%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/150.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Stará krev</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Farseer kniha 6</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>9ae166e1-93e5-48cd-8368-1c42d9aa249a</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>FARSEER</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>S</strong><strong>TARÁ</strong></p>

<p><strong>KREV</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE FARSEER:</p><empty-line /><p>Book 3</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ASSASSIN</strong><strong>´S QUEST</strong></p>

<p>Volume 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1997</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Thomas Thiemeyer / via Thomas Schlűck Agency - 2002</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2002</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2002</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>497</strong><strong>-</strong><strong>2</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MOUNTAI</strong><strong>N KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MOŘE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Island</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>Fal</strong><strong>s</strong><strong>e Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near I</strong><strong>s</strong><strong>lands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy</p>

<p><strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>Prolog Všemi zapomenutý</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Každé ráno se probouzím s rukama od inkoustu. Ležím tvá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ří na psacím stole, uprostřed změti svitků a listů papíru. Můj chlapec, až ke mně přijde s podnosem, si možná troufne vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>plísnit mne za to, že jsem se předešlou noc neodebral na ku</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tě. Ale občas se mi zahledí do tváře a neodváží se ani hlesnout. Nesnažím se mu vysvětl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vat, proč si počínám, tak jak </emphasis><emphasis>si p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>čínám. Není to tajemství, které by člověk svěřil mlad</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šímu muži; je to tajemství, jehož se musí dopídit a dopátrat sám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Člověk musí mít v životě nějaký smysl. Teď už to vím, ale trvalo mi prvních dv</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>cet let života, než jsem to zjistil. Vtom </emphasis><emphasis>se mohu stěží považovat za výjimku. Př</emphasis><emphasis>esto je to lekce, na </emphasis><emphasis>niž jsem nezapomněl, jakmile jsem se ji jednou naučil. A tak nemaje takřka nic kromě bolesti, jíž se </emphasis>v <emphasis>tyto dny zaobírám, našel jsem si pro sebe smysl. Pustil jsem se do úkolu, o nějž se lady Patience a písař Fedwren zasazovali již dá</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>no. Za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čal jsem psát tyto stránky ve snaze podat ucelenou historii Šesti v</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>vodství. Zjistil jsem však, že je nesmírně těžké udržet mysl zaměřenou na jediné téma, a tak se rozptyluji menšími pojednáními: o mých názorech na magii, o mých postřezích k politickým strukturám a úvahami o jiných kulturách. Když </emphasis><emphasis>můj neklid dosáhne v</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>cholu a já už nejsem schopen utřídit </emphasis><emphasis>si myšlenky, abych je sepsal, pracuji na př</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>kladech nebo se pokouším vytvářet čitelné kopie starších dokumentů. Zaměst</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>návám své ruce v naději, že r</emphasis><emphasis>ozptýlím svou mysl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Psaní mi pomáhá asi tak, jako kdysi Veritymu tvorba je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho map. Detailní práce a potřebná koncentrace málem sta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čí na to, aby člověk zapomněl jak na nutkání své závislosti, tak na sedliny bolesti následkem toho, že se jí kdysi poddal. Taková práce dokáže člověka pohltit a on zapomene sám na </emphasis><emphasis>sebe. Nebo lze zajít ještě hlouběji a objevit nesčetné vzpo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mínky tohoto já. Až příliš často zjistím, že jsem odbočil moc daleko od historie Šesti vévodství k historii FitzChivalryho. Tyto vzpomínky mne staví tváří </emphasis>v <emphasis>tvář tomu, kým jsem kdysi byl a kým jsem se stal.</emphasis></p>

<p><emphasis>Je-li člověk hluboce ponořen do takovéhoto bilancování, je až s podivem, kolik si toho dokáže vybavit. Ne všechny vzpomínky, které takto vyvolám, jsou bolestivé. Měl jsem ví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce dobrých přátel, než jsem si zasloužil, a zjistil jsem, že jsou oddanější, než jsem měl právo očekávat. Poznal jsem krásy a radosti, jež prověřily sílu mého srdce úplně stejně jako tra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gédie a ohavnosti. Přesto mé temné vzpomínky jsou co do p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>měru asi objemnější než u většiny lidí; jen málo jich zaži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo smrt v hladomorně nebo si dokáže vybavit vnitřek rakve pohřbené pod sněhem. Mysl bojácně uhýbá před takovými detaily. Jedna věc je vzpomenout si na to, že mě zabil Regal. A druhá z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>měřit se na podrobnosti protrpěných dní a no</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cí, kdy mne mořil hladem a pak mě umlátil k smrti. Když to udělám, vybaví se mi okamžiky, kdy mé vnitřnosti, i po všech těch letech, ztuhnou jako led. Dokážu si vybavit oči toho mu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>že a zvuk jeho pěsti drtící můj nos. Stále pro mne existuje místo, které navštěvuji ve svých snech, kde bojuji, abych se udržel na nohou, a snažím se nemyslet na to, jak to provést, abych Regala konečně zabil. Vzpomínám si na jeho úder, při němž mi pukla odulá kůže v</emphasis> <emphasis>tváři, přičemž jizvu tam dodnes mám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nikdy jsem si neodpustil ten triumf, který jsem mu dopřál, když jsem si vzal jed a zemřel.</emphasis></p>

<p><emphasis>Avšak ještě bolestnější než události, které si umím vyba</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vit, jsou ty, jež jsou pro mne ztracené. Když mě Regal zabil, zemřel jsem. Nikdy potom už jsem nebyl obecně znám jako FitzChivalry, nikdy už jsem neobnovil vztahy s buckkeepskými lidmi, kteří mne znali od mých šesti let. Nikdy už jsem ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žil na hradě Buckkeep, nikdy už jsem se nezastavil za lady Patience, nikdy už jsem nesedával na krbových kamenech u Ch</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>deových nohou. Rytmus životů, které se dříve proplé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>taly s mým, byl pro mne ztracen. Přátelé zemřeli, jiní se ože</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nili, miminka se rodila, děti dospívaly a já nic z toho nevi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>děl. Ačkoli již nevlastním tělo mladého zdravého muže, stále žijí mnozí, kteří mne kdysi nazývali přítelem. Pořád občas toužím někoho z nich spatřit, podat si s ním ruce, abych uti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šil letitou osamělost.</emphasis></p>

<p><emphasis>Leč nemohu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty roky jsou pro mne ztracené, jakož i všechny roky jejich životů, jež teprve př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>jdou. Rovněž ztraceně je ono údobí, ne delší než měsíc, avšak pro mne mnohem, mnohem delší, kdy jsem byl uvězněný v hladomorně a potom v rakvi. Můj král mi zemřel na rukou, přesto jsem jeho pohřeb neviděl. Nebyl jsem ani přítomen zasedání rady po mé smrti, kde mě shle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dali vinným z praktikování magie Moudrosti, a tudíž konsta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tovali, že si zasloužím smrt, která mi byla osudem vyměřena.</emphasis></p>

<p><emphasis>Patience si přišla vyžádat mé tělo. Právě žena mého otce, kdysi tak sklíčená zji</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>těním, že její manžel zplodil před svatbou bastarda, byla ona osoba, jež mne vyzve</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>la z té prokla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>té cely. Právě její ruce omyly mé tělo k pohřbu, narovnaly </emphasis><emphasis>mi končet</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ny a zahalily mne do pohřebního rubáše. Nešikov</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ná, excentrická lady Patience mi z nějakého důvodu vyčis</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tila rány a pečlivě je ovázala, jako kdybych byl pořád na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>živu. To ona sama mi nech</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la vykopat</emphasis><emphasis> hrob a dohlédla na </emphasis><emphasis>pohřbení mé rakve. To ona a </emphasis><emphasis>Lacey její</emphasis><emphasis> věrná služebná, mne oplakaly, zatímco všichni ostatní, ať už ze strachu či opovr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ženi nad mým zločinem, mě opustili.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přesto nic nevěděla o tom, jak Burrich a Chade, můj uči</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tel v tajném umění vr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>žednictví, přišli o několik nocí pozdě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ji k mému hrobu a odhrabali napadaný sníh a kusy zmrzlé </emphasis><emphasis>země, již byla zaházená má rakev. Jedině oni dva byli pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tomni, když Burrich prorazil víko rakve a vytáhl mé tělo ven, načež zavolal - s pomocí své vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ní magick</emphasis><emphasis>é Moudrosti </emphasis>-<emphasis>vlka, jemuž byla svěřena má duše. Pak z vlka tu duši vymá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mili a uzavřeli ji zpět do potlučeného těla, které prve opus</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tila. Vzbudili mne, abych znovu chodil </emphasis>v <emphasis>lidském těle, abych se rozpomněl, jaké to je mít krále a být zavázaný přís</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hou. Do dnešního dne nevím, zda jsem jim za to vděčný. Možná, jak tvrdí šašek, neměli na výběr. Možná nejsou na místě žád</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né diky ani obvinění, ale pouze uznání sil, jež nás svedly do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hromady a připoutaly k našim neviditelným os</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>dům.</emphasis></p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>1 Zmrtvýchvstání</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>V Chalcedských státech jsou drženi otroci. Vykonávají hru</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bou práci. Jako důlní hornici, kovářští dmýchači, veslaři na galérách, posádky kafilérek, dříči na polích a prostitutky. Vý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jimečně naleznou otroci uplatnění též jako chůvy a vychova</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>telé dětí, kuchaři, písaři a vyučení řemeslníci. Celá oslnivá civilizace Chalcedu, od velkých knihoven Jepu až po bájné fontány a koupele v Sinjon 's, je založena na existenci otroc</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ké třídy.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bingtownští kupci jsou hlavním zdrojem dodávek otroc</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ké síly. Kdysi většinu o</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>roků tvořili váleční zajatci, a Chalcedské státy stále oficiálně prohlašují, že je tomu tak i dnes. Jenomže v uplynulých letech nebylo dost válek na to, aby se dostálo p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>žadavku vzdělaných otroků. Bingtownští kup</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci jsou velmi nápadití, co se týče vyhl</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dávání nových zdrojů, a v této souvislosti se často uvádí rozmach pirátství na sou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ostroví Trade </emphasis><emphasis>Islands</emphasis><emphasis>. Každopádně ti, kdo v Chalcedských státech vlastni otroky, projevuji jenom pramalou zvědavost </emphasis><emphasis>ohledně toho, odkud jejich otroci pocház</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>jí, jen když jsou </emphasis><emphasis>zdraví.</emphasis></p>

<p><emphasis>Otrokářství je zvyk, který v Šesti vévodstvích nikdy nezakořenil. Pokud je čl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>věk usvědčen ze zločinu, může se po něm chtít, aby poškozenému sloužil, ale vždy je to pouze na omezenou dobu a nikdy se na něj nepohlíží jako na někoho, kdo odpyk</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vá svůj trest. Je-li zločin příliš závažný, než aby ho bylo možné odčinit prací, potom zločinec zaplatí životem. V Šesti vévodstvích se nikdo nikdy nestal otrokem a naše zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kony ani nepodporují myšlenku, že by nějaká rodina mohla do království přivážet otroky s tím, že jimi zůstanou. Z toho důvodu mnozí chalcedšti otroci, kteří se tak či onak osvobo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dili od svých vlastníků, často vyhledávají Šest vévodství ja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ko svůj nový domov.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tito otroci s sebou přinášejí cizokrajné tradice a folklór ze zemí svého původu. Jeden takový příběh, který jsem si za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>znamenal, pojednává o dívce, která byla Vecci, nebo jak by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chom řekli my, nadaná Moudrostí. Toužila opustit domov svých rod</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>čů a odejít s mužem, jehož milovala, aby se stala </emphasis><emphasis>jeho ženou. Jejím rodičům se nápa</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ník nezamlouval a ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dali jí svolení. Když ji odmítli pustit, dívka byla příliš po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slušným dítětem na to, aby neuposlechla. Avšak zároveň to </emphasis><emphasis>byla příliš horoucí žena, než aby dokázala dál žít bez své </emphasis><emphasis>opravdové lásky. Ulehla proto na lože a zemřela zármu</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>kem. Rodiče ji pohřbili za neskonalého truchlení a mnoha výčitek sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>domí, že jí nedovolili následovat hlas svého srdce. Aniž by však tušili, dívka byla Moudrosti svázaná s medvědicí. A když zemřela, medvědice vzala její duši k sobě, aby neule</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>těla ze světa. Uplynuly právě tři noci od pohřbu dívky, kdy </emphasis><emphasis>medvědice vyhrabala z hr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bu její tělo a vrátila do něj duši. </emphasis><emphasis>Dívčino zmrtvýchvstání z ni učin</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lo novou osobu, která už </emphasis><emphasis>nebyla nijak zavázaná poslušností k rodičům. A tak opusti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la roztří</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>těnou rakev a vydala se hledat svou lásku. Příběh má však smutný konec; jelikož byla nějaký čas medvědicí, nebyla již tak úplně člověkem a její milenec, jehož zbo</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ňo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vala, ji nechtěl.</emphasis></p>

<p><emphasis>A právě útržek tohoto příběhu se stal základem pro Burrichovo rozhodnutí, p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kusit se mne vysvobodit z hladomor</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ny prince Regala tím, že mě otráví.</emphasis></p>

<p>Místnost byla moc rozpálená. A příliš malá. Dýchání mě již neochlazovalo. Vstal jsem od stolu a zamířil k sudu s vo­dou v koutě. Sundal jsem víko a zhluboka se napil. Srdce smečky vzhlédl a jako by vycenil zuby. „Vezmi si hrnek, Fitzi."</p>

<p>Voda mi stékala po bradě. Upřeně jsem se na něj zahle­děl, nespouštěje z něj oči.</p>

<p>„Osuš si tvář." Srdce smečky stočil zrak ode mě zpátky ke svým rukám. Měl na nich tuk, který vtíral do nějakých po­pruhů. Nasál jsem ten pach nosem. Olízl jsem si rty.</p>

<p>„Mám hlad," řekl jsem.</p>

<p>„Sedni si a dokonči svou práci. Pak se najíme."</p>

<p>Snažil jsem se rozpomenout, co po mně vlastně chtěl. Po­hnul rukou směrem ke stolu a já si vzpomněl. Na mém kon­ci stolu ležely další kožené popruhy. Vrátil jsem se zpátky a usedl na tvrdou židli.</p>

<p>„Mám hlad zrovna teď," vysvětloval jsem mu. Znovu se po mně podíval tím způsobem, jako by vycenil zuby, ale při­tom je neukázal. Srdce smečky totiž uměl cenit oči. Vzdychl jsem. Tuk, který používal, moc pěkně voněl. Polkl jsem na­prázdno. Pak jsem sklopil zrak. Na stole přede mnou ležely kožené popruhy s kousky kovu. Chvíli jsem na to hleděl. Po čase Srdce smečky odložil popruhy a otřel si ruce do hadry. Přišel a stoupl si vedle mě, já se musel otočit, abych na něj viděl. „Koukej," pravil a dotkl se kůže přede mnou. „Tady tohle jsi spravoval." Stál nade mnou, dokud jsem to znovu nevzal do ruky. Sklonil jsem se, abych si to očichal, a on mě udeřil do ramene. „To nedělej!"</p>

<p>Zaškubalo mi ve rtech, avšak zuby jsem raději nevycenil. Když jsem je vycenil, vždy ho to moc, moc rozlítilo. Chvíli jsem nečinně držel popruhy. A pak jako by se mé ruce roz­pomněly dříve než má mysl. Sledoval jsem své prsty, jak zpracovávají kůži. Když to bylo hotovo, podržel jsem to před ním a pořádně za to zatahal, aby viděl, že to vydrží, i kdyby kůň trhl hlavou nazad. „Ale tady žádný kůň není," připomněl jsem si nahlas. „Všichni koně jsou pryč."</p>

<p><emphasis>Bratře?</emphasis></p>

<p><emphasis>Už jdu. </emphasis>Vstal jsem ze židle. Zamířil jsem ke dveřím.</p>

<p>„Pojď zpátky a posaď se," pravil Srdce smečky.</p>

<p><emphasis>Nighteyes čeká, </emphasis>řekl jsem mu. Pak jsem si vzpomněl, že mě nemůže slyšet. Říkal jsem si, že by mohl, kdyby to zku­sil, jenže on by to stejně nezkusil. Věděl jsem, že kdybych s ním znovu mluvil tímto způsobem, zmáčkl by mě. Nene­chal by mě takto příliš mluvit ani s Nighteyesem. Dokonce by zmáčkl i Nighteyese, kdyby se mnou vlk mluvil příliš. Připadalo mi to dost prapodivné. „Nighteyes čeká," oznámil jsem mu ústy.</p>

<p>„Já vím."</p>

<p>„Teď je dobrý čas na lov."</p>

<p>„Pro tebe je lepší, když zůstaneš uvnitř. Mám tu pro tebe jídlo."</p>

<p>„Nighteyes a já bychom si mohli opatřit čerstvé maso." Při té myšlence se mi pohnula ústa. Rozsápaný králík, z ně­hož se ještě kouří uprostřed zimní noci. Právě to jsem chtěl.</p>

<p>„Nighteyes bude dnes v noci muset lovit sám," pověděl mi Srdce smečky. Přešel k oknu a pootevřel trochu okenice.</p>

<p>Mrazivý vzduch se vlil do místnosti. Ucítil jsem Nighteyese a o něco dále sněžnou kočku. Nighteyes zakňoural. „Běž pryč," řekl mu Srdce smečky. „Běž, upaluj, běž lovit, nažer se sám. Nemám tu dost žrádla, abych tě nasytil."</p>

<p>Nighteyes ustoupil ze světla, které se řinulo z okna. Nešel však daleko. Čekal tam na mne, ale já věděl, že nemůže če­kat dlouho. Stejně jako já měl hlad právě teď.</p>

<p>Srdce smečky popošel k ohni, který tolik přehříval míst­nost. Stál u něj hrnec, on si ho pohrabáčem přitáhl a sundal z něho poklici. Vyvalila se pára a s ní rozličné vůně. Obilí a zelenina, a slabounký náznak vůně masa, už téměř dovařeného. Byl jsem tak vyhládlý, že jsem zavětřil tím směrem. Začal jsem kňourat, ale Srdce smečky na mne znovu vyce­nil oči. A tak jsem se znovu vrátil na tvrdou židli. Sedl jsem si. Čekal jsem.</p>

<p>Dával si dost načas. Vzal ze stolu všechny postroje a po­věsil je na hák. Pak odložil stranou nádobu s mazadlem. Po­té přinesl na stůl horký hrnec. Pak vyndal dvě misky a dva hrnky. Nalil do hrnků vodu. Vytáhl nůž a dvě lžíce. Z kre­dence přinesl chleba a skleničku s marmeládou. Do misky přede mnou naložil dušené, jenže já věděl, že se ho nesmím dotknout. Musel jsem sedět a vydržet nejíst, zatímco on uřízl krajíc a podal mi ho. Mohl jsem krajíc držet v ruce, ale ne­směl jsem se do něj zakousnout, dokud se neposadí i on ke svému talíři, porci dušeného a chlebu.</p>

<p>„Vezmi si lžíci,"' připomněl mi. Pak zvolna usedl na židli hned vedle mne. Já zatím držel lžíci, chleba a čekal jsem, če­kal a čekal. Nespouštěl jsem z něj oči, ale nedokázal jsem potlačit nervózní pohyby úst. To ho rozzlobilo. Znovu jsem pusu zavřel. Nakonec řekl: „A teď se najíme."</p>

<p>Čekání však stále nebralo konce. Směl jsem si jednou kousnout. Musel jsem to pokousat a polknout,  než jsem si vzal další sousto, jinak by mi jednu vlepil. Směl jsem si vzít pouze tolik dušeného, kolik se mi vešlo na lžíci. Vzal jsem hrnek a napil se z něj. Usmál se na mě. „Dobře, Fitzi. Hod­ný chlapec."</p>

<p>Usmál jsem se v odpověď, ale pak jsem si vzal moc vel­ké sousto chleba a on se na mě zamračil. Snažil jsem se žvý­kat pomalu, ale měl jsem zrovna takový hlad a jídlo bylo hned po ruce, takže jsem nechápal, proč mě je nenechá sníst hned. Trvalo dlouho, než jsme se najedli. Dušené schválně připravil moc horké, abych si popálil ústa, kdybych si vzal moc velké sousto. Chvíli jsem nad tím uvažoval. Pak jsem řekl: „Připravil jsi jídlo schválně moc horké. Abych se po­pálil, kdybych jedl moc rychle."</p>

<p>Jeho úsměv na sebe nechal chvíli čekat. Kývl na mě.</p>

<p>Přesto jsem dojedl dříve než on. Musel jsem sedět na žid­li, dokud neskončí i on.</p>

<p>„Dobrá, Fitzi," řekl posléze. „Dnes je docela pěkný den. Viď, hochu?"</p>

<p>Podíval jsem se na něj.</p>

<p>„Řekni mi na to něco," vyzval mě.</p>

<p>„A co?"</p>

<p>„Cokoli."</p>

<p>„Cokoli."</p>

<p>Zamračil se na mě a já chtěl vycenit zuby, protože jsem přece udělal to, co mně řekl. Po chvíli vstal a vzal si láhev. Něco si nalil do svého pohárku. Podržel láhev přede mnou. „Nechceš trochu?"</p>

<p>Odtáhl jsem se. Už jen ten zápach mě zaštípal v nose.</p>

<p>„Odpověz," připomněl mi.</p>

<p>„Ne. Ne, je to špatná voda."</p>

<p>„Ne. Je to špatná brandy. Ostružinová pálenka, velmi la­ciná. Já ji vždy nesnášel, tys ji míval rád."</p>

<p>Odfrkl jsem si. „Nikdy jsme to neměli rádi."</p>

<p>Postavil láhev a pohárek na stůl. Vstal a šel k oknu. Zno­vu ho otevřel. „Běž na lov, řekl jsem!" Ucítil jsem, jak Nighteyes uskočil a odběhl pryč. Nighteyes má ze Srdce smečky strach stejně jako já. Jednou jsem na Srdce smečky zaútočil. Byl jsem na tom dlouhou dobu zle, ale potom se to zlepšilo. Chtěl jsem si vyjít ven na lov a on mě nechtěl pustit. Stál přede dveřmi a já se proti němu vrhl. Praštil mě pěstí a při­tlačil mě k zemi. Není větší než já. Je však podlejší, a taky chytřejší. Zná mnoho chvatů a většina z nich bolí. Držel mě přitisknutého zády k podlaze, já měl hrdlo obnažené v oče­kávání jeho zubů, trvalo to dlouho, předlouho. Když jsem se hnul, vlepil mi. Nighteyes cenil zuby venku před domem, ne však moc blízko u dveří, ani se nepokusil dostat dovnitř. Když jsem kňoural o milost, znovu mě praštil. „Buď už zti­cha!" řekl. A když jsem zmlkl, řekl mi: „Ty jsi mladší. Já jsem starší a víc toho vím. Umím se bít lépe než ty, lovím lépe než ty. Vždycky mám nad tebou vrch. Uděláš všechno, co po tobě budu chtít. Uděláš všechno, co ti řeknu. Rozu­míš?"</p>

<p><emphasis>Ano, </emphasis>řekl jsem mu. <emphasis>Ano, ano, tohle je smečka, rozumím</emphasis><emphasis>, rozumím. </emphasis>Ale on mě znovu praštil a držel mě tam, chřtán do­kořán, dokud jsem mu ústy neřekl: „Ano, rozumím."</p>

<p>Když se Srdce smečky vrátil ke stolu, nalil mi do pohár­ku brandy. Postavil ho přede mne tak, abych to cítil. Odfrkl jsem si.</p>

<p>„Zkus to," ponoukal mě. „Jen trošku. Míval jsi to rád. Pil jsi to ve městě, když jsi byl mladší a nesměl jsi chodit do kr­čem beze mne. A pak jsi požvýkal mátu a myslel sis, že ne­poznám, co jsi dělal."</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Neudělal bych něco, kdybys mně řekl, abych to nedělal. Rozuměl jsem."</p>

<p>Vydal jakýsi zvuk, něco mezi zakuckáním a kýchnutím. „Och, dělal jsi velmi často věci, o nichž jsem ti řekl, abys je nedělal. Velmi často."</p>

<p>Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Na to si nevzpomínám."</p>

<p>„Dosud ne. Ale vzpomeneš si." A znovu ukázal na bran­dy. „No tak. Ochutnej. Jen trošinku. Udělá ti to dobře."</p>

<p>A protože mi to řekl, musel jsem a ochutnal jsem. Zaští­palo mě to v ústech a v nose a já začal frkat jako divý, ne­moha se té pachuti zbavit. Zbytek jsem z pohárku vylil.</p>

<p>„Inu, Patience by byla jistě spokojená," řekl jen. A pak mě donutil vzít hadr a utřít to, co jsem rozlil. A umýt ve vo­dě nádobí a do sucha ho utřít.</p>

<p>Občas jsem se roztřepal a spadl. Nebyl k tomu žádný dů­vod. Srdce smečky se mě snažil udržet v klidu. Občas mě třas uspal. Když jsem se později probudil, celé tělo mě bo­lelo. Píchalo mě v hrudi, pak v zádech. Někdy jsem se kousl do jazyka. Neměl jsem ty chvíle rád. Děsily Nighteyese.</p>

<p>A občas tu byl s Nighteyesem a se mnou někdo třetí, ně­kdo, kdo myslel s námi. Byl hodně malý, ale byl tady. Ne­chtěl jsem ho tu. Nechtěl jsem tu nikoho, vůbec nikdy, kro­mě Nighteyese a mne. On to věděl a celý se krčil, takže tu po většinu času nebyl.</p>

<p>Později přišel nějaký muž.</p>

<p>„Jde sem nějaký muž," oznámil jsem Srdci smečky. Byla tma a oheň hořel nízko. Doba na lov už minula. Panovala úplná tma. Brzy poručí jít spát.</p>

<p>Neodpověděl mi. Tiše a rychle vstal a uchopil velký nůž, který vždy ležel na stole. Ukázal mi, abych se přemístil do kouta, pryč jemu z cesty. Měkce popošel ke dveřím a čekal. Zvenčí jsem slyšel muže, jak našlapuje ve sněhu. Pak jsem ho ucítil. „To je ten šedý," sdělil jsem mu. „Chade."</p>

<p>On vzápětí otevřel dveře a šedý vešel dovnitř. Kýchl jsem ze všech těch pachů, které s sebou přinášel. Různými práš­ky ze sušených lístků, tak byl vždy cítit, a též rozličnými dý­my. Byl vyzáblý a starý, ale Srdce smečky se k němu vždy choval, jako by byl ve smečce výš než on. Srdce smečky při­ložil na oheň další dřevo. Místnost se za okamžik projasnila a rozehřála. Šedý si shodil kapuci. Chvíli na mě hleděl svý­ma světlýma očima, jako kdyby čekal. Pak promluvil k Srd­ci smečky:</p>

<p>„Jak je na tom? Je to lepší?"</p>

<p>Srdce smečky pokrčil rameny. „Když vás ucítil, řekl va­še jméno. Za poslední týden neměl žádný záchvat. Před tře­mi dny se mnou chvíli opravoval postroje. A odvedl dobrou práci."</p>

<p>„Už se nesnaží do kůže hryzat?"</p>

<p>„Ne. Alespoň ne v době, kdy na něj dohlížím. Navíc je to práce, kterou dobře zná. Mohlo by to s ním trochu hnout." Srdce smečky si posměšně odfrkl: „Když už nic, spravený postroj je věc, která se dá prodat."</p>

<p>Ten šedý popošel až k ohni a podržel nad ním ruce. Na rukou měl skvrny. Srdce smečky vytáhl svou láhev brandy. Nalili si do pohárů. I mně podal pohár s trochou pálenky na dně, ale nenutil mě ochutnat ji. Dlouze, předlouze spolu ho­vořili o věcech, jež neměly co do činění s jídlem, spánkem nebo lovem. Šedý prý cosi slyšel o nějaké ženě. Mohl by to být kritický bod obratu pro všechna vévodství. Srdce smeč­ky řekl: „Nebudu o tom mluvit před Fitzem. Slíbil jsem to."</p>

<p>Šedý se ho zeptal, jestli si myslí, že jim rozumím, a Srdce smečky řekl, že je to jedno, že on dal své slovo. Já už chtěl jít spát, ale oni mě přinutili sedět tiše na židli. Když už se ten starý chystal k odchodu, Srdce smečky řekl: „Je moc nebez­pečné, abyste sem chodil. Pro vás moc daleká cesta. Doká­žete se dostat zpátky dovnitř?"</p>

<p>Šedý se jen usmál. „Mám své metody, Burrichi," pravil. Já se usmál také při vzpomínce, jak býval vždy hrdý na svá tajemství.</p>

<p>Jednoho dne šel Srdce smečky ven a mě nechal uvnitř sa­motného. Neuvázal mě. Jenom řekl: „Je tu trochu ovsa. Po­kud budeš chtít jíst, až budu pryč, budeš se muset rozpome­nout, jak ho uvařit. Jestli půjdeš ven dveřmi nebo oknem, i kdybys dveře nebo okno pouze otevřel, já se to dozvím. A umlátím tě k smrti. Rozumíš tomu?"</p>

<p>„Ano," řekl jsem. Zdálo se, že má na mě pořádnou zlost, ale já si nemohl vzpomenout, že bych byl dělal něco, co mi zakázal. Otevřel bedničku a vytáhl z ní nějaké věci. Větši­nou kulaté kousky kovu. Mince. Jednu věc jsem poznával - byla blýskavá a zakřivená jako měsíc, a páchla po krvi, když jsem ji poprvé dostal. Bil jsem se o ni s někým dalším. Ne­vzpomínal jsem si, že bych ji chtěl, ale bil jsem se a získal ji. Držel ji na řetízku a díval se na ni, pak ji zastrčil do moš­ny. Bylo mi jedno, že si ji bere pryč.</p>

<p>Než se vrátil, měl jsem už ukrutný hlad. A když přišel, byl něčím cítit. Ženskou vůní. Ne moc silnou, a smíšenou s lou­kou. Byla to však dobrá vůně, která mi říkala, že něco chci, něco, co není jídlo ani voda, ani lov. Šel jsem blíž k němu, abych si to očichal, ale on si toho nevšímal. Uvařil kaši a na­jedli jsme se. Pak se jen posadil k ohni a vypadal velmi, velmi smutně. Vstal jsem a vzal láhev brandy. Přinesl jsem mu ji i s pohárkem. Vzal to ode mne, ale neusmál se. „Možná že zítra tě naučím dělat poskoka," řekl mi. „Možná že to bys mohl zvládnout." Pak vypil všechnu brandy v láhvi a hned si otevřel další láhev. Seděl jsem a sledoval ho. Když usnul, vzal jsem jeho plášť, na němž byla ta vůně. Prostřel jsem ho na podlaze a ulehl na něj, čmuchaje, dokud jsem neusnul.</p>

<p>Měl jsem sen, ale nedával mi žádný smysl. Byla v něm žena, jež byla cítit jako Burrichův plášť, a já ji nechtěl ne­chat jít. Byla to moje samice, ale když odešla, nešel jsem za ní. To bylo vše, nač jsem se dokázal rozpomenout. Vzpomí­nat na to nebylo dobré, tak jako nebylo dobré mít hlad nebo žízeň.</p>

<p>Nutil mě zůstávat uvnitř. Donutil mě zůstat uvnitř velmi, velmi dlouho, zatímco já nechtěl nic jiného než jít ven. Ale tentokrát pršelo, moc hustě, tak hustě, že skoro všechen sníh roztál. Pojednou mě připadalo dobré nejít ven. „Burrichi," řekl jsem a on ke mně náhle zvedl zrak. Myslel jsem, že se chystá zaútočit, tak rychle sebou hnul. Měl jsem co dělat, abych se nepřihrbil. Hrbení ho občas velmi rozlítilo.</p>

<p>„Copak je, Fitzi?" zeptal se a hlas měl laskavý.</p>

<p>„Mám hlad," řekl jsem. „Zrovna teď."</p>

<p>Dal mi velký kus masa. Bylo uvařené, byl to však velký kus. S vervou jsem se do něj pustil a on mě přitom sledoval, ale neřekl mi, abych tolik nehltal, ani mi nevlepil pohlavek. Tentokrát ne.</p>

<p>Pořád jsem se škrábal na tváři. Ve vousech. Nakonec jsem šel a stoupl si před Burriche. Poškrábal jsem se před ním.</p>

<p>„Vadí mi to," řekl jsem mu. Vypadal překvapeně. Dal mi však horkou vodu a mýdlo a velmi ostrý nůž. Podal mi ku­laté sklo s nějakým člověkem uvnitř. Dlouho jsem na to hle­děl. Celý jsem se rozechvěl. Měl oči jako Burrich, s bělmem okolo, jenže ještě temnější. Nikoli vlčí. Jeho srst byla tmavá jako Burrichova, ale chlupy na jeho čelistech byly nestejně dlouhé a drsné. Dotkl jsem se svých vousů a uviděl prsty na mužově tváři. Bylo to divné.</p>

<p>„Ohol se, ale dávej pozor," řekl mi Burrich.</p>

<p>Málem jsem se rozpomněl jak. Vůně mýdla, horká voda na tváři. Ale ten ostrý, převelice ostrý nůž mě pořád řezal do kůže. Malé řezné ranky, které pálily. Potom jsem se podíval na muže v kulatém skle. Fitz, pomyslel jsem si. Skoro jako Fitz. Krvácel jsem. „Všude krvácím," řekl jsem Burrichovi.</p>

<p>Zasmál se mi. „Vždycky krvácíš, když se oholíš. Vždyc­ky se snažíš moc spěchat." A vzal tu ostrou, převelice ostrou čepel. „Seď klidně," přikázal mi. „Nějaká místa jsi vyne­chal."</p>

<p>Seděl jsem jako pěna a on mě neřízl. Bylo těžké zůstat v klidu, když přišel tak těsně ke mně a zblízka se na mě po­díval. Když skončil, uchopil mne rukou za bradu. Pozvedl mi tvář a zahleděl se na mě. Jeho pohled byl tvrdý. „Fitzi?" řekl. Otočil hlavu a usmál se na mne, ale potom jeho úsměv zmizel v okamžiku, kdy jsem se na něj podíval já. Podal mi kartáč.</p>

<p>„Žádný kůň tu není, abych ho kartáčoval," řekl jsem mu.</p>

<p>Zatvářil se takřka spokojeně. „Vykartáčuj si tohle," odvě­til a prohrábl mi vlasy. Musel jsem si je kartáčovat, dokud nebyly uhlazené. Na hlavě jsem měl bolavá místa. Burrich se mračil, když viděl, jak bolestivě ucukávám. Vzal mi kar­táč a řekl, abych v klidu stál, zatímco se díval a pozorně mi ohmatával kůži pod vlasy. „Bastard!" zasyčel drsně, a když jsem se přikrčil, řekl: „Ne ty." Zvolna potřásl hlavou. Po­klepal mě po rameni. „Bolest časem odezní," pravil. Ukázal mi, jak si stahovat vlasy dozadu a svazovat šije koženým řemínkem. Byly už dost dlouhé. „Takhle je to lepší," konsta­toval. „Opět vypadáš jako člověk."</p>

<p>Procitl jsem ze snu, škubal jsem sebou a ňafal. Posadil jsem se a dal se do breku. Burrich vstal z postele a přišel za mnou. „Co se děje, Fitzi? Jsi v pořádku?"</p>

<p>„Odvedl mě od matky!" řekl jsem. „Odvedl mě od ní. Byl jsem moc malý na to, abych od ní byl odloučen:"</p>

<p>„Já vím," pravil. „Já vím. Ale to už bylo dávno. Teď jsi tady a v bezpečí." Vypadal skoro polekaně.</p>

<p>„Vykouřil doupě," řekl jsem mu. „Udělal z matky a bra­trů usně."</p>

<p>Jeho tvář se změnila a hlas už nebyl laskavý. „Ne, Fitzi. To nebyla tvá matka. To byl vlčí sen. Nighteyes. To se mož­ná stalo Nighteyesovi. Ale ne tobě."</p>

<p>„Och, ano, to je pravda," řekl jsem a najednou mě popadl vztek. „Och, ano, to je pravda, a bolelo to stejně. Úplně stej­ně." Vstal jsem z postele a obešel místnost. Chodil jsem tak velmi dlouho, dokud jsem opět nebyl s to opanovat své po­city. On jen seděl a sledoval mne. A zatímco jsem chodil, vypil hodně brandy.</p>

<p>Jednoho jarního dne jsem stál a hleděl z okna. Svět krás­ně voněl, životem a novostí. Protáhl jsem se a zakroužil ra­meny. Slyšel jsem, jak mi praští v kostech. „Bylo by krásné vyrazit si dopoledne na vyjížďku," řekl jsem. Otočil jsem se, abych se podíval na Burriche. Právě míchal kaši v kotlíku nad ohněm. Přišel a stoupl si vedle mě.</p>

<p>„V horách je stále zima," pravil tiše. „Říkám si, jestli se Kettricken dostala v bezpečí domů."</p>

<p>„Pokud ne, byla to chyba Sooty," odvětil jsem. Pak se ve mně cosi přetočilo, až to zabolelo, takže jsem na chvíli ne­mohl popadnout dech. Snažil jsem se přijít na to, co to bylo, ale mezitím to odběhlo pryč. Nechtěl jsem to honit, ale vě­děl jsem, že je to něco, co bych ulovit měl. Bylo by to jako lov na medvěda. Když jsem se k tomu dostal blíž, obrátilo se to proti mně a chtělo mi to ublížit. Ale něco na tom mě ponoukalo, abych se za tím přesto vydal. Zhluboka jsem se nadechl a setřásl to. Znovu jsem nasál vzduch a v hrdle se mi zadrhl nějaký zvuk.</p>

<p>Burrich stál vedle mě, velmi ztichlý a zadumaný. Čekal na mě.</p>

<p><emphasis>Bratře, ty jsi vlk. Pojď zpátky, pojď od toho pryč, ublíží ti to, </emphasis>varoval mě Nighteyes.</p>

<p>Uskočil jsem před tím.</p>

<p>Pak Burrich začal dupat po místnosti, hlasitě klel a nechal připálit kaši. Stejně jsme ji museli sníst, nic dalšího jsme ne­měli.</p>

<p>Nějakou dobu mi Burrich nedal pokoj. „Copak se nepa­matuješ?" říkával pokaždé. Nikdy mě nenechával o samotě. Opakoval přede mnou jména a chtěl, abych se pokusil říci, kdo to byl. Občas jsem něco věděl, ale jenom malinko. „Že­na," řekl jsem mu, když vyslovil Patience. „Žena v místnos­ti s rostlinami," zkusil jsem to, ale on se na mě pořád vzte­kal.</p>

<p>Když jsem v noci usnul, míval jsem sny. Sny o mihota­vém světle, tančícím na kamenné zdi. A o očích v malém okénku. Byl jsem na loži jako přikovaný a nemohl jsem po­řádně dýchat. Když jsem se dokázal nadechnout tolik, abych vykřikl, procitl jsem. Občas mi trvalo dlouho, než jsem k to­mu nabral dech. Burrich se probouzel také a vrhal se po no­ži na stole. „Copak je, copak je?" ptával se mne. Ale já mu to nemohl říci.</p>

<p>Bylo pro mne lepší spávat za denního světla, někde ven­ku, a vdechovat vůni trávy a jarní země. To se mi pak sny o kamenné zdi nezdávaly. Místo toho za mnou přicházela žena a sladce se ke mně tiskla tělem. Její vůně byla stejná jako vůně lučního kvítí a její ústa chutnala po medu. Bolest z těchto snů se ozvala, až jsem se probudil a zjistil, že ona je navždy pryč, že si ji odvedl jiný. V noci jsem seděl a hleděl do ohně. Snažil jsem se nemyslet na studené kamenné zdi, ani na temné, uplakané oči a sladká ústa obtěžkaná trpkými slovy. Nespal jsem. Ba ani jsem si netroufal lehnout. Burrich mě k tomu nenutil.</p>

<p>Chade se jednoho dne vrátil. Nechal si narůst dlouhý vous a měl na sobě klobouk s širokou obrubou jako kramář. Když přišel, Burrich zrovna nebyl doma, ale já ho vpustil dovnitř. Neměl jsem tušení, proč přišel. „Chceš trochu brandy?" ze­ptal jsem se v domnění, že snad proto přišel. Podíval se na mě zblízka a skoro se usmál.</p>

<p>„Fitzi?" řekl. Natočil hlavu stranou a zahleděl se mi do tváře. „Pověz. Jak se máš?"</p>

<p>Na takovou otázku jsem neznal odpověď, a tak jsem na něj pouze civěl. Po chvíli postavil kotlík na oheň. Vytáhl si z brašny věci. Přinesl voňavý čaj, trochu sýra a uzenou ry­bu. Vyndal také svazečky bylin a naskládal je do řady na stole. Pak vyndal kožený váček. Uvnitř byl tlustý žlutý krys­tal, dlouhý právě tak, aby se mu vešel do ruky. Na dně braš­ny potom ležela velká mělká mísa, uvnitř modře glazovaná. Postavil ji na stůl a nalil do ní čistou vodu, když tu se vrátil Burrich. Byl na rybách. Měl vlasec s šesti navléknutými ryb­kami. Byly to sladkovodní ryby, nikoli mořské. Byly kluzké a lesklé. Burrich je mezitím vykuchal.</p>

<p>„Ty ho tady teď necháváš samotného?" zeptal se Chade Burriche, když se spolu přivítali.</p>

<p>„Musím, abych obstaral jídlo."</p>

<p>„Takže už mu důvěřuješ?"</p>

<p>Burrich uhnul před Chadeovým pohledem. „Cvičil jsem už hodně zvířat. Naučit zvíře, aby dělalo to, co chci, není to­též jako důvěřovat člověku."</p>

<p>Burrich připravil rybu na pánvi a potom jsme se najedli. Vzali jsme si také sýr a čaj. A zatímco jsem umýval pánev a nádobí, sesedli se k rozhovoru.</p>

<p>„Chci vyzkoušet byliny," řekl Chade Burrichovi. „Nebo vodu anebo krystal. Něco. Cokoli. Začínám mít dojem, že není doopravdy... při sobě."</p>

<p>„Ale je," ujistil ho klidně Burrich. „Dopřejte mu čas. Ne­myslím, že byliny by pro něj byly to nejlepší. Předtím než se... změnil, zahrával si až příliš s bylinami. Ke konci býval buďto nemocný, anebo zas nabitý energií. Když se zrovna neutápěl v zármutku, byl vyčerpaný bojem nebo tím, že se jako králův muž propůjčil Veritymu či Shrewdovi. Pak byl místo odpočinku na elfí kůře. Zapomněl, jak odpočívat a ne­chat tělo, aby se samo zotavilo. Nikdy na to nečekal. Tu po­slední noc... jste mu dal karisové semeno, viďte? Foxglove říkala, že nikdy předtím nic takového neviděla. Myslím, že by mu více lidí přišlo na pomoc, kdyby z něj nebyli tak vy­děšení. Chudák starý Blade si myslel, že dočista zešílel. Ni­kdy si neodpustil, že ho skolil na zem. Kéž by jen věděl, že chlapec doopravdy nezemřel."</p>

<p>„Nebyl zrovna čas vybírat to nejlepší. Dal jsem mu, co jsem měl hned po ruce. Nevěděl jsem, že se po karisovém semeni pomate."</p>

<p>„Mohl jste ho odmítnout," pravil tiše Burrich.</p>

<p>„To by ho nezastavilo. Byl by ztracený, tak, jak na tom byl, vyčerpaný, a byl by na místě zabit."</p>

<p>Šel jsem ke krbu a posadil se na něj. Burrich mi nevěno­val pozornost. Lehl jsem si, překulil se na záda a natáhl se. Cítil jsem se příjemně. Zavřel jsem oči a bokem vnímal tep­lo ohně šířící se po těle.</p>

<p>„Vstaň a posaď se na stoličku, Fitzi," ozval se Burrich.</p>

<p>Vzdychl jsem, ale uposlechl. Chade se na mne nedíval. Burrich se vrátil k tématu jejich rozhovoru.</p>

<p>„Nerad bych ho přetěžoval. Myslím, že jen potřebuje čas, aby to zvládl sám. Rozpomíná se. Občas. A potom s tím bo­juje. Myslím, že si nechce vzpomenout, Chade. Myslím, že v podstatě se ani nechce vrátit k existenci FitzChivalryho. Možná se mu líbilo být vlkem. Možná se mu to zalíbilo na­tolik, že se už nikdy nevrátí zpátky."</p>

<p>„Musí se vrátit zpátky," pravil tiše Chade. „Potřebujeme ho."</p>

<p>Burrich se vzpřímil na židli. Měl nohy opřené o hromadu dřeva, ale teď jimi stanul na podlaze. Naklonil se k Chadeovi. „Máte nějaké zprávy?"</p>

<p>„Já ne. Ale Patience ano, tuším. Je to občas velmi frust­rující, dělat krysu za zdí."</p>

<p>„Tak co jste zaslechl?"</p>

<p>„Jen Patience a Lacey, jak se baví o vlně."</p>

<p>„A co je na tom důležitého?"</p>

<p>„Chtěly vlnu, aby mohly utkat velmi jemné plátno. Pro no­vorozeně nebo hodně malé dítě. ,Narodí se koncem našich žní, což je ale počátek zimy v horách. Tak to uděláme hodně silné,' říkala Patience. Asi je to pro Kettrickenino dítě."</p>

<p>Burrich vypadal zaskočeně. „Patience ví, co je s Kettricken?"</p>

<p>Chade se zasmál. „To nevím. Kdo ví, co ta ženská vlast­ně ví? V poslední době se hodně změnila. Celý Buckkeep teď začíná mít v hrsti, a lord Bright ani nevidí, že se to děje. Teď už si myslím, že jsme ji měli do našeho plánu zasvětit, zapojit ji od samého začátku. Ale možná raději ne."</p>

<p>„Mohlo by to pro mne být snazší, kdybychom to byli udě­lali," řekl Burrich, zíraje hluboko do ohně.</p>

<p>Chade potřásl hlavou. „Je mně líto. Musela uvěřit, že jsi Fitze opustil, že jsi ho zapudil kvůli praktikování Moudros­ti. Kdyby sis přišel pro jeho tělo, Regal by mohl pojmout po­dezření. Museli jsme Regala utvrdit ve víře, že ona je jedi­ná, kdo má zájem na tom, aby byl pohřben."</p>

<p>„Teď mě ale nenávidí. Řekla mi, že mi chybí oddanost, kuráž." Burrich pohlédl na své ruce a stísněným hlasem pra­vil: „Věděl jsem, že mě přestala milovat už před léty. Když dala svoje srdce Chivalrymu. Dokázal jsem se s tím smířit. Byl to muž, který jí byl hoden. A já ji opustil jako první. Takže jsem dokázal žít, aniž mne milovala, protože jsem věděl, že mě stále respektuje jako muže. Jenomže teď mnou pohrdá. Já..." Zavrtěl hlavou a zavřel pevně oči. Na chvíli zavládlo ticho. Pak se Burrich pomalu narovnal a obrátil se k Chadeovi. Hlas měl již klidný, když se zeptal: „Takže si myslíte, že Patience ví o tom, že Kettricken uprchla do hor?"</p>

<p>„Nepřekvapilo by mne to. Žádné oficiální zprávy samo­zřejmě nebyly. Regal zaslal notu králi Eyodovi, v níž se ptal, zda Kettricken uprchlá do hor, ale Eyod odpověděl jen to, že ona je královna Šesti vévodství a její počínání není předmě­tem zájmu Horského království. Regala to tak rozlítilo, že přerušil obchodní styky s horaly. Jenže Patience zřejmě ví hodně o tom, co se děje za zdmi hradu. Možná že ví i to, co se děje v Horském království. Co se týče mne, hrozně rád bych věděl, jak hodlá tu přikrývku poslat do hor. Je to dlou­há a úmorná cesta."</p>

<p>Burrich delší dobu mlčel. Potom řekl: „Měl jsem to zaří­dit tak, abych mohl jet s Kettricken a se šaškem. Byli však k dispozici jen dva koně a zásoby také jen pro dva. Nedoká­zal jsem splašit víc než to. A tak jeli sami." Pohlédl do ohně a pak se zeptal: „Tuším, že nikdo nic neslyšel o následníku trůnu Veritym, je to tak?"</p>

<p>Chade pomalu zakroutil hlavou. „O králi Veritym," připomněl mu mírně. „Kdyby tak byl tu." Zahleděl se do dáli. „Kdyby se vydal zpátky, myslím, že teď už by byl tady," pravil klidně. „Ještě pár takových hezkých dní, a v každém zálivu budeme mít rudé lodě. Já už nevěřím, že Verity se vrátí."</p>

<p>„Pak je tedy Regal právoplatným králem," procedil skrz zuby Burrich. „Aspoň do doby, než se narodí a dospěje Kettrickenino dítě. A pak se můžeme těšit na občanskou válku, až se dítě pokusí vznést svůj nárok na korunu. Pokud ještě bude existovat Šest vévodství, jimž by mohlo vládnout. Ve­rity. Nyní už si říkám, kéž by jen nebyl vyrazil za těmi Elderlingy. Když byl naživu, měli jsme aspoň nějakou ochra­nu před nájezdníky. Nyní, když je Verity pryč a jaro nabývá na síle, nic už nestojí mezi námi a rudými loděmi..."</p>

<p>Verity. Zachvěl jsem se zimou. Zapudil jsem ten chlad pryč. Vrátil se zpátky a já ho znovu zapudil. Držel jsem si od něj odstup. Po chvíli jsem se zhluboka nadechl.</p>

<p>„Takže zbývá voda?" zeptal se Chade Burriche a já po­chopil, že se spolu mezitím bavili, ale já je neslyšel.</p>

<p>Burrich pokrčil rameny. „Jen do toho. Co se tím může po­kazit? Už někdy odezíral z vody?"</p>

<p>„Nikdy jsem to s ním nezkoušel. Vždycky jsem ale tušil, že by mohl, kdyby to zkusil. Má v sobě Moudrost a Umění. Proč by neměl být schopen odezírat?"</p>

<p>„Jen proto, že člověk něco umí, ještě neznamená, že by to měl dělat."</p>

<p>Chvíli hleděli jeden na druhého. Pak Chade pokrčil rame­ny. „Možná že mé řemeslo mi nedovoluje mít tak choulosti­vé svědomí, jako máš ty," pronesl upjatě.</p>

<p>Burrich po chvíli drsně pravil: „Pardon, sire. My všichni sloužíme našemu králi, jak nám velí naše schopnosti."</p>

<p>Chade na to kývl. Pak se usmál.</p>

<p>Vzápětí sklidil ze stolu všechno kromě mísy s vodou a ně­kolika svíček. „Pojď sem," řekl mi tiše a já se vrátil zpátky ke stolu. Usadil mě na židli a postavil mísu přede mne. „Dí­vej se do vody," řekl. „Pověz mi, co vidíš."</p>

<p>Viděl jsem vodu v míse. Viděl jsem modř na jejím dně. Ani jedna odpověď ho neuspokojila. Pořád dokola mi opa­koval, abych se podíval znovu, a já stále viděl totéž. Něko­likrát pohnul svíčkou a pokaždé mi řekl, abych se podíval znovu. Nakonec se obrátil k Burrichovi: „Inu, aspoň že od­povídá, když na něj člověk mluví."</p>

<p>Burrich přikývl, ale vypadal zkroušeně. „Ano. Možná ča­sem," řekl.</p>

<p>Věděl jsem, že pro tu chvíli se mnou skončili, a uvolnil jsem se.</p>

<p>Chade se zeptal, zda by na noc nemohl zůstat u nás. Bur­rich odvětil, že samozřejmě. Pak vstal a přinesl brandy. Na­lil dva pohárky. Chade přitáhl moji stoličku ke stolu a opět se posadil. Já mezitím seděl a čekal, ale oni se znovu bavili jen mezi sebou.</p>

<p>„A co já?" řekl jsem po chvíli.</p>

<p>Ustali v hovoru a pohlédli na mě. „Co má být?" zeptal se Burrich.</p>

<p>„Já nedostanu brandy?"</p>

<p>Dívali se na mě. Burrich se opatrně zeptal: „Ty bys chtěl? Myslel jsem, že ji nemáš rád."</p>

<p>„Ne, to nemám. Nikdy jsem neměl." Na chvíli jsem se za­myslel. „Ale byla laciná."</p>

<p>Burrich na mě zíral. Chade se pousmál a sklopil zrak ke svým rukám. Burrich pak vzal další pohár a nalil mi trochu brandy. Chvíli seděli a sledovali mne, ale já nic nedělal. Na­konec se znovu začali bavit mezi sebou. Usrkl jsem brandy. Pořád mne pálila v ústech a v nose, ale uvnitř mě hřála. Vě­děl jsem, že už víc nechci. Pak jsem si ale pomyslel, že chci. Znovu jsem se napil. Bylo to nepříjemné jako prve. Jako kdyby mi Patience vnutila něco proti kašli. I tuhle vzpomín­ku jsem zapudil. Postavil jsem pohárek na stůl.</p>

<p>Burrich se na mne nedíval. Neustále se bavil s Chadem. „Když lovíte vysokou, často se k ní nejlépe přiblížíte pros­tě tak, že předstíráte, že ji nevidíte. Zvěř zaujme postoj a bu­de sledovat, jak se blížíte, a nehne kopytem, dokud se na ni přímo nepodíváte." Vzal láhev a nalil mně do pohárku další brandy. Při tom pachu, který z něj stoupal, jsem si odfrkl. Ja­ko bych uvnitř zaznamenal nějaký pohyb. Myšlenku v mys­li. Natáhl jsem se po vlkovi.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Bratře? Spím, Changere. Ještě není vhodná doba na lov.</emphasis></p>

<p>Burrich se do mě zabodl pohledem. Přestal jsem.</p>

<p>Věděl jsem, že již další brandy nechci. Ale někdo jiný si myslel, že chci. Kdosi jiný mě ponoukal, abych pohár zvedl, jen abych ho podržel v ruce. Rozvířil jsem brandy v pohár­ku. Verity takhle kroužil s vínem v číši a díval se do něj. Na­hlédl jsem do tmavého poháru.</p>

<p><emphasis>Fitzi.</emphasis></p>

<p>Postavil jsem pohár na stůl. Vstal jsem a obešel místnost. Chtěl jsem jít ven, ale Burrich mě nikdy nepouštěl ven sa­motného, a už vůbec ne v noci. A tak jsem chodil po míst­nosti, dokud jsem zase nepřišel ke své židli. Znovu jsem na ni usedl. Pohárek s brandy byl stále na svém místě. Po chví­li jsem ho zvedl, jen abych utišil nutkavý pocit zvednout ho. Jenže jakmile jsem ho měl v ruce, on to změnil. Vnutil mi myšlenku, že ho chci vypít. Jak mě to prve zahřálo v břiše! Jen ho rychle vypij, ta chuť nepotrvá dlouho, jen to teplo, dobrý pocit v břiše.</p>

<p>Věděl jsem, oč mu jde. Začínal jsem mít vztek.</p>

<p><emphasis>Tak si jen trochu usrkni. </emphasis>Konejšivě. Šeptavě. <emphasis>Jen aby ses uvolnil, Fitzi. Oheň tak pěkně hřeje, měl jsi dobré jídlo. Burrich tě ochrání. Chade je u tebe. Nemusíš být tolik ve střehu. Jen si ještě usrkni. Trošku si usrkni.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>

<p><emphasis>Malinko usrkni, jen abys svlažil ústa.</emphasis></p>

<p>Trochu jsem usrkl, aby mi dal konečně pokoj. On ale ne­přestal, a tak jsem si zavdal ještě. Dal jsem si pořádný lok a polkl jsem. Bylo těžší a těžší odolávat. Začínal mít nade mnou vrch. A Burrich mi pořád doléval.</p>

<p><emphasis>Fitzi. Pověz: „ Verity je naživu." To je vše. Řekni jen to.</emphasis></p>

<p>Ne.</p>

<p><emphasis>Copak tě brandy nebla</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>í v břiše? Je tak hřejivá. Zavdej si ještě tro</emphasis><emphasis>chu.</emphasis></p>

<p>„Vím, o co se snažíš. Chceš mě opít. Abych tě nedokázal zadržet venku. To ti nedovolím." Tvář jsem měl zbrocenou potem.</p>

<p>Burrich a Chade na mne oba pohlédli. „Nikdy předtím v opilosti nepovykoval," konstatoval Burrich. „Alespoň ne v mé přítomnosti." Zdálo se, že je to zaujalo.</p>

<p><emphasis>Řekni to. Řekni: „ Verity</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je naživu. " Potom tě nechám být. Slibuji. Jen to řekni. Jenom jednou. Třeba šeptem. Řekni to. Řekni to.</emphasis></p>

<p>Sklopil jsem oči na stůl. Velice tiše jsem řekl: „Verity je naživu."</p>

<p>„Och?" řekl Burrich. Znělo to moc lhostejně. Okamžitě se naklonil, aby mi dolil další brandy. Láhev byla prázdná. Ulil mi ze svého pohárku.</p>

<p>Pojednou jsem to chtěl. Chtěl jsem to sám za sebe. Vzal jsem pohár a celý jej vyzunkl. Pak jsem vstal. „Verity je na­živu," řekl jsem. „Je mu zima, ale je naživu. A to je všech­no, co mám říci." Šel jsem ke dveřím, odstrčil závoru a vy­šel do noci. Nepokoušeli se mě zastavit.</p>

<p>Burrich měl pravdu. Všechno to tam bylo, jako písnička, kterou člověk moc často slýchal a nemůže ji vypudit z mys­li. Běhalo to za každou mou myšlenkou a podbarvovalo to všechny mé sny. Dotíralo to na mě a nedávalo mi to pokoje. Jaro přešlo v léto. Staré vzpomínky začaly překrývat ty no­vé. Mé životy se začaly postupně spojovat. V tom švu byly mezery a záhyby, ale bylo stále těžší odmítat znát pravdu. Jména se znovu odívala do významu a podob tváří. Patience, Lacey, Celerity a Sooty už nebyla jen obyčejná slova, ale zněla jako zvony vzpomínkami a emocemi. „Molly," řekl jsem sám sobě nahlas jednoho dne. Když jsem to slovo vy­řkl, Burrich na mě v tu ránu pohlédl a málem pustil na zem preparované střívko, z něhož umně splétal šňůru na pytlácké oko. Uslyšel jsem, jak zadržuje dech, jako by se mi chys­tal něco říci, ale místo toho jen mlčel a čekal, až sám řeknu něco víc. Neřekl jsem. Jen jsem zavřel oči, sklopil hlavu do dlaní a toužil po hlubinách zapomnění.</p>

<p>Dlouho jsem potom stál u okna a hleděl na louku za ním. Nebylo tam nic k vidění. Ale Burrich mě nezarazil ani mě nenutil vrátit se ke své práci, jako by to udělal jindy. Jedno­ho dne, když jsem opět civěl z okna do husté trávy, jsem se Burriche zeptal: „Co budeme dělat, až sem přijdou pastýři? Kde pak budeme žít?"</p>

<p>„Uvažuj přece." Právě přikolíkoval králičí kůži k podlaze a seškrabával z ní maso a tuk. „Oni nepřijdou. Nemají stáda, která by vyhnali na letní pastvu. Většina dobrého dobytka putovala do vnitrozemí spolu s Regalem. Vyplenil Buckkeep a vzal všechno, co mohl odvézt či odtáhnout. Klidně bych se vsadil, že těch pár ovcí, které nechal na Buckkeepu, se přes zimu proměnilo ve skopové."</p>

<p>„Zřejmě ano," souhlasil jsem. A potom mi něco vpadlo do mysli, něco strašnějšího než všechny ty věci, které jsem znal a nechtěl šije připomínat. Byly to všechny ty věci, které jsem neznal, všechny otázky, které zůstaly nezodpovězeny. Vyšel jsem ven, abych se prošel po louce. Přešel jsem ji až k břehu potoka a šel podél něj až k rozbahněnému úseku, kde rostly bojínky. Nasbíral jsem zelené klasy bojínků, abych je přidal do kaše. Opět jsem zase znal názvy všech rostlin jako dřív. Nechtěl jsem, nicméně jsem věděl, které by člověka usmrti­ly a jak je upravit. Všechny někdejší znalosti byly opět tam a čekaly, aby si mě podmanily, ať už budu chtít či nikoli.</p>

<p>Když jsem se vrátil s klasy zpátky, Burrich právě vařil obilí. Položil jsem je na stůl a nabral ze sudu do hrnce vodu. Když jsem je propláchl a vyndal, konečně jsem se zeptal: „Co se stalo? Té noci?"</p>

<p>Velice pomalu se otočil a pohlédl na mě, jako bych byl zvíře, které by nečekaným pohybem mohl vyplašit. „Té no­ci?"</p>

<p>„Té noci, kdy král Shrewd a Kettricken měli uprchnout. Proč jsi neměl připraveny koně a nosítka?"</p>

<p>„Och, té noci." Vzdychl, jako kdyby znovu vyvolával na světlo starou bolest. Pak promluvil, velmi pomalu a klidně, jako by se bál, že mě poleká: „Sledovali nás, Fitzi. Po celou tu dobu. Regal věděl všechno. Toho dne jsem nebyl s to ze stájí propašovat ani trochu ovsa, natož pak tři koně, nosítka a mezka. Farrowští zbrojnoši byli všude, snažili se působit dojmem, že jenom přišli na inspekci do prázdných stájí. Ne­troufal jsem si jít za tebou, abych ti to řekl. Takže jsem na­konec počkal, až začne oslava, až se Regal korunuje králem a bude si myslet, že vyhrál. Potom jsem proklouzl ven a šel pro jediné dva koně, které jsem mohl v tu chvíli sehnat. Pro Sooty a Ruddyho. Ukryl jsem je v té kováme, abych měl jis­totu, že je Regal neprodá jako ty ostatní. Jediné jídlo, kte­ré jsem dokázal splašit, bylo to, co jsem uzmul na strážnici. Bylo to jediné řešení, které jsem dokázal vymyslet."</p>

<p>„A královna Kettricken a šašek na nich uprchlí." Ta jmé­na z mých úst zněla cize. Nechtěl jsem na ně myslet, ba ani šije vybavovat. Když jsem naposledy viděl šaška, plakal a vinil mě z toho, že jsem mu zabil krále. Já trval na tom, aby uprchl místo krále a zachránil si život. Nebyla to zrov­na nejlepší vzpomínka na rozloučení s člověkem, jehož jsem nazýval svým přítelem.</p>

<p>„Ano." Burrich přinesl hrnec s kaší na stůl a nechal ji tam, aby zhoustla. „Chade a vlk mě k nim zavedli. Chtěl jsem jet s nimi, ale nemohl jsem. Jenom bych je cestou brzdil. Má noha... věděl jsem, že bych koním dlouho nestačil, a jízda ve dvou v takovém počasí by koně vyčerpala. Musel jsem je prostě nechat jet." Zavládlo ticho. Pak zavrčel, hlubším hla­sem než vlk: „Kdybych někdy zjistil, kdo nás prozradil Regalovi..."</p>

<p>„To já."</p>

<p>Zabodl se do mne pohledem, ve tváři se mu zračila hrůza a nevěřícný úžas. Sklopil jsem zrak ke svým rukám. Začína­ly se chvět.</p>

<p>„Byl jsem hloupý. Byla to má chyba. Královnina komor­ná, malá Rosemary. Vždycky byla při tom, vždycky se nám pletla pod nohama. Musela být Regalovou donašečkou. Slyšela, jak královně říkám, aby se připravila, aby král Shrewd jel s ní. Slyšela mě, jak Kettricken říkám, aby se teple ob­lékla. Regal by z toho nutně vyvodil, že se chystá uprchnout z Buckkeepu. Věděl by, že bude potřebovat koně. A možná byla víc než donašečka. Možná že zanesla košík s otráve­ným pohoštěním jisté staré ženě. Možná že namazala sád­lem schody, po nichž, jak věděla, měla královna brzy sestu­povat."</p>

<p>Přinutil jsem se zvednout zrak od klasů a střetnout se s Burrichovým zničeným pohledem. „A co nezaslechla ma­lá Rosemary, zaslechli Justin a Serene. Byli přisátí jako pijavice ke králi a vysávali z něho sílu Umění, znali každou myšlenku, kterou on skrze Umění sdělil Veritymu nebo od něj přijal. Jakmile se dozvěděli, co dělám já, že sloužím ja­ko králův muž, začali slídit i za mnou. Nevěděl jsem, že je něco takového možné. Avšak Galen objevil způsob a naučil ho své žáky. Pamatuješ se na Willa, Hostlerova syna? Člena koterie. Byl v tom nejlepší. Uměl tě dokonce přesvědčit, že tam není, když tam byl."</p>

<p>Potřásl jsem hlavou, abych z ní vytřepal děsivé vzpomín­ky na Willa. S ním se vrátily i stíny hladomorny, věci, které jsem si stále odmítal vybavit. Zajímalo mě, zda jsem ho tehdy zabil. Ale spíš jsem si myslel, že ne. Nejspíš jsem do něj nedostal dost jedu. Zvedl jsem zrak a zjistil, že Burrich mě dychtivě sleduje.</p>

<p>„Té noci, na poslední chvíli, král odmítl jet," řekl jsem mu tiše. „Tak dlouho jsem na Regala pohlížel jako na zrádce, až jsem zapomněl, že Shrewd by v něm stále mohl vidět syna. To, co udělal Regal, když uzmul Veritymu korunu, přestože věděl, že jeho bratr žije... Král Shrewd už nechtěl déle žít, když věděl, čeho je Regal schopen. Požádal mě, abych mu posloužil jako králův muž a poskytl mu sílu Umění, aby se mohl naposled rozloučit s Veritym. Jenže Serene a Justin čí­hali." Odmlčel jsem se, když nové kousky skládanky zapad­ly na místo. „Měl jsem vědět, jak je to snadné. U krále neby­ly žádné stráže. Proč? Protože Regal je nepotřeboval. Protože Serene a Justin na něj byli přisátí. Regal se svým otcem skon­čil. Prohlásil se následníkem trůnu; Shrewd už mu k ničemu dobrému nebyl. A tak z krále Shrewda vysáli veškerou sílu Umění. Zabili ho. Ještě než stačil dát Veritymu sbohem. Nej­spíš jim Regal řekl, aby se postarali o to, že už se s Veritym vícekrát nespojí. A tak jsem potom zabil Serene a Justina. Zabil jsem je týmž způsobem, jakým oni zabili mého krále. Bez jediné šance bránit se, bez sebemenšího slitování."</p>

<p>„Klid. Upokoj se." Burrich rychle popošel ke mně, dal mi ruce na ramena a přitlačil mě k židli. „Třeseš se, jako by se o tebe pokoušel záchvat. Uklidni se."</p><empty-line /><p>Nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo.</p>

<p>„Právě to jsme s Chadem nemohli rozlousknout," řekl mi Burrich. „Kdo vyzradil náš plán? Mysleli jsme na každého.</p>

<p>I na šaška. Nějakou dobu jsme se báli, že jsme Kettricken poslali pryč v doprovodu zrádce."</p>

<p>„Jak jste si to mohli myslet? Šašek krále Shrewda miloval jako nikdo na světě."</p>

<p>„Nepřipadli jsme na nikoho jiného, kdo by náš plán znal," řekl prostě Burrich.</p>

<p>„To nebyl šašek, kdo nám to všechno zhatil. Byl jsem to já." A to byl myslím právě ten okamžik, kdy jsem úplně při­šel k sobě. Právě jsem řekl tu nejnevyslovitelnější věc, po­stavil se tváří v tvář té nejkrutější pravdě. Všechny jsem je zradil já. „Šašek mě varoval. Řekl, že přivodím smrt králů, když se nenaučím nechat věci být, jak jsou. I Chade mě va­roval. Snažil se na mně vynutit slib, že už neuvedu do po­hybu žádná další kola. Ale já neposlouchal. A tak mé činy zabily mého krále. Kdybych mu nebyl nápomocen v Umění, nebyl by tak otevřený vůči svým vrahům. Otevřel jsem ho a pátral po Veritym. Ale místo něj se tu objevily ty dvě pijavice. Králův vrah. Och, v tolika, v tolika ohledech, Shrewde. Je mi to tak líto, můj králi. Tak líto. Ale pokud vím, Regal by přece neměl mít žádný důvod, aby tě zabil."</p>

<p>„Fitzi," pravil Burrich pevným hlasem. „Regal nikdy ne­potřeboval důvod, aby svého otce zabil. Potřeboval pouze vyčerpat důvody, aby ho držel naživu. A ty jsi nad tím ne­měl kontrolu." Pojednou svraštil své zachmuřené čelo. „Ale proč ho zabili právě tehdy? Proč si nepočkali, až budou mít i královnu?"</p>

<p>Usmál jsem se na něj. „Tys ji zachránil. Regal si myslel, že královnu už má. Mysleli si, že nás zastavili, když ti za­bránili vyvést koně ven ze stájí. Regal se tím dokonce chvás­tal přímo přede mnou, když byl v mé cele. Že musela odjet bez koní. A bez teplých zimních věcí."</p>

<p>Burrich se mohutně zazubil. „Ona a šašek si vzali věci, které byly přichystány pro Shrewda. A odjeli na dvou nej­lepších koních, kteří kdy vyšli z buckkeepských stájí. Vsa­dím se, že se do hor dostali v bezpečí, chlapče. Sooty a Rud se teď už nejspíš pasou na horských pastvinách."</p>

<p>Byla to však jenom velmi slabá útěcha. Té noci jsem šel ven a běhal jsem s vlkem, a Burrich nic nenamítal. Nemoh­li jsme však běžet moc daleko ani moc rychle, a krev, kterou jsme té noci prolili, nebyla krví, kterou jsem chtěl vidět té­ci, tak jako horké čerstvé maso nemohlo zaplnit prázdnotu v mém nitru.</p>

<p>A tak jsem si vzpomněl na svůj život a na to, kým jsem býval. Jak dny míjely, začali jsme se s Burrichem znovu ba­vit otevřeně jako staří přátelé. On mi svěřil můj život a vlá­du nad ním do vlastních rukou, třebaže si občas uštěpačně posteskl nad tím, že to udělal. Rozpomněli jsme se na staré způsoby jednání mezi sebou, na staré způsoby zažívání le­grace, na staré způsoby sváření. Leč jak se věci mezi námi urovnaly a znormalizovaly, oba jsme si o to více připomína­li všechno to, oč jsme přišli.</p>

<p>Přes den nebylo dost práce, která by Burriche zaměstnala. Byl to muž, který míval na povel všechny buckkeepské stá­je a koně, psy a sokoly, kteří je obývali. Sledoval jsem, jak si pro sebe vymýšlí úkoly, aby nějak naplnil vleklé hodiny, a věděl jsem, jak moc se mu stýská po zvířatech, která mí­val tak dlouho na starost. Já zase postrádal všechen ten ruch a lidi ode dvora, avšak ze všeho nejvíc jsem umíral touhou po Molly. Vysníval jsem si rozhovory, které bychom spolu vedli, trhal jsem na louce tužebníky a ostřice, které voněly jako ona, a v noci jsem uléhal při vzpomínce na dotek její něžné ruky na své tváři. O těchhle věcech jsme však s Burrichem nemluvili. Místo toho jsme dávali kousky svých ži­votů dohromady, abychom poskládali alespoň nějaký celek. Burrich rybařil a lovil, bylo třeba škrábat usně, prát a spra­vovat košile a nosit vodu. Byl to život. Jednou se pokusil zavést se mnou hovor na to, jak mě přišel navštívit do hla­domorny, aby mi přinesl jed. Když mluvil o tom, jak musel jít pryč a zanechat mne uvnitř cely, ruce mu slabě poškubávaly. Nedokázal jsem ho nechat, aby v tom pokračoval. „Pojďme na ryby," navrhl jsem znenadání. Zhluboka se na­dechl a přikývl. Šli jsme na ryby a ten den jsme už více ne­mluvili.</p>

<p>Přesto se nedalo zapřít, že jsem byl vězněn, trýzněn hla­dem a umlácen k smrti. Když se na mě čas od času zadíval, bylo mi jasné, že ty šrámy vidí. Oholil jsem si jizvu táhnou­cí se dolů tváří a sledoval jsem, jak mi nad čelem vyrůsta­jí bílé vlasy, přesně v místě, kde jsem měl roztrženou kůži. Nikdy jsme o tom nemluvili. Odmítal jsem na to byť jen po­myslet. Ale žádný člověk by tím neprošel nepoznamenány. V noci jsem začal mít sny. Krátké živé sny, ledové oka­mžiky ve znamení ohně, sežehující bolesti, zoufalého stra­chu. Vzbudil jsem se, vlasy zbrocené studeným potem, ze­mdlený strachy. Když jsem se posadil uprostřed temnoty, sny byly ty tam, nezůstalo mi ani nejtenčí vlákénko, s jehož pomocí bych je rozuzlil. Pouze bolest, strach, hněv, zoufal­ství. Ale především strach. Zdrcující strach, až jsem se celý třásl a lapal po dechu, oči mi slzely a v hrdle jsem cítil trp­kou žluč.</p>

<p>Když se to stalo poprvé, vztyčil jsem se na loži jako svíč­ka, s němým výkřikem na rtech. Burrich se svezl z postele a dal mi ruku na rameno, aby se zeptal, zda jsem v pořádku. Odstrčil jsem ho tak hrubě, že narazil do stolu a málem jej převrátil. Strach a vztek se nahustily do jediného okamžiku bezmezné zuřivosti, kdy bych ho zabil jenom proto, že byl zrovna po ruce. A v tomtéž okamžiku jsem se zavrhl, pohr­daje sám sebou natolik, že jsem dychtil zničit všechno, co mě utvářelo či ohraničovalo. <emphasis>Odvrhl </emphasis>jsem prudce celý svět, až jsem skoro vymazal i své vlastní vědomí. <emphasis>Bratře, bratře, </emphasis><emphasis>bratře, </emphasis>zavyl ve mně zoufale Nighteyes a Burrich klopýtl dozadu s nezřetelným výkřikem. Po chvíli jsem dokázal po­lknout a zamumlal jsem k Burrichovi: „To nic, jenom noč­ní můra. Promiň. Bylo to ještě pod vlivem snu, jenom noční můra."</p>

<p>„Chápu," odvětil příkře. A pak zamyšleněji: „Chápu." Šel si znovu lehnout. Já ale věděl, že chápe jen to, že mi v tom nemůže pomoci, a to bylo všechno.</p>

<p>Zlé sny mě nepronásledovaly každou noc, ale dost často na to, abych měl hrůzu ulehnout. Burrich předstíral, že spí, já ale věděl, že je vzhůru a potichu leží, zatímco já osamo­cen svádím své noční bitvy. Z těch snů jsem si nic nepama­toval, pouze zdrcující hrůzu, kterou mi působily. Zažil jsem strach už předtím. Často. Strach, když jsem bojoval s vyko­vanými, strach, když jsem se bil s bandity z rudých lodí, strach, když jsem se utkal se Serene. Strach, který varoval, který ponoukal, který dával člověku sílu, aby přežil. Avšak tento noční strach, to byla nelidská hrůza smíšená s nadějí, že smrt si pro mne přijde a ukončí to, protože jsem byl zlo­mený a věděl jsem, že bych dal cokoli, jen abych nemusel čelit další bolesti.</p>

<p>Na takový strach či pocit hanby, který se dostaví vzápě­tí poté, není žádná protizbraň. Zkoušel jsem vztek, zkoušel jsem nenávist. Ani v slzách, ani v brandy ho nebylo možné utopit. Prostupoval mě jako pach zla a podbarvoval všech­ny vzpomínky, které jsem měl, zastiňoval mé ponětí o tom, kým jsem kdysi byl. Žádný okamžik radosti, vášně či odva­hy, které jsem si dokázal vybavit, nebyl nikdy zcela takový, jaký původně byl, neboť má zrádná mysl pokaždé dodala: „Ano, to jsi zažíval, po nějakou dobu, ale pak přišlo tohle, a to je to, čím jsi teď." Onen zdrcující strach se neustále krčil v mém nitru, cítil jsem jeho přítomnost. S tíživou jisto­tou jsem věděl, že stačí trochu zatlačit a stanu se jím. Nebyl jsem už FitzChivalry. Byl jsem tím, co zbylo, když ho strach vypudil z jeho těla.</p>

<p>Den poté, co Burrichovi došla brandy, jsem mu pověděl: „Zvládnu to tu, jestli si chceš zajít do města Buckkeep."</p>

<p>„Nemáme peníze na nákup dalších zásob, nemáme ani co prodat." Řekl to tak nepokrytě, jako kdyby to byla moje chy­ba. Právě seděl u ohně. Sepjal ruce a sevřel je mezi koleny. Třásly se mu, ale jen trochu. „Budeme si teď muset vystačit sami. Je tu hojnost zvěře. Pokud se nedokážeme sami nasy­tit, pak si zasloužíme hladovět."</p>

<p>„A co ty, zvládneš to?" zeptal jsem se zpříma.</p>

<p>Pohlédl na mě zúženýma očima. „Co tím myslíš?" zeptal se.</p>

<p>„Myslím tím, že tu už není žádná další brandy," řekl jsem stejně nepokrytě.</p>

<p>„A ty si myslíš, že se bez ní neobejdu?" Jeho hněv již me­zitím narůstal. Od okamžiku, co brandy došla, měl neustále vznětlivější náladu.</p>

<p>Nepatrně jsem pokrčil rameny. „Jenom jsem se ptal. Toť vše." Seděl jsem teď úplně zticha, nedívaje se na něj v na­ději, že snad nevybuchne.</p>

<p>Po chvíli velice klidně pravil: „Inu, mám takové tušení, že si oba budeme muset něco najít."</p>

<p>Nechal jsem uběhnout dlouhou chvíli. Nakonec jsem se zeptal. „A co budeme dělat?"</p>

<p>Rozmrzele na mě pohlédl. „Už jsem ti říkal. Lovit, aby­chom se nasytili. To je něco, co bys měl být schopen po­chopit."</p>

<p>Pohlédl jsem stranou a s trhnutím přikývl. „Tomu rozu­mím. Myslel jsem... potom. Pozítří."</p>

<p>„Inu. Budeme lovit pro maso. Můžeme tak vyjít docela s málem. Ale dříve či později začneme chtít věci, které si ne­budeme moci sehnat ani zhotovit. Něco nám obstará Chade, bude-li to v jeho moci. Buckkeep je teď vypleněný až na sa­mé dno. Budu se muset vydat do města, na nějaký čas, a ne­chat se někde najmout, půjde-li to. Ale prozatím..."</p>

<p>„Ne," pravil jsem klidně. „Myslel jsem... že se tu nemů­žeme ukrývat navždy, Burrichi. Co bude potom?"</p>

<p>Teď pro změnu mlčel chvíli on. „Řekl bych, že jsem se tím příliš nezabýval. Nejprve šlo o nějaké místo, kam tě vzít, aby ses zotavil. Pak to nějakou dobu vypadalo, že se z toho nikdy..."</p>

<p>„Ale teď jsem tu." Zaváhal jsem. „Patience," spustil jsem.</p>

<p>„Věří, že jsi mrtev," přerušil mě Burrich, snad o něco drs­něji, než zamýšlel. „Chade a já jsme jediní, kteří vědí, že je to jinak. Než jsme tě vytáhli z té rakve, ani my jsme neměli žádnou jistotu. Kdyby ta dávka byla moc silná, nezemřel bys po ní doopravdy? Či neumrzl bys po pár dnech v zemi? Vi­děl jsem, co ti udělali." Zmlkl a chvíli na mě zíral. Vypadal uštvaně. Malinko zavrtěl hlavou. „Nemyslel jsem si, že bys to mohl přežít, o jedu vůbec nemluvě. A tak jsme nikomu nedávali naději. A potom, až jsme tě dostali ven..." Znovu zavrtěl hlavou, tentokrát prudčeji. „Nejprve jsi byl tolik po­tlučený. To, co ti udělali - to bylo opravdu hrozné... Nevím, co přimělo Patience, aby vyčistila a ovázala rány mrtvému, ale kdyby... Pak později... jsi to nebyl ty. Po prvních pár tý­dnech jsem byl znechucený tím, co jsme to udělali. Jako by­chom dali vlčí duši do lidského těla, tak mi to připadalo."</p>

<p>Znovu na mě pohlédl a zatvářil se při té vzpomínce nevě­řícně. „Šel jsi mi po krku. První den, co ses dokázal postavit na nohy, jsi chtěl utéci. Já tě nechtěl pustit a ty ses mi vrhl po krku. Nemohl bych Patience ukázat to zuby cenící, chňapající stvoření, natož..."</p>

<p>„Myslíš Molly...?" vyhrkl jsem.</p>

<p>Burrich se podíval stranou. „Nejspíš se dozvěděla, že jsi zemřel." A po chvíli rozpačitě dodal: „Někdo ti na hrobě za­pálil svíčku. Sníh byl odhrnutý a voskový pahýl tam stále byl, když jsem tě přišel vyhrabat."</p>

<p>„Jako pes slídící za kostí."</p>

<p>„Bál jsem se, že bys to nepochopil."</p>

<p>„To tedy opravdu ne. Jenom jsem vzal Nighteyese za slo­vo."</p>

<p>Bylo toho právě tolik, kolik jsem v danou chvíli dokázal unést. Snažil jsem se nechat rozhovor vyznít do prázdna. Ale Burrich byl nelítostný. „Kdybys šel zpátky na Buckkeep, ne­bo do města Buckkeep, zabili by tě. Pověsili by tě nad vodu a tvé tělo by spálili. Nebo rozčtvrtili. A lidé by tentokrát mě­li jistotu, že už tě nikdo nikdy nevzkřísí."</p>

<p>„To mě tak nenáviděli?"</p>

<p>„Nenáviděli? To ne. Měli tě hodně rádi, ti, kteří tě zna­li. Ale kdyby ses vrátil, jako člověk, který zemřel a byl po­hřben, kdybys znovu chodil mezi nimi, báli by se tě. To ne­ní něco, co bys dokázal vysvětlit jako nějaký trik. Moudrost není magie, nad kterou by se moc zamýšleli. Je-li z ní člo­věk obviněn a potom zemře a je pohřben, nuže, aby na tebe vzpomínali s laskavostí, musíš zůstat mrtvý. Kdyby tě vidě­li procházet se kolem, vzali by to jako důkaz, že Regal měl pravdu; že jsi praktikoval zvířecí magii, kterou jsi použil, abys zabil krále. Zabili by tě znovu. Podruhé už důkladněji." Burrich tiše vstal a dvakrát přešel místnost. „Zatraceně, ale něco bych si vypil," řekl.</p>

<p>„Já taky," pravil jsem tiše.</p>

<p>Deset dní nato k nám po cestě přišel Chade. Starý vrahoun šel pomalu, opíral se o hůl a na ramenou si nesl ranec. Byl teplý den a on si shodil z hlavy kapuci. Dlouhé šedé vlasy mu povívaly ve větru a přerostlé vousy mu pokrývaly větši­nu tváře. Na první pohled vypadal jako potulný dráteník. Zjizvený starý muž, to snad, ale už ne Poďobaný muž. Vítr a slunce mu ošlehaly tvář. Burrich odešel na ryby, kam cho­dil nejraději sám. Mezitím přišel Nighteyes a v Burrichově nepřítomnosti se spokojeně slunil na našem prahu, avšak při prvním závanu Chadeova pachu v ovzduší se vypařil zpátky do lesa za chatrčí. Zůstal jsem stát sám.</p>

<p>Chvíli jsem ho sledoval, jak se blíží. Po zimě zestárl, měl rýhy ve tváři a šedivější vlasy. Šel však rázněji, než jak jsem si ho pamatoval, jako by ho strádání zocelilo. Po chvíli jsem mu vyšel v ústrety, připadaje si podivně plachý a rozpačitý. Když vzhlédl a uviděl mě, zastavil se a zůstal stát na cestě. Já šel dál směrem k němu. „Chlapče?" zeptal se velmi opa­trně, když už jsem byl blízko. Dokázal jsem na něj kývnout a usmát se. Úsměv, který se mu vzápětí rozlil na tváři, mne dočista zahanbil. Odhodil hůl a objal mě, načež přitiskl svou tvář k mojí, jako bych byl dítě. „Och, Fitzi, Fitzi, můj chlap­če," pronesl hlasem plným úlevy. „Myslel jsem, že jsme tě ztratili. Myslel jsem, že jsme udělali něco horšího, než kdy­bychom tě nechali zemřít." A svýma starýma rukama mne pevně a silně objímal.</p>

<p>Byl jsem k starci laskavý. Neřekl jsem mu, že právě to udělali.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>2 Rozloučení</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Jakmile se korunoval na krále Šesti vévodství, princ Regal Farseer fakticky opu</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>til pobřežní vévodství, ať si poradí, jak umějí. Z hradu Buckkeep a notné části vévodství Buck ještě stačil vyždímat co nejvíce peněz. Buckkeepští koně a doby</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tek byli rozprodáni a ty nejlepší kusy putovaly do vnitroze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mí na Regalovo nové sídlo </emphasis>v <emphasis>Tradefordu. Nábytek a knihov</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>na tradiční královské rezidence byly rovněž vyplen</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ny, něco s vidinou zkrášlení jeho nového hnízda, něco bylo rozděleno mezi jeho oblíb</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>né vnitrozemské vévody a šlechtice nebo vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>loženě rozprodáno. Obilní sklady, vi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>né sklepy, zbrojnice, </emphasis><emphasis>to všechno bylo vydrancováno a kořist směřovala </emphasis><emphasis>do vnitro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zemí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Regalovým proklamovaným záměrem bylo přestěhovat chřadnoucího krále Shrewda s ovdovělou a těhotnou nastá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vající královnou Kettricken do vnitrozemí na Tradeford, aby </emphasis><emphasis>tam byli ve větším bezpečí před nájezdy rudých lodí, které </emphasis><emphasis>sužovaly pobřežní vévodství. Také tohle posloužilo jako zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>minka k vyvezení nábytku a cenno</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tí z Buckkeepu. Jenomže po Shrewdově smrti a Kettrickenině zmizení i tento chabý důvod pozbyl opodstatnění. Nicméně Regal po své koruno</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vaci opustil Buckkeep, jak nejrychleji to šlo. Povídalo se, že když se ho rada jeho šlechticů otázala na př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>činu jeho roz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hodnutí, řekl jim, že pobřežní vévodství pro něj představují toliko válku a výdaje, že to vždycky byly pijavice na zdrojích vnitrozemských vévodství a že mil</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rád dopřeje ostrovanům tu radost, aby si zabrali tak skalnatě a neveselé místo. R</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>gal měl později údajně popírat, že kdy něco takového vyřkl.</emphasis></p>

<p><emphasis>Po zmizení Kettricken se Regal ocitl v postavení, jež ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mělo žádný historický precedens. Dítě, které Kettricken no</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sila v lůně, bylo </emphasis><emphasis>nesporným nástupcem v kor</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>novační linii. Ale královna i s nenarozeným potomkem zmizela, navíc za velmi pod</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>zřelých okolností. Ne všichni měli jasno </emphasis>v <emphasis>tom, že Regal to vše osobně nezosnoval. I kdyby královna byla zů</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>stala na Buckkeepu, dítě si nemohlo nárokovat titul byť jen </emphasis><emphasis>následníka trůnu nejm</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ně dalších sedmnáct let. Regal ny</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní dělal všechno pro to, aby si titul krále přisvojil co možná nejdříve, ale podle zákona potřeboval uznání všech Šesti vé</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vodství, aby na něj měl nárok. Koupil si korunu množstvím ústupků pobřežním vévodům. Nejzávažnějším z nich byl Regalův slib, že Buckkeep zůstane obsazený posádkou, připra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ven bránit pobřeží.</emphasis></p>

<p><emphasis>Velení starobylé pevnosti bylo svěřeno jeho nejstaršímu synovci, dědici titulu v</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>voda z Farrow. Lord Bright ve svých </emphasis><emphasis>pětadvaceti letech začal být poněkud netrpěl</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vý, pokud šlo </emphasis><emphasis>o předání moci z rukou jeho otce na syna. Byl proto víc než och</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ten ujmout se správy Buckkeepu a Bucku, měl však jen málo zkušeností, z nichž by če</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>pal. Regal se odebral do vnit</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rozemí na hrad Tradeford, ležící na Vinné řece ve Farrow, zatímco mladý lord Bright zůstal na Buckkeepu s vybranou posádkou farrowských mužů. Nikde se nehovoří o tom, že by mu Regal zanechal nějaké pr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>středky, jimiž by mohl disponovat, a tak se tento mladý muž snažil vyždímat vše, co po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>třeboval, z kapes obchodníků města Buckkeep a již tak dost rozhorlených farmářů a pastevců z okolního vévodství Buck. </emphasis><emphasis>Přestože nemáme údaje o tom, že by vůči lidem z Bucku či </emphasis><emphasis>ostatních pobřežních vévodství pociťoval zášť, nebyl jim ani nikterak nakloněn.</emphasis></p>

<p><emphasis>V rezidenci na Buckkeepu tou dobou dlela rovněž hrstka nižší šlechty z Bucku. Velcí statkáři se již většinou nacháze</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li na svých hradech, kde dělali, co mohli, aby ochránili svůj lid. Z těch, kteří zůstali na Buckkeepu, stojí snad nejvíce za zmínku l</emphasis><emphasis>ady Patience, ta, která </emphasis>v <emphasis>minulosti byla nastávající </emphasis><emphasis>královnou, dokud její manžel, princ Chivalry, neabdikoval </emphasis><emphasis>na trůn ve prospěch mladšího bratra Verityho. Posá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ku na Buckkeepu tvořili vojáci z Bucku a také Kettrickenina osob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní stráž a několik málo mužů, kteří ještě zbyli ze stráže krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>le Shrewda. Morálka mezi vojáky byla ub</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>há, protože žoldy byly nepravidelné a strava bídná. Lord Bright s sebou na Buckk</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ep přivedl svou vlastní osobní stráž, kterou zjevně </emphasis><emphasis>protěžoval na úkor buckkee</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ských. Situaci ještě dá</emphasis><emphasis>le kom</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>plikoval složitý řetězec velení. Buckkeepské oddíly se zdán</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>livě zodpovídaly kapitánu Keffelovi z řad farrowských bo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jovníků, veliteli stráže lorda Brighta. Jenomže ve skutečnosti se Foxglove z královniny gardy, Ker z buckkeepské gardy a starý Red ze stráže krále Shrewda semkli dohrom</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dy a jed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nali vskrytu na vlastní pěst. Pokud se někomu pravidelně zodpovídali, byla to lady Pat</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ence. Časem o ní buckkeepští vojáci začali mluvit jako o pani Buckkeepu.</emphasis></p>

<p><emphasis>I po své korunovaci Regal žárlivě střežil svůj tit</emphasis><emphasis>ul. Vyslal </emphasis><emphasis>posly široko daleko, aby pátrali po zprávách o tom, kde by mohla být královna Ke</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>tricken s dosud nenarozeným dědi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cem. Jeho podezření, že by mohla vyhledat úkryt u svého otce, krále Eyoda z Horského království, ho vedlo až k tomu, že ho vyzval, aby ji vydal zpátky. Když mu Eyod odpověděl, že místo pobytu královny Šesti vévodství není předmětem zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jmu horského lidu, Regal ve zlosti přerušil styky s Horským králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>stvím, zakázal obchod a snažil se bránit i obyčejným pocestným v překračování hranic. V tutéž dobu začaly kolo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vat zvěsti, téměř jistě na Regalův popud, že dítě, které nosí Kettricken, není Verityho, a tudíž nemá legitimní nárok na trůn Šesti v</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>vodství.</emphasis></p>

<p><emphasis>Obyčejným lidem z Bucku nastaly krušné časy. Opuštěn svým králem a střežen pouze nevelkou silou špatně zásobe</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ných vojáků, prostý lid se nyní ocitl jako bez kormidla na rozbouřeném moři. Co neukradli nebo nezničili nájezdníci, uzmuli muži lorda Brighta na daně. Cesty se začaly hemžit lupiči, poněvadž když si počes</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ný člověk nemůže vydělat na </emphasis><emphasis>živobytí, lidé začnou dělat to, k čemu jsou nuceni. Dro</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ni </emphasis><emphasis>chalupníci se vzdali všech nadějí na slušné živobytí a uprch</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lí z pobřeží, aby se z nich stali žebráci, zloději a prostitutky ve vnitrozemských městech. Obchod skom</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>ral, protože lodě vypravené na moře se jenom zřídka kdy vracely zpátky.</emphasis></p>

<p>Seděli jsme s Chadem na lavici před chýší a rozmlouvali. Nemluvili jsme o hrozných věcech ani o významných udá­lostech minulosti. Neprobírali jsme můj návrat z hrobu na svět ani současnou politickou situaci. Místo toho jsme se ba­vili o důvěrnostech, jako kdybych se vrátil z daleké cesty. Lasička Slink zestárla; po zimě jí ztuhly kosti a ani příchod jara jí nevlil mízu do žil. Chade se obával, že nebude žít dé­le než rok. Také se mu konečně podařilo usušit lístky pla­mence, aniž by zplesnivěly, jenže přitom zjistil, že sušená bylina má jen malou sílu. Oba jsme postrádali pečivo kuchařky Sáry. Chade se mě zeptal, zda bych si nechtěl nechat přinést něco ze svého pokoje. Regal ho dal prohledat a za­nechal ho v hrozném nepořádku, prý toho však zřejmě moc neodnesl a nikomu nic nebude chybět, kdybych si to chtěl vzít teď. Zeptal jsem se ho, jestli si vzpomíná na starou ta­piserii krále Wisdoma, jak jedná s Elderlingy. Odvětil, že ano, ale ta je prý moc velká na to, aby mi ji dovlekl až sem. Obdařil jsem ho tak sklíčeným pohledem, že změkl a pravil, že možná by se nějaký způsob přece jen našel.</p>

<p>Zazubil jsem se. „To byl jen žert, Chade. Ta věc mi nikdy k ničemu nebyla, akorát mi působila zlé sny, když jsem byl ještě malý. Ne. V mém pokoji není nic, co by teď pro mne bylo důležité."</p>

<p>Chade se na mě skoro smutně zadíval. „Necháváš za se­bou život, a co ti zůstane, jen šaty, co máš na sobě, a jedna náušnice? A říkáš, že tam není nic, co by sis chtěl nechat při­nést. Nepřipadá ti to divné?"</p>

<p>Chvíli jsem zamyšleně seděl. Meč, který mi dal Verity. Stříbrný prsten, který mi daroval král Eyod a který patří Ruriskovi. Jehlice od lady Grace. V mé místnosti byly i mořské píšťaly od Patience - doufal jsem, že si je odnesla zpátky. Mé malby a papíry. Malá krabička na přechovávání jedů, kterou jsem vlastnoručně vyřezal. Mezi mnou a Molly nikdy nebyly nějaké hmotné důkazy lásky. Nikdy by mi nedovoli­la, abych jí nosil nějaké dary, a mě nikdy nenapadlo, abych jí třeba odcizil mašli z vlasů. Kdybych jen...</p>

<p>„Ne. Opustit všechno bude asi nejlepší. Ačkoliv jsi za­pomněl na jednu věc." Otočil jsem límec své hrubé košile a ukázal mu malinký rubín usazený ve stříbře. „Jehlice, kte­rou mi kdysi dal Shrewd, aby bylo vidět, že jsem jeho. Po­řád ji mám." Patience ji totiž použila na zapnutí rubáše, do něhož mě zahalila. Odvrhl jsem tu myšlenku stranou.</p>

<p> „Pořád nechápu, proč Regalovi zbrojnoši neobrali tvé tě­lo. Nejspíš má Moudrost tak zlou pověst, že se tě báli mrt­vého stejně jako živého."</p>

<p>Sáhl jsem si prstem na můstek nosu v místě, kde byl zlo­mený. „Nezdálo se, že ze mě mají nějaký strach, pokud mo­hu říci."</p>

<p>Chade se na mě křivě usmál. „Ten nos ti vadí, viď? Mys­lím, že tvé tváři propůjčuje větší charakter."</p>

<p>Zamžoural jsem na něj ve slunečních paprscích. „Oprav­du?"</p>

<p>„Ne. Je však zdvořilé to říci. Není to tak zlé, doopravdy. Skoro to vypadá, jako kdyby se ho někdo pokoušel narov­nat."</p>

<p>Pokrčil jsem rameny při té bodavé vzpomínce. „Nechci už na to myslet," řekl jsem mu popravdě.</p>

<p>Tu mu tvář zastřela slitovná bolest. Pohlédl jsem stranou, neschopen snést jeho soucit. Vzpomínky na mlácení, které jsem přestál, byly únosnější, když jsem si mohl předstírat, že se o tom nikdo jiný nedozvěděl. Cítil jsem se ponížený tím, co mi Regal udělal. Opřel jsem hlavu o sluncem vyhřáté dře­vo srubu a dlouze se nadechl. „Pověz. Co se děje tam dole, kde jsou lidé stále naživu?"</p>

<p>Chade si odkašlal, akceptuje změnu tématu. „Inu. Kolik toho. víš?"</p>

<p>„Nic moc. Že Kettricken a šašek unikli. Že Patience se údajně doslechla, prý se Kettricken dostala v bezpečí do hor. Že Regal má vztek na krále Eyoda z hor a přerušil jeho ob­chodní trasy. Že Verity je stále naživu, ale nikdo o něm ne­má zprávy."</p>

<p>„Ouha! Ouha!" Sedící Chade napřímil páteř jako toporo. „Ty zvěsti o Kettricken... pamatuješ si je z oné noci, kdy jsme se o tom s Burrichem bavili."</p>

<p>Podíval jsem se jinam. „Asi tak, jako si vybavuješ sen, který jsi kdysi měl. V rozplizlých barvách a zmateném sle­du událostí. Jen to, že jsem vás slyšel něco o tom říkat."</p>

<p>„A to o Veritym?" Při tom náhlém napětí, jež se ho zmoc­nilo, mi projel páteří mrazivý záchvěv hrůzy.</p>

<p>„Té noci mi to sdělil Uměním," pravil jsem tiše. „Tehdy jsem vám řekl, že je naživu."</p>

<p>„ZATRACENĚ!" Chade vyskočil na nohy a začal zuřivě poskakovat kolem. Byla to podívaná, jaké jsem se u něj ni­kdy předtím nenadal, a tak jsem na něj jen zíral se směsicí úžasu a strachu. „Burrich a já jsme tvým slovům nepřiklá­dali žádnou váhu! Och, byli jsme moc rádi, že jsi je pronesl, a když jsi odběhl, řekl mi: Jen nechej chlapce jít, to je pro dnešní večer víc než dost - vzpomíná si na svého prince.' Nic víc jsme si o tom nemysleli. Zatraceně, a ještě jednou zatraceně!" Pojednou se zastavil a ukázal na mne prstem. „Mluv. Pověz mi všechno."</p>

<p>Tápal jsem ve svých vzpomínkách. Bylo těžké si je uspo­řádat: jako bych je viděl vlčíma očima. „Bylo mu zima. Ale žil. Byl unavený, anebo zraněný. Jaksi zpomalený. Snažil se dostat dovnitř a já ho stále odrážel, takže mě neustále po­noukal, abych se napil. Patrně abych strhl své zdi..."</p>

<p>„A kde byl?"</p>

<p>„To já nevím. Sníh. Les." Šmátral jsem po přízračných vzpomínkách. „Nemyslím, že by sám věděl, kde je."</p>

<p>Chade se do mě zavrtal svýma zelenýma očima. „Můžeš se s nim opravdu spojit, vnímat ho? Můžeš mi říci, zda ješ­tě žije?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. Srdce v hrudi mi začalo divoce bu­šit.</p>

<p>„Můžeš s ním navázat kontakt Uměním?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. V břiše jsem cítil napětí.</p>

<p>Chadeovo zoufalství s každým mým zavrtěním hlavy na­růstalo. „Zatraceně, Fitzi, ty musíš!"</p>

<p>„Já nechci!" vykřikl jsem znenadání. Vyskočil jsem na nohy.</p>

<p><emphasis>Uteč pryč! Rychle uteč pryč!</emphasis></p>

<p>A tak jsem utekl. Náhle to bylo tak jednoduché. Uprchl jsem od Chadea a chýše, jako bych měl v patách všechny dé­mony z pekelných ostrovů rudých lodí. Chade za mnou vo­lal, ale já ho odmítal slyšet. Běžel jsem jako o závod, a když jsem se ocitl v úkrytu stromů, zjevil se mi po boku Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Tím směrem ne, tím směrem je Srdce smečky, </emphasis>varoval mě. A tak jsme vyrazili vzhůru do kopce, pryč od potůčku, k mo­hutné změti ostružiní, jež se svažovalo na břeh v místě, kde se Nighteyes ukrýval za bouřlivých nocí. <emphasis>Co to bylo? Co to bylo za nebezpečí? </emphasis>chtěl vědět Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Chtěl mě zpátky, </emphasis>přiznal jsem po chvíli. Snažil jsem se dát sdělení formu, kterou by Nighteyes pochopil. <emphasis>Chtěl, abych... abych už nebyl vlkem.</emphasis></p>

<p>V zádech mě náhle zamrazilo. Tímto vysvětlením, které jsem poskytl Nighteyesovi, jsem pojednou stanul tváří v tvář pravdě. Volba byla prostá. Být buďto vlkem, bez minulosti, bez budoucnosti, toliko dnes. Anebo člověkem, pokřiveným minulostí, jehož srdce pumpuje zároveň s krví i strach. Mohl jsem chodit na dvou nohách a považovat hanbu a shrbenost za způsob žití. Anebo běhat po čtyřech a zapomínat, až by i Molly byla jen příjemnou vůní, kterou bych si vybavoval. Seděl jsem tiše pod ostružiním, ruka mi zlehka spočívala na Nighteyesově hřbetě a očima jsem zíral do míst, která jsem mohl vidět jen já sám. Světlo se pomalu měnilo a večer pře­cházel v soumrak. Mé rozhodnutí sílilo jen zvolna a nevy­hnutelně jako plížící se tma. Mé srdce se proti tomu vzpouzelo, ale obě možnosti byly tak jako tak neúnosné. Zocelil jsem svou vůli.</p>

<p>Byla už tma, když jsem se vrátil zpátky. Připlížil jsem se domů s ocasem staženým mezi nohama. Bylo zvláštní vra­cet se ke srubu znovu jako vlk, vnímat stoupající kouř z ho­řícího dřeva jako něco lidského a mžourat do záře z krbu, prostupující okenicemi. Neochotně jsem oddělil svou mysl od Nighteyese.</p>

<p><emphasis>Nechtěl bys se mnou raději lovit?</emphasis></p>

<p><emphasis>Mnohem raději bych s tebou lovil. Ale dnes v noci nemohu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Proč?</emphasis></p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. Ostří mého rozhodnutí bylo tak sla­bé a neprověřené, že jsem si netroufal zkoušet ho řečmi. Za­stavil jsem se na okraji lesa, abych si z oděvu oprášil listí a špínu a abych si uhladil vlasy a stáhl je znovu do copu. Doufal jsem, že nemám špinavou tvář. Vypjal jsem ramena a odhodlával sejít zpátky do srubu, otevřít dveře, vejít a po­hlédnout na ně. Připadal jsem si hrozivě zranitelný. Budou se o mně zrovna bavit. Ti dva mezi sebou znali takřka všech­na moje tajemství. Má pošramocená čest nyní byla na cuc­ky. Jak před nimi mohu stanout a čekat, že se mnou budou jednat jako s člověkem? Přesto jsem jim to nemohl vyčítat. Snažili se mě zachránit. Před sebou samým, to byla pravda, ale přece jen zachránit. Nebyla jejich chyba, že to, co za­chránili, nestálo téměř za řeč.</p>

<p>Když jsem vešel, seděli u stolu. Kdybych takto utekl před několika týdny a pak se vrátil, Burrich by vyskočil, zalomcoval by mnou a zpohlavkoval by mne. Věděl jsem, že to už máme za sebou, ale ta připomínka mi vnukla ostražitost, kte­rou jsem nedokázal zcela zastřít. Avšak jeho tvář prozrazo­vala pouze úlevu, zatímco Chade se na mě podíval se za­hanbením a jistým znepokojením.</p>

<p>„Nechtěl jsem na tebe tak naléhat," pravil vážně, ještě než jsem stačil něco říci.</p>

<p>„Ani jsi nenaléhal," řekl jsem tiše. „Jen jsi dal prst na mís­to, které mě předtím nejvíc tlačilo. Člověk občas neví, jak ošklivě je poraněný, dokud mu někdo jiný ránu neohledá."</p>

<p>Přitáhl jsem si židli. Po týdnech obyčejné stravy bylo té­měř šokující spatřit na stole sýr, med a bezinkové víno. Byl tam také bochník chleba na zakousnutí k pstruhovi, kterého Burrich chytil. Chvíli jsme jedli a nemluvili, jen občas ně­kdo o něco u stolu požádal, jak už to bývá. Upjatost jako by trochu polevila. Ale v okamžiku, kdy jsme dojedli a odkli­dili nádobí ze stolu, znovu zavládlo napětí.</p>

<p>„Teď už chápu tvoji otázku," pravil znenadání Burrich. Chade i já jsme k němu překvapeně vzhlédli. „Před pár dny, když ses ptal, co budeme dělat dál. Pochop, že jsem již Verityho odepsal jako ztraceného. Kettricken sice čekala jeho dědice, ale to už byla v bezpečí v horách. Nemohl jsem pro ni nic dalšího udělat. Kdybych do toho nějakým způsobem zasahoval, mohl bych ji prozradit. Nejlepší bylo nechat ji tam, kde je, bezpečně ukrytou mezi lidem jejího otce. Až by její dítě dospělo a mělo by nárok na trůn... totiž, pokud bych tou dobou nebyl už v hrobě, pak bych, jak jsem předpoklá­dal, podnikl, co by bylo v mých silách. Prozatím jsem svoji povinnost vůči králi považoval za věc minulosti. Takže když ses mě ptal, viděl jsem před sebou pouze nutnost postarat se o nás dva."</p>

<p>„A teď?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>„Jestli Verity stále žije, pak na jeho trůn vztáhl ruku pod­vodník. A já jsem pod přísahou povinen přijít svému králi na pomoc. Tak jako Chade. Tak jako ty." Oba na mne velice přísně hleděli.</p>

<p><emphasis>Uteč znovu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemohu.</emphasis></p>

<p>Burrich sebou trhl, jako bych do něj rýpl jehlicí. Napadlo mě, kdybych se hnul směrem ke dveřím, jestli by se po mně nevrhl, aby mě zarazil. Jenže on nic neříkal, ani se nehýbal, pouze čekal.</p>

<p>„Já ne. Tamten Fitz zemřel," řekl jsem nepokrytě.</p>

<p>Burrich se zatvářil, jako kdybych ho udeřil. Chade se však tiše zeptal: „Tak proč stále nosíš jehlici od krále Shrewda?"</p>

<p>Hmátl jsem rukou po límci a vytáhl ji ven. Tumáš, chtěl jsem říci, tumáš, vezmi si ji, a nádavkem všechno, co s ní souvisí. Já jsem s tím skončil. Neměl jsem na to páteř. Ale místo toho jsem jen seděl a civěl na ni.</p>

<p>„Je libo bezinkové víno?" zeptal se Chade, ale ne mě.</p>

<p>„Dnes večer je chladno. Udělám si čaj," opáčil Burrich.</p>

<p>Chade přikývl. Já stále seděl a držel v ruce rudostříbrnou jehlici. Vybavil jsem si královy ruce, když mi ji zastrčil do záhybů chlapecké košile. „Tumáš," řekl. „Odteďka jsi můj." Jenže on už byl mrtvý. Zprošťovalo mě to mého slibu? A to poslední, co mi řekl? „Co jsem to z tebe udělal?" Znovu jsem tu otázku odvrhl. Důležitější bylo: Co je ze mě teď? Nebyl jsem nyní tím, co ze mne udělal Regal? Nebo bych před tím mohl utéci?</p>

<p>„Regal mi pověděl," řekl jsem uvážlivě, „že stačí, abych se jen poškrábal, a objevím bezejmenného psovoda." Zvedl jsem zrak a vší silou se střetl s Burrichovýma očima. „Bylo by krásné jím být."</p>

<p>„Opravdu?" zeptal se Burrich. „Byly doby, kdy jsi takto neuvažoval. Co vůbec jsi, Fitzi, když nejsi králův muž? Co jsi? Kam bys šel?"</p>

<p>Kam bych šel, kdybych byl volný? Za Molly, vykřiklo mé srdce. Potřásl jsem hlavou, zavrhuje tu myšlenku, ještě než mě stačila sežehnout. Ne. Ještě než jsem ztratil svůj život, ztratil jsem ji. Zamyslel jsem se nad svou prázdnou, trpkou svobodou. Bylo jen jedno místo, kam bych mohl doopravdy jít. Sebral jsem svou vůli, zvedl zrak a střetl se s Burrichovým upřeným pohledem. „Jdu pryč. Kamkoli. Do Chalcedských států, do Bingtownu. Umím to se zvířaty, jsem také slušný písař. Dokázal bych si zajistit živobytí."</p>

<p>„O tom není pochyb. Jenže živobytí není život," podotkl Burrich.</p>

<p>„A tak co to je?" chtěl jsem vědět, pojednou vskutku roz­zlobený. Proč mi to museli tak ztěžovat? Slova a myšlenky ze mě najednou vytryskly jako jed ze zanícené rány. „Nejradši bys mě přinutil zasvětit svůj život králi a všechno pro to obětovat, což jsi také udělal. Vzdát se ženy, kterou milu­ji, abych následoval krále jako pes za jeho patami. A když tě ten král opustil? Spolkl jsi to, vychoval jsi mu bastarda. Pak ti všechno vzali, stáje, koně, psy, tvé podřízené. Nenechali ti nic, ba ani střechu nad hlavou, tihle králové, kterým jsi byl zavázán. A co jsi udělal? Když už ti nic nezbylo, pověsil ses na mne, vytáhl jsi bastarda z rakve a násilím ho znovu vrá­til do života. Do života, který nenávidím, do života, o který nestojím!" Vyčítavě jsem na něho pohlédl.</p>

<p>Zíral na mě, neschopen jediného slova. Chtěl jsem pře­stat, ale něco mne stále nutilo pokračovat. Vztek mi dělal dobře, jako očistný oheň. Sevřel jsem ruce v pěsti a zeptal se: „Proč jsi pořád tady? Proč mne pořád znovu stavíš na nohy, aby mě oni mohli srazit? Kvůli čemu? Abych ti něco dlužil? Aby ti to dalo nárok na můj život, protože sám ne­máš páteř na to, abys měl svůj vlastní život? Chceš jenom to, abych byl přesně jako ty, člověk bez vlastního života, člo­věk, který se toho všeho vzdává pro svého krále. Copak ne­vidíš, že je lepší být živ než se toho všeho vzdát pro někoho jiného?"</p>

<p>Střetl jsem se s jeho očima a ucukl před výrazem boles­tivého údivu, který jsem tam spatřil. „Ne," řekl jsem tupě, když jsem se nadechl. „Ty to nevidíš, ty to nemůžeš vědět. Ty si ani neumíš představit, co jsi mi vzal. Měl bych být po smrti, ale ty bys mě nenechal ani umřít. A všechno s tím nej­lepším úmyslem, vždy ve víře, že děláš správnou věc, ať už mě to jakkoliv zraňuje. Kdo ti však dal právo poroučet mi? Kdo rozhodl o tom, že mi to můžeš dělat?"</p>

<p>Až na zvuk mého hlasu bylo v místnosti mrtvolné ticho. Chade byl zkoprnělý a výraz v Burrichově tváři mě ještě ví­ce popouzel. Viděl jsem, že se mlčky sbírá. S poukazem na svou hrdost a čest mi tiše řekl: „Tvůj otec mi to dal za úkol, Fitzi. Dělal jsem pro tebe jen to nejlepší, chlapče. Poslední věc, kterou mne můj princ pověřil, to poslední, co mi Chivalry řekl, bylo: ,Dobře ho vychovej.' A já se..."</p>

<p>„Vzdal dalších deseti let života, jen abys vychoval něčího bastarda," přerušil jsem ho krutou sarkastickou poznámkou. „Staral ses o mne, protože to byla jediná věc, kterou jsi do­opravdy uměl. Celý svůj život, Burrichi, ses staral o někoho jiného, kladl jsi na první místo někoho jiného, obětoval jsi jakýkoli možný normální život ve prospěch někoho jiného. Věrný jako pes. Je tohle život? Cožpak jsi nikdy nepomys­lel na to, že bys byl sám sebou a konal vlastní rozhodnutí? Anebo tě strach z toho všeho nutí utápět se v láhvi?" Můj monolog mezitím přešel v křik. Když mi došla slova, zůstal jsem na něj zírat, zatímco hruď se mi zvedala a klesala, jak jsem supěl vzteky.</p>

<p>Když jsem jako malý chlapec na něj měl vztek, často jsem si sliboval, že mi jednou zaplatí za každý pohlavek, který mi uštědřil, za každou stáj, kterou jsem musel vykydat, když už jsem si myslel, že se únavou neudržím na nohou. A s těmi­to slovy jsem svému trucovitému slibu dostál nejmíň desetkrát. Burrich měl oči dokořán a byl oněmělý bolestí. V jed­nu chvíli jsem uviděl, jak se mu pohnula hruď, jako by lapal po dechu, který jsem mu vyrazil. Šok v jeho očích byl týž, jako kdybych do něj znenadání bodl nůž.</p>

<p>Zíral jsem na něj. Neměl jsem tušení, kde se ve mně ta slova vzala, ale bylo už příliš pozdě je odvolávat. Kdybych byl řekl: „Odpusť," zpátky bych už je nevzal, ani bych na tom nic nezměnil. Pojednou jsem doufal, že vstane a praští mě, že mi to přinejmenším oplatí.</p>

<p>Vrávoravě vstal a nohy židle zaskřípěly o dřevěnou po­dlahu. Pak se židle zakymácela a s rachotem se překotila, jak odcházel od stolu. Burrich, který vždy chodíval tak rovně, i když byl nasáklý brandy, se potácel jako opilec, když za­mířil ke dveřím a vyšel do noci. Já jen seděl a cítil, jak cosi v mém nitru velice ztichlo. Doufal jsem, že je to srdce.</p>

<p>Chvíli bylo ticho. Dlouhou chvíli. Potom Chade vzdychl. „Proč?" zeptal se posléze tiše.</p>

<p>„Nevím." Lhal jsem dobře. Sám Chade mě to naučil. Hle­děl jsem do ohně. Chvíli jsem váhal, zda to nemám vysvět­lit. Pak jsem si řekl, že nemohu. Pojednou jsem zjistil, že se to snažím zamluvit: „Možná jsem se od něj potřeboval osvo­bodit. Od všeho, co pro mne udělal, i když jsem to po něm nechtěl. Musí už přestat dělat věci, jež mu nejsem schopen oplatit. Věci, které by žádný člověk neměl dělat pro jiného, oběti, které by žádný člověk neměl konat v zájmu jiného člověka. Nechci už mu nic dlužit. Nechci už nikomu nic dlu­žit."</p>

