%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/147.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <book-title>Vahadlo osudu</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Farseer kniha 3</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Robin</first-name><last-name>Hobb</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>683f5146-6385-47e4-b957-0b33c48bb18d</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2006</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>FARSEER</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>VAHADLO</strong><strong> </strong></p>

<p><strong>O</strong><strong>SUDU</strong></p><empty-line /><p>ROBIN HOBB</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>NÁVRAT®</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>THE FARSEER:</p><empty-line /><p>Book 2</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>ROYAL ASSASSIN</strong></p>

<p>Volume 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright by Robin Hobb - 1996</p>

<p>Published by agreement with the autor and the autor's agents,</p>

<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>

<p>© Cover by Thomas Thiemeyer / via Thomas Schlűck Agency - 2002</p>

<p>© Translation by Jan Kozák - 2001</p>

<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek - 2002</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>452</strong><strong>-</strong><strong>2</strong></p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>Vysvětlivky k mapě:</p>

<p><strong>GLACIER PLAINS</strong> - LEDOVCOVÉ PLÁNĚ; <strong>CHALCED STATES</strong> -CHALCEDSKÉ STÁTY; <strong>ICY SHORES</strong> - ZALEDNĚNÉ POBŘEŽÍ; <strong>MOUNTAI</strong><strong>N KINGDOM</strong> - HORSKÉ KRÁLOVSTVÍ; <strong>RAIN WILDS</strong> -DEŠTNÁ DIVOČINA; <strong>SIX DUCHIES</strong> - ŠEST VÉVODSTVÍ; <strong>WHITE SEA</strong> - BÍLÉ MOŘE</p>

<p>Jednotlivá vévodství:</p>

<p><strong>BEARNS, BUCK, FARROW, RIPPON, SHOAKS, TILTH</strong></p>

<p><strong>Antler Island</strong> - Ostrov parohů; <strong>Besham Island</strong> - ostrov Besham; <strong>Claw Island</strong> - Ostrov klepet; <strong>Cold Bay</strong> - Studený záliv; <strong>Egg Island</strong> - Vaječný ostrov; <strong>Fal</strong><strong>s</strong><strong>e Bay</strong> - Falešný záliv; <strong>Fish Cove</strong> - Rybí zátoka; <strong>Hook Island</strong> - Kotevní ostrov; <strong>Near I</strong><strong>s</strong><strong>lands</strong> - Blízké ostrovy; <strong>Neat Bay</strong> - Krásný záliv; <strong>Rook Island</strong> - Havraní ostrov; <strong>Scrim Isle</strong> - Tylový ostrov; <strong>Seal Bay</strong> - Tulení záliv; <strong>So</strong><strong>u</strong><strong>thcove</strong> - Jižní zátoka; <strong>Tide Shallow</strong> - Odlivové mělčiny; <strong>Trader Bay</strong> - Kupecký záliv; <strong>Watch Island</strong> - Strážný ostrov; <strong>Wh</strong><strong>i</strong><strong>te Isle</strong> - Bílý ostrov</p>

<p><strong>Bingtown Traders</strong> - Bingtownští kupci; <strong>Buckkeep</strong> - Jelení hrad; <strong>Ferry</strong> -Přívoz; <strong>Forge</strong> - Huť; <strong>Gulls</strong> - Rackové; <strong>Highdowns</strong> - Vysoké duny; <strong>Ice Town</strong> - Ledové město; <strong>Sandsedge</strong> - Písečné pomezí</p>

<p><strong>Bear R</strong>. - Medvědí řeka; <strong>Blue Lake</strong> - Modré jezero; <strong>Buck R</strong>. - Jelení řeka; <strong>Cold </strong>- Studená; <strong>Gem R</strong>. - Drahokamová řeka; <strong>Rain R</strong>. - Deštná řeka; <strong>Vin R.</strong> - Vinná řeka</p>

<p>Legenda, obdélník vpravo dole:</p>

<p><strong>Towers</strong> - města</p>

<p><strong>Border</strong> - hranice</p>

<p><strong>Ice Shelves</strong> - ledové šelfy</p>

<p><strong><emphasis>Prolog </emphasis></strong><strong><emphasis>Sny a probuzení</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Proč je zakázáno šířit písmem specifické znalosti z oboru magie? Snad se všichni bojíme, že by takové vědomosti moh</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ly padnout d</emphasis><emphasis>o nepov</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>laných rukou. Jisté je, že odedávna existoval zasvěcovací systém, který zaručoval, že konkrétní znalosti z magie se předávaly jenom cvičeným os</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>bám, kte</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ré jich byly hodný. A přestože se to jeví jako chvályhodná snaha ochránit nás před zneužitím tajné nauky nepovolaný</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi, přehlíží se tím skutečnost, že pravá magie nemá původ </emphasis>v <emphasis>těchto znalostech. Předp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>klad k určitému typu magie je buďto vrozený, anebo chybí. Například způsobilost k magii zvané Umění úzce souvisí s pokrevním příbuzenstvím farseerovské linie, ačk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>liv se může vyskytnout též „divoká od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nož</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> mezi lidem, jejichž předkové pocházejí z vnitrozem</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ských kmenů či ostrovanů. Člověk znalý Umění je schopen napojit se na mysl jiného, bez ohledu na vzdálenost, a zjis</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tit, co si myslí. Vyšší zasvěcenci dokáží myšlenky také ovliv</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ňovat nebo s dotyčnou osobou komunikovat. Umění je vyso</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ce užitečný nástroj pro vedení bitvy či pořizování důležitých informací.</emphasis></p>

<p><emphasis>Lidová tradice hovoří o ještě starší magii, </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>současnosti velice op</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vrhované, známé jako Moudrost. Vlohy k této ma</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>gii přizná jen málokdo, a proto se vždy říká, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> doménou lidu z vedlejšího údolí nebo těch, kteří žijí na opačné stra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně dalekých hor. Já sám si myslím, že to kdysi byla přírodní magie těch, kteří žili na pevnině jako lovci, nikoli jako used</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>líci. Magie pro ty, kteří cítí spřízněnost s divokou zvěří z le</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sů. Praví se, že Moudrost dává čl</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>věku schopnost hovořit jazyky zvířat. Rovněž se vždy připojovalo varováni, že když někdo vládne Moudrostí moc dlouho či moc dobře, stane se právě tím zvířetem, s nímž se takto </emphasis><emphasis>sepjal</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p><emphasis>Existuje kouzelnictví zvané Hedge, ačkoli původu tohoto slova jsem se nikdy n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>dopátral. Jsou to kouzla prověřená i podezřelá, zahrnující čtení z dlaně, zírání do vody, výklady světelných odrazů krystalů a spousty jiných čárů, jež se po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>koušejí předvídat budoucnost. Do zvláštní kategorie bez ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zvu spadá magie s fyzickými účinky, jako je neviditelnost, levitace, pohybování neživými předměty či jejich oživ</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vání — všechna ta kouzla z prastarých legend, počínaje Létajícím křeslem vdovina syna až po Kouzelný ubrousek vichru Severáka. Neznám žádný národ, který by si tato kouzla nároko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>val za vlastní. Možná je to jen snůška legend, připisovaných lidem žijícím </emphasis>v <emphasis>dá</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ných časech či na vzdálených místech, ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bo bytostem mýtické či téměř mýtické pověsti: drakům, ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rům, Elderlingům, Jiným lidem či trpaslíkům.</emphasis></p>

<p>Ustávám v psaní, abych si vyčistil pero. Na tak mizerném papíře dělá inkoust ustavičně kaňky a rozpíjí se. Ale pro ta­to slova nebudu používat kvalitní pergamen - už více ne. Nejsem si ani jist, zda by měla být napsána. Ptám se sám sebe, proč to vůbec chci dávat na papír? Nebudou se tyhle po­znatky beztoho předávat ústně těm, kteří jsou jich hodni? Možná. A možná taky ne. Vědění oněch věcí, jež nám nyní připadá samozřejmé, se může jednoho dne našim potomkům jevit jako tajemné a zázračné.</p>

<p>Ve všech knihovnách je toho o magii poměrně málo. Usi­lovně pracuji na tom, abych ve spleti všemožných informa­cí vysledoval nit vědění. Nacházím jen roztroušené odkazy, zběžné narážky, ale to je všechno. Během několika posled­ních let jsem je všechny shromažďoval a ukládal v paměti, abych to jednoho dne svěřil papíru. Sepíšu všechno, co vím z vlastní zkušenosti, jakož i to, co jsem porůznu vyslídil. Snad abych někde v budoucnu poskytl odpovědi jinému ne­šťastníkovi, v němž by se svářily rozličné druhy magie stej­ně jako ve mně.</p>

<p>Když ale usednu, abych se pustil do práce, pojednou za­váhám. Kdo vůbec jsem, abych se svou vůlí stavěl proti moudrosti těch, kteří mne předcházeli? Mám zde jasnými slovy vylíčit metody, s jejichž pomocí může žena nadaná Moudrosti rozšířit pole své působnosti nebo k sobě připou­tat nějakého tvora? Nebo mám dopodrobna popsat výcvik, kterým musí člověk projít, než bude uznán jako zasvěcenec v Umění? Čarodějství Hedge a legendární kouzla nebyly ni­kdy mou doménou. Mám vůbec právo vyštrachat tato ta­jemství a připíchnout je na papír jako nepřeberné množství motýlů a lístků sesbíraných pro potřeby studia?</p>

<p>Snažím se domyslet, jak může Člověk s takovým neo­právněně nabytým věděním naložit. Dospívám k úvaze, co to přineslo mně. Moc, bohatství, lásku ženy? Směji se sám sobě. Ani Uměni, ani Moudrost mi nikdy nic takového ne­nabídly. A pokud ano, neměl jsem nutkání ani ambice po tom v případě možnosti sáhnout.</p>

<p>Moc. Nemyslím, že bych po ní někdy toužil jen kvůli ní samotné. Pravda, občas jsem po ní dychtil, když jsem byl na dně nebo když lidé v mém okolí trpěli pod příkořím těch, kteří svoji moc zneužívali. Bohatství. Nikdy jsem o něm do­opravdy neuvažoval. Od okamžiku, kdy jsem se jako ne­vlastní vnuk zavázal králi Shrewdovi, dohlížel Shrewd vždy na to, aby mé potřeby byly uspokojeny. Měl jsem hojnost jídla, více vzdělání, než mi často bylo po chuti, oblečení jak prosté, tak i to elegantní a nepohodlné, a zhusta i nějakou minci na útratu. Vyrůstal jsem na hradě Buckkeep, jehož bo­hatství bylo větší, než by se většině chlapců z města Buck­keep mohlo snít. A láska? Inu. Má klisna Sooty mne měla ráda tím svým klidným způsobem. Měl jsem neochvějnou věrnost psa jménem Nosy, kterou si vzal s sebou do hrobu. Jedno teriéří štěně mne milovalo s divokou náruživostí, kte­rá mu byla osudná. Svíjím se bolestí při pomyšlení na to, ko­lik jiní ochotně zaplatili za lásku ke mně.</p>

<p>Vždy jsem však pociťoval osamělost člověka, jenž vyrů­stal uprostřed intrik a spletitých tajností, izolaci chlapce, který nemůže nikomu vylít své srdce. Nemohl jsem jít za Fedwrenem, dvorním písařem, který mě chválil za úhledné písmo a pěkně vykreslené ilustrace, a svěřit se mu, že jsem už v učení na vraha v královských službách, takže po něm nemohu převzít jeho písařské řemeslo. Ani jsem nemohl vy­líčit Chadeovi, svému mistrovi v diplomacii nože, ponižují­cí krutosti, které jsem musel snášet, když jsem se snažil na­učit technikám Umění jako žák mistra Galena. A už vůbec před nikým jsem si netroufal zcela přímo hovořit o svých probouzejících se vlohách k Moudrosti, velice staré zvířecí magii, jež je prý zvrhlostí a poskvrní každého, kdo ji prakti­kuje.</p>

<p>Ani před Molly.</p>

<p>Molly mi byla ze všech nejdražší - opravdovým útočiš­těm. Neměla nic společného s mým každodenním životem. Nebylo to jen tím, že byla žena, ačkoli už to mi připadalo dost tajemné. Skoro výhradně jsem vyrůstal ve společnosti mužů, zbaven nejen své rodné matky a otce, ale i všech po­krevních pout, které by mi zajistily veřejné uznání. Jako dí­tě jsem připadl do péče Burriche, drsného stájmistra, který kdysi býval pravou rukou mého otce. Mými každodenními společníky se stali čeledíni a stráže. I tehdy, stejně jako dnes, ve strážných setninách sloužily ženy, ačkoli jich neby­lo tolik jako nyní. Ale tak jako jejich mužští protějšci, měly i ony své povinnosti, vlastní životy a rodiny, když nebyly na hlídce. Jejich čas jsem si nemohl nárokovat. Neměl jsem žádnou matku, sestry či tety. Žádná žena mi neposkytla onu zvláštní něhu, jež je prý vlastní druhému pohlaví.</p>

<p>Žádná kromě Molly.</p>

<p>Byla jen asi o rok či dva starší než já a vyrůstala asi tak, jako když si výhonek zeleně razí cestu vzhůru škvírou v dla­žebních kamenech. Ani takřka ustavičná opilost a časté surovosti jejího otce, ani dříčské povinnosti dítěte, jež se snaží zachovat zdání domova a rodinného obchodu, ji nedokázaly zlomit. Když jsem ji poprvé potkal, byla divoká a ostražitá jako liščí mládě. Mezi dětmi na ulici se jí říkalo Molly Nosebleed [1]. Často na ní byly vidět známky bití, které jí uštěd­řil otec. Ale i přes jeho krutost se o něj Molly obětavě stara­la. Nikdy jsem to nepochopil. Brblal a nadával jí, i když ho po flámu vlekla domů a ukládala do postele. A když se pro­budil, nikdy své opilosti a drsných slov nelitoval. Měl pro ni jen další výtky. Proč není krám zametený a na podlaze čer­stvé stelivo? Proč nezaskočila do úlu, když už skoro nemají med na prodej? Proč nechala vyhasnout oheň pod hrncem s lojem? Byl jsem tomu němým svědkem vícekrát, než bych si vůbec chtěl vzpomenout.</p>

<p>Ale přes to všechno Molly rostla. Jednoho léta znenadání rozkvetla v mladou ženu, jejíž úchvatné způsoby a ženský šarm mě naplnily úzkostí. Ona sama jako by si vůbec neby­la vědoma toho, že když se její oči střetnou s mýma, jazyk v ústech mi zdřevění. Žádné z mých kouzel, ani Umění, ani Moudrost, se neosvědčily proti bezděčnému doteku její ru­ky o moji, ani mě nedokázaly ochránit před rozpaky, které se mne zmocnily při jejím čarovném úsměvu.</p>

<p>Mám se rozepisovat o jejích vlasech vlajících ve větru či podrobně líčit, jak se barva jejích očí měnila z tmavě janta­rové na sytě hnědou v závislosti na její náladě a barvě šatů? V tlačenici na tržišti jsem jen zahlédl její šarlatovou sukni a rudý šátek a rázem jsem ztratil ponětí o všem ostatním. Těchto kouzel jsem byl osobně svědkem, a ačkoli bych je snad mohl popsat na papíře, nikdo jiný by je nedokázal před­vést s takovým umem jako Molly.</p>

<p>Jak jsem se jí dvořil? S nemotornou chlapeckou galant­nosti. Visel jsem na ni očima jako prosťáček, jenž sleduje vířící disky v rukou kejklíře. Věděla, že ji miluji, ještě dříve než já. A nechala mě, abych se jí dvořil, ačkoli jsem byl o pár roků mladší než ona, nebyl jsem hoch z města a skýtal jen malé vyhlídky, pokud sama věděla. Myslela si, že jsem písařův poslíček a pomocník ze stájí, zkrátka hradní poskok. Nikdy neměla tušení, že jsem bastard, neuznaný syn, který zapříčinil pád prince Chivalryho v následnické linii. Už to bylo dost velkým tajemstvím. O mých kouzlech a dalším poslání nevěděla zhola nic.</p>

<p>Možná právě proto jsem ji mohl milovat.</p>

<p>A určitě proto jsem ji ztratil.</p>

<p>Dopustil jsem, aby mě tajnosti, nezdary a bolesti z mých ostatních životů skoro úplně pohltily. Ustavičně jsem se mu­sel učit kouzla, slídit po tajemstvích, zabíjet lidi a unikat in­trikám. V tomto shonu mě nikdy nenapadlo, že bych se mohl přimknout k Molly jako k míře naděje a pochopení, jichž se mi všude jinde nedostávalo. Ona stála mimo všechny ty věci, čistá a neposkvrněná. Úpěnlivě jsem se snažil, aby s ni­mi nepřišla do styku. Nikdy jsem ji nechtěl vtáhnout do své­ho světa. Raději jsem se vydával do jejího, na ryby a do pří­stavního města, kde ve svém krámku prodávala svíce a med a nakupovala na tržišti a kde se občas po mém boku prochá­zela po plážích. Mně samotnému stačilo jen to, že existuje, abych ji mohl milovat. Vůbec jsem se neodvažoval doufat, že by můj cit mohla opětovat.</p>

<p>Přišla doba, kdy mě výcvik v Umění uvrhl do neštěstí tak hlubokého, že jsem ani nepočítal s přežitím. Nemohl jsem si odpustit, že jsem se Umění nedokázal naučit; nemohl jsem si představit, že by můj nezdar ostatním nevadil. Abych skryl svoje zoufalství, zahořkle jsem se stáhl. Nechal jsem vleklé týdny plynout, aniž bych ji viděl nebojí dal vědět, že na ni myslím. Až když jsem neměl vůbec za kým jít, vyhle­dal jsem ji. Příliš pozdě. Ke svíčkárně Balzám ve městě Buckkeep jsem dorazil jednoho odpoledne s dárky v ruce, jen abych ji viděl, jak odchází. Ne sama, ale s Jadem, hez­kým urostlým námořníkem s výraznou náušnicí v uchu a sil­nými svaly úměrně jeho vyššímu věku. Neviděn a poražen, odkradl jsem se pryč a pak je pozoroval, jak ruku v ruce od­cházejí. Sledoval jsem, jak Molly kráčí, a nechal ji odejít. V příštích měsících jsem se pak snažil přesvědčit sám sebe, že jsem ji propustil i ze svého srdce. Přemýšlím, co by se by­lo stalo, kdybych za ní to odpoledne vyběhl, kdybych na ní šel vyžebrat poslední slovo. Je to zvláštní, když si pomyslím, kolik událostí se spikne proti chlapcově nepatřičné hr­dosti a jeho naučenému způsobu přijímání porážek. Vystr­nadil jsem ji ze svých myšlenek a s nikým o ní nemluvil. Žil jsem dál svůj život.</p>

<p>Král Shrewd mne mezitím vyslal jako úkladného vraha s velkou karavanou lidí jedoucích na obřad zaslíbení horské princezny Kettricken, nevěsty prince Verityho. Mým poslá­ním bylo v tichosti usmrtit jejího staršího bratra, prince Ruriska, samozřejmě za pomoci lsti, aby se Kettricken stala je­dinou dědičkou horského trůnu. Když jsem však dorazil na místo, obestřela mne pavučina uskoků a lží, zosnovaných mým starším strýcem princem Regalem, který se snažil od­stranit z následnické linie Verityho a poté si nárokovat prin­ceznu jako svoji nevěstu. Já měl být pěšákem, kterého hod­lal obětovat svému cíli, a já byl oním pěšákem, který kolem něj pobořil všechny figurky, čímž jsem na sebe přivolal je­ho nenávist a pomstu, ale zachránil jsem korunu a princez­nu pro Verityho. Nemyslím, že by to bylo nějaké hrdinství. Ani si nemyslím, že by to byl pouze malicherný vzdor vůči člověku, který mě vždy šikanoval a ponižoval. Byl to prostě čin chlapce, který dorůstal v muže a dělal jen to, k čemu se zavázal přísahou před lety, kdy si ještě neuvědomoval cenu takového slibu. Tou bylo mé mladé, zdravé tělo, které jsem dlouho považoval za samozřejmost.</p>

<p>Ještě dlouho poté, co jsem zmařil Regalovo spiknutí, jsem se zdržoval na lazaretním lůžku v Horském království. Na­konec však nadešlo jitro, kdy jsem se probudil v dobré víře, že vleklá nemoc je pryč. Burrich rozhodl, že jsem se už zo­tavil natolik, abych se mohl vydat na dlouhou zpáteční ces­tu domů do Šesti vévodství. Princezna Kettricken se svým doprovodem odjela na Buckkeep už týdny před námi, když bylo ještě hezké počasí. Teď již ve vyšších polohách Horského království ležela zimní sněhová pokrývka. Pokud by­chom z Jhaampe co nejdřív neodjeli, museli bychom tam přezimovat. Časně zrána jsem byl na nohou a balil si po­slední věci, když vtom se dostavil slabý třas. Odhodlaně jsem to ignoroval. Jsem jen trochu roztřesený, řekl jsem si, protože jsem ještě nesnídal, a zmáhá mě vzrušení před nad­cházející cestou domů. Navlékl jsem na sebe oděv, kterým nás Jonqui vybavila na zimní pouť horami a pláněmi. Měl jsem dlouhou červenou košili s vlněnou vycpávkou, zelené podšité kalhoty s červenou výšivkou u manžet a u pasu. Bo­ty byly měkké a téměř beztvaré, dokud jsem si je na nohou nezašněroval. Vypadaly jako vaky z poddajné kůže, vycpa­né střižnou vlnou a obroubené kožešinou. Omotávaly se a zavazovaly dlouhými koženými řemínky. Utáhnout je roz­třesenýma rukama nebylo nijak jednoduché. Jonqui nám ří­kala, že do suchého horského sněhu jsou báječné, ale máme si dávat pozor, abychom si je někde nenamočili.</p>

<p>V místnosti se nacházelo zrcadlo. Nejprve jsem se na svůj odraz usmíval. Ani Shrewdův šašek nevypadal tak legrač­ně jako já. Ale nad pestrobarevným oděvem se zračila ble­dá, vyzáblá tvář a v ní temné vystouplé oči, zatímco spěšně ostříhané vlasy, černé a zježené, mi stály na hlavě jako psí srst. Nemoc mě strašně zubožila. Řekl jsem si však, že se konečně vracím domů, a odvrátil se od zrcadla. Když jsem si balil dárečky, které jsem vybral pro své přátele doma, ne­jistota v mých rukou sílila.</p>

<p>Naposled jsme spolu s Burrichem a Handsem usedli ke snídani s Jonqui. Ještě jednou jsem jí vřele poděkoval za všechno, co udělala pro mé uzdravení. Uchopil jsem lžíci, abych si nabral kaše, a v ruce mi škublo. Pustil jsem lžíci. Díval jsem se, jak stříbrný kov padá, a vzápětí jsem upadl taky.</p>

<p>Jako další věc si vybavuji potemnělé kouty ložnice. Ležel jsem dlouho, mlčky a bez hnutí. Stav prázdnoty vystřídalo vědomí, že jsem dostal další záchvat. Když pominul, tělo i mysl znovu přešly pod moji kontrolu. Ale já je již nechtěl. V patnácti letech, kdy většina mladíků nabývá plné síly, jsem už nemohl svému tělu důvěřovat ani v těch nejprost­ších úkonech. Byl jsem poznamenán a zuřivě jsem se tomu vzpíral. Pocítil jsem hrozivý vztek na kosti a maso, které mne obalovaly, a zběsile hledal způsob, jak své zoufalství vyjádřit. Proč se nemohu uzdravit? Proč jsem se už dávno nezotavil?</p>

<p>„Bude to potřebovat nějaký čas, to je všechno. Počkej, až uběhne půl roku ode dne, kdy jsi byl postižen. Pak teprve můžeš hodnotit." Byl to hlas mé léčitelky Jonqui. Seděla u krbu, ale její židle se mi ztrácela ve stínech. Nevšiml jsem si jí, dokud nepromluvila. Pomalu vstala, jako by ji zimou rozbolely kosti, a přišla k mé posteli.</p>

<p>„Nechci žít jako stařec."</p>

<p>Sešpulila rty. „Dříve či později stejně budeš muset. Já si alespoň přeji, abys všechny ty roky přežil. Já sama jsem sta­rá a můj bratr král Eyod také. Nepřipadá nám to jako kdoví­jak těžké břímě."</p>

<p>„Nevadilo by mi stařecké tělo, kdybych na to měl věk. Ale takhle nemohu dál."</p>

<p>Rozpačitě potřásla hlavou. „Ale můžeš. Léčba je někdy zdlouhavá, ale říkat, že nemůžeš dál... tomu nerozumím. Je to snad odlišností našich jazyků?"</p>

<p>Nadechl jsem se, abych odpověděl, když vtom vešel Burrich. „Už jsi vzhůru? Je ti lépe?"</p>

<p>„Vzhůru ano. Lépe mi není," zabručel jsem. I sám sobě jsem si v tu chvíli připadal jako rozdurděné děcko. Burrich s Jonqui si nade mnou vyměnili pohledy. Jonqui popošla až k posteli, poplácala mě po rameni a pak mlčky odešla z po­koje. Její zjevná shovívavost mě rozčilovala a můj bezmoc­ný vztek mohutněl jako příliv. „Proč mě nemůžeš uzdravit?' zeptal jsem se Burriche.</p>

<p>Výtka v mé otázce ho zaskočila. „Není to tak jednodu­ché," spustil.</p>

<p>„Proč ne?" Namáhavě jsem se vzpřímil na posteli. „Viděl jsem, že jsi u zvířat vyléčil všechny možné neduhy. Nemo­ci, zlomené kosti, červy, prašivinu... jsi přece stájmistr, a já viděl, že jsi je vyléčil všechny. Proč tedy nemůžeš vyléčit i mne?"</p>

<p>„Ty nejsi pes, Fitzi," řekl Burrich potichu. „U zvířete je to jednodušší, když je vážně nemocné. Občas jsem sahal i k drastickým opatřením, s vědomím, že když zvíře pojde, tak ať, alespoň už nebude trpět, a tohle ho může uzdravit. To s tebou ale provést nemůžu. Ty nejsi zvíře."</p>

<p>„To není žádná odpověď! V polovině případů chodí strá­že za tebou místo za lékařem. Vyňal jsi Denovi z těla hrot ší­pu. Otevřel jsi mu celou ruku, abys to udělal! A když lékař řekl, že noha Greydin je příliš infikovaná a ona o ni přijde, přišla za tebou a tys ji zachránil. A lékař celou tu dobu říkal, že infekce se bude šířit a ona zemře tvou vinou."</p>

<p>Burrich stiskl rty, aby potlačil vztek. Kdybych byl zdráv, jeho hněvu bych se bál. Avšak jeho zdrženlivost během mé rekonvalescence mne osmělila. Když promluvil, měl hlas klidný a pod kontrolou. „Ano, tohle byly riskantní léčeb­né postupy. Ale lidé, kteří je chtěli podstoupit, rizika znali. A krom toho," řekl zvýšeným hlasem, aby umlčel námit­ku, kterou jsem se chystal vznést, „byly to jednoduché věci. Znal jsem příčinu. Vyjmout hrot šípu s jílcem z paže a vy­čistit ji. Přiložit obklad a vytáhnout infekci z Greydiny no­hy. Ale s tvou nemocí to není tak jednoduché. Jonqui ani já doopravdy nevíme, co s tebou je. Jsou to následky jedu, kte­rý ti dala Kettricken, když si myslela, že jsi přijel zabít její­ho bratra? Jsou to účinky otráveného vína, které ti podstrčil Regal? Či je to následek bití, které jsi utržil potom? Není to tím, že jsi skoro utonul? Anebo se všechny tyhle věci spik­ly, aby ti to způsobily? To my nevíme, a proto ani nevíme, jak tě léčit. My prostě nevíme."</p>

<p>Poslední slova řekl přidušeným hlasem a já náhle uviděl, jak u něj soucit se mnou zvítězil nad zoufalstvím. Popošel několik kroků, zastavil se a zíral do ohně. „Mluvili jsme o tom dlouho. Horská tradice, kterou zná Jonqui, obsahuje mnoho věcí, o nichž jsem předtím nic neslyšel. A já jí zase vyprávěl o léčbách, které znám já sám. Ale oba jsme se shodli na tom, že nejlepší bude, když ti dáme na uzdravení čas. Jak vidíme, smrt už ti nehrozí. Časem tvé tělo možná vyvrhne poslední zbytky jedu nebo se vylíže z nám nezná­mého vnitřního poškození."</p>

<p>„Nebo," dodal jsem tiše, „je rovněž možné, že takhle už zůstanu po zbytek života. Že jed či bití něco poškodily na­trvalo. Ten prokletý Regal, takhle mě nakopnout, když už jsem byl svázaný."</p>

<p>Burrich ztuhl jako rampouch. Pak se sesul do stínů na žid­li. Jeho hlas zněl poraženecky: „Ano. I to je možné. Ale co­pak nevidíš, že nemáme na výběr? Mohu ti podávat medicí­nu, abych ti vyhnal jed z těla. Avšak je-li to újma, a ne jed, jen bych tě tím oslabil, takže by pak uzdravení tvého těla trvalo mnohem déle." Zahleděl se do plamenů, zvedl ruku a dotkl se bílého proužku na skráni. Nebyl jediný, koho mě­la na svědomí Regalova proradnost. Také Burrich se jenom sotva vzpamatoval z rány do hlavy, která by méně tvrdohla­vého člověka zabila. Věděl jsem, že se dlouhé dny potácel v mrákotách a se zkaleným viděním. Nepamatoval jsem si, že by si kdy stěžoval. Už ze slušnosti jsem se krapet zasty­děl.</p>

<p>„Tak co mám dělat?"</p>

<p>Burrich na mě zíral, jako bych ho vyrušil ze spánku. „To co já. Čekat. Jíst. Odpočívat. Být k sobě šetrný. A dívat se, co se kolem děje. Je to tak hrozné?"</p>

<p>Přešel jsem jeho otázku a zeptal se: „A co když se to ne­zlepší? Co když zůstanu takhle a kdykoli mě bude moci pře­padnout třas či záchvat?"</p>

<p>Jeho odpověď na sebe nechala chvíli čekat. „Sžít se s tím. Mnoho lidí se musí sžít s horším. Po většinu času jsi v po­řádku. Nejsi slepý. Nejsi ochrnutý. Stále máš ostrovtip. Pře­staň už se vymezovat tím, co dělat nemůžeš. Proč nevezmeš v úvahu to, co jsi neztratil?"</p>

<p>„A co jsem neztratil? Co jsem neztratil?" Hladina hněvu ve mně stoupala jako hejno vzlétajících ptáků, podobně za­chvácených panikou. „Jsem bezmocný, Burrichi. Nemohu se vrátit na Buckkeep takhle! Už jsem zbytečný. Jsem horší než zbytečný, jsem čekající oběť. Kdybych se mohl vrátit a ztřískat Regala na kaši, snad by mi to stálo za to. Místo to­ho budu muset sedávat u stolu s princem Regalem, být zdvo­řilý a uctivý k člověku, který strojil úklady, aby svrhl Verityho a nádavkem ještě zabil mne. Nesnesu, aby viděl, jak se třesu slabostí nebo náhle propadám záchvatu. Nechci vi­dět, jak se usmívá tomu, co mi způsobil; nechci sledovat, jak se kochá svým triumfem. Pokusí se mě zabít znovu. To pře­ce oba víme. Snad se už poučil, že na Verityho nemá, snad bude respektovat autoritu svého staršího bratra a jeho novo­manželky. Ale pochybuji, že to vztáhne i na mne. Já pro něj budu jen další možností, jak udeřit na Verityho. A když při­jde, co mám dělat? Jen sedět u ohně jako ochrnutý stařec a nedělat nic. Vůbec nic! Všechno, v čem jsem byl vyučen, všechny bojové lekce u Hod, všechny Fedwrenovy důklad­né hodiny v psaní, vše, co jsi mě naučil o péči o zvířata! Všechno nadarmo! Nic z toho nemohu dělat. Jsem opět jen bastard, Burrichi. A kdysi mi někdo řekl, že královský ba­stard je ponechán naživu jen potud, pokud je užitečný." Po­slední slova jsem na něho prakticky zakřičel. Ale i ve své zuřivosti a zoufalství jsem neřekl nic o Chadeovi a mém vý­cviku v úkladného vraha. I v tom jsem teď byl k ničemu. Všechna má kradmost a zručnost, všechny precizní techniky zabíjení dotekem, usilovné míchání jedů, to vše mi teď mé vlastní roztřesené tělo neumožňovalo.</p>

<p>Burrich jen tiše seděl a naslouchal mým slovům. Když mi došel dech a zlost a jen jsem seděl supící na posteli, prorad­né, třesoucí se ruce křečovitě sepjaté, Burrich klidným hla­sem řekl:</p>

<p>„Takže. Tím chceš tedy říci, že už se na Buckkeep nevrá­tíme?'</p>

<p>To mě zaskočilo. „My?"</p>

<p>„Můj život patří muži, který nosí tuhle náušnici. Je to dlouhý příběh, který ti snad jednoho dne povím. Patience neměla právo ti jídávat. Myslel jsem, že si ji princ Chivalry vzal do hrobu. Ona ji nejspíš považovala jen za obyčejný kus šperku, který nosil její manžel a který si teď může ne­chat nebo ho někomu dát. V každém případě ho teď nosíš ty. Kamkoli půjdeš, budu tě následovat."</p>

<p>Zvedl jsem ruku k oné tretce. Byl to malý modrý kamínek zachycený ve stříbrné síti jako v pavučině. Začal jsem ji ro­zepínat.</p>

<p>„Nedělej to," řekl Burrich. Jeho slova byla tichá, hlubší než psí zavrčení. Ale jeho hlas zněl výhružně a velitelsky. Spustil jsem ruku, neschopen otázky proč. Působilo to div­ně, že muž, který na mě dohlížel ode dne, kdy jsem se stal odloženým dítětem, teď vkládal svoji budoucnost do mých rukou. Přesto tu seděl u ohně a čekal na má slova. Pozorně jsem se zadíval, co z něj ve světle tančících plamenů spat­řím. Kdysi mi připadal jako učiněný obr, temný a hrozivý, leč i jako drsný ochránce. Nyní, snad poprvé za ty roky, jsem na něj pohlédl jako na člověka. Tmavé vlasy a temné oči převládaly u lidí, kteří v sobě měli ostrovanskou krev, a v tom jsme se jeden druhému podobali. On měl však oči hnědé, nikoli černé, a větrem ošlehané, brunátné tváře nad zkadeřeným vousem, jenž vypovídal o nějakém vznešeněj­ším předkovi. Při chůzi kulhal, což bylo za chladných dní velmi patrné. Byl to následek odražení divočáka, který se chystal zabít Chivalryho. Burrich nebyl tak velký, jak se mi kdysi jevil. Pokud ještě porostu, pravděpodobně budu do roka větší než on. Nebyl ani tak svalnatý, ale vyznačoval se jakousi semknutostí, která hovořila o připravenosti svalů i mysli zároveň. Nebyla to tedy jeho velikost, která z něj na Buckkeepu činila obávaného a respektovaného muže, ale spíše jeho pochmurnost a houževnatost. Jednou, když jsem byl ještě hodně malý, jsem se ho zeptal, jestli někdy prohrál nějaký boj. Právě zkrotil svéhlavého mladého hřebce a ve stáji ho uklidňoval. Při mé otázce se pousmál a ukázal bílé zuby jako vlk. Čelo měl orosené kapkami potu, který mu v pramíncích stékal po tvářích do tmavých vousů. Obrátil se ke mně přes přepážku stáje. „Prohrál boj?" zeptal se, stále ještě zadýchaný. „Boj nekončí, dokud jsi nevyhrál, Fitzi. To je všechno, co si musíš zapamatovat. Ať už si ten druhý chlap myslí cokoli. Anebo kůň."</p>

<p>Napadlo mě, jestli i ve mně nespatřuje boj, který musí vy­hrát. Často mi říkal, že jsem poslední úkol, kterým ho pově­řil Chivalry. Můj otec abdikoval na trůn, veřejně zostuzen mou existencí. Přesto mě svěřil do péče tohoto muže se slovy, aby mě dobře vychoval. Možná si Burrich myslel, že úkol ještě nedokončil.</p>

<p>„A co tedy myslíš, že bych měl dělat?" zeptal jsem se po­korně. Ani ta slova, ani pokora ze mě nevyšly snadno.</p>

<p>„Uzdravit se," řekl po chvíli. „Dopřát si na to čas. Nási­lím uzdravení nedosáhneš." Sklopil zrak k nohám nataže­ným k ohni. Rty se mu zkřivily v jakési grimase, ale nebyl to úsměv.</p>

<p>„Myslíš, že bychom se měli vrátit zpátky?" naléhal jsem.</p>

<p>Zaklonil se na židli. Obuté nohy zkřížil v kotnících a zíral do ohně. S odpovědí dlouho váhal. Nakonec však zdráhavě řekl: „Když se nevrátíme, Regal si bude myslet, že vyhrál. A pokusí se zabít Verityho. Nebo aspoň podnikne něco, co považuje za nutné, aby uchvátil bratrovu korunu. Já jsem přísahal věrnost svému králi, Fitzi, stejně jako ty. Právě teď je to král Shrewd. Ale Verity je jeho čekatelem. Myslím, že by nebylo správné, aby čekal nadarmo."</p>

<p>„Má přece jiné vojáky, schopnější než já."</p>

<p>„A to tě zprošťuje daného slibu?"</p>

<p>„Kážeš mi tu jako kněz."</p>

<p>„Já vůbec nekážu. Pouze jsem ti položil otázku. A ještě jednu. Čeho se vzdáš, když opustíš Buckkeep?"</p>

<p>Teď jsem zase zmlkl já. Pomyslel jsem na svého krále a na vše, co jsem mu přísahal. Pomyslel jsem na prince Ve­rityho, jeho příkrou srdečnost a vstřícné chování vůči mně. Vzpomněl jsem si na starého Chadea a jeho poznenáhlý úsměv, když jsem konečně zvládl nějaké arkánum naší nau­ky. Na lady Patience a její služebnou Lacey, na Fedwrena a na Hod, ba i na Cook a švadlenu Hasty. Lidí, kteří o mne měli starost, nebylo moc, ale o to víc mi na nich záleželo. Kdybych se už nevrátil na Buckkeep, scházeli by mi. Jako znovuroznícený uhlík ve mně však nejvíce zazářila vzpomínka na Molly. A najednou jsem zjistil, jak o ní překotně vyprávím Burrichovi, zatímco on jen mlčky přikyvuje při vodopádu mých slov.</p>

<p>Když po chvíli promluvil, řekl jen, že prý svíčkárnu Bal­zám zavřeli, když starý pijan, jemuž patřila, zemřel v dlu­zích. Jeho dcera se musela odstěhovat do jiného města k pří­buzným. Nevěděl do jakého, avšak byl si jist, že to určitě zjistím, pokud si to pevně zamanu. „Poraď se se svým srd­cem, než to uděláš, Fitzi," dodal. „Pokud jí nemáš co nabíd­nout, nech ji jít. Jsi zmrzačený? Jen když si to sám řekneš. Ale jsi-li už rozhodnutý, že jsi mrzák, pak snad nemáš žád­né právo jít ji hledat. Nemyslím, že bys po ní chtěl soucit. Je to ubohá náhražka za lásku." Poté vstal a zanechal mě o sa­motě, jak v zamyšlení hledím do plamenů.</p>

<p>Byl jsem mrzák? Prohrál jsem? Celé tělo mi drnčelo jako špatně vyladěné struny harfy. Byla to pravda. Ale zvítězila má vůle, nikoli Regalova. Můj princ Verity byl stále v následnické linii na trůn Šesti vévodství a horská princezna by­la teď jeho manželkou. Děsil jsem se pomyšlení, že by se Regal poškleboval mým roztřeseným rukám? Nemohl bych se mu na oplátku pošklebovat já, že nikdy nebude králem? Vzkypělo ve mně kruté uspokojení. Burrich měl pravdu. Ne­prohrál jsem. Mohl jsem se navíc postarat o to, aby se Regal dozvěděl, že jsem vyhrál.</p>

<p>A kdybych vyhrál nad Regalem, proč bych nemohl získat také Molly? Co stálo mezi ní a mnou? Jade? Burrich přece slyšel, že odjela z Buckkeepu, ne že by se vdala. Odjela bez peněz, aby žila u příbuzných. Hanba Jadeovi, že to připustil. Takže seji vydám hledat, najdu ji a získám ji. Molly s ru­sými, rozevlátými vlasy, Molly s jasně červenými sukněmi a pláštěm, smělou jako střemhlav rudý a stejně tak jasnýma očima. Při myšlence na ni mi páteří projel záchvěv. Usmál jsem se pro sebe, načež jsem ucítil, jak mi tuhnou rty, a zá­chvěv přešel v třas. Mé tělo se křečovitě prohnulo a já se udeřil o pelest do týla. Bezděčně jsem vykřikl, či spíše bez­mocně zachrčel.</p>

<p>V tom okamžiku byla u mne Jonqui, jež volala Burriche zpátky, a oba mi pak drželi mrskající končetiny. Burrich se na mě vrhl celou váhou, abych sebou tolik nemlátil. Pak jsem ztratil vědomí.</p>

<p>Vynořil jsem se z temnot do světla jako z chladných hlu­bin do teplých vod. Péřová spodnice mě příjemně nadnáše­la, houně byly měkké a teplé. Pocítil jsem bezpečí. Na oka­mžik bylo vše klidné. Nehybně jsem ležel a cítil se skoro dobře.</p>

<p>„Fitzi?" zeptal se Burrich skloněný nade mnou.</p>

<p>Svět se zase vrátil. Připadal jsem si jako znetvořená, poli­továníhodná věc, loutka, jejíž motouzy se zpola zašmodrchaly, či jako kůň s přeříznutou šlachou. Už nikdy nebudu jako dřív; ve světě, který jsem dříve obýval, již pro mne ne­ní místo. Burrich říkal, že soucit je ubohá náhražka za lásku. A já po nikom z nich soucit nechtěl.</p>

<p>„Burrichi."</p>

<p>Naklonil se nade mnou. „Nebylo to tak hrozné," zalhal. „Teď si odpočiň. Zítra -"</p>

<p>„Zítra odjíždíte na Buckkeep," řekl jsem mu.</p>

<p>Zamračil se. „Pomalu, nespěchej tolik. Dej si pár dní na zotavenou a pak spolu -"</p>

<p>„Ne." Vyštrachal jsem se do sedu. Veškerou sílu jsem vložil do následujících slov: „Dospěl jsem k rozhodnutí. Vy zítra pojedete zpátky na Buckkeep. Čekají vás tam lidé a zvířata. Potřebují vás. Je to váš domov a váš svět. Ale můj ne. Můj už ne."</p>

<p>Dlouhou chvíli mlčel. „A co budeš dělat ty?"</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „To už není vaše starost. Ničí kromě mne."</p>

<p>„A to děvče?"</p>

<p>Opět jsem ještě divočeji zavrtěl hlavou. „O jednoho kripla se už starala a promarnila tak mládí, jen aby zjistila, že jí po něm zůstaly dluhy. Mám jít zpátky a vyhledat ji? V tom­hle stavu? Mám ji požádat, aby mě milovala, a já jí mohl být břemenem stejně jako její otec? Ne. Ať už sama či provda­ná za jiného, pořád na tom teď bude lépe než doposud."</p>

<p>Ticho mezi námi nebralo konce. Jonqui se mezitím činila v koutě, kde mi chystala další rostlinný výtažek, který mi nemohl pomoci. Burrich stál skloněný nízko nade mnou, po­temnělý a zlověstný jako bouřkový mrak. Věděl jsem, že by se mnou nejraději zatřásl, jak ze mě toužil vytlouci moji tvr­dohlavost. Ale neudělal to. Burrich nikdy mrzáky nebil.</p>

<p>„Takže," řekl po chvíli. „Teď už ti zbývá jen tvůj král. Nebo jsi zapomněl, že ses slavnostně prohlásil za králova muže?"</p>

<p>„Nezapomněl," řekl jsem tiše. „A kdybych se stále pova­žoval za muže, jel bych s vámi zpět. Ale to já už nejsem, Burrichi. Já jsem přítěž. Na šachovnici je teď ze mne jen symbolická figurka, kterou je třeba chránit. Potenciální ru­kojmí, neschopné ubránit samo sebe nebo kohokoli jiného. Kdepak. Poslední čin, který mohu vykonat jako králův muž, je odstranit sám sebe, než to udělá někdo jiný a tím zasáhne mého krále."</p>

<p>Burrich se ode mne odvrátil. V zešeřelé místnosti jsem vi­děl jeho siluetu, z jejíž tváře se ve světle plamenů nedalo nic vyčíst. „Zítra si spolu promluvíme," spustil.</p>

<p>„Jen abychom si řekli sbohem," vpadl jsem mu do řeči. „Mé rozhodnutí je pevné, Burrichi." Zvedl jsem ruku a dotkl se náušnice ve svém uchu.</p>

<p>„Když zůstaneš, pak musím i já." Jeho hluboký hlas zněl nadmíru sveřepě.</p>

<p>„Takhle to není," pověděl jsem mu. „Kdysi ti můj otec řekl, abys jsi zůstal a vychoval mu bastarda. Já ti teď říkám, abys odjel a šel sloužit králi, který tě stále potřebuje."</p>

<p>„FitzChivalry, já ne -"</p>

<p>„Prosím." Nevím, co v mém hlase uslyšel. Vím jen to, že náhle zmlkl. „Jsem tak unavený. Tak strašlivě unavený. Je­diné, co vím jistě, je to, že nemohu žít tak, jak by si někdo jiný představoval. Já prostě nemohu." Hlas se mi přitom chvěl jako starci. „Nezáleží na tom, co bych měl dělat. Ne­záleží na tom, co jsem zavázán dělat. Už toho ze mne ne­zbývá tolik, abych držel slovo. Možná to není správné, ale prostě to tak je. Jen plány někoho jiného. Cíle někoho jiné­ho. Nikdy ne moje. Snažil jsem se, ale..." Místnost se se mnou potácela, jako by mluvil někdo jiný a já byl šokován tím, co říká. Nemohl jsem však popřít pravdivost jeho slov. „Potřebuji teď být sám. Odpočinout si," řekl jsem.</p>

<p>Oba se na mě podívali. Nikdo z nich nepromluvil. Opus­tili místnost, pomalu, jako kdyby doufali, Že se obměkčím a zavolám je zpátky. Já to však neudělal.</p>

<p>Jakmile odešli a já osaměl, zhluboka jsem si vydechl. Z rozhodnutí, které jsem učinil, se mi zamotala hlava. Ne­vrátím se na Buckkeep. Co budu dělat, to jsem netušil. Prá­vě jsem smetl kousky svého zničeného života ze šachovni­ce. Teď jsem měl prostor, abych znovu rozmístil kameny, které mi zůstaly, abych znovu promyslel Životní strategii. Postupně jsem si uvědomil, že o tom nemám nejmenší po­chybnosti. Lítost se ve mně svářila s úlevou, ale neměl jsem pochybnosti. Jaksi teď pro mne bylo mnohem únosnější za­čít žít život, v němž by nikdo nevěděl, kým jsem býval dřív. Život, v němž bych nepodléhal ničí vůli. Ani vůli svého krále. Stalo se. Ležel jsem naznak v posteli a poprvé za ty dlou­hé týdny jsem si dokonale odpočal. Sbohem, pomyslel jsem si unaveně. Rád bych jim všem popřál sbohem, stanul napo­sled před svým králem, abych viděl jeho krátké přikývnutí, že jsem si vedl dobře. Snad bych mu dokázal vysvětlit, proč se nechci vracet. Už to nemělo být. Nyní bylo vše dokoná­no, vše dokonáno. „Je mi líto, můj králi," zamumlal jsem. Hleděl jsem do tančících plamenů v krbu, dokud mě nepřemohl spánek.<strong><emphasis>1 Siltbay</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Být následníkem nebo následnicí trůnu znamená obkročmo pevně stát nad hr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>zením mezi zodpovědností a mocí. Povídá se, že tento post byl zaveden za účelem uspokojení mocen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ských ambicí korunního dědice, zatímco on sám se takto učí vlá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>nout. Nejstarší dítě</emphasis><emphasis> v král</emphasis><emphasis>ovské rodině do úřadu nastu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>puj</emphasis><emphasis>e v den š</emphasis><emphasis>estnáctých nar</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zenin. Právě od toho okamžiku následník nebo následnice přijímá plný díl zodp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vědnosti za správu Šesti vévodství. Zpravidla mu okamžitě připadnou takové povi</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>nosti, jimiž se vlá</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>noucí monarcha zatěžuje nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>méně, a ty se vždycky velmi lišily od panovníka k panovní</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kovi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Za vlády krále Shrewda se následníkem trůnu stal nejpr</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ve princ Ch</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>valry. Jemu král Shrewd postoupil všechno, co se týkalo hranic a pomezí: války, vyjednávání a diplomacii, nepohodlí dlouhého cestování a strastiplné podmínky, jimž člověk tak často čelí během tažení. Když Chivalry abdikoval a následníkem se stal princ Verity, zdědil veškeré nejistoty, jež přinášela válka s ostrovany, a také občanské nepokoje, které vál</emphasis><emphasis>ka roznítila mezi vni</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>rozemskými a pobřežními vévodstvími. Všechny tyto úkoly byly ještě horší o to, že jeho rozhodnutí mohla být kdykoliv vetována králem. Verity se musel často vyrovnávat se situací, jež nevznikla jeho přiči</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>něním, a k disp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zici měl pouze možnosti, které si sám nevy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bral.</emphasis></p>

<p><emphasis>A snad ještě neudržitelnější byla pozice nastávající krá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lovny Kettricken. Kvůli svým horalským mravům byla na dvoře Šesti vévodství úplnou cizinkou. V mírových dobách by se možná setkala s větší ohleduplností. Ale dvůr v Buckkeepu kypěl obe</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ným nepokojem, jenž zachvátil Šest vévod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ství. Rudé ostrovanské lodě sužovaly naše pobřeží, jak tomu nebylo už po gen</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>race, a nájezdníci ničili daleko více, než stačili ukrást. První zima vlády Ke</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>tricken v roli nastávající královny přinesla také první zimní nájezdy, které jsme kdy zažili. Ustavičná hrozba nájezdů a přetrvávající řád</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ní vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kovaných v našich řadách otřásly samotnými základy Šesti vévodství. Důvěra </emphasis>v <emphasis>monarchii povážlivě klesla a Kettricken se ocitla v nezáviděníhodné pozi</emphasis><emphasis>ci neoblíb</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>né cizozemské manželky následníka trůnu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Občanské nepokoje rozdělily i královský dvůr, když vnit</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rozemská vévodství dala najevo svoji nelibost odvádět da</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ně na ochranu pobřežní linie, která k nim nepatřila. Pobřež</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ní vévodství naopak volala po válečných lodích, vojácích a účinném způsobu boje s ostrovany, kteří vždy udeřili tam, kde jsme byli nejméně připraveni. Princ </emphasis><emphasis>Regal</emphasis><emphasis> s vnitrozem</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>skou krví </emphasis>v <emphasis>žilách se snažil uchvátit moc tím, že si vnitro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zemské vévody předcházel dary a spol</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>čenskou pozornos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tí. Následník trůnu Verity, jenž pojal přesvědčení, že svým Uměním již nestačí držet ostrovany v patřičných mezích, se mezitím so</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>středil na stavbu válečného loďstva na obranu pobřežních vévodství, čímž ale zanedbával svoji novoman</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>želku. A nade vším se jako velký pavouk hrbil král Shrewd, který se snažil rozprostřít moc mezi sebe a své syny, aby za</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>choval st</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>bilitu a nedotčenost Šesti vévodství.</emphasis></p>

<p>Probudil mě dotek čísi ruky na čele. S rozmrzelým zabru­čením jsem hlavu odtáhl. Pokrývky kolem byly zpřeházené. Vyštrachal jsem se z nich ven a posadil se, abych viděl, kdo si to troufá mne vyrušovat. Na židli vedle postele neklidně poposedával Shrewdův šašek. Vztekle jsem na něho pohlédl a on se trochu stáhl. Posedl mě neklid.</p>

<p>Vždyť šašek by měl být na Buckkeepu s králem, na míle daleko odsud. Nikdy jsem nezažil, že by krále opustil na dé­le než několik hodin či na noc kvůli spánku. Jeho přítomnost zde nevěstila nic dobrého. Šašek byl můj přítel, jak mu jen jeho podivnost umožňovala být něčím přítelem. Ale jeho ná­vštěva měla vždy nějakou příčinu, a takové příčiny byly jen zřídkakdy triviální či příjemné. Vyhlížel unaveně, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Měl na sobě obvyklý zelenočervený úbor a v ruce šaškovské žezlo zakončené krysí hlavou. Šaš­kův pestrý oděv až příliš kontrastoval s jeho bezbarvou kůží. Vypadal jako průsvitná svíce ovinutá cesmínou. Jeho šaty se zdály být skutečnější než on sám. Světlé vlasy mu povívaly pod okrajem čapky jako utopenci ve vodě a v očích se mu odrážely tančící krbové plameny. Protřel jsem si oči a odhr­nul vlasy z tváře. Byly vlhké; ve spánku jsem se potil.</p>

<p>„Vítej," vysoukal jsem ze sebe. „Nečekal jsem, že tě tady uvidím." Ústa jsem měl vyschlá, jazyk zdřevěnělý a na pat­ře trpkou chuť. Vzpomněl jsem si, že jsem nemocný. Další podrobnosti byly už mlhavé.</p>

<p>„A kde jinde?" Žalostně na mne pohlédl. „Čím déle spíte, tím méně odpočatý vypadáte. Lehněte si na záda, můj pane.</p>

<p>Dovolte, abych vám udělal pohodlí." Hbitě mi zatahal za polštář, ale já ho rukou odehnal. Něco tu nehrálo. Nikdy ke mně nemluvil tak uctivě. Byli jsme sice přátelé, ale šaškova slova ke mně byla vždy jadrná a kyselá jako nedozrálé ovo­ce. Byla-li jeho náhlá laskavost znamením soucitu, po ničem takovém jsem netoužil.</p>

<p>Sklopil jsem zrak na svou vyšívanou noční košili a nád­herné ložní prádlo. Něco na nich bylo divného. Byl jsem však příliš vyčerpaný a slabý, než abych na to přišel. „Co ta­dy děláš?" chtěl jsem vědět.</p>

<p>Nadechl se a vzdychl. „Pečuji o vás. Dohlížím na vás, za­tímco spíte. Vím, že se vám to zdá být pošetilé, ale já jsem přece šašek. Dobře víte, že já musím být pošetilý. Ale vždy, když se probudíte, ptáte se mě na tutéž věc. Proto mi dovol­te, abych vám navrhl něco moudřejšího. Prosím vás, můj pa­ne, nechtě mě poslat pro jiného lékaře."</p>

<p>Znovu jsem se zabořil do polštářů. Byly propocené a na­kysle páchly. Věděl jsem, že bych mohl šaška požádat, aby mi je vyměnil, a on by to hned udělal. Jenže bych je zase znovu propotil. Bylo to zbytečné. Zkroucenými prsty jsem svíral pokrývku. Přihlouple jsem se zeptal: „Proč jsi sem přišel?"</p>

<p>Vzal mě za ruku a poplácal mě po ní. „Můj pane, ta náhlá slabost se mi nelíbí. Myslím, že péče tohoto lékaře vám pří­liš neprospívá. Bojím se, že jeho znalosti jsou mnohem men­ší, než si on sám myslí."</p>

<p>„Burrich?" zeptal jsem se nevěřícně.</p>

<p>„Burrich? Ten kdyby tu tak byl, můj pane! Je to možná jen stájmistr, ale navzdory všemu ručím za to, že je mnohem schopnějším lékařem než tenhle Wallace, který vám jen or­dinuje léky a potící kůry."</p>

<p>„Wallace? Burrich tady není?"</p>

<p>Šaškova tvář zvážněla. „Ne, můj králi. Zůstal v horách, jak víte."</p>

<p>„Tvůj král," řekl jsem a pokusil se zasmát. „Taková hlou­post."</p>

<p>„Kdepak, můj pane," řekl šašek mírně. „Kdepak."</p>

<p>Jeho mírnost mě mátla. Tohle nebyl šašek, kterého jsem znal, sršící hádankami a překroucenými slovy, zlomyslnými rýpanci, vtípky a potměšilými urážkami. Najednou jsem byl napjatý jako staré lano a stejně tak rozdrásaný. Přesto jsem se snažil dát si věci dohromady. „Takže jsem na Buckkeepu?'</p>

<p>Zvolna přikývl. „Samozřejmě že ano." Ústa se mu semk­la obavami.</p>

<p>Zmlkl jsem a připadl si všemi zrazený, zoufale zatracený. Nějak jsem byl dopraven na Buckkeep. Proti své vůli. Burrich ani nepovažoval za vhodné mě doprovázet.</p>

<p>„Dovolte, abych vám podal nějaké jídlo," prosil mne ša­šek. „Po jídle se vždy cítíte lépe." Načež vstal. „Přinesl jsem ho už před pár hodinami. Zahřívám ho u krbu."</p>

<p>Očima jsem ho znaveně sledoval. U mohutného krbu se sehnul a poodnesl přikrytou mísu z okraje ohniště. Zvedl po­klici a já ucítil sytou vůni dušeného hovězího. Šašek mi ho začal nabírat do misky. Hovězí jsem neměl už několik mě­síců. V horách byla jen zvěřina, skopové a kozí. Unaveným zrakem jsem bloumal po místnosti. Těžké tapiserie, masivní dřevěné židle. Těžké kameny v krbu, bohatě zdobené závě­sy kolem postele. Znal jsem to místo. Byla to králova ložni­ce na Buckkeepu. Proč jsem tady, přímo v králově posteli? Chtěl jsem se na to zeptat šaška, ale mými ústy promluvil někdo jiný. „Vím příliš mnoho věcí, šašku. Nemohu už za­bránit tomu, abych je věděl. Někdy si připadám, jako by mou vůli ovládal někdo jiný a směřoval moji mysl tam, kam sám nechci. Mé zdi jsou narušeny. Všechno to proudí do­vnitř jako příliv." Zhluboka jsem se nadechl, ale nemohl jsem tomu zabránit. Zprvu mnou projelo mrazivé zachvění a pak - jako bych byl ponořen do dravého proudu ledové vody. „Příliv stoupá," zasupěl jsem. „A s ním lodě. Rudé lo­dě..."</p>

<p>Šašek zděšeně vypoulil oči. „V tuto dobu, Vaše Veličen­stvo? To jistě ne! V zimě ne!"</p>

<p>Na hrudi mě svíralo, ztěžka se mi dýchalo. Namáhavě jsem ze sebe vysoukal: „Zima se připlížila moc tiše. Ušetři­la nás svých bouří a tím i ochrany. Podívej. Podívej támhle, na vodě. Vidíš? Připlouvají. Z mlhy."</p>

<p>Zvedl jsem ruku a ukázal před sebe. Šašek přispěchal ke mně a stoupl si vedle. Přikrčil se a zíral do míst, kam jsem ukazoval, ale já věděl, že nic nevidí. Přesto mi věrně, leč vá­havě položil ruku na ochablé rameno a díval se, jako by mo­hl rozptýlit ty zdi a míle, jež byly mezi ním a mou vizí. Tou­žil jsem být stejně slepý jako on. Uchopil jsem jeho bledou ruku s dlouhými prsty, která mi spočívala na rameni. Na okamžik jsem pohlédl na svoji zchřadlou ruku a královský pečetní prsten na kostnatém prsteníku za oteklým kloubem. Pak se můj zrak zdráhavě pozvedl a mé vidění se přeneslo do dáli.</p>

<p>Má ukazující ruka mířila na ztichlý přístav. Vsedě jsem se namáhavě narovnal, abych lépe viděl. Přede mnou se prostí­ralo zešeřelé město, spleť domů a cest. V dutinách a nad zá­livem ležela hustá mlha. Nadchází změna počasí, pomyslel jsem si. Něco viselo ve vzduchu, který mě mrazil a ochladil pot na mé kůži, až jsem se zachvěl. I přes noční temnotu a mlhu jsem dokázal všechno vidět jasně. Vidění Uměním, pomyslel jsem si, a vzápětí se <emphasis>zarazil. </emphasis>Vždyť já Umění neo­vládám, neumím to navodit, neumím je využít.</p>

<p>Jak jsem však viděl, z mlhy se vynořily dvě lodi a vplouvaly do spícího přístavu. Úplně jsem zapomněl, co umím či neumím. Ty lodě byly štíhlé a vyzbrojené, a ač se v měsíč­ním světle jevily jako černé, věděl jsem, že jejich trupy jsou rudé. Rudé ostrovanské lodě s nájezdníky na palubě. Nořily se do vln jako nože klestící si cestu z mlhy a zařezávaly se do chráněných vod přístavu jako tenká čepel vnikající do prasečího břicha. Jejich vesla tiše a souhlasně pracovala, vi­dlice byly ztlumené hadry. Směle proplouvaly kolem doků, jako počestní obchodníci, kteří přivezli zboží. Z první lodě zlehka vyskočil námořník s lanem, které přivázal ke kotev­nímu kůlu. Veslař mezitím odrážel loď od doků, dokud ne­bylo vyhozeno lano na zádi a rovněž přivázáno. Vše se dě­lo tak klidně, tak nehorázně. Druhá loď se řídila příkladem první. Obávané rudé lodě, smělé jako rackové, připluly do města a zakotvily u domovských doků svých obětí.</p>

<p>Žádná hlídka nevykřikla. Žádný hlídač nezatroubil na roh ani nevhodil pochodeň na připravenou hromadu smolného sosnového dřeva, aby zažehl výstražný oheň. Hledal jsem očima stráže a pojednou je uviděl. S hlavami na hrudích ne­činně spočívaly ve svých pozicích. Poctivá, podomácku tka­ná vlna přecházela z šedé barvy do rudé, jak krev prosako­vala proříznutými hrdly strážníků. Vrahové se tiše připlížili po souši, znali přesně jejich rozmístění, aby každého svědka zavčasu umlčeli. Spící město nikdo nevaroval.</p>

<p>Stráží nebylo mnoho. V tak malém městečku, které si jen stěží zasloužilo tečku na mapě, toho nebylo moc. Město se navíc spoléhalo na to, že před podobnými nájezdy je ochrá­ní právě jeho bezvýznamné majetky. Pravda, pěstovali zde dobrou vlnu a tkali kvalitní přízi. Lovili a udili lososy, kteří vplouvali rovnou do jejich řeky, a sklízeli zde malá, leč slad­ká jablka, z nichž dělali dobré víno. Západně od města se prostírala pěkná škeblová pláž. Takové bylo bohatství Siltbay, a nebylo-li zrovna velké, pak jistě stačilo na to, aby si místní jako pokladu cenili života. Rozhodně však nestáli za to, aby k nim někdo přišel s pochodní a nožem. Který blá­zen by si myslel, že soudek jablečného vína či rošt s uzený­mi lososy stojí pirátům za pozornost?</p>

<p>Tohle však byly rudé lodě, a ty neplenily kvůli bohatství či pokladům. Nešlo jim o chovný dobytek ani o ženy coby manželky nebo o chlapce na otroky k veslicím svých galér. Tučné huňaté ovce měly být zmrzačeny a zmasakrovány, uzení lososi rozdupáni a sklady s vlnou a vínem zapáleny. Chystali se sice odvléci rukojmí, ale pouze aby je vykovali. Kouzlo vykování z nich učiní podlidi, zbaví je všech emocí a ponechá jim jen ty nejzákladnější myšlenky. Nájezdníci si ovšem rukojmí neodvezou, ale zanechají je tady, aby šířili ochromující úzkost mezi těmi, kteří je kdysi milovali a na­zývali příbuznými. Zbaveni vší lidské citlivosti, tito vyko­vaní budou drancovat svou vlast nelítostně jako rosomáci. Tento akt postižení našich příbuzných, aby na nás parazito­vali jako vykovaní, byl nejkrutější zbraní ostrovanů. A za­tímco jsem se díval, už jsem to dopředu věděl. Viděl jsem už následky jiných nájezdů.</p>

<p>Sledoval jsem, jak smrtící příliv stoupá, aby zaplavil měs­tečko. Ostrovanští piráti vyskákali z lodí do doků a vlili se do osady. Mlčky se ve skupinkách po dvou či po třech roz­tekli ulicemi, jako když se smrtelný jed rozpouští ve víně. Někteří se zastavili, aby prozkoumali pár plavidel uváza­ných v docích. Většinu člunů tvořily malé otevřené dorisy, byly zde však i dvě větší rybářské lodi a jedna obchodní. Po­sádky čekala rychlá smrt. Jejich zuřivý boj byl stejně dojímavý jako kdákání a poletování drůbeže, když do kurníku vtrhne lasička. Doléhaly ke mně hlasy chroptící krví. Výkřiky pak lačně pohltila hustá mlha. Smrt drsného námořníka tak vyzněla jen jako žalostné ptačí zapípání. Poté se čluny vzňaly, bez ohledu na jejich hodnotu, která přijde vniveč. Tihle nájezdníci si nebrali žádnou skutečnou kořist. Snad jen hrstku mincí, pokud k nim snadno přišli, nebo náhrdel­ník z těla té, kterou znásilnili a zabili, jinak skoro nic.</p>

<p>Nemohl jsem dělat nic než se jen dívat. Ztěžka jsem za­kašlal a zalapal po dechu. „Kdybych je jen dokázal pocho­pit," řekl jsem šaškovi. „Kdybych jen věděl, oč jim jde. Ty­hle rudé lodě mi nedávají žádný smysl. Jak můžeme bojovat s těmi, kteří válčí z důvodu, který nám neodhalí? Ale kdy­bych je dokázal pochopit..."</p>

<p>Šašek sešpulil bledé rty a zamyslel se. „Podílejí se na ší­lenství toho, kdo je vede. Lze je pochopit jedině tehdy, kdy­by se člověk k jejich šílenství připojil. Já sám nemám nej­menší nutkání je pochopit. Pochopení je nezastaví."</p>

<p>„Ne." Nechtěl jsem sledovat dopuštění ve vesnici. Vídal jsem tuhle noční můru až příliš často. Avšak jen bezcitný člověk by se mohl odvrátit, jako by to byla jen mizerná loutkohra. Poslední věcí, kterou jsem mohl pro své lidi udělat, bylo dívat se, jak umírají. Zároveň to bylo vše, co jsem pro ně mohl učinit. Byl jsem nemocný a zmrzačený stařec, na míle daleko od nich. Nic víc ode mne nemohli čekat. A tak jsem se díval.</p>

<p>Sledoval jsem, jak městečko probouzí z lehkého spánku drsný stisk cizí ruky na hrdle či na hrudi, nůž nad kolébkou či náhlý výkřik dítěte vytrženého ze sna. Po celé vesnici za­čaly blikat a planout světla; některá z nich byly rozžaté sví­ce, když někdo zaslechl výkřik souseda, jiná pochodně a ho­řící domy. Ačkoli rudé lodě sužovaly Šest vévodství víc než rok, pro tyto lidi se staly skutečností až této noci. Mysleli si, že jsou připraveni. Slýchali ony hrůzné příběhy a pevně se odhodlali, že oni sami to nikdy nepřipustí. Jejich domy však přesto hořely a výkřiky se nesly k noční obloze, jako kdyby se zrodily z kouře.</p>

<p>„Mluv, šašku," přikázal jsem chraplavě. „Upamatuj se na budoucnost, pro mne. Co říkají o Siltbay? O nájezdu na Siltbay, v zimě."</p>

<p>Šašek se rozechvěle nadechl. „Není to snadné ani jasné." Zaváhal. „Všechno se komíhá, všechno se stále mění. Tolik je toho v pohybu, Vaše Veličenstvo. Budoucnost se tam roz­lévá do všech směrů."</p>

<p>„Řekni vše, co vidíš," přikázal jsem.</p>

<p>„Složili o tomhle městě píseň," konstatoval dutým hlasem šašek. Stále přitom svíral mé rameno; stisk jeho dlouhých, silných prstů mě studil i přes noční košili. Proběhl mezi ná­mi záchvěv a já cítil, jak má co dělat, aby se vedle mne nezhroutil. „Když ji zpívají v krčmě a do rytmu refrénu tlučou korbely o stůl, nic z toho se nezdá být tak hrozné. Člověk by si myslel, že tihle lidé se jim statečně postavili a vytrvali v boji, místo aby se vzdali. Nikdo, ani jediný člověk, nebyl zaživa odvlečen a vykován. Nikdo." Šašek se odmlčel. Hys­terický tón jeho hlasu se mísil s vynucenou lehkovážností. „Samozřejmě když člověk pije a zpívá, nevidí krev. Ani ne­cítí spálené maso. Ani neslyší výkřiky. Ale to je pochopitel­né. Zkoušel jste někdy najít rým na ,rozčtvrcené dítě'? Kdo­si jednou zkusil ,pamatovat dobře', ale tento verš stále moc nezní." Jeho vtipkování není vůbec veselé. Jeho hořké žertí­ky nemohou ochránit jeho ani mne. Opět umlká, můj vězeň, odsouzený sdílet své trýznivé vědění se mnou.</p>

<p>Mlčky přisvědčuji. Žádný verš pravdivě nevypoví o rodi­či, jenž strká kuličku s jedem do úst dítěte, aby ho uchránil před nájezdníky. Nikdo nedokáže zazpívat o plačícím dítěti v sevření prudkého, drsného jedu, nebo o ženách, jež byly znásilněny, ležíce ve smrtelných mukách. Žádný rým či me­lodie by nedokázaly unést váhu výpovědi lukostřelců, je­jichž neomylné šípy usmrtily zajaté příbuzné, ještě než stačili být odvlečeni. Hleděl jsem do útrob hořícího domu. Skrze plameny jsem viděl desetiletého chlapce, jak si obna­žuje hrdlo, aby ho matka mohla podříznout nožem. Držel přitom tělíčko své malé sestřičky, která již byla zardoušená, neboť připluly rudé lodě a žádný milující bratr by ji nevydal nájezdníkům ani nenasytným plamenům. Viděl jsem oči je­jí matky, jež uchopila těla svých dětí a nesla je s sebou do plamenů. Takové věci je lepší si nepamatovat. Já však toho vědění ušetřen nebyl. Bylo mou povinností tyhle věci znát a připomínat si je.</p>

<p>Ne všichni zahynuli. Někteří se rozprchli do přilehlých le­sů a poli. Viděl jsem jednoho mladíka, jenž se schoval se čtyřmi dětmi pod doky, kde se v ledové vodě přimkli ke ků­lům obrostlým vilejši a čekali, dokud nájezdníci neodrazili. Ostatní se pokoušeli utéci a byli zabiti na útěku. Viděl jsem ženu, jak v noční košili vyklouzla z domu. Plameny již oli­zovaly zeď budovy. Jedno dítě nesla v náručí, další se jí dr­želo za sukně a následovalo ji. I uprostřed tmy házelo světlo z hořících chýší blyštivé odlesky na její vlasy. Vyděšeně se rozhlédla kolem, ale dlouhý nůž, který držela ve volné ruce, měla vztyčený a připravený. Zahlédl jsem její malá, sveřepě semknutá ústa a divoce zúžené oči. Pak jsem na okamžik ve světle požáru spatřil ten hrdý profil. „Molly!" vydechl jsem. Natáhl jsem po ní svůj stařecký pařát. Nadzvedla poklop a strčila děti do podzemního sklepa pod hořícím domem. Pak poklop zase tiše spustila. Jsou v bezpečí?</p>

<p>Ne. Dva z nich se vynořili za rohem. Jeden měl v ruce se­kyru. Šli pomalu, vykračovali si a nahlas se chechtali. Saze, jimiž měly začerněny tváře, dávaly vyniknout zubům a bělmu jejich očí. Jedna z nich byla žena. Byla moc krásná, jak se za chůze smála. Nebojácná. Vlasy měla spletené dozadu a stažené stříbrným drátem. Plameny v nich rudě mžikaly. Nájezdníci přišli až k poklopu do podzemního sklepa a je­den z nich se mohutně rozmáchl sekyrou. Ta se zaťala hlu­boko do dřeva. Uslyšel jsem zděšený dětský výkřik. „Molly!" zakřičel jsem. Vyhrabal jsem se z postele, ale neměl jsem sílu stát. Plazil jsem se k ní.</p>

<p>Dveře povolily a nájezdníci se hlasitě zachechtali. Jeden z nich za smíchu i zemřel, když z roztříštěných zbytků dve­ří vyskočila Molly a zapíchla mu dlouhý nůž do hrdla. Ale krásná žena s blyštivým stříbrem ve vlasech měla v ruce meč. A zatímco Molly zápolila s nožem, aby ho vyrvala z tě­la umírajícího muže, ten meč padal a padal a padal...</p>

<p>V tom okamžiku cosi v hořícím domě s praskotem povo­lilo. Budova se zakymácela a celá se zřítila, do výše vylétl roj jisker a vyšlehly hučící plameny. Mezi mnou a sklepem se zvedla ohňová clona. Skrze to peklo jsem nic neviděl. Spadl dům na dveře do sklepa a útočící nájezdníky? Neviděl jsem. Prudce jsem vydechl, šmátraje po Molly.</p>

<p>Ale v příštím okamžiku bylo všechno pryč. Žádný hořící dům, žádné zplundrované město, žádný přepadený přístav, žádné rudé lodě. Jen já sám, skrčený na zemi u krbu. Vrazil jsem ruku do ohně a v prstech svíral uhlík. Šašek vykřikl a uchopil mě za zápěstí, aby mi ruku z ohně vytáhl. Setřásl jsem ho, pak jsem se tupě zahleděl na puchýřovité prsty.</p>

<p>„Můj králi," řekl šašek žalostně. Poklekl vedle mne a opa­trně mi od kolen odsunul mísu s polévkou. Navlhčil ubrousek ve víně, které mi nalil k jídlu, a ovinul mi prsty. Nebrá­nil jsem se. Popálenou kůži jsem necítil díky hluboké ráně v duši. Jeho starostlivé oči se zahleděly do mých. Já ho však skoro neviděl. Připadal mi nehmotný, jak skomírající plameny osvětlovaly jeho bezbarvé oči. Stín - jako všechny ostatní stíny, které mě přicházely trýznit.</p>

<p>Vtom mi v popálených prstech bolestivě zacukalo. Zdra­vou rukou jsem je stiskl. Co jsem to prováděl, na co jsem to myslel? Umění se dostavilo jako záchvat a pak pominulo, zanechávaje mě na zemi vysátého jako prázdnou sklenici. Zaplavila mě hrozivá únava a na ní jako na koni přicválala bolest. Snažil jsem se upamatovat na to, co jsem viděl. „Co to bylo za ženu? Je nějak důležitá?"</p>

<p>„Ach." Šašek vypadal ještě ztrápeněji, ale snažil se sebrat. „Žena ze Siltbay?" Zamyslel se, jako kdyby se přehraboval v paměti. „Ne. Nic nemám. Je to celé nějaké zmatené, můj králi. Těžko říci."</p>

<p>„Molly nemá žádné děti," řekl jsem mu. „To nemohla být ona."</p>

<p>„Molly?"</p>

<p>„Jmenuje se Molly?" chtěl jsem vědět. Hlava mi třeštila. Pojednou se mě zmocnil hněv. „Proč mě tak trápíš?"</p>

<p>„Můj pane, o žádné Molly nic nevím. Pojďte. Pojďte zpět do postele a já vám přinesu nějaké jídlo."</p>

<p>Pomohl mi na nohy a já strpěl, aby se mě dotkl. Našel jsem znovu řeč. Potácel jsem se, zrak se mi zaostřoval a za­se mlžil. V jednom okamžiku jsem cítil jeho ruku na své pa­ži, v dalším mi připadalo, jako bych si místnost a hovořící muže vysnil. Vysoukal jsem ze sebe: „Musím vědět, jestli to byla Molly. Musím vědět, jestli umírá. Šašku, já to musím vědět."</p>

<p>Šašek ztěžka vzdychl. „To není v mé moci, můj králi. Vždyť to víte. Stejně jako vaše vize, i ty moje ovládají mne, nikdy ne naopak. Já nemohu vytrhnout nit z tapiserie, ale musím se dívat tam, kam je zaměřen můj zrak. Budoucnost, můj králi, je jako proud v říčním korytě. Nemohu vám říci, kudy teče jedna kapka vody, ale mohu vám říci, kde je proud nejsilnější."</p>

<p>„Žena ze Siltbay," naléhal jsem. Jedna moje část ubohého šaška litovala, ale druhá trvala na svém. „Nebyl bych ji vi­děl tak jasně, kdyby nebyla důležitá. Zkus to. Kdo je to?"</p>

<p>„Ona je důležitá?"</p>

<p>„Ano. Jsem si tím jist. Och, ano."</p>

<p>Šašek usedl se zkříženýma nohama na podlahu. Přiložil si dlouhé tenké prsty na spánky a zatlačil, jako by se pokoušel otevřít dveře. „Nevím. Nechápu to... Vše je tak zmatené, vše se tak kříží. Stopy jsou pošlapány, pachy se vytratily..." Vzhlédl ke mně. Já jsem jaksi stěží stál, kdežto on mi seděl na zemi u nohou a vzhlížel na mne. Oči v bledožluté tváři měl vytřeštěné. Vypětím se zapotácel a šaškovsky se usmál. Zahleděl se na své žezlo s hlavou krysy a dotkl se nosem krysího čumáku. „Znala jsi nějakou Molly, Ratsy? Ne? Já věděl, že ne. Měl bych se snad zeptat někoho dalšího, kdo by to mohl vědět. Třeba červů." Začal se hloupě hihňat. Zbytečné stvoření. Pitomý, nesrozumitelný věštec. Inu, ne­bylo mu pomoci. Nechal jsem ho být a pomalu se odebral do postele. Posadil jsem se na okraj.</p>

<p>Pojednou jsem zjistil, že se zimničně třesu. Záchvat, po­myslel jsem si. Musím se zklidnit, jinak mi hrozí záchvat. Copak chci, aby mě šašek viděl, jak se tu kroutím a lapám po dechu? Bylo mi to jedno. Nic nebylo důležité kromě to­ho, zda to byla má Molly, a pokud ano, zahynula? Musel jsem to vědět. Musel jsem vědět, zda zemřela, a jestli ano, pak tedy jak. Nikdy jsem nepotřeboval nic vědět tak jako tohle.</p>

<p>Šašek se skrčil na koberci jako bledá ropucha. Navlhčil si rty a usmíval se na mě. Takový úsměv si na člověku občas vynutí bolest. „Je to moc radostná písnička, ta, kterou zpívají v Siltbay," poznamenal. „Triumfální píseň. Vesničané vyhráli, vidíte. Nevybojovali si život, to ne, ale očistili smrt. Ano, každopádně smrt. Smrt, nikoli vykování. Alespoň to je něco. Něco, nač se dá v dnešní době složit píseň a upnout. Takhle to teď chodí v Šesti vévodstvích. Zabíjíme své vlast­ní, aby je nemohli zabít nájezdníci, a potom na to skládáme oslavné písně. Zvláštní, co lidem poslouží jako útěcha, když se nemají k čemu dalšímu upnout."</p>

<p>Má vize trochu pobledla. Najednou jsem si uvědomil, že sním. „Já tu stejně nejsem," řekl jsem malátně. „Tohle je sen. Zdá se mi o tom, že jsem král Shrewd."</p>

<p>Šašek pozvedl ruku do světla ohně a zamyšleně se zahle­děl na kosti vystupující zpod tenké kůže. „Když to říkáte, můj lenní pane, musí to tak být. Také já pak sním, že jste král Shrewd. Kdybych vás štípl, možná bych se probudil?"</p>

<p>Pohlédl jsem na své ruce. Byly staré a zjizvené. Sevřel jsem je a pozoroval žíly a šlachovité uzliny pod papírově bí­lou pletí, přitom jsem cítil drhnutí v oteklých kloubech, jako bych tam měl písek. Jsem už starý muž, pomyslel jsem si. Takhle si tedy člověk připadá, když je starý. Nikoli nemoc­ný, z čehož se lze zotavit. Starý. Když už to každý den mů­že být jen těžší a každý měsíc je jen dalším břemenem pro tělo. Svět kolem mne se začal rozjíždět do stran. Na oka­mžik jsem si pomyslel, že je mi patnáct. Odkudsi ke mně do­lehl zápach spáleného masa a hořících vlasů. Ne, sytá vůně dušeného hovězího. Ne, hojivé kadidlo Jonqui. Ze směsice pachů se mi udělalo zle. Ztratil jsem ponětí o tom, kdo jsem a co je důležité. Plácal jsem sebou v kluzké logice a snažil se ji zdolat. Bylo to beznadějné. „Já nevím," zašeptal jsem. „Ničemu z toho nerozumím."</p>

<p>„Ach," řekl šašek. „Jak jsem vám říkal. Člověk může po­chopit nějakou věc, jen když sejí sám stane."</p>

<p>„Tohle tedy značí, co je to být král Shrewd?" otázal jsem se. Otřáslo to mnou až do morku kostí. Nikdy jsem ho tak­hle neviděl, usouzeného bolestmi stáří, ale přesto nelítostně konfrontovaného s bolestmi svých poddaných. „Tohle on musí snášet den za dnem?"</p>

<p>„Obávám se, že je to tak, můj lenní pane," odvětil mírně šašek. „Pojďte. Dovolte, abych vám pomohl zpátky do po­stele. Zítra vám jistě bude lépe."</p>

<p>„Ne. Oba dobře víme, že ne." Ta hrozná slova jsem ne­vyřkl já. Vyšla ze rtů krále Shrewda, a já je slyšel a přitom věděl, že je to ochromující pravda, která na krále Shrewda dennodenně doléhá. Byl jsem hrozivě unavený. Každý kou­sek těla mne bolel. Netušil jsem, že maso na kostech může být tak těžké, že pouhé ohnutí prstu si může vyžádat tak bo­lestivé úsilí. Chtěl jsem odpočívat. Znovu spát. Byl jsem to já, anebo Shrewd? Měl jsem šaška nechat, aby mě uložil do postele, dopřát svému králi odpočinek. Jenže šašek stále dr­žel klíčové sousto informace těsně nad mými chňapajícími čelistmi. Žongloval přede mnou s oním jediným zlomkem vědění, který jsem musel vlastnit, abych se dopátral celku.</p>

<p>„Zahynula tam?" naléhal jsem.</p>

<p>Smutně na mne pohlédl. Potom se prudce shýbl a zno­vu zvedl své krysí žezlo. Po tváři Ratsy jako perlička stéka­la malinká slza, šinoucí si to tundrou bolesti. Šašek šep­tem pravil: „Žena ze Siltbay. Kapička vody v proudu všech žen ze Siltbay. Co se jí mohlo přihodit? Zemřela? Ano. Ne. Ošklivě popálená, ale živá. Ruku uťatou u ramene. Vehnána do úzkých a znásilněna, zatímco jí vraždili děti. Tak nějak." Šaškovy oči teď zely ještě větší prázdnotou. Bylo to, jako kdyby nahlas předčítal z nějakého seznamu. Jeho hlas po­strádal jakoukoli intonaci. „Zaživa upečena i s dětmi, když na ně spadla hořící budova. Pozřela jed, jakmile ji probudil manžel. Zadusila se kouřem. A zemřela na infekci v sečné ráně několik dní nato. Zemřela probodena mečem. Zalkla se vlastní krví, zatímco ji znásilňovali. Podřízla si hrdlo poté, co zabila své děti, když nájezdníci rozsekávali dveře jejího obydlí. Přežila a příštího léta porodila nájezdníkovi dítě. By­la objevena za několik dní, jak bloumá po kraji, ošklivě popálená, ale na nic si nepamatovala. Měla sežehlou tvář a uťa­té ruce, ale žila krátce -"</p>

<p>„Dost!" vykřikl jsem. „Dost! Prosím, přestaň s tím."</p>

<p>Zmlkl a nadechl se. Pohlédl zpátky na mě a zaostřil zrak. „Přestat s tím?" Vzdychl. Dal si obličej do dlaní a přes prs­ty tlumeně pravil: „Přestat s tím? Ženy ze Siltbay tolik kři­čely. Ale to už se stalo, můj lenní pane. Nemůžeme zabránit tomu, co se právě děje. Jakmile to nadejde, je již pozdě." Zvedl hlavu z dlaní. Vypadal velmi unaveně.</p>

<p>„Prosím," žadonil jsem. „Copak mi nemůžeš říci o té je­diné ženě, kterou jsem viděl?" Pojednou jsem si nemohl vy­bavit její jméno, jen to, že pro mě byla moc důležitá.</p>

<p>Šašek zavrtěl hlavou a stříbrné zvonečky na jeho čapce nesměle zazvonily. „Jediný způsob, jak to zjistit, je jít tam." Vzhlédl ke mně. „Když mi to přikážete, udělám to."</p>

<p>„Zavolej Verityho," řekl jsem. „Mám pro něj instrukce."</p>

<p>„Naši vojáci nemohou přijet včas, aby tomu nájezdu za­bránili," připomněl mi. „Mohou jen lidem pomoci hasit po­žáry a sesbírat z ruin to, co jim zůstalo."</p>

<p>„Pak by měli udělat alespoň to," řekl jsem ztěžka.</p>

<p>„Nejprve mi dovolte, abych vám pomohl zpátky do po­stele, můj králi. Než prochladnete. A dovolte mi přinést vám jídlo."</p>

<p>„Ne, šašku," pravil jsem smutně. „Mám si tu v teple jíst, zatímco tam těla dětí vychládají v blátě? Raději mi přines roucho a boty. A pak běž vyhledat Verityho."</p>

<p>Šašek neoblomně trval na svém. „Myslíte, že nepohodlí, které si způsobíte, poskytne byť jen jednomu dítěti další ná­dech, můj lenní pane? To, co se přihodilo v Siltbay, je pryč. Proč musíte trpět vy?"</p>

<p>„Proč musím trpět já?" Spatřil jsem, jak se šašek usmívá. „To je jistě otázka, kterou dnes v noci každý obyvatel Silt­bay položil mlze. Já trpím, můj šašku, poněvadž trpěli oni. Protože jsem král. Ale hlavně proto, že jsem člověk a viděl jsem, co se tam dělo. Uvažuj o tom, šašku. Co kdyby si kaž­dý člověk v Šesti vévodstvích řekl: ,Inu, to nejhorší, co je mohlo potkat, se již stalo. Proč bych si měl odpírat jídlo a teplou postel a znepokojovat se tím?' Šašku, při krvi, kte­rá ve mně koluje, tohle jsou mí lidé. Trpím já dnes v noci víc než kterýkoliv z nich? Co je to bolest a třas jednoho muže oproti tomu, co se udalo v Siltbay? Proč bych se měl skrý­vat, když jsou mí lidé masakrováni jako dobytek?"</p>

<p>„Stačí, abych princi Veritymu tlumočil pouze dvě slova," rozčiloval mě šašek dalšími řečmi. „,Nájezdníci' a ,Siltbay', on už pak bude vědět vše, co každý muž vědět potřebuje. Dovolte, abych vás uložil do postele, můj pane, a potom za ním s těmito slovy poběžím."</p>

<p>„Ne." V týlu lebky mi vyrašil další záchvěv bolesti. Sna­žila se zmást mé myšlenky, ale já jí odolal. Přinutil jsem své tělo, aby popošlo k židli u krbu. Podařilo se mi na ni used­nout. „Obětoval jsem své mládí vytyčení hranic Šesti vévodství pro každého, kdo by je chtěl ohrozit. Měl by být můj život tak cenný teď, když už ho zbývá jenom málo, a to vše je zamlženo bolestí? Ne, šašku. Okamžitě mi přiveď mého syna. Poslouží mi svým Uměním, neboť dnešní noci jsem s vlastními silami u konce. Spolu pak zvážíme to, co zjistí­me, a učiníme rozhodnutí ohledně toho, co je třeba podnik­nout. A teď už běž. BĚŽ!"</p>

<p>Šašek zacupital chodidly na kamenné podlaze a zmizel.</p>

<p>Zůstal jsem sám se sebou. Se sebou <emphasis>samými. </emphasis>Přiložil jsem ruce na spánky. Ucítil jsem, jak mi tvář zkřivil bolestivý úsměv, když jsem objevil sám sebe. <emphasis>Tak, chlapče. Tady jsi. </emphasis>Král pomalu obrátil pozornost ke mně. Byl unavený, ale na­směroval své Uměni na mne a jemně, jako pavučina ve vět­ru, se dotkl mé mysli. Já nemotorně zašmátral, abych spoje­ní stabilizoval, a všechno se tím zhatilo. Kontakt se přerušil, přerval se jako zteřelá tkanina. A pak byl pryč.</p>

<p>Dřepěl jsem sám na podlaze ložnice v Horském králov­ství, nepříjemně blízko krbovému ohni. Bylo mi patnáct a měl jsem na sobě čisté, hebké noční prádlo. Oheň v krbu mezitím pohasl. V puchýřovitých prstech mně bolestně cu­kalo. I ve spáncích už se začínala ozývat tepavá bolest po odeznění Umění.</p>

<p>Když jsem vstal, pohyboval jsem se pomalu a opatrně. Ja­ko stařec? Ne. Jako mladý muž, jehož zdraví se neustále lep­šilo. Teď už jsem znal ten rozdíl.</p>

<p>Hebká čistá postel mě lákala stejně jako hebký čistý zít­řek.</p>

<p>Odmítl jsem obojí. Usedl jsem na židli u krbu a v zamyš­lení hleděl do plamenů.</p>

<p>Když mi Burrich s prvním ranním rozbřeskem přišel dát sbohem, byl jsem připraven jet s ním.</p>

<p> <strong><emphasis>2 Návrat domů</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Buckkeepská tvrz skýtá pohled na hluboký přístav, nejkrás</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nější v celých Šesti v</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>vodstvích. Směrem na sever se vlévá do moře Jelení řeka, jež na svých vodách unáší většinu zbo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ží vyváženého z vnitrozemských v</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>vodství Tilth a Farrow. Na strmých černých útesech trůní mohutný hrad, z něhož je vidět na ústí řeky, přístav a moře </emphasis>v <emphasis>dáli. K těmto útesům se nejistě přimyká město Buckkeep, bezpečně vzdálené od po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vodňové planiny u vel</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ké řeky, jehož značná část je vysta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>věna na docích a umělých nábřežích. Původní pevnost zde představovala dřevěná stavba, zbudovaná původn</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>mi oby</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vateli na obranu proti nájezdům ostrovanů. V dávných ča</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sech </emphasis><emphasis>ji dobyl n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>jezdník jménem Taker,jenž se zde po uchvá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>cení tvrze natrvalo usadil. Trámovou konstrukci pak nechal nahradit hradbami a věžemi z černého kamene vytěženého ze samotných útesů, takže základy Buckkeepu zapust</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ly hlu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>boko v kameni. S každou nastupující generací farseerovské linie byly hradby opevňovány, věže zvyšovány a zesilovány. Od dob Takera, zaklad</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>tele linie Farseerů, Buckkeep nikdy nepadl do nepřátelských rukou.</emphasis></p>

<p>Na tvář mne políbil sníh a vítr mi odvál vlasy z čela. Z temného snu jsem procitl do ještě temnějšího, do zimní krajiny na zalesněném území. Byla mi zima, pouze v jed­nom místě mě zahřívalo horko, stoupající ze hřbetu mého zplahočeného koně. Sooty pode mnou se netečně ploužila vysoko navátým sněhem. Pomyslel jsem si, že jsme na ces­tě už dlouho. Přede mnou jel čeledín Hands. Otočil se v sed­le a cosi na mě zakřičel.</p>

<p>Sooty se naklonila, ne moc prudce, jenže já to nečekal a málem jsem vyklouzl ze sedla. Zachytil jsem se hřívy a na­rovnal se. Pravidelně se sypající vločky zahalovaly okolní les jako závoj. Smrky byly obtíženy nahromaděným sně­hem, zatímco roztroušené břízy trčely jako holé černé silue­ty v oblačném měsíčním světle. Po nějaké stezce ani památ­ky. Stromy kolem nás rostly dost hustě. Hands před námi právě přitáhl uzdu svému černému valachovi, proto se Soo­ty zastavila. Za mnou seděl na grošované kobyle Burrich, jenž si vedl s nenuceností zkušeného, dlouholetého jezdce.</p>

<p>Třásl jsem se zimou a slabostí. Tupě jsem se rozhlédl ko­lem, nechápaje, proč jsme zastavili. Vítr dul v ostrých poryvech a šlehal mým provlhlým pláštěm do plecí Sooty. Hands náhle ukázal před sebe. „Támhle!" Ohlédl se po mně. „Vi­děl jsi to taky?"</p>

<p>Naklonil jsem se dopředu a usilovně zíral skrze sypající se sníh, jenž připomínal rozčeřené krajkové záclony. „Mys­lím, že ano," řekl jsem, jenže má slova pohltil vítr a padají­cí vločky. Na okamžik jsem zahlédl malinká světla v dálce. Byla žlutá a nehybná, na rozdíl od bledě modrých bludiček, jež mi stále občas zkalily zrak.</p>

<p>„Myslíš, že je to Buckkeep?" křikl Hands do sílícího větru.</p>

<p>„Ano, je," prohlásil klidně Burrich svým hlubokým hla­sem, který se snadno nesl vzduchem. „Vím, kde teď jsme. Zde princ Verity před šesti roky ulovil tu velkou laň. Vzpo­mínám si, jak po zásahu šípem vyskočila a skutálela se tady do té rokle. Celý zbytek dne nám trvalo, než jsme se dostali dolů a spakovali maso."</p>

<p>Rokli, na niž ukazoval, jsem v padajícím sněhu zahlédl jen jako křovinatou čáru. Rázem mi ale všechno zapadlo do sebe. Poloha tohoto úbočí, druh rostoucích stromů, támhle ta rokle, takže Buckeep je tímto směrem, jen kousek cesty, než pevnost jasně uvidíme na mořských útesech shlížejících na záliv a město Buckkeep pod nimi. Poprvé za ty dny jsem s absolutní jistotou věděl, kde jsme. Mohutný oblačný pří-krov nám dlouhou dobu bránil ověřit si směr trasy podle hvězd a nezvykle vysoké sněhové srážky mezitím změnily tvářnost krajiny, až i Burrich znejistěl. Teď už jsem však vě­děl, že domov leží jenom kousek cesty koňmo před námi. Ovšem v létě. Sebral jsem v sobě veškeré zbytky odhodlání.</p>

<p>„Není to moc daleko," řekl jsem Burrichovi.</p>

<p>Hands mezitím pobídl koně do kroku. Malý podsaditý va­lach vyrazil statečně kupředu, zanechávaje ve sněhu vyšla­panou stezku. Pobídl jsem Sooty a má vysoká klisna neo­chotně vykročila. Jakmile se naklonila ke kopci, sesmekl jsem se stranou. Když jsem se zuřivě škrábal do sedla, Bur­rich se svým koněm popojel na moji úroveň. Natáhl ruku, chňapl mě zezadu za límec a vytáhl mě zpět do sedla. „Ne­ní to už moc daleko," souhlasil. „Zvládneš to."</p>

<p>Se značnou námahou jsem přikývl. Bylo to teprve podru­hé, co mě musel během zhruba poslední hodinky narovná­vat. Jeden z mých lepších večerů, pomyslel jsem si hořce. Napřímil jsem se v sedle a odhodlaně vztyčil ramena. Skoro doma.</p>

<p>Předchozí cesta byla dlouhá a svízelná. Počasí bylo mi­zerné a ustavičně drsné podmínky mému zdraví nijak ne­prospívaly. Většinu z toho si vybavuji jako pochmurný sen; dlouhé dny natřásání v sedle, aniž bychom pořádně věděli, zda jedeme správně, noci v malém stanu, kde jsem ležel me­zi Handsem a Burrichem a třásl se tak velkou únavou, že jsem ani nemohl usnout. Když jsme se dostali blíže k vévodství Buck, myslel jsem si, že cesta bude snazší. Na Burrichova varování jsem nedbal.</p>

<p>V Turlake jsme se na noc zastavili v hostinci. Domníval jsem se, že na druhý den se poplavíme po řece na prámu, ne­boť, i když břehy Jelení řeky lemoval led, její silný střední proud udržoval koryto splavné po celý rok. Šel jsem rovnou na pokoj, protože už jsem neměl sil nazbyt. Burrich s Hand­sem se mezitím těšili na teplé jídlo a společnost, o pivu ne­mluvě. Nečekal jsem, že přijdou na pokoj tak brzy. Uply­nuly sotva dvě hodinky, když se oba vrátili a chystali se do postele.</p>

<p>Burrich byl podmračený a podivně ztichlý. Když se ode­bral na kutě, Hands mi pošeptal, jak špatně se v tomto měs­tě mluví o králi. „Kdyby věděli, že jsme z Buckkeepu, po­chybuji, že by mluvili tak otevřeně. Ale poněvadž na sobě máme horalské oděvy, mají nás za obchodníky nebo kupce. Snad tucetkrát jsem si myslel, že Burrich po jednom z nich vyjede. Já vlastně ani nevím, jak se ovládl. Všichni si tady stěžují na odvádění daní na obranu pobřeží. Pošklebují se a říkají, že navzdory všem krvavě zaplaceným daním, když bylo na podzim pěkné počasí, nájezdníci se stále zjevova­li nečekaně a vyhořela dvě další města." Hands se odmlčel a nejistě dodal: „Mluví však nezvykle dobře o princi Regalovi. Vracel se tudy v doprovodu Kettricken zpátky na Buckkeep. Jeden muž u stolu o ní řekl, že ta ženská je jako velká bílá ryba, vhodná akorát pro pobřežního krále. A dal­ší se přidal se slovy, že princ Regal se navzdory svým těžkostem nosí dobře a vypadá vždy tak, jak by princ vypadat měl. Pak si připili na princovo zdraví a dlouhý život."</p>

<p>Polil mě chlad. Zašeptal jsem: „A ty dvě vykované vesni­ce. Slyšel jsi, jak se jmenovaly?"</p>

<p>„ Whalejaw nahoře v Bearnsu. Druhá je Siltbay v samot­ném Buckkeepu."</p>

<p>Obestřela mě temnota. Celou noc jsem pak proležel a ci­věl do ní.</p>

<p>Druhý den ráno jsme z Turlake odjeli. Na koních. Po sou­ši. Burrich nám ani nedovolil jet po silnici. Marně jsem pro­testoval. Chvíli naslouchal mým stížnostem, pak si mě vzal stranou a vztekle se zeptal: „Ty chceš zemřít?"</p>

<p>Nepřítomně jsem na něj pohlédl. On si znechuceně odfrkl.</p>

<p>„Fitzi, nic se nezměnilo. Pořád jsi jen královský bastard a princ Regal tě stále považuje za překážku. Pokoušel se tě zbavit ne jednou, ale hned třikrát. Myslíš si, že nyní se tě chystá uvítat na Buckkeepu? Ba ne. A ještě lepší by pro něj bylo, kdybychom se tam už nikdy nevrátili. Proto ze sebe nedělejme snadné cíle. Pojedeme po souši. Kdyby po nás on nebo jeho pochopové šli, budou nás muset pronásledovat v lese. A on nikdy nebyl moc dobrým lovcem."</p>

<p>„Copak by nás Verity neochránil?" zeptal jsem se malát­ně.</p>

<p>„Ty jsi králův muž a Verity je jeho následníkem," podo­tkl úsečně Burrich. „Ty máš chránit svého krále, Fitzi. Ne on tebe. Ne že by o tobě nesmýšlel dobře a neudělal vše, co je v jeho moci, aby tě ochránil. Ale má na práci závažnější vě­ci. Rudé lodě. Novomanželku. A mladšího bratra, který si myslí, že by mu koruna seděla lépe. Kdepak. Nečekej, že nad tebou bude následník trůnu bdít. To musíš ty sám."</p>

<p>Já však dokázal myslet jen na to, kolik dní mi podle Burriche zbývá, než začnu pátrat po Molly. Tento důvod jsem ovšem neuvedl. Nevykládal jsem mu o svém snu. Místo to­ho jsem řekl: „Regal by musel být šílený, kdyby se nás zno­vu pokoušel zabít. Každý by se dozvěděl, že vrahem je on."</p>

<p>„Nikoli šílený, Fitzi. Pouze krutý. Takový je Regal. Nenamlouvejme si, že se řídí stejnými pravidly jako my nebo že jen smýšlí tak jako my. Pokud Regal zavětří nějakou pří­ležitost, jak nás zabít, chopí sejí. Nebude se starat o to, má-li někdo podezření, jen když mu ho nebude moci dokázat. Verity je náš nastávající král. Nikoli král. Ještě ne. Dokud je král Shrewd naživu a na trůnu, Regal vždy objeví způsoby, jak svého otce přelstít. Projde mu mnoho věcí. I vražda."</p>

<p>Burrich svedl grošáka mimo rušnou cestu, vnořil se do zá­vějí a stoupal po neoznačeném zasněženém úbočí na druhou stranu, aby nabral přímý kurs na Buckkeep. Hands se na mě podíval, jako kdyby s Burrichem nebylo vše v pořádku. Jeli jsme však za ním. A každou noc, když jsme se všichni po­hromadě zachumlali do jednoho malého stanu, abychom se zahřáli, místo do postelí v nějakém útulném hostinci, jsem myslel na Regala. S každým bořícím se krokem na každém úbočí, kde jsme často museli koně vést, a při každém opatr­ném, krkolomném sestupu jsem myslel na nejmladšího prin­ce. Odpočítával jsem každičkou další hodinu dělící mne od Molly. Jediné chvíle, kdy jsem v sobě pocítil nával sil, na­staly vždy pouze tehdy, když jsem si představoval, jak bych Regala ztřískal na kaši. Nemohl jsem si však slibovat po­mstu. Pomsta byla výsadou koruny. Ale když se nebudu mo­ci pomstít, ani Regal nebude mít klid. Vrátím se na Buck­keep a stanu před ním se vztyčenou hlavou, a když na mě padne jeho černý zrak, ani se nepohnu. Rovněž jsem si pří­sahal, že Regal nikdy neuvidí, jak se v návalu slabosti třesu a šmátrám po zdi či jak si mnu zakalený zrak. Nikdy se ne­dozví, jak blízko se ocitl celkovému vítězství.</p>

<p>Tak jsme nakonec dorazili k Buckkeepu, ne po točité po­břežní silnici, nýbrž ze zalesněných kopců za ním. Sněžení sláblo a pak ustalo. Noční vítr rozehnal mraky a nádherný měsíc ozářil buckkeepské hradby, které se na pozadí moře skvěly jako černý jantar. V hradních věžích a u postranního vchodu zářila žlutá světla. „Jsme doma," řekl tiše Burrich. Sjeli jsme ze svahu posledního kopce a konečně narazili na silnici, po které jsme objížďkou kolem hradeb dospěli až k hlavní bráně Buckkeepu.</p>

<p>Noční hlídku držel mladý voják. Spustil kopí, aby nám zatarasil cestu, a zeptal se na naše jména.</p>

<p>Burrich si shodil ze tváře kapuci, avšak mládenec se ani nehnul. „Já jsem Burrich, stájmistr!" sdělil mu nevěřícně. „Jsem tu stájmistrem jistě déle, než ty běháš po světě. Spíš bych se měl zeptat já tebe, co děláš tady u mé brány!"</p>

<p>Dřív než se zmatený mládenec zmohl na odpověď, vyříti­li se ze strážnice ostatní vojáci. „To je Burrich!" zvolal ve­litel hlídky. Burrich se rázem ocitl uprostřed hloučku mu­žů, kteří ho halasně zdravili a jeden přes druhého mluvili, zatímco já s Handsem jsme s vyčerpanými koňmi popojeli stranou hluku. Velitel, řečený Blade, nakonec ale všechny okřikl, snad aby ho bylo lépe slyšet. „Nečekali jsme tě dřív než na jaře, chlape," prohlásil statný veterán. „A to nám řek­li, že už možná nebudeš tím mužským, který odsud odjížděl. Ale vypadáš opravdu dobře. Trochu prochladlý, cizokrajně oblečený, s další jizvou či dvěma, ale přesto jsi to ty. Říka­lo se, že ses ošklivě poranil a že Bastard nejspíš zemře. Na mor či jed, povídalo se."</p>

<p>Burrich se zasmál a zvedl ruce, aby každý mohl obdivo­vat jeho horalský úbor. Na okamžik jsem Burríche spatřil tak, jak ho museli vidět ostatní - v jeho rudočervených pro­šívaných kalhotách, haleně a vysokých botách. Už jsem se nedivil tomu, že nás u brány zadrželi. Nechápal jsem však ty zvěsti, které nás předcházely.</p>

<p>„Kdo říkal, že Bastard zemře?" zeptal jsem se zvědavě.</p>

<p>„A kdo se to ptá?" chtěl vědět na oplátku Blade. Prohlédl si můj oděv, zahleděl se mi do očí - a nepoznal mě. Když jsem se však na koni napřímil, cukl sebou. Do dnešního dne věřím, že poznal Sooty a tím i mě. Neskrýval svůj úlek.</p>

<p>„Fitzi? Tebe je sotva polovička! Vypadáš, jako kdybys měl krvavý mor." Poprvé mi došlo, jak zle musím vypadat v očích těch, kteří mě znali.</p>

<p>„Kdo říkal, že jsem byl otráven nebo nakažen morem?" zopakoval jsem klidně otázku.</p>

<p>Blade sebou trhl a ohlédl se přes rameno. „Och, nikdo. Totiž nikdo konkrétní. Víš, jak to chodí. Když jste se nevrá­tili s ostatními, někteří si mysleli tohle a jiní zase tamto a za kratičko už to bylo tak, jako bychom to věděli. Zvěsti, řeči na strážnici. Vojácké klepy. Přemýšleli jsme, proč jste se asi nevrátili zpět, to je vše. Nikdo však nevěřil ničemu z toho, co se povídalo. My sami jsme rozšířili tolik zvěstí, že jsme drbům nepřikládali váhu. Prostě jsme se divili, proč jste ty a Burrich s Handsem nepřijeli zpátky."</p>

<p>Po chvíli si uvědomil, že se opakuje, a zmlkl před mým pohledem. Záměrně jsem ticho dlouho nepřerušoval, aby bylo jasné, že na tu otázku nechci odpověď. Pak jsem to od­byl pokrčením ramen. „Nic se nestalo, Blade. Ale můžeš jim všem říci, že s Bastardem ještě není konec. Ať mory či jedy, měl bys vědět, že Burrich by mě z toho vykurýroval. Jsem živ a zdráv; jenom jako mrtvola vypadám."</p>

<p>„Och, Fitzi, hochu, já to tak nemyslel. Jen jsem -"</p>

<p>„Řek jsem, nic se nestalo, Blade. Nech to být."</p>

<p>„Dobrá, sire," odvětil.</p>

<p>Přikývl jsem a pohlédl na Burriche, který se na mě zvlášt­ně díval. Když jsem se otočil, abych si vyměnil nechápavý pohled s Handsem, střetl jsem se u něj s týmž údivem ve tvá­ři. Nechápal jsem proč.</p>

<p>„Takže, dobrou noc, staršino. Neplísněte svého muže za to kopí. Počínal si dobře, když chtěl zadržet cizince u brány Buckkeepu."</p>

<p>„Ano, sire. Dobrou noc, sire." Blade mi zběžně zasaluto­val a před námi se otevřela velká dřevěná vrata, jimiž jsme vjeli do hradu. Sooty zvedla hlavu a únava z ní trochu opad­la. Handsův kůň za mnou měkce zaržál a Burrichův si odfrkl. Nikdy předtím mi cesta od hradeb ke stájím nepřipa­dala tak dlouhá. Když Hands sesedl, Burrich mě popadl za rukáv a zadržel mě. Hands pozdravil rozespalého pacholka, který se odkudsi vynořil s pochodní.</p>

<p>„Pobývali jsme nějakou dobu v Horském království, Fitzi," upozornil mě hlubokým hlasem Burrich. „Tam se nikdo nestará, na které posteli ses narodil. Ale teď jsme doma. Ta­dy není Chivalryho syn princem, ale bastardem."</p>

<p>„Já vím." Jeho přímost mě zaskočila. „Vím to celý svůj život. Žiji s tím celý svůj život."</p>

<p>„To ano," připustil. Na tvář se mu vkradl podivný výraz, napůl nevěřícný a napůl pyšný. „Tak proč vyžaduješ hlášení po staršinovi a udílíš pochvaly tak briskně, jako bys byl sám Chivalry? Stěží jsem tomu věřil, jak jsi mluvil a jak ti chlapi srazili podpatky. Ani sis nevšiml, jak ti odpovídali, ani sis neuvědomil, že jsi vykročil a převzal ode mne velení."</p>

<p>Ucítil jsem, jak mi tvář pomalu zalévá ruměnec. Všich­ni v Horském království se ke mně chovali, jako bych byl opravdový princ, a ne princův bastard. Copak jsem tak rych­le uvykl vyššímu postavení?</p>

<p>Burrich se při pohledu na mne uchechtl a pak rychle zváž­něl. „Fitzi, musíš zase rychle získat svou ostražitost. Měj oči u země a nenos hlavu jako mladý hřebec. Regal se toho cho­pí jako příležitosti a tomu nejsme připraveni čelit. Dosud ne. A možná vůbec nikdy."</p>

<p>Zachmuřeně jsem přikývl, upíraje sklopené oči na zdusaný sníh ve stájovém výběhu. Pozbyl jsem opatrnost. Kdy­bych se hlásil Chadeovi, starý vrahoun by se svým učněm jistě nebyl spokojený. Musel bych se za to zodpovídat. Ne­pochyboval jsem o tom, že až mě příště zavolá, bude již vě­dět všechno o incidentu u brány.</p>

<p>„No tak, neotálej. Pojď dolů, hochu," přerušil náhle Bur­rich mé úvahy. Rychle jsem ho následoval a uvědomil si, že i on si teď musí zvykat na naše nejisté postavení na Buckkeepu. Kolik let jsem býval jeho čeledínem a chráněncem? Nejlepší bude, když se do těch rolí znovu co nejrychleji vži­jeme. Zamezíme tím kuchyňským klepům. Sesedl jsem a se Sooty na uzdě jsem šel za Burrichem do stáji.</p>

<p>Uvnitř bylo teplo a útulno. Zimní temnota a chlad zůstaly za zavřenými dveřmi a silnými kamennými zdmi. Tady byl domov; lucerny žlutě zářily a ustájení koně pomalu a zhlu­boka oddychovali ze spánku. Když však kolem procházel Burrich, stáje ožívaly. Každý kůň nebo pes uvnitř zachytil jeho pach a hned vyskočil, aby ho uvítal. Stájmistr byl zase doma a odevšad ho zdravili ti, kteří ho nejlépe znali. Záhy se k nám zezadu připojili dva čeledíni a jeden přes druhého odhrkávali všechny novinky týkající se sokolů, psů nebo ko­ní. Burrich zde byl svrchovaným pánem; moudře pokyvoval hlavou, a jakmile vstřebal každý detail, položil jim jednu či dvě stručné otázky. Jeho zdrženlivost polevila jenom tehdy, když se k němu toporně přišourala stará fenka Vixen, aby ho uvítala. Poklekl k ní, polaskal ji a poplácal po hřbetě, ona se přitom vrtěla jako štěně a pokusila se mu olíznout tvář. „Ta­dy tohle je správný pes," pozdravil ji. Pak znovu vstal a po­kračoval v obchůzce. Vixen vykročila za ním a zadnice se jí s každým zavrtěním ocasu líně klátila.</p>

<p>Já zaostával pozadu, protože teplo mi vysálo z končetin zbytky sil. Přispěchal ke mně nějaký chlapec a přenechal mi lampu, načež odpelášil zpět, aby věnoval pozornost Burrichovi. Přivedl jsem Sooty ke stáji a otevřel dveře. Dychtivě vešla dovnitř a vděčně si odfrkla. Postavil jsem lampu na po­lici a rozhlédl se kolem. Domov. Tohle byl domov, víc než můj pokoj nahoře na hradě, víc než kdekoli jinde na světě. Příhrada v Burrichově stáji, bezpečný koutek v jeho panství, jeden z jeho tvorů. Kdybych mohl vrátit ty dávné dny, zavr­tat se do slámy a přetáhnout si přes hlavu koňskou houni.</p>

<p>Sooty si znovu odfrkla, tentokrát vyčítavě. Celé ty dny mě nosila na hřbetě po cestách necestách a teď si zasluhovala veškeré pohodlí, které jsem jí mohl poskytnout. Ale každá přezka vzdorovala mým ztuhlým a zemdleným prstům. Stá­hl jsem jí ze hřbetu sedlo a vzápětí ho upustil. Dlouho jsem zápolil s její uzdou, zatímco blyštivé kovové přezky mi di­voce tančily před očima. Nakonec jsem víčka zavřel a sna­žil se uzdu prsty odepnout popaměti. Když jsem je znovu otevřel, po mém boku stál Hands. Kývl jsem na něho a uzda mi vyklouzla z necitelných prstů. Hands se na ni podíval, ale neřekl nic. Místo toho nalil Sooty kýbl čerstvé vody, kterou přinesl, nasypal jí ovsa a přinesl náruč voňavého sena, zčás­ti ještě zeleného. Já mezitím sundal ze skoby kartáče, avšak Hands se ke mně natáhl a vzal mi je z malátných rukou. „Já to udělám," řekl klidně.</p>

<p>„Nejprve se postarej o vlastního koně," odsekl jsem.</p>

<p>„To už jsem udělal, Fitzi. Koukej. Ty teď na ní nemůžeš odvést dobrou práci. Nech to udělat mě. Vždyť se sotva držíš na nohou. Běž si odpočinout." A téměř laskavě dodal: „Jindy, až si spolu vyjedeme, mi můžeš zaopatřit Stouthearta."</p>

<p>„Burrich mě stáhne zaživa, když přenechám péči o své zvíře někomu jinému."</p>

<p>„Nestáhne. Nenechal by zvíře na starost někomu, kdo sot­va stojí," poznamenal Burrich zpoza stáje. „Přenech Sooty Handsovi, chlapče. Zná svou práci dobře. Handsi, trochu tu na to dohlédni. Až skončíš se Sooty, zkontroluj tu flekatou klisnu na jižním konci stájí. Nevím sice, komu patří ani od­kud přijela, ale zdá se mi nemocná. Jestli zjistíš, že to tak je, ať ji hoši dají pryč od ostatních koní a vydrhnou příhradu oc­tem. Já se za chviličku vrátím, jen co doprovodím FitzChivalryho na pokoj. Přinesu ti jídlo a najíme se u mě. Och. A řekni někomu, ať tam rozdělá oheň. Bude tam nejspíš zi­ma jako v jeskyni."</p>

<p>Hans kývl, již plně zaujat mým koněm. Sooty měla tlamu zabořenou v ovsu. Burrich mě vzal za paži. „Pojď," řekl, ja­ko kdyby mluvil ke koni. Vzápětí jsem zjistil, že se o něj bezděčně opírám, zatímco se spolu ubíráme dlouhou řadou stájí. U dveří vzal Burrich lucernu. Noc venku, po opuštění vyhřátých stájí, mi připadala ještě studenější a temnější. Když jsme kráčeli po zmrzlé cestě ke kuchyni, začalo zno­vu sněžit. Má mysl vířila a těkala, úplně jako sněhové vloč­ky. Ani jsem pořádně nevěděl, kde mám chodidla. „Všech­no je teď tak jiné, už navždycky," posteskl jsem si do noci. Má slova odvanula spolu s vločkami.</p>

<p>„A co?" zeptal se opatrně Burrich. Tón jeho hlasu prozra­zoval obavu, že bych mohl dostat další třesavku.</p>

<p>„Všechno. To, jak se ke mně chováš. Když na to nemys­líš. Jak se ke mně chová Hands. Před dvěma roky jsme byli přátelé. Prostě dva kluci pracující ve stájích. Nikdy se mi nenabídl, že za mě vyhřebelcuje mého koně. Ale dnes v noci se ke mně choval jako k nějakému neduživému chudáčko­vi... jako by mě tím ani nemohl urazit. Jako kdybych měl očekávat, že za mě bude dělat takové věci. Muži u brány mě ani nepoznali. A ty, Burrichi. Před půl rokem či před rokem, kdybych onemocněl, vytáhl by sis mě k sobě do podkroví a nadopoval bys mě medicínou jako psa. A kdybych si stýs­kal, nebral bys na to ohledy. Teď mě vyprovázíš ke kuchyň­ským dveřím a -"</p>

<p>„Přestaň kňourat," odsekl mrzutě Burrich. „Přestaň si stě­žovat a litovat se. Kdyby Hands vypadal jako ty, dělal bys pro něj to samé." A skoro neochotně dodal: „Věci se mění, protože čas běží. Hands nepřestal být tvým přítelem. Nejsi už však tím hochem, který o žních odjížděl z Buckkeepu. Tamten Fitz byl poslíčkem Verityho a předtím mým čele­dínem, ale celkem nic víc. Královský bastard, jistě, jenomže nikdo kromě mne to nebral kdovíjak vážně. Ovšem nahoře v Jhaampe v Horském království se ukázalo, že je v tobě víc než to. Není důležité, je-li teď tvoje tvář bledá či jestli do­kážeš po celodenní jízdě v sedle srdnatě chodit. Počínáš si tak, jak by si Chivalryho syn počínat měl. To je vidět z tvé­ho chování a na to taky reagovaly stráže u brány. A Hands." Nadechl se a zmlkl, aby ramenem otevřel těžké kuchyňské dveře. „A já, Eda nás všecky chraň," dodal nabručeně.</p>

