%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/12.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>f10132c8-7e17-4158-9187-255a13a2aefa</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>1600</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong>Drsná hra</strong></p>

<p>Krajina se chlubila svou drsností a nehostinností stejně jako hospodský vyhazovač starými jizvami ve tváři. Trsy žluté trávy se střídaly s větrem ohlazenými balvany, jen občas jednotvárnou šeď prachu a štěrku narušily špinavě zelené porosty trnitých křovisek a kruhové porosty věčně žijící larei tridentaty.</p>

<p>Pokud se však člověk podíval pečlivěji, zjistil, že pustina není mrtvá. I ze sedla jsem sem tam zahlédl stopy drobných hlodavců, vysoko na obloze kroužili ptáci a pátrali po kořisti, občas jsem zaslechl zabzučení hmyzu. Život dokázal proniknout i do téhle nehostinné pustiny - objevoval vodu, kde se zdálo, že žádná není, a roztáčel další a další kola nekonečného zápasu, v němž přežívají jen ti nejsilnější. Nechal jsem koně, ať si jde vlastním tempem, a obdivoval neustávající snahu živé přírody zaplnit i ty nejnepříhodnější kouty světa.</p>

<p>Vyjel jsem na písečnou dunu a přede mnou se otevřel pohled na městečko. I z dálky bylo patrné, že domy jsou ze dřeva a ulice mezi nimi tvoří jen udusaná půda beze stopy po dlažbě. Zchátralé město, nebo spíše větší dobytkářská osada, kde lišky dávají dobrou noc. Podobných míst jsem za svůj život navštívil spousty. Problém byl, že podle oficiální mapy - pouze pro potřeby armády, kterou jsem pod rukou koupil od císařského kartografa - tady žádné město stát nemělo. Chvíli jsem uvažoval, zda se mu nevyhnu širokým obloukem. Poté, co jsem duamskému vévodovi prodal informace o špinavých praktikách jeho crambijských nepřátel, jsem měl krvavých masakrů i civilizace plné zuby a v kapsách dost zlata na to, abych si koupil, co budu po nejbližších pár měsíců potřebovat Směřoval jsem na východ podél jižního okraje Gutawské pouště a doufal, že se dostanu až k pobřeží východního oceánu. Správně jsem měl projíždět opuštěnou kamenitou krajinou beze stopy po jakémkoliv osídlení. A teď tu bylo tohle městečko. Nakonec, jako už tolikrát před tím, zvítězila má zvědavost. A jako tolikrát před tím jsem měl nejasné tušení, že mě to bude něco stát.</p>

<p>Zblízka bylo už na první pohled zřejmé, že tady něco není v pořádku. Opuštěné domy, vytlučená okna, děravé střechy a dveře vyvrácené z pantů prozrazovaly, že se o ně nikdo nestará. Ve vzduchu se však vznášela neidentifikovatelná vůně nebo zápach, záleží na názoru, která neomylně prozrazovala přítomnost lidí. Zastavil jsem, natáhl kuši a položil si ji přes kolena, aby byla po ruce. Byla to zbraň s lučištěm sestaveným z několik různých druhů dřeva, rohoviny a zvířecích šlach a s napínacím tahem okolo sta kilogramů. Vhodná pro střelbu na dlouhé vzdálenosti, na mé střelecké umění až zbytečně dobrá.</p>

<p>Pokračoval jsem v cestě prostředkem ulice, ticho horkého prašného podvečera rušilo pouze skřípění štěrku pod kopyty koně. V ústech jsem cítil nahořklou pachuť křemičitého písku. Slunce mi svítilo do oči; zalitoval jsem, že jsem si neobstaral v místních krajích oblíbený klobouk se širokou krempou. Stačil by i slamák. Minul jsem velký, trojpatrový dům. Ze dvou komínů se kouřilo, v unaveném bezvětří v oknech splihle visely vybledlé závěsy. Odhadoval jsem, že mě pozoruje minimálně pět lidí, v temném obdélníku otevřených dveří jsem rozeznával matnou siluetu.</p>

<p>Dorazil jsem až na náměstí, spíš na pouhé prašné prostranství obklopené ze všech stran domy. V krajině, kde by netrpěli nedostatkem vody, by se uprostřed určitě nacházel blátivý rybníček s kachnami a husami. Tady místo něj byla studna. Zastřešená, s bytelným brlením a mohutným dřevěným rumpálem. Prostor okolo byl vydlážděn břidlicí. Na protější straně náměstí stál rozlehlý přízemní dům se sluncem vyšisovaným štítem nade dveřmi. Z barvy, kterou byl kdysi natřený, zbyl jen nezřetelný narůžovělý nádech. Až z těsné blízkosti jsem dokázal rozluštit, co je na něm napsáno: Hospoda U pijáka.</p>

<p>Písmena se kácela na jednu stranu a vypadala, jako by je napsalo dítě. Střecha budovy byla opravená, okna zavřená a zevnitř se linula vůně pečeného masa. Stáj jsem nikde neviděl. Obtočil jsem uzdu kolem zábradlí přede dveřmi, malá veranda chránila koně před sluncem. Měl jsem žízeň a můj kůň také. Spustil jsem do studny okov, naplnil ho, vytáhl a napil se. Stačilo pár loků a čelo se mi orosilo potem. Voda byla studená, ale měla výrazně nasládlou chuť, jako by v ní bylo rozpuštěno příliš mnoho sádrovce. Odnesl jsem vodu koni, na krk mu pověsil plátěnou kapsu s ovsem a vydal se najít něco k jídlu.</p>

<p>V hostinci panovalo příjemné příšeří a díky otevřeným oknům místností profukoval lehký průvan. Po únavném dni na slunci vítaná změna. Barový pult se táhl přes celou délku sálu, police na stěně za ním zaplňovaly nesčetné sklenice a láhve. Většina z nich byla plná a některé už na pohled vypadaly velmi starobyle a vzácně. Úzké dveře ukryté mezi policemi jsem málem přehlédl. Vybral jsem si stůl v levém rohu a posadil se zády ke stěně, bagáž jsem položil vedle na lavici. Zvuk mých kroků dávno dozněl a stále nikdo nepřicházel. Přepadl mě pocit, že tak mohu sedět hodinu, dvě, rok, pět let, a až přijde další tulák, najde tu za stolem jen moji kostru. Oknem po pravé ruce jsem viděl velkou část náměstí. Kromě občasného přešlápnutí koně a bzučení všudypřítomných much panovalo mrtvolné ticho.</p>

<p>"Budete si přát?" ozvalo se ze dveří za barem.</p>

<p>Až po chvíli jsem ve stínu objevil siluetu člověka. Zdál se malý a měl stařecky chraptivý hlas.</p>

<p>"Něco k jídlu a k pití," objednal jsem si.</p>

<p>"K jídlu můžete dostat fazole s pečenou koninou a kus chleba. Nic jiného dnes nemám. Co si dáte k pití?"</p>

<p>"Džbán vody a možná kapku vína. Pokud ho tady neskladujete příliš dlouho," dodal jsem rychle, protože v místním podnebí by víno i v nejlepším sudu velmi rychle zestárlo.</p>

<p>Stín ve dveřích zmizel a opět se rozhostilo ticho, pocit neskutečnosti a přízračnosti ještě víc zesílil. Městečko v poušti, které vůbec nemělo existovat, hospoda bez zákazníků i obsluhy. Jen líné mouchy bzučely, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Za chvíli se tajemný barman objevil na denním světle. Byl to skutečně starý člověk, menší postavy, vysušený stářím a sluncem. Ve tváři neměl jediné místo, které by nebylo zbrázděno vráskami. Pohyboval se jako mechanická hračka, jejíž klouby umožňují ohyb jen v jedné rovině. Otevřel si dvířka v pultu a přišoural se ke stolu. Položil přede mě kameninový džbánek s vodou a tenkostěnnou číši z čirého skla. V drsném prostředí a na hrubém dřevěném stole se vyjímala jaksi nepatřičně a zdálo se, že se každou chvíli musí rozpadnout. Sklo lámalo paprsky zapadajícího slunce a vrhalo do místnosti spoustu mihotavých odlesků. Stařík mi obřadně nalil ze zaprášené láhve bílé víno. Sklo se okamžitě orosilo. Nedokázal jsem si představit, jak dokázal nápoj tak dokonale vychladit. Možná byl kouzelník. Pozvedl jsem číši a napil se. Bylo to zcela jiné víno, než jaké bych očekával v podezřelé putyce v zapomenutém městě na kraji pouště. V první chvíli vonělo po zelených jablkách, za moment se jeho vůně a chuť rozkošatěla a objevily se v ní angrešty, hrozny a kvetoucí tráva. Víno mělo správnou teplotu a ještě dlouho po polknutí doznívalo na jazyku jemné perlení.</p>

<p>"Máte takových lahví více?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Ano, pane. Bude vám vyhovovat?" odpověděl stařík.</p>

<p>Zmohl jsem se jen na přikývnutí.</p>

<p>Bylo vynikající. Pochyboval jsem, že existuje královský dvůr, kde je podáváno lepší. Možná jsem se dostal do nebe pijáků. Nebo do pekla, po prvním sklence nikdo nikdy neví.</p>

<p>"Myslím, že u vás strávím pár dní. Potřebuju si odpočinout."</p>

<p>Pokrčil rameny.</p>

<p>"Je to vaše věc, pane, ale zdejší podnebí není tak zdravé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Také tu bývá o poznání rušněji."</p>

<p>Jako by na potvrzení jeho slov se z venku ozval skřípot štěrku. Stařík se vrátil za barpult.</p>

<p>Dvoukřídlé dveře se rozlétly a dovnitř vstoupil křivicí sehnutý, neštovicemi zohyzděný chlapík oblečený celý v černém. Černé kalhoty, černá kazajka a černý plášť. Nechápal jsem, jak je možné, že se ve svém oděvu neuvaří. Chvíli si mě prohlížel stejným způsobem jako řezník prase v chlévě. Potom spokojeně přikývl a odšoural se ven.</p>

<p>"Kdo to byl?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Aechyl, místní hrobník," odpověděl stařík. "Bral vám míry."</p>

<p>"Hrobník? Tady?"</p>

<p>Všechno to bylo najednou ještě mnohem podivnější. Co mohl dělat hrobník v téměř opuštěném městečku na okraji pouště?</p>

<p>"Koho tady pohřbívá a kdo ho za to platí?"</p>

<p>Stařík pokrčil rameny a zdálo se, že neodpoví.</p>

<p>"Každou chvíli někoho a každou chvíli někdo jiný," rozmyslel si to nakonec.</p>

<p>Opět zazněl skřípot štěrku, tentokrát však do sálu nikdo nevstoupil. Cítil jsem, jak si mě někdo přes okno prohlíží. Nezaujal jsem ho natolik, aby se mnou prohodil pár slov, a po chvíli odešel.</p>

<p>Dopil jsem a nalil si další pohár, stařík zatím připravoval v kuchyni jídlo. Nespěchal jsem - pokud měl obdobných láhví dost, mohl jsem zde klidně strávit pár dní a užít si odpočinku. Horké podnebí mi nikdy nevadilo. Z myšlenek mě opět vytrhly kroky. Tentokrát přicházelo víc lidí najednou. Podle zvuku jsem to odhadoval na čtyři muže. Zdálo se, že nejlepší způsob, jak se seznámit s místními, je nikam nechodit a sedět v hospodě. Dveře se s třísknutím rozletěly, do sálu vpadl obrovský chlap následovaný dvěma dalšími. Hlavou ometal strop, oblečen byl pouze do jezdeckých kalhot a kožené vesty bez rukávů. Pod opálenou pokožkou se mu přelévaly svou mohutností až neforemné svaly.</p>

<p>Jeho bicepsy byly stejně objemné jako moje stehna. Mohlo mu být kolem dvaceti let, ale vlasy mu slunce vypálilo téměř do bíla.</p>

<p>"Hej, Klóde! Dej nám každýmu panáka pořádný pálenky! Nebo radši přines celou láhev!" zařval obr volně do prostoru a vykročil k nejbližšímu stolu. Tvářil se, že mě nevidí, ale musel by být slepý, aby si nevšiml koně před hospodou.</p>

<p>"Ále, návštěva!" řekl náhle s hraným překvapením a změnil směr ke mně.</p>

<p>Tyčil se nade mnou jako věž.</p>

<p>"Zabrals mi místo, vypadni!" zařval stejným způsobem, jakým před okamžikem objednával kořalku.</p>

<p>Aby to bylo ještě působivější, doprovodil větu vzteklým gestem. Změnil jsem názor - jeho paže byly mnohem objemnější než mé nohy, spíše než ke stehnům bych je přirovnal k pasu.</p>

<p>"Tak si sedni vedle," poradil jsem mu.</p>

<p>Má nenucenost ho překvapila, okamžik zůstal stát a pozoroval mě, jako bych měl na čele třetí oko. Jeho kumpáni se rozchechtali. Oni byli skutečným nebezpečím. Ostřílení chlápci drsní jako kotouč brusiče mečů a zákeřnější než jed v poháru vína. Mladý obr byl možná hulvát a rád se rval, ale zabiják nebyl. Měl sice za pasem mohutný lovecký tesák, ale ruce držel daleko od rukojeti a na rozdíl od nich se po něm nechystal sáhnout. Možná však byl zvyklý zabíjet holýma rukama. Bez výstrahy mě chytil za klopu pláště a udělal to tak rychle, že mě zaskočil. Podcenil jsem ho. Kopl jsem ho pod koleno, ale stejně tak jsem mohl bušit do sloupu podepírajícího klenbu chrámu. Zavrčel, v poslední chvíli jsem uhnul hlavou a pěst se mi svezla po čele. Vytočil jsem se bokem, tím se zbavil jeho úchopu, zakročil a dvakrát za sebou ho tvrdě udeřil na spodek hrudního koše. Opět jsem nedokázal úplně uhnout a drtivý levý hák mi pošramotil levé rameno. Uvědomil jsem si, že jeho kumpáni stojí každý na jedné straně. Vyskočil jsem do výšky, kopl ho patou do hrudi a ještě před dopadem uštědřil chlapovi vpravo nártem nohy ránu do spánku. Obr se na okamžik zapotácel, ale o zlomek sekundy později jsem musel pod přívalem tvrdých ran ustoupit až ke stěně. Kryl jsem první ránu, druhou, třetí, ale každou jsem cítil až v morku kostí a ztrácel vládu nad tělem. Chlap vlevo tasil krátký zahnutý meč, možná šavli. Nechal jsem jeden přímočarý direkt sklouznout po rameni, skrčil se pod nataženou ruku, chytil ji za rukáv, vytočil se zády a nabalil obra na sebe. Tam, kde pěstují sportovní zápas, nazývají tento chvat ipon soinage. Ipon protože rozhoduje zápas. Pokud není zápasiště tvořeno měkkou žíněnkou nebo jemným pískem, soupeř obvykle nevstane. Přehodil jsem ho přes sebe, těžké tělo zadunělo o podlahu. Muž s mečem musel přerušit útok, protože nechtěl seknout svého společníka, a vypadl z rytmu. Přiskočil jsem k němu a jeho meč tak nechal za sebou. Celou váhu měl na zadní noze. Podrazil jsem ho, a než dopadl na zem, nasadil jsem skrčení. Pod malíkovými hranami jsem cítil puls v jeho krkavicích. Skrčení sedělo a nepustilo do mozku ani kapku krve. Po dvou sekundách upadl do bezvědomí a po několika dalších byl mrtvý.</p>

<p>Pomalu jsem se postavil. První, co jsem zaregistroval, bylo bzučení much. Muž, kterého jsem kopl do spánku, se nejistě postavil a vrávoravě vyšel ven. Obrova oční víčka se zachvěla, otevřel oči. Ani na zemi nevypadal o nic menší. Při pádu se mu roztrhlo zapínání kazajky a já pochopil, jak mohl přežít mé údery na solar. Jeho prsní svaly připomínaly pancíř, který nosí na turnajích rytíři zakutí do oceli. Překrývaly celý hrudník a částečně chránily i horní část břicha. Několikrát zamrkal a zhluboka se nadechl. Při každém pohybu jeho těla se pod tenkou kůží rýsovaly proužkované snopce svalových vláken. Klidně mohl sloužit jako živá učebnice anatomie.</p>

<p>Nechal jsem ho ležet a posadil se zpátky ke stolu. Stařík, vlastně Klód - už jsem věděl, jak se jmenuje -, opatrně překročil těla a položil přede mě velkou mísu s jídlem. Na barmana byl docela chladnokrevný. Začal jsem jíst. Jídlo sice nebylo tak dobré jako víno, ale zato ho bylo dost.</p>

<p>Mladík se mezitím vzpamatoval a postavil se. Opět se nade mnou tyčil jako věž, ale nezdálo se, že by se chtěl pustit do dalšího kola.</p>

<p>"Vy ste ho zabil," řekl překvapeně.</p>

<p>"A tebe ne," souhlasil jsem.</p>

<p>"Doneste nám prosím skleničku a další láhev tohohle skvělého vína," obrátil jsem se na Klóda.</p>

<p>"Menuju se Verez," prozradil mi, když se posadil. "Proč ste mě nedorazil?"</p>

<p>"Nevím. Asi proto, že nejsi zabiják. I když tví kumpáni byli."</p>

<p>Chvíli rozpačitě mlčel.</p>

<p>"Sem tu novej a... představoval sem si tu práci kapku jinak. Na můj vkus je to všecko trochu moc vostrý. Nabídka zněla dobře - hlídat zboží. Jenže tady nejsou žádný poctiví vobchodníci, jenom pašeráci," rozpovídal se.</p>

<p>"Pašeráci?" nadhodil jsem.</p>

<p>"Jasně. Já pracuju pro Thomase Danwooda. Nepatříte k nám a mezi Mustardiho chlapama sem vás taky neviděl, takže pro vás příměří neplatí. Řek sem si, že vám trochu pomůžu, abyste se co nejrychleji zdekoval."</p>

<p>"A tví kumpáni mě chtěli zabít," dodal jsem.</p>

<p>Verez zamračeně přikývl.</p>

<p>"Mýmu šéfovi se nebude líbit, až se dozví, že ste voddělal Kvaguse. Měl byste zmizet."</p>

<p>Verez se možná rád rval, ale byl mladý, naivní a jakýmsi zvláštním způsobem čestný.</p>

<p>"A co když ti šéf nařídí, abys to na mě zkusil ještě jednou?" zeptal jsem se.</p>

<p>Mlčel.</p>

<p>"Jsi nejlepší zápasník, kterého jsem kdy potkal. Ale nejsi zabiják, nemáš to v krvi."</p>

<p>Pořád mlčel.</p>

<p>"Co se tudy pašuje?" změnil jsem téma.</p>

<p>"Hlavně koberce. Přes řetěz starejch oáz skrz Gutawskou poušť. Dlouho tu byl klid, Danwood s Mustardim si dělili zboží půl na půl. Teďka ale začalo jít něco šejdrem, protože najímaj nový chlapy. Mě najal Danwood. Za devět stříbrnejch tejdně."</p>

<p>Verez se odmlčel a po chvíli se zvedl.</p>

<p>"Dal ste mi dobrou lekci, pane. Najednou se mi zdá, že devět stříbrnejch nejni zas tak hodně. A eště jednou vám radím, zmizte, než se tu ukáže můj šéf. Vlastně, můj bejvalej šéf."</p>

<p>Na pozdrav se prsty dotkl spánku a zamířil k východu. Lítací dveře vrzly a ztratil se v oslepujícím slunci. Byl jsem zvědavý, co mu na dezerci řekne poslední muž, který po celou dobu čekal venku.</p>

<p>"Moc sis pustil jazyk na špacír, mladej," zaslechl jsem syčivý hlas. Potom zazněl charakteristický zvuk oceli tažené z koženého pouzdra. Písek zaskřípal, v rychlém sledu to dvakrát hluše zadunělo, při druhém úderu zapraskala kost. Když jsem vytíral mísu posledním zbytkem chleba, zahlédl jsem Vereze odjíždět na koni směrem k západu.</p>

<p>"Měl více rozumu, než se zdálo," pronesl Klód potichu. "Říkal jsem vám, že je tu někdy dost rušno, a radím vám, abyste si z něho vzal příklad."</p>

<p>"No ne! Jeden tady a další uvnitř! To bude dneska slušnej vejdělek!" řekl někdo venku.</p>