<p>Když Chade promluvil, bylo to věcně. Dlouhoprsté ruce mu přitom spočívaly na stehnech, klidně, ba téměř uvolně­ně. Ale jeho zelené oči získaly barvu měděné rudy a ožily hněvem. „Od svého návratu z Horského království jako bys pořád dychtil po boji. S kýmkoli. Když jsi byl ještě chlapec a byl jsi vzpurný nebo trucovitý, mohl jsem to přičíst na vrub tvému věku, chlapeckým úsudkům a frustracím. Ale ty ses vrátil zpátky plný... hněvu. Jako kdybys vzýval celý svět na souboj, aby tě zabil, jestli může. Nejen že ses vrhal do cesty Regalovi: cokoli bylo pro tebe nebezpečné, pouštěl ses do toho. Burrich nebyl jediný, kdo to viděl. Jenom se ohléd­ni na poslední rok: kdykoli jsem se nadál, byl tu Fitz, spílající světu, uprostřed pěstní bitky, ve víru bitvy, omotaný ob­vazy, zpitý jako rybář anebo schlíplý jako knot a žadonící o elfí kůru. Kdy jsi byl naposled klidný a zamyšlený, kdy jsi byl veselý ve společnosti přátel, kdy jsi byl prostě v klidu? A když jsi zrovna nevzýval své nepřátele, odháněl jsi přáte­le. Co se stalo mezi tebou a šaškem? Kdepak je teď Molly? Právě jsi zapudil Burriche. Kdo je na řadě teď?"</p>

<p>„Myslím, že ty." Ta slova ze mne jaksi vyšla, leč nevy­hnutelně. Nechtěl jsem je vyřknout, ale nedokázal jsem je ani zadržet. Čas uzrál.</p>

<p>„Už jsi k tomu směřoval tím, jak jsi mluvil s Burrichem."</p>

<p>„Já vím," řekl jsem zpříma. Střetl jsem se s jeho pohle­dem. „Už dlouhou dobu jsem neudělal nic, co by tě uspoko­jilo. Nebo Burriche. Či kohokoli dalšího. Zdá se, že za po­slední dobu jsem neučinil žádné správné rozhodnutí."</p>

<p>„S tím bych souhlasil," potvrdil Chade nelítostně.</p>

<p>A bylo to zase tady, uhlíky mého hněvu znovu vyšlehly v plameny. „Snad proto, že jsem nikdy nedostal šanci konat vlastní rozhodnutí. Snad proto, že jsem byl příliš dlouho ně­čí ,chlapec'. Burrichův čeledín, tvůj zabijácký učeň, Verityho mazlíček, páže Patience. Kdypak jsem se dostal k tomu, abych byl svůj, sám pro sebe?" zeptal jsem se rozlíceně.</p>

<p>„A kdypak ne?" optal se Chade stejně nažhaveně. „Vždyť neděláš nic jiného od doby, co ses vrátil z hor. Šel jsi za Veritym, abys mu řekl, že už tě nebaví být zabijákem, a to právě v době, kdy byla tichá práce nejvíce potřebná. Patience se tě snažila varovat, aby ses držel z dosahu Molly, ale i tady sis prosadil svou. Stala se tak jejich terčem. Zatáhl jsi Pati­ence do intrik, takže se rovněž ocitla v nebezpečí. Připoutal ses k vlkovi, a to navzdory všemu, co ti říkal Burrich. Zpo­chybňoval jsi každé mé rozhodnutí týkající se zdraví krá­le Shrewda. A tvůj předposlední hloupý čin na Buckkeepu spočíval v tom, že ses dobrovolně propůjčil ke vzpouře pro­ti koruně. Dostal jsi nás na pokraj občanské války, kterou jsme tu naposled měli před sto lety."</p>

<p>„A můj poslední hloupý čin?" zeptal jsem se s jízlivou zvědavostí.</p>

<p>„Zabití Justina a Serene," obvinil mě zpříma.</p>

<p>„Oni právě vysáli mého krále, Chade," podotkl jsem ledo­vým hlasem. „Zabili ho v mém náručí, tak to bylo. Co jsem měl dělat?"</p>

<p>Chade vstal a nějak se mu podařilo vztyčit se nade mnou, jako to dělával dřív. „Po všech těch letech mého výcviku, po trpělivém zasvěcování do tajů tiché práce jsi lítal po hradě jako o závod s taseným nožem, podřízl jsi hrdlo napřed jed­nomu a potom ubodal druhého ve Velkém sále přede všemi shromážděnými šlechtici... Můj skvělý zabijácký učeň! A to­hle byl jediný způsob, který jsi dokázal vymyslet, abys to provedl?"</p>

<p>„Byl jsem rozzuřený!" zařval jsem na něj.</p>

<p>„Přesně tak!" zařval v odpověď. „Ty jsi byl rozzuřený. A tak jsi zničil základy naší moci na Buckkeepu! Měl jsi dů­věru pobřežních vévodů a rozhodl ses před nimi předvést ja­ko šílenec! Roztříštit poslední ždibec jejich víry ve farseerovskou linii."</p>

<p>„Jen před pár okamžiky jsi mě káral za to, že jsem měl dů­věru těchto vévodů."</p>

<p> „Ne. Káral jsem tě za to, že ses jim dal k dispozici. Nikdy jsi neměl dovolit, aby nabídli vládu nad Buckkeepem tobě. Kdybys byl své úkoly řádně plnil, na takovou myšlenku by nikdy nepřipadli. Pořád a pořád a pořád zapomínáš, kde je tvé místo. Ty nejsi princ, ty jsi nájemný vrah. Ty nejsi hráč, ty jsi kámen na šachovnici. A když uskutečníš vlastní tahy, obrátíš celou strategii vniveč a ohrozíš všechny kameny na ploše!"</p>

<p>Když se člověk nezmůže na odpověď, ještě to nezname­ná, že něčí slova akceptoval. Zlostně jsem na něj hleděl. Ne­sedl si zpět, ale pořád jen stál a shlížel na mě. Pod tázavým pohledem Chadeových zelených očí můj hněv vyprchal a zů­stala pouze hořkost. A skrytý spodní proud mého strachu se opět vynořil na povrch. Odhodlání mě opustilo. Nedokázal jsem to udělat. Neměl jsem sílu vzdorovat oběma. Po chvíli jsem uslyšel sám sebe, jak říkám: „V pořádku. No dobře. Ty a Burrich máte pravdu jako vždy. Slibuji, že už nebudu mys­let, že budu jen poslouchat. Co chcete, abych udělal?"</p>

<p>„Ne." Jak úsečné.</p>

<p>„Copak ne?"</p>

<p>Pomalu potřásl hlavou. „Dnes večer jsem pochopil přede­vším to, že na tobě nesmím nic založit. Nedostaneš ode mne žádné pověření, ani už nebudeš zasvěcen do mých plánů. Ty dny jsou v nenávratnu." Nemohl jsem pochopit definitivnost v jeho hlase. Odvrátil se ode mě a zahleděl se do dáli. Když znovu promluvil, už to nebyl můj mistr, ale Chade. Přitom se díval do zdi. „Mám tě rád, chlapče. Tu lásku ti neupírám. Ale jsi nebezpečný. A to, oč se musíme pokusit, je dost ne­bezpečné i bez toho, aby ses v tom vyřádil ty."</p>

<p>„Oč se pokoušíte?" zeptal jsem se, sám sobě navzdory.</p>

<p>Jeho oči se střetly s mýma, jak pomalu zavrtěl hlavou. Tím, že si to tajemství ponechal, přerušil naše vazby. Náhle jsem si připadl vydaný napospas osudu. V mrákotách jsem sledoval, jak si bere ranec a plášť.</p>

<p>„Venku je tma," poznamenal jsem. „A Buckkeep je dale­ko, je to drsná cesta i za bílého dne. Zůstaň aspoň na noc, Chade."</p>

<p>„To nemohu. Ta hádka by ti nedala pokoj jako svědivý strup, až bys ho znovu rozškrábal do krve. Padlo už tu tak dost drsných slov. Nejlepší bude, když půjdu hned."</p>

<p>A šel.</p>

<p>Seděl jsem a o samotě sledoval, jak oheň dohořivá. Zašel jsem dost daleko v případě Burriche i Chadea, mnohem dá­le, než jsem kdy zamýšlel. Chtěl jsem se s nimi rozejít, ale místo toho jsem otrávil všechny vzpomínky, které na mne měli. Stalo se. Už se to nedalo napravit. Vstal jsem a začal si balit věci. Trvalo to velmi krátce. Zavázal jsem všechno do rance, za nějž mi posloužil můj zimník. Ptal jsem se sám sebe, zda jsem jednal v dětinské popudlivosti či náhlé roz­hodnosti. Přemýšlel jsem, zda je v tom nějaký rozdíl. Chví­li jsem seděl před krbem a svíral svůj uzlík s věcmi. Chtěl jsem, aby se Burrich vrátil a viděl, že toho lituji, aby poznal, že je mi to líto, když odcházím. Přiměl jsem se, abych to všechno ještě jednou pečlivě zvážil. Pak jsem rozvázal ra­nec, rozložil si pokrývku před krbem a natáhl se na ni. Od té doby, co mě Burrich vytáhl ze chřtánu smrti, spával vždy mezi mnou a dveřmi. Snad proto, abych neutekl ven. Za ně­kterých nocí jsem cítil, jako by on byl vším, co stálo mezi mnou a temnotou. Teď tu nebyl. Navzdory zdem chýše jsem si připadal velice osamělý, ležící schoulený na holé, drsné tváři světa.</p>

<p><emphasis>Vždycky máš mě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím. A ty máš zase mé. </emphasis>Snažil jsem se, ale nedokázal jsem ta slova nijak procítit. Vydal jsem se ze všech svých</p>

<p>emocí a nyní jsem byl prázdný. A tak unavený. A přitom jsem toho měl tolik na práci.</p>

<p><emphasis>Ten šedý se baví se Srdcem smečky. Mám ten rozhovor poslouchat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. To je jen mezi nimi. </emphasis>Pocítil jsem žárlivost nad tím, že oni jsou spolu, zatímco já jsem sám. Ale zároveň jsem se tím utěšoval. Snad Burrich přemluví Chadea, aby se vrátil a po­čkal do rána. Snad by Chade mohl odsát trochu jedu, který jsem vyprskal na Burriche. Zíral jsem do ohně. Neměl jsem o sobě moc valné mínění.</p>

<p>Noc má své mrtvé místo, onen nejchladnější a nejtemněj­ší čas, kdy svět již zapomněl na večer a ještě nepoznal pří­slib jitra. Čas, kdy je příliš brzy na vstávání, ale zároveň tak pozdě, že nemá smysl jít na kutě. A právě tehdy Burrich ve­šel dovnitř. Nespal jsem, ale ani jsem se nehnul. Nenechal se oklamat.</p>

<p>„Chade je pryč," pravil tiše. Slyšel jsem, jak staví překocenou židli. Usedl na ni a začal si zouvat boty. Necítil jsem z něho žádné nepřátelství, žádnou nenávist. Jako bych svá hněvivá slova nikdy nebyl vypustil z úst. Či jako by ho ně­co postrčilo za hněv i bolest až do náručí otupělosti.</p>

<p>„Je moc velká tma na to, aby někam šel," řekl jsem do plamenů. Mluvil jsem opatrně z obavy, že přeruším tu chvil­ku klidu.</p>

<p>„Já vím. Měl však s sebou malou lucernu. Říkal, že se bál déle zůstat; měl strach, že nedokáže dostát svému rozhod­nutí ohledně tebe. Nechat tě jít."</p>

<p>Předtím jsem o to tak vehementně usiloval, a nyní jsem si připadal odstrčený. Vzedmul se ve mně strach, jenž pode­mlel mé odhodlání. Zprudka jsem se posadil, ba přímo pa­nicky. Dlouze a rozechvěle jsem se nadechl. „Burrichi. To, co jsem ti prve řekl, bylo ve vzteku, já jsem..."</p>

<p>„Mířil přímo na cíl." Zvuk, který vydal, by mohl být smí­chem, kdyby nebyl tolik podbarven hořkostí.</p>

<p>„Pouze lidé, kteří se navzájem nejlépe znají, vědí, jak se navzájem nejlépe ranit," hájil jsem se.</p>

<p>„Ne. Má se to takhle. Tenhle pes nejspíš potřebuje pána." Jízlivost v jeho hlase, když mluvil o sobě, byla otrávenější než jed, který jsem předtím vychrlil já. Nezmohl jsem se na slovo. Burrich se vzpřímil na židli a nechal boty dopadnout na podlahu. Pohlédl na mě. „Nesnažil jsem se o to, abys byl jako já, Fitzi. Něco takového bych žádnému člověku nepřál. Chtěl jsem, abys byl jako tvůj otec. Ale občas se mi zdálo, že ať dělám cokoli, ty stále kopíruješ svůj život podle mé­ho." Chvíli zíral do oharků v krbu. Po chvíli se znovu roz­mluvil, tiše, jakoby k ohni. Znělo to, jako kdyby vyprávěl prastarou pohádku spícímu dítěti:</p>

<p>„Narodil jsem se v Chalcedských státech. V malém po­břežním městě, s rybářským a námořním přístavem. Lees. Matka měla prádelnu, z níž živila mou babičku a mne. Otec byl už před mým narozením po smrti, vzalo si ho moře. Pe­čovala o mě babička, byla však už hodně stará a často ne­mocná." Spíše jsem slyšel nežli viděl jeho trpký úsměv. „Ži­vot otrokyně ženě zrovna nepřidá na zdraví. Milovala mě a dělala pro mě jen to nejlepší. Já však nebyl typem chlap­ce, který by si v tichosti hrál v chalupě. A doma nebyl nikdo dost silný na to, aby oponoval mé vůli.</p>

<p>A tak jsem se, ve velmi útlém věku, připoutal k jedinému silnému samci ve svém světě, který o mne měl <emphasis>zájem. </emphasis>K po­uličnímu psisku. Prašivému. Zjizvenému. Jeho cena spočí­vala jedině v umění přežít, jeho věrnost patřila jedině mně. Tak jako moje věrnost patřila jemu. Jeho svět, jeho způsob žití, to bylo vše, co jsem znal. Vzít si, co chceš, kdy chceš, a nedělat si s tím žádné starosti. Určitě víš, co myslím. Sousedé si mysleli, že jsem němý. Matka si myslela, že jsem idiot. Avšak babička, jak pevně věřím, měla své podezření. Snažila se psa zapudit, ale já, stejně jako ty, jsem si v těch­to věcech prosadil svou. Bylo mi asi osm, když pes vběhl mezi koně a káru a byl ušlapán k smrti. Právě zcizil plátek slaniny." Vstal ze židle a šel ke své matraci.</p>

<p>Burrich mi vzal Nosyho, když jsem byl ještě o něco mlad­ší. Věřil jsem, že je po něm. Jenže Burrich zažil skutečnou, krutou smrt zvířecího druha, k němuž byl připoutaný. Bylo to skoro stejné, jako kdyby umřel sám. „A co jsi udělal?" ze­ptal jsem se tiše.</p>

<p>Slyšel jsem, jak si chystá lůžko a uléhá na něj. „Naučil jsem se mluvit," řekl po chvíli. „Babička mě donutila přežít Slashovu smrt. V jistém smyslu jsem přenesl to pouto na ni. Ne že bych zapomněl na Slashovy lekce. Stal se ze mě zlo­děj, docela šikovný. Se svým novým řemeslem jsem trochu ulehčoval život matce a babičce, ačkoli nikdy nepojaly po­dezření, jak to dělám. Asi za pět let se přes Chalcedské stá­ty přehnal krvavý mor. Bylo to poprvé, co jsem něco tako­vého viděl. Obě tehdy zemřely a já zůstal sám. A tak jsem se dal na vojáka."</p>

<p>V údivu jsem mu naslouchal. Všechny ty roky jsem ho znal jako zamlklého muže. Pití mu nikdy nerozvázalo jazyk, jen ho ještě utvrzovalo v jeho mlčení. A nyní se z něj slova jenom řinula, odplavujíce roky mých nevznesených otázek a podezření. Proč najednou mluvil tak otevřeně, to jsem ne­věděl. Jeho hlas byl jediným zvukem v ohněm ozářené míst­nosti.</p>

<p>„Nejprve jsem bojoval ve službách jakési nepatrné země v Chalcedu. Jecto. Nevěděl jsem a ani se nestaral, zač boju­jeme, jestli je to spravedlivé nebo ne." Mírně si odfrkl. „Jak už jsem ti říkal, živobytí není život. Ale já si v tom vedl dobře. Vydobyl jsem si pověst kruťasa. Nikdo totiž nečeká, že se takový hoch bude bít se zvířecí zběsilostí a úskočností. Byl to můj jediný klíč k přežití mezi sortou lidí, s nimiž jsem vojákoval. Jednoho dne jsme však bitvu prohráli a tažení by­lo u konce. Několik měsíců, ne, skoro rok jsem se pak učil nenávidět otrokáře jako moje babička. Když jsem uprchl, udělal jsem to, o čem vždycky snila. Zamířil jsem do Šesti vévodství, kde nejsou žádní otroci ani otrokáři. Tehdy byl vévodou v Shoaksu jistý Grizzle. Chvíli jsem u něj sloužil jako žoldák. Řízením osudu jsem pak skončil u koní mých spolubojovníků. Velmi se mi to zalíbilo. Grizzleho vojáci byli učinění džentlmeni oproti chátře, která bojovala za Jecto, ale přesto jsem měl raději společnost koní nežli jejich.</p>

<p>Když skončila válka o Sandsedge, vévoda Grizzle mne vzal s sebou domů do svých stájí. Tam jsem se připoutal k jednomu mladému hřebci. Jmenoval se Neko. Měl jsem ho na starost, ale nebyl můj. Grizzle s ním jezdíval na lov. Ob­čas ho využívali jako chovného samce. Ale Grizzle nebyl příliš útlocitný muž. Občas Neka nasazoval do boje proti ostatním hřebcům, jako se někteří lidé baví psími či kohoutími zápasy. Nějaká klisna je březí, a ten lepší z hřebců jde k ní. A já... já byl k němu připoutaný. Jeho život patřil mně, tak jako můj vlastní. A tak jsem dospěl v muže. Či aspoň do jeho podoby." Burrich se na chvíli odmlčel. Nemusel mi nic dalšího vysvětlovat. Po chvíli vzdychl a pokračoval.</p>

<p>„Vévoda Grizzle jednou Neka prodal a s ním šest klisen, a já šel s nimi. Vzhůru podél pobřeží, do Ripponu." Odkaš­lal si. „Stáje toho muže zasáhl nějaký druh koňského moru. Neko pošel den poté, co začal stonat. Podařilo se mi zachrá­nit dvě z jeho klisen. To, že jsem je udržoval při životě, mi zabránilo, abych se zabil. Jenže potom jsem se úplně zhrou­til. Nebyl jsem k ničemu, leda k pití. A navíc v té stáji nezbylo dost zvířat na to, aby se tak ještě mohla nazývat. A tak jsem byl propuštěn. Nakonec jsem znovu jako voják nastou­pil do služeb mladého prince jménem Chivalry. Dorazil do Ripponu, aby urovnal hraniční spor mezi Shoaksem a Ripponem. Nevím, proč mě jeho seržant přijal. Byly to elitní oddíly, jeho osobní stráž. Došly mi peníze a po tři dny jsem byl střízlivý v mukách. Nevyhovoval jsem jejich kritériím jako muž, natož jako voják. Za první měsíc, co jsem sloužil u Chivalryho, jsem byl před něj dvakrát předvolán pro po­rušení disciplíny. Kvůli bitce. Jako pes či jako hřebec jsem si myslel, že je to jediný způsob, jak si mezi ostatními vy­dobýt místo.</p>

<p>Když jsem byl poprvé odvlečen před prince, stále ještě zkrvavený a vzpurný, byl jsem šokován zjištěním, že jsme stejně staří. Skoro všichni jeho vojáci byli starší než já; če­kal jsem, že stanu před mužem středního věku. Stál jsem před ním a střetl se s jeho očima. A jako bychom se navzá­jem poznali. Jako bychom každý v duchu uviděli... jaké by to mohlo být za odlišných okolností. To ho však nepřimělo, aby ke mně byl shovívavý. Přišel jsem o mzdu a vysloužil si povinnosti navíc. Každý čekal, že podruhé už mě Chivalry propustí. Stál jsem před ním, připraven ho nenávidět, a on se na mě jen podíval. Vztyčil hlavu jako pes, když slyší něco v dálce. Zkrátil mi žold a naložil mi další povinnosti. Ale ponechal si mě. Všichni mi říkali, že budu propuštěn. A teď všichni čekali, že zběhnu. Nemohu říci, proč jsem to neudě­lal. Proč být vojákem bez žoldu a s povinnostmi navíc?"</p>

<p>Burrich si znovu odkašlal. Uslyšel jsem, jak se hlouběji zavrtal do postele. Nějakou dobu mlčel. Posléze znovu po­kračoval, takřka proti své vůli: „Když mě předvedli potřetí, bylo to kvůli rvačce v krčmě. Přivlekla mě před něj městská stráž, stále zkrvaveného, stále opilého, stále bojechtivého.</p>

<p>Tou dobou už se mnou mí druzi z posádky nechtěli nic mít. Seržant mnou byl znechucen, mezi obyčejnými vojáky jsem si nenašel žádné přátele. A tak nade mnou převzala dozor městská stráž. A ti řekli Chivalrymu, že jsem srazil dva mu­že a pět dalších držel v odstupu holí, než přišla stráž, aby spor vyřešila po svém.</p>

<p>Chivalry stráž propustil s měšcem na úhradu škod hostin­skému. Seděl za stolem, před sebou nějakou rozepsanou lis­tinu, a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Pak beze slova vstal a odsunul stůl do rohu místnosti. Svlékl si košili a vzal z kouta kopí. Myslel jsem, že se mě chystá ubít k smrti. Mís­to toho mi hodil druhé kopí. A řekl: ,Dobrá, teď mi ukaž, jak jsi držel v odstupu těch pět chlapů.' A pustil se do mě." Od­kašlal si. „Byl jsem unavený a napůl opilý. Ale nedal jsem se. Nakonec mi zasadil šťastný úder. Skolil mne do bezvě­domí.</p>

<p>Když jsem se probral, pes měl znovu pána. Poněkud od­lišného druhu. Vím, že jsi slyšel lidi říkat, že Chivalry byl chladný, upjatý a spravedlivý až hrůza. Leč takový nebyl. Byl takový, jaký měl podle jeho názoru muž být. Dokonce víc než to. Byl takový, jaký by podle něj muž měl chtít být. Ujal se zlodějského, zpustlého lotra a..." Zarazil se a pojed­nou vzdychl. „Dalšího dne před úsvitem jsem musel být na nohou. Cvičili jsme se zbraněmi, dokud jsme oba nepadali únavou. Předtím jsem v tom neprodělal žádný formální vý­cvik. Jen mi prostě dali kopí a poslali mě do boje. On mě ale cepoval a učil mě šermovat. Nikdy neholdoval sekyře, zato já ano. A tak mě naučil to, co o tom sám věděl, a navíc zajis­til, abych se školil u muže, jenž strategii sekyry znal. Zby­tek dne jsem mu strávil v patách. Jako pes, povídal jsi. Ne­chápu ale proč. Možná že byl osamělý a postrádal nějakého vrstevníka. Možná že mu chyběl Verity. Možná... já nevím.</p>

<p>Nejprve mě naučil počítat, pak číst. Svěřil mi do péče své­ho koně. Pak své psy a sokoly. A potom mě pověřil starostí o soumary a tažná zvířata obecně. Ale nebyla to jenom prá­ce, jíž mě učil. Také čistota. Poctivost. Cenil si toho, co se mi dávno předtím snažily vštípit máti a babička. Ukázal mi je jako mužské kvality, nejenom jako manýry, které se mají stavět na odiv před ženskými. Naučil mě být mužem, a ne zvířetem v lidské podobě. Přinutil mě chápat, že to jsou víc než jen pravidla, že je to způsob žití. Život, spíše než živo­bytí."</p>

<p>Zmlkl. Slyšel jsem, jak vstává. Šel ke stolu a vzal láhev bezinkového vína, kterou tu nechal Chade. Díval jsem se, jak s ní několikrát otočil v rukou. Pak ji zase postavil. Usedl na jednu z židlí a zíral do ohně.</p>

<p>„Chade mi řekl, abych tě zítra opustil," pravil tiše. Po­hlédl na mne. „Myslím, že má pravdu."</p>

<p>Prudce jsem se posadil a vzhlédl k němu. Slábnoucí svět­lo ohně jeho tváři propůjčovalo vzhled stínové krajiny. Ne­dokázal jsem číst v jeho očích.</p>

<p>„Chade říká, že jsi byl moc dlouho mým chlapcem. Chadeovým chlapcem, Verityho chlapcem, ba i chlapcem Patience. Že jsme tě měli za chlapce a příliš se o tebe starali. Vě­ří, že když ti nadešel čas mužských rozhodnutí, konal jsi je jako chlapec. Impulzivně. S úmyslem mít pravdu, s úmys­lem být dobrý. Ale úmysly nestačí."</p>

<p>„Posílali mě, abych zabíjel lidi, a přitom mne pokládali za chlapce?" zeptal jsem se nevěřícně.</p>

<p>„Poslouchal jsi mě vůbec? I já zabíjel lidi jako chlapec. Neudělalo to ze mě muže. Ani z tebe."</p>

<p>„A co mám tedy dělat?" zeptal jsem se sarkasticky. „Jít se snad poohlédnout po nějakém princi, který by mne vycho­val?"</p>

<p>„Aha. Vidíš? Chlapecká odpověď. Nerozumíš, a tak se vztekáš. A jsi jedovatý. Položíš mi otázku, ale už předem víš, že se ti má odpověď nebude zamlouvat."</p>

<p>„A to?"</p>

<p>„Dalo by se na to říci, že jít se poohlédnout po nějakém princi ještě není to nejhorší. Ale já ti neřeknu, co máš dělat. Chade mi poradil, abych to nedělal. A myslím, že má prav­du. Ne však proto, že bych se domníval, že činíš svá roz­hodnutí jako chlapec. Ani já si ve tvém věku nepočínal lip. Myslím si, že ty se rozhoduješ tak, jako by to dělalo zvíře. Vždy v přítomném okamžiku, bez jediné myšlenky na zítřek či vzpomínky na včerejšek. Vím, že dobře víš, o čem mlu­vím. Přestal jsi žít jako vlk, protože jsem tě k tomu přinutil. Teď tě musím nechat být, abys mohl přijít na to, zda chceš žít jako vlk, či jako člověk."</p>

<p>Střetl se s mým upřeným pohledem. V jeho očích bylo až příliš mnoho pochopení. Děsilo mě pomyšlení, že by mohl vskutku vědět, před čím stojím. Tu možnost jsem zavrhl, na­prosto jsem ji odsunul stranou. Natočil jsem se k němu ra­menem, skoro doufaje, že můj hněv se vrátí. Ale Burrich jen mlčky seděl.</p>

<p>Nakonec jsem k němu zvedl oči. Hleděl do ohně. Trvalo mi dlouho, než jsem překousl svou pýchu a zeptal se: „A co se tedy chystáš udělat?"</p>

<p>„Už jsem řekl. Zítra odejdu."</p>

<p>Ještě mnohem těžší bylo položit mu další otázku:„A kam půjdeš?"</p>

<p>Odkašlal si a zatvářil se rozpačitě. „Mám jednu přítelky­ni. Je sama. Moc by se jí doma hodila mužská síla. Potřebu­je opravit střechu a má spoustu práce na zahradě. Půjdu tam, alespoň na čas."</p>

<p>„Ženská?" osmělil jsem se a pozvedl obočí.</p>

<p>Jeho hlas byl nevýrazný. „Nic takového. Přítelkyně. Ty bys asi řekl, že jsem si našel někoho dalšího, o koho bych se staral. Možná ano. Možná je načase věnovat svou péči tam, kde je opravdu potřeba."</p>

<p>Teď jsem se do ohně zahleděl já. „Burrichi. Já tě opravdu potřeboval. Odvedl jsi mě ze srázu, vrátil mi lidské bytí."</p>

<p>Odfrkl si. „Kdybych s tebou byl zacházel správně, nikdy by ses na ten sráz nedostal."</p>

<p>„Ne. Místo toho bych skončil v hrobě."</p>

<p>„Opravdu? Regal by neměl žádná obvinění ze zvířecí ma­gie, která by proti tobě vznesl."</p>

<p>„Našel by si nějakou jinou záminku, aby mě zabil. Nebo jen příležitost. Ve skutečnosti nepotřebuje žádné záminky, aby si dělal, co se mu zlíbí."</p>

<p>„Možná. Možná taky ne."</p>

<p>Seděli jsme a dívali se, jak oheň dohasíná. Sáhl jsem si na ucho a chvíli zápolil se zapínáním náušnice. „Chci ti ji vrá­tit."</p>

<p>„Rád bych, aby sis ji ponechal. Nos ji." Byla to skoro žá­dost. Znělo to divně.</p>

<p>„Nejsem hoden toho, co tahle náušnice symbolizuje pro tebe. Nezasloužil jsem si ji, nemám na ni právo."</p>

<p>„To, co symbolizuje pro mne, není nic, co by bylo za­sloužené. Je to něco, co ti dávám, ať už sis to zasloužil nebo ne. Ať už ji budeš nosit nebo ne, přesto si ji ponech."</p>

<p>Nechal jsem si náušnici viset v uchu. Byla to jen malinká stříbrná síťka s modrým drahokamem zachyceným uvnitř. Burrich ji kdysi věnoval mému otci. Patience, aniž by vůbec znala její význam, ji předala mně. Nevěděl jsem, zda chce, abych ji nosil z téhož důvodu, pro který ji on dal mému otci. Vycítil jsem, že je za tím něco víc, ale on mi nic neřekl a já se dál neptal. Přesto jsem čekal v domnění, že mi ještě položí jednu otázku. On však vstal a šel zpátky na lože. Slyšel jsem, jak uléhá.</p>

<p>Přál jsem si, aby mi tu otázku položil. Bolelo mě, že to ne­udělal. Přesto jsem na ni odpověděl. „Nevím, co teď budu dělat," pravil jsem do temné místnosti. „Po celý život jsem měl pořád nějaké úkoly, pány, jimž jsem se zodpovídal. Ny­ní, když je nemám... je to divný pocit."</p>

<p>Myslím, že nějakou chvíli se vůbec nechystal mi odpově­dět. Pak znenadání řekl: „Znám ten pocit."</p>

<p>Vzhlédl jsem ke stropu, který se ztrácel ve tmě. „Myslí­vám na Molly. Často. Víš, kam odešla?"</p>

<p>„Ano."</p>

<p>Když nic dalšího neříkal, věděl jsem, že je lepší se více neptat. „Já vím, že nejmoudřejší je nechat ji jít. Věří, že jsem mrtvý. Věřím, že ať už odešla s kýmkoli, on se o ni stará lé­pe než já. Doufám, že ji miluje tak, jak si zaslouží."</p>

<p>Burrichovy pokrývky zašustěly. „Co tím myslíš?" zeptal se obezřele.</p>

<p>Říci to nahlas bylo těžší, než jsem si zprvu myslel. „Když toho dne odcházela, řekla mi, že je tu ještě někdo jiný. Ně­kdo, kdo ji má rád tak, jako já mám rád svého krále, někdo, koho ona ve svém životě staví před cokoli a před kohokoli." Pojednou se mi sevřelo hrdlo. Nadechl jsem se a silou vůle tu zauzlinu v jícnu potlačil. „Patience měla pravdu," pravil jsem.</p>

<p>„Ano, to měla," souhlasil Burrich.</p>

<p>„Nemohu vinit nikoho kromě sebe. Jakmile jsem se do­zvěděl, že Molly je v bezpečí, měl jsem ji nechat jít svou vlastní cestou. Zaslouží si muže, který jí může dát všechen svůj čas, všechnu svou oddanost..."</p>

<p>„Ovšem, to je pravda," souhlasil neúprosně Burrich. „Je hanba, že sis to neuvědomil dřív, než jsi s ní byl."</p>

<p>Jedna věc je přiznat si vinu. A úplně jiná věc je, když má člověk přítele, který s ním nejen souhlasí, ale ještě poukáže na hloubku jeho provinění. Nepopřel jsem to, ani jsem se ne­zeptal, jak o tom všem ví. Molly mu to řekla; nechtěl jsem vědět, co říkala ještě. A pokud si to vyvodil sám, nechtěl jsem vědět, že jsem byl tak nápadný. Pocítil jsem nával ně­čeho, jakési divokosti, a měl jsem nutkání na něj vycenit zu­by. Kousl jsem se do jazyka a přinutil se zvážit své pocity. Provinilost a zahanbení, že to pro ni tak bolestivě skončilo a že ji to přimělo pochybovat o své ceně. A jistota, že ať už to bylo jakkoli špatné, bylo to zároveň správné. Když jsem nabyl jistotu v hlase, tiše jsem pravil: „Nikdy nebudu litovat, že jsem ji miloval. Pouze toho, že jsem z ní nemohl učinit svou ženu v očích všech, tak jako jí byla v mém srdci."</p>

<p>Nic na to neříkal. Avšak po chvíli mi to separující ticho přišlo ohlušující. Nemohl jsem kvůli tomu usnout. Nakonec jsem řekl: „Takže. Zítra si půjdeme každý svou cestou, před­pokládám."</p>

<p>„Předpokládám, že ano," odpověděl Burrich. A po chvilce dodal: „Mnoho štěstí." Vskutku to znělo, jako by to tak mys­lel. Jako kdyby si uvědomil, kolik štěstí budu potřebovat.</p>

<p>Zavřel jsem oči. Byl jsem unavený. Tak unavený. Unave­ný zraňováním lidí, které jsem miloval. Ale už se nic neda­lo dělat. Zítra Burrich odejde a já budu volný. Volný, abych následoval hlas svého srdce, aniž by mi do toho někdo další zasahoval.</p>

<p>Volný, abych šel do Tradefordu a zabil Regala.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>3 Tápání</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Umění je tradiční magie královské rodiny Farseerů. A za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tímco v královské linii je patrně nejsilnější, není až tak vzác</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né, vyskytne-li se, ač v poněkud slabší formě, u vzdálených příbuzných farseerovské linie nebo u těch, jejichž předkové pocházejí jednak z ostrovanů a jednak z lidu Šesti vévodství. Je to magie mysli, jež dává pra</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>tikantovi moc </emphasis>v <emphasis>tichosti ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>munikovat s lidmi na dálku. Jeho možnosti jsou široké; ve </emphasis><emphasis>své nejjednodušší podobě může být využíváno k doručování zpráv, k ovlivňování myšlenek nepřátel (či přátel) za účelem jejich přiklonění k záměrům dotyčné osoby. Jeho nedostat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky jsou však dvojnásobné: vyžaduje značnou dávku energie, pokud se s ním pracuje dennodenně, a šálí praktikanty svou přitažlivostí, jež byla chybně ozn</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>čena za rozkoš. Je to spí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>še euforie, jejíž moc vzrůstá úměrně intenzitě a délce trvání kontaktu. Může praktikanta vlákat až do područí závislosti </emphasis><emphasis>na Umění, jež posléze vysaje jeho veškerou mentální a fy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zickou sílu, až z mága zbude jen velké, slintající dítě.</emphasis></p>

<p>Druhého dne zrána Burrich odešel. Když jsem se probu­dil, byl už na nohou a oblečený, chodil po místnosti a balil si věci. Pobral si svůj osobní majetek, ale zanechal mi lví podíl našich zásob. V noci předtím se nic nevypilo, přesto jsme mluvili tiše a pohybovali se pokradmu, jako by nás soužila ranní kocovina. Uctivě jsme jeden druhému uhýbali, až mi to připadalo horší, než kdybychom spolu vůbec ne­mluvili. Měl jsem nutkání breptat omluvy, žadonit, aby vše znovu zvážil, aby něco udělal, cokoli, jen aby naše přátelství takhle neskončilo. Zároveň jsem si přál, aby už byl pryč, aby to bylo za mnou, aby už byl zítřek, aby svítal nový den a já byl sám. Držel jsem se svého odhodlání, jako bych v ruce svíral ostrou čepel nože. Myslím, že cítil něco podobného, protože občas se zastavil a pohlédl na mě, jako by se chystal promluvit. Pak se naše oči střetly a na chvíli ustrnuly, dokud se jeden nebo druhý nepodíval stranou. Vznášelo se mezi námi mnoho nevyřčeného.</p>

<p>V hrozivě krátkém čase byl přichystán k odchodu. Hodil si ranec přes rameno a z kouta u dveří si vzal hůl. Stál jsem a zíral na něj, přistihuje se při pomyšlení, jak je to pro ně­ho nezvyklé: Burrich koňař, a pěšky. Paprsky časně letního slunce, řinoucí se dovnitř otevřenými dveřmi, mi ukázaly muže na konci středního věku, bílý pruh vlasů, jenž vyzna­čoval jeho jizvu a předznamenával šediny, které mu už za­čínaly prosvítat ve vousech. Byl silný a v kondici, ale mládí už měl nesporně za sebou. Ty dny při plné síle, které vyčer­pal dohlížením na mne.</p>

<p>„Nuže," řekl drsně. „Sbohem, Fitzi. A hodně štěstí."</p>

<p>„Hodně štěstí, Burrichi." Rychle jsem přeběhl místnost a objal ho, dřív než stačil vykročit.</p>

<p>I on mě na oplátku sevřel, krátce, leč silně, až mi málem zlámal žebra, načež mi odhrnul vlasy z tváře. „Běž se učesat. Vypadáš jako divoch." Skoro se přitom usmál. Potom se otočil a vykročil. Stál jsem a díval se, jak odchází pryč. Myslel jsem, že se neohlédne, ale když už byl na druhé stra­ně pastviny, otočil se a pozvedl ruku. Zvedl jsem svoji v od­pověď. A pak byl pryč, pohltil ho les. Chvíli jsem seděl na schodku, upamatovávaje se na místo, kde jsem ho naposle­dy spatřil. Pokud se budu držet svého plánu, mohlo by to tr­vat roky, než se s ním znovu uvidím. Pokud se s ním vůbec uvidím. Od mých šesti let v mém životě vždycky figuroval on. Vždy jsem se mohl spolehnout na jeho sílu, i když jsem o to nestál. A teď byl pryč. Jako Chade, jako Molly, jako Verity, jako Patience.</p>

<p>Myslel jsem na to všechno, co jsem mu předešlou noc řekl, a zachvěl jsem se studem. Bylo to nutné, řekl jsem si. Chtěl jsem ho přece zapudit. Ale až příliš velkým dílem to vytrysklo z dávných záští, jež ve mně dlouho kypěly. Neměl jsem v úmyslu říkat takové věci. Chtěl jsem ho od sebe ode­hnat, a ne ho ranit až do morku kostí. Stejně jako Molly, i on si s sebou odnese pochybnosti, které jsem do něho zasel. A pošlapáním Burrichovy cti jsem zničil onen zbytek úcty, kterou ke mně stále choval Chade. Myslím, že nějaká moje dětinská část vskrytu doufala, že jednoho dne se k nim budu moci vrátit a že budeme žít zase spolu. Přitom jsem věděl, že nebudeme. „Je to pryč," řekl jsem si tiše. „Ten život je pryč, nech to být."</p>

<p>Teď jsem měl na nějakou dobu pokoj od nich od obou. Měl jsem snad již navždy pokoj od jejich omezení, jež na mě kladli, od jejich představ o povinnosti a cti. Pokoj od je­jich očekávání. Už nikdy se nebudu muset dívat některému z nich do očí a zodpovídat se z toho, co jsem udělal. Měl jsem pokoj, abych mohl udělat jedinou věc, kterou jsem ješ­tě měl na srdci a k níž mi zbývala kuráž, jedinou věc, kterou</p>

<p>jsem mohl udělat, abych svůj dřívější život pohřbil se vším všudy.</p>

<p>Chystal jsem se zabít Regala.</p>

<p>Zdálo se mi to jedině správné. On mě zabil jako první. Vzápětí přede mnou vyvstal přízrak slibu, jejž jsem dal krá­li Shrewdovi, že nikdy neublížím někomu z jeho vlastních. Umlčel jsem ho vzpomínkou, že právě Regal zabil muže, je­muž jsem onen slib dal. Tamten Fitz již neexistoval. Už ni­kdy nestanu před starým králem Shrewdem, abych mu podal hlášení o splněném úkolu, už nestanu jakožto králův muž před Veritym, abych mu předal sílu. Lady Patience mne už nikdy nebude trýznit tuctem triviálních úkolů, pro ni kraj­ně důležitých. Oplakala mě jako mrtvého. A Molly. Slzy mi vhrkly do očí, když jsem si uvědomil hloubku své bolesti. Opustila mě ještě dříve, než mě Regal zabil, avšak i za tuto ztrátu jsem ho činil zodpovědným. A když už mi ona sko­řápka života, kterou pro mě Chade s Burrichem zachránili, neskýtala nic jiného, pak tedy alespoň pomstu. Slíbil jsem si, že Regal se na mě bude dívat, až bude umírat, a bude vě­dět, že jsem ho zabil já. Tohle nebude žádná tichá vražda, žádné tiché podstrčení anonymního jedu. Doručím Regalovi smrt osobně. Přál jsem si udeřit jako osamělý šíp, jako vrže­ný nůž, jít rovnou za cílem, nezatížen obavami či ohledy na lidi okolo mne. Pokud bych selhal, tak ať, už jsem byl stej­ně mrtvý ve všech ohledech, jež pro mne byly důležité. Ni­komu to neublíží, když se o to pokusím. Kdybych při usmr­cení Regala zahynul i já, stálo by to za to. Budu střežit svůj vlastní život jen do doby, než si vezmu Regalův. Co se sta­ne potom, to už není důležité.</p>

<p>Nighteyes sebou trhl, vyrušen tušením mých myšlenek.</p>

<p><emphasis>Uvažoval jsi někdy o tom, co by to znamenalo pro mne, kdybys zemřel? </emphasis>zeptal se Nighteyes.</p>

<p>Na okamžik jsem pevně zavřel oči. Ale jistěže jsem již o tom uvažoval. <emphasis>K č</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>mu by nám bylo dobré, kdybych žil ja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ko kořist?</emphasis></p>

<p>Nighteyes v tom měl jasno. <emphasis>My jsme lovci. Žádný z nás se nenarodil jako kořist.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já nemohu být lovcem, když pořád čekám, že se stanu ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řistí. A tak musím ulovit jeho, dřív než stihne ulovit on mě.</emphasis></p>

<p>Vzal mé plány až příliš klidně. Snažil jsem se mu vysvět­lit všechno, co jsem měl v úmyslu. Nechtěl jsem, aby mě jen slepě následoval.</p>

<p><emphasis>Jdu zabít Regala. A jeho koterii. Jdu je zabít všechny, za všechno, co mi udělali, a za všechno, co mi vzali.</emphasis></p>

<p><emphasis>Regala?</emphasis><emphasis> To je maso, které se nedá jíst. Nechápu tohle lo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vení lidí.</emphasis></p>

<p>Vzal jsem obraz Regala a spojil ho s jeho představami překupníka zvířat, který ho uvěznil do klece, když byl ještě mládě, a mlátil ho mosazným koncem tyče.</p>

<p>Nighteyes se nad tím zamyslel. <emphasis>Když jsem se od něj jed</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou dostal pryč, měl jsem tolik rozumu, abych se držel z je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho dosahu. Lovit tam toho je asi tak moudré jako lovit diko</emphasis><emphasis>­</emphasis>braza.</p>

<p><emphasis>Nemůžu to jen tak nechat být, Nighteyesi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chápu. Já dikobrazy taky ne.</emphasis></p>

<p>A tak moji krevní mstu na Regalovi pochopil jako obdo­bu své slabosti pro dikobrazy. Zato já zjistil, že své vyřčené cíle akceptuji s poněkud menším klidem. Jakmile jsem je vyslovil, už jsem si nedokázal představit, že bych od nich upustil kvůli něčemu jinému. Má slova z předchozí noci mi znovu vytanula v hlavě, abych se zastyděl. Kam se poděly všechny mé krásné řeči k Burrichovi, o životě, který bych žil jen sám pro sebe? Inu, zaváhal jsem, a možná že budu, jest­liže ve zdraví dokončím těchto několik maličkostí. Nebylo to tak, že bych nedokázal žít svůj vlastní život. Spíše jsem nemohl strávit představu, že by Regal žil s myšlenkou, že mě porazil, ano, a ukradl trůn Veritymu. Pomsta, je to pros­té a jednoduché, řekl jsem si. Pokud jsem se někdy chtěl zbavit svého strachu a pocitu hanby, pak jsem musel udělat právě tohle.</p>

<p><emphasis>Teď už můžeš jít dovnitř, </emphasis>pobídl jsem ho.</p>

<p><emphasis>A proč bych měl chtít?</emphasis></p>

<p>Nemusel jsem se otáčet, abych se přesvědčil, že Nighteyes mezitím přišel až k chatrči. Přišel a sedl si vedle mě, pak nakoukl dovnitř.</p>

<p><emphasis>Uff! Plníš své doupě takovými zápachy, není divu, ze tvůj čenich tak mizerně vnímá.</emphasis></p>

<p>Opatrně se vplížil do chýše a začal slídit uvnitř. Já seděl na prahu a sledoval ho. Ty tam byly doby, kdy jsem na něj pohlížel jinak než jako na prodloužení sebe sama. Teď už byl plně vzrostlý a na vrcholu sil. Jiný by řekl, že je to šedý vlk. Pro mne však měl všechny barvy, jaké vlk může mít, temné oči, tmavý čenich, žlutohnědou srst kolem uší a krku, kožich prošpikovaný černými, tuhými, natrčenými chlupy, zvláště potom na plecích a plochých kýtách. Měl mohutné nohy, a když běžel po ztvrdlém sněhu, natahoval je ještě víc než obvykle. Měl ocas, který byl výmluvnější než mnohá ženská tvář, a zuby a čelisti, jež dokázaly snadno překous­nout jelení končetinu. Pohyboval se s účelností a silou jako ideálně zdravé zvíře. Jen se na něj přitom dívat mě blažilo u srdce. Když namnoze ukojil svou zvědavost, přišel si sed­nout vedle mě. Po pár okamžicích se natáhl na slunci a za­vřel oči. <emphasis>Budeš hl</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>dat?</emphasis></p>

<p>„Dám na tebe pozor," ujistil jsem ho. Při mých slovech vyřčených nahlas zastřihal ušima. Pak se ponořil do sluncem prosyceného spánku.</p>

<p>Tiše jsem vstal a zašel dovnitř. Trvalo mi pozoruhodně krátkou dobu, než jsem posbíral svůj majetek. Dvě přikrýv­ky a plášť. Měl jsem šaty na převlečení, teplé vlněné věci, které se ani moc nehodily na letní cestování. Kartáč. Nůž a brousek. Pazourkové křesadlo. Prak. Několik malých vy­dělaných usní ze zvěře, kterou jsme ulovili. Motouz ze zví­řecí šlachy. Příruční sekyru. Burrichovo zrcadlo. Malý kot­lík a několik lžic. Posledně jmenované byly Burrichovým nejnovějším řezbářským dílem. Byl tam rovněž malý vak na jídlo a jedna mouka. Zbytek medu. Láhev bezinkového vína.</p>

<p>Nic moc, aby se s tím člověk pouštěl do takového dobro­družství. Měl jsem před sebou cestu po souši do Tradefordu. Musel jsem ji přežít, teprve než si budu moci naplánovat, jak proklouznout kolem Regalových stráží a koterie a zabít ho. Vše jsem opatrně zvážil. Ještě nebyl vrchol léta. Byl čas na­sbírat si byliny a usušit je, čas vyudit ryby a maso, abych měl potraviny na cestu. Nemusel jsem vyrážet zrovna hla­dový. Prozatím jsem měl oblečení a jiné základní potřeby. Později ale budu potřebovat nějaké peníze. Říkal jsem Chadeovi a Burrichovi, že si dokážu vydělat sám, mám přece zkušenosti se zvířaty a s písařinou. Snad si s těmito schop­nostmi vystačím až do Tradefordu.</p>

<p>Mohlo by to být snazší, kdybych byl zůstal FitzChivalrym. Znal jsem převozníky, kteří přepravovali zboží po ře­ce, a mohl bych si plavbu do Tradefordu odpracovat. Jenže tamten FitzChivalry zemřel. Nemohl sejít porozhlédnout po práci v docích. Nemohl jsem doky ani navštívit, protože jsem měl strach, že budu poznán. Zvedl jsem ruku k obliče­ji, rozeznávaje to, co mi ukázalo Burrichovo zrcadlo. Bílý proužek vlasů mi připomínal, kde mi Regalovi muži rozčísli kůži na temeni. Prsty jsem ohmatal nový tvar svého nosu. Na pravé líci pod okem se táhl pěkný šrám, památka na Regalovu pěst, která mi rozrazila tvář. Nikdo by si nepamato­val na Fitze, který měl takové jizvy. Nechám si narůst vou­sy. A kdybych si oholil vlasy z čela, jako to dělají písaři, mohla by to být dostatečná změna, abych zbytečně nebudil zvědavost. Ale nebudu se schválně pouštět mezi ty, kteří mě v minulosti znali.</p>

<p>Půjdu pěšky. Nikdy jsem pěšky nešel delší úsek cesty.</p>

<p><emphasis>Proč nemůžeme zůstat prostě zde? </emphasis>otázal se ospale Nighteyes. <emphasis>R</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>by </emphasis>v <emphasis>řece, zvěř </emphasis>v <emphasis>lese za chatrčí. Co víc potřebuje</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>me. Proč musíme jít pryč?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já musím jít. Musím to udělat, abych byl zas člověkem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty opravdu věříš tomu, že chceš být znovu člověkem? </emphasis>Vy­cítil jsem jeho nedůvěru, ale i smíření s tím, že se o to po­kusím. Líně se protáhl, ale nevstal, jen doširoka roztáhl pa­zoury na předních tlapách. <emphasis>A kam půjdeme?</emphasis></p>

<p><emphasis>Do Tradefordu. Tam, kde je Regal. Daleká cesta vzhůru </emphasis><emphasis>podél ř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsou tam vlci?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ve městě samotném ne, to vím jistě. Ale ve Farrow vlci </emphasis><emphasis>jso</emphasis><emphasis>u. J v Bucku jsou st</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>le vlci. Jen ne tady v okolí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Kromě nás dvou, </emphasis>poznamenal. A dodal: <emphasis>Rád bych našel </emphasis><emphasis>nějaké vlky tam, kam míříme.</emphasis></p>

<p>Pak se natáhl jak široký, tak dlouhý a znovu se ponořil do spánku. Tohle je názorná ukázka toho, co to znamená být vlk, uvažoval jsem. Než odejdeme, už se nebude dál znepo­kojovat. Pak mě bude prostě následovat a svěří své přežití našim schopnostem.</p>

<p>Zato já už zase byl až příliš člověkem, než abych to udě­lal také. Hned následujícího dne jsem začal shromažďovat potravu. Navzdory Nighteyesovým protestům jsem lovil víc, než jsme každý den spotřebovali. A když jsme byli úspěšní, nenechal jsem ho všechno zhltat, ale něco masa jsem usušil a něco vyudil. Měl jsem už poměrně dost zkušeností se zpra­cováním kůže díky věčným Burrichovým opravám postrojů, a tak jsem si zhotovil měkkou obuv na léto. Rovněž jsem na­mazal své staré boty a dal si je stranou na zimu.</p>

<p>Během oněch dní, zatímco Nighteyes podřimoval na slun­ci, jsem sbíral byliny. Některé z nich byly běžné léčivé byli­ny, které jsem chtěl mít po ruce. Například vrbová kůra pro­ti horečce, maliníkový kořen proti kašli, jitrocel proti infekci, kopřivy proti městnání krve a tak podobně. Jiné už nebyly moc zdraví prospěšné. Vyrobil jsem si malou cedrovou kra­bičku a postupně ji plnil. Sbíral jsem a skladoval jedy, jak mě to učil Chade: bolehlav vodní, muchomůrku zelenou, rulík, výtažek z bezinek, bobule smrtonoše a též srdcežeh. Vybíral jsem, jak nejlépe jsem uměl, hlavně takové, co byly bez chu­ti a bez zápachu, takové, co bylo možné přechovávat v po­době jemného prášku a čiré tekutiny. Ale také jsem sklízel elfí kůru, mocný životabudič, který používal Chade, aby Veritymu pomohl přežít jeho sezení v pohroužení do Umění.</p>

<p>Regal bude jistě obklopený a chráněný svou koterií, říkal jsem si. Nejvíce jsem se obával Willa, nepodceňoval jsem však žádného z nich. Znával jsem Burla jako mohutného si­láka, kdežto Carrod byl u děvčat tak trochu hejsek. Ty dny však už byly dávno minulostí. Viděl jsem, co Umění učini­lo z Willa. Bylo to už dlouho, co jsem byl naposled v kon­taktu s Carrodem či Burlem, a proto jsem si o nich neutvářel vůbec žádné unáhlené představy. Všichni byli vycvičeni v Umění, a třebaže můj vrozený talent se kdysi jevil mno­hem větší než jejich, mezitím jsem se dosti drsným způso­bem přesvědčil, že znají metody využití Umění, jež neprokoukl ani Verity. Kdyby na mě zaútočili svým Uměním a já přežil, budu potřebovat elfí kůru, abych se dal zase do po­řádku.</p>

<p>Zhotovil jsem si druhé pouzdro, dostatečně velké, aby po­jalo moji krabičku s jedy, jinak ovšem vypadalo jako písařský kufřík, abych vytvořil zdání potulného písaře. Kufřík za mne měl vypovídat při nahodilých setkáních. Pera na psací brka jsem získal od zahnízděné husy, kterou jsme dostali do léčky. Některé druhy prášků na barviva jsem uměl zhotovit sám a vyrobil jsem si též kostěné tubičky a zátky na jejich přechovávání. Nighteyes mi s nevolí poskytl chlupy na hru­bé štětce. Jemnější štětce jsem zkusil udělat z králičích chlu­pů, ale jen s částečným úspěchem. Bylo to velmi frustrující. Od řádného písaře se očekávalo, že bude mít inkousty, štět­ce a pera, jak se patří na jeho řemeslo. Jen neochotně jsem si přiznal, že Patience měla pravdu, když mi říkala, že sice umím pěkně psát, ale že si nemohu osobovat dovednosti sku­tečného písaře. Doufal jsem, že mé zásoby postačí na jakou­koli práci toho druhu, kterou bych mohl získat cestou do Tradefordu.</p>

<p>Přišla doba, kdy už jsem byl zásobený, jak jenom to šlo, a kdy bylo načase vyrazit, abych měl na cestu dobré letní po­časí. Dychtil jsem po pomstě, a přesto se mi jaksi nechtělo opustit ten srub a život, který jsem v něm vedl. Vůbec po­prvé, pokud jsem si vzpomínal, jsem ráno vstával, až když jsem se přirozenou cestou probudil, a jedl jsem, zrovna když jsem měl hlad. Neměl jsem žádné úkoly kromě těch, které jsem si uložil sám. Určitě mi nebude na škodu, když si dám trochu načas, abych znovu nabyl fyzické zdraví, říkal jsem si. Přestože modřiny utržené v hladomorně zmizely už dáv­no a jedinými vnějšími znaky po mých poraněních byly jiz­vy, občas jsem si zrána připadal podivně ztuhlý. Á někdy mne mé tělo šokovalo náhlým píchnutím, když jsem po ně­čem skočil nebo jsem moc rychle otočil hlavou. Po zvláš­tě náročném lovu jsem býval celý rozechvělý a děsil se záchvatu. Bude lepší, rozhodl jsem se, budu-li před odjezdem úplně uzdravený.</p>

<p>A tak jsme otáleli. Počasí bylo stále teplé, lov nám vy­cházel. Jak dny míjely, já se usmiřoval se svým tělem. Ne­byl jsem ten fyzicky zocelený bojovník jako vloni v létě, nicméně se mi dařilo na nočním lovu udržet tempo s Nighteyesem. Jakmile jsem vyrazil za úlovkem, mé pohyby byly rychlé a sebejisté. Mé tělo se uzdravovalo a já za sebou po­stupně nechával bolesti z minulosti - bral jsem je sice na vědomí, ale už jsem na nich nelpěl. Noční můry, které mě děsívaly, jsem ze sebe setřepal tak jako Nighteyes poslední zbytky zimní srsti. Nikdy předtím jsem nepoznal tak prostý život. Konečně jsem uzavřel mír sám se sebou.</p>

<p>Žádný mír ale netrvá dlouho. Měl jsem sen, který mě pro­budil. Vstali jsme s Nighteyesem před úsvitem, lovili jsme a spolu jsme skolili párek tlustých králíků. To úbočí bylo přímo prošpikované jejich norami, a když jsme si úlovkem do sytosti naplnili břicha, náš lov se najednou zvrhl v hlou­pou hru, jen samé skákání a norování. Po rozednění jsme to­ho konečně zanechali. Vrhli jsme se do kropenatého stínu břízy, znovu nasyceni dalšími úlovky, a zadřímli jsme. Co­si, snad mihotavé sluneční paprsky na zavřených víčkách, mě uvrhlo do snu.</p>

<p>Byl jsem zpátky na Buckkeepu. Na staré strážnici, kde jsem se svíjel na studené kamenné podlaze vprostřed krouž­ku mužů zatvrzelých pohledů. Podlaha pod mou tváří byla lepkavě kluzká od chladnoucí krve. Jak jsem s ústy dokořán ztěžka dýchal, její pach a příchuť se mísily a naplňovaly mé smysly. Znovu si šli pro mě, nejen ten muž s pěstmi v kože­ných rukavicích, ale také Will, nezachytitelný, neviditelný Will, jenž se mlčky kradl podél mých zdí, aby se mi vplížil do mysli. „Prosím, počkejte, prosím," žadonil jsem. „Přestaňte, prosím vás. Nejsem nic, čeho byste se měli bát nebo to nenávidět. Jsem jenom vlk. Jenom vlk, žádné nebezpečí pro vás. Nic vám neudělám, jen mě nechtě jít. Nic pro vás neznamenám. Už nikdy vám nezkřížím cestu. Jsem jenom vlk." Zdvihl jsem čenich k nebi a zavyl.</p>

<p>Mé vlastní vytí mne probudilo.</p>

<p>Překulil jsem se na ruce a na kolena, celý se otřepal a po­tom vyskočil na nohy. Sen, řekl jsem si. Pouhý sen. Zapla­vily mě vlny strachu a hanby a celého mne ušpinily. Ve snu jsem žebral o milost jako nikdy ve skutečnosti. Nejsem pře­ce žádný zbabělec, řekl jsem si. Nebo snad ano? Jako bych stále mohl vnímat ten pach a příchuť krve.</p>

<p><emphasis>Kam jdeš? </emphasis>zeptal se líně Nighteyes. Ležel hlouběji ve stí­nu a jeho kožich pozoruhodně splýval s okolím.</p>

<p><emphasis>K vodě.</emphasis></p>

<p>Šel jsem k potůčku, tam si opláchl z tváře a rukou lepka­vou králičí krev a potom se zhluboka napil. Znovu jsem si omyl tvář, nehty si prohrábl vousy, abych zaschlou krev do­stal ven. Náhle jsem věděl, že vousy nesnesu. Stejně jsem neměl v úmyslu jít někam, kde by mě poznali. Zašel jsem zpátky do pastýřské boudy, abych se oholil.</p>

<p>U dveří jsem pokrčil nos, ucítiv zatuchlý pach. Nighteyes měl pravdu; spaní uvnitř otupilo můj čichový smysl. Skoro jsem nechápal, jak jsem to tu mohl vydržet. Zdráhavě jsem popošel dovnitř, vyfrkuje přitom lidské pachy. Před pár dny pršelo. Mé nasušené maso zvlhlo a něco se zkazilo. Na dal­ších kusech se hemžily larvy. Když jsem pečlivě kontrolo­val zbytek svých zásob masa, zapudil jsem dotěrný pocit ne­klidu. Teprve až jsem vytáhl nůž a musel maso očistit od jemné vrstvy plísně, teprve pak jsem si to přiznal.</p>

<p>Bylo to už několik dní, co jsem tu naposled byl.</p>

<p>Možná i týdnů.</p>

<p>Neměl jsem žádné ponětí o plynutí času. Pohlédl jsem na zkažené maso, na prach, který pokrýval mé roztroušené vě­ci. Nahmatal jsem si vousy na bradě, šokován tím, jak moc vyrostly. Burrich a Chade mě tu nezanechali před pár dny. Bylo to už několik týdnů. Šel jsem ke dveřím chýše a vy­hlédl ven. V místech, kde přes louku vedly cestičky k poto­ku a Burrichovu rybářskému místu, stála vysoká tráva. Jarní květy byly už dávno ty tam, na keřích se zelenaly bobule. Pohlédl jsem na svoje ruce, na špínu zažranou do kůže na zápěstích, na starou krev, spečenou a zaschlou pod nehty. Kdysi by mě pojídání syrového masa znechutilo. A nyní mi připadala zvláštní a cizí představa vařeného masa. Má mysl se vzápětí odchýlila jinam a já odmítal stanout tváří v tvář sobě. Později jsem slyšel sám sebe, jak se vymlouvám, až zítra, později, teď běž pro Nighteyese.</p>

<p><emphasis>Máš problémy, bratříčku?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. </emphasis>A přinutil jsem se dodat: <emphasis>S tímhle mi nepom</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>žeš. To je lidská záležitost, problém, který musím vyřešit sám za sebe.</emphasis></p>

<p><emphasis>Buď raději vlkem, </emphasis>poradil mi líně.</p>

<p>Neměl jsem ani sílu říci na to ano nebo ne. Nechal jsem to být zcela bez povšimnutí. Podíval jsem se na sebe, na po­třísněnou košili a kalhoty. Můj oděv, to byly samé škralou­py krve a špíny, kalhoty jsem měl pod koleny rozedrané na cáry. Se zachvěním jsem si vzpomněl na vykované a jejich otrhané hadry. Co se to ze mě stalo? Zatahal jsem se za lí­mec u košile a vzápětí odvrátil tvář před svým vlastním zá­pachem. I vlci byli čistotnější. Nighteyes o sebe denně pe­čoval.</p>

<p>Řekl jsem to nahlas a ochraptělým hlasem dodal: „Jen co mě tu Burrich zanechal samotného, zvrhl jsem pod úroveň zvířete. Žádný čas, žádná čistota, žádné cíle, žádné ponětí o ničem kromě jídla a spánku. Právě před tím se mě snažil varovat, celé ty roky. Dělal jsem přesně to, čeho se u mě obával."</p>

<p>Pracně jsem v krbu zažehl oheň. Nanosil jsem z potoka vodu a co nejvíc ji ohřál. Pastýři v chýši zanechali těžký smaltovaný kotel, jehož objem stačil na to, aby do půli na­plnil dřevěné necky před boudou. Zatímco se voda ohřívala, nasbíral jsem si mydlici a přesličku. Nevzpomínal jsem si, že bych kdy byl tak špinavý. Drsnou přesličkou jsem ze se­be odrhl vrstvy kůže se špínou, než jsem byl konečně spo­kojený s výsledkem. Ve vodě zůstala plavat nejedná blecha. Vzadu na krku jsem objevil klíště, které jsem vypálil vět­vičkou vytaženou z ohně. Když jsem si umyl vlasy, učesal jsem se a pak si je vzadu znovu svázal do copu bojovníka. Oholil jsem se s pomocí zrcadla, které mi tu zanechal Burrich, a potom jsem ustrnul při pohledu na tvář, kterou jsem v něm spatřil. Snědé čelo a vybledlá brada.</p>

<p>Když jsem si ohřál další vodu, v níž jsem namočil a do­čista vypral své prádlo, začínal jsem již chápat Burrichovu fanatickou a neustálou zaujatost čistotou. Jedinou možností, jak zachránit zbytek kalhot, bylo zkrátit je a olemovat v ko­lenou. Beztak už nijak moc nepřipomínaly oděv. Ve svém řádění jsem se pustil i do ložního a zimního prádla a vypral z něj všechnu zatuchlinu. Zjistil jsem, že v mém zimníku se zahnízdila myš. Také ten jsem vyspravil, jak nejlépe jsem uměl. Vzhlédl jsem od mokrých kapajících kamaší pověše­ných na keři a zjistil, že mě Nighteyes sleduje.</p>

<p><emphasis>Znovu jsi cítit jako člověk.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je dobře, nebo špatně?</emphasis></p>

<p><emphasis>Lepší než páchnout jako úlovek z minulého týdne. Ale ne tak dobré, jako když jsi cítit jako vlk. </emphasis>Vstal a protáhl se, sklo­nil se přede mnou a zaryl doširoka roztažené pazoury do země. <emphasis>Takže. Ty si přes to všechno přeješ být zase člověkem. Vyrazíme brzy?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. Poputujeme na západ, podél Jelení řeky.</emphasis></p>

<p><emphasis>Och. </emphasis>Znenadání kýchl a pak se převalil na bok, aby si vy­válel hřbet v prachu jako štěně. Šťastně přitom vrtěl ocasem a prach se mu dostával stále hlouběji do kožichu, načež vy­skočil na všechny čtyři a všechen jej ze sebe otřepal. Jeho radostné přijetí mého náhlého rozhodnutí mne poněkud tíži­lo. Do čeho jsem ho to zatahoval?</p>

<p>Soumrak mě zastihl, když všechno mé oblečení a ložní prádlo bylo stále ještě mokré. Nighteyese jsem poslal na lov samotného. Věděl jsem, že se hned tak nevrátí. Měsíc byl v úplňku, obloha jasná. Dnes v noci se bude všude potloukat spousta zvěře. Zašel jsem do chatrče a rozdělal si pořádný oheň, abych si ze zbytků ovesné mouky upekl na krbu plac­ky. Do pšeničné mouky se mezitím dali moli a bylo po ní. Lepší sníst ovesnou mouku hned než ji podobným způso­bem znehodnotit. Obyčejné placky se zbytkem ztuhlého me­du z hrnce mi neuvěřitelně chutnaly. Věděl jsem, že bych měl svůj jídelníček rozšířit, aby zahrnoval víc než jen maso a hrstku zeleniny denně. Udělal jsem si trochu čaje z divoce rostoucí máty a lístků čerstvě vyrašených kopřiv, a i ten mi zachutnal.</p>

<p>Přinesl jsem již skoro suchou houni a rozprostřel ji před krbem. Ulehl jsem na ni, klimbal a civěl do ohně. Zašmátral jsem po Nighteyesovi, ale ten se mnou odmítal komuniko­vat, dávaje přednost čerstvému úlovku a měkké zemi pod dubem na okraji louky. Byl jsem sám, a jako člověk, jako jsem býval celé měsíce. Bylo mi trochu divně, ale dobře.</p>

<p>Když jsem se překulil a protáhl se, uviděl jsem na židli balíček. Znal jsem každou věc v chýši zpaměti. A tohle zde nebylo, když jsem tu byl naposled. Vzal jsem jej a očichal, ucítiv slabou Burrichovu vůni, a taky svou vlastní. Vzápětí jsem si uvědomil, co jsem to udělal, a pokáral se za to. Nej­lepší bude, když se začnu chovat, jako by mé počínání stále někdo sledoval, pokud si ovšem nepřeji jít znovu na smrt ja­ko usvědčený z Moudrosti.</p>

<p>Nebyl to až tak velký uzlík. Byla to jedna z mých košil, nějak zřejmě uzmutá z mé staré šatní truhlice, ta světle hně­dá, kterou jsem měl vždycky rád, a ještě pár kamaší. V ko­šili byl zabalený keramický hrníček s Burrichovou mastí, kterou vždy používal na rány, popáleniny a modřiny. A čty­ři stříbrné mince v malém koženém váčku; zvenčí na něj vy­šil jelena. Dále pěkný kožený opasek. Seděl jsem a zíral na vzor, který do něj vypracoval. Byl tam jelen s parohy spuš­těnými k boji, podobný erbu, který pro mě navrhoval Verity. Jelen na opasku odháněl vlka. Bylo těžké vzkaz nepo­chopit.</p>

<p>Před hořícím krbem jsem se oblékl, pociťuje smutek nad tím, že jsem zmeškal jeho návštěvu, ale též úlevu, že jsme se nepotkali. Jak jsem Burriche znal, nejspíš mu bylo podobně, když se sem doplahočil a potom zjistil, že jsem pryč. Nepři­nesl mi snad tyhle slušné šaty, protože mě chtěl přesvědčit, abych s ním odešel zpátky? Nebo aby mně popřál šťastnou cestu? Snažil jsem se nedomýšlet, jaký byl jeho záměr, či je­ho reakce, když nalezl chýši opuštěnou. Znovu oděný, při­padal jsem si mnohem více jako člověk. Zavěsil jsem si vá­ček a dýku v pochvě na opasek a připnul si ho okolo beder. Přitáhl jsem si židli k ohni a usedl na ni.</p>

<p>Hleděl jsem do ohně. Nakonec jsem svolil k tomu, abych se zamyslel nad svým snem. Cítil jsem podivné napětí v hru­di. Nebyl jsem náhodou zbabělec? Nevěděl jsem. Chystal jsem se do Tradefordu, abych zabil Regala. Neudělal by to zbabělec? Asi ano, řekla mi má proradná mysl, zbabělec asi ano, pokud by to bylo snazší než najít svého krále. Vypudil jsem tu myšlenku z mysli.</p>

<p>Znovu se vrátila. Bylo jít zabít Regala správné, anebo to bylo jen něco, co jsem si přál já sám? A proč by to mělo být důležité? Protože bylo. Možná že bych měl raději jít hledat Verityho.</p>

<p>Bylo hloupé na to pomýšlet, dokud jsem se nedozvěděl, že Verity je stále naživu. Kdybych se s ním dokázal spojit Uměním, mohl bych se o tom přesvědčit. Já však neuměl na­vázat kontakt záměrně. Galen se o to postaral, když mě zne­užil a můj silný vrozený talent k Umění změnil v nahodilé a frustrující tápání. Nedalo by se to změnit? Měl bych Umě­ní znát dobře, pokud se chci dostat přes koterii až k Regalovu hrdlu. Měl bych se je naučit ovládat. A mohl by se člo­věk vůbec Umění naučit? Jak by se mohl nějakou věc naučit zvládnout, když ani nezná její plný rozsah? Všechny tyhle schopnosti, které do mě Galen vtloukl nebo je ze mě vytloukl, všechno to vědění, které Verity neměl nikdy čas mi předat: jak jsem se to všechno měl naučit sám? Bylo to ne­možné.</p>

<p>Nechtěl jsem myslet na Verityho. A právě to mi s krajní naléhavostí říkalo, že bych měl. Verity. Můj princ. Nyní můj král. Spojen s ním krví a Uměním, postupně jsem ho poznal tak, jak jsem žádného jiného člověka neznal. Být otevřený Umění, říkal mi, prostě znamená nebýt mu uzavřený. Jeho boj vedený Uměním proti nájezdníkům se stal jeho životem, odsál mu jeho mládí a vitalitu. Nikdy neměl čas naučit mě, jak zvládnout svůj talent, ale předal mi, co mohl, při těch vzácných příležitostech, které se naskytly. Síla jeho Umění byla taková, že na mě stačilo na chvíli vložit ruku a mohl pak se mnou trávit celé dny, někdy i týdny. A jednou, když jsem seděl na princově židli v jeho studovně před pracovním stolem, vyhledal jsem ho Uměním. Přede mnou ležely jeho kartografické pomůcky a malý osobní nepořádek muže, který byl nastávajícím králem. Tehdy jedinkrát to bylo tak, že jsem na něj pomyslel, zatoužil jsem, aby byl doma a řídil své království, a prostě jsem zašmátral a spojil se s ním. Tak snadno, bez přípravy, ba i bez skutečného záměru. Snažil jsem se uvést sám sebe do téhož rozpoložení mysli. Neměl jsem k dispozici Verityho stůl či nepořádek, abych si ho vy­bavil, ale kdybych zavřel oči, mohl bych svého prince vidět. Nadechl jsem se a snažil se v duchu vyvolat jeho obraz.</p>

<p>Verity byl širší v ramenou než já, ale nebyl až tak vyso­ký. Můj strýc měl se mnou společné tmavé oči a vlasy farseerovské rodiny, avšak jeho oči byly hlouběji usazené než­li moje a jeho bujné vlasy a vousy byly protkány šedinami. Když jsem byl ještě chlapec, byl to svalnatý a drsný zavali­tý muž, jenž vládl stejně dobře mečem jako perem. V poz­dějších letech hodně zchřadl. Byl nucen trávit příliš mnoho času ve fyzické nečinnosti, když s pomocí síly svého Umě­ní bránil naše pobřeží před nájezdníky. Ale přestože mu sva­lů ubylo, aura jeho Umění se zvětšila, až si před ním člověk připadal jako před sálajícím krbem. Když jsem byl v jeho přítomnosti, byl jsem si vědom více jeho Umění nežli jeho těla. Abych navodil jeho vůni, vybavil jsem si zvláštní aro­ma barevných inkoustů, jichž používal k vykreslování map, pach jemného velínu a také trpkost elfí kůry, již bylo často cítit z jeho dechu. „Verity," řekl jsem měkce nahlas a ucítil, jak mnou to slovo proznívá a odbourává mé zdi.</p>

<p>Otevřel jsem oči. Neměl jsem šanci dosáhnout mimo se­be sama, dokud nestrhnu své zdi. Vizualizace Verityho mi k ničemu nebude, dokud neotevřu cestu svému Umění, aby mohlo ven, a jeho, aby mohlo dovnitř mé mysli. Nu dobrá. To bylo snadné. Jen se uvolnit. Zírat do ohně a sledovat jiskérky, jak vyletují z žáru. Tančící, mihotavé jiskérky. Pole­vit v ostražitosti. Zapomenout, jak Will vrhl sílu svého Umě­ní proti té zdi a málem ji prorazil. Zapomenout, že udržení té zdi bylo to jediné, co uchovalo mou mysl v mé moci, za­tímco mi bušili do těla. Zapomenout na ten nepříjemný po­cit znásilnění, když do mně vtrhl Justin. Na způsob, jakým Galen pošramotil a ochromil mé schopnosti v době, kdy zne­užil svého postavení mistra Umění, aby mi vnutil svou vlá­du nad mou myslí.</p>

<p>Jako kdyby se Verity nacházel vedle mě, znovu jsem jas­ně uslyšel princova slova: „Galen tě poznamenal. Máš ko­lem sebe zdi, jimiž nemohu proniknout, a to jsem silný. Bu­deš se muset naučit, jak je shodit. To je těžká věc." A ta slova mi řekl před léty, ještě před Justinovým vpádem, před Willovými útoky. Trpce jsem se pousmál. Věděli o tom, že se jim podařilo ochromit mé Umění? Pravděpodobně na to nikdy ani nepomysleli. Někdo někde by o tom měl učinit zápis. Jednoho dne by to nějakému králi školenému v Umě­ní mohlo přijít vhod, kdyby věděl, že když cizího mága tvr­dě zasáhnete svým Uměním, můžete ho uzavřít uvnitř sebe sama, takže bude napříště v této oblasti bezmocný.</p>

<p>Verity neměl nikdy čas mne naučit, jak tyto zdi shodit. Ironií osudu objevil způsob, aby mi ukázal, jak je opevnit, abych ho ušetřil svých soukromých myšlenek, když jsem je nechtěl sdílet. A právě tohle jsem se asi naučil až příliš dob­ře. Přemýšlel jsem, zda někdy vůbec budu mít čas, abych se to odnaučil.</p>

<p><emphasis>Čas, jakýpak čas, </emphasis>přerušil mě znaveně Nighteyes. <emphasis>Čas je něco, co si vynalezli l</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>dé, aby si tím ztížili život. Pořád na to myslíš, až mi z toho jde hlava kolem. Proč vůbec sleduješ ty</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>to staré stezky? Vy čmuchej si novou, na jejímž konci tě bu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>de čekat něj</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ké maso. Když chceš zvěř, musíš ji vyslídit. To je celé. Nemůžeš si říci: Tohle slídění trvá příliš dlouho, chci </emphasis><emphasis>se prostě jen nažrat. To je všechno jedno a totéž. Slídění je </emphasis><emphasis>začátek žraní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty to nechápeš, </emphasis>řekl jsem mu znaveně. <emphasis>Jenže den má ome</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zený počet hodin a já na to mám jen omezený počet dní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Proč porcuješ svůj život na kousky a dáváš těmto kous</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kům jména? Hodiny, dny. Je to jako s králíkem. Když krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>líka ulovím, tak králíka sním. </emphasis>Ospalé, pohrdlivé odfrknutí. <emphasis>Ale když máš králíka ty, rozkouskuješ ho a nazveš to kostmi a masem a kožichem a vnitřnostmi. A tak nikdy nemáš dost.</emphasis></p>

<p><emphasis>A tak co mám dělat, ó moudrý mistře?</emphasis></p>

<p><emphasis>Přestat kvůli tomu kňourat a prostě to udělat. Abych mohl spát.</emphasis></p>

<p>Slabě do mě strčil svou myslí; bylo to jako šťouchanec loktem do žeber, když se na vás v krčmě na lavici soused příliš tlačí. Pojednou jsem si uvědomil, jak těsný kontakt jsem s ním v uplynulých týdnech udržoval. Byly doby, kdy jsem ho káral jen za to, že byl stále v mé mysli. Nechtěl jsem jeho společnost, když jsem byl s Molly, a snažil jsem se mu to tehdy vysvětlit, že takové věci musí patřit jenom mně sa­motnému. Jeho šťouchanec mi teď sdělil, že se k němu při­mykám tak těsně, jako se přimykal on ke mně, když byl ješ­tě mládě. Statečně jsem odolal prvotnímu nutkání chňapnout po něm a raději jsem se opřel o židli a zahleděl se do ohně.</p>

<p>Strhl jsem zdi dolů. Chvíli jsem seděl, ústa vyschlá, a če­kal na útok. Když žádný nepřišel, obezřele jsem se zamyslel a znovu zdi snížil. Věří, že jsem mrtvý, připomněl jsem si. Nebudou přece číhat, aby zaskočili mrtvého. Přesto nebylo snadné udržet svou vůlí zdi dole. Mnohem snazší bylo ote­vřít oči proti jasným slunečním pableskům na vodě nebo če­lit nepohnutě úderu. Když jsem to ale konečně udělal, mohl jsem cítit, jak mě obtéká Umění, řine se kolem mne, jakobych byl kámen v říčním proudu. Stačilo pouze se ponořit a mohu najít Verityho. Nebo Willa či Burla či Carroda. Za­chvěl jsem se a řeka poklesla. Obrnil jsem se a vrátil se k ní. Poměrně dlouho jsem balancoval na břehu a sbíral odvahu vstoupit. V Umění nelze zkoušet, jaká je voda. Buďto tam, anebo ven. Takže tam.</p>

<p>Vešel jsem, a už jsem se motal a řítil o překot, a přitom cítil, kterak se mé já třepí jako kus zteřelého konopného lana. Jednotlivé prameny se ode mne oddělovaly a odvíje­ly, všechny ty vrstvy, jež utvářely mé já, vzpomínky, emoce, důležité hluboké myšlenky, záblesky poezie, které člověk zažívá a které pronikají hlouběji než pochopení, náhodné vzpomínky na obyčejné dny, to všechno mizelo jako cáry. Bylo mi tak dobře. Nemusel jsem dělat nic, jenom to nechat být.</p>

<p>To by ovšem znamenalo, že měl Galen v mém případě pravdu.</p>

<p>Verity?</p>

<p>Žádná odpověď. Nic. Nebyl tam.</p>

<p>Stáhl jsem se zpátky do sebe a obestřel svou mysl celým svým já. Zjistil jsem, že to jde, že se dokážu udržet v prou­du Umění, a přesto si zachovat identitu. Proč to předtím by­lo vždy tak těžké? Odvrhl jsem tu otázku stranou a zamyslel se nad nejhorším. Nejhorší bylo, že Verity byl naživu a mlu­vil se mnou -jen před pár měsíci. „Pověz jim, že Verity je naživu. To je vše." A já to udělal, ale oni nechápali a nikdo z nich nic nepodnikl. Ale co ten vzkaz mohl znamenat jiné­ho než prosbu o pomoc? Volání o pomoc z úst mého krále zůstalo nevyslyšeno.</p>

<p>Pojednou už se to nedalo unést, a výkřik Umění, který ze mne vyšel, byl něčím, co jsem prostě cítil, jako by mi z hru­di vyskočil můj vlastní život, pátraje dychtivě kolem.</p>

<p><emphasis>...Chivalry?</emphasis><emphasis>              </emphasis><emphasis>y</emphasis></p>

<p>Nic víc než šepot, který se otřel o mé vědomí, slabý ja­ko můra dorážející na záclonu na okně. Tentokrát byla řada na mně, abych sáhl, uchopil a ustálil. Vrhl jsem se mu vstříc a našel jej. Jeho přítomnost byla mihotavá jako plamen svíč­ky, který dohasíná v kaluži vlastního vosku. Věděl jsem, že brzy zhasne. Měl jsem na tisíc otázek. Zeptal jsem se na tu jedinou důležitou:</p>

<p><emphasis>Verity. Můžeš si ode mě vzít sílu, aniž by ses mě fyzicky </emphasis><emphasis>dotkl?</emphasis></p>

<p><emphasis>Fitzi? </emphasis>Ten dotaz byl ještě chabější, ještě váhavější. <emphasis>Mys</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lel jsem, že Chivalry se vrátil... </emphasis>Zavrávoral na pokraji tem­noty. <emphasis>...aby ode mě to břímě převzal...</emphasis></p>

<p><emphasis>Verity, poslouchej mě. Přemýšlej. Můžeš si ode mě vzít sí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lu? Můžeš to udělat teď?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já ne... já nemohu. Dosáhnout. Fitzi?</emphasis></p>

<p>Vzpomněl jsem si, jak ode mě čerpal sílu král Shrewd, aby se rozloučil se svým synem. A jak na něj Justin a Serene zaútočili a vysáli z něho všechnu sílu a zabili ho. A jak zemřel, jako když praskne bublina. Jako když zhasne jiskérka.</p>

<p><emphasis>VERITY! </emphasis>Vrhl jsem se k němu, obestřel ho celého a ustá­lil, jako on často ustaloval mě při našich kontaktech ve víru Umění. <emphasis>Vezmi si ode mne, </emphasis>poručil jsem mu a otevřel se. Ce­lou svou vůlí jsem se přinutil věřit ve skutečnost jeho ruky na mém rameni, pokusil se rozpomenout na to, jaké to bylo v dobách, kdy si ode mě on nebo Shrewd brávali sílu. Pla­men, kterým byl Verity, pojednou poskočil a po chvíli zno­vu silně a jasně zahořel.</p>

<p><emphasis>Stačí, </emphasis>varoval mě a potom ještě rázněji dodal: <emphasis>Opatrně, </emphasis><emphasis>chlapče!</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, já jsem v pořádku, zvládnu to, </emphasis>ujistil jsem ho a vůlí nasměroval svou sílu k němu.</p>

<p><emphasis>Stačí! </emphasis>naléhal a odtáhl se ode mě. Skoro jako bychom od sebe poodstoupili a zvažovali jeden možnosti druhého. Ne­viděl jsem jeho tělo, ale mohl jsem z něj cítit strašlivou úna­vu. Nebyla to ona zdravá únava, která se dostaví na konci lo­potného dne, avšak únava až do morku kostí, tíha na sebe navršených trýznivých dní, kdy člověk nemá nikdy dost jíd­la ani odpočinku mezi nimi. Dal jsem mu svou sílu, ale ne zdraví, a on teď zase rychle spálí vitalitu, kterou si ode mě vypůjčil, protože to nebyla o moc víc skutečná síla, nežli je čaj z elfí kůry vydatným pokrmem.</p>

<p><emphasis>Kdepak jsi? </emphasis>zeptal jsem se.</p>

<p><emphasis>V horách, </emphasis>řekl neochotně a dodal: <emphasis>Je nebezpečné říkat víc. Neměli jsme se vůbec spojovat. Jsou tací, kteří se nás budou snažit odposlouchávat.</emphasis></p>

<p>Přesto kontakt neukončil a já věděl, že má otázky a lační po odpovědích tak jako já. Snažil jsem se přijít na něco, co bych mu mohl říci. Nevnímal jsem nikoho kromě nás dvou, ale ani jsem nevěděl jistě, že bych to poznal, kdybychom by­li špehováni. Dlouhou chvíli náš kontakt spočíval jen v tom, že jsme vnímali jeden druhého. Pak mě Verity přísně varo­val: <emphasis>Musíš být opatrnější. Přivodíš si potíže. Přesto mi to do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dalo odhodlání. Ušel jsem dlouhou cestu, aniž bych zavadil o přítele.</emphasis></p>

<p><emphasis>Potom jistě stojí za to, abych riskoval. </emphasis>Zaváhal jsem, na­čež jsem zjistil, že tu myšlenku nedokážu udržet na uzdě. <emphasis>Můj králi. Je zde něco, co musím vykonat. Ale až to bude za mnou, přijdu za tebou.</emphasis></p>

<p>Tu jsem z něho něco ucítil. Vděčnost, ve své intenzitě až zahanbující. <emphasis>Doufám, že tady ještě budu, až dorazíš. </emphasis>A pak o něco přísněji: <emphasis>Nevysl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vuj žádná jména. Spoj se, jen když </emphasis><emphasis>budeš muset. </emphasis>A ještě tišeji: <emphasis>Dávej na sebe pozor, chlapče. Buď velmi opatrný. Oni jsou n</emphasis><emphasis>emilosrdní.</emphasis></p>

<p>A pak byl pryč.</p>

<p>Přerušil náš kontakt, jako když utne. Doufal jsem, že ať je kdekoli, použije sílu, kterou jsem mu poskytl, k vyhledání potravy či bezpečného místa k oddychu. Vycítil jsem, že ži­je jako štvanec, v neustálé ostražitosti, věčně hladový. Ko­řist, tak jako já. A ještě něco. Nějaké poranění, snad horeč­ka? Zaklonil jsem se na židli, mírně rozechvělý. Věděl jsem, že se nemám pokoušet vstávat. Už pouhý kontakt mi vzal sí­lu, navíc jsem se Veritymu otevřel a nechal ho načerpat ješ­tě víc. Po pár okamžicích, když se třas zmírnil, jsem si uva­řil trochu čaje z elfí kůry a vzpamatoval se. Potom jsem jen seděl, hleděl do ohně a myslel na Verityho.</p>

<p>Verity odejel z Buckkeepu loni na podzim. Zdálo se to být už celou věčnost. Když Verity odjížděl, král Shrewd ještě žil a Verityho žena Kettricken byla těhotná. Vyrážel na výpra­vu. Ostrovanští nájezdníci z rudých lodí už po celé tři roky napadali naše břehy a všechny naše snahy zapudit je selha­ly. A tak Verity, následník trůnu Šesti vévodství, se vydal do hor, aby zde vyhledal naše bezmála legendární spojence -Elderlingy. Podle tradice je před několika generacemi vyhle­dal král Wisdom a oni Šesti vévodstvím pomohli proti ob­dobným nájezdníkům. Zároveň slíbili, že se vrátí, pokud je budeme někdy potřebovat. A tak Verity opustil trůn, ženu a království, aby je našel a připomněl jim jejich slib. Jeho starý otec, král Shrewd, zůstal doma a s ním také Verityho mladší bratr, princ Regal.</p>

<p>Takřka v okamžiku, kdy Verity odjel, princ Regal začal podnikat kroky v jeho neprospěch. Předcházel si vnitrozem­ské vévody a ignoroval potřeby pobřežních vévodství. Měl jsem podezření, že právě on vězí za klevetami, jež zesměšňovaly Verityho výpravu a líčily ho jako nezodpovědného blázna, ne-li přímo šílence. Koterie praktikantů Umění, kteří měli být Veritymu zavázáni svou věrností, byla dávno před­tím zkorumpována, aby přešla do Regalových služeb. Když je Regal využil ke zveřejnění oznámení, že Verity zahynul na cestě do hor, sám se provolal následníkem trůnu. Získal absolutní kontrolu nad chřadnoucím králem Shrewdem; Regal totiž vyhlásil, že přemístí svůj dvůr do vnitrozemí, čímž zanechal Buckkeep v každém důležitém ohledu na milost a nemilost rudým lodím. A když pak ještě prohlásil, že král Shrewd a Verityho žena Kettricken musí odjet s ním, Chade rozhodl, že musíme jednat. Věděli jsme, že Regal nestrpí, aby kdokoli z nich stál mezi ním a trůnem. A tak jsme při­chystali plány, jak zosnovat jejich zmizení, a to právě v prů­běhu slavnostního večera, kdy se Regal prohlásí nastávají­cím králem.</p>

<p>Nic nevyšlo podle plánu. Pobřežní vévodové neměli dale­ko ke vzpouře proti Regalovi; mne se pak pokusili získat pro svůj podvratný úmysl. Souhlasil jsem, že jejich věc podpo­řím, doufaje, že udržím Buckkeep jako mocenskou pozici pro Verityho. Ještě než jsme mohli krále v tichosti unést, dva z členů koterie ho usmrtili. Uprchlá jedině Kettricken, a ačkoli já jsem zabil ty dva, kteří vzali králi Shrewdovi ži­vot, sám jsem byl dopaden, mučen a shledán vinným z prak­tikování magie Moudrosti. Lady Patience, manželka mého zesnulého otce, zasáhla v můj prospěch, avšak bezvýsledně. Kdyby se Burrichovi nebylo podařilo propašovat mi do cely jed, byl bych oběšen nad vodou a spálen. Jed však dokázal přesvědčivě navodit zdání mé smrti. A zatímco má duše bě­hala s Nighteyesem v jeho těle, Patience si vyžádala z vě­zeňské cely mé tělo a pohřbila je. Bez jejího vědomí mě pak Burrich a Chade exhumovali, jakmile to bylo možné.</p>

<p>Zamžikal jsem očima a odvrátil zrak od plamenů. Oheň již hořel nízko. Tak jako můj život, z něhož za mnou zbýval jen popel a nic víc. Nebyl způsob, jak bych si znovu získal ženu, kterou jsem miloval. Molly teď věřila, že jsem po smr­ti, a nepochybně na moje magické kejkle s Moudrostí po­hlížela se znechucením. Stejně mne opustila už několik dní předtím, než se zbytek mého života rozpadl na kusy. Znal jsem ji od dětství a hrával si s ní v ulicích a docích města Buckkeep. Říkala mi Newboy a předpokládala, že jsem jen jedno z hradních dětí, čeledín nebo písařský učeň. Zamilo­vala se do mě ještě předtím, než objevila, že jsem bastard, nelegitimní syn, který přinutil Chivalryho abdikovat na trůn. Když to zjistila, málem jsem ji ztratil. Ale přesvědčil jsem ji, aby mi důvěřovala, aby ve mě věřila, a téměř na rok jsme pak přilnuli jeden ke druhému, navzdory všem překážkám. Znovu a znovu jsem byl nucen klást své povinnosti vůči krá­li před naše společná přání. Král mi odmítl udělit svolení k sňatku; ona to přijala. Zasnoubil mě s jinou ženou. I to do­kázala tolerovat. Byla ohrožována a vysmívána jakožto „Bastardova děvka". Já ji nedokázal chránit. Ale ona byla tak nezlomná přes to všechno... až jednoho dne mi prostě řekla, že má někoho jiného, někoho, koho dokáže milovat a stavět ve svém životě před všechno ostatní, tak jako já svého krá­le. A opustila mě. Nemohl jsem jí za to dávat vinu. Mohl jsem ji pouze postrádat.</p>

<p>Zavřel jsem oči. Byl jsem velice unavený, téměř vyčerpa­ný. A Verity mě varoval, abych už Umění nepoužíval, jen když budu muset. Ale jistě by ničemu nevadilo, kdybych se pokusil letmo spatřit Molly. Jen ji vidět, na malý okamžik, abych zjistil, jak se jí daří... Nejspíš se mi však ani nepoda­ří ji uvidět. Ovšem co bych mohl pokazit, kdybych to zku­sil, alespoň na okamžik?</p>

<p>Mělo by to být snadné. Nedalo mi práci vybavit se vše, co s ní souviselo. Často jsem vdechoval její vůni, jež sestávala z bylin, jimiž parfémovala své svíce, a hřejivosti její sladké kůže. Znal jsem každý odstín jejího hlasu a to, jak se pro­hloubil, když se smála. Dokázal jsem si přesně vybavit lin­ku její čelisti i to, jak natrčila bradu, když na mne měla zlost. Znal jsem lesklý brokát jejích hustých hnědých vlasů a pro­nikavý pohled jejích temných očí. Měla svůj osobitý způsob, s jakým mi kladla ruce na tváře a pevně mě držela, když mě líbala... Pozvedl jsem ruku ke své líci s přáním, abych tam nahmatal její, abych ji mohl uchopit a navždy sevřít. Mís­to toho jsem ucítil šrám své jizvy. Do očí mi vstoupily hor­ké slzy pošetilosti. Zamžikal jsem a uviděl, jak se plameny ohně na chvíli zalily, než se pohled opět ustálil. Jsem una­vený, říkal jsem si. Až příliš unavený, než abych Uměním zkoušel vyhledat Molly. Měl bych se raději pokusit na chví­li usnout. Snažil jsem se oddělit od těch až příliš lidských emocí. Ale právě to jsem si vybral, když jsem se rozhodl být znovu člověkem. Možná bylo moudřejší být vlkem. Zvíře se rozhodně nemusí potýkat s takovými city.</p>

<p>Venku uprostřed noci osamělý vlk náhle pozvedl čenich a zavyl k nebesům, protínaje temnotu svou osamělostí a zou­falstvím.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>4 Cesta podél řeky</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Buck, tohle nejstarší</emphasis><emphasis> ze Šesti </emphasis><emphasis>vévodství</emphasis><emphasis>, má pobřežní linii, která začíná hned pod Highdownsem a táhne se směrem na jih, zahrnujíc ústí Jelení řeky s Jelením zál</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vem. K vévodství Buck patří také ostrov Antler Island. Bohatství Bucku tvoří dva hlavní zdroje: hojná rybářská loviště, kterých pobřežní lid využíval odedávna, a lodní obchod, který spočívá v záso</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bování vnitrozemských vévodství potřebným zb</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>žím po Jele</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní řece. Jelení řeka má široký tok, který se volně vine jejím řečištěm, a zjara často zaplavuje nížiny Bucku. Její proud je tak silný, že kanál vůbec nezamrzá a po celý rok zůstává splavný, pouze s výjimkou čtyř nejkrutějších zim </emphasis>v <emphasis>historii Bucku. Po řece do vnitrozemských vévodství však neproudí pouze zboží z Bucku, ale i z </emphasis><emphasis>vévodství</emphasis><emphasis> Rippon a Shoaks, ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mluvě o exotičtějších artiklech z Chalcedských států a od bingtownských kupců. Dolů po řece proudí zase všechno, co mohou n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>bídnout vnitrozemská vévodství, jakož i skvělé ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žešiny a jantary z Horského králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ství.</emphasis></p>

<p>Probudil jsem se, když mě Nighteyes šťouchl do tváře studeným čenichem. I přesto jsem neprocitl s trhnutím, ale jen postupně jsem si uvědomoval své okolí. Hlava mi boles­tivě pulsovala a tvář jsem měl podivně ztuhlou. Když jsem se na podlaze vytáhl do sedu, odkutálela se ode mě prázdná láhev od bezinkového vína.</p>

<p><emphasis>Spíš moc nahlas. Nejsi nemocný?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Jen hloupý.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nikdy předtím jsem si nevšiml, že bys po tom spal tak na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hlas.</emphasis></p>

<p>Znovu do mě šťouchl čenichem a já ho odstrčil. Na chví­li jsem pevně stiskl víčka a pak je zase otevřel. Nic se ne­zlepšilo. Vhodil jsem tedy několik dalších polen na oharky z uplynulé noci. „To už je ráno?" zeptal jsem se ospale a na­hlas.</p>

<p><emphasis>Světlo se zrovna začíná měnit. Měli bychom se vrátit na místo králičích nor.</emphasis></p>

<p><emphasis>Běž napřed. Já nemám hlad.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dobře. </emphasis>Odběhl, pak se v otevřených dveřích zastavil. <emphasis>Mys</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lím, že spaní uvnitř pro tebe není dobré. </emphasis>A pak byl pryč, ja­ko šedivá šmouha se prosmekl dveřmi ven. Znovu jsem opa­trně ulehl a zavřel oči. Ještě chvíli si pospím.</p>

<p>Když jsem se znovu probral, otevřenými dveřmi se řinulo dovnitř plné denní světlo. Letmo jsem zašmátral Moud­rostí a objevil jsem nasyceného vlka, jak dřímá v kropenatém stínu mezi dvěma velkými kořeny dubu. Jasné slunné dny nebyly pro Nighteyese nijak moc zajímavé. Dnes jsem s ním souhlasil, ale silou vůle jsem se vrátil ke včerejšímu rozhodnutí. Začal jsem dávat chýši do pořádku. Pak mě na­padlo, že tohle místo už asi nikdy neuvidím. Ale ze zvyku jsem ji stejně zametl. Vynesl jsem popel z krbu a vy skládal vedle něj náruč čerstvého dříví. Kdyby tudy někdo šel a potřeboval přístřeší, najde všechno připraveno k použití. Se­sbíral jsem nyní již suché prádlo a vyskládal na stůl všech­no, co si vezmu s sebou. Bylo toho žalostně málo, když jsem si pomyslel, že je to vše, co mám. Ale když jsem uvážil, že to všechno budu muset nést na zádech, zdálo se toho být až dost. Sešel jsem k potůčku, abych se ještě napil a umyl, než se to všechno pokusím vhodně sbalit.</p>

<p>Když jsem se vracel od potoka, přemýšlel jsem, jak špat­ně bude asi Nighteyes snášet cestování za bílého dne. Všiml jsem si, že jsem předtím nějak vytrousil své náhradní kama­še na prahu dveří. Když jsem vcházel dovnitř, sehnul jsem se, zvedl je a pohodil na stůl. Vtom jsem si uvědomil, že ne­jsem sám.</p>

<p>Kus oděvu na prahu mne měl dostatečně varovat, ale já mezitím zapomněl<emphasis> </emphasis>na svou ostražitost. Bylo to již dlouho, co jsem se naposled ocitl v nebezpečí. Začal jsem se až moc spoléhat na svůj šestý smysl, Moudrost, který mi sděloval, když byl někdo nablízku. Ale ani Moudrost, ani Umění mi proti nim nebyly co platné. Byli dva, oba mladí muži, a po­dle vizáže ne moc dlouho vykovaní. Oděv měli z větší čás­ti neporušený, a přestože byli špinaví, nebyla to zažraná špí­na a zcuchané vlasy, podle kterých bych si vyvodil, že jde o vykované.</p>

<p>Mé předchozí souboje s vykovanými se povětšinou ode­hrávaly v zimě a oni byli oslabeni strádáním. Jedna z mých povinností, coby Shrewdova nájemného zabijáka, spočívala v tom, že jsem oblast kolem Buckkeepu stabilně čistil od vy­kovaných. Nikdy jsme nezjistili, jaké kouzlo rudí bandité proti našim lidem uplatnili, když je vyrvali jejich rodinám a vrátili je za pouhých pár hodin jakožto bezcitná hovada. Věděli jsme jen to, že jako jediná léčba přichází v úvahu mi­losrdná smrt. Vykovaní představovali největší z hrůz, jež na nás nájezdníci vypouštěli. Zanechali tu naše vlastní příbuz­né, aby nás soužili ještě dlouho poté, co jejich lodě odrazily. A co bylo horší: čelit svému bratru a přitom vědět, že krá­dež, vražda a znásilnění mu teď přijdou nakrásně vhod, jen když dostane, co si zamane? Anebo tasit nůž a vyrazit za ním jako za zvěří a zabít ho?</p>

<p>Vyrušil jsem ty dva, zrovna když se přehrabovali v mých věcech. Hrsti plné sušeného masa, cpali se jako diví a při­tom po sobě ostražitě pokukovali. Ačkoliv vykovaní mohli putovat společně, nechovali k sobě absolutně žádnou důvě­ru. Možná pro ně společnost jiných lidí byla pouhým zvy­kem. Viděl jsem je, jak se divoce vrhali jeden na druhého, aby se poprali o nějakou kořist, nebo když prostě měli vel­ký hlad. Teď ale stočili své zraky ke mně a zarazili se. Já ztuhl přímo na místě. Chvíli se nikdo nehýbal.</p>

<p>Měli jídlo a všechny mé věci. Neměli důvod na mě útočit, pokud bych je nenapadl já sám. Já se mezitím sunul zpět ke dveřím, našlapuje pomalu a opatrně, maje ruce u těla a v kli­du. Jako kdybych narazil na medvěda nad úlovkem; proto jsem se na ně přímo nedíval, když jsem obezřele vyklízel je­jich území. Byl jsem už skoro venku ze dveří, když tu jeden z nich zvedl špinavou ruku a ukázal na mě: „Sní moc na­hlas!" zvolal. Oba upustili svoji kořist a vrhli se po mně.</p>

<p>Otočil jsem se na patě a prchal, sraziv se tvrdě hrudníkem o hrudník s tím, který právě vcházel do dveří. Měl na sobě moji náhradní košili, a nic moc víc. Takřka reflexivně mě sevřel rukama. Nezaváhal jsem. Dosáhl jsem k noži za opas­kem, tasil ho a několikrát mu jej zapíchl do břicha, až ode mě odpadl. Zařval a zkroutil se bolestí, zatímco já se prosmekl okolo něj.</p>

<p><emphasis>Bratře! </emphasis>uslyšel jsem v mysli a již jsem věděl, že Nighteyes se blíží, jenže byl daleko, až nahoře na hřebeni. Jeden z mužů mě tvrdě praštil zezadu a já šel k zemi. Sesul jsem se mu rovnou do spárů a ochraptěle zařval hrůzou, když ve mně náhle vzbudil všechny palčivé vzpomínky na Regalovu hladomornu. Zachvátila mě panika jako prudký jed. Vklouzl jsem zpět do zlého snu. Byl jsem příliš zděšený, než abych se hnul. Srdce mi divoce bušilo. Nemohl jsem se nadech­nout, ruce jsem měl zmrtvělé, nemohl jsem ani říci, jestli stále svírám nůž. Tu se jeho ruka dotkla mého hrdla. Zběsi­le jsem se do něho pustil pěstmi, pomýšleje pouze na útěk, abych tomu doteku unikl. Zachránil mě jeho společník, a to prudkým kopancem, kterým mi odřel bok, jak jsem sebou smýkl, načež tvrdě zasáhl žebra muže nahoře na mně. Usly­šel jsem, jak zalapal po dechu, a prudce jsem ho ze sebe sho­dil. Odvalil jsem se stranou, vyskočil na nohy a prchal.</p>

<p>Běžel jsem hnán tak intenzivním strachem, že jsem nebyl s to myslet. Jednoho z nich jsem slyšel těsně za sebou a už jsem měl pocit, že slyším i toho druhého za ním. Znal jsem však zdejší kopce a pastviny stejně dobře jako můj vlk. Vy­vedl jsem je vzhůru po příkrém úbočí za chatrčí, a ještě než překlenuli vrchol, změnil jsem směr a šel jsem k zemi. Loni v zimě za zběsilých bouří se tu zřítil dub, přičemž spleť je­ho kořenů vztyčila mohutnou zemitou hradbu, zároveň s se­bou strhl i menší stromy. Vznikla tak solidní změť kmenů a větví a široký výsek v lese vystavený slunečním paprs­kům. Vzápětí tu vesele vyrašily ostružiny a obrostly padlé­ho obra. Vrhl jsem se na zem kousíček od něho. Proplazil jsem se po břiše nejtrnitějším úsekem ostružinových výhon­ků a skončil ve stínu pod dubovým kmenem. Tam jsem za­lehl a zůstal úplně zticha.</p>

<p>Slyšel jsem jejich zlostné výkřiky, jak po mně divoce pát­rali. V panice jsem kolem sebe vztyčil také mentální hrad­by. „Sní příliš nahlas," obvinil mne předtím jeden z vykovaných. Pravda, Chade a Verity měli oba podezření, že Umě­ní přitahuje vykované. Snad intenzita pocitů, kterou vyžado­valo, a jejich vyzařování při kontaktu se v nich něčeho do­týkaly a připomínaly jim všechno to, co ztratili.</p>

<p>A nutily je zabíjet všechny ty, kdo stále cítili? Možná.</p>

<p><emphasis>Bratře?</emphasis></p>

<p>Byl to Nighteyes, jaksi přidušený či jakoby z veliké dál­ky. Sebral jsem odvahu a trochu se mu pootevřel.</p>

<p><emphasis>Jsem v pořádku. Kdepak jsi?</emphasis></p>

<p><emphasis>Hnedle tady. </emphasis>Uslyšel jsem šelest a pojednou byl tu, při­plazil se po břiše až ke mně. Dotkl se mě na tváři čenichem. <emphasis>Jsi zraněný?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Utekl jsem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Rozumné, </emphasis>podotkl a já vytušil, že to tak i míní.</p>

<p>Zároveň jsem však cítil, že je překvapený. Nikdy mě ne­viděl prchat před vykovanými. Vždycky předtím jsem se jim postavil a bojoval a on mi stanul po boku a bil se též. Jenže tehdy jsem zpravidla byl dobře vyzbrojený a dobře živený, zatímco oni byli vyhládlí a strádali zimou. Tři proti jedno­mu, když má člověk na obranu jenom nůž, to je hrozná pře­sila, i když víte, že vám běží na pomoc vlk. Nebylo na tom nic zbabělého. Několikrát jsem si tu myšlenku zopakoval.</p>

<p><emphasis>To je v pořádku, </emphasis>utěšil mě. A potom dodal: <emphasis>Nechceš už jít </emphasis>ven?</p>

<p><emphasis>Za chvíli. Až odejdou, </emphasis>pošeptal jsem mu.</p>

<p><emphasis>Jsou pryč už dávno, </emphasis>namítl. <emphasis>Odešli, když bylo slunce ještě vysoko.</emphasis></p>

<p><emphasis>Chci mít pouze jistotu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vím to jistě. Díval jsem se, jak odcházejí, sledoval jsem je. Pojď ven, bratříčku.</emphasis></p>

<p>Nechal jsem se přemluvit, abych ostružinový úkryt opus­til. Když jsem vylezl ven, zjistil jsem, že slunce už skoro zapadá. Kolik hodin jsem tam vůbec strávil, s otupělými smys­ly, jako šnek zalezlý v ulitě? Oprášil jsem si špínu ze svých prve čistých šatů. Byla na nich i krev, krev toho mladíka, jenž se zjevil ve dveřích. Budu si muset znovu vyprat oděv, pomyslel jsem si otupěle. Chvíli jsem myslel na to, jak no­sím vodu a ohřívám ji, jak drhnu z látky krev, a pak jsem zjistil, že už nemohu jít do chýše a být tam znovu zaskočen.</p>

<p>Přesto tam zůstalo pár mých věcí. Či aspoň to, co tam ne­chali vykovaní.</p>

<p>Když vyšel měsíc, sebral jsem v sobě odvahu a přiblížil se k chatrči. Byl krásný úplněk, jenž ozařoval louku před sru­bem. Nějakou dobu jsem se krčil na hřebeni a shlížel dolů, dívaje se, zda se nějaký stín nepohne. Jeden muž ležel ve vy­soké trávě nedaleko dveří chýše. Dlouho jsem na něj zíral, číhaje na sebemenší pohyb.</p>

<p><emphasis>Je mrtvý. </emphasis><emphasis>Přesvědči</emphasis><emphasis> se čichem, </emphasis>doporučil mi Nighteyes.</p>

<p>To bude asi ten, s nímž jsem se střetl na prahu. Můj nůž ho musel zasáhnout do nějakého důležitého orgánu; moc da­leko neušel. Přesto jsem ho ve tmě obezřele sledoval, jako by to byl raněný medvěd. Brzy jsem ale ucítil nasládlý puch mrtvoly, jež ležela celý den na slunci. Ležel tváří dolů nata­žený v trávě. Neotočil jsem ho na záda, nýbrž jsem kolem něj obepsal široký kruh.</p>

<p>Nakoukl jsem oknem do chýše a několik minut pozoroval ztichlou temnotu uvnitř.</p>

<p><emphasis>Uvnitř nikdo není, </emphasis>upomínal mě netrpělivě Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Víš to jistě?</emphasis></p>

<p><emphasis>Tak jistě, jako vím, že mám vlčí čenich a ne zbytečný kus masa pod očima. Bratře můj...</emphasis></p>

<p>Nechal myšlenku vyznít do ztracena, já však vycítil jeho nevyřčený strach o mne. Skoro jsem ho s nim sdílel. Jedna moje část věděla, že se není čeho bát, že vykovaní si vzali, co potřebovali, a odtáhli. A další má část nemohla zapome­nout na váhu toho muže na mém těle, na drsnost toho prud­kého kopance. Takhle jsem byl kdysi uzemněný na kamen­né podlaze hladomorny a schytával údery pěstmi, holemi <emphasis>i </emphasis>botami, aniž bych mohl něco dělat. A teď, když se mi ta vzpomínka znovu vynořila, jsem si kladl otázku, jak s ní bu­du <emphasis>žít.</emphasis></p>

<p>Nakonec jsem do chýše přece jen vkročil. Dokonce jsem se přinutil zažehnout svíčku, jakmile jsem tápajícíma ruka­ma objevil své křesadlo. Ruce se mi třásly, když jsem spěš­ně sbíral věci, které mi tu nechali, a balil je do svého pláště. Otevřené dveře za mými zády zely jako zlověstná černá dí­ra, kterou by se mohli každou chvíli vrátit. Kdybych je však zavřel, mohl bych být uvězněn uvnitř. Ani Nighteyes hlída­jící na prahu mi nebyl dostatečnou zárukou.</p>

<p>Vzali si pouze to, co bezprostředně potřebovali. Vykova­ní si nic neplánují ani na okamžik dopředu. Všechno sušené maso bylo spořádáno nebo poházeno kolem. Nechtěl jsem nic z toho, čeho se již dotkli. Otevřeli i můj písařský kufřík, ale ztratili zájem, když uvnitř nenašli nic k snědku. Menší krabička s jedy a bylinami podle nich asi obsahovala lahvič­ky s inkoustem. Nepustili se do ní. Z mého šatstva si vzali pouze košili a já neměl zrovna chuť si ji brát zpátky. Stejně jsem mu břicho prošpikoval děrami jako řešeto. Vzal jsem si, co zbylo, a vypadl ven. Přešel jsem louku a vystoupal na vrchol hřebenu, kde jsem měl dobrý výhled na všechny stra­ny. Tam jsem se posadil a třesoucíma se rukama si zabalil zbylé věci na cestu. Zamotal jsem je do svého zimníku a vše ovázal koženými popruhy. Zbylý pás mi umožnil přehodit si ranec přes rameno. Až bude více světla, mohu vymyslet lep­ší způsob, jak ho nést, řekl jsem si.</p>

<p>„Připraven?" zeptal jsem se Nighteyese.</p>

<p><emphasis>Vyrážíme na lov?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Na cestu. </emphasis>Zaváhal jsem. <emphasis>Máš moc velký hlad?</emphasis></p>

<p><emphasis>Trošku. To máš odsud tolik naspěch?</emphasis></p>

<p>Nepotřeboval jsem si odpověď rozmýšlet: „Ano. Mám."</p>

<p><emphasis>Pak si nedělej starosti. Můžeme cestovat a lovit zároveň.</emphasis></p>

<p>Přikývl jsem, pak jsem zvedl zrak k noční obloze. Našel jsem si na nebesích Oráče a vydal se tím směrem. „Tam tu­dy," řekl jsem a ukázal na úbočí hřebenu. Vlk na to nic, pou­ze vstal a rozběhl se směrem, který jsem mu ukázal. Já šel za ním, uši a ostatní smysly nastražené, zda se v hlubinách noci něco nešustne. Pohyboval jsem se tiše, nic nás nepro­následovalo. Nic mne nepronásledovalo, pouze můj strach.</p>

<p>Noční cestování se nyní stalo pravidlem. Původně jsem zamýšlel cestovat ve dne a v noci spát. Ale po první noci, kdy jsem klusal lesem za Nighteyesem, jenž sledoval zvířecí stezky vedoucí vesměs správným směrem, jsem se rozhodl, že to takhle bude lepší. Stejně bych v noci nemohl usnout. Během prvních pár dní jsem měl dokonce potíže usnout ve dne. Pokaždé jsem pro nás našel výhodnou pozici, jež nám zároveň skýtala bezpečný úkryt a možnost zalehnutí, to vše při vědomí svého vyčerpání. Stočil jsem se do klubíčka, za­vřel oči a jen tak ležel, trýzněn napjatostí svých vyostřených smyslů. Každý zvuk, každý pach okamžitě zburcoval mou pozornost a já se nedokázal znovu uvolnit, dokud jsem ne­vstal a neujistil se, že žádné nebezpečí nehrozí. Po čase také Nighteyes si začal stěžovat na můj neklid. Když jsem ko­nečně usnul, v pravidelných intervalech jsem se trhaně bu­dil, potil se a chvěl. Nedostatek spánku přes den způsoboval, že jsem byl o to zbědovanější v noci, kdy jsem klusal v zá­věsu za Nighteyesem.</p>

<p>Ale přesto ty bezesné hodiny, jakož i hodiny v poklusu za Nighteyesem, kdy mi hlava třeštila bolestí, nebyly promarněným časem. Během těchto hodin jsem v sobě živil nená­vist k Regalovi a jeho koterii. Pěkně jsem ji vyostřil. Právě tohle ze mě udělal. Nestačilo mu, že mi vzal život, mou mi­lou, nestačilo mu, že jsem se musel vyhýbat lidem a místům, jež jsem měl rád, nestačily mu jizvy, jimiž jsem byl pozna­menán, a náhodné záchvaty třasu, které mě přepadaly. Ne. Udělal ze mě tohle, roztřeseného, vyděšeného králíka v lid­ské kůži. Neměl jsem ani odvahu vzpomínat na to, co vše­chno mně udělal, přesto jsem dobře věděl, že když tlak pře­roste únosnou mez, ty vzpomínky se vynoří a vyjeví v celé své hrůze, aby mě deptaly. Vzpomínky, které jsem nemohl vyvolat přes den, číhaly v podobě fragmentů zvuků a barev, aby mě trýznily v noci. Pocit, jak ležím tváří na studeném kameni pokrytém kluzkou vrstvou mé teplé krve. Záblesk světla provázený mužskou pěstí, jež mě z boku udeřila do hlavy. Hrdelní mužské zvuky, jejich hulákání a mručení, které vydávají, když se dívají, jak je někdo mlácen. Tohle byla ona zubatá ostří, jež přetínala mé snahy usnout. S pálí­címa očima a celý rozechvělý jsem ležel bdící po boku vlka a přitom myslel na Regala. Kdysi jsem měl lásku, v niž jsem věřil, že mě provede přes cokoli. Regal mi ji vzal. A nyní jsem v sobě naplno živil mohutnou nenávist k němu.</p>

