%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/13.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>09d472ec-1759-4593-a60f-500bf0461ff9</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>1600</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p>Fanoušek</p>

<p>Hospoda se nacházela na samotném okraji města a už na pohled vypadala zchátrale a neudržovaně. Přesně podnik, který jsem hledal, protože lepší jsem si nemohl dovolit. V kapse mi zvonilo posledních pár stříbrňáků. Lagossi, druhé největší město Glewanského velkovévodství, patřilo k těm dražším místům v zemi a možná i v celém Crambijském impériu. Jednou z příčin místních přemrštěných cen mohla být skutečnost, že si Lagossi za své trvalé sídlo zvolil sám Lobelin, velkovévodův nejstarší syn. Zlé jazyky o něm tvrdily, že zde zavádí poněkud zvláštní pořádky, ale jako budoucí člen Patricijské imperiální rady, o kterou se opíral sám císař, si mohl leccos dovolit. Jediný, kdo mu mohl mluvit do způsobu, jakým spravoval přidělené území, byl jeho otec, velkovévoda Glewan. Podle některých prý byl i on na něho krátký. Nic z toho mě nezajímalo. V místě, kde je draho, se obvykle hraje o velké peníze a já přijel alespoň trochu naplnit své prázdné měšce.</p>

<p>Odmítl jsem pomoc čeledína a sám ustájil koně. Pečlivě jsem ho vyhřebelcoval, do koryta mu nanosil čistou vodu a k senu, které bylo v ceně, přikoupil pytlík ovsa. Teprve potom jsem zamířil do výčepu.</p>

<p>Místnost byla plná lidí. Někteří se opírali o stěny a džbány s pivem a vínem odkládali na úzké desky zavěšené na cihlových zdech, okolo baru se tísnil celý chumel lidí a všechny stoly až na jeden byly obsazeny. Neváhal jsem a zamířil k tomu prázdnému. S úlevou jsem se posadil na bytelnou dřevěnou židli a meč opřel o hranu stolu. Byl jsem unavený, špinavý, hladový a k tomu všemu ještě měl pekelnou žízeň. Od mého útěku z domu uplynuly už víc než čtyři roky a vzpomínky na život v luxusu a pohodlí rodinného paláce se mi postupně zamlžovaly. Dnes už by ve mně šlechtice nepoznal nikdo.</p>

<p>"Budete opravdu sedět u tohodle stolu, pane?" oslovil mě číšník pochybovačně.</p>

<p>"Ano. Džbán vína, džbán vody a jídlo," poručil jsem si.</p>

<p>Číšník na okamžik zabloudil pohledem ke dveřím, potom zhodnotil mou zjizvenou tvář a rezignovaně pokrčil rameny. Zřejmě mě původně hodlal před něčím varovat, ale můj nevábný vzhled způsobil, že se mnou nechtěl mít nic společného. Nezazlíval jsem mu to. Nikdy jsem nebyl příliš pohledný a jizvy způsobovaly, že se mě lidé báli.</p>

<p>"Jak si přejete, ale zaplatíte předem. Stříbrňák, nebo dvanáct měděnejch."</p>

<p>Položil jsem na nesčetněkrát pošpiněnou desku stolu lesklou minci. Muž ji zručně zvedl, zkontroloval ražbu a přikývl.</p>

<p>"Hnedka sem tady," řekl a byl pryč.</p>

<p>Spokojeně jsem si natáhl své dlouhé nohy a uvolnil se. V rozhovorech lidí jsem několikrát zaslechl padnout slovo turnaj. Pochopil jsem, že první boje začnou už zítra. To znamenalo, že si budu muset ráno přivstat, abych se ještě stihl přihlásit. Právě turnaj, který Lobelin pořádal jednou ročně, mi připadal jako nejsnadnější způsob, jak přijít k penězům. Nemusel jsem vyhrát. Stačilo postoupit z vyřazovacích kol, konaných pod širým nebem, do užšího výběru a potom si na sebe vsadit při prvním souboji ve skutečné aréně. A samozřejmě vyhrát. Další záviselo na momentální situaci. V žádném případě jsem se nechtěl nechat rozsekat na kousky nějakým profesionálním gladiátorem. Kolovaly fámy, že v závěrečných kolech turnaje se už tak nehledí na oficiální pravidla a počet mrtvých je mnohem vyšší než všude jinde v impériu při podobných příležitostech.</p>

<p>Mé jídlo a pití bylo konečně tady. Hladově jsem se na ně vrhl. Mezi dvěma sousty jsem si všiml, že prošedivělý chlapík s plnovousem ještě o poznání stříbřitějším než byly jeho vlasy, si mě zamyšleně prohlíží. Na první pohled mi připadal povědomý, ale když jsem zapátral v paměti, pocit, že ho znám, se rozplynul. Uvědomil jsem si, že se mi při jídle rozepnula kazajka a prsní bandalír s vrhacími noži je každému na očích. Upravil jsem si oděv a opět mrkl na vousáče. Věnoval se teď pouze své sklenici, ale byl jsem si jistý, že mě skrytě pozoruje. Mohl zato šestý smysl, který má každý štvanec - každý štvanec, který přežije pronásledování. Já mužům svého otce unikal celé tři roky, než se mi konečně podařilo zamést stopu. Rozhodl jsem se, že odsud zmizím, jakmile dojím. Nestál jsem o žádné problémy. Potřeboval jsem jen pár zlatých, abych se vybavil na zimu a mohl cestovat dál.</p>

<p>Vrzly dveře a hlahol klábosících mužů se náhle změnil v šepot. Zvedl jsem pohled od polévky. Z toho, jak se všichni okolo tvářili, jsem pochopil, že změna atmosféry má něco společného se mnou. Do výčepu vstoupili tři muži. Jeden ramenatý pořez s koženými, železnými šupinami pobitými chrániči na obou předloktích, za ním tlusťoch s nepřirozeně dlouhýma a objemnýma rukama a jako poslední hubený dlouhán s úzkým knírkem. Mohl být vysoký jako já, ale vážil o pár kilogramů méně. Ti tři přinášeli problémy.</p>

<p>"Tohle je náš stůl," oslovil mě ramenáč.</p>

<p>Přikývl jsem a odsunul talíř s polévkou. Nejrozumnější bylo vyklidit pole. Tlouštík zůstal stát v uličce, kterou jsem se mohl nejsnadněji vzdálit. Nevšiml jsem si, kdy to udělal, ale najednou měl na pravačce nasazeného žlutě se lesknoucího boxera. Nevypadal, že by mě chtěl nechat odejít jen tak. Stále jsem však mohl ustoupit směrem k barovému pultu. Dlouhán sledoval můj pohled a pobaveně se při tom šklebil. Paže držel volně svěšené podél těla, přes desku stolu jsem mu neviděl na ruce. Mohl je mít prázdné, ale mohl v nich držet nůž nebo cokoliv jiného.</p>

<p>"Nic ve zlém, pánové. Už jdu. Netušil jsem, že tady máte rezervovaný stůl," řekl jsem, uchopil mísu s masem a bramborami do jedné a meč v pochvě do druhé ruky.</p>

<p>"To ti nepomůže, sráči. Prostě sis tam neměl sedat," řekl výhružně ramenáč a sáhl k pasu.</p>

<p>Ti tři se zjevně chtěli pobavit na můj účet. A zábava, kterou měli rádi, byla z těch drsnějších. Tlouštík po mně hmátl a pokusil se mi zasadit úder okovanou pěstí na spodek břicha. Srazil jsem jeho paži, až se setrvačností vytočil, a prudce mu vrazil okraj mísy mezi zuby. Přední zuby zacinkaly o kameninu a vysypaly se na zem. Jeho ústa náhle získala barvu zralých třešní. Ramenáč sekl přímo od pasu šikmo vzhůru dlouhou dýkou. Uhnul jsem úkrokem a bez přípravy ho bodl koncem pochvy do krku. Něco zachrchlal a sesunul se k zemi. Tlouštík se držel na nohou, ruce si tiskl k tváři a kolíbal se ze strany na stranu. Muž s knírkem se stále usmíval, ale jeho oči byly vážné. Zvedl ruce zpod desky stolu a ukázal mi, že jsou prázdné.</p>

<p>"Nic proti tobě. Mí kámoši tě špatně odhadli, to se stává. Klidně si své jídlo dojez."</p>

<p>Všichni v sále mlčeli a pozorovali nás jen úkosem. Pouze šedovlasý muž s plnovousem pomalu vrtěl hlavou ze strany na stranu, pohledem ukazoval ke dveřím a střídavě krčil a zase napínal ukazovák levé ruky. Vypadalo to, jako když tiskne spoušť kuše.</p>

<p>"Nic se nestalo," odpověděl jsem, "ale myslím, že raději půjdu. Kouzlo této sympatické hospůdky bylo narušeno."</p>

<p>Abych se dostal ven, musel jsem projít okolo dlouhána. Napětí v sále gradovalo. Překročil jsem stále ještě chroptícího pořízka, obešel stůl a s mečem v pochvě v levé ruce kráčel špalírem stolů k východu. Dlouhán, ve skutečnosti byl vyšší než já, stál po celou dobu nehybně jako skála.</p>

<p>"Hej, cizinče!" oslovil mě, když jsem sahal po klice dveří.</p>

<p>Otáčeli jsme se oba současně. Ani mě nepřekvapilo, když jsem v jeho ruce spatřil malý celokovový samostříl. Byla to nepřesná hračka účinná maximálně do pěti metrů. Nás dělily sotva tři. Udělal chybu. Měl zacílit dřív, než promluvil. Využil jsem rotace otočky a krátce švihl pravačkou. Vrhací nůž se mu zabořil do prsou. Ještě okamžik se pokoušel vystřelit, ale nezvládl to. Rychle jsem prošel dveřmi a zamířil do stáje.</p>

