbHAsuHfHH7x8f99GjOE+bgd6arPJPdfuHjjEzmMvjLqWJBwDxxinBCemBmvqKP8
ADj6HkT+JkumRw3Otadb3GDbTXkMcgPdDIoP6GvV/j4zDxF4fgUYjS0mKAcAHeoP6AV5C0Y
b5CSPpwR6HNdZ4r8ZzeLPDem2+r2cn9taYSsd7Fgx3UZABDrwVbgHIyMj3rz8VSn9Yp1krp
bnXRnH2coN2bO3+AY82+8TWko3wSwwF0bocmQHj6V4vOiQXNxFBzDHNIkeO6q5C/oBXX+Hf
Gk/hnwhqenaNayLq+qECe/lwq26AbQsa8ksAScnAyehrjY4mCBADhRijC05+3qVXonsKrOP
s4w3aGjrk7uferGmZ/tbTixx/pkHH/bVajKAgZ4+tLbSva6lYStA8sEdzHJKUIyqqwYkA9T
xivQrfw5ehzwtzI97+LR0dfin4Ik1yeWCxjLu7xIGwRLGV3c8LuAyRnArhPjB/wkz+O45vE
ltbQxtAUsPsrF0MQbJJJAO7JGeO4xTPiV420rxvrmhXVrp19Bb2hZLkSBNxQsrfJhuvykc+
tVPH/jebxzrFpcrpxsLKxiaOCJ2DOxYgszEcD7oGBmvAwWHqwq024vS979D0sRUhKEkn2OL
yg+bp/Wk2nnjnHFSbM8A4xzikwykc54r6U8k9x+An/IB8V5z/AK2Pr/1yNZPwy/tG5+Futa
f4Ikij8RO4a8F8MfIUKp5JXjOAQC3fOe1c/wDDb4hweCtM1i21HRLm6kv5gwNvKm1UC7RnP
c8mqfgXxzceCdP1f7JpX2nU77bHDPLKBFDGuduQMljliSOB2r5athas6lSSi9WrHr060Iwi
m+hyUOxIlRVICDbhuoxxg+9TKxOQo+lQqhBbcS7Elmc/xEnJP5mpNzBQNox696+ojflVzyH
uKGIyG+tHDPtPc4IpRyu49SOaYyjK4Ylu4oew1uYnlr/eb9KKTEv9xaK87lOnmPeYZIAn7p
vkIBBznt606OTLjLYrl9AjmsNEitnnEvl8KSMYHpWkk7Bt2TVKFzFySNpHkEpwAQPzFXvOx
GFx3/GsGK4kPzK2D3q60+9MBmx1JXqKxcdSySS4zK6HC56E9qSOVIrXazkMc5xVSZht5YFj
jBXpUEkzFCp6D8xWnLci9mav7wrx82Op/CqvnMqMAQCelVBdMAAo3AdqHnDycnHTPHWhRJb
HF/MITAUYwTVeQ5XJYgjgd6QSlG+7kfyphlDAAqPwq0rCbIyi7SoU8c5qMopiEePw9asM25
eetRjBJZhxzjjpVXAhECMvAHHPTrQ1uN/uPSrI2o2QTnrjtSkKzMAPmI6Zp3Y9DPkttyYRi
fmzj/CmG3PBI6dvU1n+LrSabw1NNbSSRyWzCfCMQWUcMMj2JP4V575s2OL26wemJ3/xrysZ
mccJJRnFu56OEy+WJi5Rlax6d5AKEsnI9O9I0B8vA6V5PPfamFIs47yVGBCyyXDBeuMgbsn
kVqeD9Vv9P1eefWprt4HgKgM+8bsjtnjjPNY0M6pVZJNW9WXVyypTi2nf0PQlhUkkx/NntS
/ZctyOvoKp/wDCWaOqHakxJ6/u+/50xfFekbsk3GfaP/69eh9ew/8AOvvOL6rW/lZqRWoBZ
Pu8Yx3qGW3UjZjgfnmqR8V6SWyBcf8AfHX9ajfxPpbA4E+SeT5Y6/nTWOw/86+8Pqtb+Vlu
WxQJwuMj8agFhu55yOtRjxTphQK4nyP9gf40f8JTpQHAn+nl9/zo+v4f/n4vvD6rW/lZa/s
0q2O3fNLJp4DjCLt74qsfFemHJxMM9/L/APr0h8UaSxGRPk9RsH59aPr+H/5+L7x/Va38rJ
zp3LcDHXNV3047uH3AdQfWg+JtJxlRcf8AfA/xpreJdL42+fnGM+WP8aax+H/5+IX1Wt/Ky
RLNR94/dFP+yLnKqSTVZ/EWlBhjz+n9wf40q+JdLPBWfPpsH+NH1/D/APPxfeH1Wt/KyyLU
PJ0I4xkCmm0xgnCjOKi/4SfSUXagnOT08v8A+vUT+JdMYsQs30MfX9aPr+H/AOfi+8Pqtb+
Vj2tQS3HHSoZLZv4QQB/s0P4g00xSbBOGK8EIOv515xEuuxnewnuM9Vkn/kQ3FcuIzejRS5
XzejOmjl9Spe+nqekJbcAlCcjj3NILGTILA9eQB2rh4Wlk+SZLq3cKGCtMx4PcEHkcGrljZ
y3WqWdsk0+XkDMRK2Qi8k9fbH41yUs9hVqKnGDuzqqZROnB1HJWR2BtPkZMDB7EVGbXC7AO
o6itwRrknaSfpQbfCgbc85FfSJ2PCMJ7NccjoOKi+xgKcE5rofsIZvmHFKmmocFiPTHpT50
BzD2j54ycdaieJwMYNde2nRlj820jngdaoy2G1iowy+tNTuFjmXBzyDweopdhPbPNa7WSo5
by+B6DimC1JBzEQf0q+ZCMzyyeOhPUU4RYLDOT2zWj9kYg8c0v2UlCWUkDjNO6GZuPn256U
4oxYZq6LcmTG0gD2pxtGwOMk0XAoFT65HcGm7cyrgd/zq+LJ2bJz0zml+xurqx45zg96ltW
Gmcvtk/u0VPhf7n60VwG/MelRttQBRjj8uKcshC/N+lRAsAdw9P5UgJZs5+orpOY0reVApy
OfrUouWA4UEDtnrWbGwUHOfxqYOChz0PSs+RXKTZaeYEYB2KDzUbzNIQNwPbOMVWLjbtP1z
UaseOcex/nT5RNlokgDp1/Kmc53MOvQ1EZPkwqkUxXJPX/AOtTsBaDltynB/Sm7lU7c4Pao
C59QajEjZz+IPpRYCwCM5ySPepEZvm5+maqeYQPUGhZHznOKLDLe8KRk545FIHCscnBxwar
tIxAyfc8VGsu5tpB59qXKFy1KEaNkYBkYFWB75615Hc2bWF9cWDf8u8hRfdeqn8iK9VZsde
D3NeX312dR1a6vw2VlkxH/uDhf6n8a+az+MPYxb3ue9krl7aSW1tT0v4NW9tcLqAuII5sQx
48xA2P3kvrXro0+wz/AMeNt/36X/CvJfgqOdS/64px/wBtZK9hGNvpXx/RH0PUgGnWBTixt
/8Av0v+FKNOsen2K3ye/lL/AIVz3xEuJ7P4aa9eWs0kE8NqzpJGxVlIIwQRXnHgH7Rq3hHS
76/0zxTqFxMx3XsOoFYm+cjdjfnA78dq0UW48xm5JSse0f2dY5x9jt/+/S/4UrafZZ4s7f8
A79L/AIVheN/EC+G/C090rj7VMRbWw5OZG4DEDnCjLH2FeY/D7xVNo3xIvPCOoa/PrNhfgP
YXk+7lwM7fm5GeRj1A9aIwlJNilKMWke1nT7Ej/jytjjr+6X/CmDTbHP8Ax42//flf8K85+
OWpajpPw/t7rS76eyuDeovmQOUbBVsjI7V5/wCLNW1C0tfD2maCfEumeINQeJ43vb4mKdSM
HGWI5bFOFNyV7ilUUG0z6H+wWPeyt/8Av0v+FP8AsFn1FnB/36X/AArmPHkfiKT4bagmged
/bPkoF+znDk5G/b74zXjI8UXvh7SbGTxZ4T8VxEFYpb19UljWR+5CnjPBOKmMHLZjlUUXqf
RbWNkR/wAeduc/9Ml/wpP7Nscf8edv7/ul/wAK4j4s6hdWfwjvr/Tbua2mHkNHNE5V1BZe4
9jWF4JhlvtG0G9utL8VyzTJG73pviYGP98rv+77YpqDceYHNc3LY9T/ALPsu1lbn6RL/hR/
Z1j1Njb8d/KX/CvKvjpqup6ZpXh9tNv7m0aa+KSfZ5ChkXb04rp/DVksWspINI8S2REbHzN
RvDJCenBXe3Pp9KXL7vMx83vctjrf7M0w4P2C1OfWFf8ACgaXpoH/ACDrXH/XFf8ACvHfiZ
rGrWnxe8L6VaXupLY3cI860sJijTfOR8vI5/Gq+jazqt58cLHR9AutcgsbOMnU7PVbjcRjO
Tgk56r0q/Ztq5HtFe1j2oabp4GPsNsPYQr/AIUo06w3DFlbY/65L/hVrpmmr98cd6wTN7I+
VdZRU8SXaphVUuAAMAfvpK6LwTpola81WQkKv+jxH6csfzwPwrC11R/wk14Rj78n/o6Sug8
GX+ILrSmb/VN58eR/C3X8mz+devkyj9ZXN209TjzJy+q+7t1OxEIYj5iB1pTDgEB//rUwP2
LcUjScdct6Cvuz5HYaY1BUHPOfwpRACdw9fzqPeclgSSPWlR85y2fl5AqidB/lYJ9D0z3pR
bZG4L+BpN5LYJPJ9OlL8x5JJ+g7UFJEUlspcd++MdaabaNcqRn2qzwQTg4qQKgznJPqKLsX
KiktqhccYzSSWilSuPw9aucnCD6YxSFX75JHXinzMlqxT+yxB+gBYY/GnJaRHLMcYPpTwjM
2WXkjNTENtwAcdOaq4rFQW0QJ3cFs846CopLRHRQvIP8AnNXtrgAfxYwfpUe0BzyR2x2FJs
aRxXkw+gorX/s+X1H50Vz6mtjacY9+B1+lNV13YI/wp7qxxkYyo4/Cm7cYwvA712HOKOhHB
xRvyDySKaVyCwIGT+dKR8o7YoELliOMYNNZjt5BFGPkXAOR2pXYgA8Ee1IBp4TBy2eeDTPm
UAD8/WpSRsyMADrnrTTg9eBj1oGIzDGF4yehFNVmIwevrSlMcc7aaVPVeaAHA/LtxmgkcZN
RqTnrkinbcjABHNAD8qSASMduaQyKMheO3PekeMkcnHcUwqy57/hQBl+Ir8WGgTHzAss37i
M9MFu/4DJ/CuBWS3jVVWaMAcD5hXqkiRSpskjV17Ky55+lMFhYgA/YIOP+mQ/wrwsxy2WLm
pOdkj1sDj1hYtct2yx8FWDf2kVOcwpg/wDbWSvY+9eCaNceKfDV9eS6La2ZjuCVPmsMFd7M
MDIx96tweNPiGf8Al00rBP8An+KvlpZbiU7KDZ7scdQau5HqOsaVZ63ot3pGoIz2l3GYpVV
tpIPv2qPQdC0/w5olvo2lI8dlb58tXYsRk5PJ+teZnxl8RN237Npf5f8A16B4x+IpH/HtpX
p0/wDr1P8AZ+L25GP65h7/ABHp9xpFld6zZarOHe4sVcQDd8iFhgtt9ccZrO8ReDtC8T3Nj
d6rBL9osG328sMhjZDkHqOvIBrgP+Ey+IfaDSR+H/16d/wmXxCPWLS+n90/401l+LX2GL65
h3o5HoXiTwvpPi7SV0vW0kltkcSgJIUJYAjJI+tVdd8D+HvElhp1lqtvK6abg27xylHTAAH
zD2A/KuDHjX4gqCTb6Uw91/8Ar07/AITP4hk8Welc+oP+NCy/FraDB4vDv7SPVb2wjvtMks
JZ50R1C+bFKY5OMchhyDXL33w18O6rFHDq1xquowxyCRYrq/kkTcO+Ca5VPF/xFcYW30nj2
7fnS/8ACW/EYceVpQz/ALJ/xpf2fil9hg8Xh39o9F17w9pfiPw/JoeqRO9jJtDIjlThSCAC
PpWVYeBdK0xbWOy1HWI4LXaI4Pt7mMAdF29x7VxjeMPiGHIWHSvy/wDr0v8AwmPxDyP9G0r
n2P8AjTWX4tfYYvreHb1kd74o8H6H4wgtINbimkS0kMsXlSmMqxGM8U/TfDNrpl8t3Hqmq3
DKpUR3N68qc99p4rz8+MPiGoGbfScdiQf8aVfGXxCz/wAeulfkef1pf2fimrcjH9bw978x3
Gq+DNE1fxXpvia8Wc6jpuBbsku1Rgk8jv1NE3gvQ5vG0PjHZPDq8SCPzIpNqyLjGGXvxx+V
cT/wmXxBJP8AxL9JPbqf/iqd/wAJj8QgP+QdpWPXcf8A4qj6hi1tBh9bw/8AMj1fPOO1Lj5
hzXkR8b+Phw2n6UD+P/xVIfHPj8HcNO0s/n/8VS/s7Ff8+2V9dofzHmviF0TxPeeY6rlpMZ
OP+W0lVdM1OLT9ZtLoTxhN4ik+YHKtxn8Dg/hXX6fp10+oXN3qtrB5k3OOHG4uzHHoPmrT+
w2SsD9igUg54jX/AAr2cFk9SLjWcrNdDz8TmcHGVFRuu5eDgA/N0HNGSx64x+tRk7CGA6jp
ThuJJ2cY65r63lPnBTndg/jmnD5dpOMk/nUPO4lhlh0AqVQxVjgZAp2AeGbJzU8bZIH9agU
sWxycc/Sp40Bb0GOtSy4isw3cDnvg0gdlQ7jjtxTsoDw2KTAPynkH1PepGxm85yuQKlVhuJ
yemcmosDd94nngmk3tllGPQ1VrkNkynIweCOfrThIMkcDtzUKvluuB6CnEAk/nzSHcczDaS
OMe/Wo/+WihuORwB1obBJyw6cVAX54b6Zp20En3E+zH/nj+p/xoqH7Un/TX8hRWPKaXNF4t
reuQP5UwREkACrJZHIVMZAAP5VHuGMFiPpW/NfYxsVJ0ClVADdwelRrnDA4PHGatTYkAwen
rUBjO07eRnv3qkIb8xAA5GO1AQ/e6kk4zVvyflVhjPUDNJsJHBGfpRdDKpGRtPAPtTVHG4D
oau+R8oz9B70jQqSmGwCOTijmQil1Y8cdeO9OCqRzwe1TmM469BSeUcAFh34FFwK20ZzgZz
mgNtZsAfT0qwYwVwCM+/SjyhnsD2zRcZGGDEFuDjFNIUNgHOPepRHluTxSGMEkjv39KVxEH
3SCDk9qlBOSCT+FL5ZUZBBz2pBGc5JPBouA3dliFGO5NAzuz+fvUghIcgHjpyaf5Lc5IJHt
Sug1GZZgdvU/pShWxuweOvvTljfOQ1SooY/OallIr7ST06+nShlHHJz2FXEiAyCcEDp60jR
FlJIHTgilzIdiltGeB+dORGPUAEVYWJozhhz2HrUqxlTgkf40C2KyAo4Pb2qYDcMZ6+tOIU
k+g9KaWHBIIx1NA7ldh3DAmlBIT5kHTGalKBuF4pnksByxOOlHqIGcuApUDj0xmmYGcDAGK
eIn243dOOaYFYggkADvT0AYCAfcU4umCMcUCMNnDYPXFDJlfvDPYUxXIZCByMY6//WqJmwm
M7uM8VK6INoPHFROiA4JwPSqECEMcMTxzipCVGAKjVMklTinlSSDkCmAmFyG7+3anbsjBXm
gRt9fxoKMo7fU0ANPJ+RQP6U4sNrYYHFIVPXPSgRDeW6nNMCRXyeucfpUuWA7AdPpVcoMk7
hx607DYLZ9gBUtAnYsqwHLck+gpGDMScr7c9agWRuCGHpSZ/iJB9aSiVzEzfKMOQc0gPJBb
HamgtgjgcdKQlVQYwSPXvVJE3HA4PHIHrxT2YEc9TUY5AywxmkYHaMHHX6mmIC3ygZJA600
cMRkAcDrTuo7ZqNsg8Y9Rmk9hiefF6Cik/wCAj/vqisy7m3Hb+TNkjqBx+FMcL5jDbyT1zX
QyaVslDZJOBn8hVdtJQMWKEk+lc8ZpO5o4towMAYUhTnpzTwq44Bz0zjpWwdLU9Y8n1NNew
wOEPT9a19ojPlZlqgB9ugpvlv5gPG0cdK01tCVztz9aelqwPKDPb/GnzImxmohyM7j2zSSt
awT29vPcJDLckrErg/MfrjGa2VtWIJGckdCKQWpzuKnAPNcmJc3Tfs5crXlc2pWUlzK6KR0
5sH51z9Kqy20NvLGlxfQQPKTsV3ALewz1rc5H+PpXC+K7S2vPH3hOC7t0uIWW6yjruB+QHp
X5/gc8zDFYiNDnSv5H0lfAYelTdTlvbzOiOm3AJIMbE/hVWWB4yA6lT6ZzW5bqscCRopCoN
oB7CsvxN58Xhy8vbU4uLKM3Efo20ZKn2IyK6sPxFiaOKeHxSUle11oY1Mtp1KPtaOjtcrom
9giKSx7DnNNvWsdIsvtOsajb2MOfvStjJ9Pf8K1NKlhu9KttQgACXUSyg+xGQK5bV/Dj6t8
SLS+1GD7Tp1vZH7OrjcizB/myOmcEEf8A1q66mc1sVjvqmHkoR2v1ZlDAwpUPbVVd9ia01T
w7qMvl6d4htJpGPyqzbSx9s9a03s5Y0dpxtVFLlj0AAz1qVtLhZPLltYZIz/CYwQKi1NDD4
Q1a3AOxbObYc/dGw8V6eLqY/B0vaQmprzVmvPTc5KMcPXkotcvzKtpPDeWUN5bt5kMyB45M
feU9DVlVO1sD6CqPhC3LeAtDKNz9jjzx7V0S2UZRQx+YV7c68YUnVnslc4I03KXKjOuUWy0
mS/uX2QwoZHwCdqjntRDEXXcuCjLlWHQ55BrbeOOWBoZEDRupRlPIIIwRWb4Ot2bSrjSJR5
lxpUxtST1ePGYm/FCB+Br5bJc8ni5zp1t916Hr47AKjGMofMFtWON2eepHNS2S2N3aLc20r
SISRnaVORwQQeRXUppMjIvybQexrE8TTxeGtNfU7sFoIwGfZ1xuC5/DNdecYuvRo+1w87Pa
1r3M8FRhOfJURUktFUMwJbb83v8ASqsRSa2EsYEqSDcjr0Na2MnJBGeRkdqpRLHpt+ZSoFj