<p>Během cesty jsme lovili. Mé odhodlání vařit si maso stůj co stůj se brzy ukázalo jako marné. Podařilo se mi rozdělat oheň asi tak každou třetí noc, a to jen když jsem objevil ně­jakou díru, kde by plameny a kouř nepřilákaly pozornost. Přesto jsem nepřipustil, abych klesl pod úroveň zvířete. Pe­čoval jsem o svou čistotu a dbal o svůj oděv, jak mi to jen náš drsný život umožňoval.</p>

<p>Můj plán cesty byl prostý. Měli jsme putovat napříč úze­mím, dokud nenarazíme na Jelení řeku. Cesta vedoucí sou­běžně s řekou vedla až do Turlake. Po této silnici cestovala spousta lidí; mohlo být sice trochu obtížné, aby se vlk vy­hnul prozrazení, ale byl to nejrychlejší způsob přesunu. Jak­mile se na ni dostaneme, bude to už jen kousek do Tradefordu na Vinné řece. A v Tradefordu zabiji Regala.</p>

<p>Tohle byl úhrnem celý můj plán. Odmítal jsem přemýšlet o tom, jak cokoli z toho zvládnu. Odmítal jsem znepokojo­vat se kvůli všemu, co jsem nevěděl. Hodlal jsem prostě po­stupovat kupředu, ze dne na den, dokud své cíle nesplním. Alespoň to jsem se naučil, když jsem byl vlkem.</p>

<p>Znal jsem dost dobře pobřeží, jelikož jsem celé jedno lé­to strávil jako veslař na Verityho válečné lodi <emphasis>Rurisk, </emphasis>ale ne­byl jsem moc důvěrně obeznámen s vnitrozemím vévodství Buck. Pravda, kdysi dávno jsem se tudy ubíral cestou do hor na zásnuby Kettricken. Tehdy jsem patřil ke svatební kara­vaně, jedoucí v sedlech a dobře zásobené. Nyní jsem však putoval sám a pěšky, takže jsem měl čas přemýšlet nad tím, co jsem viděl. Šli jsme jakousi zpustlou krajinu, ale bylo vi­dět, že z větší části zde kdysi byly pastviny pro stáda ovcí, koz a dobytka. Znovu a znovu jsme překračovali louky, kde rostla po hruď vysoká, nespasena tráva, a nacházeli jen stu­dené pastýřské chýše, od loňského podzimu opuštěné. Stá­da, která jsme viděli, byla malá, ani zdaleka se neblížila ve­likosti stád, která jsem si vybavoval z předešlých let. Viděl jsem jen málo stád vepřů a pasaček v porovnání s mou prv­ní cestou tímto územím. Jak jsme se postupně blížili k Jele­ní řece, míjeli jsme obilní pole, jež byla značně menší než ta, která jsem si pamatoval, a většina dobré země byla vydána napospas divoce rostoucí trávě, aniž byla zoraná.</p>

<p>Dávalo mi to jen pramalý smysl. Viděl jsem něco takové­ho na pobřeží, kde byla stáda a úroda rolníků opakovaně ni­čena při nájezdech. To, co za poslední roky nepadlo za oběť nájezdům či rabování, bylo odvedeno na daních, z nichž se financovala stavba válečných lodí a žoldy vojáků, kteří oby­vatele jen zřídka ubránili. Ale podél toku řeky, mimo dosah nájezdníků — myslel jsem si, že zde naleznu Buck v mnohem větším rozkvětu. Skličovalo mě to.</p>

<p>Zakrátko jsme narazili na silnici, jež sledovala tok Jelení řeky. Byl zde mnohem menší provoz, než jaký jsem si vy­bavoval, a to jak na cestě, tak na řece. Lidé, s nimiž jsme se na cestě potkávali, byli drsní a nepřátelští, i když se Nighteyes držel z dohledu. Jednou jsem se zastavil na farmě a ze­ptal se, zda bych si z jejich studny nemohl nabrat vodu. By­lo mi to dovoleno, ale nikdo už neodvolal vrčící psy, když jsem si nabíral, a jakmile jsem měl svůj měch plný, žena mi řekla, ať si jdu raději po svých. Její postoj byl v těchto kon­činách očividně dominantní.</p>

<p>A čím dále jsem postupoval, tím to bylo horší. Pocestní, s nimiž jsem se na cestách potkával, nebyli kupci s povozy naloženými zbožím ani farmáři vezoucí úrodu na trh. Spíše to byly zubožené rodiny, často s veškerým svým majetkem na jednom či dvou tažných dvoukolácích. Zraky dospělých byly tvrdé a nepřátelské, zatímco u dětí byly často sklíčené a prázdné. Jakékoli naděje na to, že bych v okolí cesty nalezl práci, se brzy rozplynuly. Ti, kdo stále vlastnili domy či stat­ky, je žárlivě střežili. Na dvorech štěkali psi, a jak se setmě­lo, dělníci z farem hlídali mladou úrodu před zloději. Minu­li jsme několik „žebráckých městeček", změti provizorních chýší a stanů podél silnice. V noci v nich jasně hořely ohně a dospělí s ledovými zraky stáli na stráži, vyzbrojeni holemi a kopími. Přes den jejich děti vysedávaly u silnice a žebraly na kolemjdoucích pocestných. Už jsem chápal, proč kupecké povozy, které jsem cestou viděl, byly tak dobře střeženy.</p>

<p>Po této cestě jsme putovali několik nocí, ploužíce se tiše jako přízraky řadou malých vísek, než jsme konečně dorazili k většímu městu. Jakmile jsme se přiblížili k předměstí, zaskočil nás rozbřesk. Když nás časně zrána předjelo něko­lik kupců s povozem naloženým klíckami s kuřaty, pocho­pili jsme, že je čas ztratit se z dohledu. Přes den jsme se te­dy usadili na malé vyvýšenině, odkud byl výhled na město vystavěné způli na řece. Když jsem nemohl usnout, seděl jsem a sledoval ruch na cestě pod námi. V městských docích byly uvázány malé i velké čluny. Občas ke mně vítr zanesl povyk posádek vykládajících zboží z lodí. Jednou jsem do­konce zaslechl útržek nějaké písně. Ke svému velkému pře­kvapení jsem zjistil, že mě to táhne k mým vlastním. Nechal jsem Nighteyese spát, ale šel jsem jen k potoku na úpatí kop­ce. Pustil jsem se do praní košile a kamaší.</p>

<p><emphasis>Tomu místu bychom se měli vyhnout. Pokusí se tě zabít, </emphasis><emphasis>když tam vkročíš, </emphasis>namítl snažně Nighteyes. Seděl na břehu potoka vedle mě a díval se, jak se myji, zatímco večer za­temňoval nebesa. Košile a kamaše už byly skoro suché. Sna­žil jsem se mu předtím vysvětlit, proč chci, aby na mě po­čkal, zatímco si odskočím do města do krčmy.</p>

<p><emphasis>Proč by měli chtít mou smrt?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsme cizinci, kteří páchli do jejich lovišť. Proč by nám ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>měli usilovat o život?</emphasis></p>

<p><emphasis>Lidé nejsou takoví, </emphasis>vysvětloval jsem mu trpělivě.</p>

<p><emphasis>Ne. To máš pravdu. Patrně tě jenom vsadí do klece a pak zmlátí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, to neudělají, </emphasis>trval jsem pevně na svém, abych zamas­koval svůj strach, že by mě snad mohl někdo poznat.</p>

<p><emphasis>Udělali to už jednou, </emphasis>tvrdil on. <emphasis>Nám oběma. A byla to tvá vlastni smečka.</emphasis></p>

<p>To jsem nemohl popřít. A tak jsem mu slíbil: <emphasis>Budu moc, moc opatrný. Nezdržím se tam dlouho. Chci si jenom jít po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slechnout, o čem se baví, zjistit, co se děje.</emphasis></p>

<p><emphasis>My bychom se měli starat o to, co se s nimi děje? S námi se děje to, že ani nel</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>víme, ani nespíme, ani neputujeme. Vždyť oni nejsou naše smečka.</emphasis></p>

<p><emphasis>Mohli bychom se dozvědět, na co se máme připravit, až budeme dále na cestě. Mohl bych zjistit, jestli je na cestách hustý provoz, jestli je k maní práce, na niž bych se na den či na dva nechal najmout, abych si vydělal trochu peněz. Něco na ten zp</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>sob.</emphasis></p>

<p><emphasis>Můžeme prostě putovat dále a přesvědčit se sami, </emphasis>zdůraz­nil umíněně Nighteyes.</p>

<p>Natáhl jsem si košili a kamaše na mokrou kůži. Prsty jsem si sčesal vlasy dozadu a vyždímal z nich vodu. Ze zvyku jsem si je zapletl do copu bojovníka. Pak jsem se kousl do rtu a zamyslel se. Hodlal jsem se přece vydávat za potulné­ho písaře. Rozpletl jsem si proto cop a rozpustil vlasy. Spa­daly mi skoro na ramena. Na písaře trochu moc dlouhé. Vět­šina jich měla vlasy krátké a holila šije nad čelem, aby jim při práci nepadaly do očí. Nu což, s nezakrácenými vousy a přerostlými vlasy bych snad mohl být pokládán za písaře, který byl dlouho bez práce. Nebylo to sice moc dobré dopo­ručení, co se týče mých schopností, ale vzhledem ke skrov­ným zásobám, které jsem měl, to bylo asi nejlepší možné ře­šení.</p>

<p>Narovnal jsem si a uhladil košili, abych vypadal slušně. Utáhl jsem si opasek a přesvědčil se, že dýka vězí pevně v pochvě, načež jsem potěžkal svůj nuzný měšec. Křesadlo uvnitř vážilo víc než samotné mince. Měl jsem čtyři stříbrňáky od Burriche. Před pár měsíci by to pro mne nezname­nalo kdoví co. Teď to však bylo všechno, co jsem měl, a já se rozhodl, že je neutratím, pokud nebudu muset. Jediným dalším jměním, které mi patřilo, byla náušnice, kterou mi dal Burrich, a jehlice od Shrewda. Instinktivně jsem si sáhl na náušnici. Přestože mi byla na překážku, když jsme lovili v hustém porostu, ten dotyk mi vždycky vrátil klid. Stejně jako jehlice v límci u košile.</p>

<p>Jenže jehlice tam nebyla.</p>

<p>Sundal jsem si košili a prohlédl límec, pak celý kus odě­vu. Metodicky jsem si rozdělal ohýnek, abych měl světlo. Pak jsem rozbalil ranec a prošel celý jeho obsah, ne jednou, ale dvakrát. To vše navzdory takřka úplné jistotě o tom, kde jehlice je. Malý rudý rubín usazený ve stříbře spočíval v lím­ci u košile, kterou měl na sobě mrtvý muž před pastýřskou chýší. Byl jsem si tím skoro jist, a přesto jsem si to nedoká­zal přiznat. Celou tu dobu, co jsem hledal, Nighteyes slídil v neurčitém kruhu okolo ohně a kňoural v mírném rozčile­ní z mé úzkosti, kterou vyciťoval, ale nemohl ji pochopit. „Psst!" řekl jsem mu podrážděně a přinutil svou mysl, aby se vrátila k nedávným událostem, jako bych se šel hlásit krá­li Shrewdovi.</p>

<p>Vzpomněl jsem si, že naposled jsem jehlici měl oné noci, kdy jsem zapudil Burriche a Chadea. Vytáhl jsem si ji z lím­ce u košile a oběma ji ukázal, pak jsem si sedl a chvíli na ni hleděl. Potom jsem ji zastrčil zpátky. Nemohl jsem si vzpo­menout, že bych ji od té doby měl v rukou. Nevzpomínal jsem si, že bych ji z košile vytáhl, když jsem ji pral. Patrně bych se o ni při praní popíchal, kdyby byla stále tam. Oby­čejně jsem však jehlici zasouval do švu, kde vězela pevně­ji. Připadalo mi to bezpečnější. Na žádný pád jsem nevěděl, jestli jsem ji nevytrousil během lovu s vlkem či jestli stále nevězí v košili, kterou měl na sobě ten mrtvý muž. A mož­ná že ležela na stole a někdo z vykovaných si tu třpytivou věcičku vzal, když se přehrabovali v mých věcech.</p>

<p>Byla to jenom jehlice, připomněl jsem si. Pojednou jsem zoufale zatoužil, abych ji někde spatřil, zapíchnutou do podšívky pláště nebo zapadlou v botě. V náhlém zákmitu nadě­je jsem překontroloval vnitřek obou bot. Nebyla tam. Jenom jehlice, kousek opracovaného kovu s blyštivým kamínkem. Jen upomínka, kterou mi dal král Shrewd, když mě prohlá­sil za svého, když ustavil pouto mezi námi namísto pouta pokrevního, jež nemohlo být nikdy legitimně uznáno. Jen jehlice, a přitom všechno, co mi zůstalo po mém králi a dě­dovi. Nighteyes znovu zakňoural a já pocítil nevysvětlitelné nutkání zavrčet na něj v odpověď. Musel to vědět, ale přesto přišel, pozvedl mi čenichem loket a prostrčil mi hlavu pod paží, až jsem měl jeho velkou šedou hlavu na hrudi a své ru­ce okolo jeho plecí. Najednou vztyčil čenich a bolestivě mě dloubl do brady. Já ho drsně objal a on se natočil, aby se mi otřel hrdlem o obličej. Bylo to gesto krajní důvěry, gesto vlka k vlkovi, to nastavení hrdla napospas zubům druhého. Po chvíli jsem vzdychl a bolest ze ztráty, kterou jsem poci­ťoval kvůli té věci, byla hned menší.</p>

<p><emphasis>Byla to jen nějaká věc ze včerejška? </emphasis>podivil se váhavě Nighteyes. <emphasis>Věc, která tu už není? Nikoli trn, co bys měl </emphasis>v <emphasis>tla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pě, ani bolest v břiše?</emphasis></p>

<p>„Jen nějaká věc ze včerejška," musel jsem souhlasit. Jeh­lice, kterou obdržel chlapec, který již neexistoval, od muže, který již zemřel. Snad je to jenom dobře, pomyslel jsem si. O jednu věc méně, která by mě mohla spojovat s FitzChivalrym usvědčeným z Moudrosti. Počechral jsem mu chlu­py vzadu na krku a potom ho podrbal za ušima. Posadil se vedle mě, načež do mě šťouchl, abych ho znovu podrbal. Udělal jsem to a přitom se zamyslel. Snad bych si měl sun­dat Burrichovu náušnici a ukrýt ji ve vaku. Ale věděl jsem, že bych to stejně neudělal. Ať je jediným pojítkem, které si odnesu z tamtoho života do nynějšího. „Nech mě vstát," řekl jsem vlkovi a on se ode mne neochotně odlepil. Znovu jsem si svědomitě zabalil věci do rance a zavázal jej, načež jsem udupal ohýnek.</p>

<p>„Mám se za tebou vrátit sem, nebo se sejdeme na opačné straně města?"</p>

<p><emphasis>Na opačné straně?</emphasis></p>

<p><emphasis>Když obejdeš město a pak se vrátíš k řece, natrefíš tam na pokračování silnice, </emphasis>vysvětloval jsem. <emphasis>Sejdeme se tedy tám</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hle?</emphasis></p>

<p><emphasis>To by šlo. Čím méně času strávíme u tady toho lids</emphasis><emphasis>kého </emphasis><emphasis>doupěte, tím lépe.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nu dobře. Najdu tě tam zítra ráno, </emphasis>řekl jsem mu.</p>

<p><emphasis>To spíš najdu já tebe, otupělý čenichu. A budu mít pěkně nacpané břicho, až tě najdu.</emphasis></p>

<p>Musel jsem souhlasit, že je to pravděpodobnější.</p>

<p><emphasis>Dávej si pozor na psy, </emphasis>varoval jsem ho, ještě než mi zmi­zel v křoví.</p>

<p><emphasis>Ty si na ně dávej pozor, </emphasis>odvětil a pak se mým smyslům ztratil, s výjimkou našeho pouta Moudrosti.</p>

<p>Hodil jsem si ranec přes rameno a pak zamířil dolů k ces­tě. Byla už naprostá tma. Chtěl jsem k městu dojít ještě před setměním a zastavit se v nějaké krčmě na kus řeči a možná i žejdlík piva a pak si jít po svých. Chtěl jsem se projít po tr­žišti a naslouchat tlachání kupců. Místo toho jsem vcházel do města, jež už většinou spalo. Tržiště bylo opuštěné až na pár psů, kteří v prázdných stáncích slídili za odpadky. Opus­til jsem náměstí a stočil své kroky směrem k řece. Tam do­le jistě najdu spoustu hostinců a krčem žijících z říčního ob­chodu. Tu a tam ve městě hořelo několik pochodní, avšak většina světla v ulicích se řinula ze špatně uzavřených oke­nic. Hrubě dlážděné ulice nebyly v moc dobrém stavu. Ně­kolikrát jsem si spletl díru se stínem a málem jsem zakopl. Zastavil jsem městského strážníka, ještě než on stačil zastavit mě, a zeptal se ho, jaký by mi doporučil přístavní hosti­nec. U váhy, poradil mi, nejhezčí a nejpočestnější hostinec, jak už jeho název praví, a není možné ho minout. Přísně mne varoval, že žebrání se tu netrpí a že kapsáři mají štěstí, když se jim dostane jenom výprasku. Poděkoval jsem mu za jeho varování a šel si svou cestou.</p>

<p>Hostinec U váhy jsem našel zcela bez problémů, tak jak mi strážník říkal. Z jeho otevřených dveří se řinulo ven svět­lo a s ním hlasy dvou žen pějících veselou píseň. Mé srdce poskočilo radostí při tom milém nápěvu a bez váhání jsem vstoupil. Mezi velice tlustými zdmi z hliněných cihel a pod mohutnými trámy se nacházela prostorná místnost s nízkým stropem, kde to hojně vonělo masem, dýmem a rybářským lidem. Krb na jednom konci krčmy měl v jícnu na rožni krásný kousek masa, ale většina lidí byla tohoto pěkného letního večera shromážděna v chladnějším koutě místnosti. Dvě pěvkyně měly židle vytaženy na stůl a společně zpíva­ly. Šedovlasý chlapík s harfou, jenž k nim očividně patřil, se potil u druhého stolu, zatímco na nástroji vyměňoval strunu. Usoudil jsem, že je to mistr a dvě potulné zpěvačky, nejspí­še rodinná sestava. Stál jsem a díval se, jak společně zpíva­jí, a v mysli jsem se vrátil zpátky na Buckkeep, do doby, kdy jsem naposled slyšel hudbu a viděl lidi shromážděné pospo­lu. Neuvědomoval jsem si, že zírám, dokud jsem si nevšiml, jak jedna z žen pokradmu šťouchla loktem do sousedky a do­cela nepatrně pokynula směrem ke mně. Druhá žena vyvali­la oči a můj pohled opětovala. Sklopil jsem zrak a zrudl. Od­tušil jsem, že to ode mě bylo nezdvořilé, a odvrátil jsem zrak jinam.</p>

<p>Stoupl jsem si na kraj hloučku obecenstva, a když píseň skončila, připojil jsem se k potlesku. To už byl chlapík s har­fou připravený a vyloudil ze zpěvaček klidnější nápěv, který měl ustálený rytmus vesel v záběru. Ženy seděly na kraji stolu, zády k sobě, a jejich dlouhé vlasy se navzájem mísily, zatímco zpívaly. Lidé si při téhle písni sedli a někteří se ode­brali ke stolům podél zdi, kde spolu tiše rozmlouvali. Sledo­val jsem mužovy prsty na strunách harfy a obdivoval se je­jich hbitosti. V příští chvíli u mě stál rudolící chlapec, který se ptal, co si budu přát. Jen žejdlík piva, řekl jsem mu, a on byl v mžiku zpátky s pivem a hrstí měďáků zpátky za můj stříbrňák. Našel jsem si stůl nedaleko pěvců a spíše doufal, že někdo projeví dost zvědavosti, aby si přisedl. Ovšem kro­mě několika pohledů očividně stálých hostů se o cizince ni­kdo příliš nezajímal. Pěvci skončili svou píseň a začali se bavit mezi sebou. Letmý pohled té starší ze dvou žen mi při­pomněl, že opět zírám. Sklopil jsem zrak na stůl.</p>

<p>Když jsem měl džbán asi způli vypitý, došlo mi, že už ne­jsem na pivo zvyklý, zvláště ne na prázdný žaludek. Mávnu­tím ruky jsem přivolal chlapce ke stolu a požádal jej o porci večeře. Přinesl mi čerstvý odřezek masa z rožně s porcí du­šené kořenové zeleniny, to vše zalito vývarem. Jídlo a dolití džbánku mě připravily o zbytek měďáků. Když jsem pozvedl obočí nad zdejšími cenami, hoch se zatvářil překvapeně. „Je to polovic, co by po vás chtěli U námořnického uzlu, sire," řekl mi rozhořčeně. „A maso je dobré skopové, žádná něčí stará trkavá koza, která měla Špatný konec."</p>

<p>Snažil jsem se situaci uklidnit slovy: „Jenom mám takový dojem, že za stříbrňák už si člověk nekoupí to, co dřív."</p>

<p>„Možná že ne, to je ale stěží moje vina," poznamenal drze a šel zpátky do kuchyně.</p>

<p>„Inu, stříbrňák je fuč rychleji, než jsem čekal," pokáral jsem sám sebe.</p>

<p>„To je písnička, kterou všichni známe," zvolal harfenista. Seděl zády ke stolu a patrně mě sledoval, zatímco jeho partnerky řešily nějaký problém s píšťalou. S úsměvem jsem na něj kývl a pak promluvil nahlas, když tu jsem si všiml, že je­ho oči jsou zakaleny došeda.</p>

<p>„Nějakou dobu už jsem na poříční cestě nebyl. Vlastně už hodně dlouho, asi dva roky. A když jsem tady byl naposled, hostince a jídlo byly levnější."</p>

<p>„Jářku, vsadil bych se, že totéž bys mohl říci o všech Šes­ti vévodstvích, nebo alespoň o těch pobřežních. Teď se ří­ká, že nové daně tu máme častěji nežli úplněk." Rozhlédl se kolem, jako kdyby viděl, a já odtušil, že není slepý dlouho. „A taky se teď říká, že půlka daní jde do břicha Farrowcům, kteří je vybírají."</p>

<p>„Joshi!" napomenula ho jedna z jeho partnerek a on se k ní s úsměvem otočil.</p>

<p>„Neříkej mi, že zrovna teď jsou tu nějací nablízku, Honey. Mám nos, který Farrowce vycítí na sto honů."</p>

<p>„A umíš rovněž vycítit, s kým se to bavíš?" zeptala se ho hodně jízlivě. Honey byla starší z obou žen, asi tak v mém věku.</p>

<p>„Mládenec poněkud na dně se štěstím, řekl bych. A pro­to žádný vypasený Farrowec, který by přišel vybírat daně. A krom toho vím, že to nemůže být jeden z Brightových výběrčích, přesně od okamžiku, kdy tu začal kňourat nad ce­nou večeře. Kdypak jste viděli, že by někdo z nich v hostin­ci či krčmě za něco zaplatil?"</p>

<p>Při těch slovech jsem se dost zamračil. Když byl na trůně Shrewd, jeho vojáci či výběrčí si nevzali nic, aniž nabídli nějakou náhradu. Zřejmě to byl útlocit, kterým se Bright ni­jak nezatěžoval, alespoň ne v Bucku. Nicméně jsem se roz­pomněl na své vlastní způsoby.</p>

<p>„Smím vám nechat dolít džbán, harfenisto Joshi? A vašim společnicím též?"</p>

<p>„Co to má znamenat?" zeptal se stařík, napůl s úsměvem a napůl s pozvednutým obočím. „Reptáš tu a zdráháš se utra­tit pár mincí, aby sis naplnil žaludek, ale ochotně bys je vy­dal, jen abys nám dolil džbánky?"</p>

<p>„Hanba pánovi, který poslouchá písně pěvců, a přitom ne­chává jejich hrdla vyschlá od zpívání," odvětil jsem s úsmě­vem.</p>

<p>Ženy za Joshovými zády si vyměnily pohledy a Honey se mě trochu kousavě zeptala: „A kdypak jsi byl naposled pá­nem, mladíku?"</p>

<p>„To se jen tak říká," řekl jsem po chvíli rozpačitě. „Ale neskrblil bych penězi na písně, které jsem si vyslechl, zvláš­tě když k nim přidáte trochu novinek. Mířím po poříční ces­tě nahoru; třeba jste zrovna na cestě dolů?"</p>

<p>„Ba ne, sami se ubíráme vzhůru," přidala se mladší žena bystře. Bylo jí asi tak čtrnáct a měla ohromně modré oči. Vi­děl jsem, jak ji druhá žena pohybem umlčela. Pak své spo­lečníky představila: „Jak už jste slyšel, dobrý pane, tohle je harfenista Josh a já jsem Honey. Má sestřenka se jmenuje Piper. A vy...?"</p>

<p>Dva kopance za tak krátký rozhovor. Za prvé že jsem mlu­vil, jako bych stále sídlil na Buckkeepu a oni byli pěvci na návštěvě hradu, a pak že jsem si dopředu nevymyslil žádné jméno. Zalovil jsem v mysli po nějakém jméně a pak, po tro­chu moc dlouhé odmlce, jsem ze sebe vypravil: „Cob." Vzá­pětí mě zamrazilo a já se v duchu podivil, proč jsem si vy­bral jméno muže, kterého jsem znal a zabil.</p>

<p>„Nuže... Cobe," řekla Honey, zaváhavši před vyslovením jména stejně jako já, „možná bychom pro tebe nějaké no­vinky měli a rádi uvítáme džbánek čehokoli, ať už jsi někdy býval pánem nebo ne. Jen pověz, koho si přeješ, abychom na cestě neviděli, jak tě hledá?"</p>

<p>„Prosím?" zeptal jsem se tiše a pak pozvedl svůj prázdný džbán na znamení kuchtíkovi.</p>

<p>„Je to zběhlý učeň, otče," sdělila Honey otci s převelikou jistotou. „Má k ranci přivázaný písařský kufřík, ale vlasy má přerostlé a na prstech ani známku po inkoustu." Zasmála se mému rozmrzelému výrazu, aniž by blíže vytušila pravou příčinu. „Ale jdi... Cobe, já jsem přece zpěvačka. Když ne­zpíváme, všímáme si všeho, co by nám mohlo posloužit ja­ko námět pro písničku. Nemůžeš od nás čekat, že si nebude­me všímat věcí kolem."</p>

<p>„Já nejsem zběhlý učeň," pravil jsem klidně, ale neměl jsem po ruce žádnou lež, kterou bych své prohlášení doplnil. Jak by mě Chade za tenhle kopanec praštil přes prsty!</p>

<p>„Nám je jedno, jestli jsi, nebo nejsi, hochu," utěšoval mě Josh. „V každém případě jsme nezaslechli povyk žádných rozhorlených písařů, kteří by hledali ztracené učně. V těchto dnech by většina byla ráda, kdyby jim jejich svěřenci utíka­li... v tak těžkých časech aspoň o jeden hladový krk méně."</p>

<p>„A písařův učeň u trpělivého mistra stěží přijde ke zlo­menému nosu či zjizvené tváři," poznamenala soucitně Piper. „Takže si z toho nic nedělej, jestli jsi utekl."</p>

<p>Konečně přišel kuchtík a oni byli k mému splasklému měšci milosrdní, neboť si neobjednali nic dalšího než jen pi­vo. Nejprve k mému stolu přišel Josh a pak obě ženy. Kuch­tík o mně musel získat lepší mínění, když jsem se tak staral o zpěváky, poněvadž, když jim přinesl džbánky, dolil i můj a nic mi za to neúčtoval. Přesto se však další můj stříbrňák rozpadl v hrstku měďáků, když jsem jim uhradil pití. Snažil jsem se brát to filozoficky a připomněl si, že mám nechat měďák chlapci, až půjdu pryč.</p>

<p>„Takže," spustil jsem, když hoch odešel, „jaképak jsou novinky z dolního toku řeky?"</p>

<p>„Copak jsi tudy sám právě nešel?" zeptala se jízlivě Honey.</p>

<p>„Ne, milady, ve skutečnosti jsem šel napříč územím poté, co jsem navštívil nějaké přátele mezi pastevci," improvizo­val jsem. Způsoby Honey už mě začínaly unavovat.</p>

<p>„,Milady'," prohodila k Piper a zakoulela očima. Piper se zahihňala. Josh je ignoroval.</p>

<p>„Na dolním toku je to v těchto dnech stejné jako na hor­ním, ba ještě horší," řekl mi. „Těžké časy, a ještě těžší při­jdou na ty, kdo farmaří. Obilí na jídlo padlo všechno na da­ně, takže obilí na setí posloužilo jako krmě pro děti. A tak jenom to, co zbylo, skončilo zaseto v poli, přičemž nikomu nevzroste více, když zaseje méně. Totéž platí pro dobytek a stáda. A nejsou žádné náznaky toho, že by daně měly být o těchto žních menší. Ba i prostá husopaska, jež neumí spo­číst vlastní věk, ví, že když máš málo a z toho vezmeš ještě víc, na stole nezbude nic. Podél slaných vod je to ještě hor­ší. Když jde člověk na ryby, kdo může říci, co se doma při­hodí, než se vrátí? Farmář oseje pole a ví, že nezplodí dost na daně i pro rodinu a že míň než půlka klasů zůstane stát, dorazí-li na návštěvu rudé lodě. Jedna chytrá písnička vy­práví o farmáři, který říká výběrčímu daní, že rudé lodě již odvedly práci za něj."</p>

<p>„Až na to, že chytří zpěváci ji nezpívají," připomněla mu jízlivě Honey.</p>

<p>„Takže rudé lodě najíždějí i na pobřeží Bucku," pravil jsem tiše.</p>

<p>Josh se hořce uchechtl. „Buck, Bearns, Rippon nebo Shoaks... pochybuji, že se rudé lodě starají o to, kde jedno vévodství končí a kde začíná druhé. Pokud je oblévá moře, vy­lodí se tam."</p>

<p>„A co naše lodě?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>„Ty, které nám sebrali nájezdníci, si vedou výborně. A ty zbylé, které nás brání, inu, ty jsou úspěšné asi jako komáři obtěžující dobytek."</p>

<p>„Cožpak v tyto dny za Buckem nikdo pevně nestojí?" ze­ptal jsem se a zaslechl ve svém hlase zoufalství.</p>

<p>„Buckkeepská paní ano. Nejen pevně, ale i hlasitě. Ně­kteří říkají, že dělá jen povyk a hubuje, ale jiní vědí, že po nich nežádá nic, co by už sama neudělala." Harfenista Josh mluvil, jako by to znal z první ruky.</p>

<p>Byl jsem zmatený, ale nechtěl jsem působit příliš nevědo­mě. „A to?"</p>

<p>„Všechno, co zmůže. Nenosí už vůbec žádné šperky. Vše­chny byly prodány a výtěžek putoval na zaplacení hlídko­vých lodí. Prodala i všechnu svou půdu po předcích a pe­níze poskytla na vyplacení žoldáků na hlídkových věžích. Říká se, že prodala i náhrdelník, který jí dal princ Chivalry, totiž rubíny po jeho babičce, přímo princi Regalovi, aby za­koupila obilí a stavební trámy pro vesnice v Bucku, které potřebovaly znovu vystavět."</p>

<p>„Patience," zašeptal jsem. Ty rubíny jsem jednou viděl, už dávno, když jsme se navzájem teprve sbližovali. Cenila si jich natolik, že je nechtěla ani nosit, ale přesto mi je ukáza­la a řekla, že jednoho dne by si je mohla vzít moje nevěsta. Už dávno. Natočil jsem hlavu stranou a snažil se opanovat svůj výraz.</p>

<p>„Kdepak jsi prospal celý uplynulý rok, Cobe, že nic z to­ho nevíš?" zeptala se sarkasticky Honey.</p>

<p>„Byl jsem pryč," řekl jsem klidně. Otočil jsem se zpátky ke stolu a statečně se střetl s jejím pohledem. Doufal jsem, že moje tvář nic neprozradí.</p>

<p>Vztyčila hlavu a usmála se na mě. „A kde?" namítla byst­ře.</p>

<p>Vůbec mi nebyla po chuti. „Žil jsem sám na vlastní pěst, v lesích," řekl jsem posléze.</p>

<p>„Proč?" Zatímco naléhala, usmívala se. Byl jsem si jist, že ví, jak je mi to nepříjemné.</p>

<p>„Patrně proto, že jsem chtěl," řekl jsem. Znělo mi to, jako by to řekl sám Burrich, až jsem se po něm málem ohlédl přes rameno.</p>

<p>Vyšpulila na mě ústa, bez sebemenšího projevu kajícnosti, ale tu harfenista Josh postavil džbánek na stůl trochu rázněji. Neřekl jediné slovo a pohled jeho slepých očí, kterým ji obdařil, byl pouhým zákmitem, ale ona se v tu ránu stáh­la. Sepjala ruce na okraji stolu jako pokárané dítě a já si na chvíli pomyslel, že je zkroušená, dokud ke mně nevzhlédla zpod svých řas. Její oči se střetly přímo s mýma a nepatrný úsměv, kterým po mně střelila, byl vzpurný až vzdorovitý. Stočil jsem pohled stranou, vůbec nechápaje, proč se do mě chce takto strefovat. Pohlédl jsem na Piper a zjistil jsem, že její líčka jsou jasně rudá od potlačovaného smíchu. Sklopil jsem zrak ke svým rukám na stole a proklínal nach, jenž se mi náhle vlil do tváře.</p>

<p>Ve snaze znovu navázat rozhovor jsem se zeptal: „Jsou nějaké nové zprávy z Buckkeepu?"</p>

<p>Harfenista Josh krátce vybafl smíchem. „Žádné nové mi­zérie, o něž bych se podělil. Zvěsti jsou pořád ty samé, liší se pouze názvy vesnic a měst. Och, ale jedna perlička by ta­dy byla, a to skvostná. Zrovinka se povídá, že král Regal se chystá pověsit Poďobaného muže osobně."</p>

<p>Právě jsem polykal hlt piva. Prudce jsem se zakuckal a ze­ptal se: „Cože?"</p>

<p>„Je to jen hloupý žert," prohlásila Honey. „Král Regal ne­chal rozhlásit, že udělí odměnu ve zlaťácích tomu, kdo mu dokáže přivést jistého muže, hodně poďobaného od neštovic, nebo ve stříbrňácích komukoli, kdo mu poskytne zprá­vy o tom, kde by se mohl nalézat."</p>

<p>„Muž poďobaný od neštovic? To je celý jeho popis?" ze­ptal jsem se obezřele.</p>

<p>„Prý je vyzáblý, a šedovlasý, a prý se občas maskuje za ženu." Josh se vesele zakuckal, aniž by tušil, jak mi při jeho slovech ztuhly vnitřnosti. „A provinil se velezradou. Říká se, že král ho viní ze zmizení nastávající královny Kettricken i s jejím nenarozeným dítětem. Někteří povídají, že je to jen potrhlý stařec, který prý dělal poradce Shrewdovi, a že jako takový napsal vévodům pobřežních vévodství a vyzval je, aby byli stateční, že Verity se vrátí a jeho dítě zdědí farseerovský trůn. A podle dalších zvěstí, asi tak stejně ducha­plných, král Regal doufá pověsit Poďobaného muže a ukon­čit tak veškeré strasti Šesti vévodství." Znovu se zakuckal, zatímco já si nasadil útrpný úsměv a přikývl jako nějaký prosťáček.</p>

<p>Chade, pomyslel jsem si. Regal se nějak dostal Chadeovi na stopu. Jestliže věděl, že je poďobaný, co mohl vědět ješ­tě? Očividně si ho spojil s maškarádou lady Thyme. Uvažo­val jsem, kde asi teď Chade je a zda je v pořádku. S pocitem náhlého zoufalství jsem si přál, abych byl znal jeho plány a to, z jakého komplotu mě vyloučil. Srdce v hrudi mi po­kleslo, jak se mé vnímám mých vlastních činů pojednou ob­rátilo. Zapudil jsem od sebe Chadea proto, abych ho ochrá­nil před mými plány, anebo jsem ho opustil právě v době, kdy svého učně potřeboval?</p>

<p>„Jsi ještě tady, Cobe? Stále vidím tvůj stín, ale tvá pří­tomnost u stolu se velmi vytratila."</p>

<p>„Och, jsem tady, harfenisto Joshi!" pokusil jsem se vlít svým slovům nějaký život. „Jen přemítám nad tím, co jste mi sdělil, toť vše."</p>

<p>„Přemýšlí, jakého poďobaného muže by mohl Regalovi prodat, soudě podle výrazu jeho tváře," vpadla nám do řeči jízlivá Honey. Pojednou mi došlo, že to své ustavičné pod­rývání a uštěpačné řeči považuje za jakýsi druh flirtování. Urychleně jsem si řekl, že pro ten večer mám už všeho dru­žení a povídání víc než dost. Příliš jsem vyšel ze cviku v jed­nání s lidmi. Raději ihned odejdu. Ať si klidně myslí, že jsem divný a hrubý, jen abych je dalším setrváním nepodnítil k zvědavosti.</p>

<p>„Nuže, děkuji vám za vaše písně a společnost," řekl jsem co nejlíbezněji. Nahmatal jsem prsty měďák, abych ho ne­chal chlapci pod džbánem. „A měl bych se už raději vydat znovu na cestu."</p>

<p>„Ale venku je už úplná tma!" namítla překvapeně Piper. Postavila džbánek na stůl a pohlédla na Honey, která vypa­dala šokované.</p>

<p>„A chladno, milady," poznamenal jsem lehkovážně. „Ra­ději cestuji v noci. Měsíc se blíží úplňku, takže na široké ces­tě, jako je poříční silnice, by mělo být dost světla."</p>

<p>„To nemáš žádný strach před vykovanými?" zeptal se po­někud užasle harfenista Josh.</p>

<p>Teď jsem byl zase zaskočen já. „Tak daleko ve vnitroze­mí?"</p>

<p>„Tys musel žít někde na stromě," zvolala Honey. „Všech­ny cesty jsou jimi zamořené. Někteří cestují v doprovodu stráží, lučištníků a šermířů. A jiní, jako my, cestují ve sku­pinách, když to jde, a jedině ve dne."</p>

<p>„Nemohou je hlídky udržet alespoň z dosahu cest?" otá­zal jsem se udiveně.</p>

<p>„Hlídky?" odfrkla si pohrdlivě Honey. „Většina z nás se raději potká s vykovanými než s bandou Farrowců s píkami. Vykovaní je neobtěžují, a tak oni neobtěžují vykované."</p>

<p>„A proč tedy vůbec hlídkují?" zeptal jsem se zlostně.</p>

<p>„Hlavně kvůli pašerákům," odvětil Josh, ještě než stačila promluvit Honey. „Či tak to alespoň tvrdí. Staví mnoho po­čestných obchodníků, aby jim prohledali zavazadla a vzali si, co se jim zlíbí, nazývajíce to kontrabandem, nebo prostě tvrdí, že v posledním městě to bylo nahlášeno jako ukrade­né. Mám dojem, že lord Bright je neplatí, jak si sami podle sebe zaslouží, takže si k výdělku pomáhají, jak mohou."</p>

<p>„A princ... král Regal, copak ten nic nedělá?" Jak titul, tak otázka mi moc nešly přes rty.</p>

<p>„Možná že kdybys šel až do Tradefordu, mohl by sis mu postěžovat osobně," řekla mi sarkasticky Honey. „Jsem si jistá, že by tě vyslechl zrovna tak, jako nevyslechl tucty po­slů, kteří tam Šli předtím." Odmlčela se a zatvářila se za­myšleně. „Ačkoli jsem slyšela, že když se nějací vykovaní dostanou tak daleko do vnitrozemí, aby mu působili potíže, má své způsoby, jak se s nimi vypořádat."</p>

<p>Cítil jsem se mizerně a zničeně. Pro krále Shrewda bylo vždy otázkou cti, že v Bucku existovalo jen malé nebezpečí ze strany lupičů, pokud se člověk držel hlavních cest. Když jsem teď slyšel, že ti, kdo by měli střežit královské silnice, nejsou o nic lepší než lupiči samotní, jako by do mě rýpl no­žíkem. Nestačilo už to, že Regal uchvátil trůn a pak uprchl do vnitrozemí. On neudržoval ani zdání toho, že zemi vlád­ne moudře. Otupěle jsem přemítal, zda netrestá celý Buck za to, s jakou netečností přivítal jeho nástup na trůn. Bylo po­šetilé o tom dumat; věděl jsem, že to tak je. „Inu, ať už vy­kovaní či Farrowci, obávám se, že přesto musím vyrazit na cestu," oznámil jsem jim. Dopil jsem zbytek piva ve džbánu a postavil ho na stůl.</p>

<p>„Proč nepočkáš aspoň do svítání, mládenče, a pak nejdeš s námi?" nabídl mi pojednou Josh. „V tyto dny není zas takové horko, aby se nedalo cestovat, poněvadž od řeky stále mírně vane. A čtyři jsou dnes ve větším bezpečí než tři."</p>

<p>„Převelice děkuji za vaši nabídku," spustil jsem, ale Josh mě přerušil.</p>

<p>„Neděkuj mi, protože jsem nevznesl žádnou nabídku, ný­brž žádost. Já jsem slepec, nebo k tomu nemám daleko. Ur­čitě sis toho všiml. A také sis všiml, že mé společnice jsou půvabné mladé ženy, ačkoliv podle způsobu, s jakým si tě Honey dobírala, soudím, že ses usmíval víc na Piper než na ni."</p>

<p>„Otče!" spustila rozhorleně Honey, ale Josh umíněně po­kračoval.</p>

<p>„Nenabízel jsem ti ochranu ve větším počtu, ale žádal jsem tě, abys zvážil, jestli nám nenabídneš svoji pomocnou ru­ku. Nejsme žádní boháči; nemáme peníze na najímáni stráží. A přesto musíme putovat po cestách, vykovaní nevykovaní."</p>

<p>Joshovy zamlžené oči se neomylně střetly s mýma. Honey pohlédla stranou, rty pevně semknuté, zatímco Piper mě otevřeně sledovala s prosebným výrazem ve tváři. Vykova­ní. Přitisknutý k zemi, pěsti dopadající na mne shora. Sklo­pil jsem zrak na stůl. „Nejsem žádný velký bojovník," řekl jsem mu nepokrytě.</p>

<p>„Aspoň bys viděl, po čem se oháníš," odvětil neoblomně. „A určitě bys je uviděl přicházet dřív než já. Podívej, jdeš přece stejným směrem jako my. Bylo by pro tebe tak těžké jít pár dní přes den namísto v noci?"</p>

<p>„Otče, nepros ho!" napomenula ho Honey.</p>

<p>„Raději ho budu prosit, aby šel s námi, než bych se doprošoval vykovaných, aby tě pustili celou!" řekl drsně. Oto­čil se tváří znovu ke mně a dodal: „Střetli jsme se s něja­kými vykovanými, už před pár týdny. Děvčata měla rozum a utíkala, když jsem na ně volal, ať uprchnou, když už jsem</p>

<p>jim nestačil. Ale připravili nás o všechno jídlo a poškodili mi harfu a..."</p>

<p>„A zmlátili ho," pravila tiše Honey. „A tak jsme přísaha­ly, Piper a já, že příště před nimi utíkat nebudeme, ať jich je kolik chce. Ne, pokud bychom měly opustit tátu." Laškovné dobírání a uštěpačnost byly z jejího hlasu rázem pryč. Věděl jsem, že to, co právě řekla, míní doopravdy.</p>

<p><emphasis>Trochu se opozdím, </emphasis>vydechl jsem k Nighteyesovi. <emphasis>Počkej na mě, hlídej mě, nep</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zorovaně mě následuj.</emphasis></p>

<p>„Připojím se k vám," souhlasil jsem. Nejsem s to říci, zda jsem tu nabídku učinil ochotně. „Ačkoli nejsem zrovna člo­věk, který se umí rvát."</p>

<p>„Jako bychom to nepoznali z jeho tváře," poznamenala Honey úkosem k Piper. Do jejího hlasu se opět vrátila uště­pačnost, ale já pochyboval, že by měla ponětí o tom, jak hlu­boce mě její slova ranila.</p>

<p>„Mé díky jsou vše, čím ti mohu zaplatit, Cobe." Josh se přes stůl natáhl ke mně a já si s ním stiskl ruce postaru, na znamení uzavřeného obchodu. Náhle se zazubil, jeho úleva byla nasnadě. „Takže přijmi mé díky a sdílej s námi všech­no, co jako pěvci můžeme nabídnout. Nemáme dost peněz na pronajmutí pokoje, ale hostinský nám nabídl přístřeší ve stodole. Už to není, co bývalo, když minstrel dostal pokoj a jídlo na požádání. Ale stodola má alespoň dveře, které se uzavřou mezi námi a nocí. A zdejší hostinský má dobré srd­ce; nebude se zdráhat poskytnout přístřeší i tobě, když mu řeknu, že pocestuješ s námi jako strážce."</p>

<p>„Bude to lepší přístřeší, než jaké jsem poznal za mnoho posledních nocí," řekl jsem mu ve snaze navodit vděčnost. Srdce mi přitom kleslo až do ledové jámy mého břicha.</p>

<p><emphasis>Do čeho ses to zase dostal? </emphasis>podivil se Nighteyes. Tak ja­ko já.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>5 Střety</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Co je to Moudrost? Někteří by řekli, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> to perverze, zvrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cené vyžívání ducha, čímž lidé získávají znalosti o životech a jazycích zvířat, aby nakonec klesli takřka na úroveň zvířat samotných. Avšak mé vlastní studie Moudrosti a jejích prak</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tikantů mě přivedly k odlišným závěrům. Moudrost je zřejmě jakási forma napojení mysli, zpr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vidla na konkrétní zvíře, jež otevírá cestu porozumění zvířecím myšlenkám a poc</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tům. Neposkytuje lidem, jak mnozí tvrdí, znalost ptačích a zví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řecích jazyků. Člověk nadaný Moudrostí má vědomi života </emphasis><emphasis>v širokém spektru všude kolem, včetně lidí a dokonce též ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kterých mohutnějších a starších stromů. Ovšem dotyčný ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>může n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>hodně navázat s libovolným zvířetem „konverzaci". Může vycítit přítomnost zvíř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>te poblíž a možná i rozpoznat, zda je zvíře ostražitě, nepřátelsky naladěné či zvěd</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vé. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dává však člověku moc nad zvířaty na zemi a ptáky na nebi, jak nám předkl</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>dají některé fantastické historky. Dalo by se říci, že Moudrost je přijeti zvířecí po</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>staty </emphasis>v <emphasis>nitru člověka, a tudíž i vědomí prvku lidskosti u zvířete, lidskosti, kterou též každý zvířecí tvor nosí v sobě. Legendární věrnost, kterou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>připoutané zvíře cítí k jedinci nadanému Moudrostí, není táž, jakou může vě</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>né zvíře projevovat svému pánovi. Spíše je odrazem věrnosti, kterou Moudrý přislíbil svému zvířecí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mu druhovi, n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>klonnost za náklonnost.</emphasis></p>

<p>Nespal jsem dobře, a to nejenom proto, že jsem už nebyl zvyklý spávat v noci. To, co mi řekli o vykovaných, mi na­hnalo pěkný strach. Muzikanti si všichni vylezli na vyvýše­né patro, aby se vyspali na hromadě slámy, já si však našel koutek pro sebe, kde jsem se opřel zády o zeď a přitom měl stále výhled na dveře. Bylo to podivné, trávit noc znovu ve stodole. Byla to pěkná bytelná stodola, postavená z říčního kamení, malty a trámoví. Hostinští chovali krávu a hrstku kuřat vedle svých vlastních nájemných koní a zvířat hostů. Domácí zvuky, vůně sena a pachy zvířat mě rázem ve vzpo­mínkách přenesly do Burrichových stájí. Náhle se mi po nich zastesklo tak silně, jak mi nikdy nebylo smutno po mém po­koji nahoře na hradě.</p>

<p>Přemýšlel jsem, jak se asi vede Burrichovi a jestli také vío obětech Patience. Myslel jsem na lásku, která mezi nimi kdysi byla, a jak ztroskotala na Burrichově smyslu pro po­vinnost. Patience si pak vzala mého otce, právě toho muže, jemuž se Burrich zavázal veškerou svou věrností. Pomyslelněkdy na to, že by za ní šel a pokusil se získat ji znovu zpát­ky? Ne. Věděl jsem to okamžitě a bez sebemenších pochybností. Navždy by mezi nimi stál Chivalryho přízrak. A teď i můj.</p>

<p>Nebyl to moc velký skok od těchto úvah k myšlenkám na Molly. Učinila za nás za oba totéž rozhodnutí, k němuž do­spěl Burrich v případě Patience a jeho. Molly mi řekla, že  má posedlost věrností králi způsobila, že bychom nikdy ne­mohli patřit jeden druhému. A tak si našla někoho jiného, koho dokázala mít ráda stejně jako já Verityho. Její rozhod­nutí jsem si protivil v každém ohledu, kromě toho, že jí za­chránilo život. Opustila mě. Nebyla na Buckkeepu, aby se mnou sdílela můj pád a veřejnou potupu.</p>

<p>Jen neurčitě jsem svým Uměním zašmátral jejím směrem, a poté si za to prudce vyčinil. Vskutku jsem ji chtěl této no­ci vidět, pravděpodobně spící v náručí jiného muže jako je­ho žena? Při té myšlence jsem pocítil takřka fyzickou bolest v hrudi. Neměl jsem právo slídit za štěstím, jež si sama zvo­lila. Nicméně když jsem zadříml, myslel jsem na ni a bez­nadějně toužil po tom, co jsme mezi sebou měli.</p>

<p>Ironií osudu jsem měl namísto toho sen o Burrichovi, ži­voucí sen, který nedával pražádný smysl. Seděl jsem napro­ti němu. On seděl za stolem poblíž ohně a spravoval postro­je, jako to často zvečera dělával. Obvyklý pohárek s brandy však nahradil šálek čaje a to, na čem pracoval, byla nízká bota z poddajné kůže, na něj příliš malá. Prostrčil sídlo měk­kou kůží, ono proklouzlo až moc snadno a píchlo ho do ru­ky. Při pohledu na krev zaklel a prudce vzhlédl, aby se mi v rozpacích omluvil za taková slova v mé přítomnosti.</p>

<p>Procitl jsem ze snu, dezorientovaný a zmatený. Burrich mi často vyráběl boty, když jsem byl malý, ale nevzpomínal jsem si, že by se někdy omlouval za to, že v mé přítomnos­ti klel, ačkoli mně dost často napráskal, když jsem byl malý a troufl si nadávat před ním. Podivné. Odvrhl jsem sen stra­nou, ale s ním se vytratil i spánek.</p>

<p>Když jsem měkce zašmátral okolo sebe, nalezl jsem jen rozplizlé sny spících zvířat. Všechno bylo v klidu — kromě mne. Začaly mě obtěžovat a sžírat myšlenky na Chadea. Byl už starý v mnoha ohledech. Když ještě žil král Shrewd, dohlížel na všechny Chadeovy potřeby, takže jeho dvorní vrah mohl žít v bezpečí. Chade jen zřídka vycházel ze své utaje­né místnosti, neměl-li zrovna „tichou práci". Teď byl pryč a žil na vlastní pěst, jen El ví jak, maje v patách Regalovy poskoky. Marně jsem se drbal na bolavém čele. Starosti mi byly k ničemu, ale nemohl jsem jejich proud zastavit.</p>

<p>Zaslechl jsem čtyři lehké kroky a potom žuchnutí, jak ně­kdo slezl ze seníku a seskočil z poslední příčle žebříku. Jed­na z žen asi zamířila na záchod. Chvíli nato jsem však usly­šel ztišený hlas Honey: „Cobe?"</p>

<p>„Copak je?" zeptal jsem se rozmrzele.</p>

<p>Otočila se za mým hlasem a já uslyšel, jak se tmou blíží ke mně. Čas strávený s vlkem vyostřil mé smysly. Špatně uzavřenou okenicí prosvítala dovnitř slabá měsíční záře. Ro­zeznal jsem ve tmě její tvar. „Tady jsem," řekl jsem poté, co se zarazila, a viděl jsem, jak ustrnula, když uslyšela můj hlas z takové blízkosti. Přišmátrala se až k mému koutu, načež váhavě usedla do slámy vedle mne.</p>

<p>„Netroufám si jít zpátky na kutě," řekla na vysvětlenou. „Noční můry."</p>

<p>„Vím, jaké to je," řekl jsem, překvapen mírou soucitu, který mě zaplavil. „Když zavřeš oči, klopýtneš zpátky rov­nou mezi ně."</p>

<p>„Přesně tak," řekla a vyčkávavě zmlkla.</p>

<p>Já však neměl co dalšího říci, a tak jsem jen mlčky seděl uprostřed tmy.</p>

<p>„A jaké noční můry míváš?" zeptala se tiše.</p>

<p>„Ošklivé," řekl jsem suše. Nechtěl jsem je přivolávat tím, že bych o nich mluvil.</p>

<p>„Mně se zdá o tom, jak mě honí vykovaní, ale mé nohy mezitím zvodnatěly a já nemohu běžet. Ale pořád se snažím a snažím, zatímco oni se blíží a blíží."</p>

<p>„Hmmm," souhlasil jsem. Lepší než mít sny o tom, jak je člověk mlácen a mlácen a mlácen... Raději jsem od toho svou mysl odvrátil.</p>

<p>„Je to taková osamělost, když se člověk v noci probudí a má strach."</p>

<p><emphasis>Myslím, že se s tebou chce spářit. To tě přijmou do své </emphasis><emphasis>smečky tak snadno?</emphasis></p>

<p>„Cože?" zeptal jsem se překvapeně, odpověděla mi však dívka, nikoli Nighteyes.</p>

<p>„Říkala jsem, že je to taková osamělost, když se člověk v noci probudí a má strach. Touží po větším pocitu bezpečí. Po ochraně."</p>

<p>„Neznám nic, co by se mohlo postavit mezi člověka a sny, jež přicházejí v noci," řekl jsem upjatě. Pojednou jsem chtěl, aby už šla pryč.</p>

<p>„Někdy stačí jenom trocha něhy," pravila tiše. Natáhla se a poklepala mě po ruce. Aniž bych chtěl, odtáhl jsem ji.</p>

<p>„Ty jsi plachý, učedníčku?" zeptala se nesměle.</p>

<p>„Ztratil jsem někoho, koho jsem měl rád," řekl jsem pří­mo. „Nemám už srdce, aby její místo zaujala jiná."</p>

<p>„Chápu." Prudce vstala a otřepala si slámu ze sukní. „Nu což. Odpusť, že jsem tě vyrušila." Neznělo to však lítostivě, nýbrž uraženě.</p>

<p>Otočila se a tápavě se vydala zpátky k žebříku na seník. Věděl jsem, že jsem ji urazil. Necítil jsem, že by to byla mo­je chyba. Pomalu stoupala po příčlích a já si říkal, že zřejmě čeká, až ji zavolám zpátky. Nezavolal jsem. Teď už jsem li­toval, že jsem vůbec do města šel.</p>

<p><emphasis>To jsme dva. S lovem je to špatné, takhle blízko všech těch lidí. Zdržíš se ještě d</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>le?</emphasis></p>

<p><emphasis>Bojím se, že s nimi budu muset několik dní cestovat, ales</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>poň do nejbližšího mě</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ta.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nechceš se s ní spářit, není to tvá smečka. Proč musíš dě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lat takové věci?</emphasis></p>

<p>Nesnažil jsem se dát odpovědi formu slov. Vše, co jsem mu mohl sdělit, byl smysl pro povinnost, zatímco on nemo­hl pochopit, jak mě má věrnost k Veritymu mohla přimět, abych pomáhal těmto pocestným na jejich cestě. Byli to mo­ji lidé, protože patřili mému králi. I když jsem zjistil, že to pojítko je tak útlé, až je to směšné, přesto tam bylo. Dopro­vodím je bezpečně do dalšího města.</p>

<p>Znovu jsem té noci usnul, ale spal jsem špatně. Jako by můj rozhovor s Honey otevřel průchod mým nočním mů­rám. Jakmile jsem se ponořil do spánku, už jsem měl pocit, že jsem sledován. Krčil jsem se uvnitř své cely a modlil se, aby mě neviděli, ztichlý jako pěna. Oči jsem měl pevně za­vřené, asi jako dítě, které věří, že když samo nevidí, není ani vidět. Avšak oči, které po mně slídily, měly tak upřený pohled, že jsem ho vnímal; cítil jsem, jak mě Will hledá, ja­ko bych se ukrýval pod pokrývkou a shora po ní šmátraly ru­ce. Tak byl blízko. Můj strach byl tak silný, že mě až dusil. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem se hýbat. V panice jsem vyklouzl ze sebe ven, vyplíživ se stranou, a vplul do strachu někoho jiného, do noční můry kohosi druhého.</p>

<p>Krčil jsem se za sudem nakládaných ryb ve skladišti sta­rého Hooka. Temnotu venku nyní protínaly záblesky plame­nů a výkřiky zajatých či umírajících. Věděl jsem, že bych se měl dostat ven. Nájezdníci z rudých lodí určitě přijdou skla­diště vyplenit a zapálit. Nebylo to dobré místo k úkrytu. Ale nebylo se kde skrýt, a mně bylo pouze jedenáct a nohy se pode mnou třásly, až jsem si myslel, že ani nedokážu stát, natož běžet. Kdesi venku byl mistr Hook. Když zazněly prv­ní výkřiky, popadl ze zdi svůj starý meč a vyrazil ke dveřím. „Hlídej sklad, Chaddy!" zvolal za sebou ještě, jako kdyby</p>

<p>šel na potlach k sousedu pekaři. Zprvu jsem byl rád, že ho mohu uposlechnout. Vřava se ozývala zezdola z města, kde­si v dáli směrem od zálivu, přičemž sklad, kde jsem se na­cházel, se zdál být bezpečným a bytelným místem.</p>

<p>To však bylo už před hodinou. Vítr jdoucí od přístavu ke mně nyní zanesl zápach kouře a noc už nebyla temná, ale strašlivě ozářená pochodněmi. Plameny a výkřiky se blížily. Mistr Hook se nevracel.</p>

<p><emphasis>Vypadni ven, </emphasis>řekl jsem chlapci, v jehož těle jsem se ukryl. <emphasis>Vypadni ven, uteč, uteč co nejrychleji a co nejdále. Zachraň se. </emphasis>Neslyšel mne.</p>

<p>Připlížil jsem se ke dveřím, které stále zely dokořán, jak je mistr Hook zanechal. Vykoukl jsem ven. Ulicí kolem pro­běhl muž a já rychle zajel zpátky. Byl to však zřejmě měš­ťan, nikoli nájezdník, protože běžel a neohlížel se, s jediným úmyslem dostat se co nejdále odsud. S vyschlými ústy jsem se přinutil vstát a přitiskl se k dveřní zárubni. Pohlédl jsem dolů na přístav a město. Polovina města byla v plamenech. Mírná letní noc byla prosycena dýmem a popelem, rozháně­ným horkým větrem z plamenů po okolí. V přístavu hořely lodě. Ve světle požárů jsem mohl vidět míhající se postavy, jak prchají a ukrývají se před nájezdníky, kteří si městem vykračovali takřka neohroženi.</p>

<p>Někdo vyšel zpoza rohu hrnčířského krámu na konci uli­ce. Nesl lucernu a kráčel tak nenucené, až jsem pocítil náhlý příval úlevy. Může-li někdo být tak klidný, pak se vlna bojů jistě obrací zpátky. Napůl jsem vstal z podřepu, ale rychle jsem se zase skrčil, když muž lehkovážně mrštil olejovou lu­cernu proti dřevěnému průčelí skladu. Jak se lampa rozbila, vystříknuvší olej se vzňal a ze dřeva suchého na troud vese­le vyšlehl oheň. Krčil jsem se před světlem poskakujících plamenů. S náhlou jistotou jsem věděl, že ukrývání mi už neskýtá pražádné bezpečí, že mou jedinou nadějí je útěk a že bych se měl vypařit dříve, než zatroubí na poplach. To před­sevzetí mi vlilo do žil trochu odvahy — nicméně dost na to, abych vyskočil na nohy, vystřelil ven a zahnul za roh skladiště.</p>

<p>Na okamžik jsem si uvědomil sám sebe jakožto Fitze. Ne­myslím, že by mě chlapec dokázal vnímat. To nebylo moje Umění vyzařující vně, nýbrž on dosáhl ke mně svým vlast­ním zárodečným smyslem pro Umění. Nebyl jsem s to vůbec ovládat jeho tělo, ale byl jsem uvězněn v jeho prožívání. Vezl jsem se s ním, slyšel jeho myšlenky a sdílel jeho vjemy, tak jako Verity kdysi jezdíval se mnou. Neměl jsem však čas za­mýšlet se nad tím, jak to dělám ani proč jsem se tak najednou napojil na cizího člověka. Neboť právě když Chaddy vystře­lil do bezpečí mezi stíny, chňapla ho za límec drsná ruka a strhla ho zpátky. Hoch na kratičký okamžik ochrnul stra­chem a potom jsme pohlédli do vousaté rozesmáté tváře ná­jezdníka, který nás chytil. Stranou za ním stál další nájezdník a zlověstně se šklebil. Chaddy v jeho sevření schlípl hrůzou. Bezmocně pohlédl na nůž v pohybu, na klín blyštivého svět­la, jak klouže po čepeli, zatímco nůž se blíží k tváři.</p>

<p>Na okamžik jsem s ním sdílel palčivě ledovou bolest, jak mi nůž prořízl hrdlo, moment úzkosti, jak se má teplá krev vyřinula na mou hruď, a následné zjištění, že je po všem, že už je příliš pozdě, že zrovna teď je po mně. A potom, když se Chaddy bezhlavě sesul z nájezdníkova sevření do prachu ulice, se mé vědomí od něj osvobodilo. Vznášel jsem se tam a v jednom hrůzyplném okamžiku jsem vycítil myšlenky ná­jezdníka. Slyšel jsem drsné hrdelní tóny hlasu jeho společ­níka, který obutou nohou šťouchl do mrtvého chlapce, a vě­děl jsem, že vraha kárá za zbytečné zabití někoho, kdo mohl být místo toho vykován. Vrah si pohrdlivě odfrkl a odvětil něco v tom smyslu, že hoch byl moc mladý, že měl za sebou příliš krátký život na to, aby byl hoden času Mistra. Věděl jsem rovněž, stižen nevolností ve víru emocí, že vrah toužil po dvou věcech: být milosrdný k mládenci a zažít rozkoš z vlastnoručního usmrcení.</p>

<p>Nahlédl jsem přímo do srdce nepřítele. Přesto jsem ho ne­dokázal pochopit.</p>

<p>Plul jsem za nimi ulicí, bez těla a nehmotný. Jenom oka­mžik předtím jsem pociťoval jakési nutkání. Nyní jsem si na ně nevzpomínal. Místo toho jsem se valil jako mlha, svědek pádu a drancování města Grimsmire ve vévodství Bearns. Znovu a znovu jsem byl přitahován k tomu či onomu oby­vateli, abych byl svědkem zápasu, smrti či malinkého ví­tězství, když se někomu podařilo uniknout. Když zavřu oči, stále tu noc vidím a vybavím si na tucet úděsných momentů v lidských životech, které jsem nakrátko sdílel. Nakonec jsem dospěl na místo, kde stál jeden muž před svým hořícím domem, v ruce veliký meč. Držel v odstupu tři nájezdníky, zatímco za ním se jeho žena a dcera úporně snažily nad­zvednout hořící trám a osvobodit pod ním uvězněného syna, aby mohli všichni společně uprchnout. Žádný z nich by ty druhé neopustil, přesto jsem věděl, že muž je unavený, pří­liš unavený a oslabený ztrátou krve na to, aby pozvedl meč, natož aby jím vládl. Také jsem vycítil, jak si s ním nájezd­níci pohrávají, jak ho navnaďují, aby se vyčerpal a oni si mohli odvést a vykovat celou rodinu. Cítil jsem, jak toho muže prostupuje plíživý chlad smrti. Na okamžik mu hlava poklesla k hrudi.</p>

<p>Pojednou ten usouzený muž zvedl hlavu. V jeho očích se objevilo podivně známé světlo. Náhle sevřel oběma rukama meč a s řevem se vrhl na útočníky. Dva šli k zemi hned při prvním výpadu, zemřeli v úžasu, který se stále jasně zračil v jejich tvářích. Třetí se s ním střetl na ostří meče, ale nedo­kázal vzdorovat jeho zuřivosti. Měšťanovi z lokte kapala krev a blyštila se mu na hrudi, jeho meč však řinčel jako zvon o nájezdníkovu zbraň, když vtom prorazil jeho obranu a pak zlehka jako pírko přitančil a načrtl rudou linku napříč nájezdníkovým hrdlem. Jakmile útočník padl, muž se prud­ce otočil a přiskočil ke své ženě. Bez ohledu na plameny po­padl hořící trám a nadzvedl jej ze synova těla. Naposled se střetl s pohledem své ženy. „Utíkej!" zavolal na ni. „Vezmi děti a utíkej." Pak se svalil na ulici. Byl mrtev.</p>

<p>Když žena se zkamenělou tváří popadla děti za ruce a od­běhla s nimi, cítil jsem, jak z těla mrtvého muže stoupá přízračný duch. To jsem já, pomyslel jsem si, a pak si uvědo­mil, že to není pravda. Zjevení mě vytušilo a otočilo se, jeho tvář se tolik podobala té mojí. Či alespoň kdysi, když on byl v mém věku. Cuklo ve mně při pomyšlení, že takhle Verity stále vidí sám sebe.</p>

<p><emphasis>Ty, tady? </emphasis>Potřásl káravě hlavou. <emphasis>Tohle je nebezpečné, ho</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chu. I ode mě je pošet</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>lé, že se o to pokouším. Ale co jiného můžeme dělat, když nás k sobě volají? </emphasis>Zamyslel se nade mnou, jak jsem tam před ním mlčky stál. <emphasis>Kdypak jsi získal sílu a talent putovat s Uměním?</emphasis></p>

<p>Nezmohl jsem se na žádnou odpověď. Neměl jsem žád­né odpovědi, žádné vlastní myšlenky. Připadal jsem si jako mokrý cár papíru plandající v nočním větru, o nic hmotněj­ší než unášený list.</p>

<p><emphasis>Fitzi, tohle je nebezpečné pro nás pro oba. Běž zpátky. </emphasis><emphasis>Běž okamžitě zpátky.</emphasis></p>

<p>Je na vyslovení něčího jména vskutku něco magického? Tak to alespoň tvrdí stará tradice. Pojednou jsem si vzpo­mněl, kdo jsem a že sem nepatřím. Neměl jsem však ponětí, jak jsem se sem dostal, natož jak se vrátit zpět do těla. Bezmocně jsem zíral na Verityho, neschopen ani zformulovat žádost o pomoc.</p>

<p>Věděl to. Natáhl ke mně přízračnou ruku. Ucítil jsem ma­lé šťouchnutí, jako by se mne dotkl břichem dlaně na čele a zlehka do mě strčil.</p>

<p>Hlava se mi odrazila od zdi stodoly a já při tom nárazu uzřel mžitky světla. Seděl jsem tam, ve stodole za hostincem U váhy. Kolem mě byla pouze poklidná temnota, spící zví­řata, šimrající sláma. Pomalu jsem se sesul na bok, jak se prese mne jedna za druhou valily vlny závratě a nevolnos­ti. Po těle se mi rozlila slabost, jaká mě často zachvacovala, když se mi podařilo užít Umění. Otevřel jsem ústa, abych přivolal pomoc, ale z mých rtů vyšlo jen nezřetelné zachr­čení. Zavřel jsem oči a klesl do hlubin zapomnění.</p>

<p>Vzbudil jsem se před úsvitem. Připlazil jsem se ke svému ranci, prohmatal jeho obsah a pak jsem doklopýtal k zadním dveřím do hostince, kde jsem si u kuchařky doslova vyžebral hrnek horké vody. Nevěřícně koukala, jak si do ní drolím proužky elfí kůry.</p>

<p>„To není nic pro tebe, to snad víš," varovala mě a potom v úžasu přihlížela, jak piji ještě vařící, hořký lektvar. „Dá­vají to otrokům, no ano, tam dole v Bingtownu. Míchají jim to do jídla a pití, aby je udrželi na nohou. A stejně jako jim to dává výdrž, dohání je to k zoufalství, jak jsem slyšela. Podemílá to jejich vůli vzdorovat."</p>

<p>Sotva jsem ji slyšel. Jenom jsem čekal, až pocítím účin­ky. Svoji kůru jsem sklízel z mladých stromků a měl jsem obavy, že bude postrádat sílu. A vskutku. Trvalo nějakou dobu, než jsem ucítil, jak se mi po těle šíří posilující teplo, jak ustává třas v mých rukou a vyjasňuje se mé vidění. Vstal jsem ze svého posedu na schůdcích do kuchyně, abych ku­chařce poděkoval a vrátil jí hrnek.</p>

<p>„Je to špatný zvyk, aby mu holdoval takový mladík jako ty," pokárala mě a vrátila se k vaření. Odešel jsem z hostin­ce a bloumal ulicemi, zatímco nad vrcholky kopců se rozednívalo. Nějakou dobu jsem napůl očekával, že narazím na vyhořelá průčelí skladišť a vyrabované chalupy a na vyko­vané s vyhaslými pohledy, jak se zde potloukají po ulicích. Avšak má noční můra, navozená Uměním, byla rozptýlena letním ránem a vánkem od řeky. V denním světle byla chatrnost města ještě patrnější. Připadalo mi, že je zde více žeb­ráků, než jsme měli ve městě Buckkeep, ale to jsem nevěděl, že v poříčních městech je to běžné. Krátce jsem se zamyslel nad tím, co se mi minulou noc přihodilo; pak jsem to roz­třeseně zapudil z mysli. Nevěděl jsem, jak se mi to podařilo. Nejspíš už se mi to víckrát nestane. Posilovalo mě vědomí, že Verity je stále naživu, třebaže jsem věděl, s jakou nepředložeností stále vydává sílu svého Umění. Napadlo mě, kde asi zrovna toho rána je a jestli, tak jako já, přivítal jitro s trpkou příchutí elfí kůry v ústech. Kdybych tak jen ovládal Umění, nemusel bych se ptát. Nebylo to zrovna povzbudivé pomyšlení.</p>

<p>Když jsem se vrátil do hostince, pěvci už byli na nohou a právě v krčmě snídali ovesnou kaši. Přisedl jsem si k jejich stolu a Josh mi bez obalu řekl, že už měl strach, že jsem ode­šel bez nich. Honey pro mne neměla slov, avšak několikrát jsem postřehl, jak po mně Piper zkoumavě pokukuje.</p>

<p>Bylo stále ještě brzké ráno, když jsme hostinec opustili, a i když jsme zrovna nemašírovali jako vojáci, harfenista Josh zvolil solidní tempo. Myslel jsem si, že ho budeme mu­set vést, ale jako vodítko mu posloužila jeho cestovní hůl. Občas si vykračoval s rukou na rameni Honey či Piper, ale spíše to působilo družným nežli nezbytným dojmem. Naše cesta nebyla ani nudná, neboť Josh za chůze poučně rozprávěl, obraceje se většinou k Piper, vykládal o historii regionu a udivoval mne hloubkou svých znalostí. Když už bylo slun­ce vysoko na obloze, na chvíli jsme se zastavili a pěvci se se mnou podělili o svoje skrovné zásoby prostého jídla. Cítil jsem se trapně, když jsem si bral, přesto však nebylo jak se vymluvit, abych mohl vyrazit na lov s vlkem. Jakmile jsme se městu dostatečně vzdálili, vycítil jsem Nighteyese, jak nás pokradmu sleduje. Těšilo mě, že ho mám nablízku, ale přál jsem si, abychom mohli cestovat společně, jen on a já. Několikrát za den jsme minuli ostatní pocestné, na koních či mezcích. Průhledy mezi stromy jsme občas spatřili čluny, jak si razí cestu vzhůru proti proudu řeky. V průběhu dopo­ledne nás začaly předjíždět dobře střežené vozy a tažné ká­ry. Dvakrát nás zdvořile odmítli. Ostatní nám vůbec neod­pověděli. Všichni měli jaksi naspěch; v jedné skupině bylo několik mrzoutsky vyhlížejících mužů v obvyklých unifor­mách, v nichž jsem rozpoznal najaté stráže.</p>

<p>Celé odpoledne jsme putovali za recitování „Crossfireovy oběti", dlouhé poemy o koterii královny Vision a o tom, jak její členové položili životy za to, aby Vision mohla zvítězit v rozhodující bitvě. Slyšel jsem ji už předtím na Buckkeepu, hned několikrát. Ale před koncem toho dne jsem si ji vy­slechl snad čtyřicetkrát, jak Josh s nekonečnou trpělivostí pracoval s Piper, aby měl jistotu, že ji zpívá bezvadně. Byl jsem vděčný za ty nekonečné recitace, poněvadž znemožňo­valy vzájemný hovor.</p>

<p>Ale navzdory vyrovnanému tempu nás soumrak zastihl daleko před branami dalšího poříčního města. Viděl jsem, jak všechny zachvacuje značný neklid, když denní světlo ubývalo. Nakonec jsem vzal situaci do svých rukou a řekl jim, že u další říčky, kterou překročíme, musíme sejít z ces­ty a najít si místo, kde bychom se na noc usadili. Honey a Piper již poněkud zaostávaly za Joshem a mnou a já slyšel, jak se mezi sebou ustaraně baví. Nemohl jsem je ujistit o tom, o čem mě ubezpečil Nighteyes, že v okolí není ve vzduchu ani náznak přítomnosti jiných pocestných. Místo toho jsem je od dalšího brodu vedl kousek proti proudu říčky a našel chráněný břeh pod cedrovým stromem, kde bychom se moh­li uložit na noc.</p>

<p>Zde jsem je zanechal pod záminkou, že si musím ulevit, a šel jsem na chvíli za Nighteyesem, abych ho ujistil, že je úplně všechno v pořádku. Nebyl to promarněný čas, proto­že Nighteyes objevil místo, kde zurčící potůček podemílal břeh. Pozorně mě sledoval, jak si lehám'na břicho, spouštím ruce do vody a pak je pomalu prostrkuji závojem plevele, který visel z břehu. Lapil jsem pěknou tlustou rybu hned na první pokus. Po pár minutách byla má další snaha odměně­na o něco menší rybkou. Když jsem toho nechal, byla už skoro úplná tma, ale já měl tři ryby, s nimiž jsem se odebral zpátky do tábora, nechávaje Nighteyesovi proti své vůli ce­lé dvě.</p>

<p><emphasis>Rybařit a škrábat se za uchem. Na to lidé dostali ruce, </emphasis>řekl mi bodře, když si sedl nad úlovek. Mezitím již slupl vnitřnosti z mých ryb, hned jak jsem je vyvrhl.</p>

<p><emphasis>Dávej pozor na kosti, </emphasis>varoval jsem ho ještě jednou.</p>

<p><emphasis>Moje matka mě živila z lososího tahu, </emphasis>konstatoval. <emphasis>Rybí kosti mi nevadí.</emphasis></p>

<p>Zanechal jsem ho tam, mezitímco s neskrývanou chutí chroustal svoji rybu, a vrátil jsem se do tábora. Pěvci si me­zitím rozdělali ohýnek. Když zaslechli mé kroky, všichni tři vyskočili a napřáhli hole. „To jsem já!" řekl jsem opoždě­ně.</p>

<p>„Díky Edovi," vzdychl Josh a ztěžka se posadil, zatímco Honey se na mě zlostně podívala.</p>

<p>„Byl jsi dlouho pryč," řekla Piper na vysvětlenou. Podr­žel jsem ve výši ryby navlečené žábry na vrbovém prutu.</p>

<p>„Našel jsem večeři," oznámil jsem jim. „Ryby," dodal jsem pro Joshe.</p>

<p>„To zní báječně," pravil.</p>

<p>Honey vytáhla chléb a pytlík soli, zatímco já objevil vel­ký plochý kámen a usadil jej mezi oharky ohně. Zabalil jsem ryby do listů a položil je na kámen, aby se upekly. Libá vů­ně pečených ryb trýznila mé chutě, zatímco jsem doufal, že k ohni nepřiláká žádné vykované.</p>

<p><emphasis>Pořád jsem na stráži, </emphasis>připomněl mi Nighteyes a já mu za to poděkoval.</p>

<p>Když jsem dohlížel na pekoucí se ryby, Piper po mém bo­ku si pro sebe mumlala text „Crossfireovy oběti".</p>

<p>„ ,Hist chromý a Cleave slepý,' " opravil jsem ji poněkud roztržitě, zatímco jsem se snažil obrátit rybu, aniž by se mi zlomila.</p>

<p>„Já to řekla správně!" oponovala mi rozzlobeně.</p>

<p>„Bojím se, že ne, má milá. Cob má pravdu. Hist měl koň­skou nohu a Cleave byl od narození slepý. Umíš vyjmeno­vat ostatních pět, Cobe?" zeptal se mě jako Fedwren, když zkoušel probranou látku.</p>

<p>Právě jsem si spálil prst o uhlík a vrazil si ho do úst, než jsem odpověděl: „,Ožehlý Crossfire v čele, a ti kolem - by­li jako on, újmu na těle, leč silní srdcem. A ducha ryzího. A nyní dovolte mi jmenovati jejich sled - pro váš vhled. Nu­že byl to Hist chromý a Cleave slepý a Kevin bludné mysli, Joiner pysk zaječí, Sever, ten byl hluchý, a Porter, jehož ne­přátele měli - za mrtvého, ruce neměl, ni oči. A zda myslí­te, že jimi pohrdati můžete, pak mi dovolte...'"</p>

<p>„Ouha!" zvolal Josh radostně a pak se zeptal: „Neměl jsi bardský výcvik, Cobe, když jsi byl malý? Utkvělo ti frázování stejně dobře jako slova. Ačkoli děláš trochu moc patr­né odmlky."</p>

<p>„Já? Ne. I když jsem měl vždycky dobrou paměť." Bylo těžké se při těch slovech chvály neusmívat, třebaže Honey se jen pošklebovala a vrtěla hlavou.</p>

<p>„Dokázal bys odrecitovat celý kus?" zeptal se vyzývavě Josh.</p>

<p>„Možná," zaváhal jsem. Věděl jsem, že bych to svedl. Jak Burrich, tak Chade často drezírovali mé paměťové schop­nosti. A toho dne jsem píseň slyšel tolikrát, že jsem ji ne­mohl vypudit z hlavy.</p>

<p>„Tak to zkus. Ale nejen odříkat. Zazpívej to."</p>

<p>„Nemám pěvecký hlas."</p>

<p>„Když můžeš mluvit, můžeš i zpívat. Zkus to. Udělej ra­dost starému člověku."</p>

<p>Možná že poslušnost vůči starým lidem ve mně prostě byla tak hluboce zakořeněná, že jsem se nedokázal vzepřít. A možná to byl pohled na výraz tváře Honey, v níž jsem jas­ně četl její pochybnosti o tom, že bych to svedl.</p>

<p>Odkašlal jsem si a spustil, zpívaje zprvu tiše, než mi Josh naznačil, abych zvýšil hlas. A zatímco jsem se prokousával textem písně, on pokyvoval hlavou a tu a tam sebou trhl, když jsem zazpíval falešný tón. Byl jsem asi tak v polovině, když Honey suše poznamenala: „Ryba se pálí."</p>

<p>Přestal jsem zpívat a vyskočil, abych kámen s rybami vy­táhl z ohně. Ocásky měly ožehnuté, ale zbytek byl krásně upečený, kouřící a křupavý. Rozdělili jsme si ryby mezi se­be a já se dychtivě pustil do jídla. Nenasytilo by mě ani dva­krát tolik, a přesto jsem se musel spokojit s tím, co na mě připadlo. Cestovní chléb chutnal k rybě překvapivě dobře a Piper poté uvařila kotlík čaje. Usadili jsme se na houních okolo ohně.</p>

<p> „Cobe, jsi dobrý jako písař?" zeptal se pojednou Josh.</p>

<p>Vydal jsem zamítavý zvuk. „Ne tak, jak bych si přál. Ale ujde to."</p>

<p>„Ne tak, jak by si přál," zamumlala Honey posměšně k Piper, napodobujíc můj hlas.</p>

<p>Harfenista Josh ji ignoroval. „Už jsi na to starý, ale přesto by ses mohl naučit zpívat. Nemáš tak špatný hlas; zpíváš ja­ko chlapec, aniž bys věděl, že teď už máš k dispozici muž­skou hloubku hlasu a větší obsah plic. Tvá paměť je vynikající. Hraješ na nějaké nástroje?"</p>

<p>„Na mořské píšťaly. Ale ne moc dobře."</p>

<p>„Mohl bych tě naučit, jak na ně hrát výborně. Kdyby ses k nám přidal..."</p>

<p>„Otče! Vždyť ho sotva známe!" ohradila se Honey.</p>

<p>„Mohl bych totéž říci o tobě, když jsi minulé noci slezla z půdy," poznamenal k ní mírně.</p>

<p>„Otče, vždyť jsme spolu jenom rozmlouvali." Blýskla po mně pohledem, jako kdybych ji prozradil. Jazyk v ústech mi zdřevěněl.</p>

<p>„Já vím," souhlasil Josh. „Zdá se, že slepota vyostřila můj sluch. Ale pokud jsi usoudila, že je to někdo, s kým můžeš bez obav rozmlouvat, nadto uprostřed noci, pak já o něm tře­ba soudím, že mu mohu bez obav nabídnout naši společnost. Co na to říkáš, Cobe?"</p>

<p>Pomalu jsem zavrtěl hlavou a pak jsem nahlas řekl: „Ne. I přesto vám děkuji. Oceňuji vaši nabídku, navíc k cizímu člověku. Pocestuji s vámi do dalšího města a přeji vám, abys­te tam našli společníky na další cestu. Ale já... nemám sku­tečně v úmyslu..."</p>

<p>„Ztratil jsi někoho blízkého. To chápu. Ale naprostá osa­mělost není pro žádného člověka dobrá," pravil Josh tiše.</p>

<p>„Koho jsi ztratil?" zeptala se Piper otevřeně.</p>

<p>Snažil jsem se rychle vymyslet, jak to vysvětlit, abych se moc neotevřel a neposkytl prostor pro další otázky. „Dědeč­ka," řekl jsem po chvíli. „A svou ženu." S těmi slovy jako bych si rozedřel starou ránu.</p>

<p>„Copak se stalo?" zeptala se Piper.</p>

<p>„Dědeček zemřel. Žena mě opustila." Mluvil jsem úsečně, doufaje, že mě nechají na pokoji.</p>

<p>„Staří umírají, když přijde jejich čas," pravil mírně Josh, ale Honey mu rázně vpadla do řeči. „To byla ta láska, o kte­rou jsi přišel? Čím můžeš být zavázán ženě, která tě opusti­la? Ledaže bys jí zavdal příčinu k odchodu!"</p>

<p>„Bylo to spíše tak, že jsem jí nezavdal příčinu zůstat," připustil jsem neochotně. A pak jsem otevřeně řekl: „Pro­sím, nepřeji si o těch věcech mluvit. Ani náznakem. Dopro­vodím vás do dalšího města, ale pak si půjdu svou cestou."</p>

<p>„Dobrá. Tohle je jasná řeč," pravil lítostivě Josh. Cosi v jeho hlase mi připomnělo, že jsem byl hrubý, neměl jsem však v úmyslu brát něco z toho zpět.</p>

<p>Po zbytek večera už se mluvilo jen málo, za což jsem byl vděčný. Piper navrhla, že zaujme hlídku jako první a Honey jako druhá. Nic jsem nenamítal, poněvadž jsem věděl, že Nighteyes bude slídit po celou noc kolem. Nic zvláštního se nedělo. Venku na vzduchu se mi spalo lépe a rychle jsem se probudil, když se nade mnou shýbla Honey a zatřásla mnou. Posadil jsem se, protáhl se a pak na ni kývl, že už jsem vzhů­ru a ona může jít spát. Vstal jsem, prohrábl oheň a usedl ved­le něj. Honey si přišla sednout za mnou.</p>

<p>„Ty mě nemáš rád, viď?" zeptala se tiše. Tón jejího hlasu byl mírný.</p>

<p>„Neznám tě," řekl jsem co nejtaktněji.</p>

<p>„Hmm. A ani nechceš," konstatovala. Zpříma na mě po­hlédla. „Ale já tě chtěla poznat od okamžiku, kdy jsem tě uviděla, jak se červenáš v té hospodě. Nic nepopouzí moji zvědavost tolik jako muž, který se červená. Poznala jsem jen málo mužů, kteří dokázali tak zrudnout prostě proto, že by­li přistiženi, jak hledí na ženu." Její hlas teď zněl až z hlou­bi hrdla, když se ke mně důvěrně naklonila: „Strašně ráda bych se dozvěděla, nač jsi myslel, že ti to tak vehnalo krev do tváře."</p>

<p>„Jen na to, že ode mě bylo neslušné takto zírat," odvětil jsem popravdě.</p>

<p>Usmála se na mě. „Já si to však nemyslela, když jsem tvůj pohled opětovala." Ovlhčila si rty a poposedla blíž.</p>

<p>Vtom mě přepadl tak silný stesk po Molly, až mi zatrnulo. „Nemám pomyšlení na takové hry," řekl jsem Honey zpříma. Vstal jsem. „Myslím, že bych měl přinést několik kousků dřeva na oheň."</p>

<p>„Myslím, že vím, proč tě tvá žena opustila," řekla protiv­ně Honey. „Nemáš pomyšlení, říkáš? Myslím, že tvůj pro­blém tkví o něco níž." Vstala a šla zpátky ke své houni. Po­cítil jsem pouze úlevu, že mě nechala být na pokoji. Dodržel jsem slovo a šel jsem nasbírat další suché dříví.</p>

<p>To první, nač jsem se zrána Joshe zeptal, když vstal, by­lo: „Jak daleko je to do dalšího města?"</p>

<p>„Když udržíme stejné tempo, které jsme nasadili včera, měli bychom tam být do zítřejšího poledne," oznámil mi.</p>

<p>Odvrátil jsem se stranou, zaražen zklamáním v jeho hla­se. Když jsme si hodili rance na ramena a vyrazili na cestu, trpce jsem přemítal nad tím, že jsem odešel od lidí, které jsem znal a měl je rád, abych se vyhnul právě situaci, v níž jsem se nyní ocitl s cizími, ač svým způsobem podobnými lidmi. Ptal jsem se sám sebe, zda existuje způsob, jak žít me­zi druhými lidmi a nenechat se přitom spoutat jejich očeká­váními a závislostmi."</p>

<p>Byl teplý den, avšak ne zas tak nepříjemný. Kdybych byl sám, určitě by mi špacírování po cestě připadalo příjemné. V lese po jedné straně silnice si vesele prozpěvovali ptáci. Po druhé straně jsme za řídkou řadou stromů mohli vidět ře­ku a na ní tu a tam prámy plující po proudu nebo veslice po­malu se sunoucí proti němu. Mluvili jsme jen málo a po ča­se Josh znovu přiměl Piper, aby recitovala „Crossfíreovu oběť". Když se zakoktala, byl jsem zticha.</p>

<p>Moje myšlenky těkaly nazdařbůh. Všechno bylo o tolik snazší, když jsem si nemusel dělat starosti kvůli dalšímu jíd­lu nebo čisté košili. Myslel jsem si, bůhví jak nejsem chytrý v jednání s lidmi, bůhví jak nejsem zběhlý ve svém řemesle. Ale měl jsem vždy nablízku Chadea, s nímž jsem se mohl poradit, a čas na to, abych si dopředu připravil, co řeknu a udělám. Nevedlo se mi tak dobře, když teď mé zdroje by­ly odkázány pouze na můj důvtip a to, co unesu na zádech. Zbaven všeho, nač jsem se kdysi tak bezděčně spoléhal, za­čal jsem pochybovat nejen o své kuráži. Zpochybňoval jsem všechny své schopnosti. Zabiják, králův muž, bojovník, člo­věk... byl jsem ještě vůbec něco z toho? Snažil jsem se roz­pomenout na toho ztřeštěného mladíka, jenž sloužil u vesla na Verityho válečné lodi <emphasis>Rurisk </emphasis>a jenž se bezmyšlenkovitě vrhal do boje se sekyrou v ruce. Nemohl jsem pochopit, že jsem to byl já.</p>

<p>V poledne Honey rozdala zbytek zásob chleba. Nebylo toho moc. Ženy kráčely před námi a tiše se mezi sebou ba­vily, zatímco žmoulaly suchý chléb a usrkávaly z vodních vaků. Zkusil jsem Joshovi navrhnout, že bychom se pro ten večer mohli utábořit dřív, abych měl šanci chvíli lovit nebo rybařit.</p>

<p>„To by ale znamenalo, že se do příštího města nedostane­me do zítřejšího poledne," poznamenal vážně.</p>

<p>„Stačí do zítřka do večera," ujistil jsem ho klidně. Otočil ke mně hlavu, snad aby mě lépe slyšel, ale jeho zakalené oči jako by mi hleděly do nitra. Bylo těžké unést výzvu, kterou jsem tam spatřil, ale neříkal jsem nic.</p>

<p>Když se navečer začalo ochlazovat, začal jsem se rozhlí­žet po vhodném místě k utáboření. Nighteyes se mezitím po­tuloval kdesi před námi, když tu jsem ucítil, jak se mu zje­žily chlupy na hřbetě. <emphasis>Támhle jsou lidé, páchnou mršinami a vlastní špínou. Cítím je, vidím je, ale jinak je nevnímám. </emphasis>Úzkost, již vždy pocítil v přítomnosti vykovaných, se pře­nesla až na mne. Sdílel jsem ji také. Věděl jsem, že to kdysi byli lidé a měli v sobě jiskru Moudrosti jako každé živoucí stvoření. Mně samotnému připadlo divné vidět je, jak se po­hybují a mluví, a nebýt s to vycítit, že jsou živí. Nighteyesovi se to jevilo tak, jako kdyby chodily a jedly kameny.</p>

<p><emphasis>Kolik? Mladí, stan?</emphasis></p>

<p><emphasis>Víc než nás, a větší než ty. </emphasis>Vlčí vnímání přesily. <emphasis>Loví na silnici, hned za zátoč</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nou před vámi.</emphasis></p>

<p>„Zastavme tu," navrhl jsem znenadání. Tři hlavy se otoči­ly a v rozpacích na mne hleděly.</p>

<p><emphasis>Příliš pozdě. Ucítili vás, blíží se.</emphasis></p>

<p>Nebyl čas na přetvářku, nebyl čas vytasit se s příhodnou lží.</p>

<p>„Před námi jsou vykovaní. Víc než dva. Hlídkovali na sil­nici a teď zamířili k nám." A strategie? „Připravte se," řekl jsem jim.</p>

<p>„Jak to víš?" zeptala se vyzývavě Honey.</p>

<p>„Utíkejme!" navrhla Piper. Nestarala se o to, jak to vím. Její dokořán vytřeštěné oči mi sdělily, jak moc se toho ne­bezpečí děsí.</p>

<p>„Ne. Předběhnou nás, a až to udělají, budeme akorát za­dýchaní. A i kdybychom jim utekli, stejně kolem nich budeme muset projít zítra." Shodil jsem svůj ranec na cestu a od­kopl jej pryč. Nic uvnitř pro mne nemělo valnou cenu. Po­kud zvítězíme, budu si ho moci znovu vzít. A když ne, bude mi to stejně jedno. Avšak Honey, Piper a Josh byli muzi­kanti. V rancích měli své nástroje. Žádný z nich neučinil je­diný pohyb, aby se svého břemena zbavil. Neztrácel jsem dech tím, že bych jim navrhl, aby to udělali. Piper a Honey takřka instinktivně stanuly po boku starého muže. Přitom křečovitě svíraly putovní hole. I mně v rukou spočívala hůl a já ji soustředěně vyvažoval, zatímco jsem čekal, připraven k boji. Na okamžik jsem úplně přestal myslet. Zdálo se, že mé ruce samy od sebe vědí, co mají dělat.</p>

<p>„Cobe, postarej se o Honey a Piper. O mě se nestrachuj, jen ať se nestane nic jim," přikázal mi stroze Josh.</p>

<p>Jeho slova mnou pronikla skrz naskrz a mě náhle zaplavi­la hrůza. Mé tělo vypadlo z nenuceného bojového postoje a já dokázal myslet jen na to, jakou bolest mi přivodí poráž­ka. Cítil jsem se mizerně a roztřeseně a ze všeho nejvíc jsem se chtěl jednoduše otočit a prchat, bez jediné myšlenky na nešťastné pěvce. Počkat, počkat, chtěl jsem zakřičet na celé kolo. Nejsem na to připravený, nevím, zda budu bojovat či zda neuteču nebo prostě na místě neomdlím. Čas ale nezná slitování. <emphasis>Blíží se porostem, </emphasis>sdělil mi Nighteyes. <emphasis>Dva jdou rychle a jeden za nimi zaostává. Ten bude myslím můj.</emphasis></p>

<p><emphasis>Buď opatrný, </emphasis>varoval jsem ho. Slyšel jsem praskot v křo­ví a cítil jejich špínu. Chvíli nato Piper vykřikla, jakmile je spatřila, a oni se zpoza stromů vyřítili proti nám. Jestliže má strategie byla bojovat a neustupovat, jejich prostě byla vyra­zit a zaútočit. Oba byli větší než já a zřejmě je netížily žád­né pochybnosti. Oděv měli špinavý, avšak většinou neporu­šený. Napadlo mě, že nejsou vykovaní dlouho. Oba třímali kyje. Neměl jsem čas všímat si dalších podrobností.</p>

<p>Vykování z lidí neudělá hlupáky ani loudaly. Jenom už necítí nebo nevnímají emoce ostatních a ani si patrně ne­vzpomínají, k čemu tyto emoce mohou nepřítele dohnat. Dí­ky tomu jejich činy jsou často takřka nepochopitelné. Neu­bírá jim to na inteligenci oproti dřívějšku ani na obratnosti v boji se zbraní. Jednají však s krajní bezprostředností, aby ukojili své chtíče, jež jsou zcela zvířecí. Koně, kterého jed­noho dne ukradnou, mohou na druhý den sníst prostě proto, že hlad je momentálně nutkavější než potřeba jízdy na koni. V boji navzájem nespolupracují. V jejich skupinách nevlád­ne žádná oddanost. Je stejně pravděpodobné, že se obrátí je­den proti druhému, aby získali kořist, jako že zaútočí na spo­lečného nepřítele. Cestují společně a útočí společně, nikoli však v rámci dohodnutého plánu. Přesto jsou brutální a lsti­ví, nelítostní a vychytralí, jde-li jim o to, aby dostali, co si zamanou.</p>

<p>To všechno jsem dobře věděl. A tak jsem nebyl překva­pen, když se oba chtěli prosmeknout okolo mne a zaútočit nejprve na slabší. Co mě však překvapilo, byla zbabělá úle­va, kterou jsem přitom pocítil. Zcela mě ochromila jako je­den z mých hrůzných snů a já je nechal proběhnout kolem.</p>

<p>Honey a Piper se bily jako rozlícené a vyděšené zpěvač­ky s holemi. Chyběla jim obratnost i výcvik, ba ani neumě­ly bojovat jako skupina, aby se vyvarovaly zbytečných zá­sahů, jež uštědřovaly samy sobě či chudáku Joshovi. Byly školeny v hudbě, nikoli v boji. Josh stál ochromen uprostřed nich, třímal hůl, ale nemohl se rozmáchnout, aniž by tím ris­koval, že zraní Honey nebo Piper. Tvář měl celou zkřivenou vzteky.</p>

<p>Mohl jsem od nich utéci. Mohl jsem popadnout svůj ranec a prchnout po cestě pryč a již se neohlížet. Vykovaní by mě nepronásledovali; spokojili se vždy s tou nejsnadnější kořistí. Ale neudělal jsem to. Stále ve mně přežíval jakýsi ždibec kuráže nebo hrdosti. Zaútočil jsem na menšího z těch dvou, přestože se zdál být obratnější v boji s palicí. Nechal jsem Honey a Piper, ať se pustí do většího muže, a sám upoutal pozornost toho druhého. Můj první úder ho zasáhl nízko do nohou. Chtěl jsem ho ochromit či alespoň srazit k zemi. Za­řval bolestí a otočil se, aby na mě zaútočil, nezdálo se však, že by byl o to pomalejší.</p>

<p>Byla to další věc, které jsem si všiml na vykovaných: bo­lest jako by na ně měla menší vliv. Věděl jsem, že když jsem byl onehdy vystaven tak ošklivému bití, z větší části mě dep­tal právě strach z poškození mého těla. Bylo zvláštní si uvě­domit, že mám emoční vazbu na své vlastní tělo. Má hlubo­ká touha udržet ho v dobrém stavu převažovala nad prostým vyvarováním se bolesti. Člověk je na své tělo hrdý. Je-li po­škozeno, je to víc než jen fyzická záležitost. Regal to dobře věděl. Věděl, že každý úder, který mi jeho stráže zasadí, mi vedle modřiny naočkuje i strach. Nechtěl ze mě znovu udě­lat to, co jsem kdysi byl, totiž churavé stvoření, jež se chvě­je vysílením a bojí se záchvatů, jež mu berou tělo i mysl? Ten strach mě paralyzoval stejně jako jejich rány. A vyko­vání zřejmě tento strach neznali; možná že když pozbyli své vazby ke všemu ostatnímu, ztratili i veškerou lásku k vlast­nímu tělu.</p>

<p>Můj protivník se zatočil kolem dokola a zasadil mi palicí úder, který jsem vykryl holí, až mi prudce cuklo v ramenou. Malá bolest, pošeptalo mi mé tělo při tom trhnutí, očekáva­je další ránu. Udeřil mě znovu a já ho znovu vykryl. Jakmi­le jsem ho na sebe upoutal, nenabízel se už žádný bezpečný způsob úniku. Vládl svou palicí velice dobře: asi to byl dří­ve bojovník, vycvičený k boji se sekyrou. Znal jsem ty úde­ry, a každý z nich jsem blokoval, vykrýval či odvracel. Měl jsem z něho příliš velký strach, než abych sám zaútočil, bál jsem se nenadálého úderu, jímž by mohl prolomit mou ob­ranu, kdybych nebyl ustavičně ve střehu. Tak povolně jsem před ním ustupoval, až se ohlédl přes rameno, nejspíš v do­mnění, že by se mohl otočit a vrhnout se na ženy. Po jednom z jeho úderů jsem se zmohl na bázlivou odpověď; sotva to s ním trhlo. Ani neumdléval, ani mi nedával prostor, abych zužitkoval svou delší zbraň. Na rozdíl ode mě ho nerozpty­lovaly výkřiky pěvkyň, jež se usilovně bránily. Mezi stromy nahoře za sebou jsem slyšel tlumené klení a slabé vrčení. Nighteyes již vyslídil třetího muže a vpadl mu do cesty, aby ho ochromil. Nevyšlo mu to, ale nyní kolem něho kroužil a držel se z dosahu meče, který muž třímal.</p>

<p><emphasis>Nevím, jak se k tobě dostanu přes ten jeho meč, bratře. Ale myslím, že ho tu d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>kážu zdržet. Netroufá si otočit se ke mně zády, aby mohl vyrazit dolů a napadnout tě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Buď opatrný! </emphasis>To bylo vše, na co jsem se zmohl, protože muž s kyjem si žádal veškerou mou pozornost. Sypala se na mne rána za ranou a já si záhy uvědomil, že své úsilí stup­ňuje a že do svých úderů vkládá větší razanci. Už necítil po­třebu být ve střehu proti možnému útoku z mé strany; vrhl teď všechny své síly na to, aby rozdrtil mou obranu. Každý úder, který jsem statečně vykryl holí, vyvolal trhavou ozvě­nu v mých ramenou. Rány probouzely staré bolesti, otřásaly zhojenými zraněními, na něž jsem skoro zapomněl. Má vý­drž v boji nebyla už taková jako dřív. Lov a chůze nezocelily mé tělo a nedaly vyniknout svalstvu tolik jako celodenní dřina u vesla. Záplava pochybností podemlela mé soustře­dění. Tušil jsem, že mám namále, a tolik jsem se bál boles­ti, která přijde, že jsem nebyl schopen vymyslet, jak se jí vyhnout. Zoufalá snaha vyhnout se bolesti ještě není totéž jako odhodlání zvítězit. Snažil jsem se od něj odpoutat, získat prostor pro svou hůl, avšak on mě nelítostně tlačil do úzkých.</p>

<p>Na krátký okamžik jsem zahlédl pěvce. Josh stál rozkro­čený uprostřed silnice, hůl připravenou k boji, ale ten se od něj mezitím vzdálil. Honey klopýtala dozadu, jak na ni muž soustavně dotíral. Snažila se údery jeho kyje odvracet, za­tímco Piper ho zezadu bezmocně tloukla přes ramena svou tenkou holí. On se pod jejími údery jenom hrbil a nadále vě­noval pozornost zraněné Honey. Cosi se ve mně probudilo. „Piper, podraz mu nohy!" zakřičel jsem na ni a vzápětí strhl svou pozornost na vlastní problémy, když se mi protivníko­va palice smekla po rameni. Zasadil jsem mu pár rychlých úderů, jež postrádaly razanci, a uskočil jsem před ním.</p>

<p>Tu se mi do ramene zatnul meč a sklouzl mi po žebrech dolů.</p>

<p>Vykřikl jsem údivem a málem upustil hůl, než jsem si uvědomil, že to zranění není moje. Slyšel jsem jakož i vní­mal Nighteyesovo užaslé, bolestivé zaštkání. A pak přišla rána botou do hlavy.</p>

<p>Omráčený, v úzkých. <emphasis>Pomoz mi!</emphasis></p>

<p>Byly zde další vzpomínky, hlubší vzpomínky, pohřbené pod zážitky bití, které mi uštědřily Regalovy stráže. Již ro­ky předtím jsem zakusil říznutí nožem a kopanec botou. Ale ne na svém těle. Teriér Smithy, k němuž jsem byl připouta­ný, dosud ne plně vzrostlý, bojoval uprostřed tmy s někým, kdo za mé nepřítomnosti napadl Burriche. Bojoval, a pozdě­ji svým zraněním podlehl, dřív než jsem se k němu stačil vrátit. Náhle jsem si uvědomil, že je zde mnohem větší hroz­ba než má vlastní smrt.</p>

<p>Strach o mne samotného ustoupil hrůze ze ztráty Nighteyese. Udělal jsem to, co jsem věděl, že udělat musím. Pře­místil jsem váhu, nakročil dopředu a schytal ránu do ramene, abych se patřičně rozlítil. Paží dolů mi projela šokující bolest a já na okamžik ruku přestal cítit. Nezbylo mi než vě­řit, že ji stále mám. Uchopil jsem hůl nakrátko a ostře švihl kratším koncem nahoru, uštědřiv mu ránu do brady. Moji náhlou změnu taktiky nečekal ani náhodou. Brada mu vylét­la vzhůru, hrdlo zůstalo odhalené a já mu hůl zprudka za­píchl do krční jamky. Ucítil jsem, jak kůstky v tom místě povolují. Muž vychrlil krev v náhlém přívalu bolesti a já uskočil dozadu, přitom jsem hůl otočil a druhým koncem ho zasáhl do lebky. Šel k zemi. Já se obrátil a vyrazil vzhůru do lesa.</p>

<p>Šel jsem stále za vrčením a usilovným mručením, až jsem je našel. Nighteyes byl v úzkých, levou přední tlapu měl zkroucenou na hrudníku. Na levém plecku se mu blyštěla krev a její krůpěje kanuly jako rubíny po naježených chlu­pech na levé straně trupu. Zacouval hluboko do husté křovinaté změti ostružinových výhonků. Ostré trny a ulpívající ratolesti, mezi nimiž prve vyhledal úkryt, mu nyní bránily v úniku. Vězel hluboko mezi nimi, aby se vyhnul máchají­címu meči, a já cítil, jak má bolestivě poraněné polštáře na chodidlech. Trny, jež se zabodávaly do těla Nighteyese, sou­časně držely útočníka v odstupu, zatímco výhonky, zhusta obsypané plody, zachytávaly příval úderů meče, jak se muž snažil prosekat k vlkovi.</p>

<p>Při pohledu na mne Nighteyes sebral odvahu a znenadání se nahrbil, aby útočníkovi čelil výbuchy rozlíceného vrčení. Tu vykovaný napřáhl meč dozadu, chystaje se k úderu, kte­rý měl vlka proklát. Hůl na konci jsem neměl zašpičatělou, ale přesto jsem ji se zběsilým, neartikulovaným výkřikem zarazil muži do zad tak brutálně, že mu pronikla do těla a do plic. Vykovaný zařval vzteky a z úst mu vylétla sprška ru­dých kapiček. Snažil se otočit, aby mi čelil, ale já stále pevně držel hůl v ruce. Zapřel jsem se do ní celým svým tělem a on vrávoravě klopýtl do ostružinového křoví. Roztažený­ma rukama se zachytil toliko pichlavého ostružiní. Svou pl­nou vahou na holi jsem ho přišpendlil mezi obsypané vý­honky ostružiní a povzbuzený Nighteyes se mu vrhl na záda. Vlčí čelisti sevřely zátylek mužova tlustého krku a trhaly, dokud jsme nebyli oba potřísněni krví. Přidušené výkřiky vykovaného postupně slábly, až přešly v pasivní chroptění.</p>

<p>Mezitím jsem úplně zapomněl na muzikanty, až mi je při­pomněl hluboký výkřik plný úzkosti. Shýbl jsem se a zvedl meč, který vykovaný upustil, načež jsem hned vyrazil zpět k silnici, nechávaje vyčerpaného Nighteyese klesnout k ze­mi, aby si mohl olízat poraněné plecko. Když jsem se vyří­til z lesa, mým očím se naskytla úděsná podívaná. Vykova­ný se zatím vrhl na zmítající se Honey a rval z ní šaty dolů. Piper klečela v prachu silnice, držela se za paži a nesrozu­mitelně ječela. Rozcuchaný a zaprášený Josh se mezitím vyštrachal na nohy a bez hole šmátral směrem k vřískající Piper.</p>

<p>V příštím okamžiku jsem stanul mezi nimi. Nakopl jsem muže, abych ho sundal z Honey, a pak jsem do něj jedním rozmáchlým pohybem, vedeným odshora dolů, oběma ruka­ma zapíchl meč. Divoce se zmítal, kopal a chmatal po mně, ale já nalehl na rukojeť a vnořil mu ji do hrudi. Jak zápasil s čepelí, která do něj pronikla, rána se mu ještě více otevře­la. Jeho ústa mne proklínala v návalu nezřetelných výkřiků, jež přešly v těžké supění, a tyto zvuky vždy provázela sprš­ka krvavých krůpějí. Rukama mne uchopil za pravé lýtko a snažil se mi podtrhnout nohy. Já jen více nalehl na rukojeť meče. Nejraději bych z něj čepel vytáhl a rychle to ukončil, on však byl tak silný, že jsem si netroufal pustit ho. Nako­nec to s ním skoncovala Honey, která ho koncem své hole</p>

<p>tvrdě praštila rovnou doprostřed tváře Jeho náhlé zmlknutí bylo milostí pro mne i pro něj. Sebral jsem v sobě sílu a vy­táhl z něj meč, klopýtl jsem dozadu a ztěžka dosedl na cestu.</p>

<p>Moje vidění se zakalilo a vyjasnilo a znovu zakalilo. Bo­lestivé výkřiky Piper mohly klidně být vzdáleným zpěvem mořského ptactva. Pojednou už toho bylo příliš a já se na­cházel všude. Nahoře v lesích jsem si olizoval plece, uhlazuje jazykem do stran hustou srst a starostlivě zkoumaje seč­nou ránu, kterou jsem potíral slinami. A přitom jsem seděl na sluncem ozářené cestě, čichaje prach a krev a výkaly, kte­ré vyšly z těla zabitého muže. Cítil jsem každou ránu, kterou jsem utržil i zasadil, vysílení, jakož i cukavou bolest po do­padu kyje. Rozlícenost, s jakou jsem před chvílí zabíjel, se mi pojednou jevila v odlišném světle. Věděl jsem, jaké to je pociťovat bolest, kterou jsem sám způsobil. Věděl jsem, jak jim bylo, když byli na dně a bojovali bez naděje, s vyhlíd­kou na smrt jako jedinou možnost úniku před další bolestí. Má mysl vibrovala mezi extrémy zabijáka a oběti. Byl jsem obojí.</p>

<p>A sám. Osamělejší, než jsem kdy byl. Vždy předtím, v ta­kových případech, jsem někoho měl. Na konci bitvy to byli kamarádi z posádky nebo Burrich, který přišel, aby mě dal dohromady a odvlekl domů, a domov čekající na mne; tam Patience, jež přišla a vyplísnila mne, nebo Chade a Verity, kteří mi připomněli, že na sebe mám dávat větší pozor. Molly přicházející v tichosti a pod příkrovem tmy, aby se mne něžně dotýkala. Leč tentokrát bylo po bitvě a já byl naživu, ale nikdo kromě vlka se o mě nezajímal. Miloval jsem ho, ale najednou jsem věděl, že toužím i po lidském doteku. Od­loučenost od těch, kteří mě kdysi měli rádi, byla horší, než jsem dokázal unést. Kdybych byl skutečně vlk, pozvedl bych čenich k nebesům a zavyl. Místo toho jsem zašmátral kolem sebe, způsobem, jaký nedokážu popsat Ani Moudrostí, ani Uměním, ale jakýmsi bezbožným prolnutím obojího, v zou­falé snaze najít někoho, kdekoli na světě, koho by zajímalo, zda jsem živ.</p>

<p>Skoro jako bych něco pocítil. Nezvedl snad Burrich ně­kde hlavu a nezahleděl se do dáli přes pole, na němž praco­val, neucítil na okamžik pach krve a prachu namísto úrodné prsti, kterou obracel, když sklízel kořenovou zeleninu? Ne­bo se snad Molly napřímila nad prádlem, založila si ruce v bok a protáhla se, aby ulevila bolavým zádům, přičemž se rozhlédla kolem, podivujíc se náhlému přívalu trýznivé sklíčenosti? Nezavadil jsem o znavené vědomí Verityho, nevyrušil jsem na moment či na dva Patience od třídění bylinek sušících se na podnosech, nepřiměl jsem Chadea, aby svraš­til čelo a odložil svitek stranou? Jako mol dorážející na za­vřené okno dotíral jsem i já na jejich vědomí. Toužil jsem pocítit lásku, již jsem vždy pokládal za samozřejmou. Sko­ro jsem je nahmátl, myslel jsem si, jen abych se zase zhrou­til vyčerpáním do sebe sama, sedícího v prachu cesty, po­třísněného krví tří mužů.</p>

<p>Vtom na mě kopla hlínu.</p>

<p>Zvedl jsem zrak. Honey se zprvu jevila jen jako temná si­lueta proti zapadajícímu slunci. Pak jsem zamžikal a spatřil v její tváři výraz plný znechucení a zuřivosti. Šaty měla ro­zervané, vlasy zplihlé ve tváři. „Tys utekl pryč!" obvinila mne. Cítil jsem, jak moc pohrdá mou zbabělostí. „Tys utekl pryč a nechal jsi ho, aby zlomil Piper ruku a srazil mého ot­ce a pokusil se mě znásilnit. Co jsi to za člověka? Co jsi to za člověka, že jsi schopen něčeho takového?"</p>

<p>Na to bylo na tisíc odpovědí, a přitom žádná. Prázdnota v mém nitru mě ujistila, že by se pranic nevyřešilo tím, kdy­bych s ní teď mluvil. Místo toho jsem se vyštrachal na nohy. Hleděla za mnou, když jsem kráčel po cestě k místu, kde jsem prve upustil svůj ranec. Jako by to bylo už několik ho­din, co jsem ho od sebe odkopl pryč. Vzal jsem jej a odnesl zpátky k místu, kde v prachu po boku Piper seděl Josh a sna­žil se ji utěšit. Pragmatická Honey mezitím otevřela jejich rance. Z Joshovy harfy byla jen změť kousků dřeva a strun. Piper si teď několik týdnů nezahraje na žádné píšťaly, dokud se jí ruka nezahojí. Bylo to už prostě tak a já udělal jen to, co jsem udělat mohl.</p>

<p>A nebylo to nic moc, jen jsem u cesty rozdělal oheň a při­nesl vodu z řeky a dal ji vařit. Vybral jsem byliny, které by mohly Piper zklidnit a utišit bolest v její paži. Našel jsem ně­jaké rovné suché klacky na dlahu a ořezal je. A nahoře na kopci v lesích za mnou? <emphasis>Bolí to, bratře můj, ale nešlo to do hloubi. Přesto se to otevírá, když se snažím jít. A ty trny, </emphasis><emphasis>jsem plný trnů jako m</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>šina posetá mouchami.</emphasis></p>

<p><emphasis>Půjdu za tebou a všechny ti je vytahám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. To si mohu udělat sám. Postarej se o ty ostatní. </emphasis>Od­mlčel se. <emphasis>Bratře. Měli jsme raději utéci.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím.</emphasis></p>

<p>Proč bylo tak těžké jít za Honey a tiše se jí zeptat, jestli nemá kus plátna, které bychom mohli roztrhat a ovázat jím paži Piper? Neráčila mi odpovědět, ale slepý Josh mi mlčky podal jemnou látku, která kdysi halila jeho harfu. Honey mnou opovrhovala, Josh se zdál být oněmělý šokem a Piper byla natolik pohlcená vlastní bolestí, že mě stěží brala na vě­domí. Ale nějak se mi podařilo přemístit je všechny k ohni. Doprovodil jsem k němu Piper, drže ji kolem ramen a vol­nou rukou podpíraje její zraněnou paži. Usadil jsem ji a pak jí ze všeho nejdřív podal čaj, který jsem uvařil. Patřilo to ví­ce harfenistu Joshovi než jí, když jsem řekl: „Mohu kost na­rovnat a dát ji na dlahu. Dělával jsem to už dřív mužům zraněným v boji. Tím nechci tvrdit, že jsem lékař. Až se dosta­neme do nejbližšího města, možná to bude chtít znovu na­rovnat."</p>