<p>Jakže jsem to říkal? Žádné problémy? Vydělat nějaké peníze a táhnout dál? Smůla se mi lepila na paty. Možná jsem to měl v krvi; nějaké fluidum, které ponoukalo lidi, aby se mě pokoušeli zabít. Právě jsem pokládal koni sedlo na hřbet, když za mnou přišel šedovlasý vousáč.</p>

<p>"Odjíždíte?"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny.</p>

<p>"Nerad bych se blíže seznámil s místním žalářem."</p>

<p>"Nemyslím, že by to došlo až tak daleko. Hosté téhle putyky nemají se soudy ty nejlepší styky a nebudou příliš sdílní."</p>

<p>Opět jsem měl mlhavý pocit, že muže znám. Byla to však jen chvíle.</p>

<p>"Ten tlouštík žije. Bude se mi chtít pomstít," řekl jsem.</p>

<p>"Možná. Ale to vy zvládnete. Kdyby nějakou náhodou došlo k soudu, dosvědčím vám, že jste se bránil. Jmenuji se Donil Juber a jsem zástupce cechu bůkmejkrů, certifikovaných bůkmejkrů poctivě platících daně," zdůraznil. "Měl bych pro vás dobře placenou práci. Potřebujete přece peníze, nebo ne?"</p>

<p>Vážně jsem se na něho podíval. Nevypadal na člověka vlastnícího sázkovou kancelář. Byl příliš sebevědomý a jeho oděv, jakkoliv prostý a neutrální, nepostrádal jistou vytříbenou eleganci. Nebo mu styl a úroveň propůjčovalo držení těla a celkové vystupování.</p>

<p>"Záleží na tom jakou a za kolik," řekl jsem.</p>

<p>Opatrnost mi našeptávala, abych raději sedl na koně a odjel, ale začal jsem být zvědavý. Spousta lidí už kvůli zvědavosti umřela. No a co.</p>

<p>"Možná bychom měli najít nějaký penzion, kde se ubytujete, a potom si promluvit v prostředí příjemnějším, než je tato stáj," navrhl.</p>

<p>"Proč ne," souhlasil jsem. "Ale i když se nedohodneme, účet za ubytování platíte vy."</p>

<p>Přikývl na znamení souhlasu.</p>

<p>Sledoval jsem, jak úředník zapisuje mé jméno do seznamu bojovníků a potom ho pečlivě zanáší do pavoukovitého schématu zápasů. Protože jsem nebyl známý, a navíc se přihlásil na poslední chvíli, začínal jsem na jednom z druhořadých zápasišť rozmístěných okolo Lobelinova hradu. Zajímavější souboje se konaly na některém z nádvoří přeměněných v dočasné arény.</p>

<p>Přemýšlel jsem o štěstí, které mě potkalo. V opasku jsem měl ukryto sto padesát zlatých a dalších sto padesát na mě čekalo, až odvedu svou práci. Juber po mně chtěl, abych se dostal do užšího výběru bojovníků a podrobně ho informoval o všem, co se bude dít. Zajímaly ho černé sázky a jména lidí, kteří je uzavírají. A také chtěl vědět, kdo z úředníků na hradě, zodpovědných za chod turnaje, nad tím vším zavírá oči. Prozradil mi, že na stopu podvodů přivedlo cech neobvykle vysoké množství úmrtí, daleko převyšující počty zabitých na všech ostatních kláních pořádaných v císařství.</p>

<p>Travnatý plácek, obehnaný dřevěným zábradlím, tvořilo zápasiště, kde jsem měl bojovat. Sudí seděli na jednoduché tribuně, diváci se tísnili v zástupu okolo. Pravidla byla standardní jako v celém impériu; jiná císařský soubojový edikt ani nepovoloval. Bojovníci používali zbraně i zbroj dle vlastního výběru, boj trval až do chvíle prvního zásahu, který sudí označili za likvidační. Pokud neměli zúčastnění patřičné vybavení, představoval takový úder lehčí či těžší zranění, a někdy i smrt. Každý zápasník se samozřejmě mohl kdykoliv vzdát.</p>

<p>Hlavní rozhodčí vyhlásil začátek dalšího duelu. Dva svalnatí muži se do sebe pustili s rotellou - kruhovým štítem - a širokým mečem. Bili se zuřivě, ale příliš sekali do štítů, a bylo jen otázkou času, kdy jeden z nich přijde o zbraň. Od dob výcviku jsem se štítem nebojoval. Na cestách jsem ho považoval za zbytečnou přítěž a dával jsem přednost dlouhému vyváženému meči. Nejraději jsem měl pravé chaabské zbraně, které byly lehčí a odolnější než ostatní, ale stály hříšné peníze, a navíc se téměř nedaly koupit. Doufal jsem, že se dohodnu se svým prvním soupeřem na jiné kombinaci. Můj meč byl jen nápodobou chaabského meče s dlouhým jílcem a velkou záštitou, ale přesto bych o něj nerad přišel.</p>

<p>Jeden z bojovníků si zlomil meč o hranu soupeřova štítu a vzápětí mu protivník přerazil ruku v nadloktí zbytečně razantním šikmým sekem na rameno. Stačilo ho přetáhnout naplocho a stejně by vyhrál.</p>

<p>S povzdechem jsem zamířil k jednomu z četných stánků zbrojířů.</p>

<p>"Co si budeš přát?" oslovil mě bez čekání podsaditý chlap s vějíři jizviček kolem očí a zdeformovanýma ušima. Bylo očividné, že než se dal na zbrojařinu, vybojoval v ringu nejeden zápas.</p>

<p>"Standardní široký meč, štít, lehké náholenice a kroužkovou košili dlouhou do půli stehen," poručil jsem si.</p>

<p>V běžném životě jsem se spokojil s ocelovými pruty vyztuženou kazajkou z vařené býčí kůže a ani teď jsem se nemínil obléci do plátovaného železa - navíc jsem na to neměl. V aréně jsem však chtěl být přece jen víc chráněn.</p>

<p>"Jaký štít? Targu, rotellu, s ocelovým rámem?" zabručel.</p>

<p>"Rotellu bez rámu s malou středovou puklicí, aby byla co nejlehčí."</p>

<p>"Jo, to je nejlepší kombinace pro toho, kdo umí a nebojí se," přitakal a začal mezi výrobky hledat něco, co by vyhovovalo mým požadavkům.</p>

<p>Měl pravdu. Ocelí lemovaný štít vydržel hodně a meč se o něj občas při nešikovném úderu přerazil. Na druhou stranu do štítu s dřevěným okrajem se ostří často hluboce zaseklo a dokud ho majitel nevyprostil, byl bezbranný. Rány se kryly jen pancéřovaným středem.</p>

<p>"Je to ono?" položil přede mě klasickou rotellu s bronzovou středovou puklicí a vyztuženým spodním obloukem.</p>

<p>Přikývl jsem. Když jsem za svou novou výstroj platil sedmdesát zlatých, začínal jsem mít pocit, že zakázka není až tak výhodná, jak jsem si představoval.</p>

<p>Se všemi věcmi v plátěném pytli přes rameno jsem se vracel zpátky k zápasišti, když jsem zahlédl zajímavou scénu. Obrovský muž, o pár centimetrů vyšší než já a v ramenech široký jako vůz, vzrušeně gestikuloval při rozhovoru s rozhodčím. Jeho budoucí soupeř stál opodál a díval se stranou, jako by ho výsledek debaty vůbec nezajímal. Nejprve jsem si myslel, že je oděn ve zbroji, ale pak jsem si uvědomil, že na sobě má jen plátěnou halenu. Všechno ostatní byly svaly. Býčí trapéz způsoboval, že hlava zdánlivě vyrůstala přímo z ramen, občasné závany větru obtiskly volnou látku kolem hrůzu nahánějících deltoidů. Prsní svaly měl téměř nestvůrně vyvinuty a čněly před něj jako skutečný ocelový krunýř. K tomu všemu celkový obrys postavy deformovala hmota nadměrných stehen. Muž celý se zdál malý a zbytečně rozlehlý na všechny strany. Protože člověk málokdy potká dvě taková monstra, zastavil jsem se a přihlížel.</p>

<p>Pochopil jsem, že obr chce bojovat dvojručním mečem a sudí se mu to snaží rozmluvit. V zápase s takovou zbraní bez těžké zbroje nejsou zranění, jen mrtví. Rozhodčí neuspěl a musel vyhlásit souboj dvojručního meče proti obyčejnému. Z tabule jsem zjistil, že menší muž se jmenuje Bakly a větší Esprio Montevedi. Bakly si dokonce štít vůbec nevzal a místo něho se ozbrojil druhým širokým mečem.</p>

<p>Zápas začal. Chvíli oba vyčkávali, potom Bakly zkrátil vzdálenost a vyprovokoval soupeře k útoku. Montevedi to s velkým mečem opravdu uměl. Tipoval jsem ho na žoldnéře. Bakly se záludnému machu vyhnul záklonem trupu a unikl do bezpečnější vzdálenosti rychlým odsunem. Jeho práce nohou byla vynikající. Vzápětí se opět přiblížil, hrůzu nahánějící sek částečně blokoval, částečně pozměnil jeho směr. Najednou se dostal Montevedimu na tělo, jeho odvetu rubem kontroval levým mečem a pravým ho současně naplocho pleskl přes bok. Rozhodčí okamžitě vyhlásil konec a přiřknul vítězství Baklymu.</p>