cN+99IXJ+/wD7pPX0PPrXiZVxFUnV9ji3vs9tTuxmWRUOeiZdwYrWCS5u5DCkYySELnr6Dk
0moXOlaTpH9ralqMUFocbZCDhs9AB1Jrun0mAQFsjzAcjvXnXjLTo7zxV4L0y4VXgk1UlkP
IbEZYZr3cfia8KlP2M7KTtsmefh6MGpe0jeyuJZaxp2rLJNp7yPFGRlmiZBz6bgM1figmml
2opIHHoBXSXOirHGzt8g/u1XRFjQRoMKPzrLNc6WApxhD3pv+rlYPAPESbekUZh00IpkmuV
jRRkk9APqaoQS6PdTm3sNcsbmbODGsykn2wDXP65BP408eHwt5ki6JpUazX6xtjz5G+7GT6
Y/rXY2/hDRra2WCLRbZIkHykQqNv49fxrHL55liaSxE6yV9lbQ0xMcLSn7OML263M/URBpO
m3OpX5MNvbqGdsZzzjAprSWqz2sUt0sMtycRI6H5j1xnGB+NRfEe2eD4Z6mrjKhYwCeTw61
0C2TeTCxUD5FP4Yrrw+KxdWNaNVqMovSy0/Ewq0qMHBwV0zPOiyE485cjoMGqV1b2enbVvd
Us7UvkqJpAm71xmuo9a4HxZaQXvxE8NW08Ec6NbXRKOoYdF7GvmcDnmYYrERoOaV+tkerXy
/DUaTqct7eZpQLp15J5VtrOnzueixzqxP4A0mqxxaPHbveXSg3EywRgA5Zz0H6VGPC+k7Sp
0a1UZ6iBQfzql4wikGneHogCyw6tAAcknGDjrX1NSePoVIS9opxuk1ax5MI4epGUeVxdrrU
0N9qk0UVxdrbyTPsjDKcMfTI4/OtN9IlLZMybvoaosreYWIP0Nattq8c3iC+0cgCa1iimH+
0rg8/gRXBnuYYzAzi6M9HfRpaWNsvw1HEJqotvMyr+OPTvs4uJ1VrqUxR4zy2M4/IGoQDjO
4fl1rW8RaY2raBcWtuwW6XE1u392VDuX9Rj6GsKwuxqOm218gKi4QEqeqsOq/gciu7h/Np4
6lKNZ+/H8jHMcHHDyThsycR84ZjknjNaH9iz4B89c9cc1WjktbWObUbo7be0jMzE9gK6WJt
8ayEH5gD+dedn+eV8JXVHDNaLXS505dl8K0HOr8jlNXSx0Kx+3avqcFpACFDPk5b0A6k1Rs
dT0/U45JrGYyxK23e0bJn6BgKZ45tkvfF/hC0mTzIjcTSFCMglUyOK2/sRZtmzJxwB1r1ci
xeIxdD29ed79LWOTMKNOjU9nTRUJBBIGAOOajL5baR+Aq39mk2krGcDnNRm2l/555yOor6V
NM8toYMjIPPuaMkYHTNG0huQRj17U9Y2P3ByOtPQQwZxnjjvUe0l1LcknJqz5QU8imkDO7G
BntUt6DM37Qvo350Vb22n/PJ6KyuXZnrEkX7zG3IwOPwFQeT8zErxjjIrYm8pm2r94AZ/IV
CkeSQSADXlKWh32Mtoowh7+2KqNAxOMAHNbs0Khwqc49aRLdWJ2rg9hVKdkS43MEWp6BTxU
y2JLAhcH2FdJb2SNywU56cVcFsFOBGvA7UnXsJUzmFsnwMoeTge9TSaRcLA0jRNsxkAV08c
CB8YI9a0XjBsHGeNpx+VceIxTUXY3p0k3qeTHGME1y2o2/2j4p+DogONt3knoP3YrqDyenQ
1z+qTazceMPD2gaNd2lpJqfnhp7iDzdmxA3AyOvNfmWXTnDFxlTV2tj6rExi6LUtjo5xGtw
6xkYHAIrifiDrcdj4cm0i2Jm1jVV+y2tsnLEtwWx6YzXav8M/Gt0oS68fQW8Z6mz04K2PYs
xxWz4Y+FvhzwzdPqifaNU1lwd2oX7+ZIP93sv4V7dHK6tTEe3xDWrv8zhnioRp+zp9rHMaZ
pUmj6Hpumy/et7eOInsSF5/WrYGBjpXdSadb3cbxSAED5eOx/xrkr/RNa055HFk9/aLyJrY
bnUf7UfX/vnP0rnzPK5wquvh9U9fNF4XFRlDkqaMphsDDKGHtUv2S3u43hZA6upRoz3BGD+
lVIbiC4UtFIHwcMOQVPoR1B+tLLH5qNGWKBhw6HDKexHuKywWd4rDS5Kr5o9Uyq+ApVVzQ0
Zd03SLfS7CHT7S3KQQp5UaZJ2qOnJrE8b6qPDHhi71FEBuEQLEh/idjhR+fNdn4E1f/hIvD
CX92q/bLWaSyuyowDJG20sB7jB/GuH8WWDeJvHuhi5KR+H7S5N3dMXGWKD92m3qQT/Ovqsx
xsJ04Um7Ke/oeThqDjJz3cfzNOEu9tDJNH5crIrMn90kciqcEzaT460+9BAttUX+z593aQZ
aFv8A0JfxFb+pyWE10JbGYSBh8w9DWDrVgdS0W4tY2Mc+A8L90lU7kI/4EBXxNCtHBY1Sg7
xT/A92cXWoWluelpGpwc5wec9M15z8ZTGfA+oYOR5IyF7fvFrvfDcsXiDwtYaxESPtMIZlz
yjjh1P0YEfhXBfGaB4PAl+nGPI545++tfaZlOMqKcX9qP5niYaLU3fszrNS0xZtOt723H7w
RJvTuw2jmucZFYFWAYEYwe4r0DTbdfsFv82f3ank5zwK57XdI+yubu2H7hz8wH8B/wAK8HO
cv5W8RS+f+Z6GCxF0qcvkU9A1Bbdl0W9OUP8Ax5ytySMf6o+4HT1H0rkvGMRHxJ8GLEMf8T
Y4A/65GtmaJZovLYlTkFWQ4KEdGB7EGsbVp7m6+IfgGe82GdtX2uU6NiJhnHbOM4qcJmMsR
7GlU+KMvvVh1sMoc047NHc61G0VqqSJhmfI+mKwM/gDxXceMLTGnQTjgLJg9+oriMDIx61w
Z1Jzxbb7I3wK5aNjL+FmlLfz+L9Uf79xrDxFsdo1AA/WvSRpoTCgEjsQOa5b4NxLHpPia3J
+aLXLgnI/vBSP516a8Bfp19RX3GFrctGCW1keJWhecn5nF6p4Ws9a0e50u/g8y3uV2PgkN+
B7VH/YcoQptJQLtGTzwOK7kWhGeM80ksCi3dmyMKa1niLRk12M1T2R5Mwwfxrmb6ylm+KHh
q4EbG3it7oPLtJVCQMZPbPauoIIYnt2rnbyLUNU+Ifh7QLXWLjTLe8huZJXgVWLFACvDAiv
zvLp1I4uMqdr67n0mJUXRalsM8ZuTfeG7WByI59YgRiOM4yf511Wo6JE+1LmBJPLkEiqy5w
w5DcVh+NdJk0nxD4LtZrj7TnWbc+aVCl+vUDgV61/Z0TMRIAwJOc/yr7rK8TUUJuvvzO54G
KpQbShtY8ymsSybtnHXOOlclZox+LursAeNMt/y3NXt0ui2xEnlDadpGOory7w1p633xh8Q
RMxyul2+Mf77U8dOGIxNOnLZxkvyFh4ypU5SXdGp83rj3rlrGxFr4q1HSQv7u5H2+1HQDcc
SqPo2D/wKu61XTzp1+YSDtIDIfUVgX1k8+oaZqFvIkdxYz7st0aNhh1/EYP1Ar47LcW8sxr
cttUz2sTRWLoWW+5yPjWC4vDpHgfT+LvWbgeeU6pAh3Ma71VWMCMdFG0A+3FYHw209vFHjX
xB45dWe3t2/szTj22rzIw+p/nXRSErIxOOpzWubxk4Qqz+KTbfz2/AnB2UpQjstDj9e2/8L
G8Fb8Y8256n/pnXexafBv3eVgHnPrXG6gF/4Wn4GBxjzrntn/llXp0k1sXCsMDGNp55zX1P
D82sGku7PJzCF67bMZtDjdV8k+YrHJA/zxVFtGudwjjXcF+6uK6mK6hIKxrxjBBGKcZVSIy
ggEegr6NVZo872UWcgdEYuY2UZAOAB0NRNokqShcZB6murOoWsDYlIZxjAxjiq8upoEBitg
d5PetY1Z9iHTgc5/YrHJcjAHGe4rMvtJlgYOMCNyMc810k9yZmb5NrL0IqhcQLdMu4FiOhN
aqcupk4x6I53Ft/dNFaH9kv6iinzisehPv807ht4AA/AU98RRH5u3alKrJINrZO1QePYUrA
gbAM+9ecdnKQhzuVc5PpV62KvgsdrEce1VkiIfJBDEdfetC3iUJkLkdenU0pbAossxIRggc
qauIB1I5qnbl8bdrDBP3jnNW1IHX8K5JXuapWHooMgOOvNXZE/wBDkVh/Af5VBGAHz0xXPe
Ldc1nSrIDT9Cu9UW4ymbKPzHj45JGRj2rgxM3GDsrnRSjdpHDkDPHNYsQH/C4/A5IyubsH/
v1TjqmuBtq+A/EZP/Xsv/xVRfaNaGt6Zq5+H/iL7TpsrSwnyUGdylWU/N0INfHYLDYijiI1
JU3Y9qvUpzpuKke+xqpUcdqasYDk7evrWJ4V1y8120ka98Pajo0sRGVvEUB8/wB0gnOK6F0
wARxj9a+zTvqeLY8svbibSfiYmpedJ9gJe1uYdx2KGwVl2+oYYJ9CfSvRI2VZMg8e1eb+Ld
K8ZS+N4rfQdMtJbK7R557y6dhHEAQAny/xGnLqvjrRYxFdeGpr2JBw9jIs6gewJVv0rysLU
r0YuNSDau7NHVVhTnZwkrne6poel6krzT2yeeqHFwow4+pHUexry+WSO3ikmlcLHGCzMewH
JP6UupfETX7mFrSLwp4hLMMGOHTXUt/wI1gR+CfiB49kWy1axPhLw45BnEkge7uV/u4H3Qf
evNxmHnja0XGDSW7Z1UKnsIPmd2afwsu5IfhZq2tPlF1jVLiaAnj5Ccbv0NZ/wz8H6H44fx
B4x8S6YmoQXd8YLBZWYCOKMbcgAjqf5V0PiGHWNGW28N6V4K1G80qygEUJsFUxBSMYyzAls
dTjrWj8Np7/AEvSbLwnJ4K1nTLK3VhFd3Kx7RyW+cq3XnHSvToJuu3OLskkjmnpDR6vc1X+
HPhTS7Se80LQ4bK9EZ2vGzEkdSOT3xXKkHn1r0TxHqWr6Rp/n6do82qsxCGO3AaQZz82CQM
D615S1z4r3Fh8PddIJ64iH/s9eXmuEnVqKVKLfc6cJVjCLU2dH8Pr0adres+G3JWKQ/2laD
2c4lUfRxn/AIHWd8bhu8B35wci2Pf/AG1rJhuvFEGt2OrJ4A11Z7MuBjyfnRhhkPz9Oh+oF
WfEF94m8R281pffDzWpLaeIwsqmIfKev8fWuu9eWFhTlTfMmvwM7QVVyT0dz1Sxjzp9qB3h
QkY/2RVw26So0MqBkYFSPUVy3hHXtbvDBpOqeENU0xYogi3VxsKMFXHzbWOCfpXY+WR82Dz
2r3+dTjqtzg5XE861nSX0u72AFoH5jf8AofeuM1PA8e+ASQP+QyP/AEW1e5X2mw6hYPbTDh
hkN3U9iK8f1Hw54nm+JnheKLw5eNY6Vqa3EuoAoYWj2EZHOe/TFfMLLpUMZGpTXu/kem6/P
RcZbnr2q2iahpc9pwCwyhPZh0ry+WOSGZ4ZI9rocMp7GvXZFYAEfMa57W9AbVIDLA0cN4vK
u44b2bH866Mzy94hc9P4l+JjhcQqfuy2ON+H+NN8aa5Yt8serrHewnsZEXZIv1wEb8/SvWY
gFUZGTXi90+v6HdpJdeGdTZ4zuWexRblc+o2nI/ECorjx1461AGz0Xwjr13K3G+eAWsY+rN
0FPC4mvCmqVSm7odWnCUuaMlZnoni7x3o/hGykvLyUGOH5pdvJA7KPVieAK34btb3R4rwKU
W4hEu0nONy5x+teN6H8KtZ1vWLfXviZewzpbv5lvotqxMKN2Mjfxn/Oa77xbq+taVZKmkaF
PqizAoFtAC8Qx33EAD0rtXtlTlKort9F0MGouSjE4ljhjk96yrDH/C7/AAfxkfZ73/0AUfa
vFDYx8P8AXMev7r/4ukhfxJFrNjrKfDvW/ttjv8iU+V8ocYYY38givmsHhcRQrxqypuyPSr
VYTg4qR6p4i8KWPiGTS5ppGhn028ivI3C5zsOdv0PTNZ/j3xLB4d8O3N8p+eCMzEIecLz+p
wK5t/GHxCkjwvgfWF9wkOR/49XG+LLLxx4q0OfSY/BWrxS30kayTzvFtVN4LZw3oK92rVqy
tCnTau1dnDGEV70pJ2PZfDE97f8Ag7S7/Vmj+23FnHNPsXaNzLk4H41574EVR8bPEQI66Tb
9f+ujV2viS+1bQ9Jt7fRNFl1QbBDsttu+MBcZO4gY6V57pV54j0nxK+up8Pdaa4ktvsjgtF
tZN24fx9Qc/nWlSU/rMXyuyTVyYRXsmm9z0zxZpy3Gl/akXMtucn3U9f6V45441WXSfCc5s
+dQvGFnaoOpkf5Rj6DmvddPnbVdISe6sLiwM6lXtboASJ25wSP1ryt/A+s33xj0y5vrJj4f
0KJrqCbIK3Fw3CjHXK+/pXHicv8AbYuFRbPf5G9LEclJx69DufCHhuDwh4G0rw9EoJtYAJW
/vSHl2P4k1xr481wM43Guw8UavrGn2KnTdGm1Vpfk22+N6cdfmIGK85N74nyQfAOs57/ND/
8AF1Gb0auIlGNKDdrjwk4U03J7mdqSO/xO8EbOvn3PP/bKvS5YJQ23b77sda87l/t+TVNO1
CT4f6x9p06YzQt5sIwSpUg/N0INelaBf32q2xm1DRbnSJkbb5VwUbf3yCpPFezkznRw6pVI
tNHFjVGc+aLuVvIeNBvbDHkgdqR55EjKJDuGMgmugNoGUl1Bz2Paq11DELcImBjnAFfQRqp
s85wsjj5Y3llaWblj6dqgCnIfkKvArcWwmdz9oYIvUYPNIunCSQ7DhR1yOa61URh7N2uZix
IRjJbc2SavLBCo4PNWBZOm4gYVe/vUZgkXLLkdsVMp3LjTa3G/2Yn95PzFFM8kf88z+dFY3
fcvlXY6kWwSVSq/LtH8qgurVnkJBwvoKuKWUruBwABjrnim3EirIvQDvmufmdzWxBBCpjwx
zz+dTohQZjJx0AqZFR+GTHt61IsH7wn8hS577hYarZYKBjHNWUcH+HP9KRY9i9Oe9SiPjGd
o7e9ZSaHYlBGOvNTxMfLyRzmqrRkkEGrVupKYPHtWE9TSN2VGB+0Hjoe1S3EeIlYGnMoEhI
7HJNPmVpLcdwDke9F9UwsJZscHNTy79qhMYzznsKrW7fMMkAVbIJyBg1nLctaIhyJEwc81W
ClHwVq6qYOAcYpGgy27IpJjGQ9c7TjpgmrKKC3I4pipsUk8gU8PkY7e9IBHCKSDkik+UL8t
EmS3bFQO2zktxQArDJOB+tKgJyM1GjjOKkVGEmc8U2rARNAuSdvWkFsp5XANXhGzdelO8kd
QKXNYdmUljZeD3qYL69MVOY/9nmlCk9gRSYJEBUelKAPpUrKM+lJsA6UIZXlBPReP1qAhgx
y3HTmrxTHcVG6ZO4fyouIzWYiQj09DTTNIRtIbHatExKU+6KYIFwcLyapSJszMYk5ZSTjio
g0hcEqc961xbxjJKj6Uv2ZQMAVfOhNFKP7hBXHHSnMy+XwDkCrZtR1zxTZLIfw8VLdyjOeU
gblBG4YPvTfPwu7v6Grn2IqcZAHqaZNZvsKqRyO3FWnEWpnNcAvgkjI4x3pjuSFPcjIq19l
cP2AHrQbbqSpzjrWl4kWZElyQdxcnjn0zTjdM2OvoMGpfsm4LhRxUy6ehblQcHtUtx3KSZn
NMWYjGcdOOlRqrkjJ5HQ1tCxUAgKEPTIqNrJumRihVIhYy9pkGM5xxTlX5u4Hc1eNvIpA8s
EDqanW2jZBx1p84rFDDglVPOelRy2QZy6qcsOfetYWaghg2CO3rTjb/ADeoNCqW2BxuYM1g
rKqlcBTnr0p32NQA5X5vUVtm2VgcgYPtSNbKMjqCMVSqsORGC1qzoyZyzdGpn2TKHcmDwOR
3ra8hIyB2Hel8sEnPPqKftGLlOe+xv/fT8qK6TZD6j86KXtWHKZBmO9Rt+XavtjinS7MIcZ
56jvWezN5iEnooHH0FOeVgq5ywB/KulwtsZl6Mo5GzB+vapwhDbiSQeoPYVmRzsBnGSTV6O
d9oAACnrUuLQFoAmZGZiMDpng1YV1LDPWqyPxlsU4Ou4HODWTTKuWsjPzEYzxzVuMrtIB7/
AJVQVgOm4n3q1b55/wAKxmtC0K/EnXJqfbmLtmq0x2yg56VYhbKYP6VD0RRWCDeAOChq0i4
LN6+lV2bac45/nVlSdoGOtEgQEDIPrxUu0AYpCfk6cfSk3AjA+lQMa8hCkAdOtVg4LKR196
k6nPUA0zHzZwB7imBIzEgHFMZS5+YDgdqmUDAyO3enbQTyAKAKQXD4HOelXEIxhe3WkaMgn
AzSqjDbtfGetD1AmVieM0/ccEDrUeMd8UudpznOKhopMDlj8xPHSlA3AjmkyKcp7g0mNCFO
cdRikOewzTsseppwXrkUirELcADbimnjkdfSpSDnpTCMkEcEVVyGiPOQeMA0o4Ocipcc8im
4XNFxDOCcCjGenbinEhelJjnJFMQo5A70xj2AoBOfSlBBHSgBqg9KVh8vIFOJ5POKQndz2N
AEOxcnI/8Ar0141AHvU2QOCM98il7ZyOaYEQjAPb34qQDB4wKPm7igg5HGKQDW4NJwOnNOP
