%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/118.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Terry Goodkind - Pravidlo devitek</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>15.8.2019</date> <id>f6ffb315-9114-408b-9bbb-be7a8a293059</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2011</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Terry Goodkind</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>PRAVIDLO</strong></p><empty-line /><p><strong>DEVÍTEK</strong></p><empty-line /><p><strong>THE LAW OF NINES</strong></p> <p><strong>Copyright © 2009 by Terry Goodkind</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>All rights reserved, which includes</p> <p>to reproduce this book or portions</p> <p>any form whatsoever.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Translation © <strong>Ivana Drábková, 2011</strong></p> <p>Copyright 2011 © for the Czech edition by <strong>CLASSIC</strong></p> <p>Cover Art © by <strong>Jon Sulivan</strong></p> <p>Jazyková úprava: <strong>Vladimíra Krejčíková</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>ISBN 978-80-80707-88-4</p> <p>Distribuce − tel.: 283 882 490</p> <p>e-mail: classic-books@volny.cz</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Jeri, mé životní lásce, která tu pro mě stále je</emphasis>.</p> <p><emphasis>Dává mi svou sílu, když jsem slabý</emphasis>,</p> <p><emphasis>a usmívá se na mě, když jsem silný</emphasis>.</p> <p><emphasis>Nikdo neví tak dobře jako ona, co všechno mě přivedlo</emphasis></p> <p><emphasis>na toto místo, k této knize, na tuto novou cestu</emphasis>.</p> <p><emphasis>Nikdy bych nebyl tím, čím jsem</emphasis>,</p> <p><emphasis>ani bych nedokázal dosáhnout všeho</emphasis>,</p> <p><emphasis>čeho jsem dosáhl, kdyby mi nestála celou dobu po boku</emphasis>.</p> <p><emphasis>Ona mě naplňuje</emphasis>.</p> <p><emphasis>Tuhle kniha je pro ni</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>1.</p> <p>Byla to pirátská vlajka na střeše instalatérského náklaďáku, co upoutalo jeho pozornost. Bílá lebka se zkříženými hnáty jako by měla co dělat, aby se udržela na černém podkladu vlajky, jež se divoce třepetala, jak se náklaďák zjevně snažil stihnout světla a řítil se ke křižovatce. Jak prudce zahnul, celý se naklonil a bílé plastové trubky na korbě se s rachotem přesunuly k jedné straně. Při rychlosti, jakou se pohyboval, hrozilo nebezpečí, že se převrátí.</p> <p>Alex vrhl letmý pohled na jedinou další osobu, která s ním čekala na kraji chodníku. Byl tak zamyšlený, že si předtím nevšiml osamělé ženy, která stála napravo před ním. Ani si nevzpomínal, že by ji viděl odněkud přijít. Měl dojem, že jen zahlédl trochu páry, stoupající v chladném vzduchu z jejích paží.</p> <p>Vzhledem k tomu, že Alex neviděl ženě do tváře, nevěděl, jestli zpozorovala, že se k nim řítí náklaďák, ale jen těžko mohla přeslechnout řev vysokých otáček jeho motoru.</p> <p>Když mu bylo jasné, že auto zatáčku nevybere, chytil ženu pod paží a strhl ji zpátky.</p> <p>Pneumatiky zakvílely, když velký bílý náklaďák vyskočil na chodník přesně v místě, kde ještě před chvílí stál Alex a ta žena. Přední nárazník je minul jen o pár centimetrů. Za autem vířil rezavý prach a kolem nich proletěly kusy zaschlého bláta.</p> <p>Kdyby Alex zaváhal, byli oba mrtví.</p> <p>Na bílých dveřích, přímo nad nápisem „Instalatérství pod pirátskou vlajkou“ byl obrázek bodrého piráta s elegantní černou páskou přes oko a zářivým úsměvem. Alex na piráta vrhl zlobný pohled, jak ho míjel.</p> <p>Když vzhlédl, aby se podíval, jaký šílenec náklaďák řídí, střetl se s upřeným nevraživým pohledem statného spolujezdce. Jeho husté tmavé vlasy a vousy mu dodávaly vzhled opravdového piráta. V očích, jež hleděly z úzkých štěrbin nad kulatými, od neštovic podobanými tvářemi, doutnal neskrývaný vztek.</p> <p>Zdálo se, že to hromotluka rozzuřilo, že se jim Alex a žena opovážili přimotat do cesty při jejich výletu mimo vozovku. Jakmile otevřel dveře, nebylo pochyb o jeho bojovné náladě. Vypadal jako postava z nějakého hororu.</p> <p>Alex cítil chladnou vlnu adrenalinu, která ho zaplavila, když v duchu plánoval, co udělá. Spolujezdec, který se už už chystal vyskočit z jedoucího náklaďáku, u něj bude dřív, než se k němu přidá řidič, takže to bude vyrovnaný boj − alespoň chvíli. Alex nemohl uvěřit, že se něco takového děje, ale bylo to tak, a věděl, že to bude muset nějak řešit.</p> <p>Jak se připravoval na nevyhnutelný střet, naplnila ho klidná zuřivost. Všechno se zpomalilo a každý úder srdce trval celou věčnost. Sledoval, jak se muži vyboulily svaly na paži, kterou držel dveře otevřené. V reakci na to se napjaly svaly i Alexovi, připravenému přijmout výzvu. Mysl měl obklopenou tichem.</p> <p>V okamžiku, kdy spolujezdec vystrčil svalnatou nohu ze dveří náklaďáku, blikání výstražných světel a náhlé zaječení sirény ho přimělo obrátit pozornost jinam. Na křižovatku se s kvílením pneumatik vřítilo policejní auto způsobem, jenž svědčil o tom, že řidičův kaskadérský kousek policajty rozhněval. Policejní auto parkovalo u plotu na příjezdové cestě k parkovišti na opačné straně ulice. Muži v náklaďáku se řítili kolem tak, že si zaparkovaného policejního auta, které sledovalo provoz na silnici, zřejmě nevšimli. Nevšiml si ho ani Alex, pohroužený do vlastních myšlenek.</p> <p>Z tlampače se ozval chraplavý hlas: „Vypněte motor!“</p> <p>Svět se v jediném okamžiku opět rozběhl a vrátil zpět do svých kolejí.</p> <p>Bílé nákladní auto, nechávající za sebou zvířený prach, sjelo z chodníku a zpomalilo, a černobílé policejní auto zabrzdilo těsně za ním. Když náklaďák zastavil, policisté vyskákali z auta a s rukama připravenýma na pistolích se rozběhli ke kabině, každý z jedné strany. Cestou řidiče a jeho spolujezdce hlasitě vyzývali, aby vystoupili. Oba muži poslechli s rukama nad hlavou. Policisté je v mžiku otočili a opřeli o přední nárazník.</p> <p>Alex cítil, jak se mu uvolnilo napětí ve svalech a málem se mu podlomila kolena.</p> <p>Jak odvracel pohled od silničních pirátů, které policisté rychle prohledali, zjistil, že na něj žena upřeně hledí. Její oči měly medovou barvu jeho nejlepších sobolích štětců. Na první pohled mu bylo jasné, že za těma smyslnýma hnědýma očima se skrývá a okolní svět pozoruje pronikavá inteligence.</p> <p>Vrhla významný pohled na jeho velkou ruku, kterou jí stále svíral paži. Měl v úmyslu ji odtáhnout do bezpečí, aby jí statný spolujezdec nemohl ublížit, ale policie zasáhla dřív.</p> <p>Vzhlédla k němu s tichou výzvou.</p> <p>„Promiňte,“ řekl a pustil ji. „Ti piráti vás málem srazili.“</p> <p>Neřekla nic.</p> <p>Chtěl, aby to znělo bezstarostně, aby zmírnil leknutí z toho, co se málem stalo, ale z jejího chladného výrazu poznal, že se mu to moc nepovedlo. Doufal, že jí nezpůsobil moc velkou bolest, jak pevně svíral její paži. Občas si neuvědomoval svoji sílu.</p> <p>Alex nevěděl, co dělat s rukama, a tak si jednou pročísl husté vlasy a druhou strčil do kapsy.</p> <p>Odkašlal si, nasadil vážnější tón a začal znovu. „Omlouvám se, jestli jsem vás držel moc pevně, ale náklaďák by vás srazil, kdybych vás neodtáhl z cesty.“</p> <p>„Záleží vám na tom?“</p> <p>Hlas měla stejně podmanivý jako oči.</p> <p>„Ano,“ řekl mírně zaraženě. „Nechtěl bych, aby se někomu stala taková hrozná nehoda.“</p> <p>„Třeba to nebyla nehoda.“</p> <p>Z výrazu její tváře se nedalo nic vyčíst. Mohl jen hádat, co tím myslela. Byl na rozpacích, co na to říct.</p> <p>Vzpomínka na to, jak stála na okraji chodníku, mu utkvěla v paměti a teď se mu znovu vynořila na mysli. I když byl v té chvíli pohroužen do pochmurných myšlenek, všiml si mírné nevyváženosti její postavy. Něco mu na ní neladilo. Jako malíř měl vyvinutý smysl pro souměrnost postavy a jakákoliv nesymetrie, ať už v klidu nebo v pohybu, ho vždy upoutala. Ve způsobu, jak ta žena stála, bylo něco zvláštního.</p> <p>Alex si nebyl jistý, jestli se tou poznámkou také jenom nesnažila o totéž co on − odlehčit vážnost toho, co se jim mohlo stát − nebo jestli považovala jeho galantnost za vtírání a odmítla ho. Dovedl si představit, že tak přitažlivá žena jako ona se neustále setkává s muži, kteří se ji snaží nějak upoutat.</p> <p>Černé saténové šaty, které zdůrazňovaly její ladné křivky, vypadaly buď jako poslední výkřik módy nebo jako poněkud staromódní − nevěděl pro kterou variantu se rozhodnout; stejně tak dlouhý tmavě zelený šál, který měla přehozený kolem ramen. Totéž platilo i o bohatých kadeřích jemných světlých vlasů.</p> <p>Alex usoudil, že měla zřejmě namířeno do exkluzivního klenotnictví, jež bylo jedním z mnoha luxusních obchodů v Regent Centru na protější straně ulice. Jeho prosklená fasáda vyčnívala nad korunami jasanů a lip, vysázených na širokém prostranství mezi nákupní galerií a Regentským bulvárem.</p> <p>Vrátil se pohledem k instalatérskému vozu zaparkovanému u chodníku. Zapnutý maják policejního auta osvětloval bílý náklaďák střídavě modře a červeně.</p> <p>Když policista nasadil pouta spolujezdci, ukázal na obrubník a vyzval ho, aby se posadil vedle řidiče. Hromotluk se posadil a zkřížil nohy. Oba dva na sobě měli špinavé tmavé montérky. Přestože mlčky dělali, co jim strážníci řekli, vůbec nevypadali vystrašeně.</p> <p>Pak se jeden policista vydal směrem k Alexovi, zatímco druhý mluvil do vysílačky, kterou měl připnutou k nárameníku košile.</p> <p>„Jste oba v pořádku?“ zeptal se muž zákona, když k nim došel. Z hlasu mu pořád ještě nevyprchal adrenalin. „Nezranili vás, že ne?“</p> <p>Policisté byli mladí kluci s vypracovanými postavami vzpěračů a býčími šíjemi. V černých košilích s krátkými rukávy vynikly jejich mohutné svaly.</p> <p>„Ne,“ řekl Alex. „Jsme v pořádku.“</p> <p>„To rád slyším. Stalo se to hrozně rychle. V první chvíli jsem si myslel, že vás srazili.“</p> <p>Alex kývl hlavou směrem ke spoutaným mužům. „Zavřete je?“</p> <p>Policista přejel rychlým pohledem ženu, a pak zavrtěl hlavou. „Pokud to nejsou hledaní zločinci, tak ne. Ale u takových týpků nikdy nevíte, co udělají, takže jim kvůli vlastní bezpečnosti většinou nasadíme želízka, dokud je neprověříme. Ale myslím, že až jim kolega vypíše pokutové bloky, nějakou dobu si nechají zajit chuť na takové kaskadérské kousky.“</p> <p>Fakt, že dva takhle stavění strážníci měli až takové obavy z chlápků v náklaďáku, že je spoutali, Alexovi trochu pozvedl sebevědomí. Už neměl tak špatný pocit z toho, že ho pohled do tmavých očí spolujezdce vyděsil.</p> <p>Podíval se policistovi na odznak a natáhl ruku. „Díky, že jste přijeli, strážníku Slawinski.“</p> <p>„Jasně,“ odvětil a potřásl si s Alexem rukou. Podle síly stisku Alex poznal, že je stále napružený. Také se hned otočil a spěchal zpátky k pirátům.</p> <p>Řidič, který dál seděl na obrubníku, měl štíhlejší postavu, ale jinak vypadal, že je stejný ničema jako jeho statný spolujezdec. Právě s kamennou tváří odpovídal strážníkovi, který stál nad ním a něco psal.</p> <p>Policisté spolu prohodili pár slov: zřejmě dostali zprávu o výsledku kontroly obou mužů, protože pak Slawinski přikývl, sundal spolujezdci pouta a poslal ho zpátky do auta. Muž nasedl, zabouchl dveře, stáhl okýnko a vystrčil z něj chlupatou ruku. Druhý policista mezitím sundal pouta řidiči.</p> <p>Ve velkém zpětném zrcátku upoutaly Alexe spolujezdcovy tmavé oči, které podmračeně upíral přímo na něj. Ty oči působily v civilizovaném světě až nepatřičně. Alex usoudil, že mu to tak připadá proto, že v této nové luxusní části města působila nepatřičně i pracovní auta různých řemeslnických firem, přestože jich tu jezdilo dost. Alex si vzpomněl, že to instalatérské auto zahlédl už předtím.</p> <p>Alexův domek, nedaleko odtud, stával kdysi na předměstí spolu s několika dalšími, oddělenými zalesněnými kopci a kukuřičnými poli, ale už dávno je pohltilo neustále se rozšiřující město. Nyní žil v žádané čtvrti, i když ne přímo v nejžádanější ulici, ani v nejlepším domě.</p> <p>Chvíli jen strnule stál a upřeně hleděl na špinavý, vousatý obličej, jenž ho pozoroval ve zpětném zrcátku.</p> <p>Pak se na něj ten chlap zašklebil.</p> <p>Tak zlomyslný škleb Alex ještě neviděl.</p> <p>Jak se černá vlajka na střeše náklaďáku v poryvu větru náhle rozvinula, Alexovi se zdálo, že se na něj zlověstně zašklebila i bílá lebka.</p> <p>Pak si uvědomil, že žena vedle něho si vůbec nevšímá okolního dění, ale dívá se na něj. Když se na přechodu rozsvítila zelená, Alex jí pokynul.</p> <p>„Dovolíte, abych vás bezpečně převedl přes silnici?“ zeptal se s přehnanou galantností.</p> <p>Poprvé se usmála. Nebyl to široký úsměv, ani nehrozilo, že by se změnil ve smích, bylo to spíš takové pousmání, mírné rozvlnění rtů, naznačující, že tentokrát pochopila jeho snahu zlehčit celou situaci.</p> <p>A hle, zdálo se mu, že celý svět náhle zkrásněl, i když jinak to pro něj byl dost deprimující den.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>2.</p> <p>„Rád bych vás někdy namaloval − samozřejmě, pokud byste měla zájem,“ řekl Alex cestou přes široký bulvár.</p> <p>„Namalovat mě?“ zeptala se s povytaženým obočím. Typicky ženský pohled ho vybízel k vysvětlení.</p> <p>„Jsem malíř.“</p> <p>Rychle se rozhlédl, aby zkontroloval situaci na silnici a ujistil se, že žádný další gauner v náklaďáku nemá v úmyslu je přejet. Všichni však − při pohledu na blikající policejní vůz zaparkovaný u chodníku − dodržovali předpisy.</p> <p>Ulevilo se mu, že se konečně dostal pryč od těch pirátů − instalatérů. Vypadalo to, že něčím vyprovokoval jejich zášť. Alex pocítil prudký záchvěv hněvu k jejich neopodstatněnému agresivnímu chování vůči němu.</p> <p>„Tak vy malujete portréty?“ zeptala se.</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Občas.“</p> <p>Nespecializoval se na portréty, ale příležitostně si jimi vydělával. Pracoval by třeba i zadarmo, jen kdyby mohl tuhle ženu malovat. V duchu už rozebíral křivky a plochy jejích rysů a zkoušel si představit, zda by dokázal přesně vystihnout její úchvatnou tvář. Nikdy by s prací nezačal, pokud by si nebyl jistý, že výsledek bude perfektní. Tohle byla žena, kterou si přál zachytit v její dokonalosti. Provést na ní jakoukoliv změnu bylo nemyslitelné.</p> <p>Ukázal na elegantní nízkou budovu probleskující skrz mihotající se listy. „V galerii mám pár svých obrázků.“</p> <p>Pohlédla směrem, kterým ukazoval, téměř jako by čekala, že tam uvidí stát samotnou galerii.</p> <p>„Vlastně tam mám právě teď namířeno. Jestli se chcete podívat na nějaké mé práce, galerie je kousek od klenotnictví…“</p> <p>Odmlčel se a náhle se cítil trochu hloupě, že něco takového předpokládá. Domníval se, že žena jako ona se bude zajímat jen o luxusní klenotnictví nebo butiky. Teď nechápal, co ho k té myšlence vedlo, když na sobě nemá jediný šperk, ale usoudil, že se nejspíš bál, že se nezajímá o umění − rozhodně ne o jeho umění.</p> <p>„Vaše obrazy bych si prohlédla ráda.“</p> <p>Podíval se na ni. „Opravdu?“</p> <p>Přikývla a odhrnula si z tváře pramen světlých vlasů.</p> <p>Alex ucítil v kapse tiché zavrnění mobilu, jež ho upozornilo, že mu přišla další zpráva. V duchu vzdychl a namířil si to přímo k budově přes téměř prázdné parkoviště. Ještě bylo brzy, většina lidí přijede až k poledni. Pár desítek nablýskaných drahých automobilů v tlumených odstínech stříbrné, červené a žluté parkovalo poblíž hlavního vchodu.</p> <p>Mobil přestal vibrovat. Určitě mu psala Bethany. Ani netušil, že jeho mobil umí přijímat textové zprávy, dokud ji před pár týdny nepotkal. Po druhé schůzce mu začala posílat esemesky. Byly příšerně banální. Už je přestal číst. Pravidelně se ho ptala, jestli na ni myslí. A to ji sotva znal. Co jí na to měl odpovědět? Že ho nezaujala tak, aby na ni myslel?</p> <p>Nechal mobil v kapse a otevřel skleněné dveře. Tohle nebylo nákupní centrum určené finančně zdrženlivým zákazníkům. Žena proplula dovnitř s půvabem a sebevědomím, jež svědčily o tom, že je zvyklá pohybovat se v takovém prostředí.</p> <p>Než se dveře zavřely, vrhl Alex ještě krátký pohled přes parkoviště a stromořadí, které široký bulvár lemovalo, na bílý náklaďák, který dosud stál u chodníku před policejním autem. Muže uvnitř už nerozeznal.</p> <p>Ocitli se v poklidné atmosféře nádhery a luxusu a Alexe trochu překvapilo, že žena věnovala lákavé výloze proslulého Regentského klenotnictví jen letmý pohled. Jak procházeli kolem, každý exkluzivní obchod si změřila stejným nevzrušeným pohledem. Butik, ve kterém, jak Alex věděl, jste nedostali nic za menší než čtyřmístnou částku, snad s výjimkou šály. Žena si prohlédla šaty ve výkladu se stejným zájmem, jaký věnovala botám ve vedlejší výloze nebo kabelkám v další.</p> <p>Alex si všiml, jak na ni jiné ženy vrhají hodnotící pohledy. Ona si také prohlížela ostatní ženy, ale úplně jinak. Ony ji hodnotily po společenské stránce. Ona je posuzovala… prostorově, ověřila si jejich vzdálenost, než jim krátce pohlédla do tváře, jako by zjišťovala, jestli je pozná.</p> <p>„Támhle za rohem to už je,“ upozornil ji Alex.</p> <p>Když s ní mluvil, hleděla na něho se soustředěným zájmem, jenž byl zdvořilý a zároveň vyjadřoval zaujetí. Nedovedl si představit, že by mu tahle žena posílala textové zprávy.</p> <p>Zahnuli mírně doleva a dostali se do pasáže vydlážděné růžovým mramorem, ozdobně vykládaným širokými kovovými pruhy. Klenutými oblouky, vytvořenými z umělých kamenů, se dalo projít do dalších průchodů. Ten, který si vybral Alex, je zavedl do sluncem ozářené chodby. Střešní okna propouštěla sluneční paprsky, které se mihotaly na květináčích překypujících filodendrony a růžově kvetoucími ibišky.</p> <p>Alex se zastavil před výlohou galerie, orámovanou ozdobnou zlatou lištou. Měla navozovat představu zarámovaného obrazu. Uvnitř byla vystavena některá dražší a vyhledávaná díla.</p> <p>Alex ukázal do výlohy. „Tady to je.“</p> <p>Přes tvář jí přeletěl náznak nesouhlasu. „Chcete říct, že tohle… jste maloval vy?“</p> <p>Hleděla na velké plátno, umístěné přímo uprostřed výkladu. Vytvořil je R. C. Dillion, malíř ze středozápadu, jenž se pomalu stával známým umělcem. Říkalo se o něm, že je průkopníkem nového realismu v umění.</p> <p>„Ne, tohle ne,“ ujistil ji Alex. Trochu se naklonil dopředu a ukázal za abstraktní díla zaplňující výlohu, na menší krajinku umístěnou na stojanu téměř vzadu. „Támhle je jeden z mých obrazů. Ta horská krajina s borovicemi v popředí nalevo.“</p> <p>Alex si s povděkem všiml, že pan Martin, majitel galerie, obraz nasvítil a postavil na stojan − neopřel ho jen o stěnu, jak to občas dělal. Sluncem zalitá mýtina uprostřed borového háje tak díky vhodnému osvětlení úplně ožila.</p> <p>„Víte, který myslím?“ zeptal se a ohlédl se na ni.</p> <p>Měla ústa pootevřená překvapením. „Alexandre, to je nádhera!“</p> <p>Alex strnul.</p> <p>Věděl, že dosud jeho jméno nepadlo. Věděl to jistě, protože s představováním čekal na vhodný čas, aby to nepůsobilo příliš dotěrně.</p> <p>Nakonec usoudil, že už asi někdy byla v Regentském centru a zřejmě navštívila galerii. Koneckonců, bohaté ženy galerii znají − jen si příliš nevšímají jeho obrazů. Vedle svých vystavených děl měl vždycky cedulku se stručným životopisem a fotkou. Podepisoval se nezkráceným jménem − Alexander − a stejné jméno měl uvedené i v životopisu. Musela znát jeho jméno odtud.</p> <p>Vzhlédla a upřeně se na něj zadívala. „Proč jste to namaloval?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Mám rád lesy.“</p> <p>Zdálo se, že jí oči začínají trochu plavat, jako by pro ni krajina na obrázku měla nějaký posvátný význam. „Ne, já myslím, proč jste namaloval právě tohle místo?“</p> <p>„Nevím. Maloval jsem ho z hlavy, je dílem mé fantazie.“</p> <p>Vypadala, že chce něco říct, ale místo toho se otočila zpátky k výloze, jako by ani neměla slov na vyjádření toho, co cítila.</p> <p>Alex se jí právě chystal zeptat, proč zrovna tahle scenérie pro ni má takový význam, když mu zazvonil mobil. Nechtěl ho zvedat, ale žena upřeně hleděla do výlohy galerie, úplně zaujatá jeho obrazem, a tak se odvrátil a hovor přijal.</p> <p>„Haló?“</p> <p>„Alexi, to jsem já,“ řekla Bethany.</p> <p>„Uhm, ahoj,“ pozdravil potichu a zakryl telefon rukou.</p> <p>„Nedostal jsi moje zprávy?“</p> <p>„Promiň, ale dneska jsem ještě žádnou nečetl. Už jsem ti říkal, že když mi chceš něco říct, tak mi musíš zavolat.“</p> <p>„Ty jsi legrační, Alexi,“ oznámila mu zpěvavým hlasem, který mu drásal uši. „Kdo dneska nepoužívá esemesky? Nebuď tak staromódní. Všichni si posílají zprávy.“</p> <p>„Já ne. Tak co jsi chtěla?“</p> <p>„No, kdyby sis přečetl zprávy, které jsem ti poslala, věděl bys to. Plánovala jsem, že bych tě dneska večer někam vytáhla, abychom oslavili tvoje narozeniny.“</p> <p>Zněla namíchnutě. Alexovi to bylo jedno. Neměl chuť někde popíjet, ani se jinak veselit v takový chmurný den. Navíc ho rozzlobila její domýšlivost.</p> <p>Bethany začala nabývat dojmu, že mezi nimi je něco víc, než ve skutečnosti bylo. Párkrát si někam vyšli, což mu docela stačilo, aby zjistil, že nemají mnoho společného. Schůzky netrvaly dlouho a nebyly ničím výjimečné. Nevěděl, co na něm vlastně vidí. Nehodili se k sobě. Měla ráda drahé věci a Alex nebyl bohatý. Ráda chodila na večírky a Alex se bez nich obešel.</p> <p>A navíc ji jeho umění nudilo.</p> <p>„Promiň, Bethany, přečtu si tvé zprávy a ještě ti zavolám.“</p> <p>„No −“</p> <p>Ukončil hovor, zaklapl telefon a otočil se zpátky k ženě. Opět ho pozorovala s tím zvláštním pohledem, který pořád tak docela nechápal.</p> <p>„Promiňte.“ Na vysvětlenou ukázal omluvně na telefon a strčil ho zpátky do kapsy.</p> <p>Ohlédla se přes rameno k jeho obrazu. „Já se musím také omluvit. Už nemám čas,“ řekl a otočila se k němu zpátky. „Prozatím musím jít.“</p> <p>„Opravdu? Nemohu vás aspoň −“</p> <p>Telefon zazvonil znovu. Měl ho úplně vypnout.</p> <p>Žena se znovu pousmála, rozvlnila rty stejným okouzlujícím způsobem. Povytáhla obočí a kývla hlavou k jeho kapse. „Radši byste to měl vzít, jinak na vás bude naštvaná ještě víc.“</p> <p>„Ať si je, mně je to jedno.“</p> <p>Jenže Alex věděl, že se Bethany jen tak nevzdá, takže n a konec vytáhl vyzvánějící telefon z kapsy. Natáhl k ženě vztyčený prst. „Počkejte chviličku, prosím.“</p> <p>Žena se ještě jednou podívala na obraz a pak se k němu zamyšleně otočila. Jak její výraz zvážněl, úplně se zarazil.</p> <p>Telefon přestal zvonit.</p> <p>„Dejte si pozor na zrcadla,“ řekla nakonec do ticha. „Mohou vás přes ně sledovat.“</p> <p>Alexovi naskočila husí kůže.</p> <p>Když telefon znovu zazvonil, málem ho upustil.</p> <p>„Cože?“</p> <p>Upřeně se na něj zahleděla tím bezedným pohledem.</p> <p>„Prosím vás,“ požádal ji, „vydržte ještě chvilku.“</p> <p>Splynula se stínem ve výklenku mezi obchody, jako by mu chtěla poskytnout soukromí k vyřízení telefonátu.</p> <p>Odvrátil se a odklopil mobil. „Co je?“</p> <p>„Alexi, už nikdy −“</p> <p>„Hele, mám tu teď něco moc důležitého. Zavolám ti za chvíli.“</p> <p>Zaklapl mobil, aniž by čekal na bouřlivou reakci, a otočil se zpátky k ženě čekající ve stínu výklenku. Byla pryč. Prostě… zmizela.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>3.</p> <p>Alex natahoval krk a otáčel hlavu na všechny strany, rozhlížel se po nakupujících, kteří procházeli tichou chodbou. Převážnou většinu tvořily ženy, ale tu, kterou hledal, nikde neviděl.</p> <p>Jak mohla tak rychle zmizet?</p> <p>Rozběhl se ke klenutému vchodu, kterým prošli dovnitř, a vyhlédl směrem ke klenotnictví. Ani tam ji nezahlédl. To, že odešla tak rychle, ho nejen překvapilo, ale především rozmrzelo. Chtěl zjistit alespoň její jméno.</p> <p>Nečekal, že bude náhle tak spěchat. Promarnil svou šanci.</p> <p>Ale možná že ne. Řekla přece, že ‚prozatím‘ musí jít.</p> <p>Uvažoval, co tím asi myslela.</p> <p>Zhluboka vzdychl. Zřejmě nic. Pravděpodobně jen nechtěla být nezdvořilá. Zřejmě se ho už chtěla zbavit, stejně jako on se chtěl zbavit Bethany.</p> <p>Přesto mu připadalo, že v tom je něco jiného. Něco se dělo, ale nevěděl co.</p> <p>V pasáži, kde se mísila ozvěna kroků s tlumeným hovorem, občas oživeným zvonivým smíchem, ho náhle přepadl pocit, že se mu to všechno jen zdálo.</p> <p>O takové myšlenky opravdu nestál. Zvlášť ne dneska.</p> <p>Regentské centrum mu náhle připadalo jako prázdné a velice osamělé místo. Nálada, která se mu díky ženě trochu zvedla, zase poklesla.</p> <p>Pevně sevřel rty, rozzlobený na Bethany a její hloupé textové zprávy a telefonní hovory. Nikdy nebyly důležité, a teď navíc přerušily to, co důležité bylo.</p> <p>Zklamaně vzdychl, otočil se a vracel se ke galerii. Jak míjel ženy, které si vyšly na nákupy, prohlížel si jejich tváře a mimoděk hledal tu, co mu tak náhle zmizela. Nakonec, aniž by ji zahlédl, došel až ke galerii, přestože tušil, že ji nenajde.</p> <p>Z náhlého popudu se zahleděl do výlohy v naději, že třeba zašla dovnitř, aby se podívala na jeho obraz zblízka, než si vyřídí telefonát. Možná si jí nevšiml. Zdálo se, že obraz ji hodně zaujal, a tak si ho chtěla lépe prohlédnout.</p> <p>Pátral pohledem přes výlohu po galerii, ale ženu nikde neviděl. Zato si ho všiml pan Martin a kývl na něho se zdvořilým úsměvem.</p> <p>Když Alex vešel dovnitř, rozezněly se svým charakteristickým cinkáním ručně tepané tibetské zvonečky, zavěšené na modlitební šňůrce nade dveřmi do malého obchodu. Obrazy, kolem kterých procházel, přejel jen letmým pohledem. Dělalo mu potíže nazývat je ‚dílo‘.</p> <p>Pan Martin, štíhlý elegán, oblečený ve dvouřadém obleku, měl ve zvyku skládat ruce jednu na druhou. Obvykle je několikrát vyměnil, než byl s jejich uspořádáním spokojený. Na krku těsně pod vystouplým ohryzkem mu zářila jasně růžová kravata.</p> <p>„Pane Martine, jak to dneska jde? Zastavil jsem se, abych se přeptal.“</p> <p>„Je mi líto, Alexi. Naposledy jsem prodal váš obraz minulý měsíc a od té doby nic.“</p> <p>Alex si skousl horní ret. „Aha.“</p> <p>Usoudil, že bude muset zatím chodit pěšky, než si bude moct dát spravit auto. Naštěstí místa, kam se potřeboval dostat, byla docela blízko, díky tomu, že v minulém roce otevřeli tohle nákupní centrum. K dědečkovi se také dalo dojít pěšky. Ben zřejmě čeká, že se u něj Alex dneska zastaví.</p> <p>Pan Martin opět nasadil svůj chabý úsměv a shovívavě se k němu naklonil. „Kdybyste dal na mé rady, Alexi, vím, že bych vám mohl udělat jméno − a tím pádem vydělat spoustu peněz.“ Dlouhými prsty zakýval směrem k obrazu, vystavenému uprostřed výlohy. „R. C. Dillion už na svých pozoruhodných dílech vydělal celé jmění. Zármutek a strach ze zničení naší planety, zcela jasně patrné z jeho obrazů, jsou nejen srdcervoucí, ale hlavně žádané. Sběratelé chtějí umělce, který dokáže přenést na plátno tak výmluvné pocity. Přináší jim to určitý pocit hrdosti, když dávají svému okolí najevo, že s umělcem sdílejí tak závažné obavy.“</p> <p>Alex přelétl pohledem zlostné tahy štětcem s červenou barvou. Rozhodně znázorňovaly zkázu a zmar. „Netušil jsem, že právě tohle se R. C. Dillion snaží vyjádřit.“</p> <p>„Samozřejmě že ne, Alexi, protože nedáte na mé cenné rady, abyste se nebránil přijmout a ztvárnit podstatu jiných realit, jak to dělají významní umělci.“</p> <p>„Já rád ztvárňuji podstatu naší vlastní reality,“ prohlásil Alex co nejuctivěji. „A jestli si myslíte, že se zákazníci tak moc zajímají o naši planetu, proč jim neukážete nějaké moje obrazy?“</p> <p>Pan Martin se usmál tím svým shovívavým úsměvem. „Ukazuji jim je, Alexi, to víte, že ano, jenže oni se víc zajímají o skutečně umělecké představy, než… než co malujete vy. Neukazujete nic z dravé a nenasytné lidské povahy. Vaše díla znázorňují krásu, ale ne závažná témata. Nic průkopnického.“</p> <p>„Aha.“</p> <p>Nemít tak mizernou náladu, Alexe by pravděpodobně takové hodnocení dopálilo. Jenže v jeho současném rozpoložení s ním takové podceňování ani nehnulo. Místo toho pocítil jen větší zasmušilost.</p> <p>„Ale ujišťuji vás, Alexi, že představuji vaše obrazy v co nejpříznivějším světle, a dosáhli jsme s nimi i menších úspěchů.“ Ve tváři se mu objevil úslužný úsměv, když si vzpomněl, že příležitostně prodá nějaký z Alexových obrazů a jako majitel galerie si ponechá čtyřicetiprocentní provizi. „Doufám, že před svátky prodáme víc vašich prací.“</p> <p>Alex přikývl. Věděl, že obhajovat svůj postoj k umění je úplně zbytečné. Záleželo jedině na tom, jestli prodá své obrazy. Měl úspěch u několika lidí, kterým se jeho krajinky líbily. Pořád se ještě našli lidé, kteří měli zájem o podobné obrazy, jaké maloval on, obrazy, na kterých vyzdvihoval krásu přírodních scenérií. Tito lidé dokázali ocenit umělecké dílo, které je povzneslo a potěšilo.</p> <p>Té ženě se koneckonců jeho obraz líbil, a to vypadala, že svou inteligencí hravě překoná všechny sběratele umění, které pan Martin znal. Věděla, co se jí líbí, a nebála se to říct. Většina zákazníků galerie se spoléhala na pana Martina, že jim řekne, co se jim má líbit. A za takovou odbornou radu byli ochotni pořádně zaplatit.</p> <p>Přesto Alex musel jíst.</p> <p>„Díky, pane Martine. Zase se zastavím −“</p> <p>„Nebojte, Alexi, zavolám vám hned, jakmile prodám některý z vašich obrazů, ale přemýšlejte prosím o tom, co jsem vám řekl.“</p> <p>Alex zdvořile přikývl a zamířil ke dveřím. Věděl, že i kdyby měl umřít hlady, nikdy nebude jen stříkat barvu na plátno a předstírat, že je to umění.</p> <p>Podle všeho to budou ještě depresivnější narozeniny, než očekával. Ale děda mu třeba trochu zvedne náladu.</p> <p>Přede dveřmi se zarazil a otočil se. „Pane Martine, potřebuji si tenhle obraz odnést.“</p> <p>Pan Martin zamračeně stáhl obočí, když se díval, jak Alex bere obrázek krajiny ze stojanu. „Odnést? A proč?“</p> <p>V galerii stále ještě zbylo šest jeho obrazů na prodej. O jeho dílo žádná rvačka nebyla.</p> <p>„Je to dar − někomu, kdo ho ocení.“</p> <p>Tvář pana Martina se roztáhla v lišáckém úsměvu. „To je chytré, Alexi. Občas může malý dárek zasít semínko pozdější bohaté sbírky.“</p> <p>Alex se přinutil k letmému úsměvu. Přikývl a zastrčil si obraz pod paži.</p> <p>Nevěděl, jestli tu ženu ještě někdy uvidí. Uvědomoval si, že je pošetilé si myslet, že se ještě setkají.</p> <p>Ale jestli se to stane, dá jí svůj obraz. Toužil znovu spatřit ten její úsměv, a pokud ho to bude stát jenom obraz, bohatě se mu to vyplatí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>4.</p> <p>„Myslím, že mě pozorují zrcadla,“ prohlásil Alex zamyšleně, zahleděný do dálky.</p> <p>Ben po něm střelil pohledem přes rameno. „To mají zrcadla ve zvyku.“</p> <p>„Bene, já to myslím vážně. Poslední dobou mám pocit, jako by mě zrcadla pozorovala.“</p> <p>„Myslíš, jako že vidíš sám sebe, když se do nich podíváš?“</p> <p>„Ne.“ Přestal hledět do dáli a upřel pohled na dědečka. „Chci tím říct, že mám pocit, že se na mě přes zrcadlo dívá někdo jiný.“</p> <p>Ben mu věnoval zamyšlený pohled. „Někdo jiný.“</p> <p>„Ano.“</p> <p>Alexe by zajímalo, jak to ta žena mohla vědět.</p> <p>Začínal vážně pochybovat, že byla skutečná. Bylo by možné, aby si takové věci jenom představoval?</p> <p>Stane se mu to taky? Už jen při takovém pomyšlení ho jímala hrůza.</p> <p>„Nenech se ovládnout bujnou fantazií, Alexandre,“ řekl děda a otočil se zpátky k pracovnímu stolu. Alex se znovu pohroužil do neradostných úvah.</p> <p>„Myslíš, že taky skončím v blázinci?“ zamumlal po chvíli.</p> <p>V hrobovém tichu se otočil na dědu, který přestal něco kutit na starém pracovním stole, znepokojeně vzhlédl a upřel na něj tvrdý pohled, zrozený z ponurých a rozčilujících myšlenek.</p> <p>Alexe ten pohled vyděsil, protože k dědovi vůbec nepatřil. Alespoň jak dědečka znal.</p> <p>Vrásčitý úsměv nakonec zahnal nepříjemný pohled. „Ne, Alexi,“ prohlásil starý pán laskavým hlasem. „To si nemyslím. Proč se zabýváš takovými pochmurnými myšlenkami právě dneska, když máš narozeniny?“</p> <p>Alex se opřel o dřevěné obložení ve výklenku pod schodištěm, aby se neviděl v zrcadle na stěně nalevo. Založil si ruce.</p> <p>„Jsem stejně starý. Dneska je mi dvacet sedm, stejně jako bylo jí, když se to stalo… když se zbláznila.“</p> <p>Starý pán zakroužil dlouhým prstem v otlučeném hliníkovém popelníku plném různých šroubků. Ben měl tenhle popelník s použitými šrouby, co Alex pamatoval. Nezdálo se, že by právě teď nějaký hledal.</p> <p>„Alexandre,“ řekl Ben s povzdechem, „nikdy jsem si nemyslel, že se tvá matka zbláznila, a nemyslím si to dodnes.“</p> <p>Alex usoudil, že se Ben asi nikdy nesmíří se smutnou realitou. Moc dobře si pamatoval matčiny neutěšitelné hysterické záchvaty úzkosti z neznámých lidí, kteří ji pronásledují. Nevěřil, že by doktoři drželi matku zavřenou v ústavu celých osmnáct let, kdyby nebyla vážně duševně nemocná. Ale nahlas to neřekl. Dokonce i taková tichá myšlenka mu připadala nevhodná.</p> <p>Bylo mu devět, když matku vzali do ústavu.</p> <p>V tak útlém věku to Alex ještě nechápal. Byl vyděšený. Babička s dědou Benem si ho vzali k sobě a s láskou se o něj starali. Nakonec se stali jeho zákonnými opatrovníky. Bydleli ve stejné ulici, kousek od domu jeho rodičů, takže se Alexovi život zase tolik nezměnil. Prarodiče se o dům starali, udržovali ho čistý a připravený, až se matce udělá tak dobře, že ji pustí domů. K tomu ale nikdy nedošlo.</p> <p>Během let, kdy vyrůstal s babi a dědou, Alex čas od času do domu zašel, obvykle v noci, a seděl sám v tichém domě. Měl pocit, že je to jeho jediné pouto s rodiči. Připadal si tam jako v jiném světě, který zůstal stále stejný, jako by se tam zastavil čas. Byla to neměnná připomínka života, který byl tak náhle přerušen − a všechno se v tu chvíli zastavilo.</p> <p>Díky tomu měl pocit, že neví, kde na tomhle světě je jeho místo, a jako by si nebyl jistý, kdo vlastně je.</p> <p>Občas v noci, ještě než usnul, se Alex obával, že i on podlehne duševní chorobě. Věděl, že k takovým věcem občas v rodinách dochází, že psychické poruchy mohou být dědičné. Jako chlapec to slýchával dost často od ostatních dětí, přestože si to jen šeptaly za jeho zády. Šepot byl ovšem dost hlasitý, aby to slyšel.</p> <p>Přesto, když Alex sledoval, jak žijí ostatní, co dělají, čemu věří, připadalo mu, že je nejnormálnějším člověkem pod sluncem. Často se divil, jak se mohou lidé nechat tak oklamat, že uvěří, že je něco umění jen proto, že jim to někdo řekne.</p> <p>Nicméně byly věci, které mu dělaly starosti, když byl sám.</p> <p>Jako třeba zrcadla.</p> <p>Prohlížel si dědovu vyzáblou tvář, jak se prohraboval všemožným haraburdím na pracovním stole. Šedivé strniště svědčilo o tom, že se ráno neholil, a zřejmě ani den předtím. Pravděpodobně se tak zabral do práce v dílně, že ztratil pojem o čase. Dědeček byl už takový − zvlášť od té doby, co mu zemřela žena, Alexova babička. Alexe často napadlo, že děda má problém vyrovnat se s realitou − poté co nejdřív přišel o syna a pak i o milující ženu.</p> <p>Nikdo ho nepovažoval za blázna. Většina lidí si myslela, že je prostě jen ‚výstřední‘. To však bylo pouze zdvořilé označení člověka, který je poněkud potrhlý. Dědův roztomile nevinný pohled na život − jak se vždycky usmíval a nad vším žasl, jak ho vzrušovaly obyčejné věci spolu s jeho naprostým nezájmem o záležitosti druhých − to vše ujistilo lidi v jeho okolí o tom, že je neškodný. Je to jen potrhlý soused. Většina lidí považovala Bena za bezvýznamného starého pána, který pořád něco kutí a kterého zajímají staré plechovky, roztrhané knihy a podivné druhy plísní, které pěstuje v Petriho miskách.</p> <p>Alex věděl, že takovou představu o sobě pěstuje dědeček záměrně − říkal tomu být neviditelný − a že se naprosto liší od toho, jaký Ben ve skutečnosti byl.</p> <p>Alex nikdy dědu nepovažoval za potrhlého, ani za výstředního, pouze za… jedinečnou, neobyčejnou a pozoruhodnou osobnost, která znala věci, o nichž většina lidí nemá ani ponětí.</p> <p>Podle toho, co se Alex dozvěděl, Ben ve svém životě viděl dost zmařených lidských životů. Snad proto tolik miloval život a chtěl se o něm dozvědět co nejvíc.</p> <p>„Co tu vlastně děláš?“ zeptal se ho Ben.</p> <p>Alex překvapeně zamrkal. „Cože?“</p> <p>„Máš narozeniny. Neměl bys být někde s mladou dívkou a oslavovat?“</p> <p>Alex zhluboka vzdychl. Nechtěl o tom mluvit. Přinutil se k úsměvu. „Myslel jsem, že bys pro mě mohl mít nějaký dárek, tak jsem se zastavil.“</p> <p>„Dárek? K čemu?“</p> <p>„K narozeninám, nezapomněl jsi?“</p> <p>Starý pán se zamračil. „Samozřejmě že jsem nezapomněl. Já si pamatuju všecko.“</p> <p>„Nezapomněl jsi mi dát dárek?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Už jsi na dárky moc starý.“</p> <p>„Já jsem ti taky dal dárek k narozeninám. Nejsi snad starší?“</p> <p>Děda se zamračil ještě víc. „A co mám dělat s tím, s tou… na co to vlastně je?“</p> <p>„Dělá se v tom kafe.“</p> <p>„Moje stará konvice taky dělá kafe.“</p> <p>„Ale není dobré.“</p> <p>Děda mu pohrozil prstem. „To, že jsou věci staré, ještě neznamená, že nejsou dobré. Nové věci nejsou nutně lepší, to bys měl vědět. Některé jsou naopak horší.“</p> <p>Alex se trochu předklonil a tázavě povytáhl obočí. „Vyzkoušel jsi vůbec ten kávovar, co jsem ti dal?“</p> <p>Ben se přestal přehrabovat ve svých pokladech na ponku. „A co bys chtěl k narozeninám?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Nevím. Myslel jsem, že pro mě máš nějaký dárek, to je všechno. Stejně nic nepotřebuju.“</p> <p>„Tak vidíš. Já jsem taky kávovar nepotřeboval. Mohl sis ušetřit peníze a koupit si dárek sobě.“</p> <p>„Chtěl jsem ti udělat radost. Jako projev lásky.“</p> <p>„Já přece vím, že mě máš rád. Jak bys mě neměl rád?“</p> <p>Alex se musel usmát. Posadil se na vysokou stoličku. „Máš zvláštní způsob, jak mě zabavit, abych nemusel o narozeninách myslet na matku.“</p> <p>Alex svých slov okamžitě litoval. Zdálo se nemístné i jen naznačit, že by chtěl v den svých narozenin zapomenout na matku.</p> <p>Ben se s upjatým úsměvem otočil zpět k pracovnímu stolu a vzal do ruky páječku. „Považuj to za můj dárek.“</p> <p>Alex sledoval úzký proužek kouře, jenž stoupal vzhůru, jak dědeček letoval tenkou kovovou trubičku k víčku plechovky.</p> <p>„Co to děláš?“</p> <p>„Lis.“</p> <p>„Co se chystáš lisovat?“</p> <p>„Výtažky.“</p> <p>„Výtažky z čeho?“</p> <p>Starý pán se k němu rozmrzele otočil. „Víš, že občas umíš být pěkně otravnej, Alexandre?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Jsem jen zvědavý.“ Mlčky sledoval, jak se cín roztavil a obtekl konec trubičky.</p> <p>„Zvědavost tě dostane do potíží,“ zamumlal nakonec děda napůl pod vousy.</p> <p>Alex se zahleděl jinam. „Vzpomínám si, že mi matka − ještě než onemocněla − říkala, že jsem zvědavej po tobě.“</p> <p>„Byl jsi ještě dítě. Všechny děti jsou zvědavé.“</p> <p>„Ty už nejsi dítě, Bene. A navíc, v životě je dobré být zvědavý, ne? Tys byl odjakživa zvědavý.“</p> <p>V tiché sklepní místnosti se ozývalo jenom tikání, když plastový ocas černé kočky kývl tam a zpět a odměřil další vteřinu na ciferníku nástěnných hodin na kočičím těle.</p> <p>Ben, stále skloněný nad stolem, stočil pohled svých tmavých očí směrem k vnukovi. „Na světě jsou věci, jež jsou hodné naší zvědavosti,“ prohlásil starý pán tichým tajemným hlasem. „Věci, které jsou na první pohled nepochopitelné, které nejsou tím, čím se zdají být. Proto jsem tě to všechno učil − abys byl připravený.“</p> <p>Alexovi přeběhl mráz po zádech. Dědův mrazivý tón byl jako pootevřené dveře do míst, které si Alex ani nedovedl představit. Vedly do míst, kde nepanovala bezstarostná atmosféra každodenních zázraků, které, jak se zdálo, obvykle tvořily Benův život. To byl pravý opak bezstarostnosti, který měl možnost zahlédnout právě jen během učení.</p> <p>Alex moc dobře věděl, že přestože dědeček neustále něco kutil, opravoval a v něčem se vrtal, ve skutečnosti nikdy nic nevytvořil. Rozhodně ne v běžném slova smyslu. Nikdy nevyrobil ptačí budku, neopravil sítě do dveří, dokonce ani nesestrojil žádnou zahradní plastiku ze starého železa.</p> <p>„Jaké výtažky chceš lisovat?“</p> <p>Starý pán se tajemně usmál. „Ó, kdoví, Alexandre? Kdoví.“</p> <p>„Musíš přece vědět, co se snažíš udělat.“</p> <p>„Snažit se a dělat jsou dvě různé věci,“ poznamenal Ben. Ohlédl se přes rameno a změnil téma. „Tak co tedy chceš k narozeninám?“</p> <p>„Co takhle nový startér do mého džípu?“ Alex se ušklíbl. „Všechny staré věci nejsou zas tak skvělé. Na ženy neudělá dojem chlap s džípem, který většinou nestartuje. Radši si najde někoho s opravdovým auťákem.“</p> <p>„Hm,“ zabručel souhlasně starý pán.</p> <p>Alexe napadlo, že aniž by chtěl, odpověděl právě na otázku, které se vyhnul, když přišel za Benem dolů do dílny. A uvědomil si, že zapomněl zavolat Bethany. Připsal by to však spíš vyhýbavosti než zapomnětlivosti.</p> <p>„Stejně,“ řekl Alex a opřel se o pracovní stůl, „není můj typ.“</p> <p>„To jako že si myslí, že jsi příliš… zvědavý?“ Starý pán se svému vtípku uculil.</p> <p>Alex se na Bena zamračil. „Ne, ale nejradši by jen vymetala kluby a večírky. Vlastně mě chtěla vytáhnout někam na oslavu narozenin. Život ale nejsou jenom večírky.“</p> <p>„A co tedy?“ popíchl ho Ben mírně.</p> <p>„Nevím.“ Alex unaveně vzdychl. Sklouzl ze stolu. „Myslím, že už radši půjdu.“</p> <p>„Máš rande s nějakou jinou?“</p> <p>„Jo, na vrakovišti. Pokusím se tam najít levný funkční startér.“</p> <p>Možná že kdyby ještě někdy potkal tu zvláštní ženu a jeho Cherokee startoval, mohl by ji vzít na projížďku. Znal v okolních kopcích pár krásných míst.</p> <p>Na chvíli se vrátil ke vzpomínkám, jak procházela Regentským obchodním centrem, jako by na taková místa patřila, a pak pustil snění z hlavy.</p> <p>„Měl by sis pořídit nové auto, Alexi − jezdí líp.“</p> <p>„O tom si promluv s mým účtem. Galerie už téměř měsíc neprodala žádný můj obraz.“</p> <p>„Potřebuješ peníze na auto? Možná bych ti mohl pomoct − když máš ty narozeniny.“</p> <p>Alex se zašklebil. „Bene, máš představu, kolik stojí nové auto? Vede se mi docela dobře, ale tolik peněz nemám.“ Alex věděl, že je nemá ani děda.</p> <p>Ben se poškrábal na strništi. „No, myslím, že bys mohl mít dost na jakékoliv nové auto, které budeš chtít.“</p> <p>Alex povytáhl obočí. „O čem to mluvíš?“</p> <p>„Máš sedmadvacáté narozeniny.“</p> <p>„A co to znamená?“</p> <p>Ben zamyšleně naklonil hlavu na stranu. „No, když jsem tak o tom přemýšlel, má to co dělat se sedmičkou.“</p> <p>„S jakou sedmičkou?“</p> <p>„S tou ve dvaceti sedmi.“</p> <p>„Nechápu.“</p> <p>Ben zamžoural do dálky, jako by se pohroužil do znepokojivých myšlenek. „Snažil jsem se tomu přijít na kloub, ale nějak to nedává smysl. Sedmička je jediné vodítko, jediná věc, které se můžu chytnout.“</p> <p>Alex vydal úpěnlivý vzdech nad Benovým zvykem odbíhat od tématu. „Víš, že nemám rád hádanky, Bene. Jestli mi chceš něco říct, tak mi to řekni polopatě.“</p> <p>„Sedmička.“ Ben vzhlédl od práce. „Tvé matce bylo sedmadvacet, když to přešlo na ni. Teď je sedmadvacet tobě a přechází to na tebe.“</p> <p>Alexovi naskočila husí kůže. V den jejích sedmadvacátých narozenin postihla matku duševní choroba. Ve sklepní místnosti mu náhle začalo být těsno, pocítil klaustrofobii.</p> <p>„Bene, přestaň mluvit v hádankách. O čem to mluvíš?“</p> <p>Ben se odvrátil od práce, otočil se na židli a zkoumavě pozoroval svého vnuka. Byl to nepříjemný, pronikavý pohled.</p> <p>„Mám něco, co máš dostat v den svých dvacátých sedmých narozenin, Alexandre. Dostala to tvá matka, když jí bylo dvacet sedm. No, mělo to tak být…“ Smutně potřásl hlavou. „Chudák holka. Požehnej její zmučené duši.“</p> <p>Alex se narovnal, rozhodnutý nenechat se dědou vtáhnout do nějaké hloupé hry se slovy.</p> <p>„O co jde?“</p> <p>Dědeček vstal ze židle. Zvedl se a hubenou rukou poplácal Alexe po rameni.</p> <p>„Jak jsem řekl, mám něco, co máš dostat v den svých dvacátých sedmých narozenin.“</p> <p>„A co to je?“</p> <p>Ben si projel prsty řídké šedivé vlasy. „Je to… no,“ začal a rukou udělal nejasné gesto. „Hele, já ti to radši ukážu. Přišel čas, aby ses na to podíval.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>5.</p> <p>Alex sledoval dědečka, jak se protahuje kolem hromady harampádí ve sklepní dílně a odklízí z cesty papírovou krabici. Když došel k protější stěně, odsunul stranou hrábě, motyku a rýč. Polovina nářadí spadla s rachotem na podlahu. Ben něco zahučel pod vousy, nohou odstrčil neposlušné nářadí a udělal si místo u cihlového základu. K Alexovu překvapení začal děda vytahovat cihly z plochého hranatého výstupku v základové zdi.</p> <p>„Co to pro všechno na světě děláš?“</p> <p>S plnou náručí cihel se Ben zarazil a ohlédl přes rameno. „No, schoval jsem to sem pro případ požáru.“</p> <p>To se ještě dalo pochopit. Alexe neustále překvapovalo, že děda už dávno nepodpálil dům, když v dílně tak často pracoval s otevřeným ohněm.</p> <p>Zatímco Ben skládal cihly na podlahu ke stěně, Alex se otočil, aby zkontroloval dílnu. Potvrdilo se jeho podezření, protože děda nechal zapnutou pájku. Alex ji zvedl právě včas, když už začala vypalovat černou stopu do pracovního stolu. Zastrčil rozpálené železo zpět do držáku, podrážděně vzdychl a navlhčeným prstem uhasil kouřící dřevo.</p> <p>„Bene, málem jsi zapálil ponk. Musíš být opatrnější.“ Poklepal na hasicí přístroj, jenž visel na zdi. Nepoznal, jestli je plný. Zadíval se na štítek a hledal datum poslední kontroly nebo ověření funkčnosti. Nevyčetl z něj nic. „Ten hasičák je plný a funkční, že jo?“</p> <p>„Jo, jo,“ zabručel Ben.</p> <p>Když se Alex otočil, dědeček stál vedle něj a v natažených rukou držel velkou obálku z konopného papíru. Pod vrstvou prachu z omítky byly vidět stopy starých skvrn.</p> <p>„To je pro tebe… k dvacátým sedmým narozeninám.“</p> <p>Alex upřeně hleděl na věc, kterou mu dědeček podával. Znenadání mu připadala zlověstná.</p> <p>„Jak dlouho to máš?“</p> <p>„Téměř devatenáct let.“</p> <p>Alex se zamračil. „A celou dobu jsi to měl ukryté ve zdi ve sklepě?“</p> <p>Starý pán přikývl. „Bezpečně jsem to schoval, abych ti to mohl ve správný čas předat. Nechtěl jsem, abys vyrůstal a věděl o tom. Takové věci, než je pro ně ten pravý čas, mohou ovlivnit život mladého člověka − k horšímu.“</p> <p>Alex si dal ruce v bok. „Bene, proč děláš takové nedomyšlené věci? Co kdybys umřel? Myslel jsi na to? Co kdybys umřel a tvůj dům se prodal?“</p> <p>„V závěti ti tenhle dům odkazuji.“</p> <p>„No dobře, ale mohl bych ho prodat. Nikdy bych se nedozvěděl, žes to tady schoval.“</p> <p>Dědeček se k němu naklonil. „Je to v závěti.“</p> <p>„Co je v závěti?“</p> <p>„Pokyny. Kde jsem to schoval, že je to tvoje a že to máš dostat až v den svých sedmadvacátých narozenin.“ Ben se záhadně usmál. „Závěti jsou moc zajímavé. Můžeš do nich napsat spoustu nezvyklých věcí.“</p> <p>Když mu děda znovu nabídl obálku, Alex si ji od něj váhavě vzal. Dědeček se občas choval nepochopitelně, ale tohle všechno překonalo. Kdo by schovával dokumenty ve výklenku v základové zdi ve sklepě? A proč?</p> <p>Alex se náhle začal obávat odpovědí na tyhle otázky − a na další, které ho postupně napadaly.</p> <p>„Pojď sem,“ vyzval ho děda a zamířil k pracovnímu stolu. Hřbetem ruky odsunul stranou nepořádek. Dlaní pleskl na volné místo. „Polož to sem na světlo.“</p> <p>Obálka byla otevřená − a bez známek pokusů to nějak tajit. Jak znal dědu, už dávno obálku otevřel a důkladně si její obsah prohlédl. Alex si všiml, že úhledně napsaná adresa na obálce patřila jeho otci. Vytáhl z ní svazek papírů, sepnutých v levém horním rohu. Průvodní dopis měl v záhlaví vybledlé modré razítko právní firmy LANCASTER, BUCKMAN & FENTON z Bostonu.</p> <p>Alex hodil dokumenty na stůl. „Ty víš, co to je?“ zeptal se, přestože už znal odpověď. „Přečetl jsi to celé?“</p> <p>Ben přezíravě mávl rukou. „Ale ano. Je to vlastnická smlouva. Jakmile se převod uskuteční, staneš se vlastníkem půdy.“</p> <p>Alex se zarazil. „Půdy?“</p> <p>„Docela rozlehlého pozemku.“</p> <p>Alex měl najednou tolik otázek, že se mu z nich zatočila hlava a nebyl schopen přemýšlet.</p> <p>„Co myslíš tím, že se stanu vlastníkem půdy? Jaké půdy? Proč? Komu patří? A proč právě v den mých sedmadvacátých narozenin?“</p> <p>Ben se zamračeně zarazil a zamyslel. „Myslím, že to má co dělat se sedmičkou. Jak jsem řekl, přešlo to na tvou matku v den jejích dvacátých sedmých narozenin − protože tvůj otec zemřel dřív, než mu bylo sedmadvacet, kdy by to dostal on. Takže podle mě je právě číslo sedm klíčové.“</p> <p>„Když to dostala matka, proč je to moje?“</p> <p>Ben poklepal na svazek papírů na pracovním stole. „Měla to dostat ona, protože tvůj otec zemřel, ale vlastnické právo na pozemek na ni nemohlo být převedeno.“</p> <p>„Proč ne?“ zeptal se Alex.</p> <p>Dědeček ztišil hlas a naklonil se k němu. „Protože ji prohlásili za duševně nesvéprávnou.“</p> <p>Ticho se protahovalo, jak Ben čekal, až to Alex vstřebá, aby mohl pokračovat.</p> <p>„Podmínky v závěti výslovně stanovují, že dědic, na kterého vlastnické právo přejde, musí být duševně zdravý. Tvá matka byla prohlášena za duševně nezpůsobilou a je od té doby v ústavu. V dodatku k závěti je poznámka, že když vlastnické právo na pozemek nemůže být převedeno na dědice v přímé linii z důvodu úmrtí nebo duševní nezpůsobnosti, výkon závěti se pozastaví do té doby, než další dědic v přímé linii dosáhne dvaceti sedmi let, kdy je na něj vlastnické právo automaticky převedeno. Pokud nejsou žádní dědicové nebo pokud jinak porušují podmínky −“</p> <p>„− Chceš říct, pokud jsou duševně nemocní…“</p> <p>„No, ano,“ řekl Ben. „Pokud z jakéhokoliv důvodu nemůže být vlastnické právo převedeno na tvého otce, matku nebo na dalšího z jejich rodové linie − což znamená jejich potomky, a ty jsi jediný − pak půda připadne nadaci na ochranu tamní oblasti.“</p> <p>Alex si promnul spánky a snažil se všechny informace nějak vstřebat.</p> <p>„O jak velkém pozemku mluvíme?“</p> <p>„Dost velkém na to, aby sis mohl koupit nové auto, když ho prodáš. A to bys měl udělat.“ Ben významně zvedl prst. „S touhle věcí se sedmičkami není radno si zahrávat, Alexi.“</p> <p>Z nějakého nevysvětlitelného důvodu, kromě dědova varování, neměl Alex vůbec pocit, že by mu nečekané dědictví přineslo nějaké zvláštní štěstí.</p> <p>„Kde ten pozemek leží?“</p> <p>Ben podrážděně mávl rukou. „Na východě. V Maine.“</p> <p>„Tam, kde jsi dřív žil?“</p> <p>„Ne tak úplně. Tohle je víc ve vnitrozemí. Je to půda, kterou naše rodina vlastní už odnepaměti, ale všichni jsou už po smrti, takže připadla tobě.“</p> <p>„A proč ne tobě?“</p> <p>Ben pokrčil rameny. „To nevím.“ Náhle se doširoka usmál a naklonil se k němu. „No, zřejmě proto, že mě nikdy neměli rádi. Kromě toho je to dobře. Netoužím tam žít. Muchničky a bláto na jaře, komáři v létě a hromady sněhu v zimě. Strávil jsem už dost času broděním se blátem, kdy mě obtěžoval dotěrný hmyz. Zdejší počasí mi vyhovuje po všech stránkách.“</p> <p>Alexe napadlo, jestli lidé, kteří závěť sepisovali, nevynechali Bena hlavně proto, že ho nepovažovali za duševně zdravého.</p> <p>„Slyšel jsem, že na východě bývá krásný podzim,“ řekl Alex.</p> <p>Podzim se blížil. Uvažoval, jestli je pozemek dost velký, aby se tam mohl stáhnout do ústraní a nerušeně malovat. Alex si čas od času rád vyrazil do přírody, aby byl sám a mohl v klidu pracovat. Líbilo se mu, jak mu samota umožnila splynout s krajinou, kterou maloval.</p> <p>„Jak velký je ten pozemek? Má aspoň pár akrů? Slyšel jsem, že půda v Maine je pořádně drahá.“</p> <p>„To platí o pobřeží,“ ušklíbl se Ben. „Tohle je ve vnitrozemí. Tam jsou pozemky levné. Přesto…“</p> <p>Alex opatrně vzal do ruky průvodní dopis, jako by se bál, že ho kousne, a přelétl právnický žargon.</p> <p>„Přesto,“ pokračoval dědeček, „si troufnu tvrdit, že to bohatě postačí na nové auto.“ Naklonil se k němu. „Jaký budeš chtít.“</p> <p>Alex vzhlédl od dokumentu. „Tak jakou to má rozlohu?“</p> <p>„Necelých padesát tisíc akrů.“</p> <p>Alex překvapeně zamrkal. „Padesát tisíc akrů?“</p> <p>Dědeček přikývl. „Teď jsi jeden z největších soukromých vlastníků půdy v Maine. Přinejmenším se jím staneš, jakmile se půda převede.“</p> <p>Alex nad takovou vyhlídkou hvízdl. „No, myslím, že bych mohl část prodat a koupit si auto. Možná bych mohl prodat takový kus, abych si −“</p> <p>Ben ho zarazil se zavrtěním hlavy. „Bohužel, to nemůžeš.“</p> <p>„Co nemůžu?“</p> <p>„Rozprodávat pozemek po částech. Klauzule ve smlouvě stanoví, že nemůžeš prodat žádnou část pozemku. Pokud to budeš chtít prodat, musíš to prodat celé, v jednom kuse, dohromady a nedotčené, nadaci na ochranu celé oblasti, která je dočasným držitelem půdy. Této nadaci patří rozsáhlé území v okolí.“</p> <p>„Musím to prodat celé − a jen té jedné společnosti?“ Alex se zamračil. „Víš jistě, že nemůžu prodat jenom část, když budu chtít? Třeba jen malou?“</p> <p>Ben zavrtěl hlavou. „Když tehdy před lety tyhle dokumenty přišly, důkladně jsme je s tvým otcem prostudovali. Dokonce jsme zašli i za právníkem, přítelem tvého otce. Potvrdil jen to, co jsme zjistili my. Je to neprůstřelné. Jakékoliv porušení ustanovení závěti má za následek převedení vlastnických práv na už zmíněnou nadaci.</p> <p>Závěť je sepsána velice mazaně. Je nastavena tak, aby zajistila, že při jakémkoliv porušení podmínek připadne celý pozemek už natrvalo nadaci na ochranu té oblasti. Není v ní žádný prostor na kličkování. Je vytvořena tak, aby přísně dohlížela na to, co se s pozemkem děje. Dá se říct, že ani tak nezaručuje dědictví, jako spíš nabízí dědici výběr z omezených možností.</p> <p>Po předčasném odchodu tvého otce a poté, co tvá matka onemocněla, se převod vlastnických práv nemohl uskutečnit, takže byl pozastaven do doby, než dosáhneš sedmadvaceti let.“</p> <p>„Co když se nechci rozhodnout, co udělám, hned teď?“</p> <p>„Máš celý rok − až do příštích narozenin − na to, aby ses rozhodl, jestli uplatníš vlastnický nárok nebo ne. Nemusíš pozemek přijmout. Můžeš ho odmítnout a připadne nadaci. Pokud během toho roku nic neuděláš, vlastnické právo na půdu přejde automaticky na nadaci − s jedinou výjimkou − když budeš mít dědice.</p> <p>V současné chvíli jsi posledním dědicem ty, Alexi. Nemůžeš odkázat půdu nikomu jinému než přímému potomkovi. Pokud nebudeš mít děti, po tvé smrti připadne celý pozemek nadaci.“</p> <p>„A co když mě příští týden přejede auto?“</p> <p>„Pak vlastnické právo přejde okamžitě a trvale na nadaci, protože nemáš potomka, dědice. Pokud se staneš otcem, tak i když během celého sedmadvacátého roku života nevzneseš právoplatný nárok na půdu, stane se dítě nedílnou součástí této poslední vůle. Pozemek na něj bude čekat, až dosáhne požadovaného věku. Takhle jsi přišel k dědictví ty. Když tě přejede auto, neovlivní to dědické nároky tvých potomků, stejně jako smrt tvého otce nezrušila tvá práva.</p> <p>Také můžeš dědictví přijmout a užívat si ho podle libosti, a když budeš mít děti, můžeš jim půdu odkázat, pokud ji samozřejmě neprodáš nadaci. Jakmile jim ji prodáš, zůstane jim už natrvalo.“</p> <p>„Ale když ji můžu prodat jenom nadaci, stanoví si za ní samozřejmě nějakou minimální cenu.“</p> <p>Ben zalistoval stránkami dokumentu, aby našel příslušné ustanovení. „Ne, podívej,“ poklepal na stránku. „Musíš sice pozemek prodat Daggettově nadaci − tedy společnosti na ochranu tamní oblasti − ale oni ti za něj musí zaplatit tržní hodnotu. Můžeš si vybrat vlastního odhadce, aby ses ujistil, že cena bude slušná. A můžu ti říct, že na trhu má tak velký kus půdy, přestože leží ve vnitrozemí, hodnotu celého jmění.“</p> <p>Alex se zasnil. „To bych mohl malovat, co bych chtěl.“</p> <p>Ben se usmál. „Znáš můj názor, že člověk by se měl připravit na nejhorší, ale jinak si užívat života. Můžeš prodat pozemek a pak po zbytek života malovat a nemusíš prodat ani jeden obraz. Nerad vidím, že musíš svoje díla prodávat. Mají v sobě takovou lásku k životu! Nerad vidím, když se s nimi musíš rozloučit.“</p> <p>Alex se vrátil do reality a zamračil se. „Proč ta nadace chce koupit právě tenhle kus země?“</p> <p>Ben pokrčil rameny. „Patří jí okolní rozsáhlé území. Zachovala se tam původní krajina. Většinu území pokrývá panenský les, který patří nadaci už celá staletí. Ochránci přírody z nadace ho chtějí zachovat v původním stavu. Pozemek naší rodiny je posledním zbývajícím kouskem do skládanky.</p> <p>Na území, které nadace vlastní, je zakázaný vstup. Nikomu nedali povolení ke vstupu − dokonce ani pěším turistům. Sdružení ochránců přírody dost popudilo, že ani je nechtěli vpustit. Členové Sdružení se domnívají, že by měli mít výjimku, když jsou také oddáni ochraně přírody a všemu, co s tím souvisí. Já si myslím, že se nakonec dohodli, protože záměry nadace na ochranu přírody se zdají být velice ušlechtilé.“</p> <p>„No a co když se rozhodnu, že to nechci prodat? Co když si pozemek nechám a postavím si tam dům?“</p> <p>Ben opět poklepal na stránky. „Nemůžeš. Celá oblast má status přírodní rezervace. Proto jsme nikdy neplatili pozemkovou daň. Podle zvláštního ustanovení zákona na ochranu přírody jsou vlastníci této půdy osvobozeni od placení daní, pokud dodrží stanovené podmínky.“</p> <p>„Takže mi je celý pozemek k ničemu. Můžu ho vůbec nějak používat?“</p> <p>Ben pokrčil rameny. „Podle mě ho můžeš klidně užívat, trávit tam čas. Je tvůj, když ho budeš chtít. Můžeš tam chodit na procházky, utábořit se tam a podobně, jen si tam nesmíš postavit srub, dům nebo cokoliv k trvalému bydlení. A taky se musíš řídit pravidly nadace a nedovolit nikomu cizímu − turistům, táborníkům nebo trampům − vstoupit na pozemek.“</p> <p>„Nebo ho můžu prodat.“</p> <p>„Správně. Daggettově nadaci.“</p> <p>Všechno bylo tak nečekané a ohromující. Alex nikdy žádnou půdu nevlastnil, kromě pozemku, na kterém stál dům jeho rodičů. Dům, vzdálený jen několik set metrů ve stejné ulici, ve kterém zčásti vyrůstal a teď žil, mu nyní patřil. V jistém smyslu měl dosud pocit, že patří duchům těch, kteří ho už dávno opustili. Alex se svým domem na malé parcele si nedovedl představit, jak velkou rozlohu představuje padesát tisíc akrů. Připadalo mu, že je to dost velké území, aby se tam člověk navždy ztratil.</p> <p>„No, když s ním vlastně nemůžu nic dělat, možná bych ho měl prostě prodat,“ uvažoval Alex nahlas.</p> <p>Ben se otočil zpátky k rozdělané práci. „To zní rozumně. Prodej ho a kup si auto, jaké se ti líbí.“</p> <p>Alex upřel zkoumavý pohled dědovi do týla. „Mám rád svůj džíp. Potřebuje jenom nový startér.“</p> <p>„Máš narozeniny, Alexi. Můžeš si koupit něco pořádného. Dárek, jaký jsme ti nikdy nemohli dát.“</p> <p>„Nikdy jsem nic nechtěl,“ řekl Alex na protest a něžně dědu objal kolem ramen. „Vždycky jsem měl všechno, co jsem potřeboval a co jsem si opravdu přál.“</p> <p>„Jako já svou konvici na kafe,“ zamumlal děda. „Nikdy jsem nechtěl nic lepšího.“ Náhle se k němu otočil a nezvykle přísně se na něj podíval. „Prodej tu zem, Alexi. Jsou tam jenom stromy a skály − k ničemu není.“</p> <p>Stromy a skály − to Alexovi znělo dobře. Taková místa miloval. A moc rád je i maloval.</p> <p>„Radím ti, prodej to,“ naléhal Ben. „Nepotřebuješ Hradní horu.“</p> <p>„Hradní co?“</p> <p>„Hradní horu. Nachází se přibližně uprostřed pozemku.“</p> <p>„Proč se jmenuje Hradní?“</p> <p>Ben se vrátil k práci. Začal ohýbat přiletovanou trubičku. „Lidé říkají, že vypadá jako hrad. Já jsem takovou podobnost nepostřehl.“</p> <p>Alex se usmál. „Myslím, že Indiánská skála taky nepřipomíná Indiána.“</p> <p>„Tak to vidíš. Tohle je stejný. Myslím, že lidi vidí jen to, co vidět chtějí.“ Ben se ani neohlédl, když mu přes rameno podával svazek dokumentů. „Nech si pozemek převést na sebe a pak ho prodej, ať se ho zbavíš. To ti radím, Alexi.“</p> <p>Alex se pomalu a zamyšleně vydal ke schodům. Pak se zastavil a ohlédl se na dědu.</p> <p>Na Benovu tvář jako by padl temný stín. „Tohle je jedna z těch věcí, o kterých jsem předtím mluvil, Alexi. Jedna z těch věcí, které nedávají správný smysl.“</p> <p>Alexe udivilo, že se děda už podruhé toho dne zatvářil tak hrozivě. „Díky za radu, Bene.“</p> <p>Děda se vrátil k pájení. „Neděkuj mi za ni, pokud se jí nebudeš řídit. Když na mě nedáš, jsou to jen prázdná slova.“</p> <p>Alex nepřítomně přikývl. „Půjdu navštívit matku.“</p> <p>„Pozdravuj ji ode mě,“ zamumlal Ben a ani se neotočil.</p> <p>Děda zřídka navštěvoval svou snachu. Nenáviděl místo, kam ji zavřeli. Alexovi se také nelíbilo, ale byla tam jeho matka − a když ji chtěl vidět, neměl jinou možnost.</p> <p>Alex se zahleděl na obálku, kterou držel v ruce. Takový nečekaný dárek k narozeninám by mu měl udělat radost, ale neudělal. Jenom mu připomněl zesnulého otce a nemocnou matku.</p> <p>Tohle neznámé spojení s minulostí si k němu nakonec našlo cestu.</p> <p>Alex lehce přejel prsty po věkem vysušeném štítku se jménem a adresou svého otce. Téměř vybledlá čára tužkou jeho jméno přeškrtla. Nad ním, tou samou tužkou, bylo napsáno matčino jméno. To bylo přeškrtnuté tmavou čárou černým inkoustem.</p> <p>Nad ním dědečkovým rukopisem stálo: Alexander Rahl.</p> <p>Když Alex došel ke schodům, zdálo se mu, že koutkem oka někoho zahlédl.</p> <p>Otočil se a spatřil jen svůj odraz v zrcadle.</p> <p>Upřeně na sebe hleděl, když mu zazvonil mobil. Když ho zvedl, slyšel jenom podivné, zkomolené zvuky − jako šepot doléhající k němu odněkud ze záhrobí. Podíval se na displej. Stálo tam NEZNÁMÉ ČÍSLO. Určitě to byl omyl. Zaklapl telefon a strčil ho zpátky do kapsy.</p> <p>„Alexandre,“ zavolal na něj Ben.</p> <p>Alex se ohlédl a čekal.</p> <p>„Potíže si tě najdou.“</p> <p>Alex se usmál nad důvěrně známou dědovou průpovídkou. Byla vyjádřením lásky a starostlivosti, zabaleným do výzvy k opatrnosti. Zvedla mu náladu a dodala mu odhodlání.</p> <p>„Díky, Bene. Ještě si popovídáme.“</p> <p>Alex si vzal obraz, který odnesl z galerie, a vyšel po schodech nahoru.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>6.</p> <p>Alex měl štěstí. Jeho džíp Cherokee nastartoval hned napoprvé.</p> <p>Po dlouhé cestě do starší čtvrti Ordenu v Nebrasce zaparkoval na konci postranní ulice v místě, kde se začala svažovat dolů. Kdyby ho zase zlobil startér, mohl se rozjet a motor snad naskočí.</p> <p>V této starší části města se dalo parkovat jen na ulicích lemovaných stromy. Potřebám nemocnice, která tu stála, a parkování byla také jedna z nich, už dávno nevyhovovalo zastaralé vybavení a stísněné prostory, takže budova byla přestavěna na soukromý ústav pro choromyslné: Růžový domov. Pobyt pacientům, jako byla Alexova matka, kteří sem byly umístěni rozhodnutím soudu, hradil stát.</p> <p>Zpočátku Ben usiloval, aby dali snachu do péče jemu a Alexově babičce. Alex byl ještě malý, než aby tomu rozuměl, ale dopadlo to tak, že se Ben nakonec přestal snažit. Po několika letech, když se o totéž pokusil Alex, se také nikam dál nedostal.</p> <p>Doktor Hoffmann, primář psychiatrického oddělení, Alexe ujistil, že pro matku je nejlepší, když je v péči specialistů. Kromě toho mu sdělil, že podle zákona mu ani nemohou svěřit do péče osobu, která se podle jejich profesionálního názoru může kdykoliv stát agresivní. Děda objal Alexe kolem ramen a řekl mu, ať se smíří s faktem, že zatímco někteří lidé přicházejí do Růžového domova pro pomoc a jejich stav se lepší, jeho matka v něm pravděpodobně zemře. Alexovi to připadalo jako rozsudek smrti.</p> <p>Díky vzrostlým stromům kolem silnice a malému pozemku kolem Růžového domova se ústav zdál méně ponurý, než ve skutečnosti byl. Alex věděl, že zaparkoval tak daleko ne kvůli kopci, ale spíš aby oddálil chvíli, kdy vejde do domu, v němž vězní jeho matku. Žaludek se mu sevřel pokaždé, když do něj vstoupil.</p> <p>Cestou se mu hlavou honilo tolik různorodých myšlenek, že málem projel křižovatku na červenou. Vybavila se mu tvář strážníka Slawinského, jak se na něj mračí, a odradila ho od pokusu projet ještě na žlutou. Ukázalo se, že červená na semaforu padla mnohem dřív, než k němu dojel.</p> <p>Z nejasného důvodu měl pocit, že by dnes měl být opatrný. Jak sledoval červené světlo, které naskočilo rychleji, než čekal, jen se utvrdil v přesvědčení, že je taková opatrnost na místě.</p> <p>Pomalou chůzí ve stínu vzrostlých dubů a javorů zamířil k devítipatrové cihlové budově. Průčelí budovy ve 13. ulici zdobilo široké kamenné schodiště, jež z obou stran stoupalo k hlavnímu vchodu, který, přestože byl odlitý z betonu, docela věrně napodoboval kamennou fasádu s popínavými rostlinami i ozdobný lomený oblouk, rámující hluboko vsazené dubové dveře. Jít předním vchodem znamenalo projít složitou a otravnou administrativou, která čekala na běžné návštěvy. Nejbližší příbuzní mohli projít dovnitř menším zadním vchodem.</p> <p>Tráva pod rozložitými duby za budovou se ztrácela v místech, kde se na povrch draly silné kořeny. Alex vzhlédl k zamřížovaným oknům, která nešlo jen tak překonat. Zezadu budova prozrazovala svoji pravou povahu.</p> <p>Rozlehlá spodní podlaží nemocnice byla určena pacientům, kteří se přicházeli do Růžového domova léčit z drogových závislostí, psychických potíží, citových poruch, ale také se tu zotavit a duševně si odpočinout. Alexova matka byla uvězněna v menších prostorách v devátém patře na uzavřeném oddělení, určeném pro nebezpečné pacienty. Byli to obvykle lidé, kteří někoho zabili, a soud je shledal duševně nezpůsobilými a nařídil jim ochrannou léčbu. Během doby, kdy byla matka hospitalizována v léčebně, tu několikrát došlo k vážným útokům na jiné pacienty nebo personál. Alex se od počátku bál o matčinu bezpečnost.</p> <p>Přelétl pohledem poslední řadu téměř neprůhledných oken, přestože za nimi nikdy neviděl nic jiného než stíny.</p> <p>Ocelové zadní dveře měly malé čtvercové okýnko, také opatřené mříží. Když otevřel dveře, udeřil ho do nosu charakteristický nemocniční pach, který ho vždycky přinutil nedýchat moc zhluboka.</p> <p>Vrátný ho poznal a kývl mu na pozdrav. Alex mu věnoval strojený úsměv a odložil klíče, kapesní nůž, drobné a mobil do plastové krabice na stole, vedle bezpečnostního rámu. Když prošel bez zapískání, starší zřízenec, který Alexe také znal, ale nikdy se neusmíval, mu vrátil telefon a drobné mince. Klíče a nůž Alex dostane, až bude odcházet. I klíče by mu totiž mohl nějaký pacient vzít a použít je jako zbraň.</p> <p>Alex se naklonil nad kovový stolek za bezpečnostním rámem a chopil se levné modré propisky, spojené kroucenou šňůrou s návštěvní knihou. Ta šňůra představovala jediný drobný prohřešek proti bezpečnosti v celé budově. Žena za stolkem, Doreen, ho také znala. Ramenem si držela telefon na uchu, listovala v hlavní účetní knize a odpovídala na dotazy ohledně doručení prádla. Usmála se na Alexe, když vzhlédl poté, co se zapsal do knihy návštěv. Celá ta léta na něj vždycky byla hodná a litovala ho, že musí navštěvovat matku na takovém místě.</p> <p>Alex přivolal jediný výtah, který jel do devátého patra. Nenáviděl pohled na jeho zelené kovové dveře. V místech, kde do nich narážela pojízdná nemocniční lůžka, se z nich odřela barva až na kov. Ve výtahu to páchlo zatuchlinou. Znal už každé klapnutí, skřípnutí, zavrzání a zarachocení klece a cestou nahoru na každý zvuk čekal.</p> <p>Výtah se s poskočením zastavil v devátém patře a otevřel se. Přímo proti výtahu byl recepční pult a za ním sesterna. Zamčené dveře po obou stranách chodby vedly do ženského a naproti do mužského oddělení. Alex se opět zapsal, ale tentokrát u jména uvedl i čas: tři odpoledne. Návštěvy byly přísně sledovány. Při odchodu se opět odepíše a zaznamená čas. Dveře výtahu v nejvyšším patře se neodemknou, pokud návštěva nevyplní potřebné údaje. Sloužilo to jako opatření proti tomu, aby nějaký pacient neproklouzl důvěřivému novému zaměstnanci.</p> <p>Z malého kumbálu vedle sesterny vyšel sanitář v plandavých bílých kalhotách a haleně. Vytáhl svazek klíčů na tenkém drátu, odvíjejícím se z cívky na opasku. Mohutný, věčně nahrbený starší muž, Alexe znal. Ostatně téměř všichni, kdo pracovali v Růžovém domově, znali Alexe Rahla.</p> <p>Sanitář se podíval dovnitř do ženského oddělení léčebny malým okýnkem v pevných dubových dveřích a pak, spokojený, že je všechno v pořádku, otočil klíčem v zámku. Otevřel dveře.</p> <p>Podal Alexovi plastovou kartu na ovládání zvonku z druhé strany dveří. „Zazvoň, až skončíš, Alexi.“</p> <p>Alex přikývl. „Jak je jí?“</p> <p>Muž pokrčil ohnutými rameny. „Stejně.“</p> <p>„Dělala nějaké potíže?“</p> <p>Muž povytáhl obočí. „Před pár dny se mě pokusila ubodat umělohmotnou lžící. Včera skočila na sestru a byla by z ní vymlátila duši, kdyby v tu chvíli nebyl deset kroků od nich jiný sanitář.“</p> <p>Alex potřásl hlavou. „To je mi líto, Henry.“</p> <p>Muž opět pokrčil rameny. „Riziko povolání.“</p> <p>„Přál bych si, abych ji mohl nějak přimět, aby to už nedělala.“</p> <p>Henry mu podržel otevřené dveře. „To nemůžeš, Alexi. Ale moc se tím netrap. Není to její vina. Je nemocná.“</p> <p>Šedivé lino s šedozeleným vzorkem, který ho měl zřejmě trochu oživit, bylo stejně ošklivé jako všechno ostatní kolem. Světlo z prosklené společenské místnosti na konci chodby se odráželo od nerovné podlahy, takže vypadala jako mokrá. Do pravidelně rozmístěných pokojů po obou stranách vedly z chodby světle natřené dřevěné dveře opatřené kovovou deskou v místě zámku. Tady zámky chyběly. V každém pokoji měl někdo dočasný domov.</p> <p>Chodbou se nesla ozvěna výkřiků, vycházejících z tmavých pokojů. Rozzlobené hlasy a křik se tu ozývaly běžně, jak se tu v pokojích odehrávaly hádky s imaginárními lidmi, kteří některé pacienty trápili.</p> <p>Sprchy v zadní části koupelny byly zamčené, stejně jako několik pokojů, do kterých zavírali pacienty, když měli záchvat zuřivosti. Pacienti, zamčení na samotce si měli uvědomit, že se mají chovat poslušně a přátelsky.</p> <p>Prosklená společenská místnost se střešními okny byla jediným jasným bodem v temném vězení. Nalakované dubové stoly byly úhledně rozestavené po místnosti a přišroubované k podlaze. Nepříliš pevné plastové židle stály u stolů volně.</p> <p>Alex okamžitě našel matku sedící na gauči u protější stěny. Sledovala ho pohledem, jak se k ní blížil, ale nepoznala ho. Málokdy věděla, kdo je, a podle jejího pohledu poznal, že dnes neví. Tohle pro něj bylo asi to nejhorší − vědomí, že obvykle neví, kdo je.