<p>Jenže pak, jako by chtěl svá slova popřít, mě nasměroval na strážnici vedle kuchyně a dost neobřadně mě shodil na jednu z dlouhých lavic u poškrábaného dřevěného stolu. Na strážnici to neuvěřitelně pěkně vonělo. Právě sem mohl kaž­dý voják, ať už jakkoli zablácený, zasněžený či opilý, přijít a udělat si pohodlí. Cook zde nad ohněm měla neustále za­věšený bublající kotlík s dušeným masem a na stole čekal chléb a sýr, jakož i kus žlutého letního másla z podzemní</p>

<p>špižírny. Burrich nám oběma nadělil mísy s horkým duše­ným, zahuštěným krupicí, dva džbánky vychlazeného piva a k tomu chléb s máslem a se sýrem.</p>

<p>Chvíli jsem na to jen hleděl, příliš unavený, abych vůbec uzvedl lžíci. Libá vůně mě přesto přiměla vzít si jedno sous­to, a to rozhodlo. V půli jídla jsem ustal, abych ze sebe sho­dil prošívanou halenu a ukrojil si další krajíc chleba. Potom jsem vzhlédl od druhé mísy s dušeným a uviděl, jak mě Bur­rich pobaveně sleduje. „Je to lepší?" zeptal se.</p>

<p>Přestal jsem na to myslet. „Ano." Bylo mi teplo, měl jsem sytý žaludek, a přestože jsem byl unavený, byla to krásná únava, kterou lze vyléčit obyčejným spánkem. Zvedl jsem ruku a zahleděl se na ni. Stále jsem cítil chvění, ale pro oko už nebylo viditelné. „Mnohem lepší." Vstal jsem a zjistil, že nohy mě pevně podpírají.</p>

<p>„Teď jsi připraven hlásit se u krále."</p>

<p>Nevěřícně jsem na něj zíral. „Teď? Dnes v noci? Král Shrewd je už dávno na loži. Neprošel bych kolem jeho strá­ží."</p>

<p>„To asi ne a měl bys být jen rád. Musíš se však dnes v no­ci přinejmenším ohlásit. Záleží jen na králi, kdy tě bude chtít vidět. Když tě nevpustí, můžeš jít klidně na kutě. Ale vsa­dím se, že i kdyby tě král Shrewd nepřijal, následník trůnu Verity přesto bude chtít slyšet hlášení. A nejspíš teď hned."</p>

<p>„A ty se vracíš do stájí?"</p>

<p>„Samozřejmě." Usmál se s šelmovskou samolibostí. „Já jsem jenom stájmistr, Fitzi. Nemám o čem podávat hlášení. A slíbil jsem Handsovi, že mu přinesu něco k jídlu."</p>

<p>Mlčky jsem ho pozoroval, jak klade jídlo na mísu. Ukro­jil chleba na šířku nože a přikryl jím dvě misky s dušeným masem. K tomu přidal klín vyzrálého sýra a tlustý plátek žlu­tého másla.</p>

<p>„Co si myslíš o Handsovi?"</p>

<p>„Je to dobrý mládenec," řekl zdráhavě Burrich.</p>

<p>„Je víc než to. Vybral sis ho, aby s tebou zůstal v Hor­ském království, a jel s námi domů, když jsi všechny ostat­ní poslal domů s hlavní karavanou."</p>

<p>„Potřeboval jsem někoho spolehlivého. V tu dobu jsi byl velmi nemocný. A já na tom nebyl o moc lépe, abych prav­du řekl." Zvedl ruku a prohrábl si bílý proužek ve tmavých kadeřích, památku na úder, který ho málem usmrtil.</p>

<p>„A proč jsi ho vlastně vybral?"</p>

<p>„Já ho nevybral, opravdu. Přišel za mnou sám. Nějak se mu podařilo zjistit, kde nás ubytovali, a u dveří přemluvil i Jonqui. Já byl stále zafačován a stěží jsem mohl zaostřit zrak. Spíše jsem cítil, než viděl, jak tam u mě stojí. Zeptal jsem se, co chce, a on mi řekl, že někoho potřebuji k ruce, protože sám jsem nemocný a Cob je mrtvý a o stáje se nikdo pořádně nestará."</p>

<p>„A to na tebe udělalo dojem."</p>

<p>„Šel rovnou k věci. Žádné zbytečné otázky ohledně mne či tebe anebo toho, co se děje. Zjistil, co je potřeba udělat, a přišel, aby to udělal. To mám u lidí rád. A tak jsem ho vzal k sobě. Zvládal práci dobře. Ponechal jsem si ho, když jsem ostatní poslal domů, protože jsem věděl, že by se mi mohl hodit člověk, který by tu práci mohl dělat. A taky jsem si chtěl prověřit, co je zač. Jsou v něm jenom ambice, anebo vskutku pochopení toho, čím je člověk povinován zvířeti, když si na něj činí majetnický nárok? Touží po moci nad tě­mi, kteří jsou pod ním, nebo mu jde o blaho jeho zvířat?"</p>

<p>„A co si o něm myslíš teď?"</p>

<p>„Nejsem už tak mladý jako kdysi. Myslím si, že na Buckkeepu pořád může být dobrý stájmistr, až už sám nedokážu zvládnout rozlíceného hřebce. Ne že bych toho chtěl v blízké době zanechat. Stále se potřebuje hodně učit. Ale oba jsme dost mladí na to, aby se učil a já ho vyučoval. Dává mi to pocit zadostiučinění."</p>

<p>Přikývl jsem. Kdysi toto místo zamýšlel svěřit mně. Teď jsme oba věděli, že se to nikdy nestane.</p>

<p>Otočil se k odchodu. „Burrichi," řekl jsem tiše. Zastavil se. „Tebe nikdo nemůže nahradit. Děkuji ti. Za všechno, co jsi pro mne v posledních měsících udělal. Vděčím ti za to svým životem. Nejen proto, že jsi mě zachránil před smrtí. Ale dal jsi mi také život a vědomí, kdo jsem. Děláš to už od mých šesti let. Neustále. Já vím, Chivalry byl můj otec. Ale já se s ním nikdy nesetkal. Ty jsi mi byl otcem den co den, po mnoho let. Nikdy jsem nedocenil -"</p>

<p>Burrich si odfrkl a otevřel dveře. „Nech si ty řeči, až bu­de někdo z nás umírat. Běž se ohlásit a potom hajdy do po­stele."</p>

<p>„Ano, sire," uslyšel jsem se říkat a věděl jsem, že Burrich se usmál stejně jako já. Otevřel ramenem dveře a nesl Handsovi večeři do stájí. Byl tam doma.</p>

<p>A tohle, tady, byl zase můj domov. Nějakou dobu jsem se s tím vyrovnával. Uhladil jsem si provlhlé šaty a prohrábl si vlasy. Sklidil jsem ze stolu nádobí a přehodil si přes ruku mokrou halenu.</p>

<p>Když jsem zamířil z kuchyně do chodby a pak do Velké­ho sálu, byl jsem zmaten tím, co jsem viděl. Zářily teď tapi­serie jasněji než kdysi? Voněly podestlané byliny vždycky tak sladce a pableskovaly dřevořezby na každých dveřích vždy tak hřejivě? Brzy jsem to přičetl úlevě z toho, že jsem konečně doma. Když jsem se však zastavil na úpatí velkého schodiště, abych si před cestou do pokoje zažehl svíci, všiml jsem si, že stolek není potřísněný voskem, a taky toho, že ho zdobí vyšívaný ubrousek.</p>

<p>Kettricken.</p>

<p>Nyní byla na Buckkeepu královna. Zjistil jsem, že se po­šetile usmívám. Tahle velká pevnost během mé nepřítom­nosti prodělala změny. Rozhoupal se k nim Verity a jeho li­dé, ještě než přijela, nebo si ten velký úklid vyžádala samotná Kettricken? Bude jistě zajímavé to zjistit.</p>

<p>Když jsem stoupal po velkém schodišti nahoru, všímal jsem si dalších věcí. Letité začouzené skvrny nad nástěn­nými svícny byly pryč. Ani v rozích schodů už neulpíval prach. Nikde žádné pavučiny. Kandelábry na každé podes­tě byly plné rozžatých svící. A ve stojanech na všech odpo­čívadlech se blyštěly čepele zbraní, připravených na naši obranu. To vše tedy znamenalo, že na hradě sídlí královna. Ale přesto, když ještě žila Shrewdova královna, nevzpomí­nal jsem si, že by Buckkeep vypadal či voněl tak čistě a byl tak zářivě osvícený.</p>

<p>Strážník u Shrewdových dveří byl starý voják drsných ry­sů, kterého jsem znal od svých šesti let. Tento mlčenlivý muž se na mě pozorně zadíval a po chvíli mě poznal. Krát­ce se na mě usmál a zeptal se: „Máš nějaké důležité hlášení, Fitzi?"</p>

<p>„Jen to, že jsem zase zpátky," řekl jsem a on moudře po­kýval hlavou. Byl zvyklý na mé příchody a odchody, často ve velmi pozdních hodinách, ale nebyl typem muže, který by vyvozoval domněnky či závěry, či jen rozmlouval s těmi, s nimiž směl. A tak tiše vkročil do královy komnaty, aby ko­musi sdělil, že je zde Fitz. Za chviličku mi tlumočil vzkaz, že král mne přijme, jakmile se mu to bude hodit, ale i ujiš­tění, že král je rád, že jsem v bezpečí dorazil. Tiše jsem po­odešel ode dveří, přikládaje vzkazu mnohem větší váhu, než kdyby ho vyřkl někdo jiný. Shrewd nikdy nevypouštěl z úst zdvořilé nicotnosti.</p>

<p>O kus dále na téže chodbě byly Verityho komnaty. I tady mě strážník poznal, ale když jsem po něm chtěl, aby Veritymu sdělil, že jsem zpátky a chtěl bych se ohlásit, pouze od­větil, že princ Verity ve své komnatě není.</p>

<p>„Pak je tedy ve své věži?" zeptal jsem se v údivu, nač asi v tuto roční dobu číhá. Vždyť zimní bouře chrání naše po­břeží před nájezdníky alespoň těchto pár měsíců v roce.</p>

<p>Na strážníkovu tvář se vkradl potutelný úsměv. Vida můj zmatený pohled, zazubil se. „Princ Verity momentálně ve svých komnatách není," odvětil. A pak dodal: „Postarám se o to, že tvůj vzkaz obdrží, jakmile se ráno vzbudí."</p>

<p>Ještě chvíli jsem tam přihlouple stál jako zaražený kůl. Pak jsem se otočil a tiše odkráčel. Pocítil jsem určité rozpa­ky. Také tohle znamenalo, že je na Buckkeepu královna.</p>

<p>Vystoupal jsem po dalších dvou řadách schodů a prošel chodbou ke svému pokoji. Uvnitř to bylo cítit zatuchlinou a v krbu nehořel žádný oheň. Byl vychladlý dlouhým ne­používáním a zaprášený. Nebyl zde patrný žádný dotek žen­ské ruky. Pokoj vyhlížel pustě a bezbarvě jako nějaká cela. Přesto byl teplejší nežli stan uprostřed sněhu a péřové lůžko bylo měkké a hluboké přesně tak, jak jsem si je pamatoval z dřívějška. Již cestou k posteli jsem ze sebe shazoval špi­navé cestovní šaty. Pak jsem se do ní svalil a vmžiku usnul.</p>

<p> <strong><emphasis>3 Obnova pout</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Nejstarší odkaz na Elderlingy v buckkeepské knihovně obsa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>huje j</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>den poškozený svitek Nejasné, vybledlé barvy na velínu napovídají, že kdysi zobrazoval pestrob</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>revné zvíře, je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hož skvrnitost je našim lovcům neznámá. Inkoust použitý na písmo byl vyroben z oliheňového výtažku a kořene zvonku. Vzdoroval zubu času dobře, mn</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hem lépe než barevné in</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kousty, jež původně vyplňovaly ilustrace a iluminace k tex</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tu. Tyto nejenže povadly a vybledly, ale na mnoha místech přilákaly roztoče, kteří n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kdejší měkký pe</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>gamen naleptali a vyztužili, takže některé části svitku jsou příliš křehké na to, aby </emphasis><emphasis>se dal celý rozvinout.</emphasis></p>

<p><emphasis>Bohužel, největší škoda vznikla na nejvnitrnější části svit</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku, jež o</emphasis><emphasis>b</emphasis><emphasis>sahuje útržky z výpravy krále Wisdoma, což nikde jinde zaznamenáno nebylo. Z těchto fragmentá</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ních zbytků si lze udělat představu o tom, jaká palčivá potřeba ho hna</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>la vyhledat vlast Elderlingů. Jeho potíže jsou všeobecně známy; naše pobřeží tehdy nelítostně sužovaly cizí lodě. Cá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ry pergamenu naznačují, že Wisdom zamířil k Horskému kr</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lovství. Nevíme, proč se vlas</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ně domníval, že ho cesta zavede do vlasti mýtických Elderlingů. Bohužel, poslední fáze jeho cesty a jeho setkáni s Elderlingy byly zřejmě bohatě il</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>strovány, neboť zde z pergamenu zbyla jenom krajkovitá tkáň s matoucími útržky slov a částmi těl. O tomto prvním setkání nevíme zhola nic. Nemáme ani p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>nětí o tom, jak si z Elderlingů udělal spojence. Mnoho písní, bohatých na me</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tafory, dodnes líčí, jak Elderlingové sestupovali </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>podobě „bouří", „př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>livových vln", jako „sladká pomsta" a „hněv ztělesněný v mase kamenů", aby zapudili nájezdníky od na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>šich břehů. Legendy rovněž vyprávějí o tom, jak přísahali Wisdomovi, že pokud Šest vévodství bude někdy potřebovat jejich pomoc, znovu povstanou na naši obr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>nu. Člověk se může jen dohad</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vat, což mnozí také činili, a rozličné legen</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dy, jež toto spojenectví obestírají, to dokazují. Avšak písem</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né zachycení této události perem krále Wisdoma navždycky padlo za potravu plísni a červům.</emphasis></p>

<p>V mém pokoji bylo jedno vysoké okno s výhledem na moře. V zimě se zavíralo na dřevěnou okenici před větrný­mi bouřemi a tapiserie zavěšená přes okno propůjčovala mé místnosti zdáni útulného, vyhřátého místečka. A tak jsem se probudil uprostřed tmy a chvíli jen tiše ležel, hledaje sám se­be. Postupně ke mně začaly doléhat zvuky z hradních pro­stor. Ranní zvuky. Časně ranní zvuky. Doma, uvědomil jsem si. Na Buckkeepu. A v dalším okamžiku jsem do tmy nahlas pronesl: „Molly." Tělo mě stále bolelo a zmáhala ho úna­va. Ne však vyčerpání. Vyškrábal jsem se z postele do pro­chladlého pokoje.</p>

<p>Doklopýtal jsem k dlouho nepoužívanému krbu a rozžal v něm malý ohýnek. Brzy bude třeba přinést více dřeva na otop. Tančící plameny vrhaly do místnosti mihotavě žluté světlo. Z truhlice u pelesti jsem si vytáhl oblečení, jen abych zjistil, že na mně podivně visí. Dlouhá nemoc mi oslabila všechny svaly, ale přesto mi ruce a nohy jakýmsi divem po­vyrostly. Nic mi nepadlo. Vzal jsem si košili ze včerejška, jenže noc v čisté posteli poněkud oživila můj čich. Už jsem nedokázal snést pach špinavého cestovního oděvu. Znovu jsem zalovil v šatníku. Objevil jsem jednu hnědou košili z hebké látky, jež mi kdysi byla dlouhá v rukávech a teď mi padla. Oblékl jsem si ji k zeleným prošívaným horalským kalhotám a vysokým botám. Nepochyboval jsem o tom, že až potkám lady Patience nebo paní Hasty, dostanu co proto a bude zjednána náprava. Doufal jsem však, že se to nesta­ne před snídaní a před mým výletem do města Buckkeep. Chystal jsem se navštívit několik míst, kde bych se mohl ně­co dozvědět o Molly.</p>

<p>Na hradě už panoval ruch, ale stále nebyl úplně vzhůru. Najedl jsem se v kuchyni, jako jsem to dělával, když jsem byl malý, a jako vždy jsem tam našel nejčerstvější chleba a nejsladší kaši. Cook při pohledu na mě vykřikla překva­pením. V jednom okamžiku se podivila, jak jsem vyrostl, a v dalším konstatovala, jak moc jsem vyhublý a sešlý. Vy­tušil jsem, že než mine den, budu mít těchto poznámek po krk. A tak zatímco shon v kuchyni sílil, já se vytratil, odná­šeje si s sebou tlustý krajíc s pořádnou vrstvou másla a šíp­kovou marmeládou. Zamířil jsem zpátky ke svému pokoji, abych si vzal zimník.</p>

<p>V každé z komnat, které jsem míjel, jsem nalézal stále větší počet důkazů přítomnosti Kettricken. Tapiserie s hor­ským výjevem, zhotovená z tkaniv rozličných barev, nyní zdobila zeď Malého sálu. V tuto roční dobu by člověk neče­kal žádné květiny, ale na volných místech jsem přesto nacházel baňaté kořenáče plné oblázků, z nichž čněly holé, ale krásné větvičky či suché bodláky a rákosí. Změny to byly nepatrné, ale nepřehlédnutelné.</p>

<p>Ocitl jsem se v jedné ze starších částí Buckkeepu a vyšpl­hal se po zaprášených schodech do Verityho pozorovatelny. Skýtala široký výhled na naše pobřeží. Z jejích vysokých oken Verity za probdělých nocí vyhlížel lodě nájezdníků. Odsud praktikoval magické Umění, kterým držel nájezdní­ky z dosahu, nebo nám alespoň poskytl varování, že se blí­ží. Občas to byla dost děravá obrana. Měl by mít k dispo­zici kotérii z řad svých poddaných vycvičených v Umění, která by mu pomáhala. Ale ani já sám, navzdory své bastar­dí krvi, jsem nikdy nedokázal dostat pod kontrolu své ojedi­nělé vlohy k Umění. Náš mistr Umění Galen zemřel, aniž by stačil vycvičit více než hrstku talentů. Neměli jsme za něj náhradu a ti, které vycvičil, nedokázali s Veritym spolupra­covat jako ryzí společenství. A tak Verity se svým Uměním bojoval proti nepřátelům sám. Na svůj věk proto taky příliš sešel. Bál jsem se, že ho to vyčerpá úplně a že podlehne zá­vislosti na Umění jako ti, kdo s ním moc často zacházeli.</p>

<p>Když jsem se vyšplhal na vrchol točitých věžních schodů, byl jsem notně zadýchaný a bolely mě nohy. Zatlačil jsem do dveří, které se v namazaných pantech snadno otevřely. Podle svého dlouholetého zvyku jsem při vstupu do míst­nosti našlapoval tiše. Vlastně jsem ani nečekal, že tam najdu Verityho či někoho jiného. V zimě nám jako strážci spoleh­livě sloužily mořské bouře, které střežily naše pobřeží před nájezdníky. Vtom jsem zamžikal v šedém jitřním světle, jež se do místnosti vlévalo otevřenými věžními okny. Jako tma­vá silueta proti šedivému bouřkovému nebi přede mnou sta­nul Verity. Neotočil se. „Zavři dveře," řekl tiše. „Táhne sem průvan ze schodů jako z komína."</p>

<p>Zavřel jsem a zůstal před nim stát třesoucí se chladem. Vítr do místnosti vnášel vůni moře a já ji vdechoval, jako by to byl sám život. „Nečekal jsem, že vás tady najdu," proho­dil jsem.</p>

<p>Oči měl stále upřené na masy vod. „Opravdu? Tak proč jsi sem přišel?" zeptal se pobaveným hlasem.</p>

<p>Trhl jsem sebou. „Já opravdu nevím. Zamířil jsem zpátky do svého pokoje..." Můj hlas umlkl, jak jsem se snažil roz­pomenout, proč jsem sem šel.</p>

<p>„Přivolal jsem tě Uměním," řekl prostě.</p>

<p>Mlčky jsem tam stál v zamyšlení. „Nic jsem necítil."</p>

<p>„To jsem ani nechtěl. Je to přesně tak, jak jsem ti už kdy­si říkal. Umění může být jen jako tichý šepot ve tvém uchu. Nemusí to být halasné povely."</p>

<p>Pomalu se otočil tváří ke mně, a když jsem očima uvykl šeru, mé srdce poskočilo radostí nad změnou, jakou jsem spatřil ve vzezření toho muže. Když jsem o žních odjížděl z Buckkeepu, byl z něj jen zchřadlý stín, vyzáblý a zemdle­ný pod tíhou povinností a nepřetržitého bdění. Jeho tmavé vlasy byly stále prokvetlé šedinami, avšak na jeho rozložité kostře se opět vydouvaly svaly a jeho temné oči sršely vita­litou. Vypadal každým coulem jako král.</p>

<p>„Zdá se, že vám manželství svědčí, můj princi," řekl jsem nejapně.</p>

<p>To ho zneklidnilo. „V určitých ohledech," připustil a tvá­ře mu zalil chlapecký ruměnec. Rychle se odvrátil k oknu. „Pojď se podívat na mé lodě," vyzval mě.</p>

<p>Teď jsem byl zase zaskočen já. Stoupl jsem si k oknu ved­le něj a přehlédl očima celý přístav a potom moře za ním. „Kde?" zeptal jsem se zmateně. Vzal mě za ramena a nato­čil mě směrem k loděnici. Tam byla postavená dlouhá bu­dova ze žlutého sosnového dřeva, prostorná jako stodola. Z komínů a výhní stoupal kouř a u vchodu se to hemžilo lidmi. Proti sněhu se rýsovalo několik tmavých mohutných trámů, Kettrickenino věno pro Verityho.</p>

<p>„Občas, když tu za zimního rána stojím, dívám se na mo­ře a skoro jako bych viděl rudé lodě. Já vím, že určitě při­plují. Ale občas taky vidím lodě, které budeme mít, aby­chom jim čelili. Tentokrát tu zjara nenajdou svou kořist tak bezmocnou, můj chlapče. A příští zimu jim chci dát za vyu­čenou, aby poznali, jaké to je být vystaven nájezdům." Řekl to s krutým uspokojením, které by bylo děsivé, kdybych ho nesdílel i já. Když se naše oči setkaly, ucítil jsem, jak se můj úsměv zrcadlí v jeho tváři.</p>

<p>A pak se jeho výraz změnil. „Vypadáš hrozně," prohodil. „Stejně jako tvé šaty. Pojďme někam, kde je tepleji, a dáme si nějaké svařené víno a něco k jídlu."</p>

<p>„Já už jsem jedl," řekl jsem. „A jsem na tom teď mnohem lépe než před pár měsíci, díky vám."</p>

<p>„Nebuď jízlivý," napomenul mě. „A neříkej mi to, co již stejně vím. Ani mi nelži. Výstup do schodů tě vyčerpal a ce­lý se třeseš, jak tu přede mnou stojíš."</p>

<p>„Ovlivňujete mě svým Uměním," obvinil jsem ho a on přikývl.</p>

<p>„Byl jsem si vědom toho, že se blížíte, už několik dní. Ně­kolikrát jsem se pokoušel s tebou spojit, ale nemohl jsem tě přimět, abys mě vzal na vědomí. Když jste sjeli ze silnice, měl jsem strach, ale chápal jsem Burrichovy obavy. Jsem rád, že se o tebe tak dobře staral; nejen proto, že tě dopra­vil bezpečně domů, ale i kvůli tomu všemu, co se semlelo v Jhaampe. Jsem teď v rozpacích, jak se mu odvděčit. Mělo by to být něco delikátního. Vzhledem k tomu, kdo do toho byl zapleten, by mu veřejné uznání nijak neprospělo. Máš nějaké návrhy?"</p>

<p>„Přijal by jedině vaše slovo díků. Urazil by se, kdybyste si myslel, že potřebuje víc. Podle mého soudu by žádný věc­ný dar od vás nemohl vyvážit to, co pro mne udělal. Může­te mu ale říci, aby si sám vybral z řad slibných dvouletých hříbat, poněvadž jeho kůň už stárne. To by pochopil." Ještě jednou jsem se zamyslel. „Ano. To můžete udělat."</p>

<p>„Opravdu mohu?" zeptal se suše Verity. Jeho pobavený hlas v sobě nezastřel určitou jízlivost.</p>

<p>Náhle jsem se <emphasis>zarazil </emphasis>nad svou smělostí. „Zapomněl jsem se, můj princi," řekl jsem pokorně.</p>

<p>Rty mu zkřivil úsměv a rukou mě ztěžka plácl přes rame­no. „Přece jsem se tě na to ptal, ne? Na okamžik bych byl přísahal, že mi to starý Chivalry udílí instrukce, jak se mám chovat ke svým mužům, a ne můj mladší synovec. Tvůj vý­let do Jhaampe tě dost změnil, hochu. Pojď. To s tím teplej­ším místem a sklenkou něčeho dobrého jsem myslel vážně. Později tě bude chtít vidět také Kettricken. A myslím, že i Patience."</p>

<p>Srdce mi v hrudi pokleslo, když přede mne navršil tyto povinnosti. Město Buckkeep mě k sobě táhlo jako magneto­vec. Ale on byl můj nastávající král. Sklonil jsem hlavu před jeho vůlí.</p>

<p>Opustili jsme věž a já se za ním vydal dolů po schodišti, zatímco jsme se bavili o podružných věcech. Pověřil mě, abych řekl paní Hasty, že potřebuji nové šaty; já se zase ptal na jeho vlčáka Leona. Zastavil na chodbě sluhu a řekl mu, aby k němu do pracovny přinesl víno a masové pirožky. Šel jsem za ním, nikoli nahoru do jeho komnat, ale do jedné ní­že položené místnosti, pro mne rázem důvěrně známé, ale i trochu cizí. Naposled jsem tu byl, když ji písař Fedwren využíval k třídění a sušení bylin, mušlí a kořenů na výrobu svých inkoustů. Všechny pozůstatky po této činnosti však už byly uklizeny. V malém krbu hořel nízký oheň. Verity ho prohrábl a přiložil další poleno, já se mezitím rozhlížel ko­lem. Byl tam jeden masivní vyřezávaný dubový stůl a dva menší, rozličné židle, stojan se svitky a potlučená police po­setá všemožnými předměty. Na stole ležela prostřená vzni­kající mapa Chalcedských států. V rozích byla zatížená dý­kou a třemi kameny. Rozličné útržky pergamenu, které se povalovaly všude na stole, obsahovaly Verityho náčrtky, předběžné skicy a napříč naškrábané poznámky. Ten milý  nepořádek, který pokrýval dva malé stolky a několik židlí,  mi něco připomínal. Poznal jsem v tom Verityho drahocenný majetek, který dřív býval rozesetý v jeho ložnici. Verity  vstal od rozníceného ohně a smutně se usmál mému zdviže­nému obočí. „Moje nastávající královna má jen malé po­chopení pro nepořádek. ,Jak můžeš doufat, že uprostřed ta­kového nepořádku vytvoříš přesné linie?' zeptala se mne. V jejím vlastním pokoji panuje precizní pořádek jako ve vo­jenském táboře. A tak jsem se utekl sem, protože jsem záhy přišel na to, že v uklizeném a uspořádaném pokoji žádnou  práci neudělám. A krom toho je to místo pro klidný pohovor a ne každý o něm ví, aby mě tu hledal."</p>

<p>Sotva domluvil, otevřely se dveře a vešel Charim s pod­nosem. Kývl jsem na Verityho sluhu, kterého má přítomnost nejen nepřekvapila, ale již na Verityho žádost na podnos přidal jistý druh kořeněného chleba, který jsem měl vždy rád.</p>

<p>Letmo se prošel po pokoji, udělal několik zběžných pohybů, sundávaje z židle knihy a svitky, aby mi ji uvolnil, a potom opět zmizel. Verity byl na jeho přítomnost tak zvyklý, že si ho stěží všímal, ovšem až na letmý úsměv, který si oba vyměnili při Charimově odchodu.</p>

<p>„Tak," řekl, když se dveře zavřely. „A teď si vyslechneme podrobné hlášení. Vše od doby, co jsi odjel z Buckkeepu."</p>

<p>Nebylo to prosté zhodnocení cesty a událostí, k nimž me­zitím došlo. Chade mě vycvičil ve zvěda a úkladného vraha. A od nejútlejšího dětství po mně Burrich vyžadoval, abych uměl podat podrobnou zprávu o tom, co se během jeho ne­přítomnosti přihodilo ve stájích. Takže zatímco jsme jedli a popíjeli, podal jsem Veritymu podrobné zhodnocení vše­ho, co jsem viděl a vykonal od okamžiku svého odjezdu z Buckkeepu. Následovalo shrnutí mých vlastních vývodů, postavených na vylíčených zážitcích, a potom i podezření, k nimž jsem dospěl na základě svých informací. Mezitím se vrátil Charim s dalším chodem. Během jídla omezil Verity hovor na své válečné loďstvo. Nedokázal přitom skrývat své nadšení: „Přijel Mastfish, aby dohlížel na stavbu. Sám jsem jel do Highdownsu, abych ho vyzvedl. Napřed tvrdil, že už je moc starý. ,V tom chladu mi jen ztuhnou kosti; už nemo­hu stavět lodě v zimě,' tohle mi vzkázal. A tak jsem zahájil námezdní práce a osobně se tam vypravil, abych ho vyzvedl. Nemohl mě odmítnout tváří v tvář. Když dorazil, vzal jsem ho dolů do loděnic. A ukázal jsem mu tu vytopenou kůlnu, velkou tak, že pojme celou válečnou loď, a postavenou pro­to, aby on mohl pracovat a nebyla mu zima. To ho však ne­přesvědčilo. Byl to až ten bílý dub, který mi přinesla věnem Kettricken. Když uviděl stavební dříví, nevydržel to a zaryl si do něho pořízem. Vlákno je rovné a po celé délce ideální. Řezání fošen už dávno začalo. Budou to krásné lodě, štíh­lé jako labutí krk, brázdící vody ladně sem a tam jako ha­di." Tryskalo z něho nadšení. Již jsem si představoval zve­dání a klesání vesel a nadouvání čtvercových plachet během plavby.</p>

<p>Nádobí a zbytky jsme poté odsunuli na okraj stolu a Ve­rity mě začal zpovídat, jaké to bylo v Jhaampe. Přinutil mě zvážit každý konkrétní incident ze všech možných úhlů pohledu. Když se mnou skončil, znovu to ve mně všechno oži­lo a já opět vzkypěl hněvem nad tím, jak jsem byl podle zra­zen.</p>

<p>Verity nebyl slepý. Zaklonil se na židli a hmátl po dalším polenu. Vhodil ho do ohně a do komína vylétla sprška jisker. „Máš jistě otázky," poznamenal. „Tentokrát se můžeš ptát." Složil si klidně ruce do klína a čekal.</p>

<p>Snažil jsem se opanovat svoje emoce. „Princ Regal, váš bratr," spustil jsem opatrně,, je vinen nejhorší velezradou. Zosnoval vraždu staršího bratra vaší nevěsty, prince Ruriska. Strojil úklady, jež měly přivodit i vaši smrt. Jeho cílem bylo uzurpovat jak vaši korunu, tak vaši nevěstu. A přitom se nádavkem ještě dvakrát pokusil zabít mne. A Burriche." Zmlkl jsem, abych se nadechl, ve snaze zklidnit tlukot srdce a rozechvělý hlas.</p>

<p>„Ty i já, oba víme, že tohle všechno je pravda. Bylo by však obtížné to dokázat," podotkl mírně Verity.</p>

<p>„A na to se on spoléhá!" vyprskl jsem a odvrátil od Verityho tvář, dokud jsem svůj hněv neovládl. Jeho strašlivá in­tenzita mě vyděsila, protože až dosud jsem si ho vlastně ne­připouštěl. Před měsíci, kdy jsem nasazoval všechen svůj důvtip, abych zůstal naživu, jsem emoce odvrhl stranou, abych měl jasnou hlavu. Poté následovaly nečinné měsíce rekonvalescence, kdy jsem se vzpamatovával z Regalova zpackaného pokusu otrávit mne. Ani Burrichovi jsem ne­mohl říci vše, protože Verity mi dal jasně najevo, že si ne­přeje, aby někdo o situaci věděl více, než je třeba. Teď jsem stál před svým princem a silně se třásl hněvem. Tvář mi po­jednou zkřivila řada záškubů. To mě natolik vyděsilo, že jsem se opět dokázal přinutit ke klidu.</p>

<p>„Regal se na to spoléhá," řekl jsem klidnějším tónem. Ce­lou tu dobu se Verity ani nepohnul; navzdory mému výbuchu ani nezměnil výraz tváře. Seděl vážně za stolem, ruce poznamenané prací složené před sebou, a temnýma očima mě sledoval. Sklopil jsem oči na desku stolu a špičkou prs­tu přejel po ozdobném vyřezávání na jeho rohu. „Nemá vás rád, protože dodržujete zákony platné v království. Považu­je to za slabost, za možnost jak obejít spravedlnost. Možná se vás pokusí zabít znovu. A téměř určitě to zkusí v mém případě."</p>

<p>„Pak se musíme mít na pozoru, my dva, není to tak?" po­znamenal Verity mírně.</p>

<p>Zvedl jsem oči a pohlédl mu do tváře. „To je vše, co mi k tomu řeknete?" zeptal jsem se napjatě, zalykaje se dotčeností.</p>

<p>„FitzChivalry. Já jsem tvůj princ. Já jsem tvůj nastávající král. Jsi mi zavázán, stejně jako mému otci. A když na to přijde, jsi zavázán i mému bratrovi." Verity najednou vstal a prošel se po místnosti. „Spravedlnost. Je to věc, po níž bu­deme vždy žíznit a vždy budeme vyprahlí. Kdepak. My se raději spokojujeme se zákonem. A je to tím větší pravda, čím výše se člověk ocitne. Spravedlnost by tě stavěla do po­zice dalšího čekatele na trůn, Fitzi. Chivalry byl můj starší bratr. Ale zákon říká, že jsi se zrodil mimo manželskou po­stel, a proto si nikdy nemůžeš dělat nároky na korunu. Ně­kteří by mohli říkat, že jsem uchvátil trůn synovi svého bra­tra. Měl bych být šokován tím, že mi ho můj mladší bratr chtěl vyfouknout též?"</p>

<p>Nikdy jsem Verityho takto mluvit neslyšel; hlas měl vy­rovnaný, ale sršící emocí. Mlčel jsem.</p>

<p>„Myslíš si, že bych ho měl potrestat. To bych mohl. Ne­potřebuji dokazovat jeho provinění, abych mu znepříjemnil život. Mohl bych ho pod nějakou záminkou vyslat jako emisara do Cold Bay a pozdržet ho tam, v nepříznivých podmínkách, daleko ode dvora. Skoro bych ho tím mohl vyhos­tit. Nebo bych ho mohl držet tady u dvora a tak ho zavalit nepříjemnými povinnostmi, že by na kratochvíle neměl čas. Pochopil by, že je trestán. To by pochopil i každý šlechtic s poloviční inteligencí. A ti, kteří s ním sympatizují, by se semkli na jeho obranu. Vnitrozemská vévodství by v zemi jeho matky zosnovala nějaký výjimečný stav, který by vy­žadoval přítomnost jejího syna. Jakmile by byl tam, mohl by si získat další podporu. Mohl by krásně podnítit občanské nepokoje, o něž usiloval předtím, a připadlo by mu vnitro­zemské království, věrné pouze jemu. A i kdyby toho cíle nedosáhl, mohl by alespoň způsobit neklid, aby narušil jed­notu, kterou já nutně potřebuji, pokud mám ubránit naše krá­lovství."</p>

<p>Tu se odmlčel. Zvedl oči a rozhlédl se po místnosti. Já je­ho pohled sledoval. Zdi byly ověšeny mapami. Tady bylo Bearns, támhle Shoaks a zde Rippon. Na protilehlé zdi Buck, Farrow a Tilth. Vše zhotoveno Verityho precizní rukou, kaž­dá řeka vyznačena modrým inkoustem, každé město pojme­nováno. Zde bylo Šest vévodství. Znal je tak, jak je Regal ni­kdy nepozná. Jezdil po těchto cestách, pomáhal vytyčovat jejich hranice. Po vzoru Chivalryho byl ve styku s lidmi, kte­ří žili na hranicích našich území. Tasil meč na jejich obranu a rovněž věděl, kdy tento meč spustit a vyjednat mír. Kdo jsem byl já, abych mu říkal, jak má doma vládnout?</p>

<p>„A co uděláte?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>„Ponechám si ho. Je to můj bratr. A syn mého otce." Do­lil si víno. „Nejdražší a nejmladší syn mého otce. Šel jsem za svým královským otcem a navrhl mu, že Regal by mohl být se svým údělem spokojenější, kdyby se více podílel na správě království. Král Shrewd souhlasil. Já sám předpoklá­dám, že budu mít plné ruce práce s obranou země před rudými loděmi. Takže Regalovi připadne úkol zvýšit příjmy do královské pokladny, které budeme potřebovat, a součas­ně čelit případným dalším vnitřním krizím, jež mohou na­stat. Samozřejmě za asistence okruhu šlechticů. Tak se bude ustavičně potýkat s jejich hašteřením a neshodami."</p>

<p>„A Regal je s tím spokojen?"</p>

<p>Verity se pousmál. „Nemůže říci, že není. Nemůže, pokud si chce zachovat pověst mladého vládychtivého adepta, kte­rý jen čeká na příležitost, aby se prosadil." Pozvedl sklenici s vínem a otočil se v zamyšlení k ohni. Jediné zvuky v míst­nosti vydávaly praskající plameny stravující dřevo. „Až ke mně zítra přijdeš," začal.</p>

<p>„Zítřek musím mít vyhrazený pro sebe," řekl jsem.</p>

<p>Položil sklenici s vínem a otočil se ke mně. „Musíš?" ze­ptal se podivným tonem.</p>

<p>Vzhlédl jsem a střetl se s jeho očima. Naprázdno jsem polkl a přinutil se stanout oběma nohama na zemi. „Můj princi," spustil jsem formálně. „Rád bych vás požádal o svo­lení, abych mohl být zítra zproštěn svých povinností, abych si mohl... vyřídit své vlastní záležitosti."</p>

<p>Chvíli mě nechal čekat a pak řekl: „Och, posaď se, Fitzi. Taková malichernost. Myslím, že to ode mne byla malicher­nost. Myšlenka na Regala mi vnucuje takový způsob uvažo­vání. Samozřejmě že můžeš mít den volna, chlapče. A když se někdo bude ptát, tak vykonáváš mé úkoly. Mohu se ze­ptat, co je to za naléhavou záležitost?"</p>

<p>Zahleděl jsem se do ohně a tančících plamenů. „Má pří­telkyně žila v Siltbay. Potřebuji zjistit -"</p>

<p>„Och, Fitzi." Ve Verityho hlase zaznělo více soucitu, než jsem dokázal unést.</p>

<p>Vtom mne zaplavila vlna slabosti. Byl jsem rád, že jsem si opět sedl. Ruce se mi začaly třást. Zastrčil jsem je pod stůl a sepjal, abych je zklidnil. Stále jsem cítil záchvěvy, alespoň už však nikdo nemohl vidět moji náhlou slabost.</p>

<p>Verity si odkašlal. „Běž do svého pokoje a odpočiň si," pravil laskavě. „Chceš na zítřek muže, který by s tebou za­jel do Siltbay?"</p>

<p>Mlčky jsem zavrtěl zkroušeně hlavou, najednou nepochy­buje o tom, co bych tam zjistil. Při té myšlence se mi uděla­lo mdlo. Projel mnou další záchvěv. Velice zvolna jsem se zkusil nadechnout, abych se zklidnil a zažehnal záchvat, kte­rý se o mne pokoušel. Nemohl jsem unést myšlenku na to, že bych se takto před Veritym znemožnil.</p>

<p>„Hanba mně, nikoli tobě, že jsem nebral v potaz, jak moc jsi byl nemocný." Mezitím tiše vstal a postavil přede mne svoji sklenici s vínem. „To, co tě postihlo, jsi vzal na sebe kvůli mně. Jsem zděšen tím, že jsem vůbec mohl připustit, aby tě to potkalo."</p>

<p>Přinutil jsem se pohlédnout Veritymu do očí. Věděl vše, co jsem se před ním snažil skrýt. Věděl to a soužil se poci­tem viny.</p>

<p>„Pokaždé to není tak zlé," oponoval jsem mu.</p>

<p>Usmál se, ale jeho pohled zůstal stejný. „Jsi excelentní lhář, Fitzi. Nemysli si, že tvůj výcvik vyšel nazmar. Ale ne­můžeš lhát muži, který s tebou byl tolik jako já, nejen během oněch posledních dni, ale často i během tvé nemoci. Kdyby ti někdo jiný řekl: ,Já vím, jak ti je,' můžeš to považovat za zdvořilost. Ale ode mne to ber jako pravdu. A já vím, že s te­bou je to stejné jako s Burrichem. Nenabídnu ti však výběr z chovu hříbat ještě po několik měsíců. Nabízím ti své rámě, chceš-li, aby ses dostal zpátky na pokoj."</p>

<p>„To zvládnu," řekl jsem upjatě. Byl jsem si vědom toho, jak si mě váží, ale i toho, jak jasně rozpoznal moji slabost. Chtěl jsem být sám, abych nikomu nebyl na očích.</p>

<p>Chápavě přikývl. „Kdyby tomu tak bylo, zvládl jsi už Umění. Mohu ti nabídnout sílu zrovna tak, jako jsem si ji od tebe často bral."</p>

<p>„To bych nemohl," zamumlal jsem, neschopen skryt, jak odporné by mi připadalo odsávat síly jinému člověku, abych si doplnil své vlastní. Pocítil jsem silnou lítost nad tím, že jsem v očích svého prince spatřil výraz zahanbení.</p>

<p>„Také já jsem kdysi mohl mluvit s takovou hrdostí," řekl tiše. „Běž si trochu odpočinout, chlapče." Pomalu se odvrá­til. Začal se opět věnovat svým inkoustům a velínu. Potichu jsem opustil místnost.</p>

<p>Celý den jsme strávili v jeho pracovně. Venku už byla na­prostá tma. Na hradě vládla poklidná atmosféra zimního ve­čera. Po uklizení stolů se lidé sesednou u krbů ve Velkém sále. Možná vystoupí pěvci nebo nějaký loutkář se svými klátivými svěřenci odehraje nějaký příběh. Někteří se budou dívat a přitom vázat peří na šípy, jiní se budou ohánět jehla­mi; děti budou roztáčet káču, skládat kostky nebo klimbat u kolenou či na ramenou rodičů. Všechno bylo v bezpečí. Venku duly zimní větry a střežily náš klid.</p>

<p>Vrávoral jsem opatrně jako opilec, vyhýbaje se místům, kde se lidé večer shromažďují. Přitiskl jsem si ruce na prsa a nahrbil se v ramenou, jako by mi byla zima, čímž jsem zklidnil třas v rukou. Pomalu jsem vystoupal první řadou schodů, jako duchem nepřítomný. Na podestě jsem se zasta­vil a napočítal do desíti, pak jsem se zase přinutil pokračo­vat ve výstupu.</p>

<p>Když jsem však stoupl na první schod, shora se proti mně vyřítila Lacey. Tato buclatá žena, víc než o dvacet let starší než já, po schodech poskakovala jako rozpustilé dítě. Když stanula na podestě, chňapla po mně a křikla: „Tady jsi!" Ja­ko bych byl nůžkami z jejího šitíčka, které si někam založila. Pevně mě stiskla za paži a nasměrovala k sálu. „Běhám tu po těch schodech jako blázen nahoru a dolů, dneska snad už podvacáté. Chlapče, tys ale vyrostl. Lady Patience je už celá nesvá, a je to tvá vina. Nejprve čekala, že každou chvíli zaklepeš na dveře. Byla tak ráda, že jsi konečně doma."</p>

<p>Zmlkla a spočinula na mně svýma bystrýma ptačíma očima.</p>

<p>„To bylo dnes ráno," poznamenala důvěrně. A pak zvolala: „Vždyť ty jsi byl nemocný. Takové kruhy pod očima."</p>

<p>Aniž by mi dala šanci odpovědět, pokračovala: „Brzy odpoledne, když jsi stále nepřicházel, začala být trochu uražená. Při večeři byla už tak rozlícená kvůli tvé neomalenosti, že skoro nemohla jíst. Potom začala věřit zvěstem o tom, jak moc jsi nemocný. Je si jista, že jsi se někde zhroutil nebo že tě Burrich drží ve stájích, abys kydal hnůj koním a psům bez ohledu na tvé zdraví. A teď, koho to tu nepotkám, půjdeš k nám, mám ho, milady." A s tím mě dostrkala do komnat lady Patience.</p>

<p>V brebentění Lacey zazníval podivný podtón, jako by se stále něčemu vyhýbala. Váhavě jsem vešel dovnitř, zvědav, jestli Patience není nemocná nebo zda ji nepotkalo nějaké neštěstí. Pokud by něco z toho byla pravda, pak to rozhodně nezměnilo její životní zvyky. Její komnaty vypadaly skoro stejně jako vždycky. Všechna zeleň se dvojnásobně rozrostla a všude ležely opadané lístky. V místnosti bylo znát, že nové nenadálé zájmy mezitím zvítězily nad některými dřívějšími. V jejím zvěřinci přibyly dvě hrdličky. Po pokoji byl roztroušen asi tucet podkov. Na stole hořela tlustá vavřínová svíce, jež sice příjemně voněla, ale její vosk odkapával na usušené květiny a rostliny ležící na podnose pod ní. Ohroženo bylo i několik podivně vyřezávaných tyčinek svázaných dohromady. Vypadaly jako věštecké hůlky, které používali Chyurdové. Když jsem vešel, její macatá teriéří fenka mě přišla pozdravit. Sehnul jsem se a poplácal ji po hřbetě, pak mi ale zatrnulo, jestli se opět dokážu narovnat. Abych zakryl své rozpaky, opatrně jsem zvedl ze země jednu z ta­bulek. Byla dost stará a nejspíš i vzácná; pojednávala o věš­tění z tyčinek. Patience se otočila od svého stavu, aby mě přivítala.</p>

<p>„Och, vstaň z té směšné pozice," zvolala při pohledu na mě. „Poklekat na zem je idiotské. Nebo sis myslel, že tak zapomenu na to, jak jsi byl neomalený, když jsi za mnou rovnou cestou nepřišel? Copak jsi mi přinesl? Och, jak ná­padité! Jak jsi věděl, že se tím teď zabývám. Víš, prohleda­la jsem všechny hradní knihovny, ale o věštění pomocí tyči­nek jsem vůbec nic nenalezla!"</p>

<p>Vzala mi tabulku z ruky a usmála se na mě pro ten do­mnělý dar. Lacey na mě přes její rameno zamrkala. Slabě jsem v odpověď pokrčil rameny. Pohlédl jsem znovu na la­dy Patience, jež mezitím tabulku položila na vachrlatý slou­pek s tabulkami. Otočila se zpátky ke mně. Chvíli na mne vroucně hleděla, potom si však nasadila podmračený výraz. Obočí nad oříškovýma očima sejí zkrabatilo a její malá rov­ná ústa se přísně semkla. Účinek jejího káravého pohledu byl však poněkud oslaben skutečností, že mi teď sahala po ramena a že ve vlasech měla zachyceny dva lístky břečťanu. „Odpusťte," řekl jsem a troufale je vytáhl z jejích nepoddajných tmavých kadeří. Vážně mi je vzala z ruky, jako by by­ly kdovíjak důležité, a položila je na tabulku.</p>

<p>„Kdepak jsi byl celé ty měsíce, když jsi měl být tady?" otázala se. „Nevěsta tvého strýce přijela už před měsíci. Zmeškal jsi oficiální svatbu, zmeškal jsi oslavy a bály a spo­lečnost šlechticů. Já se na jedné straně usilovně snažím, aby s tebou jednali jako se synem prince, a ty se zatím vyhýbáš všem společenským závazkům. A když konečně dorazíš domů, ani za mnou nepřijdeš, ale bloumáš všude po hradě, kde s tebou všichni ostatní mohou mluvit, odrbaný jako nějaký dráteník. Co tě přimělo zkrátit si takhle vlasy?" Vdova po mém otci, jež byla kdysi zděšena zjištěním, že manžel ještě před svatbou zplodil bastarda, mnou přestala opovrhovat a naopak přešla k poněkud agresivnímu zdokonalování mé osoby. Občas bylo těžší tomu čelit, než kdyby mě byla zavrhovala. Vtom se zeptala: „Copak tě nenapadlo, že bys tady  mohl mít společenské povinnosti, které jsou důležitější než  potloukat se někde s Burrichem a okounět u koní?"</p>

<p>„Odpusťte, milady." Zkušenost už mě poučila, že s Patience se nemám nikdy hádat. Její výstřednost možná učarovala princi Chivalrymu. Mě za poklidného dne uváděla do rozpaků. Ten večer mi však připadala dočista zdrcující. „Nějakou dobu jsem byl nemocný. Necítil jsem se na takovou cestu. V době, kdy jsem se zotavil, nás zase zdrželo počasí.  Je mi líto, že jsem zmeškal svatbu."</p>

<p> „A to bylo vše? Jediný důvod, proč jsi se zdržel?" řekla ostře, jako kdyby za tím tušila nějakou ošklivou nekalost.</p>

<p>„Ano," odvětil jsem vážně. „Ale myslel jsem na vás. Ně co pro vás mám, venku ve svých zavazadlech. Dosud jsem je nepřinesl ze stájí, ale zítra to udělám."</p>

<p>„Co je to?" zeptala se, zvědavá jako dítě.</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl. Zoufale už jsem se těšil do postele. „Je to jakýsi druh herbáře. Jednoduchý, protože jsou příliš choulostivé a ty dokonalejší by cestu nevydržely. Chyurdové při výuce rostlin nepoužívají tabulky či svitky, tak jako to děláme my. Tohle je spíše dřevěná schránka. Když ji</p>

<p>otevřete, objevíte malé voskové napodobeniny bylin, věrně nabarvené a navoněné, abyste si každou rostlinu lépe zapamatovala. Texty jsou samozřejmě v chyurdštině, ale přesto jsem si myslel, že by se vám to mohlo líbit."</p>

<p>„To zní docela zajímavě," řekla a oči se ji zablýskaly. ,,Už se těším, až to uvidím."</p>

<p>„Mám mu přinést židli, milady? Vypadá vskutku nemoc­ně," vložila se do řeči Lacey.</p>

<p>„Och, samozřejmě, Lacey. Posaď se, hochu. Pověz mi, co je to za nemoc?"</p>

<p>„Něco jsem snědl, jednu z cizokrajných rostlin, a nastala u mne silná reakce." Ano. Tohle byla pravda. Lacey mi při­nesla stoličku a já se vděčně posadil. Zalila mě vlna malátnosti.</p>

<p>„Och, chápu." S tím pustila moji nemoc z hlavy. Nadech­la se, rozhlédla se kolem a pak se náhle zeptala: „Pověz mi, uvažoval jsi někdy o manželství?"</p>

<p>Náhlá změna tématu byla pro Patience tak typická, že jsem se musel usmát. Snažil jsem se soustředit na její otáz­ku. Na okamžik jsem spatřil Molly, její líce doruda ošleha­né větrem, který jí čuchal rozpuštěné vlasy. Molly. Zítra, slí­bil jsem si. Siltbay.</p>

<p>„Fitzi. Přestaň s tím. Nestrpím, abys skrze mne civěl, ja­ko bych tu nebyla. Slyšíš mě? Jsi v pořádku?"</p>

<p>Přinutil jsem se opět k pozornosti. „Moc ne," odvětil jsem popravdě. „Byl to pro mě únavný den..."</p>

<p>„Lacey, přines chlapci pohár bezinkového vína. Vypadá unaveně. Možná teď není nejlepší doba na rozhovor," uzna­la váhavě Patience. Poprvé se na mne doopravdy zadívala. V jejím pohledu se náhle zračila upřímná obava. „Asi ano," navrhla mírně po chvíli. „Já neznám celou pravdu o tvých dobrodružstvích."</p>

<p>Sklopil jsem oči ke svým prošívaným horalským botám. Pravda se ve mně chvíli vznášela, pak spadla a utonula tvá­ří v tvář nebezpečí, že by ji Patience celou poznala. „Dlou­há cesta. Mizerné jídlo. Špinavé hostince s páchnoucími postelemi a ulepenými stoly. To je celé. Myslím, že opravdu nechcete slyšet všechny tyhle podrobnosti."</p>

<p>Vtom se stala podivná věc. Naše oči se střetly a já poznal, že uzřela mou lež. Pomalu přikývla, akceptujíc tuto lež jako nevyhnutelnou, a podívala se stranou. Napadlo mě, kolikrát ji asi můj otec vykládal podobné lži. Kolik ji muselo stát to kývnutí?</p>

<p>Lacey mně vrazila do ruky pohár vína. Zvedl jsem jej a sladké zaštípáni na patře po prvním usrknutí mi trochu vrá­tilo život. Držel jsem pohár v obou rukou a přes něj se na Patience znaveně usmál. „Povězte mi," spustil jsem a hlas se mi přes všechno úsilí stařecky zachvěl. Odkašlal jsem si, abych ho zklidnil. „Jak jste se měla? Myslím, že s přícho­dem královny na hrad jste nyní mnohem vytíženější. Poví­dejte mi o všem, co jsem zmeškal."</p>

<p>„Och," řekla, jako bych ji píchl špendlíkem. Teď se zase podívala stranou ona. „Víš přece, jaké já jsem samotářské stvoření. Mé zdraví není vždy nejlepší. Když jsem dlouho do noci vzhůru, tančím a bavím se, zůstanu potom dva dny v posteli. Kdepak. Představila jsem se královně a jednou či dvakrát s ní poseděla u stolu. Ale ona je mladá a zaneprázdněná a zcela zaujatá svým novým životem. A já jsem stará a podivínská a mám plno vlastních zájmů..."</p>

<p>„Kettricken má přece ráda rostliny tak jako vy," zaprotestoval jsem. „Asi by se hodně zajímala -" Náhle se mi roztřásly kosti a do ticha zacvakaly mé zuby. „Je mi jen... trochu zima," omluvil jsem se a znovu pozvedl pohár s vínem. Místo zamýšleného usrknutí jsem si dal pořádný lok. Ruce se mi přitom roztřásly a víno mi vyšplíchlo na bradu a na košili. Zmateně jsem poskočil a mé zrádné dlaně pohár upustily. Dopadl na koberec a odkutálel se, nechávaje za sebou</p>

<p>stružku vína připomínající krev. Opět jsem se zprudka posadil a obemknul se pažemi, abych zklidnil třas. „Jsem moc unavený," vysoukal jsem ze sebe.</p>

<p>Lacey ke mně přiskočila s utěrkou a letmými doteky mě začala otírat, až jsem jí hadřík vzal. Otřel jsem si bradu a vy­sál z košile většinu vína. Když jsem se však shýbl, abych utřel rozlité víno, málem jsem přepadl na tvář.</p>

<p>„Ne, Fitzi, zapomeň na to víno. My už to tady uklidíme. Jsi unavený a napůl nemocný. Odeber se raději do postele. Přijď mě navštívit, až si odpočineš. Musím si s tebou o ně­čem vážném promluvit, ale to nám vezme celou další noc. A teď běž, hochu. Hajdy do postele."</p>

<p>Vstal jsem, vděčný za ten odklad, a opatrně se odporou­čel ven. Lacey mě doprovodila až ke dveřím a poté mě zdo­la úzkostlivě sledovala až na podestu. Snažil jsem se jít, jako by se zdi a podlaha nevinily. Na schodech jsem se zastavil, abych jí letmo zamával, a pak jsem zase pokračoval vzhůru. Ještě tři schody, a byl jsem z jejího dohledu; zastavil jsem se a opřel se o zeď, abych popadl dech. Zvedl jsem ruce, abych si zakryl oči před oslnivým světlem svíčky. Ve vlnách se o mě pokoušely mrákoty. Když jsem otevřel oči, mé vidění bylo zamženo duhovými závoji. Pevně jsem víčka zase se­vřel a přitlačil si je prsty.</p>

<p>Na schodech pode mnou jsem zaslechl lehký krok blížící se ke mně. Zastavil se asi dva schody ode mě. „Jste v po­řádku, sire?" zeptal se kdosi nejistě.</p>

<p>„Trošku moc jsem si vypil," zalhal jsem. Víno, které jsem na sebe vychrstl, ze mě muselo být cítit jako z opilce. „Hned budu v pořádku."</p>

<p>„Dovolte, abych vám pomohla do schodů. Klopýtnutí by tu mohlo být hodně nebezpečné." Onen hlas teď zněl škro­beně, až nelibě. Otevřel jsem oči a podíval se skrz prsty. Modrá sukně. Z praktické látky, kterou nosilo všechno služebnictvo. Nepochybně měla své zkušenosti s opilci už z dřívějška.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou, avšak ona toho nedbala, stejně jako bych si v její situaci počínal já. Ucítil jsem, jak mě silnou ru­kou uchopila za paži a druhou obemkla v pase. „Pěkně spo­lu půjdeme do schodů," povzbuzovala mě. Opřel jsem se bezděčně o ni a vyklopýtal na další podestu.</p>

<p>„Děkuji," zamumlal jsem v domnění, že teď už mě nechá jít, ale její sevření nepovolovalo.</p>

<p>„Víte jistě, že patříte na toto podlaží? Pokoje sluhů jsou přece o patro výš."</p>

<p>Namáhavě jsem přikývl. „Třetí dveře. Jestli vám to ne­vadí."</p>

<p>Na dlouhou chvíli zmlkla. „To je ovšem Bastardův po­koj." Její slova mě zasáhla jako studená sprcha.</p>

<p>Netrhl jsem sebou, jak bych to byl udělal dřív. Ani jsem nezvedl hlavu. „Ano. Teď už můžete jít." Lhostejně jsem ji propustil.</p>

<p>Ona však přistoupila až ke mně. Popadla mě za vlasy a zprudka si mě přitáhla tváří v tvář. „Newboyi!" zasyčela vztekle. „Měla bych tě tu pustit na zem a jít."</p>

<p>Škubl jsem hlavou a napřímil ji. Nešlo mi zaostřit své oči j ; na její, ale přesto jsem ji poznal, poznal jsem obrysy její tváře a vlasy splývající na ramena, i její vůni připomínající letní odpoledne. Zalila mě obrovská vlna úlevy. Byla to Molly, má Molly ze svíčkárny. „Ty žiješ!" vykřikl jsem. Srdce mi v hrudi poskočilo jako ryba na udici. Objal jsem ji a políbil.</p>

<p>Či alespoň jsem se o to pokusil. Ona mě však rázně odstrčila a vztekle vyhrkla: „Nikdy nepolíbím opilce. To je slib, který jsem si dala, a vždy ho dodržím. Ani se žádným nenechám políbit." Hlas měla přiškrcený.</p>

<p>„Já nejsem opilý, jsem... nemocný," protestoval jsem. V návalu vzrušení se mi zamotala hlava víc než kdy předtím. Zapotácel jsem se. „To je stejně jedno. Jsi tady a v bezpečí."</p>

<p>Zachytila mě. Byl to reflex, který si osvojila, když se sta­rala o svého otce. „Och. To vidím. Ty nejsi opilý." V jejím hlase se mísilo znechucení s nedůvěrou. „Nejsi ani písařův poslíček. Ani čeledín. Pokaždé lidem hned od začátku lžeš do očí? Zdá se, že ve lži i pokaždé končíš."</p>

<p>„Já nelhal," řekl jsem mrzutě, zaražen jejím hněvivým hlasem. Kdybych tak mohl zaostřit zrak a pohlédnout jí do očí. „Prostě jsem ti neřekl celou... je to moc složité. Molly, jsem tak rád, že jsi v pořádku. A tady na Buckkeepu! Mys­lel jsem, že tě budu muset hledat..." Stále mě svírala a drže­la na nohou. „Nejsem opilý. Opravdu. Lhal jsem jenom teď, protože mi bylo zatěžko přiznat, jak jsem slabý."</p>

<p>„A proto lžeš." Její hlas mě ťal jako bič. „Mělo by ti být více zatěžko lhát, Newboyi. Nebo je lež u princova syna pří­pustná?"</p>

<p>Pustila mě a sesula se u zdi. Snažil jsem se podchytit své vířící myšlenky, zatímco jsem nejistě balancoval na vrat­kých nohou. „Nejsem princův syn," pravil jsem po chvíli. „Jsem bastard. A to je rozdíl. Ano, i to mi bylo zatěžko při­znat. Ale nikdy jsem ti neříkal, že bastard nejsem. Jen jsem pokaždé cítil, když jsem byl s tebou, že jsem Newboy. Bylo pěkné mít několik přátel, kteří mě uviděli a řekli si ,Newboy' místo ,Bastard'."</p>

<p>Molly nic neříkala. Místo toho mě popadla pod krkem za košili, mnohem surověji než předtím, a vlekla mě chodbou k mému pokoji. Udivovalo mě, jak jsou ženy silné, když ma­jí vztek. Ramenem otevřela dveře, jako by to byl její úhlav­ní nepřítel, a nasměrovala mě k posteli. Když už jsem byl kousek od lůžka, pustila mě a já se na něj svalil. Narovnal jsem se a s vypětím sil se posadil. Když jsem pevně sepjal ruce a sevřel je koleny, podařilo se mi ovládnout třas. Mol­ly stála a upřeně na mě hleděla. Pořádně jsem ji neviděl. Je­jí linie byly rozmazané, rysy rozplizlé, ale podle toho, jak stála, jsem mohl říci, že je rozlícená.</p>

<p>Po chvíli jsem se odvážil říci: „Zdálo se mi o tobě. Když jsem byl pryč."</p>

<p>Stále nic neříkala. Trochu jsem se osmělil. „Zdálo se mi, že jsi byla v Siltbay. Při nájezdu." Má slova zněla přiškrce­ně, jak jsem se snažil, aby se mi nechvěl hlas. „Zdálo se mi o požárech a útočících banditech. V tom snu byly dvě děti, které jsi chránila. Vypadalo to, že jsou tvoje." Její mlčení bylo jako hradba proti mým slovům. Nejspíš si myslela, že jsem desateronásobný idiot, blábolící o snech. A proč, ach proč se mi jen všichni lidé na světě zdáli tak nelidští, proč to musela být i Molly? Mlčení se nekonečně protahovalo. „Ale ty jsi byla tady, v bezpečí na Buckkeepu." Pokusil jsem se zklidnit svůj rozechvělý hlas. „Jsem rád, že jsi v bezpečí. Ale co děláš na Buckkeepu?"</p>

<p>„Co dělám na Buckkeepu?" Hlas měla stejně přidušený jako já. Ledový hněvem, jenže mně připadlo, že i stísněný strachem. „Přišla jsem sem hledat jednoho přítele." Zmlkla a chvíli jako kdyby se dusila. Když promluvila znovu, měla klidný strojený hlas, ba dokonce laskavý. „Víš, můj otec ze­mřel a zanechal mě v dluzích. A tak mi věřitelé sebrali ob­chod. Odjela jsem k příbuzným pomáhat při žních, abych si vydělala nějaké peníze a mohla začít znovu. V Siltbay. Ač­koliv jak ses to dozvěděl, to si netroufám ani hádat. Něco jsem si vydělala a můj bratranec mi ochotně nabídl půjčku. Žně dopadly dobře. Na druhý den jsem se chystala odjet na Buckkeep. Jenže Siltbay bylo přepadeno. Byla jsem tam, se svými neteřemi..." Její hlas poznenáhlu umlkl. Vzpomínal jsem s ní. Lodě, oheň, rozesmátá žena s mečem. Vzhlédl jsem k ní a skoro ji zrakem zaostřil. Nemohl jsem vůbec mluvit. Ale ona mi přes hlavu hleděla jinam. Pak klidně pro­mluvila:</p>

<p>„Mí bratranci přišli o všechno. Patřili mezi ty šťastněj­ší, protože jejich děti přežily. Já už je však nemohla žádat o půjčku. Vlastně mi ani nemohli zaplatit za práci, kterou jsem pro ně udělala, kdyby mě napadlo ty peníze chtít. Tak jsem se vrátila zpátky do Buckkeepu; zima se blížila a já neměla kde bydlet. A řekla jsem si, že Newboy byl vždyc­ky můj přítel. Pokud je tam někdo, koho bych mohla požá­dat o půjčku, která by mi pomohla překonat nejhorší, pak to bude právě on. A tak jsem přišla na hrad a ptala se po písa­řově sluhovi. Všichni však jen krčili rameny a posílali mě za Fedwrenem. A Fedwren jenom naslouchal, když jsem tě po­pisovala, pak se zamračil a poslal mě za Patience." Zde se Molly významně odmlčela. Zkusil jsem si to setkání před­stavit, ale při tom pomyšlení jsem se zachvěl a představu za­pudil. „Vzala mě k sobě jako služebnou," pravila Molly ti­še. „Říkala, že to je to poslední, co pro mě může udělat poté, co jsi mě zostudil."</p>

<p>„Zostudil?" trhl jsem sebou. Svět se se mnou zakymácel a mé mlhavé vidění se rozprsklo do jisker. „Jak? Jak zostu­dil?"</p>

<p>Hlas Molly byl podivně tichý. „Říkala, že jsi jistě získal mé city a pak mě opustil. Prý ve svém mylném domnění, že si mě jednoho dne vezmeš, jsem ti dovolila se o mne uchá­zet."</p>

<p>„Já přece..." zajíkl jsem se a dodal: „Byli jsme přátelé. Nevěděl jsem, že ke mně cítíš víc než..."</p>

<p>„Že ne?" Pozvedla vyzývavě bradu; dobře jsem to gesto znal. Před šesti lety by mi vzápětí uštědřila herdu do žaludku. I tak jsem ucouvl. Ale ona ještě klidnějším hlasem řekla: „Asi jsem to měla od tebe očekávat. Jak snadno se to řekne."</p>

<p>Teď jsem byl zase popuzen já. „To ty jsi mě opustila, bez jediného slůvka rozloučení. A s tím námořníkem Jadem. Myslíš si, že o něm nic nevím? Byl jsem tam, Molly. Viděl jsem, jak ho bereš za ruku a odcházíš s nim pryč. Proč jsi te­dy nepřišla za mnou, ještě než jsi s ním odešla?"</p>

<p>Molly se napřímila. „Byla jsem žena s vyhlídkami. Ale pak jsem se, zcela nevědomky, stala dlužnicí. Myslíš si, že jsem věděla o dluzích, které nadělal můj otec, a nedbala na to? Teprve až po jeho pohřbu začali na dveře klepat věřite­lé. Přišla jsem o všechno. Měla jsem za tebou přijít jako žebračka a doufat, že mě vezmeš k sobě? Myslela jsem si, že by ses o mě postaral. Věřila jsem, že chceš... aby tě El proklel, proč ti to tu vůbec říkám!" Její slova se na mě řítila jako vy­mrštěné kameny. Věděl jsem, že oči sejí blýskají a tváře ho­ří. „Myslela jsem si, že si mě chceš vzít, že se mnou chceš žít. Chtěla jsem pro to něco přinést, nepřijít zcela bez peněz a bez vyhlídek. Představovala jsem si, jak spolu vlastníme malý obchod, já se svíčkami, bylinkami a medem a ty se svou písařinou... A tak jsem šla za svým bratrancem, abych ho požádala o půjčku. Nic našetřeno neměl, ale zajistil mi plavbu do Sitlbay, abych si o tom promluvila s jeho starším bratrem Flintem. Už jsem ti říkala, jak to celé dopadlo. Ces­tu zpátky sem jsem si odpracovala na rybářské lodi, Newboyi, kuchala jsem ryby a nakládala je do soli. Přišla jsem do Buckkeepu jako zpráskaný pes. A překousla jsem svou hrdost a vydala se jednoho dne sem, abych zjistila, jak jsem byla pitomá, jak ses přede mnou přetvařoval a lhal mi. Jsi bastard, Newboyi. To opravdu jsi."</p>

<p>Na okamžik jsem zaslechl podivný zvuk a snažil se do­vtípit, co to bylo. Pak mi to došlo. Plakala a tiše se přitom zalykala. Věděl jsem, že kdybych se pokusil vstát a jít za ní, padl bych na tvář. Nebo bych po ní hmátl a ona by mě sra­zila na zem. Hloupě, jako nějaký opilec, jsem jen zopakoval: „A co ten Jade? Proč ti nedělalo problémy jít za ním? Proč jsi nepřišla nejprve za mnou?"</p>

<p>„Už jsem ti říkala! Je to můj bratranec, ty hlupáku!" Její hněv vzplál navzdory slzám. „Když se dostaneš do potíží, obrátíš se na svou rodinu. Požádala jsem ho o pomoc a on mě vzal na rodinný statek, abych jim vypomohla o žních." Chvíli zavládlo ticho. Pak se nevěřícně zeptala: „A co sis myslel? Že jsem typ ženské, která by měla bokem jiného?" A ledovým hlasem dodala: „Že bych tě nechala, aby ses o mne ucházel, a přitom chodila s někým jiným?"</p>

<p>„Ne. To jsem neřekl."</p>

<p>„Ale řekl bys to," vyhrkla, jako by to celé náhle dávalo smysl. „Jsi jako můj otec. Vždy byl přesvědčen o tom, že mu lžu, protože tolik lhal sám sobě. Přesně jako ty. ,Och, já ne­jsem opilý,' a přitom tím páchneš a sotva stojíš na nohou. A ta tvá pitomá pohádka: ,Zdálo se mi o tobě v Siltbay.' Každý ve městě ví, že jsem šla do Siltbay. Nejspíš sis celou tu historku vyslechl dnes večer, když jsi seděl v nějaké pu­tyce."</p>

<p>„Ne, tak to není, Molly. Musíš mi věřit." Zaťal jsem ruce do pokrývky na posteli, abych se udržel vzpřímený. Ona se ke mně otočila zády.</p>

<p>„Ne. Kdepak. Já už nikdy nikomu věřit nemusím." Zmlk­la, jako kdyby o něčem uvažovala. „Víš, kdysi dávno, když jsem byla ještě malá, malinká holčička. Ještě předtím, než jsem tě potkala." Její hlas byl teď jaksi čím dál klidnější. Prázdnější, avšak klidnější. „Bylo to o jarních slavnostech. Vzpomínám si, že když jsem tátu požádala o pár penny ke stánkům na tržišti, vrazil mi a řekl, že nebude vyhazovat peníze na takové pitomosti. A pak mě zamčel v obchodě a šel pít. Ale já už tehdy věděla, jak se dostat ven. Šla jsem ke stánkům, jen abych se porozhlédla. V jednom nějaký stařec předpovídal budoucnost z krystalů. Víš, jak to dělají. Drží krystal nad zapálenou svíčkou a říkají ti budoucnost podle toho, jak ti barvy dopadají na tvář." Odmlčela se.</p>

<p>„Já vím," poznamenal jsem do ticha. Znal jsem ten typ čá­rů Hedge, o nichž mluvila. Viděl jsem kdysi tančit barevná světélka na tváři jedné Ženy se zavřenýma očima. Ale v tu chvíli by mi stačilo, kdybych mohl vidět jasně Molly. Pře­mýšlel jsem, že kdybych se s ní dokázal střetnout pohledem, mohla by uvidět pravdu uvnitř mne. Chtěl jsem se postavit, jít k ní a znovu se ji pokusit obejmout. Ona mě však pova­žovala za opilce a já zase věděl, že bych spadl. Nechtěl jsem se před ní znovu zahanbit.</p>

<p>„Hodně ostatních dívek a žen si nechávalo předvídat bu­doucnost. Já však neměla ani penny, a tak jsem se mohla jen dívat. Jenže po chvíli si mě ten stařec všiml. Nejspíš si po­myslel, že jsem plachá. Zeptal se, jestli nechci znát svou bu­doucnost. A já začala plakat, protože jsem chtěla, ale nemě­la jsem na to. Pak se Brinna, žena rybáře, zasmála a řekla, že já nemusím platit, abych ji znala. Všichni prý již moji budoucnost znají -jsem dcerou opilce, budu ženou opilce a matkou opilců." Potom zašeptala: „Všichni se rozesmáli. I ten stařec."</p>

<p>„Molly," vydechl jsem. Myslím, že mě ani neslyšela.</p>

<p>„Stále nemám ani penny," pronesla pomalu. „Aspoň však vím, že nebudu ženou opilce. Myslím, že se ani s žádným nechci přátelit."</p>

<p>„Musíš mi naslouchat. To od tebe není čestné!" Můj pro­radný jazyk se opět začal zadrhávat. „Já —"</p>

<p>Dveře se zabouchly.</p>

<p>„- nevěděl jsem, že jsi mě měla ráda takhle," řekl jsem hloupě do prázdné a studené místnosti.</p>

<p>Opět mě zachvátil silný třas. Ale nechtěl jsem ji znovu tak snadno ztratit. Vstal jsem a udělal dva nejisté kroky, načež se podlaha se mnou zakymácela a já spadl na kolena. Chví­li jsem tak zůstal, hlavu svěšenou jako starý pes. Nemyslel jsem si, že bych na ni udělal dojem, kdybych se za ní při­plazil. Nejspíš by mě nakopla. Pokud bych ji vůbec dokázal najít. Raději jsem se odplížil zpátky k posteli a vyškrábal se na ni. Nesvlékl jsem se, ale jen si přes sebe přetáhl pokrýv­ku. Zrak se mi kalil a ze stran se ke mně přikrádala tma, ne­usnul jsem však hned. Místo toho jsem jen ležel a říkal si, co jsem to byl v létě za hlupáka. Dvořil jsem se ženě v domně­ní, že se přátelím s dívkou. Na tříletý věkový rozdíl jsem po­hlížel jen jako na nevýhodu. Myslel jsem si, že ve mně vidí toliko chlapce, a ztrácel jsem naději, že ji kdy získám. A tak jsem se choval jako chlapec, místo abych se před ní snažil vypadat jako muž. A ten chlapec ji ranil a k tomu oklamal a s veškerou pravděpodobností i navždy ztratil. Tma se na­de mnou zavřela, všude se rozprostřela čerň, až na jednu ví­řící jiskérku.</p>

<p>Milovala toho chlapce a představovala si náš společný ži­vot. Upjal jsem se k té jiskérce a klesl do hlubin spánku.</p>

<p> <strong><emphasis>4 Dilemata</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Když se zamýšlím nad Uměním a Moudrostí, mám dojem, že každý člověk má alespoň nějaké vlohy. Viděl jsem ženy, jak prudce vstaly od práce a šly do vedlejší místnosti, kde se je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jich dítě teprve začínalo probouzet. Není to už forma Umění? Nebo když jste svědky mlčenlivé spolupráce mezi p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>sádkou, která tráví dlouhý čas na jedné lodi. Konají své úkoly bez je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>diného vyřčeného slova, semknuti jako koterie, takže loď se téměř stává živým zv</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>řetem a posádka její životní silou. Dal</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ší lidé zase cítí spřízněnost s určitými zvířaty a vyjadřují to svým erbem či jmény, která přidělují dětem. Člověk se takto otevírá skrze Moudrost. Moudrost mu umožňuje být si vědom všech zvířat, ale lidová tradice praví, že většina praktikantů Moudrosti si nakonec utvoří pouto s jedním konkrétním zví</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>řetem. Některé příběhy podrobně líčí, jak pra</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>tikanti Moud</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rosti posléze přejmou způsoby a pak i podobu zvířete, s nímž se takto spojili. Tyto příběhy můžeme, myslím, zavrhnout ja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ko varovné pohádky, jež mají odradit děti před zvířecí magií.</emphasis></p>

<p>Vzbudil jsem se odpoledne. V pokoji byla zima. Nikde žádný oheň. Propocené šaty se mi lepily na tělo. Sbelhal jsem se po schodech do kuchyně, něco pojedl, vyšel ven s úmyslem jít do lázní, začal jsem se třást a vrátil se zpát­ky do pokoje. Šel jsem znovu do postele, roztřesený zimou. Později za mnou kdosi přišel a bavil se se mnou. Nepama­tuji si, o čem byla řeč, pouze si vzpomínám na ten třas. By­lo to nepříjemné, ale já už to dokázal ignorovat.</p>

<p>Probudil jsem se až pozdě večer. V krbu plápolal oheň a v truhlíku byla vyskládána úhledná hromádka dřeva. Ma­lý stolek kdosi přitáhl k posteli a na vyšívaném ubrousku s ozdobným lemováním bylo na podnose maso a chléb se sýrem. Várka bylin na dně buclatého hrnce čekala na zali­tí vodou z velkého kotlíku vroucího nad ohněm. Na druhé straně u ohniště byla připravena káď s mýdlem. Přes pelest u postele byla přehozena čistá noční košile; ještě jsem ji na sobě neměl. Přesto mi docela padla.</p>

<p>Vděčnost u mne zvítězila nad rozpaky. Vyškrábal jsem se z postele a využil přichystaného komfortu. Poté se mi udě­lalo mnohem lépe. Tíživé mrákoty vystřídal pocit až nepři­rozené lehkosti, ten však rychle vymizel po snědení chleba se sýrem. V čaji jsem postřehl příchuť elfí kůry a okamžitě jsem pojal podezření na Chadea. Říkal jsem si, zda to nebyl on, kdo se mě pokoušel vzbudit. Ale ne, Chade mě přece vždy povolával jen v noci.</p>

<p>Právě jsem si přes hlavu přetahoval čistou noční košili, když se tiše otevřely dveře. Do místnosti vklouzl šašek. Na sobě měl zimní černobílý úbor a jeho bezbarvá pleť se zdá­la být ještě bledší. Oděv měl zhotovený z jakési hedvábné tkaniny a tak těsně střižený, že v něm vypadal jako zavinu­tá hůlka. Mezitím se ještě více vytáhl a zhubl, bylo-li to vů­bec možné. A jako obvykle u mě jeho bílé oči v bezkrevné tváři vyvolaly šok. Usmál se na mě a pak na mě výsměšně vyplázl svůj neposedný růžový jazyk.</p>

<p>„To ty," odtušil jsem a rozmáchl se kolem. „Děkuji ti."</p>

<p>„Ne," oponoval mi. Divoce zavrtěl hlavou a lehké pápeří světlých vlasů mu pod čepicí utvořilo jakousi aureolu. „Ale pomáhal jsem při tom. Děkuji, že ses vykoupal. Můj úkol zkontrolovat tě nebude tak těžký. Jsem rád, že už jsi vzhůru. Odporně chrápeš."</p>

<p>Jeho poznámku jsem mlčky přešel. „Vyrostl jsi," pozna­menal jsem.</p>

<p>„Ano. Ty také. A byl jsi nemocný. A docela dlouho jsi spal. Přesto vypadáš hrozně. Ale už nesmrdíš. Teď je pozdě odpoledne. Chtěl bys znát nějaká další zřejmá fakta?"</p>

<p>„Zdálo se mi o tobě. Když jsem byl pryč."</p>

<p>Nejistě se po mně podíval. „Opravdu? Jak dojemné. To já nemohu říci, že by se mi o tobě zdálo."</p>

<p>„Postrádal jsem tě," řekl jsem a vychutnal si záblesk pře­kvapení v šaškové tváři.</p>

<p>„Jak komické. Má to vysvětlovat, proč sis tak často hrál na šaška?"</p>

<p>„Možná. Posaď se a pověz mi, co se tu dělo, když jsem byl pryč."</p>

<p>„To nemohu. Král Shrewd mě očekává. Či spíše mě ne­očekává, a právě proto za ním teď musím jít. Až ti bude lé­pe, měl bys ho jít navštívit. Nejlépe když tě nebude čekat." Prudce se otočil k odchodu. Protáhl se dveřmi a pak se ná­hle naklonil dovnitř. Pozvedl stříbrné rolničky na lemu své­ho směšně dlouhého rukávu a zacinkal na mě. „Sbohem, Fitzi. A snaž se trochu, aby ses tolik nevystavoval jako oběť na zabití." Dveře se za ním tiše zavřely.</p>

<p>Zůstal jsem sám. Nalil jsem si další šálek čaje a napil se z něj. Dveře se znovu otevřely. Vzhlédl jsem v očekávání šaška. Dovnitř nakoukla Lacey a poznamenala: „Och, on je vzhůru," a pak se poněkud drsněji zeptala: „Proč jsi neřekl, že jsi tak unavený. Dost mě to vyděsilo k smrti, když jsi tak­to prospal celý den." Nečekala na vyzvání, ale vpadla do místnosti, přes ruku čisté povlečení s pokrývkami a v patách lady Patience.</p>

<p>„Och, on je vzhůru!" zvolala k Lacey, jako by o tom před­tím pochybovala. Přitom vůbec nedbaly na mé ponížení, že mě zaskočily jen tak v noční košili. Lady Patience se posa­dila na okraj postele, zatímco Lacey pobíhala po pokoji a dá­vala věci do pořádku. Celkem nebylo co v tak holé místnos­ti uklízet, alespoň však posbírala špinavé nádobí, prohrábla oheň a upejpavě zasykla nad špinavou vodou v kádi a pohá­zeným oblečením. Stál jsem v rozpacích u krbu, zatímco La­cey mi převlékla postel, natřepala polštáře, s pohrdlivým odfrknutím si přehodila špinavé prádlo přes ruku, ještě jednou se rozhlédla kolem a pak i se svou kořistí vyplula ze dveří.</p>

<p>„Chystal jsem se to tu uklidit," zamumlal jsem rozpačitě, ale lady Patience to snad ani nepostřehla. Kategoricky mi ukázala na postel. Neochotně jsem ulehl. Myslím, že ještě nikdy předtím jsem se necítil více utiskován. Ona to jen zdů­raznila tím, že se sklonila a podkasala mi pokrývky.</p>

<p>„A co se týče Molly," poznamenala úsečně. „Tvé chová­ní té noci bylo hanebné. Využil jsi své slabosti, abys ji vlá­kal do svého pokoje. A velice jsi ji rozrušil svými nařčení­mi. Fitzi, to já nedovolím. Kdybys na tom nebyl tak zle, měla bych na tebe pořádný vztek. Přinejmenším jsem vážně rozhořčena. Nevím, co říci na to, jak jsi to ubohé děvče oba­lamutil a zlákal. A tak ti prostě říkám, že vícekrát už se to nestane. Budeš se k ní chovat uctivě, a to v každém ohledu."</p>

<p>Obyčejné nedorozumění mezi Molly a mnou tak náhle přerostlo ve vážný problém. „To bylo nedorozumění," řekl jsem ve snaze působit klidným a způsobilým dojmem. „Molly a já si to musíme vyjasnit. Když si spolu o samotě pro­mluvíme. Ujišťuji vás, abyste měla klid, že to vůbec není tak, jak si možná myslíte."</p>

<p>„Měj na paměti, kdo jsi. Syn prince přece ne -"</p>

<p>„Fitz," podotkl jsem přísně. „Já jsem FitzChivalry. Chivalryho bastard." Patience vypadala otřeseně. Znovu jsem pocítil, jak hodně jsem se změnil od doby, kdy jsem odjel z Buckkeepu. Už jsem pro ni nebyl chlapec, kterého by mě­la vychovávat a kárat. Musela mě teď vidět takového, jaký jsem byl. Přesto jsem se pokusil zmírnit tón a dodal jsem: „Nejsem řádný syn prince Chivalryho, milady. Jen bastard vašeho manžela."</p>

<p>Posadila se do nohou mé postele a pohlédla na mě. Její oříškové oči se směle střetly s mýma a nepovolily. Přes je­jí vrtkavost a roztěkanost jsem pojednou nahlédl do duše schopné mnohem větší bolesti a lítosti, než jsem kdy tušil. „Jak si můžeš myslet, že bych na to kdy mohla zapome­nout?" otázala se klidně.</p>

<p>Hlas se mi zadrhl v hrdle, jak jsem marně hledal odpo­věď. Zachránil mě příchod Lacey. Někde sehnala dva sluhy a několik chlapců. Ti hbitě odnesli špinavou vodu a nádobí, zatímco Lacey před nás položila podnos s pečivem a další dva šálky a odsypala do hrnce byliny na další čaj. Patience a já jsme mlčeli, dokud služebnictvo neopustilo místnost. Lacey připravila čaj, nalila všem šálky a pak usedla ke své­mu vyšívání.</p>

<p>„Právě kvůli tomu, kdo jsi, je to víc než nedorozumění," vrhla se Patience zpátky k našemu tématu, jako bych se ji vůbec nebyl odvážil přerušit. „Kdybys byl jen Fedwrenův učeň nebo čeledín, pak by sis mohl podle libosti namlouvat a vzít kteroukoli. Ale to ty nejsi, FitzChivalry Farseere. Jsi z královské krve. Dokonce i bastard -" při tomto slově se poněkud zarazila - „z této linie musí ctít určitá pravidla. A zachovávat určitou zdrženlivost. Uvažuj o svém postave­ní v královském domě. Ke svatbě musíš mít královo svole­ní. To jistě dobře víš. A zdvořilost vůči králi Shrewdovi vy­žaduje, abys ho informoval o svém nápadnickém záměru, aby mohl zvážit výhody daného případu a sdělit ti, zda je tím potěšen nebo nikoli. A on by je zvážil. Je vhodná doba na to, aby ses ženil? Prospěje to trůnu? Jé partnerka ucházející, ne­bo to může způsobit skandál? Nebudou se tvé námluvy kří­žit s tvými povinnostmi? Jsou pokrevní linie dotyčné dámy přijatelné? Přeje si král, abys měl potomka?"</p>

<p>S každou položenou otázkou můj šok vzrůstal. Ležel jsem naznak na polštářích a zíral na závěsy kolem postele. Nikdy jsem se vlastně nerozhodl, že se budu o Molly ucházet. Na­še dětské přátelství mezitím přerostlo v hlubší vztah. Věděl jsem, že mé srdce si to přálo, ale má hlava o tom nikdy ne­začala vážně uvažovat. Patience mi jasně četla ve tváři.</p>

<p>„A pamatuj, FitzChivalry, že jsi už složil přísahu jiné­mu. Tvůj život již patří králi. Co bys nabídl Molly, kdyby sis ji vzal? Jeho zbytky? Útržky času, který si on nevyžádal? Muž, který svou oddanost svěřil králi, má ve svém životě jen málo času na někoho jiného." V očích se jí pojednou obje­vily slzy. „Některé ženy si rády vezmou, co může takový muž čestně nabídnout, a spokojí se s tím. Pro jiné to není dost Nikdy to nemůže být dost. Ty musíš..." Zaváhala. Slo­va jako by ze sebe ždímala. „Ty to musíš zvážit. Jeden kůň nemůže nést dvě sedla. Jakkoli by možná chtěl..." Její hlas při posledních slovech utichl. Zavřela oči, jako by ji něco ra­nilo. Pak se nadechla a rázně pokračovala, jako by se vůbec neodmlčela: „A je tu další zřetel, FitzChivalry. Molly je, či alespoň byla žena s vyhlídkami. Má svou živnost a je si toho dobře vědoma. Předpokládám, že po nějaké době v za­dlužení se opět dokáže postavit na vlastní nohy. Ale co ty? Co ty jí přineseš? Hezky sice píšeš, ale nemůžeš se nikdy vydávat za vyučeného písaře. Jsi dobrý čeledín, to ano, ale takhle si na chleba nevyděláváš. Jsi princův bastard. Žiješ na hradě, jsi živen a šacen. Nemáš však žádné stálé příjmy. Tohle by mohla být pohodlná komnata - pro jednoho. Ale představoval sis, že si sem Molly vezmeš, aby tu s tebou ži­la? Anebo jsi někdy vážně věřil, že by ti král dal svolení, abys opustil Buckkeep? A i kdyby dal, tak co pak? Budeš žít se svou ženou a jíst chléb, na který ona vlastnoručně vydě­lá, a přitom zahálet? Nebo by ti stačilo, že by ses vyučil je­jímu řemeslu a stal se jejím pomocníkem?"</p>

<p>Konečně se odmlčela. Nečekala, že jí na nějakou otázku odpovím. Ani jsem to nezkoušel. Nadechla se a znovu spus­tila. „Choval ses jako nerozvážný kluk. Vím, že jsi tím ne­chtěl nikomu ublížit, a musíme si říci, že z toho žádná škoda nevzešla. Pro nikoho. Ale hlavně ne pro Molly. Vyrůstal jsi uprostřed klevet a intrik královského dvora. Ona ne. Chceš, aby se říkalo, že je tvá konkubína, nebo ještě hůře - hradní děvka? Buckkeep doposud dlouhá léta býval mužským dvo­rem. Královna Desire byla... sice královnou, ale nedržela si dvůr tak jako královna Constance. Teď máme opět na hradě královnu. Chodí to tu už jinak, jak ostatně zjistíš sám. Pokud vskutku doufáš, že z Molly učiníš svou ženu, musí být na tento dvůr uvedena postupně. Nebo si bude připadat jako vyvrhel mezi zdvořile přikyvujícími lidmi. Mluvím k tobě jasně, FitzChivalry. Nechci k tobě být krutá. Ale mnohem raději budu krutá k tobě, než aby Molly prožila svůj život v ovzduší nonšalantní krutosti." Mluvila klidně, nespouště­jíc ze mě oči.</p>

<p>Pak vyčkala, až jsem se sklíčeně zeptal: „Co mám dělat?"</p>

<p>Chvíli si hleděla na ruce. Potom se znovu střetla s mý­ma očima. „Prozatím nic. Přesně tohle myslím. Učinila jsem z Molly jednu ze svých služebných. Učím ji, jak nejlépe umím, způsobům dvora. Je to nadaná žačka, jakož i nanej­výš příjemná učitelka v otázkách bylin a voňavkářství. Nu­tím Fedwrena, aby ji naučil číst a psát, o což se dychtivě za­jímá. Ale prozatím je to vše, co se dá dělat. Je třeba, aby ji ženy dvora akceptovaly jako jednu z mých dam - ne jako ženu Bastarda. Po nějaké době ji můžeš začít navštěvovat. Ale prozatím by od tebe bylo neslušné, abys ji vídal o sa­motě čiji vůbec vyhledával."</p>

<p>„Ale já s ní potřebuji mluvit o samotě. Jen jednou, pouze krátce, a pak slibuji, že se budu řídit vašimi pravidly. Patience, ona si myslí, že jsem ji záměrně oklamal. Myslí si, že jsem byl minulou noc opilý. Musím jí vysvětlit..."</p>

<p>Ale Patience zakroutila hlavou, ještě než jsem dořekl prv­ní větu, a vrtěla jí stále, dokud jsem se nezarazil. „Už vy­tryskly první zvěsti o tom, že tě sem přišla vyhledat. Či ně­co na ten způsob. Já je potřela a každého ujistila, že Molly přišla za mnou, protože měla těžkosti a její matka byla ko­mornou u lady Heather na dvoře královny Constance. Což je ostatně pravda, a proto má právo mě vyhledat; cožpak mi i lady Heather nebyla přítelkyní, když jsem přišla poprvé na Buckkeep?"</p>

<p>„Vy jste znala matku Molly?" zeptal jsem se udiveně.</p>

<p>„Vlastně ne. Odešla a provdala se za nějakého svíčkáře, ještě než jsem přišla na Buckkeep. Ale znala jsem lady He­ather a ona ke mně byla laskavá," odpověděla Patience.</p>

<p>„Ale nemohl bych přijít do vašich komnat a promluvit si s ní tam, soukromě, a -"</p>

<p>„Já nechci žádný skandál!" prohlásila neoblomně. „Nebu­du ani žádný skandál riskovat. Fitzi, ty máš u dvora nepřátele. Nepřipustím, aby se Molly stala jejich obětí, jen aby ti mohli uškodit. Poslyš. Nemluvila jsem snad dost jasně?"</p>

<p>Mluvila jasně, a navíc o věcech, o nichž jsem předpoklá­dal, že je neví. Kolik toho věděla o mých nepřátelích? Po­važovala je pouze za společenské rivaly? Ačkoliv i to už u dvora stačilo. Vzpomněl jsem si na Regala a jeho slizké vtipkování a taky na to, jak by se na nějaké slavnosti obra­cel a potichu mluvil ke svým nohsledům a oni by se na sebe všichni uculovali a přidávali tiché poznámky k princovým kritickým komentářům. Pomyslel jsem na to, že bych ho musel zabít.</p>

<p>„Dle polohy tvých čelistí soudím, že jsi pochopil." Patience vstala a postavila šálek na stůl. „Lacey. Myslím, že by­chom měli FitzChivalryho nechat o samotě, aby si odpoči­nul."</p>

<p>„Alespoň jí, prosím, řekněte, ať se na mě nehněvá," ža­donil jsem. „Povězte jí, že jsem minulou noc nebyl opilý. Povězte jí, že jsem ji nikdy nechtěl oklamat nebo jí nějak ublížit."</p>

<p>„Žádný takový vzkaz nedoručím! A ani ty, Lacey. Ne­mysli si, že jsem neviděla to mrknutí. Trvám na tom, abyste oba zachovali dekorum. Pamatuj, FitzChivalry. Ty neznáš Molly. Paní Chandlerovou. Ona nezná tebe. Tak to musí být. A teď pojď, Lacey. FitzChivalry, myslím, že si dnes v noci trochu odpočineš."</p>

<p>S tím obě odešly. I když jsem zkoušel zachytit pohled La­cey a získat ji na svou stranu, odmítla se na mne podívat. Dveře se za nimi zavřely a já zvrátil hlavu na polštář. Snažil jsem se nemyslet na omezení, jež na mě uvalila Patience. Jakkoli mi to bylo nepříjemné, měla pravdu. Mohl jsem jen doufat, že Molly mé chování bude považovat pouze za ne­rozvážné, a ne za nečestné či vypočítavé.</p>

<p>Vstal jsem z postele a šel prohrábnout oheň. Pak jsem se posadil před krb a rozhlédl se po místnosti. Po měsících strá­vených v Horském království působila jako velmi ponuré místo. Jedinou dekorací zde byla dost zaprášená tapiserie krále Wisdoma přátelícího se s Elderlingy. Patřila k pokoji stejně jako cedrová truhlice u nohou mé postele. Kriticky jsem se zahleděl na tapiserii. Byla hodně stará a prožraná moly; chápal jsem, proč byla odsunuta sem. Když jsem byl mladší, míval jsem z ní noční můry. Byla utkaná ve starém stylu, král Wisdom na ní vypadal podivně protažený, zatím­co Elderlingové se nepodobali žádnému tvoru, co jsem kdy viděl. Na jejich vyboulených ramenech byly vidět náznaky křídel. Anebo to možná byla světelná záře okolo nich. Opřel jsem se o krb a přemýšlel o nich.</p>

<p>Zadřiml jsem. Probudil mě chladný průvan na ramenou. Tajné dveře vedle krbu, vedoucí do Chadeova království, byly dokořán otevřené a zvaly mne dál. Toporně jsem vstal, protáhl se a vydal se nahoru po kamenných schodech. Tak­to jsem tudy šel i poprvé, už tak dávno, oděný jen v noční košili, přesně tak jako teď. Kráčel jsem za děsivým starcem s poďobanou tváří a bystrým, pronikavým pohledem havra­na. Nabídl se mi, že mě naučí zabíjet lidi. Současně mi beze slova navrhl, že bude můj přítel. Přistoupil jsem na obě na­bídky.</p>

<p>Kamenné schůdky studily do chodidel. Stále zde byly pa­vučiny, prach a saze nad nástěnnými svícny. Takže domácí úklid se na toto schodiště nevztahoval. Ani na Chadeovy komnaty. Panoval tu chaos, opotřebovanost a pohodlí, jako ostatně vždy. Na jednom konci místnosti byl jeho pracovní krb, holá kamenná podlaha a velikánský stůl. Na něm se ku­pil obvyklý nepořádek: hmoždíře a paličky, ulepené nádobí s odřezky masa pro lasičku Stinka, nádoby se sušenými bylinami, tabulky a svitky, lžíce a kleště a začernalý kotlík, z něhož se ustavičně vinul po pokoji dým.</p>

<p>Chade tam však nebyl. Ne, byl na opačném konci pokoje, kde před krbem s tančícími plameny stálo křeslo hojně vy­stlané polštáři. Koberce na podlaze se překrývaly jeden přes druhý a na vkusně vyřezávaném stole jsem uviděl mísu té­měř plnou padaných jablek a karafu s letním vínem. Chade si hověl v křesle a na světle držel částečně rozvinutý svitek, v němž si četl. Neměl ho dále od nosu než kdysi a nebyly je­ho hubené ruce ještě seschlejší? Přemýšlel jsem, jestli tolik zestárl během těch měsíců, co jsem byl pryč, nebo zda jsem si toho dříve prostě nevšiml. Jeho šedé vlněné roucho bylo jako vždycky značně obnošené a šedé dlouhé vlasy skoro té­že barvy mu splývaly na ramena. A jako vždycky jsem před ním mlčky stál, dokud neráčil vzhlédnout a vzít mou pří­tomnost na vědomí. Něco se změnilo, něco zůstalo při sta­rém.</p>

<p>Nakonec svitek spustil a pohlédl mým směrem. Měl ze­lené oči, jejichž jas v jeho farseerovské tváři byl pokaždé překvapující. Navzdory jizvám jako po neštovicích, jež mu v dolíčcích pokrývaly obličej a ruce, byla jeho bastardí po­krevní linie takřka stejně nápadná jako ta moje. Myslím, že bych ho mohl nazývat svým prastrýcem, ale náš vztah uči­tele a žáka byl pevnější než pokrevní pouto. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a já se sebejistě vyšponoval před jeho zkoumavým pohledem. Hlas měl vážný, když mi poručil: „Hochu, stoupni si více do světla."</p>

<p>Popošel jsem asi tucet kroků a v obavách se zastavil. Stu­doval mě pozorně jako prve svitek. „Kdybychom byli ctižá­dostiví zrádci, ty a já, tak bychom lid upozornili na tvoji po­dobnost s Chivalrym. Mohl bych tě naučit stát tak, jako stával on; už teď máš stejnou chůzi. Mohl bych tě naučit, jak si přimalovat na tvář linky, abys vypadal starší. Vysoký jsi skoro jako on. Mohl by sis nacvičit jeho průpovídky a způ­sob, jakým se smál. Postupně, tichými způsoby, bychom tak získávali moc, aniž by si lidé vůbec uvědomili, k čemu svolují. A jednoho dne bychom mohli vystoupit a uchvátit tu moc."</p>

<p>Odmlčel se.</p>

<p>Pomalu jsem zakroutil hlavou. Potom jsme se oba usmáli a já usedl na krbové kameny k jeho nohám. Teplo sálající z ohně mě příjemně hřálo v zádech.</p>

<p>„Takové je holt mé řemeslo," vzdychl a usrkl si vína. „Musím tyhle věci promýšlet, abych věděl, co chystají ji­ní. Jednoho dne, dříve nebo později, to nějaký bezvýznam­ný šlechtic pojme jako originální myšlenku a obrátí se s tím na tebe. Počkej a uvidíš, zda jsem měl pravdu."</p>

<p>„Modlím se, abys ji neměl. Mám už po krk intrik, Chade, a nedařilo se mi v té hře tak, jak jsem očekával."</p>

<p>„Nevedl sis zle vzhledem k tomu, s kým jsi měl tu čest. Přežil jsi." Zahleděl se prese mne do ohně. Mezi námi se vznášela téměř hmatatelná otázka. Proč král Shrewd odhalil princi Regalovi, že jsem jeho cvičený nájemný vrah? Proč mě dosadil do pozice, v níž jsem byl nucen podléhat muži, který si přál mou smrt? Přenechal mě napospas Regalovi, aby rozptýlil jeho nespokojenost? A pokud jsem byl obětní pěšák, nesloužím stále jako návnada a rozptýlení pro mlad­šího prince? Myslím, že ani Chade by nedokázal všechny mé otázky zodpovědět. A zeptat se na některou z nich by znamenalo tu nejčernější zpronevěru naší přísaze, že jsme královi muži. Oba jsme už dávno svěřili své životy do rukou krále Shrewda v zájmu ochrany královské rodiny. Nebylo na nás, abychom se ptali, jak se nás rozhodl upotřebit. To by byla učiněná velezrada.</p>

<p>A tak Chade vzal karafu s letním vínem a nalil plnou skle­nici připravenou pro mne. Chvíli jsme se bavili o věcech, jež nebyly důležité pro nikoho kromě nás, a o to víc nám byly dražší. Já se ptal na lasičku Slinka a on zdrženlivě vyjádřil politování nad Nosyho smrtí. Položil mi jednu či dvě otáz­ky, aby mi naznačil, že ví o všem, co jsem říkal Veritymu, a že zná i nejrůznější klepy ze stájí. Dozvěděl jsem se, co se po hradě povídá mezi prostým lidem a o co všechno jsem přišel, když jsem byl pryč. Když jsem se však Chadea ze­ptal, co si myslí o Kettricken, naší nastávající královně, je­ho tvář zvážněla.</p>

<p>„Má před sebou obtížnou cestu. Přichází na dvůr bez krá­lovny, kde sama je a dosud není královnou. Přichází v době těžkostí do království, jež čelí cizím nájezdníkům a občan­ským nepokojům. Avšak ze všeho nejhorší pro ni je, že při­chází na dvůr, kde nikdo nerozumí jejímu pojetí kralování. Ocitla se uprostřed oslav a shromáždění pořádaných na její počest. Je zvyklá chodit mezi svůj lid, věnovat se svým za­hradám, tkalcovským stavům a kovářským výhním, řešit ro­zepře a obětovat se pro svůj lid, aby ho ušetřila těžkostí. A tady zjišťuje, že společnost kolem ní je samá šlechta, pri­vilegovaní, bohatí. Nechápe, proč se tu tolik konzumuje ví­no a exotické ovoce, staví na odiv oděvy z drahých látek a předvádějí šperky, kvůli nimž se tato shromáždění pořáda­jí. A tak zde zkrátka nepůsobí dobře'. Je to svým způsobem hezká žena. Je ale moc velká, až moc svalnatá, a příliš čest­ná oproti buckkeepským ženám. Je jako válečný oř ustájený mezi loveckými. Má dobré srdce, ale nevím, jestli na svůj úkol bude stačit, hochu. Vlastně je mi jí líto. Přišla sem sa­ma, jak víš. Těch pár lidí, kteří ji sem doprovázeli, se už dáv­no vrátilo do hor. A tak je tu moc osamělá i navzdory těm, kteří se ucházejí o její přízeň."</p>

<p>„A Verity," řekl jsem znepokojeně. „Copak nedělá nic, aby zmírnil její osamělost, nic, aby ji naučil našim způso­bům?"</p>

<p>„Verity na ni má málo času," pravil otevřeně Chade. „Po­koušel se to vysvětlit králi Shrewdovi, ještě než byl sňatek sjednán, ale ten mu nenaslouchal. Král Shrewd a já jsme by­li zlákáni politickými výhodami, které skýtala. Zapomněl jsem, že tady u dvora bude žít žena, den za dnem. Verity má plné ruce práce. Kdyby byli jen muž a žena a měli dostatek času, myslím, že by si opravdu hleděli jeden druhého. Ale tady a teď musí oba dva vynakládat veškeré své síly na vněj­ší dojem. Brzy vyvstane potřeba dědice. Nemají ani čas, aby jeden druhého poznali, nemluvě o vzájemné pozornosti." Musel spatřit bolest v mé tváři, protože dodal: „Tak to s krá­lovskými příslušníky odjakživa bylo, hochu. Chivalry a Patience byli výjimkou. A koupili si své štěstí za cenu pro­marněných politických výhod. Bylo to neslýchané, aby se následník trůnu ženil z lásky. Myslím, že jsi už mockrát sly­šel, jak to bylo pošetilé."</p>

<p>„A vždycky jsem přemýšlel, jestli on se o to staral."</p>

<p>„Stálo ho to dost," řekl tiše Chade. „Nemyslím, že by ně­kdy litoval svého rozhodnutí. Ale on byl následníkem trůnu. Ty nemáš takovou volnost."</p>

<p>A bylo to tady. Čekal jsem, že bude vědět všechno. A by­lo zbytečné doufat, že se o tom nezmíní. Ucítil jsem, jak mi pomalu stoupá do tváří nach. „Molly."</p>

<p>Zvolna přikývl. „Byla to jedna věc, když žila dole ve měs­tě a ty jsi byl více či méně chlapec. To se dalo přehlížet. Ale teď se na tebe pohlíží jako na muže. Když sem přišla a pta­la se po tobě, zlé jazyky se rozšpitaly a lidé spekulovali. Patience se pozoruhodně činila, aby ty zvěsti umlčela, a vzala situaci do svých rukou. Ne že bych tu ženu držel zrovna tady, kdyby to bylo na mně. Ale Patience situaci zvládla vcel­ku dobře."</p>

<p>„Tu ženu..." zopakoval jsem zkoprněle. Kdyby řekl „tu děvku", nepřipadlo by mi to tak ostré. „Chade, ty ji hodno­tíš špatně. I mne. Začalo to jako přátelství už dávno, a pokud byl někdo na vině v tom... jak se věci vyvíjely, byl jsem to já, ne Molly. To já si vždycky myslel, že přátelé, které jsem poznal ve městě, že čas, který jsem tam strávil jako ,Newboy', patří mně." Zajíkl jsem se a zmlkl; ve svých slovech jsem slyšel jen pošetilost.</p>

<p>„Myslel sis, že můžeš žít dva životy?" Chadeův hlas byl tichý, ne však mírný. „My patříme králi, hochu. Jsme králo­vi muži. Naše životy patří jemu. V každém okamžiku, kaž­dý den, ať spíme nebo bdíme. Ty nemáš čas na své vlastni zájmy. Jen na jeho."</p>

<p>Neklidně jsem poposedl a zahleděl se do jasného a uklid­ňujícího ohně. V tom světle jsem přemýšlel, co vlastně vím o Chadeovi. Poznal jsem ho tady, potmě, v odloučených komnatách. Nikdy jsem ho neviděl venku ani v prostoru Buckkeepu. Nikdo přede mnou nevyslovil jeho jméno. Ob­čas, v přestrojení za lady Thyme, se odvažoval mimo hrad. Jednou jsme spolu hnali v noci koně, když jsme jeli k prv­nímu otřesnému případu vykování ve Forge. Ale i to bylo na králův příkaz. Co potřeboval Chade k životu? Komnatu, dobré víno a jídlo a lasičku jako společníka. Byl to Shrewdův starší bratr. Protože však byl nemanželský potomek, ne­měl nárok na trůn. Byl jeho život nástinem mého budoucího osudu?</p>

<p>„Ne."</p>

<p>Nemluvil jsem nahlas, když jsem se však podíval Cha­deovi do tváře, uhádl mé myšlenky. „Já si ten život vybral, chlapče. Poté, co mi nedopatřením explodoval jeden lektvar a poznamenalo mě to. Kdysi jsem býval hezký. A marnivý. Skoro tak marnivý jako Regal. Když jsem si zohavil tvář, přál jsem si pro sebe smrt. Po celé měsíce jsem se nehnul ze svých komnat. Když jsem to nakonec udělal, bylo to v pře­strojení, ale ne za lady Thyme, tenkrát ještě ne. Byl to však převlek, který mi zakrýval tvář a ruce. Opustil jsem Buckkeep. Nadlouho. A když jsem se vrátil zpátky, onen hezký mladík, kterým jsem býval, byl mrtev. Ten příběh je mno­hem delší, chlapče. Ale věz, že tento způsob života jsem si vybral. Nebylo to nic, k čemu by mě přinutil Shrewd. Udě­lal jsem to sám. Tvá budoucnost může být odlišná. Ale ne­představuj si, že ti patří a že ji můžeš řídit."</p>

<p>Zahlodala ve mně zvědavost. „Proto o tobě Chivalry a Verity věděli, a Regal nikoli?"</p>

<p>Chade se podivně usmál. „Byl jsem pro ty dva starší ho­chy jakýmsi milým nevlastním strýčkem, pokud tomu mů­žeš věřit. Tak trochu jsem na ně dohlížel. Ale jakmile jsem byl poznamenán, vyhýbal jsem se i jim. Regal mě nikdy ne­poznal. Jeho matka měla hrůzu z neštovic. Myslím, že věři­la všem těm legendám o Poďobaném muži, poslu pohrom a neštěstí. Z toho důvodu měla až přímo pověrčivý strach z každého, kdo nebyl úplně v pořádku. To vidíš i z Regalovy reakce na šaška. Nikdy by si nedržela kulhavou služku nebo jen sluhu, jemuž by chyběl prst či dva. Takže. Když jsem se vrátil, nikdy jsem oné dámě nebyl představen, ani dítěti, které porodila. Když se Chivalry stal Shrewdovým následníkem, byl jsem jedna z věcí, kterou mu Shrewd od­halil. Šokovalo mě zjištění, že si mě ještě pamatoval a že mě postrádal. Ještě ten večer za mnou přivedl Verityho. Mu­sel jsem ho za to vyplísnit. Nemohli prostě pochopit, že za mnou nemohou přijít, kdykoli se jim zamane. Tihle hoši." Potřásl hlavou a usmál se při svých vzpomínkách. Nemohu vysvětlit záchvěv žárlivosti, který jsem pocítil. Svedl jsem náš rozhovor zpátky ke mně:</p>

<p>„A co podle tebe mám dělat?"</p>

<p>Chade sešpulil rty, usrkl si vína a zamyslel se. „Prozatím ti Patience dala dobrou radu. Ignoruj či vyhýbej se Molly, ale ne okázale. Chovej se k ní, jako by to byla nová pomoc­nice v kuchyni; buď k ní zdvořilý, když ji potkáš, ale ne dů­věrný. Nevyhledávej ji. Věnuj se nastávající královně. Verity bude rád, když ji trochu rozptýlíš. Kettricken bude zase ráda, že vidí známou tvář. A pokud máš v úmyslu získat si svolení ke svatbě s Molly, pak by ti nastávající královna mo­hla být mocnou spojenkyní. A zatímco budeš Kettricken ba­vit, dávej na ni bedlivý pozor. Měj na paměti, že jsou zde ta­cí, jejichž zájmy se neslučují s Veritym jakožto následníkem trůnu. Buď stále ostražitý."</p>

<p>„To je vše?" zeptal jsem se sklesle.</p>

<p>„Ne. Trochu si odpočiň. Regal ti podstrčil kořen smrti?" Přikývl jsem a on jen zakroutil hlavou a oči se mu zúžily. Pak mi zpříma pohlédl do tváře. „Jsi mladý. Můžeš se uzdra­vit, z větší části ano. Viděl jsem ještě jednoho muže, který to přežil. Ten se ale třásl po zbytek života. Já na tobě přece jen malé příznaky vidím. Nebude to moc vidět; poznají to snad jen ti, kteří tě dobře znají. Ale nepřetěžuj se. Z únavy se dostaví chvění a rozmazané viděni. Přepínej se, a budeš mít záchvaty. Přece nechceš, aby někdo věděl, že trpíš sla­bostí. Nejlepší je řídit svůj život tak, že se slabost nikdy ne­projeví."</p>

<p>„To proto jsi mi dal do čaje elfi kůru?" zeptal jsem se zby­tečně.</p>

<p>Pozvedl tázavě obočí. „Do čaje?"</p>

<p>„Snad v tom měl prsty šašek. Probudil jsem se a v pokoji bylo přichystané jídlo a čaj."</p>

<p>„A co kdyby v tom měl prsty Regal?"</p>

<p>Trvalo chvíli, než mi svitlo. „Mohl jsem být otráven."</p>

<p>„Ale nebyl jsi. Ne pro tentokrát. Ne, nebyl jsem to ani já, ani šašek. Byla to Lacey. Někdo chytřejší, než si dokážeš připustit. Šašek tě objevil a cosi ho přimělo říci to Patience. Zatímco ona zmatkovala, Lacey vše tiše zosnovala. Myslím, že si v hloubi duše myslí, že jsi stejně roztržitý jako její pa­ní. Dej jí sebemenší prostor a ona vpadne dovnitř a zorgani­zuje ti život. A přestože jsou její úmysly dobré, nemůžeš to připustit, Fitzi. Vrah z povolání potřebuje soukromí. Dej si na dveře zástrčku."</p>

<p>„Fitzi?" podivil jsem se nahlas.</p>

<p>„Je to tvé jméno. FitzChivalry. Jelikož už se ti tak říká bez posměchu, budu ho teď používat i já. Začínalo už mě una­vovat to neustálé ,hochu'."</p>

<p>Sklopil jsem hlavu. Pak jsme se bavili o dalších věcech. Zbývala asi hodina do svítání, když jsem opustil jeho kom­natu bez oken a vrátil se do své. Šel jsem zpátky na kutě, ale nemohl jsem usnout. Vždycky jsem v sobě dusil vztek, kte­rý ve mně vyvolávalo mé postavení u dvora. Teď ve mně za­se začínal doutnat, takže jsem nemohl v klidu odpočívat. Odhodil jsem pokrývky a oblékl si své malé šaty, vyšel jsem z hradu a zamířil dolů do města.</p>

<p>Ostrý ledový vítr vanoucí od vody mě zasáhl do tváře ja­ko mokrá facka. Přitáhl jsem si kolem sebe plášť a natáhl ka­puci. Šel jsem svižně, vyhýbaje se zledovatělým místům na strmé cestě do města. Snažil jsem se vůbec nemyslet, ale zjistil jsem, že rozpumpovaná krev rozpaluje můj hněv více než mé svalstvo. Mé myšlenky divoce křepčily jako uváza­ný kůň.</p>

<p>Když jsem se poprvé ocitl v přístavu Buckkeep, bylo to rušné špinavé městečko. Během posledních deseti let se rozrostlo a vzalo na sebe zdání kultivovanosti, ale jeho kořeny byly až příliš zřejmé. Město se přimykalo k útesům pod hra­dem Buckkeep, a v místech, kde útesy ustupují skalnatým plážím, vyrostly skladiště a kůlny zbudované na docích a pi­lířích. Dobré hluboké kotviště, shora zaštítěné Buckkeepem, přitahovalo obchodní lodě a kupce. Dále na sever, kde se Je­lení řeka vlévá do moře, se nacházely příhodnější pláže a ši­roká řeka, po níž obchodní pramice vyplouvaly daleko do vnitrozemských vévodství. Území nejblíže říčnímu ústí by­lo každoročně vystaveno záplavám a poloha kotviště se mě­nila podle toho, jak řeka mění své koryto. A tak lidé z měs­ta Buckkeep žili natěsnáni pospolu na strmých útesech nad přístavem, asi jako ptáci na srázech Egg Bluffs. Přístav ústil v úzké, špatně dlážděné ulice, klikaticí se tam a zase zpět strmým srázem, jak si razily cestu zpátky k vodě. Domy, ob­chody a hostince se pokorně přimykaly ke stěně útesu, jen aby se nestavěly na odpor větrům, které zde vanou téměř neustále. Výše ve stěně byly zbudovány honosnější domy a obchody ze dřeva, jejichž základy se zařezávaly do kame­ne samotných útesů. O této vrstvě jsem toho věděl jen má­lo. Jako chlapec jsem pobíhal a hrával si mezi obyčejnými krámky a námořnickými putykami, které už shlížely skoro na vodu.</p>

<p>V době, kdy jsem dorazil do této části města Buckkeep, jsem si už uštěpačně říkal, že pro mne i pro Molly by bylo lepší, kdybychom se nikdy nebyli spřátelili. Pošpinil jsem její pověst, a kdybych se o ni nadále zajímal, nejspíš by se stala terčem Regalovy zášti. Co se týče mne, úzkost, která mě zachvátila v domnění, že mě Molly lehkovážně opustila pro jiného, byla jen škrábnutím v porovnání s tím, jak jsem teď krvácel při vědomí, že ona mne považuje za člověka, který ji oklamal.</p>

<p>Z ponurých myšlenek mě vytrhlo zjištění, že můj prorad­ný krok mě zavedl přímo ke dveřím její svíčkárny. Teď z ní byla čajovna a obchod s bylinkami. Právě tohle město Buckkeep potřebovalo - další čajovnu a kořenářství. Napadlo mě, co se asi stalo s jejími úly. S bolestí jsem si uvědomil, že pro Molly musí být pocit vykořeněnosti desetkrát - ba stokrát horší. Tak snadno jsem přijal zprávu, že Molly ztratila otce a s ním i své živobytí a vyhlídky. Tak snadno jsem přijal změnu, když se z ní stala služka na hradě. Služka. Stiskl jsem zuby a pokračoval v chůzi.</p>

<p>Bezcílně jsem bloumal městem. Navzdory pochmurné ná­ladě jsem si všiml, jak se za poslední půlrok změnilo. I za tak studeného zimního dne zde panoval čilý ruch. Stavba lo­dí do města přivedla více lidí a více lidí znamenalo lepší ob­chody. Zastavil jsem se v hospodě, kde jsme si s Molly, Dirkem a Kerrym občas dali krapet brandy. Obyčejně jsme si poručili tu nejlevnější z ostružin. Sedl jsem si o samotě a po­tichu popíjel malé pivo, ale kolem mne se vesele klevetilo a já si poměrně hodně vyslechl. Nejen stavba lodí pozvedla životní úroveň města Buckkeep. Verity současně vyzval ná­mořníky, aby vstupovali do posádek jeho válečného loď­stva. Výzva se setkala s širokou a příznivou odezvou mužů a žen ze všech pobřežních vévodství. Některé sem hnala zášť, aby vyrovnali dluh a pomstili se nájezdníkům za své mrtvé a vykované. Jiní přicházeli za dobrodružstvím a v na­ději na kořist nebo jenom proto, že ve zpustošených vesni­cích neměli žádné další vyhlídky. Někteří pocházeli z rybář­ských či kupeckých rodin, na moři byli jako doma a vyznali se dobře v námořnickém řemesle. Další byli někdejší pastý­ři a farmáři ze zničených osad. To však nehrálo žádnou roli. Všichni přišli do Buckkeepu, dychtíce po krvi rudých ná­jezdníků.</p>