<p>Zvolna kývl. Oba jsme věděli, že žádná jiná možnost ne­ní. A tak Josh poklekl k Piper a vzal ji za ramena, zatímco Honey jí pevně stiskla horní část paže. Zaťal jsem zuby před bolestí, již cítila, a odhodlaně ji zatáhl za předloktí, abych ho narovnal. Samozřejmě vykřikla, poněvadž pouhý čaj nemohl takovou bolest zcela umrtvit. Ale zároveň se ovládla a nevzpírala se. Po tvářích se jí řinuly slzy a přerývaně dýchala, když jsem jí dlahou zpevnil paži a ovázal ji. Ukázal jsem jí, jak má nosit ruku zastrčenou ve vestě, aby odlehčila její vá­hu a zabránila zbytečným pohybům. Pak jsem jí podal další hrnek čaje a obrátil se k Joshovi.</p>

<p>Utržil ránu do hlavy a to ho na chvíli omráčilo, nepozbyl však vědomí. Měl na hlavě otok a při mém doteku ucukl, ků­že však nebyla protržená. Omyl jsem mu bouli studenou vo­dou a řekl, že čaj by mu mohl rovněž ulevit. Poděkoval mi a já se cítil poněkud zahanbeně. Potom jsem se přes oheň podíval k místu, odkud mě svýma kočičíma očima sledova­la Honey.</p>

<p>„Nejsi zraněná?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>„Na holeni, kam mne udeřil, mám bouli asi jako švestku. A mám stopy po jeho zubech na krku a na prsou, jak se na mě sápal. Ale o svá zranění se postarám sama, přesto ti dě­kuji... Cobe. Malé díky tobě, že jsem vůbec naživu."</p>

<p>„Honey," pravil výhružně nízkým hlasem Josh. Jeho hněv byl zároveň prosycen únavou.</p>

<p>„Utekl pryč, otče. Srazil svého protivníka a pak se otočil a prchal. Kdyby nám byl v tu chvíli pomohl, nic z toho by se nestalo. Piper by neměla zlomenou ruku, ty bys neměl zničenou harfu. A on utekl pryč."</p>

<p>„Ale vrátil se. Raději nedomýšlet, co by se stalo, kdyby se nebyl vrátil. Možná jsme utržili pár zranění, ale přesto mu můžeš děkovat za to, že žiješ."</p>

<p>„Neděkuji mu za nic," pravila hořce. „Chvilička kuráže, a mohl nám zachránit živobytí. A co máme teď? Harfenistu bez harfy a pištkyni, která neuzvedne ruku, aby udržela ná­stroj."</p>

<p>Vstal jsem a šel jsem pryč. Byl jsem náhle moc unavený na to, abych ji poslouchal, a až příliš znechucený, než abych se vůbec z něčeho zodpovídal. Místo toho jsem odvlekl obě těla ze silnice a zatáhl je do trávy na říčním břehu. V sou­mračném světle jsem se vrátil do lesa a vyhledal Nighteyese. Mezitím si svá zranění ošetřil lépe, než bych to dokázal já. Prohmatal jsem mu prsty kožich a vytahal trny a zašmodrchané výhonky ostružiní. Na chvíli jsem si sedl vedle něj. Lehl si na zem a dal mi hlavu na koleno, zatímco já ho drbal za ušima. Nic víc jsme si říkat nemuseli. Pak jsem vstal, na­šel tělo třetího muže, popadl ho za ramena a vyvlekl z lesa ke zbylým dvěma. Bez skrupulí jsem jim prohledal kapsy a měšce. Dva z nich u sebe měli pouze hrstku měďáků, ale muž s mečem měl v měšci rovných dvanáct stříbrňáků. Vzal jsem ho a nasypal do něj měďáky. Vzal jsem si též jeho po­tlučený opasek s pochvou a zvedl ze silnice meč. Pak jsem se až do tmy zabýval tím, že jsem sbíral v řece kameny a vr­šil je okolo těl a nakonec na ně. Když jsem skončil, sešel jsem na říční břeh a umyl si ruce a paže a nacákal si vodu do obličeje. Svlékl jsem si košili a vypral z ní krev, pak jsem si ji studenou a mokrou znovu oblékl. Chvíli mi to dělalo dob­ře na pohmožděniny, ale potom mi začaly chladem tuhnout svaly.</p>

<p>Vrátil jsem se k ohýnku, který nyní osvětloval tváře li­dí okolo. Když jsem tam přišel, uchopil jsem Joshe za ruku a vložil do ní měšec. „Snad si s tím nějak vystačíte, než si budete moci pořídit novou harfu," řekl jsem mu.</p>

<p>„Peníze od mrtvých, abys utišil své svědomí?" ušklíbla se Honey.</p>

<p>Otřepená vlákna mého hněvu praskla. „Říkej si, že přeži­li, protože podle zákona Bucku by vám museli zaplatit při­nejmenším odškodné," navrhl jsem. „A pokud tě to přesto neuspokojí, pak si ty mince, pro mne za mne, hoď klidně do řeky." Ignoroval jsem ji mnohem víc než předtím ona mne. Navzdory bolestem a píchání v těle jsem si rozepjal opasek s pochvou. Nighteyes měl pravdu; muž s mečem byl o hod­ně větší než já. Položil jsem kůži na kus dřeva a nožem do řemene vyvrtal novou díru. Poté jsem vstal a znovu si opa­sek připnul. Byla v tom jistá útěcha, cítit znovu po boku vá­hu meče. Tasil jsem jej a ve světle ohně si prohlížel čepel. Nebyl nikterak výjimečný, ale byl použitelný a robustní.</p>

<p>„Kde jsi k tomu přišel?" zeptala se Piper. Hlas měla po­někud třaslavý.</p>

<p>„Vzal jsem to tomu třetímu muži, nahoře v lese," pravil jsem úsečně. Zasul jsem meč zpátky do pochvy.</p>

<p>„Co je to?" zeptal se harfenista Josh.</p>

<p>„Meč," řekla Piper.</p>

<p>Josh stočil svůj zakalený zrak ke mně. „Tam nahoře v le­sích byl třetí muž s mečem?"</p>

<p>„Ano."</p>

<p>„A tys mu ho vzal a zabil ho?"</p>

<p>„Ano."</p>

<p>Tiše si odfrkl a zavrtěl si pro sebe hlavou. „Když jsme si potřásli rukama, hned jsem věděl, že nesvírám ruku písa­ře. Pero nezanechává takové mozoly, jako máš ty, ani nedá vzniknout takovým svalům na předloktí. Vidíš, Honey, on neutekl. Šel jen..."</p>

<p>„Kdyby byl nejdřív zabil muže, který na nás útočil, bylo by to rozumnější," trvala zarputile na svém.</p>

<p>Rozvázal jsem svůj ranec a vytřepal si houni. Ulehl jsem na ni. Byl jsem hladový, ale nedalo se s tím nic dělat. Pou­ze s tím, jak jsem byl unavený.</p>

<p>„Ty se chystáš jít spát?" zeptala se Piper. Její tvář prozra­zovala tolik úzkosti, kolik jí jen ve svém omámení mohla projevit.</p>

<p>„Ano."</p>

<p>„A co když přijdou další vykovaní?" zeptala se.</p>

<p>„Pak je může pobít Honey, v tom pořadí, jaké sama po­kládá za nejmoudřejší," prohodil jsem jízlivě. Posunul jsem se na houni, abych měl meč volně podél těla a po ruce, na­čež jsem zavřel oči. Uslyšel jsem, jak Honey pomalu vstává a chystá ostatním nocleh.</p>

<p>„Cobe?" zeptal se tiše Josh. „Nechal sis nějaké peníze pro sebe?"</p>

<p>„Nepředpokládám, že ještě někdy budu potřebovat pení­ze," odvětil jsem stejně tiše. Neobtěžoval jsem se s vysvět­lením, že již nemám v úmyslu mít co do činění s lidmi. Už nikdy jsem se nechtěl někomu zodpovídat. Nestaral jsem se o to, zda mě chápou nebo ne.</p>

<p>Zavřel jsem oči a zašmátral do noci, abych se zlehka do­tkl Nighteyese. Tak jako já měl hlad, ale raději se rozhodl odpočívat. <emphasis>Zítra večer bych měl být volný, abych s tebou mohl znovu lovit, </emphasis>slíbil jsem mu. Spokojeně vzdychl. Nebyl zas tak daleko ode mne. Můj oheň se mu skrze stromy jevil jako jiskérka na svahu pod ním. Odpočíval s čenichem po­loženým na předních tlapách.</p>

<p>Byl jsem znavenější, než jsem prve tušil. Mé myšlenky bloumaly sem a tam, ač poněkud zkalené. Nechal jsem to všechno být a volně se vznesl vzhůru, pryč od bolestí, které hlodaly v mém těle. Molly, pomyslel jsem si toužebně. Molly. Ale nenašel jsem ji. Burrich spal kdesi na slamníku před krbem. Viděl jsem ho, skoro jako bych nazíral Uměním, ale nedokázal jsem vizi podržet déle. Světlo ohně jasně ozařo­valo rysy jeho tváře; byl vyzáblejší a temně osmahlý po ho­dinách práce na poli. Pomalu jsem se od něj odvrátil. Příboj Umění na mne dorážel, ale já nad ním nedokázal získat kon­trolu.</p>

<p>Když jsem ve svých snech zabrousil k Patience, v úleku jsem ji nalezl v soukromé komnatě lorda Brighta. Vypadal jako zvíře zahnané do úzkých. Mladá žena v roztomilém žu­pánku byla zjevně šokována jako on, když je Patience tak znenadání vyrušila. Patience byla vyzbrojena mapou, a za­tímco mluvila, odsunula podnos s pochoutkami a vínem, aby na stole mapu rozvinula. „Zjistila jsem, že nejste ani hlupák, ani zbabělec, lorde Brighte. A tak musím předpokládat, že jste ignorant. Trvám na tom, aby vaše vzdělání nebylo více opomíjeno. Jak vám ukáže tahle mapa po zesnulém princi Veritym, pokud v brzké době nic nepodniknete, celé pobře­ží Bucku bude vydáno na milost a nemilost rudým lodím. A ty žádnou milost neznají." Zvedla ty své pronikavé oříš­kově hnědé oči a hleděla na něj, jako často hleděla na mě, když čekala, že ji uposlechnu. Skoro jsem ho litoval. Neměl jsem sílu podržet výjev déle v zorném poli. Jako list ve vět­ru jsem byl unášen vírem pryč.</p>

<p>Neměl jsem ponětí, zda stoupám či klesám, pouze jsem věděl, že k mému tělu mne poutá pouze tenounké vlákno. Točil jsem se a motal uprostřed proudu, který na mne dorá­žel a nabádal mne, abych se pustil. Kdesi úzkostlivě zavyl vlk. Zatahaly za mne čísi přízračné prsty, jako by se domá­haly mé pozornosti.</p>

<p><emphasis>Fitzi. Dávej pozor. Vrať se zpátky.</emphasis></p>

<p>Verity. Jeho Umění však nemělo větší sílu než závan vět­ru, navzdory úsilí, které ho to, jak jsem věděl, stálo. Něco bylo mezi námi, jakási studená mlha, poddajná, ale přesto vzdorující, do níž jsem se zaplétal jako do ostružiní. Snažil jsem se pocítit starost, najít v sobě dostatek strachu, který by mě poslal zpátky do těla. Ale jako bych byl lapen uprostřed snu a snažil se probudit. Nebyl jsem s to objevit způsob, jak z něj vybřednout. Nedokázal jsem v sobě najít vůli, abych se o to pokusil.</p>

<p><emphasis>Zápach psí magie ve vzduchu, a ejhle, co nevidím. </emphasis>Will se do mě zatnul jako kočka pařáty a přitáhl mě blíže k sobě. <emphasis>Ví</emphasis><emphasis>tej, Bastarde. </emphasis>Jeho hluboké uspokojení ve mně rázem pro­budilo každičký odstín mého strachu. Mohl jsem vnímat je­ho cynický úsměv. <emphasis>Ani jeden z nich není mrtev, jak Bastard se svou zvrácenou magií, tak pretendent</emphasis>[1]<emphasis> Verity. Ts, ts. Regal bude mít zlost, když zjistí, že nebyl tak úspěšný, jak si </emphasis><emphasis>myslel. Ačkoliv tentokrát to vyb</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vím za něj. Po svém. </emphasis>Cítil jsem, jak zkoumá moji obranu, intimněji nežli při polibku. Jako by hnětl tělo prostitutky, ohmatával mne a hledal slabé místečko. Klátil jsem se v jeho sevření jako králík, čekaje pouze na zakroucení krkem a škubnutí, které ukončí můj ži­vot. Cítil jsem, jak mezitím nabyl na síle a potměšilosti.</p>

<p><emphasis>Verity, </emphasis>zakňoural jsem, ale můj král mne nemohl slyšet ani mi odpovědět.</p>

<p>Potěžkával mne ve svém sevření. <emphasis>K čemu je ti tahle síla, kterou ses nikdy nena</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>čil ovládat? Vůbec k ničemu. Avšak mně, ach, mně propůjčí křídla aparáty. Ty mne posílíš na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tolik, abych našel Verityho, ať se ukrývá sebelíp.</emphasis></p>

<p>Vtom jsem ucítil, jak ze mě uniká síla jako z proděravělé­ho vodního měchu. Neměl jsem tušení, jak pronikl mou obranou, a neznal jsem způsob, jak ho odrazit. Lačně přitáhl mou mysl ke své a přisál se ke mně. Právě takhle Justin a Serene zabili krále Shrewda. Odešel rychle, jako když praskne bub­lina. Nebyl jsem schopen nalézt v sobě vůli ani sílu bojovat, zatímco Will strhával všechny zdi mezi námi dvěma. Jeho cizí, vetřelecké myšlenky se rozpínaly v mé mysli, jak se přehraboval v mých tajemstvích a po celou tu dobu mi od­sával energii.</p>

<p>Ale v mém nitru už na něj číhal vlk. <emphasis>Bratře! </emphasis>zvolal Nighteyes a vrhl se na něho zuby nehty. Kdesi v nesmírné dálce Will vykřikl hrůzou a zděšením. Jakkoli byl silný v Umění, neměl pražádné ponětí o Moudrosti. Před Nighteyesovým útokem byl bezmocný tak, jako já před jeho. Jednou, když na mě zaútočili Justin a Serene, zareagoval Nighteyes. Já se jen díval, jak šel Justin k zemi, jako by byl fyzicky napaden vlkem. Pozbyl veškerou koncentraci a kontrolu nad Umě­ním a já se od něj mohl odpoutat. Sice jsem nemohl vidět, co se děje s Willem, ale cítil jsem chňapající čelisti Nighteyese. Byl jsem ohromen intenzitou Willova zděšení. Dal se na útěk, přerušiv most Umění mezi námi tak náhle, že jsem si chvíli nebyl jist sám sebou. A pak jsem byl zpátky, napl­no probuzený, uvnitř svého vlastního těla.</p>

<p>Posadil jsem se na houni, záda zbrocená potem, a rázem okolo sebe semkl všechny zdi, které jsem neopomněl vzty­čit.</p>

<p>„Cobe?" zeptal se Josh poněkud vylekaně, a já viděl, jak se rozespale posadil. Honey na mne hleděla ze své houně, kde právě držela hlídku. V hrdle mi uvízl rozechvělý vzlyk.</p>

<p>„Noční můra," vypravil jsem ze sebe ochraptěle. „Jenom noční můra." Vyštrachal jsem se na nohy, zhrozen tím, jak jsem sláb. Svět se se mnou zatočil. Sotva jsem stál. Strach z vlastní slabosti mě trochu vzpružil. Vzal jsem svůj kotlík</p>

<p>a zamířil s ním k řece. Čaj z elfí kůry, slíbil jsem si a dou­fal, že bude sdostatek silný. Širokým obloukem jsem se vy­hnul navršeným kamenům, jež zakrývaly těla vykovaných. Než jsem dorazil k břehu řeky, už mi byl po boku Nighteyes, hopsající na třech nohách. Upustil jsem kotlík a sesul se na zem vedle něj. Vrhl jsem se mu rukama kolem krku, dávaje pozor na sečnou ránu na jeho pleci, a zabořil mu tvář do ko­žichu.</p>

<p><emphasis>Tolik jsem se bál. Málem jsem to nepřežil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Teď už chápu, proč je musíme všechny pobít, </emphasis>pravil klid­ně. <emphasis>Když to neuděláme, nikdy nás nenechají být. Musíme je zahnat do jejich vlastního doupěte a všechny je pobit.</emphasis></p>

<p>Byla to jediná útěcha, kterou mi mohl nabídnout.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>6 Moudrost a Umění</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Pěvci a potulní písaři se v Šesti vévodstvích těší zvláštnímu </emphasis><emphasis>post</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vení. Jsou schránkami vědění, nejen co se týče jejich </emphasis><emphasis>řemesla, nýbrž vědění mnohem širšího. Pěvci přechovávají historii Šesti vévodství, a to nejen všeobecně dějiny, jež for</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>movaly království, ale i konkrétní historie malých měst a do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>konce rodin, které je utvářejí. Ačkoli je snem každého pěvce být jediným svědkem nějaké velké události, a stát se tak au</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>torem nové ságy, jejich skutečný a trvalý význam spočívá </emphasis><emphasis>v jejich ust</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vičném podávání sv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>dectví o menších událos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tech, jež utvářejí tkaninu života. Když vyvstane otázka ma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jetkového dědictví, rodinného původu či jen dlouhodob</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>ho </emphasis><emphasis>slibu, jsou povoláni pěvci, aby poskytli podrobnosti, na něž ostatní už možná zap</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>mněli. Jejich podporu, nikoli však ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hradu, představují potulní písaři. Za urč</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>tý poplatek učiní </emphasis><emphasis>písemný záznam o svatbě, narození, změně majitele půdy, nabytém dědictví či přislíbeném věnu. Takové záznamy mo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hou být dosti komplikov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>né, neboť každá zahrnutá část mu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sí být identifikována způsobem, jenž nepřipouští chy</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>ný vý</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>klad. Nejen podle jména a profese, ale i podle rodokmenu,</emphasis></p>

<p><emphasis>místa uskutečnění a vzezření dané osoby. Často je tudíž po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>volán pěvec, aby fig</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>roval jako svědek toho, co zaznamenal písař, a z toho důvodu není žádnou vzácností potkat je, jak cestují společně, nebo jako jednu osobu, jež zastává obě ře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mesla. Pě</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ci a písaři se tradičně těší dobrému zacházení ve šlechtických sídlech, kde nalézají též přístřeší na zimu a ži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vobytí a pohodlí ve stáří. Žádný pán nechce být ve zlém vzpomínán ve vyprávění pěvců a písařů či, ještě hůře, nebýt vzpomínán vůbec. Ště</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>rost vůči těmto lidem je odjakživa po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kládána za obyčejnou zdvořilost. Člověk p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zná, že je v pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tomnosti lakomce, sedí-li u stolu na hradě, který se nepyšní žádnými pěvci.</emphasis></p>

<p>Nazítří odpoledne jsem se přede dveřmi jednoho hostin­ce v ošuntělém městečku jménem Crowsneck rozloučil s mu­zikanty. Či spíše s Joshem. Honey proklouzla do hostince, aniž by se po mně ohlédla. Piper se na mě sice podívala, ale ten pohled byl tak zmatený, že jsem z něj nic nevyčetl. Pak následovala Honey dovnitř. Josh a já jsme zůstali stát na uli­ci. Předtím jsme šli spolu a jeho ruka mi stále spočívala na rameni. „Tady u dveří do hostince je pár schodů," upozornil jsem Joshe tichým hlasem.</p>

<p>Kývl na znamení díků. „Koukej. Trocha teplého jídla by jistě přišla vhod," poznamenal a pokynul bradou směrem ke dveřím.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou a pak jsem řekl:„Děkuji, ale já s vá­mi dovnitř nepůjdu. Pokračuji v cestě."</p>

<p>„Teď hned? No tak, Cobe, dej si aspoň žejdlík piva a ně­co k snědku. Já vím, že Honey je... občas trochu nesnesitel­ná. Ale nemusíš z toho vyvozovat, že mluví za nás za všech­ny."</p>

<p>„Tak to není. Prostě mám před sebou něco, co musím udělat. Něco, co jsem odkládal už dlouho, předlouho. Včera jsem si uvědomil, že dokud to neudělám, nenajdu klid."</p>

<p>Josh ztěžka vzdychl. „Včerejšek byl hrozný den. Já bych na něm žádné životní rozhodnutí nestavěl." Pootočil hlavu a pohlédl směrem ke mně. „Ať už je to cokoliv, Cobe, mys­lím, že čas to spraví. Víš, ve většině případů tomu tak je."</p>

<p>„V některých případech ano," zamumlal jsem roztržitě. „V jiných případech se to nespraví, dokud to člověk... ne­spraví sám. Ať tak či onak."</p>

<p>„Nu což." Natáhl ruku směrem ke mně a já ji uchopil. „Tak tedy hodně štěstí. Alespoň má tato ruka bojovníka ny­ní k dispozici meč. Ten ti nemůže přinést smůlu."</p>

<p>„Tady jsou dveře," pravil jsem a otevřel mu je. „Taky pře­ji hodně štěstí," řekl jsem mu, když mě míjel, a zavřel za ním dveře.</p>

<p>Když jsem znovu stanul na otevřené ulici, připadl jsem si, jako bych ze sebe právě shodil břímě. Byl jsem znovu vol­ný. Nehodlal jsem se v brzké době znovu podobným způso­bem zatížit.</p>

<p><emphasis>Už jdu, </emphasis>řekl jsem Nighteyesovi. <emphasis>Dnes večer budeme lovit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Budu na tebe čekat.</emphasis></p>

<p>Pohodil jsem si ranec o něco výš, popadl do ruky hůl a vy­kročil ulicí. Nemohl jsem přijít na nic, co by mě na Crowsnecku přitahovalo. Avšak mé kroky mě zavedly přímo na tr­žiště, neboť životní návyky odumírají těžko. Měl jsem uši našpicované, abych slyšel reptání a stížnosti těch, kdo sem přišli za obchodem. Kupující chtěli vědět, proč jsou ceny tak vysoké; prodavači odpovídali, že obchod podél toku řeky vázne, a když nějaké zboží po řece dorazí až do Crowsnecku, je pak podle toho drahé. Ceny na horním toku jsou ješ­tě vyšší, ujišťovali je. Na ty, kteří si stěžovali na vysoké ceny, připadl stejný počet těch, kteří se přišli poohlédnout po věcech, jež prostě nebyly k maní. Nebyly to jen mořské ry­by a hustá vlna z Bucku, které už nepřiplouvaly po řece. By­lo to přesně tak, jak předpovídal Chade: nebylo zde žádné hedvábí, žádné lihoviny, žádné nádherné klenoty z Bingtownu, nic z pobřežních vévodství ani ze zemí ležících za ni­mi. Regalův pokus, přiškrtit obchodní trasy vedoucí z Hor­ského království, současně zdejší kupce připravil o horský jantar, kožešiny a ostatní zboží. Crowsneck býval jarmarečním městem. Nyní se ocitl ve svízelné situaci, zalykaje se přebytkem vlastního zboží, které nebylo zač směnit.</p>

<p>Aspoň jeden šmajdavý opilec věděl, na koho svalit vinu. Potácel se tržištěm, vrážel do stánků a klopýtal přes zboží drobných trhovců, kteří ho měli vyskládané na podložkách. Chundelaté černé vlasy mu visely na ramena a mísily se s vousy. Za chůze zpíval, či vlastně bručel, neboť jeho hlas byl spíše hlučný než muzikální. Popěvek měl jen mizivou melodii, podle níž by si ho člověk zapamatoval, navíc opi­lec látal rýmy písně páté přes deváté, avšak smysl byl jasný. Když byl králem Šesti vévodství Shrewd, po řece proudilo samé zlato, když ale nyní nosí korunu Regal, na všech po­břežích proudí krev. Druhý verš říkal, že je lepší platit daně na boj s rudými loděmi nežli je platit králi, který se skrývá, ale vtom ho přerušil příchod městské stráže. Byli dva, a já čekal, že uvidím, jak opilce zastaví a vytřesou z něj peníze na zaplacení škod. Mělo mne však předem varovat ticho, jež zavládlo na tržišti, když se stráž objevila. Všechen ruch ustal, lidé kvapně vyklízeli cestu nebo se mačkali u stánků, aby biřicům umožnili projít. Všechny zraky se teď upíraly na ně.</p>

<p>Rychle se k opilci blížili, a já byl jedním z mlčícího davu, který sledoval, jak se ho zmocní. Opilec na ně polekaně vytřeštil oči a výraz silného zděšení, který vrhl na okolní zá­stup, naháněl husí kůži. Pak jeden ze strážníků napřáhl pěst v železné rukavici a vrazil mu herdu do břicha. Opilec byl zřejmě tvrďas, navíc břichatý, jak už to u některých statných mužů s věkem bývá. Slabší muž by se po takové ráně zhrou­til. Tento šel přes strážníkovu pěst do předklonu, v hrdle mu zahvízdalo, načež prudce vyvrhl proud páchnoucího piva. Strážní znechuceně uskočili, jeden z nich přitom do opilce strčil a vychýlil ho z rovnováhy. Muž se zřítil na kupecký stánek a dva koše vajec skončily rozdrceny v prachu tržiště. Prodavač vajec na to nic, jen zacouval hlouběji do prostoru stánku, jako by nechtěl budit žádnou pozornost.</p>

<p>Zbrojnoši teď vyrazili proti nešťastníkovi. První ho prud­ce chňapl zepředu za košili a vytáhl do stoje. Krátce se roz­máchl a praštil ho rovnou do tváře, čímž ho poslal do náru­če druhého strážníka. Ten ho chytil a podržel, aby pěst jeho druha znovu našla cíl v opilcově břiše. Muž se tentokrát se­sul na kolena a strážník za jeho zády ho ležérně skopl do prachu.</p>

<p>Neuvědomil jsem si, že jsem bezděčně vykročil kupředu, dokud jsem na rameni neucítil čísi ruku. Ohlédl jsem se do scvrklé tváře vyzáblé stařeny, jež mne svírala. „Nerozběsni je," vydechla. „Když je nikdo nerozzuří, po výprasku ho pustí. Když je rozzuříš, zabijí ho. Anebo, což bude ještě hor­ší, ho odvlečou do Králova cirku."</p>

<p>Střetl jsem se s jejím utrápeným pohledem a ona sklopila oči, jako by se zastyděla. Nespustila však ruku z mého ra­mene. Podobně jako ona jsem odvrátil oči od scény na tržiš­ti a snažil se neslyšet rány do masa, chroptění a přidušené výkřiky mláceného muže.</p>

<p>Byl horký den a zbrojnoši na sobě měli více brnění, než jsem byl zvyklý u městské stráže vídat. Snad právě to opilce zachránilo. Nikdo nemá rád, když se pod pancířem potí. Otočil jsem se zpátky právě včas, abych uviděl, jak se jeden z nich shýbl a odřízl muži měšec, potěžkal jej a pak ho za­strčil do kapsy. Druhý strážník se rozhlédl kolem po shro­mážděných lidech a prohlásil: „Black Rolf byl pokutován a potrestán za velezrádný čin zesměšňování krále. Ať je to pro výstrahu všem."</p>

<p>Zbrojnoši nechali muže ležet v prachu a smetí na tržišti a pokračovali v obchůzce. Jeden ze strážníků se ještě za chů­ze ohlížel přes rameno, ale nikdo se ani nehnul, dokud oba nezmizeli za rohem. Pak tržiště postupně znovu ožilo. Sta­řena sundala ruku z mého ramene a otočila se zpátky, aby se mohla handrkovat o turíny. Prodavač vajec obešel stánek, shýbl se a posbíral několik málo nerozbitých kusů a žloutkem pocákané koše. Na ležícího muže se nikdo přímo nepo­díval.</p>

<p>Chvíli jsem tiše stál a čekal, až můj zimničný třas pomi­ne. Chtěl jsem se zeptat, co je městské stráži do písničky ně­jakého opilce, ale nikdo se nestřetl s mým tázavým pohle­dem. Pojednou jsem měl ještě menší důvod zůstávat kvůli někomu či něčemu v Crowsnecku. Pohodil jsem si ranec na zádech a pokračoval v cestě ven z města. Když jsem se však přiblížil ke sténajícímu muži, zasáhla mne jeho bolest. Čím blíže jsem byl, tím byla zřetelnější, skoro jako kdyby mi str­kal ruku hlouběji a hlouběji do ohně. Muž zvedl tvář a po­hlédl na mě. Špína se na ní mísila s krví a zvratky. Nutil jsem se pokračovat v chůzi.</p>

<p><emphasis>Pomoz mu. </emphasis>Má mysl takhle tlumočila náhlé nutkání, kte­ré jsem pocítil.</p>

<p><emphasis>Zavozil </emphasis>jsem se, jako když do mě píchne, málem jsem se zapotácel. Žádost nepocházela od Nighteyese. Opilec pod sebe zastrčil ruku a pozvedl se výš. Jeho oči se střetly s mýma, byla v nich němá prosba a utrpení. Už předtím jsem ta­kové oči spatřil; byly to oči trpícího zvířete.</p>

<p><emphasis>Neměli bychom mu pomoci? </emphasis>zeptal se nejistě Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Psst, </emphasis>varoval jsem ho.</p>

<p><emphasis>Prosím, pomoz mu. </emphasis>Žádost nabyla na naléhavosti a inten­zitě. <emphasis>Stará krev žádá St</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>rou krev. </emphasis>Hlas v mé mysli promlu­vil jasněji, nikoli slovně, ale obrazně. Moudrostí jsem vytu­šil význam, který se za tím ukrýval. Byl to apel na povinnost vůči rodu.</p>

<p><emphasis>Oni jsou s námi ve smečce? </emphasis>zeptal se udiveně Nighteyes. Věděl jsem, že můj zmatek cítí, a neodpovídal jsem.</p>

<p>Black Rolf mezitím pod sebe dostal i druhou ruku. Vy­zvedl se na jedno koleno a pak ke mně mlčky napřáhl ruku. Uchopil jsem ho za předloktí a pomalu ho vytáhl na nohy. Jakmile se postavil, mírně se zapotácel. Pořád jsem ho držel za ruku a nechal ho, aby s mou pomocí nabyl rovnováhu. Oněmělý jako on, nabídl jsem mu svou cestovní hůl. Vzal si ji, ale mé paže se nepustil. Pomalu jsme opouštěli tržiště, za­tímco opilec se o mě ztěžka opíral. Až příliš mnoho lidí za námi zvědavě hledělo. Jak jsme kráčeli ulicemi, lidé po nás pokukovali a hned odvraceli zrak. Muž vůbec nic neříkal. Neustále jsem čekal, že ukáže nějakým směrem, kterým by chtěl jít, na nějaký dům, který by byl jeho, ale on stále nic neříkal.</p>

<p>Když jsme došli až k okraji města, cesta se stáčela dolů k břehu řeky. Slunce prosvítalo průrvou mezi stromy a stříb­řitě pableskovalo na vodě. Zde se říční mělčina zvedala k zatravněnému břehu ohraničenému vrbovým hájem. Bylo tam několik lidí s koši mokrého prádla, kteří byli právě na od­chodu. Muž mě zlehka zatahal za paži, aby mi naznačil, že chce sejít k okraji řeky. Když jsme se tam dostali, svezl se na kolena a předklonil se, aby ponořil nejen tvář, nýbrž celou hlavu i s krkem do vody. Zvedl se, protřel si rukama ob­ličej a znovu se potopil. Když se vynořil podruhé, zatřásl prudce hlavou jako mokrý pes, až z něho voda stříkala do všech stran. Posadil se na paty a spočinul na mě kalným zra­kem.</p>

<p>„Když přijdu do města, vždycky si hodně zavdám," řekl dutým hlasem.</p>

<p>Přikývl jsem, že rozumím. „Budeš už v pořádku?"</p>

<p>Kývl v odpověď. Viděl jsem, jak jazykem pohybuje v ús­tech a zjišťuje rány a vyražené zuby. Vytanula mi v mysli vzpomínka na starou bolest. Chtělo se mi pryč od všech po­dobných připomínek.</p>

<p>„Tak mnoho štěstí," řekl jsem mu. Shýbl jsem se kousek proti proudu od něj, napil se a doplnil si vodní měch. Pak jsem vstal, hodil si ranec přes rameno a otočil se k odchodu. Bodavé nutkání Moudrosti mě náhle přinutilo otočit hlavu k lesu. Jakýsi pahýl se pohnul a pak se náhle vztyčil v po­době hnědé medvědice. Zavětřila ve vzduchu, načež klesla na všechny čtyři a belhala se směrem k nám. „Rolfe," řekl jsem tiše, zatímco jsem se pomalu dával na ústup. „Rolfe, támhle je medvědice."</p>

<p>„Ta je moje," řekl zrovna tak tiše. „Před tou nemusíš mít strach."</p>

<p>Zkoprněl jsem jako socha, zatímco ona se vyštrachala z lesa na travnatý břeh. Když se přiblížila k Rolfovi, vydala hluboké zabručení, takové podivné, asi jako když kráva vo­lá na své telátko. Pak do něho šťouchla svou velikou hlavou. Rolf vstal, opřel sejí rukou zepředu o ramena, aby učinil to­též. Dokázal jsem vycítit, jak spolu navzájem komunikují, ale neměl jsem ponětí o obsahu jejich zpráv. Pak medvědi­ce zvedla hlavu a podívala se rovnou na mě. <emphasis>Stará krev, </emphasis>po­tvrdila. Malá očička měla hluboko posazená nad čenichem.</p>

<p>Když vykročila, slunce jí zlatilo její lesklou vlnící se srst. Oba se blížili ke mně. Já se nehýbal.</p>

<p>Když už byli velmi blízko, medvědice pozvedla čenich, čumákem se ke mně pevně přitiskla a začala dlouze nasávat.</p>

<p><emphasis>Bratře? </emphasis>zeptal se poněkud vyděšeně Nighteyes.</p>

<p><emphasis>Myslím, že je to v pořádku. </emphasis>Stěží jsem se odvažoval dý­chat. Nikdy předtím jsem nebyl tak blízko živému medvě­dovi.</p>

<p>Hlavu měla o velikosti proutěného bušle. Její horký dech na mé hrudi byl cítit rybami z řeky. Po chvíli ode mě od­stoupila, z hrdla sejí vydralo <emphasis>uh, uh, uh, </emphasis>jako kdyby přemí­tala o všem, co ze mě vycítila. Posadila se na zadní a ote­vřenou hubou nasávala vzduch, jako kdyby spolu s ním ochutnávala mou vůni. Klátila zvolna hlavou ze strany na stranu, pak jako by učinila rozhodnutí. Klesla na všechny čtyři a odvalila se pryč.,,Pojď," řekl úsečně Rolf a pokynul mi, abych je následoval. Vyrazili směrem k lesu. Přes rame­no dodal: „Máme potravu, podělíme se. Vlk je zván také."</p>

<p>Po chvíli jsem se vydal za nimi.</p>

<p><emphasis>Je tohle rozumné? </emphasis>Cítil jsem, že Nighteyes je nedaleko od nás a postupuje ke mně, jak nejrychleji může, protahuje se mezi stromy na úbočí.</p>

<p><emphasis>Potřebuji si ujasnit, co jsou zač. Nejsou jako my? Nikdy </emphasis><emphasis>jsem nemluvil s někým jako my.</emphasis></p>

<p>Pohrdlivé odfrknutí ze strany Nighteyese. <emphasis>Byl jsi vycho</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>váván Srdcem smečky. On je více jako my oproti tady těm. Nejsem si jist, jestli se chci dostat do blízkosti medvěda ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bo toho muže, který s tím medvědem myslí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já chci zjistit víc, </emphasis>trval jsem na svém. <emphasis>Jak mě vůbec vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cítila, jak ke mně dosá</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>la? </emphasis>Navzdory své zvědavosti jsem si pořád udržoval zdravý odstup za podivnou dvojicí. Muž a medvědice se belhali přede mnou. Razili si cestu vrbovým hájem podél řeky a vyhýbali se silnici. V místě, kde les řídl a přecházel na opačnou stranu cesty, ji spěšně přešli. Já šel za nimi. V hlubším stínu těchto velikých stromů jsme brzy narazili na zvířecí stezku, která se zakusovala do úbočí kop­ce. Ucítil jsem Nighteyese o chvíli dřív, než se zjevil vedle mne. Byl z toho tempa pěkně zadýchaný. Srdce mě bolelo při pohledu na to, jak se pohybuje pouze na třech nohách. Až příliš často utržil kvůli mně zranění. Jaké jsem měl prá­vo to od něj požadovat?</p>

<p><emphasis>Není to zas tak zlé.</emphasis></p>

<p>Nelíbilo se mu jít za mnou, ale stezka byla moc úzká pro nás oba. Proto jsem ho nechal jít po ní a šel jsem vedle něj, uhýbaje před větvemi a stromy, nespouštěje naše průvodce z očí. Ani jeden z nás si před medvědicí nebyl moc jistý. Je­diné seknutí tlapou by mohlo zmrzačit nebo zabít, a to mo­je skrovné zkušenosti s medvědy zrovna nenaznačovaly, že by měli mírnou povahu. Při chůzi ve vleku jejího pachu se Nighteyesovi ježily chlupy na hřbetě a mně se dělala husí kůže.</p>

<p>Mezitím jsme dorazili k malému srubu, který se přimykal k úbočí kopce. Byl postavený z kamení a klád a vyspárovaný mechem a hlínou. Kmeny, jež ho zastřešovaly, byly pře­kryty drny. Ze střechy srubu rašila tráva a dokonce i men­ší keře. Dveře byly až nezvykle široké a zely dokořán. Muž i medvědice nás předešli dovnitř. Po chvíli váhání jsem se odvážil blíž, abych nakoukl do srubu. Nighteyes se držel po­někud zpátky, napůl stále naježený a uši našpicované.</p>

<p>Black Rolf přišel ke dveřím a vyhlédl na nás. „Pojďte dál a vítejte," vyzval nás. Když viděl, že váhám, dodal: „Stará krev se neobrací proti Staré krvi."</p>

<p>Pomalu jsem vešel. Uprostřed místnosti stál nízký desko­vý stůl s lavicí po každé straně a krb z říčního kamení zbudovaný v koutě mezi dvěma velkými pohodlnými křesly. Další dveře vedly do poněkud menší ložnice. Srub byl cítit jako medvědí doupě, zatuchlinou a zeminou. V jednom kou­tě byly rozesety kosti a zdi okolo nesly stopy po drápech.</p>

<p>Jakási žena právě odkládala koště, poté co zametla špina­vou podlahu. Byla celá oděna v hnědém a k hlavě měla přilíznuté krátké hnědé vlasy, takže připomínala klobouček ža­ludu. Rychle se ke mně otočila a uzemnila mne utkvělým pohledem svých hnědých očí. Rolf pokynul směrem ke mně. „Tady jsou hosté, o nichž jsem ti vyprávěl, Holly," oznámil jí.</p>

<p>„Děkuji vám za vaši pohostinnost," řekl jsem.</p>

<p>Zatvářila se takřka polekaně. „Stará krev vždy vítá Starou krev," prohlásila.</p>

<p>Stočil jsem zrak zpět k třpytivé temnotě Rolfova pohledu. „Nikdy předtím jsem o téhle ,Staré krvi' neslyšel," osmělil jsem se.</p>

<p>„Ale víš, co to je." Usmál se na mě a mně to připomnělo pohled medvěda. Měl i medvědí postoj: jeho šmajdavá chů­ze, způsob, jakým zvolna kolébal hlavou ze strany na stra­nu, jak trčil bradu a hleděl k zemi, jako by měl oči oddělené čenichem. Jeho žena za ním rozvážně přikývla. Zvedla oči a s někým si letmo vyměnila pohled. Podíval jsem se tím směrem a spatřil malého sokola sedícího na krokvi. Jeho oči se do mne zavrtaly. Trámy byly posety jeho trusem.</p>

<p>„Tím myslíš Moudrost?" zeptal jsem se.</p>

<p>„Ne. Tak tomu říkají ti, kdo o tom nemají potuchy. Tohle je název, kterým se všeobecně opovrhuje. Ti z nás, kteří jsou ze Staré krve, tomu tak neříkají." Otočil se ke kredenci, jenž stál u masivní zdi, a začal z něj vyndávat jídlo. Dlouhé tlusté pláty uzeného lososa. Bochník chleba posetý ořechy a se za­pečeným ovocem. Medvědice se postavila na zadní, pak zase klesla na všechny čtyři a pozorně zavětřila. Natočila hla­vu úkosem, aby si odnesla rybu ze stolu; v jejích čelistech vypadala nezvykle malá. Odbelhala se s ní do svého kouta a obrátila se k nám hřbetem, když se do ní pustila. Žena se mlčky usadila v křesle, odkud měla výhled na celou míst­nost. Když jsem na ni pohlédl, usmála se a nabádavě mi po­kynula směrem ke stolu. Potom se vrátila ke svému mlčení a pozorování.</p>

<p>Zjistil jsem, že při pohledu na jídlo mi kapou sliny z úst. Bylo to už několik dní, co jsem se naposled dosyta najedl, a za poslední dva dny jsem neměl skoro nic. Slabé zakňu­čení zvenčí mi připomnělo, že Nighteyes je na tom stejně. „Žádný sýr, žádné máslo," upozornil mě velebným hlasem Black Rolf. „Městská stráž mi sebrala všechny peníze, které jsem utržil, než jsem se stačil porozhlédnout, abych koupil máslo a sýr. Ale ryb a chleba máme dostatek, a taky plástve medu na chleba. Vezmi si, co je libo."</p>

<p>Takřka bezděčně mé oči zabloudily směrem ke dveřím.</p>

<p>„Oba dva," objasnil mi to. „Mezi Starou krví se dva po­važují za jednoho. Vždycky."</p>

<p>„Sleet a já vás rovněž vítáme," dodala žena tiše. „Já jsem Holly."</p>

<p>Vděčně jsem kývl na její pozvání a zašmátral po svém vl­kovi.</p>

<p><emphasis>Nighteyesi?Nepůjdeš dovnitř?</emphasis></p>

<p><emphasis>Přijdu ke dveřím.</emphasis></p>

<p>Chvíli nato se v otevřených dveřích pokradmu mihl šedi­vý stín. Vycítil jsem, jak slídí venku před srubem, vnímá pa­chy, registruje medvěda, stále znovu a znovu. Mezitím ob­jevil, nedaleko od srubu, částečně strávenou mršinu jelena, na němž bylo nahrnuté listí a hlína. Byla to typická medvě­dí skrýš. Nemusel jsem ho varovat, ať to nechá na pokoji.</p>

<p>Nakonec se vrátil ke dveřím a usadil se před nimi, neustále ve střehu, uši našpicované.</p>

<p>„Vezmi mu jídlo ven, když nechce jít dovnitř," pobídl mě Rolf. A dodal: „Nikdo z nás tu nevyznává nějaké nucení svého druha proti jeho přirozeným instinktům."</p>

<p>„Děkuji," řekl jsem, pravda, trochu toporně, ale nevěděl jsem, jaké způsoby se zde dodržují. Vzal jsem ze stolu plát lososího masa. Podstrčil jsem ho Nighteyesovi a on se ho hbitě zmocnil. Chvíli seděl, lososa v čelistech. Nemohl jíst, a přitom zůstat zcela ve střehu. Z úst se mu začaly řinout dlouhé provazce slin, jak tam seděl a svíral zuby rybu. <emphasis>Jez, </emphasis>pobídl jsem ho. <emphasis>Nemyslím, že by nám chtěli nějak uškodit.</emphasis></p>

<p>Víc už pobízet nepotřeboval. Upustil rybu, tlapou šiji při­píchl k zemi a pak z ní vyrval velký kus masa. Schlamstl ho jako vlk, sotva maso požvýkal. Jeho hltání probudilo i ve mně hlad s až překvapivou intenzitou. Spustil jsem Nighteyese z očí a zjistil, že Rolf mi mezitím uřízl tlustý krajíc chleba a pomazal ho silnou vrstvou medu. Právě si naléval velký hrnek medoviny. Můj hrnek již stál vedle mého talíře.</p>

<p>„Jez, na mě nečekej," vyzval mne, a když jsem úkosem pohlédl na ženu, usmála se.</p>

<p>„Jen si posluž," pravila tiše. Přišla ke stolu a vzala si talíř, ale položila na něj jen malou porci rybího masa a kousek chleba. Vycítil jsem, že to dělá spíše proto, aby mě vyved­la z rozpaků, než kvůli vlastnímu hladu. „Nech si chutnat," pobídla mě a dodala: „Víš, umíme vycítit tvůj hlad." Nepřisedla si za námi ke stolu, ale odnesla si jídlo do křesla u krbu.</p>

<p>Byl jsem až moc rád, že ji mohu uposlechnout. Hltal jsem úplně jako Nighteyes. Mezitím už pořádal třetí plátek loso­sa a já snědl stejný počet krajíců. Právě jsem si pochutnával na druhém plátku lososa, když tu jsem si vzpomněl na svého hostitele. Rolf mi dolil do hrnku medovinu a pozname­nal: „Kdysi jsem se pokoušel chovat kozu. Kvůli mléku, sý­ru a podobně. Ale ona si nikdy nedokázala zvyknout na Hildu. To nešťastné zvíře bylo vždycky tak nervózní, že se jí nechtělo spustit mléko. Takže. Máme medovinu. Díky Hildině čichu na med je to nápoj, kterým se můžeme zásobit do sytosti."</p>

<p>„To je báječné," vzdychl jsem. Postavil jsem hrnek na stůl, ze čtvrtiny již vypitý, a blaženě vydechl. Ještě jsem nedojedl, ale hladové nutkání již odeznělo. Black Rolf vzal ze stolu další plátek lososího a nenucené ho podal Hildě. Ta ho popadla do tlap a do čelistí a potom se natočila stranou, aby se znovu pustila do jídla. Rolf poslal vzduchem další plá­tek Nighteyesovi, jenž mezitím pozbyl veškerou ostražitost. Vlk se po něm vrhl a zalehl, svíraje lososa předními tlapami. Natočil hlavu, zatímco uhryzával a hltal kusy masa. Holly dloubala do svého jídla a trhala si malé proužky ze sušené ryby; když jedla, skláněla přitom neustále hlavu. Když jsem se podíval jejím směrem, zjistil jsem, že na mne hledí svý­ma pronikavýma černýma očima. Pohlédl jsem zpátky na Hildu.</p>

<p>„Jak jsi vůbec přišel k tomu, že ses připoutal k medvědi­ci?" zeptal jsem se a vzápětí dodal: „Pokud to není nezdvo­řilá otázka. Nikdy jsem nemluvil s někým, kdo by byl při­poutaný k nějakému zvířeti, alespoň ne s někým, kdo by to otevřeně přiznal."</p>

<p>Rolf se zaklonil v křesle a ruce mu spočinuly na břiše. „Nepřiznávám to otevřeně jen tak někomu. Myslel jsem, že o mně víš, hned od prvního okamžiku, tak jako Hilda a já vždycky zvíme, je-li někdo ze Staré krve poblíž. Ale pokud jde o tvou otázku... má matka byla ze Staré krve a dvě z je­jích dětí ji zdědily po ní. Samozřejmě že to v nás vycítila a v tom smyslu nás i vychovala. A když jsem měl svůj věk, už jako dospělý muž, podnikl jsem výpravu."</p>

<p>Zaraženě jsem na něj hleděl. Potřásl hlavou a jeho rty se mihl soucitný úsměv.</p>

<p>„Šel jsem sám do světa a hledal svého zvířecího druha. Někteří se porozhlížejí ve městech, jiní v lesích, několik se jich, jak jsem slyšel vyprávět, vypraví dokonce na moře. Ale mne to táhlo do lesa. A tak jsem šel sám, smysly doširoka rozprostřené, a postil se, živ jen ze studené vody a bylin, kte­ré oživují Starou krev. Našel jsem si místo, přímo tady, po­sadil se mezi kořeny starého stromu a čekal. A když přišel čas, přišla za mnou Hilda, jež hledala zrovna tak jako já. Prověřili jsme si jeden druhého a dali si navzájem důvěru, a tak jsme tady, i po sedmi letech." Pohlédl na Hildu tak las­kavě, jako kdyby mluvil o ženě a dětech.</p>

<p>„Úmyslné hledání někoho, ke komu by se člověk připou­tal," přemítal jsem nahlas.</p>

<p><emphasis>Věřím, že jsi mne toho dne hledal a že i já jsem tě volal. </emphasis><emphasis>Ačkoli žádný z nás </emphasis>v <emphasis>tu dobu nevěděl, co vlastně hledáme, </emphasis>přemítal Nighteyes, čímž postavil do nového světla to, jak jsem ho zachránil z klece překupníka se zvířaty.</p>

<p><emphasis>To si nemyslím, </emphasis>řekl jsem s lítostí. <emphasis>Připoutal jsem se už dvakrát předtím, ke psům, a poznal jsem až příliš dobře bo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lest ze ztráty zvířecího druha. Byl jsem odho</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>lán už nikdy se k nikomu nepřipoutat.</emphasis></p>

<p>Rolf na mě nevěřícně hleděl. Bezmála zděšeně. „Ty ses ještě před tím vlkem dvakrát připoutal? A oba druhy jsi ztra­til?" Potřásl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. „Jsi dost mladý i na to, aby ses připoutal poprvé."</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Byl jsem ještě dítě, když jsme se s Nosym prolnuli. Pak mi byl odebrán, někým, kdo o při­poutání něco věděl a zastával názor, že to není dobré pro žádného z nás. Později jsem se s Nosym setkal znovu, ale to bylo už na konci jeho dní. A to další štěně, k němuž jsem se připoutal..."</p>

<p>Rolf na mne hleděl s tak silným znechucením jako kdysi Burrich kvůli Moudrosti, zatímco Holly jen mlčky kroutila hlavou. „Ty ses připoutával už jako dítě? Odpusť, ale to je zvrácenost. Jako kdyby dovolili malé holčičce, aby se vdala za dospělého muže. Dítě není připraveno sdílet se zvířetem celý jeho život; všichni rodiče ze Staré krve, jak vím, musí své děti ostražitě chránit před takovými kontakty." Jeho tvá­ří se mihl soucit. „Přesto to musí být velmi trýznivé, když ti zvířecího druha odeberou. Ale ten, kdo to udělal, si počínal správně, ať už z jakéhokoli důvodu." Podíval se na mě po­zorněji. „Jsem překvapen, že jsi vůbec přežil, když jsi nic ne­věděl o způsobech Staré krve."</p>

<p>„Tam, odkud pocházím, se o tom jen zřídka kdy mluví. A když na to přijde, říká se tomu Moudrost a pokládá se to za hanebnost."</p>

<p>„To ti říkali i tvoji rodiče? Ačkoli vím, jak se na Starou krev pohlíží, a znám všechny ty lži, které se kolem ní šíří, člověk to zpravidla neslýchá od vlastních rodičů. Naši rodi­če chovají naše rodokmeny v úctě a pomáhají nám najít si ty správné partnery, když přijde čas, tak aby krev nezřídla."</p>

<p>Stočil jsem zrak od jeho upřímného pohledu k nepokrytě zírající Holly. „Nepoznal jsem své rodiče." I když mě ne­znali, ta slova se ze mě drala těžko: „Matka mě předala ro­dině mého otce, když mi bylo šest. A otec se rozhodl... že mi nebude nablízku. Přesto mám podezření, že Stará krev po­chází z matčiny strany. Na její rodinu si ale nevzpomínám."</p>

<p>„Šest let? A to si na nic nevzpomínáš? Určitě tě něčemu naučila, než tě nechala jít, svěřila ti nějaké znalosti, aby ses dokázal ochránit..."</p>

<p>Vzdychl jsem. „Na ni si vůbec nevzpomínám." Už dlou­ho mě unavovaly řeči lidí, kteří mi říkali, že si na ni musím aspoň trochu pamatovat, že většina lidí má vzpomínky už od věku tří let či ještě méně.</p>

<p>Black Rolf vydal hluboký hrdelní zvuk, něco mezi zabru­čením a povzdechem. „Inu, někdo tě něčemu přece jen na­učil."</p>

<p>„Ne," řekl jsem zpříma, znechucen touhle diskusí. Chtěl jsem ji ukončit, a proto jsem se uchýlil k nejstarší taktice, kterou jsem znal, k osvědčenému způsobu, jak odradit lidi, když na mě mají příliš mnoho otázek. „Pověz mi něco o so­bě," pobídl jsem ho. „Čemu tě učila tvá matka, a jak?"</p>

<p>Usmál se a tváře okolo černých očí se mu mohutně zvrásnily, takže oči vypadaly menší. „Trvalo jí dvacet let, než mě tomu naučila. Máš chuť to všechno poslouchat?" Při pohle­du na můj výraz dodal: „Ne, já vím, že ses ptal jen proto, aby nestála řeč. Ale nabízím ti to, co podle mého názoru potře­buješ. Zůstaň u nás chvíli. Naučíme vás, co oba potřebujete vědět. Ale nezvládnete to za hodinku či za den. Bude to tr­vat celé měsíce. A možná roky."</p>

<p>V koutě místnosti pojednou promluvila Holly. „Mohli by­chom mu najít také družku. Mohl by se hodit k dceři Ollie. Je sice starší, ale mohla by mu být oporou."</p>

<p>Rolf se zeširoka zazubil. „Koukněme se na tu ženskou! Zná tě sotva pět minut, a už ti domlouvá svatbu."</p>

<p>Holly se teď obrátila přímo na mě. Její úsměv byl nepatr­ný, zato hřejivý. „Vita je připoutána k vráně. Všichni byste mohli společně lovit. Zůstaň u nás. Seznámíš se s ní, oblíbíš si ji. Stará krev by se měla spojovat se Starou krví."</p>

<p><emphasis>Zdvořile odmítni, </emphasis>navrhl mi znenadání Nighteyes. <emphasis>Už tak </emphasis><emphasis>je poměrně špatné sd</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>let doupě s lidmi. Když začneš spávat </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>blízkosti medvědů, budeš páchnout tak, že už si nikdy pořádně nezalovíme. Ani si nepřeji dělit se o naše úlovky s ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jakou d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>těrnou vránou. </emphasis>Odmlčel se. <emphasis>Ledaže by věděli o že</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně, která je připoutaná k vlčí s</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mici.</emphasis></p>

<p>Black Rolfovi zacukaly koutky úst. Měl jsem podezření, že vnímá víc z toho, co si povídáme, než na sobě dává znát, a taky jsem to Nighteyesovi řekl.</p>

<p>„Je to jedna z věcí, které bych tě mohl naučit, kdyby ses rozhodl zůstat," navrhl Rolf. „Když vy dva mluvíte, pro ně­koho se Starou krví je to stejné, jako byste na sebe křičeli, abyste přehlušili rachot dráteníkova povozu. Není třeba být tak... mohutně sdílný. Obracíš se pouze na jednoho vlka, ni­koli na celé vlčí příbuzenstvo. Ne. Jde o mnohem víc než o tohle. Pochybuji, že by jakákoli zvěř, která se živi masem, si vás dvou nebyla vědoma. Pověz mi. Kdypak jste naposled natrefili na velkého masožravce?"</p>

<p><emphasis>Před pár nocemi mě honili psi, </emphasis>řekl Nighteyes.</p>

<p>„Psi se drží a štěkají na svém území," poznamenal Rolf. „Já myslel divokého masožravce."</p>

<p>„Myslím, že od doby, co jsme se k sobě připoutali, jsem žádného neviděl," připustil jsem neochotně.</p>

<p>„Vyhnou se vám úplně stejně, jako se za vámi potáhnou vykovaní," pravil klidným hlasem Black Rolf.</p>

<p>V páteři mě zamrazilo. „Vykovaní? Ale vykovaní zdá se vůbec žádnou Moudrost nemají. Já je tímto smyslem vůbec nevnímám, pouze očima či nosem nebo..."</p>

<p>„Pro tvé vlastní smysly původem ze Staré krve všechna stvoření vydávají teplo spřízněnosti. Všechna až na vykova­né. Je to tak?"</p>

<p>Celý nesvůj jsem přikývl.</p>

<p>„Přišli o to. Nevím, jak je o to připravují, ale právě v tom spočívá vykování. A zanechává to v nich prázdnotu. O tom se dobře ví mezi těmi ze Staré krve, a taky víme, že nás snáze vysledují a napadnou. Zvláště když svůj talent využívá­me neopatrným způsobem. Proč tomu tak je, to nikdo není schopen s určitostí říci. Snad to vědí jen vykovaní, pokud ještě vůbec něco ,vědí'. Ale pro nás je to o důvod víc, aby­chom na sebe byli opatrní a střežili svůj talent."</p>

<p>„Tím chceš říci, abychom se s Nighteyesem zdrželi pou­žívání Moudrosti?"</p>

<p>„Tím chci říci, že byste tu snad měli chvíli zůstat a dopřát si čas, abyste se naučili ovládat své vlohy pramenící ze Sta­ré krve. Jinak se můžete zaplést do dalších bitek, jako byla ta včerejší." Přitom se pousmál.</p>

<p>„Nic jsem ti o tom útoku neříkal," pravil jsem tiše.</p>

<p>„Tos ani nemusel," poznamenal. „Jsem si jist, že všichni ze Staré krve vás slyšeli na míle okolo, když jste s nimi bo­jovali. Dokud se oba nenaučíte mít svou komunikaci pod kontrolou, nic mezi vámi nebude skutečně soukromé." Od­mlčel se a dodal: „Copak ti nikdy nepřipadalo divné, že vy­kovaní marní čas útokem na vlka, i když tím očividně nic nezískají? Zaměřují se na něj pouze proto, že je připoutaný k tobě."</p>

<p>Vrhl jsem po Nighteyesovi krátký omluvný pohled. „Dě­kuji ti za tvou nabídku. Ale my musíme ještě něco vykonat a ta věc nepočká. Myslím, že cestou dále do vnitrozemí by­chom měli potkávat stále méně vykovaných. Měli bychom být v bezpečí."</p>

<p>„To je možné. Ty, kteří se dostanou tak daleko, král po­chytá. Přesto se za vámi nejspíš potáhnou ti, co zůstali na svobodě. Ale i když nenarazíte na další vykované, hrozí vám střet s královými biřici. Ti mají v tyto dny zvláštní zájem o lidi s Moudrostí. V poslední době bylo mnoho jedinců ze Staré krve za úplatu vyzrazeno králi, sousedy, ba i vlastními rodinami. Jeho zlato se cení a král ani nepožaduje důkaz, že je to vskutku Stará krev. Už celé roky proti nám nevzplála tak mohutná krevní msta."</p>

<p>Neklidně jsem pohlédl stranou, dobře si vědom toho, proč Regal tolik nenávidí lidi s Moudrostí. Jeho koterie v něm tu nenávist jistě živí. Udělalo se mi mdlo, když jsem pomyslel na ty nevinné lidi vydané všanc Regalovi, jenom aby se jim mohl pomstít místo mne. Snažil jsem se zastřít vztek, který jsem pocítil.</p>

<p>Hilda přišla zpátky ke stolu, zadumaně na něho pohlédla a pak tlapami popadla hrnec s medovými plástvemi. Opatr­ně se s ním odbelhala od stolu, usadila se v rohu a začala hr­nec pečlivě vylizovat. Holly ze mě pořád nespouštěla zrak. Z jejích očí jsem nedokázal nic vyčíst.</p>

<p>Black Rolf se poškrábal ve vousech a pak sebou trhl, ja­ko by prsty objevil bolavé místo. Věnoval mi opatrný, smut­ný pohled. „Sympatizuji s tvou touhou zabít krále Regala. Ale nemyslím si, že to bude tak snadné, jak se domníváš."</p>

<p>Jen jsem se na něj podíval, ale Nighteyesovi se z hloubi hrdla vydralo slabé zavrčení. Hilda při tom pohledu vysko­čila na všechny čtyři a hrnec s medem se od ní odkutálel po podlaze pryč. Black Rolf po ní hodil očima a ona se zas po­sadila, avšak nespouštěla mě a Nighteyese ze svého zorné­ho úhlu. Nemyslím, že by mi někdy ztuhly vnitřnosti tak, ja­ko když jsem stanul tváří v tvář zlostnému pohledu hnědého medvěda. Nehýbal jsem se. Holly v křesle se napřímila, ale zůstala v klidu. Nad námi v trámoví si Sleet natřásal peří.</p>

<p>„Když vyštěkáte všechny vaše plány a křivdy na měsíc, nemůžete se divit, že o nich ostatní vědí. Nemyslím si, že cestou potkáte mnoho těch ze Staré krve, kteří by stranili králi Regalovi... nebo snad vůbec nějaké. Ve skutečnosti by vám mnozí ochotně pomohli, kdybyste je požádali. Přesto je mlčení nejmoudřejší, jde-li o takový plán."</p>

<p>„Podle tvé písně prve na tržišti bych si myslel, že mé po­city sdílíš," pravil jsem tiše. „A díky za tvé varování. Ale Nighteyes a já jsme museli být obezřelí už dřív, co se tý­če našich společných tajemství. Teď, když víme, že hrozí nebezpečí odposlechnutí, myslím, že mu můžeme předejít. Zeptám se tě na jednu otázku. Co je městské stráži z Crowsnecku po tom, když si člověk trochu zavdá a <emphasis>zazpívá </emphasis>si žer­tovnou písničku o... králi?" Musel jsem to slovo ze sebe vypáčit.</p>

<p>„Vůbec nic, pokud jsou to občané Crowsnecku. To už ale v Crowsnecku dávno není pravda, ani v žádném jiném z po­říčních měst. Tohle jsou královy stráže, sice ve stejnokrojích stráže z Crowsnecku a placené z městské pokladnice, ale přesto královi lidé. Regal nekraloval ještě ani dva měsíce, když tuto změnu prosadil dekretem. Prohlásil, že výkon prá­va bude spravedlivější, když městské stráže budou všechny zavázány přísahou králi a budou prosazovat zákony Šesti vévodství nad všechny ostatní. Nu, sám jsi viděl, jak je pro­sazují... většinou tím, že oberou, oč můžou, prvního bídné­ho ochlastu, který se otírá králi o pazoury. Přesto tihle dva z Crowsnecku nejsou tak špatní jako někteří, o nichž jsem slyšel. Povídá se, že dole v Sandbendu může kapsář či zlo­děj přijít k snadnému živobytí, pokud městská stráž dostává svůj podíl. Městští páni jsou zcela bezmocní, aby propustili stráže, které jmenoval sám král. Ani k nim nesmějí přidat vlastní muže."</p>

<p>Bylo to Regalovi až příliš podobné. Napadlo mě, jak da­leko až zajde ve své posedlosti mocí a vládnutím. Nasadí špehy na své špehy? Nebo to již udělal? Nic z toho nevěsti­lo nic dobrého pro Šest vévodství jako celek.</p>

<p>Black Rolf mě vyrušil z úvah: „A teď mám na tebe otáz­ku já."</p>

<p>„Ptej se, na co chceš," vyzval jsem ho, ale ponechal jsem si možnost odpovídat, jak sám budu chtít.</p>

<p>„Později minulé noci... poté, co jsi skoncoval s vykovaný­mi. Zaútočil na tebe ještě někdo další. Nedokázal jsem vycí­tit kdo, pouze že tě tvůj vlk ochránil a že nějakým způsobem přešel... někam. Že vrhl svou sílu do kanálu, který jsem ne­znal, ani jsem se jím nemohl pustit. Nic víc už nevím, jen to, že on, a ty, jste zvítězili. Co to bylo zač?"</p>

<p>„Jeden králův sluha," zaváhal jsem. Nechtěl jsem mu úpl­ně odepřít odpověď a tahle mi připadala neškodná, neboť už to patrně věděl.</p>

<p>„Tys bojoval za pomoci toho, čemu říkají Umění. Viď?" Střetl se s mým pohledem. Když jsem neodpovídal, pokra­čoval: „Mnozí z nás by moc rádi věděli, jak se to dělá. V mi­nulosti nás praktikanti Umění pronásledovali jako nějakou havěť. Žádný ze Staré krve nemůže říci, že by jeho rodina v jejich rukou neutrpěla. Teď jsou ty dny zase tady. Pokud existuje způsob, jak využít talenty Staré krve proti těm, kte­ří vládnou farseerovským Uměním, to vědění má pro nás ohromnou cenu."</p>

<p>Holly se k nám mezitím přikradla ze svého kouta, sevřela opěradlo Rolfovy židle a přes jeho rameno se na mne zahle­děla. Cítil jsem, jak je pro ně má odpověď důležitá.</p>

<p>„Nemohu vás to naučit," řekl jsem popravdě.</p>

<p>Očima se střetl s mýma, jeho nedůvěra tu byla nasnadě. „Dnes večer jsem ti podvakráte nabídl, že ti svěřím vše, co vím o Staré krvi, abych ti otevřel všechny dveře, které ti by­ly jenom díky tvé nevědomosti uzavřeny. Ty jsi mě odmítl, avšak já, při Edovi, jsem se ti nabídl, a to dobrovolně. A to jediné, o co tě žádám, to jediné, co může zachránit životy mnohých z našeho rodu, o tom ty říkáš, že mě to nemůžeš naučit?"</p>

<p>Očima jsem střelil po Hildě. Její oči se opět trochu zmen­šily a zablyštěly jako korálky. Black Rolf si pravděpodobně nebyl vědom toho, jak se jeho postoj odráží v postoji jeho medvědice. Oba mě přistihli při tom, jak si měřím vzdále­nost ke dveřím, zatímco Nighteyes byl již na všech čtyřech, připraven k útěku. Holly stojící za Rolfem natrčila hlavu a zírala na mě. Též sokol nad námi natočil hlavu a hleděl na nás. Silou vůle jsem uvolnil svaly a přinutil se chovat mno­hem klidněji než ve skutečnosti. Byla to taktika, jíž jsem se naučil od Burriche, když jsem čelil podrážděnému zvířeti.</p>

<p>„Říkám vám pravdu," pravil jsem obezřele. „Nemohu vás naučit něčemu, co ani sám plně nechápu." Odpustil jsem si zmínku o tom, že sám v sobě nosím onu opovrhovanou farseerovskou krev. Teď už jsem věděl jistě, co jsem předtím jenom tušil. Že Moudrost lze použít k útoku na praktikanta Umění jedině tehdy, je-li mezi nimi otevřen kanál Umění. I kdybych byl schopen popsat, co jsme to s Nighteyesem udělali, nikdo jiný by to nedokázal napodobit. Chtěl-li ně­kdo bojovat proti Umění s pomocí Moudrosti, musel v sobě mít Umění i Moudrost. Klidně jsem se střetl s Rolfovýma očima při vědomí, že jsem mu řekl pravdu.</p>

<p>Black Rolf pomalu uvolnil nahrbená ramena a Hilda se spustila na všechny čtyři, načež se po čichu vydala ke struž­ce medu na podlaze. „Možná že," řekl Rolf, vskrytu pěkně umíněný, „možná že kdybys u nás zůstal a naučil se to, co ti mohu předat, začal bys chápat, co děláš. Pak bys mě to mohl naučit zase ty. Nemyslíš?"</p>

<p>Zachoval jsem klid a vyrovnanost v hlase: „Byl jsi svěd­kem toho, jak na mě minulou noc zaútočil jeden z králových sluhů. Myslíš, že by strpěli, abych zde zůstal a zdokonaloval se v něčem, co bych pak použil proti nim? Kdepak. Mou je­dinou šancí je vniknout do jejich doupěte dříve, než mě stačí vyslídit oni." Zarazil jsem se a pak jsem mu navrhl: „Ač­koli tě nemohu naučit, jak to dělám, mohu tě ujistit, že to bude použito proti nepřátelům Staré krve."</p>

<p>Tohle byl konečně argument, který dokázal přijmout. Ně­kolikrát zamyšleně pokrčil nos a zavětřil. Celý nesvůj jsem si položil otázku, zda i já nemám takové vlčí manýry, jako on má medvědí a Holly sokolí.</p>

<p>„Zůstaneš aspoň na noc?" zeptal se náhle.</p>

<p>„Je pro nás lepší, když putujeme v noci," řekl jsem s lí­tostí. „Je to tak výhodnější pro nás oba."</p>

<p>Velice rozvážně na to kývl. „Nuže. Přeji vám mnoho zda­ru a hodně štěstí při dosahování vašeho cíle. Bude nám ctí, když si tu v bezpečí odpočinete, ještě než vyjde měsíc, chcete-li."</p>

<p>Poradil jsem se s Nighteyesem a vděčně jsme nabídku při­jali. Poté jsem mu zkontroloval sečnou ránu na pleci a zjis­til jsem, že je to lepší, než jsem tušil. Ošetřil jsem ji trochou Burrichovy masti a pak jsme se natáhli ve stínu chatrče a ce­lý zbytek odpoledne proklimbali. Bylo jen dobře, že jsme si oba mohli do sytosti odpočinout, navíc při vědomí, že ostat­ní nad námi drží hlídku. Byl to ten nejvydatnější spánek, ja­ký jsme oba poznali od začátku naší cesty. Když jsme se vzbudili, zjistil jsem, že Black Rolf nám mezitím zabalil na cestu ryby, med a chléb. Po sokolovi nebylo ani památky. Domyslel jsem si, že na noc šel asi někam hřadovat. Holly stála ve stínu poblíž chatrče a rozespale nás pozorovala.</p>

<p>„Jděte opatrně, jděte v poklidu," nabádal nás Rolf, když jsme mu poděkovali a sbalili si jeho dary. „Ať vás na ces­tách Eda provází."</p>

<p>Odmlčel se, jako by čekal nějakou odpověď. Vycítil jsem, že jde o zvyk, který neznám. A tak jsem mu prostě popřál mnoho štěstí a on na to přikývl.</p>

<p>„Však víš, ty se vrátíš," dodal.</p>

<p>Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „O tom pochybuji. Ale přes­to děkuji za to, co jsi mi dal."</p>

<p>„Ne. Já vím, že se vrátíš. Ne že bys chtěl znát to, co tě mo­hu naučit. Ty prostě jen zjistíš, že to potřebuješ. Nejsi jako ostatní obyčejní lidé. Myslí si, že mají na všechna zvířata právo; lovit je a jíst je nebo šije podrobit a vládnout nad je­jich životy. Ty víš, že nemáš žádné právo na takové ovládá­ní. Kůň, který tě nese, to dělá proto, že to dělat chce, tak ja­ko to dělá vlk, který loví po tvém boku. Máš hlubší vědomí sebe sama ve světě. Věříš, že máš právo nikoli mu vládnout, nýbrž být jeho součástí. Dravec, či kořist; není žádná ostu­da být tím nebo oním. S postupem času zjistíš, že máš nalé­havé otázky. Co máš dělat, když si tvůj přítel přeje utéci se smečkou opravdových vlků? Ujišťuji tě, že ten čas přijde. Co má dělat on, až se oženíš a budeš mít dítě? Až jednomu z vás nadejde čas smrti, což se stát musí, jak se ten druhý vy­pořádá s tím, co zbylo, a bude pokračovat sám? Časem za­čneš toužit po ostatních tvého ražení. Budeš potřebovat vě­dět, jak je vycítit a jak je vyhledat. Existují odpovědi na tyto otázky, odpovědi Staré krve, ty, které ti nemohu sdělit za je­diný den, ty, které nemůžeš pochopit za jediný týden. Potře­buješ znát tyto odpovědi. A ty se pro ně vrátíš."</p>

<p>Sklopil jsem zrak na ušlapanou půdu lesní cesty. Pozbyl jsem veškerou jistotu, že už se k Rolfovi nevrátím.</p>

<p>Tiše, leč jasně ze stínů promluvila Holly: „Věřím v to, co se chystáš udělat. Přeji ti úspěch a pomohu ti, budu-li moci." Očima střelila po Rolfovi, jako by to bylo něco, co spolu předtím probírali, ale na čem se neshodli. „Budeš-li v nou­zi, zavolej, jako voláváš Nighteyese, požádej, aby kdokoli ze Staré krve, kdo tě slyší, předal zprávu Holly a Sleetovi z Crowsnecku. Ti, kdož tě uslyší, ti možná přijdou na pomoc. A i když nepřijdou, pošlou mi zprávu a já udělám, co bude v mé moci."</p>

<p>Tu si Rolf mocně vydechl. „Uděláme, co bude v naší mo­ci," poopravil její slova. „Ale bylo by od tebe rozumnější, kdybys zůstal tady a napřed se naučil, jak se lépe chránit."</p>

<p>Při jeho slovech jsem přikývl, ale v duchu jsem se roz­hodl, že žádného z nich nebudu zatahovat do své pomsty vů­či Regalovi. Když jsem vzhlédl k Rolfovi, hořce se na mě usmál a pokrčil rameny. „No tak už běž. Ale buď opatrný, to platí pro oba. Než zajde měsíc, bude Buck za vámi a vy se ocitnete ve Farrow. Pokud si myslíš, že král Regal nás tu dr­ží za tipec, počkej, až se dostaneš do míst, kde lidé věří, že na to má právo."</p>

<p>Zachmuřeně jsem přikývl a pak už jsme byli s Nighteyesem opět na cestě.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>7 Farrow</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Lady Patience, neboli paní Buckkeepu, jak sejí začalo ří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kat, se dostala k moci jedinečným způsobem. Narodila se ve </emphasis><emphasis>šlechtické rodině a p</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>vodem byla dáma. Svým unáhleným sňatkem s následníkem trůnu Chivalrym byla vynesena do ještě vznešenějšího postavení nastávající královny. Ani je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>den z těchto postů nikdy nevy</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>žila k tomu, aby se chopila moci, kterou jí její původ či sňatek zaručovaly. Teprve až se </emphasis><emphasis>ocitla v osamění, ba takřka v zapomnění coby excentrická </emphasis><emphasis>lady Patience na Buckkeepu, teprve tehdy ve svých rukou shromáždila nitky vlivu. Dělala to tak, jako všechno ve svém životě, nahodilým, podivínským způsobem, který by žádné ji</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né ženě nebyl vůbec nic platný.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nevyužila styků se šlechtickými rody ani vnějších vlivných konexí vyplývajících z postavení zesnulého manžela. Ne, ona </emphasis><emphasis>začala na nejnižším stupni moci, mezi ta</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>zvanými muži ve </emphasis><emphasis>zbrani, kde sloužily zrovna tak ženy. Několik zbylých pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>slušníků osobní stráže krále Shrewda a gardy královny Kett</emphasis><emphasis>ri</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ken se ocitlo ve zvláštním postavení strážných, kteří již </emphasis><emphasis>neměli co strážit. </emphasis><emphasis>Buckkeepská stráž byla ve svých povinnostech nahrazena osobními oddíly lorda Brighta, jež s se</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bou přiv</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dl z Farrow, a odkázána na podřadnější úkoly, jež zahrnovaly úklid a údržbu hradu. </emphasis><emphasis>Někdejší stráže dostávaly nepravidelný žold, pozbyly respekt mezi lidmi i samy před sebou a často setrvávaly </emphasis>v <emphasis>nečinnosti či v zajetí ponižujících úkolů. No a lady Pat</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ence, naoko proto, že tyto složky nejsou jinak využity, počala využívat jejich služeb. Začala požado</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vat doprovod, když znenadání zahájila pravidelné v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>jížďky na svém postarším jezdeckém koni Silkoví. Odpolední pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jížďky se postupně prot</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>hovaly, až se z nich staly celodenní výjezdy, a pak i s přenocováním spojené n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vštěvy vesnic, jež byly buď vypleněny při nájezdech, nebo se nájezdů obávaly. </emphasis><emphasis>V napadených ve</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>nicích lady Patience, spolu se služebnou </emphasis><emphasis>Lacey, dělala vše, co bylo v jejích silách, pro zraněně, za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>znamenávala počet zmasakrovaných či vykov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ných a posky</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tovala, prostřednictvím svých stráží, statné hřbety na pomoc při odkl</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>zení ruin </emphasis>z <emphasis>hlavních ulic a budováni dočasných pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>střeší pro lidi, kteří zůstali bez domova. Ačkoliv to nebyla zrovna práce pro bojovníky, byla to ostrá připomínka toho, k jakému boji byli vycvičeni a co se dělo, když žádni obrán</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ci neexistovali. Vděčnost lidí, kterým pomáhali, u strážných znovu navodila pocit hrdosti a vnitřní soudržnosti. V dosud nenapadených vesnicích tito zbrojnoši posloužili jako malá </emphasis><emphasis>ukázka síly na důkaz toho, že Buckkeep a farseerovská čest </emphasis><emphasis>ještě stále existují. V několika vesnicích a městech byly vzty</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čeny provizorní palisády, za něž lidé mohli ustoupit před ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jezdníky a využít tak nep</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>trné šance, že se sami ubrání.</emphasis></p>

<p><emphasis>Neexistuje záznam o tom, s jakými pocity sledoval lord Bright vyjížďky lady P</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tience. Nikdy tyto výpravy žádným </emphasis><emphasis>oficiálním způsobem nevyhlás</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>la. Byly to její soukromé vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jížďky a strážní, kteří ji doprovázeli, se k tomu dobrovolně </emphasis><emphasis>přihlásili, jakož i k povinnostem, do nichž je zapřahala ve vesnicích. Někteří z nich, jakmile k nim získala důvěru, pro ni vykonávali různé „pochůzky". Tyto pochůzky mohly za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hrnovat doručování zpráv na vzdálené hrady v Ripponu, Bearnsu a dokonce </emphasis>v <emphasis>Sh</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>aksu, kde vojáci zjišťovali novinky </emphasis><emphasis>o tom, jak si vedou pobřežní města, a sami př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nášeli zprá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vy z Buckkeepu; běžci na těchto cestách často pronikali ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sazenými územími a vystavovali se velkému nebezpečí. Její poslové často obdrželi ratolest břečťanu, který </emphasis><emphasis>Patience po</emphasis><emphasis> celé roky pěstovala ve svých komnatách; tento symbol pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jemcům ohlašoval, že přinášejí zprávy a podporu </emphasis><emphasis>od Patience</emphasis><emphasis>. O takzvaných „ břečťanových běžcích " bylo napsáno též několik balad, které vypovídají o velké statečnosti a ducha</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>přítomnosti, jež projevovali, a připomínají nám, že i ty nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>větší zdi se musí časem podvolit šplhajícímu břečťanu. Snad nejslavnější hrdinský čin vykonala Pansy, nejmladší z běžců. Ve věku jedenácti let absolvovala cestu až do míst, kde se ukrývala vévodkyně z Bearnsu, to jest v Ledových jeskyních Bearnsu, aby jí doručila poselství o tom, kdy a kde se vylo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí člun se zásobami. Část této cesty Pansy podnikla neobje</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vená mezi pytli s obilím na voze zrekvírovaném nájezdníky. Ze samého středu nájezdnického tábora pak unikla a pokra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čovala ve své misi, ale až poté, co zapálila stan, ve kterém spal jejich velitel, aby se pomstila za své vykov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>né rodiče. </emphasis><emphasis>Pansy se nedožila ani třinácti let, ale na její činy se bude dlouho vzpom</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ostatní pomáhali Patience zpeněžit její šperky a zdědě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou půdu. Utrženými p</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>nězi pak nakládala, „jak se jí zlíbi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo, což bylo její právo ", jak jednou sdělila lordu Brightovi. Nakupovala obi</emphasis><emphasis>lí a ovce ve vnitrozemí a její „</emphasis><emphasis> dobrovolníci" opět dohlíž</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>li na přepravu a distribuci zboží. Malé zásobo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vací čluny přivážely naději sešikov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ným obráncům. Symbo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>licky též vyplácela kameníky a tesaře, kteří pomáhali znovu budovat zpustošené osady. A dávala peníze </emphasis>— <emphasis>ne moc, zato s připojením nejvřele</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>ších díků - také těm strážným, kteří jí dobrovolně asistovali.</emphasis></p>

<p><emphasis>V době, kdy břečťan jako odznak u buckkeepské stráže </emphasis><emphasis>zobecněl, nezbývalo než vzít na </emphasis><emphasis>vědomí </emphasis><emphasis>v </emphasis><emphasis>podstatě</emphasis><emphasis> již holý </emphasis><emphasis>fakt. Tito muži a ženy tvořili stráž lady Patience, to ona je vyplácela, pokud někdo vůbec, a co pro ně bylo důležitější, to ona je uzn</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>vala a využívala, ona je léčila, když byli zra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>něni, a ostře bránila svým jedov</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tým jazykem před kýmkoli, kdo o nich mluvil hanlivě. Právě oni byli oporou jejího vli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vu a základem síly, kterou začala vládnout. „Věž se málokdy </emphasis><emphasis>drolí zezdola," říkala neje</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nou a tvrdila, že výrok pochází </emphasis><emphasis>od prince Chivalryho.</emphasis></p>

<p>Vyspali jsme se moc dobře a břicha jsme měli plná. Aniž jsme museli lovit, putovali jsme po celou noc. Drželi jsme se z dosahu silnice a dávali si mnohem větší pozor než před­tím, avšak na žádné vykované jsme nenarazili. Velký bílý měsíc nám stříbřil cestu mezi stromy. Pohybovali jsme se ja­ko jedno stvoření a jen zřídka jsme používali mysl, pouze abychom přiřadili pachy, které jsme zachytili, a zvuky, kte­ré jsme zaslechli. Ledové odhodlání, které se mě zmocnilo, nakazilo i Nighteyese. Své záměry jsem mu již bezstarostně nevytruboval, nýbrž jsme dokázali na věc myslet, aniž by­chom se na ni soustředili. Byl to odlišný druh loveckého nut­kání, živený odlišným druhem hladu. Té noci jsme ušli mno­ho mil pod utkvělým pohledem měsíce.</p>

<p>Mělo to v sobě vojenskou logiku, strategii, kterou by Verity schválil. Will věděl, že jsem naživu. Já nevěděl, jestli to odhalí ostatním členům koterie či jen Regalovi. Tušil jsem, že mi chce odsát sílu Umění tak, jako Justin a Serene vysá­li krále Shrewda. Tušil jsem, že takovou krádež energie mu­sí provázet jakási zvrhlá extáze a že Will si ji bude chtít vy­chutnat sám pro sebe. Byl jsem si rovněž vcelku jist, že po mně bude pátrat, že je odhodlaný mě vyčmuchat, ať už se skrývám kdekoli. Zároveň věděl, že z něho mám hrůzu. Pro­to by nečekal, že po něm půjdu přímo, odhodlán zavraždit nejen jeho i s koterií, ale též Regala. A tak svižný pochod směrem na Tradeford by mohl být tou nejlepší strategií, jak před ním zůstat v utajení.</p>

<p>Farrowská krajina je známá svou otevřeností, stejně jako Buck je skalnatý a zalesněný. První rozbřesk na území Farrow nás zastihl v neznámém druhu lesa, jenž se prostíral do všech stran a byl listnatý. Na den jsme se uložili do břízo­vého porostu na mírném úbočí, odkud byl výhled na pastvi­nu. Poprvé od oné bitky jsem si sundal košili a na denním světle jsem si prohlédl rameno v místě, kam dopadl kyj. By­lo černomodré, a bolestivé, když jsem zkusil zvednout paži nad hlavu. Leč to bylo vše. Nic moc. Před třemi léty bych to pokládal za vážné zranění. Omyl bych si to ve studené vodě a obložil bylinami, abych hojivý proces urychlil. Jenže teď, ačkoli jsem měl celé rameno fialové a při každém pohybu mi v něm cukalo, teď to pro mě byla pouze modřina a já ji nechal být, ať se zhojí sama. Trpce jsem se pousmál sám so­bě a znovu si oblékl košili.</p>

<p>Nighteyes nebyl zrovna trpělivý, když jsem mu prohlížel rozčísnuté plecko. Rána se již začínala zacelovat. Když jsem mu chlupy na okraji rány uhladil do stran, pojednou ucukl vzad a chytil mi ruku do čelistí. Nikoli hrubě, ale pevně.</p>

<p><emphasis>Nech to být. To se zahojí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Máš v tom špínu.</emphasis></p>

<p>Přičichl k ráně, pak si ji zadumaně olízl. <emphasis>Ne moc.</emphasis></p>

<p><emphasis>Dovol, ať se na to podívám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty se nikdy jen nedíváš. Šťouráš se.</emphasis></p>

<p><emphasis>No tak klidně seď a nech mě, ať se šťourám.</emphasis></p>

<p>Svolil, ale ne moc laskavě. V ráně byly zaschlé kousky trávy a ty bylo třeba vytrhat. Nejednou mi přitom chňapl po zápěstí. Nakonec na mě zavrčel způsobem, který mi sdělil, že už toho má dost. Já však stále nebyl spokojen. Stěží str­pěl, abych mu do rány vetřel ještě trochu Burrichovy masti.</p>

<p><emphasis>Příliš se těmito věcmi znepokojuješ, </emphasis>sdělil mi již dost po­drážděně.</p>

<p><emphasis>Je mi hrozně z toho, že jsi zraněný kvůli mně. To přece ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní správné. Takový ž</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>vot by vlk neměl vést. Ty bys neměl být sám, potloukat se </emphasis>z <emphasis>místa na místo. Ty bys měl být ve smeč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce, lovit na svém území, někdy </emphasis>v <emphasis>budoucnu si snad pořídit i dru</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Někdy v budoucnu je někdy v budoucnu, a možná se to stane a možná taky ne. Tohle je typicky lidské, strachovat se o věci, které možná přijdou a možná nepřijdou. Nemůžeš jíst maso, dokud sis ho neulovil. A navíc já nejsem sám. Jsme spolu.</emphasis></p>

<p><emphasis>To je pravda. Jsme spolu. </emphasis>Uložil jsem se k spánku vedle Nighteyese.</p>

<p>Tu jsem pomyslel na Molly. Odhodlaně jsem ji zapudil z mysli a snažil se usnout. Nepomáhalo to. Neklidně jsem se vrtěl, až Nighteyes zavrčel, zvedl se, popošel stranou a zno­vu ulehl. Já se na chvíli posadil a zíral do zalesněného údo­lí. Věděl jsem, že nemám daleko k pošetilému rozhodnutí. Odmítl jsem myslet na to, jak naprosto pošetilé a neuvážené to je. Nadechl jsem se, zavřel oči a zašmátral po Molly.</p>

<p>Předtím jsem se děsil toho, že bych ji mohl objevit v ná­ručí jiného muže. Bál jsem se, že ji uslyším, jak o mně mlu­ví s opovržením. Jenže místo toho jsem ji vůbec nedokázal najít. Znovu a znovu jsem soustředil své myšlenky, sebral všechnu svou energii a zašmátral po ní. Nakonec jsem byl odměněn obrazem Burriche, jak opravuje doškovou střechu jakési chalupy. Byl do půli pasu svlečený a letní slunce ho již natolik osmahlo, že měl barvu leštěného dřeva. Z krku mu stékal pot. Pohlédl na někoho pod sebou a tváří se mu mihl údiv. „Já vím, má paní. Mohla by sis to udělat sama, děkuji pěkně. A rovněž vím, že mám již tak dost starostí, než abych se ještě bál, že se mi odsud oba skutálíte dolů."</p>

<p>Kdesi jsem ztěžka zalapal po dechu a znovu si uvědomil své vlastní tělo. Odstrčil jsem se a zašmátral znovu po Burrichovi. Chtěl jsem mu alespoň sdělit, že jsem naživu. Po­dařilo se mi ho najít, ale viděl jsem ho skrze mlhu. „Burrichi!" zavolal jsem na něj. „Burrichi, to je Fitz!" Avšak jeho mysl mi byla uzavřená a uzamčená, nedokázal jsem zachy­tit ani záblesk jeho myšlenek. Proklínal jsem své Umění za to, jak je nahodilé, a znovu jsem hmátl do víncích oblaků.</p>

<p>Přede mnou stanul Verity, ruce zkřížené na hrudi, potřá­saje hlavou. Jeho hlas nebyl silnější než šepot větru a stál tak nehybně, že jsem ho sotva viděl. Přesto jsem vycítil, že vy­nakládá značné úsilí, aby mne našel. „Nedělej to, chlapče," varoval mě tiše. „Pouze tě to raní." Náhle jsem se ocitl na ji­ném místě. Verity se opřel zády o mohutnou plotnu z černé­ho kamene a tvář měl zvrásněnou únavou. Protřel si spánky, jako by ho bolely.,,Ani já bych to neměl dělat. Ale občas to­lik zatoužím po... Ach, ano. Toho si nevšímej. Ale pamatuj si tohle. Některé věci je lepší nevědět a právě teď jsou rizi­ka z provozování Umění příliš velká. Pokud tě mohu vycítit a objevit já, pak to může udělat i někdo jiný. Zaútočí na te­be, jak se mu zamane. Nepoutej na ně jeho pozornost. Ne­váhal by je využít proti tobě. Nech je být, abys je ochránil." Pojednou se zdál o trošku silnější. Trpce se usmál. „Vím, jaké to je, když to člověk udělá; když je necháš být, abys je uchránil nebezpečí. Udělal to i tvůj otec. Ty na to máš sílu. Nech to všechno být, chlapče. Jen přijď za mnou. Pokud to máš stále v úmyslu. Pojď za mnou a já ti ukážu, co se dá dě­lat."</p>

<p>V poledne jsem se probudil. Plné sluneční světlo, dopa­dající na mou tvář, mi přivodilo bolest hlavy a já si připadal celý roztřesený. Rozdělal jsem si ohýnek, abych si na něm připravil elfí čaj a trochu se spravil. Musel jsem svými zá­sobami šetřit, a proto jsem použil jen jeden kousíček kůry a jako zbytek kopřivy. Nečekal jsem, že ji budu tak často po­třebovat. Tušil jsem, že bych šiji měl pečlivě střežit; mohl bych ji potřebovat, až stanu tváří v tvář Regalově koterii.</p><empty-line /><p>Konečně jedna povzbudivá myšlenka! Nighteyes otevřel oči</p><empty-line /><p>a chvíli mě sledoval, pak znovu zadříml. Seděl jsem, usrká­val hořký čaj a hleděl do krajiny. Ten podivný sen ve mně vzbudil stesk po místě a době, kdy mne lidé měli rádi. Ne­chal jsem to všechno za sebou. Ačkoli ne úplně všechno. Po­sadil jsem se vedle Nighteyese a má ruka spočinula na vlkově pleci. Při tom doteku se jeho kožich zachvěl. <emphasis>Běž spát,</emphasis>řekl mi rozmrzele.</p>

<p><emphasis>Ty jsi všechno, co mám, </emphasis>řekl jsem mu, překypuje melan­cholií.</p>

<p>Líně zívl. <emphasis>A já jsem vše, co ty potřebuješ. Teď běž spát. </emphasis><emphasis>Spánek je důležitý, </emphasis>řekl mi vážně. Usmál jsem se a znovu se natáhl po boku svého vlka, jednou rukou jsem mu spočinul v kožichu. Vyzařovalo z něj prosté uspokojení z nasycené­ho žaludku a spánku na hřejivém slunci. Měl pravdu. Spá­nek bylo třeba brát vážně. Zavřel jsem oči a upadl do beze­sného spánku na celý zbytek dne.</p>

<p>V následujících dnech a nocích se charakter krajiny změ­nil, rozlehlé lesy nyní místy ustupovaly rozsáhlým pastvinám. Města obklopovaly ovocné sady a obilní pole. Kdysi dávno jsem územím Farrow cestoval. Tehdy jsem patřil ke karavaně a jeli jsme spíše napříč územím nežli podél toku řeky. Byl jsem tenkrát sebevědomý mladý zabiják, který se chystal zosnovat důležitou vraždu. Tento výlet pak vyústil v mou první nefalšovanou zkušenost s Regalovou prorad­ností. Stěží jsem ho přežil. A teď jsem znovu putoval přes Farrow, s vyhlídkou na vraždu na konci cesty. Ale tentokrát jsem šel sám a proti proudu řeky, muž, jehož jsem se chystal zavraždit, byl můj vlastní strýc a vražda měla vzejít z mého vlastního popudu. Občas jsem v tom nalézal hluboké uspo­kojení. A jindy mi to připadalo úděsné.</p>

<p>Držel jsem se slibu, který jsem si dal, a vytrvale se vyhý­bal společnosti lidí. Jako stíny jsme sledovali cestu a řeku, ale když jsme přišli k nějakému městu, širokým obloukem jsme se mu vyhnuli. V tak otevřené krajině to bylo mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Jedna věc byla obejít v Bucku nějakou vísku zastrčenou v ohbí řeky a obklopenou hlubo­kými lesy. A druhá věc je překonávat obilní pole nebo proklouzávat sady a nevzbudit přitom žádné psy či jiný rozruch. Do jisté míry jsem dokázal psy uklidňovat, že pro ně nezna­menáme žádné nebezpečí. Pokud byli důvěřiví. Ale většina farmářských psů se má před vlky na pozoru a žádné sebe­větší ujišťování je nedokáže uklidnit. Starší psi měli navíc sklony podezřívat každého člověka, který by cestoval v do­provodu vlka. Nejednou nás pěkně prohnali. Moudrost sice dává člověku schopnost komunikovat s některými zvířaty, ale ještě nezaručuje, že mu budou naslouchat či dokonce vě­řit. Psi nejsou žádní hlupáci.</p>

<p>Rovněž lov v těchto otevřených končinách byl značně ob­tížný. Většina menší zvěře byla z druhu hrabošů a žila po­hromadě v norách, zatímco větší zvířata nám v táhlých plochých rozlohách prostě utekla. Čas strávený lovem byl ča­sem na úkor cestování. Občas jsem objevil nějaký nehlídaný kurník a tiše vklouzl dovnitř, abych spícím opeřencům ukradl vajíčka. Nerozpakoval jsem se vzít útokem švestky a třešně v sadech, jimiž jsme procházeli. Náš nejšťastnější úlovek byl mladý nic netušící haragar, jeden z těch statných vepřů, které někteří nomádi houfně chovají pro maso. Od­kud se k nám zatoulal tento kus, to jsme se neptali. Tesáky a mečem jsme ho skolili. Nechal jsem té noci Nighteyese, aby se nažral do sytosti, a pak jsem ho rozčiloval tím, že jsem zbytek masa řezal na proužky a plátky, které jsem pak sušil na slunci nad nízkým ohněm. Vzalo mi to valnou část dne, než jsem byl konečně spokojen, že je tučné maso do­statečně vysušené, aby se dalo přechovávat, avšak v dalších dnech jsme díky tomu putovali rychleji. Když se naskytla nějaká zvěř, vyrazili jsme za ní a skolili ji, ovšem když jsme na nic nenatrefili, vzali jsme zavděk aspoň vyuzeným haragarem.</p>

<p>A tak jsme putovali podél Jelení řeky na severozápad. Když jsme se přiblížili až k zámožnému kupeckému městu Turlake, zeširoka jsme se mu vyhnuli a nějakou dobu jsme se řídili pouze podle hvězd. To Nighteyesovi vyhovovalo mnohem víc, když jsme se ubírali přes planiny pokryté v tu­to část roku suchou ostřicí. Často jsme v dálce spatřili stáda dobytka, ovcí nebo koz a sem tam i haragary. Můj kontakt s nomády, kteří s těmito stády táhli, se omezoval jen na let­mé záblesky jezdců na koních, nebo jsem je zahlédl u ohňů osvětlujících kontury jejich kuželovitých stanů, jejichž pří­střeší dávali přednost před širým nebem, když se na noc či déle usadili v krajině.</p>

<p>Za těch dlouhých nocí v poklusu z nás byli opět vlci. Zno­vu jsem zdivočel, ale byl jsem si toho vědom a říkal jsem si, že pokud tomu tak je, jenom stěží mi to uškodí. Ve skuteč­nosti jsem věřil, že mi to prospívá. Kdybych byl cestoval ve společnosti nějakého člověka, komplikovalo by mi to život. Diskutovali bychom spolu o další cestě, o zásobách, a jak­mile bychom dorazili do Tradefordu, pak také o taktice. Ale s vlkem jsme jen klusali a klusali, noc za nocí, a naše exis­tence byla prostá, jak jen život může být. Kamarádství mezi námi se prohlubovalo a prohlubovalo.</p>

<p>Black Rolfova slova ve mně hluboce utkvěla a přinutila mne hodně přemýšlet. V jistých ohledech jsem Nighteyese a pouto mezi námi pokládal za samozřejmost. Kdysi to bylo malé vlče, ale nyní jsem v něm viděl sobě rovného. A příte­le. Někteří řeknou „pes" či „kůň", jako by každý z nich byl stejný jako ti ostatní. Slyšel jsem muže, jak označuje klisnu, kterou sedm let vlastnil, slovem „to", jako kdyby mluvil tře­ba o židli. Nikdy jsem to nepochopil. Člověk nemusí být na­daný Moudrostí, aby zakusil přátelství se zvířetem a aby vě­děl, že vztah se zvířecím tvorem je v každém ohledu stejně bohatý a složitý jako s mužem či se ženou. Nosy byl přátel­ský, zvědavý, nezbedný pes, když mi patřil. Smithy byl hou­ževnatý a agresivní, měl sklony šikanovat každého, kdo by mu ustoupil, a jeho smysl pro humor měl poněkud drsný břit. Nighteyes nebyl jako oni, stejně jako se lišil od Burriche a Chadea. Není to urážka někoho z nich, když řeknu, že k němu jsem měl nejblíže.</p>

<p>Neuměl počítat. Já zase neuměl vyčíst ze vzduchu pach srnce a říci, jestli je to samec či samice. Pokud on neuměl dopředu plánovat, co bude pozítří, já zase nebyl schopen krajní koncentrace, kterou on dokázal vložit do stopování. Byly mezi námi rozdíly, ale žádný z nás si nečinil právo na nadřazenost. Nikdo tomu druhému nedával povely, nikdo od toho druhého neočekával bezpodmínečnou poslušnost. Mé ruce byly užitečné nástroje k odstraňování dikobrazích ost­nů, klíšťat a trnů a k poškrabání zvláště svědivých a nedo­sažitelných míst na jeho hřbetě. Moje výška mi skýtala jis­tou výhodu při zaměřování zvěře a pátrání v terénu. Takže i když mě litoval pro mé „kravské zuby" a špatné noční vi­dění, jakož i pro můj nos, o němž se vyjadřoval jako o neci­telné hroudě mezi očima, neshlížel na mě spatra. Oba jsme věděli, že jeho lovecká zdatnost se zasloužila o většinu úlov­ků, na nichž jsme si pochutnali. Přesto mi neodpíral rovno­cenný podíl. Najděte mi takového mezi lidmi, můžete-li.</p>

<p>„Sedni, pse!" řekl jsem mu jednou žertem. Právě jsem opatrně stahoval dikobraza, jehož jsem skolil kyjem poté, co si Nighteyes vynutil jeho pronásledování. Ve své dychtivosti dostat se k masu málem způsobil, že jsme byli oba plni ostnů. Sedl si zpět na zadní a kyčle se mu nervózně natřá­saly.</p>

<p><emphasis>Proč lidé takhle mluví? </emphasis>zeptal se mě, zatímco jsem opatr­ně tahal za lem ostnaté kůže.</p>

<p>„Jak?"</p>

<p><emphasis>V příkazech. Co dává člověku právo, aby poroučel psu, když nejsou jedna smečka?</emphasis></p>

<p>„Někteří jsou smečka, nebo skoro," řekl jsem nahlas za­dumaně. Stahoval jsem napjatou kůži, kterou jsem držel za chlopeň na břiše, kde nebyly žádné ostny, a odřezával jsem obnažené blány po obvodu. Kůže vydávala trhavý zvuk, jak se oddělovala od tučného masa. „Někteří lidé si myslí, že na to mají právo," pokračoval jsem po chvíli.</p>

<p><emphasis>Proč? </emphasis>naléhal Nighteyes.</p>

<p>Překvapilo mne, že jsem na to nepomyslel dřív. „Někteří lidé si myslí, že jsou lepší než zvířata," pravil jsem rozváž­ně. „Že mají právo je využívat nebo komandovat, jak se jim zlíbí."</p>

<p><emphasis>A ty tak smýšlíš také?</emphasis></p>

<p>Neodpověděl jsem hned. Pracoval jsem s nožem podél li­nie mezi kožešinou a tukem, udržuje rovnoměrný tah za ků­ži, zatímco jsem odřezával plece zvířete. Jezdil jsem přece na koni, když jsem ho měl v péči, nebo ne? Bylo to snad pro­to, že jsem byl lepší než ten kůň, když jsem ho podrobil své vůli? Využíval jsem psy, aby pro mě lovili, a občas i soko­ly. Jaké jsem měl právo poroučet jim? A nyní jsem tady se­děl a nožem odřezával kůži z dikobraza, abychom ho mohli sníst. Pomalu jsem řekl: „Jsme lepší než ten dikobraz, že se ho chystáme sníst? Nebo je to jen proto, že jsme ho dneska předčili?"</p>

<p>Nighteyes vztyčil hlavu a sledoval, jak nožem a rukama obnažuji maso pro něj. <emphasis>Myslím, že jsem vždycky bystřejší než dikobraz. Ale ne lepší. Snad ho zabijeme a sníme proto, že můžeme. Stejně jako, </emphasis>a tu si malátně protáhl přední tlapy, <emphasis>stejně jako já mám dobře vycvičeného člověka, který mi ty</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hle bodlavé potvůrky stáhne, abych si je mohl lépe vychut</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nat. </emphasis>Vyplázl na mě jazyk, přičemž oba jsme věděli, že je to jen část odpovědi na naši hádanku. Můj nůž sklouzl podél dikobrazí páteře a celá kůže byla konečně dole.</p>

<p>„Měl bych rozdělat oheň a trochu tuku vyškvařit, než se do toho pustím," řekl jsem. „Jinak mi z toho bude zle."</p>

<p><emphasis>Jen mi dej můj podíl a se svým si udělej, co chceš, </emphasis>navrhl mi Nighteyes velkoryse. Obřízl jsem zadní končetiny, vylo­mil klouby a nožem je odetnul. Pro mne masa víc než dost. Nechal jsem je ležet na líci stažené kůže a Nighteyes si od­táhl svůj podíl stranou. Zažehl jsem ohýnek, zatímco Nighteyes křoupal kosti, a nabodl jsem končetiny na prut, abych si je opekl. „Nemyslím, že jsem lepší než ty," pravil jsem ti­še. „Opravdu si nemyslím, že bych byl lepší než nějaké zví­ře. Ačkoli, jak říkáš, jsem bystřejší než některá z nich."</p>

<p><emphasis>Než dikobrazi možná, </emphasis>poznamenal blahovolně. <emphasis>Avšak než vlk? To myslím ne.</emphasis></p>

<p>Časem jsme se naučili rozlišovat každičkou nuanci v cho­vání toho druhého. Občas jsme si při lovu počínali navýsost šikovně, nacházejíce ve stopování a zabíjení nejčistší radost; to jsme se pak světem pohybovali nebezpečně a účelně. Jin­dy jsme dováděli jako štěňata, strkali se z vyšlapané stezky navzájem do křoví a za chůze se štípali a rafali, takže zvěř se vyplašila ještě dříve, než jsme ji vůbec spatřili. Některé dny jsme v pozdně odpoledních hodinách dřímali na slunci, než byl čas vstát, vyrazit na lov a pak na cestu. Slunce nám vyhřívalo břicha nebo hřbety, hmyz kolem bzučel, vydávaje zvuk jako spánek samotný. Tu se můj velký vlk třebas pře­kulil na hřbet jako štěně a žadonil, abych ho poškrábal na břiše a prohlédl mu uši kvůli klíšťatům a blechám či abych ho důkladně podrbal po celém obvodu hrdla a šíje. Za chlad­ných mlžných jiter jsme se stočili navzájem klubíčka, aby­chom se před spánkem zahřáli. Občas mě probudilo drs­né rýpnutí studeného čenichu do tváře; když jsem se snažil posadit, zjistil jsem, že mi schválně stojí na vlasech, takže nemohu zvednout hlavu ze země. Jindy jsem se například vzbudil sám a zjistil, že Nighteyes sedí opodál a zrakem pátravě přehlíží okolní krajinu. Vzpomínám si, jak jsem ho takto uviděl, temnou siluetu proti zapadajícímu slunci. Mír­ný podvečerní vánek mu čechral srst. Uši měl natrčené ku­předu a pohled upřený do dáli. Tehdy jsem z něj vycítil osa­mělost, od které jsem mu nikdy ničím nemohl odpomoci. Zahanbovalo mě to a já ho raději nechal být, ani jsem jeho směrem v duchu nezapátral. V určitém ohledu jsem pro něj nebyl lepší než vlk.</p>

<p>Jakmile jsme se vyhnuli Turlake a okolním městům, za­bočili jsme znovu na sever a narazili na Vinnou řeku. Byla jiná než Jelení řeka, tak jako se liší kráva od hřebce. Její našedlý a poklidný tok se valil mezi širými lány a vinul se lí­ně sem a tam štěrkovým řečištěm. Po naší straně řeky vedla stezka, která více či méně sledovala řeku, ale většinou ji vy­užívaly pouze kozy a dobytek. Vždycky jsme včas zaslech­li, když pastevci hnali nějaké stádo, a snadno jsme se jim vy­hnuli. Vinná řeka nebyla tak splavná jako Jelení; byla mělčí a měla tendence vytvářet písečné nánosy, přesto na ní pa­noval určitý dopravní ruch. Na tilthské straně Vinné řeky se táhla hojně využívaná silnice, často skrze vesnice a dokon­ce města. Viděli jsme spřežení mezků, jak v určitých úsecích vlekli proti proudu prámy; usoudil jsem, že takový náklad musí být přepraven přes mělčiny. Usedlosti na naší straně řeky se omezovaly jen na přívozy a místy překupní stanice pro nomádské pastevce. Zde se mohl nacházet kupříkladu hostinec, několik krámů a hrstka domů na okraji, ale nic víc než to. Nighteyes a já jsme se jim vyhýbali. Těch několik vesnic, na něž jsme na naší straně řeky narazili, zelo v tuto roční dobu prázdnotou.</p>

<p>Kočovní pastevci, kteří během horkých letních měsíců přebývali ve stanech, pásli nyní svá stáda na ústředních pla­ninách a zcela poklidně se přemísťovali od jednoho prame­ne ke druhému. Ulice vesnic a úbočí drnových domků byly porostlé trávou. V těchto opuštěných osadách panoval klid, a přesto mi ta prázdnota připomínala vypleněnou vesnici. Nikdy jsme se v blízkosti žádné z nich nezdrželi.</p>

<p>Oba jsme mezitím zhubli a zesílili. Prošoupal jsem boty a musel jsem je vyspravit surovou usní. Prodřely se mi man­žety u kalhot, a tak jsem si je olemoval nad lýtky. Unavova­lo mě prát si tak často košili; krev z vykovaných a našich úlovků zanechala na náprsence a manžetách hnědavé skvr­ny. Byla zalátaná a rozedraná jako košile nějakého žebráka a její nestejné zabarvení jí propůjčovalo o to žalostnější vzhled. Jednoho dne jsem si ji smotal do rance a pokračoval v cestě od pasu nahý. Počasí přes den bylo natolik mírné, že jsem ji stejně nepotřeboval, a za chladnějších nocí jsme by­li v pohybu a mé tělo se samo zahřálo. Slunce mne temně osmahlo, takže jsem měl barvu skoro jako můj vlk. Fyzicky jsem na tom byl dobře. Nebyl jsem tak silný, jako když jsem se lopotil u vesla a bojoval, ani tak svalnatý. Byl jsem však úplně zdravý, pružný a štíhlý. Dokázal jsem celou noc klu­sat po boku vlka a přitom se neunavit. Bylo teď ze mě hbi­té a kradmé zvíře a stále znovu a znovu jsem si dokazoval svoji schopnost přežít. Opět jsem velkým dílem nabyl ztra­cené sebevědomí, o něž mě Regal připravil. Ne že by mé tě­lo odpustilo a zapomnělo vše, co mu Regal udělal, ale už si prostě zvyklo na bodavé bolesti a jizvy. Skoro jsem už hla­domornu pustil z hlavy. Ani jsem nedopustil, aby ony zlaté dny zastínil můj temný cíl. Spolu s Nighteyesem jsme puto­vali, lovili, spali a zase putovali. Bylo to všechno tak prosté a dobré, že jsem si toho zapomněl vážit. Až jsem to ztratil.</p>

<p>Jednou, když se stmívalo, sešli jsme k řece, abychom se napili, než zase vyrazíme na noční pouť. Ale jak jsme se při­blížili k vodě, Nighteyes pojednou ztuhl, zalehl břichem na zem a natrčil uši kupředu. Řídil jsem se jeho příkladem a po­tom jsem i svým otupělým nosem zachytil neznámou vůni. <emphasis>Co je to, kde je to? </emphasis>chtěl jsem vědět.</p>

<p>Spatřil jsem je, ještě než vlk stačil odpovědět. Malinké srnečky, jak ladně našlapují cestou dolů k řece. Nebyli o moc vyšší než Nighteyes a místo parůžků měli jakési kozí spirá­lovité rohy, jež ve světle úplňku temně pableskovaly. Znal jsem tato stvoření z jednoho starého bestiáře, který vlastnil Chade, ale nemohl jsem si vzpomenout, jak se jim správně říká.</p>

<p><emphasis>Potrava? </emphasis>navrhl úsečně Nighteyes a já okamžitě přisvěd­čil. Stezka, kterou sledovali, je zavede až na skok od nás. Zůstali jsme s Nighteyesem ve svých pozicích a čekali. Zví­řata se blížila, byl jich asi tak tucet, měla naspěch a ztráce­la ostražitost, když ucítila vodu. Nechali jsme samce v čele projít, připraveni vrhnout se na hlavní uskupení stáda, které se pohybovalo v sevřeném hloučku. Jenže zrovna když se rozechvělý Nighteyes sbíral, že vyskočí, ticho noci proťalo táhlé kolísavé vytí.</p>

<p>Nighteyes se posadil a vydralo se z něj úzkostlivé zakňu­čení. Vysoká se v tu ránu rozptýlila ve změti kopýtek a ro­hů a dala se před námi na útěk, ačkoli oba jsme byli příliš rozrušení na to, abychom ji pronásledovali. Z našeho jídla rázem bylo jen lehké dunění v dálce. Zmateně jsem za nimi hleděl, ale Nighteyes si toho zjevně ani nevšiml.</p>

<p>S hubou dokořán vydával zvuky mezi vytím a kvílením, čelisti se mu chvěly a pohybovaly, jako by se snažil rozpo­menout na vlčí mluvu. Při tom trhnutí, které jsem z něj ucí­til, když zaslechl vzdálené vlčí zavytí, mi poskočilo srdce. Kdyby na mě z hlubin noci náhle zavolala moje vlastní mat­ka, ten šok by nemohl být větší. Vytí a štěkot přicházející v odpověď tryskaly k nebi z mírné vyvýšeniny severně od nás. Tu se k nim přidal vůdce smečky. Nighteyes otáčel hla­vou sem a tam, zatímco z hloubi hrdla kňučel. Náhle škubl hlavou nazad a sám trhaně zavyl. Po jeho prohlášení násle­dovalo ticho, pak smečka na pahorku znovu zaštkala, nebyl to lovecký pokřik, ale oznámení jejich přítomnosti.</p>

<p>Nighteyes mi věnoval jeden letmý omluvný pohled a po­té už byl ten tam. Nevěřícně jsem se za ním díval, jak pádí směrem k pahorku. Po chvilce údivu jsem vyskočil na nohy a vyrazil za ním. Byl už notný kus přede mnou, ale když mě vzal na vědomí, zvolnil a pak se ke mně otočil tváří v tvář.</p>

<p><emphasis>Musím jít sám, </emphasis>sdělil mi vážně. <emphasis>Počkej na mě tady. </emphasis>Otočil se, aby pokračoval v cestě.</p>

<p>Zachvátila mě panika. <emphasis>Počkej! Nemůžeš jít sám. Oni ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jsou naše smečka. Jsme pro ně vetřelci, napadnou tě. Radě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ji vůbec nikam nechoď.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já musím! </emphasis>zopakoval. O jeho odhodlání nebylo pochyb. Odklusal pryč.</p>

<p>Běžel jsem za ním. <emphasis>Nighteyesi, prosím! </emphasis>Náhle jsem o něj měl hrozivý strach, strach z toho, do čeho se s takovou po­sedlostí vrhal.</p>

<p>Zastavil se a ohlédl se po mně, jeho oči se střetly s mýma, na vlka až příliš dlouze. <emphasis>Ty to chápeš. Já vím, že ano. Nyní je načase, abys důvěřoval tak, jako jsem d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sud důvěřoval já. Tohle je něco, co prostě udělat musím. A musím to udělat sám.</emphasis></p>

<p><emphasis>A co když se nevrátíš? </emphasis>zeptal jsem se v návalu zoufalství.</p>

<p><emphasis>Ty ses vrátil z návštěvy tamtoho města. A já se zase vrá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tím k tobě. Pokračuj v cestě podél řeky. Najdu tě. No tak, běž. Běž zpátky.</emphasis></p>

<p>Přestal jsem za ním klusat. On pokračoval v běhu. <emphasis>Buď opatrný! </emphasis>mrštil jsem za ním ještě tuto prosbu, své vlastní zavytí do hlubin noci. Potom jsem stál a díval se, jak ode mě kluše pryč, jak se mu mocné svalstvo vlní pod hustým ko­žichem, jak má ocas rovně natažený ve svém odhodlání. Sebral jsem v sobě veškerou sílu, abych za ním nekřičel, ať se ke mně vrátí, abych ho neprosil, ať mě nenechává samot­ného. Stál jsem tam sám, po tom běhu mohutně zadýchaný, a sledoval, jak mi mizí v dálce. Byl tak soustředěný na své pátrání, že jsem si připadl vyloučený a odstrčený. Poprvé jsem zakusil nelibost a žárlivost, kterou pociťoval on během mých sezení s Veritym nebo když jsem byl s Molly a přika­zoval mu, aby se držel stranou mých myšlenek.</p>

<p>Tohle byl Nighteyesův první kontakt v dospělosti s je­ho vlastním druhem. Chápal jsem jeho potřebu vyhledat je a přesvědčit se, co jsou vlastně zač, i kdyby ho měli napad­nout a odehnat pryč. Bylo to správné. Ale všechny mé oba­vy o něj mne plačtivě ponoukaly, abych běžel za ním, abych mu byl po boku, kdyby na něj zaútočili, abych byl alespoň nablízku, kdyby mě náhodou potřeboval.</p>

<p>Ale on mě žádal, abych to nedělal.</p>

<p>Ne. Řekl mi, že ne. Řekl mi to, použiv stejné právo na se­be sama, jaké jsem já uplatňoval ve vztahu k němu. Cítil jsem, jak se mi srdce v hrudi svírá, jak mě to nutí odvrátit se od něj a jít zpátky k řece. Náhle jsem si připadl napůl slepý. Již neklusal po mém boku nebo přede mnou, nepředával mi své vjemy nádavkem k tomu, co zjistily mé vlastní, poněkud tupější smysly. Místo toho jsem ho cítil kdesi v dálce. Cítil jsem rozechvělé očekávání, strach a zvědavost, jež jím lom­covaly. Byl v tom okamžiku až příliš soustředěný na svůj vlastní život, než aby ho sdílel se mnou. Tu mě napadlo, zda se to nepodobá tomu, co cítil Verity, když jsem byl na <emphasis>Ruriskovi </emphasis>a štval nájezdníky, zatímco on musel sedět ve své vě­ži a spokojit se s tím, co se mu ode mě podaří zachytit. Při­tom já mu referoval mnohem víc, vyvíjel jsem vědomé úsilí udržet tok informací směrem k němu. Přesto musel alespoň zčásti zažívat pocit svíravé vyhoštěnosti, která teď trýznila mne.</p>