<p>Vzápětí vešel do sálu hrobník Aechyl s rozjařenou tváří. V ruce držel lariat, zhruba deset metrů silné lano vyrobené z hovězí kůže. Není tak dobré jako kvalitní lýkové provazy, ale v oblastech, kde se chová dobytek, je mnohem lacinější a na lasování - chytání zvířat do smyčky - je dokonce vhodnější. Aechyl však nechytal mladá telata nebo krávy. Zručně uvázal mrtvému kolem nohou dvojitou smyčku. Byl jsem zvědavý, jak si poradí. Nevypadal na siláka a smýkat bezvládné tělo je vždy těžší, než to na pohled vypadá.</p>

<p> "Olé!" zahulákal a vzápětí do sálu poslušně nacouval velbloud. Aechyl zručně uvázal druhý konec lana za hrušku u sedla a zahulákal podruhé. Zvíře zabralo a táhlo tělo za sebou, jedna ostruha vyryla do prkenné podlahy hlubokou rýhu.</p>

<p>"Po setmění jsem zpátky, Klóde. Připrav mi tu moji jedovatinu," křikl ještě a byl pryč.</p>

<p>Jakkabardi možná bylo ukázkový zapadákov, ale pohřební služba zde pracovala velmi efektivně. Císařští úředníci by si z toho mohli vzít příklad.</p>

<p>"Mohu dostat ještě jeden džbánek vína a karafu vody?" zeptal jsem se Klóda.</p>

<p>Pokrčil rameny.</p>

<p>"Jistě, pane. Za chvíli tu budou Danwoodovi muži, ale to je jenom vaše věc. Rád vám donesu každý pití, co si objednáte."</p>

<p>Měl pravdu. Danwood i se svou smečkou přišel dřív, než jsem stačil dopít první pohár.</p>

<p>Danwood byl menší ramenatý pořízek s krkem tak širokým, že se zdálo, jako by mu hlava rostla přímo z trupu. Neholené strniště připomínalo spíše srst než vousy a ještě víc zvýrazňovalo jeho divoký vzhled. Ozbrojen byl kočovnickou šavlí a k ní měl do páru štíhlou dýku levoručku s velkou záštitou. Doprovázelo ho šest mužů, všichni obdobného ošuntělého vzhledu s klobouky naraženými do čela. Dva s sebou nesli kuše, jeden dlouhý luk. Zřejmě místní odstřelovači. Danwood se zastavil tři kroky před mým stolem. Jeho ochranka se rozestoupila do oblouku.</p>

<p>"Zabils mi dva chlapy," řekl a čekal.</p>

<p>Nevypadalo to pro mě růžově, ale také ne beznadějně. Danwoodovi muži byli opatrní a nijak žhaví do potyčky, i když měli přesilu.</p>

<p>"Jen jednoho," opravil jsem ho. "Nevěděl jsem, že patřil k vám, ale i kdyby to nosil vytetované na čele, nic by to nezměnilo. Ukousl si tužší sousto, než dokázal sežvýkat."</p>

<p>"Kde je Verez?" zeptal se Danwood a nespouštěl přitom ze mě oči.</p>

<p>Netušil jsem, koho se ptá. Na pohled nevypadal nejchytřeji, ale bylo na něm vidět, že si celou situaci důkladně promýšlí a snaží se mě někam zařadit.</p>

<p>"Pokud vím, odjel. Říkal, že se mu mzda najednou zdá příliš nízká.Ten muž venku se mu v tom snažil zabránit, ale nebyl podle mě příliš přesvědčivý," odpověděl jsem.</p>

<p>"Krul má nos zaražený až do mozku, to opravdu vypadá na Vereze," prohlásil jeden z mužů.</p>

<p>Danwood téměř nepostřehnutelně kývl hlavou, jako by to souhlasilo s jeho vlastní teorií.</p>

<p>"Před chvílí jste přijel a já mám o tři chlapy méně. Pracujete pro Mustardiho?" zeptal se.</p>

<p>"Ne. Potuluju se pouští a narazil jsem na tuhle pohostinnou oázu. Řekl jsem si, že se tady chvíli zdržím. To je všechno," vysvětlil jsem.</p>

<p>"Kdybyste pracoval pro Mustardiho, zabili bysme vás, příměří nepříměří. Je vám to jasný?"</p>

<p>Změnil jsem své mínění o Danwoodovi. Možná byl trochu pomalejší, ale nebyl žádný hlupák a uměl si spočítat dvě a dvě.</p>

<p>"Pokusili byste se o to," opravil jsem ho. "Kdybych pracoval pro Mustardiho, nečekal bych tady na vás. Nemáte proč plýtvat na mě vašimi muži."</p>

<p>"Přesně tak," přikývl Danwood. "Nechcete pracovat pro mě?"</p>

<p>"Ne. Řekl jsem vám, že jen projíždím," připomněl jsem mu.</p>

<p>Danwood se otočil a zanechal mě osudu. Jeho tlupa ho následovala a všichni se usadili v protějším rohu sálu. Do západu slunce přišlo ještě několik dalších lidí a Klód měl plné ruce práce. Všichni muži patřili k Danwoodovi. Seděl jsem v neobsazené části sálu. Podle toho, co mi sdělil Verez, jsem soudil, že jsem si zabral stůl vyhrazený Mustardiho mužstvu. Chlapi jedli, pili a bavili se. Danwood toho moc nenamluvil, zdálo se, že na někoho čeká.</p>

<p>"Dá se tady v Jakkabardi pohodlně přespat?" zeptal jsem se Klóda, když mi přinesl další karafu s vínem.</p>

<p>"K hostinci patří malé bungalovy tam vzadu," ukázal neurčitě za sebe, "kdysi se tam ubytovávali obchodníci."</p>

<p>"Proč ve zvláštních domcích? Obvyklejší je přespávat přímo v hostinci, ne?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Tenhle hostinec je první stavba, která v týhle oáze vyrostla. Postavili ji ze sekvojí. Jejich dřevo hodně špatně hoří a v pouštních městečkách měli lidi vždycky strach z požárů. Proto jsou domky z obyčejnýho dřeva zvlášť," vysvětlil mi.</p>

<p>"Je nějaký domek volný?"</p>

<p>"Všecky. Mustardiho cháska se opevnila v nevěstinci a danwoodovci spí v baráku na opačném konci města."</p>

<p>Sáhl jsem pro váček, abych vyrovnal útratu, když do sálu vstoupil další host. Byla to žena. Hlahol okamžitě utichl, všichni se dívali jen na ni - a nebylo se čemu divit. Byla vyšší než většina mužů, metr osmdesát, možná osmdesát pět. Vypasované kalhoty z teletiny, přiléhající jako druhá kůže, obtahovaly dlouhé, dokonale tvarované nohy a ideálně klenuté boky přecházející ve štíhlý pas ještě zdůrazněný širokým řemenem. Přes původně modrou, sluncem vyšisovanou košili s ohrnutými klopami rukávů, měla oblečenou kazajku s nárameníky poskládanými z pečlivě vytvarovaných ocelových destiček. Částečně rozhalená košile odhalovala dvě vzdouvající se ňadra. Dokonalost korunovaly protáhlé lícní kosti, jako noc černé řasy, hluboké kočičí oči a smyslné rty. Téměř pohrdavým pohledem přelétla celý sál, zlomek sekundy věnovala jen mně a Danwoodovi. Potom bez dalšího rozmýšlení přešla k baru. Při chůzi vypadaly její nohy ještě delší a vnitřní křivka stehen měla přesně ten tvar, při kterém se mužům zrychluje dech.</p>

<p>Raději jsem se soustředil na karafu s vínem, abych vrátil tok krve do míst, kde mi nezpůsobí viditelné problémy. Slyšel jsem o kmenu pralesních lidí, kde mají muži tak velké penisy, že při erekci upadají do bezvědomí. Nevím, co je na tom pravdy, ale jejich ženy patří mezi vyhledávané masérky v luxusních nevěstincích po celém císařství. Jeden z danwoodových mužů začal přemýšlet jinou částí těla než mozkem a přitočil se k ní. Ruku jí položil na stehno a něco zašeptal. Asi si nevšiml, že má za pasem tři dýky s dlouhou, ale jen prst silnou čepelí a v pochvě na pravém boku se jí pohupuje mečový pár pro levou a pravou ruku. Nebo mu to bylo jedno. Vypadalo to, jako by ho chtěla pouze pohladit po tváři, ale najednou se jí mezi prsty zaleskla ocel a muž ztuhl. Držela ostří nože přiložené k jeho uchu. V tichu slyšeli její slova všichni.</p>

<p>"Potřebuji se vykoupat. Chci lázeň, horkou lázeň. Pokud ti to nebude dlouho trvat, možná ti jedno ucho zůstane."</p>

<p>Měla hluboký, sametový hlas. Chlapík se roztřásl, po spánku mu stékal pramínek krve.</p>

<p>"Rozuměl jsi?" ujistila se.</p>

<p>Poděšeně přikývl.</p>

<p>"Tak, teď už jdi," pobídla ho a nonšalantním pohybem nůž schovala.</p>

<p>Ucho dopadlo na zem. Chlapík nevydal ani hlásku, s rukou přitisknutou na krvácející ránu a tváří zkřivenou bolestí vyběhl z hospody. Danwood se zvedl a vystřídal u pultu svého neúspěšného předchůdce. Ani učitel dvorní etikety by mu nemohl nic vytknout, jak si dával pečlivý pozor na odstup. Zábava se opět pomalu rozproudila. Mluvil s ní dobrou půlhodinu a rozloučili se jako staří známí. Potom se sklenkou v ruce zamířila ke mně. Uvědomil jsem si, že se mi potí dlaně.</p>

<p>"Ty nepatříš k Danwoodovi," řekla a posadila se ke stolu.</p>

<p>"Proč myslíš?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Protože jinak bys tu jeho smečku vedl ty," sdělila mi s okouzlujícím úsměvem.</p>

<p>"Přesně tak. Pouze projíždím. Zastavil jsem se tady na něco k snědku," odpověděl jsem.</p>

<p>"Já jsem tady obchodně. Danwood s něčím potřebuje pomoct."</p>

<p>Upila ze sklenky, poválela doušek po jazyku a olízla si rty. Zjistil jsem, že mám problémy s přemýšlením a má krev se opět stěhuje do míst, kde mi určitě žádnou dobrou službu neudělá. Po celou dobu si mě měřila zvláštním pohledem.</p>

<p>"V tom případě je to šťastný člověk, když má takovou posilu," řekl jsem.</p>

<p>Zasmála se. Měla velké bílé zuby, které se skvěle hodily ke smyslným rtům.</p>

<p>"Nechme těch řečí o práci, na ni je dost času zítra. Myslím, že má koupel už bude připravena. Nechceš se připojit?"</p>

<p>Samozřejmě, že jsem chtěl. Přímo jsem se na to třásl. Jenomže - jsem sice nezničitelný drsňák, který si dává profesionální zabijáky ke snídani, k obědu roztluče pár hlav a večer si to rozdá s oddílem obrněných jezdců, ale i já jsem někdy zranitelný. Jsou to jen okamžiky, ale jsou a mám je kupodivu rád. Dívala se na mě svýma hlubokýma kočičíma očima a mé myšlenky se rozplývaly. Vzpomněl jsem si, že existují druhy pavouků, u kterých samice, pokud není kopulací zcela vyčerpána, samce po aktu sežere.</p>

<p>"Obávám se, že bychom se do kádě oba nevešli," řekl jsem s upjatým úsměvem.</p>

<p>Její tvář se změnila ve studenou masku.</p>

<p>"Jak myslíš," pronesla pořád stejně hlubokým hlasem, ale už se v něm neskrývalo předení velké kočky, ale něco úplně jiného.</p>

<p>Vstala od stolu a vrátila se k baru. Chvíli jsem počkal, vyšel z hospody a zamířil k nevěstinci. Mimo jiné se tam určitě dalo v relativním bezpečí i přespat. Jako uspávadlo pro případ, že by jiné prostředky nezabraly, jsem si s sebou nesl láhev vína.</p>

<p>Bordelu šéfovala tlustá matróna těstovité pleti i vzhledu. V úsměvu jí chyběly čtyři zuby, místo kterých měla vsazené rubíny ve zlaté korunce. Ve spojení s křiklavým mejkapem vytvářely kombinaci, která by slabší povahy odradila.</p>

<p>Po dvacetiminutovém pohovoru a zaplacení osmi stříbrných jsem se ocitl v poměrně slušném pokoji ve třetím patře s výhledem do pouště. Luxus rozvrzané postele doplňoval stůl a skříň na šaty. Popraskané a částečně oslepené zrcadlo přišroubované ke stropu ukazovalo, že dům i město zřejmě pamatovaly i lepší časy. Otevřel jsem okno dokořán a nadechl se studeného suchého vzduchu, nutícího ke kašli. Po soumraku se rychle ochlazovalo a poušť ožila. Šero vyplňovalo pískání drobných hlodavců, cvrkání hmyzu a občas zahoukala sova nebo zavyl kojot. Věděl jsem, že někde se ukrývají i dravci, ale ti obvykle loví potichu.</p>

<p>Vyschlá podlaha na chodbě zapraskala.</p>

<p>"Dále," řekl jsem, ještě než se ozvalo zaklepání na dveře.</p>

<p>Okamžik zůstala stát na prahu. Starosti s oblékáním si příliš nedělala, měla na sobě jen dlouhou vypasovanou sukni, ve které by ji v cudnějších oblastech císařství ani nepustili na ulici, brokátovou podprsenku zdobenou krajkou a přes ramena přehozený kabátek.</p>

<p>"Na svlíkání tu máš krapánek zimu, ne?" řekla na přivítanou.</p>

<p>Bez řečí jsem okno zavřel a chuť na sex mě přešla. Nebyla škaredá, to ne. Pěkně tvarované nohy i boky, ještě pevné břicho a prsa trochu větší než je člověk zvyklý vídat na ulicích. V očích však měla napsáno, že je utahaná a nemá náladu na stokrát zjizveného, železem ověšeného přivandrovalce bůhví odkud. A také, bylo to jako dát si džbán kalného piva poté, co člověk odmítl sklenku třikrát destilovaného koňaku, i když možná trochu moc ostrého.</p>

<p>"Co když mám ve svlékání zálibu? To bych si s tebou moc neužil," řekl jsem, nabídl jí židli a nalil do dvou sklenek víno.</p>

<p>Posadila se a přehodila nohou přes nohu. Nehty na rukou i nohou měla nabarvené ostře červenou barvou.</p>

<p>"Nechtěl bys toho za pár stříbrnejch trochu moc?" opáčila pobaveně.</p>

<p>Nechal jsem její poznámku bez odpovědi. Vlastně měla pravdu.</p>

<p>"A koupel?" zeptal jsem se.</p>

<p>Najednou jsem dostal chuť smýt ze sebe prach cesty a divný pocit ze setkání v putyce.</p>

<p>"To je dva stříbrňáky navíc za tři škopky vody. Můžeš zaplatit mně. Vody od rána zbylo dost. Zdejší chlapi jsou hovada a moc se nemejou."</p>

<p>Dal jsem jí hrst mincí a nechtěl zpátky. Doprovodila mě do koupelny - neomítnuté místnosti v přízemí se dvěma velkými káděmi, korytem a odtokovými kanálky. Stála opřená ve dveřích a zvědavě mě při svlékání pozorovala. Meče a nože jsem odložil na okraj kádě, abych je měl na dosah i při koupání.</p>

<p>S požitkem jsem se ponořil do vody a začal se mýt. Ramena a předloktí mě bolely jako vždy, když jsem schytal pár ran, kterým jsem se nedokázal vyhnout. Verez byl opravdu tvrdý. Přistoupila blíž a rukou mi přejela po zádech.</p>

<p>"Máš toho za sebou hodně," okomentovala klikaté hrbolaté jizvy.</p>

<p>"Po bičování," odpověděl jsem.</p>

<p>"A tyhle?" pohladila mě po vlasových škrábancích na lopatkách.</p>

<p>Proti své vůli jsem se usmál. Před mnoha lety mi je udělala jedna velmi vášnivá žena, kterou jsem miloval, a na noci s ní mi zůstala stálá památka.</p>

<p>"Chceš polít?" nabídla se a bez čekání na odpověď se chopila vědra.</p>

<p>"Není mi jasný, co muž jako ty dělá právě tady," prohodila. "Jak se jmenuješ?"</p>

<p>"Koniáš. A ty?"</p>

<p>"Delphi. Obyčejně se kunčaftů na jejich jména neptám."</p>

<p>Já děvek vždy, většinou to pak s nimi bylo lepší. Nahlas jsem to však neřekl.</p>

<p>Po koupeli jsem nechal na pokoj přinést ještě večerní menu a láhev vína. Seděli jsme, jedli a popíjeli.</p>

<p>"Jak to, že vaše šéfová nasadila tak nízké ceny? Má tady na tohle podnikání monopol, mohla by si diktovat taxu," začal jsem rozhovor po první sklence vína.</p>

<p>Delphi pokrčila rameny.</p>

<p>"Naše bordelmamá tvrdí, že je lepší tahat peníze z chlapů po malejch kouskách. Sem tam poskytne i slevu. Polovina z Danwoodových i Mustardiho mládenců je tady zadlužených až po uši. Ona z nich ty prachy dostane, na to můžeš vzít jed. Ale je jí úplně fuk, že my se přitom mužem ušoupat a ušoustat."</p>

<p>"Ke komu patří? K Danwoodovi, nebo Mustardimu? Někdo nad ní musí držet ochranou ruku."</p>

<p>Dopila víno. Dolil jsem jí a přisunul karafu s vodou.</p>

<p>Překvapeně ke mně vzhlédla.</p>

<p>"Na to, že sem děvka, seš ňák moc pozornej."</p>

<p>"Špatný návyk z dětství," odpověděl jsem.</p>

<p>V mládí mi vštípili zdvořilost k ženám. Přijde mi to jako dobrá zásada a držím se jí stále.</p>

<p>"Tenhle bordel je filiálka Kremmera Gaduse, kterej má pod palcem polovinu podobnejch podniků na celým západním pobřeží. Každej si rozmyslí utéct bez placení. Navíc Mustardi na nás má osobní zájem, tím je to tuplovaný."</p>

<p>"Osobní zájem?"</p>

<p>Přikývla, namočila kousek masa v brusinkové omáčce a s požitkem ho spolkla. Zdejší kuchař byl mnohem lepší než Klód.</p>

<p>"Jo, zabouch se do Marcelky. Zařídil pro ni o patro vejš stálý apartmá. Říká tomu hnízdečko lásky. Chudák holka."</p>

<p>"Řekl bych, že pro šlapku není špatné být milenkou šéfa gangu," nadhodil jsem.</p>

<p>Delphi zavrtěla hlavou.</p>

<p>"Je to složitější, než se zdá. A co ty? Kde se tu bereš?" obrátila list.</p>

<p>"Věřila bys mi, že utíkám před manželem, kterému jsem svedl ženu?"</p>

<p>"Nevěřila. Ale povídej."</p>

<p>Povídal jsem, vzpomínal a vymýšlel si. Nechali jsme si přinést ještě jednu láhev a neskončili jen u ní. Byla to příjemná noc.</p>

<p>Vstával jsem brzy, ještě před svítáním. Delphi spala, nebo to alespoň předstírala. Nechal jsem jí na stolku zlaťák a před odchodem si ji chvíli prohlížel. Nevím, čím to je, ale ve spánku, zvláště ráno, mi téměř všechny ženy připadají krásné.</p>

<p>Když jsem před domem dopíjel ranní kávu, kterou jsem za stříbrňák vyrazil z vrátného, vjíždělo do města sedm mužů. Byli ozbrojeni, čtyři z nich měli kromě sečných zbraní ještě dlouhé luky. Vedl je seschlý stařík, na první pohled vysloužilý karavanní průvodce. Danwood, nebo Mustardi, potřeboval posily tak nutně, že museli jet i v noci. K něčemu se tady schylovalo, ale přesto se mi odtud nechtělo odjíždět. Ne dříve, než zjistím, odkud má Klód své vynikající víno, a navíc jsem začínal být zvědavý, kvůli čemu Danwood s Mustardim zvyšují své provozní náklady. Najímání ostrých hochů z měst je muselo stát malé jmění. Rozhodl jsem se jen tak pro strýčka příhodu během dne prozkoumat okolí; často je užitečné znát krajinu. Při odjezdu z nevěstince jsem si všiml, že v protějším opuštěném domě se někdo skrývá. Prozradil ho paprsek vycházejícího slunce, který se na okamžik odrazil od něčeho kovového.</p>