</p> <p>V televizi, připevněné vysoko na zdi, právě dávali <emphasis>Kolo štěstí</emphasis>. Rozjásaná nálada a smích z obrazovky ostře kontrastovaly s ponurou náladou v místnosti. Několik pacientek se smálo s publikem ve studiu, aniž by chápaly, čemu se vlastně smějí. Věděly jen, že tam ke smíchu vyzývají, tak se smály z pocitu společenské povinnosti. Alex usoudil, že je lepší se smát než plakat. Některé z mladších žen se na něj zamračily.</p> <p>„Ahoj, mami,“ pozdravil co nejradostnějším hlasem, jak se blížil.</p> <p>Měla na sobě světlezelené nemocniční kalhoty od pyžama a k tomu květovanou halenu jako vršek. Obojí bylo příšerně ošklivé. Vlasy měla delší než ostatní pacientky. Většina žen měla krátký sestřih. Alexova matka si chránila své světlé, po ramena dlouhé vlasy. Dostala záchvat, když jí je chtěli ostříhat. Personál usoudil, že nestojí za to svádět s ní takový boj, aby ji ostřihali. Občas to zkusili znovu v domnění, že snad zapomněla, že je chce mít dlouhé. Jenže tohle byla zřejmě jediná věc, kterou nikdy nezapomněla. Alexe potěšilo, že má něco, na čem jí očividně ještě záleží.</p> <p>Posadil se na pohovku vedle ní. „Jak se máš?“</p> <p>Chvíli se na něj dívala. „Dobře.“ Podle tónu hlasu poznal, že nemá ani ponětí, kdo je.</p> <p>„Byl jsem tu minulý týden. Vzpomínáš?“</p> <p>Přikývla a stále na něj upřeně hleděla. Alex nevěděl jistě, jestli vůbec pochopila otázku. Občas říkala věci, které věděl, že nejsou pravda. Třeba, že ji navštívila sestra, přitom žádnou sestru nemá. Nebo že byla nakupovat, ale za celou dobu nikdy neopustila vězení v devátém patře.</p> <p>Pohladil ji po hlavě. „Dneska máš moc krásné vlasy.“</p> <p>„Každý den si je kartáčuji,“ řekla.</p> <p>Obtloustlý ošetřovatel v nablýskaných černých botách, které při každém kroku vrzaly, vjel do místnosti s vozíkem. „Svačinka, dámy.“</p> <p>Nahoře na pojízdném stolku stály vyrovnané plastové šálky do poloviny naplněné pomerančovou šťávou. Na spodních poličkách měl na tácech naskládané obložené chleby se salámem.</p> <p>„Dáš si chleba, mami? Vypadáš pohublá. Jíš pořádně?“</p> <p>Matka bez protestu vstala, a když přijel muž s vozíkem blíž, šla si pro svačinu. „Tady máš, Heleno,“ podal jí obložený chléb a kelímek džusu.</p> <p>Alex šel za ní, jak se šourala ke stolku v rohu místnosti, co nejdál od ostatních.</p> <p>„Pořád chtějí mluvit,“ prohlásila na vysvětlenou a vrhla nevraživý pohled na hlouček žen v opačném rohu místnosti, odkud sledovaly televizi. Většina pacientů vedla hovory s fiktivními lidmi. To naštěstí jeho matka nedělala. Alex se opřel předloktím o stůl. „Tak co je nového?“</p> <p>Matka chvíli žvýkala chléb. Aniž by vzhlédla, polkla a tiše pronesla: „Už jsem nějaký čas nikoho z nich neviděla.“</p> <p>„A to je dobře?“ zeptal se a přistoupil na její hru. „Co vlastně chtějí?“</p> <p>Nebylo snadné se s ní bavit, když polovinu doby nevěděl, o čem mluví.</p> <p>„Pořád to samé. Bránu.“</p> <p>„Jakou bránu?“ Nedokázal si představit, co se jí honí hlavou.</p> <p>Náhle vzhlédla. „Co tady děláš?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Mám narozeniny, mami. Chtěl jsem je strávit s tebou.“</p> <p>„Neměl bys trávit narozeniny tady, Alexi.“</p> <p>Alexovi se zatajil dech. Na prstech jedné ruky by spočítal, kolikrát ho oslovila sama od sebe jménem.</p> <p>„Jsou to moje narozeniny. Chci tady být, mami,“ řekl tiše.</p> <p>Zdálo se, že se v duchu opět přenesla jinam. „Dívají se na mě přes stěny,“ prohlásila věcným tónem. Najednou měla v očích divoký výraz. „Dívají se na mě!“ vykřikla. „Proč se na mě pořád dívají?“</p> <p>Pár pacientek na druhé straně místnosti se otočilo, aby se podívaly, kdo to křičí. Většina se ale nedala rušit. Křik v léčebně nebyl nijak výjimečný a obvykle mu nikdo nevěnoval pozornost. Sanitář s vozíkem se ohlédl a zhodnotil situaci. Alex položil matce ruku na paži.</p> <p>„To je dobrý, mami. Teď se na tebe nikdo nedívá.“</p> <p>Rozhlédla se po okolních stěnách, a pak se zdálo, že se přece jen trochu uklidnila. Vzápětí se vrátila k obloženému chlebu a ukousla si další sousto, jako by se nic nestalo.</p> <p>Napila se pomerančového džusu a zeptala se: „Kolikáté jsou to narozeniny?“ Chystala se ukousnout další sousto.</p> <p>„Sedmadvacáté.“</p> <p>Strnula.</p> <p>Opatrně odložila chleba na papírový tácek, aniž by si ukousla. Rozhlédla se kolem a pak zatahala Alexe za rukáv.</p> <p>„Chci jít do svého pokoje.“</p> <p>Alexe trochu zarazilo její chování, což ovšem nebylo nic neobvyklého, ale vstal. „Tak dobře, mami. Můžeme se tam posadit. To bude hezké, jenom my dva.“</p> <p>Cestou do pokoje se ho pevně držela. Alex kráčel pomalu, matka se šourala. Nebyla tak stará, ale jako by odjakživa měla zlomeného ducha.</p> <p>Tu změnu způsobil Thorazin a další silné antipsychotické léky. Proto se místo normální chůze jen šourala. Doktor Hoffmann mu vysvětlil, že jedině Thorazin ji udržuje alespoň v takovém stavu, v jakém je, a bez něj že by se u ní naplno projevilo psychopatické násilí, takže by musela mít dvacet čtyři hodin denně omezený pohyb. To Alex v žádném případě nechtěl.</p> <p>Když vešli do jejího prostého pokoje, zavřela dveře. Neměly zámek. Ještě je třikrát otevřela a vykoukla do chodby, než se zdála spokojená. Její spolubydlící Agnes byla starší. Nikdy nepromluvila ani slovo. Jenom se mlčky dívala a Alex byl rád, že zůstala ve společenské místnosti.</p> <p>Televize připevněná vysoko na zdi běžela, ale měla vypnutý zvuk. Ani nepamatoval, že by někdy byla vypnutá, ale stále hrála bez zvuku. Nikdy nezažil, že by matka přepnula na jiný kanál. Nechápal, proč mají s Agnes televizi puštěnou s vypnutým zvukem.</p> <p>„Odejdi,“ vyzvala ho matka.</p> <p>„Za chvíli, mami. Rád bych s tebou chvíli poseděl.“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Odejdi a schovej se.“</p> <p>„Před čím, mami?“</p> <p>„Schovej se,“ zopakovala.</p> <p>Alex se zhluboka nadechl. „Před čím se mám schovat?“</p> <p>Matka na něj upřela pohled. „Dvacet sedm,“ řekla po chvíli.</p> <p>„Ano, přesně tak. Dneska je mi dvacet sedm let. Porodila jsi mě před sedmadvaceti lety, v devět večer, devátého září. To je dneska. Na svět jsem přišel tady, když tu ještě byla normální nemocnice.“</p> <p>Naklonila se k němu a olízla si rty. „Schovej se.“</p> <p>Alex si přejel rukou po tváři. „Před kým, mami?“ Už ho unavoval nesmyslný, opakující se rozhovor.</p> <p>Matka vstala z okraje postele, kde seděla, a došourala se ke skříňce. Chvíli se přehrabovala ve věcech uložených na poličkách. Pak vytáhla šál. Alex si nejdřív myslel, že je jí chladno, ale nepřehodila si ho kolem ramen.</p> <p>Došla k toaletnímu stolku a přehodila šál přes čtverec vyleštěného kovu, připevněný ke stěně, který sloužil jako zrcadlo.</p> <p>„Mami, co to děláš?“</p> <p>Matka se na něho otočila s rozohněným výrazem. „Dívají se na mě. Říkala jsem ti to. Pozorují mě okny ve stěnách.“</p> <p>Alex začal pociťovat znepokojení.</p> <p>„Mami, pojď si sednout.“</p> <p>Poslechla a sedla si vedle něj na postel. Vzala ho za ruku a něžně mu ji sevřela ve svých dlaních. Takový nečekaný projev lásky vehnal Alexovi slzy do očí. Nikdy předtím nic takového neudělala. Pomyslel si, že je to nejlepší dárek k narozeninám, jaký kdy dostal. Mnohem lepší než padesát tisíc akrů půdy,</p> <p>„Alexi,“ zašeptala. „Musíš utéct a schovat se, než tě dostanou.“</p> <p>Překvapilo ho, že už podruhé během krátké chvíle vyslovila jeho jméno. Byl tak dojatý, že jen těžko hledal slova.</p> <p>„A před kým se mám schovat, mami?“</p> <p>Rozhlédla se kolem a pak se k němu naklonila, aby slyšel její šepot.</p> <p>„Je to jiný druh lidí.“</p> <p>V tu chvíli ho něco upoutalo v televizi. Zrovna vysílali místní zpravodajství. Mluvčí policie stál před hloučkem reportérů s mikrofony. Na informačním proužku dole na obrazovce psali: „Dva městští strážníci nalezeni mrtví“.</p> <p>Alex se natáhl pro dálkové ovládání a zapnul zvuk.</p> <p>„Víte, proč byli právě tam za těmi skladišti?“ ptal se zrovna jeden z hloučku reportérů.</p> <p>„Oblast mezi Centrem a devadesátou ulicí patří do jejich pravidelné obchůzkové trasy,“ vysvětlil policista. „Postranní uličky vedou k nákladovým rampám skladů. Často je kontrolujeme, takže není nic neobvyklého na tom, že se na takovém místě vyskytovali.“</p> <p>Alex si vzpomněl na dobu, kdy devadesátá ulice, vzdálená deset až dvanáct mil od jeho domu, bývala na předměstí.</p> <p>Další reportér překřičel ostatní. „Máme informace, že oba strážníci měli zlomený vaz. Je to pravda?“</p> <p>„K takovým informacím se nemohu vyjadřovat. Jak jsem řekl, musíme počkat na pitevní zprávu. Až ji budeme mít, vydáme prohlášení.“</p> <p>„Uvědomili jste jejich rodiny?“</p> <p>Muž před mikrofonem se odmlčel, zřejmě jenom těžko hledal slova. Tvářil se zarmouceně. Několikrát naprázdno polkl.</p> <p>„Ano. Vyjádřili jsme jim hlubokou a upřímnou soustrast a věnovali jim modlitbu v jejich nesnadné situaci.“</p> <p>„Můžete nám tedy sdělit jejich jména?“ zeptala se reportérka, která mávala perem, aby upoutala pozornost zástupce policie.</p> <p>Muž přejel pohledem po hloučku reportérů. Pak sklopil zrak. „Strážník John Tinney a strážník Peter Slawinski.“ Začal jména hláskovat.</p> <p>Alexovi přejel mráz po zádech.</p> <p>„A lámou lidem vaz,“ pronesla jeho matka vyhaslým hlasem, pohled upřený na obrazovku. Pomyslel si, že zřejmě opakovala jen to, co právě slyšela. „Chtějí bránu.“</p> <p>Oči se jí zamžily. Věděl, že se její mysl opět vrátila na temné místo. Když se jí takhle zastřel pohled, nepromluví celé týdny.</p> <p>Ucítil, jak mu v kapse opět zavibroval mobil. Další textová zpráva od Bethany. Ignoroval ji a něžně objal matku kolem ramen.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>7.</p> <p>Alex chvíli jen tak seděl, objímal matku a snažil se představit si, jaké hrozné věci ji asi pronásledují. Zdálo se, že už nevnímá, že je u ní.</p> <p>Nejhorší na tom bylo, že neměl žádnou naději na zlepšení. Doktoři říkali, že se její stav nezmění, že už nikdy nebude jako dřív a že se s tím musí smířit. Říkali, že se u matky jedná o nevratné poškození mozku. Tvrdili, že je nebezpečná sama sobě i svému okolí a že se to už nikdy nezlepší.</p> <p>Alex ji po chvíli uložil na postel. Tělo měla bezvládné jak hadrová panenka, raneček kostí, svalů, krve a orgánů, často nevnímající okolí, jen se základní schopností myslet. Natřásl jí polštář pod hlavou. Prázdné oči stále upírala na strop. Alex měl dojem, že matka neví, kde je, a ani to, že je tu někdo s ní. Pro svět byla z větší části mrtvá. Jen její tělo tento fakt dosud nerespektovalo.</p> <p>Stáhl šál ze zrcadla, složil ho a vrátil do poličky ve skříňce. Pak se posadil zpátky na postel.</p> <p>Když telefon zazvonil, vytáhl ho z kapsy a přijal hovor.</p> <p>„Ahoj, oslavenče,“ zašveholila Bethany. „Mám pro tebe velké překvapení.“</p> <p>Alex se snažil nedat na hlase znát zlost.</p> <p>„No, obávám se, že −“</p> <p>„Sedím před tvým domem.“</p> <p>Zarazil se. „Před mým domem?“</p> <p>Koketně zatrylkovala: „Správně.“</p> <p>„Co tam děláš?“</p> <p>„No,“ začala hravým, důvěrným šepotem, „čekám tu na tebe. Chci ti dát dárek k narozeninám.“</p> <p>„Díky, že sis vzpomněla, Bethany, ale já doopravdy nic nepotřebuju. Setři si peníze.“</p> <p>„Tenhle dárek nic nestál,“ řekla. „Jen přijeď domů, oslavenče. Dneska večer si užiješ.“</p> <p>Teď už na ni měl Alex doopravdy zlost. Usoudil však, že nejjednodušší bude, když si to nechá pro sebe. Nechtěl se přít se ženou, kterou sotva znal. Nemělo to cenu.</p> <p>„Hele, Bethany, dneska fakt nemám náladu.“</p> <p>„To už nech na mně. Dostanu tě do nálady. Myslím, že bys měl být na své narozeniny šťastný, a o to se postarám.“</p> <p>Bethany byla přitažlivá žena − po pravdě řečeno byla až smyslná − ale čím víc ji poznával, tím méně přitažlivá se mu zdála. Neměla nic víc než svůj vzhled. Nedalo se s ní mluvit o ničem smysluplném − a nebylo to tím, že by byla hloupá, ale protože se o nic smysluplného nezajímala. Jistým způsobem tohle bylo horší. Byla žijícím a dýchajícím příkladem povrchnosti z vlastní vůle. Zdálo se, že nemá jiné zájmy než své podivné, úzké zaměření na něho a na jejich společné příjemné chvíle − přinejmenším příjemné chvíle podle jejích představ.</p> <p>„Teď zrovna nemůžu,“ řekl a snažil se krotit hlas, aby nezněl moc rozčileně.</p> <p>Odpověděla hlubokým, sípavým, dušeným smíchem. „Přesvědčím tě, že můžeš, Alexi. Neměj obavy. Jen se vrať domů a Beth se postará o všechno ostatní.“</p> <p>„Jsem na návštěvě u matky.“</p> <p>„Myslím, že ti mohu nabídnout lepší zábavu. Slibuju. Jen přijď a dej mi šanci změnit tvé narozeniny v nezapomenutelný zážitek.“</p> <p>„Matka je v nemocnici. Je nemocná a není jí dobře. Zůstanu u ní.“</p> <p>To Bethany konečně na chvilku umlčelo.</p> <p>„Aha,“ řekla a předchozí smyslnost se jí vytratila z hlasu. „To jsem nevěděla.“</p> <p>„Zavolám ti později,“ řekl Alex. „Za pár dní.“</p> <p>„Hm,“ řekla. Znělo to nejistě a váhavě, nechtělo se jí ještě ukončit hovor. „Tvoje matka si určitě bude potřebovat odpočinout. Tak co když mi zavoláš večer, až se vrátíš z nemocnice?“</p> <p>Neznělo to příliš jako otázka. Připadalo mu to spíš jako příkaz. Nechtěl jí to říct takhle do telefonu − a určitě ne, když seděl vedle své matky − ale Bethany mu nedala na vybranou.</p> <p>„Hele, Bethany, podle mého názoru se k sobě vůbec nehodíme. Jsi přitažlivá žena, to je pravda. Líbíš se spoustě mládenců. Myslím, že by sis měla vybrat některého z nich místo mě. Užila by sis mnohem víc zábavy s muži, kteří mají stejné zájmy jako ty.“</p> <p>„Ale mně se líbíš ty.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Nevím.“ Na chvíli se odmlčela. „Dokážeš mě rozpálit,“ řekla nakonec zase tím zastřeným vášnivým hlasem, jako by vášeň byla kouzlem, které smete všechny námitky. Dovedl si představit, že to u většiny mužů zabírá, ale on k té většině nepatřil.</p> <p>„Promiň, Bethany. Jsi milá, ale my dva se k sobě opravdu nehodíme. S tím nic nenaděláš.“</p> <p>„Aha.“</p> <p>Neřekl už nic a jen doufal, že to tak nechá a nerozhodne se mu to znepříjemnit. Nechodili spolu dlouho. Neměla důvod to nějak dramatizovat. Měli pár schůzek, jinak nic. Párkrát ji políbil, to bylo všechno. Dala mu víc než jasně najevo, že může zajít i dál, kam až bude chtít, ale něco ho podvědomě varovalo, aby si ji držel od těla. Teď za to byl rád.</p> <p>„Alexi, musím jít. Potřebuji… potřebuji si to promyslet.“</p> <p>„Pochopitelně. Promysli si to, ale podle mě bude nejlepší, když každý půjdeme svou cestou.“</p> <p>Slyšel, jak dýchá, a pak bez dalšího slova zavěsila.</p> <p>„Výborně,“ řekl si pro sebe a zastrčil telefon do kapsy.</p> <p>Podíval se na matku. Stále upřeně hleděla do stropu.</p> <p>Když v televizi zahlédl další zprávy o dvou zavražděných městských strážnících, sáhl po dálkovém ovládání. Místo, kde je našli, bylo dobrých deset mil vzdálené od křižovatky, kde se dopoledne setkal se strážníkem Slawinskim.</p> <p>Alexem otřáslo, když si uvědomil, že ti dva jsou mrtví. A když to otřáslo jím, nedovedl si ani představit, jak hrozná to musela být zpráva pro jejich blízké.</p> <p>Oba muži vypadali jako zkušení policisté, kteří mají všechno pod kontrolou. Viděl je sice jen pár minut, ale připadalo mu nemožné, že jsou mrtví. Taková rychlá a nenadálá akce na něj zapůsobila a jen prohloubila jeho sklíčenost.</p> <p>Záviděl lidem, kteří si své narozeniny užívali.</p> <p>Vtom mu opět zazvonil telefon. Váhal, jestli ho má zvednout, protože se domníval, že volá ukřivděná Bethany, která mu chce vyčíst, že jí zlomil srdce, ale pohledem na displej zjistil, že je to neznámé číslo.</p> <p>Alex telefon otevřel a dal si ho k uchu. „Haló, tady Alex.“</p> <p>Ve sluchátku se opět ozval ten podivný zkomolený šepot. Úplně mu vyschlo v ústech.</p> <p>Alex telefon okamžitě vypnul. Chvíli na něj upřeně hleděl a nakonec ho zastrčil zpátky do kapsy.</p> <p>Zvuky byly tak zvláštní, strašidelné, že si přesně vybavil, že už je slyšel. Stejný hovor měl, když odcházel od dědy hned potom, co se dozvěděl o pozemku a vlastnických právech, která na něho přešla v den jeho dvacátých sedmých narozenin.</p> <p>Vzpomněl si, že telefon zazvonil hned poté, co se mu zdálo, že ho někdo pozoruje přes zrcadlo. A taky krátce potom, co se zeptal Bena, jestli si myslí, že skončí stejně jako jeho matka.</p> <p>Napadlo ho, jak vlastně zjistí, že se zbláznil? Nepřipadal si jako blázen.</p> <p>Usoudil, že ani jeho matka si nepřipadá jako blázen.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>8.</p> <p>Když mu zčistajasna zavolal pan Martin, Alex ani nemohl té zprávě uvěřit. Prodal všech šest jeho obrazů.</p> <p>Alex si držel telefon na uchu ramenem, zatímco opláchl štětec ve sklenici vody a otřel ho do papírového ubrousku. Pan Martin ho žádal, aby si přišel vyzvednout peníze. Alex byl zabrán do práce, maloval právě večerní mlhu vznášející se nad horským jezerem, a nechtěl ji přerušit, ale pan Martin se mu zdál nezvykle nervózní a naléhal, aby přišel co nejdřív. Nechtěl mu prozradit ani slovo o osobě, jež obrazy koupila, jenom to, že platila hotově a on chce Alexovi vyplatit jeho díl. Oháněl se chabou výmluvou, že ví, jak Alex potřebuje peníze.</p> <p>Alex nemluvil s Bethany od té doby, co mu volala před dvěma dny, když byl na návštěvě u matky. Zdálo se, že se mnoho věcí zlepšilo. Dokonce i džíp startoval napoprvé.</p> <p>Když zajížděl na parkoviště u Regentského centra, bylo těsně po poledni. Šedivé mraky se zdály být předvěstí blížící se bouřky. Nezvykle chladný vzduch byl zase prvním náznakem blížící se zimy.</p> <p>Alex zaparkoval vedle nějakého nového džípu a doufal, že ten svůj zase bez potíží nastartuje. S tím, co dostane za šest obrazů, si to určitě bude moci dovolit a nechá si vyměnit startér. Uvažoval, že by si ho vyměnil sám, ale rozmyslel si to. Musel dokončit obraz, na kterém zrovna pracoval, když mu pan Martin zavolal. Galerie bude potřebovat další jeho obrazy, kdyby se kupec rozhodl, že se vrátí a přidá si do sbírky další Alexova díla, nebo kdyby se objevil jiný zájemce. Obrazy se lépe prodávaly, když byly vystavené.</p> <p>Než zamkl auto, vzal si s sebou ze zadního sedadla obraz zabalený v hnědém papíru. Nechtěl ho vrátit panu Martinovi, aby ho prodal nebo vystavil, ale bál se ho nechat v autě, aby mu ho někdo neukradl. Nosil ho s sebou pro případ, že by zase potkal ženu, které ho chtěl věnovat.</p> <p>Uvnitř Regentského centra bylo mnohem víc lidí, než když tu byl naposledy, v ten den, kdy tu ženu potkal. S obrázkem v podpaží zamířil rychlým krokem ke galerii a očima pátral v davu, jestli ji přece jen nezahlédne. Věděl, že je to marná a bláhová naděje, ale nemohl si pomoci. Když zahlédl svůj obraz v zrcadle ve výloze butiku, rychle šel dál.</p> <p>Když došel ke galerii, zahlédl přes sklo pana Martina přecházejícího v zadní části obchodu. Na sobě měl tmavý oblek a jasně oranžovou vázanku, zvláštní kombinaci, jež se však k panu Martinovi docela hodila. Zvonkohra nade dveřmi se rozezněla, jak Alex vcházel dovnitř. Pan Martin se rychle propletl mezi obrazy na stojanech.</p> <p>„Ach, Alexi, díky, že jste přišel tak rychle.“</p> <p>„Od poslední výplaty uběhla už dlouhá doba,“ řekl Alex s úsměvem a snažil se přijít na to, proč se pan Martin neusmívá jako obvykle.</p> <p>„To je pravda,“ přitakal, a zdálo se, že vůbec nepostřehl Alexův pokus zvednout mu náladu.</p> <p>Alex šel za majitelem galerie do zadní části obchodu. Pan Martin se posadil na otáčecí židli na kolečkách a nervózně otočil klíčem v zámku zásuvky. Když zásuvku vytáhl, odemkl kovovou schránku uvnitř a vyndal z ní tlustou obálku. Uvnitř byl svazek bankovek. Postavil se, aby mu odpočítal jeho podíl.</p> <p>„Počkejte,“ zarazil ho Alex gestem ruky. „Obvykle mi nejdřív vykládáte, jak koupě probíhala. Ještě nikdy jsem neprodal šest obrazů najednou. Musel to být neobvyklý prodej. Kdo je koupil? Co se stalo? Jak jste zájemce přesvědčil, aby koupil všech šest obrazů? To se mu tak líbily, že je musel mít všechny?“</p> <p>Pan Martin pohlédl Alexovi do očí a chvíli se zdálo, že ho taková smršť otázek vyvedla z míry. Alex si uvědomil, že ho asi vystrašil. Alex často zjišťoval, že svými otázkami lidi znervózňuje.</p> <p>„To bylo tak,“ začal nakonec pan Martin, jako by se snažil vybavit si přesné podrobnosti. „Vešel nějaký muž. Rozhlédl se kolem, ale hned jsem poznal, že si neprohlíží vystavená díla − nedíval se na jednotlivé obrazy, jak to zákazníci obvykle dělají. Zdálo se, že hledá něco určitého. Zeptal jsem se ho, jestli shání něco speciálního.</p> <p>Prohlásil, že ano, že by rád viděl díla Alexandra Rahla. Přirozeně jsem byl strašně rád, že mu mohu vaše obrazy ukázat. Jenže ještě dřív, než jsem na ně mohl začít pět chválu, řekl, že si je vezme. Ukázal jsem mu, že tu mám šest vašich obrazů, a zeptal jsem se ho, o který má zájem. Řekl, že je bere všechny. Úplně mě to ohromilo.</p> <p>Pak se zeptal, kolik je dlužen. Dokonce se ani předem nezajímal o cenu. Jen se zeptal, kolik má zaplatit.“</p> <p>Pan Martin si olízl úzké rty. „Byl jsem štěstím bez sebe už kvůli vám, Alexi. Vím, jak moc potřebujete peníze. Takže, když jsem se trochu vzpamatoval z prvotního překvapení, využil jsem příležitosti, jako majitel galerie a váš obchodní zástupce, získat pro vás co nejlepší cenu. Rychle jsem zvážil původní, nízké ceny, které jsme žádali, a když jsem viděl jeho zájem, trochu jsem je zvedl.“</p> <p>Alex měl radost, jaké ho potkalo štěstí a že pan Martin je tak pohotový obchodník. „Tak kolik jste přihodil?“</p> <p>Pan Martin polkl. „Zdvojnásobil jsem cenu. Řekl jsem mu, že každý stojí čtyři tisíce dolarů − a že je to dobrá investice do nadějného mladého umělce.“</p> <p>„To dělá čtyřiadvacet tisíc dolarů,“ spočítal Alex s úžasem ve tváři. „Rozhodně jste si svou provizi zasloužil, pane Martine.“</p> <p>Pan Martin přikývl. „Takže pro vás to dělá čtrnáct tisíc čtyři sta dolarů.“</p> <p>Začal odpočítávat stodolarové bankovky. Alex se ještě nevzpamatoval z překvapení a jen tam stál a díval se na peníze. Když pan Martin dopočítal, zhluboka si oddychl. Zdálo se, že je rád, že se těch peněz zbavil. Alex urovnal tlustý svazek stodolarových bankovek a vrátil je zpátky do obálky. Přeložil ji napůl a zastrčil do přední kapsy džínů.</p> <p>Alex nechápal, proč je pan Martin tak nervózní. Jako majitel galerie často prodával mnohem dražší obrazy než Alexovy. Jeden obraz R. C. Dilliona dokázal prodat za částku mnohonásobně převyšující sumu, kterou Alex právě dostal za všech šest. Možná proto, že zákazník platil hotově.</p> <p>„A co bylo dál?“ zeptal se Alex s rostoucím podezřením. „Řekl ten muž ještě něco?“</p> <p>„Příběh ještě pokračuje.“ Pan Martin si srovnal uzel na oranžové kravatě. „Když zaplatil − hotově, penězi, které jsem vám právě předal − zeptal se: ‚Takže obrazy jsou teď moje, je to tak?‘ Ujistil jsem ho, že ano.</p> <p>Potom si vybral jeden z obrazů, z kapsy vytáhl silný černý fix − víte, takový ten nesmazatelný − a začal na obraz psát. Ohromeně jsem tu stál a nebyl schopný slova. Nevěděl jsem, co dělat. Když skončil, udělal to samé s druhým obrazem, a tak pokračoval dál, až popsal všech šest.“</p> <p>Pan Martin sevřel ruce v pěst. „Nic takového se mi ještě nikdy nestalo. Zeptal jsem se ho, co to dělá. Odpověděl, že to jsou jeho obrazy a může si s nimi dělat, co chce.“</p> <p>Pan Martin se naklonil blíž. „Alexi, zastavil bych ho, přísahám, že jsem chtěl, ale víte, obrazy mu už patřily, a navíc působil velmi… odhodlaně. Z nenadálého vývoje situace a ze změny v jeho chování jsem dostal strach, co by udělal, kdybych se pokusil nějak zasáhnout. Takže jsem ho nechal být. Koneckonců, měl jsem peníze − v hotovosti.“</p> <p>Alex stál s pokleslou čelistí. Měl velikou radost, že získal peníze za obrazy, ale současně ho rozzuřilo, když slyšel, že jeho dílo bylo zneuctěno.</p> <p>„Takže když počmáral všechny moje obrazy, tak si je vzal a odešel?“</p> <p>Pan Martin se poškrábal na bradě a odvrátil pohled. „Ne. Postavil je zpátky na zem a řekl, abych vám je vrátil. Prohlásil doslova: ‚Dejte je zpátky Alexandru Rahlovi. Že se poroučím.‘“</p> <p>Alex vzdychl. „Ukažte mi je.“</p> <p>Pan Martin mávl rukou směrem k obrazům, opřeným o stěnu v rohu kanceláře. Už neměly rámy a byly poskládané malbou k sobě.</p> <p>Když Alex zvedl první a v natažených pažích si ho přidržel před očima, zůstal úplně oněmělý. Tlustým černým písmem přes celý obraz stálo: JDI DO PRDELE, HAJZLE.</p> <p>Kromě toho byl obraz popsán všemi možnými dalšími nenávistnými, sprostými a vulgárními slovy.</p> <p>„Alexi, nechci je tady.“</p> <p>Alex stál, ruce se mu chvěly a beze slova zíral na svůj krásný obraz pokrytý odpornými slovy.</p> <p>„Slyšíte mě, Alexi? Nemůžu je tady mít. Co kdyby je náhodou uviděl nějaký zákazník? Musíte si je odnést. Hned teď. Odneste si je. Chci, aby odtud zmizely. Chci na celou záležitost co nejdřív zapomenout.“</p> <p>Alex dokázal jen mlčky přikývnout, jaký jím lomcoval vztek. Věděl, že pan Martin vůbec nemá obavy z toho, že by je snad zahlédl nějaký zákazník. Mnozí umělci pana Martina běžně mluvili sprostě i před zákazníky. Ti brali jejich květnatou mluvu jako projev sociálního cítění a umělecké výstřednosti. Čím častěji umělec ve větě použil jadrné slovo, tím obdivuhodnější jim připadal.</p> <p>Ne, pan Martin se necítil ohrožen slovy − často je slyšel v galerii − vyděsil ho však muž, který je napsal, a děsilo ho i to, co z těch slov čišelo: nefalšovaná nenávist.</p> <p>Pan Martin si odkašlal. „Hodně jsem o tom přemýšlel. Nejlepší bude, když nějakou dobu nebudeme vystavovat žádné vaše dílo.“</p> <p>Alex vzhlédl. „Cože?“</p> <p>Pan Martin ukázal na obraz. „Vždyť se na to podívejte. Takový člověk se může rozběsnit. Vypadal, že by mi klidně zlomil vaz, kdybych pohnul prstem, abych ho zastavil.“</p> <p>Alexe nejdřív napadlo, že je to dílo Bethany, ale pak tu myšlenku zavrhl. Byl si jistý, že nemohla tolik peněz vynaložit jen ze zášti k němu.</p> <p>„Jak ten chlap vypadal? Popište mi ho.“</p> <p>„No,“ protáhl pan Martin, trochu zaražený prudkostí Alexova tónu, „byl vysoký a dobře stavěný − asi jako vy. Oblečený byl slušně, ale ne draze. Světlehnědé kalhoty a béžovou rozhalenku s modrým proužkem v levé spodní části.“</p> <p>Alexovi takový popis nic neříkal.</p> <p>Bylo mu až špatně, jaký měl vztek. Strhl plátno z napínacího rámu a postupně to udělal se všemi šesti. Jen krátce viděl urážky a sprostá slova znesvěcující nádherné přírodní scenérie. Z míry zneuctění se mu obrátil žaludek. A nezpůsobila to ani tak slova samotná, jako spíš neskrývaná nenávist, kterou ta slova vyjadřovala.</p> <p>Na svých obrazech zachycoval krásu malebné krajiny. Maloval krásu, aby pozvedl náladu lidem, kteří se na obrázek podívají, aby se mohli radovat ze života a světa, který je obklopuje. Chovat nenávist ke kráse je jedna věc, ale utratit takové peníze jen proto, abych svou nenávist dal najevo, to je něco jiného.</p> <p>Alex si uvědomil, že pan Martin má pravdu. Takový člověk se může snadno rozběsnit.</p> <p>Alex doufal, že se s ním potká.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>9.</p> <p>Se zničenými plátny srolovanými pod paží a s obrazem pečlivě zabaleným v hnědém papíru zastrčeném pod druhou, odešel Alex bez dalších řečí z galerie pana Martina. Přestože soptil vzteky, nemělo cenu se hádat. Pan Martin měl strach.</p> <p>Alex mu to nemohl vyčítat. Většinu času trávil v galerii sám a byl tak velice snadným terčem. Neznámý muž se mohl kdykoliv vrátit. Co měl pan Martin dělat? Alex nemohl očekávat, že majitel galerie bude schopen zvládnout ostrou výměnu názorů, která by mohla přerůst v násilí.</p> <p>Alexovi v myšlenkách vířily protichůdné pocity, když zamířil ven prostornými chodbami Regentského centra. Cítil sklíčenost, ale zároveň vztek. Chtěl se rozběhnout domů a zamknout se tam před světem, ve kterém se volně pohybují takoví lidé. Zrovna tak chtěl najít toho chlapa a nacpat mu do chřtánu ten tlustý černý fix.</p> <p>Když Alex vzhlédl, přímo před sebou uviděl tu ženu. Stála pár metrů od něj a sledovala, jak se k ní blíží. Zpomalil, a pak se zastavil.</p> <p>Měla na sobě stejné černé šaty a zelený šál kolem ramen. Zdálo se mu, že zahlédl jemný obláček páry nebo kouře, stoupající z jejích světlých kadeří a ramen. Když na něj zaměřil pohled, opar se rozplynul.</p> <p>Zdálo se to nemožné, ale připadalo mu, že vypadá ještě lépe, než si pamatoval.</p> <p>„Chodíte sem často?“ zeptal se jí.</p> <p>Pomalu zavrtěla hlavou, ale nespustila z něj oči. „Teď jsem tu teprve podruhé.“</p> <p>Cosi na jejím vážném vzezření ho zarazilo. Pochopil, že sem nepřišla nakupovat.</p> <p>Na mysli mu vytanulo staré rčení jeho dědečka: <emphasis>Potíže si tě najdou</emphasis>.</p> <p>„Jsi v pořádku, Alexi?“ zeptala se.</p> <p>„Jistě.“ Zvuk jejího hlasu ho uklidnil. „Znáš mé jméno, ale já nevím, jak se jmenuješ ty.“</p> <p>Malý úsměv jí změkčil rysy, jak mu šla vstříc. „Jsem Jax.“</p> <p>Měla stejně zvláštní jméno jako všechno ostatní. Nemohl ani uvěřit, že ji znovu potkal.</p> <p>„Dal bych cokoli, kdybych tě mohl namalovat, Jax,“ řekl polohlasně pro sebe.</p> <p>Usmála se jeho slovům, vzala je jako kompliment, ale neprozradila, co si o tom myslí, ani ochotu nechat se portrétovat.</p> <p>Nakonec od ní odtrhl pohled a rozhlédl se, jestli není nikdo v doslechu. „Slyšela jsi zprávy v televizi?“</p> <p>Povytáhla obočí. „Zprávy? Ne. Jaké zprávy?“</p> <p>„Vzpomínáš na ten den, když jsme se poprvé setkali venku na ulici? Jak nás málem srazil ten náklaďák?“</p> <p>„Ti piráti, jak jsi je nazval. Vzpomínám.“</p> <p>„No, později ten samý den, ti dva strážníci, co to nákladní auto zastavili, byli nalezeni mrtví.“</p> <p>Chvíli na něj upřeně hleděla. „Mrtví?“</p> <p>Přikývl. „Ve zprávách říkali, že oba měli zlomený vaz.“</p> <p>Na očích jí bylo vidět, že si tu vraždu představila. Zhluboka vzdychla a pak potřásla hlavou. „To je strašné.“</p> <p>Alex náhle litoval, že začal hovor takovou smutnou zprávou. Ukázal na lavičku před skupinou velkých květináčů.</p> <p>„Posadíme se na chvíli? Rád bych ti něco ukázal.“</p> <p>Usmála se a na jeho výzvu se posadila na mahagonovou lavičku. Velké listy filodendronů jim nad hlavami vytvářely zelený baldachýn. Květináče překypující rostlinami kolem lavičky vytvářely dojem lesního úkrytu jako stvořeného jen pro ně dva. Květináče a bujný porost je ukrývaly před většinou nakupujících, procházejících chodbami, i když ne před všemi.</p> <p>Alex odložil srolovaná poničená plátna vedle sebe na lavičku, co nejdál od ní. Do klína jí dal zabalený obrázek.</p> <p>„Co to je?“</p> <p>„Dárek.“</p> <p>Chvíli na něj zamyšleně hleděla a pak stáhla hnědý papír.</p> <p>Když obraz spatřila, vypadala úplně ohromeně. Zvedla ho obdivně oběma rukama. Oči se jí zalily slzami.</p> <p>Chvíli trvalo, než mohla promluvit. „Proč mi to dáváš?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Protože chci. Řekla jsi, že je krásný. Ne každý si myslí, že mé obrazy jsou krásné. Ty ano. Chtěl jsem, aby sis ho vzala a těšila se z jeho krásy.“</p> <p>Jax polkla. „Alexi, řekni mi, proč jsi namaloval právě tohle místo?“</p> <p>„Jak už jsem říkal, maloval jsem to z hlavy, je to vymyšlená krajina.“</p> <p>„Ne, není,“ důrazně trvala na svém.</p> <p>Na chvíli se zarazil, překvapený její reakcí. „Ale ano. Prostě jsem namaloval krajinu −“</p> <p>„Žiju nedaleko tohohle místa.“ Ukázala něžným prstíkem na stín pod vysokými borovicemi. „Přesně na tomhle místě jsem strávila mnoho hodin a dívala se na tyhle dva horské průsmyky. Pohledem z tohoto skrytého místa je vidět, jak jsou nestejnoměrné − přesně tak, jak jsi je namaloval.“</p> <p>Alex nevěděl, co na to říct. „Je to jenom obrázek lesa. Les může vypadat na různých místech stejně. Určité druhy stromů vypadají hodně podobně. Určitě ti to jen připomíná místo, které znáš.“</p> <p>Hřbetem ruky si otřela slzu pod okem. „Ne.“ Polkla a pak ukázala na místo, které si jasně pamatoval, jak ho maloval. Z nějakého důvodu věnoval zvláštní péči kmenu stromu. „Vidíš ten zářez, cos tu namaloval? Udělala jsem ho tam já.“</p> <p>„Udělala jsi ho ty,“ zopakoval bezvýrazným tónem.</p> <p>Jax přikývla. „Zkoušela jsem ostří nože, který jsem právě nabrousila. Stromy tam mají velmi tlustou kůru. Seřízla jsem z ní tenké plátky, abych vyzkoušela ostří. Kůra je tuhá, ale je šetrnější k ostří čerstvě nabroušeného nože než jiné věci, než třeba dřevo.“</p> <p>„A ty ráda sedáváš na podobných místech?“</p> <p>„Ne na podobných místech. Na tomhle místě. Ano, ráda sedávám právě na tomhle místě. Jmenuje se Shineestay.“</p> <p>„Shineestay? Co to znamená?“</p> <p>„Je to starodávné slovo, jež znamená ‚místo mocné síly‘. Přesně to místo jsi namaloval.“ Znovu si prohlédla obrázek a pak ukázala prstem na místo vedle sluncem ozářené mýtiny. „Jediný drobný rozdíl je v tom, že tady je ve skutečnosti ještě jeden strom, který jsi nenamaloval. Jinak je to přesně to místo, až na ten chybějící strom.“</p> <p>Alex cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Věděl, o jakém stromu mluví. Namaloval ho tam.</p> <p>Původně ho namaloval přesně na tom místě, kam ukazovala, ale přestože ve skutečnosti tam mohl patřit, vůbec nezapadal do kompozice obrazu, takže ho přemaloval. Vzpomněl si, jak se divil, proč ho tam vlastně namaloval, když se tam kompozičně vůbec nehodil. I teď, když se podíval na místo, kam Jax ukazovala, viděl nejasné obrysy tahů štětce pod vrstvou barvy, která teď strom překrývala.</p> <p>Alex byl zmatený a nedokázal si vysvětlit, jak mohl namalovat krajinu, kterou znala. „Kde to místo leží?“</p> <p>Zadívala se na něj. Její hlas se znovu vrátil k tomu poněkud odměřenému, nezaujatému tónu. „Alexi, musíme si promluvit. Bohužel je toho moc, co musíme probrat, a stejně jako posledně, nemohu tu zůstat dlouho.“</p> <p>„Poslouchám.“</p> <p>Přeletěla pohledem kolemjdoucí. „Není tu poblíž nějaké místo, kde bychom měli víc soukromí?“</p> <p>Alex ukázal do chodby. „Tamhle je docela slušná restaurace. Už je po obědě, tak tam budeme mít klid a soukromí. Co když si dáme oběd a ty mi řekneš, co stihneš, než budeš muset odejít?“</p> <p>Stiskla pevně rty, zatímco uvažovala o navrhovaném místě, na které ukazoval. „Tak dobře.“ Uvažoval, proč je tak opatrná. Možná má dědečka, jako je Ben.</p> <p>Když se zvedli z lavičky, pevně si k sobě přitiskla obrázek. „Děkuji ti za něj, Alexi. Ani nevíš, co pro mě znamená. Je to jedno z mých oblíbených míst. Chodívám tam, protože je tak krásné.“</p> <p>Poděkoval jí úklonou hlavy za milá slova. „Namaloval jsem ho, protože je to krásné místo. Že se ti líbí, je pro mě větší odměnou, než si myslíš.“ Hrozně rád by věděl, jak mohl namalovat místo, které tak důvěrně znala, ale z jejího postoje vycítil napětí, a tak se rozhodl na ni nenaléhat. Řekla, že mu chce vysvětlit nějaké věci, takže bude nejlepší ji od toho neodradit hloupým vyptáváním.</p> <p>Alex si vzal srolovaná plátna, zastrčil je pod paži a vydali se směrem k restauraci.</p> <p>„Jak jsi přišla ke jménu Jax?“</p> <p>Tvář se jí rozjasnila, jak ji otázka téměř rozesmála. „Je to název hry. Hodíš na zem jax a vyhodíš do vzduchu míček. Potom musíš rychle zvednout jax a chytit do stejné ruky míček, až se odrazí od země. Je to jednoduchá dětská hra, ale postupně zvyšuješ počet jaxů, vyžadujete bystré oči a hbité ruce. Jisté lidi udivilo, jak mám hbité ruce, takže mi rodiče dali jméno Jax.“</p> <p>Alex se zamračil, jak se snažil si to ujasnit. „Ale když ses narodila, ještě jsi žádnou hru nehrála. Děti začínají hrát podobné hry tak v pěti, šesti letech. Jak mohli tvoji rodiče vědět, že budeš mít rychlé ruce, už když ses narodila?“</p> <p>Dívala se přímo před sebe a šla dál. „Proroctví.“</p> <p>Alex zamrkal. „Cože?“</p> <p>„Prorok jim o mně řekl ještě dřív, než jsem se narodila. Vysvětlil jim, jak budou všichni ohromeni, jak rychlé budu mít ruce a že si toho poprvé všimnou proto, že mi tak skvěle půjde hra jax. Proto mě pojmenovali Jax.“</p> <p>Alex uvažoval, jakého zvláštního vyznání jsou asi její rodiče, když mají takovou důvěru ve slova proroka. Usoudil, že to bylo nejspíš tak, že když její rodiče očekávali, že bude mít rychlé ruce, pobízeli ji, aby hodně cvičila, a výsledkem bylo, že měla skutečně hbité ruce. Chtěl to říct nahlas, chtěl říct spoustu dalších věcí, zeptat se nějaké věci, ale rostoucí pocit opatrnosti mu připomněl, že nemá smysl nějak naléhat, a nechal ji mluvit. A tak se ptal jen na věci nepodstatné.</p> <p>„Ale Jack, jako jack ve hřeje chlapecké jméno.“</p> <p>„Chlapecké jméno se píše s <emphasis>k</emphasis>. Já se píšu s <emphasis>x</emphasis>. J-A-X podle té hry jax, ne jako chlapecké jméno.“</p> <p>„Ale ta hra se jmenuje jacks, J-A-C-K-S.“</p> <p>„Tam, odkud jsem, ne,“ řekla.</p> <p>„A to je kde?“</p> <p>„To neznáš,“ řekla po chvíli zaváhání. „Je to daleko odtud.“</p> <p>Z nějakého důvodu se vyhnula odpovědi, ale nechal to být.</p> <p>Jak šli chodbou, sledoval ji koutkem oka. Často pozoroval lidi, studoval držení jejich těla, přirozený pohyb i povahu, vyjádřenou způsobem, jakým na veřejnosti vystupovali. Pomáhalo mu to co nejpřesněji vystihnout lidskou postavu.</p> <p>Většina lidí se na veřejnosti projevovala buď uvolněně, nebo cílevědomě. Lidé se často soustředili na místo, kam mířili, a cestou nic nevnímali. Takto zúžené zorné pole ovlivnilo způsob jejich pohybu. Cílevědomost se promítla do vzpřímeného a pevného držení těla. Druzí, kteří byli soustředění sami na sebe a příliš si nevšímali okolí, se pohybovali uvolněně. Většina lidí byla zahleděná do sebe, nevnímali lidi kolem sebe ani případná nebezpečí, a řeč jejich těla to prozrazovala. Někdy tento bezstarostný postoj přitahoval nebezpečnou pozornost. Přesně takový typ lidí vyhledávali útočníci.</p> <p>Většina lidí nikdy neuvažuje o tom, že se dějí zlé věci, že existují lidé, kteří by jim mohli ublížit. Prostě se s takovou situací ještě nesetkali a nevěří, že by se něco takového mohlo přihodit jim. Vědomě by si takových věcí nevšímali.</p> <p>Jax se pohybovala jinak. Její postava, na rozdíl od vzpřímeného cílevědomého postoje, v sobě nesla napětí jako pružina, která byla neustále stlačená − a přesto se pohybovala ladně. Kráčela sebevědomě a vnímala všechno kolem sebe. Svým způsobem mu to připomínalo pohyb predátora. V drobných náznacích a svým postojem vyzařovala auru klidné sebejistoty, jež hraničila se zastrašováním. Nebyla to žena, se kterou by muži snadno navazovali kontakt.</p> <p>Ve skutečnosti ho tenhle její sebevědomý postoj uchvátil nejvíc. Sledovala lidi procházející pasáží − každého jednotlivce − aniž by se na někoho přímo podívala. Pozorovala je koutkem oka, každého si změřila a posoudila jeho vzdálenost a možné nebezpečí.</p> <p>„Pátráš po někom konkrétním?“ zeptal se Alex.</p> <p>Pohroužená do vlastních myšlenek odpověděla: „Ano.“</p> <p>„Po kom?“</p> <p>„Po jiném druhu lidí.“</p> <p>V tom okamžiku ji Alex strhl za roh a přitiskl ji ke zdi. Nechtěl být tak hrubý, ale šok, když slyšel ta slova, vyvolal bezděčnou a prudkou reakci.</p> <p>„Cos to řekla?“ procedil mezi zuby.</p> <p>Pravou rukou jí držel levou paži. Obraz se tak dostal mezi ně. Levým předloktím ji držel pod krkem a rukou jí svíral šaty na druhém rameni. Kdyby zatlačil, mohl ji přiškrtit.</p> <p>Bez mrknutí oka mu hleděla přímo do očí. „Řekla jsem, že pátrám po jiném druhu lidí. A teď ti radím, aby sis rozmyslel, co děláš, a pomalu mě pustil. Nedělej prudké pohyby, jinak ti podříznu krk, a to bych nerada. Jsem na tvé straně, Alexi.“</p> <p>Alex se zamyšleně zamračil, a pak, když trochu přitlačila, zjistil, že mu opravdu drží nůž pod bradou. Nevěděl, kde se tam nůž vzal. Netušil, jak ho mohla tak rychle vytáhnout a přitisknout mu ho na krk. Ale věděl, že nežertuje.</p> <p>Také si nebyl jistý, kdo by v případném boji vyhrál. Byl také rychlý. Ale neměl v úmyslu ji zranit − jen ji zastavit.</p> <p>Pomalu uvolnil stisk. „Moje matka mi předevčírem řekla úplně stejná slova.“</p> <p>„No a?“</p> <p>„Je zavřená v ústavu pro duševně choré. Když jsem za ní byl naposledy na návštěvě, řekla mi, že musím utéct a schovat se, než mě dostanou. Když jsem se jí zeptal, kdo se mě snaží dostat, odpověděla: ‚jiný druh lidí‘. Hned nato vysílali zprávy o těch dvou zavražděných strážnících. Prý byli nalezeni se zlomeným vazem. Nato mi matka řekla: ‚Lámou lidem vazy.‘ Pak se opět ponořila do svých vzdálených světů. Od té doby nepromluvila. Nebude mluvit pár týdnů.“</p> <p>Jax mu soucitně stiskla paži. „Je mi líto tvé matky, Alexi.“</p> <p>Rozhlédl se kolem, jestli si jich nikdo nevšiml, ale zdálo se, že jim nikdo nevěnuje pozornost. Zřejmě vypadali jako milenci, šeptající si do ouška sladké nesmysly.</p> <p>Pěnila se v něm krev a navzdory jejímu uklidňujícímu hlasu a mírnému stisku ruky měl potíž se uklidnit. Přinutil se alespoň uvolnit sevřenou čelist.</p> <p>Něco se právě mezi nimi zásadně změnilo. Byl si jistý, že to Jax pocítila stejně.</p> <p>„Chci vědět, jak je možné, že říkáš stejná slova jako moje duševně chorá matka. Chci, abys mi to vysvětlila.“</p> <p>Z bezprostřední blízkosti mu pohlédla do očí. „Proto jsem tady, Alexi.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>10.</p> <p>Dveře do Regentského grilu, zevnitř čalouněné černou kůží, se za nimi tiše zavřely. Restaurace neměla okna, a proto v ní panovalo přítmí. Číšnice, drobná dívka s dlouhou průhlednou šálou, která za ní vlála, je zavedla na klidné místo v rohu, jež Alex vybral. S výjimkou dvou starších žen uprostřed místnosti, pod širokým, ale tlumeně svítícím lustrem, nebyli v restauraci žádní hosté.</p> <p>Alex přesto nechtěl sedět zády do místnosti. Jasně vycítil, že Jax také ne.</p> <p>Vklouzli do boxu, posadili se vedle sebe, zády ke stěně.</p> <p>Stěny, potažené zlatou látkou, plyšové židle, tmavě modrý koberec a krémově bílé ubrusy vytvářely atmosféru klidného, intimního prostředí. V zadní části restaurace měl člověk pocit bezpečí.</p> <p>Poté, co jim servírka dala jídelní lístky a nalila sklenice vody, rozhlédla se Jax, ještě než promluvila, kolem sebe.</p> <p>„Podívej, Alexi, nebude snadné ti to vysvětlit. Je to složité a já teď nemám dost času, abych ti to všechno objasnila. Budeš mi muset věřit.“</p> <p>Alex neměl právě náladu na takovou toleranci. „Proč bych ti měl věřit?“</p> <p>Pousmála se. „Protože jsem pravděpodobně jediná, kdo tě dokáže ochránit, aby ti nezlomili vaz.“</p> <p>„Kdo?“</p> <p>Kývla hlavou směrem ke srolovaným plátnům, která si položil na lavici vedle sebe. „Lidi, kteří ti zničili obrazy.“</p> <p>Alex se zamračil. „Jak tohle víš?“</p> <p>Stočila pohled na své složené ruce. „Zahlédli jsme ho, když to dělal.“</p> <p>„My? Co myslíš tím, že jste ho při tom zahlédli?“</p> <p>„Právě jsme se pokoušeli podívat se přes zrcadlo do galerie pana Martina. Snažili jsme se tě najít.“</p> <p>„A kde jste byli, když jste se ‚dívali‘ přes zrcadlo?“</p> <p>„Prosím tě, Alexi, mohl bys chvíli jen poslouchat? Nemám čas ti vysvětlovat tisíce různých složitých podrobností. Prosím.“</p> <p>Alex zhluboka vzdychl a podvolil se. „Tak dobře.“</p> <p>„Vím, že věci, které ti řeknu, budou znít neuvěřitelně, ale přísahám, že mluvím čistou pravdu. Neuzavírej mysl před tím, co je mimo tvé současné chápání. Lidé občas vymyslí nebo objeví věci, které posunou hranice jejich poznání, takže přijmou za možné to, co ještě včera považovali za holý nesmysl. Tohle je něco podobného.“</p> <p>„Myslíš třeba to, že si lidé dřív nedovedli představit, že by mohli mít malý přenosný telefon, který nebude muset mít pevný přívod?“</p> <p>Zdálo se, že ji takové přirovnání trochu vyvedlo z míry. „Asi tak.“ Vrátila se zpátky k věci. „Doufám, že ti jednoho dne pomůžu lépe pochopit celou situaci. Prozatím se snaž všechno přijímat s otevřenou myslí.“</p> <p>Alex pomalu mezi palcem a ukazováčkem otáčel sklenicí vody a sledoval, jak kostka ledu plave stále uprostřed. „Takže jsi říkala, že jsi mě hledala.“</p> <p>Jax přikývla. „Věděla jsem, že máš nějaké spojení s galerií. Proto jsem věděla, kde dnes budeš. Musela jsem si pospíšit, abych tě zastihla. Museli jsme spěchat, a tak jsme se nemohli důkladně připravit, a v důsledku toho tu teď nemám moc času.“</p> <p>Alex si přejel rukou po tváři. Začínal mít pocit, že se z něj snaží udělat hlupáka. „Měla bys být na pokoji s mou matkou.“</p> <p>„Myslíš si, že je to nějaký žert?“ Vzhlédla k němu s planoucím pohledem. „Nemáš ani tušení, jak je to pro mě těžké. Nemáš potuchy, čím jsem prošla − nebezpečí, které jsem musela podstoupit, abych se sem dostala.“</p> <p>Sevřela čelisti a polkla, jak se snažila ovládnout hlas. „Tohle není žert, Alexi. Nemáš představu, jaký mám strach, jak se cítím ztracená, osamělá a vyděšená.“</p> <p>„Promiň, Jax.“ Alex uhnul pohledem před utrpením, které se jí zračilo v hnědých očích, a napil se vody. „Ale sama nejsi. Řekni mi, o co jde.“</p> <p>Vydechla trochu uklidněná. „Budu se snažit, ale musíš pochopit, že ti zatím nemůžu říct všechno. Není to jen proto, že ti to teď nemám čas všechno vysvětlit, ale taky na to ještě nejsi připravený. A co je horší, i my tápeme ve tmě v mnoha věcech.“</p> <p>„Kdo je to ‚my‘, o kom stále mluvíš?“</p> <p>Odpověděla opatrně. „Moji přátelé.“</p> <p>„Přátelé?“</p> <p>Přikývla. „Pracovali jsme celé roky a celou tu dobu jsme se snažili na něco přijít, pochopit určité věci. Pomohli mi dostat se sem.“</p> <p>„Odkud?“</p> <p>Odvrátila pohled a řekla prostě: „Odtamtud, kde žiju.“</p> <p>Alexovi se nelíbila její vyhýbavá odpověď, ale usoudil, že se nic nestane, když ji nechá ještě chvíli hrát její hru.</p> <p>„Pokračuj.“</p> <p>„Nakonec jsme dospěli do bodu, kdy jsme usoudili, že by to mohlo vyjít, takže navzdory riziku jsme to zkusili, ale zatím nevíme, jak to provést, aby to fungovalo spolehlivě. Tak jako to dělají ti druzí.“</p> <p>„Mluvíš o tom, jak se dostat sem, kde žiju já, z místa, kde žiješ ty?“</p> <p>„Správně.“</p> <p>„Co by se stalo, kdybyste to odhadli špatně a nepovedlo se to?“</p> <p>Dlouho mu hleděla do očí. „Pak bych navěky uvízla na velice špatném místě.“</p> <p>Podle napjatého výrazu její tváře Alex poznal, jak obrovské nebezpečí hrozilo − alespoň jí − a jak moc se děsila i jen myšlenky na selhání. Vzhledem k tomu, že se nedala jen tak něčím zastrašit, zarazilo ho to.</p> <p>Už se jí chystal znovu zeptat na její přátele, když se u stolu objevila servírka s milým úsměvem. „Mohu vám nabídnout něco k pití? Sklenku vína?“</p> <p>„Dala bych si horký čaj,“ řekla Jax.</p> <p>Z tónu jejího hlasu Alex poznal, jak je unavená a téměř v koncích s rozumem.</p> <p>„Mně stačí voda. Ale dáma nemá moc času. Mohli bychom si hned objednat?“ Otočil se k Jax s jídelním lístkem v ruce. „Co by sis dala? Kuře? Rybu? Salát?“</p> <p>„Mně je to jedno. Nechám to na tobě.“</p> <p>Dala jasně najevo, že o jídlo nemá zájem, tak Alex objednal dva kuřecí saláty.</p> <p>Když obsluha odešla, Alexovi zazvonil telefon. Automaticky požádal Jax, aby ho na chvilku omluvila a vytáhl mobil z kapsy.</p> <p>„Haló, tady Alex.“</p> <p>Pomyslel si, že možná volá pan Martin, že si to přece jen rozmyslel. Místo toho Alex opět slyšel zkomolené, nejasné zvuky. Podivné přiškrcené hlasy, přerušované vytím, které znělo jako: ‚Ona je tam. Ona je tam.‘ Šepoty jako z jiného světa a zvláštní tiché kvílení podmalovávalo praskání statické elektřiny.</p> <p>A pak Alex na pozadí šepotů rozeznal své jméno.</p> <p>Jax se k němu naklonila. „Co se děje?“</p> <p>Už se chystal telefon zaklapnout a říct jí, že to nic nebylo, ale z náhlého popudu se rozhodl, že by to měla slyšet. Přidržel jí telefon u ucha.</p> <p>Zaposlouchala se.</p> <p>A pak se jí z obličeje vytratila barva.</p> <p>„Drazí duchové,“ zašeptala, „oni vědí, že jsem tady!“</p> <p>„Cože?“ zeptal se Alex. „Poznalas ty hlasy?“</p> <p>Vyděšeně na něho hleděla, oči rozšířené strachy, zatímco poslouchala tajemné, nezřetelné zvuky. „Zastav to.“</p> <p>Alex odtáhl mobil od jejího ucha a zaklapl ho.</p> <p>„Sledují tě přes tuhle věc.“</p> <p>„Sledují mě?“</p> <p>S popelavě šedou tváří dodala na vysvětlenou: „Z druhé strany.“</p> <p>Alex se zamračil. „Druhé strany čeho?“</p> <p>Když na něj jenom dál upírala vyděšený pohled, Alex mobil vypnul. Než ho zasunul zpátky do kapsy, pro jistotu z něj ještě vyndal baterii a dal si ji do druhé kapsy.</p> <p>Číšnice se vrátila, postavila před Jax prázdný šálek a konvičku horké vody, spolu s košíčkem sáčků s čajem.</p> <p>Když odešla, Jax si nalila horkou vodu do šálku. Ruce se jí chvěly.</p> <p>Chvilku se dívala na šálek s horkou vodou, jako by čekala, že se něco stane. Nakonec šálek zvedla a zblízka se do něj podívala. Pak ho zase postavila zpátky.</p> <p>Složila ruce do klína. Zatvářila se nešťastně a bylo vidět, že přemáhá slzy.</p> <p>„Co se děje?“ zeptal se.</p> <p>Žena, která ho tak pohotově ohrožovala nožem, když ji nečekaně přitiskl ke stěně, byla najednou úplně vyvedená z míry.</p> <p>„Jak přinutíš čaj, aby fungoval?“ zeptala se skleslým hlasem a vypadala, že se rozpláče.</p> <p>Alex nechápal. „Přinutit čaj, aby fungoval? Jak to myslíš?“</p> <p>„Nedovedla jsem si představit, jak to bude těžké,“ povzdychla si spíš pro sebe.</p> <p>„Čaj?“</p> <p>Zmačkala v ruce ubrousek a snažila se ovládnout slzy.</p> <p>„Všechno.“ Polkla a pak ho s velkým sebezapřením požádala: „Prosím, Alexi. Chci si dát čaj, ale nevím, jak to udělat.“</p> <p>Když viděl, jak je z toho nešťastná, zabolelo ho u srdce. Nedokázal si představit, že by tahle žena mohla někdy připustit, že si neví rady. Něco ji úplně vykolejilo.</p> <p>Alex se něžně svými prsty dotkl hřbetu její ruky.</p> <p>„To je v pořádku, Jax. Neber si to tak. Všichni máme dny, kdy jsme zkroušení. To nic není. Pomůžu ti.“</p> <p>Vybral z košíčku jeden sáček, otevřel papírový obal a vyndal pytlík s čajem. Držel ho za papírový čtvereček na konci šňůrky.</p> <p>„Vidíš? Čaj je tady v tom pytlíčku.“ Pohledem sledovala pytlík, když ho ponořil do šálku a přehodil šňůrku přes okraj. „Nech ho trochu vyluhovat a máš čaj.“</p> <p>Naklonila se a podívala se do šálku, jak se voda začala zbarvovat.</p> <p>Náhle se usmála a na slzy úplně zapomněla. Ve tváři měla úžas dítěte, které právě poprvé v životě vidělo kouzelnický trik.</p> <p>„Takhle se to dělá? Nic víc není třeba?“</p> <p>Alex přikývl. „Je to tak. Tam, odkud jsi, zřejmě nepoužíváte čajové sáčky.“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Tady je všechno jiné.“</p> <p>„Líbí se ti víc tam, kde žiješ, viď?“</p> <p>Chvilku uvažovala o jeho otázce. „Ano. Je to domov. Navzdory všem problémům je to domov. Myslím, že by se ti tam taky líbilo.“</p> <p>„Podle čeho soudíš?“</p> <p>Natáhla ruku a lehce přejela prsty po obrazu. „Maluješ taková místa. Zobrazuješ krásu.“ Pohlédla na něho. „Tohle mi pomůže přesvědčit ostatní.“</p> <p>„Přesvědčit je o čem?“</p> <p>„Aby uvěřili, že jsem vybrala správně.“</p> <p>„Kdo jsou ti ostatní, Jax?“</p> <p>„Takoví jako já.“</p> <p>„Žijí na tom jiném místě? Tam, kde ty?“</p> <p>„Ano. Vzpomínáš si na ty dva muže z našeho prvního setkání?“ zeptala se. Očividně tím změnila téma. „Ty dva, co je zastavili ti strážci pořádku?“</p> <p>Alex přikývl. „Piráti. Ty víš, kdo to byl?“</p> <p>„Ano. Jiní lidé. Jiní než ty. Jiní než tvá matka. Kromě dalších věcí, zlomí vaz každému, kdo se jim připlete do cesty. Jsou to lidé, kterých se tvá matka bojí.“</p> <p>„Co myslíš tím, že −“</p> <p>Objevila se číšnice se dvěma talíři. „Trochu jsem je popohnala, když nemáte moc času.“</p> <p>„Díky,“ řekla Jax s upřímným úsměvem.</p> <p>Když číšnice odspěchala, vrátil se Alex ke své otázce. „Co jsi myslela −“</p> <p>„Musím s tím něco udělat, než to budu jíst?“ Jax vzhlédla od salátu. „Musím s tím nejdřív něco udělat?“</p> <p>Alex vzal do ruky vidličku. „Ne. Jen si naber.“ Nabodl kousek masa na vidličku. „Kuře je pokrájené, takže ani nepotřebuješ nůž.“ Uvědomil si, že kdyby ho potřebovala, zacházet by s ním rozhodně uměla.</p> <p>Vložil sousto do úst a začal žvýkat.</p> <p>Usmála se. „Děkuji, Alexi, že máš se mnou trpělivost. Ta je totiž v celé věci moc důležitá.“</p> <p>Kdyby tak věděla, jak je netrpělivý, ale nechtěl to příliš dávat najevo.</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Protože kdybych ti měla všechno říct teď hned, nevěřil bys mi, a ty mi musíš věřit. Jenže na druhou stranu čas rychle utíká, takže ti musím říct alespoň část.“</p> <p>Alex se musel v duchu usmát, jak oba kolem sebe chodí opatrně po špičkách, aby toho druhého nevystrašili.</p> <p>„Jax, jak moje matka o těch věcech ví? O těch jiných lidech a o mužích, kteří lámou vazy?“</p> <p>„Myslím, že je to částečně proto, že jsme se ji snažili varovat.“</p> <p>„Před čím?“</p> <p>„Že ji ti lidé pronásledují. Ale v té době jsme se sem ještě neuměli dostat. Ti druzí ano. Už sem nějaký čas přicházejí. Snažili jsme se ji varovat přes zrcadla, ale zřejmě se k ní dostali. Tebe jsme se snažili varovat taky.“</p> <p>Alexovi se zježily chloupky na krku.</p> <p>„Dědeček mi ukázal nějaké dokumenty o dědictví. Má to něco společného s těmi jinými lidmi, před kterými jste se snažili varovat mou matku?“</p> <p>Chvíli hleděla do talíře, než odpověděla. „Všechno, co v téhle chvíli víme, je, že existují velice nebezpeční lidé, kteří mají něco za lubem. Ještě jsme nedokázali poskládat všechny kousky skládačky do sebe.“</p> <p>Alex chtěl lepší odpověď. „Dědeček říkal, že dědictví měl dostat můj otec v sedmadvaceti letech, ale protože zemřel dřív, přešlo na moji matku. Jenže ta skončila v ústavu dřív, než dědictví mohlo přejít na ni v den jejích sedmadvacátých narozenin. Zdá se logické, že to dědictví má nějakou spojitost s tím, co se jí stalo.“</p> <p>„Nevím, ale je to možné. Je mi líto, že jsme jí nemohli pomoct, Alexi. Je mi líto, že vaše rodina měla takové nesnáze.“</p> <p>Alex chvíli mlčky jedl. „Můj děda Ben si myslí, že všechny tyhle nepříjemnosti mají něco společného se sedmičkou − s číslem sedm v té sedmadvacítce.“</p> <p>„Sedm?“ Vrhla na něj udivený pohled. „To je nesmysl!“</p> <p>„To jsem mu taky řekl.“</p> <p>Potřásla hlavou. „Sedm. Jak ho mohlo něco takového napadnout? Je to devítka!“</p> <p>Alex se zarazil s vidličkou na půl cesty.</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Devítka. Není to sedmička v sedmadvaceti − je to devítka. Dva a sedm. Devět. Devítky jsou spouštěcí mechanismus.“</p> <p>„To nechápu. Bylo mi devět. Mému otci taky. I mojí matce. Všem nám bylo osmnáct. Jedna a osm v osmnáctce je taky devět, stejně jako dvě a sedm v sedmadvacítce.“</p> <p>Alex nemohl uvěřit, že se o něčem takovém vůbec baví.</p> <p>Jax zavrtěla hlavou. „Ano, ale devět a osmnáct jsou první a druhá devítka. Dvacet sedm je třetí devítka. Až ta třetí je důležitá.“</p> <p>Alex na ni zůstal zírat. „Třetí devítka.“</p> <p>Přikývla. „Přesně tak. Trojky jsou klíčová čísla − kouzla tří a podobně.“</p> <p>Alex nevěřícně zamrkal. „Kouzla −“</p> <p>„Trojka je základním prvkem devítky. Násobícím prvkem.“ Jax zašermovala vidličkou, jako by chtěla naznačit, že je to úplně jasné. „Proto je sedmadvacítka klíčová. Je to třetí devítka. Říká se tomu Pravidlo devítek.“</p> <p>„Pravidlo devítek,“ opakoval Alex a upřeně na ni hleděl. „To si děláš legraci.“</p> <p>„Je to jednodušší než čaj.“</p> <p>„To se mi nezdá,“ namítl Alex.</p> <p>Ona zřejmě věří v numerologii, pomyslel si Alex, a hned ho napadlo, že by tu měl místo něho být Ben.</p> <p>Alex nevěřil, že by nějaké číslo mohlo mít jakýkoliv skutečný význam nebo vliv. Něco ho napadlo. Ani se mu to nechtělo říct nahlas.</p> <p>„Narodil jsem se devátého září. Devátý měsíc, devátý den v devět večer.“</p> <p>„Přesněji v devět hodin a devět minut.“</p> <p>Přejel mu mráz po zádech. „Jak to víš?“</p> <p>„Zjistili jsme to.“ Upíjela čaj a pozorovala ho přes okraj šálku.</p> <p>„Co ještě o mně víš?“</p> <p>„Tak třeba to, že si nepamatuješ sny.“</p> <p>Alex se zamračil ještě víc. „Jak můžeš tohle vědět?“</p> <p>„Jsi Rahl.“ Pokrčila rameny. „Muži z rodu Rahlů si nepamatují své sny.“</p> <p>„Jak víš o rodu Rahlů? Tam, odkud pocházíš, jsou nějací Rahlové?“</p> <p>„Ne,“ řekla a náhle zesmutněla. „Tam, odkud pocházím, rod Rahlů už dávno vymřel.“</p> <p>„Hele, Jax, jsem z toho čím dál zmatenější.“ Vyhnul se použití silnějšího slova než zmatený. „Nutí mě to myslet si o tobě věci, které si nechci myslet.“ Pomalu nabýval dojmu, že je pomatená − anebo začínal bláznit sám. „Nechceš mi to nějak objasnit?“</p> <p>„Nejsem z tvého světa,“ řekla tiše a dívala se mu přitom do očí. „Patřím k jiným lidem.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>11.</p> <p>Alex chvíli jen němě zíral. „Chceš říct, že jsi mimozemšťanka? Z Marsu nebo tak?“</p> <p>Její výraz potemněl. „Sice nevím, co je to Mars, ale tvůj tón je jasný. Tohle není žádný vtip. Riskovala jsem život, abych se sem dostala.“</p> <p>„Jak jsi riskovala život?“</p> <p>„To není tvoje starost.“</p> <p>„A co je moje starost?“</p> <p>„Že jsou v mém světě lidé, nebezpeční lidé, kteří po tobě jdou z důvodů, které ještě úplně nechápeme. Nechci, aby tě dostali nepřipraveného.“</p> <p>Uvažoval, jestli se někdo může připravit na lidi z jiné dimenze nebo času nebo šedé zóny nebo něčeho − nedovedl si ani představit odkud − kteří se na něj chystají.</p> <p>Alex napichoval na vidličku kousek salátu, a mezitím uvažoval o jejích slovech. Sledovala ho s odhodlaným výrazem.</p> <p>Přesto nedokázal brát vážně její řeči o lidech, přicházejících z jiného světa. Znovu ho napadlo, jestli se nakonec nevyplní jeho celoživotní obava, že se zblázní − stejně jako matka. Věděl, že věří věcem, které nejsou skutečné.</p> <p>Zahnal takové pochmurné myšlenky. Nebyl blázen. Jax byla skutečná. Vlastně mu připadalo pravděpodobnější, že je blázen ona. Přesto, navzdory tomu, jak neuvěřitelná její historka byla, se mu nezdálo, že by byla blázen.</p> <p>Dokonce i kdyby nevěřil, že je z jiného světa, něco se dělo − a bylo to vážné. Smrtelně vážné, pokud jí měl věřit.</p> <p>Chtěl se jí zeptat, jak sem vlastně přicestovala z toho jiného světa, ale místo toho změnil tón a začal znovu. „Poslouchám.“</p> <p>Upila čaje. „Někdo se ti plete do života.“</p> <p>„Do života naší rodiny?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Nejspíš proto, že jsi Rahl. Myslíme si, že pokud nemáš děti, jsi poslední z rodu Rahlů.“</p> <p>„A ty si myslíš, že se někdo zajímá o náš rod?“</p> <p>„Kdybych měla hádat, řekla bych, že tvého otce zabili proto, aby mu zabránili dožít se dvaceti sedmi let.“</p> <p>„Můj otec zahynul při autonehodě. Nikdo ho nezavraždil.“</p> <p>„Možná že ne.“ Jax povytáhla obočí. „Ale kdyby tě předevčírem přejeli, nevypadalo by to jako nehoda?“</p> <p>„Chceš říct, že to bylo záměrné? Že se ti muži snažili mě zabít? Proč?“</p> <p>Narovnala se, vzdychla a pohybem ruky zamítla jeho otázky. „Jen říkám, že kdyby se tě snažili zabít, vypadalo by to jako nehoda, nezdá se ti?“</p> <p>Napíchl vidličkou salát a vybavil si vražedný pohled, který mu věnoval ten vousatý chlap. Podíval se na ni. Opět ho pozorovala.</p> <p>„Proč se ti lidé tak zajímají o pokrevní linii Rahlů?“</p> <p>„To ještě přesně nevíme. Jak jsem řekla, nechápeme zatím úplně jejich důvody, ani o co jim jde.“</p> <p>Zdálo se, že si není jistá spoustou věcí. Alex nevěděl, jestli jí má věřit, že tápe ve tmě, jak prohlašuje, ale usoudil, že když mu to nechce říct, má pro to zřejmě důvod, a nechal to být.</p> <p>Jax se trochu zavrtěla na sedačce a pokračovala. „Když jsem byla ještě dítě, pár lidí se začalo přiklánět k názoru, že se něco děje, něco nekalého. Pátrali, sledovali jisté lidi, tajně je pozorovali, a nakonec si dali dvě a dvě dohromady. Přišli na to, že tvoje matka je v nebezpečí. Snažili se jí pomoct. Jenže nakonec to nedokázali. Nevěděli toho dost.“</p> <p>„Jestli je sedmadvacítka tak důležitá a to Pravidlo devítek funguje a všechno kolem, proč ti nebezpeční lidé neudělali nic mému dědovi, Benovi?“ zeptal se. „Je taky Rahl.“ Její příběh měl příliš mnoho nejasností. Zašermoval vidličkou. „Nebo proč ze stejného důvodu nešli po předchozích generacích Rahlů?“</p> <p>„Někteří moji přátelé věří, že se sem v té době ještě neuměli dostat.“</p> <p>„A ty si myslíš něco jiného?“</p> <p>Váhavě přikývla. „Myslím si, že důležité prvky proroctví ještě nebyly na místě. Bylo prostě moc brzy. Až do této chvíle podle proroctví nenastal ani správný čas a ani se nenarodil správný Rahl.“</p> <p>„Nevěřím na prorokování budoucnosti.“</p> <p>Pokrčila rameny. „Možná máš pravdu − a to, čemu oni věří, není nic jiného než nějaká neopodstatněná a bláhová představa. Nebyli by první skupinou lidí, která by jednala na základě úplně scestných představ.“</p> <p>Takovou odpověď nečekal. „To je pravda.“</p> <p>„Ale ať už měli jakékoliv pohnutky, před časem našli způsob, jak se sem dostat. Jsou to lidé, kteří v mém světě zabíjejí pro svou víru.“</p> <p>Alex si opět vzpomněl na náklaďák, který ho málem přejel. Přemýšlel o dvou mrtvých strážnících se zlomeným vazem. Vzpomněl si, jak mu matka řekla: ‚Lámou lidem vazy.‘ Zdráhal se položit jí otázku v obavě, že tím přisoudí věrohodnost něčemu, co si ji podle něj nezaslouží, ale nemohl si pomoct.</p> <p>„Co je to za proroctví?“</p> <p>Rozhlédla se po prázdné místnosti, aby se přesvědčila, že není nikdo na doslech. Dvě starší ženy už zaplatily a odešly. Číšnice stála za barem otočená zády k nim a skládala černé ubrousky.</p> <p>Jax se k němu trochu naklonila a ztišila hlas. „Podstatou proroctví je, že jedině někdo z tohoto světa může zachránit náš svět.“</p> <p>Spolkl sarkastickou poznámku a místo toho se zeptal: „Před čím?“</p> <p>„Možná právě před těmi lidmi, kteří sem přišli ve snaze zajistit, aby se proroctví nevyplnilo.“</p> <p>„Zní to, jako když se pes honí za vlastním ocasem,“ poznamenal.</p> <p>Rozevřela ruce v empatickém gestu. „Podle toho, co víme, je možné, že nevěří, že jsi součástí toho proroctví. Možná po tobě chtějí něco jiného.“</p> <p>„Ale ty jsi přesvědčená, že jsem do toho celého nějak zapletený.“</p> <p>Položila prsty na sluncem ozářenou mýtinu na obraze vedle sebe a pak k němu vzhlédla. „Žiješ sice v tomhle světě, jsi jeho součástí, ale máš jisté spojení, třeba jen křehké, s naším světem. Dokázal jsi to tímhle obrazem, na kterém jsi zachytil krajinu v mém světě.“</p> <p>„Může to být místo, které se jí jen podobá.“</p> <p>Nic na to neřekla, ale její pohled mluvil jasně.</p> <p>Alex si pročísl rukou vlasy. „Tvůj svět, můj svět. Jax, doufám, že chápeš, že když se to takhle řekne, nedokážu doopravdy uvěřit tomu, co mi říkáš.“</p> <p>„Já vím. Taky jsem nemohla uvěřit, když jsem sem přišla poprvé, že vidím ohromné kovové věci létat ve vzduchu nebo vozy, které se pohybují a netáhnou je koně, a spoustu dalších věcí, které jsou podle mě nemožné. Není pro mě snadné srovnat si to všechno v hlavě. Ani pro tebe to nebude snadné, Alexi, ale pokud máme mít šanci zachránit náš svět, jiný způsob neznám.“</p> <p>Měl pocit, jako by právě zahlédl uzounký proužek světla, jak malinko pootevřela dveře. Pro ni tohle byl téměř nesplnitelný úkol, poslední zoufalý pokus. Přišla sem pro něj, aby pomohl zachránit její svět.</p> <p>Nebyl si jistý, jestli mu umožnila letmo nahlédnout do svého poslání úmyslně. Než by se snažil zahlédnout víc a riskovat, že mu přibouchne dveře před nosem, zeptal se na něco jiného a doufal, že se trochu uvolní.</p> <p>„Jak se tvůj svět liší od mého? Jen tím, že vy nevyužíváte moderní dopravní prostředky jako letadla a auta a další technické vymoženosti jako my?“ Kdyby vedle něj neseděla žena, která se tvářila naprosto vážně, pochyboval, že by dokázal vyslovit takovou otázku s vážnou tváří. „Co dělá lidi od vás − a vlastně i z tebe − jiný druh lidí?“</p> <p>„Tohle je svět bez magie,“ řekla beze stopy humoru.</p> <p>„Takže… tím chceš naznačit, že v tvém světě je magie? Skutečná magie?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„A viděla jsi ji? Opravdovou magii?“</p> <p>Chvíli se mu dívala do očí a pak se jí rozvlnily rty v letmém, ale výhrůžném úsměvu.</p> <p>„Kromě jiného jsem i čarodějka.“</p> <p>„Čarodějka, která neumí dělat čaj?“</p> <p>„Čarodějka, která ve svém světě umí mnohem víc než dělat čaj.“</p> <p>„V tomhle světě ne?“</p> <p>„Ne,“ připustila nakonec a její výhrůžný úsměv se vytratil. „V tomhle světě ne. Tohle je svět bez magie. Nemám tu žádnou moc.“</p> <p>Uvědomil si, že mu to docela vyhovuje.</p> <p>„Takže pocházíme z velice odlišných světů.“</p> <p>„Tak moc zase odlišné nejsou,“ řekla Jax a znělo to, jako by ho chtěla utěšit.</p> <p>Alex studoval její klidný výraz. „My nemáme magii. Ty říkáš, že ve vašem světě je. Naše světy musí být úplně odlišné.“</p> <p>„Ne tolik, jak si myslíš,“ trvala na svém. „My máme magii, ale vy taky, i když nedokonalou. Jenom se projevuje jinak. Děláte v podstatě stejné věci jako my, jen jinými metodami.“</p> <p>„Například?“</p> <p>„Tak třeba ta věc, co máš v kapse.“</p> <p>„Mobil?“</p> <p>Přikývla a trochu se zaklonila, aby mohla vytáhnout z kapsy u pasu malý černý notýsek.</p> <p>„Tohle je cestovní knížka. Funguje podobně jako ten mobil, na který dostáváš zprávy. Používáme ji stejně jako vy telefon. Dostáváme zprávy od lidí a předáváme informace dalším lidem. Co napíšu do své cestovní knížky, to se pomocí magie objeví ve stejný okamžik v druhé z dvojice knížek. Ty slova do telefonního přístroje říkáš a slyší je někdo úplně jinde. Já jsem zvyklá zprávy psát a ne je říkat. Ale ty můžeš telefon používat jako cestovní knížku. Slova, která napíšeš, se objeví někde jinde, na jiném mobilu, je to tak?“</p> <p>Na mysli mu vytanuly textové zprávy od Bethany. „Ano, ale my k tomu používáme technické prostředky.“</p> <p>Pokrčila rameny. „Děláme stejné věci jako vy. A zatímco vy k tomu potřebujete techniku, my používáme magii. Říkáme tomu každý jinak, ale v podstatě jde o totéž. Technika i magie realizují nějaký záměr, a o to ve skutečnosti jde. Plní stejné úkoly.“</p> <p>„Technika se magii vůbec nepodobá,“ trval na svém Alex.</p> <p>„Technika sama o sobě není důležitá… nebo je?“</p> <p>„Jak to myslíš?“</p> <p>„Víš snad lépe než já, jak ten tvůj telefon funguje? Můžeš mi vysvětlit, jak se zpráva dostane z jednoho místa na druhé, jak se slova přenesou neviditelně vzduchem a skončí tady, v přístroji ve tvé kapse, a ukážou se tam v podobě, že si je můžeš přečíst? Opravdu víš, jak všechny ty technické přístroje fungují? Umíš vysvětlit všechny ty neviditelné věci, které se stanou, věci, které považuješ za samozřejmé?“</p> <p>„Myslím, že ne,“ přiznal.</p> <p>„Ani já neumím vysvětlit, jak funguje cestovní knížka. Podstatné je ale to, že zdejší lidé využívají své znalosti k vývoji technických zařízení, aby dosáhli požadovaného cíle, stejně jako lidé v mém světě vymýšlejí způsoby, jak vytvořit věci pomocí magie, také aby dosáhli svého cíle. Prostě a jednoduše, je to naše druhá přirozenost. Oba užíváme to, co vytvořili jiní. Podle mě by klidně tvůj telefon mohl fungovat díky magii, a nepoznal bys rozdíl.“</p> <p>„Ale tady jsou odborníci, kteří technice rozumí, a ti dokážou přesně popsat, jak to všechno pracuje a co se přitom děje, jak funguje telefon a objeví se tam slova.“</p> <p>„I já znám lidi, kteří umějí přesně popsat princip fungování cestovní knížky. Dokonce jsem strávila dlouhé hodiny učením se tomu předmětu, ale i když mám obecnou představu, jak to funguje, nedokážu přesně popsat, jak spojit vlákna v papíru s aditivními a subtraktivními prvky, abych docílila požadované rovnováhy potřebné k tomu, aby se objevila slova. Nejsem na to odborník. Pro mě je nejdůležitější, že to někdo nějak vytvořil a že já to mohu používat, abych dosáhla toho, co potřebuji.</p> <p>Říkáme, že to funguje díky magii, a víc se o to nestaráme. Jak to doopravdy funguje, pro mě není podstatné. Záleží mi jen na tom, že to funguje.</p> <p>Pokud chceš radši popsat to, co děláme v našem světě, jako jinou formu techniky, místo použití slova ‚magie‘, a jestli to pro tebe bude přijatelnější, klidně tomu tak říkej. Na názvu nezáleží.</p> <p>Magie a technika jsou pouze nástroji lidí. Když budeš svému mobilu říkat kouzelná mluvící krabička, budeš ho používat jinak?“</p> <p>„Uznávám, že máš pravdu.“ Alex ji gestem vyzval: „Tak něco předveď. Ukaž mi nějaké kouzlo.“</p> <p>Opřela se a zasunula si černý sešit zase do kapsy. „Jak jsem ti řekla, tohle je svět bez magie. Nemohu ji tady používat. Magie tu nefunguje. Věř mi, že bych si přála, aby to bylo jinak, protože by všechno bylo mnohem snazší.“</p> <p>„Doufám, že si uvědomuješ, jak příhodně taková výmluva zní.“</p> <p>Opět se k němu naklonila s tím smrtelně vážným výrazem. „Nejsem tady proto, abych ti něco dokazovala, Alexi. Jsem tu proto, abych zjistila, co se děje, a mohla se to pokusit zarazit. Ty ses do toho ale připletl a já bych nechtěla, aby se ti něco zlého stalo.“</p> <p>To mu připomnělo, co jí řekl, když ji strhl z cesty náklaďáku, aby ji piráti nepřejeli − že by nechtěl, aby se někomu něco tak hrozného stalo.</p> <p>„Je to asi těžké, když nemůžeš používat svou čarodějnickou moc, uvážím-li, že nevíš, jak to v našem světě chodí. Nechci tě urazit, ale neumíš udělat ani čaj.“</p> <p>„Nepřišla jsem sem s tím, že to bude snadné. Udělala jsem to ze zoufalství. U nás se říká, že občas je v zoufalých činech magie. A my jsme zoufalí byli.“</p> <p>Alex se poškrábal na spánku a nedokázal skrýt sarkasmus. „Neříkej mi, že lidé, kteří tě sem poslali, jsou všichni čarodějové. Nějaký sabat čarodějnic.“</p> <p>Chvíli mu hleděla do očí. Pak jí vytryskly slzy.</p> <p>„Neriskovala jsem věčný pobyt v černých hlubinách podsvětí, abych tohle poslouchala.“</p> <p>Odložila ubrousek, vzala si obraz a vstala. „Děkuji ti za krásný obraz. Doufám, že si vezmeš k srdci mé varování, Alexi. Protože se zdá, že o moji pomoc nestojíš, budu se věnovat jiným záležitostem.“</p> <p>Zastavila se a otočila k němu. „Mimochodem, sabaty pořádají čarodějnice − jejich třináct − nikoliv čarodějky. Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdyby se všech třináct čarodějnic sešlo v jednu chvíli na jednom místě. Jsou známé svou poněkud impulzivní povahou. Buď rád, že se sem nemůžou dostat. Jednoduše by tě sprovodily ze světa, a skoncovaly by s tebou hodně drsným způsobem.