<p>Prozatím byli mnozí ubytováni v dřívějších skladištích. Hod, naše hradní mistryně bojových umění, jim udělovala výcvik a vybírala z jejich řad vhodné adepty do posádek Verityho lodí. Ostatní obdrželi nabídku, nechat se najmout jako vojáci. Tito lidé odevšad teď zaplnili město a tísnili se v krč­mách a hospodách a veřejných stravovnách. Vyslechl jsem si i stížnosti, že někteří z nich jsou utečenci z ostrovů, které z domova vyhnaly právě rudé lodě, jež teď ohrožovaly naše pobřeží. Také oni prý dychtili po pomstě, ale jen málo lidí ze Šesti vévodství jim důvěřovalo a někteří obchodníci ve městě jim nechtěli prodávat. A tak v rušné putyce to jen bub­lalo nechutnou záští. Lidé se s chechotem bavili o ostrova­novi, který byl předešlý den zmlácen v docích. Nikdo ani nezavolal městskou hlídku. A když řeči nabyly ještě oškli­vějšího rázu, prý jsou všichni ostrované zvědové a vůbec nejmoudřejší by bylo je pro výstrahu upalovat, už jsem to nemohl strávit a vypadl jsem pryč. Copak už není kam jít, aby člověk byť jen na hodinku unikl spekulacím a intrikám? pomyslel jsem si.</p>

<p>Procházel jsem se zimními ulicemi. Větrná bouře sílila. Nelítostný vichr se proháněl klikatými uličkami a hrozil sně­hem. Tentýž ledový hněv vířil a kolotal v mém nitru, pře­cházeje v nenávist, sklíčenost a pak zase v hněv, až to by­lo nesnesitelné. Neměli žádné právo mi to udělat. Nenarodil jsem se, abych byl jejich nástrojem. Měl jsem právo žít svůj život svobodně, být tím, kým jsem se narodil. Copak si mys­lí, že mě mohou libovolně ohýbat, podle libosti využívat, a to úplně beztrestně? Ne. Ten čas přijde. Můj čas teprve při­jde, říkal jsem si.</p>

<p>Proti mně se hnal nějaký muž, tvář ve větru zahalenou ka­puci. Vzhlédl a naše oči se střetly. Zbělel, uskočil stranou a rozběhl se zpátky, kudy přišel. Budiž, ať si jde. Cítil jsem, jak můj hněv přerůstá v nesnesitelný žár. Vítr mi šlehal vlasy a snažil se mě prochladit, ale já jen přidal do kroku a vnímal jsem, jak žár mé nenávisti postupně sílí. Byl jsem dočista omámený a šel jsem za tím jako za pachem čerstvé krve.</p>

<p>Zašel jsem za roh a ocitl se na tržišti. Ubozí kupci, vy­strašeni nadcházející bouří, mezitím chvatně sklízeli svoje zboží z plachet a houní. Ti ve stáncích zavírali okenice. Pro­šel jsem okolo nich. Lidé mi uskakovali z cesty. Mihl jsem se kolem, nedbaje jejich užaslých pohledů.</p>

<p>Přišel jsem ke stánku prodavače zvířat a tam jsem stanul tváří v tvář sám sobě. Ten muž byl vyzáblý a měl temný, za­smušilý pohled. Zlověstně na mě pohlédl a vlny nenávisti, jež z něho vycházely, mne zaplavily na pozdrav. Naše srdce bila ve stejném rytmu. Ucítil jsem, jak mi škublo v horním rtu, jako bych se chystal zavrčet a odhalit své ubohé lidské zuby. Ovládl jsem svaly v obličeji a dostal emoce zpátky pod kontrolu. Jenže z klece na mě zíralo vlčí mládě s šedou špinavou srstí; zvedlo rudé pysky a odhalilo všechny zuby. <emphasis>Nenávidím tě. Vás všechny. Pojď, pojď blíž. Zabiju tě. Vyrvu ti hrdlo, jen co se do tebe zakousnu. Pochutnám si na tvých vnit</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>nostech. N</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>návidím tě.</emphasis></p>

<p>„Přeješ si něco?"</p>

<p>„Krev," řekl jsem tiše. „Chci tvou krev."</p>

<p>„Cože?'</p>

<p>Přelétl jsem zrakem od vlčete k muži. Byl umouněný a špinavý. Páchl, při Elovi, jak ten strašně páchl. Ucítil jsem pot a žluklé jídlo a jeho vlastní výměšky. Byl zamotaný do špatně vydělaných usní a ten zápach se nad ním vznášel též. Měl očička malá jako fretka a surové špinavé ruce, u pasu se mu houpala dubová hůl s mosazným zakončením. Měl jsem co dělat, abych mu tu proklatou hůl nevytrhl a nevymlátil mu mozek z hlavy. Na obhroublých nohách měl tlusté boty.</p>

<p>Popošel ke mně a já se usilovně chytil za kabát, abych ho ne­zabil.</p>

<p>„Toho vlka," vypravil jsem ze sebe hrdelním, přidušeným hlasem. „Chci toho vlka."</p>

<p>„Víš to jistě, hochu? Je to pěkný mizera." Kopl do klece, já na ni skočil a narazil zuby do dřevěných mříží; znovu jsem si odřel čenich, ale bylo mi to jedno, jen kdyby se mi podařilo zakousnout se mu do masa; kus bych mu ho vyrval nebo bych ho nepustil.</p>

<p><emphasis>Ne. Běž hned zpátky, pryč z mé hlavy. </emphasis>Zatřásl jsem hla­vou, abych ji vyprázdnil. Kupec si mě změřil podivným po­hledem. „Vím, co chci," řekl jsem přímočaře, zapudiv vlčí emoce.</p>

<p>„Opravdu?" Muž na mě hleděl a uvažoval, co jsem zač. Počítal, co si asi mohu dovolit. Mé odrostlé šaty ho moc ne­potěšily, ani můj mladý věk. Ale vytušil jsem, že vlka nemá dlouho. Doufal, že ho prodá jako mládě. Teď, když vlk po­třeboval více jídla a nedostával ho, by si ten chlap asi vzal cokoli. I ode mne. Neměl jsem u sebe moc. „Nač ho chceš?" zeptal se kupec opatrně.</p>

<p>„Zápasy," sykl jsem ležérně. „Je dost šlachovitý, ale mů­že s ním být ještě trochu legrace."</p>

<p>Tu se vlk vrhl proti mřížím, čelisti rozevřené, zuby blýs­kající. <emphasis>Já je zabiju, já je všechny zabiju, vyrvu jim hrdla, rozpářu jim břicha...</emphasis></p>

<p><emphasis>Buď zticha, jestli chceš na svobodu. </emphasis>Mentálně jsem do ně­ho šťouchl a vlk uskočil zpátky, jako by ho píchla včela. Stá­hl se do zadního kouta klece a tam se nahrbil, zuby vyceněné, ale ocas vražený mezi nohama. Zaplavila ho nejistota.</p>

<p>„Psí zápasy, ha? Ech, bude z něj dobrý rváč." Kupec zno­vu mohutnou botou kopl do klece, ale vlk nereagoval. „Vy­hraje ti spoustu peněz, tenhle jo. Je to větší mizera než rosomák." A ještě surověji kopl do klece. Vlk se ještě více přihrbil.</p>

<p>„Och, ten na to jistě vypadá," poznamenal jsem pohrdlivě. Odvrátil jsem se od vlčí klece, jako bych ztratil zájem. Prohlížel jsem si klícky s ptáky za ním. Holubi s hrdličkami vypadali dobře zaopatření, ale dvě sojky a jedna vrána byly natěsnány do špinavé klece poseté hnijícími odřezky masa a ptačím trusem. Vrána vypadala jako starý žebrák v čer­ných hadrech z peří. <emphasis>Zvedněte tu blyštivou potvůrku, </emphasis>napo­vídal jsem ptákům. <emphasis>Snad najdete cestu ven. </emphasis>Vrána znaveně poposedla na bidýlku, ale jedna sojka vylétla na horní bi­dýlko a začala ťukat a zobat do kovového kolíku, který klec uzavíral. Podíval jsem se znovu na vlka.</p>

<p>„Stejně jsem ho nechtěl na zápasy. Jen jsem ho chtěl ho­dit mezi psy, abych je trochu rozehřál. Troška krve v nich podnítí touhu po boji."</p>

<p>„Och, ale byl by to dobrý rváč. Hele, podívej na tohle. To mi udělal ani ne před měsícem. A to jsem mu zkoušel dávat jídlo, když po mně vyrazil."</p>

<p>Odhrnul si rukáv a obnažil špinavé zápěstí poznamenané nafialovělými drápanci, jen napůl zhojenými.</p>

<p>Naklonil jsem se, jako by mě to mírně zaujalo. „Vypadá to zaníceně. Co když o tu ruku přijdete?"</p>

<p>„Není to infekce. Jen se to pomalu hojí, to je vše. Heleď, hochu, bouře se blíží. Chystal jsem se zboží naložit na káru a odtáhnout pryč, než to tu udeří. Tak co, řekneš mi, kolik dáš za toho vlka? Bude to dobrý rváč."</p>

<p>„Možná by mohl posloužit jako návnada na medvědy, ale nic víc. Dám vám, och, šest měďáků." Celkem jsem u sebe měl sedm.</p>

<p>„Měďáků? Hochu, my tu mluvíme o stříbrňácích, přinej­menším. Podívej, je to pěkné zvíře. Trochu ho přikrmíš a bude větší a divočejší. Já bych mohl dostat šest měďáků jen za jeho kožich, teď hned."</p>

<p>„Pak byste to měl udělat, než dostane nějakou prašivinu. A než se rozhodne urvat vám druhou ruku." Naklonil jsem se blíže ke kleci, <emphasis>šťouchl </emphasis>do něj jako předtím a vlk se ještě více přihrbil. „Vypadá, že je nemocný. Můj pán by mi dal, kdybych ho přivedl domů a psi by se nakazili, až by ho roz­sápali." Zaklonil jsem hlavu k obloze. „Bouře se blíží. Ra­ději už půjdu."</p>

<p>„Jeden stříbrňák, hochu. A dám ti ho."</p>

<p>V tom okamžiku se sojce podařilo uvolnit kovovou zá­padku. Dvířka se rozletěla a sojka přihopsala k okraji klíc­ky. Já si opatrně stoupl mezi muže a klec. Za sebou jsem uslyšel, jak sojka vyskočila na holubí klec. <emphasis>Dvířka jsou ote</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vřená, </emphasis>sdělil jsem vráně. Slyšel jsem, jak si natřásá zubože­ná křídla. Sáhl jsem na měšec u pasu a zamyšleně ho potěž­kal. „Stříbrňák? Nemám stříbrňák. Ale to je jedno, opravdu. Právě mi došlo, že nemám žádnou káru, na které bych ho odvezl domů. Raději ho nekoupím."</p>

<p>Sojka za mnou vzlétla k obloze. Muž ze sebe vychrlil hla­sitou nadávku a vrhl se kolem mě ke kleci. Já se mu v po­slední chvíli připletl do cesty, takže jsme oba upadli. Vrána se mezitím dostala až ke dvířkům. Setřásl jsem ze sebe kup­ce, vyskočil na nohy a přitom narazil do klece, takže jsem vyděšeného ptáka vlastně vyhnal ven. Těžkopádně zatřepal křídly, ale ty ho zanesly až na střechu blízké krčmy. Když se kupec vyštrachal na nohy, vrána rozepjala svá ošuntělá křid­la a posměšně zakrákala.</p>

<p>„Celá klec se zbožím je pryč!" spustil vyčítavě, ale já uchopil cíp svého pláště a ukázal mu protrženou díru. „Můj pán se na mě bude zlobit!" zvolal jsem a zabodl se do něj zlým pohledem jako on do mě.</p>

<p>Podíval se na vránu na střeše. Pták si mezitím natřepal křídla před blížící se bouří a vkradl se do úkrytu za komí­nem. Bylo jasné, že už se lapit nenechá. Za mnou se náhle ozvalo vlčí zakňučení.</p>

<p>„Devět měďáků!" navrhl zoufale kupec. Vsadil bych se, že toho dne neprodal nic.</p>

<p>„Říkal jsem vám, nemám jak ho dostat domů!" oponoval jsem mu. Nasadil jsem si kapuci a vzhlédl k obloze. „Bouře je tady," prohlásil jsem, když se začaly hustě snášet mokré sněhové vločky. Blížilo se mizerné počasí, příliš teplé na umrznutí a příliš studené na to, aby sníh roztál. V denním světle se budou zledovatělé ulice jen lesknout. Otočil jsem se k odchodu.</p>

<p>„Dej mi tedy těch šest ubohých měďáků!" zakvílel zoufa­lý kupec.</p>

<p>Váhavě jsem je vyštrachal z měšce. „A odvezete ho tam, kde bydlím?" zeptal jsem se, když mi je vyrval z ruky.</p>

<p>„Odnes si ho sám, hochu. Okradl jsi mě a dobře to víš."</p>

<p>S tím popadl klec s holuby a hrdličkami a naložil ji na vo­zík. Pak i prázdnou klec po vráně. Nedbaje na mé hněvivé námitky, vyšplhal se na kozlík a švihl otěžemi svého poníka. Staré zvíře odtáhlo i se skřípějícím vozíkem vstříc houst­noucímu sněhu a soumraku. Tržiště kolem nás osiřelo. Zby­lí lidé s vykasanými límci a zapnutými kabáty chvátali před bouří domů, hnáni mokrým větrem a poletujícím sněhem.</p>

<p>„Co s tebou mám teď dělat?" zeptal jsem se vlka.</p>

<p><emphasis>Nech mě jít. Pusťme.</emphasis></p>

<p><emphasis>To nemohu. Není to bezpečné. </emphasis>Kdybych tu v samém srd­ci města pustil vlka na svobodu, nikdy by se živý nedostal zpátky do lesů. Bylo zde příliš mnoho psů, kteří by se semk­li, aby ho zneškodnili, příliš mnoho lidí, kteří by ho zastřelili<emphasis> </emphasis>pro kožich. Nebo proto, že je vlk. Shýbl jsem se ke kleci, abych ji vzal a zkusil, jak je těžká. Vrhl se proti mě, zu­by vyceněné.</p>

<p><emphasis>Zpátky! </emphasis>Rázem mě popadl vztek. Bylo to nakažlivé.</p>

<p><emphasis>Já tě zabiju. Jsi stejný jako on, člověk. Držel bys mě </emphasis>v <emphasis>té kleci taky, že? Já tě z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>biju, rozervu ti břicho a rozsápu ti střeva.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jedeš zpátky! </emphasis>Tvrdě jsem do něj <emphasis>strčil </emphasis>a on se opět nahr­bil. Vrčel a kňučel, nechápaje, co jsem to udělal, ale stáhl se přede mnou do zadního kouta klece. Popadl jsem klec a zve­dl ji. Byla těžká a jeho zběsilé přesouvání váhy mi to nijak neusnadňovalo. Ale unesl jsem ji. Ne moc daleko a ne moc dlouho. Postupně se s ním však dostanu ven z města. Kdyby byl dospělý, pravděpodobně by vážil tolik co já. Byl však hubený a mladý. Mladší, než jsem na první pohled hádal.</p>

<p>Zvedl jsem klec a přidržel si ji na hrudi. Kdyby teď po mně vyrazil, mohl by mi ublížit. On však jen zakňučel a stáhl se do vzdálenějšího kouta. Nesl se mi velmi nešikovně.</p>

<p><emphasis>Jak tě chytil?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nenávidím tě.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak tě chytil?</emphasis></p>

<p>Vybavil si doupě a dva bratry. Matku, která mu nosila ryby. A krev a kouř a taky to, jak se z jeho matky a bratrů staly páchnoucí usně pro muže v holinkách. Z doupěte byl vytažen jako poslední a vhozen do klece, jež byla cítit po fretkách, živen byl mršinami. A nenávistí. Žil zejména z ne­návisti.</p>

<p><emphasis>Musel ses narodit pozdě, když tě matka krmila rybami.</emphasis></p>

<p>Nevrle se na mě podíval.</p>

<p>Všechny cesty vedly do kopce a sníh se začínal lepit. Ošoupané boty mi klouzaly na zledovatělých kostkách a ra­mena mě bolela od těžkého a nemotorného břemena v po­době klece. Bál jsem se, že se dostaví třas. Často jsem se</p>

<p>musel zastavovat a odpočívat. Přitom jsem zarytě odmítal myslet na to, co dělám. Říkal jsem si, že s tím vlkem žádné pouto nenavážu, ani s žádným jiným tvorem. Už jsem se zařekl. Chtěl jsem vlče jen nakrmit a pak ho někde vypustit. Burrich se o tom nikdy nemusí dozvědět. Nebudu muset če­lit jeho znechucení. Znovu jsem zvedl klec. Kdo by si byl pomyslel, že takové mládě může být tak těžké?</p>

<p><emphasis>Nejsem prašivý. </emphasis>Zato rozhořčený. <emphasis>Blechy. Klec je </emphasis><emphasis>plná blech.</emphasis></p>

<p>Takže ten svědivý pocit na hrudi nebyl domnělý. No to je ohromné. Budu se večer muset znovu vykoupat, pokud se nechci po zbytek zimy dělit o postel s blechami.</p>

<p>Mezitím jsem došel na kraj města. Dál už stálo jenom ně­kolik roztroušených domů a cesta byla strmější. Mnohem strmější. Opět jsem postavil klec na zasněženou zem. Vlček se uvnitř přikrčil, pojednou malý a ubohý, prost hněvu a ne­návisti, které by ho vyživovaly. Měl hlad. Učinil jsem roz­hodnutí.</p>

<p><emphasis>Vypustím tě ven. Ponesu tě.</emphasis></p>

<p>Vlček na to nic. Upřeně mne sledoval, zatímco jsem uvol­nil západku na dvířkách a prudce je otevřel. Myslel jsem si, že kolem mě vystřelí ven a zmizí v hloubi noci a závojích padajícího sněhu. Jenže on se schoulil tam, kde byl. Hmátl jsem do klece a popadl ho za zátylek, abych ho vytáhl ven. Vmžiku byl na mně, sápal se mi na hruď a rozevřenými če­listmi mi šel po krku. Zvedl jsem ruku právě včas, abych mu předloktí vrazil napříč do chřtánu. Stále jsem ho přitom dr­žel za zátylek a cpal mu ruku hluboko do tlamy, hlouběji, než mu bylo po chuti. Zadníma nohama mě škrábal na břiše, ale můj kabát byl naštěstí dost silný, aby mi moc neublížil. V dalším okamžiku jsme se kutáleli ve sněhu, chňapali po sobě a vrčeli jako šílení. Já však využil své váhy a síly a také letitých zkušeností se zápolením se psy. Povalil jsem ho na hřbet a přidržel ho, zatímco on hlavou jenom bezmocně mlátil sem a tam a spílal mi do hnusných jmen, pro něž lidé ani nemají slova. Když se vyčerpal, sklonil jsem se nad něj. Sevřel jsem mu hrdlo, naklonil se ještě víc a zabodl se mu pohledem do očí. Tohle byla fyzická řeč, jíž rozuměl. K to­mu jsem dodal: <emphasis>Já jsem vlk. Ty jsi vlček. Budeš mě poslou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chat!</emphasis></p>

<p>Držel jsem ho a hleděl mu do očí. On rychle hlavou ucu­kl, ale já ho stále držel, dokud se na mě znovu nepodíval a já neuviděl změnu, která v něm nastala. Pustil jsem ho, vstal a ustoupil stranou. On pořád ležel. <emphasis>Vstaň. Pojď sem. </emphasis>Překu­lil se na nohy a přišel ke mně, břicho nízko nad zemí a ocas mezi nohama. Když byl u mě, svalil se na bok a vystrčil bři­cho. Slabě přitom zakňučel.</p>

<p>Po chvíli jsem se slitoval. <emphasis>To je všechno v pořádku. Jen jsme si museli něco v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>jasnit. Nechtěl jsem ti ublížit. A teď pojď se mnou. </emphasis>Natáhl jsem ruku, abych ho poškrábal na hru­di, ale když jsem se ho dotkl, zavyl. Ucítil jsem rudý záblesk jeho bolesti.</p>

<p><emphasis>Kde jsi zraněn?</emphasis></p>

<p>V duchu jsem spatřil hůl jeho bývalého věznitele s mo­sazným zakončením. <emphasis>Vš</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>de.</emphasis></p>

<p>Snažil jsem se být nanejvýš citlivý, když jsem ho pro-hmatával. Jenom staré strupy, boule na žebrech. Vstal jsem a vztekle odkopl klec z cesty. On přišel ke mně a opřel se mi o nohu. <emphasis>Hladový. Zima. Moc unavený. </emphasis>Jeho bolestné pocity se opět vřinuly do mých. Když jsem se ho dotkl, bylo pro mě obtížné oddělit své myšlenky od jeho. Byl to můj vztek nad tím, jak se s ním zacházelo, nebo jeho? Řekl jsem si, že na tom nezáleží. Opatrně jsem ho zvedl ze země a vstal. Když jsem ho tiskl k hrudi, bez klece už tolik nevážil. Byl samá kůže a dlouhé rostoucí kosti. Litoval jsem násilí, které jsem proti němu použil, ale zároveň jsem věděl, že to byla jediná řeč, které by porozuměl. „Postarám se o tebe," přinutil jsem se říci nahlas.</p>

<p><emphasis>Tepl</emphasis><emphasis>íč</emphasis><emphasis>ko, </emphasis>pomyslel si vděčně a já přes něj přetáhl svůj ka­bát. Svými smysly napájel mé smysly. Cítil jsem sám sebe tisíckrát silněji, než jsem chtěl. Koně a psi, kouř ze spálené­ho dřeva a stopa po parfému Patience. Snažil jsem se vědo­mí jeho smyslů co nejvíce potlačit. Tiskl jsem ho k sobě a nesl ho po strmé cestě k Buckkeepu. Věděl jsem o jedné neobydlené chatrči vzadu za sýpkami. Kdysi zde žil jeden starý pasák vepřů. Nyní je prázdná. Byla celá na spadnutí a navíc dost vzdálená pro všechny obyvatele Buckkeepu. Mému účelu však skvěle vyhovovala. Nechám ho tam, dám mu několik kostí na hryzáni, trochu vařeného obilí a nějakou slámu na lehnutí. Týden či dva, možná měsíc, a bude zdra­vý a dost silný na to, aby se o sebe postaral sám. Pak ho vy­vedu ven západně od Buckkeepu a pustím ho na svobodu.</p>

<p><emphasis>Maso?</emphasis></p>

<p>Vzdychl jsem. <emphasis>Maso, </emphasis>přislíbil jsem. Ještě nikdy žádné zví­ře tak dobře nevyciťovalo mé myšlenky a ani mi ty svoje nesdělovalo tak jasně. Bylo jenom dobře, že spolu nebudeme dlouho. Moc dobře, že brzy půjde pryč.</p>

<p><emphasis>Teplicko, </emphasis>oponoval mi. Dal mi hlavu na rameno a usnul, vlhkým čumákem mi přitom funěl do ucha.</p>

<p> <strong><emphasis>5 Gambit</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Nepochybně existuje prastarý mravní kodex, jehož zvyklosti byly z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>jisté drsnější než naše dnešní. Troufám si však tvrdit, že jsme se jim nevzd</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>lili natolik, abychom zůstali jenom při vnějším zdání. Slovo válečníka stále zavazuje, a mezi těmi, kteří slouží bok po boku, není nic ohavnějšího, než když ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kdo lže svým kamarádům neb</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>je navádí k bezectnosti. Zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kony p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hostinnosti stále zakazují, aby ten, s nímž se někdo u svého stolu podělil o sůl, prolil krev na jeho podlaze.</emphasis></p>

<p>Zima okolo hradu Buckkeep sílila. Od moře přicházely bouře, aby se na nás s ledovou zběsilostí vyřádily a pak za­se odešly. Po nich obvykle následoval sníh, jenž v mohut­ných kupách zaledňoval cimbuří, jako sladké cukrátko na ořechových koláčích. Hluboká temnota dlouhých nocí se neustále dloužila a za jasných nocí nad námi ledově plály hvězdy. Po dlouhé cestě domů z Horského království mi však krutost zimy tolik nevadila jako kdysi. Když jsem vyrážel na své každodenní pochůzky ke stáji a pak ke staré pra­sečí chýši, tváře mi sice hořely zimou a řasy se lepily mra­zem, ale vždycky jsem věděl, že domov a vyhřátý krb jsou nablízku. Třeskuté mrazy a bouře, jež nám u prahu skučely jako hladoví vlci, zároveň zastávaly roli ostražitých hlídačů, kteří drželi rudé lodě z dosahu našeho pobřeží.</p>

<p>Čas se mi nesnesitelně vlekl. Každý den jsem chodil za Kettricken, jak mi poradil Chade, ale naše zarputilost byla až příliš charakteristická pro nás pro oba. Jsem si jist, že jsem ji popuzoval stejně jako ona mne. S vlčetem jsem si ne­troufal trávit mnoho času, natož abychom se blíže přáteli­li. Žádné další stálé povinnosti jsem neměl. Den měl příliš mnoho hodin a všechny byly vyplněny myšlenkami na Mol­ly. Nejhorší byly noci, protože tehdy se spící mysl vymkla mé kontrole a mé sny byly plné Molly, zářící svíčkařky v ru­dých sukních, nyní tak zdrženlivé a nevýrazné ve služebnické modři. Když jsem jí nemohl být nablízku ve dne, mé spí­cí já se jí dvořilo s takovou vážností a důrazností, na něž by se mé bdělé já nikdy nezmohlo. Když jsme se po bouři pro­cházeli po plážích, držel jsem ji za ruku. Zkušeně, bez sebe­menší nejistoty jsem ji líbal a díval se jí do očí, nemaje co skrývat. Nikdo mi ji nemohl odepřít. Zcela jistě ne v mých snech.</p>

<p>Chadeův výcvik se mi nejprve hodil k tomu, abych ji špe­hoval. Věděl jsem, která místnost ve služebnickém podlaží je její. Bez nějakého záměru jsem si zjistil doby jejích pří­chodů a odchodů. Bylo mi hanba stát tam jako špeh, abych zaslechl její krok na schodech a nakrátko ji zahlédl, jak vy­chází na nákupy, ale ať jsem se snažil jakkoli, nemohl jsem si to zakázat. Věděl jsem, které ze služebných jsou její pří­telkyně. A jelikož jsem nemohl mluvit s ní, mohl jsem zdra­vit alespoň je a občas s nimi prohodit pár slov v naději, že se některá bezděčně zmíní o Molly. Beznadějně jsem po ní prahl. Ona mi unikala a mně už nechutnalo ani jíst. Vůbec nic mě nezajímalo.</p>

<p>Jednou večer jsem seděl na strážnici vedle kuchyně. Na­šel jsem si místo v koutku, kde jsem se zapřel zády o zeď a nohama o protější lavici, abych předem odradil každou společnost. Přede mnou stál nedopitý džbánek piva, jež me­zitím v teple zvětralo. Ani se mi nechtělo opít se do bezvě­domí. Civěl jsem do prázdna a snažil se na nic nemyslet, když vtom mi lavice pod nohama ucukla. Skoro jsem ze své­ho posedu spadl, a když jsem se narovnal, spatřil jsem Burriche, jak si sedá naproti mně. „Co tě trápí?" zeptal se bez servítků. Naklonil se ke mně a ztišil hlas, abych ho slyšel jen já. „Máš další záchvat?"</p>

<p>Podíval jsem se zpět ke stolu. Tiše jsem odpověděl: „Ně­kolikrát se dostavil třas, ale žádné skutečné záchvaty. Zdá se, že to na mě přijde, jen když se přepínám."</p>

<p>Vážně přikývl a čekal. Zvedl jsem hlavu a zjistil, že svým temným zrakem spočívá na mně. Jeho neskrývané obavy se mě kdesi hluboko uvnitř dotkly. Zavrtěl jsem hlavou, hrdlo náhle sevřené. „Je to Molly," hlesl jsem po chvíli.</p>

<p>„Nepodařilo se ti zjistit, kam odešla?"</p>

<p>„Ne. Ona je tady, na Buckkeepu, zaměstnaná jako služka u Patience. Ale Patience mi ji nedovolí vídat. Říká, že..."</p>

<p>Burrichovi se při mých prvních slovech rozšířily oči. Teď se rozhlédl kolem a pak pokynul hlavou ke dveřím. Vstal jsem a šel za ním. Zavedl mě do stájí a nahoru do své svět­nice. Posadil jsem se u stolu před krbem, on přinesl dobrou brandy z Tilthu a dva pohárky. Pak na stole rozložil své sed­lářské náčiní a obvyklou hromadu postrojů na spravení. Po­dal mi ohlávku, jež potřebovala nový řemen. Sám si vzal do práce jakousi ozdobu na lemu sedla. Přitáhl si židli a zadíval se na mě. „Tahle Molly. Pak jsem ji už viděl na prádelním dvoře s Lacey? Nosí hrdě hlavu? Narudlý lesklý porost?"</p>

<p>„Vlasy," opravil jsem ho nevrle.</p>

<p>„Pěkné široké boky. Bude se jí snadno rodit," prohodil uznale.</p>

<p>Vztekle jsem na něj pohlédl. „Díky," řekl jsem ledově.</p>

<p>Jeho široký úsměv mě šokoval. „Jen se vztekej. Raději tohle, než aby ses litoval. No tak. Povídej."</p>

<p>A tak jsem mu to řekl. Nejspíš toho bylo víc, než bych si dovolil na strážnici, protože tady jsme byli sami, brandy mě příjemně pálila v hrdle a všude kolem bylo známé prostředí a pachy Burrichovy světnice. Tady, pokud vůbec někde v ži­votě, jsem byl vždycky v bezpečí. Natolik v bezpečí, abych Burrichovi vylil svou bolest. On nemluvil a ani neměl po­známky. I když jsem se vypovídal, pořád mlčel. Sledoval jsem, jak vtírá barvivo do obrysů jelena, kterého mezitím vyryl do kůže.</p>

<p>„Tak. A co mám dělat?" slyšel jsem ptát se sám sebe.</p>

<p>Odložil sedlo, vyzunkl svou brandy a opět si dolil. Roz­hlédl se po místnosti. „Ptáš se mě samozřejmě proto, že ti neušly mé skrovné úspěchy v tom, jak si najít laskavou že­nu a pořídit kupu dětí?'</p>

<p>Hořkost v jeho hlase mě zaskočila, ale ještě než jsem sta­čil zareagovat, zakuckal se smíchem. „Zapomeň na to, co jsem řekl. Koneckonců, bylo to moje rozhodnutí, učiněné už hodně dávno. FitzChivalry, a co si myslíš ty, že bys měl dě­lat?"</p>

<p>Jen jsem na něj mrzutě zíral.</p>

<p>„Za prvé, proč se věci porouchaly?" Když jsem neodpo­vídal, zeptal se mě: „Neříkal jsi mi právě, že ses o ni uchá­zel jako chlapec, zatímco ona čekala nabídku od muže? Ona hledala muže. Tak se tu neproducíruj a nedurdi jako trucovité děcko. Buď chlap." Vypil půlku své brandy a pak oba poháry dolil.</p>

<p>„Jak?" otázal jsem se.</p>

<p>„Tak, jak ses předvedl jako chlap i jinde. Osvoj si discip­línu, žij pro tento úkol. Takže ty ji nesmíš vídat. Pokud já něco vím o ženách, neznamená to, že ona nevidí tebe. To si zapamatuj. Podívej se na sebe. Tvé vlasy vypadají jako zim­ní srst poníka; vsadím se, že tu košili nosíš už celý týden, a jsi hubený jako zimní hříbě. Pochybuji, že si tak znovu zís­káš její respekt. Pořádně se vykrm, nezapomeň se každý den česat a, pro Edovo jméno, trochu cvič místo povalování se na strážnici. Stanov si nějaké úkoly a pusť se do nich."</p>

<p>Zvolna jsem přikývl. Věděl jsem, že mi radí dobře. Ne­odpustil jsem si však výhradu: „Ale to všechno mi k ničemu nebude, když mi Patience nedovolí vídat se s Molly."</p>

<p>„Dlouhodobě, můj chlapče, se to netýká tebe a Patience. Nýbrž tebe a Molly."</p>

<p>„A krále Shrewda," podotkl jsem zkormouceně.</p>

<p>Tázavě na mě pohlédl.</p>

<p>„Podle Patience není možné, aby muž byl zavázán králi a přitom dal ženě celé své srdce. ,Nemůžeš dávat dvě sedla na jednoho koně,' řekla mi. Jako žena, která si vzala násled­níka trůnu a byla spokojena s minimem času, který pro ni měl." Natáhl jsem se, abych Burrichovi podal spravenou ohlávku.</p>

<p>On si ji však nevzal. Právě pozvedal svůj pohár s brandy. Vtom s ním praštil o stůl tak prudce, že pálenka vyšplíchla přes okraj. „Tohle že ti říkala?" zeptal se ochraptěle. Zaryl se mi pohledem do očí.</p>

<p>Zvolna jsem přikývl. „Říkala, že by ode mne nebylo čest­né chtít po Molly, aby se spokojila s časem, který mi král ne­chá pro sebe."</p>

<p>Burrich se na židli zaklonil. Rysy jeho tváře zkřivil sled protichůdných emocí. Pohlédl úkosem do krbu a pak zpátky na mne. Chvíli to vypadalo, že co nevidět promluví. Pak se na židli napřímil, jedním douškem vyzunkl brandy a prudce vstal. „Tady nahoře je moc velký klid. Nezajdeme si dolů do města?"</p>

<p>Když jsem druhý den vstával, ignoroval jsem třeštící hla­vu a předsevzal si, že se nebudu chovat jako roztoužený mladík. Právě kvůli mladické nerozvážnosti a nepozornos­ti jsem ji ztratil. Rozhodl jsem se zachovávat mužskou zdr­ženlivost. Pokud mám jen vyčkat na vhodnou příležitost, abych ji znovu získal, vezmu si Burrichovu radu k srdci a využiji svůj čas rozumným způsobem.</p>

<p>A tak jsem každý den vstával časně zrána, dokonce ještě před kuchaři. V soukromí svého pokoje jsem se trochu pro­táhl a pak jsem se prokousával sestavou bojových cviků se starou holí. Cvičil jsem, až ze mě lilo a obestíraly mě mrá­koty, pak jsem sešel dolů do lázní, abych se napařil. Poma­lu, velice pomalu se mi začala vracet životní síla. Nabýval jsem na váze a začínalo se mi obnovovat svalstvo na kos­tech. Nové šaty, které mi vnutila paní Hasty, mi už byly sko­ro dost. Stále jsem však neměl pokoj od třesavky, která mě občas přepadla. Ale záchvatů bylo čím dál míň a já se vždy dokázal včas vrátit na pokoj, abych se někde nezostudil pá­dem. Patience mi řekla, že mám již zdravější barvu, zatímco Lacey mě při každé příležitosti s gustem prolamovala. Zno­vu jsem se začal cítit ve své kůži.</p>

<p>Každé ráno jsem snídával ve společnosti strážníků, kde bylo množství zkonzumovaného jídla vždy důležitější než mravy. Po snídani následovala vycházka do stájí, kde jsem si vzal Sooty na projížďku sněhem, aby se udržela v kondi­ci. Když jsem ji vracel do stájí, ze starého přátelství jsem měl domácké právo ji osobně zaopatřit. Před nešťastnými událostmi v Horském království naše vztahy s Burrichem nebyly dobré kvůli mému praktikování Moudrosti. Ze stájí jsem byl v podstatě vyhoštěn. Takže to pro mě byla víc než útěcha, když jsem teď mohl svou klisnu vyhřebelcovat a po­starat sejí o obilí. Ve stájích byl čilý ruch, hřejivé pachy zví­řat, a také zde člověk pochytil klepy, jež mohou šířit pouze čeledíni. Když byl dobrý den, Hands či Burrich se u mě za­stavili a prohodili se mnou pár slov. Jindy, když měli moc pilno, jsem je s hořkosladkým uspokojením sledoval, jak se radí, co s kašlajícím hřebcem, nebo jak kurýrují nemocného kance, kterého jakýsi farmář přinesl na hrad. V těch dnech měli na kratochvíle málo času, a aniž by skutečně chtěli, vlastně mě ze svého kruhu vyloučili. Tak to prostě muselo být. Začal jsem již žít jiný život. Nemohl jsem proto očeká­vat, že zadní vrátka do starého mně budou navždy poote­vřena.</p>

<p>To mě však nezbavovalo tíživého pocitu viny, když jsem se každý den vyplížil k opuštěné chatrči za sýpkami. Vždy jsem se měl náramně na pozoru. Mír s Burrichem zatím ne­trval tak dlouho, abych ho považoval za samozřejmý; v pa­měti jsem dosud měl čerstvou vzpomínku na to, jak bolest­ná pro mne ztráta jeho přátelství byla. Kdyby měl Burrich jenom podezření, že jsem se vrátil ke starým způsobům s Moudrostí, ihned by se mě dočista zřekl, jako již ostatně předtím. Každý den jsem si kladl stále tutéž otázku, proč vů­bec hazarduji s jeho přátelstvím a respektem kvůli nějakému vlčeti.</p>

<p>Jedinou odpovědí bylo, že nemám na výběr. Nemohl jsem se již od Vlčka odvrátit, jako bych nemohl odejít od vyhládlého a uvězněného dítěte. Pro Burriche byla Moudrost, jež mi občas dovolovala otevřít se myslím zvířat, čirou zvráce­ností, nechutnou slabostí, které by se žádný skutečný muž nepodvolil. Sám skoro přiznal své skryté vlohy k ní, ale pev­ně trval na tom, že ji nikdy nepoužil. A pokud ano, nikdy jsem ho při tom nepřistihl. Opak nikdy nebyl pravdou. Ja­kýmsi záhadným způsobem vždy postřehl, že mě přitahuje nějaké zvíře. V dětství jsem si svým koketováním s Moud­rostí zpravidla vysloužil štulec do hlavy či hlasitou facku, abych se vrátil ke svým povinnostem. Když jsem žil u Bur­riche ve stájích, dělal vše, co bylo v jeho moci, aby mi za­bránil navázat s nějakým zvířetem vztah. Pokaždé uspěl, pouze dvakrát ne. Palčivá bolest po ztrátě věrných společní­ků mě posléze přesvědčila, že Burrich má pravdu. Jen blá­zen by se pouštěl do něčeho, co nevyhnutelně vede k takové ztrátě. A tak jsem byl spíše blázen než muž, který by se pře­ce dokázal od žadonícího, zbitého a vyhladovělého vlčete odvrátit.</p>

<p>Kradl jsem kosti, odřezky masa a kůrky a dával si bedli­vý pozor, aby se nikdo, ani Cook, ani šašek, o mých aktivi­tách nedozvěděl. Usilovně jsem se snažil měnit doby svých každodenních návštěv v chatrči a každý den jsem se k ní vy­dával jinou cestou, abych ve sněhu nevyšlapal příliš zřetel­nou stopu. Nejhorší ze všeho bylo propašovat ze stájí čer­stvou slámu a starou koňskou houni. Ale podařilo se mi to.</p>

<p>Ať jsem přišel kdykoli, Vlček na mě vždy čekal. Nebyla to jen bdělost zvířete očekávajícího potravu. Přesně vycítil, kdy jsem se vydal na cestu k chatrči za sýpkami, a už mě očekával. Věděl, ve které kapse mám perníčky, a rychle si je oblíbil. Ne že by tím vymizela jeho podezřívavost vůči mně. Kdepak. Cítil jsem jeho ostražitost a viděl, jak se pokaždé přikrčí, když se ocitnu v jeho blízkosti. Ale každý den, kdy jsem ho neudeřil, každý kousek jídla, který jsem mu přinesl, byl opět další plaňkou důvěry na mostě mezi námi. Já ovšem tuto spojnici vytvořit nechtěl. Snažil jsem zachovávat přísný odstup a poznávat ho Moudrostí co nejméně. Bál jsem se, že by mohl pozbýt svoji divokost, kterou bude potřebovat, aby v přírodě přežil. Stále a stále jsem ho varoval: „Musíš se dr­žet vskrytu. Každý člověk je pro tebe nebezpečný, tak jako každý pes. Musíš se zdržovat uvnitř této chýše a nedělat žád­ný hluk, když se někdo přiblíží."</p>

<p>Zprvu mu nedělalo problémy poslechnout mě. Byl žalost­ně vyzáblý, okamžitě se vrhal na jídlo, které jsem mu přine­sl, a všechno zhltal. Než jsem odešel z chatrče, obvykle už spal na slámě, nebo mě nedůvěřivě sledoval, ohryzávaje dra­hocennou kost. Jakmile se však přiměřeně vykrmil, měl pro­stor k pohybu a jeho strach ze mě polevil, začala se v něm ozývat vrozená hravost mláděte. Hned jak se otevřely dveře, žertovně na mě dorážel, skákal a vyjadřoval radost nad ho­vězími kolínky rozverným vrčením a trháním masa. Když jsem ho pokáral, aby nedělal takový hluk, anebo kvůli sto­pám, jež vypovídaly o jeho nočním řádění na sněhové pláni za chatrči, přikrčil se před mou nelibostí.</p>

<p>Já si však dobře všímal utajené divokosti v jeho očích. Neuznával mě jako pána. Jen jako nadřazeného ve smečce. Trpělivě vyčkával, až bude schopen vskutku vlastních roz­hodnutí. Ačkoli to občas bylo bolestivé, muselo to tak být. Zachránil jsem ho v pevném odhodlání, že ho propustím na svobodu. Za rok od teďka bude jen dalším vlkem vyjícím v dálce uprostřed noci. Pořád jsem mu to opakoval. Nejprve chtěl vědět, kdy ho vyvedu ven z páchnoucího hradu a sva­zujících kamenných hradeb, které ho obepínaly. Sliboval jsem mu, že brzy, jakmile bude vykrmený a silný, jakmile nejhlubší zimní sněhy roztají a on se bude moci o sebe postarat sám. Jak ale týdny míjely a bouře venku mu dávaly pocítit útulnost jeho pelechu, zatímco maso na jeho kostech nabývalo, ptal se stále méně. Občas jsem mu to zapomínal připomenout.</p>

<p>Zvenčí i zevnitř mě nahlodávala osamělost. V noci jsem přemýšlel, co by se asi stalo, kdybych se vyplížil do schodů a zaklepal u dveří Molly. Přes den jsem se držel zpátky, abych se nesblížil s malým vlčetem, které teď zcela závise­lo na mně. Na hradě bylo už jen jedno stvoření, jež bylo tak osamělé jako já.</p>

<p>„Určitě máš i jiné povinnosti. Proč tedy za mnou každý den chodíš?" zeptala se Kettricken svým přímým horalským způsobem. Bylo dopoledne a v noci předtím řádila bouře. Sníh venku se teď hustě sypal a navzdory mrazivé zimě Ket­tricken nechala otevřít okenice, aby mohla padající vločky sledovat. Z její šicí komnaty byl otevřený výhled na moře a ona byla patrně fascinována nesmírnými a neklidnými masami vod. Její oči měly tutéž barvu jako moře toho dne.</p>

<p>„Myslel jsem, že vám trochu ukrátím čas, má nastávající královno."</p>

<p>„Čas," povzdechla si. Dala si bradu do dlaní a opřela se o loket, hledíc v zamyšlení na padající sníh. Vítr od moře jí čechral světlé vlasy. „Ten váš jazyk je dost podivný. Mluví­te o běhu času, tak jako my o vanutí větru. Jako by to byla věc, které je třeba se zbavit."</p>

<p>Její malá služka Rosemary, usazená u jejích nohou, se zahihňala do dlaní. Za námi se bystře uchichtly dvě dámy, na­čež se opět přičinlivě sklonily nad vyšíváním. Sama Kettric­ken měla před sebou nachystaný velký vyšívací rám, v němž se začínaly rýsovat hory s vodopádem v popředí. Nevšiml jsem si, že by v práci nějak pokročila. Její ostatní dámy se dnes nedostavily, ale poslaly pážata s omluvami, proč se k ní nemohou připojit. Většinou kvůli bolení hlavy. Zdálo se, že Kettricken nechápe, že jejich nezájem značí znevažování je­jího postavení. Nevěděl jsem, jak bych jí to vysvětlil, a by­ly dny, kdy jsem se odhodlával, že to udělám. Tohle byl je­den z nich.</p>

<p>Poposedl jsem na židli a zkřížil nohy. „Jen jsem myslel, že v zimě je Buckkeep nudným místem. Počasí nás tak čas­to drží zavřené uvnitř; není na tom celkem nic zábavného."</p>

<p>„To ale není případ kůlny loďařů tam dole," sdělila mi. Její oči měly podivně lačný výraz. „Všichni jsou tam v jed­nom shonu a každý okamžik denního světla využívají k se­stavování velkých trámů a k ohýbání prken. I když je kalný den nebo zuří bouře, v kůlnách loďaři stále tesají, hoblují a vyhlazuji dřevo. U kovářských výhní zase vyrábějí řetězy a kotvy. Někteří tkají silné plátno na plachty, jiní ho stříhají a sešívají. Verity se tam prochází a na všechno dohlíží. Za­tímco já tu sedím nad výšivkou, píchám se do prstů a napí­nám zrak při vyšívání kvítků a ptačích očiček. A když s tím skončím, dá se to stranou k tuctu dalších ručních prací."</p>

<p>„Och ne, proč to dávat stranou, to ne, milady," vyhrkla impulzivně jedna z dam. „Vždyť vaše výšivky jsou velmi ceněny, když je dáte někomu darem. V Shoaksu je zarámo­vaný krásný kus v soukromých komnatách lorda Shemshyho a vévoda Kelvar z Ripponu -"</p>

<p>Povzdech Kettricken přerušil ženin kompliment. „Raději bych pracovala na plachtě, s velkou železnou jehlou či dře­věným čnělkovým klínem, abych ozdobila jednu z manželo­vých lodí. Byla by to práce hodná mého času a jeho uznání. Místo toho mi dávají hračky, aby mě zabavili, jako kdybych byla rozmazlené děcko, které nechápe hodnotu správně vy­naloženého času." Otočila se zpátky k oknu. Všiml jsem si, že kouř stoupající z loděnic byl stejně dobře viditelný jako moře. Asi jsem prve špatně pochopil, kam mířila její pozor­nost.</p>

<p>„Mám poslat pro čaj se sušenkami, milady?" zeptala se nadějným hlasem jedna z dam. Obě tam seděly s šálami ovi­nutými přes ramena. Kettricken si zjevně nevšímala mrazi­vého přímořského vzduchu proudícího otevřeným oknem dovnitř, což však nemohlo být příjemné těm dvěma, které v tom průvanu seděly a oháněly se jehlami.</p>

<p>„Pokud si přejete," odvětila bez zájmu Kettricken. „Já ne­mám hlad ani žízeň. Vlastně se bojím, že ztloustnu jako hu­sa v ohradě, když budu celý den jen vysedávat nad výšivka­mi, pořád něco uždibovat a usrkávat. Toužím vykonat něco významného. Pověz mi pravdu, Fitzi. Kdybys necítil nutnost chodit mě navštěvovat, seděl bys nečinně ve svých komna­tách? Nebo bys dělal ozdoby u stavu?"</p>

<p>„Ne. Ale já přece nejsem nastávající královna."</p>

<p>„Nastávající. Ach, teď už chápu tuto část svého titulu." Do jejího hlasu se vplížila hořkost, kterou jsem tam nikdy předtím neslyšel. „Ale královna? V mé zemi, jak dobře víš, neříkáme královna. Kdybych tam teď byla a vládla místo ot­ce, říkali by mi Sacrifice[2]. A co víc, já bych byla Sacrifice. Ve všem, co by bylo dobré pro mou zemi a můj lid."</p>

<p>„Kdybyste tam byla teď, uprostřed zimy, co byste děla­la?" zeptal jsem se v naději, že se naše konverzace stočí na přijatelnější téma. Byl to však omyl.</p>

<p>Zmlkla a zahleděla se z okna. „V horách," řekla tiše, „ne­byl na zahálku nikdy čas. Byla jsem samozřejmě mladší a většina povinností Sacrífice připadla mému otci a staršímu bratrovi. Avšak, jak říká Jonqui, je tam vždycky dost práce pro všechny a ještě nějaká navíc. Tady na Buckkeepu dělají všechno sluhové, tak aby nebyli nikomu na očích, a vidět jsou pouze výsledky - uklizený pokoj, jídlo na stole. Snad je to proto, že je to tak zalidněné místo."</p>

<p>Na chvíli zmlkla a zahleděla se do dáli. „V Jhaampe v zi­mě celý sál i město utichají. Padá tam hustý těžký sníh a ze­mi svírá velký mráz. Méně používané cesty se na zimu úpl­ně ztratí. Kola nahradí sanice. Návštěvníci města jsou v tuto dobu už dávno doma. V paláci v Jhaampe je jen rodina a ti, kteří se rozhodli zůstat a pomáhat jim. Ne sloužit, ne, to ne­ní přesné. Ty jsi byl v Jhaampe. Víš, že tam není nikdo, kdo by pouze sloužil, snad kromě královské rodiny. V Jhaampe bych vstávala časně zrána, abych přinesla vodu na kaši pro domácnost, a střídala se při míchání u kotlíku. Keera, Sennick, Jofron a já bychom oživili kuchyň hovorem. A všich­ni mladí by byli v jednom kole, nosili by dříví, chystali talí­ře a mluvili o tisíci různých věcech." Její hlas zakolísal a já naslouchal tichu její osamělosti.</p>

<p>Po chvíli pokračovala: „Bylo-li tam třeba udělat nějakou práci, těžkou či lehkou, všichni jsme přiložili ruce k dílu. Já pomáhala ohýbat a vázat větve na stodolu. I v nejhlubší zi­mě jsem pomáhala odklízet sníh a pěstovat nové střešní ob­louky pro rodinu, jejíž dům vzal zasvé v plamenech. Myslíš si, že Sacrifíce nedokáže ulovit starého svéhlavého kance, který se uchýlil k zabíjení koz, nebo se zapřít do lana, aby pomohla vyztužit most poškozený záplavami?" Pohlédla na mě a v očích se jí zračila ryzí bolest.</p>

<p>„Tady na Buckkeepu nedáváme všanc životy svých krá­loven," řekl jsem prostě. „Lano může vyztužit jiné rameno, máme tucty lovců, kteří by se ucházeli o čest usmrtit zabijáka dobytka. Máme však jen jednu královnu. Jsou věci, které může dělat jen královna a nikdo jiný."</p>

<p>Obě dámy v místnosti za námi na nás mezitím skoro za­pomněly. Jedna si zavolala páže a to se vrátilo se sladkými sušenkami a kouřící konvicí čaje. Bavily se spolu a hřály si ruce nad čajovými šálky. Zběžně jsem se po nich podíval, abych si zapamatoval, které z dam se rozhodly věnovat čas své královně. Kettricken -jak jsem sám začínal zjišťovat -zřejmě nebyla královnou, které bylo snadné dělat společ­nost. Její malá služka Rosemary seděla na podlaze u čajové­ho stolku, oči zasněné, a v drobných rukou svírala sladkou sušenku. Náhle jsem si přál, aby mi bylo znovu osm a mohl se připojit k ní.</p>

<p>„Já vím, o čem to mluvíš," řekla nepokrytě Kettricken. „Jsem tu, abych Veritymu porodila dědice. Je to povinnost, které se nevyhýbám, protože to nepovažuji za povinnost, nýbrž za radost. Jen bych chtěla mít jistotu, že můj pán se mnou mé city sdílí. Pořád je pryč, ve městě, za svými zále­žitostmi. Vím, kde dnes je; tam dole se dívá, jak z prken a trámů vznikají lodě. Copak bych nemohla být s ním, aniž bych se vystavovala nebezpečí? Vždyť přece kdybych mu měla porodit dědice, může ho zplodit pouze on. Proč musím být uvězněna tady, zatímco on je zabraný do úkolu chránit náš lid? Vždyť je to úkol, na němž bych se měla podílet ja­ko Sacrifice Šesti vévodství."</p>

<p>Ač jsem už uvykl horalské přímočarosti za svého pobytu v Jhaampe, její otevřenost mě šokovala. Snad právě proto byla má odpověď víc než troufalá. Vstal jsem, natáhl se po­dél ní a zabouchl okenice kvůli průvanu. Využil jsem naší těsné blízkosti a vztekle zašeptal: „Pokud si myslíte, že je­dinou povinností naší královny je porodit dědice, pak se vel­mi mýlíte, milady. Když takhle bez obalu mluvíte, neberete</p>

<p>ohled na vaše dámy, které jsou tu dnes jen proto, aby vám dělaly společnost a bavily se s vámi. Uvažujte. Nemohly by si zrovna tak vyšívat ve svých útulných komnatách nebo ve společnosti paní Hasty? Dychtíte po nějakém, podle vás dů­ležitějším úkolu, ale před vámi leží úkol, který nemůže vy­konat ani sám král. Jste tu, abyste ho splnila. Máte obnovit dvůr na Buckkeepu. Udělat z něj žádoucí a atraktivní místo k pobytu. Povzbudit pány a dámy, aby soutěžili o pozornost krále; přimět je, aby ho horlivě podporovali v jeho snahách. Je to už dlouho, co tu na hradě sídlila sympatická královna. Místo toho, abyste jen shlížela dolů na lodě, které dokáží lé­pe postavit jiné ruce, chopte se úkolu, který vám byl svěřen, a přizpůsobte se mu."</p>

<p>Právě jsem urovnal tapiserii, jež zakrývala okenice a po­máhala utěsnit okno před zimními bouřemi. Pak jsem ustou­pil od okna a střetl se s očima královny. K mé mrzutosti vy­padala zkormouceně jako dojička. V bledých očích jí stály slzy a tváře měla zarudlé, jako kdybych jí dal facku. Podíval jsem se na dámy, které stále popíjely čaj a vesele spolu roz­mlouvaly. Rosemary mezitím nepozorovaně využila příleži­tosti a opatrně šťourala prstem do koláčů, aby zjistila, co je uvnitř. Vypadalo to, že nikdo si ničeho zvláštního nevšiml. Já však rychle poznával, jak zběhlé jsou dvorní dámy v ta­kové přetvářce, a obával se spekulací a dohadů, co asi Ba­stard mohl říci nastávající královně, že jí vehnal slzy do očí.</p>

<p>Proklínal jsem se za svou neomalenost a připomněl si, že bez ohledu na svou výšku není Kettricken o moc starší než já, navíc v cizím prostředí a sama. Neměl jsem jí nic říkat, ale raději jsem měl s problémem seznámit Chadea a nechat ho, aby zařídil, že jí to někdo vysvětlí. Pak mi svitlo, že již mezitím vybral člověka, aby jí takové věci vysvětlil. Opět jsem jí pohlédl do očí a dovolil si rozpačitý úsměv. Rychle pak následovala můj pohled na obě dámy a stejně rychle si nasadila způsobný výraz. Byl jsem na ni pyšný.</p>

<p>„Co tedy navrhuješ?" zeptala se tiše.</p>

<p>„Co navrhuji?" řekl jsem pokorně. „Jednak se stydím za svoji smělost, s níž jsem mluvil s královnou. Prosím ji tímto za prominutí. Ale rovněž navrhuji, aby královna těmto dvě­ma loajálním dámám dala nějakým způsobem najevo zvlášt­ní královskou přízeň, čímž by je odměnila za jejich věrnost."</p>

<p>Chápavě přikývla. „A co by to mohlo být za přízeň?"</p>

<p>„Soukromá porada s královnou v jejích vlastních komna­tách, třeba kvůli pozvání nějakého pozoruhodného zpěváka či loutkáře. Není důležité, jaký druh zábavy zvolíte, nýbrž pouze to, že ty, které se neuvolily dělat vám věrně společ­nost, budou vyloučeny."</p>

<p>„To zní jako od Regala."</p>

<p>„Možná. Je velmi zběhlý ve vytváření lokajů a nohsledů. Jenže on by to udělal z nevraživosti, aby potrestal ty, kteří podle něj netancovali."</p>

<p>„A já?"</p>

<p>„A vy, má nastávající královno, to uděláte jako ocenění těch, kteří tancovali. Bez záměru potrestat ty, kteří netanco­vali; pouze jako projev radosti ze společnosti těch, kteří ty­to city zjevně opětují."</p>

<p>„Chápu. A ten zpěvák?"</p>

<p>„Mellow. Má velmi uhlazený způsob zpěvu, líbivý pro každou dámu v místnosti."</p>

<p>„Zjistíš mi, jestli je dnes večer volný?"</p>

<p>„Milady." Musel jsem se usmát. „Jste nastávající králov­na. Poctíte ho, když si vyžádáte jeho přítomnost. Bude celý žhavý, aby vám mohl dělat společnost."</p>

<p>Znovu vzdychla, ale tentokrát už méně. Kývla na zname­ní, že mohu jít, vstala a s úsměvem na rtech popošla ke svým dámám, které požádala o omluvu za svou dopolední roztrži­tost, načež se jich zeptala, zda by jí ten večer nemohly dělat společnost v jejích vlastních komnatách. Viděl jsem, jak si vyměnily pohledy a úsměvy, a poznal jsem, že jsme nechy­bili. Zapamatoval jsem si pro sebe jejich jména: lady Hopeful a lady Modesty. Vypoklonkoval jsem se z místnosti, ale sotva si toho někdo všiml.</p>

<p>A tak jsem se stal poradcem Kettricken. Nijak jsem si však neliboval v roli jejího společníka a lektora, čili našeptávače kroků, které má příště odtančit. Vlastně to byl dost nepříjemný úkol. Cítil jsem, že ji svým káráním ponižuji a že ji kazím, když ji učím pavoučím způsobům vládnutí v pavučině královského dvora. Měla pravdu. Byly to Regalovy triky. Ale pokud je ona prováděla s vyššími ideály a laskavějšími způsoby než Regal, mé záměry byly natolik sobecké, že to vydalo za nás za oba. Chtěl jsem, aby sou­středila ve svých rukou moc, a tím v očích všech bez rozdí­lu pevně nárokovala trůn pro Verityho.</p>

<p>Každého dalšího večera jsem byl očekáván u lady Patience. Ona i Lacey si na těchto návštěvách dost zakládaly. Patience si myslela, že mě má plně k dispozici, jako bych byl pořád její páže, a bez váhání mě třeba požádala, abych jí na její drahocenný třtinový papír zhotovil kopii nějakého staré­ho svitku, nebo mě vyzvala, abych jí předvedl, jak jsem se zlepšil ve hře na mořské píšťaly. Vždy mi pak vyčinila za to, že v této oblasti neprojevuji dostatečné úsilí, a skoro hodin­ku mě uváděla do rozpaků tím, že se mě pokoušela vyučo­vat. Snažil jsem se být povolný a zdvořilý, ale zároveň jsem se cítil být lapený do jejich pasti, jak se mě lstivě snažily dr­žet z dosahu Molly. Věděl jsem, že tento záměr Patience je moudrý, ale moudrost ještě nedokáže zmírnit osamělost. Na­vzdory jejich úsilí odepřít mi ji, jsem ji viděl všude. Och, ne jako osobu, to ne, ale například ve sladké vůni z hořící tlus­té vavřínové svíce, v plášti přehozeném přes židli, dokonce i med v koláčcích mi chutnal po Molly. Budete mě mít za blázna proto, že jsem seděl v blízkosti té svíce a nasával je­jí vůni nebo že jsem si sedl na onu židli, abych se mohl opřít o její sněhem navlhlý plášť? Občas jsem si připadal stejně jako Kettricken, když jsem tonul v moři požadavků jiných a ze života mně nezbývalo nic, co bych měl jenom sám pro sebe.</p>

<p>Každý týden jsem referoval Chadeovi o pokrocích Ket­tricken ve dvorních intrikách. Právě Chade mě upozornil na to, že dámy poblouzněné Regalem se teď najednou ucháze­jí i o přízeň Kettricken. A tak jsem jí měl důrazně poradit, ke komu se má chovat zdvořile, ne však víc než to, a na ko­ho se má opravdově usmívat. Občas jsem si říkal, že bych raději v tichosti zabíjel pro krále, nežli byl zapleten do všech těch tajných piklů. Vtom mě však povolal král Shrewd.</p>

<p>Vzkaz jsem obdržel časně zrána a chvatně jsem se oblé­kal, abych se hlásil u krále. Bylo to poprvé od mého návra­tu na Buckkeep, co si mě vyžádal. Byl jsem už celý nesvůj z toho, že mě nebere na vědomí. Byl se mnou nespokojen kvůli tomu, co se přihodilo v Jhaampe? Určitě by mi to řekl přímo. Ale přesto. Sžírala mě nejistota. Velmi jsem spěchal, abych byl u krále co nejdřív, nicméně jsem si dával hodně záležet na svém zevnějšku. V obojím se mi vedlo špatně. Mé vlasy, ostříhané kvůli horečkám, jež mě sužovaly v horách, mezitím dorostly a teď byly husté a nepoddajné jako porost Verityho. Krom toho se mi na bradě začínaly ježit vousy. Již dvakrát mi Burrich říkal, abych se buď rozhodl pro bradku, nebo abych věnoval větší pozornost holení. Jelikož má bra­da již připomínala usmolenou zimní srst poníka, ve své sna­ze jsem se toho rána několikrát pořezal na tváři, než jsem se rozhodl, že trocha štětin bude méně nápadná než krvavé šrá­my. Sčesal jsem si vlasy z tváře dozadu a litoval toho, že si je nemohu splést do copu válečníka. Zapíchl jsem si do ko­šile jehlici, kterou mi kdysi dal Shrewd na znamení toho, že jsem jeho. Pak jsem vyrazil ke králi.</p>

<p>Když jsem po chodbě chvátal ke královým dveřím, vyhr­nul se ze dveří své komnaty Regal. Zastavil jsem, abych do něho nevrazil. Zaskočeně jsem se na něj podíval. Od svého návratu jsem ho viděl už několikrát, bylo to však vždy přes sál, nebo jsem ho krátce zahlédl, jak je něčím zaměstnán. Teď jsme stáli necelou délku paže od sebe a zírali jeden na druhého. Skoro by nás někdo mohl omylem považovat za bratry, uvědomil jsem si vyděšeně. Měl kudrnatější vlasy, jemnější rysy a aristokratičtější způsoby. Jeho oděv připo­mínal páví peří v porovnání s mými střízlivými barvami, ani na krku a na rukou jsem neměl žádné stříbro. Přesto bylo jasné, že oba pocházíme z Farseerů. Měli jsme čelisti po Shrewdovi, jeho spuštěná víčka a křivku dolního rtu. Žádný z nás se postavou nikdy nemohl rovnat svalnaté rozložitosti Verityho, ale já mu byl blíže než Regal. Věkově nás dělilo více než deset let. Pouze jeho pleť vypovídala o rozdílném původu. Naše pohledy se střetly a já bych z něj v tu chvíli nejraději vysápal střeva na Čistě zametenou podlahu.</p>

<p>Usmál se a zablýskl bílými zuby. „Bastarde," pozdravil mě vesele. Jeho podlý úsměv se ještě rozšířil. „Či vlastně pane <emphasis>Fitzi. </emphasis>Ano, jméno jako ulité." Jeho pečlivá výslovnost nepřipouštěla pochyby, že jde o urážku.</p>

<p>„Princi <emphasis>Regal</emphasis><emphasis>e" </emphasis>odvětil jsem tónem, který znamenal to­též. Čekal jsem s chladnokrevnou trpělivostí, o níž jsem do­sud nevěděl, že jsem jí schopen. Musel udeřit první.</p>

<p>Krátkou chvíli jsme proti sobě stáli a nespouštěli ze sebe oči. Pak Regal sklopil zrak, aby si z rukávu setřel domnělé smítko. Prošel kolem mě. Neustoupil jsem mu z cesty. A on do mě nevrazil jako kdysi. Nadechl jsem se a pokračoval v chůzi.</p>

<p>Strážníka u dveří královy komnaty jsem neznal, ale on už mi zdáli kynul rukou dovnitř. Povzdechl jsem si a zadal si další úkol. Znovu se musím začít učit jména a tváře nazpa­měť. Nyní, když dvůr přetékal lidmi, kteří se přijeli podí­vat na novou královnu, se ke mně najednou znali lidé, které jsem neznal. „To bude ten Bastard, soudím podle vzezření," slyšel jsem jednou u kuchyňských dveří říkat prodavače sla­niny svému učni. Připadal jsem si zranitelný. Věci se na můj vkus měnily příliš rychle.</p>

<p>Komnata krále Shrewda mě šokovala. Čekal jsem, že uvi­dím pootevřená okna, aby svěží zimní vzduch mohl dovnitř, a krále Shrewda u stolu, již oblečeného a bdělého, jak byst­ře jako kapitán naslouchá hlášení svých poručíků. Vždycky to tak bylo, energický stařec, přísný sám na sebe, ranní ptá­če, a bystrý, jak praví jeho jméno[3]. Nyní však vůbec nebyl v obývacím pokoji. Odvážil jsem se vstoupit do pootevře­ných dveří jeho ložnice a nakouknout dovnitř.</p>

<p>Místnost stále napůl tonula ve stínech. Nějaký sluha tiše chřestil šálky a talířky u malého stolku přitaženého k velké posteli se závěsy. Podíval se na mě a hned zase jinam, zjev­ně v domnění, že jsem nějaký poskok. Vzduch uvnitř byl stojatý a zatuchlý, jako by se místnost nepoužívala či dlou­hou dobu nevětrala. Nějakou dobu jsem čekal, až sluha krá­li Shrewdovi sdělí, že jsem přišel. Když mě nadále ignoro­val, opatrně jsem popošel k pelesti postele.</p>

<p>„Můj králi?" osmělil jsem se ho oslovit, když nic neříkal. „Přišel jsem na váš příkaz."</p>

<p>Shrewd seděl mezi závěsy na zešeřelé posteli, podepřený polštáři. Když jsem promluvil, otevřel oči. „Kdo to... ach. Fitz. Posaď se tedy. Wallace, přines mu židli. A taky šálek a talíř." Když sluha na jeho příkaz odešel, král Shrewd se mi svěřil: „Moc postrádám Chefferse. Byl u mě tolik let a nikdy jsem mu nemusel říkat, co po něm chci."</p>

<p>„Vzpomínám si na něj, můj pane. A kdepak je?"</p>

<p>„Zchvátil ho kašel. Chytil to na podzim a už ho to nepus­tilo. Jen scházel, až se nemohl bez sípáni ani nadechnout."</p>

<p>Pamatoval jsem si jeho sluhu. Nebyl to žádný mladík, ale ani stařec. Zpráva o jeho smrti mě překvapila. Potichu, beze slova jsem tam stál, dokud mi Wallace nepřinesl židli, talíř a šálek. Nelibě se zamračil, když jsem se posadil, ale já si ho nevšímal. Brzy ostatně zjistí, že král Shrewd má svůj vlast­ní jednací protokol. „A vy, můj králi? Jste zdráv? Nevzpo­mínám si, že bych vás kdy viděl zrána v posteli!"</p>

<p>Král Shrewd nedůtklivě zavrčel. „Je to dost nepříjemné. Žádná skutečná nemoc. Pouze závratě, jakési závratě, které mě přepadávají, když se rychleji pohnu. Každé ráno si mys­lím, že je to pryč, ale když se pokusím vstát, samotné ka­meny buckkeepské skály se pode mnou zaviklají. A tak zů­stanu v posteli, najím se a trochu se napiji a pak pomalu vstanu. V poledne už jsem to zase já. Myslím, že to má co do činění se zimními mrazy, ačkoli lékař říká, že to může být od staré rány mečem, k níž jsem přišel, když jsem byl o něco starší než ty. Podívej, stále tu mám jizvu, přestože jsem si myslel, že zranění je dávno vyléčeno." Král Shrewd se v posteli naklonil a roztřesenou rukou nadzvedl pramen šedých vlasů na levém spánku. Uviděl jsem starou svraště­lou jizvu a přikývl jsem.</p>

<p>„Ale dost už o tom. Nezavolal jsem tě na poradu ohledně mého zdraví. Myslím, že tušíš, proč jsi tady, viď?"</p>

<p>„Chtěl byste ode mne slyšet kompletní zprávu o událos­tech v Jhaampe?" hádal jsem. Rozhlédl jsem se po sluhovi a uviděl, že Wallace poletuje poblíž. Cheffers by již dávno odešel, abychom si se Shrewdem mohli v klidu promluvit. Sám jsem se divil, jak zpříma jsem si dovolil před novým mužem mluvit.</p>

<p>Ale Shrewd jenom mávl rukou. „To už je pryč, hochu," pravil ztěžka. „Verity a já jsme se o tom již bavili. Teď to nechme být. Myslím, že toho nemáš na srdci moc, co bych nevěděl nebo se mezitím nedovtípil. S Veritym jsme to pro­bírali dost obšírně. Je mi... líto... několika věcí. Ale. Nyní jsme tady a tohle je místo, z něhož musíme vždycky vychá­zet. Že?"</p>

<p>Slova mi uvázla v hrdle, skoro jsem se zalkl. Regal, chtěl jsem říci. Tvůj syn, který se mne pokusil zabít, tvého ne­vlastního vnuka. Mluvil jsi obšírně i s ním? A bylo to před­tím nebo poté, co jsi mě nechal jemu napospas? Avšak ná­hle, jako kdyby ke mně promluvil Chade nebo Verity, jsem si uvědomil, že nemám vůbec žádné právo zpovídat svého krále. Ani se ptát, jestli svěřil můj život do rukou svého nej­mladšího syna. Stiskl jsem pevně zuby a nechal si ta slova pro sebe.</p>

<p>Shrewd se mi podíval do očí. Pak šlehl zrakem po Wallaceovi. „Wallace. Odeber se na chvíli do kuchyně. Nebo kamkoli chceš, nebudeš-li zde." Wallace se zatvářil nelibě, odfrkl si a odešel. Dveře za sebou nechal pootevřené. Na po­kyn Shrewda jsem vstal a zavřel je. Usedl jsem zpátky na se­dačku.</p>

<p>„FitzChivalry," pravil Shrewd vážně. „Takhle to nepů­jde."</p>

<p>„Sire." Na chvíli jsem se střetl s jeho očima, pak jsem ale sklopil zrak.</p>

<p>Ztěžka promluvil: „Mladí ambiciózní muži občas dělají pošetilé věci. Když se jim pak naznačí, že se chovají špatně, omluví se." Tázavě jsem vzhlédl, jestli snad ode mě nečeká nějakou omluvu. On ale pokračoval: „Taková omluva ke mně byla vznesena. Já ji přijal. Teď pokračujeme dál. V tomhle mi důvěřuj," řekl laskavě, ale nebyla to žádost. „Čím méně se toho řekne, tím dříve se to napraví."</p>

<p>Opřel jsem se zády o židli. Nadechl jsem se a zvolna vy­dechl. V okamžiku jsem se ovládl. Pohlédl jsem zpříma na svého krále. „Mohu se zeptat, proč jste mě zavolal, můj krá­li?"</p>

<p>„Taková nepříjemnost," řekl Shrewd znechuceně. „Vévo­da Brawndy z Bearnsu si myslí, že bych to měl vyřešit já. Bojí se následků, pokud tak neučiním. Nepovažuje to za po­liticky rozumné... aby se přímé akce ujal sám. Tak jsem na žádost přistoupil, ale s nevolí. Copak toho není dost, když musíme čelit nájezdníkům na našem prahu - i bez vnitřních sporů? Nicméně. Mají právo se na mě obrátit a já mám zase povinnost věnovat pozornost každému, kdo se na mě obrátí. Opět poneseš váhu královy spravedlnosti ty, Fitzi."</p>

<p>Stručně mne seznámil se situací v Bearnsu. Jedna mladá žena ze Sealbay přišla na hrad Ripplekeep, aby se Brawndymu nabídla jako bojovnice. Ten ji s radostí přijal, protože byla svalnatá i obratná, ovládala hole, luk i sečné zbraně. Byla silná i krásná, malé postavy, snědé pleti a měla uhlaze­né vlasy jako mořská vydra. Stala se vítanou posilou hradní stráže a brzy i známou postavou na Brawndyho dvoře. Ne­měla ani tak šarm, jako spíš odvahu a sílu vůle, které přita­hovaly ostatní stoupence. Sám Brawndy si ji velmi oblíbil. Oživila jeho dvůr a vlila nového ducha jeho strážím.</p>

<p>Po nějaké době se začala prezentovat jako věštkyně a hadačka budoucnosti. Tvrdila, že bůh moří El ji určil k vyššímu poslání. Původně se jmenovala Madja a byla obyčejné­ho původu, později se však přejmenovala při obřadu ohně, větru a vody a říkala si Virago[4]. Jedla jen maso, které si sa­ma ulovila, a ve svém obydlí neměla nic, co by si sama nevyrobila či nevydobyla silou svých paží. Jejích stoupenců hojně přibývalo a byli mezi nimi i někteří mladší šlechtici a množství vojáků spadajících pod její velení. Všem kázala nutnost vrátit se k uctívání a velebení Ela. Hájila staré mra­vy a zastávala drsný, prostý způsob života, který uznával jen to, co si člověk dokáže vydobýt vlastní silou.</p>

<p>V nájezdnících a vykování spatřovala Elův trest za naši změkčilost, kterou přičítala na vrub farseerovské dynastie. Nejprve se o takových věcech šířila obezřetně. Později byla otevřenější, ale nikdy ne tak smělá, aby se dopustila vylože­né velezrady. Přesto se na mořských útesech obětovali býč­ci a ona sama poznačila krví množství mladých lidí, které vysílala na duchovní výpravy jako za starých časů. Brawndy se doslechl, že hledá muže, který by jí byl hoden a který by se k ni připojil, aby svrhli farseerovskou dynastii. Pak by spolu vládli a tak by zahájili epochu Bojovníka a ukončili éru Farmáře. Podle Brawndyho je prý hodně mladých mužů připraveno ucházet se o tuto čest. Brawndy ji chtěl zastavit, ještě než ji sám bude muset obvinit z velezrady, a přimět své muže, aby si zvolili mezi Virago a jím. Shrewd zase navr­hoval, že řady jejích stoupenců by mohly drasticky proříd­nout, kdyby byla přemožena ve zbrani, kdyby ji postihlo kruté neštěstí nebo kdyby se stala obětí nějaké vleklé nemo­ci, která by ji připravila o všechny síly a krásu. Byl jsem nu­cen souhlasit, že má nejspíše pravdu, ale poznamenal jsem, že v mnoha případech se lidé, kteří takto zemřeli, stali bohy pro ostatní. Shrewd řekl, že jistě ano, pokud ovšem zemřeli čestným způsobem.</p>

<p>Pak náhle změnil téma. Na Ripplekeepu v Sealbay je prý uložen starý svitek, který by si Verity přál okopírovat. Je to seznam všech lidí z Bearnsu, kteří kdysi sloužili králi svým Uměním jako koterie. Rovněž se prý říká, že na Ripplekee­pu se nachází relikvie z dob, kdy město bránili Elderlingové. Shrewd si přál, abych druhý den ráno odjel do Sealbay, okopíroval tam svitek, prohlédl si relikvii a přivezl mu o ní zprávu. Měl jsem rovněž Brawndymu tlumočit královo přá­ní všeho nejlepšího a ujistit ho, že vévodovy nesnáze brzy ustanou.</p>

<p>Pochopil jsem.</p>

<p>Když jsem vstával od stolu, Shrewd pozvedl prst, aby mě zarazil. Stál jsem a čekal.</p>

<p>„A máš dojem, že plním svoji úmluvu s tebou?" zeptal se. Byla to stará otázka, kterou mi kladl vždy po našem setkání, když jsem byl ještě chlapec. Přitom jsem se usmál.</p>

<p>„Ano, Sire," pravil jsem jako vždy.</p>

<p>„Potom hleď, abys svému slibu dostál i ty." Odmlčel se a pak, jako nikdy předtím, dodal: „Pamatuj, FitzChivalry. Ublížení způsobené jednomu z mých vlastních je ublížení způsobené mně."</p>

<p>„Sire?'</p>

<p>„Ty bys nikomu z mých neublížil, že ne?"</p>

<p>Povytáhl jsem se. Věděl jsem, nač se ptá, a přiznal jsem: „Sire, já bych nikomu z vašich neublížil. Jsem zapřísahán věrností dynastii Farseerů."</p>

<p>Zvolna přikývl. Vynutil si na Regalovi omluvu a na mně zase slib, že jeho syna nezabiji. Pravděpodobně věřil, že me­zi námi nastolil mír. Za jeho dveřmi jsem se zastavil a odhr­nul si vlasy z očí. Právě jsem dal slib, připomněl jsem si. Pozorně jsem se nad tím zamyslel a přinutil se zvážit všechno, co mě to může stát. Zalila mě hořkost, dokud jsem to nepo­rovnal s tím, co by mě to stálo, kdybych slib porušil. Pak jsem v sobě objevil výhrady a neúprosně je potřel. Dospěl jsem k rozhodnutí, že svému slibu danému králi do písmene dostojím. Žádný mír mezi mnou a Regalem nebyl, alespoň jsem však měl mír sám se sebou. Při tom rozhodnutí se mi udělalo lépe a odhodlaně jsem vykročil chodbou.</p>

<p>Svou zásobárnu jedů jsem po návratu z hor dosud nedoplnil. Venku teď nic zeleného nerostlo. Potřebný materiál si budu muset ukrást. Něco snad budou mít barvíři vlny a zby­tek mi poskytne lékárnička hradního lékaře. Když jsem vy­razil po schodech dolů, byl jsem už zcela ponořen do svých plánů.</p>

<p>Proti mně stoupala do schodů Serene. Když jsem ji spat­řil, na místě jsem se zastavil. Při pohledu na ni jsem se za­chvěl víc než před Regalem. Byl to starý reflex. Ze všech členů Galenovy koterie teď byla nejsilnější. August se stáhl do ústraní, odjel daleko do vnitrozemí, aby žil v zemi ovoc­ných sadů jako gentleman. Jeho Umění vzalo nezvratně za své při posledním kontaktu, jenž znamenal i konec Galena. Serene nyní byla klíčovou členkou koterie. V létě zůstávala na Buckkeepu, zatímco ostatní příslušníci se rozptýlili na věže a hrady po celé délce pobřeží a jejím prostřednictvím přenášeli zprávy králi. V zimě se všichni z koterie sjeli na Buckkeep, aby obnovili vzájemná pouta a vztahy. Vzhledem k absenci mistra Umění si teď Serene přisvojila hodně z Galenova postavení na Buckkeepu. S horoucím zanícením si též osvojila i Galenovu nenávist vůči mně. Až příliš živě mi připomínala minulá příkoří a probouzela ve mně hrůzu, jež se odmítala poddat logice věcí. Od svého návratu jsem se jí vyhýbal, ale nyní mě probodla svým pohledem.</p>

<p>Schodiště bylo dostatečně široké, aby si na něm dva lidé vyhnuli. Pokud se ovšem jeden z nich schválně nezastavil uprostřed schodu. Už jen při jejím pohledu jsem vycítil, že je ve výhodě. Její chování se podstatně změnilo od dob, kdy jsme ještě byli Galenovými žáky. Celý její fyzický vzhled odrážel její nynější postavení. Její tmavomodré roucho bylo bohatě vyšívané. Dlouhé černé vlasy měla vzadu složitě za­pletené pomocí blyštivé struny s ozdobami ze slonoviny. Je­jí hrdlo a prsty na rukou krášlilo stříbro. Avšak její ženskost byla ta tam. Osvojila si Galenovy asketické postoje, neboť její tvář byla vyzáblá na kost a ruce připomínaly kostnaté pařáty. A jako vždy z ní vycházela upjatost. Bylo to poprvé od Galenovy smrti, co mě přímo oslovila. Zastavil jsem se nad ní, aniž bych tušil, co po mně chce.</p>

<p>„Bastarde," řekla nepokrytě. Bylo to pojmenování, nikoli pozdrav. Napadlo mě, zda pro mě to slovo někdy pozbude na bodavosti.</p>

<p>„Serene," řekl jsem bezbarvě, jak jen to šlo.</p>

<p>„Nezahynul jsi v horách."</p>

<p>„Ne. Nezahynul."</p>

<p>Pořád tam stála a překážela mi v cestě. Pak velmi tiše řek­la: „Vím, co jsi udělal. Vím, kdo jsi."</p>

<p>Uvnitř jsem se chvěl jako vyděšený králík. Říkal jsem si, že nejspíš vyvíjí veškeré síly svého Umění, aby ve mně ten­to strach vyvolala. Řekl jsem si, že toto není má skutečná emoce, ale jen sugesce jejího Umění. Vysoukal jsem ze se­be:</p>

<p>„Já také vím, kdo jsem. Jsem králův muž."</p>

<p>„Nejsi vůbec žádný muž," prohlásila klidně a usmála se na mě. „Jednoho dne se to všichni dozví."</p>

<p>Je velmi pozoruhodné, že strach se jeví vždycky jen jako strach, bez ohledu na původ. Stál jsem tam a neodpovídal.</p>

<p>Konečně ustoupila a nechala mě projít. Tím jsem získal ma­lé vítězství, ačkoli při zpětném pohledu vidím, že nemohla ani nic jiného udělat. Šel jsem si přichystat věci na výpravu do Bearnsu, pojednou šťasten, že na pár dní odjedu z Buckkeepu.</p>

<p>Na tuto návštěvu nemám moc dobré vzpomínky. Potkal jsem se s Virago, protože i ona byla na Ripplekeepu hostem, zatímco já se tam věnoval svým písařským povinnostem. Byla přesně taková, jak mi ji popsal Shrewd - pěkná žena, dosti svalnatá, mrštných pohybů jako malá slídivá kočka. Je­jí půvab spočíval v její vitalitě a zdraví. Když byla v míst­nosti, všichni na ní jen viseli očima. Její panenská čistota dráždila každého mužského stoupence. I já se k ní cítil při­tahován, takže jsem se nad svým úkolem trochu potrápil.</p>

<p>Při naší první společné večeři byla u stolu posazena na­proti mně. Vévoda Brawndy mě vskutku vřele přivítal a ne­chal svého kuchaře připravit jistý pikantní masitý pokrm, jejž jsem měl moc rád. K dispozici jsem měl jeho knihovny a služby pomocného písaře. Jeho nejmladší dcera mi dokon­ce dělala plachou společnici. Řečená Celerity, jež mě pře­kvapila svou uhlazenou inteligencí, se mnou právě rozmlou­vala o mém písařském úkolu. Uprostřed jídla Virago dost jasně ke svému sousedovi poznamenala, že kdysi se bastar­dí hned po narození topili ve vodě. Vyžadovaly to staré Elovy mravy, jak říkala. Byl bych tu poznámku přešel, kdyby se ke mně nenaklonila přes stůl a s úsměvem mi neřekla: „Ni­kdy jste o tom zvyku neslyšel, bastarde?"</p>

<p>Vzhlédl jsem k vévodovi sedícímu v čele, ale ten byl prá­vě zabrán do živého hovoru se svou nejstarší dcerou. Ani se nepodíval mým směrem. „Myslím, že je to stejně starý zvyk jako zvyk zachovávat u stolu hostitele zdvořilost vůči ostat­ním hostům," odvětil jsem. Snažil jsem se, aby můj pohled ani hlas nezakolísaly. Návnada. Brawndy ji posadil naproti mně jako návnadu. Nikdy předtím jsem nebyl tak nestoudně zneužit. Obrnil jsem se proti tomu a snažil se odvrhnout osobní pocity stranou. Alespoň jsem byl připraven.</p>

<p>„Někteří by to mohli považovat za příznak degenerace farseerovské linie, že váš otec uléhal na manželské lože ne­čistý. Já sama bych samozřejmě neměla nic proti rodině své­ho krále. Ale povězte mi. Jak lidé kolem vaší matky přijali její zkurvení?"</p>

<p>Příjemně jsem se usmál. Rázem jsem měl méně pochyb­ností ohledně svého úkolu. „Na svoji matku či její příbuzen­stvo se moc nepamatuji," prohodil jsem družně. „Ale mys­lím, že věřili tomu, čemu já. Je lepší být kurvou či dítětem kurvy než zrádcem svého krále."</p>

<p>Pozvedl jsem sklenici s vínem a stočil zrak zpátky k Celerity. Její tmavě modré oči se rozšířily a ona se zajíkla, když se nůž, jejž měla Virago u pasu, zaryl do Brawndyho stolu jen několik palců od mého lokte. Já to čekal a ani jsem se nehnul. Místo toho jsem jí pohlédl rovnou do očí. Virago za stolem vstala, oči jí planuly a chřípí se jí dmulo. Její oživlá barva jen rozpalovala její krásu.</p>

<p>Klidným hlasem jsem řekl: „Povězte mi. Vy učíte starým vznešeným obyčejům, že ano? Proč tedy nedodržujete ten, který vám zakazuje prolít krev v domě, kde jste hostem?"</p>

<p>„To je ta vaše krev tak vzácná?" zeptala se uštěpačně.</p>

<p>„Stejně jako ta vaše. Nezostudil bych stůl svého vévody a nedal nikdy podnět k řečem, že dovolil svým hostům, aby se pozabíjeli nad jeho chlebem. Anebo je zdvořilost vůči va­šemu vévodovi pro vás stejně nicotná jako věrnost vašemu králi?"</p>

<p>„Nepřísahala jsem žádnou věrnost vašemu změkčilému farseerovskému králi," zasyčela.</p>

<p>Lidé na židlích poposedli, někteří v rozpacích, jiní, aby lépe slyšeli. A tak se někteří stali svědky toho, jak mě Virago napadla, a to přímo u Brawndyho stolu. To vše bylo peč­livě naplánováno jako nějaké bojové tažení. Byla si vědoma toho, jak dobře jsem plánoval i já? Tušila něco o malém ba­líčku v mé manžetě? Směle, silným hlasem, aby ostatní sly­šeli, jsem promluvil: „Já už o vás slyšel. Myslím, že ti, kte­ré nabádáte k následování a zradě, by udělali lépe, kdyby se vydali na Buckkeep. Následník trůnu Verity vydal výzvu pro lidi zběhlé ve zbrani, aby přišli a vstoupili do posádek jeho nových válečných lodí a tyto zbraně pozvedli proti ost­rovanům, kteří jsou nepřáteli nás všech. Myslím, že tohle by byl pro válečníka lepší způsob, jak poměřit své síly. Není to snad vznešenější činnost než obracet se proti vůdcům, kte­rým člověk přísahal věrnost, nebo prolévat býčí krev v mě­síčním světle pod útesy, když přece totéž maso může nasy­tit naše příbuzné oloupené rudými loděmi?"</p>

<p>Mluvil jsem vášnivě a můj hlas nabýval na síle, zatímco ona jen zírala, kolik toho vím. Zjistil jsem, že mě má vlastní slova uchvátila, neboť jsem jim věřil. Naklonil jsem se přes stůl nad talíř a šálek, jež měla Virago před sebou, ocitnuv se tváří blízko její, a zeptal se: „Povězte mi, statečná. Pozvedla jste někdy zbraň proti někomu, kdo nebyl váš krajan? Proti posádce rudé lodě? Myslím, že ne. Je mnohem snazší zne­užívat pohostinnosti svého hostitele nebo zmrzačit sousedo­va syna než zabít někoho, kdo přišel zabíjet vaše vlastní."</p>

<p>Slova u Virago nebyla silnou zbraní. Rozlíceně na mě plivla.</p>

<p>Zaklonil jsem se na židli a klidně si otřel tvář. „Možná byste se se mnou chtěla utkat na vhodnějším místě a v pří­hodnější dobu. Snad za týden ode dneška, na útesech, kde jste onehdy tak udatně skolila kravám chotě? Možná že já, písař, bych pro vás představoval větší výzvu než onen hově­zí bojovník?"</p>

<p>Vévoda Brawndy si náhle ráčil všimnout rozruchu u sto­lu. „FitzChivalry! Virago!" pokáral nás. Naše planoucí oči se však ani nehnuly, zatímco já se nad ní skláněl, rukama za­bořený do stolu podél ní z obou stran, a hleděl jí přímo do tváře.</p>

<p>Domnívám se, že muž po jejím boku by mě vyzval také, kdyby vévoda Brawndy nepraštil solničkou do stolu, takže ji málem roztříštil, a důrazně nám nepřipomněl, že tohle je i jeho stůl a jeho sál a on nedovolí, aby se tu prolévala krev. Alespoň on sám, podle jeho slov, dokázal ctít krále Shrewda a staré mravy současně, přičemž nás vyzval, abychom se pokusili o totéž. Já začal nanejvýš poníženě a výmluvně pro­sit za prominutí, také Virago mumlala své „pardony". Po­kračovali jsme v jídle, pak vystoupili pěvci a během dalších několika dní jsem zhotovil kopii svitku pro Verityho a pro­zkoumal relikvii po Elderlinzích, která mi ze všeho nejvíc připomínala skleněnou lahvičku s velice jemnými rybími šu­pinami. Na Celerity jsem zjevně udělal větší dojem, než mi bylo po chuti. Druhou stranou mince bylo to, že jsem musel čelit zarytému nepřátelství ve tvářích těch, kteří stranili Vi­rago. Byl to předlouhý týden.</p>

<p>K souboji jsem nikdy nemusel nastoupit, protože než tý­den uplynul, v ústech a na jazyce Virago se vyrazily nežity a boláky, jež byly legendárním trestem pro ty, kteří kdy lha­li svým spolubojovníkům a porušili dané sliby. Jen stěží mo­hla pít, o jídle vůbec nemluvě, a její vyrážka byla tak ohyzd­ná, že její nejbližší ji opustili ze strachu, aby je nenakazila též. Trpěla takovými bolestmi, že nemohla vyrazit do zimy na souboj, a nikdo jí ani nechtěl jít za sekundanta. Čekal jsem na útesech na soupeře, který se vůbec nedostavil. Po mém boku čekala Celerity a s ní ještě asi dvacet nižších šlechticů, kteří se ke mně připojili na žádost vévody Brawndyho. Nenuceně jsme se mezi sebou bavili a přitom také vypili docela dost brandy, abychom se zahřáli. Když nadešel večer, posel z hradu nám přišel sdělit, že Virago mezitím opustila Ripplekeep, ale ne, aby se utkala se mnou. Odjela pryč do vnit­rozemí. Sama. Celerity spráskla ruce radostí a pak mě neče­kaně objala. Vrátili jsme se promrzlí, ale šťastní, abychom si pochutnali ještě na jednom jídle, než odjedu zpět na Buckkeep. Brawndy mě usadil po své levici a Celerity vedle mě.</p>

<p>„Víte," poznamenal ke mně před koncem večeře, „vaše podobnost s vaším otcem je rok do roku nápadnější."</p>

<p>Ani všechna brandy z Bearnsu nemohla zapudit mrazení, jež ve mně jeho slova vyvolala.</p>

<p> <strong><emphasis>6 Vykovaní</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Dvěma syny královny Constance a krále Shrewda byli Chivalry a V</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>rity. Věkově je dělily pouze dva roky a chlapci vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>růstali v těsném sepětí, jak jen bratři mohou. Chivalry byl nejstarší a jako první v den šestnáctých nar</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zenin přijal ti</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>tul následník trůnu. Jeho otec ho téměř vzápětí poslal z do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mu, aby si vzal na starost pohraniční spor s Chalcedskými státy. Od té doby Chivalry jen zřídka pobýval na Buckkeepu déle než několik měsíců v kuse. Dokonce i po svatbě směl pouze málokdy trávit své dny odpočinkem. Nešlo ani tak o to, že by </emphasis>v <emphasis>té době bylo na hranicích tolik nepok</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>jů, ale spíše o to, že Shrewd tehdy usiloval o pevné vytyčení hranic se všemi sousedy. Mnohé z těchto sporů se urovnávaly po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>moci meče, ale s postupem času byl Chiva</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ry stále rafinova</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nější a jako první metody se chápal diplomacie.</emphasis></p>

<p><emphasis>Někteří praví, že přidělení tohoto úkolu Chtvalrymu zosnovala jeho nevlastni matka, královna Desire, která ho tím chtěla poslat na smrt. Jiní říkají, že Shrewd chtěl svého nej</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>staršího syna tímto dostat z dohledu a vlivu nové královny. Princ Verity, jenž byl díky svému mládí nucen zůstat doma,vznášel každý měsíc k otci fo</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>mální žádost, aby se směl při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pojit k bratr</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vi. Všechny Shrewdovy snahy, zaujmout ho je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho vlastními povinnostmi, v</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>cházely nazmar. Princ Verity vždy provedl svěřený úkol, ale nikdy ani na okamžik nene</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chal nikoho na pochybách, že by raději byl se svým starším bratrem. Nakonec, v den Verityho dvacátých narozenin, po šesti letech měsíčně vznášených žádostí, aby se směl připo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>jit k bratrovi, Shrewd neochotně sv</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>lil.</emphasis></p>

<p><emphasis>Od onoho dne, po dobu čtyř let, než Chtvalry abdikoval a Verity přijal titul n</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>sledník trůnu, oba princové pracovali jako jeden muž při vytyčování hranic, uzav</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>rání smluv a ob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chodních dohod se zeměmi, jež hraničily se Šesti vévodství-mi. Princ Chtvalry měl talent jednat s lidmi, ať už jako s je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dinci či jako s národy. Verity měl na starost detaily smluv, precizní mapy, jež znázorňovaly dohodnuté hranice, a pod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>poroval svého bratra jako vojáka i jako prince.</emphasis></p>

<p><emphasis>Princ </emphasis><emphasis>Regal</emphasis><emphasis>, nejmladší ze Shrewdových synů a jeho jedi</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né dítě s královnou Des</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>re, mezitím trávil mládí doma u dvo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ra, kde se jeho matka všemožně činila, aby z něho učinila vhodného kandidáta na trůn.</emphasis></p>

<p>Domů na Buckkeep jsem odjížděl s pocitem úlevy. Nebylo to poprvé, co jsem pro krále vykonal takový úkol, ale přes­to jsem ve své práci úkladného vraha nikdy nenalezl zalíbe­ní. Byl jsem rád, že mě Virago takto napadla a nepřímo na-vnadila, protože mi tím úkol hodně usnadnila. Přece to však byla velice krásná žena a navíc zdatná bojovnice. Byla to ztráta a já na svou práci nemohl být pyšný, pouze jsem upo­slechl králův příkaz. Takové tedy byly mé myšlenky, když mě Sooty vynášela do posledního stoupání na cestě domů.</p>

<p>Vzhlédl jsem do kopce a nemohl uvěřit svým očím. Kettricken a Regal na koních. Jeli vedle sebe. Spolu. Připomí­nali ilustraci na jednom z nejlepších Fedwrenových velínů. Regal celý v šarlatu a ve zlatě, v nablýskaných černých bo­tách a černých rukavicích. Jezdecký plášť mu volně vlál na jednom rameni, aby vynikl nádherný kontrast barev vlnících se v ranním větru. Měl tváře zarudlé od větru a rozcuchané černé vlasy, jindy precizně učesané do vlnitých kadeří. Jeho temné oči zářily. Vypadá skoro jako muž, pomyslel jsem si, takhle obkročmo na vysokém černém koni, jenž se tak krás­ně nesl. Kdyby byl chtěl, mohl by být právě takový, namís­to unylého prince, vždy se sklenicí vína v ruce a nějakou dá­mou po boku. Další ztráta.</p>

<p>Ach, ale ta dáma vedle něj, to bylo něco jiného. V porov­nání s jejich doprovodem vypadala jako vzácný cizokrajný květ. Jela obkročmo v sedle ve volných kalhotách a bylo napohled jasné, že ten šafránový purpur nevznikl v žádné z buckkeepských barvířských kádí. Kalhoty měla zdobené složitými pestrobarevnými výšivkami a zastrčené do vyso­kých bot, jež jí sahaly téměř po kolena; Burrich by takovou praktičnost rozhodně ocenil. Neměla na sobě plášť, ale krát­ký kabátec s hustou bílou kožešinou a vysokým límcem, který jí chránil krk před větrem. Bílá liška, odpověděl jsem, z tunder na odlehlé straně hor. Na rukou měla černé rukavi­ce. Vítr si pohrával s jejími dlouhými žlutými vlasy, jež jí volně vlály a čuchaly se jí na ramenou. Na hlavě měla ple­tenou čapku ve všech jasných barvách, jaké jsem si jen do­kázal představit. V sedle byla vzpřímená a předkloněná po­dle horalského stylu, takže si klisna Softstep myslela, že se má místo chůze vzpínat. Její postroj kaštanové barvy zvonil stříbrnými rolničkami, které v syrovém ranním vzduchu cin­kaly ostře jako rampouchy. V porovnání s ostatními ženami v mohutných sukních a pláštích působila čile jako mrštná kočka.</p>

<p> Působila dojmem cizokrajného bojovníka ze severských  krajů či dobrodruha z nějaké staré pohádky. Mezi ostatními  dámami značně vynikala, nějako urozená a okrášlená dáma  stavící se na odiv mezi méně vznešenými, ale spíše jako sokol v kleci s kanárky. Byl jsem na rozpacích, zda by se tak- to měla před svými poddanými ukazovat. Po boku Kettricken jel princ Regal, usmíval se a rozmlouval s ní. Byla to  živá konverzace, občas kořeněná smíchem. Když jsem se k nim přiblížil, přiměl jsem Sooty zvolnit tempo. Kettricken s úsměvem přitáhla uzdu a byla by zastavila, aby mě po­zdravila, avšak princ Regal jen ledově kývl a pobídl svého  koně kolenem do cvalu. Její klisna, aby nezůstala pozadu,  s Kettricken mírně škubla a vyrazila za Regalovým koněm.  Také lidé z doprovodu královny a prince mě krátce pozdra­vili. Zastavil jsem a díval se, jak mě míjejí, pak jsem s nelehkým srdcem pokračoval v jízdě do kopce. Tváře Kettric­ken ožily, její bledé líce na studeném vzduchu zrůžověly a její úsměv patřící Regalovi byl tak upřímně veselý jako občasné úsměvy, jimiž obdarovala mne. Přesto jsem nemohl uvěřit, že by byla tak naivní a důvěřovala mu.</p>

<p>Neustále jsem o tom přemýšlel, zatímco jsem odsedlával a hřebelcoval Sooty. Právě jsem se shýbl, abych jí zkontro­loval podkovy, když jsem ucítil, jak mě přes přepážku stáje sleduje Burrich. Zeptal jsem se: „Jak dlouho už?"</p>

<p>Věděl, nač se ptám.</p>

<p>„Začal s tím pár dní poté, co jsi odjel. Jednoho dne ji při­vedl sem a po dobrém na mě spustil, prý si myslí, že je to pěkná ostuda, aby královna trávila celé dny zavřená nahoře na hradě. V horách byla zvyklá na tak volný a zdravý život. Tvrdil, že se od ní nechal přesvědčit, aby ji naučil jezdit tak, jak jezdíme my v nížinách. Pak mě nechal osedlat Softstep, sedlem, které pro svoji královnu zhotovil Verity, a vyrazili pryč. Tak co jsem měl dělat nebo říkat?" zeptal se rozlíceně, když jsem na něj tázavě pohlédl. „Je to tak, jak jsi prve ří­kal. Jsme královi muži. Zavázaní věrností. A Regal je princ z rodu Farseerů. I kdybych byl tak nevěrný a odmítl ho, po­řád zde byla má nastávající královna, která čekala, až jí při­vedu a osedlám koně."</p>

<p>Letmým pohybem ruky jsem Burrichovi naznačil, že je­ho slova zavání zradou. Zašel do stáje za mnou a zamyšleně poškrábal Sooty za ušima, zatímco já končil s hřebelcováním.</p>

<p>„Nemohl jsi dělat nic jiného," připustil jsem. „Ale musím si klást otázku, co tím vlastně sleduje. A proč ona ho strpí."</p>

<p>„Co tím sleduje? Snad jak se znovu vetřít do její přízně. Není přece žádným tajemstvím, že ona se na hradě souží. Och, je sice ke všem vlídná. Ale má v sobě tolik poctivosti na to, aby uměla ostatním předstírat, že šťastná je, když ne­ní."</p>

<p>„Možná," souhlasil jsem mrzutě. Náhle jsem zvedl hlavu jako pes, který uslyšel pánovo zahvízdání. „Musím už jit. Následník trůnu Verity..." Nechal jsem svá slova vyznít do ztracena. Nemohl jsem Burrichovi říci, že jsem byl povolán Uměním. Hodil jsem si přes ramena sedlové vaky s pracně zhotovenými svitky uvnitř a zamířil k hradu.</p>

<p>Vůbec jsem se nepřevlékal ani se neohřál u kuchyňských ohňů, ale šel jsem rovnou do Verityho pracovny. Dveře by­ly pootevřené. Jednou jsem zaklepal a vešel. Verity se sklá­něl nad mapou rozloženou na stole. Stěží vzhlédl, aby mne pozdravil. Již mě tu očekávalo kouřící svařené víno a na sto­le u krbu štědrý talíř s masem nastudeno a s chlebem. Po chvíli se Verity narovnal.</p>

<p>„Blokuješ se příliš dobře," řekl Verity na pozdrav. „Už celé tři dny se tě snažím popohnat, a kdy ty konečně zjistíš, že tě volám Uměním? Až když stojíš v mých vlastních stá­jích. Říkám ti, Fitzi, musíme si najít čas a naučit tě jakési kontrole nad tvým Uměním."</p>

<p>Jenomže už když to říkal, moc dobře jsem věděl, že ten čas se nikdy nenajde. Jeho pozornost si žádalo až příliš mno­ho jiných věcí. A jako obvykle se okamžitě vrhl ke svému problému. „Vykovaní," řekl. V páteři mě zlověstně zamra­zilo.</p>

<p>„Rudé lodě znovu udeřily? Uprostřed takové zimy?" ze­ptal jsem se nevěřícně.</p>

<p>„Ne. Alespoň toho nás dosud ušetřily. Zdá se však, že ru­dí bandité nás mohou nechat být a klidně se vrátit ke svým krbům, přitom nám tu stále nechají působit svůj jed." Odml­čel se a pobídl mě: „No tak, do toho. Zahřej se a najez se. Můžeš přece kousat a poslouchat zároveň."</p>

<p>A zatímco jsem si dopřával svařené víno a jídlo, Verity mě poučoval: „Je to tentýž problém jako dřív. Zprávy o vy­kovaných, kteří nejenom okrádají pocestné, ale přepadávají i odlehlé domy a farmy. Prošetřil jsem to a musím dát těm­to zprávám za pravdu. K útokům však dochází daleko od míst nájezdů a lidé pokaždé tvrdí, že tam neřádí jeden či dva vykovaní, ale celé skupiny, navíc v součinnosti."</p>

<p>Na chvíli jsem se zamyslel a polkl naprázdno, pak jsem řekl: „Nemyslím si, že by vykovaní byli schopni účinkovat v tlupách nebo dokonce jako partneři. Když na ně člověk na­razí, zjistí, že nemají smysl pro... pospolitost. Nesdílí svoji lidskost. Umí sice mluvit a uvažovat, ale jen sobecky. Jsou jako rosomáci, kdyby dostali lidský jazyk. Nestarají se o nic než o své vlastní přežití. Co se týče jídla či pohodlí jaké­hokoli druhu, jeden na druhého pohlížejí jen jako na soka."</p>

<p>Dolil jsem si hrnek, vděčný za šířící se teplo po těle. Víno alespoň vyhánělo fyzický chlad. Mrazivé myšlenky na bezútěšnou odloučenost vykovaných rozptýlit nemohlo.</p>

<p>Právě Moudrost mně dovolila zjistit tuto pravdu o vyko­vaných. Veškerý pocit spřízněnosti s ostatním světem byl u nich tak umrtvený, že jsem je stěží dokázal vycítit. Moud­rost mi dávala určitý přístup k živoucímu pojivu mezi všemi tvory, ale vykovaní byli od této sítě odděleni, izolovaní jako kameny, hladoví a nelítostní jako nemyslící bouře či říční proud. Narazit nečekaně na někoho z nich pro mne bylo tak překvapivé, jako kdyby přede mnou povstal kámen a zaúto­čil na mě.</p>

<p>Verity však jen zamyšleně pokýval hlavou. „Ale i vlci, coby zvířata, útočí ve smečce. Tak jako dravé ryby na vel­rybu. Pokud se tato zvířata dokáží spolčit za účelem získání jídla, tak proč ne vykovaní?"</p>

<p>Položil jsem chleba, který jsem držel v ruce. „Vlci a dra­vé ryby to dělají, poněvadž jim to velí příroda, a o maso se pak podělí s mláďaty. Nezabíjejí, aby měl každý maso pro sebe, ale aby bylo maso pro smečku. Viděl jsem vykované ve skupinách, jenomže oni nejednají v součinnosti. V době, kdy na mě zaútočilo více vykovaných než jeden, zachránilo mě jedině to, že jsem je dokázal poštvat proti sobě. Zahodil jsem plášť, o který jim šlo, a oni se o něj pobili. A když za mnou vyrazili znovu, spíše si překáželi, než aby si pomáha­li." Snažil jsem se, aby mi při vzpomínce na tu noc nezakolísal hlas. Oné noci zahynul Smithy a já poprvé zabíjel. „Ale oni nebojují společně. To je naprosto nad možnosti vykova­ných - totiž myšlenka na spolupráci, aby z ní měli užitek všichni."</p>

<p>Zvedl jsem hlavu a uviděl, že Verityho temné oči jsou pl­ny soucitu. „Zapomněl jsem, že s nimi už máš své zkušenosti. Odpusť. Já to nepřehlížím. Jen je toho na mě v po­slední době moc." Jeho hlas umlkl a zdálo se, že naslouchá čemusi v dálce. Po chvíli přišel znovu k sobě. „Takže. Ty věříš, že nemohou spolupracovat. A přesto to vypadá, že to dělají. Podívej tady," pravil a přejel zlehka rukou po mapě rozprostřené na stole. „Vyznačuji si místa, odkud dorazily stížnosti, a přitom sleduji, kolik jich tam údajně je. Co si o tom myslíš?"</p>

<p>Stoupl jsem si vedle něj. Stát vedle Verityho nyní bylo ja­ko stát vedle odlišného druhu krbu. Vyzařovala z něho síla Umění. Napadlo mě, zda seji snaží mít pod kontrolou a zda mu pokaždé hrozí, že se z něj vyřine ven a jeho vědomí za­plaví celé království.</p>

<p>„Mapa, Fitzi," připomněl mi Verity a já se podivil, jak dobře zná mé myšlenky. Přinutil jsem se soustředit na vlast­ní úkol. Ta mapa znázorňovala vévodství Buck, vykreslené v pozoruhodných detailech. Podél celého pobřeží byly vy­značeny mělčiny a přílivové plošiny, ve vnitrozemí zase čet­né orientační body a vedlejší cesty. Byla to mapa zhotove­ná s láskou, člověkem, který celou oblast prochodil, sjezdil a splavil. Verity použil kousky červeného vosku jako znač­ky. Studoval jsem je, abych zjistil, čeho se týkají.</p>

<p>„Sedm různých incidentů." Natáhl se a postupně se dotkl všech značek. „Některé den cesty koňmo od Buckkeepu. V takové blízkosti k žádným nájezdům nedošlo, tak kde se tu ti vykovaní vzali? Pravda, mohli to být vyhnanci ze svých domovských vesnic, ale proč by se stahovali k Buckkeepu?"</p>

<p>„A co když jsou to desperáti, kteří předstírají vykované, když vyrážejí okrádat sousedy?"</p>

<p>„Možná. Problém však je, že k incidentům dochází stále blíže k Buckkeepu. Podle toho, co postižení říkají, existují tři odlišné skupiny. Ale pokaždé, když dorazí zpráva o nějaké loupeži či vloupání do stodoly nebo o krávě zmasakrova­né na poli, inkriminovaná skupina jako by se posunula blíže k Buckkeepu. Nenapadá mě Žádný důvod, proč by to vyko­vaní dělali. A navíc -" zarazil mě, když jsem se chystal pro­mluvit - „popisy jedné skupiny se shodují s výpověďmi o ji­ném útoku, hlášeném více než před měsícem. Jsou-li to ti samí vykovaní, dostali se za tu dobu dost daleko."</p>

<p>„To nevypadá na vykované," řekl jsem a pak se opatrně zeptal: „Tušíte za tím nějaké spiknutí?"</p>

<p>Verity si trpče odfrkl. „Samozřejmě. A kdy já netuším spiknutí? Jenže v tomto případě, myslím, se mohu alespoň rozhlížet dále než jen po Buckkeepu, abych objevil zdroj." Prudce se zarazil, jako by mu došlo, jak bezostyšně mluví. „Podívej se mi na to, Fitzi, ano? Vyjeď si trochu do okolí a naslouchej. Zjisti mi, co se povídá po krčmách, a zjisti mi, jaká znamení jsi na cestách objevil. Shromáždi také zvěsti o ostatních útocích a dávej pozor na detaily. Potichounku. Můžeš to pro mě udělat?"</p>

<p>„Samozřejmě. Jenže proč potichounku? Mně se zdá, že kdybychom lid vyburcovali, rychleji bychom se dozvěděli, oč kráčí."</p>

<p>„Dozvěděli bychom se víc, to máš pravdu. Více zvěstí a mnohem více stížností. Doposud jsou to ojedinělé stížnos­ti. Myslím, že jsem jediný, kdo si je zatím dal dohromady. Nechci mít celý Buckkeep ve zbrani a plný stížností, že král není schopen ubránit ani své hlavní město. Ne. Potichounku, Fitzi. Potichounku."</p>

<p>„Podívat se na to potichounku." Nevyslovil jsem to jako otázku.</p>

<p>Verity mírně pokrčil rozložitými rameny. Ale vypadalo to spíše tak, jako když si člověk nadhodí těžké břímě, a ne ja­ko když ho shodí. „Zaraz to, kde jen budeš moci." Hlas měl nepatrný a hleděl přitom do ohně. „Potichounku, Fitzi. Ve­lice potichounku."</p>

<p>Zvolna jsem přikývl. Také tyto úkoly jsem vykonával už předtím. Zabíjení vykovaných mi nevadilo tolik jako zabití jediného člověka. Občas jsem se snažil předstírat si, že po­skytuji neklidné duši mír, čímž definitivně ukončuji utrpení její rodiny. Jen jsem doufal, že se nestanu příliš zběhlý v sebeobelhávání. Byl to luxus, jaký si vrah z povolání nemůže dovolit. Chade mě varoval, že musím mít vždy na paměti, kdo doopravdy jsem. Žádný milosrdný anděl, ale zabiják, jenž pracuje pro dobro krále. Nebo nastávajícího krále. By­lo mou povinností střežit bezpečí trůnu. Mou povinností. Zaváhal jsem a pak jsem řekl:</p>

<p>„Můj princi. Když jsem se vracel zpátky, viděl jsem vaši nastávající královnu Kettricken. Byla na vyjížďce s princem Regalem."</p>

<p>„Je z nich hezký pár, není-li pravda? A ona sedí na koni dobře?" Verity nedokázal zcela skrýt hořkost v hlase.</p>

<p>„Zajisté. Ale pořád po horalském způsobu."</p>

<p>„Přišla za mnou a řekla, že by se chtěla naučit lépe jezdit na našich vysokých koních z nížin. Já jí ten nápad schválil. Netušil jsem, že si jako učitele jízdy vybere Regala." Verity se sklonil nad mapu a pozorně studoval detail, který tam ne­byl.</p>

<p>„Možná doufala, že ji budete učit vy," řekl jsem mu bez­děčně jako muži, ne jako princi.</p>

<p>„Možná," vzdychl náhle. „Och, já vím, že je to tak. Ket­tricken bývá někdy osamělá. Často." Potřásl hlavou. „Měla být provdána za nějakého mladšího syna, za muže, který má plné ruce času. Nebo za krále, jehož království není na po­kraji války nebo katastrofy. Já ji tím nechci ospravedlňovat, Fitzi. Vím o tom. Ale ona je tak... mladá. Občas. A když není zrovna tak mladá, je zas fanaticky vlastenecká. Jen hoří touhou, aby se mohla obětovat pro Šest vévodství. Pořád ji musím držet zpátky a říkat jí, že tohle Šest vévodství nepo­třebuje. Je jako střeček. Nemá v sobě kouska klidu, který by mi dopřála, Fitzi. Buď chce dovádět jako dítě, nebo mne po­drobně zpovídá ohledně nějaké krize, kterou právě chci na pár okamžiků pustit z hlavy."</p>

<p>Náhle jsem pomyslel na to, jak Chivalry zarytě usiloval o lehkovážnou Patience, a na okamžik jsem zahlédl jeho motivy. Žena, jež pro něj byla únikem. Koho by si asi vybral Verity, kdyby tak směl učinit sám za sebe? Asi někoho star­šího, mírnou ženu, jež by si byla vědoma své vnitřní ceny a vnitřního míru.</p>

<p>„Začínám být už tak unavený," řekl tiše Verity. Dolil si do hrnku svařeného vína, popošel ke krbu a zamyšleně usrkl. „Víš, co si přeji?"</p>

<p>Nebyla to skutečná otázka. Ani jsem se neobtěžoval s od­povědí.</p>

<p>„Přeji si, aby byl tvůj otec naživu a aby byl následníkem trůnu. A já stále jeho pravou rukou. On by mi říkal, do ja­kých úkolů se mám pustit, a já bych dělal to, co by po mně žádal. Měl bych mír sám se sebou, ať už by má práce byla jakkoli tvrdá, protože bych věděl, že on ví nejlépe, co dělá. Víš, jak je to snadné, Fitzi, následovat člověka, kterému vě­říš?"</p>

<p>Konečně vzhlédl a naše oči se střetly.</p>

<p>„Můj princi," řekl jsem tiše. „Myslím, že vím."</p>

<p>Verity chvíli mlčel. Pak řekl: „Ach." Držel mě v zajetí svých očí a já nepotřeboval vnímat teplo jeho Umění, abych pocítil vlnu vděčnosti, kterou ke mně vyslal. Odstoupil od krbu a napřímil se. Opět přede mnou stanul můj nastávající král. Nepatrným pohybem mě propustil a já šel. Když jsem stoupal do schodů ke svému pokoji, poprvé za svůj život jsem si položil otázku, zda bych neměl být vděčný osudu, že jsem se narodil jako bastard.</p>

<p> <strong><emphasis>7 Střety</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Vždy bylo zvykem a pravidlem, že když král nebo královna z Buckkeepu uzavírali sňatek, jeho královská či její králov</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ský choť si s sebou přivedli družinu sloužících. To byl i pří</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pad obou Shrewdových královen. Když však na Buckkeep přijela králo</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>na Kettricken z hor, přišla jako Sacrifice, což bylo v její zemi zvykem. Přišla sama, bez mužů či žen </emphasis>v <emphasis>do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>provodu, ba i bez komorné jakožto důvěrnice. Na Buckkee</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>pu se nenašel žádný člověk, který by jí ulehčil situaci v no</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vém domově nabídkou přátelství. Začala kralovat obklopena samými cizími lidmi, a to nejen na své společenské úro</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ni, ale i směrem dolů, co se týče sluhů a stráží. Postupem času si nacházela přátele i sluhy, kteří jí vyhovovali, ačkoli zprvu se nemohla smířit s pro ni nepřípustnou my</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>lenkou na to, že by měla k dispozici osobu, jejímž životním posláním by bylo posl</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>hovat jí.</emphasis></p>

<p>Vlček mě mezitím postrádal. Před odjezdem do Bearnsu jsem mu v úkrytu za chatrčí zanechal mrtvolu srnce, dobře uchovanou mrazem. Mělo to být až dost, aby měl co žrát po dobu, kdy budu pryč. On však, věrný svým vlčím způso­bům, jen hltal a spal, hltal a spal, až mu maso došlo. <emphasis>Před dv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ma dny, </emphasis>sdělil mi, hopsaje a tancuje kolem mne. Vnitřek boudy byl celý posetý poctivě ohlodanými kostmi. Přivítal mě s šíleným nadšením, neboť Moudrost a čich mu již pro­zradily, že přináším čerstvé maso. Zuřivě se na žrádlo vrhl a mě si vůbec nevšímal, zatímco já sbíral ohryzané kosti do pytle. Tolik odpadků by přilákalo krysy a ty zase hradní krysaře. To jsem nemohl riskovat. Pokradmu jsem ho při úkli­du sledoval, jak se mu vlní svaly na plecích, zatímco si před­ní tlapou přidržuje odřezek masa a trhá ho na kusy. Rovněž jsem si všiml, že kromě těch nejsilnějších kostí byly všech­ny rozkousány a zbaveny morku. To už nebyla hra vlčete, ale práce mladého silného zvířete. Rozkousané kosti byly silnější než kosti na mých pažích.</p>

<p><emphasis>Ale proč bych se na tebe sápal? Přinášíš mi maso. A per</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>níčky.</emphasis></p>

<p>Jeho myšlenka měla svou váhu. Takhle to chodí ve smeč­ce. Já, jako starší, přináším maso mladšímu, vlčeti. Já byl lo­vec a nesl jsem mu část svého úlovku. Zapátral jsem jeho směrem a zjistil jsem, že pro něj naše oddělenost mizí. Byli jsme smečka. S tím jsem se nikdy předtím nesetkal, že bych zašel dále než jen jako společník nebo partner. Dostal jsem strach, že pro něj to znamená totéž, co pro mě připoutanost. To jsem nemohl připustit.</p>

<p>„Já jsem člověk. Ty jsi vlk," řekl jsem nahlas s vědomím, že si význam odvodí z mých myšlenek, ale zároveň jsem se. ho snažil přimět, aby si všemi smysly uvědomil naši rozdíl­nost.</p>

<p><emphasis>Navenek. Uvnitř jsme smečka. </emphasis>Zmlkl a olízl si spokojeně čenich. Přední tlapy měl potřísněné krví.</p>