<p>Okolí Jakkabardi bylo protkáno labyrintem soutěsek, roklí a údolíček, ve kterém se mohly, aniž by je někdo objevil, schovávat desítky mužů i s koňmi. Půl hodiny cesty směrem na severozápad se tyčila dobrých dvě stě metrů vysoká a několik kilometrů dlouhá písečná duna. Vyšplhal jsem na ni a na severu jsem zahlédl její sestry. Zřejmě to byla osamělá průzkumnice, která sem za zuřivé písečné bouře dorazila dříve než hlavní voje. Před sto lety se podle kronikářů velké písečné duny nacházely jen v samotném centru Gutawské pouště. Další bod pro ty, co tvrdí, že svět spěje k horšímu. Země byla vyprahlá, a pokud se někde nacházela voda, skrývala se pod pískem.</p>

<p>Otočil jsem se k návratu. Ještě před prvními domky mě čekal uvítací výbor. Deset mužů seskupených okolo štíhlého rtuťovitého chlapíka s hustými černými vlasy, které mu neustále padaly do čela. On jediný nebyl ozbrojen, ale hned za ním stál vyschlý ebenově černý mužík se dvěma krátkými meči za pasem a množství vrhacích hvězdic v prsním bandalíru. V tváři měl klid a vyrovnanost lidí, kteří jsou srozuměni se svým osudem, neuvažují a pouze plní rozkazy. Z pohledu, kterým si mě změřil, jsem usoudil, že právě on mě ráno u nevěstince sledoval.</p>

<p>"Těší mě, že vás potkávám, pane Koniáši," začal vlasatec s úsměvem.</p>

<p>"Pan Mustardi?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Ano, opravdu jsem to já a osobně!" zatvářil se, jako by řekl bůhvíjaký vtip.</p>

<p>Pohledem neustále těkal po okolí. Hned se díval na mě, hned na krajinu okolo, hned kontroloval své muže.</p>

<p>"Slyšel jsem, že jste panu Danwoodovi způsobil drobnou nepříjemnost. Měl bych pro vás jistou nabídku, chachacha."</p>

<p>Jeho smích zněl, jako když házíte sušený hrách na dobře vypálenou hliněnou dlaždici. Trvalo mi dobrou půlhodinu, než jsem se zdvořile vymluvil z proudu Mustardiho výřečnosti. Po celou dobu ze mě jeho tělesný strážce nespustil oči. Nakonec jsem se, aniž bych příliš popudil šéfa druhého gangu, dostal ke Klódovi. Najedl jsem se, vypil láhev jeho skvělého vína a zamířil k bungalovům, které mi včera doporučil. Muži v hospodě si mě sice podezíravě měřili, ale to bylo všechno. Pokud jsem mohl posoudit, byla uvnitř danwoodova i mustardiho cháska, hospodské příměří fungovalo.</p>

<p>"Dneska pro mě nebude žádná práce?" zastavil mě venku Aechyl.</p>

<p>Bral své pohřební povinnosti vážně. Nebo rád žertoval, v hrobnickém smyslu pro humor se málokdo vyzná.</p>

<p>"Bohužel ne, snad zítra," odbyl jsem ho.</p>

<p>Samozřejmě jsem se spletl.</p>

<p>Lidé zvyklí na pohodlí měst si to neuvědomují, ale v noci je ve většině pouští pekelná zima. Tak pekelná, že vám klidně krev zamrzne v žilách a vy se ráno ani nemusíte probudit. I nevytápěný přístřešek bez oken a dveří člověku pomůže uchovat si trochu živočišného tepla.</p>

<p>Vybral jsem si domek, který nebyl příliš na ráně, a dával si při tom pozor, aby mě nikdo neviděl. Lehl jsem si na deku, přikryl se pláštěm a proklínal se za svou hloupou opatrnost. V nevěstinci by mi bylo mnohem lépe a možná bych se nemusel spoléhat jen na své vlastní teplo. Nechtěl jsem však sázet na soudnost už na pohled napůl nepříčetného Mustardiho.</p>

<p>Jako každý, kdo prožije většinu života na cestách, spím lehce. Probudilo mě skřípání písku. Opatrně, aby mě neprozradilo loupání v prochladlých kloubech, jsem se přemístil k oknu. Proti hvězdami poseté obloze jsem rozeznával siluety mužů, přecházejících od bungalovu k bungalovu. Zjevně někoho hledali a snažili se při tom být potichu. Začal jsem mít nepříjemný pocit, že jim jde právě o mou maličkost. Deku jsem nechal, kde byla, a opatrně se kradl k oknu na druhé straně domku. Přehoupl jsem se ven a měkce doskočil do písku. Oproti jezdeckým holínkám mají mokasíny jednu velkou výhodu: člověk, který to umí, je v nich tišší než letní vánek. Lehce přihrbený jsem zamířil ke stáji, kde odpočíval můj kůň a na háku visela část mé výstroje. Víno nevíno, nejmoudřejší bylo vyklidit pole. V okamžiku, kdy jsem začal věřit, že se dokážu bez problémů ztratit, zaštěkal pes. Zpočátku váhavě, potom stále hlasitěji a blíž. Ti parchanti s sebou měli ohaře, který teď zvětřil mou stopu! Bylo zbytečné snažit se utéct. Počkal jsem ve stínu, dokud se nepřiblíží, a postavil se jim.</p>

<p>Dva muži přede mnou ztuhli, nečekali útok jednoho proti přesile. Švihl jsem současně oběma rukama, zhroutili se každý s nožem v hrudi. Jeden naneštěstí vedl psa. Stačil jsem ho kopnout do čenichu - zavyl a udělal přemet. Tasil jsem a jedovatým vodorovným sekem přivítal třetího nejrychlejšího v pořadí. Rozhodil ruce a skácel se vzad, zbylí tři mě už opatrněji obstoupili, siluety ukryté v noci. Slyšel jsem jen jejich oddechování, někdo polkl. Stáhl jsem se, vykryl sek krátkou šavlí, vzápětí bez žaludu sekl šikmo shora a navázal ranou rubem přes ruku. Ve tmě na finesy nebyl čas. Instinktivně jsem odrazil útok zezadu, chlap přede mnou šel k zemi a bolestně přitom chrčel. Netušil jsem, kam jsem ho zasáhl. Možná ani nebyl mrtvý. Rychle jsem se přes něj přesunul dopředu, v otočce odrazil sérii seků dalšího soupeře a získal chvíli oddechu. Vzápětí se mi do kotníku zahryzly zubaté čelisti. Pes vrčel a vyl zároveň, ale nepustil. Ztratil jsem rovnováhu, bod na prsa jsem jen částečně srazil rukou, ocelová čepel mě zasáhla kousek pod pravým podpaždím. Současně mi jeho parťák vyrazil ranou jako od kladiva meč z ruky. Na okamžik jsem zachytil čepel ve svém těle levačkou a úderem dlaně druhé ruky ji přerazil. Chlap přede mnou zavrávoral, odrazil jsem se a navalil se na druhého protivníka dřív, než se napřáhl k další ráně. Strhl jsem ho k zemi, pes stále držel. V temnotě jsem nahmatal obličej, převalovali jsme se v písku jeden přes druhého, někdo křičel. Tmu ozdobila červená a žlutá kola vyčerpání. Čepel mě pohladila na boku, můj soupeř znehybněl dřív, než jsem mu stačil zamáčknout oči do mozku. Pes zakňučel a pustil mě.</p>

<p>"Ty parchante, málem jsi nás dostal všechny," zasípal poslední útočník, "i mě si pořádně pustil žilou! Shnij v pekle!" odplivl si.</p>

<p>Písek skřípal pod jeho vzdalujícími se kroky. Ležel jsem pod jeho společníkem, kterého právě zabil, a tajil dech.</p>

<p>"Pojď, psisko," pobídl jsem skoro - majitele mého kotníku. Pes kupodivu poslechl. Asi toho měl také dost, nebo jsem mu nechutnal.</p>

<p>Počkal jsem, až se rozhostí ticho, a pokusil se postavit. Příliš to bolelo a chyběly mi síly. Rozhodl jsem se chvíli počkat a potom to zkusit znovu. Dýchal jsem zhluboka ledový vzduch pouště a ubezpečoval se, že jsem ještě naživu. Musel jsem ztratit vědomí, protože když jsem se odhodlal k druhému pokusu, muž vedle mě byl už studený. Ale ne o moc víc než já. Obloha na východě bledla, u úst se mi srážela pára. Převalil jsem se na břicho, vsunul pod sebe jedno koleno a napřímil se. Látka přischlá k ráně se odtrhla, jen stěží jsem potlačil výkřik, na rtech jsem opět ucítil chuť písku. Až napotřetí se to podařilo.</p>

<p>Byl jsem na tom mnohem hůř, než se jsem se obával. Ztratil jsem spoustu krve, nohu, kterou mi pošramotil pes, jsem téměř neovládal, a navíc rány stále mírně krvácely. Dal jsem si tu práci, abych si prohlédl zabijáckou četu. Poznal jsem Danwoodovy chlapy. Asi se mu mé předvčerejší vystoupení rozleželo v hlavě a rozhodl se to se mnou skoncovat. Skoro se mu to povedlo. Ve svém stavu jsem se nemohl spolehnout sám na sebe, mou jedinou nadějí byl Mustardi. Nezbývalo mi, než ho požádat o pomoc a nabídnout mu za ni své služby. Samozřejmě, až se trochu vzpamatuju a udržím se na nohou. Potácivě jsem zamířil k nevěstinci.</p>

<p>Zabouchal jsem na dveře. Po dlouhém čekání, kdy jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou, mi konečně otevřel portýr. Díval se na mě jako na zjevení. Potom přišli Mustardiho muži. Od prvního jsem dostal ránu mezi oči. Byl pomalý, oplatil jsem mu ji a on mi na oplátku přerazil nos. Už zase. Pochopil jsem, že něco je špatně, a vzal nohy na ramena. Asi by se mi to i podařilo, kdyby nebylo Mustardiho ebenového strážce.</p>

<p>Pamatuji si jen, že jsem zabil ještě jednoho muže, potom mě něco srazilo do prachu, zoufale jsem se válel po zemi sem a tam a snažil se uchránit si před kopanci alespoň ty nejdůležitější tělesné orgány. Nakonec mě odnesli do nějakého opuštěného domu.</p>

<p>Ležel jsem na podlaze, svět měl duhové obrysy a nic jsem nechápal. Proč mě ztloukli? Proč mě nezabili? Čas pomalu plynul, okamžiky vědomí střídala tma. Najednou začala hořet střecha. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Nohy mě neposlouchaly, asi mi provedli něco s páteří. Oheň sílil, noční chlad se stal mlhavou vzpomínkou, horký vzduch pálil. Začal jsem vleže rvát prkna z podlahy. Pod nimi bylo pár centimetrů volného prostoru a jemný písek. Kouře přibývalo, vzduchu ubývalo, skoro jsem hořel a současně se dusil. Z posledních sil jsem se snažil zavrtat co nejhlouběji pod zem. Moc to nešlo.</p>

<p>Zalykal jsem se horkem, krev tuhla v žilách zimou a k tomu se mi ještě nedostávalo kyslíku. Dost důvodů, aby člověk umřel. Jsem tvrdohlavý, jsem chlap s tou nejdubovější palicí na světě. Chtěl jsem žít, mé srdce bilo navzdory bolesti, krev mučivě pomalu proudila tělem, a navíc mě poháněla zvědavost. Stejná zvědavost, která mě uvrhla do tolika problémů. Pohnul jsem se, tenká vrstva písku ze mě opadala a vykoukl jsem ze svého mělkého hrobu.</p>

<p>Ležel jsem uprostřed spáleniště, všude okolo popel a pár nedohořelých desek. Bolest získala na intenzitě. Přál jsem si, abych umřel, nebo alespoň znovu omdlel, ale nevyplnilo se mi to. Slunce se vznášelo jen kousek nad horizontem, noci zbývalo do převzetí žezla jen kousek. Posledním uvažujícím kouskem své mysli jsem chápal, že pokud mě někdo uvidí, umřu. Jedna věc byla umřít bolestí jako zvíře, které nedokáže přežít těžká zranění, a druhá rukou člověka. Nechtěl jsem, aby na mě někdo vztáhl ruku. Počkal jsem, až se setmí úplně, a začal se plazit směrem k písečné duně. Modlil jsem se při tom za noční vánek, který za mnou zamete stopy. Mé uvažující já mě přinutilo prodloužit si cestu ke studni. Někdo tam k mému štěstí zapomněl vak s vodou. Vypil jsem snad půl vědra, vak si přivázal k pasu a teprve potom pokračoval v cestě. Stejně jako divoká zvířata jsem chápal, že se musím schovat.</p>

<p>Svět se zúžil na příští krok, další pohyb, nový nádech. Bojoval jsem s bolestí, slabostí, každou chvíli ztrácel vědomí, ale před rozedněním jsem byl za vrcholkem duny. Společnost mi dělali škorpióni, pouštní hlodavci, pakobylky a písečné zmije. Prostě všichni mí kámoši, které tak obdivuji za jejich schopnost přežít téměř všude. Někdy se považuju za jednoho z nich.</p>

<p>Za úsvitu jsem usnul, nebo spíše omdlel s myšlenkou, že si nepamatuju, co a proč se mi stalo.</p>

<p>Probudil jsem se po poledni. Naštěstí jsem ležel na dně hluboké průrvy ve stínu skalního převisu, proto mě slunce zatím nevysušilo. Točila se mi hlava, při sebemenším pohybu mě ochromovala bolest. Dlaně, předloktí, většinu obličeje a lýtka jsem měl spálené až do masa. Na pokousaný kotník, nalomená a naražená žebra a vymknuté rameno jsem téměř zapomněl. Našel jsem si nejpohodlnější polohu, každou chvíli si lokl teplé vody z měchu a čekal. Čekal jsem, až se mi spáleniny začnou hojit, nebo naopak až zhnisají a sněť mě dostane. Naštěstí jsem se nacházel v poušti. Kolem mě nelítali ani komáři, ani mouchy a sluncem rozpálený křemičitý písek mi pomohl zastavit krvácení.</p>

<p>Druhého dne mi došla voda. Bylo to pro mě překvapení, protože kvůli bolesti jsem nedokázal rozumně uvažovat. Do města jsem se ve svém stavu odvážit nemohl. Abych přežil a vyléčil se ze zranění, potřeboval jsem pít a jíst. Voda však byla důležitější. Nutil jsem svůj obluzený mozek k přemýšlení, skládal fakta, kombinoval, hledal. Neustále se mi vracelo na mysl, že jsem při svém příjezdu do Jakkabardi něco důležitého přehlédl, něco týkající se vody, něco, co by mi pomohlo přežít. Krok za krokem jsem si připomínal každý svůj krok, co jsem komu řekl, co jsem udělal. O půlnoci jsem to měl, nebo alespoň jsem v to doufal.</p>

<p>Vyplazil jsem se na dunu, z jejíhož vrcholu jsem mohl pozorovat město. Trpělivě jsem čekal a doufal ve štěstěnu. Osud se mnou sice až příliš často hrál betla, ale tentokrát byl přívětivý. Těsně před svítáním, když už noc zbledla, se z hospody vynořila postavička s vakem přes rameno. Byl to Klód a já jsem přesně věděl, kam má namířeno. Voda ve studni na náměstí byla sladká po sádrovci, voda, kterou podával k vínu, chutnala jinak. Někde v okolí musel být ještě jeden utajený pramen. Klouzal jsem po písku dolů, padal a zase vstával, proklínal svou neohrabanost a slabost a snažil se, aby se mi Klód neztratil v divočině soutěsek a balvanů. Pomohlo mi, že jsem ho viděl zmizet mezi dvěma pahorky. Bez toho bych stopu v těžkém kamenitém terénu ztratil. Potkal jsem ho, když se škrábal z hluboké rokliny s naplněným vakem. Z hloubky za jeho zády se neslo zurčení vody a ševelení listů v ranním vánku. Musel jsem se opřít o balvan, abych udržel rovnováhu. Chtěl jsem mu říct, ať mi pomůže dolů, ale nedokázal jsem to. Jen jsem ho pozoroval a kymácel se ze strany na stranu.</p>

<p>"Když hrobník nenašel tvé tělo, nevěřil jsem, že tě zabili," řekl klidně a položil na zem balík zabalený do povoskovaného plátna. "Myslel jsem, že bys tenhle pramen mohl objevit. Musím se rychle vrátit. Nikdo netuší, že sem chodím. Zítra nebo pozítří se tady ukážu."</p>

<p>Obešel mě a ztratil se mezi skalami. Vzal jsem balík a spíše spadl, než slezl dolů k vodě.</p>

<p>Chvíli jsem jen seděl na písčitém břehu a pozoroval hladinu před sebou. Jezírko vyplňovalo téměř celou plochu strže až na dvou- nebo třímetrový pás po obvodu. Ze štěrbin ve skalách vyrůstaly pokroucené a uzlovité kmeny pinií, pnoucí se za světlem, tráva okolo vody byla svěže zelená a proti zlatě-žlutému písku vypadala až neskutečně hebce a živě. Podíval jsem se do balíku. Bylo v něm více než dvě kila nasušeného a nasoleného masa. Kousek jsem si Odlomil a začal ho žvýkat. Chutnalo stejně jako podešev, kterou namočíte v soli. Naplnil jsem si měch vodou a houževnaté sousto v pravidelných intervalech zapíjel. Voda byla ledová a chutnala lépe než Chardonay ročník 72. Hluboko pod hladinou se míhaly stíny velkých ryb.</p>

<p>Tři dny jsem seděl, odpočíval, uzdravoval se a žvýkal maso. Z větví jsem si vyrobil lože, které mě alespoň částečně chránilo před chladem. Klód se objevil čtvrtého dne ráno, kromě svého měchu na vodu nesl přes rameno ranec. Přestože byl starý a vrásčitý, po strmém svahu se pohyboval s obratností horského osla.</p>

<p>"Musíte odejít. Přinesl jsem vám pár věcí na cestu," řekl místo pozdravu.</p>

<p>Cítil jsem se mnohem lépe, ale na cestu pustinou jsem si ještě netroufal. Na mnoha místech mi ještě neslezly strupy po spáleninách, jinde byla kůže ještě růžová, vlasově tenká a citlivá na jakékoliv porušení.</p>

<p>"Proč?"</p>

<p>"V Jakkabardi to vře. Z města přitáhlo nejméně čtyřicet nových chlapů, polovina pro Mustardiho, polovina pro Danwooda. Není rána, aby se neobjevila nějaká mrtvola. Aechyl má plné ruce práce a už to skoro ani nestíhá. Roxana pracuje pro Danwoda. Slyšel jsem ji, jak tvrdí, že za některé jeho chlapy můžete právě vy. Že jste mrtvý uvěří, až objeví vaše tělo."</p>

<p>To byly opravdu zajímavé novinky.</p>

<p>"Ještě nejsem v pořádku, nemůžu odejít," řekl jsem.</p>

<p>Klód pokrčil rameny.</p>

<p>"Už vám nebudu pomáhat. Kdyby mě chytli, přibili by mě na dveře mojí vlastní hospody. Pokud začnou okolí opravdu prohledávat, najdou vás. Nebo když mě drsněji zmáčknou."</p>

<p>"Nějak se s tím vypořádám. Proč tady zůstáváte vy?" zeptal jsem se.</p>

<p>Klód se zašklebil.</p>

<p>"Taky se vás neptám na vaše tajemství, mladíku. Myslete si třeba, že mi zdejší suchý vzduch dělá dobře na mou artritidu."</p>

<p>Zasmál jsem se. V dvaačtyřiceti letech se člověku často nestane, aby mu někdo řekl mladíku, i když Klód na to měl nárok. Mohlo mu být hodně přes sedmdesát.</p>

<p>"Díky," křikl jsem za ním, když se škrábal nahoru svahem. Místo odpovědi jen mávl rukou.</p>

<p>Klód se mi líbil. Byl tuhý jako nevydělaná kůže a hlídal si svá tajemství.</p>