<p>Montevedi se chvíli se vzrůstající zuřivostí na Baklyho ze své výšky díval a náhle se na něj vrhl. Sekl vodorovně, Bakly uhnul podřepem, Montevedi bleskově přehmátl a pokusil se pokračovat v útoku jílcem, jenže Bakly odtančil stranou. Vzápětí se v mžiku protáhl kolem dlouhé čepele šaršounu meče a bodl Montevediho do boku. Obrovitý žoldnéř pustil zbraň, chvíli se držel na nohou a stále víc se kymácel ze strany na stanu. Neochotně, jako by tomu nemohl uvěřit, se mu podlomila kolena a umřel. Sudí zopakoval vyhlášení vítěze, do arény vběhli dva zřízenci, odtáhli tělo a mladí chlapci posypali zakrvácenou půdu pískem.</p>

<p>Ze zápasu jsem si vzal jedno poučení: s Baklym, svalovým monstrem, jsem se za žádnou cenu utkat nechtěl. To bych se raději tajně vytratil a oželel i slíbený doplatek mzdy.</p>

<p>Zanedlouho jsem i já nastoupil k utkání. Proti mně stál nadšený mládenec, podle mohutného povzbuzování přihlížejících zřejmě z blízké vesnice. Možná neměl strach a doma byl sám postrachem, ale o šermu toho mnoho nevěděl. Dvakrát jsem nechal jeho zbraň sklouznout po štítu, potřetí jsem nastavil hranu a po zaseknutí čepele do dřeva mu meč trhnutím vyškubl z ruky. Okamžik na mě překvapeně zíral a potom se docela rozumně vzdal. Stejně dopadl i další zápas. Vícekrát na mě první den řada nepřišla.</p>

<p>Seděl jsem na hrubé dřevěné lavici pod širým nebem a ládoval se vepřovým masem. Okolo mě se obdobně činila spousta dalších mužů. Všichni dychtivě klábosili a sdělovali si zážitky z uplynulých soubojů. V průběhu dne bylo jen málo zranění a pouze jedno úmrtí. Všem turnaj připadal jako skvělá příležitost vydělat peníze a užívali si atmosféru přátelského soupeření a vzájemné sounáležitosti. Pár jich vsadilo na sebe a chlubilo se tím, že vydělalo pět, deset či patnáct zlatých. O vyšší částce nemluvil nikdo. Nebyl jsem mladší než většina z nich, ale zdálo se mi, že mezi ně nepatřím. Nechápal jsem, co se jim na tom všem tak líbí. Přemýšlel jsem o Juberovi: zda mi tolik peněz zaplatil jen kvůli sázkám a odkud ho znám. Měl jsem pocit, že to muselo být hodně dávno. Také o Baklym; představa, že bych se měl postavit právě jemu, ve mně vzbuzovala obavy. Dalo by se říci i strach, kdybych si něco takového připustil.</p>

<p>"Lobelin zvýšil odměnu pro vítěze na pět tisíc!" zaregistroval jsem informaci obíhající jednotlivé stoly.</p>

<p>"Bude víc krve a v bojích na nádvoří se bude umírat," zaprorokoval muž s pleší a hranatou čelistí sedící na vedlejší lavici.</p>

<p>"Jak to víš? Pravidla jsou přece stále stejná," obrátil jsem se na něho.</p>

<p>Pokrčil rameny, natáhl se k tácu s masem uprostřed stolu a naložil si novou porci.</p>

<p>"Účastním se turnaje už po páté. Je to prima zábava, vydělám pár grošíků. Třikrát jsem postoupil do bojů na nádvořích, ale nikdy jsem se jich nezúčastnil. Mám příliš rád svou kůži. Chlapi tam cítí blízkost peněz a ve vzduchu se vznáší smrt. Taky se povídá, že se uzavírají různý sázky."</p>

<p>Zmlkl, jako by měl pocit, že řekl příliš.</p>

<p>"Jaké sázky?" pokusil jsem se od něj dozvědět ještě něco.</p>

<p>"Však uvidíš, pokud se tam dostaneš, mladej," odpověděl a dál si všímal jen své mísy.</p>

<p>Dojedl jsem a šel si koupit nějaké víno. Nestálo za nic, ale měl jsem žízeň a jeden džbánek jsem zvládl. Zastavil jsem se i u bůkmejkrů. Baklyho zápas udělal na všechny dojem, ale lepší kurs než jedna ku dvanácti jsem nenašel. Na mě se sázelo jedna ku dvěma až jedna ku třem. Vsadil jsem u třech různých sázkařů šedesát zlatých. Další vyhraný zápas mi měl vydělat tři desítky. To neznělo špatně; možná se mi podaří získat zpět peníze za zbroj. Pak mě napadlo podívat se po kurzech na ostatní zápasníky. Nejhorší byly po prvním dnu na sira Henvisse, jedna ku dvaceti, a Esprida Nooda, jedna ku sedmnácti. Rozhodl jsem se, že se zítra podívám, co jsou zač tihle dva tak obávaní šermíři.</p>

<p>Stmívalo se. Měl jsem sice zaplacený pokoj v penzionu, ale nechtělo se mi vracet se zpět do města. Tlumok s dekou a houní na noc jsem si prozíravě přinesl s sebou. Našel jsem si pohodlné místo nedaleko jednoho z četných ohňů, okolo kterých se shromažďovali zápasníci i jejich doprovod, a se džbánem vína naslouchal řečem. Většinou se vyprávělo o minulých vítězích turnajů. Pochopil jsem, že až dosud se uskutečnilo deset ročníků. Vítěz pokaždé inkasoval značnou sumu a do konce života už nemusel v aréně riskovat krk kvůli penězům. Stalo se dokonce jakýmsi pravidlem, že vítězi odcházeli do bojovnického důchodu. V posledních letech, asi také kvůli strmě rostoucím odměnám, turnaj získal značnou proslulost a účastnili se ho i šlechtici. Minulý rok prý zvítězil sir Amersen, příslušník starobylého šlechtického rodu. Stále však zápasili i neurození lidé.</p>

<p>Šel jsem si pro další džbánek vína, a právě když jsem vcházel do stanu, přitočil se ke mně muž v plášti a položil mi ruku na rameno.</p>

<p>"Chci s vámi mluvit."</p>

<p>Rozhlédl jsem se. V nejbližším okolí postávali další tři lidé. Původně jsem je považoval za náhodné přihlížející, ale teď jsem podle držení těla a napjatého čekání pochopil, že patří k sobě. Vypadali jako vojáci a dva z nich nenápadně drželi v rukou malé samostříly.</p>

<p>"Jak si přejete," souhlasil jsem.</p>

<p>Odzbrojili mě a odvedli do hradu. Strážní, poté, co poznali mého průvodce, se ani nenamáhali s nějakým dotazováním. Nakonec jsem se ocitl v prosté, ale pohodlně zařízené místnosti rozdělené na dvě části - pracovní a obytnou. V pracovní se nacházel velký stůl, stěny pokrývaly mapy města a okolí, dvě velké police zaplňovaly knihy a jednotlivé papíry. Pochopil jsem, že mám před sebou někoho z vyšších důstojníků Lobelinovy osobní gardy.</p>

<p>"Kapitán Heinrich," představil se a potvrdil tak mé dohady. "Vaše jméno?"</p>

<p>"Koniáš," zvolil jsem jeden ze svých pseudonymů. "Nechápu, proč jste mě sem nechal přivést, pane."</p>

<p>Heinrich se na mě zkoumavě podíval. Kdyby neměl čelo zbrázděné hlubokými vráskami, které v záři svíček zdánlivě pronikaly hluboko pod kůži, byl by to docela pohledný muž. Vlastně ani nevypadal staře. Spíše jako by nedokázal unést tíhu starostí, které ho tížily.</p>

<p>"Pan Koniáš nebude dělat problémy, můžete jít," propustil své podřízené.</p>

<p>Muži mlčky odešli a nezdržovali se žádným salutováním.</p>

<p>"Dostal jsem za úkol vás najít a obvinit z dvojnásobné vraždy," přešel znechuceně přímo k věci.</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl - situace se vyvíjela přesně, jak jsem se obával.</p>

<p>"Mám svědka, který mi dosvědčí, že šlo o sebeobranu," prohlásil jsem a doufal, že to je pravda.</p>

<p>Heinrich zachmuřeně přikývl.</p>

<p>"Věřím vám, ale pravděpodobně vám to nebude nic platné. Sloužím Jeho Excelenci Lobelinovi a -" zaváhal, "slova jistých lidí mají v jeho uších větší váhu než má. Přesto jsem mu povinován loajalitou. Je to budoucí vládce celého velkovévodství."</p>

<p>Přemýšlel jsem, jaký vztah pojil tři pouliční bijce a zabijáky s Jeho Excelencí. Pravděpodobně velmi zvláštní.</p>

<p>Noční ticho narušily rychlé kroky, úsečná věta, hluchá rána a vzápětí se otevřely dveře a dovnitř se vřítil tlusťoch, se kterým jsem se už jednou setkal. V ruce držel bronzový biják a oči mu žhnuly.</p>

<p>"Tady šeš, ty mižero žašraný!" zašišlal a vrhl se na mě.</p>

<p>Musel přitom minout Heinricha. Ten přímo ze stoličky špičkou zahákl jeho kotník a poslal ho k zemi. Tlusťoch se po něm ještě v pádu ohnal bijákem, zasáhl ho do kolena a stačil ho zvrhnout dozadu. Do místnosti vstoupil někdo další, ale tlusťoch už stál na nohou a já se soustředil jen na něho. Byl překvapivě rychlý. Ohnal se po mně bijákem, uskočil jsem a kopl mu pod nohy židli. Na okamžik zavrávoral, ale stejně se napřáhl k další ráně. Předchozím úderem zasáhl stěnu a vyhloubil do omítky pořádnou díru. Využil jsem jeho nerovnováhy, bleskově se přisunul, zahákoval jeho ozbrojenou paži a klasickým koučigary mu podrazil nohu, na níž měl většinu váhy. Strhl mě na sebe a já se nebránil. Zajel jsem rukama pod límec jeho košile, uchopil ho a sevřel býčí krk do škrtícího zámku. Ruku s bijákem jsem zalehl, hranatá hlavice mě tlačila do břicha, ale jinak mi nemohla ublížit. Držel jsem skrčení ještě pár sekund, abych si byl jistý, že ho přerušení přívodu krve do mozku spolehlivě uspalo. Když jsem zvedl oči od náhle ochablého obličeje, spatřil jsem Heinricha s kamenným výrazem ve tváři. Díval se ke dveřím. V nich stál nesmírně otylý muž malého vzrůstu. Byl oblečený do bílého hábitu a kolem krku se mu houpal masivní zlatý řetěz. Jeho oči utopené v záhybech tuku měly jakýsi dychtivě hladový výraz, který postupně mizel.</p>