<p>„Ne. Já tě tu krmím a chráním. Ale jenom na čas. Až bu­deš schopen lovit sám, vyvedu tě daleko odsud a nechám tě tam."</p>

<p><emphasis>Já nikdy nelovil.</emphasis></p>

<p>„Naučím tě to."</p>

<p><emphasis>I </emphasis><emphasis>tohle je zákon smečky. Ty mě budeš učit a já s tebou bu</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>du lovit. Spolu si př</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>jdeme na mnoho úlovků a hodně dobré</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho masa.</emphasis></p>

<p><emphasis>Naučím tě lovit a pak té pustím na svobodu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já už jsem volný. Ty mě tu nedržíš, ledaže to chci já. </emphasis>Vy­plázl jazyk a vycenil bílé zuby, vysmívaje se mé domněnce.</p>

<p><emphasis>Jsi zpupný, Vlčku. A nic neznáš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tak mě uč. </emphasis>Natočil hlavu, aby mohl zadními zuby uhryznout maso a šlachu od kosti, kterou právě zpracovával. <emphasis>Je to tvá povinnost ve smečce.</emphasis></p>

<p><emphasis>My nejsme žádná smečka. Já nemám žádnou smečku. Má věrnost patří mému králi.</emphasis></p>

<p><emphasis>Je-li on tvým vůdcem, potom je i mým. Jsme smečka. </emphasis>Jak se mu postupně plnilo břicho, stále více se mu to zamlou­valo.</p>

<p>Změnil jsem taktiku. Lhostejně jsem mu sdělil: <emphasis>Já jsem ze smečky, ke které ty p</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>třit nemůžeš. V mé smečce jsou samí lidé. Ty nejsi člověk. Ty jsi vlk. Nejsme žádná smečka.</emphasis></p>

<p>Rozhostilo se v něm ticho. Nesnažil se odpovědět. Jeho pocity však byly zřejmé a při tom, co cítil, mě zamrazilo. Odloučenost a zrada. Osamělost.</p>

<p>Otočil jsem se a zanechal ho tam. Nedokázal jsem však před ním skrýt, jak je pro mě těžké nechat ho tam takhle, ani utajit hluboký pocit hanby za to, že jsem ho odmítl. Jen jsem doufal, že rovněž vycítil moji dobrou víru, že i pro něho je to nejlepší řešení. Stejně jako cítil Burrich, vzpomněl jsem si náhle, že pro mě bude nejlepší dát Nosyho pryč, protože jsem byl ke štěněti připoután. Ta myšlenka mě tolik sžírala, že jsem rychle chvátal pryč, ba přímo utíkal.</p>

<p>Už se snášel večer, když jsem se vrátil na hrad a pustil se vzhůru do schodů. Zaskočil jsem si do pokoje pro několik balíčků, které jsem tam nechal, a pak znovu vyrazil po scho­dech dolů. Na druhé podestě můj zrádný krok zpomalil. Vě­děl jsem, že zakrátko tudy půjde Molly s podnosem a nádo­bím od Patience. Patience se jen málokdy uvolila večeřet v sále s ostatní hradní šlechtou a dávala přednost soukromí vlastních komnat a příjemné společnosti Lacey. Její plachost začínala v poslední době zavánět samotářstvím. Ale kvůli tomu jsem na schodech neokouněl. Zaslechl jsem z chodby krok Molly. Věděl jsem, že bych měl zmizet, ale už několik dní jsem ji ani koutkem oka nespatřil. Plaché flirtování Celerity mi jen více připomnělo, jak moc ji postrádám. Jistě se nic nestane, když jí pouze popřeji dobrý večer, což přece může kterákoli jiná služebná. Věděl jsem, že bych to dělat neměl, že kdyby se o tom dozvěděla Patience, slízl bych si to. A přesto...</p>

<p>Předstíral jsem, že si prohlížím tapiserii na podestě, tapi­serii, která tady visela už dávno před mým příchodem na Buckkeep. Slyšel jsem, jak se její krok blíží, pak zpomalil. Srdce mi bušilo skoro až v hrdle a dlaně jsem měl zvlhlé po­tem, když jsem se k ní otočil. „Dobrý večer," vysoukal jsem ze sebe, něco mezi zakníkáním a šepotem.</p>

<p>„Dobrý večer přeji," řekla nanejvýš důstojně. Pozvedla hlavu a trochu vystrčila bradu. Vlasy měla zkrocené do dvou silných copů, omotaných kolem hlavy na způsob korunky. Její prosté modré šaty měly u krku límeček z jemné bílé krajky, nechyběly též krajkové manžety. Věděl jsem, čí ru­ce zhotovily tento vlnitý vzor. Lacey si ji oblíbila a podarovala ji výtvorem svých rukou. Byl jsem rád, že to vím.</p>

<p>Molly se nezarazila, když mě míjela. Jednou ke mně za­brousila očima a já si nemohl odpustit úsměv; při tom úsmě­vu sejí tváře zalily horoucím ruměncem, až jsem skoro cítil jeho žár. Její ústa se ještě pevněji semkla. Když se otočila a scházela po schodech dolů, zavanula ke mně její vůně - ci­tron a zázvor na hřebenu ještě sladší vlny, jež vycházela z ní samotné.</p>

<p><emphasis>Samička. Pěkná. </emphasis>Převeliké uznání.</p>

<p>Poskočil jsem, jako když do mě píchne, a otočil se kolem dokola s naivní představou, že za sebou uvidím Vlčka. Ne­byl tam, pochopitelně. Zapátral jsem uvnitř, ale nebyl ani v mé mysli. Zapátral jsem ještě dále a nalezl ho spícího na slámě v chýši. <emphasis>Nedělej to, </emphasis>varoval jsem ho. <emphasis>Drž se mimo mo</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ji mysl, dokud ti nepřikážu být se mnou.</emphasis></p>

<p>Udiv. <emphasis>Co mi to přikazuješ?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebýt se mnou, ledaže si to budu přát.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jak mám pak poznat, kdy si přeješ, abych s tebou byl?</emphasis></p>

<p><emphasis>Najdu si tvou mysl, až tě budu potřebovat.</emphasis></p>

<p>Dlouhé mlčení. <emphasis>A mám já vyhledat tvoji, až tě budu po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>třebovat? </emphasis>nadhodil Vlček. <emphasis>Ano, tohle je smečka. Když někdo potřebuje pomoc, zavolá, jinak je pořád připr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ven, aby ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kovou výzvu zaslechl. Jsme smečka.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne! Tohle ti tu nevykládám. Říkám ti, že se musíš držet mimo moji mysl, když si nepřeji, abys tam byl. Nepřeji si sdí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>let pořád myšlenky s tebou.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vůbec mi to nedává smysl. Mám dýchat jen tehdy, když ty nevětříš vzduch? Tvoje mysl, moje mysl, to všechno je mysl smečky. Kde jinde mám myslet než tady? Když si mě nepře</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ješ slyšet, neposlouchej.</emphasis></p>

<p>Zůstal jsem stát jako omráčený a snažil se to pochopit. Vtom jsem si uvědomil, že civím do prázdna. Právě mě po­zdravil nějaký sloužící a já mu neodpověděl. „Dobrý večer," odvětil jsem, ale on už byl kus cesty ode mě. Rozpačitě se ohlédl, jestli ho nevolám, ale já mu ukázal, ať jde dál. Za­třepal jsem hlavou, abych z ní vytřásl pavučiny, a zamířil jsem po chodbě ke komnatám Patience. Promluvím si o tom s Vlčkem později a důrazně mu to vysvětlím. A již brzy bu­de pryč, na svobodě, z mého dosahu a mimo moji mysl. Pus­til jsem to z hlavy.</p>

<p>Zaklepal jsem u dveří Patience a byl jsem vpuštěn. Uvnitř jsem spatřil, že Lacey mezitím posedl jeden z jejích pravi­delných běsů a přitom uvedla místnost do jakéhosi pořádku. Byla zde dokonce volná židle, kam se mohl člověk posadit. Obě byly rády, že mě vidí. Vykládal jsem jim o výletu do Bearnsu, vyhýbaje se každé zmínce o Virago. Věděl jsem, že Patience se o tom nakonec dozví a přímo se mě na to ze­ptá, já ji ale ujistím, že ty zvěsti jsou přehnané. Doufal jsem, že to zabere. Prozatím jsem jim přinesl dárečky. Pro Lacey rybičku ze slonoviny, provrtanou, aby se dala navléci mezi koraly nebo přichytit na oděv, a pro Patience stříbrné náuš­nice s jantarem. Také keramickou nádobku se zavařenými plody libavky, zatavenou voskovým víkem.</p>

<p>„Libavka? Mně libavka nechutná," řekla rozpačitě Patience, když jsem jí hrnek podával.</p>

<p>„Opravdu ne?" předstíral jsem rovněž rozpaky. „Myslel jsem, že jste mi říkala, že její chuť a vůni postrádáte už od dob dětství. Copak jste neměla strýčka, který vám nosil libavku?"</p>

<p>„Ne. Na žádný takový rozhovor se nepamatuji."</p>

<p>„Pak to tedy byla Lacey?" zeptal jsem se upřímně.</p>

<p>„Já ne, pane. Ve vzduchu voní pěkně, ale když ji ochut­nám, dráždí mě v nose."</p>

<p>„Ach, ano. Tak jsem se tedy spletl." Odstrčil jsem nádobu na stole stranou. „A co ty, Snowflake? Nečekáš zas mladé?" Patřilo to bílé teriéří fence od Patience, která se koneč­ně odhodlala a přišla si mě očichat. Vycítil jsem, jak je její malá psí mysl zmatená pachem Vlčka, který ze mně ucítila.</p>

<p>„Nejenom tloustne," vložila se do toho Lacey, shýbla se a poškrábala ji za ušima. „Má paní nechává na talířích bon­bony a koláčky a Snowflake se k nim vždycky dostane."</p>

<p>„Víte, že byste jí to neměla dovolit. Škodí to jejím zubům a srsti," pokáral jsem Patience a ona odvětila, že to ví, ale Snowflake je prý už moc stará na to, aby se dala lépe vycvi­čit. Odsud se konverzace odvíjela dál a asi za hodinu jsem se protáhl a řekl jim, že už musím jít, abych se ještě jednou zkusil ohlásit u krále.</p>

<p>„Předtím mě nevpustili dovnitř," prohodil jsem. „Ale ne stráže. Když jsem zaklepal, přišel ke dveřím jeho sluha Wallace a odmítl mě pustit dál. Když jsem se zeptal, proč u krá­lových dveří není žádná stráž, řekl, že byli této povinnosti zproštěni. On ji vzal na sebe, aby měl král větší klid."</p>

<p>„Víš, král na tom teď není dobře," namítla Lacey. „Slyše­la jsem, že před obědem bývá jen zřídkakdy vídán mimo své komnaty. A pak, když vyjde ven, je úplně jako posedlý, srší energií a apetitem, ale brzy zvečera opět umdlévá, začne se šourat a nesrozumitelně mumlat. Večeři si brává do svých komnat, a kuchařka říká, že podnos se vrací stejně plný, ja­ko když ho poslala nahoru. Je to dost znepokojivé."</p>

<p>„To je," souhlasil jsem a zamířil k odchodu, skoro ve stra­chu, že uslyším víc. Takže královo zdraví bylo teď předmě­tem hradních klepů. To věru nebylo dobré. Musím se na to zeptat Chadea. A musím si nějak poradit. Při předešlém po­kusu ohlásit se u krále jsem narazil jen na všetečného Wallace. Vyjel na mě pěkně zostra, jako bych přišel z dlouhé chvíle, a ne podat hlášení o úkolu. Choval se tak, jako by král byl nejchoulostivější z invalidů a on si vzal na starost, že nikomu nedovolí ho obtěžovat. Naznal jsem, že Wallace nebyl správně poučen o svých povinnostech vyplývajících z jeho postavení. Byl to pěkný protiva. Zatímco jsem klepal, přemýšlel jsem, jak dlouho bude Molly trvat, než objeví libavku. Musí poznat, že jsem ji tam nechal pro ni; byla to chuť, po níž byla v dětství jako divá.</p>

<p>Wallace přišel ke dveřím a vykoukl škvírou ven. Když mě uviděl, zamračil se. Otevřel dveře, ale vyplnil mezeru tě­lem, jako bych králi mohl ublížit už jen tím, že bych ho za­hlédl. Bez pozdravu se hned zeptal: „Nebyl jsi tu dnes už jednou?"</p>

<p>„Ano. Byl. Tehdy jste mi řekl, že král Shrewd spí. A tak jsem přišel znovu, abych mu podal hlášení," snažil jsem se zachovat zdvořilý tón.</p>

<p>„Ach. A je to hlášení důležité?"</p>

<p>„Myslím, že jen král dokáže posoudit, zda ano, a poslat mě pryč, když zjistí, že marním jeho čas. Radím vám, abys­te mu řekl, že jsem tady." Opožděně jsem se usmál, abych zmírnil dopad svých drsnějších slov.</p>

<p>„Král nemá sil nazbyt. Snažím se dohlížet na to, aby je nevydával, pokud to není nezbytné." Ne a ne se hnout ze dveří. Zjistil jsem, že ho převyšuji, a napadlo mě, jestli bych ho nemohl odstrčit ramenem. To by však vyvolalo rozruch, a pokud král byl nemocen, nerad bych ho způsobil. Vtom mi někdo zezadu poklepal na rameno, ale když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Když jsem se obrátil zpět, uviděl jsem před sebou šaška. Stál mezi Wallacem a mnou.</p>

<p>„To jsi jeho lékař, že činíš taková rozhodnutí?" převzal šašek konverzaci za mě. „Určitě bys byl excelentní. Léčíš mě už jen svými pohledy a tvá slova rozptylují tvé větry stejně jako ty moje. Jak vyléčený tedy musí být náš drahý král, když celý den churaví ve tvé přítomnosti?"</p>

<p>Šašek přinesl podnos zakrytý ubrouskem. Ucítil jsem sytý hovězí vývar a vaječný chléb, právě vytažený z pece. Zimní černobílý úbor měl oživený emailovými zvonečky a čapku pro změnu ovinutou cesmínovým věncem. Šaškovské žezlo měl zastrčené pod paží. Opět s krysou. Tahle jako by se na konci žezla vzpínala. Už dříve jsem pozoroval, jak s ní dlou­ze rozmlouvá u Velkého krbu nebo na schodech před krá­lovým trůnem.</p>

<p>„Zmiz, šašku! Jsi tu dnes už podruhé. Král se již odebral do postele. Nepotřebuje tě," řekl přísně ten muž. Jenže Wallace už se dával na ústup, aniž by chtěl. Viděl jsem, že je to jeden z lidí, kteří nedokáží vystát pohled šaškových bezbar­vých očí a třesou se před dotekem jeho bílé ruky.</p>

<p>„Když podruhé, příště potřetí, drahý HovniWale, a tvou prezenci nahradí mé prezenty. Odval se odsud a vysyp Regalovi všechny své tlachy. Neboť mají-li hradní zdi uši, pak zajisté budou tvoje, protože ty sám se klidně protáhneš i řit­ním otvorem. Takové uši přímo přetékají královými záleži­tostmi. Můžeš léčit našeho prince, zatímco ho budeš horlivě osvěcovat. Neboť temnota jeho pohledu, zdá se mi, značí, že jeho střeva se tak zaplnila, až ho to oslepilo."</p>

<p>„Troufáš si o princi takhle hovořit?" vyprskl Wallace. Ša­šek byl už ve dveřích a já v patách za ním. „Měl by se o tom dozvědět."</p>

<p>„Ó princi, tahle hovnořiť?" řekl šašek a ukázal na komor­níka. „Klidně si mu všechno vyřiť. Nepochybuji o tom, že slýchá všechno, co odposlechneš ty. A nevypouštěj na mě ty své větry, drahý HovniWale. Nech si je pro svého prince, který si v takových závanech libuje. Je teď jistě v kouřovém opojení, a ty na něj můžeš pšouknout a on bude klímat a po­kyvovat a přitom si myslet, že moudře mluvíš a že tvé vypuchování je líbezné."</p>

<p>Šašek neustále breptal a postupoval dovnitř, maje před se­bou naložený podnos jako štít. Wallace snadno vyklízel pů­du a šašek ho nutil ustupovat přes obývací pokoj až do krá­lovy ložnice. Pak u královy postele podnos odložil, přičemž Wallace se stáhl k dalším dveřím v místnosti. Šaškovi se rozzářily oči.</p>

<p>„Ach, náš král v posteli není, pokud jsi ho neschoval pod přikrývky, můj HovniWalečku přesladký. Pojď ven, pojď ven, můj králi, můj Shrewde bystrý. Vždyť jsi král s byst­rosti blesku, a ne král rejsků, aby ses ukrýval a plížil podél zdí a zalézal pod lůžkoviny." Šašek začal horlivě pročesávat očividně prázdnou postel s přikrývkami a žezlem s krysou nakukoval do nařasených závěsů kolem postele, až jsem se neubránil smíchu.</p>

<p>Wallace se opřel o vnitřní dveře, jako by je chtěl před ná­mi ubránit, ale v tom okamžiku se dveře otevřely dovnitř a on se svalil přímo do náruče krále. Ztěžka dosedl na po­dlahu. „Podívej se na něj!" zvolal ke mně šašek. „Dívej, jak se snaží vetřít na mé místo u králových nohou a jak si hraje na šaška těmi svými nemotornými kotrmelci. Takový člověk si vskutku zaslouží titul šašek, nikoli však jeho post!"</p>

<p>Král Shrewd tam stál ve splývavém rouchu, jako by se právě chystal jít spát, a rozmrzele se mračil. Nechápavě po­hlédl k zemi na Wallace a pak na šaška a na mě, načež od­mítl situaci řešit. Obrátil se na Wallace, jenž se nemotorně škrábal na nohy: „Ta pára mi vůbec nedělá dobře, Wallacei. Hlava mě z toho bolí ještě víc a zanechává to ošklivou pa­chuť v ústech. Odnes to pryč a řekni Regalovi, že jeho nová bylina možná odhání mouchy, nikoli však nemoc. Odnes to ihned, než to zamoří i ložnici. Ach, šašku, tady jsi. A Fitz, konečně jsi mi přišel podat hlášení. Pojď dál, posaď se. Wal­lacei, slyšíš mě? Odnes ten zatracený hrnec! Ne, tudy ne, vezmi to pryč jinudy." A Shrewd ho mávnutím ruky praštil, jako by to byl obtížný hmyz.</p>

<p>Poté přibouchl dveře do koupelny, snad aby se zápach ne­rozšířil do ložnice, a usedl ke krbu na židli s rovným opěra­dlem. Šašek k němu vzápětí přitáhl stolek a z utěrky na pod­nose učinil ubrus, načež králi úhledně přichystal jídlo jako zkušená servírka. Hbitou rukou odkudsi vyčaroval stříbrný příbor a ubrousek, čímž vykouzlil i úsměv na tváři krále Shrewda. Poté se šašek poskládal u krbu, kolena v blízkosti uší a bradu v dlaních s dlouhatánskými prsty, přičemž jeho světlá kůže a vlasy jen podtrhovaly rudé tóny tančících pla­menů. Každý jeho pohyb se vyznačoval elegancí tanečníka a pozice, již zaujal, byla šikovná i komická zároveň. Král Shrewd natáhl ruku, aby ho pohladil po pápeří vlasů, jako by šašek byl kotě.</p>

<p>„Říkal jsem ti, šašku, že nemám hlad."</p>

<p>„To ano. Ale neříkal jste, abych vám nenosil jídlo."</p>

<p>„A kdyby ano?"</p>

<p>„Pak bych vám musel říci, že to není jídlo, ale kouřící hr­nec podobný těm, kterými vás souží ten HovniWal, abych vaše chřípí naplnil vůní přinejmenším lahodnější, než jsou ty jeho. A tohle by nebyl chléb, ale hojivá placka pro váš ja­zyk, kterou byste musel okamžitě užít."</p>

<p>„Ach." Král Shrewd si přitáhl stolek a nabral plnou lžíci polévky. Byla zahuštěná ječmenem s kousky mrkve a masa. Shrewd ochutnal a pak se pustil do jídla.</p>

<p>„Nejsem alespoň tak dobrý lékař jako HovniWal?" zavrněl šašek, navýsost spokojený sám se sebou.</p>

<p>„Víš přece, že Wallace není žádný lékař, ale pouze můj sluha."</p>

<p>„Ano, to dobře vím a vy také, ale HovniWal to neví, a proto vám není dobře."</p>

<p>„Dost už tvého breptání. Pojď sem, Fitzi, nestůj tam tak přihlouple jako nějaký prosťáček. Co jsi mi přišel říci?"</p>

<p>Podíval jsem se na Šaška a pak si řekl, že nebudu krále ani šaška urážet otázkou, zda mohu před šaškem volně mluvit. A tak jsem králi podal stručné hlášení, aniž bych se zmiňo­val o svých tajných aktivitách, jenom o jejich výsledcích. Shrewd vážně naslouchal a po skončení neměl žádné ko­mentáře, snad kromě toho, že mě mírně pokáral za nevhod­né chování u vévodova stolu. Pak se zeptal, zda se má vé­voda Brawndy z Bearnsu dobře a zda je spokojený s novou situací v jeho vévodství. Odvětil jsem, že při mém odjezdu tomu tak bylo. Shrewd přikývl. Pak se zeptal na svitky, kte­ré jsem okopíroval. Vytáhl jsem je a ukázal králi, který mě odměnil pochvalou za krásné písmo. Řekl mi, abych je za­nesl do Verityho zeměměřičské pracovny a rozhodně mu je ukázal. Dále chtěl vědět, jestli jsem viděl relikvii po Elderlinzích. Podrobně jsem mu ji popsal. A šašek celou tu dobu trůnil na krbových kamenech a mlčky nás jako sova sledo­val. Král Shrewd pod jeho bedlivým dozorem snědl polévku a chléb, zatímco já mu nahlas předčítal svitek. Když jsem dočetl, král vzdychl a zaklonil se na židli. „No tak se na ten tvůj svitek podíváme," přikázal a já mu ho rozpačitě podal. Ještě jednou si ho pečlivě prohlédl, načež ho svinul. Když mi ho znovu podával, řekl: „Krásně vládneš perem, hochu. Dobře napsáno a dobře provedeno. Vezmi to do Verityho pracovny a rozhodně mu to ukaž."</p>

<p>„Samozřejmě, můj králi," zajíkl jsem se popleteně. Ne­chápal jsem, proč se opakuje, a nebyl jsem si jistý, zda ode mě nečeká nějakou jinou odpověď. Ale šašek už mezitím vstával a já od něj zachytil něco méně než pohled; ani ne po­zvednutí obočí, ani ne sešpulení rtu, ale stačilo to, abych ml­čel. Šašek posbíral nádobí a celou tu dobu se vesele bavil s králem, pak jsme byli oba propuštěni. Když jsme odcháze­li, král zíral do plamenů.</p>

<p>Venku na chodbě jsme si vyměnili otevřenější pohledy. Já se dal do řeči, ale šašek si začal hvízdat a nepřestal, dokud jsme nebyli v půli schodů. Pak ztichl a popadl mě za rukáv. Zastavili jsme se v mezipodlaží. Vycítil jsem, že to místo zvolil záměrně. Nikdo nás tu nemohl vidět a slyšet, co si po­vídáme, ledaže bychom ho spatřili i my. Přesto ke mně ne­mluvil šašek, ale krysa na jeho žezle. Strčil mi ji před nos a zapištěl krysím hláskem: „Ach, aspoň ty a já, Fitzi, si musíme pamatovat to, co on zapomene, a držet to pro něj v taj­nosti. Stojí ho to hodně sil, aby vypadal tak silný jako dnes večer. Nenech se tím oklamat. To, co ti řekl dvakrát, si mu­síš vzít k srdci a uposlechnout, neboť to znamená, že to dva­krát usilovněji držel v mysli, aby měl jistotu, že ti to řekne."</p>

<p>Přikývl jsem a rozhodl se, že ještě té noci zanesu svitek Veritymu. „Já si z Wallace nic moc nedělám," poznamenal jsem k šaškovi.</p>

<p>„To není Hovni-Wal, z něhož by sis měl něco dělat, ale Uši-Wal," odvětil vážně. Prudce zavrávoral s podnosem na dlouhých prstech, zvedl si ho vysoko nad hlavu a odhopsal přede mnou po schodech dolů, nechávaje mě tam o samotě a v zamyšlení stát.</p>

<p>Ještě té noci jsem odevzdal svitek a v následujících dnech jsem se věnoval úkolům, jimiž mě Verity pověřil již dříve. Své jedy jsem vpravil do tlustých klobásů a uzených ryb, rozdělených do balíčků. Ty se mi snáze na útěku trousily a já jen doufal, že jich budu mít dost pro všechny, kteří mě pro­následovali. Každého rána jsem si ve Verityho pracovně na­studoval mapu, pak jsem osedlal Sooty a odebral se i s otrá­veným jídlem do míst, kde jsem podle svých předpokladů měl narazit na vykované. Vzhledem ke svým předchozím zkušenostem jsem s sebou na výpravy vozil krátký meč, což Burriche s Handsem nejprve dost pobavilo. Vysvětlil jsem jim, že v krajině pátrám po zvěři, kdyby si Verity zamanul uspořádat zimní Štvanici. Hands to vcelku přijal, ale Burrich jenom semkl ústa na znamení, že to pokládá za lež, zároveň však věděl, že mu pravdu nemohu říci. Nevyzvídal, ale ani se mu to nelíbilo.</p>

<p>Dvakrát v deseti dnech jsem narazil na vykované a dvakrát jsem jim snadno uprchl, nechávaje za sebou otrávené balíčky s potravinami, vytroušené ze sedlových vaků. Hladově se na ně vrhali, a jen co maso rozbalili, už si ho cpali do úst. Na druhý den jsem se vždy na místo vrátil, abych Veritymu zjis­til, kolik jsem jich zabil a jak vypadali. Druhá skupina neod­povídala žádnému z poskytnutých popisů. Začali jsme oba tušit, že v zemi je více vykovaných, než jsme se doslechli.</p>

<p>Svůj úkol jsem provedl, ale neměl jsem být na co pyšný. Jako mrtví vypadali ještě zuboženěji než živí. Byla to otr­haná, vyzáblá stvoření, omrzlá a poznamenaná vzájemnými rvačkami; drsné, prudké jedy, které jsem proti nim použil, zkroutily jejich těla, takže vypadali jako karikatury lidí. Vousy a obočí se jim třpytily mrazem a krev z úst na zemi tvořila rudé chuchvalce jako rubíny zamrzlé ve sněhu. Tak­to jsem usmrtil sedm vykovaných; na zmrzlá těla jsem vždy navršil větve z borovic, polil vše olejem a zapálil. Nemohu říci, co mi připadalo odpudivější, jestli samotné trávení, ne­bo odklízení stop po mém činu. Vlček zpočátku žadonil, aby směl jít se mnou, než pochopil, že každý den vyjíždím až poté, co ho nakrmím. Ale v jednom okamžiku, právě když jsem stál nad promrzlými vyzáblinami, jež jsem zabil, jsem zaslechl: <emphasis>Tohleto není lov. Tohle smečka nedělá. To dělají li</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dé. </emphasis>A rázem byl pryč, ještě než jsem ho stačil pokárat za to, že se mi opět vetřel do mysli.</p>

<p>Večer jsem se vracel na Buckkeep a těšil se na čerstvou teplou večeři, hřejivý oheň, suché šaty a měkkou postel, ale mezi mnou a těmito libůstkami vyvstávaly přízraky vykova­ných. Připadal jsem si jako bezcitné zvíře, že se mohu těšit z takových věcí poté, co jsem ve dne rozséval smrt. Má je­diná útěcha byla dost ošidná; když jsem v noci spal, zdálo se mi o Molly, chodil jsem s ní a rozmlouval, aniž bych byl pronásledován vykovanými nebo jejich zmrzlými, ojínělými těly.</p>

<p>Přišel den, kdy jsem vyjel později, než jsem zamýšlel, protože v pracovně byl Verity a zdržel mě v rozhovoru. Blí­žila se bouře, ale nevypadala moc děsivě. Toho dne jsem ne­plánoval jet daleko. Ale náhradou za svou kořist jsem obje­vil novou stopu, náznak větší skupiny, než jsem čekal. A tak jsem jel, všech svých pět smyslů nastražených, protože ten šestý, Moudrost, mi při vyhledávání vykovaných k ničemu nebyl. Kupící se mračna pohlcovala světlo z oblohy rychle­ji, než jsem čekal, a stopa mě zavedla až na stezky divoké zvěře, kde jsme se Sooty byli nuceni zpomalit. Když jsem konečně zvedl hlavu z cesty a přiznal si, že tentokrát mi unikli, zjistil jsem, že jsem mnohem dále od Buckkeepu, než jsem chtěl být, a taky dost daleko od nějaké rušnější cesty.</p>

<p>Začínal se zvedat protivný a ledový vítr, který sliboval sníh. Zahalil jsem se ještě více do pláště a nasměroval Soo­ty hlavou domů, spoléhaje na ni, že cestu i tempo zvolí sa­ma. Nedojeli jsme daleko a snesla se tma a taky sníh. Kdy­bych tuto oblast neměl za poslední dobu sježděnou křížem krážem, jistě bych se ztratil. Namáhavě jsme se drali kupře­du, jenže ať jsme jeli jakýmkoli směrem, snad vždycky to bylo proti ostrému větru. Prostupoval mě chlad a já se začí­nal chvět. Dostal jsem strach, že chvění by mohlo věstit třas a záchvat, který se už dlouho nedostavil.</p>

<p>Byl jsem rád, když větry konečně protrhly škvíru v ob­lačném příkrovu a cestu před námi osvítilo šedavé světlo měsíce a hvězd. To nám umožnilo zrychlit i navzdory čer­stvému sněhu, v němž se Sooty brodila. Vyjeli jsme z řídké­ho březového lesa na úbočí, které před lety sežehl blesk. Vítr tu byl silnější, protože mu nic nestálo v cestě, a já si znovu přivinul plášť a ohrnul límec. Věděl jsem, že jakmile vy­stoupím na kopec, uvidím už světla Buckkeepu, a za dalším kopcem a údolím narazím na sježděnou cestu, která mě za­vede domů. A tak zatímco jsme ukrajovali cestu po hladkém úbočí, moje nálada stoupala.</p>

<p>A náhle, jako když udeří hrom, jsem zaslechl dusot koň­ských kopyt. Zvíře se snažilo přidat do kroku, ale bylo jako­by přetížené. Sooty zpomalila, pak pohodila hlavou dozadu a zaržála. V ten samý okamžik jsem uviděl, jak ze zákrytu vyrazil kůň s jezdcem, prosvištěl dolů úbočím okolo mne a směrem na jih. Kůň nesl jezdce a další dva lidé se ho dr­želi, jeden za popruh na koňské hrudi a druhý za jezdcovu nohu. Měsíční světlo ozářilo čepel, která vylétla do výše a prudce klesla, načež muž držící se jezdcovy nohy s křikem a v kotrmelcích odpadl do sněhu. Avšak druhá postava se stále držela koňské ohlávky, a zatímco se snažila zvíře za­stavit, zpoza stromů se vyřítili dva další pronásledovatelé směrem k zápolícímu koni s jezdcem.</p>

<p>Okamžik, kdy jsem poznal Kettricken, nelze oddělit od okamžiku, kdy jsem nasadil Sooty ostruhy. To, co jsem vi­děl, mi nedávalo smysl, ale ani mi to nebránilo zareagovat. Neuvažoval jsem o tom, co dělá má nastávající královna ta­dy, uprostřed noci, sama a napadená lupiči. Spíše jsem ji ob­divoval, jak se drží v sedle a otáčí se s koněm kolem doko­la, přičemž kope a bičuje muže, kteří se ji snaží stáhnout dolů. Když jsme se k nim přiblížili, tasil jsem meč, ale nepamatuji si, že bych způsobil nějaký hluk. Moje vzpomínka na celý zápas je podivná - zápolení siluet, vše v černé a bí­lé jako horská stínohra probíhající beze zvuku, až na chrop­tění a výkřiky vykovaných padajících po jednom na zem.</p>

<p>Kettrícken jednoho zasáhla bičem do tváře a oslepila ho krví, ale on se jí stále držel a pokoušel se ji stáhnout ze sed­la. Další ignoroval potíže svých společníků a tahal za sed­lové vaky, v nichž zřejmě nebylo nic než trocha jídla a bran­dy na celodenní vyjížďku.</p>

<p>Sooty mě zanesla do blízkosti postavy držící se za ohlávku. Uviděl jsem, že je to žena, a pak už se do ní vnořil můj meč a zase vyjel - bezduchý úkon, jako když sekne do dře­va. Takový podivný souboj. Vnímal jsem Kettricken a se­be, strach jejího koně a bojové nadšení zocelené Sooty, ale z útočníků nešlo nic. Vůbec nic. Žádný záchvěv hněvu, žád­ná bolest z poranění, kterými se jen dovolávali pozornosti. Moje Moudrost mi říkala, že tam vůbec nejsou, o nic víc než sníh či vítr, jež se mi stavěly na odpor též.</p>

<p>Jako ve snu jsem sledoval, jak Kettrícken popadla útoční­ka za vlasy a zaklonila mu hlavu, aby mu mohla proříznout hrdlo. V měsíčním světle vytryskla černá krev, potřísnila jí plášť a zanechala blyštivou stopu na šíji a plecích její hned­ky, ještě než se útočník v křečích svalil do sněhu. Já se roz­máchl svým krátkým mečem po posledním z nich, ale minul jsem ho. Kettricken nikoli. Její krátký nožík zajel hravě do­vnitř, skrze kabátec a drátěnou košili rovnou do plic, a pak zase hbitě vyjel ven. Odkopla ho pryč. „Za mnou!" vykřik­la do noci a nasadila ostruhy svému hnědákovi, ženouc Softstep vzhůru do kopce. Sooty běžela hlavou na úrovni Kettrickeniných ostruh a tak jsme společně vyjeli na kopec, kde jsme krátce zahlédli světla Buckkeepu, než jsme se znovu pustili po druhém úbočí dolů.</p>

<p>Na úpatí svahu rostlo křoví a pod sněhem tekl malý potů­ček, proto jsem pobídl Sooty do čela a odvedl Softstep stra­nou, ještě než stačila klopýtnout a spadnout do vody. Kettricken na to neříkala nic a nechala mě jet vepředu, zatímco jsme vjeli do lesa na druhém břehu potůčku. Vedl jsem ko­ně, jak nejrychleji jsem si troufal, a neustále jsem čekal, že se odněkud vynoří křičící postavy a vrhnou se na nás. Na­konec jsme však dorazili k silnici, právě když se mračna opět uzavřela a odepřela nám měsíční světlo. Zpomalil jsem koně a nechal je vydechnout. Nějakou dobu jsme jeli mlčky, napjatě naslouchajíce zvukům kolem.</p>

<p>Po chvíli už jsme si byli trochu jistější a já uslyšel, jak Kettricken dlouze a rozechvěle vypustila zadržovaný dech. „Děkuji ti, Fitzi," řekla jen, ale nedokázala se ubránit zako­lísaní v hlase. Nic jsem na to neříkal, napůl v očekávání, že každým okamžikem propukne v pláč. Vůbec bych jí to ne­vyčítal. Ona se ale postupně sebrala, narovnala si oděv a otře­la čepel nože o kalhoty, načež ho znovu zastrčila do pochvy u pasu. Předklonila se a poplácala Softstep po šíji, přičemž k ní zamumlala několik pochvalných a uklidňujících slov. Ucítil jsem, jak napětí klisny polevuje, a obdivoval jsem Ket­tricken, že si tak rychle dokázala získat důvěru tohoto vyso­kého koně.</p>

<p>„Kde ses tu vzal. Hledal jsi mě?" zeptala se konečně.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. Mezitím se znovu začal sypat sníh. „Byl jsem na lovu a zajel jsem dále, než jsem zamýšlel. By­la to jen šťastná náhoda, která mě přivedla k vám." Zmlkl jsem a pak jsem se odvážil zeptat: „Ztratila jste se? Nebudou vás naši jezdci hledat?"</p>

<p>Odfrkla si a nadechla se. „Vlastně ne," řekla roztřeseným hlasem. „Vyjela jsem si ven s Regalem. Jelo s námi ještě ně­kolik dalších, ale když začala hrozit bouře, všichni jsme to</p>

<p>otočili zpátky na Buckkeep. Ostatní jeli před námi, ale já a Regal jsme jeli pomaleji. Vyprávěl mi pohádku ze svého rodného vévodství a nechali jsme jet ostatní napřed, aby mě nerušilo jejich tlachání." Znovu se nadechla a já slyšel, jak stále polyká dosud čerstvé noční hrůzy. Pak klidnějším hla­sem pokračovala:</p>

<p>„Ostatní již byli daleko před námi, když vtom ze křoví u cesty znenadání vyrazila liška. Jeď za mnou, chceš-li za­žít pořádnou zábavu!' zvolal Regal, strhl koně z cesty a vy­razil za zvířetem. Bez ohledu na mě Softstep vyskočila za nimi. Regal se hnal jako šílený, přepínal svého koně a pohá­něl ho bičem." V jejím hlase se mísilo zděšení a úžas, ale i stopa obdivu, když mluvila o Regalovi.</p>

<p>Softstep na otěže nereagovala. Kettricken prudké tempo zprvu vyděsilo, protože neznala terén a bála se, že by Soft­step mohla zakopnout. A tak se jí v sedle snažila přitáhnout uzdu. Když si však uvědomila, že už nevidí silnici ani ostat­ní a že Regal se jí mezitím vzdálil, povolila Softstep otěže v naději, že ho dohoní. Jak se však dalo předpokládat, Ket­tricken se v nadcházející bouři naprosto ztratila. Obrátila se zpět, aby se po svých stopách vrátila na silnici, jenže pada­jící sníh a ostrý vítr je brzy vymazaly. Nakonec popustila Softstep uzdu v dobré víře, že ji zavede domů. Asi by se tak stalo, kdyby se na ni nebyli vrhli ti divocí lidé. Její hlas po­stupně utichl.</p>

<p>„Vykovaní," řekl jsem tiše.</p>

<p>„Vykovaní," zopakovala značně udiveně. A potom rázněji dodala: „Nemají už vůbec žádné city. Tak mi to bylo vy­světleno." Spíše jsem na sobě cítil, než viděl, její pohled. „Jsem tak špatná Sacrifice, že se najdou lidé, kteří by mě chtěli zabít?"</p>

<p>V dálce jsme zaslechli troubeni rohu. Pátrači.</p>

<p>„Vrhli by se na každého, kdo by se jim namanul," řekl jsem. „Je ani nenapadlo, že útočí na svou nastávající králov­nu. Silně pochybuji, že vůbec věděli, kdo jste." Stiskl jsem zuby, než jsem stačil dodat, že to ale nebyl případ Regala. Pokud jí nechtěl vyloženě ublížit, potom ani nebránil tomu, aby se to stalo. Nevěřil jsem, že jí chtěl předvést „zábavu" a uštvat za soumraku lišku na zasněžených kopcích. Chtěl ji prostě setřást. A snadno se mu to podařilo.</p>

<p>„Myslím, že můj pán se na mě bude tuze zlobit," řekla ufňukaně jako dítě. Jako v odpověď na její slova jsme obje­li úbočí hory a spatřili muže na koních s pochodněmi, kterak se k nám blíží. Opět jsme zaslechli roh, tentokrát jasněji, a za pár okamžiků jsme byli obklopeni pátrači. Byli to před-jezdci hlavní pátrací skupiny. Náhle se od nich odlepila mla­dá dívka, která tryskem uháněla sdělit následníkovi trůnu, že jeho královna byla nalezena. Ve světle pochodní Verityho stráže udiveně pokřikovaly a klely při pohledu na zkrvave­nou šíji Softstep, ale Kettricken zachovala klid a ujistila je, že krev není její. Klidně vyprávěla o vykovaných, kteří se na ni vrhli, a o tom, jak se jim ubránila. Viděl jsem, jak obdiv k ní mezi vojáky vzrůstá. Tehdy jsem poprvé uslyšel, že nej­odvážnější útočník na ni seskočil ze stromu. Toho zabila ja­ko prvního.</p>

<p>„Skolila čtyři a nemá ani škrábnutí!" zvolal jeden prošedlý veterán a dodal: „Prosím za prominutí, má paní královno. Nechtěl jsem vás urazit!"</p>

<p>„Mohlo to dopadnout jinak, kdyby nedorazil Fitz a neu­volnil mému koni hlavu," řekla tiše Kettricken. Jejich re­spekt ještě vzrostl, když se nepyšnila svým triumfem, ale vyzdvihla i mé zásluhy.</p>

<p>Všichni jí hlasitě gratulovali a rozhorleně prohlašovali, že zítra pročešou lesy všude kolem Buckkeepu. „Jako vojáky nás to zahanbuje, že naše královna si nemůže v bezpečí vy­jet na koni z hradu!" prohlásila jedna žena. Položila ruku na jílec svého meče a přísahala, že zítra ho smočí v krvi vyko­vaných. Několik dalších se řídilo jejím příkladem. Hovor kolem sílil, chvástání a úleva, že královna je v bezpečí, jen přilévaly oleje do ohně. Naše triumfální procesí se ubíralo domů, když vtom dorazil Verity. Přihnal se hrozivým trys­kem a jeho zchvácený kůň měl pěnu u huby. Tehdy už jsem věděl, že pátrání netrvalo krátce, a mohl jsem se jen doha­dovat, kolik cest sjezdil Verity poté, co obdržel zprávu, že jeho paní se ztratila.</p>

<p>„Jak jsi mohla být tak pošetilá a pustit se tak daleko?" by­la jeho první slova k ní. Jeho hlas nebyl něžný. Viděl jsem, jak její hrdě vztyčená hlava poklesla, nato jsem uslyšel za­mumlání muže nejblíže ke mně. Pak už to všechno stálo za zlámanou grešli. Verity ji nevyplísnil před svými muži, ale já dobře viděl, jak sebou trhl, když mu jasně vyložila, co se jí přihodilo a jak zabíjela, aby se ubránila. Veritymu se vů­bec nelíbilo, že tak nepokrytě mluví o bandě vykovaných, kteří si troufli zaútočit na královnu - navíc téměř ve stínu buckkeepských hradeb. To, co chtěl stůj co stůj udržet pod poklicí, si zítra budou štěbetat i vrabci na střeše, navíc s ma­lým dodatkem - že se odvážili zaútočit na samotnou krá­lovnu. Verity po mně vrhl vražedný pohled, jako bych za to všechno mohl já, a drsně si od svých strážných vyžádal dva čerstvé koně, aby mohl s královnou odjet zpátky na Buckkeep. Odrazil s ní tryskem pryč, jako by brzký příjezd na Buckkeep mohl nějak zpochybnit předchozí ohrožení její bezpečnosti. Nejspíš si neuvědomoval, že tím odepřel svým strážím čest, dopravit ji v bezpečí domů.</p>

<p>Já jel mezitím pomalu s nimi a snažil se neslyšet nespo­kojená slova vojáků. Ne že by přímo kritizovali následníka trůnu, ale spíše vzdávali hold královně za její duchaplnost a rmoutili se kvůli tomu, že nebyla přivítána objetím a jed­ním nebo dvěma laskavými slůvky. Pokud se snad někdo z nich zamyslel nad Regalovým chováním, nedal to hlasitě najevo.</p>

<p>Pozdě toho večera, jakmile jsem se postaral o Sooty, jsem ve stájích pomáhal Burrichovi a Handsovi dávat do pořádku Softstep a Trutha, Verityho koně. Burrich brblal, když viděl, jak tvrdě se s oběma zvířaty zacházelo. Přitom Softstep při útoku utržila několik škrábanců, měla bolavá a podlitá ústa, jak se snažila vyprostit hlavu, ale žádné ze zvířat nepřišlo k trvalému zranění. Burrich poslal Handse pryč pro teplé mačkané zrno oběma koním. Teprve pak mi tiše sdělil, jak přijel Regal, předal koně k ustájení a šel nahoru na hrad, aniž by se slůvkem zmínil o Kettricken. Burriche vyburco­val až čeledín, který se pídil po Softstep. Když se to Burrich vydal zjistit a osmělil se zeptat samotného Regala, ten od­větil, že Kettricken se asi cestou zastavila a vrátí se s dopro­vodem. A tak Burrich vyhlásil poplach, neboť Regal nebyl schopen říci, kde vlastně sjel z cesty a jakým směrem ho liš­ka zavedla, potažmo i Kettricken. „Dobře za sebou zametal stopy," zamumlal ke mně Burrich, když se Hands vracel s obilím. Věděl jsem, že nemluví o lišákovi..</p>

<p>Když jsem té noci stoupal nahoru na hrad, nohy jsem měl těžké jako z olova a srdce též. Raději jsem si nepředstavo­val, jak je asi Kettricken, ani jsem se nesnažil domyslet, ja­ké řeči se vedou na strážnici. Stáhl jsem ze sebe šaty, svalil se do postele a vmžiku usnul. V mých snech už na mě čeka­la Molly-jediná jistota, kterou jsem měl. - Probudil jsem se jenom krátce poté, co kdosi zabušil na mé dveře zavřené na petlici. Vstal jsem a otevřel jsem rozespalému i pážeti, které mne mělo za úkol přivést do Verityho pracovny. Řekl jsem mu, že cestu dobře znám, a poslal ho zpátky do postele. Spěšně jsem na sebe natáhl šaty a vyrazil dolů po schodech, přemýšleje, jaká pohroma na nás dopad­la nyní.</p>

<p>Verity tam na mě už čekal a světlo krbového ohně bylo téměř jediným osvětlením v místnosti. Vlasy měl rozcucha­né a přes noční košili měl přehozené roucho. Bylo mi jasné, že právě vylezl z postele, a obrnil jsem se proti jakýmkoli zprávám, které obdržel. „Zavři dveře!" přikázal mi jadrně. Poslechl jsem a zastavil se před ním. Nemohl jsem říci, zda se mu oči lesknou hněvem nebo veselostí, když vtom se mě zeptal: „Kdo je lady Rudá Sukně a proč se mi o ní každou noc zdává?"</p>

<p>Ztratil jsem úplně řeč. Zoufale jsem přemýšlel, jak hlubo­ko asi pronikl do mých snů. V rozpacích se mi zatočila hla­va. Kdybych stál nahý před celým dvorem, necítil bych se trapněji.</p>

<p>Verity se podíval stranou a zakašlal, jako by se kuckal smíchem. „Podívej, hochu, ne že bych to nedokázal pocho­pit. Já nechci strkat nos do tvých tajemství, jenže ty mi je přímo podsouváš, zvláště posledních několik nocí. A já se potřebuji vyspat, ne vyskakovat na posteli celý rozechvělý tvým... obdivem k oné ženě." Náhle zmlkl. Mé zrudlé pla­noucí tváře v tu chvíli sálaly víc než krbový oheň.</p>

<p>„Takže," řekl mrzutě. A pak vyhrkl: „Posaď se. Naučím tě střežit své myšlenky tak, jako střežíš svůj jazyk." Potřásl hlavou. „To je divné, Fitzi, jak občas dokážeš svou myslí zcela odblokovat mé Umění, ale své nejskrytější touhy vy­zařuješ ven jako vlk vyjící do noci. Myslím, že je to násle­dek toho, co ti udělal Galen. Kéž bychom to jen mohli odči­nit. Protože však nemůžeme, budu tě učit tomu, co umím, kdykoli jen budu trochu moci."</p>

<p>Nehýbal jsem se. Pojednou se žádný z nás nedokázal po­dívat na toho druhého. „Pojď sem," zopakoval rozmrzele. „Posaď se tady vedle mě. Dívej se do plamenů."</p>

<p>A v rozmezí jedné hodiny mi udělil praktické cvičení, jak si podržet své sny pro sebe, či spíše jak zařídit, abych neměl vůbec žádné. Se smutkem v srdci jsem si uvědomil, že ztra­tím i Molly ze své představivosti, tak jako jsem ztratil tu skutečnou. Verity mé chmury vycítil.</p>

<p>„No tak, Fitzi, to přejde. Drž se zkrátka a vytrvej. Může se to podařit. Možná přijde den, kdy si budeš přát, aby byl tvůj život prostý žen, tak jako je teď. Stejně jako já."</p>

<p>„Ale ona se nechtěla ztratit, Sire."</p>

<p>Verity po mně mrštil zlověstným pohledem. „Záměry ne­lze zaměňovat s následky. Je to nastávající královna, hochu. Musí se vždy rozmyslet, nejednou, ale třikrát, než se do ně­čeho pustí."</p>

<p>„Říkala mi, že Softstep následovala Regalova koně a ne­reagovala na uzdu. Z toho můžete vinit Burriche a mne; to my jsme toho koně měli vycvičit."</p>

<p>Verity náhle vzdychl. „Asi ano. Ber to tak, že jsem ti vyčinil, a pověz Burrichovi, aby mé paní vybral méně živého koně, dokud se nenaučí lépe jezdit." Pak si znovu zhluboka povzdechl. „Myslím, že to bude považovat za trest ode mě. Bude se na mě dívat těma svýma velkýma modrýma očima, ale neřekne proti tomu ani slovo. Ach, nu což. Nedá se sví­tit. Ale to musela zabíjet a pak o tom tak lehkovážně mluvit? Co si o ní moji lidé pomyslí?"</p>

<p>„Sotva měla na výběr, Sire. Bylo by pro ni lepší zemřít? A co se týče názorů lidí... inu. Vojáci, kteří nás objevili prv­ní, obdivovali její kuráž. A obratnost. Na královnu to nejsou zrovna špatné vlastnosti, Sire. Zvláště ženy z vaší stráže o ní mluvily se zanícením, když jsme se vraceli domů. Teď na ni pohlížejí mnohem více jako na královnu, než kdyby to byla ufňukaná, roztřesená ženština. Budou ji bez váhání následo­vat. V časech, jako jsou tyhle, nám snad královna s nožem dodá více odvahy než žena, která by se jen ověšovala šper­ky a ukrývala za hradbami."</p>

<p>„Snad," pravil tiše Verity. Cítil jsem však, že nesouhlasí. „Teď ale všichni budou najisto vědět o vykovaných, kteří se srocují kolem Buckkeepu."</p>

<p>„Zároveň ale budou vědět, že odhodlaný člověk se jim dokáže ubránit. A podle řečí vašich stráží při zpáteční cestě soudím, že ode dneška za týden tu budeme mít mnohem mé­ně vykovaných."</p>

<p>„Já to vím. Někteří zavraždí i své příbuzné. Ať už vykova­ní či ne, je to krev Šesti vévodství, již tu proléváme. Snažil jsem se předejít tomu, aby mé stráže vraždily mé vlastní lidi."</p>

<p>Na chvíli mezi námi zavládlo ticho, když jsme si oba uvě­domili, že on se nerozpakoval pověřit mě tím samým úko­lem. Vrah. Takové bylo označení pro mne. Uvědomil jsem si, že už nemám co hájit, pokud jde o čest.</p>

<p>„To není pravda, Fitzi," odpověděl mi na mou myšlenku. „Ty hájíš moji čest. A já tě za to ctím, za to, že děláš, co je třeba udělat. Špinavou práci, neviditelnou práci. Nestyď se za to, že pracuješ pro záchranu Šesti vévodství. Nemysli si, že já si takové práce necením jen proto, že musí zůstat v uta­jení. Dnes v noci jsi zachránil mou královnu. Ani na to ne­zapomínám."</p>

<p>„Nepotřebovala moc zachraňovat, Sire. Věřím, že i sama by přežila."</p>

<p>„Inu. O tom nebudeme hloubat." Odmlčel se a pak rozpa­čitě řekl: „Musím se ti odměnit, chápeš."</p>

<p>Když jsem otevřel ústa na protest, zamítavě pozvedl ruku. „Vím, že nic nežádáš. A taky vím, že je toho mezi námi již tolik, takže nic z toho, co bych ti dal, by nemohlo vyjádřit moji vděčnost. O tom ale většina lidí nic neví. Chceš, aby se po městě Buckkeep říkalo, že jsi zachránil život královně a následník trůnu tě vůbec neodměnil? Jsem však v rozpa­cích, čím tě mám podarovat... mělo by to být něco viditel­ného a musíš to nějakou dobu nosit. Aspoň tolik toho o státnictví vím. Co například meč? Něco lepšího než ten kousek železa, který jsi měl při sobě dnes v noci?"</p>

<p>„Je to stará čepel od Hod, s níž se mám cvičit," bránil jsem se. „Stačí to."</p>

<p>„Samozřejmě. Pověřím ji, aby ti vybrala lepší a trochu vy­zdobila jílec a pochvu. Bude to stačit?"</p>

<p>„Myslím, že ano," řekl jsem rozpačitě.</p>

<p>„Dobrá. A teď půjdeme zpátky na kutě, ne? A já se budu moci vyspat, co říkáš?" Nyní už nebylo pochyb o veselosti v jeho hlase. Opět se mi rozhořely líce.</p>

<p>„Sire. Musím se zeptat..." vysoukal jsem ze sebe. „Víte, o kom jsem to snil?"</p>

<p>Pomalu zavrtěl hlavou. „Neboj se, že bys zkompromito­val její čest. Já pouze vím, že nosí modrou sukni, ale ty ji vi­díš rudě. A že ji miluješ se zápalem, který je přiměřený tvé­mu mládí. Nesnaž se potírat svou lásku k ní. Pouze ji přestaň v noci vysílat na dálku Uměním. Já nejsem jediný, kdo je ta­kovým vlnám otevřený, ačkoli jsem si jist, že jsem jediný, kdo by v tom snu tak jasně rozpoznal tvůj rukopis. Přesto buď opatrný. Galenova koterie není zcela bez schopností, i když Umění využívají neobratně a jen s malou silou. Člo­věka lze zničit, když se jeho nepřátelé dozvědí, co je mu nej­dražší, právě z jeho snů vyzařovaných Uměním. Měj se na pozoru." Bezděčně se zakuckal. „A jen doufej, že tvá lady Rudá Sukně nemá v krvi vlohy k Umění, protože jestli ano, musela tě slýchat po celé ty nespočetné noci."</p>

<p>A když mi do hlavy nasadil tuto zneklidňující myšlenku, propustil mě zpět do mé komnaty a do postele. Tu noc jsem už znovu neusnul.<strong><emphasis>8 Královna se probouzí</emphasis></strong></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Oj, tamti jedou na divoké kance</emphasis></p>

<p><emphasis>A šípy na losy jiní chystají.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale můj milý s královnou Vixen</emphasis>[5]</p>

<p><emphasis>smlčet jel naše so</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>žení.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nesnila ten den o poctách či slávě</emphasis></p>

<p><emphasis>Aniž se zalekla bolu, co sklidí.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vyjela hojit srdce svých lidí</emphasis></p>

<p><emphasis>Také můj milý odjel s ní.</emphasis></p>

<p>„Lov královny Vixen"</p>

<p>Na druhý den byl hrad již od časného rána na nohou. Na nádvoří panovala horečná, ba téměř slavnostní nálada, když se Verityho osobní stráž a všichni bojovníci, kteří neměli službu, shromažďovali k lovu. Psi stopaři neklidně poštěkávali, zatímco trhači s masivními čelistmi a mohutnými hrud­níky vzrušeně hafali a smýkali vodítky. Mezitím se uzavíra­ly sázky, kdo bude mít nejlepší lov. Koně hrabali kopyty zem, střelci prověřovali tětivy a pážata překotně pobíhala všude kolem. V kuchyni zatím polovina služebnictva balila lovcům jídlo na cestu. Vojáci mladí i staří, muži i ženy, se je­den přes druhého naparovali a hlasitě smáli, holedbali se mi­nulými úspěchy, porovnávali své zbraně a dodávali si kuráž před lovem. Viděl jsem to již stokrát, vždy před zimním ho­nem na losy či na medvědy. Teď to však bylo vystupňované až do krajnosti, jak ve vzduchu visela lačnost mužstva po krvi. Slyšel jsem útržky rozhovorů, slova, při nichž se mi dě­lalo mdlo: „...žádné slitování s takovou cháskou...", „...zba­bělci a zrádci, troufli si zaútočit na královnu...", „...draze za­platí. Nezaslouží si rychlou smrt..." Ve spěchu jsem zaběhl do kuchyně, proplétaje se rušným prostranstvím, kde se to hemžilo jako v mraveništi. Také zde jsem zachytil tytéž ná­zory, tutéž dychtivost po pomstě.</p>

<p>Verityho jsem objevil v zeměměřičské pracovně. Mohl bych říci, že se na ten den vykoupal a čistě oblékl, ale on měl na sobě jen umouněné roucho z předešlé noci. Chystal se strávit den uvnitř, mezi svými papíry. Zlehka jsem zaklepal na dveře, ačkoli byly pootevřené. Verity seděl v křesle před zažehnutým krbem, zády ke mně. Kývl, když jsem však ve­šel, ani se na mne nepodíval. I přes jeho tichost byl vzduch v místnosti nabitý jako před bouří. Na stolku vedle jeho se­dačky ležel podnos s netknutou snídaní. Popošel jsem k ně­mu a zůstal stát, skoro nepochybuje o tom, že mě zavolal Uměním. Jak se ticho protahovalo, uvažoval jsem, zda sám Verity ví proč. Po delší chvíli jsem se odhodlal promluvit první.</p>

<p>„Můj princi. Vy dnes nejedete se svou stráží?" osmělil jsem se.</p>

<p>Bylo to, jako kdybych otevřel stavidlo. Otočil se ke mně; vrásky v jeho tváři se přes noc prohloubily. Vypadal pře­padle, až nemocně. „Ne. Netroufám si. Jak bych mohl pod­porovat takovou věc, štvanici na naše lidi a příbuzné! A ja­kou mám jinou možnost? Jen se ukrývat a soužit v hradních zdech, zatímco ostatní vyráží ven, aby se pomstili za urážku na nastávající královně! Netroufám si zakázat svým mužům, aby pozvedli svou čest. A tak se musím tvářit, jako bych ne­věděl, co se dole na nádvoří děje. Jako kdybych byl pitomec či lenoch anebo zbabělec. Nepochybuji o tom, že na dnešní den bude složena oslavná balada. Jak se jenom bude jmeno­vat? ,Jak Verity zmasakroval prosťáčky‘? Nebo ‚Jak králov­na Kettricken obětovala vykované‘? Jeho hlas s každým slo­vem sílil, takže jsem raději ustoupil ke dveřím a zavřel je. Zatímco Verity řečnil, rozhlédl jsem se po místnosti, zda ta slova kromě mne ještě někdo neslyšel.</p>

<p>„Vy jste vůbec nespal, můj princi?" zeptal jsem se, když mu došel dech.</p>

<p>Posmutněle se usmál. „Dobře víš, co ukončilo můj první pokus o spánek. Podruhé už to nebylo tak... zábavné. Přišla za mnou má paní."</p>

<p>Ucítil jsem, jak mi začínají hořet uši. Ať už se mi chystal říci cokoli, nechtěl jsem to slyšet. V žádném případě jsem netoužil vědět, co se mezi nimi předešlé noci udalo. Hádka či usmíření, nechtěl jsem o tom nic vědět. Jenže Verity byl nelítostný.</p>

<p>„Ne s pláčem, jak by sis mohl myslet. Ani pro útěchu. Ani proto, abych rozptýlil její noční chmury nebo ji ujistil o své oddanosti. Kdepak. Toporně, jako pokáraný staršina, stála u pelesti a žadonila, abych jí odpustil její prohřešek. Bledší než křída a tvrdá jako dub..." Jeho hlas zmlkl, když si uvě­domil, že na sebe vyzradil příliš mnoho. „Ona tuhle štvani­ci předvídala, já ne. Neměl jsem pro ni žádnou odpověď, stejně jako teď -"</p>

<p>„Aspoň že to předvídala," troufl jsem si říci, abych zmír­nil jeho hněv vůči Kettricken.</p>

<p>„A já ne," pravil ztěžka. „Ona ano. Chivalry by to čekal též. Och, Chivalry by věděl, že se to stane, již od okamžiku, kdy se ztratila, a měl by po ruce plány pro všemožné even­tuality. Já však ne. Já myslel jen na to, jak ji co nejrychleji dostat domů, v naději, že se to skoro nikdo nedozví. Jako by něco takového bylo možné! A tak si dnes myslím, že jestli mně někdy na čele spočine královská koruna, bude na tom nejnevhodnějším místě."</p>

<p>Tohle byl princ Verity, jakého jsem ještě neviděl, muž, je­hož sebedůvěra byla v troskách. Konečně jsem pochopil, jak zoufale se k němu Kettricken nehodí. Nebyla to její chyba. Byla silná a vychovaná, aby vládla. Verity o sobě často ří­kal, že byl vychováván až jako druhý syn. Správná žena by ho ustálila jako kotva, pomohla by mu napřímit se a převzít královský úřad. Žena, která by se přišla vyplakat k jeho po­steli, nechat se polaskat a uklidnit, by podpořila jeho sebe­vědomí, že je muž schopný vládnout jako král. Avšak dis­ciplína a zábrany Kettricken ho přiměly pouze pochybovat o své síle. Můj princ je člověk, pochopil jsem náhle. To ne­bylo moc uklidňující.</p>

<p>„Měl byste alespoň vyjít ven a promluvit k nim," navrhl jsem nesměle.</p>

<p>„A co jim mám říci? ‚Šťastný lov'? Ne. Ale ty půjdeš, ho­chu. Půjdeš se podívat a přijdeš mi říci, co se tam děje. Běž hned. A zavři za sebou dveře. Nechci nikoho vidět, dokud se nevrátíš se zprávou, co se venku děje."</p>

<p>Otočil jsem se a šel, jak mi přikázal. Když jsem vyšel z Velkého sálu a kráčel chodbou na nádvoří, střetl jsem se s Regalem. Málokdy byl na nohou tak časně; přitom však působil dojmem, že nevstával o své vůli. Oděv a vlasy měl sice upravené, ale chyběly obvyklé doplňky: žádná náušni­ce, žádné hedvábí, pečlivě nařasené a připíchnuté u krku, je­ho jediným šperkem byl pečetní prsten. Vlasy měl učesané, ale ne navoněné a zkadeřené. A oči měl protkané rudými žil­kami. Zmítala jím zuřivost. Když jsem se chtěl kolem něj prosmeknout, popadl mě a přitáhl si mě tváří k sobě. Ales­poň to tak chtěl udělat. Já se mu nebránil, pouze jsem uvol­nil svaly. Natočil se obličejem ke mně, oči planoucí hně­vem, a zjistil, že musí pozvednout hlavu, byť jen trošinku, aby se mi díval z očí do očí. Mezitím jsem vyrostl a nabyl na váze. Věděl jsem to, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude mít tak příjemný vedlejší účinek. Stáhl jsem úsměv ze rtů, ještě než se objevil, avšak on ho musel zpozorovat v mých očích. Prudce mnou trhl a já svolil, aby to se mnou zalomcovalo. Ovšem jen mírně.</p>

<p>„Kde je Verity?" zavrčel.</p>

<p>„Můj princi?" otázal jsem se, jako bych nechápal, oč mu jde.</p>

<p>„Kde je můj bratr? Ta jeho zatracená ženská -" zarazil se, hlas přiškrcený hněvem. „Kde bývá můj bratr v tuhle do­bu?" vysoukal ze sebe konečně.</p>

<p>Nelhal jsem mu: „Někdy jde časně zrána do své věže. Ne­bo může být, tuším, na snídani. Nebo v koupelně..." nadho­dil jsem.</p>

<p>„Ničemný bastarde." Regal mě nechal být, otočil se a vy­razil poklusem k věži. Doufal jsem, že ho výstup pobaví. Jakmile byl z dohledu, rozběhl jsem se, abych neztrácel dra­hocenný čas, který jsem právě získal.</p>

<p>V okamžiku, kdy jsem vcházel na nádvoří, jsem pochopil, proč byl Regal tak rozlícený. Na sedačce koňského povozu stála Kettricken a všechny hlavy směřovaly k ní. Měla na sobě tytéž šaty jako předchozí noc. Na denním světle jsem viděl, jak sprška krve potřísnila bílou kožešinu na rukávech jejího kabátce a jak větší stříkanec prosákl a poskvrnil kal­hoty. Měla jezdecké boty a čapku, připravena vyrazit. U bo­ku měla připnutý meč. Nechápal jsem. Jak jen mohla? Roz­hlédl jsem se kolem, rozpomínaje se na to, co prve říkala Veritymu. Všechny tváře byly natočeny k ní, všechny oči dokořán. Vpadl jsem tam v okamžiku naprostého ticha. Vši­chni muži i ženy jako by zadržovali dech v očekávání dal­ších slov. Když zazněla, byla pronesena výmluvným hla­sem, klidně, ale zástup byl tak ztichlý, že její řeč se jasně nesla mrazivým vzduchem.</p>

<p>„Říkám vám, tohle není štvanice," zopakovala vážně Ket­tricken. „Zanechte veselí a holedbání. Sundejte ze sebe šper­ky, každé znamení hodnosti. Ať jsou vaše srdce vážná a zvá­ží to, co uděláme."</p>

<p>Její řeč měla stále horský přízvuk, ale chladnokrevná část mé mysli konstatovala, jak pečlivě volí každé slovo, jak je každá věta vyvážená.</p>

<p>„Nevyrážíme lovit," zopakovala. „Nýbrž vznést nárok na naše postižené. Jedeme uložit k odpočinku ty, které nám bandité z rudých lodí odcizili. Rudí si vzali srdce vykova­ných a zanechali zde jejich těla, aby za námi slídila. Nicmé­ně ti, které dnes umlčíme, patří k Šesti vévodstvím. K nám samotným.</p>

<p>Mí vojáci, žádám vás, aby dnes nebyl vypuštěn jediný šíp a zasazen jediný úder, který by nezpůsobil čistou smrt. Vím, že jste dost zkušení, abyste to dokázali. Všichni už jsme si vytrpěli dost Ať je dnes každá smrt krátká a milosrdná, jak to jen dokážeme, kvůli nám všem. Zatněme zuby a odstraň­me ty, kteří nás moří, s takovým odhodláním a lítostí, jako bychom uťali zmrzačenou končetinu od těla. Protože právě to děláme. Není to pomsta, mí lidé, ale lékařský zákrok, po němž má následovat uzdravení. Nuže, konejte, jak říkám."</p>

<p>Nějakou dobu mlčky stála a shlížela na nás. Lidé se jako ve snu dali do pohybu. Lovci si z oděvů odstranili pera a stu­hy, znaky a šperky a svěřili je pážatům. Veselá a chvástavá atmosféra se vytratila. Kettricken jim tuto ochranu odejmula a přinutila všechny opravdově zvážit, co se chystají podnik­nout. Nikomu to nebylo po chuti. Všichni stáli jako přiko­vaní v očekávání dalších slov. Ale Kettricken zachovávala ticho a mlčení, takže všechny zraky se chtě nechtě stáčely zpátky k ní. Když uviděla, že jí všichni věnují pozornost, znovu promluvila:</p>

<p>„Dobře," pochválila nás tiše. „A teď dávejte dobrý pozor, co řeknu. Potřebuji koňmo tažená nosítka či povozy... ty nej­lepší ze stájí. Všechny je vystelete slámou. Žádné tělo na­šich lidí nezůstane ležet, aby posloužilo jako potrava liškám či vránám. Budou přivezena sem, případně označena jmé­ny, a položena na hranici, což je pocta pro hrdiny padlé v bo­ji. Pokud budou známy jejich rodiny, bydlící blízko, budou svolány na smuteční obřad. Těm, které žijí daleko, se zašle zpráva a pocty náležející těm, kteří ztratili své pokrevní pří­buzné jako vojáky v boji." Po tvářích přítomných se řinuly nezadržitelné slzy. Leskly se ve světle zimního slunce jako démanty. Hlas Kettricken zesílil, když se otočila k další sku­pině: „Mí kuchaři a služebníci! Prostřete všechny stoly ve Velkém sále a připravte smuteční hostinu. Do Malého sálu nanoste vodu, byliny a čisté šaty, abychom mohli těla našich lidí připravit na hranici. Vy všichni ostatní, zanechte svých běžných povinností. Snoste dřevo a postavte hranici. Vrátíme se, abychom naše mrtvé spálili a oplakali." Rozhlédla se kolem, hledíc každému do očí. Její tvář poněkud ztuhla. Ta­sila meč zpoza opasku a pozvedla ho vzhůru ke slavnostní přísaze. „Až skončí náš smutek, připravíme se, abychom je pomstili! Ti, kteří nám vzali naše blízké, musí poznat náš hněv!" Pomalu spustila čepel a <emphasis>zarazila </emphasis>ho do pochvy. Opět nás očima pobídla. „A teď vzhůru, lidé moji!"</p>

<p>Po těle mi naskočila husí kůže. Všude kolem mne muži i ženy nasedali na koně, lovecký průvod se začínal formo­vat. Přesně ve správný okamžik se náhle vedle povozu zje­vil Burrich s osedlanou Softstep, čekající na svou paní. Po­divil jsem se, kde jen vzal černočervený postroj, v barvách značících smutek a pomstu. Přemýšlel jsem, zda to nařídila Kettricken nebo jestli to Burrich prostě zná. Kettrícken se­stoupila na koňský hřbet a potom se usadila v sedle, zatím­co Softstep i přes nezvyklý postroj klidně stála. Kettricken zvedla ruku a v ní třímala meč. Celý průvod za ní vyrazil vpřed.</p>

<p>„Zastav ji!" zasyčel za mnou Regal. Když jsem se otočil, uviděl jsem, že za mnou stojí on i Verity, zástupem zcela ne­pozorováni.</p>

<p>„Ne!" vydechl jsem nahlas směle. „Cožpak to necítíte? Nepokazte to. Ona jim všem cosi vrátila. Nevím co, ale oni to dlouhou dobu bolestně postrádali."</p>

<p>„Je to čest," pronesl Verity hlubokým, dunivým hlasem. „To, co jsme všichni postrádali, a ze všeho nejvíc já. Tám­hle jede královna," pokračoval v tichém údivu. Nebo v tom byl i náznak závisti? Pomalu se otočil a tiše se odebral zpát­ky na hrad. Ruch hlasů za námi sílil, jak lidé spěchali vyko­nat její příkaz. Kráčel jsem za Veritym, téměř omráčen tím, co jsem viděl. Regal mě předběhl, skočil před Verityho a sta­nul proti němu. Celý se chvěl rozhořčením.</p>

<p>„Jak jsi to mohl připustit? To nad tou ženskou nemáš žád­nou kontrolu? Dělá si z nás blázny! Kdo vůbec je, že tady vydává příkazy a vyjíždí s ozbrojenou stráží z hradu! Kdo vůbec je, že si tak pánovitě rozhoduje!" Regalův hlas skří­pal zuřivostí.</p>

<p>„Má žena," pravil Verity mírně. „A tvoje nastávající krá­lovna. Ta, kterou jsi vybral. Otec mě ujišťoval, že vybereš ženu, jež bude hodná být královnou. Myslím, že jsi vybral lépe, než sám tušíš."</p>

<p>„Tvá žena? Tvá zkáza, osle! Podrývá tvoji autoritu, pod­řezává ti hrdlo, zatímco spíš! Přisvojuje si jejich srdce, dělá si vlastní jméno! Cožpak to nevidíš, ty pitomče? Ty možná strpíš, aby si ta horská štěkna uzmula korunu, ale já ne!"</p>

<p>Rychle jsem se otočil stranou a shýbl se, abych si zavá­zal botu, poněvadž jsem nemohl vidět, jak princ Verity ude­řil prince Regala. Uslyšel jsem cosi, co se velmi podobalo plesknutí otevřené dlaně o tvář a potlačenému zlostnému vý­křiku. Když jsem vzhlédl, Verity stál klidně jako předtím, zatímco Regal dřepěl v předklonu, ústa a nos zakryty dlaní. „Nastávající král Verity nestrpí, aby někdo urážel nastávají­cí královnu Kettricken. Či dokonce jeho. Řekl jsem, že má paní probudila v našich vojácích čest. A možná že i ve mně." Verity vypadal mírně překvapený, když se nad tím zamys­lil.</p>

<p>„Však král se o tom dozví!" Regal spustil ruku z tváře a zděšeně pohlédl na krev v dlani. Roztřeseně ji zvedl a uká­zal Veritymu. „Můj otec uvidí krev, kterou jsi prolil!" řekl rozechvěle a zakuckal se krví, jež se mu řinula z nosu. Před­klonil se a podržel zkrvavenou ruku dále od sebe, aby si nepotřísnil šaty.</p>

<p>„Cože? To chceš krvácet až do odpoledne, než náš otec vstane? Jestli se ti to podaří, přijď a ukaž se i mně!" A mně Verity řekl: „Fitzi! To nemáš nic lepšího na práci než tu stát a okounět? Ať už jsi pryč. A dohlédni na to, aby příkazy mé paní byly dodržovány!"</p>

<p>Verity se otočil a odkráčel chodbou. Já si pospíšil také, abych vykonal jeho rozkaz a zmizel z Regalova dohledu. Ten za námi vztekle dupal a nadával jako umíněné děcko. Žádný z nás se neotočil, já však alespoň doufal, že si žádný sluha nevšiml, co se přihodilo.</p>

<p>Byl to dlouhý a zvláštní den všude na hradě. Verity na­vštívil komnaty krále Shrewda a pak se zdržoval ve své pra­covně. Nevím, co dělal Regal. A lidé se vyhrnuli, aby splni­li příkazy královny; hbitě, leč téměř mlčky pracovali, a jen si mezi sebou tiše špitali, když chystali Velký sál k hostině a Malý k uložení těl. Všiml jsem si jedné velké změny. Že­ny, které byly královně nejvěrnější, se teď staly středem po­zornosti, jako by byly stíny samotné Kettricken. A tyto ženy vysokého původu se pojednou nerozpakovaly zajít do Malé­ho sálu, aby dohlížely na přípravu parfemované vody, utě­rek a pláten. Já sám jsem pomáhal nosit dříví na hranici.</p>

<p>Až pozdě odpoledne se lovecký průvod vrátil. Přijeli tiše, vážně se nesli v sedlech, smuteční eskorta povozů jedoucích v jejich středu. V jejich čele byla Kettricken. Vypadala zna­veně a prokřehle, což ale se zimou nemělo nic společného. Chtěl jsem jít za ní, ale nedostalo se mi té cti, neboť se k ní přitočil Burrich, uchopil jejího koně za ohlávku a pomohl jí sesednout. Její boty a plece Softstep byly potřísněny čerstvou krví. Nenařídila svým vojákům, aby dělali něco, co by sama neudělala. S tichým povelem propustila své zbrojnoše, aby se šli umýt, učesat si vlasy a vousy a v čistých šatech se vrátili do sálu. Když Burrich odváděl Softstep do stájí, Kettricken na chvíli osaměla. Vycházel z ní smutek, šedivější než coko­li, co jsem předtím poznal. Byla unavená. Tak unavená.</p>

<p>Tiše jsem popošel k ní. „Kdybyste potřebovala, má paní královno," řekl jsem měkce.</p>

<p>Neotočila se. „To musím udělat sama. Ale buď nablízku, kdybych tě potřebovala." Mluvila tak tiše, že ji nikdo kromě mne neslyšel. Pak vykročila a čekající lidé se před ní roze­stupovali. Jak na každém spočinula svým vážným pohle­dem, trhaně se klaněli. Tiše prošla kuchyní, kývajíc při po­hledu na připravované jídlo, a poté prošla Velkým sálem, opět souhlasně pokyvujíc nad tím, co viděla. V Malém sále se zastavila, poté smekla pestrou pletenou čapku a sundala si kabátec, pod nímž měla prostou hebkou košili s purpuro­vými pruhy. Čapku a kabátec svěřila pážeti, které nad tako­vou poctou dočista ustrnulo. Popošla do čela jednoho stolu a začala si vyhrnovat rukávy. Všechen pohyb v sále ustal a zraky lidí se stočily k ní. Podívala se na užaslou stráž. „Při­neste dovnitř naše mrtvé," řekla prostě.</p>

<p>Zubožená těla začala být snášena dovnitř; byla to srdcervoucí podívaná. Nepočítal jsem, kolik jich bylo. Jisté ale je, že víc, než jsem čekal, víc, než napovídaly Verityho zprávy. Chodil jsem za Kettricken s mísou teplé parfemované vody, zatímco ona šla od těla k tělu, jemně omyla každou zubože­nou tvář a zavírala navždy ty usouzené oči. Za námi se vlnil průvod ostatních, každé tělo bylo šetrně svlečeno, celé umyto a po učesání vlasů zavinuto do čistého plátna. V jistém oka­mžiku jsem si uvědomil, že je tam i Verity a vedle něj mladý písař, jenž chodil od těla k tělu a zapisoval si jména těch, kte­ří byli rozpoznáni, o ostatních si činil stručné poznámky.</p>

<p>Jedno jméno jsem doplnil já sám. Kerry. Podle posledních zpráv o tomto chlapci z ulice, které jsme se s Molly dozvě­děli, se dal do učení k nějakému loutkáři. Na konci svých dnů sám nebyl o moc víc než loutka. Jeho rozesmátá ústa byla navždy umlčena. Jako chlapci jsme společně dělali poslíčky, abychom si vydělali jednu či dvě penny. Byl se mnou i tehdy, když jsem se poprvé opil a pozvracel, a smál se mi, dokud ho jeho vlastní žaludek nezradil také. To on strčil shnilou rybu mezi desku a podpěru stolu majiteli krčmy, který nás nařkl z krádeže. Na naše dny společného dětství teď už budu vzpomínat sám. Najednou jsem si připadl méně skutečný. Část mé minulosti mi byla odkována pryč.</p>

<p>Když jsme skončili a mlčky zůstali stát, hledíce na stoly s mrtvými těly, vystoupil Verity a nahlas do ticha přečetl svůj seznam. Jmen bylo málo, ale on neopomněl ani ty ne­známé. „Mladý muž, čerstvý porost, tmavé vlasy a jizvy po rybařeni na rukou..." řekl o jednom, o další pak: „Žena, ku­drnatých vlasů a hezkého vzhledu, s vytetovaným znakem loutkářského cechu." Naslouchali jsme přesmutnému výčtu těch, které jsme ztratili, a pokud někdo neplakal, měl srdce z kamene. Jako národ jsme pak vyzvedli své mrtvé a odnes­li je na pohřební hranici, jejich poslední lože, kam jsme je opatrně uložili. Sám Verity přinesl pochodeň na její podpá­lení, ale předal ji královně, která už čekala vedle hranice. Když zažehla větve polité smůlou, vykřikla k temnému ne­bi: „Nebudete zapomenuti!" Jako ozvěna to zaznělo i z úst ostatních. Vedle hranice stál prošedlý staršina Blade s nůž­kami, aby každému vojákovi odstřihl proužek vlasů, symbol truchlení za padlého kamaráda. I Verity se připojil do řady a Kettricken se postavila za něj, aby nabídla loknu svých světlých vlasů.</p>

<p>Na následující noc nikdy nezapomenu. Většina obyvatel města Buckkeep přišla na hrad a byli bez námitek vpuště­ni. Všichni následovali příkladu královny a dívali se, dokud z hranice nezbyl jen popel a kosti. Pak lidé zaplnili Velký a Malý sál; pro ty, kteří se nevešli dovnitř, byly na nádvoří postaveny stoly z prken. Byly vyvaleny sudy s pitím a objevilo se množství chleba, pečeného masa a ostatních potra­vin, až jsem nechápal, kde se to všechno na Buckkeepu vzalo. Teprve později jsem se dozvěděl, že většina toho po­cházela z města, nikoli na vyžádání, ale jeho obyvatelé to poskytli o vlastní vůli.</p>

<p>Na večeři sešel dolů i král, jak už se nestalo po celé tý­dny, usedl na trůn u vyvýšeného stolu a předsedal celému shromáždění. Objevil se i šašek, který stál po jeho boku za ním a bral si z králova talíře vše, co mu nabídl. Tentokrát však krále neobveseloval; jeho šaškovské žvatlání umlklo a dokonce rolničky na čapce a na rukávech měl ovázané proužky látky, aby necinkaly. Naše oči se tu noc střetly pou­ze jedenkrát, avšak já v nich nepostřehl žádný vzkaz. Po králově pravici seděl Verity a po levici Kettricken. Byl tam samozřejmě i Regal, oděný do tak přepychového černého kostýmu, že snad pouze jeho barva symbolizovala jakýsi smutek. Mračil se, durdil a dost pil, takže připouštím, že ně­kterým jeho pochmurné mlčení muselo připadat jako truch­lení. Já sám jsem cítil, jak uvnitř kypí vzteky, a věděl jsem, že někdo někde brzy zaplatí za to, co on sám považoval za urážku své osoby. Byla tam i Patience, jež byla vídána jen zřídka, tak jako král. Intenzivně jsem vnímal onu jednotu zá­měru, kterou jsme ten večer představovali.</p>

<p>Král pojedl jen trochu. Počkal, až se ostatní u vyvýšené­ho stolu nasytí, pak vstal a promluvil. Zatímco hovořil, jeho slova pěvci znovu předříkávali v Malém sále a dokonce i na nádvoří. Stručně promluvil o těch, o něž nás rudé lodě při­pravily. Nezmiňoval se o vykování, o dnešní štvanici a za­bíjení vykovaných. Vyznělo to tak, jako by jen nedávno za­hynuli v boji proti rudým lodím; řekl, že musíme ctít jejich památku. Pak se z důvodu únavy a zármutku omluvil a ode­bral se od stolu do svých komnat.</p>

<p>Pak povstal Verity. Většinou pouze zopakoval předchozí slova Kettricken, že nyní truchlíme, ale až náš smutek skon­čí, musíme se přichystat k pomstě. Jeho řeč postrádala váš­nivé zanícení, s jakým mluvila Kettricken, viděl jsem však, že všichni v sále souhlasí. Lidé pokyvovali a začali se bavit mezi sebou, zatímco Regal jen mlčky seděl a kabonil se. Ve­rity a Kettricken se uprostřed noci zvedli od stolu, ona se do něho zavěsila, aby všichni viděli, že odcházejí společně. Regal zůstal, popíjel a mumlal si pro sebe. Já se vytratil krátce po Veritym a Kettricken a zamířil jsem rovnou do postele.</p>

<p>Nesnažil jsem se usnout, ale jen jsem sebou mrštil na po­stel a zíral do ohně. Když se tajné dveře otevřely, okamžitě jsem vstal a vystoupal po schodech do Chadeových komnat. Nalezl jsem ho v zajetí nakažlivého vzrušení. Jindy bledé tváře měl mezi dolíčky zjevně růžové, šedé vlasy divoce ro­zevláté a zelené oči se blyštěly jako drahokamy. Přecházel po místnosti, a když jsem vešel, ihned mě popadl a drsně ob­jal. Ustoupil a hlasitě se zasmál mému šokovanému výrazu.</p>

<p>„Byla zrozena, aby vládla. Je k tomu zrozena a nyní se to v ní jaksi probudilo! Nemohlo to přijít v lepším čase! Může nás ještě všechny zachránit!"</p>

<p>Jeho radost byla svou rozjařeností až rouhavá.</p>

<p>„Já viděl, kolik lidí dnes zemřelo," pokáral jsem ho.</p>

<p>„Ach! Ale ne nadarmo! Alespoň ne nadarmo! To nebyla zbytečná úmrtí, FitzChivalry. Při Elovi a Edovi, Kettricken má instinkt a šarm! To jsem od ní nečekal. Kdyby teď žil tvůj otec, hochu, a usedl spolu s ní na trůn, měli bychom pár, který by mohl sevřít v rukou celý svět." Znovu si usrkl vína a začal přecházet po místnosti. Nikdy jsem ho neviděl tak nadšeného. Skoro poskakoval. Na stole u ruky mu spočíval zakrytý koš a jeho obsah byl vyskládán na prostíraní. Víno, sýr, klobásy, nakládačky a chléb. Takže i tady, ve své věži, se Chade účastnil pohřební hostiny. Na opačný konec stolu vyskočila lasička Slink a pozorovala mě přes jídlo svýma la­komýma očima. Z myšlenek mě vytrhl Chadeův hlas:</p>

<p>„Má v sobě hodně z toho, co měl Chivalry. Instinkt zvo­lit ten správný okamžik a využít ho ve svůj prospěch. Cho­pila se neodvratné, ožehavé situace a učinila velkou tragédii z něčeho, co by v méně povolaných rukou vypadalo jako obyčejný masakr. Chlapče, my tu máme královnu, královnu na Buckkeepu!"</p>

<p>Jeho radost mě mírně popuzovala. A na okamžik jsem si připadal i podveden. Váhavě jsem se zeptal: „To si opravdu myslíš, že to královna udělala jen pro dobrý dojem? Že to všechno byl vypočítavý politický tah?"</p>

<p>Chade se zastavil a chvíli přemítal. „Ne. Ne, FitzChivalry, já věřím, že jednala ze srdce. To ale nesnižuje taktickou bravurnost jejího kroku. Ach, ty mě považuješ za bezcitného. Anebo lhostejného v mé zabedněnosti. Pravda je, že vím až příliš mnoho. Vím mnohem lépe než ty, co pro nás dne­šek znamenal. Vím, že dnes umírali lidé. Dokonce vím, že šest z našich vojáků při dnešní akci utrpělo zranění, třebaže lehká. Mohu ti říci, kolik padlo vykovaných, a za den či tak nějak budu doufám znát i většinu jejich jmen. Jména, která jsem již sepsal, se nachází na seznamech všeho toho, co nám tu rudé lodi způsobily. Budu to já, hochu, kdo dohlédne na to, aby přeživším příbuzným byly vyplaceny měšce krva­vého zlata. Tyto rodiny se dozvědí, že král na jejich padlé pohlíží jako na rovnocenné vojáky, kteří nalezli smrt v boji s rudými loděmi. A snažně je prosí o pomoc při vykonání odplaty. Ty dopisy se mi nebudou psát lehko, Fitzi. Ale já je musím napsat, navíc Verityho vlastním rukopisem, aby se pod ně podepsal Shrewd. Nebo sis myslel, že jsem nedělal nic jiného, než jen zabíjel pro krále?"</p>

<p>„Prosím za prominuti. Jen jsi mi připadl takový veselý, když jsem sem vešel -" spustil jsem.</p>

<p>„Ale já jsem veselý! A ty bys měl být taky. Doposud jsme byli unášeni jako loď bez kormidla, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem. A teď přichází žena, aby se chopila kormi­dla a vytyčila kurs. A já zjišťuji, že tento kurs se mi velmi zamlouvá! Tak jako by se měl zamlouvat všem lidem z krá­lovství, které už po těch letech unavuje být pořád na kole­nou. My povstáváme, hochu, povstáváme do boje!"</p>

<p>Až tehdy jsem spatřil, jak se jeho nadšení zrodilo z jeho hněvu a zármutku. Vzpomněl jsem si na jeho výraz, když jsme toho pochmurného dne poprvé vjeli do města Forge a tam uviděli, co nájezdníci udělali z našich lidí. Říkal mi tehdy, že se to časem naučím brát vážně, že to mám v krvi. Náhle mi došlo, že jeho pocity jsou na místě, a pozvedl jsem sklenici, abych se k němu připojil. Společně jsme si připili na naši královnu. Pak Chade poněkud vystřízlivěl a odhalil mi důvod, proč mě zavolal. Král Shrewd osobně ještě jed­nou zopakoval svůj příkaz, abych dohlížel na Kettrícken.</p>

<p>„O tom jsem s tebou chtěl mluvit; že Shrewd teď občas opakuje rozkaz, který již vydal, nebo komentář, který již učinil."</p>

<p>„O tom dobře vím, Fitzi. Dělám, co se dá. Ale královo zdraví je jiné téma na jinou dobu. Pro tentokrát tě ujišťu­ji, že zopakování tohoto příkazu není důsledkem harašení v nemocné mysli. Ne. Král tuto žádost dnes vyslovil znovu, když se chystal sejít na večeři. Zopakoval ji, aby měl jisto­tu, že tvé úsilí bude dvojnásobné. Myslí si, stejně jako já, že burcováním lidi, aby ji následovali, se královna vystavuje většímu nebezpečí. Jinak by to neříkal tak bez obalu. Dávej bedlivý pozor na její bezpečnost."</p>

<p>„Regal," odfrkl jsem si.</p>

<p>„Princ Regal?" vyzvídal Chade.</p>

<p>„Právě jeho se musíme obávat, zvláště nyní, když králov­na nastoupila k moci."</p>

<p>„Nic takového jsem neřekl. Ani ty bys neměl," pozname­nal Chade tiše. Hlas měl klidný, ale tvář přísnou.</p>

<p>„Proč ne?" oponoval jsem mu. „Proč alespoň jednou ne­můžeme mluvit jeden s druhým narovinu?"</p>

<p>„Jeden s druhým bychom mohli, kdybychom byli úplně sami a týkalo by se to pouze tebe a mě. To ale není tento pří­pad. Jsme královi muži, zavázaní věrností, a královi muži se ani neobírají myšlenkami na zradu, nemluvě o..."</p>

<p>Ozvalo se zachrchlání a Slink se vyzvracel na stůl, hned vedle košíku s jídlem. Odfrkl si a přitom nás poprskal.</p>

<p>„Potvoro jedna nenasytná! Zakuckal ses, že?" vyplísnil ho Chade ledabyle.</p>

<p>Našel jsem hadr, abych svinčík uklidil. Když jsem ale při­šel ke stolu, Slink ležel na boku a horečně dýchal, zatímco Chade šťoural špejlí do zvratků. Málem jsem vrhnul taky. Mávl rukou, abych hadr položil, místo toho vzal třesoucího se Slinka a podal mi to nebohé stvoření. „Uklidni ho a do­staň do něj trochu vody," přikázal mi úsečně. „Jen běž, sta­říku, běž za Fitzem, on se na tebe podívá," řekl lasičce.</p>

<p>Zanesl jsem ho k ohni, kde mi okamžitě pozvracel celou košili. Zblízka to byl zdrcující smrad. Když jsem ho položil na zem a stáhl si košili, zachytil jsem nosem spodní pach, ještě trpčí než samotné zvratky. Jen co jsem otevřel ústa, Chade mé podezření potvrdil: „Lístečky varty. Jemně nadrcené. Kořeněné klobásy tu příchuť dobře ukryjí. Jen doufej­me, že to víno nebylo otráveno také, jinak je po nás po obou veta."</p>

<p>Všechny chlupy na těle se mi zježily hrůzou. Chade se na mě podíval a já ztuhl. Pak se kolem mě zlehka protáhl a pozvedl Slinka. Nabídl mu misku s vodou a zatvářil se spoko­jeně, když Slink ochutnal. „Myslím, že přežije. To prasátko si tím nacpalo hubu a asi mu to šmakovalo lépe než člově­ku. Pak to šlo ven. Kousky na stole vypadají požvýkané, ne však strávené. Myslím, že se poblinkal z té chuti, nikoli z je­du."</p>

<p>„To doufám," řekl jsem malátně. Všechny mé nervy byly napjaty k prasknutí, jak jsem zevnitř pozoroval své tělo. Byl jsem otráven? Nepokouší se o mě spánek, mdloby, nezvedá se mi žaludek? Nemrtví mi ústa, nevysychají, nesliní? Náhle mě zalil pot a já se začal třást. To snad ne!</p>

<p>„Přestaň s tím," řekl klidně Chade. „Posaď se. Napij se vody. Děláš si to sám, Fitzi. Ta láhev byla dobře zazátkovaná starým korkem. Kdyby bylo víno otráveno, stalo by se to už před léty. Znám jen málo lidí, kteří by měli tu trpělivost, aby otrávili láhev vína a pak ho dali do archivu. Myslím, že jsme v pořádku."</p>

<p>Rozechvěle jsem se nadechl. „O to ale dotyčnému nešlo. Kdo ti přinesl jídlo?"</p>

<p>Chade si odfrkl. „Jídlo si připravuji sám, jako obvykle. Ale tamto na stole je z dárkového košíku pro lady Thyme. Občas se lidé snaží vetřít do její přízně, protože se šeptá, že má královy uši. Ale nemyslím si, že by tahle moje maškará­da někomu stála za otrávení."</p>

<p>„Regal," vyhrkl jsem znovu. „Říkal jsem ti přece, že vě­ří, že je to králova travička. Jak jsi mohl být tak neopatrný? Vždyť víš, že viní lady Thyme ze smrti své matky! Máme být tak zdvořilí a nechat ho, aby nás všechny povraždil? Ne­zastaví se, dokud trůn nebude jeho."</p>

<p>„A znovu ti říkám, že nechci slyšet nic o zradě!" Chade ta slova skoro zakřičel. Usedl na židli a kolébal Slinka v klíně. Zvířátko se vztyčilo, olízlo si vousy a pak se znovu schoulilo a uložilo ke spánku. Sledoval jsem bledou Chadeovu ru­ku s vystouplými šlachami a papírově bílou kůží, jak hladí svého miláčka. Díval se jen na lasičku, s nic neříkajícím vý­razem. Po chvíli klidnějším hlasem řekl: „Myslím, že král měl pravdu. Všichni musíme zdvojnásobit svoji ostražitost. A nejen v případě Kettricken. Ale i nás." Zvedl ztrápené oči ke mně. „Hlídej si své přátele, chlapče. Nevinnost ani nevě­domost nejsou proti této noční práci ochranou. Střež Patience, Molly, ba i Lacey. Najdi způsob, chytrý způsob, jak va­rovat i Burriche." Vzdychl a zeptal se do prázdna: „Copak nemáme dost nepřátel za našimi hradbami?"</p>

<p>„Spoustu," ujistil jsem ho. Ale o Regalovi už jsem nic neříkal.</p>

<p>Potřásl hlavou. „Je to dost nešťastná situace, abych za ta­kových podmínek vyrážel na cestu."</p>

<p>„Na cestu? Ty?" zeptal jsem se nevěřícně. Chade nikdy neopouštěl hrad. Skoro nikdy. „Kam?"</p>

<p>„Tam, kam musím jet. Teď si však myslím, že tady je mě třeba skoro stejně." Zavrtěl pro sebe hlavou. „Dej na sebe pozor, chlapče, až budu pryč. Nebudu nablízku, abych na te­be dohlížel." A to bylo vše, co mi řekl.</p>

<p>Když jsem od něj odcházel, stále hleděl do ohně a ochab­lýma rukama choval ochranitelsky Slinka. Na roztřesených nohou jsem sešel po schodech dolů. Pokus otrávit Chadea mnou otřásl víc než cokoli předtím. Ani jeho utajená exi­stence ho dostatečně nechránila. A byly zde další, mnohem snazší cíle, stejně blízké mému srdci.</p>

<p>Proklínal jsem se za kousek, kterým jsem dal minule Regalovi najevo, oč jsem silnější. Byl jsem blázen, že jsem ho pokoušel, aby mě napadl; měl jsem vědět, že si najde méně nápadný cíl. U sebe na pokoji jsem se spěšně převlékl do čistého oblečení. Pak jsem vyšel ven, vystoupal po schodech  a šel rovnou k ložnici Molly. Zlehounka jsem zaklepal na dveře.</p>

<p>Žádná odpověď. Zaklepal jsem hlasitěji. Zbývala asi ho­dinka či dvě do svítání; většina obyvatel hradu již byla zna­vena a odešla spát. Přesto jsem nechtěl nikoho zburcovat, aby mě viděl stát u dveří Molly. Nicméně jsem se musel pře­svědčit.</p>

<p>Dveře měla na zástrčku, ovšem obyčejnou. Během pár vteřin jsem ji uvolnil a přitom si zamanul, že do zítřejšího večera jí musím opatřit lepší. Zlehka jako stín jsem vklouzl do jejího pokoje a potichu za sebou zavřel dveře.</p>

<p>V krbu dohoříval oheň. Řeřavé uhlíky házely matné mi­hotavé světlo. Chvíli jsem stál, abych očima uvykl příšeří, a pak jsem opatrně popošel doprostřed pokoje, vyhýbaje se světelným pableskům z krbu. Slyšel jsem pravidelný dech Molly spící na posteli. Bál jsem se, že by mohla mít horeč­ku a nořit se do náruče jedovaté smrti ve spánku. Slíbil jsem si, že se jen dotknu polštáře, abych se přesvědčil, zda nemá horkou kůži. Nic víc. Přesunul jsem se k pelesti.</p>

<p>U postele jsem se zastavil, ani nedutaje. V matném příše­ří jsem pod pokrývkou rozeznával její tvary. Voněla vřesem, hřejivá a sladká. Zdravá. Nespala zde žádná oběť jedu zmí­taná horečkou. Věděl jsem, že bych měl jít. „Pěkně spi," vy­dechl jsem.</p>

<p>Tiše se vrhla proti mně. Matné světlo se rudě zablýsklo na čepeli v její ruce. „Molly!" křikl jsem, když jsem před­loktím odrazil její ruku s nožem. Ztuhla a stáhla druhou ru­ka zaťatou v pěst, vše v místnosti na okamžik ztichlo a znehybnělo. „Newboyi!" zasyčela vztekle a levou rukou mne praštila do břicha. Překotil jsem se dopředu a zalapal po de­chu, ona se vymrštila z postele. „Ty idiote! Vyděsil jsi mě k smrti! Kdo si myslíš, že jsi, rachotit mi tu se zástrčkou a plížit se po pokoji! Měla bych zavolat královy stráže, aby tě vyvedly!"</p>

<p>„Ne!" zaprosil jsem, když vhodila poleno na oheň a pak od něj rozžala svíci. „Prosím. Já zase půjdu. Nechtěl jsem ti ublížit ani tě obtěžovat. Jen jsem se chtěl přesvědčit, že jsi v pořádku."</p>

<p>„Ne, to nejsem!" zahřměla šeptem. Vlasy měla na noc spletené do dvou tlustých copů, což mi rázem připomnělo holčičku, s níž jsem se před léty seznámil. Už to nebyla dív­ka. Zachytila můj upřený pohled. Přehodila si přes ramena teplejší háv a zapnula si pás. „Třesu se jako troska! Dnes v noci už oka nezamhouřím! Ty jsi pil, že ano? Takže jsi opilý? Co po mně chceš?"</p>

<p>Přistoupila ke mně se svící v ruce, jako by to byla zbraň. „Ne," ujistil jsem ji. Napřímil jsem se a popotáhl si košili. „Přísahám, že nejsem opilý. A věř mi, nesledoval jsem tím nic špatného. Ale... dnes v noci se něco přihodilo, něco, co mi nahnalo strach, že by se ti mohlo něco zlého stát, a tak jsem si řekl, že nejlepší bude za tebou zajít a ujistit se, že jsi v pořádku, ale věděl jsem, že Patience by nesouhlasila, a už vůbec jsem nechtěl vzbudit celý hrad, a tak jsem si myslel, že jen vklouznu dovnitř a -"</p>

<p>„Newboyi. Ty blábolíš," sdělila mi ledovým hlasem.</p>

<p>Byla to pravda. „Promiň," řekl jsem a posadil se na roh postele.</p>

<p>„Nedělej si pohodlí," upozornila mě. „Právě jsi byl na od­chodu. Sám, anebo v doprovodu hradních stráží. Je to na to­bě."</p>

<p>„Já půjdu," slíbil jsem a spěšně vstal. „Jen jsem chtěl vě­dět, že jsi v pořádku."</p>

<p>„Nic mi není," řekla nedůtklivě. „Proč by mi mělo něco být? Dnes v noci je mi dobře, stejně jako předešlou noc, jakož i posledních třicet nocí. Přesto jsi ani jednou neměl vnuknutí, abys sem šel přesvědčit se o mém zdraví. Tak proč dnes večer?"</p>

<p>Nadechl jsem se. „Protože za některých nocí jsou nebez­pečí zjevnější než jindy. Dějí se tu nekalé věci, které mě nu­tí předcházet ještě horším věcem, jež by se mohly stát. Za některých nocí není zrovna nejlepší být milou bastarda."</p>

<p>Linka jejich úst zpřísněla, tak jako její hlas, když se ze­ptala: „Co to má znamenat?"</p>

<p>Znovu jsem se nadechl, pevně odhodlaný, že k ní budu upřímný, jak jen budu moci. „Nemohu ti říci, co se stalo. Jen to, že jsem pojal podezření, že by ti mohlo hrozit nebezpečí. Budeš mi muset důvěřovat -"</p>

<p>„Na to jsem se neptala. Co jsi myslel tím ,být milou ba­starda'? Jak si jen dovoluješ takhle mi říkat?' Oči jí planuly hněvem.</p>

<p>Přísahám, že srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Jako by na mě sáhla ledová ruka smrti. „To je pravda. Na to nemám žádné právo," řekl jsem zdráhavě. „Ale zároveň není mož­né, abych tě pustil z hlavy. A ať už jsem měl či neměl prá­vo nazývat tě svou milou, rozhodně to nezastaví ty, kteří mě chtějí ranit tím, že by ti ublížili. Jak mám jen říci, že tě mi­luji tolik, že si přeji, abych tě raději nemiloval či abych se alespoň zdržel projevů lásky k tobě, protože má láska tě sta­ví do velikého nebezpečí, to vše tak, aby má slova vyzněla pravdivě?' Toporně jsem se otočil, že půjdu.</p>

<p>„A jak bych se já mohla odvážit říci, že tvá poslední věta mi dává smysl, aby to vyznělo pravdivě?' zeptala se nahlas Molly.</p>

<p>Cosi v jejím hlase mě přimělo otočit se. Chvíli jsme hle­děli jeden na druhého. Pak vyprskla smíchem. Já tam stál, dotčený a zamračený, zatímco ona popošla ke mně, stále rozesmátá. Pak mi dala ruce kolem krku. „Newboyi. Ty vskut­ku volíš tu nejklikatější cestu, abys mi konečně vyznal lás­ku. Vpadneš do mého pokoje a pak tu stojíš a sukuješ si ja­zyk, abys obešel slovo ,láska'. Nemohl jsi to říci prostě už dávno?"</p>

<p>Stál jsem jako hlupák v objetí jejích paží. Podíval jsem se na ni. Ano, uvědomil jsem si tupě, o hodně jsem ji přerostl.</p>

<p>„Nuže?" naléhala a já byl na chvíli v rozpacích.</p>

<p>„Miluji tě, Molly." Tak lehko se to řeklo, po tom všem. A s takovou úlevou. Pomalu, opatrně jsem položil ruce ko­lem ní.</p>

<p>Usmála se na mě. „A já miluji tebe."</p>

<p>A tak jsem ji konečně políbil. V okamžiku polibku kdesi poblíž Buckkeepu hlasitě zavyl vlk a jeho radostné vytí sbo­rově rozštěkalo všechny psy a chór zvířecích hlasů se vznesl proti jasnému nočnímu nebi.<strong><emphasis>9 Hlídání a omezování</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Občas chápu a schvaluji Fedwrenův utkvělý sen. Kdyby pro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sadil svou, papír by byl dostupný jako chléb a každé dítě by se naučilo písmena, ještě než by mu bylo třináct. Ale i kdy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>by tomu tak bylo, nemyslím, že by to přineslo všechno, več Fedwren doufá. Rmoutí se nad všemi ztracenými znalostmi, které si s sebou každý člověk, i ten nejprostší, bere do hro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bu. Hovoří o tom, že jednou nastane doba, kdy kovářův způ</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sob osazení podk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vy a loďařův fortel s pořízem bude píse</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mně zaznamenán, aby se to každý, kdo dokáže číst, mohl naučit též. Nevěřím, že to tak je či že to tak kdy bude. Ně</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>které věci se lze naučit ze slov na papíře, ale jiné dovednos</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti se dají naučit ne</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>prve rukama a srdcem a pak teprve hla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vou. Uvěřil jsem tomu </emphasis>v <emphasis>ok</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>mžiku, kdy jsem viděl mistra Mastfishe</emphasis>[6]<emphasis> usazovat kus dřeva ve tvaru ryby, po němž byl pojmenován, do Verityho první lodě. Jeho oči viděly, že od-korek existoval již předtím, a on jen přiložil ruce k dílu, aby mu dal tvar, jak mu velelo srdce. Takovou věc se nelze na</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>čit ze slov na papíře. Snad se to nelze naučit vůbec, ale po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vstává to, stejně j</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ko Umění či Moudrost, z krve některého z předků.</emphasis></p>

<p>Vrátil jsem se do pokoje, usedl před krb a civěl do dout­najících uhlíků, zatímco jsem čekal, až se zbytek hradu pro­budí. Měl bych být vyčerpaný, ale místo toho jsem se skoro chvěl přebytkem energie proudící mým tělem. Když jsem ti­še seděl, ve své fantazii jsem stále cítil teplo z hřejivého ob­jetí Mollyiných paží. Věděl jsem přesně, kde se svou tváří dotkla mé. Při tom krátkém objetí mi na košili ulpěla její přejemná vůně a já se trápil myšlenkou, zda si mám košili následující den vzít nebo zda ji mám uložit do šatní truhli­ce, abych si vůni uchoval co nejdéle. Nepřipadalo mi poše­tilé myslet tak vehementně na takovou věc. Když se ohlížím zpět, usmívám se, ale spíše své moudrosti nežli bláznovství.</p>

<p>Ráno zastihla hrad Buckkeep bouře a padající sníh, ale mně vše uvnitř připadalo o to útulnější. Snad tak všichni do­staneme šanci vzpamatovat se ze včerejška. Nechtěl jsem ví­ce myslet na ta zubožená, rozedraná těla ani na omývání ztichlých studených tváří. Ani na hučící plameny a žár, kte­rý pozřel Kerryho tělo. Všichni bychom mohli prožít klidný den uvnitř hradních zdí. Snad večer zastihne všechny shro­mážděné u krbů, kde spolu budou rozprávět, vykládat si po­hádky či poslouchat hudbu. V to jsem alespoň doufal. Ode­šel jsem z pokoje, abych navštívil Patience a Lacey.</p>

<p>Byl jsem jako na trní, protože jsem přesně věděl, kdy bu­de Molly scházet ze schodů, aby zanesla podnos se snídaní k Patience, a taky kdy půjde nahoru s prázdným nádobím. Mohl bych se v tu dobu nacházet zrovna na schodech či na chodbě. Byla by to maličkost, pouhá shoda náhod. Nepochyboval jsem však o tom, že kdekoli mohou číhat lidé, kte­ří mě mají za úkol sledovat, a ti by si takových „náhod" za­jisté všimli, kdyby k nim docházelo příliš často. Ne. Musel jsem se řídit varovnými radami, které mi dali král a Chade. Ukážu Molly, že jsem muž vybavený patřičnou sebekontro­lou a trpělivostí. Mám-li počkat, než se jí budu smět dvořit, pak tedy počkám.</p>

<p>A tak jsem seděl ve svém pokoji a mučil se, dokud jsem nenabyl jistotu, že Molly už z komnat Patience odešla. Pak jsem sešel dolů a zaklepal u dveří. Zatímco jsem čekal, až mi Lacey otevře, uvědomil jsem si, že zdvojnásobit ostraži­tost nad Patience a Lacey se snáze řekne, než provede. Měl jsem však několik nápadů. Začal jsem už v noci, kdy jsem si na Molly vymohl slib, že nahoru nezanese žádné jídlo, kte­ré by nepřipravila sama nebo nevzala čerstvé ze společných hrnců. Durdila se kvůli tomu, protože jsem jí to řekl až po vášnivém rozloučení. „Teď mluvíš jako Lacey," pokárala mě a zlehka mi před očima dovřela dveře. Otevřela je chví­li nato, jen aby zjistila, že tam stále stojím a civím na ně. „Běž do postele," poručila mi. A ostýchavě dodala: „A sni o mně. Doufám, že jsem se již usadila ve tvých snech, tak ja­ko ty v mých." Ta slova za mnou vyslala, až už jsem pádil po schodech do pokoje, a pokaždé, když jsem si na ně vzpo­mněl, jsem se znovu zarděl.</p>

<p>Když jsem teď vešel do pokoje Patience, snažil jsem se všechny ty myšlenky vypudit z hlavy. Byl jsem zde za svým posláním, ačkoli Patience a Lacey měly věřit, že jde o spo­lečenskou návštěvu. Soustředil jsem se na svůj úkol. Očima jsem zkontroloval zástrčku, jež zajišťovala dveře, a zjistil jsem, že vyhovuje mým představám. Nikdo ji pomocí nože neuvolní. Co se týče okna, i kdyby se k němu někdo vyštra­chal po venkovní zdi, musel by se dostat nejen skrze zastrčené dřevěné okenice, ale i přes tapiserii a množství rostlin, naskládaných do řad před zavřeným oknem. Byla to cesta, kterou by si žádný zkušený zabiják nevybral. Lacey se opět vrátila ke svému šití a Patience mě uvítala. Zdálo se, že la­dy Patience momentálně nemá nic na práci; jenom seděla u ohně na krbových kamenech jako malá holčička. Zamyš­leně prohrábla uhlíky. „Víš o tom," zeptala se náhle, „že exi­stuje podrobná historie o silných královnách na Buckkeepu? Nejen o těch z farseerovské linie. Mnozí princi z Farseerů si vzali ženy, které je teď svým jménem zastiňují při výčtu je­jich činů."</p>

<p>„Myslíte, že i Kettricken se stane takovou královnou?" zeptal jsem se zdvořile. Netušil jsem, kam má konverzace směřovat.</p>

<p>„To nevím," odpověděla mírně. Opět ledabyle prohrábla uhlíky. „Pouze vím, že to nebudu já." Ztěžka si povzdechla, zvedla oči a téměř omluvně řekla: „Mám zase jedno z těch svých rán, Fitzi, kdy se mi honí v hlavě, co všechno mohlo být a co se mohlo stát. Nikdy jsem mu neměla dovolit, aby abdikoval. Vsadila bych se, že kdyby to nebyl udělal, by byl dnes naživu."</p>

<p>Nevěděl jsem, co bych na takovou větu odpověděl. Opět vzdychla a přejela po krbových kamenech pohrabáčem od popele. „Dnes je ze mne roztoužená žena, Fitzi. Zatímco včera byli všichni ostatní uneseni činem Kettricken, ve mně to probudilo tu nejhlubší nespokojenost se svou osobou. Kdybych byla na jejím místě já, ukrývala bych se ve svém pokoji. Stejně jako to dělám teď. Ale tvá babička by to ne­udělala. To byla panečku královna! V určitých ohledech tro­chu jako Kettricken. Constance byla žena, jež podněcovala druhé k činům. Zvláště ostatní ženy. Když byla královnou, víc než polovinu našich stráží tvořily ženy. Věděl jsi to? Zeptej se na ni někdy Hod. Zcela chápu, proč Hod přišla s ní, když <emphasis>sem </emphasis>Constance přijela, aby se stala královnou po boku Shrewda." Patience zmlkla. Chvíli byla zticha, až jsem si myslel, že domluvila. Pak tiše dodala: „Měla mě ráda, krá­lovna Constance, opravdu." Skoro plaše se usmála.</p>

<p>„Věděla, že si z ostatních lidí nic nedělám. A tak si mě občas zavolala, a to pouze mě, abych jí dělala společnost v jejích zahradách. A moc jsme toho nenamluvily, jen jsme tiše na slunci zahradničily. Některé z mých nejhezčích vzpo­mínek na Buckkeep pocházejí právě z tohoto období." Po­jednou ke mně vzhlédla. „Byla jsem tehdy malá holčička. A tvůj otec byl teprve chlapec a spolu jsme se vlastně ještě nesetkali. Moji rodiče mě vzali na Buckkeep v době, kdy přesídlili ke dvoru, ačkoli věděli, že já si z těch cerepetiček dvorního života nic nedělám. Jaká musela být královna Con­stance žena, když si povšimla prosté zakřiknuté dívenky a věnovala ji svůj čas. Ale ona taková byla. Buckkeep byl tehdy úplně jiný; na dvoře bylo mnohem veseleji. Časy by­ly klidné a vše bylo stabilnější. Jenže pak Constance zemře­la, a její dceruška s ní, na horečku po porodu. A Shrewd se za několik let znovu oženil a..." Odmlčela se a vzápětí opět vzdychla. Její rty se semkly. Poklepala rukou na krb vedle sebe.</p>

<p>„Pojď a posaď se tady. Musíme si promluvit o několika věcech."</p>

<p>Poslechl jsem a rovněž usedl na krbové kameny. Nikdy jsem Patience neviděl tak vážnou, tak soustředěnou. Tím vším, jak jsem vytušil, někam směřovala. Tolik se to lišilo od jejího obvyklého potrhlého brebentění, že mě to málem vyděsilo. Jakmile jsem dosedl, přitáhla si mě blíž. Pořádně to se mnou cuklo, až jsem jí skoro skončil v klíně. Nakloni­la se ke mně a zašeptala: „O některých věcech je lepší nemluvit. Ale pak nadejde doba, kdy se o nich musí mluvit. FitzChivalry, můj drahý, nemysli si, že jsem prostoduchá. Ale musím tě varovat, že tvůj strýc Regal ti není tolik na­kloněn, jak by se ti mohlo zdát."</p>

<p>Nemohl jsem si pomoci. Vyprskl jsem smíchem.</p>

<p>Patience to popudilo. „Musíš mě poslouchat!""zašeptala naléhavěji. „Och, já vím, že je veselý, šarmantní a vtipný. Vím, jaký dokáže být lichotník, a dobře jsem si všimla, jak ho mladé ženy u dvora ovívají vějířky a jak mladí muži na­podobují jeho styl oblékání a manýry. Ale pod tímto krás­ným peřím se skrývají velké ambice. A já se obávám, že i podezřívavost a také žárlivost. Tohle jsem ti nikdy neříka­la. Ale je pravda, že on byl zcela proti mým snahám zajistit ti náležitou výuku, i proti tomu, aby ses vyškolil v Umění. Občas si říkám, že je jen dobře, že jsi v tom neuspěl, proto­že kdyby ano, jeho žárlivost by neznala hranic." Odmlčela se, a když zjistila, že jí s vážnou tváří naslouchám, pokračo­vala: „Tohle jsou neklidné časy, Fitzi. Nejen kvůli rudým lo­dím, jež sužují naše pobřeží. Je to doba, kdy by si každý člo­věk p... původu jako ty měl dávat dobrý pozor. Někteří se na tebe sice pěkně usmívají, ale mohou to být tví nepřátelé. Když byl naživu tvůj otec, spoléhali jsme na to, že jeho vliv tě dostatečně ochrání. Jenže poté, co byl... co zemřel, uvě­domila jsem si, že jak porosteš, bude ti hrozit stále větší nebezpečí, čím více budeš dospívat v muže. A tak jakmile jsem ve vší počestnosti mohla, přinutila jsem se vrátit se ke dvoru, abych se porozhlédla, zda je to vskutku třeba. A zjis­tila jsem, že ano a že potřebuješ moji pomoc. A tak jsem si přísahala, že udělám, co bude v mé moci, abych ti poskytla vzdělání a ochranu." Dovolila si krátký samolibý úsměv.</p>

<p>„Řekla bych, že mi to s tebou dosud vcelku vycházelo. Ale -" naklonila se blíž - „přijde doba, kdy tě ani já nebudu moci chránit. Musíš se o sebe začít starat sám. Musíš si osvě­žit lekce od Hod a často si je s ní opakovat. Musíš dávat po­zor, co jíš a co piješ, a hledět, abys nechodil na odlehlá mís­ta sám. Musím ti tyto obavy vštípit, FitzChivalry. Jsi teď už skoro muž a musíš začít o takových věcech uvažovat sám."</p>

<p>Směšné. Bezmála fraška. Tak se mi to aspoň mohlo jevit, když mi ta uzavřená, samotářská žena vykládala o realitě, v níž jsem přežíval již od svých šesti let. Místo toho jsem zjistil, že se mi do očí derou slzy. Vždy jsem se mýlil ohled­ně důvodu, proč Patience přijela na Buckkeep; myslel jsem si, že je to proto, aby žila poustevnickým životem uprostřed společnosti, o niž se zjevně nezajímala. Teď jsem ho znal. Přijela za mnou, kvůli mně. Aby mě chránila.</p>

<p>Burrich nade mnou držel ochrannou ruku. Rovněž Chade a svým způsobem i Verity. A samozřejmě Shrewd, který mě kdysi dávno prohlásil za vlastního. Ale oni všichni, tak či onak, při mně stáli, aby mým přežitím něco získali. Dokon­ce i pro Burriche by to byla ztráta cti, kdyby se někomu po­dařilo mě zavraždit, když jsem byl pod jeho ochranou. Pou­ze tato žena, která měla nezadatelné právo mě nenávidět, přijela, aby mě chránila jenom kvůli mně samotnému. Čas­to byla potrhlá, všetečná a občas i hodně protivná. Když se však naše oči setkaly, poznal jsem, že prolomila poslední hráz, kterou jsem mezi námi udržoval. Silně jsem pochybo­val o tom, že její přítomnost nějakým způsobem odvrátila zlo namířené vůči mně; a když něco, tak její zájem o mne musel ustavičně připomínat Regalovi, kdo je mým otcem. Nebyl to však onen skutek, ale podnět k němu, jež se mnou hnul. Vzdala se svého klidného života, svých sadů, zahrad a lesů, aby přijela sem, na provlhlý kamenný hrad na moř­ských útesech, na dvůr plný lidí, kteří ji nezajímali, aby do­hlížela na manželova bastarda.</p>

<p>„Děkuji vám," pravil jsem tiše. A myslel jsem to celým svým srdcem.</p>

<p>„Tak tohle bychom měli." Rychle se ode mne odvrátila. „Však víš. Vždycky jsi vítán."</p>

<p>„Já vím. Ale pravda je, že dnes ráno jsem za vámi přišel, protože jsem si myslel, že někdo by vás a Lacey měl varo­vat, abyste na sebe dávaly pozor. Doba je všelijaká a někdo by vás mohl považovat za... za překážku."</p>