rjJo+XGRQA1UAHQYpNqj7vSnFgvbr3pFYkACmAjqWXAOPwp4ChemaXdx6GhuckUAMCjlcYG
aa8asMY+hzT1J3dKd8oOSaAKwhJxkc9KY0a54/OrrsB2GKrMwAJ6gU7sCHYnqaKfkf8APM0
Uh3MIWq5JJOQFHT2FRXEGVQJngnir3JPOB8o4/CmzbQqhhx613qbRz8qZSW227Q3VuvPap1
TadpXk1OoDMOMe2KljWIfMOPrR7RgkVQCQR0zwMcflT4ywAGScc9c1OQpfGRn0pSBj5QM9D
S5x2HRndzuq9CCATmqke5RnGKuw8Kdw571z1NrlojmX5wxB9OasRABARUUrE4OMgetOjbC8
1D2KHMylsEc+tSxsuzOeKrSPwNowTRCxwQR+dFtBltmG3npUIf58DpSk5X8KgkLRyq2eKlI
B0xdCpVuDzUSysE+bketPmcmInHSqJuDjcoBH92tYxuIux3BxjOB/KrIcsRzkCsZZjuAxj2
FXoH3jg4P15pShYSZdMh7dah82RWPHFNLZxg/UVE0xU9OvFSkO5aMnzbicge9I0xI6EVRaQ
+4NPUs6EbjmnyBcvRzoVwzHFONwisecis9Aw46VO0IZSGY4IqeVDLH2pdwwce1TLcoW27gT
WYYVXgNgjnJoVcSggkA96XKgvY0mkUnJNNLbuAcVRG4SAk8VYjyytk8j0qeVFXHvIyn1JpB
KrMBux61F82Sc8r6VHuwQR9frVWJLW5T34oLkYyfzqqH/AIgSf5UK7bfn4waVgLJcFOtM34
561B5mfl4GDTSxXAJ+mKdgLeffvS7ht6iqwb5N2OaVTuIIPSiwFjICklj7CjI4FQbjkkijc
PlycZ7etICyW3HGOBTSfU4qLceTyRmjeeSTRYCXJOPX2pxXI5OM9agVyCxB/On+cSuTiiwE
pjGAAaj2/McHmoXkYOF6D3pqyEnkginZgSnIPPSlO7gD0qMMHJO3inlhtGOPagBCTwRxTs4
xk96TJC4PU0BT3PSmIa0gJKg5/GoGkWNDzgjjn1qz5cYbljk1BMilRx1680DI9zeooqbZH/
cNFK4tTHkyuDnI4Uc9PlFEoAxkjIGcU2SPC7Nufun/AMdolw0oK4yFANdfNrYjlVrjlbJ6+
lSB8gAcjrUSp/e4xU4TnngH0p6ISGq5ODkYz3HSpUZT93DDHNNETdCRgdqkVMLj15NSykrE
sK73JXGB0FXUUY2t1PpVKJVVPl4J5zmrkZYjOQaxmUOkAKhT+FInTCkBfpSvjbkjB7UxTjq
CcelZoYyYHAJP40kYJb5uvepWyVOelRoFzkcH1zVp6CLG3jPTNRSrlOgOPWpgTjAH40FTg8
c4qBkITfGQTwRgiqTQIjY28DmtGIfKVxxn1pk0ZHzk1alZiMsqpOce/SnQGRZAdpAPXFWvK
YnpxUnldQMfia0ckS1qMJI65puQy7gmR6VcSJSmGAzjGaaIlUk7cZ4PvUKSKsUnBD8AfjRG
434J49u9WpYwQMADjvVdxjsM/wAqrmugJW5+bH4VKp+U5qOMkgk5JxzmkJGdyn8KzYEjAN8
3BFQhj94NnPoKfwTwR9BSOAMY4poGMdmIGQM+lC3DL8o4/rUTEmM4GPeoVfc5TOCe/pWnKI
vJMTz+dOVlYHcvPbHWqiMRxuFWQQy8HnFZtWAYSFyG4+h60x5ADwDTsbh0wQe9REYY9sdM0
1YCQYIB70xXOTlulJkbeDg/WmAjPz//AK6dgJVlBBIY0oYkjn8qh4KkAkHOeadwQR0PXimB
N5hZsZOBSZZ5VXPGc+9RYG0+/TNSKozwcZ6mocQJ+nA4+tBDnGTxUYB5xkjpUoPIQjpzmpA
YDtGOoHNLG5die3pUhA2GmYbnAx6YpjBwWAPpTQm1Mlal2nGD1FJ83zc9elICNWUNgDjFTF
4zgLzTPLJcZUAYwc96HwpGOMdae4DzKoHUVHv3YZzt46VAy/Me+fegBuB1J7GqUeoEvm7QO
aDIoGSMDvUEm7f8vQD8Ka+SeDuB96bimIt/ao/Siqu1veio5YjKflvv98DH5U5osvkLg47V
Ic+ZnPG1f5U1Q28nJra+oltYkELFd8g/CntGSuVPHtQrElgWyKfwflycfSmAwQkYAGfU05I
2CHPU559KkVWB24NSKmCQG4PvUtgNWPIUfxAVYjU7ufpTPLJ+YNTgCBxz+NZt3GPZSByM0k
ceQSCKa33Tk00Lg4LdvWpCxMY+7daQIA/bHbnvSHOOHx35NRttLbuaaQy4FJHOPwo2N+PrU
EXPcjHv1qTJz14NQACLa2c0ksRcY7daR+MNzjvTvMyOpFAEKRPt6DHt2p3l7WLbc49KY2Q+
Bkg+9Ip2yctj8aoViZct/s4p+0larbmLYznNTK524zgYpNMYNGxGRioHgcN29gO1T7jkBTT
SWz1ouBGYmBAJ56Uog3HOfwqPODkZz6k0qylG+9wavXoIf5TbjgZB9KUwlWJHWkMgJ+UnJ9
6BKOhcdORmpd+gEUluxUc9+1VzbneD3q2ZNuOpFMLLkZODj16VXMwI1gbr17VIsbEkt+OKP
MQAc5x6U0SKAMj8qG2wJlhQjkkUjW5JyKjWUZK9qlEm45Dj0pagVnhcEL0pGifPqMelWnYF
Qc5qu8g3ck+tUncLDRC2PuEe2aXyNz4Ipwn4GG57U13XazbeeuR1p3YB5JDdOB2pUXJGAMA
00O4TIPFMWUg7VGO55o1EXEVguQvWkMb5JqBbh8YbOKcJBjOc+1RZoCyEJO5uvTrRtP8ABg
+nNQNNj5g2QKPO+XBPXoaLASjcRkjOe9PMbEcHHvVeOTAIyPxqQSseNw46UrDJVQkAHk+1B
iLHDLnJ9aiMrMdwbFAlYEFn574oswJTAuMAY7CoPIKyh2HPSpBNnI9ehpjSOzDHSnqIY8Zb
pwO9J5PygDBPpTXJyRuJPU4ppk+depwcfWru2Fy59jb0/Wikz7n/AL6oqbSAz2CCTJJJCgf
oKQDDZBzmopJP32SRyq/yFMWRy7A9Kuz3C5b+Qg8baeTsXaRn0qurqV3j8KeZPmAI5Izk1V
guWc/KqgU4OVH3QD1zVWOTAyM5p245yTyO/rScQLiknB7e1ICCcHHPaoFkwNoOMfrT426HO
ahxYE7D5DUYwDxTHYhCwzUXnDcSPr1pKNx3Lp2lM9/WoXcg4piy/Jgrx65qOR8vgc5GKaiF
y7E5IHGSacSd2KoRzfNwfu1OZjkMp60nGwXJ2bGF96jjcspAHTmoXnIwTz71AtwquQMj0z3
NCiwuW2JYhh196iZieBjrUTSMyEZ2nHb1qsGZVyScj2q1Em9i7ltg6Dn1qRH67x96swyk85
JA6AU5bg4yzc9Kpwdg5kabOV53fpRuYr3qp5pZd2eO1O81sHLYrPksO5K+4DJP1quZBkjPB
7YoaVmXrxiqbSujEfeOOua1hFkuRoRSbQCxUH60rcEEjIrKFy6Ar+OT2qQX3mJgZPNP2Utx
c6LpkJZgB8o5z6mk5I+Y8ms5rwr8pBB7U83jvH05FP2bF7RE+4oSG455pNwGM8kVA07ujEA
E/SqRvJFfDEkAdMVSptidRGuZeu3GG60on2EDBUD261inU2C42g/UUxtS+UZQ+nHen7FsPa
I6AzF+R0FMkfgDcBWOmpsgC+XnPbNP+1ycMsRz1znrS9i0NVDQZmWTJwR656UxrnnbuAHrn
rVF7uQqfkA/Gs57u4RyNgPNWqLZLqWOhM5Cg7sA9KjEpG7D8+vpWBJqWMGRSPamDVkwFPHH
J71f1dk+1R0X2gjgPz70/wA8j+In2rAXUYdmQR65qQX6nvn6DNJ0GP2i7m79pAHz4z35qb7
Uh+VTkVzi38e4FvvHgVML5C+N3T09aj2DHzm+ZlA6YNLHOvHI/EVi/bFyAMHd61MLtMA7lU
/Wp9iyuc1/OToOtAcFsE5rLW/iBG51496e14oALMFXH5VLpNdA50aJm2jC5oEoIGePassXa
7AFbOeM077YpcLvwfep9k2LnNAtt+fP400Pls8ZJ6ms77agyjMM9R70huQoG0Ernrnmn7No
FNGv/pX9yP8AOiqf2p/b86KXIyudGBJr1q82cuV2gjj2pH1+3KkqrYOeRXNLaSNPt3OAI/T
2qF7KVeJHJ/CvV9hSOL2szqo/EMA/5ZMc96lXxFC0m4RnA688iuO+zMuBvb5vbpU0dquSPN
fI54FV9Xpk+1mda3iK35YRtj60g8QW4HyxMR2y1cibYBigmfA5xipUgAb77EAenSj6vTH7a
Z1ia3I7bhENvfJq5FqxP/LL6c1y8C7zsUgE9ATitCGGQOdykkEYOeKwnRgjSM5M3JdUKKcL
njnms06ywJzGOPeoJklZW47daxmt7kfMVLH0J5op0YBKpI7C11VGi5JDYyaJdRgUbjKfyrn
LZJxyyYHbmlukldSyBmx6UvYxUh+0la5upqsLDAOAT34xVw6ihwdyfnXEKXTGU56GtaCQmI
EDOOKcqEUtBRqtm817mMtvTqcZqCW9GN29GOe46VmrMykAqTnjFNkeQowGF/CoVNIrnZux3
kTgEMAaq3d5GGK7iM8iqNpJtTDPzn0qW4a3W2ZjEZCOxOKXs0mNydhn2zBOZSQPSmi9HU7j
j0qks6MoKxL07HNIrKMq6j2xW/IrGd33Nq2v1KBRnPvzVlrohcZyaxImQPkAg+npWiojxlt
351jKCKUmyyJn25Ldar3Em5PlfDDk49KaTFnPzYqFlhYY3Ee1JRSKKskp8wnn6VJbTShiO1
QTwhWyrc9gRRmRQP3gIHet7JojUuzJK8RcAgjpxVWK4cNtZ2PHp3qRJpSrK0jcDt0NQySPF
hy/HQ1KQFp7hY4yzEnAycGoZbiMIJkgBGMHkjrTVnR15KnvmnebGoIZAQfahR8gv5lOTURt
x5AweMiq8l+h4EfI96luI4F+ZE257g1QZhuA3E++K6Ixj2MXJ9ST+0XJwu78Kng1MhQG3EE
8EmqbugYEBjnsKGkQ87WzntVcqfQSkzYF5uHyj86a9wWTAjGfpVOCULhZBnI/Kre5Ng2jn2
NZuKTNea6Mi4WY7sAhScDFVHiOxQWb36nFbToJMjIx9azLiKZJGZskYwDmtYMykupXVZUAA
ztHTinCWRCRvO0dABQN4XDsxz780pjYkFlZseprT1MxrXw3hmDce9C368hWI56k01o4HI3x
HH8qikhsFGVhuXbHUDg0WiF33Lg1LJCqxbb05q1Heh22kjOOM1nW0ccj4i02Vxjq5xWzaWs
OAH0uVccggg4qJ8iKjzMQTkkBW3HvVqG5YDa75FWLezt0bPlTZ/3BV3yoAufsJP4DmuaU49
jZQe7KagOdysDn0oZDjCnn61qxxRg5GnkHt7VdihtDH80IjYeorF1kuhqo3OZ8k5LNIfwoZ
QGGZSfqa6r7JbMhKeWfYikfS7d+dikfSo+sRGqRzn7v+8f++qK6X+y7T/nlH+VFT9YiP2bP
IpdV1MFd02GCgkY6cVVk1S+cszTs1ZcckrSA+YcFBzntipW8lGKhi3GOK9zkSex593bcvpe
XcxUmViB23VfhuZ22t5jj/gVZMDRoQVjLZ9R1q6tzOhLLbAnGfYChx8gTNFJpGfd5smc/Wt
GG6dVxt3Y75rDGp3IXC20a4xn5eaRb29wSRgHnkYqHBsOa2x1cVzuAIiHB61dt7naQNucnt
XHRX8yrtZifotadpcSFwu85zXPOloaxqdzpHuN3QHI9azWvtrbcgEe9Vnmnxlc/WseZ5fOY
EYwcgniohSKlUtsdGuqBTxKoOM8dKYddkQbU2kkjtXPqxYEEYwcUq85OVx6Vp7KPUj2kjWO
tNIMGJcHsFq9aX6SKf3eB1xiubV1R87gMe/Wr9lMPM2naMjAIolTVthxm76s3PtiZ2+Vk+w
FRy3y7cfZzz39armdF9+KiMrOvGAfesVBdjW9xq6hKJsCLCds1bF2WXL4CkdKyZUl81ZRJg
DggYwatxEFATggD1rRxXYhN3syjPfPFMVWQMD0Gag/tK4RQPkYjr81W7uOMsD0yOpPSqey3
Jw3zDNWrW2Iady3BqNwSMqhPs3ete3vppVKkICB61zohiMmFQkHsD71egSNJAyh1PTBqJqJ
cbmqbm4wQoB96b51x1x2oW2JOVBz604QzHjk/hWN4mlmQvJcMmGAHpgVSe6ZHw7t+BrReKX
jByPcVnXdnISSW+vGK0hKJEouwkd4m4fvZCOmMmrPnoRkKxrNEcyr8rYP1qeKVguGOR65q3
Z7EJtDxcbGwykAmrJuIzg4I9qgO8gsxwo6d6aJBzhSQOeaQ7tFhpw0eFHGKyrq4mhJxGu38
eK0vMRgMqMZ61FKIWBBiPsacXZkyTaMVr27KDYkfPqTTVu7wEvtiGOwzViSaOOQr9nJ5+7m
oHuIQvzWbcnJ5rp07GPzJU1K5YASRp0rSt9RyAjqp44PNYv2yFVG20I46k05dQjVsLbkHtg
8UnC62KUmup0fmyAnKAg9sUxhKwIKqfr2qna6p5o2PGVOOpOastc99vUVg4tPY1un1Kc0F4
rZESle2BVJ11H76Iq4FbJlYoUbkHpWbcDY3LHaec9a0jJmckuhmtNeK485c45wAKnS/n27d
u3HYUBoA2ZGQ5HG44qdbq0UfNBF781o35EpeY1dRvAeJFXj6c1dj1bUUBK3eF9PWqf8AaVo
Dj7NHjtzUL6snLLbxlR2qHC/2Sr26m1H4g1DjNwM+4q/B4mu+QwibH1FckdTGBiBePzpx1E
4DCPawHHPWoeHi90P2sl1O8g8SzN1jRvXB6VeGvo3PksW9sV59FqsoKqyKD7CtOHVo3+8SO
M/LXPPCx3sbxrPudWddAJBgXPvTTrO5h+7Ciuak1BSQF3EEU1bo4HPfFZ/Vo9inWZ1/9qN/
zyFFcp9qb++fzop/Vo9g9q+55zDdIZlUR9gMenFaBnLMdkIPAwcdDXKxaptkXjHy9xntVoa
m+w/L8uc4Ga9Vq7ONOyOshmYBA6KgyCCBVl5Z8Lhjj2FcaNScpwh6VKmo3ORt+U+xqfZk8/
kdYhz8zZLEdeKmVHD7whOeu4ZrlI9Su0wd7A59K04NbdF5Yt26USgxqSN1UbgvH+nFXYZys
iZCk54BrHi16FlxIrtxjipYtSsZHG2Vo2znDrx+dYyjLZotSXQ3nuDvAAQ9zWXc3J89ztTr
6U/zwyho5I5P91gf0rHvbmTzWJQ7cYzilThqEnoXmmBO4yqu7tnrULXSk7VkVh7msFroNOV
PYdCOgqNpXD4Dgevat+QjmR0ZkLJnPPYZFPt3uYpgdpAJ4wetcyJn+6XU5OeDmrcNywk3NM
xx3FJxdh8yOq82QgEgqfekWeUA5O0DIOBVCK6DxKSrNgdM1L56SdVdfoa5mmjS5Zlkl8tl8
wAYyPWmQ3BIIbaV+tRMYxzvb6E1WxEkhUOxBHfoKV9A2L80kbqV8s89TurJchCwDOCRgDrV
sNnkbh2z0qo6DcG+Yn0zTTVgbbGG71CPptPHXP609dT1DklsHjHSn28CtIPMIBPTcetaCaS
WZlZkDKxBUnoc9DWM6kE7MtRk9i3aancvbjcQH9DzVuPUboLjahfsccCmf2XDbWtrOrvNNO
7IUjAIUY6n8alEDRyJBK0SvJkoCRlsdeKx5oPZG1pLcZLqVyUBwFwckio3uJjGQ+cHt61at
GDtdtFCZTBCzAMn3nHAxxzzVKSe3ihVLyRLe9Kq7xyOEVc5yMdRjFNNbJCd92yhJd3CLI6Q
syR9WJ4H+NQrqmYM7Bkk4AHarF1coNMtkW7gb53kkZDzgjbx+FZFxbmLTo4IpF+13Mm4KDk
lAcBc/jn8K1jF6XRk32Na31diNpjUZHrTb/UJbbTZJthXzXWMZx06n+QrntNvxBHqButgkg
hzGsgyMlgPx71DrF3IfBtr5pTzZrwuNpzhdvT+VXyrmSHF6HZQ3hmt02IvTgY70xrjDshcK
47E1w8OsGPw9PNaTyC4XELKTgAN1I9scVNb61Zyrby3tx5bokYLAFi2M5Bx3wBzWvs3q+hN
1sdTc3ADHdIgdeNtZMmopG/Lhz9OlZMWtQ3lzNMzFPOlJXjPB6Claxvp8zRW5OWC/P8ALnJ
xnmmnyr3kQ1fYutrSFsbFOexFINTQHJijJPTrXFtPI+oujkgA7cev41etJ1e4WPexycZx0q
72WqJaOsOqJgFIkBz1HatG21UygRycMOw4rk5THFCZC7DHRRyTTrOeOSRCJ2XK7uSBUOaa0
RVrHZm6kJwKbI7MpUtkH171irewOYQ0vmN0A3Yya2JLKBJEi3M9zsVmT+7uOAPalzWKtcxr