<p>"Imponující," zamumlal zvláštně chraptivým hlasem.</p>

<p>"Jste účastníkem turnaje?" vyštěkl po krátké odmlce směrem ke mně.</p>

<p>Pomalu jsem se zvedal ze země. Vůbec ničemu jsem nerozuměl.</p>

<p>"Ano," přitakal jsem.</p>

<p>"V pořádku. Zadržte ho pouze v případě, že by chtěl odstoupit z bojů," řekl otylec a podíval se přitom na Heinricha.</p>

<p>Pak se otočil a odešel. Přesněji řečeno - třaslavě se odvalil. Kdyby přibral ještě pár kilo tuku, mohl by se chodbami plazit jako nějaká gigantická améba.</p>

<p>"Co to všechno znamená?" zeptal jsem se Heinricha.</p>

<p>Kapitán si třel zhmožděné koleno.</p>

<p>"Právě jste dostal podmínečnou milost od Jeho Excelence Lobelina Glewana, budoucího velkovévody," vysvětlil mi, a když tu větu říkal, znělo to jako nějaká velmi sprostá nadávka ceděná mezi zuby.</p>

<p>Bez dalšího zdržování jsem se vrátil mezi zápasníky a uložil se ke spánku.</p>

<p>Už první duel druhého dne ukázal, že zrno bylo odděleno od plev. Zůstali jen dobří a lepší. Při vyrovnaných zápasech museli muži sahat až na dno svých sil a schopností, přibývalo raněných. Dva z nich dokonce do oběda zemřeli. Vyřadil jsem menšího, ale hbitého chlapíka, který měl smůlu, protože mu uklouzla noha, a já ho dostal fingovaným bodem do obličeje. Potom jsem téměř zmrzačil siláka, který se rozhodl nejprve rozsekat můj štít a potom mě. Naštěstí si neuměl pořádně krýt nohy a poté, co jsem mu rozpáral stehno, se vzdal. Někde v úzké chodbě bez prostoru k manévrování bych se s ním však potkat nechtěl. Sázkami na sebe jsem vydělal dalších třicet zlatých, ale potom o mně jeden z bůkmejkrů prohlásil, že jsem opravdu dobrý, a kurs se nepříjemně zvrtl. Kvůli pár zlatkám, které jsem si se svým kapitálem mohl vydělat, nestálo za to dál sázet.</p>

<p>Až po poledni jsem si našel čas seznámit se s favority: sirem Henvissem a Espridem Noodem. S Baklym už jsem tu čest měl.</p>

<p>Jako prvního jsem v akci viděl Esprida Nooda. Neměřil víc než metr pětasedmdesát, ale už na pohled mu byla vlastní jakási nepojmenovatelná kvalita, která z něj dělala smrtelně nebezpečného protivníka. Stál v aréně proti o hlavu vyššímu chlapovi v kroužkové košili s plátovanými nárameníky a náholenicemi. V hedvábné nabírané košili stažené širokým opaskem a upnutých kalhotách připomínal šviháka na promenádě, a ne bojovníka v aréně. Za zbraň si zvolil štíhlý, rychle se zužující meč. Byla to lehká, obratná věcička ideální k bodání, ale stačilo, aby se jen jednou kryl poslední třetinou odlehčené délky čepele, a soupeř by mu zbraň svým vojenským mečem snadno přerazil.</p>

<p>Sudí zahájil zápas. Okamžik oba vyčkávali a kroužili kolem sebe jako ostražití psi. Potom obrněnec vyrazil ostrým výpadem, který však byl jen žaludem k dalšímu útoku. Henviss, jako by to věděl předem, se elegantně útoku vyhnul. Podruhé neuhýbal, ale kryl hrubím své vyvážené zbraně. Pohyboval se klidně, bez přehnaného vzrušení, jako by o nic nešlo. Při třetím náporu soupeře po odrazu kontroval krátkým sekem vedeným víc zápěstím než předloktím nebo celou rukou a obrněnec se zhroutil k zemi s na kost rozseknutým obličejem. Z arény ho museli odnést.</p>

<p>Henviss se postavil vedle mě, a než stačil cokoliv říct, byl u něj sluha s tácem, na kterém stála karafa s vodou, ručník a pohár vína. Otřel si obličej, ruce, usrkl vína a pohledem poslal sloužícího pryč. I kdyby neměl před svým jménem přídomek sir, každý by v něm odhalil šlechtice na první pohled.</p>

<p>"Pane. Pane!" přitočil se k němu zezadu malý člověk s liščíma očima.</p>

<p>Poznal jsem v něm jednoho z bůkmejkrů.</p>

<p>"V dalším kole nastupujete proti Vilhemovi. Dám vám třicet zlatých, když ho zabijete."</p>

<p>Sir Henviss pouze pomalu přivřel oči. To gesto se k němu nehodilo. Vypadalo to, jako když žena vyjadřuje souhlas s důvěrnou schůzkou. Možná se mi to ale jen zdálo. Rozhodl jsem se počkat. Pokud by sudí označili zabití soupeře za záměrné, mohli závodníka vyloučit z turnaje a mně se nezdálo, že měl Henviss zapotřebí riskovat něco takového kvůli mizerným třiceti zlatým. Pro člověka jeho postavení to nebyly žádné velké peníze.</p>

<p>Neriskoval. Jeho vysoké roverso tondo, kterým zleva doprava prosekl Vilhelmovi průdušnici, vypadalo jako šťastná náhoda. Šťastná pro vítěze, samozřejmě. Pochopil jsem, že až dosud si se svými soupeři jen pohrával. Meč byl součástí jeho těla</p>

<p>"Vyplatí se zabít člověka pro třicet zlatých?" prohodil jsem na půl úst, když se nevzrušeně vrátil na své místo vedle mě.</p>

<p>Otočil se a chvíli mě zkoumavě pozoroval.</p>

<p>"Jsem sir Henviss Crueger z Homtu, pane," prohlásil stroze. "Nemám žádný rodový majetek, jen svůj původ. Na pohodlný život, který se mi tak zamlouvá, si vydělávám jako vrah. Nájemný vrah, chcete-li. Obvykle zabíjím jen lidi ze svých kruhů. Netrávím je, nestřílím ze zálohy, jak to možná děláte vy. Svou oběť urazím nebo se od ní nechám urazit a pak ji zabiju v čestném souboji. Ten muž proti mně stál se zbraní v ruce a měl stejnou šanci jako já. Třicet zlatých je třicet zlatých."</p>

<p>"Kolik stojí smrt šlechtice?" zeptal jsem se, abych ho popíchl. Nemyslel jsem si, že odpoví.</p>

<p>"Urození jsou si všichni rovni. Patnáct set," řekl a dál si mě nevšímal.</p>

<p>Ani s ním jsem se nechtěl za žádnou cenu utkat. Byl to ten nejchladnokrevnější obchodník se smrtí, jakého jsem kdy potkal.</p>

<p>Čekal mě další zápas, a proto jsem se vrátil ke své aréně. Můj soupeř se jmenoval Sakrot a byl mnohem menší než já, ale zhruba stejně těžký; široký v ramenech i v bocích a bez unce zbytečného tuku. Z předchozích soubojů jsem věděl, že má velmi rychlé nohy a bojuje tělo na tělo. On věděl, že upřednostňuju dlouhý meč. Proto zvolil velký štít a sekeru. Nechtěl jsem si svou jedinou slušnou zbraň zničit, a tak jsem ho napodobil. Za štít jsem zvolil čtyřhrannou targu; proti sekeře se mi zdála nejlepší.</p>

<p>Zatímco jsem se chystal a utahoval si zápěstní poutko sekery, promluvil ke mně potichu jeden z přihlížejících.</p>

<p>"Sakrot je moc dobrý, pane, ale ne lepší než vy. Utněte mu ruku a dostanete na dlaň stovku."</p>

<p>Zvedl jsem oči od práce.</p>

<p>"Sto padesát, pane," zvýšil člověk nabídku a povzbudivě na mě kývl.</p>

<p>Nebylo divu, že na Lobelinově turnajích bylo takové množství mrtvých a raněných, když tolerovali černé sázení na krev. Ty peníze by se mi ale opravdu hodily. Rozhodčí zavolal, postavil jsem se do arény a zápas začal.</p>