<p>Teď se zas hlasitě zasmála Patience. „Mě! Mě? Směšnou, ošumělou, pošetilou Patience? Patience, která nedokáže udr­žet myšlenku v hlavě déle než deset minut? Patience, která se po manželově smrti skoro pomátla? Můj chlapče, já vím, že si o mně vyprávějí. Mne nikdo nepovažuje za hrozbu, pro nikoho. Vždyť já jsem jenom další šašek u dvora, terč jejich posměchu. Jsem docela v bezpečí, o tom tě ujišťuji. Avšak i kdybych nebyla, mám životní návyky, které mě chrání. A Lacey."</p>

<p>„Lacey?" Nedokázal jsem zastřít nevěřícnost v hlase ani zadržet potutelný úsměv. Otočil jsem se k Lacey, abych na ni zamrkal. Lacey po mně však mrštila zlostným pohledem, jako bych se jí svým úsměvem dotkl. Ještě než jsem se sta­čil zvednout od krbu, vyskočila ze svého houpacího křes­la. Její dlouhá jehlice, tentokrát bez obvyklé příze, se mi za­píchla do krční žíly, zatímco druhá mi zajela do určitého místa mezi žebry. Vmžiku jsem se zpotil. Hleděl jsem na že­nu, kterou jsem rázem neznal, a netroufal si ani pípnout.</p>

<p>„Přestaň už to dítě zlobit," pokárala ji mírně Patience. „Ano, Fitzi, Lacey. Nejšikovnějšího žáka, kterého kdy Hod měla, třebaže k ní nastoupila až jako dospělá žena." A za­tímco Patience mluvila, Lacey vytáhla své zbraně z mého tě­la. Znovu usedla do křesla, hbitě navlékla jehlice a pustila se znovu do práce. Přísahám, že jí neuteklo ani jediné oko.</p>

<p>Když skončila, pohlédla na mě. A zamrkala. Pak se znovu vrátila k pletení. Rozpomenul jsem se, že mám začít opět dýchat.</p>

<p>Silně vytrestaný vražedník z povolání chvíli nato odešel z jejich komnat. Když jsem kráčel chodbou, vzpomněl jsem si, jak mě Chade varoval, abych Lacey nepodceňoval. Zatrpkle jsem přemýšlel, zda to měl být z jeho strany pokus o humor či zda mě chtěl naučit většímu respektu ke zdánli­vě mírným lidem.</p>

<p>Potom si do mé mysli proklestily cestu myšlenky na Molly. Pevně jsem se zařekl, že se jim nebudu poddávat, ale ne­ubránil jsem se tomu, abych sklonil hlavu a přivoněl si k ra­meni košile, kde ulpěla její jemná vůně. Stáhl jsem pošetilý úsměv z tváře a vydal se hledat Kettricken. Měl jsem své po­vinnosti.</p>

<p><emphasis>Mám hlad.</emphasis></p>

<p>Ta myšlenka se mi vetřela znenadání. Polila mě hanba. Včera jsem Vlčkovi nic nezanesl. Skoro jsem na něj v náva­lu denních událostí zapomněl.</p>

<p><emphasis>Jednodenní půst nic není. A krom toho, objevil jsem </emphasis>v <emphasis>ro</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hu chatrče myší doupě. Myslíš, že se o sebe vůbec nedokážu postarat? Ale něco v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>živnějšího by nebylo k zahození.</emphasis></p>

<p><emphasis>Brzy, </emphasis>přislíbil jsem. <emphasis>Ještě musím udělat jednu věc.</emphasis></p>

<p>V obývacím pokoji Kettricken jsem nalezl jen dvě pážata, jež naoko horlivě uklízela, a když mě spatřila, zahihňala se. Žádné z nich nic nevědělo. Poté jsem zašel do tkalcovny paní Hasty, vyhřátého a útulného pokoje, kde se scházelo hodně hradních žen. Ani zde Kettricken nebyla, zato tam by­la lady Modesty. Řekla mi, že její paní chtěla dnes ráno nut­ně mluvit s princem Veritym. Možná je tedy u něj.</p>

<p>Avšak Verity u sebe nebyl, ani ve své pracovně. Natrefil jsem tam však na Charima, který třídil archy velínu a rozděloval je podle kvality. Pověděl mi, že Verity vstával časně zrána a okamžitě vyrazil k loďařské kůlně. Ano, Kettricken zde dnes ráno byla, ale až po Verityho odchodu, a jakmile jí Charim sdělil, že Verity je pryč, odešla také. Kam? To ne­věděl.</p>

<p>V tu dobu už jsem měl notný hlad a svůj výlet do kuchy­ně jsem si odůvodnil záminkou, že tam se člověk vždycky nejvíc dozví. Snad tam někdo bude vědět, kam se poděla na­še nastávající královna. Nemám o ni strach, říkal jsem si. Dosud ne.</p>

<p>Bylo dost podivné, že jenom málo lidí otevřeně hovořilo o včerejších událostech. Pochopil jsem, že bude chvíli trvat, než se hrad vyrovná se vším, co se přihodilo. Ale v ovzduší bylo cosi cítit; skoro to zavánělo úlevou. Viděl jsem to už dříve, například na muži, jemuž odřízli zmrzačenou nohu, nebo na rodině, která konečně objevila tělo utonulého dítě­te. Když člověk nakonec stane tváří v tvář nejhoršímu, po­staví se tomu čelem a řekne: „Já tě znám. Ranil jsi mě, sko­ro zabil, přesto jsem však přežil. A budu žít dál." Takové pocity teď vycházely z lidí na hradě. Všichni konečně vzali na vědomí krutost ran zasazených rudými loděmi. Nyní za­vládl pocit, že se můžeme začít uzdravovat a oplácet rány.</p>

<p>V kuchyni jsem se nechtěl přímo ptát, kde by mohla být královna. A jako by tomu štěstí chtělo, jeden čeledín začal mluvit o Softstep. Krev, kterou jsem předchozího dne spat­řil na plecích Softstep, patřila zčásti klisně samotné a chlap­ci se bavili o tom, jak se Softstep ohnala po Burrichovi, když se jí snažil poraněné plecko ošetřit, a jak ji dva z nich muse­li držet hlavu. Vetřel jsem se do hovoru. „Nebyl by pro krá­lovnu lepší méně temperamentní kůň?" nadhodil jsem.</p>

<p>„Ach, ne. Naše královna má Softstep ráda pro její hrdost a duchaplnost. Ona sama mi to říkala, když byla dnes ráno dole ve stájích. Přišla sama, aby se na klisnu podívala, a ze­ptala se, kdy se na ní bude moci znovu jezdit. Mluvila pří­mo se mnou, fakticky. A tak jsem jí řekl, že žádnému koni se v takovém počasí jezdit nechce, natož potom s poraně­ným pleckem. A královna Kettricken přikývla a dál jsme tam spolu stáli a mluvili a ona se mě zeptala, jak jsem přišel o zub."</p>

<p>„A tys jí řekl, že kůň trhl hlavou dozadu, když jsi ho cvi­čil! Protože jsi nechtěl, aby Burrich věděl, že jsme spolu zá­pasili v seníku a ty jsi spadl do stáje s šedým hříbětem!"</p>

<p>„Drž hubu! To tys mě tam strčil, takže za to můžeš stejně jako já!"</p>

<p>A ti dva rázem vzkypěli, strkali do sebe a rvali se, dokud je Cook s pokřikem nevykázala z kuchyně. Já už však věděl, co jsem vědět potřeboval. Zamířil jsem ke stájím.</p>

<p>Zjistil jsem, že venku je horší a studenější počasí, než jsem čekal. Dokonce i ve stájích si vítr našel každou skulin­ku a se skučením vtrhával do dveří vždycky, když je někdo otevřel. Koním šla pára od huby a sedící pacholci se o se­be družně opírali, aby se trochu zahřáli. Našel jsem Handse a zeptal se ho, kde je Burrich.</p>

<p>„Řeže dříví," řekl tiše. „Na pohřební hranici. A taky od rána pije."</p>

<p>Když jsem to uslyšel, skoro jsem zapomněl, proč jsem sem přišel. Nikdy jsem nezažil něco takového. Burrich pil, ale po večerech, když byla práce hotová. Hands mi četl ve tváři.</p>

<p>„Vixen. Jeho stará ohaří fenka. V noci pošla. Nikdy jsem však neslyšel o pohřební hranici pro psa. Teď je venku za cvičnou ohradou."</p>

<p>Otočil jsem se směrem k ohradě.</p>

<p>„Fitzi!" varoval mě naléhavě Hands.</p>

<p>„To bude v pořádku, Handsi. Já vím, co pro něj zname­nala. První noc, co mě dostal na starost, mne strčil do kotce k ní a řekl jí, aby mě hlídala. Měla štěně, Nosyho..."</p>

<p>Hands ale zavrtěl hlavou. „Říkal, že nechce nikoho vidět. Abychom se ho dnes na nic neptali. Aby na něj nikdo ne­mluvil. Nikdy mi takový příkaz nedal."</p>

<p>„Neboj," vydechl jsem.</p>

<p>Hands se zatvářil zamítavě. „Na to, jak byla stará, to mohl čekat. Už s ním ani nemohla lovit. Měl ji dát pryč už dáv­no."</p>

<p>Podíval jsem se na něj. Navzdory veškeré své péči o zví­řata, navzdory vší své jemnosti a správným instinktům to tentokrát nemohl pochopit. Kdysi jsem byl šokován, když jsem objevil Moudrost jako svůj zvláštní smysl. Když jsem teď zjistil, že Hands v sobě nemá ani špetku Moudrosti, by­lo to, jako bych narazil na jeho slepotu. Jen jsem zavrtěl hla­vou a vrátil se v mysli k původnímu účelu návštěvy: „Hand­si, neviděl jsi dnes královnu?"</p>

<p>„Ano, ale už před nějakou dobou." Očima mi nervózně pátral ve tváři. „Přišla za mnou a ptala se, jestli princ Verity nevzal svého Trutha ze stájí do města. Řekl jsem jí, že ne, že princ se na něj jenom přišel podívat, ale pro dnešek ho ne­chal ve stájích. Řekl jsem jí také, že dlažba v ulicích bude celá zledovatělá. Verity by nikdy neriskoval svého nejmilej­šího koně na takovém povrchu. V tyto dny chodívá do měs­ta často pěšky, i když se skoro denně stavuje ve stájích. Ří­kal, že je to pro něho záminka, jak se dostat ven na čerstvý vzduch.</p>

<p>Srdce v hrudi mi pokleslo. S naprostou jistotou, jež hrani­čila s vizí, jsem věděl, že Kettricken se vydala za Veritym do města. Pěšky? Bez doprovodu? Za tak špatného počasí? Zatímco Hands si vyčítal, že nedokázal odhadnout královnin záměr, vyvedl jsem ze stáje Sidekicka[7], mezka na jistých no­hách, který dělal čest svému jménu. Neměl jsem čas vracet se do pokoje pro teplejší oblečení. A tak jsem si od Handse vypůjčil plášť, navlékl si ho na svůj svrchník a vyvedl neo­chotné zvíře ze stájí do větru a sněhové chumelenice.</p>

<p><emphasis>Už jdeš?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ještě ne, ale už brzy. O něco se ještě musím postarat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Můžu jít taky?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. Není to bezpečné. Teď buď zticha a nemíchej se do mých my</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>lenek.</emphasis></p>

<p>Zastavil jsem u brány a rovnou se zeptal stráží. Ano, ja­kási žena tudy pěšky prošla dnes ráno. Bylo jich hned něko­lik, protože některé musely jít kvůli své živnosti, bez ohledu na počasí. Královna? Muži na hlídce si vyměnili pohledy. Nikdo neodpověděl. Nadhodil jsem, že tudy možná prošla žena zahalená v plášti a kapuci. S bílou kožešinou lemující kapuci. Mladý strážník přikývl. S výšivkou na plášti, u lemu purpurově bílou? Vyměnili si znepokojené pohledy. Taková žena tudy šla. Nevěděli, kdo to je, ale teď, když jsem jim při­pomněl ty barvy, měli vědět...</p>

<p>Ledovým hlasem jsem jim vynadal do hňupů a pitomců. To našimi branami beztrestně procházejí neidentifikovaní li­dé? Dívali se na bílou kožešinu s purpurovou výšivkou a ani je nenapadlo, že by to mohla být královna? A nikdo nepo­važoval za vhodné ji doprovodit? Nikdo se neuvolil dělat jí stráž? Ani po včerejšku? To je tedy dnešní Buckkeep místo k pohledání, že naše královna nemá v patách ani pěšího vo­jáka, když si ve sněhové bouři vyjde na procházku do měs­ta. Pobídl jsem nohama Sidekicka a nechal je, aby si to vy­řídili mezi sebou.</p>

<p>Jízda to byla mizerná. Vrtošivý vítr pokaždé změnil směr, jakmile jsem se proti němu zaštítil pláštěm. Nepadal jenom sníh, ale vítr ze země smetal zmrzlé krystalky a při sebe­menší příležitosti mi je metal pod kabát. Nerovná cesta ve­doucí do města byla pod sněhem pokryta zrádným ledem. Mezek se mezitím poddal mé paličatosti a sklíčeně se vlekl dál. Usilovně jsem mrkal, aby mi dotěrné vločky neslepily řasy, a snažil se Sidekicka popohnat k větší rychlosti. Představa královny zhroucené ve sněhu a zpola zaváté poletují­cími vločkami se mi neustále vtírala do mysli. Nesmysl! řekl jsem si odhodlaně. Nesmysl.</p>

<p>Byl jsem už na okraji města Buckkeep, když jsem ji před­jel. Poznal jsem ji zezadu, poznal bych ji, i kdyby na so­bě neměla purpurovobílý svrchník. Rázovala si to navátým sněhem s podivuhodnou nevšímavostí, protože její tělo horalky bylo odolné vůči zimě stejně jako já vůči slané bríze a vlhkosti. „Královno Kettricken! Paní! Prosím, počkejte na mě!"</p>

<p>Otočila se, a když mě zahlédla, usmála se a zastavila se. Když jsem dojel k ní, sklouzl jsem z hřbetu mezka. Dosud jsem nevěděl, jak vyděšený jsem byl, až když mě zaplavil pocit úlevy z toho, že se jí nic nestalo. „Co děláte tady, sa­ma a v takové bouři?" zeptal jsem se a opožděně dodal: „Mi­lady."</p>

<p>Rozhlédla se kolem sebe, jako by si teprve všimla padají­cího sněhu a dujícího větru, pak se ke mně otočila s kajíc­ným úsměvem. Nebyla ani trošku prokřehlá či malátná. Na­opak, líce měla růžové od svižné chůze a bílá kožešina okolo tváře jen zdůrazňovala její žluté vlasy a modré oči. Tady, uprostřed té bělosti, nebyla bledá a bezbarvá, nýbrž snědá a růžolící, s modrýma jiskřícíma očima. Vyzařovala větší vi­talitu, než jsem u ní v poslední době vídal. Včera to byla paní Smrt jedoucí obkročmo na koni a ztělesněný Zármutek, když omývala těla svých obětí. Ale dnes, tady uprostřed sně­hu, to byla veselá holčička, která právě unikla z hradu a své­ho postavení, aby si vyrazila na výlet do sněhu. „Jdu hledat svého manžela."</p>

<p>„Sama? On ví, že za ním jdete, jen takhle po svých?"</p>

<p>Vypadala zaskočeně. Potom vystrčila bradu a vzdorovitě zvedla hlavu jako můj mezek. „Copak to není můj manžel? Potřebuji povolení, abych za ním směla jít? Proč bych ne­mohla jít pěšky a sama? Připadám ti tak neschopná, abych se ztratila na silnici vedoucí do města?"</p>

<p>Opět vykročila kupředu a já byl nucen držet s ní tempo. Mezka jsem vlekl za sebou. Sidekickovi se to moc nelíbilo. „Královno Kettricken," spustil jsem, ale ona mě přerušila.</p>

<p>„Už mě to začíná hrozně unavovat." Prudce se zastavila a otočila se tváří ke mně. „Včera, poprvé po mnoha dnech, jsem si připadala živá a svéprávná. Nehodlám se toho jenom tak zříci. Pokud budu chtít navštívit svého manžela při prá­ci, udělám to. Dobře vím, že žádné z mých dam by se žádný takový výlet, v tomhle počasí a pěšky, nezamlouval, ani nic podobného. A tak jdu sama. A můj kůň byl včera zraněn, na­víc terén tu není pro zvířata vhodný. A tak ani nejedu na ko­ni. Tohle všechno dává smysl. Proč jsi za mnou vyjel a proč mě zpovídáš?"</p>

<p>Jako zbraň zvolila hrubost, a tak jsem se k ní uchýlil ta­ké. Přesto než jsem spustil, zhluboka jsem se nadechl a na­sadil zdvořilý tón: „Má paní královno, vyjel jsem za vámi, abych měl jistotu, že se vám nic nestane. Tady, kde nás sly­ší jen uši mezka, budu mluvit zpříma. Copak jste tak rychle zapomněla na to, kdo se ve vašem Horském království po­koušel svrhnout Verityho z trůnu? Myslíte, že tady bude se svými úklady váhat? Podle mě ne. Myslíte, že to byla nešťastná náhoda, když jste se před dvěma dny ztratila a zblou­dila v lesích? Já ne. A myslíte, že se mu vaše včerejší jed­nání líbilo? To ani náhodou. V tom, co děláte v zájmu své­ho lidu, on vidí jen vaši snahu strhnout na sebe moc. A tak se durdí a reptá a přitom si říká, že jste pro něj větším ne­bezpečím než dřív. To všechno přece musíte vědět. Tak proč se tak lehkomyslně vystavujete jako cíl, navíc tady, kde si vás snadno může najít šíp či nůž, aniž by to někdo viděl?"</p>

<p>„Nejsem zase tak snadný cíl," oponovala mi. „Musel by to být opravdu skvělý lučištník, aby mě zasáhl šípem v těch­hle póry věch. A co se týče nože, i já mám u sebe jeden. Ten, kdo by na mě zaútočil, by se musel vystavit mému protiúderu." Otočila se a pokračovala v chůzi.</p>

<p>Vytrvale jsem ji následoval. „A kam by to vedlo? Že bys­te zabila člověka. A celý hrad by byl na nohou a Verity by ztrestal své stráže za to, že jste se dostala do takového ne­bezpečí. A co kdyby zabiják s nožem byl lepší než vy? Jaké by to mělo následky pro Šest vévodství, kdybych teď vytáhl vaše tělo ze závějí?" Polkl jsem naprázdno a dodal: „Má královno."</p>

<p>Zvolnila tempo, ale bradu měla stále natrčenou, když se mírně zeptala: „A jaké to bude mít následky pro mě, když budu celý den sedět na hradě, zchoulostivím a oslepnu jako nějaká larva? FitzChivalry, já nejsem figurka ve hře, abych jen spočívala na svém místě na šachovnici a čekala, až se mnou nějaký hráč pohne. Já jsem... támhle nás sleduje vlk!"</p>

<p>„Kde?"</p>

<p>Ukázala před sebe, ale po vlkovi se slehla zem jako po mračnu zvířeného sněhu, ozval se jen přízračný smích v mé mysli. Chvíli nato nezbedný vítr zanesl jeho pach k Sidekickovi. Mezek si odfrkl a škubl lanem. „Nevěděla jsem, že tu máme tak blízko vlky!" podivila se Kettricken.</p>

<p>„Je to jenom městský pes, milady. Nejspíš nějaké prašivé zatoulané zvíře, které se prohrabuje a čmuchá na vesnické skládce. Není se čeho bát."</p>

<p><emphasis>Že ne? Mám takový hlad, že bych slupl toho mezka.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vrat se a vyčkej. Brzy přijdu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Žádná skládka tu nablízku není. A krom toho, je na ní vždy plno ra</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>ků a páchne jejich trusem. A jinými věcmi. Me</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zek by byl čerstvý a slaďou</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ký.</emphasis></p>

<p><emphasis>Říkám ti, vrať se. Přinesu ti maso později.</emphasis></p>

<p>„FitzChivalry?" To se opatrně zeptala Kettricken.</p>

<p>Skočil jsem očima zpátky k ní. „Prosím za prominutí, mi­lady. Trochu jsem se zamyslel."</p>

<p>„Takže ten hněv ve tvé tváři nepatří mně?"</p>

<p>„Ne. Kdosi mi dnes... zkřížil plány. O vás mám strach, to není hněv. Nechcete si vysednout na Sidekicka a dovolit mi, abych vás odvedl zpátky na hrad?"</p>

<p>„Chci vidět Verityho."</p>

<p>„Má královno, to ho vůbec nepotěší, když za ním přijde­te takhle."</p>

<p>Vzdychla a jako by se ve svém plášti trochu scvrkla. Po­dívala se stranou a tišším hlasem se zeptala: „Nikdy sis ne­přál trávit čas v něčí přítomnosti, Fitzi, ať už se mu to líbilo či nikoli? Cožpak nemůžeš pochopit moji osamělost...?"</p>

<p><emphasis>Já ano.</emphasis></p>

<p>„Jako jeho nastávající královna a jako Sacrifice na Buckkeepu vím, že si musím počínat ukázněně. Ale je tady ještě moje další část... jsem žena svého muže a manželka svého chotě. I jemu jsem přísahala věrnost, a je to pro mě víc než povinnost. Ale on za mnou chodí jen zřídka, a když ano, moc toho nenamluví a brzy zase odchází." Otočila se zpát­ky ke mně. Na řasách se jí náhle zablyštěly slzy. Setřela si je a do hlasu sejí vplížil stín hněvu: „Onehdy jsi mluvil o mé povinnosti, o tom, co může pro Buckkeep udělat pouze krá­lovna. Podívej, já nemohu přijít k dítěti, když budu noc co noc lehávat sama v posteli!"</p>

<p>„Má královno, milady, prosím," naléhal jsem. Tváře mi začínaly hořet.</p>

<p>Byla nemilosrdná. „Minulou noc jsem nečekala. Šla jsem k jeho dveřím. Ale stráž mi tvrdila, že tam není. Že odešel do své věže." Znovu se podívala stranou. „I tato práce je mu milejší než to, jak se musí činit v mé posteli." Ani ta hořkost nedokázala zastřít její bolest deroucí se zpoza slov.</p>

<p>Zatočila se mi hlava z věcí, o nichž jsem nechtěl nic vě­dět. Kettricken ležící sama ve studené posteli. Verity, vábe­ný v noci Uměním. Nevěděl jsem, co z toho je horší. Hlas se mi třásl, když jsem jí řekl: „Nesmíte mi vyprávět takové vě­ci, má královno. Mluvit o tom přede mnou není správné -"</p>

<p>„Pak mě nech jít a promluvit si s ním. Vím, že on je ten, kdo to potřebuje slyšet. A já o tom budu mluvit! Když ke mně nepřijde z vnuknutí hlasu svého srdce, pak musí přijít z povinnosti."</p>

<p><emphasis>Tohle je pravda. To ona musí porodit, má-li se smečka rozmnožit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nepleť se do toho. Běž domů.</emphasis></p>

<p><emphasis>Domů! </emphasis>Posměšné vyštěknutí v mé mysli. <emphasis>Domov je smeč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ka, ne st</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>dené opuštěné místo. Poslouchej tu samici. Mluví dobře. Měli bychom všichni jít za tím, kdo vede. Ty se o tu čubičku pošetile strachuješ. Ale ona loví dobře, má ostrý zub a její úlovky jsou čisté. Včera jsem ji sledoval. Je hodná to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho, kdo je v čele.</emphasis></p>

<p><emphasis>My nejsme smečka. Buď už zticha.</emphasis></p>

<p><emphasis>Už jsem. </emphasis>Koutkem oka jsem zachytil pohyb. Rychle jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Obrátil jsem se zpět ke Ket­tricken, jež přede mnou pořád mlčky stála. Já však cítil, že jiskra hněvu, který ji před chvílí prodchnul, se nyní dusila v bolesti. Odhodlání z ní vyprchalo.</p>

<p>Klidným hlasem jsem do skučícího větru řekl: „Prosím, milady, dovolte mi odvést vás zpátky na Buckkeep."</p>

<p>Neodpověděla, ale nahodila si kapuci hluboko do tváře a pevněji utáhla, takže jí skoro nebyl vidět obličej. Pak při­stoupila k mezkovi, nasedla na něj a utrápeně svolila, abych ji odvedl zpět na Buckkeep. Byla to dlouhá cesta uprostřed zimy a jejího ponurého mlčení. Nebyl jsem hrdý na to, že jsem ji takto přiměl změnit plán. Abych přišel na jiné myš­lenky, zapátral jsem opatrně kolem sebe. Netrvalo dlouho a objevil jsem Vlčka. Kradl se za námi jako stín, táhl se ja­ko kouř porostem okolních stromů a ukrýval se ve zvířeném padajícím sněhu. Vlastně ani nemohu odpřisáhnout, že bych ho jedenkrát spatřil. Koutkem oka jsem pouze zachytil po­hyb, malinký náznak jeho pachu ve větru. Jeho instinkty mu sloužily dobře.</p>

<p><emphasis>Myslíš, že jsem připraven lovit?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne, dokud nebudeš připraven poslouchat, </emphasis>odpověděl jsem krutě.</p>

<p><emphasis>A co mám dělat, když lovím sám, beze smečky? </emphasis>odvětil vztekle a podrážděně.</p>

<p>Blížili jsme se k vnějším hradbám Buckkeepu. Přemýšlel jsem, jak se asi dostal ven, aniž by prošel branou.</p>

<p><emphasis>Mám ti to předvést? </emphasis>Nabídka ke smíru.</p>

<p><emphasis>Snad později. Až přinesu maso. </emphasis>Vycítil jsem, že souhlasí. Už se neploužil za námi, ale vyrazil kupředu. Až přijdu do chatrče, bude už jistě tam. Stráže u brány mne zakřiknutě oslovily. Formálně jsem se identifikoval, a staršina projevil dostatek důvtipu, když nechtěl, abych představil i ženu, kte­rá přijela se mnou. Na nádvoří jsem Sidekicka zastavil, aby mohla sesednout, a nabídl jsem jí ruku. Otočil jsem se a spatřil Molly. Právě nesla od studny dvě vědra čerstvé vody. Mlčky se zastavila a pohlédla na mě, zaujavši postoj jako je­len před skokem. Oči měla hluboké, tvář velice tichou. Když zrak odvrátila, její chůze byla poněkud toporná. Už se na nás znovu nepodívala. Přešla nádvoří a zamířila ke dveřím do kuchyně. Uvnitř mnou projel zlověstný chlad. Pak Kettricken pustila mou ruku a přitáhla si plášť. Ani se na mě nepo­dívala, jen tiše řekla: „Děkuji ti, FitzChivalry." A mlčky se odebrala ke dveřím.</p>

<p>Vrátil jsem Sidekicka do stájí a postaral se o něj. Šel ko­lem Hands a pokynul mi zvednutým obočím. Přikývl jsem a on se dál věnoval své práci. Myslím, že právě to jsem na něm měl nejraději - jeho schopnost neplést se do věcí, do nichž mu nic nebylo.</p>

<p>Dodal jsem si kuráže k tomu, co jsem se chystal udělat vzápětí. Šel jsem ven za cvičnou ohradu. Uviděl jsem ten­ký proužek kouře a vzápětí ucítil odpudivý zápach páleného masa a chlupů. Vydal jsem se okamžitě tím směrem. Burrich stál hned u ohně a sledoval, jak hoří. Vítr a sníh se neustále snažily plameny zadusit, ale odhodlaný Burrich to nedovolil. Když jsem pomalu stoupal k němu, letmo na mě pohlédl, ale nedíval se na mě ani se mnou nepromluvil. Oči měl jako dvě černé díry, plné tiché bolesti. Kdybych si troufl na něj pro­mluvit, proměnila by se v hněv. Já však nepřišel za ním. Vy­táhl jsem zpoza opasku nůž a odřízl si z hlavy proužek vla­sů o délce jednoho prstu. Potom jsem ho hodil na hranici a sledoval, jak hoří. Vixen. Nejlepší fenka. Tu se mi v hlavě vynořila vzpomínka a já ji vyslovil nahlas: „Byla při tom, když mě poprvé spatřil Regal. Ležela vedle mě a zavrčela na něj."</p>

<p>Burrich po chvíli přikývl. I on byl při tom. Otočil jsem se a pomalu šel pryč.</p>

<p>Mé další kroky vedly do kuchyně, kde jsem zcizil množ­ství masitých kostí, jež zbyly po včerejší hostině. Nebylo na nich čerstvé maso, ale muselo to stačit. Vlček měl pravdu. Brzy se bude muset postavit na vlastní nohy a shánět si po­travu lovem. Když jsem viděl Burrichovu bolest, mé odhod­lání se obnovilo. Vixen žila na psa hodně dlouho, ale přesto moc krátce pro Burrichovo srdce. Připoutat se k nějakému zvířeti značilo příslib budoucí bolesti. A já už měl srdce zlo­mené dostikrát.</p>

<p>Jak jsem se blížil k chatrči, stále jsem dumal, jak to nejlé­pe zaonačit. Pojednou jsem zvedl hlavu, zachytil kratičký varovný záblesk a pak jsem na sobě ucítil jeho plnou váhu. Přihnal se rychle jako šíp přes zasněženou pláň a zezadu mi vší silou podrazil kolena. Byl to takový náraz, že jsem padl jako podťatý tváří do sněhu. Zvedl jsem hlavu a podepřel se rukama, zatímco on se na místě otočil a znovu vyrazil ke mně. Vymrštil jsem ruku, ale on se prese mne přehnal po­druhé a ostrými pařáty se mi v běhu zaryl do masa. <emphasis>Mám tě, mám tě, mám tě! </emphasis>Úžasná rozpustilost.</p>

<p>Když už jsem byl skoro na nohou, znovu do mě vrazil, tentokrát do prsou. Vymrštil jsem předloktí, abych si chránil krk a tvář, a on se mi zakousl do ruky. Temně vrčel, zatím­co s ní žertovně zápasil. Ztratil jsem rovnováhu a znovu pa­dl do sněhu. Tentokrát jsem ho chňapl a přitiskl k sobě a vá­leli jsme se spolu ve sněhu sem a tam. On mě přitom rafal všude možně, někdy i bolestivě, a celou tu dobu jen <emphasis>švanda, švanda, mám tě, mám tě a zase tě mám! Hele, je po tobě, zlá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mal jsem ti přední tlapu, hele, teče ti krev! Mám tě, mám tě, mám tě!</emphasis></p>

<p><emphasis>Dost! Už dost! A </emphasis>konečně jsem křikl: „Dost!" a on mě pustil a odskočil ode mě. Rozběhl se po sněhu směšnými skoky, obepsal kruh a pak znovu vyrazil proti mně. Vymrštil jsem ruce, abych si chránil tvář, ale on jen popadl pytel s kostmi a odběhl s ním pryč, ohlížeje se, jestli ho budu pro­následovat. Nemohl jsem ho nechat jenom tak vyhrát. A tak jsem po něm skočil, popadl ho, chňapl pytel s kostmi a ho­nička se zvrtla v přetahovanou, při níž on švindloval, když pytel nečekaně pustil, rafl mě do předloktí, až mi v ruce za-trnulo, a pak se opět pytle zmocnil. Znovu jsem vyrazil za ním.</p>

<p><emphasis>Mám tě. </emphasis>Zatahání za ocas. <emphasis>Mám tě! </emphasis>Kolenem jsem mu přiklekl hřbet a převalil ho na zem. <emphasis>Mám kosti! </emphasis>Na chvíli jsem je opravdu získal a prchal jsem. On mi všemi čtyřmi tlapa­mi skočil na záda a srazil mě tváří do sněhu, popadl kořist a opět byl ten tam.</p>

<p>Nevím ani, jak dlouho jsme si hráli. Nakonec jsme sebou mrštili do sněhu, kde jsme oba vyčerpaně leželi a jen bez­myšlenkovitě oddychovali. Pytlovina byla roztrhána na ku­sy a kosti vyčuhovaly ven. Vlček jednu popadl, škubal s ní a cloumal, <emphasis>až ji ze </emphasis>zašmodrchaného pytle vyprostil. Hned se na ni vrhl, ohryzal maso a pak si ji předními tlapami přidr­žoval, rozkousávaje labužnicky chrupavku na konci kloubu. Já se natáhl po pytli, chňapl po pěkně masité, tlusté morko­vé kosti a vytáhl ji ven.</p>

<p>A rázem ze mě byl zase člověk. Jako bych procitl ze sna, jako by najednou praskla mýdlová bublina; Vlček nastražil uši a podíval se na mě, jako kdybych promluvil. Ale já nic neřekl. Jen jsem se od něj oddělil. Pojednou mi byla zima, sníh se mi dostal shora do bot, za pas a za límec. Na před­loktích a na rukou mi vystoupily šrámy po jeho ostrých zu­bech. Kabát jsem měl na dvou místech roztržený. A připadal jsem si otupělý, jako bych se právě probíral z narkotického spánku.</p>

<p><emphasis>Co se děje? </emphasis>Upřímná obava. <emphasis>Proč ses stáhl?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemůžu to dělat. Nemůžu být takový, s tebou. To je špat</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>né.</emphasis></p>

<p>Rozpaky. <emphasis>Špatné? Když to umíš dělat, jak to může být špatné?</emphasis></p>

<p><emphasis>Jsem člověk, ne vlk.</emphasis></p>

<p><emphasis>Někdy, </emphasis>souhlasil. <emphasis>Ale to nemusíš být pořád</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ale ano, musím. Nechci být k tobě takhle připoutaný. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>můžeme si být tak blízko. Já tě musím pustit na svobodu, abys žil život, k němuž jsi byl předurčen. A já musím žít ži</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>vot, k němuž jsem byl předurčen já</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p>Pohrdlivé odfrknutí, posměšně vyceněné tesáky. <emphasis>To je ono, bratře. Jsme to, co jsme. Jak můžeš tvrdit, že víš, k ja</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kému životu jsem byl předu</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>čen, a jak mi vůbec můžeš vy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>hrožovat, že mě k němu přinutíš? Nejsi ani schopen přijmout to, k čemu jsi předurčen ty sám. Popíráš to, i když tím jsi. Všechny tvé vytáčky jsou nesmyslné. Jako bys zakazoval či</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chat svému nosu či slyšet svým uším. Jsme to, co děláme. Bra</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ře.</emphasis></p>

<p>Nepolevil jsem v ostražitosti. Nevpustil jsem ho. Ale on se mi prohnal myslí, jako když vítr vtrhne do místnosti ne­zavřenými okenicemi. <emphasis>Ta noc a ten sníh. Maso v našich če</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>listech. Naslouchej, čichej, dnes v noci je svět živý a my s ním! Můžeme lovit do svítání, jsme živí a noc a les patří nám! Naše oči jsou bystré, naše čelisti silné a můžeme uštvat jelena a hodovat až do rána. Pojď! Vrať se k tomu, k čemu jsi byl zrozen!</emphasis></p>

<p>Chvíli nato jsem přišel k sobě. Stál jsem na svých nohou a chvěl se od hlavy až k patě. Zvedl jsem ruce a podíval se na ně; mé vlastní tělo mi náhle připadalo cizí a svazující, ne­přirozené jako šaty, které jsem měl na sobě. Mohl jsem jít. Mohl jsem jít, hned, ještě dnes v noci, cestovat daleko a na­jít náš vlastní rod, a nikdo by se za námi nemohl vydat, natož nás najít. On mi nabídl měsícem ozářený, černobílý svět, s potravou a odpočinkem - tak prostý, tak celistvý. Očima jsme nepohnutě hleděli jeden na druhého; ty jeho byly blýs­kavě zelené a zvoucí. <emphasis>Pojď. Pojď se mnou. Co mají naše ra</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dosti společného s lidmi a jejich malichernými pletichami? V celém tom jejich hašteření není jediné sousto masa k sněd</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ku, žádná čistá radost v jejich plán</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vání a žádné prosté po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>těšení jen tak, bezděčně. Proč si to volíš? Pojď, pojď pryč! </emphasis>Zamžikal jsem. Sněhové vločky se mi lepily na řasy a já stál uprostřed tmy, promrzlý a roztřesený. Kousek ode mě vstal vlk a celý se otřepal. Ocas natrčený, uši nastražené, při­šel ke mně, otřel se mi hlavou o nohu a vlhkým čumákem mi šťouchl do studené ruky. Poklekl jsem k němu a polaskal ho, vnímaje rukama teplo jeho náprsenky, pevnost jeho svalů a kostí. Byl pěkně cítit - čistotou a divokostí. „Jsme, to co jsme, bratře. Dobrou chuť," řekl jsem mu. Podrbal jsem ho za ušima a vstal. Když popadl pytel s kostmi, aby ho zatáhl do doupěte, které si vyhrabal pod chatrčí, odvrátil jsem se pryč. Světla Buckkeepu byla skoro oslepující, ale já stejně zamířil k nim. Ani tentokrát jsem nedokázal říci proč. Ale šel jsem.<strong><emphasis>10 Šaškovo číslo</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>V dobách míru byla výuka Umění omezena jen na osoby z královské krve, aby se tato magie stala uzavřeným oborem a aby se snížilo nebezpečí, že by ji někdo obrátil proti králi. A tak když Galen nastoupil do učení k mi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tryni Umění Soli</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>city, měl za úkol asistovat při završeni výcviku Chivalryho a Verityho. V tu dobu se </emphasis>v <emphasis>Umění nikdo další neskolil. Chou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lostivé dítě </emphasis><emphasis>Regal</emphasis><emphasis> byl podle své matky příliš neduživý, než aby vydržel drsné podmínky výcviku. A tak když Solicity předčasně zemřela, Galen</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>vi připadl titul mistr Umění, měl však jen málo povinností. Některým se dokonce zdálo, že do</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ba jeho učení u Solicity nebyla dostatečná, aby odpovídala kompletnímu výcviku mistra Umění. Další tvrdili, že Galen nikdy nedisponoval silou, která by z něho činila skutečného mistra. Každopádně během následujících let ned</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>stal příle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>žitost se osvědčit a vyvrátit názory svých kritiků. Během je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho působení v úřadě mi</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tra Umění se nenaskytli žádní mla</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dí princové či princezny, kteří by se podrobili výcviku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Teprve s nájezdy rudých lodí bylo rozhodnuto, že okruh zasvěcenců do Umění musí být neprodleně rozšířen. Už celé roky </emphasis>v <emphasis>zemi nepůsobila řádná koterie. Tradice říká, že při předešlých konfliktech s ostrovany nebylo ničím nezvyklým, že existovaly tři až čtyři koterie. Ty zpravidla sestávaly z šes</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ti až osmi vzájemně volených členů, kteří byli jako kolektiv pevně spolu stmeleni a nejméně jeden z nich byl silně spříz</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>něn s vládnoucím mona</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>chou. Tato klíčová osoba byla zod</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>povědná přímo králi za to, že jsou na ni napojeni všichni čle</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>nové její koterie, byla-li to koterie zpravodajská či v</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>zvědná. Existovaly ovšem také i další koterie, které monarchovi po</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>skytovaly sílu a své magické schopnosti, když je potřeboval. Klíčoví členové těchto </emphasis><emphasis>koterií se</emphasis><emphasis> velice často nazývali králův nebo královnin muž, respektive žena. Jenom velmi zřídka ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kový člověk působil nezávisle na </emphasis><emphasis>kotérii</emphasis><emphasis> nebo výcviku, pou</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ze jako osoba se silnou vazbou na monarchu, takže jeho síla mohla být odčerpána zpravidla fyzickým d</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>tekem. Tato klí</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čová osoba mohla monarchu podpořit v jeho výdrži, potřeboval-li vytrvat ve svém magickém úsilí. Bývalo rovněž zvy</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>kem, že koterie nesla název po své ústřední osobě. Máme pro to i legendární příklady, jako například Crossfireova kote</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>rie.</emphasis></p>

<p><emphasis>Galen se rozhodl, že při tvorbě své první a jediné koterie nebude brát na tradici zřetel. Jeho koterie obdržela název po svém mistrovi, který ji zformoval, a název si podržela i po jeho smrti. Než by dal dohromady skup</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>nu lidí s vloha</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mi k Umění, z jejichž středu by se posléze vynořila koterie, Galen osobně vybral ty, kteří budou jejími členy. Tato ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>terie postrádala vnitřní propojenost, známou u legendár</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ních skupin, a spíše než na krále byla v jádru orientovaná na mistra. A tak její klíčový člen, zpočátku August, se plně zodpovídal Galenovi a ten zase králi Shrewdovi nebo ná</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>sledníkovi trůnu Veritymu. Po Galenově smrti a Augustově ztrátě magických schopno</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tí se klíčovou osobou Galenovy koterie stala Serene. Další zbylí členové byli Justin, Will, Carrod a Burl.</emphasis></p>

<p>V noci jsem běhal jako vlk.</p>

<p>Zprvu jsem to považoval za nezvykle živý sen. Široký pás bílého sněhu politý inkoustově modrými stíny, prchavé vů­ně v závanech studeného větru, švanda ze skotačení a slídění za rejsky, kteří se odvážili vylézt ze zimních nor. Probu­dil jsem se s jasnou myslí a v dobré náladě.</p>

<p>Avšak další noc jsem měl opět takový živý sen. Procitl jsem s vědomím, že když jsem Verityho a tím sebe zbavil snů o Molly, zůstal mi široký prostor pro noční vlčí myšlen­ky. Bylo to království, kam mě Verity ani žádný další člo­věk znalý Umění nemohl následovat. Byl to svět zcela bez dvorních intrik nebo pletich, obav a plánů. Můj vlk žil v pří­tomnosti. Zjistil jsem, že jeho mysl je čistá, nezanesená ru­šivými detaily vzpomínek. Ze dne na den si uchovával jen ty údaje, které potřeboval k přežití. Nepamatoval si, kolik rejs­ků usmrtil dvě noci předtím, ale pouze poslední vjemy, jako která stezka slibuje nejvíce králíků a nejlepší honičku či kde vyvěrá pramen, jenž nikdy nezamrzá.</p>

<p>Tehdy jsem mu také poprvé předvedl, jak má lovit. Zpr­vu se nám nevedlo moc dobře. Stále jsem zrána velmi brzy vstával, abych mu zanesl jídlo, když ho potřeboval. Říkal jsem si, že je to kousíček mého života, který mám jen pro se­be. Jak říkal vlk, nebylo to něco, co bych dělal, ale něco, čím jsem sám byl. Kromě jiného, ujišťoval jsem se. Nedovolím, aby se z toho spojení stalo silné pouto. Brzy, již velmi br­zy bude schopen lovit sám a já ho pošlu pryč - na svobodu. Občas jsem si říkal, že jsem ho vpustil do svých snů, jenom abych ho mohl naučit lovit a o to dříve ho potom propustit.</p>

<p>Zcela jsem odmítal se zabývat tím, co by si o tom myslel Burrich.</p>

<p>Zrovna jsem se vracel z jedné své časně ranní výpravy, když jsem na kuchyňském dvorku natrefil na dva zápolící vojáky. Měli v rukou hole a dobrácky si spílali, zatímco du­sání, supění a rány se nesly studeným vzduchem. Muže jsem neznal a na okamžik jsem si pomyslel, že jsou to cizinci. Vtom mě zahlédla jeho soupeřka. „Hej! FitzChivalry. Na slovíčko!" zvolala, aniž by spustila hůl.</p>

<p>Zíral jsem na ni, pokoušeje seji někam zařadit. Její pro­tivník se nestačil krýt a ona ho prudce zasáhla holí. Když uskočil, hopsla vzad a hlasitě se zasmála svým nezaměnitel­ně vysokým smíchem. „Whistle?" zeptal jsem se nevěřícně.</p>

<p>Žena, již jsem právě oslovil, po mně šlehla svým proslu­lým kolozubým úsměvem, zasadila partnerovi řinčivý úder a opět uskočila vzad. „Ano?" zeptala se zadýchaně. Když je­jí protivník viděl, že je zaneprázdněna, zdvořile spustil hůl. Whistle proti němu okamžitě vyrazila. Byl tak obratný, že působil téměř lenivě, když se jeho hůl vymrštila, aby čelila její. Ona se opět zasmála a zvedla ruku na znamení oddychu.</p>

<p>„Ano," zopakovala, a tentokrát se otočila ke mně. „Přišla jsem... totiž, byla jsem vybrána, abych za tebou přišla a po­žádala tě o laskavost."</p>

<p>Ukázal jsem na oděv, který měla na sobě. „Tomu nerozu­mím. Odešla jsi z Verityho stráže?"</p>

<p>Malinko pokrčila rameny, avšak já přesto viděl, že ji má otázka potěšila. „Ne však daleko. Do stráže královny. Znak lišky. Vidíš?" Popotáhla si za náprsenku krátkého bílého kabátce a látka se napjala. Poctivá, podomácku tkaná vlna, zjistil jsem, a vzápětí jsem spatřil výšivku bílé lišky s vyceněnými zuby na purpurovém pozadí. Purpur ladil s nacho­vou barvou jejích hustě tkaných nohavic. Volné manžety měla pod koleny zastrčené do vysokých bot. Také úbor jejího partnera byl stejný. Královnina stráž. Ve světle předchozího Kettrickenina dobrodružství mi ta uniforma dávala smysl.</p>

<p>„Verity rozhodl, že královna potřebuje vlastní stráž?" ze­ptal jsem se potěšené.</p>

<p>Úsměv na tváři Whistle poněkud povadl. „To není přes­né," zaváhala a pak se napřímila, jako by mi podávala hlá­šení. „To my jsme rozhodli, že potřebuje vlastní stráž. Já a někteří další, kteří s ní onehdy jeli. Probírali jsme to... všechno později. To, jak se chovala tam. A jak potom tady. A jak sem přišla, úplně sama. Pak jsme mluvili o tom, že ně­kdo by měl získat svolení na vytvoření její stráže. Ale nikdo z nás pořádně nevěděl, jak na to. Věděli jsme, že je to po­třeba, ale nikdo další tomu nevěnoval velkou pozornost... ale potom, minulý týden u brány, slyšela jsem, že ses pěkně roz­pálil nad tím, jak se dostala ven, sama, pěšky a nikdo s ní. To bylo panečku něco! Já byla ve vedlejší místnosti a všech­no slyšela!"</p>

<p>Spolkl jsem svoji námitku a krátce kývl, zatímco Whistle pokračovala: „Takže jsme se do toho dali. Ti z nás, kteří cí­tili, že by chtěli oblékat purpurovobílou, řekli prostě ano. Bylo to pěkně půl na půl. Stejně už byl čas nabrat novou krev; většina z Verityho gardy už je postarší. A taky změk­čilá dlouhým pobytem na hradě. Tak jsme se zreformovali, povýšili ty, kteří měli povýšit už dávno, kdyby byla volná místa k obsazení, a přibrali nové rekruty, aby zaplnili vznik­lé mezery. Všechno šlo jako po másle. Díky těmhle nováč­kům si alespoň můžeme vytříbit svoje schopnosti, zatímco je učíme. Královna bude mít vlastní stráž, když bude chtít. Anebo potřebovat."</p>

<p>„Chápu." Začínal jsem mít nepříjemný pocit. „A jakou laskavost jsi po mně chtěla?"</p>

<p>„Vysvětlit to Veritymu. Sdělit královně, že má svou gar­du," řekla prostě a tiše.</p>

<p>„To hraničí s neloajálností," řekl jsem stejně prostě. „Vo­jáci z Verityho vlastní stráže, kteří odložili své barvy, aby si oblékli královniny..."</p>

<p>„Někteří by se na to mohli takto dívat. Někteří by o tom mohli takto mluvit." Pohlédla mi zpříma do očí a úsměv z tváře jí zmizel. „Ty však víš, že to tak není. Je to nutná věc. Tvůj... Chivalry by na to dohlédl, měl by pro ni stráž, ještě než by sem přijela. Ale následník trůnu Verity... víš, tohle vůči němu není žádná neloajálnost. Sloužili jsme mu dobře, protože ho máme rádi. A máme pořád. Tohle jsou lidé, kte­ří mu odjakživa střežili záda; nyní odstoupili a zreformovali se, aby mu mohli záda střežit ještě lépe. To je vše. Máme za to, že si vzal skvělou královnu. Nechceme vidět, aby o ni přišel. To je celé. Nemyslíme si, že by to pro našeho nastá­vajícího krále byla nějaká ztráta. To přece víš."</p>

<p>Chápal jsem to. Ale přesto. Odvrátil jsem zrak od jejího prosebného pohledu, potřásl hlavou a snažil se přemýšlet. Proč já? ptala se hněvivě jedna moje část. A pak jsem po­chopil, že již v okamžiku, kdy jsem nad sebou ztratil kon­trolu a vynadal stráži za to, že nechránila svoji královnu, jsem se k tomu bezděčně nabídl. Burrich mě varoval, abych nikdy nezapomínal, kde je moje místo. „Promluvím si o tom s následníkem trůnu Veritym. A s královnou, pokud on to schválí."</p>

<p>Whistle se opět rozzářila úsměvem. „Věděli jsme, že to pro nás uděláš. Děkujeme, Fitzi."</p>

<p>A jak rychle se ode mne odvrátila, hůl už zase výhružně napřaženou, tak rychle se přitočila k soupeři, jenž se dal chtě nechtě na ústup. S povzdechem jsem se otočil. Myslel jsem si, že Molly tou dobou půjde pro vodu. Doufal jsem, že ji alespoň zahlédnu. Ona se však neukázala a já pocítil zkla­mání. Věděl jsem, že bych těchto hrátek měl zanechat, ale některé dny jsem prostě nemohl odolat pokušení. Pak jsem dvorek opustil.</p>

<p>Posledních několik dní se pro mne neslo ve znamení zvláštního sebetrýznění. Nechtěl jsem si dovolit, abych Molly znovu viděl, ale nedokázal jsem si ani zakázat, abych za ní slídil. A tak jsem třeba přišel do kuchyně chvíli poté, co ona odešla, v naději, že ještě zachytím stopu jejího parfému v ovzduší. Anebo jsem se večer usadil ve Velkém sále, na místě, odkud bych ji mohl sledovat, aniž by si mě všimla. Bez ohledu na druh zábavy, ať už to byl pěvec, básník či loutkář, či ať se lidé jen bavili a věnovali ručním pracím, mé oči se vždy stáčely směrem, kde byla Molly. Ve tmavomod­ré sukni a blůze vypadala tak nenápadně a rezervovaně -a ani jednou se po mně nepodívala. Pokaždé byla v hovoru s ostatními hradními ženami nebo, výjimečně, když se Patience rozhodla sejít navečer dolů, seděla vedle ní a věnovala jí plnou pozornost, jako bych vůbec neexistoval. Občas jsem si říkal, zda mé krátké setkání s ní nebylo snem. Ale v noci jsem šel zpátky do pokoje a tam vytáhl košili, kterou jsem si uschoval na dno šatní truhlice. A když jsem ji přitiskl ke tvá­ři, představoval jsem si, že z ní stále cítím slabý nádech je­jího parfému. A tak jsem vytrval.</p>

<p>Uběhlo již hodně dní od doby, kdy jsme na pohřební hra­nici spálili vykované. Kromě toho, že se zformovala králov­nina stráž, byly v plném proudu také další změny, na hradě i mimo něj. Bez vyzvání přijeli dva další mistři loďaři, aby nabídli své schopnosti při stavbě válečného loďstva. Verity byl potěšen. Ale ještě více tím byla unesena královna, pro­tože se představili právě ji, se slovy, že si přejí sloužit. Spo­lu s nimi přijeli jejich učedníci, kteří rozmnožili řady pracovníků v loděnicích. Nyní tam lampy hořely před úsvitem i po setmění a práce postupovaly závratným tempem kupře­du. A tak Verity býval pryč o to déle a Kettricken, kdykoli jsem za ní zavítal, byla ještě zaraženější než dříve. Snažil jsem se ji rozptýlit četbou a výlety, ale marně. Většinu času seděla téměř nečinně u svého stavu a s každým dalším dnem byla stále bledší a netečnější. Svou ponurou náladou nakazi­la i dámy, jež jí dělaly společnost, takže návštěva u ní v po­koji byla veselá asi jako hlídka u mrtvého.</p>

<p>Nečekal jsem, že Verityho najdu v jeho pracovně, a ne­zklamal jsem se. Jako obvykle byl dole v loděnicích. Nechal jsem mu vzkaz u Charima, aby mě zavolal, jakmile na mě bude mít čas. Pak jsem se vrátil do pokoje v odhodlání, že se nějak zaměstnám a zároveň se budu řídit radami Chadea. Vzal jsem kostky a věštecké tyčinky a zamířil ke komnatám Kettricken.</p>

<p>Rozhodl jsem se, že ji naučím některým hazardním hrám, jimž holduje šlechta, doufaje, že ji tím přivedu na další mož­nosti povyražení. Rovněž jsem doufal, to ovšem už méně, že tyto hry by ji mohly více vtáhnout do společnosti, čímž by byla méně závislá na mně a mých návštěvách. Její po­chmurná nálada už pro mě začínala být nesnesitelná, takže jsem si často ze srdce přál, abych byl daleko od ní.</p>

<p>„Nejprve ji nauč podvádět. Teprve pak jí vysvětli, jak se ta hra hraje. Řekni jí, že pravidla podvody připouštějí. Stačí trocha zručnosti, jíž se lze snadno naučit, a potom může Regalovi jednou či dvakrát vybílit kapsy, než se odváží ji po­dezřívat. A co pak může dělat? Obvinit buckkeepskou paní z podvádění v kostkách?"</p>

<p>No samozřejmě, šašek. Zezadu se ke mně potichu připo­jil a teď družně kráčel vedle mě, poklepávaje si krysím žez­lem zlehka po rameni. Netrhl jsem sebou viditelně, ale on zase jednou poznal, že mě dostal. Oči mu rozpustile a vese­le zářily.</p>

<p>„Myslím, že tvá nastávající královna by si to mohla špat­ně vykládat, kdybych jí říkal takové zavádějící věci. Proč ra­ději nejdeš se mnou, abys ji trochu pozvedl náladu? Já ne­chám kostky kostkami a ty jí můžeš předvádět své kejkle," navrhl jsem.</p>

<p>„Předvádět své kejkle? Vždyť je to má náplň, Fitzi, celý den nedělám nic jiného, a ty se na to díváš jen jako na šaškárny. Sleduješ mou práci a považuješ ji za hru, zatímco já vidím, jak vážně pracuješ, když hraješ hry, které jsi sám ne­vymyslel. Uposlechni šaškovu radu. Neuč tu dámu kostky, ale hádanky, a oba budete moudřejší."</p>

<p>„Hádanky? To je bingtownská hra, ne?"</p>

<p>„V posledních dnech se hodně hraje i v Buckkeepu. Od­pověz mi na tuhle, můžeš-li. Jak se na něco volá, když člo­věk neví, jak se na to volá?"</p>

<p>„Na tuhle hru jsem nikdy nebyl, šašku."</p>

<p>„Ani žádný jiný z vaší pokrevní linie, pokud vím. Tak od­pověz. Co má křídla ve Shrewdově svitku, co plamenný ja­zyk ve Verityho knize, stříbrné oči v relltownských velínech a zlatou šupinatou kůži ve tvém pokoji?"</p>

<p>„Je to hádanka?'</p>

<p>Soucitně na mne pohlédl. „Ne. Hádanka je to, nač jsem se tě právě ptal. Je to Elderling. A první hádanka zněla, jak se na něj volá?"</p>

<p>Zpomalil jsem krok. Podíval jsem se na něj zpříma, ale je­ho pohled se nedal zachytit.</p>

<p>„Je to hádanka? Nebo vážná otázka?"</p>

<p>„Ano." Šašek zvážněl.</p>

<p>Uprostřed chůze jsem se zastavil, naprosto zmatený. Za­bodl jsem se do něj pohledem. On místo odpovědi pozvedl</p>

<p>žezlo s krysou a jejím čumákem se dotkl svého nosu. Culili se jeden na druhého. „Vidíš, Ratsy, neví víc než jeho strýc či dědeček. Nikdo z nich neví, jak zavolat Elderlinga."</p>

<p>„Pomocí Umění," řekl jsem zbrkle.</p>

<p>Šašek se na mě divně zahleděl. „Ty to víš?"</p>

<p>„Myslím, že je to tak."</p>

<p>„Proč?"</p>

<p>„To nevím. Ale teď, když o tom uvažuji, se mi to nezdá až tak pravděpodobné. Král Wisdom podnikl dlouhou cestu, aby Elderlingy našel. Kdyby se s nimi mohl prostě spojit Uměním, proč to neudělal?"</p>

<p>„Přesně tak. Ale občas je ve zbrklosti zrno pravdy. Tolik si tím lámu hlavu, hochu. Král je naživu. Stejně tak princ. A oba jsou znalí Umění. Kde jsou však ti, kteří absolvovali výcvik s králem, nebo ti, kteří ho prodělali před ním? Jak k tomu přijdeme, k takovému nedostatku zasvěcenců, v do­bě, kdy jsou tak zoufale potřební?"</p>

<p>„V dobách míru se jich školí málo. Galen nepovažoval za vhodné někoho učit, nepočítám-li poslední rok jeho života. A ta koterie, již vytvořil..." Tu jsem se odmlčel, a ačkoli byla chodba prázdná, pojednou jsem o tom nechtěl mluvit. Vždy jsem si nechával pro sebe, co mi o Umění sdělil Verity.</p>

<p>Vtom mě šašek obtančil v kruhu. „Pokud ti bota nesedí, nemůžeš ji nosit, ať už ti ji zhotovil kdokoli," prohlásil.</p>

<p>Zdráhavě jsem přikývl. „Přesně tak."</p>

<p>„A ten, kdo ji zhotovil, je pryč. Smutné. Tak smutné. Jis­tě smutnější než horké maso na stole a rudé víno ve skleni­ci, nu což. Ale ten, kdo je pryč, byl rovněž někým stvořen."</p>

<p>„Solicity. Ale ta už je také pryč."</p>

<p>„Ach. Ale Shrewd není. Ani Verity. Zdá se mi, že pokud dva z těch, které stvořila, stále dýchají, musí zde být ještě další. Kdepak jsou?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Pryč. Staří. Mrtví. Já nevím." Po­tlačil jsem svoji netrpělivost a snažil se o jeho otázce pře­mýšlet. „Sestra krále Shrewda, Merry. Augustova matka. Ta by snad mohla mít výcvik, ale je už dlouho mrtvá. Shrewdův otec, král Bounty, měl jako poslední koterii, tuším. Ale jen velmi málo lidí <emphasis>z </emphasis>této generace je ještě naživu." Vtom jsem se zarazil. Verity mi kdysi říkal, že Solicity vycvičila v Umění každého, u něhož objevila talent. Jistě musí být někteří z nich naživu; budou jen asi o deset let starší než Ve­rity...</p>

<p>„Mrtví, příliš mnoho z nich, když to chceš vědět. Já to vím," podsunul mi šašek odpověď na nezodpovězenou otáz­ku. Nepřítomně jsem na něj pohlédl. Vyplázl na mě jazyk a kousek ode mne odtančil. V zamyšlení si prohlížel žezlo a zamilovaně laskal krysu pod bradou. „Vidíš, Ratsy. Jak jsem ti říkal. Nikdo z nich neví. Nikdo z nich není ani tak bystrý, aby se ptal."</p>

<p>„Šašku, copak ty někdy nemůžeš mluvit jasně?" vykřikl jsem v zoufalství.</p>

<p>Rázem se zastavil, jako bleskem zasažený. V půli piruety stanul patami na podlaze a ustrnul jako socha. „Pomohlo by ti to nějak?" zeptal se rozvážně. „Naslouchal bys mi, kdy­bych za tebou přišel a nemluvil v hádankách? Přimělo by tě to zastavit se a přemýšlet, zachytit každé slovo a přemýšlet o těch slovech později, až budeš ve svém pokoji? Dobrá te­dy. Pokusím se. Znáš tu říkanku ,Do města Jhaampe šlo šest mudrců spolu'?"</p>

<p>Přikývl jsem, zmatený jako obvykle.</p>

<p>„Zarecituj mi ji."</p>

<p>„,Do města Jhaampe šlo šest mudrců spolu, vylezli na kopec, změnili se v kámen a pryč odletěli...'" Starý dětský rým mi náhle vypadl. „Vůbec si nevzpomínám. Stejně je to nesmysl, pouze jedna z těch veršovánek, která ti utkví v hla­vě, ale neznamená nic."</p>

<p>„Nu a právě proto je to prokládané smysluplnými verši," uzavřel šašek.</p>

<p>„Já nevím!" odsekl jsem. Najednou jsem byl popuzen na nejvyšší míru. „Šašku, už zase to děláš. Vše, co řekneš, je hádanka, pokaždé! Tvrdíš, že budeš mluvit jasně, ale tvá pravda mi uniká."</p>

<p>„Hádanky, drahý Fitzy-fitzi, mají lidi přinutit myslet. Na­lézt novou pravdu ve starých pořekadlech. Ale ať už je to jak chce... Tvůj způsob myšlení mi uniká. Jak ho mám do­stihnout? Snad kdybych za tebou přišel pod příkrovem noci a zazpíval ti pod oknem:</p>

<p><emphasis>„Bastardí princátko, Fitzi můj přesladký, jen marníš svůj čas, jda v náruč porá</emphasis><emphasis>ž</emphasis><emphasis>ky. Tvá práce vázne, tvá snaha umdlévá, zatímco plody nést měla by síla tvá.'"</emphasis></p>

<p>Vrhl se do pokleku a zadrnkal na neexistující struny na svém žezle. Zpíval dost bujaře a též pěkně. Melodie pochá­zela z jedné známé milostné balady. Pohlédl na mě, teatrál­ně vzdychl a truchlivě pokračoval:</p>

<p><emphasis>„.Pročpak se Farseer do dáli nedívá, proč se jen přítomným klokotem zabývá? Nepřítel dotírá, lid váš těžce zkouší, já stále varuji, oni, že darmo bouřím. Ó basta</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>di princátko, Fitzi můj milý, budeš jen otálet, až tě ro</emphasis><emphasis>z</emphasis><emphasis>cupují?'"</emphasis></p>

<p>Kolemjdoucí služka se zastavila a pobaveně naslouchala. Ze dveří jednoho pokoje vykouklo páže se širokým úsměvem na fících. Pomalu se mi rozhořívaly tváře, neboť šaškův výraz byl něžný a horoucí, jak na mě úpěnlivě hleděl. Sna­žil jsem se od něj nenápadně vzdálit, ale on mě na kolenou následoval, chytaje se mne za rukáv. Byl jsem nucen stát, anebo se zesměšnit tím, že bych se snažil vyprostit. A tak jsem stál a připadal si jako šašek. On se na mě líbezně culil a usmíval. Páže se hihňalo a na chodbě jsem zaslechl další dva hlasy, jak pobaveně přitakávají. Bál jsem se zvednout oči a podívat se, kdo se tak baví na můj úkor. Šašek mi vzdu­chem poslal polibek. Pak se jeho hlas ztišil do důvěrného še­potu a on zazpíval:</p>

<p><emphasis>„.Svede tě osud do jejího područí? Ó ne, když vzepřeš se, Uměním poručíš. P</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>volej spojence, najdi vyškolené, dokonej úkoly dosud neskonč</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>né. Budoucnost čeká, zatím tvar nemá, tvých vášní horoucích sémě v ní dřímá. Moudrost-li užiješ, čeká tě vítězství, pro svoje blízké zachráníš Vévodství. Tak šašek prosí tě na kolenou, odvr</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ni temnotu zákeřnou, ať lid náš do prachu nesrazí, když Život </emphasis>v <emphasis>tobě důvěru zůst</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vil.'"</emphasis></p>

<p>Zmlkl a pak hlasitě, zvesela zapěl:</p>

<p><emphasis>,„A když se rozhodneš všechno to prosráti, vypustit do větrů ze ctěné.řiti, jen p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>hleď, jak nesmírně tě ctím, kochej se tím, co lidé málo zří!'"</emphasis></p>

<p>Vtom pustil můj rukáv, odkulil se ode mě pryč a svůj ko­trmelec jaksi zakončil obnažením holých hýždí namířených na mě. Byly hrozivě bílé a já nedokázal skrýt svůj údiv ani dotčenost. Šašek se vyšvihl na nohy, rázem znovu oblečený, a Ratsy na jeho žezle se nanejvýš pokorně klaněla všem li­dem kolem, kteří se zastavili a sledovali mé ponížení. Ozval se všeobecný smích a místy i potlesk. Po jeho představení jsem dočista oněměl. Stočil jsem zrak stranou a snažil se ko­lem něho projít, ale šašek mi znovu skočil do cesty. Zaujal přísný postoj a oslovil pobavený zástup:</p>

<p>„Fuj a hanba vám všem, že jste tak veselí! Že se tu hihňáte a bavíte na úkor chlapcova zlomeného srdce! Cožpak nevíte, že Fitz právě ztratil svou nejdražší? Ach, on teď pod svými ruměnci skrývá svůj žal, ale ona se odebrala do hro­bu a zanechala jeho vášně neukojené. Naše zarytě cudná a prudce nadýmavá panna, drahá lady Thyme, zemřela. Na svůj vlastní smrad, o tom není pochyb, ačkoli někteří říkají, že to bylo zkaženým masem, které pozřela. Ale zkažené ma­so, řeknete, má strašlivě odporný puch, aby každého jedlíka předem odradilo. Jenže to můžeme rovněž říci o lady Thy­me, a tak to možná necítila, nebo to považovala jen za par­fém na svých prstech. Nermuť se, ubohý Fitzi, najdeme ti další. O to se postarám sám, a to ještě dnes! Tak přísahám, při lebce lady Ratsy. A nyní tě vyzývám, aby sis pospíšil za svými úkoly, protože vpravdě i já s těmi svými příliš dlou­ho otálel. Sbohem, ubohý Fitzi. Smělé, smutné srdce! Že ve své opuštěnosti nosíš tak statečnou tvář! Ubohý, sklíčený mladíku! Ach, Fitzi, ubohý, ubohý Fitzi..."</p>

<p>A odkráčel chodbou pryč, potřásaje žalostně hlavou, mezitím co se radil s Ratsy, které postarší vdově by se měl dvo­řit mým jménem. Nevěřícně jsem za ním hleděl. Cítil jsem se zrazen, že mě takhle veřejně zostudil. Ač byl jízlivý a rozverný, jak jen šašek dokáže být, nikdy jsem nečekal, že se stanu terčem jeho žertíků na veřejnosti. Čekal jsem, že se ješ­tě otočí a něco dodá, abych pochopil, co to mělo znamenat. Neotočil se. Když zahnul za roh, došlo mi, že má muka ko­nečně skončila. Jako ve snu jsem se vydal chodbou, zmítán rozpaky a dočista popletený. Slova z jeho kostrbatých veršů mi utkvívala v hlavě, a již jsem věděl, že v příštích dnech bu­du nad jeho milostnou písní často dumat, abych odhalil skry­té významy. Ale co lady Thyme? Určitě by nic takového ne­říkal, kdyby to nebyla „pravda". Proč by však Chade nechal svoji veřejnou postavu takto zemřít? Čí ubožačky tělo bude vyneseno ven v přestrojení za lady Thyme, nepochybně pro­to, aby byla odvezena na pohřeb ke vzdáleným příbuzným? Značilo to začátek jeho cesty, způsob, jak zcela nepozorova­ně opustit hrad? Ale proč ji nechal zemřít? Aby Regal uvěřil, že mu jeho travičské záměry vyšly? Za jakým účelem?</p>

<p>Takto zmatený jsem posléze stanul u dveří do Kettrickeniny komnaty. Chvíli jsem stál na chodbě, abych nabyl se­bejistotu a nasadil klidnou tvář. Vtom se na druhé straně chodby rozlétly dveře a do mě vrazil chvátající Regal. Úpl­ně mě to odhodilo stranou, a než jsem se stačil vzpamatovat, velkodušně mne oslovil: „To je v pořádku, Fitzi. Nemohu přece čekat omluvu od někoho tak zarmouceného, jako jsi ty." Zastavil se na chodbě, aby si urovnal vestu, a za ním se z jeho komnaty vynořili chichotající se mladíci. Regal se na ně na všechny usmál, pak se naklonil ke mně a tichým jedo­vatým hlasem se zeptal: „Kde se teď budeš kojit, když ta sta­rá děvka Thyme je mrtvá? Ach, ano. Jsem si jíst, že si najdeš nějakou další stařenu, která tě bude rozmazlovat. Nebo jsi přišel, aby ses teď vlichotil mladší?" Drze se na mne usmál, otočil se na podpatcích a pyšně s rozvlněnými rukávy od­kráčel, následován svými patolízaly.</p>

<p>Urážka královny mě strašně rozlítila. Přišlo to tak náhle, že jsem to ještě nezažil. Cítil jsem, jak mi to stoupá do hru­di a do krku. Projela mnou hrozivá síla; zvedl jsem horní ret a temně zavrčel. Z dálky jsem zaslechl: <emphasis>Cože? Co je to? Zab to! Zab to! Zab to! </emphasis>Udělal jsem krok, po němž by následo­val skok, a věděl jsem, že bych se zuby zahryzl do místa me­zi krkem a ramenem.</p>

<p>Avšak: „FitzChivalry," ozval se vtom za mnou překvape­ný hlas.</p>

<p>Molly! Otočil jsem se a při pohledu na ni se mé emoce ze zuřivosti proměnily v radost. Ona se však rychle natočila stranou a řekla: „Prosím za prominutí, milorde," načež se prosmekla kolem mě. Oči měla sklopené, způsoby jako slu­žebná.</p>

<p>„Molly?" zvolal jsem a vykročil za ní. Ona se zastavila. Když se po mně ohlédla, její tvář byla prosta emocí, hlas měla nezúčastněný.</p>

<p>„Sire? Máte pro mě nějaký úkol?"</p>

<p>„Úkol?" No samozřejmě. Rozhlédl jsem se kolem, avšak chodba byla prázdná. Popošel jsem k ní a ztišil hlas, aby mě slyšela jen ona: „Ne. Jen jsi mi tolik chyběla. Molly, já -"</p>

<p>„To není slušné, sire. Prosím, abyste mě omluvil." Hrdě se otočila a s klidem šla pryč.</p>

<p>„Co jsem udělal?" vyhrkl jsem ve zlostném údivu. Vlast­ně jsem ani nečekal odpověď. Ale ona se zastavila. Její zá­da v modrém byla vzpřímená, hlava pod krajkovou rouškou vztyčená. Neotočila se ke mně, ale tiše do prázdné chodby řekla: „Nic. Neudělal jste vůbec nic, milorde. Naprosto nic."</p>

<p>„Molly!" ohradil jsem se, ale ona zahnula za roh a byla pryč. Stál jsem tam a civěl za ní. Po chvíli jsem si uvědomil, že vydávám jakýsi zvuk, něco mezi kňučením a vrčením.</p>

<p><emphasis>Pojďme si raději zalovit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Možná, </emphasis>souhlasil jsem ke svému údivu, <emphasis>že by to bylo ze všeho ne</emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>lepší. Vyrazit si na lov, zabíjet, jíst, spát. A nic víc než to.</emphasis></p>

<p><emphasis>A proč ne hned?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já opravdu nevím.</emphasis></p>

<p>Ovládl jsem se a zaklepal na dveře Kettricken. Otevřela mi malá Rosemary, jež se na mě mile usmívala a zvala mě dál. Jakmile jsem se ocitl uvnitř, bylo mi jasné, že tu byla Molly. Kettricken zálibně držela pod nosem tlustou zelenou svíci. Na stole leželo několik dalších. „Vavřín," konstatoval jsem.</p>

<p>Kettricken ke mně s úsměvem vzhlédla. „FitzChivalry. Vítej. Pojď a posaď se. Mohu ti nabídnout jídlo? Víno?"</p>

<p>Stál jsem a hleděl na ni. Obrovská změna. Cítil jsem její sílu, poznal jsem, že stojí v samém středu své bytosti. Měla na sobě světle šedou tuniku a kamaše. Vlasy měla uprave­né obvyklým způsobem. Její šperky byly prosté, jednoduchý zelený náhrdelník a korále z modrých kamenů. Tohle však nebyla žena, kterou jsem před pár dny přivedl zpátky na Buckkeep. Tamta žena byla nešťastná, rozhněvaná, zraněná a zmatená. Nynější Kettricken vyzařovala klid.</p>

<p>„Má královno," spustil jsem váhavě.</p>

<p>„Kettricken," opravila mě klidně. Prošla se po pokoji a ně­které svíce přitom rozmístila na police. To, že neřekla víc, bylo až dráždivé.</p>

<p>Vešel jsem dále do pokoje. Byla zde jen ona a Rosema­ry. Verity si přede mnou kdysi posteskl, že její komnaty se vyznačují precizním pořádkem jako vojenské ležení. Vskut­ku nepřeháněl. Jednoduchý nábytek byl čistý a bez poskvrn­ky. Těžké tapiserie a předložky, jež zdobily většinu buckkeepských komnat, zde úplně chyběly. Na podlaze ležely jednoduché slaměné matrace, pergamenová stínítka s jemně vykreslenými motivy rostlin a stromů byla vsazena do rámů. Nebyl zde naprosto žádný nepořádek. V této místnosti bylo vše dokončené a odložené, anebo ještě nezapočaté. Jinak asi nedokážu popsat onu poklidnost, která tu panovala.</p>

<p>Vstupoval jsem sem ve víru protichůdných emocí. Nyní jsem tu stál, pokojný a ztichlý, dech se mi ustaloval a srdce se zklidňovalo. Jeden kout pokoje byl přetvořen v alkovnu obehnanou pergamenovými stínítky. Zde byla na podlaze předložka ze zelené vlny a nízká čalouněná sedátka, jaká jsem vídal v horách. Kettricken umístila zelenou vavřínovou svíci zajedno ze stínítek. Zažehla ji plamenem z krbu. Tan­čící světlo svíčky za stínítkem vdechlo barevné scenerii ži­vot a hřejivost jako při východu slunce. Kettricken obešla stínítko a usedla na jednu z nízkých laviček uvnitř alkovny. Ukázala na lavičku před sebou. „Neposadíš se taky?"</p>

<p>A tak jsem se posadil. Tlumeně osvětlená stínítka, iluze malé soukromé místnosti a sladká vůně vavřínu, to vše mě konejšivě obestřelo. Nízká lavička byla nečekaně pohodlná. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněl na účel své návště­vy. „Má královno, napadlo mě, že byste se třeba ráda nauči­la jednu z hazardních her, které hráváme na Buckkeepu. Mohla byste se tak připojit k ostatním lidem, až se budou ba­vit."</p>

<p>„Snad až jindy," pravila laskavě. „Až se ty a já budeme chtít pobavit a až tě bude těšit, že mě tu hru naučíš. Ale jen z těchto důvodů. Zjistila jsem, že stará pořekadla mají prav­du. Člověk může zajít jen tak daleko od svého pravého já, dokud se pouto nepřetrhne nebo ho nepřitáhne zpátky. Já měla štěstí. Byla jsem přitažena zpátky. Opět životem krá­čím v opravdovosti vůči sobě, FitzChivalry. Právě to tu dnes cítíš."</p>

<p>„Tomu nerozumím."</p>

<p>Usmála se. „Ani nepotřebuješ."</p>

<p>Opět zmlkla. Malá Rosemary poodešla stranou a usedla ke krbu. Vzala si břidlicovou tabulku s křídou, jako by si chtěla hrát. Dokonce i běžná veselost toho dítěte dnes půso­bila klidným dojmem. Otočil jsem se zpátky ke Kettricken a čekal. Ale ona jen seděla a dívala se na mě s pobaveným úsměvem ve tváři.</p>

<p>Po chvíli jsem se zeptal: „Co budeme dělat?"</p>

<p>„Nic," odvětila Kettricken.</p>

<p>Podřídil jsem se jejímu mlčení. Po dlouhé době pozname­nala: „Naše vlastní ambice a úkoly, které jsme si vytyčili, rá­mec, který se snažíme světu vnutit, to vše není nic než stín, který strom vrhá na sníh. Změní se s pohybem slunce, pohl­tí ho noc, zakymácí se ve větru, a až hladký sníh zmizí, bu­de poznamenán nerovností země. Ale strom trvá ve svém bytí. Rozumíš tomu?" Mírně se ke mně naklonila a pohléd­la mi do tváře. Její oči byly laskavé.</p>

<p>„Myslím, že ano," řekl jsem celý nesvůj.</p>

<p>Skoro soucitně se na mě zadívala. „Rozuměl bys, kdyby ses přestal snažit tomu porozumět, kdyby ses přestal stra­chovat, proč je to pro mne důležité, a prostě se zkusil podí­vat, zda ta myšlenka není pro tvůj život podnětná. Ale já ti nepřikazuji, abys to dělal. Nikomu tady nic nepřikazuji."</p>

<p>Opět se napřímila a zlehka uvolnila, takže její rovná páteř vypadala odlehčené a spočinuté. Už zase nic nedělala. Pro­stě jen seděla naproti mně a rozvíjela se. Cítil jsem, jak se o mě její život otírá a obtéká mě. Byl to velice hebký dotek, a kdybych neznal Umění a Moudrost, myslím, že bych to nevycítil. Opatrně a jemně, jako bych zkoušel most utkaný z pavučin, jsem její smysly překryl svými.</p>

<p>Tu ona zapátrala. Ne jako já, směrem k určitému zvířeti, nebo aby zjistila, co se nachází v její blízkosti. Vzápětí jsem zavrhl to slovo, kterým jsem vždy označoval své smyslové vjemy. Kettricken svou Moudrostí po ničem nepátrala. Bylo to, jak říkala, prosté bytí, ale bytí součásti v celku. Uklidnila se a rozjímala o všech způsobech, jimiž se jí velké předivo dotýkalo, a byla spokojená. Bylo to křehké a velice jemné, jen jsem žasnul. Na okamžik jsem se uvolnil i já. Vydechl jsem. Otevřel jsem se Moudrostí doširoka všemu. Odhodil jsem veškerou opatrnost i všechny obavy, že mne Burrich vycítí. Nikdy předtím jsem nic podobného nedělal. Doteky Kettricken byly něžné jako kapky rosy klouzající po pavu­činovém vláknu. Zato já byl jako přehrazená povodeň, jejíž masa se náhle uvolnila, vřinula se do starých koryt a přetek­la je a teď vysílá vodnaté prsty probádat nížiny.</p>

<p><emphasis>Jde se lovit! </emphasis>zvolal Vlček radostně.</p>

<p>Burrich ve stájích, skloněný u koňského kopyta, se mezi­tím narovnal a zamračil se do prázdna. Sooty ve své příhradě poskočila. Molly se přikrčila a rozhodila si vlasy. Ket­tricken naproti mně sebou trhla a podívala se na mě, jako kdybych nahlas promluvil. Jen chvíli nato jsem byl zadržen, uchvácen z tisíců stran, napínán a rozšiřován, nelítostně oza­řován. Vnímal jsem všechno, nejenom lidskou masu s jejími příchody a odchody, ale každého holuba, který se natřásal v okapu, každou myš, jež se nepozorovaně plížila za sudy s vínem, každé smítko života, které nebylo, vůbec nikdy ne­bylo smítkem, ale vždy uzlem v předivu života. <emphasis>Nic není sa</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mo, nic není opuštěno, nic není bez významu, nic není ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>podstatné a nic není důležité. </emphasis>Kdesi někdo zazpíval a zmlkl. Po tomto sólu zazněl chór ostatních hlasů, vzdálený a tlu­mený, jež zpívaly: <emphasis>Cože? Jaký pardon? Ty jsi volal? Jsi ta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>dy? Copak sním? </emphasis>Hlasy mnou cloumaly, jako když žebráci tahají za rukávy cizince, a já pojednou vytušil, že když se nestáhnu pryč, budu rozcupován jako kus látky. Zamžikal jsem očima a opět se uzavřel uvnitř sebe sama. Zhluboka jsem se nadechl.</p>

<p>Žádný čas mezitím neuběhl. Byl to jeden výdech, pouhé mrknutí oka. Kettricken na mě úkosem hleděla. Dělal jsem, že si toho nevšímám. Zvedl jsem ruku a poškrábal se na no­se. Rozpačitě jsem poposedl.</p>

<p>Znovu jsem se pevně usadil. Nechal jsem uběhnout něko­lik dalších minut, načež jsem vzdychl a omluvně pokrčil ra­meny. „Obávám se, že té hře nerozumím," prohodil jsem.</p>

<p>Podařilo se mi popudit ji. „To není žádná hra. Nemusíš to­mu rozumět nebo to ,dělat´. Prostě nech všechno ostatní pla­vat a buď."</p>

<p>Předstíral jsem, že vyvíjím další úsilí. Několik okamžiků jsem tiše seděl, pak jsem se nepřítomně zatahal za rukáv, až se na mě roztrpčeně podívala. Potom jsem sklopil zrak, jako bych se styděl. „Ta svíčka moc sladce voní," řekl jsem li­chotivě.</p>

<p>Kettricken vzdychla a vzdala to se mnou. „Ta dívka, kte­rá je vyrábí, má vytříbený smysl pro vůně. Skoro jako by mě tím přenesla do mých zahrad a obklopila mě jejich vůněmi. Regal mi prve přinesl jednu z jejích zimolezových voskovic a pak jsem se po jejím zboží poohlédla sama. Pracuje jako služka a nemá čas ani prostředky, aby jich vyráběla příliš mnoho. A tak jsem šťastná, když mi je přinese a nabídne."</p>

<p>„Regal," zopakoval jsem. Regal hovořící s Molly. Regal, který ji zná natolik, že ví o její svíčkařské živnosti. Všechno uvnitř mne se sevřelo neblahou předtuchou. „Má králov­no, myslím, že vás jenom ruším ve vaší činnosti. To nemám v úmyslu. Mohl bych teď od vás odejít a vrátit se, až si bu­dete přát mít společnost?"</p>

<p>„Tahle činnost nepotřebuje žádnou společnost, FitzChivalry." Smutně se na mě podívala. „Nezkusíš to znovu navodit? Na okamžik jsem si myslela... Ne? Ach, pak tedy mů­žeš jít." Uslyšel jsem v jejím hlase stopu lítosti a osamělos­ti. Pak se napřímila, nadechla se a zvolna vydechla. Znovu jsem ucítil, jak její vědomí rozechvělo pavučinu života. Ona má Moudrost, pomyslel jsem si. Nikterak silnou, ale má ji.</p>

<p>Tiše jsem její pokoj opustil. Trošku jsem se bavil přemí­táním, co by si asi pomyslel Burrich, kdyby to věděl. Mno­hem méně zábavná už byla vzpomínka na to, jak se přede mnou měla na pozoru, když jsem vyrukoval s Moudrostí. Vybavil jsem si své noční lovy s vlkem. Nebude si královna brzy stýskat kvůli podivným snům?</p>

<p>Sílila ve mně ledová jistota. Budu odhalen. Byl jsem pří­liš neopatrný a k tomu moc dlouho. Věděl jsem, že Burrich dokáže vycítit, když uplatním Moudrost. A co když není sám? Mohl bych být obviněn ze zvířecí magie. Dospěl jsem k odhodlání a utvrdil se v něm. Zítra budu jednat.<strong><emphasis>11 Osamělí vlci</emphasis></strong></p>

<p><emphasis>Šašek navždy zůstane jednou z velkých buckkeepských zá</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>had. Skoro lze říci, že nic o něm není definitivně známo. Je</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ho původ, věk, pohlaví a rasa byly vždy předm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tem dohadů. Nejúžasnější na tom však je, jak si tato veřejná osoba doká</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>zala udržet takovou auru soukromí. Otázky na šaškovu oso</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bu pokaždé přečísli odpovědi. Měl kdy vůbec nějaké mystic</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ké síly, něj</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>kou jasnozřivost, nějaké kouzlo, anebo to byly jen jeho pohotové vtípky a jazyk jako břitva, které vyvoláva</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ly zdání, že ví všechno předem? Pokud b</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>doucnost neznal, alespoň to tak vypadalo, a svým sebejistým předkládáním znalostí budoucích dějů rozkýval mnohé z nás, abychom mu pomáhali utv</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>řet budoucnost, jak on sám uznal za vhodné.</emphasis></p>

<p>Bílá na bílé. Ucho sebou škublo a ten chvilkový pohyb prozradil vše.</p>

<p><emphasis>Vidíš? </emphasis>naváděl jsem ho. <emphasis>Cítím.</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vidím. </emphasis>Šlehl jsem očima po kořisti. Jinak žádný další pohyb. Stačilo to.</p>

<p><emphasis>Vidím! </emphasis>Vlček vyskočil, králík vyrazil kupředu a on se vrhl za ním. Králík zlehka běžel po měkkém sněhu, zatímco Vl­ček se musel brodit, odrážet a skákat. Králík prudce kličko­val sem a tam, mihl se okolo křoví a pak hups do ostružiní. Zůstal tam? Vlček dychtivě čmuchal kolem, ale husté trní je­ho citlivý čenich odradilo.</p>

<p><emphasis>Je pryč, </emphasis>řekl jsem mu.</p>

<p><emphasis>Víš to jistě? Proč jsi mi nepomohl?</emphasis></p>

<p><emphasis>Nemohu uštvat zvěř v sypkém sněhu. Musím se k ní při</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>krást a sk</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>čit, až to bude příhodné.</emphasis></p>

<p><emphasis>Aha. </emphasis>Záblesk pochopení. Úvaha. <emphasis>Jsme přece dva. Měli by</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>chom lovit jako pár. Já mohu zvěř vyplašit a nahnat ji k to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>bě. Ty můžeš být připraven ke skoku a zakousnout sejí do krku.</emphasis></p>

<p>Pomalu jsem zavrtěl hlavou. <emphasis>Musíš se naučit lovit sám, Vlčku. Já nebudu pořád s tebou, v mysli ani </emphasis>v <emphasis>těle.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vlk není předurčen k tomu, aby lovil sám.</emphasis></p>

<p><emphasis>Možná ne. Ale mnozí to dělají. A ty budeš taky. Netrvám však na tom, abys zač</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>nal s králíky. Pojď za mnou.</emphasis></p>

<p>Vydal se za mnou a docela spokojeně mi přenechal vede­ní. Opustili jsme hrad, ještě než zimní světlo zbarvilo oblo­hu došeda. Nyní už byla modrá a klenutá, čirá a mrazivá. Stezka, kterou jsme sledovali, byla jen rýha v hlubokém sně­hu stoupající do mírného úbočí. Při každém kroku jsem se do půli lýtek bořil. V zimním lese kolem nás panovalo ticho, přerušované pouze občasným třepetáním křídel vyplašeného ptáka či vzdáleným zakrákáním vrány. Byl to rozlehlý les, většinou s mladými stromky, mezi nimiž se tu a tam vyjí­mali obři, kteří přežili požár, jenž toto úbočí vymýtil. V létě tu byla dobrá pastva pro kozy. Jejich ostrá kopýtka byla jasně otištěná na cestě, kterou jsme se ubírali. Vedla k prosté kamenné chatrči s polorozpadlou kozí ohradou. Používala se pouze v létě.</p>

<p>Vlček byl rád, když jsem pro něj dnešního rána přišel. Ukázal mi okliku, po níž jsme proklouzli okolo stráží. Ved­la ke staré dobytčí bráně, již dlouho zazděné. Posuv půdy mezitím uvolnil kámen a maltu ve zdi, takže Vlček se mohl skulinou protáhnout. Podle ušlapaného sněhu jsem poznal, že ji používá poměrně často. Jakmile jsme byli za hradbami, kradli jsme se od hradu pryč jako stíny v matném světle mě­síce a hvězd na bílém sněhu. Jakmile jsme byli v bezpečné vzdálenosti od pevnosti, Vlček si začal cvičit slídění. Vyra­zil kupředu, vzápětí pohotově zalehl, znovu vyrazil a zasáhl mě roztaženou tlapou nebo ostrým hryznutím, poté tryskem obepsal velký kruh a znovu na mě zaútočil zezadu. Nechal jsem ho, ať si hraje; jeho snaha mě hřála u srdce, jakož i či­rá radost z rozpustilého dovádění. Já byl přitom stále na po­stupu, takže když nás zastihlo slunce a denní světlo, byli jsme již na míle od Buckkeepu, v oblasti, kam v zimě je­nom málokdy někdo zavítá. Když jsem proti bílému sněhu zahlédl králíka, byla to čirá náhoda. Při našem prvním lovu jsem počítal se skromnější kořistí.</p>

<p><emphasis>Proč jdeme sem? </emphasis>zeptal se Vlček, jakmile jsme se ocitli v dohledu chýše.</p>

<p><emphasis>Abychom lovili, </emphasis>řekl jsem prostě. Zastavil jsem se kousek od ní. Vlček si lehl vedle mě a čekal. <emphasis>No tak, běž, </emphasis>vyzval jsem ho. <emphasis>Běž a poohlédni se po nějaké zvěři.</emphasis></p>

<p><emphasis>Och, no to je tedy lov jaksepatří. Slídit po odpadcích ko</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lem jakéhosi lidského b</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>lohu. </emphasis>Pohrdání.</p>

<p><emphasis>Žádné odpadky. Běž se podívat.</emphasis></p>

<p>Vyrazil kupředu a pak zahnul k chýši. Pozoroval jsem ho. Naše lovy ve snu ho naučily hodně, ale já po něm nyní chtěl, aby lovil zcela nezávisle na mně. Přitom jsem nepochybo­val, že to umí. Vyčítal jsem si, že tento můj požadavek je z mé strany jen dalším otálením.</p>

<p>Zůstal v zasněženém mlází, jak nejdéle to šlo. Pak se opa­trně přiblížil k chýši, uši nastražené a čenich v pohybu. <emphasis>Sta</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ré známé pachy. Lidé. K</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>zy. Zima a nikde nikdo. </emphasis>Vtom ztu­hl a pak opatrně udělal krok kupředu. Jeho pohyby teď byly přesně vypočítané a precizní. S ušima natrčenýma kupře­du a s nataženým ocasem byl naprosto pozorný a soustředě­ný. <emphasis>MYŠ! </emphasis>Vyskočil a měl ji. Zakroutil hlavou, rychle skousl a vyhodil zvířátko do vzduchu. Když padalo, chňapl po něm znovu. <emphasis>Myš! </emphasis>oznámil mi vesele. Vymrštil svůj úlovek do vý­še a zatančil pod ním na zadních končetinách. Znovu myš chytil předními zoubky, tentokrát jemně, a opět ji vyhodil do vrchu. Já jen sršel pýchou a uznáním. Když si s úlovkem konečně přestal hrát, z myši už zbýval jen nasáklý cár ko­žíšku. Chňapl ji a najednou zhltl, načež přihopsal ke mně.</p>

<p><emphasis>Myši! Jen se to tu jimi hemží. Jejich pachy a značky jsou vidět po c</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lé chýši.</emphasis></p>

<p><emphasis>Myslel jsem si, že jich tu bude spousta. Pastýři </emphasis><emphasis>si </emphasis><emphasis>v</emphasis> <emphasis>létě stěžovali, že myši to tu zamořily a znehodnotily jim zásoby potravin. Tušil jsem, že tu budou i přezimovat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Překvapivě tlusté vzhledem k ročnímu období, </emphasis>mínil Vl­ček a opět se skokem vrhl pryč. Lovil s šíleným nadšením, ale jenom dokud neukojil svůj hlad. Pak byla řada na mně, abych se přiblížil k chýši. Na vratkých dřevěných dveřích byl navátý sníh, ale já je ramenem otevřel. Vnitřek byl dost ponurý. Skrze děravou doškovou střechu sem napadal sníh, jenž se v pruzích a proužcích prostíral na zmrzlé špinavé podlaze. Byl zde primitivní krb s komínem a háčkem na kot­lík. Jedinou výbavu tu tvořila stolička a dřevěná lavice. Ve­dle krbu stále spočívalo trochu dříví, z něhož jsem si na začernalých kamenech opatrně rozdělal ohýnek. Moc jsem ne­přikládal, jen abych se zahřál a rozmrazil si chléb a maso, jež jsem měl zabaleny s sebou. Přišel Vlček a ochutnal, ale ne z hladu, spíš abychom se spolu podělili. Nenucené zkou­mal vnitřek chýše. <emphasis>Tolik myší!</emphasis></p>

<p><emphasis>Já vím. </emphasis>Zarazil jsem se a pak jsem se přinutil dodat: <emphasis>Tady nebudeš mít nouzi.</emphasis></p>

<p>V tu ránu zvedl čumák z kouta, kde předtím čmuchal. Po­pošel několik kroků ke mně, pak se zastavil a ztuhl. Očima se střetl s mýma a nepovolil. V jejich temnotě se zračila di­vokost. <emphasis>Ty mě tu chceš nechat.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano. Žrádla je tu hojnost. Brzy se sem vrátím, abych se přesvědčil, že jsi v p</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>řádku. Myslím, že se tu budeš mít dob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ře. Naučíš se lovit. Nejprve myši, pak větší zvěř...</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty mě zrazuješ. Zrazuješ smečku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ne. My nejsme smečka. Já tě pouštím na svobodu, Vlčku. Začínáme si být příliš blízcí. A to není dobré pro žádného z nás. Varoval jsem tě už dávno, že já se nechci vázat. Ne</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>můžeme navzájem sdílet své životy. Bude pro tebe lepší, když půjdeš pryč, sám, aby se z tebe stalo to, k čemu jsi předur</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>čen.</emphasis></p>

<p><emphasis>Byl jsem předurčen, abych byl členem smečky. </emphasis>Zabodl se do mě pohledem. <emphasis>Povíš mi, že jsou tu nablízku vlci, kteří ve svém teritoriu přijmou vetřelce a udělají ze mě člena své smečky?</emphasis></p>

<p>Byl jsem nucen pohlédnout stranou. <emphasis>Ne. Nejsou tu žádní vlci. Člověk by musel ujít několik dní cesty, než by dorazil do pustiny, kde se mohou vlci svobodně proh</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>nět.</emphasis></p>

<p><emphasis>A co mě tu tedy čeká?</emphasis></p>

<p><emphasis>Žrádlo. </emphasis><emphasis>Svoboda. Tvůj vlastní život, nezávislý na mém.</emphasis></p>

<p><emphasis>Odloučenost. </emphasis>Vycenil na mě zuby a prudce se odvrátil. Oběhl mě v půlkruhu, v širokém půlkruhu na cestě ke dveřím. <emphasis>Lidé, </emphasis>ušklíbl se. <emphasis>Ty opra</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>du nejsi smečka, ale člověk. </emphasis>V otevřených dveřích se zastavil a pohlédl na mě. <emphasis>Lidé jsou ti, kteří si myslí, že mohou ovládat životy jiných, ale nic je k nim nepoutá. Myslíš si, že to záleží jen na tobě samotném, zda se vázat či nevázat? Mé srdce patří mně. Věnuji ho to</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>mu, komu chci. Nedám ho však někomu, kdo mne odvrhuje. Ani nebudu poslouchat n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>koho, kdo popírá smečku a pouto. Myslíš si, že tu zůstanu a budu čmuchat </emphasis>v <emphasis>tomto lidském br</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>lohu, chytat myši, které si přišly pro jejich zbytky, abych sám byl jako myš, která žije z odpadků lidí? Ne. Nejsme-li smeč</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ka, pak nejsme ani spřízněni. Nejsem ti zavázán ničím a ze všeho nejmíň poslušností. Nezůstanu tady. Budu si žít, jak se mi zlíbí.</emphasis></p>

<p>Jeho úvahy byly pěkně mazané. Něco mi tajil, ale já to uhádl. <emphasis>Dělej si, co chceš, Vlčku, ale s výjimkou jedné věci. Nepůjdeš za mnou zpátky na Buckkeep. Zakazuji ti to.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty zakazuješ? Ty zakazuješ? Pak zakaž větru, aby foukal na vaše kamenné do</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>pě, anebo trávě, aby rostla kolem něj. Na to máš stejné právo. Ty zakazuješ.</emphasis></p>

<p>Odfrkl si a odvrátil se ode mě. Sebral jsem všechnu svou vůli a naposledy k němu promluvil: „Vlčku!" řekl jsem svým lidským hlasem. Otočil se ke mně a ustrnul. Jeho malá ouška se natočila za zvukem mého hlasu. Už se chystal na mě po­směšně vycenit zuby. Ale ještě než to stačil udělat, já ho <emphasis>od</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>razil. </emphasis>Vždycky jsem věděl, jak to udělat; instinktivně, jako když člověk vytáhne prst z plamenů. Byla to síla, kterou jsem používal jen zřídka, neboť jednou ji Burrich obrátil proti mně a já se už na ni pokaždé nespoléhal. Nebylo to šťouchnutí, kterým jsem ho uzemnil v kleci. Vložil jsem do toho sílu, až se toto mentální odmrštění stalo téměř fyzickým a on ode mě odletěl. Uskočil dozadu a přistál s roztaženýma nohama na sněhu, připraven k útěku. V očích měl šok.</p>

<p>„BĚŽ!" křikl jsem na něj, lidské slovo, lidským hlasem, a v tu ránu jsem ho znovu <emphasis>odrazil, </emphasis>s veškerým vypětím své Moudrosti. On se dal na útěk, ale ne jako když střelí, nýbrž nemotorně uskakoval a hrabal se ve sněhu pryč. Držel jsem se pevně uvnitř sebe sama, odmítaje ho myslí sledovat, a je­nom jsem dával pozor, aby se nezastavil. Ne. Skoncoval jsem s tím. Mé <emphasis>odražení </emphasis>bylo přerušením onoho pouta, nejenom mým stažením, ale odvržením všech vazeb, které na mě měl. Jejich přetnutím. A nejlíp bude, když to tak zůstane. Přes­to jsem tam stál a zíral na díru v křoví, kudy zmizel. Pocítil jsem prázdnotu, jež se velmi blížila chladu, brnivému svě­děni, jako bych o cosi přišel, jako by mi cosi scházelo. Slý­chal jsem takto lidi mluvit o amputované končetině. O fy­zickém tápání po části navždy odejmuté.</p>

<p>Opustil jsem chýši a vydal se na cestu domů. Čím dále jsem byl, tím více jsem trpěl. Nikoli fyzicky, ale tohle je je­diné přirovnání, které mám: připadal jsem si sedřený a bo­lestivě obnažený, jako masa a kůže zbavený. Bylo to horší, než když mi Burrich odnesl Nosyho, protože tohle jsem si způsobil sám. Kalné odpoledne se zdálo být mrazivější než šero před úsvitem. Snažil jsem se namluvit si, že nemám po­cit hanby. Udělal jsem jen to, co bylo nezbytné. Stejně jako s Virago. Zapudil jsem tu myšlenku z hlavy. Ne. Vlček bu­de v pořádku. Bude pro něj lepší, když bude pryč, než kdy­by byl se mnou. Jaký by to byl život pro to divoké stvoření, kdyby se muselo ukrývat před hradními psy či lovci, usta­vičně v ohroženi života a nebezpečí odhalení. Možná bude izolovaný, možná bude osamělý, ale bude naživu. Naše pou­to bylo přetnuto. Měl jsem naléhavé pokušení zapátrat ko­lon sebe a zjistit, zda ho stále cítím, zašmátrat a přesvědčit se, zda se jeho mysl ještě potká s mou. Pevně jsem odolával a zapečetil své myšlenky před jeho, jak nejlépe jsem uměl.</p>

<p>Je pryč. Nepůjde za mnou. Jistě ne poté, co jsem ho takto <emphasis>odrazil. </emphasis>Ne. Šlapal jsem dál a odmítal se ohlédnout.</p>

<p>Kdybych nebyl tak hluboce ponořen v myšlenkách, kdy­bych se tak důsledně nedržel uvnitř sebe sama, mohl bych snad obdržet nějaké varování. Ale přesto pochybuji. Moud­rost mi proti vykovaným nikdy neposloužila. Nevím, zda mě sledovali či zda jsem zbloudil do těsné blízkosti jejich úto­čiště. Poprvé jsem je vzal na vědomí, až když mně cosi těž­kého dopadlo na záda a já se zabořil tváři do sněhu. Zprvu jsem si myslel, že je to Vlček, který se vrátil, aby zviklal mé rozhodnutí. Převrátil jsem se a už jsem skoro stál na nohou, když vtom mě druhý popadl za rameno. Vykovaní, tři muži, jeden mladý, dva velcí, kdysi pěkně svalnatí. Moje mysl to všechno rychle zaznamenala a šikovně je roztřídila jako při Chadeově cvičení. Jeden velký měl v ruce nůž, ostatní hole. Otrhaní a špinaví. Zarudlé tváře, oloupané mrazem, umouněné vousy a rozcuchané vlasy. Modřiny a sečné rány ve tvářích. Bojovali mezi sebou, nebo už někoho napadli přede mnou?</p>

<p>Vyrval jsem se z mužova sevření a uskočil dozadu, ve sna­ze dostat se co nejdále od nich. Za opaskem jsem měl nůž. Nic s dlouhou čepelí, ale bylo to vše, co jsem měl. Myslel jsem, že toho dne zbraň potřebovat nebudu; měl jsem za to, že v blízkosti Buckkeepu již žádní vykovaní nejsou. V širo­kém kruhu mě obstoupili, nedovolujíce mi uniknout ze své­ho středu. Nechali mě tasit nůž. Nezdálo se, že by je nějak znepokojoval.</p>

<p>„Co chcete? Můj plášť?" Rozepjal jsem přezku a pustil ho na zem. Jeden ho očima sledoval, ale žádný se po něm nevrhl, jak jsem doufal. Ustupoval jsem a otáčel se, abych vi­děl všechny tři najednou a žádný mi nezůstal za zády. Ne­bylo to jednoduché. „Rukavice?" Stáhl jsem si je z rukou a hodil obě směrem k nejmladšímu, usoudiv podle vzhledu. Nechal si je dopadnout k nohám. Mručeli a popocházeli sem a tam, kolébali se na nohou a sledovali mě. Nikdo nechtěl zaútočit první. Věděli, že mám nůž; kdo by vyrazil první, musel by čelit mé čepeli. Udělal jsem jeden krok nebo dva k větší mezeře v kruhu. Semkli se blíže k sobě, aby mi za­bránili v úniku.</p>

<p>„Co chcete?" zařval jsem na ně. Otočil jsem se kolem do­kola, abych na všechny viděl, a na okamžik jsem se s jedním střetl pohledem. V jeho očích bylo méně než ve Vlčkových. Žádná čirá divokost, jen mizérie tělesného nepohodlí a lač­nost. Zíral jsem na něj a on zamžikal.</p>

<p>„Maso," zamumlal, jako bych z něj to slovo vypáčil.</p>

<p>„Nemám žádné maso, vůbec žádné jídlo. Ničeho se ode mě nedočkáte, jedině boje!"</p>

<p>„Ty," zahučel druhý nepřirozeným smíchem. Nevesele, bezcitně. „Maso!"</p>

<p>Ustrnul jsem o chvilku déle, než jsem měl, a příliš dlouho se na něj díval, zatímco druhý se mi znenadání vrhl na záda. Sevřel mě rukama, jednu paži mi ochromil a pak, jaká hrů­za, se mi jeho zuby nečekaně zahryzly do masa mezi krkem a ramenem. Maso. Já.</p>

<p>Polila mě nevyslovitelná hrůza a já se bil. Bil jsem se ur­putně, jako když jsem se s vykovanými střetl poprvé, s bezmyšlenkovou brutalitou! jež se vyrovnala té jejich. Živly by­ly mým jediným spojencem, protože vykovaní byli oslabeni zimou a strádáním. Ruce měli ztuhlé mrazem, a jestliže nás všechny hnala zuřivá touha přežít, ta moje byla alespoň čer­stvá a silná, zatímco u nich již byla podlomena krutostí je­jich dosavadní existence. V ústech prvního útočníka zůstalo mé maso, ale já se mu vyrval. Na to si vzpomínám. Zbytek už je nejasný. Nedokážu si to dát přesně dohromady. V žebrech mladíka jsem zalomil nůž. Vzpomínám si, jak mi do oka vnikl palec, a vybavuji si lupnutí, když jsem ho vymkl z kloubu. Když jsem se držel v křížku s jedním, druhý mě praštil přes ramena holí, ale vzápětí se mi podařilo jeho spo­lečníka natočit tak, že druhý zásah utržil on. Nevzpomínám si, že bych po té ráně cítil bolest, a rozkousnuté maso u krku jsem vnímal jenom jako teplé místo, odkud se řinula krev. Neměl jsem pocit postižení ani nepolevila má touha všech­ny je zabít. Přesto jsem nemohl vyhrát. Bylo jich příliš mno­ho. Mladík ležel ve sněhu a kašlal krev, ale další mě rdousil a třetí se snažil vyprostit meč uvízlý v mé paži a rukávu. Ko­pal jsem a mlátil kolem sebe ve snaze nějak útočníkům ublí­žit, zatímco svět mi už po stranách temněl a obloha se začí­nala otáčet.</p>

<p><emphasis>Bratře!</emphasis></p>

<p>Vmžiku byl tu a s vyceněnými zuby jako ničivý buchar dopadl na zmítající se klubko těl. Všichni jsme skončili vle­že na sněhu a dopadem jeho váhy se uvolnil mužův stisk na mém hrdle, takže jsem se sípavě nadechl. V hlavě se mi rá­zem rozjasnilo a já měl znovu kuráž bojovat, bez ohledu na bolest a zranění, jen bojovat! Přísahám, že jsem viděl sám sebe s tváří fialovou od rdoušení, krev se ze mě řinula a vsa­kovala do sněhu, její pach mě doháněl přímo až k šílenství. Vycenil jsem zuby. Vlček jednoho srazil na zem a odtrhl ho ode mě. Zaútočil na něj s rychlostí, jaké by se vůbec žádný člověk nevyrovnal, trhal a kousal a odskakoval, ještě než ho lapající ruce stačily chytit za kožich, vmžiku se vrhal zase zpátky.</p>

<p>Vím, že jsem přesně poznal okamžik, kdy se Vlčkovy če­listi vnořily do jeho krku. Ve svých čelistech jsem ucítil to smrtelné zachvění a prudce tryskající krev, jež se mi dosta­la do čenichu a proudila mi po sanici. Cukal jsem hlavou a zuby zuřivě trhal maso, až se všechen ten život uvolnil a opustil páchnoucí svršky.</p>

<p>Pak byl najednou klid.</p>

<p>Seděl jsem ve sněhu, opřený zády o strom. Vlček ležel ve sněhu opodál. Přední tlapy měl potřísněné krví. Olizoval si končetiny, opatrně, zvolna a důkladně.</p>

<p>Zvedl jsem rukáv k ústům a bradě. Otřel jsem si krev. Ne­byla moje. Vmžiku jsem byl v předklonu na kolenou, plival vousy a vzápětí zvracel, ale ani kyselá chuť žluči nedokáza­la očistit moje ústa od masa a krve mrtvého muže. Podíval jsem se na jeho tělo a stočil pohled jinam. Měl rozervané hrdlo. V hrůze jsem si uvědomil, jak jsem v ústech žvýkal šlachy z jeho hrdla. Pevně jsem zavřel víčka a jen tiše seděl.</p>

<p>Studený čumák na tváři. Otevřel jsem oči. Seděl vedle a pozoroval mě. <emphasis>Vlčku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nighteyes, </emphasis>opravil mě. <emphasis>Má matka mé pojmenovala Nighteyes</emphasis>[8]<emphasis>. Byl jsem poslední z vrhu, kdo otevřel oči. </emphasis>Zavětřil a pojednou kýchl. Podíval se kolem na padlé muže. Bezděč­ně jsem jeho pohled následoval. Můj nůž skolil toho mladé­ho, ale neměl krátkou smrt. Zbylí dva...</p>

<p><emphasis>Zabíjel jsem rychleji, </emphasis>konstatoval tiše Nighteyes. <emphasis>Nemám však zuby jako kráva Počínal sis dobře na svůj druh. </emphasis>Vstal a otřepal se. Tvář mi skropila krev, studená i teplá. Zalapal jsem po dechu a otřel si obličej, pak mi to došlo.</p>

<p><emphasis>Ty krvácíš.</emphasis></p>

<p><emphasis>Ty také. Vytáhl z tebe čepel a zabodl ji do mé.</emphasis></p>

<p><emphasis>Podívám se ti na to.</emphasis></p>

<p><emphasis>Proč?</emphasis></p>

<p>Otázka zůstala viset ve studeném vzduchu mezi námi. Nadcházela noc. Větve stromů nad našimi hlavami mezitím zčernaly proti večernímu nebi. Nepotřeboval jsem světlo, abych ho viděl. Potřebujete vidět na své ucho, abyste vědě­li, že je vaší součástí? Bylo zbytečné popírat, že ta část mé­ho těla patří mně, jako bylo zbytečné popírat Nighteyese.</p>

<p><emphasis>Jsme bratři. Jsme smečka, </emphasis>přiznal jsem.</p>

<p><emphasis>Opravdu?</emphasis></p>

<p>Ucítil jsem šmátrání, hmatání a tahání, jak se domáhal mé pozornosti. Vzpomněl jsem si, že jsem to cítil již dříve, ale že jsem to popíral. Teď už ne. Poskytl jsem mu své ohnisko, svoji plnou pozornost. Nighteyes byl tu, se svým kožichem a zuby, svaly a pařáty, a já se mu již nevyhýbal. Věděl jsem, že meč mu vnikl do plece, a cítil jsem, jak projel mezi dvě­ma velkými svaly. Na hrudi si držel zkroucenou tlapu. Za­váhal jsem, a vzápětí pocítil jeho bolest nad tím, že jsem za­váhal. Proto jsem nemeškal a vydal se v mysli k němu stejně jako on ke mně. <emphasis>Důvěra není důvěrou, dokud není n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>prostá. </emphasis>Byli jsme si tak blízko, že ani nevím, kdo z nás s tou myš­lenkou přišel. Chviličku jsem měl zdvojené vnímání světa, když Nighteyesovy vjemy překryly moje; jeho větření mrt­vých těl, jeho slyšení, které mi sdělovalo, že mrchožravé hy­eny se již plíží k nám, jeho vidění, které mu ani v ubývají­cím světle nečinilo potíže. Pak podvojnost zmizela a jeho smysly byly mými a moje jeho. Byli jsme propojeni.</p>

<p>Na zem i do mých kostí se vkrádal chlad. Našli jsme můj plášť ztuhlý mrazem, ale já ho protřepal a oblékl si ho. Ne­snažil jsem se ho zapínat, raději jsem dával pozor, aby ne­přišel do styku s pokousaným zákrčím. „Raději už půjde­me," řekl jsem mu vlídně. „Až se dostaneme domů, vyčistím a ovážu nám naše rány. Nejprve tam ale musíme dojít a tro­chu se zahřát."</p>

<p>Cítil jsem, že souhlasí. Za chůze šel vedle mě, nikoli za mnou. Náhle zvedl čenich a zhluboka nasál syrový vzduch.</p>

<p>Začínal sílit ledový vítr. Spustil se sníh. To bylo vše. Jeho čenich mi sdělil, že se již nemusím bát dalších vykovaných. Vzduch byl čistý kromě silného puchu z těl za námi, a i ten postupně slábl, až přešel v obvyklý zápach mršin mísící se s pachem hyen, které je objevily.</p>

<p><emphasis>Neměl jsi pravdu, </emphasis>konstatoval. <emphasis>Žádný z nás neloví dobře sám. </emphasis>Mírná škodolibost. <emphasis>Anebo sis myslel, že se ti vede dob</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>ře, než jsem přispěchal já?</emphasis></p>

<p>„Vlk není předurčen k tomu, aby lovil sám," řekl jsem. Snažil jsem se zachovat důstojnost.</p>

<p>On na mě vyplázl jazyk. <emphasis>Neboj se, bratříčku. Budu ti na</emphasis><emphasis>­</emphasis><emphasis>blízku.</emphasis></p>

<p>Pokračovali jsme v chůzi po bílém chrupavém sněhu, me­zi holými černými stromy. <emphasis>Domů to už není moc daleko, </emphasis>utě­šil mě. A zatímco jsme se belhali dál, cítil jsem jeho sílu, jak se mísí s mou.</p>

<p>Bylo už skoro poledne, když jsem se ohlásil u dveří Verityho zeměměřičské pracovny. Předloktí jsem měl úhledně ovázané a skryté v objemném rukávu. Zranění nebylo ani tak vážné, jako spíš bolestivé. Kousnutí mezi ramenem a kr­kem už se nedalo tak lehce skrýt. Chybělo mi tam maso a hodně to krvácelo. Když jsem se na to minulou noc podí­val v zrcadle, udělalo se mi na zvracení. Při čištění rána krvá­cela daleko víc; viděl jsem, že kousek masa vskutku chybí. A kdyby tehdy nezasáhl Nighteyes, zmizelo by ho v těch ústech ještě víc. Nedokážu slovy vyjádřit, jak odporně mi tu noc bylo. Podařilo se mi dát na to obvaz, ale nestál za moc. Povytáhl jsem si košili a připnul ji k obvazu, abych ho skryl. Bolestivě mi ránu rozdíral, zato už nebyla vidět. Bojácně jsem zaklepal na dveře a odkašlal si.</p>

<p>Dveře se otevřely a Charim mi řekl, že Verity tam není. Oči měl plné obav. Snažil jsem se je nesdílet. „Nemůže se odtrhnout od loďařů, aby se věnoval své práci, že ano?"</p>

<p>Charim na můj vtípek jen zavrtěl hlavou. „Ne. Je nahoře ve své věži," řekl úsečně starý sluha. Pootočil jsem se stra­nou a on pomalu přivřel dveře.</p>

<p>Je pravda, že Kettricken mi toho řekla příliš. Snažil jsem se na tu část našeho rozhovoru zapomenout. Když jsem mí­řil ke schodům do věže, posedl mě strach. Verity neměl dů­vod být ve své věži. Zde praktikoval Umění v létě, když by­lo pěkné počasí a nájezdníci sužovali naše pobřeží. Nebyl důvod zdržovat se nahoře v zimě, zvláště když venku skučel vítr a z oblohy se sypal sníh jako toho dne. Žádný důvod, kromě hrozivé závislosti na samotném Umění.</p>

<p>Zakusil jsem to vábení již dříve, připomněl jsem si, zatnul zuby a pustil se po dlouhých schodech nahoru. Na okamžik jsem poznal opojný pocit povznesení z Umění. Jako dávná, zasutá a bolestivá vzpomínka ke mně znovu dolehla slova mistra Umění Galena: „Jste-li slabí," pohrozil nám, „postrádáte-li soustředěnost a disciplínu, pokud se poddáváte a tíh­nete k rozkoším, Umění nezvládnete. Spíše Umění ovládne vás. Cvičte se v odříkání všech rozkoší; potírejte všechny slabosti, které vás budou pokoušet. Potom, až budete jako ocel, snad budete připraveni čelit vábení Umění a odvrátit se od něj. Pokud se mu poddáte, stanete se velkým dítětem, uslintaným prosťáčkem." Potom nás školil pomocí strádání a trestů, které dalece překračovaly meze zdravého rozumu. Když jsem však okusil radost z Umění, nebyla to tak laciná rozkoš, jak naznačoval Galen. Spíše to bylo vzkypění krve a dunění srdce, které u mne občas navozovala hudba, něco jako náhlé spatření pestrobarevného bažanta v podzimním lese, ba i radost z převedení koně přes obtížnou překážku.</p>

<p>V ten okamžik se všechny věci ocitnou v rovnováze a na chvíli se spolu souhlasně pohybují jako ptáci kroužící v le­tu. Tohle dávalo Umění člověku, avšak nejen na okamžik. Spíše to trvalo tak dlouho, jak to jen člověk dokázal vydržet, a bylo to silnější a čistší, jak se jeho schopnosti v Umění vytřibovaly. Či tak jsem to alespoň pojal já. Mé vlastní vlohy k Umění byly trvale poznamenány v souboji vůlí s Galenem. Obranné mentální hradby, kterými jsem se obehnal, nedoká­zal vždy proniknout ani takový zasvěcenec jako Verity. Má vlastní schopnost vyjít z nitra ven byla nahodilá, nevyzpyta­telná a nestálá jako ztřeštěný kůň.</p>

<p>U Verityho dveří jsem se zastavil. Zhluboka jsem se na­dechl a zvolna vydechl, zapudiv pochmurnou náladu, jež se o mě pokoušela. Ty věci už se staly, ta doba byla pryč. Ne­mělo smysl, abych se tím zaobíral. Jak bylo mým starým zvykem, vešel jsem bez zaklepání, aby zvuk Verityho nevytrhl z koncentrace.</p>

<p>Neměl být ponořen v Umění. Ale byl. Okenice na okně byly otevřené a on se vykláněl přes parapet ven. Vítr smetal sníh po místnosti, vločky mu utkvívaly v tmavých vlasech a na tmavě modré košili. Zhluboka, dlouze a pravidelně dý­chal, v rytmu mezi hlubokým spánkem a supícím běžcem, jenž v cíli vyrovnává dech. Zdálo se, že mě nebere na vědo­mí. „Princi Verity?" pravil jsem tiše.</p>

<p>Otočil se ke mně a jeho pohled byl jako žár, jako světlo, jako vítr na mé tváři. Vnořil se do mě s takovou silou, že jsem byl vytlačen ze sebe sama, a jeho mysl tak dokonale uchvátila moji, že v ní nezůstalo místo, kde bych byl sám se­bou. Chvíli jsem tak tonul ve Veritym, a pak byl zase pryč, stáhl se tak rychle, že jsem se zapotácel a zalapal po dechu jako ryba vyvržená mohutnou vlnou. Přiskočil ke mně, chy­til mě za loket a přidržel mě na nohou.</p>

<p>„Odpusť," omlouval se. „Nečekal jsem tě. Zaskočil jsi mne."</p>

<p>„Měl jsem zaklepat, můj princi," odvětil jsem a pak kývl na znamení, že už můžu stát. „Copak je tam venku, že to tak pozorně sledujete?"</p>