<p>Začal jsem se probírat darovaným rancem. Dlouhý obnošený kabát, který v poušti mohl stále prokázat dobré služby, rezervní měch na vodu, dvě masové cihly a lovecký tesák. Nevybavil mě na cestu špatně, ale já jsem v žádném případě odjezd neplánoval. Chtěl jsem zjistit, proč ze mě nejprve chtěli udělat žrádlo pro psa a potom flambovaný biftek. Navíc bych pěší cestu pouští sotva vydržel.</p>

<p>Druhého dne jsem pomalu a obezřetně obešel Jakkabardi a usadil se na pahorku, ze kterého jsem měl pod kontrolou stezku do civilizace. Před večerem jsem zahlédl vyjíždět ze stáje muže na koni, ale potom jsem ho už neviděl. Buď pokračoval dál do pustiny na sever, to se mi však nezdálo příliš pravděpodobné, nebo mířil do civilizace oklikou. To znamenalo, že je stezka hlídaná. Napověděl mi oblak zvířeného prachu viditelný v šikmých paprscích slunce. Jezdec jel na jih rovnoběžně se stezkou ve vzdálenosti dobrého kilometru. Protože uháněl nepřehledným terénem rychle, nečinil tak určitě poprvé.</p>

<p>S nocí přišel chlad, na vrcholku kopce mnohem nepříjemnější než v hluboké roklině, kterou přece jen oteplovala voda vyhřátá přes den. Zapnul jsem si svůj nový starý kabát, skrčil se do klubíčka a pozoroval jižní horizont. Soustředil jsem se na pahorky, které bych si sám vybral za pozorovatelnu, pokud bych chtěl být dál od města. Kolem půlnoci jsem se klepal zimou, až mi z vlasů padala jinovatka, ale vyplatilo se to. Objevil jsem dva vrcholky rámované sotva postřehnutelnou světelnou září. Byly to dvě nezávislé pozorovatelny a jejich obyvatelé o sobě pravděpodobně nevěděli, protože je oslepoval svit jejich vlastních ohňů. Pomalu a opatrně jsem se vydal k bližšímu ohni.</p>

<p>Protože byla tma, šel jsem přímo, jen jsem si dával pozor na hluk. Noc byla opět jasná a studená jako márnice na konci ledna.</p>

<p>Chvíli před tím, než začal východní obzor blednout, se všichni noční obyvatelé pouště uložili ke spánku - i na ně byla zima příliš velká. Krčil jsem se ve stínu skalní stěny a snažil se prohřát zkřehlé ruce. Kdybych teď měl sáhnout po noži, pravděpodobně by mi vypadl z prstů, tak málo jsem v nich měl citu. A to jsem nebral v úvahu své hojící se dlaně. Mrazivé ticho narušilo ťuknutí kamenů a cinknutí ostruhy. Stopovat někoho v jezdeckých holínkách není nejchytřejší nápad. Zaslechl jsem zafunění a tlumený pokyn. Pořád měli toho psa! Zvedl jsem se a co nejrychleji postupoval vpřed. Promrzlý, bez meče, s nedoléčenýma rukama jsem se neodvažoval svému pronásledovateli vzdorovat. A mohlo jich být i víc. Stále jsem mířil k místu, kde jsem viděl oheň. Z údolí, kterým jsem procházel, vidět nebyl, ale předem jsem si důkladně promyslel cestu a dokázal jsem se jakžtakž orientovat. Chtěl jsem své nepřátele protáhnout co nejblíže strážního stanoviště. Doufal jsem, že tam pes ztratí stopu.</p>

<p>S prvním rozbřeskem se zvedl vítr. Šustění písečných zrn strhávaných do vzduchu maskovalo zvuk kroků. Doplazil jsem se k místu, odkud byla záře ohně zřetelně patrná, potom jsem oheň obešel a zůstal vmáčknutý mezi dvěma kameny na protější straně. Sil mi už moc nezbývalo, třásl jsem se a lapal po dechu. Noční honička na mě byla stále ještě příliš silná káva. I ze svého úkrytu jsem po chvíli zaslechl rozzuřený psí štěkot a sérii výkřiků následovanou zvukem krátké šarvátky. Potom se rozhostilo ticho. Netušil jsem, zda zvítězili pozorní obránci, nebo lstiví útočníci. Ale nemohl jsem zde zůstávat věčně, protože se blížilo ráno a s ním i střídání strážných. Přikradl jsem se k ohni, který teď hořel o poznání silněji.</p>

<p>Na zemi leželi tři muži. Čtvrtý klečel, obvazoval si levou paži a něco si pro sebe opakovaně mumlal. Pes byl také mrtvý. Konečně. Dotkl jsem se rukojeti jednoho ze zbývajících nožů v bandalíru, ale strup při pohybu praskl a obnovená bolest mě na chvíli ochromila. Ještě zdaleka jsem neměl dlaně dostatečně zahojené, abych dokázal správně vrhnout nůž, bodnout, případně použít meč. Musel jsem si poradit jinak. Centimetr po centimetru jsem se přibližoval, urovnával jsem terén před sebou a využíval každé prohlubně, abych se ztratil ve tmavém stínu. Konečně jsem se ocitl muži těsně za zády. Tajil jsem dech. Jeho mumlání bylo něco mezi steny a kletbami, ruku měl ošklivě rozseknutou. Z límce košile jsem vytáhl malinký nožík s čepelí sotva tři centimetry dlouhou a jemně jsem ho uchopil mezi palec a ukazovák. Pomalu jsem natahoval ruku k jeho krku, až jsem se bál, že mě prozradí teplo vyzařované mým tělem. Čepel se dotkla pokožky, řízl jsem. Bleskově se otočil, loktem mě srazil k zemi, v ruce se mu zaleskl meč. Vykřikl jsem bolestí, on se zhroutil. Krev z proříznuté krkavice skrápěla věčně žíznivý písek okolo.</p>

<p>Postavil jsem se a zatínal zuby bolestí. Sice umřel, ale nemohl trpět více než já. Při útoku jsem si serval strupy z celé levé dlaně a při pádu z pravé. Byl jsem na tom stejně jako na začátku, možná ještě o něco hůře, protože obnovené rány se pomaleji hojí. Třásl jsem se zimou, vyčerpáním, bolestí. Se sténáním jsem sebral pár užitečných věcí, o kterých jsem si myslel, že je nikdo nebude postrádat, dojedl připálenou fazolovou kaši, kterou si strážní zpříjemňovali službu, a odbelhal se najít úkryt.</p>

<p>Krátce po rozednění jsem usnul. Probudil mě zvuk lidských hlasů. Ležel jsem na straně pahorku odvrácené od stezky spojující Jakkabardi s civilizací, chráněný kruhovým porostem mladé, ne víc než pár set let staré larei tridentaty. Nebyla to nejlepší schovávačka, ale dál jsem se doplazit nedokázal.</p>

<p>"Tihle dva patří k Danwoodovi, viděl jsem je mezi nima. Dobře, že to taky schytali, parchanti!" komentoval nález čtyř mrtvol zastřený hlas. "Zůstanu tady, aby nám kurýr neproklouzl, a ty zajedeš do města a povíš šéfovi, co se tu stalo. Ale vrať se před setměním, nebo z tebe zaživa stáhnu kůži. Nechci tu být sám, když ti syčáci brousí krajinou po dvou."</p>

<p>"Sem tu za chvíli," odpověděl někdo mnohem mladší.</p>

<p>Zaznělo skřípění okovaných kopyt na kamenech. Koně, na ně jsem úplně zapomněl. Někde museli být dva koně. Teď mi však nebyli k ničemu, protože bych ve svých rukách neudržel uzdu.</p>

<p>Z rozhovoru vyplývalo, že zde čekají na nějakého kurýra. Vzhledem k tomu, že si vybudovali stanoviště tak daleko od města, nechtěli, aby se o poslovi dozvěděla druhá strana. Ale ta měla svou pozorovatelnu ještě dál. Možná čekali na jednoho a téhož kurýra. To by vysvětlovalo posilování obou gangů.</p>

<p>Ruce mě nepředstavitelně bolely a bylo to ještě mnohem horší, než na počátku. Potřeboval jsem, aby mi někdo ránu vyčistil a přišil sedřenou kůži. Extrémní teploty - přes den přes čtyřicet stupňů a v noci pod bodem mrazu - také hojení příliš nepomáhaly. Potřeboval jsem pomoc, jenomže v okolí několika set kilometrů nebyl nikdo, komu bych mohl důvěřovat. Vlastně na celém světě nebyl nikdo takový. V polovině další noci jsem pochopil, že sám v poušti nevydržím, a bez přesného plánu jsem se začal plahočit směrem k Jakkabardi.</p>

<p>Mnohokrát jsem upadl a do obnaženého masa dlaní si zadřel spoustu štěrku, drobnějších i větších kamínků; pády neprospěly ani mým dalším zraněním. Abych se nezbláznil bolestí, začal jsem se vysmívat sám sobě. Před dvaceti lety jsem dokázal uniknout oddílu profesionálních pátračů, prošel jsem džunglemi, které zahubily tisíce mužů, přežil jsem nákazu rudým morem. Dneska stačily dvě partičky provinčních gangsterů, abych mlel z posledního. Byl jsem břídil, ubohý, měkký břídil, který nic nevydrží. Vymýšlení dalších nelichotivých přívlastků pomáhalo ukrajovat metr po metru a za svítání jsem dorazil do Jakkabardi, krátce po východu slunce jsem stál shrbený, pokroucený vyčerpáním a bolestí u zadního vchodu do nevěstince.</p>

<p>Půlka slunečního kotouče se už objevila nad horizontem, stíny byly dlouhé a ostré, vzduch ještě voněl chladem uplynulé noci. Vlastně to nebyl špatný okamžik pro umírání. Zabouchal jsem na dveře. Mohl mi otevřít portýr, sama šéfka bordelu, nějaká šlapka, nebo Delphi. Holky-šlapky neznají vděčnosti, nemohou si ji dovolit. Kdyby mi však otevřela Delphi nebo některá její kolegyně, mohl bych smlouvat - nabídnout za její pokoj víc peněz, než si dokázala představit. Potřeboval jsem jen onu příslovečnou kapku štěstí. Delphi by byla nejlepší.</p>

<p>Otevřel mi ebenový chlápek s prázdným pohledem, Mustardiho osobní strážce. Jako by mi někdo dal sežvýkat tři velké listy koky.</p>

<p>Napřímil jsem se, zatvářil se co nejlhostejněji, a abych zdůraznil své sebevědomí, založil jsem si ruce na prsou.</p>

<p>"Zaveď mě ke svému veliteli," rozkázal jsem.</p>

<p>Okamžik mě pozoroval. Jeho černé oči byly mělké a hluboké zároveň. Brány mojí smrti. Netušil jsem, jakými chodníčky se jeho myšlenky ubírají. Slunce se právě odlepilo od horizontu, luňáci pozdravili nový den svými nelibozvučnými skřeky. Ebenový zabiják ustoupil, abych mohl vejít dovnitř. Zdálo se mi, že se mu ve tváři na okamžik objevil náznak pobaveného úšklebku. Překvapilo mě, že jsem schody do nejvyššího patra vyšel bez klopýtnutí. Po několika minutách čekání, kdy se mi podlamovaly nohy, se konečně ze svého apartmá vynořil Mustardi. Byl oblečený v mušelínovém županu s límcem z hranostaje. Oči měl zastřené spánkem a vypadal vztekle.</p>

<p>"Přišel jsem vám nabídnout obchod," řekl jsem dřív, než stačil otevřít ústa.</p>

<p>"Vy? Obchod? Nechápu, jak to, že jste ještě naživu. Moji muži mi hlásili, že vás podle rozkazu upálili!"</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. Bolest ustoupila do pozadí, celá situace byla tak nesmyslná a bizardní, že mě začala bavit. Byl jsem napůl v mrákotách a sám jsem jen zhruba tušil, co budu říkat.</p>

<p>"Vaši muži asi nejsou tak dobří, za jaké se považují. Nebo za jaké je považujete vy," pohrdlivě jsem se zašklebil na Mustardiho strážce. "Nechejme však stará nedorozumění stranou. Mám pro vás informaci, která vás bude určitě zajímat," pokračoval jsem obchodním tónem.</p>

<p>"Můžu vás zabít! Stačí jediné mé slovo a jste mrtvý!" vybuchl Mustardi.</p>

<p>"Opravdu?" opáčil jsem udiveně a překvapeně zároveň, "kolik mužů jste na mě poslal? Kolik se jich nevrátilo? Ale i kdybyste měl pravdu, nikdy byste se nedozvěděl, proč jsem vlastně tady. Uznejte, že rozumný muž nepůjde do vlčí nory bez pořádného trumfu v rukávu," pozměnil jsem téma.</p>

<p>"Dobrá, o co vlastně jde?" chytil se Mustardi na vějičku.</p>

<p>Věděl jsem, že musím spěchat, protože se mi začínaly třást nohy a netušil jsem, jak dlouhou ještě vydržím stát.</p>

<p>"Musíme se dohodnout na ceně," pokračoval jsem dál čistě obchodně.</p>

<p>Nakonec jsem to usmlouval na koně, vybavení a padesát zlatých. Samozřejmě, jen pokud se Mustardimu budou mé informace hodit.</p>

<p>"Čekáte kurýra z crambijského císařství," vynesl jsem lhostejným hlasem první trumf, "Danwood chce stejného muže jako vy," zvýšil jsem hru blufováním.</p>

<p>Mustardi se zatvářil překvapeně, ale rychle se vzpamatoval.</p>

<p>"I kdyby to tak bylo, není to pro mě nic nového," odsekl.</p>

<p>"Včera Danwood přepadl vaše strážní stanoviště, ze kterého hlídáte stezku. Danwoodovi muži se usadili ještě dál na stezce. Posla odchytí oni. Pokud vám samozřejmě neřeknu, kde se schovávají. Poušť je plná úkrytů a můžete je hledat celé dny," vynesl jsem svůj hlavní trumf.</p>

<p>Mustardi zesinal.</p>

<p>"Ten parchant!" vykřikl.</p>

<p>Nakonec jsme se dohodli. Nakreslil jsem mu plánek a nechal mě odejít. Věděl jsem, že se mě později pokusí zabít, ale získal jsem odklad.</p>

<p>"Pošlete ke mně Delphi!" přikázal jsem portýrovi, který naši debatu poslouchal skrytý v chodbě za závěsem. "Po týdnu v poušti mám zatracenou chuť na ženskou!"</p>

<p>Došel jsem do zákaznického apartmá a v okamžiku, kdy se za mnou zavřely dveře, jsem se zhroutil na podlahu. Koberec byl mnohem pohodlnější než kameny a písek. Jen mí kámoši škorpióni mi chyběli.</p>

<p>Probudil mě pocit tepla v žaludku. Delphi mě krmila slepičím vývarem, ruce jsem měl zabandážované. Oblečená byla do hedvábného županu zdobeného oranžovými draky. Když se nade mnou nakláněla, rozevíral se a odhaloval její velká ňadra. Všimla si, kam se dívám, a cudně si župan přitáhla k tělu.</p>

<p>"Když vezmu, jak se s tebou piplám, musel by sis za tuhle službu řádně připlatit."</p>

<p>Pořád měla hlas ochraptělý nekonečnou řadou prohýřených nocí.</p>

<p>"Jo," odpověděl jsem.</p>

<p>Přestože jsem měl veškeré pohodlí, cítil jsem se na rozsypání.</p>

<p>"Řekli mi, že si se mnou chceš pořádně užít. Místo toho si už dva dny hraju na tvou mámu a šířím fámy, že seš ten nejnadrženější kozel, jakýho sem kdy potkala."</p>

<p>Všiml jsem si, že na stole se vrší baterie neotevřených láhví vína a tácy s lahůdkami servírovanými při podobných příležitostech.</p>

<p>"Jak dlouho ti to budou ještě věřit?"</p>

<p>"Do doby, než se Mustardi s Danwoodem vrátí z pouště. Vod tý chvíle, co ses vobjevil, si tam hrajou na vojáčky a kšefty nám stojej."</p>

<p>Hlava mi sklouzla dolů. Delphi odložila lžíci i talíř s polévkou a pomohla mi se lépe posadit. Spatřil jsem svůj odraz v napůl osleplém stropním zrcadle. Hlavu jsem měl podloženou polštáři a vypadal jsem jako příliš dlouho nepohřebená mrtvola.</p>

<p>"Můžeš mi vysvětlit, proč se vo tebe starám, místo abych Mustardimu práskla, v jakým stavu seš dovopravdy a naservírovala mu tě na stříbrným tácku?"</p>

<p>Ještě byla krásná, ale hlas měla drsný a oči, až na občasné záblesky něčeho jemného, tvrdé jako mlýnské kameny.</p>

<p>"Protože takhle na tom mnohem víc vyděláš," objasnil jsem jí.</p>

<p>"Trefils hřebík na hlavičku," souhlasila, "teď mi ale musíš vysvětlit jak."</p>

<p>"V opasku mám sto padesát zlatých. Když mi pomůžeš, jsou tvoje."</p>

<p>Přimhouřila oči.</p>

<p>"Můžu si je vzít hned teď a pak tě prásknout. Seš bezmocnej jako kotě."</p>

<p>"Myslíš?" vzmohl jsem se na otázku.</p>

<p>Bohužel měla pravdu a věděla to. Přesto se o mě starala ještě dva dny, a když se z pouště začali vracet první muži, pomohla mi přemístit se do prázdného kumbálu na konci podkrovní chodby. Navíc mě zásobila slušným množstvím jídla i pití a velkým nočníkem s poklicí.</p>

<p>"Sbohem, hrdino," rozloučila se se mnou uštěpačně. "Už včera sem bordelmamá řekla, že ses zdekoval. Nikdo tě tady nějakou dobu nebude hledat. Ale když tu budeš moc dlouho, najdou tě. Dávej si majzla."</p>

<p>"Okamžik," zastavil jsem ji dřív, než za sebou zavřela dveře. "Nevím přesně, co se tady děje, ale vypadá to hodně špinavě a mám takovou předtuchu, že to moc lidí nepřežije. Sto padesát zlatých je hodně peněz, dost na nový začátek. V hospodské stáji najdeš spoustu volných koní. Vezmi si jednoho a odjeď."</p>

<p>Zastavila se ve dveřích a změřila si mě překvapeným pohledem.</p>

<p>"Nejsem možná nejchytřejší, ale chlapovi, jako seš ty, se v těhle záležitostech dá věřit. Proč mi to ale říkáš?"</p>

<p>Nebyl jsem si jist, jestli by pochopila, že jen kvůli tomu, aby se dostala do bezpečí. Šlapky neznají vděčnost. Nesmí ji znát, pokud mají alespoň nějakou dobu přežít.</p>

<p>"Protože když odjedeš, nebude o mně vědět vůbec nikdo. A jestli neodjedeš, měj se na pozoru. Už nejsem bezmocný jako kotě."</p>

<p>Usmála se a přikývla. Tomuhle tónu rozuměla.</p>

<p>"Jasně, hrdino. Hodně štěstí."</p>

<p>V očích se jí blýsklo a byla pryč. Okamžik jsem měl pocit, že jsme si oba hráli na něco jiného, než ve skutečnosti jsme, ale potom jsem to hodil za hlavu. Měl jsem nad čím přemýšlet.</p>

<p>Podle Delphi se Roxana oficiálně postavila na Danwoodovu stranu a zvrátila rovnováhu sil v jeho prospěch. Z okna jsem viděl, že Aechyl v průběhu poslední osmačtyřiceti hodin pohřbil alespoň dvacet mrtvých. To znamenalo, že Danwood s Mustardim vedli v poušti skutečnou vyhlazovací válku, ale současně si dávali pozor, aby se o ní nedozvěděla oficiální místa. Právě proto nechávali pohřbít všechny padlé. Nechtěli zbytečnými mrtvolami upozornit císařské úředníky na existenci pašerácké stezky. A pokud umíralo tolik lidí, znamenalo to, že jde o něco opravdu velkého. V tom případě na osudu několika děvek, i kdyby je chránil sám Bůh zhýralosti, opravdu nezáleželo.</p>