<p>Došel jsem na břeh řeky. Tam jsem se zastavil, usedl na zem a čekal. Říkal přece, že se vrátí. Zíral jsem do temnot nad plynoucími vodami. Cítil jsem v sobě jenom malou jiskérku života. Pomalu jsem se otočil a pohlédl proti proudu. Všechno nutkání lovit zmizelo spolu s Nighteyesem.</p>

<p>Dlouho jsem tam seděl a čekal. Nakonec jsem vstal a po­kračoval v cestě nocí, věnuje pouze mizivou pozornost sobě a svému okolí. Šel jsem mlčky po písečném říčním břehu, provázen toliko šuměním vod.</p>

<p>Tam kdesi Nighteyes cítil ostatní vlky, cítil je jasně a sil­ně, dost na to, aby věděl, kolik jich je a jakého jsou pohlaví. Tam kdesi se jim ukázal, nikoli výhružně, ne aby vstoupil do jejich společnosti, ale jen aby jim oznámil svoji přítomnost. Oni ho chvíli sledovali. Velký samec popošel kupředu a vy­močil se na trs trávy. Potom pařáty svých zadních běhů za­hrabal hluboko v zemi, zahrnuje trávu hlínou. Jedna samice vstala, protáhla se a zívla, načež se posadila a upřela na něj své zelené oči. Dvě napůl vzrostlá vlčata se přestala navzá­jem hryzat a zkoumavě se na něj zahleděla. Jedno vykročilo směrem k němu. Ale hluboké zavrčení z hrdla jeho matky ho rychle přivolalo zpátky. Se svým sourozencem se pak zno­vu pustili do sebe. A Nighteyes se posadil, usedl na hýždě, aby jim ukázal, že jim nechce uškodit, jen ať se na něj podí­vají. Jedna vyzáblá samice napůl váhavě zakňourala, načež znenadání kýchla.</p>

<p>Po chvíli většina vlků vstala a společně vyrazila kupředu s jistým záměrem. Na lov. Vyzáblá samice zůstala s vlčaty, aby na ně dohlížela, až budou ostatní pryč. Nighteyes zavá­hal, pak se v uctivém odstupu vydal za smečkou. Čas od ča­su se po něm některý z vlků ohlédl. Vedoucí samec se často zastavoval, aby se vymočil a pak zadními běhy zaryl v zemi.</p>

<p>Co se mne týče, kráčel jsem podél řeky a díval se, jak noc kolem mne houstne. Měsíc se zvolna nesl na své pouti noč­ní oblohou. Vytáhl jsem z rance sušené maso a za chůze ho žvýkal, jednou jsem se zastavil, abych se z řeky napil křídovité vody. Tok řeky vinoucí se ve štěrkovém řečišti se me­zitím stočil na mou stranu. Byl jsem nucen opustit břeh a jít po travnatém náspu nahoře. Když se nad horizontem roz­břesklo, rozhlížel jsem se kolem po vhodném místě na spaní. Spokojil jsem se s mírnou vyvýšeninou na náspu a stočil se do klubka na hrubém loži z trávy. Budu neviditelný, do­kud na mne někdo málem nešlápne. To místo bylo bezpeč­né jako každé jiné.</p>

<p>Cítil jsem se velmi osamělý.</p>

<p>Nespal jsem vůbec dobře. Jedna moje část seděla a tiše zpovzdálí sledovala ostatní vlky. Věděli o mně stejně jako já o nich. Nepřijali mne, ale ani mě neodehnali. Nešel jsem tak blízko, aby se museli usnést, co se mnou. Sledoval jsem je, jak skolili samce od jakéhosi druhu vysoké, který jsem ne­znal. Zdál se být ale malý, aby je všechny nasytil. Měl jsem hlad, ale ne tak velký, abych už potřeboval lovit. Má zvěda­vost ohledně této smečky byla lačnější než můj žaludek. Po­zoroval jsem je, jak se ve spánku líně protahují.</p>

<p>Mé sny se odpoutaly od Nighteyese. Opět jsem měl ne­souvislé vědomí toho, že sním, ale nebyl jsem s to se probu­dit. Cosi mě volalo, cloumalo se mnou se strašlivou naléha­vostí. Odpověděl jsem na to volání - neochotně, jenomže neschopen odmítnout. Octl jsem se kdesi jinde, byl den, a ne­příjemně známý kouř a křik se společně nesly k modrému nebi nad oceánem. Další město v Bearnsu bojovalo a pada­lo v plen nájezdníkům. Opět jsem byl povolán jako svědek. Té noci, a skoro každou noc následující, na mě znovu doleh­la válka s rudými loděmi.</p>

<p>Ta bitva a každá z těch, které následovaly, jsou do nej­menších podrobností vyleptány kdesi hluboko v mém srdci. Pachy a zvuky a doteky, zakoušel jsem je všechny. Cosi ve mně naslouchalo, a vždy, když jsem spal, vtáhlo mě to nelí­tostně tam, kde lidé Šesti vévodství bojovali a umírali za své domovy. Měl jsem zažít více z pádu Bearnsu než kdokoliv jiný, kdo v tomto vévodství doopravdy žil. Protože den za dnem, kdykoli jsem se pokusil usnout, jsem mohl být v kteroukoli dobu povolán, abych svědčil. Neviděl jsem v tom žádnou logiku. Možná že vlohy k Umění dřímaly v mnoha lidech Šesti vévodství a oni tváří v tvář smrti a bolesti vola­li Verityho a mne - hlasy, o nichž ani nevěděli, že je mají. Víc než jedinkrát jsem vycítil, že i můj král podobným způ­sobem obchází noční můrou soužená města, ačkoli již nikdy poté jsem ho neviděl tak jasně jako poprvé. Později jsem si vzpomněl, že jednou ve snu jsem nějaký čas sdílel bytí s krá­lem Shrewdem, kdy on byl rovněž povolán, aby svědčil při pádu Siltbay. Kladl jsem si potom otázku, jak často byl asi trýzněn coby svědek nájezdů na města, jež ve své bezmoci nemohl bránit.</p>

<p>Jedna moje část přitom věděla, že spím na břehu Vinné řeky, daleko od běsnící bitvy, obklopen vysokou pobřežní trávou a ovíván čistým proudícím vzduchem. To ale nebylo důležité. Důležitější byla nenadálá realita pokračujících bi­tev, v nichž Šest vévodství čelilo nájezdníkům. Ona beze­jmenná víska v Bearnsu se pravděpodobně netěšila moc vel­ké strategické důležitosti, ale jak jsem viděl, přesto se řítila do zkázy, další cihla vypadnuvší ze zdi. Jakmile se nájezd­níci zmocní pobřeží Bearnsu, Šest vévodství se od nich ni­kdy neosvobodí. A oni to pobřeží zabírali, město za městem, osadu za osadou, zatímco bývalý král se ukrýval v Tradefordu. Když jsem se lopotil u vesla na <emphasis>Ruriskovi, </emphasis>realita na­šeho boje s rudými loděmi na mě bezprostředně doléhala. Během posledních pár měsíců, odříznutý a odloučený od té­to války, jsem si dovolil zapomenout na lidi, kteří tímto kon­fliktem žili ze dne na den. Byl jsem stejně necitelný jako Regal.</p>

<p>Konečně jsem se probudil, právě když večer začínal stírat barvy z řeky a z pláně. Nepřipadal jsem si odpočatý, a přes­to jsem se probouzel s úlevou. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem. Nighteyes se nevrátil. Krátce jsem po něm zapátral. <emphasis>Bratře, </emphasis>vzal mě na vědomí, ale já vycítil, že ho má dotěrnost popuzuje. Právě sledoval dvě vlčata, jak spolu v kotrmelcích dovádí. Znaveně jsem se v mysli stáhl zpátky. Kontrast me­zi našimi dvěma životy byl najednou tak velký, hrůza po­myslet. Nájezdníci z rudých lodí, hromadná vykování a Regalova proradnost, dokonce i můj plán zabít Regala, to byly pojednou jen nechutné lidské záležitosti, které jsem vlkovi doposud podsouval. Jaké jsem na to měl právo, že jsem do­pustil, aby takové ohavnosti utvářely jeho život? Byl nyní tam, kde měl správně být.</p>

<p>Ať se mi to líbilo sebemíň, úkol, který jsem si uložil, byl výhradně můj.</p>

<p>Snažil jsem se od něj odpoutat. Přesto jsem v sobě vytr­vale živil jiskřičku naděje. Říkal přece, že se ke mně vrátí. Rozhodl jsem se, že pokud to udělá, musí to být jeho vlast­ní rozhodnutí. Nebudu ho k sobě volat. Vstal jsem a pokra­čoval v cestě. Řekl jsem si, že kdyby se Nighteyes rozhodl vrátit, snadno mě dostihne. Nic neukrajuje míle cesty lépe nežli vlčí klus. A nebyla zrovna pravda, že bych bez něj pu­toval rychleji. Velice jsem postrádal jeho noční vidění. Do­šel jsem k místu, kde se říční břeh svažoval a přecházel bez­mála v mokřinu. Zprvu jsem se nemohl rozhodnout, jestli mám pokračovat v cestě přes ni nebo se mám pokusit ji obe­jít. Věděl jsem, že se může táhnout na míle daleko. Nakonec jsem se rozhodl, že se budu držet co nejblíže otevřené hla­dině řeky. Prožil jsem strastiplnou noc, jak jsem se prodíral přes orobince a bahničky, klopýtal přes jejich spletité ko­řeny, v jednom kuse zmáchaný a trýzněný vytrvalými moskyty.</p>

<p>Co jsem to za pitomce, ptal jsem se sám sebe, že se po­kouším přejít přes neznámý močál uprostřed noci? Patřilo by mi, kdybych teď sklouzl do nějaké díry v bahně a utonul v ní. Nade mnou byly jen hvězdy a kolem souvislá clona sí­tin. Po pravici jsem občas letmo zahlédl širokou potemnělou řeku. Pokračoval jsem dál v cestě proti proudu. Rozbřesk mě zastihl, jak se stále plahočím v bažině. Jednolisté rostlinky s plazivými kořeny se mi zhusta zachytávaly na botách a ka­maších a hruď mi mokvala, jak byla poštípaná od hmyzu. Za chůze jsem žvýkal sušené maso. Nebylo kde si odpočinout, a tak jsem pokračoval pořád dál. Abych měl z této svízelné cesty alespoň nějaký užitek, nasbíral jsem si nějaké oddenky bojínků. Bylo už po poledni, když bažina opět začala pře­cházet v pevný říční břeh, a já se vlekl ještě další hodinu, než jsem se dostal z dosahu dotěrných mušek a moskytů. Potom jsem si z kamaší, bot a kůže smyl zelený močálový sliz a bah­no, načež jsem se vrhl na zem a usnul.</p>

<p>Tam kdesi stál Nighteyes, klidně a v nebojové pozici, za­tímco vyzáblá samice popošla k němu. Když se ocitla blíž, on klesl na břicho, svalil se na bok, pak se překulil na hřbet a obnažil hrdlo. Ona šla stále blíž, krůček po krůčku. Pak se znenadání zastavila, sedla si a chvíli na něj zkoumavě hle­děla. On slabě zakňučel. Vtom ona stáhla uši dozadu, obna­žila všechny zuby a zavrčela, prudce se otočila a odpelášila pryč. Nighteyes po chvíli vstal a vydal se na louku lovit my­ši. Zdál se být spokojený.</p>

<p>A já, když jeho přítomnost ode mne odvanula, jsem byl opět povolán zpátky do Bearnsu. Hořela další vesnice.</p>

<p>Probudil jsem se sklíčený. Místo abych pokračoval v ces­tě, zažehl jsem si ohýnek z naplaveného dříví. V kotlíku jsem si uvařil vodu a dal do ní povařit nasbírané oddenky, zatím­co jsem nařezal na kousky trochu sušeného masa. Podusil jsem je s moučnatými oddenky a přidal trochu ze své draho­cenné zásoby soli a něco divoce rostoucí zeleně. Bohužel, křídovitá pachuť říční vody stále převládala. S plným žalud­kem jsem si natřepal zimník a zamotal se do něj na ochranu před nočním hmyzem, načež jsem znovu zadříml.</p>

<p>Nighteyes a vůdce smečky stáli naproti sobě a hleděli je­den na druhého. Byli od sebe dost vzdáleni, takže v tom ne­byla patrná žádná výzva, ale Nighteyes měl ocas stažený do­lů. Vůdce smečky byl statnější než Nighteyes a měl černý kožich. Nebyl tak dobře živený a byl plný jizev po šarvát­kách a lovech. Nesl se sebevědomě. Nighteyes se nehýbal. Po chvíli vůdce smečky kousek poodešel, nadzvedl nohu nad drnem a vymočil se. Předními tlapami zahrabal v trávě a pak odešel, aniž se ohlédl. Nighteyes se posadil a zůstal v klidu, zatímco rozvažoval.</p>

<p>Druhý den zrána jsem vstal a pokračoval v cestě. Nighteyes mě opustil před dvěma dny. Jen před dvěma dny. Přes­to mi to připadalo strašně dlouho, co jsem byl sám. A jak asi měří Nighteyes délku našeho odloučení? ptal jsem se sám sebe. Určitě ne podle dnů a nocí. Odešel zjistit určitou věc, a až ji zjistí, pak jeho čas strávený beze mne skončí a on se ke mně vrátí. Ale co si to vlastně odešel zjistit? Jaké to je být vlkem mezi vlky, členem jejich smečky? Pokud by ho přija­li, co pak? Běhal by s nimi jeden den, jeden týden, jednu se­zónu? Jak dlouho by mu trvalo, než bych se z jeho mysli vy­tratil do jednoho z těch nekonečných vlčích včerejšků?</p>

<p>Proč by měl chtít vracet se ke mně, kdyby ho ta smečka přijala?</p>

<p>Po nějakém čase jsem si připustil, že jsem zarmoucený a hluboce zasažený, jako kdyby mě zapřel lidský přítel a dal přednost společnosti jiných lidí. Chtělo se mi zavýt, zapátrat po Nighteyesovi, jen aby viděl, jak jsem osamělý. Jen silou vůle jsem to neudělal. Nebyl to žádný psíček, aby přiběhl na zapískání. Byl to můj přítel a ušli jsme spolu hezký kus cesty. Jaké jsem měl právo žádat ho, aby se vzdal šance mít družku, opravdovou vlastní smečku, a to jednoduše proto, že jsem ho chtěl mít po boku? Vůbec žádnou, říkal jsem si. Vů­bec žádnou.</p>

<p>V poledne jsem narazil na stezku, která vedla podél břehu. Koncem odpoledne jsem minul několik zemědělských usedlostí. Všude samé melouny a obilí. Síť kanálů přivádě­la říční vodu do vnitrozemí k plodinám. Drnové domky se nacházely dosti daleko od břehu řeky, pravděpodobně kvůli záplavám. Štěkali na mě psi a houfně kejhaly tlusté bílé hu­sy, ale nablízku jsem neviděl žádné lidi, s nimiž bych se po­zdravil. Stezka se mezitím rozšířila v silnici s vyježděnými stopami od povozů.</p>

<p>Slunce na jasně modrém nebi mi pražilo do zad a do hla­vy. Vysoko nad sebou jsem zaslechl vřeštět sokola. Vzhlédl jsem k němu a uviděl, jak si s roztaženými křídly nehybně plachtí oblohou. Znovu zavřeštěl, složil křídla a řítil se mým směrem. Nepochybně se vrhal na nějakého malého hlodav­ce na některém z okolních lánů. Sledoval jsem ho, jak se ke mně blíží, a teprve v poslední chvíli jsem si uvědomil, že je­ho skutečným cílem jsem já. Vymrštil jsem ruku, abych si kryl obličej, zrovna když roztáhl křídla. Ucítil jsem průvan vyvolaný jeho bržděním. Na ptáka takové velikosti přistál poměrně zlehka na mém vymrštěném předloktí. Svými pa­řáty se mi bolestivě zaťal do masa.</p>

<p>V prvním okamžiku mě napadlo, že to je cvičený pták, který zdivočel; když mě uviděl, něco ho přimělo vrátit se k člověku. Malý útržek kůže, jenž mu visel z nohy, by mohl být pozůstatkem řemínku na uvazování. Seděl mně na ruce a mžoural, úžasný pták v každém ohledu. Podržel jsem ho před sebou, abych si ho lépe prohlédl. Kůže na jeho noze by­ la omotána kolem malinkého pergamenového svitku. „Mohu se na to podívat?" zeptal jsem se nahlas. Otočil hlavu za mým hlasem a jedním třpytivým okem spočinul na mě. Byl to Sleet.</p>

<p><emphasis>Stará krev.</emphasis></p>

<p>Nic víc jsem z jeho myšlenek nerozluštil, ale stačilo to.</p>

<p>Na Buckkeepu jsem to s ptáky nikdy moc neuměl. Burrich mi nakonec navrhl, abych je nechal být, protože má pří­tomnost je vždycky zneklidňovala. Nicméně jsem zlehka za­šmátral vstříc jeho ohnivě bystré mysli. Zdál se být klidný. Podařilo se mi svítek vytáhnout. Sokol na mé ruce poposedl a jeho pařáty se mi zčerstva zaťaly do masa. A pak, bez se­bemenšího varování, pozvedl křídla a odrazil se ode mě do vzduchu. Zakroužil ve spirále, tluče ztěžka křídly, aby na­bral výšku, a znovu zavřeštěl své <emphasis>kí, kí </emphasis>a odplachtil oblohou pryč. V místě, kde se mi jeho pařáty zaťaly do masa, mi ka­nula z předloktí krev a v jednom uchu mi zvonilo, jak při od­razu mohutně tloukl křídly. Pohlédl jsem na dírky ve svém předloktí. Zvědavost mě přiměla obrátit pozornost k malin­kému svitku. Vzkazy přece nosí holubi, ne sokoli.</p>

<p>Rukopis byl vyvedený ve starém stylu, mrňavé, tenké, pavoučí písmo. Ostré slunce mi ještě více znemožňovalo jeho přečtení. Sedl jsem si na krajnici a zastínil ho rukou, abych si ho mohl přečíst. Při prvních slovech se mi málem zasta­vilo srdce: „Stará krev zdraví Starou krev."</p>

<p>Zbytek už bylo těžší rozlousknout. Svitek byl potrhaný, pravopis roztodivný a slov ani o jedno víc, než bylo třeba. Varování pocházelo od Holly, ačkoli jsem měl podezření, že to psal Rolf. Král Regal teď vehementně pronásledoval Sta­rou krev. Těm, které dopadl, nabízel peníze, když mu po­mohou najít dvojici muže s vlkem. Měli podezření, že hledá Nighteyese a mne. Regal vyhrožoval smrtí všem, kteří od­mítnou. Stálo tam ještě něco, cosi o tom, že předali můj pach ostatním ze Staré krve a vyzvali je, aby mi pomohli, jak bu­dou moci. Zbytek svitku byl příliš potrhaný, než aby se dal přečíst. Zastrčil jsem si ho do opasku. Jasný den jako by ny­ní získal temný nádech. Takže Will řekl Regalovi, že jsem stále naživu. A Regal se mě obával natolik, že uvedl do po­hybu tato kola. Snad bylo jen dobře, že jsme se s Nighteyesem na čas rozešli.</p>

<p>Zatímco se snášel soumrak, vystoupal jsem na malé návr­ší na břehu řeky. Přede mnou svítilo několik světel, zastrče­ných v ohbí řeky. Pravděpodobně další překupní stanice ne­bo přívoz, aby se farmáři a pastevci mohli snáze dostat přes řeku. Pozoroval jsem ta světla, zatímco jsem kráčel směrem k nim. Tam vepředu bude teplé jídlo a lidé, a přístřeší na noc. Mohl bych se zastavit a popovídat si s nimi, kdybych chtěl. Stále jsem měl pár mincí, jež jsem mohl pokládat za své vlastnictví. V patách mi nebyl žádný vlk, který by vzná­šel dotazy, žádný Nighteyes nečíhal poblíž v naději, že psi nezachytí jeho pach. Nebylo o koho se strachovat kromě se­be sama. Inu, možná že to udělám. Možná se zastavím na kus řeči a sklenku vína. Možná se dozvím, jak je to ještě da­leko do Tradefordu, a vyslechnu si pár klepů, které se tu ší­ří. Bylo načase, abych sestavil reálný plán, jak se vypořá­dám s Regalem.</p>

<p>Bylo načase, abych se začal spoléhat sám na sebe.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>8 Tradeford</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Zatímco se léto chýlilo ke konci, nájezdníci zdvojnásobili své úsilí uchvátit co největší část pobřeží bearnského vévodství, dříve než dorazí zimní bouře. Věděli, že jakmile by mě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li v držení hlavní přístavy, mohli by útočit podél zbytku po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>břežní linie Šesti vévodství, jak by se jim zlíbilo. Takže i když </emphasis><emphasis>toho léta podnikali nájezdy až po vévodství Shoaks, jak se </emphasis><emphasis>hezké dny krátily, soustředili své síly na získání pobřeží Bearnsu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jejich taktika byla prazvláštní. Nevyvíjeli žádnou snahu </emphasis><emphasis>uchvacovat města či zajímat lidi. Zaměřovali se jen na de</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>strukci. Města, jež dobyli, byla beze zbytku vypálena, lidé by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li zmasakrováni, vykováni nebo se ocitli na útěku. Jen něko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lik si jich nájezdníci ponechali na nucené práce, zacházejíce s nimi hůře než se zvířaty, nebo pro pobavení; když pak pro své věznitele pozbyli cenu, vykovali je. Zřizovali si svá vlast</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní primitivní přístřeší, pohrdajíce našimi budovami, které si přece mohli namí</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>to zničení zabrat pro sebe. Nesnažili se zřizovat trvalé usedlosti, ale místo toho jen obsadili nejlep</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší přístavy posádkami, aby měli jistotu, že o ně nepřijdou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ačkoli vévodství Rippon a Shoaks pomáhala Bearnsu, kde </emphasis><emphasis>to jen šlo, musela stř</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>žit svá vlastní pobřeží a měla jenom </emphasis><emphasis>skrovné využitelné prostředky. Vévodství Buck mezitím laví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rovalo, jak nejlépe umělo. Lord Bright opožd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ně zjistil, že </emphasis><emphasis>Buck se v otázce obrany spoléhá na své předsunuté pevnos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti, ale usoudil, že už je příliš pozdě na záchranu této defen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zivní linie. Vrhl své muže a finance na opevňování Buckkeepu samotného. Zbytek vévodství Buck tak zůstal odkázaný jen na své lidi a nepravidelné oddíly, které se zavázaly věr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ností lady Patience jakožto záštita proti nájez</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>níkům. Be</emphasis><emphasis>arns z této strany neočekávalo již žádnou pomoc, ale tamní </emphasis><emphasis>lidé vděčně akcept</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vali vše, co k nim dorazilo pod břečťa</emphasis><emphasis>novou zástavou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vévoda Brawndy z Bearnsu, jako bojovník již dávno za vrcholem slávy, se v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>zvě nájezdníků postavil s ocelí zakale</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nou došeda, v</emphasis> <emphasis>barvě jeho vlasů a vousů. Jeho o</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>hodlání ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>znalo hranic. Nerozpakoval se ožebračit sám sebe o vlastní </emphasis><emphasis>poklad ani riskovat životy svých příbuzných v závěrečném úsilí ubránit své vévodství. Střetl se statečně se smrtí, když </emphasis><emphasis>se snažil ubránit svůj domovský hrad Ripplekeep. Ale ani je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho skon, ani pád Ripplekeepu nezabránily jeho dcerám, aby pokračovaly v</emphasis> <emphasis>odboji proti nájezdníkům.</emphasis></p>

<p>Má košile získala podivný nový vzhled, jak byla po tak dlouhou dobu smotaná v ranci. Přesto jsem si ji na sebe na­táhl, mírně se ušklíbaje nad tou zatuchlinou. Byla jen slabě cítit dýmem ze spáleného dřeva a o něco více plesnivinou. Dala se do ní vlhkost. Přesvědčil jsem sám sebe, že čerstvý vzduch zápach rozptýlí. S vlasy a s vousy jsem udělal, co jsem mohl. To jest: vykartáčoval jsem si vlasy a stáhl si je vzadu do copu, prsty jsem si prodrbal a uhladil vousy. Ne­snášel jsem ten porost na bradě, ale protivilo se mi každo­denní holení. Opustil jsem břeh řeky, kde jsem se ještě na­rychlo opláchl, a zamířil ke světlům města. Tentokrát jsem se rozhodl, že budu lépe připraven. Řekl jsem si, že mé jmé­no bude Jory. Býval jsem vojákem a trochu jsem to uměl s koňmi a perem, avšak nájezdníci mě připravili o domov. V současné době mám namířeno do Tradefordu, abych začal nový život. Byla to role, kterou bych mohl sehrát přesvěd­čivě.</p>

<p>Zatímco denního světla valem ubývalo, v poříčním městě se zažehovalo stále více lamp a já zjistil, že jsem se velmi mýlil v odhadu jeho velikosti. Město se táhlo podél břehu do daleka. Cítil jsem jisté rozechvění, ale přesvědčil jsem sám sebe, že cesta přes město bude mnohem kratší, než kdybych ho obcházel. Když jsem teď neměl v patách Nighteyese, ne­měl jsem důvod prodlužovat si cestu o další míle a hodiny. Vztyčil jsem hlavu a nasadil sebevědomý krok.</p>

<p>Město bylo po setmění o hodně živější než většina míst, jež jsem dosud navštívil. Z lidí, kteří se procházeli ulicemi, jsem vyciťoval slavnostní náladu. Většina jich měla namíře­no do středu, a jak jsem se tam blížil i já, přibývalo pochod­ní, lidí v pestrých šatech, smíchu a zvuku hudby. Překlady nade dveřmi hostinců byly ozdobeny květinami. Došel jsem až na jasně ozářené náměstí. Hrála tam hudba a hodovníci tančili. Byly zde rozestaveny sudy s pitím a stoly se prohý­baly pod chlebem a ovocem. Při pohledu na jídlo se mi za­čaly v ústech sbíhat sliny, zvláště chléb voněl báječně něko­mu, kdo tak dlouho strádal.</p>

<p>Okouněl jsem na okraji davu a pozorně naslouchal, při­čemž jsem zjistil, že předák města slaví svatbu; odtud to po­svícení a tanec. Usoudil jsem, že předák je farrowský titul pro šlechtice a že zejména tenhle se u lidu těší úctě pro svo­ji štědrost. Jedna postarší žena, která si mě všimla, ke mně přišla a strčila mi do hrsti tři měďáky. „Běž ke stolům a na­jez se, mladíku," pravila laskavě. „Předák Logis vyhlásil, ať o jeho svatební noci všichni slaví s ním. Jídlo je na příděl. Jen běž, pospěš si, neostýchej se." Povzbudivě mě pokle­pala po rameni, musela si přitom stoupnout na špičky, aby na mě dosáhla. Začervenal jsem se při pomyšlení, že si mě spletla s žebrákem, ale raději jsem ji v tom nechal. Pokud si to o mně myslela, jistě jsem tak vypadal, a bude proto lepší, když se za něj budu vydávat. Ovšem jakmile jsem vsunul tři měďáky do měšce, měl jsem nezvyklý pocit viny, jako kdy­bych je na ní vymámil nějakým trikem. Udělal jsem, co mi řekla, šel jsem ke stolům a postavil se do řady lidí čekajících na chléb, ovoce a maso.</p>

<p>U stolů obsluhovalo několik mladých žen a jedna z nich mi navršila podnos, načež mi ho přes stůl spěšně podala, ja­ko kdyby se chtěla vyhnout jakémukoli kontaktu se mnou. Poděkoval jsem jí, což vyvolalo chichotavý smích mezi je­jími družkami. Zatvářila se dotčeně, jako kdybych si ji spletl s prostitutkou, a já se rychle odebral stranou. Našel jsem si místo k sezení na rohu jednoho stolu, dávaje si dobrý pozor, aby nikdo neseděl blízko mne. Mladík, jenž roznášel džbán­ky s pivem a doléval je, mi jeden podal a projevil tolik zvě­davosti, že se mě zeptal, odkud přicházím. Řekl jsem mu je­nom to, že jsem cestoval proti proudu řeky a že se poohlížím po práci, načež jsem se zeptal, zda neví o někom, kdo na­jímá lidi.</p>

<p>„Och, to musíš na burzu námezdní práce, na horním to­ku řeky v Tradefordu," sdělil mi důvěrně. „Je to necelý den chůze pěšky. V tuhle roční dobu bys mohl dostat práci na žních. A když ne, ještě pořád se tam staví Králův cirk. Najmou kohokoli, kdo uzvedne kámen a umí vzít do ruky lo­patu."</p>

<p>„Králův velký cirk?" zeptal jsem se.</p>

<p>Natočil ke mně hlavu. „Aby každý mohl na vlastní oči vi­dět, jak se vykonává králova spravedlnost."</p>

<p>Potom ho kdosi odvolal pryč, mávaje na něho prázdným džbánkem, a já zůstal sám se svým jídlem a úvahami. <emphasis>Na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jmou kohokoli. </emphasis>Tak divně a nevyzpytatelně jsem tedy vypa­dal. Inu, nedalo se s tím nic dělat. Jídlo mi neuvěřitelně chut­nalo. Už jsem skoro zapomněl na vlákninu a vůni dobrého pšeničného chleba. To, jak se lahodně mísil se šťávou pod masem na talíři, mi připomnělo kuchařku Sáru a její štědrou kuchyni. Kdesi na horním toku řeky, v Tradefordu, teď jistě hněte lístkové těsto nebo možná špikuje pečeni všemožným kořením, než ji vloží do jednoho ze svých těžkých černých kotlů a řádně zakryje, aby se maso mohlo po celou noc zvol­na vařit na žhavých uhlících. Ano, a v Regalových stájích teď Hands koná svou poslední obchůzku před příchodem noci, jako to dělával Burrich ve stájích na Buckkeepu, do­hlížeje na to, aby každé zvíře mělo čistou vodu a aby každá stáj byla bezpečně uzavřená. Bude tam i dobrý tucet čeledí­nů z Buckkeepu, tváře a srdce, které jsem dobře poznal za ty roky strávené společně v Burrichově panství a pod jeho vý­ukou. A také domácí sluhové, které si s sebou odvedl Regal z Bucku. A je tam nejspíš rovněž paní Hasty, a Brant a Lowden a...</p>

<p>Najednou mě zaplavila osamělost. Bylo by tak dobré zno­vu je vidět, opírat se o stůl a naslouchat nekonečnému tla­chání kuchařky Sáry či ležet naznak na seníku s Handsem a předstírat, že věřím jeho fantastickým historkám o žen­ských, jež dostal do postele od doby, co jsem ho naposled viděl. Zkoušel jsem představit si reakci paní Hasty, kdyby spatřila můj současný oděv, a zjistil jsem, že se mírně usmí­vám při představě jejího pohoršení a rozhořčení.</p>

<p>Z mého zadumání mě vytrhl sled hlasitých nadávek jaké­hosi muže. Ani nejopilejší námořník, jakého jsem kdy po­znal, by takhle neznesvětil svatební hostinu. Nejedná hlava včetně mojí se otočily tím směrem a na chvíli veškerý hovor ustal. Zůstal jsem zírat na to, čeho jsem si předtím nevšiml.</p>

<p>Stranou čtvercového náměstí, na pomezí dosahu pochod­ní, stálo spřežení a povoz. Na něm byla posazená velká mří­žovaná klec a v ní tři vykovaní. Nic víc jsem nebyl s to ro­zeznat, jenom že byli tři a že jsem je svou Moudrostí vůbec nezaregistroval. Kočí vykročila ke kleci s palicí v ruce. Hla­sitě jí zařinčela o mříže a přikázala těm uvnitř, aby byli zti­cha, načež se otočila ke dvěma mladíkům, kteří se klátili v závěsu za károu. „A vy je taky necháte na pokoji, lumpo­vé jedni!" nadávala jim. „Patří do Králova cirku, bez ohledu na to, jaká spravedlnost či milost je tam čeká. Ale do té do­by je necháte být, rozumíte? Lily! Lily, vezmi támhle ty kos­ti od pečeně a zanes je těm tvorům. A vy, už jsem povídala, kliďte se od nich! Nedrážděte je!"</p>

<p>Dva mladíci rychle ustupovali před jejím hrozícím klac­kem a s rukama nad hlavou se hlasitě smáli. „Nechápu, proč bychom si s nimi nemohli nejdříve zašpásovat my," namítl vyšší z hochů. „Slyšel jsem, že dole v Rundsfordu město sta­ví svůj vlastní cirk spravedlnosti."</p>

<p>Druhý hoch okázale vyboulil svaly na ramenou. „Já sám patřím do Králova cirku."</p>

<p>„Jako přeborník, nebo jako vězeň?" houkl kdosi posměš­ně a oba mladíci se zasmáli, přičemž ten vyšší do svého dru­ha žertem drsně strčil.</p>

<p>Zůstal jsem stát na svém místě. Sílilo ve mně nepříjemné podezření. Králův cirk. Vykovaní a přeborníci. Vzpomněl jsem si, jak podezíravě Regal sledoval své muže, kteří mě mlátili, rozestoupeni v kruhu okolo mne. Zachvátila mě ma­látná otupělost, když žena jménem Lily zamířila k povozu a pak mrštila talíř s ohryzanými kostmi po vězních v kleci. Dychtivě se na ně vrhli a přitom do sebe strkali a chňapali po sobě, jak se každý snažil urvat si pro sebe co největší po­díl. Nemálo lidí stálo v hloučku okolo povozu, navzájem si na ně ukazovali a smáli se. Zhnuseně jsem na to zíral. Co­pak nechápali, že tihle lidé byli vykováni? Nebyli to zločin­ci. Byli to manželé a synové, rybáři a farmáři Šesti vévodství, jejichž jediným zločinem bylo to, že se nechali zajmout nájezdníky z rudých lodí.</p>

<p>Neznal jsem počet vykovaných, které jsem vlastnoručně usmrtil. Cítil jsem k nim odpor, to byla pravda, ale byl to tentýž odpor, který jsem cítil při pohledu na nohu postiže­nou gangrénou anebo na psa natolik zasaženého prašivinou, že už mu nebylo pomoci. Zabíjení vykovaných nemělo co dělat s nenávistí, potrestáním nebo spravedlností. Smrt byla jediným východiskem z jejich stavu a měla jim být vyměře­na co nejkratší, s ohledem na rodiny, které je milovaly. A ti­to mladíci se chovali, jako by jejich zabíjení bylo nějakým druhem zábavy. Znechuceně jsem se díval ke kleci.</p>

<p>Znovu jsem usedl k jídlu. Pořád mi na talíři zbývalo jíd­lo, ale můj apetýt se mezitím vytratil. Zdravý rozum mi ří­kal, že bych se měl pořádně najíst, dokud k tomu mám pří­ležitost. Chvíli jsem na jídlo jen civěl. Přinutil jsem se jíst.</p>

<p>Když jsem zvedl zrak, spatřil jsem dva mladíky, jak si mě prohlížejí. Na okamžik jsem si s nimi vyměnil pohledy; pak jsem si vzpomněl, za koho mě tu pokládají, a sklopil jsem rychle oči. Evidentně se bavili na můj účet, protože se přišourali až ke mně, aby se posadili, jeden naproti přes stůl a druhý nepříjemně blízko vedle mne. A právě ten druhý krčil okázale nos a zakrýval si rukou chřípí a ústa k velikému pobavení svého kamaráda. Oběma jsem jim popřál dobrý ve­čer.</p>

<p>„Dobrý večer, chceš-li. Už dlouho ses tak nenacpal, viď, žebráku?" zeptal se ten naproti mně, vytáhlý klacek s piha­tou maskou ve tváři.</p>

<p>„No, to je pravda, a vřelé díky vašemu předákovi za jeho štědrost," řekl jsem mírně. Mezitím jsem hledal způsob, jak bych se z toho vyvlékl.</p>

<p>„Pověz. Co tě přivádí do Pome?" zeptal se ten druhý. Byl vyšší než jeho pasivní společník a mnohem svalnatější.</p>

<p>„Hledám práci." Zpříma jsem se střetl s jeho světlýma očima. „Říkali mi, že v Tradefordu je námezdní burza."</p>

<p>„A jaký druh práce by ti vyhovoval, žebráku? Strašák? Nebo snad svým zápachem vyháníš krysy z lidských obyd­lí?" Dal loket na stůl, až příliš blízko mě, a potom se o něj v předklonu opřel, jako by mi chtěl ukázat naběhlé svaly na své paži.</p>

<p>Nadechl jsem se, pak ještě dvakrát. Pocítil jsem něco, co už jsem nějakou dobu nepoznal. Byl v tom nádech strachu a ono neviditelné chvění, které mnou projelo vždy, když jsem stanul tváří v tvář výzvě. Rovněž jsem věděl, že občas to přešlo v třas, který věstil záchvat. Ale vzedmulo se ve mně ještě něco jiného, a já na ten pocit již skoro zapomněl. Hněv. Ne. Zuřivost. Bezmyšlenkovitá, zběsilá zuřivost, jež mi dávala sílu zvednout sekyru a utnout muži ruku i s rame­nem nebo se na něj vrhnout a vyrdousit mu život z těla, ať do mě přitom buší sebevíc.</p>

<p>V jakémsi úžasu jsem tento pocit přivítal zpátky a podivil se, co ho vůbec vyvolalo. Byla to vzpomínka na přátele, kte­ří mi byli už navždy odepřeni, nebo bitevní výjevy, jež jsem v poslední době tak často vídal Uměním? To nehrálo roli.</p>

<p>Cítil jsem po boku váhu svého meče a pochyboval jsem, že ti hlupáci o tom vědí nebo že mají ponětí o tom, jak s ním umím zacházet. Nejspíš se nikdy neohnali jinou čepelí než ostřím kosy, nejspíš nikdy neviděli jinou krev než z kuřete či krávy. Nikdy je v noci neprobudil štěkot psů, aby se ro­zechvěle ptali, zda se to neblíží nájezdníci, nikdy se nevra­celi z celodenního rybaření s modlitbou a přáním na rtech, aby jejich město, až objedou mys, pořád ještě stálo. Byli to jenom blaženě nevědomí farmářští chasníci, spokojeně tyjí­cí v přívětivé poříční krajině, daleko od pobřeží ve zbrani, a neznali lepší způsob, jak se ukázat, než provokovat cizin­ce nebo dráždit lidi v klecích.</p>

<p><emphasis>Kdyby jen všichni chlapci ze Šesti vévodství byli tak nevě</emphasis><emphasis>­</emphasis>domí.</p>

<p>Ustrnul jsem, jako by mi na rameno položil ruku sám Verity. Jen taktak, že jsem se neohlédl. Raději jsem však bez hnutí seděl a pátral po něm uvnitř, ale nenašel jsem nic. Vů­bec nic.</p>

<p>Nemohl jsem s jistotou říci, odkud se ta myšlenka vzala. Snad to bylo jen mé vlastní přání. A přesto to pro něho by­lo typické. Již jsem nemohl pochybovat o jejím zdroji. Můj hněv zmizel tak rychle, jak rychle se objevil, a já na ně zů­stal civět v jakémsi údivu, překvapen tím, že jsou stále tam. Chlapci, ano, nic víc než velcí chlapci, nedočkaví a dychti­ví se předvést. Nevědomí a zatvrzelí, jak už mladí lidé čas­to bývají. Inu, nestanu se ani prubířským kamenem jejich mužství, ani neproliji jejich krev do prachu na svatební hos­tině místního předáka.</p>

<p>„Myslím, že je načase, abych už šel," pravil jsem vážně a vstal od stolu. Najedl jsem se již dost a věděl jsem, že ne­musím dopíjet rozpitý džbánek s pivem, který stál vedle ta­líře. Viděl jsem, jak si mě oba měří, když jsem vstával, i to, jak jeden z nich očividně ustrnul, když spatřil meč houpají­cí se po mém boku. Ten druhý vstal, jako by mi chtěl zabrá­nit v odchodu, jenže já viděl, jak jeho přítel malinko zavr­těl hlavou. Když se naše šance takto vyrovnaly, farmářský chasník mi s úšklebkem ustoupil z cesty, stáhnuv se, jako by se ode mě nechtěl umazat. Bylo podivně snadné tu urážku ignorovat. Necouval jsem před nimi, ale prostě jsem se oto­čil a odešel do tmy, pryč od všeho toho veselí, tance a hud­by. Nikdo za mnou nešel.</p>

<p>Našel jsem nábřeží, a jak jsem kráčel, sílil ve mně záměr. Takže už nejsem daleko od Tradefordu, už nejsem daleko od Regala. Pocítil jsem náhlé nutkání připravit se na něj. Dnes v noci si pronajmu pokoj v nějakém hostinci, nejlépe s kou­pelnou, abych se mohl umýt a oholit. Jen ať se na mě podí­vá, na ty jizvy, které mi způsobil, jen ať ví, kdo ho zabije. A potom? Jestli se dožiji nějakého potom a jestli mne ně­kdo, kdo mě spatří, pozná, tak ať. Jen ať vědí, že Fitz se vrá­til z hrobu, aby vykonal Spravedlnost skutečného Krále na tomto rádoby králi.</p>

<p>Takto utvrzen, minul jsem první dvě krčmy, na něž jsem narazil. Z jedné se nesly výkřiky, buď nějaká rvačka, nebo přemíra dobrého přátelství; v každém případě nebylo prav­děpodobné, že bych se tam kdovíjak vyspal. Druhá putyka měla sesedlý přístřešek před vchodem a dveře v pantech hrozivě vrzaly. Usoudil jsem, že to nevěstí nic dobrého, co se týče stavu zdejších lůžek. Místo toho jsem si vybral hos­tinec, na jehož vývěsním štítu byl namalovaný kotlík a ven­ku hořela pochodeň zvoucí pocestné dovnitř.</p>

<p>Stejně jako většina velkých staveb v Pome byl i tento hos­tinec vystavěný z říčního kamene a malty, i podlahy byly z téhož materiálu. Na jednom konci místnosti se nacházel velký krb, ale protože bylo léto, hořel v něm jen mírný oheň, tak aby slibovaný kotlík s dušeným pozvolna vřel. Navzdo­ry poslednímu jídlu a jeho okolnostem mi pokrm zavoněl. V nálevně panoval klid, protože většina hostů se toho dne nechala zlákat na svatební hostinu svého předáka. Hostin­ský vypadal jako bodrý a přívětivý muž, ale při pohledu na mě poněkud zachmuřil čelo. Položil jsem na stůl stříbrňák, abych ho uklidnil. „Rád bych pokoj na noc, a koupel."</p>

<p>Pochybovačně si mě změřil od hlavy až k patě. „Jen když se napřed vykoupete," prohlásil nekompromisně.</p>

<p>Zazubil jsem se na něj. „S tím nemám problémy, dobrý pane. Vyperu si také oblečení; žádný strach, že bych vám do lůžkovin zavlekl nějakou havěť."</p>

<p>Jen neochotně přikývl a poslal pomocníka do kuchyně pro horkou vodu. „Máte za sebou dlouhou cestu, viďte?" proho­dil bodře, když mi ukazoval cestu do koupelny za hostin­cem.</p>

<p>„Dlouhou cestu a ještě kousek k tomu. Ale v Tradefordu na mě čeká nějaká práce a rád bych vypadal co nejlépe, až se dostavím na místo." Když jsem to říkal, usmíval jsem se, potěšen pravdivostí svého výroku.</p>

<p>„Och, práce čeká. Aha, chápu, aha. Jistě, nejlepší je, když se člověk dostaví klidný a odpočatý, a támhle v rohu je hr­nec s mýdlem, a nebojte se ho použít."</p>

<p>Ještě než odešel, vyžebral jsem si od něho břitvu, pro­tože místnost se honosila zrcadlem, a on mi s radostí jednu poskytl. Přinesl mi ji chlapec spolu s prvním vědrem vody. Než skončil s naléváním kádě, já si mezitím zakrátil vousy, aby je bylo možné oholit. Nabídl se, že za měďák navíc mi vypere oděv, a já mu s převelikou radostí vyhověl. Bral si ode mě šaty s pokrčeným nosem, z čehož jsem poznal, že páchnu mnohem více, než jsem tušil. Cesta močálem se na mě podepsala víc, než jsem si myslel.</p>

<p>Dal jsem si načas, namočil se pěkně v horké lázni, naplá­cal na sebe vrstvu mýdla a pak se důkladně vydrhl, načež jsem se opláchl. Dvakrát jsem si umyl hlavu, než měly sté­kající mydliny barvu bílou namísto šedé. Voda, jež po mně zůstala v kádi, byla hustší než křídová voda v řece. Pro ten­tokrát jsem se holil pomaloučku, takže jsem se pořezal jen dvakrát. Když jsem si uhladil vlasy dozadu a svázal šije do vojenského copu, vzhlédl jsem a spatřil v zrcadle tvář, kte­rou jsem stěží poznával.</p>

<p>Bylo tomu už několik měsíců, co jsem se naposledy viděl, a tehdy to bylo v Burrichově zrcátku. Tvář, která na mě vy­hlížela ze zrcadla nyní, byla vyzáblejší, než jsem čekal, a vy­stupovaly z ní lícní kosti, které mi připomněly portrét Chivalryho. Bílý proužek vlasů, který mi vyrůstal nad čelem, mě činil starším než ve skutečnosti a vypadal jako pruh na hlavě rosomáka. Čelo a horní část lící jsem měl temně os­mahlé, jak jsem celé léto trávil venku, ale můj obličej v mís­tě oholených vousů byl bledší, takže dolní polovina jizvy táhnoucí se tváří odshora dolů se zdála zsinalejší než její zbytek. Pokud jsem dobře viděl, můj hrudník stavěl na odiv mnohem více žeber než kdykoli předtím. Pravda, byly tam svaly, ale zato tuku ani ne tolik, aby omastil pánev, jak by řekla kuchařka Sára. Ustavičné cestování a povětšinou ma­sitá strava mě silně poznamenaly.</p>

<p>S trpkým úsměvem jsem se odvrátil od zrcadla. Mé obavy z toho, že by mě na pohled poznal někdo, kdo mě dříve znal, nyní definitivně došly klidu. Stěží jsem se poznával já sám.</p>

<p>Převlékl jsem se do zimního oblečení, abych se mohl pře­místit k sobě na pokoj. Chlapec mě ujistil, že mé vyprané ša­ty pověsí ke krbu a nechaje tam do rána schnout. Doprovo­dil mě na pokoj, nechal mi tam svíčku a s přáním dobré noci odešel.</p>

<p>Zjistil jsem, že místnost je spoře vybavená, ale čistá. Stá­ly v ní čtyři postele, já však byl tu noc jediným zákazníkem, za což jsem byl vděčný. Měla jedno okno, jež bylo na léto bez okenic i bez záclon. Do místnosti vanul studený vzduch od řeky. Chvíli jsem jen stál a hleděl oknem do tmy. O ně­co dále proti proudu řeky jsem rozeznával světla Tradefordu. Byla to značná obydlená plocha. Cesta mezi Pome a Tradefordem byla tečkovaná světly. Bylo mi jasné, že nyní se nacházím v hustě osídlené oblasti. Jen dobře, že jsem na ces­tě sám, řekl jsem si odhodlaně a zapudil bolest ze ztráty, kte­rou jsem pocítil, kdykoli jsem pomyslel na Nighteyese. Svůj ranec jsem zastrčil pod postel. Povlečení na lůžku bylo dost hrubé, ale vonělo čistotou stejně jako matrace vycpaná trá­vou. Po měsících spánku na tvrdé zemi mi připadla skoro tak měkká jako má stará péřová spodnice na Buckkeepu. Sfoukl jsem svíčku a ulehl v domnění, že ihned usnu.</p>

<p>Místo toho jsem se však přistihl, jak zírám do potemně­lého stropu. V dáli jsem slyšel nejasné zvuky veselí. Z větší blízkosti ke mně doléhalo pro mne již takřka neznámé vrzá­ní a skřípění budovy, a šoupavé zvuky, jak lidé pocházeli v ostatních místnostech hostince. Dost mne to znervózňo­valo, na rozdíl od větru ve větvích lesa či zurčení řeky po­blíž místa, kde jsem během cesty spal pod širým nebem. Bál jsem se příslušníků vlastní rasy víc než čehokoli, čímž by mě mohl ohrozit svět přírody.</p>

<p>Má mysl se vydala za Nighteyesem, aby zjistila, jak se mu daří a jestli je dnes večer v bezpečí. Začal jsem pátrat jeho směrem, ale pak jsem se zarazil. Zítra budu v Tradefordu, abych udělal věc, s níž by mi stejně nemohl pomoci. A na­víc jsem se nacházel v oblasti, kde by za mnou nemohl při­jít, aniž by riskoval. Pokud zítra uspěji a přežiji, abych mohl pokračovat v cestě do hor a vypátrat Verityho, pak snad mohu doufat, že se na mě rozpomene a připojí se ke mně. Ale jestli zítra zemřu, pak ať je raději tam, kde je, ať se pokusí připojit ke svému druhu a zařídí si vlastní život.</p>

<p>Dospět k tomuhle závěru a uznat svoje rozhodnutí jako správné bylo snadné. Těžší už bylo zůstat v tom pevný. Ne­měl jsem platit za tu postel, ale měl jsem raději strávit noc na cestě, protože bych si více odpočal. Připadal jsem si teď osa­mělejší než kdy v životě předtím. Dokonce i v Regalově hla­domorně, tváří v tvář smrti, jsem byl schopen nahmátnout svého vlka. Ale této noci jsem byl sám, zaobíral se vraždou, kterou jsem nebyl s to naplánovat, a obával jsem se toho, že Regal bude střežen koterií adeptů Umění, o jejichž talentu jsem se mohl pouze dohadovat. Navzdory teplé pozdně let­ní noci mne obestřel chlad a mdloby, kdykoli jsem na to po­myslel. Své rozhodnutí zabít Regala jsem nikdy nezpochyb­ňoval; pouze své sebevědomí, že to dokážu. Na vlastní pěst jsem si nevedl tak dobře jako dřív, ale nyní jsem se rozhodl, že zítra to provedu způsobem, na nějž by byl Chade hrdý.</p>

<p>Když jsem přemýšlel o koterii, cítil jsem úzkostlivou jis­totu, že jsem klamal sám sebe, pokud jde o strategii. Přišel jsem sem o své vlastní vůli, anebo to bylo nějaké lstivé popíchnutí ze strany Willa, jenž potají hnětl mé myšlenky, aby mě přesvědčil, že běžet rovnou k němu je ta nejbezpečnější věc, kterou mohu udělat? Will byl v Umění velmi rafinova­ný. Jeho dotek byl tak záludně jemný, že ho přitom člověk stěží cítil. Pojednou jsem zatoužil vyrukovat s Uměním ven, abych se přesvědčil, jestli neucítím, jak mě pozoruje. Potom jsem nabyl jistotu, že mé nutkání použít Umění bylo ve sku­tečnosti ovlivňováním ze strany Willa, který mě pokoušel, abych mu otevřel svou mysl. A tak mé myšlenky pokračo­valy, honíce se v stále menších a menších kruzích, až jsem skoro cítil jeho pobavení, s jakým mne sledoval.</p>

<p>Po půlnoci jsem konečně pocítil, jak jsem vtahován do hlubin spánku. Bez zaváhání jsem se vzdal svých trýznivých myšlenek, vrhnuv se do náruče spánku, jako bych byl sko­kan, který hodlá pátrat v hloubkách. Až příliš pozdě jsem poznal, odkud ten popud ke skoku přichází. Byl bych se vze­přel, kdybych si byl vzpomněl jak. Místo toho jsem již ko­lem sebe rozeznával závěsy a trofeje, jež zdobily velký sál na Ripplekeepu, hlavním hradu vévodství Bearns.</p>

<p>V pantech vyvrácená visela velká dřevěná brána, oběť beranidla, jež leželo přes práh; jeho úděsná práce již byla vy­konána. V ovzduší sálu se vznášel kouř a ovíjel korouhve připomínající minulá vítězství. Byla zde hustě navršená tě­la, jak se bojovníci snažili zadržet<emphasis> </emphasis>příval nájezdníků, jemuž se těžká dubová prkna podvolila. Pár kroků za tímto valem mrtvol stále vzdorovala linie válečníků z Bearnsu, jenže již značně neuspořádaně. Uprostřed hloučku bojovníků byl vé­voda Brawndy, měl po boku dvě dcery, Celerity a Faith. Ty se oháněly meči, mezitímco se marně snažily zaštítit svého otce před náporem nepřítele. Obě se bily s obratností a zbě­silostí, jaké bych u nich nečekal. Vypadaly jako párek soko­lů, tváře lemované krátce střiženými hladkými černými vla­sy, temně modré oči zúžené nenávistí. Ale Brawndy odmítal nechat se krýt, odmítal se podvolit vražednému náporu ná­jezdníků. Stál doširoka rozkročený, potřísněný krví, a obě­ma rukama svíral válečnou sekyru.</p>

<p>Vepředu pod ním, pod ochranou jeho máchající sekyry, leželo tělo jeho nejstarší dcery a dědičky. Hluboko mezi ra­menem a krkem zela rána po meči, který jí rozštípl klíční kost a zaklínil se v hrudníku. Byla mrtvá, beznadějně mrtvá, ale Brawndy odmítal ustoupit od jejího těla. Slzy a krev se mu řinuly po tváři. Hruď se mu s každým vdechem dmula jako měch a pod potrhanou košilí byly vidět provazce starých svalů na jeho trupu. Držel v odstupu dva šermíře, jed­noho zapáleného mladíka, který celým srdcem dychtil vévo­du skolit, a druhého, jakousi zmiji v lidské kůži, který se dr­žel poněkud stranou šarvátky, dlouhý meč stále připravený, aby využil případné škvíry v Brawndyho obraně, kterou by mladík vytvořil.</p>

<p>Ve zlomku vteřiny jsem to všechno zhlédl a seznal, že Brawndy už dlouho nevydrží. Slizká krev znemožňovala, aby v již tak dost zemdlených rukou udržel sekyru, zatímco každý sípavý nádech mu ve vyschlém hrdle působil muka sám o sobě. Byl to již starý muž a srdce měl zlomené, navíc věděl, že i kdyby tuhle bitvu přežil, Bearns rudým lodím podlehne. Má duše úpěla při pohledu na jeho muka, ale on přesto učinil ten jeden nemožný krok vpřed a rozmáchl se sekyrou odshora dolů, aby ukončil život zapáleného mladí­ka, který s ním bojoval. V okamžiku, kdy se sekyra vnořila do hrudníku nájezdníka, druhý muž pokročil kupředu, vyu­živ kratičkého okamžiku a jeho roztančený meč hbitě zajel do Brawndyho hrudi a hned zase vyjel. Starý muž následo­val svého umírajícího protivníka, když klesl na zkrvavenou dlažbu svého hradu.</p>

<p>Celerity, sama upoutaná svým protivníkem, se maličko otočila za úzkostlivým výkřikem své sestry. Nájezdník, se kterým bojovala, využil příležitosti. Jeho těžší zbraň náhle obtočila její lehčí čepel a vyrvala jí zbraň z ruky. Celerity ustoupila před jeho zběsile rozzářeným úšklebkem, odvráti­la hlavu od své smrti, jen aby uviděla, jak vrah jejího otce drží Brawndyho za vlasy, chystaje se vzít si jeho hlavu jako trofej.</p>

<p>Nemohl jsem se na to dívat.</p>

<p>Vrhl jsem se po sekyře, kterou Brawndy upustil, uchopil její zkrvavenou rukojeť, jako kdybych sevřel ruku starého přítele. Připadala mi podivně těžká, ale já se jí rozmáchl vzhůru, zadržel zbraň útočníka a pak způsobem, na nějž by byl Burrich hrdý, jsem ji zase spustil, tak aby dráha ostří proťala jeho tvář. Trochu jsem se zachvěl, když jsem ucítil, jak se při tom úderu bortí lícní kosti. Neměl jsem čas se tím zaobírat. Vrhl jsem se kupředu a mohutně se rozmáchl se­kyrou, takže jsem uťal ruku muži, který se snažil získat hla­vu mého otce. Sekyra zařinčela o kamenné dláždění podla­hy, až mi cuklo v pažích. Vtom mě zkropila krev, jak Faith mečem rozčísla předloktí svého protivníka. Právě se tyčil nade mnou, a tak jsem povystrčil rameno a otočil se, vysko­čiv na nohy, a přitom jsem mu ostřím sekyry otevřel napříč břicho. Vzápětí upustil meč a v pádu se chytil za vyhřezlé vnitřnosti.</p>

<p>V malinké bublině bitvy, kterou jsme obývali, zavládl ší­lený okamžik naprostého klidu. Faith na mě zhlížela s užaslým výrazem, který rychle přešel v triumfální pohled, než ho nahradila nejryzejší úzkost. „Nesmíme jim nechat jejich tě­la!" prohlásila znenadání. Zvedla prudce hlavu a krátké vla­sy jí na chvíli zavlály jako hříva bojového hřebce. „Bearns! Za mnou!" vykřikla a tu nebylo pochyb o velitelském tónu v jejím hlase.</p>

<p>V jedné chvíli jsem vzhlížel k Faith. Pak má vize zbledla, na okamžik se rozdvojila. Tu omámená Celerity popřála své sestře: „Ať žije vévodkyně z Bearnsu." Byl jsem svědkem pohledu mezi nimi, pohledu, který říkal, že žádná z nich ne­</p><empty-line /><p>čeká, že tento den přežije. Pak se hlouček bojovníků z Be­arnsu odpoutal od bitvy a připojil se k nim. „Můj otec a má sestra. Odneste jejich těla pryč," přikázala Faith dvěma mu­žům. „Vy ostatní, za mnou!" Celerity se vyškrábala na no­hy, v údivu pohlédla na těžkou sekyru, načež se shýbla, aby znovu uchopila svůj starý známý meč.</p>

<p> „Támhle, potřebují nás támhle," zvolala Faith se vztyče­ným prstem a Celerity ji následovala, aby posílily bitevní li­nii alespoň na tak dlouho, aby se jejich lidé mohli dát na ústup.</p>

<p>Díval jsem se za Celerity, jak odchází, žena, kterou jsem nikdy nemiloval, ale kterou budu vždycky obdivovat. Celým svým srdcem jsem zatoužil jít za ní, ale už jsem nedokázal výjev déle podržet, vše se mi ztrácelo v dýmu a stínech. Tu mě kdosi uchopil.</p>

<p><emphasis>To bylo hloupé.</emphasis></p>

<p>Hlas v mé mysli zněl tak spokojeně. Will! pomyslel jsem si zoufale a srdce v hrudi mi poskočilo.</p>

<p><emphasis>Ne. Ale klidně by to mohl být on. Zase přestáváš střežit </emphasis><emphasis>své zdi, Fitzi. To si n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>můžeš dovolit. Ať nás volají sebevíc, </emphasis><emphasis>musíš být opatrný. </emphasis>Verity do mě strčil a já odletěl pryč, až jsem znovu ucítil, jak mě přijímá maso mého vlastního těla.</p>

<p>„Jenže ty to děláš," zaprotestoval jsem, leč uslyšel jsem pouze bezbarvý zvuk svého hlasu v pokoji hostince. Otevřel jsem oči. Za jediným oknem v místnosti vše tonulo v tem­notě. Nebyl jsem s to říci, zda uběhly okamžiky či celé ho­diny. Pouze jsem s povděkem zjistil, že venku je stále tma a já mohu spát, neboť strašlivá únava, která mě nyní pro­stoupila, žádné jiné myšlenky nepřipouštěla.</p>

<p>Když jsem nazítří procitl, byl jsem dezorientovaný. Bylo to už dlouho, co jsem se naposled probudil v opravdové po­steli, nemluvě o probuzení s pocitem čistoty. Přiměl jsem se zaostřit zrak, pak jsem pohlédl na suky ve stropě nade mnou. Po chvíli jsem se rozpomněl na to, že jsem v hostinci a že nejsem daleko od Regala. A skoro v témže okamžiku jsem si vzpomněl, že vévoda Brawndy je mrtev. Srdce v hrudi mi ztěžka pokleslo. Stiskl jsem víčka při vzpomínce na tu bit­vu, zřenou Uměním, a vzápětí jsem ucítil, jak kladivo a ko­vadlina v mé hlavě spouštějí svou trýznivou písničku. V jed­nom iracionálním okamžiku jsem z toho vinil Regala. To on rozehrál tuto tragédii, která mi vzala srdce a zanechala mé tělo rozechvělé slabostí. Právě toho rána, kdy jsem doufal, že vstanu pln síly a odpočatý, připraven zabíjet, jsem v sobě stěží našel sílu, abych se převalil z boku na bok.</p>

<p>Po chvíli přikvačil hostinský pomocník s vypranými šaty. Dal jsem mu další dva měďáky a hoch se vrátil chvíli nato s podnosem. Vzhled a vůně ovesné kaše v misce mě naplni­ly odporem. Najednou jsem pochopil averzi k jídlu, kterou vždy dával najevo Verity během letních měsíců, kdy s po­mocí Umění držel nájezdníky z dosahu našeho pobřeží. Je­diná položka na podnose, která mě zaujala, byl hrnek a kon­vice s horkou vodou. Vyštrachal jsem se z postele a sehnul se, abych vytáhl zpod postele ranec. Před očima mi přitom tančily a poletovaly mžitky. Když jsem konečně ranec ote­vřel a našel elfi kůru, ztěžka jsem supěl, jako bych právě do­běhl závod. Musel jsem vynaložit veškerou pozornost, abych odvedl své myšlenky od bolesti hlavy. Vzhledem k pulsují­cí intenzitě bolehlavu jsem do hrnku nadrolil více kůry než obvykle. Málem se to vyrovnalo dávce, kterou Chade vždy aplikoval Veritymu. Od té doby, co mě opustil vlk, jsem těž­ce trpěl těmito sny navozenými Uměním. Ať jsem své zdi stavěl, jak jsem chtěl, nedokázal jsem je zadržet venku. Ale poslední noc byla vůbec nejhorší po velmi dlouhé době. Tu­šil jsem, že je to proto, že jsem do snu vstoupil a prostřed­nictvím Celerity jednal. Tyto sny strašlivě vyčerpávaly jak mé síly, tak mé zásoby elfí kůry. Netrpělivě jsem sledoval, kterak se elfí kůra luhuje v pozvolna tmavnoucí kouřící vodě. Jakmile už jsem nedohlédl na dno hrnku, vzal jsem ho a vypil jej. Z té trpkosti jsem se málem udávil, což mi ale ne­zabránilo, abych kůru na dně hrnku nezalil další horkou vo­dou.</p>

<p>Tuhle drahou, o něco slabší dávku jsem pil pomaleji, za­tímco jsem seděl na okraji postele a civěl oknem do dáli. Měl jsem dost dobrý výhled na zdejší plochou říční krajinu. Viděl jsem obdělaná pole a dojné krávy na obehnaných past­vinách hned za Pome, a za tím jsem mohl pozorovat stou­pající kouř z nevelkých farem rozesetých kolem silnice. Ne­byly zde již žádné další mokřiny, které by bylo třeba přejít, žádná další rozlehlá divočina mezi Regalem a mnou. Odsud již budu muset cestovat jako člověk.</p>

<p>Bolest hlavy mezitím polevila. Přinutil jsem se sníst stu­denou kaši, ignoruje vzpouzející se žaludek. Už jsem za ni zaplatil a její výživná hodnota mi jistě přijde k duhu, ješ­tě než den skončí. Oblékl jsem se do čistých šatů, které mi hoch přinesl zpátky. Byly čisté, ale to bylo asi tak vše, co se o nich dalo říci. Košile byla poničená a vybledlá do několi­ka odstínů hnědi. Kamaše byly v kolenou a v sedu značně obnošené a příliš krátké. Když jsem si na nohy natáhl vlast­noručně zhotovené boty, znovu jsem si uvědomil, jak ža­lostně vypadají. Bylo to už dlouho, co jsem na sebe přestal pohlížet očima druhých, takže jsem byl překvapen zjištěním, že vypadám hůře než kterýkoli buckkeepský žebrák, pokud jsem si pamatoval. Žádný div, že jsem minulé noci budil lí­tost i opovržení. Cítil bych totéž ke komukoli, kdo by byl oblečen jako já.</p>

<p>Myšlenka na to, že bych sešel po schodech dolů tak, jak jsem byl, mi naháněla děs. Avšak druhá možnost byla vzít si na sebe svůj teplý, zimní vlněný oděv a po celý den umdlé­vat horkem a potit se jako kůň. Zdravý rozum mi radil, abych sešel v tom, co mám na sobě, ale natolik jsem si nyní při­padal jako terč posměchu, že jsem si přál, abych mohl pro­klouznout nepozorovaně.</p>

<p>Když jsem si chvatně balil ranec, zažil jsem okamžik zdě­šení, jakmile jsem si uvědomil, kolik elfí kůry jsem spotře­boval na jeden lektvar. Zneklidnilo mne to; tolik už nikdy více. Před rokem bych se po takovém množství elfí kůry vy­vrátil. Pak jsem odhodlaně konstatoval, že je to stejné jako s mým oblečením. Nemám prostě na výběr. Sny navozené Uměním mě nenechají na pokoji, a já neměl čas se tu pova­lovat a čekat, až se mé tělo samo zotaví, nemluvě o penězích za pokoj v hostinci a jídlo, zatímco bych se vzpamatovával. Ale když jsem si přehodil ranec přes rameno a sešel po scho­dech dolů, uvědomil jsem si, že je to mizerný způsob, jak za­čínat den. Brawndy je mrtev a vévodství Bearns padá v plen nájezdníkům, a k tomu můj hastroší oděv a berla z elfí kůry. To vše mě uvádělo do stavu mírné sklíčenosti.</p>

<p>Jakou jsem měl skutečnou šanci, že proklouznu přes Regalovy hradby a stráže a skoncuji s ním?</p>

<p>Ponurá nálada, řekl mi jednou Burrich, je jedním z ná­sledků požití elfí kůry. Takže to bylo vše, co jsem cítil. To bylo vše.</p>

<p>Dal jsem hostinskému sbohem a on mi popřál hodně štěs­tí. Venku bylo již slunce vysoko na obloze. Slibovalo další hezký den. Nasadil jsem vyrovnané tempo, když jsem zamí­řil pryč z Pome vstříc Tradefordu.</p>

<p>Když jsem dorazil na předměstí, naskytla se mi zneklid­ňující podívaná. Stály tam dvě šibenice a na každé se hou­palo tělo. Už to bylo velice znepokojující, avšak byly tam i další konstrukce - pranýř a dva kůly. Jejich dřevo slunce ještě nestačilo postříbřit; byly tu zřízeny teprve nedávno, ale při bližším pohledu jsem viděl, že už doznaly jistého použití. Prošel jsem rychle kolem, neubránil jsem se však vzpo­mínce, jak blízko se ocitl tomu, abych podobnou konstruk­ci krášlil svým tělem já. Zachránilo mne jedině to, že jsem v sobě měl bastardi královskou krev, a jeden starý dekret, podle kterého takový člověk nesmí být oběšen. Vzpomněl jsem si také na Regalovu netajenou rozkoš, s jakou sledoval mé mláceni.</p>

<p>Podruhé mě zamrazilo, když jsem si položil otázku, kde­pak je asi Chade. Pokud by ho Regalova soldateska dokáza­la lapit, nepochyboval jsem o tom, že Regal by s ním urych­leně skoncoval. Raději jsem si nepředstavoval, jak by tu stál na pódiu, vysoký, vyzáblý a šedovlasý, pod zářivým slun­cem.</p>

<p>Nebo by byl jeho konec rychlý?</p>

<p>Potřásl jsem hlavou, abych z ní takové myšlenky vytřepal, a pokračoval v cestě podél zubožených vetchých těl, jež na slunci chátrala jako zapomenuté prádlo. Vlivem špetky zvrá­ceného černého humoru jsem v duchu konstatoval, že i tady tihle jsou lépe oblečeni než já.</p>

<p>Jak jsem tak šlapal silnicí, často jsem musel uhýbat povo­zům a dobytku. Obchod mezi dvěma městy vzkvétal. Nechal jsem Pome za sebou a nějakou dobu jsem kráčel podél dob­ře udržovaných selských stavení, jež lemovala silnici a vza­du pak ústila do obilních polí a sadů. O kousek dál už jsem míjel panská sídla, přepychové kamenné domy s bytelnými stodolami ve stínu stromů a okolních hájků a s pastvinami, na nichž se pásli jezdečtí a lovečtí koně. Více než jednou jsem nabyl jistotu, že jsem mezi nimi zahlédl kusy z buckkeepského chovu. Tyto usedlosti na čas ustoupily širým lá­nům, většinou osetým lnem nebo konopím. Nakonec jsem u cesty začal vídat poněkud skromnější rolnická hospodář­ství a pak už okrajové části městečka.</p>

<p>Či za takové jsem je aspoň považoval. Leč pozdní odpo­ledne mě zastihlo v samém srdci velkoměsta, kde byly ulice dlážděné kočičími hlavami a lidé chodili sem a tam za nej­různějšími záležitostmi, jež si lze představit. Zjistil jsem, že se v údivu rozhlížím kolem. Nikdy jsem neviděl, jak vypa­dá Tradeford. Byl zde krám vedle krámu, krčmy, hostince a stáje pro všelijak movité měšce, a to vše se prostíralo ve zdejší rovinaté krajině, jako si to žádné město v Bucku ne­mohlo nikdy dovolit. Došel jsem do jedné čtvrti se zahrada­mi a fontánami, chrámy, divadly a školními budovami. By­ly tam parky vytyčené oblázkovými pěšinami a dlážděnými vozovkami, jež se vinuly mezi osázenými plochami, socha­mi a stromy. Lidé, kteří se procházeli po chodnících či pro­jížděli v kočárech, byli oblečeni v přepychových šatech, kte­ré by doma byly k vidění pouze při nějaké navýsost oficiální příležitosti konané na Buckkeepu. Někteří z nich měli na so­bě tradiční zlatohnědé farrowské livreje, avšak i úbor těchto sluhů byl přepychovější než kterýkoli kus šatstva, jejž jsem kdy vlastnil.</p>

<p>Právě tady trávil Regal každé léto v dobách svého dětství. Městem Buckkeep odjakživa pohrdal jakožto zapadlou ves­nicí. Snažil jsem se představit si malého chlapce, jak na pod­zim tohle všechno opouští, aby se vrátil na návětrný hrad, stojící na dešti bičovaném a bouřemi otřásaném přímořském útesu nad špinavým přístavním městečkem. Není divu, že jakmile mohl, přestěhoval se sem i s celým svým dvorem. Tu jsem pocítil náznak pochopení pro Regala. To mě roz­hněvalo. Je dobré znát dobře muže, jehož se chystáte zabít: není však dobré mu rozumět. Připomněl jsem si, jak zabil svého vlastního otce, a utvrdil jsem se ve svém záměru.</p>

<p>Zatímco jsem bloumal těmito honosnými čtvrtěmi, přita­hoval jsem nemálo soucitných pohledů. Kdybych byl odhodlaný vydělávat si na živobytí jako žebrák, mohlo by se mi zde dařit. Já však hledal skromněji vyhlížející oblasti a pro­sté lidi, od nichž bych si mohl vyslechnout něco o Regalovi a o tom, jaká vládne na jeho hradě organizace a jak je ob­sazený. Vydal jsem se směrem k nábřeží v naději, že se zde budu cítit více jako doma.</p>

<p>A zde jsem nalezl pravou příčinu existence Tradefordu. Jak už praví jeho název[2], řeka se v těchto místech rozšíři­la a zploštila do rozsáhlých zčeřených mělčin se štěrkovým a skalním podložím. Rozlila se do takové šíře, že protilehlý břeh se ztrácel v mlze a řeka jako by dosahovala na samý ho­rizont. Viděl jsem celá stáda dobytka a ovcí, jak jsou hnány přes brod Vinné řeky, zatímco o něco níže po proudu se či­nila celá řada mělkých vlečných pramic, jež využívala hlub­ších vod, aby přes řeku donekonečna sem a tam přepravo­vala zboží. Právě zde se Tilth a Farrow setkávaly obchodně, právě sem se svážela úroda ze sadů a polí a taky dobytek, právě zde se konečně vykládalo zboží, přivezené po řece z Bucku či Bearnsu nebo z dalekých zemí za nimi, a obra­tem se posílalo ke šlechticům, kteří si ho mohli pořídit. Do Tradefordu za lepších časů proudil také artikl z Horského království a zemí za ním: jantar, drahé kožešiny, vyřezáva­ná slonovina a vzácná kůra na kadidlo, původem z Deštné divočiny. Sem se také svážel len, jenž se zpracovával v jem­né farrowské plátno, a konopí na výrobu vláken pro lana a plachtovinu.</p>

<p>Byla mi nabídnuta několikahodinová práce, a to vykládá­ní obilních pytlů z malé pramice na povoz. Vzal jsem ji, spíš kvůli poklábosení s lidmi než pro těch pár měďáků. Nikdo nemluvil o rudých lodích či válce zuřící podél pobřeží, pokud si zrovna nestěžoval na mizernou kvalitu zboží, jež při­cházelo od pobřeží, a na to, kolik si kupci účtují za to málo, co přivezli. Málo se mluvilo též o králi Regalovi, a těch ně­kolik slov, která jsem zaslechl, se obdivovalo jeho schop­nostem přitahovat ženy a hojně pít. S překvapením jsem se doslechl, že se o něm mluví jako o mountwellovském králi, což bylo jméno královské dynastie jeho matky. Pak jsem si řekl, že mi vlastně vyhovuje, když se nepojmenoval Farseer. Aspoň o jednu věc méně, co jsem s ním měl společnou.</p>

<p>Avšak vyslechl jsem si hodně o Králově cirku, a z toho, co jsem slyšel, se mi dělalo zle.</p>

<p>Celá koncepce souboje na obranu pravdy svých slov by­la v Šesti vévodstvích známa odedávna. V Buckkeepu stály mohutné pilíře, zvané Svědecké kameny. Říká se, že když se u nich střetnou dva lidé, aby svůj problém rozřešili pěstmi, El a Eda při tom osobně svědčí a dohlížejí, že spravedlnost nedojde újmy. Tyto kameny a dotyčný zvyk jsou velmi sta­ré. Když jsme mluvili o králově spravedlnosti na Buckkeepu, dosti často se to vztahovalo na tichou práci, kterou jsme vykonávali Chade a já pro krále Shrewda. Někteří lidé při­cházeli za králem Shrewdem osobně, aby mu přednesli ve­řejnou petici, a pak se řídili tím, co eventuálně shledal jako správné. Ale byly též doby, kdy se král dozvěděl o jiných nespravedlnostech, a mohl pak vyslat Chadea či mne, aby­chom se, dle jeho vůle, o pachatele tiše postarali. Ve jménu královy spravedlnosti jsem vyměřoval lidem smrt milosrd­nou a rychlou, ale pro výstrahu i vleklou. Měl bych tudíž být vůči smrti otrlý.</p>

<p>Avšak Cirk krále Regala měl více co do činění s estrádou než se skutečnou spravedlností. Pojetí bylo prosté. Lidé od­souzení králem k potrestání či smrti byli posláni do jeho cir­ku. Tam mohli čelit vyhladovělým zvířatům, vydrážděným až k nepříčetnosti, nebo bojovníkovi, královu přeborníkovi. Občas nějaký zločinec, který předvedl velmi dobrou podí­vanou, mohl obdržet královskou milost anebo se dokonce stát královým přeborníkem. Vykovaní žádnou takovou šan­ci neměli. Vykovaní byli předhazováni zvířatům k rozsápá­ní, nebo je nechali vyhladovět a pak je vypustili na ostatní provinilce. Takové soudy začaly být v poslední době popu­lární, natolik populární, že davy se srocovaly kolem kruho­vého tržiště v Tradefordu, kde se „spravedlnost" průběžně vykonávala. Nyní dal Regal zbudovat nový cirk výlučně jen k tomuto účelu. Měl stát v příhodné blízkosti jeho panské­ho sídla, měl mít zadržovací cely a bezpečnostní zdi, které by lépe střežily zvířata i vězně, a místa k sedění pro ty, kteří přišli zhlédnout velkolepou podívanou, jak se vyměřuje krá­lova spravedlnost. Stavba Králova cirku zajišťovala městu Tradeford nové obchodní styky a pracovní místa. Všichni to uvítali jako výborný nápad, jenž přišel vzápětí po uzavření obchodních tras s Horským královstvím. Neslyšel jsem ni­koho, že by mluvil proti tomu.</p>

<p>Když byl vůz naložen, vyzvedl jsem si mzdu a následoval ostatní vykladače do blízké krčmy. Kromě piva a ležáku si zde člověk mohl zaplatit hrstku bylin a ke stolu vykuřovací kahan. Ovzduší uvnitř krčmy bylo ztěžka prosyceno vý­pary a mně z toho zakrátko slzely oči a pálilo v hrdle. Nikdo další si dýmu zjevně nevšímal, ani se jím nezdál být nějak zvlášť ovlivněný. Používání vykuřovacích bylin a narkotik nebylo v Buckkeepu nikdy běžné a já tomu nikdy na chuť nepřišel. Za své peníze jsem si koupil porci ovesného náky­pu s medem a džbánek velmi hořkého piva, které chutnalo po zdejší říční vodě.</p>

<p>Ptal jsem se několika lidí, zda je pravda, že najímají če­ledíny do královy stáje, a pokud ano, pak kde by se člověk mohl na práci vyptat. To, že by se někdo jako já mohl uchá­zet o práci ve službách samotného krále, vyvolalo u většiny z nich jisté pobavení; jelikož jsem si však po celou dobu, co jsem s nimi pracoval, hrál na mírného prosťáčka, dokázal jsem jejich drsný humor a průpovídky přijímat s dobromysl­ným úsměvem. Jeden flamendr mi nakonec řekl, že bych se měl jít zeptat krále samotného, a popsal mi cestu k tradefordskému zámku. Poděkoval jsem mu, vypil své poslední pivo a odkvačil.</p>

<p>Myslím, že jsem čekal nějakou impozantní kamennou bu­dovu s hradbami a opevněními. Něco takového jsem vyhlí­žel, když jsem se podle instrukcí ubíral do vnitrozemí, vzda­luje se od řeky. Nakonec jsem došel až k nízkému pahorku, pokud lze tímto způsobem pojmenovat tak skromnou vyvý­šeními. Těch pár stop výšky však stačilo, aby odsud byl jas­ný výhled na řeku v obou směrech, přičemž krásné kamen­né budovy na kopci z toho patřičně těžily. Stál jsem na rušné cestě dole a civěl na ně dočista jako ťulpas. V žádném pří­padě se nevyznačovaly oním odpudivým vojenským vzhle­dem jako Buckkeep. Bílá oblázková cesta, zahrady a vzrost­lé stromy zde obklopovaly spíše obydlí honosná a zároveň zvoucí. Tradefordský zámek a okolní budovy nikdy nedo­znaly využití jakožto pevnost nebo hrad. Byly vystavěny ja­ko elegantní a nákladná rezidence. Do kamenných zdí byly vytesány vzory a nad vchody se skvěly půvabné oblouky. Byly tam i věže, ale nebyly v nich střílny. Člověk na první pohled poznal, že byly postaveny proto, aby jejich obyvate­lé měli širší výhled na okolí, spíše pro radost než z popudu nějaké ostražitosti.</p>

<p>Byly tam i hradby, které oddělovaly rušnou veřejnou ces­tu od zámku, leč byly to nízké, tlusté kamenné zdi, obrostlé mechem či břečťanem, s výklenky a nikami, v nichž stály sochy orámované kvetoucími révami. Přímo k mohutnému obydlí vedla vzhůru široká cesta pro kočáry. Jiné, poněkud užší pěšiny a cesty člověka zvaly, aby probádal rybníkové zátiší s liliemi, nápaditě prořezané ovocné stromy či tiché, stinné cestičky. Nějaký předvídavý zahradník, alespoň před sto lety, zde totiž vysázel duby a vrby a ty se nyní tyčily do výše, skýtaly stín a šepotaly ve vánku jdoucím od řeky. Ce­lá ta krása se prostírala na výměře větší než pěkně rozleh­lý statek. Zkoušel jsem představit si vládce, který měl čas i prostředky na to, aby tohle všechno vytvořil.</p>

<p>Tak tohle by člověk mohl mít, kdyby nepotřeboval váleč­né lodě a stálé armády? Poznala snad kdysi Patience ten­to druh krásy v domě svých rodičů? Neodráželo se to snad v šaškových křehkých vázách s květinami a mísách se stří­brnými rybkami u něj v pokoji? Připadal jsem si umouněný a neotesaný, a nebylo to jen kvůli mému ošacení. Ano, prá­vě takhle, pocítil jsem znenadání, by měl žít král. Uprostřed umění, hudby a krásy, pozvedaje životy svých lidí tím, že poskytne místo, na němž by mohly vzkvétat takové věci. Tu jsem uzřel svou vlastní nevědomost a ještě něco horšího, ošklivost muže vycvičeného k tomu, aby zabíjel ostatní. Po­cítil jsem také náhlý příval hněvu, za všechno, co mě nikdy neučili, za vše, co jsem ani nikdy nespatřil. Neměli v tom ru­ce také Regal a jeho matka, když Bastarda drželi tam, kde byl? Byl jsem neustále vybrušován jako ošklivý, účelový nástroj, zrovna tak jako drsný, pustý Buckkeep byl pevnos­tí, a nikoli palácem.</p>

<p>Ale kolik té krásy by tu přežilo, kdyby Buckkeep nestál jako nasupený pes v ústí Jelení řeky?</p>

<p>Jako bych dostal sprchu ledové vody do tváře. Byla to pravda. Nebyl právě proto postaven Buckkeep jako první, aby zajistil kontrolu nad říčním obchodem? Kdyby někdy Buckkeep padl do rukou nájezdníků, zdejší široké řeky by se staly cestami pro jejich mělká plavidla. Vnořili by se jako dýka do tohoto měkkého podbřišku Šesti vévodství. Zdej­ší tupí šlechticové a nadutí selští chasníci by byli probuzeni výkřiky a dýmem uprostřed noci, nemajíce žádný hrad, na nějž by se utekli, nemajíce stráže, které by povstaly a bojo­valy za ně. A dříve než by zemřeli, možná by si uvědomili, co ostatní vystáli, aby jejich bezpečí uchránili. Dříve než by zemřeli, možná by spílali králi, který tyto bašty opustil, aby prchl do vnitrozemí a ukryl se v zahradě rozkoší.</p>

<p>Já však pojal úmysl, aby tento král zemřel jako první.</p>

<p>Začal jsem opatrně obcházet obvod hradu Tradeford. By­lo třeba zvážit nejsnazší způsob, jak se dostat dovnitř, aby byl i nejméně nápadný, bylo třeba také naplánovat nejlepší únikové cesty. Bylo třeba si do soumraku zjistit všechno, co jen šlo, o tradefordském zámku.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>9 Úkladný vrah</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Poslední skutečný mistr Umění, který na Buckkeepu předse</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dal žákům z králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ské krve, nebyl Galen, jak se často uvádí, ale jeho předchůdkyně Solicity. Ta dlouho otálela, možná až </emphasis><emphasis>příliš, s volbou svého učně. Když si vybr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>la Galena, trpěla </emphasis><emphasis>již silným kašlem, který měl její život ukončit. Někteří tvr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí, že ho přijala </emphasis>v <emphasis>zoufalství, protože věděla, že umírá. A po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dle druhých k tomu byla přinucena královnou Desire, která chtěla vidět, jak její oblíbenec u dvora povýšil. Ať už to by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lo jakkoli, jisté je, že Galen byl jejím učněm teprve dva ro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ky, když Solicity kašli podlehla a zemřela. Jelikož předchozí mistři Umění si v učení odsloužili až sedm let, nežli se z nich stali tovaryši, bylo poněkud ukvapeně, když se Galen pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hlásil mistrem Umění ihned po smrti Solicity. Zdá se být stě</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ží možné, že by mu za tak krátkou dobu stihla předat veš</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>keré své vědění o Umění a všech jeho možnostech. Ačkoliv </emphasis><emphasis>asistoval Solicity při výcviku dvou mladých princů Verityho </emphasis><emphasis>a Chivalryho, prohlásil jejich výcvik za skončený následně </emphasis><emphasis>po smrti Solicity. Od té doby vytrvale odmítal návrhy, aby přijal do učení někoho dalšího, a to až do války s rudými loděmi, kdy se nakonec podvolil požadavku krále Shrewda a utvořil svou první a poslední koterií.</emphasis></p>

<p><emphasis>Na rozdíl od tradičních koterií, které si své členy a vůdce volily samy, zřídil G</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>len tu svoji z vlastnoručně vybraných studentů a během svého života si nad nimi udržoval až hro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zivou míru kontroly. Formální vůdce koterie August zmařil svůj talent následkem nehody při praktikování Umění, když plnil misi v Horském králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ství. Serene, jež si po Galenově smrti jako další přisvojila vůdcovství, zahynula sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lu s dal</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ším členem, Justinem, při nepokojích, jež následovaly po od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>halení vraždy krále Shrewda. Jako další se do čela takzvaně Galenovy koterie postavil Will. V tu dobu už v ní zůstáva</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>li toliko tři členové: řečený Will, Burl a Carrod. Zdá se být pravd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>podobné, že Galen všem třem vtiskl neochvějnou od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>danost vůči </emphasis><emphasis>Regalovi</emphasis><emphasis>, což jim však nebránilo, aby mezi se</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bou soupeřili o Regalovu přízeň.</emphasis></p>

<p>Než se snesl soumrak, velice důkladně jsem prozkoumal okolní pozemky královského sídla. Zjistil jsem, že po dol­ních pěšinách se může kdokoli svobodně procházet, kochat se fontánami a zahradami, živými tisovými ploty a vzrostlý­mi kaštany, čehož vskutku využívalo množství lidí v nád­herných šatech. Většina na mne hleděla přísně a nelibě, ně­kolik lidí soucitně a jeden strážník v uniformě, na kterého jsem natrefil, mi důrazně připomněl, že žebrání není v krá­lových zahradách dovoleno. Ujistil jsem ho, že jsem přišel jen proto, abych zhlédl divy, o nichž jsem tak často slýchal ve vyprávěních. On mi nato navrhl, že vyprávění o zahra­dách jsou pro moji sortu víc než dostatečné, a ukázal mi nej­kratší cestu ze zahrad ven. Velmi poníženě jsem mu poděkoval a odkráčel. On stál a díval se za mnou, dokud mě pě­šina nezavedla za živý plot a ze strážníkova dohledu.</p>

<p>Má další průzkumná výprava už byla diskrétnější. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych si počíhal na jednoho z mla­dých šlechticů, kteří se promenovali po pěšinách roubených květinami a bylinami, a pomohl si k jeho šatům, ale pak jsem to zavrhl. Bylo nepravděpodobné, že bych našel někoho tak hubeného, aby mi jeho oděv přiměřeně padl, navíc fešné garderoby, jež tito lidé měli na sobě, zjevně vyžadovaly několi­keré zašněrování pestře zbarvených stuh. Pochyboval jsem, že bych se do některé z těch košil nasoukal bez pomoci ko­morníka, natož abych z ní dostal muže v bezvědomí. Ani cinkající stříbrné ozdůbky našité na plandajících krajkách u manžet se nezdály být moc nápomocné tiché práci úkladného vraha. Raději jsem se proto uchýlil do skrytu hustého porostu podél nízkých zdí a zvolna stoupal vzhůru do svahu.</p>

<p>Nakonec jsem narazil na zeď z hladce opracovaného ka­mene, jež obepínala vrcholek kopce. Její hřeben byl jenom o něco výše, než kam by ve výskoku dosáhl vysoký muž. Zapochyboval jsem, že měla sloužit jako vážně míněná pře­kážka. Nic kolem ní nerostlo, avšak pahýly starých kmenů a kořenů napovídaly, že kdysi byla zkrášlena révami a křovinami. Napadlo mě, jestli je nenechal vymýtit Regal. Nad zdí jsem spatřil koruny četných stromů, a tak jsem směle po­čítal s tím, že mi poskytnou úkryt.</p>

<p>Trvalo mi valnou část odpoledne, než jsem obešel celou zeď, aniž jsem riskoval vstup do otevřeného prostoru. Bylo v ní několik bran. U honosné hlavní brány stály stráže v liv­rejích a zdravily kočáry s lidmi, kteří přijížděli a odjížděli. Podle počtu přijíždějících kočárů jsem usoudil, že na večer se chystá nějaká oslava. Tu se jeden strážník otočil a drsně se zasmál. Vlasy na šíji mi vstaly hrůzou. Na okamžik jsem ustrnul, zíraje na něj ze svého úkrytu. Neviděl jsem tu tvář už někde? Na tu dálku jsem to mohl stěží posoudit, ale při tom pomyšlení se ve mně vzedmula podivná směsice stra­chu a hněvu. Regal, připomněl jsem si. Mým cílem je Regal. Pokračoval jsem v cestě.</p>

<p>U několika menších bran pro dodavatele zboží a služeb­nictvo stály stráže již méně oprýmované, ale to si vynahra­zovaly hrubým vyslýcháním každého muže či ženy, kteří šli dovnitř nebo ven. Kdybych měl na sobě lepší oblečení, byl bych se zkusil vydávat za sluhu, jenže ve svých žebráckých hadrech jsem si netroufal. Místo toho jsem si našel místeč­ko z dohledu stráží stojících u brány a začal žebrat u kolem­jdoucích kupců. Počínal jsem si mlčky, prostě jsem se k nim přiblížil s nastavenýma rukama a prosebným výrazem. Vět­šina z nich udělala to, co lidé dělají, když stanou tváří v tvář žebrákovi. Ignorovali mě a pokračovali ve svých debatách. A tak jsem se dozvěděl, že dnes v noci se pořádá Šarlato­vý bál, že na slavnost byli přizváni další muzikanti, kejklíři a sluhové, že veselá poupata jakožto královo oblíbené kuřidlo nahradila veselé lupení a že král se velmi hněval ve vě­ci kvality žlutého hedvábí, které mu dodal jistý Festro, a vy­hrožoval, že dá kupce zmrskat jenom za to, že mu přivezl tak mizernou tkaninu. Bál se současně konal u příležitosti rozloučení s králem, který se nazítří chystal vyplout na vý­let, aby navštívil svou drahou přítelkyni lady Celestru v Jan­tarovém zámku na Vinné řece. Vyslechl jsem si toho ještě mnohem víc, ale jen málo z toho nějak souviselo s mým zá­měrem. Skončil jsem s hrstkou měďáků v kapse odměnou za takto strávený čas.</p>

<p>Vrátil jsem se do Tradefordu. Našel jsem ulici, kde byly samé krejčovské dílny. U zadních dveří Festrova obchodu jsem natrefil na učedníka, který právě zametal. Dal jsem mu několik měďáků za několik ústřižků žlutého hedvábí v roz­ličných odstínech. Potom jsem vyhledal nejlacinější obchod v celé ulici, kde jsem za všechny zbylé peníze zakoupil vol­né kalhoty, halenu a šátek na hlavu, jaké měl na sobě onen učedník. V obchodě jsem se převlékl, zapletl si vojenský cop vzhůru a skryl ho pod šátkem, natáhl jsem si boty a vynořil se z obchodu jako naprosto jiný člověk. Meč mně nyní visel u nohy uvnitř plandavých kalhot. Bylo to nepohodlné, ale ne moc viditelné, když jsem předstíral klátivou chůzi Svůj obnošený oděv a zbytek rance, s výjimkou jedů a dalších pří­slušných nástrojů, jsem zanechal v záhonku kopřiv za odpor­ně páchnoucím záchodkem na dvorku jedné krčmy Zamířil jsem zpátky k tradefordskému hradu.</p>

<p>Nepovolil jsem si žádné váhání. Šel jsem rovnou k bráně pro zásobovače a stoupl si do řady spolu s ostatními, kteří se chtěli dostat dovnitř Srdce v hrudi mi divoce bušilo, ale na­venek jsem předstíral klid. Během čekání v řadě jsem se po­zorně díval, co z budovy zahlédnu skrze stromy. Byla ob­rovská. Předtím mě udivoval fakt, že tolik orné půdy padlo za oběť okrasným zahradám a chodníkům. Nyní jsem viděl, že zahrady tvoří pouze okolní scenerii sídla, které se tu pro­stíralo a tyčilo ve stavebním stylu, jenž mi byl naprosto ne­známý. Nic z toho, co jsem zahlédl, nepoukazovalo na pev­nost nebo hrad, vše bylo honosné a elegantní. Když na mě přišla řada, ukázal jsem vzorky hedvábí a řekl, že přináším Festrovu omluvu a několik vzorků, které, jak mistr doufá, se budou králi zamlouvat víc. Když jeden nevrlý strážník po­znamenal, že Festro zpravidla chodívá osobně, odvětil jsem, dost nadurděně, že můj mistr má za to, že pokud se vzorky nebudou králi líbit, pruhy na mých zádech se budou vyjímat lépe než na jeho. Strážní si vyměnili úsměvy a vpustili mě dovnitř.</p>

<p>Pospíšil jsem si po cestě, až jsem se ocitl v patách skupi­ny muzikantů, kteří sem vešli přede mnou. Držel jsem se jich, až jsme zezadu došli k panskému sídlu. Když se vyptá­vali na cestu, poklekl jsem, abych si zašněroval rozvázané boty, a potom jsem se narovnal právě včas, abych je násle­doval dovnitř Ocitl jsem se v malé vstupní chodbě, studené a takřka temné oproti žhnoucímu a oslnivému odpolednímu slunci. Vlekl jsem se chodbou za nimi. Zpěváci mezi sebou hovořili a smáli se, zatímco pospíchali dále. Zpomalil jsem krok a zůstal pozadu. Když jsem míjel pootevřené dveře ve­doucí do prázdné místnosti, vešel jsem dovnitř a tiše je za sebou zavřel Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem.</p>

<p>Byla to malá obytná místnost. Nábytek byl ošumělý a ne­vhodně sestavený, z čehož jsem vyvodil, že je určen pro slu­hy či řemeslníky na návštěvě zámku. Nemohl jsem se spo­léhat na to, že tu vydržím dlouho sám. Bylo tu však několik velkých skříní stojících podél zdi. Vybral jsem si jednu, jež nebyla přímo naproti dveřím, kdyby se nečekaně otevřely, a rychle přeskládal její obsah, abych mohl uvnitř sedět. V ní jsem se ukryl a zanechal dveře na škvíru, aby světlo mohlo dovnitř, pak jsem se pustil do práce. Prohlédl jsem a posklá­dal své ampulky a balíčky s jedem Svoji příruční dýku i če­pel meče jsem potřel jedem, pak jsem je opatrně vrátil do po­chvy. Meč jsem si přendal zevnitř kalhot ven. Potom jsem si udělal pohodlí a usadil se, abych počkal.</p>

<p>Zdálo se mi, že uběhlo několik dní, než soumrak ustoupil naprosté tmě. Mezitím dvakrát vešli do místnosti lidé, avšak z jejich řečí jsem pochytil jen to, že všichni sluhové se o pře­kot chystají na večerní shromáždění Trávil jsem čas v před­stavách, jak by mě asi Regal usmrtil, kdyby mě dopadl. Ně­kolikrát jsem málem pozbyl kuráž. Pokaždé jsem si ovšem připomněl, že kdybych od toho teď upustil, musel bych pak navždycky žít ve strachu. Raději jsem se snažil připravit. Po­kud tu Regal je, tak jeho koterie bude jistě nablízku. Pečlivě jsem prováděl cviky, jimž mě naučil Verity, abych zaštítil svou mysl před ostatními adepty Umění. Měl jsem hrozivé pokušení vyjít ze sebe ven a lehounkým dotekem Umění se ujistit, jestli je necítím. Ale zdržel jsem se toho. Pochyboval jsem, že bych je dokázal vycítit, aniž bych se sám prozradil A i kdybych je dokázal zjistit, řeklo by mi to něco, co ješ­tě nevím? Raději se soustředit na obranu před nimi. <emphasis>Zakázal </emphasis>jsem si myslet zejména na to, co se chystám udělat, kdyby snad zachytili stopu mých myšlenek. Když bylo nebe za ok­nem konečně temné a prošpikované nádhernými hvězdami, vyklouzl jsem ze svého úkrytu a odvážil se do chodby.</p>

<p>Hudba se nesla nocí. Regal a jeho hosté byli již na slav­nosti. Naslouchal jsem chvíli nejasným tónům známé písně o dvou sestrách, z nichž jedna druhou utopila Na této pís­ni mě neuváděla v úžas ani tak harfa, která hraje sama, ale spíše pěvec, který tělo ženy najde a dostane vnuknutí, aby z její hrudní kosti harfu zhotovil Pak jsem to pustil z hlavy a soustředil se na svou práci</p>

<p>Nacházel jsem se v obyčejné chodbě s kamennou podla­hou a dřevěným obložením, ozářené pochodněmi rozmístě­nými ve velkých odstupech od sebe. Prostory pro služebnic­tvo, usoudil jsem; pro Regala nebo jeho přátele byla málo honosná. To mi ovšem ještě neskýtalo bezpečí. Potřeboval jsem najít schodiště pro sluhy a dostat se na druhé podlaží. Plížil jsem se chodbou. Šel jsem od dveří ke dveřím, u kaž­dých jsem se zastavil a naslouchal. Dvakrát jsem zevnitř za­slechl přítomnost lidí, v jedné se bavily ženy, ze druhé vy­cházelo klapání tkalcovského stavu. Nezamčené dveře, za nimiž bylo ticho, jsem vždy krátce otevřel. Většinou to byly pracovny, několik z nich bylo určeno k šití a tkaní. V jedné z nich jsem na stole uviděl rozložené díly na oblek z jemné modré látky, připravené k sešití. Bylo vidět, že Regal stále hoví své vášni pro vybrané oblečení.</p>

<p>Došel jsem až na konec chodby a nakoukl za roh. Byla tam další chodba, mnohem hezčí a širší. Štukový strop nade mnou zdobily motivy kapradí. Opět jsem tou chodbou plíživě vykročil, naslouchaje za dveřmi a opatrně nakukuje do některých z nich. Blížím se, řekl jsem si. Objevil jsem také knihovnu, kde se nacházelo mnohem více velínových knih a svitků, než bych se kdy byl nadál. Zastavil jsem se v jed­né místnosti, kde na bidýlkách v bizarních klecích klimbali pestře zbarvení chocholatí ptáci. Byly zde rozmístěny desky z bílého mramoru, do nichž byly zapuštěny nádrže s mršt­nými rybičkami a vodními liliemi. Kolem hracích stolků by­ly rozestaveny lavičky a polstrované sedačky. Na malých podstavcích z třešňového dřeva, tu a tam rozmístěných, stá­ly vykuřovací kahany. O něčem takovém se mi nikdy ani ne­snilo.</p>

<p>Nakonec jsem došel do skutečného sálu s orámovanými portréty po stěnách a s podlahou z třpytivě černé břidlice. Když jsem zahlédl strážníka, okamžitě jsem se stáhl a mlč­ky stál v jednom přístěnku a čekal, než se svým znuděným krokem pronese kolem Potom jsem vyklouzl ven, abych se prosmekl podél těch pánů v sedlech a usmívajících se dam v drahocenných rámech.</p>

<p>Vpadl jsem do jednoho budoáru. Byly tam závěsy na stě­ně a malé stolečky podpírající sošky a vázy s květinami. Ba i držáky pochodní zde byly okrasnější. Po obou stranách kr­bu s umělecky provedenou římsou visely malé portréty v po­zlacených rámech. Židle byly přistaveny blíže k sobě pro in­timnější hovor. Hudba zde zněla hlasitěji a slyšel jsem též smích a hlasy. Navzdory pozdní hodině veselí pokračovalo.</p>

<p>V protější zdi se nacházely dvoje vysoké vyřezávané dveře. Vedly do společenského sálu, kde Regal a jeho šlechta tan­čili a smáli se. Stáhl jsem se za roh, když jsem zahlédl dva sluhy v livrejích, jak vcházejí dveřmi po mé levici. Nesli podnosy se sadou kadidelnic. Předpokládal jsem, že se chys­tají vyměnit ty vyhořelé. Stál jsem jako socha, naslouchaje jejich krokům a rozhovoru. Otevřeli vysoké dveře a dovnitř se vlila hudba harfy a omamný pach kuřidla. Obojí bylo za­se utlumeno zavřením dveří. Odvážil jsem se opět vykouk­nout. Všude přede mnou byl čistý vzduch, ale za mnou -</p>

<p>„Co tady děláš?"</p>

<p>Srdce mi spadlo až do bot, avšak přesto jsem si nasadil navýsost ostýchavý úsměv, když jsem se otočil tváří v tvář strážníkovi, který do místnosti vešel po mně. „Sire, ztratil jsem se tady v tom velikém bludišti," pravil jsem bezelstně.</p>

<p>„Opravdu? To ale ještě nevysvětluje, proč nosíš ve zdech královského paláce meč. Všechny známé zbraně jsou tu za­kázány, nevztahuje se to pouze na královu osobní stráž. Prá­vě jsem tě viděl, jak se tady kradeš jako stín. Myslel sis, že když bude probíhat veselíce, podaří se ti sem proklouznout a naplnit si kapsy vším, co ti přijde pod ruku, zlodějíčku?"</p>

<p>Zkoprněl jsem hrůzou a díval se, jak ten muž jde ke mně. Určitě podle mne věřil, že odhalil můj záměr podle ohrome­ného výrazu v mé tváři. Verde by se nikdy tak neusmíval, kdyby si byl myslel, že se blíží k muži, jehož spolu s ostat­ními umlátil k smrti v žaláři. Ruka mu bezstarostně spočí­vala na jílci meče a on se sebevědomě zubil. Byl to pohled­ný muž, hodně vysoký, světlých vlasů a pleti jako mnozí Farrowci. Odznak, který měl na sobě, znázorňoval mountwellský motiv se zlatým farrowským dubem, přes něhož se skokem nesl farseerowský jelen. Takže Regal pozměnil také svůj erb. Jen mě mrzelo, že z něj nevypustil toho jelena.</p>

<p>Jedna moje část si všímala všech těchto věcí, zatímco dru­há opět zažívala hrůzu z toho, jak jsem za košili vytahován na nohy a staven, aby mě tento muž mohl znovu udeřit a sra­zit na podlahu. Nebyl to Bolt, ten, který mi přerazil nos. Ne, Verde následoval po něm, aby mě surově zmlátil vzápětí po­té, co mě Bolt ztloukl natolik, že jsem sám nedokázal stát. Verde se nade mnou tyčil a já se krčil a ucukával před ním, škrábaje se marně z jeho dosahu po studené kamenné podla­ze, která již byla potřísněna mou krví. Vzpomněl jsem si na kletby, které pronášel pokaždé, když mě musel vytáhnout na nohy, aby mě mohl znovu praštit. „Do Edovy prdele," za­mumlal jsem si pro sebe a při těch slovech ve mně pohasl všechen strach.</p>

<p>„No tak se podíváme, co máš v tom měšci," pravil a po­pošel blíž.</p>

<p>Nemohl jsem mu ukázat jedy ve svém měšci. Nebylo jak se z toho vymluvit. Žádné sebevětší lichotivé lhaní by mi ne­pomohlo, abych tomu muži unikl. Budu ho muset zabít.</p>

<p>Pojednou to bylo tak snadné.</p>

<p>Byli jsme moc blízko společenského sálu. Nechtěl jsem, aby někoho vyplašil nebo zburcoval nějaký zvuk. A tak jsem před ním ustupoval, pomalu krůček po krůčku, couvaje širo­kým obloukem do pokoje, z něhož jsem před chvílí vyšel. Portréty na zdech se dívaly, kterak váhavě ustupuji před vy­sokým farrowským strážníkem.</p>

<p>„Zůstaň stát!" přikázal mi, ale já jen prudce zavrtěl hla­vou, doufaje, že jsem podal přesvědčivý důkaz svého zděše­ní. „Říkám, zůstaň stát, ty vychrtlý lapko!" Rychle jsem po­hlédl přes rameno a pak zase na něho, naoko zoufalý, jako kdybych se snažil sebrat odvahu, abych se otočil a utekl před ním. Když jsem to udělal potřetí, skočil po mně.</p>

<p>Přesně v to jsem doufal.</p>

<p>Ustoupil jsem bokem a loktem ho surově praštil do beder, takže jsem urychlil jeho výpad a on šel do kolen. Uslyšel jsem, jak jeho kosti zachrastily na kamenné podlaze. Zařval vzteky a bolestí. Vycítil jsem, jak ho strašlivě popudilo, že se ho takový vychrtlý zlodějíček odvážil udeřit. Ostře jsem ho umlčel, když jsem ho tvrdě nakopl do brady a zavřel mu s cvaknutím ústa. Ještě že jsem střelhbitě přenesl váhu na obě nohy. Než stačil vydat další zvuk, tasil jsem nůž a pod­řízl mu hrdlo. Užasle zachroptěl a zvedl obě ruce, aby se po­kusil zadržet příval teplé krve. Stoupl jsem si nad něj a po­hlédl mu shora do očí. „FitzChivalry," pravil jsem potichu. „FitzChivalry." Tu se mu oči rozšířily náhlým pochopením a hrůzou, pak pozbyl veškerý výraz, jak ho život opustil. Ná­hle byl tak nehybný a nicotný, prostý života jako kámen. Pro můj šestý smysl zmizel.</p>

<p>Tak rychle se to stalo. Pomsta. Stál jsem a shlížel na něj, očekávaje, že pocítím triumf nebo úlevu či alespoň uspoko­jení. Ale místo toho jsem necítil nic, připadaje si pro život ztracený tak jako on. Neznamenal pro mne ani maso, které bych mohl sníst. Opožděně jsem si položil otázku, zda ně­kde není žena, která toho pohledného muže milovala, svět­lovlasé děti, které závisely na jeho mzdě, aby měly co do úst. Není dobré, aby vrah z povolání měl takové myšlenky; nikdy mne netížily, když jsem vykonával královu spravedl­nost pro krále Shrewda. Vytřepal jsem je raději z hlavy.</p>

<p>Na podlaze se mezitím utvářela veliká kaluž krve. Umlčel jsem ho rychle, ale takový nepořádek jsem si zrovna nepřál způsobit. Byl to velký muž a měl v sobě spoustu krve. Má mysl běžela na plné obrátky, zatímco jsem přemýšlel, zda si mám dát práci s odklízením těla, nebo se smířit s tím, že je­ho druhové ze stráže ho budou brzy postrádat, a využít ob­jevu jeho těla k odvedení pozornosti.</p>

<p>Nakonec jsem si sundal košili a vysál s ní co nejvíce krve. Pak jsem mu ji hodil na hruď a otřel si krvavé ruce do jeho košile. Popadl jsem ho za ramena a vyvlekl ho ze sálu s por­tréty; po celou tu dobu jsem se takřka chvěl vypětím, abych udržel smysly ve střehu a včas zjistil, kdyby někdo šel. Bo­ty mi klouzaly po naleštěné podlaze a zvuk mého supícího dechu mi v uších zněl jako dunění. I přes mou snahu vytřít krev jsme za sebou na podlaze nechávali rudou lesklou sto­pu. U dveří do místnosti s ptáky a rybami jsem se přiměl po­zorně se zaposlouchat, dříve než vejdu dovnitř. Zadržel jsem dech a snažil se nevnímat tlukot srdce ve vlastních uších. Avšak v místnosti žádní lidé nebyli. Ramenem jsem dveře otevřel a vtáhl Verdeho dovnitř. Pak jsem ho pozvedl a pře­kotil do jedné z kamenných nádrží s rybami. Ryby se zběsi­le míhaly, jak vířící stružky jeho krve barvily čistou vodu. Spěšně jsem si v další nádrži omyl ruce a hrudník od krve a druhými dveřmi jsem odešel. Po krvavé stopě přijdou až sem. Doufal jsem, že budou chvíli hloubat nad tím, proč ho vrah odvlekl sem a hodil do nádrže.</p>

<p>Ocitl jsem se v neznámé místnosti. Spěšně jsem se roz­hlížel po obložených zdech a klenutém stropě. Na pódiu na vzdáleném konci místnosti stálo honosné křeslo. Takže ně­jaká audienční síň. Rozhlédl jsem se kolem, kudy se vydám, když vtom jsem na místě ztuhl. Vpravo opodál se nečekaně rozlétly vyřezávané dveře. Zaslechl jsem smích, mumlavou otázku a chichotavou odpověď. Nebyl čas se ukrýt, nebylo zač se schovat. Připlácí jsem se k závěsu na zdi a zůstal ne­hybně stát. Skupina se vnesla dovnitř na vlně smíchu. Bylo z něj cítit náznak jisté bezmocnosti, který mi říkal, že jsou buď opilí, nebo omámení kuřidlem. Prošli těsně kolem mě, dva muži, kteří soupeřili o přízeň ženy, která se uculovala a chichotala za střapatým vějířem. Všichni tři byli oděni výhradně v rudých odstínech a jeden z mužů měl malé cinka­jící stříbrné zvonečky nejen na krajkoví u manžet, ale i po­dél volných rukávů až po lokty. Druhý muž nesl na zdobe­né tyči malý kahan s kuřidlem, skoro to připomínalo žezlo. Kýval jím za chůze před nimi sem a tam, takže byli neustá­le obestřeni nasládlými výpary. Pochyboval jsem, že by si mě všimli, i kdybych před ně vyskočil a přitom kutálel kolo od vozu. Bylo zřejmé, že Regal svou po matce zděděnou zá­libu v narkotikách nyní u dvora prosazoval jako módní styl. Stál jsem bez hnutí, dokud neprošli kolem. Zamířili do kom­naty s ptáky a rybami. Přemýšlel jsem, jestlipak si všimnou Verdeho v nádrži. Dost jsem o tom pochyboval.</p>

<p>Úprkem jsem se přemístil ke dveřím, jimiž dvořané před chvílí vešli, a proklouzl jimi ven. Ocitl jsem se ve velikém vstupním sále. Podlaha byla dlážděná chladným mramorem a mnou v duchu otřásla představa horentních nákladů, jež muselo stát přepravení takového množství kamene do Tradefordu. Vysoký strop měl bílé štukování, znázorňující mo­tivy obrovských rostlin a listů vytlačených do omítky. Byla tam oblouková okna s barevnými skly, nyní temnými upro­střed noci, ale mezi nimi visely tapiserie zářící tak pestrými barvami, že připomínaly okna do nějakého jiného světa a ča­su. Vše bylo ozářeno skvostnými lustry, které byly ověšeny jiskřivými krystaly a visely na zlacených řetězech. Hořely v nich stovky svíček. Na piedestalech rozmístěných podél místnosti byly vystaveny sochy a při bližším pohledu to vět­šinou byli Regalovi mountwellští předci z matčiny strany. Navzdory nebezpečí, v němž jsem se nacházel, mě na chví­li uchvátila nádhera okolních prostor. Potom jsem zvedl oči a uviděl široké stoupající schody. Tohle bylo určitě hlavní schodiště, žádné boční schody pro sluhy, které jsem hledal. Snadno by po něm mohlo kráčet deset mužů v řadě vedle sebe. Vyřezávané dřevěné balustrády, plné kroutících se zauzlin, byly tmavé, zářily však hlubokým třpytem. Jako modrá kaskáda splýval středem schodiště dolů hustý koberec.</p>

<p>Vestibul byl prázdný stejně jako schodiště. Nepovolil jsem si žádné váhání, nýbrž jsem se mlčky mihl místností a po schodech nahoru. Byl jsem na půli cesty vzhůru, když vtom jsem uslyšel výkřik. Určitě již zpozorovali Verdeho. Na prv­ní podestě jsem zaslechl hlasy a kroky blížící se zprava. Vy­razil jsem doleva. Zastavil jsem se u dveří a přitiskl k nim ucho, když jsem uvnitř nic nezaslechl, vklouzl jsem dovnitř - to všechno se semlelo rychleji, než se dá vypovědět. Sta­nul jsem ve tmě, srdce mi divoce bušilo a děkoval jsem Edo­vi a Elovi a všem ostatním bohům, kteří snad existují, že dveře nebyly zamčené.</p>

<p>Stál jsem uprostřed tmy, ucho přitisknuté k silným dve­řím, a snažil se uslyšet víc než jen své bušící srdce. Zezdola jsem slyšel výkřiky a zvuky bot běžících po schodišti. Uběh­lo pár okamžiků a já zaslechl pánovitý hlas, jak vydává roz­kazy. Vklouzl jsem do míst, kde mě otevřené dveře alespoň dočasně ukryjí, a čekal jsem, dech zatajený, ruce roztřesené. Jako záludná temnota se ve mně náhle vzedmul strach a hro­zil, že mě pohltí. Ucítil jsem kámen na podlaze pod sebou a okamžitě se přikrčil, abych nepadl v mdlobách. Svět se se mnou zatočil. Schoulil jsem se, objal se co nejpevněji ruka­ma a stiskl křečovitě víčka, jako bych tím mohl nějak lépe utajit svou přítomnost. Přelila se prese mne druhá vlna stra­chu. Klesl jsem na podlahu a převalil se na bok, taktak že jsem nezakňoural. Stočil jsem se do klubka, zakoušeje hroz­nou svíravou bolest v hrudi. Zemřu. Zemřu a už je nikdy ne­uvidím, ani Molly, ani Burriche, ani svého krále. Měl jsem jít raději za Veritym. Teď už jsem to věděl. Měl jsem jít ra­ději za Veritym. Chtělo se mi křičet a plakat, protože náhle jsem s určitostí věděl, že odsud už nikdy nevyváznu, že bu­du odhalen a mučen. Najdou mne a usmrtí mě velmi, velmi pomalu. Pocítil jsem takřka neodolatelné nutkání prostě vy­skočit a vyběhnout z místnosti, tasit meč proti strážím a při­nutit je, aby to se mnou rychle skoncovaly.</p>

<p><emphasis>Jenom se uklidni Snaží se tě uskokem přimět, aby ses pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zradil </emphasis>Verityho Umění bylo jemnější než pavučina. Zadržel jsem dech, avšak měl jsem tolik rozumu, že jsem zůstal v kli­du.</p>

<p>Po zdánlivě velmi dlouhé době má slepá hrůza zčásti po­levila. Dlouze a rozechvěle jsem se nadechl a znovu přišel k sobě. Když jsem zaslechl kroky a hlasy za dveřmi, opět se ve mně vzedmul strach, ale přinutil jsem se ležet zticha a na­slouchat.</p>

<p>„Byl jsem si tím jist," řekl nějaký muž.</p>

<p>„Kdepak. Ten už je dávno pryč. Pokud ho vůbec najdou, bude to venku na pozemcích Nám dvěma by nikdo nedoká­zal vzdorovat. Pokud by byl stále zde v domě, již bychom ho z úkrytu vyplašili."</p>