<p>Podíval se stranou. „Nic moc. Nějací chlapci na útesech, kteří sledují hejno dovádějících velryb. Dva z našich člunů lovící platýse. I za takového počasí, ačkoli se v tom zrovna nevyžívají."</p>

<p>„Pak tedy nepátráte po ostrovanech..."</p>

<p>„V tuhle roční dobu tam žádní nejsou. Přesto tady držím stráž." Pohlédl na mé předloktí, které právě pustil, a změnil téma: „Copak se ti stalo?"</p>

<p>„Právě kvůli tomu jsem vás vyhledal. Zaútočili na mě vy­kovaní. Tam na úbočí hřebenu, kam se chodí na lov tetřívků. Nedaleko chatrče pasáků koz."</p>

<p>Krátce kývl a jeho temné obočí se zachmuřilo. „Znám tu oblast. Kolik? Popiš je."</p>

<p>Stručně jsem mu nastínil popis útočníků a on pokýval hla­vou, aniž by ho to překvapilo. „Dostal jsem o nich hlášení před čtyřmi dny. Neměli by se dostat tak brzy do blízkosti Buckkeepu; ledaže by se soustavně, den co den, pohybovali tímto směrem. Je po nich?"</p>

<p>„Ano. Vy jste to čekal?" otázal jsem se zděšeně. „Myslel jsem si, že jsme to tu od nich vyčistili."</p>

<p>„Zlikvidovali jsme ty, kteří tu tehdy byli. Existují však další, kteří se pohybují tímto směrem. Já je stopuji podle zpráv, ale nečekal jsem, že se za tak krátkou dobu ocitnou tak blízko."</p>

<p>Chvíli jsem měl co dělat, abych ovládl hlas. „Můj princi, proč je pouze sledujeme? Proč se s tím... problémem nevy­pořádáme?"</p>

<p>Verity si tlumeně odkašlal a otočil se zpátky k oknu. „Ob­čas je třeba vyčkat a nechat nepřítele dokončit tah, abychom zjistili, jaká je celá jeho strategie. Rozumíš mi?"</p>

<p>„Vykovaní mají nějakou strategii? Myslím, že ne, můj princi. Byli přece -"</p>

<p>„Podej mi kompletní hlášení," nařídil Verity, aniž by na mě pohlédl. Na chvíli jsem se zarazil a pak jsem se pustil do vyprávění. Když jsem byl u konce potyčky, můj popis začal být trochu nesouvislý, až mi slova utichla na rtech. „Ale po­dařilo se mi vyrvat se z jeho sevření. A všichni tři tam za­hynuli."</p>

<p>Verity nespouštěl zrak z moře. „Měl by ses vyvarovat fy­zických šarvátek, FitzChivalry. Zdá se, že při nich vždycky utržíš nějaké zranění."</p>

<p>„Ano, já vím, můj princi," přiznal jsem poníženě. „Hod se mnou dělala, co mohla -"</p>

<p>„Ale ty jsi přece nebyl cvičen, aby ses stal bojovníkem. Máš jiné vlohy. A právě ty bys měl používat, aby sis ucho­val život. Och, jsi sice zdatný šermíř, nemáš však svaly ani váhu na to, aby z tebe byl rváč. Aspoň ne prozatím. A při­tom právě k tomu se v boji vždy uchyluješ."</p>

<p>„Nedostal jsem na výběr, co se zbraní týče," řekl jsem tro­chu nedůtklivě a vzápětí dodal: „Můj princi."</p>

<p>„To ne. A ani nedostaneš," promluvil jakoby zdáli. Mír­né napětí v ovzduší mi sdělilo, že zatímco mluvil, používal Umění. „Ano, obávám se, že tě budu muset opět vyslat do terénu. Myslím, že máš asi pravdu. Už dlouho sleduji, co se tu kolem děje. Vykovaní se stahují k Buckkeepu. Nedokážu rozlousknout, proč a snad to ani není tak důležité jako za­bránit jim v dosažení cíle. Opět dostaneš za úkol vypořádat se s tímto problémem, Fitzi. Snad se mi tentokrát podaří své paní zabránit, aby se do toho vměšovala. Pochopil jsem dobře, že pokud si přeje jezdit na koni, má nyní k dispozici vlastní stráž?"</p>

<p>„Jak už vám bylo řečeno, Sire," řekl jsem, proklínaje se za to, že jsem mu o královnině stráži nepřišel říci dřív.</p>

<p>Otočil se a zpříma se na mě podíval. „Doslechl jsem se, že k vytvoření této stráže jsi dal souhlas ty. Nechci ti ubírat na věhlasu, ale když se ke mně tyto zvěsti donesly, nechal jsem rozhlásit, že jsem tě o to požádal. Jak jsem, tuším, ta­ké i udělal. Velmi nepřímo."</p>

<p>„Můj princi," řekl jsem a měl jsem tolik zdravého rozu­mu, že jsem zůstal zticha.</p>

<p>„Nuže. Potřebuje-li se projíždět, alespoň je teď pod do­hledem. Ačkoli bych byl mnohem raději, kdyby už se s vy­kovanými vícekrát nestřetla. Kdybych jen dokázal přijít na něco, čím bych ji zaměstnal," dodal znaveně.</p>

<p>„A co Královnina zahrada," navrhl jsem při vzpomínce na vyprávění Patience.</p>

<p>Verity na mě zamžikal.</p>

<p>„Ta stará, na vrcholu věže," vysvětlil jsem. „Už celé roky leží ladem. Viděl jsem, co z ní zůstalo, než nám Galen naří­dil všechno odklidit, abychom tam vytvořili prostor pro lek­ce v Umění. Kdysi to muselo být kouzelné místo. Květináče s hlínou a zelení, sošky, popínavé révy."</p>

<p>Verity se pro sebe usmál. „A taky nádržky s vodou a lek­níny na hladině, s rybkami a dokonce s malinkými žabič­kami. I ptáci tam v létě přilétali, aby se napili a vykoupa­li. Chivalry a já jsme si tam často hrávali. Ona tam mívala na provázcích zavěšené ozdůbky, ze skla a blyštivého kovu. A když je vítr rozčeřil, všechny se rozezněly nebo se na slun­ci blyštěly jako drahokamy." Cítil jsem, jak pookřívám při jeho vzpomínce na ono místo a dobu. „Moje matka chovala malou loveckou kočku, která si hověla na vyhřátých kamenech, do nichž se opíralo slunce. Hisspit - tak se jmenovala. Strakatá srst a střapaté uši. A my ji škádlili střapci pírek na provázku a ona číhala mezi kořenáči s květinami. Místo aby­chom studovali tabulky o bylinách. Nikdy jsem se je pořád­ně nenaučil. Až na tymián. Znal jsem každý druh tymiánu, který pěstovala. A šantu kočičí." Přitom se usmíval.</p>

<p>„Kettricken by si takové místo zamilovala," řekl jsem mu. „V horách hodně zahradničila."</p>

<p>„Opravdu?" Vypadal hodně překvapeně. „Myslel bych si, že měla poněkud... fyzičtější zájmy."</p>

<p>Měl jsem na něj trochu zlost. Ne, cosi více než zlost. Jak to, že vím o jeho ženě víc než on? „Měla své zahrady," pra­vil jsem tiše. „S mnoha rostlinami. A znala veškeré využití těch, které tam rostly. Já sám jsem vám o nich vyprávěl."</p>

<p>„Ano, myslím, že ano," vzdychl. „Máš pravdu, Fitzi. Za­jdi za ní, že tě posílám já, a pověz jí o Královnině zahradě. Teď je zima a asi tam pro ni moc práce nebude. Ale až při­jde jaro, bylo by báječné vidět, jak zahrada ožívá..."</p>

<p>„Snad byste měl vy sám, můj princi," odvážil jsem se, ale on zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Já nemám čas. Ale pověřuji tím tebe. A teď hajdy dolů. Do mé pracovny. Potřebuji s tebou probrat pár věcí."</p>

<p>Vmžiku jsem se otočil ke dveřím. Verity mě o něco po­maleji následoval. Podržel jsem mu dveře, on se na prahu zastavil a přes rameno se ohlédl zpátky k otevřenému oknu. „Volá mě to," přiznal se mi tiše a prostě, jako by konstato­val, že má rád švestky. „Volá mne to v každém okamžiku, kdy nejsem zaneprázdněn. A tak musím být zaneprázdněn, Fitzi. Příliš zaneprázdněn."</p>

<p>„Chápu," řekl jsem váhavě, aniž bych si byl jist.</p>

<p>„Ne. Nechápeš," řekl Verity s neochvějnou jistotou. „Je to jako veliká osamělost, chlapče. Mohu se natáhnout a dotknout se ostatních. Některých poměrně snadno. Ale žádný se nikdy na oplátku nedotkne mne. Když byl naživu Chivalry... stále mi chybí, chlapče. Občas jsem bez něj tak osamě­lý; je to jako být jediným exemplářem svého druhu na svě­tě. Jako ten nejposlednější vlk, lovící o samotě."</p>

<p>Páteří mi projel mrazivý záchvěv. „A co král Shrewd?" odvážil jsem se zeptat.</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Ten už Umění používá jen zřídka. Jeho síla vyprchala a příliš to zatěžuje jeho tělo i mysl." Ušli jsme po schodech několik kroků. „Ty a já jsme teď jediní, kteří to vědí," dodal tiše. Přikývl jsem.</p>

<p>Pomalu jsme scházeli po schodech. „Podíval se ti na tu ruku lékař?" otázal se.</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>

<p>„Ani Burrich."</p>

<p>Řekl to jako fakt, protože již věděl, že je to pravda.</p>

<p>Znovu jsem zavrtěl hlavou. Stopy po zubech Nighteyese byly na mé kůži příliš patrné, ačkoliv mi to způsobil při hře. Nemohl jsem Burrichovi ukázat stopy po vykovaných, aniž bych se prozradil, že se bratřím s vlkem.</p>

<p>Verity vzdychl. „Nuže. Dbej, ať je rána vždy čistá. Mys­lím, že jako mnozí ostatní víš, jak ošetřovat ránu. Až půjdeš příště ven, pamatuj na to a buď připraven. Vždy. Ne vždyc­ky ti bude nablízku někdo, kdo by zasáhl a pomohl ti."</p>

<p>Zvolna jsem se na schodech zastavil. Verity stále pokra­čoval v cestě dolů. Zhluboka jsem se nadechl. „Verity," ze­ptal jsem se tiše. „Kolik toho víš? O... tomhle."</p>

<p>„Méně než ty," prohodil bodře. „Ale víc, než si myslíš."</p>

<p>„Mluvíš jako šašek," řekl jsem hořce.</p>

<p>„Ano. Občas. On je další, kdo má velké pochopení pro osamělost a to, k čemu dokáže člověka dohnat." Nadechl se a já si v tu chvíli téměř myslel, že možná řekne, že ví, kdo jsem, a neodsoudí mě za to. Místo toho pokračoval: „Tuším, že šašek s tebou před pár dny mluvil."</p>

<p>Mlčky jsem za ním sestupoval po schodech, udiven tím, jak toho může tolik vědět o tolika věcech. Uměním, samo­zřejmě. Došli jsme k jeho pracovně a já ho následoval do­vnitř. Charim na nás už čekal, jako vždy. Na stole bylo pro­střeno jídlo a svařené víno. Verity se na to s velikou chutí vrhl. Já seděl naproti němu a povětšinou ho sledoval, jak jí. Neměl jsem moc velký hlad, ale když jsem se díval, jak si li­buje v obyčejném vydatném jídle, moje chuť vzrostla rov­něž V tomhle je stále jako voják, pomyslel jsem si. Když má hlad, přijme tuhle malou radost, dobré, pěkně naservírované jídlo a pořádně si ho vychutná, když na to má čas. Úplně mi stačilo ho vidět, jak kypí životem a apetýtem, abych byl spo­kojený. Napadlo mě, jak asi bude vypadat v létě, až bude muset celé hodiny denně držet hlídku proti pobřežním ná­jezdníkům a používat triky své mysli, aby je svedl z cesty a včas varoval náš lid. Vybavil jsem si Verityho z minulého léta v době žní: byl znavený a vyzáblý, tvář měl zbrázděnou rýhami, neměl ani sílu jíst, pouze pil povzbuzující prostřed­ky, které mu do čaje dával Chade. Jeho život se celý vměst­nal do hodin, které trávil ponořen v Umění. Až přijde léto, jeho hlad po Umění nahradí všechen ostatní hlad v jeho ži­votě. Jak to přijme Kettricken?</p>

<p>Jakmile jsme dojedli, Verity se se mnou přesunul ke svým mapám. Vyvstal přede mnou vzorec, o němž již nebylo žád­ných pochyb. Bez ohledu na překážky, lesy či řeky nebo za­mrzlé pláně, se vykovaní stahovali k Buckkeepu. Nedávalo mi to smysl. Ti, na něž jsem narazil, vypadali dočista jako smyslů zbavení. Stěží jsem mohl uvěřit, že by kdokoli z nich pojal plán cestovat po souši, navzdory všem těžkostem, jen aby dospěl k Buckkeepu. „A tyhle záznamy, které jste shromažďoval, naznačují, že všichni z nich to dělají. Všichni vy­kovaní, které jste identifikoval, se zjevně pohybují směrem k Buckkeepu."</p>

<p>„Přesto v tom nedokážeš vidět koordinovaný plán?" ze­ptal se tiše Verity.</p>

<p>„Nedokážu si představit, že by vůbec nějaký plán měli. Jak by se spolu kontaktovali? Ani to nevypadá jako společ­né úsilí. Neshromažďují se a neputují sem v tlupách. Prostě se zdá, že se všichni a jeden každý vydávají touhle cestou a někteří se přitom náhodně spolčují."</p>

<p>„Jako můry přitahované ke světlu svíčky," konstatoval Verity.</p>

<p>„Nebo mouchy k mršině," dodal jsem kysele.</p>

<p>„Jedni ze zvědavosti, druzí z hladu," dumal Verity. „Kéž bych věděl, co to jen táhne vykované ke mně. Možná něco úplně jiného."</p>

<p>„A proč podle vás musíte vědět, za jakým účelem přichá­zejí? Myslíte si, že jejich cílem jste vy?"</p>

<p>„To nevím. Ale kdybych to zjistil, možná bych svého ne­přítele pochopil. Nemyslím, že by to byla jen náhoda, když se všichni vykovaní protloukají k Buckkeepu. Myslím, že táhnou proti mně. Možná že ne ze své vůle, ale přesto je to tah proti mně. Potřebuji pochopit proč."</p>

<p>„Abyste je pochopil, musíte se jimi stát."</p>

<p>„Och." Nevypadal moc pobaveně. „Tak kdopak tu mluví jako šašek?"</p>

<p>Svou otázkou mě dostal do úzkých, a tak jsem ji přešel. „Můj princi, když mě šašek onehdy zesměšnil..." zarazil jsem se, stále při té vzpomínce rozhořčený. Vždycky jsem věřil, že šašek je můj přítel. Snažil jsem se odvrhnout své emoce. „Nasadil mi do hlavy myšlenky. Tím svým pichla­vým způsobem. Řekl, že kdybych dokázal správně pochopit jeho hádanky, pídil bych se po dalších lidech, kteří ovládají Umění. Po mužích a ženách z generace vašeho otce, které vyškolila Solicity, ještě než se mistrem Umění stal Galen. A také jako by mi chtěl říci, abych zjistil více o Elderlinzích. Jak se volají, co umějí? Kdo vůbec jsou?"</p>

<p>Verity se na židli zaklonil a zkřížil si ruce na prsou. „Kaž­dé z těchto bádání by mohlo zaměstnat na tucet mužů. A při­tom jeden je v obou případech víc než dost, neboť odpovědí na každou otázku je zoufale málo. Za prvé, ano, měli by me­zi námi být znalci Umění, lidé dokonce starší než můj otec, cvičení pro někdejší války proti ostrovanům. Nebylo tehdy obecně známo, kdo byl vyškolen. Výcvik probíhal v ústraní, ba i příslušníci každé koterie směli znát jen několik osob mi­mo svůj okruh. Přesto by měly existovat <emphasis>záznamy. </emphasis>Vím jis­tě, že kdysi byly. Ale co se s nimi stalo, není nikdo schopen říci. Tuším, že Solicity je předala Galenovi. Ale když... ze­mřel, v jeho jizbě ani mezi jeho věcmi se nic nenašlo."</p>

<p>Tu se Verity odmlčel. Oba jsme věděli, jak Galen zemřel, oba jsme u toho svým způsobem byli, ačkoli jsme o tom ni­kdy moc nemluvili. Galen zemřel jako zrádce, když se sna­žil Veritymu odebrat Uměním sílu, všechnu mu ji vysát a za­bít ho. Verity si však půjčil sílu ode mne a s její pomocí sám Galena vysál. Žádný z nás na to nevzpomínal rád. Přesto jsem mu směle položil otázku, dávaje si pozor, aby můj hlas byl prost všech emocí:</p>

<p>„Myslíte, že Regal by věděl, kde takové záznamy jsou?"</p>

<p>„Pokud to ví, nic o tom neřekl." Hlas Verityho byl stejně bezbarvý jako můj, čímž bylo téma uzavřeno. „Ovšem já měl dosud jen malý úspěch v objevování oné hrstky zasvě­cenců. Či alespoň jejich jmen. Každopádně ti, které se mi podařilo objevit, buď mezitím zemřeli, nebo nejsou k nale­zení."</p>

<p>„Ehm." Vzpomněl jsem si, že před nějakým časem jsem o tom cosi slyšel od Chadea. „A jak jste objevil jejich jmé­na?'</p>

<p>„Na některá se rozpomněl můj otec. Z řad členů poslední koterie, kteří sloužili králi Bountymu. Jiné jsem si matně pa­matoval ještě z dob, když jsem byl hodně malý. Na několik dalších jsem přišel, když jsem na hradě mluvil s hodně sta­rými lidmi. Chtěl jsem po nich, aby si vzpomněli na někdej­ší zvěsti o těch, kteří by mohli být vycvičeni v Umění. Ač­koli jsem se zas tolik neptal. Nepřál jsem si, a stále si nepřeji, aby se o mém pátrání vědělo."</p>

<p>„Mohu se zeptat proč?"</p>

<p>Verity se zachmuřil a sklonil se nad mapami. „Nejsem tak bystrý jako tvůj otec, můj chlapče. Chivalry byl schopen in­tuitivních skoků, jež hraničily s magií. Já objevil jen souvis­losti. Nezdá se ti divné, že každý zasvěcenec, kterého obje­vím, je buď mrtvý, nebo nezvěstný? Mně se zdá, že kdybych vskutku nějakého našel a jeho jméno by vešlo v souvislost s Uměním, nijak by mu to neprospělo."</p>

<p>Malou chvíli jsme seděli mlčky. Dopřával mi čas, abych dospěl k vlastním závěrům. Měl jsem dost důvtipu na to, abych je neříkal nahlas. „A Elderlingové?" zeptal jsem se po chvíli.</p>

<p>„To je zase jiná hádanka... V době, kdy se o nich psalo, všichni věděli, kdo jsou. Tak se alespoň domnívám. Bylo by to stejné, jako kdybys šel dnes hledat svitek, který by přes­ně vysvětloval, co je to kůň. Našel bys o nich mnoho let­mých zmínek a několik těch, které by se týkaly přímo ková­ní či pokrevní linie nějakého hřebce. Ale kdo z nás by cítil potřebu věnovat své síly a čas na sepsání toho, co přesně je kůň?"</p>

<p>„Chápu."</p>

<p>„Takže jsme opět u tříbení podrobností. Dosud jsem ne­měl dost času, abych se takovému úkolu věnoval." Chvíli seděl a hleděl na mě. Pak otevřel kamennou krabičku na sto­le a vytáhl klíč. „V mé ložnici je skříňka," řekl rozvláčně. „Shromáždil jsem v ní všechny svitky, v nichž jsem našel byť jen letmou zmínku o Elderlinzích. Je v nich rovněž ně­co o Umění. Dávám ti volno, aby ses tím probral. Požádej Fedwrena o dobrý papír a dělej si poznámky o svých obje­vech. Hledej v těch poznámkách souvislosti. A nos mi je k nahlédnutí, asi tak každý měsíc."</p>

<p>Vzal jsem do ruky malý mosazný klíček. Byl podivně těž­ký, jako by byl spojen s úkolem, který šašek navrhl a Verity schválil. Hledej souvislosti, vyzval mě Verity. Náhle jsem jednu spatřil, pavučinu tkanou ode mě k šaškovi, od něho k Veritymu a zase zpět. Stejně jako ostatní Verityho souvis­losti to nepůsobilo jako náhoda. Napadlo mě, kdo asi tu vaz­bu stvořil. Podíval jsem se na Verityho, ale ten už byl myš­lenkami v dáli. Tiše jsem se zvedl k odchodu.</p>

<p>Když jsem se dotkl dveří, Verity pravil: „Přijď za mnou. Zítra časně zrána. Do mé věže."</p>

<p>„Sire?"</p>

<p>„Snad se nám podaří objevit dalšího netušeného zasvě­cence v našich řadách."<strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong></p>

<p> <strong><emphasis>OBSAH</emphasis></strong></p>

<p>Prolog. Sny a probuzení              5</p>

<p>1 Siltbay              16</p>

<p>2 Návrat domů              26</p>

<p>3 Obnova pout              36</p>

<p>4 Dilemata              52</p>

<p>5 Gambit              68</p>

<p>6 Vykovaní              85</p>

<p>7 Střety              91</p>

<p>8 Královna se probouzí              105</p>

<p>9 Hlídání a omezování              117</p>

<p>10 Šaškovo číslo              130</p>

<p>11 Osamělí vlci              142</p><empty-line /><p><strong> </strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong> </strong></p>

<p><strong>Farseer:</strong></p>

<p><strong>Kniha </strong><strong>druhá</strong><strong> </strong></p>

<p>svazek 1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Robin Hobb</strong></p>

<p><strong>Vahadlo osudu</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu</p>

<p>THE FARSEER: - Book Two</p>

<p>ASSASSIN´S QUEST - Volume  One</p>

<p>vydaného firmou Bantam Books, A Division of Bantam Doubleday</p>

<p>Dell Publishing Group, Inc., 1540 Broadway,</p>

<p>New York, NY 10036, USA v roce 1996</p>

<p>přeložil Jan Kozák</p>

<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>

<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>

<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>

<p>jako svou 742 . publikaci v roce 2002</p>

<p>První vydání</p>

<p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod</p>

<p>Doporučená cena včetně DPH 189 Kč</p>

<p><strong>ISBN 80-7174-</strong><strong>512</strong><strong>-</strong><strong>X</strong></p><empty-line /><p>[1] Rozbitý nos</p>