<p>Ráno dalšího dne jsem slyšel, jak do pokoje, kde jsem se skoro čtyři dny skrýval, vtrhli muži. Vztekle porozbíjeli nábytek a zase odešli. Potom se celou noc z Mustardiho apartmá ozývalo střídavě vzdychání, oplzlé výkřiky, vrzání postele a pozdě k ránu tlumený ženský pláč. Ležel jsem na zemi, jedl, pil a povzbuzoval své tělo k co nejrychlejšímu hojení. Mé rány se lepšily každým dnem, možná i každou hodinou, ale stále ještě jsem bez následků nemohl uchopit cokoliv do dlaní. Poprvé od mého nepovedeného pohřbu žehem jsem se začal zajímat o své zbraně. Až dosud jsem se cítil tak mizerně, že bych je stejně nemohl použít. V bandalíru zůstaly tři poslední vrhací nože, k tomu po jednom na každém kotníku a jeden v levém nadloketním pouzdře. Kuši jsem nechal v bungalovu a o meč jsem přišel bůhví kde. Kdybych byl zdráv, plně vyzbrojen, se zásobou vody a k tomu měl koně, neváhal bych ani okamžik a zmizel odtud, jak nejrychleji by to bylo možné. Bohužel jsem přišel o většinu výstroje a ještě stále jsem byl napůl chromý. Jakkabardi se pro mě stalo pastí, ze které jsem se nedokázal vymotat.</p>

<p>Krátil jsem si čas přemítáním nad příčinou války gangsterů. Mohlo jít o kontrolu nad pašeráckou stezkou nebo o získání obzvlášť velkého nákladu soli, pálenky, vína, případně koberců. Všechny tyhle věci Crambijský císař zdaňoval nehorázným způsobem a každý, kdo se dokázal vyhnout jeho úředníkům, mohl snadno získat bohatství. Ale stejně se mi to příliš nezdálo. Ve hře muselo být něco mnohem většího.</p>

<p>V noci mě ze spánku opět rušilo ženské vzlykání; stala se z něho má noční můra. K tomu ještě z dolních pater nevěstince doléhal nepřetržitý šum, jako by někdo stěhoval nábytek a snažil se přitom být potichu.</p>

<p>Svítání přineslo překvapení. Z okna jsem viděl přímo na náměstí. Kolem jediné městské studny přes noc vyrostlo provizorní opevnění z pytlů naplněných pískem, dřevěných trámů a kusů nábytku. Město ještě spalo.</p>

<p>Krátce po rozednění se na náměstí začali shromažďovat muži. Dva nejodvážnější, nebo nejzvědavější, se po dlouhé debatě rozhodli prohlédnout si stavbu zblízka. V půli cesty je poslaly k zemi čtyři šípy.</p>

<p>V poledne jsem na základě svého opatrného pozorování a z vyslechnutých útržků rozhovorů nové situaci rozuměl. Pro Mustardiho se zřejmě válka v poušti nevyvíjela nejlépe, a proto se rozhodl obsadit studnu, aby získal kontrolu nad situací. Krátce před koncem siesty se Danwood pokusil o zteč, ale zaplatil za to třemi mrtvými a dvěma zraněnými. Mustardi měl lukostřelců dost. Až před večerem si Danwoodovci uvědomili, že nevěstinec je volný, a obsadili ho. Roxana je kupodivu vedla.</p>

<p>Najednou jsem měl v hrdle nepříjemný knedlík strachu. Dokázal jsem blafovat před Mustardim a naparovat se před jeho zabijákem, ale jí jsem se bál. Byla příliš chytrá na to, aby se dala dlouho vodit za nos. Můj tajný útulek mi náhle připadal jako past, protože z něj existovala jen jedna cesta. Vykoukl jsem a vyšel na chodbu. Byla opuštěná, a přestože jsem se ukrýval v podkroví, měla rovný strop z nehoblovaných prken. Nad ním musel být ještě další krytý prostor! Po minutě horečnatého hledání jsem objevil poklop. Zezdola jsem slyšel vzrušené hlasy a halasné povykování; nevěstinec ožíval, i když se ještě ani nesetmělo. Chodba byla nízká. Poděkoval jsem předkům za svou dvoumetrovou výšku a zkusil rukou poklop. Byl otevřený. Bleskově jsem z pokojíku posbíral veškeré své věci, vyhodil je na půdičku a potom se sám vyšvihl nahoru. Nebyla to zbytečná námaha. Ani ne za půl hodiny začali muži pod Roxaniným vedením prohledávat všechny místnosti, můj bývalý kumbál nevyjímaje.</p>

<p>Bylo mi jasné, že musím z Jakkabardi co nejrychleji zmizet, zranění nezranění, výstroj nevýstroj. Čekal jsem do půlnoci, potom jsem opatrně slezl na chodbu a po špičkách sestoupil o patro níž. Ve většině pokojů bylo rušno. Od doby, co si bandy začaly jít po krku, se přestalo dodržovat bordelové příměří a Danwoodovi chlapi si teď vynahrazovali dlouhodobou sexuální abstinenci. Zítra jejich mužnost patrně upadne, protože nebudou mít co pít. Z druhého patra, nebylo to víc než šest metrů, jsem si troufal seskočit na zem. Ani jsem si nemusel dávat pozor na hluk, protože se odevšad ozýval smích, sténání, mumlání a oplzlé poznámky. Na konci chodby jsem našel dveře, za kterými bylo ticho. Opatrně jsem je otevřel, vstoupil do pokoje a tiše za sebou zavřel. Stál jsem a naslouchal. Čím déle jsem čekal, tím mi bylo jasnější, že něco je úplně špatně. Pomalu a opatrně jsem sáhl pro nůž v bandalíru. V tom okamžiku někdo odstranil kryt a tmu prozářil plamen olejové lampy. U okna stála Roxana s Danwoodem.</p>

<p>"Přišel. Přesně, jak jsem předpokládala," řekla se sebevědomým úsměvem svému společníkovi, ale nespustila přitom ze mě oči.</p>

<p>Mířila na mě mou vlastní kuší. Z bezprostřední blízkosti by mě pravděpodobně prostřelila skrz na skrz.</p>

<p>"Stačilo udělat trochu ruchu a krysa sama vylezla z díry. Jediný odemčený a prázdný pokoj v celém bordelu je právě tenhle," vysvětlila mi s úšklebkem.</p>

<p>Odhadla mě dokonale.</p>

<p>"Proč se mě vaši muži pokusili zabít?" obrátil jsem se na Danwooda.</p>

<p>Svůj meč se širokou čepelí držel v nízkém střehu připraven kdykoliv zaútočit.</p>

<p>"Byl sem hlupák, když sem vám uvěřil," zavrčel. "Vodkrouh ste mi čtyři muže a potom v šarvátce tři další. Měl sem vás skřípnout hned, když jsem vás poprvé uviděl."</p>

<p>Netušil jsem, o čem mluví, ale nezdálo se mi rozumné se s ním právě teď hádat.</p>

<p>"Mám pro vás obchodní nabídku," začal jsem a odhadoval přitom, zda stačím utéci dveřmi ven.</p>

<p>Danwood zavrtěl hlavou.</p>

<p>"Venku stojí šest mejch nejlepších chlapů."</p>

<p>Světlo svíčky způsobovalo, že se jejich oční důlky utápěly ve tmě a nos vrhal dlouhý stín. Jako bych mluvil s roky mrtvými kostlivci, a ne s živými lidmi.</p>

<p>"Nemyslím, že to stihneš," zasmála se Roxana.</p>

<p>Její bílé zuby se na okamžik zableskly, donesl se ke mně závan vůně. Smyslný pach zabijácké šelmy.</p>

<p>Měla pravdu, určitě bych nebyl dost rychlý. Ne, když měla prst na spoušti ona.</p>

<p>"Zítra budou mít vaši muži žízeň a vy se k vodě nedostanete," pokračoval jsem ve smlouvání o svou kůži.</p>

<p>"Přesně tak," nenechala mě domluvit Roxana, "vzhledem k tomu, že jsi pro Mustardiho důležitý člověk, tě vyměníme za vodu."</p>

<p>"Mám jiný návrh -"</p>

<p>"Zmlkni!" skočila mi do řeči. "Jakýkoliv jiný návrh a na místě tě zabiju! Poďte sem, svažte ho a dejte mu roubík!" křikla.</p>

<p>Dveře se otevřely. Stočil jsem pohled stranou, abych se ujistil, že opravdu neexistuje ani ta nejmenší šance k útěku. Moje zuby o sebe cvakly, až se mi zatmělo před očima, a nohy se mi podlomily. Roxana mě poslal k zemi hákem, za který by se nemusel stydět ani profesionální boxer. Probudil jsem se svázaný do kozelce, s dřevěnou hruškou v ústech. Alespoň že mi nevyrazili přední zuby. Ležel jsem na podlaze v hlavní hale nevěstince tváří k zemi.</p>

<p>"Stačilo nahlédnout do toho kumbálu a věděla jsem, že jsi někde blízko. Podle smradu," uslyšel jsem její hlas. "Jsem zvědavá, jak to zítra zvládneš."</p>

<p>Na rozloučenou mě nakopla pod žebra a potom jsem slyšel jen zvuk vzdalujících se kroků.</p>

<p>Převalil jsem se na bok. Až do úsvitu jsem se snažil osvobodit z pout, ale marně. Potom jsem horečnatě přemýšlel, jak zařídit, aby mě Mustardiho lidé nezabili. Nenašel jsem jediný důvod, proč by to neměli udělat. Proč si sakra Danwood myslel, že jsem pro Mustardiho muž číslo jedna? Nebo to byl jen zoufalý pokus jak se dostat k vodě? Nedávalo to smysl. Nakonec jsem nechal své myšlenky volně bloudit. Vždy jsem si přestavoval, že zemřu se šípem v hrudi, s proříznutým hrdlem nebo se zakalenou ocelí v útrobách. Nikdy mě nenapadla poprava bez možnosti o cokoliv se pokusit. Znovu jsem nutil svůj mozek k maximálnímu vypětí, obrazně i doslova jsem bil hlavou o zem, ale marně.</p>

<p>Před devátou, když slunce začínalo nabírat sílu, mě vyvedli na okraj náměstí. Sebrali mi všechny zbraně, sundali pouta, ale kotníky nechali svázané, abych mohl dělat jen drobné krůčky. Nejlepší Danwoodův lučištník mě měl na mušce. Mým úkolem bylo přesvědčit Mustardiho, aby dobrovolně nechal studnu k užívání všem. Jednoduché. Roxana chtěla, abych umřel, to bylo stejně jasné jako Oslepující slunce nad námi.</p>

<p>"Vím, kde je jiný zdroj vody," řekl jsem tak, aby to slyšeli všichni okolo.</p>

<p>"Povídala jsem vám, že se bude vytáčet. Má strachy plné kalhoty jako každý. Chceme vodu ze studny, a ne žádnou tvou fatamorganu," zarazila mě pohrdlivě Roxana. "A teď už běž, nebo ušetříme Mustardimu práci."</p>

<p>Poslechl jsem a udělal první krok. Písek pod mou vahou zaskřípal. Tak tichý zvuk bych jindy přeslechl, ale teď pro mě mělo všechno úplně jiný význam. Do šeda vypálená obloha, která už stačila ztratit svou ranní modř, mi připadala nádherná, pach koní z nedalekých stájí voněl jako ten nejrafinovanější parfém.</p>

<p>Vůně života. Další krok směrem k Mustardiho pevnosti. V úzkých střílnách mezi pytli s pískem na mě čekal dostatečný počet lukostřelců na to, aby mě jedinou salvou změnil v krvavý jehelníček. Zhluboka jsem se nadechl a znovu posunul levou nohu před pravou. Kdybych příliš otálel, skončil by to se mnou Danwoodův střelec. V zástupu přihlížejících v úzké uličce jsem zahlédl hrobníka Aechyla. Kupodivu nevypadal nedočkavě. Zkušenost ho zřejmě naučila, že každý bude jednou potřebovat jeho služby. Nechtěl jsem umřít. Ještě ne. Zatřásl jsem hlavou, abych se zbavil sebelítosti. Měl jsem vlastně štěstí - slunce svítilo, foukal mírný vítr a zatím ani nebylo horko. Spousta lidí se před svou smrtí nemohla pokochat krásou světa. Z pevnosti vyletěl šíp, ale minul mě. Nejvyšší čas začít s vysokou diplomacií. Najednou jsem měl sucho v ústech. Než jsem však stačil něco říct, vycítil jsem chodidly jemné vibrace písku. Vzápětí napjaté ticho narušilo dunění kopyt a ržání koní. Jako první se za zvukem otočila Roxana. Praštil jsem sebou na zem, abych poskytoval lučištníkům co nejmenší cíl.</p>

<p>Hlavní ulici Jakkabardi vyplnila linie cválajících jezdců. Blížili se obklopení mračny zvířeného prachu, ve slunci se jejich pancíře stříbřitě leskly. V okamžiku stáli u nás. V naprostém tichu se rozmístili okolo banditů a zaujali formaci, ze které mohli do případného boje zasáhnout všichni najednou. Bylo jich čtyřicet, padesát, jeden jako druhý v jezdeckých ocelových brněních, za která se mimo území císařství platí horentní sumy. Byl to jeden z nejviditelnějších důkazů nadřazenosti císařských zbrojířů. Každý ozbrojen mečem, kuší nebo lukem v sedlovém pouzdře a trojicí vrhacích kopí. Už na pohled zkušení veteráni, elitní oddíl armády používaný pro citlivé operace proti jednotlivým feudálům, imperátorovým vazalům. Netušil jsem, že mi přítomnost vojáků může udělat takovou radost.</p>

<p>"Kapitán Gasged, důstojník imperiální armády," představil se robustní muž s krátkým plnovousem.</p>

<p>Neměl na zbroji žádný znak hodnosti, nezbývalo, než mu věřit.</p>

<p>"Přijel jsem vyšetřit, co se zde děje. Až do odvolání platí v Jakkabardi a okolí vojenské právo."</p>

<p>Danwoodovi muži klidně stáli a dávali si pozor, aby drželi ruce co nejdále od svých zbraní. Gasged nemusel nikomu vyhrožovat. Protože vyhlásil v Jakkabardi vojenské právo, bylo jeho slovo zákonem, a kdyby chtěl, mohl nás nechat všechny na místě pověsit. Později by se samozřejmě musel ze svého rozhodnutí zodpovídat nadřízeným, ale nám, oběšencům, by to už asi bylo jedno. Danwood to věděl, Mustardi to věděl a oba si uvědomovali, že v přímém střetnutí se vojenským profesionálům se svými ostrými hochy rovnat nemohou.</p>

<p>"Hej! Vy tam za těmi pytli s pískem! Napochodujte sem a buďte při tom velmi opatrní!" křikl Gasged směrem ke studni. Polovina vojáků bez zjevného rozkazu vytáhla ze sedlových pouzder kuše a luky a připravila se ke střelbě. Mustardi měl naštěstí rozum a poslechl. Jeho muži se zamíchali mezi Danwoodovce a najednou všichni vypadali naprosto mírumilovně.</p>

<p>"Je tady někdo, kdo by mi stručně a jasně objasnil, co se zde děje?" zeptal se Gasged a rozhlédl se.</p>

<p>"Zastavili jsme se tady na cestě po Hantenu a měli menší rozepři o vodu. Studna není nevyčerpatelná a všichni máme žízeň," řekl klidně Danwood.</p>

<p>Na to, jak málo měl času na vymyšlení, to nebyla úplně špatná historka.</p>

<p>"Kdo je zástupce druhé strany?" pokračoval ve výslechu Gasged.</p>

<p>"Já!" přihlásil se Mustardi.</p>

<p>Kapitán se obrátil na svého pobočníka.</p>

<p>"Až se ubytuju, chci si s těmahle dvěma promluvit. S každým zvlášť. Zatím je někam zavřete. A tamtoho," ukázal na mě, "mi přiveďte také. A nechte ho prozatím svázaného, připadá mi povědomý."</p>

<p>Unikl jsem popravě, ale ještě jsem nebyl z problémů úplně venku.</p>

<p>V minulosti jsem už vícekrát zkřížil císařovy zájmy a bylo docela dobře možné, že někde ještě stále schovávají mé portréty s textem: Hledán živý, nebo mrtvý. Pozor, velmi nebezpečný!</p>

<p>Nechal jsem se bez odporu zavést do opuštěného domu, ze kterého vojáci udělali provizorní vězení. Mustardiho s Danwoodem zavřeli jinam. Celá záležitost v Jakkabardi byla ještě spletitější, než jsem předpokládal. Co tady, k čertu, pohledávali císařští vojáci? A k tomu ještě elitní oddíl? Mohlo se dostat na veřejnost, že tady zuří malá válka. Banditů nebyla žádná škoda, ale císař své poddané nejraději věšel sám a neměl rád, když se mu někdo do jeho pravomocí pletl. Nebo je sem poslala Delphi, aby mi pomohla. To mi nepřipadalo příliš pravděpodobné - šlapka se vždy snaží vyhnout státní moci. Třetí možnost vypadala nejzajímavěji. Místodržící se dozvěděl, že se chystá velká podloudnická operace a rozhodl se pašerákům okořenit život. Jenomže ani to nevysvětlovalo přítomnost elitního oddílu - stačila by jakákoliv jednotka pravidelné armády.</p>

<p>Večer si mě kapitán dal předvést. Kupodivu nesídlil v bordelu, i když, jak jsem si stačil během cesty všimnout, všichni vojáci mimo službu tam utráceli svůj žold. Dům, který si vybral, stál kousek stranou od ostatních a hlídali ho čtyři muži. Zřejmě kvůli nebezpečí nenadálého přepadu. Místnost, původně zřejmě hlavní obytný pokoj, byla zbavena prachu, na stole jsem zahlédl mapu pouště, která jako by z oka vypadla té mé. Jediné, co příbytek zútulňovalo, byly dva pětiramenné svícny s čerstvě zapálenými svícemi. A karafa s vínem.</p>

<p>"Rozvažte ho a počkejte venku," poručil Gasget, když mě přivedli dovnitř.</p>

<p>"Napijete se?" zeptal se a ukázal na židli.</p>

<p>Přikývl jsem a posadil se. Výslech se vyvíjel lépe, než jsem si představoval. Víno bylo dovezené a nepocházelo z Klódových zásob. Po čtyřiadvaceti hodinách v horku bez jakýchkoliv tekutin však chutnalo skvěle.</p>

<p>"Než začneme hovořit, něco vám ukážu," řekl a posunul přede mě dva pergamenové svitky. Stačil jeden pohled a věděl jsem, o co jde. Na prvním byl můj neumělý portrét z doby zhruba před patnácti lety. Pocházel z jednoho z prvních zatykačů, které na mě byly vydány. Hříchy mládí. Druhý portrét byl čerstvý, někdo ho musel nakreslit právě dnes.</p>

<p>"Mám v jednotce vynikajícího kreslíře a často využívám jeho nadání. Neprospělo by vám, kdybych oživil váš spis, tuhle novou podobiznu dal do oběhu a vaše jméno spojil s místními událostmi."</p>

<p>Kapitán zřejmě patřil k horlivcům, pro které je služba vším. Nikdo jiný by nestudoval patnáct let stará úřednická lejstra.</p>

<p>"Neprospělo," odtušil jsem a bez pobízení si nalil další pohár.</p>

<p>"Pokud byste se z Jakkabardi bez mého vědomí vzdálil, právě tohle udělám. Možná se dokážete ztratit jednomu lovci nebo policii, ale my vám budeme v patách, jak dlouhou to bude třeba. Je vám to jasné?"</p>

<p>"Ano."</p>

<p>Nevěděl jsem, koho myslí tím my, ale raději jsem se neptal. Naše konverzace se sice nevyvíjela úplně špatně, ale zatím připomínala spíše monolog.</p>

<p>"Co soudíte o tom, co se zde děje?" přešel konečně k věci a pozorně mě přitom pozoroval.</p>

<p>Neměl jsem co tajit a bez okolků jsem ho seznámil se svými nepodloženými úvahami.</p>

<p>Kapitán si nalil víno, mně znovu doplnil sklenku a chvíli zamyšleně hleděl do plamenů svíček.</p>

<p>"Přesně tak. A věc, o kterou se hraje, je zásilka smaragdů ukradených v císařských brusírnách."</p>

<p>"Surových?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Ne, už vybroušených."</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl. Smaragdy zušlechtěné nejlepšími brusiči na světě měly desetkrát až dvacetkrát větší hodnotu než nezpracovaný materiál.</p>

<p>"A vy jste si jisti, že drahokamy poputují právě přes Jakkabardi," nadhodil jsem.</p>

<p>Gasged přikývl.</p>

<p>"Přesně. A někde na druhé straně pouště se dostanou do ruky překupníka a nenávratně se nám tak ztratí."</p>