<p>„Říkám ti, že tam něco bylo."</p>

<p>„Nic," trval ten druhý hlas poněkud zlostně na svém. „Já necítil nic."</p>

<p>„Zkus to znovu," naléhal ten druhý.</p>

<p>„Ne. Je to ztráta času. Myslím, že ses mýlil." Hněv první­ho muže začínal být zřejmý i navzdory jejich tlumených hla­sům.</p>

<p>„Doufám, že ano, ale bojím se, že ne. Pokud mám prav­du, poskytli jsme Willovi záminku, již hledá." Také v hlase druhého muže byl znát hněv, zároveň však v něm byla znát i kňouravá sebelítost.</p>

<p>„Že hledá nějakou záminku? Kdepak ten. Pomlouvá nás před králem při každé příležitosti. Kdybys ho slyšel mluvit, myslel by sis, že on je jediný, kdo vykonal nějakou oběť v králových službách. Jedna služebná mi včera povídala, že už si v tom vůbec nebere servítky Ty že jsi tlustý, říká prý, a mne zase obviňuje ze všech tělesných slabostí, jež člověk může mít."</p>

<p>„Jestliže nejsem štíhlý jako voják, je to proto, že voják ne­jsem Není to mé tělo, které by sloužilo králi, ale má mysl Ať se raději podívá na sebe, než začne vinit nás, zrovna on, jen s jedním okem zdravým." To kňourání už si nebylo mož­né splést Burl, uvědomil jsem si náhle. Burl hovořící s Carrodem</p>

<p>„Nu což. Jsem rád, že aspoň pro dnešní večer na nás ne­může svalovat vinu. Tady není nic, co by se mi zdálo po­dezřelé. To on tě nutí skákat ze stínu do stínu a vidět nebez­pečí za každým rohem. Uklidni se. Tohle je problém stráží, a ne náš Nejspíš zjistí, že to udělal nějaký žárlivý manžel či jiný strážník. Slyšel jsem řeči, že Verde trochu moc často vyhrával v kostkách Snad právě proto byl nalezen v herně. Takže když mě omluvíš, vrátím se teď do půvabnější spo­lečnosti, z níž jsi mě vyrušil "</p>

<p>„Jen běž, pokud nedokážeš myslet na nic jiného," řekl ten kňoural trucovitě. „Ale máš-li ještě chvíli nazbyt, pak mys­lím, že by bylo rozumné, kdybychom se společně poradili" A po chvíli Burl dodal: „Raději bych šel za ním teď hned. Ať je to jeho problém."</p>

<p>„Skončíš pouze jako šašek. Když se tolik bojíš, jenom se podvoluješ jeho vlivu. Jen ať si rozhlašuje ta svá varování a "hrozivé předpovědi a tráví každý okamžik života na strá­ži. Když ho tak slyším mluvit, mám dojem, že bez jeho bdě­losti by se král neobešel Snaží se ten strach naočkovat také nám. Tvá rozechvělost mu zřejmě poskytuje velké zadosti­učinění. Měj se před takovými myšlenkami na pozoru."</p>

<p>Tu jsem uslyšel, jak jedny kroky rázně odcházejí Hukot v mých uších se trochu zmírnil Po chvíli jsem zaslechl od­cházet též druhého muže, šel zamyšleně) i a sám pro sebe si mumlal Když už jsem jeho kroky neslyšel, bylo mi, jako by ze mne sňal veliké břemeno. Suše jsem polkl a zamyslel se nad svým dalším krokem.</p>

<p>Vysokými okny dovnitř prosvítalo mdlé světlo Rozezná­val jsem postel, odhrnuté pokrývky a pod nimi bílé povleče­ní. Byla prázdná. V rohu se temně rýsoval šatník a u poste­le stojan s mísou a džberem</p>

<p>Nutil jsem se ke klidu Chvíli jsem dlouze a vyrovnaně dýchal, pak jsem se mlčky zvedl na nohy. Potřebuji se do­stat do Regalovy ložnice, připomněl jsem si. Měl jsem tuše­ní, že se bude nacházet na tomto podlaží, jsou-li pokoje slu­hů ve vyšších podlažích domu. Jen díky své kradmosti jsem se dostal až tak daleko, jenže možná bylo načase trochu se osmělit. Přešel jsem k šatníku v koutě a tiše ho otevřel Zno­vu mě poctilo štěstí, byla to mužská komnata. Pohmatu jsem se prohraboval šatníkem, hledaje látku, která by se mi hodi­la. Musel jsem si počínat rychle, poněvadž jsem předpoklá­dal, že právoplatný vlastník je dole na slavnosti a mohl by se každým okamžikem vrátit. Našel jsem jakousi světlou ko­šili, kolem rukávů a límce mnohem více vyšňořenou, než bych si přál, ale jinak mi v rukou skoro padla Podařilo se mi dostat se do ní a také do páru kamaší tmavší barvy, které na mně zas moc plandaly. Zapnul jsem si je v pase a doufal, že na mně nebudou moc viset. Byla tam nádoba s navoněnou pomádou. Prsty jsem si ji vetřel od čela do vlasů a nanovo si je zapletl do copu, kupecký šátek jsem mezitím odhodil. Většina dvořanů, které jsem viděl, měla vlasy natočené do naolejovaných kudrlinek podobně jako Regal, avšak několik mladších nosilo vlasy stažené do copu. Prošmátral jsem též několik zásuvek Našel jsem jakýsi medailon na řetězu a po­věsil si ho na krk Byl tam také prsten, na můj prst až příliš velký, to však stěží hrálo roh. Měl jsem v úmyslu působit nenuceným dojmem a doufal jsem, že nepřitáhnu větší po­zornost. Budou hledat muže bez košile a v hrubých kalho­tách, jemuž padne zkrvavená košile, již jsem odhodil Od­važoval jsem se doufat, že ho budou hledat venku. Na prahu jsem se zastavil, nadechl jsem se a pak pomalu otevřel dve­ře. Chodba byla prázdná a já vyšel z komnaty ven.</p>

<p>Jakmile jsem se ocitl na světle, s nelibostí jsem zjistil, že kamaše mají tmavě zelenou barvu a košile je máslově žlu­tá. Nebylo to sice o nic křiklavější než šaty, které jsem zde na lidech již viděl, ačkoli jsem stěží mohl splynout s ostat­ními hosty na Šarlatovém bále Rázně jsem svou obavu za­pudil z hlavy a vydal se chodbou, šel jsem nenuceným kro­kem, ale přesto se záměrem objevit dveře, jež budou větší a honosnější než ty ostatní.</p>

<p>Směle jsem vyzkoušel první dveře, na které jsem nara­zil, a zjistil jsem, že nejsou zamčené. Vešel jsem a ocitl se v místnosti s velikou harfou a několika dalšími hudebními nástroji rozmístěnými tak, jako kdyby čekaly na muzikanty Zbytek pokoje zaplňovaly rozličné polstrované židle a po­hovky Zdejší malby se všechny zaobíraly tematikou zpěv­ného ptactva. Potřásl jsem hlavou, zaskočen nesmírným bo­hatstvím tohoto domu. Pokračoval jsem v pátrání.</p>

<p>Byl jsem tak nervózní, že mi chodba připadala nekonečně dlouhá. Nutil jsem se kráčet volným a sebevědomým kro­kem Míjel jsem dveře za dveřmi a několik jich opatrně vy­zkoušel. Řada po mé levici vypadala na ložnice, zatímco po pravici byly větší místnosti, knihovny, jídelny a tak podob­ně Místo malých nástěnných svícnů byla chodba ozářená svícemi pod stínítky Na zdech visely pestrobarevné závěsy a v určitých odstupech v nich zely výklenky s vázami plný­mi květů či malými soškami. Nemohl jsem si pomoci a mu­sel jsem to v duchu srovnávat se strohými kamennými zdmi Buckkeepu. Kladl jsem si otázku, kolik by se bylo postavilo a posádkami obsadilo válečných lodí za peníze, jež místo to­ho putovaly na zkrášlení tohoto skvostně nadýchaného hníz­dečka. Můj hněv živil mé odhodlání. Musím najít Regalovu komnatu.</p>

<p>Minul jsem troje další dveře, pak jsem přišel k jedněm, které vypadaly slibně. Byly to dvojité dveře, ze zlatého du­bu, a tento dub, jenž byl symbolem Farrow, na nich byl intarzovaný. Přiložil jsem krátce ucho ke dveřím a nic jsem neslyšel. Opatrně jsem zkusil za naleštěnou kliku; dveře by­ly na petlici. Nůž z pochvy za opaskem byl poněkud hrubý nástroj na tento typ práce. Pot už mi prosakoval košilí na zá­dech, než se západka konečně poddala mému snažení. Snad­no jsem dveře otevřel a vklouzl dovnitř, kde jsem se rychle rozhlédl kolem.</p>

<p>Tohle byl najisto Regalův pokoj. Nikoliv jeho ložnice, to ne, ale přesto byl jeho. V rychlosti jsem ho prozkoumal. By­ly zde hned čtyři vysoké šatníky, dva podél každé boční zdi, a v čele mezi nimi se nacházelo vysoké zrcadlo. Zdobně vy­řezávané dveře u jednoho šatníku byly pootevřené, nebo spí­še natěsnané šatstvo uvnitř bránilo v jejich úplném dovření. Ostatní kusy oděvů visely na hácích a věšácích po místnos­ti nebo byly přehozeny přes židle. Souprava uzamčených zá­suvek v nevelké komodě nejspíš obsahovala klenoty. Zrca­dlo mezi šatníky bylo orámované dvěma rameny svíček, jež už nyní v držácích dohořívaly. Po obou stranách židle, kte­rá stála naproti dalšímu zrcadlu, se nacházely dva vykuřovací kahany. Stranou za křeslem stál stolek s kartáči, hřebeny, nádobkami s pomádou a lahvičkami s parfémy. Z jednoho kahanu se stále vinul úzký proužek našedlého dýmu. Při té nasládlé vůni jsem nelibě pokrčil nos a pustil se do práce.</p>

<p><emphasis>Fitzi. Co to děláš? </emphasis>Slabounký dotaz ze strany Verityho.</p>

<p><emphasis>Spravedlnost. </emphasis>Nevložil jsem do té myšlenky víc než jeden dech svého Umění. Nebyl jsem si jist, zda to, co jsem náhle pocítil, je má vlastní nebo Verityho obava. Zapudil jsem ji a vrátil se ke svému úkolu.</p>

<p>Bylo to frustrující. Nabízelo se jenom málo možností, jak najisto aplikovat své jedy. Mohl bych upravit pomádu, ale spíš bych tím usmrtil někoho, kdo Regala češe. V kahanech se nacházel většinou popel. Kdybych do nich něco vpravil, pravděpodobně by to bylo vyhozeno i s popelem. Krb v ro­hu místnosti byl na léto čistě vymetený a nebyla zde žádná zásoba dříví. Jen trpělivost, řekl jsem si. Jeho ložnice nemů­že být daleko a tam budou lepší možnosti. Prozatím jsem jednou ze svých silnějších směsí ošetřil štětiny jeho kartáče na vlasy a zbytek jsem aplikoval na co největší množství ná­ušnic. Poslední kapky jsem přidal do jeho voňavek, ale měl jsem jen malou naději, že je použije v takovém množství, které by ho zabilo. Pro navoněné kapesníky složené v zá­suvce jsem měl připraveny bílé spory muchomůrky zelené, abych mu čas před smrtí ukrátil halucinacemi. Větší rozkoš mi způsobilo, když jsem mu poprášil vnitřky čtyř párů ruka­vic práškem z kořene smrti. Právě tento jed proti mně Regal použil v horách a byl s největší pravděpodobností příčinou záchvatů, které mě od té doby občas přepadaly. Doufal jsem, že mu jeho vlastní záchvaty padoucnice budou připadat stej­ně zábavné jako ty moje. Vybral jsem tři z jeho košil, které jsem pokládal za jeho oblíbené, a posypal mu límec i man­žety. V krbu nebylo žádné dřevo, ale měl jsem u sebe jed, který se dobře mísil se stopami popele a sazí, jež ulpěly na cihlách. Hodně jsem je postříkal v naději, že až zažehnou oheň, uvolněné výpary by mohly zasáhnout Regalův nos. Sotva jsem vrátil jedy do váčku, tu jsem zaslechl ve dveřním zámku klíč.</p>

<p>Tiše jsem si stoupl za roh šatníku a zůstal tam stát. Nůž jsem měl v ruce a čekal jsem. Pocítil jsem smrtelný klid. Ti­še jsem dýchal, čekal a doufal, že mi štěstěna přihraje do ces­ty Regala. Byl to však jen další strážník v Regalových bar­vách. Tento muž vpadl do místnosti a rozhlédl se kolem. Ve tváři se mu zračila podrážděnost, když rozhořčeně řekl: „Bylo to zamčené. Nikdo tu není." Čekal jsem, že jeho partner odpoví, ale byl sám. Chvíli tiše stál, pak si povzdechl a pře­šel k pootevřenému šatníku. „Nesmysl. Já tu jenom marním čas, zatímco on je dávno na útěku," zamumlal si pro sebe, ale přesto tasil meč a opatrně jím prohledával vnitřek skříně za šaty.</p>

<p>Když se předklonil, aby dosáhl hlouběji do skříně, zahlédl jsem letmo jeho tvář v zrcadle naproti sobě. Rázem se mi udělalo mdlo od žaludku a vzplála ve mně nenávist. Tady to­ho jsem neznal jménem, ale jeho potměšilý úšklebek se mi navždy vtiskl do paměti. Byl součástí Regalovy osobní strá­že a jako svědek přihlížel mé smrti.</p>

<p>Myslím, že spatřil můj odraz ve stejném okamžiku jako já jeho. Nedal jsem mu čas zareagovat a vrhl se na něj zezadu. Čepel jeho meče byla stále zapletená v Regalově šatníku, když se můj nůž vnořil hluboko do jeho břicha. Sevřel jsem mu předloktím hrdlo, abych se mohl zapřít, když jsem no­žem trhl vzhůru, kuchaje ho jako rybu. Jeho ústa se otevře­la k výkřiku a já pustil nůž, abych mu rukou připlácí ústa. Chvíli jsem ho tak držel, zatímco z rány po mém noži mu vyhřezly vnitřnosti. Když jsem ho pustil, klesl na zem a je­ho zadušený řev přešel v sténání. Stále však nepouštěl svůj meč, a tak jsem mu stoupl na ruku a zlomil mu prsty svírájící jílec. Trochu se překulil na bok, zíraje na mne v němé agónii a šoku. Poklekl jsem vedle něj a přiblížil tvář k jeho.</p>

<p>„FitzChivalry," pravil jsem tiše, střetnuv se s jeho očima, abych měl jistotu, že mě poznává. „FitzChivalry." Podruhé té noci jsem podřízl hrdlo. Stěží to bylo nutné. Když umíral, otřel jsem si nůž o jeho rukáv. Když jsem vstal, postřehl jsem u sebe dvě věci. Zklamání z toho, že skonal tak rychle. A pocit, jako by zadrnčela struna harfy a vydala zvuk, který jsem spíše cítil než slyšel.</p>

<p>V dalším okamžiku jsem ucítil, jak mne zaplavuje vlna Umění. Byla obtížena hrůzou, avšak tentokrát jsem poznal, o co jde, a znal jsem její zdroj. Rázně jsem se jí postavil, má obrana byla pevná. Skoro jsem cítil, jak se dělí a oblévá mě svými vodami. Avšak přesto jsem cítil, že i tento akt kdosi kdesi zaregistroval. Neptal jsem se kdo. To Will si oťukával moji obranu. Zaregistroval jsem ozvěnu jeho náhlého trium­fu. Na okamžik mě ochromila panika. A potom už jsem byl v pohybu, zasul jsem dýku do pochvy a vstal jsem, abych proklouzl dveřmi do stále prázdné chodby. Měl jsem jenom chvilku na to, abych si našel nový úkryt. Will měl osedlánu strážníkovu mysl, viděl ten pokoj a mne stejně jasně, jako onen umírající muž. Jako když zazvučí rohy, cítil jsem, jak vyzařuje do všech stran své Umění a uvádí jím do pohybu stráže, jako kdyby naváděl psy na liščí stopu.</p>

<p>Zatímco jsem prchal, jedna moje část s nepopiratelnou jistotou věděla, že už jsem mrtev. Možná se mi podaří na nějakou dobu se skrýt, jenže Will již věděl, že se nacházím uvnitř paláce. Stačilo mu jen uzavřít všechny východy a za­čít se systematickou prohlídkou. Prohnal jsem se chodbou, zahnul jsem za roh a vyběhl po tamním schodišti. Udržoval jsem hradby kolem mysli semknuté a uvnitř jsem křečovitě svíral svůj nepatrný plán, jako by to byl vzácný drahokam.</p>

<p>Najdu Regalovy komnaty a všechno tam otrávím. Potom se vydám hledat samotného Regala. Pokud mě zbrojnoši obje­ví dřív, inu, pak je trochu povodím za nos. Nemohli mě za­bít. Nikoli s těmi všemi jedy, které jsem měl u sebe. Život si vezmu dřív, než se nadějí. Nebyl to bůhvíjaký plán, ale je­diná další možnost byla vzdát se jim.</p>

<p>A tak jsem pádil dál, okolo dalších dveří, dalších sošek a květin, kolem dalších závěsů. Každé dveře, za které jsem zkusil, byly zamčené. Zahnul jsem za další roh a pojednou se ocitl zpátky na vrcholu schodiště. Chvíli jsem si připadal popletený a dezorientovaný. Snažil jsem se to zapudit, je­nomže panika uvnitř mé mysli jako temný příliv vzrůstala. Pouze to vypadalo jako totéž schodiště. Věděl jsem, že jsem nezahnul za tolik rohů, abych se na něj vrátil. Proběhl jsem kolem schodů, znovu okolo dveří, a zezdola jsem slyšel vý­křiky stráží, zatímco plíživá jistota v mém nitru sílila, až se mi dělalo mdlo.</p>

<p>Na moji mysl naléhal Will.</p>

<p>Závrať a tlak uvnitř očí. Přesto jsem znovu zatvrzele vzty­čil své mentální zdi. Rychle jsem otočil hlavu a mé vidění se na okamžik rozdvojilo. Kuřidlo? podivil jsem se. Nebyl jsem zvyklý na nějaké omamné výpary, jimž holdoval Regal. Ale za tímhle jsem tušil něco víc než závrať z kuřidla či omámenost z veselých poupat.</p>

<p>Umění je mocný nástroj v rukou mistra. Býval jsem s Veritym, když ho používal proti rudým lodím, aby natolik zmá­tl kormidelníka, že navedl loď na skály, aby přesvědčil lodivoda, že ještě neproplul okolo bodu na pevnině, který již byl daleko za ním, aby vzbudil obavy a pochybnosti v kapitáno­vě srdci těsně předtím, než vyrazil do boje, či aby zburcoval odvahu posádky nějaké lodi, takže ztřeštěně vypluli rovnou vstříc bouři.</p>

<p>Jak dlouho už na mně Will pracoval? Nevlákal mě sem, na toto setkání, svým rafinovaným přesvědčováním, že on sám by se nikdy nebyl nadál mého příchodu?</p>

<p>U dalších dveří jsem se přinutil zastavit. Pevně jsem se dr­žel, soustředěn na petlici, zatímco jsem ji uvolňoval. Neby­lo zamčeno. Vklouzl jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Na stole přede mnou byly rozloženy kusy modré látky, při­pravené k sešití. Už jsem v této místnosti byl. Na chvíli jsem pocítil úlevu, potom jsem se podíval lépe. Ne. Ta místnost se nacházela v přízemí. A já byl nahoře v patře. Nebo ne? Rychle jsem přešel k oknu, stoupl si stranou a vykoukl ven. Hluboko pode mnou se prostíraly pozemky královských za­hrad, ozářené pochodněmi. Ve tmě jsem rozeznával třpy­tivou bělost široké příjezdové cesty. Jezdily po ní kočáry a sluhové v livrejích pobíhali sem a tam a otevírali dveře. Dámy a páni v rudých výstředních večerních toaletách houf­ně odjížděli. Usoudil jsem, že Verdeho konec poněkud zka­zil Regalovi bál. U dveří stáli uniformovaní zbrojnoši, kteří rozhodovali, kdo může jít a kdo musí počkat. To vše jsem postřehl jedním letmým pohledem a zároveň jsem si uvědo­mil, že jsem o hodně výše, než jsem si zprvu myslel.</p>

<p>Přesto jsem si předtím byl jist, že tento stůl a díly modré látky čekající na sešití se nacházely dole ve služebníčkem křídle přízemního podlaží.</p>

<p>Inu, nebylo by zas tak nepravděpodobné, kdyby si Regal dal šít dvě různé soupravy modrých šatů. Nebyl čas o tom hloubat; musel jsem najít jeho ložnici. Když jsem vyklouzl z místnosti a znovu prchal chodbou, pocítil jsem zvláštní eu­forii, podobné rozechvění, jaké se mě zmocňovalo při dob­rém lovu. Jen ať si mě chytí, jestli to dokážou.</p>

<p>Náhle jsem se octl na křižovatce chodeb ve tvaru „T" a na okamžik jsem se bezradně zastavil. Nějak mi to nesouhlasilo s tím, co jsem z budovy pozoroval zvenčí. Rozhlédl jsem se nalevo a pak napravo. Chodba vpravo byla očividně ho­nosnější a vysoké dvojité dveře na jejím konci byly ozdobe­ny farrowským erbem se zlatým dubem. Jako by mi nasadil ostruhy, když jsem zaslechl mumlání zlostných hlasů z míst­nosti kdesi po mé levici. Vyrazil jsem doprava a v prudkém běhu tasil dýku. Když jsem doběhl až k velkým dvojitým dveřím, tiše jsem rukou spočinul na petlici, domnívaje se, že bude bezpečně zamčeno. Místo toho dveře snadno povolily a tiše se přede mnou rozlétly. Bylo to až příliš snadné. Za­pudil jsem ty obavy stranou a s tasenou dýkou vklouzl do­vnitř.</p>

<p>Místnost přede mnou byla temná, až na několik málo sví­ček hořících ve stříbrných držácích na krbové římse. Ocitl jsem se v místnosti, jež očividně sloužila jako Regalův obý­vací pokoj. Další dveře byly pootevřené a já zahlédl roh po­stele, ověšené skvostnými závěsy, a za ní krb se stojanem vrchovatě naplněným dřívím. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře a popošel do místnosti. Karafa s vínem a dvě sklenice na nízkém stolku čekaly na Regalův návrat, stejně jako mí­sa se sladkostmi. Kahan stojící vedle byl naplněn práško­vým kuřidlem, jež rovněž čekalo, až bude Regalem zažeh­nuto. Vše jako vystřižené z fantazie úkladného vraha. Ani jsem se nemohl rozhodnout, kde začít.</p>

<p>„Vidíš, vidíš, takhle se to dělá."</p>

<p>Prudce jsem se otočil, potom se mé vjemy rozostřily, až se mi zatočila hlava. Stál jsem uprostřed dobře osvícené, ale poměrně holé místnosti. Will si ledabyle hověl v polstrovaném křesle. Na stolku vedle něj čekala sklenice bílého ví­na. Ze stran ho obklopovali Carrod a Burl, tváříce se podráž­děně a rozpačitě. Ačkoliv jsem tuze chtěl, netroufal jsem si spustit z nich oči.</p>

<p>„Jen do toho, Bastarde, ohlédni se za sebe. Nepůjdu po to­bě. Byla by to ostuda, lapit do takové pasti někoho, jako jsi ty, a nechat tě zemřít, aniž by sis vychutnal hloubku svého selhání. Jen do toho. Ohlédni se."</p>

<p>Pomalu jsem otočil celým svým tělem, abych mohl po­hlédnout za sebe pouhým přesunem očí. Pryč, to vše bylo pryč. Žádný obývací pokoj krále, žádná postel se závěsy či karafa vína, nic. Jen holá, obyčejná místnost, nejspíš společ­ný pokoj několika služek nějaké dámy. Stálo tu šest unifor­movaných strážníků, tiše, leč ve střehu. Všichni měli tasené meče.</p>

<p>„Mí společníci se zřejmě domnívají, že nápor strachu vy­plaší z úkrytu kohokoli. Oni však samozřejmě nepoznali sí­lu tvé vůle, tak jako já. Doufám, že oceňuješ finesu, kterou jsem použil, když jsem tě jen ujišťoval, že vidíš přesně to, co sám chceš nejvíc vidět." Pohlédl na Carroda a potom na Burla. „Má kolem sebe hradby, jaké jste vy dva nikdy nepo­znali. Ale zeď, která se nepodvolí bušícímu beranidlu, může být přesto rozrušena jemně se vinoucím břečťanem." Strhl svou pozornost zpět ke mně. „Byl bys býval důstojným pro­tivníkem, jenže mne ve své ješitnosti vždycky podceníš."</p>

<p>Dosud jsem nepověděl jediné slovo. Zíral jsem na ně na všechny a nechával nenávist, která mě naplňovala, aby vy­ztužila zdi mého Umění. Všichni tři se změnili od doby, co jsem je naposled viděl. Na Burlovi, kdysi velice svalnatém tesaři, byly vidět účinky dobrého apetýtu a nedostatku po­hybu. Carrodův háv naprosto zastiňoval člověka v něm. Je­ho oděv věnčily stuhy a všemožné ozdůbky jako květy na jarní jabloni. Ale Will, usazený v křesle mezi nimi, vykazo­val největší změnu ze všech. Byl celý oděný v tmavě modré a jeho šaty díky preciznímu střihu působily ještě přepychověji než Carrodův kostým. Jednoduchý stříbrný řetěz, stříbrný prsten na ruce, stříbrné náušnice; to byly jeho jediné ozdoby. Z jeho temných očí, kdysi tak hrozivě pronikavých, zbývalo pouze jedno. To druhé bylo zapadlé v oční jamce a zakalené, takže v té hloubce vypadalo jako mrtvá ryba ve špinavé tůni. Usmál se na mě, když si všiml, že hledím na jeho oko. Ukázal si na něj.</p>

<p>„Památka na naše poslední setkání. Na to, co jsi mi hodil do tváře."</p>

<p>„Škoda," řekl jsem docela upřímně. „Chtěl jsem těmi je­dy zabít Regala, a ne napůl oslepit tebe."</p>

<p>Will si strojeně povzdechl. „Další přiznání k velezradě. Jako bychom ho ještě potřebovali. Ach, nu což. Tentokrát už budeme důkladnější. Samozřejmě že nejdřív věnujeme něja­ký čas na to, abychom se dopídili, jak jsi unikl smrti. Říkám nějaký čas, a pak ještě o to déle, oč víc se v tobě králi Regalovi zalíbí. Tentokrát nebude mít důvod ke spěchu či dis­krétnosti." A nepatrně pokynul strážím za mnou.</p>

<p>Usmál jsem se na něho a přiložil si otrávenou čepel dýky k levému předloktí. Zaťal jsem zuby bolestí, zatímco jsem si podélně rozřízl ruku, ne do hloubi, ale dost na to, abych otevřel kůži a nechal tak jed z čepele vniknout do krve. Will v úleku vyskočil na nohy, zatímco Carrod a Burl se tvářili zděšeně a znechuceně. Přendal jsem nůž do levé ruky a pra­vicí tasil meč.</p>

<p>„Nyní umírám," oznámil jsem jim s úsměvem. „Nejspíš to bude velmi brzy. Nemám času nazbyt ani co ztratit."</p>

<p>Will měl však pravdu. Vždycky jsem ho podceňoval. Ně­jak jsem se ocitl nikoli tváří v tvář členům koterie, ale šesti strážníkům s tasenými meči. Zabít sám sebe byla jedna věc. A druhá být rozsekán na kusy, zatímco by ti, kterým jsem sliboval pomstu, pokojně přihlíželi. Prudce jsem se otočil a přitom ucítil vlnu závratě, jako by se pohnula místnost, a ne já. Zvedl jsem zrak a zjistil, že šermíři stále stojí přede mnou. Točil jsem se znovu a znovu a měl jsem pocit, že se houpám. Tenká krvavá linka na mé paži začínala pálit. Má šance udělat něco s Willem, Burlem a Carrodem postupně mizela, jak mi jed prosakoval do krve.</p>

<p>Stráže zvolna postupovaly ke mně, rozestoupeny v půl­kruhu, a tlačily mě před sebou, jako bych byl zbloudilá ov­ce. Couval jsem, jednou jsem se ohlédl přes rameno a v krát­kém prchavém okamžiku jsem zahlédl členy koterie. Will stál asi krok před ostatními a ve tváři měl zlostný výraz. Při­šel jsem sem v naději, že zabiji Regala. A stěží jsem uspěl v tom, že jsem rozzlobil jeho nohsleda vlastní sebevraždou.</p>

<p><emphasis>Sebevražda? </emphasis>Verity, kdesi hluboko v mém nitru, byl za­sažen děsem.</p>

<p><emphasis>Lepší než mučení. </emphasis>Tu myšlenku jsem sotva zašeptal, ale přísahám, že jsem ucítil, jak po ní Will zašmátral.</p>

<p><emphasis>Chlapče, přestaň s tím šílenstvím. Vypadni odtud. Pojď za mnou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemohu. Už je moc pozdě. Není úniku. Běž ode mě pryč, nebo se jim odhalíš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odhalit se? </emphasis>Tu Verityho Umění zaburácelo v mé mysli ja­ko hrom za letní noci, jako rozbouřené vlny otřásající břid­licovým útesem. Vídal jsem ho, jak to dělával předtím. Ve své rozlícenosti teď vydá všechnu svou sílu Umění naráz, aniž by pomyslel na to, co ho může postihnout vzápětí. Ucí­til jsem, jak Will na chvíli zaváhal a pak se do toho proudu vrhl, šmátraje po Veritym, aby se k němu přisál.</p>

<p><emphasis>Jen pohleďte na to odhalení, vy klubko zmijí! </emphasis>zasršel hně­vem můj král.</p>

<p>Verityho Umění bylo jako zášleh, tak mocný, že jsem se s tím ještě nesetkal. Nebylo to namířeno na mě, ale přesto jsem šel do kolen. Uslyšel jsem vykřiknout Carroda a Burla, jakési zděšené hrdelní zaštkání. Na malou chvíli se mi hla­va a vnímání vyjasnily a já uviděl místnost tak, jak vždycky vypadala: stráže byly sešikované mezi mnou a koterií. Will ležel v bezvědomí natažený na podlaze. Snad jenom já sám jsem cítil ten mocný nápor síly, kterou Verity vydal, aby mě zachránil. Stráže vrávoraly, pojednou nicotné jako svíčky ve sluneční záři. Otočil jsem se a uviděl dveře za sebou, jak se otvírají a dovnitř se hrnou další stráže. Tři kroky mě dělily od okna.</p>

<p><emphasis>POJĎ ZA MNOU!</emphasis></p>

<p>Ten povel mi nedával na vybranou. Byl prosycen Umě­ním, na jehož vlnách dorazil, a vpálil se mi do mozku, stal se za jedno s mým dechem a tlukotem srdce. Musel jsem jít za Veritym. Byl to rázný povel, ale současně i výkřik v nou­zi. Můj král obětoval své rezervy, aby mě zachránil.</p>

<p>Přes okno visely těžké závěsy a za nimi bylo tlusté rýho­vané sklo. Nic mě nezastavilo, když jsem se vrhl do prosto­ru za oknem v naději, že dole bude aspoň nějaké křoví, kte­ré trochu ztlumí můj pád. Místo toho jsem sebou vzápětí praštil o zem mezi úlomky roztříštěného skla. Vyskočil jsem z přízemního okna, zatímco jsem čekal, že poletím přinej­menším z prvního patra. Na zlomek vteřiny jsem si uvědo­mil, jak mě Will oklamal. Pak jsem se vyštrachal na nohy, v rukou stále nůž a meč, a dal se na útěk.</p>

<p>Pozemky v okolí služebnického křídla nebyly moc osví­cené. Blahořečil jsem temnotě a prchal. Za sebou jsem sly­šel výkřiky a pak Burlovy vřískavé povely. Za pár okamži­ků mi budou na stopě. Pěšky jim neuteču. Stočil jsem svůj krok do ještě hustší tmy v okolí stájí.</p>

<p>Odjezd hostů z bálu zburcoval stáje k činnosti. Většina čeledínů ve službě bude nejspíš někde venku před palácem, kde budou držet koně. Vrata do stáje byla dokořán otevřená, aby hebký noční vzduch mohl dovnitř, a uvnitř plápolaly lu­cerny. Vpadl jsem dovnitř a málem svalil děvečku. Nemohla mít více než deset, takové vyzáblé, pihovaté děvče; nejprve klopýtla dozadu a pak, při pohledu na mé tasené zbraně, hla­sitě zaječela.</p>

<p>„Jen si vezmu koně," uklidňoval jsem ji. „Nic ti neudě­lám." Stále couvala dozadu, když jsem zasul meč i dýku do pochvy. Najednou se otočila. „Handsi! Handsi!" Odběhla, vřískajíc z plna hrdla jeho jméno. Neměl jsem čas se tím za­bývat. Tři příhrady od sebe jsem uviděl Regálová vraníka, jak mě zvědavě okukuje přes svůj žlab. V klidu jsem se k ně­mu přiblížil, natáhl jsem ruku a podrbal ho na chřípí, abych se mu připomněl. Bylo to snad už osm měsíců, co mě na­posledy cítil, ale znal jsem ho už od hříběte. Hryznul mě do límce a vousy mě polechtal na krku. „Pojď, Arrowe. Vyra­zíme si na noční vyjížďku. Jako za starých časů, co, kama­ráde?" Otevřel jsem mu zlehka příhradu, vzal ho za ohlávku a vedl ven. Nevěděl jsem, kam děvče odběhlo. Ale už jsem ji neslyšel.</p>

<p>Arrow byl vysoký kůň a nebyl zvyklý jezdit bez sedla. Když jsem se škrábal na jeho hladký hřbet, trochu poskočil. I vprostřed toho všeho nebezpečí jsem pocítil radost z toho, že zase sedím na koni. Chytil jsem se ho za hřívu a kolenem ho pobídl kupředu. Udělal tři kroky a pak se zastavil, když mu cestu zastoupil muž. Pohlédl jsem dolů na Handsův ne­věřícný výraz. Musel jsem se usmát šoku v jeho tváři.</p>

<p>„To jsem jen já, Handsi. Přišel jsem si půjčit koně, jinak mě zabijí. Už zase."</p>

<p>Snad jsem myslím čekal, že se zasměje a odmávne mě, abych jel. Ale on na mě jen zíral, bledl a bledl, až mě na­padlo, že omdlí.</p>

<p>„To jsem já, Fitz. Nejsem mrtvý! Pusť mě ven, Handsi!"</p>

<p>Ustoupil o krok dozadu. „Dobrý Edo!" zvolal a já si v tu chvíli najisto pomyslel, že zvrátí hlavu nazad a rozesměje se. Místo toho zasyčel: „Zvířecí magie!" Potom se otočil a prchl do tmy s pokřikem: „Stráže! Stráže!"</p>

<p>Ztratil jsem asi dvě vteřiny, jak jsem za ním civěl. Uvnitř to se mnou bolestivě cuklo, jako naposled tehdy, když mě opustila Molly. Ty roky přátelství, ty dlouhé hodiny společ­né práce od tmy do tmy ve stájích, to vše odplavil jediný okamžik jeho pověrčivé hrůzy. Bylo to vůči němu nespra­vedlivé, ale já byl jeho zradou zhnusen. Prostoupil mě chlad, ale přesto jsem patami pobídl Arrowa a vyrazil do temnot.</p>

<p>Důvěřoval mi, ten dobrý kůň tak skvěle vycvičený Burrichem. Svedl jsem ho z pochodněmi ozářené cesty pro kočá­ry a stranou vymetených chodníčků a prchal s ním přes zá­hony květin a bylin, až jsme brzy prosvištěli okolo hloučku strážných u jedné z vedlejších bran pro kupce. Hlídali cestu, ale Arrow a já jsme se s dusotem přihnali přes trávník a by­li jsme za branou dříve, než jim došlo, kdo jsme. Zítra jim za to navléknou oprátku, pokud jsem Regala dobře znal.</p>

<p>Za branou jsme si to opět střihli přes zahrady. Za námi jsem slyšel výkřiky pronásledovatelů. Na koně, který byl zvyklý na otěže, Arrow skvěle reagoval na má kolena a pře­suny váhy. Přesvědčil jsem ho, aby prorazil živým plotem a sjel na postranní silnici. Nechali jsme královské zahrady za sebou a pokračovali v trysku po dlážděných ulicích zámožnější části města, kde stále hořely pochodně. Ale záhy jsme za sebou nechali i výstavní domy boháčů. S dusotem jsme se mihli okolo hostinců dosud osvětlených pro pocestné, kolem setmělých krámů na noc zavřených okenicemi, zatímco pod­kovy Arrowa duněly na jílových cestách. Jelikož bylo poz­dě, na ulicích byl jen nepatrný pohyb. Prohnali jsme se jimi, nezadržitelní jako vítr.</p>

<p>Když jsme dorazili do chudší části města, nechal jsem ho zpomalit. Pouliční pochodně zde byly rozmístěny poněkud řídce a některé již mezitím dohořely. Arrow stále vyciťoval můj nutkavý spěch a udržoval slušné tempo. Jednou jsem zaslechl dalšího koně, štvaného nějakým jezdcem, a na chví­li jsem si pomyslel, že nás pronásledovatelé dostihli. Pak se kolem nás mihl posel jedoucí v opačném směru, aniž vůbec koně přibrzdil. Jel jsem dál a dál, neustále v obavě, že za se­bou uslyším koně a zaslechnu zvuky rohů.</p>

<p>Už když jsem si začínal myslet, že jsme pronásledová­ní unikli, zjistil jsem, že Tradeford má pro mě v záloze ješ­tě jednu hrůzu. Vjel jsem na někdejší velké kruhové tržiště Tradefordu. V dřívějších dobách to bývalo srdce města, nád­herné rozlehlé tržiště, kde mohl člověk bloumat a prohlížet si vystavené zboží ze všech koutů známého světa.</p>

<p>Jak vlastně zdegenerovalo v Regalův Královský cirk, to jsem nikdy přesně nezjistil. Pouze jsem věděl, že jak jsem projížděl přes rozlehlé kruhové tržiště, Arrow odfrkoval vli­vem pachu krve na dláždění pod jeho kopyty. Pořád tu stály staré šibenice a pranýře, teď pro potěchu davu ještě vyvýše­né, spolu s dalšími mechanickými vynálezy, jejichž využití jsem ani nechtěl rozumět. Nebylo pochyb o tom, že ty v no­vém Králově cirku budou ještě rafinovanější a krutější. Po­bídl jsem Arrowa koleny a projel kolem nich s chvějivým mrazením v zádech a s modlitbou k Edovi, abych jich byl uchráněn.</p>

<p>Potom jsem ve vzduchu ucítil jakési krouživé vlnění, oví­jelo to moje myšlenky a deformovalo je. Najeden úděsný okamžik jsem si pomyslel, že to po mně šmátrá Will svým Uměním a snaží se mě dohnat k šílenství. Ale mé zdi byly silné, jak jen jsem je svedl postavit, a já pochyboval, že by Will či kdokoli jiný byl tak záhy po Verityho úderu schopen navodit Umění. Ne. Tohle bylo ještě horší. Tohle totiž po­cházelo z hlubšího, původnějšího zdroje, bylo to záludné ja­ko čistá voda, jež byla otrávena. Vlilo se to do mě, nenávist a bolest, dusivá klaustrofobie a hlad, to vše se nahrnulo do jednoho hrozivého dychtění po svobodě a odplatě. Probudi­lo se tak všechno, co jsem kdy zažíval v Regalově žaláři.</p>

<p>Přicházelo to směrem od klecí. Od jejich řady na okraji cirku se šířil mohutný puch, zápach infikovaných poranění, moči a shnilého masa. A přesto ten nápor v mém nose nebyl tak silný jako tlak peklem načichlé Moudrosti, která z nich vycházela. V klecích byla nepříčetná zvířata, tvorové cho­vaní proto, aby rozsápali lidské zločince a vykované, které jim předhodí Regal. Byl zde medvěd, jenž měl nasazený těs­ný náhubek, navzdory mřížím, za nimiž pocházel. Byly zde dvě velké kočko vité šelmy, jaké jsem nikdy předtím nevi­děl; těmi cloumala bolest jejich zpřelámaných tesáků a roz­trhaných pazourů, poraněných o mříže, a přesto se stále sá­paly na stěny svého vězení. Byl zde také obrovitý černý býk s mohutnými rohy. Tělo tohoto zvířete bylo poseté opentlenými šipkami zabodanými v ranách, které se již podebíraly a mokvaly hnisem stékajícím po kůži. Jejich utrpení mi rva­lo srdce, dožadovalo se úlevy, avšak já nemusel zastavovat, abych viděl ty těžké řetězy a zámky, které zajišťovaly kaž­dou klec. Kdybych měl u sebe paklíč, mohl bych zkusit zám­ky otevřít. Kdybych měl maso či obilí, mohl bych je osvo­bodit s pomocí jedu. Jenže já nic z toho k dispozici neměl, a navíc se mi nedostávalo času. A tak jsem projížděl okolo nich, až vlna jejich šílenství a agónie dosáhla vrcholu a za­lila mě.</p>

<p>Zatáhl jsem za otěže. Nemohl jsem je tam jenom tak ne­chat. Ale vtom se ve mně ozval povel <emphasis>Pojď za mnou, </emphasis>vylep­taný Uměním. Nedalo se neuposlechnout. Pobídl jsem tedy patami neklidného Arrowa a nechal je za sebou, připisuje v duchu Regalovi na účet další dluh, který jednoho dne vy­rovná.</p>

<p>Skutečné denní světlo nás zastihlo na předměstí. Nikdy jsem si nemyslel, že by byl Tradeford tak veliký. Přijeli jsme k línému potůčku, který napájel řeku. Zatáhl jsem za otěže, sesedl z Arrowa a zavedl ho dolů k vodě. Nechal jsem ho trochu se napít, pak ho chvíli povodil, načež jsem ho napo­jil ještě jednou. Má mysl po celou tu dobu kypěla tisícerými myšlenkami. Nejspíš prohledávají silnice, jež vedou na jih, protože čekají, že zamířím k Bucku. Měl jsem teď před ni­mi dobrý náskok; pokud se nezastavím, mám slušnou šanci, že uniknu. Vzpomněl jsem si na svůj chytře ukrytý ranec, který nikdy nebude vyzvednut. Mé zimní oblečení, má hou­ně, můj kabát, to vše bylo v nenávratnu. Náhle mě napadlo, zda Regal neobviní Handse, že jsem mu ukradl koně. Pořád jsem si vybavoval ten pohled v Handsových očích, než se přede mnou dal na útěk. Zjistil jsem, že jsem jen rád, že jsem nepodlehl pokušení najít Molly. Bylo už tak dost těžké vidět tu hrůzu a znechucení ve tváři přítele. Nikdy jsem to nechtěl spatřit v jejích očích. Znovu jsem si vzpomněl na tu otupě­lou agónii zvířat, jíž jsem byl díky své Moudrosti svědkem. Tyto myšlenky vzápětí potlačila frustrace z toho, že můj po­kus zabít Regala byl zmařen, a zároveň otázka, jestli obje­ví jedy, jimiž jsem mu potřísnil šaty, nebo jestli se mi ještě někdy podaří ho zabít. A nad tím nade vším mne jako hrom rozezníval Verityho povel. <emphasis>Pojď za mnou, </emphasis>pravil, a já nyní nedokázal jeho slova umlčet. Jedna částečka mé mysli jimi byla dočista posedlá, i teď na mě naléhala, abych neztrácel čas myšlením či pitím, ale abych se vyšvihl na koně a ujíž­děl, ujížděl za Veritym, který mě potřeboval, který mi to při­kazoval.</p>

<p>Přesto jsem se shýbl, abych se napil, a právě v okamžiku, kdy jsem byl na kolenou u kraje vody, jsem uviděl, že ne­jsem mrtev.</p>

<p>Namočil jsem v potoce rukáv žluté košile a pak si opatr­ně vyhrnul zkrvavenou látku. Rána, kterou jsem si způsobil, byla mělká, nic víc než dlouhé podélné říznutí na paži. By­lo to bolestivé a napohled hrozivé, ale nevypadalo to otrá­veně. Opožděně jsem si vzpomněl, že té noci jsem svým no­žem dvakrát zabil a nejméně jednou si ho otřel. Když jsem se řízl, nejspíš už na něm zůstávala jen pouhá stopa jedu.</p>

<p>Jako ranní svítání mi znenadání svitla naděje. Budou pře­ce hledat mé tělo u silnice, nebo pátrat po otráveném muži, který se ukrývá někde ve městě a je příliš vysílený na to, aby mohl jet na koni. Celá koterie přihlížela, jak jsem se otrávil, a musela vycítit moji naprostou víru v okamžitou smrt. Ne­mohli by přesvědčit Regala, že umírám? Moc bych tomu ne­věřil, ale mohl jsem v to aspoň doufat. Vsedl jsem na koně a pokračoval svižně v cestě. Míjeli jsme zemědělské used­losti, obilní lány a sady. Míjeli jsme též farmáře na povo­zech, jak vezou do města úrodu. Jel jsem s rukou přitisknu­tou k hrudi a zíral rovně před sebe. Je to jen otázka času, než někoho napadne zpovídat lidi přijíždějící do města. Raději se spoléhat sám na sebe.</p>

<p>Nakonec před námi začaly vyvstávat rozlohy neobdělané půdy, kde byla na otevřené pastvě tu a tam roztroušena stá­da ovcí a haragarů. Krátce po poledni jsem udělal to, co jsem považoval za nutné. Na jednom křovinatém břehu potoka jsem sesedl, nechal Arrowa znovu napít a pak jsem mu na­točil hlavu zpátky k Tradefordu. „Běž do stájí, hochu," řekl jsem mu, a když se nehýbal, poplácal jsem ho hlasitě po ple­ci. „Jenom běž, vrať se zpátky k Handsovi. Pověz jim všem, že někde ležím mrtev." Zobrazil jsem mu v duchu jeho žlab přeplněný ovsem, který, jak jsem věděl, měl velmi rád. „Jen běž, Arrowe. Běž."</p>

<p>Zvědavě si odfrkl, ale pak přece jen odklusal. Jednou se zastavil a ohlédl se po mně v domnění, že se vydám za ním a chytím ho. „Jenom běž!" zavolal jsem na něj a dupl nohou. Arrow ustrnul, a potom nasadil svůj vznešený cval, potřása­je přitom hlavou. Ani nebyl moc unavený, rošťák jeden. Až se vrátí bez jezdce do stáje, pak snad uvěří, že jsem mrtev. Snad ještě promarní nějaký čas hledáním mrtvého těla, mís­to aby mě pronásledovali. Byl to ten nejlepší tah, který jsem mohl udělat, abych je zmátl, a jistě lepší než projíždět se na králově koni, aby mne všichni mohli vidět. Zvuky Arrowových podkov postupně umlkaly. Napadlo mě, jestli se ještě někdy projedu na tak ušlechtilém zvířeti, nemluvě o tom, že bych takové vlastnil. To se nezdálo být pravděpodobné.</p>

<p><emphasis>Pojď za mnou. </emphasis>Ten povel mi stále zněl v uších.</p>

<p>„Vždyť jdu, vždyť už jdu," mumlal jsem si pro sebe. „Až si ulovím něco k snědku a trochu se vyspím. Ale už jsem na cestě." Opustil jsem cestu a spěchal podél potoka do hustší­ho křoví. Měl jsem před sebou dlouhou cestu a s sebou stě­ží něco víc než oblečení na sobě.</p>

<p> <strong><emphasis></emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>Prolog Všemi zapomenutý              5</p>

<p>1 Zmrtvýchvstání              7</p>

<p>2 Rozloučení              27</p>

<p>3 Tápání              44</p>

<p>4 Cesta podél řeky              59</p>

<p>5 Střety              76</p>

<p>6 Moudrost a Umění              98</p>

<p>7 Farrow              113</p>

<p>8 Tradeford              129</p>

<p>9 Úkladný vrah              145</p>

<p>OBSAH              165</p>

<p><strong> </strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong>Farseer:</strong></p>

<p><strong>Kniha </strong><strong>třetí</strong><strong> </strong></p>

<p>svazek 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Stará krev</strong></p>

<p>Z anglického originálu</p>

<p><strong>THE</strong><strong> </strong><strong>FARSEER</strong>: - Book Three</p>

<p>ASSASSIN´S QUEST - Volume One</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books, A Division of Bantam Doubleday</p>

<p>Dell Publishing Group, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 1997</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 776 . publikaci v roce 2002</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 199 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>497</strong><strong>-</strong><strong>2</strong></p><empty-line /><p>[1] Uchazeč</p>