“</p> <p>Bez dalšího slova odkráčela.</p> <p>Alex věděl, že to zpackal. Překročil meze, o kterých nevěděl. Nebo překročil meze, které měl znát. Chtěla, aby ji vyslechl, snažil se ji pochopit a uvěřit jí. Ale jak mohla čekat, že uvěří tak absurdnímu příběhu?</p> <p>Číšnice si všimla odcházející Jax a přispěchala ke stolu. Alex vytáhl stodolarovou bankovku − menší neměl − hodil ji na stůl a řekl číšnici, ať si zbytek nechá. Tak velké spropitné ještě nikdy nikomu nedal. Pak se rozběhl ke dveřím a proplétal se mezi stolky.</p> <p>„Jax, počkej! Prosím.“</p> <p>Jax stále stejným rázným krokem prošla dveřmi do pasáže a černé šaty za ní vlály jako tmavý oheň.</p> <p>„Jax, promiň. Hele, nic o tom nevím. Přiznávám. Omlouvám se. Neměl jsem být tak prostořeký − je to jedna z mých špatných vlastností − ale jak bys reagovala ty, kdyby se situace obrátila, kdybych ti začal vykládat, jak děláme čaj?“</p> <p>Nevšímala si ho a spěchala dál.</p> <p>„Jax, prosím tě, neodcházej.“</p> <p>Rozběhl se za ní, aby ji dohonil. Ani se neohlédla, zabočila do spoře osvětlené chodby k postrannímu východu. Dlouhé kadeře vlnitých světlých vlasů za ní vlály jako prapor ve větru. Světelný nápis nade dveřmi propůjčil chodbě tajemný nádech.</p> <p>Jax došla ke dveřím dřív, než ji Alex dohonil. Prudce se zastavila a otočila se k němu s takovým výrazem, že se na místě zastavil. Už se k ní dostal tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a dosáhl by na ni. Ale něco ho varovalo, aby zůstal stát a nepřibližoval se.</p> <p>„Víš, co znamená jméno Alexander?“</p> <p>Alex jí toho chtěl tolik říct, omluvit se, přemluvit ji, aby zůstala, ale nepochyboval o tom, že by měl raději odpovědět na její otázku a nic víc, jinak překročí meze… natrvalo.</p> <p>„Znamená bojovníka, který něco nebo někoho brání.“</p> <p>Trochu se pro sebe pousmála. „Správně. A ceníš si svého jména a jeho významu?“</p> <p>„Proč si myslíš, že podepisuji své obrazy − svou vášeň − ‚Alexander‘?“</p> <p>Dlouze na něj pohlédla a rysy jí trochu změkly. „Možná máš ještě naději. Možná máme ještě nějakou naději všichni.“</p> <p>Náhle se otočila a otevřela dveře. Bez ohlédnutí prohodila přes rameno: „Pamatuj na má slova, Alexandre, ochránce lidí: Potíže si tě najdou.“</p> <p>Do chodby proniklo ostré světlo zvenku a změnilo její postavu v pouhou siluetu. Alex se dostal ke dveřím právě ve chvíli, kdy za ní zaklaply. Otevřel je a vyběhl na prázdné postranní parkoviště. V blízkosti budovy rostly v pásu zeleně vysoké stromy. Za travnatým náspem stála zaparkovaná auta, která v šedavém světle pošmourného odpoledne nevypadala ani zdaleka tak nablýskaná jako jindy.</p> <p>Jax nikde neviděl.</p> <p>Alex stál a rozhlížel se po klidném a prázdném okolí.</p> <p>Zmizela mu z očí jen za pár okamžiků. Nemohla být dál než pět kroků před ním. Zdálo se to neskutečné, ale zmizela. Prostě se vypařila.</p> <p>Stejně jako posledně.</p> <p>Uvažoval, jestli to tak bylo i s jeho matkou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>12.</p> <p>Alex si uvědomil, že je tma a on jezdí ulicemi jako omámený už několik hodin. Zneklidnilo ho, že si vůbec nevšiml, že se setmělo.</p> <p>Poslední slova Jax, její varování, mu stále zněla v hlavě. Nevěděl, jestli to myslela doslova, anebo ve významu, v jakém je vždycky používal dědeček. Začínal uvažovat, jestli děda těmi slovy přece jen nechtěl vyjádřit něco víc, než jak to Alex chápal. Přestože se Ben mýlil ohledně té sedmičky − alespoň podle Jax − na něco přišel, anebo tomu byl blízko.</p> <p>Jenže to platilo jedině v případě, že to, co mu tvrdila Jax, byla pravda. Jestli ne, byl Ben jen výstřední starý pán, za jakého ho považovala většina lidí v jeho okolí. Ale Alex věděl, že děda je silný a moudrý, člověk v mnoha ohledech formovaný a možná i poznamenaný roky, kdy sloužil u zvláštních jednotek a dělal bůhví co ještě předtím, než se Alex narodil.</p> <p>Alex se jen nepřímo dozvídal z hovoru svých rodičů střípky z Benovy minulosti. Příležitostně mohl vidět medaile, které byly normálně schované. Dvakrát slyšel, jak se Ben s někým bavil po telefonu a dotyčného oslovoval „pane“. Vždycky se jen usmál, zahleděný do dálky, a poděkoval volajícímu, že se ozval. Ben nikdy nemluvil o tom, co dělal. Považoval to za uzavřenou minulost, která je nenávratně pryč.</p> <p>Ale předával Alexovi zkušenosti a znalosti, které během těch let získal. Ben se postaral o to, aby se Alex naučil jisté věci, které Ben pokládal za důležité. Ty ho však nemohl naučit kdokoliv. A tyto lekce mu také hodně napověděly o učiteli.</p> <p>Alex se znovu zamyslel nad varováním Jax i Bena.</p> <p>Nevěděl, co má dělat. Nevěděl, jak má vyřešit tuhle zvláštní situaci. Dosud se s něčím takovým nesetkal. Nikdo, dokonce ani Ben, mu nikdy neřekl, jak se má chovat k osobě, která o sobě tvrdí, že je z jiného světa.</p> <p>Cítil se hloupě, že bere její historku vážně, ale současně jí chtěl věřit. Potřebovala, aby jí věřil. Cítil se jako v pasti, protože kdyby jí uvěřil, mohl ze sebe udělat parádního hlupáka a skončit jako důvěřivá oběť, ale když jí neuvěří, a ona přitom mluví pravdu, může být zodpovědný za nějaké neznámé, ale strašlivé následky.</p> <p>Ale jak by to všechno mohla být pravda? Jak ho vůbec může napadnout, že by uvěřil historce o návštěvnících z jiných světů? Něco takového prostě není možné.</p> <p>Přesto ho matka varovala před úplně stejnými věcmi, jako se pokoušela Jax. To nemohl jen tak přejít. Takovou věc musel přece brát vážně.</p> <p>Jax byla klíčem k nalezení pravdy. Víc než to. Cítil, že je nějakým způsobem klíčem k jeho životu.</p> <p>Přitahovala ho tak jako ještě nikdy žádná jiná žena. Okouzlila ho. V Alexových očích její krásu ještě umocňovala zřejmá inteligence, porozumění pro druhé a přehled. I přesto, jak se chovala tajemně, a navzdory podivným věcem, které tvrdila, se s ní cítil příjemně, mnohem příjemněji než s kýmkoliv jiným. Měla stejnou vnitřní jiskru − způsob, jakým se dívala na svět − jako on. Vyčetl jí to z očí. Měl pocit, jako by mu téměř odhalila svou duši.</p> <p>Přepadla ho beznaděj z toho, že ji dohnal k odchodu.</p> <p>V duchu si znovu probral, co by jí rád řekl. Chtěl se jí zeptat, jak by se asi cítila ona, kdyby se znenadání objevil v jejím světě a vyprávěl jí o tom, jak mluví do kovové krabičky a lidé na celém světě ho mohou slyšet. Jak by se asi tvářila, kdyby jí řekl, že lidé v jeho světě létají v kovových válcích ve výšce kolem deseti kilometrů ve vzduchu? V duchu ho neustále napadaly další příklady technických vymožeností, které by určitě považovala za nemožné. Kdyby za ní přišel jako ona za ním, uvěřila by mu?</p> <p>Trochu mu dělalo starost, že i to, že vymýšlí, co by jí řekl, svědčí o tom, že bere tu její historku vážně, a přistupuje tak na nějakou její podivnou hru.</p> <p>Tolik jí toho chtěl říct a tolik toho chtěl zjistit. Pár věcí, které řekla, znělo příliš hodnověrně, aby je odmítal jako nemožné, ale současně pro něj nebylo snadné její historku přijmout. Jiné světy. Co se mu to snažila namluvit? Žádné jiné světy nejsou. Čekala snad, že jí uvěří, že nějaké čarodějky uvařily kouzelný nápoj a nějak ji přemístily do Regentského centra? A někdo další mu zavolal na mobil z jiného světa, planety nebo dimenze?</p> <p>Uvažoval, proč tedy z telefonu vyndal baterii, když je ta historka tak neuvěřitelná.</p> <p>Uvědomil si, že s ní potřebuje mluvit víc než s kteroukoliv jinou osobou na světě. Nebo na obou světech, pokud je to skutečně pravda.</p> <p>Ale jestli to není pravda, tak s kým se to setkal? A co to, že o něm věděla věci, které nemohla znát? Jak proboha mohla vědět, že si nepamatuje sny? Trochu mu to nahánělo hrůzu. Plácla to jen tak, že ji to zrovna napadlo? Nebo hádala? Koneckonců, hodně lidí si zřejmě sny nepamatuje.</p> <p>Nebo to doopravdy ví?</p> <p>Nicméně ho stejně pronásledovala obava, že je to všechno jen nějaký promyšlený podvod. Existovali přece kouzelníci nebo iluzionisté, kteří před zraky diváků nechali zmizet ženu, slona, nebo dokonce i celý vlak. A přestože to celé vypadalo naprosto přesvědčivě, věděl, že to tak ve skutečnosti není, že to je jen nějaký promyšlený trik.</p> <p>Alex neměl tahle kouzelnická představení rád. Vždycky mu to přišlo jako podvod, zkreslování reality. Proto možná neměl rád kouzelnické triky − a magie, skutečná magie, prostě neexistovala. Odjakživa věřil, že skutečnost je mnohem lepší než nějaká kouzla, že je plná zázraků. To byl jeden z důvodů, proč ho nikdy neomrzelo malovat krásy tohoto světa.</p> <p>Ale proč by se ho Jax pokoušela oklamat nebo podvést? Jaký důvod by k tomu mohla mít? Co by tím získala?</p> <p>Vytanulo mu na mysli padesát tisíc akrů půdy.</p> <p>Nemohl se zbavit myšlenky, jestli to není nějaký promyšlený trik, jak ho připravit o dědictví. Tak velký pozemek měl cenu jmění.</p> <p>Tvrdila, že pozorovala přes zrcadlo, jak někdo přišel do galerie a počmáral jeho obrazy. Nemohlo to však být tak, že to udělal někdo z jejích spolupracovníků? Připadalo mu to jako spousta peněz vynaložená na takový podvod, ale pokud jí opravdu šlo o pozemek, cena za obrazy byla zanedbatelná v porovnání s tím, co by získali, kdyby se jim podařilo mu podvodně vyfouknout dědictví v řádu milionů.</p> <p>Takový motiv rozhodně dával větší smysl než historka, že přišla z nějakého vzdáleného světa, že patří k jiným lidem, že je čarodějkou s magickými schopnostmi. Koho tím chtěla obelhat? Čarodějka! Za jakého hlupáka ho považovala? Opravdu čekala, že jí to uvěří?</p> <p>Ale on jí to uvěřil.</p> <p>Navzdory všemu jí věřil. Nedokázal vysvětlit proč, ale uvěřil jí. Měla v sobě něco, co na něj zapůsobilo, co mu prozradilo, že je nejen upřímná, ale i zoufalá.</p> <p>Buď je to nejlepší podvodnice pod sluncem, nebo je skutečně jiným druhem člověka z jiného světa. Alex si nedokázal představit, jak by to mohlo být něco jiného než podfuk − nebo pravda. A právě jen tyhle dvě možnosti ho doháněly k šílenství.</p> <p>Pokud mu skutečně říkala pravdu, je možné, že jeho otec, jenž zahynul při automobilové nehodě, byl ve skutečnosti zavražděn a jeho matka neměla poškozený mozek něčím „přirozeným“ jako mrtvicí, jak tvrdili doktoři. Pokud Jax skutečně mluvila pravdu, znamenalo to, že se tady doopravdy něco dělo a bylo to opravdu vážné.</p> <p>A on, místo toho, aby jí uvěřil, nebo jí aspoň pozorně vyslechl, ji odehnal pryč. Zoufale si přál, aby to byl býval neudělal, jenže v té chvíli si nemohl pomoct.</p> <p>Možná se jen bál, že se nechal tak snadno obalamutit krásnou ženou. Nedělají přesně tohle iluzionisté? Používají krásné ženy, aby ukolébaly publikum, které pak uvěří všemu.</p> <p>Ale on jí věřil.</p> <p>V tu chvíli se Alex rozhodl, že když tu není Jax, musí si promluvit s Benem. Děda, který se někdy choval divně, se zdál být tou správnou osobou, která rozplete klubko pochybností, do kterého se jeho mysl zamotala.</p> <p>Alex se v duchu usmál při pomyšlení, jak mu vysvětluje, že to nebyla sedmička v sedmadvacítce, na níž ve skutečnosti záleželo, ale devítka, násobek trojky.</p> <p>To se děda podiví. Bral takové věci vážně. Možná bude nakonec přece jen schopen dát všechno do nějakých souvislostí, které budou srozumitelné a pochopitelné.</p> <p>Jak Alex odbočil do Atlantické ulice směrem k domovu, uviděl na obloze rudou záři. Když ujel ještě několik bloků, bylo jasné, že je to požár. Hořel tam nějaký dům. V rudé záři se k obloze valila oblaka černého kouře.</p> <p>Brzy zjistil, že hoří někde poblíž jeho domu. Jak se Alex blížil, svíral volant čím dál pevněji. Že by se už někdo z toho druhého světa snažil způsobit mu potíže, nebo ho dokonce zabít? Zrychlil, jak byl náhle nedočkavý, aby se dostal domů v naději, že přece jen nehoří jeho dům − měl tam cenné obrazy. Rozhodně cenné pro něho.</p> <p>Když ve zpětném zrcátku spatřil blikající výstražná světla, uhnul. Kolem přejela sanitka. Alex se náhle zastyděl, že se staral o obrazy, a v duchu si přál, aby se nikomu nic při požáru nestalo. Nedokázal si ani představit tu hrůzu, kdyby uhořel.</p> <p>Se srdcem až v krku Alex znovu odbočil a rychle ujížděl ulicí kolem osvětlených domů, před kterými stáli jejich obyvatelé a všichni hleděli na ohnivou záři.</p> <p>Pak si s hrůzou uvědomil, že hoří dědečkův dům.</p> <p>Zajel k chodníku a zabrzdil těsně u obrubníku. Kolem stála auta se zvědavci.</p> <p>Hasičská auta stála rozmístěná přes celou ulici v různých úhlech. Žlutá světla na jejich střechách blikala do noci. Policejní auto s modrým majákem stálo napříč přes silnici a blokovalo dopravu.</p> <p>Alex zatáhl ruční brzdu a vyskočil z auta. Rozběhl se k dědovu domu. Pohled se mu zúžil jen na známý dům, zahalený v děsivé záři žlutých a oranžových plamenů. Neviděl ani všechny ty hasiče ve žlutých bundách a přílbách. Panika mu dodala sil k běhu.</p> <p>Náhle ho chytila pevná paže, otočila ho a zastavila. Bránil se, odstrkoval další paže, které se kolem něj ovinuly.</p> <p>„Pusťte mě! To je dům mého dědečka. Pusťte mě!“</p> <p>„Zůstanete tady,“ řekl mu statný policista. „Nemůžete jít blíž.“</p> <p>„Musím! Musíme ho dostat ven!“</p> <p>Do cesty se mu postavili dva hasiči.</p> <p>„Už je venku, chlapče,“ oznámil mu ten starší.</p> <p>Alex na něj upřel pohled. „Co?“ Když ho policista konečně pustil, rozhlédl se kolem sebe. „Kde je?“</p> <p>Starší hasič položil Alexovi ruku kolem ramen a ukázal směrem ke dvěma sanitkám. Se všemi těmi blikajícími světly se celá scéna zdála neskutečná, jako z jiného světa. Prošli kolem červenobílé sanitky zaparkované u chodníku a zamířili ke druhé, jež měla zadní dveře doširoka otevřené. Zdravotníci stáli kolem a nevypadali, že mají akutní případ.</p> <p>Dokonce i takhle daleko od domu byl žár natolik silný, že Alexe pálil do tváří. Štiplavý kouř ho dráždil ke kašli. Přes celou ulici byly natažené hadice. Proudy vody neustále mířily do výhně. Přesto bylo jasné, že za chvíli z domu jeho dědečka nezůstane nic.</p> <p>Když došli k sanitce, spatřil Alex nosítka a na nich zřejmě tělo, zakryté šedým prostěradlem. U nosítek stáli dva záchranáři.</p> <p>„Je mi líto,“ řekl starší muž, který držel Alexe kolem ramen. „Když jsme se k němu dostali, byl už dávno po smrti.“</p> <p>Alex zůstal stát a upřeně hleděl na nosítka. V duchu si opakoval slova, která právě slyšel, ale nezdála se mu skutečná.</p> <p>„On je mrtvý? Ben je mrtvý?“</p> <p>„Bohužel ano. Podle všeho se zdá, že začalo hořet dole v dílně. Tam jsme ho taky nakonec našli. Jeden z mých mužů otevřel dveře do sklepa a zahlédl ho v zrcadle. Ležel na podlaze poblíž stěny. Moc toho z něj nezůstalo, ale hadicemi jsme ochladili dveře, abychom ho mohli vynést. Je mi to moc líto, chlapče.“</p> <p>„Jsem jeho jediný příbuzný,“ řekl Alex, jako by nemohl uvěřit, že to všechno je skutečné. „Jediný z rodiny, kdo mu zůstal. Pořád jsem mu říkal, aby byl opatrný, když v dílně používal hořáky a páječku.“</p> <p>„Je docela dobře možné, že dostal infarkt nebo ho ranila mrtvice, a pak něco horkého, co zůstalo bez dozoru, způsobilo požár. Už jsem to několikrát zažil, zejména u starších lidí.“</p> <p>„Ale uhořel nebo ne?“</p> <p>„Bohužel ano, ale je docela dobře možné, že se to stalo až potom, co zemřel. To ještě nevíme.“</p> <p>„Bene,“ řekl Alex se slzami na krajíčku, když poklekl vedle těla, zakrytého šedým prostěradlem, „prosím tě, nenechávej mě tady takhle. Právě teď tě moc potřebuju.“</p> <p>Cítil, že se mu hroutí celý svět.</p> <p>Některé trámy prohořely a celá střecha se zřítila. Jasné plameny vylétly vysoko do vzduchu. Sloupy jisker a kouře se zvedly k noční obloze.</p> <p>Alex jednou paží objal zuhelnatělé tělo pod prostěradlem a rozplakal se.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>13.</p> <p>Úřad koronera nedokázal stanovit přesnou příčinu smrti. Sdělili Alexovi, že ostatky byly příliš spálené, ale protože ho hasiči nalezli na podlaze dole ve sklepní dílně a ne v posteli, vyloučili možnost, že by se dědeček udusil kouřem ve spánku. Hasicí přístroj, který visel na stěně v dílně, byl plný a funkční, ale nepoužitý. Zůstal ležet nedaleko dveří.</p> <p>Když vzali v úvahu všechny skutečnosti a nenašli nic, co by svědčilo proti, koronerův závěr zněl, že Benjamin Rahl s největší pravděpodobností ztratil vědomí nebo zemřel přirozenou smrtí ještě předtím, než vypukl požár. Ten způsobil nějaký horký předmět, ponechaný bez dozoru na pracovním stole poté, co dotyčný ztratil vědomí nebo zemřel.</p> <p>Alex nechal dědovy ostatky zpopelnit. Ben vždycky říkal, že nechce, aby se jeho tělo rozkládalo v zemi, že dává přednost očistnému ohni, který se postará o jeho tělesnou schránku.</p> <p>Po tom, co se stalo, se Benova kremace mohla zdát nevhodná. Alex však věděl, že si to Ben přál.</p> <p>A navíc, Ben, to, co ho dělalo Benem, bylo pryč. Zuhelnatělé ostatky už nebyly Ben, alespoň ne pro Alexe. Tělesné pozůstatky osvobodil oheň a rozložil je zpět na základní prvky vesmíru.</p> <p>Dům byl také pryč. Dokonce i většina základů se zřítila a zbytek nestál moc pevně. Poté, co velitel hasičů a likvidátor z pojišťovny skončili s vyšetřováním, vrátili spáleniště Alexovi. Na naléhání města najal Alex firmu, která odvezla sutiny a srovnala místo se zemí.</p> <p>Od té doby, kdykoliv šel Alex ulicí směrem k dědovu domu, cítil se jako ve snách. Dokonce i když se zastavil a zadíval se na prázdné místo v sousedství, na urovnanou parcelu, nemohl tomu uvěřit. V duchu mezeru zaplnil přízračnou vzpomínkou na dům. Zdálo se mu nemožné, že je to všechno pryč − dědeček i dům, kde strávil velkou část dětství.</p> <p>V týdnech, které následovaly, to nebyla jediná situace, kdy se cítil jako ve snách. Alex chvílemi uvažoval, jestli je možné, že si Jax jenom vysnil.</p> <p>Zpočátku, pod tíhou zármutku, na ni moc nemyslel. Věnoval se svým denním povinnostem. Vlastně mohl myslet jen na Bena. Musel se vypořádat s každodenními záležitostmi a neměl už nikoho, kdo by mu s tím pomohl a poradil.</p> <p>Ale po čase se hlodavé myšlenky na Jax zase vrátily. S matkou, zavřenou v psychiatrické léčebně, se mu na mysl stále drala představa, že podléhá stejné duševní chorobě, která přemohla ji. Občas se mu zdálo, že šílenství číhá za rohem, připravené zachvátit i jeho.</p> <p>Usilovně se snažil brát takové obavy s nadhledem, bránit se jim. Snažil se nepodlehnout a nenechat si takové představy přerůst přes hlavu. Samozřejmě, matka byla nemocná, ale to neznamenalo, že se stejná věc stane i jemu.</p> <p>Matka od poslední návštěvy v den jeho narozenin, kdy ho nabádala, aby utekl a někde se ukryl, kdy ho varovala před jiným druhem lidí, kteří lámou vazy, nepromluvila. Občas se bál, že si na základě matčiných slov vymyslel Jax a její historku − že si vytvořil vlastní přelud.</p> <p>Na jednu stranu věděl, že by si Jax nemohl jen tak vymyslet, ale na druhou stranu se zdálo mnohem snazší uvěřit, že existuje jen v jeho představách, tak jako krajiny, které tak rád maloval. Jenže usoudil, že takové myšlenky se nejspíš zrodily ze smutku, že se ho už nikdy nepokusila kontaktovat. Jen se trestal za to, že ji odehnal, a litoval se.</p> <p>Na určitou dobu jeho touha uvěřit historce Jax zesílila, když v novinovém stánku zahlédl populárně naučný časopis. Na obálce byl na pozadí hvězd a galaxií velký titulek: Náš vesmír a teorie rozmanitosti − možná nejsme sami.</p> <p>Večer se Alex usadil do křesla ve svém tichém domě a pozorně si přečetl sérii článků zabývajících se možností existence dalších vesmírů za takzvaným „horizontem“, termínem užívaným v kosmologické teorii Velkého třesku k popisu hranice pozorovatelného vesmíru, nejzazší vzdálenosti, kam astronomové dohlédnou. Protože světlo z objektů za horizontem k nám ještě nedoletělo, neví se, jak rozlehlý vesmír ve skutečnosti je, ani jestli je za horizontem ještě něco dalšího.</p> <p>Astrofyzici v článcích uvažovali o možnosti, že by se vesmír mohl zakřivit přes červí díry, takže by se nejvzdálenější části vesmíru dostaly těsně k sobě. Ve svých úvahách zašli někteří ještě dál a rozvíjeli teorii, že tento vesmír nemusí být jediný, který existuje, a že za ním mohou být i další. Na základě teorií týkajících se černých děr, bílých děr, temné hmoty, temné energie, nelinearity bodů nespojitosti časoprostorového kontinua, teorie strun a superstrun, které mluví o deseti rozměrech místo našich čtyř, vyjádřili naději, že fyzici to nakonec zjistí, zda existují i jiné vesmíry za tím naším.</p> <p>Jiní astrofyzici vyjádřili přesvědčení, že vesmír je velká bublina a že události, které vytvořily bublinu vesmíru, vytvořily i další bubliny, celou spoustu bublin, a každou jako samostatný vesmír, který vznikl, rostl a rozpínal se, obklopen ostatními bublinami. Další vědci zase zastávali názor, že vesmír je v podstatě čtyřrozměrný objekt časoprostoru a hmoty, vznášející se ve větším prostoru pátého rozměru spolu s jinými vesmíry, jinými čtyřrozměrnými objekty času, prostoru a hmoty.</p> <p>Tihle fyzici věřili, že kromě našich čtyř známých rozměrů existují ještě další rozměry, a ty jsou membránami, jež při dotyku vrhají hmotu do čtyřrozměrného prostoru, který známe. Jinými slovy, vytvářejí vesmíry, které se vznášejí v tomto pátém rozměru.</p> <p>Dokonce šli tak daleko, že tvrdili, že tyto další rozměry mohou být vstupními branami mezi vesmíry.</p> <p>Alex se nemohl ubránit otázce, jestli Jax přišla z nějakého takového místa. Možná nebyla z jiného světa, ale z jiného vesmíru, a prošla bránou z jiného rozměru. Přestože ho z takových možností mrazilo, v srdci cítil, že to není nic jiného než pomyslné stéblo, kterého se chytá v naději, že je Jax skutečná a že mu říkala pravdu.</p> <p>Doufal, že mu říkala pravdu, protože jinak by se názor, který si na ni vytvořil, a dojem, který z ní měl − její inteligence, láska k životu, silný duch − zhroutil jako domeček z karet. Nechtěl věřit, že je z jiného světa. Jak by mohl něčemu takovému věřit?</p> <p>Ale kdyby mu lhala, bylo by to ještě horší.</p> <p>Alex se cítil jako v pasti. Nechtěl uvěřit její historce, a současně nechtěl, aby se z ní vyklubala obyčejná podvodnice a lhářka.</p> <p>Ale Jax zmizela. Neměl jediný důvod se domnívat, že by se vrátila. Alex věděl, že promarnil příležitost dozvědět se víc a zbavit se nejistoty.</p> <p>Než dočetl časopis, celý dům se ponořil do tmy. Svítila jen lampa vedle křesla, ve kterém seděl. V té všeobjímající temnotě se cítil nejen sám, ale i osamělý. Informace v článcích ho o ničem nepřesvědčily. Vlastně v něm svým způsobem vyvolaly dojem, že to všechno má daleko do reality. Připadalo mu, že astrofyzici přicházejí se stále ambicióznějšími a fantastičtějšími teoriemi. Věda, pokud to skutečně byla věda a ne jen zbožná přání, byla nad jeho chápání.</p> <p>Život běžel dál, a tak se v myšlenkách stále méně zabýval články v časopise. Musel se věnovat skutečnému životu.</p> <p>Týden po kremaci dědečka se Alex vrátil k malování. Nejdřív to bral jenom jako činnost, kterou se pokoušel zaplnit prázdnotu. Svět byl náhle tak tichý, prázdný a smutný. Takový se mu předtím nikdy nezdál. S Benem mluvil téměř každý den. V mnoha ohledech to byl právě Ben, kdo vnášel do jeho světa život.</p> <p>Postupem času Alex zjistil, že ho malování v duchu přenese na jiná místa a přinejmenším mu pomáhá zapomenout na zármutek. Většinu času trávil sám, ponořený do jiných světů, které ožívaly na jeho plátnech, a to mu vyhovovalo.</p> <p>Nakonec našel útěchu v myšlence, že Ben vedl spokojený a bohatý život. Radoval se z každého dne. To bylo víc, než o sobě mohla prohlásit většina lidí. Spousta lidí jen počítala čas do prázdnin, než pojedou na dovolenou, než půjdou do důchodu, pořád čekali, až konečně začnou žít naplno. Ben na nic takového nečekal. Prožíval každý den.</p> <p>Po pár týdnech, když Alex usoudil, že uběhlo dost času, zavolal panu Martinovi, aby se zeptal, jestli uvažuje o tom, že by mu v galerii zase vystavil nějaké obrazy. Pan Martin se moc omlouval, ale řekl, že se na to necítí. Ten muž ho k smrti vyděsil. Alexovi připadalo zbytečné na něj naléhat. Nedalo se s tím nic dělat.</p> <p>Než by se tím nějak trápil, rozhodl se to vyřešit jinak. Obešel jiné galerie, kde si myslel, že by jeho díla mohli vystavit. Nakonec se mu podařilo najít jednu galerii u staré tržnice, jejíž majitelka souhlasila s tím, že mu vezmou pár menších pláten. Obchody v této části města nebyly tak luxusní a drahé, ale chodilo tam nakupovat poměrně hodně lidí a během týdne prodali jednu jeho krajinku za devět set dolarů. Majitelku galerie to potěšilo a požádala Alexe, aby přinesl nějaké další obrazy, třeba i větší, že se pokusí prodat i některá jeho dražší díla.</p> <p>Než uplynul měsíc, Alex také kontaktoval právnickou firmu v Bostonu, Lancaster, Buckman a Fenton, s dotazem, jestli se postarají o převod vlastnických práv zděděných pozemků na jeho jméno. Ujistili ho, že to zařídí, a zároveň mu sdělili, že podle podmínky v závěti jsou jedinou právnickou firmou, která má povolení s pozemkem nakládat.</p> <p>Také se ukázalo, že za přepsání pozemků na Alexovo jméno musí zaplatit vysoké poplatky, ale protože měl peníze za šest znehodnocených obrazů z galerie pana Martina a vyplacenou pojistku za dědův dům, neměl problém poplatky zaplatit. Získá rozlehlé pozemky a celá záležitost bude vyřízená.</p> <p>Ještě se nerozhodl, jestli je prodá, ale usoudil, že na takové rozhodnutí má celý život. Pan Fenton z právnické firmy Alexe ujistil, že může pozemky prodat Daggettově nadaci, kdykoliv se pro to rozhodne. Alex se ho zeptal, jestli si myslí, že by si mohla nadace dovolit zaplatit mu za ně skutečnou tržní cenu, když se jedná o tak rozsáhlé území. Právník ho ujistil, že Daggettova nadace má dostatek finančních prostředků a takový obchod zvládne bez potíží.</p> <p>Kdyby Alex zemřel předtím, než se rozhodne pozemky prodat, a neměl by žádného dědice, připadne půda nadaci, aniž by za ni musela zaplatit jediný cent, takže bylo svým způsobem výhodnější půdu prodat, protože by tak získal peníze bez ohledu na to, co se stane. Ale na druhé straně, kdyby zemřel, stejně by ty peníze nemohl utratit.</p> <p>Pan Fenton ho informoval, že Daggettova nadace už zjišťovala situaci, a vyjádřila naději, že Alex se rozhodne pro prodej spíš dříve. Alexe na tom něco popudilo a tím uspíšilo jeho rozhodnutí. Požádal pana Fentona, aby vyřídil lidem z nadace, že si hodlá pozemky ponechat. Právník mu pak zdlouhavě vysvětloval, že musí dodržet všechny podmínky smlouvy a že jakékoliv jejich porušení bude mít za následek ztrátu vlastnických práv. Alex ho ujistil, že to všechno chápe.</p> <p>Už se těšil, až celou věc vyřídí. Chtěl strávit nějakou dobu v lesích a malovat. Nadchla ho myšlenka, že mu patří tak velký kus země, kterou může poznávat a která je jen jeho.</p> <p>Jak seděl v ateliéru a poslouchal bubnování deště do oken, uvědomil si, že se téměř po měsíci začíná konečně cítit lépe, že překonal zármutek a opět nachází uspokojení v práci a alespoň trochu potěšení ze života. Našel galerii, která má zájem o jeho obrazy, a začal přemýšlet o výletu do Maine, kde bude žít v pustině a hledat nové náměty na obrazy.</p> <p>Zdálo se, že se život vrací do normálních kolejí. Věci se pohnuly kupředu. V jistém smyslu to cítil jako nový začátek: Jako by jeho život teď mohl doopravdy začít.</p> <p>Stejně tak se i Jax stávala stále vzdálenější − i když zneklidňující − vzpomínkou. Ať už byl její příběh pravdivý nebo ne, neudělala už žádný další pokus se s ním setkat. Jak plynul čas, naděje, že ji ještě někdy uvidí, se zmenšovala. Kdyby byla skutečná, kdyby její historka byla pravdivá, určitě by už něco udělala. Kontaktovala by ho, poslala mu zprávu… cokoliv.</p> <p>Neměl jistotu, že není nějak spojená s lidmi, kteří se ho snažili podvést. Nemyslel si, že to tak je, ale přesto taková možnost existovala, a to ho trápilo.</p> <p>Nenašel žádný důkaz o lidech z jiného světa. Vlastně dost nerad přemýšlel o tom, co mu řekla, protože celá ta záležitost se zdála s každým uplynulým dnem absurdnější a Alex nechtěl na Jax v takových souvislostech myslet. Nelíbila se mu představa, že Jax hraje nějakou roli v podvodné hře, ale zároveň se mu nelíbila ani myšlenka, že to je nějaká bláznivá ženská, která si myslí, že je z jiné planety. V tomhle ohledu mu docela stačila jeho duševně nemocná matka.</p> <p>Nakonec už nevěděl, co si má myslet, tak se snažil odsunout myšlenky na Jax stranou a věnovat se malování.</p> <p>Venku v temné noci se blýskalo a stromy za okny nabývaly strašidelných podob. Když zafoukal vítr a oblohu osvětlil blesk, vypadalo to, že se větve pohybují v nějakém záchvatu křeče a stromy se potácejí v temnotě. Déšť bušící do oken občas zesílil a jemné šumění se změnilo v hlasité bubnování. V průběhu noci déšť několikrát zesílil do průtrže mračen a proudy vody jako by se snažily dům spláchnout pryč.</p> <p>Bouře Alexe inspirovala, když maloval hory, mezi jejichž vrcholky se kupily mraky. Dunění hromu ho rozechvívalo, když tvořil přítmí v lese pod zataženou oblohou.</p> <p>Blížila se půlnoc, když tu zazvonil zvonek u dveří.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>14.</p> <p>Ozvěna zvonku pomalu doznívala a Alex strnul se štětcem v ruce. Jako první ho napadlo, že by to mohla být Jax.</p> <p>Takovou možnost však rychle zavrhl. Bylo bláhové se domnívat, že je to ona. Ale pak ho napadlo, že kdyby to přece jen náhodou byla ona, bylo by od něj hloupé nechat ji stát na dešti.</p> <p>Odložil štětec do sklenice s vodou, kterou měl na stole vedle stojanu, otřel si ruce do hadru a odsunul se na kolečkové židli. Když se postavil, koutkem oka zachytil svůj odraz. Krátce pohlédl do zrcadla na protější stěně a upravil si rozcuchané vlasy. Neměl čas dát se nějak víc do pořádku, protože se bál, že jestli je to Jax, mohla by odejít dřív, než by se dostal ke dveřím.</p> <p>Jediná světla, která v domě svítila, byla ta v ateliéru. Jak spěchal tmavou chodbou, cestu mu dostatečně osvětlovaly blesky, takže ani nesáhl po vypínači, když vešel do tmavého obývacího pokoje. Hřmění, doprovázející každé zablýsknutí, otřásalo celým domem. Do oken bubnoval déšť. V obýváku blesky osvětlovaly dřevěnou podlahu.</p> <p>Alex se zastavil u dveří. Jeho srdce ne. Poháněla ho naděje.</p> <p>Když se podíval ven kukátkem, naskytl se mu naprosto nečekaný pohled.</p> <p>Na kryté verandě stála Bethany. Byla sama.</p> <p>Stál v temném pokoji a poklesl na mysli. Nebyla to Jax. Zhluboka vzdychl.</p> <p>S Bethany nemluvil už celé týdny. Poté, co ho Jax varovala, že ho sledují jiní lidé přes mobil, rozbil ho a vyhodil do odpadkového koše ve večerce. V tu chvíli se to zdálo jako rozumné řešení.</p> <p>V supermarketu si koupil obyčejný telefon s předplacenou kartou. Měl samozřejmě jiné číslo, které sdělil jen majitelce galerie a několika dalším lidem, kteří by se s ním mohli chtít spojit, jako třeba z právnické firmy Lancaster, Buckman a Fenton. Předplacený telefon mu bohatě stačil. Nikdy nevolal dlouho, takže si zatím ani nemusel kartu dobít.</p> <p>Pokud šlo o Bethany, nové telefonní číslo mu poskytlo výhodu. Nemohla mu volat, ani posílat zprávy. Myslel si, že když se s ním nebude moct spojit, brzy na něj zapomene a zmizí z jeho života. Zjevně se mýlil.</p> <p>Kukátkem viděl, že má na sobě přiléhavé stříbrné šaty s hlubokým výstřihem. Šaty odhalovaly vše, co bylo pod nimi. V případě Bethany se to blížilo dokonalosti. Byla krásná, ale nic víc, a to Alexovi nestačilo. Krásná slupka postrádala obsah. Neměla v sobě nic, čím by v Alexovi probudila touhu. Připadala mu jako typická ukázka toho, že krása není všechno.</p> <p>Jediná světla svítila v ateliéru. Jinak byla v celém domě tma. Napadlo ho, že prostě neotevře a bude předstírat, že není doma.</p> <p>Jenže to by bylo zbabělé a nečestné.</p> <p>Protože doopravdy neměl náladu se s Bethany bavit − nebo dokonce hádat − rozhodl se, že jí krátce a jasně sdělí své pocity. Řekne jí pravdu, ale bude mluvit krátce a k věci.</p> <p>Alex otevřel dveře.</p> <p>Jakmile to udělal, ještě dřív, než stihl otevřít ústa a něco říct, Bethany zvedla paži, namířila mu zbraň na hruď a stiskla spoušť.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>15.</p> <p>Než mohl Alex reagovat a uhnout, zbraň vystřelila.</p> <p>V okamžiku, kdy slyšel výstřel, měl pocit, že ho zasáhl blesk. Vykřikl pronikavou bolestí.</p> <p>Každý sval v těle mu náhle ztuhl. Odehrálo se to tak rychle, že vůbec nechápal, co se děje. Věděl, že ho zasáhla, ale nemohl určit kam. Tělo mu ochrnulo silným šokem a neposlouchalo ho.</p> <p>Alex padal jako podťatý, přímo na záda. Ať se snažil sebevíc, nedokázal ani pohnout rukou, aby zmírnil pád. Vlastně mu na tom v tu chvíli ani nezáleželo.</p> <p>Jak padal, zahlédl dvojici tenkých drátků vystřelených ze zbraně.</p> <p>V tu chvíli mu došlo, že to není normální pistole, ale taser, paralyzér. Podle bolesti, kterou cítil, se mu zdálo, že ho klidně mohla střelit normální zbraní. Překvapilo ho, že navzdory bolesti, jež mu ochromila svaly, mysl fungovala normálně.</p> <p>Bethany vešla do pokoje a postavila se nad něj.</p> <p>Alex se slyšel křičet nesnesitelnou bolestí, ale nemohl s tím nic dělat, jen to vydržet.</p> <p>Než stiskla spoušť, měl čas uhnout jen o pár centimetrů. Jedna ocelová elektroda se mu zasekla do levého prsního svalu a druhá současně zamířila níž, aby elektrický náboj zasáhl co nejvíc svalů, a pevně mu uvízla v podbřišku. Všechny svaly se mu křečovitě stáhly a způsobily pronikavou bolest. Měl pocit, že se na něj zřítila celá hora a drtí ho svou váhou.</p> <p>Běžné znehybňovací zbraně působily bolest. Protože však úplně ztratil kontrolu nad tělem, poznal, že se nejedná o žádný ze starších typů, ale o novější paralyzér s impulsním generátorem. Svým výkonem a způsobem, jakým v rychlém sledu narušoval svalovou činnost, kromě způsobené bolesti, dokázal složit rozzuřeného býka. Slyšel praskavý zvuk elektrických výbojů.</p> <p>Nepřál si nic jiného, než aby muka skončila.</p> <p>Po uplynutí pětivteřinové věčnosti se tak stalo.</p> <p>Když elektrické impulsy ustaly, zmizela i bolest. Alex ležel na zádech, přerývavě dýchal a snažil se vzpamatovat nejen z fyzického utrpení, ale i z náhlého šoku. Před malou chvílí byl zcela ponořen do malování klidné krásy letní krajinky. Teď ležel na zádech, zmatený a k smrti vyděšený, a snažil se popadnout dech.</p> <p>Věděl, že taser může dávat výboje neomezeně. Pohnul trochu rukama, aby se ujistil, že to jde, ale zase aby to nevypadalo nebezpečně. V tuhle chvíli nevěděl, čeho je Bethany schopná. Viděl, že stále drží prst na spoušti. S elektrodami v těle jí stačilo jen stisknout spoušť a znovu ho ochromit. Usoudil, že než se rozhodne, co udělá, bude nejlepší nedělat nic a nechat ji při tom, že s ní nebude bojovat.</p> <p>Blesky osvětlovaly její postavu, jak nad ním stála. Když blesky pohasly a doznělo hřmění, jen světlo pouliční lampy vykreslovalo přes záclony deště její obrys proti otevřeným dveřím.</p> <p>„Ahoj, Alexi,“ řekla sametovým hlasem.</p> <p>Alex si pomyslel, že vypadá pozoruhodně klidná. Zdálo se, že si dobře uvědomuje, že ho má úplně ve své moci.</p> <p>„Bethany, co myslíš, že…“</p> <p>Ze tmy se vynořili dva urostlí muži a prošli dveřmi do obývacího pokoje. V několika záblescích byl vidět jemný mlžný opar, stoupající ve vlhkém nočním vzduchu z jejich mohutných postav.</p> <p>Alex muže neviděl zřetelně, ale přesto vypadali jako ze zlého snu. Všiml si, že ani jeden z nich není mokrý − navzdory hustému dešti.</p> <p>„A teď, Alexi,“ řekla Bethany, „jsi-li rozumný, budeš hodný chlapec a nebudeš dělat potíže − už jsi mi jich způsobil víc než dost. Když budeš hodný, myslím, že se ti to bude líbit. A zažiješ rozkoš, o jaké se ti ani nesnilo.“ Věnovala mu samolibý úsměv. „A vsadím se, že jsi o tom často snil.“</p> <p>Alex nechápal, o čem mluví. Uvažoval, jestli taser může nějak narušit psychiku. Ale asi ne. Všechno ostatní se zdálo logické a v pořádku. Nahoře bylo nahoře a dole bylo dole. Poznal ji. Jenom to, co říkala, nemělo žádnou souvislost.</p> <p>Bethany krátce pohlédla na dva svalovce v pokoji. „Odneste ho do ložnice.“</p> <p>Alex si nedovedl představit, co s ním může mít Bethany a ti dva hromotluci v úmyslu udělat. Ale ať to bylo cokoliv, nedělal si iluze, že to bude něco příjemného. Napadlo ho, že si Bethany ze vzteku, že ji odmítl, najala dvojici darebáků, aby z něj vymlátili duši.</p> <p>Uvažoval, jestli neplánují udělat mu něco horšího než ho zmlátit. Přemýšlel, jestli si je najala, aby ho zabili.</p> <p>Taková pomsta, vystupňovaná až k násilí, byla nesmyslná, ale lidé pořád dělají nesmyslné věci.</p> <p>Ben ho učil, aby ke každému útočníkovi přistupoval s tím, že má v úmyslu ho zabít, protože po smrti už je příliš pozdě uvažovat o tom, že se měl bránit. Alex věděl, že jestli má přežít, musí použít hlavu. Věděl, že si nemůže dovolit čekat a doufat, že se mu naskytne vhodná příležitost.</p> <p>Bude si muset příležitost vytvořit sám, dřív než se situace zhorší. Nemohl si dovolit váhat.</p> <p>Muži se k němu sklonili, aby ho zvedli. Alex předstíral ochablost a poslušnost. Když Bethany krátce pohlédla směrem k ložnici, využil toho.</p> <p>Náhlým a prudkým pohybem vymrštil paži a ovinul ji kolem krku jednoho z mužů. Využil jejich překvapení a stáhl je oba dolů. Ve stejnou chvíli, kdy muži zahákl předloktí kolem krku, chytil se za zápěstí, aby zesílil stisk, a ještě napnul sval na paži tak, aby mu pomohl zaškrtit krkavici.</p> <p>Věděl však, že už nemá pár potřebných vteřin ke smrtícímu stisku, takže jak klesali zpět na podlahu, nastavil nohu, aby zbrzdil svůj pád. Jak se všichni tři zřítili na podlahu, Alex přidal veškerou sílu svalů k váze padajícího muže a strhl mu hlavu přes koleno, které použil jako kovadlinu.</p> <p>Muži s hlasitým lupnutím praskl vaz. Jeho svalnaté tělo okamžitě ochablo a po dopadu zůstalo natažené u Alexových nohou. Druhý muž se hned odkulil a vyskočil na nohy.</p> <p>Bethany se otočila a stiskla spoušť.</p> <p>Alex po zásahu elektrického výboje z taseru okamžitě znovu znehybněl. Vykřikl pronikavou bolestí, jak se mu začaly neovladatelně třást svaly. Bezvládné tělo mu leželo na nohou, Alex se však stejně nemohl pohnout. Navzdory nadlidskému úsilí svaly nereagovaly na nic. Elektrický výboj jeho tělo zcela ovládal.</p> <p>Bethany přistoupila blíž. Čekal přinejmenším její zuřivou reakci. Místo toho se zdála klidná, jako by byla zvyklá působit nesnesitelnou bolest.</p> <p>Když se napětí ze zbraně náhle přerušilo, Alex klesl s úlevným zasténáním.</p> <p>Bethany kývla na muže, který přišel s ní. Pochopil a zvedl mrtvého muže, aby ho dostal z dosahu drátků k elektrodám. Jakmile ho odtáhl dost daleko, nechal ho ležet svaleného na boku. Snadno se dalo poznat, že muž je mrtvý. Alex všechno sledoval koutkem oka a měřil vzdálenost ke druhému muži.</p> <p>Myslel si, že elektrody se během krátkého, ale prudkého zápasu uvolní. Mýlil se. Vězely mu v těle pevně.</p> <p>Když byl mrtvý muž odklizen z cesty, Bethany si přidřepla k Alexovi. Světlé vlasy ozářené bleskem jí sklouzly na ramena.</p> <p>„Alexi, jestli chceš dělat potíže, můžu mačkat spoušť třeba celou noc. Líbilo by se ti to?“</p> <p>Soustředěný, aby nepropásl sebemenší příležitost něco podniknout, nevěnoval Alex moc pozornost tomu, co říkala. Co nejrychleji se pokusil vytrhnout si elektrodu z hrudníku.</p> <p>Nebyl ale dost rychlý. Opět stiskla spoušť.</p> <p>Zasáhla ho další vlna pronikavé bolesti. Přitiskla mu taser ke stehnu a přidala tak další elektrický kontakt pro zesílení účinku. Přestože se zoufale snažil se pohnout, nedokázal to. Vykřikl a po tvářích se mu kutálely slzy bolesti. Chtěl se stočit do klubíčka. Paže i nohy se mu škubaly, ale nedokázal je ovládat. V tu chvíli by Alex udělal cokoliv, jen aby to přestalo. Když se to stalo, výkřik se opět změnil v zasténání.</p> <p>„Jestli se chceš pokoušet vytrhnout si dráty, klidně, ale garantuju ti, že dokážu stisknout spoušť rychleji a můžu pokračovat celou noc. Chceš to? Už jsem se tě ptala jednou, Alexi. Chceš, abych mačkala spoušť?“</p> <p>Alex okamžitě zavrtěl hlavou. To opravdu nechtěl. Utrpení ho už dovedlo téměř na hranici vyčerpání. Svaly ho bolely od opakovaných křečovitých stahů. Podle toho, co věděl o taserech, které používala policie na zkrocení obzvlášť bojovných jedinců, bylo nutné použít několik zásahů za sebou.</p> <p>Došlo mu, že dokud mu Bethany bude věnovat pozornost, nedokáže jednat dost rychle. Její prst na spoušti bude vždycky rychlejší než jakýkoliv jeho pohyb.</p> <p>Spokojeně se usmála a poplácala ho po tváři. „Vypadáš dobře, Alexi. Tak, jak si tě pamatuji. Nedokážu přestat myslet na to, jak mě umíš rozpálit.“</p> <p>Nejdřív si myslel, že špatně slyšel, ale svůdný úsměv, který mu věnovala, svědčil o tom, že to opravdu řekla. Alex si nedokázal představit, jaký šílený plán může mít, ale usoudil, že nejlepší bude mlčet.</p> <p>„Teď chci, Alexi, abys byl poslušný chlapec. Když budeš hodnej, rychle to skončí.“ Přitiskla si prst na rty a pak ho přitiskla na jeho. „Neboj, bude ti to příjemný. Doopravdy příjemný. Věř mi, bude se ti to líbit. Slibuji.“</p> <p>Alex se neudržel. „O čem to mluvíš?“</p> <p>Opřela se o koleno a ve tmě, přerušované jen občasnými záblesky, se k němu naklonila. „No přece o dárku k narozeninám, Alexi. Nevzpomínáš si, co jsem ti slíbila k narozeninám? Krásná malá Beth vždycky plní sliby.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>16.</p> <p>Vedle něj ležel mrtvý muž, druhý na něj vrhal vražedné pohledy a v prsou a břiše měl zaseknuté ostré elektrody taseru. Alex si nedokázal představit méně vhodnou situaci pro milostné hrátky.</p> <p>„Bethany, to nemůžeš myslet vážně.“</p> <p>„Ale ano, myslím to vážně,“ řekla se zlověstným úsměškem. „Jak jsem řekla, jestli chceš, můžu mačkat spoušť tak dlouho, dokud si nebudeš přát, abys byl mrtvý, i když tě to doopravdy nezabije. Ale dřív nebo později se stanou muka nesnesitelná a ty se vzdáš. Máš ale druhou možnost. Nedělat z toho drama, podvolit se tomu, co tě tak jako tak čeká, po dobrém nebo po zlém, a jen ležet a užívat si to.“</p> <p>Opět tázavě povytáhla obočí. „Tak co si vybereš, miláčku?“</p> <p>Alex nechtěl přistoupit na její hru, ale věděl jistě, že nechce, aby znovu stiskla spoušť. Když zvedla zbraň, zamávala mu s ní před obličejem a udělala přitom tázavé gesto, váhavě přikývl.</p> <p>„Hodný chlapec.“ Vstala. „Odnes ho do ložnice,“ poručila hromotlukovi.</p> <p>Ten se sehnul, popadl Alexe za paži a vytáhl ho na nohy. Opatrně ho otočil, dával si pozor, aby se nezamotal do drátů, a postrčil ho směrem k ložnici. Bethany Alexe varovala, aby držel ruce od drátků dál. Jak procházeli pokojem, nesnažil se zastavit ani protestovat. Věděl s jistotou, že jakékoliv jeho prosby zůstanou nevyslyšeny. Už dokázala, že umí stisknout spoušť rychleji, než si stihne vytrhnout elektrody.</p> <p>V krátkých, ale jasných záblescích vypadali jako průvod výstředně nasvícených soch. Pokaždé, když jasná záře blesku pohasla, změnily se v neviditelné přízraky, jež ho pronásledovaly.</p> <p>Jak Bethany procházela za ním dveřmi do ložnice, opět se zablesklo. Déšť bušil na okna jako nějaká živá bytost, dobývající se dovnitř.</p> <p>„Hezké,“ řekla a rozhlédla se kolem v dalším záblesku. „Není to sice to, na co jsem zvyklá, ale je to hezké.“</p> <p>Vzdálenější blesky ji opět ozářily, ale ne moc jasně. Natáhla ruku a prstem přejela po kovovém sloupku postele. Usmála se. „Zvlášť se mi líbí tahle kovová postel.“</p> <p>Kývla na muže. Ten do Alexe strčil a svalil ho zády na postel. Ocelové hroty elektrod, které mu pevně vězely ve svalech a byly dráty spojené s taserem, začaly Alexovi doopravdy působit bolest.</p> <p>Pak na Alexe skočil, obkročmo se na něj posadil a svou vahou ho úplně znehybnil. Vytáhl pevná stahovací nylonová pouta, udělal mu smyčku kolem zápěstí a druhý konec přivázal ke kovové pelesti. Volný konec nylonové šňůry provlékl pojistkou a pevně utáhl, až se Alexovi zařízla do masa. Alex tyhle stahovací smyčky znal. Věděl, že se dají poměrně snadno přeříznout, ale tahat za ně ve snaze je přetrhnout nemá význam, protože tenká šňůra dokáže proříznout maso až na kost.</p> <p>Neznámý muž mu stejným způsobem připoutal ke kovové pelesti i druhou ruku. Pak mu svázal dohromady kotníky a připoutal je k pelesti v nohách postele.</p> <p>„Dej je dvojitě,“ nařídila mu Bethany s pohledem upřeným Alexovi do očí. „Jen pro jistotu.“</p> <p>Alex bojoval se záchvatem paniky, jak mu muž přidal další smyčky na obě zápěstí i na kotníky. Nedalo se přetrhnout ani jedno pouto. Každým dalším mu dala jasně najevo, že nemá šanci uniknout a že ona rozhodne o jeho osudu.</p> <p>Alex si představoval, že ho Bethany chce nějak mučit, než ho zabije. Přemáhal svíravý pocit strachu.</p> <p>Sotva mohl uvěřit, že právě zabil člověka. Přál si, aby zabil i toho druhého. Toužil Bethany uškrtit.</p> <p>„To by mělo stačit,“ prohlásil muž, když skončil. „Tyhle nepřetrhne.“</p> <p>Bethany zamávala Alexovi před očima taserem. „No, pro případ, že bys dělal nějaké potíže, nechám ti v těle elektrody. Když nebudeš spolupracovat…“ Pokrčila rameny a vrhla na Alexe výmluvný pohled.</p> <p>Muž se postavil vedle ní a založil si ruce.</p> <p>Bethany kývla hlavou směrem ke dveřím. „Počkej venku. Tohle je poněkud důvěrná záležitost. Myslím, že by mu tvoje přítomnost jako obecenstva nepomohla, aby se mu postavil.“</p> <p>Alex si nebyl jistý, jestli slyšel správně.</p> <p>„No tak dobře,“ zabručel muž. „Ať to netrvá dlouho.“</p> <p>Bethany na něj vrhla tak zdrcující pohled, až se pod ním přikrčil. „S kým si myslíš, že mluvíš?“ procedila mezi zuby. „Jak dlouho jsem tohle plánovala, připravovala a čekala? Jak se opovažuješ mi říkat, abych si pospíšila? Bude to trvat tak dlouho, jak budu chtít!</p> <p>Záleží jedině na tom, abych dostala to, pro co jsem sem přišla. Kvůli tomu tu zůstanu třeba celou noc. Musím si být jistá, že odtud budu odcházet těhotná.“</p> <p>Dala si ruce v bok a naklonila se k hromotlukovi. „Jasný?“</p> <p>„Jasný,“ odpověděl kajícným tónem.</p> <p>„A teď vypadni. Dám ti vědět, až budu hotová, a pak si s ním můžeš dělat, co budeš chtít. Do tý doby počkáš venku.“</p> <p>Muž přikývl a pak z pochvy za opaskem vytáhl nůž. Olízl ostří a výhrůžně na Alexe hleděl.</p> <p>„Až s tebou skončí, vyrovnám dluh, který jsi udělal vedle v pokoji.“</p> <p>Na odchodu se ještě ohlédl přes rameno na Alexe. Bethany ho sledovala pohledem, dokud se za ním nezabouchly vchodové dveře.</p> <p>Otočila se k němu a hlas měla opět bezstarostný. „Je ti líp, miláčku?“</p> <p>„Proč by mi mělo být líp? Stejně se můžu těšit jen na to, že mi podřízne hrdlo.“</p> <p>„No,“ pronesla s pokrčením ramen, „aspoň že nejdřív budeš mít mě. Měl bys být rád, že jsem tě našla já a ne Jax.“</p> <p>Alex zatajil dech, když uslyšel její jméno. Zatočila se mu hlava. Když se vzpamatoval z šoku, jen doufal, že tma skryla jeho reakci. Pomyslel si, že by měl zamaskovat své překvapení změnou tématu.</p> <p>„Kdo je Jack?“</p> <p>„Žádnej Jack, ale Jax. Máš štěstí, že jsem tě našla dřív než ona − přinejmenším se postarám, abys zemřel s úsměvem. Jax by tě prostě podřízla a nechala vykrvácet.“</p> <p>„Proč? Kdo je to?“</p> <p>Bethany se přestala usmívat. „Jax je diplomatická nájemná vražedkyně.“</p> <p>Alex zamyšleně stáhl obočí. „Diplomaté jsou opakem nájemných vrahů.“</p> <p>„Ne, ne, drahý chlapče, ona je vražedkyně.“ Zahleděla se do dálky. „Velice specializovaná vražedkyně se zvláštním zaměřením.“</p> <p>Alex jí nechtěl věřit. Ale příliš dobře si pamatoval, jak na něj Jax vytáhla nůž, jak rychle ho měl na krku, ovšem měla k tomu v tu chvíli důvod. Koneckonců, přitiskl ji ke zdi a držel ji pod krkem. Nemohl ji za její reakci obviňovat. Přesto ho slova Bethany zarazila.</p> <p>„Se zvláštním zaměřením? Co tím myslíš?“ zajímal se. „Na koho se zaměřuje?“</p> <p>„Jax zabíjí ty, kteří dojednávají mír a urovnávají spory.“</p> <p>Konečně to pochopil. „Jako diplomaté?“</p> <p>„Kromě jiných. Je specialistka. Posílají ji, jen když se jedná o výjimečné osoby, například diplomaty, kteří usilují o jednotu a řád a dávají přednost smírnému řešení konfliktů.“</p> <p>V tlumeném záblesku spatřil v jejích očích nepřítomný pohled, jako by hleděla do jiného světa. Temná nevraživost podmalovala její výraz. „Nic by si nepřála víc než do mě vrazit nůž.“</p> <p>Alex na to nic neřekl.</p> <p>Bethany na něj pohlédla s úsměvem, jako by ho chtěla ujistit. „Ale to se jí nikdy nepodaří. Jsem moc dobře chráněná, dokonce i před Jax.“</p> <p>„Proč by chtěla tahle specializovaná vražedkyně zabít právě tebe?“</p> <p>Ve skutečnosti se chtěl dozvědět, proč si o sobě myslí, že je něčím zvláštní, ale vzhledem k okolnostem to raději formuloval jinak.</p> <p>Všechno, co mu Jax řekla o tom, že je z jiného světa, mu teď kroužilo v mysli. Snažil se najít shodu s tím, co mu teď povídala Bethany.</p> <p>Pročísla mu rukou vlasy. Vypadalo to skoro jako záměrný pokus zbavit ho očividně znepokojivých myšlenek na Jax. „Netrap se takovými nepříjemnostmi. Mysli radši na nás dva. Tohle je výjimečná noc pro tebe i pro mě.“</p> <p>Naklonila se ještě blíž a prstem mu přejela po tváři. Opět nasadila svůdný tón. „Čas splnit to, co ti Bethany slíbila.“</p> <p>Alex nemohl říct, že by měl v této záležitosti příliš na výběr. Snažil se vymyslet nějaký způsob, jak si uvolnit ruku, ale v dosahu prstů nic nebylo. Věděl, že se z pout nevykroutí. A kdyby to přece jen zkusil, Bethany by použila taser, aby z něj vyhnala bojovnost.</p> <p>Znovu ho napadlo to, o čem uvažoval už předtím. Pokud by se Bethany dotkla kovových elektrod v okamžiku, kdy by stiskla spoušť, taser by jí způsobil stejnou svalovou křeč jako jemu. Zajímalo by ho, jestli si to uvědomuje. Uvažoval, jak by to mohl narafičit. Přemýšlel, co by tím získal, kdyby se mu to podařilo. Zřejmě nic.</p> <p>Měla to všechno naplánované. Situaci měla pod kontrolou. Až skončí, nastoupí muž s nožem.</p> <p>Bethany mu rozepnula přezku na pásku, zip u kalhot a začala mu je stahovat dolů. Když je měl u kolen, vyzývavě se usmála a klekla si nad něj.</p> <p>Jak na něm obkročmo seděla, jednou rukou si rozepnula zip na šatech a stáhla si je přes hlavu. Pod nimi neměla nic. Všechno, co šaty zdůrazňovaly a co tak špatně skrývala stříbrná látka, byla pravda.</p> <p>„Pokazil jsi to na své narozeniny, Alexi, a způsobil jsi mi velké potíže. Musela jsem čekat celý měsíc na správný čas, až zase budu mít cyklus.“</p> <p>Pomalu mu to začalo všechno docházet. Bylo to šílené.</p> <p>Sklonila se, aby ho políbila na ústa. Když odvrátil hlavu, něžně ho políbila na tvář. „Ale teď jsem připravena. Mám odborníky, kteří potvrdili, že dnešní noc je ta pravá, šťastlivče.</p> <p>Je čas zplodit dědice.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>17.</p> <p>Bethany přitiskla nahá stehna na jeho a sklonila se k němu. Něžně ho líbala na krku, zatímco Alex upřeně hleděl do stropu. Její něžnosti mu byly odporné.</p> <p>Zuřil, že je spoutaný a bezmocný. Zlobil se na sebe, že dopustil, aby to došlo tak daleko. Nevěděl, co jiného měl dělat, ale něco měl udělat. A horší bylo, že si nedělal žádné iluze o tom, co ho čeká, až Bethany dostane, co chce. Stále měl před očima obraz svalovce, jak olizoval nůž, než vyslovil svou hrozbu, a nebylo snadné se toho obrazu zbavit.</p> <p>„Jsi připraven pozvednout náš vztah na vyšší úroveň?“ Podle jejího důvěrného šepotu pochopil, že ona připravená je. „Nebo budeš potřebovat Bethany, aby tě pomohla dostat se do nálady?“</p> <p>Situace byla tak absurdní, že nenalézal slov. Jedinou věcí, na kterou měl náladu a co by s chutí udělal, bylo zlámat jí vaz.</p> <p>Pocit paniky už ustoupil a vystřídal ho nával vzteku.</p> <p>Přitiskla se k němu celým tělem. Pevným ňadrem mu zatlačila ocelový hrot hlouběji do svalu. Měl pocit, že se zarazil o žebro. Pevně stiskl zuby bolestí.</p> <p>Jak mu žužlala ucho, zaujatá tím, co dělá, Alex se snažil se odtáhnout a zabránit jí v tom. „Bethany, pro všechno na světě, proč tohle děláš?“</p> <p>„Pro všechno na světě?“ Tlumeně se mu zasmála do ucha. „To je legrační, Alexi. Který svět máš na mysli?“</p> <p>Význam jejích slov jím hluboce otřásl. Přál si, aby byl uvěřil Jax. Považoval její historku za bláznivou. Teď si přál, aby jí byl poslouchal. Vzpomněl si na její poslední slova: „Potíže si tě najdou.“</p> <p>Stejná slova mu řekl i dědeček, když s ním mluvil naposledy.</p> <p>Alex se snažil soustředit se. „Chtěl jsem jen říct, že nevím, proč tohle děláš, protože si přece nemůžeš vážně myslet, že si zasloužíš nosit mé dítě.“</p> <p>To ji tak překvapilo, že se posadila − to tedy zrovna nechtěl.</p> <p>Zamračeně stáhla obočí. „Cože?“</p> <p>„Nejsi pro to vhodná osoba. Přiznej si to. Když uvážím všechny tvé nežádoucí charakterové rysy a vlastnosti, opravdu nejsi hodna nosit pod srdcem potomka Rahla.“</p> <p>Když ji ozářilo světlo blesku, spatřil Alex, jak na něj upírá rozhořčený pohled.</p> <p>„To myslíš vážně?“</p> <p>„Kdybys nebyla tak omezená, věděla bys, že to myslím přesně tak, jak jsem to řekl. Moji potomci si zaslouží lepší matku, než jsi ty.“</p> <p>„Ty arogantní parchante,“ zasyčela. „Jsi na velkém omylu. Dáš mi dítě − svého dědice − a vychovávat ho budu já. Jakmile to dítě zplodíš, už tě nebude potřebovat. Tvůj potomek bude oddaný mně. Tvoje jediná role v jeho životě se omezí na jeho zplození.“</p> <p>Pohlédl jí do očí. „To tě dřív uvidím mrtvou. To ti slibuji.“</p> <p>„Jak se opovažuješ!“ V dalším záblesku viděl, jak jí tvář znachověla. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit, ty malej zmetku?“</p> <p>Namířila taser a stiskla spoušť.</p> <p>Zasáhl ho elektrický výboj. Nemohl uvěřit, že to tak strašně bolí. Bezmocně sebou škubal. Nylonové stahovací smyčky se mu zaryly do zápěstí.</p> <p>Jak se Bethany na něm posadila, nedotýkala se elektrod a napětí ji nezasáhlo. Nevraživě ho pozorovala, zatímco křičel nesrozumitelné nadávky. Ani v nejmenším se jí jeho utrpení nedotýkalo. Zdálo se, že není schopná vcítit se do jeho situace.</p> <p>Když skončila a on klesl zpět na postel, dopřála mu chvilku na zotavení, než se k němu opět sklonila a zašeptala mu do ucha: „Máme celou noc, Alexi. Kolikrát ještě budu muset zmáčknout spoušť, abys pochopil svou tvrdou palicí, že dosáhnu svého? Byla bych radši, kdyby se to obešlo bez tohohle divadla. Začíná to být otravné, nemyslíš?“</p> <p>Ve tmě cítil, jak se její tělo přitisklo ke spodní elektrodě a jak ňadrem zatlačila na horní. Když nic nenamítl, trochu se zavrtěla a svádivě se o něj otřela, jako by se mu chtěla ukázat z té lepší stránky. Jak byl zpocený bolestí po zásahu taseru, její hladké tělo po něm klouzalo. Začala mu opět žužlat ucho a pokračovala ve svádění.</p> <p>„Jestli si myslíš, že můžeš chlapa rozpálit s tím tvým tlustým zadkem, tak jsi fakt hloupá. Děláš ze sebe blázna, když se snažíš být sexy. Pokud chceš slyšet pravdu, jsi trapná.“</p> <p>To konečně zabralo. Vztekle zavrčela, a aniž by se posadila, stiskla spoušť.</p> <p>Neuvědomila si, že když se svým tělem dotýká kovových hrotů elektrod, bude na ni mít taser stejné paralyzující účinky jako na něj.</p> <p>Přes vlastní neovladatelné výkřiky bolesti slyšel i její. On alespoň věděl, co ho čeká. Věděl, co přijde. Pro ni byl šok daleko horší, protože to nečekala.</p> <p>Bethany nevěděla, co se s ní děje. Křičela nejen bolestí, ale i hrůzou.</p> <p>Alex předpokládal, že nebude moc dobře znát technické podrobnosti paralyzéru.</p> <p>Jak sebou škubala v křečích a mlátila kolem sebe rukama, taser jí vypadl a Alex slyšel, jak dopadl na podlahu a několikrát poskočil. Po pěti vteřinách bolest ustala a ona na něj bezvládně klesla.</p> <p>Rozhodl se, že ať už s ním má jakékoliv dalekosáhlé plány, nepodvolí se jí dobrovolně. Bude si muset dojít pro taser, a když bude chtít, může mu celou noc dávat rány, ale dobrovolně spolupracovat nebude.</p> <p>Když se vzpamatovala, opřela se mu rukou o hrudník, aby se zvedla. Druhou rukou si odhrnula vlasy ze zpoceného obličeje.</p> <p>Pohlédla mu do očí. „Tam, odkud jsem, tohle nic není.“</p> <p>„Ani tady to nic není,“ zalhal.</p> <p>Po tváři se jí pomalu rozlil úsměv. Opět se na něj položila a na uchu ucítil její horký dech.</p> <p>„Vím, o co se snažíš, Alexi,“ zašeptala, „ale máš to marné. Já už ti nenaletím. Nenechám se rozčílit tak, abych tě podřízla. Přišla jsem za tebou s určitým záměrem, kterého chci dosáhnout, a přesně to taky udělám.</p> <p>Můžeš se tvrdohlavě bránit, ale ničeho tím nedosáhneš. Dneska mě oplodníš. S tím nic nenaděláš − muži jsou prostě k tomu uzpůsobeni.</p> <p>Potom si s tebou sama pohraju s nožem, a ujišťuji tě, že budeš litovat každého slova, které jsi řekl.“</p> <p>V temném pokoji, občas ozářeném blesky pronikajícími dovnitř přes provazy deště, na Alexe dolehla beznadějnost celé situace. Na chvíli pocítil euforii, že ji dokázal přelstít a přimět, aby stiskla spoušť taseru a sama pocítila jeho paralyzující účinek, ale co mu to bylo platné? Podruhé se mu to už nepovede, a navíc se nedokáže sám vyprostit z pout.</p> <p>Cítil uspokojení, když pro změnu schytala ránu sama, ale nezastavilo ji to. Věděl, že mu to všechno sečte, a ještě něco přidá.</p> <p>Zahleděl se do tmy a propadl beznaději.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>18.</p> <p>Alex myslel na Bena a na všechno, co ho děda učil. Ben se v životě dostal do hrozných, beznadějných situací. Ocitl se tváří v tvář smrti. A právě na takové situace se snažil Alexe připravit. Ben chtěl, aby byl připravený čelit smrti s odhodláním, a pokud by se někdy do takové situace dostal, aby přežil.</p> <p>Ben to celé shrnul do oblíbeného rčení: „Potíže si tě najdou.“ Těmito slovy mu připomínal, aby byl neustále připravený, protože potíže různého druhu se mohou objevit kdykoliv. Děda mu často říkával, že potíže obvykle nastanou, když je člověk sám. V tom měl pravdu.</p> <p>Alex si připomněl, že se nesmí vzdát. Ben ho učil, že to není řešení.</p> <p>Usoudil, že pokud rozzuřil Bethany tak, že ho zabije, nabízí se jen jediné, co může udělat, aby jí překazil plány, tak se o to musí pokusit. Měl na výběr víc možností než to, co mu nabídla Bethany. Jejími pravidly se řídit nemusí.</p> <p>Především jí však nesmí dovolit, aby uspěla se svým plánem, protože jinak by nakonec zemřelo mnohem víc lidí. Nevěděl, jak ho to napadlo, ale byl si tím jistý.</p> <p>Tohle nebyl nesmyslný souboj s tvrdohlavou ženou. Nešlo jen o to, že chtěla jeho dítě. Jednalo se o něco mnohem důležitějšího, pro co byla ona i její lidé ochotni zabíjet. Věděl, že nesmí dovolit, aby tento souboj vyhrála − dokonce i kdyby to znamenalo, že zemře, aby tomu zabránil.</p> <p>Jax přišla do tohoto světa, protože se dělo něco hrozně špatného. Řekla, že riskovala věčné bloudění v temnotě, aby se sem dostala. Nikdo by neriskoval něco takového, kdyby k tomu neměl opravdu pádný důvod. Tohle mělo určitě nějakou spojitost s problémy, které tak tížily Jax.</p> <p>Skutečně mu říkala pravdu. Kéž by jí tehdy uvěřil.</p> <p>Bethany si netrpělivě sáhla mezi nohy, aby ho uchopila do ruky. Zatajil dech.</p> <p>„Klidně se můžeš uvolnit, miláčku. Dosáhnu svého, a ty to víš.“</p> <p>Neodpověděl. Soustředil se na zlost, kterou v něm vzbudila svým přesvědčením, že ho přinutí, aby podlehl žádostivosti.</p> <p>Aby odpoutal svoji mysl od Bethany, jejího teplého těla a od její vytrvalé snahy probudit v něm vášeň, vrátil se v duchu k noci, kdy Ben zemřel.</p> <p>Pak mu mysl zabloudila k matce, zavřené po zbytek života v tom hrozném ústavu. Byl si jistý, že o tomhle něco věděla.</p> <p>Také se mu na mysl vkrádala hrůza z toho, co se mu stane, až Bethany použije nůž, aby ho přiměla litovat svých slov. Představil si, jak leží se svázanýma rukama i nohama a ona na něj jde s nožem. Bude úplně bezmocný. Věděl, že Bethany je v tomto ohledu bezcitná.</p> <p>S takovými představami snadno odolal jejímu pokryteckému svádění.</p> <p>„Myslím, že si to opravdu užiju,“ zašeptala mu do ucha. „Nechceš si to taky užít, Alexi?“</p> <p>Nebylo těžké přát si její smrt.</p> <p>V záři vzdáleného blesku spatřil, jak se náhle prohnula v zádech. To ho upoutalo, protože v tom prudkém pohybu jejího nahého těla bylo něco divného, nepřirozeného a možná až znepokojivého. Současně zalapala po dechu.</p> <p>Právě se chystal vmést jí do tváře nějakou urážku, aby ji naštval, když docela blízko ozářil oblohu další blesk. Jak okny do ložnice proniklo světlo a dopadlo Bethany do tváře, Alex viděl její doširoka otevřené modré oči. Vtom otřásl domem hrom.</p> <p>Než se místnost opět ponořila do tmy, Alexovi se zdálo, že zahlédl odlesk čepele.</p> <p>Chvilku uvažoval, jestli už měla konečně dost jeho vzdoru a rozzuřila se tak, že se rozhodla ho zabít v posteli a skoncovat s ním. Představa, jak do něj vráží nůž, zatímco leží spoutaný a bezmocný, mu v náhlé panice proletěla hlavou. Protože nemohl dělat nic, co by ji zastavilo, reflexivně se připravil na bodnutí nožem.</p> <p>Bethany však místo toho ještě víc zaklonila hlavu a úplně se prohnula.</p> <p>V dalším záblesku si Alex s ohromením všiml pěsti, která držela Bethany za vlasy a zakláněla jí hlavu. Zvláštní a nepřirozené prohnutí jejího těla dostalo najednou smysl. Nejdřív ho napadlo, že se vrátil muž, kterého poslala ven a který se rozhodl vzít věci do svých rukou.</p> <p>Zakrvavená čepel přejela Bethany po hrdle a nechala za sebou hlubokou ránu.</p> <p>Z přeříznutých tepen vytryskly proudy krve. Pěst držela Bethany ve stále stejné poloze. Ochable mávala pažemi, hrudník se jí zvedal a z otevřené rány vybublával vzduch, jak se zřejmě snažila vykřiknout.</p> <p>Opět zahřmělo. Proud husté krve vytékající z rozšklebené rány stékal Bethany mezi ňadry. Roztáhla prsty a ochable sevřela v dlani jen vzduch. Pohybovala ústy ve zřejmé snaze se nadechnout. Z proříznuté průdušnice stříkala krvavá pěna.</p> <p>Alexe úplně ochromil pohled na smrtelný zápas Bethany. Byl to tak hrůzný pohled, že mu to připadalo neskutečné.</p> <p>Jak se bouře přiblížila a zesílila, zablesklo se několikrát za sebou, takže viděl, jak Bethany nechápavě mrká, zatímco se její tělo otřásalo v křečích.</p> <p>Když jí z plic unikl poslední vzduch, náhle celá ochabla.</p> <p>Pěst svírající její vlasy ji prudkým pohybem shodila z postele. Její tělo s tlumeným bouchnutím dopadlo na podlahu.</p> <p>V dalším záblesku spatřil Alex nad sebou Jax s krvavým nožem v ruce.</p> <p>Hleděla mu do očí, jako by v místnosti nebylo nic jiného, jako by byl jediný na celém světě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>19.</p> <p>„Ani bys nevěřil, jak dlouho už jsem tohle chtěla udělat,“ pronesla Jax hlasem, jenž zněl ještě lépe, než si Alex pamatoval − a to se mu zdál tehdy úchvatný.</p> <p>Alex uvažoval, zda pronásledovala Bethany z jiného světa a sledovala ji až do jeho ložnice, aby ji chytila, když bude bez ochrany.</p> <p>„O něčem takovém se zmínila.“</p> <p>V záblesku spatřil na její tváři spokojený výraz.</p> <p>Alex si přál smrt Bethany − a pochopil, že je zapletená do něčeho, co ublíží velkému množství lidí. Slíbila ničemovi, co byl s ní, že může na Alexovi zapracovat s nožem, jenže když ji urazil, rozmyslela si to a rozhodla se ho potrestat sama. Přesto ještě nikdy neviděl nic tak strašlivého jako její smrt.</p> <p>Jax to musela z jeho výrazu vyčíst, protože odpověděla na nevyslovenou otázku. „Alexi, bylo to rychlé. To, co by udělala nožem tobě, by trvalo celé hodiny. V bouřce by tě nikdo neslyšel křičet. Vyžívala by se v tvém utrpení.“</p> <p>Alex polkl a přikývl. Ulevilo se mu, že to pochopila.</p> <p>„Jax −“ Pohlédl směrem k oknu, na které bubnoval déšť. Obrátil k ní zamračený pohled. „Jak to, že nejsi mokrá, když tam tak leje?“</p> <p>„Tam, odkud jsem přišla, neprší.“</p> <p>Všiml si mlžného oparu ozářeného bleskem, který jí stoupal z paží a ramen a postupně se rozplýval.</p> <p>Při jejich posledním setkání mu v podstatě řekla, ať se o sebe postará sám, že má na práci jiné věci. Varovala ho, že si ho potíže najdou.</p> <p>Zajímalo by ho, co ji přimělo změnit názor. „Co tu děláš?“</p> <p>Stále na něj upírala pohled. „Odhalili jsme něco z jejích plánů. Přišla jsem, jak nejrychleji to šlo.“</p> <p>„Strašně rád tě vidím. Chci říct, že jsem opravdu moc rád.“</p> <p>„Takže: Tvoje nechutná účast na tomhle aktu páření skončila. Natáhni si kalhoty a jdeme. Musíme rychle vypadnout.“</p> <p>„Ničeho jsem se neúčastnil − a nemyslíš, že kdybych se mohl obléknout, že bych to už udělal?“ Když neodpověděla, stočil pohled ke svému zápěstí. „Odřízla bys mě, prosím?“</p> <p>Na mysli mu vytanulo, co mu Bethany řekla o Jax. Pohled na umírající Bethany, ještě k tomu tak brutálně zabitou, jím otřásl a neudělal mu moc dobře. V životě neviděl ještě nic tak děsivého. Byl pocákaný její krví. Před malou chvílí se k němu tisklo její teplé tělo. Teď ležela na podlaze mrtvá a na něm zůstala jen její krev.</p> <p>Podle toho, jak na něj Jax upřeně hleděla, ho napadlo, jestli je teď na řadě on.</p> <p>Nakonec odvrátila pronikavý pohled a vzhlédla k jeho zápěstím. V dalším záblesku uviděla, že je připoutaný k posteli, a konečně celou situaci pochopila. Znovu mu pohlédla do očí a pousmála se.</p> <p>„Jistě.“</p> <p>Jak se nad ním sklonila, aby mu přeřízla pouta, vzdálený blesk ozářil její rozšiřující se úsměv. Usoudil z něj, že jí tato okolnost udělala velkou radost. Ne proto, že byl bezmocný, ale protože se potvrdilo, že říkal pravdu o své nedobrovolné účasti.</p> <p>Jak se přes něj natáhla, aby přeřízla druhou nylonovou smyčku, zachytil její vůni. Dokonale doplňovala všechny její půvaby.</p> <p>Alex by byl dal všechno, jenom aby nebyl tak blízko Bethany, a teď by zase dal všechno, jen aby mohl být tak blízko Jax.</p> <p>„Díky, žes přišla, Jax,“ řekl procítěně. „Myslím, že ti vděčím za život − a kromě toho ti dlužím omluvu.“</p> <p>Zahleděla se mu zblízka do očí. Lehce se o něj opírala. Cítil pravidelný tlukot jejího srdce.</p> <p>„Je mi moc líto, že jsem se sem nedostala dřív, Alexi. Promiň.“</p> <p>„Přišla jsi v pravý čas.“</p> <p>Pomalu zavrtěla hlavou. „Nestihla jsem zachránit tvého dědečka.“</p> <p>Ta slova ho zasáhla jako blesk. „Chceš říct, že s tím Bethany měla něco společného?“</p> <p>Jax se ještě trochu natáhla, aby dosáhla na druhou smyčku, a pak se zvedla. „Nebyla jsem tam, ale krátce jsem nahlédla dovnitř zrcadlem v dílně. Viděla jsem královnu Bethany, a taky ten oheň.“</p> <p>Alex zůstal sklesle ležet. Pohřbil svůj žal, ale když slyšel, že Ben byl zřejmě zavražděn, vzkřísilo to nejen jeho zármutek, ale zároveň to probudilo doutnající zuřivost.</p> <p>Ben nezemřel přirozenou smrtí. Nebýt Bethany, mohl ještě žít. Možná by Ben žil, kdyby se do toho Alex nějak nezamotal. Jenže jak mohl uniknout skutečnosti, že se narodil jako Rahl?</p> <p>Když mu Jax osvobodila kotníky, Alex si vytáhl elektrody a natáhl si kalhoty. Moc se mu ulevilo. Měla dostatek taktu, aby už dál jeho trapnou situaci nekomentovala.</p> <p>„Královna Bethany? Co myslíš tou královnou?“</p> <p>„V našem světě je královnou. Velice vzpurnou a bezohlednou královnou. Ublíží každému, koho nemá ráda, a ona nemá ráda spoustu lidí. Musela jsem přijít sem, do tvého světa, abych se k ní dostala blíž.“</p> <p>Její slova ho zarazila a opět vyvolala pocit opatrnosti. Napadlo ho, že je součástí nějakého rozsáhlého spiknutí − plánu, jak zavraždit nepohodlnou královnu. Uvažoval, jestli neposloužil jen jako lidská návnada.</p> <p>„Co dělá královna z tvého světa v mém světě?“</p> <p>Jax ho chvíli pozorovala. „Zřejmě chtěla nějak využít rodinou linii Rahlů.“</p> <p>„Jak?“</p> <p>Jax povytáhla obočí. „Neříkej, žes nepochopil, co měla v úmyslu dělat dnes v noci ve tvé posteli.“</p> <p>„To je to jediné, co jsem pochopil.“</p> <p>Alex si musel připomenout, že má trochu zmírnit prudkost v hlase. Nebyla to její vina, že ho Bethany připoutala k posteli a chystala se ho zabít, až by dostala, co chtěla. Jax nemohla za to, že Bethany zavraždila Bena.</p> <p>Zapnul si pásek a snažil se srovnat si myšlenky v hlavě. Tahle žena mu právě zachránila život. Klidně ho mohla nechat, aby poslední hodiny svého života strávil v mučivé bolesti v rukou Bethany.</p> <p>Alex nedokázal myslet na Bethany jako na královnu. Sotva ji považoval za dospělou osobu.</p> <p>„Myslel jsem to tak, že nevím, jak by mohla využít naší rodové linie. Nevím, o co tady jde.“</p> <p>„Tak to jsme na tom stejně,“ prohodila Jax spíš pro sebe a vrhla krátký pohled na bezvládné tělo Bethany, ležící v kaluži krve.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>20.</p> <p>Alex vytáhl z kapsy telefon. „Radši zavolám policii.“</p> <p>Palcem odklopil kryt. Jax ho chytila za zápěstí, když vyťukával číslo. Špičkou zakrváceného nože telefon zase zaklapla.</p> <p>„Nebudeš nikoho volat. Problémy s úřady jsou to poslední, co bychom teď potřebovali. Svých problémů máme víc než dost. Musíme odtud zmizet co nejrychleji, nejlépe hned.“</p> <p>Snažil se nedýchat moc zhluboka, protože z pachu krve se mu zvedal žaludek. „Ale dřív nebo později se tělo najde. A pak si policie bude myslet, že jsem ji zabil. Jsem celý od její krve.“</p> <p>Jako by chtěl dokázat, že má pravdu, odtáhl si prsty krví nasáklou košili od těla, aby se podívala. Chtěl si ji svléknout. Potřeboval si vzít čistou. Potřeboval se osprchovat.</p> <p>„Když uteču, jen potvrdím svou vinu. Přitažlivé ženy, které skončí mrtvé, obvykle zabije manžel nebo jiný muž v jejich životě. Policie si přirozeně bude myslet, že jsem ji zabil já.“</p> <p>Jax pohlédla na tělo. „Opravdu si myslíš, že byla přitažlivá?“</p> <p>„Ano − ne −“ Alex si pročísl vlasy prsty. „Ano, určitě byla přitažlivá, ale ne pro mě. Mě nepřitahovala.“</p> <p>„Uklidni se, Alexi.“</p> <p>Jak začal přemýšlet trochu klidněji, usoudil, že má Jax pravdu. Kdyby zavolal policii, dostal by se do potíží. Co by jim řekl? Jak by to celé vysvětlil?</p> <p>„Jak se pro všechno na světě zbavíme jejího těla, aby na to nikdo nepřišel?“</p> <p>„O to se postarám,“ řekla Jax.