<p>[2] Oběť</p>

<p>[3] Shrewd-Bystrý</p>

<p>[4] Dračice</p>

<p>[5] Liška</p>

<p>[6] Mastfish - stožární krajina, odkorek</p>

<p>[7] Kopanec</p>

<p>[8] Oči noci</p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAEJAbkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6G8V+N9Q0PxRpPhrR/C8m
vahqFpJdqkdxFAEjj2hiS/XlhVQeLviHlQfhFckY5I1S1O2qniSTZ8ddDUfKw8NX7A+h3RV
zPw2+G3hDxD8MPDut6pDqV1fXtmss8zapcqXYk5OA4A/CgDsj4w+IQA/4tDecjP8AyFLXig
eMPiDk/wDFors46Eapa5NRL8HfAijiy1LpjB1a6/8AjlH/AApnwGPu2mpjPJxq90P/AGpQB
YPjD4g7W2fCK9JHrqlqM0N4x+IAxj4RX2cc/wDEztf8aiT4OeBAB/ompADoP7Wuv/jlD/Bv
wFIwdrLUSR66tdf/ABygB/8AwmPxCI4+D98Dn/oKWn+NOHjD4gfxfCG+B/7Cdoai/wCFN+B
DyLPUgfUatdf/AByk/wCFO+A9pX7HqQz1/wCJvddfX/WUATjxf4+Cg/8ACo7/ACe39p2n+N
DeLvH4UN/wqK9br8v9qWuRUB+DvgYqR9j1M/8AcXuv/jlIPg94EAwbPUx/3F7r/wCOUAT/A
PCY/EHaT/wqK/OemNTtD/Wkfxn4/G0L8IdRJPXOpWn+NR/8Kd8BjkWeor341a6/+OUh+Dng
Un/j31Qjpzq91/8AHKAJ/wDhMfHpOD8IdR6dTqVpjp9aRfGXjw8f8Ki1JcdM6jaf41Evwe8
DK4It9WJB4/4nN3/8co/4U74GbJMGrdcnOs3fP/kSgCaTxp45GP8Ai0OrNkdr+z/L71A8ae
OiRn4P6qB/2ELPj/x6oW+D3gj7uzWe3/MZu+3/AG0qK4+EvgGytZbq4k1W3t4lLSSy65dKi
DuSTJgUAW/+E18bk4Pwh1jHqL6zP/s9B8aeNSf+SRaxg/8AT5af/F15TF4a8L+J/HemJ4LH
iWXwxaxTnUdRfU7uO2uHOBEIXZ8yEMDkrxgnrXff8Kr8JoGd7nWumf8AkNXWCf8Av51oA2R
408aDA/4VHrP1F5Z//F0r+NPGWTj4Sa0ef+fuz/8Ai6wv+FV+E1jLPda5kkYca3dEL9MPzT
pfhZ4Ucb0u9bLZJIOt3Y3D/vugDaPjbxiCP+LRa2e5xd2f/wAXTP8AhOPGeMn4Qa4cnn/S7
PI/8frjdR+Hugtqf/CPafceIotQuLaS5Fz/AGxdPHaAYClv3g3EseFzng56Vp2Xws8Mw28U
M+o+IrmREAaeTW7kNIcDJwHxyfSgDoD448ZAZPwh14+n+lWfH/j9KPG/jHJz8Itd/wDAqz5
/8frJX4XeFZVd3u/EODxga3dkf+h0xvhd4caX5L7xCpU8f8T66xx6/PQBtf8ACceMCSP+FR
67gdzdWn/xdIPHPjArk/CLXwfT7RZ//HKyB8M/DSSgPqPiNxuPK67c8Z/4HSN8MvDSg/8AE
x8RF3GQTrl1j8t9AGt/wnPjAcH4Qa9jHa5szz/33Tj448Wjaf8AhUmvN6jz7Tj/AMfrGX4W
eFl3SR6n4iY7cDOuXPPPX7/GKP8AhWHh2PJOpeJVLHA/4nl1g46fx+tAGu3jrxcDgfCHxB9
fPs//AI5Ui+OvFQOG+E3iHn0ltMD/AMiViRfDHQFXcdV8SYXgZ1y5/P7/ADSt8NtDRQ66t4
l2ZI412649B96gDYPjvxXwD8JPEWO/720OP/IlIfHnirHy/CPxET/11tOn/fysVPhfoblnG
s+Ke3Ca9cc+o+90qSP4a6Gn73+3vFLHH3f7duAB7D5qANc+O/FWcD4SeIs+8tp/8cpD488U
Af8AJI/EZ4zw9p/8cqgPh1owzIdd8TleA3/E7uOv/fVMl+G2iEEx654pBXkY164Of/HqANQ
ePPE4IH/CpfEgz/t2nH/kSmn4geKMY/4VF4l/77tP/jlY6/DfSDK4bxH4qXBBONeuP0+aoh
8O9IHlRHX/ABWcZw39u3AyffnpQBu/8J/4ox/ySPxLz1G60/8AjlI3xA8TDgfCPxMfXBtP/
jlee6yPhv4evPLv/iL4lkvEB3WNnrlxcyjGdx2RksMdycAVuaZ4N8O6/o9lrWjeNPFU9lex
iaCVdcnw6n0BOfwPSgDpf+FheJu/wi8UY/7dP/jlSDx/4jI/5JP4mBxx/wAev/xysf8A4Vt
ZAhv+Eo8Xf3iDrs3PbA5pv/CutObDnxb4tCg8Y1ybJPWgDYHj/wASFgP+FTeJ+vU/ZeP/AC
JQfiB4j4x8JfE598WvH/kSs1PhtaY2jxj4sdRnJOtS5z6f59KWT4dae/A8WeLgcAYGty4JG
eaANQ+PfERbj4U+JiMd/sv/AMcpn/Cf+I+3wn8Tk5xgi1H/ALUrGHw6sYpPm8XeLsdidbmI
p6fDq12D/isPGA3AnJ1qUd+MUAa48f8AiPaP+LSeJwe//Hr/APHKG8f+Is/L8KPE2McHba/
/ABysdfh3bNDufxj4vDIcgNrcvrTJfh5aK24eM/F6g8Ef23KfxFAGx/wsDxCMZ+FHifn/AG
LX/wCOUo8f+IsjPwp8TYP+za8f+RKxz8O7dgyv408Xr0BxrEnIIoT4e2rBgnjPxgQjc51mX
kHj0oA1n+IHiNckfCfxM2Bk4Fqf/alJ/wALA8R55+FHib/vm1P/ALUrLPw2gY8eL/FjJjjb
rUnNH/CubPcceMPFykjqdYlJoA2T4/8AEIjB/wCFUeJ+/G215/8AIlMHxC8Ql8f8Kl8UBf7
221/+OVlN8NreNPm8Z+LtxPU61Lx+FMk+HEARAvjXxhuDEH/icyEe3agDa/4WD4iA4+E/ij
3+W1/+OU0/EPxCOT8JfFJ3dMJbH8/3lZDfDqEBf+K18XIVAyp1qQ5569OKZ/wryMs4/wCEw
8YKg+8RrcnP6UAbUXxNuIda0fTtW8Ba/o6ardpZQ3N1HB5ayMCQG2uSPuntXoO5v9n8hXz7
pE941roNneahe3/2H4gNaQS3sxmlESRttVmPXGTXveaAPOPEyt/wvPw+Q3DeHNQUr+MVWvh
AP+LMeEgO1ggxn3NV/Egz8dfDIAzu8P6gv6xVc+EC7fgz4VUncBZAZH+81AHdAg8EfjSJgt
jHNOAJOK5u48aaHZRvLKt4bVEZxcpaO0ThWCnaw64LD+maAOnx1xQRnrWbc63p1nq9tpd3c
rBc3MMs8avwCkeN5z2xuB/P0rKk8c6Il2ts8Woo7qHjZrJwsqlHcMp7jbG5/D3oA6fkDpmm
4HU9K5M/EPw+tlDeNDqaQTIZY3axk+dBH5hccfdCHJNXr7xfoenXdvb3Uk/7+KOdJI4GePZ
I+xGLAYGWIH4igDcKnJwTkmlP3hnkgdKxx4n0b+xdO1lp5IbLUZooIHkjKktI21AQeVyfWq
0vjXw/Fqb6bLPMlys01uqvCwEksSB3RD/E21gQO/OKAOjAyvI5pcc5rFsvFGlahqUNhaC6e
SWMPvNuwjT5A+1m6K20g4PrW0TgUAGO9FGf8BXI+PfEureG7DSoNEsrefVdYv00+2N4WEMR
ZWYu4Xk4CngdTQBV8e+J9Z0u90Xw74TFo/iHV5WK/bEZ4ra2QZkmcKQcAlQPUmuebwLfa3e
W1z4/8TXHimOFvMTTBAlvYK/95ol5kx2DE/TNWtH8NX2neJrzxd4v1a31XXbyBLYXEEPkQW
dsuSY0BY8FiSSTycelS6z4406x8PXd9pEi6t9hkjikaBwUiLE9WGc45/MZx1oA6Q3sEMGJF
jtbeJMjkBEUDsOnGOntXnmr/Ey3Zrm38NRLcXH2bzIrmRWEMrbgCEBHzHB9skrgHNZ1tpXi
/wAaStdataWC6YyssS31uxRTgDzYlBDBiMOpycHeM12Xh3wB4Z8LNG9jYbphLLL5k7+Y6Fz
limeFyQOmOgoA2NHvru80SxvryyNvLMitLC3JRj97P+GB+FR65rI08QuLOe5uLy4W1gWBQS
C38WTwAoy5z/dp+oapZ6Tay3kjSyyxoCttboWlfJwAFB5ySBnp61FpWm3Q1OfWrqS4We7hj
EdnI6hbQAZK/KSrMWJJb6DoKAJND0qHRbFtPhknu2JZ5Li4cyPO7HLOfqewwBwBWwYyruSV
KA9B/D781HAS0zgjao7EYx/9appOAqR/MPwyfegBkcLEopJ2gDHbn6Ux9wkLHBKsRlvT3pS
jDaYwXQkbgeP/ANf0qSTmMB1+UgnkdfpQBApZg8oX94GOVHHHbAqeQ4B8sKoXngc5qDed+H
jJO773bJGBz+FR6hfWWm6fPqGq3cVjY2wMk0sz7URfcnt0oAlScEuRNgHKqVXHI9az7rxDo
OnXlvp2qa5YWFzcqXit55lR3HTKhiM8iuAufjJ4ZvpVs/A9rN4q1DeExa/ubaH3knkwqgDk
9a848XWurfEXxppcsFv4e1bXtLf93aaShvbeFSclL26fEezvsRSx7Y60AfS6zpPbpPbTJLC
c/OGDBvfI4NPRoTFJESevy54z9a818Max4N+GXhyLwxr/AIu0OG+DyXMiiVYY0eR9zKiZ+R
BnCg9hXS6X488J6/4jTQtA1W21ecwG6Z7I+ZHGgIX5nHCkk8DrxQBvNkkgSbVQA8CnRIjRg
ON7Pyp3DbUr7dpJXcxx8pH1pissfOxQ2P8AVqMc+tAA0iNH5a4RlPTsCP8ACmPnBUHLZA5/
TFPTJIbylTccenJ659ag1C8srGwmvNRvLe1tocs8tw6xoi+pZu1ADmQIwGVIY4OODn1rGv8
AxHpS2GujSdatJ9U0+zllMKSq7QsiEguoyRyBU2ha9oXiVbm68O6rbapBDKY3e3fcofHQ++
D+tZej/DTwh4e8U6t4g07S/J1HVgyXcskjOJVY7nG0kgAnt+FAHlvwt8JaL40sftWr28Fzp
OmBIjaZC/b7t0Wae5uGXBl+aUqqnhQOma94gsYLOxisrK0itLSL93FFFGFRB2CgdB9Kp6Lo
Gi+GbA6boGlW2m2Zmy0VuNqhm5J59TitAtmOQvvKq2VIPb8/woAe0ZwXbZlMbUXB/P8AOnm
FjGVwgJXr0xUEZClMIXAOzn09qlZYfKZSGOMY3D/P+TQAoZkwvBdeQ+cg/SknLiVc4ZwCfT
tSbkXyoC7dsjAwBmlcea8gfO/oAfT+goASRfM4LBMjIXp9QfxphidI8snPJyBwBnninlVEo
YhkO4nj+LApxIYlNpUsPXpQBCpmMyBUHODzx/nNIVRWztKqxPPJqyYiqocqgTrlsn8qjk2k
sJNx5Gcev/6qAIhGrOqswIBC8H8R+FCAl3UIoPK+ucVJkNHxlByexP4Chk3OQ7AFTnjv+VA
EUinDMyFGfjHXAp0ag5LbmGSAcc4prbsblBbIB3qc9+alUh03heMYHGKAGTEmMLMCeASR0B
96QAyREOuBgDgHI5qSQeaRzsweAeD1749qWR1SMEyHD8YXPynFADFjXaeBuXj/AD+dDDd8s
cR6FMg/rUZYneSw/eDbgnp+fenKVCtGGII4BwDmgDx3SC3m6YE3MD8SJgfUYjevfMD2rwbR
/wDj40cAlv8Ai41zluRn929e8c+goA4HxHGf+F5eF5R0GhagOv8A1yq38IBn4NeFT1zZ/wD
s7VB4iZD8cfDMfVl0LUGI9v3Qqz8Hzu+DHhY7cA2YwP8AgbUAdx0Of51wkvw2tp7MWLa7ef
ZoIpIbOMxoTbJI6uVJx84BUBc9Ae9d7gd6AAOgoA4W/wDh7Jq+oHUda8SXN5eK6+TKsCxCK
HDq8IVTgq4kYEn5vQ1dPg67k06wsrrxNc3K6e7eQ8lvHv2GFogrEY3EK5O7gkge9dRwspOS
N2DnFSNn0zQB5vJ8ItOm0nTtNfV5I4NOcSweRaRxHzBEI1dscOeATnIboRiupn8K2l34ntt
fvZEuZ7eyFpHHJApVG3bvNX0bPbpXQdF5NIpJ96APP5/hp9t0S10LUvEt3dabZ25ht4lgSI
xPtwsuVwWZeozx7VZl+HNpeQ3cOqaxc3q3byyyHykjcSusYEisvKspiVgR3J7V3GOeO9KUb
rtP0xQBylh4JsrHxYPEZunmuUiEUeYkRlURqm1nUBnXC5CtnBOR2qTxV468OeD4o11a8L31
wP8ARdOtlMtzdHoAkY5PPc4HvVzxB4q8P+FdOOoeINVgsYRwqu2ZJT/dRB8zMfQCvIfAvif
Qryx1T4jatK0uoazfMpYQvLJawruEFuFUEqNgDEDuxzzQBv3UvxG8Z25jvpo/BOizcNBaOJ
9QdOpDS/dhJH9zJHrTofhp4Os9Z0/U4W1Ka6sZhPAJ9RnmUSAEbtrsRnBPUVvHxFbG6fTor
a9u7kQ+csSWzqhG3IXzGAQMQehYc8HFRt4jskWxd9O1OCe8cx/Z5bF3aM5wd5QMFHoc4I5z
QBV8aaHret2doNI1RbZoZB50UigxyISM71P3iCAQO/I75F/RfDllp1zcXN0IJ72aNIp2hhE
UEiqSVAh5HAJAJycDFA1mNptStLHR9Turq0OPLaEwJMd2PklkwpGe47etFsviea8sTLJp2m
2gjLXsKq1xKXOcKjnChRwd2M+woAsalrNlpktjbXTSm5vX22tvDEWZ8dWKjoo4JY8AflVL7
F4m1Kwe2v8AWLbSHeQNHJpMJciI9V3S5+bPO4Lxj8r2laNbaRZeRHPc3Ekrl5ri5lMryOep
yeg6cAADjitN5VVJFbjZjDDgk8YoAo2Oi6ZY6jPqC2KLqE6Kkt3IS0sqgYC7jzjgcDA71fU
uQ7EKu4cZ7UW8QEZaZ1DAkA56fjShAkbZYNJz8xOAB9PSgAj2tuLNlQoJDd/yqlr1le33hr
UrSxZ4ruW1dLd0Yxsr/wAPzDkcgc1dUM6ABsqQfnTABqwG2wsisN68jB6igDxDS/C3xS0c6
Zq0jLqmoGKZbtLrUXkS3L8Ls5wSAuS2P4h1xXS2cnxIuvCesWWuWCR3xjSGzmtJAsjbid7k
hsLsU8YwTtz3r0N5lMSh2RgpySM/z71DcyGHT5pYIvNk8tnRY2PzkDgZ9zigDyxdb8X+Htd
PiPxfp+naX4cgt2tXvJLovIkSsxjG0E7pXJQcZ6EAVevm8e+LtHluU0Xw5ovhiZVCw+J1dp
rhDyHkRTtjB7Kxz615xql74+vLd9Z1rw7q8XimB2+xQT6O13pumZ6NCsTN5kuP+WkgOOwFX
0fR9W1vw5rfiq++IerXGmxxyvpcukSzWpuRjzG+ZBlTyMEcZ4IoA3k+DmuF1nTwn8MpExuV
lsbjByOvBwRXQ6d8Ib++06W08VeIpbCFiUh0vwsx0+0iQjBzgb3Y85JPA4FcZqR0STxDaah
Fo/j8+H7aSSf/AIRv+xG+xys6kEfeBBzyM5C9gK6vTpPi5L4XTTdNsdH0aC6jYRPf3lxeXl
ijdFJwFZ1U8DOBjGeKAItN1DSNIbUNL+G/witNT06yuGtZr1p4LZJ54/lfG8MzgHgt65xW3
4K8PXmj/wBr63rf2ca/rM4luI7UDybWIDEcEeAMqozk9zk1f0TSdB8E+FdM0KO+it4bZCGe
4mVGlY/M0jFjyzNkn3rj7v43+HP7Am1LSdC1m8uZIpLiyiks2iGoCNgj+U4yHCk5OM8AkZo
A9VgVUCA/OCpOBXD+Kvi98OvCKyDXfFFqL2JvLa1tyZ5VOOmxclce9cbqc3jfx/4J0DxXb6
Lr2jT213It14esdQNrNfWzEDzFchSGGNwDYGAw71b8B+ANLXxNrGoal8Pm0yzgtrW202LWE
iuJnxvaWVmBbLl2BLHngUAU/iN8Y2026tPD3gURah4jvrdbmMyRvJsWRcxKIxy0j56HhRy1
SXXgz4m+JIfCf/CR6zoP27T3nmvXeDz4WkYgQssJwruoyPm4BJOM1q3PxL8J2GrXE91pJhu
IcW+Vtgbsyb2Ty8AZ2/JkMCQR06YrQSXxF4y8OLfLosOjSJfQz2H2ljvAX7znjr8xwMc4FA
E/hiDw14M8NXUra4GaS9d9Rv79liae43FXYrwAOAoVeAMYpPBXxCtvEXiK+0RY5r4wS3DR3
sUWIAiuAiHnG4hs89cZqHRfhNo9nPDe+Jr658R6mqYeS7P7p34LN5YHcjPJP0ruba2srGGK
1tLKO0t158iKPaAPUAdKAHMkkSln+Zickkjv6/ShZZGZmQhuPTGTUy7QfLdNuCcHGcf5/rT
AgZ2ZQ2zOeRgD3x+VABcFi6NGdmDyCOuetI2/DspLlf4h6U6Ro+RtHmqCQAMYOf50iNG0LR
BTyMkOeSfX3oAcrEKJMAbRsJIzuHWpnLOQ+CmQcYHPuKj2CNBtUhs79xobJZfNBYDnPUUAT
bgVjdGGRzz8x6YqFBJI8m5ShBzye5qczbSCFXpxgZH04pm6GST7rPlsFl460ALcxIU56hSV
x0Jz3qKQ/K4GN4wpO7O4+tWXjG4BAqxrgKxPXv8AhVaSMRruCnbkZbd196AAPvjBf5gRghQ
Af855qDDrksCMkY745q75arCYmi+bduGaYgYOzrHlPvDJ5J56/r+dAFZi7n5kyp/i6dPWnr
IVJDoN20Yzgfj708Jwxco6LyQ2Rzn0oPIl3qVdO4GRj19qAFeMt9wbSeoUdf8AP9aiEi7OE
HHJ9R70+RCsbGPAB9fypiyySybUi4xyeucdKAGzKfv7Cm0ZLNzk9uBTonjcHKEY4HGCcmgn
5xucr0yCOOBRsPyBsbM8knr3zQB5BoSg3GhbjuI+Id7n3PlyV7zg+hrwrQdjSeHMAL/xX1+
R7/JLzXu23/OaAPP/ABGV/wCF4+GFOBnQdRIP/frirnwhIb4M+FWHI+wjn/gTVS8SZPxw8O
AY+Xw9qJ/EmIVd+EKsnwY8JqxyfsC/zNAHcEZoHU85psssUELzzypFFGpZ3dgqqB1JJ4Arz
ub4m/2xdvY/DzQ5fE8qEq9+z/Z9PjPvMR+8+iA/WgD0UjLDjNcz4g+IHg7wxc/ZNY12CK9I
yLOLM05/7ZoC36VxOq+HviTr9hMdW8arbT53DTNHBs7dlBGUM+GlJxkbuAD2rS0DT9M8Lvb
6VpPgi5tZJYhJNewhJUEmCSsk5be7ZAGcc5HagCQ/FmC5QHQ/Avi3ViTgEad9nU++ZWXj3x
VG51P4kX1rPrOp6/pXgPSk5FubZL2WNP70krME3H+6oP41tpc+JtTsjJZWqaDOJdrPqIW4Y
x4+8qxtjOTj5jVm30Sxi1C51N0lnvbzhnnkZ0VQQQEQ/Ki5GRgde9AHDNZ/EfVHt4LP4k6k
NMuLfzJNQSwtoHAOcBEK793udoHuavWvwk8Fw6fGlzBf6rcg4ku77UJ3lkJ6swDgZ+ld0Hz
JtlPmMqj51XnPv61KwIfbvPmYxgDIoA5fRvh54Q8P3QvtI0Kyivuf9KdTJIo9Azk4/Dmuhj
j2gJbxmNAcAAYB/L8asgNFGBl3cAlTxjB4wai25jAQ5duDg/w9aAGp5jTDdKu0d+MY9KeFA
mBVQQcbZEJJ9z7VHvYvlRs5xsjGWTB6/wA6lh3sSMjkHAHQjv8AQ8UAHl/O+xidpPT+WaRf
myJFBKgAlhgsM9TzxUxwXaEblUfN8vU59fSkbd5agZb/AGiePbrQBGMIoRuVXO09j3zSxqD
FvJbcm4bvbvxUgaVpSJHVAPXkDnA//VSSxzF8biGPygbT0oAfGA0mcMdo5JHX3xUTsolTMZ
JC4wensMmp0D4Yn5lK7QT198U2RC7IxAVRyR9B2oAIckmTJTnLKvJP4fSpGWJXDICcnbkdu
OtN37GyqbCccDkfnTwHIccl92TuHX3NAFaVGcEFl4OTheGPp+XelJcSYRNqkgZGSCKnXdsO
AvA4Qjjk1g+IPFXh7wxa+brms22nxyNti85sNN7Ko5Y/QUAak+4DhWYE8rnByDQJnDbpMtj
K4JJz649a891P4l3UelXF9onhe8+xrydY13/iXWUWeA5MnzuPZVye1cbeeO/F974v07wbo3
ji21PV70b5ILPQTbLartLAedOx2khTtypz7UAd38R/iZZfDyHRmudJu9VutUuTbWtrbMqMW
AHc8EkkADvXL/ETxT8Q9OuNGvraWLwl4dMaPqd1d+TN9mkMmHjYk8kJjaEB3E9gKzx4g8U6
bpc9p4k8deGtNiF0721zrsa3GqwR9Nv2aIbC45wwJzwa4VfBPib4heGZrrxZoeq3WpfaZZL
fXtX1Q2VjHBn93ILfG7OOduxfrQB1snh34W/Frx1NrWjeP5rrVpoFzbC3jlRY0+UlEnjIXH
Gcd2r1Pwz8PNN0HV5Na/tjUNV1MW4tIrm/dMWsIJPlxKiqsYPfArnPDHg/RPCl6/jzxF4is
rnV76AWn2q3iWCzjTA4ijXI3HZksTk47V6iAr4RZSWHPA5bPQjn6UAec/ELT/GN/eaRBo1j
qF3oxWVr6LS9SSxnlk48pTK3Ij+8Tt5z7Vr/AA58Oa34c8KfZNbvpLy+ubmS4PmXL3HkKx+
SESPywUADPGTk967OOMQRDex3A8DOcUTlthKEOXGFAHIH50AZtppWlWUkk1rBE8u9jmT5my
zFzgnkDcSQBwD0q4wcpvdVzjKlieB/jTlUeXlpDhgQAAMfh6VMihVdFkIGQN+QcnH/AOqgB
iO5G8gH+EY5I/8ArGmGQh0VQFLgHbtwffFO3szOvnKrAgBcZB9uafJu3gh9zHkA8kflQBAo
IleRVDOBhB0BoV3EoBBTgEFl/lXM+INf1PS9VtNC0O20+71m6hkmRNQufIhWNCqliQCzHLD
AX3JNVvDureO7y51m38R6BpmnXdpFG1q0Ny8tvclgx3bsZA+UDGMg0AdnLtjcyIjEMuSOuP
8APNBdCoa3UMQMcD+leb+C/HPizxn4Jv8AxNpug6dDLFPLDBZyXjkzGMkMA2zAycbf1xWdo
nxX1jxF4Ys7/SNCsm12fUG099Fa5dZISv32c7fl2j5iSMY4zk4oA9cDNlDGAWxypOe1MaYn
5VU8YyAMkim2zXb2sC3scKzlA0i27nYrf7JIBP4gV5pYeOvF2rePvEPhG20LSRc6HEkzTy3
kgE4k+4FwmVJyM5460AelyPI0p8s/cO3OOB9asRDKAAKq4+6Rya880Tx63iPw/r407TRa+I
9Ddor7TLuXCxuMnAdQcqwBwcdat/DvxhrXjbwB/wAJYml2dlLchvslublmztYr+8bbxyD0B
oA7e5YBUxHz1yBnmkWTOQ3zPgDB6j8K87T4mCy+HVt438S6Wlp9ucQWmn2chmluZGYokYJA
AZiD7Ack1LrXiXx5omjQarc+GdMZJ5oo5YoLt3ktPMcKGcFQHC7ucH86AO/2ncGYlj1Jbkg
/4UxJw5YvuDMCDtA/zmuGu/G+t2nxfsvAkOkWzRXlo96l61yw/cqcMCgQ/Pwe+KRfHOqL8Y
ZvA39jWhT7H9va8F0w22+7bwm3/WZ7Zx70AdztUhnRcFeASOW9aUoWcYXaD8p461w+jeOdX
1T4q6x4HfRbWH+yoEuXvFuWbfG/3CqFB83Izk4HNVdE8deL9e8WeI/DNn4c0yO68PSpBLJL
eybJiw3KVxHkDHrQB38r7pCGI27cEgHj/Go2UxzL5QBEanIHauam8UatYeCzqniLSoE1j7U
1mlnbTjy5JGk2RBZHwMHIJYgd+KzrTxB49i8WaZpWteEdOsdOvXfdfWt81yE2xs2wgqMMcD
np1oA7ZwSJAhw5GcgdBio3DSxrIrDbGdvoeO49qsNtXjGSw5JHSoV2bw5Td8pOM5Gc5/OgD
yPw7sD+GxG25G8fX5BB/wBiWvdt3vXgvhxlZ/C2SqFvH2onHPPyzV73n3FAHAeJCv8AwurQ
uBn/AIRzUOe/3oqzPB3izSvB3wE8IXmrSPLcS2McNtaQDdPeSnOI417k+vQdTWj4mdR8Z9G
4y48NagVH/Aov8K4b4NeGYz4Q0Pxfq8qajqj2iQWbMMrYWwyBEg7E8lm6kmgDopNC13x7It
/4+zZ6WJN1v4aif90gHRrlx/rX77R8o967W1hjsoo7WKLZbouyKOGMKqewUcCnRyliY1/1i
YGT1bmngKN7Fzgbj8vOGJzQBMi7VRQWRgclT3Hp+NNmSUTIZFAyccZOf8DTkZECHJfOAjEZ
xUkrI7KWb92OgYYw2OOaAIXLGNm8zncAMDLD60Kp8oZmyoH3B/DjjqacWiJdpct/DvzSSf6
xMBUjHGH4z60ASOh5EZLgD19e30qKRdh2yHGByVXO3vjipQqpGFVvm5IKk56cfhXI/ELVvF
ukeH7a/wDBumxaneyXSQy27RmQiIggthSMEHBzzgUAdYWlgRmAPzjIBPQUkb5kLRx8g42s3
X15/GvNZ/EnjXTr66tZrCOZba0ZpJ4bNyjTCJSVQZOVMjqoPcK/4Gra/wCMrPzEtFguiNQS
0jdNPkwF2BnlJycgMdoPQ0AejxlfNdipQhSQB3HpnvT7X51Xcm1wTwBz+ArhvE3iLxJo/iC
6t9L02S4s4LBpg4tnkDzkEIMjgrkjO3P8Wcdal8P+JPEV7rthZXFixgms5HnvBA0SifKsqr
7bD17n6EUAdi+5bsOWJzgcDp349al8lmdSJQu0HDEDkHnpUcpheJDEWDLzgck/4Vz/AI3g1
+/8H3Fj4ajLX8zxIsjTeX5abtzEkEHBCkcHPzUAdRtjR8Fi2Gw24cY9veo5iu4lHAY9m56Y
5/WvINRuPivc+EZ9Js/DMEhe3NuJtQvAs7DBU7irEA9wRn07ZO3rT/EGO70W80jw9HLe29g
vmxtdbLYzOy+YGBbJ2IrYPPLUAekRREQOfMAk2jG09fzpUbBCl+2e3Hv+leUaTf8AxW0bR4
bGHwdp9zHbYV1kvPmYHksrbsHLE9QOO1U73xzL4X8Jw6LPqelQeNb66M15DPLvh00SSFnll
2n5URDwCRk4FAHsKoPtLqmS3GQRjg+/erAVjE5WR2GQBg9K8k0Xx3rtnrulWWr3Gi+ItPv7
1bBdU0xmtpYZHVmUS2z5YAheGBxyK4zxtJLJ4g8b6jc+FtQ8S/2fqMFtHI+qvbWenQtDGzE
xrKpY5LHAHJPUUAe8a7reneGfDdzruuXDW9rCMZVCzSMxwqKo5ZiSAF7k15bd+FvEmqWmoe
LdV1afwfr+uFYtPhhsRfXllaJH/q8/8smPzO5TpkDORXAanoHgTVL1vD1l4p1JdU0kf2it7
4Z1GS7iSFRzI8U8hEbpnojs3cY6V2fh630mxj0HyPEZfVtZ02eOzhMptIZFQ7XvJEkYlyUX
cxxz6d6ANvU/A2gM9vD4o+y6jpsEECmDVjNMjs6jfdKxJaDLDHJIJBzjOayNNlm+I90NL8M
6pqUfhS3Bt9Y1Z5Mf2mYjgQ2jffWM/wATAgbTgc5NTWul33j7QNdu9M1GbQvBUhlitLTT42
W61WONSBI0zEskLMG2xqBlcc4Na/g/xVeWtt4d8LQ+C9Us4GgWBroW4hjt2EYJZl2gKCTxj
8eeKAOv0zwl4X8O4XRPD2nae0PKtb26q59SWxk/masapp1xqMFqLS7hiurS5S5jFxF5kchA
IKOAQcENwRyCAa4uPXfEmhXF9DPbar4lkW8e0tUaFIgVUIQxYIBltzAHoQh5yObnhvx7qet
XulQXfgfVNHS+Ut5ty3MJXcMMAvAOw9T3B70AZ958MtfvNPGnN4uEtig3LbyW5wrdSQFYYA
JOB7nNdx4Z0zVtG0P7Jr2rf2zemWST7SyCPCFiUQL2CjgVpq0gZhGSzSZwG/UVIYtsQBfDD
KksfyIoAQN+7jDkZOWyvP8AP+VIQVUGNSeP7o4HtT44gF8vfvZMNlRx/wDWoIKSbmYso5A9
B/8AWoAb8+3mPKd1zz+NSRKTEqhPkHzZ9/pSCWQIw5LEcfKOeeuf508P+5ZsAIed39D6UAM
KIcRiPHQMD0pIwnnNKOFTtjv6g1JG7hyQwKZxxySaJIpHeRiEQDBPOd31oA8W+M8HgbVte0
bRvHun6h9haCSeHU7COQyWMhYD5ygOEb3U8irnwr0228Nafrqab4n1fVfBsSpLZXGpI6NE+
G81U3AFk+7yBjJ4r1ohDKXCgSY25AGSvpn09ulTAM8eTjHGKAPCvgr4i0jw38LLxtceWzkt
dSuZGilgk8zDsWTCBcksAcY9K5u9vLnwr4w0j40abCrW/iiVrfV9Gt4C8scJI2OqgZLrtBf
/AGuK+lJTnyjuAGOmcj3+n1oVpBHiPJIwQfb2oAqWN7p+sWMOo6ddC4trlQUlUfex2wRnNe
JeGfEGiaf+0F8QtUvLr7Pp81raw29w0bbJ2RQHC8fOQeCBXvcQJbcuW2jAB60x2EiFsA7ug
6bT/nNAHkXw+8Najca94+8bXVnNpkHieTy7C3uF2yGJEKiV1P3dxOQDzis74P8AiDSvCfwt
tPDuvzTWGu6TJPBLp0it5shMjFfLQD59wIxjI5r29kkEuFbCgfMMdv60xFQSpKOGztXjoPb
/AD60AeEfErwtr8Pwy8F3ml6bPe3nhi7g1C7sIly8ijlwoHJK5/nivRNP8f8AhLX7a2XR7i
XVri5K5sEhYSp0JMgYAIF7lj24ycV2MeVlZyQMNjnqeKlEasjllXDc5OFJIoA8H8Tvp15+1
ZoUUupXVskWjyWstxbyvF5cxfKxlwOCcj5e9GmNp+n/ALV88Y1a6vIzof2UTXcjS4n35MO8
98c4r3jajMu/5gAT7EevvSudxDLEQWA5H9aAPDvCmr2q/tP+MSLrdDeafbW0MhBKyvH99VY
jBK88Vi+GJvDl78YviZfat4lvNMtZriA21xa3clqlyqphmDLjdg8cV9EFPlaNIzhTtU9yet
LEp3q5Y7RnIwCcn0oA8X1q+8HP8BRaXLXniHwwNQ+wzTMGa5cecxMqY+YuCc56naTWD8OdE
03RfG2nt8OvH2reINGlEn9oaddq7Rwx7DtfeQAG37Rg88+lfQZt4FjMrW8eA/mrlQPn/v8A
sff3psY2+cqJGBwCirjHvQBFKCEVWUEZztB5GKWE7Y8sMtuHA+o7U5vnRcFQ2OCSCBSBkY4
Zl4bPAxn3+tAHjOhA/aPCY4H/ABXupHHttmr3jB9a8H8OJH53hLZ0HjvUyMZ/uTV7zj3oA8
98THHxt0rBJ2+F79h6ffjrO+E7RR/B3wuhdjmxQkjJwf6f/Wq/4l/5LZpZ9PC1/n/vuKuQ+
Gc/iQ/CDQ1gGirKtnGLRpJpCPL53NKoAO7pgA4560AeqqN00hdVGR9/HJP58VIYdsm4SFXY
BQDz36j9KxU03W5r2G4l10wQiELJaw26bHk243bmywGcELntjmk+x+MhpcNsuu6bJdwSZad
tPbbJHjgbRJwc55zj2oA3yhRxG0rcbQmT+lDeU+TtztPbj2rBMPiWTUp5m1LTvsZhYW0RtX
8yN8Ahmbfhh1yABmnmPxT9jsli1jS0vBITduLR2V04wqgyfKcZzknrQBuR7ldldCuQenO6m
LGGmAQtnqc87fasO9TX9L1JtTa/bVLSe7RHtBEI1tLc53OMHLMCVLMTyoOAK30ZXWORFMkb
JuDKcg+/p9KAHEkNIzBdrMCuOefcU1kVnLPgEn5wDkAcUgAWTKxAKPmdj1HHNNkChSrk5zl
Dn7vvmgBRwrqmSFGDnoQD6evWo44EUrtyQxzGWOPzqUSKLl9qK28cEnqe9LsiYEpgy54UDg
ev86AAKR8xwwkGFG7G09xinwuFgMTZVkOSqjAOD0/lSrHkbw6gv83Tvx0H4UFRFnbudnBV1
UAY+lADT5u93ICLt4IPA9akjMXOCFHAz7euagY8BUYEcqp+6Me/tTgWlYhMlUOG75/yaAI3
2kgNtYKPvHoR0z71Kr5bcA5K8BiP6UoiTyziEhgccnoKmjJmhRivQfdPb/61AHL+NdWvPD/
w68RazZyeVd2llJJFJjdiQD5cZ64JFeXX/hG2eDTfCd/8N7U6PFbSXt/4q1590c1wVEjM7R
uGAZh99zxwAteueJ9ATxL4N1jw7cTC0jvoWiMyjcYv7pA74OK4jUvCtvaaadZ+KnjmbXLCx
2zC3vNlrpysOFPlJ985xgMW57UAczrnjbQfEjeF77SYI9NTw/fw3F/rrnNkkcalRAkzqGuW
YN8oUcE5rM0iX4V/ELxn4m8Rarq2o3HlavFdWn2NpwkEUMaIs80agqqlwQGcZ47Cr0/i2Hx
D41utf06TSom0q2S18P2+vK8UaSPnfesgU7ATtRC+3IyQa6jQ/Cd7oyJd3dxZL4j1mxX+1H
s7OONYi0gyVuIQoSJ9pA3Bj3B60Abc1r4fmurvV9M0DTI3muWuYmsbQzzXkqAohlCrgI5GQ
SQPlBz6UfjXa6bbfDzTLzUYbCyhW7t7a/2hEn+ySOBPDbseRkkZC9V3etdp4J0+2h0w39vP
JOZC1tGxKlBFHIwATaACpOTnvmuI1620Txt8Zp7N1hvbXRtJexllkKstveySBlWHdwZQgO4
jplR3oAfrfi0nWJ/BPhKWKDVnsPNsGidSGChWQDGVVWTcFJxgqfatDwx4Z8QWmpt4h8T69N
d6vcwGF7OMFYIlLBgAMnJXB596800jTvE9/wDGrWvDy3mo22nSXhtr3U9HsYoZVVIEdBLKc
mJG3YAQDpWH42+HXizwx4x13xLp1rdLomkwJeWuqXN888mUMZ6ly5Zm8wMhXbtxjmgD6dWP
cVlkdSSOmMEelOWN02gl/pj8q5LRviL4G13UItM0nxPY3d7MpKW0ZIZscsBkDPrXXMp3AM4
TackqOfw/WgAaIJI7bxtHPJ5FTeSjIMKFAHQnIz2NMwJvmLMwydoPTFRTbYICs8iwo3Jkdg
Ao9yf60AOjURFnLY5xk8Y9v/10wcBQvzbhlVI6+9Uk1HTmmjQXVsJ7h2SBPOUtMQOdnPzYH
PFFzq+jWmmXmo3WpWsVpZg/ablpRtgx13EHigC9tCqDuyc547mpGhKQeWAQNvIAzk1i6Xrm
k+I9CtNa0u+gmsboZgnVjhgMrkA4PUHtWqksMFo1zc3SLDF8xlZ8InuSenWgCymQ7R5YKfw
I45/pQwJGM7YvU98nNRBx9oP7xQwXG04z15//AF1JFNDOkckM0c8Eqh1dG3B+eMHoRQAwKz
MRgR8gnuTxU0bSEKWfgg5OOBUKPBJA00EqyBGKlkcEEjgg+4PFOCgI2H2NjkZyD/8AWoAkl
RhIGxlQvykd6QJshVeckZwDihEbABkU/N8ufTHOKfIrhgHYnp0NADI3O8pt2iM5PqajRVOV
Gdrchuo4p27J3/KCMA88ZqJGPkBIvkB4ABAGT3FADmBGNmzB988dyKVFeObJXeGwfTB/xpq
AKqq5xgcK3YZpYoQ5ctllzwM8E+uaAGyHN1sfKgNn5R1pMEuEUbu2Tk4/pUxGcc4weD3J9P
WoyZY8ZfYME7QORQBMCx3KVO7HBHOB6U1JVXeXbORkg9vakUNt/eEbRjAXnHbmlAHcLu6Er
2ANACrgx5iQkkZ9c+lOVMMJH5PXIx1piCQSsyyjA4+oqSI+YCvcc4J70AMEhEWDlycjpioi
y7SgUktgZxnH1pzOfOYbsAdB0OajKHY23hycEknkj2oAbtjYMFbD53bNvU+1NQAXCoyhQG+
bcOnPbtUjOsQZXGDjGOuBUfzMUdlUgZ3NnOMfzoA8c8M4M3g5gobf421U59Plnr3jafSvCP
DKjz/Bbg/L/wAJpquOOcbZ694w3979KAPNfE+f+F26bjqPCl+cevzx1g/Dj4TfDrV/hX4Z1
LUfCtpPeXWnxyzS7nVncjk8MOc1v+JuPjZYtnhfCl99T88fQVr/AAlH/FmPCBwedMhP6UAZ
M/wtfRgLz4e6/daNcIcmxvZ5LuxnHoyMSyH/AGlOR6VW/wCEl8a6OiweIfhxfy4OWu9BmS9
ib/gBKyD6YNeqY4xQOOR1oA8nf4o+FFP/ABMLLXNLkUDKXej3MZ49MKQR071a0f4ieEde1G
HS9Pv3gvrhm8iG4tJYDNgZIBdQCcAnGeleob2/vH8657xZ4Q0fxpYWlprLXafY7gXVvNaXD
QyxSAFchl56MaAJ3yyMksKNHJlNjLkNnrkHtiuXs7S68PzNYaZoofQ0iklhFvNmWCTcWMex
j9xifk2nC9DgYNc74u8OX3w80ePxjonibXr+z0+dDqlhqN6bmOa0ZgsjLkfKyZDA+gNaniT
VNZE2k3vhTF7ays0l1JbxrPiDaoVgoOSeSQB12470AaTeK7aO3tZdVs7rRJLu58hI7+Ladx
wBuZSygHOBk8n3roGRjLtVmAByQ+ecf0rz/wD4SPX9Og1641tLa/0/TI0aKVYGtmuWkx5a7
WOAV/iOepAwMGsbSvE3hu5uZrBtEvbW81eQRy/ZbyVVklwj4UsV2NukUHGDnrxQB62QW2hk
CFQSFAz0703zQUXegLj2znGc15hD4s8HRalYwy6hrdnPpRCmGSeYqG3ldkmC3mHORlsg9ia
6Kws9Pvob+x0/xTq0sjMksjC9bzoAfmG3cMoD0289McUAdcIk2kRq+0DO7PP4UIrJGUwGl9
eQcdse9Yy6CEubK8XWdVZreIIInuF8qYjPzOu35m565HSoF8Ns+nXFk/ijX3Es3mtObwJKp
GRtUheF56d6AOiNsiFf3gkIbOAeg9K47xnpniXVdRsbLQHubKG3innmkjkaNJW+Xy4tykEN
94jORxzWw/hyxm1NNSlnvpXEPkqr3knlMAu0kpnaWI6nHXmq134S8IWHhw2l1ax2unW7G8d
vtcqCM45fduyMD1OKAOT8PX/xIufHWnXOu+GFsNLhhntpJDd7i3QrKVBxklMdOA3HemW174
+tF+223h3UdR1KWNlvIby5WO3V1c/6kA8AggDsQPXNVZNXufF2qXQ+FkOqXs15EYJNcubiW
LS7RcY3orf62QdQEGM9T1rp4vht4stbNDbfFvXHvNo3teWdvPEzdzs2ggZ/2qAMLU9f8d6n
qWgeFoLWDwrqmq39wd7qLzy7aGMMZNucHcxC8nofWq+qR+L5vFfhuz+IOm6da6Po142qXes
RXSLZXCRRMIyY3O+Nt7A7eRkcGuotfCWu6LrNx4w8S+LU1/UotMksLKKO2h08IXYMxVmYrv
O0cngYr5w0rwxqHxG0rxHZX/iKG2utX10W5uNag+3LGI8YW3vk+XzecbMBTjigD0bwRov9s
/FHWtX0u90jw9aatZb7BrCGRk1JN+S8qXCD7QhAOShXH45r1HTxf69dWyT21oZNkH2qOJfJ
jghSR/3bxMSZM4YDgAZPPArAsfDGl+F9PsdAgupxpGkmGG+iupVOnef5e4gK7eaN2VYqpK5
xx1q/H4vs/C2tada6jp93Ne6nZWrKXmjTyY3m8pYYo9q5Cs2SOuOvTFAHo2oadb3+i3Wku0
ltb3EDQFrZvKeNSMfIR90gdCOled6V8A/hfpemy2h0KXUJZck3l7cvJcKx/iR8jY2ecqAc1
q2HxL0270zV9SuLI2sGlQzySoLhZJGMUrRbQoHBZl+XnnIplz8UdJh1vS9MtdPlvjqlnb3t
s0M8e6SOZioKoTubaRlsfdHPagDmNN+Hnjbw74unuIPFVxqtrqkqRtOytE8UMULLH57oRvb
JUbgOcc1uTeLPiCkcslz4ItrSBAS7XE7uqqC/zNtB7KvTP3x70k3xg0hNEm1RdIuwttCHu4
pHVXs38wIEkAyQDuDBwCpU5FdxoerJrXh+x1mKNYku4hKqLKsoAPTDrw31FAHnHxJluLvwB
4VvJNHjtdfn1qwa1jRgDaTM+Tlu/wC73Kw9zUlj8U/DcOqXdprt5b6RJ5pS1WaQmSdfmwwU
LgggZBBIOcdRis7xV4t0zWPjfpHhTUdRttH0/wANMNSmkvplhN7dMhEKxbvvIgZixB6kDtV
a+1/wik+sReHPhunimx0TMl1e2Mdr9mjZk8x1Vmbk4ALY6ZoA1dJ+Lnh6fxFrNre6pZ2ljC
0YsJdsm+5BA3nBBHBI9CAeR3qj8Qr+88X+HdOsvDdrPrvhq7uGTW20pUafy02t5QEjKPmPD
YyQM1zXw08Q23j/AMaXdjfaN4f+ytpgvTp0Ol+VLprmTEaNIwy52MGDAAcjFey6Lomn6FpM
WjaPZC2s4yXKjn5ixLNnuSTkmgDy/wALeDNA1D4n2vizQ/AkvhDStEVhCLqExTXtxIhU4Tc
QkaL9NzHPasvxB8Jbix8c6rq2h+Gk1Sx1W7i1Hyv7Xa0RJ1IZkniKsJoi4VwAAwyRXum7an
lEFgD1JwaSRXGWAO7GMZzg5/zxQB5qvw/1uHwVoPh611C28+wS5nlnC7c3cqvtKDa2EDSMe
ecAVW1Twb8Ub7wy2hWPirSbCyMawJCbbfsRThV5XJBCqfY5zuzx6tASkW8RAurZz6H/ADmn
lvnT5MZHykHkUAee+I/D3jW81u31LSNVsLK7SzjtTdzrvLLktPxtwCxCYxjgGqtn4e+KFhY
W1tYeKdKghtBsS2WE7CgRQvzbMjBGe/J79/TtiJGflPzHgM3I5p6gZCAMGySwzwT6GgDD8P
abNpXg610y6uEuLiNN08yjiSRiWdugzliewrVgXLBmkGF656jPvVj5FyVIU84GOg96rRgNI
7SFCX+b3/IUAWm27toYBEGcHnOe+aaI1RN5OBt5y3Qe9MZ1yVGAo6k56VJG6+UVQK+cDk5/
CgBqyDYVboec4wPzoIZUIRgrrnuDmq+5dyAhTgkkAdKmZ43jYhVwVwSeaAH7UdWkU4A7t6/
4UkexZvmBzjgA5IpimJg0YIIYdB3+lPDRxgFgS7KeVPagCv5cfmkIC23A+bualZD5vVjuPB
BzgdwKYZgj4TgHBHfP4U0kmIyM+w9McUATwwBWG3KqxBI6EdaItqkkvgNzx396aAJMEt8pw
QD15NIR5YXymBYHOAe1ACsW3ZViSvPzDGakWPchXKgnnK02TBU/uRnPJGef84puAUchm3bQ
M46fSgBJIjIpDEMM5JY4x7VM0qtH+7ILbcAEgfnUUSfMzbm3EgEg53cdhTF8vLEqpkxwo6A
0AI6ImGwcYPNJhmYEBQ2fmHUZ/wA4qQsFCjBKY7jrSKm5DtO3d3z/AJxQB4z4X2+Z4PZjkp
411RTx1JWeveMD/JrwTwuvz+Dcd/GuqEjPU7Z/zr3j8B+VAHnniVf+L2WBGPl8K3x5/wCuk
davwqyfg74SJHXTYf5VleJdp+NNmG6f8Infd+3mR1r/AArAX4OeEFUYA0yHH/fNAHZUUUUA
FFFFADZI45onimjWSN1KujgMrA9QQeorzu8+DfhCOX+0PCcc3g/WUJMd/pTlffY8bEo6f7J
H0xXo1FAHlT2fxd0tzFcaZ4d8WW2c+bBO9hM31RgyE/Q4rIfxRoEd5/ZfxI8Jf8IjcXCExv
qQje3uOQSEuE+XdlQcEg8A9q9rJqO4tra8tzb3ltFcwtyY5kDqfwPFAHiq6V8I/EWrS2mi6
zps1/MqCQWF8pebYQVBXJD4I4BBGcnua6/SfC+n+HrjULmzNyXvWDyiUg5x0wAAB1+916c8
Vuav4D8F67pn9nap4X06W3BygS3WJoz6oyYKn3Brmh8I7W3QRaT478X6bAOkK6kJlA9B5is
f1oA6aFne25hAUdCev1rmtX+IPgvQnXT9R8SWkd3kkQRMZpSf92ME/pQnwg0y4bHiHxb4n8
Q2/e2u9QMcTf7wiClh7E4rsdF8MeG/DcAh0DQLDS0Ax/o1uqE/VgMn8TQByvhXxr4b8U3c1
jpOoLLdwrvktriN4JlU/wAe1wDjpyBisa40lPiL4/uND1KESeFPDDqLy1kckajdugZEYDgx
xghiD1Yjjiu38V+DNI8XxWrX0lzZ39k5e01Gxk8q4tyeCFbBypHVSCDU3hjwxpvg/RH0+xl
ubjzJXurm6vJPMmuJW+87txk4AHTgACgDkvGXxa0LwV4m0nwbHYs2p3x8uD7QfsdlCoXPMz
Lt6YGFBx3xXAeEPi1458danqGppFF4f0lZ/smkhIBeWt5cIxEkM0owwLDG1gUX3NQyX3gXV
/jDrNto9veeK9RudLmS8TxHemGyMOQxihMsZII9tqgZOeKxPhb4pvtXutQuHif4f+DFb7Np
kujoosorpMKRPIVPmkgAZbCnbjuKANC7+HvxP8deJfFeu3lu2jzvB/Z9lp3iQJfWzwyE+ZJ
GynETrj5QoPbJOa6rwf4BtvAnh+Hw7peo3ls1vhNZuIJVhs7x1+ZiDIS6S+XgFo8DsT6ek3
WrXltpsWkHVLe58RSbFZrW3KjDMMuqsWUMEywVm5x+FVNJ0VNWvI9RubaC6sMSMr3RWWS7k
JVVd49iqjKExwM5/UAl8O6PMZ7TWXeOO1NuTbxgyPNIsm0gzM5JYqFAHX69qv6n4Q0DWdXX
VNStZJ7hY0iIMziNlSTzFDIDggOA3PcCsDW/GOpaF8LLfxHbWaahcqixXMkrbVt3ztZnA9G
4IyAO5A5rtbGWa4021nuI1jmlhR3RGDBWKgkAjgj3oA56LwD4chMKrHetDDO1wlvJeyvD5h
cuWKElWyxJwRiqcHwt8GW1xa3MNjcxz2ahLaRbyUNbqGZgEOcqMu/A7MR0rtaKAOZl8CeGp
I41W1ngljhitxcwXMkczRxMWjVpAcsASevbjpW7Y2Nppunw2FlCIbaBdqIOcc5/E5JOferN
RyTwRMqS3EUTOcKHcKW+gPWgCtqOkaTrEIg1fS7PUYh0S6gWUD6bgcUWulaXp+mtp1hpdrb
WTAq1tBCqRkEYOVAAORVgXNszhFuYWYtsAEgJLf3evX2qNNQ0+QkR6hauVO07ZlOD6daAPL
bfwzoHgf416PB4a0iDTLXVdEu42it1IUyRzRvuPcna2OegAxXP3s3hHUPid4uh8bfEG80KS
wa2Wzt4daaxURmEOzBAQG+YnnBre+Lsup3Fxotx4c0TUrrU9Mhn1Wz1eyZTbp5Y/eW0v95Z
UBXHrtI6Vk+JrufxZb22veFLIX1ndaYreZBEsuJDNH8oYKT5gjLgqegz3oA0fhrf6zqU+r6
laahrGqeDTAjaXdauFF3cNzvKbQGaMgDaWG4k+lZGkeNPiHphni1nwXq2riZVlhcL5YT7v7
vOwEHLdxgbDgntBa+OfFU2sWun2fg+6Z9DINxbAOhYSIwxgDaFAK4B7jnFXbHxT8QrHS9Uk
g+H97fTPPLdCGWcq21jwikjkDpjjrwMCgC/pnjLxzpunSRXXw71e6uDcTzAyS5GxmLRqGwQ
PvBcdBjvWpqHirxO/hjTNUPhbUtPvZLx5JrO3Xz3MMSsxUnGBvIVQcd6hsfF/jRtRs7C48B
zRRXNxEkk4kZktlIyz5K4O3pge/Negt5m3lWUYJAJyT/hQB5dY+OfGcUmozXXw51q4dn85I
WkASJdqDy1O0jruYn16Cut8KanqutX+q6jf6Zd6bA0kUNtZXPBUIuTIAR/EzY4yPlHNdOuB
HhyVB2kKp4J96jDhZvLUnspIGMUATSyqFJ2/McAg+tRRHdkqgw3Qk8inGRPMkgeTgfNuU9a
RF81OeT94N0oAVjHKyKzbhnksMYPvUiELjAH1H+etRvGiD5QowNxHbHans6yhTEF9cqM847
0ARFUGXJ6c4Awc+9PMIW3wsRDAAEKMbh3pquZJ38zYPlwynHOOTTpXJiAKhSOSAe3oaAHQb
UBXbjuMDjFLlN0q98ZCjjaO59qYGBh+cA5AAX0FK7Kso3Kd3vzxQAsYhWY5AXI4HvnrVZpC
WYSKNp79xj/AD3q0xTAlV8OBwQOlVPNLTbjHkL97J6euaALIwFDFQxI7kEk0h8ptgCcqcnP
AJ7UCVCjHdjB+5jDA02NEDDex245X05oAc4LSeUpG0HODnnvUisoVo/mYjrk1EYkPltwcng
Zxnj1NSmMIrbnwGbhsdv85oAj2MkLMRkqQvXORTJIYzCZB1JyT68/pT2kYRjqeOgwc+v0qN
FwocgqvOB3x+NADWAclVB2twSRnH5U+LALKWI9j29qYNjRlmZjgZ5GB/nFKr/KoicEFuCwx
xQB4x4aD/aPBoB5HjbVc7emNs9e9c+prwfw2WWfwgFACjxvqg5642zniveN/v8ApQB5t4mA
PxptyzHjwje544/1iVufCwBfg54QC9P7Lg6/7tY3iQ/8Xmh3jIHhG9PX/pqlbXwuIPwe8In
AH/Erg6f7tAHYUUUUAHeiiigAoorlvG3j/wAM/D/RjqXiK8aMspMNtCheW4I/hUD37nAoA6
jnNLjNfP8A4/8AjP41stM8PWnhLwrbpqHieMSafMLkXkm3GSBEi/fA9cqMHrg1L4k+I/izw
l4WTVvDWo2XihZY1ins9bnSK+0+8OF8ry0CtId2f3ezPynBxQB73VU6jpwsJr86hbfY4ATL
cecvlxgddzZwMV8jeM/GXijxxdeGPAFr441aHUdUaNNespdO+xpYSNgBWdEDbCxAC89Vyec
V0fxN8I39z4fstGu/h1JpsamG31XW7C9WKyeNCo85YFZQ7EdPMUYyRz1oA9Q8V/Hb4e+F9L
W6TUn1i6lGbezsomLzg9GDEBQn+1kj0zV3VPia3hnQ/wC1/FHhm/W0ktxdW91o6tfQSIV3A
M4VTG3I5Ybe+a8K1jRgfiv4P8N3Hjqy8c2ujIn9j6LbwwyPJGo/eLOxIj+4CFJfJIX5Ripv
ildaVeS6T4H8Na14o8NLq10sUumXyNBpti2cMrsVJK7ivyRsyc9gRQBueLfjv4vuPAWj6n4
St9Btb3xFcGytLf7UZ760k3bfmjYBCc/xZ2gkda7zwZB4ju9Lt7GbxdrGieKYLcf2vZanCL
0M/QTRb/lUEnPyErzjHFeFT6fH4x+OrfbfCWnXOi+GIUg1ifws3yyDads5KYJKnnai5ABBz
ivrDw9Mbfw02oXHiY61pe0zW97LEEZIQP42H3yMfewCcdM0AcFpnwP0y4s9fg8eaq/jC51e
ZZhqFxH5d1BgY2q4+6uNuFHHXjnFamk6Z4W8I+HrrQfAn+hWsc/m30iQmXYiLtkkXeNjt8i
g4zgknGa1tT1+6vTAdMl1DTYlIT57YRSSzOVEC/vVICN8xJAPTnFV5fCral4duotUjk0pIP
ntEEqytAowz78ZRgzA/KdwA/QAv6dpl9fSzpqUV1FZzIJJJPtCxtczfKFkXySCo2LgjjOel
dJbWltZ2sFrawrDBAoSONOAoxjFeHXHjPxjZ+FdM1R/FLyXF94bn1MxtZxYS5RolVVATp8z
/KeTj2rr9Q1u/vvGWgWWi+NHTTtTiufPaGCFxE8EaH5WKnkktnP0GMUAb3iXQ9NfFwbfy49
RmWz1BYyVW4ilBjy46FgSpDYyMdap+E7ybR9RTwCLbUr+LSohG2qXEW1MFd0aA5O75eNxIO
cde3J+DvEPiPxjcWGja5f7Le+0KS7LqkYd51uQqSAKAV2gD5e+K7q18V2MOoS2GtQtY6rG8
dvczRxM9uWYfu280DChs8BsEE4PYkA6mivO7bxP4i0tlFzpGs6+12Zzbj7KsIhVJWVA5CDa
WAB57EcVgr4+8X266cJfBPiO58i9klvTFGSWjIkKxjKjKrlMY64HSgD2KvNfiX4N1zxXqOm
yaRBb7ILO6t3mlkRSry7NvDKTtG0klcMOxBrv9Mu5dQ0izv5rOWxkuIVla2m+/CSM7W9x3q
PUtY0jR1jk1fVbPT1kyEN1OsW4+24jNAHntx8P9ZudM1/SYzaWsl5e3OoWmoo3MUktv5YXb
jcpDE5bPT3rF1jwnJ4xttItND0/RtK1LTpyb77LcLKoEcMkIVwFG5C7bWAIbbnocV1Vp8Wf
D2sa7qGleFbW68TNpcYmvZdPZNkaHP8Aq9zAzHjomfzIqjqOm2On+BNT8V2muazHbmS41Kc
2dvKs8iM7MEWFmBVlJ44Ge4NAG74o8PeINf8AhXJoOkTQeGtVlhiXZbSMsMW0gvEroAwQgF
dygEA1518KPC0ngHW/EPgtriOcWdrY3crRgiM3EiOHKjryFXk8nGeprMn1DXNP8Q6cmi+Lb
7XNYuIbS40/RXlkjlMRTc732SfKjBbcecnO0A8Y7W00TU/DHh/UtQjmk1zxhrsoM98q7UEx
XavQfu4Yx90H09TQB3cDCRSxjwHPLDjfjuPb3pH8gzAKdvsCOOOgry2XxR8Rm8NxWVr4MuT
dNbLE15MSsjP5R8whAAEIfoScd61bLXfF974E1D7R4futJuoYIre0dZPOuGkICl2Xbj5Qdx
PPOfSgD0NIwAq4A+bOAeDzTjLFhRkFW+QjbwSa8ig8Y+OP7Ze7PgDVWt/IMEMMtxhWCs5Ej
cYDthMjAwG9q6Lw5q/iHXPFcMureHLrQraysWUxSSFknmkcZHQAhVXg/wC1QB3Tt+7Vwm0b
h8uPu4608RRsuQCNxPLcfWodpXKsq/eIpFCvKEDMBnAB5FAEpCBkZl4YkbwDn/69JHEEmUJ
jORnJxxTnXBKEnA4LZ7f0qKNBGW8tWOR37CgCWWOHYz8kg4weOlJCAqv5JLBR7H36fjSsgI
XcC2QTuxwCakWKNIwmd23p6nHU0AVd6q6iRw4DHB9uwNS8MmDkBh1A+lQsMyqQ/JAJG3g4q
YuFiA2jjj2P49qAJHGAFwF7kg8iofNWQyFQDt4B6805QCGCbcg4BBPPekSM5bLKVznrzkdq
AEBRd37vDEZwTx2qMAtOXTAcHjjnA9/Wpd435eMNuzhlJ45/wpgEefn+8cOST1+lAD2jGBk
AK3JwMfp3qTy8oVfBcHrjk0jKMDZhyAT159vrRGZXkYuox2Bxhv8AE0ANxukUIQflBYNz/P
vmpFIkjdGAV1OPQN36VEwBl8pR8g5Bx09s/nU7rthK5O0dTjkUAVpLcHcWcrz29e9OJmZMb
ssFyQelLNh+SxDYPI5BFNBzCUX5SoGT/eoAi3FjgEI2MYA/X3pWLK4VwOWGOMjFOw7x7/vZ
Uj34HWkSdPKy64x8p65+tAHjXhfcZfBinLbvGmquTn0WeveMn/IrwbwooaXwQRggeMdWPpx
tnr3faKAPO/E2f+Fz24UKS3hK8Uc9f3iVrfCc4+DPhAE5I0yH/wBBrI8RHPxnss4H/FK3uP
X78dafwpP/ABZzwiM7saZD/KgDuMjGc0A+tMDHdwOT2rD1vxNovhxoBq+oLbyXT+XbwBWea
dvRI1BZvwFAHQUVzTePPB8WinV5/EFpFahxCfMYrIJCcCMxn5w+f4cZ9q4fXvjx4YsvFene
EdEjlvNZvp1hY3kUlrBabiADKWXdzkcAd+tAHous+KNB8PSRR6zqUdm8yGSJXBJkAZVIXA5
OXXgc85ry34jWcnjXV7Gxi8fw22iw3kZk0dtOcx3xWdYyrSDmVPM+U4wASM+tbXjG/wBOi8
N3ms/ELwbcb9OKWm62nEkUgkkGJIDkMDnGSQrAZHIrLv8AXvBWnRXNxf8Ahq7jUMg823uxI
kDSKt2DGytiNTJtyy8bsE8UARW/g74LWXxAj1qws7hNaiMc1tZwpL+5+8yvHGBuAPlsCAdv
BGBnnR1bwr8H/GWtWnjG+ssavcK91bXo82CaUQKpMiqcZ2jGCB9KdNr3hGLWF1mLQpJ7+y3
LbyvdL5iMsi2sgAJ+QZl5z97rjOKy4tZ+H97LpnkeH9Tf+z1SwSY3Ww2buswWLl8sGxIGZc
g8E8DgA9D07xP4O1jX1TT5bebV7iNCT9mKzGMxiVCxK5C7TkZOO3UVxXxF8M+HLjxnoGseI
/HOpxXEF2s9hoQVbiOdgQSEt1Xc/Abk5xnrxWt4Al8FeIbqTWPD+jXVvd6Ukdqk14GEqK8C
AxgE52gKqnPBKkj1MniHwn8MNG8WWPjTXbaDT9dE+62uRNJ500mckKgJL+4A6e1AHndj4i8
A6j8YpNM+HHge0/tyaQtc6vfW8tvbW9wisVRUCkiTh+yjg9a6fw58MtR1Txbc+KvH15d6xL
LbPYSaXrEME8KKdp3QFPlVSc87VYjqK9M0e/0PVrd9T0Sa0uEnbMksKgOWHHz8Bgw5GG5rI
8R69qWjX1xJY2Mmq29tYG5urSMrG6LuIDpIxALHDfKey5BB4IBzml6H4N8ARm3+Hthplvcs
0kVzcPK0/kKDu2PtbcSWAVQSOmO2K0ILGXXr251O2s4bi4ypebUEnhjO5CrW6g4O1cAnKkH
cQeRmk8KWFh4j0eK+jvZzpSiKOCxSaMgoiqR5wQcEuCxXPPfNdzDd294jS211FcqrFS0Thw
COoyO9AHOnwZYTjT7m9u7s6paJg3lvKY2kbGMkHI4BIB6gcZq02hX0I8yw8Tamkw6C7ZbiI
/7ykA4+hBrcYhVLMcKoySewrLsvEvh7UYpJrDW7K5iiCs8kcoKqGOFOenJ4HvQBRvNf1nS7
RrjU/DymNGVHngvE8slmChsMAyjJHXpnk96pf8JVqU2kXGqQWWl2drbxGaT7Tdu8ioOpMca
ZH51p3+v+E5HvtE1PWNOLrGy3VpPMoITblgwP+zyfbmsYQ/DOZL3V1udKkTUUezuJluciVS
oLxkBum0AkAcDmgDU07UPEOradBqFnJov2addyPtnJI5HQ7cciseLTde07TLzS9S0dNXhvJ
Jnlu7B13P5jEktHKQQwBA4Zh8o6Vo2niLwHoMCaPbeItKs47dQEtzeA7F2ggDJPG0jAHGMV
0sM0VzBHcW8qywyqHR0OQ6nkEHuKAOC1DxF4ntvAX2ebTbnTNbaMQLd3RRYchtu/eGZVYqM
gOQMnrxTLD4n6fa2mm6f4hMtlrMssVrIbpRDDIxzmRH+6y4Vjx1xXeQXtjeNNFa3lvctH8s
qRyK5XthgDx0PX0rjtZ0fRluZrWzl011aaOO40i+Um3aSUEIUIBMLtzyoIPORnmgDq7nVLa
LR5tTt1m1CGNSQLBPPeQg4wgH3jmvmnw74e8c+IPGvi7xzoNrdJqUEQsIdM8YxmdriFurBv
lROVOEAxxycHn1iz0C+8M65a3dq+paFpYI8+zs5DqFo4HJG0ruiJ4+YKR15Bq54t+JEujjS
bbQ9BudSvtXu/sdq98r2dqG2lstI656KQABknpQBynwu+Dl14V0H7RqF6NN8UmZpf7R018/
umCkwNG2Y9gI2gAdFUgiurm+K+jvfT22haD4h8S/ZpGhkutLsd8G9ThgJGZVbB4+XIrLk8L
eKvFa48e+IY4rBgd+iaJvggkHpLKT5kg9gVB9KueI73UvBfgRf+EL8KHUZLULFBp1uNgRT1
bA5wvJIHJoAwb3+09Y8f2Pju78ON4I0vSraU6nqGo3Efn39uF4ieJCQFVsMGY5GMAc1haZd
eJJvihovj2++02/h7xYZNJsNPnJRoYFTzbecoOjSFZCQcEBlrO1fxH4cOkaF4s+IXiR/Gun
yXLpBo2nWi2lrbSxrvk+0JI+53QA7Uc5J6KTU+p+E/EumfGTwrqV/4ubUdN1fVpL21sGMm4
RpDI4ZkY7Y9issYCAAjrzQB7ZJNFZw/aLu7hggDYDSSBVBPYE8Z9qwbDxj4a1vxFrGi6brV
peXekxrNciJwUQMDj5s4JGOewJGarePPB8njHw5baZDPZE215HfJHf25ntpim47JEBBKnPY
+leT+ItT0/QrbUNXgv9O+HvjLRdMNtLoDW0badrMKOXXySQC6vkj5SGBOCOKAPRNP+KOjFX
i1yA6U6yeWAd8pTgECQBfkLZ+XqGxkEjmui0zxt4W1q8ez0/Vo3u7eHz5YgG3RKOpY4xwcd
CaNG0TRJNDsp5NAsIHkt422xW4AGV3bRnoASQPatKDR9FCyiPSbQbo2hZY4Qu6NvvKcdjxk
H0oA4/T/AIqaHPqOjadc3tnZ3V+58+2MjSNblkDRKDjlm3LxjjPtXormNZ9u19zY3dzkVh2
vhHw5BMk0Wg6eJ45FdHW2TMTKAA+ccEY7VyXhf4qjW9T+xa3pFzpa6hfTWujXcib7e/VHK/
LIOFk+V/lOPbNAHpbK4XG1js4HzYOPXipAQdoZmYg56jj8qwL/AMRaHpF1Da6hqtvBcPIqC
J2+dyxAXCjnkkfzrYjO0SKEGVJBOfzoAklYhcI2G5Pue350+Nm8tWYbWAyc8nHp+VZA1rTr
tdOW3vI5/tqsYJEOfMCD5sdsDvVy41S1sGs4bq4WMXMiwQ8E75OSFH4An8KAFiBJJRfmIPL
Z5qRok8td4GME89Fx7+tDhEQqrnLZK8cCh5D5IwC3qCMg8UAOSMGLbHESXB69qbKoFuG5bP
BBGc/X8akYp5W1gQcZB7kdsUkrIsSRsCePlC8E0ANhhEZ8vfh2GQM9KjBPmFVjG7GCrknP/
wBanEF0Rd6nrx0PvQ0oYxxgbRjC56mgCcHdGCqhW6DPPSmDICHrHjbz1JPvRE2FDBApPUZx
wOn9aQyBpQvQJ93Azzz+lADVaQyNgADuPT6H/PWpHfcmyJwsgGPm5/8A10xX3KWDL8vPYZ9
RT027ty9ScsCMY/woAj3sDnaWDfKwP94UE7cFhkDBJ74NOjWMMy4OeOSc96NhYNwoCtkrgk
YHagCMl1L5A3MMqFHSmbcDdGN3J796sSR/u3JypzwDz2/QVAu+IgK27JGTu5HrQB4z4UxJP
4IZsDHjDV+P+Az17xge9eD+ECqt4Iwpx/wmGrKMnOPlnr3r/PSgDznxEA3xp0pT/F4Yvhz3
+eOr3wpOfg74U2nA/s6MAHAx1qh4ifHxw0Fez+HL/nH+1FXHaV8VvDnw9+C3hFL9bm/v5rG
JYra3jODuJwzSEbUXgk8546UAZfxF8X674p+JVh4F8A+K7TUFU+feaba/6P5iJgtHJdbuSS
CNi4OM5Nc/4W+Hur+LPjJeeK5/Dms+CLGyUnTWlm+0GC4jK/e8zPyNnoh2n5gDya0vGvj/A
MYt8StK8KaB4S01Lzy1vrm80aRL28Nt/F5R2DyztY8sCfm461L4j+KPi7RddsdB8KajF4i0
e9cML/at1qdvEuDNmFO6g8GRAQeDmgBviHwF4j8Z/E/Tb3xb4MtPDdvGzPd+JNLuVkeWRVI
hc7ziMfKDyNwJAzXYeGvhFqL+PL7xl448RWviyS9t2tEWa0RkMHBQqCMI3XO3PXg15Vbat4
i+I/xpP9neKR4g8O+Hk+220GsW/wBjt78LgSoVCbGYBhh3AxuBwK9l8C+O/ADaQ93orajpW
lT3Lwhr4MLK2mUkNFHJkxoCc4Cnae3pQB1WsXngzwN4Oz4m1KKPSLU+Yp1OczvkHKhd+WYg
9AMkcV5T45+MXh/wppWmz6N8N5zeavHu0+W+so4YHjKAbhtJLfJj5ODjA4rn/j14wtNVtoD
BPoGqeH7O5VZpYUkmu5yCrPBFP5ZjjY4P3WzxzVPwJ4bbXtZ0T4nWlvr174asZCmk6fa332
q60po2w0ciPtBRlB4Ulhu6njAB7Hp17apbpqXiR/Ct7oOsxLN/a21LRpHwCI3iYsHIIHO7I
xyMioH+I3gTU/GI8K+EtGtfFmsQWrF1svJSKGEDBRZHwrHDEbFz1PTmvB5PKf456z4h0mO9
8M6zpySXVtY+I7SS5F8zZEjGOIYgTBUZwfXPWvSPhJ8IZbe11HxRruoWI1rUpheWWpaHKAb
EndvjQLmMpyOMEHcQaAMfxX491Dxj4x0/wz8KdYs3eZvN1HSrW3NndvHAAGhmnZlA6FQEOc
dDgVzei2KeJPi9d+NL06l4G0fSJRb6Zd6rdfaRBeqUHlOZGyFfdwqk5BYA96+pofDei2tzF
qY0i1uNTt04ult445ZG2kZyoABOW9vmNfPHiCG40ebTvASavoeq6nqV1bSp4f8AKS4aOWLa
TuJG1DhWBJb0wKAPo3Q7K6gtXu9V0/TLXWLls3cmnKdkxHCsWYBiceucetZXibT7ibXdI1C
2hu/Mt1kCSWhxul4Mcc3zLmIndwTjdjJFeXWXjTxU832W/wDiJp9lq9nmK80u4thE8chYlV
cmMquVKgHdtPBzzXSxaP49/s6HVvGPiK2vbGFI5U04RGOTzGyu0vEuWkUt8hXvjjjdQB1Nl
4ftLnw3a3Oi3EttffZ2jE+0J53Lbo5UHBXcWGOq/wAJFcj4T8QalYeLxoY0YtbXEEDwSwws
zvAoMflnGFQxvuDOxGdpwCSK9C8NyONOmsSsXk2ExtopIojGsigA9CTypJUnJyQfesrXIr/
RdZsrzw41vFLqc7pdW11u+zzEIz7/AJeUf5cbgMHPIOBQB1zbtjbMbsHGema8qPwn1F/AFp
4Tl1zZH5RF5KskjbnXc0BiVshFDsGYDrtGK7jTPE9rqSS23kNb6xCjM+mysBISvXYxwHUnG
GHHIzjpXnOhad8U9G1KHUJdJGrAKUWK7vtpj3hS7cu2MFcdSCCCAKAJrr4XeKdR1/Uda1DX
tNuJb6AxPbGOTyVkNr9n+0KOok6+o2uR1ANW/DHwz1zwxe22qJrFhqOo28UtuZrqNyZ43SN
QXI/iTylVcAZTg4PNbV3ceMZrfw7qFz4dmkvIYp57uzsrpUjEzLtjiYs43KASSeRkZrM0q5
+KI8WzXl/4VsIbS9+zwvKLoN5MaM+5toc/wt2yckdhigDOk+CVoNV8O3dprPlx6Xbx290j2
4Y3YG5WIP8ABmOR046Db/dr11QqbQqhVXACjgADsKO/HSigDzuH4eaxZ6jeahpni59PuLmV
2byoCVKNLJJggt2MnbA4yQc1n6n8M/Ft/fT3kPxFmtZZ0gDFbYtiSKTcJeX644A6DPHpXql
FAHl994L+IsNoWsfiNf30zuE8t1WIIhkGX3Dk7Uzx3PTGTT/Fvw01fW4dTurPxZdXN7cPYy
wWuoHNpDJbOGLKq8qXwckcjJrpvG/i6DwVoNvq9zHbtBLeRWjyXNx5EcO/Pzs208DHPHeuV
l+LFxFHvm8M/Y/msEYXV0VMZug+3cFQkBdn4gj6UAObT/i9r18lpeTaL4RsY1bzr2wb7dNO
2RtESuoEYx1LZNcNb6d8TZvjjc+E/wDhMvFEWjQwF01JrWBhnYG8zJh8sozEoFB3AjJ4rrZ
fjM1m0smo+EryCO3himmiWXdNEskTOrMm0ALkBSSQfmU47Vsav8S7jw9qh07W/DkqmIQT3D
2k5mEVvKHzLjaC2wxtuHpyM9KAPOvEXw5Gk/EHR7nxLrlxex67J9nj1q0iSxmgvUy0QlVQY
pA4yFZlyCMZ5r0nQvAtho+rSa1cX+oaxrkieSdQ1O48+VI/+eacBUUnqFAz3zXm3xssL7xv
8LtM8ZSTRJolg7ST6dHdMVnBnVI50kXC5wDjeNoD56iu38Dw65oPw5lbxFud7Z7i4t45L0X
Lpb5LQo02MOQvG7p060Adu4Aw78KcAFeuMdgKrXen6fdLG11Zw3SRtkCeIOUPcjI449K47S
Pij4avBJJqt0mkttykU7EyuVA80FAMgxsSnfJBPajTvij4XuddvrJ7+O1tUjUwSTRuHncuy
NjjBXAXHfDZPFAGh4817WvD/g261XQdFbWr2KVESAKxCozBTIwQFmAHOAM1iy/Fa00i18Lf
8JZot3pF3rNv5tyqDeunqCqgzDqq7nUbsd+a7jStRsNYsfM0u4W7t1fYXi7MPvdenBFZGv8
AgDwl4kv7fUNf0OC+urVPKjlmLZRQ24LgHkZ55oAl8Z6brGt+CtU03w/fPY6pcIFt5w5iy2
QSu4ZK5XKkj1zXn/hHVtB8VeM/A+n6Dp6WVt4d0y+8/SVlEo025WRYRuPdj+82seSCT3qPx
0mr6XrtzDZeIbfTZdVfzBHciWaPy90aqOWCod6knHZu1dxo3iHwzaeJLnQ4ZbFNQS1inu7y
ERwxTsxIIDAjJyrHHYHrQBFrngG51KO+EGu/YTNqEepJItqHkhlVVXG8tyvHGACOmal8OeD
Nd0Z7trvxzf6oJrY28Ed1HlIHK48w/N8xyM8nv1rrIri2vYjPY3cckTEjzI3DKT3AI461Pb
hWZWVmLjjPagDzdPhnrKSRG38e30H2cKsUKQhVijCqDGnzZUHy8n1ya09H8EalZ6/Zajf+L
b3WLWzd5ore5GRvZdu4nPYE4GOO2K7RnQEhyCUIBGP89qWCTMYCENz/ABDk+v5UARvkzMxL
JGx5ycfjmlCkqFJDL2xwSOPSpGV5EfzDtznG7B/Co0VYohFubdjKZOevbFADighG6UvIM5H
fHtntUsjKYdxIc/wtjkUrbmhbkkMuSe1RyR5iiBO0n07+1AClyxTMRUMeFHJNIsGJkIjAHO
DnB6UpZWwuXY8qP/19utNf5QT5oAzjgctxQBIFjyZEZu/zFulMWHa/yHBGOgwD709cxxBsD
LHIAP3R70KjDLLjOcnPOfpQBH5GBvGBgnjsPr61Iy4k5DDI49KFjBw8xBzjA/pT5NuGK9v5
+1AEK7WztiJbGQD3Hc8UjRsDtDkAfNwccelOO2ImQk/Meh6dsVJIMncp2vjhu1AEUq7WKl9
wJ5zzx2qsFJkMhYKw+6xHUVP5bOhXG4qckH1/r605RuOdu3n5sn9cUAeI+EgWfwOygYbxhq
zcHp8s9e95avC/C6Kt14NX5gV8Y6sP/HZ690ytAHnPiLYPjZoAzhh4evzj2zFXn3w/+Gl/4
i8J+Atd1XxO+o6LZW6yJoV3ao1sAd4PA4ZueGYEivRfERx8bvD64BUeHdQJJ/3oqs/CX/kj
vhTC4BsFwfxNADfD3wm8CeFfEc3iDRNDW21GWRpBLvJ8rcCCqDsvJ4/wFc54k8K/D34c3F7
8QLKGbQtbkWQC8tYpLt5GIO7MRJDEg9yBkAnpXrwUk56VVmubOI7ZbuFS7FAjOPmOMkY7nA
Jx6CgD470vwP4s1v4danqWneFbPxPJ4uunZNRuXEV5pbeYQzSRqAFHAJUEgEHOc4rupfhf4
t8LfCmz8P8Ahjw5HriahEDrOj6ldgQicADzI2QowzgErypA555r1r/hZvgOKKT+zdTGoLEz
Bxp1u0ihsFiMgBcnB78n61U8QfFGz0QTrBotzdlYI5oX8xFV/MjMiEjOQu1XycdVx3FAHld
l8BPEd58MdJ8LW/i240TRLxhd6xpM8CExzgDPlso4XKg4J9DnNezeFPDmh21hpusaXbGxea
zSOSO1/cQ3Hy48xoVOwt1IPUZ61sWOoSa54Ji1a0iImvLIypGAQQ5Q/KM4PXipfDzW0vhnT
GtGDQrbIgxxtKqFKkdiCCCD0IoA8MX4ZeJ9O+NLeKNN0L+w9G+zzJJPoepGW8uSVO3eZhjG
VX5cYyRzxxqeEtc+LCQ6/aXPhiLQ49IUz2MB0oF9WyxB3+U+1ZDxkoDySegr3HABxjI9qLi
2S6s5baRnRZEKFo3KMAeOGHIPuKAPD9E+NXiPWdU1Wyv9D03wlqFiIxFo+tSOs11uyCfOGE
iG4YG5eeOxzVOXwJqGoeMb3xZ8WNR0O1s47EyRRaPK1vNpcpKESZT5pXz/ABnI+UY64rtrT
4M+H9JTxCNB1fVtOl8QRiO+lecXTSDJ/wCewbJwSMnJwTSeC/g3oPhHwuNFmuZdTkhuTc2+
ocwXcZ2gbfOQhsZzxnGDigDzX4dXGk6R4f8AF2pfDbwxqfjiOR/s+oNqNysb375JEn2dlLO
uGK56kA4Gc13XhXR/Huo+DYU8S6ha+G9RkuALfRwkaWiw/K6CILiRJEPfcfmU5BFWrc/E/U
/H81g2hx+DPDhgYpfWX2e6mmmAG0ykggLyflAznv1qHwv8Kbmy8Q6jrPxC8SReLr/VUaAJc
wjEYU5Uw55jIXcSEx1HPFAG74c1wQ388t6Z44JhHFIC7TiK43sC0v8AzxJyq4wASCcAYz1O
uaUNUsUAujZ3FpKLiG4xkRsoIO4EjKkEgjI4PUVg6rosunQ+ZHO0ulw2qrJLeXUkslv5bmT
ewPM+flGCQflA6V5v8XNE8d/EDwLbWvhz7dPduxE9pDeJZwSospAlkhYeYQw5xuwMd6AOtu
JdT1e08hbBbu8t7mNrO+0uQXMCuHXLeYDmP5c7gw6HGTmu18Q+I7Hw6tq92rN9rm8mIB1QE
/7zkDPoM5PavnfxL4s1v4QRaH4mudEmvNQvrOG2vftVsLOC1cjrm3wsxHzfKylgP4h0r1Hw
/wCI/wDhLNfg0bxVo/lyrCbqxnkEll9rRgMjyGYlxxzyw4GQDQB3M3iPQYbeaRdZsHMUckm
0XKchMhu/Ygg+hqhF400N/DI1h9Rso5fshuWtGu03qQgcxn3GQOnfpXFePtK+H/w98G3Guy
+CbnUYkY7bezkcfvGJIyxfC5ZjyMnJ4FcJ4V8Q/DbXtdfRYPh7Dqmp/Y1vpG0e4dzEhC7o3
81kczJgZVcnHTGSKAPf9O8RaNqZiht9StTeOilrUTKZEYoHK4zyQDzitauI8LeAvCGgEeI7
C1mEjNLdQ3F9uR7VJANyYfBVQB0bkc9K0tO8e+ENWuY4LDW4pBMWWCdkdIbhlOCIpWASQg9
lJoA2L+zurzy44dUmsYRnzBbovmSegDnO38Bn3FZUn2/w5Ibhri51LRTzN5zeZPZf7YbrJH
6g5ZeoyMgdFRQBlatouheJrK2tdWt4dRtlkW5ijMhKswBw2FPzDBPXI5rKXwD4Otitwul+V
5DQSiRrqXCeRnyjkt0QE47CtGbwx4aaGUPo1lArZZpYoxEyd9wdcFcdcgjFeBmW0v8Ax9r/
AII8bfFjUta0iH7O9jZfa4bcajHIhcwsVAM3IC8MAc80Ae16M3gTxO2uX2h3un62upYg1Mw
XPnpLtUqFdckDjgYAyKuweEvD1tNDPHYsZoZFkWWSeR3JVSigszEsoVmAU5AyeOa8NudR0O
LUDqGoTr8OPFOnbltLq2smiSW3XGI5UxtnTGOOozxgiu60rW/itr2kR3lpf+Ere0mJEV+tr
cOZVBxvWMsAAcZGT6UAdb4i0640n4Zarpvg/RLOaaCzkS00+VAYGz1UqxwRgscEgHpXzh8P
Nf8AE+l6Pa+H7SK68V6ZPqHk3ukf2c0kOnQmUj5blWaNMLhjF84XGMivXdS8IWN0nnfEfx9
eavE/Wznu00+z+nlIV3/RmNT2vjK0UyeG/hv4Rm1+LTm+zM2neXb6fbtgEJ5pO3IBBIUHrQ
B0t74Y8ManfyS3mg6fO5z88tupPXdnOO55+tV5/CXhSRXDeH7LJYHeIVyGAwGHHGM9aTwh4
h/4SnQTqLaadNuILiazubWSTzTBNE5RhuHUZGQfQ10GRtCkRgkYJI5b8KAM7QtC0/w1pEWl
abFst4yWALZZyzEszepJ5rZZVxhcnk7gxxUSNulKmJWAIK+vT9BU+3Eu/cM8knOcigDntX8
K+GdfvPM1zSLW+OAiecgIAH+GT+Zqmvwy+H7GRV8JacwYBWUR8DnOOvqM10o2vuVwMHOR6j
196lV1ILhtgPX/AD9KAKVhpemaLaJZ6Xax2dsWYiKJdoBY7mb6k1f8rBdwWVmxkDBz9KlGz
5zkDkgkCqoSSYlw4ZFYbdo70APZUMqHDeZj5QOg96cigBmORnPGOQD/AJ60xlYLuGUYD7vp
U3AVSWZ2C9OpIoAZ5ezdzkEjdnsPSpE27drIST2OOPxrLuvEehafdPa6n4gsLK5HWKe4RHA
PQ7SelVD4y8JEIqeKtJLg7SRex/40AdF1XcH74HGSKR1V1A2kYPpXOjxn4RlL58U6Q2MZ/w
BNj4/Dd14qWTxj4SJBTxPpJIPe9jOf/HqANwSIdu1wRzx6momaOSUEqRgY54yO/SsQeKvCU
kvyeJtKAI5K3sfH/j1Tf8JX4SVWVPE2lAjni9jB/wDQuaANgNGqBmPAB5Pb6VIqqcnbyDkN
j2rnz4s8KYYP4o0kE5J/02PBJ/4FTovFnhUlnXxTpA2AA/6bEdwH/AqAN1ApGwjzMc8joaJ
NpbbtJI59hWKfFPhhmU/8JPpI4zhr2PJOOn3qSTxX4VUFj4n0phjOPtsXJ/OgDYZUcZGV5z
mkWJgAhwqj3/XNY3/CW+F1kZh4o0nJ9b2Pn9aG8T+HZQBF4m0xnbCqiXkZLk9BgH8qANFso
ZIgdu4k4PQ+9PV8MdylcYHruBxUcx8uU/ugxC8luuP8elTRuM4IV264PGelAHinhaQNc+C8
AqG8ZatxnIPyz17xXhHhPY83gl0JVT4w1dgPwuK93oA888RZ/wCF36NkAL/wjN+S3/A4qv8
AwlyPgz4SJO4nT4zn86zvEkij42aeCfueFb58Y/6aR1qfCmMRfBrwgg/6BkR/MZ/rQBzt74
R+JN34m1823iYWelXd1HNYzPcvI9uqESAeXjGC/wApGR8gOckirfh34VQ6Trlvrt3qY+3W8
5nRLJGjiILSHY4YneAJSASARgc9RXpVFAHI2vw28G2c+pzQaSVOp3K3lwnnOFMikkFQD8oy
TwODWtp/hfw7pQxp+iWcBMYiLCIMxQDAXJycY7VsUUAMChV2gYA4AArCkt/7N8W2T2jGOHV
DKLqDqjSIm5ZQOzcYJHUYzyM10FZurWFxdi0urGSOO9spfOi83Ox8qVZGxyAVJ5HQ4PNAF1
h8wqRenPWsGTW7vT3X/hINNSwtnIVbyCfzoUY9BISqlM/3iNvqRW4pOAQMgjjHegB9ISAQC
QCemT1rmNe8baZ4euZIbq1u7lkCqRap5jmRxlIwg+bkAndjAwec1x8z614u1fTdRbT5dM13
S7hylvaTrIkcLDAFxIwKo2ecKCxHGB1oA9Bk1K+uNQns9IsoZhatsnuLmUxorkA7FCqSxAI
J6AZHU9FtNP1B9RTUtYu4JpokZIYLaMrFDu+82WJZmIAGTgAZwOam0jT20zTRBLP9ouHdpp
5sY8yRjljjsOw9gK0KAIrm3gvLSa0uYhLBMhjkRujKRgiuFlthpniWNFgnnubW4WS2eU5nu
4jEVKm4chdu5sbWP8A7kGu/rP1fTpNUsooIZ0ilhnS4jMib42ZTkB1yMj6EEcHtQB4tq/w0
134l+NbLxN44g0nWvDEdlKlpplt5lrNC5BxuYnJbcNvLbRkntze8GWXxkW81HR9XDaJpelw
EaGSttP5oXAWK4cD5hjAyu04DEnpXc+HdQeC+toJ75I9PvbUNawzFEHmiQrthA52bQDtJJG
RzkmuyoA+dfEfhfx/431mTVfiD4audMGixJPpCeHJvtQkuVcHLqxG4ZORjaQA3PStnwxq3x
R8S+HNX8QaT4V0Dwx4jNyI5rO7sHWWXKr++80sAWKnhSCOME17jWNceLPDNu5SfxBY7wcFV
mDkH0wuaAPNdP+DM+t+DrrTfiVrtzq+s3Nz57alaXDo5QgHyipJTaDuAXbjAB616NoPhLw/
4c8OW/h7TNPQaZbSGWGCf96I2Jzld2cYPTHSrv9s6Y2hza1Bdpc2EMTytLB8/yoCWwB3GDx
XI2vxV8PXVtbXBtrmKG6W4aGUywPHIIY1kfDrIVzhgAM5zkHGKAO+orjLb4kaDdaZ/aiW18
unxi3+03LRrttGnCtGr4bOcOhbaCF3DPeptT+IfhrSbLVru4uJGh0i9jsLxlAAhkfbtYkkf
JlgCfUH0oA2fEWh23ibwvqXh69llhttQga3kkhOHUHuK5bRPhp4N8N+AX8L6vBZ6rp8kss0
8uowxIrM7bjgABUA7BcYxU58eWF/q1j4dgg1LTtT1GNZU3pAJIY2J2yFGckghTyFbbkZwa3
ofD1n9qF5qUkmr3S8RyXqqwiHoiABV6ckDJ9aAPDfFfw70TT9Fi8eeD/DVta6boDveyR3Vz
NMdVtQCHRUZiqIRllzycDgCum/4VykMMWo+AvEN74ckZBNHBnzrVsgttaI/w/N0B47Vb8b/
ABA03V77xV8KNN069uNel0q4jhKqmyWXyN4jAzu+6Rhsbc8ZzWl4S8b+GL7TtM0Y6nHZapb
28cclhqANtOGCAEbJMFuQeRkUAcQF8NeHfG+tXvxY0FNUt7+SFrLxHdWHnWkMZjCmBuohAc
H+EA7uTT/iJq/w+vPCo8NeCPGemaDPDeLcSw6PbzSJN8pXDfZADkZVhg9VAPFeu3ltFPZzW
13YRT28qESQuodXX6Hr9DXF/D/xv4b8S2BsNB0mfRPJjE8VpPbLBvh3FRKgXIZNwKk9jQB5
5ovgrx1f/BvSvsN9cL4huNUm1C4kupGtZJY3Yjc4HcqFbafWuxtNL+KGjXCaXolnaTaZZyY
WW5uPNmnQqcszMw4LEMF4xgDpXqAUeYsocqHyM46U4Bi7u5fcen6UAec22i+OU8C3el6la2
8t/eams5exn8rETSCRyTnOc5XjHFZ9qnxmh1We+k0vQlur2FFciYmKLap2KBnOAWOcE59sV
640gVkjJAXuCffpUUmS8ZAbI5BHXNAHE+FLbxfPrWo6v4u021trhbeG1gS3kDrtyzyHGT1O
36V2cRLSMJMDcclQOBjoPyqRIkKgFWXJ3bge5pfKkX95u+fPp+VAD/MUAAL8yjO3OCBSRqF
YBcKF9D0P0pkYMjHfGC4XqfepAxLrhcFvvdKAAgPJ8yhh3P0qONSW3DOTztPBIpzIJomUN8
xBXdnr3xTuFjViWdcdfx6YoA57RLe0n8beLZJIIpmEloMyRgkfuOnIrpPsGn5z/Z9rn/rgv
+FYHh9WXxj4tZvvNLaHH/bAV1FAFb+z9O/6B1p/34T/AAo/szTwM/2Zagev2dP8Ks89iAex
PQGvD/CGjeJbbxrobS6Nr9prkE87eJNVvLhnsr6IhtojyxVssUKBVGwAg0Aezf2dpp5/s20
/8B0/wrBn134f280sVzqGhxTQuySI4jDIwOGBGM8Hg11FcjfWzN8VdFYaZO9gul3kUs62+Y
FeSSNgrNjGWCMf59aAOi/svSyP+QXZ4/690/woGlaUBgaXZAdP+PdP8K88vNZ+J02l3N1pe
nmK4jRWe1lsQDHJ52wxREkeYNh37uRx15wGW2s/Fd7rRftmmR2sV2A9yPsnm+QVYK8bbfu5
AZ1JI6gc4wQD0caZpgORplmD/wBe6f4UHTNMPXTLM9+bdP8ACvPtA1j4k3GueHotVtS9jdR
tJqBOnm3NsRuAUk5B6KeCD83Qjp6ZQBT/ALK0rGP7Lssen2dP8K5rx3pmmx+BtQkj020R1M
JDJAqkfvk7gV2Ncx4/bZ4A1M+8P/o5KANq4IVmIOO6jbkChBkvwGfJJXjnp0pXZRGqybvQs
Ty1QeYAUUjI/hIJBA6cDvQB4x4XRRdeC1XKovjLV8A9fuz17vn2rwjwqDHdeCo924/8Jjq/
zeo2z17xQB5t4jcr8aoCHAx4RvCc/wDXVK2/hagT4O+D1ByP7Kg5/wCAisHxQCfjAg2/KfC
F7knp/rE4rf8Ahfx8H/CAIxjSrfj/AIAKAOvooooAKKKKACiiigBrokkbRyKHRgVZWGQwPU
Ed6xf+EU0VU2QRXVqgGFW3vJo1T/dCtgfgK2yM/hS0AeZeJbHXbTU4tM0yO01WSW2aQXl5l
b1bZXUSW6SrjcWDcMSO4Oc5rp/DNxfX+nWl/Yx2Fhokhcw2S2rJKsYYqMndgMcZI2+3vUni
rTdTubSHUtCETarYbzFFM21J0ZcMhPbkKwPqvvWZ4Z8WaELjTfB9v9sa+SzifzGtyImLR+Y
fn6Z6kjt+IoA0PEniC70idLa0itxI9tJcq90rmOUp1iUr0fHPP5dcctH8ULswBptF8uT94H
GGIhPkK8O/Gcb5Cydew967zXrjUrXw7fT6RGZb5Y/3KBS2WyB0AJPfsfoa42TVPiFYJcTi2
utSkUWrJai1RQRt33HzqBlsAov+0woAkvvH1ytpdXWmx2U62ghEkTrJul37AzxnhSqsxU88
FTkitLw34q1DWdbnsZ7KAQxhz5sBb5NojI3ZyPm3tjB/gPWs1r/x7DqkGJru4sWu5kcGxVW
ES7PLPC/xbnyePu9RXUeGbjWrnQI5dfiaK9aRyVIx8ufl4wMceoB9fWgDE1fTEg1S6hg065
W1u0jmEdjEmLiVZC75ZuEfCgryM5bGT0621u4b+ygvrZi0NwglQkYJUjIyO1c74qs1ae1vp
Z4kjMb2WJA5aMyY/eR7OdwCkHkfLn5hg1q6Bctd+HrKdoY4cx7VWJSqFVJVSoPIUgAjPYig
DTBwciuc/wCERtbXe2h395pMjZ+WKTzYjznHlyZA5/u4ro6BxQBzOg6aLzwL5NzfXMk2rRN
LdXK4jk8yQYYrgYXGMDjjFUofhr4ah8kr9qZoxPliyfvTNGI3ZgEwW2qoBwOmeTmtrT42sN
dvNMiYGzeIXkUZ6wszsHUf7JI3AdiSOmK2aAONg+G/h22sP7Pgkvks3WATweeNly0IAieT5
eWAVM4wG2jIOKrSfC7woiySSS3iRukJu9067bowyGVZJsrhm3McnjI4PFd3VDWI9Wl0mePR
HskvmGEa+RniHruVSCfpQB45Zal8Ph4ultvByav4zufDUS3TWtpdQyQWSqW2CJ5MFiMkbUY
jGAc4qn4Q+MXiPx3qGr3dmbfQrW3G/SrKW1M41IKSJFaXglxgfLHkgZPzYxVrSfgZPqnh3W
4/HOpeT4h1G4LHVdFmaFWhKr+6MQwmwbcYxzgE16H4P8L+CdO8FweHvD7WmsaLY3DGNXlS6
SGUHJAPIUg5OOoJPrQBraLPpGqyDVUh01tZWIRXMluu6WL/AGCzKsm3PTcB9K574sQRt4En
vP8AhDbPxTcRyRp5N1aG48mNmw0gVBvO0c4Xms3xteatrPxB07wr4XvhpGpWlsL7UNaWMSS
20DsUSFFPDGQhj82QAucZxSr8P76aRGl+JnjN3wMldQRM+vCoAKAMT4O3F55HiCybTbrS7S
3ubfbp1xO8v2KVoFaWJGclgoJB2npnHavEfCPw58a6j46hu9Pg1W0hsryeOW/lMtsLJDcbg
sZLYmG1SQqqFPmHJNfVXhnwxZeFdMuLCyvLu5NzcSXNzPdy+bLLK2Nzu+OTxVvVl1GbQbyD
TQhvmgdIBK20bipAyemMnPSgC+u4xDa2887RkbTSqI4w0paNRkgtwAuBzk+leKafZfE/w0V
0Hw/o0MdnmNDKUSXEjqBvLAKDtCnJHBzz83NdJ4m8O+P77WNSm0GPTIbTUIVtJ5LiQ7pIFR
hhQB8jF3bnngCgD0otG2CGDnGQwOR9ajYxyxiQBJFYbleNs5J/n65rzj7L8Z1t1htrjw/FG
0LxCLGCnOEZTtwdq44I5wa9B0Wx/snRLHSwQwtrdIPk6NtGCfxOaAJnEu0g5IPCr3XjPBpy
iViqyHlchjjljjrmpRvYKAuACMKQc8f/AKqaJCzOSCoDYP8An60AIpP8XytzwT1yeDSY3yB
2cblGBzwPX86cQdgZTnJ6DnHHTPShOsbFCOPmOKAHctLkoAoz8p/nQ2UT5VQ47ChzIoOOnJ
69aNqSZVep5J6YoAxNA3nxj4sLoFJltOnf9xXTVy3h0qfF3izAIxLaLk/9cBW1qNlPdfZ57
O5W3u7Vy8TOhdGyMMrAEHBHocggGgCG71yG1mnRLG9uo7b/AI+JreMMsPGcHJBYgEEhQSAa
ludb0izSFrrUYY1nTzI8tncn97j+H3PFVjZ60lvJc/bop70ypJ5CAxQFF6xjOSNwJyx747C
pNLhuUvprg6ZFpkPlJCse5Xkfb0yVJAUDIC+5PFAGmrK6K6MrowDKynIIPQg1xup+O30vXN
R0+TRRLFYT2sLul2vmyCf7pSIrliM8rnPpmuts7SCxtEtLZdkMedq/3QSTge3PHtXG6x4AO
ta7qV9dXtosN9NayhhaZubbyOnlyFvlY4+9jgE8UAdwWQO6GRNycMNw+X0z6Vhz61NF450/
RUktms7mwnunOf3isjRgHOcbSHPbt1rkr/4XNqFtcxT6vC7yhoxK1qS0yNcrOTMQw3sNuwE
YwCfWorr4TGW4vDY65Fp8M4nRBBZASKkkkcgjZwwyimIKFAHyHHvQB6aHQ4xIpyMjDA5HtT
q4vw54BtPD2vx6qptZWishaRgQsGiO93ZlZnbAPmEY64AGa7TGOtABXL/EDP8Awr7VcAk4i
4HX/XJXUVzHj8Z+H2rANt+WPn/tqlAGuwDvtI+cfKS3emxhY2ErJ8vTcOp/wp0o2p5ZY53F
lYHJNJE3lqxbn+8ByAenegDxbwqUFz4K6jPjHV8buv3Z693yfQ14R4TJ87waDIDjxlqwB/v
DbP8ArXvFAHmfikEfGGM7gR/wh99wT/00St/4YoE+EPhFVPTSrf8A9AFc/wCKz/xeAKR/zJ
19z3/1idK6H4Y4/wCFReEOCP8AiU23Xr/qxQB11FVr2+stNs3vNQuorW3QgNLK21QScDn3P
FSW9zb3lulxaXEdxC4DLJEwZSD0ORQBLRRjnHcUUAFFFFABRRWP4l8R6f4V0KTV9RSeVA6w
xQW0fmSzyscJGi92JoAn1y7mstCuri2IWfCxxswyFZ2CBsd8bs49q5Twh4dvNG8ZeIGmQ/Y
sW8VrJI4ZpQkQRmAB+Q/KM4Azx6Vj614y8a6loNxZW/wj1yKa5QeTJLeWwRGBBUuQ5IwQCQ
AaxLLU7rw34xufGXi/4canZ3l1ky32kTjUI1DKqgPGoDrgDGQCOeeaAPb6K4i1+Lnwzu1yP
GumW7d47uQ27j6rIARUWp/FzwNaGO20rV4/EmqTtst9N0ZhczStjPY7VHqzEAUAd5RXm0Gk
fETxFM2qa34qm8JRuB5GlaQIpPJU/wDPWV1PmOf9kADoM9aP+Ed8dWs5/s34q30pA/1ep6b
bzqT6fIFP60Adj4kECaI97K0yPZMJ4XhdUYP90DLArg7iDkEYJrnLnxdpPgO3SPxhezWC39
0wsoHZ7t40AUOzMoJEYcnBboGGcdBm/Y/i3cxywv4s8M3Fuy7Ssmiud4I5yPNx+FYutfD/A
MdeIbLTo9Y1XwjdJpsoktYm0WXbF/sj98MjgZB4OBQB7P7g5B70V5wknxjth82o+DtRA/v2
1xAcZwCcMwFZWu6/8TrWO3tNV1Tw34ehu5DH9t0+3uLy4UAFj5cbLtzgdW4HXBoA9Gtz5ni
7UXHSC0ghJ92Z3x+WPzrWrx220/xj4U1y9PhTxFc+Kp2hjudQ07XmJ88kFVeGdV/dsdhAQg
r9K27P41eA5obf7dd3ul3LsI7iC7sJl+xSE4Kyvt2Lg8bs46GgD0eiuBvfidY2Xxdtfh42k
3DyzwiVr0OAqAoz7gvUxgIQz5wCQKqn4h654gnm/wCFe+FotW06Byh1bUbs2ttOQcHyQFZp
BnjdgL6ZoA9Cu0t5LC4S7cR2zxskrs+wBSMH5u3B618/+CNIu9M1bXPDHwi8T2g0eMRtd67
eWv2oNPgosEOzZGSiKCW5JLcnNdnH4Cn8TuNW+Jd8uuXa8ppcbsmnWnssYI80+rPnOOgrvr
K1s7KzjtLS1gs7VF2pDCgSMD2AAxQBz/hbwhaeF9Iuc311qmqXrrLqGpXbbp7pxxknsAOAo
4ArpEDPKNm4KuCD2Jpkqlom8sE4APT5ePSliby2BwpU9Cq5yMUATykGP5l5J6HqT/Kq8aMM
GWRcZ/iwcf8A16mTYQY8AnHBB79qYckFD8oPzYPOff0P/wBegB0cgDjBOSepHUdvxpOGzGB
ux82DnA9qjUxiLYA2/byuMg+n9KJFLLkMOeBtOQKAJASJOQF5GF6fTFR75NjuuQRwT0BJ/w
A9acSC4MhXcrcg8EU4l9u/CqcZYk0ATRsdu95Fbpg4ximMSJDNy+7hhjHFNUr5SbMAKeMDA
/KnsFdWQHHOGIOcetADl2j7gAUsflxxnrSLmRTu5x6cHvSBSGctJtTJyo71HHgSLOFCow2j
t+NAE3lneM8RgHI759c0hLDaqkAEdO5phyzttAGR9/0FObbGgKnAJyuRx9KAMTw+qr4w8Wh
TkGa1Of8AtgK6fqcVw+j6vpen+NvFsWparZWbyS2rolxcojMvkAZAJHFdH/wknhz/AKGHS/
8AwMj/APiqABfEnh57W4ul12w8i2fyp5DcKFifsrEng+xp517R/t0FiuowyXdxF50MMZ3NK
mCQy44wQDj1qFte8LPnfrejtuIJzdQnJHTPPJp48TeGlGweI9KA9BexdP8AvqgCxpt5c31n
9outLn01mYhIbh1MhXszBSQpPpnIrlYNdk03xt4nhvbq8vYhNZw2NkhVsSSQs7IgOAM7SeT
0FdF/wkvhv/oY9K/8DYv/AIqsS8tfhxfTXk99daNLLfvHJO7XygyNH/q2zv4K9iMcUAWdF8
caNruvSaJZw3yXccZeTzrcqqMoUtGxzw67xkH3xnBrmJ9S1W58Z/ZtRTW4bCa8mtYbq1mjk
024Ta6iF1B3xtkYJI+8vXBFdNZz+AdO1KbUbHUdEtrqcBZJI7yMbsAAcbsZwFGcZOBmq1tD
8NrO+u722v8ARo7i6d5Jm/tBTud8h2wXwrHJyQAaAMDw58Q9F0PwFo9tqlrqUd1b2drEsXk
b3ud0LOGj+Y7htjfrg8dORU2i+MtG0afVoZYL1hf6ncXFoEjz5uRDmMBiCH/eBtvHGfQ1oj
TfhUsKQ+boOxVjCA3y5UR5CYO/I2hmAx2JHerls/w4tJVltr7QI3S5N6p+1xnZMV2GQZbg7
TjjtQBlW3xg8I3TWQiTUFW+nSC3eS32JLvxtYMTgg56Z3e1bfxBwvgDVNxAAMOf+/yVmw2f
wot2tzDP4dj8iUzRKL2Pajkg5A34xkAgdBjgVD498Q+HL/wHqNnbeItMnmnaFEjiu43ZiZk
4ABJNAHZEYkZ1bzP7qk496iVGjI3jaCecckc809GVmIBAI+XByAD7UwStuJ2k8jrxQB4r4R
YNL4GBQgnxdrBHy9ABPXu+5ff8q8I8HsfO8Cs/U+LNZzj1xPXu+5f7x/KgDzjxU6j4vsAw3
r4OvTj0/er0/Ktz4asW+EnhEk8/2Tbcj/rmK5vxPIn/AAuCVWP/ADJt2c9v9Ytb3wwdR8If
CG05X+ybcDjH/LMUAb3iTR28QeH5dKS6Fs0kkUnmYJxskV+xBGSoGQeK8q1Twzr/AIXu7XS
tD8S6qkzwO9qyoq25ZUAYyEyjhcgklSQDnkivZw3/AOus3UtF03V545L6KWRooZoF2yFV2S
rtcYHXI79qAPJrbw9faN4f0yB/iPKZtUukgu3sbzcY53jG6RXZzuUbQcEcK3412HhLRbjTN
btTL8TH8Qulv5cttLOHaZtv39ochex4Hb3pG+EPw/lM3maPJ+/bdJi6lG/5QvOG9APyrT0n
4e+D9D1q21nTNK8m/tldIpS7HYHVVbjPcIooAn1Tx1omjeK28O38V6k6abLqr3C25MCQx53
Av03cHiuL0nUvid4x0qDxLD4gsfCNje4kstOOmrdSiIn5GmdmHzMuCQvTNM8WXd38RvEF74
OsJHg8KaO+Nau1/wCX6cDcLVP9heDJ68L61gWXjnXtF0qzm1HQ9V1pLiNWiNvaLGsC72VY9
qrndsUMQRgHA4zQB1v/AAn3i/woUXx/4ZjuNOEmx9b0Ulo4k/vy25y6j1K7gBzXVavZeDvH
3g1H1C5ttT0Fyt0lzDdbEUryriRSNpH1FeeeGfH+sav4nuNMfwhrBju7ndFNdIIYoIdu0cs
BuHyMxHqwFcTPpvhweOdY1HVPh/NqGlzXDiCK2tmihDCQKHkVQq5wrMdwO4EHjFAG1LF8CF
leO01XxPfiP/l40+61G4jHP8Mi5U8+hNdH8NNbvNSn13Snv9Q1fS9OmjGn6lqUDwzTROudr
blUuyEEZxyMV1fg/XLTXPDdpq2m2c9jYSBoYoGATCqcEqB0HoPattmaQ5WdnKtuyG5A/D+V
AFS702xustfWFnckLtXzoVck+/FSWWnafppYWem2tqzcP5ECIMH1AFWipEDuGA+fIBPWkaR
MN5QG3kMOmf6/hQBdyscqq2CxBJI9QO1V9sLT5DF2BBG04Pv9KGLlsITGpAySMknHBpg3LK
iooILA+5PbpxQANtQsyjbwPXPJ5qeNVSAsxIDHueTjpxUflsWabADDnBbOeenFSElw2QygE
/eHOfSgBr+XGHcLvAAyxGePp65rzr4nQWUVjb+ILsGdraT7PBatn/WykKZRtG7eigkYz0Ne
gGUHe0jIFYDKg5+lQXumWeoosOoW0N1EH3BZolcEgdRkH5utAHz34f0TwDrcWn7vHmt2eo3
oWM29tdE5lk52hwo3HkjHbc1fQ9zZ2lxpc2l38KXthNEYJYJl3rMmMFSD+Gax38LeH5tYt9
Uh0eFb61JkgmjQKA5GC5A4ZwOATyMmttWCI7BgzDG4YwMZ7UAec3Pwe0WWFNNk8SeI5NFXG
zRX1Ai3jjzzHuA3lP8AZLYr0a3tbfTrWGysIRa28UaxpCF2qqKMKoA7DFNlkxtCLsyArE9W
/wAKPtOSNsvmqxyCRkD/ACaAJmMJgJ5VkXnPQ+/4c0oJkZySoTaNrf5+tQGRGUhCud2Gbr1
/yaSGVxkABWUEn0xQBakbIKJnyxyMjAPPanbFB3MoQYwT1A+oqNpFVtgj3g8kk8D/AD/hQp
fy1Ztyr2+nrQArLiXzUj2qACB0PX61GXd4lYsFYggDsR6UjPkuXG0e3HHHOaMjdgZZQe4AC
0AOUIC4ZnyV25Hc9vr3piR7ZMrt4HzZ4OfTH0psTREIryHI+X0z70HzQ20hi2d3zDv9aALy
bJcn5OMEHvnpn61FMTDCw3ZKjAOQM+lRBgAA4ZQxzjPK8+vamkLOgBZlGMDf1HuKAJ87bcu
CSxGGxwR7VIMq6qMHIyTnvVSKQ5QFm3nGRjGKe0o24Db+fXv7f57UAWUIym9TubOVJ9vSlK
M8LLjBLZA67apxtF5ykP8AL0I9/SpxKhAyRkHAHTNAD2jYOrBiCCdwBJ4/oKUbWTe/KHGF5
JJqu028gc9wcjn1/pUnmBYwgHTJx6c0AVZtL0u7kd7nTra4kyFLSQKxA7DJHSoptC0RSGOj
6cf4SxtI84/Kp1nYo6yKFRjgBDkL7GhpMKdmCMYUge1AEFto2is++TQbAMp5ZrSPp7cU6XQ
vD0jkPounnnk/ZI+f/HanSVDKC8hBAIbJ4B9KXzC8zKpAVTx6UAU5ND8PRyKieH9Ny3J/0S
PBH5U86N4flbyzotihP8H2WMD+X+c06SYeY0RbqQRt/nmhm2xqwJJXks55PSgBp0PQCF3aB
p6q5x/x6R/hnig6BoJdG/sXTtoBCj7JGcfjipjduzl1w+eq4PH5fWo0lY4Y5yuABnmgCOLw
/oIRD/YWnkgZGLSMdDnI4pJND0EMxbQdPcHpi0jP1521MJ5Ekk3PwV5c9qjd8yNIXOMAhsf
rQBWGhaIWYyaHp7KxGQLaPK/pSxaHoayieHSbBZk+ZTHbIpU+o461ZWVirM3Geh9afhDGCo
3A9SV6cd6ALCsuCRyWHBPAz9O1IkhH+syCD9/seaga5WFFLY5+Ur3/AAphkYortkqxGOcd6
APHvB4UT+AtmCP+Eo1pv0mr3bc39814P4LcB/h7naS2va2+V/7ajNe4729BQB5b42u59H+K
+m6zP4d1jVdLuNAn0+Z9Ms2uGRmdCAQOmRuriLG30bTLO306xufjLbWsCCKGKKCQJGg6KPl
4Ar6CP+sH0X+QqVen4UAeCfarAEkaj8ZyRx/x7y8/+O09ryxban9qfGdSTwBbS/z2V73H9w
VIvU0AeCR3VgCP+Jv8Zw3TLW0h/wDZKUXVm21n1f4yrkcN9lk/XCV7+v3lqZfuigD5l07SP
CmkwtbaZdfGC0hkledlitJQGkZssx+Tkk9fWtFV0pkZhrfxmBc4P+iS/wDxvpX0UOtSjqaA
PnX/AIlhYMutfGUbv+nSTj/xykZ9JljMcmr/ABk8tvlIkspCrDvkeXyK+jl71DL938aAPnt
k0WFFij1X4uRJGu1VjsJAqjGMAeX6VEx0koCNe+MCeWcL/oMnH0/d19Enqn1pV6/jQB88PJ
pf2Y7vEHxhJ45+wyZH/kKm79KCiT/hIfi+597B+R7/ALqvoKX7o+tSCgD5++06eHY/8JJ8Y
Bk5x/Z8hx/5CpFudNyDH4k+LoIG3d/Z8n/xqvoMfd/Cmt1/KgD56S404Et/wkPxfQ89dPfs
ev8Aqvxp73OmrGhbxN8XwoBXnTpD/wC0q+gF/wBWaZL0ioA+fEuNOTGPEvxdGeedOf8A+NU
Peac5Vm8U/F0bW4/4lr8+/wDqfevf1/ioP+qagDwBZdP+9/wk/wAXG68nTX6/9+qUXFizrI
3ir4unbkDOmNx6n/U179/CPpR2oA8CkuNPeQBvE3xeOVx8umvgD/v1SGTTfKCnxN8XFVOg/
sx/5eTX0CtB+7/n0oA+elk0xQQnib4v/Mc8aY//AMZp32nT1j2f8JP8XsZOcaY/J9CfJr6C
P3abQB4C0umyoFfxR8XeuONNft/2xp0b2MeGXxR8XsdBnTnOfw8mvfk61Keg+ooA+fmuLIq
T/wAJJ8XWQdhpr9f+/VN82wMe3/hI/i/tJzgaY4Of+/VfQX8YoX7jfjQB8+CWxQBf+Em+L6
hRxjTH7/8AbGgXlluCL4q+MKsOjHTH/wDjNfQP/LT8BUp+6KAPnhrmyBG/xR8YCCf+gU3P/
kGnrPZGQ58VfF5T1+bS2/8AjNfQR6H8aD90fhQB8+PJp7gq3iz4tbiQSf7LfJH/AH5pVubB
DhPFfxbGR1Glucf+Qa+gh9/86jbqfrQB4Ck1jn/kbvizlBxu0l+n/fjn8aDeWIQZ8Z/FVQP
ug6O2R6/8sK9+HX8KX+99aAPAlvbMPtXxh8VgTyf+JQ2Pr/qKVrqywP8AitfioNvAB0l+P/
IFe9CnH7goA+fheWokZz41+KgLctnR2Gf/ACBSPfWMrSE+NPin83XGitjj/thXv5/rT07/A
IUAeBxXtnvAj8cfFFBt6f2M2Pr/AKiqy3loJP8AkfviixHb+xWH/tCvomP75qCb+CgD59N9
aLICfHXxPHHA/sVv/jFKup2QDD/hPfiaPY6I3558ivfz938aQdGoA8CXULEjaPHHxLIUcj+
xW/n5FNa+stnzeOPigVbkY0duP/IFe/8Ap9Kae9AHgS39mV2/8Jx8Uxt+UH+xmwP/ACBUb3
1gcr/wm3xTyx5I0d//AIxX0GP9WaRepoA+fRe2DAFvGfxTbbwN2kv/APGaBdWQ3lfGnxUHJ
JP9lP8AoPJr35uh+lNXvQB4J/aFoFwfGXxSAUYDDRm4/wDINB1GxMQz4y+KLKBwP7Jf/wCM
174aR/ufhQB4h4W/s1vFXgXRPDdj4hey0aS/uLi71XT5ISTLGeSzKASWY9K9m3N6VJJ/qB9
RVOgD/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKPAa0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD2gxspXG3hQB8o/uiq/wA3
AIVef7orVu7UwSeWG3FVUH67RVCSMr3IIFfWxfMtD4xqzK32lQxBh3DoOF4/Sor6K31GzWK
5tUZVO7DKMcfhVhoOSCAPSgxEIT7Z5pOK2ZV7bGMdH08KALSM8/3B/hUiaTYq2fs8atnOdg
z/ACrUCDdk/Lip44FKBjyTznrWMqVNP4UWpzfUxxp0BTDRIRj+6On5U7+zbNACtrHj/cHNb
DRLuwD1HNWFsGYb920e9FqcegWnLS5zzW8XllfIjHsUFQ/Y18wKYIwD6IK2pbXaWVRuwe/e
oDC3JPBFdK5WtjlkmmUzDFuXakeTx9wVdt0QMMbD77BUQiDJuHUnvxVq2jUse59M5qXFJaF
pO6TLtvExIIVfQ5QVJKjxOFCxFMD+AVKrFVCDOR+PFLJA0hyuRjpmua92d/suVXaMyVt5IC
ojdCAg4rRsU2Irqqc9to4NEGlu8rM0jDHfHWr62nluAilgOKibVuUIRady2jHhfk2n/YHH6
VKuGJUhCDxnYKjXkAgYwMUwMFcjrtPaubkOrmJluvlYEL0x9wf4VXMzcttXgcnav+FRgPIS
G496hdGG453DOB6fjW0aUTKdVokYq8RP7sKf9gf4VGGG7Hlxe3yD/CotsmCM7efWnOwRQeM
8DgVr7KJi6kmSGUqxARPT7g/wqVZI95JMXy8/cH+FZ6SsTuIIA6A96gmk3twRtHIPvVqimT
Gs09TVZFYFFSMZ5+4vT8qzLoYXaqruPPCLzUMUlxGMtI4Ug9e9SRh3TBU89CR1pqkk9QnVb
2Mu+SVYlCgY548sDH6VkqH8tgFXcxyQVA/pXR3Ks0JDEismS1mZAxQ4PI4zuroUEyVVfUdD
MAojdYmzxjYOlWNyKkcgjjfnH3R/hUItZXUb0ww6HGMe3vTzbxxkAty3PXj6U+RIfNd6EVx
K+xmVItvUYQc/pVVbmaNWKRRyFzggqOBWjFaL5p2gZHtmpY9OxId0gII446etRKMdi0yvbX
byEfuVXA5GwHn8qvCPIBEceB1BRev5U4WaKcqTkDghcGpkjBb5R1/vfyrJxXYLsbb6fE8gk
MUYP+4BtP5Vri3gGVWCJQuAMIKq23CFMEemfrVsFwpz0bispQubOdnYYtqGLlY407Bti4Io
KHftKx46/cFSoSi428dcDpTwqsQ5xnHYVCVnqU0nsVZHJLfu4zxtwFXmsHUjczqUktdoz8u
5P6gV0zRooZwFBbnHrVTUeLcg8noAOK3ptJ7HNNWWpwstuJDkwLu3ZI2jNUmguJWZtqBu42
jFdHJDCQWiPJ/urjNZ7x/IPlUZ6gHqK9RWPP5uhnxWrMduFz03bBzVpbNyMllz6+WOfWp4Y
y04fDDIHyk4zjpV/wApfur39+hFTNXK1IlhkWNWMgIwflVRk1Wnw0gjMjL0GNi9PStBIcRo
u5lU56t1qnJZlgWVduPfOf0qORMpSaKZs42Yt5AKnBzsHP1p0KPkoY0DJknEYJYe3FWYoGU
8yYU9fm6/SpoVUthnwM4yB+QqXFIu7Y1BcIQAiKuQcbR/hUg3BwzIgz/sjpU4QtIWGQCcc9
6c8TMThM4OPyqXElsZjdEAUjJXkfIKaI2BBCoQcfwCrSR8k4J7nA6USMkYVnYBSe471m0ls
MhYvkZ2g98KOakgRmDEoh/4AKQyRyEYYEY4qeKORh8pK496Gm0B0WpQZvZIQArEL83ocCsm
4hZRhj+ldLfENeuxXHIxz/sisu7QsAy5yvPFclKbsrm1SKu2jDZDjB69+Kaw6qV4q+yNxIc
nHWorm2e5sp4YpHgkkjKiZQCUJHDDPcda6uYzS1KqW0smSFwDyRV6G3ZUK+o4NeeaboOrj4
feLtRu/G+v3GoaFLdxRyrLHGkvlxh0ZkCcH5gDg84q14V0HxZPd3+jyeOb6bWLazgv7a4lV
Xt50k3DZLERkYZCMqw4IPavNni9XoejHBtW1O9SwYjczg49uhqY7Vj2k5wOlQeG9S/4SDwt
Y6s8HkvcxbpI92Qjg4YA9xkHFTMPmKke2DWkf3mrM5r2eiMyRSshAOQTg5/nSKm1SAuSTn1
qXUJYLHTrm+u3CW9tE00rHPCqMk/kK4TX9D1rU9C0eXVtSurHUPEU4S1sLeUxxafbhDIzvt
wZZdgA5O0MwGMDnWdZU7R3bMqdB1Lu9kjtWhVyMqQTxjFKkOCAcLzgYrg9A8BppHi6PQrLx
JrELajbSz2N7JcmR4po8b0kRvkkRlYHBAI2nB5rrtEvrq+gmtNTijt9X064e1vET7nmJg7l
z/CylWHscdqI1uaTg1ZhKgoxVRO6NdY9gJYbsHtWijKACd20jkk1RCs/ypg45+tOu7SK7s5
7OfeY54zGwRirBSMHBHIPuKpxBVLqxrxzR7QdpwBnGMUj3W1QdrZHQAV5NaeBPD8Xwe8bXR
iu577SJb+C1vJL6YyqqLlMnfyVzjOOwp2geGLXT/hz4m1Wz1a7s9V8MyyCLUWunZLpUhSUJ
PGxKMfm2HAB6EYNed7ZX1R6X1eTSSZ6oJSQeqluTTBIQobAGD9c1DYSPd6bbXTxtG80KSbG
6oSoOD9OlWEQEjeevXFdqUUec5MTzpGyAAPbFQzM5hIUYPoF61Brfhyz17RLnSr6W4S2nxu
a2maKQYORhlII6V5xN4K8P3PwL8O6oILqDVNQns7Wa9jvZxJh5xG7D58BiM846msp1lBqy3
OinQ9om29j0ZcvG2Cd3UD0pjDzAoZiG79+ak03T4dI0230y2ErRW6CJGllMjsAONzHkn3NX
hDHKoLR7WWurntqcnLrYxDDOHbLMw/QVNBZMBl2yD0JHIrC+J2iQ3vga+vFvru0n0yJ72I2
tw0O9kXOxwpG5TjGPeqXhWHS/EngyDxj8PLa/tNZscG70S9vZZRcIRkx4diAWXDRyDgng8Z
xjUxSg0mtzqp4b2kW4vU7H7PvA/dkj19akEDPgM5G3quMV458SGtdQh0LxToeu6xCus3SaZ
JDHeSRJDuyCwjBGyVCCDnvnIr2DTdKj0fS7fTIrm6uI7ZfLSW6lMsr+7OeWPvVKq22jF0+W
KlcZ9j+bEuJOhxQ9mpble+TnnFaW3ZHk8E96EZN2dtX7R9DFooC1C/dAwP1pxgRoyHjU/h0
q22wKTtqP5c5wcdKOZsnZkAhjjPygflUiqvlE7AMdMCmywCeKaJWZN6lRIhwykjqPcdq4nQ
PDM6eDfF17feLfEl5daBcXKRStf7PNVIVlUMAuM/NjIHasqtZQSbOihSlVdkzuAglBHGSOo
7VFNEx4JGOvSvNdP8AD3iKG68GNqHxB1+7j1eVbe6RXijOZIXkDKQmRtKgYOciui/sPUtP+
KV3YReLtYn0rTbOCV7O7aOUXMkvmdW2AqAFHA6nrSVb31GxToe46nNojqIUQjbyD3qVlZSm
GHHP0pFVUIKAcdc8mo5I5CuQ2c+ldG7Ofm0JwygnkA9xmp9wA+YDBGPpXLSrrGsa/PoHh+6
i09bOJZ9R1OePzBaqwJVETgNIwBbnhQATnIFefppfjS50aTxjZeNNYNgENzDprMglntl53b
wu1ZGUbgu3aMgHPJrmlOPNyx1sd0Iy5eaWlz2ZnG0DcML271l3jNLkgEkHjsKzrabU9Kv9M
tdVvo9V07WIfO0vVViETSHZv8qVB8ofZ8wZcBgDwCOdxhlSSnB7CtqM4tc0TlrxlB8sjClj
cZJQ49KptbSSHJCjrg+1dG0KjACZX+Vclqmj6rcePtAht/FF5YaXqcrWktpbQxAo4ieQSK7
KTzswQeOa6pYhQjzWOeFH2klFaXLQhYTLlTnHbtVuOI8KYWJPJIPQ+tcrcab4hsvi5J4abx
nqf9jPJBZRyCOAzRTywtKrH93tZDsK44IyDk112lyalBqeq+HtYliub7S3jH2qFPLW4ikXc
jlcna3BBGcZGRwayjjY1HypG9TCzpx5nqKIXY5WHBXsTTmtyy7WU7T15q+eTjkUhxjJ49MV
v7RnK0ZbW6L8piB7809Y8HIVQcdPU1iaR4f8Qa18RtR0m78a38Nm9ot/bJbW0CmAeYUMZLI
24dCDwetY/g6w8W6z4r1XRLnxjKkyNcy6fK9pDJG6QXBhZJVCqd33TlWGQx6YrmljYxbi09
Dqhg6kkpJrU7oxcEn9KQLhhyeapaJfz6lprSXsCQXdvNLaXMcbZUSxuUfaTyQSuRnsa0OMd
Dk9q6Yy5ldHK01Lla2IwoJPHHpQ0AaIxnlW64qfbuXnjHamOCpyeAKncexTEEaHaobBP3qt
QxFlO93X/dGc1DI6BgCfmzjA5xT7eVlQlEJz68VnLTYdzp5xLLdZ2HoAT6cCmGFsEYJ9jWj
NtNy5AwflX9KpzttkwCRjriuCEm7JGzXcovExVgFPB9OtNWGTbggAn0q4g3txnGaLiK6FnK
bIxm5KN5SzH5N+ON2OcZ64rb2liow5jh7NGX4Z/FIsucXV/nn/AKdkrH0xdStvhRJ4qsdVv
RqsxhtPEFxJGjXFhbxZWRIFUBV2bt4bBJVi3JxWjpuj/EaLwjr2iahZeHp5tckuJbmaO7mR
UMqhMIvlnhQB1POKuaBo/wAQNGja7nl8PXV7fQLbajbsJkt5tgCxyqME7ymVcdCAvpXlShN
tux7kZwSSv0Ow0zTbHT9Es9P01VFlBEqwhW3DYBwc9/XPeopYn3k7Sf61k+CdI8SeH9Jl0v
XbzT7m0ifGnx2gfdbw84jZn5fbkAHA4HOa6CRQFIzjNd1KTR51aKZyHja1nuvAetwW8bSSt
aSEIoyWwMkfiARU/i25t9Q1fwBq9q6yWVyLjypF5B324ZMfUKa3ZFYKMtnHPFcHrXhDUf7L
fTPD2ufYLJphdQ2k8RkSznB3eZAwIaPkn5eV5IxgkVVSnKU4zj0M6VWKhKnLS5tQRtL8V/C
aqCWjjvZ2A7L5QT+bqKq2EsV74v8AF+q243202oLDG46OYokjcj23qw/4DWFo3hbxpb3N1d
6x42824u4hbzXNlbeVMYQc+XG5OIgTySq7ie/Ax1thZW+madFp9jbpBbQAJHGnRR/X61rTp
ylVdWSsTUqwjRVKLuXYh8x3DnGBiph1xkjvUABEm4tjP6UXImksp0tJxb3DoyxzFA3ltjg7
ehwecV1M400YsSZ+CfxOUkjddamM9x+7FYuieDE1vwjqHhT+0JrefwnJHeWM8fyw3RkjEq/
a4vuzMGByTyeCMGren+HPGFp4T1Lw1L4usry31Rp2u5ZdMxJK02d7ZEgC9cDA4wKXQ/A+v2
Gj3ek6h47u7y01B919JFapDcXY2hNjS5JVdoC4QLxnnkmvGdCert1PcjiqVkr6JHVeHtS/t
nw1peqlPJa9to7gx9dpZQSAfTJrWEbbdpBJBqC3hhtoYrW2RIYIVCIi8BVAwAPbFWUl+YAM
zY7gV3O55XoBi8oLtdgfQGuKQA/ADwavrqNgOn/T0K6fXLXUtQ0i4ttG1X+yL9wBHeGBZjF
zydjcE4z1rk5vCHjCXwRaeEY/F1jBZ2IhaC4TTCZkeJw6Pky4J3Lk8YOTXLVjKXLbodmGqR
gpKT3O3CEMWVeB3pN208889u1V7Fb23023h1G7F5dRxgTTiMRiV+7BRwufSpy+9SQR06V1a
nnt20Ob8eHd8OvEeQT/AMS6c5H+4a5rwXa6jYeAfCfirw7EZNVtNOjjmts7V1C36tCT/eHV
G7Nx0Y10fjLRNZ8R6A2k6VrcWlRynbdGS287zoiOYxyNufUc4o8FaFq3hnRG0nU9cg1GCFv
9DWC28n7PHydnLEvjPBPOBUThzOzWh0Qqckbp63OW+I/hi18Q2GkfETwlqEaaNLqdtd6jYy
KVJn81Yt6j+CQFtsinqVB6g59YYAyHBPXj3ridW8L3t3PeRaTq8dhYajPBc6havCZFkkikR
xJHhhsdggVjyCMHGRmu1EiuSc5JrGnTlC6ZtXrQqpOIyVW2j5R6AZqBjswAh4qw3LDPOe1B
AVGAxx0wOK3TscjV9iqZMjJXBA6VAxyBwcGrDJtkcZOPaof4evAzzW8bGDQibsYBK4rK0Vs
eA/ie7pvH2q8JUkjcPscfGa1JhcG3lFuFSUoRGXGVDY4JA6jNcfpNj8QdN8Nazo93N4e1E6
zLNJdTETw5MiBMKozgBQAOvrXNiYSnG0Ud2CqQpzcpOxzvhfw/4m0zxN4Au9Y8YT6zYvdxC
OzkhCCJjayFW3AnOBkYPrXo16Cfi14lHAH2Kx7/APXauL07RviZa3fhyW/1Dw5fxaIfMWNU
mhaVxG0aMzANwFYkgDk+1bIi8bT/ABBfxBex6Jb2F5bRwXcEMkskhMe/Y0ZKqB9/BBz0qI0
5KspJaWNZVYyoODkrnT5wuCT1pj7+nrTiAGyOMionZyuCePWvQR5V9Cp4WDNovxHtY+b83M
r8feKtZoIz9OCB9DVPRjbL8OtMmXAtxpcbE9sCEZouLPUrTXF1/wAO38dnqYi8mdLhC9vdx
AkhJFBByCSVYHIyeoOK4afTfiRHYyeGrax0uPw3MWUol6fNjhYktAkhTITkqCVLBTjkjNca
pzp1JNK6Z6UqsKtOKvZo7i7B/wCFR/DS3cZunuNOMQ74WIs5+nlhq3yp3EDPTOPSsCzt9Tu
NUh1jxBLBJdW0Jt7Gzs1K21jGQAwTdyzkAAuccDAAGc7u9jH3FVh6Uqcfe6mOKrQqzXJ0FI
J6cZrHuxjxz4LXBONTf8P9FmrVD5JB57+lcxqR8XJ420bUtO0fTr3SdMdrkCS8aGaSVo3jx
9wgKA5PqfatKybptIjDyUasXLZFXWRNa/tCX2pztvsBJZWkWDn7JeSwskVwUxiQDdtwSMbs
81o6Dp+q6N4k1zRfEd2NT1pjHfS6mBsF7G+UQ7OkezYU2DgYBHWsDVLbx9qXxBHiAaFpUOm
vPa3c1o+oku81uCI8OI+EyVJGCcrjvXX6fZ6tPq1/4h165t5dTvUSLy7UMIbeFM7Y13ctyz
MWOMk9ABXHRpzjJNrod+JrQlTcb310saUkeRkAKQOhqNl+7kcd/apN2PvMQ39KjaTjlec9a
9JXPHexB4TH/F3p+P8AmBj/ANKK4bwZa6yPFniO0stUXTdY1mbUI9G1RoxcJZpHdM0sJhOB
uJO7dk5xj+EA62lX/jXSPHupa4/h3T722a2WytFj1Ext5YkLl3yh+Y5HA6Y71j+H7bx/pfj
GXWZNF0mW3iku30+J79h5BuZN7tKQhL4+6AoHBOea8yrRnKc3bfY9ujXpwpwTktNzofCcP2
XRptKuIPKvtOupba9zIZPNmB3NLuOCd+4Pzz81bQh53bTn3qpo2n3OnwXD390t5qF9cPeXU
6psV5GxkKvOFACqBnoozzWnkkkDrivSp3UUmeNUknN8uxEUJ59KjIKnJHTge9WMMDkjNMbJ
J478VomJIqMuG+bJ/CliU4OORmlnEpYAkbfpTo2+X720e4olsI6iTebqUN0G0j/vmoHRjId
wyKuXCkXZ2j0HH0FMcMvUc8DA7V5kZbHTYjjBBxwM9akC4BPXA4oRQR1Bz3qc7Ao49icUmz
pgtCuuDyaey5Vccd+aDtALbh+HrTXljjQNkdOgo32NL23CQ/IBngnmoJjyvOOPrUEtw7k7R
hR1pjcqCSc1qoNGUqmmhHJyCVPK9RVQ7wd2M49e9SBgB8xI9vWnSYAPTjtXUtNDik76kSpl
gMU2RArjr0xxUmSI8Z57VEqZHJJyTVohihegJ5zTXmQOyjJI6HFBUheCT2qFlL/KT78d6pK
+5N7A94sEck87pDGilnkc7VUdySeBVceNPCyxBj4n0luOB9ti/wAaXUtMttW0i70q8UPa3c
LwSqwzlWBB/nX53a7oUvh7xDqOhXsQFxYXD275XrtPB/EYP41w4yv7FJ8t0enl+FWKbTlZo
/Q4eNPCpwD4n0kD/r8j/wAaki8aeEE6+KNJ/wDA2P8Axr8347Rpm228KMwAOMdeccDvUzeG
9YfI/syfPTiBx/7LXnvME91+J6byqz0k38j9PbeaKZQ0ZDAjcDnOQe9SHIB5wc5r5s0P9oa
00vSLKxm8Ca7I9vbxwsygYJVQpI49q1R+05ppXa3gHXgPbbW7xNHdSPPWBr/ynt7yEkk5BJ
pqjapOeT+teGn9pHR2HzeB9eH4JTT+0pogAz4L1wYPon+NbfW6H8xi8BiP5D3kdD3AqNmJP
JBrws/tLaCBz4P1wZ9An+NR/wDDSugYwfCeuDH+zH/jTWKo/wAwfUcR/Ie9owHfBPrRht2a
8GT9pPw8Dk+FdcYZ/ux8frT2/aX8OA/8irrn/fMf/wAVS+tUb6SGsFiP5Ge/wZbO49OlOIw
3LdOo9q8BH7TXhwAf8UrrgA9BH/8AFU7/AIaf8LbTu8Ma7uPcpHj/ANCrN4ilf4jSODr2+E
93xlCDnJyeagkjxHuXOeleIf8ADTvhJm58P62PpHH/APF0N+054QJG3w/rmP8ArnH/APF1S
xVJfaRP1Kt/Iz2hVmH8Rz7CjcQDuYgHvXiZ/aX8Jcj+w9aUeoij/wDi6iP7SfhBz8+ja0PU
+XHz/wCP1ssVR6yRm8FiP5Ge6pIqrvb7w6gVKZY5EXC5I9TXhK/tKeBwBnTtYXPrDH/8XTv
+GkfAXX7Lqyn/AK4J/wDF0nXoP7aF9UxC+wz2uQqHAyEPcZ61HI6n7rCvh740+O7bx541s9
W8OzXsNpDZLAyysIjvDMTwG9xzXnKXOqKpY3VzheSVuG4/WueeYRhKyVztp5VOcU5O1/I/S
NlYjJJ9KTBQDOfxr84v7U1UYxq18Ppcyf419U/s3aNqCeEdQ8T6pe3k/wDaM3lWyTSs4Ece
QXAbPViRn/ZrbD4320+RRMsXljwtP2kpXPdd4yuDgVPvURBd3SoQqkDjA+tTYhERwoB/Ou9
2PHWuxE5YpwuRnFJHI2CrLj8KfuUKAx980gKbs9fSn0Fe3UkWQZ+cZx6U9X+XKrx6moASec
cntUm8hDkfgahoamKW3N3Ge9RlCSQBgDoaCXZtxyABSg57NTWhejGbSFzyRT1RuAD0pwGGJ
OQPTFPjbsO3UmhsaQ3YWznOfrUvkkBT6+velGGxll5NSsxO3uR+lZNstRTKzQttBLcE96h8
t+hHJ9K0MAqSOeaQIHboc9xQpl8iKQtpCpwpOB1HSoo7ZwCeMk59a10jOAFGST0qQQIGbIJ
OecColVZcaDepqyKC7yA55Hf2FQSKeQcjtU7SIAAzdQM8e1RSyREcSY47jrXBG5s1cihUhF
AHHc1A5YSBT3NTtEGjC5yDzt6VDIrFy2M4FbR3HskkDYD8EksainOeCenGBUm8BgRgfhUch
ZwSqkA+nerW5UtrFbJRTg5PpTcuygA84qUQ/MB6/wAqkEKrIGIJ449615kjFq60KjQgqNwG
cdqgbeBt6Z9a0Hx/CBk8AVWdeuetXGXc55R7EJGBwBgCmrgckihg2c96UEEc+n51qZ36EMh
PQHrzSqpC5YY96dhecdaVEYc/ePqetO4rJBhQv3hzxXyR+0x4U/s3xnY+KbaPFvq0XkzEDg
TRjg/imP8AvmvrgAqqkglq+Vf2nvFQu/FGk+EIHDQ6ZH9ruFzwZpBhQfonP/Aq4Mc17F3PW
ytS+sx5fn6HjPgoH/hN9JPQ/bLf/wBGivs5VBJyeM+tfGngs58caUccfbLc4H/XUV9l5GSc
g7eMV8Vi3qj7mktxcep4FKqvg4Y4/nQcFcGvnrx3e3h/aAg0x5dWuLCSGIvZadcOjyfu2Py
AMOcgH8K56VP2jauOpNU1ex9DZYYBUj60jKG7ZHtXDeBrWzguL+S00zxLYEIgYa1O0iuMn7
mWbkd/rXJ/FfxIbzVk8J6f4ji0KW0t3vri4M5iLvtxFACD1bJJ9sVSpOU+RMUqiUeax7Idu
MbRj1xSeWD/AA9evFeX/BfxnL4n8Jtp2oXBl1TTCEdnOWljP3XJ7nqCfb3rmfjRq2qaf4+8
M2trqGowW9xGBNDZTMjSjzQCAAeWxwKcaEnU9m2TKtFQ57HuxXnO0fjUbgbsKoY+melfN2p
axqH/AAsXRNH8F3fiiC8SYfbLTVJ2LEZB+6x6bMk16v8AFufxBB8PbmTwy1yt158YZrQEyC
PJ3Yxz6dKcqDjKMb7gqqabtsd4EHC7PwxSbBjG0H8K+XrbxnZafZ2Q12w8aQyYVJbg6pJGj
t3KqR+OK9k+Kt/d2fwlvr/TLqa2lAhKTRuUcAuvceoolQlGSjfcI1ouLlbY7sxLu4iX1+71
oEUYUZjUn/dFeDeEbqHUfDel3OpT+PZr2fAkuLSSRrcsXxkHpt9fxrs/jPqWo6R8N3u9Mvp
7K5W6hTzYXKNg5BGRSdFqagnuHtVyuVj0fyYzwIVIHB+UUht4WODCn/fIrxTwhPBf2uhT3d
747kvrjyjJKGc2rOcc56eX/St7446tqejeBrW70jULiwuWvlUyW8hQlSrcZH0FHspc6hzbh
7SPK5NHpv2S2ZCPs8OfUxj/AApDY2Jxus4DxjmJf8K+adf8Uz2HhLS30rxL4vj8RXSxNtu2
ZYZQR85TI+YZIxivonw1LqU3hnTG1hGGom2jNwrAAiTaN2R65oqU500m2FOcZtqxbOm6eT8
1hbHHfyV/wrxP492dtbWGjGC1igLefkxoFzwvpXu5PJJ/KvD/ANoMD7DomOv+kZ/JKeHk3U
V2VUilE8G06wutW1Wz0myjL3V7MlvEo7sxwP8AGv0O8O6Ha+HPDWmaDZLiCwgWBfQ4HJPuT
k/jXwH4R14+F/GejeINgdbG6SV1IzlOjfjtJr9DbWeGe1iuLeQSRSqJFYdGUjIP619llqjy
yfU+Oz2U+aCexMF5POM0HhQNuaAepHBpcZ6DPrivXPmrkBicnJ6dhUix9PX3p4znnFODBQB
0IocmJIbt+Yn9KGAxnOeOuacxJXjoe5pD6DjHXNIuwmSwJYU9VPVcYpVXovPHtUqqMAtxmp
bNoLQaVzgZOfpTRBliSQPTFWCMDcSCPap7YBjuJODx9KzcrK5aVykEWPLk4wMYPNTgcfNyT
xwOlTvb5fIGQKb5e0ZxknrzUudzZQ0FVFKhj16UqJ8wycDqcdabGUyVOeD1HapWVd3DZzx7
5rNs1jHuKo+YHqPersbR4OVVj9Krxx/Ic5O7jFWLdWwwGeDg5NYTZ2RT6EVwX2RsSfmHT8B
VUzMGPIA7VbuFAihTOP3akDPFZ+VViB3461pBXR5Tk0y8jh+d4HtQWO85HHtVNLhBJxjI6j
vVlHRiQTnuKTjY6oNMmRVd93Qe1NmToO3pQJCqkAj8qZLJkDJxipSdzXS2o0KETnr61HvXy
ssx47GlZsrkscCqrlNu3OQOtaxjciUuVaERkXqqkk5/Kl858j+EAdKlWIAZ7YqBwARg4ArZ
WZxyTXUY+GPHU8nNRN8q5XkCpXkUfKAA1Rj5ic559K1WhnYr+YNu7bz1IzVlbhWKgKASOTU
EiRumFUqw5GfWkiQocMeTVtJohtpkt9eWum6XcaleMI7W1iaaR88BVBJP5Cvzn8Sa9ceJ/F
OqeIrtsy6jcPOQf4VJ+VfwXA/Cv0Su7a21HT57C+t0urSdDHJDKMrIp6gj0rkP+FWfDkgEe
CdH/wDAcVwYnDSrJJOx62BxtPCtylG7Z8U+CCP+E30nn/l8t/8A0aK+zNpYnBHJxXlvxM+H
N5pfjLQdT8AeB1kt7ZBLMlhGEVpElDANz3A61dHif4tEnb8JLn/v/wBP0r5jG4Gtz8sVex9
Th8fRlBVHK1+l/M9HKgrnqRXJ3Pw/0i6+Idt44kmuhqNuFCRhh5eApUcYz0J71iHxT8Wu3w
juh/23/wDrU7/hKfiypCn4RXh78T//AFq4o4LFR+GJ0vGYaS1kvvPSMKBtGOK53RfB+l6T9
udwdRuL66e6nnvFV3dmxx04AAwBXMN4r+KgBY/B/Us55xKf8KUeM/iUh5+D2rZH+2f/AImk
sFiYrSLF9boSesl95o6d8NNJ0jx7ceMtNvrq1mud3m2ke0QsGHIxjOMjP1p3ir4d6Z4q8Ta
Trt5e3UE+mFfKSHbtbD7/AJsj1rLXxt8Rsf8AJH9Yx7Mf/iaQ+OfiH/F8INZHHYn/AOJqvq
2LvezuL2+Ga5eZGn4h+HOma94xsPFa391p+p2W3ElvtxJtORuBHPBI+ldFq+nXGp6Y1pa6p
daXIzBhc2u0SDB6DcCMGuI/4Tzx6P8AmkOtbvTLf/EU1vHnj05x8IdaPrkt/wDEUnhcU7e6
9CvrNBXtJa+Y/WPhWniKK3t/EPjLW9Tt4JRKsUrRAZ6dl9OK6fxR4Ws/E/hSbw7cTy21tME
BaHG4BSCMZ+lcsPG/xCwD/wAKf1og9ME//EUf8Jx4+B/5JBro9uT/AOy03hsU2m4vQSrYez
XMtS5pnw61DRdLt9P03x5rVvZQDakKpDhVzkjO3NbHjTwlZ+M/Df8AYl5dTW0JlSUvFgtlc
8c/Wue/4Trx5gg/CHXsjvg//EUo8a+Pcgj4P+IOf9lv/iKTw+JupNaoftqFuXm/EuaX4E1X
SoLKytvHer/YrTaqW5jh2lAfuZ25xjir/jjwVZ+OdBi0i7vprOOOcTh4VBbIBGOe3NYZ8ce
O1BDfCDxBj/db/wCJqM+PPGcYDP8ACPxAq9PuHr/3xR7DEX5uXUpVqFuXmLniT4Z6X4n8La
Pol1ezwNpKqkN3GoL7QoUgg8c4B+orttPtpbTTra2nuWuZIY1Rp3G0yEDG4gdzXn4+IXi9s
k/CXxGQOD+6b/4miX4jeKokzN8KPEiZIGTG3fgfw1EsNiZKziyo1qCd0z0o4yNteHftCYFn
og6cXB+vCV05+IviYEK3wo8TA/8AXFv/AImuN8ZzeIvHup6HaSfD3XrCGGfZN59s7B1dkBG
QvHAPNaUMNVjNOUQqYim42TPCOoxjivtb9n3xO3iT4WW1jcSb73RXNjJzyUxmMn/gJx/wGt
q4/Z8+EeT5XhkDb1P2uYD/ANCrofCnw38KeBJbuXwvpps2vFVZszvJvC52/eJx1NfVYWhOj
Pmvoz5TMsVTxFLk5WmjfbnjgH2oUDbnr2pzj5uQAc80uCBXrHy4hGOetIc5JC49qdj5Tmmr
yO9AXDDEY/WmbBu3ngjjrUueMHtTCAGJBwaaGmKDn7q8nvUpMjINwAIPTvUQLbcZwT0NPVT
zumKk9xUs3gW40XOTgjHTPSrEaoP3n3c+tUI1YOArEjPdetXdu5GAbJ7VzzR3U4poeZlAON
px2HWoTJu4PIHr3qIoy4DjcxbjPb3pW37ghxtPoOaXKjoVPSxPHtKuQoXjpT+mGUDPGaYFw
xC43HrirwjKshMZAJ4NZSdjojTRaiBeANtAGB270KSpOMYPPApY2wGBYEEZpqrKHbKkjths
VyFop6h/rkRRlRGPwrKZ8Z7n0rVv43M6FXOdgBPrxWXLjJbBPbiu6j8KPDlrJkCsfvBMYPP
vU0NwW2MUKkjkHtUJkADfLgilhZx8+R+ddLjdDi7F9p8qRjtwfWmNLvj6dOlQCR2j/eYJJz
mo2ZuOq/hWSgae0aLMjAoRnGfXtUeIg2Rgcc1WkDBcruOeeacDtHP/AOurUbEubZI0zBuDn
n9KjZs5z0qJjkjZjNICzHBHtxWiikZOVxu9TyeWz+VODkbhjGKVYw2cnZ+FIAVX7p54qtCR
mJMHd1Pf2pyR7I85/wAaUE7fu8DjNPVwSFBGT3obYNXGDgZbnikUDA7GrIQbgOtNIUAnPep
5gsVmGWBA609cYHH1xSZDcxnIBIzTtx24GB71QCDLdF4xTlVS4Jbj+VM+fYPmGKUJnb8xwK
CbllguOvvwaZgEgj8qUZ2gvikdl34B6elZoq45Sigg8d+O1IADg1GSd/ynIqSIEABm4PvTa
tqJMd5aHJJx/WoxGWl2ryf51aBUnG7nGKhIOTz1NSpMscdpHp70mcfMpyc8nsKcG4CqoOOK
dggMdmQam5tFChyTgkdaso+F+8Rx61U78qePQ05GGSCy4PHBqXE2U7EzyjbvYlT6Guf17W4
rC503T2cie6nH3X5SNeSx/l+NazzRjIyAOnNeOanqz6r8QEYkeVG3lR5IIwOMj8aiacYto9
DAUo1qtpbHtayR+WrBhhuQ2eKyPEWqxWcFtbCZvOuJVIxyQqkEmqOg61FqdrcWysDPYy+RM
pHIOAQfyrkNf1s3HjJIs5htD5AVjgMx5Yj8qmX8PnRWGpP6z7OWyPVDL5scTQtuXaMMeKZ5
RJBeVmB64OAKzNMldoUtwRiMZUnuDWyjom/exBb7q46Uo6xTRFSUqdRwIdigKFI3A+vNNcF
XbcwHepgwZjtOewqYwJIDuGGOK05rbnn1Yym7GQ5DPkcnuKPLJXJ4+ta8dujEqAAF6YHWpJ
bQELlfmA7VXtknY43h30MPKj5Saco+XgnHrWs+nx5BKc+/SniyDKzAAH6dKft4iWHkYxIyc
daMDjP0q5JYyDJPzegFV3jwMbjn0FaKaexk6cluRk5QDO0igYxjOT0xUpQ9BgE8ZzSAKmCM
E+vrTubE0CbFyWyPQ9quJ87Y7Cqtrw+XIAHORVtEDOxDEA9h3rmm9Tro3WgjqPvbfoarupD
5Iq46v5fIz3IqB8GUblPPvxUxZ6C1BQu4fMDnqM1pIpIAyrEZqlFCd5xg5HAq5uYQDBBIHU
VlUd9jVRJY2y+wg9OvvTwuxmGDyc8DNRQkud4B2+vvU4D5PIrB72E2UtQUmRNvB8sVkyIyo
eMg85zWnqQP20Jzwg47VkyuVjVNxJzg+4rsoX5UeLUVmyi67C3JIPP/ANapFYKOntTJwOR1
PHSlOVTJ/IV3bozW5Kkiggnk/jUruCpIULxVdOnLZx61YKgpnr6is2tS07iPJ+6HG4+tV8/
KxkOABkk9qd958DIXpx2prhDGy43bgRg9xTtZaCKf9s6PGwDala/XzV/xpV13RBuU6pajnP
Mwryvx54QttIX+2dOMnkXMpEsJwUhJHATjheDx61w8Ijkt5XeULIjqgiwSXBBJOe2P618Rj
eIcTg60qFSkrrzf+R9FhsqpV6aqRm7PyPpO21PTL1mSyvobiRVLlY5AxA9aS7u7a0gMt3cJ
BGCAWkOBk9Oa+fPgz4Vj1LW9Z1/V9f1STU9L1IxLZwXBihEeA0e5R95SD0PHFe+31pa6nYv
aXcXmRSoVZfqMceh5619Thatath1VaV3tvY8fE0qdKr7NXst+5TfxHoIJiGs2gPf94Kv6dd
Wt7Es9rOs0OSodDkZ7jNfLPxFkXw7eR+GPCD3F1eXlwtjZ+dJ5smeAx3Hk4JwCf6V7T4H8F
Wvwx8L3V7d6xfalftbh7uS4nLRbxziNDwozxnqa4cDmGIrqcq0Uoxvqm+nU6sVg6NJRUJNy
dtD0IatpDai+mpqcJvAdohDjcT1xirBwzZGc46V8uas91qi33+kywXN0GYTxOVZHPIYEcjB
r3X4beJX8W/DvS9UuG/0+NDa3g/uzxna+fqRn8awybN/7Qc01Zrb0KzDLvqkYyTumdRNJHD
A8tw4jjiG5nY4Cj1rK/wCEm8O7c/2xa89w9akgWQMsg3oeoYZBryHxv4O0jw7G2qaYtwkl9
cs0sck5dMkE5QH7v0HFehmeKr4Sg69JJqO6d/wOTBUaWIqKlUbTe1j0r/hJvD4POs2o9t4q
WHxDok8qRRatbPI7bVVXBznpXzyTgYzz24qn8P8AwW3xG8deIrjWNWv7bSdDlS3gtrG4MJe
QjJJYc9vrz7V89luf4rMK3sowirep6uLymhhqftJTZ9KXGu6NbXEkEuqW0U0Z2ujSAFSPWo
R4l0AYzrVpk8f6wVyfizwPpDaWupRtdR3OmWhSNhMcSKAP9YD988fePNeSk7j1ye2K1zXPM
TltZU5Qi09VqzHA5ZQxkOZSaa06H0SniPw/v/5DFofpIK1obiC6gS4tp1khf7rocgivkW80
2+8UeP8Awx4NttRn0+31J5JbmaA4fYgyQD64B/E19K+EfCel+D9Nk0/S7vUbiKRgzG+u2nI
IGPl3fdHsK9TKsbiMdSVecUovte5yY/C0sLL2cZNs6RsBt2/IBqBdT083gsTfQfaSdoi3jf
n0x602/vINP0+a6nO2OFC7E9+K+cNUnu9Sku5xdzW91clmWeJirxsejKRyCKyzjOFlzpxtd
y/Bdysuy94tSbdkvzPpln8mXk4Bp098kNq8s0ixRqpYs3AHvmuN+HHiaXxb8OdM1C8ffqUS
m0vfUTxHa354Df8AAq62eKOe38mVFlifhkdQQR6EdxXuJqpBTj1OFp05OEuhmjxFpDMVGqW
uAeT5yj8uak/4SDRiuF1O0+X1kX/GvHvF/gzTfCfky6ddXkyX0kjMt1L5nlnrhTjIXnpXIH
1Pf0HFfFY7iOvg8RKhOkm15v8AyPosNlVKvSVWM3Z+R7n4i8UabbaDcyW17BNPJ+7RY2BIz
36+leQ2dylv4ntGeddqnDux2gAnJrivD1n4m1yw1rWbfWLURWGptZLaT2+Qyhd2d4II9Ohr
dZJBEouYlSRlG5A25fwPeuvFZzi8PSjVr0FyS6p/8A6cDh6MJuFOeq3O98LeK4LTxNrt1JI
DBebpIEB+8UOEH4isk3qnUEuJmDS7zJIDzkk5P4Vy9vBptvLJPe3FxBCqZUxPwjf3iewHOa
19Q8O2k9o0R1CcGVc+bHLhgD3UivZwmOpY7CueGeq0s+j8zJwlQxXNNbns+n+INLJtbn+0Y
oxjDLvGMV0A13SB839qWzKOn71ea+bJdP8A7O8m0+0SXJSNf3suNzZ9cDms7VLz7Bo17eqA
zQQtIAfUCvj/APWOrQqPDukm07b/APAPQxGWxrPncrH1daahYXMhitbuCSTGdqyAkVde4Bk
EC4ZyeoHSvnP4PeBdTm0bR/G+reMdXF5egXP2O2kWOERk5COMEsCAMjj0r6JszG5JwBu681
9zTVRw56qSfkfJ1eWNRxhK5oWeVXcy4IPp1q8GVpDkAHHpWfqOp2Wj6U9/ezeVbxLvZuv4D
1NeC+KPiTrWuTyRWc8mn2BOFjibDMP9ph/IV4WY5nRwavU3eyR6OFwk62kdu571fatpdow+
16jaw+zyqD+WaSLXvD06lY9bsyx7CZT/AFr4xgk8V+NfHn/CF+CEiN5EvmX2oXI3R2q+p9+
fqScetexWfwF8S2Fh9ol8eJq04HMM1gsSk+isrZH4g1yU8ZjatL20KStulfV/gdUsLQpy5Z
T19D36OKOZFdHDDGQQap39kW/1CYx7V806V4o8R+FtReO0vJYjE5WW2lO5CQcEEf4V714J8
eaX4uheJcQ6nAgee0bqAeA6/wB5c9+x608uzqnipcvwyXRmeKy901fddy21hKW2uwwP51LF
YxqR0HvWw8eXYnrnIxVeRAowox9e9fRqtJ6HlLDwW5VVThkA6dM01fNAZA+Vx24NSyFgH3j
twOx/GqUkhWEnHOO1XFNmjSWw8xuULb25PFOViTgnOOcY6mq8M2BgktnnmpUK+ZheRjOR2q
2mtzSmrvQuoFZQq9d3BB71bUK0Z3qDj0NU40YFWbhc4AxTo4sMwiY8fka5pK52ctjQjGUID
Z54xTl2jhlJYdcdqghz5ec4OMVMNrMxJB+pxWDRk3Z2KGoc34YjH7sYNZs9vu2uW6ds1ram
At7gdkH8qy5SQh559M8V10X7qsePVbU5JlBoVaTOcDOcetNMQ29cmpGfDk8AUwsNvXOe3pX
crmBVk3AqR75xSefIcBfu9DUjjIK/lTVTC8/pwDWqsRrsIJGAxjnv7VJHnIJXOKVgOvcUgP
zhcfWkPVblLXdLj1jw9e6fxukjJT2Ycg/nXziVZJWR1wwJBX6da+mTOdzKuQemRXh3j3TP7
O8VzyqhWG6HnKPQn7w/P+dfBcWYJuEMVHpo/TofU5HiVzOi/VGL4F1RdB+LdqGbZaeIYDZO
M8CePLxn8V3r+Ve5a/qf9keH7u9L7XRMRZ7ueF/WvmjXYbp9Ia4sMJfWTpeWzA9JIzuH54I
/Gus+KnxGtbr4e2GqabKNl1aJcooOSJXGFX8Pm/KjKc0lHLJU0/fWi+e33F43Bc+MjPo9X8
jG+FWmt4y+NWpeKLhTNYeHYzDbsRw1w+Rn6j5j+VeofFfxBb6RoMcE83lJIwkkbPAQHA492
I/Kp/g74TPg/wCF+mWlxHtvrtftt2T1MjgHB+i4H4V5F8S5pfH3xR0bwZZuzRX92vmEfw28
ZOT9Dhj+FetiaPscFDBQ3np526v+u5xUp+2xcq8vhh/SLAHGfUZ9c10/wl1c6P8AEPVPDch
C2uuQ/b7YE8CeMBZVH1Ta3/ATVLxLo66D4iubCFQtupDQg9oyOB/SuT1W7uNMNn4isVJvNG
uFvUC8FlHEifihYV8JldaWXZioT0V+Vn0eLprF4VtdVdH1f5IC5Bz39q8++KJzoVj0Obg5/
wC+TXoWmXVtqek2uoWkyzW1zCs8Mi/xIwyD+RrgPitxoVhlT/x8HHv8pr9FzuV8uq+n6o+Q
y2PLi4X7nkjMARg5I610/wCz3j+0fH+ATnVI/wD0A1yoBBBwOaz/AAn4r1LQtU1+LwdoWuX
kkt0DftZ2vnoJQMD6cdq+A4drvD15TUHLTofWZpR9rR5Lpep9MeKSD4T1X1Nu5H5V88c8Dp
k1p3PxD8c39s9lqHhvxFBbSjy5JJtN2IqnqWbsPU1mhDyOCAa04kxLxFWEnBxsuvqZZRh/Y
QknJPXoQ+GTu/aF8Ghev2e7/wDRZr6ejQl+T05r5j8KDb+0R4OySf8ARrv/ANFmvqQAgZYf
/Wr7Xh12y+B8/nKvijzj4t69baN4aSKedYlnO+ZjziNSP5sRXku84GDxwcjmq3xbvLjxz8R
tL8GafIx/tO7SHI/ggQ/M3/oR/Cui8SaLH4e1ybT7eMrbIA0AJ/gxgDPtgivi8+hUxF8cvh
vyr0W33u59BlvJQisO/iauXPhLqv8AY3xD1Tw7MwW01yD7fb88CeMBZQPqm1vwNe5vJtJ+X
PGQBXypqd3PpE2n+JrQbrnRLlbwKBy8Y4kX8ULflX03b3MF5ZRX1tIs0FyiyRsOdyMAQfyN
fY8M4v6xg1CT1joeBnOH9nW51tI4P4qtm303jje4x+Ary8k5xgYr0r4nf6jTVyCN7nHpwK8
2GCemK+G4k0zKp8vyR9HlP+5x+f5k/wALIBL4H8ZPt3GLxAzAZ/2AP603U7W4j1NZkl/0UQ
7fL77ic5/Kr3wfOzwB45ZF+Ya45P0wtGoj5X4PJzkn3r7/ABNONTJmpfy/keJQly45+pkqc
r8wyp6571R8N6nJZatd+Fp2Z4rZlmtSTnZA/Rc+isCB7YrROBg/pXKyyCH4uaaAM+ZYMDge
j5Gfyr4XhqvKnjORbSWp9Li4KSi30aPQ/EgC6ugBDEwpyBgdK5HxNkeEdWOOlpJ/6Ca7DxE
Q+rA5ziFB09BXG+J8nwjq/PS1f/0E15Ne/wDaD/x/qddT4Ge9fDNR/wAKp8JMcLnTYMkcZ+
WvSrQBI1LAn3B6VwHwwiV/hP4VzxjTIf8A0AV6LZ7fL2jkjua/aZy/dxR+bL+K2eVfGDWZD
eWWhxSfulT7RKo9TkKPyyfxryWeYQ2zzHgRKWPvgZrtvidub4gXuegSMD6bRXn+s5Hh/USM
jFtIR/3ya/GszqyrZhPm2vb5I++wkFTw8bdj1P8AZc0OO2+GN54pmQ/bdfvpZ3kPXy0Yqg+
mdx/GvoJQXhGMHjI5ry74FQCL4DeDljAUNYhj7kuxP869RQ+XEVU89Oewr9PSSglE+WnrNt
nzb8UbD7B8Qr7ZHsS4VJxj1Yc/qDXDTa1qXhqeDxXpDYvdHb7QFB/10Q/1sR9QyZ/EA9q9O
+MnPja3GBk2aZ9+WrzC6jU2VyrKCpiYHI9jX5fipPD5lKUOkj6qjH2mHSl2PsbTdVs9b0Ow
1ewcNbXsCXELZ6o6hh/Oo54nMhA+UgZJz0rzj9nnUZbz9njwrJOSzQwyW4P+ykrKP0Ar0SW
6fzMBguemBmv1Kld6o+VlTd2iGYBVZCW69z3rMl3BsHJyMe4q7LKHI53YHOaj/hzsGOmDXd
DQxlAqJt3DJ5YHjvVmzJU7MZUU1oG3Dy329OPSrUUJQks/GcHApzkmi6fuFsYR1dBlRkkZz