<p>Gasged slovem nám zřejmě myslel celé Crambijské impérium.</p>

<p>"A Danwood s Mustardim bojují o provizi za přepravu přes poušť," usoudil jsem.</p>

<p>"Zachytili jsme zprávu, že přepravce dostane dvacet procent z ceny zásilky," pokračoval Gasged. "Vzhledem k tomu, co se zde v době příchodu mé jednotky odehrávalo, kurýr zřejmě stále nedorazil. Teď zajisté chápete, proč nechci, abyste se odsud vzdálil dřív, než bude celá záležitost ukončena. Každý, kdo odsud odejde, je potenciální zloděj smaragdů. Pokud mi pomůžete poklad objevit, budete moci odejít a já zapomenu, že jsem vás kdy viděl. Rozumíte tomu?"</p>

<p>Přikývl jsem a zvedl se ze židle. Poslední otázka byla jasným povelem k odchodu.</p>

<p>"Můj pobočník vám vrátí zbraně. Možná je budete potřebovat," řekl za mnou, než jsem stačil zavřít dveře.</p>

<p>Venku se mezitím setmělo a ochladilo. Dech se srážel ve světle pochodní v dobře viditelnou páru. Byl jsem Klódovi za jeho starý kozák vděčný, a abych mu část svého dluhu splatil, zamířil jsem k hostinci. Potřeboval jsem se pořádně najíst a napít - samozřejmě na dluh, protože zlato mi žádné nenechali. Uvnitř bylo kupodivu poloprázdno, u dvou stolů vysedávali jen čtyři vojáci. Klód se mě na nic neptal a přinesl mi dnešní menu: koňské maso s chlebovými plackami. Po šarvátkách uplynulých dnů byl koní nadbytek.</p>

<p>"Kde berete takovéhle víno?" zeptal jsem se. Místo odpovědi pokrčil rameny. "Každej máme svý tajemství," dodal, když se vrátil zpět za svůj pult.</p>

<p>"Kde jsou danwoodovci s Mustardiho muži? Pořádají společný piknik?" pokračoval jsem ve vyzvídání.</p>

<p>Jednomu z vojáků se mé vyrušování nezamlouvalo, ale pokud mě stíhal jen nevraživými pohledy, nic jsem si z toho nedělal.</p>

<p>"Držej se pohromadě jako kojoti, každej v jiný noře," odpověděl od dveří hrobník.</p>

<p>Stál na prahu a oprašoval se. Venku se zvedal vítr.</p>

<p>"Dneska si dám všecko dvojitě, Klóde. Tudle fušku mám konečně za sebou, už jsou pod zemí. Doufám, že si na pár dní vorazím, když přijeli vojáci."</p>

<p>I na Aechylovi byl ruch uplynulých dnů znát. Kopat v pouští šest, sedm hrobů každý den musí být opravdu vyčerpávající. Nevěřil jsem však, že bude klid. Gasgedovy informace vysvětlovaly spoustu věcí, ale ne všechny. Záhadou zůstávalo, proč se gangsteři, kteří vedle sebe po dlouhou dobu rozumně prosperovali, najednou nedokázali dohodnout na rozdělení zisku, zvlášť když ho bylo dost pro všechny. A netušil jsem, jakou roli hraje Roxana. Možná opravdu pracovala pro Danwooda, ale možná tady byla z úplně jiného důvodu. Třeba právě ona byla kapitánův informátor, nebo naopak připravovala cestu pro zásilku. A možná... V poslední době jsem začínal mít talent na množení nejrůznějších hypotéz. Po událostmi nabitém dni a několika sklenkách vína jsem se cítil právě tak zralý pro pohodlnou postel. Tu jsem sice neměl k dispozici, ale polní lůžko v prázdném domě, který jsem v takovém spěchu před několika dny opustil, ji mohlo při troše skromnosti docela dobře nahradit. Vyšel jsem z hospody a zůstal chvíli stát opřený o zeď, aby si oči přivykly na temnotu. Za rohem domu někdo stál. Věděl jsem o něm, i když nevydal sebemenší zvuk. Neměl jsem náladu na šarvátky ve tmě, rozhodl jsem se budovu obejít z druhé strany, abych se mu vyhnul. Při druhém kroku se neznámý vynořil z úkrytu.</p>

<p>"Pane, pomozte mi!" zašeptala.</p>

<p>Byl to hlas bez naděje, plný zoufalství. Hlas člověka, který v životě neustále prohrává a už ani v nic nedoufá. Byla malá, sahala mi sotva k prsům a v šeru jsem ji vnímal jen jako nejasnou siluetu se šátkem omotaným kolem hlavy. Ani jsem netoužil vidět ji, ten hlas úplně stačil. "Odkud jste?"</p>

<p>"Z nevěstince."</p>

<p>"A co potřebujete?"</p>

<p>"Chci se odtud dostat pryč," zavzlykala. "A proč si myslíte, že bych vám mohl pomoci?"</p>

<p>"Delphi jste pomohl."</p>

<p>"Možná," přikývl jsem, "ale ta mi zaplatila. Nejsem hodný dědeček z pohádky. Můžete si mě najmout. Máte čím zaplatit?" Zkušenost mě poučila, že jakékoliv skutky milosrdenství se musí dříve či později těžce vyúčtovat.</p>

<p>"Zaplatit?" zajíkla se.</p>

<p>"Jistě," přitakal jsem netrpělivě, "peníze, šperky, zlato, smaragdy, cokoliv, co má cenu. Pokud vám mám pomoci, budu přitom riskovat. Musí to stát za to."</p>

<p>"Mám šperky, ale on - vždycky je kontroluje. Poznal by to. Moje je jen tohle."</p>

<p>Než jsem ji stačil zarazit, vtiskla mi do dlaně minci. Po hmatu jsem poznal, že je to starý ošoupaný měďák. Nevěděl jsem, co to všechno znamená a do jakých intrik jsem se zase zapletl. Tahle pouštní díra jimi byla prošpikovaná jako imperiální palác.</p>

<p>"Dobře. Zaplatila jste mi. Až přijde vhodná chvíle, pomůžu vám odsud zmizet. Teď odejděte, ať nás spolu nikdo nevidí."</p>

<p>"Ano, děkuji vám mockrát," špitla.</p>

<p>Její plochý hlas bez špetky života mi naháněl husí kůži. Jako bych nemluvil s člověkem, ale s jakýmsi odrazem v zrcadle. Ještě než se úplně ztratila ve tmě, uvědomil jsem si, že právě ona za nocí, které jsem strávil v nevěstinci, střídavě plakala a střídavě naříkala bolestí. Byl jsem rád, že jsem neviděl její tvář a že mi dala jen ubohý měďák. Ani jsem nechtěl znát její jméno.</p>

<p>Lítací vrata lokálu vrzla a na schody se postavil Aechyl. "To byla Marcelka, Mustardiho milenka." Potlačil jsem zaklení a šel raději spát.</p>

<p>Ráno mě probudili čtyři kapitánovi muži. Skřípot písku pod jejich těžkými botami mě varoval, ještě než vstoupili do domku, ale nemělo cenu utíkat, proto jsem jim dopřál potěšení vytáhnout mě z postele. Museli sledovat, kam jdu spát. Zavedli mě ke Gasgedovi. Kapitán běsnil, v řadě před ním stáli s kamennými obličeji Danwood s Roxanou a Mustardi se svým ebenovým zabijákem. Na zemi, úhledně naskládáni vedle sebe, leželi tři veteráni elitní císařské jednotky. Mrtví. Všichni tři byli podřezáni stejným způsobem, šikmým řezem přes hrdlo a krkavici. Vypadalo to na rutinní práci zkušeného profesionála. Pokud je dokázal všechny překvapit, musel být tišší než rys. Z Gasgedovy řeči jsem pochopil, že dva z nich byli dokonce v noci na hlídce.</p>

<p>"Sám jste, kapitáne, naznačil, že moji lidi nesahají těm vašim ani po kolena," využil Danwood krátké pauzy, "a já s váma souhlasím. Nikdo z mých chlapů by to nedokázal a pochybuju, že jeho ano," kývl směrem k Mustardimu. "Vaši muži si to bůhví proč rozdali sami mezi sebou." Gasged okamžik nebyl schopen slova.</p>

<p>"Ještě jeden mrtvý a nechám pověsit pět chlapů od každého z vás!" vybuchl, ale vzápětí se zarazil a obrátil se ke mně. "Ukažte mi ruce!"</p>

<p>Ukázal jsem mu je. Kůže na dlaních byla růžovoučká a stále tak tenká, že pod ní prosvítalo hojící se maso. Já jsem to být nemohl.</p>

<p>"Pět lidí od každého z vás!" zopakoval ještě jednou vztekle a propustil nás.</p>

<p>Než jsme se stačili rozejít, přiloudali se ulicí dva koně. Jeden s prázdným sedlem, druhý s nákladním postrojem, ale bez zavazadel. Gasged přimhouřil oči, Mustardi s Danwoodem se navzájem probodli pohledy, Roxana nespustila z koní oči. Vypadalo to, že kurýr se smaragdy dorazil, ale někdo si na něho počíhal kousek před Jakkabardi. Ticho ztěžklo napětím, každý se snažil přečíst gesta a pohledy ostatních. Gasged zevrubně koně prohlédl a poslal své muže, aby se vydali po stopách a našli tělo.</p>

<p>Vrátili se pozdě a s prázdnou. Mírný vítr zahladil stopy. Já jsem mezitím prohlédl mrtvé. Byli studení a tuzí, museli zemřít už před půlnocí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bojovali. Zašel jsem do stáje, abych zkontroloval kurýrovy koně. Nikdo mi v mém pátrání nebránil, protože kapitán zpovídal své vojáky a Danwood s Mustardim se uklidili z dohledu. Zřejmě aby si rozmysleli, co dál. Oba koně už byli v poušti nějakou dobu a dlouho hltavě pili.</p>

<p>Ten, kdo odstrojoval nákladní zvíře, to udělal důkladně a vzal si všechno. Spíš bych čekal, že zabiják bude spěchat, vezme jen smaragdy a zbytek nechá na místě. Pokud však chtěl pokračovat přes poušť, kurýrova zásoba vody a potravin se mu mohla hodit. Stejně tak ale i nákladní kůň. Z prohlídky mě vyrušila Roxana.</p>

<p>"Tak jak se daří? Už seš na tom lépe?" ukázala na mé ruce.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. Stačilo, abych jednou musel pořádně sevřít jílec, a měl bych dlaně opět jednu bolavou ránu. To jsem jí však prozradit nehodlal.</p>

<p>"Jakou hru vlastně hraješ?" zeptal jsem se místo toho.</p>

<p>Odhalila své dokonalé zuby a přistoupila o krok blíž. Drsná poušť jí neubrala nic na kráse. Byla stále stejně přitažlivá, jako když jsem ji viděl poprvé, a stále stejně voněla. Musela se nedávno koupat. Dal jsem si pozor, abych nesetrvával pohledem zbytečně dlouho na některém z tak přitažlivých míst a raději se soustředil na její oči a ruce. Byla nebezpečná na spoustu různých způsobů.</p>

<p>"Jsem tady na smlouvu. Padesát procent ze zisku pro mě, zbytek Danwoodovi a jeho mužům. Nabízím ti polovinu svého podílu, když mi pomůžeš najít ty zatracené smaragdy. Zbytek zařídím. Pro nás dva to bude snadné."</p>

<p>Zblízka jsem cítil její dech a v hlase se skrývala spousta příslibů. Vzpomněl jsem si na nenávistný pohled, kterým mě pozorovala, když mě s Danwoodem zajali, a na kopanec do žeber. Odhadla mou skutečnou odpověď dřív, než jsem začal blufovat.</p>

<p>"Seš měkkej zbabělec," zasyčela, "a tahle hra je na tebe moc drsná. Jdi mi z cesty!"</p>

<p>Otočila se na patě a nechala mě ve stáji o samotě.</p>

<p>Jakkabardi bylo navenek klidné, ale těsně pod hladinou vřelo napětím. Danwoodovci a Mustardiho banda kolem sebe obcházeli po špičkách jako kohouti připravení se na sebe při sebemenší zámince vrhnout; vojáci je přitom zachmuřeně pozorovali. Gangsteři i žoldnéři chodili ověšeni zbraněmi, ruce se nikdy nevzdalovaly od jílců mečů, šavlí nebo luků a kuší. U studny si stále někdo doplňoval zásoby vody. Slunce jakoby se ještě rozhodlo přitopit pod přeplněným kotlem a pekelně žhnulo. Obloha byla šedivější než jindy a ve vzduchu se nepohnul ani vánek, nad rozpáleným pískem se tetelily roztřesené přízraky z přehřátého vzduchu.</p>

<p>Seděl jsem U pijáka zády do rohu, pomalu jedl a ještě pomaleji upíjel dokonale vychlazené Klódovo víno. Občas se v sále objevila skupinka mužů jedné nebo druhé strany, poručila si něco k pití a rychle zase vyklidila pole. Bylo tak horko, že ani mouchy nebzučely a raději se schovaly někam do stínu. Jedním oknem jsem viděl Aechyla, jak si ve stínu své barabizny opravuje nářadí a něco si nespokojeně brumlá pod nosem. Asi ho vyhlídka na další práci příliš netěšila. Na náměstí nepřetržitě patrolovala šestice vojáků a hlídala studnu, pancíře měli zakryté vybledlými varkoči. Bez nich by se ve svých zbrojích doslova upekli. Jenomže stejky z nich by byly až příliš houževnaté. Zbytek mužstva obracel Jakkabardi vzhůru nohama a hledal smaragdy. Gasged hned v den svého příjezdu vypracoval seznam všech mužů ve městě. Protože nikdo nechyběl, byl si jist, že vrah kurýra i drahokamy jsou někde tady. Nedával jsem mu příliš šancí na úspěch. Celá zásilka nemusela být nijak objemná a obyčejná cestovní brašna se dá schovat na mnoha místech. Vlastně jsem ani nevěděl, o kolik smaragdů se ve skutečnosti hraje. Při představě čtvrtcentového pytle plného zelených, dokonale vybroušených drahokamů se mi tajil dech. Nedokázal jsem ani odhadnout, jakou by mohly mít cenu.</p>

<p>Klód mi přinesl druhou karafu vína.</p>

<p>"Dnes si ho obzvlášť šetříte," zabručel.</p>

<p>"Ano, dobré věci je třeba šetřit."</p>

<p>"Možná," zašklebil se, "a možná budete potřebovat jistou ruku."</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. Nehodlal jsem se do ničeho zbytečně zaplést. Věřil jsem, že výkonný Gasged klubko rozmotá za použití razantnějších metod, než jsem měl k dispozici já.</p>

<p>Vzpomněl jsem si na měďák, který jsem v noci dostal, a prohlédl si ho. Byla to stará mince o něco větší, než je dnes obvyklé, lícní reliéf byl setřen dlouhým používáním. Za takový by člověk nekoupil ani starý preclík. Do rubu někdo pečlivě vyryl portrét ženy s oválnou tváři a mandlovýma očima. Schoval jsem měďák zpátky za opasek.</p>

<p>Při západu slunce do sálu přispěchal Mustardi se suitou svých nejvěrnějších. Luskl na Klóda, opřel se o bar, oči mu jako vždy těkaly po okolí a vypadal ještě nervózněji než jindy. Jeho černý strážce se postavil vedle něj a pohledem zkontroloval prázdný sál. Věnoval mi jen o zlomek víc pozornosti než židlím a stolům. Nedokázal jsem odhadnout, na co v tu chvíli myslel. Možná na nic. Za šerpou měl dvě dýky a na levém boku v závěsu dva krátké meče. Jejich pochvy směřovaly vodorovně se zemí. Ve chvíli, kdy Mustardi dostal objednaný drink, se do sálu vřítil jeden z jeho poskoků a podal mu malou ruličku. Netrpělivě ji rozbalil a přelétl pohledem. Na okamžik zkameněl, na čele mu naběhla modrá žíla. Potom něco hněvivě zasyčel tak rychle, že jsem mu nerozuměl. Jeden z mužů jeho ochranky, vysoký robustní chlap s býčím krkem, se odvážil protestovat. Pár ostatních váhavě přitakalo. Mustardi se podíval na svého černého ochránce a poté na opovážlivce. Skupinka strnula. Všichni chápali, co to znamená. Ebenový zabiják s rukama svěšenýma volně podél těla udělal krok k velkému muži. Druhý. Nespěchal, dával mu možnost zareagovat. Ten černý chlapík boj očividně miloval. Opovážlivec se ušklíbl, v ruce se mu náhle zaleskl dlouhý nůž. Měl ho za opaskem rukojetí dolů, proto byl jeho výpad tak bleskový. Ebenového však nepřekvapil. Úklonem trupu se čepeli vyhnul, současně se přisunul blíže k soupeři, ozbrojenou ruku zachytil a vytočil, vzápětí ji dlaní úderem vedeným z vnitřní strany na loket zlomil. Velký muž zbledl, ale ještě se po něm ohnal levým hákem. Zabiják pod ním podklouzl, nalepil se až na něj a v dalším okamžiku už chlap s býčí šíjí ležel na zemi s rozpáraným břichem. Chroptěl a třásl se v nezvladatelných křečích. Ebenový se k němu sklonil a ranou z milosti ho dobil.</p>

<p>Mustardi mrtvému nevěnoval žádnou pozornost. Rychle vyšel ven, ostatní poslušně za ním. Byl to poněkud svérázný způsob jak udržet kázeň, ale fungoval dokonale.</p>

<p>Počkal jsem, dokud se nevzdálí, a přesunul se k baru, abych si přečetl zprávu, kterou tam Mustardi v chvatu zapomněl. Byla napsaná na ne příliš kvalitním papíru používaným nižšími imperiálními úředníky pro nedůležitá administrativní hlášení a zněla stručně:</p>

<p>Danwood má smaragdy. Chce tě vlákat do léčky a skoncovat to s tebou. Unesl Marcelu a opevnil se s ní v poušti. Vím kde. Počkám na tebe na našem místě.</p>

<p>Podpis samozřejmě chyběl. Když jsem si však k ruličce přivoněl, ucítil jsem nezaměnitelnou Roxaninu vůni. Hrála na dvě strany, otázkou zůstávalo, pro koho doopravdy. Klód mě se zájmem pozoroval. Vsunul jsem vzkaz do kapsy.</p>

<p>"Zaplatím, až se vrátím. Hned jsem zpátky," řekl jsem mu.</p>

<p>Mlčky přikývl. Ve dveřích jsem se potkal s Aechylem. Nevěděl jsem, zda je to dobré, či špatné znamení. Vlastně na tom nezáleželo, protože jsem se nehodlal do ničeho zaplést.</p>

<p>Podvečerní Jakkabardi bylo náhle prázdné, zaslechl jsem ještě dusot odjíždějících koní. Hnali se tryskem, to znamenalo, že ono místo nemohlo být daleko. Zvedal se silný vítr, silnější než jiné dny, vířený písek nepříjemně bodal do tváří. Plášť jsem si však nezapnul - dlouho by mi pak trvalo dostat se ke zbraním. Nakoukl jsem do stájí. Zůstalo v nich jen pár koní, dokonce i ohrada, kde měli zvířata vojáci, byla prázdná. To mi vnuklo nápad a zamířil jsem ke Gasgedovu hlavnímu stanu. Nikdo ho nehlídal, všichni žoldnéři byli pryč. Vloupal jsem se dovnitř. Na stole žádný vzkaz neležel, když jsem se však půlhodinu probíral Gasgedovými oficiálními listinami, pečlivě poskládanými v kožených pouzdrech, objevil jsem jeden obdobný, psaný stejným písmem a nasáklý stejnou vůní jako zpráva pro Mustardiho:</p>

<p>Danwood s Mustardim se bijí o zásilku. Počkejte na mě pod nejbližším pahorkem u cesty na císařskou stranu. Dovedu vás na místo.</p>

<p>To znamenalo, že nepracovala ani pro Danwooda, ani pro Mustardiho, ale pro třetí stranu. Přičinlivá holka, skoro mě to ani nepřekvapilo.</p>

<p>Můj vlastní kůň ve stáji kupodivu zůstal. Osedlal jsem ho a vydal se po stopách Mustardiho bandy. Odhadoval jsem, že ty zavedla k cíli nejkratší cestou. Vítr sice už stačil zčásti stopy zahladit, ale otisky kopyt třiceti jezdců byly i za svitu hvězd stále ještě dobře patrné. Nebylo to daleko a poslední třetinu cesty jsem jel po zvuku, který ke mně přinášel sílící vítr.</p>