212tuEoOf4jWZIbhHUhmf0I6Vvo0NyZ13EpExRiPUfWsOcQ+afIaRlzwcZxXRCd9DKUbDBP
JkEqQfXFBnm2Z3DaTjil+zyMhZWZh7r0ppspzhiBtI6BcVorMzaaE/tBxkE8D+E9anXUUYZ
LYGMCqUtpIGJ2Fl+lQNbuJCpQqaegrmzHepI2FGCOp9au/2gv3DhDjrjvXPRxSxgtsPHGal
2SZywLUrIL+R0sV4SOGIGOmcYrRWbMag59OK5JEkHBVsjng9avQTSJwGbjrms5RLUjp/tB/
uN+dFZH2uT3/ADorLlLueeRx7ZAHT5tmRz7VMVyyjqQOtIJF8xWfDYHAP0p8kqA4VMHHrW9
kmRfQASDjgVNE+0knkj0piyYH3QPwqbepbBiPTtWtjMmWUkAbe2B9Kcj/AC7MbcHrVUsEwB
GcHuT0pwjZ2G3g9hzRZAacbKchmAoYoU3CQVRWCfup4A5zVj7O5UDdtP8ASjQTv0HbyoJEh
XnjHFQvcP0e4cgdiTU5BUD97x9M0peLOdwPrxU6ArlP7RnjafrzVgAvycKD3apN8BYEKuPU
01sIWHUHuD0/WpbGOSOHYSZhkdMCrtvBbSsIzdRx/wC054qnFGoUFt7Z9qJIoiVAVuPU1jJ
S6Fqx0aWzhdsEkMx/6Zyr/KrKWlwGKyRMuO+M1yQSFevXtzUgv2tnxHPKpPzZUmudwqW0Zs
pRO1W0JcK0YbH6UhiAOfsxyOvFcqniK8Xdi5uyMY4IFaNj4oUybbuK5nU8M7NjH0ArilGst
WrmydNm9Gw2/LAfmPHAqK6mdMj7Pzjg7M0yXxFpyIDa2jO/YspAH41VbxDOwyRbonQB/Woi
5P7H4ltK1ri29wiwXF1PGSYwPKVuMt9B1rC/4SHWLWfUYVtlnjuXJXzU3AfNn/Ct/wDti2K
bLiWAHJGEAx7UiXtuzEROrZ5wU/rXRF21cTNromYNz4suLhrbztJ2PEcp5MrID9R3q2njSZ
tSiun0ppPJiWNV3EYYHO7p1rQb7A0eZrMHB+9jFQsulgE+WsRz3fpVc8LaxF73cWx8XSTX8
kN5HKtrKrs5kYuy8ZGMY7joMVgx61a3F+0t1pMM29sGRmfIHvkmtK7GmR7FWVFB+8w5zWbJ
JY43K4ClsbcDp61rGUFrykS5tmzXvdb8M29w3kaPM7RfKpSX5D+GOlZGqazpt6Y5WtZgVTY
V352Y9M9qX7JZNGpWcMTzjGKrGzGOUDx9TgZq4OHS5Lb2Kdtb6beTRCa6niSVysZMY4I7Hn
3qpP8A2YXMcmpXkzRNtUGMEDHpk1uadp1pPeJaTQMiSggELyjdQaoDShBOwECl1J3sxzn8K
1U1ezYdDKlXS4v9XLdyE8kFAMVWdIt+FaXYegPJxXTyRrKgEiQJtGPl4IqkbO3VCFnyO4bt
T9pZCOfRfLVViMisfmx9KuXWoXV5FApMrCKPYnPQZz6c1qG2gOA0qH2oNvaJgecpK9gDmpd
RPdDszmfLkVg6xtn+dPT7Rg47nqTXR+VYsSm8Ag8DaaR44P4fLYY44p+0XYRjK955LJvAXG
cZ5qNJJ87Qx6YrbbysZ2Ln1202ONcgfIpIzVxk+iJbRQX7Q/fJXt61aW7vIzw8kZ287WOTi
rQhlzvUpgfTmj7FNO+1Yyzngbepqr63kSvIhj1a9jLb5DIjOJCHOSWAxU/9szgkogjU/wB0
dKgfTWVzu+UjggnkU2WEogz2PrxVaNBdl9NUkPBdsEf3sUNfKwz5j4+vesxEYgbozj19KcM
hcBD055o5UF2aInDg5mwCM5JoA3fMk4/Os/5duRkA9MelA8vgZ/wrTkRNzVEpBx55IwOM0q
S5Y/OSTxyapRorYMfOOtTxxEgFee+c9KfKkK5N5pBILE59DUyysuCM/WoPKJflefbnFOQIp
AMmPqazaHcufa5f7oopv7v/AJ6mikO7OXhnjkfaY14XJx16U+XyjKcE8r0YVl+ZslBz1AHH
pjFTMXIB3DgYNHU0srGgk0QXaG/MCrKXUAA3Mc5wBmufaUADe1OSVXkwGrRGdjo1vbf+Hb7
5GalF4H+7J0z061z6gL/Fkr7VYUhRuBByM9KVrisaskgLLzIe3LUwTbHJ29B/Ec1mpPt5Eu
znPXFTmSRgA7rxwCRRawWJnvCjHCghuB7VXa/YFyVy2cAY4qJ8kcyJjrioScAKP0ppIdi4m
pOxAFv7ggmn+egYs0Zb/gVZhWcnBZtvJwD0pF81TwxOO5qrIVjpYJY9uMdevOcVPiJmOT04
4rmYp7qNvlOOeSOaJNRnhB3Mdo68ZpNIdmdX5FsAcSAMByDTWtcIHjVCPY5xXLwaxdyOcgD
PqKtjVJIlLGTacfnUWaCxr7p4wFErLx260n7krteSXJ7jtWTHqyO5Dso9D608alCejj0o5Y
sV5IvkDAjj1JlGcbWOKpyxyFyFuUlOcjnPNNa5icgZTdj8ahmCkBvl456kYpciHdliNZsgF
gVPcnGKtq06SkRybT7vWWIuVXIIYf3qka24OZCMdDmnyoLmn503CySZYD1JpwlExG5l6etZ
Crcw8rPyfRjS7Z3wzwB+OTGeanlQG0kdsJD5lwqL/vU5f7IC7Wk3lmz3rFxGEPmiSLB6tzS
pCokLef8AuwO4qZU79R3sdIl3o8YDRRszj37+vNSTaxHwEsgxHTnjFc3ZukqmRh5ca8b25H
0FTXF5bR48nczAYJJrL6vHqUps6KG/e2dLy6jSNQCI0VfvGsg3spkkYH7zZ6dKyH1G4nKmV
i+OBk8AUhvWGAxVcdMVUaajshNt7mkMyDdKWPH40wxR7O+c/MAMmqT3jAgBweOxpn2tyNwk
x9T0rRcxFrlswNvGI3z2JFDwupLLGDx39arf2q8eNuNwOck0n9vP93yFcnuamXN2KUV3BhI
pVcnnqBW9feHDbaNaXjanB/aM8Juv7PJw4gzjf7nPasA66jlhdWyRxKNzMnJUd/0ri9Q8bQ
698UB4mnE1tYIkdtHCj/MyKu1evAGRk15eMr1KcoRirXO3D0YyTcjt1RyeRuAGBnvTgGyAo
A7daVbu38wqysGBIJz3pfMtN2/LZPHXqa9FSfY42raEuJFCoh28evFa03iC68EeB31/TYBd
6xezeRC0iF0tUHLM3ue1Yjy2wAAbaVyOSOK4Hxx4rn1EWuh6bPJFZ2SFZmgchbhyc5OOGx0
H415WZObhGMOr19DtwajzOUuh6xf3Y1Szs9a3RJeXeVuY0+6zgffA7A5/Osl95IDKCq+1cB
8P5rwTXiX/AJ7QoiBN+R9MZ9q9AmuLJV4Rh7Bu1a5eqlOhGE3cjEuEqjcVYhkEpGMYOeeOK
b+8IO4ZA7CnNNHsCgMB6n6VXF4FLKQwK9CK9NSkcgp3A7R8uD060HcHxnqcnjpUQldstGAW
HO0nFRPcXbLlYBgdeelU5ySuK1y9BKytgAn1HrVlDGJQ2xkOOuOKw4r6d2GCAQeTV5LqQx/
MWHbI54ovKwWNNhBJkLe/lwc1FJajzCdzEHnIOaoRXIgmIKxsOo4z9atyTvJFmJhHuHOOx+
lReSHoSbrX/ns/5UVU2X3/AD/j/vyKKnnfYdonNmb5QoU7gecHPGKdLcugAiyM4PvRGIllR
2DNGThu3GO1STSbYlMSbscZArLmk2daglEpSxzXDYGSMdSKtfYbxFBCMB7jFRHUQsmV3gjI
Ixz7VONRm8rLyOVI71snre5hYbMlydoLPuAwVAxTw08cKld4z2Y9KiNxuKks5P3ue1SwzTy
S4UlfqtVdsXKio7XTrwGx+mKntzOrKJGfGc8tmrskskEBeYqSBnoM1QTUFLKBDuc9hmlfl3
Y7di20koLbScA8g85pv2qTeFCcA854qA3EvzOYsKexNVW1EJ8whYp0yw4NVz2DlNZrzyELX
BwvtzR9otpXXYSrqP7xwPwrnbjUjPAUCfKeDjnNVUuLhSzGR1YD5VPpWftlcOS52sdx03SE
ZPSmvNCFxKwPpxXKQaiMpI8pIB+bPOaspqEMrgtnaoJY5zn0qvaRYuQ6VpbYwhRHjI4wo/z
ms5VjN15a8gD+Inn6GoUujOrCFQQM/jUUjlIkZ22q3TJ6U7opKxeForsSsIz1xuqykDIh3x
gA/ic1gvqkCsdkjNxglelTW091cKPJBw3INNTWyE0brMFUNDAhHA/eJz+dMkvriJv+PNQex
A61kC6VLlrSe6AKclR0/OrLanZRQs0LSSfJlCWxzVcy6k28i5b6xvZmkgVdpxg+tTrqokJB
t1x14PNcwt9CZdzsu5zvOTyTWha6isaIQ8Ctk53KDkVMZp9QcTXkupJJxHFbbcn7+en1qWW
VoYhM1xEwB27UYZH1FYLSs0TRLeDJ6sScntUUVlEpDNeAnpndyaqU+wlFmudcdhtQbwCPvc
ipYtVYkM6ITnHC8VjgW6AhLleDz0OaPMTGPMXb2PFJSvuVyo6Bryzdc+eSBzs2/Kv0pPtFs
f4lI91xmsPLgAhoiPTPNOErrFlwhyRjB601IlwNd7yIchVIPseKcl1bseUQYFU4tOvJ9Hk1
UbEthIsCb3w8shGSqDuQAT9Kp7WD4P8AF09qiFaE21F7FSpOKuzdeWE5K7OfbpURaPAG1GP
TArJDSIWDowPtVy2YhTKeDjgDua1uzNqw+UwqAqqrE8bfSm4V2C7Qp4FQSN5hyflJ745rQ0
eJZtTQSAsEBY59vX8aHdkPQ1ZbDT9K0sSXFiNQd1/fKW4RT1471xtzB4Vi1H7dbaakj3A8x
Ud/kUDuFH0rsb+7a11AE/K7DJXs6ngiuN1GxiF1K9uoCuPkTbgA5odK7TsmOE/MksdVudVk
knuHQkuY02jGFB4zWikUrEjZt9R61ipbpp6xQJGNrnnHr1J/Ou60PTpdU1G1treZd00iqFI
5weprCvL2VNSb2RUIucrI6Dwh4Fg1ewbVdaEjWG7YkCjBmPufStC50bw/Mt5pulaDDBc2ik
RRpGFUkDge/wD9evStVMOnaKlhZkRqiBF44UDqf515guuxadHrXiCXd5Vtu2gckhVz+pr8m
xua4irjPa0pPTZfM+1wuBpxoOMl6nBnWYLuCEyRKGlX5oweV5xjjvmoVwzYzlfXHNecaTqM
smpSsufKgQyTsOhZjkjH1Jr0Dw9qttJMqs6vDLxuxwPQ1+sU6vtaSl1/q58bUpuE2uhZkAw
AM5B6elQbMMWK9BjHFb81zp8eChikx1J5rNn1Kz8wqsERGePl61j7exXIUtuGU8rjuDU6XM
YdQRgEkGqUl75pGIUUDrgVFv6kAdMZIxVqrfYnkNFxbly6YViMkdqYZI1ygUKfU8ZrJV58k
hflx3OCKZPLNwc8Z49aPaO10HJ0NJpoSytwpzipluo1IjA6g44rGG6eTbnHoGPQ1KEdUz8+
Rx14qedtaj5EbP23/pqKKytsf/PMfnRT5g5EZIukLhDJzgcDkGpDdkRhg3t05FZPkyyndGO
OMHPFaH2QeWBPOIht785NcfPJyO9fDZkKSmSUKM4PQ+xrXAbATAJzgYFZUSWEMgId5Ce2do
NWm1qOF1KxBM8Dua7oSSXvHI/IvizURqZCEz/ePSpvNtoomdZWYjtj/Gsa81B3VWXcAe56V
RutQkaMbcog4PHNEqiiJRubE+pWu3PlF0HUl+tVWvrdlDLAqnjgsT+lYjSlV2Ft4HpQQdis
2dvQg96xlWbRaiaVxfu/yqcKPQc1ULyuME5we+cU3AdCw5+X7o9KQ/MhJOADjNZKbe5dkRy
yomAFGSM4HFWLa5SaNYbkbZCMKTxkelV4iJndcqOOCBUwtt+F2EnOMgZppvdEtIWazhRMF/
mfJwO1MhjWCJSXx+B5NTfYiQB85I/vd6sppbNH+9JC9fmOB0rRU29UhXRBHfJbxO0bOWGMA
DBNLuuJLVX8tmXqqkZ6808zabYSeYkiTyrwQM4APvUbaqJJHa3BQSEcAZx24qtFo2S7t6IS
OxSKZZLyTBYYVB3PerNxqMiQPZQII0T7pXuPXNZ77JFKSzSkHnAXpS+bagBBDK3bJGcUudR
Vo6FKN9yiRdT5EkhJGc7uc0phu1QcN14461owy26OxbcQD/EoAoOvaVEd1xPHGM9hk/pWHL
FaykWr9ES20N4CZZbRUDdORxTppRFKonVFX7o24J9aaPE2iCESC/CqfZs/lT47nR9TjBtbt
JWHJ9ce4Na80bWjJMmz6okjawJKmOVSeSOwqYwaZIoErOM9Bupq6cJFGyZiCOxOBRNpd0+0
i4VhwAD6Vd32JsluONhpbOVS4ZDn+91pTpkDSAJfBeDx3qAaQ4mBYAgHnBxmtZLO04Lx8Yw
eSOKcVfoJ6FIaXFgD7Vkrz0pf7MCsAZnJznGOK14YrSJPkxt75Y5q3Cge4WNFxu43dcVVWd
OjTdWeyNaFKdaoqUFqzi/G3iNBpmhaPaLe2t1pTSS/PtEbl8fOD1PQda2NK1L+0tOjvPLxu
GHVgMhu9busaTDYwnURpg1O4IBOVB4Hv6+wrzi+8W363Li2gitdrkkLHgn2Yd6+Py/M4Rry
cE3F316n1GPyeVKinUn73ZLT7zulkX7/AJKL6EDmkmk8wcPyOABxXM6N46Dzx2+sWcSo7AG
eNcbfcivRH07TjYRXyvGsczmNSDjnrk+1fWxxtHl5m7Hyrw9S/LYxUBA2gknHUnpW9paSCw
ublW+cAhSe2Bkn+VUb7RLmz0i5vrZGzEuRnPOeK6j4b+G9V1nQDJqXyW7u26QnBZBwcUSzH
Dx+0iXg60l8Jw+uXTmys79n3N5eXJ9jzTJnYwLeT4RXXIJGAVx1rpPivp+kaBd6RHpdvHDp
l5DKTukyNwbB6+tePy3DafamE6w01oozHbud30A9q0pY+nUgqkNvyM5YWUJOMjo574XOvQW
UZ4iQyPj3GBXpPgG/jtPE+myXTKqsSqv6HBAH514ZZ6vBp1+kjf6SzgebIpPU9frivd/D/h
ObWvBVnq+nSbLlrghwxxhAeo9COteZmOLoTw0oVZW5rr0ujooUKkaqcI7Hb634gv8AUCun6
XYuZslZJZgQqYOOPX8K8R+K3iZdKtR4U065jkuHyb4pz5ZP8JPTce47D612HjPxPfeD7y6s
9G1hkt4YhGGkUPI745wx5696868PfDqHXLKTWPEN7ewSXEmUgt4t8sm7kMxPAya/OMFh6dB
qtN3S29T7Oo6tWHs6UbN7mFotxpVtbQ2sd1va5Je5Z+2B0/Os611y6sFaKNhtSRSgbqEzyK
9L1D4NXFki3MYubO1+UKJnWRs+pxj+VSR/BC41GwWazvmYydHYDGB7V9a86p2XK7WPL/sWs
ouUrNeqMj7SJR5isQHUNwfWodnm8eY3OMc02fQ9U8OSHTtUdZHiGEZehHY06OSBGLMACBwO
/wCNe9SxFOrFTjszwqlGVJuMtyZA6sQqMyrxmnPJIsoVwVAHAAz+tMiuS7FduAeyVM80AcA
kKf8AaNdCs+pzsQGQhiFYdyWqP733pWJGa2LaO0W1Y3VwoVhwR1rHF7Ak4S1gDsfQ5Joc+V
2Dck+yGT98ZUAHJLH+lKIC8SyRMMH1GM+9VTqdsLdw0Lifdt2luKz77xDcqhhRUUsMHvUSr
JIpJs2th/59x/31RXF/aZP+e36mip9uPkRoJr2kzaasUsJtrqHCoq5w/ux9akuLyOXZJvzu
AHJ/SvPri8ubqVXupWkkGBuJHatWe5kFqsfmEKAeh4+tfP0686Xnc9X2UWmux0u1mldcMCh
5XGNv+FNdsyoAMkA8EVx8Gt36K227fd1LnliPTJ+prdtNcSZ9ixT3BVCSRjc7HGOP4e9ejT
xaekkccqVtjWkuw0QjZcDtx0NQrLsID5I7E/54prXiTWyXTQG33Da27+Nu+KairI6nzFjJX
PJ3bjjgcV0xrKS5kzNwtoWZGjMeSvQAAAYqFWaSED7mDzk8VLb2txOjHfhO/Gc1ccWlvABM
oXA4A6nFdSg5K70Rk5JOxVgVxjyHcORgMpxyeoq1HYToTGyBc4PPp6iqv9qJFL+7hG0frVG
41G4ldiZCcdOelF6cdd2PU6OPT7MTK01wY1TkkY5qVNU0iBflRmAzyB3ripLuYRmQSOfl65
xgVALh2j5J3E8+4qfrUVpGI1Tb3Z3UviWzi2lIlBbplckGsLUtZkvxnkIPasLeSc7iAeOva
mu6cjk/jzWU8TOWgKCLQuoQBugUMT2/wNaEVzpKBQ+4BQM7CefqKxAVK53HgelRllDcHntW
KqtbmvKmdgtxoBZHMrMxGNpdsCsnXdQstNSP7DOJJZCSyddgHTnvnniuenlSOFpPvH096xH
md5N0oJPp6VlXxTtZIqFPqzRu9TmuGZpJGIPIUdKzZZndxuHSo8//AFzSKQHz1A9a82U5Se