<p>Po první minutě jsem zjistil, že jsem udělal chybu. Měl jsem si vzít jinou zbraň, protože sekera a štít byla Sakrotovou nejlepší kombinací. Štít mu sloužil jako neproniknutelná hradba, pohyboval se jako zápasník, a když jsem jeho rány kryl, cítil jsem je až v kostech. Po deseti minutách mi po tváři stékal pot a helma mi připadala nesnesitelně těžká. Další rána a další, pokusil jsem se ho vychýlit z rovnováhy navalením štítu na štít, ale odsunul se po oblouku vlevo a okamžitě z boku udeřil. Má targa tam sice byla včas, jenomže jsem cítil, jak v ní něco zapraskalo. A Sakrot to cítil taky. Už se nesnažil zasáhnout mě, spíš chtěl rozsekat štít na třísky. Další rána. Ostří sekery proniklo těsně kolem zesíleného středu skrz a rozštíplo targu na dvě části. Než stačil zbraň vyprostit, ukročil jsem, vytočil se přes ruku a udeřil. Můj vodorovný sek stačil krýt štítem. Pokračoval jsem v otočce, dostal se mu do zad a hranou zbytku targy ho zasáhl zespodu do zápěstí ruky, v níž držel sekeru. Otřesen úderem na okamžik zkameněl, bolestí zkřivil tvář, ale zůstal stát a dal mi šanci pokračovat. Až v poslední chvíli jsem se vzpamatoval a široké ostří minulo jeho paži jen o pár centimetrů. Udýchaně jsem odskočil a pohlédl na rozhodčího. Sakrot zvedl ruku na znamení, že se vzdává, a padl na kolena.</p>

<p>Unaveně jsem se vrátil na své místo.</p>

<p>"Žádný prachy nedostanete, říkal jsem utnout! Přerazit pracku nestačí!" ozval se nasupeně chlapík, který mi před soubojem udělal nabídku. Vztekle jsem po něm hmátl, chytil ho za kazajku a přitáhl si ho k sobě.</p>

<p>"A kolik dostanu za přeražení nosu?" vyštěkl jsem.</p>

<p>"Cože?" nechápal.</p>

<p>Vysvětlil jsem mu to dvěma krátkými údery, které změnily mužnou ozdobu jeho tváře v neforemnou, krví nasáklou placku.</p>

<p>"Bravo! To bylo rychlejší než cokoliv, co jste předvedl v aréně," zaslechl jsem známý hlas.</p>

<p>Mezi přihlížejícími stál Henviss a pobaveně se usmíval.</p>

<p>"Mám vám to ukázat ještě jednou?" zavrčel jsem.</p>

<p>Henviss to uvážil a zavrtěl hlavou.</p>

<p>"Necháme si to pro regulérní souboj. Ale díky, že jste mi ukázal, jak je vaše pravačka rychlá," odpověděl a náznakem úklony se rozloučil.</p>

<p>Vztek mě opouštěl jen pomalu. Kvůli pár zlatkám jsem Sakrotovi málem usekl ruku. Odnesl jsem si věci do vyhrazené kóje a šel se podívat, jak si vede Nood Esprid.</p>

<p>Viděl jsem ho vybojovat dva zápasy a byl jsem na rozpacích. Netušil jsem, co si o něm myslet. Prvního soupeře zmrzačil, druhého vyřadil nonšalantním dotekem hrotu meče na krk. Po celou dobu se zdálo, že ho boj vůbec nezajímá, jako by mu nešlo o život. Ani techniku neměl nijak zvlášť dobrou. Prostě udeřil, když si myslel, že se to hodí, a kryl, když už nebylo zbytí. A pokaždé jednal v pravý čas a svou lehkomyslností přiváděl soupeře do zmatku. Choval se jako muž, kterému je jedno, zda umře, či nikoliv. Takoví přežívají nejdéle.</p>

<p>Večer byla ukončena první část turnaje a Lobelin uspořádal velkou hostinu pod širým nebem pro všechny zúčastněné. A samozřejmě pro blíže neurčený počet povalečů, děvek a lidí, co se vyznají. Muži, kteří si příliš nevěřili, mohli se ctí odstoupit, protože každý pokračující bojovník musel zaplatit deset zlatých zálohy pro případ, kdyby nenastoupil k některému zápasu. Každý, kdo se rozhodl nepokračovat, dostal od Lovelina pamětní listinu a pět zlaťáků k tomu. Mnoho mužů, většinou bývalých žoldnéřů, kteří už měli rodiny a vlastní hospodářství, toho využilo. Bylo to moudré rozhodnutí, protože jsem cítil v kostech, že v příštích kolech půjde o život.</p>

<p>Seděl jsem na lavici a poslouchal, jak se okolní společnost baví. Víno teklo proudem a mužům, kteří projevili zájem, seděly na kolenou přítulné kočičky z města. Existuje jistá hodina na rozhraní pozdního večera a noci, na předělu skvělé zábavy a zničující pitky, kdy i ta nejošuntělejší kurva, která už je na konci své strastiplné kariéry, vypadá přitažlivá a žádoucí jako bájná siréna. Nikdy jsem nepřišel na to, co to způsobuje, a i dnes jsem cítil, jak mi poznání uniká mezi prsty. Nebo mezi jednotlivými loky vína.</p>

<p>"Můžu přisednout?" zeptal se mě muž v plášti a s kloboukem se širokou krempou posazeným tak, aby mu stínil tvář.</p>

<p>Po hlase jsem poznal kapitána Heinricha. Nečekal na odpověď a posadil se naproti mně.</p>

<p>"Nevypadáte na fandu turnaje," řekl jsem, aby řeč nestála.</p>

<p>"To taky nejsem," odpověděl.</p>

<p>Jeden z pomocníků roznášejících pití před něj postavil džbán a pohár. Heinrich se odmlčel, nalil si a napil se.</p>

<p>"Příšerný patok," zašklebil se.</p>

<p>"Taky jsem si raději koupil pití za svoje," prozradil jsem mu. "Ale určitě jste nepřišel, abychom kritizovali kvalitu podávaných nápojů."</p>

<p>Heinrich přikývl, napil se podruhé - tentokrát pořádně, patok nepatok.</p>

<p>"Ne. Přišel jsem vás varovat. Měl byste sbalit těch pár zlaťáků, co jste vyhrál, a zmizet."</p>

<p>Jeho slova mi nedávala smysl. Nedávno mě málem zatkl a teď mu leželo na srdci mé zdraví. Mávl rukou, aby umlčel mé námitky, a pokračoval:</p>

<p>"Já sice velím hraběcí gardě, ale to není jediná vojenská síla, kterou si Lobelin vydržuje. Z vrahů, zlodějů a výtržníků, prostě lidí, kteří nemají co ztratit, si už pár let cvičí oddíly oddané jen jemu. Ti tři, které jste zabil, byli jeho verbíři a cvičitelé. Asi si dovedete představit, jak moc vás má rád."</p>

<p>"A proč mi to říkáte? Budoucí hrabě Lobelin je přece vaším chlebodárcem," podivil jsem se.</p>

<p>"A lenním pánem," připustil a znovu se zhluboka napil. "Říkám vám to, protože jsem viděl umírat příliš mnoho mužů, kteří si to nezasloužili."</p>

<p>Po těch slovech mi kývl na pozdrav a odešel. Nechtěl jsem dlouho vysedávat, protože mě hned ráno čekaly další zápasy, ale ještě než jsem se zvedl, přisedl si ke mně další návštěvník. Donil Juber.</p>

<p>Stručně jsem ho informoval o černém sázení na krev a na smrt. Myslel jsem, že ho to bude zajímat, ale jen mávl rukou.</p>

<p>"Tohle jsou jen malé ryby. Od zítřka se všechny souboje odehrávají přímo na hradě ve čtyřech arénách. Přístup budou mít jen licencovaní bůkmejkři a půjde o mnohem větší peníze. Chci vědět, co se bude dít tam," vysvětlil.</p>

<p>Přesto jsem měl pocit, že ho to vlastně vůbec nezajímá a že ve hře je něco úplně jiného. Když odcházel, vzpomněl jsem si. Kdysi dávno jsem ho několikrát zahlédl ve společnosti svého otce. Pravda, i můj ctihodný papá mohl mít leccos společného se sázkami, zvláště pokud by šlo o velké peníze, ale většinou se motal kolem politiky.</p>

<p>Brzy ráno jsem si prohlížel soubojového pavouka. Možná to byla náhoda a možná ne: já, Bakly, Henviss i Nood jsme byli přiřazení každý k jinému bojišti. To znamenalo, že se spolu utkáme až v samotném závěru; samozřejmé pokud všichni postoupíme. Už jsem odcházel, když se z jednoho stanu vypotácel Esprid Nood. Pod očima měl hluboké kruhy a pohyboval se značně nejistým krokem, jako by pohár s vínem odložil teprve nedávno.</p>

<p>"Proč se účastníte turnaje?" zeptal jsem se ho po pěti minutách ticha, kdy se snažil opileckým pohledem rozluštit jména na tabuli.</p>

<p>Otočil se. Únava z propité noci prohloubila jeho vrásky. Byl starší, než jsem si původně myslel.</p>

<p>"Přijel jsem, abych se pomstil. Kvůli jedné dívce."</p>

<p>"To vám ji nevrátí. Můžete si najít jinou," poradil jsem mu.</p>

<p>"Nemůžu," zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil rezignovaný úšklebek, "byla to moje dcera."</p>

<p>"A až se pomstíte?" ptal jsem se dál.</p>

<p>"Nepomstím. Ten, kdo způsobil její smrt, byl sám zabit při jednom z prvních soubojů," řekl to jako vtip, který je příliš hořký na to, aby se mu smál někdo jiný, než on sám.</p>

<p>"Tak proč tu ještě zůstáváte?"</p>

<p>Chvíli mou otázku zkoumal, jako by ho nikdy nenapadla.</p>

<p>"Abych umřel," odpověděl konečně.</p>

<p>Hrad měl čtyři vnější nádvoří a na každém byla vybudována jedna aréna obestavěná dřevěnou tribunou. Lobelin měl čestnou lóži na každé z nich. Dál od zápasiště byly rozložené stany lékařů, doprovodných družin a zbrojířů. Hosté tentokrát pocházeli převážně z vyšších společenských kruhů. Bylo jich zde spousta, přestože se platilo značné vstupné. Pochopil jsem, že návštěva turnaje patří k místnímu společenskému bontonu.</p>