</p> <p>„Všude je krev!“ Ukázal rukou kolem sebe. „Nemůžeš uklidit takovou spoušť. Policie má metody, které dokážou odhalit sebemenší stopy krve. Mají zařízení, které ve tmě odhalí krvavé skvrny, protože začnou světélkovat. Takže objeví krev, i kdybys tu uklízela celou noc.“</p> <p>„Nenajdou žádnou krev ani s jejich moderní technikou.“</p> <p>Alex si pomyslel, že určitě nechápe, jak dobrá technika může být, ani jak to celé bude vypadat z pohledu policie. Scházel se s Bethany. Lidé je spolu vídali. Byla zabita v jeho ložnici. Byla nahá. Co jiného si policie může myslet? Určitě jim nemůže říct pravdu a lhaní ho přivede do ještě větších potíží.</p> <p>„Jax, najdou tu stopy krve, a co jim pak řeknu? Že byla z jiného světa? Že se mnou chtěla mít sex, abych jí přivedl do jiného stavu a ona tak získala potomka rodu Rahlů? A pak mě chtěla zabít? Nikdy mi neuvěří! Měl bych štěstí, kdyby mě považovali za blázna, ale to nebudou. Budou si myslet, že jsem ji zavraždil.“</p> <p>Jax mu pevně stiskla paži. „Uklidni se, Alexi. Nech to na mně, já se o to postarám. Vím, co dělám.“</p> <p>„Mám tě nechat, aby ses o to postarala? Během chvilky jsi zase schopná zmizet.“ Jak jí má vysvětlit, jak moc se bojí, že ho zavřou? „Ty zase zmizíš a já tu na všechno zůstanu sám.“</p> <p>„Tentokrát ne,“ řekla poněkud utrápeným hlasem.</p> <p>Alex vzhlédl. „Jak to myslíš?“</p> <p>Zahleděla se mu do očí. „Kdybych se sem nebyla dostala včas, byl bys ztracen.“</p> <p>„Ztracen? Myslíš, že by mě nakonec zabila?“</p> <p>„Ano. Musela jsem se sem dostat co nejrychleji. Nestihla jsem udělat jistá… opatření.“</p> <p>„Opatření?“</p> <p>„Musela jsem přeskočit některé nutné kroky.“</p> <p>„Jaké?“</p> <p>„Tentokrát jsem neměla čas vytvořit záchranné spojení.“</p> <p>„Záchranné spojení…“ Alex se na chvíli zarazil. „Chceš říct, že se nemůžeš vrátit do svého světa?“</p> <p>Odvrátila pohled. „Tentokrát ne.“</p> <p>Náhle si uvědomil závažnost toho, co udělala, aby mu zachránila život. V tu chvíli zapomněl v obavách o ni na všechny ostatní starosti. „Kdy se budeš moct dostat zpátky domů?“</p> <p>„S tím si nedělej starosti. Prozatím jsem tu uvězněná.“</p> <p>„Na jak dlouho?“</p> <p>„Možná na den nebo dva.“</p> <p>„Ale možná déle?“</p> <p>Polkla. „Možná navždy.“</p> <p>Záře blesku opět pohasla a pokoj se ponořil do přítmí. Byl osvětlený jen tlumeným světlem pouličních lamp, ale i to stačilo, aby spatřil v jejích očích obavy.</p> <p>„To bude dobrý, Jax. Nebudeš sama. Pomůžu ti.“</p> <p>Ukázala nožem na bezvládné tělo na podlaze. Když se znovu zablesklo, obdélník světla dopadl na Bethanin nahý bok. „Ano, vidím, že máš všechno pod kontrolou.“</p> <p>Navzdory celé situaci se Alex musel pousmát.</p> <p>„Myslíš, že ti tvoji přátelé pošlou někoho na pomoc?“</p> <p>Zavrtěla hlavou.</p> <p>„Proč ne?“</p> <p>„Protože v současné době jsem jediná, kdo může takovou cestu podniknout. Jsme na to sami.“</p> <p>Zhluboka vzdychl. „Jax, musím ti říct, že mě hrozně mrzí, jak jsem se k tobě minule choval.“ Nechal stranou proslov a výmluvy, které si v duchu přeříkal snad stokrát. „Přišla jsi sem, abys mi pomohla, a já jsem neposlouchal. Nechtěl jsem znevažovat nic z toho, co jste ty a tví přátelé udělali. Jenom jsem nechápal. Bylo tak strašně těžké −“</p> <p>Zvedla ruku a gestem ho zarazila. „Když jsem se vrátila posledně domů, vyprávěla jsem lidem u nás o některých věcech, technických vymoženostech, které jsem tu viděla. Reagovali velice podobně jako ty. Nevěřili mi, nevěřili, že jsem se do tohoto světa úspěšně dostala. Mnozí si mysleli, že si to všechno jen vymýšlím, abych zamaskovala neúspěch.</p> <p>Přimělo mě to k zamyšlení a uvědomila jsem si, jak těžké to muselo být pro tebe. Obávám se, že kdyby se naše role obrátily, taky bych ti nevěřila.</p> <p>V tuto chvíli bychom se oba měli snažit trochu víc porozumět základním rozdílům mezi námi. Musíme si navzájem pomoct, pokud máme přežít to, co přijde.“</p> <p>Alex sice nevěděl, co má přijít, přesto přikývl. Cítil, jak mu z ramen spadla obrovská tíha, kterou nesl od jejich posledního setkání.</p> <p>Stejně bylo hodně těžké přivyknout myšlence, že ta žena je skutečně z jiného světa.</p> <p>„Kde je ten tvůj svět? Tvůj domov? Na opačném konci vesmíru? V jiném vesmíru? Nebo přes nějakou červí díru dokážeš přejít z jednoho světa do druhého?“</p> <p>„Mohu ti říct jen to, že místo, odkud jsem přišla, je na druhé straně temnoty, na druhé straně nicoty.“</p> <p>„Tomu nerozumím.“</p> <p>„Ani my tomu nerozumíme.“ Mávla rukou v bezradném gestu. „Spoustu věcí neumíme vysvětlit. Vím jistě jen to, že jsou to dvě velice odlišná místa, ale současně jsou vlastně stejná. To však teď není náš problém. My teď jestli máme najít odpovědi, musíme v první řadě zůstat naživu, a proto odtud musíme co nejdřív zmizet.“</p> <p>Alex přikývl. „Co uděláme s jejím tělem?“</p> <p>„Pošlu ji zpět do svého světa,“ odpověděla Jax a dřepla si k mrtvé ženě.</p> <p>Když místnost ozářil další blesk, Alex s překvapením viděl, jak Jax vyrývá do čela Bethany zvláštní symboly. „Co to děláš?“</p> <p>„Posílám ji do svého světa.“</p> <p>„Ale předtím jsi říkala, že tohle je svět bez magie. Jak to chceš udělat, když tu nemůžeš použít magii?“</p> <p>„Přišla sem se záchranným spojením, stejným, jaké jsem si vytvořila já při předchozích dvou návštěvách. Teď ho jen aktivuji.“</p> <p>Ukázal na postel. „Jax, všude je krev − mám ji na sobě. I když se zbavíš těla, zůstane tu její krev a někdo ji objeví.“</p> <p>Jax se dál věnovala svému hrozivému úkolu a ani nezvedla hlavu. „Je to její krev a není z tohoto světa. Vrátí se s ní.“ Vzhlédla a zasmála se. „Ráda bych viděla, jak se budou tvářit, když jim pošlu jejich královnu v takovém stavu.“</p> <p>Pak pokoj opět na chvíli ozářil blesk, a když pohasl, domem otřásl hrom. Venku do sebe ve větru narážely větve stromů. Na okna neustále bubnoval déšť.</p> <p>Jax rychle do tajuplného symbolu doplnila dva zářezy. Přestože byla Bethany mrtvá, z řezných ran stále trochu tekla krev. Alex se přirozeně díval na kresbu očima umělce a vnímal i směr pohybu jednotlivých linií v celkové kompozici.</p> <p>„Tak,“ pronesla Jax spíš pro sebe a postavila se.</p> <p>„Tak co?“ V jasném světle dalšího blesku pohlédl na mrtvé tělo. „Co se má stát?“</p> <p>Bethany byla zaživa krásná, ale po smrti, s hlavou téměř oddělenou od těla, vypadala groteskně. Při pohledu na ni se mu zvedl žaludek. V dalším záblesku si všiml bodné rány ve spodní části zad. Jax měla nůž od krve, když ho poprvé zahlédl. Došlo mu, že Jax zřejmě Bethany nejdřív bodla, aby ji zneškodnila.</p> <p>Jen co se Jax postavila, ložnice se opět ponořila do přítmí. Déšť bubnující na okno zněl strašidelně.</p> <p>Když se rozzářil další blesk, nebylo na podlaze nic. Ani tělo, ani krev.</p> <p>Alex zamrkal překvapením. Bethany byla pryč. Prostě zmizela.</p> <p>„Tak co,“ zeptala se Jax, „cítíš se líp?“</p> <p>„Jak jsi to udělala?“ zeptal se s šokovaným výrazem a ukázal na prázdnou podlahu.</p> <p>„Už jsem ti to řekla. Aktivovala jsem její záchranné spojení a to ji stáhlo zpět.“</p> <p>Nemohl uvěřit svým očím. Couval, dokud se nezarazil o postel. „Ne, já myslím… jak jsi to doopravdy udělala?“</p> <p>Ohlédl se a v dalším záblesku viděl, že prostěradlo a celá postel je zase čistě bílá. Nebyla nikde ani kapka krve. Podíval se na sebe a přejel rukou po čisté košili. Ani na ní neměl žádnou krev.</p> <p>Vypadalo to, jako by tu Bethany nikdy nebyla.</p> <p>Jax se k němu naklonila. „Jsi v pořádku?“</p> <p>Alex zaraženě přikývl. „Zdá se to nemožné, ale viděl jsem to na vlastní oči.“</p> <p>„Každé slovo, které jsem ti řekla, je pravda, Alexandre.“</p> <p>Zmohl se jen na přikývnutí.</p> <p>Vzdychla. „Musí to pro tebe být těžké, Alexi. Později ti snad pomohu všechno lépe pochopit, ale teď musíme pryč.“ Vrhla na něho podezíravý pohled. „Mimochodem, co se stalo tomu muži ve vedlejším pokoji, co leží u dveří?“</p> <p>„Co −“ Alex si vzpomněl. „Aha, ten. Zlomil jsem mu vaz.“</p> <p>„Opravdu?“ Jax povytáhla obočí. „To jsi udělal dobře, Alexi. Dobrá práce.“</p> <p>„Byli dva. Jednomu jsem stihnul zlomit vaz, ale ten druhý mě připoutal k posteli. Pak ho Bethany poslala ven, aby počkal, až se mnou skončí. Takže čeká někde venku v dešti.“</p> <p>Nezdálo se, že by to Jax dělalo starosti. „Už jsem se o něj postarala a poslala ho zpátky. Musím ještě odeslat toho posledního. Pak odtud zmizíme.“</p> <p>„No, když jsme zažehnali hrozbu, možná bychom ne−“</p> <p>Sevřela mu paži. „Alexi, musíme zmizet.“</p> <p>„Myslíš, že lidé kolem Bethany na nás můžou poslat další zabijáky?“</p> <p>„To taky.“</p> <p>Uvažoval, jak to myslela. „Na jak dlouho budeme muset zmizet?“</p> <p>Věnovala mu dopálený pohled, který pak trochu zmírnila. „Alexi, musíš mě poslouchat: Nebezpeční lidé sem, na tento svět, už nějakou dobu přicházejí. Přestože vím něco málo o tom, co se děje, většinou tápu ve tmě. Ale rozhodně si nemyslím, že sem jezdí na dovolenou.</p> <p>Už zemřelo mnoho nevinných lidí. Pro nás je to záležitost přežití. Otázka života a smrti.</p> <p>Ale to je můj svět, ne tvůj. Ty si tady užíváš klid a mír. Máš svůj život. My věříme, že každý člověk má právo žít život podle svého.</p> <p>Nemáš povinnost nám pomáhat. Ale jestli ses tak rozhodl, řekni mi to hned. Nemám času nazbyt.</p> <p>Někdo z mého světa zabil tvého dědečka a dnes se pokusil zabít tebe. Tvoje rodina je už zřejmě dlouho do celé věci zapletená, možná je dokonce terčem, i když si to nikdo z nich neuvědomoval. Proroctví z mého světa říká, že jsi do toho zapletený ty. A pravidlo devítek to jen potvrzuje.</p> <p>Můžeš se rozhodnout mé varování ignorovat. Nemusíš věřit, že proroctví z mého světa se tě nějak dotýká. Můžeš se rozhodnout nedělat nic a počkat, co se stane, zůstat mimo a starat se o vlastní bezpečí.</p> <p>Můžeš utéct a schovat se, pokud je to tvé přání.</p> <p>Ale až po tobě půjdou − a já jsem přesvědčená, že půjdou − budeš se jim muset postavit sám. Nemůžu na tebe čekat. Nebudu na tebe čekat.</p> <p>Musíš se rozhodnout. Ne proto, že to říkám, ale kvůli tomu, co se děje. Bez ohledu na to, co si zvolíš, nic už nebude stejné − ani pro tebe, ani pro mě.</p> <p>Tvé rozhodnutí budu respektovat, Alexandre, ale už pro tebe znovu nepřijdu. Budeš se pak muset o sebe postarat sám.</p> <p>Jestli se rozhodneš jít se mnou, musíš pochopit, že bojujeme s lidmi, kteří nepatří do tohoto světa a kteří jsou zabijáci. Uvědom si, že pokud se rozhodneš jít se mnou, budeš s nimi muset bojovat. Muž, kterého jsi dnes zabil, určitě nebude poslední.“</p> <p>„Možná bychom ale mohli získat pomoc, přesvědčit policii, aby nám pomohli −“</p> <p>„Ne. Jejich účast by měla za následek smrt dalších nevinných lidí. Vzpomeň si na ty dva strážníky, kteří zadrželi ty piráty, když jsme se setkali poprvé. Skončili se zlomenými vazy. Když přivoláme na pomoc policii, skončí zrovna tak další. Nevím, kdo tady z mého světa je, ani jestli nespolupracují s někým z tvého světa.“</p> <p>Taková možnost ho vůbec nenapadla. „Myslíš, že lidé na tomhle světě by mohli spolupracovat s těmi, kteří sem přišli z tvého světa?“</p> <p>„Nedá se to vyloučit. Zlé lidi a ty, kteří jsou jim ochotní pomáhat, najdeš všude. Nemůžeme riskovat, že nás někdo zradí. V bezpečí budeme, jenom když o nás nebude nikdo vědět.</p> <p>Tady nám nikdo na oficiálních místech neuvěří, že jsou mezi nimi lidé z jiného světa. Nemám čas pokoušet se je o tom přesvědčit, a kromě toho nemám ani jak. Nemůžu tu použít magii. Vzpomeň si, kolik drahocenného času uplynulo, než jsem přesvědčila tebe.“</p> <p>„Ale možná bych ti mohl pomoct přesvědčit lidi −“</p> <p>„Nikdo ti neuvěří. Máš v rodině duševní chorobu. Budou se domnívat, že to postihlo i tebe.“</p> <p>Alex věděl, že má pravdu. Kolikrát se strachoval o své duševní zdraví od chvíle, kdy se prvně setkal s Jax.</p> <p>„Tvůj dědeček byl z těch, kteří věděli, že občas je daleko účinnější v boji malá utajená jednotka než velká bitva, které se zúčastní spousta mužů.“</p> <p>„Jak to víš?“</p> <p>„Pár věcí jsme si o něm zjistili. Před lety sloužil právě u takové jednotky. Řekl ti o tom něco?“</p> <p>Alex přikývl. Stál ve tmě, naslouchal, jak kolem zuří bouře, a vzpomínal, co ho Ben učil.</p> <p>„A když se rozhodnu jít s tebou, co pak?“ zeptal se.</p> <p>„Když půjdeš se mnou, budeš možná muset čelit nebezpečí, které ani nedokážu odhadnout. V mém světě bych věděla, co můžu čekat, ale tady ne. Nikdo nám nepomůže. Na všechno budeme sami. Snadno můžeme přijít o život.“</p> <p>„Nezní to příliš lákavě.“</p> <p>„Slíbit ti můžu jen jedno,“ řekla s důrazem, „pokud půjdeš se mnou, budu tě chránit s nasazením vlastního života.“</p> <p>Alex překvapeně zamrkal. „Proč bys to dělala?“</p> <p>„Teď nemám čas ti to vysvětlovat, ale vím, že za tebe položím život.“</p> <p>Už mu život zachránila. Její vážný slib zněl jako předzvěst hrozivé budoucnosti, číhající ve tmě a chystající se ho pohltit.</p> <p>„Tvoje pomoc se mi může doopravdy hodit, abych to všechno pochopila,“ řekla nakonec, „ale musím vědět, že nebudeš přítěží. Spoléhá na mě spousta lidí a závisí na mně spousta životů. Nebudu riskovat svůj život tím, že s sebou potáhnu břemeno. Musím si být jistá, že když se mnou půjdeš, budu se na tebe moci spolehnout.“</p> <p>Chránil ji od první chvíle, kdy ji spatřil. Nedokázal si představit, že by někdy dopustil, aby se jí něco zlého stalo.</p> <p>„Možná takové rozhodnutí nechceš udělat, Alexi, ale bohužel před ním stojíš a nevyhneš se mu. Už jsme se tu zdrželi moc dlouho. Jdeš se mnou nebo ne?“</p> <p>Naklonila se k němu. „Rozhodni se.“</p> <p>Alex jí pohlédl do očí a měl pocit, že se jí dívá do duše. Odjakživa měl nejasný pocit, že vlastně doopravdy neví, kdo je. Vždycky mu připadalo, že na něco čeká. Teď se mu zdálo, že celý život čekal na tuhle chvíli.</p> <p>„Od prvního okamžiku, kdy jsem tě dneska spatřil − když jsem viděl, že ses vrátila − jsem věděl, že jsem v tom s tebou. Něco se děje, něco, čemu nerozumím, ale je to něco smrtelně vážného. A týká se to mě. Nějak jsme byli svedeni dohromady z různých světů. Nemohu tě odmítnout. A ani nechci. Jdu do toho s tebou.“</p> <p>Úsměv jí zjemnil výraz. Natáhla ruku a jemně mu stiskla paži, jako by chtěla vyjádřit svou účast s potížemi, které si ho našly a před kterými ho nemohla ochránit.</p> <p>Důvěrným, něžným hlasem ho vyzvala: „Tak jdeme.“</p> <p>„Počkej vteřinku,“ řekl a rychle poklekl.</p> <p>Sáhl pod postel, zasunul prsty do čtyř plochých otvorů v sejfu na zbraně, připevněného k podlaze. Stiskl je ve správném pořadí a sejf se s klapnutím otevřel.</p> <p>Sáhl dovnitř a vytáhl pistoli se šesti náhradními zásobníky.</p> <p>„Co to je?“ zeptala se.</p> <p>„Glock 17.“</p> <p>Jax se zamračila. „Zbraň vyrobená s využitím technických prostředků?“</p> <p>„Ano, technických prostředků, která nás pomůže ochránit.“</p> <p>Ve tmě přejel prstem přes zoubek za vyhazovačem a ujistil se, že je v horní poloze, což znamenalo, že náboj je v komoře. Vždycky měl zbraň nabitou, ale teď neměl čas se o tom přesvědčit jinak.</p> <p>„Proč svítí ty tři tečky?“</p> <p>„Tritium. Je použité na hledí, abys mohla ve špatném osvětlení lépe mířit.“</p> <p>„V mém světě umím udělat látku, která svítí dost podobně.“</p> <p>Všiml si, že pistoli věnuje důkladnou prohlídku. Vzpomněl si, jak mistrně ovládala nůž. Byla to žena, která dokázala ocenit zbraně k boji o přežití. Vyndal ještě plastové pouzdro a připevnil si ho k opasku. Když zasunul zbraň do pouzdra, zaklapla zádržná pojistka. Hodil na sebe bundu, aby pistoli zakryl, pak si vzal ze zásuvky pár krabic nábojů s dutou špičkou a dal si je do kapsy u bundy spolu s plnými zásobníky.</p> <p>Vzal si veškerou hotovost, kterou měl v trezoru, a většinu si nacpal do kapes. Něco dal Jax. Pohlédla na bankovky, jako by se dívala na nějaký tajemný předmět z jiného světa.</p> <p>„To jsou peníze,“ vysvětlil. „Budeme je potřebovat. Pro všechny případy bys měla mít nějaké i u sebe.“</p> <p>Beze slova bankovky složila a zasunula je do kapsičky u pasu.</p> <p>„Budeš potřebovat nějaké oblečení.“</p> <p>„Mám na sobě šaty,“ namítla.</p> <p>„Ano, ale v černých šatech a plášti jsi trochu nápadná. Pokud nechceme, aby nás našli, bude myslím lepší, když budeš nenápadnější. Musíme splynout s davem a stát se v něm neviditelnými.“</p> <p>Usmála se. „Dobrý nápad. Pospěš si. Nesmí nás tu chytit.“</p> <p>Celá ta představa lidí z jiného světa, kteří je pronásledují, mu připadala jako šílená oživlá noční můra. Současně cítil, že je to skutečnější než cokoliv, co dosud zažil.</p> <p>„Víš, kdo po nás jde?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Ano,“ řekla. „Piráti.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>21.</p> <p>„Počkej tady, zjistím, jestli je čistý vzduch, a nastartuju auto,“ řekl Alex a ukázal na vybledlý červený džíp Cherokee, zaparkovaný na příjezdové cestě.</p> <p>Jax se ve dveřích z kuchyně ohlédla za sebe do tmavého domu. „Dobře, ale pospěš si.“</p> <p>Zjevně ji víc zajímalo, co se děje za ní ve tmě. Vetřelci přišli naposled předními dveřmi. Uvažoval, jestli čeká, že přijdou další a půjdou za nimi přes dům.</p> <p>Alex opatrně vystrčil hlavu ze dveří, rychle obhlédl situaci a zase se stáhl. Déšť nepolevoval. Vyhlédl podruhé a zkontroloval opačnou stranu. Džíp měl zaparkovaný přímo před domem na příjezdové cestě.</p> <p>„Nikoho nevidím,“ oznámil jí.</p> <p>Otočila se k němu a na chvíli přestala sledovat, co se děje ve tmě za ní. „To nic neznamená. Je tma a v dešti je špatně vidět. Mohou se skrývat kdekoliv. A navíc, i když teď nikoho nevidíš, můžou se objevit znenadání kdykoliv.“</p> <p>To mu moc na klidu nepřidalo. „Mohou se objevit, kdekoliv chtějí?“</p> <p>„Teoreticky ano, ale prakticky ne. Královna Bethany a její hrdlořezové tohle místo znají. Objevili se na tomto světě přímo tady, na tomhle místě. Je pochopitelné, že ostatní tohle místo znají taky.“</p> <p>„Chceš říct, že aby ses do našeho světa dostala, musíš vědět, kde se chceš objevit?“</p> <p>„Ne tak docela. Není to podmínka pro to, dostat se na tento svět, ale spíš musíš znát místo, kde se chceš objevit, až se sem dostaneš. Světy − tvůj i můj − jsou veliké. Představ si, že by ses chtěl dostat do mého světa, kdybys o něm vůbec nic nevěděl. Jak bys mě našel? Jednu osobu na celém světě mezi miliony jiných lidí? Přijít sem je jedna věc, ale vědět, kde chceš být, až se sem dostaneš, je něco úplně jiného.“</p> <p>„Chápu, jak to myslíš. Zřejmě to není nic jednoduchého.“</p> <p>„Když jsem se tě snažila najít podruhé, sledovala jsem okolí umělecké galerie, protože jsem věděla, že tam chodíš. Tam jsme tě také poprvé našli a v tu dobu to bylo jediné místo, kde jsem věděla, že bys mohl být. Proto je důležité, abychom se co nejdřív dostali pryč z tvého domu.“</p> <p>„To věci komplikuje.“</p> <p>„Neslibovala jsem ti, že to bude jednoduché.“</p> <p>„Ne, to ne.“</p> <p>Ukazováčkem mimoděk odjistil pojistku na pouzdru a ujistil se, že pistoli jde volně vytáhnout. Pak ji zase zaklapl.</p> <p>„Nejlepší bude držet se plánu. Zůstaň schovaná ve stínu a sleduj okolí, dokud nenastartuju auto. A než vyrazíš, zabouchni za sebou dveře,“ dodal. „Rád bych se měl kam vrátit.“</p> <p>Jax se chápavě pousmála. „Vím, jak se cítíš.“</p> <p>Alex vyklouzl ze dveří do deště. Měl pocit, že opouští svůj starý život a vstupuje do nového.</p> <p>Všechno se mu zdálo nové, jiné, jako by náhle hleděl na svět jinýma očima.</p> <p>Cítil každý jednotlivý sval v těle. Připadalo mu, že by dokázal spočítat všechny studené kapky deště, které na něj dopadly. Uvědomoval si, že úplně jinak vnímá déšť na tváři, vlasech i oblečení, i kapky, jež mu dopadaly na hřbety rukou. Cítil vlhkou zem, beton i stromy. Slyšel, jak déšť bičuje střechu domu, teče okapem, cáká do louží, ševelí v listí velkého javoru za domem a bubnuje na kapotu džípu. Mraky, osvětlené blesky, ukazovaly nazelenalé, vířící tvary, než zase potemněly. Cítil rachot vzdáleného hromu, rozechvívajícího mu půdu pod nohama. Blesky se posunuly k západu a osvětlovaly lesknoucí se krajinu v bezbarvém kontrastu.</p> <p>Všechny smysly měl zjitřené. Svět pro něj nebyl jen novým, ale i cizím a neznámým místem.</p> <p>Rychle odemkl dveře u řidiče a trochu je pootevřel, aby se rozsvítilo světlo uvnitř. Pohledem do zpětného zrcátka se ujistil, že vzadu se nikdo neukrývá. Jakmile se přesvědčil, že v autě nikdo není, skočil dovnitř a odjistil druhé dveře, aby se Jax dostala na místo spolujezdce.</p> <p>Když otočil klíčkem v zapalování, ozvalo se jen cvaknutí. Srdce se mu málem zastavilo. Zkusil to znovu, ale ozval se stejný zvuk. Startér opět stávkoval. Ze zkušenosti věděl, že může otáčet klíčkem třeba celou noc, a motor stejně nenaskočí.</p> <p>Alex se v duchu proklínal. Nadával si, že nevyměnil startér, dokud měl čas. V tom zmatku kolem Benovy smrti na to úplně zapomněl. Teď bylo zbytečné se vymlouvat. Už to nenapraví.</p> <p>Jax vyběhla z domu a otevřela dveře džípu. „Co se děje? Vždycky to trvá tak dlouho?“</p> <p>„Nestartuje.“</p> <p>„Magie je mnohem spolehlivější než technika,“ řekla a naklonila se dovnitř, aby se chránila před deštěm.</p> <p>„Opravdu? A jak ti pomáhá teď?“</p> <p>Vzdychla, když si uvědomila, že nemá žádný argument.</p> <p>„Musím ho jenom roztlačit po příjezdové cestě, abych ho nastartoval.“</p> <p>Pro tyto případy s džípem vždycky zacouval po příjezdové cestě, která vedla do mírného kopce, až k domu.</p> <p>„Roztlačím ho. Dělám to často. To bude dobrý. Oběhni ho a nasedni −“</p> <p>Alex vzhlédl právě ve chvíli, kdy tmavá postava vrazila plnou silou zezadu do Jax. Jenom vyhekla. Prudce narazila do Alexe a srazila ho dozadu. Sklopená loketní opěrka se mu bolestivě zaryla do ledvin. Ramenem tlačil do sedadla spolujezdce a krk měl ohnutý v mučivém úhlu. V té nepříjemné poloze se pod vahou Jax i statného útočníka nemohl pořádně nadechnout.</p> <p>Zdálo se, že se čas zastavil.</p> <p>Muž s hlubokým vrčením držel svalnatou paží Jax pod krkem a v tmavých očích mu svítila vražedná zuřivost. Jen okamžik scházel, než jí trhne hlavou a zlomí jí vaz jako suchou větev.</p> <p>Alex zadržel dech námahou.</p> <p>Pistole už opustila pouzdro.</p> <p>Zvedl ji v ruce kolem hlavy Jax a zabořil hlaveň do levého očního důlku útočníka.</p> <p>Bez sebemenšího zaváhání, dřív, než mohl muž zareagovat, než mohl uhnout nebo jí zlomit vaz, Alex vystřelil.</p> <p>Vnitřek vozu osvětlil záblesk z hlavně. Výstřel byl ohlušující. Ve tmě Alex viděl, jak mu záblesk z hlavně vyšel druhou strany hlavy a osvětlil oblak krve, úlomků kostí i mozku, jak střela s dutou špičkou proletěla skrz. Zpětný náraz škubl Alexovi rukou.</p> <p>Většina úlomků vyletěla otevřenými dveřmi, ale část postříkala čelní sklo zevnitř a boční zadní okýnko. Vyhozená mosazná nábojnice se odrazila od čalounění střechy a cinkla o okýnko spolujezdce.</p> <p>V okamžiku, kdy střela proletěla mozkem toho muže, jeho tělo ochablo. Neodhodilo ho to dozadu jako ve filmu. Prostě zůstal ležet na místě mrtvý. Muž, jenž byl ještě před okamžikem jen zuřivou šmouhou, zůstal náhle nehybný jako kámen.</p> <p>Jax se chytila volantu a namáhavě se zvedla. Alex jí pomohl zezadu trochu zatlačit. Mrtvý muž se jí svezl ze zad na příjezdovou cestu. Bezvládná paže mu zůstala přehozená přes hlavu, jako by se snažil zakrýt ošklivou ránu.</p> <p>Alex se konečně nadechl. Uši měl stále zalehlé od výstřelu. Jax měla v okamžiku výstřelu pistoli těsně u hlavy. Doufal, že neohluchla.</p> <p>A doufal také, že výstřel nevyburcoval sousedy. Za normální tiché noci by taková rána probudila každého v okruhu několika bloků, ale za bouřky, kdy hřmělo tak, že se třásla zem, se jeden výstřel snad ztratí.</p> <p>Celé se to odehrálo strašně rychle. Najednou zase byla normální noc. Stále hustě pršelo. V jediném okamžiku bylo po všem a skončil jeden lidský život.</p> <p>Jax si oběma rukama masírovala krk a několikrát na zkoušku zakroutila hlavou. Z mokrých pramenů světlých vlasů jí kapala krev.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se pátravě a hleděl do tmy. „Bál jsem se, že ti zláme vaz.“</p> <p>„Udělal by to,“ řekla a nadechla se. „Myslím, že jsem právě dostala odpověď na otázku, jestli se na tebe můžu spolehnout. Tahle vaše technika funguje výborně.“</p> <p>„To je Glock, k tvým službám. Stisknutím spouště vystřelí.“</p> <p>„Díky, Alexandre, reagoval jsi rychle.“</p> <p>Přikývl. „Jen jsem ti to oplatil.“</p> <p>Uložil pistoli zpět do pouzdra a Jax se zatím sklonila nad mrtvým mužem. Chvatně mu začala do čela rýt symboly, stejné, jako viděl u Bethany. Normálně by se mu při pohledu na krvavé následky střelby udělalo nevolno, ale teď byl tak rozčílený, že vztek všechny ostatní pocity vytěsnil.</p> <p>Jax se zvedla, hned jak dokončila poslední tah. Šlo jí to stále rychleji. Tentokrát jí to trvalo jen chvilku. Předpokládal, že s magií je to jako s každou činností, při které se výkony častým procvičováním zlepšují: je to například jako vytáhnout zbraň a vystřelit v ohrožení.</p> <p>Mezi dalšími dvěma blesky muž prostě zmizel. Zdálo se to neskutečné. Alex rychlým pohledem zkontroloval vnitřek auta. Krvavé stopy, které předtím byly všude, i krev stékající po palubní desce, zmizely také. Vypadalo to, jako by tam nikdy žádná krev nebyla, jako by se vůbec nic nestalo.</p> <p>„Alexi, musíme pryč. Tihle muži chodí většinou ve dvojicích. Druhý tu bude každou −“</p> <p>Vzduch se náhle zachvěl a Alex hluboko v hrudi pocítil zadunění. Chvíli se zdálo, že ve vzduchu těsně vedle Jax víří tmavá skvrna. Jakmile ji zahlédl, nejasná, tmavá skvrna se proměnila ve vír mlhy ve vlhkém vzduchu.</p> <p>Mlha téměř okamžitě zkondenzovala do tvaru.</p> <p>Alex ihned sáhl po zbrani − jakmile pocítil v hrudi zadunění. Tvar se změnil v postavu dřív, než pistole opustila pouzdro, a Jax už se otáčela směrem k novému nebezpečí.</p> <p>Alex v duchu nepochyboval: právě viděl muže, jenž se vynořil z jiného světa, a hned se k nim rozběhl. Pára stoupající z jeho svalnatých paží se v lijáku vypařovala a on se k nim blížil.</p> <p>Než Alex stihl vytáhnout pistoli a vystřelit, Jax se otočila a rozpárala mu břicho nožem.</p> <p>Muž zavrávoral, a zatímco v údivu sledoval, jak mu z hluboké rány, kterou utržil, sotva se objevil v druhém světě, vyhřezly vnitřnosti, Jax mu zabodla do oka nůž až po střenku. Mělo to stejný ničivý účinek jako střela s dutou špičkou.</p> <p>Muž se zhroutil dřív, než zjistil, co se stalo.</p> <p>V tichém šumění deště Jax vzhlédla k Alexovi. „Jak jsem řekla, obvykle chodí po dvojicích.“</p> <p>Ben ho vždycky učil, že při boji zblízka je nůž mnohdy rychlejší než pistole. Alex tomu věřil.</p> <p>Jak spěšně poklekla vedle mrtvého muže, aby zopakovala stejný postup aktivace jeho záchranného spojení, Alex uložil Glock zpátky do pouzdra. „Zmizme odtud dřív, než zjistíme, že cestují ve skupinách.“</p> <p>Jax vzhlédla a věnovala mu udivený pohled. Bradou kývla směrem k němu. „Říkal jsi, že musíš roztlačit ten… no, jak jsi tu věc nazval?“</p> <p>„Džíp. Musím ho roztlačit po příjezdové cestě, aby motor naskočil,“ řekl a naklonil se dovnitř, aby uvolnil ruční brzdu. Pak se plnou vahou opřel o přední sloupek, aby auto rozjel. „Pospěš si s ním. Já zatím nastartuju. Pak si naskočíš.“</p> <p>Džíp se rozjel a nabral rychlost. Alex běžel vedle něj, stále ho tlačil, a když už jel dost rychle, naskočil a zařadil rychlost. Jakmile zahnul doprava na silnici směrem z kopce, pustil spojku. Motor chytil. Několikrát sešlápl plynový pedál, aby se ujistil, že nechcípne, a pak zařadil zpátečku. Na mokré vozovce se kola protočila. Couval k příjezdové cestě a Jax už k němu běžela. Druhý muž zmizel.</p> <p>Alex ji gestem ruky vybídl ke spěchu.</p> <p>Jax se opřela o dveře. Dlaněmi plácla na okýnko spolujezdce, když se auto začalo rozjíždět dopředu.</p> <p>„Alexi! Počkej! Jak se dostanu dovnitř?“</p> <p>Než by jí vysvětloval, jak má otevřít dveře, naklonil se přes sedadlo spolujezdce a otevřel jí sám. Tahle žena otvírala dveře mezi dimenzemi nebo světy, nebo co to vlastně bylo, a přitom nedokázala otevřít dveře u auta.</p> <p>Jax naskočila. „Někdy mě budeš muset naučit, jak se to dělá.“</p> <p>Jak Alex zařadil dvojku a odjížděl od svého domu, všiml si, že se Jax křečovitě drží dveří a loketních opěrek.</p> <p>„Musíme jet tak rychle?“ zeptala se zajíkavě.</p> <p>Alex mrkl na tachometr. „Jedeme jen třicítkou.“</p> <p>„Můžeš, prosím tě, zpomalit?“</p> <p>Na to, že právě rozpárala břicho muži třikrát tak velkému, a ještě mu nádavkem udělala lobotomii, se náhle zdála poněkud přecitlivělá. Usoudil, že se brzy začne chovat stejně. Trochu zpomalil, aby si zvykla na nezvyklý zážitek.</p> <p>Se zmoklými vlasy přilepenými k hlavě vypadala napůl utopená. Také si všiml, že už je nemá od krve. Mokré šaty měla po krátkém zápase úplně zničené. Ale byla naživu a v jeho očích nemohla nikdy vypadat lépe. Přinejmenším se zdálo, že se začíná uklidňovat, i když jen pozvolna.</p> <p>„Je mi to líto, Alexi.“</p> <p>„Co?“</p> <p>Počkala, až se na ni podívá. „Žes musel zabít toho muže.“</p> <p>„Jsem jenom rád, že ti neublížil.“</p> <p>Jak jeli pomalu ulicí, všiml si, že ruce v klíně má sevřené v pěst. Vypadala, jako by do něčeho chtěla bouchnout.</p> <p>„Co se děje?“</p> <p>Hleděla ven bočním okýnkem. „Měla jsem být opatrnější. Nebývám takhle nepozorná. Téměř jsem dopustila, aby nás oba zabili.“</p> <p>Alex se také zlobil, ale z jiného důvodu. Stále jím lomcoval vztek − vztek na muže, který se pokusil jí ublížit, a málem se mu to podařilo.</p> <p>„Nebuď na sebe tak přísná. Jsme oba naživu a oni jsou mrtví. To je důležité.“</p> <p>„Pro mě ne,“ pronesla tiše s odvrácenou hlavou. „Nepřišla jsem sem, abych se chovala takhle nezodpovědně.“ Trochu se jí zadrhl hlas, když řekla: „Lidi se na mě spoléhají.“</p> <p>„Jax, podívej se na mě.“ Váhavě ho poslechla. „Přežili jsme. Nemyslím si, že by lidé, kteří se na tebe spoléhají, nějak hodnotili tvůj styl. Určitě je zajímá jen to, že jsme přežili a že se můžeme pokusit zjistit, jak tohle zastavit.“</p> <p>Pousmála se. „Máš pravdu. Přežili jsme. Vyčítala jsem ti, že jsi nepozorný, Alexandre Rahle, ale sama jsem nebyla lepší. Doufejme, že už budeme opatrnější, aby to příště nebylo tak těsné.“</p> <p>Také se pousmál. „Platí.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>22.</p> <p>Alex zpomalil a zajel na osvětlené parkoviště. Dokonce i uprostřed noci bylo zpola zaplněné.</p> <p>„Co je to za místo?“ zeptala se Jax.</p> <p>Alex ukázal doprava. „Tamhle je kasino. Hazardní hry jsou na pevnině zakázané, ale na lodi se provozovat můžou. Takže kasino postavili na velkých člunech, zakotvených u břehu řeky.“</p> <p>„Chodíš sem často?“</p> <p>Alex pochopil, kam otázkou míří. Vzpomněl si na její varování před místy, kde se často vyskytuje. Obával se však, že kdyby zaparkoval někde, kde to nezná, nebo na prázdném parkovišti, vzbudil by nežádoucí pozornost.</p> <p>„Znám to tu, ale nikdy jsem tady nebyl.“</p> <p>Odhrnula si vlasy z tváře. „Fajn.“</p> <p>„Tady je vždycky rušno, takže nebudeme podezřelí, když tu zaparkujeme. Můžeme vzadu zatáhnout kryt zavazadlového prostoru a vyspat se tam. Je to trochu těsné, ale do rána se tam můžeme ukrýt.“</p> <p>„Nejsem moc unavená, tak zůstanu vzhůru a budu hlídat.“</p> <p>Alex po ní střelil pohledem. „Hlídat? Sedící postava v zaparkovaném autě přitáhne pozornost. Ty, v těchhle šatech a s dlouhými blond vlasy přitáhneš celé davy. A to je to poslední, co bychom potřebovali.“</p> <p>„Jsem neupravená, vypadám hrozně,“ namítla a pohledem zkontrolovala oblečení. „Kromě toho jsem si tyhle šaty na sebe vzala právě proto, abych nepřitahovala pozornost.“</p> <p>„Věř mi,“ trval na svém. „Davy.“</p> <p>Koutkem oka viděl, že si začala prsty pročesávat vlasy ve snaze je nějak upravit. Alexovi připadalo, že ji neupravený zevnějšek dělá ještě přitažlivější. Odjakživa byl přesvědčený o tom, že když se mu zdá žena půvabná, i když má na sobě roztrhané hadry a na hlavě vrabčí hnízdo, pak je opravdu krásná. Jax však byla víc než krásná. Byla úchvatná.</p> <p>Na mysl mu přišla myšlenka, která se mu ani trochu nelíbila. Uvažoval, jestli využívala svůj půvab, aby se dostala blíž k mužům, které měla v úmyslu zabít.</p> <p>Zahnal myšlenky na to, jak je přitažlivá, a zajel džípem mezi dvě dodávky. Kdyby někdo pátral po džípu, nebude hned na očích. Uprostřed mezi vzdálenými lampami veřejného osvětlení to bylo zároveň nejtmavší místo na parkovišti před kasinem.</p> <p>Věděl, že kasina mívají kamerový systém na sledování parkoviště, ale protože k jeho Cherokee nikdo nešel, pochyboval, že by ochranka měla důvod si jich všimnout. V deštivé noci lidé spěchali do svých aut, anebo do kasina. Doufal, že žádná z těch postav, ukrytých ve stínech a dešti, nepátrá po něm a Jax.</p> <p>Jakmile vypnul stěrače, nebylo přes liják vidět nic jiného než proudy vody stékající po skle. Alex ukázal nalevo.</p> <p>„Tamhle jsou nějaké obchody s oblečením. Něco tam pro tebe vybereme, ale otvírají až ráno.“</p> <p>Zahleděla se směrem, kam ukazoval. „Do rána je ještě daleko.“</p> <p>„Takže bychom si měli odpočinout, dokud můžeme.“</p> <p>„Ale já −“</p> <p>„Nemluvila jsi o tom, že díky tvé nepozornosti nás málem zabili? Potřebuješ se vyspat, abys zase byla ostražitá.“</p> <p>Jax vzdychla. „Asi máš pravdu. Možná bychom se opravdu měli trochu vyspat.“</p> <p>Aby neobcházeli v dešti auto k zadním dveřím − a neriskovali, že si jich všimne ochranka kasina − přelezli do zadního prostoru přes opěradla. Alex si byl jistý, že v tak hustém dešti žádná bezpečnostní kamera, ani kdyby mířila jejich směrem, nezachytí uvnitř džípu nic.</p> <p>Alex vzadu vozil deku a vlněný pytel plný vybavení pro případ nouze. Na podlahu rozprostřel deku a pak přes ně zatáhl roletu, zakrývající zavazadlový prostor, a upevnil ji. Potom rozsvítil baterku, kterou vyndal z pytle. Nesvítila příliš jasně, ale v uzavřeném prostoru to stačilo. Jax ho sledovala, jak se vysoukává z bundy.</p> <p>„Lehni si,“ vyzval ji.</p> <p>Nic nenamítla. Pod hlavu jí dal pytel místo polštáře a přikryl ji bundou, jak nejlépe to šlo. Musela pokrčit nohy, aby se do malého prostoru vešla.</p> <p>„Díky,“ řekla a stále ho pozorovala.</p> <p>Alex přikývl a opřel se o zadní podběh. Nebyla to moc pohodlná pozice, ale rozhodně se cítil líp než tam, kde se mohli náhle vynořit zabijáci z jiného světa a zlomit mu vaz.</p> <p>Jakmile se uložili ke spánku, baterku zhasl. Mezerami kolem rolety pronikalo dovnitř nažloutlé světlo pouličních lamp. Jemně se jí mihotalo ve tváři, jak po oknech stékal déšť. Pořád ho pozorovala.</p> <p>„Musíme promyslet další kroky.“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Možná to není potřeba. Třeba to skončilo.“</p> <p>Na tváři se jí objevil nevěřící výraz. „Skončilo?“</p> <p>„Možná jsme to dneska v noci vyřešili. Bethany je mrtvá. Jakmile si všichni uvědomí, že přišli o královnu, není možné, že skončí? Třeba jsi splnila to, proč jsi sem přišla.“</p> <p>Jax si chvíli namotávala na prst nit, která se vypárala z deky, jako by se snažila najít slova, nebo se rozhodovala, kolik mu toho chce říct.</p> <p>„Chápu, proč ti to tak připadá, Alexi − opravdu − ale je to mnohem složitější. Královna Bethany nebyla tím skutečným problémem.“</p> <p>Alexovi rozhodně jako problém připadala. „Jak to myslíš? Přišla sem z tvého světa. Řekla jsi, že už dlouho se pletou do záležitostí naší rodiny. Zabila Bena − sama jsi to tvrdila. Chtěla mého potomka, dědice rodu Rahlů, a pak měla v úmyslu mě zabít.“ Alex si založil ruce. „Dokonce poslala nějakého muže, aby koupil mé obrazy a počmáral je.“</p> <p>„Muž, který to udělal, nemá s Bethany nic společného.“</p> <p>Alex se zamračil. „Jak to víš?“</p> <p>„Když jsem tě hledala přes zrcadlo v galerii, viděla jsem muže, který ti zničil obrazy. Jmenuje se Sedrick Vendis. S královnou Bethany nemá nic společného.“</p> <p>„Sedrick Vendis? Kdo to sakra je? A jak to myslíš, že nemá s Bethany nic společného? Co to všechno znamená?“</p> <p>Jax ho gestem ruky umlčela. „Královna Bethany byla na stejné straně jako lidé, o kterých jsem mluvila, ale v poslední době se vydala vlastní cestou.“</p> <p>„Nechápu.“</p> <p>Jax vzdychla. „Bethany byla bezvýznamná, ale velice ctižádostivá královna, takže se přidala k mocným a vlivným lidem. Během doby, kdy jim pomáhala, se zřejmě o tobě dozvěděla a vycítila příležitost, jak z toho něco vytěžit pro sebe. Někdy v té době se jí v hlavě vylíhl plán, jak získat větší moc. Vkradla se sem za jejich zády.</p> <p>Lidé, kteří sem přicházeli, kteří působili potíže tvé rodině, lidé, kteří ohrožují oba naše světy, neměli tušení, že se k něčemu takovému chystá. Kdyby Sedrick Vendis zjistil, že se královna Bethany rozhodla plést se mu do jeho plánů − zvlášť kdyby se dozvěděl, co se snažila dělat s tebou − zabil by ji sám.“</p> <p>„Co je zač, ten Vendis?“</p> <p>„Je pravou rukou muže jménem Radell Cain, toho skutečně mocného, jenž stojí za všemi potížemi. Ani jsem nemohla uvěřit, když jsem tu tehdy Vendise viděla. Je to špatné znamení, že sem přišel sám, osobně, a že se k tobě dostal tak blízko. Vendis je totiž člověk, kterého Cain posílá, aby za něj dělal špinavou práci.“</p> <p>„V jakém smyslu ohrožují tvůj svět? O co Cainovi jde?“</p> <p>Jax vzdychla. „Jde mu o moc. Je to velice prosté. Stejně jako mnozí před ním, prahne po moci. Nestará se o to, koho nebo co cestou zničí, dokud nedostane, co chce. Je těžké tomu uvěřit, ale smrt milionů lidí pro takové lidi jako on nic neznamená. Zajímá je jen moc, kterou získají pro sebe.</p> <p>Dlouhou dobu jsme žili v míru a hojnosti. Lidé si cenili pilné práce a úspěchů, kterých dosáhli. Většina z nás měla pocit, že prožívá dobrý život. Jenže časem stále víc lidí, kteří měli pocit, že mají právo na úspěšný život bez námahy, pohlíželo na takové hodnoty jako na přežitky. Nechtěli ani slyšet, že jejich touhy je dovedou do záhuby.“</p> <p>„Chceš říct, že obvinili posla těchto zpráv?“</p> <p>Jax přikývla. „Vždycky budou existovat lidé jako Radell Cain, kteří jsou připraveni využít nespokojenosti některých lidí. Hrál na city, obvinil ze všeho ty výkonné a úspěšné a označil je za bezcitné a lhostejné. Lidé podlehli Cainovým zjednodušujícím a populistickým názorům. Ve skutečnosti neudělal nic jiného, než že morálně ospravedlnil obyčejnou chamtivost. Označil za spravedlivé, když se lidem sebere to, co získali poctivou prací. Lidé mu na to skočili.</p> <p>V těžkých dobách a během nepokojů si Cain získal lidi příslibem změny − novou vizí, novým směrem. Přesvědčil je, že změna je zázračným řešením všech jejich problémů. Lidé bezmyšlenkovitě přijali myšlenku změny.“</p> <p>„Myslím, že lidé rádi slyší, že nic není jejich chyba,“ poznamenal Alex, „že ze svých potíží můžou obvinit někoho jiného.“</p> <p>Jax přikývla. „U spousty lidí tento postoj zvítězí nad poctivou prací a osobní zodpovědností.“</p> <p>„Takže v čem spočívá ta velká změna, kterou Radell Cain chce provést?“</p> <p>„Udělal si z magie obětního beránka. Prohlásil, že magie poskvrnila všechno, čeho se dotkla, protože je nespravedlivá. Takže aby vyřešil všechny naše problémy, volá po zásadní změně: světu bez magie.“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Já žiju ve světě bez magie. Co je na tom špatného?“</p> <p>„Jenže žiješ ve světě techniky. V mnoha směrech se dají technika a magie spolu zaměnit. Dokonce se dá říct, že z praktického hlediska jsou skutečně stejné. Většina z nás vlastně nerozumí složitým detailům magie, jako je to například s mojí cestovní knížkou: prostě ji jen využíváme. Ve vašem světě určitě existují lidé, kteří rozumí složitým technickým detailům telefonu, ale vsadím se, že většina lidí, kteří telefon používají, vlastně neví, na jakém principu funguje.</p> <p>Technika, stejně jako magie, usnadňuje lidem život a zlepšuje ho. Nepomáhá ti pouze přežít, ale umožňuje ti žít úspěšně, zdravěji, déle a lépe. Ale protože magii využívá každý, a skutečně jí rozumí tak málo lidí, stala se tahle znalost podezřelá a v očích mnoha lidí dokonce zlověstná. Radell Cain právě těchto častých obav využil.“</p> <p>„Jak je možné, že toho o našich technologiích tolik víš, a přitom sis neuměla udělat čaj?“</p> <p>„Studovali jsme věci na tomto světě, jak nejlépe jsme mohli, zjišťovali jsme, co se dalo, ale získali jsme jen mlhavou představu na základě krátkých pozorování. Částečně jsme pochopili široký záběr uplatnění techniky ve zdejším životě, ale nikdy jsme nerozuměli detailům.</p> <p>Například víme, že používáte osobní a nákladní auta, abyste se dostali z jednoho místa na druhé, nebo tam převezli zboží, ale neznáme princip, jak fungují. Víme, že jsou důležitá, ale jen proto, že jsou vidět všude. Viděli jsme lidi mluvit do telefonu, a přestože jsme nikdy přesně nepochopili, co to je, máme přibližnou představu, k čemu slouží. Jednou jsme viděli červené vozidlo, které přijelo na pomoc zraněné osobě, viděli jsme hadičky, skříňky a podivné přístroje, které se zřejmě používají k záchraně života. Přestože nevíme, co s tím vybavením dělali, ani jak to fungovalo, pochopili jsme, že to bylo něco, co u nás dělá léčitel.</p> <p>To málo, co víme, je převážně výsledek pátrání po rodu Rahlů ve vašem světě, když jsme se snažili přijít na to, po čem tady Radell Cain jde. Během našeho pátraní jsme všechno pozorovali a zjistili něco málo o technologiích, které používáte. Náš pohled je však velice omezený. Jako by se hluchý a slepý člověk snažil o popis neznámého místa.</p> <p>Přesto jsme s těmito omezenými prostředky dělali, co jsme mohli. Desítky let trvalo, než jsme ve vašem světě vůbec vystopovali pokrevní linii Rahlů. Proto vím pár věcí z minulosti tvého dědečka a jak jsou vaše životy provázané s technikou. Známe jen pár náhodných, jednotlivých věcí. Dělání čaje k nim nepatří.“</p> <p>„Takže mi chceš říct, že to, co chce Radell Cain udělat ve vašem světě, je totéž, jako by nám chtěl zabránit používat techniku?“</p> <p>Jax přikývla. „Není to sice úplně stejné, ale pro srovnání to stačí. A jemu nejde pouze o to, aby nám zabránil používat magii − chce ji úplně ze světa vymýtit, zničit ji. Líčí to jako utopický svět.“</p> <p>„A ty myslíš, že to bude tak zlé, jak se obáváš?“</p> <p>„Někteří z nás vědí přesně, co by to pro nás znamenalo, a děsí se toho.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„No, představ si svůj život bez techniky. Představ si, jak by to vypadalo, kdybys nemohl vytápět domy, svítit, vyrábět potraviny. Jak bys žil bez telefonů, aut, léků, bez zásobování?</p> <p>Co by dělali všichni lidé ve městech, kdyby náhle přišli o veškerou technologii, všechno, co používají v každodenním životě? Představ si, že by se náhle musel každý postarat sám o sebe, najít způsob, jak si vypěstovat, uchovat a bezpečně uskladnit potravu…“</p> <p>„Lidé jsou hodně vynalézaví,“ řekl Alex s pokrčením ramen. „Určitě by to bylo těžké, ale myslím, že bychom to zvládli.“</p> <p>„Zvládli? Zamysli se nad realitou svého světa: kdyby zítra náhle zmizela všechna vaše technika − nebyly by žádné telefony, žádné počítače, žádný způsob, jak cokoliv zjistit. Zamysli se nad tím, Alexi.</p> <p>Bez techniky by se vaše civilizace rozpadla během několika dní − jestli ne hodin. Každý by byl odkázán jen sám na sebe. Jedno město by nevědělo, co se děje v sousedním, ani jestli jsou jeho obyvatelé vůbec naživu. Nebyla by žádná letadla, auta ani jiné moderní dopravní prostředky. Musel bys chodit po svých. Máš představu, jak dlouho trvá ujít jen pár mil? Vzdálenost, kterou ujedeš v autě za chvilku, by se změnila v mnohadenní namáhavý pochod.</p> <p>Nemohl bys zjistit, co se stalo se vzdálenými přáteli a příbuznými. Nikdo by nevěděl, co se stalo s vládou. Nepřicházely by žádné zprávy. Všichni − všichni − by se ocitli ve tmě, doslova i přeneseně. Všichni byste seděli na místě, bez telefonů, elektrických přístrojů, bez tepla, bez možnosti přivolat pomoc. Váš svět by zmlkl.</p> <p>Zanedlouho by se začaly kazit a docházet zásoby potravin. Jak dlouho by trvalo, než by došlo k rabování? Kdo by to zarazil? Jak by se policie dozvěděla, že někde dochází ke zločinu? Ani by neslyšeli volání o pomoc. A jak by se dostali na místo činu? Právo a pořádek by se rychle staly minulostí.</p> <p>A co v zimě? Miliony lidí by se vrhly do lesů, aby si udělaly zásoby dřeva a mohly se ohřát. Ohně by se brzy vymkly kontrole. Technika pro boj s ohněm by neexistovala. Jakmile by se někde rozhořel oheň, neomezeně by se šířil dál a ničil by města a desítky tisíc lidí by připravil o střechu nad hlavou.</p> <p>Choroby by se rychle šířily a nic by je nemohlo zastavit. Život by byl nejen bezcenný, ale i krátký.</p> <p>Až by došly zásoby potravin, umíraly by miliony lidí. A těm, kteří by přežili, by nezbývalo dost sil ani vůle pohřbít mrtvé. Nakonec, ohroženi hladomorem, by živí jedli mrtvé.</p> <p>Jediným zákonem by se stalo přežít.</p> <p>Ti, kteří se kdysi oddávali idylickým představám, jak prostý a čistý by byl život bez démona techniky − jako ti v mém světě, kteří si totéž myslí o magii − budou umírat špinaví, vystrašení a zmatení. Jejich idealistické představy se zhroutí jako domeček z karet, až se octnou tváří v tvář kruté realitě. A stejně jako v mém světě, nebudou připraveni na důsledky jejich víry, kterou tak sebevědomě hlásali.</p> <p>Co bylo dřív snadné, se stane nepředstavitelně obtížné až nemožné. Vystrašení, slabí, neznalí, ale i nemorální a zlotřilí lidé budou svými výkaly znečišťovat potoky a řeky v touze, aby jejich odpad odnesla voda. Nebudou se starat, jestli někdo žije níž po proudu. Najít čistou, neznečištěnou vodu bude nemožné.</p> <p>Všude se budou hromadit odpadky. Obtížný hmyz a škůdci se rozmnoží do děsivých rozměrů. Zápach lidských příbytků bude nesnesitelný, ale lidi v něm budou žít, spát, milovat se a rodit děti, o které nebudou schopni se postarat. Bez techniky, produktu vašich mozků, bude lidstvo poznamenáno pachem chorob a smrti.</p> <p>Samozřejmě i školy budou věcí minulosti. Vzdělávání skončí. Znalostí bude každý den ubývat. Samotné přežití se stane vyčerpávajícím zápasem. Jak budou lidé houfně umírat, technické nadání, zkušenosti a odborné znalosti, které byly běžné a považované za samozřejmé, se vytratí. A bez nich se tvůj svět ponoří do hlubin bezedného temného věku špíny a bídy. Miliony životů se zkrátí, protože se lidé narodí do naprosté neznalosti, bídy a chudoby, zpátečnické pověrčivosti a nadvlády těch nejkrutějších.</p> <p>To je realita světa bez techniky − krátký život nepředstavitelného strádání, špíny a krutosti.“</p> <p>Ticho přehlušoval jen déšť. Jax chvíli mlčela, aby měl čas to všechno vstřebat a aby ho zachvátila hrůza, až mu to celé dojde.</p> <p>Alex věděl, že raný středověk vypadal podobně, jak ho popsala. Znalosti získané předchozími civilizacemi se vytratily, když se lidstvo ocitlo v období temna. Boj o přežití se táhl po celá staletí, o kterých se nevědělo téměř nic. Fakt, že v renesanci se lidstvo vynořilo z temné propasti, byl dokladem nezlomnosti lidského ducha. Teprve tehdy, když se lidstvo zase vzchopilo a začalo rozvíjet techniku, aby utvářelo svět, proniklo do jeho temné existence světlo.</p> <p>Ale trvalo tisíce let, než se světlo vrátilo.</p> <p>„Tohle bude znamenat naplnění představ Radella Caina pro náš svět, Alexi,“ řekla tiše. „To bude náš osud. Připraví nás o všechno, co považujeme za náš svět a naše životy.“</p> <p>Alex seděl jako opařený. Svým popisem ho přiměla dívat se na celou věc úplně jiným pohledem. Ve skutečnosti nikdy neuvažoval o možných nedozírných důsledcích něčeho takového. Teď zjistil, že Jax si je plně uvědomovala. A to mu ještě vykreslila mírnější obraz možných hrůz.</p> <p>Kdyby náhle zmizela všechna technika, utrpení a umírání si ani nedovedl představit. Bez továren a běžně používaného technického vybavení, na které si lidé občas stěžují, by měli velké štěstí, kdyby vyhrabali tolik larev a kořínků, aby neumřeli hlady.</p> <p>Alex neurčitě mávl rukou. „Mohli byste místo magie používat technologie − vyrábět a vytvářet věci, které potřebujete − jako jsme to dělali my. Lidstvo se do své dnešní podoby vypracovalo z ničeho.“</p> <p>Vrhla na něj káravý pohled. „A kolik milénií jste žili v temnotě, osvětlené jen ohněm?“</p> <p>V tom měla pravdu.</p> <p>„Lidem ve vašem světě trvalo celá staletí, než vytvořili, vynalezli a objevili věci, které zlepšily jejich život. My jsme také strávili bezpočet věků vývojem paralelních schopností, díky nimž netrpíme hladomorem ani jinými pohromami a které nám umožňují uspokojovat naše potřeby. Využíváme tyto schopnosti při určování nejvhodnější doby k setí i sklizni. Bez toho by tisíce lidí strádaly. Mám nekonečné množství příkladů, jak nám tyto schopnosti, které se rozvíjely po celou naši dlouhou historii, pomáhají žít. Podle Radella Caina nám však pomáhají žít nepřirozeným a špatným způsobem.</p> <p>Jen proto, že chce vládnout, kvůli tomu, že potřebuje nalézt viníka, aby mohl získat moc, všechno, co máme, bude navěky ztraceno, a už to nikdy nebude moct být obnoveno.“</p> <p>„Ale proč by Cain chtěl něco takového udělat? Vládl by pustině.“</p> <p>Jax povytáhla obočí. „Právě jsi to vyslovil. Vládl by. Je ochotný zničit civilizaci, jen aby získal neomezenou moc pro sebe.</p> <p>Kdyby mu skutečně záleželo na tom, co se stane s lidmi pod jeho vládou, nikdy by nevyprovokoval takovou nenávist k hodnotám, neobviňoval by oběti za zločiny na nich spáchané a nepřesouval by vinu na nevinné, kdykoliv se něco nepodaří. Snažil by se problémy řešit, namísto toho, aby je zneužíval k uchvácení moci pro sebe.</p> <p>Jakmile Cain dosáhne svého, nikdo se mu nebude moci postavit na odpor. Ovládne svět − chladný, bez života, strádající. Přesto mu bude vládnout a žít v okázalém nadbytku, obklopen vším, po čem jeho srdce zatouží. Ať zůstane sebemíň, on tomu bude vládnout. To je jediné, na čem mu záleží. Je to člověk, který nemá soucit s nikým. Záleží mu jen na tom, aby dostal, co chce. Jestli přitom zemře pár milionů lidí, to je mu jedno − mrtví nepotřebují jíst.“</p> <p>Alex poslouchal s odvráceným pohledem. „Nemůžu uvěřit, že by lidé něco takového připustili.“</p> <p>Jax vzdychla. „Já vím. I pro nás je těžké tomu uvěřit, ale každý den lidé dobrovolně podstupují proces zvaný ‚očištění‘, aby se zbavili svých schopností − což znamená magie. Následně po tomto ‚obrození‘, magie, se kterou se narodili a naučili se ji ovládat, navždy zmizí. Ostatním lidem tvrdí, že se poprvé v životě cítí svobodní, a naléhají na ně, aby se také zbavili svých ‚nečistých‘ schopností. Davy lidí čekají ve frontách na očištění, aby se přidaly k ostatním a aby dokázaly svou mravnost.“</p> <p>Jax měla v očích slzy. „Nejhorší na tom je, že si tolik lidí necení svých jedinečných schopností! Neváží si ani sebe, natož těch, kteří bojovali a umírali, aby oni mohli žít a svobodně se rozhodovat, dokonce i o tom, že se vzdají právě tohoto těžce vybojovaného práva volby − spolu s jejich darem a osobností.“</p> <p>Sevřela ruku v pěst. „Často si říkám, že si zaslouží všechno, co se jim stane. Jen je mi líto nás, kteří si vážíme toho, co máme, že nás stihne stejný osud. A za ty bojuji. Ostatní budiž zatraceni.“</p> <p>Alexovi se stáhlo hrdlo, když v jejím hlase slyšel takovou bolest. „V našem světě jsou taky takoví lidé. Tvrdí, že svoboda už není potřebná, že se jí musíme vzdát ve prospěch společného blaha.“</p> <p>„Před nimi se měj na pozoru,“ zašeptala. „Jsou středobodem zla. Tolerují tyranii, ospravedlňují ji a souhlasí s ní. Tím pokaždé přivodí utrpení a smrt i nám ostatním.“</p> <p>Alex se na chvíli zaposlouchal do bubnování deště na střeše džípu. Síla jejího hlasu, prudkost, přesvědčivost i zanícení, s jakým mluvila, jen posílila jeho dojem, že je to neobyčejná žena, která ví, o čem mluví.</p> <p>Tahle žena určitě nebyla jen něčím stoupencem. Sama byla vůdčí osobností.</p> <p>„Jestli je Sedrick Vendis Cainova pravá ruka, a tudíž důležitá osoba, proč potom právě on přicestoval do našeho světa koupit moje obrazy, jen aby je počmáral?“</p> <p>Jax se zamračila a hlavou se jí honily černé myšlenky. „Nevím,“ přiznala nakonec. „Tehdy mi to připadalo přinejmenším trochu zvláštní.“</p> <p>„Takže,“ zeptal se nakonec, „opravdu si myslíš, že Radell Cain ode mě něco chce?“</p> <p>Zadívala se mu přímo do očí. „Pravidlo devítek říká, že v tom hraješ klíčovou roli.“</p> <p>Neuhnul před jejím pronikavým pohledem. „Bethany mi řekla, že jsi nájemná vražedkyně a že mě chceš zabít.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>23.</p> <p>Jax to nevyvedlo z míry. „Když jsem tě přišla zabít, jak to, že nejsi mrtvý?“</p> <p>Alexovi se taková vyhýbavá odpověď nelíbila. Pečlivě volil slova, ale řekl to prostě a upřímně. „V domě jsi mi řekla, že když půjdu s tebou, musíš vědět, že se na mě můžeš spolehnout. Zasloužím si vědět totéž o tobě, Jax. Myslím, že mi to dlužíš.“</p> <p>„Teď jsi promluvil jako Rahl,“ poznamenala.</p> <p>„Jsem Rahl,“ řekl důrazně.</p> <p>Zhluboka vzdychla a znovu odvrátila pohled.</p> <p>„Tedy, je pravda, že jsem sem přišla s tím, že se možná věci vyvinou tak, že tě budu muset nakonec zabít.“</p> <p>Ani ho to moc nepřekvapilo, spíš ho udivilo, že to tak otevřeně přiznala.</p> <p>„Ale řekla jsi, že moje jméno je uvedené v tom tvém proroctví −“</p> <p>„Není to mé proroctví. Je to pradávné proroctví a v jistých kruzích je dobře známé.“</p> <p>„No, když se na mě vztahuje proroctví, proč bys mě měla chtít zabít a proč nejsem mrtvý?“</p> <p>„Nejsi mrtvý, protože jsem se rozhodla, že tě nezabiju.“</p> <p>Alex chvíli čekal, jestli to vysvětlí. Než pokračovala dál, zamyšleně si hrála s vypáranou nití z deky.</p> <p>„V proroctví se praví: ‚Jednou někdo, kdo se nenarodí na tomto světě, ho bude muset zachránit.‘ To je všechno.</p> <p>Krátká proroctví, jako je tohle, jsou často nejkomplikovanější a nejnebezpečnější. Přestože se mohou zdát jednoduchá, nelze počítat s tím, že taková skutečně jsou.</p> <p>A vzhledem k tomu, že tohle proroctví je nesporně důležité, bylo důkladně prostudováno, ale stále zůstává nevyřešená jedna z těch důležitých otázek, které jsou záhadou pro zkušené odborníky zabývající se proroctvími.</p> <p>Proroctví bylo od začátku spojeno s rodem Rahlů. V jistých kruzích bylo už odnepaměti známo, že i na tomto světě jsou potomci rodu Rahlů, kteří −“</p> <p>„Jak mohou být potomci rodu Rahlů ve tvém i mém světě? Jsou to oddělené světy, oddělená místa, která možná ani neleží ve stejném vesmíru nebo dimenzi. Jak může být v obou světech stejná rodová linie?“</p> <p>Její oči měly nadčasový výraz vážnosti, nebo možná moudrosti. „Protože tvoji předkové a předkové převážné většiny lidí na tomto světě žili kdysi v mém světě.“</p> <p>Alex na ni zůstal nevěřícně zírat. Nebyl si jistý, jestli dobře slyšel.</p> <p>„To není možné.“</p> <p>Její výraz zůstal neochvějně vážný.</p> <p>„Předkové lidí na tomto světě žili v mém světě. Váš svět se zrodil z našeho, přinejmenším někteří jeho obyvatelé.“</p> <p>Na vlastní oči viděl věci, které dokazovaly, že mluví pravdu, že se sem nějak dostala z jiného místa nebo času, případně dimenze. Ale tohle? To bylo naprosto šílené.</p> <p>Alexe napadlo, že možná bere její sdělení příliš doslova.</p> <p>„Chceš říct, že o tom mluví staré příběhy. Že je to legenda, báje, něco jako báchorka z temného věku.“</p> <p>„Je to důvod, proč jsou Rahlové v obou světech − tedy alespoň byli. V našem světě už žádný Rahl není. Kdysi byli jenom v mém světě. V dávných dobách přišli někteří sem, na tento svět, aby začali nový život.“</p> <p>V tu chvíli ho napadlo, že už ví, jak to celé začalo a jak došlo k nedorozumění. „Už to mám. Chceš říct, že v dávných dobách nějací lidé jménem Rahl přišli na tento svět, podobně jako ty, a začali tu žít mezi ostatními. Proto je tady rodová linie Rahlů. Jsou to potomci několika lidí, kteří sem kdysi přišli − podobně jako ty.“</p> <p>„Ne, je to jinak. Historie říká, že v dávných dobách náš svět zachvátila válka. Mnoho lidí tehdy odmítalo magii ve svých životech − nechtěli, aby existovala. Věřili, že je zlá. Byli neoblomní a chtěli žít ve světě bez magie. Pro své přesvědčení byli ochotni zemřít. Nechtěli dokonce připustit, aby kdokoliv s magickými schopnostmi vůbec žil.</p> <p>Protože byli tak nesmiřitelní a odmítali žít v míru s lidmi obdařenými darem magie, protože byli rozhodnuti zabít každého s darem a vymýtit magii ze světa, dosáhli nakonec svého a splnil se jim sen: žít ve světě bez magie. Nebylo jim však umožněno zničit přitom náš svět. Byli vyhnáni sem, do světa, ve kterém magie neexistovala.“</p> <p>„Chceš říct, že tehdy taky nechtěli magii? Stejně jako teď? Zase stejný problém?“</p> <p>Chvíli se zarazila a přemýšlela. „Ne, není to stejné. Předtím to bylo hnutí, fundamentální náboženská víra, která měla mnohem širší záběr. Tehdy to byl fanatismus, který nepřipouštěl jiný názor. Věřili, že taková je vůle Stvořitele a že oni budou v posmrtném životě odměněni za zabíjení lidí obdařených magií.</p> <p>Nyní se nejedná o nic víc než o cynický manévr Radella Caina, kterým se tím snaží zakrýt svou honbu za mocí. Tyrani nechtějí, aby jejich poddaní měli zbraně. Odstraněním magie vezme zbraň každému, kdo by se mu mohl postavit na odpor. O to Cainovi jde především − vzít lidem možnost vzepřít se jeho vládě.</p> <p>Těm, kteří netoužili po magii, se splnilo jejich přání − byli posláni sem. Někdo z rodu Rahlů, kdo se nenarodil s darem, se rozhodl začít tady nový život.“</p> <p>„Takže jsme vetřelci? Naši předkové sem přicestovali z tvého světa?“</p> <p>Pokrčila nos a přemýšlela. „Nepřicestovali tak, jak to myslíš: jako se sem dostávám já, Cain i ostatní. Oba světy byly prý navzájem spojené − přinejmenším na okamžik byly na stejném místě ve stejný čas − a pak se oddělily. A lidé, kteří chtěli žít bez magie, zůstali na tomto světě. Nevím, kolik lidí bylo vyhoštěno, ale po rozdělení zmizelo z našeho světa ohromné množství lidí. Přes polovinu všech obyvatel našeho světa.“</p> <p>Celý ten příběh mu připadal silně přitažený za vlasy, než aby ho bral vážně, ale nechal to být. Zeptal se na něco jiného.</p> <p>„Jak je to dávno? Kdy se tohle mělo stát?“</p> <p>„Naše měření času může být jiné než vaše, takže si nejsem jistá, a navíc nám zůstaly jen základní fakta z historie, ale podle nich se to v našem světě stalo už hodně dávno.</p> <p>Ve vašem světě nebude o této události existovat prakticky žádný záznam. Vzpomínky lidí, kteří sem přišli, postupně mizely. Ztráta paměti byla součástí procesu. Ztráta magie byla většinou okamžitá, přestože v určité podobě se mohla ještě nějaký čas udržet. Po nějaké době se vytratila, stejně jako všechny vzpomínky na její původ.</p> <p>Pro lidi, kteří sem přišli, to musela být velice zlá a temná doba. Jenom třeba rozdělat oheň, což je s našimi schopnostmi hračka, byl boj.</p> <p>Výsledkem bylo, že první generace žily jako divoši, bez potřebných znalostí, takže v jejich životech převládalo utrpení a pověrčivost. Zaznamenávat události by byl přepych, který si lidé bojující o každodenní přežití nemohli dovolit. Pravděpodobně tu o celé události nevznikl vůbec žádný záznam.</p> <p>Ta doba je černou dírou ve vaší historii.“</p> <p>„Tak proto my nemáme v našem světě magii?“</p> <p>„Ano. Tvoji předkové − stejně jako moji − byli lidé, pro které byla magie běžnou součástí každodenního života. Rozdíl je v tom, že lidé v mém světě si magii zachovali. Lidé z tvého světa se jí vzdali.“</p> <p>Alex si unaveně přejel rukou po tváři. Snažil se, aby zakryl netrpělivost v hlase. „Myslím, že si dovedu představit, že v tvém světě magie existuje, Jax. Je to odlišné místo. Podle mě tam mohou platit úplně jiné fyzikální zákony. Ale tady takhle věci nefungují. A není to jen tím, že tu neexistuje magie − nemůže tu existovat. Fyzikální zákony přírody to neumožňují.“</p> <p>Málem řekl ‚takovou blbost‘, ale ovládl se.</p> <p>„Takže?“</p> <p>„Takže nemohu uvěřit, že magie mohla být někdy běžnou součástí života lidí z tohoto světa.“</p> <p>„Od té doby, co se ocitli tady, už nebyla.“ Když si všimla, že ho odpověď neuspokojila, vzhlédla a krátce se zamyslela, než se ho zeptala. „Máte ve vašem světě čaroděje, čarodějnice, čarodějky, draky a kouzla?“</p> <p>„Ne. Alespoň ne skutečné.“</p> <p>„Tak proč se objevují ve všech kulturách, u všech národů, v průběhu celé vaší dlouhé historie? Proč o nich mluví různí lidé na různých místech a v různých dobách? Proč máte dokonce i slova pro věci, které nemohou existovat?“</p> <p>„Jsou to jen starodávné legendy, báje a mýty.“</p> <p>Jax povytáhla obočí. „Proč jsou ale v podstatě stejné v každé kultuře v každém koutě vašeho světa? Proč mají všichni stejná slova pro stejné imaginární věci − mýty − když nemůžou existovat? Kde se podle tebe takový společný mýtus zrodil?“</p> <p>Na to Alex neměl odpověď.</p> <p>Naklonila se k němu. „Zrodil se v mém světě. Jeho podstata zůstala v mém světě. Proč je magie všeobecnou součástí vašeho jazyka, vaší kultury, přestože tady neexistuje a nemůže existovat? Proč?</p> <p>Ti, kteří sem přišli, si mohli přinést jen mizející vzpomínky na takové věci. Jak říkáš, magie tady není součástí reality. Nemůže tu existovat. Jsem si jistá, že lidé, kteří se tu usadili, začali brzy hluboce litovat, že si vůbec kdy přáli život bez magie. Nic horšího, než že se jim přání splnilo, se jim stát nemohlo.</p> <p>Ty věci, o které přišli, přetrvávaly v tomto světě dál, ale jen jako stíny toho, co kdysi bývaly, a pak zmizely úplně.</p> <p>Mýty a legendy jsou jediné, co zůstalo po těch, kteří sem přišli z mého světa.</p> <p>Zřekli se magie, ale ta vás přesto stále provází.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>24.</p> <p>Alex nedokázal přijmout její historku jako pravdu − zdála se mu příliš nepravděpodobná a tolik věcí v ní nesedělo s tím, co znal o historii světa. Jenže současně na tom příběhu bylo něco zneklidňujícího: zanechal v něm divný pocit nejistoty, kterého se nemohl zbavit. V lidské historii existovaly dlouhé temné časové úseky, o kterých se prakticky nic nevědělo.</p> <p>„Neumím ti odpovědět, Jax, ale to, že neznám odpověď, ještě neznamená, že žádná není. Domnívám se, že to může být i naopak: že právě vaše historie je založena na legendě a mýtu.“</p> <p>„Ať je po tvém, Alexi,“ řekla s povzdechem. „Jestli je to na tebe teď příliš, nech to být. Kromě toho na tom v téhle chvíli stejně nezáleží. Teď je důležité, že Pravidlo devítek tě označilo za člověka, o kterém se zmiňuje proroctví z mého světa, a tam je proroctví magií a magie je skutečná.“</p> <p>Věděl, že v něčem má pravdu. Věděl, že to, co se teď děje, je skutečné. Svaly ho bolely od křečí, které mu Bethany způsobila taserem. Viděl, jak zmizela těla. Na vlastní oči viděl, jak se objevil muž, jako by spadl z nebe.</p> <p>Neznal celou pravdu o minulosti, ani jestli má věřit její velmi nepravděpodobné teorii, ale věděl, že se něco děje, a rozhodně se ho to týká.</p> <p>„Dobře, poslouchám,“ řekl. „Co je teď důležité?“</p> <p>„Jsme přesvědčeni, že Cainovi lidé přicházejí na tento svět, aby našli něco, co by jim pomohlo vychýlit jednou provždy jazýček vah na jejich stranu. Nevíme, po čem pátrají, ale vynakládají na to spoustu úsilí, takže se bojíme, že když to najdou, budeme vyřízení.“</p> <p>Alex zvedl ruce v podrážděném gestu. „Ale jestli vaši lidé věří v proroctví, které říká, že já jsem jediný, kdo může zachránit váš svět, tak proč by chtěli, abych zemřel? Zemřu a zemřete vy všichni.“</p> <p>Pohlédla na něho s výrazem, který ho zneklidnil. „Proroctví může znamenat něco velice odlišného od toho, co si myslíš, že znamená. Co kdybys spolupracoval s Cainovými lidmi? Co kdyby tě mučením donutili jim pomáhat? Co když jsi jim pomáhal, aniž bys o tom věděl? Cokoliv z toho by vedlo ke stejnému konci. Byl bys přímo odpovědný za smrt milionů lidí.</p> <p>Pokud by se cokoliv z toho ukázalo jako pravdivé, pak bys mohl být naše spásou, jedině kdybys zemřel dřív, než bys mohl Radellu Cainovi pomoci.</p> <p>Proroctví totiž neříká, že musíš být živý, abys náš svět zachránil. Může znamenat i to, že musíš zemřít, pokud má být náš svět zachráněn.“</p> <p>Alex si projel rukou vlasy a chytil se za hlavu. Chtěl, aby tahle noční můra skončila. Nelíbila se mu záměrně neurčitá povaha proroctví. Proroctví se přece vždycky snažila, aby zahrnula ve své předpovědi v podstatě jakýkoliv výsledek, nebo mluvila o válkách, záplavách, případně suchu, protože vždycky jsou nějaké války, záplavy a sucha. Z Alexova pohledu bylo proroctví, stejně jako magie, jen dětinským nesmyslem, spoléhajícím se na naivitu lidí.</p> <p>„Proč jsi mě tedy nezabila?“</p> <p>„Kdybych věřila takovému výkladu proroctví, byl bys už po smrti.“</p> <p>„Takže ty tomu proroctví věříš, ale vykládáš si ho jinak?“</p> <p>„Máme takové rčení: ‚Proroctví nevládnou Rahlům. Rahlové ovlivňují proroctví.‘</p> <p>Když jsme se poprvé setkali, strhl jsi mě z cesty, abys mě zachránil. To byla zkouška. Moje zkouška. Uspěl jsi. Kdybych usoudila, že bys mohl pomáhat nepříteli, zabila bych tě na místě a zmizela dřív, než bys dopadl na zem.“</p> <p>„Takže proto, že jsem tě strhl z cesty pirátskému náklaďáku, ses rozhodla, že mě nezabiješ?“</p> <p>„Částečně. Souhlasím s rahlovským pohledem na proroctví: že potřebuje jako protiváhu svobodnou vůli, aby mohlo existovat. V případě Rahlů svobodná vůle znamená, že se proroctvím neřídí.“</p> <p>Ta špetka zdravého rozumu mu trochu zvedla náladu. „Takže Rahlové v tvém světě také nevěří proroctvím.“</p> <p>Položila mu ruku na paži. „Přišla jsem sem kvůli proroctví − ne proto, že mu věřím, ale proto, že mu věří Cain. Domnívám se, že ty, Alexander Rahl, jsi klíčem k vyřešení toho, co se děje. Radell Cain je stejného názoru.“</p> <p>„Když mě potřebuje, proč ještě nic neudělal? Říkala jsi, že už nějakou dobu navštěvují náš svět. Proč ještě neudělali to, co mají v plánu? Proč mě nechytili?“</p> <p>„Položila jsem si stejnou otázku,“ řekla. „Nakonec jsem došla k názoru, že zřejmě neví dost o tom, co vlastně hledá. Určitě má nějakou představu, ale myslím, že ještě neví dost, aby něco podnikl.“</p> <p>„Jak tu může něco hledat, když ani pořádně neví, co vlastně hledá?“</p> <p>„No, pro názornost řekněme, že když se světy rozdělily, tak kromě lidí sem byla odeslána i důležitá kniha. Takové věci se v minulosti dělaly, aby se nebezpečné informace náhodou nedostaly do nesprávných rukou.“</p> <p>„Myslíš, že hledá tu knihu?“</p> <p>„Použila jsem to jen jako příklad. Jak by ji tady našel? Nemůže si tu vzít na pomoc magii − jak jsem řekla, magie tu nefunguje. Kde by takovou knihu hledal?“</p> <p>„Takže se z nějakého důvodu rozhodl dostat se k ní s pomocí Rahlů?“</p> <p>„Víš, kde hledat takovou knihu, která pochází z mého světa a nepatří sem? Jak bys mohl vědět, kde je, nebo dokonce co je to za knihu? Nemohl. Možná že zabil členy tvé rodiny ve snaze je přinutit, aby mu to řekli, a zjistil, že to k ničemu nevede. Tak co má teď dělat?“</p> <p>„To bych taky rád věděl,“ přiznal Alex.</p> <p>„Ví, že jsi do toho všeho nějak zapletený − proto tě sledoval přes zrcadla a stopoval tě přes telefon. Snaží se nalézt odpovědi. Jenže protože jsi jeho posledním vodítkem, musí být opatrný.“</p> <p>Poprvé od chvíle, kdy utekl z domu, pocítil Alex záblesk optimismu. „Takže když mě Cain potřebuje, ti muži, co se nás při tvé první návštěvě pokusili přejet, museli být od Bethany.“</p> <p>„Ne, byli to Cainovi lidé.“</p> <p>Alex zvedl ruce v bezradném gestu. „To nedává smysl. Jestliže ode mě něco potřebuje, jestli mě sleduje, proč by najednou posílal své muže, aby se mě pokusili přejet?“</p> <p>„Nesnažili se tě přejet. Sledovali tě. Když uviděli mě, poznali mě. Snažili se přejet mě. Tys jim v tom zabránil.“</p> <p>Alex se na chvíli zarazil. „Tys je poznala? Znáš je?“</p> <p>„Jen toho velkého, který seděl blíž k nám. Jmenuje se Yuri. Zabila jsem mu bratra.“</p> <p>Alex vzdychl. Jax byla zjevně odhodlaná žena.</p> <p>„Tehdy to byla moje první, krátká návštěva. Nemohla jsem tu zůstat dlouho. Hned jak jsem se vrátila domů, začala jsem se připravovat na další návštěvu, což zabralo nějaký čas. Během té doby jsem sledovala galerii přes zrcadla, hledala jsem tě, než jsem dokončila přípravy. A tehdy jsem viděla Vendise. Když jsem se vracela zpátky, dal jsi mi ten obraz. Nemáš ani představu, co to pro mě znamenalo.“</p> <p>„Myslím, že mám,“ řekl něžně.</p> <p>Pousmála se, ale zavrtěla hlavou. „Když jsem ten obraz uviděla, věděla jsem, že jsi nejdůležitější osobou, jež vyřeší náš problém. Takže jsem se domnívala, že když ti vylíčím něco z podstaty problému, podnítí tě to k tomu, abys mi pomohl. Ale…“</p> <p>„Ale místo toho jsem tě rozzlobil.“</p> <p>Jax s úsměvem přikývla. „Když jsem se vrátila, řekla jsem přátelům, jak věrně jsi namaloval Shineestay, místo, o kterém jsem ti vyprávěla. A oni to pochopili a přiklonili se k mému názoru.“</p> <p>„Jen proto, že jsem namaloval les, který ti připadal povědomý?“</p> <p>„Ne. Protože jsem jim řekla, žes namaloval přesné místo, věrně do posledního detailu − kromě jednoho stromu, o kterém jsem se zmínila, že na obraze chybí.“</p> <p>Alex si to pamatoval. Ten strom zamaloval, protože se do obrazu nehodil kompozičně. Ale neřekl jí to, protože poslouchal pokračování jejího příběhu.</p> <p>„Víš, říká se, že v dávných dobách tehdejší vládce Rahl − ten, o kterém se říká, že oddělil oba světy − věřil, že magie vyžaduje umění. Že vytvoření nového kouzla svým způsobem vyžaduje použití přinejmenším uměleckých principů, a možná dokonce i uměleckého nadání.“</p> <p>„Ale jdi. Chceš mi namluvit, že umění je magie?“</p> <p>„Ne, vůbec ne, ale lord Rahl věřil −“</p> <p>„Kdo?“</p> <p>„Muž, který vládl v době oddělení světů, byl Rahl − poslední Rahl, o kterém víme aspoň něco, než se rod Rahlů ztratil někde v historii. Tehdy se mu říkalo jen ‚lord Rahl‘. Bojoval a zvítězil ve skoro stejné bitvě o přežití, jakou teď máme vybojovat my. Titul lord Rahl je od té doby symbolem zachování magie a svobody jednotlivce a pro nás představuje samotnou podstatu svobody.