rOlJLYeNzg9T6A0pdlIZWIIG044yPwod8LgDBoSRRHIGTJZcBifu1NxmppHiLUtJuFkhnMk
Q4aFzlSO/0r1HT71b+zjuYSVjdd5UnofT6V4upHYH6V0vhnXrmxuRauTLbEHII5jHcj/Cu/
DYhxfLJ6GFSmnqj1WOdcZD/8C60u/MrLIu4Yzn1rNLBlyCACMnB60/cEiMm48YwM16nNc5+
U11iilIiidY5G4+fhD7Z7fjVixguBqcdu4MUjEgoT1wM1neHGlvrW8iuVZb5GE8cDDmdSPl
VfrXU6dc6PDpWreI9RjWFQnlrFLJh0yvzEgH5emB3rwMfmUHSnRim7q3zPawOHnRrQrPo0z
hfEniTVvDmtSwXm24tpDviUsMqvpxXM39z4d8SziX7RJpl8B3Aw5rm9dvbe91eeSwM72pf9
0Lh97Bfc1nCN9uXDJ3BK/wAjXl0cIoxUloz1sRm06knCS5odn/maF7Dc6dP5E5JznDEdR6g
16N8Mb/VvEd8PC1xqappkQ88vKoJiAIHDf0Neb/a3utOaK4Jklj+6xOTj0rp/AWnz3Eeu3V
vKwazsWnaNRkyjIAX8yD+FaVrqk02efCS9spR2PsCxm0fXrefRLSFLi2hxbPKyYLEAZOe/U
UmuSJo2j2Phjw+u2a6cQQg9eern+dcT8F9Ru18P3b3bqlnZKVViuMuSd3P4VR8a+Lm0yOS5
hTOuawjWumITzbxH5Wmx24zivFp0Ze05ZbdfQ7Jvmdo/0zyP4hzzeMvHraboZebTtKjFlbu
5+UhPvvn/AGmyfyq9o/wP1zUIIbmdWMTcvsHb2z1rf0OCw0ZrS0MRkiWVUI7ue5Ne2xeL9P
g0Ka4IEK24ACt344pYnMasHy0lZHqvK4UIq65pPfyPHtL+EdlcM8ltpKy6crlUeaYrK20nk
gdD/hXafbZdPhXw6Y5LMGNnLvjEijrg/wA60fD2o3FhIq6i3lW2oZuIz0wSelch8adTls9H
t5IJPuybQ2cEZH9a81V6uIrKnJ3TNq1GnSbtFWWuh5lpNlN4h8cXV5ql4LzTtKk3MF4SRt3
yIPYnr7A19BeFbWwtZptSubkzyNIVj4+UEcFgPzA9hXjPw50xbjwlqMdtPCHBN7Mxbl1UYV
QPUZJrvbHxPZWljaWxs5ZFiXnaw+b3rqxcpOfLHZaF4bDSlhm4fFLc9F8Uux0VjFgy43KD0
NY+k217Bo6XSTB7W5QSBAeUfviud134gw3doIoNOlhIUgPI46kYpPhz4pM9q+ialMh8p90c
oPBz/DXK6c+VyWxk6dShR5JK12VfHlvDNpa3hCgwffJHODXlWAy/JFwec9eK+lta8N2Os2E
sLnaswwxU4yM8iuZuPhbpk64s7uS1wMY2hhivoMnzWhQp+zrOx83j8NKtJTgeFHdnG/acnt
2qeRQ/ls5z0/SvRNY+F2p2UZurS5jvQo+4BsY/T1rzW7lFvcGKQlHXIKkdCK+2w+MoYmPNS
lc8CpQnSdpIp30rfM0hYAL2NUFmbaGTIkHTHGas3TrJbq33lzyPWqyr+7JVG4GBkZqpNtkK
w62maTdmMkA/Pz+lQXFvMScKHycgEcVatUSCAoBgt1Gc4H1pi3CSvLsX9yOM/wCetZyi+o7
mf9kk/vD/AL5orS3D+8v5iiosB54duzd6eprSvpk+yRqpA2rz71lqMxM2M9ByaubxcxAMgO
BjjjpXhNanrRejKAwylejZyTUkfmRyHYXH8JK85zUG7a2VJ61OhZIzKsxVw+dqkjHvWpgdB
Za9q29Xnf7TBbDafNjDBVPAB/p706W7tthkaGaJnO6ORWwvfI6fT8q5kPITkscH3qYTTtEE
3MwU8DJxQm09CWjpbfWLsSxxCRcYwQG6e/vVqZ5XYlmLD0J5rntOt47gTPLP5Qi27sfe2k4
LDjopxn2rVj1KIRRx3ELSwxgKGi+Ryee+Oc54zXUsW7cr1MnTLBjmZfmfkc4prxMxzkktVW
21Hcpy6hs7FU5ye3pW2bbSIrZPtF9cPOWA2QxbRH67t3cVs8RBIz5WY7QEsEKsSOCppVg8u
VUlBUYDe+DV+x0yTU9Z+yQSOkbuFEk+F49c/rXonh/4daddWy6jq2qAacH8tYkUtLMCcblH
b9a48RmFKguaRrGHNoeXzKQduz5h94dCPenafpF5qd5FDBGB5gwGkOxeTjJY8AZ79OK9Y13
wRocviJGs0+zW0EYRVuAwSXaMAt3BbPtS2GiTrpM9hbRbIJcCdGUFTySAP7q89K5XmkZ0+e
Cs/Ml8sHZnkNxC0NxLA6BJIyVbByMjjj2qsIQSSThc/lXrJ8H6BblUuJIUKkA+ZKdzVevPB
3hmVZRFCifKu2SF9xJJ5XAPPFP+0oaXTJUk9jwq6Ihtzxv3n5c9vestyrAAYHuT1rqfEthp
VpMYorx5J1OBGwxtAPc+9cs4jUqRJv7kAdPatnPn1R0xi7CqpIBI4NOngkh27xgNSfapJJF
yq8dKSSZ3fEjkketSVoXUs4PI3ysQeoJbANNlhEspkaVXLdSTzTbONbi4YykmNELkA4JwOn
51Y1Czmtr2GLYFmkjD7V5HPTHrS2NtHG9ii8KwsB5iv15U10+l6amqaKv2bcl6suH2nHy+p
9sUaFJaWk7w3ekm9vJsooyBj8DwPrW5Z6XdaVfuYBiCSPoD0PoK68NHml5GNWPLG/U6MQpB
bxQ7ugCHPGao38u2AtbqWKDAQH71QTPK7bWz681e0y4FrI+pTqfJs4zJLj06AfiTj8a9KtU
jCnJ+Ry0ouU0jZ0fXUk1u7+IcmmLaWmm2ght7VBlfPPCfXncfwrzO0s9U8Z+ILmZrgRLcuZ
ZSWJAyegHf2rvprqx/4Z5UvEyteai+dnUbc7fqBk0ngTR5dHs01KSzkuGcb9qjOz0OenSvm
aKfLJxjsexUS5opvRnY+FPhd4ftbFpLuL9+w+V2ALDPfJHFSeGNG02S7W11yxZbO7+W2uGQ
j5h3Hbk1Y1LxXbDQ5Ira2njuSp+ZxhV49as+G9djvfhZZ7yJrqwu9qgEnBU5yM+2a5PbYmn
GUp6X0Ru6VGUkoanjfxI8GxaH4tkXRY2ktpzlU77sfNgenXin+Bl1Pwf4ma8v4JobeW2I3q
MoQSPvEcYrf8X6pFLqtrfSwtFC0sjJuOTnms/SvE/iryNQbSdKN7DJbPBJG8JlQI2Ac+/TH
vXpqkpYZyrP3vM5G1CuvZrRHc23xAtNN8E3VtpOlLd/Obm5mZ9tuZHPyqxHfuV4zXAeE31n
x38WYrjUr4TXpyAzcInUKijsoFYOv6/JZ+B7PwELYW81leSXF8ytnfKeAvHXAq/8MWks9Qn
1OCUx3MJyjg8qMGvLnFww8nH5HqYNOti4KO+56RcWbaXrUi3KCZ7YvGSh4z3I/KsrxF4nik
gWwt7eWNvlMhfAQge4NWjZa3fie+l1W2t4Wyw8yMlnPU89K8U1TU2e6kjVwwDnJUYB964MN
h1VknLVo+gzLG06VnHdnudv4vuNR+HUzRI011pzrgHrtB5wfpXO+N/FM/iPwtHaf2VNbMAP
MnmdWHB6juPSsXwDrISKfT7jZ5E+FYemeM/yrmPFdnqWk6/c6fdTzGBW3RbnyGTtV0sNGNd
x2a1R5tXE3wyqau+jsb3gvUbi1+2WUc2VRS+EPXIwfzr3/wCHcekyaC1ze2sUkrH+JAa+Zf
AjOfFO0gtvhk49Ttru73xnrmhWyaXYR+Ssa8E8liRWmLwzqTahuzPD4v8A2ZJtq1zW+LWv6
NFf/wBmaLEIbg8yMnAUCvLNJ1S+tdZgmgunjbeMkN2zzUkOmXt3q8j6ozq7nc7SH5mPerj6
Va2ms2v7zbbyuFYE/MterSwLpUNTx6uLnWqp32PfV8XG08M2+qJcO6SSCMQuwbdk11WleP8
ATbnTHOWadEyyKuCPwryzXvCsmn+B4J7ed5Y7KVZGPbZ6/rXGT6jLa3CTwz+UyD7w7A81w4
PJ6OLoymn7yZvjcXKlUStpY96l8UJrCLLY3KeagyIjkfgR2ryfxn/Z13qqXFsqxXcqlpEA+
63fP86xrDxNLFqy3gjIkP8ArADw3HX2qPxRqouNWF5HHiOZRjPB5HIr2MFgHhaifS39I8qv
iPaw8zAuJUS9X94CCCMg5A/CrsUq4LxsAR1HoKwmkV5t1ugDYwpbtir9vHMgBLbSw444zXv
RlqeaLczJHkur4kHbsPWs430aFUVenJyOevethLaeZGBQPnoy84rDuNPmt3fcp9fm6ms5yd
9BxXcn/tCH+6P0oqj9jHt+tFZc0i7I5juQFq9boQRztGefU1WxgoApyTVpz5crnnIBPI9q8
c9GOhmgDG44UZPQ80Fzsxj/AOvTU+btnjpTSTgAdqsyJEYcg5GD+dPLGJ8huQc1AD8wPp2q
SRgwBxnNBJI1wezFepx0qzbXW4GOViPT0OO1UcbgeMc+lOUFQcE7Voeg0dppWoadYafPdzK
t3dodiQSrlHU9T6jA7jkGsy68RXl1diV2RWUDJUffx0z6/WsIXDop2tTfNBXJH6cfhWaglJ
y6g1pY6mz164s7sutydjAlGKfe6jOPz61qx+L9ecR7NWeGOADy1jIXFYWgSmXULYNbW8wJ8
rMrY7eg/rxzS6jf6elxdWkWmpBtm3xuG3Mqn+EkcHr2qnGMviVzHS+x0i+LdUmuWuJ9Vvbu
SYYmaV/4RzgCtS18cXdvGLWF3NvMMPycr79+a83S+2AsFL55qzYXN5dX1vBbhgzOFVsfdJ7
1PsabVrEyp3PQ5JJGJmaeOOSUrtjlffkfXHFc54i8RyWU32OB1e6hx+9Q4EJ/2SOv9K3T4e
s1VW1HWL2Yyc7kUKqt61ymveGbWGUHR7uW8dzko4AP/wBehQSZcaFtWcpeXc15cvcXMzSzO
cszd6rtkkmr1zpt7p92YrqBopU6KwyD7/SqjZ/4F6ir06GtrEQ9SOaUnkZ6d6sSWzR26NtI
3kmoj9xQM46UDL2k3NtbakrXURe2kUxyBTyAe4q5mOLU7aVJmkEOAjEccHj8Kx1zvDAcg9T
0rsrLT57q0glWEbJnAic4xx1zWc5W1OqjB1E4rod/qNlp97aaffpaRGd0JLbcEe9VpHAwWA
PGMYoa9+z6dFbzbSIBtQgHJHrWTPqwKlvLADHJ9TXr4SHJSSe7M8fUjUrPl6F1VEkmZfmPT
6e1Sf2Bqev2k+n6RDK5JAdkHyjnjd7ZrCOozMRhSh65FX7LxPqmnQyjT7x7QzYVyh+9j1qs
QpyptU7X8zjpNKaci34s1HRNH1jQfBlqY7qx0RM3UqMSs1y3LHr0B/Wuq8HeP7e1+GOr6cV
23dpeDbzklJH4/LkV5QdDElhezmc3EsoZ0kAO7cBnn68/pWVoCXd1dSx23mFnTB2jhjnjNf
NVcDaHJNvTU9ejiG2mke3eMvGukWkQ0pY1lLw4YDBC56c+tcV4B8bxabqd1Y3cIls7l/OUZ
wEI6/hjn8K81uWmuL9kkdiVOGJNamn6JdTmSewYiSEDIB5+bI49u341cMJGNJp7Cli5yqrl
Wx698RrDTJdOXV7Iqp3ZaINznHUdjx6VxOi+LvE3hkquh6vcW9u43PAG+VsjqMg4PuKjvdZ
E9gbaQFpFtot245wwPb8MiqN55bW1lJEo27MdfTiuzB4dTpOlV1SMMXU95ThozMj05prW8u
76QNdPMoDMScZzuY/Ukda6HwL9pjjvxHFlSNgYcgtzWW9yx0i9tWXIlVXRlHRl6j6YpPC+u
T6YktvGisGIb5jxXPiKE2pU4/I78uxNGjVp1ZuyszpfGfiTUbfTrWxiDJbzJneexB5APavM
kgklUuiFnJOABz9a9Wto9L8TaQtpdRvDJuZkxz8/cZ9K5a90260DWZoJoyuyEvFnjcOcEe1
ZYPkT9i1ZjzCMpP2yd49DC0K/ax1FS5/dSAo49jXuOlafpnxB8KGzuG8u/t/lRz97I6E14f
aWkUlwzTY2opc44zx0rvPCGtDw74qsJWmzbSuscoJwGBGAT+lZYyk5Lnp6SXUMHVcY8k9mc
/NpWqeE/GCQ7d00ZLAjoR3r1/wBb2niTQrm8v4YZ5bLc/zLl1xyPrXL+NblV8U3ke9D5eAr
dyj8/jil+FfiBNL8ey6VcIGttZUwg7sCNuo/DtScHXw3tPtIE/q9XkWzMKJ5Z8307ZMjMeR
jHzd6gv4lnjEeQZGPyEDOD/8Aqq54qim0LxXqGlLKGit5T8rds8gfrXOSzSrJ5pOM4GPavp
YTjKjG21keJUupv1PaPCmtSa78O9T8LXZ3XlvE6At94rjv+lebXUccZCXMRDIuCrdR9azNM
8SXXh7xJDqlvNkOpSZf769CDU9/fNrmoPeSkqJmLqPQVy4Ki6NWaj8LNcVVVWnFvdFFrtog
qxO4lycnqMdqSQXE6LukJ44BPA+lSFLSPOGDPnPHJqVrq3U7c7yOdoIP6V6mj3Z5rZBEIoZ
0/dkyYwOeMetWmvV80RoWyvqB6VHJcRlU5G8/7X41nTM5v3K7SAAAe1DfKCVzRj1WSI8ZyW
28tyPwrZmniuYG+0ne4Hy+1c5HboW3SEZJ49Aat3NwltHlGRjjG7vk1na+rKeuxL+6/uf+P
UVm/wBov/z8foaKXPEmzOVV8MGPGGB9qsspkmkJG7g1SJPAI4+vWroBWU4PXgflXjs9RMy1
4bLY/Kkfgghgc08ggtzjk0xlFUZACCeWxjuO1PdWCqQpCnpx1FRhDz8vJ5pSXMYXzDtHQZp
iJFOIyh6k9qkYCPhhgHuPSoCMDIb5ugFSlyyKrsGYe2NtIZG2Nvy801cHnr/Sp9qmHBH+NR
YAYgN070AadlcrZTCSJDOGALoSVwQeQT9MU1ngubhmERTeM4zyD3x60yztrm4kKxNtX+Jie
Bmuij8L6layrPC0T8ZBYU1B7itc6Tw78OYruKK91eZ44XG5bdGw2P8AaPYV20babpdo1jp8
dtHBG/KRjiQ468j864GfXPE1ukccqO0Q4IQZz7etP07Wrl2mnNp0JURyggYPX6elU01ozeL
ijd1LTzq0bSxXhtJh1AOVI91/rXPWs9rpr/Zr60/fk/LdNyB9PSmv4vtxclGsWKgbfv5IFY
+r6nFfeWLa4klRRhklGDn096h32YPV3R1l0lvqMH2S5wy9Y5xgsn0rgNV0G403V47SQB1mb
MUv8LD6etWNP12TTp9kn723B+73UVsXHiKxvofJ+ysY85Vi3zI+eCPQetTZp2QJxluZF94d
vUtnlkDeXEuQcYz9Peqi+HLyW38+JGMakjIGT9a7p9aTUNJW1Ux5XiQZz7U1bq2ttMWzknE
M0+Qg749T6VlefNY7nRocvPfSx5ptaGTbIckHpnPNemwalZR+CIZQFiCKECgDhu9cHeab5L
vIG85CxG/PXnrTCzx2q2wLmHO4A8jPrVSgp2uctDEew5uXqrHoLahpUmmADMssagZ3Y7VQe
2VwkoJVX5C9a4kXMqBlDcN15q9a6vNbqqghgTyCa2hOcXdO5yyszp5rMxIh3MFcAkjkVRzt
YKG3Z7dKhi1dkO1RL5J5cZzk9OKuaVdW022Od18zO7ay9q7liIOyZzuNtSSQSR6c+zgj5se
uP/rU7wTbySaz9jtomkeWRNqqeRk9fyrTuLe38vdHMqcd+jVkaJqyaJf6zc27iG4W3C27r1
Rif4fwrPHx928Nbqx14KSUrSfW5k3OmPb65qEbKQBO67G6jBPWuw8BafBL4rS1uZzHBPC+7
A+7gZ/pXLCZp0jmn3PLJ87sxyzknqTWhBq76Vfx39u4aSHkLnlh3BP0yKl0L0HBvVolVUq3
MtrkfinTLTR9fuNPsZvPRY02yPwWYnOapHzDGgYE7TxjuaLe4fUr+6vLoK4+UAE9snH5YrR
u7uzhAdVwQMZUg59/5VeEhyUk5PUnEz5ptrYo2scE19bQTN5MUkqrIW6KPWr3iTQrbSpbc2
o2hx35zk1hNfRt98qx74PPXrWxqN7BqOi2MpucywShGU4BIPUmuXENurCpF6HVhXF0KkJLX
dFezvn0y4iukWQBDuZAcDPrXoniafR/EngOz1mzuUa9tIyJ4M/PszjH4ZzXm8s9uW8ma4XL
DGM5qPRL5bEanBMu3MLxBcfxYwKxxlFc8a9J6orCYh8ro1NUy1DZKbJZBHmGRgvmfTnA+v8
ASqerRiKISRNzE2dn0PWrEFzeXmnJp9rbNcKjAjy+MEk8VJNpGrPaSNPZGGP/AFQ8xgrFvT
n3raEoKk4zauznr1F7ROL0Rnz6pcatqJuJpCdyhTnsB0/IVXvNQuLDVIGtpdr2vzqwH8R7/