<p>Už první zápas naznačil, že jde do tuhého. Oba žoldnéři se bili na život a na smrt a nepočítali s velkorysostí druhého. Překvapilo mě to, protože souboje, ať sebekrutější, nejsou skutečnou válkou. Neměl jsem čas nad tím dlouho přemýšlet, protože jsem sám musel nastoupit do arény. Meč proti meči.</p>

<p>Můj soupeř byl nervózní a celý dřevěný. Pohyboval se toporně a meč svíral tak pevně, že jsem mu ho při druhém pokusu odsmykem a následným úhozem na čepel vyrazil z ruky. Stačilo, aby zůstal stát, a turnaj by byl podle standardních císařských pravidel ukončen. Jenomže on vytáhl od pasu dýku a zoufale se na mě vrhl. Bránil jsem se úsečným squalembratem a rozsekl mu hrudník šikmo zdola nahoru. Když ho odnášeli z arény, ještě žil. Nechápal jsem, proč chtěl spáchat sebevraždu. Když jsem odcházel z arény, ze své lóže mi velmi přátelsky kynul sám Lobelin.</p>

<p>Slunce pálilo a bylo pekelné horko, zvláště pod ocelí vyztuženou kazajkou. Odpočíval jsem ve stínu opřený o jednu z hradebních zdí a kontroloval si zbraně. Nedaleko si připravoval výstroj ramenatý chlapík s dlouhými havraními vlasy. Vyměňoval si vázací řemínky polovičního kyrysu, které mu soupeř v předchozím kole rozpáral. Přiblížil se k němu zavalitý muž a rozhlédl se, zda nikdo nestojí nablízku. Mě si ve stínu nevšiml.</p>

<p>"Stovku na ruku, když ho zabiješ. Padesát předem, padesát po."</p>

<p>"Všechno hned," opáčil nevzrušeně bojovník.</p>

<p>Tlouštík váhal jen chvíli a potom mu bez dalšího zdržování dal váček s penězi. Podle objemu v něm musely být jen desetizlaťáky.</p>

<p>Žoldnéř si ho bez prohlížení hodil do ruksaku a všechny své věci odnesl do jedné z kójí hlídaných Heinrichovými muži. Zápasníci bez doprovodu si v nich schovávali věci. Rozhodčí zazvonil a žoldnéř sebevědomě zamířil do arény. V ní už na něho čekal Nood s dlouhým mečem. Ještě stále vypadal opilý. Stál uprostřed s hlavou sklopenou k zemi ve volném střehu. Žoldnéř provedl několik klamných výpadů, aby se ujistil, že Nood nic nepředstírá. Ten se ani nepohnul. Pak přišel rychlý sek na bok, ale Nood v poslední chvíli unikl kombinací úkroku a záklonu a kontroval přesným, nedotaženým bodem do ramene. Nečekal, až sudí ukončí souboj a otočil se k odchodu. Žoldnéř překonal bolest a napřáhl se k finálnímu seku shora dolů. Nood poklesl v kolenou, bleskově se otočil a vodorovným máchem zaťal svůj meč hluboko do sokova boku. Potom čepel opatrně vyprostil a opustil arénu. Krev ještě nepřestala sytit vyprahlou půdu a do žoldnéřovy kóje se už tlačil tlouštík, který mu předtím zaplatil stovku. Nakoukl do rance, vytáhl z něj tři stejné měšce a spokojeně si přitom hvízdal. Ještě jsem ho zahlédl, jak míří za dalším zápasníkem a chvíli s ním hovoří. Tentokrát mu nabídl měšce dva.</p>

<p>Víc jsem neviděl, protože jsem sám musel na plac. Nevím, kolik za mou hlavu soupeři slíbili, ale bil se jako čert, i když jsem ho několikrát zranil na paži a stehně. Nakonec jsem ho musel zabít sekem z otočky, při kterém jsem mu šikmo usekl kus lebky.</p>

<p>Obecenstvo rozvášněné krví a zabíjením nadšeně aplaudovalo netradičním coup de grace, několik ošklivějších žen mi hodilo květiny. Ty krásné si důkazy své přízně nechávaly pro pohlednější bojovníky. Na moment jsem se podíval k tribuně. Sám Lobelin nadšeně tleskal a svá masitá ústa měl roztažená od ucha k uchu v širokém úsměvu. Zajímalo mě, co je horší: zda zabíjet pro peníze, nebo platit, aby se člověk na zabíjení mohl dívat.</p>

<p>Vyčerpaný jsem se vrátil na své odpočinkové místo, které stále poskytovalo trochu stínu. O kus dál seděl na kameni sir Henviss a hrotem dýky si čistil nehty.</p>

<p>"Tak kolik jste si už dnes vydělal?" zeptal jsem se ho s posměšným úšklebkem.</p>

<p>"Nic," odpověděl Henviss nezúčastněně. "Vědí, že vyhraju, proto nedostávám speciální nabídky za hlavu."</p>

<p>"Tady něco hodně smrdí," řekl jsem zamyšleně.</p>

<p>Sázkové podvody jsem chápal, ale na smrti jednotlivých bojovníků nemohl vydělat nikdo. Nedávalo to smysl. Snad jen kdyby to někdo podnikal právě kvůli krvavé podívané. Vlastně to nebylo ani tak nákladné, protože mrtvým peníze nezůstávaly. Vzpomněl jsem si na aplaudujícího Lobelina. On byl opravdu nadšeným fanouškem.</p>

<p>"To máte pravdu," odpověděl mi překvapivě vážně Henviss po dlouhém mlčení a odešel se připravovat na další zápas.</p>

<p>Sám jsem se zašel podívat na oficiální kurzy na jednotlivé zápasníky. Čísla mluvila jednoznačně: Bakly, Nood, Henviss a já jsme byli považovaní za favority. Podle rozpisu měly po celý zbytek dne a polovinu dalšího pokračovat vyřazovací boje. Poslední čtyři šermíři se pak měli utkat v centrální aréně připomínající ohromný amfiteátr a svatyni v jednom.</p>

<p>Ze studia soubojových pavouků mě vytrhly nadšené ovace diváků. Otočil jsem se za hlukem, abych zjistil, čemu smetánka tak nadšeně tleská. Na udusané půdě leželo torzo těla končící pasem, hrudník s rukama a hlavou se válel v prachu o kus dál. Přemožitel ukazoval bouřícím davům svůj dvojruční meč, líbal zakrvácenou čepel a bil se v hruď. Lobelinova šou byla na míle vzdálena rytířskému duchu turnajů. Pokrčil jsem rameny a šel vyhledat muže, se kterým jsem se měl utkat v příštím kole.</p>

<p>Byl to sporý šlachovitý chlapík s jednodenním strništěm na hranaté bradě. Zastihl jsem ho, když brouskem obtahoval čepel svého meče. Neviděl jsem na ní jediný kaz, musel to dělat celé hodiny.</p>

<p>"Koniáš," představil jsem se.</p>

<p>"Já vím," přikývl zachmuřeně.</p>

<p>"Slíbili vám nějaké peníze, když mě zabijete?" přešel jsem rovnou k věci.</p>

<p>"Ne," odpověděl po krátkém zaváhání, "ale řekli mi, že vám bůkmejkr dá tři sta, když mi useknete nejprve ruku a potom nohu."</p>

<p>"Věříte tomu?" zeptal jsem se.</p>

<p>Neodpověděl.</p>

<p>"Jsem lepší než vy a porazím vás."</p>

<p>Neodpověděl.</p>

<p>"Navrhuju souboj na dlouhé meče bez štítu. Do první krve. Podle pravidel to rozhodčí musí uznat," navrhl jsem.</p>

<p>Neodpověděl. Možná mi nevěřil a měl na to právo. Mohl si myslet, že si pokouším urovnat cestičku ke snadnému výdělku tří set zlatých.</p>

<p>V aréně stál dříve než já a byl ozbrojen dlouhým mečem pro jeden a půl ruky, přesně jak jsem navrhl.</p>

<p>Nespěchali jsme. Dlouho jsme oťukávali jeden druhého a snažili se vzájemně přečíst. Měl cit pro rovnováhu, postřeh i zkušenosti a uměl to. Přesněji řečeno, nepočítaje otce, kterého jsem porazil spíše shodou okolností, než svým umem, byl nejlepším šermířem, se kterým jsem se dosud střetl. Možná za to mohl kurs, který vyhlásili bůkmejkři, možná neměl právě svůj den - při jednom z naších vzájemných útoků a protiútoků jsem skluzem a následným navalením prorazil jeho kvartu a rubem zaútočil na bok. V očích se mu mihlo poznání porážky a smrti, v poslední chvíli jsem meč stočil a zasáhl ho naplocho. I tak se bolestí celý zkroutil a zůstal strnule stát. Povzbuzující diváci oněměli v očekávání krvavého masakru, hlavní sudí mlčel. Otočil jsem se čelem k tribuně rozhodčích a zády k soupeři.</p>

<p>"Smrtelný úder, i naznačený, znamená ukončení souboje," odchoval jsem hlasitě výňatek z imperiálních soubojových pravidel.</p>

<p>Najednou by bylo slyšet puknutí lusku vlčího bobu, jaké se rozhostilo ticho. Všichni čekali na zákeřný útok mého protivníka.</p>

<p>Hlavní sudí váhal, sám Lobelin, sledující náš duel ze svého prominentního místa, svíral v pěsti křišťálový pohár a kousal se do rtu, až mu tekla krve. Já naslouchal. Stačilo jediné zavrzání vysušené půdy a otočil bych se. Neťal bych mečem, ale bez rozmachu nutného k smrtelnému úderu bych bodl dýkou připravenou v druhé ruce. Dýka v boku zastaví útočníka stejně spolehlivě jako dlouhá čepel.</p>