+FTomRuxg4z+FMt45WXecMowAM/rVgRsSACRjnr1rhk7M63PmQRjK/KC306UKXYZxt56Z6U
kS+WX3cA9vSnKShIUjH1NScz1ehS1G4L3ybQCTGDWROxBORkn9K2LyMNdxsNuPKFY90rrIe
nPvXbQtZI8Wq5ObbKjPuLDGfekHX5R0prIwPJ6dvWhM7cg4/Wu7oZJ9x5Q4L8HNQOzDJA+l
TscIDxntURBaTOR6gU0NjFLsRUwHI9venRKSee4/KnsmXAbGMdBSctSkrq5VCjfuySa4j4j
6WL3QBeomZLN9xPcoeD/Q16Ayrlh0P16VSvLOG5tJbadd0cyFCB6GuPG0I4vDzoS6r/AIY3
w1V0Ksai6M+ayARjr6e9czonhyDxR8V9B8GWkZ/snSCdSvlJyB824KfqSBj/AGq6vW0TQpL
8Xh2rYly5Pov+NdN+zx4cli8Kaj451JMXviK4Lpu/hgQkL+BOfyFfnXDWDlLEydTaO/r/AM
A+wzTEKFC8d2eneKtSGk+Grq6QASsvlRZ9W4/x/Kvmrwq3ibW/Et94q8EeEJ764smawN+Lt
I+BjIUN7enrXo3xp8RMuk3drpr+cbG3d2MfP7wjH6Cu5+DHhuPw18JdCsFEfn3EAvJ2z1kk
+Y5PsCB+FfUyjTzHGzbl7tPRWdtd3sePDmwmFTtrLXU8tv7f4i3EjX/i/wANTWMMaBFuXuo
5sc8LheRWYVUqysgZSMEY6juK+ndesrS+8O31rcmNVkhYbmIABAyD+Br5nKHJJPH1r4viDA
xwteMqb0kuru7o97LMRKtTtJbHpfwH1hpPC2o+Drh91x4fn2Rbjy1rJ80RH0+ZfwrW+Lisu
haeGGAbg9B/smvJ/C2sHwn8VNE11m2WN9/xKdQOeFVzmJ2/3ZMDPo1erfF/ULaSy06whnje
4WVpXRWyVXGOfTmvoK2OWJyaUm9bWfqmeZHC+zzBWWm55Btyo712f7OKZuviDt76tGB7fIa
4/BAz7967r9nUfY9V8e2txiOWfUIbiNScbo2jOGHqM5H1FeJwxNLEy16HoZur0ND1XxfDIv
g7ViVwPsz9OtfNwGT36V9JfEHUbW18I6kk88YeaLyo49wyzHjgV85AckAcY/Or4pmp16aT1
S/UyyaHLTl6/oVvCpP/AA0P4QOOlpd/+gGvobxZrUmj+Fru4XCzMvlRdvmbj9Bk/hXz94Yi
KfHzwbdvkQGG6g3ngBzGSBn1Ndb8b/EUkejXdnpziVtPt3lYod37wjH6CvawOLVDJ42fvPR
er0/A48Vh3Vx6utFqzzHwvN4j1fxVe+LPBXg+71K609nsTqC3SIBxyFDnrjuPX3rrLx/iJq
MwufF3ha7sLaFMC6mnikAyeFIQ55zXp3wY8MJ4b+EGh2qqPtF1CLycrg7nl+bn1wCo/Cuv1
e1W60i60+4AMc0TLuY4xx1/A4rvq5FRnhHTUne2nvO1/TY5Vmk1iL8qtftrY+cGVGVo5U3q
wwQe4PBFek/BLVRP4QufDVy2+60C4NqMnJaBvnhb/vk7f+A1528YBIyOD19aveCdTbw38Wd
MuncJZa5H/Zly3YSZ3QMfx3L/AMCFfJcNY36ti/ZSektPme5m2H9vh7rdanffFWNVt9LKKF
DNIcfgK8vUHdyOT2r1L4r3FuJNMs0kDTx73kVTkoDgDPp0NeYgNkHj1rk4hmpZjUafb8kaZ
XFxwkYvzNT4ORO/w68eyICdusynnoMKtMv02W21lJZnwMmsf4fa7qvhjT/Emgtpscltf6rJ
LJLLkYRkXaw9RwatXEryuDK+/BJ3Y2jFfYZjmVKllKoxknKSskjy8PhJvGOrJaJ3IMFV47n
GK5PQVTXPizqV/Gx+zaVbCAMOQXJ5H8/ypuueK2muP7A8KRHUtZuDsXyPmWH/AGiemR+Q71
638IPhpH4e0ySPW4La9lkYSSyqxPznr6cAcf8A668DJMN9VbxddWVtEe3XbqaR2W5ja2RJf
7jkfu04PYYrlfFK48H6v/16Sf8AoNd/42FkPGd7Fp5ja3i2xjYeMgc4rivEltPd+GNUtoE8
2WS1dVUdWO3pXz9WrGpjnUWzlf8AE6pO9O67H0D8L4i3wn8KkDg6XB/6AK6XW9SGh+HrzUG
OGjiIT3c8L+pFcx8PNb0PTvhT4XjvtUtoHh0yASI7gMjBBkEdcj0rjviN45i1yI2emMw0+A
NKztwZmAODj0Hav07Mc0pYfD6STk1Zep8RhsBOrX1Wiepx0viK88YQv4ilttsC3D6es+7Ju
GhADOewyW6e1Z97F9o026thz5sTxgfVSK9G+BvhG38Rfs0WFpcYjmvLq5u4psZMbmQgH6ED
Brkta0W/0DVZdO1GDybiPnAOQ69mB7j3r8+zbA1MNWVZaxdnfz8z6nCV41Iumt0ev/s+zJe
fATwu44eGB7dx6MkjKR+lesfKPlPTGK+evgbrkWgnVfB95Ksds9y2oae7nClZOZI8+qvyB3
De1exa74nsNE06W7vbuILt+RQcs57ACv0GjiaVaiqykuW33Hz9SjONVwt1PFfixeRXHxCnj
j+7bRRxHPY4yf515f4o1GLSPCmp3jcKsLKue7MMD9TW7rOrG91O91m/kSPzpGlkd2wq5561
zXhXw7efGfxza2NpDIngvR5llvrsrhbpxyI19SensCSe1fn+Hw08yx7qRXu3u35H0U6iw1B
Re9j6a+DGiT6B8CfCWm3AZJzZieSM/wAJkZpMfkwrtRGoJLbeKI1jgtooUBjRVwFB6DsPYU
pwzA5J2jjsBX6hCPKrHzCnzajCuflXIA5HvUJU42lRkcEmpmTJBDAA+h6VEECk5OSTxzWyM
7MbEwc9MED86txKSCTkA9sVDD5YZi2ARyMdqvh0c/Tp9aicuwrq9rlu3CrblSvXkd6ewyu9
hgegpgmRUALAE+9I00bFQGxz+dcbTbuaS2sMGDxnhu1R5YEgA4z0x0pZGC4JfIBzxTIrlVB
GwMOxzWiT3RippFa+cC5h6Z8oZ5rHuiCxYt+daV6T9pi6BfKGKy7hcnsfau+grJHj1G7spr
MCeuB0PtQsu0/KDSmMMAcdO1JtBBJ6V26Ex8wMpzg5NSZJAGQRTdvHQZ6ipIkAcMTkgcUm0
NIeoI+YcDvmrCqxIprkHABwCOlPG8ruQ8DrWDdzaK6EUqASFgRz2qs4+ZicnJ9KujqC3JpX
TLHAwSM9KFKxTg2rnkfxQ+FE/jq0UaVrKaQ87hbwyRGTzkGMYweDkfjXe2mh2Nj4dt9Bhtw
thBbrbLGCR8gAGOK3guFA7rTflLgBfm68VhToUqfM4Rtzb+ZtOtUqKMZPRHiN98Dr+6v7m5
h+IGo2kLyMyW6WkRWJSeFBPJAHGa63wF4B1XwfeSNL42vtZspVKtZ3NvGihuAGDLyMDPHTm
vRCAVIA5+lPiiIY5GSeAKyhhMNSfNTgk/JGrxVeXuzk2jjvGngP/hL7eBoNbuNGuoyA1xAi
yb0APyENxjJznrxXCD9n66ZiP+Fm60D14tYf8K9z8vorD5cZqOSQwRk8Z6gdK56mDw85Oco
Jt+R2YetWtyqTPDn/AGerkkq3xK1ph3BtYTn9KkPwAu2Kg/FDWmJ7i1h5+pxXtfnKQOSSTu
wKaZ8SbQScnI7ZFZfUsL/z7X3I7eat/MzxlP2d7pkLD4oa0CMgD7NDz+lT2XwC1WzuIru0+
KutRTxMHRvskBwwOR1HNexLK+EOWPP44qxBc8BHH3umT+VCwOGWqpr7kYzqV7ayZ5v4v+EE
3ii5tLi38Y3ukXUUQW7lht0c3cnH7w7uFJ9F4rkz+z1qYOB8UdW47/YYa96aULtJcgjjGOt
QtNIrkIeTyQetDwOHk7umm35GEMRW+HmZ4YP2e9V+Up8UdV45BNjDwf8AGmSfs9a3uG34o6
iwI+bNhDmvezJIf9pf5UobhgcggcDPFH1HDf8APuP3ITxVa9udnm/gD4ba74Ov3a78eXes2
EiENZT2cca7sfKwYcjHpWx45+H3/CX2UQs9am0S+jYD7VFEJd8YzlCrHHU9evFdjCy/L5h5
IycVdEluqgANk9QfStJ0oOHs3H3e3QiLk5899T57H7OWsNl/+Fqague39nQ/40N+zhq/yg/
FS/bJB506E4PY9fWvoMTxbvlBVew9aes0YY8BhiuT6lh1/wAul9yOr6zVtZyPn9/2ddcdtz
/Fe/J6ZOmxZP61zmvfBLXNHuobeP4m3kzSoX+bT4h0IHY19TK+9TyM9iPSuF+IUyWljDqLR
l0gVlYL+fX6iijgcNKolKmreiNPb1WmoyZ85X3ww8R20JceP7tj0H+hRjNYU3wzkvJtms+L
NUvoydpjDrEp/AV6Ffa7qt5oem3NtpsCyX0hEeXJCA9D65NY13d6ybF4GEMGoeaITJglR/t
AE16ay7C03eFNL5G+GrSnpVlcl8N+F9J8Ou0GjafDbbjtLjl2x/eY8mvTo/DQ8Q+HJ7CO+N
jeMGKTxjf5TYwG28bvoTXm3hp9UtdQEGpXsV1EQQjKgjbjnk98/Su1s73U7i7YaXcvp0cS7
dqAOZWzzknt0rzM0oKpS5dEe9HWnaGhlj9n7xKy+YfijICwyANKj/8AiqkT9njxO5Ur8U25
5z/ZUZx/49XpUGp+J7/wzY6hp89pbeWSbnfGXEmAdwHPy9M5rX1LX5tJfT9TLxPp1wnMZXD
D5SxbdnGOAMV8XKlUjK1ovW2y/wAjz7VW7cx4zN+z54wilKD4oBuM5Okp/wDFVDN+z54ung
eB/ighSRSjf8SlRweD/FX0ZuedIrh18vegOzrtyM9aURA8g/SvsaWAwyhFzpxv6HhzxVdNp
SZz/wAO/CkfgT4eaT4WS8F5/Z0RjM4TZ5hLFicZOOtR+JPC2heLbYw63YmVVY+XNExiliPq
rjkfy9q6sRqsOWyuB0NUI9zxFmfcRkHHeu9RjJNNXRnCUlqjwPUvgp4jiuHPhvxnDJD1SLV
bPew9vMjIz9dtYUvwj+LkrAN4h8MwgnG4RzOw/A19Eq22ZogQD1GTn9Kz9V1W106wudQun2
wwLuKg9cdh7muf+yMFJ39kjujXrrTmPGtM/ZrhvbuOfx94yvNdRTv+xWqi2g/Hkkj8q910j
Q9N0DTYNM0eyg0+xt1CxwW6BUX/AD3PWvOPD3ja81G7nv5FGQcNACdu3sAfavTrO/gvLZJo
2BVhuHfPtW9GNKF6dJWsLGUK0LSnqTPjfkkBR3prMmPLXOP72OaWZSFDgAr3qFWGOH289SO
tdaWlzzY72JH2CPLNgCqzn5hnHJ7UssvO0OOuc9vpULNuTqAM85rSKFJNE4+7xgDI5HrUkT
vGPlJZc8AVAMBtvc/pTw+Aozmhox57dDREiMuSfmxn/wCtSMUPygjPPTnFU1kWTd2x61G0p
80qpwB6jqayUNQlU0LKsCSC2MdDURb5j1/AVEJAy5PPPenKwYkgEewNWo2MebsS3xP2iLgF
fKXOazplAUnmtG+wJ1OBkRIB+tZcrB2IHTvzV0dkYS3IQjZDKvAH5VHIwXgnqCMVa4A+8cH
nioZow20BflHoORXUnqLlIozlfv5OMVPbDfJt3ZJ/SmRxIyAKcD0NWo4xGSCct2olJAotse
0IXjOfcinEhIgAcdsUxmbzCtMYkOuTz0rH1OqFNXJFKrkliff1p3noz4zgjse1QvggkEkDj
iljCgkvjPYKOcVEmjqjQvHRlglQmegI6+tR4BYKThuo96k2qUOwDHoBTNrLyF+buKSegnSS
dmTRId4wcFgeSKnTYuXdxgdTnj8arLIsf7wptAGS2favEfHXjm51rUJLDTZGh0yP5TsODMR
3Pt7V4+ZZjTwNPnqat7LuduHwbrztHY9R1X4heFdMYwNd/aZFPzJbLu5+vSuan+LvhtpTC1
tdbieFJQN+Wa+dfFWoapnTPD3h0btZ1icW1vjqgJ5b269e3Ne4eFv2ePAWj6Wkeuad/b+rl
Q099dyOSz4ySoBG0enf3rx8FicdjoOrGShHppc9OVCjh3y6tnTaf8QfDV5IImuJLRicD7Qm
0f8AfQ6V16SwPbxywSrLGxyrKc5+hrxTx34OtPDH2SbS0kSxlzHsdy+xh0wTyRj+VY3h3xf
qvhuQtbIbu2zl7RmwGHfb2Denb1rjhndbD4n6tjV1tdfmdbw6nT9pTPo1QeASFI4IB7+tZe
qatYaFElxqV/HCu4nD/eYewHJNU7bxPpd/4L/4SqxnabT/ACjMnYjnBQjswbII7EV4Hq2rX
us6jNf3srSyyE8E8KOyj0FelmmbLAxioK8pbdvU5aOH9s3zaJHsU/xa8M244huXHZiFQfqa
t6f8R/C+pOALt7Vz0My4XP8AvDIrxL4MfCLRviDo91428emfU5JbyW3ttPMjJDAsbbTkAjJ
znjpx7165N8Dvh3ApOjabPos/aSyuXAz7qxKsPqK6aazFwVT2kW30tp99zz5vCxm42fqdnc
6/pGnraG8v41F22I5Aw2cDOSegHvWBL8SvC0dxJbPdzLNHyUMJ3KD0yPcdK+fPjboF34V8M
alYm5aaCRE8qbGN6lwCMdj6ivZPG3hrQU8GDxIul26auYbeNr1YwJXXCjaT3GB3rl/tDGTo
VaySi4dGr7LvoX9WoxnCLd+bqb6fEvwihyt5cEZzgwmnP8V/BsK+bLqLxg4ALRFc/nXgB5P
qDVHwl4T0vx58fLLRfEMJvNIsNMe9NozEJK+7aN2OoyR9cV5OXZ3jMbXVH3V8v+CduIwNCl
Tc9T62ttZ0290Vtbs7oXVn5Zk3W/znGM4wO/t1rml+KXg5ZDm5uBglSPIbOQa6rQvD+j+Gt
NXTNB0q20yyDM/kW0YRAx6nA7nArwX4+6NpnhbQZ9S0Oxhsbi5guJ5mgXZvlOMuf9rk819B
mFbE0aanSa6J3Xd27nmYWnSqTcZJnqn/AAuDwAm4f2uVwSDlMY9qzde+IngrVdDubEXcrGa
PABt2weh/yawfhJ8E/h3F8LdA1DVvC9jq+p6hZx3dzdXsfmsWkXdgZ4AAIHHpXF+PtG03QP
Gd5pek2cdpYxKnlQRjCplQcD2ry8wx2MwVNVU09bbf8E9DDUKNSfLqmi82q+HYFtltZHVLU
Hy02khT9KxNQurC+1FL6Wd3nB4JJA9On0rjvEskkXhTVJUYo62zlWU4IOOxqz4W8Is/hXSN
Vh1q/S4ureOWWOd/OjclQTgHlfwNXgM1zLH05Tpct10s9fxOl4alRahqdZDb217EUWQM8jY
Ijchj+XIr07wvZW0MlvAsRwgDAEEjGOhJ6mvFnjmtrlkJKPGfvDt713ng3x3HZapZ2GuSbI
ZWEMN4cAI54VX9ieA3rgHrXk4jO6mLj7CpDlmu3c9SlCNODj0PSbjxV4Q8M3E+lXkjW00jb
nTyWKt34PQ9e3rVSf4geBJ7aK2kuHlgQ8RvAxUfgR9aveJ/D3h/X7Pzta023uruzhlktJHX
54W25Yqe3QV85FsbW614VXE1YNSuc1Okp3bPpWP4peCFUKdWdFHcwtge3Sul0XXdF8SWf2z
RbtLmMMV+U4YEccjqPrXxNrGknxN4s8IeEnnkgtdY1NYrkxnDFByQPwzX2B4T+H3gzwKJT4
T0G30t50WOWSMkvIFORuYk565r7rK8RiMVSVao1Z9Ev+CeJiqVKjLlV7jL/wCIvhKzuprK4
1J0liYo6mFhgg4Pas62+IXhW4uY7OLVl86RgEDqVyfxrK+K3hzQJtJuvEYsIhrKLFEbtCQx
Td90jOCOT1FeJ/Bb4deGPHMnifxV4xsf7Wki1J7G2hndhFEigc4BGTyB+HvWtOrjPrTw942
sns+vTfyKVOkqXPqfSRlzdSvk+u4HgAd8143448SjWL5reGR1sbUkg8/vHzy30Hauv8WazF
ptlHoOhBojGqo3kjP2eNRjaPwx+FeM6pfW0ciwtdgFTjLNyc/xYr6mMbK7CknKWmxveD9Va
2doJHIDSDcR0PtXr2kak9nIUct9mkb04X3rwDRLq0W/adZhKqYwT93Oema9k0HU4L+1CSvE
rNwBnHHbivAxs3h6/tYrR7n1FWlGtRVz0IXBYKBPuz2FQzXTglVYnHPJrI0yeSNjDJgru+U
r834cVckmAJx8wPQ45H1r2qNSNSKkj5l4RRmKswdjukwRjJ71cVhgoxzk9MdaoouZA+OOCA
V7VciieTAHAyQc/nXRpY5q1O2xPvIyQMc8ZGP/ANdIjnZucBSOuetJFDIqYk2huCNvpTZfM
YFMqcZz7io0OP2XkPExjVmUDJH1pocZUkkbuvc596refkY+YYGBjnmkWZCBjhgeCe9XymEq
LLu4kkDIxxTC8mfvA+4xUasABn+I8EetKiyAsqbeDyMdKm6W5H1eaehsaiyfbFY5P7hSuOu
f8mshi3nYZAO3H0rV1KPbdxoB92BQTn2rL8vEikEtwfl7Z9azo2UUROK5iJmYt6LtPHpS5y
g4Prio2yu4Hp7ULjY25shT0JrpsS4kwcjHGcD8qf5j7c8KOmaiQgH3PpTmYCNAx56c9Khou
K0Hxyb2x2PFWCACr5x2HHOapKxMjdueMUry8rtbADY5PWomjejBc1icoWYFs7c/dFTpGFyE
Hy4zjFRWuNoJ5P17fjWpbJGRlGG44464rmk7I6m7K1iERtsA2jdk9ulQTfIhDnnoTW5sQDO
SeORWfcW7tkqAR0OeazjO5C1epxPjrUZdN8F38qYQyqIYyOo3Hrn6Zr59wcbs4z0r3f4r28
y+CwWDKqXEeSf4s5rwjbuP0/CvzjiapKWLUXskj6bLopUrruL8NrBdY/aTtXmTemjaS9wv+
zI52g/+PV9UxOQd2T0xknBr5v8AgrHn46eKOCT/AGNBj/v4K+kZB0VuAV4BavsspilgqaXZ
HFX1qSOM+I9ss/gi4k+95LpIM/w84/qa8G6Nk4H48CvfvHsh/wCEI1BWbCFVwMdPmFeA7eS
Scf1r4ziaKWLT7xR6eD/h/M0vA2qXEU3jXwNGWeK+sl1i0j9GDBZgPrhW+uazwMHBAxn86l
8AEH9pDRIsbgdIug4B7dRn8RXo/jnwA9hDNruhW01zbB8z2sKF3h77lA5K+wGRVYvBV8Xg6
OJgrtKzXWxlTqxp1ZQlocj4X8V6t4UaZNLKfZp5PNlgcZRnxgt7EgDkdcV6hoXxT0i+kSHV
4nsJG4Dj5o/xPavEYZYLhC9tKsoBwSjZwfQj19qkzy3BweOa83CZxjMG+WMrpdH/AFoOtga
FfVrXuj3P4meA7H4n+BpNLhvVt55FDWl0vzopyD82Oo4qX4hwrb/DOS235aMQoWx1wQP6V5
Jovj7U/A8cl4N13pMeHu7XqfL/AInj9GA5x3xivV/iPqthdfDdJrOdbiPUPKmt5EOQ8fDBv
yI/Ovs446njcvrVYK0rO687Hi/VZ0MTTpt3V9DwUgh+vFbPwYDH9pO62jJHh5v/AEctZBx6
kgjP0rX+DRUftI3TA/d8PNg/9tVr5Xh7/fF6M9nMF+5Z9WrFIHZnPyngLnpXgP7UX/ImDgj
Fpccf9817sL+yW8is5btFuJQWjjz8zgdTXg37ULA+Dhj/AJ9Lgf8AoNfcZkn7DXvH/wBKR4
WDX7z5P8j134cDHwl8JMQT/wASi2A9v3S14j8Uzn4kagSB9yPr/uCvavhzKR8JvCYDf8wm2
4P/AFyWvEvig4PxF1Ag4+WPv/sCvH4hX+xx9V+TO3Lneu15Hmfilv8Aij9XHX/RZP8A0Gux
8JDy/AHh9iD82nxAd8/KM1x3ikAeDtWyP+XWT+Vd54UUH4e+HWKhP9AhAJ/3B+tXwmv3dT1
OrGytUiU9cjVZYJo49u5MEZ64P/16xLu2jvrOa0l5jmQo3qM9/wAK6HX12JagnLfMTzn0rD
GAcHpmvl87Xs8xqOPdP8j0aWtNXPV/h7rl74x+E1hql9Pvv9LW4sbxjyXkiBTcfdhtP415N
yF+grsPgC5l8EfEAKT5UesTlR6ZiGf1FceQCBjI9qyzSyqpInDtuJW0rn42fDfj/mKn/wBA
r7PnkC4CCvjDSiv/AAuv4cnOANUY/wDjlfY0zq5LNjH1r7jh+N8FB+v5ngZi/wB80cH8S5g
fB9/H0JMfHTPzCvNf2cAw8DeIHBwP7fuMe2Ateh/E0A+FLhhgglMY/wB4V5n+z9PJD8NvFT
xffGr3ZA3Y52rivSpxvmcl/cX5szlK2Gi13NrxBZaOutan9sdshyxDOSFU4z+pri7rSNFl1
Axw28OVw2QoI2n3q4YdWuGmutSuEc3LDerEuyggfKDxkZGelZqaHcwPNIl6HDHoY+wzx196
+imujNcvacr+ZpaPb6TJO6/Y4isAJyVH+c8V654V/s678PJqD2cUlsvGPLB6HH48141pGm3
kWqCU3ICv8pj2DBPqffGK9a0bTroLFPBf+XCF2NbrH8jZOcgZxXyOcUoSXLzNH1k4y5FeyO
/XQtJELGC0SG4EYlyi4OCenHfisl4xvyBg9eTxWvYaPLPZ3Xm6nJJ9qGM7R8n09KivbSWO5
VZH3KIwoYLjOOKrKakVH2cfxPnqkrTacrmSGxMMldu0Bck5q1BOY2Lhs/Nkc/596a9tm8BY
Ag9Aail3wyzQjAV+4/nX0KfNoZuKehM9wxcvknknk1VknRMyLuyT6dKjYkSmMdOByOTUTsA
D0yfQVulYzdNbJDfM+YnLL780sVz8+7kjGAfSoDkbVL9Sc5FSYABILE9SMZzVXI9kmXBdsq
4Pzc4HbtUkNw67lPynPPPP41VAzGNwJbOABVdclmZGLbuSQawm10CFBM7jUNv26Nj/AM8l7
dKx5eEAyQQepH61t6jkTxcEDyV5x0rJlYg4IAPv2rOg/dR4UoPmKDREkHJA/PvUQBd9oPB6
1YuSTCEjhLPnt/OpILG5YsxjZQOnHB9a6+dJajUJMhIOMjO7plTUhY8Ag8nJz24qcWUijGw
4x0HanmBiQQpyBgkVDmgUHsUAdoJCkE9jzTWKn5tmSvT2q75YycRliR3pJbZlO5l6+3rUyn
pY7KMdRYFEgDOd4x29a3baNFTMcYXHpVC0tnVVYAheK1oFYkj+GuKo9CZ35gbOOMqaiMUjP
uVuOhA7VdWE7eWz+NOWPgjGPb1rnU10BJo5jxboUmv+EL/TlOZ2i3xDGcuvIH4mvld42RnR
wUZSVIIxg96+1AuOo7V438Tvho13JceIvD0LPcY33FmgyZfVkHr7d6+Tz3ATxFq1JXa3Xke
zl+KUPcnszyv4QOLL9obypCNmraJJEhJ6vFIr4/75/lX1FcW5x+7hR05yGHQ18f2F01n4j0
rXNKkT+09EuxOkbHBPBWSJx1UMpI5HBwe1fTEfxV8Hvp63Et3Kjlcm3aE7wfTjg10ZTmFKO
HjSqy5ZR0s9BYulP2nNBXTOe+Ksz2ng5beRURr2ZUUAc7R8x/kK8KVCcD+tdX8QfG6eItTF
3O6WemWwKwpM4XAPVj7mvLoJtf8AiRq58JfDi0e6aQ7LvVWUrBbJ3O76fiewrwMbGpmuNbo
r3dFfpbuejSmqFFc+5t/DRb7UPF/jT4gac7R22i2aaZa3A6NIzrux/wABB/AivpT4XeLZPG
vg9NYubVbS9W4ktbq3Vt/lSIxBHqcjaeexrH/4QPS/hz+zzceGdN+cRIHnuCMNcTM67nP5c
DsABXk/w++I+keFfFN49lqdpdwXhC3dkk6gs6jAkXPRgOD6jHpX0KxKwFdUZJ8nKvO2r3OF
w9vByW9z3bxR8L/Cfia4e8utPNnqJ/5f7JvJmP8AvEcN/wACBryXxL8NtX8L2Ut8L9NU09G
A8wx+XKgJx84HB+ox9K9jtfiZ4Mu7fzJdRa3Zhny5o2BH1wCK4z4g/ETRdQ8Pz6Lou+Y3GB
LOy7ERQc8Z6k4qczqZfiMPKUpJyto1vcwwqxNOqlG9uvY8S1No00m8aQjYIXLZ9NprqdAt5
bv9mbwTqd0s0k0cLW6YfCBBIwBYd+AAK8w128vPF2pxeAfBUJ1HV9QcRyvDylvHn5mZhwBj
qew9zX1hdeErLRPhjonhCFRJbadbLbljwWIXlvbJyfxrHIsBVeGqQkrc6aX3G+PxEYzjJfZ
Z89sGA4HB/nS/DjU7fRfjzfahdbisegttVTzIxlACj61PqdqLC6+zTOpyxVHzjfj09TWC1p
Nb+K7TXbUDcIHtJlJxlW+ZWHuGHT0NeHlLWCxyWK93o7nfiV7aj+71uep2XiK7vvGdxq1xc
n7TkCJVOREueFX2FYX7QPiBNU8DYm2rNFaShiO+4qB+tZOn6ilm7XN6dmOSQcH8+mK4PxBq
d18UPF0HhbRgZbPzVe/uoxmOKNT0B7/1OK+wx2IjiJqnRlzJ2btsknch0KcIRsve/wAz7G+
H5aP4Y+FY5AVK6VbAgjofKWvGPiYd3xE1Aj5htj7f7Ir1rRfE2kW+mx21/cxWIgjEcYc7VZ
AMDHuB2rxfxnqVvrHjG/v7IM1s7BEYjGQBjP41wcR1abwsYRet1p8mcOX0alOvLnVjhPFIJ
8Hasef+PV+3tXceFBj4eeHZlXbts4RuI6nYOMVymsae+paJfWEbbXuIXiUnoCRxn8a3dE1D
7D4L0fT54mS8trWOKSPqAyrg89MVzcN42hhaVR1pJHRjqc5zjyq47XZC98sO45jXv1ya5/U
tRh0nSrnUbhgscCFjk9+w+pOKj1XxBpWlrJPqmowwk8lS25mPso5qh4Z8J658YNZt5JrSXS
/BttKGkeT5XvCOyj09+gz614zpTx+KliZq0G769ux2uShH2cdWewfAbQLnTvgY17dKY7rXH
uL8gjkqw2pn6gZ/GvPmBXg/KRwRX03aRQx2UcMUSRQwqI4oV4VUUYAHsK8U8deGZND1Ga/h
wdNmfKvn/VsT90/j0rfNMDOUFioaq+tugqEuX3GcFZcfGT4dsB01Nv8A0CvrySTHIyQehr5
Ikjng13Q9ctY99xo99HeIhOPMUcOme2VJx74r6O/4WD4Ue1W4/tXHGfL2HePbGK+j4exuHh
hFTnNJq+jdjxsyoVJVeaKuUPiVIB4LuQ/G6SMDnHO4cV5v+zxGs/w28RvsLLLq90Vx3BVe9
cz8XvikNXkj8P8Ah5JLm+nbyrW0j+aRnbjewHTjoK9j+Fng5/A/wz0vQJ2X7aima7IOR5zn
Lc98cD8K9jBy+sYyeJh8Nkk+9r6/iclVeyoRpy3vc81murp/D8ziIR3Il8uLaclhnGfrioY
Zry0hltbqUzyLEXDHqDzx710mt6LbW+pX1vEXWCG43LlsgNwT+tYOpW/2q4aRnyduFIbHHc
Zr6GV3qb4HbTuR6PpP23S7nU1vJ01BEEsbb8AvjhcdMHGPxr2PT4Z7zw/D9gnME0sa4kUfc
JwTjPevK/DgW6vI7OUgRo3yoDyVFe2aBpFnHeCW1jeNNoGzd8v4DNfGZtWSmk91sfV1GoU1
JMuaJLqekw6rp93cfbGtoPPt5HA3sdpyDjrzitOOd7/SLK9kQ+ZJGpcD+934qe80e1ubiCe
SPLxNlecZ+tMgSKCNIrUr5YyF2ngc/pzWGBrxdTme/U+fquMnexUnhLTqqqAdvBxVK6tJWk
RgvTgECtSeSSJ03lVznkU24JaLPHI4UV9PCd7Mzu1ZnOXELi5ZmPzYyPzquYiZORuzg/Stu
5hE8Qfa2eTz3rLRSg+Q7lHGT1JrtjK6N91dFYLnIGCVHGBTPLJXcCcL0wcfnVl0xwAQOgwe
pqGUkx5DNkehqJvWxcURs5UeWFYL168GrEKqQdqrnjPOKakn7ohwehHWpEK7R13Ec84zWRN
SLeiPSbmx8542VsYABB7iqsukxMjLv4Y9CM4rY6N+FROvevKjVkup5FSmtyjbWMNqrYAJOM
k+1PZVUgqvB4NWCoIxioyFXG0ZNEpOT31MlGxEAm3lAeOmKhNvGQP3a7T1A9amb5cgc5NNy
eeg9KpXWqYrkYtoI8MECk+1OdElQoIxz3qORyQpZTkHtUqMQu0/XNOXNbmuKL1GKGVRgA9u
RUsfy4Yr19qEAXgd/WnEnkHj+lHNzbA0P3DGABTxjHaoUA2BQMf0qQH59ueB37VLQ0P3dSa
aBnOQKG4GM9aj3445x0oSC5y3ij4a+CPGUgm1/wAP29xdAYF1HuhnH/bRCG/WvPrr9mnwRN
IfI1/xTaJ2jj1VmA/76BNe3D9O1MY5YgD8ah04yfvJMqNSUVozxbT/ANmX4VWk6XOoWWo65
InONRvnkX/vkYBr1LStD0nRLKKw0bS7WwsouUhtohGo/Ad/etLHOSaFyDjPB7YrZJR2F7Rv
WTFmghurd4LiJJoXGGV1yD+FcXo3wj+HOieHToFv4U0+4smdpHN3As0kjMcks7DJ68egxXb
hSvzY4pQ4zyAPpU26olNnkup/s8fDy6ZpNN/tfQWbnGm6hIiD/gDFlH5Vhr+y54HuJQdV8Q
+JtUi7xTahhT9dqivdgSB8zUK3zjggGs/ZQvzcqv6Gkas9rnNeEfh94O8B2Bs/Ceg22mq4A
kdBukl/3nOWP4mm+L5xBp8b+V5hDEdPauqZkXnIBHWuZ8Y2U134YvHtghmjQugbPPr+ma68
PJRqRcjOpFzi1c+bfGlpPe35sJrK1ksrgb1jlXccjv7YzxiuCfwLckZs9e1GyxkmKO4LKPp
uz/Ou98Qi8kiDOyy3RBSM9MHtioDujSITr5bbBu/Lp+de1Xw1Gqv3kE/Uxp1KikkpHG2/ws
stRnVdU1rVdRTHMU0+F/IV7L4C+HulWUX9naYVsYSvzCNeXPqx6k+5rlrHTLm41+yv7a5KJ
B96NuAQT1/KvZvC8BAe4jwr8DkcZNfKZjNYb3aNl8j7SlBRw/O1r3F1H4WWWr6XcWOoX8rW
8iFf3AMciHrlWHKn6VxDfs6eAsZa51/oT/yFJea9q0m3ns9GW3uJDIwJ5JJOCc9agLnLLvy
DxgDmtcHy1eZzin8j5zE1Z82sj5mufgp4YhtlnW+1sf3lGoue9YF18LPDCNse51iQE8BtQc
j8a941YtHbiKMj5tyhhxxXF3ssnkMqxgkZ3EnFfQPCUErqC+48+nWqSerZxGh/DvwZpk8d5
b6HBczA533DGYqR3+fivZPD08cbYMaIpX5AOBxwRx0rzqF9o6KCwx16V2ulOFhhcxkZ4JJ9
uK+fzamlT0Vj7XAxjKhqdct1K+sZhwLTyz8mOFbPFWNQtre9iltb62iuLaVQrxSoGVh3BBq
hacltzEYPQHFahCb12klW4BBzz3zXLl1dOCo9jmrw5ZHlOpfCTwhqDyPpGr6poGXwsVpfho
gO+EcNj6Csa8+BWkqhOofEfXLiAruMf2iOLP1IWvS7ex0yNy4sI2nkP3iOv59K2h4fjvYxu
ghRWX5cpk/WvIhiYVJ3hG7/AMMfzKq0I0vidl6s8S8PL8PPh7cTnw3o9lLqQG1725uTNN7g
Men4Yrdn+LUkaM0dpZsQfuNKQcetWfEfw18RWl22p2KWGq2qgsbVIBDJ+B5ya42W2tzYSSL
AyOPlkjkQeZH6gjHFfoWD9nKmrHzOOSc37PY1rfxZ/b2p3BlhWF3bzMI24Dj1/CsvU5tt2X
QgICeoPNUNKhkg1ZsLlWGQgGOAOuanvZiZ5YGUbc8kjj6cVtU01Rpl8pXt5mpoFhLe+IdOv
43SNLdXDgD7xOBX0BocqROnnSBFxzxjBrxDw6/lXsKxoXUADI4HSvStTvp7XT0a3ZojtIYq
MnPpXw+YU518ZCB9niYxdO3cs+PPHcNjZCysJdtxO3lAjqM8fhWd4T8Q3FrpUMryfaLbpIg
HK5/iH+FeUazp1xOItWm1B5DKrOAmBg7iMDFdx4G0U3UKwHUJ0TcDtDDgfiK78XhaeGo88d
LM4qUKcqbjbQ9dkMd3bRzHDqvzKw5yDURBUMrKQO5NWLDTYtLtVsopWmjRjjzOoB9anKqS+
7CA81FGvojzW4rToUtpKRqACGwOO9V5LTyxsEa8McHAOa1khX5ULAKOxHT3ps1uu1huB285
UV6EaolKzsjAeBQ7fIPm79MGsq4GFcqMnJXHp710cyReaRIOepDcYrIe3zvIG0E+vGK6VO+
51QMxZQFK+uAcjk1YhZWUqyZ29MAUj2y5ztPBxkU8RNDK8fp3B61dwqLU9UP38e1Rue1Snq
BUTkDnPFeOjxqmwzcFbJ6VBK6gjJwKJWRep5PTBqk5yxAI655raMLu5z36FkODjPc8UvyAk
k5NU2BZxgkYHFSKGbOe1a8qRncCQG44xU6H5RkZqlvJfGfzqXew6HBqpRuRFlktgn5en60g
OWwRnPSoFmPI3E54qVW2gluSKjlsXcf8x5K8CnYIQ9Rz+dCEMOO5xSlsDqPpUi2IDKdwGeD
7VKBwc8VHhS2Dxjke9IJMkqeAO9VbsQn3JwcDjmmHndtXJ9ajyxzzzTt7DtyaVgUxcORkqB
zSLuOSQdx/SmM7NgkVINwywGcD86GWncky5G1cD8aTy2LEkg4FRj5X+Vc446UjSmMZIwO+T
SSZoSc5xmgEdgRnpnvTC+VyTz1GKeWB5AxxnFBKQAg9Bk9zUZ2k4K7gM9aRzjLA4we3enbQ
VzjrTQkeAfF7w3caNnWtOtzJZvKpcA5EbEjjHvzXndxDdyLqM0xclSY4ogMYwOufxHSvprx
zbJceEbzzMbY2RxkdCGFeC615MMR2g5J52jNe7hqjnT16HNUSjNNGP4cs2tJ7ZxLNKVAEm8
n58jP869S0691Wy1Sz1O1kke2Mnlz2oyVC44OO9ee6deQwLkl22DcigYrrLDxTcPCn2Wx2J
nAOeRXjY3C1K004L7z7X6xSp4eKl1PWRf3Z1eG4eRI7Q2pDg8Ddnj9KwtU8daPp7vHbj7XM
DgKPl3H0H41xB1O98QagmkQm51Cd32NFB8scQ/2m9qfqmnXOh3FpBcWnkNI3LcNnnB+Ydcf
1row2FhRXLJ6s+cqr2jvayRralcrdWFvIi+W8i+YVx93PauM1MGSN2lOCOMZrrXt2SyhjG9
k8oKCwwTjiuI1PzIt++M7gx5HHevUvdHDGPLIgslRnKkkjaPlrt9KhaeSKCNSPmB+grgLWW
X7XY+WFeCR2SUH72DzXpmk2+1S6uzAnHXpXzub1VClZ9T7PL/4Zuw27m4ZA2SOrEdOa1FeK
O4jUcBvTvwB/Os2BlTfNcPuBUgAdSe2anBV4lkyTsOGGe/XNfBRzF05qnFdfwNqtO7u2Gka
cZi0rJ+7B6Hu2en0rp4Y5FZstwRtHcmizxDZxBY15yxOeo9f5VdUI4BBIyOe3vX0uDwqprl
XzPBxNeU5NsryxfKoVdpAxwfWvNviJ4H/tOxbX9JhA1G2Q+cg5+0IOo+o7V6kVyfkXIY/hT
zEFRh0XrivZhUdJrlPP30Z8h6UWivZmZ2BZGVcDPUe/b6VO6n7Q8hJYdFzzycflXSeJ9Hi0
TxzeRWr5gEhIUcYDjdj8K5yX92eeCpyBjn2r3ZSukzfBJKodH4dJW6TzVxtYAbc4Fd5rw3+
GTOAMowOe3SuH8MbjcJKcEZxgde1egawYh4ekLZ28Z7YP9a+TxbX9oUlHufW1/wCHqeeW8y
TeHook2+Wkr8twOXPH15r0XwNb2I8kxqxaNR8xGBXmulps0dlkYShp5QGbr944GPb1r1jwB
MIsRxoGjI28fwmuzOlL2OhxRdqErHoDRpMjEgH6Z/yagMLA4eItzjGc1ZCbGJUkKSeBSqil
N7Y3e1cVCCdOPoeDzNPQoQqJlPykYP51I0YEeNik4HfvUvlGPaUIweuKa5+bjG3GMdK1Tkt
DXmuYV9Iq3AMcpywwcHAqqztM5U8sSM5Nal7akxiRSD14xwKoyRGEBgU2k9e1ekpJpHXTlo
VDGi5MhXOT+PtRuWR2kUE57KM4qxO284wigk/MF6fWmW4aLcNgY567eDQn3NJs7853D6VA5
zmpCw3rz1WoGfJOBnn1riijxKr6FWXcGAA4qqpDMx9qfPMC2V4A71UM6qGJYBuxxXbCLscn
MkWxyBg5I9KjDuJGyhwTxiohOgiBDcj9RSNMhGATnrVKLKU1bcHOMMcgA80eaCx4z/WllZX
j3KQB6VCuWAPQD0NWlpqc8pWejLCOQQdoIqfzdoyQWwOtVF2nBGAaDKo4/wDr1Ljcn2ltzS
SZRgngelEje/yis0yhRgdfQ9qctwAQuCKj2Ye2urMsMwxhfxpisARkbhzmo8hgSTwaaH5wF
qlEzc7lxJVPVT+NO81XPUGqZkx/DSxuud5HJ7VPJ1D2l2WhwACAAPWno2X2jj0qAyfJz0By
MU8OoAIA5HXFS0bxkrE5ADE5yKZOAyghRu96iWbnBGMjt1pGmLr83b070uV3NVUTQ/d1Gc4
9TThINu0ckdaqscsCc57kU/eFAY+lVymPPqSyvlAM9ad5mFAIyD3FU2lGSxGM8daPMUggfl
T5NCo1EkY3jq4KeErgKoIkdEJJ4ALDJrwzW1EYR4wQSwxznjpXtnjYxt4Nu2K7gu1iD2GRm
vCL90BjVSdpAyXxkV7GCX7pozqO8osrRmMK+1dzghQW7DnJAratIpYtMmkgBV0yyqRwPTNc
4oY3ixRYJU5z0xXXaak72yowOfMGcZ59s1nJ8qufVOHtacLHXeArCGyntiI2WVg0r84yxGS
ffJrrPFltDc+F7xpF8x4B5iHHKsPSq2lQpb6oAyq7bFOc9O3FaWv5m8K6gUBVzE20Dg//AF
q8hxc6iqGFVpNRWxwszSvawPJGxIj2bQehGec1wWuSSSMUQHBbO48jIFd5PeoNMjVbmJcAk
bm64JrzbWbxLeYS+YTkk/eBz7V7sFoeHUklN2ZFZMpdRI+xeOoyT9DXp+hSmOHa6AqecE5J
NeV6dJHc4K3Kqh5AYc4HavQND1CAXCIkgJHDK3HHQnPrXhZvRdSk0j6jKan7tqR2jLHmMsu
4YLYHr71ptbmGxl8lC6hdxXqay7K7hEjKpWRjwAW4Ptmtl9RihttqBw7DDbRn61+cU8NKFa
80d9ebVkjQ01mksrckHfsHbNXwJPl6Zzkk965+11mziiiiJeOVVxtdSBnOOtbhkdYkGMvgH
5en6193QV1ZM+eqw11LUbBMZP8AtUlzKyjg8KOR61lXFxJFuBAGDkhR+tVDrEYV492XEYYJ
nmuzkfQzVFvVHkfjpJG8SarK0TKhdW3Z7YxxXGRWxkLGVMKrAEHnPpXXeJJpLrxDfvKzqZG
+YsQOB6e1cwrASyI7kqDxnv8A/Xr2bNU0iMPb6xZHQaPC8MgCYBJ6g9K7fUmZvDU4AUlVB+
bnjiuN0bAuBgKFY5+hrsZ1Enh24QngAEleMjp/Wvkqybx8PU+vxOtM4rRFD6fJtXci3Em5F
785HX616n4FjmVQ5QFNp59ye1eIQW90/wBonGpXcEYu3Ro4yNqgY56Zyf61674RjtpfKcXt
4HQqEUTkBh7ivQzeX7pK9rnlQTdOasehysA+SX3ZI47+1X0YMoK46Y4NZu5JJEZXHDZJ5rU
VSYxg7R3x3rDl5acUeRLtYayJIu0HHoc96pyGW32oyNKnfH860OFGdvApHAYZK5BqKa5bpk
81jJ4kjwdoBOCcg4NUriwc2xG8E5Hy56c1sT2UcnGQrevqKrpZzISjxh0IxuB5reNSK6nXT
kraMyxCY8Jk/MeDjIqPySuVIdcE8LzW4sBjA3KQSvB9KbEhwdqF+x4xit1K6uZzqK5ou53j
/dFUp2deQx9TirEgCyL1zsFUrouBgHg9qimtTxqk3zambK0kkhG/kioDklg2CccGnybg5Kn
BHB4poDP8zH2xXox2OWTuOOQMAde9CFiORjHXmmMSYzn+HvSgjHvTsSxSGAJ6j371KmF4x1
pmQwyMik4HO3NJ6kXHMzsxJGCOOnWnqmFbvz+VQu7jaNw69KFfBOTj6etFtBX1LBO0HBGaR
sZPcnpiolYFsbuT7U7OMg85qbWFcsAHapxihNoJz196Yp4zg/WnqDjJ646VAxR9M57VIsR2
knmmAHdnIGKsKcAZ5x1qJOxcURuowD65pC3HJ78fSnTKCAeOtRsuHySR6UlqU9Adj9054HX
FIDk5B5Hv1qIsd5APU1HJLtkCqQR6d60UehLnYsSM20NxnPrikBJXk5xVVpNy8nge1NDMD1
4qlAzctSWSRVYgnpyOKYLkN1z7ZqCXk5PpUHmruKKwLDggHkfWtVBWFzO90UfGCm78I38Rf
y1CbznODgg847cV4XdKzsDKuFOCCO/4V7d4jYnw3fbYzKRESFxXit+8YiyflAHzE+n/AOqu
ykrQaOug+aSK0cMcmoJIVIJ7DoPevS/C8FkzLPKoBjO8A9zj/wCtXmcN1GzxSxttC8dc/wC
RXdaUzpEjRSEluQR3ry8Zz8qUXa593hVF0mlujt4rn/ifR8j5uMqMZ71heNbmR9YSBppVhV
APLDEKcjJzj+tTadeldbtkckMrgbfXr/iKr+MZIF1gq67pJIkbbgE8EjPP1rTBr3lc8PMly
xSRxepkrCVR+F9Bjj04rlru2klGHYbSN5ycD/8AXW22oW8xnSSYBYmIkBODj1z36daw7u9t
rmRy0pwB8mfT3r2r3Vj55J9Qs7cPOscq7eADtHb1/lXTafGuf3LMAh455+tcIdet4Z2cxSp
CjeX52w7M+hNdTZX+wLIGLZHATvXFUT1PoMunGMkmd9YGTcVB6jIHfNb8byeUhOd3B+bua5
rRb201GEzxyFGhYIyFcY960bTWdOutTubCKcNNbDG1hgcdcZ64r4/HYfnleMdtz6d1E2akb
sIZd4HyEHPWurkumktkckgAZyn864a1vIr29e1gk3TIBvT27fWurhLG3Gc9NvPc8Zrry2ly
83yPHx100UNb12DR9PlkuZi/mD93H/E7+g9vWuL8O6jPd6nLLqE/kyXB2+YT0PULVv4i6ZF
dWtrfBn8yFymVbAIIzyPwrG8G+H7PUNW2TwyyLncRuxj3Ga9eaSTbNMPyKg3bfcTxKXj8TX
KRIMltoOD0x6VzTqHuZABtOAW4xj1rd1238nXbgmfzZEc5y3AAOMH9K56a4ZJgzkc5xhcYH
Su3eKPHw75a2pctNRjs9ZsbF1d2uXMaHsCBnJ/lXqUNqLrTTHkgPgYBwevT9K8qs44ri9tb
h85tzuBxnr/kV6xpVwNijIBwOCOpr4zOJSpzjOm7NH11S7gc2ngW8n1Te93HBC7AShfmZhn
kgdM9Otd3oPh220Q5hllmmdeGlIPH07VNFgPuMmT15449K1YIQ8YIc4A4xz+FYYDMqmMrct
a1raadTyK7cFp1LELhinHUgZxjH1rUNyBHvYA8+tY4tWtyoJduM7e2akCyFGLMy5IU56Zr1
cRJaHClc1lud7BUGM+vWp9xOM+vQVnxxFFWU5GKsocEDk5z1/Wubm5PebM5pbIsAjHbBpp+
U5C5HpmmowK7sZpGIO3cQorbl5lzGCbWg6TGw4qCNQEwGDHPPPSlcrtPOfc9qiUPGSAo55r
ritDN2e5M0oaReeNg4qncsCpKnmmeehmVBnPlq3TtVG6uvnVRGQMdTW9Om7nlSq8zdxkncY
zk0x0XvlcfrVZ53ZyAcgZ59qI2ZxuzgDjJru5WkOEVNXLBXA5OQPXvQMMTyPwqEOCAFXPQ/
jTiTkFBz70M09iWAAeh6dadgFfQ+tRB3L7SvPr6UpkGcN0HocVFmZulroOmtskNnPeoGhIO
AvXvmplmRCA5wQeBVoqkhJXaeego5nHcidK2qKMcEg54IFSqOoPy1Oy4BIAAHFRk4HH/AOq
lzXMuW2hMv3PkpV6570yIvjhePSpBuHJTt0rNlJXHKmSCDmpQhGcCo8ELngD0FIzyp91uTz
io1ZskluSTgiEdiKhZj1oZpJI8MtM2kJtPynp9acVYzluRFkWRmBqvKV3BcgEng4p8gImBx
knoBUVwOQxyvPFdEVqZPYYW+bBb9Kbu29etIS6ngZU8GmdecHuOa2SM7GfrupLpekS3TOqy
Y2xd8uen+favKdL1+80zXPtbTNIs7Zn3HO4E9c1seOtaaTVv7O8iVltvmRQpwWxyc/SuFe/
Zm+aE4AyT1z+Fd9KkuXU2TtHlPbtQuIrzQLxoT5gaFsBSOeO3avCrqVWR426Drj9c11/g7W
5p7O+0eaHagiZlfP3M9q4ebZ9mGV4ORn1x/wDrq4x5LodPS3qR2MoTerYPzDr6V141lNL0t
bhpMf8APMY6+1cDLOtsfPUFmGPuj36VoiC4uoxcXdxv4yoxjYPT2rhlQdXTofT08wjQp67s
6u28Y+Vei9hsvO2EE7pNvOevAqv4l8S3uvahZ6n9lgtWgIjCxOXP3s5Nc7OLWBghmTJIVd0
gGT2qnFcxyTxol7AyhyCA3Qj2H41aoKnqjgqYv2/xo2bW3guo7z7WNssqnaVGM46Z/HmsRr
PybmMMpRxHtIz6knPFbMU631s7afLHOucDYT/CcYrIkeVnS4C/JJkqw6HBwf1rojY4JRkls
Zc1qTZSIo3ISSVHcHNaujSPBKhAIHcnkVXaVDKwKblPTt+VP0+4RLzZGpK7uTnkH+lKcbo1
w9Vxkmd34cmuIJJZVyDKTwBmrccM9vrEN7HwSH81wOST3NVtHnkYRvH5W4NxlsZq+HWRpkk
deuSA33favGqU73sfa0qt0pNaHTeGnij8QrIcbnjYPx09MelaV54o0+28QRaK7MbiRi2UXK
dN3P5VzmmTPDeREHAL7SR1YHjrXParOq/EWGQBoy10g5wMjbjH0qaEOSEmtzjxUfaVtdrHd
eLXifRFwN26TJBP8OKg8Ayq9/JJyJFjKdOnFVNcaAaCkkhC5J5ZsZ496PAmp2CtcTSXVupV
ThiwPQE/yraqnyX9DKE0qDivM5TUHEusXZDYy5+VT256/wA6ypBuyQMDsOpFQ22vm98RT3J
RVs5n8uNumwZPzH69T+FbM9tbRwySLGrFgSCv8VGKxSw7UZp2fXoY5dhY4iTlGWq6EOkRn7
cgYY7YPevQLW5EUMYYfMp4968+jijnRJ42dM8HDHH4itLTrufT5FW4naWFSF25JI7Z/lXhY
umsXaUHsfVujJRs0elC+jaNYm28csc9PSum0qUT2SHAO4YIx3rzS3uxKglVuGGc8n6V3Xhy
TFgCS2V9O/0rHBYSMKrlboeHjoctM6Z0AVWMjZLfd71K/wBnwEKM38Qye46HNQLIJtnU5JG
ew9aecohYkuRxwK9KVNS3PGi2nZjVuRKG+UBAT04yBS+YCoBY5Pb0FLEm9SeMHrjt0ppQLE
XyCP5CvOnQqO9y3ON7E8TnGGA/OpDJlgOc4znNVcbYi2D8vfdn2p0Rkz1H5da6sNCSh7xz1
XroPZiCeeD60+NiCST14pijkfLtJ6elPRHJYrjk966nY5lM5uS5lTUo1GQogTI/Cqk96Guv
KMfDcAn1xxT7iSNNQCgFiIF6HnOKzrqQLJGzbmJPAyD26V7FOCdtOh499SYzoUVcHeMnb6D
pUMd15cjbQThuQfr2qGQqFDOA2Ad3OO9U32pcH92VQnhxx3/+vW3KjaLubUV4xYZAVfc54P
Sr8E4dGMnGD17gda5RSu4BWYttyOeladtOohHznJAGM9KynTTWh0qfRm55yADGWzyB6UxZP
M4JP/Aap+cvzMWCuAcA+tPilzhVx90ZJzyay5dClPU0QEZhnbx370i/LP8AIxIz8wzVSGUB
yhbIAxnFTGT94yKCcjknqKhxa0KWpL5rszYOEHBBPNP8xQdrHhhnNMijKqEzz3OM0kmzcvG
ecVNlexLhFssx3IwVAyc05rnBKquGBxzVFGK9AuFyDgdaVps43Y9OD1pciuCp9i0LhnUMQQ
pH408y4VdoOT39ap7yg3kgAccc8U4S5BJI9jjr7UnHsN0zSWTEQwhGelRuVZ+xK1SSf5cMO
AcihrndIApGT61Kpu5LponmIbawQ/Ie1QTsxHCZGcnmlWfciqWHJ9aR2ySNxDdMVcVbcxdL
XQiLH5gec8getRl/lGFBOT19Kcc+bh2xtGBinMp8psrkAdfatdjOVN3PN/GcW/Wwx2oHhAU
Y6nJrgbq1KOYWk6npjk16H41k8u+UiMcREBgc55NeZXlyXcSKzbmPBXnb26e9ezS/howasz
qfAtq39s6hgZjMAO4dM56Vx+tGKO+urRfuLM+0r3yc/hUWb0bdssoR8P5e7ANULt2S4dHID
pJg45JGOfxzScbXZpBmRekPcR25ZkBYHA74OaTULZYrceW7M4YsgHUc55pL+ZxeQyQOXaGR
WbKFhjHf6Z6U+7uLi5gbYAdrHJXjoMEmoglY0qSvJHPMf9LaYxjzOvmMcAH1rW0Dyzc7BtG
OWIHBJrNfzW32sUo6jI28/wAs4otrC6gl85ZVQLgE8gZ9PrWNU7sNa97HrHhu1trOOOK3Hy
ncT6knkmjxFBb2dpbiKIIsaOAFHcnOKyNAOqXOJIb2KJUXnKZI69D+X51a8RreOltbXN0kh
ILMQuCOwrkgvfWp9BipQeEfu2OXfoJEPLHPpt+tUba9a0ia8eUhkbAU/wAQ46VbuStvHJHE
2eMI3Yep/Kuft4G1WZIGmKLn5nbuM9K7m9D5ZR1OqsvEmr3kjxWVzHDaqn7x2jBJPop7dO1
WP7T1OKESfb5CxbgooHPvxTrdLC1iWzh8tlXBJyMEjrTpTCspeR1RDjaAwyc/SsWjtjUml8
RAdU1+Mhk1a6jlB3Ao+Mj64qMXmog2N39plluIrsPJIz5YjnOSfY9KtCaLzCRPkJnCBcn8C
OKztR1nStOltoXaSWad8hQuNo6HOanl6DVVp3b1H6hA15M0l1dSzcn5pG3c+3OBVGGzge6k
trNAixr+8eM44IzirWoyGWKNbVZWjbI4jIBb0/XNRaSPslpf3d0HWEvEgATJzk9BWsU3uct
Sdupbs7K4hvlkIUW+0rtyTkYHP/1q6jS9XWwZ47pJZrZxhVQbmU+gHcGs5J5JUPAzggcdKq
DWIbe4luIcSTWuMocgZ7D6VdejCpDkkrmeHrzo1VUi7HWw3MToRaaZfI7f34SB15Aq2Yt+U
eyuyu3ICqOn51wd7441dNHgks0jiuZpijs2WUcHt27VqeEfGs8s8Njr9zCsQVg0u0hvUHjg
+n0ryvqEY6pH10M6i2ouT9TrtMnuI9QCG1liideAx6nt0r1jw+yx6fubark5JVs+mK+cLrx
ZrNzrc/8AZl99mtIZiYF2jcVzwSff9K3dH+IHiO1juoJ7xbgvCVicqAYyRweP89KUsOoO5E
8Q8Z7lPU+jhcDd5RKb8lhjPcHFX4WIgAYgH72K8D8M+MPEIhiuL7UJLgxqdyFVPmAe9dF4b
8a+ItTsYLnU4kid2KlWXaRg9cdhjHFcs7JXY6mX1YtR8rnsUWUTBUYPvTZBjJIUL25qjFcs
YsbyOnfpT2lViMjzAPSpUHuzxJaPUk+cYRzgnJ+lPC5PBIUjqD1qKIggjFIs22UfMuAO1Oz
6EMuZWMhACwHWpFcHLbiue1Zz3HzKSvJyT7elSRTbgecnvmk4O1zBtRZzU08hunKqQrW6g8
fSs+ZSpEjfNz8oPbI61pFZftixqow1uvH4dKJYSJY4wo3EDqPSvXjJKx493cz5gPsbAHK7P
1zVKaRneOJULnu23BX1H5Vr3EB8ghgMGqqK6ygkHawJx6A4rSLujaMmUVjxOG2AKU4BIytT
QRlZIgSMg5Pp+VW44juLNyuDyB3qtbph4yqZYN3Hane5TdtS4Crtv5bJJwT0p8ahVx5gB+u
ajEQ3k+oxkelSqoUFCuU7f4VDKjJE8W1Z0JYMx4FX0VTnkDPr1rNUlJvlUkA8471dMi7QSv
bNc80dkXdXJVcFgN+OxxSSKpO3BBzwaj77mbnPb0pwVd4we2aiw0MVCrFgWAJqJiiu2Dx2z
2+tSMBlsluDnr0qv94AJ0Bx9a0SuNNknnryq8g9eKVMAYPJU8VHtZUKkEA9cDvT0VTySeBj
PrTsjW2hI7YJOOCOg+tQlgVBOFb1FOJ2OAQPx7UIQ0rEEH8KS0MvMVcDqPyoZsEbcEYqVl2
YYcZFMCksScjI6etK6epNxHcgD+E5zxyaTzMKChOT1B7U9QFOSDnv3pCgzhcD3NPQz9qtkj
hfGGZLsQkDJiDHPGeteMHULE6ncQI0huVBkCkbcAHHX869v8Vhvt0CD7xTOSOOp/rXzxqsf
l6hLPjDBzkjkE5NerR/ho4pv3nc2I9XilvJLeCFhPEAyuxyDxnv1rnrzW3TxAkcw+TynYOM
53np0H6VTlu7gTSXEbtFIMAMD930Gaw9RvbuWTdMRlTyccsfeqk7I0gtdSxeX19DY4dVDNt
JYod5G7k5rUm1W2ikBsLtJQ0fzo8eVzk8ciuaF1vlw/mPx0LZ6VLCzb8RtsOMZGOfWsbs25
Ve5bstTlj121ukVFdpT+7KDZjGDkV1Pi3W5xo8LJbQEO6b3VSOcgfKO57fjWPb6fE1v56x7
5AeWPX/AHvYVs21w5kgBj8ySPkcYGeOv+NRM6KTS0XU6rXhHofhO4voLUW9zbxiREQbg5PY
4/zxU0ViNc0Wy1aWNoZrmBXbOccgHBrftH+220bXQRzsG4MvFaEblWCMQ6sPlH8Q9q422rH
1CpqpS5JPQ8b1UPE7qRuKH7p6E1m+GrK2umvDeBsRlTxz168Vt6xaP/aEzspKs7YD8lsGqm
j+ZbteTIm7aDhBwWbGQP0xXoR1sfHz0bRqw2lsLK1ki01Q8jKsqMwPkZB798VOI1Nz5C2uY
1j3+YvGTnG3H60x7mSFIXECmSQqJImbhQev5VZ+03DTBQimEoSQThg2R3+lamVhnnRWMN3P
dqUt4UGxk5LHHK49c9K8w1vzrzU1urhy08g8xIg3CDOAB+tdP4li1eeGOdHgMUch2xsGG5T
0Y88ntXJXNhqTFZ5ru2LkbQFjOR6DrWFS7dkddFwgtdz0Dw5NLf6aYJZi5T5QSd2CehyKuW
FjdRWVzY30/nzkKHkBAK46dq5LwjZ6u98qwX0Kf7LQ56ccYNdnrcr6bZXk58ozALtK5A3dO
mSfwopS3iPEUWoxqdyRcgFV/hGflPbvWfcC2S3u5ArBpEJxng8dvfnNV4dS320cnyiR15jz
7VUt9Ta8jmjkjTduKgr0x6GtutzkS0M9o99or46HqGyAabFEGJlJDNHhieeDU8F5FGkiYjl
WLiQehFV01KC4uPsgjeGN+VdgAC3PWs2XHVGrYtDHmSORSrAqwPvVtR9lii2nDSYA3H+dcb
c+Jhp9y1taWiOQB5jtnH0A/wA962dN1az1B4p5Y3CeWEYlvuvmuepFM9PB15Upqx6Bo1zDH
sZpCNgJ2sMnnqK7m0niNrkuxOQxJFeLtr89vq4iWwVdKEnleYj5eQ9Mj2z+ddhpuuNc+Nod
CtAxiO1nzwQSQAOvSvPnh3LU+weY0ZQvJn03DJG1vGMnJAPTA6VHJKgbaD846AGpFykKA4O
0dcD0qu6AuGAwCMYIqYrufF1JKTdix52VX5vm6elRs2cE9zj6U0Iw5YMQeR6inrGSwYNkDP
XsfpT0RN13FkYg4fhSPep7QRlDuPI9BTVBdArjB7570qAR5AO0GpburHJN3HMiecCVHyovI
7cVn3GxZRIEG4HH4VcclZtq8ERKKz5d+QAuT7VdNHkuT5hX+b7wGKg8vc3zAEfSrOGGFI+Y
8ikyofDZH1FbJ2N0yDaNxxGN3TGcZpUtzDb5YjdnPXOKn3qo45PTOKgkL9OSMU02ynLQa2N
mOCOuRQ2AgJxwP8moWLA7wMYBHXioJGl+YZxgZyT1rVRuLn7lsTIhG7GR2PWrSHzBkEMO3t
WAclfQ/wB7+dWY5yGwshReCTnpROl2OmlWtGzNQK4RVY/MO5Gaslu4HT0qlFdKB87bj2J7V
K9wh/jyPRa53F3OuM4sUvn7wGaGcBTtUA5zzVfeFkYE5U8461IG3RBguenzetU4mylEkMxM
YGR+H86hRsQtHkcdRT2GfmyM+g60xAVJCrndxS2OtRi1dCgfwjnAyOKlVVRC2OTwTTVyZU5
27Tzz1qZipjyGBA7HvQ2cdXTYh3kA53FKehyMnpSOOm4YPagOFyucZx2o3OFvUkUbztGc+t
NkxnGBzxmsrXNZbSLMXCW73BY7QgwMfU9q5G98eamsXmR2EEa+hcsc+vatIUZz1QuaCWpr+
LCDcW4I+YxnvjOCOK+dtXYC8uRG3y+cw54GM4rufEPj/VZZ4JXtbcMpIQFex964S8un1CWW
aYANIcsFAxXp0ouEeVnPOSexhT4+5uG3ue1ZF40Suy43DuB3rXuAnl4QgEHoPTNY17CygOx
IG7gDBqZG1MovKix4MbAg8ketX4SHVZvLVQccnqOlUXKGXbvPBzkdKvWhVm8mZ/l5Ab09OK
g6Do7G7jbTnSGQiTcCyY2j0q3aXnlX+CuHXCg4+7+NYMERiTzCCdv3cd62NNmjZR5kC7lbP
IzUTWhdN62PStHm88B5ncuDgAk9P8Kyte8TvoniDT5ZExZSE+bj69/50abcCKQmPDZHODn9
fxrl/iIY2ks1BPKMMnoOf1rGCvKx7NWo44e8ehY1aZ01qe5hngYNIWH70EAE96p6LNFDJf7
pYo23AA7wATj1rlbGzWSDG7qT94dauNYONm5FBGcYHFdsY21Pm5z5jo7gXL2UD/2jALtnQy
MrrgjPzHrUsl2g1GPbexmOPO6LIO7HcHrmuSktsAx7TheSNvrUM0QzGGyBuHOME1Vrak87u
dFdzRtFcG5LS5OYiEwFHoea5idybgiKNsjnLGui1FYgFRhhjkjJx+GK5y5kCXSxqh2425JP
HNEloOEru5ueHnubeRJI9uWODz0rY1bfNA3nxj964zn6dazNAZUvleNM5/hJ/I4rc8QyPFp
n2mIGOVWGFPfJrkT5Znpte1o77GO9urGMxKuCcZU4HHbFReWIztRMA55XvUMN/cy5xCCoGe
QP89atidkRTJCCR6d81s6qjockcNKWxg38P2e6kmHyrOuW+pHXFYszSRldmcA7gT2967O+t
orkhirJ/sA5waz20COSElrhlHPvn2/nWTqJm3sKkdzi0Et1Mys2JC5JGOGq3a2krToyOoU/
6xehPPXil1aBdIv44Udm3L1IwPrWhaBFj/0pk8xcFh3PHH/6qktJ3OhGmtLoipbAF42LDHT
r0r1L4ReHWbxXcatfrt+zRqTggguTwD3rktBWCd4QdwU4BAH3eP616Z4JvVtb7VYBEWwiFS
DjnJHNZb6HRWXJR5kz2mKVCnGCDxirCuhUDjNcja6i4wVDHB53HIFba3hVR8uT1HvXNOi0e
VeTNUEFQeBjvmk3IseSPw9ayVvGGdwGcZqnc6jcAB0KgHPBqFRbYe8tGaM92VmCbuSOCKrT
X0chA3O23+6cVhS3Nwilg3zZwMNyue/vVMOAW82cpzxjmun2SSM9VseiSpi4ZgCMxis2XKj
AyOa1JD+83HgFBWZct83Q4zXJSPPl8TIyzBl2nPvmo2zkknp70FkJA2gU1zwenFdKRuncAx
xkfrTJGY/MT7cUxm29Rg0wy4HIGc9TWiiDAsNpAxmqN3MqRFmPAGeOtWmOCQSBjvWbdQmQb
S5XdzkGt4LUTRUe93RlIcj+Ld/QVDbamu7EhZj3Jplzax+WBtzjIyxJ/SqawmOEKRuwMDYP
WutRVhnR211HNCuT8pHrx0zVyHEh+RyARkk1zdm5W32oGi24GSeSa0IbmRRgjcCTgHIyaxl
T7DUmjaEytnJIbHG0Uk12qQ7U3Hb7Vlo67t29lYHpzginIDtOW4HJ+U1n7JI0dWRYN4Q5CZ
496tw3RCh8biT3bpVBCiyfPuyeMbafGcAkBiAdvIxilKMWio4ipH4Waa3CPGGPUnqD0p/2g
MCAeRyazxsUDeMlTnFKCquWCjaPzFZOCK+sze5oK+Np3BiehzQCXOXXB44qnAD5pLsRjkY7
/WrYYBDt6nv0NZuNgdXm6GH4sA/s+POOHxz06V5dqvKsQQqrkexr0rxc7f2XCoJ5l5OccYN
ebalxYuRHuJbaOOc16WG0pmEtzhtTDGCQb9wXsV/Ws6SIiExglicZI7960L8SJ5kLxOC4B3
HoOlVHjkeSXAx85UDrjHatuoP4UYM2dxKoY+T93rmsm+kcDZs3dwT2Na80m64kjbgD1Hese
8wSVVtvUZrGe50UzPXb5XJJVev19KfEr+dn5sAcmlnkjubh5fKigDYIjj+6DjoPyp0ciqwD
KT8vbrmsrnQdJpqxTRsjhmXABCEAt+dWbOFlnZoWIC+n1rLtdm0KyAA8bg3T1rTjaSKUrE+
FbAIznihjjo7m9c6o+l6V9rSPzDkLtYkBveuD1fWLm9bdcXBl7IjdFHcCus1wtJpEcbjHQg
deOxrhZ7cPcHJG5T93PHaogtDarNvTodHoyRS6fHKCQjSEMzdAa2Ggt9qlbsAE8L3ArhrCw
MzynzGQoxXA7ittNPRVJM0vBz97GfxxXZFux5c4q+5sTwQNbsBcRlmwVbcAQPr+Nc/cyq0i
p58RbcA3zDii40mzeTzJFcgnglyTj0qneW1vHasYk2uo7HIpSuONjT1DV4Z2VbbdLtwm5VO
MgeprCmvGlxvRiV5Ax1H1zWrHpMK2ySshBZcn5jWFNYxGd9m5SOcBjwayk5dTamo9Db0vxC
tlICbU7R/dXj0yK6u91zT9b0tlR2WZV3iORCmTnGRnr3rktD0yylCyyQh9jDO/5h16CtDWt
Ks4NWMCpmHaNoDHr369KwdrnbGUlFpGjbIjWzSCRQWXoDz1qSKByXYRF0xzyAfr71ysFlZm
ZAwbDHB2t1/z61cOh2/2lliu5kXPBVjj+dErBByWzOlaAxzAsCuQDknipkjxHhX2gZJ965q
TTri0lC/2vck44GTjH603ZqCAGPV50JHUtkEVlZHS6jejRj+J2WS8gd4ssDjdu68Uyyi3O0
e47WUFWHr71X1aS9W6MF5cebtPmb++SDjgVd0mIhmODuI5yOBWl7IhJne+Hhs+UEuwwoI4N
ek+Gp8alfR4IJjST8s15l4fm/eoNpUNkDnOcV6P4SjefW7pcbj5GDkj+8MfhWS+Mus70Gju
LW4J3AckjPPSteK7KLGGDnnkA9KxYbW4hB27SWwW46DPap/OCMqCRS/8QPOBXTKF9EePCq0
dEl2SmAAD7Vnarcj7GFP3RiRsHtVXz2VkC4KtyWxUdw/nsAVUMAchT0GetZxp2eppVxCeiG
ysJEBLsBvALMcf/qpyCNgW+UZPY063+d9rohDZAyO4qxHGilxsOM9hVTVlY5L3PQJcFlUcY
QEflWNMWO7t9a15CTIEYDlAf0FZMrgM28c+leVROafxXK7As2P5VBI5DKm3r1qZmGMZHHpV
STLsATtwM5ruii4jvM3MRyMcfWmcrIA+0jOOaDIifuw2eepqtczDaORknIxxWqRZbKnyicg
Y5OarznC5xz3zSJJKFGQN3OajaWREztWTOTnmqUXcXkUZixBziNsdarwox+8x25Hyjp0pZZ
C+OMMctgGo0Mu8I20ZPB9eK60hFsQoylMEEHgjjnFTRsiqBvHTv61HGJAdpIwB9SKmigMiF
sfMehxmodupMiVVD5ZvwqQIQchzjHJ70kcP7gouc55J70RxSeWxKYGM5z1rJtERbF+627cx
9akZ22MSWJI5Oahchf3ijOOG9jSrcK7ttcYHG2la+o3doRZMj5R04JNSswY8nI/lUSlC4IY
DJzT2QbC46E5HrQ7E3aY+KTLHnaTx16VaVuOGJBGOnSqiIc5U5zzircYbG8EdO9ZTsawbOf
8AGLXw0FZLJUeaOQE7xwByM4749K8r1SO/kgffqlyH67YsKv5AV7Jr6K+jSqTwACcH3rx+7
bM0jEbAx5XFduHtyFO9zidVtC1oT5szsowpdycc81XgeUaehJ2kEruHcY459a09SjXy3iG5
T6+vX8Ky0laSwVSv7vcRkc9qu2prvEz7pDGvzEbiT26+lYV/H8mEGGHQHp6810ckcflfNID
gdccmuev2UKQgO4jqO1TJXNIMyEwGGVHTBIHat3w7o9z4i1600eykhhmuW8uHzTgM2CQufU
81zJkkMqqwwGIGK6vwZeCw8XN4huYWeLQIDJAAcB7mVSsWf90Fm/CvOxE5xh7nxPRHp0Kam
257LVkywGC4ks5sCWBmTK+o4P16VYVZlCkklV6/SqNvdSy3BnYb2JySepJ6n3rQMflOPmBB
w3yHsa6empzXsWb6T7Rp8Y53gYwWyQK5W7mi88EKQmRghc810xiV7KYeYQ5HpziuZuwkasG
UHJxnHNCVhuVy3pJaRJZSxILYAbqOOla6g5Uc5xjPSsfRCDbTMVwQ2CN3ViPT0rZZ1VVPJC
jkDpXRB6HDP4mRkNu2Hdkc4Az1rGvPmjdCOcnIxWlNI6PIUcl24BHbn3rPuHzGWVgNykZzn
BpyegR3LpaWC3RCcgIPTJ4rIup1hiPG3ccn2P1rXVCbO3yCZApyD06Vi6jCgZX6Dpy3Sspr
Q1p7mv4c3rHk5G85YYyT9K1Nbm868gbcCWQMR7kCs/QAkgHJQjp79quaqga8t237V2BQD2r
B7nbb3bleCKJIYywG8tjaP/rVNx9p3SIqA/w+lVIG/eCBSC44GeetXCqRv5zsH2tt4HX60m
CkF1F5kjSrlgAPl7r2qvGVAT5hv2nNTi+jiV1aFi+dxUHqO1U/7RZoPJKqqkc47k96bQ+Y5
y/kX+22Z1DsEQBccDg1qaYMowcE4J4JxzWTfhhq4kZh+8Axjqcetbdjj7OV25K4JIHSoaN1
OyR1GhK0VwxkOMHjP8q9W8Byn+17nCgMYM8n/aGa8p01i6fvBgdgccYFek+D7uCHXQJZkjE
luwyzAA/MP161CWo6z/dM9JlXO5BtHUnGcfhWaib7vdgbFOB+NX9+YxJHhlPGc9ahwV2LsO
0jByefauyLseE12HsgDE4yc8Y5zULzRCTcOQeG45FPYNIWO4g98c1WGY7lkYqGz+FC1eguh
cWRRIAO5yc8EGoprp0b93I2CTnjNIH81QQijHGT0qvdTbJASQufwFZVfhuOOrsel3c7efsA
PESngVi3c8nmEAZJFa9yxkuAysMNEvGfasWYt1xjsc1w0EtCZLVkQnJA3HkdahmmZFLAc45
p0haNdwxyOtVLgM0YRjgHtnrXdGKYl3EWd7klI1Cg8nnP+TUIfYzccDqzdfpTPLZZiVGBja
oB61GuArAHnH61rGI27F6GZpI0ZXHI6Ec01y6hlxnAOMd6hiyMfKVI5NTSMcDof5U7WZmnq
ZU4YHnB5HbmmFpPPLRsd2RnA5AqxcOVmHOAeMfh1qqZDtMh25zjr1rW41qW7eRiykIcEEkd
K2bJy0RBPXge1Y9t5s0MflxqmMjNatmrRSMGxt471jUs0DVy+GAAJHIpJpsRFlTBzxSSSZA
APB56VWlB2LtycH1rmirvUhRuAffE5UgE9sdapjLMNyjIJyAepqaSSQKowCMYxUE0ixpuBG
3NdMUJIkjdSRgYxxVhgfKOGGc9qwZrpozkuCM5APGKzta8baH4ZsFuNc1GG2DDckLNmR/oO
p6+lOUbam0YObUYq7OvR2HXOQOvrV+JhjAAPtXz3q/7SGmwsttoehyTSyMFWW+kEaJ6lkXL
Y59RXQ+HPjJZazp8828brZd0ypAQuACSc54xjP0ry6+Lo03aTPVpZTiZx50j1PVWT+ypiw+
UDGfSvHLyYqCVPIJIz3/Oum0H4haH440K8bStTguJYRmWMEqVXOA2G5A9zXn2o+INNgcoHM
soJG1Mbc/WvUwsozp80dmedWpSpz5Jbog1GOSS0cHCvj7q5Prj+dcyJmS1K7FTa2No65wOv
1q1eeIWuUWIYhQZyY+pOe5rMEtrIGxLIpccng59+fpWrdnoNLQtM0bJuZwvOSrDnn0rBuY/
PZ3RSU7gHrWy24xkQytKAufmI9Md6zLiy1JLbYhAUjAJX+v41DZpFLQ5+eNVvkVcFVOWUdc
Dk/yq1Z3LNp23LJJNK1zKo9SMKPwUD8zVePTLmXUobSVWBmfYdpySOrH8B/Oory5E+qXN2i
eXC7ny1z0UcKPyFcF+at5RX4s9xwVPBrvN/gjatmVZF2K/J+bI4NbkY3qjklmICqMVzlpcR
YXaG6HIYgbeueSfaraavLC2PLVsElc8Ecccj8a6keXZtG0+0R4bOCCSS+AB71y2p3MSlFdg
xBIAU549fpUd3qs12wburbgw+6Pw6fnUKWglBuZ5xljypGWPqfpQLRLUsaZerDJJhFKy4wx
yMY//AF1oebdFVYyHDE/KR1HpWRHDgbIS5C/Mc4GP8a17a2kB3iVguCRzntVJsykle5I91A
rK9wGRTzwQR+lVJZrZV/cyo7OeBn7o+vrU87WyxjO0sBwGAz9arBYZDIIrYZAyJccH1FDl3
KjBPZGgs0r2MLbwzAkg9+vSsi8LSTA7cxqxzxyKejEBUhV0BIwGGV/Ooimbj98u+PuB1I/r
Ut3RUY2ZvaUQtvtGNxwPl7e9XdV8x7SBotzeWcYA/Os7TntEcOrtEBxlh0/D0rbuTDdW5W3
v2Mg5IiIPPp/OsW9Tqily2uc6zCKQSLu3EfMccEVpoqxqSQBEclSw4qm1peF4VcII0+7lcs
Pr61YuL+JCIzGXdTySc/gc00yOViyrC/KKzYQYOOM+lZ8il/LjiPU/Sta2uYr0ssMRWXH5Y
9s1TNuGdUBAkDbiWY8n2Ip8yvYtU3bmMHU1j/tCFwBG6rtK989/wq/DMqy7t4+bgAdhitxf
CzalK88jxI8nzArKGbAGcYzWRqeh3Gl3CXSSma1LBdw52n6DpSumU4tLVmzp877pHIG3jGR
jPFXdXvJF8OzzW5MNxlYlkX7yAtkgenFZelSCaNT5QIB+Zs9T+NaN+zT6VNbKmWLqxXGScV
l10OinbkdzV8F/EPXNIEen3zC7sI8Ko2gupzn8e9dte+PL++j3WbxWaA5VlO5j/hXiaWk0V
+81tcIVl7E5xxwBWxaWt8iLHkMz4IPccVbbtuYRjTT5uU9Ns/FuvI+/7WsgJ5WRAQf8itm3
8a2VzI6XsJs3/wCegO5Cf5ivHI7u+tpCrglc5Jz6elbdnqEF8xAILY6AcmlzShqEqVOstFY
9nj1G0vII5LadJMk/dbk1TuSAVOFIJPTmvPY/LIRFLxgfdbdjB/xqQeKtUsMwzRrej+FmJD
Aehx1qKtaMo2ON4KcZaH0XPOVlj5UHy0GM4wNorNuJEZCw9c7RxVy9iBmRNw4hTnPbaKzJI
41gLPyMevNOilZM89sR5SynLAgdB6Cqby5k2sFOB2HemuCZd4+6TyB/OkZkP8WMD04rujGw
r6BIR5gOeR2z0oRQluZGQsc9h0piyoAo5OBz6YqQSxeWSCo3cVViLgjxudzB9o9T3qwTnK4
47AioEChTg5OKshCIxwd1S9CHLUozKTPlT6Z+XvTdkcqkbAyk9B/OrcqdG6H06ZNQqCjkBQ
qnGCDVJ3Qc1hLdPs2MZO7qBVyB9rsdxPPANVQkrED7uGyfetGPaVyy4xzWcrFqV2SAsoOFB
PWq9xI4JRDg4z9DUZndCzcAfyqJpWkQMRtbPQVMYa3YudbIdJIFUEqckZz1qs2XXJ4P6VIX
icHeeSO55zXGePPHVj4J0Z7lws97NlLe334Lt6/7o71rdRV2aUqcqklGCu2UPHnj2x8GaYZ
ZVW51GYMLW2AOJGHcnsB1Jr5O13WbzUdXl1G+me5vrpy5Yn7vPAHoBUfiLxVq2va62q6tce
ddH5CoGEQeijsP51Sj/wBIMl1MPmY7Y+wz3NeBjMU5tKJ9vluEhRg0vje77Is+HdDude1Yw
h/lTmQ4JLc/dB9T6+1fQfhjw/YeE4IH1m3JnnjYQ6bGxCqDn99ICc4PYHrWN4bXTvh14Xt9
R+y/2h4gu0EiWnAKsQOD9OKtaZfaprvjFLvW2tnvdTty/wBojDqFdEyUK9sAY4/CvNrTdCL
nFrn6XPZw+E9rZVE+T8/Iz9Y8HRaN4/tNW0UCLTvEUM8RgiHli3nRN204/hON3SuaeWGGIk
Ny3JJOa9IvdSntrqwtCI1MRnnIJL5KwMuQx6cMOPavLFsDLIrzOz4wB2r6HBuThqj43MKcI
VN9r/8AAHpcFiRGowec9e/FWMiOEyyRzOoOfk7euKRkSJNwUBV6e5qv/blws3yMTsGAXOQP
wrt23PNjrsTrqLltlpbmFlGcSD73pUwu9YVA/wBqIU8quOAfp3qv5l9eOkhlQZ7quMUk0F1
HbSM92QsaswDEAkYz+FDlZXZpCHPJRXUn02WS6m1fVJwDHaKtrC4J4kdfnIxxwoOR/tCqw0
22uSxRuSPWpb1v7P0iws7aUyRspubhUb5WlfHP+8FCiqun38SyEZXZxgMQCD3rjw+sOd7vU
9HFz/e+zi7xjoiKXSri1kQqoZSSRluntmqVxPLLOUYlIxyV6M/tXSiWMOIzkpnJPYVm6laL
IGngUSMgx1+9WybOeVnsY0kyyEbFCYwdoNXIpTJGqKvzEdazUBdSwbJB5J9fSpre4ZUaKHl
m6EnhfeqTMpRuaaXMVnje4bJ+pBp82sTzxYhUxAdG9f0rOS2jUr8pPPJ9f/r1qQ2jIqgJ9c
9qd2ZqMVuUEkfZtM+Hcgs/XGO2atWt9NC5ZJkIx1KnK+9TPZ7sbXK4P/LMYJpkdkm475n+b
rkbs0rMvm63LzalbTuohaWaYgbm8sKATTkhhAE1xImwdWPalitoYUHk4DMcsDjNTgqkoPlB
h3x/SmroltSGmGIPvR9yrg5wDn6CqcrCG4DQIVZerLkHB7VryG2c7kzu/u/3fxpmIVjXLDc
eCucirvdE2Sehhy3jvIZY7qXfjGAetSKonkaaWWQu47jGPrW0bGykhG63UPkAcY4qld2zWk
XmLIXhPPzjJX/61ZO19TRRbWg2xtprC6W/juTIFbdJHwRIv+Nac1qt5bfbWXcpY+U6/KV+g
FZ0UkTjy1lVoip+UDkGrmizyR209sGJQOGPmHIx61M11RvRnJXjLYYWdJD5khMq8jtx6fWn
SNfJbefbMWjIwY26Y9R+NXL6Bpwz27GTyxlsdcdetOVpHgbyFGwLwoA/DmnGUepM4Tb9wzb
TU2+yb5m/eQthkAHIz1rt4IfJtIpxghxnzB1Hvn6Vw9pp7iacyoYlODgjr/k12wZ10ARSgh
4lU4UjOBwf0rOS6I2pza1ZlX4tbeQbIiqyIXQqMn8vrRaXccU6pNEpYplmyCAcZGPT3qlcX
CyXUkoJ+RMKSe3QVFII4s/LgbAOvc1agtjGpVb94na4W5hDsm0bsqAccfSodPt9uthklwil
sAjG7g8Y9etL+7WLEabgg4IHOetR+YkMJmnIRD0JB+Vj0x61pKKasc1Oq1JM6WHUkluJrdS
HMW0SEnOCRxz+FEs653SrwfulvT8K4Qy3EOoeZZyyIpYfMyk7h3J/lU11faxcOGiuXjUEgK
oGB+lefVobM9RYpPdH2Td3LLN5THMflR4z2+UVmufMC4kDLj+VXtRjUXRUDcFiQfUBRWTKm
5s8j0PQV6NFLlTR8vzWdmPUh2bBz29KiZDu+dOh7U0bQRhNoA5JPFRNMSxGMEg4PXNdKRV7
kjMgOcZGcYFTrbCVQxbjPIPeq0TqSOoYD061pwlBD85B9ABUybRK3GRRIspZQdp7elW0dPL
xtGep5qvI4IXAIHWm71b5gMEVk1zbg10Q9jxycDqO9IUBO7uDg81XNz5aMcZx0q3BKk8WQC
r5+bNDTiJ2YuFCqBxQWIUj15NLvVm2547Ux23Myr0HpUlWstCGRgoxgnnvTSTuztxjj607l
SSSMisPUvEumWJZDMZ5UH3IucfU9BWqIUXcwvHvjez8E6Kt/d2kl1PM3lQRIMBmxnk9FFfK
XiXxfceItam1nV5Y3uWUIiqcLEo6BR2/rX0dqvi2e7ikG23itwpyJFV+PcngV4X4ptPh65m
aFS18y5H9nuAm7vuJyo/CuTFxm43TVj6PK6sabtGHvPqeWljcXWC2A7ZJPaum0vT7vWdVhs
tPGy1iYAyOMD6/1qrY+G7+/wAiytW2Nx5jthSM/r+FdjB4b17R7q1u7bUo3UFSYtwLLjuK+
Uq1XH3t7H1+EwtRpqSsn6f5nS3Ghanf3Wn3Fuss7QFFVUPLf7Wff1rvNV8OWdv8QPCttH4l
isdQmhBltZIy6KzAgZI4UnkDPXrR4d1yG00u41C6dJZbeLzNijBcE4Az356n3rV8F27a2by
81Ha19qMrShnGRHgjbj0xjA+lXzUKtqz1uvuOyvUrxhyL3eX8TgviBaXmk+MrLRJZUZrdbm
ZnP8QOAD+IX+dcfJeMRiIAL1z716P8WpZb74isyWzCSDSiHynMh5ywPf8A+sa8kZJlUfKwJ
4Ga+lwtRclonw2PpOU4zl1X6mpLfRsqqWOW+U4HGayZiIiqoVA+8CB1qvOzxOodwOegPT3p
izBg6FmCjnLGt5VL7nLTotbI00lUuR56CQDcDnANXVQau1npckwRLuUCWXk7Il+aRvyGK5U
XcDkQwCSZmICqid/SvSF+HniXT4dVvn+xXEK6fH9keOUBSpcGUgHBDgDoecMa4K+Ig7Uk9Z
aHp4bDTpt1pRdkjHvJIri4lmhiCQ7iEVhyF9PyrFvLd4DE+weXuyH7/jWrBptyY/NvG8qNQ
Tzz/npUdzNawxtHEgcE8+Zz+Vehax5HProSWxQ26yP8qkZU55p4eOL5llQAdiCAD9aox3kz
MAsfThTjgU6Iu8pG5lB+8BxxRoJuXci1C3s76M+TLFFOpBLqc7//AK9VbfTXiBcSCSQjKsv
Q+9aElhZiI5ixyDknFPjVIVCxDbGOpB55p2XYfM+5Wa2nTBABjYY3Hn61PDc3SMhz5irztY
cE+mfpTxctENvOzPOV7+tXnmeS2KrGJA3cdqpK5Dm1o0LNOZo1YII1YAAk/wCeKznnKS7M5
XPBxxV1Ip5WCuxZUG0AKAFFRTafKQdshC44Ei5/XtSaYXVyCK7KsGc5HTpWhBqECxgSoS46
D3zWE63UJImgYY+XKchveq4LbiGdowOcOvP51HMach16mNm3AgDBJB5zSGa24OA7KeintXO
JPIiqkb9+3IPtUzXEhfCRBUxzGwHT607kpWdzpTcpNGrxoyInDMDwT6CmXdyVgXyRuikxvD
cgdj/WsUSNs8ogxOCCVPTHtV+0lWRFhZwHBwQ54NRJXN4u2qKs2nPYvtziFiGVmHTj1qzpL
MbobGEhdT0JxkVJfIXgWPfvB4QngL7f0qvbSRQsZkbYUypAPQ1O6sy1ub9iJBMZMlgWw3PB
H+eKbcgQ6hJCm5Fc7l9MUtlJ8reXgOyZIPcA5z/OotTkSG6WTZu3Daeeh9vzpKOo+drYkic
TXhaQqqqpJIPatiG/invrpSVESRqAD3HQ1zFk5e5kG7ase0EL79aGuMSzJwQD6Y4zxVqOuh
m5O1y0V2XE6udwMhIyOcc1HqDbbqCIOCXw2QOwH/16nugGviAuCxAOB3xWTLI5vfNDcooUY
A4rS1jFO6NaOUxtGkOfNfhPy/Ss3VXd7j7C8hYQHAXsWNTQ3sdttvzGG2D5FIotludTvcJH
5sknzBsdCe9Cd9COXlV2NtrKe4EVnArM8hC7v8a9Et/D+naXZRQzQC4lOSzN2PHApml6XHp
cIZY1ecgEsw6euKk1C+uHZSd3Ung8DpWNaMtiYTu9D3y+l8y6Zos4eNBj/gIrIncKCgXBPf
Fal8M3bMBwEjwP+AisSeUs+OBgkjnrXRRXuqx57SuSMwK8HIPAP92q24RttZQcc5PWltl8x
SCAABz9aZMhMoQHCsc5JroW9jTQmRg+5kB6cevvVy3Py7uoxg1FbQLHAY4SG7H2qCWQIwTf
hVXLcgCo+LQzehffCjcWBGMioZtyfMAMnrisu91jS7YLJdXcSIo2jc45rC1Xx9ottaLLDML
lnHCgHk56U1Fj5b6nZqQ3RQD0zUpj2QgIee5z1Oa8Tl+IusTl1g8u2TGcRjJ/M1Tm8UavcR
h21CdyOeHxmjl8yuVntl7qllp8Xm31zHBx1duTXFav8TLOBzFpUbyyHpNIMIPoO9eZ3V9LO
R5juznkncT9eaotMxBbGBnK5H60rRNIw7nYXfjbUNRicz3LiPuqfKp/lXnvirxpPo4SG3MY
nnOfm5Crn0+vFZms+KEtmaCxZZ5ccyH7o/xNcjPOk7m61WR5pBygZhk/4D2FclbEcqcY7nt
YLL3UanNaeZHe61rWuTNG800yMfus2I0pLSztIbqOO5dJG44JxGvPU1nT64UDxW0SwKM/dH
8qyGnuJ9o81m559vevArTu/flc+mpzo0dIRuzs5b3WYtQIma3jtosgF5QsbDoCMVd0XRbC4
vEgv9Ts4JXUyRzTSGIgDByPw7nr2rjra1kkLO0oklUjaWJIH4d6uyQSabG8ksObx1wJJ/vY
4+6vYe5qKGGlUfNL4fuHiMwcE0vi89bHvei2N3q0UFrbtBf2UQ2vPE4Adj6n3wOvQ10Gi61
ZeErKU3V4sZY+WmSPkznnIJ4r5k0rVNThnluzdy7myAEYgEkcnAqJfNnnUtOx2HhScj1/nX
XRy7DRi7J6s82vmmLqe7Jx+4+h/FvifQNR1aTUEvBOhsGh85FO3fnhc9xya8c1nXbKwgzBK
lxK3Cxq36nHT6Vz97f3kw2XE8kigYCg9APpWEkDyz5f5UPOTxW9WpDCxcaS1ff0OOFOrinF
1Xt2JL3U7u/uPMlKp6JGMKK7KS9WxtrJZIFkUxgumQNuQPSubtNBu726ikRGitGPyzsDhgD
g7fXkHpXbpa2NqcJEHXOOec4HfNcNLDVK15N2/U9Ojj4YJySV308ifwaulX/i43U0kZgsVN
z9myA8pAP3R3x1rfu/EWo3b388l1DL9pRUaWBPLWYr/E6fwyAcbl61ysOgw6p4g0yysLZY/
PmMly0eUdYU5ds9uMj64rW1m5S/1WeRT5cTMdkadFQcKCfXAFY0sDfF2k7qK/HodWLzWUsK
5KNnL8irPeTSAiWT5QMfU9qrhiYmfyhIegbqP1qVRHJH9wORkdaVkiDFHfYmMsw719Re58b
ypFNpCzKzzBGxjao7+tNSZvMKuwHc4PWoZzaNdOyg4Ujqc8iq74UNMWJBH+RUGyRsoytHlW
6dAB0qPzWUPtwQeTk9fes9Z3CsX7DqOlI9wPL3tKAmM8jH6U7k8lyw0ltJIkjJIpUcnd1/C
raawsKFI4yHXjJ7j1NYySxPlclj6Ad6sKqSMpkYADuTjP8AjQpNbA6cX8Rsw+IpQmBahg3V
s9B/jVmPUI53/eRlWHvmsKK8somDSOcDj5V4P0FXo7+ydVNtbuwJ5J4NWpPqzGUEtkbSskh
OCp79O31rOvIXaUGNVwBggjNSeZEwAQHcoxjNSwxktkueRg8dakSujMtrBjPJswjHkrjIH0
rQXSpJHwjhCRgsRxVkmJCSUKKDjC9TWjp00bxt5jbWXoCe1FinKV7mUmi35g8mWZGVASvyc
g/WqcfnW9youbdtzSEZA+9/jwK7eJI5QzqQcjAIGT+NQ3FoqQ7JQrqTnp39c0mkzSMmtzGb
95mFUwp+ZVbj9KoCEW8NzvRisjZBBxyK3/7OjlKYkKAZ7Z5rNuYzCs9rMhDnuO6561LVjaO
upNYTKVUBgTtIPpxVfWHO+33blXgfWq8JVZGUH5kYZU07VJBNLbwMemThTinYjrYnsmAuLg
SEDO0+lQBozfh2iyc8jP3uaW1Rg8gJ4wOR0qvG2xnlU52kj9e1NaEvsXJJPtN2qRNkAFuvU
j0qggmllITOC3zHNTbSkG1cgnHzDPANWTElqV2c78HJ4waQL3dCC/xJLFax846gd/QflXfe
GNMe30/7S6bGkG1AeOPp71z/AIR0M6jqx1CYFreBjjjiRu31FekS2wVN2wdeMds9a1prqzl
rO+iIPLPlkK2eCT3xVO5WJSFGDgn7xx6dKvyRssKIsYVgCc461Ruof3gypxjI5zWVaV3oZ0
1bU9GsPGGn6nuuHnW22IvmCZwNnygV554g+KU51GS20ezSW0iJUXUjYMh9VHp9eteWeIdSj
a8uZIElhdSi7ZMgj5R2qvZXmbd8yscDIPtXWpRXwh7FpXZ6DZfEfX7G4JllW5iJyUZen0rs
LD4jaXqWI7xWs5AudzcqefUcivCxcEz5jO0jknPWrS3IWQtHuZSOp7GiM02TKmfQd54uis7
RGtfLkkPQM2Px461xWqeL9Qu/MUm3ijPXCk59O9ebf27duVDOwCjbgqOB61al1VmsjHsAcn
gg01OPQnkaNCedZrphLKryO3Mnqap3gaOMtA25OgYjkkVji82bd0QKn/x7mrcWszE7TEqx9
Tk9KXPFlcr6E1rLcF1BYN5mUOe3vWk7GGMhT8v+NZ/29ZArptTAwAOQaw9S8SW1tI6BvOlH
VU6A/Ws5VIxV29DanRnUdoq7N681O3iieWQBAgGW9B0rj9W12W6jkjDlLTOAvRpPf6e1ZOp
a5fajsQ+XHDFnEfUZPcnuaoBVR83UhcAHIHU15dbGJ6R2PqMFlvJ71VakgKuXeVflXoo7/W
qF1fJuIVAx9TzUkr71KplRyDk8AVVM0ETEJGo6d8n8682ddbI9KdPbWxEYJ7rBk+RP4SaVj
HBiNCCTziobq+eUBQQAPSq8bEyAn5jXNG05rmOaVSFNP2e/c17eeY4VD5eOcjr7mpZNs03z
MXkc8sW3EfWqSru4HGTitSxgWOQNKccjB/rX0EVpZHiTerfU0DYCOEyXExEO3qR8x9hWfKY
od3kkKGHyg9TV+5mNwXIIigiOeSeSf/1Vm6akV3rltHcuqwtIN7HoF7/pWjtfQyj1bNC70G
9j0mzjhtJZ7u9T7QxU4EcOSFBPqxGfoBVqz8MG1jju9RmSaRB8sKj5QfQ/3jW/HqIvbhrgL
tjbhFY/dQDCr+A7VoeHnW+8XRXFxGsmnaSv225HZlT7q/8AAm2ij6vTcueWrMPrVW3s46Lq
S+Lmg02bS9JihCS6bp8VvISernMjEgdDl8Y9q5c3B3mV2Koc5IHH4Vq6mi6lqF3qLkG5une
dlJ+UMTkgf57Vy+sySQ6ekSFmluG2iMHt/wDXOBTm1CLfY0pR55KJ2Pht5YPDGu+I5SEe6K
6bZ567Qd0jD8MD61iTsIwpKH1wRzU97LNpdlbaRn7QljGEDr90Mfmf8dxNU5Jo1UNKfnYeu
QK58KnyOct2dWMadRQjslYmtCFJBIw3T3qeVTICp44NZ8btkOvGf5VP9sAB6cc89q67nA0y
g0ZjOeBzk5qWFo1UrJHliOCf4feoHcCQq67M/MA3cE9qepPP3Tj1NK5o0WmWAgNhsHJ9eai
eQHcscHPQE9vzpUmYKqlhuHoKe2x9r5ODxjNMRm3EU8a+aGRR6JxVJ98qKPnCjJz0BrZEm8
7SPlAwBjr+NQSMpcIAq+vPb8Kho0iyrFHtXc2CTyN3Wr0dyqfd4xxkdKrSRhsM3ytjj39qi
+VSq7sgDnI70IT1Ni3vkQgEsUY9SOK0I7+B5fmJI7YYCucRsuMggnjAHet/S7FY0WedNg4K
qepPpVK5nKKSOhieExiViEjxj560YRpxheWR1A6AZG6saWeOaRXlUKAfuAdR2qFplaMR4yu
44HpmnK7WjsZUnGLvONzrLSWz+zMLdZAM8MSAGqrNfKJMLc4ycbW5x+NUtJUpvZyGjY/MMZ
GK0bzTLKSA+QPKGMgddx64xXP/AA5Xk9GezaOKpr2EEnFa+foNiJfkuAMYAU5/yaQkSy+TL
EHAH8XOM1jR3clnc7DFtjY89QQK1odQiYB1VHOeoGDiuhs82MIt6uwHQ4JgDb5Vgc7vXiqW
p6XPBLBcIPMiVWUsByo561uWurxQS7pLQPGQeM4P0qeK6trlz5BKh87lNZ80vkbRhT+G+vf
ocjDGdpA+cN/EGwD/AIVGjokAiXruYE5rpNQ0qKRZJrVSGHJiBwSeelckU8ieVJW2lEbauO
N3pVJ3WhnKDi7MvoVNsrY3ln4xzkelOljkmjVHO0s2QF5+n0punLnT+VYspGO4561rxxIFw
SWYcAjpVRMp6Hf6Bpaab4Zs7dQvK72IOcsTnNbksCeQHyNw5INQac0M2j20zyjLRL1HIOKv
LIrAJu5PO7kY+tbX0scWrZlT7VU7GwMZ5rNEjmR8geuT3qzqG5L2dSxI8vIOePcCstMsW2K
GUevJ/nWFRPoVGVjy3X43u9XlktrdiGx97gdB1qi9ndQgOqb+xUV1F3eh7mVpFVWOCABjHA
/SsvzDId0Xyr0Jrp5Uac8upiB5Y5wJC2088jGK0/LdCMghSM8HPNTGTCgbAx5OemKem8gkJ
nPUgdf8KaikYzm30IPLQDDpnvkVFJ5O3axfnnC1dVc/dHY5GeKidP3jM2BzjgVTXYlS11Ki
o4UBW9QO9KSFQ7sKg4JJzkVbh2KecAEcjOc/SuI8U67IZptLtSqwocOynJc+mfSuWrNUo80
jso0/ay5UT6t4hhhElvp0hjiI2sV+Xee5HoP51yj3LtgxjgfkKpqGdu5q19ncRb24UfeOcV
89VrOo7s+loxcI8sFZf11J/tkiEPkAcd+aV9RldTjJTpkVntJGDhVDH1NKDLIuCTt9BwKwT
lN2Rq8RJdSb7QXGSxb/AGRSCIzs8rqI1PIUdBTo7fAOD1HpVyF41Ro5FBQcZ6YPrXTCglrM
x55VHZsyJxiUrjGOKYjbWB7UrkNKxByM8U2uJtqd0ZmrbT8KwyPXFXpLsnCoCAOBu71gwhh
JuUkEdCK0EmmycOrkcEMOle1h67nHVHJUpq90TzXDyRhdoXA6DufWprFXWzuLkL/q0Az3GT
imwJDKAm4pORkBu59BWvJp8sPhqMqykz3W3YpJJAXOcfU/rXWtdTnlJJKIyxumjiKlsqBnP
PXtXXr5mi6ANNkdRd3ZF3eY7DA8uMkegJYj1I9K5i5uY/C0ELGOGbWHG9Eb5haDsWHdvY9K
7q2tI/HPhVvFGmTq2rwIP7SsmAVncDmRMdcjnH1x0rCpjKdKajN79ewo4adS7j/w5g+bCCq
oQcA9R0PrVbQY7a58ZSapfL5unaLH57J2llJwi/8AfXP4VUnu4oLV5mwcLhecc1pm1g03wb
pymYf2hfSNd3KDkomMID29T680YiXPKNHvv6I1w0HCEqz6fmJc3Ec0jPlN0rEtjPfnvWXKZ
YYmjjjjdWJJIGeOwNPKuWK7gABSlFVdxcHPoeK7Ha2hxp9yihWEgbt+e4/UU7cGBBOM8jHA
+lRXAk8/zLdWbcSxK9B9O9Pj5Cq8TA+jdqlGrVtSOdv3qMck4xn1xUol4woGCOeMkVHdCNo
y0ClpFPPpUAYsM5Ue+CM0DtdF8XBfKfdUdsdaBk4ZBhR37VWUgkg8kelSGRUTZnIA656H6U
XIsSmTcBsHfmmKM4wApBHINVi24E55Xg4PP407zZPLK8gj+H0ouFiWaTZhVJZye/OKqA7iM
LuY9vX3p7TM7bIgGboT2q9aweWu45yQBk9T9KRT0RbtI1totuN8h5LdQPpV37dMVJJVNntx
VBNyPlHIXpRdbpiiySDC84Uc1dzOye5YbUVkkIRi7nk4NCagolHmFlUY4HJIqgrLHGqou1T
xzzn3pNwJ3/e465xRe4WR19nqtj9nUK/zkk7ORtPr71LJrMzyLzGVTuV6fSuUaSaVElYsNi
8HAHHalae5jfy5SD7dM/jSsupXM+h2KzwaggSYhGPGT0piQXFnMBJHhX49dw+orCtbhxtAJ
BByRn9atrqN6kUix38ixuTlR0/KrVjKTbepuyBlbfjaD0zUMJZGXGQ2cnHeqX2+8DeTJIsq
9mXHP09KLuW8smjmjl3xtghGwT7g/wCNDEux11lMCB5jZbrz3rK1fSre6aWW0lCyOxLLxt+
gNZ0OoG/ZAieXJHksO4zSKZYlYs7DH8I7DNJIptpDXtZ7O0aPc3XOV6ZHvWoLmErAWZQwAL
N7Z7+tKLyMqC5Dhu3ApDJayylJdi7VCjnt/jTsTe+56F4dbz/D9rKJMKAyjPqGNa6hwA6yg
7CcD+tchpOu2OmafDpz4CrkiTcDknrXRw39tNBvtZ1lPHyhhkfhSvoQkZ+qyudR3H5NyAA+
vFZKTorOHUde4rS1Ft1whyCQKyJWMc7rtB57nFav4UcktZNHmd5qDmeSURuAwGcDGDgUyCQ
52Rg7evTr7mur1TTEfV71FdQu7ACntgVlpokXlGQzsCq7woP3h7etOb5NZOx1x/eaRRRtzE
zsVZzj1OatBiIRGHO09F/z70QaenVkYFiejZHtVW5V45DGFY7eh7iru0rmKimx6feAHL87Q
TyBT47ko7iXng8EVDuUKMRkELgZzUU10LeGW5nDBIlLPkYNZt9yuRsh1/WrXTrAvki6kUiJ
QP8Ax7NeYu29i8mc9SSeTWlql6Lmb7VNkytwqHpGvYCs6OMSvvkPHWvEr1J158sdj36WHjh
o+9uL5m04hRQcfepjkkksdzHGSTUxSNSc8Ee9EAR5lUg7c9RUKgo6dS3UcivHA7kMq5Gavx
x5GP4QO1SvJCiYAO0HkCpGaCNkUZOVyQBzzVxgoaI2hFPVkkEQfrtwAW5OM/Sse8mAk8qL5
VHXB6mr97fKibIlILDgH+dZkcauck8+9Y1HKb9nEqpOKVolfBzT1XOSe1WfJQNnPA7UgiUT
gHletZrDSjuc/OiEI2OhwaspGFlaRX2qBlQ/8VBiMcAlU9+Oe1acECXOkOzAb4jnn+Id8V0
0qGtuqM5VFFa7DmsZbqW2QeSgdQ2+NicD3rsdN1dvDujajBctay3PkFrV5oSzhjjGzHQjOc
npXN6PpkU1nNMrFfKdcgngg+v5Vr32nWs/gu/uoiDeWNyFl4yBGwwCP1rrVCpJN83QzeKop
qPJd36nFOkk87SysZZGO5mYklj3J960NG1jU/DmpJqGnStG6ja6huJFz901WtHV4iGGSq4O
e9Bs7iQg4YITkn0r5+dmnGex7qpc0VKG52Vqth4i1azhtYmiiJa5nXb9xUGSPTk8enNRXdx
LJeTSTRlZHPKntTUEmneCmRYZI7nWmCxzE4ZbWM9F/wB+Tkn/AGRWn4QurXXHPh3xC0UUs4
IstQwAQ4HCtj19DSwuL9lUc5+8tvNInF4Z1aVlp18mYZlZiSM4ppl3KF3DBzxitPV9FvtJ1
WbSNRg8m4hPJ7MDyGHqCOhqmVRHXO7gYyRxX1atJXTPl3FxdpEcRXJbAwegB6mp/mYbWj28
fWolEakYBJPQgVYXYgUOrgMc5JxVWJuOjwqMwQkkdhUdzGs0Xlsdp6jnpVgC3KnDMh7AnP1
p5Ece5GfdgZOfzoFfUwW+UsGO5ieCveomuIwDhsdjnv71c1Jo1uhhGVFA3nHfqAPwqjAkc0
rTXCkIPurWTunY3SVrkkUc0zbkVkDDptyT9RVmK1SUAzOSoP3QPvVZRlhxJbswcHJz1+lWV
EJSNC+9zy+OAtUkRJvoMitoIhgRgk4xz0p5VnYqDwo+UE9KcAhB+UnngrRldxJJCDk571Vj
O5CzhAVQZx1JHFQhiVyADjvT2kUuxVTzyMVIkiYUsmNo6+tKxRBtLEBhgjp7UAtwMD06U52
5G1OMH8frTCVCAlOG5PbFFgEWUohGdoPU+vtTZriV4Qsrqi8EAr8zZ/pUMs0QdCse/B555q
T7NvKs68KQRzk/jS1KsluRxNI0m4OYx7nFaMcxhQgOjZ5PUkmolhUHe4AGcgYq3Fa24AcO7
EjoTVpMltC2t4onUyT5RjyMcD0rbJjuoV3SK5X+MMAT/n0rnWghZmjDFM55pY18qTbIvUdQ
cg+/r+FBOjNa1uGs7vzNi7+2T1+vrWouowTRhJ49kjD8DWVbyQzKYTgkcAjsKuNFbIMHkgZ
Ddx7VDtfU2jCTi5R1sSzukCrskJkI6ryoP9Kkt7ggKCNxzk5xzUS3Em3yw48oc44/zmprYR
tKRJvUA5IHOR/jSc1Fam0MHVraxiTF7V5MPDIrA4wR0qeCWaGQS205Vk6c8j2pbeK3uMKkj
SYPQEfLWkLBELK8bqC3GEBz36VjLEwjozdZTWaurfemLF4lnh+XUIRMq8h0OGP4d60n1zSV
giulkV1nzxtBZcccjtWQLdHl2vEUJH3uPT0rGnitIruVDIoIPPHU0fWVNWRyVstnRac+p1v
ia3QXt4tkVlSRtm6MY7D1rmLY3MT+XIwa3ypYFuT0G3jp9a7nxGom1G+Wa8wkRz8hGF4HGR
XnF7rFnFqP7qCRoUA55fBGecfXtWVbE08RS5uXm+SZ0YbDToy0dkbVz9rggJSInKHYWwMk5
4x2xWOWklgiQFYgQSxLbiTnoTWrH4itrjQS8kLNIrBVyoCqfp6VzeralaQQTXktwqAsUWGN
fmbuFH+eK48PiJ16ajXhblZ2SoRptzpvVk7RyQyOLu5jWGBN7PK+3YB9f5VwOua3/aF0V+0
M9lCSsY24Mn1H8s9Kzb/UHv5pLi5lOxThIi2fp9frWYoaV/Ws6s1KSjAUZOKvImJaeXcw+g
9KuBdsQIBHvUEUWwDJ+b0NPl68AnnpXdShyQ1OacnKQi7mTywBu7HvT4Y8IQBucnHUYWq4k
2xOrZ5ORikU7Q2GOPyrKVTU0SJnLlnI55O7FSxlI4UmfJUgkhR/Oo4pBGo+XnnrVaZx5YjH
rn8KxnO2qN1ZK4wlpZCx69AKsRxbFJI6DOKhjX5h6VI8gKkKelXRioLme5hK70RIPnYY4H8
6Rw3mHIHTiiBGXkjqanfcG3Z3cgc118rlG7Mb2ZLeWphswpIOwAZq3ZKBZS4OSBz+VO1LYt
k6gAuQMrnO059ahst5ikiBABGTmtopKXyOaTcoX8zT8PxGWS5i3bmaPhM4Bx3rudBsLWex1
6zuMBbmzDhV6uw447VyHhmNxqEgBAxEevfNd3pUKrcIJDjAPbp/9au2jHTU83Ey952PGbMm
G56dcqc9jXQRh7oxWce1Z7mVYVO0naP4m49BVbxRp40/xZeW8AIidvOiz6Nzx+Oa3fCl/bW
cOtancwh5RZmxtNwyFmlI8xuvBCBhn3FfKZhSdPVH22XYhzp+zXX8mT+I761u9addPj8uwt
I1tbVCPm8pBgE+55P41zYSC4ZlZ/LPUMvBDdvxq1f3DFRGjggY5/lz/npWeW4Jzk9/avIs4
2SPfko/B0PYtFu4fiR4FW31NjJ4i8Po3KYDXVv/AFI6/n61zki6cZhAY3Y4z8xO3BGeK53w
b4gPhXxppusq37jf5dwD0MbHBz9ODXfeOtNl0jXMQPmxvP8ASLeTsm7koPoc/pXoZdXmsT9
Xk9Hqv1X6nzWPpKlBtLVHP3GlW8UPmwXRI3fdYcqO2SOvaqE0UxjMhiaSIcGTHQ+lbUA2Sx
NIGukdMGNZSF28c8dcelTLNa288Vq0Plw3ALbAS6jtgg8+le/UrzoRbs5HiRoxrNaqLOSKq
SG53Z4IPFQxl3Y7uADznvW1e6UXuiLM/uWJ2sQflHcZ71RuNKulJKyDA4HykcVMMxw07WmW
8BWjpa5Qv4pntTGZDt3byAev+NMtFEKKxZGDcAEdBV0Wlz8xZlIyBj61UOlXMF5sTDFmIVM
5Oc8Yrp54t3TM/ZzSs0SxiPkgDqMGrKqfLZVX5c84FaFn4W1OVbh5I/IMQBw+R5nrt7VGLW
4VNvl4ycHnGCPWqjUi9mRKE+xQXcpKhiWz0oJcqeBu6Zq41tLE+GUlhxkd6r+XlmZ+oPReM
1pe+xk01uiuyHG926Y4xg1LFACBhSQDxkVPFbSzMARjnitGO2lUA7QwFVYhysZX2Nidwzkj
BFQSW7ICS+RjjA/pW+1vg/d57AVDDaCSZt/7uMDOQM5PYGk0TGpdnOrZsZFPBwc4zjFaCIv
2gg42t1x6e1Tz2qwXLRuShUlX3c7fqK2dJs7ZtRW0hKTrKqlnZQVB79aznNU4uUuh0RXO7J
mA3zOu0EhfWnKskcmDlVbkEnOBXXWnhmDVPPW3nRLiNj8iAhBwcAjt9axBbwW8xS+l8ptxj
VepY/4VnDEU6ibi9hOlUjLlaKQQPGPmzwecZpWiLZO1c+hHJ+lbT2HmSqtmohcL+8B6L71N
FbWn7yJ7gGeMEsxHHToKbxFNWu9wVKo27I50QSId6rtYHn3qybmQxeWq4428810H2G3l0/7
RAHYg7Rjox79elZ0ljcbtvlkFBxgZA+tXCcakeZFe0q0bw2uZ6RuVCvuBJ5z3q4izIdkTFV
HUDJNMmza4E8Z55YD/AOvTYriCV1WN+X6MTx9TTcorccFWkrxehdCzPuJLGTHPOOB71bs9U
1CwugxuD5ecsrAEf41nGRYoz5k22MZO4HA9KheTcIRFAWjJJYnnJHpWNerSjC89UEY1ou6u
jtv7TTUtOl8qKMXC4wU4I77uTg+lc/CWaed7hiZmbLYxgfrWUZ7i30szAtGrS+WF9TitGwj
ItRJNNGm88A8/y+tcqVKEL09mb1KtSs/3nQ6DWI5ptX1G0aQpH5hLDbnP44rOj8KzyLvgiJ
jbuFIH4mvZru0iGs3TQxKyl9pBGdwqKaVQFjjhUYGDgdK8ehWjT/dwdj6+VGny3UDyu58O/
wDCPWLajrdxHBaJ8xx8xYnOFA7t1rxHxNrqaxqbzwQLDCOIkH8C/wBSe5roviZ4yutf8QTW
e14rezZoUjbIxg4JI9T/AC4rzzk11V691yx+Z4lSWugZJq1BhG3dqrxruapmYEhAeKMNHl/
eM5pdixuy5fdwaCpZQd3TgUzgJj5s+1PjGT8zEYGcivTTvoZ2sRPycAZA9e1NYknODjNWrg
RlAVx83JIqKFQVYGIueoAOK45wabRcNUEpiEQY9SOg7VBHGXO40+RfMmKKMBf0pyfe2AYFT
Tg5y5pbFVJdB5AWLgjGaZEm/JYYzyKbK3zBR0H86txRZQdjXXG0p27GDfKrj1QswA6GrMUA
eRU8vOGDZ70wKExlsgGtOzkjgaQyRI4eMgFxnaT3HPH1rrSOWUuxnag4ZlQBeT2zmn24KRt
nvwKgnwblyMfKcDFalvu+xjcAUwPxppatkyfLFIveHZDb6jksfmBAA6Guz028Mt5JvzkZJ7
4NcLpspjuYyW24PHvW7pU88HiDy9uFkJyAemRnJrog7WPPrwvdiePLdEjtdUyPMgYx4x1zy
B+dYV8Z9Mh0zRpIFhkgiLy7fvNK53Nu9wCox7V09xDDqvjO20zUZmNjZLJqF0UwD5cSlgOe
OSAPxrjZ7qTV725vLwnzZ5mn+XA5Jzj+leZiqSr1ZRXT8z2cDWeHpQn5/gNlcS7yvyoepYc
jFMRVEbDfkkcYqKdgVDZG48kCoRJhSFPy9a+aqRtKx9nGqnqx8yB4jEGBBGRmvUbRNW8c+E
NMETbr2wjRULNjzEHysT6nIFeUQgSSfKfYjFet+CLqbR7fw9LZyjMqSBkYZ6kg/hzmsJOUJ
wlTV5J6GEqcK3M57WZDZ+HfEkc7wz6VcB0QtyMj6g1Sk0vxLJeAyWFwqocKdh4/zmvUJ9Vv
7iTf55QekZwB61n4vpDtOq3bsT1MmM/lX0SxOLir1KZ4EcHhpu1OocjIbyxsXN9A+IAxb5f
mY9QAOx6U6ymtdQskjQx7ZowzCTgoeCR7EVr3ekTuHd7t3LEkeZk4+vtVXQtCj0i4kaeQSx
SPzvcgZI6iuOrGM2puFnvsd0acIR5XO5Wh8LzXMstxZTRxwrjcsgZgTjtgVSTSIrFyz3LTS
R5YbkYYPYDj616FZa7apa7rCBZLcDDPt444H+fenXFxGJSbqCOUuN2TgHn2rpw2Kq1bxcdj
jnSwy1vY4KfX7mzgSzto2mkkdgzP1XvkA9e+a6Cz8NXGp2sdysS+ZJFveTJw+eB9CKsS6hp
olQeRbb3OBuA3Dj86qf2rqO0oLuaKJeQgO3p7VD54Sdna5snRa0VxD4C1ZpCS1usWeTknn2
pn/CA3kUjD7TbkjkAZB/H0FV3v5oATHesN3BDSEde/1rkNR1e4DyBZ5pSGJypIP/fWea9OE
au6kren/BPPqyp6pxb+ZvSaV9kmuIbqWMlMhgrE4Oen/wBap7Gzgkke5OowRwgZ2u2AxJ4U
Z7/yri5r3UbvzZGDt5h+Ydck96jSLU5olRbR1WQEkkYGM+lbSd1a5xcl3eMTrr27tUWVvPQ
BXwzR4/HFczLrUTORAjKg+8qtjPpmo/7M1Vo0JgRE24GXxg1V/wCEf1WJsRr5pxkuOg+lVG
fREzp63asNluryW6MwGd7AtzmrOma/NYTTMgV0YcZ6g84IFLaWmozXiJeWbxJ/Gyrgjtkit
RvBPnxsEkaJjgK7MDknrkYwBWGIj7WDhLZm1GLjK8UX/BXiyO21GQahBIplyzSjLE/Tuf6V
xmtX8kXiS6jUyvLJJ5jluDySQPUYBFelQ/DHw8Y1afxGqSOMNtclhxz04p8Xws8JNdhpfEk
zsQOShA/E15qp0aN3TO5RqS1Zyltr7bI0u2AhRVHykg47nPc1cm1hXZ5I4gYpR8mG+YDuSO
xyDXbH4XeCxZOreISZMfK5ZjhuxwBz9Kl1bR/C3hvwrc6hZvDNcjCqZ4S/XgnHHUZqP3M5J
Ri9fItwmleTRxCav+7W3VWQNghs/wCeank114oVWLaUVsOI1OW/OudvNSjvbq5lChpH+Yqg
2jp0ArOF87oS0z7VOcHuR/k16dPCRitzzZ123ojorq8u9Zu0Zl8qLO1FAAyPU+9VLy3mtrg
rAvzZ4ZRxim3EzRvHIr5XAHHTNaFjqjWyOCAFl+V3ZQdi+314ro9lv1Mo4iV7PYyNVu549K
isz+781zIcp2A46+/arvh270+5tkN9dyxQWgLSlAXY544xxz6V3Wl2/hbxFClnNaXEsqLt3
FFK5z27j1H41ux+H/C2maM11daZKZi53LCwXI/hGenGfSvMqUpKPwM9VVaM1b2i+5nls0lx
qN6IraOeS0R8xIwwxY/xEdO1W9Sa8sbOzimtPOlO8sHOwocjiunnTTBLHPaxtDtONpkyee2
cdayfFGpQQS2kaRrL8jMQ2G2kmvOlBaRS0RThRaspfge+X8u2+u0WJgS+Dzjb/hXO3F9J5r
KA4x2AzWxqMV9JPdxC5iSJ33ZK5bH1981SttDRJC01wz5H3QOP514kq/L1ufZqMIpto47Wv
DWjeJGc6pokE8pODMi7JSOx3DmvH/GXwvvtFhl1TRw91p6HLwnmWBfX/aHv19a+oV0yNQds
gUYyDjmpH03aR5km1R0YdzWMcxrc3LGGnqcGIoUal31PhZeE4PX0qVY8Nz1rtPizoMHh/wC
JV/bWojFtcKl1EI12qA45AH1BrjwpZPkOQO+K+twjVWKkz5mrHkk4i8jPIAxzmmk8syt+Ap
HRh1XCnualiKpwDuJPOR1rsteVjMelqHt95c9eQO1RSRvbyE7vmP3QK0bafyoJD8vzrg/Ss
pW3M0h5J/SlJK6RV9CxDEfu5+ZutOkiEC5AVieuaaJ/KBbaCfQ1Gs7OxL85rfmjH3DntK9x
qKZpwQuea0Y4fL25/Wks4lD79oA9T6065uHaQqCNvtVwhy6sznLmdkNLq0ynZ0PIPep5ZMQ
qhB74zVWPBfdjgdalf5nzgc8CtDNobFGzSAAZrcMISFsqWVV5APNVtPjy+7bhQcZIrUuYma
1+V8ZI6CritDmqTvKxnacUW7UyJvUHcMnHSte0vIm8SrMzhYy2AxHT5CB+tZVnGVmd3X7oz
ntVW4M0qCO3TzJpmCRogJLuxwAB65NKUvZx5n0HGDqT5UdDYXSNpOq6iHYXOrStbIzH/lgm
Mj8W2/8AfNchAzRzeUeXRtpNdlqsH9kXOn6ORsNjbLCw7tIclzj/AHj+lcdcsovJ9uRtY5z
1GKxjFqKk93qdHNzScVsVrtnhu2QkMG5BpwO5FAPPpVu606WXw6PEG4eV54twp6k4yT/IVT
DggMCNvHWvBxtPkqX76nvYCrzQ5W9tB1uuJeOMc16z4RUXE2iQsgeaK3MpGeAOQP5ivJldF
jcq3zYxnpzXoXgO9vJfEKNaD/R7K3EI4yGbgtz9a4VCo5qVNarVHp+0pRXJUej0+89bTS2e
P5GSPPVRzUMmm3QkjLtDjqSz4/HpT21G7jzuJQEZHAH5VXk1GWQhpJC4xwG/WvUp4nMJP30
rHlywOBWkW7rszQj0DU5/mt3iAznDZI9q5zVPhn4o1G+R4tRV4CpZgzFTv9QOmfetmPXL22
RUgv2jUnIAOcU1/EV+8xM002W45br9KyniMUpLmlE2p4Gi0+SLOdj+G3jm1upo/tm+2lIZy
wCl8HoCOMmr3/CDaveHz721t0UhgN0illP1rRm1C7k+9PLggkKcnH+FZYcO+xm3AAAKe30r
dOtJ8za+4yeHgk4qLJbDwpodjqS3V7qsZliOcbS7d+hAx3q3NaaE01rt1cmOIjzC1qdxGT0
x6jAzWlY+Fb+9jWY7LZGH/LbILfh1rbtvBdm+Bc6vhm4zDGCCfxrGvjcPCSU6ib8v+GIp4d
62hb1PJ7yBHldfKaWLJC+YBzzxx2qmlnaqoUIMHPbLE19BL8KdMvDE41y7WM/6xDAgJI9CO
Kmf4Q+Eo7dsanewHOAJUDrn14/DpXTTzHCSjpNWOWp7SMm1G7Pnw2+4gRIVkTj7hHFPWwZw
vnQyHBxkLivd/wDhVg2tNp2uWV7PnKwyRmMt+vFYN74J8S6dDPLc6NKUQfNImHUe/FejSnR
qa05o46mIqpck4fceaw6cCjAwuWGPvVFNJp9qB9qCIo3M2fbqAPWusn8qP5DhBnkdOa8X8V
Xh0/WBbB2ldHMkrDOdpOcDt0qsVFwpppmNCp7SbdtDu7TxBocqfuY5QxwQGXnb61twPZ3iG
RUMaAken414tpuoxNeb5XknCktFGq/NKT9OmK6HTfEl7NCq3kxt3YrtyDgpk8V4q5ou7kd8
XLZI9OaGyEm1mKjbnOOhpEjhcLF88iN/HGASK4HR/FQ3C21OJ1VZtsjM3G1j8vXtxW9Lrha
3MdjcwRzFsoQ44HpgV62GnFp8yujjrRqOS5JanVzW8Nu6h5wuR8u7+tcz43gkj8Jym3k8wK
6u/wA33v8APWsi61y+1BJoriVrdwMs8gG0jHPPas1bOw1NEh+1pJIzbRukxuPQYz1rZToq7
KlhsSrKVzjJ7xEMhbhsZyOoNVLO826hbmIBlfO9GPB9fpWvrfh6WyvpLVPn3KrZ64Ge+Kj0
/wANanAPtbWruikLgr1BHX8Dj865pYiLacZLl7m6wkoprldy/M7LbkNjKjPB7Co3vC8SK7c
E5x3rYm8Ma0bRXSDLbDhN2CcjIP8A9aqMHhXVWit5rmRYUJIIk+XaOmfWqlj8PHTnX3mUMv
rz2gzpPB+tPp8NzssJ7wnBzCu5l7Y9gc/pR4o1vxBqaQtpsTeUpO4OoxjAAGc8gY/Gui0OD
T9H0kRwOjy4w0gHEhHHJ/Gn32rWVjZm6maNSnG0DqewFaKvCtC0ZrUzeEq0Kjc6TdjzGztt
eu7sWl7G0L7S0BdyVR9wOSM56ZHPSk8TaBrM2rLOgPlvGNo5BABI5+tbQ8c6pdeI1Wyht08
rIQKvPvk/hVe816eTV7iO9v2Zo0TAjycZBJyTXgYrmg246ns0qNOaUm+U928UeJY7G5kkEk
Dx52lePmOBgnH6VwzeK72XUop5r6QSRDKMpwo9iBVp/Dk0lxKJo4tvbLZ59cVbsfDscGZXd
FfBVWWPJU9M/hXizhhYx96V2fYzw92n0PQvD+ux6npK3c1s8bN93dHww9TWsmrRysUFnlI8
qcc5/wAK5bQrmbT9PSyVLeXbgKxXqPU10FvdWUIZmhDFs9Dt5ryZTkm9Oph7KOulzzr4n+B
V8dtbzw5sNQtI9kTGP5JEJ6N3xnvXh2r/AAr8b6KrSnTxeRryWtH3/wDjvB/SvrZ9WiU4it
VPGQHfOD7ehqst3LdxtGojVh12nk568V10sfUwzs3dHn4jCRq+9y2Ph92fzHimzGyEqVcEF
SOoxU8EaD5nfBxkYFez/F3wHqt7rdpreiaW900sflXQhQZDA/KxHuDjPtXmsngnxolyY5PD
N/u4A2xZBPbkV9Nh8xo1IKc5JN92eFUw04ScUrowbiRFAgTdnHzMe/tiqYbaxx09KdPHPDc
SRXCOkyMQ6uMMp7g0RoGcCuhTdVpxMGuXcbznJPJqxChIBxn0pXUK2EjJOfzqZIznLdT2Fd
tKlyybZjKSsO8xiu0Ehc8470qjPPT1pGXZU0EXnMNzbE9cV2Iwk0h0bsoMeAFNSQpvdRnHv
6UslqY34OQTkYFXLNAjbnG0d+KpLUwlJJaGra2vkoC68HHHpVh8EeWg2oe5qkJ5CjFFIVjk
U2GVySJVPXqCa1VkcXK3qO1J1t4RbRKu6QAs4Ofwq34KuoLDxjb63dKZ7XRUa8K5AzJjZEo
z33sD+Fc/eXAluXYZCLnGO1aNuJYPDNrb48ptRuDeT8ctGnyxD6Z3H8RXNXtO0O530I+zi5
MtavPLdX0VzIzMHblicknPXNYcGk3up6jfSwoRbozGSYj5VwD+dak8sk1zHDANwHcDP1Jrs
TNcalZSaXpogjxGEzLKkSgnjJya6HBS3drHHGrKFklqznNSSM/ClEhYf6O+0ge5rz5n+RGP
p0r3fTfh89xoL6IPF+gmeVsmAXGQSRxk46d+K5my+BHjebXI9OvILa1gDfvrozKVVexxnOC
OhrwsyqQlyzWyVvuPZy+nUgpxa3dzhvDHhbV/F2qLYaZbuyJ80s2PliHv/hXvHhP4dz+H9M
EQvVluJTl/lGEHYD+Zrt9M+Hi+F9MjstMaDIUF47ecFn7bjzz71L9n8t08wrGxzhcYJ/A18
dWzOtCTVLS33n1lDA0uXmk+ZmKfDV8XCNdLjjoMY9qsR+G7dFaadzI6jldueK6aOGSSJdpD
soJYKDgV5v8AEfxxq2ix+R4SurUSWymS7mMYcrgfdXd6VyRx+KxU+RTsvPY35fZpuEVp2Rr
T6da2UE+pz3UcFtFhgpXk84Ax9cCtcx6Q6Jv1JZZW5Cgqu3sRg818z33xQ8ZasixatqgvI1
cSBGiVASOmdoGR9apar4u1G/1L7fHJ5JJ+4vOPx717MqOLklep9xyrHUZRvLRn09rCaBY6U
13eSeVGgxv3nr6YHX8K5rSfF3h+KaN7ayVWRt3nz4G0Z6jrivCb3xfeXVmlpI3mRx/OhY7i
j4wQM9B7VmWOtatE7w2khcyHJwgZseg9BRHCVJQtVqN/MiWLpJ2jqfSXiT4s6PpNuPs7+fc
ytmNC/DH1J7D3pdO8cwWqmbVLgSzS/NsiOQv+yMD8c18+jQ7vVb1rq6njidzlg2Tt9sdq66
Hws7WrIni6GEsmwJJEcDHbI6Vi8JhaUOVP5msHVk23HToesS/HawjZLG1uHjXcfMdDuAI6H
jr/APWre0v4syX0Zt1nGoBDhBjGPf614Dd+BtWjWCPSxbX07oS0cbbSx77Qcbv/ANVY95/w
l/hZhbXtlfaSjsdrSR4G7HUEd/xpKhh6keWk0RJxpa1In1XZeMNQlnhKWscJwQ0h+9GcfKf
eut0jxzHFNFY3Eu+fdhmLAB/XAr5W8I/FjWbBhY6i6TW7MCJfLDHrgg56A9/T8K9AvPFmga
rKl3DF9nniVvLaNtyFuNoI7DrzXJVo18M7x09P8gjTo4roe36j4f8ACPiq7luZ9Pa1uW+Vp
I227vcjoTXk3jH4SajaJLc6bCmq6aBuDLGPMTH99epH0q9pHxPMdtM8+nJIdhVdjYG7sR7D
k16B4V8YvexBJHU+ZyMkAAntRRzjE0H+995djOpl8oLmgvvPmWDTLS2laP7FG0gLDMKbCD7
4qH7FDPIoa1VgCNqg4HXp+dfT174V8Ma1c3Xm6RFpt8QW+0x8BnGcEjpjmvG9b8GajpV15d
xGbUk8KI/lPHY9D25FfT4LFRx0L0XquhbxWGoS5a0LJrfpf5Hnc2i2JnkNxYujEBSgY49sD
OO9XoJLLS12JaxwgjhgmSw+ta2oLcafGk+o3UEVuQUB8vGePYZrhL7W/tsuy1iaPymCxmRC
Qoz1OOeSa6q+HqbO9jCOPpJ3oqLOyjubWW2XNl5uWJKnBU59RU8F3cM2IrK3Zk5H7vp7f59
KydLsdU1XUYdNtFjRmGWmLhVQDrk10/8AYF/ZRM8juqKNx2gNnj2PSvExGEi5cnMk+zZ6VD
FwlG9VX+RQmbxHLM0tpbWcjBeEliJwc9Sf6Vs2Et4YA2o2KRz5Jxb4wB+PfNU7WGdZA8Vyy
57+grO1PxLommO0N7qbTzJ1SMlv5cV2U8DilBU48qS9f+GOSpisHzOTu/I3bi+aPEcEWGJ5
y3P6VVniuLobGRTjquAfz9K4m4+I9gjJHp2nuwY4E8+FXPYkDmsHVfGmtXWBBciHD/8ALD5
cY9T1PWtY5TGL54ys/Qy/tanDSELnaa3rdpoFu0c8he5wSlvD3PHJ7AfrXmFze3er3BuZst
2Csfr07ACoBI9zco9xM9xKD1dic/U/WrsFvM0pdlUuCAFHG38K78Ph40oqK37nBicVUxErv
Rdg0O2aO5lkQOExgvjFQDMmr3xB4yuCT16111lABbsBABvUkHPX/JrkAjQ6ldqB3HQ57mlO
D5HY5JtKyPph4FN5P5RLL1O4nJqeFNrINkbHr82SAPTmmFdlzIIi7Dp6DpSrqNvbO0ciCN3
wAGJY8/yr5TEYGpTi5WvY+7ljab2L1tEPml8wcnlcYx9ParaSR5DSMCD2zyajlW3ZFTbtJH
Dqf05PNVJYpY9hbhezHpj6Vwwk6sbxQpST6GuJrOQlfLAJ/i53CkMKxyCezmDkjDDGSB7+l
ZSAIPNdWKngMcgE/WrcYVirINrdMseff69qqpQjKLORtxe+hqT3kELEXExUYAxGASD7juKs
6cul3CHfOxXGVKjOfwrn5La2lnJnbbITgsR1+tdBo9laLbNGpOR824vj9K8dUr1EmhVY8sH
qeA/HHwAthdP4x03H2edgt4pOCJDwrge/cevPevFoEf5ioyK+3/FXh+DxJ4RvtBvW3JcxlE
k4yj9VbPqCBXxZc2txp19PY3MZSe3cxyJ6EGvvMkqOcOST1j+R8xjoq/Muo0AA4NGewGMUi
tuOR170uOeD+OK+qR5AKpdggGc8YxWrFEVjXdklfyFVrNQgMrZOOgHerPmzSIUQCNSOQB6e
9UlpcxqO7sSSzW0cBeRwWzjHJP1qsb63Z1jQSHI5U8c+1UbyKRJQC5Kjk9uaomd0YbGPBrj
xFacU1HQ6sNSppqU9UeueDY9I1a6gsL+a1tHPRpomZXx2ODW/4n+HUK6Yl3pd2qLJIQuFZF
Rh/CQeRkcg8iuJ8G6TLrHlNba7Y20o+Z42kPmoM4yF4z2PHNet6vdeIPBejW//AAllgl/oz
sqC9thnc5HBP8SvxjkV8hiMTj6Va9Kbfk9j6dYbB1YKyVvuZ8+atpd5Y3UenXEJjuZ3CIuc
jHrkcGtPULhmlZ5JMJCgjTB4CKMKPpgV6Bq2oeAvFelu9vdpY6pAcW73GWZTx8vGOvP5147
qv2uG6mtJZ0kCEqSpGK+gwePdROdaDjLt/wAE8LFYPkXLTleP4mfLeTtdNMJnyT1DY4ojmU
sWlBc44zyD9aIYN437lAHY1eto4N7ebbI4IAHzEYb+opwhVk+ZvcjRbIdbySMB5JEZAGWyc
v3GT+Fdfo/i7XNHuUvGuZNQLxmMieQshz3bnJIHQj261jR2enrGnl3SCR8AIw6HvW5o0+l2
V9CWSQOQMyAKcAjnrXVUpNwta50UpQb952NqXxtd3FnM9lbiKdwAhVy7xc5wAfpXS/Djxf8
Aa9eSy1+R5FaNlVbljtBxwVJ6HjoKoWXifS9Nu0d7NZkkXJOwIxGDgk/yqtJqvhbVLq0uWd
7TUUZSXTbhscgkdOvfg8V4OLwXt01OlZ90fQ4bEwS92d7n0Euu2lrZpFHNJevLmSPyUXOzP
POe3vXgPxju1ka6ksFKRPsRleP5lB6/N0JJ547VopqX9v7bCXUS88AMsNxCm1wufmUjOWyO
v0FcH4hMy+bDcoJFztDxtkSYOM+x9q8yjljoSU103NnKLjON7No82/h5HenHkrinBC0jRAd
CeKbsOQvevcSsro+U8hhJ5x0qxFI1vh1LI/qpwcUgVWCKgO4D5vc1J5RluFiHUtirVPqCdn
oW/wC15WljSLMMSgZAOSx9Sa0pNfkMDwwgpGXyXzk/hWYlstlJLNLhlUFVyf4sf0rOaQYwu
RnrWM8NH7R2wxlWK3O603xXdxxxlrjy5EyUY8hfQ13uifEJ57MRXpW5JOZVkXeMDuM968K3
jbkO27pnpxU0N9NCAFkYAdgeDXDWwFOWx108xe1Q+nrzwD4L8cwCeBI9L1Dh/tFmwQSHGSG
U8ZrBu/gxrlrIZNK8RpJE4zGtzFjPsSv+FeYeHvF+qWTx+RduqIMlS3HFek6R8UNVtrhEuQ
jxEhivUZx715k6WKpe7CWnnqdseSp78Ste+BvFmiaU1zNN9tlhHEFo4fCk88HBx9Kt6B4je
3uFtDE4LsuVOVIzXe6L4yi1CXzbmJBFJyAnJGexrau/BvhnXrqO6vLcw3KJ8jxOYy/tle49
K86tiW1y14/NHVSbp7sxYfE+oRakWS7ZTkYJbcCvQZHrxXqdjqMeu232TUYo76KQZYP2I6l
fSuE/4V3p/nq9vd3TmMbcs24Y68nucmtWO2m0aRCCzK3zB8kkmvL+sKjNPDzdzXERp4mFpR
VyfXfhlpt5aMYpWjRslY5CCF9BnrXzV4x0m38O6+2mxQtBep/rWJJK5OQB7d819Utqd1NaK
JbgYU/xgYHsfauJ8U+EdJ8YQs86rBqMfyrcoMn6H1FfY5dn9WD5cZ7y721R81VyvT907P8A
A+ZwblCCjsvzbgVbqfWtXTPEF9YyOfMJDHcyjPPXj/8AVU/iHw9e+GtU/s7UU3K5zHcKDtk
HqD/SswJ5QbByOzetfZOhhsXHnklJM8OdfEYZ+zu00dLe+IZ9Ys/s7WkaTPkF4cK2D7fgM1
5xe6fc2sokljDRZOHByvXnPpXQyMFKsuEPXPet7SrGLUAYckO6FZGXkMMd6qOEVKKhR27f5
B9cVR3rfeeaOjFSQAB1QLyKGtizq8J+Y9Ru6jFdFruhLp8zm2ulJCn5FPLN9OwxWHHtBjEi
nzDxxkYFTypu0tzbVarUckDxFS2VKj5iozyO9WoLmVrrJ2s7Zbkcse9SxMojJdlbavIxj9K
VYjhZEIHOOOv4U3DsVCo72Z0GmzSDTzK6nIQ546elcleSq2oylWB+Ven412kF8bXSW8wIU5
3F1z+VcJNLay3TMvyfKvTv1rkqTcKevc1lBTndM+nZWf7VPtyAMdKzyHkzG4JLdQTzVkyTz
vMZflm74GBjFWLRIo1UtDC2erOx3ClXcdXY+gw6lTiryuV7S5UyFZzIFjPIJwc/XpVfV/Ep
sNjQL5678FHAbHpuHp7itSa88h1Qzqynjy25BNc7qtvaLcrJbqsaPyQwJ2n615FDCQ525R0
7HbKtzHonhTVpdX8OTfbbO0jWIk4Z9gkxzkKRjoe1ZFvf6e0kiuWhiQkBlIbP9a5S1vQlv5
Ml6YoWxkLyMepH9Ki8yCxIXcZQ2XDgk5yc965a2BnObUXyr1FBrXRu5293bQ3UYmtvMVvvZ
XoB05966GzjNvAhuJQrEZ5Pp6V5rB4imWJwLlgr8FMkZx2OKtG8a5RZIpZBjA2kltvrjNct
PK5U23Une5jWlKa5dj1W3ksGQRzzhwckrtwR+NfNfxs8HrYajbeLtMUNp96qxXZXrHN0Dt6
BhgZ9R71366nqKuGgLgAFQyodw9sVl6hNLrGiSWU7STQyIUaAjhhnuP1zXbhqcsPVjySVke
dVoOadz56W3kYdMD3pywM1yseN+WAx0zXZXvhC/wBMuiLUPNbuCUt3b5l9gT1FZdnZyLP+9
QxMP4DwVr7Km1OKkj5es3Sk1IqG1EaOSwwvAP8AhTZWYKPJO1sdhirt6UZiFXKoPzPSsq4E
q/dXg8mtmkjni3JlOXzZCU6n0AqIW4jOHA5ANO3sCW3deOe9MMhHGcZrmaT1Z3K9rIbJCIS
s8DFZUO4MpIIPYiup0Xx3rOybSda1Ga60y9URTiT52wSDuBP8QODnrXLiUtxxj0PenzQxmN
3ACsBnI4rjrUFPWJ0Ua0qTRueKfDtpp+ryw6fcPJAQJInlGPMU9xXJh3jLAcE/KauW180bK
s26UJwhLE7R3GPTmq8jxtNKdvyuxIx2rgjBRSSZ21pwqe/FWfUekiBeByMAD1rQhdJEIaAK
cZyv86yMhGU46dau2U8Al2FOT054zXbRqK9pHDJdUTtIm8AvuA65557VMl06SRsjEkkErjo
PrTJhsfzkGQ3frVCaaJshVKsBgnPX8K2nLkKTvsal/rUrL5AQRqOqoP8AGsuGadZRPHI25f
vGoQsrKD/D6962ItWvIraKKK1tI1C7MiMbnGep9ea45zlPVGkEk0nsSaSfEN5qsUOjafd3M
xORDAjOzYHsM4rqDdansnsdV0y5hZidgnhKOp+hHOfX60aZ8TvEvh9BaWstqIsruMUIRmx0
yRgk/WuhsPjv4gt4pYp5mZCwAikjWQKOeRkY/DHeuZVK+00jviqad4z+88cuI5La8JdCpB3
DPf3qN5NzmTGD2A7V3/ivxVofiyRpZtJtLS9YYFzbJ5KkgcEqOOfoK88YbWZDg4OODWfM46
M5asFF3i7ksLYVQBk7untVv93baihuCGCjJ2nPPoarWyHy5Zc/cX+dQs2+QsecnNbxm4wT6
nPuy5dGe8zcFwyrwB0wKonoBgcVaIxhPu5+9moWUFs5zjrUVI/aL06DThMA88c0qJu53KBn
HNLPGY5HRuCD0qLtWLugLEbvGxKEZXIz2NbtjqBfartvlY/p2rn4ZDGwYAHHY9DWhajDNcW
i79mC0RB3AdyParU1tI6aFSUJXR6T4f1iSCPyVuWBQb1IGAD+P1r1Twf4qeVjBLJ5gAxj/a
z1J/T8a+fUvot6hZVbGcLnn6V1uhX1xBdpPE7IFOSM9R2r5rGYZJvzPpoSjOOh9MafqMv2q
Nm3GONyQY8fKcY59q6e5aO6s9w27gAqkHIz1wa838EatDf2UizLtK9y2Ax64yee1dVFexxR
CRHTbtDBEJ+b3NfN1lyTUba9CJK8tDP1S48qykik3RyMRyT6msyO4aPUCiAhgvfnf7Va1TW
7G5cpGQREB5iSEY3H0/OsuGb7RdKyhVGSAg6piurmnb34nXCLSu0aeraZp/iPTfsWpwrLH1
B/iQnoynsa+cPEul3HhzxBc6RcsxSJ90ch48xD91hX0ZfajbW32QRjyiF2yHoNo6H9a8v+K
2ntq9haa3p8JmS1Vo7kDloxnIJHXHXmvo+HcdOjX+rzfuS29T5/N8IqtH2qWq/I8ueRQzO7
AxEYHtUSXtzbZaC4Zc4HynHHpUcUkcsZUn04A6VWuYxEGAbIOcnPIFfoMm7XR8pRir2ZNLq
CyDJjDc8sWy2eaos6yP8AMrMy8hl7fWqA8wyGWEb1X+HPJ96sxF4l80KFweSTntz/ADrnjL
numdMo8q0LZuY2Yyk7pCpycYCnvxnpT7KUuVCn5mPQde/SqKXBiLhk+STkj0z70lrJsuUA3
c5IUnJI5/WoqS5VculduzO01BBHorqVBUjJxyK8/VS11Me/Hv6112sXqDS44SrIHAON2a5m
z2NNMZABwvXv15rjra0kaL42z6pkt0juJUYyEY5B428d6pnybeQzM+/HO3qKy0+IVle6fLN
q0RtbyMYLxDhz6AZrjr/4hQASQRWMj/3ZPNxk+vAr0qFJyh+9VmRisTONS9GWh31xexvB5o
QBM4VcY5/rXL3t3snZ2kWJRnOTwfzriLrxpqU1kbaICEk/fDEsBXN3F3e3UmZJXkPJyT+da
+wpLSJzrG4lu7Z6VqGr29o3kTX0ZdSPuHgZqOXxHaWxVb8eaGCsuWJ69DgHjpXmbMuQ7Asf
c/5xSiZmXLEk4xk5JArCWGpvRo7/AO1qyWiPSW1nRZHzFPHEN2ME4Gfx/nSp4tsLMmR7pMD
j5Bkn6GvOHfMZwp56EGqgBK45pfVqb6Ff2tXa1SPSm8frBMDDA0oYY+dwAPc4zVeX4lyiJ4
oNMgQ4OGLEgZzXnzI4DAHkHpURt5pFLIpb6CspYDDSd3BHP9fxEn8djp77xzrepzRWsc/2Z
HKhljOM9O5/lUzyO0kssjjL9XLZzxWJpmmvbzRX12FOedjAirt1dJPLkABRwo9q7qMFCFrW
XRHlYiXPPe/cdLLBHb7SC5Y5DN2rGvp/nRQ7bUySD0P5VYumYlUIJBGQAe1Zksby7gWwB60
pt2sjWlFX1IUAmkwV49SasmKJXHynOPmGaSG3YR8YP17VOEcZLtkDnrWaTtqbSlroVjCpRs
NjvUT7XUoe3WpmlXoCPrms2WR1cg5I9ayqzUFd7Fwi5MHCgZC7cHr6iowBksTwDTWk3Dvx6
03d8u3tXkTnG+h1pMldkZAo6jv60wLgdeRRGoLnLcAZqVVLqDiiK53djHxb1XIlYFuMCpo7
b97mTJ39CO3vU1pabv3ku4gnsetbMOn+bhih+YcDoDiu+FFtK4norlaPTY2TbgsACc54FON
hIvyICikbWxg5HYj/AArp9O00BDGzlVYADHBz71r3enWTWeWRwyxkKF6k+p9K6VSRlKrys8
xmggByScdyegNUnjHyAckjtzXSapo6RJGtpkAn50PQn/P8qxZoja5BAB7Y7fjXJUptbo2Ul
JXRmP1Yc8Uw9alfBPuai79K8ue4y7aEC0utz4yoGPU1UUfzpFOAR61ZhjEgAH3s4+taw97l
iuhNrEbMzcnJxTlx5cgLAEgde/NPljIAIUqD2NMSEsV9+T9K1cZbDQSZO3cBkDGAMcdqYw3
Y6KKtTCRCUWMgA5Jzzj/ConULGGbac+/IpSghlUgipre4ltpVkjdkI7g4prbdp657Co65pJ
IabWqOz0DxJp0Nzu1uziuAzAs6wKWIx35FekabB4XmtLvVtL1HzEjZfNtWTYYQzBVdSeozg
EH1rwUHnk/StCyvbm1n3W9w8LEjlGI/P1rzq+EjU95NpnoYfFzh7rPqey0pdGEZHmtHKNxJ
X7vsccfjW7e6lCmnoWDGLG123H04P0GeRXnfw0+J9tHZ/wBjeKbdpbZkLRzoPuZ9V6bcgmv
RrmKx13Tpv7Ili2mElSpyHOev/wBY818ZVwlahX9rV11Pfo1FUZyV5p585NRsczQj5gCMKx
46fT0rU1bU7eyhtrxZJJNz7TmMKVJHJ454bv3FcjDqU2kas1hq6TC3jRgseAQMjhhnjk4ya
k12+S409rGCBVl+SSN42Ox0C85yM7iSf6V9A6DqcvNqmeg4u6vsdkZrO6MRW5jLmMfPvAEo
PT6d+uOBVCf7MHuEE2C0e3ep+XBHP1GTXn2j3k82ppb2cXnl8AxMMgj3+lbdxeyWICTxrHI
n8PXbzweO+R0qHgHTmuVkOldNHm3ibQZfDl8hLgxy8quelc/OIrkNvkCfL16V7Hrmm/8ACZ
6S1xAc3ccRAQd8Y5P8/wAa8UuIpYmlhnUKynBHpjjNfb4LESq0uSfxLc+Gx2F9jV5o7MpNK
kbAocnp8pwOKsLMHDOVxCTj3HoTVQRK7ttG3+RPvTPMcJswpTp97Ga0UnFnM0mWWJkKbmXa
RkE9vrU8cEiSRzhfM2ckE+uePr3qnvLIyvGMkZ+lbGlqsxEbrgAEMd/U54onJNWfUSVtUV9
XmJgt2Dbo3TIBIyPw7Vn6e4Vpd3ov9adqpK38g4AB2YHbHFU4JChbaOuK468re6XHVXPS9S
gMdzMWZdoOOT044rAn27iFKgke+Ca9GfQdHW7lHmsz7vu7M4OP6002NrGJ4VsYBIVBLBegz
2P4V6v1tW8z0KeTznK8tF57nFweHru4tRcthFZdy/OoGM455yOfxqt/Y87R72mACyCPABJ9
z9BXefZ7hntzEjKlqBsUcA+7die1ObTnLs8kZKjI2c4TPvXE8XNPVnpPKcP9o4aHw7O9xhb
iMpn7+ecfTr+Fan/CKW4WJIr1muZZNohaPbx2J54Hqa6d9MijRpY518qNC0j9FUAdfp2x1q
rov9lvAdZuddedmlAMXlYWDkYJB5APHSiWLqNXj+Rk8twkHbVt+Yq+BdFs43N3qskxC7tkC
bQ+OoVjn86oXWseDrT/AEW60DyMpsjjtxukY+rMe3T19qzvFy3dpKup2V4WsCAn7uTKK2cY
xng1xL391e6uLu6umlmHCySc49KtYqbV7nFWwmGguRR949P+x6LJqlm8Nin2cj5rZHyZeDy
WPbp0xWzqd/pyaXLBoVtbRW0Cr5j+Uu+dj97n26cdq8lj1K4kkMX2lzCi7SBnkCtm61zy9I
jh06L7PHtMYUkkkn7zH1JH8hWlJyqS5pS0HiVQpU0qFPXa/wCpDJdG9VhHIDlgmc5247D6V
SuZVi3k/MRxiltVEVhEi8E8nA/LNV7x0iQYRZG6tkcZr0eZtXPmnFc1kRrP5xyVwOgx2FMl
LBuMAeg701CZRuZVQ+g4/wAmrLwmQ/KuCByM4qCnZMrJKVOFUkHgk0+SZ2yFULkYzjtUnkE
KOcKe+e9O8sj53IIzyvanqDktyo8BZVY7QcZxmqUyBM7l47AVqPLlsAnP3e1Z904yCwJ47n
vWVRLlNqcnezKMqpgFOPX2qEjFTSMuPl4PeoK8Kvy82h3IcvWtC1ikdVaMZ2kZPYCqdvGZZ
0QdyK6CCWBQ0UZGNwHHftXThKalqxNkyLtXAHH8639MntxbrFjDx/7XXJ9axUTPAYnnAyMY
qxayJHdRth/vYJzxXq35TWEVONn0Okku0jkLCQZH8Kk+v60qXUyRyybiz+nOMcZ/Gs8gLdB
wX25x1/rU17ORZSQxKyvIpG8MeRTuQqSMDVdaLbreGPygDl23ZLA9q5x5xLIVdcj6cmprwF
J5VYknIz3/AANUdwVOR8xPU159WpJuwWS2IWJL8D8KYetTbJNhl6DpxUPevNn5gJWjabRHz
wTggms41racqMhLYI9+ma1w3xkyL0MAeJmdFYfdBPYetQtaIVWSPaw9a0IZPPgceVmMdSOo
pqQKFG3Kqp6Futery3WhN7Mz/syxzeZJtky3GO4qaZ0EewQRpjkALzV7yYnICKM4GSeMn1q
GeFQc4+UEH1JqfY9zSNS17GPLCMFjGu8tnrVb7NKc5HI9a3UjVmwy5Xr0qIwAZeTrnPWolh
UzH2q6mCUKkhhRggDHTrVy4iyzNkkHocVU6PjtXn1KXK7M1Tuadlq8to8eGPlocKAxG0dTi
vYfAfjb7MsemXs8KWcnzK8mfkbHGPrXhXA6eta1nPdrsMQKuq4Vg2Pxrz8RRjVi4yPUweIl
F8rPojxBd6drSuL+7TdECyTQAHK9gfryPTisSyhba0K6jHdhSBE6qT8uCOQenUeuMV51pWu
T2U8dreKsixsdu8AkE9ef4hnsa6+DUrZnguLGNoZQCrhD8p9x6V5Dp1MMuVO8T6ajWurFGG
ZdL1Qtt3NDJhg3GcHp/jXU+Ibm21CC3ltLfyGf945wOWODwo/hHbvVKS1s7y7N1PH8zjkYw
OnXNdBZ6bBLo6xo8jSMflyQdh68fSuqpjKb5Zr5nZZX5mR6VqEFsYmSFYpYiY2hXO1l4yc9
z1NedfErQraxkbWrCR2iu5cSoRxG3JGMevNdVrug3GiPHq7TeaHC4QKRtAA9e3GaoX0Q1/R
r6wBLof3g28le6/r/ADrrp1owqKpSej3PDxdH2sZJ/I8ciuAt0rZCp0P0pTsZgRgjefyqCe
Ca3nkgmRkkjba6sMEGljd4WHynB7GvWjUb0lsfJuOpI+6N2AUgOB9MVt6GJJZGlaL92iuWY
9FyRz+lZUKrLI0kwkeIEDIOCM966K2tjZ2xt5mH70E788Y7fjTs5zuth7ROc1OIxzDJG0j5
eOcdifeqsCk7sAmuoNnA4llJEgVD2xgnsKxLSaCzlmW5jkJOMBe2M9anE0/trYim7+6eyR3
4lRv3amQgEk4U9OvereqC5s7VJ11C3lPl7mGRhfbOf6e1eWPqU8U0kjMUdTnGQD1waq6j4h
vLyT97KcqNoULgMP8AaPelOE27qVreR9TUxsIq+52w8WW9jeWlxJH5vlurGNwMHByRjPIqt
c+MptQRXuSTICzrhyoUZPbuef0rgIVkcieXczE5zmnsXX5lUYPQZrZ4dTSk0cKzN8zdjZ1z
xRLcWn9nw/6skM7cgnHT29axLXVrmO7WZ5GZRkFBwuDweOlRSQ78tJwepNV2hbHA49aHTqR
1S0PPq4qU6nO3qdFfahDqFlJF8oJCnjIyR0OPX/CuZ3MGGOtKGdDxmmyNufIUL7CuWb6rQq
tXlWalLcesrKfkYj1HrWwWW7ulS03CFVHLcHOOawwcV0OjRqlu0jcMRwfx/wDrV0YZynLlO
Wc+VXLU6okaxBySSOlZ7tmVurDpk1YmkPmSZBwecVGiqCDIuWIzXsnnR0ET72ODgVdQq69d
p44XtVUxgAlc575pouYVwpYjPp601puTKLlsTsPL4wM+mKk8zftV17Zx74rPMzM5GCR/OrP
nBItiHcXHfii4nB6EUo+fkFT2B5qpcgy5Bx6j2qSSQsecg9MHtTGVjkgDGKzkrqx0RVtTLJ
6jFNqeePY5OPlPSoK+dqRcZOLO1O6uT20nlzq4HIrYtAol3cIGGB6D61hIcMDWurpHBu4BO
D1r0ME000Z1DaQhQR1/CpFKhgATgY6Dv61WtrhGgVF3ZX36irEchxxjJGK9GSujXDy97U1k
kRYUnZATjp2+tZ891KQxfaVyflBxjI9ulSgkWrAuw/uoDWVdozKFDEZHABpN6XNJtXsmZtw
VaVt4PJz9aolUklAAxkcAVelxHh2X7rZ29jVW4kje4WWNdp7jFcFWPUlNMYrMIzbqUAfqWx
x+NUzwSBUkhJJJFRVwVHd2JCtDTywyFOMnn6Vn1paTsNxsk5Harw38RImWx0lhbhYpPuh8f
KB0PtTZWQAoR8+e3alLsp+Vse2aYzfOM/L3PvXuxVkccpq9x0YVkKnnaQP1qK9QGaLYOdvb
uD6/lTiy8AHk9e5qsZDvkVpI+WDcdfxokghVs2BRvKKjjPU9Mc1WYGIhpSzL/cPPHrV9Dux
kcetRSxFi+G7ccVUo6XM1U6My5tkwdo145xms9xh8EYq8VeK4KkAH1xxVebLzEyYBz1FeZX
hzK/U7osqkfManhupISMHgVCwwaSvMe5tGTi7o6iwvYr8+VLGWcJ8pH8NaulXPljvtT5mI/
lXEW8kkM6tHkk8Y9a6VbnNuiK2xyMt6VhVgnue9g8U5q0t0djaau88s3nN8jfcX0x2rdsdf
ubNFUSKAG3cDnHp9K81sNRRZvIbKk9CPWt0TybN5cLznPpXDLDxb02PZp1VOJ39zqw17T3s
pwSnYnjHp+RrlrQzafdzWkpcowKYU7dx7fXnFZkOoyo6YbgtkFu3+c108t7bXOmxSEZYOA6
9Py7496r2EqT02ZnKSkcT4l0VZrwapDGwWRcy85ww6n8RXMtbh1EkDncnKjOfwxXpt9DCIJ
gytsXJDZ/TnrxXmEm63vtqrkBs474r3sJVU4OM1qj5fMKHs5qcNmT2SzXsjy7UjKkBl24wB
0wPatrfMXjkkiXLAgEj734VVjljgHn7/ACt/Q456VMbhn8mdsShCSDn1Fd0YqK5keXK97Mm
mlhlMcDTrbfNnkYA+v0xWemk2sskklwwkJbCsG4I9etT6ij3xXEKiRMFfMHb+tYl5cSLIsE
k3mSx5DMOn0FYOpy+7JaD5Lu6ZHLKHldwf3hOSSaoszbuuSa0ZooIFk3MTInHArOJQOMHI7
1NZNaNm1zoLCILbJvUsQOeOlRzRwiQrsbdkHOalhnEVq3OBgc1QSTdOzO7MxPHoa9XRRUTz
kpczZYWOMx7yRtHXsTVSY7huWM7OnJqflYWJwQBniqchRlO7I/pUy20Lgm3crSnG75u/Soa
kcA8hs/hUbYBwDXg1r8zO1AK6WwIS3j+XJIBrnYdhnQPyueRXQ2joDkgFeQB6V2YFbyM6m1
iaTAkLsCR04PTNUp5mWXapLHvxVt5NxIPHQ4FQShVALElk4J969NyVrnOo2Kklw8akhlDEd
OuKoNOcgAYHU96vSQEcllI69O2KpmHyz85HTOK4avtG0os2hZIeLkkEbttWIZQRkOSR2YcG
qkiKGAUcsM01RJGC6tjB7Gp9rOL1L5YvoXmLMOMsfTqadCSFIbcVbsKoeeVYMp6/nVmC8bK
q/wB3pxWkcQr2Y/ZxloguYwynHOKzjwcV0V5ahrUXcYAQgHFYEow59zXLikpLnRbpSovkkM
HWr5lBt1GOBwTis/Iq1C48plP51lhp2bj3IktC/DMwUE/L0yOxq5HOc9+uc+lZEcgxnJ4q7
FLhSQxr2YyTSMfhZtW0yeaAWKk9T1p1z5BcbMlyPu+lUEl5BbrjrStIWCkH/wDVVjbdroS5
txKymNQrjk5rIuLSWE8kHPJPp7VrpMNgkLk+tV9UV/Li2Ouxh6c1lVpqSuZ05STs9jKuZhM
icYZQFIHTAqrg+lWZEVYx0Jx1FRKQCR6jFePUheWp1oEgkeREwQXwR71pw2b2d5HHIcsyh+
B+lSaYizMrsceWmzPrzmluHia5E0ZIGAST1NdtCgopTe5hOTbaL8k6qMg5PtSbvMAZThuvJ
6VR3eYVwQO4496dBgyEhvmxgmvRucvKrF5CjEZzg8ErVfhJ5HZhjOBmpkBkChWCg8dPeklt
ljlZSwb07VTMk0SplyoRTkippDHHHiVug5zzj2ps8osrRV4Yud2QKzvtgl3HYCAOM9jRKSj
oxRpylK62Ibh1dWKgk9vaqOws7FmJBHUjpVmWQY+YAMepqKRisB5Bz+grim09T0KasU5V7j
pUXep5Tlc9c8moTjBryaqXNdG6JnI2Ljg4p0c8ittPzY4HtVbdz1/CriRK8asDgbST7n0rG
1zaHNe8WWoZA0ikOC7c59a6KK4LR4OMD1HWuVji2S5z/CCK2YLg/YjIXOFITp696vkV9D2M
JWaupF9ruSJcBd+47RkdK0be5aS02SP0xkr+ea5u4uV8lUCgENu3eta2kyLIixJ13bR2znr
WsoK12aqrzTaOwguhd2oDOzSYAKnkMe3P41xeoWcMupqpJjlPzfMeD7fgK2bFHhvXiIUtGz
bgOhC/zqpqIt0u4ncAoUJZse3H61NK0ammzMcXBzoa7oytRtS+Y1bO4YGPX3FMspmtmW0cR
ysqBmz/AAknpSSzlWlniXcAfmZj681ipPJPM8oxvLDrXpOUU0up83aT1Z1c90Yh9qfCYBIP
qfSuPnvZZpnklIZmJJJUVoapqBcm0UYSL5T9e9YwKsSetc2JqfysuCdtT//Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0