oKiheCxeXzLGWfBAVWyoGOufxqlfTXN9dPdGIjcMABeFA7VEJRjHlSFOpKctWdFea1cajcf
a9Sl8y5uArux5J7DNQFhMWgjcgkcHkZ+lZUOoXoTY5JLDGcDkCpJtSuJJUVFUkcD5efpW3t
eWyS0MHdu7LmoQPENkiANkYGRkcelbNhbzTWUU4AYBduByQR2rl5bq63ptXbKjA5I79q6nw
5rUttGbd9JN2GfJO7Ayfw+gq4YhRk5WCcbxsgXQ76fd9kgkfP3tn8P1PTPtmpY/D6Qxbpb6
ONycGPPzk+4ru9J1OLUdIa2ZI9OckqqnBbB9Md6ifRYXtHzeRbxna4XLZ6da5fr8lLWJzpP
qcivhoXaPcWlxkQoSV4JGPxqtdaPfw2jtFbBpUPzqpywP06/lXd2mlaabAbpWW3TOXjxkkd
z+NT29/Dp0TTnckTMNjtHyRjjmq/tFvRRCzR4/cC5hkaG6jlRh0RwUI/A1DLcvuUBcqAOCM
16x4mspfGNxDcbomlij2JIp+YrnOMH0P8AOuD1Dw3d2TyYRpRbpuk2jIXnrgdq3p4iM46uz
7GqaMrzU/vr+VFQ7X/55n86K2uhmQfnKjOTmrMzGOdemcDINVl+UhuwOaszIJDu7471ws7I
lCQFWbOTzxjp1pjfiM1YSJnkYMcBeajkDcbe3WnczfchJAQ9qQkY2jr3NSNGcqNwO7nAOcf
WmkMCQRyPQ1VyRvXn0p/Hqaj6g4zTsbgSSBjtSACx2HvUlvE00ywKeXOOajAwOuB161p6fb
38ebiCxkmDfdIXNVFXYNnV6PBotlan7QJZJFJyAoGfTJJqefWZpA8VrGbeIcbVP9a50XZVl
jvIntychtykY/OtJzYC33QXe9scgr1rSU+hUI6Fe91CWV4wJmRydpYE/rXTjWbeyk+wfJHH
Cmwnlue5H161yen6fcapqgEQUrH8xLHA9qLi1ubK4CzIVDnKnt+FKM1sEovc2FutMuj5eo6
cr5JAmU7SB24rPv7DSvLaSxeSKRGxhzwfemoH2cnnA5/Gi7SUKWjx169jSkrlrY5+aGeKTl
sqT1/nTEkEZyDk9Tirc0hzIskR2k54qlCqyPsB25GAfWoIJUup/NUo7KxOAB71o21xPFcmS
dcyJwS59en+fasjDQXA3DG1sjv0rV1t1m8jUYWHz8N9etMl6nWaVFDqUF63mRiaCDK9FTry
MHrU80OkXFhFqllYx2QG20a3eQyEybTvkx6Hj6GvPEvJ5pdmA7N69a0dN1Q28zxF2QMfun7
o96zSbe5m4tbHV2egw2puL2KOC/SOFg8d1G3JPGVCnOR1ya0LyHVGk0z+ztF0e1+0IskC2q
LubnqzMc5z61y4ubn7UkXniJJG5nUnABPJ4/Gu0ePw7dWcVpcarcyrbKrMIINvOMA564+vq
azndPTYXM0rF288R+K7fSbzSpfDlnEryEzSx26rnBGCMcceorG0JdUhmcRaYl1Peli2VDug
7tj0P17V0FprmlWVr9jt7m8eHBAQrvI9zmsy28R30dw/lWsNuiHdlVAYnPBrJReqaRDm7HQ
2ehrJbtLqmjztMJkYRKAiiL+LOe/GK828Y2V9caxPfWuj/YbRj5aLGd+Qvcn1NdzN4o1XyP
tt0YWiJ2DeyqS38/0rGGsaZdyxyX91bqdxygdj6dsYrNVHHW1yoKRyWmahNo92i6xpP2uB4
htViQQueqkd6fea1az/AGqO3sBb2skZURs+5t3Zsn+VelT2el36EeH72yEKKFdJZFDSN14P
pXIXkVrCZZr3QoOWwTv6kHsRxThiFU6al8jTOT0XVLWznlW8tfOiddjDHI9xW1ZS+HWuJmF
tPJEV5kxtVeOAB780/wDtTSLWQfYtJhhLYDF3z9a39C07wXcTNdat4ii02WTOIfs5ZByR/k
VVSpZXaY+RzZz0+uaTdKiyaFGqIuEaM7WA54Ht3rn9RFtOmbaBrdQ2QPM3cf0NdrH4QTVLp
/7G1SK6VgWjeZRCOCdxxngcceuRxWLc+G7u1vLa1e0815+QoYnvjqBVQnDoLlcDljKRKLiZ
y7D7wHHFMivpEMhQEeYcknvXog+GOLRrrVL+HTyI94RTuJx2x3q7ZfD/AMKWupWMeq64wVy
HnEihUVep75GRj3oliKaKjfdHK+HvE+naTo93bzQXLXl0/wDrYcK0SjptPeqq+JL6SV988k
/mSCRS5yykdD9a63VfDXgiZ3k0vUTbR+YwaIHzCwz8oX8jz71Tl8HRLGBp6veGNSzbARuwe
vPTArONSm/etuS4pPUgbVpLm7gn+zWt15rYlVRt3Zx7etdRZgXq21pa6NCvl5BeXA25Gccn
uO5rzmDyTfCUgwHdkAjHI9+1aUeoSRxOsJDlM5dmxx2wevetp077EOFz2b/hXehTxxXU1vD
9oYBVUMMAkjg7frXGz6pZ6feTww2MQ8hsB4ogRxxknvWZ4N0nxl4m1xvs081rZP8AJNcAFk
jAAwMflRc+Fk02+e21bXri3WPeEIQnzBnAKr6Eg9elc0IqLcZyuL2bLkuuWV3Hm7gUys2c+
UuRxjjNSXq2LWFsIbUxK5KtvwuCO+e9YUVjFc2sNvYea9wSd0pyoY5+X6HpVrU/BevWbW6T
36TxPkpluV9cjJrXlpxe9h8h0cHwysLzSodTXxcYTGGeVXjEgQDqFwa1T8NfDi6TFPY+M7i
W6kXdjaM4xwCmcjnGTWZotmNHskgtruRppHBfC5SRT165+ma6aa0KyAafAkt5ICZjwpRR/D
muGpVmn8RUbnnWoeHvFVldSWNlfRajAVVjJG23bnHUHp1rlL2LWIJ5baeRpfs2c7ZCyqB1x
7c16RrEniGF8WmkQxO2QpQ7mJb+vpXP2On+NJ3uBBpxlYxPCzSBcMG65J+90/Ou2nVuuaTQ
0jhrbVr3T7tpoLg+YOxJIP4Vp2njLWLdZY1mU+cGVwwzweuD1FbU3hfUHlaTUvKia2XBiwC
2c9MCqEXhe4njM8HliNl43cHOelaOpTepXKjF+2y/89E/Oitr/hENV/59R+Y/xoqvbQ7hZH
GthItxwfarDj59oYnAzVZU3jJYD1q0cpuKkY2/xda0OhbFIl23Dlc96jZ2BwGyD19xUjSbw
S3U9TUPU8DrVIyYzrnGakhCF9rPsU9WHOBUfTPNAPzHt+FMRK8bIu9jwegB5/H0qP5T83ek
B6knrTlT3x70gZd0+1FxKGbJRCCR6+grsbfU7vT7Mc+ZDngMPu/TGK5qzuba2sY0VwJT8xJ
z1q4uoRhXiEmVYYKt0NbqfIrIlK7uaM+p6e+6DUC10jc5U8iqTWvhZg0tvqOoW4XrG0YbB/
DtVSZYJ/ufL8oAOOv1qjIpSMtuWpc+Z6l7bHU6BBrotftUMRaCbByiq7FRwPlzkVe1DWdLZ
BaXfmK4HWWIrjn3Fcda3V1EQYvMSTgK0ZwRW3Br2pTQPZ3c8UkQwcTx+Zk1m4RbuaRqSirH
T2H9hT2pkxG6AdC2RRdXmn2dq2yC3jjPVowvGPqea5U32kQTGQaUr5beF3lUB9AoPSp38Qa
az/udDskDddwyc/SqUP7wnPTYp6rrNpco0cdqk0hPEm3n9K51WBbeBtfIKgdB610o1ljIRb
QQWr5/1kEYBP41g3ilZ2fO4M2c9yT1q5q2zMlLm3C7y8iyBTtx+tWJFjfw4pOd0chyfamSg
G1QgdvypsTl7CdC/CruxUgZeDk+vtT0f5gHyPrUZbABOev50Drkn86zA6jT9eWDQp9IkVBD
MS+9ogzIQOCp6gkgD0xn1pNI8W6jpVpqdrEkLrqcIglkkXc6JnJ2HtmubXlCWP0pMcHB/Ko
lTjK91uPY7RdWs57oKiG0gRTtbdufPqT61dfX7ezi8u0tUnlJ+aeUEMQRjFcIsjBgoPH86u
Hz9qiQknpuPYUnBMjlRYvtQuLm5MzMAx7CqLTu5xvzk9T3pWjKs4fqOKfaiHJDJl+o9BVJW
2HtsWrOKTcSsxGME84FdPBf209pFpk83kQJ1eKMZdh0ye9YkWo2EVmts1kJDu3F84P0qpPf
LKzeUnl88L1wKhxUnqLU328L3NxvuRIn2ePO5m+Xbz1GeDSW2i2kkZdvtE6x9RAAxX1OPTp
WHbXuoopjtp3aI4ymfl6+lem/D7xOdMmK6jpLSwMDidUzjJ7juK5q86lODa1Liruxz0ccNv
LLbXGkXcWxQBhsSL7la0NQ15WtLW2hSa2S2JZ1JG4HoTx0Ndlcx3OryjVRcRzmRdoXaYgoB
4ZsemcD1rlrr4baq90/m6vYxF2LEs/APbNccMRTlZ1HY3lRla0dTKg1m3lmj/tC8kWHeAql
iQq9cnHvUtz4rs01GSbKzGFwd1xGW3jGMDv/APrrmNY0nWLG7a3uZPNEWMNG+5cD0NZSQSy
RNJJuyGAVR95if6V2qnTn71zn5Wjrda8QWEuqgWf+kWSqZF2IIiSeeR7U6x8S2SrI3nXNo+
0bfmLbjnkY6dK5aDTL37EbsRyMpYoQoyVOOhHat/R/AnifV7Rry1s/3CjG6Rwv5Zqn7KMbN
6A4M7HSPCWgeMoNulaqqXqAMYJSUP8ALnp2rS034RyR3UclzeITDJuaJwGWYZzgj045rJ07
wdaabFDNc6jcwakpzsjTHl+4IPP1r0tBaXaW8WnanNNeKvPmuA7E+p7mvMrYicHalN2Kil1
OUudQi8NsLLTJPtFgh8x5VcowbPODnkKOAaw7rxnodlczOEbUrsOSA/IPfG709ap+NvBPjT
S7KbULi1nGjxNt+8NyZPcdTkgVyUWhSWFvp1/qmUttRikkjMZDOoU7eR2O7FdNP2VSPM5X9
BuEuxvv421BsskFvaIx8wLFF93ByOTXQad8RLJ4X8ywP2lU8uJIl3mVunLHkc81wJ0yTULw
2kDCSdG2HY33z7V6x4C+Edjd2f8AafiPhXcpHHDKQwPUE46E+lGKqYalT5poUYNuyLvgG/b
XLm/N9bGFbdQsBjhBEbZ5yx4x7U7UtXsNMuYotR1aC3nlJbECfNz3OM9a7y50rQtF0ZtKgn
eKBo2fDShN3qWbqa+dbnQLjWPEVxDp1yLlRLtaZSZFVT0bPp2rjoTpYlua92KBq2h3134p0
nSopLk3UupT5wixLxnHJYn61xd78Rr6aCOK3ga12lshW7Z4/rWhYfDnxLvdo7eaGSM/JJgl
ZR3I9O1b8HwTu7m3abUtREd1JyCMAKfUjr0ro9phKXxSTFys84m8VyzWTwrab5HXLyyP8ze
5q9pPiW7jEVgZECSSBWLjITJ5x7Yrr5fhNothpbHWNfRrkuCJo32qV9FGOarQ/Cs2Ucd22o
RX1vJu2hBggdvrWyxOGkmkJpmj/Yvij/n+03/wIT/Giof+EHHrL/32KKy9pS7/AIE83keGM
QIjjoeOasmKQoznGQg/KoDzGgByM4PtUk089uNi4+YY55zXrWOhFHIJ29j0FBJDfL074FIA
xJzwc0pLFRknpxVLYzG4GCDjFKVyuBj5RnOetLnG7pyKaRjJH6UxBgfQDvTkJeRRJyoPOB2
qW0tJr64WCBN7t3JwAPUn0q1c2kFmwiW7SdtvLJ0B9Pf61ooO3N0J5lexXuZWkKTFQMjHFV
1d1zgnIqWWNgMBgy5zkGoCByQTnuPSok7u7KWxZiu2Rs5KHrx0NWZLxbqaMyLGVTkhfl3Vm
MuAM46DvQdgHByc1IzYmvCw4UIR0AzVRpz5v3iT7mqIZ8ZBwPrSEtuGWJPvTuI0VJcDOABz
T0IP8SjJ6k1nLJtOVUE9896QyD+6Pwpp2A2zLAEEjMhYcAKc1VeTzAWSMlScnPaqUUkUeC6
M5+vFSvdtIpAUKvoBzirlJNE2sWfOEtsyLgBORn0qK3bKyLngxn8aqDht2MDHQ1Zt2xG5xy
ARWaKIVKvF0+YDFN+zyDDGM4PoM0wPhuDirEl5LLP5rSbGxjKfLxjHapQiuS2MZ4xQgDYHP
HvUqmFQu+NmA64OPpVqy05rt0bzEhheTyzI5+6eucewpvQYkZt0UFwxbPGCBinNfdtmc8ZN
RPBDDcyJJcK4jyMryGPtTXe0A3qh3f3T2H9aQiSOX5sFQSDQXdG4wCfQdKhRGnuCy4BJ5AO
K6LT/AAw13bLOdStops/6lmwQPUnp+FTKSjuBQgS4vWjQqgydu7ZjH1xXYQ+EEttSgZY5Wt
nthifGQz7fnxjrySB9Klh/snw/peJ7dbqbB+fcPm9eO1VP+E1uLG1kjsHkUMQyqQpRfYA8+
veuWcpz+Ad7HV6L4M0dLmOGaORpXwEIBC5x39Qf51yGuavf6TqrQ2V3JBFE20KBt5B78c1o
/wDCznmtytxBLHNtwGtyF+bHB59+1cVq2u32szq95cNLtGBuAB/TrWVGjVc26uxblpoXh4o
1TdIVvpQZOWIPfOc1ZsfGOoC9hfUry4lgV8t5ZAc46AEiuZMglZVlGSBhSox+dKluwmVWyd
/AwM11ulTtqieZnWReM9RkvHeXZMjtkRy/MqjPSu90m5sNXZ5xHa/6PGX85o/L2noeB9O/r
XF6X4B1lraS7vIxZW0a7mefg7e5Ar1nwppdto9k97ahGWSMKz+QRuA9/TP868vFSpKN4fgU
qk11NnTtPxo080TadJciE+Uo4Z2PQGsrwwmpX0DWutQiDzJcrAIcYI6Z9qTVNLu5bhLtVW3
t35AjbIz74rQtotTVUkuHkEC4AYsRn8a8lwUYyd9y/bSbS7GpqKaS8sUv2xbWW1U7pFjCrz
wRz14psujNp5ttTtrT7WqN5g2Hbv4yOc4zXUTWtjJNZxRWiSQOmZZXUNnJxg9sVy/i3xrba
HqcehwPHtjhM0kUEiAjHRSD0JFcdJyqOMKfUqcmk2zqZjc6pJYLPZPHD5fniIzZAbuT/exn
pRLoegXF59rudLtvPVflmWMA7vXPrXgU/wAXdYk1dZbK0kigWJkEbNlskHB9+oOPausv/iL
GdES5s7o3Fw8QEUDRkKQAd0hPpwePatp5fXpuMYkqs2tTtbrw1oiXkOqaTolu97AqIpf92o
jPUjHWuW8T6vKw1Cytje6bDFteJYoyNkgBIHHocdOtcxo/jW71TRp4LmcLbw4LlI3ZsknAB
HA49afqvjyyfSV86WC7t0fYlvI+WB243AD9feumnhKkJ2n71vwMnVbOabUYte0iw+2XV3Nq
S3HkSEc74nYFsk/d5Jx613fgbWbTwbps9vqWiM80bSTtJERI4gB6sOOmcVz/AITn8EhXtZb
mY/a2DbJF+VSueVI6fWuhktVXQpryz1KHULzynRTK3lmVW+6CD+Hse9deIcWnScWlcI66kK
/GTVL/AFu5tbVEt9PZGjtmZSGJ/hZj2z0x2rmZfH91Jb3dvqM8khmgZA8LEMT/AAp7/U1xV
zoc66hJLcXaJbLIEmnU5G4jJwo6+nFYklzNAPKQ5HJBIwcetejTwdCK9xEO76m/Nrmqz2kO
m6hcukNtIQFI+ZAex9as2XjC/tLy3EMkjQW4K+WGwHBPJI9T+lcb57Z/eSbgfvZPNPiv3tr
nz7aRkbsfb0rs9nG1rBZHpP8AwsLUv+feT8v/AK1Fcd/wmev/APP3H/37FFY/V4/yjsYcdt
JMreWyfL1+apykbKwfaZFX5arE+Tgc9etTSNgoxGTtrqZsjOztY5A6nIpwdRkHDA8Yx0+lN
ZgzOzAjPPvUfBOenFUtjJ7jsnkdBjikJOcgfrSrjPfgU5EaSXYqliSMe9MH5GmbuODTTaLH
tWUAlx94/X2rMJHlMBgk85ocbZSjN04+lKirvxICvc+tXObkTGNgV8JuUAcjB9KYDliSOW6
ilyQSQcDOcGhT3PQelZlitgKuffpUZO4cjHbPrUjDcir+hqLcVfcfrgjpSAVcE7WyB1pCON
xx6U5pGfBJGfYYxTfvA5PuKAE+UADrxRzjLUpB5B60pXjvzVAJlW4VTkUqjA+bqD+NOVTgk
EUnU5Jz65pAIQChIJ+hq6IyLIHOMn+dVY1DPgjIz0qe4ciKOPJGDkj+VNAV/LI5OCD700qA
ScjHpTt+c5wSPXvU0EaSr5GzEsjgLIWwF+o79qWxJEXBTOBx2pobjB545qe5srm2jBliZVJ
xuHrVcMVXb68k4o3GHO5sjIxz3qRUtjGS8jqQRgKmc+v41EclgR+OTV6wsJL+4e3R44mSNp
SZW2AhRnA9SewpNpasNxVubKK8Z4rRjCY9q7m+bd/e/PtVuDVhb3ETRQ5VeSpP3j7+1T6T4
U1XV0gltrbEFw4jSUngOc4U+5weK1pPANxa2Ud7qF9DbCa6e0jiPzMHTO/fjhOmeawdakny