<p>Hlavní rozhodčí už nemohl déle čekat.</p>

<p>"Souboj je u konce, vítězí Koniáš!" prohlásil zvučně.</p>

<p>Otočil jsem se. Můj soupeř se už stačil vzpamatovat, ale svou zbraň držel jen ve dvou prstech s hrotem směřujícím k zemi.</p>

<p>Vzdali jsme si čest, a než jsme opustili arénu, řekl jsem polohlasem, aby to nemohl slyšet nikdo jiný: "Na vašem místě bych odsud co nejrychleji odešel."</p>

<p>Mlčky přikývl.</p>

<p>Otočil jsem se k Lobelinovi. Mezitím v pěsti rozdrtil svůj křišťálový pohár a sledoval mě pohledem, který nevěstil nic dobrého.</p>

<p>Další souboje jsem měl mít až ráno. Vyhledal jsem Jubera a podrobně ho informoval o černém sázení. Přestože jsem mu řekl přesně to, co chtěl vědět, nepřipadalo mi, že ho to příliš zajímá.</p>

<p>"Tím jsem splnil svou část dohody," zakončil jsem. "Chci zbytek peněz."</p>

<p>Bez protestováni mi dal doplatek sto padesáti zlatých.</p>

<p>"Pan Koniáš?" vyrušil nás poslíček při transakci.</p>

<p>Na lesklém tácu před sebou nesl pergamen s hraběcí pečetí.</p>

<p>Jeho dokonalá livrej, stříbrný podnos a už na pohled drahý pergamen podivně kontrastovaly se zaprášeným a zakrváceným pozadím arény.</p>

<p>"To jsem já," připustil jsem.</p>

<p>Poslíček mi podal pergamen.</p>

<p>"Pro vás."</p>

<p>Rozlomil jsem pečeť a četl. Lobelin zval všechny bojovníky na slavnostní večeři ve velkém hodovním sálu hradu.</p>

<p>"Půjdete tam?" zeptal se Juber zvláštním tónem.</p>

<p>Přikývl jsem. Utéci jsem mohl kdykoliv v noci.</p>

<p>Asi za to mohly čtyři uplynulé roky, kdy jsem se skrýval před zabijáky svého otce, ale ke slavnostní tabuli jsem šel plně ozbrojen, dokonce jsem si pod hedvábný plášť navlékl vyztuženou kazajku a chrániče ramen.</p>

<p>V okamžiku, kdy mě strážní vpustili do hodovní síně, jsem pochopil, že něco není v pořádku. Sál byl přesně tak rozlehlý, jak se v sídle rozmařilého šlechtice dalo čekat, ale chyběly stoly obtěžkané jídlem a další hosté. Stěny oproti zvyklostem zavedeným v hodovních síních zdobily zbraně všemožného původu. Na vyvýšeném, zhruba tři metry vysokém pódiu uprostřed sálu stál sám Lobelin. Neviděl jsem žádné schody, po kterých se vyšplhal nahoru. Zřejmě byly pohyblivé, a než jsem přišel, sloužící je odvezli.</p>

<p>"Jste první, pane Koniáši," přivítal mě.</p>

<p>Zlatý řetěz na jeho masité hrudi se mihotavě leskl. Bůhví proč se tvářil velmi spokojeně; jako dítě, které má dostat vzácný pamlsek.</p>

<p>Během chvíle dorazili Henviss, Bakly a Nood. Všichni okamžitě zpozorovali, že něco nehraje. Ozbrojen nebyl jen Bakly, který místo zbraně nesl v ruce objemný, už na pohled těžký vak.</p>

<p>"Jsem potěšen vaší přítomností," začal Lobelin. "Vzhledem k tomu, že vaše bojové umění je neoddiskutovatelné a převyšujete všechny ostatní, rozhodl jsem se celý turnaj zkrátit."</p>

<p>Když mluvil, oči se mu rozzářily. Pozvedl číši červeného vína, která vypadala jako právě prolitá krev. Měl jsem silný pocit, že všichni ostatní účastníci turnaje jsou mrtví.</p>

<p>"A právě kvůli vašim zřejmým schopnostem chci, abyste závěrečná střetnutí mezi sebou vybojovali právě tady, před mýma očima."</p>

<p>Skoro se zakoktával, když to říkal. Až teď jsem pochopil, že Lobelin není úplně normální. V očekávání zabíjení mu v koutcích úst bublaly sliny a na tvářích naskakovaly purpurové skvrny.</p>

<p>"Nemusím získat cenu pro vítěze," prohlásil jsem. "Nebudu bojovat, odstupuju z turnaje. Podle pravidel na to mám právo."</p>

<p>"C-cože?!" zakoktal se Lobelin. "Mé slovo je zákon! Řekl jsem, že budete bojovat, tak budete bojovat!"</p>

<p>Henviss se na něho opovržlivě podíval.</p>

<p>"Obávám se pane," řekl, "že nemáte dostatečné množství finančních prostředků, abyste si u mě objednal smrt těchto mužů. I já se vzdávám účasti v turnaji!"</p>

<p>Lobelin se vztekle napil vína a polil si přitom své bílé roucho. Věčná škoda. Vína, samozřejmě.</p>

<p>"Přišel jsem sem, abych vydělal prachy. Jenom já sám si vybírám, kdy, s kým a zda budu bojovat. Nikdo mě nebude nutit. Navíc nejsem hlupák a odměna musí vyvažovat riziko. Nebudu zápasit s Henvissem, Noodem ani Koniášem," prohlásil suše Bakly.</p>

<p>Lobelin se zakousl do poháru a křišťál zapraskal. Pravděpodobně si to ani neuvědomoval.</p>

<p>Nood se podíval na mě, Baklyho i Henvisse.</p>

<p>"Nezáleží mi na životě, ale klidně mohu skočit do mlýnského náhonu a nemusím s sebou stáhnout nikoho dalšího. Ani já nebudu bojovat."</p>

<p>"V tom případě se proti vám postaví mí muži!" zaburácel Lobelin, který konečně přemohl vztek.</p>

<p>Jako na povel se začaly otevírat dveře maskované ve stěnách a do sálu pochodovali vojáci jeden za druhým. Štíty, helmy, drátěné košile. Výstroj podobající se standardní císařské. Bylo jich alespoň osmdesát.</p>

<p>Bakly pustil vak na zem a náhle v jedné ruce držel řemdih - železnou kouli posetou ocelovými hroty, přikovanou ke krátkému řetězu-, v druhé hrůzu nahánějící biják s masivní záštitou. Henviss tasil svůj graciézní meč, v levačce držel štíhlou dýku. Nood uchopil štít a klasický meč. Mě nezbylo než spoléhat na svou napodobeninu chaabského meče a obrannou dýku levoručku. Bylo mi jasné, že proti hradbě oceli nemáme nejmenší šanci. Náš konec byl otázkou minut. Spíše sekund.</p>

<p>"Do toho, chlapci!" téměř žensky vykřikl Lobelin a tleskl.</p>

<p>"Koniáš s Henvissem mi budou krýt boky, Nood hlídá zadek," zavrčel Bakly. "Musíme prorazit k západní stěně a přezbrojit. Tyhle vaše hračky dlouho nevydrží."</p>

<p>"Do toho, do toho!" jásal Lobelin a tleskal do rytmu, který mohl slyšet jen on sám.</p>

<p>Železem se lesknoucí smrtící hradba štítů a mečů proti nám se dala do pohybu. Bakly ve svém berserkském šílenství nečekal a vyběhl jí vstříc. My, zaprodanci smrti, ho následovali.</p>

<p>Bakly ledabyle mávl pravou rukou, ozubená koule přeletěla přes okraj štítu, řetěz se opřel o jeho hranu, koule prudce změnila směr letu a voják zavyl bolestí. Využil jsem vzniklé mezery, sekl, pomalý protiútok odvrátil dýkou a bodl. Peklo propuklo. Bojoval jsem jako šílený, útočil na ruce, nekryté nohy, vyhýbal se čepelím a štítům a při tom všem se snažil neztratit kontakt s Baklym, který se za pomoci řemdihu a bijáku prolamoval řadami mužů dál a dál. Byl nezadržitelný. Většinu ran vykryl, většině těch, co nevykryl, se vyhnul a ty zbylé s pomocí svého pancíře a nezničitelné konstituce prostě ustál. Nepotřeboval se rozmachovat - jeho rány byly smrtelné bez nápřahu, řemdih drtil štíty, hrudní pancíře, klouby pod nárameníky, železná koule s hřeby tříštila lebky jako palice vajíčka v hmoždíři.</p>

<p>"Přezbrojte!" zařval někdo a já si uvědomil, že jsme se probili přes první oddíl Lobelinových mužů a stojíme u stěny zdobené zbraněmi. O dýku jsem někde přišel, z meče mi zbylo jen torzo. Pamatoval jsem si, jak jsem rozeklaný konec přeražené čepele vrazil do obličeje jednoho z vyděšených vojáků. Na okamžik se v sále rozhostilo ticho. Na podlaze leželi první mrtví, mramor zrudl krví. Lobelin na svém pódiu jásal.</p>

<p>"Devatenáct, devatenáct!" vykřikoval bůhví proč nadšeně a tleskal přitom svýma tlustýma ručičkama.</p>

<p>Zahodil jsem nepoužitelné zbytky výzbroje a sundal ze zdi obouruční meč s velkou záštitou, osmihrannou hruškou a skoro metr padesát dlouhou čepelí. Byl překvapivě lehký. Mistrovský kousek z mistrovy dílny.</p>

<p>Henviss, jehož odlehčená zbraň také nevydržela vražednou skrumáž, se vyzbrojil mečovými dvojčaty. Když zkoušel vyváženost čepelí, objevil se na jeho tváři požitkářský úsměv. Nezdálo se však, že by ho boj nějak vzrušoval. Byl chladný jako smrt a stejně tak nemilosrdný.</p>