<p>Koně jsem nechal stát v mělké úžlabině za velkým kamenem a pokračoval pěšky. Přílišné starosti s maskováním jsem si nedělal. Ve tmě přede mnou se bojovalo a v panujícím zmatku by se ztratilo i vytí kojotů. Šplhal jsem se vzhůru do svahu a snažil se rozpoznat bojující strany. Brzy jsem překonal linii Gasgedových vojáků, kteří se snažili celý prostor uzavřít a nedovolit nikomu utéct pryč. V noci a v členitém terénu to byla marná snaha. Skrývali se před pozorností mužů uvnitř kruhu, a proto jsem je snadno objevil. Teď jsem se pohyboval opatrněji, přebíhal jsem od stínu ke stínu a několikrát jsem se i plazil po loktech. Tmavý plášť z tlusté buvolí kůže mi poskytoval dobrou ochranu před ostrými kameny i zvědavými pohledy. Ve tmě nebylo jasné, kdo patří ke komu, ale gangsteři se znali od vidění, proto neměli problém odlišit nepřítele od spojence. V chaosu balvanů a proláklin se bojovalo muž proti muži, celistvá linie neexistovala. Kdybych nevěděl, že se Mustardovci snaží dobýt vrchol hájený Danwoodovci, v nočním zmatku bych na to nepřišel. Já jsem se nikoho zabít nesnažil a postupoval jsem jako stín po okraji bojové zóny.</p>

<p>Rychle jsem zjistil, proč jsou všichni muži soustředění na severní straně. Roxana vybrala místo, které se dalo snadno uhájit. Na západě i východě se terén rychle měnil v příkré, naprosto neschůdné stěny. Netušil jsem, kde teď Roxana je, ale předpokládal jsem, že se nenechala zahnat do kouta a připravila si několik únikových cest. Konečně jsem se za pomoci trochy akrobacie dostal až na vrchol. Tady panoval relativní klid, bojovalo se o něco níž. Uprostřed provizorní ohrady z balvanů se mačkali koně, o kus dál jsem objevil zásobu vody a potravin. Jižní stranu tvořila kolmá stěna spadajících dolů do tmy. Pahorek na jedné straně přecházel ve zvětralý skalní ostroh čnící strmě do prostoru. Při druhé prohlídce jsem málem zakopl o drobnou postavu svázanou do těsného kozelce. Tenhle způsob poutání jsem důvěrně znal. Vytáhl jsem dívce z úst roubík a přiložil jí prst na rty.</p>

<p>"To jsem já, muž, kterému jste zaplatila, aby vám pomohl. Nebojte se."</p>

<p>Šeptal jsem, i když to ve zmatku řinčících zbraní, nadávek a řevu bylo naprosto zbytečné. Přikývla. Rozvázal jsem ji.</p>

<p>"Můžete chodit?"</p>

<p>"Ano," zašeptala, ale při prvním kroku klopýtla.</p>

<p>"Byla tady Roxana?"</p>

<p>Opět přikývla. Stručnost je sice lepší než rozvláčnost, ale doufal jsem, že se toho od ní dozvím víc. Musel jsem spěchat, protože každou chvíli se mohl někdo z Danwoodovců objevit na vrcholu, aby zkontroloval zásoby a koně. Navíc se boj trochu zklidnil; zřejmě přešel do další, poziční fáze.</p>

<p>"Víte, kudy odtud odcházela?"</p>

<p>Opět přikývla a ukázala směrem ke kolmé jižní stěně. Snad věděla, co dělá. Poslechl jsem ji a zavedla mě k místu, kde kousek pod srázem začínal vykotlaný komín v jinak hladké skále. Kdybychom nebyli v poušti, řekl bych, že podobný útvar může do skály vydlabat jen vodopád. Byla to schůdná cesta, ne však ve tmě a ne s roztřesenou a ztuhlou holkou v závěsu.</p>

<p>"Vylezte mi na záda a rukama se mi zaklesněte kolem krku. A chyťte se přitom za vlastní rukávy," přikázal jsem jí. Byla tak vyděšená, že mě bez řečí poslechla. Nevážila víc než pytel obilí.</p>

<p>"Jestli mě budete škrtit, shodím vás dolů!" dodal jsem ještě.</p>

<p>Poručil jsem své čerstvě zahojené dlaně osudu, zachytil se za ostrý kamenný výběžek a přehoupl se přes hranu dolů. Bolelo to.</p>

<p>Bez problémů jsme se dostali až k mému koni. Vysadil jsem ji do sedla, vyhoupl se za ni a zamířili jsme nejkratší cestou do Jakkabardi.</p>

<p>"Máte nějaké věci připravené k útěku?"</p>

<p>"V Delphině pokoji, v cestovní kabele pod postelí. Nikdo tam teď nechodí," odpověděla.</p>

<p>Zastavili jsme před nevěstincem. Protože jsem spěchal, nezdržoval jsem se klepáním na portýra a rovnou vykopl dveře. Vyřítil jsem se do třetího patra, z důvěrně známého pokoje sebral zavazadlo a zase vyběhl ven. Nikdo si mě ani nevšiml. Netušil jsem, co všechno si s sebou Marcelka sbalila, ale bylo toho dost a bylo to těžké. Jel jsem s ní ještě pár kilometrů do pouště.</p>

<p>"Do města to je tři dny rovnou po cestě. Vodu, jídlo i krmení pro koně máte. Pokud prodáte koně, získáte nějaké peníze do začátků. Sbohem!"</p>

<p>"Děkuji vám," zašeptala a poprvé v tom bylo alespoň trochu života.</p>

<p>"Neděkujte, zaplatila jste mi."</p>

<p>Vytáhl jsem z pouzdra svou kuši, plácl koně po zadku a počkal, dokud se mi neztratila ve tmě. Pěšky jsem zamířil zpět do Jakkabardi. Pro strýčka příhodu jsem kuši natáhl a založil šipku. Dlaně jsem měl opět rozdrásané a neměl jsem náladu na žádné šermování. Vracel jsem se, protože jsem byl zvědavý, jak vše dopadne, a také jsem nechtěl, aby se mi Gasged pověsil na stopu. Silný vítr mi teď vál do zad a nebodal do tváře. Místo toho jsem slyšel, jak zrníčka písku s šustěním narážejí do kabátu. Noc už stačila zestárnout - obloha na východě zbledla, vyšel měsíc a bylo lépe vidět.</p>

<p>Vynořili se přede mnou, temné siluety proti světlejšímu pozadí pouště. V první řadě čtyři, ve druhé šest a ve třetí pět. Šli po mé stopě.</p>

<p>"Dej nám ty smaragdy a necháme tě žít," řekl muž nejvíc vpravo.</p>

<p>"Žádné nemám, podívejte se," odpověděl jsem.</p>

<p>Zaznělo křísnutí ocílky o křemen, za moment vzplála pochodeň.</p>

<p>"Nemá je," zkonstatoval vousáč v druhé řadě zklamaně.</p>

<p>"Pak je má ta děvka. Jdi nám z cesty!" poručil mluvčí, podsaditý chlápek s knírkem a zakřivenou šavlí u boku.</p>

<p>Plamen pochodně syčel ve větru, snažil jsem se dívat stranou, abych nebyl oslepen, až zhasne. Zrnka písku svištěla vzduchem všude kolem nás. Bylo jich patnáct. Jeden starověký válečník a filosof kdysi napsal, že dokonale vycvičený bojovník, připravený v kterémkoliv okamžiku zemřít, se může úspěšně postavit i deseti protivníkům. Znal jsem muže, který mohl čelit i patnácti. Byl mnohem lepší šermíř než já a viděl jsem ho umřít. Stál jsem mezi hordou zabijáků a holkou, které jsem za bezcenný měďák pomohl víc než dost.</p>

<p> "Ne, ona žádné smaragdy nemá. Nenechal bych jí je," snažil jsem se je odradit od dalšího pronásledování. Udělali by s ní krátký proces. "Nebuď blázen a jdi nám z cesty. Je to jen jedna malá coura, se kterou si Mustardi užil, co se dalo." Měli pravdu a zaplatila mi jen jeden mizerný měďák. Zavrtěl jsem hlavou a namířil kuši na mluvčího.</p>

<p>"Ne."</p>

<p>"Je nás patnáct, nemáš proti nám šanci," zašklebil se posměšně.</p>

<p>"Já vím," přitakal jsem a stiskl spoušť.</p>

<p>Odhodil jsem kuši a současně vrhl nůž po muži vlevo, který se mě snažil obejít; zařinčel na čepeli jeho zbraně. Chlapovi před sebou jsem botou vmetl do obličeje písek, protáhl se kolem jeho šavle, podřízl ho nožem a odhodil ho na muže, který se na mě sápal zleva. Jediným pohybem jsem vyklouzl z kabátu, roztočil ho a mrštil ho na chlapa, který se mi mezitím stačil dostat do zad. Kůže překryla čepel jeho zbraně, tasil jsem, sekl ho přes prsa a vodorovným máchem pokračoval do otočky, septimou zachytil čepel směřující na mé rameno, navalil se zády na dalšího soupeře a hlavicí jílce ho udeřil do obličeje. Vzápětí jsem ustoupil do tmy. Přestože se snažili seskupit, zatím jsem se udržel na kraji jejich formace a nenechal se obklíčit.</p>

<p>"S tou kudlou si neměl kliku," zafuněl muž, kterého jsem netrefil. Blížil se ke mně zleva. Otevřel jsem pouzdro na levém předloktí a nechal nůž vklouznout do dlaně. Muž proti mně si toho všiml a zaútočil výpadem na břicho. Odvrátil jsem jeho bod skluzem, vytlačil zbraň z přímé linie a rubem ho sekl zespodu přes krk. Dva se na mě vrhli současně. Ustoupil jsem, jednomu se vzdálil a druhému se naopak přiblížil. Měl dlouhý přímý meč jako já a uměl to. Nalepil svou čepel na mou, chtěl mě zdržet. Navalil jsem se na něj, záštita narazila na záštitu, zrychlil jsem do otočky, obešel ho a v pohybu ho nožem škrábl přes bok. Byl jen o zlomek pomalejší, ostří jeho meče mě přetáhlo přes záda. Oba jsme měli kovem prošívanou kazajku. Ocitl jsem se tváří v tvář dvěma dalším. Vítr mi teď hnal ostrá zrnka písku přímo do obličeje, prudce jsem oddechoval, můj dech vytvářel rychle se rozptylující oblak bílé páry.</p>

<p>Vrhl jsem nůž, který jsem stále držel v levačce, a zaútočil na hlavu bližšího. Prorazil jsem jeho kryt, bílý ovál tváře ozářené měsícem zčernal krví. Instinktivně jsem rukou srazil pomalý sek na levý bok; muž s nožem v hrudi se kymácel, ale napřahoval se k druhému úderu. Z levačky mi crčela krev, z jedné strany se na mě hnal vousáč se šavlí, z druhé chlap se širokým mečem a štítem, čelně v nízkém střehu postupoval hubeňour, záře měsíce se zrcadlila na jeho pleši. Za žádnou cenu jsem nesměl zůstat stát na místě.</p>

<p>"Mám luk, ustupte, skončím to s ním!" křikl někdo.</p>

<p>Vyrazil jsem vpřed, riskantním vmykem srazil výpad na hruď a bodl plešatce do břicha. Nepovedlo se to úplně, ostří se mi zahryzlo do boku a má zbraň uvízla mezi plešatcovými žebry. Pustil jsem jílec a kotoulem přes rameno kolem vrávorajícího muže získal okamžik k dobru. Překulil jsem se na nohy, vytáhl z bandalíru poslední dva nože a přímo z otočky oběma rukama současně je vrhl po vousáči. Jeden srazil šavlí, ale druhý ho zasáhl do pravého ramene. To ho zpomalilo, ruka se zbraní mu poklesla. Vytočil jsem se na patě a bočním kopem ho zasáhl přímo do ohryzku. Bez hlesu se sesul na místě.</p>

<p>Muž se štítem už byl u mě. Ohnal se po mně vodorovným sekem, zachránil jsem se záklonem, obnovenému útoku už jsem se ale nevyhnul, šikmo zdola nahoru mě škrábl přes prsa. Slyšel jsem skřípot kovových destiček vetkaných do kazajky, na hrudi jsem ucítil teplo. Místo abych ustupoval, vklouzl jsem pod něho, sevřel jeho pravici s mečem, navázal na směr jeho seku a pravačkou ho chytil za pásek.</p>

<p>"Uhněte, skončím to s ním lukem!" křičel stále někdo.</p>

<p>Setrvačnost mi ho pomohla zvednout a vysokým obloukem jsem ho přehodil za sebe. S hlasitým žuchnutím dopadl na záda a zůstal nehybně ležet.</p>

<p>Ruku, bok a hruď  jsem měl v jednom ohni, stíny balvanů kreslily do planiny pokryté stříbrem měsíce ostré stíny, každý nádech bolel.</p>

<p>Plešatec se stále držel na nohou a pokoušel se natočit čelem ke mně, aby mohl dál bojovat. Tím mi nabídl můj meč. Uchopil jsem jílec oběma rukama a skopl muže z čepele. Někdo mi hodil do obličeje hořící pochodeň. Rozsekl jsem ji v letu, oba hořící úlomky dopadly opodál a osvětlovaly bizarní scénu svým mihotavým plamenem.</p>

<p>Stál jsem mezi třemi muži pomalu mě obcházejícími dokola. Čtvrtý poskakoval opodál a mlel nějaké nesmysly o luku, pátý seděl na kameni a pozoroval náš podivný tanec. Vítr se na okamžik utišil, plameny se rozhořely jasněji a já jsem ho poznal. Na kameni seděl ebenový zabiják. On do boje ještě nezasáhl, skóre by pak určitě vypadalo jinak. Říká se: To nejlepší nakonec. Bolest ustoupila, nebo jsem si zvykl. Tři mě stále obcházeli, ve tvářích měli strach i zarputilost současně. Chtěli celou tuhle krvavou záležitost dotáhnout až do konce. Kupodivu jsem se nebál. Karty byly rozdány, zbývalo hru dohrát. Držel jsem meč oběma rukama nad hlavou a čekal. Přestože byl jílec potažený drsnou rejnočí kůží, klouzal mi v dlaních. Krev z levačky mi kapala do vlasů a stékala po čele přes levé oko dolů. Žádná z ran, které jsem utrpěl, však nemohla být fatální, protože to už bych byl dávno mrtvý. Takhle mi zbývala ještě nějaká chvíle k dobru.</p>

<p>Šustění vířeného písku, zvuk kroků, mihotání plamene a kamenná tvář mlčenlivého pozorovatele.</p>

<p>Najednou mě napadlo, že pokud teď zemřu, bude veškeré mé snažení zbytečné. Dohoní tu holku a zabijí ji.</p>

<p>"Vážně vám to stojí za to?" zeptal jsem se. "Bylo vás patnáct, teď jste jenom čtyři a k tomu zbabělec, co vás klidně nechal na holičkách a schovává se ve tmě. A proč to všechno? Kvůli tomu, že si chcete užít s malou děvkou? Žádné smaragdy nemá a vy to dobře víte, protože bych jí je nenechal. Žádný chlap by to neudělal. Měl bych je u sebe. Někdo si s námi všemi pěkně pohrál a vy jste mu sedli na lep. Vážně se chcete nechat zabít pro nic za nic?"</p>

<p>Neodpovídali, jen mě stále obcházeli. Možná se změnil rytmus jejich kroků.</p>

<p>"Troufám si ještě na dva. Kdo z vás tří bude ten šťastný?"</p>

<p>Další kolo.</p>

<p>Jeden se náhle zastavil a narušil náš podivný tanec.</p>

<p>"Balím to, brácho. Ve městě sednu na koně a mizím. Celý je to tu ňáký divný, vod začátku moc divný a smrdí to krchovem pro všechny."</p>

<p>Chvíle ticha, vítr zesílil, plameny pochodní oživovaly blednoucí noc plápolavými stíny.</p>

<p>"Dobře, brácho, víš, že na tebe dycky dám," odpověděl muž za mými zády.</p>

<p>Neviděl jsem je odcházet, ale slyšel jsem jejich vzdalující se kroky. Zůstal jsem já, ebenový zabiják, houževnatý muž, který mě opět obcházel v pomalém kruhu, a lučištník někde ve tmě.</p>

<p>Najednou mi něco podtrhlo levou nohu, ale udržel jsem rovnováhu. Když jsem na okamžik sklopil pohled, spatřil jsem šíp, který prošel skrz naskrz mým stehnem. Mizerný střelec. Ebenový zabiják náhle na kameni neseděl. O chvíli později ze tmy zaznělo přidušené zabublání, jako když se někdo snaží naposledy nadechnout s proříznutým hrdlem.</p>

<p>Zůstal jsem já, zarputilý muž a ebenový zabiják, který nechtěl, aby se do souboje na meče pletl nějaký mizerný lučištník.</p>

<p>Rána v noze mě stála další krev a další síly. Důvod, proč stojím napůl mrtvý uprostřed pouště s mečem v ruce, mi náhle připadal malicherný. Nedůležitý. Ale nechtěl jsem to vzdát, nechtěl jsem se vzdát. Určitě stál za to, když jsem to dotáhl až tak daleko. Bohužel jsem si nedokázal vzpomenout.</p>

<p>Zavřel jsem oči a naslouchal pravidelným krokům, obcházejícím mě v kruhu. Zbývala mi energie pouze na jediný, poslední sek.</p>

<p>Chodil dokola celou věčnost, já stál a čekal. Roztřásla mě zima, oči jsem raději neotvíral; věděl jsem, že bych viděl jen růžovou mlhu. Vítr se dočasně zklidnil. Písek pod těžkými kroky náhle zaskřípal jinak, to přenesl váhu víc na špičky. Ještě ne, až ho budu mít přímo za zády. Lidé jako on útočí nejraději zezadu. Teď. Sekl jsem šikmo shora dolů přímo z obratu a rozťal ho od klíční kostí až ke slabinám. Neudržel jsem rovnováhu a zřítil se do písku vedle něho, obličej mi zaplavil příval horké krve. Jeho krve.</p>

<p>Po dlouhé době jsem dokázal otevřít oči a nad sebou jsem spatřil tvář ebenového zabijáka.</p>

<p>"Možná někdy příště," řekl a odešel.</p>

<p>Neležel jsem na místě, kde jsem upadl, ale ve stínu velkého balvanu. Všechny rány jsem měl zevrubně ošetřené a zřejmě jsem se zotavoval celý den, protože slunce už se sklánělo k západu. Ebenový zabiják mi bůhví proč pomohl. Přesto jsem doufal, že se s ním nikdy nepotkám.</p>

<p>Postavil jsem se. Naplnilo mě uspokojením, když jsem zjistil, že dokážu udržet rovnováhu, a dokonce i jít. Sebral jsem své zbraně a vydal se směrem k Jakkabardi. Vítr přes den nepolevil, naopak se zdálo, že ještě více zesílil. Do města jsem dorazil až v noci. Svítilo se jen v nevěstinci a hospodě. Vybral jsem si hospodu. Klód mě přivítal pozdvižením obočí, Aechylus mi pokynul na pozdrav. Kromě nich tam nikdo nebyl.</p>

<p>"Potřebuji se najíst a napít," zavrčel jsem a sesul se na židli.</p>

<p>Aechyl vzal od Klóda karafu s vínem a bez ptaní si přisedl.</p>

<p>"Když se váš kůň vrátil bez jezdce, myslel sem, že ste můj další zákazník. Sem rád, že to není pravda. Beztak mám práce dost."</p>

<p>Nechal jsem si nalít pohár a vypil ho na ex. Takže Marcelka to přes mou snahu nedokázala. Možná se neudržela v sedle nebo ji někdo dohonil a zabil. Byl jsem tak unavený, že mi to bylo jedno.</p>

<p>"Co se děje v bordelu? Vypadá to, jako by právě začala plesová sezóna," zeptal jsem se.</p>

<p>Klód si přinesl sklenku červeného a přisedl si k nám.</p>

<p>"V boji na skále začínali Mustardiho chlapi získávat převahu, ale potom Mustardiho někdo zabil a polovina jeho lidí utekla. Danwoodovci se pak pokusili utéct nějakou tajnou stezkou, ale vojáci si na ně počíhali. Odmítli se vzdát, protože měli ty smaragdy," shrnul mezi dvěma doušky události posledních dvou dnů.</p>