t6j5JWuV5NZh1Xd/aFtFCIhsV4Ewc/h171Xk0i0vZIk0u9jacggxzHZk4z1PA4rHNr++ljS
4CxxsRvGcEA4yKuT2MFjBFfETSQzE/Z2khKiUDqwJ468VVlHRMmxVksL2BHkkjwEOCMjI98
elMggmnU7YywU8kD1rpdEa31y+W2upQJwMJExCiRcfdB7GtTXfCVx4WthqEUiy2z4DDIypP
8JFQ6yjJQe7HYraD4OWWxGq6ywtrMn5QWAJH9K6i00bTNNvXurohrTzcW0yj92wBPQ+wrzi
61mW4QCR5JFAwQz5BIqourX6RrELiQohJVCxwvrgflWcqNSad5biPYrHxhbvr0sRmW7WVTB
Gk/yrg9PpW3p3jyy0xXtbTQZ5YcYkDzkqv0NeL6PZ6hqd/b3KbEaabaskn3cjBJPoBXZySz
eGrq+S71i1ZpSkjxW770nPUcjpiueph6V+TdkNtao9EtvFqKJhbWbrE8fEchHD9Bweo5q9Z
6nrJjc3n2NzaAkm4BT5sZxgcGvKrnxLbvYw6hcQmSMyeZHExIEmD0z6fSujGvWl94UEsV+l
nLO20rI+W8piSxz1yMYFctTDRW0dDJSla5X8TfEvV/s8ttZooW5kMxdHIMJxgbcHjHWvPZN
R1i3lvLiONml1GPa80ihzsJ5OTkgk966WXR49YkistFVXaFcT3Bfh2OeQPQD9apz+GtYtLO
6a+a4t4YF2/P8AdIByME+5BrspU6FJcqSTZrGbZzMEd+13HlHldE3RlODgfLkfQ1vm3uJLe
1tbmNkDvvV85IDHDE4+h496y9P1L+z4HliuR50gaJoxgnGQfpiren+KbewlE7aetzcGTczF
yoUf3QOwzXTPmeyHqyy9vqVrp9x/Z1zJBFkROVbyxIFOUJ5ycn+Vc/dQ3ThYWhkO079qocF
jgE1a1TxFdXdy80e22jeQsIFwQoJzjPfHvUMHiS/t4YYob6XykO8J2yDnH504xktbalJldL
TVYAjpBPCgP3ypX9a2EudRji8svhjx5itkkdxU1545vtRhEF5sMalWUbcAbf8AJ/Oq2oa1B
dz/AOi2qwp0BQ8t+fT6VUVKXxoaS6kU0lysUcB+eMNnYO5xjmsiSGaeZmXEQ6gYz+FdrpUu
nx23nTWsUsmedpOV+oP9K0Im0UOZRYqzsPmz0X6UOpy9DoVG6TTPOP7OnYZyAc5pps5VfaV
ZiTjaBkV7Ha6ZZXpHlW1sq46kHJOPYVcHg2C7kQBDuUABI84/LFc8sbTi7M2WDk9meKfYZ/
8AnhL/AN80V7z/AMIDc/8APpN/37P+NFL6/R7h9SqHz42Nm4rkZ71PPHvRGGB7A+1Quv7nJ
4YnpVhUZrdQBwBnpXczmXmZx5JBbnOOlR7eOv6VMQxYY698igJnIOMn9KpbGbIwmXO5vpT1
kMEodchl6VbSOKIKThi4wPY1WnXYzblBPXjtRfXQncnt7/yECm0t5TnJMicnn1FOuL+eWVl
NvFEDwUVAMYqnkbQuxQwGck9f8Kcd5RWPLNzkmtPayta4cqvcYQhXkDDHr6Um3cCOcVK6I6
gj5mJ6Y6UBOFUMM/yNZFETKdwBPI9KZjuTVjbt37gwJGFwOpzT54ViChgd+3Le1O2lwKhPy
HODz2ppXkenrUrgDdjBweeKYSCeTjikAYAxlicc9KfwzbtxPPekAOCp+6eckYoCrkAHrTAl
O0DII6+nWonGD1wMZpuCPutx6elOUSMhIBIGMt2H1oAkjG5XO3JHQg4xTJAWcZ5OKkU4i6j
2A61A2MZyQffrQAwgKTz1rpNKmsobBmmhHmsQTMcbkUdkHqa5zaRznNXYo52hUbSF6rx94d
/wqZK61JZvTPa6nE5e5+zaXa8RRZy7HHb3P6VR/sCee58u0jKrIcAOe/UDPfr17VnojCM/N
tAOMetdR4evFjtlS4lA6bW/hVecq2eOfSs5NxV0BU8MaZqbalcm00+1vGgiLyx3JBUqDyBz
jPaumm8H65ruk2/iy8+z6faO5t4lVNgijXOPc9wCeeK7e6s9IuNOtodR02GySN4IGm02M+Y
UddzF1xnccADHrXQ3dtp2n/D691Zrm4/s+8uDb2ttP83lAd1B4B4/CvEr42SknFWbdjZR0P
JYPDVstpe29nPqTXQKTWckYPkuAuWZj/eHTjuar/8ACJX97PFYW8wjsuZXuJLkPHk85I9Rj
Bx3xXs8Spe6ZLp3h8CBbIKoul2uA5AIwCcngnr7+lR+HvA8VjfS3+qahtssjDSybSAR0x0G
WPSuX+0ORSc3Z9uo1FtJRR4RqmnXUEE+mrd2cdtbyKbiVMbpGPXoMlVz07VIIJ9M8W6fZPZ
t4i06zCzW0EibRcROBjIHIBOOvIx2r03xZB4E0+3jCR28F3HI/wC7ilMoljYBgSQOpzkVJD
4g8Ia3f6Oba2EeoCIwmNIDlvUnGD0H3s8V2Rxc5QUlBtaidk7XPJj4Zup57xIsRanC7zNax
plBGOflcHqMHgjtUcmp6nqjWtvOklwYAdoQFieOcjvXsf8AYFxN4q1HSbG0MGnXJ82EvGrM
VZeVL8HHoO/PNcxFpWqaB4vmtNOhktr+1DJ9tcBklB9R0APT1reli1PR72uiJW3R5JcHfM7
fd3MSQBjFNjjfGWQjd3Nexa74LW80qyWS0NlHbQNGkkUYDXc7NlicnnaOPfFef32hXWl3F5
pt5PA627EBlJyzcYUY5BOe/FdtLFU6i31Ieux0PhYJpfhXVvEVtqcVvqUUZhjtpV2sVb5S8
Z7nqPzzXIzXEEVtKs0CzTTgFJA+PK55yOhzVnxBouu6LeRRarDzJCJkCtuAQ8DOOnSsUm3C
N5jSFtvChcYb0PtToxUrzTvcbTW5am1B7iwt7UoiLACFZQctk55p1tqc9rIyW8rrE6+Wd2O
Qev61mHAPDhs9qGOXCjBPSuhJJWFY9Q8J69Bp18twkb7EiaPHBZuM8kD7uc/TNdFq5ufG+n
SagddSHTYVDGGQ/KzL/CQOc8jkV4qkhjDqHwcZyDXTeGtRsVu4oNSkkitMh3Ck8so4I/M5r
irYdN+0juSlZ3Mq+mt7dXgXRxbXPmNvYuxAQjhQD0x1z1rI8xs4HQ+lev8AiCHwPqdiskcr
R6g8YKvBly5HykOD0PQ5rzK4soY5WEcT4AwCW/OtqEnKOqa9SzO655yaXO3HsKtJAVH3NwH
PSnfYnYhVUsfYV02BalNdznOMZ9KvwW+9csQoHY9T9Kmj024CjMRUVKljdlsCJvXPpQrFcr
LltHc+SZACUBxu7D2rStriRo0twQ2DkYHJqpBY6j5DQbH8pz93Heuq8OeDtUvtWjiEL+VC2
ZXH8PpWNWpCKbkzsp05O1kX9HuL2OQKqMBx8uK7/RpdRZj5cDZBHzKMZ/GtLR/CLwQrG1qs
knd5BjPFdGvh5BIOwwMLnpXy2JxVOo3yo9enBxWrM/z9Z9X/AO/gorof7Gj/ANn8jRXn3ib
XR8OSLJ5GCOAfxq7ExNvuA4C81Ft8yMurEICcfSrCQzbC0fKbec96+9PmEzNdXnmyUUFuB2
B4qT9zGoZAWaPqTQ5UK3QY+6nrULO7n5sKSc/jTM2yaGXa63LQq+052v0qTVLv+0ZWn+zxw
MMFljGF/WqxVcEPIxbrj0NWo2SMXMcQR45UC75RkqMg8eh4ptdQW9zORAVy2Fx15pT5a4xz
ikIGSMDuAR3qSOEzqigqpbOCxwMigZGuHUts9OlAIPy7WMgPHbApeChUYB9u1KFABJ6+9ID
YhumWyghnRSocyK6gbj7HuRmsqWQSyGQnJJ496meRg2CDuAwD2xVNnP3fTvVa2BCqARyB78
0hRWDZYLjse4pAxAP6UbSSBtPY5pWAVuAQDkHj6Uuwt05x7/rSBwGGTwPWnrIu7BoAiwzMq
gAEnFdJ4g0m10rXJtGluWtls7dMPsLCaTaCTx2JJwfYVz556HBPSntNJcyRm5lZ9u1MuxJC
jjGfQVnKLclZ6FqSSs0VgPu5PXtik2njjrz0rQnszb71B4x97OeKpHGFx155rQgjCnIBHBq
1aF/PRFl8oOdm9jgKD/SmqyBAhXkdT1pwbGQMc+tXGKe5LNWHSY7hIUSZmuZZvKOMbBk4Bz
+ddnLomhaHrdzp95eS6hFYJh5LcjbJJwOD6AknPtXBWss0EYWHJwwbOeh5xitO21x7YXUF7
5m25QxyrFgMfYk+pwTXLWpzbsnoK+h6DP8AFWW38QrrumaLZQy26iNA+WWVgMb36ZIHT0rj
tV+IHiTW/DMfh29uYTaJcvdArHtdnYkkEjtknis7SvDmreJZJzoGkTXSxuqtzny9xwuTTbL
w/enxaPD99JHp1xHMYrh7n7kAHVmI7CuWOHw8Hsrr7zXmlY6Tw9cXWg6ZpWvS3kM9lJetHJ
bwTsJxtH8Q/u4OQfU10Gq+M7a8002j6rLdXU0DOLkx8RzE4CkdNuzjPUcmvLWLw30sMc6yI
jMiOoIDgHAI+vBpbu2ubGQRXcMkUrgPtkUqSD3we1E8JTqS5pbk8zWhuJq0UFpc6fLFDLJe
um+4XGYQvHy8YxjNbfhjR7bWJbi9mvJLH7JC3k+UhztHSTPQ98471w32m1i2EAOyNksMjI4
7HjrmtN/FmpDThptu0cNt5TWxCqFypfeenqQK0qUpNWh1JPTr7xNN4dhtJZLxp3ZVltJoZd
+8A4YSDHUZNUIviJbNfQrfaWblJ/8AXPNINpOeDg9geea8yuNRutSWzsZbg+TbAiNVAAUE5
Y+5/wAK6Pw5p0Oqa1btcvHHFCGaJ2CxxzMgBAYsdp7ErnJzXO8LThBuauxct2e331/ZeJY7
e40+286CAw3JkkOxUJGDt3cHHXjtXAfFPS55NTuL7TZoXExRbiKMAtvUZ3Z9vaob3xa19e2
Vto4igX7JJH5MMAMQfnAMZLdgenJHtXLG/ee2gsI5bdJYZS/nvdHYzYBIBIwo5PqetcWFw0
qclPZdga1umbZ8QareaDJaeKLc3gmMWLh12sQgB8k4xtUgj5+e9cj4mh0V/ss+j281tK+97
mOeQPt6YwQAMdfevUvDWj3fi+z1TT0ied1hUqzy4+8oIIPcAjH4UzUPglNLdSW0Gr20V/LC
sscE0vI4y2eO30q44rD0arUnZ9kdCU5rY8FA+ck8UuXJDDkk8fWug8R+H7jQNVnsLuNI5I8
FCr71kXsysOCDWFhVYfxAfpXuQmpx5o7GLVnZkm7Mm4/j71oadIbd0uBGkhGQu7+E9s1SiD
SzBFTeWGPlrcs9JuJ4yRC5VDliBn9aoEruyL9jHdX120nmFUJJZh6nnt9K35tGD24wxBbrx
gfSk0nTbo30axQGG3RgGC+oB6+uRXePZRm1QBBvX7zbgu0deneuarW5WrHfRo3Wp50mguzb
RGOOuKtx6THFsDISeMHrXWyRoo+VVJUgDjr7VpwIiQo8kSE8cYzWU8S0jphh43OTg02dwWW
Ibc4ww4xW1p/hx43E0sC7G569efSuktHjuJljikjRj2K5ro49HvLxY5IFTYDhjjA+tebVxU
9nodsaMUctLpNuIjLCV8yQ8BRn8a3dA0yPTj5s9zC7t8xUEkt+VOu7ea0WQzzpbRoCQwGc/
wCNcfFqoiMm66knkLYX5cfSuNQlVi1e5Umkz1yzu3vgYoU2qhzu6Z9qkudUhsGEGftNyx+S
KIc/ia4OHXryzi/sq2Z55pQCxHYjqB6D1NQy+Kl0Fd1ztku3ByRzj2zXJ9VneyK542uz0P8
AtPW/+gV/4+KK8v8A+Fl3H/PtD/33RVfU638pXPT7ngErJDaMF2sOMHFQGeVEAVgMrTFGI8
uoC5OPm6U65T9ypOMYwDX2bZ8yo6FB3JHIAJ65pZGJiRI1A2/NnHJqM8A7hilyBkZ3hQOel
WjPqS2lnc6hKILOF5Zsk4XsKUwMkhV5UODgjdwK7vwbZQDwtqd7hvtLBo4/LPzMduQAK5DV
Y7KK8jj0/e6JEolZxjLd+vauaFfmqSh2OidHkhGfcyjtEpGaVVOBkHJ5AxxT8REj5tpz3pV
4BwOMA5610HOOWDzFdxgc56YqORWRASMBuQT0IzUikht3OAc5/pTZGVm6YGOlBRLHNC8hae
AzAqVADbcHHB/A1Sdc8E5I9qlKjaxXkAdqjyFbOPl9abdwsMZidoJGamEZZN43MF+8MdB60
1VBAbbgjqc09lKjKsSOM0CF8tXbG3OB3qUwRjORtPGe9MLfNuA5PPvTxMrDLHqOgpiK7xhS
q+YCR7cj8ajCufk3Fh1PfNStgvkEEZ60kY2zbsYIGDg9aQF5gklrAJD9wYIHUiqstuUHmqA
Eb36VZtxmMTAk4bGDUzeQHHngEPnhTS6ksyVHzkLjg9aUnGMAEj1qY27SO/2aMtsGSo5I96
rHgAn19aExkscxUhuSwz0NdT4S0Wy8Ta59mv8AVYdNVF8xpZQWL4PIC/xGuUjKDBIJVTkgH
BIqeJyjF8lQDxg80qic4uKdn3BaO56Hr+rabAyaD4E+0afCGEdy5mwLl0J2y57dT+ldT4W8
GS6LoF9rniewsrw3aI1ql5cYaVjywDf3iPWvOPD+qaLo91b6pNaz3M8Y+aFmADEk8q38OOO
oOcmui1vxrJ4imhluJriGyhZgLNJf9UGGMrx6cV41ajU0p09ur6s6aUVK7bXkZN/aaZo+u6
nBqth5+QfLS0k+W1lIyFz325Hsai1wX2vNb6lcX7Xswto45ZXjOI2GQFz0wcdcVmXl7FHJL
JAv7hpAAjOSSAeCfWu78NeI9BsbPUItXghle8RPLlSM7N2RlSOihRXTLmpxU0m2Zyg1c8tl
eSWWWT7OsO47WWNcIp/p0qHzCF2ON4A4OOleq6z4e8LRWGrXWm30FxArjyQjMA7lQSik/e2
5x+J9K83S1s5LiBWaQJnbIOp9eK6qNdVVdGUly7lMABMrx6+1LHJtjEZAIByNwOD61biihS
9EcrBolcAschSO+e9dTo9v4ZtdJvPEmo263diSbRNN8w+YsrDO5T12qPXvVVKihuriWpyMG
oXdtcLNbTtHKr7ldSRj/PStSK4uXsWiKiOB5TJIzMf3mDkKffjtWIdiDA3Zzn5q1dObSpZ1
j1KeaCAhsugDMDt+XIPvjJ7CnJdQ2N2x8d654ckm/wCEZvprSCRVXypm83ZjuM9Op/M1ds9
eg1u7hufEN5eyamq+ULu3ciTb1BOOWPO36fSuSuxaBvslm6TeUebgcBuMnHqM8U2yvDbXMM
x3h0bcpQ7WB9jXO8PTfvJa9+o+Z2sj1jxhHoGtqLeyhfbYQwW8fnJ5YjXoyoRlScnofbBrz
HUNEtbHVrizkuMrCflMZV88ZAyOM84NWI/E19bxBSxmO/ewkO5WPqR7CseW6+1XKEt87Nks
eOeuKdClKkuW+gOTerNux0aNJoWlRoSxzksFGPXmvTdDtFsosO/ytkkHpXnkE7XdmrXINzC
se1lQ4f8AD1rtfDl7a3WoRwF3khWDKAD7xBwc/pTryfKduHUebQ7OOGEAOMAMOeh+lDLGYj
HI4DsMH39MV0Gn6RZtADDDtB7k9Kwtftored45BtZcYdDg4rxoVFOXKew4cquVp7NDnbexA
Jgtt5xT4vJSAQGcI2DggdB65rLEMaW0kpdQWzwpx371Vg8yS73STrDEDzjOMV08l+ok7PY6
O0jcSrK0qRKg2qQ2GI98V0dhNdbyiXiGEnkHJrjrO8htozGGS4JyAD99voa27a/2mMxQhWb
+Ddll/GuepC+5qrWsibxRfSC0NtEheQ8GRjziuEz/AGS4eSVJ53PRedg9R712Vxbre3CfaI
mOW5Dk8VJCdEs/OR9ME8qDLt94hfpSpyVOHLFXMqkG9UzAh1M2ek3l8I3QzOESRl5x2ArlJ
rbUr5ZbyRDKBjlm+Uc9M9+PSvSpZLa8iElxbRtZBcoDwAa8y1rXBNdtaWhEUEbFFC8AD6V0
4ZuUnaJzz9xe8xPKuf8Ap3/KiqOw+o/Oiu/kMudHFvbuzEuoIx0B6Ut3Gps4woIA4zmr7iS
T52UHIH5YqSRI/ICuAsfU45NdElqeenocxJEyg5xw23GeTUToFOOS2Oh4rVNuWlcx8o3cjn
Gad9ljb5pIw4xt+9jnsfetbM52yLTNbv8ARoJRp9yUabG8EArgHj8aS+1i+1VFS7MT7WyHE
YDY9MjnFVZI9zCOKNRtP55rrfBOmWeoa5NpWowpL9utXEBbAKyr8y4+uCPxqPZRvzW1NPay
5eW+hyTPEsBgeH5wxbd7EYwahJZYiisQjc49a2NYtHtL51aEwhRjaCe3BrObcUwBweOO9ML
ESMFA5B4wR/WoyAJGU8HdjrT+CMDoBznqfamEEs/A5HccigAdijYBwOtIQCoznvU3zCQFuM