</p> <p>Moc informací o těch dávných dobách nemáme, ale víme jistě, že vítězství lorda Rahla, navzdory nepřízni osudu, započalo období míru a prosperity. Proto se také mluví o tomto časovém období jako o Zlatém věku, jenž přetrval celá staletí. Lord Rahl byl jeho strůjcem. Umožnilo to jeho vítězství nad tyranií a vyhoštění lidí, kteří chtěli odstranit magii.</p> <p>Z toho důvodu Radell Cain a lidi jako on nenávidí takovou představu o lordu Rahlovi.</p> <p>V každém případě lord Rahl věřil, že nové formy magie jsou tvůrčími činy, jež nutně využívají prvky umělecké představivosti. Umění − dobré umění − dodržuje kromě jiného zásady vyváženosti, plynulosti, rozmístění a kompozice. Tyhle prvky musí být v souladu, všechny se musí navzájem doplňovat, aby na nás umělecké dílo hluboce zapůsobilo a skutečně se dotklo našich duší. Proto věřil, že umění a magie jsou neodmyslitelně propojené. Když jsi maloval obraz krajiny z mého světa, nějak jsi pronikl do podstaty toho, co využil, když překlenul světy, čas a prostor.“</p> <p>„Znamená to tedy, že se mě nebudeš snažit zabít?“ zeptal se jí s úsměvem.</p> <p>S ospalým úsměvem na něj pohlédla. „Jsem tady, abych tě chránila, Alexi. Potřebuji tvou pomoc, pokud to máme vyřešit. Kromě tvého nalezení a snahy udržet nás oba naživu nevím, co dělat dál. To už je na tobě.“</p> <p>Alex překvapeně zamrkal. „Na mně? Jak mám vědět, co dělat? Ti lidé sem přišli z tvého světa. O celé věci skoro nic nevím. Proč čekáš, že budu vědět, co dělat?“</p> <p>Upřeně na něj hleděla s výrazem, že je to přece jasné. „Jsi Alexander Rahl.“</p> <p>„Jax,“ řekl nakonec, odvrátil pohled a přemýšlel, jak jí šetrně sdělit své pochybnosti. „Nevím, jestli jsi skutečně našla správnou osobu.“</p> <p>„Pravidlo devítek říká, že správnou osobou jsi ty.“</p> <p>„Takhle to nemyslím.“ Unaveně mávl rukou. „Chci říct, že do mě vkládáš příliš velké naděje a víru. To Pravidlo devítek je jenom pověra. Ocitl jsem se v tom proroctví náhodou, nic víc. Nikde se nemluví konkrétně o mé osobě. Jsem umělec, který se živí malováním obrazů. O tomhle nic nevím. Nevím, jak mám bojovat s lidmi z jiného světa.“</p> <p>„Zatím si vedeš dobře.“</p> <p>Odbyl její poznámku mávnutím ruky. „Jen jsem se snažil zůstat naživu. To ale neznamená, že bys ve mne měla tak bezvýhradně věřit. Dokonce i kdyby sem nějací Rahlové přišli, jak říkáš, bylo to už strašně dávno. Nemůžu naplnit očekávání a dokázat to, co oni dokázali ve tvém světě.“ Nespokojeně si rukou pročísl vlasy. „Prostě si jen myslím, že −“</p> <p>„Alexi, poslouchej mě.“ Počkala, až se na ni podíval. „V pokoji, kde maluješ, je zrcadlo. Když jsem čekala, až bude všechno připraveno, abych se tu mohla zdržet déle, celé hodiny jsem tam sedávala a sledovala tě při práci. Moc jsem si přála, abych našla nějaký způsob, jak tě přes to zrcadlo varovat před všemi mocnými silami, které se na tebe zaměřovaly.“</p> <p>Alex si dobře pamatoval na její upozornění při jejich prvním setkání, že ho lidé z jejího světa mohou pozorovat přes zrcadla. Už předtím si dával na zrcadla pozor. A tohle záměrně umístil do ateliéru a doufal, že ho pozorovat budou − doufal, že ho uvidí Jax a rozhodne se, že se vrátí. Dal ho tam speciálně pro ni.</p> <p>„Jak jsem tě sledovala přes zrcadlo, hodně jsem toho o tobě zjistila.“</p> <p>Usmál se. „Hodně o tom, jak malovat, možná.“</p> <p>„Ne. O tobě. Když delší čas pozoruješ nějakou osobu, pochopíš její sklony, zaměření, nálady, emoce − způsob myšlení, nebo jestli se ani nenamáhá myslet. Zjistíš, co je pro takovou osobu důležité.</p> <p>Jednoho dne, když ses otočil, abys otřel štětec, viděla jsem, jak jsi koutkem oka zahlédl obrázek. Měl jsi ho v rámečku na stole a byl na něm tvůj dědeček. Odložil jsi štětec a vzal jsi ten obrázek do ruky. Díval ses na něj, a pak ti začaly téct po tvářích slzy.“</p> <p>„Cítit smutek je přirozené a lidské,“ namítl Alex. „Není na tom nic zvláštního ani významného.“</p> <p>Přikývla. „To máš pravdu. Je přirozené cítit smutek, rmoutit se a truchlit pro blízkou osobu, kterou jsme ztratili, mít zlomené srdce. Jenže jak jsi plakal, druhou ruku jsi sevřel v pěst. Pevně jsi stiskl čelist. Ve tváři jsi zrudnul vzteky. A praštil jsi pěstí do stolu.“</p> <p>Alex polkl při vzpomínce na ten náhlý příval emocí. „No − a co? Měl jsem vztek.“</p> <p>„Měl jsi vztek na smrt, že ti ho vzala. Zuřil jsi na samotnou smrt. A zuřil jsi na smrt proto, že život pro tebe tolik znamená. Jsi ta správná osoba, Alexandre Rahle. Jsi ten, koho jsem sem přišla najít.“</p> <p>Alex naslouchal dešti a přemýšlel o jejích slovech.</p> <p>„Pak zazvonil ten zvonek,“ řekla. „Viděla jsem odraz Bethany v okně.</p> <p>V tu chvíli jsem si uvědomila, co všechno je v sázce a o co můžeme přijít.</p> <p>Stále se teprve učíme, jak se dostat na tento svět. Není to vůbec snadné a dlouho nám trvá vytvořit si záchranné spojení. Proniknout do velké nicoty je nepředstavitelně skličující pocit.“</p> <p>Alex si nedovedl něco takového představit. „V jakém smyslu?“</p> <p>Jax chvíli mlčky hleděla do vzpomínek. Záblesky vrhaly na její tvář nadpozemsky namodralé světlo.</p> <p>„Je to jako skočit z útesu do nekonečné noci… pád bez konce. Každou chvilku čekáš, že dopadneš na dno. Svaly a nervy tě bolí v očekávání náhlého, ničivého dopadu. Nekonečný strach je vměstnán do každého okamžiku, kdy se pohybuješ v prostoru, kde neexistuje nic jiného než ten strach.</p> <p>Zprvu máš pocit, že ses vrhl do nekonečné noci, ale přijde chvíle, kdy si uvědomíš, že není žádné nahoře ani dole, horko ani zima, světlo, žádný vjem, dokonce ani dýchání nebo tlukot vlastního srdce. Jsi připraven o všechno, co vytváří pocit, že jsi naživu.</p> <p>A v tu chvíli tě zachvátí panika.“</p> <p>Když se zablesklo a vzápětí docela blízko zahřmělo, až se džíp zachvěl, Alex nadskočil. Jax ne. Jako by byla někde jinde, kam zvuky z reálného světa nedoléhají.</p> <p>„Jak dlouho to trvá?“ zeptal se nakonec Alex, když Jax delší dobu mlčela. „Jak dlouho to musíš vydržet?“</p> <p>Její vyděšené oči se bez mrknutí upíraly do vzpomínek. „Máš pocit, jako bys byl uvržen do věčnosti. Cítíš osamělost, kterou ani nedokážu popsat.</p> <p>Pak nastane chvíle, kdy začneš věřit, že jsi mrtvý. Nic neslyšíš, ani nevidíš. Cítíš, že musíš být mrtvý.“</p> <p>Zdálo se, že se Jax se značným úsilím vymanila ze vzpomínek v obavě, že kdyby v nich setrvala o chvíli déle, to místo by ji stáhlo zpátky. Zhluboka se nadechla a pohlédla na Alexe.</p> <p>„Když jsem se vydala na tento svět, pomocí magie jsem si stanovila výchozí bod, protože odtud bych ho ve svém světě nenašla a nevěděla bych, kam se mám vrátit. Proto potřebuji záchranné spojení, pomocí něhož překonám nekonečnou nicotu a vrátím se zpátky do svého světa. Bez vytvoření tohoto spojení neexistuje jiná možnost návratu.</p> <p>Když jsem se naposledy vracela domů, měla jsem u sebe obraz, který jsi mi daroval, ale ztratila jsem ho v nicotě. Moc se mi líbil a víc než cokoliv jiného jsem si ho chtěla vzít zpět, aby ho viděli i ostatní. Držela jsem ho co nejpevněji, ale stejně jsem ho ztratila. Nepamatuji si, kde a jak zmizel. Tahle zkušenost jen dokázala, co jsme si mysleli − že věci z tohoto světa se nedají vzít do našeho.</p> <p>Moc mě mrzí, Alexi, že jsem přišla o překrásný dárek od tebe.“</p> <p>Usmál se na ni konejšivým úsměvem. „Namaluji ti jiný.“</p> <p>Kývnutím hlavy mu poděkovala za pochopení.</p> <p>„Když jsem viděla Bethany a ty ničemy u tvých dveří, věděla jsem, že nesmím ztrácet čas. Musela jsem přijít okamžitě, přestože jsem ještě neměla vytvořené záchranné spojení.</p> <p>Musela jsem přijít, protože ty jsi ta pravá osoba, Alexi.“</p> <p>Alex poslouchal bubnování deště na střechu džípu a vzdálené hřmění. Vzpomněl si na ten den v ateliéru, který mu popsala. V té době už na zrcadlo pozapomněl. Myslel, že už ji nikdy neuvidí. Nebyl to zdaleka jediný den, kdy zuřil na smrt, že mu vzala Bena. Jestli ho pozorovala déle, musela to také vidět.</p> <p>Ben by nezemřel, nebýt lidí, kteří přicházeli na tento svět a pronásledovali jeho rodinu i jeho samotného.</p> <p>Jestli je nezastaví on, kdo to udělá? Kolik lidí ještě zemře?</p> <p>Jax mu položila ruku na paži. „Jsi v pořádku, Alexi?“</p> <p>Přikývl. Napadlo ho, jestli je v pořádku ona, když ví, že se nedostane domů.</p> <p>„Musíme je zastavit,“ prohlásil s klidným odhodláním. „Nevím, jestli jsem ten pravý, ale jsem jediný Rahl, kterého máš. Jestli můžu něco udělat, abych pomohl, udělám to. Jestli dokážeme odhalit jejich záměry a překazit jim je, pak možná uchráním jiné lidi, aby nepřišli o své blízké.“</p> <p>„Děkuji ti, Alexi,“ zašeptala. Znovu mu jemně stiskla paži, jako by chtěla vyjádřit pochopení, že rozumí všemu, co se skrývá za jeho slovy, a lituje, že musí od něj tolik žádat.</p> <p>Věděl, že pro ni není cesty zpět. Ale ani pro něj už nebyla jiná cesta. Ať se stane cokoliv, teď byli oba rozhodnuti.</p> <p>Tvář se jí rozjasnila malým úsměvem. „Takže − máš nějaký nápad?“</p> <p>„No,“ řekl, „Bethany věděla něco o tom, po čem ti druzí lidé pátrají. Chtěla nosit mého potomka. Tím mohla získat jedinou věc: dědictví, které mi připadlo po dovršení dvaceti sedmi let. Myslím, že musíme zjistit něco bližšího o pozemcích, které jsem zdědil.“</p> <p>„Připouštím, že je rozumné, abychom se na to podívali. Ale nevidím žádnou spojitost s tím, po čem pátrají nebo o co jim jde. K čemu by jim byly pozemky?“</p> <p>„Nevím, ale Bethany je zcela jistě měla v plánu získat.“</p> <p>„To není tak jisté. Mně připadá pravděpodobnější, že ve skutečnosti chtěla tvoje dítě. Rahla.“</p> <p>„K čemu by jí byl můj potomek?“</p> <p>„V mém světě by měl nesmírnou cenu. Potomek rodu Rahlů by jí získal mnohem větší důležitost, než by jinak měla.“</p> <p>„Ty si myslíš, že chtěla otěhotnět a vrátit se do tvého světa? Před chvílí jsi říkala, že si odtud nemůžeš nic vzít zpátky.“</p> <p>„Ale kdyby otěhotněla, dítě by samozřejmě bylo i její. Vlastně by se stalo její součástí. Jsem přesvědčená, že by si ho mohla vzít zpět i přes nicotu.“</p> <p>„Byl jsem si jistý, že to má nějakou souvislost s tím pozemkem,“ zamumlal Alex.</p> <p>„Možná má,“ připustila Jax. „Jen ti vysvětluji, že jsou i jiné důležité důvody, proč mohla chtít, abys ji přivedl do jiného stavu. Chápu, proč by chtěla následovníka rodu Rahlů, ale nedovedu si představit, proč by měla chtít nějaké pozemky. Má své vlastní území − a docela rozlehlé.“</p> <p>„Takže jsi přesvědčená, že jim jde o něco jiného než o území, které mám zdědit?“</p> <p>Jax pokrčila rameny. „Jen chci naznačit, že jsou i jiné důvody, proč se o tebe zajímají lidé z mého světa.“</p> <p>Alex vzdychl. „No, pokud vím, tak matka je jediný další žijící Rahl. Slyšel jsem, jak říká, že se ti lidé od ní vždycky chtěli něco dozvědět.</p> <p>Ty pozemky jsou daleko odtud, ale matka je blízko. Než budeme pokračovat v úvahách o zděděném území, měli bychom zajít za matkou a zeptat se jí, co od ní ti lidé chtěli vědět. Nejsem si jistý, jestli bude schopná mluvit, ale zkusit bychom to měli.“</p> <p>„Říkal jsi, že je duševně chorá.“</p> <p>„Možná není tak nemocná, jak jsem si myslel. Třeba ji k šílenství dohnali právě oni. Rozhodně u ní můžeme začít.“</p> <p>Jax mu chvíli hleděla do očí. „Tak dobře. Zítra navštívíme tvou matku.“ Položila se a zívla. „Měl jsi pravdu, měli bychom se trochu prospat.“</p> <p>Alex přikývl a také zívl. Sledoval, jak si upravila pytel pod hlavou. Zavřela oči.</p> <p>„Jax, tam odkud pocházíš, jsi významná osoba, viď?“</p> <p>„Jsem jen žena, Alexi. Žena, která tady nemá žádnou moc. Žena, která se bojí, že už nikdy nespatří svůj domov. Žena, která se obává o životy těch, které miluje.“</p> <p>„Například i nějakého muže?“</p> <p>„Ne,“ zašeptala se zavřenýma očima. „To není takový druh lásky. Nikoho takového nemám.“</p> <p>Chvíli se díval, jak pomalu dýchá. Vypadala k smrti unavená. Cestování ze vzdáleného světa přes nicotu se podle jejích slov zdálo být víc než jen vyčerpávající zážitek.</p> <p>„Jax,“ zeptal se potichu, „jsi královna nebo tak něco?“</p> <p>Smutně se pousmála, ani neotevřela oči. „V mém světě se kdysi královny klaněly před ženami, jako jsem já, ale už to tak není. Teď se klaní Cainovi.“ Hlas jí zněl ospale. „Teď jsem jen vystrašená a zoufalá žena daleko od domova. Žena, která se obává, že je bláhové si myslet, že nad těmi lidmi může zvítězit.“</p> <p>Chvíli na ni hleděl. „Určitě nejsi bláhová,“ zašeptal a upravil bundu, kterou ji přikryl. „Myslím, že jsi nejstatečnější osoba, jakou jsem kdy potkal.“</p> <p>Už spala a neslyšela ho.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>25.</p> <p>„Ano, žádný problém,“ řekl pan Fenton. „Za pár dní pro vás budu mít všechno připravené.“</p> <p>„Děkuji,“ řekl Alex do telefonu. „To bude stačit. Ještě nevím přesně, kdy přijedu, ale pár dní to určitě potrvá.“</p> <p>„Zavolám vám, pane Rahle, až budu mít dokumenty připravené.“</p> <p>„Ehm, ne… neobtěžujte se,“ řekl Alex a horečně vymýšlel výmluvu. „Mám problémy s mobilem. Nějak zlobí. Až budu mít čas, musím ho dát spravit. Dám vám vědět, až to udělám. Nerad bych zmeškal váš hovor. Víte co, zavolám vám za pár dní a řeknu vám, kdy přijedu do Bostonu.“</p> <p>„Těším se na vás. Díky za zavolání. Lidi z Daggettovy nadace vaše rozhodnutí potěšilo a rádi by se s vámi setkali.“</p> <p>Alex uvažoval proč.</p> <p>„Dobrá, tak já vám zavolám hned, jakmile budu vědět, kdy se dostanu do Bostonu.“</p> <p>„Děkuji, pane Rahle. Zatím na shledanou.“</p> <p>Alex zaklapl mobil a hodil ho do velkého kelímku s vodou. Stoupaly z něj bubliny. Alex opatrně spojil okraje kelímku a několikrát je přehnul. Pak ho postavil do odpadkového koše, aby se z něj nevylila voda − alespoň ne hned.</p> <p>Jasně si pamatoval na upozornění Jax, že lidé z druhé strany ho mohou přes telefon vystopovat. Nemohl s jistotou zjistit, jestli ti lidé už našli způsob, jak se napojit na jeho nový mobil. Pokud věděl, hovor s právníkem mohl Cainovým lidem umožnit, aby ho přes telefon znovu vystopovali.</p> <p>Ať už to bylo možné nebo ne, nechtěl nic riskovat. Byl to obyčejný levný mobil. Koupí si jiný. Číslo bude jiné, ale právníkovi řekl, aby mu nevolal. A s nikým jiným mluvit nepotřeboval. Rozhodně ne tak nutně, aby kvůli tomu riskoval život.</p> <p>Z nové galerie se s ním možná budou chtít spojit, zvlášť jestli prodají nějaký jeho obraz, ale vzhledem k tomu, co všechno se stalo, to v této chvíli nebylo důležité. Měl jiné starosti. Připadalo mu, že má nový život. Napadlo ho, že může být docela krátký.</p> <p>Alex se zahleděl směrem k toaletám. Sám už se umyl a čekal na Jax. Toalety v nákupním centru sice nebyly nejlepším místem k provádění ranní hygieny, ale pořád to bylo lepší než nic.</p> <p>V bufetu už posnídali sendviče, Jax spořádala tři.</p> <p>Když si vzpomněl, že neuměla otevřít dveře džípu, podrobně jí vysvětlil, jak funguje splachování na záchodě a umyvadlová baterie pro případ, že by si s nimi nevěděla rady. Poslouchala s dychtivým zájmem jako studentka, která pozorně sleduje výklad učiva, z něhož bude zkoušená.</p> <p>Ráno byla obloha jako vymetená, ale foukal studený vítr, pozůstatek nočních prudkých bouřek. Aspoň že přestalo pršet. Když vylezli ze zadní části džípu a hleděli na blankytně modrou oblohu, události minulé noci − blesky, hromy, bezohledné boje, zabíjení, krev − se zdály jako vzdálená noční můra.</p> <p>Při dalším pohledu směrem k toaletám uviděl přicházející Jax. Usmála se, když ho viděla. V hnědých očích jí vesele zajiskřilo a Alex měl hned lepší náladu. Po předchozí noci bylo oběma jasné, že jsou odkázáni jeden na druhého. Poutal je k sobě společný úkol.</p> <p>Kupodivu vypadala, že na ní události minulé noci nezanechaly žádné stopy. Nechápal, jak to dokázala poté, jak promokli, a po noci strávené v těsné zadní části džípu. V duchu se usmál, když ho napadlo, že to vypadá, jako by použila nějaké kouzlo, aby její plavé kadeře získaly zpátky svůj hedvábný lesk.</p> <p>Jediná potíž byla, že Jax vypadala příliš dobře. V Regentském centru zapadla mezi ostatní zákaznice. Tady, v nákupním centru na okraji města, kde zákazníci na sobě měli většinou džíny nebo minisukně, trička a na nohou sandály, moc vyčnívala.</p> <p>Přitom, jak si ji většina mužů v nákupním středisku zvědavě prohlížela, nedokázal odhadnout, jestli ji pozoruje i někdo z jiného světa nebo ne. Už se nemohl dočkat, až jí koupí něco jiného na sebe, aby nepřitahovala tolik pozornosti.</p> <p>„Vypadáš úžasně,“ řekl, když k němu došla.</p> <p>„Ano, vím, jak to myslíš. Pojďme pro nějaké jiné oblečení, abych nevypadala tak úžasně.“</p> <p>Alex uvažoval, jestli je taková věc vůbec možná. Určitě však v jiném oblečení nebude poutat tolik pozornosti. Jax si zřejmě byla dobře vědoma toho, jak se její šaty odlišují od oblečení ostatních lidí v nákupním středisku. Musela si dávat pozor, aby tak nevyčnívala, protože si dobře uvědomovala, že je terčem.</p> <p>„Měla jsi nějaké potíže s použitím toalety?“</p> <p>„Ne, ale taková hubená holka v umývárně byla docela zvědavá.“</p> <p>„Proč? Co říkala?“</p> <p>„Zeptala se: ‚Hele, tys ňáká supermodelka nebo něco takovýho?‘ Nevěděla jsem, co tím přesně myslí, ale zhruba jsem to pochopila. Když jsem jí řekla, že nejsem, hned mi položila další otázku: ‚Tak co teda děláš? Čím se živíš?‘“</p> <p>Alex se usmál tomu, do jaké prekérní situace se Jax dostala, a byl zvědavý, jak ji vyřešila.</p> <p>„A cos jí řekla?“</p> <p>„Řekla jsem jí, že se živím zabíjením lidí.“</p> <p>Alex se prudce zastavil. „Cože jsi jí řekla?“</p> <p>„Že zabíjím lidi. Neznám dostatečně váš svět, abych si dokázala vymyslet nějakou věrohodnou lež, tak jsem jí řekla pravdu.“ Jax mávla rukou, aby rozptýlila obavy, které se Alexovi zračily ve tváři. „Lidé většinou pravdě nevěří. Radši slyší dobrou lež.“</p> <p>„A co na to ta holka?“</p> <p>„Prohlásila: ‚To jako fakt? To je hustý.‘“</p> <p>„Fajn. Chvíli jsem si myslel, žes ji vyděsila.“</p> <p>„Ne, vypadala, že je smrtí docela zaujatá. Nehty i rty měla namalované na černo. Jaký má smysl vypadat jako mrtvola?“</p> <p>„Myslím, že je to krátké období v dospívání, kterým si dívky musí projít,“ řekl Alex. „Nikdy jsi… já nevím… nestavěla ses na odpor dospělým, když jsi byla mladá? Nechtěla ses odlišovat? Být jiná?“</p> <p>Jax se na něj nechápavě podívala. „Ne. Proč bych to dělala?“</p> <p>Alex vzdychl. „Asi jsi opravdu z jiného světa. Cos tedy dělala, když jsi byla přibližně v jejím věku?“</p> <p>„Učila jsem se a cvičila.“</p> <p>Alex se na ni tázavě zadíval a ani si nevšiml, že je všichni kolemjdoucí se zájmem pozorují. „Co ses učila a cvičila?“</p> <p>Pousmála se. „Jak zabíjet lidi.“</p> <p>Chvíli ji pozoroval. „Je to jedna z těch tvých pravdivých iluzí, anebo lež, o které si myslíš, že jí uvěřím?“</p> <p>„Obojí,“ řekla.</p> <p>„Co to znamená?“</p> <p>Pousmála se. „Učila jsem se jazyky. Ovládám spoustu jazyků našeho světa. Cítíš se líp?“</p> <p>Rozhodl se na ni dál nenaléhat a změnil téma. „Když vidím, jak jsou lidi zvědaví a rádi se vyptávají, mohli bychom se dostat do situace, kdy budeme muset odpovídat na všetečné otázky, když nebudeme zrovna spolu, takže bychom si měli vymyslet nějakou věrohodnou historku, které se budeme v případě potřeby držet.“</p> <p>„Neříkej mi,“ řekla a ovívala si rukou obličej, jako by měla omdlít, „že jsme bláznivě zamilovaní, zasnoubení a budeme se brát.“</p> <p>Alex se zarazil. „No, vlastně jsem ti přesně tohle chtěl navrhnout − to zasnoubení. Myslel jsem, že by se nám to mohlo hodit. Chci říct, že když tě chci vzít s sebou do léčebny za matkou, musím přijít s nějakou uspokojivou historkou, proč jdeš se mnou. Nepustí dovnitř každého. Musíš být někdo blízký. Příbuzný nebo partner a podobně.“</p> <p>„Proč se tak červenáš?“</p> <p>„Hele, usoudil jsem, že když tě budu vydávat za svoji snoubenku, nikomu to nebude divné a ušetří nám to spoustu potíží. Nenapadlo mě, že proti tomu budeš mít námitky.“</p> <p>„Uklidni se,“ řekla s úsměvem. „Měla jsem stejný nápad jako ty.“</p> <p>„Ehm. Opravdu?“</p> <p>„Jistě. Co jiného bychom asi řekli lidem v léčebně, kde drží tvou matku? Že jsem přišla z jiného světa a ráda bych si promluvila s tou bláznivou paní?“</p> <p>„Opravdu se červenám?“</p> <p>Vzhlédla k němu. „Jenom trochu.“</p> <p>„Takže jsi moje snoubenka? Souhlasíš s tím?“</p> <p>Povytáhla obočí. „Pokud neplánuješ, že se opravdu vezmeme.“</p> <p>Alex se zastavil před výlohou s dámskými oděvy a byl rád, že může změnit téma. „Tady bychom ti mohli sehnat nějaké vhodnější oblečení.“</p> <p>Otevřel velké skleněné dveře a podržel jí je, aby prošla. Když vešla do obchodu, ohlédla se na něj. „Pořád se červenáš, Alexi.“</p> <p>„No, vlastně,“ řekl, „myslel jsem, že by bylo nejlepší, kdybychom se rovnou vzali. Kdybychom to měli černé na bílém, vyřešila by se tím spousta problémů. Když přijedeme za právníkem už jako manželé, usnadní se tím převod vlastnických práv k pozemkům…“</p> <p>Potěšilo ho, když viděl, jak strnula a upřeně se na něj zadívala. „Jen si dělám legraci,“ řekl. „Červenáš se.“</p> <p>Potřásla hlavou. „Asi ano.“</p> <p>Kulaté regály s kalhotami, tričky a sukněmi zabíraly celou plochu obchodu. Alex nasměroval Jax k oddělení s džínami. Jak se k němu pomalu proplétali mezi ostrůvky s oblečením, naklonil se k ní.</p> <p>„Jax, dá se nějak poznat, že je někdo z tvého světa? Něco, podle čeho by se dalo určit, že je jiný?“</p> <p>„Ne. Jsou stejní jako vy, až na to, že v mém světě ovládají magii. Tady ne. A já poznám jenom ty, které znám.“</p> <p>„Nebo když se tě snaží zabít.“</p> <p>„No, v mém světě bychom to nazvali vodítko.“</p> <p>„Tady taky,“ řekl. Byl znepokojený, když si uvědomil, že se nedá odlišit přítel od nepřítele.</p> <p>Když došli k regálu s džíny, vyhledal velikost 8 a jedny z hromádky vytáhl.</p> <p>„Tyhle vypadají, že by ti mohly sedět,“ řekl.</p> <p>Jax se rozhlédla kolem po plných policích. „Když vidím, kolik je tu oblečení, tak máš docela dobrou šanci, že se trefíš.“</p> <p>„Jsou rozdělené podle velikosti,“ řekl. „Všechno oblečení se dělá v několika standardních velikostech.“</p> <p>V údivu potřásla hlavou a džíny si od něj vzala. Zakabonila se, když si je prohlédla. „Tyhle jsou obnošené. To je nějaká sbírka pro chudé? Tady se rozdává obnošené oblečení chudým?“</p> <p>Alex se rozesmál. „Ne, ne, jsou nové. Schválně je dělají, aby vypadaly staré. A věř mi, rozhodně nejsou pro chudé.“</p> <p>Jax se na něj podezíravě podívala.</p> <p>„Je to módní,“ ujistil ji.</p> <p>Zdálo se, že ho podezírá, že si z ní zase dělá legraci. „Módní je vypadat jako žebrák v děravém oblečení? Proč by tak někdo chtěl vypadat?“</p> <p>„Nevím.“ Poškrábal se na spánku. „Myslím, že módní je vypadat, jako že máš na sobě pohodlné staré oblečení. Má to vytvořit dojem nedbalé elegance.“</p> <p>„Podobně jako udělat ze sebe živou mrtvolu?“ Vzdychla a odložila džíny na polici. Prodavačky pozorovaly Jax s velkým zaujetím. Ve svých elegantních černých šatech a světlých vlasech působila v takovém obchodě jako královna na tržišti.</p> <p>„Prosím tě, Alexi, mají tady kalhoty bez děr? Chci zapadnout, ale…“</p> <p>„Jistě.“ Vybral jiné, které by se jí mohly líbit víc. „Tyhle jsou dokonce levnější než ty děravé.“</p> <p>„To si děláš legraci.“</p> <p>„Mluvím pravdu. Ty ošoupané a děravé stojí víc než tyhle. Nebo chceš, abych ti řekl nějakou lež, které bys věřila radši?“</p> <p>Když se pořád tvářila trochu skepticky, vytáhl další kalhoty a ukázal jí cenovku.</p> <p>Vzala si od něj džíny. „Tyhle se mi líbí víc.“</p> <p>„Nebudeš oblečená podle poslední módy.“</p> <p>„Ale zapadnu?“</p> <p>„To ano.“</p> <p>„Takže si můžu vzít tyhle? Prosím.“</p> <p>Alex se usmál. „Samozřejmě. Vyber si to, v čem se budeš cítit příjemně.“ Kývl bradou. „Tamhle je zkušební kabinka, kde si můžeš oblečení vyzkoušet, abys zjistila, jestli ti sedí a jak v něm vypadáš.“</p> <p>„Můžu si vyzkoušet, co budu chtít?“</p> <p>„Jasně.“</p> <p>Zdálo se, že se jí ulevilo, a hned si začala vybírat sama. Kritickým pohledem zhodnotila různé styly a vybrala si několik dalších kousků, které nebyly děravé ani prošoupané, a tím pádem ne podle poslední módy.</p> <p>Cestou ke zkušební kabince se ještě zastavila u regálů s tričky a kalhotami. Sukně ji nezajímaly. Usoudila, že by jí odhalovaly nohy, a tím k ní opět poutaly pozornost. Podle toho, co Alex zahlédl z jejích dlouhých svalnatých nohou, jí musel dát za pravdu. Nakonec si to ale rozmyslela a rozhodla se jednu sukni přece jen vyzkoušet.</p> <p>Projevila vlohy pro nakupování docela rychle. Alex si pomyslel, že prodavačkám nebude na jejím chování vůbec nic podezřelého. Budou ji považovat za zákaznici, která přesně ví, co chce.</p> <p>Když se Jax zavřela v kabince s náručí oblečení, Alex si našel židli a postavil si ji tak, aby viděl na dveře kabinky i na dveře do obchodu. Chtěl mít dobrý výhled, kdyby dovnitř vešel někdo nevítaný.</p> <p>Doufal, že se nikdo takový neukáže. Vystřelit z pistole v noci za bouřky byla jedna věc, ale muset střílet ve dne v nákupním středisku, to by bylo něco docela jiného. Kdyby ho nedostali ti zlí, hodní by ho dostali zcela určitě.</p> <p>Jax za chvíli vyšla z kabinky v džínách a černém tričku. „Jak to vypadá?“</p> <p>„Úžasně sexy.“</p> <p>Zamračila se. „To je dobře nebo špatně?“</p> <p>„No, vypadáš skvěle.“</p> <p>„Jsem ráda, že ti tak připadám, ale mně jde spíš o to, jestli to splnilo účel a už splynu s ostatními?“</p> <p>„Ano. Dokonale. Vyzkoušej si i další věci. Budeš potřebovat oblečení pro různé příležitosti. Zkus si ty černé kalhoty s halenkou.“</p> <p>Když vyšla v jednoduché bílé blůze a černých kalhotách, přikývl. „Bezva. To je ono.“</p> <p>Právník mu sdělil, že všechno potřebné pro převod vlastnictví bude mít připravené během několika dní, ale Alex bude muset dokumenty podepsat osobně. Právník se zdál být puntičkářský a Alex nechtěl, aby nad Jax významně povytáhl obočí. Doufal, že jim poskytne nějaké informace nebo přinejmenším vodítko, které by jim mohlo pomoct. Alex usoudil, že pokud mají u člověka s tak spořádanou povahou vzbudit důvěru, musí vypadat důvěryhodně.</p> <p>Vybrali ještě nějaké další oblečení, většinou džíny, které se budou hodit pro každou příležitost, a hlavně jsou pohodlné na cesty. Když zaplatili, usadili se ke stolku v restauraci, aby odstranili cenovky a visačky. Alex k tomu použil kapesní nožík a varoval Jax, aby svůj nůž na veřejnosti nevytahovala. Když odřízl visačku z džínů a černého trička, které se jí moc líbilo, odešla se na toalety převléknout. Alex zatím odstranil zbývající visačky.</p> <p>Všiml si, že když vyšla, pořád přitahovala pozornost, ale už to bylo jiné. Teď ji kolemjdoucí sledovali spíš obdivnými pohledy než udivenými.</p> <p>Došla k němu a podala mu tašku s jejími černými šaty. Cítil se trochu provinile, že ji žádal, aby si oblékla něco, na co není zvyklá.</p> <p>„Tak, co myslíš?“ zeptal se jí.</p> <p>Ušklíbla se. „Myslím, že vypadám sexy.“</p> <p>Alex si s povděkem oddechl, že to bere s humorem. „Proti tomu se nedá nic namítnout. Hlavní je, že vypadáš, že patříš do tohoto světa. Doufejme, že tě Cainovi lidé takhle nepoznají.“</p> <p>„To nejspíš doufáš marně.“ Zavěsila se do něho a šli zpátky k autu. „Děkuji ti, Alexi, žes mi pomohl lépe zapadnout. Usnadní nám to hledání odpovědí.“</p> <p>Jak procházeli nákupním centrem směrem k parkovišti, Jax ho náhle přiměla zastavit. Otočil se k ní a viděl, že upřeně hledí do výlohy.</p> <p>Obchod se jmenoval Pandořina skříňka. Prodávali velké množství různých figurek, postaviček a dalších drobností. Podle toho, co Alex viděl, měli nejspíše spoustu draků, čarodějů a kouzelných předmětů.</p> <p>Jax si ho změřila významným pohledem. „Co je to?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Někteří lidé se o tento druh zboží zajímají.“</p> <p>Jax bez dalších slov zamířila přímo ke dveřím obchodu.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>26.</p> <p>Obchod Pandořina skříňka se specializoval na předměty, které měly nějaký vztah k magii. Prodávali všechno od deskových her s létajícími tvory přes amulety, víly, gnómy, draky všech druhů, až k čarodějům a čarodějnicím, křišťálovým koulím a ručně vyřezávaným kouzelným hůlkám za stovky dolarů. Ve skleněných vitrínách uprostřed obchodu byly vystaveny nejpropracovanější sběratelské figurky. Názvy knih na policích u protější stěny naznačovaly, že se to uvnitř hemží kouzly, čaroději a magií.</p> <p>Alex podobné obchody jako Pandořina skříňka už viděl. Jednou nebo dvakrát, ještě jako kluk, takový obchod i navštívil. Brzy z toho však vyrostl.</p> <p>Usměvavá, obtloustlá žena v široké modré haleně vyšla zpoza pultu. Krátké vlnité hnědé vlasy jí zdobil hřebínek ve tvaru draka. Brýle na čtení jí visely kolem krku na řetízku, připevněném k brýlím jemnými okřídlenými vílami. Vypadala tak na padesát.</p> <p>„Já jsem Mary. Vítám vás v Pandořině skřínce. Chcete pomoct s výběrem? Sháníte něco zajímavého?“ zeptala se s přátelským výrazem.</p> <p>„Jen se díváme,“ řekl Alex dřív, než mohla Jax promluvit. Marně.</p> <p>„Proč tu máte tyhle věci?“</p> <p>Prodavačka se s užaslým výrazem rozhlédla kolem sebe. „Jsou to poklady. Lidi je rádi sbírají. Nic tak nerozjasní váš den jako čaroděj, který vám sedí na stole.“</p> <p>„To záleží hlavně na tom, co je to za čaroděje,“ podotkla Jax.</p> <p>Žena se uchichtla. „Máte pravdu, drahá. Někteří dokážou být pěkně zlomyslní.“</p> <p>„Proč myslíte?“</p> <p>Mary ukázala na věci vystavené ve vitríně. „No, vždyť se na ně podívejte. Máme všechny možné typy. Někteří čarodějové jsou velice vážní, ale máme i takové − jako třeba tenhle − kteří v sobě mají trochu škodolibosti.“ Čaroděj nechával levitovat psa.</p> <p>Prodavačka měla pravdu, pokud šlo o rozmanitost nabídky. Měla tu vesele vyhlížející čaroděje ve vysokých špičatých kloboucích, čaroděje s dlouhými vousy hloubající nad knihou nebo křišťálovou koulí i čaroděje v černých pláštích se žhnoucíma očima, kteří vypadali, že doopravdy dokážou seslat nějaké kouzlo. Některé cínové nebo bronzové figurky zůstaly, jak byly, jiné byly vykreslené do nejmenších detailů.</p> <p>Alex si pomyslel, že mají na práci mnohem důležitější věci, a chtěl odejít.</p> <p>Prodavačka si se zalíbením prohlížela vystavené zboží. „Ty figurky mají lidem připomínat, že magie je všude kolem nás.“</p> <p>„Ne, není,“ řekla Jax.</p> <p>Vypadala rozzlobeně. Alexe se zmocnily obavy.</p> <p>„Ale samozřejmě že je,“ prohlásila žena s žoviálním úsměvem. „Možná ji nevidíme, ale magie je skutečná. Jen na ni musíte být naladěni.“ Povzdechla si. „Svět by byl smutný, kdybychom neměli magii.“</p> <p>„Ano,“ řekl Alex dřív, než se ke slovu dostala Jax. „Chápu, proč lidé tyhle figurky sbírají, ale magie není skutečná.“</p> <p>Mary na něj mrkla. „Ach, nedovolte, aby se magie vytratila z vašeho života. To by přece bylo moc smutné, nemyslíte? Všichni máme schopnost naladit se na magii, jen kdybychom ji trochu rozvíjeli. Stačí, když se jí trochu otevřeme.“</p> <p>Ze stojánku vzala jemný náhrdelník. „Máme tady tyhle křišťálové náhrdelníky, které by se mohly líbit vaší slečně. Moc by jí slušel, nemyslíte? Lidé říkají, že jim křišťály pomáhají vnímat magické vlnění, které je všude kolem nás.“</p> <p>Jax ji neposlouchala. „Tyhle věci jsou úplně špatné,“ mumlala si polohlasem pro sebe. Mary, jež ukazovala Alexovi náhrdelník, ji zřejmě neslyšela.</p> <p>Jax se sehnula, aby si prohlédla zboží vystavené na spodní polici. Na cedulce stálo: ‚Zvláštní nabídka‘. Když si prodavačka všimla, o co se Jax zajímá, odložila náhrdelník a obrátila pozornost k vitríně uprostřed obchodu.</p> <p>Jax opatrně zezadu vyndala figurku.</p> <p>Prodavačku její výběr evidentně potěšil. „Hm, máte dobrý vkus.“</p> <p>Jax zvedla figurku odlitou z akrylátu, představující krásnou ženu s dlouhými vlasy v prostých bílých šatech s čtvercovým výstřihem.</p> <p>„Tajemná žena,“ prohlásila Mary tiše.</p> <p>Jax vzhlédla. „Cože?“</p> <p>„Říká se jí Tajemná žena.“</p> <p>„A je to tak? Opravdu je tajemná?“ skočil jim do řeči Alex a snažil se, aby to znělo vesele. Chtěl odejít. Viděl, jak je Jax čím dál víc rozrušená. „No, my bychom −“</p> <p>„Je to hodně stará postava.“ Prodavačka se rozpovídala. „Jsem v tomhle obchodě sedmadvacet let a jen zřídka jsem narazila na předměty, které by ji ztvárňovaly.“</p> <p>„Dvacet sedm let,“ řekl Alex. „No, to je něco.“ Viděl, jak na něj Jax vrhla postranní pohled.</p> <p>„Ano, to je pravda. Za tu dobu jsem viděla Tajemnou ženu nabízenou na prodej v několika různých podobách. Pokaždé to však byly nádherné kousky jako tenhle. Snažím se mít v obchodě vždycky aspoň jednu. Poznávacím znamením Tajemné ženy jsou její typické šaty. Podle nich ji vždycky poznáte.“</p> <p>„Opravdu?“ zeptal se Alex, ale víc pozornosti věnoval Jax.</p> <p>„Ano.“ Mary vzdychla. „Moc lidí ale nemá zájem mít ji ve své sbírce. Obvykle mám jednu figurku dost dlouho, než ji prodám, ale pak stejně neodolám a seženu si novou, abych pořád měla aspoň jednu v nabídce.“</p> <p>„Proč o ni není takový zájem?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Možná proto, že se toho o ní mnoho neví. O všech svých lepších kouscích toho vím hodně, ale u ní si nejsem jistá ani jejími schopnostmi.“</p> <p>„Jejími schopnostmi?“ zeptala se Jax a prudce vzhlédla.</p> <p>„Ano,“ řekla Mary. „Neví se, jestli je čarodějnice, bílá čarodějka nebo jiná postava tajuplné magie. Z toho důvodu se jí říká Tajemná žena. Poznám ji, když ji vidím − poznám ji podle těch šatů a dlouhých vlasů. Nikdy jsem neslyšela, že by ji někdo nazval jinak, samozřejmě s výjimkou lidí, kteří ji neznají.“</p> <p>„Jak to myslíte, že ji neznají?“ zeptala se Jax rozčileným hlasem. „Jak by ji mohl někdo znát?“</p> <p>Prodavačka vzala s láskou malou figurku Jax z ruky. „Původně byla objevena v několika velmi starých knihách. Velice starých a pocházejících z různých míst. Přestože vypadá v každé knize poněkud odlišně, ilustrace ji vždycky zobrazují v těchhle šatech.“ Mary přejela prstem po výstřihu šatů. „Vždycky v dlouhých bílých šatech se čtvercovým výstřihem. Proto vždycky na první pohled poznám, že se jedná o Tajemnou ženu. Je velice zvláštní.“</p> <p>„Proč?“ zeptal se Alex, kterého její povídání zaujalo.</p> <p>Úsměv na její tváři se ještě rozšířil, že má zákazníky, které to zajímá. „No, je tajemná. Nikdo nezná její původ, ani kdo to je. A jak už jsem řekla, nikdo nezná její schopnosti. Jedno je však jisté: je mocná.“</p> <p>„Jak víte, že má vůbec nějaké schopnosti?“ zeptal se Alex. „Třeba jsou to vyobrazení nějaké královny nebo známé ženy z tehdejší doby − světice, patronky umění a podobně.“</p> <p>„Alexi,“ zašeptala Jax, „mohli bychom, prosím tě, už jít?“</p> <p>Mary mluvila dál a Jax neslyšela. „To málo, co víme z těch starých knih, je povšechné, nejde to do podrobností. Vždycky je tam však zmínka o tom, že měla velkou moc, ale už se neříká jakou. V některých překladech se o ní mluví s úctou, jiné naznačují, že bývala obávanou osobou.“ Mary vzdychla. „Je to prostě tajemná žena.“ Úsměv přešel v úsměšek. „Ale má kouzlo.“</p> <p>„Nechápu, jak to můžete říct,“ namítl Alex.</p> <p>Prodavačka se mu na chvíli zahleděla do očí. „Vím to, protože se jí lidé bojí. Mám zákazníky, kteří sbírají figurky všech možných druhů − dokonce i nejobávanějších čarodějů. Ale málokterý z nich má ve své sbírce ji.“</p> <p>„To je přece hloupost,“ prohlásil Alex. „Pokud o ní nic nevědí, proč by se jí báli?“</p> <p>Prodavačka pokrčila rameny. „Nevím. Abych řekla pravdu, je moje nejoblíbenější.“ Pyšně si prohlížela sošku a obracela ji v ruce. „Od té doby, co vlastním tenhle obchod, je Tajemná žena moje nejoblíbenější.“</p> <p>Nakonec se vzpamatovala a natáhla k němu ruku se soškou. „Máte zájem mít Tajemnou ženu ve svém životě?“</p> <p>Jax, ve tváři bílá jako křída, se schválně odvrátila.</p> <p>Alex už tajemnou ženu ve svém životě měl, ale nechal si to pro sebe. „Možná jindy.“</p> <p>Žena se smutně usmála. „Chápu. Spousta lidí se jí bojí.“</p> <p>„Já se nebojím,“ ohradil se Alex.</p> <p>„No, dobře,“ řekla a vrátila figurku na polici, kde na ni dopadalo světlo. „Tajemná žena potřebuje v dnešním světě přátele.“</p> <p>„Alexi, už chci jít,“ zašeptala Jax znovu, tentokrát důrazněji.</p> <p>Alex jí položil ruku na záda, aby ji uklidnil a ujistil, že ji slyšel.</p> <p>„No, děkujeme za váš čas, ale už musíme jít.“</p> <p>Alex měl co dělat, aby Jax dostihl.</p> <p>„Co se děje?“ zeptal se a naklonil se k ní. Neodpověděla a dál spěchala chodbou.</p> <p>„Nechci o tom mluvit.“</p> <p>„Jax, o co jde? Jsi v pořádku?“</p> <p>„Ne, nejsem v pořádku. To bylo hrozné místo.“</p> <p>„Jak hrozné?“</p> <p>„Všechno tam bylo úplně špatně, přesto jsem u některých věcí viděla přízrak jejich původu.“</p> <p>„No, dobře, ale proč ses tím nechala tak vyvést z míry?“</p> <p>„Protože tam měli figurky a sošky lidí, ale nebylo v nich ani za mák lidskosti. Zaměřují pozornost na nesprávné věci. Ty předměty nevypovídají nic o životě, který je za magií. Mají tam čaroděje, který mává pitomou hůlkou, aby zvedl psa, a přitom skutečný člověk, opravdový čaroděj, by se spíš dotkl někoho, kdo trpí, a zvedl by tíhu z jeho duše. Místo toho tam předvádějí lidi jako přehlídku loveckých trofejí.“</p> <p>„Ale nemyslí to špatně, Jax. Jsou to jen serepetičky, drobné ozdobné předměty.“</p> <p>„Je to víc než to.“</p> <p>„Například?“</p> <p>Náhle se zastavila a otočila se k němu s prosebným pohledem, kterým jako by ho žádala nejen o pochopení, ale téměř o život.</p> <p>„Copak to nechápeš, Alexi? Nevidíš, co je navždy ztraceno? Nedokážeš si ani představit, jak úžasné to muselo být. Lidé na tomto světě si to nemohou pamatovat, a přesto na to nemohou zapomenout. I po tak dlouhé době po tom tento svět stále touží a lituje, co všechno ztratil. Byla to tak významná a úžasná část života, že bolestně touží po jejím návratu, dokonce i přesto, že si nepamatují, co to bylo.“</p> <p>„Ale to je minulost. I kdybychom opravdu něco ztratili, jak říkáš, jaký je v tom dneska rozdíl? Jsme kdo jsme.“</p> <p>Poklepala si prsty na hruď. „Rozdíl je v tom, že tohle čeká i můj svět. Tohle se stane nám. Ztratíme všechno jako lidé tady. Máme ty zázraky, které tento svět postrádá, ale ztratíme všechno jen proto, aby se pár lidí mohlo chopit moci. Všechno, co máme, nám vezmou. Všechno bude zničeno za cenu milionů životů jen proto, aby se pár jedinců dostalo k moci.“</p> <p>Bolelo ho u srdce, když slyšel smutek v jejím hlase a viděl utrpení v jejích očích.</p> <p>Alex zvedl ruku a prstem jí setřel slzu, jež jí stékala po tváři.</p> <p>Když vzápětí následovala další a další, uchýlil se do výklenku vedle obchodu s obuví a přitáhl si Jax k sobě.</p> <p>Jakmile ji objal, propukla v pláč. Sevřel ji pevně v náručí.</p> <p>Rozhlédl se po chodbě a ostatních nakupujících. Většina si Jax a Alexe ani nevšimla. Ti, kteří si jich všimli, je považovali za milence, objímající se ve výklenku − což nebylo v nákupním středisku nic neobvyklého. Kolemjdoucí byli natolik slušní, že na ně nezírali.</p> <p>„Jax, poslouchej mě,“ řekl tichým, ale pevným hlasem. „Lidé, proti kterým bojuješ, sem přicházejí proto, že něco potřebují. Nedovolíme jim, aby to získali. Zastavíme je, a potom budou mít lidé z tvého světa šanci.“</p> <p>„Ty je neznáš, Alexi,“ řekla s pláčem. „Ani ti nedokážu vylíčit jejich brutalitu. Jestli nezjistíme, po čem jdou, pak lidé v mém světě ztratí všechno. Já jsem samotná a nemám tu žádnou moc.“</p> <p>Pohladil ji po vlasech. „Jax, my je zastavíme. Proto jsi sem přišla. Proto jsi mě vyhledala. Zastavíme je. Já se nevzdám, ani tě v tom nenechám samotnou. Pomůžu ti. Zastavíme je.“</p> <p>„Ale když se cítím tak osamělá, tolik se mi stýská po domově… a už nikdy se tam nevrátím.“</p> <p>„Já vím,“ řekl a přitiskl ji k sobě.</p> <p>Nakonec v prstech sevřela jeho bundu. „Promiň,“ řekla přes slzy, „odpusť mi to.“</p> <p>„Nemusíš se za nic omlouvat.“</p> <p>„Ale ano, musím. Tolik lidí se na mě spoléhá. Tolik lidí potřebuje, abych byla silná. Strašně se bojím, že je zklamu.“</p> <p>Alex se musel usmát i přesto, jak ho bolelo u srdce, když viděl, jak se trápí. „Jax, kdybych tě měl charakterizovat jediným slovem, určitě by neznělo ‚slabá‘.“ Hladil ji po zádech, až se trochu utišila. „My na to přijdeme. Zastavíme je. Ať už sem přišli udělat cokoliv, zabráníme jim v tom. Slibuji.“</p> <p>Přikývla, spokojená, že se může chvíli schoulit v jeho náručí, na chvíli uvolněná, že nemusí čelit světu, který jí byl tak cizí.</p> <p>Způsob, jakým se k němu tiskla, mu napověděl, že nebyla zvyklá na to, že by jí někdo poskytl útěchu: že se nemohla vyplakat na rameni přítele a že neměla nikoho, kdo by ji prostě jen objal.</p> <p>Něco mu říkalo, že zároveň neměla ve zvyku ukazovat jakoukoliv slabost. Nedokázal si ani představit, jakou duševní sílu vyžadovalo být v neznámém světě, vědět, že se nedostane domů, a přitom zůstat tak vyrovnaná, jak většinu času byla. Alex nevěděl, jak dlouho by sám zvládl být tak klidný, kdyby byl pod takovým tlakem.</p> <p>„Díky, Alexi, za to, že jsi tak silný a žes mi připomněl, že musím být silná i já.“</p> <p>„Od toho jsou přátelé − být silný, když ten druhý potřebuje chvilku, aby zase nabral sílu.“</p> <p>„Myslím, že jsem ještě nikdy neměla opravdového přítele.“</p> <p>„Ne?“ Když zavrtěla hlavou, řekl: „No, tak teď jednoho máš. Někdy stačí jen jeden.“</p> <p>„Něco ti řeknu,“ prohodil po chvilce. „Co kdybych tě vzal na návštěvu ke tvé budoucí tchyni?“</p> <p>Rozesmálo ji to. Byl to báječný zvuk, skvělý, stejně jako všechno ostatní na ní.</p> <p>„Tak dobře,“ řekla a popotáhla. „Jdeme navštívit máti.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>27.</p> <p>Když přijeli k léčebně Růžový domov ve starší čtvrti Ordenu, bylo těsně po poledni. Alex ze zvyku zaparkoval džíp na kopci na konci bloku, aby se v případě potřeby mohl rozjet a nastartovat. Bylo to jen pár set metrů od léčebny.</p> <p>Stočil kola k obrubníku, zatáhl ruční brzdu a pak se obrátil na Jax. „Nemůžeme si tam vzít zbraně.“</p> <p>„Můj nůž neuvidí.“</p> <p>„Nemusí ho vidět. Mají zařízení, které odhalí kovové předměty. Když budeme mít u sebe zbraně, spustí se alarm.“</p> <p>Jax vzdychla. „My máme taky způsob, jak odhalit zbraně.“</p> <p>„Musím tu nechat pistoli. A ty tu musíš nechat svůj nůž.“</p> <p>„Nože,“ opravila ho.</p> <p>„Kolik jich máš?“</p> <p>„Tři.“</p> <p>„Tak to je tu musíš nechat všechny.“</p> <p>Vypadala, že se jí to ani trochu nezamlouvá. „Bez svých nožů nás nemohu dost dobře chránit.“</p> <p>„Chápu, ale aby nás pustili k matce, musíme projít detekčním rámem. Když se spustí alarm, nepustí nás dovnitř a šmytec. A navíc, když najdou takový nůž, jaký jsem u tebe viděl naposled, budeme mít vážný problém, o který určitě nestojíme.“</p> <p>Když zaváhala, zeptal se jí: „Chceš počkat tady? Můžu jít za matkou sám a zjistit, jestli mi je schopná něco říct. Můžeš tu počkat než −“</p> <p>„Ne,“ důrazně odmítla. „Dům tvého dědečka je pryč, do té galerie už taky nechodíš a opustil jsi svůj dům. Když tě nemůžou najít na místech, která znají − obraz tvého života se náhle změnil − mohlo je to přinutit změnit plány. Sem jsi chodil pravidelně. Mohou léčebnu sledovat, aby zjistili, kde jsi. Musím tam být, abych tě ochránila.“</p> <p>„Tak dobře, ale protože tam musíme jít neozbrojeni, zkrátíme návštěvu na minimum. Pokud bude matka mimo, nemá smysl tam zůstávat. V takovém stavu nám stejně nic neřekne.</p> <p>Avšak doufám, že když tě se mnou uvidí, vytrhne ji to z její letargie. Doufám, že na ni budeš mít příznivý vliv.“</p> <p>Jax se zamračila. „Proč by to pro ni mělo něco znamenat?“</p> <p>„Je to moje matka. Budeš si brát jejího malého chlapečka. Bude ti chtít přinejmenším zakroutit krkem.“</p> <p>Jax se usmála a upravila si kadeř světlých vlasů. „Možná máš pravdu: možná ji nová tvář upoutá. Třeba ji povzbudím k hovoru.“</p> <p>„To taky doufám, protože tápeme ve tmě a potřebujeme se nutně něco dozvědět. Skutečně bych sem nechtěl chodit den co den a čekat, až bude natolik vnímat, abych si s ní mohl promluvit. Někdy to totiž trvá celé měsíce.“</p> <p>„Nemáme měsíce. Podle toho, jak se věci daly do pohybu, si nejsem jistá, zda máme dny.“</p> <p>Alex vzdychl. „Pak doufejme, že nám něco řekne.“</p> <p>Zabalil pistoli, bezpečně uloženou v pouzdře, do starého trika, které používal jako hadr v autě. Čistil s ním štětce, když jel občas malovat do přírody. Balíček zastrčil pod sedadlo řidiče, aby nebyl vidět.</p> <p>Zároveň pod sedadlo uschoval skoro všechny peníze. Nechtěl mít u sebe příliš mnoho peněz v hotovosti, tak je zasunul pod kobereček do prohlubně v podlaze.</p> <p>Když se narovnal, Jax mu podala tři nože. Zajímalo by ho, kde je měla schované.</p> <p>Dva nože s kůží obalenými střenkami byly v pouzdrech z hnědé kůže. Třetí pouzdro bylo z měkké černé kůže, zdobené stříbrem, takže ladilo se stříbrnou rukojetí. Tu zdobil nádherně tepaný vzorek. Alex neměl čas ho obdivovat, proto rychle zabalil všechny tři nože do dalšího starého trika, které vytáhl z pytle na podlaze za sebou, a balíček nacpal pod sedadlo spolujezdce.</p> <p>„A co tvůj kapesní nůž?“ zeptala se Jax.</p> <p>„Ten nosím běžně u sebe. Nevypadá tak nebezpečně jako tvoje nože, zvlášť ten stříbrný. Nechtějí, aby se do léčebny nosily věci, které by se daly použít jako zbraň, takže kapesní nůž a klíče jim nechávám na vrátnici v úschově.</p> <p>Chodím za matkou pravidelně už celé roky. Znám téměř každého, kdo tam pracuje. Není to jako v nákupním středisku, kde jsme nakupovali šaty, kde byli samí cizí lidé. Tady všechny znám.“</p> <p>Jax se na něj po očku podívala. „To je další důvod k opatrnosti.“</p> <p>„Říkala jsi, že Cainovi lidé toho ještě nevědí dost a že mě jenom sledují.“</p> <p>„Ti lidé jsou zabijáci, Alexi. Jen hádám, co asi dělají a co si myslí. Na to se nemůžeme spoléhat. Co když se mýlím?“</p> <p>„Dobře, rozumím. Pořád se musíme bát a být ve střehu, aby nám nezlámali vaz.“</p> <p>„To bychom na tom byli ještě dobře.“</p> <p>Alex na ni vrhl tázavý pohled. „Jak to myslíš?“</p> <p>„Lámou lidem vaz jen v případě, že nemají čas a oběť není tak důležitá, aby si zasloužila jejich bližší pozornost.“</p> <p>„A co dělají, když mají čas?“</p> <p>„Spoustu věcí,“ řekla. „Jsou hodně vynalézaví.“</p> <p>Alex přemýšlel, proč je tak vyhýbavá. „Co tím míníš?“</p> <p>Jax odvrátila pohled a chvíli se dívala z okýnka. Nakonec na něj pohlédla se smrtelně vážným výrazem.</p> <p>„Jedna z věcí, které Sedrick Vendis rád dělá, aby donutil někoho mluvit, je to, že mu sváže zápěstí a pověsí ho za ruce tak vysoko, že se sotva dotýká země špičkami chodidel. Když takhle visíš, musíš se natahovat, abys dosáhl na zem a alespoň trochu odlehčil pažím, aby ses mohl nadechnout. Zoufale se snažíš nabrat trochu vzduchu do plic. Po krátké době, když se na prstech u nohou neodlehčíš, nemůžeš dýchat.</p> <p>Prý je to pocit, jako když se topíš. Zápasíš o každé nadechnutí a pomalu omdlíváš. Stojí tě nesmírné úsilí trochu se nadechnout. Když se vyčerpáš, dostaví se panika, a to ještě zvětší hrůznost celé situace.</p> <p>Po jediné takto strávené noci, když jsi sám, nemůžeš spát, zápasíš s dechem, jsi vyčerpaný ze snahy trochu odlehčit rukám, aby ses mohl nadechnout, jsou lidé ochotni říct všechno, co vědí, a chtějí věřit, že když budou spolupracovat, spustí je dolů.</p> <p>Ale to, že promluví, jim nepomůže. Jakmile ten člověk řekne, co ví, už ho nepotřebují. Z těla mu strhnou pruhy kůže a nechají ho viset, aby přilákal zvěř. Ptáci, zvlášť krkavci, oberou maso z obnažených žeber. V mase se začnou množit červi, ještě když ten chudák žije.</p> <p>Dehydratace, šok, ztráta krve − není to pěkná smrt, ani rychlá. Samozřejmě, pokud se neslitují a nezlomí ti nohy, aby ses nemohl nadzvedávat. Pak omdlíš a smrt přijde rychle.“</p> <p>Alex nevěděl přesně, co čekal, že uslyší, ale tohle to rozhodně nebylo. Takovou hrůzu si ani nedokázal představit.</p> <p>Málem ani nedýchal. „Nedovedu si představit, že by někdo mohl být tak nelidský a krutý.“</p> <p>„V tom případě nebudu zatěžovat tvoji představivost a říkat ti, že dělají ještě mnohem horší věci.“ Pohlédla mu do očí. „To měj na mysli, dřív než se necháš chytit.“</p> <p>Alex nemyslel na sebe. Hlavní jeho starostí bylo nedopustit, aby chytili ji. Té myšlenky se opravdu děsil.</p> <p>Nakonec se zhluboka nadechl. „Promiň, Jax… neměl jsem se na to ptát.“</p> <p>Hřbetem ruky si přejel po čele. Cítil horkost a mírnou nevolnost.</p> <p>„Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že se na tebe zlobím, že se ptáš,“ řekla. „Mám zlost na lidi, kteří takové věci dělají. Ptal ses správně − koneckonců, zajímají se o tebe. Musíš se dozvědět, co jsou ve skutečnosti zač. A musíš si uvědomit, jaké hrozivé důsledky by mohlo mít zaváhání.“</p> <p>Alex pevně stiskl čelisti, jak se jeho zhnusení začalo měnit v doutnající zuřivost.</p> <p>Jax se ve tváři objevil soucitný výraz. „Promiň, že jsem do tvého života musela přinést takové věci, Alexi. Je mi líto, že jsem −“</p> <p>„Nepřinesla jsi je do mého života,“ řekl a gestem ruky ji umlčel. „Pravda je pravda. Jako skutečný přítel jsi mě varovala před lidmi, kteří mě pronásledují.“</p> <p>S úlevou se usmála, uklidněná, že to chápe.</p> <p>„A teď,“ řekl Alex, „se pojďme podívat, jestli dokážeme zjistit, co ti darebáci v mém světě pohledávají.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>28.</p> <p>S nenuceným, ale obezřetným pohledem přehlédla Jax okolí, ještě než vystoupila z auta. Viděl, jak odhadla dvojici starých lidí, která šla právě kolem a kterou Alex zahlédl ve zpětném zrcátku. Když je míjeli, s úsměvem Jax pozdravili. Jax jim úsměv oplatila. Zaregistroval, že Jax nevěří nikomu, dokonce ani staršímu páru, pomalu se šourajícímu po chodníku.</p> <p>Napadlo ho, kde vzala sílu se usmát. On ji neměl.</p> <p>Alex hodil bundu na zadní sedadlo a pak džíp uzamkl. Ještě se přesvědčil, že jsou zamčené i zadní dveře. Nerad nechával zbraň v autě, kde ji mohl objevit a ukrást nějaký zloděj, ale neměl jinou možnost. Dokonce i kdyby měl povolení nosit zbraň, stejně by si ji nemohl vzít do psychiatrické léčebny s sebou.</p> <p>Uvažoval, co udělá, když budou muset opustit stát. Měl povolení k držení zbraně v Nebrasce, které však v jiném státě neplatilo, a už vůbec ne v Bostonu, kde zákon neschvaloval prostředky pro vlastní obranu života nebo majetku.</p> <p>Alex měl velice vyhraněný názor na základní právo každého člověka na život. Nemyslel si, že by musel zemřít jen proto, že ho nějaký zločinec chce o život připravit. Život měl jen jeden a byl přesvědčen, že má prostě právo ho bránit. A Ben ho naučil jak.</p> <p>Vzhledem k tomu, proti jakým lidem stáli − lidem, kteří páchali zvěrstva a o kterých mu Jax právě řekla − věděl, že radši bude riskovat obvinění z nedovoleného držení zbraně, než by zůstal bez možnosti bránit se a hlavně chránit Jax. Nehodlal zemřít kvůli dogmatickému přístupu nadutých státních úředníků. Šlo o jeho život, ne jejich.</p> <p>Z útržků a drobností, které mu Jax odhalila, věděl, že Cain by byl štěstím bez sebe, kdyby se mu dostala do rukou. Alexovi bylo jasné, že jestli ji někdy dostanou, udělají jí věci, které si, podle jejích slov, vůbec nedokázal představit. Ať už to bylo cokoliv, nechtěl to vědět. Už byl rozzuřený dost.</p> <p>Větve javorů a dubů, lemujících ulice vilové čtvrti, do sebe v poryvech větru narážely a klapavé zvuky se nesly jasným dnem. Jax si musela jednou rukou držet vlasy sepnuté, jak spěchali po chodníku směrem k léčebně. Druhou byla zavěšená do Alexe a hrála úlohu jeho snoubenky.</p> <p>Po bouřlivé noci se na zem snesla spousta listí, téměř jako na podzim, až na to, že bylo ještě zelené. Tu a tam na trávníku nebo u kraje silnice ležela ulomená větev. Vzduch zvláštně voněl, jako by zvěstoval blížící se změnu ročního období.</p> <p>Jax si mlčky prohlížela působivé průčelí Růžového domova, jak se k němu po 13. ulici blížili. Hodně návštěvníků, směřujících po širokých bočních schodištích nahoru k hlavnímu vchodu, neslo pacientům květiny nebo dárečky, zabalené do pestrobarevných papírů a zavázané stužkami.</p> <p>Když minuli schodiště i hlavní vchod, Jax se na Alexe tázavě zadívala. „Rodiny pacientů v devátém patře mohou na návštěvy chodit zadem,“ vysvětlil jí. „Je to jednodušší.“</p> <p>„V devátém patře,“ zopakovala bezvýrazným hlasem.</p> <p>Věděl, na co myslí. „Bohužel, je to tak.“</p> <p>Vzadu za budovou stála na parkovišti jako obvykle řada služebních dodávek. Parkoviště byl jen vyasfaltovaný nepravidelný obdélník vedle cesty. Za budovou bylo poměrně prázdno − v porovnání s ruchem před léčebnou. To vždycky ještě prohloubilo Alexův pocit izolace. Nechodil na návštěvu za normálním pacientem, který se časem zotaví a půjde domů. Navštěvoval pacienta, který je tu uvězněn, protože je společnosti nebezpečný, a kterého nikdy domů nepustí.</p> <p>Usoudil, že se za to podvědomě vždycky styděl, nemluvě o strachu, že jednou skončí stejně jako jeho matka. Teď v něm narůstal vztek, protože bylo čím dál pravděpodobnější, že její stav zapříčinili cizí lidé, kteří se jim pletli do života, neznámí lidé, kteří od nich něco chtěli a jimž bylo úplně jedno, jestli někomu ublíží − jen když dostanou, co chtějí.</p> <p>Jak to Alex vzal zkratkou přes trávník pod rozložitými duby, ze zvyku vzhlédl k oknům v devátém patře. Neviděl nic jiného než stíny za téměř neprůhlednými skly.</p> <p>„Jsou všechna okna zamřížovaná?“ zeptala se Jax, když si všimla, že se dívá vzhůru.</p> <p>„Tam, kam jdeme, jsou mříže ve všech oknech.“</p> <p>Když otevřel dveře zadního vchodu, Jax se zarazila a nakrčila nos, když ucítila neznámý nemocniční pach. Než vešla, rychle se ještě rozhlédla na obě strany.</p> <p>Uvnitř se mísila vůně jídla s pachem nemocnice. Kuchyně byly umístěné v zadní části budovy a zásoby do kuchyně se často nosily zadním vchodem.</p> <p>Jako při každé návštěvě odložil Alex klíče, drobné a kapesní nůž do modré plastové krabice na stole vedle detekčního rámu. Mobilní telefon se koupal v odpadkovém koši na parkovišti nákupního střediska. Alex poučil Jax, jak má projít bezpečnostním rámem. S rukama v kapsách vypadala úplně přirozeně, jako by to dělala každý den. V džínách a černém tričku vypadala úplně normálně, jako by k němu patřila. Až na to, že ještě nikdy neměl ženu tak úchvatnou jako Jax.</p> <p>Postarší člen ostrahy, Dwayne, který se na Alexe nikdy neusmál, věnoval Jax zářivý úsměv. Ta mu ho oplatila. Alex už ji však znal natolik, aby věděl, že upřímný úsměv to není.</p> <p>Poté, co Alex prošel rámem, sáhl Dwayne jako obvykle do krabice, aby mu vrátil mobil. Překvapeně vzhlédl. „Nemáte telefon.“</p> <p>Alex luskl prsty. „To jsem ho musel nechat v autě.“</p> <p>Dwayne tedy vzal krabici a odnesl ji na stůl u stěny, který sloužil jako recepční pult. Klíče, drobné a nůž mu vrátí, až bude odcházet. Na stole neměl žádné další plastové krabice. Všechny byly naskládané na sobě vedle detekčního rámu. Často se stávalo, že přes den byl Alex jediným návštěvníkem devátého patra.</p> <p>Z kovového pultu za bezpečnostním rámem zvedl psací podložku s návštěvní knihou a modrou propisku, připevněnou k podložce špinavou šňůrkou. Zapsal se a po chvilce váhání vepsal do kolonky host ‚Jax − snoubenka‘.</p> <p>Doreen, která si Jax zvědavě prohlížela, si od něj knihu vzala a otočila ji, aby se podívala, co tam zapsal. Alex si ještě nikdy, když šel za matkou, nepřivedl žádného hosta.</p> <p>Doreen s úsměvem vzhlédla. „Snoubenka! Alexi, to jsem nevěděla. Mám z toho velkou radost.“</p> <p>Alex se usmál a představil jí Jax. Potřásly si rukama. Zdálo se, že Doreen nemůže od Jaxiných čarovných očí odtrhnout pohled. Alex ten pocit moc dobře znal.</p> <p>„Jak dlouho už jste spolu?“ zeptala se rozzářená Doreen.</p> <p>„Všechno se to přihodilo dost rychle,“ řekl Alex. „Zčistajasna mi vpadla do života. Abych řekl pravdu, vzala mě doslova útokem.“</p> <p>„To je tak vzrušující, Alexi. A kdy nastane ten velký den?“ otočila se na Jax.</p> <p>„Jakmile dohodneme všechny detaily,“ odpověděla pohotově Jax. Alexovi se ulevilo, že Jax zvládá svou roli s takovým nadhledem.</p> <p>Cestou k výtahu se k ní Alex naklonil. „Ten tvůj trik, odpovídat po pravdě, bezvadně funguje.“</p> <p>Usmála se jeho škádlení. Všiml si, že se na něj usmívá úplně jinak než na ostatní. Byl to takový zvláštní úsměv, který se mu moc líbil.</p> <p>Když otevřel zelené omlácené dveře od výtahu a nastoupil, Jax se zarazila a zatahala ho za paži.</p> <p>„Co je to?“ zeptala se.</p> <p>Než si mohl někdo všimnout jejího zaváhání, objal ji v pase a postrčil ji dovnitř. „To je výtah. Zaveze nás do devátého patra, kde je zavřená má matka.“</p> <p>Otočila se čelem ke dveřím jako Alex a dívala se, jak se dveře zavírají. „Nelíbí se mi, že jsem zavřená v kovové bedně.“</p> <p>„Ani se ti nedivím, ale nic se neděje. Je to zařízení, které jezdí v takové šachtě nahoru a dolů, nic jiného.“</p> <p>„Nejsou tu schody?“</p> <p>„Zvenku budovy je požární schodiště, ale to se používá jen v případě nouze. Schodiště uvnitř budovy vede až do devátého patra, ale je zamčené.“</p> <p>Jax strnula při každém cuknutí a klapnutí výtahu na jeho cestě vzhůru. Když se konečně zastavil a dveře se otevřely, zdálo se, že si oddychla.</p> <p>Jakmile vystoupila z výtahu, přejela pohledem sesternu a zaznamenala všechno, včetně rozmístění jednotlivých lidí za recepčním pultem. Byly tam čtyři sestry, tři ženy a jeden muž a žena u počítače. Dále v chodbě zahlédl Alex vycházet z úklidové komory uklízečku s kbelíkem a hadrem. Jax ji určitě taky zkontrolovala, aby se ujistila, že tu nikoho nezná.</p> <p>Alex došel k vysokému pultu, zapsal se do knihy návštěv a připsal ke jménu čas příchodu. Moc lidí deváté patro nenavštěvovalo. Viděl své jméno zapsané při poslední návštěvě jen o pár řádek výš. Posunul knihu a kývl na Jax, aby se šla taky podepsat.</p> <p>„Musíš sem zapsat své jméno a čas,“ řekl jí potichu. „Napiš jméno na řádku pod moje a opiš čas.“</p> <p>Alex se díval, jak se podepisuje. Neznal její příjmení. Když se zapsala, posunul knihu k sestře za pultem. Přes velké okno výdejny léků je zahlédl mohutný, nahrbený ošetřovatel a vyšel je ven pozdravit.</p> <p>„Alexi, koho to tu máme?“ Henry vykouzlil na tváři široký zřídkavý úsměv s pohledem upřeným na Jax.</p> <p>„Henry, to je Jax, moje snoubenka. Jax, to je Henry.“</p> <p>Nevylekala se jeho mohutného vzezření jako většina lidí. „Těší mě, Henry.“</p> <p>Usmál se, když vyslovila jeho jméno. „Už jsem začínal mít o Alexe strach, ale teď vidím, že jenom čekal na tu pravou.“</p> <p>„To máte pravdu,“ řekl Alex. Aby se vyhnul dalším otázkám typu ‚Kde jste se vy dva seznámili‘, změnil téma: „Jak je na tom matka?“</p> <p>Henry pokrčil rameny. „Stejně. Víš, jak to je. Alespoň v poslední době nedělala žádný výtržnosti.“</p> <p>„To jsem rád,“ řekl Alex a následoval Henryho k masivním dubovým dveřím ženského oddělení.</p> <p>Jak se Jax pozorně rozhlížela kolem, všimla si muže − pacienta − který na ně upřeně hleděl malým okýnkem ve dveřích mužského oddělení. Odvrátila se od něj a sledovala, jak Henry vytáhl svazek klíčů, zavěšený na kovovém lanku navinutém na cívce, kterou měl připevněnou k opasku, a odemkl dveře. Sehnul hlavu, podíval se dovnitř malým okýnkem, a pak teprve otevřel masivní dveře.</p> <p>„Naposledy jsem tvou matku viděl ve společenské místnosti. Přeju příjemný pobyt.“ Henry předal Alexovi plastovou kartu ke zvonku. „Zazvoň, až skončíš, Alexi.“</p> <p>Alex od něj slyšel stejnou větu už asi stokrát. Henry dobře věděl, že Alex celou proceduru zná.</p> <p>Jax vrhla rychlý pohled na nalakované dveře po obou stranách chodby, kterou se vydali směrem ke společenské místnosti. Alex věděl, že odhaduje každou potenciální hrozbu a pátrá po jakémkoliv nebezpečí. Ze všech míst, která ho znepokojovala, právě tohle nepovažoval za zvlášť nebezpečné. Proto ho obezřetné chování Jax znervózňovalo.</p> <p>„Jsme tady zamčení?“ zeptala se. „Nedostali bychom se odtud v případě potřeby sami?“</p> <p>„Nedostali. Kdyby to šlo, dostali by se odtud i pacienti, a tomu se samozřejmě musí zabránit. Musíme odejít stejnou cestou, kudy jsme sem přišli. Tamhle je sice požární schodiště, kterým bychom se dostali dolů,“ řekl a ukázal nenápadně dopředu k nouzovému východu, „ale dveře jsou zamčené. Klíče mají jen sestry a zřízenci. Vstup na schodiště uvnitř budovy je za sesternou, ale je zamčené − stejně jako výtah.“</p> <p>Když došli do společenské místnosti, Alex se rozhlédl a našel matku sedět samotnou na pohovce u protější stěny.</p> <p>Viděla Alexe přicházet. Podle pohledu v jejích očích usoudil, že ho poznala.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>29.</p> <p>„Ahoj, mami,“ pozdravil ji veselým hlasem, když k ní došli.</p> <p>Měla na sobě světle modré pyžamové kalhoty a květovanou nemocniční košili zapnutou na zádech. Občas jí přinesl něco hezkého na sebe, ale skoro nikdy si to neoblékla. Jen zřídka vnímala realitu natolik, aby se starala o to, co má na sobě. Ve chvílích, kdy vnímala, mu prozradila, že si hezké oblečení schovává, až ji pustí domů.</p> <p>Nezájem o to, co má na sobě, způsobil částečně její duševní stav, ale převážně to bylo následkem léků. Thorazinový sirup, který jí dávali, ji utlumil tak, že sotva vnímala, co se kolem ní děje, a způsobil, že se místo chůze jen šourala. Tížil její mysl a dělal ji dvojnásobně starou.</p> <p>Naštěstí přišli těsně předtím, než dostávala pravidelnou dávku léků. Alex se už za ty roky naučil, že má největší šanci vidět ji trochu vnímavější k okolí, když léky začnou ztrácet účinek, tedy chvíli předtím, než dostane další dávku. Často ho napadlo, jaká by byla a o kolik lepší by s ní byla řeč, kdyby nedostávala tak silné léky. Strašně ho deprimovalo, že se s vlastní matkou nemůže normálně bavit.</p> <p>Alex se často ptal lékařů, jestli by mohli vysadit Thorazin nebo jí dávat něco slabšího. Doktor Hoffmann, primář psychiatrické léčebny Růžový domov, tvrdil, že v jejím případě nemohou použít žádný jiný lék, který by měl požadované účinky. Vysvětlil mu, že je to jediný dostatečně silný lék na potlačení jejího agresivního chování a psychózy. Zdůraznil, že je to to jediné, co jí umožňuje chovat se jako lidská bytost, a ne jako naprostý šílenec.</p> <p>Doktor Hoffmann dále Alexovi řekl, že by to jistě své matce nepřál, a také že určitě nechce, aby musela být čtyřiadvacet hodin denně přikurtována na lůžku. Jistě by si přál, aby si matka uchovala co nejvíc ze své lidské důstojnosti. Nakonec prohlásil, že jí to mohou zajistit jen silné léky.</p> <p>Alex proti tomu nikdy nedokázal nic namítnout.</p> <p>Matka vstala z ošoupané hnědé kožené pohovky. Neusmála se. Téměř nikdy se neusmívala.</p> <p>Rychlým pohledem přejela Jax, a pak se na Alexe zamračila. „Co tady děláš, Alexi?“</p> <p>Alexe potěšilo, že si nejen vzpomněla na jeho jméno, ale dokonce ho i vyslovila. Napadlo ho, jestli na ni má Jax tak pozitivní vliv. Doufal v to.</p> <p>„Přišel jsem tě navštívit. Chtěl jsem ti představit −“</p> <p>„Řekla jsem ti, abys utekl a schoval se. Proč jsi tady? Měl jsi být schovaný.“</p> <p>„Já vím, mami. Máš pravdu. Ale musel jsem nejdřív sem.“</p> <p>„Měl ses před nimi ukrýt.“</p> <p>Alex vzal jemně Jax za předloktí a trochu ji postrčil dopředu. Uvědomil si, že má sevřené hrdlo. Moc si přál, aby se matce Jax zalíbila.</p> <p>„Mami, poslouchej. Rád bych tě seznámil se svou přítelkyní. Tohle je Jax. Jax, tohle je Helen Rahlová.“</p> <p>Jax jí podala ruku. „Moc mě těší, že vás poznávám, paní Rahlová,“ řekla s vřelým úsměvem. „Teď už vím, po kom má Alex ty pronikavé šedé oči.“</p> <p>Matka chvíli hleděla na nataženou ruku a po chvilce ji uchopila do své. Druhou ruku položila na jejich spojené ruce v nenuceném gestu.</p> <p>„Vy jste Alexova přítelkyně?“ zeptala se a stále ji držela za ruku.</p> <p>„Jsem. Jsme dobří přátelé.“</p> <p>„Jak dobří?“</p> <p>Jax jí věnovala široký, upřímný úsměv. „Mám Alexe moc ráda, paní Rahlová. To vám říkám upřímně.“</p> <p>„Jax je nejlepší přítelkyně, jakou kdo může mít,“ prohodil Alex.</p> <p>Matka se na něj zadívala. „Měl by ses schovat.“ Přitáhla si Jax blíž k sobě. „Ty by ses taky měla schovat.“</p> <p>„Myslím, že je to moc dobrá rada,“ řekla Jax. „Hned jak odtud odejdeme, pomůžu Alexovi se ukrýt.“</p> <p>Matka přikývla. „Dobře. Oba se musíte schovat.“</p> <p>Alex pohledem zkontroloval ostatní pacientky v místnosti. Zajímaly se víc o návštěvy než o program v televizi.</p> <p>„Mami,“ řekl Alex a vzal ji za ruku, „opravdu s tebou potřebujeme mluvit. Co kdybychom šli do tvého pokoje?“</p> <p>Bez protestů se nechala odvést z jasně osvětlené společenské místnosti do tmavé chodby. Většina žen se za nimi dívala. Několik jich živě diskutovalo samo se sebou. Jedna gestikulovala a hlasitě se hádala s někým, kdo tam nebyl.</p> <p>Alexovi se ulevilo, když viděl, že matčina starší spolubydlící Agnes dál sleduje nějaký seriál v televizi a nejde za nimi. Přestože nikdy nepromluvila, často seděla v pokoji a celou dobu ho upřeně pozorovala.</p> <p>Než vešli do matčina pokoje, Jax se pozorně rozhlédla na obě strany chodby, aby zjistila, jestli je někdo sleduje, jak jdou dovnitř. Sestra s ošetřovatelem na opačném konci chodby mířili s podnosem léků do společenské místnosti. Další dva zřízenci přicházející z druhého směru se usmáli, když je míjeli.</p> <p>Alex dovedl matku ke koženému křeslu u stěny pod oknem. Téměř neprůhledné sklo nepropouštělo dovnitř příliš mnoho světla. Pak se s Jax posadili na postel proti ní.</p> <p>Než se jí mohli na něco zeptat, ještě vstala a došourala se ke skříňce. Po krátkém hledání vytáhla z police šál. Když ho přehodila přes vyleštěný kovový čtverec, přišroubovaný ke stěně, jenž sloužil jako zrcadlo, Jax vrhla na Alexe krátký pohled. Věděl, co si myslí.</p> <p>„Dívají se na mě,“ zamumlala, když se šourala zpátky do křesla.</p> <p>„Víme o tom,“ řekla Jax. „Jsem ráda, že víte, že máte zakrýt zrcadlo.“</p> <p>Matka se zarazila a pohlédla na Jax. „Vy to víte?“</p> <p>Jax přikývla. „Sledovali Alexe stejným způsobem. Proto jsme tady. Chceme je zastavit, zabránit jim, aby se na vás a Alexe dívali.“</p> <p>Mezi postelí a křeslem nebylo moc místa, a jak se matka šourala kolem, opřela se rukou Jax o koleno.</p> <p>Zastavila se, natáhla ruku a přejela Jax po vlnitých světlých vlasech. „Máš tak krásné dlouhé vlasy.“</p> <p>„Díky,“ řekla Jax. „Vy taky.“</p> <p>Když se posadila do křesla, přejela si rukou po svých vlasech. „Kartáčuju si je, abych je měla pěkné. Nedovolím jim, aby mi je ostříhali.“</p> <p>„Taky jsem se nikdy nenechala ostříhat,“ řekla Jax.</p> <p>Matka se spokojeně usmála. „To je dobře.“ Obrátila pohled k Alexovi, jako by zapomněla, že je tam také. „Alexi, proč ses neschoval, jak jsem ti řekla?“</p> <p>„Mami, potřebujeme se něco dozvědět o těch lidech, kteří se na tebe dívají.“</p> <p>„Taky se mě vyptávají.“</p> <p>Alex přikývl. „Vzpomínám si, žes něco takového říkala. Proto jsme tu. Potřebujeme vědět, co chtějí.“</p> <p>„Co chtějí?“</p> <p>Matka, když měla světlé chvilky, kdy jí to myslelo trochu jasněji, se nechala snadno poplést. Také věděl, že zřejmě nevydrží vnímat reálný svět kolem sebe moc dlouho. Pokud od ní nedostanou odpovědi brzy, její mysl se zase uzavře. Na druhou stranu však věděl, že se musí vyptávat opatrně: nesmějí na ni příliš naléhat, jinak se prostě vypne. Za ty roky, co se o to snažil, dosáhl jen zřídka úspěchu.</p> <p>Další potíž nastane, až jí přinesou léky. Ty ji velmi rychle omámí. Začne mluvit nezřetelně a za chvíli i nesrozumitelně. Příčinou bude účinek léků. Alexovi bylo jasné, že potřebují získat informace dřív, než matka nebude schopná odpovídat na jejich otázky, ať už z jakéhokoliv důvodu.</p> <p>„Přesně tak, mami. Lidé, kteří tě sledují, něco chtějí. Už jsi mi o tom říkala. Povídala jsi, že po tobě něco chtějí. My potřebujeme vědět, co to je.“</p> <p>Položila si hubený prst na spodní ret. „Ptají se na, na… mluví tak divně, je těžké si to zapamatovat. Nechápu, co po mně chtějí. Pořád se na něco ptají, na takové zvláštní věci. Nerozumím jim.“</p> <p>„Já vím. Pro nás je to taky nepochopitelné. Proto potřebujeme vědět, co chtějí po tobě. Prosím tě, mami, zkus si vzpomenout, co chtějí vědět.“</p> <p>Když se matka jenom zamračila, jako by nechápala, co po ní Alex chce, Jax se k ní naklonila a opřela se rukama o kolena.</p> <p>„Paní Rahlová, pravděpodobně říkají něco jako ‚Řekni nám o…‘ a pak dodají o čem. Vzpomínáte? Když se zeptají ‚Řekni nám o…‘, jaké je další slovo?“</p> <p>Matka si uhladila vlasy a chvíli přemýšlela. Náhle vzhlédla.</p> <p>„Říkají ‚Řekni nám o bráně‘, myslím. Je to správně?“</p> <p>Jax ani nemrkla.</p> <p>„To nemůže být ono,“ zašeptala spíš pro sebe a pomalu vstala. „To musí myslet něco jiného.“</p> <p>„Cože?“ Alex se také postavil. Jak se zahleděla do dáli, téměř cítil, jak jí mysl horečně pracuje. „Co to znamená?“</p> <p>Zdálo se, že ho Jax neslyší. Náhle upřela pohled zpět na jeho matku a zeptala se naléhavým, téměř vyzývavým tónem.</p> <p>„Opravdu říkají ‚bránu‘? Používají přesně tohle slovo?“</p> <p>Matka se v křesle trochu stáhla. „Přesně tohle slovo?“</p> <p>Alex viděl, že začíná být znepokojená z toho, jak na ni Jax naléhá. Ale když spatřil smrtelně vážný výraz ve tváři Jax, rozhodl se nezasahovat.</p> <p>„Možná si myslíte, že to je slovo, které mysleli,“ řekla Jax, „ale možná to není slovo, které použili. Mohlo by to být podobné slovo, které na vás působilo dojmem, že řekli ‚brána‘?“</p> <p>Matka se na Jax zadívala celá popletená. „Podobné slovo? Možná…“</p> <p>„Možná co?“ naléhala Jax.</p> <p>Alex si pomyslel, že Jax vypadá, jako by každou chvíli chtěla popadnout matku za límec a zvednout ji z křesla.</p> <p>Náhle matce trochu svitlo v očích a zdálo se, že si vzpomněla.</p> <p>„Nebyla to ‚brána‘. ‚Průchod‘ je to správné slovo.“ Zvedla prst. „Dožadují se: ‚Řekni nám o průchodu!‘“</p> <p>Jax zbledla.</p> <p>„Drazí duchové, smilujte se nad námi.“</p> <p>Alex jí dal ruku na záda v uklidňujícím gestu. „Co se děje?“</p> <p>„Už vím, co chtějí,“ zašeptala. Třesoucí se rukou si odhrnula vlasy z tváře. „Alexi, máme velký problém.“</p> <p>V tu chvíli se otevřely dveře. „Je čas na odpolední léky, Helen.