<p>"Zůstali tady jen vojáci, my tři a děvky. Ostatní jsou mrtví. A samozřejmě Roxana. Gasged povolil oslavu, protože získali smaragdy a nehrozí jim už žádné nebezpečí," připojil Aechyl.</p>

<p>"Překvapuje mě, že odsud co nejrychleji nevypadli. Slavit by mohli i jinde," řekl jsem zamyšleně.</p>

<p>"Gasged zatím neví, kolik se těch smaragdů vlastně ztratilo. Nechce to tady opustit, dokud nebude mít jistotu, že má všechny," vysvětlil Klód.</p>

<p>"Jsem unavený, ale před tím, než půjdu spát, potřebuju, aby mi někdo vyměnil obvazy. Zvládnete to někdo, nebo musím jít do nevěstince?" zeptal jsem se.</p>

<p>Aechyl přikývl.</p>

<p>"Kdysi jsem i balzamoval nebožtíky, obvazování umím dobře. Já vám to udělám."</p>

<p>Noc venku náhle zesvětlala.</p>

<p>"To ne!" vydechl poplašeně Klód. "Požár!"</p>

<p>Vyběhli jsme před hospodu. Nevěstinec byl v jednom plameni. Oheň vznikl někde v přízemí a šířil se vzhůru, nikdo nemohl uniknout. Vítr, měnící se ve vichr, odnášel celé plamenné koule do okolí, nejbližší domy začínaly hořet. V jednom z oken horního patra se objevily dvě postavy a obě se vrhly dolů. Jedna se z písku zvedla, druhá zůstala ležet. V náhlém poryvu rodící se bouře se z hořící střechy nevěstince utrhla celá záplava plamenů a přeletěla nad našimi hlavami. Požár se šířil neuvěřitelnou rychlostí.</p>

<p>"Musíme se schovat! Tohle město lehne popelem! Pod hospodou jsou bezpečné sklepy," zavelel Klód.</p>

<p>Poslechli jsme ho. Kulhal jsem sotva poloviční rychlostí než Aechyl s Klódem, ale oba staříci na mě statečně čekali. Do hospody jsme dobíhali v okamžiku, kdy hořela už dobrá třetina domů. Dokonce dolů zavedli i mého koně a ustájili ho vedle Aechylova velblouda.</p>

<p>Seděli jsme v rozsáhlé podzemní prostoře vyražené do pískovce, kde Klód skladoval potraviny. Rychlý pohyb mi neudělal dobře, v ranách jsem cítil puls krve a všechno bolelo dvakrát víc než předtím. I sem pronikal pach kouře a dýchalo se stále hůř. Klód nespokojeně zíral do stěny.</p>

<p>"Teď už je stejně zbytečné to skrývat," řekl najednou, "pojďte se mnou."</p>

<p>Zavedl nás k zadní stěně, kde byly pod rákosovou rohoží skryté padací dveře. Když je otevřel, přivítal nás závan svěžího chladného vzduchu. Koně jsme nechali nahoře a sami sestoupili do dalšího podzemního patra.</p>

<p>Ocitli jsme se v rozsáhlé jeskyni, dobrých třicet metrů pod povrchem země, přestavěné v obrovský vinný sklep. Spousta polic s lahvemi a sudy už byla prázdná, ale v zadní části jich stále ještě dost zbývalo. Dost pro nás tři.</p>

<p>Našel jsem si dřevěnou lavici a lehl si. Klód narazil menší sud a postavil před nás víno ve džbánku.</p>

<p>"Tohle bylo mé tajemství. Můj děd, otec i já jsme tady pěstovali víno. Ještě před dvaceti lety jsem měl nejlepší v celém císařství. Jenomže potom se poušť hnula a písek zavalil všechny vinohrady. Veškeré peníze jsem investoval do jejich rozšiřování..."</p>

<p>Mávl rukou.</p>

<p>"Nechtělo se mi to tady opouštět, ani začínat znova. Takže jezte a pijte, možná tu budeme dost dlouho. Kromě požáru to tam nahoře vypadá i na písečnou bouři."</p>

<p>Klódova předpověď se vyplnila do puntíku, zůstali jsme v podzemí sedm dní. Tak dlouho venku zuřil uragán. Má zranění se během té doby z velké části zahojila, jen ruce jsem měl ve špatném stavu. Než jsme vylezli nahoru, natáhl jsem si kuši a založil šíp. Meč ani nůž jsem ještě používat nemohl a nechtěl jsem být úplně bezbranný.</p>

<p>Když Klód otevřel poklop do kuchyně, zavalil nás proud písku. Hospoda jím byla zavátá až do výše pasu. Za několik hodin jsme se prohrabali nahoru, ale největší překvapení na nás čekalo venku. Město bylo pryč. Dřevěné stavby lehly popelem a ten potom rozfoukala vichřice. Zůstala jen ohnivzdorná hospoda U Pijáka. Duna, která stínila celý obzor, zmizela. Písečná bouře ji vrhla zpět k jejím sestrám na severu a odhalila smutné panoráma holých pahorků, které celá desetiletí neviděly slunce.</p>

<p>"Tady byly mé vinice," okomentoval to Klód a začal dávat do pořádku hostinec.</p>

<p>Vyvedli jsme nahoru mého koně a Aechylova velblouda, hrobník se okamžitě dal do čištění studny. Pozdě odpoledne se na východním horizontu směrem od Klódova tajného jezírka objevil chodec. Měl jsem nepříjemný pocit, že vím, kdo to je. Nemýlil jsem se.</p>

<p>Byla možná o něco hubenější a oblečení měla plné písku, ale to nebylo důležité. Dlouhý a pružný krok zdůrazňoval její křivky, jelenice vypasovaných kalhot se střídavě napínala a povolovala přes dokonalá stehna, černé vlasy se kovově leskly v zapadajícím slunci. Aechyl ustal v práci a sledoval ji obdivným pohledem. Posunul jsem si kuši do klína.</p>

<p>"Přežil jsi to," řekla na pozdrav, "to mě překvapuje."</p>

<p>Jednu ruku měla položenou na opasku, pár centimetrů od rukojeti nože. Já jsem měl prst na spoušti, ale nemířil jsem na ni.</p>

<p>"Mě také. Co tu chceš?" zeptal jsem se.</p>

<p>"Koně a nějaké zásoby na cestu."</p>

<p>"Koně, kromě mého, všichni pošli a zásoby - zeptej se, třeba ti Klód nějaké dá," pokrčil jsem rameny.</p>

<p>Třebaže byla nebezpečnější než chřestýš a škorpión dohromady, nečinilo ji to o nic méně přitažlivou, spíš naopak. Cítil jsem, jak se mi zrychluje puls. Naštěstí to nedělalo dobře mým ještě ne zcela zhojeným ránám a rychle jsem se uklidnil.</p>

<p>"Máš namířeno daleko?" zeptal jsem se, aby řeč nestála.</p>

<p>"Přesně tak," zasmála se a pohodila hlavou. Vlasy se jí zavlnily jako lví hříva.</p>

<p>Věděla, jak na mě působí, na mě i na všechny muže, a bavila se tím. Aechylus nepracoval, sledoval náš rozhovor. "Utratit vydělané peníze," poklepala na tornu na svých zádech.</p>

<p>"Smaragdy?" dovtípil jsem se. Pobaveně přikývla.</p>

<p>"Nejsi tak hloupý jako ohyzdný."</p>

<p>"Pro koho jsi vlastně pracovala?" zeptal jsem se. Odpověď mě skutečně zajímala.</p>

<p>"Od začátku jen pro sebe," prozradila. Vychutnávala si to, ale nedala se unést a neustále byla ve střehu. "Chtěla jsem ty smaragdy. Krádež v brusírnách byla zorganizována z nejvyšších míst. Měla jsem na tom nějaký podíl. Znáš to, práce na objednávku. Náhodou jsem se však dozvěděla, kudy mají putovat ze země a řekla jsem si, proč nechtít víc. Danwood s Mustardim měli původně spolupracovat a zajistit bezpečnou přepravu přes poušť do rukou zákazníka venku. Jenomže já jsem každému z nich už z města posílala informace, že ten druhý se ho snaží podvést. Začali najímat nové lidi. Pro Danwooda jsem pracovala oficiálně, pro Mustardiho jako jeho tajný agent. Věděla jsem, že pokud budu chtít přechytračit i organizátory krádeže, musí tady vypuknout naprostý chaos, aby nikdo neměl ani ponětí, co se vlastně stalo. Jinak by mí bývalí zaměstnavatelé nasadili na stopu ohaře a jednou by mě dostihli. Přijela jsem těsně před transportem, abych všechno doladila, a potkala jsem tady tebe. Vypadal jsi jako ideální viník všeho, co se stane. Velký drsňák, který chvíli po tom, co přijel, zabil Danwoodovi chlapa. Oddělala jsem Danwoodovi další poskoky a hodila to na tebe, potom totéž provedla Mustardimu. Pokusili se tě zabít, ale stále ještě si nešli po krku tak, jak jsem si představovala. Oba jsem navedla, aby se snažili odchytit kurýra se smaragdy dřív, než dorazí do města."</p>

<p>Roxana se na chvíli odmlčela. Zajímalo mě, jak to bylo dál, ale měl jsem podezření, že mi vše tak zevrubně vykládá jen proto, aby mě zabila a získala mého koně. Usmál jsem se na ni, oplatila mi stejně. Rozuměli jsme si dokonale.</p>

<p>Skoro pobaveně pohodila hlavou a pokračovala.</p>

<p>"Stejně jako ty jsem zjistila, že Klód má někde v okolí tajný zdroj vody. Když jsem se tam šla podívat, zjistila jsem, že jsi tam ještě nedávno přebýval. Ukázala jsem proto Danwoodovým chlapům tvou stopu. Tys je přivedl k Mustardiho předsunuté hlídce a nechal je, ať se pobijou navzájem. To bylo fakt pěkný, všechna čest. Já jsem udělala něco podobného, jenomže ve větším. Informací o Danwoodově předsunuté pozorovatelně sis u Mustardiho vykoupil trochu času. Potom spolu začali bojovat v poušti a já jsem se dlouho nedostala s Mustardim do kontaktu. Nemohla jsem ho proto přesvědčit, aby tě okamžitě zabil. Byl jsi pro mě nebezpečný. Bála jsem se, že si toho příliš mnoho domyslíš."</p>

<p>Během řeči naprosto přirozeně spočinula prsty na rukojeti nože. Já jsem zase naprosto přirozeně přesunul náměrnou a mířil jí teď přímo na břicho. S úsměvem ruku oddálila.</p>

<p>"Danwood byl v poušti lepší a zahnal Mustardiho do defenzívy. Nechtěla jsem, aby jeden z nich zvítězil, potřebovala jsem, aby oba vykrváceli. Přemluvila jsem Mustardiho, aby obsadil studnu, a potom jsem tě vylákala z tvého úkrytu jako malou myšku. Uznej, že to byl mistrovský kousek."</p>

<p>Zářivě se na mě usmála.</p>

<p>Uznal jsem to, ale kuší jsem přitom nepohnul ani o píď a stále jsem mířil na její pevné břicho.</p>

<p>"Ve chvíli, kdy to vypadalo, že tě zabijí a potom se povraždí navzájem, dorazil Gasged. To byla čára přes mé plány. Zásilka měla skutečně dorazit s vojenskou jednotkou, ale měli to být obyčejní vojáci, a ne tihle nafoukaní veteráni. Navíc se někde nahoře něco profláklo a císařská pátrací mašinérie se rozjela. Z Gasgedova chování jsem pochopila, že o transportu smaragdů ví a jde po nich. Neměl však tušení, že je přivezl jeden z jeho mužů. Ani já jsem nevěděla, kdo z nich. Pár jsem si jich podle chování vytipovala, ale trefila jsem se až napotřetí. Prozradil mi, že je schoval do neobývaného pokoje v nevěstinci. To bylo docela chytré."</p>

<p>"Ukryl je do Delphiina pokoje," doplnil jsem s podivným tušením.</p>

<p>Roxana přikývla.</p>

<p>"Jo, k té děvce, co ti pomohla. Jenomže všechno se Gasgedovou horlivostí pořádně zkomplikovalo. Musela jsem se vypořádat se všemi třemi: Danwoodem, Mustardim i Gasgedem. Navrhla jsem našemu horlivému kapitánovi, že za nálezné mu pomůžu drahokamy najít. Uvěřil mi. Nebyl až takový asketa, jak vypadal, a myslel si, že na mě udělala dojem jeho mužnost a rozhodnost. Opravdu nebyl špatný."</p>

<p>Zornice se jí při příjemné vzpomínce zúžily jako skutečné šelmě.</p>

<p>"Kudlanka," řekl jsem nahlas.</p>

<p>"Cože?"</p>

<p>"Ta také po kopulaci požírá svého partnera."</p>

<p>Roxana se zasmála.</p>

<p>"Máš pravdu, zabila bych ho, ale zlomil si nohy, když jsme vyskakovali z bordelu. Nechala jsem ho tam ležet a on uhořel. Ale vezmu to popořádku. Nejprve jsem narafičila zavraždění kurýra. Byla jsem nervózní z tvého podrobného zkoumání koní, ale nakonec jsi na nic nepřišel. Celé to bylo docela jednoduché. Zavedla jsem zvířata na kraj města do opuštěného domu a dveře jsem zaklínila tenkou latí. Po dvou dnech zdivočela žízní, dostala se ven a zamířila k vodě na náměstí. Danwooda jsem pak snadno přesvědčila, že smaragdy má Mustardi. Přemluvila jsem ho, aby unesl tu malou štětku a chtěl za ni výkupné. Mustardi na ní naprosto závisel. Byl sadista a mučil ji. Vzrušovalo ho, že se nikdy nebránila. Pokud vím, byla to jediná žena, se kterou mohl spát. Dal by za ni úplně všechno."</p>

<p>Na chvíli se odmlčela a vypadala napůl nepřítomně. Netušil jsem, proč mi to všechno vypráví. Musela už pochopit, že se nenechám nachytat na švestkách. Možná svým vyprávěním sledovala ještě něco jiného.</p>

<p>"Rozdělila jsem smaragdy na dvě části. Větší jsem nechala v původním úkrytu a menší vzala s sebou. Nikdo zatím nevěděl, o jaké množství drahokamů se jedná," dala se opět do vysvětlování. "Danwooda s tou malou děvkou jsem odvedla na skálu, kde se opevnili, potom jsem na místo přivedla Mustardiho a ještě později vojáky. Byla to jatka, přesně jak jsem plánovala. Jenomže Mustardi díky tomu svému černému démonovi začal získávat převahu, navíc jsem zjistila, že někdo tu malou děvku odvedl. Tos mohl dokázat jedině ty."</p>

<p>Poslední větu jedovatě zasyčela.</p>

<p>"Musela jsem riskovat. Mustardiho jsem podřízla a jeho chlapy navedla na tvou stopu. Nakukala jsem jim, že prcháš se smaragdy a s tou malou mrchou. Vrátila jsem se k Danwoodovi, řekla mu, že jsem zabila Mustardiho, a obrala ho o drahokamy. Ty jsem mu poslušně předala. Stále nikdo neměl ponětí, kolik jich je ve skutečnosti. Ukázala jsem jim cestu dolů ze skály - stejnou, jakou jsi objevil ty. Gasged a jeho profíci už ně ale čekali. Danwood se samozřejmě odmítl vzdát. Smaragdy mu za to stály. Věřil, že se dokáží v poušti ztratit, ale spletl se. Při té příležitosti jsem zabila pár vojáků, abych Gasgeda oslabila. Potom jsem se vydala po tvé stopě. Bylo neuvěřitelné, kolik jsi jich dostal. Našla jsem tě v bezvědomí a nad tebou stál ten černej parchant. Odmítl mi tě vydat, asi kvůli nějakému praštěnému obdivu ke skvělému šermíři. Prostě hloupej chlap. Nehádala jsem se s ním, za tolik jsi mi nestál. Byl opravdu dobrý. Chceš vědět, co bylo dál?"</p>

<p>S očekáváním se na mě podívala. Pochopil jsem, že teď přichází vrchol jejího vyprávění.</p>

<p>"Jistě."</p>

<p>"Co ti ta malá děvka dala za to, žes jí pomohl? Nic přece neměla!" zasyčela vztekle.</p>

<p>"Co může žena nabídnout muži," opáčil jsem s pokrčením ramen.</p>

<p>"Lžeš!" vybuchla. "Ta malá čůza byla tak zohavená, že už nemohla potěšit žádného normálního chlapa! Dohonila jsem ji a zabila! Věř mi, že trpěla dlouho!"</p>

<p>Najednou mi vyschlo v ústech. Zabila ji jen kvůli mně, udělala to naschvál. Neměl jsem si od Marcelky ten peníz brát, nebo jsem měl chtít víc. Milosrdenství se nikdy nevyplácí.</p>

<p>"A co dál?" přinutil jsem se zeptat.</p>

<p>Roxanu jsem svou kamennou tváří neoklamal, dobře věděla, jak se cítím. Propichovala mě svýma očima a vychutnával si mě.</p>

<p>"Dál?"</p>

<p>V obličeji se jí objevil náznak nespokojenosti.</p>

<p>"Vrátila jsem se do Jakkabardi, přesvědčila Gasgeda, aby povolil zábavu v bordelu, a chvíli si s ním užívala. Když usnul, šla jsem si pro ukryté smaragdy. Ty měly být mou odměnou za týdny tvrdé a nebezpečné práce. Jenomže tam nebyly, zmizely! Za žádnou cenu jsem nechtěla, abych vyšla na prázdno - změnila jsem proto plány. Zapálila jsem celej ten hampejz od přízemí nahoru. Hořel jako troud. Museli umřít všichni. Vrátila jsem se ke Gasgedovi a vzbudila ho. Vyskočili jsme oknem, na smaragdy samozřejmě nezapomněl. Vzala jsem si je. On už je nepotřeboval."</p>

<p>"A jak víš, že ti po tom všem, co jsi mi teď řekla, neprostřelím břicho?" zeptal jsem se tiše.</p>

<p>Roxana odhalila v bezchybném úsměvu své bílé zuby. Její rty byly dokonalé, oči a celá tvář jakbysmet.</p>

<p>"Protože jseš příliš měkkej na tuhle drsnou hru. Ty nikdy nestřelíš ženskou, jako jsem já, do zad."</p>

<p>Otočila se a rázným krokem zamířila směrem k východu. Stál jsem a pozoroval její nádhernou siluetu. Odhadla mě přesně, do zad bych to nedokázal. Zastavila se dobrých tři sta metrů daleko, otočila se a zamávala mi. Mířený dostřel nejlepších kuší je okolo sta metrů. Zbraň však musí držet v ruce vynikající střelec. Já jsem ve střelbě na vzdálený cíl nikdy nebyl příliš dobrý. Namířil jsem kuši do výše, odhadl směr a nazdařbůh vystřelil. Ještě tři sekundy stála a potom ji něco srazilo k zemi. Když jsem k ní došel, ještě žila. Šipka ji zasáhla do podbřišku, ale páteř nepřerazila, pouze roztrhala střeva. Klečela sbalená do klubíčka.</p>

<p>"Do zad jsi to stejně nedokázal. Říkala jsem, že jseš měkkej. Skonči to, sakra!" zachrčela.</p>

<p>Silou vůle se narovnala a nastavila mi krk. Setnul jsem ji čistě, jednou ranou.</p>

<p>Vzal jsem jí tornu se smaragdy a vrátil se k jediné budově v poušti široko daleko. Vysypal jsem drahokamy do písku před překvapeného Aechyla a Klóda, potom k nim přidal ještě větší třpytivou hromadu z brašny, která byla původně na mém koni. Kurýr nebyl jediný, kdo měl nápad schovat něco v prázdném bordelovém pokoji, a já jsem bohužel zaměnil Marcelčino zavazadlo.</p>

<p>Odjel jsem deset dní po tom, co jsem se zotavil. Přes jejich protesty jsem drahokamy zanechal Klódovi s Aechylem. Přemlouvali mě, ať si vezmu alespoň třetinu, ale nechtěl jsem. Nakonec jsme sepsali smlouvu, že mi bude patřit polovina pohřební společnosti, kterou založí Aechyl, a polovina zisků z vinohradů, které na místě Jakkabardi obnoví Klód.</p>

<p>Roxanu pohřbil Aechyl. Zdarma.</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0