96UxxudqybflJO/wBfagfQgG0BWwSc5OelOMgaRiq7Fzwg5xTyyeWojVlOMOCcgnNIFbGFT
5epNMQ6N1bKudvcHHJ9qCsSdOSRionckHjjGORSqw4DAZx3ouIay4wB0PWnRlRwOcHrTztB
CqpDfnmmSKTtDJsxwQO+KYizaOuXjIzk5B/DpSOqs7H0689qr+ZtAIiwQ2Q2TUruysXCAq4
xUgXLX/RrppSwZjg4B4+lQ34hmmDwqI2IyyqMDNQRNlwoPPQfXtUMhZZSvpwaRKWo1CFTPf
tnvViGKe6kEcEDSMccKuaRIFaF5mcDaQNnrXceGPs6aarQxKhY/vGHX8abel0dFGmqk1Fs5
WfTLuxK/aovKz05BqnIxUlgDgnHHeu4u5bTUoGWMoRuIwTnGPWuV1BIbW1jtUibzixLs3Qj
tis1J6GtWioN8r0M0ksAhzVmG4dQIw37vO7B6E1XONqsCM+9PEzD5TswV29P1rQ5Ny9Dqlx
FAsHmH7MZC5i7A8Zx6dBUEU0RmnYp99SFAONpznNVMA7lZsE9MVLF5cbuGJJHAIqVFIL6WH
PjzCqyE7sbj2HrXQ2nhmbV9ButUSe0h+woEiQMBJdHdycE9QG6+2KzXs9PW0tjHdrJLIm6V
egQ89+/GKpLO+9GjPKnjjIGKmXvL3dCTofCWj6TNr8lx4jbydGs4mllLN/rD0VR/eyx6Csx
dCn1O21HUtLgDWkD58oPlkVm+Ue5x/I1QmmlkSKCWUtGhJA7KT1/WptPaazC3sFwYzlkxG+
1zxj8KlxlzOSYX0ILTTNRvPtEtnZTSrbAecyqcJnjn0qrudXIcfNnoa69PE+qaR4YufD9jE
beTUZWa9eVQzSbgAAvccZ/OseXRXRpXSUMI8KR/FuI5H86Izld86sugNpJWMcE+Xwehxmp7
IwyajCstuZkLANGGwW/Glv9Pu9MuY4LqPY7oJNuR0I4qK2MaSmR1YMPuMpxg+ta3ug3NvS5
Ei1e3IuXiszJhyPTowwPUV1GlzwWF8hQM6pdeWiNlSEPOTj8OK4eMOkvmo/I5z7muo8PajC
0U0F4oDS5CyHnGOuR9P1rKcbo0g+V3ParDVLzVrIPpt2i24Jjz3UjjFSN4cvbweZNN5zHrz
1rzfwFq7Qa0trI4MV3ISNxO7IB5Ne0RXYgZhDEGzg8jOa8OvGVCdoH0OHqKrC73OeGgzRQi
O5tBFHn78nX8MVbsNECj5rRJow2RucKP8TXQnVYGO6eIM4Hy/JkVXM8M7q7QBUXqS23PvXI
6lR7m7S6GW0EFjcO6xW0TMDyAWx9M0yJU3r9lCoxPVFxzU+o6lpFk2+Mo7Hrxn/9VZl18QN
E04RqsSsTztAFUlOXwpszbit2WJJIZCUScqxPz8nJrQg06wgspZJWSCOb/WSO3JA6D3rmpf
iJpEkRMiKoPOAowtUo5YPEiteDUFMSfwu2Ng9AK29lUa95WRPPF7ajtZ1PTLRJLWzXzUGcl
ydv4CuCi0lZp2ndyqlicKOmT2ruzH4YtnLyM13Mq/elYAA1zZvY7qSVfOMcDMTstxuAXP8A
ePU16FF8q9056iUrXZn/ANk2H/P5N+YorS+x6N/z3vfzH+NFdPP6mXs/QwtTsLO4kbUdJZV
sZhuWAtl4j3VvfP6Vh3KbYlAOc0jPLbGTypc7+CuMYqvcOCEHmNk9eK7Ha6Z5MU0mDKjREy
MEbpnoK1pNR0q00o2lnb/aJXA8ySQcuRyAo7KDz749KwbmRIZmSNmYISAT/F+FRQEZ85m+6
cAepq2r7mPLoCHbcBnUpJj72P1q9DI9new3Udy0V1BiRHU42MDxVYeQHkM0h3qc4XkUy68s
wJJGJNxJY8cYz696vYTXQ1vEep2utXCXEUJimkUeZGOm/uc+55rM/seWO2EwlXdySrcU60u
4leNBbqXY7d7tjn8a3ott7p5VovLdsYIPQVzvQ76cFNanHvC7cOCNvGCMYqtLG6qWKnr3rr
dQsJUtpWkAVgdxXvjtmuWk83KqVLcHafWmncznBwdmRgsYQBuKjkgc/jQAyjepG5unPNK/m
cEjaMY9KYi5YdDTMxw+UNuxuJ69v85qcmR5Cx+YAYNVHzjBXHfPrUuXAGGxntjrQMcU3DBG
Qe2KDEBuVVG4Z5HNRh26Z5qRZABjcF9KCRpJiw0ZJY8Z9KaJSCuRvA7HoakDB1EZxyM5zim
fKYcEYJpgM/jwQRkgg08nfHgnleR9KYBggf5FPwvygvx9KQwQbQSTyKXKDDFeff1pozuw3T
P50ndiMYPH0oEHHlZ6DrWpo+qS6bNsIYxSDkA88jqKyHX5TjrUjHJWRTkAKD+VMqMnF3Rek
2x33lxyEROdymtHW0aOysd6qyPk7s8tjt7Vk+aJBF8uZVJOT2GKmvbhG08qT+9afcBjtt6/
nSNee6ZnTMjSMyIVVjkLnO0envTcEruBwM4ANSpCXiBVg2Tjrzn6VGYn8wx9wccUGAFec8g
HrkVeeCKGzgnSXzpWIaRQpwg7DPr61ZupopoItKiso42/dhZhIRnP8TZ4yc9ava3evZSRaH
ZR2HlR28cUs1s3mCZ8ZZi/rk/pWTk20rBbqZLvDqGruwjW1jlkJWNeRHk9KmnzpstxZ3Fuk
owUD+jcc++OapXjJA5ihlWXOC7D19jVeWae5ZGkk3FVCAAYwB0rS33Elq3inu7kCBC4X9K1
YdFvLtQbaMyJtDkp0GaybDU7nTlcW0m3zOuAD2I/rUkOr30UZSC9kiQY4B9AR/U0nzdCbMf
c3E7vudiSrYJznp7/AIU2bU7mS4eS2/0dGyFCHtjH4n3qrMrqwjAwfr1BpoyqFSgyB1707B
y2HXF1NcFXuHMjgBdzcnA6c0kQDbAR979KvXNpaG1gmsZXcmMCZZNoIk4+6B1HNZ+ShwQQP
71EWmtCkjQV8EICcrxwOoq9aw3cV1C8NuzBv3qblyGUHBP0zkH6VmJIrt8wIz3HcVowztDM
uHbcAQu1ucelBSOi022uk8TC8tPJ+0xK1z5KfdIB5UYr3kX1stmt20ixFQBIxOAuew96+e9
Muns0+221yUuGzFJIRtWPPTmup8NRX07m71Cee5a6KxhTlzjs30968/E0lP3m9jvwlZQfKu
p6Rc6zZzXKNbwzSyKT+82kL+HrVO+h1C7VnD7Dj7rPge3FWl8PNMEme+2MAAckgj61dSyjt
Ilijla4JH93AP1JryeenGygey02tTz+58J6ldzb5bySWJuAqcCsvVvB2qWTRLCqhDy75BCr
9T39q9Q1a21dooXt5I/LA5UcYHt+NchrGn3KW3mTXKpNglUZjz+VdtDESbWqsclSjG2xy9t
pmn2KA3XzKfmVmbbuH0q5BPAmnyppUMmWO0hGzk+2elZMVl9puEku5p2dTnZt2r17E9K6Oa
1t7nbgPbwxtuxExBJ967KjSet2Ywi3sZdj4Vvb795O4RSckNyea6qy8EQqplb5cjCqSR/Kr
1hqeiWNmrC4xMBkJKen9KzL7x5bxh1kuwCeFEI3Ef0FccqlepJqB0KNOmk3ua//AAhkX96D
/vk/40VyX/CTWX/P/ff5/Gis/Z4nuX7an5HDMqvOyE87Rx71WuFbiJgF2+1TQyJJKzHC9Dw
OcVJdmNbIXCvu/nXttq+p4lnYZq3kieE2sKhRGqtx95sfMc/U1jrDMM7ZeEGcdDitC2uDcQ
MxDBoznHt3NGomMRo0O0ZAVsHk55FdDSaORNrRlaNViSSaVflGcA96h+0ocrn5XAHP8P09K
GEjBUDblJwef6VVdFhnV2VXQdBn7wokxrcklYODJLcbFY4UBc9qtWOpyRCJHVpEQ9c859qp
MCykspjRfmXjrikDq0ZDIMk53E4rN6m0ZOL0N2S+FxazvKQNzdAeaz5Wsi8AusoIkC/K2c5
OSf1qewsLRrY3upXBjiZyuyMAySnrhR2HuapX9sBPJNHCI4W6Rht2wdsn1qFrdI0nJuzYl7
exuTFar+5zwXHbrj2rPYqJCw6dcU8SbSXX5Tg46Go0BldFjjLseigZOaaVlYzbu7iuE8pWE
h37iCMYGO1SxFduGHBGFJqEbem3DDgg1KQQ285yw3UxIjdQVABwcU3aSpIUkKOoqRiJHBxj
5f1qMhh0Y4H4UAxn0/SgNhApBzk5zSso3EAHkg5pQNzEEbivB7ZpkggIz0GSOafyMKOoqPI
BwAPf3q5b+UC6keuGoAgXDPlmJx3A79qklgMabj1xnNKY40Db8kn7uDx+NR7nxsJyvFADER
mRnA6ZJpgLLt3cbhn8KsNMwgMYTGOwFMmb5oEK5CxjJ+vNNi1G+Y5TB9cHHer6/Y3u4JJne
SFCqllTBxjpg8VQCBhjOBnPWpYbqVIvs6kmFjnyz03Yxux64qWhj5HMlysqqAowoGMA447U
xblEvWnkt1Ksxby1OFHNMMkkmVZz8pJBqIlckBTg8UrAasB06RQHmVJJyxYFT+6AORg981n
pOsf7x4xJkYxnGKjCghmUZHSosBgQOpppWBjpg6yASfKxweRjg96jd9ygBuh7UhbLAtlucY
J600EbgwGR15FUIUtjgH6e1OV2AK8EnpTVCEBm607dsPmAKTjuM0AWIt9w4VVd3xwBycD0F
L5ygscK+VIBPb3qG2dI5gzyPGwB2snUHHH4VP51scKkOzHXcc5NSxE7WrwW1vcm5jIuATsR
8umD3H8PtVbO4ug55+XvXR6dY6O3h6We9kJneQFSj4ZI1GWIB4OenNYUccgVDBKrPISoT+J
R61nGd212LUWySCJkjTcG+Y5Yf7I7j9anaNTe4s3Z8H5WK4/Sq/2hnPmTTFpI+NpOMU+Gdc
C4RWVo8ll7fWtA5Tt9D0/TprC6tJ8mK4wRJxvjfHP1Ga7PQNYtNPvl0mQt5UGw+dgLyAADz
2NeXadq8FtorTR3Mcd6JDmIocsvYjtV2w1mbVbu3sZZZvMZiUaIDJOM4P49646tLmvc2p1F
TXMfR8V5YxRzXN1PHbvLkhCwyR6gUhv7DIjKNKpXIcsFU14n4oFjbabo02hWup2usyM0UzS
zb2dAOnXr9OK5lvE+viyfRZNVkjtSuxww5A64zjNeRTwPtFzRf3noLHu+2h9BWuvWF1frZW
LQszSNExbPysByB0yfal1XQ5f7Pe7vPstrDu2iRgA7k9hnpXz94e1mS01+KW9llk06OUSzF
QWwR0f611Xi74kXfi/UIhBZJKkL/wCjKyHBwOSwzyf0qpYKpCrH2b93qzFY+VpXRv3a6XZX
9vYtcxG8uj8qE8gdjn3rA8Sa1f2Ur22nxbJI2Ks7J94Y7A/zrjrHTdZ8SeIS0UchmJaVmjB
G0Lzx+WBXYW93p1zDDqXiVLu4kkRktvLkUBnHHznt6/hXo8sYO8ve8jJYlyvfS5w1xLe3l2
WvJJWZum0Uz7NKkaOJVy4+RGI3Y9cdq7XVLmCJJEa6e3u4NoV0fJJb0HWuaurMC8RLy5kEj
8fOOevp1rshLmW1jnU01fqQf2fff8/g/wC+hRV3+xrb/n9P/fBop80Re0RGEQSbVCqwQZ57
1TvJZEtBCANo6e9SW0O4NkfNj1qK+t3SEPuGDwR3rNvXU6EuqKtndyWl0XC78ggjPBqKQub
o+WyEucqQePp7UqBmO3aq/LtHYf8A66r+USmdoGSCMHpXTfSxyNa3JvPkicM8eCOR6j1oWJ
stL1WU/KT6VGYkOdrkTdee/NTbfLHlhyUAOMdF9eKV2Fki3pc0MslzHfs7R+X8sYGQcc9e3
IHSs+5JZZQbUBiQUcHGwZ6Ad/xpx2ghiv3eOCRn6/hURYF3ZMhQcgE54pW1uO+liaB4o4SR
xLGOhyS/09KuHTrqa1SeaXMb4JVD90n1rPml3zCXaIQNqrt6D61taPfeZG0EiAqWIYduvFb
U7N2ZE21qjnbiIRS7OG5wHXowohlmhm3wSGNyCAy8GtbV9PkhDOqnap4+btWPsAZkDEqD97
p1FZyjyuzKTuJIr7wTgsRgknOaFJClt3IIA460rK2ANzdevrQyhHQ7txHP09KkoftVi7iZQ
qkADoT+B7DHNMkjfOwrypxih9pZmLMST1PWl2u75DHceBnvQAxmA+UDAPamAr8wKc54NOYM
MndwRn2pSDsAXIz75zTuIYeWyRgHjNXbUZjcbckYIHrVZVBJ5PXpT/uAlc5HagRJO4/uAjG
PTtSeW/2ZGOcAZH0pTdOuwiNGC8KGXcM4649arb5M7txLAdDTAfGWcyDGcgn8gajI2YJGSc
flUoHlgEOdwzz6k05dhiEhOGz0NAEKLzk/KCeh9KTzFDITuU552jkU+QlgvPBOemMe1Rtvd
3Koz7eWKj7o96AGHgH16UJgkOAxVfvHHApWXC4Oc4zUfzBepI9O1AEhcrGVTgHpTScfe4IG
D+VSrGzKwU8k4pjo6FW9z780AQMMnaDx1zScgjHrVohpQ8uOSfmqJg7APtyBwc0CsRY5xjj
tT2yASDgHqPSm7eM85FObHlZJIOentQFhm3nPBqTJ2gkY9DiogPT6U8uzIBxtB4oAcjNgkt
8vNJ5gUnBIbP3unHpxTQTnnjHB9qY+7mgCTK4/vbqepf7pyD0I6UWtytrcJKY1l2ZIV+hPv
TTM8jlpMkt/ETk0hl+3t0ntZpftMMUkIBEb5DSjvg9OPSpbSb7PNDdRNmRGztwRjHQ/59Kl
bQ549OtruWVE+0qXRcjOB1zzxxWSkrKSFJIB/OoupLQR2ur+PdW1l7WW/t7f7dbLsivIh5b
jPUkDgmubS7K3zTTKtx83zJIThvqaqxgSqzuxDZ+VQODzVpTFb5kkiWXe33QcbeQf/rUoU4
wXLFWGTXGoMttLHYh7SGdVSaIPuD45P4Z7VU03UZdOv47qNQ7Ifut0I9KfeyxzDNrA0au33
M7jnHr61nRlgRtXcT0qklsJ9jstO8UarpF5e3Vu0ifb49pwccbs4/3c1jaldX1/fSzTbV3E
tsj4VfZR2Favgy78P6fqwk8XWczafIhKvGpZ8jptGcde5rM8Qzw32v3t9aQvDDPKXjiK7fL
U9AfwxXPFpVWlH5hayuR2Ym+323kSB55G2DeMjPQVtXNrqFzpt9e311brdRSrblGI3yEHse
mRVCbw/qWm6PpuvpIrwXiF45ITkxlSQQw7HjNUYZ7I2dw10jyXDvmNy+MeuR3q21LWDJtrq
Ws3X/Pr/wCRTRWT53+wKKuzGaJ13RoIt8eqLO4GAixsCT+IpJtRj+T7dciyMi7085WwR+AN
FFOMU05M6nJrREC3WlyfL/bdrlhn+MY/8dp63GmqPLfX7EjPZ2wT/wB80UUczRPImWZlsHj
Tb4k0qRVYgIszZz68r34qGO4s1yratZAg8fvx0oopc7D2aHk2rowGo2B3HjFyuajSOOMlpL
y02nt9oTn9aKKfMxOKQBkc8XEJj5ztnTPpjrVi3tLhGR0vbQRtjdi7jBx6EbutFFHM1qJxT
N9baG/gFs97aLL0Tdcpz9cGufk8P37XGxWtCucZa7jGf/HqKKqdVsUYJEn/AAjOrujMq2r4
AAxdxD+bVQk03U4t2+3U7TziRW/kaKKlSL5USnRtVWIu1kQoAY/OucH8aP7L1NSQ1lIrdRg
g/wAjRRRzC5UEejapO7pFYyt5eN2RgCg6PrDiQJpsjGEFnwOQM4oooUmw5UPs9C1e8ga4gt
cBTjY52s3BORnr07VWnsNSjciSwnVjzt8s5ooppiaSI/smoR432U/08tv8KPsd8I0n+x3AR
sgMYzg0UVRNgMF0uWe1mGemYzSrb3JQsttIyqMsQp496KKBDCHVvukgnI4Ipu1jKfJEg3cY
APze3vRRQKw24S4gk8uWCVHXhldCMUCKeVTJ5L4HP3TRRQNoPmMZLJj19/ao9zMQWjYY6cU
UVTJRJ+8LBUjcgc4A61YCbrfCqwbq1FFDArug2CPGW7nFROmDjBJooqRkZByBjH1FAUlSD3
5HFFFADwv7sgdPpUbDIz3oopgMznHykDFPXIx60UUCH5kkjChmYDsecfShU4B9KKKlDJYQz
ShSSBmrkiK9tC0b5kPBQD3ooqgLL6VI1g8kiMq7C0b9FJA5FQ2cH2AfaNT0mWe3miDqQSjB
c8Op9D0zRRWVR2su5Cdy7Z6n5jTW0GkW0m44h+0uS0Q7KCSAR7H1qS51m8IFvqdkJZbdDFC
V/d7RnvgfP6DJ6UUVDhFS2KvfQpf2jdQaGulw3knlMd5jVSq7j1z69hWUkEsudsbH14zRRW
6io7AjpfsKf9AF/wA2/wAaKKKmyNT/2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0