“</p> <p>Do pokoje vešla sestra. Alex byl tak rozrušený, že si nemohl vzpomenout na její jméno. Byla středního věku, dobře stavěná a celá v bílém. Bílý čepec měl červené lemování, ale krátký plášť a bílé kalhoty měla sněhobílé. Stejně tak i boty.</p> <p>„Nechci je!“ vykřikla Alexova matka.</p> <p>„No tak, Helen,“ uklidňovala ji sestra. „Víš, že doktor Hoffmann chce, abys je brala, aby ses cítila líp.“</p> <p>„Ne! Nechte mě být!“</p> <p>Dveře se znovu otevřely a vešel Henry. Viděl, jak Alexova matka mává rukama a odhání sestru.</p> <p>„Helen, buď hodná,“ řekl Henry. „Nebudeš přece dělat scény před návštěvou.“</p> <p>Alexova matka občas napadla sestry, když se jí naskytla příležitost. Ošetřovatel měl většinou zajistit, aby k tomu nedošlo. Alex uvažoval o tom, že by si od sestry vzal léky a dal je matce sám, aby se tak nerozčílila a Henry nemusel zasahovat.</p> <p>„Hned to bude, Alexi,“ šeptla mu sestra.</p> <p>Alice. Konečně se mu vybavilo její jméno. „Díky, Alice. Chápu.“</p> <p>Koutkem oka sledoval Jax, jak uhnula z cesty, aby se Alice mohla vmáčknout mezi postel a křeslo. Měl starost o Jax.</p> <p>Alex chtěl, aby Alice s Henrym už byli pryč, protože se nemohl dočkat, až mu Jax řekne, proč ji tak rozrušilo, když slyšela slovo ‚průchod‘.</p> <p>Henry se tvářil rozpačitě, že musí zasáhnout a dělat rozruch. „Promiň, Alexi,“ omlouval se, jak se blížil. „Vypadneme hned, jak si vezme léky.“</p> <p>Alex přikývl a trochu uhnul, aby měla sestra víc místa. Jak přišla blíž, zvedla podnos s léky do výšky pro případ, že by se jí ho matka pokusila vykopnout z ruky.</p> <p>Jax, hluboce zamyšlená, se odvrátila. Když slyšela slovo ‚průchod‘, řekla, že už ví, co chtějí. Alex by se rád dozvěděl, na co přišla a o co tu vlastně jde. Rád by věděl, co ji tak rozrušilo a zneklidnilo.</p> <p>Ať to bylo cokoliv, zdálo se, že dostali odpověď, pro kterou sem přišli.</p> <p>„Nechte mě být!“ vykřikla matka a chňapla po podnosu s léky.</p> <p>„Ale no tak, Helen,“ uklidňovala ji Alice a držela podnos z jejího dosahu, „nedělej scény.“</p> <p>Když Alex znovu zvedl oči, spatřil Henryho s injekční stříkačkou, částečně skrývanou za zády. Věděl, že ošetřovatelé občas měli připravenou stříkačku, hlavně v případech, kdy očekávali nějaké potíže. Vysvětlili mu, že už i v minulosti dali radši matce injekci, když měla záchvat zuřivosti, než by se ji snažili znehybnit násilím a riskovat, že ji zraní.</p> <p>„Už jsem ti to říkala předtím, Alice,“ křičela matka. „Nevím nic o žádném průchodu!“</p> <p>Jax prudce vzhlédla.</p> <p>V tom okamžiku ji Henry popadl za vlasy a zároveň jí zabodl injekci do zadku. Než si Jax uvědomila, co se stalo, nebo než mohla jakkoliv zareagovat, vstříkl jí do těla celou dávku.</p> <p>Alex se na něj okamžitě vrhl přes roh postele. Henry se otočil a ohnal se po něm pěstí, Alexovi se však podařilo úder zastavit předloktím a vrazit do něj.</p> <p>Jak Henryho srazil, sestra za ním sebrala z podnosu další injekci, kterou tam měla připravenou, a zabodla ji do zadku Alexovi. Alex cítil píchnutí i to, že mu do těla proudí horký léčivý koktejl, jak Alice vyprázdnila celou injekční stříkačku. Protože měl plné ruce práce s Henrym, nedokázal se otočit včas, aby jí v tom zabránil.</p> <p>Jax ze všech sil nakopla sestru do žeber a poslala ji k zemi. Alice srazila Alexovu matku zpátky do křesla a pak narazila hlavou do zdi vedle pelesti. Podnos s rachotem dopadl na podlahu. Lampička na zdi se rozbila, jak se jí Alice snažila při pádu zachytit. Žárovka praskla a skleněné střepy se rozletěly po celém pokoji.</p> <p>Během zápasu s mohutným ošetřovatelem Alex zahlédl Jax, jak sáhla rukou po noži, ale za pasem nic nenašla. Zakolísala, klopýtla, a pak začala padat při pokusu vrhnout se na Henryho. Minula ho o velký kus.</p> <p>Alexe zachvátila zuřivost. Zápasil se silným zřízencem, hekal námahou a vzteky bez sebe se mu s vrčením snažil podrazit nohy. Podařilo se mu to a oba se zřítili na podlahu. Henry tvrdě dopadl na záda a Alex přistál na něm. Neváhal ani chvilku a prudkým úderem lokte rozbil Henrymu nos.</p> <p>Henry vykřikl bolestí. Koutkem oka zahlédl Alex dalšího zřízence, který se vřítil do pokoje.</p> <p>Alex se pokusil Henrymu zasadit další úder pěstí, když na něj ten druhý muž skočil a chytil ho pod krkem. Začaly ho však brnět ruce a ztrácel v nich cit. Přestaly ho poslouchat. Snažil se ze všech sil, ale bylo to čím dál horší. Když ho Henry udeřil do břicha, Alex ho reflexivně kopl kolenem do rozkroku. Henry se zkroutil bolestí. Alex se snažil vstát, ale druhý zřízenec ho pevně držel zezadu pod krkem.</p> <p>Alex koutkem oka zahlédl Jax, jak se mu plazí na pomoc. Alice jí bílou botou přišlápla krk. Jax se pohybovala, jako by uvízla v bahně. Vykřikla jeho jméno, ale ozvalo se jen slabé zamumlání.</p> <p>Začaly se mu dělat mžitky před očima. Všechno kolem něj se zmenšilo, jako by to bylo na vzdáleném konci tmavého tunelu. Alex zakřičel na Jax, ale vydal ze sebe jen šepot.</p> <p>Pak konečně svými prsty našel její ruku. Drželi se za ruce ze všech sil, jak se pokoj propadal do tmy.</p> <p>Alex cítil, jak ho zahaluje hustá, brnící černota. Všechno se odehrávalo příliš rychle.</p> <p>Jeho poslední myšlenka, než mysl přestala pracovat, patřila Jax a hrůze v jejích očích.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>30.</p> <p>Alex si nepamatoval, že otevřel oči. Nepamatoval si probuzení. Prostě si postupně začal uvědomovat, že je vzhůru.</p> <p>Jakžtakž.</p> <p>Všechno mu připadalo neostré a nezřetelné, neskutečné, vzdálené, matné. Slyšel útržky zvuků, ale nevěděl, co znamenají. A zjistit, co jsou zač, mu nepřipadalo vůbec důležité.</p> <p>Vnímal okolí, ale zdálo se mu vzdálené a nepřipadalo mu, že je jeho součástí. Byl sám… někde jinde.</p> <p>Celé tělo ho zvláštně brnělo.</p> <p>Podle toho, že se mu všechno zdálo tak neskutečné, uvažoval, jestli ještě spí a jenom se mu zdá, že je vzhůru. Nemohl se rozhodnout, co je pravda. Nevěděl, jak tu záhadu vyřešit.</p> <p>Ať se Alex snažil sebevíc, nedokázal prostě zformulovat celou souvislou myšlenku.</p> <p>Útržky myšlenek, kousky věcí, které mu připadaly, že by mohly být důležité, se vznášely mimo jeho dosah. Nemohl je shromáždit a z kousků vytvořit ucelenou myšlenku. Věděl, že by to měl dokázat, věděl, co by chtěl udělat, ale jeho mysl toho nebyla schopna. Nemohl se ani silou vůle donutit k přemýšlení.</p> <p>Měl pocit, že je odříznutý od vlastního mozku. Usilovně se snažil zformulovat v duchu celou větu, mysl však odmítala cokoliv spojit dohromady. Začal nějakou myšlenku, ale ta se vytratila a jeho mozek odmítl splnit úkol. Nedokázal ho donutit k soustředění, práci ani myšlení. Nepomáhala ani usilovná snaha.</p> <p>Někde v podvědomí jeho neschopnost zformovat úplnou myšlenku a myslet vědomě vyvolala nezřetelnou, vzdálenou, klaustrofobní paniku. Tyto pocity, přestože se začaly vynořovat na povrch, klesaly zpět do hlubin netečnosti, nikdy se úplně nevynořily a nechávaly po sobě jen nejasnou prázdnotu.</p> <p>Vnitřní panika, kterou pociťoval, se nemohla projevit v ničem konkrétním, čím by se měl zabývat.</p> <p>Alex se chtěl rozzlobit, ale nic v něm žádnou zlobu nevyvolalo.</p> <p>Každý jeho pokus o nějakou emoci skončil tím, že necítil vůbec nic.</p> <p>Odvrátil tedy svou zamlženu pozornost od marných snah a uvědomil si, že sedí v křesle. Pokusil se vstát, ale tělo nereagovalo. S nesmírným úsilím pohlédl dolů na své ruce na opěrkách křesla. Snažil se je zvednout, ale nadzvedl je jen o pár centimetrů. Nedokázal se soustředit, aby úkol dokončil.</p> <p>Přivřel oči a pokusil se rozeznat rozmazanou bílou skvrnu, co byla kousek od něho, a přijít na to, co tam dělá.</p> <p>„Jsi vzhůru, Alexi?“</p> <p>Připadalo mu to jako ženský hlas.</p> <p>Odpovědět bylo tak málo důležité, že se o to ani nepokusil.</p> <p>„Za chviličku budeš mít připravenou postel. Pak tě nechám odpočívat.“</p> <p>Tak to ta bílá skvrna dělala: připravovala postel. Napínala prostěradlo. Pochopení takové drobné záhady, odehrávající se kolem něj, mu připadalo jako hrdinský čin, kterýho ovšem nijak neuspokojil.</p> <p>Nevěděl, jestli tu ženu v bílém zná. Nedokázal se dostatečně dlouho soustředit na její tvář, aby to zjistil. Pohled mu neustále sklouzával dolů na podlahu. Šedé spirály ve vzorku linolea připomínaly jeho myšlenky.</p> <p>Chtěl se zhroutit v slzách zoufalství, že ničemu nerozumí, ale nenašel v sobě nic, co by mu napovědělo, jak plakat, tak jen seděl a civěl do prázdna.</p> <p>„Řeknu doktorovi, že jsi vzhůru. Určitě se u tebe bude chtít zastavit, až skončí vizitu. Dobře, zlato?“</p> <p>Žena přišla blíž. Vytáhla z krabice papírový kapesník a otřela mu ústa a bradu.</p> <p>„Je to lepší?“ zeptala se, když odhodila kapesníček do odpadkového koše vedle křesla.</p> <p>Alex chtěl něco říct, ale nic ho nenapadlo.</p> <p>Soucitně mu stiskla rameno a odešla. Čtverec světla potemněl. Vzdáleně ho napadlo, že možná odešla a zavřela dveře.</p> <p>V hlavě se mu honila spousta věcí, útržky hovoru, záblesky scén. Seděl bez pohnutí, zatímco mu hlavou vířil nejasný zmatek.</p> <p>Uvažoval, kde asi je a kde se tu vzal. Nedokázal na to přijít, nemohl se prodrat z hlubin nevědomí až k vzdálenému povrchu. Chtěl vstát z křesla, ale to byl nadlidský úkol.</p> <p>Svět pravidelně zahalovala tma. Pokaždé, když si začal uvědomovat okolí, zjistil, že musel usnout.</p> <p>Jak seděl a upřeně hleděl do země, ztrácel a opět nabýval vědomí, a denní světlo postupně vystřídala tma.</p> <p>„Alexi?“</p> <p>Tentokrát to byl mužský hlas. Alex trochu zvedl hlavu a uvědomil si, že zase musel usnout. Pomalu zamrkal a zkoušel se rozkoukat. Dalo mu velkou práci mrknout a nebylo to nic platné.</p> <p>Muž se k němu sklonil. „Alexi, jak se vede?“</p> <p>Muž měl v jedné ruce psací podložku. Kolem krku měl zavěšený stetoskop. Na sobě měl bílý plášť a modrou vázanku. Alex nedokázal sebrat dost vůle, aby vzhlédl a podíval se mu do tváře.</p> <p>Muž uchopil jeho ruku a potřásl mu s ní. Alex byl příliš ochablý, aby nějak zareagoval.</p> <p>„Jsem doktor Hoffmann, Alexi. Už jsme se setkali. Vzpomínáš? Bavili jsme se o tvé matce.“</p> <p>Alex si nepamatoval z minulosti téměř nic. Věděl, že má matku, ale nedokázal si vybavit, jak vypadá. Vzpomenout si na nějaké detaily o ní bylo nad jeho síly. Nemohl dělat nic víc než tupě zírat.</p> <p>„No, vidím, že jsi stále ještě mimo. To je účinkem Thorazinu. Za chvíli, až si trochu zvykneš na léky, se to zlepší. Taky nebudeš pořád spát.“</p> <p>Když se Alexovi nakonec podařilo zvednout oči, muž se na něj usmál. Vypadal mile. Alex ho nenáviděl. Přinejmenším se domníval, že ho možná nenávidí. Někde ve skrytu duše ho chtěl nenávidět, ale žádnou nenávist necítil. Nešlo to. Necítil vůbec nic.</p> <p>„Nejlíp uděláš, když si s tím teď nebudeš dělat starosti, lehneš si do postele a zdřímneš si. Podle toho, co jsem slyšel, jsi měl velice nepříjemný zážitek.“</p> <p>Alex vyburcoval veškerou sílu a vzchopil se k otázce: „Cože?“</p> <p>Doktor Hoffmann pohlédl do záznamů, které držel v ruce. Zvedl jeden list, pak další.</p> <p>„No, podle toho, co jsem slyšel, a podle těchto záznamů jsi se rozzuřil, zjevně přesvědčený, že se personál snaží ublížit tvé matce. Zdá se, že jsi vážně zranil jednoho ošetřovatele, Henryho. Sestra Alice byla také otřesená.“</p> <p>Alex si mlhavě vybavil pár záblesků ze zápasu. Měl dojem, že si vzpomíná jak se bál − ne o sebe, ale o někoho jiného.</p> <p>„Sestry ani ošetřovatelé by tvé matce nikdy neublížili, Alexi. Samozřejmě ani jinému pacientovi. Oddaně pomáhají nemocným lidem.“</p> <p>Doktor znovu prolistoval papíry na podložce. „Když vezmu v úvahu nemoc tvé matky, tak se obávám, že tvé agresivní chování není vůbec překvapivé.“ Povzdychl si. „Občas se tento druh psychické poruchy v rodině dědí. V případě tvé rodiny se zdá, že to vede k násilné agresi.“</p> <p>Alexovi se podařilo s nesmírným úsilím odlepit záda z křesla o pár centimetrů. „A co…“</p> <p>Stará postel zavrzala, jak se o ni doktor Hoffmann opřel. Sepnul ruce i se záznamy a upřeně se na Alexe zadíval.</p> <p>„Je mi líto, Alexi, ale nerozumím, na co se ptáš.“</p> <p>„Někdo…“</p> <p>„Někdo? Na koho se ptáš?“</p> <p>Alex nevěděl.</p> <p>„Na svou matku? Na tu se ptáš? Helen se vede dobře. Samozřejmě ji celá záležitost trochu vykolejila, ale už je jí dobře. Byl jsem za ní. Odpočívá. Myslím, že už si nepamatuje, co se stalo.“</p> <p>Alex chtěl něco říct, ale nemohl. Cítil, jak mu po bradě stéká slina.</p> <p>„Tak mi ještě dej ruku, než odejdu, ať se přesvědčím, že jsi v pořádku.“</p> <p>Doktor natáhl Alexovi paži a zaškrtil ji šedou manžetou. Pod ní vložil stetoskop a druhou rukou do manžety napumpoval balonkem vzduch. Soustředil se a sledoval stupnici tlakoměru, jak pomalu upouštěl vzduch.</p> <p>„Máš hodně nízký tlak,“ oznámil mu a zapsal si hodnoty do karty. „To je po Thorazinu normální. Musíme ho sledovat. Jak jsem řekl, časem si na léky zvykneš.“</p> <p>„Časem?“</p> <p>Doktor zvedl oči od jeho karty. „Alexi, obávám se, že se u tebe projevila plně rozvinutá duševní porucha, která vyžaduje razantní zásah. Když uvážím, co se stalo, a vzhledem k rodinné dispozici −“ Zadíval se do záznamů a chvíli v nich četl. „Tvé matce bylo taky sedmadvacet, když se u ní poprvé projevily psychické obtíže.“</p> <p>Alex si matně uvědomoval své celoživotní obavy, že skončí jako jeho matka.</p> <p>„No,“ řekl nakonec doktor Hoffmann s povzdechem, „musíme doufat, že to dobře dopadne. Když se nasadí správná léčba, lidé jako ty se často zbaví svých mánií a psychických poruch.</p> <p>Jen se obávám, že tady budeš muset nějakou dobu zůstat.“</p> <p>„Nějakou dobu?“ zamumlal Alex.</p> <p>„Vzhledem k agresivitě útoku je možné, že proti tobě budou vznesena obvinění.“</p> <p>Doktor poplácal Alexe po koleni. „Ale tím se teď netrap.“ Usmál se. „Kdyby se to stalo, požádáme soud, aby tě nechal v naší péči. Vězení není vhodné místo pro člověka s vážnou psychickou poruchou. Obávám se, že bude možná nutné tě sem umístit na neurčitou dobu − samozřejmě kvůli tvému vlastnímu bezpečí.“</p> <p>Alex nedokázal zformulovat odpověď, ale v hloubi duše pocítil nejasný strach.</p> <p>Doktor si zastrčil pero do kapsy bílého pláště a celou dobu nespustil Alexe z očí.</p> <p>„Jakmile si zvykneš na léky, až tě zklidní, promluvíme si o tom všem víc. Rád bych se dozvěděl, jaké myšlenky ovládají tvou mysl a nutí tě dělat věci, které děláš.“</p> <p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Někdo s podnosem strčil hlavu do dveří. „Neruším, pane doktore? Měl by dostat další dávku léků.“</p> <p>„Ne, ne, jen pojďte dál. Pro dnešek jsme skončili.“</p> <p>Žena v bílém k nim došla. Podnos s léky držela trochu stranou, jako by se bála, že Alex něco udělá. Ten však nemohl dělat víc než k ní zvednout pohled.</p> <p>„Myslím, že bude potřebovat pomoci, než si na léky zvykne,“ upozornil ji doktor.</p> <p>Sestra přikývla a položila tácek na postel. Přidržela Alexovi u úst papírový kalíšek. Nevěděl, co má dělat. Připadalo mu to naprosto bezvýznamné. Když nereagoval, sestra mu položila ruku na čelo a mírně mu zaklonila hlavu. Do úst mu nalila sirup. Prstem mu zvedla bradu a zavřela ústa.</p> <p>„Polkni to. Tak a je to.“</p> <p>Když odtáhla ruku, Alexovi opět klesla brada.</p> <p>„Mám další pacienty, Alexi,“ řekl doktor Hoffmann. „Zítra tě zase přijdu zkontrolovat. Zatím se snaž chovat klidně a nech působit léky, dobře?“</p> <p>Alex jen seděl, neschopný odpovědět, zatímco ho doktor ještě jednou poplácal po koleni a odešel. Pokoj trochu potemněl, když se za ním zavřely dveře.</p> <p>Žena v bílém mu zvedla k ústům další papírový kalíšek. Tentokrát se mu do úst vysypaly tablety. Zalila je vodou ze třetího kalíšku. Polkl, aby se neudusil.</p> <p>„Dobře,“ řekla konejšivým hlasem, když mu otřela bradu papírovým kapesníčkem. „Brzy to zvládneš sám.“</p> <p>Alexovi se chtělo zase spát.</p> <p>„Brzy,“ dodala, „tě donutíme zpívat.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>31.</p> <p>Alex seděl na kraji postele, vyčerpaný ze snahy se obléknout. Řekli mu, že se každý den musí obléknout. Nevěděl přesně, proč by se měl oblékat, ale řekli mu to, tak to dělal.</p> <p>Udělal všechno, co mu řekli.</p> <p>Nechtěl poslouchat jejich rozkazy, ale neměl sílu se jim vzepřít, a ani k tomu vlastně nenašel žádný důvod. Věděl, že nemá jinou možnost, nemá šanci odtud uniknout. Byl jim vydán na milost.</p> <p>Současně mu jeho uvěznění nepřipadalo důležité. Jaký to mělo význam? Uvěznění se zdálo být bezvýznamné.</p> <p>Nejdůležitějšímu připadalo, a vlastně jediné, co ho trápilo, bylo to, že nebyl schopen myslet: vytvořit a udržet úplnou, souvislou myšlenku. To ho přivádělo k zoufalství ze všeho nejvíc. Seděl celé hodiny s pohledem upřeným do prázdna a celou dobu se usilovně snažil zformovat v hlavě nějakou větu, ale nedokázal to. Zanechalo to v něm pocit prázdnoty, únavy a marnosti.</p> <p>Věděl, že léky a jejich tlumicí účinek jsou příčinou toho, že se nemůže dostatečně soustředit. Víc než cokoliv jiného toužil zbavit se obrovské tíhy působení léků na svou mysl. Nedokázal si představit způsob, jak toho dosáhnout.</p> <p>Jednou, když odvrátil hlavu se slovy, že už nechce léky brát, varovali ho, že když odmítne a začne dělat potíže, přivážou ho k posteli a píchnou mu je v injekci.</p> <p>To Alex určitě nechtěl. Věděl, že je marné s nimi bojovat. Poté, co mu pohrozili, že ho připoutají k posteli, bral léky bez dalších námitek.</p> <p>Ze všeho nejvíc Alex toužil vymanit se zpod temného příkrovu otupělosti způsobené léky.</p> <p>Měl dojem, že je zavřený několik dní. Netušil kolik přesně, ale usoudil, že to nemůže být dlouho. Matně si vzpomněl, že ho znovu navštívil doktor a krátce s ním mluvil.</p> <p>Chtěl vědět, o čem Alex přemýšlí. Alex nedokázal ve své mysli najít žádnou myšlenku. Pak se ho doktor zeptal, jestli ho ovlivňují nějaké hlasy. Alex se ho zeptal, jaký druh hlasů má na mysli. Doktor mu vysvětlil, že možná slyšel hlas ďábla, nebo možná dokonce hlasy lidí z jiného světa, které mu něco říkaly. Alexe ta otázka lehce znepokojila, přesto ale nevěděl, o čem doktor mluví.</p> <p>Nakonec doktor odešel se slovy, že se ještě vrátí a znovu si o tom promluví, a dodal, že Alex se hned tak domů nedostane.</p> <p>Domů. Teď měl domov tady.</p> <p>Hluboko v mysli mu bleskla prchavá myšlenka. Týkala se jeho matky. Měl pocit, že musí zjistit, jestli je v pořádku.</p> <p>Přestože léky potlačily všechny emoce, celou dobu, co byl Alex vzhůru, se cítil ohrožený. I když to byl jen nejasný pocit, měl dojem, že jeho matka má také nějaké potíže. Jenže byl úplně bezmocný a se svými obavami nemohl vůbec nic dělat.</p> <p>Když se otevřely dveře, viděl, jak dovnitř vešel mohutný muž.</p> <p>Alex si ho prohlédl a zjistil, že má uprostřed obličeje bílý obvaz.</p> <p>„Jak se vede, Alexi?“</p> <p>„Dobře,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Alex a zase sklopil pohled k podlaze.</p> <p>„Dali mi nos zase dohromady. Prej to bude dobrý.“</p> <p>Alex přikývl. Nelíbilo se mu, že ten muž stojí tak blízko, ale nedokázal si představit, co by s tím mohl udělat.</p> <p>„Chtěl jsem se vrátit co nejdřív do práce, abych mohl dohlídnout na svý pacienty. Všichni vědí, jak moc miluju svou práci a jak moc mi leží na srdci jejich dobro.“</p> <p>Alex přikývl. V koutku duše vycítil z jeho příjemného hlasu a milého chování nebezpečí.</p> <p>„Doktor říkal, že bys už měl vyjít z pokoje mezi ostatní do společenský místnosti. Chce, aby sis zvyknul, že jsou kolem tebe lidi, bez toho, že by to vyvolalo záchvat zuřivosti − aby sis zvyknul mezi lidmi a zapadl do společnosti, abych tak řekl. V podstatě do jediný společnosti, jakou kdy uvidíš.</p> <p>Ale než tě odvedu do společenský místnosti, chci, abys mi řekl, co víš o průchodu.“</p> <p>Alex pomalu zamrkal a pohlédl na muže s ovázaným nosem. „Cože?“</p> <p>„Průchod. Řekni mi, co o něm víš.“</p> <p>„Chci vidět matku.“</p> <p>„Svou matku?“</p> <p>„Chci se přesvědčit, že je v bezpečí.“</p> <p>Henry, tak se jmenoval, vzpomněl si Alex.</p> <p>Hromotluk vzdychl. Pak se pro sebe potichu zasmál. „Dobře, Alexi, tak se pojď projít a podívat za matkou. Třeba ti prospěje, když na vlastní oči uvidíš, že je v pořádku − přinejmenším tak, jak vždycky byla. Potom, až se přesvědčíš, že se má dobře, by sis měl fakt pořádně rozmyslet, jestli nám řekneš, co chceme vědět, aby se tvá matka měla dobře i dál.“</p> <p>„Prosím vás,“ Alex s námahou vzhlédl, „neubližujte jí.“</p> <p>Henry se k němu sklonil a usmál se. „Řekl bych, že to teď záleží hlavně na tobě.“</p> <p>Takhle zblízka si Alex všiml, že má na obou očích monokly. Pár útržků si dal dohromady. Alex měl dojem, že to Henrymu udělal on: že ho zranil, rozbil mu nos. Ať se snažil sebevíc, nemohl si vzpomenout, proč to udělal.</p> <p>Henry vytáhl z krabice papírový kapesníček a otřel Alexovi bradu. „Tak pojď, jdeme se podívat na tvou matku.“</p> <p>Alex se pomalu začal zvedat na nohy. Okamžitě se mu zatočila hlava. Henry chytil Alexe pod paží a držel ho.</p> <p>„Doktor říkal, že máš hodně nízkej tlak, takže musíš bejt opatrnej, jinak můžeš omdlít. Musíš se prej šetřit, jinak si můžeš ublížit.“</p> <p>Jak ho Henry jednou rukou držel v podpaží, druhou ho nečekaně praštil do břicha.</p> <p>Alex se zkroutil bolestí a spadl zpátky do křesla. Jednou rukou se chytil za břicho a druhou pevně sevřel opěradlo. Když vzhlédl, viděl, jak se Henry směje.</p> <p>Natáhl se po Alexovi a postavil ho zpátky na nohy. Znovu ho dvakrát rychle za sebou udeřil, tentokrát silněji.</p> <p>Alex se zaúpěním dopadl do křesla.</p> <p>„Chceš se se mnou prát, Alexi? Znovu mě napadnout?“ Opět se zasmál. „Asi ne. Thorazin tě zbavil bojechtivosti, co? Díky němu se nedokážeš vzchopit k žádnýmu útoku. Proto se taky pacientům dává. Aby nebezpečný psychopati jako ty nemohli nikomu ublížit.“</p> <p>Alex si uvědomoval bolest, ale jen vzdáleně. Zdála se nepodstatná. I když tušil, že by s tím měl něco udělat, nevěděl co. A bylo mu to jedno.</p> <p>„Thorazin potlačuje agresivitu tak dokonale, že se nezmůžeš na žádný odpor, ani když je to třeba. Ale to už jsi asi zjistil, viď?“</p> <p>Henry ho znovu zvedl, podržel ho a v rychlém sledu mu zasadil několik ran pěstí do břicha. Údery ho odhodily dozadu, ale Henry byl velký a silný, takže ho držel, aby nespadl.</p> <p>Alex sotva popadal dech. Uvědomoval si, jak lapá po dechu, ale léky mu bránily v jakékoliv reakci. Připadalo mu, že mu brání i v dýchání.</p> <p>Henry pustil Alexovi paži a dal mu další silnou ránu. Alex dopadl do křesla a držel se za břicho. Nemohl se nadechnout. Pomyslel si, že asi bude zvracet. Cítil, jak zoufale lapá po dechu, ale měl přitom pocit, že je jen vzdáleným pozorovatelem.</p> <p>Se zabandážovaným nosem se zdál i Henry trochu zadýchaný.</p> <p>„Tak jo, jdeme se projít a podívat za tvou matkou. Ať to máme z krku.“</p> <p>Alex nemohl vstát. Namáhavě dýchal, bojoval o každý doušek vzduchu. Henry ho vytáhl na nohy a vrazil mu koleno do rozkroku. Alex se zhroutil na podlahu, schoulil se a sténal.</p> <p>Henry ho chvíli s uspokojením pozoroval a pak ho znovu zvedl na nohy. Alex se jen s námahou narovnal. Henry ho otočil a postrčil ho směrem ke dveřím. Alex se pokusil udělat krok, ale nohy ho neposlouchaly, takže je jen šoupal po zemi. Šoural se celý shrbený.</p> <p>Henry šel těsně za ním. „Nemysli si, že je po všem, Alexi. Nebo že jsme jako vyrovnaný. Ještě jsem ani nezačal.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>32.</p> <p>U masivních dveří vytáhl Henry klíče na tenkém lanku z cívky na opasku a jedním odemkl. Několik zaměstnanců vzhlédlo, když Henry vedl Alexe kolem sesterny uprostřed chodby, ale jen co ukojili zvědavost, věnovali se dál své práci.</p> <p>Alex zahlédl několik sester vzadu v uličce mezi vysokými kartotékami, které zakládaly nebo vytahovaly lékařské záznamy. Za širokým oknem do lékárny viděl nějakou sestru ukládat zásoby léků. Pár dalších sester za předním pultem popíjelo kávu a klábosilo, občas se něčemu zasmály. Nikdo z nich nevěnoval Henrymu s Alexem víc než zběžný pohled.</p> <p>Alex měl pocit, že je neviditelný.</p> <p>Šoural se kolem, neschopný rychlejšího pohybu, a bylo mu to jedno. Chtěl, aby ho to zajímalo, hluboko uvnitř zoufale chtěl, aby mu to nebylo jedno, ale nemohl se vzchopit k zájmu. Celou myslí se soustředil na jednoduchý úkol: jít za Henrym.</p> <p>Všiml si výtahu a vzpomněl si, že ho používal, když odcházel z léčebny. Nemohl si přesně vybavit, jak došlo k tomu, že je tu zavřený, že se sám stal pacientem. Nedokázal se soustředit dostatečně dlouho, aby dal dohromady sled událostí a mohl pochopit, co se vlastně stalo. Zneklidňovalo ho, že neví, co se přesně stalo, a jak to, že je tu zavřený. Ale ani znepokojení v něm nedokázalo vzbudit emoce.</p> <p>U dalších zamčených dveří Alex čekal, až se odemknou, aby mohl projít do ženského oddělení za matkou a přesvědčit se, že je v pořádku. Prošel dveřmi za statným ošetřovatelem a počkal, až je za nimi zamkne.</p> <p>Jak se pomalu šoural nekonečně dlouhou chodbou, pozoroval, jak se světlo z místnosti na konci chodby odráží od zvlněného naleštěného šedivého lina. Henry se zastavil a strčil hlavu do dveří na pravé straně.</p> <p>„V pokoji není,“ oznámil Alexovi a pokračoval dál do společenské místnosti.</p> <p>Když konečně došli do velké světlé místnosti na konci chodby, několik žen sedících před televizí vzhlédlo, ale pak se dál dívaly na pořad, který sledovaly. V místnosti byly ještě další ženy, Alex jim však nevěnoval pozornost a dál se šoural za Henrym.</p> <p>„Helen, máš návštěvu,“ řekl Henry.</p> <p>Seděla s rukama složenýma v klíně na plastové židli u stolu. Dívala se přímo před sebe a zdálo se, že ho neslyšela.</p> <p>„Heleno, přišel za tebou tvůj syn.“</p> <p>Podívala se na ošetřovatele a pomalu zamrkala. Když Henry ukázal na Alexe, přejela ho pohledem. V očích se jí neobjevilo žádné poznání. Nevěděla, na koho se dívá.</p> <p>Alex věděl, že i ona je pod vlivem silných léků, které měly potlačit její agresivitu. Teď už přesně věděl, jak se celé ty roky cítila. Zároveň však byl hluboce přesvědčen, že u ní nejsou na vině jen léky. Měla závažně narušenou duši.</p> <p>Alex se chtěl přesvědčit, že matka je v pořádku, a když viděl, že vypadá dobře, jeho mysl se začala propadat zpět do bezúčelné nehybnosti, jež nahrazovala duševní činnost.</p> <p>Napadlo ho, že by měl asi něco říct.</p> <p>„Mami, jak se máš?“ Vlastní slova mu zněla jako prázdná fráze. Věděl, že slova byla správná, ale neměla pro něj žádný význam. Nedokázal k nim přiřadit žádné emoce.</p> <p>S pohledem upřeným stále před sebe odpověděla: „Dobře.“</p> <p>Alex přikývl. Nevěděl, co na to říct.</p> <p>„Spokojenej?“ zeptal se Henry.</p> <p>Alex k němu vzhlédl. „Ano. Chci, aby jí bylo dobře.“</p> <p>Pod bílým obvazem se objevil úsměv. „Správně. Pamatuj na to. Pořádně si zapamatuj, že chceš, aby tvý matce bylo dobře.“</p> <p>Alex pochopil, že mu Henry vyhrožuje, ale necítil žádnou emotivní reakci na jeho hrozbu. Bylo frustrující, že v sobě nemohl najít ani špetku hněvu.</p> <p>„Tak,“ řekl Henry, „teď, když všichni víme, že se matka má dobře, jdeme zpátky do tvého pokoje. Za chvíli bude čas na léky.“</p> <p>Alex přikývl.</p> <p>Jak se otáčel, zahlédl nějakou povědomou osobu sedět nedaleko na pohovce u stěny. Měla na sobě džíny a černé tričko, ale Alexovu pozornost upoutaly její dlouhé světlé vlasy. Byla to Jax.</p> <p>Alex strnul. Pocítil nával emocí deroucích se na povrch a téměř už pronikl nad hladinu vědomí, ale nakonec se tento příliš vzdálený pocit zase rozplynul.</p> <p>Jax seděla sama na pohovce a ruce jí visely bezvládně podél těla. Pohled jejích hnědých očí se upíral přímo dopředu. Zdálo se, že nic nevnímá. Alex si v duchu pomyslel, jak je nesmírně krásná.</p> <p>Když si Henry všiml, že se Alex zastavil a zírá na ni, zasmál se.</p> <p>„Vypadá dobře, co, Alexi?“</p> <p>Poprvé, co si pamatoval, pocítil Alex v sobě temný stín hněvu.</p> <p>„Chceš ji pozdravit?“ zeptal se Henry. „Tak jdi. Když už jsme tady.“</p> <p>Alex se přišoural blíž a zastavil se před ní.</p> <p>„Jax?“</p> <p>Vzhlédla. Pomalu mrkla.</p> <p>Alex v těch krásných očích zahlédl jiskřičku poznání.</p> <p>Jiskru však hned udusila vrstva otupujícího účinku léků, kterou sám tak dobře znal, stejných léků, které tak nenáviděl. Přesto jiskru zahlédl.</p> <p>Pokud ho Jax poznala, a byl si tím téměř jistý, neudělala nic. Neprojevila víc zájmu a poznání než jeho matka.</p> <p>Alex si uvědomil, že to musela udělat záměrně. Nechtěla prozradit, že ho poznala. Přestože byla pod vlivem léků, snažila se ho ochránit tím, že to, že ho poznala, na sobě nedala znát.</p> <p>„No,“ zasmál se Henry, „vypadá to, že nemá zájem o rande.“ Šťouchl do Alexe loktem a naklonil se k němu blíž. „Možná že by radši šla na rande se mnou dneska v noci po večerce. Co myslíš, Alexi? Myslíš, že by se jí to líbilo?“</p> <p>I přes závoj necitlivosti si Alex uvědomoval, že je Jax v nebezpečí. Opět pocítil nejasný záchvěv hněvu, avšak tentokrát už trochu silnější, temnější a bližší, přestože byl stále mimo jeho dosah a nemohl se s ním spojit.</p> <p>Podařilo se mu vzchopit se k odpovědi. „Možná.“</p> <p>„Možná by byla ráda, kdybys nám řekl o průchodu, nemyslíš, Alexi? Nemyslíš, že by se jí ulevilo, kdybys udělal, co chceme?“</p> <p>„Možná,“ řekl Alex bezvýrazným lhostejným tónem. Záměrně dělal hloupého. Nedalo mu to ani moc práce.</p> <p>Henry se otočil a postrčil ho dopředu. Jak se Alex šoural pryč, ještě se ohlédl přes rameno. Jax se ani nepohnula. Ruce jí pořád bezvládně visely podél těla.</p> <p>Ale očima ho sledovala.</p> <p>Znal to vnitřní peklo osamělosti, které prožívala. Znal ho, protože ho pociťoval také.</p> <p>Pokud byl Alex jako ve snách předtím, než se vraceli zpátky přes celé deváté patro na mužské oddělení a do Alexova pokoje, tak teď to bylo ještě horší. Střípky událostí se mu začínaly postupně vybavovat.</p> <p>Uvědomoval si, i když dost matně, že musí něco udělat.</p> <p>Věděl, že ho sem nikdo nepřijde zachránit.</p> <p>Pochopil, že si musí pomoct sám, jinak se všechno jenom zhorší. Henry se v tomto ohledu vyjádřil naprosto jasně. Jeho matka bude trpět, ale to nejhorší se stane Jax.</p> <p>Pokud tomu chtěl zabránit, musel něco udělat.</p> <p>„Tak jsme tady,“ pronesl Henry, když konečně došli do společenské místnosti mužského oddělení. „Posaď se tu a pořádně si to všechno promysli. Zatím si můžeš užívat sluníčka.“</p> <p>„Tak dobře,“ řekl Alex.</p> <p>Henry ho dovedl k pohovce u stěny. Alex se bez protestu posadil. Na druhé straně místnosti se ostatní pacienti dívali na televizi. Alex upřeně hleděl do země.</p> <p>Když zaslechl vrzání, vzhlédl a zjistil, že ten zvuk vydávají naleštěné černé boty. „Veze se svačina, pánové,“ zahlaholil obtloustlý zřízenec a vjel s vozíkem do místnosti.</p> <p>„Měl by sis dát sendvič, Alexi,“ řekl mu Henry.</p> <p>Alex jen přikývl.</p> <p>„A mezitím přemejšlej. Fakticky vážně přemejšlej o odpovědích, který chceme znát, protože nám pomalu dochází trpělivost. Rozumíš?“</p> <p>Alex přikývl a ani nezvedl zrak.</p> <p>Henry mu z vozíku podal papírový tácek s obloženým celozrnným chlebem a plastový kelímek s pomerančovou šťávou. „Promluvíme si později.“</p> <p>Alex opět se skloněnou hlavou přikývl. Jak se díval za odcházejícím Henrym, napil se pomerančové šťávy a jeden doušek chladivého nápoje si nechal pod jazykem, zatímco jeho mysl se horečně snažila vzchopit k činnosti. Bylo to jako pokoušet se pohnout horou.</p> <p>Snědl pár soust chleba za slov-zvuků soutěžících v televizním pořadu, kteří odpovídali na otázky moderátora. Ozývaly se časté salvy smíchu diváků. Muži na oddělení před televizní obrazovkou nijak nereagovali.</p> <p>Alex potřeboval odpovědi.</p> <p>Neměl hlad, a tak odložil nedojedený chleba na papírový tácek. Chvíli jen tak seděl a hleděl před sebe, mysl beznadějně prázdnou, s pocitem marnosti a zoufalství, že není schopen myslet.</p> <p>Jediné, na co se dokázal soustředit, byla Jax. Emoce s ní spojené měl pohřbené někde hluboko uvnitř.</p> <p>Nakonec vstal a vydal se zpátky do svého pokoje. Celou cestu se snažil vymyslet, co má dělat. Jenže pod tlumícím účinkem Thorazinu se žádná myšlenka nezrodila. Šoural se chodbou a uvědomoval si, jak mu léky brání v myšlení, takže není schopen vymyslet způsob, jak se bránit.</p> <p>Náhle se odněkud vynořilo poznání. Schopnost jasně myslet nebylo okamžité řešení, ale problém. Zaměřil se na problém a ne na jeho řešení. Skutečným řešením bylo odstranit to, co mu bránilo v myšlení. Tedy léky.</p> <p>Seděl v křesle ve svém pokoji. Světlo, pronikající do místnosti matným sklem v okně za ním, pomalu vystřídal soumrak a pak tma. Po nějaké době ucítil vůni jídla a z chodby zaslechl vozík směřující do společenské místnosti, která zároveň sloužila jako jídelna. Když dovnitř strčila hlavu jedna ze sester, aby ho upozornila, že se podává večeře, jen přikývl. Neměl hlad.</p> <p>Jak seděl a poslouchal bzučení zářivky na stropě, soustředil se na řešení podstaty problému. Jak se zbavit léků, aby <emphasis>mohl</emphasis> myslet. Probíral v duchu tuhle představu ze všech stran. Přišel na to, že jestli má něco vyřešit, musí nejdřív najít způsob, jak nebrat léky, kterému podávali. Potom bude jeho mysl zase pracovat.</p> <p>Neměl představu, jak by něco takového mohl udělat. Nutili ho, aby léky spolkl. Čekali a ujistili se, že si je vzal. Kdyby to neudělal, přinutili by ho k tomu. Nemohl se bránit.</p> <p>A pak ho to napadlo.</p> <p>Musí je nějak přesvědčit o tom, že si léky vzal. Musí je oklamat. Ale jak to má udělat?</p> <p>Seděl dál v křesle celé hodiny, jak se den postupně měnil v noc, a usilovně přemýšlel. Jestli se mu nepovede udělat, co potřebuje, Jax bude trpět.</p> <p>Ani si neuvědomil, jak na ten nápad přišel. Najednou mu došlo, jak to musí udělat. Silou vůle se na to řešení soustředil, aby ho zase nezapomněl.</p> <p>Věděl, že když se mu to podaří, jeho mysl začne bez léků opět pracovat, a pak možná bude schopen vymyslet plán na záchranu.</p> <p>Vstal, rozsvítil lampičku na čtení nad postelí a došel zhasnout velké světlo. Lampička vydávala tlumené světlo, ale dostatečně osvětlovala pokoj a zároveň v něm bylo méně světla než na chodbě. Příšeří mu pomůže jeho záměr uskutečnit.</p> <p>Vyčerpaný z vymýšlení plánu i z cesty k vypínači a zpátky, klesl těžce do křesla a čekal na sestru, až mu přenese večerní dávku léků.</p> <p>Než přišla, dvakrát si zdříml.</p> <p>Probudil se s leknutím, když zaklepala. Vešla dovnitř a zašveholila, že je čas na léky. Byla to jedna z těch hodnějších sester, trochu při těle, v obličeji celá pihovatá a pořád se usmívala.</p> <p>„Mám pro tebe léky, Alexi.“</p> <p>Alex přikývl a sáhl po kalíšku s Thorazinem na podnose dřív, než by ji mohlo napadnout mu pomoct.</p> <p>Zaklonil hlavu a nalil si sirup do úst. Vrátil hlavu zpátky a s úšklebkem lék spolkl. Zmačkal papírový kalíšek a hodil ho do odpadkového koše vedle křesla.</p> <p>Jenže sirup nepolkl. Nechal si ho pod jazykem.</p> <p>Na podnose měla ještě druhý kalíšek s tabletami. Obrátil ho do sebe a hned tablety ukryl k sirupu pod jazyk. Zmačkaný kalíšek zase hodil do koše.</p> <p>Sestra zívla a čekala, až pilulky zapije. Alex potlačil nutkání zívnout také a rychle zvedl třetí kalíšek s vodou. Vypil ji a zaklonil hlavu, jako by tabletky polykal, a pak, jak dával hlavu dolů, jazykem vystrčil tablety se sirupem do prázdného kalíšku.</p> <p>Okamžitě ho zmačkal jako ty předtím a hodil ho do odpadkového koše.</p> <p>„Dobrou noc, Alexi,“ popřála mu sestra a odešla.</p> <p>Alex seděl ve spoře osvětleném pokoji a byl tak vyčerpaný, že se nedokázal radovat, ani mít pocit triumfu.</p> <p>Ale věděl, že až léky pomalu přestanou působit, bude vnímat všechny ty nádherné pocity, a ještě mnohem víc.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>33.</p> <p>Druhý den ráno byl Alex znatelně čilejší a vnímavější. I když se ještě nedostal úplně z otupujícího vlivu léků, připadalo mu, že se probouzí z dlouhého a hlubokého spánku. Věděl, že to nějakou dobu potrvá, než se léky z organizmu vyplaví. A přestože vyplivl poslední dávku Thorazinu, nepodařilo se mu vyplivnout úplně všechno. Alespoň že nespolkl žádnou tabletu.</p> <p>První věc, kterou udělal, když se probudil, bylo to, že vyndal z koše kalíšek s léky, zabalil ho do papírového kapesníčku a znovu ho zmačkal, aby se ujistil, že si některá z uklízeček nevšimne sirupu nebo tabletek a neupozorní personál.</p> <p>Kdyby někdo zjistil, že není tlumený léky, připoutali by ho k lůžku. Tihle lidi se koneckonců za zdravotnický personál jen vydávali. Sotva se starali o jeho pohodlí. Nevěděl, kolik z nich se zapojilo do spiknutí, takže se neodvážil komukoli z nich věřit. Podle něho mohlo být celé tohle místo v jejich rukou.</p> <p>Když přišla sestra s jeho ranní dávkou léků, choval se jako každý jiný den − byl letargický, ospalý a bez zájmu, a zopakoval podvod s vyplivnutím Thorazinu a tabletek do kalíšku s vodou, který opět vyhodil do koše.</p> <p>Téměř okamžitě poté, co sestra odešla, objevil se v pokoji doktor Hoffmann. Alex se soustředil, aby seděl klidně, a upřeně hleděl před sebe. Nakonec vzhlédl, pomalu zamrkal a setkal se s doktorovým pohledem.</p> <p>„Jak se dnes ráno máme, Alexi?“</p> <p>„Dobře.“</p> <p>„To rád slyším,“ řekl a vytáhl z kapsy tlakoměr. Ovinul mu manžetu kolem paže, nafoukl ji, a jak postupně upouštěl vzduch, odečetl údaje na stupnici. Když skončil, vyndal si z uší stetoskop.</p> <p>„Jak jsem slíbil, začínáš si zvykat na léčbu.“ Zatímco s ním mluvil, zapisoval údaje do karty. „Tlak se ti vrací do normálu. Je to trochu překvapivé, ale každý reaguje jinak. Ty jsi mladý a silný, takže tvé tělo se s tím vypořádalo snadno.“</p> <p>Alex neodpověděl, jen dál zíral před sebe.</p> <p>„Cítíš se lépe?“</p> <p>„Trochu,“ řekl Alex a snažil se, aby to znělo chladně.</p> <p>Doktor zvážněl. „To je dobře, protože je čas, abys začal odpovídat na otázky. Brzy přijde na návštěvu pár lidí, kteří s tebou budou chtít mluvit.“</p> <p>„Dobře,“ řekl Alex jako by mu to bylo jedno.</p> <p>„Ti lidé si myslí, že je čas na odpovědi. Už nebudou tak shovívaví, jako byli dřív.“</p> <p>Alex sjel pomalu pohledem na podlahu. „Dobře.“</p> <p>„Radši bys jim měl dát odpovědi, které chtějí, jinak nebudou moc příjemní. Zvlášť na některé jiné lidi. A to přece nechceš, že ne?“</p> <p>„Prosím vás,“ zamumlal Alex, „neubližujte matce.“</p> <p>Doktor Hoffmann se postavil a zastrčil si pero do náprsní kapsy. „To záleží na tobě, Alexi. Jestli nechceš, aby jí někdo ublížil, pak nejsnadnější bude jim prostě odpovědět na otázky. Rozumíš?“</p> <p>Alex přikývl.</p> <p>„Dobrá.“ Na odchodu se ještě otočil. Stál mezi dveřmi a zamračeně Alexe pozoroval. Alex hleděl upřeně před sebe, bez pohnutí a mrknutí.</p> <p>„Brzy přijdu,“ řekl nakonec.</p> <p>Alex přikývl. Doktor chvíli klepal dlaní do rámu dveří a díval se na Alexe. Pak odešel.</p> <p>Jakmile byl Alex sám a dveře zavřené, vstal a začal přecházet po místnosti. Byl to skvělý pocit, chodit a hýbat se a procvičovat svaly. Také doufal, že mu pohyb pomůže, aby se dřív zbavil účinku léků na jeho organismus.</p> <p>Dokud nevymyslí, co udělá, nesmí vzbudit podezření. Takže když byl oběd, došoural se do společenské místnosti s ostatními pacienty. Snědl necelou polovinu porce hovězího s těstovinami, přestože byl příliš rozrušený z toho, že zase může myslet, a ani neměl hlad. Pak tam zůstal pár hodin sedět, tupě zíral a předstíral nezájem, zatímco pozoroval personál a celou dobu se snažil vymyslet nějaký plán.</p> <p>Jak seděl a předstíral netečnost, nechal proudit tělem vztek. Bylo příjemné cítit vztek na lidi, kteří tohle dělali, přijmout ho a na někoho zaměřit.</p> <p>Dělal si starosti o matku, ale mnohem větší obavy měl o Jax. Ona byla z jiného světa, a pro to jí hrozilo největší nebezpečí. Říkala, že by lidi z jejího světa poznala: jako Sedricka Vendise a Yuriho, spolujezdce z náklaďáku, který je málem přejel. A někteří z nich pravděpodobně poznají zase ji. Při pomyšlení, co by jí mohli udělat, ho polila hrůza.</p> <p>Alex se vrátil do svého pokoje, kde ještě chvíli přecházel a trápil se starostmi o Jax. Chyběla mu. Stýskalo se mu po její blízkosti, po jejím úsměvu i po jejich povídání. Chtěl, aby byla v bezpečí. Cítil se zodpovědný za to, že v bezpečí není. Přivedl ji do nemocnice − a přímo do pasti.</p> <p>Vrátil se do jídelny, když mu sestra oznámila, že je večeře, a po jídle čekal ve svém pokoji, až mu sestra přinese večerní léky. Jako předtím seděl v křesle s rozsvícenou lampičkou, a když vešla, celou proceduru zopakoval a léky zase vyhodil.</p> <p>O necelou hodinu později, když už si myslel, že by možná měl jít do postele, aby někdo nepojal podezření, se objevil Henry.</p> <p>„Jak se máš, Alexi? Doktor říkal, že tě upozornil na návštěvu nějakých lidí.“</p> <p>Alex jen přikývl.</p> <p>„No, tak tu neseď a nečum. Jdeme.“</p> <p>Alex nečekal, že to bude tak brzy. Ještě neměl žádný plán. Pomalu zvedl pohled k Henrymu. „Cože?“</p> <p>Henry podrážděně odfrkl a došel k Alexovi, aby ho zvedl z křesla. „Jdeme, lidi čekají.“</p> <p>Alex se vydal šouravým krokem, kterým se snažil napodobit svůj způsob chůze pod vlivem léků, za zřízencem. Musel si neustále připomínat, že musí jít pomalu. Henry si hvízdal, jak vedl Alexe chodbou kolem sesterny.</p> <p>Už bylo pozdě, dávno po návštěvních hodinách, takže tam sloužilo jen pár lidí. Zabývali se běžnou činností, zakládali karty pacientů, probírali změny v léčbě a věnovali jen málo pozornosti Henrymu s Alexem. Někdo něco vařil na vařiči na malém stolku před kartotékou. Vonělo to hezky, jako slepičí polévka.</p> <p>Alex uvažoval, kam ho Henry asi vede. Ze všech sil se snažil jít co nejpomaleji. Místo toho, aby ho zavedl do pokoje pacientů nebo do společenské místnosti, Henry překvapivě zamířil k ženským toaletám.</p> <p>Alex netušil, co se děje, ale musel hrát dál, na nic se neptat a chovat se lhostejně. Byl v bezpečí, jen když si všichni mysleli, že je pod vlivem léků. Koupelna vypadala úplně stejně jako v mužské části, byla jen zrcadlově otočená. Přešli kolem umyvadel a prázdných kójí. Nikdo zde nebyl. Na konci místnosti vytáhl Henry klíče a odemkl dveře od sprch.</p> <p>Alex viděl, že uvnitř to vypadá stejně jako v mužské části − s lavičkami připevněnými ke zdi. Celá vstupní část byla obložena bílými dlaždičkami. Omítka už stářím vybledla. Trubky natřené mnoha vrstvami barvy zabíraly celý jeden roh od podlahy ke stropu. Samotné sprchy byly umístěny za rohem a Alex je neviděl.</p> <p>Henry ho postrčil dovnitř. Doktor Hoffmann už na ně čekal. S ním tam byli i další lidé, ošetřovatelé a sestra Alice.</p> <p>Zpoza rohu vyšel nějaký muž. Byl větší než doktor, asi jako Alex. Na sobě měl hnědé kalhoty a béžovou košili s modrým pruhem na levé straně.</p> <p>Měl oči dravce a také se tak pohyboval.</p> <p>Alexovi se zježily chlupy na krku. Poznal ho podle popisu pana Martina, majitele galerie. Byl to muž, který koupil šest Alexových obrazů a pak je zničil. Jax mu o tom muži také vyprávěla: Byl to Sedrick Vendis, pravá ruka muže jménem Radell Cain.</p> <p>„To je on?“ zeptal se Vendis.</p> <p>Henry přikývl. „Alexander Rahl.“</p> <p>Sedrick Vendis se lehkým krokem přiblížil, až stál těsně před Alexem. Zblízka si prohlédl jeho obličej a pak se mu zadíval do očí. Alexovi se nelíbilo, jak blízko ten muž stojí. Narušil mu osobní prostor s cílem ho zastrašit. Přinutil se klidně stát a chovat se otupěle.</p> <p>Alex věděl, že z takové blízkosti by toho muže pravděpodobně zabil dřív, než by kdokoli byl schopen reagovat. Vážně o tom chvíli uvažoval. Vnitřní zuřivost ho vybízela, aby něco udělal.</p> <p>Jenže kdyby to udělal, nepomohl by Jax. Nebyl na to vhodný čas ani místo. V konečném důsledku by tím nic nezískal. Musel použít hlavu. Alespoň že už měl čistou mysl.</p> <p>Pomalu zamrkal a zahleděl se nesoustředěným pohledem do neurčita a snažil se vypadat naprosto netečně.</p> <p>„Řekni mi o průchodu,“ vyzval ho Vendis tichým hlasem s neskrývanou hrozbou.</p> <p>Alex pokrčil rameny, ale neodpověděl.</p> <p>Vendis se usmál. Byl to ten nejkrutější úsměv, jaký kdy Alex viděl.</p> <p>„Nejsem tu proto, abych si hrál, jak brzy zjistíš,“ řekl Vendis stejně klidně jako výhružně. „Pojď se mnou, chci ti něco ukázat.“</p> <p>„Dobře,“ zamumlal Alex.</p> <p>Šoural se za Vendisem a za nimi šli i ostatní. Když zahnuli za roh, objevila se před nimi dlouhá řada sprch vyčnívajících z bíle obložené stěny. Stejně jako v pánských sprchách, jednotlivé sprchy nebyly odděleny žádnými přepážkami. Sprchy byly v dlouhé řadě vedle sebe a pod nimi vedl odtokový žlábek.</p> <p>Alex strnul hrůzou.</p> <p>Asi uprostřed řady sprch, s páskou na očích a s rukama spoutanýma, visela Jax za zápěstí na trubce od sprchy, vyčnívající ze zdi. Musela se natahovat, aby dosáhla špičkami nohou na podlahu.</p> <p>Byla úplně nahá.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>34.</p> <p>Vedle Jax stál muž, kterého Alex okamžitě poznal. Byl to mohutný spolujezdec z instalatérského náklaďáku, který je málem přejel, když Alex viděl Jax poprvé. Pořád měl na sobě stejné tmavé špinavé montérky.</p> <p>Šaty, které Alex s Jax koupili, ležely pohozené stranou, jak ji svlékli.</p> <p>Vousatý hromotluk se usmál a odhalil křivé žluté zuby. Tmavé oči upíral na Alexe vyzývavým pohledem, když objal Jax v pase v důvěrném gestu.</p> <p>Jax před jeho dotykem ucukla. Pod vlivem léků zřejmě nebyla schopna všechno chápat a o něco se starat.</p> <p>„No konečně jsi dorazil na představení,“ přivítal ho pirát a druhou špinavou rukou přejel po holém břiše Jax. „Nechtěli jsme začít s touhle pěknou děvkou bez tebe.“</p> <p>Alex si všiml, jak Jax při jeho drsném dotyku napnula svaly. Zadržela dech.</p> <p>Alex věnoval veškerou snahu tomu, aby se mu ve tváři neobjevila zuřivost, kterou cítil. Byl to nadlidský úkol. Celou svou duší toužil všechny zabít a osvobodit Jax. Především však chtěl zabít muže, který na Jax sahal.</p> <p>Jenže věděl, že kdyby udělal nesprávnou věc, Jax by na to doplatila. Přestal brát léky, takže opět mohl jasně myslet. A to musel teď využít. Jak Ben vždycky říkal, skutečnou zbraní je jeho mysl.</p> <p>„Takže,“ řekl Vendis, „teď chci, abys mi řekl všechno, co víš o průchodu.“</p> <p>Alex neodpověděl. Jen zamrkal očima, jako by si nebyl jistý, co chtějí, aby řekl.</p> <p>„Ach, promiň,“ řekl Vendis s předstíranou omluvou a ukázal na špinavého muže, který pevně objímal Jax v pase. „Zapomněl jsem vás představit. Tohle je Yuri a čirou náhodou tuhle mladou dámu zná. Zabila mu totiž bratra. Je to pravda, Yuri?“</p> <p>Yurimu potemněla tvář. „Jistě, ale chystám se srovnat skóre.“</p> <p>„Jak vidíš,“ řekl Vendis, „Yuri k ní má poněkud osobní vztah. Proto jsem ho sem pozval. Muži, kteří pociťují zášť, mají sklon mnohem více se soustředit na pomstu.“</p> <p>Alex usoudil, že nebudou mít s Jax moc velkou šanci se odtud dostat, dokud bude tak silně pod vlivem léků. Nebude mu moc pomáhat a nebude schopná běžet. Kdyby jí zkoušel nést a zároveň bojovat s pronásledovateli, nikam by se nedostali. Potřeboval, aby byla alespoň částečně při smyslech, pokud měli trochu zvýšit naději na úspěch.</p> <p>„Dobře,“ zamumlal Alex. „Můžu už jít?“</p> <p>„Nepřišel jsem sem, aby sis se mnou zahrával,“ vyštěkl Vendis. „Nedělej si ze mne blázny. Je konec s tím nesmyslným předstíráním laskavosti, abychom z tebe dostali odpověď. Už mám dost hraní a slibů! Trvá to moc dlouho. Teď mi řekneš, co chci vědět, jinak na ní Yuri zapracuje nožem. Nic smrtelného, chápeš, ale určitě ji zohyzdí − a co je důležitější, způsobí jí bolest. Jestli nebudeš spolupracovat a neřekneš mi o průchodu, můžu ti ze zkušenosti říct, že na ni za chvíli nebude hezký pohled.“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Tak dobře.“</p> <p>Vendis se zamračil. „Co tím myslíš?“</p> <p>„Tak to udělejte.“</p> <p>Na Vendisově tváři se objevil zvláštní, překvapený úsměv. „Ty chceš, abych ji začal řezat nožem?“</p> <p>„Jestli chcete,“ řekl Alex.</p> <p>Když se Vendis znovu zamračil, Alex pokračoval se špatnou artikulací. „Je nadopovaná − neucítí to. Vím to, jsem taky utlumený léky a taky toho moc necítím, a je mi všechno jedno. Když ji zabijete, uděláte nám laskavost.“</p> <p>„Laskavost?“ Vypadal opravdu zaraženě. „Jakou laskavost?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Zemře bez utrpení a tak jí to bude jedno. A bude po všem.“</p> <p>Vendis k němu přistoupil blíž. Zvýšil hlas. „Blábolíš nesmysly.“</p> <p>„Znám jenom část toho, co chcete vědět. A ona zná tu druhou část. Bez toho, co ví o průchodu ona, je vám moje část k ničemu. Když ji zabijete, bude to pro nás oba lepší, protože nedostanete, co chcete, a já ani nebudu cítit zármutek nad její smrtí, protože pod vlivem léků nic necítím.</p> <p>Když je takhle zdrogovaná, nebude ani cítit, jak ji budete řezat, tak to klidně udělejte. Pořezejte ji a nechte ji vykrvácet a zemřít. Pak bude po všem a vy se nic nedozvíte.“</p> <p>„Zemřete oba. Zemřete strašlivou smrtí.“</p> <p>Alex pomalu zamrkal. Trochu se zapotácel. „Mně je to fuk. Když máme tak krutě zemřít, teď je na to nejvhodnější chvíle. Takhle omámeni tu bolest neucítíme a bude nám všechno jedno. Tím to skončí.“</p> <p>Vendis se otočil k doktorovi. „Působí ty léky, co jim dáváte, doopravdy tak, jak říká?“</p> <p>Doktor rozpřáhl ruce. „Pomocí těch prášků je zvládáme. Udržují se v apatii.“</p> <p>„Takže ji to nebude bolet, když ji budeme řezat? A jemu to bude jedno?“</p> <p>Doktor si odkašlal. „No, ne tak docela. Ucítí to, ale ne tak moc, jak byste si přál. Ucítí jenom vzdálenou bolest. Možná trochu vykřikne, ale je to tak, jak říká. Ve skutečnosti si to trýznění nebude skoro uvědomovat − neucítí ani vztek, ani smutek. Koneckonců, účelem těchto léků je zabránit pacientům cítit nepřátelství nebo citové rozrušení.“</p> <p>Vendis zaskřípal zuby, než se odvrátil od doktora. Zamířil k Jax. Yuri couvl. Zvedl pásku, která jí zakrývala oči, a pohlédl jí do nich. Měla je napůl zavřené. Vypadala, že své okolí moc nevnímá.</p> <p>Alex moc dobře věděl, jak málo se starala o to, co se okolo ní děje. Napadlo ho, že pokud mu jeho plán nevyjde je zřejmě dobře, že je omámená léky. Bolelo ho pomyšlení, čím Jax prochází. Nic si nepřál víc, než aby těm lidem mohl zakroutit krkem, ale musel svou zlost skrýt, měl-li mít šanci ji zachránit.</p> <p>Vendis náhle natáhl ruku a zlomyslně jí zakroutil levou bradavkou. Měla vykřiknout. Ani sebou neškubla, ani se nesnažila uhnout. Jen trochu prohnula záda v mírné reakci na bolest. Vydala jen slabé zasténání. Skelné oči neukázaly prakticky žádnou reakci.</p> <p>Vendis jí stáhl pásku zase zpátky na oči. Otočil se a viděl, že Alex se dívá do prázdna a nereaguje. Zlostně vydechl. „Jste placeni za výsledky,“ obořil se Vendis na doktora. „Takhle jich těžko dosáhnete.“</p> <p>Doktor omluvně pokrčil rameny. „No myslím, že se u takového přístupu nedá očekávat, že bude slučitelný s…“</p> <p>„Když jí přestanete dávat léky,“ přerušil ho Vendis. „jak dlouho potrvá, než bude plně vnímat?“</p> <p>„Během dvaceti čtyř hodin bude do značné míry zase při smyslech,“ řekl doktor Hoffmann. „Ale upřímně vám radím, abyste to nedělal. Nemusím vám jistě připomínat, jak je ve skutečnosti nebezpečná, že?“</p> <p>„Nepotřebuju, aby mi takoví jako vy cokoliv připomínali.“</p> <p>Doktor polkl, když se na něj Vendis podíval. „Jistě, jen jsem chtěl zdůraznit…“ Když si všiml, že jeho pokus o vysvětlení vzbudil u Vendise ještě nasupenější pohled, změnil přístup. „S vaším dovolením jí mohu snížit dávku tak, aby dostatečně vnímala bolest, ale přesto byla stále pod naší kontrolou. Myslím, že můžeme dosáhnout kompromisu, který by vám vyhovoval.“</p> <p>„Bude dostatečně vnímat, aby křičela z plných plic, až ji Yuri začne řezat?“</p> <p>„Určitě. Pokud snížíme dávku léků, tak zcela určitě.“</p> <p>Doktor si točil knoflíkem na bílém plášti. „Mohu snížit dávkování tak, aby nebyla příliš bojovná, ale přitom vnímala natolik, aby cítila bolest a křičela, když ji pořežete.“</p> <p>Na Vendisovu tvář se vrátil úsměv. „Dobře, jak dlouho to bude trvat?“</p> <p>Doktorovi se viditelně ulevilo, že se zachránil. „Ve stavu, jaký požadujete, by mohla být asi zítra touhle dobou.“ Ukázal na Alexe. „A co s ním?“</p> <p>Vendis se otočil a upřel na Alexe zkoumavý pohled. „Jste si jist, že při současném dávkování mu bude jedno, že ona bude křičet?“</p> <p>Doktor se poškrábal na spánku a pak váhavě odpověděl. „Nic nepředstírá. Pod vlivem Thorazinu, který mu dáváme, by to nedokázal. Tlumíme ho tolik, že je mu všechno jedno. Věřím, že by byl radši, kdybychom je zabili oba dva, dokud jsou pod vlivem léků. Uvědomuje si, že je to pro ně mnohem příjemnější cesta, v porovnání s tím, co pro ně chystáte. Možná bude nejlepší, když snížím dávky Thorazinu i jemu. Možná je to dobrý nápad.“</p> <p>Vendis obrátil zkoumavý pohled na doktora. „Možná.“</p> <p>„Účinek léků se sníží k vaší spokojenosti zítra v noci,“ ujistil ho doktor. „Počkáme, až se vrátíte.“</p> <p>„Musím vyřídit ještě další záležitosti.“ Vendis se rozhlédl po ostatních. „Dohlédněte tady na to. Každý z vás ví, jak způsobit bolest a neustat, dokud nedosáhne svého. Nehodlám marnit čas tím, že budu pozorovat párek vzdorovitých lidí, jak krvácí, křičí a prosí o smilování. Jediné co chci, jsou informace, které z nich dostanete.“</p> <p>Všichni kromě Alexe se uklonili.</p> <p>Vendis nařídil doktorovi, aby ho doprovodil ven.</p> <p>Poté, co odešli, si všichni oddechli.</p> <p>„Takže,“ řekla Alice, „myslím, že musíme počkat do zítřejší noci.“</p> <p>Henry kývl hlavou směrem k ní a ke dvěma zřízencům. „Vy tři ho odveďte do pokoje.“ S širokým úsměvem se ohlédl na Jax, která visela nahá na trubce sprchy. „Yuri a já se postaráme o ni.“</p> <p>Alexovi se málem podlomila kolena.</p> <p>Jeden ze zřízenců chytil Alexe za ruku a otočil ho. „Jdeme.“</p> <p>Alex horečně přemýšlel. Musel něco udělat, aby Jax zachránil. Zapřel se nohama a ohlédl se přes rameno.</p> <p>„Vím, že až nám zítra snížíte dávku léků, donutíte nás mluvit. Taky vím, že až dostanete, co chcete, zabijete mě. Až budu mrtvý, nebudu už nic vědět a bude mi všechno jedno. Ale jestli se jí někdo z vás dneska v noci dotkne, než mne zabijete, pak jakmile nebudu pod vlivem Thorazinu, jedno mi to nebude − a budu mít důvod vám neříct nic. Jestli se jí dotknete, přísahám, že budete muset vysvětlit Vendisovi, proč jste ze mě nedostali ani slovo.“</p> <p>„Výborně,“ řekla Alice. „Myslím, že jsme právě zjistili, jak moc mu na ní záleží. Hodně nám to ulehčil.“</p> <p>Yuriho oči se nebezpečně leskly. „A jestli mu na ní tak záleží, tak až na něj přestanou působit ty prášky, nebudeme ji muset moc zohyzdit, a on nám vyklopí všechno, co ví.“ Podíval se na Henryho. „Pak bude naše a nebudeme se muset starat, abychom jí moc neublížili. Kromě toho: vzhledem k tomu, v jakém stavu je teď, by to stejně bylo jako obcovat s mrtvolou. Bude mnohem lepší, když bude vnímat a kopat.“</p> <p>Henry, zpočátku zklamaný, se zamyslel. „Asi máš pravdu. Alice, nevěřím tady našemu pacientovi. A nevěřím ani tomu nervóznímu doktorovi, že správně sníží dávkování. Bojí se o svůj krk, ale krky tady nasazujeme my. Přijímáme rozkazy od Jeho Veličenstva a ne od nějakého doktora z tohohle světa. Dohlédni na to, aby Alex dostal dost, aby neměl myšlenky na odpor; ale zase ne tolik, aby mu bylo jedno, když ona bude křičet.“</p> <p>Alice přejela Alexe chladným pohledem. „Ohledně doktora s tebou souhlasím.“ Křivě se usmála. „Zařídím, aby se můj pacient zděsil toho, co jí děláte, ale nemohl s tím nic dělat. Jestli s ní mezitím vy dva uděláte něco, že nebude moct mluvit, a on odmítne cokoliv sdělit, až se Vendis vrátí, oba vás pověsím na její místo. Je to jasný?“</p> <p>Henry udělal kyselý obličej. „Jo.“</p> <p>Yuri si dal ruce za záda a nakonec přikývl.</p> <p>Strčila do Alexe. „Jdeme.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>35.</p> <p>Druhý den ráno, po nekonečně dlouhé probdělé noci, se Alex oblékl, posadil se na okraj postele a čekal. Jediné, na co však mohl myslet, byla Jax, jak visí ve sprchách sama a nikoho nezajímá, jak moc trpí. Alex byl jediný, komu to dělalo starost, ale nemohl s tím nic dělat. Tedy rozhodně zatím ne.</p> <p>Chvíli potom, co se oblékl, se objevil Henry. Zdálo se, že má špatnou náladu. To se potvrdilo, když zvedl Alexe z postele a začal ho mlátit pěstí do břicha. Henry zjevně nechtěl zanechat viditelné stopy násilí. Možná mu jen ostatní řekli, aby jim nezkazil odměnu.</p> <p>Alex mohl jen držet. Věděl, že takové rány do břicha mohou způsobit nebezpečná vnitřní zranění. Také mu bylo jasné, že se nesmí bránit, pokud má Henry nadále věřit tomu, že je pod vlivem léků. Musel o tom všechny přesvědčit, jestli měl mít šanci pomoci Jax.</p> <p>Tentokrát však Alex neměl tu výhodu, že by mu působení léků zmírnilo bolest, když ho Henry mlátil. Tentokrát to vážně bolelo, až zůstal ležet na zemi a lapal po dechu. Potlačil nutkání ke zvracení. Ve chvíli, kdy se na podlaze svíjel nesnesitelnou bolestí, Alex nenáviděl život.</p> <p>„Víš, Alexi,“ řekl Henry, když se nad ním tyčil s rukama v bok, „možná si myslíš, že teď jsme si kvit. Ale musím ti říct, že když jsem se dneska ráno probudil a z nosu se mi zase spustila krev, usoudil jsem, že ani zdaleka nejsme vyrovnáni.“</p> <p>Pak nečekaně kopl Alexe do hlavy. Alex se kousl do tváře. Polkl krev. Snažil se zůstat při vědomí a potichu, jako kdyby byl pod prášky.</p> <p>„Protože musím čekat, než tu děvku dostaneme, mám dojem, že mi něco dlužíš. Tak nebo tak, vy dva nakonec stejně budete mluvit.“</p> <p>Henry si k němu dřepl, aby zblízka dokončil svou hrozbu. „Něco ti řeknu. Dnešek pro tebe skončí špatně. Tady a tady ti utáhnu škrtidlo.“ Henry přejel Alexovi přes paži před ramenem. „Pak ti uříznu ruce přímo tady. Pak ti udělám to samý s nohama. Škrtidla zabrání příliš velké ztrátě krve, aby sis užil představení. Povíš nám všechno, co víš, jinak uděláme mnohem horší věci tvý slečně. A musím říct, že pokud jde o nože, Yuri je fakt machr.</p> <p>Jakmile se do toho pustí, chytne ho to a nikdo ho už nezastaví. Myslím, že je trochu úchyl, jak ho baví ubližovat ženám, ale to já jsem možná taky. Ani se nebudeš moct dočkat, abys mi vyklopil všechno, co víš, jen aby Yuri nezačal s ní.“</p> <p>Alex ležel stočený na podlaze, zkrušený bolestí i vztekem. Předstíral, že necítí ani jedno.</p> <p>Henry se zvedl. „Alice tu bude za chvíli s ranní dávkou léků. Účinek včerejších léků do večera vyprchá a dnešní dávka bude menší. Vyčistí se ti hlava natolik, že když uslyšíš Jax křičet, budeš prosit, abys nám mohl říct, co chceme vědět.“</p> <p>Alex, ani kdyby chtěl, jim nemohl říct, co chtějí vědět. Nevěděl, co to ten průchod vůbec je. Jenže oni mu těžko uvěří.</p> <p>„Rozuměls?“ zeptal se Henry.</p> <p>Alex, schoulený na zemi do klubíčka, si držel rukama bolavé břicho a zmohl se pouze na přikývnutí.</p> <p>Henry ho zvedl za košili a vytáhl na nohy. Pak ho hodil do křesla. „Tady buď a odpočiň si. Alice přijde brzy. Jasný?“</p> <p>Alex přikývl, jako by mu to bylo jedno.</p> <p>Henry se zastavil u dveří, aby se ještě otočil a usmál se. „Ještě si oblíbíš svět, který ti přináší Thorazin. Jen si pomysli, že z tebe můžu vymlátit duši, a s Thorazinem nedokážeš ani zvednout prst na svou obranu. Není to krásný svět?“</p> <p>Jakmile Henry odešel, položil si Alex třeštící hlavu do dlaní a snažil se překonat nevolnost po bolestivém kopnutí. Krční svaly ho tak bolely, že ani nedokázal pohnout hlavou.</p> <p>Povolil uzdu svému vzteku. Natáhl ruku a sledoval, jak se mu třesou prsty. Věděl, že se musí ovládnout, jinak by někdo mohl pojmout podezření.</p> <p>Přál si, aby už den skončil. Chtěl vidět Jax. Stále bude pod vlivem léků, ale už ne tolik. Potřeboval, aby vnímala, pokud měl mít šanci jí pomoci.</p> <p>Nerad ji viděl nadopovanou Thorazinem a kdoví čím ještě. Nevěděl, jestli jí přestanou dávat i prášky. Protože jeho matce podávali Thorazin už dlouho, tak se na prášky kdysi vyptával. Zjistil, že Thorazin zvyšuje účinek všech ostatních, současně podávaných léků.</p> <p>Alex se opřel v křesle a zhluboka a pomalu dýchal. Zkoušel se uklidnit, jak tak čekal na ranní dávku léků. Další dávku, kterou musí vyhodit.</p> <p>Věděl jistě, že s večerní dávkou se už nebudou obtěžovat, protože ta ranní se tak brzy nevyloučí, a určitě ho mají v úmyslu v noci zabít, jakmile získají požadované informace.</p> <p>Až na to, že Alex pro ně žádné informace neměl. Nevěděl nic kromě toho, že Jax přišla na to, co chtějí. Jenže neměla čas mu to říct.</p> <p>Přesto i to málo informací bylo pro ně nebezpečné. Možná že tahle informace byla sama o sobě to, co chtěli. Jestli Alex nepřijde na způsob, jak je zastavit, mohou ho donutit, aby jim prozradil, že Jax ví, co hledají. Ji pak budou mučit, aby jim řekla, co ví.</p> <p>Alexovi děda kdysi řekl, že každý člověk se v jisté chvíli zlomí − a nakonec podlehne mučení a promluví.</p> <p>Tohle byly zrůdy, které se v mučení vyznaly. Všichni dobře věděli, co dělají. Nemohl čekat, že by on nebo Jax dokázali odolávat mučení donekonečna.</p> <p>Alex věděl, že to nesmí nechat zajít tak daleko. Neměl jinou možnost než zkusit něco udělat − dřív než bude pozdě. Probděl téměř celou noc a ze všech sil se snažil vymyslet nějaký plán, ale bylo to zhola nemožné, když nevěděl, co přesně hodlají dělat.</p> <p>Jestli pro něj přijdou a spoutají mu ruce, anebo mu nasadí svěrací kazajku, dřív než ho odvedou k Jax, bude po všem. Musel by je přesvědčit, že je natolik pod vlivem léků, že se nebude vzpírat. Musel hrát dál svou hru, aby se uklidnili.</p> <p>Jestli se ho ovšem pokusí spoutat, nezbude mu nic jiného než jednat. Když dojde k potyčce v pokoji, neměl představu, jak by se dostal přes celé deváté patro Růžového domova. Nedokáže prorazit těžké dveře. Musely odolat náporu choromyslných pacientů.</p> <p>Kdyby získal klíče, mohl by dveře odemknout, ale ne všichni zaměstnanci nosili u sebe klíče. Ani kdyby měl svazek klíčů, nemohl jen tak projít tolika zavřenými dveřmi a kolem sesterny, aniž by ho někdo viděl, z alarmoval ostatní a vyhlásil poplach.</p> <p>Hlava se mu točila, jak se snažil promýšlet různé scénáře. Pomalu začínal propadat panice.</p> <p>Vtom se rozletěly dveře. Ranní léky. Až na to, že tentokrát vešla dovnitř s táckem Alice.</p> <p>Alex seděl zhroucený v křesle a upřeně hleděl přímo před sebe.</p> <p>Alice na něho vrhla pronikavý pohled a podržela před ním podnos se třemi kalíšky. „Tvoje léky. Pospěš si. Mám plno práce. Ostatní pacienti na mě čekají, tak nezdržuj.“</p> <p>Alex přikývl a sáhl po kalíšku s Thorazinem. Nechal stékat sirup pod jazyk jako předtím a pak přidal prášky. Když vypil vodu z třetího kalíšku, všechno do něj vyplivl. Zmačkal ho a hodil do odpadkového koše jako první dny.</p> <p>Alice ho celou dobu pozorně sledovala. Pohledem sjela ke koši. Chvíli stála, pak hodila podnos na postel a sehnula se, aby vytáhla kalíšek na vodu, ve kterém byly vyplivnuté léky.</p> <p>Pohlédla dovnitř a pak mu ho zlostně hodila do klína.</p> <p>„Hezkej pokus. Máš deset vteřin na to, abys to spolknul. Pak zavolám pár zřízenců a dostaneš svěrací kazajku.“</p> <p>Alex zamrkal, jako by byl zdrogovaný. „Ale potřebuju vodu na zapití.“</p> <p>„Čas ti běží, Alexi.“</p> <p>Zahlédl její druhou ruku, kterou měla za zády. Držela v ní injekční stříkačku.</p> <p>Alex se vymrštil z křesla.</p> <p>Vydala krátký, překvapený výkřik, než jí zlomil čelist. Okamžitě jí oběma rukama sevřel hrdlo. Viděl, jak zvedla ruku se stříkačkou. Jednou rukou jí stále svíral hrdlo a druhou rukou jí zkroutil ruku, až jí prasklo zápěstí. Injekce spadla na podlahu a několikrát poskočila.</p> <p>Alice nemohla křičet o pomoc. Nejen proto, že jí drtil hrtan, ale protože jí zlomená čelist visela křivě dolů. Z úst jí tekla čůrkem krev a na jejím sněhobílém plášti zanechávala jasně červenou skvrnu.</p> <p>Prohnula se dozadu, aby se vymanila z jeho sevření, ale Alex ji držel pevně. Zdravou pěstí do něj bušila, ale bez většího efektu, zatímco ji donutil pokleknout.</p> <p>Celou dobu se snažila zaklonit se co nejdál od něj.</p> <p>Alexe se zmocnil vražedný vztek. Viděl i cítil, jak se palce, kterými jí drtil hrdlo, přibližují k sobě. Veškerou sílu soustředil na to, aby stiskl ještě pevněji. Zaťal zuby a oddechoval námahou.</p> <p>Alici vylézaly oči z důlků. Divoce mávala paží a snažila se ho odstrčit.</p> <p>Alex si jejích marných pokusů vůbec nevšímal.</p> <p>Začala modrat. Jazyk jí vypadl z úst, jak zoufale lapala po vzduchu.</p> <p>Alex ji povalil na zem, obkročmo si na ni sedl a škrtil ji dál. Plnou vahou se jí opřel do krku.</p> <p>Její paže ochably. Rty se jí pohybovaly, jako by chtěla něco říct, ale jazyk jí bránil vyslovit slova, pro něž neměla vzduch.</p> <p>Všechen svůj vztek soustředil Alex na ženu, která se měla zúčastnit mučení Jax. Chtěl, aby zemřela. Chtěl, aby zemřeli všichni. Musel tak dlouho potlačovat svou zuřivost, potřebu udeřit a bránit se, že se cítil šťastný, když mohl konečně dát svému vzteku průchod. Ani nevěděl, jak dlouho už byla mrtvá, když si to uvědomil.</p> <p>Nakonec si sedl na paty a lapal po dechu. Hřbetem ruky si setřel pot z čela.</p> <p>Byla fialová. Oči jí zůstaly vypoulené a jazyk jí visel do strany. Sliny a krev jí vytékaly z úst.</p> <p>Projel si rukou vlasy. Pomyslel si, že se mu asi udělá špatně. Nakonec vstal. Všiml si injekční stříkačky a zvedl ji. Čepička na jehle chyběla. Usoudil, že ji musela sundat palcem. Rozhlédl se kolem a pak ji našel pod postelí. Dal ji zpátky a schoval si stříkačku do kapsy.</p> <p>Ve strašidelném tichu zaskřípala postel, když se o ni opřel. Chvíli zíral na mrtvou ženu na podlaze. Samozřejmě, neměl jinou možnost, ale věci se tím zkomplikovaly. Musel vymyslet, co s ní udělá. Uvažoval o tom, že by ji nacpal do skříně, ale když ji otevřel, zjistil, že by se tam nevešla.</p> <p>Mohl ji strčit pod postel, ale přehoz nebyl dost dlouhý, aby se pod vysoké nemocniční lůžko dalo něco schovat. Přecházel po místnosti a přemýšlel. Každou chvíli mohl někdo přijít a uviděl by ji ležet na podlaze. V každém případě pro něj přijdou v noci, aby ho odvedli na mučení do ženských sprch.</p> <p>Napadlo ho, že by mohl Alici strčit za dveře, uklidit krvavou spoušť a stopy zápasu, a pak počkat ve společenské místnosti. Zřejmě pro něj přijde Henry. Když nechá svítit jen lampičku na čtení, Henry třeba strčí dovnitř jen hlavu, a když ho neuvidí, půjde za ním do jídelny.</p> <p>Pak to zamítl jako příliš riskantní plán. Spousta věcí se mohla pokazit. Lidé se brzy začnou po Alici shánět a budou ji hledat. Personál si její nepřítomnosti rychle všimne. Někteří pacienti mohou být nebezpeční, a tak se personál navzájem hlídá. Vědí, že roznášela léky. Za pár minut ji pravděpodobně začnou hledat, aby se ujistili, že je vše v pořádku.</p> <p>Alex rázoval po pokoji a horečně přemýšlel, co má udělat. Po každém otočení se na mrtvou ženu podíval. Potřeboval, aby Alice zmizela.</p> <p>Náhle se zastavil a zahleděl se na tělo. V pokoji byla spoušť.</p> <p>Přes polovinu podlahy vedla krvavá stopa, kterou tam zanechala, když jí zlomil čelist. Když ji škrtil, Alice ztratila kontrolu nad svým tělem. Pod sebou měla louži moči. Potřeboval, aby zmizela.</p> <p>Alex uvažoval, jestli je to možné. V této chvíli neměl lepší nápad a ani co ztratit.</p> <p>Doběhl k posteli. Byla stará a vrzala, kdykoli se o ni někdo opřel. Když takhle něco vrže, obvykle to znamená, že jsou někde povolené šrouby. Přejel prsty po zábradlí a rychle našel povolený šroub. Pomocí nehtů a prstů ho odšrouboval. Zaťal zuby námahou. Nemít tak šílený strach, asi by šroub nedokázal uvolnit holýma rukama.</p> <p>Šroub nebyl dlouhý. Určitě by nemohl posloužit jako účinná zbraň. Měl ale poměrně ostrou špičku a délka k zamýšlenému účelu docela stačila.</p> <p>Rychle se přesunul k Alici a dřepl si vedle jejího fialového obličeje. Držel šroub nad jejím čelem a zamyslel se. Zavřel oči a vzpomínal. Viděl Jax aktivovat záchranné spojení několikrát. Poprvé zažil šok, když viděl, jak ryje Bethany něco do čela. Takový silný zážitek se i jemu vryl hluboko do paměti. A navíc byl umělec a malíř: obrazce se mu ukládaly v hlavě. Pamatoval si tvary i prostorové uspořádání. Jasně si vybavil, že Jax pokaždé kreslila stejné obrazce. Byl si stoprocentně jistý, že si zapamatoval způsob, jakým vyrývala obrazce do čela. V duchu to viděl přímo před očima.</p> <p>Zaslechl hovor dvou zřízenců, jak prošli kolem jeho dveří. Neměl jinou možnost, než to zkusit.</p> <p>Špičkou šroubu začal rýt obrazce Alici do čela. Udělal oblouček, který Jax dělala jako první. Pak přidal dvě šikmé čáry napravo a jednu nalevo. Ve své mysli se soustředil na čelo Bethany, aby obrázek vyryl přesně ve stejných úhlech, jak si to pamatoval.</p> <p>Alex se ponořil do svého úkolu stejně jako při malování. Každý tah provedl se stejnou jistotou jako Jax. Špička šroubu klouzala po kosti, jak jím ryl do čela Alice. Dokončil obrazec překřížením počátečního obloučku, jako to dělala Jax.</p> <p>Posadil se na paty a zahleděl se na to, co nakreslil. Prsty měl od krve, která mu stékala i ze zápěstí.</p> <p>A Alice najednou zmizela.</p> <p>Nestalo se to tak, že by zprůhledněla a pomalu se vytratila, jako v duchařském filmu. Ani to nevypadalo jako nějaký obzvlášť strašidelný efekt. Nebylo to nijak dramatické. V jednu chvíli tu byla a v příštím okamžiku prostě zmizela.</p> <p>Alex překvapením zamrkal a rozhlédl se kolem.</p> <p>Krev na podlaze byla pryč. Kaluž moči také zmizela.</p> <p>Podíval se na své zakrvavené prsty držící šroub. Žádná krev na nich nebyla. Chvíli jen tak seděl a vstřebával to.</p> <p>Poprvé v životě nakreslil kouzelný obrazec a nechal někoho zmizet přímo před očima. Udělal to. Bylo to tak udivující a byla to tak veliká úleva, že se Alex rozesmál.</p> <p>Zaslechl na chodbě zřízence. Z jejich tlumené řeči vyrozuměl, že nahlížejí do jednotlivých pokojů a ptají se, jestli někdo neviděl Alici.