<p>Bakly odhodil biják, jehož palice se mezitím změnila v otlučenou hroudu železa, a vzal si ze stěny nový. Byl zosobněním boha války: nezadržitelný, ničící všechno, co se mu postaví do cesty.</p>

<p>Nood si vyměnil svůj rozštípnutý štít. On byl jako osud: nepředvídatelný, lhostejný a smrtelný. Netušil jsem, co mezi nimi pohledávám já.</p>

<p>Hradba oceli se opět přiblížila.</p>

<p>"Já s Koniášem si berou levou stranu, vy dva pravou!" zavelel Bakly a zdánlivě sebevražedně se vrhl vpřed. Měl jsem co dělat, abych mu stačil. Každý jeho úder protivníka buď odhodil, nebo zmrzačil, nebo zabil. Se svou dlouhou čepelí jsem se staral, aby se jich na nás nenamačkalo příliš mnoho. Drtil jsem štíty, přerážel ruce, rozrážel lebky.</p>

<p>"Ke mně, ke mně! Vpřed, vpřed! Stáhnout se!" burácel střídavě Bakly a snažil se nás udržet pohromadě.</p>

<p>"Dvacet devět, třicet!" křičel někdo nadšeně ženským hlasem.</p>

<p>Srazil jsem čísi hlavu z ramen, sekem rubem rozťal druhému muži hrudník, přehmátl ruce na jílci a chlapovi, který se zčista jasna objevil přede mnou, zabořil rameno záštity na místo, kde měl ještě před chvílí nos.</p>

<p>"Třicet tři, čtyři, pět!"</p>

<p>Po mé levé ruce se mihla šňůra držící tapisérii, zdobící jednu ze stěn. Bez uvažování jsem po ní sekl, látka přikryla celou řadu našich protivníků, Henviss se vrhl vpřed a jako uragán zabíjel náhle bezmocné muže oslepené těžkou tkaninou.</p>

<p>"Ke mně!" vytrhl nás z vražedného šílenství Baklyho řev.</p>

<p>Opět jsme si vybojovali trochu prostoru. Spořádaně jsme se seskupili okolo Baklyho, zády k centrálnímu pódiu. Podlaha okolo byla pokryta torzy těl a usekanými údy.</p>

<p>"Šedesát devět, to je více než sedmnáct na jednoho! Tolik nezvládl ani Amersen!" jásal Lobelin nad námi.</p>

<p>Henviss se pokusil otřít si krev z obličeje hedvábným kapesníčkem, ale výsledek byl stejný, jako kdyby uklízel vojenskou latrínu rukama. Znechuceně šátek upustil na podlahu. Zaznělo to, jako když člověk odhodí nasáklý hadr.</p>

<p>Proti nám nestálo víc než patnáct mužů.</p>

<p>"Bravo! Bravo, pánové," aplaudoval Lobelin. "Jsem zvědavý, jak dlouho vydržíte! Druhý sled!" zavelel.</p>

<p>Skryté dveře se opět otevřely a do sálu proudily čerstvé posily.</p>

<p>"Tohle nepřežijeme," opáčil Nood znechuceně a plival krev.</p>

<p>"Chtěl jsi přece umřít," připomněl mu Bakly vážně.</p>

<p>"Ach, zapomněl jsem," přitakal Nood bez úsměvu.</p>

<p>"Vždy jsem si představoval, že narazím na lepšího šermíře, ale být ušlapán chamradí?" cedil mezi zuby znechuceně Henviss a snažil se přilepit si k líci kus odchlípnuté kůže, která mu při každém pohybu překážela.</p>

<p>Bakly pozoroval posily zkoumavým pohledem, jako by pořád hledal šanci na vítězství.</p>

<p>"Co nedokázal Amersen, Lobeline?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Vyhrál loňský turnaj, a když jsem ho postavil proti svým mužům, zabil jich jen sedmnáct!" odpověděl mi šílený vládce. "Vy jste lepší. Do boje pánové, odměna čeká!" vykřikl.</p>

<p>V jediném okamžiku se stalo několik věcí. Čerstvá ocelová hradba se dala do pohybu, na jedné straně sálu se objevili pěší těžkooděnci v klasické císařské výstroji a ve dveřích naproti stál osamoceně Juber. Neměli jsme co ztratit. Podíval jsem se nad sebe. Lobelin se nakláněl nad zábradlím a nadšeně tleskal, až se celé jeho tučné tělo třaslavě chvělo.</p>

<p>"Do toho! Do toho! Miluju souboje!"</p>

<p>Vypadal, že se při svém křiku brzy udělá. Nebyl víc než tři a půl metru vysoko. Nic nemožného pro někoho tak naštvaného, jako jsem byl já. Odrazil jsem se, zachytil jeho zlatý řetěz kolem krku a stáhl ho dolů před sebe. Jediným pohybem jsem si řetěz omotal kolem zápěstí a zatáhl. Lobelin zachroptěl a muži přibližující se ze všech stran se zastavili. Rozhostilo se ticho. Zvyšoval jsem tah, zlaté články se nořily hlouběji a hlouběji do masité šíje, až v záhybech tuku nebyly vůbec vidět. Lobelin se snažil prsty odstranit svůj zlatý obojek, ale řetěz byl příliš silný a on příliš slabý. Desítky mužů přihlížely v mrazivém tichu jeho souboji o život. A já  táhl a nepovoloval.</p>

<p>"Nikdy jsem netušil, že i šperky mohou škodit zdraví," okomentoval jeho umírání Henviss nezúčastněně.</p>

<p>V tom okamžiku Lobelin zachroptěl naposledy a ochabl. Řada ozbrojenců se dala do pohybu, aby pomstila svého pána.</p>

<p>"Myslím, že se ti konečně podaří umřít," prohodil Bakly k Noodovi.</p>

<p>"Stůjte, ihned stůjte! Mluví zmocněnec samotného císaře. Jsem pověřený hrabětem Glewanem vyšetřením celé záležitosti!" vykřikl náhle Juber a oháněl se císařskou i hraběcí pečetí současně. Můj pocit byl správný. Nešlo mu o sázky, ale o něco úplně jiného. Armáda vrahů, lapků a zběhů zaváhala.</p>

<p>"Chyťte je živé a budete po zásluze odměněni!" pokračoval Juber. "Už dlouho panovalo podezření, že Lobelin nedokáže ovládat své vražedné choutky. Náš ctihodný císař i váš hrabě se mu snažili vycházet vstříc. Když však přestal zabíjet nevolníky a vztáhl ruku i na urozené, zejména na sira Amersena, trpělivost přetekla a musel být potrestán. Taková je spravedlnost císaře! Lobelinovi vrazi však nesmí uniknout! Musí být předáni soudu! Chyťte je živé a každý dostanete prémii deseti zlatých!"</p>

<p>Takže jsem se zapletli do vyřizování účtů mezi šlechtici.</p>

<p>"Kdo okamžitě opustí místnost, bude ušetřen!" zazněl náhle z druhé strany sálu hlas kapitána Heinricha a jeho muži, chráněni masivními štíty, vykročili vpřed.</p>

<p>Lapkové, ať už jakkoliv dobře vycvičeni, při pohledu na profesionální vojáky stáhli ocasy mezi nohy a téměř se ušlapali, jak se snažili být co nejdříve pryč.</p>

<p>"To si zodpovíte!" vztekal se Juber. "Mám hraběcí pečeť! Ty muže chci!"</p>

<p>"Pečeť může být ukradena! Chci vidět vaše doklady, písemné pověření, dopis od hraběte. Císařské listiny mě nezajímají! Do doby, než mě přesvědčíte o svém zplnomocnění, budou tito muži pod mou pravomocí," nenechal se z míry vyvést Heinrich.</p>

<p>Když nás jeho ozbrojenci vedli kolem něho, jen tiše sykl: "Na hlavním nádvoří jsou připraveni koně. Víc než půlhodiny vám však nemůžu zaručit."</p>

<p>Za chvíli jsme tryskem projížděli městskou branou a uháněli cestou k nejbližšímu rozcestí. Tam jsme zastavili, aby se koně alespoň trochu vzpamatovali. Než stačil kdokoliv promluvit, zaslechli jsme dusot kopyt osamělého jezdce. Jako jeden muž jsme sáhli po zbrani, ale ze tmy se vynořil jen kapitán.</p>

<p>"Co vy tady?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Jak dlouhou si myslíte, že bych si udržel hlavou na krku poté, co jsem se protivil hraběcím rozkazům?" odpověděl mi se sarkastickým úšklebkem. "Myslím, že trocha cestování je teď pro mě to pravé."</p>

<p>"Mám žízeň, pekelnou žízeň," prohlásil Nood.</p>

<p>"Já taky, zabíjení je hodně žíznivá práce," souhlasil Bakly.</p>

<p>Bývalý kapitán Heinrich vytáhl z cestovní kabely měch vína a podal mi ho.</p>

<p>"Na co si připijeme?" zeptal se.</p>

<p>Přivoněl jsem si. Bylo to Vezelské a vonělo moc dobře.</p>

<p>"Připíjím na to, abychom se už nikdy nepotkali!" řekl jsem, napil se a podal měch Henvissovi.</p>

<p>Podíval se na mě, Nooda, Baklyho a přikývl.</p>

<p>"Na to si připiju opravdu rád. Abychom se už nikdy nepotkali!"</p>

<p>Poté, co jsme víno dopili, jsme se každý rozjeli jiným směrem.</p>

<p>Až pozdě k ránu, když jsem si byl jist, že jsem případné pronásledovatele dávno setřásl, jsem si uvědomil, že všechny mé tvrdě vydělané peníze zůstaly na hradě a já nejsem o nic bohatší než před celou touhle krvavou skrumáží.</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0