<p>[2] Tradeford - Obchodní brod</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6G8V+N9Q0PxRpPhrR/C8m
vahqFpJdqkdxFAEjj2hiS/XlhVQeLviHlQfhFckY5I1S1O2qniSTZ8ddDUfKw8NX7A+h3RV
zPw2+G3hDxD8MPDut6pDqV1fXtmss8zapcqXYk5OA4A/CgDsj4w+IQA/4tDecjP8AyFLXig
eMPiDk/wDFors46Eapa5NRL8HfAijiy1LpjB1a6/8AjlH/AApnwGPu2mpjPJxq90P/AGpQB
YPjD4g7W2fCK9JHrqlqM0N4x+IAxj4RX2cc/wDEztf8aiT4OeBAB/ompADoP7Wuv/jlD/Bv
wFIwdrLUSR66tdf/ABygB/8AwmPxCI4+D98Dn/oKWn+NOHjD4gfxfCG+B/7Cdoai/wCFN+B
DyLPUgfUatdf/AByk/wCFO+A9pX7HqQz1/wCJvddfX/WUATjxf4+Cg/8ACo7/ACe39p2n+N
DeLvH4UN/wqK9br8v9qWuRUB+DvgYqR9j1M/8AcXuv/jlIPg94EAwbPUx/3F7r/wCOUAT/A
PCY/EHaT/wqK/OemNTtD/Wkfxn4/G0L8IdRJPXOpWn+NR/8Kd8BjkWeor341a6/+OUh+Dng
Un/j31Qjpzq91/8AHKAJ/wDhMfHpOD8IdR6dTqVpjp9aRfGXjw8f8Ki1JcdM6jaf41Evwe8
DK4It9WJB4/4nN3/8co/4U74GbJMGrdcnOs3fP/kSgCaTxp45GP8Ai0OrNkdr+z/L71A8ae
OiRn4P6qB/2ELPj/x6oW+D3gj7uzWe3/MZu+3/AG0qK4+EvgGytZbq4k1W3t4lLSSy65dKi
DuSTJgUAW/+E18bk4Pwh1jHqL6zP/s9B8aeNSf+SRaxg/8AT5af/F15TF4a8L+J/HemJ4LH
iWXwxaxTnUdRfU7uO2uHOBEIXZ8yEMDkrxgnrXff8Kr8JoGd7nWumf8AkNXWCf8Av51oA2R
408aDA/4VHrP1F5Z//F0r+NPGWTj4Sa0ef+fuz/8Ai6wv+FV+E1jLPda5kkYca3dEL9MPzT
pfhZ4Ucb0u9bLZJIOt3Y3D/vugDaPjbxiCP+LRa2e5xd2f/wAXTP8AhOPGeMn4Qa4cnn/S7
PI/8frjdR+Hugtqf/CPafceIotQuLaS5Fz/AGxdPHaAYClv3g3EseFzng56Vp2Xws8Mw28U
M+o+IrmREAaeTW7kNIcDJwHxyfSgDoD448ZAZPwh14+n+lWfH/j9KPG/jHJz8Itd/wDAqz5
/8frJX4XeFZVd3u/EODxga3dkf+h0xvhd4caX5L7xCpU8f8T66xx6/PQBtf8ACceMCSP+FR
67gdzdWn/xdIPHPjArk/CLXwfT7RZ//HKyB8M/DSSgPqPiNxuPK67c8Z/4HSN8MvDSg/8AE
x8RF3GQTrl1j8t9AGt/wnPjAcH4Qa9jHa5szz/33Tj448Wjaf8AhUmvN6jz7Tj/AMfrGX4W
eFl3SR6n4iY7cDOuXPPPX7/GKP8AhWHh2PJOpeJVLHA/4nl1g46fx+tAGu3jrxcDgfCHxB9
fPs//AI5Ui+OvFQOG+E3iHn0ltMD/AMiViRfDHQFXcdV8SYXgZ1y5/P7/ADSt8NtDRQ66t4
l2ZI412649B96gDYPjvxXwD8JPEWO/720OP/IlIfHnirHy/CPxET/11tOn/fysVPhfoblnG
s+Ke3Ca9cc+o+90qSP4a6Gn73+3vFLHH3f7duAB7D5qANc+O/FWcD4SeIs+8tp/8cpD488U
Af8AJI/EZ4zw9p/8cqgPh1owzIdd8TleA3/E7uOv/fVMl+G2iEEx654pBXkY164Of/HqANQ
ePPE4IH/CpfEgz/t2nH/kSmn4geKMY/4VF4l/77tP/jlY6/DfSDK4bxH4qXBBONeuP0+aoh
8O9IHlRHX/ABWcZw39u3AyffnpQBu/8J/4ox/ySPxLz1G60/8AjlI3xA8TDgfCPxMfXBtP/
jlee6yPhv4evPLv/iL4lkvEB3WNnrlxcyjGdx2RksMdycAVuaZ4N8O6/o9lrWjeNPFU9lex
iaCVdcnw6n0BOfwPSgDpf+FheJu/wi8UY/7dP/jlSDx/4jI/5JP4mBxx/wAev/xysf8A4Vt
ZAhv+Eo8Xf3iDrs3PbA5pv/CutObDnxb4tCg8Y1ybJPWgDYHj/wASFgP+FTeJ+vU/ZeP/AC
JQfiB4j4x8JfE598WvH/kSs1PhtaY2jxj4sdRnJOtS5z6f59KWT4dae/A8WeLgcAYGty4JG
eaANQ+PfERbj4U+JiMd/sv/AMcpn/Cf+I+3wn8Tk5xgi1H/ALUrGHw6sYpPm8XeLsdidbmI
p6fDq12D/isPGA3AnJ1qUd+MUAa48f8AiPaP+LSeJwe//Hr/APHKG8f+Is/L8KPE2McHba/
/ABysdfh3bNDufxj4vDIcgNrcvrTJfh5aK24eM/F6g8Ef23KfxFAGx/wsDxCMZ+FHifn/AG
LX/wCOUo8f+IsjPwp8TYP+za8f+RKxz8O7dgyv408Xr0BxrEnIIoT4e2rBgnjPxgQjc51mX
kHj0oA1n+IHiNckfCfxM2Bk4Fqf/alJ/wALA8R55+FHib/vm1P/ALUrLPw2gY8eL/FjJjjb
rUnNH/CubPcceMPFykjqdYlJoA2T4/8AEIjB/wCFUeJ+/G215/8AIlMHxC8Ql8f8Kl8UBf7
221/+OVlN8NreNPm8Z+LtxPU61Lx+FMk+HEARAvjXxhuDEH/icyEe3agDa/4WD4iA4+E/ij
3+W1/+OU0/EPxCOT8JfFJ3dMJbH8/3lZDfDqEBf+K18XIVAyp1qQ5569OKZ/wryMs4/wCEw
8YKg+8RrcnP6UAbUXxNuIda0fTtW8Ba/o6ardpZQ3N1HB5ayMCQG2uSPuntXoO5v9n8hXz7
pE941roNneahe3/2H4gNaQS3sxmlESRttVmPXGTXveaAPOPEyt/wvPw+Q3DeHNQUr+MVWvh
AP+LMeEgO1ggxn3NV/Egz8dfDIAzu8P6gv6xVc+EC7fgz4VUncBZAZH+81AHdAg8EfjSJgt
jHNOAJOK5u48aaHZRvLKt4bVEZxcpaO0ThWCnaw64LD+maAOnx1xQRnrWbc63p1nq9tpd3c
rBc3MMs8avwCkeN5z2xuB/P0rKk8c6Il2ts8Woo7qHjZrJwsqlHcMp7jbG5/D3oA6fkDpmm
4HU9K5M/EPw+tlDeNDqaQTIZY3axk+dBH5hccfdCHJNXr7xfoenXdvb3Uk/7+KOdJI4GePZ
I+xGLAYGWIH4igDcKnJwTkmlP3hnkgdKxx4n0b+xdO1lp5IbLUZooIHkjKktI21AQeVyfWq
0vjXw/Fqb6bLPMlys01uqvCwEksSB3RD/E21gQO/OKAOjAyvI5pcc5rFsvFGlahqUNhaC6e
SWMPvNuwjT5A+1m6K20g4PrW0TgUAGO9FGf8BXI+PfEureG7DSoNEsrefVdYv00+2N4WEMR
ZWYu4Xk4CngdTQBV8e+J9Z0u90Xw74TFo/iHV5WK/bEZ4ra2QZkmcKQcAlQPUmuebwLfa3e
W1z4/8TXHimOFvMTTBAlvYK/95ol5kx2DE/TNWtH8NX2neJrzxd4v1a31XXbyBLYXEEPkQW
dsuSY0BY8FiSSTycelS6z4406x8PXd9pEi6t9hkjikaBwUiLE9WGc45/MZx1oA6Q3sEMGJF
jtbeJMjkBEUDsOnGOntXnmr/Ey3Zrm38NRLcXH2bzIrmRWEMrbgCEBHzHB9skrgHNZ1tpXi
/wAaStdataWC6YyssS31uxRTgDzYlBDBiMOpycHeM12Xh3wB4Z8LNG9jYbphLLL5k7+Y6Fz
limeFyQOmOgoA2NHvru80SxvryyNvLMitLC3JRj97P+GB+FR65rI08QuLOe5uLy4W1gWBQS
C38WTwAoy5z/dp+oapZ6Tay3kjSyyxoCttboWlfJwAFB5ySBnp61FpWm3Q1OfWrqS4We7hj
EdnI6hbQAZK/KSrMWJJb6DoKAJND0qHRbFtPhknu2JZ5Li4cyPO7HLOfqewwBwBWwYyruSV
KA9B/D781HAS0zgjao7EYx/9appOAqR/MPwyfegBkcLEopJ2gDHbn6Ux9wkLHBKsRlvT3pS
jDaYwXQkbgeP/ANf0qSTmMB1+UgnkdfpQBApZg8oX94GOVHHHbAqeQ4B8sKoXngc5qDed+H
jJO773bJGBz+FR6hfWWm6fPqGq3cVjY2wMk0sz7URfcnt0oAlScEuRNgHKqVXHI9az7rxDo
OnXlvp2qa5YWFzcqXit55lR3HTKhiM8iuAufjJ4ZvpVs/A9rN4q1DeExa/ubaH3knkwqgDk
9a848XWurfEXxppcsFv4e1bXtLf93aaShvbeFSclL26fEezvsRSx7Y60AfS6zpPbpPbTJLC
c/OGDBvfI4NPRoTFJESevy54z9a818Max4N+GXhyLwxr/AIu0OG+DyXMiiVYY0eR9zKiZ+R
BnCg9hXS6X488J6/4jTQtA1W21ecwG6Z7I+ZHGgIX5nHCkk8DrxQBvNkkgSbVQA8CnRIjRg
ON7Pyp3DbUr7dpJXcxx8pH1pissfOxQ2P8AVqMc+tAA0iNH5a4RlPTsCP8ACmPnBUHLZA5/
TFPTJIbylTccenJ659ag1C8srGwmvNRvLe1tocs8tw6xoi+pZu1ADmQIwGVIY4OODn1rGv8
AxHpS2GujSdatJ9U0+zllMKSq7QsiEguoyRyBU2ha9oXiVbm68O6rbapBDKY3e3fcofHQ++
D+tZej/DTwh4e8U6t4g07S/J1HVgyXcskjOJVY7nG0kgAnt+FAHlvwt8JaL40sftWr28Fzp
OmBIjaZC/b7t0Wae5uGXBl+aUqqnhQOma94gsYLOxisrK0itLSL93FFFGFRB2CgdB9Kp6Lo
Gi+GbA6boGlW2m2Zmy0VuNqhm5J59TitAtmOQvvKq2VIPb8/woAe0ZwXbZlMbUXB/P8AOnm
FjGVwgJXr0xUEZClMIXAOzn09qlZYfKZSGOMY3D/P+TQAoZkwvBdeQ+cg/SknLiVc4ZwCfT
tSbkXyoC7dsjAwBmlcea8gfO/oAfT+goASRfM4LBMjIXp9QfxphidI8snPJyBwBnninlVEo
YhkO4nj+LApxIYlNpUsPXpQBCpmMyBUHODzx/nNIVRWztKqxPPJqyYiqocqgTrlsn8qjk2k
sJNx5Gcev/6qAIhGrOqswIBC8H8R+FCAl3UIoPK+ucVJkNHxlByexP4Chk3OQ7AFTnjv+VA
EUinDMyFGfjHXAp0ag5LbmGSAcc4prbsblBbIB3qc9+alUh03heMYHGKAGTEmMLMCeASR0B
96QAyREOuBgDgHI5qSQeaRzsweAeD1749qWR1SMEyHD8YXPynFADFjXaeBuXj/AD+dDDd8s
cR6FMg/rUZYneSw/eDbgnp+fenKVCtGGII4BwDmgDx3SC3m6YE3MD8SJgfUYjevfMD2rwbR
/wDj40cAlv8Ai41zluRn929e8c+goA4HxHGf+F5eF5R0GhagOv8A1yq38IBn4NeFT1zZ/wD
s7VB4iZD8cfDMfVl0LUGI9v3Qqz8Hzu+DHhY7cA2YwP8AgbUAdx0Of51wkvw2tp7MWLa7ef
ZoIpIbOMxoTbJI6uVJx84BUBc9Ae9d7gd6AAOgoA4W/wDh7Jq+oHUda8SXN5eK6+TKsCxCK
HDq8IVTgq4kYEn5vQ1dPg67k06wsrrxNc3K6e7eQ8lvHv2GFogrEY3EK5O7gkge9dRwspOS
N2DnFSNn0zQB5vJ8ItOm0nTtNfV5I4NOcSweRaRxHzBEI1dscOeATnIboRiupn8K2l34ntt
fvZEuZ7eyFpHHJApVG3bvNX0bPbpXQdF5NIpJ96APP5/hp9t0S10LUvEt3dabZ25ht4lgSI
xPtwsuVwWZeozx7VZl+HNpeQ3cOqaxc3q3byyyHykjcSusYEisvKspiVgR3J7V3GOeO9KUb
rtP0xQBylh4JsrHxYPEZunmuUiEUeYkRlURqm1nUBnXC5CtnBOR2qTxV468OeD4o11a8L31
wP8ARdOtlMtzdHoAkY5PPc4HvVzxB4q8P+FdOOoeINVgsYRwqu2ZJT/dRB8zMfQCvIfAvif
Qryx1T4jatK0uoazfMpYQvLJawruEFuFUEqNgDEDuxzzQBv3UvxG8Z25jvpo/BOizcNBaOJ
9QdOpDS/dhJH9zJHrTofhp4Os9Z0/U4W1Ka6sZhPAJ9RnmUSAEbtrsRnBPUVvHxFbG6fTor
a9u7kQ+csSWzqhG3IXzGAQMQehYc8HFRt4jskWxd9O1OCe8cx/Z5bF3aM5wd5QMFHoc4I5z
QBV8aaHret2doNI1RbZoZB50UigxyISM71P3iCAQO/I75F/RfDllp1zcXN0IJ72aNIp2hhE
UEiqSVAh5HAJAJycDFA1mNptStLHR9Turq0OPLaEwJMd2PklkwpGe47etFsviea8sTLJp2m
2gjLXsKq1xKXOcKjnChRwd2M+woAsalrNlpktjbXTSm5vX22tvDEWZ8dWKjoo4JY8AflVL7
F4m1Kwe2v8AWLbSHeQNHJpMJciI9V3S5+bPO4Lxj8r2laNbaRZeRHPc3Ekrl5ri5lMryOep
yeg6cAADjitN5VVJFbjZjDDgk8YoAo2Oi6ZY6jPqC2KLqE6Kkt3IS0sqgYC7jzjgcDA71fU
uQ7EKu4cZ7UW8QEZaZ1DAkA56fjShAkbZYNJz8xOAB9PSgAj2tuLNlQoJDd/yqlr1le33hr
UrSxZ4ruW1dLd0Yxsr/wAPzDkcgc1dUM6ABsqQfnTABqwG2wsisN68jB6igDxDS/C3xS0c6
Zq0jLqmoGKZbtLrUXkS3L8Ls5wSAuS2P4h1xXS2cnxIuvCesWWuWCR3xjSGzmtJAsjbid7k
hsLsU8YwTtz3r0N5lMSh2RgpySM/z71DcyGHT5pYIvNk8tnRY2PzkDgZ9zigDyxdb8X+Htd
PiPxfp+naX4cgt2tXvJLovIkSsxjG0E7pXJQcZ6EAVevm8e+LtHluU0Xw5ovhiZVCw+J1dp
rhDyHkRTtjB7Kxz615xql74+vLd9Z1rw7q8XimB2+xQT6O13pumZ6NCsTN5kuP+WkgOOwFX
0fR9W1vw5rfiq++IerXGmxxyvpcukSzWpuRjzG+ZBlTyMEcZ4IoA3k+DmuF1nTwn8MpExuV
lsbjByOvBwRXQ6d8Ib++06W08VeIpbCFiUh0vwsx0+0iQjBzgb3Y85JPA4FcZqR0STxDaah
Fo/j8+H7aSSf/AIRv+xG+xys6kEfeBBzyM5C9gK6vTpPi5L4XTTdNsdH0aC6jYRPf3lxeXl
ijdFJwFZ1U8DOBjGeKAItN1DSNIbUNL+G/witNT06yuGtZr1p4LZJ54/lfG8MzgHgt65xW3
4K8PXmj/wBr63rf2ca/rM4luI7UDybWIDEcEeAMqozk9zk1f0TSdB8E+FdM0KO+it4bZCGe
4mVGlY/M0jFjyzNkn3rj7v43+HP7Am1LSdC1m8uZIpLiyiks2iGoCNgj+U4yHCk5OM8AkZo
A9VgVUCA/OCpOBXD+Kvi98OvCKyDXfFFqL2JvLa1tyZ5VOOmxclce9cbqc3jfx/4J0DxXb6
Lr2jT213It14esdQNrNfWzEDzFchSGGNwDYGAw71b8B+ANLXxNrGoal8Pm0yzgtrW202LWE
iuJnxvaWVmBbLl2BLHngUAU/iN8Y2026tPD3gURah4jvrdbmMyRvJsWRcxKIxy0j56HhRy1
SXXgz4m+JIfCf/CR6zoP27T3nmvXeDz4WkYgQssJwruoyPm4BJOM1q3PxL8J2GrXE91pJhu
IcW+Vtgbsyb2Ty8AZ2/JkMCQR06YrQSXxF4y8OLfLosOjSJfQz2H2ljvAX7znjr8xwMc4FA
E/hiDw14M8NXUra4GaS9d9Rv79liae43FXYrwAOAoVeAMYpPBXxCtvEXiK+0RY5r4wS3DR3
sUWIAiuAiHnG4hs89cZqHRfhNo9nPDe+Jr658R6mqYeS7P7p34LN5YHcjPJP0ruba2srGGK
1tLKO0t158iKPaAPUAdKAHMkkSln+Zickkjv6/ShZZGZmQhuPTGTUy7QfLdNuCcHGcf5/rT
AgZ2ZQ2zOeRgD3x+VABcFi6NGdmDyCOuetI2/DspLlf4h6U6Ro+RtHmqCQAMYOf50iNG0LR
BTyMkOeSfX3oAcrEKJMAbRsJIzuHWpnLOQ+CmQcYHPuKj2CNBtUhs79xobJZfNBYDnPUUAT
bgVjdGGRzz8x6YqFBJI8m5ShBzye5qczbSCFXpxgZH04pm6GST7rPlsFl460ALcxIU56hSV
x0Jz3qKQ/K4GN4wpO7O4+tWXjG4BAqxrgKxPXv8AhVaSMRruCnbkZbd196AAPvjBf5gRghQ
Af855qDDrksCMkY745q75arCYmi+bduGaYgYOzrHlPvDJ5J56/r+dAFZi7n5kyp/i6dPWnr
IVJDoN20Yzgfj708Jwxco6LyQ2Rzn0oPIl3qVdO4GRj19qAFeMt9wbSeoUdf8AP9aiEi7OE
HHJ9R70+RCsbGPAB9fypiyySybUi4xyeucdKAGzKfv7Cm0ZLNzk9uBTonjcHKEY4HGCcmgn
5xucr0yCOOBRsPyBsbM8knr3zQB5BoSg3GhbjuI+Id7n3PlyV7zg+hrwrQdjSeHMAL/xX1+
R7/JLzXu23/OaAPP/ABGV/wCF4+GFOBnQdRIP/frirnwhIb4M+FWHI+wjn/gTVS8SZPxw8O
AY+Xw9qJ/EmIVd+EKsnwY8JqxyfsC/zNAHcEZoHU85psssUELzzypFFGpZ3dgqqB1JJ4Arz
ub4m/2xdvY/DzQ5fE8qEq9+z/Z9PjPvMR+8+iA/WgD0UjLDjNcz4g+IHg7wxc/ZNY12CK9I
yLOLM05/7ZoC36VxOq+HviTr9hMdW8arbT53DTNHBs7dlBGUM+GlJxkbuAD2rS0DT9M8Lvb
6VpPgi5tZJYhJNewhJUEmCSsk5be7ZAGcc5HagCQ/FmC5QHQ/Avi3ViTgEad9nU++ZWXj3x
VG51P4kX1rPrOp6/pXgPSk5FubZL2WNP70krME3H+6oP41tpc+JtTsjJZWqaDOJdrPqIW4Y
x4+8qxtjOTj5jVm30Sxi1C51N0lnvbzhnnkZ0VQQQEQ/Ki5GRgde9AHDNZ/EfVHt4LP4k6k
NMuLfzJNQSwtoHAOcBEK793udoHuavWvwk8Fw6fGlzBf6rcg4ku77UJ3lkJ6swDgZ+ld0Hz
JtlPmMqj51XnPv61KwIfbvPmYxgDIoA5fRvh54Q8P3QvtI0Kyivuf9KdTJIo9Azk4/Dmuhj
j2gJbxmNAcAAYB/L8asgNFGBl3cAlTxjB4wai25jAQ5duDg/w9aAGp5jTDdKu0d+MY9KeFA
mBVQQcbZEJJ9z7VHvYvlRs5xsjGWTB6/wA6lh3sSMjkHAHQjv8AQ8UAHl/O+xidpPT+WaRf
myJFBKgAlhgsM9TzxUxwXaEblUfN8vU59fSkbd5agZb/AGiePbrQBGMIoRuVXO09j3zSxqD
FvJbcm4bvbvxUgaVpSJHVAPXkDnA//VSSxzF8biGPygbT0oAfGA0mcMdo5JHX3xUTsolTMZ
JC4wensMmp0D4Yn5lK7QT198U2RC7IxAVRyR9B2oAIckmTJTnLKvJP4fSpGWJXDICcnbkdu
OtN37GyqbCccDkfnTwHIccl92TuHX3NAFaVGcEFl4OTheGPp+XelJcSYRNqkgZGSCKnXdsO
AvA4Qjjk1g+IPFXh7wxa+brms22nxyNti85sNN7Ko5Y/QUAak+4DhWYE8rnByDQJnDbpMtj
K4JJz649a891P4l3UelXF9onhe8+xrydY13/iXWUWeA5MnzuPZVye1cbeeO/F974v07wbo3
ji21PV70b5ILPQTbLartLAedOx2khTtypz7UAd38R/iZZfDyHRmudJu9VutUuTbWtrbMqMW
AHc8EkkADvXL/ETxT8Q9OuNGvraWLwl4dMaPqd1d+TN9mkMmHjYk8kJjaEB3E9gKzx4g8U6
bpc9p4k8deGtNiF0721zrsa3GqwR9Nv2aIbC45wwJzwa4VfBPib4heGZrrxZoeq3WpfaZZL
fXtX1Q2VjHBn93ILfG7OOduxfrQB1snh34W/Frx1NrWjeP5rrVpoFzbC3jlRY0+UlEnjIXH
Gcd2r1Pwz8PNN0HV5Na/tjUNV1MW4tIrm/dMWsIJPlxKiqsYPfArnPDHg/RPCl6/jzxF4is
rnV76AWn2q3iWCzjTA4ijXI3HZksTk47V6iAr4RZSWHPA5bPQjn6UAec/ELT/GN/eaRBo1j
qF3oxWVr6LS9SSxnlk48pTK3Ij+8Tt5z7Vr/AA58Oa34c8KfZNbvpLy+ubmS4PmXL3HkKx+
SESPywUADPGTk967OOMQRDex3A8DOcUTlthKEOXGFAHIH50AZtppWlWUkk1rBE8u9jmT5my
zFzgnkDcSQBwD0q4wcpvdVzjKlieB/jTlUeXlpDhgQAAMfh6VMihVdFkIGQN+QcnH/AOqgB
iO5G8gH+EY5I/8ArGmGQh0VQFLgHbtwffFO3szOvnKrAgBcZB9uafJu3gh9zHkA8kflQBAo
IleRVDOBhB0BoV3EoBBTgEFl/lXM+INf1PS9VtNC0O20+71m6hkmRNQufIhWNCqliQCzHLD
AX3JNVvDureO7y51m38R6BpmnXdpFG1q0Ny8tvclgx3bsZA+UDGMg0AdnLtjcyIjEMuSOuP
8APNBdCoa3UMQMcD+leb+C/HPizxn4Jv8AxNpug6dDLFPLDBZyXjkzGMkMA2zAycbf1xWdo
nxX1jxF4Ys7/SNCsm12fUG099Fa5dZISv32c7fl2j5iSMY4zk4oA9cDNlDGAWxypOe1MaYn
5VU8YyAMkim2zXb2sC3scKzlA0i27nYrf7JIBP4gV5pYeOvF2rePvEPhG20LSRc6HEkzTy3
kgE4k+4FwmVJyM5460AelyPI0p8s/cO3OOB9asRDKAAKq4+6Rya880Tx63iPw/r407TRa+I
9Ddor7TLuXCxuMnAdQcqwBwcdat/DvxhrXjbwB/wAJYml2dlLchvslublmztYr+8bbxyD0B
oA7e5YBUxHz1yBnmkWTOQ3zPgDB6j8K87T4mCy+HVt438S6Wlp9ucQWmn2chmluZGYokYJA
AZiD7Ack1LrXiXx5omjQarc+GdMZJ5oo5YoLt3ktPMcKGcFQHC7ucH86AO/2ncGYlj1Jbkg
/4UxJw5YvuDMCDtA/zmuGu/G+t2nxfsvAkOkWzRXlo96l61yw/cqcMCgQ/Pwe+KRfHOqL8Y
ZvA39jWhT7H9va8F0w22+7bwm3/WZ7Zx70AdztUhnRcFeASOW9aUoWcYXaD8p461w+jeOdX
1T4q6x4HfRbWH+yoEuXvFuWbfG/3CqFB83Izk4HNVdE8deL9e8WeI/DNn4c0yO68PSpBLJL
eybJiw3KVxHkDHrQB38r7pCGI27cEgHj/Go2UxzL5QBEanIHauam8UatYeCzqniLSoE1j7U
1mlnbTjy5JGk2RBZHwMHIJYgd+KzrTxB49i8WaZpWteEdOsdOvXfdfWt81yE2xs2wgqMMcD
np1oA7ZwSJAhw5GcgdBio3DSxrIrDbGdvoeO49qsNtXjGSw5JHSoV2bw5Td8pOM5Gc5/OgD
yPw7sD+GxG25G8fX5BB/wBiWvdt3vXgvhxlZ/C2SqFvH2onHPPyzV73n3FAHAeJCv8AwurQ
uBn/AIRzUOe/3oqzPB3izSvB3wE8IXmrSPLcS2McNtaQDdPeSnOI417k+vQdTWj4mdR8Z9G
4y48NagVH/Aov8K4b4NeGYz4Q0Pxfq8qajqj2iQWbMMrYWwyBEg7E8lm6kmgDopNC13x7It
/4+zZ6WJN1v4aif90gHRrlx/rX77R8o967W1hjsoo7WKLZbouyKOGMKqewUcCnRyliY1/1i
YGT1bmngKN7Fzgbj8vOGJzQBMi7VRQWRgclT3Hp+NNmSUTIZFAyccZOf8DTkZECHJfOAjEZ
xUkrI7KWb92OgYYw2OOaAIXLGNm8zncAMDLD60Kp8oZmyoH3B/DjjqacWiJdpct/DvzSSf6
xMBUjHGH4z60ASOh5EZLgD19e30qKRdh2yHGByVXO3vjipQqpGFVvm5IKk56cfhXI/ELVvF
ukeH7a/wDBumxaneyXSQy27RmQiIggthSMEHBzzgUAdYWlgRmAPzjIBPQUkb5kLRx8g42s3
X15/GvNZ/EnjXTr66tZrCOZba0ZpJ4bNyjTCJSVQZOVMjqoPcK/4Gra/wCMrPzEtFguiNQS
0jdNPkwF2BnlJycgMdoPQ0AejxlfNdipQhSQB3HpnvT7X51Xcm1wTwBz+ArhvE3iLxJo/iC
6t9L02S4s4LBpg4tnkDzkEIMjgrkjO3P8Wcdal8P+JPEV7rthZXFixgms5HnvBA0SifKsqr
7bD17n6EUAdi+5bsOWJzgcDp349al8lmdSJQu0HDEDkHnpUcpheJDEWDLzgck/4Vz/AI3g1
+/8H3Fj4ajLX8zxIsjTeX5abtzEkEHBCkcHPzUAdRtjR8Fi2Gw24cY9veo5iu4lHAY9m56Y
5/WvINRuPivc+EZ9Js/DMEhe3NuJtQvAs7DBU7irEA9wRn07ZO3rT/EGO70W80jw9HLe29g
vmxtdbLYzOy+YGBbJ2IrYPPLUAekRREQOfMAk2jG09fzpUbBCl+2e3Hv+leUaTf8AxW0bR4
bGHwdp9zHbYV1kvPmYHksrbsHLE9QOO1U73xzL4X8Jw6LPqelQeNb66M15DPLvh00SSFnll
2n5URDwCRk4FAHsKoPtLqmS3GQRjg+/erAVjE5WR2GQBg9K8k0Xx3rtnrulWWr3Gi+ItPv7
1bBdU0xmtpYZHVmUS2z5YAheGBxyK4zxtJLJ4g8b6jc+FtQ8S/2fqMFtHI+qvbWenQtDGzE
xrKpY5LHAHJPUUAe8a7reneGfDdzruuXDW9rCMZVCzSMxwqKo5ZiSAF7k15bd+FvEmqWmoe
LdV1afwfr+uFYtPhhsRfXllaJH/q8/8smPzO5TpkDORXAanoHgTVL1vD1l4p1JdU0kf2it7
4Z1GS7iSFRzI8U8hEbpnojs3cY6V2fh630mxj0HyPEZfVtZ02eOzhMptIZFQ7XvJEkYlyUX
cxxz6d6ANvU/A2gM9vD4o+y6jpsEECmDVjNMjs6jfdKxJaDLDHJIJBzjOayNNlm+I90NL8M
6pqUfhS3Bt9Y1Z5Mf2mYjgQ2jffWM/wATAgbTgc5NTWul33j7QNdu9M1GbQvBUhlitLTT42
W61WONSBI0zEskLMG2xqBlcc4Na/g/xVeWtt4d8LQ+C9Us4GgWBroW4hjt2EYJZl2gKCTxj
8eeKAOv0zwl4X8O4XRPD2nae0PKtb26q59SWxk/masapp1xqMFqLS7hiurS5S5jFxF5kchA
IKOAQcENwRyCAa4uPXfEmhXF9DPbar4lkW8e0tUaFIgVUIQxYIBltzAHoQh5yObnhvx7qet
XulQXfgfVNHS+Ut5ty3MJXcMMAvAOw9T3B70AZ958MtfvNPGnN4uEtig3LbyW5wrdSQFYYA
JOB7nNdx4Z0zVtG0P7Jr2rf2zemWST7SyCPCFiUQL2CjgVpq0gZhGSzSZwG/UVIYtsQBfDD
KksfyIoAQN+7jDkZOWyvP8AP+VIQVUGNSeP7o4HtT44gF8vfvZMNlRx/wDWoIKSbmYso5A9
B/8AWoAb8+3mPKd1zz+NSRKTEqhPkHzZ9/pSCWQIw5LEcfKOeeuf508P+5ZsAIed39D6UAM
KIcRiPHQMD0pIwnnNKOFTtjv6g1JG7hyQwKZxxySaJIpHeRiEQDBPOd31oA8W+M8HgbVte0
bRvHun6h9haCSeHU7COQyWMhYD5ygOEb3U8irnwr0228Nafrqab4n1fVfBsSpLZXGpI6NE+
G81U3AFk+7yBjJ4r1ohDKXCgSY25AGSvpn09ulTAM8eTjHGKAPCvgr4i0jw38LLxtceWzkt
dSuZGilgk8zDsWTCBcksAcY9K5u9vLnwr4w0j40abCrW/iiVrfV9Gt4C8scJI2OqgZLrtBf
/AGuK+lJTnyjuAGOmcj3+n1oVpBHiPJIwQfb2oAqWN7p+sWMOo6ddC4trlQUlUfex2wRnNe
JeGfEGiaf+0F8QtUvLr7Pp81raw29w0bbJ2RQHC8fOQeCBXvcQJbcuW2jAB60x2EiFsA7ug
6bT/nNAHkXw+8Najca94+8bXVnNpkHieTy7C3uF2yGJEKiV1P3dxOQDzis74P8AiDSvCfwt
tPDuvzTWGu6TJPBLp0it5shMjFfLQD59wIxjI5r29kkEuFbCgfMMdv60xFQSpKOGztXjoPb
/AD60AeEfErwtr8Pwy8F3ml6bPe3nhi7g1C7sIly8ijlwoHJK5/nivRNP8f8AhLX7a2XR7i
XVri5K5sEhYSp0JMgYAIF7lj24ycV2MeVlZyQMNjnqeKlEasjllXDc5OFJIoA8H8Tvp15+1
ZoUUupXVskWjyWstxbyvF5cxfKxlwOCcj5e9GmNp+n/ALV88Y1a6vIzof2UTXcjS4n35MO8
98c4r3jajMu/5gAT7EevvSudxDLEQWA5H9aAPDvCmr2q/tP+MSLrdDeafbW0MhBKyvH99VY
jBK88Vi+GJvDl78YviZfat4lvNMtZriA21xa3clqlyqphmDLjdg8cV9EFPlaNIzhTtU9yet
LEp3q5Y7RnIwCcn0oA8X1q+8HP8BRaXLXniHwwNQ+wzTMGa5cecxMqY+YuCc56naTWD8OdE
03RfG2nt8OvH2reINGlEn9oaddq7Rwx7DtfeQAG37Rg88+lfQZt4FjMrW8eA/mrlQPn/v8A
sff3psY2+cqJGBwCirjHvQBFKCEVWUEZztB5GKWE7Y8sMtuHA+o7U5vnRcFQ2OCSCBSBkY4
Zl4bPAxn3+tAHjOhA/aPCY4H/ABXupHHttmr3jB9a8H8OJH53hLZ0HjvUyMZ/uTV7zj3oA8
98THHxt0rBJ2+F79h6ffjrO+E7RR/B3wuhdjmxQkjJwf6f/Wq/4l/5LZpZ9PC1/n/vuKuQ+
Gc/iQ/CDQ1gGirKtnGLRpJpCPL53NKoAO7pgA4560AeqqN00hdVGR9/HJP58VIYdsm4SFXY
BQDz36j9KxU03W5r2G4l10wQiELJaw26bHk243bmywGcELntjmk+x+MhpcNsuu6bJdwSZad
tPbbJHjgbRJwc55zj2oA3yhRxG0rcbQmT+lDeU+TtztPbj2rBMPiWTUp5m1LTvsZhYW0RtX
8yN8Ahmbfhh1yABmnmPxT9jsli1jS0vBITduLR2V04wqgyfKcZzknrQBuR7ldldCuQenO6m
LGGmAQtnqc87fasO9TX9L1JtTa/bVLSe7RHtBEI1tLc53OMHLMCVLMTyoOAK30ZXWORFMkb
JuDKcg+/p9KAHEkNIzBdrMCuOefcU1kVnLPgEn5wDkAcUgAWTKxAKPmdj1HHNNkChSrk5zl
Dn7vvmgBRwrqmSFGDnoQD6evWo44EUrtyQxzGWOPzqUSKLl9qK28cEnqe9LsiYEpgy54UDg
ev86AAKR8xwwkGFG7G09xinwuFgMTZVkOSqjAOD0/lSrHkbw6gv83Tvx0H4UFRFnbudnBV1
UAY+lADT5u93ICLt4IPA9akjMXOCFHAz7euagY8BUYEcqp+6Me/tTgWlYhMlUOG75/yaAI3
2kgNtYKPvHoR0z71Kr5bcA5K8BiP6UoiTyziEhgccnoKmjJmhRivQfdPb/61AHL+NdWvPD/
w68RazZyeVd2llJJFJjdiQD5cZ64JFeXX/hG2eDTfCd/8N7U6PFbSXt/4q1590c1wVEjM7R
uGAZh99zxwAteueJ9ATxL4N1jw7cTC0jvoWiMyjcYv7pA74OK4jUvCtvaaadZ+KnjmbXLCx
2zC3vNlrpysOFPlJ985xgMW57UAczrnjbQfEjeF77SYI9NTw/fw3F/rrnNkkcalRAkzqGuW
YN8oUcE5rM0iX4V/ELxn4m8Rarq2o3HlavFdWn2NpwkEUMaIs80agqqlwQGcZ47Cr0/i2Hx
D41utf06TSom0q2S18P2+vK8UaSPnfesgU7ATtRC+3IyQa6jQ/Cd7oyJd3dxZL4j1mxX+1H
s7OONYi0gyVuIQoSJ9pA3Bj3B60Abc1r4fmurvV9M0DTI3muWuYmsbQzzXkqAohlCrgI5GQ
SQPlBz6UfjXa6bbfDzTLzUYbCyhW7t7a/2hEn+ySOBPDbseRkkZC9V3etdp4J0+2h0w39vP
JOZC1tGxKlBFHIwATaACpOTnvmuI1620Txt8Zp7N1hvbXRtJexllkKstveySBlWHdwZQgO4
jplR3oAfrfi0nWJ/BPhKWKDVnsPNsGidSGChWQDGVVWTcFJxgqfatDwx4Z8QWmpt4h8T69N
d6vcwGF7OMFYIlLBgAMnJXB596800jTvE9/wDGrWvDy3mo22nSXhtr3U9HsYoZVVIEdBLKc
mJG3YAQDpWH42+HXizwx4x13xLp1rdLomkwJeWuqXN888mUMZ6ly5Zm8wMhXbtxjmgD6dWP
cVlkdSSOmMEelOWN02gl/pj8q5LRviL4G13UItM0nxPY3d7MpKW0ZIZscsBkDPrXXMp3AM4
TackqOfw/WgAaIJI7bxtHPJ5FTeSjIMKFAHQnIz2NMwJvmLMwydoPTFRTbYICs8iwo3Jkdg
Ao9yf60AOjURFnLY5xk8Y9v/10wcBQvzbhlVI6+9Uk1HTmmjQXVsJ7h2SBPOUtMQOdnPzYH
PFFzq+jWmmXmo3WpWsVpZg/ablpRtgx13EHigC9tCqDuyc547mpGhKQeWAQNvIAzk1i6Xrm
k+I9CtNa0u+gmsboZgnVjhgMrkA4PUHtWqksMFo1zc3SLDF8xlZ8InuSenWgCymQ7R5YKfw
I45/pQwJGM7YvU98nNRBx9oP7xQwXG04z15//AF1JFNDOkckM0c8Eqh1dG3B+eMHoRQAwKz
MRgR8gnuTxU0bSEKWfgg5OOBUKPBJA00EqyBGKlkcEEjgg+4PFOCgI2H2NjkZyD/8AWoAkl
RhIGxlQvykd6QJshVeckZwDihEbABkU/N8ufTHOKfIrhgHYnp0NADI3O8pt2iM5PqajRVOV
Gdrchuo4p27J3/KCMA88ZqJGPkBIvkB4ABAGT3FADmBGNmzB988dyKVFeObJXeGwfTB/xpq
AKqq5xgcK3YZpYoQ5ctllzwM8E+uaAGyHN1sfKgNn5R1pMEuEUbu2Tk4/pUxGcc4weD3J9P
WoyZY8ZfYME7QORQBMCx3KVO7HBHOB6U1JVXeXbORkg9vakUNt/eEbRjAXnHbmlAHcLu6Er
2ANACrgx5iQkkZ9c+lOVMMJH5PXIx1piCQSsyyjA4+oqSI+YCvcc4J70AMEhEWDlycjpioi
y7SgUktgZxnH1pzOfOYbsAdB0OajKHY23hycEknkj2oAbtjYMFbD53bNvU+1NQAXCoyhQG+
bcOnPbtUjOsQZXGDjGOuBUfzMUdlUgZ3NnOMfzoA8c8M4M3g5gobf421U59Plnr3jafSvCP
DKjz/Bbg/L/wAJpquOOcbZ694w3979KAPNfE+f+F26bjqPCl+cevzx1g/Dj4TfDrV/hX4Z1
LUfCtpPeXWnxyzS7nVncjk8MOc1v+JuPjZYtnhfCl99T88fQVr/AAlH/FmPCBwedMhP6UAZ
M/wtfRgLz4e6/daNcIcmxvZ5LuxnHoyMSyH/AGlOR6VW/wCEl8a6OiweIfhxfy4OWu9BmS9
ib/gBKyD6YNeqY4xQOOR1oA8nf4o+FFP/ABMLLXNLkUDKXej3MZ49MKQR071a0f4ieEde1G
HS9Pv3gvrhm8iG4tJYDNgZIBdQCcAnGeleob2/vH8657xZ4Q0fxpYWlprLXafY7gXVvNaXD
QyxSAFchl56MaAJ3yyMksKNHJlNjLkNnrkHtiuXs7S68PzNYaZoofQ0iklhFvNmWCTcWMex
j9xifk2nC9DgYNc74u8OX3w80ePxjonibXr+z0+dDqlhqN6bmOa0ZgsjLkfKyZDA+gNaniT
VNZE2k3vhTF7ays0l1JbxrPiDaoVgoOSeSQB12470AaTeK7aO3tZdVs7rRJLu58hI7+Ladx
wBuZSygHOBk8n3roGRjLtVmAByQ+ecf0rz/wD4SPX9Og1641tLa/0/TI0aKVYGtmuWkx5a7
WOAV/iOepAwMGsbSvE3hu5uZrBtEvbW81eQRy/ZbyVVklwj4UsV2NukUHGDnrxQB62QW2hk
CFQSFAz0703zQUXegLj2znGc15hD4s8HRalYwy6hrdnPpRCmGSeYqG3ldkmC3mHORlsg9ia
6Kws9Pvob+x0/xTq0sjMksjC9bzoAfmG3cMoD0289McUAdcIk2kRq+0DO7PP4UIrJGUwGl9
eQcdse9Yy6CEubK8XWdVZreIIInuF8qYjPzOu35m565HSoF8Ns+nXFk/ijX3Es3mtObwJKp
GRtUheF56d6AOiNsiFf3gkIbOAeg9K47xnpniXVdRsbLQHubKG3innmkjkaNJW+Xy4tykEN
94jORxzWw/hyxm1NNSlnvpXEPkqr3knlMAu0kpnaWI6nHXmq134S8IWHhw2l1ax2unW7G8d
vtcqCM45fduyMD1OKAOT8PX/xIufHWnXOu+GFsNLhhntpJDd7i3QrKVBxklMdOA3HemW174
+tF+223h3UdR1KWNlvIby5WO3V1c/6kA8AggDsQPXNVZNXufF2qXQ+FkOqXs15EYJNcubiW
LS7RcY3orf62QdQEGM9T1rp4vht4stbNDbfFvXHvNo3teWdvPEzdzs2ggZ/2qAMLU9f8d6n
qWgeFoLWDwrqmq39wd7qLzy7aGMMZNucHcxC8nofWq+qR+L5vFfhuz+IOm6da6Po142qXes
RXSLZXCRRMIyY3O+Nt7A7eRkcGuotfCWu6LrNx4w8S+LU1/UotMksLKKO2h08IXYMxVmYrv
O0cngYr5w0rwxqHxG0rxHZX/iKG2utX10W5uNag+3LGI8YW3vk+XzecbMBTjigD0bwRov9s
/FHWtX0u90jw9aatZb7BrCGRk1JN+S8qXCD7QhAOShXH45r1HTxf69dWyT21oZNkH2qOJfJ
jghSR/3bxMSZM4YDgAZPPArAsfDGl+F9PsdAgupxpGkmGG+iupVOnef5e4gK7eaN2VYqpK5
xx1q/H4vs/C2tada6jp93Ne6nZWrKXmjTyY3m8pYYo9q5Cs2SOuOvTFAHo2oadb3+i3Wku0
ltb3EDQFrZvKeNSMfIR90gdCOled6V8A/hfpemy2h0KXUJZck3l7cvJcKx/iR8jY2ecqAc1
q2HxL0270zV9SuLI2sGlQzySoLhZJGMUrRbQoHBZl+XnnIplz8UdJh1vS9MtdPlvjqlnb3t
s0M8e6SOZioKoTubaRlsfdHPagDmNN+Hnjbw74unuIPFVxqtrqkqRtOytE8UMULLH57oRvb
JUbgOcc1uTeLPiCkcslz4ItrSBAS7XE7uqqC/zNtB7KvTP3x70k3xg0hNEm1RdIuwttCHu4
pHVXs38wIEkAyQDuDBwCpU5FdxoerJrXh+x1mKNYku4hKqLKsoAPTDrw31FAHnHxJluLvwB
4VvJNHjtdfn1qwa1jRgDaTM+Tlu/wC73Kw9zUlj8U/DcOqXdprt5b6RJ5pS1WaQmSdfmwwU
LgggZBBIOcdRis7xV4t0zWPjfpHhTUdRttH0/wANMNSmkvplhN7dMhEKxbvvIgZixB6kDtV
a+1/wik+sReHPhunimx0TMl1e2Mdr9mjZk8x1Vmbk4ALY6ZoA1dJ+Lnh6fxFrNre6pZ2ljC
0YsJdsm+5BA3nBBHBI9CAeR3qj8Qr+88X+HdOsvDdrPrvhq7uGTW20pUafy02t5QEjKPmPD
YyQM1zXw08Q23j/AMaXdjfaN4f+ytpgvTp0Ol+VLprmTEaNIwy52MGDAAcjFey6Lomn6FpM
WjaPZC2s4yXKjn5ixLNnuSTkmgDy/wALeDNA1D4n2vizQ/AkvhDStEVhCLqExTXtxIhU4Tc
QkaL9NzHPasvxB8Jbix8c6rq2h+Gk1Sx1W7i1Hyv7Xa0RJ1IZkniKsJoi4VwAAwyRXum7an
lEFgD1JwaSRXGWAO7GMZzg5/zxQB5qvw/1uHwVoPh611C28+wS5nlnC7c3cqvtKDa2EDSMe
ecAVW1Twb8Ub7wy2hWPirSbCyMawJCbbfsRThV5XJBCqfY5zuzx6tASkW8RAurZz6H/ADmn
lvnT5MZHykHkUAee+I/D3jW81u31LSNVsLK7SzjtTdzrvLLktPxtwCxCYxjgGqtn4e+KFhY
W1tYeKdKghtBsS2WE7CgRQvzbMjBGe/J79/TtiJGflPzHgM3I5p6gZCAMGySwzwT6GgDD8P
abNpXg610y6uEuLiNN08yjiSRiWdugzliewrVgXLBmkGF656jPvVj5FyVIU84GOg96rRgNI
7SFCX+b3/IUAWm27toYBEGcHnOe+aaI1RN5OBt5y3Qe9MZ1yVGAo6k56VJG6+UVQK+cDk5/
CgBqyDYVboec4wPzoIZUIRgrrnuDmq+5dyAhTgkkAdKmZ43jYhVwVwSeaAH7UdWkU4A7t6/
4UkexZvmBzjgA5IpimJg0YIIYdB3+lPDRxgFgS7KeVPagCv5cfmkIC23A+bualZD5vVjuPB
BzgdwKYZgj4TgHBHfP4U0kmIyM+w9McUATwwBWG3KqxBI6EdaItqkkvgNzx396aAJMEt8pw
QD15NIR5YXymBYHOAe1ACsW3ZViSvPzDGakWPchXKgnnK02TBU/uRnPJGef84puAUchm3bQ
M46fSgBJIjIpDEMM5JY4x7VM0qtH+7ILbcAEgfnUUSfMzbm3EgEg53cdhTF8vLEqpkxwo6A
0AI6ImGwcYPNJhmYEBQ2fmHUZ/wA4qQsFCjBKY7jrSKm5DtO3d3z/AJxQB4z4X2+Z4PZjkp
411RTx1JWeveMD/JrwTwuvz+Dcd/GuqEjPU7Z/zr3j8B+VAHnniVf+L2WBGPl8K3x5/wCuk
davwqyfg74SJHXTYf5VleJdp+NNmG6f8Infd+3mR1r/AArAX4OeEFUYA0yHH/fNAHZUUUUA
FFFFADZI45onimjWSN1KujgMrA9QQeorzu8+DfhCOX+0PCcc3g/WUJMd/pTlffY8bEo6f7J
H0xXo1FAHlT2fxd0tzFcaZ4d8WW2c+bBO9hM31RgyE/Q4rIfxRoEd5/ZfxI8Jf8IjcXCExv
qQje3uOQSEuE+XdlQcEg8A9q9rJqO4tra8tzb3ltFcwtyY5kDqfwPFAHiq6V8I/EWrS2mi6
zps1/MqCQWF8pebYQVBXJD4I4BBGcnua6/SfC+n+HrjULmzNyXvWDyiUg5x0wAAB1+916c8
Vuav4D8F67pn9nap4X06W3BygS3WJoz6oyYKn3Brmh8I7W3QRaT478X6bAOkK6kJlA9B5is
f1oA6aFne25hAUdCev1rmtX+IPgvQnXT9R8SWkd3kkQRMZpSf92ME/pQnwg0y4bHiHxb4n8
Q2/e2u9QMcTf7wiClh7E4rsdF8MeG/DcAh0DQLDS0Ax/o1uqE/VgMn8TQByvhXxr4b8U3c1
jpOoLLdwrvktriN4JlU/wAe1wDjpyBisa40lPiL4/uND1KESeFPDDqLy1kckajdugZEYDgx
xghiD1Yjjiu38V+DNI8XxWrX0lzZ39k5e01Gxk8q4tyeCFbBypHVSCDU3hjwxpvg/RH0+xl
ubjzJXurm6vJPMmuJW+87txk4AHTgACgDkvGXxa0LwV4m0nwbHYs2p3x8uD7QfsdlCoXPMz
Lt6YGFBx3xXAeEPi1458danqGppFF4f0lZ/smkhIBeWt5cIxEkM0owwLDG1gUX3NQyX3gXV
/jDrNto9veeK9RudLmS8TxHemGyMOQxihMsZII9tqgZOeKxPhb4pvtXutQuHif4f+DFb7Np
kujoosorpMKRPIVPmkgAZbCnbjuKANC7+HvxP8deJfFeu3lu2jzvB/Z9lp3iQJfWzwyE+ZJ
GynETrj5QoPbJOa6rwf4BtvAnh+Hw7peo3ls1vhNZuIJVhs7x1+ZiDIS6S+XgFo8DsT6ek3
WrXltpsWkHVLe58RSbFZrW3KjDMMuqsWUMEywVm5x+FVNJ0VNWvI9RubaC6sMSMr3RWWS7k
JVVd49iqjKExwM5/UAl8O6PMZ7TWXeOO1NuTbxgyPNIsm0gzM5JYqFAHX69qv6n4Q0DWdXX
VNStZJ7hY0iIMziNlSTzFDIDggOA3PcCsDW/GOpaF8LLfxHbWaahcqixXMkrbVt3ztZnA9G
4IyAO5A5rtbGWa4021nuI1jmlhR3RGDBWKgkAjgj3oA56LwD4chMKrHetDDO1wlvJeyvD5h
cuWKElWyxJwRiqcHwt8GW1xa3MNjcxz2ahLaRbyUNbqGZgEOcqMu/A7MR0rtaKAOZl8CeGp
I41W1ngljhitxcwXMkczRxMWjVpAcsASevbjpW7Y2Nppunw2FlCIbaBdqIOcc5/E5JOferN
RyTwRMqS3EUTOcKHcKW+gPWgCtqOkaTrEIg1fS7PUYh0S6gWUD6bgcUWulaXp+mtp1hpdrb
WTAq1tBCqRkEYOVAAORVgXNszhFuYWYtsAEgJLf3evX2qNNQ0+QkR6hauVO07ZlOD6daAPL
bfwzoHgf416PB4a0iDTLXVdEu42it1IUyRzRvuPcna2OegAxXP3s3hHUPid4uh8bfEG80KS
wa2Wzt4daaxURmEOzBAQG+YnnBre+Lsup3Fxotx4c0TUrrU9Mhn1Wz1eyZTbp5Y/eW0v95Z
UBXHrtI6Vk+JrufxZb22veFLIX1ndaYreZBEsuJDNH8oYKT5gjLgqegz3oA0fhrf6zqU+r6
laahrGqeDTAjaXdauFF3cNzvKbQGaMgDaWG4k+lZGkeNPiHphni1nwXq2riZVlhcL5YT7v7
vOwEHLdxgbDgntBa+OfFU2sWun2fg+6Z9DINxbAOhYSIwxgDaFAK4B7jnFXbHxT8QrHS9Uk
g+H97fTPPLdCGWcq21jwikjkDpjjrwMCgC/pnjLxzpunSRXXw71e6uDcTzAyS5GxmLRqGwQ
PvBcdBjvWpqHirxO/hjTNUPhbUtPvZLx5JrO3Xz3MMSsxUnGBvIVQcd6hsfF/jRtRs7C48B
zRRXNxEkk4kZktlIyz5K4O3pge/Negt5m3lWUYJAJyT/hQB5dY+OfGcUmozXXw51q4dn85I
WkASJdqDy1O0jruYn16Cut8KanqutX+q6jf6Zd6bA0kUNtZXPBUIuTIAR/EzY4yPlHNdOuB
HhyVB2kKp4J96jDhZvLUnspIGMUATSyqFJ2/McAg+tRRHdkqgw3Qk8inGRPMkgeTgfNuU9a
RF81OeT94N0oAVjHKyKzbhnksMYPvUiELjAH1H+etRvGiD5QowNxHbHans6yhTEF9cqM847
0ARFUGXJ6c4Awc+9PMIW3wsRDAAEKMbh3pquZJ38zYPlwynHOOTTpXJiAKhSOSAe3oaAHQb
UBXbjuMDjFLlN0q98ZCjjaO59qYGBh+cA5AAX0FK7Kso3Kd3vzxQAsYhWY5AXI4HvnrVZpC
WYSKNp79xj/AD3q0xTAlV8OBwQOlVPNLTbjHkL97J6euaALIwFDFQxI7kEk0h8ptgCcqcnP
AJ7UCVCjHdjB+5jDA02NEDDex245X05oAc4LSeUpG0HODnnvUisoVo/mYjrk1EYkPltwcng
Zxnj1NSmMIrbnwGbhsdv85oAj2MkLMRkqQvXORTJIYzCZB1JyT68/pT2kYRjqeOgwc+v0qN
FwocgqvOB3x+NADWAclVB2twSRnH5U+LALKWI9j29qYNjRlmZjgZ5GB/nFKr/KoicEFuCwx
xQB4x4aD/aPBoB5HjbVc7emNs9e9c+prwfw2WWfwgFACjxvqg5642zniveN/v8ApQB5t4mA
PxptyzHjwje544/1iVufCwBfg54QC9P7Lg6/7tY3iQ/8Xmh3jIHhG9PX/pqlbXwuIPwe8In
AH/Erg6f7tAHYUUUUAHeiiigAoorlvG3j/wAM/D/RjqXiK8aMspMNtCheW4I/hUD37nAoA6
jnNLjNfP8A4/8AjP41stM8PWnhLwrbpqHieMSafMLkXkm3GSBEi/fA9cqMHrg1L4k+I/izw
l4WTVvDWo2XihZY1ins9bnSK+0+8OF8ry0CtId2f3ezPynBxQB73VU6jpwsJr86hbfY4ATL
cecvlxgddzZwMV8jeM/GXijxxdeGPAFr441aHUdUaNNespdO+xpYSNgBWdEDbCxAC89Vyec
V0fxN8I39z4fstGu/h1JpsamG31XW7C9WKyeNCo85YFZQ7EdPMUYyRz1oA9Q8V/Hb4e+F9L
W6TUn1i6lGbezsomLzg9GDEBQn+1kj0zV3VPia3hnQ/wC1/FHhm/W0ktxdW91o6tfQSIV3A
M4VTG3I5Ybe+a8K1jRgfiv4P8N3Hjqy8c2ujIn9j6LbwwyPJGo/eLOxIj+4CFJfJIX5Ripv
ildaVeS6T4H8Na14o8NLq10sUumXyNBpti2cMrsVJK7ivyRsyc9gRQBueLfjv4vuPAWj6n4
St9Btb3xFcGytLf7UZ760k3bfmjYBCc/xZ2gkda7zwZB4ju9Lt7GbxdrGieKYLcf2vZanCL
0M/QTRb/lUEnPyErzjHFeFT6fH4x+OrfbfCWnXOi+GIUg1ifws3yyDads5KYJKnnai5ABBz
ivrDw9Mbfw02oXHiY61pe0zW97LEEZIQP42H3yMfewCcdM0AcFpnwP0y4s9fg8eaq/jC51e
ZZhqFxH5d1BgY2q4+6uNuFHHXjnFamk6Z4W8I+HrrQfAn+hWsc/m30iQmXYiLtkkXeNjt8i
g4zgknGa1tT1+6vTAdMl1DTYlIT57YRSSzOVEC/vVICN8xJAPTnFV5fCral4duotUjk0pIP
ntEEqytAowz78ZRgzA/KdwA/QAv6dpl9fSzpqUV1FZzIJJJPtCxtczfKFkXySCo2LgjjOel
dJbWltZ2sFrawrDBAoSONOAoxjFeHXHjPxjZ+FdM1R/FLyXF94bn1MxtZxYS5RolVVATp8z
/KeTj2rr9Q1u/vvGWgWWi+NHTTtTiufPaGCFxE8EaH5WKnkktnP0GMUAb3iXQ9NfFwbfy49
RmWz1BYyVW4ilBjy46FgSpDYyMdap+E7ybR9RTwCLbUr+LSohG2qXEW1MFd0aA5O75eNxIO
cde3J+DvEPiPxjcWGja5f7Le+0KS7LqkYd51uQqSAKAV2gD5e+K7q18V2MOoS2GtQtY6rG8
dvczRxM9uWYfu280DChs8BsEE4PYkA6mivO7bxP4i0tlFzpGs6+12Zzbj7KsIhVJWVA5CDa
WAB57EcVgr4+8X266cJfBPiO58i9klvTFGSWjIkKxjKjKrlMY64HSgD2KvNfiX4N1zxXqOm
yaRBb7ILO6t3mlkRSry7NvDKTtG0klcMOxBrv9Mu5dQ0izv5rOWxkuIVla2m+/CSM7W9x3q
PUtY0jR1jk1fVbPT1kyEN1OsW4+24jNAHntx8P9ZudM1/SYzaWsl5e3OoWmoo3MUktv5YXb
jcpDE5bPT3rF1jwnJ4xttItND0/RtK1LTpyb77LcLKoEcMkIVwFG5C7bWAIbbnocV1Vp8Wf
D2sa7qGleFbW68TNpcYmvZdPZNkaHP8Aq9zAzHjomfzIqjqOm2On+BNT8V2muazHbmS41Kc
2dvKs8iM7MEWFmBVlJ44Ge4NAG74o8PeINf8AhXJoOkTQeGtVlhiXZbSMsMW0gvEroAwQgF
dygEA1518KPC0ngHW/EPgtriOcWdrY3crRgiM3EiOHKjryFXk8nGeprMn1DXNP8Q6cmi+Lb
7XNYuIbS40/RXlkjlMRTc732SfKjBbcecnO0A8Y7W00TU/DHh/UtQjmk1zxhrsoM98q7UEx
XavQfu4Yx90H09TQB3cDCRSxjwHPLDjfjuPb3pH8gzAKdvsCOOOgry2XxR8Rm8NxWVr4MuT
dNbLE15MSsjP5R8whAAEIfoScd61bLXfF974E1D7R4futJuoYIre0dZPOuGkICl2Xbj5Qdx
PPOfSgD0NIwAq4A+bOAeDzTjLFhRkFW+QjbwSa8ig8Y+OP7Ze7PgDVWt/IMEMMtxhWCs5Ej
cYDthMjAwG9q6Lw5q/iHXPFcMureHLrQraysWUxSSFknmkcZHQAhVXg/wC1QB3Tt+7Vwm0b
h8uPu4608RRsuQCNxPLcfWodpXKsq/eIpFCvKEDMBnAB5FAEpCBkZl4YkbwDn/69JHEEmUJ
jORnJxxTnXBKEnA4LZ7f0qKNBGW8tWOR37CgCWWOHYz8kg4weOlJCAqv5JLBR7H36fjSsgI
XcC2QTuxwCakWKNIwmd23p6nHU0AVd6q6iRw4DHB9uwNS8MmDkBh1A+lQsMyqQ/JAJG3g4q
YuFiA2jjj2P49qAJHGAFwF7kg8iofNWQyFQDt4B6805QCGCbcg4BBPPekSM5bLKVznrzkdq
AEBRd37vDEZwTx2qMAtOXTAcHjjnA9/Wpd435eMNuzhlJ45/wpgEefn+8cOST1+lAD2jGBk
AK3JwMfp3qTy8oVfBcHrjk0jKMDZhyAT159vrRGZXkYuox2Bxhv8AE0ANxukUIQflBYNz/P
vmpFIkjdGAV1OPQN36VEwBl8pR8g5Bx09s/nU7rthK5O0dTjkUAVpLcHcWcrz29e9OJmZMb
ssFyQelLNh+SxDYPI5BFNBzCUX5SoGT/eoAi3FjgEI2MYA/X3pWLK4VwOWGOMjFOw7x7/vZ
Uj34HWkSdPKy64x8p65+tAHjXhfcZfBinLbvGmquTn0WeveMn/IrwbwooaXwQRggeMdWPpx
tnr3faKAPO/E2f+Fz24UKS3hK8Uc9f3iVrfCc4+DPhAE5I0yH/wBBrI8RHPxnss4H/FK3uP
X78dafwpP/ABZzwiM7saZD/KgDuMjGc0A+tMDHdwOT2rD1vxNovhxoBq+oLbyXT+XbwBWea
dvRI1BZvwFAHQUVzTePPB8WinV5/EFpFahxCfMYrIJCcCMxn5w+f4cZ9q4fXvjx4YsvFene
EdEjlvNZvp1hY3kUlrBabiADKWXdzkcAd+tAHous+KNB8PSRR6zqUdm8yGSJXBJkAZVIXA5
OXXgc85ry34jWcnjXV7Gxi8fw22iw3kZk0dtOcx3xWdYyrSDmVPM+U4wASM+tbXjG/wBOi8
N3ms/ELwbcb9OKWm62nEkUgkkGJIDkMDnGSQrAZHIrLv8AXvBWnRXNxf8Ahq7jUMg823uxI
kDSKt2DGytiNTJtyy8bsE8UARW/g74LWXxAj1qws7hNaiMc1tZwpL+5+8yvHGBuAPlsCAdv
BGBnnR1bwr8H/GWtWnjG+ssavcK91bXo82CaUQKpMiqcZ2jGCB9KdNr3hGLWF1mLQpJ7+y3
LbyvdL5iMsi2sgAJ+QZl5z97rjOKy4tZ+H97LpnkeH9Tf+z1SwSY3Ww2buswWLl8sGxIGZc
g8E8DgA9D07xP4O1jX1TT5bebV7iNCT9mKzGMxiVCxK5C7TkZOO3UVxXxF8M+HLjxnoGseI
/HOpxXEF2s9hoQVbiOdgQSEt1Xc/Abk5xnrxWt4Al8FeIbqTWPD+jXVvd6Ukdqk14GEqK8C
AxgE52gKqnPBKkj1MniHwn8MNG8WWPjTXbaDT9dE+62uRNJ500mckKgJL+4A6e1AHndj4i8
A6j8YpNM+HHge0/tyaQtc6vfW8tvbW9wisVRUCkiTh+yjg9a6fw58MtR1Txbc+KvH15d6xL
LbPYSaXrEME8KKdp3QFPlVSc87VYjqK9M0e/0PVrd9T0Sa0uEnbMksKgOWHHz8Bgw5GG5rI
8R69qWjX1xJY2Mmq29tYG5urSMrG6LuIDpIxALHDfKey5BB4IBzml6H4N8ARm3+Hthplvcs
0kVzcPK0/kKDu2PtbcSWAVQSOmO2K0ILGXXr251O2s4bi4ypebUEnhjO5CrW6g4O1cAnKkH
cQeRmk8KWFh4j0eK+jvZzpSiKOCxSaMgoiqR5wQcEuCxXPPfNdzDd294jS211FcqrFS0Thw
COoyO9AHOnwZYTjT7m9u7s6paJg3lvKY2kbGMkHI4BIB6gcZq02hX0I8yw8Tamkw6C7ZbiI
/7ykA4+hBrcYhVLMcKoySewrLsvEvh7UYpJrDW7K5iiCs8kcoKqGOFOenJ4HvQBRvNf1nS7
RrjU/DymNGVHngvE8slmChsMAyjJHXpnk96pf8JVqU2kXGqQWWl2drbxGaT7Tdu8ioOpMca
ZH51p3+v+E5HvtE1PWNOLrGy3VpPMoITblgwP+zyfbmsYQ/DOZL3V1udKkTUUezuJluciVS
oLxkBum0AkAcDmgDU07UPEOradBqFnJov2addyPtnJI5HQ7cciseLTde07TLzS9S0dNXhvJ
Jnlu7B13P5jEktHKQQwBA4Zh8o6Vo2niLwHoMCaPbeItKs47dQEtzeA7F2ggDJPG0jAHGMV
0sM0VzBHcW8qywyqHR0OQ6nkEHuKAOC1DxF4ntvAX2ebTbnTNbaMQLd3RRYchtu/eGZVYqM
gOQMnrxTLD4n6fa2mm6f4hMtlrMssVrIbpRDDIxzmRH+6y4Vjx1xXeQXtjeNNFa3lvctH8s
qRyK5XthgDx0PX0rjtZ0fRluZrWzl011aaOO40i+Um3aSUEIUIBMLtzyoIPORnmgDq7nVLa
LR5tTt1m1CGNSQLBPPeQg4wgH3jmvmnw74e8c+IPGvi7xzoNrdJqUEQsIdM8YxmdriFurBv
lROVOEAxxycHn1iz0C+8M65a3dq+paFpYI8+zs5DqFo4HJG0ruiJ4+YKR15Bq54t+JEujjS
bbQ9BudSvtXu/sdq98r2dqG2lstI656KQABknpQBynwu+Dl14V0H7RqF6NN8UmZpf7R018/
umCkwNG2Y9gI2gAdFUgiurm+K+jvfT22haD4h8S/ZpGhkutLsd8G9ThgJGZVbB4+XIrLk8L
eKvFa48e+IY4rBgd+iaJvggkHpLKT5kg9gVB9KueI73UvBfgRf+EL8KHUZLULFBp1uNgRT1
bA5wvJIHJoAwb3+09Y8f2Pju78ON4I0vSraU6nqGo3Efn39uF4ieJCQFVsMGY5GMAc1haZd
eJJvihovj2++02/h7xYZNJsNPnJRoYFTzbecoOjSFZCQcEBlrO1fxH4cOkaF4s+IXiR/Gun
yXLpBo2nWi2lrbSxrvk+0JI+53QA7Uc5J6KTU+p+E/EumfGTwrqV/4ubUdN1fVpL21sGMm4
RpDI4ZkY7Y9issYCAAjrzQB7ZJNFZw/aLu7hggDYDSSBVBPYE8Z9qwbDxj4a1vxFrGi6brV
peXekxrNciJwUQMDj5s4JGOewJGarePPB8njHw5baZDPZE215HfJHf25ntpim47JEBBKnPY
+leT+ItT0/QrbUNXgv9O+HvjLRdMNtLoDW0badrMKOXXySQC6vkj5SGBOCOKAPRNP+KOjFX
i1yA6U6yeWAd8pTgECQBfkLZ+XqGxkEjmui0zxt4W1q8ez0/Vo3u7eHz5YgG3RKOpY4xwcd
CaNG0TRJNDsp5NAsIHkt422xW4AGV3bRnoASQPatKDR9FCyiPSbQbo2hZY4Qu6NvvKcdjxk
H0oA4/T/AIqaHPqOjadc3tnZ3V+58+2MjSNblkDRKDjlm3LxjjPtXormNZ9u19zY3dzkVh2
vhHw5BMk0Wg6eJ45FdHW2TMTKAA+ccEY7VyXhf4qjW9T+xa3pFzpa6hfTWujXcib7e/VHK/
LIOFk+V/lOPbNAHpbK4XG1js4HzYOPXipAQdoZmYg56jj8qwL/AMRaHpF1Da6hqtvBcPIqC
J2+dyxAXCjnkkfzrYjO0SKEGVJBOfzoAklYhcI2G5Pue350+Nm8tWYbWAyc8nHp+VZA1rTr
tdOW3vI5/tqsYJEOfMCD5sdsDvVy41S1sGs4bq4WMXMiwQ8E75OSFH4An8KAFiBJJRfmIPL
Z5qRok8td4GME89Fx7+tDhEQqrnLZK8cCh5D5IwC3qCMg8UAOSMGLbHESXB69qbKoFuG5bP
BBGc/X8akYp5W1gQcZB7kdsUkrIsSRsCePlC8E0ANhhEZ8vfh2GQM9KjBPmFVjG7GCrknP/
wBanEF0Rd6nrx0PvQ0oYxxgbRjC56mgCcHdGCqhW6DPPSmDICHrHjbz1JPvRE2FDBApPUZx
wOn9aQyBpQvQJ93Azzz+lADVaQyNgADuPT6H/PWpHfcmyJwsgGPm5/8A10xX3KWDL8vPYZ9
RT027ty9ScsCMY/woAj3sDnaWDfKwP94UE7cFhkDBJ74NOjWMMy4OeOSc96NhYNwoCtkrgk
YHagCMl1L5A3MMqFHSmbcDdGN3J796sSR/u3JypzwDz2/QVAu+IgK27JGTu5HrQB4z4UxJP
4IZsDHjDV+P+Az17xge9eD+ECqt4Iwpx/wmGrKMnOPlnr3r/PSgDznxEA3xp0pT/F4Yvhz3
+eOr3wpOfg74U2nA/s6MAHAx1qh4ifHxw0Fez+HL/nH+1FXHaV8VvDnw9+C3hFL9bm/v5rG
JYra3jODuJwzSEbUXgk8546UAZfxF8X674p+JVh4F8A+K7TUFU+feaba/6P5iJgtHJdbuSS
CNi4OM5Nc/4W+Hur+LPjJeeK5/Dms+CLGyUnTWlm+0GC4jK/e8zPyNnoh2n5gDya0vGvj/A
MYt8StK8KaB4S01Lzy1vrm80aRL28Nt/F5R2DyztY8sCfm461L4j+KPi7RddsdB8KajF4i0
e9cML/at1qdvEuDNmFO6g8GRAQeDmgBviHwF4j8Z/E/Tb3xb4MtPDdvGzPd+JNLuVkeWRVI
hc7ziMfKDyNwJAzXYeGvhFqL+PL7xl448RWviyS9t2tEWa0RkMHBQqCMI3XO3PXg15Vbat4
i+I/xpP9neKR4g8O+Hk+220GsW/wBjt78LgSoVCbGYBhh3AxuBwK9l8C+O/ADaQ93orajpW
lT3Lwhr4MLK2mUkNFHJkxoCc4Cnae3pQB1WsXngzwN4Oz4m1KKPSLU+Yp1OczvkHKhd+WYg
9AMkcV5T45+MXh/wppWmz6N8N5zeavHu0+W+so4YHjKAbhtJLfJj5ODjA4rn/j14wtNVtoD
BPoGqeH7O5VZpYUkmu5yCrPBFP5ZjjY4P3WzxzVPwJ4bbXtZ0T4nWlvr174asZCmk6fa332
q60po2w0ciPtBRlB4Ulhu6njAB7Hp17apbpqXiR/Ct7oOsxLN/a21LRpHwCI3iYsHIIHO7I
xyMioH+I3gTU/GI8K+EtGtfFmsQWrF1svJSKGEDBRZHwrHDEbFz1PTmvB5PKf456z4h0mO9
8M6zpySXVtY+I7SS5F8zZEjGOIYgTBUZwfXPWvSPhJ8IZbe11HxRruoWI1rUpheWWpaHKAb
EndvjQLmMpyOMEHcQaAMfxX491Dxj4x0/wz8KdYs3eZvN1HSrW3NndvHAAGhmnZlA6FQEOc
dDgVzei2KeJPi9d+NL06l4G0fSJRb6Zd6rdfaRBeqUHlOZGyFfdwqk5BYA96+pofDei2tzF
qY0i1uNTt04ult445ZG2kZyoABOW9vmNfPHiCG40ebTvASavoeq6nqV1bSp4f8AKS4aOWLa
TuJG1DhWBJb0wKAPo3Q7K6gtXu9V0/TLXWLls3cmnKdkxHCsWYBiceucetZXibT7ibXdI1C
2hu/Mt1kCSWhxul4Mcc3zLmIndwTjdjJFeXWXjTxU832W/wDiJp9lq9nmK80u4thE8chYlV
cmMquVKgHdtPBzzXSxaP49/s6HVvGPiK2vbGFI5U04RGOTzGyu0vEuWkUt8hXvjjjdQB1Nl
4ftLnw3a3Oi3EttffZ2jE+0J53Lbo5UHBXcWGOq/wAJFcj4T8QalYeLxoY0YtbXEEDwSwws
zvAoMflnGFQxvuDOxGdpwCSK9C8NyONOmsSsXk2ExtopIojGsigA9CTypJUnJyQfesrXIr/
RdZsrzw41vFLqc7pdW11u+zzEIz7/AJeUf5cbgMHPIOBQB1zbtjbMbsHGema8qPwn1F/AFp
4Tl1zZH5RF5KskjbnXc0BiVshFDsGYDrtGK7jTPE9rqSS23kNb6xCjM+mysBISvXYxwHUnG
GHHIzjpXnOhad8U9G1KHUJdJGrAKUWK7vtpj3hS7cu2MFcdSCCCAKAJrr4XeKdR1/Uda1DX
tNuJb6AxPbGOTyVkNr9n+0KOok6+o2uR1ANW/DHwz1zwxe22qJrFhqOo28UtuZrqNyZ43SN
QXI/iTylVcAZTg4PNbV3ceMZrfw7qFz4dmkvIYp57uzsrpUjEzLtjiYs43KASSeRkZrM0q5
+KI8WzXl/4VsIbS9+zwvKLoN5MaM+5toc/wt2yckdhigDOk+CVoNV8O3dprPlx6Xbx290j2
4Y3YG5WIP8ABmOR046Db/dr11QqbQqhVXACjgADsKO/HSigDzuH4eaxZ6jeahpni59PuLmV
2byoCVKNLJJggt2MnbA4yQc1n6n8M/Ft/fT3kPxFmtZZ0gDFbYtiSKTcJeX644A6DPHpXql
FAHl994L+IsNoWsfiNf30zuE8t1WIIhkGX3Dk7Uzx3PTGTT/Fvw01fW4dTurPxZdXN7cPYy
wWuoHNpDJbOGLKq8qXwckcjJrpvG/i6DwVoNvq9zHbtBLeRWjyXNx5EcO/Pzs208DHPHeuV
l+LFxFHvm8M/Y/msEYXV0VMZug+3cFQkBdn4gj6UAObT/i9r18lpeTaL4RsY1bzr2wb7dNO
2RtESuoEYx1LZNcNb6d8TZvjjc+E/wDhMvFEWjQwF01JrWBhnYG8zJh8sozEoFB3AjJ4rrZ
fjM1m0smo+EryCO3himmiWXdNEskTOrMm0ALkBSSQfmU47Vsav8S7jw9qh07W/DkqmIQT3D
2k5mEVvKHzLjaC2wxtuHpyM9KAPOvEXw5Gk/EHR7nxLrlxex67J9nj1q0iSxmgvUy0QlVQY
pA4yFZlyCMZ5r0nQvAtho+rSa1cX+oaxrkieSdQ1O48+VI/+eacBUUnqFAz3zXm3xssL7xv
8LtM8ZSTRJolg7ST6dHdMVnBnVI50kXC5wDjeNoD56iu38Dw65oPw5lbxFud7Z7i4t45L0X
Lpb5LQo02MOQvG7p060Adu4Aw78KcAFeuMdgKrXen6fdLG11Zw3SRtkCeIOUPcjI449K47S
Pij4avBJJqt0mkttykU7EyuVA80FAMgxsSnfJBPajTvij4XuddvrJ7+O1tUjUwSTRuHncuy
NjjBXAXHfDZPFAGh4817WvD/g261XQdFbWr2KVESAKxCozBTIwQFmAHOAM1iy/Fa00i18Lf
8JZot3pF3rNv5tyqDeunqCqgzDqq7nUbsd+a7jStRsNYsfM0u4W7t1fYXi7MPvdenBFZGv8
AgDwl4kv7fUNf0OC+urVPKjlmLZRQ24LgHkZ55oAl8Z6brGt+CtU03w/fPY6pcIFt5w5iy2
QSu4ZK5XKkj1zXn/hHVtB8VeM/A+n6Dp6WVt4d0y+8/SVlEo025WRYRuPdj+82seSCT3qPx
0mr6XrtzDZeIbfTZdVfzBHciWaPy90aqOWCod6knHZu1dxo3iHwzaeJLnQ4ZbFNQS1inu7y
ERwxTsxIIDAjJyrHHYHrQBFrngG51KO+EGu/YTNqEepJItqHkhlVVXG8tyvHGACOmal8OeD
Nd0Z7trvxzf6oJrY28Ed1HlIHK48w/N8xyM8nv1rrIri2vYjPY3cckTEjzI3DKT3AI461Pb
hWZWVmLjjPagDzdPhnrKSRG38e30H2cKsUKQhVijCqDGnzZUHy8n1ya09H8EalZ6/Zajf+L
b3WLWzd5ore5GRvZdu4nPYE4GOO2K7RnQEhyCUIBGP89qWCTMYCENz/ABDk+v5UARvkzMxL
JGx5ycfjmlCkqFJDL2xwSOPSpGV5EfzDtznG7B/Co0VYohFubdjKZOevbFADighG6UvIM5H
fHtntUsjKYdxIc/wtjkUrbmhbkkMuSe1RyR5iiBO0n07+1AClyxTMRUMeFHJNIsGJkIjAHO
DnB6UpZWwuXY8qP/19utNf5QT5oAzjgctxQBIFjyZEZu/zFulMWHa/yHBGOgwD709cxxBsD
LHIAP3R70KjDLLjOcnPOfpQBH5GBvGBgnjsPr61Iy4k5DDI49KFjBw8xBzjA/pT5NuGK9v5
+1AEK7WztiJbGQD3Hc8UjRsDtDkAfNwccelOO2ImQk/Meh6dsVJIMncp2vjhu1AEUq7WKl9
wJ5zzx2qsFJkMhYKw+6xHUVP5bOhXG4qckH1/r605RuOdu3n5sn9cUAeI+EgWfwOygYbxhq
zcHp8s9e95avC/C6Kt14NX5gV8Y6sP/HZ690ytAHnPiLYPjZoAzhh4evzj2zFXn3w/+Gl/4
i8J+Atd1XxO+o6LZW6yJoV3ao1sAd4PA4ZueGYEivRfERx8bvD64BUeHdQJJ/3oqs/CX/kj
vhTC4BsFwfxNADfD3wm8CeFfEc3iDRNDW21GWRpBLvJ8rcCCqDsvJ4/wFc54k8K/D34c3F7
8QLKGbQtbkWQC8tYpLt5GIO7MRJDEg9yBkAnpXrwUk56VVmubOI7ZbuFS7FAjOPmOMkY7nA
Jx6CgD470vwP4s1v4danqWneFbPxPJ4uunZNRuXEV5pbeYQzSRqAFHAJUEgEHOc4rupfhf4
t8LfCmz8P8Ahjw5HriahEDrOj6ldgQicADzI2QowzgErypA555r1r/hZvgOKKT+zdTGoLEz
Bxp1u0ihsFiMgBcnB78n61U8QfFGz0QTrBotzdlYI5oX8xFV/MjMiEjOQu1XycdVx3FAHld
l8BPEd58MdJ8LW/i240TRLxhd6xpM8CExzgDPlso4XKg4J9DnNezeFPDmh21hpusaXbGxea
zSOSO1/cQ3Hy48xoVOwt1IPUZ61sWOoSa54Ji1a0iImvLIypGAQQ5Q/KM4PXipfDzW0vhnT
GtGDQrbIgxxtKqFKkdiCCCD0IoA8MX4ZeJ9O+NLeKNN0L+w9G+zzJJPoepGW8uSVO3eZhjG
VX5cYyRzxxqeEtc+LCQ6/aXPhiLQ49IUz2MB0oF9WyxB3+U+1ZDxkoDySegr3HABxjI9qLi
2S6s5baRnRZEKFo3KMAeOGHIPuKAPD9E+NXiPWdU1Wyv9D03wlqFiIxFo+tSOs11uyCfOGE
iG4YG5eeOxzVOXwJqGoeMb3xZ8WNR0O1s47EyRRaPK1vNpcpKESZT5pXz/ABnI+UY64rtrT
4M+H9JTxCNB1fVtOl8QRiO+lecXTSDJ/wCewbJwSMnJwTSeC/g3oPhHwuNFmuZdTkhuTc2+
ocwXcZ2gbfOQhsZzxnGDigDzX4dXGk6R4f8AF2pfDbwxqfjiOR/s+oNqNysb375JEn2dlLO
uGK56kA4Gc13XhXR/Huo+DYU8S6ha+G9RkuALfRwkaWiw/K6CILiRJEPfcfmU5BFWrc/E/U
/H81g2hx+DPDhgYpfWX2e6mmmAG0ykggLyflAznv1qHwv8Kbmy8Q6jrPxC8SReLr/VUaAJc
wjEYU5Uw55jIXcSEx1HPFAG74c1wQ388t6Z44JhHFIC7TiK43sC0v8AzxJyq4wASCcAYz1O
uaUNUsUAujZ3FpKLiG4xkRsoIO4EjKkEgjI4PUVg6rosunQ+ZHO0ulw2qrJLeXUkslv5bmT
ewPM+flGCQflA6V5v8XNE8d/EDwLbWvhz7dPduxE9pDeJZwSospAlkhYeYQw5xuwMd6AOtu
JdT1e08hbBbu8t7mNrO+0uQXMCuHXLeYDmP5c7gw6HGTmu18Q+I7Hw6tq92rN9rm8mIB1QE
/7zkDPoM5PavnfxL4s1v4QRaH4mudEmvNQvrOG2vftVsLOC1cjrm3wsxHzfKylgP4h0r1Hw
/wCI/wDhLNfg0bxVo/lyrCbqxnkEll9rRgMjyGYlxxzyw4GQDQB3M3iPQYbeaRdZsHMUckm
0XKchMhu/Ygg+hqhF400N/DI1h9Rso5fshuWtGu03qQgcxn3GQOnfpXFePtK+H/w98G3Guy
+CbnUYkY7bezkcfvGJIyxfC5ZjyMnJ4FcJ4V8Q/DbXtdfRYPh7Dqmp/Y1vpG0e4dzEhC7o3
81kczJgZVcnHTGSKAPf9O8RaNqZiht9StTeOilrUTKZEYoHK4zyQDzitauI8LeAvCGgEeI7
C1mEjNLdQ3F9uR7VJANyYfBVQB0bkc9K0tO8e+ENWuY4LDW4pBMWWCdkdIbhlOCIpWASQg9
lJoA2L+zurzy44dUmsYRnzBbovmSegDnO38Bn3FZUn2/w5Ibhri51LRTzN5zeZPZf7YbrJH
6g5ZeoyMgdFRQBlatouheJrK2tdWt4dRtlkW5ijMhKswBw2FPzDBPXI5rKXwD4Otitwul+V
5DQSiRrqXCeRnyjkt0QE47CtGbwx4aaGUPo1lArZZpYoxEyd9wdcFcdcgjFeBmW0v8Ax9r/
AII8bfFjUta0iH7O9jZfa4bcajHIhcwsVAM3IC8MAc80Ae16M3gTxO2uX2h3un62upYg1Mw
XPnpLtUqFdckDjgYAyKuweEvD1tNDPHYsZoZFkWWSeR3JVSigszEsoVmAU5AyeOa8NudR0O
LUDqGoTr8OPFOnbltLq2smiSW3XGI5UxtnTGOOozxgiu60rW/itr2kR3lpf+Ere0mJEV+tr
cOZVBxvWMsAAcZGT6UAdb4i0640n4Zarpvg/RLOaaCzkS00+VAYGz1UqxwRgscEgHpXzh8P
Nf8AE+l6Pa+H7SK68V6ZPqHk3ukf2c0kOnQmUj5blWaNMLhjF84XGMivXdS8IWN0nnfEfx9
eavE/Wznu00+z+nlIV3/RmNT2vjK0UyeG/hv4Rm1+LTm+zM2neXb6fbtgEJ5pO3IBBIUHrQ
B0t74Y8ManfyS3mg6fO5z88tupPXdnOO55+tV5/CXhSRXDeH7LJYHeIVyGAwGHHGM9aTwh4
h/4SnQTqLaadNuILiazubWSTzTBNE5RhuHUZGQfQ10GRtCkRgkYJI5b8KAM7QtC0/w1pEWl
abFst4yWALZZyzEszepJ5rZZVxhcnk7gxxUSNulKmJWAIK+vT9BU+3Eu/cM8knOcigDntX8
K+GdfvPM1zSLW+OAiecgIAH+GT+Zqmvwy+H7GRV8JacwYBWUR8DnOOvqM10o2vuVwMHOR6j
196lV1ILhtgPX/AD9KAKVhpemaLaJZ6Xax2dsWYiKJdoBY7mb6k1f8rBdwWVmxkDBz9KlGz
5zkDkgkCqoSSYlw4ZFYbdo70APZUMqHDeZj5QOg96cigBmORnPGOQD/AJ60xlYLuGUYD7vp
U3AVSWZ2C9OpIoAZ5ezdzkEjdnsPSpE27drIST2OOPxrLuvEehafdPa6n4gsLK5HWKe4RHA
PQ7SelVD4y8JEIqeKtJLg7SRex/40AdF1XcH74HGSKR1V1A2kYPpXOjxn4RlL58U6Q2MZ/w
BNj4/Dd14qWTxj4SJBTxPpJIPe9jOf/HqANwSIdu1wRzx6momaOSUEqRgY54yO/SsQeKvCU
kvyeJtKAI5K3sfH/j1Tf8JX4SVWVPE2lAjni9jB/wDQuaANgNGqBmPAB5Pb6VIqqcnbyDkN
j2rnz4s8KYYP4o0kE5J/02PBJ/4FTovFnhUlnXxTpA2AA/6bEdwH/AqAN1ApGwjzMc8joaJ
NpbbtJI59hWKfFPhhmU/8JPpI4zhr2PJOOn3qSTxX4VUFj4n0phjOPtsXJ/OgDYZUcZGV5z
mkWJgAhwqj3/XNY3/CW+F1kZh4o0nJ9b2Pn9aG8T+HZQBF4m0xnbCqiXkZLk9BgH8qANFso
ZIgdu4k4PQ+9PV8MdylcYHruBxUcx8uU/ugxC8luuP8elTRuM4IV264PGelAHinhaQNc+C8
AqG8ZatxnIPyz17xXhHhPY83gl0JVT4w1dgPwuK93oA888RZ/wCF36NkAL/wjN+S3/A4qv8
AwlyPgz4SJO4nT4zn86zvEkij42aeCfueFb58Y/6aR1qfCmMRfBrwgg/6BkR/MZ/rQBzt74
R+JN34m1823iYWelXd1HNYzPcvI9uqESAeXjGC/wApGR8gOckirfh34VQ6Trlvrt3qY+3W8
5nRLJGjiILSHY4YneAJSASARgc9RXpVFAHI2vw28G2c+pzQaSVOp3K3lwnnOFMikkFQD8oy
TwODWtp/hfw7pQxp+iWcBMYiLCIMxQDAXJycY7VsUUAMChV2gYA4AArCkt/7N8W2T2jGOHV
DKLqDqjSIm5ZQOzcYJHUYzyM10FZurWFxdi0urGSOO9spfOi83Ox8qVZGxyAVJ5HQ4PNAF1
h8wqRenPWsGTW7vT3X/hINNSwtnIVbyCfzoUY9BISqlM/3iNvqRW4pOAQMgjjHegB9ISAQC
QCemT1rmNe8baZ4euZIbq1u7lkCqRap5jmRxlIwg+bkAndjAwec1x8z614u1fTdRbT5dM13
S7hylvaTrIkcLDAFxIwKo2ecKCxHGB1oA9Bk1K+uNQns9IsoZhatsnuLmUxorkA7FCqSxAI
J6AZHU9FtNP1B9RTUtYu4JpokZIYLaMrFDu+82WJZmIAGTgAZwOam0jT20zTRBLP9ouHdpp
5sY8yRjljjsOw9gK0KAIrm3gvLSa0uYhLBMhjkRujKRgiuFlthpniWNFgnnubW4WS2eU5nu
4jEVKm4chdu5sbWP8A7kGu/rP1fTpNUsooIZ0ilhnS4jMib42ZTkB1yMj6EEcHtQB4tq/w0
134l+NbLxN44g0nWvDEdlKlpplt5lrNC5BxuYnJbcNvLbRkntze8GWXxkW81HR9XDaJpelw
EaGSttP5oXAWK4cD5hjAyu04DEnpXc+HdQeC+toJ75I9PvbUNawzFEHmiQrthA52bQDtJJG
RzkmuyoA+dfEfhfx/431mTVfiD4audMGixJPpCeHJvtQkuVcHLqxG4ZORjaQA3PStnwxq3x
R8S+HNX8QaT4V0Dwx4jNyI5rO7sHWWXKr++80sAWKnhSCOME17jWNceLPDNu5SfxBY7wcFV
mDkH0wuaAPNdP+DM+t+DrrTfiVrtzq+s3Nz57alaXDo5QgHyipJTaDuAXbjAB616NoPhLw/
4c8OW/h7TNPQaZbSGWGCf96I2Jzld2cYPTHSrv9s6Y2hza1Bdpc2EMTytLB8/yoCWwB3GDx
XI2vxV8PXVtbXBtrmKG6W4aGUywPHIIY1kfDrIVzhgAM5zkHGKAO+orjLb4kaDdaZ/aiW18
unxi3+03LRrttGnCtGr4bOcOhbaCF3DPeptT+IfhrSbLVru4uJGh0i9jsLxlAAhkfbtYkkf
JlgCfUH0oA2fEWh23ibwvqXh69llhttQga3kkhOHUHuK5bRPhp4N8N+AX8L6vBZ6rp8kss0
8uowxIrM7bjgABUA7BcYxU58eWF/q1j4dgg1LTtT1GNZU3pAJIY2J2yFGckghTyFbbkZwa3
ofD1n9qF5qUkmr3S8RyXqqwiHoiABV6ckDJ9aAPDfFfw70TT9Fi8eeD/DVta6boDveyR3Vz
NMdVtQCHRUZiqIRllzycDgCum/4VykMMWo+AvEN74ckZBNHBnzrVsgttaI/w/N0B47Vb8b/
ABA03V77xV8KNN069uNel0q4jhKqmyWXyN4jAzu+6Rhsbc8ZzWl4S8b+GL7TtM0Y6nHZapb
28cclhqANtOGCAEbJMFuQeRkUAcQF8NeHfG+tXvxY0FNUt7+SFrLxHdWHnWkMZjCmBuohAc
H+EA7uTT/iJq/w+vPCo8NeCPGemaDPDeLcSw6PbzSJN8pXDfZADkZVhg9VAPFeu3ltFPZzW
13YRT28qESQuodXX6Hr9DXF/D/xv4b8S2BsNB0mfRPJjE8VpPbLBvh3FRKgXIZNwKk9jQB5
5ovgrx1f/BvSvsN9cL4huNUm1C4kupGtZJY3Yjc4HcqFbafWuxtNL+KGjXCaXolnaTaZZyY
WW5uPNmnQqcszMw4LEMF4xgDpXqAUeYsocqHyM46U4Bi7u5fcen6UAec22i+OU8C3el6la2
8t/eams5exn8rETSCRyTnOc5XjHFZ9qnxmh1We+k0vQlur2FFciYmKLap2KBnOAWOcE59sV
640gVkjJAXuCffpUUmS8ZAbI5BHXNAHE+FLbxfPrWo6v4u021trhbeG1gS3kDrtyzyHGT1O
36V2cRLSMJMDcclQOBjoPyqRIkKgFWXJ3bge5pfKkX95u+fPp+VAD/MUAAL8yjO3OCBSRqF
YBcKF9D0P0pkYMjHfGC4XqfepAxLrhcFvvdKAAgPJ8yhh3P0qONSW3DOTztPBIpzIJomUN8
xBXdnr3xTuFjViWdcdfx6YoA57RLe0n8beLZJIIpmEloMyRgkfuOnIrpPsGn5z/Z9rn/rgv
+FYHh9WXxj4tZvvNLaHH/bAV1FAFb+z9O/6B1p/34T/AAo/szTwM/2Zagev2dP8Ks89iAex
PQGvD/CGjeJbbxrobS6Nr9prkE87eJNVvLhnsr6IhtojyxVssUKBVGwAg0Aezf2dpp5/s20
/8B0/wrBn134f280sVzqGhxTQuySI4jDIwOGBGM8Hg11FcjfWzN8VdFYaZO9gul3kUs62+Y
FeSSNgrNjGWCMf59aAOi/svSyP+QXZ4/690/woGlaUBgaXZAdP+PdP8K88vNZ+J02l3N1pe
nmK4jRWe1lsQDHJ52wxREkeYNh37uRx15wGW2s/Fd7rRftmmR2sV2A9yPsnm+QVYK8bbfu5
AZ1JI6gc4wQD0caZpgORplmD/wBe6f4UHTNMPXTLM9+bdP8ACvPtA1j4k3GueHotVtS9jdR
tJqBOnm3NsRuAUk5B6KeCD83Qjp6ZQBT/ALK0rGP7Lssen2dP8K5rx3pmmx+BtQkj020R1M
JDJAqkfvk7gV2Ncx4/bZ4A1M+8P/o5KANq4IVmIOO6jbkChBkvwGfJJXjnp0pXZRGqybvQs
Ty1QeYAUUjI/hIJBA6cDvQB4x4XRRdeC1XKovjLV8A9fuz17vn2rwjwqDHdeCo924/8Jjq/
zeo2z17xQB5t4jcr8aoCHAx4RvCc/wDXVK2/hagT4O+D1ByP7Kg5/wCAisHxQCfjAg2/KfC
F7knp/rE4rf8Ahfx8H/CAIxjSrfj/AIAKAOvooooAKKKKACiiigBrokkbRyKHRgVZWGQwPU
Ed6xf+EU0VU2QRXVqgGFW3vJo1T/dCtgfgK2yM/hS0AeZeJbHXbTU4tM0yO01WSW2aQXl5l
b1bZXUSW6SrjcWDcMSO4Oc5rp/DNxfX+nWl/Yx2Fhokhcw2S2rJKsYYqMndgMcZI2+3vUni
rTdTubSHUtCETarYbzFFM21J0ZcMhPbkKwPqvvWZ4Z8WaELjTfB9v9sa+SzifzGtyImLR+Y
fn6Z6kjt+IoA0PEniC70idLa0itxI9tJcq90rmOUp1iUr0fHPP5dcctH8ULswBptF8uT94H
GGIhPkK8O/Gcb5Cydew967zXrjUrXw7fT6RGZb5Y/3KBS2WyB0AJPfsfoa42TVPiFYJcTi2
utSkUWrJai1RQRt33HzqBlsAov+0woAkvvH1ytpdXWmx2U62ghEkTrJul37AzxnhSqsxU88
FTkitLw34q1DWdbnsZ7KAQxhz5sBb5NojI3ZyPm3tjB/gPWs1r/x7DqkGJru4sWu5kcGxVW
ES7PLPC/xbnyePu9RXUeGbjWrnQI5dfiaK9aRyVIx8ufl4wMceoB9fWgDE1fTEg1S6hg065
W1u0jmEdjEmLiVZC75ZuEfCgryM5bGT0621u4b+ygvrZi0NwglQkYJUjIyO1c74qs1ae1vp
Z4kjMb2WJA5aMyY/eR7OdwCkHkfLn5hg1q6Bctd+HrKdoY4cx7VWJSqFVJVSoPIUgAjPYig
DTBwciuc/wCERtbXe2h395pMjZ+WKTzYjznHlyZA5/u4ro6BxQBzOg6aLzwL5NzfXMk2rRN
LdXK4jk8yQYYrgYXGMDjjFUofhr4ah8kr9qZoxPliyfvTNGI3ZgEwW2qoBwOmeTmtrT42sN
dvNMiYGzeIXkUZ6wszsHUf7JI3AdiSOmK2aAONg+G/h22sP7Pgkvks3WATweeNly0IAieT5
eWAVM4wG2jIOKrSfC7woiySSS3iRukJu9067bowyGVZJsrhm3McnjI4PFd3VDWI9Wl0mePR
HskvmGEa+RniHruVSCfpQB45Zal8Ph4ultvByav4zufDUS3TWtpdQyQWSqW2CJ5MFiMkbUY
jGAc4qn4Q+MXiPx3qGr3dmbfQrW3G/SrKW1M41IKSJFaXglxgfLHkgZPzYxVrSfgZPqnh3W
4/HOpeT4h1G4LHVdFmaFWhKr+6MQwmwbcYxzgE16H4P8L+CdO8FweHvD7WmsaLY3DGNXlS6
SGUHJAPIUg5OOoJPrQBraLPpGqyDVUh01tZWIRXMluu6WL/AGCzKsm3PTcB9K574sQRt4En
vP8AhDbPxTcRyRp5N1aG48mNmw0gVBvO0c4Xms3xteatrPxB07wr4XvhpGpWlsL7UNaWMSS
20DsUSFFPDGQhj82QAucZxSr8P76aRGl+JnjN3wMldQRM+vCoAKAMT4O3F55HiCybTbrS7S
3ubfbp1xO8v2KVoFaWJGclgoJB2npnHavEfCPw58a6j46hu9Pg1W0hsryeOW/lMtsLJDcbg
sZLYmG1SQqqFPmHJNfVXhnwxZeFdMuLCyvLu5NzcSXNzPdy+bLLK2Nzu+OTxVvVl1GbQbyD
TQhvmgdIBK20bipAyemMnPSgC+u4xDa2887RkbTSqI4w0paNRkgtwAuBzk+leKafZfE/w0V
0Hw/o0MdnmNDKUSXEjqBvLAKDtCnJHBzz83NdJ4m8O+P77WNSm0GPTIbTUIVtJ5LiQ7pIFR
hhQB8jF3bnngCgD0otG2CGDnGQwOR9ajYxyxiQBJFYbleNs5J/n65rzj7L8Z1t1htrjw/FG
0LxCLGCnOEZTtwdq44I5wa9B0Wx/snRLHSwQwtrdIPk6NtGCfxOaAJnEu0g5IPCr3XjPBpy
iViqyHlchjjljjrmpRvYKAuACMKQc8f/AKqaJCzOSCoDYP8An60AIpP8XytzwT1yeDSY3yB
2cblGBzwPX86cQdgZTnJ6DnHHTPShOsbFCOPmOKAHctLkoAoz8p/nQ2UT5VQ47ChzIoOOnJ
69aNqSZVep5J6YoAxNA3nxj4sLoFJltOnf9xXTVy3h0qfF3izAIxLaLk/9cBW1qNlPdfZ57
O5W3u7Vy8TOhdGyMMrAEHBHocggGgCG71yG1mnRLG9uo7b/AI+JreMMsPGcHJBYgEEhQSAa
ludb0izSFrrUYY1nTzI8tncn97j+H3PFVjZ60lvJc/bop70ypJ5CAxQFF6xjOSNwJyx747C
pNLhuUvprg6ZFpkPlJCse5Xkfb0yVJAUDIC+5PFAGmrK6K6MrowDKynIIPQg1xup+O30vXN
R0+TRRLFYT2sLul2vmyCf7pSIrliM8rnPpmuts7SCxtEtLZdkMedq/3QSTge3PHtXG6x4AO
ta7qV9dXtosN9NayhhaZubbyOnlyFvlY4+9jgE8UAdwWQO6GRNycMNw+X0z6Vhz61NF450/
RUktms7mwnunOf3isjRgHOcbSHPbt1rkr/4XNqFtcxT6vC7yhoxK1qS0yNcrOTMQw3sNuwE
YwCfWorr4TGW4vDY65Fp8M4nRBBZASKkkkcgjZwwyimIKFAHyHHvQB6aHQ4xIpyMjDA5HtT
q4vw54BtPD2vx6qptZWishaRgQsGiO93ZlZnbAPmEY64AGa7TGOtABXL/EDP8Awr7VcAk4i
4HX/XJXUVzHj8Z+H2rANt+WPn/tqlAGuwDvtI+cfKS3emxhY2ErJ8vTcOp/wp0o2p5ZY53F
lYHJNJE3lqxbn+8ByAenegDxbwqUFz4K6jPjHV8buv3Z693yfQ14R4TJ87waDIDjxlqwB/v
DbP8ArXvFAHmfikEfGGM7gR/wh99wT/00St/4YoE+EPhFVPTSrf8A9AFc/wCKz/xeAKR/zJ
19z3/1idK6H4Y4/wCFReEOCP8AiU23Xr/qxQB11FVr2+stNs3vNQuorW3QgNLK21QScDn3P
FSW9zb3lulxaXEdxC4DLJEwZSD0ORQBLRRjnHcUUAFFFFABRRWP4l8R6f4V0KTV9RSeVA6w
xQW0fmSzyscJGi92JoAn1y7mstCuri2IWfCxxswyFZ2CBsd8bs49q5Twh4dvNG8ZeIGmQ/Y
sW8VrJI4ZpQkQRmAB+Q/KM4Azx6Vj614y8a6loNxZW/wj1yKa5QeTJLeWwRGBBUuQ5IwQCQ
AaxLLU7rw34xufGXi/4canZ3l1ky32kTjUI1DKqgPGoDrgDGQCOeeaAPb6K4i1+Lnwzu1yP
GumW7d47uQ27j6rIARUWp/FzwNaGO20rV4/EmqTtst9N0ZhczStjPY7VHqzEAUAd5RXm0Gk
fETxFM2qa34qm8JRuB5GlaQIpPJU/wDPWV1PmOf9kADoM9aP+Ed8dWs5/s34q30pA/1ep6b
bzqT6fIFP60Adj4kECaI97K0yPZMJ4XhdUYP90DLArg7iDkEYJrnLnxdpPgO3SPxhezWC39
0wsoHZ7t40AUOzMoJEYcnBboGGcdBm/Y/i3cxywv4s8M3Fuy7Ssmiud4I5yPNx+FYutfD/A
MdeIbLTo9Y1XwjdJpsoktYm0WXbF/sj98MjgZB4OBQB7P7g5B70V5wknxjth82o+DtRA/v2
1xAcZwCcMwFZWu6/8TrWO3tNV1Tw34ehu5DH9t0+3uLy4UAFj5cbLtzgdW4HXBoA9Gtz5ni
7UXHSC0ghJ92Z3x+WPzrWrx220/xj4U1y9PhTxFc+Kp2hjudQ07XmJ88kFVeGdV/dsdhAQg
r9K27P41eA5obf7dd3ul3LsI7iC7sJl+xSE4Kyvt2Lg8bs46GgD0eiuBvfidY2Xxdtfh42k
3DyzwiVr0OAqAoz7gvUxgIQz5wCQKqn4h654gnm/wCFe+FotW06Byh1bUbs2ttOQcHyQFZp
BnjdgL6ZoA9Cu0t5LC4S7cR2zxskrs+wBSMH5u3B618/+CNIu9M1bXPDHwi8T2g0eMRtd67
eWv2oNPgosEOzZGSiKCW5JLcnNdnH4Cn8TuNW+Jd8uuXa8ppcbsmnWnssYI80+rPnOOgrvr
K1s7KzjtLS1gs7VF2pDCgSMD2AAxQBz/hbwhaeF9Iuc311qmqXrrLqGpXbbp7pxxknsAOAo
4ArpEDPKNm4KuCD2Jpkqlom8sE4APT5ePSliby2BwpU9Cq5yMUATykGP5l5J6HqT/Kq8aMM
GWRcZ/iwcf8A16mTYQY8AnHBB79qYckFD8oPzYPOff0P/wBegB0cgDjBOSepHUdvxpOGzGB
ux82DnA9qjUxiLYA2/byuMg+n9KJFLLkMOeBtOQKAJASJOQF5GF6fTFR75NjuuQRwT0BJ/w
A9acSC4MhXcrcg8EU4l9u/CqcZYk0ATRsdu95Fbpg4ximMSJDNy+7hhjHFNUr5SbMAKeMDA
/KnsFdWQHHOGIOcetADl2j7gAUsflxxnrSLmRTu5x6cHvSBSGctJtTJyo71HHgSLOFCow2j
t+NAE3lneM8RgHI759c0hLDaqkAEdO5phyzttAGR9/0FObbGgKnAJyuRx9KAMTw+qr4w8Wh
TkGa1Of8AtgK6fqcVw+j6vpen+NvFsWparZWbyS2rolxcojMvkAZAJHFdH/wknhz/AKGHS/
8AwMj/APiqABfEnh57W4ul12w8i2fyp5DcKFifsrEng+xp517R/t0FiuowyXdxF50MMZ3NK
mCQy44wQDj1qFte8LPnfrejtuIJzdQnJHTPPJp48TeGlGweI9KA9BexdP8AvqgCxpt5c31n
9outLn01mYhIbh1MhXszBSQpPpnIrlYNdk03xt4nhvbq8vYhNZw2NkhVsSSQs7IgOAM7SeT
0FdF/wkvhv/oY9K/8DYv/AIqsS8tfhxfTXk99daNLLfvHJO7XygyNH/q2zv4K9iMcUAWdF8
caNruvSaJZw3yXccZeTzrcqqMoUtGxzw67xkH3xnBrmJ9S1W58Z/ZtRTW4bCa8mtYbq1mjk
024Ta6iF1B3xtkYJI+8vXBFdNZz+AdO1KbUbHUdEtrqcBZJI7yMbsAAcbsZwFGcZOBmq1tD
8NrO+u722v8ARo7i6d5Jm/tBTud8h2wXwrHJyQAaAMDw58Q9F0PwFo9tqlrqUd1b2drEsXk
b3ud0LOGj+Y7htjfrg8dORU2i+MtG0afVoZYL1hf6ncXFoEjz5uRDmMBiCH/eBtvHGfQ1oj
TfhUsKQ+boOxVjCA3y5UR5CYO/I2hmAx2JHerls/w4tJVltr7QI3S5N6p+1xnZMV2GQZbg7
TjjtQBlW3xg8I3TWQiTUFW+nSC3eS32JLvxtYMTgg56Z3e1bfxBwvgDVNxAAMOf+/yVmw2f
wot2tzDP4dj8iUzRKL2Pajkg5A34xkAgdBjgVD498Q+HL/wHqNnbeItMnmnaFEjiu43ZiZk
4ABJNAHZEYkZ1bzP7qk496iVGjI3jaCecckc809GVmIBAI+XByAD7UwStuJ2k8jrxQB4r4R
YNL4GBQgnxdrBHy9ABPXu+5ff8q8I8HsfO8Cs/U+LNZzj1xPXu+5f7x/KgDzjxU6j4vsAw3
r4OvTj0/er0/Ktz4asW+EnhEk8/2Tbcj/rmK5vxPIn/AAuCVWP/ADJt2c9v9Ytb3wwdR8If
CG05X+ybcDjH/LMUAb3iTR28QeH5dKS6Fs0kkUnmYJxskV+xBGSoGQeK8q1Twzr/AIXu7XS
tD8S6qkzwO9qyoq25ZUAYyEyjhcgklSQDnkivZw3/AOus3UtF03V545L6KWRooZoF2yFV2S
rtcYHXI79qAPJrbw9faN4f0yB/iPKZtUukgu3sbzcY53jG6RXZzuUbQcEcK3412HhLRbjTN
btTL8TH8Qulv5cttLOHaZtv39ochex4Hb3pG+EPw/lM3maPJ+/bdJi6lG/5QvOG9APyrT0n
4e+D9D1q21nTNK8m/tldIpS7HYHVVbjPcIooAn1Tx1omjeK28O38V6k6abLqr3C25MCQx53
Av03cHiuL0nUvid4x0qDxLD4gsfCNje4kstOOmrdSiIn5GmdmHzMuCQvTNM8WXd38RvEF74
OsJHg8KaO+Nau1/wCX6cDcLVP9heDJ68L61gWXjnXtF0qzm1HQ9V1pLiNWiNvaLGsC72VY9
qrndsUMQRgHA4zQB1v/AAn3i/woUXx/4ZjuNOEmx9b0Ulo4k/vy25y6j1K7gBzXVavZeDvH
3g1H1C5ttT0Fyt0lzDdbEUryriRSNpH1FeeeGfH+sav4nuNMfwhrBju7ndFNdIIYoIdu0cs
BuHyMxHqwFcTPpvhweOdY1HVPh/NqGlzXDiCK2tmihDCQKHkVQq5wrMdwO4EHjFAG1LF8CF
leO01XxPfiP/l40+61G4jHP8Mi5U8+hNdH8NNbvNSn13Snv9Q1fS9OmjGn6lqUDwzTROudr
blUuyEEZxyMV1fg/XLTXPDdpq2m2c9jYSBoYoGATCqcEqB0HoPattmaQ5WdnKtuyG5A/D+V
AFS702xustfWFnckLtXzoVck+/FSWWnafppYWem2tqzcP5ECIMH1AFWipEDuGA+fIBPWkaR
MN5QG3kMOmf6/hQBdyscqq2CxBJI9QO1V9sLT5DF2BBG04Pv9KGLlsITGpAySMknHBpg3LK
iooILA+5PbpxQANtQsyjbwPXPJ5qeNVSAsxIDHueTjpxUflsWabADDnBbOeenFSElw2QygE
/eHOfSgBr+XGHcLvAAyxGePp65rzr4nQWUVjb+ILsGdraT7PBatn/WykKZRtG7eigkYz0Ne
gGUHe0jIFYDKg5+lQXumWeoosOoW0N1EH3BZolcEgdRkH5utAHz34f0TwDrcWn7vHmt2eo3
oWM29tdE5lk52hwo3HkjHbc1fQ9zZ2lxpc2l38KXthNEYJYJl3rMmMFSD+Gax38LeH5tYt9
Uh0eFb61JkgmjQKA5GC5A4ZwOATyMmttWCI7BgzDG4YwMZ7UAec3Pwe0WWFNNk8SeI5NFXG
zRX1Ai3jjzzHuA3lP8AZLYr0a3tbfTrWGysIRa28UaxpCF2qqKMKoA7DFNlkxtCLsyArE9W
/wAKPtOSNsvmqxyCRkD/ACaAJmMJgJ5VkXnPQ+/4c0oJkZySoTaNrf5+tQGRGUhCud2Gbr1
/yaSGVxkABWUEn0xQBakbIKJnyxyMjAPPanbFB3MoQYwT1A+oqNpFVtgj3g8kk8D/AD/hQp
fy1Ztyr2+nrQArLiXzUj2qACB0PX61GXd4lYsFYggDsR6UjPkuXG0e3HHHOaMjdgZZQe4AC
0AOUIC4ZnyV25Hc9vr3piR7ZMrt4HzZ4OfTH0psTREIryHI+X0z70HzQ20hi2d3zDv9aALy
bJcn5OMEHvnpn61FMTDCw3ZKjAOQM+lRBgAA4ZQxzjPK8+vamkLOgBZlGMDf1HuKAJ87bcu
CSxGGxwR7VIMq6qMHIyTnvVSKQ5QFm3nGRjGKe0o24Db+fXv7f57UAWUIym9TubOVJ9vSlK
M8LLjBLZA67apxtF5ykP8AL0I9/SpxKhAyRkHAHTNAD2jYOrBiCCdwBJ4/oKUbWTe/KHGF5
JJqu028gc9wcjn1/pUnmBYwgHTJx6c0AVZtL0u7kd7nTra4kyFLSQKxA7DJHSoptC0RSGOj
6cf4SxtI84/Kp1nYo6yKFRjgBDkL7GhpMKdmCMYUge1AEFto2is++TQbAMp5ZrSPp7cU6XQ
vD0jkPounnnk/ZI+f/HanSVDKC8hBAIbJ4B9KXzC8zKpAVTx6UAU5ND8PRyKieH9Ny3J/0S
PBH5U86N4flbyzotihP8H2WMD+X+c06SYeY0RbqQRt/nmhm2xqwJJXks55PSgBp0PQCF3aB
p6q5x/x6R/hnig6BoJdG/sXTtoBCj7JGcfjipjduzl1w+eq4PH5fWo0lY4Y5yuABnmgCOLw
/oIRD/YWnkgZGLSMdDnI4pJND0EMxbQdPcHpi0jP1521MJ5Ekk3PwV5c9qjd8yNIXOMAhsf
rQBWGhaIWYyaHp7KxGQLaPK/pSxaHoayieHSbBZk+ZTHbIpU+o461ZWVirM3Geh9afhDGCo
3A9SV6cd6ALCsuCRyWHBPAz9O1IkhH+syCD9/seaga5WFFLY5+Ur3/AAphkYortkqxGOcd6
APHvB4UT+AtmCP+Eo1pv0mr3bc39814P4LcB/h7naS2va2+V/7ajNe4729BQB5b42u59H+K
+m6zP4d1jVdLuNAn0+Z9Ms2uGRmdCAQOmRuriLG30bTLO306xufjLbWsCCKGKKCQJGg6KPl
4Ar6CP+sH0X+QqVen4UAeCfarAEkaj8ZyRx/x7y8/+O09ryxban9qfGdSTwBbS/z2V73H9w
VIvU0AeCR3VgCP+Jv8Zw3TLW0h/wDZKUXVm21n1f4yrkcN9lk/XCV7+v3lqZfuigD5l07SP
CmkwtbaZdfGC0hkledlitJQGkZssx+Tkk9fWtFV0pkZhrfxmBc4P+iS/wDxvpX0UOtSjqaA
PnX/AIlhYMutfGUbv+nSTj/xykZ9JljMcmr/ABk8tvlIkspCrDvkeXyK+jl71DL938aAPnt
k0WFFij1X4uRJGu1VjsJAqjGMAeX6VEx0koCNe+MCeWcL/oMnH0/d19Enqn1pV6/jQB88PJ
pf2Y7vEHxhJ45+wyZH/kKm79KCiT/hIfi+597B+R7/ALqvoKX7o+tSCgD5++06eHY/8JJ8Y
Bk5x/Z8hx/5CpFudNyDH4k+LoIG3d/Z8n/xqvoMfd/Cmt1/KgD56S404Et/wkPxfQ89dPfs
ev8Aqvxp73OmrGhbxN8XwoBXnTpD/wC0q+gF/wBWaZL0ioA+fEuNOTGPEvxdGeedOf8A+NU
Peac5Vm8U/F0bW4/4lr8+/wDqfevf1/ioP+qagDwBZdP+9/wk/wAXG68nTX6/9+qUXFizrI
3ir4unbkDOmNx6n/U179/CPpR2oA8CkuNPeQBvE3xeOVx8umvgD/v1SGTTfKCnxN8XFVOg/
sx/5eTX0CtB+7/n0oA+elk0xQQnib4v/Mc8aY//AMZp32nT1j2f8JP8XsZOcaY/J9CfJr6C
P3abQB4C0umyoFfxR8XeuONNft/2xp0b2MeGXxR8XsdBnTnOfw8mvfk61Keg+ooA+fmuLIq
T/wAJJ8XWQdhpr9f+/VN82wMe3/hI/i/tJzgaY4Of+/VfQX8YoX7jfjQB8+CWxQBf+Em+L6
hRxjTH7/8AbGgXlluCL4q+MKsOjHTH/wDjNfQP/LT8BUp+6KAPnhrmyBG/xR8YCCf+gU3P/
kGnrPZGQ58VfF5T1+bS2/8AjNfQR6H8aD90fhQB8+PJp7gq3iz4tbiQSf7LfJH/AH5pVubB
DhPFfxbGR1Glucf+Qa+gh9/86jbqfrQB4Ck1jn/kbvizlBxu0l+n/fjn8aDeWIQZ8Z/FVQP
ug6O2R6/8sK9+HX8KX+99aAPAlvbMPtXxh8VgTyf+JQ2Pr/qKVrqywP8AitfioNvAB0l+P/
IFe9CnH7goA+fheWokZz41+KgLctnR2Gf/ACBSPfWMrSE+NPin83XGitjj/thXv5/rT07/A
IUAeBxXtnvAj8cfFFBt6f2M2Pr/AKiqy3loJP8AkfviixHb+xWH/tCvomP75qCb+CgD59N9
aLICfHXxPHHA/sVv/jFKup2QDD/hPfiaPY6I3558ivfz938aQdGoA8CXULEjaPHHxLIUcj+
xW/n5FNa+stnzeOPigVbkY0duP/IFe/8Ap9Kae9AHgS39mV2/8Jx8Uxt+UH+xmwP/ACBUb3
1gcr/wm3xTyx5I0d//AIxX0GP9WaRepoA+fRe2DAFvGfxTbbwN2kv/APGaBdWQ3lfGnxUHJ
JP9lP8AoPJr35uh+lNXvQB4J/aFoFwfGXxSAUYDDRm4/wDINB1GxMQz4y+KLKBwP7Jf/wCM
174aR/ufhQB4h4W/s1vFXgXRPDdj4hey0aS/uLi71XT5ISTLGeSzKASWY9K9m3N6VJJ/qB9
RVOgD/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKvAcUDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD2q5kuPl8p42cquNycYx+d
NXzxLulKMCOyAYqeV2KI6KAGjU4PbgVEWbA55H617HM+4uVBKWYsrBCvbKA8/lVZg6ssdvs
XZjnYCCPSrjMcYBBzzk96rgZJ+XbzzirduoEvmsVxtT/vkUzc/wDs4/3RTtoHJUAEAZBoKr
g461AWZCZigOdmP90U4OSoztA68KBTXjXcFPJpxCbcZ59M0XsFiGSPdltwUZyQFAJ9OaASi
BflYHqWUHmnSOkSbpSFQd26Cq4u7GZ/KS8t5JPRZVJP4A1HNrcOVonJZmLLtJA4+UU/dL5X
zbc8ZwopscflOUBJz2NSbQucnPYj0pc2oWEQ8tJwobggoKk3sp4Ktn+EoKZkbQnGB1weage
+tbabbcXMED9QsjqpI9cE1KdgsWhI25TsQKR/cGSf6VJG7hjxHnt8oyKz11TSI49g1O0Pc5
mX/Gp1kjeKOS1mSRWIywORj2xWikmJosvI0hZcDb6hR/hTy7ZBJGWHOFH+FVYncrnggnv6U
1gBMHXoFwOSc+vFUFiysjp8yhN3qFHNMkdXkG5UOOmUHFVL2/0+yWJ729gtBI2xDK4Te3oP
U+1VZ9e0O2gNxc6tbQxActI2FH1JqOZX1Y7M0977htCDB6bRyKC3yFiF3H/ZH+FMR1njaRH
BDcAjvx1HtSqQy7SAAOp96pPqgsxZHJbJVc4/uCmEMBuLIVIGF2jiquoalpulWoudUuYraN
nEatIeGY9B+NNGoWcs8a72VpG2rvidAzY6AkAZ46Vt7W2l9SeXuWwV9AfT5RxSMGbafl+XP
O0ZNZt7rWm6Zf29jeXPl3F0CYYgrM0mOuAAelO03WNP1i2a5027S5iVjGWTOAw6jmmql3a5
nyovlgQR8pJHOVGaZn5jwmPXaOadgAEAZPakYnO1sAg9upoldqxSiughDKQuFYD/AGRx+lK
WY4UKoGMY2D+dKPmbdgYI4J7mlYgMCR04FZJtPQbQweYFwdmP90U9ZSWHAHb7oqM5DkckGq
mp6tp+ixRS6gzxpNII18uNn+Y9OgOPqeK1U7K7ZHL2NYy45+THQ/IOP0p6SYQcIf8AgArI1
LUxo9g1/qel6paWikAySWT43E4A6ZJpNO1hddWcaVp+pXZtX8ubyrRxsbqMgj0796FWj3Dl
Zpu+0kZXn0UUxsCPJCY9lFZlrrNpda1daOtrdw3toAZkmgZNntkjGeRxmtcAk4x14zir9pf
ZiUWRkMYxjZtPX5RwaaFbnIXP+6OtSqP3ZCgHaelQ3M1vapvlk2hmCqMElieigDkk+gq/be
ZXJoBJO0NtHp8owaUg7icjI/2RWHquvyabfraXWjXsTbQzCTapjU9C4ydg/wB7FaizSJcRW
13bT2dw6b0SdQPMX1RgSrj6GhYhdyeRisFIUkDJJ6IKjYMU5KlgTjKg1YAByBnr3NGMYJGA
eM1r7RolxKnzmLOd3qSoyfwqEMzKArI7bsOdo4/SjV799J0975bG6vthGYbZQz4/vYJ6DvS
al/bOneGz4luNBm/s0okgljnjclXICnaDk53D86qWKjF2kyeRsdguMlQc56qKepfhsK2P9k
cChWu4NOttSvdLkh066CmK8R0liJbhQzKTtyeOcc1KqqMllqo11NXTDla0DznKgFV/75FTL
u35JB752imoNxICgAVHdSSwWU01vbPdTxruWBCFMhH8IJ4yfek6lkOxOZHdQMJg8Z2gZoJK
qAUGR1GBgVVsE8Qah4Vk8SxaJGlpDFK8kcl2okTy871Ixww2mlsJNWvfD48QR6QX09AfO8i
YPLb46h4yAeOpxnjnkVz/AFqn3K5GWWKlcEKdwzgqMU3c/I2Kew+UYx+VSIVdA8ZVkYZDDk
EYzmnKPmUrjPcCrdS4KLY1jiLAC8jg7AcUxd4TcQpPrtAJ/SpiDgA4HGcUbeQQgJzgZNL2q
J5GiABuGGMA/wB0c0wptYsqpvPUFRxVzZ82wAEZ4FRmNt+7bkAYJxzR7QfKyjcZ8qMEjqe2
PSir00ZEaBo9xyefyorJz13DlRPbSebp1lIT963jJP8AwEUyWJ5AFSYrznk06xBXSNPIySb
aPr9BU7K/b864eZNHotXMXxDpyajo06NPNC9srTRtBKUyygkZI6j2ra8WeGdCXwLpOoWdh9
iuLye18ySN2LKH5YDcTVPVnSPS7kMDhoXAAGT901veM1d/hJojRxNNKHsWVUk2Mfu52nscZ
x71z1paqxnJWKGieG9O1bwbqUi5s9R0yWWFLy3YoJNqBgXXO08MAeO3GKz9KlF1pNrc8jzY
UfBPIyoNbevWsNv8N7K48Mzyjw/Kxl1AK2Zp436sznkYb7464yOMVQVWUfIgVQAABwMY7e1
TCdtS4IrsewU5H51GmVheaZiiJksSMHAGf6VfZTs3jr69RVS7t5LiyuoMHM0TRj0BKkf1rX
2qNOVsW40lbXwW3iDULIXGrXghNmtyoe3tRM4VQqdGcKdxJHX2rJg0XR9Gu7a/NitzbtNHD
dpcKJBNG7BS2D91gWDAjHTHSu21q4i1L4S6RfwsNlvJaNKP7hV1RwfTac/lXNatDu0xrcEy
PPLFCoHdmkUAVyqXVmUY3TLeuaLH4S1qCygnlk0y/Dvb+c5ZoZARuj3HkrggrnkYI5qFQu7
czAg/oa6Tx+0F3rehaZtV5IWlvHH9xQmxfzLcf7prF8gJ0xkdqcaj2ZUI3VyPywM4IbjnPT
mqMmm6dJ4l0HUZLaKS6jvoYlkZAWCM+1lyeoIPStT5ipCLx3qGVAl5pDbRj+0rUnvj96Kvn
T0KaSQvxHtrWx8Z6Ld2VvFDdxW7GBY1UeYxmjGwjHzAgkY96t+MbPStM8YaemlxQ2893BK1
5DDhVwNuyRlHAOSwz3/CnfEhri18WaTq9nJ5d3p9hcXETFQy8NGSGBHQjj1GeKZ4l0fTtPu
dN8Q6Zbm3m1ucR3tvuLCRmiZw/PRl2444INRB6owXQplQgOWA46mkTY+WI5GQD6GlBAYnaC
OuMU1l80LtO3nIJrq53sbcqMzxDb203h67aW3jmlgiaWPeBlHAyGU9j712/wAQ0judB0JJ4
0lilv4zIjgFW/dORkd+cGuR1fd/YGosVyDbyc56fKa7DxyBJ4c8ObuQb2LP/fmSsJu7RElq
cvsCj5cKegFLt+Xk/MeuKJUYx4QYHY5pcBiCQQe9dSky+VFbUbaC40q6jnjSRTE/DjOeDWl
4H8QDxf4aHhjxaitJOrLaTrwZVTpz2lTAbPfr2NVbhN1jOcAfu3zz7Gub8LwfaPB8MTM8Mi
StJHKh+eJw2VdT2I/zxUTSloYyi1sO8ZW15pGn3un38u3ULMpNb3KrtMybwBIp7Hsw7H2Ir
U0qNI9HsQioi+RHwOB90c10N8um/EDwZeWHiBPK1rSIzOWhO0nAJEieqPtwV7EEdgawtLwd
A05s5zbx5H/ABSpTd3zC5Wyww+fkDPbmmLGNoDHoc9anzgcn3NCIMhifl7DFdDqByMjKkSb
du3I+WkSImM8dDVvCKwKqCe+e1OywLlioyPSs1Nj9n3KZhIBz36D0qhrMTNoGoqRn/RpB/w
COmtTKqpK8H35rP1WUHRNSPJBtpen+4arm01Fys6nx9OsXgbw5dTMRHHeWzu+CQB5T8nHuR
VX4a31vqHizWbizkMkP2O3Vm2kDcHk456nBq142jjl8A+GUuI1eM3doHV1ypzGwwQfciq3w
7gtrbxnq0dpbxwRmxgLCNQoJ8yTBIHfFca/hMRjc/wBsa6On/E1uef8AgVOGOMMQQcYqPpr
viFcgEapPnPvg/wBafkbexB9q76T91CZNv3jrgDvj9a2PAtjBqHinUtSuF8xtMCQW4I4R3X
c7fXBUZ9M+tYG4mPapAArT8Ja3baF4muotRkENpqqx7J3OFSZARtY9ty4wT3XHcVOI1hoJG
PYv9qju7+YjzL27nmc+v7wgD8FAH4Vu6bYJrHwgu7OX/X6RLcCzlPWJomYx4PpjC/Tiudnk
t9CvL/S7+4S3NtcySJ5hA8yJ3Lo6+oIbHHcEVtJqX9ifDVtHLY13WzNIlr/HAkzH9446qFQ
g89TxWNSzjFR3FcybV1uLSG52gLMiyAD3GcfrT2+VtoBznPXNMgVbaBIUz5UShFPsOKkyWJ
YZ+gFehqidwOCjgryQeprX1eZYP2cbK5ckpDaWTt0JIEseaxbiSGC2eW4mSKNRkyOcAfia6
C8jaP8AZ2sxJGQI7K1kYEdFEkbEn8BmuHEvWJaMu9vRo3wjh0Ge3aW410TGF4xvtrZZZCw3
Sj5QQG4AOSeB61UVFIGT7bj3rY0C90i0+FuunUZYv7Mup7hbSE8+crKBiNe+ZN2MdzmsOxi
nTT7VbjDTJEokzyd2AD+taYZu8hMlVf3nIIxUgxyQuQp9etMKMoIBHPp2pzSxQwmV3CIo3M
WOAAOpzXS5dwsb3h5T/wAKg8SoOTnURj/vqsrw1q8mh/DO+12Gxk1FtTlyIbU+YtpiFUzMR
9z7uW4JGRWn4Ulju/hRr5t5kkF09+YCrAiQHcAR681m/DjxDo1npur6zdalbwac0Vum5mA8
yVEIfC9WblV4B5GO1eS9eb1Guhn6dDHa6Va2ok80JEiiUdGAUDI+tTEBCPmxznr0qlpe+LS
ol8gw5Z2WI8GNGcsqn6KQMe1XdhJHzYBr0r6CZMCrp935s8fSnRg5LdT6UD5Y1ZRjsc0wGT
cTs+U9vSpKJTEJIyMlD1BU4NOEShSGcHJ6k09SNoCJjA5PWnRhCoABPYdsVjzMLCSQO0Ee0
sMEjgjngUVOYj5C8Y+Zu/sKKnmYWKdkHOmWCDP/AB7px/wEVYfcwwAGPZQMVBpqY0mzYk/N
CmP++RVoxFeTIWPr0rkdSyOxGTr8OrTaQYNIW1N3J8ha4yAqEYbGB19B0q3rN/r+oeEYNDt
tO0+1e3EXkzyXDSbWjKlSQEGRxg896uP8q7nAKjmgqrIDkjdxtFQ5qRbpplfRb7XdI0yawE
GnXcVzl543LiNJGH7wIMH5T1we5PrWbotpqtnHLZ31xDNEGP2VYQ2YYuyMW5bHY8cVu4zgb
s9iBTPL+cnaB79KzcrDjCwzYxQhmxjpxUaoS28MSw4qfAJB6AdPepAF78H2rNzRrHRWM1ob
qKO7XT7tI4b1SLq0uI/MgmyMElcgqxHdSM8Vj2GleJrHUIbmTWLadbY5t1liaQQnoGxkbmA
PBbOOvWumZRvwOh6082+HU7s+wpe0sS6UWZ8dk6zyXNxPJd3krbpbmb77nHHsABwAOBVgMS
Bk9P1qd1csUweDx3BFNlDFiFAwP0qlUbE4WImZhwOfUdqy77T9Vn1exvbXWPs0NrKJjbPAJ
EldTlSTkHj0zzitjBxllO0dxQx/gB4Nac1yGtTF8Q2uu+JZ7WW+1qJDbbl229ptEqNgsj/M
cqdoq5Kt/eXsV7qmoSXk8ClIV2LHHCD1KKvGSABk5OOKnMkUWfMlUbvu5IFRfbbZmUi6iIP
HMgxVRaW5DglsPXqAHJPv0pxClvvEk9SD0qmt5ZRuQLm3wOoEq/41KL61/wCWd3C7MeFDgm
tHO+wWKuuaXPqtilpFqk+nIHzJ5Kq3mL3Rsjofana3Fr3iDSV0+88SyJEkiSRvb2scbxsvQ
qccen41eV+SHHLDtzkU/wApUVVQjA44rPmCyZWt4XjtUhlneZlG3e3BPvx3qTcFb5fTgmpF
CbyAe/FNI2r0yO1axnfqOxmaxpv9r6c9ib+6sw+Nz2r7HI5yM46EVBp2jf2bf3F2L+6mM4A
aKRlEa4wMhQAAcAZPethCCOeMd6jkZg4BB5/KtU7MixXvLZrtQ8VxNazqGjE0B2uEYYZeRg
g+h9Ae1PgjW1s4LaLcEiRY1GckADA/lU4APAPvxTfmIcEbTnqaalZhZ9QAwxQjJPrSN8rDn
HtRsyUJ5PrTmUtIF9R3FDmhpDizAAqx96gJkLcNknnJqZtqnaACfTFLwATgkdBjrTU7bg0Q
PE7rnd1GMYzWXq2j2utWP2O+EpiRg4EcjRkkdMlTyPbpW1kYOAeOtN2HgDr/ACo9poS4X3M
nUdL/ALU099N1PU9Uu7RwN0T3khUgcjv2IFQ2GjppBnl0m5v7Hz2DSmK8kXzMDAJ5/T61us
doIPJHQ1DknAC9fXvTi0+hPIrmNDotrBrVxrP2i5kv7hQkss1w8hfGMZBOM8DnrWsofIAbC
5wR60rIwYMBgj1rndZ8aeGNA1JdN1jWILW7ZBIIWVixU9DwK1U4pA4djo2+UnBJK+lI6RuW
imjR0IwVcZBHpg1yB+JXgwA51pTjj/UyH/2WkHxL8G7zt1V3PoLeQ/8AstCrQ7idKXY338N
6PJJEZLTKxNmMea4Ef+6M8fhVqG0tbMt9mt0j8w5LAcufUk8n8axtH8c+G9b1VNL068kkuZ
FZ1VoHUYA55IxXSGM5G4ZI5B7VtBwavEzlFp2ZC25f4ASeKajFujbccZFWSAGIB59QKhC56
gn/AArRy0uRYq3llZanavZahaR3dsxBaORdykjocGov7D0cxlGsVMeMbdzYx6YzWgcpjIpI
ySM8gEdKh2etgZUtNK0mzdXtLG3hkQfKVQZX6HtV5WwAMjaeOKaUGchR0605cDkEgCmrJaE
2FwyruIxj86jkRZ7d4rmNZY5AVaNwMMD1BHfipjyueT+FMbJfLE9OKgooJoOiJDtTSLRUAw
FEQAHsBT4NN0y2KyW1hbRuOQyRKD+eKsZdnIByAPTrUyoE5xzV2SdyXdkZyQSwPTjFKq5C5
bB61OqhhkjI/KgIeMgY9BUuQ0h8T8FHbaSuR9RUyHs/AIyRjmosKx7npyak39EVc46ZrnlK
70KQ5gyEKGIBOeKGOxQc4LcZ9KcuOpHtgDpTNqvyM4B7nvWVxlnePs0e5znce/sKK0tIsYr
m1kZ0D4kP4cCiiwrmNpUH/EjtQW3YhXIPXoKuNAdikDjoKsaZEBolmVQAtCnT/dFWTExAA+
8f71eH7a56/IjPEGVyx59qZ5I356HkDtmtGRNn8BYY5x2NBTYmCh+pHWodazKUTM24ODxjg
ADkU47lAAO4EdPSrZiULtCgMe9BX5cnBOMVXtGx2sU1Q7N2MZpTHyKsgEqF4xQNq5UDn2FL
nJsVChDf401hKvVMg81c++4BYFvaoNw3sjHp1NNO4yNlckMOv900saDnPy57U5t20ZOFPp2
96jXc6qQMjPHqK0TEDFt2zjA9qYYiTu28fSpGPGQeRxkUbmBI+ZR2atFKyJcbnlXxj0Vbrw
9Z6ysZLadNiRR08p8AnHsdp/OvF1tLVRua2Q44+7X1pqljZatpdzp10QYrmFon4zwwwT+tf
Kk1pcabdXGnXQP2q0kaCTjqVOM/iMH8a46978yZ34Tld4sxbhrkhjY6PG8ZLIJZCoUkHnAJ
yaZ4fhvbLxjpOrXkLGO1ukmkKugwqnJwAfSvYPgba21z4gu0nhiuALaY7ZEDAfvx619Ax6T
pYPy6XZjt/wAe6f4UQm4oxqWbcWeU/wDC1PDRIYQ35yDx5adPf5qib4s+HUO8Wd+R0GVTr/
33Xryabp0fC6fakk/88F4/SnLZWatlLO3wO/lKP6Vq68+5h7KPY8ePxY0FAPL06/YnnP7v/
wCKqMfFbSSQsekXxz1AaP8A+Kr2kWluOBbQ/wDfsD+lOMUaBiIEx/soKFiJ9GCpxZ4hJ8Vb
AqfK0K/z2+ZMfzp3/C0IMD/inNQf/gSV7gkcYH+rXOf4QKeACTxij6zPoxeyj2PDB8T0yHj
8LX5PfLD/AApv/Cz95I/4RTUOufvj/CvcskKSOT0xShsdDTeJqLqDoxPDP+FmXCgiLwlfnP
I+Y/8AxNN/4WLqLuHXwffH23N/8RXupzj73JHFAMgHzHPtnrS+s1O4vZLseF/8LD1gtlPBN
6e3/LQ/+06f/wALC1wAgeCbw59RJ/8AG690LsOSCc80wl93oaf1ir3KVOL6Hhi+PvEoGE8C
3fXuJf8A43T18c+LjyvgK7IJx0lz/wCi69yO9hyST9aAZAeTR7efdleyj2PDD4x8ZnBXwFc
Yx/cm/wDiKX/hLfG4bJ8BTjPcRzf/ABFe4ruB7nFK27YCo6+tHt6q2ZLpxXQ8M/4S3xoSB/
wglx6cJN/8RXmfjnwn4z8Z+JP7Ybw3c2n7hIfKFtK4+XPOdo9a+uskjIX5vrSZYYyRxUyr1
JKzZUYKPvI+IZfB/jLQYUlv/Nt7c7gi3dvIFYhS20MRwcA0sUpeKN8kb1Bxn1FfRfxuIPhH
T+h/0pwc/wDXCSvm+2Z1sYdil38tQqjuSBgfia45XlKx30Ho2z1v4PaWGuNS1+ReFIs4M9O
Pmcj8do/CvXi+4BjgrnNYnhfR49A8KafpON0kMQMpH8Ujcuf++ia3FU5OAMfSvqMO1TpqJ4
NaXPJyZCdsi5zu56ZpjEgFinzHp71IVwduMilKswO0AYrp510OflbIGLAqpi8zcOo6D605R
83Qnip1yDnGT7cU3G05UbTilzicSLaShQ96aQQwHQdDxUxTcTtOB6UjrsIwf/r0+dBZkR5B
XJJOR16UoGFXk/ic05UKktuyD0HYUhXqQTg9PahTQuVi7U24yQSc4xUqDPB6etNJIHOCB6d
6epJI+XtTUrhYNqgl0yT2xT5IRMEG4qQ275Tg/SkjfJ2hOnHTtVlOD8wzj9KzlNWAijUjGc
ke/epCNoBPIxkYFOCljjPNSHkY6AHoa5+dFKLIVAPXJB5OaeUOV6Yzj3qTGHyCNp/SpsAx9
Bu46ik5D5GdP4YjU6ZKxX/lsR+goqx4dOdKJ45kPT6CisW2Qc5payNoll5ZA/cpz/wEVoCM
bQefTJ5zVfSgo0WzCjgRKP0FWi2B3xXzTqXPcsR7GAPoTUTHawGRgdcd6sPzH05qMqCwyvf
86zdQpIpSxuXBQgCmGJ8ccnPTpmrwVGBOT1waGQMBjjFaKqDimUWicS4UYQc5PWnsnAAJyT
Vk8KMjBpAG3FvTp6U/atk8pUEDZZd2w9uOhqEqN5GMkZ5x1q/tzJk8EUNH845Gcc0/atMOU
zWBfC4I71KI2VvMJXBHCjtVr7MFfJbPoKc0eFKqhU1oqxPKykYFIP7s4I3ZAqHyW3cNx157
VotD+7JYM2eTg1XVJHAReAoyc9TWsatxOLIUhBl+7nHvXy14w1C31fxzreqWqBYXufLTbwH
EY2bvxIP6V9DeO9b/AOEc8C6rqUEmLhYzDBjvK/yr+ROfwr5bQ4hjUgOcYLHg/jUTnzaHXh
afvOR6j8CiD4lujyD9mnHT/pstfQ24Ku9m/ACvnf4EDPiu5TbgeRc9D0/eoa+iedmRjP0qk
9EZTV5MUFewODzXgHibx/4htPjtdeE5vFyaDoKor+ebdHMeYw2MsD1Ne/fMGY8kY6V5Y/w0
1Wb49H4gNc2baaUCfZnBMh/dbOmMda1ptKV2YVVKyUTf8D6hFqF1fNb+PW8UrGih4/s6RiA
knByoGc4Ix7VW+I2t61EmneFfCN2tr4h1NmkjmJBEEMYy7tnjk4Ue5ru0hhiy0USRnodiAV
wg+HFlrPibVte8ZW9tq01w6x2SKXC21uo4TqOSckn3pXXNcUlLlsjB+C3xD1HxPpuo6F4lm
MniLS5T5m4AGWMnGcDjKn5T+FS/HfxHrvhnwJY3/h/UZrC6a9WJpI8fMpRjjn3Aqv8A8Kel
0X4pWXjDwVe22k2sShLixdXYSA8OM+hGPxrpPih4BufiF4Vt9FtdRjsWiuRcGSVC44UjGBj
1q/d5lISUlBxe5454n8bvYeCLO70T4k6/c+JLgQn7JMmEJI+fbmMZAPTmvoDw3d6ld+BtLv
8AU0ZdUnslknRk2nzdvOR257VxvjX4Ur4v8G6BpI1JLHU9FWNYr0RkghVCsMdcEgEemK9E0
yG9g0e1ttTuEuLyOJUlnjUqJGAwWwemac5Ra+ZMVJb9j5P0L4qagLvU18deJfFUVwJdsMOl
7EVQCdwYEcdsV7r8KPE+i+JNJ1CfR9Z1nUTDKqyrq5DSREjgKRxg/wAxVmbw94+lklJ8Q+H
zvJwzaRlsH1Jfk4pnwx+Gw+HVlqcTap/aFxqEolkYReWqYBwAMn1NOUotMUIzjJXPLvEviH
U1/aIv9DvvEGuQ6CAGNtpsjl1PkgjaqgnG7mvV/Az6VJf3zaZqPiS6KRoHXWvMCjJOCm8Dn
jnFZuo/CvUJfidc+PtI8Tpp95KAFja0Eqr+7CE8tzkV1+iaX4ntLuZ9d8Sx6rEUASNLNYNh
z1JBOeOMUnKNrIqMZczbPDfijr2p2n7QOk6Uda1aDRp4IWuLXT5XDuDuB2KvJY4HSvSvA40
d9cmOlt4s81ITu/tkzCJgSOgk43fr1qHxT8KZfEXxGsvG9l4kfTL6xRFgQWyyKGUk5OTz94
8V0+jaR4ps9SE+seLjqtqEI+ziySEbj0bcDnjn86blHlSQRjJSbZ438ddV1Cw+JXhG3hv9R
hs7lAs9vZTOjTDzQCAFIy2CQK5rxfqzL460DQvh5J4pstaE/wDpFpf3EoZ1yCvyux4xuJ9q
9u8afDK18Z+LdD8QzatNZyaQQYoUjDByHD8kn2o8ZfC+y8W+L9K8VQ6pPpGq6bgLNCiv5gV
sruz6cj6GlGaSSFOnJts71eFHAzjnFBXnNOVZABvYFgOdo4J9aQDkknOf0rnOk8u+Ng/4o+
xz/wA/hH/kGSvmm1Uvp8GGZSI1KuDjaQAQfzxX0z8akJ8H2Q6/6cBg/wDXKSvmezx9jt9w/
wCWa8fhWTdpXR2YezTTPqPwhrUfiHwnp+rFgkk0WyZQOVkXhx+YNdAqhgRnBA614v8ABzWP
J1HUPD0rfu5x9rtwePmHyuB+G0/nXtJJVfujb7V7EK14pnlVKXLJobtz3xT/ACVCAZ6egoX
BGOOOpJ6VKg+bO72xmtfaNmXL5DDFuJ2r1NRmP5jgHIqcjPAH507aBxuweuCKFUt1JasVli
YHBBJxk0x03jgZq4yZCtjPpmmEHGMEE+laRqXJsin5YwqrnjsBQULAAgKD2qyykYAGRimhA
QAPy9KFNgV3jUKRzwO1OWJsdDjPrUnl7mKgbsd89KlSPGFIwf5VXtLE2IUjKOODjvUyqVzy
WFL5arknOc9TT0jJOSOvGalzvqPlQxAFyACM9zTz1IJ3U5YV2naScdz3qTycMvPJ/Hmo50O
3YiDBmwAQR+tSoPmwcYPfNKluUB3IDx60KgDgnIbFLmTFY6nw/MkWmukrgESnqfYUVzPmSR
wjYCcu3f2FFFyHBM1tOQDR7QZ/5ZLjH0FWCnBzSQKIrWGM8bY1H6UO4IIU5r5Lmuenrcjk+
Vf04FN288808vtXmolcsOGPB9OtZqdjVXGbXaX0UDpjrTtuctnp0FKd4OD+dOUALnpVKoMi
Ay/QjH4A08jK5PQil6mnAFcZo9oAx8qoIXJ4oVADuKipD6dqQ54pOdxXExk89KQxg+1PA5p
FyTx2o5rBcj2kgEHHtUJibkgbSe9XNrP0/OgR5OCatVbaIl2OA8d+BbjxnpthZxaqNPW2mM
7gxeYJTtwO4xjJrhx8BboqQ3ipOeeLP/7KvdijL/nNBDE5AwCKv2zGpNbM+d/AI07wF8RtS
sNa1WOOC3FzbrdSjYrtuibGOecZ/KvWj8QvBODjxJZEH0c8fpVvUPAvhLUrye8vtAtZrqdt
0krKcuemTg9elQx/DjwSo58N2Z9yp/xreOIVlch3vci/4WN4IUkDxLaH3y3P6VE3xM8CjaD
4jteno/8AhVw/DvwWBtHhqxAxwfLzSH4feDt2R4a08H/riKtYiI0UD8UfAfT/AISOD8I3/w
Diab/wtLwGv/Mwx8ekUn/xNaI8A+EUZivhnTj/ANsBUv8Awg/hI8r4a033/wBHX/Cj26ZRj
H4reA8ADXlI9RBJ/wDE0h+K/gTyz/xOCwH/AE7yf4VuDwX4URgv/CM6Zg85+yof6UN4P8Mo
ox4d0wAZwBapx+lP26YrXMD/AIW34DBw2rOTnqLeT/Cg/F/wHs/5C0mT2+zScfpW8PCvh3a
ANA04Y5GLVBn9KenhXw4WP/FO6cMdzap/hTdZC5X1Oab4veAlGDqcp+ls5/pTD8Y/AYXIvr
k444tmrqz4c8OrIB/Ymn+w+zp/hTjomjgbY9Ishj/p3QD+VHtl1Kszkz8Z/AykYurxgemLY
1E/xr8EquPNvs4/59j/AI12i6PpgfK6baZAx/qFA/lSvpNmCGjsLc44wYl6flTVWLE1I4g/
GnwVtBDagV74tv8A69RH42+DlJAi1I89Rbj/AOKrvV02zGU+zQ7e37oZ/lR/Z8Cqym3i9iI
xTVRAkzgF+N/hIYJtNTH/AGwH/wAVTv8AheHhEsSLPVcn/pgv/wAVXeNZwuBviTjp8gFPSy
hTrAhP+6OKn2iHZnn6/G7wsUITT9V45/1K/wDxVRn42eHASDpOrt9IV/8Aiq9LS3jCY8qM5
OcFaRrWPdgouT1OKaqJi12PB/HnxC0zxZodtp1hpuowNHcid3uIwFACMOxJzyO1bmgfCXwf
deH9OuZ9MnaeS2jd83Ug+YqCeM8c9q9dSALGQcYzwMdaZ5IYlkyCvp2pxmlcT5tEcPpfw38
J6JqUGq6dpkkd7Bny3ed2C5BB4Jx0rq/IG35MYP6VpEKFBHO3v3NQbN2WCHI7k9K0jV0Jaf
UoNC3Py7g3vzTvs8u0OhAzzxV1I2SXABwOePWlI2s5cfQelX7RkcpmmKTrg49xUkYwQCRk9
OKutG5XaVyx7n6UjWpPGzGCOnb2rWNZW1M5Qu9Ck2S4Q9R3oc7VUMcD1q41tEWyJBt9qheI