</p> <p>Alex se posadil do křesla a tvářil se omámeně. Hleděl nepřítomně před sebe a čekal, až se dveře otevřou. V tom uviděl na posteli podnos. Vyskočil, sebral ho a zastrčil pod matraci. Otřel si zpocené dlaně o stehna a rozhlédl se po pokoji. Všechno vypadalo normálně.</p> <p>Klesl do křesla a svěsil ruce podél těla.</p> <p>Dveře se pootevřely a zřízenec strčil hlavu dovnitř. Rozhlédl se po pokoji. „Viděl jsi sestru Alici?“</p> <p>Alex mu věnoval tupý pohled. „Dala mi léky a odešla.“</p> <p>Zřízenec přikývl a odspěchal pryč.</p> <p>Když se za ním zavřely dveře, Alex si oddechl úlevou. Teď musel čekat na noc, až si pro něj přijdou.</p> <p>Budou čekat, že bude trochu živější, ale zároveň budou věřit, že je dostatečně tlumený, že z něho mučením vytlučou odpovědi, aniž by se moc bránil.</p> <p>Alex se vítězoslavně pousmál. Příští hodiny budou nesrovnatelně obtížnější. Nevěděl, jestli se mu podaří to, co chce, ale po dlouhé době mohl konečně zase rozhodovat o svém životě.</p> <p>Jak tak seděl a čekal, dělal si starosti o Jax a jen doufal, že vydrží. Nesměl zklamat. Cena za neúspěch by byla nepřijatelná.</p> <p>Slíbil jí, že pokud bude v jeho silách jí pomoci, nedovolí, aby jí ublížili. A myslel to vážně.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>36.</p> <p>Ještě dlouho po setmění Alex stále čekal. Obával se, jestli na poslední chvíli nezměnili plán. Tisíce různých obav mu při čekání běželo hlavou. S postupující nocí se ale nedalo dělat nic jiného než čekat. Sám se k Jax dostat nemohl.</p> <p>Dlouho po večerce se konečně objevili Henry s doktorem Hoffmannem. Doktor neměl svůj obvyklý stetoskop, přestože na sobě měl bílý plášť. Henry se tvářil samolibě, pokud mu to zavázaný nos dovolil, a čekal u dveří.</p> <p>Ještě než se dveře zavřely, Alex zahlédl další dva zřízence, kteří se postavili se založenýma rukama na chodbě vedle dveří. Zřejmě byli připraveni, kdyby po snížené dávce léků byl živější, než čekali. Očekávali, že bude natolik při vědomí, že mu nebude jedno, co se s ním a Jax děje, ale jinak bude pomalý a podřízený. Alex chtěl, aby viděli to, co čekali, a tak jim to zahrál.</p> <p>Vstal z křesla, když se k němu doktor blížil, a snažil se, aby vypadal sklesle a trochu neohrabaně.</p> <p>„Dala ti Alice ranní léky?“ zeptal se doktor a uhladil si řídké vlasy.</p> <p>„Ano.“ Alex ukázal na odpadkový koš. „Zahodil jsem kalíšky, když jsem si vzal léky.“</p> <p>Doktor krátce pohlédl ke koši. Alex nepředpokládal, že by se doktor hrabal v koši a prohlížel si zahozené papírové kalíšky. Naštěstí to vyšlo. Místo toho pohlédl Alexovi přímo do očí.</p> <p>„Celou dobu jsem se snažil, aby se nemuselo nikomu ubližovat. Jsem přesvědčený, že to je nejlepší metoda, jak se dobrat pravdy. Mučením se obvykle pravdivé informace získat nedají. Není to spolehlivá metoda. Pokud jsou lidé mučeni, řeknou cokoliv, co podle nich chce mučitel slyšet. Lidé se při mučení přiznají třeba i k čarodějnictví, pokud se to od nich čeká. Ale ať se mi to líbí nebo ne, můj čas k získání odpovědí už vypršel.“</p> <p>Na chvíli pevně sevřel rty. „Radím ti, odpověz jim na jejich otázky.“</p> <p>„Dotkli se jí?“</p> <p>Doktor se ohlédl přes rameno na statného zřízence, čekajícího u dveří. „Ne, ale visela tam celý den. Účinek léků vyprchává a přichází k sobě, ale o to je to pro ni horší. Viset takhle za ruce je nebezpečné samo o sobě. Má problémy s dýcháním.“</p> <p>Alexovi se sevřely vnitřnosti. Vzpomněl si, jak mu Jax líčila, že Sedrick Vendis rád věší lidi za ruce, a jak se tím člověk pomalu a bolestivě dusí. Popadl ho takový vztek, až se mu zatočila hlava. Zuřivost se drala ven. Ale místo toho tiše čekal. Věděl, že doktor se k něčemu chce dopracovat.</p> <p>„Mám pro tebe dohodu, Alexi.“</p> <p>Alex se trochu zamračil. „Jakou dohodu?“</p> <p>„Když budeš spolupracovat a řekneš nám vše, co chceme vědět, hned teď se je pokusím přesvědčit, aby mi dovolili dát vám silnou dávku léků.“</p> <p>„Silnou dávku, to myslíte bezbolestně nás zabít?“</p> <p>Doktor Hoffmann přikývl a pohlédl Alexovi do očí. „Tak jako tak, až oba vyklopíte, co víte, zemřete. Jsou velice neústupní, co se týče vaší smrti. Chtějí se konečně zbavit posledního z rodu Rahlů − samozřejmě, až z tebe dostanou to, co potřebují, ale zvlášť dychtí po tom, aby zničili Jax.“</p> <p>„Vědí, že jste mi tohle nabídl?“</p> <p>„Ne,“ připustil. „Ale jestli budeš spolupracovat a všechno mi řekneš, budu se snažit je přesvědčit a dát vám oběma injekci. Chtějí informace a chtějí vaši smrt. Dej mi informace, než se uchýlí k mučení, a zařídím vám klidnou smrt. Jen usnete, a už se neprobudíte.“</p> <p>Alex věděl, že Vendis, Yuri a Henry na takovou dohodu nikdy nepřistoupí. Těšili se na to, co přijde, a pevně věřili, že získají všechny informace tím svým způsobem.</p> <p>„Dal jste se na špatný obor medicíny, doktore Hoffmanne. Měl jste se stát veterinářem.“</p> <p>Doktor se zamračil. „Proč to říkáš?“</p> <p>„Protože veterináři jsou placeni za utrácení. Když totéž děláte lidem, říká se tomu vražda. Vražda se trestá smrtí.“</p> <p>Doktorovi se koutky úst roztáhly v krutém úsměvu. „Ale když nepřijmeš moji pomoc, vraždu nespáchám: udělají to oni.“</p> <p>Alex se snažil o pomalou reakci, jako by mu dalo velkou práci vymyslet odpověď. „Kartotéka je plná záznamů. Nepochybně jste si účtoval peníze od státu za péči o pacienty, zatímco jste se z nich snažil vymámit informace. Koneckonců, musíte dokladovat lékařskou péči a všechny léky, které pacientům podáváte. Jsem si jistý, že spotřebujete velké množství kontrolovaných léčiv.</p> <p>Dřív nebo později, až příslušný úřad provede v nemocnici audit, zjistí, že se tu děje něco podivného a že záznamy o použitých lécích nesedí. Budou si chtít promluvit s pacienty, jenže pacienti uvedení v záznamech budou mrtví.</p> <p>Mimochodem, co plánujete udělat s těly? Máte zkušenosti s likvidací mrtvých lidí? Na kolika případech úmrtí jste se podílel, doktore? Co budete dělat, jestli se najdou mrtvoly vašich pacientů? Úřady budou mít jistě spoustu otázek.“</p> <p>Alex ho nechal přemýšlet, jak by to vysvětlil, nechal ho tonout v obavách o všech důkazech a záznamech, které by ho spojily s vraždou.</p> <p>Doktor pohlédl krátce směrem k sesterně, kde byly uloženy všechny karty pacientů.</p> <p>„Nic nezjistí,“ prohlásil nakonec.</p> <p>Ale neznělo to příliš přesvědčivě. Zdálo se, že mu to dělá starosti.</p> <p>„Kolik vám platí, abyste se zúčastnil vraždy, doktore? Nebo jste vraždil už předtím, než přišli? Stal jste se psychiatrem, abyste zakryl potřebu zabíjet? Abyste zamaskoval své nutkání? Myslel jste si, že dělat doktora psychopatům bude skvělá kamufláž pro vaše vlastní perverzní choutky?“</p> <p>Výraz doktora Hoffmanna ztratil na vlídnosti.</p> <p>„Ať je po tvém. Nemůžeš říct, že jsem ti nenabídl pomoc. Možná, když jim rychle poskytneš informace, budeš mít štěstí, že ti podříznou hrdlo dřív, než začnou mučit Jax. Myslel bych si, že přijmeš mou pomoc kvůli ní, když ne kvůli sobě.“</p> <p>Alex málem skočil doktorovi po krku, jako předtím Alici. Měl co dělat, aby se udržel. Musel se dostat k Jax. Potom, co teď slyšel, to bylo nejdůležitější ze všeho.</p> <p>„Takže to, co s ní udělají, máš na svědomí ty, protože sis vybral za ni.“ Doktor ukázal na dveře. „Jdeme.“</p> <p>„Napadá vás něco?“ zeptal se Henry, když k němu došli.</p> <p>„Alice musela dostat strach a zdekovala se,“ řekl doktor Hoffmann.</p> <p>Znělo to naštvaně a popuzeně. Alex věděl, že se mu dostal na kobylku. Chtěl, aby ho ovládl strach a zaměstnal jeho mysl.</p> <p>„Taky dobře.“ Henryho výraz prozrazoval, že si o ni nedělá žádné starosti. „Na můj vkus se chovala moc povýšeně. Často jsem z ní měl pocit, že ji sem dosadili, aby na nás dohlídla. Možná že když to teď dospělo do zdárného konce, byla odvolána. Máme na starosti důležitější věci. Jdeme.“</p> <p>Alex se zařadil za Henryho, když vyšli do chodby. Většina světel byla zhasnuta a na chodbě panovalo přítmí. Dva další zřízenci, o kterých Alex nevěděl, že budou součástí plánu, šli za doktorem. Napadlo ho, jestli jim jako zástěrka pro jejich činnost slouží celá léčebna.</p> <p>V sesterně za pultem sloužily tři sestry, které se zrovna bavily se zřízencem usazeným u jednoho stolu. Na něm ležela hromádka karet se záznamy pacientů a další stoh papírů. Když zahlédly jejich skupinu, daly se do práce.</p> <p>Ženské oddělení v devátém patře bylo stejně tmavé jako mužské. Malá skupinka se zastavila, když se nečekaně ze záchodu vyšourala Alexova matka. Měla na sobě pyžamo a růžový župan, který jí dal Alex. Krátce pohlédla jejich směrem, pak zívla, otočila se a zamířila ke svému pokoji. Pohlédla na Alexe i na ostatní, ale nezdálo se, že by ho poznala.</p> <p>Když se došourala chodbou k pokoji a zašla dovnitř, aniž se ohlédla, Henry postrčil Alexe do koupelny. Místnost byla lépe osvětlená než chodby, aby ji pacienti mohli použít i v noci, kdyby potřebovali. Na dveřích do sprch visela cedulka s nápisem: „Mimo provoz.“</p> <p>Sestra opírající se o stěnu pohlédla na hodinky. „Jste tu příliš brzy.“</p> <p>„Jaký je v tom rozdíl?“ vyštěkl doktor.</p> <p>Pokrčila rameny. „Jenom že tu ještě není Yuri. Řekla jsem Dwaynovi, aby zůstal vzhůru a pustil Yuriho dovnitř, až přijde.“</p> <p>Dwayne byl člen ochranky u zadních dveří, kterými vždycky Alex chodil dovnitř.</p> <p>Zatímco čekali, Alex stál zcela nečinně se svěšenými rameny. Podle toho, jak byli zřízenci v klidu, se zdálo, že to zabírá. Jen kdyby tak mohl zastavit bušení srdce.</p> <p>Henry vykročil a vytáhl klíče připevněné na navíjecí cívce u opasku. „Nepotřebujeme Yuriho, abychom mohli začít.“</p> <p>„Co tu dělala Helen Rahlová?“ zeptal se doktor, zatímco Henry odemykal.</p> <p>„Byla na záchodě,“ odpověděla sestra.</p> <p>Když se dveře do sprch otevřely, viděl Alex, že uvnitř svítí jen jedno světlo. Jeskyni podobný prostor za ním měl strašidelný nádech. Pomyslel si, že to tu vypadá jako místo, kde číhá samotná smrt.</p> <p>Srdce měl až v krku, když spatřil Jax viset na stejném místě. Kromě pásky na očích měla ještě přes ústa zavázaný hadr. Lehce se chvěla. Bylo jasné, že má potíže s dýcháním. Musela se zvedat na špičkách, aby mohla nabrat trochu vzduchu do plic. Při každém pokusu se jí roztřásly paže.</p> <p>Alex se tak rozzuřil, že se jen těžko soustředil na všechno kolem sebe. Připomínal si, že si musí vštípit do paměti, kde kdo stojí, aby nebyl překvapen. To by mohlo být osudné. Musel dobře zvážit situaci a neudělat žádnou chybu. Nemohl si dovolit chybovat. Ani Jax si nemohla dovolit chybu.</p> <p>Sestra přitáhla dřevěnou židli s rovným opěradlem. Nohy klapaly po dlaždičkách a zvuk se rozléhal po celých sprchách. Postavila židli doprostřed místnosti, nedaleko Jax.</p> <p>Alex si vzpomněl, že tam viděl pohozené šaty Jax, ale nepamatoval si, že by tam zahlédl židli.</p> <p>Henry, usmívající se od ucha k uchu v dychtivém očekávání, jí stáhl pásku z očí.</p> <p>Jax přimhouřila oči a mrkala ve světle, i když nebylo nijak jasné. Když se rozkoukala, prohlédla si postupně všechny lidi v místnosti. Když se setkala s Alexovým pohledem, v tom tichém spojení bylo porozumění a poselství.</p> <p>Henry jí sjel rukou po břiše a mezi nohy. „Už se mě nemůžeš dočkat, co?“</p> <p>Alex si pomyslel, že vražedný pohled, který na něj Jax vrhla, ho donutí couvnout, ale opak byl pravdou.</p> <p>Henry si evidentně užíval, že ji má ve své moci, a zkoumal dál, zatímco druhou rukou jí stáhl roubík z úst. Nechal jí ho viset kolem krku.</p> <p>„Promiň,“ zachechtal se, „je tady nějak špatně slyšet.“</p> <p>„Už teď jsi mrtvej,“ řekla mu. „Jen to ještě nevíš.“</p> <p>Henry stáhl ruku, kterou jí sahal mezi nohy, a položil si ji na srdce v předstíraném úleku. „Fakt − nepovídej, ty mě chceš zabít?“</p> <p>Podle pohledu v jejích očích Alex poznal, že se její hněv vyrovná jeho vlastnímu. Vražedný pohled zůstal její jedinou odpovědí.</p> <p>„Našli jste Alici?“ zeptala se sestra, unavená z Henryho hry.</p> <p>Doktor naštvaně rozhodil ruce. „Nikdo ji neviděl.“</p> <p>„Všechno jsme prohledali,“ přidal se Henry a odvrátil pozornost od Jax, „ale jak doktor říká, není po ní ani stopy. Zmizela.“</p> <p>Jax okamžitě vyhledala pohledem Alexe. Na otázku v jejích očích se trošičku pousmál. I jí se rozvlnily koutky úst v náznaku úsměvu. Viděl, že pochopila, že má ve zmizení Alice prsty.</p> <p>Ale pak zavřela oči námahou, jak se snažila nadzvednout se na špičkách a nabrat trochu vzduchu.</p> <p>Alex viděl, jak bojuje s panickou hrůzou, že nemůže dýchat.</p> <p>„Možná měla k návratu nějaký důvod,“ naznačil Henry.</p> <p>Ostatní začali spekulovat, proč by sestra Alice odešla a nikomu nic neřekla. Zdálo se, že si dělala, co chtěla, a nikomu se nesvěřovala, takže je to ani moc nepřekvapilo.</p> <p>Nikdo se nedíval na Alexe, jak tam pokorně stál. Chtěl, aby Jax byla připravená. Když opět otevřela oči a pohlédla na něj, nenápadně na ni mrkl.</p> <p>Pousmála se a také mrkla. Nevěděl, jestli pochopila, co to znamená, nebo jestli byla jen ráda, že na ni mrkl.</p> <p>Henry ztratil zájem o Alici, vytáhl z kapsy otvírací nůž a dal všem najevo, že je čas pustit se do díla. Palcem uvolnil západku, švihl zápěstím a otevřel nůž. Jeden ze zřízenců udělal totéž se svým nožem. Alex si všiml, že sestra drží injekční stříkačku.</p> <p>Henry donutil Alexe špičkou nože, opřeného o jeho hruď, aby pár kroků ucouvl. „Sedni si.“</p> <p>Sestra mu zezadu přistrčila židli.</p> <p>Alex se posadil. Koutkem oka se snažil sledovat stříkačku. Jeho znepokojení náhle vzrostlo, když se druhý zřízenec postavil těsně za něj a zapřel se do židle, aby zůstala na místě.</p> <p>Zřízenec s nožem vytáhl z kapsy stahovací pouta.</p> <p>Alex pochopil, co chtějí dělat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>37.</p> <p>„Dělej, přivaž ho k tý židli,“ pobídl ho Henry. „Thorazin nebo ne, nechci se dočkat toho, že se někdo z nich osvobodí a začne dělat problémy, až se pustíme do práce s nožem.“</p> <p>Zdálo se, že nemají v úmyslu čekat, až se objeví Yuri. Přestože to znamenalo o jednoho muže míň, Alex věděl, že musí počítat s tím, že se Yuri může kdykoliv ukázat. Ale sestra je upozornila, že přišli příliš brzy. Možná se Henry rozhodl shrábnout všechnu slávu a Jax pro sebe.</p> <p>Alex sledoval ruku zřízence s nožem před sebou. Věděl, že ruce zabíjejí.</p> <p>„Dej si ruce za záda,“ zavrčel na něj mohutný zřízenec a popadl Alexe za vlasy.</p> <p>Alex věděl, že když ho spoutají, nebude už mít žádnou šanci. A ani Jax nebude mít žádnou šanci.</p> <p>Moc času mu nezbývalo.</p> <p>Vzpomněl si na to, co ho Ben od mládí učil: na jeho varování, že nemůže vždycky volit jen boj. Nejlepší je se boji úplně vyhnout, pokud to jde. Jenže to příliš často končí tak, řekl mu dědeček, že se ocitneš v boji, který nechceš, sám proti přesile a beze zbraní. Proto lidé normálně útočí jen tehdy, když věří ve svou převahu a mají jistý výsledek.</p> <p>Alex si vybavil, jak ho jako dospívajícího chlapce tohle varování trápilo. Zdálo se mu to nespravedlivé. Zeptal se Bena, co by udělal, kdyby se do takové situace dostal. Ta otázka byla úvodem k úplně novému stupni výcviku.</p> <p>Ben mu odpověděl, že v takovém případě neexistuje nic takového jako čestný souboj. Jeho jedinou šancí je rychlost, překvapení a síla, se kterou udeří.</p> <p>Henry se postavil vedle zřízence před Alexe. „No tak dělej, ať to vyřídíme, abychom mohli začít s ní.“</p> <p>Když muž s pouty udělal krok dopředu, Alex se opřel zády o židli a o muže za ním, jako by chtěl couvnout před dvěma muži před sebou. Muž za ním se naklonil, aby zabránil Alexovi odsunout židli. Přesně to Alex potřeboval. Už neměl na výběr. Měl jen tuhle šanci.</p> <p>Zatlačil tedy rameny proti muži za sebou a ten se vzepřel proti němu.</p> <p>V okamžiku nádherného, nespoutaného uvolnění zuřivosti vložil Alex veškerou sílu do bojového výkřiku, napnul tělo a mocně kopl Henryho do hrudníku.</p> <p>Rána byla tak silná, že mu zlámala žebra.</p> <p>Hekl a svalil se na záda.</p> <p>Zřízence stojícího před Alexem ta náhlá rychlá akce tak překvapila, že zůstal chvíli bez hnutí stát. Tu chvíli Alex využil. Když se zbavil Henryho, v okamžiku, kdy všichni ztuhli překvapením a než ho zřízenec za ním stačil chytit, vyrazil Alex ze židle a popadl zápěstí ruky, jež držela nůž. Pevně sevřel zápěstí, podvlékl se muži pod paží a dostal se za něj. Když byl za ním, vyskočil a použil veškerou sílu, aby mu zkroutil ruku v nepřirozeném úhlu.</p> <p>Vykloubil mu ji v rameni. Šlachy popraskaly s ošklivým rupnutím. Alex se otočil a paži mu stále držel. V mžiku měl muž ruku nepoužitelnou.</p> <p>Jax byla jediná, kdo byl na náhlý útok připraven. Ve chvíli, kdy Alex napadl zřízence s nožem, než se Henry vzpamatoval, sevřela ho Jax nohama tak, že se nemohl hýbat. Pevně ho stiskla a spojila kotníky.</p> <p>Muž s vykloubeným ramenem vykřikl bolestí.</p> <p>Alex mu vykroutil nůž z bezvládné ruky.</p> <p>Šok, bolest a prudkost činu zřízence znehybnila.</p> <p>Aniž mu dopřál čas, aby se vzpamatoval, Alex ho okamžitě třikrát rychle za sebou bodl do ledvin.</p> <p>Jak zřízenec otevřel ústa k výkřiku, který už nikdy nevydal, čepel zasáhla cíl. Zhroutil se na podlahu. Utržená paže mu volně visela a druhá směřovala ke smrtelnému zranění, které utrpěl. Jak klesal, Alex mu ještě podřízl hrdlo, aby si byl jist, že ho zabil.</p> <p>Současně se druhý zřízenec vrhl k Alexovi, ještě než první dopadl tváří na podlahu.</p> <p>Alex uskočil stranou.</p> <p>Zřízenec ho minul, uklouzl po kaluži krve a praštil se hlavou o zeď.</p> <p>Alex se rychle otočil, natáhl se a přeřízl pouta, kterými byla Jax připoutána ke sprše.</p> <p>Teď měla volné ruce. Nohama pevně svírala Henryho a oběma rukama ho chytla za vlasy, aby ji nemohl setřást.</p> <p>Alex si uvědomoval, že je hrozně vyčerpaná a nemůže dlouho vydržet. Naštěstí prudké kopnutí kromě zlomených žeber dokázalo alespoň na chvíli vyřadit Henryho z boje tak, že Jax byla schopná mu prozatím zabránit v pohybu.</p> <p>Alex však věděl, že se statný muž brzy vzpamatuje a jako rozzuřený býk se na ni vrhne. I přesto nemohl Alex udělat víc než jí uvolnit ruce, protože se musel otočit ke zřízenci, který se odrazil od stěny a s nožem v ruce se na něho vrhl. Koutkem oka zahlédl Alex doktora, jak se plíží ke dveřím.</p> <p>Alex se sklonil před divokým švihnutím a nůž ho minul o dobrý kus. Alex vyskočil na nohy, rychlým pohybem zabodl nůž do mužova podpaží a doufal, že projde mezi žebry. Cítil, jak čepel sklouzla po kosti.</p> <p>Zřízenec vykřikl a ucukl.</p> <p>Alex mu chtěl propíchnout plíci, ale protože muž byl samý sval, nebyl si jistý, zda poměrně krátká čepel pronikne tak hluboko.</p> <p>Muže rána zpomalila jen na vteřinu. Opět se na Alexe vrhl s pomstychtivým máchnutím.</p> <p>Alex musel uskočit dozadu, aby se zuřivému útoku vyhnul. Počkal, vyhlédl si cíl, a když muž znovu bodl, udělal výpad a přeřízl mu zápěstí.</p> <p>Čepel čistě přeťala napnuté šlachy. Prsty okamžitě ztratily schopnost sevření. Z proříznutých tepen začala stříkat krev.</p> <p>Nůž dopadl na podlahu. Jak se pro něj Alex sklonil, sestra po něm hodila židli. Alex uhnul a židle se mu rozbila o záda. Bolest mu v zajetí zuřivosti byla vzdálená.</p> <p>Zřízenec využil příležitosti, skulil se pod Alexe a podrazil mu nohy. Sestra se sklonila s injekcí. Než ji mohla zabodnout, Alex chytil zřízence kolem krku a nasadil mu kravatu, přičemž mu zřízenec zároveň posloužil jako opěrný bod.</p> <p>Zapřel se o něj a kopl sestře do ruky, dřív než ho mohla píchnout. Rána jí zlomila prsty.</p> <p>Vykřikla a stříkačka jí vypadla z ruky.</p> <p>Alex měl plné ruce práce s druhým zřízencem. Připadalo mu, že se snaží udržet velkého, silného a zmítajícího se aligátora. Zranění nestačila, aby ho z boje vyřadila. Spíš ho přiměla bojovat ještě úporněji.</p> <p>Alex se chytil za zápěstí a pevně sevřel jeho býčí šíji, aby mu zaškrtil krkavici. Současně se co nejvíce zaklonil a přehodil si muže přes bok, aby ztratil rovnováhu a díky své hmotnosti se ještě víc přiškrtil.</p> <p>Bylo jasné, že Henry přichází k sobě. Vykroutil se ze sevření Jaxiných nohou. Přistála na zádech nedaleko od Alexe a Henry šel po ní. Jax ho kopla do rozkroku. Rozzuřený zřízenec zavrávoral.</p> <p>Když se Henry reflexivně předklonil bolestí, Jax mu chmátla po klíčích u opasku. Alex netušil, co s klíči zamýšlí, ale jen doufal, že co nejdřív něco udělá, protože i přes zjevné bolesti se jí Henry zkusil zmocnit, aby jí zpřelámal kosti. Byl dost velký, aby jí jednou rukou zlámal vaz, jakmile se jí dostane ke krku.</p> <p>Jax se odplazila kus dál z jeho dosahu. Křičel na ni ty nejhorší nadávky a sápal se po ní. Vytáhla klíče a odvíjela kovové lanko, na kterém visely. Strčila do Henryho a vyvedla ho z rovnováhy. Když odvinula celé lanko, sebrala ze země nohy z rozbité židle. V mžiku omotala kolem každé nohy několik smyček lanka. Ve chvíli, kdy se na ni Henry vrhl, uhnula stranou a s pomocí dvou improvizovaných dřevěných držátek škubla vší silou za lanko u jeho pasu. S trhnutím ho otočila. Udělal pár klopýtavých kroků. V mžiku ho oběhla a dostala se za něj.</p> <p>Přehodila Henrymu smyčku lanka přes hlavu, skočila mu na záda a skrčila se, jak mu dala nohy mezi lopatky. Pak vykřikla námahou a zuřivostí, když se ze všech sil napjala a zatáhla za improvizovaná dřevěná držátka.</p> <p>Ve chvíli, kdy si Henry uvědomil, jaké nebezpečí mu hrozí, zašmátral svou mohutnou tlapou po lanku, které měl obtočené kolem krku. Už bylo pozdě. Jax vykřikla námahou a lanko se mu zařízlo do krku. Henry vypoulil oči.</p> <p>Jax s nohou zapřenou o jeho záda tahala za dřevěná držátka, která si vyrobila. Lanko postupně přeřízlo krkavici, jícen i hrtan. Prošlo hladce vším s výjimkou svazku pevných šlach.</p> <p>Bez opory krčních svalů mu hlava padla na stranu. Alex věděl, že se lanko muselo trefit přesně mezi dva obratle a rozříznout ploténku.</p> <p>Sestra při pohledu na kymácejícího se Henryho vykřikla. Jax s nohou na jeho zádech a s rukama třímajícíma dvě rukojeti vypadala, jako když drží otěže nějakého netvora a jede na něm, zatímco pod ní Henry klesal. Tvrdě dopadl na zem. Hlava s příšerně křaplavým zvukem tvrdě udeřila o podlahu. Na bělostných dlaždicích se rozlila rudá louže.</p> <p>V okamžiku, kdy Henry dopadl na zem, mu Jax vytrhla z ruky nůž a jako kočka z něj seskočila. Použila ho jako odrazový můstek a vrhla se na sestru.</p> <p>Právě, když se sestra otočila, Jax jí přistála na zádech. Obě ženy se zřítily na zem. Než dopadly, Jax jí podřízla hrdlo stejně čistě a rychle jako Bethany v Alexově posteli.</p> <p>Alex škrtil zřízence už jen chvíli. Muž pohyboval naslepo pažemi, jak bojoval o život. Jak mával paží, ruka s utrženými šlachami bezvládně vlála. Když ztratil vědomí, přestal se bránit.</p> <p>Alex toho využil, aby změnil držení, a přehodil přes muže nohu. Použil ji jako páku, aby mu rychlým pohybem zlámal vaz.</p> <p>Zřízenec ochabl. Alex ho pustil a po čtyřech dolezl k Jax. Ta se právě zvedala ze zad mrtvé sestry.</p> <p>Když spatřila Alexe, její vražedný pohled se změnil v slzy vysvobození. Vrhla se mu kolem krku. Alexovi se sevřelo hrdlo. Silou, jakou ho svírala v objetí, vyjádřila beze slov pocit úlevy.</p> <p>V náhlém tichu se jejich přerývavý dech nesl ozvěnou sprchami.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se Alex a přitiskl si její hlavu na své rameno.</p> <p>„Nevím,“ řekla. „Měla jsem pocit, že jsem uvízla v nějakém hrozném snu. Nechápala jsem nic. Už je mi líp, ale pořád se cítím nějak divně. Jako bych přišla o rozum, najednou jsem nevěděla, kdo jsem.“</p> <p>„Udělá se ti dobře. To mají na svědomí ty léky, co nám dávali. Jejich účinek úplně odezní během pár dní. Jen zůstaň se mnou. Bude to lepší, slibuji.“</p> <p>Kývla hlavou. Teď, když zoufalý boj o život náhle skončil, hladina adrenalinu začala klesat. Uvolnila objetí, jak z ní vyprchávala síla. Hlas měla také slabý.</p> <p>„Myslela jsem, že je konec. Myslela jsem, že tady zemřu pověšená ve sprše. Ale když jsem tě viděla, věděla jsem, že to bude zase fajn.“</p> <p>Usmál se, chytil ji za ramena a zvedl ji. „Ještě z toho nejsme venku. Potřebujeme, abys ještě chvíli vydržela silná. Obleč se a pospěš si.“</p> <p>Alex našel klíče na konci lanka, které téměř odřízlo Henrymu hlavu. Rychle je odepnul z kroužku, na kterém visely.</p> <p>„Myslím, že už vím, jak ses cítil,“ řekla Jax, zatímco si natahovala džíny ve snaze se co nejrychleji zahalit.</p> <p>„Jak jsem se cítil? Jak to myslíš?“</p> <p>„Když jsem tě přišla zachránit do tvého domu, přistihla jsem tě svlečeného.“</p> <p>Navzdory kritické situaci, navzdory krvavým loužím všude kolem, přestože mu srdce stále bilo jako splašené z právě prožité hrůzy a zuřivosti, se Alex rozesmál.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>38.</p> <p>„Pospěš,“ pobízel ji Alex a vyhýbal se pohledu na polonahou Jax. „Hoffmann už asi všechny zburcoval a dává dohromady pomoc. Nerad bych tu zůstal v pasti.“</p> <p>„A taky má dorazit Yuri,“ připomněla mu Jax při obouvání. „S Yurim bych si nechtěla nic začínat, není jako tihle dva, ani jako Henry. Mistrně ovládá nůž.“</p> <p>„Uvidíme, jestli se odtud dostaneme dřív, než si s ním budeme muset dělat starosti.“</p> <p>Jax se rozběhla ještě dřív, než si stačila úplně natáhnout tričko přes hlavu.</p> <p>Alex jí položil ruku na bedra nejen proto, aby ji navigoval, zatímco se cestou ke dveřím horečně snažila nasoukat se do trička, ale také proto, aby byl připraven ji zachytit, kdyby zakolísala vyčerpáním. Nedovedl si představit, jak vůbec dokáže chodit potom, co celou noc stála na špičkách a nemohla se ani pořádně nadechnout. Jela na doraz.</p> <p>„Co se stalo s tou sestrou, o které říkali, že zmizela?“ zeptala se Jax, když opatrně vykoukli do chodby.</p> <p>„Uškrtil jsem ji.“</p> <p>„Něco takového jsem čekala,“ řekla, zatímco stále ještě přerývavě dýchala. „Ale ráda bych věděla, jak to, že nenašli její tělo. Jak jsi ho dokázal ukrýt?“</p> <p>Alex si sedl vedle dveří, které zůstaly otevřené, jak doktor utekl. Nahlédl do otevřené umývárny a pod řadu záchodů. Zdálo se, že vzduch je čistý. Otočil se zpátky k Jax, když si vytahovala dlouhé světlé vlasy zpod černého trička.</p> <p>„Aktivoval jsem její záchranné spojení.“</p> <p>Jax strnula. „Cože?“</p> <p>„Nakreslil jsem jí symboly na čelo, jak jsem to viděl u tebe. Když jsem to dokončil, zmizela.“</p> <p>Jax na něj upřeně hleděla. „Alexi, to je složitá kouzelná formule. Musí být provedena naprosto přesně.“</p> <p>„No, myslím, že jsem byl dost přesný. Fungovalo to. Proč na mě tak koukáš?“</p> <p>„Já jsem se to učila celé měsíce, než jsem to poprvé udělala správně. Nejenže to musí být nakresleno úplně přesně, ale také ve správném pořadí a postupně. Jak sis to mohl zapamatovat?“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Mám dobrou vizuální paměť.“ Mrkl na ni a spiklenecky se k ní naklonil. „Neudělal jsem kouzlo, že ne?“</p> <p>„Ne,“ řekla s úsměvem, který ho uklidnil. „Pouze jsi aktivoval záchranné spojení, které už v sobě měla. Na to není potřeba magie, ale jenom přesné vyvedení obrazce.“</p> <p>Ohlédla se zpět na čtyři mrtvoly ležící na dlaždicích. Krev stékala do kanálku.</p> <p>„Myslím, že bych možná měla aktivovat jejich záchranná spojení. Asi tu nechceme nechat těla, která by mohl někdo objevit. Lepší pro nás bude, když se budou lidé divit, co se stalo a kam mohli zmizet. Než sem dojdou zprávy o jejich návratu, budeme mít výhodu, když ti v tomhle světě nebudou nic vědět.“</p> <p>Jak si odhrnovala vlasy z tváře, Alex viděl, že se jí třesou ruce. Nevěděl, kolik jí ještě zbývá sil. Souhlasil s ní, ale nevěděl, kolik mají času. „Myslím, že by bylo mnohem horší, kdybychom tu zůstali v pasti a všechno začalo znovu.“</p> <p>„Ano, ale co když −“ zarazila a zamračila. „Necítíš kouř?“</p> <p>Alex si uvědomil, že také něco cítí. „Ano, to nevypadá dobře.“</p> <p>Objal ji v pase, aby jí pomohl rychle přejít umývárnu. U vnějších dveří se zase přikrčili a přitiskli se ke stěně pro případ, že by někdo vešel. Alex prstem otevřel dveře. Opatrně nahlédl do chodby, ale viděl jen směrem k sesterně.</p> <p>Pootevřenými dveřmi se dovnitř dral kouř.</p> <p>„Radši bychom měli zjistit, co se děje. Jsi připravená?“</p> <p>Jax přikývla. „Kudy jdeme?“</p> <p>Alex opět vyhlédl ven. Ukázal prstem.</p> <p>„K sesterně. Chci zjistit, co hoří. Je tu zavřeno hodně lidí. Mohlo by to tu skončit katastrofou. Drž se u stěny a zůstaň skrčená. Jestli někde číhají v úkrytu, nechci jim dát příležitost, aby nás obklíčili.“</p> <p>Když Jax přikývla, Alex ji vzal za ruku, aby ji měl u sebe, a vyklouzli ze dveří. Skrčeni rychle postupovali spoře osvětlenou chodbou. V žádném směru nikoho neviděl. V sesterně se svítilo. Za prosklenou přepážkou viděl tmavošedý kouř. Napadlo ho, proč se neaktivoval automatický hasicí systém a nerozezněla se siréna.</p> <p>Jax ho zastavila. Ztěžka dýchala. „Promiň, potřebuji si na chvilku odpočinout. Sotva pletu nohama.“</p> <p>Alex ji posadil a opřel o stěnu. „Nemohu uvěřit, že se ještě hýbeš − po tom, co jsi prožila.“</p> <p>Zavřela oči a namáhavě dýchala. Kromě fyzického vyčerpání byla ještě stále pod vlivem Thorazinu, který ji měl utlumit. Alex přestal léky brát, ale Jax stále ještě neměla čistou hlavu.</p> <p>Alex jí stiskl rameno. „Odpočiň si. Jdu se mrknout do sesterny. Chci vědět, co se tam děje.“</p> <p>„Ne,“ chytila ho za ruku, jako by jí šlo o život. „Musíme zůstat spolu. Už je mi líp. Jdeme.“</p> <p>Vypadala vyčerpaně, ale usoudil, že pod vlivem léků, na neznámém místě a v jiném světě, ji musí děsit možnost, že zůstane sama, zvlášť takhle slabá. Toužil ji obejmout a pevně sevřít v náručí, chránit ji a dopřát jí bezpečí. Jenže v bezpečí ještě nebyli.</p> <p>Pak si uvědomil, že má zřejmě pravdu: měli by zůstat spolu. Kdyby se něco semlelo, nevěděl, jestli má dost síly, aby se sama ubránila. I když ho pokaždé udivila.</p> <p>„Až budeš potřebovat nabrat dech, tak mi zase řekni, ano?“</p> <p>Jax přikývla a zvedla se do přikrčené polohy. Zůstali sehnutí a plížili se k sesterně. Za přepážku nebylo bohužel vidět. Za dveřmi slyšel Alex praskání ohně.</p> <p>Když se opatrně postavil, aby zjistil situaci, uvnitř za přepážkou nikoho neviděl. Vyzkoušel několik klíčů, než našel ten správný. Pomalu jím otočil v zámku tak, aby nadělal co nejméně hluku.</p> <p>Jakmile odemkl dveře, opět rychle nahlédl přes okno dovnitř. Pořád nikoho neviděl, a tak otevřel dveře a rychle tam proklouzli. Kouř ho pálil do očí. Měl co dělat, aby se nerozkašlal. Stále se drželi při zemi.</p> <p>Alex nakoukl přes pult a vzadu spatřil doktora, jak horečně přilévá nějakou hořlavinu do ohně, který už řádil v uličkách mezi kartotékami. Nějaký zřízenec vytahoval karty pacientů a házel je na hořící hromadu, kterou doktor stále poléval.</p> <p>Alex se skrčil u stěny vedle dveří, mimo dohled těch dvou, rozbil sklíčko poplachového hlásiče a zmáčkl tlačítko požárního poplachu. Nic se nestalo. Vzhlédl k tryskám protipožárního zařízení, ale žádná voda se neobjevila. Sáhl po telefonu, aby vytočil 911, ale telefon byl hluchý.</p> <p>Jax se protáhla dveřmi. Alex si sedl vedle ní.</p> <p>„Co se děje?“ zeptala se šeptem. „Co to hoří?“</p> <p>„Založili oheň a ničí záznamy a spisy.“ Mluvil tiše, přestože přes hučení a praskání ohně stejně nebylo nic slyšet. „Hasicí zařízení nefunguje a telefon je hluchý. Zřejmě byli připraveni to tady celé zničit, aby zakryli stopy, kdyby se cokoli zvrtlo. Doktor propadl panice a postupuje podle krizového plánu.“</p> <p>Oba se zvedli, aby se podívali přes pult. Alex viděl, že se oheň hodně rozhořel a rychle se šíří. Bude těžké ho uhasit.</p> <p>Rozhlédl se a na stěně spatřil hasicí přístroj, ale pochyboval, že by to stačilo. Byl si jistý, že nemocnice musí mít hadice napojené na hydrant. Nevěděl, kde jsou, ale předpokládal, že budou vzadu v sesterně.</p> <p>Alex věděl, že musí oheň uhasit, jinak celou budovu zachvátí požár. Snažil se uhodnout, kde by mohly být další hasicí přístroje. Na oddělení žádné nebyly − kvůli pacientům. Přístroje byly těžké a daly se použít jako zbraň.</p> <p>Doktor lil další hořlavinu na hořící hromadu spisů na podlaze, až láhev vyprázdnil. Vypadala jako láhev s lihem z lékárny. Doktor vytáhl z kapsy další a hodil ji na registraturu. Láhev se rozbila a tekutina se vylila na hromadu. Oheň vzplál s plnou silou. Plameny s hukotem vylétly až ke stropu.</p> <p>Alex se otočil a uviděl Jax, jak leží na podlaze. Jeho první myšlenka byla, že omdlela vyčerpáním. Snažila se zvednout na rukou. Zdálo se, že zápasí.</p> <p>Když si uvědomil, že je něco špatně, sklonil se a snažil se jí pomoci. V tu chvíli koutkem oka zahlédl sestru za sebou.</p> <p>Vtom ucítil ostré bodnutí v levém boku. S ledovým přívalem děsu okamžitě věděl, co sestra udělala.</p> <p>Téměř ve stejnou chvíli, ještě než mohl zareagovat, proletěla vzduchem těžká kancelářská židle, zasáhla sestru a srazila ji na zem.</p> <p>Jak si Alex vytahoval injekční stříkačku z boku, s překvapením zjistil, že židli hodila jeho matka. Zasáhla v pravý okamžik, než mu sestra stihla vstříknout obsah injekce do těla. Alex dostal trochu léku, ale zdaleka ne celou dávku.</p> <p>Matka mu právě zachránila život.</p> <p>„Sestra ji uhodila,“ řekla matka na vysvětlenou a ukázala na ležící Jax na podlaze.</p> <p>„Mami!“</p> <p>Ze tmy za ní se náhle vynořil zřízenec a ovinul jí ruku kolem krku. Matka vykřikla a Alex se na muže vrhl. Ještě letěl vzduchem a už viděl, že je pozdě.</p> <p>Matka se zhroutila mrtvá na podlahu. Alex ji přeletěl a vrazil do zřízence, který jí právě zlomil vaz.</p> <p>Muž udělal chybu, že se pokusil Alexe zachytit. Čekal pěst. Nečekal nůž.</p> <p>Rozšířil oči překvapením, když mu nůž zajel hluboko do břicha. Alex mu mohutným trhnutím rozřízl břicho, až se nůž zastavil o žebra.</p> <p>Alex odhodil smrtelně zraněného muže stranou a padl na kolena vedle matky. Chvíli šokovaně zíral na její bezvládné tělo, neschopen přemýšlet, co má udělat. Mysl měl prázdnou.</p> <p>Jax se objevila vedle něj. Rukou mu odvrátila tvář. „Nemůžeš už dělat nic.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>39.</p> <p>Alex klečel vedle matčina těla, zdrcený z toho, že je mrtvá. Když mu Jax od tohoto hrozného pohledu odvrátila tvář, vzhlédl do jejích smutných očí, v nichž se zračil soucit a porozumění pro dlouhou a temnou cestu, na kterou se vydal ve chvíli, kdy se poprvé objevila v jeho životě.</p> <p>Alex si všiml jasné krve, která jí na levé straně obarvila její světlé vlasy, a náhle se probral. Natáhl ruku a dlaní jí otočil hlavu na stranu, aby si mohl její zranění prohlédnout.</p> <p>„Určitě to vypadá horší, než to ve skutečnosti je,“ řekla. „Jen mě to na chvíli omráčilo.“</p> <p>Rána moc nekrvácela a Jax neměla rozšířené zorničky. Nezdála se být nijak dezorientovaná ani zmatená.</p> <p>Nebyl žádným odborníkem, ale připadalo mu, že zranění není příliš vážné. Větší starost mu dělalo to, že celý den visela ve sprchách.</p> <p>Alex věděl, že tu nemohou sedět a truchlit nad matkou, jinak zemřou také. Matka mu právě zachránila život, nemohl její oběť promarnit. Musel bojovat proti otupujícímu účinku léku, který mu sestra stačila vstříknout pod kůži. Byla to jen malá část dávky, jež byla v jehle, ale stejně to stačilo, aby pocítil, jak se všechno zpomalilo.</p> <p>Musel se soustředit, aby se pohnul a něco dělal.</p> <p>Vynořil se další problém. Byla noc a pacienti spali. Museli zburcovat všechny lidi v nemocnici, jinak zůstanou uvězněni v hořící budově.</p> <p>Muž na podlaze nedaleko něj si držel břicho oběma rukama.</p> <p>„Prosím,“ zasténal, „pomoz mi.“</p> <p>Alex si ho nevšímal. Postavil se a strhl ze zdi hasicí přístroj. Jax se mezitím posadila obkročmo na sestru, která ji omráčila, a pak se ještě pokusila dát Alexovi injekci s kdovíjakým lékem.</p> <p>Než se žena vzpamatovala, Jax jí prořízla obě tepny na krku, aby co nejrychleji vykrvácela. Jax ženu otočila a do čela jí vyryla symboly. Když zmizela, vzhlédla k Alexovi.</p> <p>„Tady je odpověď. Zdá se, že tady pracuje spousta lidí z mého světa.“</p> <p>Napadlo ho, jak hluboko asi zasahují chapadla z jiného světa do toho jeho. Nebyl však čas se tím problémem zabývat. S hasičákem v ruce zamířil Alex k plamenům.</p> <p>Odjistil ho, zahnul za roh a vrhl se ke kartotéce. Věděl, že jestli má mít šanci, musí jednat rychle. Pochyboval, že jeden hasicí přístroj bude stačit, ale víc jich neměl.</p> <p>Namířil ústí hadice do ohně, stiskl páčku − ale nic se nestalo. Hasicí přístroj byl prázdný. Byl to strašný pocit bezmoci, čelit plamenům s prázdnýma rukama.</p> <p>Vzhlédl a setkal se tváří v tvář s doktorem Hoffmannem.</p> <p>Doktor zvedl ruce a vybídl Alexe, aby přestal a poslechl ho. „Alexi, ty to nechápeš.“</p> <p>Alex zaskřípal zuby a vrazil mu dno hasicího přístroje přímo do tváře. Doktor vykřikl bolestí, zvedl ruce k obličeji a zapotácel se dozadu. Krev stékající mu do očí ho oslepila a protékala mu mezi prsty. Jednou rukou zašmátral ve vzduchu ve snaze najít nějakou oporu. Klopýtl a padl zády přímo na hromadu hořících spisů.</p> <p>Jak bokem narazil do registratury, rozbila se mu v kapse další láhev s lihem. Kalhoty nasáklé hořlavinou chytly plamenem. Jak se snažil se postavit na nohy, oheň se syčením zachvátil bílý plášť. Tvář mu zmizela v oranžových plamenech. Jeho řev se o oktávu zvýšil.</p> <p>Zřízenec, který vytahoval ve vedlejší uličce záznamy a házel je do ohně, zaslechl jeho výkřik a přiběhl. Alex po něm hodil hasicí přístroj. Dokonce i přes hučení ohně byl slyšet jasný zvuk, jak ocel narazila na kost a těžký hasicí přístroj rozsekl zřízenci lebku.</p> <p>Jax ho chytila za ruku a odtáhla ho zpátky. „Alexi, pospěš, musíme dostat pacienty ven, jinak tu uhoří.“</p> <p>„Počkej. Možná mají vzadu požární hadice a oheň uhasím.“</p> <p>Aniž počkal na odpověď, proběhl uličkou dozadu. Plameny už dosahovaly až ke stropu. Našel hadici ve skříňce nad schodištěm. Strhl ji dolů a otočil uzávěrem hydrantu. Žádná voda netekla. Otočil uzávěrem až na doraz. Žádná voda. Zřejmě zavřeli hlavní uzávěr, takže nefungoval ani hydrant, ani protipožární trysky.</p> <p>Zlobně zavrčel a běžel zpět. Tam našel Jax, klečící u jeho matky. Zavřela jí oči a vzhlédla k němu.</p> <p>„Je mi to líto Alexi. Přála bych si, abychom ji tady nemuseli nechat.“</p> <p>Přikývl a vzal ji za ruku. „Já vím. Pojď, musíme otevřít požární schodiště a dostat lidi ven, jinak tu zůstanou v pasti.“</p> <p>Alex prozatím nechal dveře od mužské části uzavřené. Doufal, že to zamezí šíření požáru. Společně se rozběhli do tmavé chodby ženské části.</p> <p>„Probuď pacientky ve všech pokojích. Řekni jim, že hoří a že musí pryč. Já odemknu dveře k požárnímu schodišti. Pošli je tam.“</p> <p>Jax přikývla a vešla do prvního pokoje, zatímco Alex pokračoval dál. Cestou křičel „Hoří!“ z plných plic a doufal, že to alespoň některé ženy probudí. Než se dostal ke dveřím, viděl, že několik žen vyšlo na chodbu v nočních košilích, aby zjistily, co se děje.</p> <p>Alex konečně našel správný klíč a odemkl dveře. Otevřel je dokořán a zamával rukou, aby ženy přivolal.</p> <p>„Pojďte! Hoří! Všechny ven!“</p> <p>Pár žen se vydalo chodbou směrem k němu, ale většina jich jen stála a koukala.</p> <p>Jax vyšla z dalšího pokoje a tlačila před sebou dvě ženy. Cestou sbírala ostatní, postrkovala je a pobízela ke spěchu.</p> <p>Alex začal s pokoji na druhé straně. Vytahoval ženy z postele a hnal je před sebou směrem k nouzovému východu. Během krátké chvíle dostali většinu žen ze dveří na požární schodiště.</p> <p>Alex vzal Jax pod paží. „Pojď, musíme otevřít mužskou část.“</p> <p>„Myslím, že ještě nejsou všechny venku. Některé přede mnou utekly a schovaly se.“</p> <p>Alex viděl, že plameny už přeskakují na pult v sesterně. „Tahle budova má devět pater. Nemáme čas udělat víc, než právě děláme. Musíme pokračovat dál a dostat ven co nejvíc lidí. Jen doufám, že až se dostaneme do nižších podlaží, kde nejsou duševně nemocní, ani tak silně omámení léky, někdo nám snad pomůže. Ale času už nám moc nezbývá.“</p> <p>Alex otevřel dveře k požárnímu schodišti na konci chodby v mužském křídle a Jax mezitím budila pacienty. Alex neustále křičel: „Hoří!“</p> <p>Jakmile vyvedli mužské pacienty na schodiště a řekli jim, aby šli dolů, kde budou v bezpečí, otočili se oba zpět a vydali se opět do vnitřku budovy. Plameny olizující strop už přeskočily sesternu a rozšířily se do obou křídel.</p> <p>U stropu se vytvářela oblaka černého štiplavého kouře. Jak běželi ke středu budovy, viděl Alex mezi černým kouřem probleskovat jasně žluté a oranžové jazyky. Barva na stěnách dělala bubliny, praskala a kroutila se.</p> <p>Alex nemohl uvěřit, jak rychle se oheň vymkl kontrole a jaký má žár. Jen co dostali muže na schodiště, vrstva valícího se kouře u stropu dosahovala už do poloviny chodby. Obával se plamenů, ale věděl, že kouř je stejně nebezpečný. Mohl způsobit mdloby nebo udušení.</p> <p>Táhl Jax za sebou směrem k sesterně. Podle toho, jak moc ji musel pobízet, poznal, že je na konci svých sil. Několikrát zakopla. Ani Alex nemohl vlivem léků nijak zvlášť pospíchat. Doufal, že Jax neomdlí. Kdyby se to stalo, nevěděl by, co dělat.</p> <p>Za přepážkou sesterny uviděl tělo své matky. Nemohl pro ni nic udělat. Byla tu spousta živých lidí, kteří zemřou, když se nepodaří dostat je do bezpečí. Věděl, že je to potřebné, ale bylo mu z toho nanic.</p> <p>„Pomoz mi,“ prosil zřízenec, který ležel nedaleko ní. „Prosím… nenechávej mě tady.“</p> <p>Ležel na zemi a rukama si držel rozpárané břicho. Ležel klidně a bál se pohnout.</p> <p>Byl to muž, který matku zabil. Bez problémů zabil starou, bezbrannou ženu. Teď, když se bál o vlastní život, prosil o milost. Alex na něj ani nepohlédl a spěchal dál. Nebyl právě v soucitné náladě.</p> <p>Museli obejít komoru na úklid, aby se vyhnuli plamenům a dostali se k vnitřnímu schodišti za ní. Alex se zastavil, aby znovu zvážil plán vydat se dolů a upozornit pacienty ve všech patrech na požár. Jax se opřela o stěnu, zavřela oči a namáhavě dýchala.</p> <p>Alex si uvědomil, že nemá jak zjistit, kolik zaměstnanců léčebny je zapojeno do spiknutí doktora Hoffmanna. Podle dosavadních zkušeností to mohli být všichni.</p> <p>Mohli tak vběhnout rovnou do pasti.</p> <p>Pokud věděl, doktor Hoffmann zburcoval personál, než začal kartotéku pálit. Ostatní mohli udělat totéž ve svých patrech.</p> <p>„Myslíš, že všichni lidi, co tu pracují, mohou být z tvého světa?“ zeptal se Jax.</p> <p>Otevřela oči a s námahou se soustředila. „Nevím, Alexi, asi je to možné. Víme, že sem přicházejí už dlouho. Je možné, že za tu dobu obsadili všechny pozice. Ale proč by něco takového dělali?“</p> <p>„Doktor Hoffmann přijímal rozkazy od Sedricka Vendise. Možná se nepokoušeli dostat informace jenom z mé matky. Třeba toto místo používají, aby získali informace i od jiných lidí, když bylo potřeba. Koneckonců i nás tady zadrželi ve snaze zjistit, co víme.“</p> <p>„To je možné,“ řekla. Zajela si prsty do vlasů a snažila se přemýšlet. „Víme, že v tomhle světě už dlouho na něčem pracují, ale neznáme podstatu jejich činnosti. Měli určitě spoustu času, aby si zřídili tuhle nemocnici jako místo pro získávání informací. Podle toho, co jsem viděla, tu určitě měli soukromí, anonymitu i zástěrku, kterou potřebovali.“</p> <p>„Takže se nedá s jistotou říct, kolik zaměstnanců je do toho zapojeno,“ přemýšlel nahlas Alex. „Podle toho, co víme, to mohou být všichni.“</p> <p>Jax si unaveně přejela rukou po tváři. „Na to, bohužel, neznám odpověď.“</p> <p>„Podle mě, většina lidí, kteří pracovali v tomhle patře, byla z tvého světa. Ostatní, jako Hoffmann, s nimi spolupracovali. Je to ohromná budova. Dvě nejvyšší patra jsou relativně malá, ale pod nimi se nemocnice rozšiřuje a zabírá celý blok. Léčí tady mnoho různých mentálních poruch. Možná že soustředili činnost sem do tohoto patra, a ještě do toho pod ním. Jsou to uzamčené prostory, proto se dají mnohem snáze kontrolovat. Na to dohlížel doktor Hoffmann.“</p> <p>Jax na něj pohlédla. „Ale radši se na to nebudeme spoléhat.“</p> <p>„Myslím, že máš pravdu.“</p> <p>Jestli do toho byli zapleteni další lidé, mohli je už hledat. A kdyby tedy šli do nižšího patra, mohli by být chyceni. Ovšem když nevyhlásí poplach, spousta nevinných lidí přijde při požáru o život. Alex se snažil vymyslet, co dělat.</p> <p>Najednou ho něco napadlo a rychle zamířil do šatny. Z ramínek tam sebral dva bílé pláště, které vypadaly jako laboratorní pláště tříčtvrteční délky. Jeden podal Jax. „V tomhle je možná oklameme.“</p> <p>Zapínali si je cestou po schodišti. Alexovi trvalo nekonečně dlouho, než našel správný klíč. Nakonec se mu dveře na schodiště podařilo odemknout. Zavřel je za sebou, aby zpomalil šíření ohně.</p> <p>Jax se držela co nejtěsněji za ním, jak běželi po točitých schodech dolů.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>40.</p> <p>Alex odemkl dveře v osmém patře a proběhl kolem služebních místností a kartotéky. Žádný oheň neviděl. To bylo dobré znamení.</p> <p>Několik sester se otočilo. Jedna z nich jim zamračeně zastoupila cestu. „Kdo sakra…“</p> <p>„Hoří!“ vykřikl Alex. „Horní patro je v plamenech! Požár se rychle šíří. Zachvátil už celé deváté patro. Otevřeli jsme požární schodiště a všechny jsme evakuovali.“</p> <p>„Radši to půjdu zkontrolovat,“ řekla jedna ze sester.</p> <p>„Musíte evakuovat tohle patro! Teď hned!“</p> <p>„Neslyšeli jsme žádný poplach,“ namítla sestra. „Nemůžeme evakuovat uzamčené oddělení bez poplachu − zvlášť když ani nevíme, kdo jste.“</p> <p>Alex zaskřípal zuby. Rozběhl se ke stěně, rozbil sklíčko na poplachovém hlásiči a zmačkl knoflík požárního poplachu. Nic se nestalo.</p> <p>„Vidíte, nic se nestalo. Alarm nefunguje. Pospěšte si! Požár se rychle šíří. Musíte dostat všechny pacienty pryč!“</p> <p>Jedna ze sester zvedla telefon a vytočila číslo. „Telefon je hluchý,“ vydechla ohromeně.</p> <p>Alex strhl ze zdi hasicí přístroj. Odstranil pojistku a stiskl páčku. „Nefunguje.“ Zvedl ho do vzduchu, aby všichni viděli, že nefunguje. „Vidíte, hasicí přístroje o patro výš taky nefungovaly. Ani automatický protipožární systém nefunguje. Není čím oheň uhasit, ani čím zpomalit jeho šíření. Pacienti mají jedinou šanci na přežití. Co nejrychleji utéct, a to pokud možno hned.“</p> <p>Sestra se na něj znovu zamračila. „Na jakém oddělení pracujete, kdo jste?“</p> <p>„Pohněte se, nebo všichni uhoříte!“ zakřičel na ni Alex.</p> <p>Tón jeho hlasu konečně změnil jejich postoj a přiměl je k činnosti. Rozběhly se k zamčeným dveřím po stranách. Jedna sestra se rozběhla ke schodišti, kterým přišli Alex s Jax, zatímco zbylé sestry vytahovaly klíče z kapes a odemykaly dveře.</p> <p>Alex zahlédl na pracovním stole za přepážkou ležet kabelku. Popadl ji a vysypal její obsah na stůl. Vyklouzl z ní i mobilní telefon. Alex po něm skočil.</p> <p>Jakmile ho zapnul, vyťukal číslo 911.</p> <p>„911, jaký máte problém?“</p> <p>„Tady psychiatrická léčebna Růžový domov − hoří.“</p> <p>„Jaká je adresa?“</p> <p>„Je to bývalá stará nemocnice na třinácté ulici.“ Alex si přitiskl konečky prstů na čelo a horečně si snažil vzpomenout. „Neznám přesnou adresu.“</p> <p>„Vidíte plameny nebo kouř?“</p> <p>„Jsem v budově. Hoří poslední patro.“</p> <p>„Jak je požár rozsáhlý?“</p> <p>„Celé horní patro je v plamenech. Protipožární systém nefunguje, hydranty jsou mimo provoz. Hasicí přístroje jsou prázdné. Pošlete sem okamžitě hasiče!“</p> <p>„Už jsou na cestě, pane. Zůstaňte prosím u telefonu. Jak se jmenujete?“</p> <p>Alex otázku ignoroval. „Musím pomoci personálu odvést pacienty do bezpečí! Pospěšte si. Pošlete sem hasičská auta!“</p> <p>Hodil telefon na pult, ale spojení nepřerušil. Viděl, jak sestry budí pacienty. Zamířil k zadnímu schodišti do nižších pater. Jax se držela těsně za ním. Ve dveřích potkali sestru, jež se vracela shora. Ve tváři byla bílá.</p> <p>„Je tam všechno v plamenech!“</p> <p>„Touhle starou budovou se požár šíří velmi rychle,“ řekl jí. „Pomozte všem ven. Není moc času. Jdu varovat spodní patra.“</p> <p>Přikývla. „Dobře.“</p> <p>Alex ukázal na pult. „911 je na příjmu. Řekněte jim, prosím, své jméno, a že tady pracujete. Potvrďte jim také rozsah požáru. Vezměte si s sebou telefon a zůstaňte na příjmu, ale odveďte všechny k požárnímu schodišti. Jděte s nimi dolů a pomozte pacientům z devátého patra, kteří už jsou dole.“</p> <p>Žena popadla telefon a se sotva skrývanou panikou v hlase začala operátorovi líčit situaci, zejména kolik lidí je v ohrožení. Řekla mu, aby poslal ambulance, neboť bude určitě spousta zraněných.</p> <p>Alex už na nic nečekal a rozběhl se ke schodišti. Jax táhl za sebou.</p> <p>Proběhli dveřmi na schodiště právě ve chvíli, kdy na poslední schod vyběhl zarudlý zřízenec lapající po dechu. Alex se prudce zastavil a ucouvl, když se muž ohnal nožem.</p> <p>Alex ho chytil za ruku, ve které držel nůž, zkroutil mu ji a otočil ho směrem ze schodů. Pak do něj strčil. Padající muž se zastavil na podestě a narazil do stěny. Než měl šanci se zvednout, Jax se za ním vrhla po schodech a několikrát ho bodla nožem do zad. Jakmile zřízence odstranila, rozběhli se o patro níž.</p> <p>V sedmém patře byly sestry stejně překvapené, ale daly se snáze přesvědčit − patrně proto, že na jejich oddělení nebyli pacienti uzamčení. Když zjistily, že protipožární systém ani hasicí přístroje nefungují, nemarnily čas a daly se do práce. Jedna z nich začala z mobilu volat na linku 911 a ostatní sehnaly zřízence a pomocníky, aby jim pomohli s evakuací oddělení.</p> <p>Na rozdíl od horních dvou pater tu nebyly dveře zamčené. Oddělení v sedmém patře byla také mnohem větší a odpovídal tomu i počet zaměstnanců.</p> <p>„Hasiči už jedou,“ oznámila sestra s telefonem.</p> <p>„Znáte někoho z personálu v ostatních částech nemocnice?“ zeptal se Alex. Přikývla.</p> <p>„Zavolejte jim na mobily. Každý, kdo má mobil, ať volá. Protože nefunguje protipožární poplachový systém, musí se celá nemocnice dozvědět o nebezpečí požáru. Zavolejte každému, koho znáte, a řekněte jim, ať vyvedou pacienty ven.“</p> <p>Než se sestra mohla na něco zeptat, Alex už běžel zpátky ke schodišti. U dveří se zastavil. Slyšel, jak o patro výš běží skupina lidí po schodech. Z jejich řeči vyrozuměl, že je hledají. Jeden z nich je nazval ‚Vendisovi vězni‘.</p> <p>Beze slova otočil Jax a strkal ji před sebou zpátky, odkud přišli. Jakmile prošli kolem sesterny, chytil Jax za ruku a rozběhl se spoře osvětlenou chodbou. Nestačila mu. Nohy se jí podlamovaly.</p> <p>Věděl, že její svaly jsou tak přetížené, že selhávají.</p> <p>„Vydrž ještě chvíli,“ snažil se ji povzbudit.</p> <p>Jak se hnali chodbou, ohlédl se přes rameno a uviděl, že muži vběhli do chodby také. Byli však příliš daleko na to, aby v šeru rozeznali jejich tváře.</p> <p>Alex podle jejich počtu poznal, že to jsou zřízenci, se kterými se doposud nesetkali. To jen potvrdilo jeho podezření, že v tomto spiknutí muselo být zapojeno víc osob než jenom ty, které pracovaly v devátém patře.</p> <p>Alex trochu zvolnil, aby to vypadalo, že spíš chvátají k pacientům, než že prchají. Spoléhal na to, že jim bílé pláště pomohou pronásledovatele oklamat.</p> <p>Spolu s Jax pomáhali sestrám vytahovat pacienty z postelí a odvádět je k požárnímu schodišti. Jax pacienty budila a rázně burcovala, ale přitom to dělala se soucitem a porozuměním. Obdivoval ji tím víc, když podle jejích očí poznal, že stále bojuje s vlivem Thorazinu. Sám dobře věděl, jaké to je. Také se s tím musel vyrovnat.</p> <p>Pacienti se řídili jeho pokyny, jak je klidně, ale rozhodně vybízel ke spěchu. Byli mnohem více při smyslech, než lidé v devátém patře.</p> <p>Vedli stále se zvětšující skupinu k požárnímu schodišti, a přitom se schválně zamíchali mezi pacienty. Viděl, jak jejich pronásledovatelé jdou chodbou a cestou kontrolují všechny pokoje.</p> <p>Venku na schodišti je ovlažil chladný noční vzduch. Ještě nikdy mu noční vzduch nepřipadal tak krásně chladivý a svěží. Alexe trochu překvapilo, když se přistihl, jak se mu trochu zatočila hlava radostí a úlevou, že je z toho hrozného místa pryč. Dlouho se bál, že se odtamtud nedostanou. Byl by si přál, aby i jeho matka mohla zažít stejný pocit svobody.</p> <p>Jak scházeli po kovovém požárním schodišti, spolu se stovkami dalších lidí, Jax se k němu přitiskla, aby mohla šeptat. „Až se dostaneme dolů, musíme utíkat, než nás ti muži objeví. Obávám se, že nemám dost sil s nimi bojovat.“</p> <p>Na odpočívadle zpomalili, aby počkali na souvislejší řadu lidí a mohli se mezi ně nenápadně vmísit, a opět spěchali dolů.</p> <p>„Potřebuji klíčky od auta,“ připomněl jí.</p> <p>„Ale ty jsou uvnitř.“ Věděla, na co myslí, ale vůbec se jí ten plán nelíbil. „Museli bychom zpátky do budovy. Teď, když jsme konečně venku, tak prostě poběžíme pryč.“</p> <p>„Vždyť už sotva stojíš na nohou. Jak daleko doběhneš? Kam se dostaneme pěšky? Jak utečeme? Nemůžeme se schovat, všude nás budou hledat. Potřebujeme auto, abychom mohli zmizet co možná nejdál.“</p> <p>Když se pacienti začali pohybovat trochu rychleji, zaslechl Alex řinčení skla. Vzhlédl a spatřil, jak se s hučícím řevem vyvalil z oken v devátém patře dým a vyšlehly plameny. Hustý kouř stoupal k obloze.</p> <p>Zároveň si všiml dvou mužů v bílých pláštích, jak odstrkují lidi na schodišti, aby se dostali dolů co nejrychleji.</p> <p>„Musíme dolů, honem,“ zašeptal Jax.</p> <p>Pohlédla nahoru a uviděla muže, kteří se hnali za nimi. Držela se co nejblíž za Alexem, když si začal jemně razit cestu mezi pacienty. Potřebovali si zachovat co největší odstup od pronásledovatelů, ale současně se museli pohybovat nenápadně, aby si jich nevšimli.</p> <p>Alex se omlouval lidem na schodech a pořád dokola opakoval, že běží na pomoc pacientům dole.</p> <p>Sestup po kovovém schodišti ze sedmého patra, když se prodírali mezi lidmi, se zdál nekonečně dlouhý. Alex sledoval vzdálenost pronásledovatelů. Celou dobu se k nim přibližovali, protože pacienty cestou odstrkovali mnohem bezohledněji a rázněji. Naštěstí většina pacientů, když viděla bílé pláště, které měli s Jax na sobě, a slyšela jejich vysvětlení, jim ochotně uhýbala.</p> <p>Spousta pacientů ztuhla strachem, když se ocitli uprostřed noci na úzkém kovovém schodišti. Drželi se zábradlí jako o život a pohybovali se šnečím tempem. Zúžili tím průchod a brzdili lidi, kteří se jim museli vyhýbat.</p> <p>Jax jemně, ale rozhodně odtrhla ruce několika lidem od zábradlí a s pobízením a ujišťováním, že je vše v pořádku, je přinutila k rychlejšímu sestupu.</p> <p>Z výšky na schodišti mezi zmatenými lidmi, kteří vystrašeně sestupovali dolů, měli dobrý výhled na dav lidí dole. Někteří pacienti křičeli, jiní brečeli nebo bezcílně bloumali kolem dokola, pár si jich dokonce sedlo na trávník uprostřed davu. Napadlo ho, že si nedokáže představit větší chaos než evakuaci duševně nemocných pacientů před ohněm. Stovky mentálně narušených lidí nebyly schopny se vyrovnat s prostým, i když nezvyklým úkolem: utéct z hořící budovy. Polovina křičela o pomoc a čekala, až je někdo odvede, místo aby utíkali co nejdál.</p> <p>Alex s Jax se prodírali mezi vystrašenými lidmi tak dlouho, až se konečně dostali dolů na pevnou zem. Spolu se stovkami lidí, kteří zmateně pobíhali kolem, se ocitli vzadu za nemocnicí. Z ostatních částí nemocnice stále přibývali další pacienti, kteří prchali po nouzových schodištích.</p> <p>Několik zřízenců a sester se snažilo pacienty zorganizovat a vysvětlit jim, kam mají jít. V nemocnici pobývali i pacienti s méně závažnými duševními poruchami a někteří z nich se také zapojili a pomáhali odvést zmatené pacienty dál od hořící budovy. Několik lidí poháněných šílenou myslí se jako lososi, když táhnou proti proudu, snažilo prodrat zpátky po schodech nahoru, proti proudu lidí prchajících z budovy. Když nastal výpadek elektrického proudu, světla náhle zhasla. Měly se nastartovat nouzové agregáty, ale nenaskočily. Dvě nouzové lampy napájené z baterií se rozsvítily, ale zdaleka nestačily osvítit celý zadní trakt budovy.</p> <p>Skoro ve tmě se oheň nad nimi zdál větší a děsivější. Teď už požár zachvátil i celé osmé patro. Alex viděl, jak se plameny přes střechu šíří k hlavní části budovy. Také si všiml, že oheň hoří i v pátém patře. Měl podezření, že jej někdo úmyslně založil, stejně jako v nejvyšším patře.</p> <p>Lidé v panice křičeli a rychle utíkali, aby se dostali co nejdále od budovy: kdyby zase oheň vyrazil okna, aby se na ně nesesypaly střepy. Viděli, že ti, co nestačili utéct, byli od střepů těžce zraněni. Krvácející lidé volali o pomoc. Někteří klopýtali pryč, a jak ve tmě padali, navzájem po sobě šlapali. Alex a Jax jim pomáhali na nohy, aby mohli utéct.</p> <p>Celou dobu se vytrvale a nenápadně drželi v zástupu pacientů, proudícím z požárního schodiště a běžícím pryč od budovy. Alex stejnou cestou plnou vystouplých kořenů vzrostlých starých stromů procházel tak často, že by mohl jít i poslepu, takže tma mu nebyla na překážku.</p> <p>Přes vlnící se hlavy lidí zahlédl dvojici statných zřízenců spěchajících přes zadní parkoviště. Prodírali se mezi prchajícími lidmi a každého zvlášť si prohlíželi.</p> <p>Alex se postavil na špičky a zamával rukou, aby na sebe upoutal pozornost. Usoudil, že ve tmě osvětlené jenom plameny ho nepoznají, ale všimnou si bílého pláště. Když si ho všimli, ukázal naléhavě pryč od nemocnice.</p> <p>„Tamhle jsou!“ zakřičel na ně. „Utíkali tam tudy.“</p> <p>Lest mu vyšla. Oba muži se otočili a rozběhli se směrem, kterým ukazoval.</p> <p>Jax povytáhla obočí. „To bylo riskantní.“</p> <p>„Zdaleka ne tak, jako kdyby nás chytili.“</p> <p>U zadního vchodu se zastavil a zkusil otevřít dveře. Byly zamčené. Vyzkoušel klíče jeden po druhém a uvažoval, jestli má Henry klíč i od nich. Čtvrtý klíč pasoval.</p> <p>Alex se ještě ohlédl přes rameno na Jax.</p> <p>Dívala se na něj. „Nepočkám tu,“ řekla ještě dřív, než jito mohl navrhnout. „Pospěš si. Vezmi si, co potřebuješ, a mizíme, dřív než nás najdou.“</p> <p>Alex pootevřel dveře jen tolik, aby se protáhli dovnitř. Na stěně asi v polovině chodby svítilo nouzové světlo napájené baterií. Nápis ‚Východ‘ nade dveřmi svítil také a vydával do okolí rudou záři, ve které alespoň trochu viděli. Náhlé ticho uvnitř chodby drásalo nervy.</p> <p>Alex ucítil plyn.</p> <p>Pohlédl chodbou směrem, kde věděl, že jsou kuchyně, ale nic neviděl.</p> <p>„Museli otevřít plynové potrubí,“ zašeptal Jax.</p> <p>„A co to udělá?“ zeptala se.</p> <p>Pohlédl na ni a uvědomil si, že to nemůže vědět, a současně viděl, jak moc je ještě pod vlivem léků. Vysvětlil jí to cestou spoře osvětlenou chodbou k bezpečnostnímu rámu. „Zemní plyn se používá v kuchyních ve sporácích a troubách, kde hoří. Je vysoce hořlavý. Když volně uniká do vzduchu, snadno může vybouchnout.“</p> <p>„Tak musíme okamžitě pryč.“</p> <p>„Jasně, ale nejdřív si musím vzít klíčky od auta.“</p> <p>Jax obešla rám a postavila se k pultu, za kterým obvykle sedávala Doreen. Čekala, až Alex tápavými pohyby konečně najde stůl u stěny. Zašmátral po stole, až objevil plastovou krabici. Sáhl dovnitř a s úlevou z ní vytáhl klíčky i zavírací nůž.</p> <p>„Mám to.“</p> <p>„Alexi!“</p> <p>Otočil se a spatřil Dwayna, který se rýsoval proti červenému nápisu nade dveřmi. Vyšel ze tmy a mával obuškem. Alex uskočil a Jax sebrala modrou propisku, připevněnou k návštěvní knize, škubla s ní a přetrhla šňůrku, kterou byla propiska ke knize připoutána.</p> <p>Ještě než Alex stačil uhnout před ranou obušku, Jax rychle třikrát za sebou bodla propiskou Dwayna do krku. Dwayne vykřikl. Ruce mu vylétly k pobodanému krku. Hned se otočil, aby ji napadl. To ale udělal chybu. Jak zvedl obušek, Jax ho dvěma bleskurychlými pohyby bodla do obou očí.</p> <p>Než mohl vykřiknout, Alex ho chytil zezadu. Sevřel mu bradu a vší silou trhl do strany, až uslyšel praskavý zvuk šlach a kostí. Bezvládného Dwayna pak upustil na zem.</p> <p>„Proč jsi nepoužila nůž?“ zeptal se jí, když odhodila krvavou propisku.</p> <p>Vypadala, že se rozpláče. „Necítím prsty. Nic v nich neudržím.“ Mávla chabě rukama. „Někde mi musel vypadnout na zem.“</p> <p>Alex ji objal rukou v pase, když viděl, že se začíná hroutit.</p> <p>„To je v pořádku. Odpočineš si, jen co se dostaneme k autu. Bude ti dobře, až pomine účinek léků a pořádně se vyspíš.“</p> <p>„Nevím, jestli to zvládnu, Alexi.“</p> <p>„Určitě to zvládneš. Pomůžu ti.“ Snažil se, aby to znělo přesvědčivě.</p> <p>Ohlédla se ke dveřím. „Vzpomínáš si, jak říkali, že Dwayne měl čekat na Yuriho, aby ho pustil dovnitř, až přijde.“</p> <p>Alex přikývl. „Já vím, ale hlavně, že mám klíčky. Pojďme odtud, než přijde Yuri, nebo než to tu celé vyletí do povětří. Udělali jsme, co jsme mohli.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>41.</p> <p>Nocí se rozezněly sirény hasičských vozů. Když Alex s Jax spěchali po chodníku, znělo to, jako kdyby se k Růžovému domovu sjížděly desítky záchranných vozidel. Oranžová záře požáru se odrážela od nízké oblačnosti. Mezi stromy viděl Alex praskající sloupy žhavých žlutých jisker stoupajících z valícího se černého kouře. Občas vzhůru k obloze vyrazil velký ohon plamenů.</p> <p>Všechny ty sirény vyhnaly z okolních domků rozespalé lidi, aby se podívali, co se vlastně děje. Listí stromů ozařovala červená, modrá a žlutá světla záchranných vozidel, směřujících k Růžovému domovu. Lidé postávali v nočních úborech na verandách a všichni zděšeně pozorovali šířící se požár.</p> <p>Mnoho dalších lidí v nočních košilích a pyžamech běželo ulicí kolem Alexe a Jax. Policejní auto, které se řítilo k nemocnici, muselo chvílemi zpomalit a čekat, až se dav lidí rozestoupí. Nevěděli, kam ten dav běží. Zřejmě to nevěděl ani dav sám. Všichni prostě jen vyděšeně prchali. Z hrůzy z toho, že je probudil požár, a v nejistotě, co se stane dál, mnozí jen vzlykali a bezcílně chodili sem a tam.</p> <p>Alex se neustále ohlížel přes rameno, aby se ujistil, že je nikdo nepronásleduje. Zatím si nevšiml nikoho, kdo by vypadal výrazně podezřele. Jenže byla tma a ulicemi proudily davy lidí. Doufal, že v tom zmatku a množství lidí prchajících od nemocnice se ztratili mužům, kteří je pronásledovali, ale neměl jak poznat, kolik lidí v té tmě je z jiného světa.</p> <p>Alex odbočil do postranní ulice ve směru, kde měl zaparkovaný džíp. Nevěděl, jestli budou ve větším bezpečí na hlavní ulici s ostatními, nebo jestli by bylo lepší vzít to zkratkou postranními uličkami a přes zahrádky.</p> <p>Jakmile se dostanou mimo hlavní ulici, nebudou vědět, kudy dál, a to je zpomalí. V horším případě se mohou dostat do slepé ulice, kde by je pronásledovatelé chytili. Pokud si to budou chtít zkrátit přes zahrady, vzbudí zbytečnou pozornost.</p> <p>Nakonec se tedy rozhodl zůstat na hlavní ulici.</p> <p>Když šli po rozbitém chodníku, Jax se přitížilo. Nohy jí vypověděly službu. Naštěstí už nebyli daleko od džípu.</p> <p>Alex měl sám potíže. Stálo ho velké úsilí soustředit se, aby překonal účinek léku, který mu sestra stačila vstříknout injekcí do těla. Před očima se mu dělaly mžitky. Doufal, že mu to nebude bránit v řízení. Nevěděl, jestli se mu ještě někdy uklidní rozbušené srdce. Po tom všem, co se stalo, se nebál, že by v noci nemohli usnout − přinejmenším prozatím. Musel ale najít bezpečné místo, kde by si oba odpočinuli.</p> <p>Alex se cítil léky omámen, avšak Jax bojovala s účinkem mnohem větší dávky. Nepodařilo se jí přestat brát Thorazin a pilulky jako jemu. Jí jen snížili dávku tak, aby cítila bolest a strach, a přitom se nebránila. Po utrpení, které prožila, když byla pověšená ve sprše víc než čtyřiadvacet hodin, ho udivovalo, že se vůbec ještě mohla hýbat.</p> <p>„Už je to jen jeden blok. Už tam skoro jsme. Vydrž.“</p> <p>Přikývla. „Jsem v pohodě.“</p> <p>„Tak fajn.“</p> <p>Pousmála se. Na pravou nohu dost kulhala. Nebyl si jistý, jestli si to vůbec uvědomuje. Z větší části jí podpíral, aby vůbec mohla jít dál.</p> <p>Alex nepřestával myslet na matku, jejíž tělo spálil požár. Ben shořel v ohni − a teď i matka. Nemohl se zbavit myšlenek na to, co by bylo, kdyby se mu ji podařilo dostat ven. Přemýšlel, jestli by s ním zase mohla komunikovat, až by pominul účinek léků. Uvažoval, jestli by mu dokázala říct o všem, co se událo v jejím a jeho životě, nebo jestli by byla její mysl už nenávratně zatemněna. Teď už to nikdy nezjistí.</p> <p>Naštěstí v rozhodující chvíli byla natolik při smyslech, že zastavila sestru. Nakonec se přeci jenom postavila svým věznitelům. Nakonec svůj boj vyhrála, a to bylo důležité.</p> <p>„Tak,“ řekl Alex. „Jsme tady. Vydrž. Hned tě naložím a pak si konečně zaslouženě odpočineš.“</p> <p>Jax se přinutila narovnat se, zatímco Alex odemykal dveře džípu u spolujezdce.</p> <p>„Nenech se ukolébat, Alexi,“ připomněla mu. „Za lehkovážnost v boji s těmito lidmi se platí životem.“</p> <p>To byl důvod, proč se snažila nepodlehnout únavě a proč se nutila být stále připravená. Uvolnit se a zapomenout na nebezpečí mohlo znamenat smrt.</p> <p>Alex jí pomohl do džípu na přední sedadlo. Pravou nohu jí zvedl a dal do auta.</p> <p>„Jakmile budeme dál od nemocnice, můžeš se vyspat.“</p> <p>„Moje nože, prosím. Chci své nože.“</p> <p>Ve chvíli, kdy Alex sáhl pod sedadlo a vytáhl zabalené zbraně, se ozvala strašlivá exploze, jež rozechvěla vzduch. Oblohu ozářila oranžově žlutá ohnivá koule.</p> <p>Jak se Alex otočil směrem k výbuchu, spatřil zřízence v bílém plášti. Vyřítil se na něj ze tmy. Byl mohutného vzrůstu a v ruce držel nůž.</p> <p>Alex bez přemýšlení sáhl po jednom noži v balíku a vytáhl ho. Navzdory prudkému zvýšení hladiny adrenalinu v žilách, někde v hloubi duše na něj zapůsobila vyváženost nože a to, jak mu přirozeně seděl v ruce.</p> <p>Jak se na něj muž vrhl, aniž by měl čas na něco víc než bleskovou reakci, zabodl mu Alex nůž přímo doprostřed těla.</p> <p>To však hromotluka nezastavilo. Narazil do Alexe plnou silou a srazil ho zpět. Když se Alex odrazil od boku džípu, švihl po něm muž nožem. Alex uhnul, popadl ho za zápěstí a oběhl ho. Když se dostal za něj, rychle mu několikrát za sebou zabodl nůž do spodní části zad. Nezasáhl žádný životně důležitý orgán a muže tím jen rozzuřil.</p> <p>Otočil se a zaútočil na Alexe údery pěstí a nohou. Alex zakolísal a klopýtl dozadu. Zřízenec se změnil v rozzuřenou mlátičku.</p> <p>Alex byl stále pod vlivem léků a měl potíže se soustředit. Zřízenec byl o dobrou hlavu větší a o takových patnáct až dvacet kilo těžší. Přesto byl mnohem mrštnější než muži, se kterými Alex zatím bojoval. Nejenom že bylo těžké ho zvládnout, ale zdálo se, že mu jeho velikost pomáhá i v tom, že ho ani četná bodná zranění nožem nezpomalila.</p> <p>Alex znovu zaútočil. Muž ho odrazil a opět se na Alexe vrhl. Alex se před úderem sehnul a nastavil mu rameno, a současně ho chytil za nohu. Vší silou zatáhl a skolil zřízence na zem. Ten přistál s heknutím na zádech, ale okamžitě vyskočil, jako by měl v sobě pružinu.</p> <p>Zdálo se, že má ruce všude. Alex měl co dělat, aby stačil odrážet jednotlivé útoky. Snažil se využít každou příležitost, aby muže bodl nožem. Jeden povedený zásah rozřízl zřízenci stehno, až zavrávoral.</p> <p>Alex toho využil, sehnul se a snažil se to skončit. Chytil ho za ruku, ve které třímal nůž, a znovu bodl, ale zřízenec měl stále dost sil, aby ho odstrčil.</p> <p>Alex si připadal jako malé děcko, které se snaží zápasit s dospělým chlapem.</p> <p>Jak se muž otočil a vykroutil ruku z Alexova sevření, roztáhl ruce a vmžiku zaujal bojový postoj. Vypadal jako medvěd na zadních připravený k útoku. Alex v tom ale viděl příležitost, nezaváhal a zabodl zřízenci nůž rovnou do ohryzku. Cítil, jak nůž projel do krku a narazil na kost.</p> <p>Zuřivý boj ustal.</p> <p>Pak zřízenec klesl na zem. Jak se zhroutil, nůž mu vyklouzl z rány.</p> <p>Alex lapal po dechu, vyčerpané ruce měl svěšené podél těla, a snažil se vzpamatovat. Byl tak vyčerpaný a tak unavený ze zápasu, že se málem zhroutil.</p> <p>Jax se náhle objevila vedle něj, objala ho a držela ho kolem pasu, aby neupadl.</p> <p>„Už tam skoro jsme,“ připomněla mu. „Vydrž.“</p> <p>Usmál se tomu, že použila jeho slova, kterými ji předtím povzbuzoval, aby to nevzdala.</p> <p>Alexovi připadalo, že se sám na sebe dívá ve snu. Náhle si uvědomil − podle toho, jak se nad ním sklání − že sám klečí. Vůbec si nepamatoval, kdy a jak padl na kolena.</p> <p>„Zůstaň stát,“ řekla Jax.</p> <p>Na chvíli se musela otočit, aby otevřela dveře džípu. Něco tam chvatně dělala. Nemohl přijít na to co. Nakonec mu došlo, že trhá látku. Byl to hadr, ve kterém byly zabaleny nože. Utrhla z něj dlouhý pruh.</p> <p>Přiložila mu ho na horní levou paži a několikrát ho pevně ovinula. Rukama ho na konci roztrhla a kolem paže uvázala na uzel.</p> <p>„Co to děláš?“</p> <p>„Pořezal tě. Zavázala jsem ti ruku, aby se rána uzavřela, musí se zastavit krvácení.“</p> <p>Teprve tehdy si Alex všiml, že mu z prstů kape krev a jak vážné zranění má. Necítil bolest, ale jak si uvědomil, že mu po paži stéká teplá krev, udělalo se mu mdlo.</p> <p>„Není to nic vážného,“ konejšila ho. „Budeš v pořádku.“</p> <p>Ale podle toho, jakým tónem to řekla, si nebyl zcela jist, zda jí má věřit.</p> <p>„Jak vážné to je?“</p> <p>„Je tma, nepoznám to,“ připustila. „Ale nemyslím, že by to bylo tak zlé. Můžeš hýbat prsty?“</p> <p>Alex to zkusil. „Ano.“</p> <p>„Tak je to dobré. Pokud ruka stále funguje, nemůže to být zas tak strašné.“</p> <p>„Díky,“ pronesl roztřeseným hlasem. „Nechápu, proč se mě pokoušel zabít. Když budu mrtvý, neposkytnu jim žádné informace, které potřebují.“</p> <p>„Nesnažil se tě zabít, ale zajmout. Kdyby tě chtěl zabít, jistě by to udělal.“</p> <p>„No, z mého pohledu to vypadalo, že se mne přeci jenom pokouší zabít.“</p> <p>Jen se usmála a upravila mu obvaz na paži.</p> <p>Alexovi se líbilo, jak o něj pečovala. Uklidnil se a připadalo mu, že všechno bude zase v pořádku.