/MuwHjntmt1U00MnBopuNhJOBnoe1MVFMpBIGOOlXVjJA3qMenXFQsmFOBgnrVe0IIfnRiC
Qw9qsREKQQOCMcCmGL5lAy3ccVNHE0bA5PJ4x39qTqXRSdiQQqwGRkehHWrSWh7gY9qZEm5
8nqe2cYq0ZQo5ATAxyM5FYObNUkQm2XkAd+TnP5U+WBRCNpwWPPGalZ0xuyDxxSeeGUJGAO
Cc4xmkpMHylIxsq5zxnn2NOIbHRSWOBinlyAq8jPXJ4pSCz8kBR3reMjN2QptA9uhDbTvbP
HsKKnYgQLyCdxztJx0FFVziLMoII/wB0fyqELtHy9qfI+TuB6qOPwquGO08FSTkjrXyUpM9
GKdiZufxpgG1MgDGelN5IHFOINZ3uXYXlmyBg+9OKt1yPpTdvOSfpSnIb61QhMZ6HmlAJO3
JPFND84709c/w9aQMdtIPXJ9KcEJFR5IPHU1MmSM9qdyHdDSrDgUvlkGnY6cZxTgCxwB9aV
yGxAj4H60uCOnWnoNgYdRSKT0JBFLmIuNwSM9PeigjGec0gBAzQ2UIOW4/D3pQsnOVHtQcg
5OAKTzCVyM+1Ug1EG7JBWkKjaeopNzk8YX2pGzvwOB3zWvNYqwuCseMZzQmTwBTWfjbnI7Y
pyNyMH61N+o9bDmX5Tk4quY3dCEbg+9Wd2R1GaTcAuBRdoSbRD5bgcjJHenKpGeBTjkLgnO
aQSqRx29afMVqxPK3fPhc+vegQN0zj1p4PGQKUkgg9c1PMxXY0QY96PJbOaUkkZz3603LdS
TTUn0DUQwkA9vTHek2Z78ilLFaA3GcAVfNKw9RpiyST2pHXIxTsZOOpPalxjtmiMmtx3ESI
quOvvS+X0ydxznmnDrwe1JzzgGtOa5NxmCdw/i7Zqu09tbsVmmRHJ6Ul7dG1tJZyM7B+A9z
Xi3iD4naZb6m2m6PDN4k1yQ4W1sVLgHtuYcAfSs51Z3UKauytFq2e3CMtHhMYPOfWnpFI0I
YrtbuOtcF8K9K8V6T4VvH8WuFvL28kuo7Xfu+yo2Dsz9cnHau8WT5gATnrXQ24uxOrVxBBn
kr0NMeJifYkH6VMxYg7TzTGc4LEEgdsVSnfRhy3I1tyZSDjjkH1qcIcYJI2jPXPNNBGAQP/
AK1KjBnLBzgdsVpzWFykYi+bcp9zkVG1uC6/MQPYdTVgqpbBYc+ooaAt8qOR6GtFVIaKUtq
ykDBwO4701rV1HQL69qvLGDJyctjvkCnOPNOHcAA4OD1p+1ZPs0UUgZTlgMAYGe1JsYgZx3
wAMVcMQLKxcnHaohFtkZzkdgBzVKoS6ZGkDlhkhceozTxHhT+8B5yFJ6UjuerLgnoOlQNnf
5YUgf7VaczZLJUVlUKzbtvJFRyCQHlelNieQ5Mahc9/WpAkjITnPHJ71alYhp2GCJ5GULgM
O5NPXfGoBAbJ5ycYpdx2gjaFA6Y+9UbuSCWyuRxW6lcy5SywfyE8w7DuPAPsKKrndNbRs4J
O5sE+mBRV6D1NFwMA8ABR/Km/eB4xipHUkFdxHyjp16UIuwHJLZJ69q+IdTqeknoNUEjGMU
/y8ryeaeq47Gpcd8UvaEuXYrCI9WwQDSsp34PI+lTgLj1pCCW9BVKoLmIvLyQD+tGCr4GMV
MQMYpNhbgDFR7UOYiVPmqbaNuBxijZt6jj3pxBqnUuS3cYFC5AFKiFMkMWBOfm7ewpQm48m
n4IxzSUyWxCO+KUYBA4GajMucjjimSS+XE0jAEKpNVzaXYKJX1DULSxA85/mYcKvJNcbr/x
M0Xw4qf2rd21kJPuLIxZ3+ijmorq5kubp5JMszknj+Eelcv4F8J2l98V/FfiDX7NLu6tWhT
TlmXeiQsmd6g8ZyCPbBpUpKo3zuyX4mso8iSOi074ueGtRljjS8iHmHC+Yrw5+hcAH86606
5YmBpUkBYDIQ9T7Vpy28E8XkSwRPGRyjICPyrn9Q8P2dlambT7dYUjO4xJ93HsO1OclFXgO
LWzH6f4p07WLDUrnTd0v9nXBtpsjAEgAJAPcc9ay9T8faVpKB9VubOxU9DPMFz+HWuS+EkY
PhbxlEvz/APE8uOBz/dqj8MPBOm+JNU1/xr4qtI9Uu/7Sls7SO4G+OFIjtyFPHXj2xXVKFq
j96yVvncnntHbU7LSPiJpGvtMujXNrfGAAv5LEhc9M8VqjxFMM5t4x260a7YWlmtuLW1gtQ
2RiKMJnHTpWIvKH5uTXBOq1NqL0N4q61Ir74seHdO1OXTL7Ura2u4cCSNg3GRkZwMdKvDx5
aPo8+rW7wXVnAjSu1s28kKMkD3x61zPw5ijf4pfEBZERziz+8oP8B9a7Hxho9vN4T1UWFhE
ly9vIP3UYUvlCOcda7ZRUeXV62Moyvc19B1i38ReG9O12zSSK2v4RNGsoAYA9jjvU2o3P2C
yMy4aRjhQehNcz8LZQfhB4WPUiwQflVnX7ozXSwA4WMZOPU1GIqcjaiXC7SbFtvGFumuabp
F5C0cmou8cEq/6veq7th9yAcfSut7c9a8g8TWFzfaFI9hn+0bJ1vLRu/mxncv54K/jXpmh6
vb674f0/WrXHk3sCzKB2yOVPuDkfhRCopQTvr1Jl8TRfmWUwt5LKG7FhkCuRt9f1/wAtv7Q
0l9Nl3lRHLtbcB/ECpIIrsQS2c8EdqwfEn+rtmzjk/wBKwqzsrpjhq7Geddviesf/AHzXN3
PxQtrXX7nRDb3k1zahWmNvYvKsYYZBJXNXmx1XnNYnw5Yr8afHIXva2Zz+BqsN+85nJvRDm
2rHW2fima5t0u4HjnicZB2lf/rj8a2rTX7ac7LkrbsBncT8v59qp+I0TzIZAoy2Qcd658qp
OwoGBGCp7j3rL2koztcdrnoi4JBBzSsQPmbgDrXnPwx124uIPEPh25ZpH0G+METs2WMLAOg
J74yV+gFdrcfaLpo4S3kKRltpyc16ns9dzNakmpSrb6ZNIVDgrt2kZznjFea2dxo/gC2hm0
zQbS3sbm7SK8kjXY0Su2DJnHIBI46AfSuu1648kQaf5hYcsT+HGa5rULG31TSrrTbpQYLmJ
om47EYz+HWuL28oVtHoXyq1z0hlCkr09hQoGOQOK5X4e6xNq3g+BL192qac7afeZ6mSPjcf
95drfjXX7VwePrXoykk7E82gxVYnjpSFDv5HQ8YqUDGcjOO1OAYjgYFFxcxAFJ4Pf1708AK
MKBxT/LHc96UIASMZouguRYy/SpD6dqcE+b1FP8tc/rTUyXIiCgKfWojECd4A3VMyPkbcFc
859KeIxx6VSqWC5AU+XAHSoXhypwNhz2PSrhQk0wwyFsjjFDqW1BNGfMnHA3nrjOKSCM7sn
hiOtXJYnxhmwMc8VXK7cEZGOvHStozuhMYse1sMuVHOc5xVoZVegCDkn+lVyY2GA7BuwHSp
QjmLaDuH+1WqZJGQhBMhAJPYU2QIwADrk8Gp1GQA64xjC1FIoEhcrhOgX0rWEibCOmy3jX5
WG5v5CipWR2gTCAgMecZ7CiruRyl9wAw+g/lSBC3bFTMgLD6D+VKFIHI718XzdCubQZ5Zye
cilwOi9Kftx0NG3inzC5iLGSVBprDnOOlTd+Ka2SenFF0NMj2/KWGKcu8ANQoIbBFSYQLub
APrSuNsZ16mlCnPpSsuQeMe4p4JAGOnvS5la7Iv2GcBuKTAJz0NOJPJxSBT2p8wXGvGMDOA
KhuIfMtpYh1ZSB+VWetNIznFHNpYpOx5sylGZCuGHWpLe4mt386GQxydNw7ium1vR2dWu7K
IvL1aNTjf9PeuQhuba4Z4o3y8eQ8ZG10Pup5FZ2Z3KSkrnRWniKQEC7iVvV0/wrbhvbS/jP
lSK6kYKn09xXDHAwABkDpQkssTiSF/LIP3lPSqUmiZQT1Om8OeF9O8MPqp00ts1K9a9kQ4x
G7AAhfbjP41sWWn2Wn27W9hbR20TO0pSJcAsxyzfUkk1geFPEh1m41HS7xQuqaY6iUDgSxu
MpIB6HBBHYg11S7jiuiUpX1OV6Oxy/ik/u7U46MQa5rO4cAEdjXVeK1/c2/bLH+VcuFOw9D
g8Yrma1Z1037qMX4bKB8WvHy5PMdkf/HTXrTQqCQQCCOh7ivJfhsH/wCFxeO84x9nsv8A0E
17EQSMYye9d1aTTXojlUrNmbHDbWFjst4I4LeBTtjjUKqgdgB0ryWLxW+pfEjVPD0UBdLW0
S4lmUZ2OzfdPpwRXpPizU4tJ0KaWU4jCs78c7VGTj8q85+COgyXXhTXfFmqgJfeJLp5F8zg
pCpIQc++fyFZqMZQlUl02Nee1jeyOo5OOKPh1c/2dq+ueEX4jif+0bIH/njKfnUf7sgP/fQ
pzho3ZHUZUkY681hatcnQdY0XxYCQunT+Td453W0pCv8A98na34VnQlvDuaVNrnsO1hyOlc
/4oOILZv8AaIrpcBzgYZTyCO9c94pTNtbgjo5/lRUatYyhK8jk9zAnIz6d6wfAB/4vh41DM
MNY2Z9PWugC7M46isHTNWe68e6/pC2EUX2G2gme6Th5FfI2t6gHpV0JuCm0uhpNXtc7fXbm
KW4SGEiTYDkg9zXM6hqNlo+nT6lqc629rAheR2P6D1J9Kv8AGQR3ribL4f2fi/4jX0fjLWb
y9tLbbdafpgxHDJEeGzjqVbg98EetKjBVZNzYTbSsjQ+B9jd6np3iTxlewyQR69qHmW8bdT
EgIB/XH4V7IEVV+boo49qfbWsFrbRWlpAkEEKBI40XCoo6ADtVHWZ/I09wThn+Qf1/Suqri
L3aMoae6eT674nvrn4u6T4bsI/OWeGa5uh/zzjCnYfwIP510RHfA6c4rmvhbpczeN/FnjXx
DbPZy3EgsbGK4G1lgXqRnscL+tddcxxx3cwhYNHuO0jpiubExirKPbU1ptu5k+Hrj+xPieY
mbFl4jh2+gW6iGQf+BR5H/ARXqhBzjgeteQeJrG6u9Akl04Y1Gydb20P/AE1jO4D8eV/GvU
tC1a28QeH7DWrRgYb2BZgP7uRyp9wcj8K6oVOampdtDOeki8eFLfjmpIxuX1zSqnAyKfkgk
ACqVTUychDEoWnbQBgcn3oDHOCQwqTAwDik5mbb6kJXDc0o4wBz+FSnBbjIppVy3b601MOa
5FwH2gH8KfjHXNOCMF56+tIeART5wuNwDxzmjOFwTzSYY+1PKBlyOvXFPnuP1InUOfmwPpV
KRclgwyP51dZSpyeaiYc4q4zsaxZXMQAHyjAHHtUiwttJzgHpin4wccY/nU8YIXB4NUqsgk
yv5YX5Q2W9TTHQyZ3rkZ7+ntVojDE5JOc03aTj1roVR7iuQtGUhRVkwAxwMfSipnhJjXLYI
Y9Pwoqvakq3csAuZCDgLxjHfinDJ+9Tjxlj6UADFfKOVjG4c4+lC5p1FNSEMYDPIqPucCps
UbQe1HMUmVgG3YJ4p7IroY2Xcp6g1IUXtxTgAOQKLjciPgIAOAO1O/hxS7RkkUuOKV7kjOt
L604D1FIQOlFwuMwe4qC5MkNtJMp5VCRn6VawcHnNV75Q1hPkf8sz/Km5MqL1Rg+FvEy+IZ
dVtpbM2tzplwIHUvu8xSoZZBjoDk/kav6p4d0nWlzf2aySL9yZcpIn+64wR+dcVpRTT/Eaa
pAQrtF5NwoP+sjzkZHqpyQfcjvXokGoWdwgaO4Q+xYA1rKS3ia1IyhK62OOm8I6jZyl7TUD
e2/aO5AEi/Rx978Rn3rHZSvylRkHkV6NdanZWkbPLcJnHCg5Jry7Xtf0zRLK51XVrhLaAFn
5IyxPO0DuahXnJRWptTm2nzFDwxcSL+0JcW0D4D6BmYD2lyv5ZP517OFyQBkV418FdH1HU9
V134k6tava/wBsBbewhfqLdT1+hIH1wa9qPGGzjFdtdpSUeyORyu2zmfFg221sT13kfpXIt
nd146EV1Xiq5ikW3hjdXZSWbB6dq5Yg9CvPXiuPmR20V7iMr4cIP+Fy+OMn71nZH9DXsJ46
GvKfA9hPp/xa8Q3867bTUdOg8qTOF3xsQyn0PIPvXpmo3kFjbO7SDzMZVO5/CuqtJNq3ZHK
0+do8d+L3irU7CXT9P0Ao2q6heR2VsHTeBk/Mcd8ZFao+Hnj4LhviDZfhpS8f+PVw3ibSda
1L4v6DqbQynT7C1lmjlXos+e/ocYx9K958OapHf6TEpbM6rhkJyQa2dqdGLVnfc6Jxkk5L0
OLXQdX0Wyhg1fVE1OdyxNzHD5II7Dbk9Kq3dnFf2NxZXSh4LiNopFPcEYP867fxI9tNpWFl
RpVcFQpBJPeuPWNlblTjrXBd810a05OUdTa+G2rXGoeDo7C+k36jo8radck9WKfcb/gSFT+
daPis4soMHneR09q47QfO0j4htdrGx07WLcRXRHSKePmNz7FSVJ9QK6nxJfQXSQ29s/mbTk
sOla1LPVdTCEWp2OZUkJnIz6HvWN4Gijn+Oni+FwCkmk2ufcbjW0FbkjnFVPC+nvpnxa1HX
p2RbG/0tLfzCw+SRHzg/UHj6GtKLtzJ9V/kXUTtoa17avY3clu/JU8H1HY1jalDdRvbatpg
B1PTn86AZwJRjDxH2dePrg9q9B8RWH2q0S8hXLoM8HqtcYHiDDMq+v3hxXNGXLLQtPmjc77
SdTtNZ0i21awfNvcxh1z1X1UjsQcgj1FeafGjxPPoPhK8kspSl2VENvt6iV+Bj3Aya0fDl7
/YOq38HmI+lXpNyEVxmCf+LH+y/B9jn1rlvFekjxL4r8K3F1cQtp1nqf2q9UyqPlA+U478j
H411wUfaK+xi4tJ2NTSPhPqE2j2E2rePPEQu3t0a4SGdAokIBIHy8AdK2YfB3/CM6c7Raxq
WqCSQFmv5A5TjsQBgV6HBNFdQia2dZY5PmDIwIrK1rUbCKxuILiVQ5QgKeOfXJqalSUlZih
JqRxu3gMG59KPhxcrpesa54OkbakMn9pWQ/6Yyn51Hssmf++hVU6jp42htQtPc+ev+NUZL+
ztvE+i69ZapY+dZyNFOjXCDzLeQYcZz1BCsP8AdqaLabi9mbVIprQ9kTjlqGHPA5pLS6tb6
1S4srmK5gb7skLh1P4ip/KJ5BP41oqnQ4bkeNq9uKFfp604ocYJz603Zg5xxTckw0HORuAH
40uMDOKcE+bJxTscHilzEXIwGX5smngc80MpK4FOwcUua2wrkRQ5OMYoVdq5qXHFLgYoUmH
MRFQw5xUTphiNvNWNpxihlyRz0q1N9ylKxUKge3pxUiKSQx6d6kK9wKGBxijnY3K4wBS3B/
ClKqV3cfWlWPbjAAo2k5zWymxXI5E3Rrhu57/SipGXKgDHBPb6UVrzjUh3NLiigCvCcdSbi
cUtGPeinyhcTFLRiikohcKKKKLCCkpaKGhhRRRSswCmyIsiMjDKkYIpRS0Wb3A87tvhF4X/
AOEm1jX9SWe/udQl3RAzPGLRAAAibWHfJz71LcfDeRFP9jeLtWsMdEn2XSD/AL7G7/x6u/o
rb2snuVzyWtzymf4a+NZ32n4jiKI9TFpaB/z3VJpnwR8NR6nFqviS9vfE97Ccob9/3YP+4O
Pw6V6lRT9vNbaA5Se7GoixxrGihEUYCqMAD0ApHRJUZJFDIeCp707FLWCb6knnd38KbW8vJ
riTxh4jjEjFhHFdqipk5wAF6VXHwd0zOW8W+KD/ANxDGf8Ax2vTKQ1o687WRfPLuean4OaJ
j5vEviY/9xI/4Vt3vgTTLzwvHod3q2sSxxv5guzeEXB6/KZMZ2+1dfiqOqzi20q4mJxtXj6
0/bTbVxwcnJJM+fbvwJpovZVi13XzGrEAf2k5NekfDXRU020kKXFzcCMlQ9zKZHPOeWPWsQ
qokDrwWyx9q73wd5Y0l4k+8HJb616Feq1RseziYKFJuKKfiDwBoviHUDd3t1qkLMgQx2l48
MZA77V7+9Y4+C/g8Hc1xrjn31Wb/GvSce3IpAAQDk156rzirJ2PF5mebN8GPBJI3Lqz/wC9
qc3/AMVT2+DXgaUr5lrqT44y2pTnj/vqvR8ZFAB6VXt6ncOdnnB+C/w9AGdLvG+uoTn/ANm
p6fBr4dhcHQ5T9byY/wDs9ei4o6EcU1XqPdhzMytC0LS/DulDTNJt3gtQxcI0rSYJ68sSa5
m7+E/w9vtQnu7rw7C9xcOZJGEsi7mJyTgNgc13mBSFQe1JVZJ3TJUmcAPg58NSMHwrAfcyy
H/2anj4PfDRRz4StDjuWc/+zV3eDjGKQKVHXNP20+7Hcx9B8NaF4ZtZbTQdOj0+CV97pHnB
bGM80zW/CXhvxHJDJrui22ovApWMzrnaD1ArdXIzzkUpAOM0ud3v1FzO5xY+Fvw7yNvg3Sj
6/uBUi/DL4eqcL4N0jA9bZTXYYGaMc1ftZ9w5mUtK0jS9EsRYaPYQWFqGLCGBAignqcCr/S
kFLUp3JEIFJtA6UtLRd9QDil7UlKKpCCiijNUIKKKCcCgBOc0c9CaSnGkMTjuOaaRjn0oPa
ncYzTuAgzjkc0m879oQkY5YdqXHrSgVSk0wA9BwaKCcAZoq3UYhBSd6KK4blCmkooobuAUU
UUXAO9Likpe1NIBMUopKBR1ACDRS96Q8UNdQCiiikAVFJcQRNtlmRD1wzAcVN2rJ1rQbHXb
eGK8aeMwyCVHt5TGwI9SOo56HihjVupcN9Zjrdwj/AIGKQX9kTxeQn/gYrzu7i+z3U0Abeq
OVyepwax/EWovpHhPVdTgA861tZJEyP4gvFTGLlJJdTr9jFK9z2KOWKZd0UiyKOCVOahfUL
GNir3cSkHBBbvXm3wi8FnTfDGm+KNV1TUL/AFnUbcXEnnXLmKMSDIVY87emOas/EbU/D3hq
O58SXjOlxFCI5Sspw4BOxAucbiT1xnHtWjp2nyrUwjFSdjv11LT3IVL2EknAAbvTp721tmC
3E6RsegY14R4J+Hms+Plj8Y+Pr+8trK4+ew0e1laEJH2ZyMHkfievtXsU3hLQJ/D9toMtk7
WFq4eFPPk3IwJIO/duPU9TVVIRg+W931I0uX/7Y0z/AJ/ovzrD8RapY3mkyWltcLJI+Pu1z
t/ClvqE9su5ljchc+grkfHt7d6f8OtdvrC4e2uILVnSRThkPHIqKUXKaS7ndCkoNTXQ3pIG
UqV+YYxnuTW/4Vu2tr/7M4+WYdj3rzTwtY6tDpul6hL4k1C9W5ijllhuwsg+ZQTtOMjk12C
fI2QTzzXXiLx9x6nfUnKcLSW56v1qreajZ2AU3cwiDcAkcH2zXDQeNW0aexh1Y+ZY3Ey27X
HQwMxwhb1UnAJ7ZFdrqmkaZrdj9h1ayivLbcH8uUZG4dD9RXn8trOR4so8srMiOv6SBzdcH
0U03/hItJHJuP8Axw1xuo28dpqVxbwrtijbCr6D0rA19nXwxqzxOyyLaSlWXgg7Dgg1cVzN
JM6PYRtc9RPiPSgceex/4AaafEmlYz5jnnH3DXlPgD4X+HfEHw40HWtUvdalvL20SaVl1OV
QWPXAB4rt7T4baVpnOm6pqiDvHcXRnQ/g+SPwIrWcIxbXNqjBeze51FrrWm329La5SSZF3t
CCPMC+u3riqreJtKUkGV8glSNnQjqK8x8GRmD9ojXYHHzpocSn8Jq73xJpFvHbC8tII4SXJ
l2KBuJ/iPvnvSnHla9BqMOflZf/AOEn0vP3pf8Aviqr+O/CkF8LK81q1s5yMhbiVYzz06nv
XIkdBwe9YvgPw74dT4r+JTqul297qF7FFe2U1ygk2IPklVQ3Qhtp+hFFKnF3uy6lOMVdHth
bCbgC3GcDvWEvi3SzPcQDzDLbvslQYJjbrg88Gt7tXm3xU16w8LeHLvVhBEs8UZkYqoDSOf
lQE9+aUFzNRW7MYJN2Z0aePvCp1iPR7jWLa1v5Sqx280qh3JOAAM5zXUV5L8GvAFvo3haDx
Nrlol34l1cfbJridQzwhvmVVz93jBOO/wBK9araooxfLF3IbT2CgUtIaz21EFLSCloQBRRR
VAFFFNpN2QDqM0Un0ouwHcUUlFWmITHzDmlPWijvU3GHU0HpR0o61aaejEMYsAKKc4JAxRS
aYxaKKKloBtFKaSsWgAc06kzS1aWgBSUtFOwCUtFFFgCkNLRQ0wEFLRRQkwCkIpaQ0WA831
If8TW795W/nXI+OF3fD3xACMH7HJ/6DXYargavdjjPmt/Oud8R6fLq/hvUdLhcJJdwNCrN0
UsMZqaTUZxb7npPWPyO08M6olj8LPDcoIMr6bbhFP8A1zXn6V5fa+F9S+JPxduF8QRmPw34
ddJWt2YH7dM43KSP7vB/AY7muq0y2ax0bTdNe4aZLK2S2Rz3VBjt0phvpNA1mHxHFlooR5N
9Gv8Ay0tyc7seqH5h7bh3ranPlqSa3e3kYOk1C3U9bUBVAAAA4AHalpkbxyxJLE6vG4DKyn
IYHkEU+ubVHKecaz/yHLzgcSHmuF+Iqbvhh4jXHH2JyBXd61j+3LwAc765TxVp41XwjqumP
dR2gubZojPL9yPPc+1a0HacWz1PsDvCYD+DtGfaQDZQ9e/yCtU43cZ5qlo9p/Z2gafppmWV
ra2jhEi9HwoG4exxUWua1Y+HtGuNU1N3jtocbzGhduTgcD3rWq/aT93udNWopRil0Od+KVy
lt8NNTZnAkby1iAPV94K/jx+lfQOmSSy6PZy3GfOeCNnz13FQT+tfPPh/wz4h+LXiHTdX1r
TJtH8GWEguI4LgYlv3B449Pf06ZNfQ97K0ESOnADcj2pV4qFNU+p5En7SdkcLrhB1y7znAf
t9K5vXju8MasD3tJv8A0A10WtFX1m4IPVsgdugrD1BLeTS7wXRZYGhcSFeoXac4/DNY0naS
9Ttt7tvI6X4Szhfgf4YmduF09SSfbNP8DeLbvxD4k8TaTKUaDRnt4o3AO5mdCz7j35xXDeD
fE+lTeEtO8O6Dd3LadaRbIDNA6GVQSfvEAN36VofCDI+IXxHU/wDP1an/AMhGt5Qu6kmv6u
cMocsbnoUPhO0t/iDJ4vglKTTWJspYQvD/ALwOHznt0xW7d26XVnLbP92RSv0qaiuZyctzI
8tlieK4khkzujJVs+tYOs3MmiahpHiuMcaRcA3GOrW0nySj8AQ3/Aa7vxPZ+TqK3UYwsw5/
3h1/SuZuII7y2ntbhd8M6NG6nuCMEU6UuWVz0Pjgesb0MfmBwUxkMDwR6189eOA3j/4t+H/
BKZe1M/8AaN/joIE+6D9cH8xXc+F/EbQ/C+Wx1G4H27RnfTbhmPO1BlX/ABj2mue+BOnvrF
54j+JN4hD6vcG1st3VLeM/1IH/AHzXTSj7NyqPpt6s4tYx9T29QqAIoCqBgAdAKcKTtRXLz
amYtBpKKdwClFJS5oQCHrSjpSUU07MB1ITRRmqbuAtJmjNGKTfYBaXFNFLVJiCiiigYlLQK
U1S7iGtRSN0FFN3GPpMdaWlq+UkbQKWk/Go5bDA9KKWim4NgNoA5p2OKTvU8ncAxS9qKKqw
gpDS0U+VsBKXFFFJKwwIpD1paDRa4jzjVvl1m646ynk1zfiS4ns/CWsXdrJ5c8NrI6P3Vgp
wRXSayFOs3YJzmQ8VzfipRJ4L1qNM5eymwuP8AYNYUviV+56d/c+RN4J8PnTvhJ4dvvtc94
09stxM8rZKmT5sD2BOK0XAOVA3KeK3/AIbRpcfB3wxFIu5H0yFSPbbWVf2b2V69tJkhOnPU
djRW0qNmdGd1yss+A9TayuJfCV3JkQqZ9Pdj9+DPzR/VCcf7pHpXfV5BexXDpFeWDiLUbKU
TWznpvH8J/wBlhlT7GvTdE1e31zRbbU7YFFlHzRt96JxwyH3ByPwqpSTVzCrDllfocVru4a
9d/KMb/wClcV47Bf4d+IRj/lxlH/jprtdbbOv3oBIO/r+ArkfGcTT+A9chUfM1jNgf8ANKi
7zj6/qdy+Ad4SBfwFoEhJffYw5PfOwVpXdra6jZz2V2gkgnQxSKe4I5/GqfgkJcfDbw+AwG
2wh6HvsFaZ4OCDkdh1rSreNR+pvOFop9DqPAGsTXejPoeoy79T0nbBIx6zRf8spfxUYPuDX
Sap/x6f8AAq8rmuptF1W18SWas72gKXMK9Z7Zj86/VfvD3GO9en3dzBdabBdW0yywzAPG6H
IdSMgiolZrmR5yg41UcNqILX8oPZuv4Vj6sudGv8YP+jSZBH+ya2NRctfz7D0bH44rM1AO+
mXcY+ZjA449dpqIfEjrqdTb+DirP8CfDEbqCrWZUgj/AG2FZHw0sbjTvij8Qbe4QqzvZyjP
dSjAH9K2vgsCPgl4YU5ytuyn2Ikau4eOytZpr9o4YZXULJNtAZwucAnqcZOPrW1SVpzT6/5
nma2sLPeWtq6rczpDkE5c4GB7n61PXh3xR1ebWdW8N6BbECLWNWgtmHdolcO354Fe5fSsnT
aipX3HJcuhma5Z/bNJlRR+8T51+o/+tXn3ykf5zXqZ5Fee6vafY9WlhVSqH5lPsaxbs7HTh
5bxZ5b8R5PsWizWOjxn+2PE88Viu08uOmcf7pxn3r37wxoNt4Y8K6b4ftFAhsYFhBA+8QPm
b8Tk/jXinhCzPjP4+z6k373SvCUGyP8AutdPxn6jn/vkV9BV21m4wjTe+5hUkpS0CiiiuVG
QUUUUwCiiigApaTNFMB1NooobuAtLTaKdwFzS02lppgFJRRU3AdQcdaQdaK0T0ARsYHFFIx
4FFZt6gTYoxUu0Uu2vofqj2MuYhx2oCAcDtVgR55p4jUdua6KeWSnq9CXMrBD6Uuw+lWsDs
KXFdyyqC3ZPOyoYzTStXMU0xg1FTK1b3WNTKeOeaXipnjwaZtryZYOUHytFqVyPFGKk20mK
xeHZVxmKSpMUmKzlRYXGVi+I9R1LS9MN3pumT6lICF8i3UNJk9wCQMDvzW5ikxXPKk3uUnY
8SfVPFckrSyfDrXndiSWJi5P/AH1UbX3ix8ofhvrTqRghmhwQev8AFXuOKTHtS9nFbRNvbz
POPAV9rtjZWvhqbwRqWlWMCMsFzcSRuka8kK2GzjsMVT8QX3jK41Z/svgS9u0jJjEyzwxqw
B4Iy2cHrzXqmKMcUpU1J3aIVRxd0eJMPHzN8vw4uDnqW1GAZ/WrWlXfxK0k3X2T4etEtwwd
wdShOWxjcBnAOPzwK9hxTJSEjZ/QZ5rNrlXwl+1lLRngd3q3xCF9Kk3gI+YHJYnU4+T61Wk
1P4gNG27wDAVYFTv1OPkenSvUL1TNcu4HzHrVWK3LMd2Tnjk04SjZWj+f+Z7UaCcbuR574e
n8Zactnpg8CwWenx4RfL1FG8pc8nGMnHpXU6/Hq0Fj9q0TTotQvNwUwSzeSCO53etdF5OzB
A56U5F3OAy84olOM5czRpypQ5b6HAW0HxPusrH4M05cc/Nqq8f+O1oCT4sWFrBZN4W0lLWM
ERqupD5R6D5OlejaVIqzgk4zkCp9XbBiX61PtFty6fP/ADPOd1W5Tyy2034qXaGZfD+hoGP
8WpMT+iVM2gfFVgB/Y/h78b6Tj/xyvUdJPEiZ4GK1MUua/wBlHNUqTjNpM8ei0P4twQrDbW
Xh6BBk7UvZgOTk8BcU+Tw/8W5gPMTw2cf37mdv/Za9exSd6OZX+FGXtJ9zxvTfh341u/iH4
e8ReJLjRkstGaSQQ2byMzsy4B+YY4OK9jHQU7FGKJtzsn0M223diVzni7StRvtHmm0SOKTV
IkIgSZ9iMT6tg4x1rpcUVKjs2hqTi7o8/wDhR4JufBHgs2uqNHJrN7cPdX0iHcGdjwAe+Bj
8zXfUuKMZqpc03zMQlFLiio5QEpaDSYNKwB3ooxRiiwBS4pMUtNAGKKWkp2ASlpce1GKEmA
mKBS0Yp8oDaKdRS5QEopaKdrgNOQBRVW81GzsiguZhGXzjgnNFGhShJ6pGvgU5Rk+1KADTw
MV+g06Ot2cVwooortJCiiigAooooAQjPWoiuG9qmpGGRXNXpKcfMadiDGe1Jj2pwoIrxpQR
pcYaTntTjSCuWUdSkNopaTtXPJFDOaBSmiuO1mUFJml7UmKJAJWZq07R2+xTy5rT6VhawxL
4HOBXHW7HRh481RXMkA7GJOSaiVNrcN07VKM7RkAUHHrWCPdTGSSEHGaYrg5BOMjHvUrBSO
BmmIvP3fxqhq1ixbsyFcHDKc1Ne3LXEyMBwBg1Cv609E45pbO5g0ubmZPYXQt7kCR8buxro
g2QCDxXLiNt+TjFbVreIVSNzhug96ObW5w4mF3zRL/NHNFFXY4BaSqv2pzlgmEXOackryHK
420vaLoXyMs5o5pqtkc9admrjJNaMgOaOlFFNgFFJR3pNgFAYEcGijHoKl33QCZozRRU6gL
S03vTqpAFFFJTAXNGaKSmmAuaM0cUHmnsIKTn0paKkYnNITS1k+I9QfTPD95dw/61U2ofRj
xn8OtCi5NJdRpXdjgfFWsySeIbmGO58tIG8sDGeQBmiuEeQtlrh5HkZyzMerE45or2o4aml
Znv024xUUj6fXpTqavSnV9jD4T5NhRRRViCiiigAooooAKKKKAImGDTTT3+9Ta8WqkpM0Qw
g0nSn001yTikrlITrSEUtITXKyhCKTilNMbpXNUstRi0lVYrpN7RscEHr61aBBGRXJCpGoi
3Fx3Eaud1Rt8h289jXQvXN3v+uKj1rjrv37HXhPjKYXCgAdKR0GBnr7UAneQO1KwYgY6VFj
1+pGxIxwKEB3nNSsqlRnikGBICOapId9AOcg/pU6OPfFNC+vrUqxqGHT6VL13MpNDsdaVci
QHoe1BGKO/I5qDI3LeTzIgc5PSps1TsceTgdjVzFXC9jypq0mhrBQh4GKgt1C5wc81LMCIH
xycVWsCzR/PnIqZXvYcV7jZc4pRS4orblszMKSnU01TQgFBrnPDvjPRvEc91Z20vk39pK8U
trIcONrEbh6jjtXRdalq2hTTW4UuaMUlRqhAaUGkoouAUoNc34o8V2nhu0JZPtF2ylkgDY4
H8THsKr+B9e1HxJpE+qXywJG0xSFYVIwAOcknnmrUZKPPbQrldrnW0Ug6UtBIlLSGlpLcAo
pKM0XAKKKWmAh6V5/8AEjVYo7O20lJB5sredIAeVUdPzP8AKu01O9Gn6ZPeFd3lrkD1NeA+
IdSudT1OS4lfc5ySwHT0r0cvoOpU5+iOmjC/vMz5ppE/2yWOfbpRULbmhTo3JOefaivf9nH
qd6lI+r0PFPqNDzUlevQleB82wooorcQUUUUAFFFFABRRSE4FJuyuwI2PzU2g5pMH1rwqku
aTZohc0w80ue1JXPJ3KQdqSgEEZBzRXPLcoSq13N5Nuz4yR2qyaz9UI+y4PcgVwYp2gzSmr
ySMkT/xnOTV2z1JdpSXPHQ1kSEKdo/OkQMg3Nyc9q8aLcdUexOjGcdTpHuYzAZVbIArn3bz
Zi54ycmiWQsg2OQeuKYr7hlevei7k+Zk0aPs7sRVXOepz1pSu7im7wBzx7U4HODnNUdOohU
LGQOpqME9wc09lYqWY00bSAR29apXKRInzEknpUyn5h6Y4qGHBLDpUo49PwoMpEpHBPvTcg
9KAQ2O+acEGepqTPY1NPUrb5Pc5q7UFvxbpxjipquGx5c3eTYknKGq9tgZFPmcBducE1SMx
jfgZ5rOUrzuVCLaaNTvR0pFYEAg9aXkjgV1rXYxFpjdKcOlNznrUSegHy54+a+8G/Fi+1DT
pntJJJPtUEqjAG8fN7EZyMV3/hL45aXeeTYeLIRpt4xCC6j5gkPqe6fjxXV/EnwJB408POI
T5WqWql7aT1P9w+x/Svj2SaWyvpbXUFKuMgo/UHoQRXs4enTxlO0viRvJqSTPvmN0ljSSJ1
kRxlWU5BHqDTrt4rHT5725bbDAhkc4zhQMk18b+Efin4j8GQRWWk3kdzazyqiWl7l0iyeSp
zlfp0r2vxP8QtVutO0G4s4hHDqlhdG4twMhiuFPPtz+ddGHyqKTdTW+iOWcrOyPS7zWLK00
aPVjKrWsmNrg8MD0xVODXUlnu3Yp9khAkWRW6ptycj1BzXyp/wAJ7rGm+Draylv3lt3uFBt
X5DRr0+npQ/jbXpL0eGvD1x9rsr2QNBCV+ZGcDjd14q6mS0+TcuNRdjY+I3iPUJ7p5roGK8
1BwTET80cC/cX2znNe1/Be7N18NoNw/wBXPIvH4H+tfL/xJsPE2m+L47XxRPE9+8CTsYn3b
VbI+bHQ8dK+q/hPoNx4f+HGnwXeRPcj7SyHogYcD8sVjmEKdPDxUCuZy3O87UUDpRXz6EFF
LRiqsAnOaKWilYAoopKNgOb8XSMukFUznk8fSvBLlgZpCcHkjivbPHl19m0xI+8oIrxWZFc
SE8gHPoa+hymNoOT6npU/4UUiuWKQpyOSTz+FFR3WSkYXAxkc/hRXtciLuz61qVTkVFSgkG
lSn7OWux4DVyWikzxS16adyAooopgFFFGaACo3PalZuMCo/wAa4cRW+zEpIAe1GaKSvMZYl
JTjTTyKwnoUhFCqNqgAegoo70VzvYYhrM1Ukwrjsa0jWdqgza++a83GtuFjej8aOdYO7DGM
01t6rtxlqlVcIGxzmlIy+7+deYe7chAdlGTge9KEwCVYqepqUoScnpTwO3UVWonIjWMhdx+
bNO2twRkCn7JADgUFW45y1InmIiCQQODTRFkDPHrU+wnk8U5UAPApptBzWIVjw5IPBqdRzg
UgDZIK9KcBkjIpakN3HgYOCOlAx5ntQUYDPPWnqvynPWp1MrmrbtmEe1TE4Wq1njysYwc1N
KdsTY9KqLaVzzpL3rFKZ9z5qoxyc55qy5+Q5pbWBZC0svEUfzMTRSpuT5V1OtNRV2aVrGBa
o0h5xXJePvHI8G+E31a3t4ruYzC3jieTau45ySfYDpWDb+Pbi88S6veGYRaJpUB2xADMr9B
k+56V49481C413wJpFrdXawmbVpZi7ZOwMpJ49snivbpa1IwprlWz8/UzjhZSvORS1T45+P
pnKx6va2oY7gtvCvy+2TmvVPhz8bdN8TG10fXF+y6y3yFwMRyn19ifSvlu6sdOicxrqErkM
V3eRjj15NVhBc6WU1O2ulVoXDKvKt14Yf8A1q9WvgaVWHKtH0IcGtZR0P0QPIr5j+OPw31p
9fu/FWl2P2mxmUPKYF+eJgMEso7H1r174VeNo/Gng2Cd5M31sojnU9T6N+Ndtd3NvaWst1d
SLFBEpaR26Kvcmvlo1qmEq8yWq/Eizi2j85IRINTQTFgqPznjFet2/jrTX07R9Pg82GHTLK
aKe4fqZJZMttHcBcCsn4neGJLe4vfGFsIoNMvr+SOy2/KZ15JZV/uj1968ojuJQGUkhD96v
0PDy56ak1Y452jI6q6ubvXtXh03T7YzeSCI1j6sAck/kK7/AEKXTvBllJqbzrLrsreWfl+W
3T1X39/avKdA1++0bX4tUsfK85MqPNQMpBGDkH2q7rWuvqFz5zSsztkyDGAG9vaubGUqlb3
E7ROrC1KcLzauy14n1G41DxZc6lJcSXKttzIxJ3D05+lexfCL4peJIdRg0MrJq2mO4jjikb
97CP8AZY9e/FeBXl6LgWkKvhY48Ng9yeK9e+Hegw3WjQ61oD3D6tps6DUdPikDPNCT/roh6
juK5MXSgsMlNabDTUqr7M+yEYMgYdDTqqWEZjsIlM0kw2ghpRhiD6+9XADivjopsl6MKKWi
teV9CRKMUuKKaiAmKCOKWiiwHDfEWBZNLtpGbGGZRnvkf/WrxmbIOVfaO4Ir274ixb/CTSj
h4pVIP14rw+7OGIGCT0FfTZZH9zp3O+lL3EQTeWFUSDJyf6UVDMW2LktyT2+lFe4qV1cbbu
fW/wCNKTTM0ua8ZVbnkWHhj60vmY61ECBQWrWOJcVuLlJw6nvRvX1qDP0ozVrHysHITGRaa
ZM8ZqPJ70mRWU8XOXUOUfmkzTfxo49a5nVKsLn3ozTelGazdQaQpNJnFJmgkVg5jsKTTSTR
kUhrnnN9ykISaxtWuCCsa9hk1qTSCONnPauWnd5Jmkc5JPNeZWm5aHbhafNLmfQFkZV+6DU
gkLdVFR78oMgcVGWHODjJrBo9TluWhIfwpfM7hRjvUCMAoP51IPuja1QyHEk3nkDrSpL8pb
byDjmmKxPbNKRtYkZO7qKCGug/zNx6DmpFO8cgAD0qAcDgfgamTBHTGKRLSEaQhscEdKBJy
OOlIyqQDmjauMZyaA0JfM4+XkU5JVI5SoOAMLQrAEBjt5oJ5VY1LSRXyAMYqeZtsZNZ1tKE
mUE/fNWbyUbfL9aS00OOUPfsVzMTj5ATXCfFnxknh3Rrfw9bZN7qQLO4bHlIMc/ieK7WL5r
mNVHevnL423lzN47kl8seXZ/usg5JHBr1MDDmly9zbk1v21KttrkK+EJLG1kDTXV2ZJznok
a4UfixJ/CsDxxexy+GdIsN6x7HeZjjqxAAArJ8P3C3FpMxUYRzz9TnP61B4mv4ZNT+zsiMs
EYUnrhj6V68aXJVPTpvmpadTDj1VklWBEjCKNu913YPrzRqaypos1xPdEyMRhGKsGB7jHQi
pdM1SbS1uh/ZStFcIIy7oSAueTnuaxdXhe0t48ndDLzHnuK9GnC9RJGdedqDctTvvgv41fw
z4sVpp9ltIQkqE8MD/h1r6x8T3hv/AAjqCWbqzPAd6qd3yEcn8q/Pm1lMNwsgGAD2r6N+EP
xBKav/AGbqTh7a6jERL88jOD9OSK8jN8BJz+sU+mtjyaFRSirrVGF8a7ySXS9HsNO8+bTdL
h+ztIV+VXOCc44ya8C84/Mq8nNe1eONZfTbfxd4KkjEzTaiLyKbdhWiI4wPYYH4GvEJQAzD
GGB9a+rw7i6cZRejSZ59W/M1YkSQ48wMN+cYqVTLLMqx/M5OAPrVYg7Fzj6Acmp9pjQPkg8
AYNdDuYl2Sxu7GYRXsLI4AYDPUV03h2+vdN1u0udL1GWykdwI7hX2GLJxyfSufnv57meEXe
XSP5Q2MFgcd/Wul8GaBNrni/TdFto5ZUvpgrKo3HZ1ZvwHNY1beyftDSOkvdPrr4XeJPElz
Pe+GPFcbyahZIJ47tiD50THg5/iHoRXqGTis7T9KtLC3tUijVpLaAW6SkfNsGOM+nFaAr87
lV5pNxVjtnZu6FzS0gpaaehAuaM0hpOtXzNOwhSaTNGPelPSpd9xnL+Oxu8HXY/2kP614Tc
NufeP4eTjv9K9l+I120elW1pt/dzPlz9OleM3JVwV65Pb0r6TK4v2V/M76KSgmVp3YomVQn
nn8qKnSNWgXjBBPf6UV7Sk0rHVy31PqUGlzTM0Zr5L2rPDsOzRmm5oqXMLDt1GabRUqox2H
7s0mabRVe1YWHbhSbqbRUOqwsOzRmm0VPtHYLC5opM0ZqOYYtIaM0hNTKWgGTrc3l2n39pP
SsLzMxqQwII6+tWvEEjNcCNuFUcVmjKxgCvPSu2z3sNTtST7kxYqD6UJtYUxidpPSmITj1q
jptoWWJHA7UqMoIx3qLflsdzUm1SAc4pNKxDXctccFeOKcpIPqKgjY59qmXJ+8MGsjBqw5C
MHiplAA68moQMHmpsBxx2pmUhu4g+tMflwOlShQenamhQeSMUgTQzaV5HSmue5AqQtnK9jU
bAFTigpeYRP+8HH3ehqf5pXA5ZjT7KymuU3qAqDjJ61X8RWevtpy2/hu8tbOds+bNKpLAY/
g7D61v7LkSnV91dzGdSPNyrc27Ow8rEsnDDkD0rwL4r+DLjS9SvtbhTzdJvpRLIxOWgmbr/
wE9f0qPWbr4k+DHe7vdSknglwpmY71Hpk9qn0X4o/2raXOi+LY0lguImVmx8rDHb3r0VO0Y
yw6ulvqEKU1Lmve54LH/xKNUkhwBBL8pHYelUtUGLs3LAsZGJAHatLVUildoHBIyRGW67e1
c/Ff3dhetAzrOo5USLnIr6CMHO0zenUVO9OXUmGoXYQFLeYIDy29j+nSsXxFNu1COBXLoiD
2AJ5xXUXfi20gt0hXTE837zHdnJri1c3N99qnUbHkye469K7KEZJuclYwx9WLSpQld9Rmwj
YzLtY9vTmuh02/fTLiO8jfLKMN+FZWoBEuC0YBU5YD0FRLIjhXYfK3JraS51dnm017OTSPS
vH0Y1zwlpvi7TgWliQJckc/L2J/GvIWJJdnwGPJINeh+D9ZMcl54Vu5RPY3KOEBPByM8f57
Vxmp2BsNSltFO4A/KfUdq5sDek5UJbLVehpjI88Y1o+j9TOSOWeVEjBZs1qLo9wWYPKFPXG
KEnTStPIVB9okON5HT1qoL2SWUCSVuffivQvOesdji5Yx0luStYTxsRv3Adfmruvhv4sn8K
eMdP1bHyRN5bnGfkbhv0rjIzcwhZicLnBPUGtPS7lBfYZFMb87TVTTcXF9SYrXQ/Ri1miub
SK4hbdFKgdCO4IyKsAVzvga8uL/wACaPd3UBglkt1JQ9vQ/j1ro6/O3T5JNHW2GKUUUZq4q
xItJijNLWqsxCYoPSikJOOKTdkM86+KFzELGxtCf3rOZAPQYxXkcy4VmVsHPpiu08eaiL3x
HPtYMsREKj0x1/XNcPcz4k+RckcbWr6vLqbjQjY9CELRVyrI+FBZjkk5x+FFPcKYlJXdkno
enSivTsaan1aKPxozRmvgdDywxRz60meaztS1vTdLi33d0qk9FXlj+FDaHGLk7RVzS6UZrz
vUPiI4YrYWW1f78vJP4Cq8XxA1PAL20MmOuARSs7aI61gqzV7HplHauRsvHWn3CA3ETwHv3
FasfiXSZORcED1K1Cl3IeGrL7LNg+1KKpRanYzYMd1Gd3TJxVpXRxlGDD1BzRzK5g4yjuh/
FHFJRTuSLik70uaSk2gCg0U0n2qHJIDl/EHN8g/2O9ZmcRABga1PETAXEZPXZWNEwWEZJrB
Wtc+lwyvRiWR9wLnmkClST14xSIQV3E9KnVCwLZGO1S+5bdiIgsoK9e9Tx/N35pqRsD6CrE
aKuCw61NzKUtBY1OMnipVGAec0nQ8HPtTgB24qGYN3FA4FSp8vIqEkg/MM+lTRvhcZ5ouZy
vYYiMwLHgelP79fl9KcZDkjqMdqj2k5bA+tMm7YFSCSW4pAU3ADqTTkCkEH8zTrSHzbtEA4
U5P0FOMHNqKBuybZc1HUrTQ9NV7mURoBjJ7mvH9c+NdnZ3TW9mgc7tpkPI/CsD45+KWl1+P
TILgtDbKSyr03GvAXupZJSzO7H0HpXtU8vhin7Sq7rovIwglBJ2u2em+Mvi3qHiDS5NKnYL
C7ZJQc49K83tvEAiBhnJMW7KsOSlVz5Ycb0yCOfasy5iRWxGMivaw+Eo0o8kVYU6tRbHUzJ
LdbLiCdblAucg8gViapbswFxGDvXqQOaoabcCx1OK5LMI1PzqO478V1NxD5lv8AaowHgk4B
Hv611fw5W6EqXtU31IPCPhu38Tatf28gST/Q5DGWbbskIwrY6nBqzqXg+TTLvZeRKrxxoj/
ZzlHIX72D0JrAlF5pl4l5Zs0EkZBWRMj3ruJ/FVr4j0Ygyrb6lGhadNvBGOSDXNXdaFRTjr
F/gdeHVGcHCStL8zzjVFj87bGeF4weoNUbeM7ApIzkjAqa8cyMzj+/98dxVe2YZJVjuznmv
US/dnkN3qmlLILCTTtUt9qTwuPlK5Bx61t38dnr+pWD2wVbi5b93EMDJJ6e3NZcNvFc2t1F
MSCF8wcZIYCjSL/T4L/TNRuQwWzTeyDqzKcjH1rBQU7Nbo6JTcLx6MwNXz/aU0YziFjHg84
IOD+uagtoxvG7mm3Fy91dz3UmC0jtI3Pqc0+Bj5g2nvnNenTjaKizzZPmk2djp2ntPpTsCS
pPyZ/WnxaHK19HHDDLI7NnykGW298VraNNaroiuV+c8MVPAPbiup8L6jFpXjPSNWfP+jzqW
I7oeG6+xNdE4r2b5VrYS3R9Y+CbeK18CaLBBfPfRJaoI55BhnXHGfcDj8K6GooGhNvG1uUM
TKCmz7uO2Klr8xlK8m2dgtGKSlzTTuIMUZNJmijpoAZ4rzzxr4x+zJJpumTEMBiaZD932Br
a8c6sNN8OSxxziO4uCEUA847kV4bdSBpO4z6DNetl+FVT95PY6aNNP3mVrrUGllZiwKsfvE
9aziWkbfuBHTmppEDkMFwBkcdqiKxrwFY4654r6uFkrI6mNwyxjBGCxP8AKimScKMKCdxzn
8KK10GfWlxcxWtu88zBERckk1wt78QQ5aHS7Ry3TzJP8K5jU9V1DUpwbq4MoYAiJeFHHap9
F0WXU71o0bCkE8jjA9/xFfnvIvikbU8FGkuarqQz63rF5nz9QlKt1QHaB+VU47G+usyLDLK
o6kAmvRbDwXYwrm6Yyn+6OldNBbQ28YjhiWNPQCp9p/KiqmNpU9KSueJx6PqM0jJBayuew2
mrp8N67EQzWEu0fjXsgRV+6oH0peKn2sjB5jLpE8OlW4g3QyK0T55DLxTIbuWB9iv97n1Fe
0X2m2eoW7RXMCuGGM45H415zrvhBrDEsbmSAnggYK+xoU11PRw2NhVfK9GUYL9fKLMpDA4w
DWhp2syWeqRMkhVCwDqeQQetczJKIZzCz/KOef5e9IL8BjiMEA85o9mr3R3ThGa5X1PdY5E
lQPGwZT0INOrz/wAGa8n2ltOmc7ZeYyx6N6V34Oal3R8niKDozcGLRRRUs5wqtd3UVpF5sx
wucVZNcz4hm8x0gByF5I96iVjow9L2tRRZl6veC7vS8RygXg1TUgjAOKjcAZx34xT4kPkjP
apdlofURgoQUUWEbDAECpmchVwePrVFQVLA856VIXCrtx82OaRMoal8MO+Rj1q1G4ZQGYH6
VkCfAKljz3NSxyqMcms3G5hOk2a6mMcdDTiVxx1FZ0U25hzkVYSZVX5ue/NQ4nNKm0TsSwB
GM+9SRYJ6c1A7jhh0p8cgyCHyfaixm07Fk8Yxx/WopH2n7pIJ6CkMjOAR+VMyxJz2otciMe
47eAMH8Kdq2qReGvCtxq0q7pG+7+PSoYsTXUcWPvMBgV578bPFYtdOTQ7ZsOD8w7YxxXfhY
Kzb3lov1/AipG8lDpuz548X6uurazc3J3b3clcnrzXOQW8koJ6M3QVJd7nkwRlh0NXNODkI
XwHxwDX1UIKnFRXQyvzSux6WPzjd9/Gc1n3Fk8buCufSunWArgHk81G9qr26yMoyx69/pRz
u5o4I45rYnOAcsPyrT0a9NhcCyunD2c/Bz/Aa0prAgnHr27Vm3cEUkR3AIc4BFXzqUeWRmq
bg+ZGrqdmsSFSPMjx8prh7uOW2cyqSu3hiO2a6TT9S8mFdOvyTGeI5euPY1S8Qr5OkzgOq8
rx3c5qqDlCXIzOulJc8dDBYxsgycjHX1qusvlzDauDmq1vcEYjb5R2zUpZfPB4B6fSvRcd0
ebzapo6nRHV5Lu5nHyLESwz2rkvMDwttOAScen0rodOkK6NqsowAkBGTXLdYCB6joayoRXN
Jm9eV4xQwcZyDx0Fabx/ZYbaRmX/SF3YH8K5xn9KoCNiQccMOBnrVq92/al2MNu0bVB6e1e
glGxxnT2btYJJFvDwSLkGrNjq7Q3CIzbs9Dn7tc9DdyHTo43B4zz/KmIzNL+PFPm5dhn2f8
IfHJv8AwZc2d1Oks+mqCiFhvKHjp6ZrvNG8ST316sU4ULJwMcbT6V8nfCe5lTxXqEpb5XtF
iIB6tkEfyNe8adcSJJHMrYaP0PQ18PmdCEK8uU9/B4eNWg5NansnaiqWm3ov9PjuBwxGGHv
V2vJatsebKLi+VhgdaazhELMcAdTTqwvE2pxabpLtI2Gf7o9arfRbjhHnkonl/jTVjqmuy/
JmKE+VGM9h1P41yEsZYMVAXuB/hWssNxfXgSOJnmmfAC85JNepeG/A9lp1o8mpwRXN1KNpB
GVjX0FfRvEQw1NRf3HfKUaeh4TLHsb5hn1FV3LHg9Mjn0rv/iJ4ej0TUkurNRHaXJ4QdVI7
D2rhJnzkgKBjpivTw1aNaKnE1WquiAbBHl+SWPQ/SiopTIyKVYAZI4/CivQUkZWbPTLa3f8
AtJLcJukO1QBzkkV69pOnRaZYLBGPmPzOfU1xPg7TWn1f7Y65SFQSfViOK9HFfnsnzsvH1m
2qa2EpcUAYOaWnynlCEUmMU6kIpOCASmSxRzRNFIgZW4IIp+RnGRmg+tQ4oabWp5P4q0M6f
cZUDymOY3x09q4p1YMSWYHr0r3XX9LGp6XJGvEqjKH39K8Yurd4pWV1Ksp2sG71pSfRn0mE
re3p67ogtLuSCZHVisiMCpz0I9K9a8K+Kk1lPs1zhLpRwf8AnoP8a8fMQPJk6ZIPYVLYXs1
pJHKkjRyoRhgaucObUuvQVaPLLfoz6HHNFcZ4V8WHUnFjfsDcfwSDgP7H3rs+tcyT6nztWl
KlLlkI3SuE1SbzdRlYHAB4rr9TuhaWTv8AxHhRXCkFnZn+Zic9ayauz08up2vNkEY3S5+bG
e/SrRIVsUiqcknjFNYK7EE80M9lu7AOCxB9eKWRgE3NximgfNwOvOadnge9AEZPp0pyHnnj
0pdgHP500qSSRjFJjvcnVyDgGpPNYKFINVlznr+NKXdTz81TYhxuzRSTnGflx0NSROFJyPp
VFCSxNSliM4PpSsczh0NCOYY6DJPWkd8ZIqqrkck5pzHByCefSly32MeRJmjpq+X598wysM
ZP44r5U+Imtyaz4quC78JIyj619O+L9WTwv8P7qclVmaIhc8fOwr4w1O9kmu3uXYFmcsR65
r28FSUqlv5V+PU4faO0qnfT5FKQATFnk2gH5R3POKfNN5N7awepyzevtWbdzFbiBuMFuh9K
0tdk3fYZioyGVQw44H86921nFPqRpyyaeqN+acrHCuMYb+lJaTLM7QDrG2QDUGotsjtZOMH
qR3p+j+SviC4STLK0eQPcisdHG50fasaDICx+X656k1RubOFowHj79PatEyIko5LZ/wA9ab
LhyoGNvrWEZGrjZHO3+mQPbFEJb5sdOBXH69DdqkUkrloV+T6GvSbiD5GZRgE546VmXunw3
Fq6zIWRuWHp711Ua7jLU5q1DnTSPKhnJOcECrqxStbi68kmNW2lsd6srpyT6rJb2jFog3XH
3R71ele48P3b2SSJNA2Hww3K1evKom1GO540aTV29h1s6w+CdWlflppEhUfU5P6CuWVGeRF
QE7ztAHrW7rWuRalBZ29tZR2UFup+SM/fcnlj/KsJc+ejKSCpyO/NKlCSi21ZsdeSbUYu6R
1Gu6HbaPa6c6ykzyKRLGTyp9R7VhB4UaYOm6RsbJM42888d+K7XVov7U8P2urzgefBEDKM8
lc4rhZsvMzYx6ewqcNNyhZjxEFCeitc0FlQ4Ug7O2adHgzJ82VzzzVW3AKfM20DpWhZW6TX
kcJUnewXj3NdDdtzBLmdj2r4U6BNa2c+tXCn/S2CQDH8I6t/SvXLUbWUc8dT61j6fbCxsLS
ytU8uK2jVEB6gAf8A6627eQ7vm+X3zXxOMqSq1JSZ9lhqSpUlFHpnhXI0fHXDmt+sjw3GY9
ChLYy2TWxXBGOh89iHerJ+YhIAya8s8eaol3fQ2yN8kIOQD3rs/FOsLpWmsFBM0gO3HavHp
ppJrozTMWZ+WNdWEpuU79EdOGpae0Z23gKzgl1V7kj54EyPxr0vFcN8PYX+yXNxsGGIXcev
Hau67VFb3qjZhiHeozzX4r+W2lWMLEZMjHHfpXi75DFG4wdqj1969a+KMsb6hZxBxvRDle4
75ryy5gDrvyxCdvSvby6ahTSO+lH90igFHlDKfxH8elFPkj8xFIbjJ7/SivcTk+gcp9WWNh
bafbiG1jCL1PucVcpBxS18LFaHkNuTuxM0vaiitESFFGKQ0mBl38rW99DMBkYwR61phgQCO
h71gatck3Pl8FVHUdqij1NxafZj+BHUCskna6O/6vKcItHSZBFebeOdJEEy38cfyOcMR2rv
dPn86yU85Xg1U8Q2wu9AuEKgnbuGR6VErp6Bhajo1kvkeLGKNWLYBPv3qm8S54PA547VqXU
e2FHAU8kHiqMiho96cn0Nd8FdH0clYm0y+NjfJLEx82M7gx5r2jQdaj1fTBcHCSp8si56Gv
BeUOQOe1a+l+IbrTQyQt/rMAn1FZVKL3Rx4ijGvHl6o9R1S8+0y4PCLwBWHks5ytMs9Sivr
QSKfmXhlJ5zUp+VN54JrkaNaUFTjyojztOFyT6ClU5zxjPtTRIoJCqfm9RTs8dfwqbG6Qh5
G0UICFw/XPQdBQH+bBGPT3pxJHTFQ0MGwRjOTSKxHVcCm/eG7Jp+7gKQOKQD8DaTjrRgg5x
kntTeq8ZOetPjyvbJoJY8EDjoTS7OOScnpimcYPPNOjIxkYz6UjNirn3A6c1e0uBrjVIomG
VVtzc9hzVBwW55wOorS0a6gtWvbmXCxw27OzH0HWtqKXtFc58Q2qUmjx74zeIH1vxJD4esL
hvLhYiXHQHHNeF+J9KtFmL6VJcMFwGExGSe/TtXpUcw/szXPE10BJPfs6Qk87FY5z9SBXm1
1JOGlnVDKO2K++yrAqnTvNavf5nzOKrbRjsjkr0TxBfMYYB4HetTVbqGXQNPOMTLJk4PUVU
1CaWTJubZkyeDis6a7aS0iiZceWcg1tiKC5lboFGu1GSfVHoc4DWen78kFgMZPHFW4bVF8a
vBaudksW4AnkAVipeNJaaaowWYgt69K3dNhx8Qo3Zxg27Nk9/lrw2uW68me1e9mvIfcQN5j
5zweMe1JIGW1Rg/IPJNWGeKSR1z149KjuIn+xzA4OxS3+Fc0XayZtJPViKxK5c8Lzgc5qCX
IBckqeGyO1PgkzbK7AjIFOmVZIGJXnBwe1C0kVvE4rRo4xqGpRhv3infu9s8iqfiiDy/s0+
SdyMN2PQ9M1o6O1rpeqX9rfRsrt80bE/eFO8S273mmW0UKM8onCRxqpJbcOwH4V6Cnaun0Z
57hfDNLc4rS9Lv9Z1GHTtOt5Li6mbEaL3/AMAOpJrX/sr+w7yYXUSXMkDlC8b7o8jjg9+e9
emW3hKb4f8Aw4vtb1srFreroLS2ticPbxE5Yn/aIHPoDXHRRi/EdrDJHbbcSO8nQAEfnWk8
Xzt8nwIvC4JJKUvieyJJtOF7Giz61HFAyBmjjBbnrg1UtNI0iy1uAXcov7F2HmtG2Dt9fY9
a6K3Xy3C2+tW0pZuVaNefyrDvljW+lTdGJFkLBUGA3PTiuWjVm3yJ6Hp5hhqcYKbjr3vf9T
1OD4KaLqWkLe6Xq1ykFwd8ayKPl7c1t+FfhDp2gaj/AGlqN1/aE0ZzAmMIp/vEdzUfwm8Uo
to3hi/c7oCXt26hk6kV6VNceYSQQvc15FfE4mLdKUtDOjhqDtOMdSv9jjHmPJy55FVY9gnb
dIAMcDvSXUryH5SQF4qGGGRR5m0HByOOlc62vJnb7x6n4Tv45bI2e75o+Vyeorp68isNQmt
po7hG8uSPkkd67Kw8WxSuIrsAH1XjH4VkvdR4uLwkudzgtGZfjmVhME2bgsWQT2NeZET/AG
1Coz8vIxxXe+NNQimuvKjPVODXFw5I3cknoetdeC+Bs6IRcacYs9g8GQvB4YgZwA0pL4FdJ
2rL8P5Hh6yBAGIwOK0z0rF7tni1XebPEviNcGTxe0TMNsUagA+/OK4KYcMrEncf4q6XxNd/
2l4hvLkovzSsB9AcD+VYVzhTvPLele3hEoxjFnsJP2aKckMYRR0wT2+lFIw86JX3lfmPAP0
or11JrYy1PrCiilxXxyi0eQGazLy7eHUIkUkJxn0rQkcRxs5PAGa5me6M0rSN1PQVW7sdWH
p87u9jpxjqO9Ur+9S2XaOXYcY7VUh1MLZkPjeowPesaWV5pizvnmotd2NaOFbl7+yEc+buw
Mk1GqkHaOvp6VPAQJjyBx0pshXzMjANPyPUTt7psaTKOYu/XFaF3E81tJEBkMpGPWsfSSgu
iP4sZzW+ThcCplFNnkYj3at0ePavps1gTDcxkbWOCB1B6VzcgIDADae2elet+NLQPpaXW3c
Y25+leUXwczEg/QD0rSimnZnvUKzrUlN7lJyWwGHI4yfWq6ZBA3A49qkI/eMGOCeOe1NIKx
43DI7g9a7baDvc39BnI1BY9+0PwM9K7Nyrjqdo9K840y5WK8idwTsbk16CtyskSsmCpGc15
9aLTNL3GttTAwce1MkDFzg4pZGzjBwPT1pqYYnjBPNcrNkPUBwSTz7elKqhXJBOBSDaFY9M
d6a7eneptcErkufQ5pxIC7s89KhBGzjOT2p3LYqWgsSJ949qdjByTwRxTcgqOOAKUKTjHJx
SRI9PkJzz7CnAuT2wRTxGCB7d6lCjjGM1K0MXJFYv6nBz1qjql+9l4P8AE10FYhbEopUZ+Z
jtA+vNaE6YXNcr4o1aXTrDTdK8lhDrMshkkxxtjwcfXgc13YKPPWjFdTmxbSotnlHjFzYWd
loEKlIreNWfnqxHT8BXE3FtdKnlw4Dbc4Peur1Lz9f8QXDkYaRiRlsBQPc8VyVxPHDcTG61
GKNYsgbGyXx2471+qQapws9GfGyXO9Dl7y2vpJcXE+UXnpxiuflfbKyQsrIe+K6OeafUx9n
tIBFC3Of4mHuay5bD7JMykZZTjnp+VeZWrw5rJ3Z1RoT5eZ7GxYSpLYafKZUMiyFWUH5gO3
4V2+k3CTeM7ZW+f/Q2j5XjpxXlYMkEokhfMi8jjoa3dG8RFNZhubsiDCmMyV5dXDuavE9Cn
iEtH5Hazjy7pm80dTjPXNPsY3uZXtpJAEbO5s9sVzlzq3n3nmxSEoR0HatHSLvzbpAW25PB
B6muJ03FHWqqZcsVb+y4mJDAEqSPY1bMYEPQHIHSqdlJssJIOQUldc+vNXoZEUIdmW6fWuS
pdSZ1U7NI4vxTe3EUiobFcAjEzrkqMjpXT+H9RubMDU7Ro/tcUW+N3QNtbHUe9Z/jFjPpby
CMArg9O1Q+BjJcaX5TkSKGK/Rev9a6ZWeHU+zM6d44p0+jM/xDqmq6zcC71W/kvJiuFMhzj
vj2qrpNjNq+qwQpEjuQQUckAe5x9Kr6trUNvdTW9raqZkZkLvyFwccV0XwpWfUPFtze3CGW
O1t9xIHyrk//AFq61FwoudrIirVpusoRd3cku7f+ztRa3u7aGJIlyZVfGP8A69cRcPuvAwY
tvywY/XitvxlI2p+LLi4XiIjI9MCub3gvLMxLA4CjPQVvQoKK5urOTGYyVa1NrY6vRdXmtr
m3vEl2Xts4ZTnhx6H619J+HNSj8Q6HDqEDqVcbXU9UYdVNfJNsOFbcfl559K9O+F/imTSNa
exuWb7JdkZ9Fborf0rhx+FvTco7o2weI99RezPd3tWjJG/OTxt9alt4W3qCMrjnn3pYJPOB
3uCzcgCrsEKRrud8A9AT3r5aU2fRkCwlS4VBhiTjHSrNtbxxSieZwp67ehNWVmsbKH7RPMu
R0JNc3d6mL6RpdvlImdpzyaa55ryOdvWxJrLCeWSRWzjAA/DpWRbBlPzsdvcdsUSzKY1Yyh
sE8E8E1A9wqoecZ9K9bD0+WNjlm1fQ9e8H69ay6UlncXCrNGcLnuO1bOpeINK0+1kkuL6IE
KflDZNeCm+cIwjfHbNUZLh5SfMlMhPam8LeW558sNCUua5YmuBJPJMe7HGT6ms6XzHJdunb
0qTcWI3A7V6Y6USkH7udn3T9a9OilCx1NXVhBFGYEJPUn+lFPVdkC8opJOc/hRXX7ZGfs2f
UQINBcBSSQAKz57zyYvO7bQ2Pwrn7nVri4JUOfLPYV8kpM86lhZ1NtjQ1PU1kTyYydvfHes
hp92R6elV3fnvx09qbn2GOuc1dz2qdBU42RYecAHLYHTFIJOM5zUG4ckjjHWlHzKTgis3I2
UUiVHPmA96WRu5OPemIpOAOPrT2jYn7vH0rPmQtEyzaXHlXCZP1rp45lkQFWyK5UKOCANwq
z9sMcOxXO7pTcuxwV6PtGmiXxLexPo89tnczL0AzXlM0bsH28A889a9AnIkyW5JrkLu3IuZ
hGmQp+99a0jI7sLSVOPKjmblWj3bmIPrVdFJQHI55PsO1WtRXa6lgSp5z6VRYquMYye4GK9
OmrxTCd4yJUDI/rjpius0e+C2/kOxAz8orj43ORz93r7Vo6feGK9DjlQM9c1jXhpoaQZ3gV
twYr+dKfM2nAw2etJazi5t1lHfpU+0McE/jXkvQ6LkG3Lkg8n1pAJM4/pUzKobIpSpxwDUX
HchVWLEH8xUwXFGCvalOM8ZOT0oJbEIwOmakjU8HtSEEdjT8kIPapehLeg8yYUrg/hQsnoc
VGATzjmnEbQAR1qLkNISVtyEsc1znjG606z0LSb3U5PLhiFygbZvPIyFA9TtxmujcE8YyD1
rg/jS32Tw1odmCAZC0mPw/+vXXhakqdaEo9zlxEIzioPrf8j5p1XW9T1CB7VFWC2kbcV/iI
7Amsm32wlllwc9+mKuRKq380LKcKeD/AHeaj1K3FvPtbB4BB9a+2liHOVpHgqjyLnXQ6jwt
pkd1bXN0k0SiI7VLHqT0ArXj8NRS2VzGlvvYkAyEZZvp+Ncvp4bTtBW8RmDyv0J+99K7jQt
ZaWLa4ImwAA3BNeJiPaxbnB3R7uGnTmlCojzK/wBIu9Od2uY2CBiB8vLVlC2kllWFUw7tgC
veDpUOqXdxd38glORtQnk9z/n3rP8ADehacdVvvEl/ZLFa2hLxwHo7ZOF/StqWZPlfMtUc1
fLlf3XoeaSeGdV0xh9tmS3DEKAGDZ+lX4ba9sbxROjKVIPPBAPQ0251q71nxjLrWpqMecZP
LI+RAPuqB7YFQy315ql/JMjE/NkJ0AGa6XOpb3/mZxoR2ib0Nyi/aw3AabrnPUZqaa7G5Sg
4wORWJYWtxPLIsG8Sn76sCR/9atKzstTKMn2GRlik+ZkGRn04rlqcjlozujRqQipSWjIden
hfQ5MhgSME46fjWN4HvXh1b7GGIhOXwTWv4kjuF0d2kj8uPoFPBNcVol21rqls6fLiQA89j
XXSpxqYaUe55uIqunioSRpeONOFj4uu41BZZds6npkMM/zzXpnwy0u50n4Zavrk8Yji1RzF
C59EyCAfqf0rnPG+k6lrXjLRLDSrOS8vruwjSGKAbmc7mH4e57V7nq3w8ufDfwu0PTdd8Tw
wDT7UIdPjjHzys258Nn5uvXHahzvhIuX9WOZrlxjt/Vz5y8XgQ3SQwrtMgIY46gHNclI6MS
sa/LHj8a6zxlOrap5MDZKLnOe1caHxnYCwIw+e9ehQV4K5y4p/vWi1ayn77DCL1rs/Ct3BB
rVutxB5kLqY5M9MHuf51xUMPm28hByVOceorqfD15/Z19FcSIXjA6ex4/KpxCUotF4WTjNN
s+g9NuZ7S3MSy+ZtyI2PXZ6e9XUuZXYF5CwU5Pp+Fc9p0lvLp0Etu5lQL8pB7VoqzsMvLgH
nGOtfMSw8XufWuo5akt1ctdyjzWLBei9BVW5nctsjYqq8Yx1p4BY7n4X37UrpE7B+hx6VrC
MY2MtWRxqZCdx6dsdaY2UyU+bPvVlYhHxnA9xyTTVhBcgoQueccYrdSSIcLlQxOyDj8elRG
2JwXKZHBK1feIbvlOfTjpUqwKQAowRzkCq9oCgUERS+0sTxxgYFTJGAwKR8Gp1ygwFznrmm
luTsJyfempXQclgMW5M+Xj5iOmewop7SJsG/AO49R7CitFPQVmetzXDXCeUHIYAcjvxUHlt
t2gdepq6kMJcBTngDP4VKLVR15+lfLKokSpxhoiikPGH6jvT1iUgZUcelXxBGO9Spa8YA4N
S6hDrIzRbhhkrT1hyucYxWg1uFjxu/OkSA7hzWftCPbXRQCcggj34p5Rtv3DV5kiB+Zhmme
ZGo+Yil7QXtGyn5bbQR1qI27s568+taJli7DdTVkQk7k4p+1KVSS6GebZh1rGvrchZHi4IX
5vpXUM0ZJyKy5lTdcFhgFcCqU29TopVXfU4XU9PH2YSdcDccdK5cj5ztbk9K7nXH2afsQl9
wHTiuJlCsCIx0r28JJuOppVGlyjfL16E1JFMwck4AI78VWAZnIAyMYIPrVhD8gA544rqqK6
M4M6bSNW8iPypwzKcbT6CusiKyqGHcV5zFICMBvmA+7XRaRqjIwglO705ryK1L7SOvfRHSy
QGRdoJAPGQcGnhfKQKT0GPWnQyrIRzn2qd4w2MjiuF2Rm5NOzKoCscmpFjycjHFSLGMjipV
VRkHFS5WIlPsVxGT708R5HQVMAuO1OwmMgAcVnzEubIkjHrRLBvUDO33p4Vd3TmpgDwSKrn
RLk07laG2Z5UgHzMSBXlnx4nul1HSbR0HlRq+04zzxxXtOlBP7QD7d+0E5x0rxf49ThvEOm
w/3VL11YZ+9C3dmHO51uV9EfNF23la42/o3bvUl6DKkSFyS2AGNP1tVTWYnbocZ+lEKGfU4
SuNokAAJ96+vvZKT7HA18UfM6HWlSLTLKyHXeqjtjA5qvqAKhW3NkDscc1a1AG48Q6fa5yF
DSkHvTtQgJtzkHPOT6VzRaVkzRxu210IPDvinUbSWS3kh+12yElc43L9DXc6jrEk/hB4rO3
Mc+AyKeWJIz+NeceGoiLeeXHO/AJrozfH7OoiKuQhZNxz86n7v5EVlWoQlNuKNKOIqRiuZn
LpHDqSuSpjPJwOhNXrDR2CBQShRsmUdqpa9eSC6EdiyBbhg6KoGVJPT867TUrGPwxNZWVxd
mX7VCpld+BE5H8qqqpKKt1PQwtelOpyz+bM92e3uYxby4WYYLngt6ZrQ8Na9qIvprLTkT7a
ZCjxZwHwOoPuK5Br2S8t7WFGJnguCSAMAgN1zWnpyS22qXWoAtHO7gqynoAP51jGmoPmkdu
JxUZrkhsd7qJt72A2fifw3dRgsMTopIH4iuem+FGk38TT6BrAFwG3LFIcrjsD3FWU8Za/bp
ldQcsowCx/zmudf4sa5ZalM95Zaffh/vN5exiO3zL3rroU5yX7rQ+ar1FFr2up3+lXWueFP
E9nrptZnv7e0NlG0UHmKFJyxz9fpWH8S/EXiJ7RLm8uy73DFQZR8445KjsB0rKuPi3qyaQl
/aWEEUbMVaN3LgH1zXmfiDxJq3iK8jvtUu2kKrsReioPQAVeHw1SU057Izr4iEYPl3ZnXV4
9zKX3MRnkseTUUPzuTk7VUsAO1M3hcEDKtxU6t5TsHXKmMqCvvXuRSueM3dktu8iWsrxnBk
wv055Arbiu0FpEZV+WNiMjrj096wFYRpBFvypyx9Pr+lXrZziNGUMhfBz1+tc9SOlzenJpn
vPgrTL2wie3cmS0mUT20wOQwI6Y7V2BtQFHzDd/KvMfAviCSFv7FlnIRBmBSeg7qK78XU+4
/Pj09q+bxCqe0d2fX4XllTTRofZEdNhbf/jVgWqpyxy3bJrIS6kU/O+ABxjualNzwXL5471
zPn7nXyRLzptIG5VHbNRBkLDOWH161TNzl+ZM4GTjtULXZ5EeR9TTjGXchpGkZE29ACeKia
SSPjduIzk96z2nfzCrp05OT0+lRC6cyEEmtlGRDt0L7TkOTk49qaZT5hckHjjHeqSTKJCSS
e2M1eiETqQFzkck966I6RMpRvsQSTrsUADqf4vpRVowQeSu0dz0H0ooUg1PVJTcW8yqzEMQ
PftVu3+0MM54qKaUFjk84HX6U1Zygwrda+W1YNOUdjQWOcfewB6Zqwm/ON35VkG5fs7Z6cU
5bhlUZZutJxZhKjJmqwkDZ359s9KGlfyyN+KzGnJ5VzTi0pTocUuUn2Pctb+fmcEU3dCSDm
qgDnliF+tKZYgNu4fhS5exfs+xbVhzgcU7LDODmqIukQY3fhTXv8g7eKXKw9lJ7I0C0Sxlp
QTxWXK3mq+B97iozdl18snNN80Iuf8AIq0mjeFJxOc8SRGKzhC5yDjOe1chJ1KEjnuBius8
SXZMQVACoGSxH8q46SdlywAIxzx1r38GvcCruNbcuQXGaVMoepC9ScUkrgoGGMe1PGfMUIC
wxz6iuyWxity6kQkf5Tt9SanQiHMjPhlPGO5+tQrHIB8vHHBqxHA7r+8+7XnT33O6BrWuvL
BGu4l3xkjuK1bfxTBPOsG0ZzhsngD1rkGtoYpfMd8nGAq96SH7NDO0oTDnGcciuWVGD2RTS
luj0I6naGXaJlPHUdKlF7bqBulGT0rghq0SqVCjGcD0FJ/bwjwXi6DJI9K5/q8mHsqfc9CF
3ER9+o/7QRcADI9a4L/hI4g5IXDematL4ghKjMZIHBOaX1aaD2NPudst/HjduApTeB3Eand
kVydrqtq7K/Cnr8xrZi1bSo2VQ+929B/Ws3RkuhlOnCL01OkSb7JZ+chCtI6RqSfU14b8dm
EnxBtoQw3Jarn2yTXp/iuRJNM8P2scmxr29iGFOCoLV4/8Wt8vxKv/AJgRCi53HB6dPeunD
R/eo4KcLy5/X80jxjxGm25iJOWAINSaSgn1SzkXAOGZ/Til8Tg77eUchtynNP8ACi/6fJnk
JETjsM19Sn+45mcEv47Rt6dGLzxXf3G4/wCiwoFGOOTirOsIVspZhkLtIJNZ/hxmfWNScN9
8KcdiMmr3iKfydEmBOTiud/xEl5G8Pgk35mPoBY2LMmNrjp7mnzXMNvqHkROrLbK0jv8A35
GGMfQAVT0qTy9PXBxnmqVqJbqW7kUZTzMZFdLjdykcl/dijQ8P2J1Pxrp1u8YkVG89wD1C8
4/PFdR48I8+5MyKzAgIG5x0rK8BN/xVlw+MbYsBvT5hUvjmcm5iQ4Klz+dZ1Feul2Qo6QbM
eyJF3bnDHk89q6UZKZIHB/MVi2NszPE+0k47VvSoY7VQCT0yRXPXeqO6hF2uyhcDcCgIBwc
f4V5hexzx3EkU2FYMeDXpk2E3Su2xFHU9B9a831meK51KaWEkqTnJr0cBpdHm4+zVySKfHh
94nCkrLuH5VnENKCJW4bgHoAa09LgM+n3adFC5LHse1Y0oZN0OCOep/pXowtdpHBO/LFsUM
F+TaCe/tVmJ1Ik+U4VDwx9RiqRy2dxw3er+noxmSZ0Zol4Jxndkfd/GtLpbmKTewbVCbWUb
UQZ9iavW6v5aKnJb9KpvI6ecskJSV35Ujpjt+daenDdc7QABGmSKxqP3TaCXMjXiu7jT9St
54yY3Ayrf7Qr2Gyu3vbKGZMbZFDYHr3FeX+GIbLU742eowCVCrMuWxgjkV6DpEX2OA2S5eG
Nspn7wB5xXk4hxas1qj6DA8yu0/dZriQ7irN8oPHNS+YvOXJz3AqJJ4lU/IpYHoakMq4+UL
xwB1zXnNrsewovuIrEE5Byw/KlCJIEUHJAyBSBioDEE++KN53LhSGz2FMLcuhL5DCMsrcju
eai8qVUBDA56CkaWWNfUDtUMkoDhsNn09KrUl2JlOAflw/arUDsFAYZJ44NUoyuzcTyTxzS
rM0eW3D/CqepJotNuQAAqAxHC/Sis1rrzIUZScEnn16UVSi7C0PdZYHLcbQcDr34pUgTGXw
PasyTUS8iKuWJA/DipHEjjcG2r6ivmeXuHJK1mzS2244DKMnkU/bAejDFZgDIikuDj2qUSL
nGSc0uUh033L4Foi5I3ew702S5HlFIl2/Wqe9v4RzS9/mfmnyLqL2avdiO7SfLJmq7RgZ2k
81IzjBLfL25/nUbzxrkFxTTtsdEdNhVT5M456U0qA/BqFbuMYGTzzStcKSBjDehpORok7kh
wuXPRRnIrMuL/AMuLj5i57elXJGLwlAcZ6nNZ81o0uGaRfl6Bf5VUbPcpIydZiZ4EkWXnGM
en4VzDrtQDJBBx65Fdz9jWZCNmZDwMt09qx9R0RY1Dlyh+vSvTw9eMVysxqU76nPonmocZ/
oKmigdW8xi23+VMYmM4QgjOCR0pPtjEbUbCn+8a7udy0RzxSW5osHEJYMMYwPf3pGnbaB5h
AAznHWqgmLDYW3KPQU4su7KowGM1jydzXnW5K0xEYfdlzzyRmqbzEhdobcT0PanO+18qOpy
D3pmWdsmQdccc1qoJakueugw7pEVZY8be4oyRndknrx1NK2Q4ZWGO9Rq6biBuJzVcnUnnJW
hQEFchx1XHFTIYsZAGehzQpVsc546+1NbYTwRjtmsUjS5KSAflyFxjNW9PS5ur+2tYFy0rB
Bntk4rOwCxxxjnHeut8EQfafFNq7LkWoad8c8AcfqapxUYuTWxy1qjjFtC+NbmOL4t+FtLt
S2y0aMMi9M56/lXlPxMuGk+JV+Xc70YAqR1+ldI+uLr3xxt79SyQi5xGepwoOOK4v4i3P2z
x5e3cUgcFhyOx71wYeFqsb9n+JSjKEF5JHE+KsPp8VwgORNg46cioPDZxb30xXGFCjHHarX
iAE6ExB3YYHP41n6JIU0W7kxncdvr2r36avh7eZ59VpYm/kavhtlGoTk5zIpbr78U/xbKx0
cHd1PIrP8NGRNVRtuQ6kHn2q94tDf2X8ozz1qeW1ZEp3pSM7T4z/ZqrgkbCxx2FO0SNBo0j
8gvIaWyyujP5YJPknJHan6MyjQ4y5D7nOR0xitJbO/cUI2a9Dc+HNskmpXTsMNJcrEPwBP8
AhVPxo4/tyC32kjJz781u/DpQpV1PEk88hz7AAVzfixlbxXtzgIM9c45rOLvXduxk1akrmh
artKgKcY+9/jWrcoBFtXkYArPt/uIdu0Hv61cnbbCPn5PWuOprJHow0iZN3vW2nYxbkUfMB
jpXl94iJdSCNw6Z6jjHtXrc532rxbVcFTgGvKdQQrezYjKYbBUDvXsYHqjx8b0LelTEadqM
YDEvGoXjpg1lON4wRllHAxnIrX0uCVtNvpYXHyws0gPZRWY4YgqrbpQBk9K7YNc0rHHUvyR
K6xohBkY7h/D3/E9ql89nRC7lUTgKP4T/AJ71CSCSRy2ccdBQAwbLfMfQVqYbbFqJi9wMsS
AMnJzxWhpczg3EoyPM4/wrNjA2OVyXPAAOOK0bBjHAFKkZOSfbFZVEnE1p6O5v+GLh4NYg2
5AYHdn6V6VFcSfeV1WvK9NkWA2l1t+Xdzz3/wD1V6TAjsit904zjPWuGvGMtT18JJx0NKO8
lLndjB7gVOl8/wB0bePSs9UYKcEsTTlVjltpz71xulF7npKtJbGkbyTCkgMc8n0pDduAGjI
BzzxVIqNgO3nHbrQikrkZ9x7U40kV7WRZM5kJLEnPOPSo/NyQA5B7hqawJJIO3jkio0G6Ql
v4cjJq/ZoXMy35zYCjtyPpTg+WIznPc+neqykhASuB2yc1JnJ7j3xRyJEubLwmEcSgID8x6
jPpRULMyQoN+eT1/Cilyoq56U13cwOEYbQQB7dK0ba8uZCq5XAHc9vpXIS3tyXAfLbsEknp
xxT47yUMACwyOntXjSw91rudLnY7uGeUg+ZsxuwMnt61Y+0Qoyszpg+/FefPd3KfdkLYGeD
TPtN5LGodvyPFYvCO+5XMj0OXVLRMjevHXBrLufEdurFY4yxx19K4+TzGGQSpGAPeo8FlOc
E+metaRwsVrJ3BNdEbs/iGdwRHwMdc9azpdYndtjAN+J4qt5QbAXAJHApgiIJOMeuaFGnHo
WuZ6osxarMgzg47e1Sf2rdkNg4A4zVVYgw54Pv/ADqYRW6feYE/3R0pSUOiBtrW483l23Jm
YHpmljlmVtzMynqCe9M+0xgksoB9h2pn2tlJkcDZ0Gankb0SH7Sz1ZopeShQIpWDHg461Wv
FuLj77tkYOTVEXSj94p2nOfemTX9xI3LAIOeK0jQd9DN1yR9NmePzSvyg4yTWUYUWRg8hyD
+A9qsvczvlTKdp5xnAqmYpHyMlm6nmu2nTl1ZzTmm9CV5GQ5KgKOODTlmIGPMx2zmmLAW4d
gc+p6Ux4QAAzYPsODXTyR7mTkwNxLGw5LZ4yOcU+Nyx4Ukk4zTQFUfKo3dfYmniTYBgZHQ8
c0NKwK4FXOF4465NIcKTn7x9KCd3ABJzgZpu05DN1796gtD1nwPTjtSJMxBBGBngCoXjcgn
IPofSpgFyCo+Y8H607JA2xwkk3jJPHr2rtfDs40XwF4h8SOzq+z7Oh/Dn9SK5BYsZc9vSus
8cQPo3wJso2GBcSLJIBxy5yP6Vx4t+4oR6uxzyac4xfc8q8FxvP8QLA7woDM4OcdASaxvFE
Bh8S3obJG7PPHBNbHw5Bm8d6eZBhVWR/qdpqv4+J/tRmVQs0gIZe45OK5U+XEqPkenL3oNn
Eawv/EhmRmAx2/Gs23zD4Xb5SCztyOvTFXdYYyaHMw5GBn9KZLCqeELZskF1z+JJr341EqK
jbqePUg5Vm+yG6Bn+07ZtrY649eK0PFB3WBQNtyep+tVtILxX1oWUAZxn8Kn8TMrWDBsfhW
cXeorkSXLTaZmQTPFpTlGwdpGRx26ipdKCR6JC7PjlmxVSJkGjz5OfkyOfwq4ihPCkK4G8K
fritJrp5ipq6v2R2nw83xpZLs5aOVyx927fhXM+MEC+M5UPO5FwB9TXU+Fv9D1Hw9AMYeyy
wx0yCa5Pxy+zx9KmeQiEfrXPSb9u33RNVWpr1Rq2e82aICWVR0J4q7PkoqgHhegFUrT54AG
Y49u9XGZvlGRjbjmueW6O+F0tSnK4WMAZIxgkjvXm+vyebqbEDgdWHevS7lGETFcjivK9TY
m8fcD1PB7V6eB0kzzManyo1tB2/wBn6oEUEm0c/eAwMjn3+lYMuU5JBc8n6VsaS2yxuyThT
CwP0yOKw5mcOWIGc8Y7/wD1q76fxysefU/hxIiNrbl6HnAPSlAI+fcfpSBiOmeeuelSQrvf
J+6ozW5zloyI8ENq2CUPDDrk9c+tXkASNtp3LtI96yk2+ajFAhHzZrQjJaB1jcHbHknPv3r
GcdDSG5p2TZ0mJCcpvwc/SvS9NZZtOt5DjcUAOOQTXm9hibwy56GOWM89AMkV6HobB9FgVD
xGCCM1xy6+p6uFeqv2NVTkbdnHTAqUBskLjAON2aIIVPzEjpk5FP2kAkDaM9u9c77Hqjm5y
rEgcUwoFyctx3qUMWyAAQv5mlCjaSynBBxg55/GhCI9qBSS3tSKm0l1BJHT3+tPEYUja24H
uKepYBgcYXjpSbfQZCOnAx7VIsfy7h90/wB71pCflG07ieOnAqWNcxj5vkb1NWTYaABEATn
DHr+FFTqMwKNy4BIGB9KKfN5CuzoeWZd442r+HFLEW2sVycdCe9NIYkHbwFGT+FPEcrKCF4
/lXFZGt7knm/ICy4OecfyqIs29dqFQe/UCmzSLCoExKhuw70kd9DIuI1we2TS5dLpC5+lyb
zmTIkO4HpUQuckLsyT6U4AykYXIqZrdFPztGoHIJrN8vYtSlbQga5fBXqfbt60LcscoTx70
xJrYSbdwOOcYqT91kAMCc5xUtRX2RqUpaJjSXkXBf6YPWmYOOW56HJq8ts4QP5e0EU6GASS
beAO2eKzVWNtEXyN7lLYd2cE9h2zUMqkscnAB4BrUeERviRlB9c5AqrdGGI4Uhj71Uat3sT
KCW7KirwSemaVQN+euD0x096a0qqOmM4zUe/8AeNKoy3Cn3xzWyk30M7JFncm4blwF6kimh
42yQv07E1mS3E5JYnBH3QBikjnkCqzFg57HitlTbE5JGiWVoyyDaOwI5FV23sxBXHHWqpuj
kuXUL6GpEvLRkDMwUmr5ZRIupFpFOPmQFehHc1ZjjJHUce3b1qgLpGGEHP6Uv9pFGCY4brU
NSY20i60ZVSQuTnggVEqsGKjGahFwX5O3n0PSpI5MtgHoDz3FDi0JSuSgcgYUHPIpwRmAba
SD0pPPKtkkEZxipFI3AA7Vb07UrMLhZwyXN5DbqmTNKsZH1OK1Pjd4lSWODwpCgSO3Ad2HT
I4Aq/4Pgjn8YWYJBjg3Tt/wEf44ryT4g6idQ8f6pLnJViODx1rhqqUq0Y9FqTCKdS76L8yT
wC/l+OtPMXO3cDnnHBzVTxveed4svEU/LG+M/hyKd8Oftk3xAtLeNNsgDseRggL61geK55F
1i8Z49rmR2Zi2T1qYU28TfyOt1LUnYzbzY+hXLOT5e0ngc5xgUmpEL4Y0qEnnylzg1Bckt4
en25JZc4NP1Vz/AGdpsRGCI0I/KvSS2XmcLfxPyLNgux4DJj/WDHPQYqHxLIFtnb/ZwRVi2
DR3NqrAZI3H6kVS8TSk2cgA5JwTiqp6ziYVfgkjHjkVdLkBxkx4Fbkm1fDIBU+Z5Y2kep4r
l0ZlssL+tdbbBJjo9hIMLczRq5HTbuFdFaLTVjCjU0fodba+daeNtJtpACyW6Rk55yIxn9T
XLeOVR/iFMTnLJHz+FdZc3Al+MECqAFiRyOMdsCuW8fwsnxBBUEb4UYH8x/SuOlf2q84l1N
YteaLMMqxgICC4O3ArSmz5cZ/vLnHpWFbPggDOS+eea3bhm+wwNtGcEDH1rCW6O+OzGME+y
kglmx0BryrWhKuqzLIF3huQD0r0bziIcKPlJyfTFeZ6wY31S4MRO0uTyMY9q9DAp+0dzzsc
06asbGixrNp9+jkKxtXKfUYP9K5u4wF3HB3fdx2Fb2mSNb2jSJ1ZHj3EcYKkVjyMVJXzQpP
TA6ivSpJ88medV+CJRA5x0zwandGWJU3AM56e1M+VpMkAc9Qc/WldkE+SvAHHOeK3tc5hSH
HDDIXj5vWrKMuyVVXAOOR3qCOQMqEsOW6VLkHzOMAtxxQ9AOk0dDJod/bhSxKq+3PJwe1ek
aNEqadE0QCLIAx98ivPvCxMOobTnBC4U16jbIFt1AUBegAHArzKl1Jns4SzSfYtxJvZUBxv
H97g1NMqcqisBjr7VGWRECIcv/L2p7NcyOrD0weK52ne56dyLBCgqwOeOKkCNsAAB9KdGu0
MJCV7dOKkXyAm5GEhXqCetK4XSGNCQwIyPanFfkZggOegqTeCvy4wew9KN5ZyQmSRkk9qV2
xOSGIpkUkqFI5oZwx4Q9M4xwKTORtZmA5wfSnBN8QJIXA6itL2Fz30JIo1WAHJ5YnjPtRTQ
ieUo3Y5PBHsKK1Wwrm018JG6AnaOAOnFSGeZoxsOFz3IGPrXOHUJRKcccDB9PpUUt5POAJZ
CSO2elL6u7mDqGxceQCzTzB+eQOao/axFJmBPlPBJHNUDcOBsAz1yQeBTTLnBJxnHetoUUR
z63NI39yXYCQ8989qY0sjAGSTcwPTPSqAdSw+bjPQGmyksCqNkjrmh0UnoV7Rl4yIjDLgg+
/SkF28ciNFKeOcjtWazsoB4GTxTFYF8Kxz3A4pOn3JVRo3Drd4sO0zkkdCTxVY6lO4Vg5J7
c1mAAnPQe/H50KGUcNj8OKzVKC2RpzSfU0/tzuoLyE+1QyXV3kMspCjkg96qKTkKTkdCfWk
O4NsDAHoPeq5Y9guy0+oz5ALZGOtCX8wG0BcA5wR3qkXIBB49RimrneBhulPljtYV2aI1GZ
k24Ckeg5qE3UuSd3J96qs+0gGPk8ZNJ5uBheg5zWiilsS2StPIzEscNxnHSl8+RlACgehI6
VW+bq3enBZBkA9f0oZOqdyX7Swb39uM0qTMWOTu/DpUZjxhgSGPU0ozuKk4B7d6TSL5miwb
5vIJChQMHIHJNTQ3+Ewx3DOeRWczgJ8qhs9gab5u35tp49KFBdSXNrU2RqPz43DHqasQ36s
wQtgZ6mudEjMSTgVLFKSR61Dpp7C9oeseFLn7Jo2ua22QYYfKRgM8nJIH5CvnfUL83etz3B
TAMm5yf4jnmvata1JNF+DsNsrhZ74NK3OCVJwP0FeARy7w8vTc3A9K8TDp1Z1Kj2vb7jqUr
JLq9T0D4Ya1EPijpsQgWBvs8sAK5JmchiGbPQnpx6Vzvi6QS6veFid7EsQexyc1T8D3CwfF
LQ5TKkeJ8bpDhRkEDJqbXGD65duxUj5sFf4q6XS5cRzeSM4VL05LzMsSA+G7kEFiIsfSp9S
bfHYxtjBRcfkKzYpC2gXCA4OCua1r5P9P0yI8YQZJ9hWklyyt6hF80fkvzJ0BGooDgKFJGO
1ZOvy/uHO3LZ4ya1TIBcuynG2Pp7mud1mRpLcngHue5q8OrzTMcRpFme8imyRCNpJ5IruvD
sIm8ZeHYXHy5yABnkL1+lcCgIgi4+temeEoFm8daSIz88ds7fX5e35104p8sfkzkoO9/kTW
0mfjGzOdwUOuMe1N+JFqIvFGkzuwbz7dgF7rhv/AK9LYKE+MsiucKitn/vmp/il/wAjJpBV
shI3UDHqQa89O1eC/unYlek3/eOXhfDrjPBxiunlKLpG6dWIGRGQeje/tXNRt8yBTnLdq6X
UQf8AhH48joaxqbxO6KvdmHAymRd5yBmvPNVaKXVJXHyqW7j/AArstQuGttOMkThZP4SK4e
4cySmd/wCNjn616+Dhq5njYyWiia1kwS02/fXrwOvFYkgJITILZ/yK39LVWhVe3Xnp0rFKj
zZHxwCR9PSuql8cjlrL3IladlHyqAMelQAjYQMkmrjRI8eM85zmm7IEZV3FjwTxXTc5SFYw
SgyDt6irsS/ugHIOTk8VCvls7MAT7dKm8z5Vzhct0XtzUsFudN4cx/bJRgCuzGcc16nCsKM
m7Jj6YryPRpUj1uNx3YA9816jbSydGfBIB2+nNcdaOtz1cK7qxuRsgX5AAACR/jThMXhVgM
kdwKzBMd+wDORjIqVXZYyTlQcCuVpPc9BNmgCpiCgc5ySeMUzyQo/vJn1qDzjtHAIIzknOa
d5qiIx7OTyDmkHMSbBt3RD/AHgTSr+8UYAYD+Id6oeYUy4ICgZO48e1S2l2WZnjbCqcU7dh
X6F9sR2BnEbO3mBFzxg/1rnrjxNa2Fw8F22GRgrhRkrnvW3rDvBFo1qJGL3Mu9iegUDJ/HG
Oa888TaZdQfatViuF8t5fmBHIHavTwtCNSjzNHDXrTpy9w9Atr+C7tEltplmUnOQfYUV4nD
c3ESHZIybjk4OKKPqq6MyWOfWJ7GpYSbQNygAHPHamuMnhcc9ewqxKgAOCRwuQDweOlR7gy
leSvpip0R0ICZCOSCOmPWoSRvGV2gc1MHcqFUjFRiOUL8wGT19qnnS3G4tsYSpbOAPeo3fK
kk85zxVh0O3oCuc5xUBQnkgbe+amUkyow7kXmEkADtTRJhsD1zUpjPXGM9sUzaVZvzxUXLs
rjRuJJ5x1qUZIyQQvf3psZ54c7fun61OZAU2huRwahs0SIiWLkbQc8dcYprBicDk9eelSDB
H8X496erRr2BYc57CobLURETcnPPPT0poUgZ3cH8sU8cIcHGR1zTjgoMgHips27l20IgGP8
ef6ULCrMdzgE880gjZevU/ypwUkg4PXg+tbGFh6KiDayhm6YFDBFyQh5P1ppU5xzx3NKHBb
5c8elAX7oVhnPG0Hr71GQeoHXoT61IOTkcjPHtTX3E4PGO/9aYiLDdMYPpQEIYhjjjP1p5B
2gryOlRMHzgqV5700TJaEJQYJzhM9T1q3bQGa4SGMZdyF456nFQtEwbA49/WtvwnbNc+LdO
iVC2JRIygdQvP9KmvLkpSkt0jGKu0mR/HJk0t7HR0kB8uJEAB5AC4P6147bORCFJIycj3Fd
n8ZNRGofEOdQzN5KBMufzx+NcZCo8pR1GD0rz8NDkw0L7vU6JSbrNdlYzt7f2vFg9G7d66a
aRZI92BkpgcVx0j7b4FHJ2sDXVSyK8gRSM7R096760LKLOSjO7kjMsjizuUJIDSAY9q6W+O
detYzhgqNjnpXMWmTp92ACW88ZNb+Wn8RRqmQEiyTxnpXJWj79/U6aDtDl9AZhtupO+/aB9
BXM6o4ZCOhCnHvXQ3CvFpxJIwznHvXK6gV27g/Oeh61rhVrcwxb90jhUyy28YPAGc+leq+A
T5vjy3EYO5bYj/P5V5XYAtKzDqkece9et/DSCWPxatxwEFs3PU8LVY34X6GOGsl8xNPjST4
w3rM3BZiKl+J8ckOs2BYEkEgAehFUvDd5HL8YZJ3CtEzSZz0wATVz4k363V9Ys4AZgWUD+E
e1ebK6xEdPsnfTSlTbv1OUhBibco+bINdPr77PCtswGGcf1rlo3DSsy8HAxmtjxIzN4W06T
nCMV59xSkrzj6nUmlCXocw04Fs8sgztBxu6Dg1xTEyMWJAOcnArqLm7CaWyygMZRjr7Vy7A
bcg817tCPKn6ngYiSdkb+lsUiUjGcZ5HtWYYm2LlvvEs1XbBsRAsTtXH86zzKC0gc8NnHtT
pr33YVV+5EiXCzc/MFzxjrUIfBZi3bpUkYcq+3gKOvtTCCtvgjO5s5H8q6TkCPL/AChwTjJ
B7VMUyyAjGKrxrjLjHXGDV/ZiNSGxgFgD/Fz0oGjatbKVVj1AjbCkyx5HXJr1O0Ae3V3PJA
4A6Vy3hm3WexJmRmR8HAGQcHrXYBHSLzNgUZxjcA1cU3zbHrYaHKk31GFQoErEkH5evSrsC
7gpILKxwMc4qa2j05rCWW9jeTkgkHCKO2T6mqFprmhtrscFtDMYbdNxfPykD7xIrBRlO6S2
OtzUNywkMryMiwSHrkkU2NoyNoGSvHBrE1j4gX809w+nWyizEm0MRjJ7Dj2rG0LWXtYpY2X
753D611rBz9nd7nL9ahz8vQ7B4TNuSRQFzzuPamrcabbeZEb5XI5VY0Jyayp/E/2jTn082a
LuHLIPnbHvWHHqko3eWiR4XdgdU7DNVSwkmrz0JqYmKdona+INWsLaLTvOSa6vwhKoBzEh9
cdD/hXnfijV7i+vWtIJdtiqjYNuC3fJrVt9Tubq7kW4lWBZGOZCPuj374qG6isYbO0f7Ewv
evlSqSkqnoR3wc5H0r0aEFTp8tzirS5tTl4LRWiy7HOe5orWg8O61qECiHTrorCdvyQscZ5
64orbkRz2PUp1aOUhmABQYJHXimKMAOOT3PpS3EjS3JeVwGYAHj2FRrKCjK3TkZ6V5nJeOp
6jdpblmFI3csUXBPU0kkcccrKOfmwTnpUUTYRs4AB701n4PQEHoaxlTuzVVLLQaxVSRzhfW
mkox6Y4z6U1nwvycAnB5qNVkGPMKs+MErwKn2PY09s+pY/dBCCo3HnOOaheONeWDc/rTWDB
gDjHY00H+93PrQqTD2i7Cu6LgDGP5UwqRyMY9Kefu7duQTTfmZsYxjqc1SgjNzY3qxXJBxx
g9qYiFGP7wkHjHrUi4wxxj6+lMIGSF6AZodNMamxzHJwBnJ7dqeDg9fu9zTAxbAYjngYpxj
y25lwPap9mae1drDmkVgOee5FSIyAqAQeOpNVzGwJwCR7d6eo5U4Jz60ezBVGSYLDA7dCe9
GGXKkcn0poyh4JAP405GYDOQR3Io9mDqX3GxjjhT161MMgHOCTxg1GHDA8bfpTgxEQG3J9f
WmoEua6CFVAzwS3Y8YppYsAA3Qd6dyyLle3NM3gqQp7cDNUoIh1NBjDnewOQeK7H4eeVDrN
7qs7GOG0tWLSdlzxXGkl8DIGeua1rvUJtD+GGozRIVk1CcRmTsI06j8Sa5MdG9D2a3k0hUm
nK/bU8e8SXkl/4nvbuVm3STE9e2eKaCI4dzEAY4x2NUC7SXJkccsxJPrV67ZY7AbfvE5+lO
UWuWHQVOfM5zZzhfdfZxj5uldNbfPMW6EYP1rmEBEy5GSTnHpXQ2kkbZRs5K8GuiutDkw79
4rWp2x38YbI3g4FbOiyifWp3zwkOOefSuftmdZbuPqMZzWt4bZg19Kq5Cxkbga5a8bRcjqo
yfNGJNqMhSxiUHI5xnvXLXpGwA5zmui1hwkNom0D93nj61z184YJhBj09K0wsXymeMac7BY
Z8yU4ODtXH417b8NoG+y6zqaNjZE6RjrjIxXk3hXSH1rV4NPE8duk7KDI54FfQ+kQ+FfDug
yaDB4mshcSxlWl3gknueO/+Fc+YTfLyxV2yMNbdnkngKBrvxrNcM4Aiglk5H/Af61Y8e8a1
Zq7HHlcZ78//AF6vaBpkGlfEPVNOs71LyCG2YrNG2QwJB/nWL45cDXIUYkhIwB7Vi/exHyO
yGlC67mdAXE6bTgf0xXQeIpIY/B8KE9ZBt784rno2xsdxkso4rZ1QiTwMzhRujde3I5xUP4
4+puvgl6HEai6NpaYTYyHGcda5/dklcg+1at++Y1Q87ck596ytxxt3YyS2MV71ONkeBUfvG
xA/+j5U9BWVI2ZHcnHP61saevm7IiAN3c1lTqRIYwASxNRD4mXP4EyWQObAOV/1pAyPUVVl
faQo5A4yamDzM0Nsw3BDhVA7moHyJSpGHBwcjoe9amDHRspxgkZPWtWzWOW/QXRIjVNzH6c
9Ky4NwmUEZBBPStm2iJgup8MWwEAHYmqW+pSvfQ7LStdvrDSo0ssxmJSC/s2c0LqOqPp8oj
DLE0gdjjDOfXPWoXsFtLJIY5TvZVJYHoO4xVyGWxttOJaCS6uwCUG7Az6H8K6o0YJJxW50c
8m7S6FV7rX7gR6azzhJSHWE8Byfuk+tRarLfCdra7jRZ7VBCzwKNoUDgErwTzya1rzUbvVd
Ym1dLeO0hlVEW0QkRoAOVGeRk5z7msW5t5S0qvjbKxykZIUDt9apUrarbsQ5d9yASLM4lkA
iiRQBsXhseo9a1otTs9HiM5t1uJ3QbYhxtz6moItPkTSXmDxPCZAu3d8/T9BT5oop7FC8/w
C9RQixFMEKOnPrVKk2ric0yBft1wsl3PbqiM2RsBIQH1q1ZLYJH5txbNLIiucjoT0UfTvUc
cpjgmEcjyRuRuiBwJD3/KrcEi6ksETFIIkXaAFPzlu/1rGVNrWWxqpfeMivktL77WtkrRsg
VFYZ+pGe9L4evpf7Z23dqZCrqsAlbbs3HA3N6AVTuIGhu2iZy62x2jdkc+w9Kuyi+a1hurh
gUuSGQBskkDAz6dK3hTjLWT3MpOV+VF/xJqniq3166sG1VoHtZDEwspysbEY5B70Vn3a3F5
KRdMpkiYodpH+T9aK60raJ6GDeup287nzghORgc49utRuwClRtxnnPalfDPubGCow3vio2O
4cgZGDXjJM9FWW47d8uQxweMU4OcZ6/Sosg4UAnnOD2prFVVjwB39qahcGx0rnaTGpZv7oP
NLGXJweGI6DtTM5j5IHPB70RzPDMjxSYdCGBx0INVyW2FzMGky5AP3OOR3p4IKjPYHmo5Gy
SXJOTzSiEMMlN2Og7UmrLUFJvQdvG3nBx93nNJ0wCCVxzil2FgDt4HQetOZiOVHB7CsDoWi
GBAxwcg96BHhiScEjn0oVgHO7IAGR7UoJY5PJ6jjNAxydBhQCfSnHglSwHA/GkKnbtIGeMH
0pCW2EZ3HBp8txN9xp3ByEGSe+KcWGNuwHb1PrTBkMPmOT0wM1eltLKysPteranDZRyH92k
nLMfZRzT5VfUm7s2irGkksxSKNm5HKqTUptZluAkaGVmYqqr1NQf2rNbW7SeH7pmCyqXK9H
xzj6VU1jX7gTxXsLratnIFuC4iYfXrzTdKb1jsDnFaTL0iNDO0M0bxup2lGGCKRgqjJbb3F
cRc+IdRkvvtM+oNdyyZeR5Bg5Pb2rSj1z7VDEIx9/huPu+tX7GdiPaxOnkMkcAkjjaQOyqp
A4LHoPxrOvrz+z5Fj1GN7WVjnDDBAzjP50k2u6zrlrb2dqY/slhtZSFCkbQeT69Sa5i9+3a
tdvdandNcbFx8pBzjpj2p0sPL7RlUq9jfn1WzEOLacyt5hH3Dyv97P8AStT4kSi18KaRprA
o0EJd0Y9S3JP51k+EtPF14ksLJkMsDMJZM/KQqfMR+mPxrK+JOt/2jrkrLLujU+XGCOQBmv
NxcL4mEI9NWdVGVqU5s4+CQGUDHy44qXW5GhjiCqfu4B7VFp0azX6rux7dqf4lZVm2L3IGD
1xjrVN3rJERVqEmYMJVphjqM5ret/kK7jg45xWFbJmcHcPTmt2AjzwpHzdK1rK6OShuZrSb
L+b5jhweDW/4bjb+xL+cfKrYGSODXPajhdRcIMEDJx0rqtFCw+FUJ4MsvHPvXLif4S8zqw+
tZ+Rl64wNwEGflQDIrAlBYjBznjNa2pTb7uQqAOccd6zC8SXERflVOW45+ldNCNoKxzYiV6
jPYfDPgmK002KW6uoIpJow69zk81z/AI00xdP1SC0glimOOWjXaQc9Dms8eKLu5a3ltW+zj
yvJBA5OO/sfep4Uj1C7tFvrsW6ZwZnbJLE9TXG+ZT5pM6oxThyo6Pwtol74c1A6pqaIltcR
mPzBICcnpmsLxQlxfX1zqttH5llFhTMvKZJwOe9dnNpaQ2Jk17xBZ31hDnZBDMoX8QDk1xP
ivxBHfIlnpcL2+lAjylKbAcegFY01z1PaR1NJtwhyMzLe5HlBgOFI+U9a0JpX/wCEPuo85Z
nU5H8I3ZrAikLIIzjaOBXQ2wEvh+8TOSy5+nNOpDladuppTnzJxv0PP7l2MrEAkZxVYZPUA
Ed6sXRYTMowcntVYswbBOT6V7K0PElua1jLiM/MRgVSXbJcF92MAkkjrVm1BCs2CRt6VQXK
rINuMgAg9qiK1Zc9kI7Hacdz1qEkBs5PWraApC2Bu45GagVV3cfxetWZFqMBLhCoyCvIPFb
tq0pt47YEGKSTdtx6dT+lYQkiErqSWwOM1v6FbzXl7tAyI19ela0leRaOj1DUp9UnabyI3l
OA3loFACgAce4qMPcQwuPKBkGNpH8J78Vb/sm6iSOcRryASPx5FXBp8t3L5i26J8uGLE/mK
9OEXO/LqLZa6GcH82CDKMoPysV549aZJaX8tq90ivIoOARwCBxV28s/Ji2bwUIIAU4571ls
AIEtmlZUX5vlcjaR3H41Eoy0sVddS3bWljMY47lpI5CRux0we2aj1i4iGuPbQw7LUIASpzg
Yz1706a6jupfNA2O+cknhvfHaqgaQ3G1fmfnI7H1x6UuVrTcTaJYfJk2tKxVSDyBk+1Oe4l
WIRR3XlCMBgFP8Q6dPrVN5baKymmKvJcYBRQPlUk85Heq/njKsFCYXBPqalp3sUmrGmt0WQ
vJvYbcs3c+9RPftPbCMTDbu6VRkkkCIDINrAP8AKc456GlEqmZ2jwoOeeoPqarbRi5rvQ0X
mEsMQjcRqgIG1OvuaKrxBih2NuXcQMHAoppBp2PR2GJD6EDHFNZSjrGVIkb5sEdR7VWsL8X
+rKH1FdMCJvjkaPcCwAIXjoT71Bd32sPeGWS5E11B0kVgduPTHFYqld2Rtzq1zW+zS7WlMZ
iAXcS3yjbnGaoX081k7RXdq6lED/L83yt0LY6VlJJeySNE90zPKCPvdc8lcfXmpdP1K+tIp
7W0fdbTqPORcFsrz1PQZxzVrD1LXSM3VjsVIvEjR3BB00yof4eev4Vo6fd6hdzN/wAS+BIy
h/1riMZH+NZDxXM0WXuhB1cNwAe/GKit28yRFk86UKfmXkZX+hJ4rT6u0r2J9oz0Ky0/Rrz
TUnGr20N87bVieZR8w9c9OtZLXUCMUWdCQxAIPB7cetc7eHSrmCO2trKeHUDKd/m42ImBhR
3yDnr1qudCvJYFt1t3DRnd5mcHb2GDXO6F9bmyq3dkjrBLIcrgdODmnK2Bls4+nSo/DWlzS
RS/2nL5BAAjAI5q7PDFA/l+aXJGRgfzrjfLzOK6HTFyauyu0ZYZ6evP9KTA2kAYIGM+tKEV
pAqliMjHHWtGw0S71Ce5jt/3f2aMySbzgADt9azm4wXNJmivLREFjpt5dqWs4S6BwjE4xkj
jr9KtLowjbF3Kqx7/ACiYmDbZOoU1jT3j6RLp9xNrVvdQBTcLbW3zbXP3UkPfpz6CuWuvEl
zFqtzf6db4u7mfznwnybvRUHam6cqisnZdBKcIP3jurjUdK0jIS1eZxwfMHJb6+grD1KO3v
HgvrkROOqCQ8kjqW9vSsHU/E3ibW5Uur8QPGJTIlnHEIxnABIHpgevqaQa7ZwWF7p1zoKzy
XGP3zSnMQ64XNd2HoRprXfuc1fESqaLRdjYsdetkv47SyiikZlI2umVz6AD0rJ1Xy7uSWSP
fA33AB2XuAO3P41k2d7FblfLgkRh/q5Q2GQ/hV5zZSqZYZ5zOxUguw2jIO7d6HPNei7OJwq
VtGVYtK3IfsU6yqTgs3BIHUgUnlxxOsaIUCEsTjkmtKCfUZhEltKsEYgayLRKoLKx3Hk9+O
vpWXBbj5o/PYksAGkOMfj0rnSl12NU4pWJkijkZ4w7RxycHBIP0z3FWdPhRVMax7o1IALNg
g1EYDtEIk3gtuUKATwfbpUkZUEbJCcnBHcmnKyITudj4fiXRdJ1bXpUMhMLQ27D+Fj1J9fw
rx7VLv7RdszckdTXsPiyaDTPhzZWsU7LPIDI6tgDceoA/GvEHbexY5OTnAr5nDSdWpOs+9l
6I9TEWp04U18za0VWMxYYz6etZmuSmTUpQTkLxzWhYlYQkgPJHftWLfOJLx23ZG4nNXSV6s
pMzqycaEYkFuSLqPPAyK3kK/alPTkVhW+Gu1ycfN92t4YS9jVs8MMAVtV2sYUXZmfrkax6o
fm7A4HTOK6jT4mTwpp7FSN7sc44OKwPEcaHUC5Y8gc109o0i+GtMiZ2dFVnC9hn27VxV3+6
gdtBWrTaOQvc/anYMeCe3vWdNktnjHp6VpTlWkducnP0zmsyTDSjII9+K76ekUefU+NmtZl
zHa54HJHFSzO3mneSSPWls1U3duu4kKmelR3BXzN249eDXOneVzp2idlpup6ImgxtcwwK0W
Q5KAuR7E/yrnvEOuW2o3ohsoytpCx8ktwcf0rnrmQKuNx/xpiENt3Mwx+taQoRi+YmpWlJK
Jr2wWQgAgAjjHpW/BcNBpc6JGCSMYx2rnrVlV1ZeSR0xWossaQzqxOGTjHrXLWWp00Wkmch
NnzmJPfgjtVfaN2QevWp5VXcRuwepqEKQ4wcg9zXorY8qW5q6eSzhSxK45OKdqdv9mRGHyC
YHcM+hqbSQvnEMMgrjFP1mKU6j9llLqIowQCOcEZHHv/Ws4/GzeS9y5igbFOX5z0PcUwqFY
yKMgnAFLN8sOwk5B9KRT8iseCOox1ra1zBjo1Ikbdjn867rw6Hg8y5gKh1ChUccHvgiuLRY
3O4YUqAAPX6+9djpTN9nfYSOAxYDg47ZrpoRXNeWwa20NfV9Y8QXNi1opt0hftAm1uPftWM
2o6rKiie7bywACqAg8f1reMsV1Gbq4l8x44h5q84wCFAHqcdvQUxbjSA8rGPGc4DAZHtXZF
xgrQ0QOLk9dTm0jVtRNxawTQW7HA8xyxGfetEQPIsjHDKFBZi3JJOMetImp3NzciF4ligTJ
QYzuNKk6lGlcbWYkFiPammraiW9iSS1YGWF4w4hIcmNgdp9z6dKiOY2UQw5EagKSMEnv+VM
kJi3CKd0Zx8w7Y9/f2pFIOUdv3bHG5sZx6+1NDIjEpikklk2vg5/pTZMtDvicMqhQ+5cYz6
etWbpDEyPMHCMSA6r8r49DVZpg4JkCn93sQEfd9xUSeug4tX1I0ngW9ZhBuhPRB6evPSmYy
BkqF9+9SLIohjR0DeX0OOfxqRFZAGeMuScKVAPzf5xS0tqEX2LNtKYoike103ZBx7CirNnF
Jc+bmT5kbB+X2oqHbuK5sRXFlF5MUTs5EALKUAAf0J7gUG8EEjeaFmFwpVY+FMZzgMcVRWN
POHkpKgCAvjk++c1Ykii855N292GCx/Tmu1SvEnl952egR6hJpVybw2q3Kjj5xjPIznuOtO
lv4ZZII4bKO0mKkuyOSsnccewprxxkKhU+XtCMCeSfUfX+la9tYaTFZySXkzqsAGGUb2VcY
6f1rGdRRfO3sXGLkkl1K8N281jK07RyzJMfLhMQICdiTTCLiNojbTxJOfkIhBBx7/nU9xY2
mn3RWWR57YpuMltyQCOOvvUtvG0+mG7hu4ZHVi25QQ5PHB7Y704zTXNcqUWnZmfeHYxsrq3
Ek4bc0h5kPHQn05p8OqX9pLtPmMVBVd43MR7/SmqLiaKWNAwFvuuZC3Hy9DzVJrqOcNNFIV
ZiCp5IA/+tRLlS7kr4tC8+pGWOOORjcMZN0iM+wDPbNXo7sWuJkeIShtixZLfL657iq0LXF
hNdQ3DWrLNEGYsA2cjjA9cGs43t/JbxqYVESg+W2zt35/CuRxU3otDqUuVavU6E3908sN3b
usAB+Urj5WB6/nWTqdxqrzXlzLqEu4PklWP74ngg44PrU1hrVnYWV4t1pf26V1CxR79gVuO
Sf6Vl3F3eXMAt/tM0VuGLCEN8u7PWkoa26ClNPW5Ut9QngZYrdo1YtuZlHzD29KuhbAl3MM
8ExczFw2MJnhQB0yDjNVVtoY7beQBIhAA6bs9a1bOxl1a8We2sPNghiTzokLbfTLN2ya2vb
daGHnuYNzdTXWo3KLcyeSu4xO+GeNey549cVFIkjrGZWEnKk5bOM9j/n0reuNBuLePzWCs6
jkqAQPr7CsZUiiA81vMZRyAMdf51SlDoOUZXuyYy28ZCRxCY7geQcBSe/FQcG5dxGAeDj1F
WomYSbFutkJwwH51JEDHI0pcN5gOCwBPJ/SrUruzJs+g17qaVYkgVYRH1xwTnqff2pttFa7
/ACpZSseNxK8kc8jB71JILRZ94OVUZUnvxzgVTknjFwzRwMioejY5H4dqtRUXawpTcndvUs
QamsYZYrKHc3AkbIZR1zViwsopJ4mMUhc4KHPy8HJzWfJIjQvKzBZiMkAfKc9hU8N2ttp1z
KkjRyNgKpGT0GcH3rjxc+Sm7bsulHmmrlDxffzXWoyxux2xOUCg9K5JVIDbge44q5fyM0gL
n/WEkknpVVF2Hrx6k15lOPLGxrVbnK5qx4jtd0mSQuevtWBMSWy42g961J59iMDyCMD1NZj
DMW8Lxnk+lEFbVk1pJ2QtqFW8hG4n5+vr9a3pOL9WkHVh071iWRAu03jOCMNitq45ukOCAG
BFRV7hTehDr8ZFyhfIOOldEvzaPbqudsdqoxn2rG8Ropkg285ArZLJ/ZAaQgExqnHoBXDUt
KED0qatVn6HHzvg5GeuMCqDZLgckk81o3Sx8ogyM/eFVLdQ14Ac4J5r0k/dueVK7lY2rYY1
KQhiu2LBzUM7KAd3ygHt0q1Zhpbq5bAO1AOagc73CFQQPauaLvI7Jq8DInUgnkMOooyyugK
nnotOuQodlU8A4GOtNkZn2s2S20V2LY4HozQtpSpyOSR0q8zv9kYn72MZxWSmFkUdcjHFX5
ZDJaY9BiuSUbtHZTejMCQ4bJPOc5ppySo5ABzihgDLuPIHf0o/iyQQCK7bHBubelERTu6sA
QMgHsajkea91lp5HYuWLEn2qTTslJnjAYhc4qOBcKZAWEnTnj3NRSjeUjok/cSKt+pWVpMH
5uTn1qnuAfceuBxV+8UxgR7w27nI5FZwA2tySM1tJJPQwZpWUIk3ljjAyPpXa6JDH9m2S36
20cwCjKZBxzn1Fcfou0zSB2A+Qn5u/sK1Y7gkj5vlGMo3etKUbplwdjpru1QXQ0+zuklUkF
pAu0A9cZ9Ky53j25OGwWVgD0PvVKa8VivkmVe2w84xjJz7nJxSC7hPKW/JBJb1PrXVGySUg
k7slLMBtPGei5yDSieHytmwqwAAGeM+/tUs1/bmyjS1sPLm3cu7dBVe42TxRQQwCKUqAQuS
ZG5yefX0HHFW5KxFyMXLPNJIwRmwV9gSe1W7jTdRtrC2vrmAR290uYG8wNvAOM4ByOnesq5
hnhuMPuYg/M+3Hbmp7W9FrKWWCOUHKhJRuXBBHT15yKlPoybvdFqW6eaAQNOZliLBEYnC8d
h2p9ggYjFsswCsSGkA6AkkVVawvLOcwXVs0bD++ME/h+NIyGUhIowhUdCeuOpqr6bFXFDIc
pknI5IPekz8vycEHktxiqhQ8/PhwM7WGCB7VKmZmMboT68dvSockwudV4beTyLjYin5hkse
TxRTNB1Wy0mO4S4txL5jArnsAKKrlAtW6XUE8zL5gABjOOMex/wprb2RnLFWcfIoXjk0qXF
3He742R0U7uQSrH3BqxOQLxoxK0kakKGYckd8it42SsJXvoRSxSKBFJlGyCOM/rTrkxT20N
rATCvlhGKZBc9cknqSasC5dmwGOSSAoUd+podfOgURkgoSQpHKn3PfNJ+8tS2rO6KUt9qF1
pSRG5uP3X7lo0wAVX1I61Bo+oQW7Tafe+cY9mYhE+0I+euO9WjYXM9s+xQgV9pYjOCecYp1
3od5bW5uri0Cqm0iVuh3dPr0/Csv3fQq0/iFSeaWO6YTmVSVIiYBUZFBzv7k5IwBWQyXjsl
vbW5EofG9ckk54GO1ar2F0sAuhHmJVBLq2QecZP41BHdta7ruK6ktmKMhaNucnjI/DihuLT
dPUpwafvaEMd1NLdLJeukhYln3LgH/AGTir09xidtjmGKNioiiIMcgx1BPIqrLdpJYwIqJ5
yKFLIu3IGOT78VFIsxYIYSdwyeMDB6EZpcqerM1JpaFiEefdohGN7YY9wM9c+vWm3Elna3E
6I0k0MbnBK4Y89akjtbm5aA29m0ak7TIzDDMOTx1rJuIrqa4MEC75WJ4UEn14HpTvBqy6B7
y1Zry/ZxB5yyrtdvkUn5l5qBdXvLWyurG21BoYbpl80odu4A8Z9uc1kJdXwRYEgEj5Oe+PX
H9aaLs4yIkWPn8alRuve1G5K+g8m7+0iX7TNKjHDEuc/SrcNomJB9uGCR1BDY9s1QjuonZp
GBB54AOQfWr0MVjJo32qW52XaTgCJwSZkIOT6AL3+tPksvdDmIpDFBcboJ/NiXgBuN3HWg3
DOreQr5ZcjK8Zz0zSTC0jj4ZZVDcKBkZ+lNS8FuNsVzLuU4XjaNpHzfTmtIQ6tkuWhK8mTF
IS3YHnk+uKe4Hny+RuVSSVDYzj1IrOS4icuGQZzuVs9DUyyq6KY0beudxyf1q1Zq8mQ9yVG
EbqZSCo4yeMkjriq+oyhI9qSAqMHIpqSkMSQrcHk9AfWsu6aRIAjZ/eYYEnqK8vFSvJRR0Q
fulFiZnZgc8nB9KQK3mrknI4INKgC59Bz9akXPmkclieMVz2BO+hFdMVyRng4571U3FhtIH
THA5qzOfMKgnbioJVaOQAdevHGRSjsRJ6hANsyg5yGHGOK37nKSkk8k8VgRczoQTgNXQamo
S5JyfWs56ysaQ+Fsn1FUvJ7JZJGQ7BnAzV7W8Q2KxIDtJxwMdqz5G8y8sMNuwgP0qzrMmfK
jZ8lSW9q4Wrygj0VL3Zye5zchO4ZGeM1FaANegEY54q1c7QVYA461XsQrXjH0BNeh9k8v7R
0ljGPsd3cMD8z7VPsKzJsJKWT7o6HvWtZkxeFUZsHzJWOfUZrHfLS7QSMnAOK5KV22zvq6R
SM+5DAsx6+w6VFhwykHDDvVm5zuZSSccVGsWSuGJ3Dj/ABruPNY4b9w2nJ6nmp5d7WjZUZB
xjPSmojq45JHbtg068ciMYII4JNQ1dmq0RilipwvOecU/czOpJ4xTJnUShQCTTom3OADkdD
ituhy26GrbyiGGbBIbbt4H+cVFC8jMAgZwgPHT9avW0UZgk8wcFexqCKBCXjbzCMdAMAfWl
R3bR0STSQy5JnXcsjEJjcD2PsazSDuYKDtHPTFalskolCBkLb/uE9R681nyk7tw6E9B2q5b
mTJraQpLuUtjPFa8THOSDgcnI6Vgqcpy+MHAUCtiKYmNMSZJGWHWtqbtuAEtvdjkL12jvUw
R0USOpPPr0HvU0b2/2OQbHM+5SGzwF78evvUc8mxd0ZZxnuO5ro0WrAtl7RHL26vMnBQv1T
p+fcU5r+1s0klQrJOOEUjGCe+KyC7SxcluO2cGqTR42s6lSwyN3epnUurJAtDQfWb2W8+03
EiyHGNuAB9MUkF5HPIN4EeTknvjviqsESSSLCxjiL8F34CjryaEs5XXz4+UB9azUpOyA3lv
JxFKdz+W7jLNyw9OaVEQhFMkjSv/AAAZznpWdHIgVzPEXXsAxAp1lqU+n3aXcEhWZQdr4wV
z0rpjNX94nS2m5ev4Gsg7zt5bLxsY5fPsO1UYtbvo5cwqACMbXUEZ9frVaS7luppLu8kaV3
b5mY8g0/YpIdp1/djcMAnJ/wAazlJS22FZ9R7NfvmQxqxdieR0oqWOS5MKl5yvoCMYopcyA
6k30qSRwFmMIDYXAG31qVZJPPbZH5kKDc0nUKOw/HPaop0mjcqQu9YxHjAyCR1APWooUVi4
/tFY3Tb+6YY49QfzrRTcYq/VnQ48zuiyJriUSrBgXaA7RGeQvdvw6UwX121xvLy4RRhAPv8
AQGqtxJHaynaUuCcZcHIYdf8A9dSGRncJMiRsi8KFwWHv61Vm9SOa2jY6LVdUDNHFMd7SZA
YD5eexqPVXn1KZMMVKZDxliRntgVDG5QjajOeflA24HJqZI5pI1mhi3bF85m6nA7+49/Wko
pKwOSa1ZAZL0RlZbh02gBV3fL06UjDzLV13uwUjgrT3uHaIAuxReVUNkA+31xTJmYuxZSSA
MDPU/SktFoin2buEs8vm+cJCzHbxjI+p/KmNe3GXlcuzFwMSAsOOAB/hU1u0SRyRys+1kby
2T+Js9T/nvUcM1tulSaNoo1JKMhyI29felLSzJ3diFLibaRNcuDk4wcg+1WopTa3LvcSEF1
/1ytnHHQe/aqMRiedRcPvhLfOwOCPT8KW9tWsx9nuSA4wVjVg45Gc5BwOMVN1sh37jkEIZ3
jdomLYRA3Bz1JNPnhmis9wRRksOgNPtbOa7kka1t5J4lO3IQnnHT8KrXctzarhv3aKSjJnB
B7j2NPnsLlXUVnWSKOMIQ4UHainc3vTmO2P5ZA2GOA3UY71Wa+VlORJgIERmPKD09xzSCWJ
lVWx6nAzmt4PsSi5ALaJ2drcTbgfbBPeq0m4qxkXcwGdx/iGKc8+IWjU4B5GF5z6Z7Ch/MW
JRMUCsdwTPK++KcmgQyNI3ZN4AOc5xkL+VTOohk2pL+6ZQemMtUKskKyv5qDcm07hnGfT/A
BpPllgEhbeoOOnr6VD2AnAjFqXXCuBgj196w7i5LbCQSMYAPYVpTyGJDFjPykHjnNYkh4yw
IYY+mK8ubUpXNLtKwpzjIJ680F3U5B7DpSAueSxPA560cDeD0xjrwazEmRSsduG6dsVGMs2
4n5f1p9xM8sShzkIoRc9h6frUIwE4YADqe9UiWTIwDoyjr1BrVvWea4Ls3v1rHjy0g6cckZ
5rVuhhxgbeh+tS0uZGsdmXU2yXFqF/ugHJ6c0/U5SZwp6qMc0mnqrXUecbgmRUN4SbrcMki
uOy515Hdzfu/Uo3RV0L84HHHeoLBSpkcH+H8hUlwrbOTznkd6gt3YRybcc8A11L4Tiduc6t
mZPDViBwuCwJ+tZBcnODnv8AWtG5MiaVYw7s4jyTWWQOTnINclK9mzsrdCleHGSOp9O1Njl
CxxLtGSOp470twTkqDkZ4OMZqtK6kKMjKrzxXYjz2y2jgE5JyTj86jvJCVCrggcVULE87jn
jFMZ3YEZ46ZPNUlrcVyE5Ll1JU/wAqfEBu+WlRPmI/PnFSBPmLcY7VVrk2Nu2+WykkTDHyy
SMVQt7qXzG3PnK8j2rRtJ4LSyY3GTvTAX+9msPequSo+UkgfSow7cZSOita0WmaZaNVdQuB
tznu3vWVI5eTJ4z+lKZnEZjXGM+nP51GJWLZAHHBrebv0OZjwCNxGPlxzV20uBGWyvAHHGT
Wfgspbd/9ep4d3zbhzjgHmiLdwRqAxyBTHvBx87Oep9qmXBjYIQCvQZyGPtVOAsFViVQYyO
Ovt7VMJy0ixZVd5yWfjHeui6auxklrPLb3yNhGA67lyPofak1CP7Re+YkSQqAPkTP3hwcZ9
etVxPKQPMXdwR1xj2pxmlMu6RSzFQAwNTcCbylThct3OeRUYiYudp257DpUbXTqgJz1x61c
klAZ445S8YAIbZgk45H51pCzdxNimO2EeJ5OQRmNTz9QKkuY4HjHkNuz8u04HPpWcqec7+d
5i3Hv0Aq1BvAKuAc9/em/e0SBDDYlQrplcdgM0xxcRMr9QTjPrzV4lAuQMMOAM/e9qtx3st
tbsibN8kZgOY1bCEgnGe/HX0pqmDZW+1XbxLttocZPJXOaKn+02tsoWbazscnB4FFbpPuTc
05piIUkDBnABUg5OO9UMRrd+agXzSecnOSRVySG3CWyzu4VgpeReTtx2HrWa5nkhMMLBhnB
3Lz64z+QrJPVM1a0JSJGAb7mDuG3qv8Ak/yqbzFGSw3s0v3ycnGO4qiXHm+VGCMjBJbHI69
am85RumRWLlSMAgYIPJPtzRGV3uLbUsvOsW/LkOy7dx46+/04p8IjWWOGTECkgvIfQ8/lUM
BhviomuIreJQF3S88ewp2pWJsbmGCC6t72KUb0eJ92Mdj6VSnFSsG5afV42jEE8KrCXDoqj
kgcc++KqXsyqyCMAhjuXPcdufWqbswhA4JY4Usfw6dqguJttu8MsCtO0gJkycoAOg7VndJW
Btstq+GEfmHBPQHB59M1OsF80LxqhC+WJWjJGduMhjWXHEhiLyb2DZPB5FQsJApwSf7230q
ZSBGvbiUII3DRQz4YsVyCo7+4FQuEiZsueB8gUcnPX+lVY7+aJV+zSvkRlCH52g9h7VGboq
QQ25hyfSoU3ew2kbJ1jVrZlkg1KaFkfzN0T4+YjBzjvis+6la5zLJI0k0pLS7/AFz1/wD10
xzHIAzP5aqSx3AkH/JqGRlkiQIRv9W602rPQRZQ20UB3qHckce1El/awwPFDb/vdygMSTge
1VHiWVN8W6UKvJHBGKBaRPIdpaFguVzzk/8A6qWuyC5etr0zL9lNouSdxkPBXHfn2qxPc6X
DAuWkkuCxIMagrjsCaybiJ47RVVkGR821vvH+lUYlk3iRVY4GFyegpub0vuLoaL3Edx8m0g
MQMN/SrHnR2eoJEm5RCwYq/TI5xjoaxgJzLGCSu3gCrBhn80pPtX1Zv4ef51PO2BZ1B/Mct
knOWz2FZhO0FScjv71ZnilJXcSA2OophsZj0B2jOSw4BHaudQfUtu7IWIKhk9OmelIXYg8D
FakekyiD5yqh+Qc9BVWWApEwfbuGAMHOaHTkt0Iz2bCEqQQOobtTS25SAygjr71bjtX2GVk
HAwO4+tNSynQCb7rE/KD1PvT5WSNtzmdSQByOO1at44Lkqe/Wq1vaSPOh2AKeuD0wKnnT7w
Y7fTjvWEtJWNo35XYsacw89icHCdc4pshHnu2OvPHem2AaJpQxA+Toe9M+8HIHU9Peuf7bs
dCfuIp3uAhA9eT3qK1VRFyM5YdOtOvmBIB5I6+hqXTwHe1B5DSD+fT3rd6Ruc61kdFrACyR
RqchIgMdxWR/AwGc961daAN8xUjGMAHmsvzHMITqik4z2z1rmpL3DtrL32UJcFyGBI9R1qm
6FGLZBHpmtEgySH5gMHB9h7etULmApK6xksiseCMfjXXE4Zx6kIyWYsOD1p6lkOYmw3OMUL
GHwpk2r6nvVu3gS4u1hE3lqc/O3biteVmZSiUBiCvOPSrRUFUBTGOlTJaDzCgfLA/eA/SpW
tLlJI1aGQORhARjOe+KpQkIoSsQTuPI4zntUB4JwvGM1q+StwSrMkLJgAtxkjtULT26q6yo
WJ7RgYJrRRWxLXUzCjYGGAzzQqnJAI9KmdtxG1Qg+vSnFo+dihumWzjFTYaYq7I49rjHt3q
RYEWJ3WVBgAhSeW+lQRxPNtKfczwfT61IilpAmMsDjigExYmwfbuPWphLhShwc9zTGDM4YB
RgYPbpUYAjIZ/mzyBVLcGWiqOUKqQo6kHOTSoxjVYyR8wznPamrdCSQJKqqFGRtHNTmGGZQ
8THK9QTyPpV27MdxgVY+I1yp7nipC0BuJRBKTCOVLgA496qySK0IVWKKn3tx5JptsI2mc/O
UAPQVXMr2QrI0LdZDuuFj+SR/JJxnLYzgU6KSBrh3Ktu+6Avf147VSSVnBZWJ3Lg57VETnC
Kc5Byc0KdtBG4DbR3EkyggRgHbJzn8qgOrQBGP2YljkLg8CsuV0DkI2Pl2k45NQBZHICh2P
8Adq1WltEUki5JJLct5nl47YHGKKDBqAhj8pWXrnPeipak9SdDsZsyT2sMChZCvGSACOvOa
zLmUyTMxyzOc/KOD7Ujq6qCUDMoGc5JPH8qGSHfuU5BBbrg5x0q4bXRvKV2UXaaPa0chG8F
MDsO457c0oIRo1k/jxntx1xn0pbp92IyRgLkYPSoFO1mVnO3ORjnNZq6ZJYl8l0mVoWA/hC
5wtIVjBjZN0bRr8xUk59/ap7eC51CZEWJQ2Ml/uqo9609Q8OzWdvFtY7pDxJ03cdhQqsU7P
cai3sYckiyx+YCztuzkjrx1p9sLiaCaGEl1kKqy7Ac4569fXpSG1eGFlldEYAFYs/e5xn6U
2P+0ijiMyEfeJXsB0P0qG2xEryiS2ihjjTfEWHy8Fgeck9KieQ7QoXA6fQUkkgJLqi5wAFJ
5HrT4Zhaz/MI3lQEFZEyOQe3r/8AWpvUCKKN93LLGMEnccZwOn1p6WfmqqGZeBuVc9upBPY
/41IJBJD5DBC7HIJ6gY6E0yRkhQeW4LuCGBTIA9f89KOUCwbLVV0lJpWAs5sqvTPynPTtVe
CZvJNupG0HzOnOcetEt0Y4mgQLMsuCGcYK4/u88VD5MwleMREuowcc/wAqbeugul2TK3ksX
AX7uMHpn1x6806PG0AkAE8se1FpbLNqKw3TGCPaWL4yQAM/iakH2Z5CjTiOPdx5g6LnknFO
PdlXEVd7CPaFDHBY84560LbCMNJE6hlPTPUdOM0sxh8qSS2uDJh9oKpgbexqAKeCeg6AnvW
mj2JIt22RRKCVJB6cimtcCWRy4DruOT3I7E+9SSncGzjI9e9Rr5PCLsAbncw4z3NZO97DLg
M91avbqjNGuH+UZYADr7AU9ZRLch2JiicBGIyentVHz3FwQJWORs3ZxlfQ+3ApC5jaJmAJd
TyPQmm9NwLd1fuAsCrsDDGQevvUdvLYxMBeK0ijACq+COeTUCIiokskb4VhnHQAjjnsapTw
uH85XBV/QjrUObYFkXCbXCOyR784Pele6+0yRERsdmFXHOe1RQIrs5acAkHCk+mP6VIqGMr
82BjgqeR/9amm7oLk0ZeJ3h8wrk4bJx3p8we3lKSSKyqSNy9CfaqckrSTKyHbnk49qfEpmS
VtyqkKF2Bzz06fjWc0mEW0XbUxm2ade5IHf8abhg5EoIzyD0qK1cR2ojXoRkE0nmqThskhc
gCvP9m+fQ6uZcpS1AgOQMDB7mtHRLdZNXsYvM+bzASDzisyTdJ83U5/WtvRbmOG6aJ7ZPNd
cxzNnKfQe/8AStKkW4OKIpNc6bJ9VdPPdvuhSTyazlv7UwFHySD1A61W1SO8tr1obm5EvRs
qeCCMj9KrRRqIw+SeelKjStFJjqVXKbZcMgdPMRQhOT9KrTKVkE55B5+tWYVUKWXJxyBiiR
WkUKoCvuyMjtXRZIybbIRDA8Rk81U4+76/SiG03ODHMEU8HNJEWhbybgfu5OCccj3p13YzR
RLPE/nwf30P3fQEdqrmEacqQacYpAhn3qSRu6MO9VZb64ILRgqWHJbk+1ULRppJPJjheZjy
FUEnHc4FTLJG7Eq2CRyD0rdT00JY1YpHBcjcq/fJHFMSItwoOQMkkY4Ayf61a+0tJb/ZpAQ
obcPf8fSqrSESK8agFT1/lQt9RMYIy0pZUyvQAcnFV3Q5dFUKB2q4ZpJHEshG4kncBUPnAs
Q2SQeT/Wk0u4bDU8xV2A8enSnIFV2yGDY4weKZK4YkZG3P50RyHdgnI96gSQHhSGY5z/D1I
70jvvGQepx60rfvc/KoINRgAMV3YOccUmDQuR/ACrY70qTlRllzg8g96WNd/CnG3n6mp/J8
k+Y2d5wVX3z39KEn1CxBES0hQ4P17VbW+t4wIEg3JkgueCw9cdqrurM24qDyQVXH1qMbARu
XjuOlUnbYbLnn28twGZHjj7gHJNF3NZsIvs0b5AwT0zVbY5chwcDualdy0Ue3YrKduc9BV3
6MkkjdUXcqebgZII/lVo30Zl2i0Ugcl1c/hVPzmY+TE4Unv6/SrENrPG7vgGNUzyeM1rGTX
wiauaw1/wAtAseVX0cBsfQ0VgiUpGMQxSsSSQYydtFV9ZqLQfIdDdiWKZQs4QfKGy3OCO1T
RR2bW5LTMdxwo2flzVnWvDeoxXCNJGgLRqwPmZ47VQg0e+acBGQMvP3sflXNzO5qRGBI5He
SYBE7t94d8Yqq0ctzJmGPysnaAP51u3GmX8dmLuUo+Rktuz3xisyWMLC0huvLljKgRYJ8wH
OeR0xirlJNJInYrzTahbW5VZ440R/KBQ53+pp9xfXVysbajcT3IhhCwqTgIuOPwrMaNieCp
2gnpxijerRrCcLg/NJk8j0xWLS3Y7mz9rsrgx/anaRdgAYLg1GXvArRWc3yHKbgcEqf4awy
NrboyA2MjPp6VpabqSQQuz7VkySrhefcU+grir9oW4Mv2iNJVBTOR0xjFMhnVZ4riRfMcOW
YSZweOPerAfTj9plvpJGAQqGiUBvMJ4+gyearTxxxoroPkcevIApWDqPcMiweb5arnOUbJY
Z5z6VJFNGjETQCRHJZVOOTjA59Paq+1YlZJDmGQcbeDn+Enj3NNDhYY7cf6zJYMen/ANamg
LU1rDHMqLcrOAAQy5AyfTNTwQStOCjMDsJJUc4FVYgrsivPsbJBIXNW7zUZygsrGZ1UDy9z
HnGOR7Cq21AqyrKxIkmeVSckN/nrVct5bFZAGBOM9cioUuZxP5qOODna3IpXuHmdjJtB7YH
ApA2W2e3gykA84FR8xyACev68U3fsCfPuOSCozgdOc1VmwjEHkdDTlYgKVYbTxyP8+tClYC
T7QwkDbicHjeODigzRsuQoDdx/hVZnUk7gp9Ovyk9/0p24BCF2IeSCVyc0+ZjJ7m2liMckk
YXeuc/57VGuVd2Py9qsW6GeAJK+DGuAMk4quN5maNSoHQ5HHP8A+ql01AmDyrAYQpeKRtzI
WIUkdDiq7kNvLyBQqkjcv3j2UVcsJbZZT9oiM67G2oG24JHBz7HtVKaUNGyswLLn5ccEY6/
nSAmg+ztG7ySC3dEL/vAW8xuMIAPWmNcAJtLHd346VDCjyF8OGQDPPHNDA+Zh2AY85Ap3uT
ZD0kRXAbBLZBNEtu4uo0Q/unIHXqDVdCAXBYEqM9Ke5Z0UBxtX+dIe5OjxJKq7jFG2R03H/
OakVYznu2wlQDjmqGzZKCzDoOBmpU3FQ4cYJOetDd+gloKVO4lWD4PLDofY1MJ53WMg5EC/
Jk8KvXAP1NVvOVV2KFDHI+tNL/u1YkdPT1pWQ7mnqVqqvHMGLB1B55GT6VTitHeQLFKCOvN
WrjUttnDaSRxgw5G9Qctz3+lMDRm2ba/Qbgec0hsVIZYkJZfm5wQKtxL5xCKx3DgkjAH41Q
iundMyNmIcdelWIbllUiNgE445qZRutBxdncbfhInCs2ZBzwc//qqot1LC5NszR54J7Ed8j
0qW4nR5C743Y9OtQMEwWLArUwi0tRyd3dFhLiJSs6mS0uU+7JA2Mds1NHpsk9r9pt5RLjLM
vRh9c1TVYhGjbs7ucYrctL+xsrFo5It0jDAxnvWjv0BWvqYRZVLEnJPShypJAYsvqO4okTc
CVIwTgZqJgrYAbPpmq5raGTQRJ5hAXO49B7etO2CORlZMnuc4pturJN5aOA54B9KdsZJnV5
A2eTkHmne6HtuNlClWXDKVxsXOR7nNIoVAeCuAOakxD5bM24tnAOeKbtDuqDaMk+tIY8Soi
gbQxweW6GqxkBO0rjvnPSrE6xeVAEADkEk8nvimnyo4z5gDsWB3HOcelPmuL1It4UFUXI65
Jqw4uPsiGRSka8gnq2fT16VGFVVaTdnBpyT4LHaGUHhCTjrUspMiZWOAu4Z/KprlI4wsYUe
YqguTzz6UR7kneUuGK5OTnrVfcd2PMJZucn+tVGXTqS+5YM/2lV80EMOBtOKrhQMJnO48VM
kaqGcNjA5pzAeQ2wgtjczEc/h+dPfURGeTtbahzjLDGKVJggCybig4O1sFqillZ0cOQxJyS
epPuaiAyRk80r2Eak7LGkXmrkMu5CMZK9s0VTCMqDDE5J70U+YLH//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0