</p> <p>Jemně mu vykroutila nůž z ruky. „Nemám ráda, když někdo používá můj nůž. Zvlášť ne tenhle.“</p> <p>V tlumeném osvětlení střešního světla bylo v džípu vidět, že je to nůž s krásnou, stříbrem zdobenou rukojetí.</p> <p>Teď byl celý od krve.</p> <p>„V tu chvíli to bylo docela důležité. Myslíš, že bys mi to mohla pro tentokrát prominout?“</p> <p>„No,“ řekla a pohlédla na mrtvého muže. „Soudím, že v tomto případě mohu udělat výjimku.“</p> <p>Se starostlivým pohledem mu odhrnula vlasy z čela. Tvář se jí roztáhla v hřejivém úsměvu, který věnovala jen jemu. Ruka, která mu spočinula na tváři, vše ještě vylepšila.</p> <p>„Když uvážím, kdo ten nůž použil,“ řekla důvěrným hlasem, „tak myslím, že je vše v pořádku. Můžeš ho použít, kdykoliv budeš chtít.“</p> <p>Alex se zakymácel na kolenou. „Myslím, že budu zvracet.“</p> <p>„Otoč se prosím na tuhle stranu, ano? Musím ho poslat zpět do mého světa.“</p> <p>Alex se jí už chystal říct, že se s tím nemusí zdržovat, že mohou odjet a nechat ho tu. Ale jak se mu mysl postupně vyjasňovala, uvědomil si, jak špatný by to byl nápad, nechat na ulici ležet mrtvolu. Když bude všude kolem plno lidí, objevili by ho určitě během chvilky. Alex viděl, jak se z dáli přibližuje několik lidí, zatím skrytých ve tmě. Naštěstí si nevšimli, co se tu děje.</p> <p>Ostatní mrtví shořeli v Růžovém domově. Nezůstane tedy žádný důkaz o tom, co se tam stalo. Ale kdyby nechali tohoto muže ležet na ulici, vypadalo by to jako vražda a vyprovokovalo by to spoustu zbytečných otázek.</p> <p>Než došel k závěru, že má Jax pravdu, muž mezitím zmizel. Nůž se opět leskl a nezůstala na něm ani kapka krve.</p> <p>Jax mu položila ruku pod zdravou paži a pomohla mu vstát. „Pojď, musíme zmizet dřív, než se objeví některý z jeho přátel.“</p> <p>Alex se už trochu vzpamatoval. Pomohl Jax nasednout do džípu. Adrenalin v jejich žilách dodal oběma trochu síly. Nevěděl, jak dlouho jim to vydrží. Oběhl auto a naskočil do něj.</p> <p>Když otočil klíčkem zapalování a motor nenaskočil, ani ho to moc nepřekvapilo. Zkusil to jen pro případ, že by motor náhodou překvapil. Čekal, že nenastartuje. Tak to většinou chodí. Když něco člověk potřebuje, většinou nic nefunguje tak, jak má.</p> <p>Naštěstí s tím počítal. Zaparkoval na kopci a na rohu ulice tak, aby se nikdo nemohl postavit před něj a nemohl mu zablokovat výjezd.</p> <p>Otočil volantem od chodníku a vyšlápl spojku. Cherokee se pomalu rozjel a nabíral rychlost. Když už jel dost rychle, Alex pomalu pustil spojku. Motor se protočil a naskočil. Džíp sice bez větší námahy nastartoval, Alex však byl víc než kdy jindy rozhodnut dát ho co nejdříve opravit.</p> <p>Alex pomalu projížděl ulicí mezi rodinnými domky. Neparkovala tu žádná auta, ale procházeli se tu lidé. Tu a tam nějaká osoba v županu či noční košili vstoupila na vozovku, aniž by se rozhlédla. Ve tmě nebylo snadné je všechny uhlídat. Alex je všechny ostře sledoval, jestli ve tmě nespatří nějakého zaměstnance, který by je mohl pronásledovat.</p> <p>Když odbočil doprava na 16. ulici, viděl, jak je provoz pomalý, neboť auta musela dávat přednost záchranářské technice. Hasičská auta, záchranky a policejní auta spěchala nocí k nemocnici.</p> <p>Alex zůstal v pravém pruhu a pokaždé zajel ke straně a přibrzdil. Nechtěl, aby ho zastavila policie a on musel odpovídat na jejich otázky. V tuhle chvíli si nedovedl představit, co by jim řekl, kdyby se ho ptali, co tady v tuhle noční hodinu dělá. Nemohl jim přeci říct, že byl navštívit matku v nemocnici.</p> <p>Byl příliš unavený na to, aby nad něčím přemýšlel. Lepší bude, když se problémům úplně vyhne.</p> <p>Když se provoz uvolnil, poctivě dodržoval povolenou rychlost a zamířil na dálnici. Po ní bude moci jet rychleji a co nejvíc se vzdálit případným pronásledovatelům. Ve zpětném zrcátku kontroloval provoz za sebou, aby se ujistil, že je nikdo nepronásleduje. Silnice za nimi byla úplně prázdná. Většina lidí, kteří byli takhle v noci venku, se zajímala o požár. Alex si byl jistý, že hasiči zavřeli přívod plynu do nemocnice, aby zmírnili riziko výbuchu. I bez toho byla situace dost zlá. Doufal, že se většina lidí dostala do bezpečí. Věděl ale, že všichni to štěstí neměli.</p> <p>Jax se na sedadle schoulila do klubíčka, opřela se o dveře a ruce si dala do klína. Natáhl se k ní a stiskl jí ruku.</p> <p>„Už jsme v bezpečí. Jestli chceš, můžeš si přelézt dozadu a trochu se prospat.“</p> <p>Odhrnula si vlasy z tváře a dala si je za ucho. „Kam jedeme?“</p> <p>„Chci najít nějaký motel nebo něco, kde bychom mohli zůstat přes noc. Jsme blízko dálnice. Už to nebude trvat dlouho a ujedeme jim co nejdál, abychom pak mohli někde zastavit. Oba si potřebujeme odpočinout a počkat, až pomine účinek léků.“</p> <p>„Tak počkáme,“ řekla. „Ale než usneme, budu potřebovat jehlu a nit.“</p> <p>„Na co?“</p> <p>„Abych ti zašila tu ránu na paži. Musí se to sešít.“</p> <p>Alex přikývl, ale nelíbila se mu myšlenka na to, že mu bude šít paži, přinejmenším ne bez použití nějakého lokálního umrtvení. Nechtěl se ale zastavovat někde na pohotovosti. Zřejmě by měli dotěrné otázky. Neměl náladu ani sílu vymýšlet si nějaké odpovědi.</p> <p>Trochu pohnul zraněnou levou paží. Začínala pořádně bolet a v ráně mu silně tepalo. Neudržel by volant jen levou rukou. Pohyb volantem mu působil bolest.</p> <p>Mrkl do zpětného zrcátka.</p> <p>Jen co to udělal, ozvalo se tlumené bouchnutí, které Alex vnímal jako zadunění hluboko v hrudi. Tohle už jednou zažil.</p> <p>V zrcátku spatřil tmavý, rozmazaný vír ve vzduchu nad zadním sedadlem. Jakmile na něj pohlédl, tmavý vír se změnil ve víření páry.</p> <p>Pára zkondenzovala do tvaru postavy.</p> <p>Muž v tmavé kožené bundě na holém těle se na ně vrhl ze zadního sedadla, přímo z jiného světa.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>42.</p> <p>Muž na zadním sedadle chytil Jax i Alexe kolem krku − každého jednou rukou − a oba je stiskl. Holé paže měl samý sval. Alexovi se dělaly mžitky před očima. Silná paže mu bránila v dýchání i v oběhu krve. Koutkem oka zahlédl, jak Jax mává rukama i nohama, a věděl, že jí ubližuje mnohem víc.</p> <p>Alex se snažil dosáhnout rukama na volant. Ale jak ho muž držel pevně kolem krku a tlačil ho do sedadla, Alex se mu nedokázal vytrhnout. Ať se sebevíc snažil, nedokázal dosáhnout ani na brzdu.</p> <p>Několikrát se mu podařilo dotknout se prsty volantu. Džíp začal pomalu zatáčet a mířit do protisměru. Snažil se volant stočit zpátky, aby nenarazili do pouliční lampy.</p> <p>Nemohl se nadechnout. Snažil se trochu se vykroutit, aby mohl řídit alespoň jednou rukou, ale konečky prstů mu na řízení nestačily. Pravou rukou se pokoušel odtáhnout ruku, která ho škrtila. Zkusil tedy otočit volantem koleny a oběma rukama se vymanit ze sevření. Sáhl za sebe, aby mu nahmatal prsty, ale nedosáhl na ně.</p> <p>Plíce ho pálily z nedostatku kyslíku. Před očima se mu začínalo všechno rozmazávat. Věděl, že jestli něco rychle neudělá, ztratí vědomí. A pak bude po všem − dostanou ho.</p> <p>Jax se dusila − slyšel ji sípat, jak popadala dech. Koutkem oka viděl, že ve tváři rudne. Také si všiml, že už sotva hýbe rukama.</p> <p>Mohutný muž hekal námahou, jak se je snažil oběma rukama udržet.</p> <p>Alex byl v pozici, ve které nemohl získat převahu. Znovu se pokusil dosáhnout na brzdu, ale marně. Nedosáhl ani na plynový pedál, ale protože jeli z mírného svahu, džíp nezpomaloval.</p> <p>Ve spěchu, jak prchali z nemocnice, si nevyndal pistoli. Došel k závěru, že jakmile ujedou pryč a dostanou se do bezpečné vzdálenosti, vyndá ji z úkrytu pod sedadlem. Myslel si, že kdyby se je pokusil zastavit některý z Vendisových mužů, bude na to mít dost času, aby ji vyndal. Nepočítal s tím, že se mu ten chlap zhmotní za jízdy na zadním sedadle.</p> <p>Teď nemyslel na nic jiného, než jak dosáhnout na zbraň pod sedadlem. Ať to zkoušel sebevíc, nemohl se k ní dostat, i když byla tak blízko.</p> <p>Vzdal se pokusů zbavit se paže, která mu svírala krk. Naopak na ni zatlačil, aby muže přiměl trochu změnit držení. Ve chvíli, kdy muž trochu povolil a změnil polohu paže, aby ho lépe udržel, se Alex prudce vrhl dopředu.</p> <p>Popadl volant a vší silou a oběma rukama ho prudce stočil doprava. Jeli dostatečně pomalu, takže přední pneumatiky nepodklouzly, džíp se pomalu otočil a najel na obrubník.</p> <p>Náhlé prudké otočení vozidla a najetí na obrubník vrhlo muže na levou stranu. Zřejmě nevěděl nic o jízdě v autě. Nezdálo se, že by byl na takový manévr připravený. Držel Jax tak pevně, že jak ho to vymrštilo na levou stranu, vzal Jax s sebou a za krk ji vytáhl na opěradlo sedadla.</p> <p>Svezl se po sedadle a hlavou se udeřil o spodní kovový rám okénka. Náraz způsobil, že trochu uvolnil sevření. Nepustil je úplně, ale stačilo to, aby se oba mohli trochu nadechnout.</p> <p>Alex slyšel, jak Jax několikrát intenzivně zalapala po dechu.</p> <p>V poloze, do jaké ji muž vytáhl, a s dostatkem vzduchu, aby se mohla trochu vzpamatovat, byla Jax konečně schopna sáhnout si dozadu pro nůž.</p> <p>Jak muž přepadl doleva a vytáhl ji nahoru, také ji trochu pootočil směrem k Alexovi.</p> <p>Vytaženým nožem čistě prořízla biceps levé ruky, kterou držel Alexe. Útočník vykřikl bolestí a vzteky a jeho ruka sklouzla z Alexova krku dolů.</p> <p>Alex okamžitě dupl na brzdu. Muž sklouzl ze sedadla do úzkého prostoru za předními sedadly.</p> <p>Ležel na boku nacpaný do mezery, která pro něj byla příliš malá, a přesto stále držel druhou rukou Jax kolem krku.</p> <p>V nepohodlné pozici, částečně vytažená na opěradlo a částečně do mezery mezi sedadly, přidušená, se Jax nemohla ani pohnout. Muž jí stále svíral krk a škrtil ji tak, že se nemohla ani nadechnout. Začínala ztrácet vědomí. Muž měl zřejmě v úmyslu zlomit jí vaz, ale jak byl na podlaze a ona na něm částečně ležela, měl problém svůj úmysl uskutečnit.</p> <p>Zdálo se, že je odhodlán ji místo toho uškrtit.</p> <p>Jak se muž snažil ze všech sil nabýt rovnováhu a zvednout se, Alex vytáhl z kapsy injekční stříkačku a palcem sundal plastový kryt jehly. Rychlým pohybem se otočil a zabodl ji muži ze strany do krku. Vyprázdnil do něj celý obsah.</p> <p>Muž kopal a vztekle zařval, a vzpínal se, jak se snažil vstát. Alex střídavě přidával plyn a šlapal na brzdu, cukal džípem, aby útočník nemohl získat rovnováhu. Zraněnou rukou přesto dokázal chytit Alexe za vlasy. Alex poznal, že léky začínají působit, protože jeho pohyby začínaly být pomalejší a špatně koordinované.</p> <p>Jax však byla pořád v zoufalé situaci. I ona se sotva hýbala, jak ztrácela vědomí.</p> <p>Alex jí vzal stříbrný nůž z ruky, odtáhl se od mužovy paže, svírající mu vlasy, a otočil se přes opěradlo sedadla, aby muže bodl. Jak se muž zvedl z podlahy, setkal se s čepelí Alexova nože. Alex zabodl vší silou nůž do jeho krku.</p> <p>Podle silného a prudkého proudu krve Alex poznal, že zasáhl tepnu − krkavici, do které mu zapíchl i injekci. Ze zvuků, které muž vydával, poznal, že zasáhl i hrtan. Velké množství krve stříkající z přeříznuté tepny proudilo do hluboké řezné rány a do plic, jak lapal po dechu. Začal se topit ve vlastní krvi.</p> <p>Pod vlivem léků a ve smrtelné agonii konečně pustil i Jax. Zhluboka se nadechla. Pak ještě zalapala po dechu a probírala se z mrákot. Od Alexe si vzala nůž. Jak muž ochable mávl rukou, aby ji opět zachytil, bodla ho do ní. Reflexivně stáhl ruku zpátky, chytil se za krk a položil si ji na otevřenou ránu. Vypadalo to, jako by chtěl zastavit krvácení.</p> <p>Alex byl svým odporným činem znechucen. Zabití lidské bytosti. Byla to těžká a hrůzná práce.</p> <p>Jak muž přestával dýchat, Jax mu začala rýt symboly do zkrvaveného čela. Ani nečekala, až zemře. Stačil ještě bublavě vykřiknout, jak mu ryla čáry do masa.</p> <p>Alex obrátil pozornost k řízení. Sjel z trávníku zpátky na silnici, než si někdo všimne, že se něco děje. S tolika policejními auty, soustředěnými v této části města, se to mohlo snadno stát.</p> <p>Neviděl, co Jax dělá, ale slyšel, že bublavé zvuky ustaly.</p> <p>Náhle bylo v džípu ticho. Krátký pohled dozadu mezi sedadla potvrdil, co si myslel. Muž byl pryč a s ním i všechna krev.</p> <p>Jax si zhluboka vydechla, když se překulila na přední sedadlo. Držela se za krk a kašlala.</p> <p>„Drazí duchové, to bolí,“ řekla ochraptěle.</p> <p>Alex se rozjel.</p> <p>„Zastav!“ náhle vykřikla Jax. „Hned to auto zastav.“</p> <p>Alex překvapen jejím povelem okamžitě dupl na brzdu. Cherokee se zastavil a sjel ze silnice na krajnici.</p> <p>„Co se děje?“</p> <p>„Jsem idiot,“ zaúpěla Jax.</p> <p>„O čem to mluvíš?“</p> <p>Jax se natáhla, popadla zpětné zrcátko a tak dlouho s ním kroutila, až ho z předního skla utrhla.</p> <p>„Co to sakra děláš?“</p> <p>Otevřela dveře a odhodila zrcátko do křoví. „Zachraňuju nám život.“</p> <p>Sebrala z podlahy stříbrný nůž a rozšířeným koncem rukojeti rozbila i boční zrcátko. Nevypadlo hned, tak do něj bušila dál, až vymlátila všechny střepy. Zůstal jen kryt a nastavovací lanko.</p> <p>Oběhla džíp zepředu a to samé udělala se zrcátkem u řidiče. Když skončila, vrátila se zpátky a naskočila do auta.</p> <p>„Jeď,“ řekla, když zabouchla dveře. „Odjeď pryč z tohohle místa, kde nás naposled viděli! Jeď!“</p> <p>Alex se ohlédl přes rameno, pak zařadil rychlost a rozjel se.</p> <p>„Myslíš, že nás našli podle zpětných zrcátek?“</p> <p>Uvelebila se na sedadle a podepřela si bolavý krk.</p> <p>„Jak jinak?“</p> <p>Otočil se dozadu, aby se přesvědčil, zda je nikdo nesleduje. Spatřil statného muže v kožené vestě, jak se za nimi rozběhl z míst, kde stáli u krajnice.</p> <p>Úplně ho zamrazilo, když si uvědomil, že se ten chlap zjevil na tomto světě přesně v místech, kde před malou chvílí stál jejich džíp. Předtím mu Jax na příjezdové cestě k domu řekla, že obvykle chodí ve dvojicích. Tohle byl zřejmě partner muže, kterého před chvílí zabili a poslali zpět.</p> <p>Alex šlápl na plyn. Když se po chvíli ohlédl, byli už příliš daleko, než aby muže ještě viděli. Pěšky je nemá šanci pronásledovat, ani je najít. Alex si oddechl. Musel pevně stisknout volant, aby se mu přestaly třást ruce.</p> <p>Jax také sledovala muže, který mizel v dálce, a koutkem oka pohlédla na Alexe, jako by se ho chtěla zeptat, jestli už to pochopil.</p> <p>„To bylo o fous,“ připustil. „Ale jak mám řídit bez zpětných zrcátek?“</p> <p>„Řídil bys radši s neznámými muži na zadním sedadle, kteří by přicházeli z mého světa každých pár minut?“</p> <p>„To ne,“ přiznal. Pohlédl na ni. „Jsi v pořádku, Jax?“</p> <p>Nakrabatila čelo, jak se snažila zahnat slzy, které se jí draly do očí, a přitom si mnula svaly na krku.</p> <p>„Myslím, že to bude dobré, až se trochu vyspím.“</p> <p>„Zavři oči,“ řekl jí něžně. „Vzbudím tě, až seženu nějaký pokoj. Do té doby si zdřímni.“</p> <p>Neodpověděla. Nevěděl, jestli usnula nebo omdlela.</p> <p>Alex se ohlédl přes rameno. Cesta za nimi byla prázdná. Ale moc ho to neuklidnilo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>43.</p> <p>Alex se trochu naklonil stranou, ve snaze vyrovnat váhu Jax svou pravou rukou, a bolavou levou rukou se snažil odemknout dveře pokoje. V polospánku měla Jax co dělat, aby stála, ale nohy se jí podlamovaly a vždycky mu nerada odstrčila ruku od klíčové dírky. Nakonec se mu podařilo otočit klíčem v zámku. Dveře se otevřely.</p> <p>Nohou je za sebou zavřel a s Jax v náručí došel chodbou do pokoje po prošlapaném béžovém koberci.</p> <p>Když ji takhle držel, zraněná ruka ho hodně bolela, ale usoudil, že to je lepší, než kdyby ji musel zvedat z podlahy, pokud by omdlela.</p> <p>Omámená a vyčerpaná jen slabě zasténala a rukama ho objala kolem krku. Hlavu si opřela o jeho rameno, jak ji nesl do tmavého pokoje. Zdálo se mu, že nese malou bezelstnou holčičku, kterou kdysi bývala.</p> <p>Obdélník světla od neonového poutače přímo před okny vedle dveří dopadal na širokou dřevěnou postel. Starší televize stála na dlouhém, širokém parapetu pod oknem, aby se na ni dalo dívat z postele. Malý stůl se dvěma dřevěnými židlemi stál pod oknem vedle dveří. Byla tu trochu cítit zatuchlina, ale Alex si nestěžoval. V tuhle chvíli mu pokojík připadal jako prezidentské apartmá.</p> <p>Venku po dálnici rachotila nákladní auta. Z vedlejšího pokoje sem doléhaly zvuky puštěné televize. Přesto cítil úlevu, že našel bezpečné místo na přenocování, skryté před všemi pronásledovateli.</p> <p>„Zrcadlo, Alexi,“ zamumlala.</p> <p>„Já vím, já vím.“ Šel do koupelny, rozsvítil zářivku a bílou osuškou zakryl zrcadlo. Druhou osušku přehodil přes zrcadlo na stěně vedle televize. Ujistil se, že ani kousek zrcadla nevykukuje. Připadal si jako jeho matka, která přes zrcadlo zavěšovala šál.</p> <p>Alex zatáhl ošklivé modré závěsy, aby je nerušilo světlo neonového poutače. Pak rozsvítil lampičku na zvýšené části parapetu. Tmavý lak na jeho hraně byl otlučený, jak na něj hosté neopatrně zvedali kufry. Přehoz přes postel měl stejně modrou barvu jako závěsy, s pruhy karmínově červeného vzorku stejného jako na záclonce nad oknem. Látka byla oblýskaná a vypadala lacině, ale mohli se tu zastavit, odpočinout si, skrýt se před lidmi, kteří je pronásledovali − a proto byl Alex s pokojem spokojený. Připadal mu útulný skoro jako domov, alespoň na jednu noc.</p> <p>Jax se posadila a pomalu mrkala, jako by jí vadilo, že lampička svítí příliš jasně.</p> <p>„Lehni si,“ řekl jí.</p> <p>„Nemůžu, praskne mi měchýř.“</p> <p>„Aha, koupelna je tamhle,“ řekl a ukázal na dveře.</p> <p>Pomohl jí vstát. Po celodenním mučení, kdy musela stát na špičkách, aby se mohla alespoň trochu nadechnout, a po následném úprku nebyla schopná se udržet na nohou. Svaly povolily a nohy se jí podlamovaly.</p> <p>Když ji víceméně nesl do koupelny, řekla: „Potřebuju jehlu a nit. Musím ti zašít tu ránu na paži.“</p> <p>Postavil ji v koupelně na zem. „S tím si budeme dělat starosti až zítra.“</p> <p>Chytila se ho za košili, aby neupadla. „Hned, Alexi, musíme tu ránu vymýt, abys nedostal infekci.“</p> <p>Alex vzdychl. Dostal nápad.</p> <p>„Dobře, teď se vyčůrej, a jestli chceš, tak se opláchni a já zatím zajdu pro pár věcí a hned se vrátím. Nechám ti tu pistoli.“</p> <p>„Ne. Já jsem tady v bezpečí. Ty jdeš ven, kde tě může někdo vidět. Nevíš, kdo se odkud může dívat. Vezmi si pistoli sám. Já mám své nože.“</p> <p>Nedovedl si představit, jak by se v takovém stavu dokázala účinně bránit, ale nechtěl se s ní přít, a navíc to znělo rozumně.</p> <p>„Hned jsem zpátky. Zaklepu dvakrát za sebou a pak zase dvakrát, než otevřu dveře, abys věděla, že jsem to já.“</p> <p>Alex zamkl dveře a zkontroloval je, než se rozběhl přes parkoviště. Začalo mrholit. Černý asfalt se leskl odrazem neonů. Reflektory osvětlovaly odspodu dálniční cedule a v jejich záři byla vidět mlha.</p> <p>I takhle v noci bylo venku poměrně rušno. Řidiči sjížděli z dálnice, aby natankovali, něco pojedli, anebo aby zůstali na noc. Kamiony přijížděly a odjížděly z nedalekého parkoviště.</p> <p>V obchodě bylo několik řidičů kamionů a pár dalších nakupujících. Alex si každého pozorně prohlédl, než si vzal nákupní košík, a došel k chladicím boxům. Hlavou mu bleskla vzpomínka na jeho první setkání s Jax. Také si každého nejdříve prohlédla, jestli jí nehrozí nebezpečí. Teď to chápal mnohem lépe.</p> <p>Z chladicího boxu vyndal pár krůtích párků a hodil je do košíku. Přidal ještě šunku a plátkový sýr. Dále nakoupil balenou vodu a několik dalších drobností, které by mohli potřebovat.</p> <p>Zatímco sledoval vysokého chlapa s dlouhými mastnými černými vlasy a vousy, zastavil se u regálu s lékárenským zbožím a vybral si pár věcí, které potřeboval. Alexovi se zdálo, že ten hromotluk vypadá skoro jako nějaký pirát. Jenže nakonec usoudil, že si kupuje příliš moc piva, než aby to byl řidič z jiného světa, pronásledující posledního Rahla.</p> <p>Nicméně ho uklidňovalo, že má u sebe pistoli. Jakmile zápas v džípu skončil, rychle vyndal pistoli z úkrytu pod sedadlem. Byla to úleva, mít ji při ruce. Příště, až se ukáže někdo z jiného světa, bude připraven. Měli štěstí, že přežili tolik překvapivých útoků. Už nechtěl být přepaden nepřipravený.</p> <p>U pokladny požádal o dva předplacené mobilní telefony. Zaplatil stodolarovkou, kterou Sedrick Vendis použil k zakoupení šesti jeho obrazů.</p> <p>Připadalo mu to nejen jako vzdálená minulost, ale spíš jako v jiném životě. A možná to tak i bylo.</p> <p>Když se vrátil do motelu, zaklepal na dveře smluveným znamením, aby Jax věděla, že je to on. Když vešel, viděl, že sedí se zkříženýma nohama na posteli a kouká na televizi. Právě vysílali nějakou talkshow.</p> <p>„Co děláš?“ zeptal se a odložil nákup na malý stolek.</p> <p>Jax vypadala trochu vystrašeně. „Viděla jsem tu věc v pokoji, kde nás drželi. Byla jsem omámená léky, takže jsem jí nevěnovala moc pozornosti. Ale tady ji mají taky, stejnou jako v nemocnici. Všimla jsem si, že jedno tlačítko je označené ‚zap‘, tak jsem ho stiskla a objevily se tyhle obrázky.“ Přitom ukázala na televizi.</p> <p>Alex si pomyslel, že mít televizi v blázinci je docela příhodné. Moderátor na obrazovce se snažil zalichotit herečce, která si o sobě myslela, jak je báječná, protože měla to štěstí, že se narodila krásná, a zároveň četl názory, které do pořadu posílali diváci. Alexe ohromilo, za co všechno je možné někoho obdivovat.</p> <p>„Proč se na to díváš?“</p> <p>Jax se na něj podívala. Viděl, že je tak unavená a ospalá, že sotva udrží otevřené oči.</p> <p>„Je to podobné, jako pozorovat tento svět přes zrcadlo.“ Ukázala na televizi. „Chtěla jsem, abys to viděl.“</p> <p>„Už jsem televizi viděl mockrát.“ Alex ji vypnul. „Chceš říct, že takhle to vypadalo, když jsi mě pozorovala přes zrcadlo v ateliéru?“</p> <p>Ušklíbla se a zamyslela se. „Ne tak docela. Nebylo to tak jasné, ale svým způsobem to vypadá stejně. Úplně jsem užasla, když jsem to tady viděla.“</p> <p>Zadívala se do dálky. „Víš… připomnělo mi to domov.“</p> <p>Alexovi to konečně došlo. „Ach…“</p> <p>Sundal si bundu a poprvé na světle viděl, že má rukáv úplně nasáklý zaschlou krví.</p> <p>Jax ukázala na postel vedle sebe. „Pojď si sednout.“</p> <p>Nožem mu odřízla rukáv. Když si košili sundal, rozřízla rukáv po délce a pomohla mu ho odlepit od kůže. Cestou do koupelny, aby si umyl ránu, zajistil dveře bezpečnostní západkou.</p> <p>Přestože byla ospalá, šla za ním do koupelny a pomohla mu sundat improvizovaný obvaz, kterým mu předtím ránu stáhla. Zdálo se, že starost o něj jí dodala trochu síly. Smyla mu krev s paže a pak mu opakovaně vyčistila ránu. Alex přitom držel paži nad umyvadlem. Bolest se opět ozvala a zranění začalo znovu krvácet.</p> <p>Přivřel oči bolestí.</p> <p>Když Alex spatřil hlubokou ránu, polohlasně zaklel. Napadlo ho, jestli by přece jen neměl zajít na pohotovost. Rychle však ten nápad zamítl.</p> <p>„Tady,“ řekl, „nalij na to tenhle desinfekční roztok.“</p> <p>„Máš jehlu a niť?“ zeptala se a nalila mu na ránu hnědou tekutinu. Příšerně to pálilo.</p> <p>„Mám něco lepšího,“ řekl. Otevřel balíček s chirurgickým lepidlem a připravil ho.</p> <p>„Co může být lepší?“ zeptala se, když mu vysoušela paži ručníkem, poté co rána přestala krvácet.</p> <p>„Dej okraje rány k sobě a já ti to ukážu.“</p> <p>Oběma rukama opatrně uzavřela ránu. Alex dvěma prsty přitlačil horní vrstvy kůže pevně k sobě. Palcem a prostředníčkem vytlačil z tuby lepidlo a důkladně ho rozetřel po celé délce rány. Na místa, která byla úplně zakrytá kůží, přidal lepidlo.</p> <p>„Co děláš?“ zeptala se Jax užasle.</p> <p>„To je lepidlo.“</p> <p>„Lepidlo?“ Když to vyslovila, znělo to jako exotické cizí slovo.</p> <p>„Ano, staré dobré lepidlo. Okamžitě kůži slepí. Teď se používá v chirurgii.“</p> <p>Jen pro jistotu pár minut počkal, a pak ránu pustil. Hluboké zranění zůstalo pevně uzavřené.</p> <p>„Vidíš, je to mnohem snazší než ránu šít.“</p> <p>Jemně se dotkla rány prstem. „Myslím, že jsi velké dítě, a bál ses, že ti budu ránu šít.“</p> <p>„Jen mi to prosím tě zavaž.“</p> <p>Jax se usmála tomu, jak se naštval, a přes ránu mu pevně ovinula obinadlo, protože lepidlu stejně moc nevěřila. Potom ji požádal, aby mu to ještě ovázala hnědým pružným obinadlem. Když skončila, cvičně zahýbal paží. Obvaz nebyl příliš utažený, ale pevně držel na ráně a chránil ji. Doufal, že se to bude dobře hojit.</p> <p>Když si všiml, že se jí zavírají oči, pomohl jí dojít do pokoje, rozestlal postel a ze skříně vyndal další polštář.</p> <p>Posadila se na okraj postele a zula si boty. „Viděl jsi to? Mají tu vanu, opravdickou vanu.“</p> <p>Alex se pousmál jejímu úžasu. „Ráno si střihnem, kdo půjde první.“</p> <p>Po očku na něj pohlédla. „Matka tě neučila, že ženy mají přednost?“</p> <p>„Mám dojem, že naše světy mají některé věci společné.“</p> <p>Když si všimla, jak se mu z tváře vytratil úsměv, řekla: „Je mi to líto.“</p> <p>Alex přikývl. „Já vím, mně taky. Přál bych si… jsem rád, že tam zrovna byla a pomohla nám. Nebýt jí, tak by nás určitě dostali.“</p> <p>Jax přikývla a pomalu si zula druhou botu. „Probuď mě za svítání.“</p> <p>„Musíš se pořádně vyspat, Jax. Je nutné, aby sis co nejvíc odpočinula, jinak nebudeš mít žádnou sílu. Tady jsme prozatím v bezpečí.“</p> <p>Chvíli mu hleděla do očí. „Já vím, ale musíme…“ Přivřela oči a snažila se myslet. „Něco…“</p> <p>„Potřebujeme, abys myslela jasně. To je jediné, co je důležité. Jinak budeme ztraceni. A tys přišla na to, co chtějí.“</p> <p>„Průchod,“ zamumlala se zavřenýma očima. Ani si nestihla zout druhou botu. Byla tak vyčerpaná, že už na to neměla sílu.</p> <p>Alex jí botu stáhl a uložil ji do postele. Přikryl ji dekou. „Zaplatil jsem za dvě noci, tak si nemusíme dělat starosti, že bychom se museli dopoledne odhlásit. A pověsil jsem na kliku dveří cedulku ‚NERUŠIT‘. Můžeme spát, jak dlouho chceme. Potřebujeme si pořádně odpočinout.“</p> <p>„Ale −“</p> <p>Klekl si vedle ní a pohlédl do jejích přivřených hnědých očí. „Potřebuji tě, Jax. Musíš být v pořádku a odpočatá. Musíš se vyspat. Uděláš to pro mě?“</p> <p>Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Děkuji ti, Alexi − za všechno. Taky se potřebuješ vyspat.“</p> <p>„Já vím. Myslím, že tu budeme v bezpečí. Vyspi se, ať jsi opět silná.“</p> <p>„Chci se na tebe pořád dívat,“ zašeptala. „Moc se mi ulevilo, že jsi v bezpečí. Tak jsem se o tebe bála.“</p> <p>Alex jí odhrnul vlasy z tváře a usmál se na ni. Pak se k ní sklonil a něžně ji políbil. Bylo to lepší, než si kdy představoval. Něžně mu ovinula ruku kolem krku a polibek mu vrátila. Bylo to prosté vyjádření tiché radosti, mnohem výmluvnější než slova, z toho, že jsou v bezpečí.</p> <p>Jak se zvedal, aby si šel lehnout do vedlejší postele, tiše vyslovila jeho jméno. Otočil se a znovu poklekl vedle její postele.</p> <p>„Co?“</p> <p>„Alexi… tak strašně jsem se na tom hrozném místě bála.“</p> <p>„Já vím, taky jsem se o tebe bál.“</p> <p>„Myslela jsem, že umřu sama, jako mnoho jiných, kteří se dostali Vendisovi do rukou. Myslela jsem, že můj život končí.“ Oči se jí zalily slzami. „Tak moc jsem se bála. Tolik to bolelo. Jsem tak daleko od domova. Nevím, jestli ho ještě někdy spatřím. Cítím se tak osamělá.“</p> <p>Alex jí sevřel ruku. „Já vím.“</p> <p>Když se začal zase zvedat, stáhla ho dolů. „Alexi, lehl by sis ke mně, abych se necítila tak sama?“</p> <p>Alex se usmál. „Jasně.“</p> <p>Sundal si boty, zhasl lampičku a lehl si na záda vedle ní. Přetáhl přikrývku přes oba dva.</p> <p>Jax se uvelebila těsně vedle něj.</p> <p>„Obejmi mě. Prosím, jen mě obejmi.“</p> <p>Alex neřekl nic. Bál se, že by mu selhal hlas. Dal by všechno na světě za to, aby ji mohl obejmout.</p> <p>Jak kolem ní dal ruku, položila mu hlavu na rameno. Druhou rukou ji něžně pohladil po vlasech.</p> <p>Pokud si všimla, jak mu rychle tluče srdce, nedala to znát.</p> <p>Alex ji políbil na vlasy. „Hezky se vyspi.“</p> <p>Téměř okamžitě začala dýchat pomalu a rovnoměrně. Během chvilky usnula.</p> <p>Alex hleděl do stropu v temném pokoji a nechtěl ještě usnout, aby si vychutnal pocit štěstí, že ji drží v náručí. Ale nevydržel to moc dlouho − také usnul. Celou tu dobu ale myslel na úžasnou ženu těsně vedle sebe. Zatím byli v bezpečí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>44.</p> <p>Alex prstem trochu poodhrnul závěsy a vyhlédl škvírou ven, jestli neuvidí něco nezvyklého. Obloha byla zatažená, ale nepršelo. Cherokee stál zaparkovaný přímo před pokojem. Na parkovišti neviděl nikoho podezřelého. Připomněl si ovšem, že mu doktor Hoffmann, sestry, ani ošetřovatelé v Růžovém domově také nikdy nepřipadali podezřelí.</p> <p>Všichni nevypadali jako piráti.</p> <p>Alex cítil, že je úplně probuzený, plně při smyslech, s čistou myslí, poprvé po strašně dlouhé době.</p> <p>Neměl představu, jak dlouho je v Růžovém domově věznili, ale věděl, že to nemohlo být o moc déle než pár dní. Některé věci, které se tam odehrály, se zdály být nereálné. Skutečnost, kolik lidí zemřelo, kolik lidí sám zabil, dokázala jeho mysl jen těžko přijmout. Připadalo mu, že se probudil z dlouhého těžkého snu, plného hrůzy.</p> <p>Hluboce cítil s matkou, která prožila tolik let v tomto živém snu. Rmoutilo ho, že nikdy nemohla uniknout z toho soukromého osamělého pekla, že neměla možnost žít vlastní život. Rvalo mu to srdce, a současně zuřil, že lidé z jiného světa přišli až sem a tohle jí udělali − ukradli jí život a nakonec ji zavraždili.</p> <p>Nejhorší z celé té noční můry však bylo vidět Jax, jak bezmocně visí ve sprchách a zápasí o každé nadechnutí, a bát se, jaké strašlivé mučení ji ještě čeká, děsit se, že nakonec podlehne jako mnoho jiných, které měl Vendis ve svých spárech.</p> <p>Nyní, po dvanácti hodinách spánku, účinky léků skoro odezněly. Unikl z toho zlého snu, alespoň částečně. Jax také, protože vypadala, že je prakticky v pořádku.</p> <p>Neměl slov, jak se mu ulevilo, když viděl, že má opět jasné a živé oči. Sice byla celá potlučená, všechno ji bolelo, ale žila. A na tom jediném záleželo.</p> <p>Zaslechl zvuk vypouštěné vany a během pár minut vyšla z koupelny, oblečená v nových džínách a červeném tričku. Barva trička se jí skvěle hodila ke světlým vlasům, přestože je ještě neměla úplně suché. Třela si je ručníkem, aby jí co nejdříve uschly.</p> <p>Ukázal na malou ledničku pod parapetem.</p> <p>„Chceš něco k jídlu?“</p> <p>„Ne, teď ne. Radši bych vyjela a najedla bych se cestou.“</p> <p>Protřepala si vlasy.</p> <p>„Můžeš si je vyfénovat, uschnou mnohem rychleji.“</p> <p>Věnovala mu nechápavý pohled. „Cože?“</p> <p>Alex se usmál. „Pojď, ukážu ti to.“</p> <p>Dovedl ji do koupelny a vzal do ruky fén. Zapnul ho, přejel jí horkým vzduchem po vlasech a zase ho vypnul.</p> <p>„Vidíš?“</p> <p>„To je úžasné,“ řekla a vzala mu ho z ruky, aby si ho prohlédla. „Dokážu udělat něco podobného pomocí magie, ale to tady nefunguje. Nenapadlo mě, že budete mít odpovídající technologii.“</p> <p>Vrátila mu fén. „Udělej to ještě.“</p> <p>Alex ho znova zapnul a namířil teplý vzduch na vlasy.</p> <p>Otočila se k němu zády a nechala si foukat do kadeří dlouhých blond vlasů. Když skončil, otočila se k němu zpátky a prohlédla si ho.</p> <p>„Koukám, že jsi už byl ve sprše.“</p> <p>„Osprchoval jsem se ještě když jsi spala.“</p> <p>„Aha,“ řekla a vrátila se zpátky do pokoje. „Měla jsem pocit, že jsme se domluvili, že ženy mají přednost.“</p> <p>Alex se usmál. „Zvítězím jakýmkoliv způsobem, dokonce i kdybych musel porušit pravidla.“</p> <p>Věnovala mu významný pohled. „To jsem ráda.“</p> <p>„Jak se cítíš?“</p> <p>„Jako znovuzrozená.“</p> <p>„No, vypadáš skvěle jako vždycky.“</p> <p>Usmála se. „Ty taky.“</p> <p>„Jestli se už cítíš lépe, rád bych se tě na něco zeptal,“ řekl Alex a zvážněl. „Než nás zajali a propadli jsme se do tmy, matka ti řekla, že se jí celou dobu ptali na průchod. Když jsi to slovo ‚průchod‘ slyšela, řekla jsi, žes na to přišla: že už víš, co chtějí.“</p> <p>Přikývla. „Chtějí průchod.“</p> <p>Alex protočil oči. „To jsem pochopil. Ale nevím, co to znamená.“</p> <p>„No,“ řekla a začala skládat špinavé oblečení a dávat je do plátěného pytle, který koupili v nákupním středisku. „Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, že jsem si zkusila vzít ten obraz, cos mi dal, s sebou do mého světa, abych ho ukázala svým lidem?“</p> <p>Alex přikývl. „Říkala jsi, že se ti na zpáteční cestě někam ztratil. Prohlásila jsi, že nevíš, co se s ním stalo, ale že se tím potvrdilo vaše podezření, že věci se mezi našimi světy přenášet nedají.“</p> <p>„Takže, pokud se nedá nic vzít do našeho světa, proč sem lidé z mého světa přicházejí? Proč sem Radell Cain posílal tolik lidí po tak dlouhou dobu? Co mohou asi chtít, když si to nemůžou vzít zpátky domů?“</p> <p>„Možná znalosti?“</p> <p>„No, domnívám se, že by to nebylo od věci, ale myslím si, že Cain chce něco daleko důležitějšího. Pátrají po něčem zvláštním a snaha objevit to už je stála spoustu času a námahy. Proč si myslíš, že drželi tvou matku tak dlouho? Proč chtěli dostat i tebe?“</p> <p>„Zjevně chtějí průchod. Jenže pořád nevím, co to znamená.“ Alex zvedl ruce v marném gestu. „Co to k čertu ten průchod je? Proč ho chtějí?“</p> <p>Strčila složené džíny do pytle a narovnala se. „Už dlouho se v některých kruzích spekuluje o tom, že i když se naše světy oddělily, nějaká forma spojení mezi nimi zůstala. Jenže to vždycky byla jen ničím nepodložená teorie.“</p> <p>Alex na ni vrhl podezíravý pohled. „A co ta teorie říká?“</p> <p>„Pamatuješ jak jsem řekla, že lord Rahl vyhnal všechny ty lidi na konci války?“</p> <p>„Ano. Řekla jsi, že sem nepřišli stejnou cestou jako ty. A že se domníváte, že světy byly na okamžik spojené v jednom místě, a když se oddělily, lidé, kteří chtěli žít bez magie, zůstali v tomhle světě a vaši lidé v tom druhém.“</p> <p>„Správně, proto se o té události mluví jako o Oddělení. O tom, co se tehdy stalo, se toho moc neví, ale domníváme se, že lord Rahl nějak překlenul prázdnotu mezi našimi dvěma světy a na krátký okamžik je spojil, aby poslal lidi, kteří nechtěli žít s magií, sem.“</p> <p>„Ty chceš říct, že je poslal tím průchodem?“</p> <p>„To nevím, ale podle té teorie muselo existovat konkrétní místo spojení, malá mezera v prázdnotě mezi světy. Vytvořil jakýsi otvor v čase a prostoru, který umožňoval, aby se všechno dostalo do rovnováhy, dokud byly světy spojené, a pak se teprve oddělily. Skutečnost, že sem můžeme přicházet a zase se vracet, se považuje za důkaz, že spojení stále existuje. Říká se, že jinak bychom nikdy nemohli překročit nicotu mezi našimi světy.</p> <p>Průchod, jak se někteří domnívají, je průvodním jevem ‚Oddělení‘ − anomálií, artefaktem, který přetrval až dodnes.</p> <p>Jiní přívrženci existence průchodu tvrdí, že jej musel vytvořit lord Rahl jako protiváhu toho, co dělal, jinak by nemohlo ‚Oddělení‘ vůbec proběhnout.“</p> <p>„Zdá se, že to byla hodně důležitá událost. Proč jsou to všechno jen spekulace? Proč se toho neví víc o něčem tak zásadním?“</p> <p>„Kdysi o tom existovaly záznamy, ale dlouhé období ‚zlatého věku‘ končilo válkami, jež vyústily ve zničení mnoha z našich nejvzácnějších záznamů. Byla to temná doba. Když skončila, zůstali jsme bez většiny znalostí z naší historie.“</p> <p>Alex vzdychl. „Takže si myslíš, že po Oddělení zůstal mezi našimi světy průchod? Něco jako červí díra?“</p> <p>Jax pokrčila rameny. „Nevím, co je červí díra. Slovo průchod je dost zavádějící, ale domnívám se, že se na to tak můžeme dívat. Výstižnější by asi bylo nazývat to ventil, zajišťující rovnováhu mezi vesmírnými silami na obou stranách.“</p> <p>„Myslíš, že tohle spojení, ten průchod je skutečný, nebo jsou to pouhé domněnky lidí, kteří jen odhadují, co se mohlo nebo nemohlo kdysi stát?“</p> <p>„Někteří si to odvodili z toho mála, co je o této události známo. Alespoň tak soudí někteří z těch, co se skutečně hlásí k Teorii průchodu.“</p> <p>„Proč jsi o tom nikdy nemluvila? Proč to pro tebe bylo takové překvapení? Celá tahle teorie se zdá být docela důležitá.“</p> <p>„To se zdá až teď, ale ve skutečnosti je to téměř neznámá okrajová teorie. Upřímně řečeno, Teorie průchodu byla vždycky považována za bláznivý nápad. Nikdy mě nenapadlo, že celá tahle záležitost s Radellem Cainem by mohla mít něco společného s tak bláznivou teorií, dokud jsem neslyšela tvou matku vyslovit slovo ‚průchod‘.</p> <p>Z toho, že použili tohle zvláštní slovo, když se chtěli od tvé matky dozvědět, co o něm ví, začalo být zřejmé, jak to do sebe všechno najednou zapadá. Všechno dostalo náhle smysl.“</p> <p>„Ale i kdyby ten průchod kdysi na začátku skutečně existoval, myslíš, že existuje pořád?“</p> <p>„Nevím, ale Radell Cain si to zřejmě myslí. Jeho lidé se tvé matky na něj neustále ptali, ne? Vyptávali se i mě. Určitě se na totéž ptali i tebe.“</p> <p>„Ano,“ připustil Alex. „Vlastně to byla jediná věc, o které se mnou chtěli mluvit.“</p> <p>„Tvá matka mi poskytla odpověď na otázku, kterou jsem hledala. Proč sem přicházejí a co chtějí? Radell Cain chce ten průchod.“</p> <p>Náhle ho napadlo vysvětlení. „Pozemky, které jsem zdědil. Průchod musí být někde na území, které mi patří.“</p> <p>Jax souhlasně přikývla. „Od začátku jsi měl pravdu. Po celou dobu se jednalo o tvé pozemky.“</p> <p>„Ale proč potřebovali mou matku nebo mě? Pokud mají podezření, že průchod se nachází na tom území, proč se tam prostě nevydají? To místo je neobydlené a vzdálené. Mohli mít průchod jen pro sebe a nikdo by ani nevěděl, že tam byli, nebo že tam něco hledali.“</p> <p>„Možná že už tam opravdu byli a našli průchod, ale nemohou ho z nějakého důvodu použít. Možná proto se začali zajímat o pokračování rodu Rahlů na tomto světě.“</p> <p>Na to Alex nepomyslel. Došel k oknu a zpátky a stále o tom přemýšlel. Uvažoval, jakou roli v tom celém může hrát Daggettova nadace.</p> <p>„Jestli tam skutečně byli a nedokázali průchod otevřít, jak došli k názoru, že já to dokážu?“</p> <p>„Jeden Rahl tyto dva světy oddělil. Pokud však současně s tím vytvořil průchod mezi našimi světy a ten stále existuje, možná ho nějak zajistil proti zneužití, a otevřít ho může zase jen Rahl.“</p> <p>„Ale to byl on a ne já. Přestože pocházíme z pokrevní linie Rahlů z tohoto světa, jistě nemám potřebné schopnosti. Jak mám asi otevřít průchod mezi světy? Doposud jsem ani nevěděl, že nějaký jiný svět existuje. Jsem ten poslední na zemi, koho se ptát na průchod.“</p> <p>„Možná to není tak docela pravda,“ řekla Jax a pokrčila rameny. „Pravidlo devítek stanovuje, že nejdůležitější osoba jsi právě ty. Právě ty jsi ta osoba, které se ptát.“</p> <p>„Pravidlo devítek? Jak to může mít něco společného s průchodem?“</p> <p>„Nevím, ale Radell Cain chce průchod a Pravidlo devítek ho zavedlo právě k tobě jako nejdůležitějšímu prvku řešení celého problému. Poslal sem Sedricka Vendise, svého nejdůvěryhodnějšího muže, aby mu obstaral průchod i tebe.“</p> <p>Alex přecházel po pokoji a přemýšlel. „Ale jak si právě řekla, přicházejí na tento svět. Už teď mohou cestovat mezi oběma světy. Co jiného jim ještě může průchod poskytnout?“</p> <p>Alex se zastavil, když mu náhle na mysli jasně vytanula odpověď. „Až na to, že když sem přijdou, nemohou si s sebou nic vzít zpátky.“ Setkal se s jejím pohledem. „Mohli by průchodem odnést ty věci, které potřebují?“</p> <p>Usmívala se zvláštním znepokojivým úsměvem. „Podle teorie není v průchodu potřeba mít vytvořené záchranné spojení, takže se jím dají přenášet předměty.“</p> <p>„Co by si mohli chtít vzít zpátky?“</p> <p>„Jakou zbraň používají, aby si podrobili a ovládli lidi v mém světě?“</p> <p>„Schopnosti, které ve tvém světě jsou a tady ne. Zbraně magie.“</p> <p>„Správně. A co chce Cain odstranit z našeho světa?“</p> <p>„Magii.“</p> <p>„Takže co se stane, když uspěje?“</p> <p>Alex cítil, jak mu naskakuje husí kůže. „Diktátoři se vždycky snaží sebrat lidem zbraně, aby se nemohli účinně postavit na odpor proti jejich nadvládě. Pokud odstraní magii, zlikvidují zbraň, kterou by lidé mohli použít, aby vzdorovali tyranii.</p> <p>Jenže zároveň ji nebudou moci použít ani oni sami. Takže pokud odstraní zbraň, kterou teď používají obě strany, potřebují najít jiný druh zbraní, který by magii nahradil.“</p> <p>„Přesně tak,“ potvrdila. „V současnosti existuje rovnováha moci. Obě strany mají přístup ke stejným druhům zbraní. Když zlikvidují magii, síly zůstanou vyrovnány − ani jedna strana ji nebude mít. Takže, když se chtějí chopit moci, budou potřebovat nahradit magii nějakým jiným druhem zbraně, která nachýlí misky vah na jejich stranu.“</p> <p>„Technika,“ zašeptal Alex. „Mohli by použít rádio ke komunikaci, léky k ovládání lidí a skutečné zbraně, aby zabili všechny, kteří se jim postaví na odpor.“</p> <p>Jax opět přikývla. „A kdoví co ještě. Prakticky vzato, technika je zaměnitelná s tím, čeho dosáhneme pomocí našich schopností − dokáže stejné věci. Až nástroje vytvořené pomocí magie náhle zmizí, lidé budou bezbranní.“</p> <p>„Ti, kteří přijdou s technikou, jež nahradí zmizelé nástroje, budou moci ovládat svět.“</p> <p>„Přesně tak.“ Jax mávla rukou. „Tady je celý svět plný technických věcí, které by si mohli vzít. Včera v noci jsi šel a přinesl kouzelné lepidlo.“</p> <p>„Chirurgické lepidlo.“</p> <p>„Správně − chirurgické lepidlo. My používáme magii k léčení podobným způsobem. Spojujeme okraje rány podobným způsobem jako ty. Ale když o tuto schopnost přijdeme, rány léčit nedokážeme. Představ si, jakou výhodu by Cain získal s něčím tak jednoduchým jako lepidlo. Kolik lidí by se přidalo na jeho stranu jen proto, aby se mohlo léčit pomocí technických prostředků, které by měl k dispozici jenom Cain.</p> <p>Ale je toho mnohem víc. Tady je svět plný věcí, které nemáme. Mohu jít do obchodu a koupit si věci, které by v mém světě byly neocenitelné, kdyby všichni přišli o své schopnosti. Mohli by všechny ty věci pronést průchodem. Cain by se stal jediným dodavatelem věcí, které lidé potřebují k životu, a jen on by měl zbraně, aby prosadil svou nadvládu.“</p> <p>„Ty myslíš, že ta teorie průchodu je pravdivá? Že lidi si skutečně mohou brát s sebou věci z našeho světa?“</p> <p>„Domnívám se, že Radell Cain musí mít důvod tomu věřit.“</p> <p>Alex se posadil na okraj postele. „Co jsem tě to slyšel říkat… ‚Drazí duchové‘?“</p> <p>„Ano, když je situace hodně zlá.“</p> <p>Alex se opřel lokty o kolena a položil si hlavu do dlaní. „Drazí duchové, chtějí průchod, aby mohli dopravit zbraně do jiného světa!“</p> <p>„Máš nějaký nápad?“</p> <p>„Jistě, zavoláme URNu.“</p> <p>„Koho?“</p> <p>„Ale nic,“ řekl a mávl nad svojí zlehčující poznámkou rukou. „Stejně to pořád nevysvětluje moji účast. Nikdy jsem o žádném průchodu neslyšel. Co mám vědět? Co si myslí, že mohu udělat?“</p> <p>„Jsi Rahl − Rahl konkrétně určený Pravidlem devítek. Průchod vytvořil Rahl. Myslím, že kdyby jen našli průchod a mohli ho použít, už by to dávno udělali. Protože se nic takového nestalo, znamená to, že to prostě udělat nemohou. Z nějakého důvodu k tomu potřebují tebe.“</p> <p>„Vážně si myslíš, že mě chtějí donutit, abych jim otevřel průchod? Opravdu si myslíš, že věří tomu, že já vím, jak ho otevřít?“</p> <p>Jax zhluboka vzdychla. „Nevím, Alexi. Máš nějaké lepší vysvětlení?“</p> <p>„Asi ne,“ přiznal.</p> <p>„Tak co teď?“</p> <p>Došel ke stolu a vyndal jeden z mobilů, které v noci koupil. „Myslím, že radši zavolám panu Fentonovi, což je právník, který se stará o mé dědictví. Bude dobré, když se dostaneme do Bostonu, vyřídíme vlastnictví pozemku a pak pojedeme dál do Maine a porozhlédneme se tam sami.“</p> <p>„Souhlasím, teď je to naše jediné vodítko.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>45.</p> <p>Alex vytočil číslo. „Dám to nahlas, abys to slyšela,“ řekl Jax.</p> <p>„Lancaster, Buckman, Fenton. U telefonu Fenton.“</p> <p>„Pane Fentone, tady Alexander Rahl.“</p> <p>„Pane Rahle, jsem moc rád, že vás slyším.“ Znělo to, jako by se mu doopravdy ulevilo, že ho slyší. „Už jsem si o vás začínal dělat starosti. Je všechno v pořádku? Chci říct, že je to už skoro týden, co jste slíbil, že zavoláte.“</p> <p>Alex si ani neuvědomil, že ztratil ponětí o tom, jak dlouho byl v Růžovém domově. „Omlouvám se. Něco mě pár dní zdrželo, ale teď už jsem vám k dispozici.“</p> <p>„To rád slyším. Tedy, viděl jsem ve zprávách ten velký požár, který jste měli tam u vás, v Růžovém domově. Víte o tom něco víc?“</p> <p>Alex si nebyl jistý, co má říct, a tak raději volil vyhýbavou odpověď. „Něco ano, proč se ptáte?“</p> <p>„Věc se má tak, že jeden z mých společníků, pan Buckman, počátkem roku onemocněl. Doktor usoudil, že zřejmě utrpěl nějaký duševní kolaps a že následkem toho se u něj rozvinula vážná psychóza. Zdálo se, že potíže neustupují, a tak ho poslali tam k vám na psychiatrickou kliniku Růžový domov k další léčbě. Domnívám se, že jsou v této oblasti specialisté. Je to soukromá léčebna, kde se mu dostalo zvláštní péče.“</p> <p>Alexovi vyschlo v ústech. „Péče? Od koho? Znáte jméno toho doktora?“</p> <p>„Ten specialista je doktor Hoffmann. Jen mě napadlo, jestli o tom požáru nevíte něco víc. Zprávy nebývají příliš spolehlivé. Nedokázal jsem o panu Buckmanovi nic zjistit. Nevím, jestli je v pořádku nebo ne. Ve zprávách říkali, že při požáru zemřela spousta pacientů, a nejvíc v devátém patře. Tam byl i doktor Buckman.“</p> <p>Alex si vyměnil pohled s Jax. „Je mi to strašně líto. Moje matka také zemřela při požáru v Růžovém domově. I ona byla hospitalizována v devátém patře.“</p> <p>„Dobrý Bože!“ Chvíli bylo ticho. „Promiňte, vůbec jsem si to neuvědomil. Přijměte mou hlubokou soustrast, pane Rahle.“</p> <p>„Děkuji.“</p> <p>„Vzpomínám si moc dobře, že vaše matka nemohla získat vlastnické právo na pozemky, protože onemocněla, ale neměl jsem tušení, že se také léčila v Růžovém domově. To je zvláštní souhra náhod, že pan Buckman byl ve stejném ústavu, dokonce na stejném patře.“</p> <p>„Ano, to je doopravdy zvláštní náhoda.“</p> <p>Alex nikdy na náhody nevěřil. Horečně přemýšlel, aby poskládal jednotlivé kousky dohromady.</p> <p>„Pokusil jste se kontaktovat úřady tady v Nebrasce, abyste zjistil, jestli pan Buckman unikl z hořící budovy včas? Slyšel jsem, že tam vládl chaos, ale většina pacientů stačila uniknout.“</p> <p>„Slyšel jsem stejně povzbudivé zprávy. Snažil jsem se získat další informace, ale teď to vypadá, že je tam velký zmatek. Jako právník jsem zkontaktoval správu nemocnice, ale nikdo nemůže najít kartotéku se záznamy pacientů.“</p> <p>„A jiné záznamy nejsou?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Řekli mi, že všechny záznamy zničil požár. Měli mít kopie záznamů uložené mimo budovu, ale zřejmě s nimi také není něco v pořádku. Říkali, že mají zavirovaný počítač nebo co. Nikdo o tom nevěděl, dokud nepotřebovali získat informace o pacientech. Pak teprve objevili, že se k nim kvůli viru nedostanou. Takže příslušné úřady ani nevědí, kolik bylo v léčebně pacientů. Tím obtížnější je určit, kolik jich vlastně zemřelo.</p> <p>Ach promiňte. Já tu pořád mluvím o panu Buckmanovi a nepodstatných věcech, a vy jste tam ztratil matku. Zřejmě se budete muset vrátit a zařídit pohřeb.“</p> <p>„Ne, to je v pořádku. Nic zařizovat nemusím. Nemám už žádné žijící příbuzné. Dědeček také před nedávnem zemřel. Vzhledem k tomu, že matka byla tolik let zavřená v psychiatrické léčebně, nemá žádné přátele, a vlastně ji nikdo ani neznal. Není nutno nic zařizovat. Musím počkat, jestli najdou nějaké ostatky. Požár byl velice silný, takže o tom dost pochybuji. Teď nemohu dělat nic.“</p> <p>„Aha. Takže přijedete sem?“</p> <p>Po odmlce se Alexovi zdálo, že v otázce zaslechl jakési napětí. „Ano. Zjistím si nějaké odlety a odletíme prvním možným spojem do Bostonu.“</p> <p>„My? Cestujete s někým?“</p> <p>„S mou snoubenkou.“</p> <p>Další odmlka. „To je báječné, gratuluji.“</p> <p>„Děkuji. Setkáte se s ní. Je úžasná. Pomáhala mi vyrovnat se se ztrátou matky. Jmenuje se Jax. Je tady se mnou. Mám telefon nahlas, jestli ji chcete pozdravit.“</p> <p>Jax se naklonila k Alexovi. „Dobrý den, pane Fentone.“</p> <p>„Zdravím vás. Je mi líto, že máte takové potíže.“</p> <p>„Díky, Děláme co můžeme.“</p> <p>„Těším se na setkání.“</p> <p>„Přiletíme, co nejdříve budeme moci,“ řekla Jax.</p> <p>„Dám vám vědět, jakmile budeme znát čas našeho příletu,“ dodal Alex.</p> <p>Nastala dlouhá pauza. „Pane Rahle, doporučuji vám, abyste sem neletěl.“</p> <p>Alex zbystřil pozornost. „Proč?“</p> <p>Další odmlka. „Pane Rahle, mohu k vám být upřímný?“</p> <p>„To bych rád.“</p> <p>„Bojím se, že jistí lidé by mohli sledovat seznamy cestujících na linkách do Bostonu, ve snaze vás najít.“</p> <p>Alexe zamrazilo. „Jistí lidé?“</p> <p>„Je možné, že vám od nich hrozí nebezpečí. Mohou očekávat, že zamíříte sem. Mohou sledovat letiště, autobusová a vlaková nádraží − všechna místa, odkud byste mohl přijet. Nechci vás strašit, pane Rahle, ale myslím si, že tihle lidé mohou být velice nebezpeční.“</p> <p>„Myslím, že vím, co máte namysli.“</p> <p>Další odmlka, tentokrát ještě delší, jako by Fenton zvažoval, co může říci.</p> <p>„Už vás kontaktovali… nebo vám vyhrožovali?“</p> <p>„Myslím, že mluvíme o stejných lidech. Už jsme na ně narazili.“</p> <p>„A jste v pořádku?“ zeptal se rychle. V hlase mu zněla upřímná starost, dokonce znepokojení.</p> <p>„Ano. Myslím si, že teď bude nejlepší, když přijedeme co nejdřív. Mám vaši adresu.“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Ne?“</p> <p>„No, víte…“ další odmlka, než pokračoval. „Bojím se, že ti samí lidé mohou sledovat moji kancelář. Nemohu to nijak zjistit. Promiňte, nechci vás příliš vystrašit. Je možné, že jsem prostě paranoidní.“</p> <p>Alex se zhluboka nadechl. „Pane Fentone, tohle je pro nás příliš důležité, než abychom dál pokračovali v předstírání. Byl jste ke mně upřímný, teď je řada na mně. Musíte mě vyslechnout a poslouchejte pozorně. Ti lidé jsou zabijáci.“</p> <p>Chvíli bylo ticho. Alex si nebyl jist, zda nechce zavěsit.</p> <p>„Poslouchám, pane Rahle.“</p> <p>Alex si pomyslel, že to je dobré znamení, že se právník nesnaží zlehčovat nebezpečí. Vlastně zněl docela vystrašeně.</p> <p>„Především jsem Alex.“</p> <p>Alex si v duchu představil, jak se muž usmál úlevou. „Jmenuji se Myron, ale jestli mi tak řekneš, zažaluji tě pro újmu na zdraví. Všichni mi říkají Mike.“</p> <p>Alex se usmál. „Už toho mám na krku dost i bez soudů. Takže, Miku, vím, že to může znít jako poněkud přitažené za vlasy, ale musíš mi ve všem věřit. Vím, o čem mluvím. Potřebuji, abys udělal přesně to, co ti řeknu. Zaprvé, objevilo se ti tohle číslo na tvém telefonu?“</p> <p>„Ano. Uložím si ho do svých kontaktů.“</p> <p>„Ne, neuložíš.“</p> <p>„Ale můj telefon −“</p> <p>„Nechci, abys používal žádný telefon, který teď máš. Ti lidé tě nějak dokážou vystopovat podle telefonu. Od této chvíle se ani nedotkni telefonu, který máš. Nepoužívej ani mobil. Nenos ho vůbec u sebe. Rozumíš?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>Alexovi se líbilo, že Fenton nepanikařil, ani se nezdál zděšený, a ještě důležitější bylo, že nic nenamítal. „To číslo si zapamatuj. Neříkej ho nahlas. Nezapisuj si ho. Nauč se ho zpaměti.“</p> <p>„Už se stalo.“</p> <p>„Dobře. Je možné, že tenhle telefon už je prozrazen, protože jsem volal na pevnou linku. Až zavěsím, budu ho muset zahodit. Mám další. Připočti 143 k číslu, které sis zapamatoval, a máš číslo mého nového telefonu. Až odejdeš z kanceláře, kup si mobil a zavolej mi zpátky na to nové číslo.“</p> <p>„Dobře.“</p> <p>„Jsi ženatý? Máš rodinu?“</p> <p>„Ne, žádnou blízkou rodinu nemám. Jen… pár dobrých přátel, se kterými budu potřebovat mluvit.“</p> <p>„Dobře, ale nepoužívej žádný telefon, který teď máš. Nejlepší bude, když si pořídíš víc mobilů. Z jednoho z nich zavolej svým přátelům. Vymysli si nějakou výmluvu, řekni jim, že teď budeš nějakou dobu obchodně pryč nebo něco takového, a až s nimi domluvíš, telefon zahoď. Mohl by být prozrazen a ti lidé, kterých se bojíš, by ho mohli použít, aby tě vystopovali.“</p> <p>„Dobře, co dál?“</p> <p>„Potřebujeme najít místo, kde bychom se mohli sejít. Neříkej ho hned. Počkej, až spolu budeme mluvit později jiným telefonem. Vím, že naši nepřátelé dokážou vystopovat lidi přes telefony, ale nevím, jestli dokážou také odposlouchávat hovory. Nerad bych se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Lepší je být přehnaně opatrný než přijít zbytečně o život.“</p> <p>„Jistě, to chápu. Seženu si pár telefonů a zavolám ti.“</p> <p>„Až odejdeš z práce, jdi domů a sbal si malé zavazadlo. Musíš se vyhýbat všem místům, kde se často vyskytuješ. Nechoď k přátelům, nezdržuj se v kanceláři, ani v žádném klubu, pokud jsi jeho členem. Měl bys jít někam, kam nechodíš často, nejlépe na místo, kde jsi nikdy nebyl. Vždycky se musíš ujistit, že tě nikdo nesleduje. Až tam budeš, nevracej se na známá místa, jinak tě ti lidé objeví.“</p> <p>„Rozumím.“ Nastala chvilka ticha. „Alexi, jsi přesvědčený, že jsou taková extrémní opatření nutná? Mám na mysli zejména to, že se mám zdržovat mimo známá místa a tak?“</p> <p>„Požár v Růžovém domově byl založen úmyslně. Zavraždili mou matku a domnívám se, že zavraždili i pana Buckmana. Zabili mnoho nevinných lidí jenom proto, aby zničili všechny záznamy a zahladili všechny stopy o tom, co tam dělali.“</p> <p>„Dobrý bože. Opravdu si to myslíš?“</p> <p>„Nemyslím, vím to. Byl jsem tam. Viděl jsem, jak doktor Hoffmann založil oheň, aby zakryl stopy.“</p> <p>Alex chvíli čekal a snažil se odhadnout, co znamená ticho na druhé straně.</p> <p>„Musím ti říct, Alexi, že jsi právě potvrdil mé nejhorší obavy. Snažili jsme se zjistit, jestli je nebezpečí reálné. Právě jsi nám odpověděl na spoustu otázek.“</p> <p>„Kdo je to my? O kom to mluvíš?“</p> <p>„Myslím, že máš pravdu,“ řekl Mike. „Nejlepší bude, když si promluvíme později.“</p> <p>„Správně, to je rozumné.“</p> <p>„Odejdu z kanceláře okamžitě. Vezmu si s sebou všechny dokumenty. Budu mít vše, co potřebujeme, abychom převedli pozemek na tvé jméno. Uvědomuji si, že se to může zdát jako pouhá formalita, ve víru všech těch ostatních událostí, ale vím, že je to velmi důležité a musíme to udělat.“</p> <p>„Budu rád, když se o to postaráš. Chci, aby ten pozemek byl můj.“</p> <p>„Dobrá. Jsem rád. Myslím, že nejlepší bude, když vůbec nepůjdu domů. Riziko už je příliš vysoké. Všechno, co budu potřebovat, si koupím, a jak jsi mi poradil, pořídím si pár mobilů a zavolám ti.“</p> <p>„Dobře. Prosím tě, buď opatrný.“</p> <p>„Budu. Jsem rád, že se mnou jednáš na rovinu.“</p> <p>„Jax vždycky říká, že nejlepší je mluvit pravdu.“</p> <p>Zasmál se. „Zavolám ti později. Zařídím naše setkání a o všechno se postarám.“</p> <p>„Zrcadla,“ připomněla mu Jax.</p> <p>„Jo, vidíš, málem bych zapomněl. Vím, že to bude znít bláznivě, ale musíš se vyhýbat zrcadlům. Jestli budeš v místnosti se zrcadlem, hned ho zakryj.“</p> <p>„V kanceláři ani doma nemám žádná zrcadla už dávno.“</p> <p>Alex a Jax si vyměnili pohled.</p> <p>„Vlastně se dá říct, že jsem se v zrcadle neviděl tak dlouho, že ani nevím, jak vypadám.“</p> <p>„Máš v autě zpětná zrcátka?“</p> <p>„Jasně.“</p> <p>„Tak to je taky zrcadlo. Musíš odstranit všechna zpětná zrcátka v autě. To znamená sundat zrcátko z předního skla a odmontovat nebo rozbít boční zrcátka. Jestli je rozbiješ, ujisti se, že tam nezůstal ani střípek.“</p> <p>„Je to tak nutné?“</p> <p>„Bohužel ano. Na vlastní kůži jsme si to vyzkoušeli. Nemusíš mít takové štěstí jako my, a tak si nezapomeň, prosím tě, ta zrcátka odstranit.“</p> <p>„Odjakživa jsem si na zrcadla dával pozor, ale na zpětná zrcátka jsem nikdy nepomyslel. To pár věcí vysvětluje. Jsem rád, že jsi tak důsledný. Než nastartuji, všechna zrcátka odstraním.“</p> <p>„Myslím, že si toho budeme mít hodně co říct, až se sejdeme.“</p> <p>„Víc než si myslíte, pane Rahle.“</p> <p>„Alexi.“</p> <p>„Jasně. Zavolám ti později, Alexi. A hlavně se těším na setkání s Jax.“</p> <p>„Hodně štěstí,“ řekla. „A buďte opatrný.“</p> <p>„Rozumím. Nashle.“</p> <p>„Nashle,“ řekli současně Alex a Jax.</p> <p>Vypnul mobil a hodil ho do plastového kelímku s vodou.</p> <p>„No, tak co tomu říkáš?“ zeptal se, když si zastrčil nový mobil do kapsy u džínů.</p> <p>„Je jasné, že něco ví.“</p> <p>„Zajímalo by mě, jak to ví,“ řekl Alex. „Myslím, že čím dřív se tam dostaneme, tím dřív budeme moudřejší. Takže… asi bychom se měli vydat na cestu.“</p> <p>„Jak tam pojedeme?“</p> <p>„Moc možností nemáme. Budeme muset autem. Letadlem bychom mohli být v Bostonu ještě dnes, ale taky bychom mohli čekat na místo v letadle dva dny a možná i déle. Cesta autem nám sice potrvá asi tři dny, ale má to výhodu, že Cainovi lidé nebudou vědět, kde jsme, ani kdy se ukážeme. Bude dobré je nechat v nejistotě, jak nejdéle to půjde.“</p> <p>„To máš pravdu.“</p> <p>„A cestování autem má další výhodu,“ řekl, když si oblékal bundu, aby zakryl pistoli. „Vůbec by se mi nelíbila představa, že bychom se při nástupu do letadla museli vzdát zbraní. Na letištích mají totiž bezpečnostní rámy, detektory kovů, stejné jako měli v Růžovém domově. Do letadla ti nedovolí si vzít žádnou zbraň, ani kapesní nožík.</p> <p>Museli bychom dát zbraně do zavazadla, které si do kabiny vzít nemůžeme. Kdyby se něco stalo, nemohli bychom je použít, protože by byly uloženy v zavazadlovém prostoru, který za letu není cestujícím přístupný. Nebyly by nám k ničemu, stejně jako když jsme je měli schované pod sedadly v autě. Kromě toho se může zavazadlo během odbavení ztratit, někdo ho může ukrást, zvláště kdyby se Cainovi lidé měli na pozoru a pokusili se nás chytit ještě na letišti. Je nanejvýš pravděpodobné, že by nám zavazadla odcizili dřív, než by v letištní hale vyjela na zavazadlový pás. Určitě by si chtěli být jisti, že nejsme ozbrojeni.“</p> <p>Jax vytáhla nůž se stříbrnou rukojetí. Zkusila prsty jeho ostří a pak ho uchopila za špičku. Zvedla ho a rukojetí ho k němu otočila. Tehdy si Alex poprvé všiml ozdobného písmene R, vyrytého do rukojeti.</p> <p>„Nikdy bych se toho nože nevzdala, natož proto, aby mě pustili do oblak.“</p> <p>Alex přejel pohledem z nože do jejích očí. „Proč je na rukojeti vyryté to R?“</p> <p>„Znamená to rod Rahlů. Je to starodávná zbraň, nesmírně vzácná, kterou vlastní jenom pár lidí.“</p> <p>„Proč ji máš ty?“</p> <p>„Ze stejného důvodu, proč jsem se dobrovolně rozhodla přijít na tento svět. Protože věřím, že zastavíš tohle šílenství. Protože ti věřím, Alexandre Rahle.</p> <p>Tohle je ten nůž, jehož ostří jsem zkoušela na stromě, který jsi zachytil na svém obrázku. Ty zářezy jsem udělala právě tímto nožem, když jsem se chystala na cestu sem. S touto čepelí jsi spojen víc, než si myslíš, stejně jako jsi spojen se vším ostatním.“</p> <p>„Jsi o tom přesvědčená, Jax?“</p> <p>Usmála se. „Jsem o tom stejně přesvědčená jako ty.“</p> <p>Alex její úsměv opětoval. „Děsí mne jak dobře mě znáš.“</p> <p>Vytáhl telefon z vody, otevřel ho a rozlomil. Obě části podal Jax. „Na parkovišti je popelnice. Já dám zatím věci do auta a ty ho, prosím, vyhoď.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>46.</p> <p>Právě doplnili palivo a trochu pojedli v Amaně na dálnici v Iowě, když Alexovi zazvonil telefon. Nemusel ani hádat, kdo volá.</p> <p>„Ahoj Miku,“ pozdravil a ohlédl se přes rameno, aby se mohl zařadit do levého pruhu na dálnici.</p> <p>„Jste v pořádku, Alexi?“</p> <p>„Jsme na cestě k vám. Slyšíme tě oba.“</p> <p>„Řídil jsem se do písmene tvými pokyny.“</p> <p>„Takže jsi z telefonu, ze kterého teď voláš, nevolal nikomu jinému?“</p> <p>„Ne. Teď jsem ho vybalil.“</p> <p>Alexovi se ulevilo, že to bere tak vážně. Spíš ho však zajímalo, proč: S čím se setkal, že ho to přimělo tak ochotně spolupracovat?</p> <p>„Dobře, díky.“</p> <p>Další věcí, která dělala Alexovi starosti, bylo to, že se zdálo jisté, že se Cain dozvěděl o jeho pozemku. Proč by jinak umístili Waltera Buckmana do devátého patra Růžového domova, aby ho měl doktor Hoffmann stále pod dohledem? V každém případě od Mikova partnera zřejmě získali všechny informace. A Bůh ví, od koho ještě.</p> <p>Jestli Cainovi lidé hlídají letiště a nádraží, aby vypátrali a chytili Alexe a Jax, určitě budou hlídat i pozemky v Maine a čekat tam na ně. Koneckonců musí vědět, kde ty pozemky leží. Musí rovněž vědět, že dříve nebo později tam Alex přijede. Všechno je směrovalo právě na to místo.</p> <p>Samozřejmě že kdyby se Cainovým mužům podařilo je chytit na letišti, nebyli by ozbrojeni, což by jim vše velice usnadnilo. Zřejmě v něco takového doufali. Chtěli chytit Alexe, ale Jax by určitě okamžitě zabili.</p> <p>Takhle, když narazí na Cainovy muže až v Maine, budou alespoň ozbrojeni a připraveni na potíže.</p> <p>„Nevím, jak dlouho nám bude trvat, než se tam dostaneme,“ odpověděl Alex na Mikovu otázku. „Do Bostonu je to asi třináct set mil. Dneska jsme vyjeli dost pozdě, takže podle mého odhadu tam budeme pozítří někdy k večeru.“</p> <p>„Vzhledem k tomu, že mám podezření, že moji kancelář hlídají, nemám dobrý pocit z toho, že bychom se měli sejít v Bostonu. Myslím, že by bylo lepší setkat se někde poblíž těch pozemků, kde jsou i další lidé.“</p> <p>„Máš na mysli nějaké konkrétní místo?“</p> <p>„Ano. Zajistil jsem rezervaci, jestli vám to s Jax vyhovuje. Když ne, mohu místo změnit. Je to za Bostonem, ale cestou k tvým pozemkům, takže neztratíte čas zajížďkou.“</p> <p>„No, myslím, že se tam chceme dostat co nejdříve.“</p> <p>„Myslel jsem si to.“</p> <p>„Takže, kde se setkáme?“</p> <p>„V Bangoru v Maine. Právě teď jsem v motelu hned za Bostonem. Do Bangoru se vydám zítra nebo pozítří. Ještě se musím postarat o nějaké maličkosti. Rezervoval jsem vám hotel na jméno Hank Croft.“</p> <p>„Jak jsi to jméno vybral?“</p> <p>„Zapíchl jsem prst do telefonního seznamu. To jméno se mi zdálo jednoduché na zapamatování. Ubytuji se ve stejném hotelu jako vy.“</p> <p>„Hank Croft. To si budu pamatovat. Ale až se budeme ubytovávat, budou chtít vidět řidičák nebo nějaké doklady.“</p> <p>„To je jeden z důvodů, proč jsem ještě tady. Zařizoval jsem vám papíry. Byl bys překvapen, jak je snadné získat tento druh dokumentů. Je to snadnější než jít na dopravní inspektorát. Když už jsem byl v tom zařizování, nechal jsem udělat průkaz i pro paní Jennu Croftovou − dali mi množstevní slevu. Bude to na tvůj účet. Podle průkazu jste manželé. Usoudil jsem, že to tak bude jednodušší.“</p> <p>„Jenna Croftová. To je dobrý nápad,“ řekla Jax do telefonu v Alexově ruce. „Zmínil jste se rovněž o dalších lidech. Kdo je to?“</p> <p>„Jsou to lidé z Daggettovy nadace. Musí svým podpisem stvrdit převod vlastnických práv na Alexe.“</p> <p>„A oni vědí, že přijedeme?“ zeptala se Jax. „Vědí, že přijedeme my? A vědí i kde se máme setkat?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>Alex pevně sevřel volant a zaskřípal zuby. Nicméně se snažil mluvit klidně. „Miku, mohou být sledováni. Můžou udělat spoustu věcí, které by nás mohly prozradit.“</p> <p>„Zopakoval jsem jim tvé instrukce. Budou se jimi řídit, udělají všechno tak jako já.“</p> <p>„Jak si můžete být jistý, že to budou brát vážně?“ zeptala se Jax. Alex v jejím hlase vycítil náznak znepokojení a rozčilení.</p> <p>„Jsou to velmi opatrní lidé. To oni mě upozornili na ta zrcadla.“</p> <p>Alex si vyměnil pohled s Jax.</p> <p>„Řekl jsi jim taky o zpětných zrcátkách v autě?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Ano, byli z toho dost roztrpčení, že na to nepomysleli dřív. Cítili se docela zahanbeně. Právě teď se snaží zpětně vystopovat, jestli mohli něco pokazit tím, že na ta zrcátka zapomněli.“</p> <p>„Co je to sakra za lidi?“ zašeptal Alex Jax do ucha.</p> <p>Zamračila se a zavrtěla hlavou, jako by chtěla naznačit, že neví a sdílí jeho obavy.</p> <p>„Miku, musím se ti přiznat, že mi dělá starosti, že jsou v tom zapleteni další lidé, kteří znají naše plány. Vytváří se tím spousta příležitostí, abychom se dostali do potíží.“</p> <p>„Alexi, dal bych za ně ruku do ohně.“</p> <p>„To je sice hezké, ale nevím, jestli jsem ochoten jim svěřit do rukou naše životy.“</p> <p>„Chápu tvé obavy, ale ujišťuji tě, že těm lidem se dá věřit.“</p> <p>„Možná že máš pravdu, ale proč jim nemůžeme předat ty dokumenty až poté, co je podepíšu? Proč se musí té schůzky osobně zúčastnit?“</p> <p>„Protože jsou to členové správní rady Daggettovy nadace. Nadace má v této záležitosti své zájmy. Členové správní rady tam musí být, aby celá transakce vůbec mohla proběhnout. Zatímco formální stránka je psaná složitými právními termíny, jde v podstatě o to, že všichni členové musí schválit převod vlastnických práv na tvou osobu.“</p> <p>„Jak to myslíš, že to musí schválit? Myslel jsem, že když splním podmínky dědictví, což není problém, bude půda moje.“</p> <p>„Ano, to je pravda, ale jejich souhlas je jednou z podmínek převodu, stejně jako zaplacení správních poplatků. Vzpomínáš, že jsem ti zmínil o nutnosti zaplacení správních poplatků, ne?“</p> <p>Alexovi přišlo divné, že o tom mluví právě teď. „Jo, to si vzpomínám. Kolik to asi tak bude?“</p> <p>„Nemám ještě pohromadě všechna čísla, ale odhaduji, že to bude kolem deseti tisíc dolarů.“</p> <p>Alex si pomyslel, že správní poplatky jsou pěkně vysoké, ale nahlas to neřekl. Nevěděl, kolik s tím bylo práce, ani kolik si v takových případech právníci obvykle účtují. Nakonec usoudil, že když k tomu připočte rizikový příplatek, nezní ta částka zase tak přemrštěně.</p> <p>„Ale co když to z nějakého důvodu neschválí?“</p> <p>„Alexi, věř mi, že ti lidé se těší, až ta půda bude patřit tobě.“</p> <p>„Pročpak?“</p> <p>„Protože dědictví tohoto konkrétního území vrhalo stín na bezpočet lidí, než se nakonec dostalo až k tobě. Vědí, že pozemky mají připadnout tobě.“</p> <p>„Jak by mohli vědět, že mají patřit právě mně?“</p> <p>Nastala dlouhá odmlka, než odpověděl.</p> <p>„Podle Pravidla devítek.“</p> <p>Alexovi málem vypadl telefon z ruky. Jax trochu pobledla.</p> <p>Pneumatiky zadrnčely na bílé čáře. Alex nechápal, jak do toho zapadá Daggettova nadace, ani jak ti lidé mohou vědět o zrcadlech, natož o Pravidle devítek.</p> <p>„Tak co,“ pošeptal Jax.</p> <p>Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou, čímž chtěla naznačit, že ani jí to nedává smysl.</p> <p>„Alexi, jsi tam?“</p> <p>Alex si odkašlal. „Kde se chceš setkat s Hankem a Jennou Croftovými?“</p> <p>„V motelu Downeaster v Bangoru. Nejrychlejší cesta směrem k pozemkům nadace je po dálnici číslo 95. Myslel jsem, že nejlepší bude zastavit někde cestou, a tak jsem vybral Bangor. Je dostatečně velký, takže pro ně nebude lehké ho celý sledovat jako nějaké menší město blíž k cíli.“</p> <p>„To máš pravdu.“</p> <p>„Motel Downeaster je na sjezdu z dálnice v Hammondské ulici, přímo v Bangoru. Přesný popis cesty a adresu ti dám, až budeš blíž, ale není těžké to najít. Jakmile sjedeš z pětadevadesátky, odbočíš doprava. Je to kousek.“</p> <p>„Dobře. Nevolej z tohohle telefonu nikomu jinému. Volej z něj pouze nám. Vidím tvé číslo na displeji a budu ho mít v přijatých hovorech. Cestou ti zavolám a dám ti vědět, kde zrovna jsme. Jestli ti na něj zavolá někdo jiný, znič ho, kup si nový a hned mi z něj zavolej.“</p> <p>„Jak dlouho vám to asi bude trvat?“</p> <p>„Nevím, tady už se začíná stmívat. Zřejmě tak dva až tři dny. Chci být opatrný a nikde nebudit pozornost. Také nechci přijet unavený a ospalý. Každá nepozornost se nám může proklatě vymstít. Až se přiblížíme, upřesním náš příjezd.“</p> <p>„Zavolej mi kdykoliv. Budu mít telefon pořád u sebe.“</p> <p>„Já taky. Kdyby se objevilo něco podezřelého, potřebuji to ihned vědět.“</p> <p>„Jasně, hned se to dozvíš. Ujišťuji tě, že jsme všichni maximálně opatrní.“</p> <p>„A co další lidé ve firmě? Ví někdo o mých pozemcích nebo o mně?“</p> <p>„Já jsem firma.“</p> <p>„Jak to myslíš?“</p> <p>„Zůstal jsem jen já a Walter Buckman. Pan Lancaster před několika lety zahynul při dopravní nehodě.“</p> <p>To samé se stalo i Alexovu otci, ale neřekl to nahlas.</p> <p>„Takže pro všechny vaše klienty jste pracovali sami dva? Nemáte žádné asistenty?“</p> <p>„Ne. Máme jen jednoho klienta − Daggettovu nadaci.“</p> <p>Alex povytáhl obočí.</p> <p>„Musíte zvážit, co všechno Buckman věděl, a předpokládat, že oni to už vědí taky,“ řekla Jax. „Ti lidé se nezastaví před ničím, aby zjistili to, co chtějí. Buďte si jistý, že jestli si solil vajíčka, budou vědět i jak moc.“</p> <p>„Už jsme na to mysleli a udělali jsme taková opatření, aby jim informace získané od Buckmana nebyly k ničemu.“</p> <p>„Doufejme, že ještě není pozdě,“ řekla Jax.</p> <p>„Mohu vás ujistit, že jsme podnikli všechny dostupné kroky k tomu, abychom minimalizovali riziko prozrazení. Jak jste řekla, ti lidé jsou velmi nebezpeční. Nedokážeme úplně eliminovat každou konkrétní hrozbu, ale udělali jsme, co jsme mohli. Pokud však máte nějaké nové nápady, rád si je poslechnu.“</p> <p>„Ne, nic mne zatím nenapadá,“ řekla Jax. „Sice víme, jak jsou ti lidé nebezpeční, ale nevíme, kolik jich vlastně je a ani jaké mají konkrétní plány.“</p> <p>„Kromě toho, že víme, jak jsou nebezpeční, nemáme zatím ani představu, o co jim jde,“ dodal Alex. Nebyl si stoprocentně jist, že Mike není spojený s Cainem a nesnaží se je vehnat do pasti. Pokud by Mike byl na Cainově straně, nechtěl vzbudit dojem, že on nebo Jax by jim mohli poskytnout odpovědi, které sami neznali. „Zřejmě víš víc než my. Doufám, že až se setkáme, zasvětíš nás do toho, o co tu vlastně jde.“</p> <p>„Zůstaneme ve spojení,“ řekl Mike. „Dej mi vědět, až budete blíž.“</p> <p>„Určitě. Zatím nashle,“ řekl Alex.</p> <p>„Nashle.“</p> <p>Alex zaklapl mobil a pohlédl na Jax. „Co si o tom myslíš?“</p> <p>„Nevím.“ Jax nerozhodně potřásla hlavou. „Pravidlo devítek je z mého světa. Popisuje zákony, jak věci fungují v mém světě. Nechápu, jak o něm může vědět někdo z tohoto světa.“</p> <p>„Týká se ale i mého světa,“ připomněl jí. „Takže si myslíš, že je to další past?“</p> <p>Pokrčila rameny a chvíli uvažovala. „Nevím, ale zdá se mi, že ten muž mluvil pravdu.“</p> <p>„Může to na nás taky hrát. Nikdy jsem nepodezíral doktora Hoffmanna, že pracuje pro Caina, ani že ty sestry a zřízenci jsou z tvého světa.“</p> <p>„Jedno ale víme jistě. A sice že Cain by tě strašně rád chytil,“ řekla. „A to mu nesmíme dovolit.“</p> <p>„Takže budeme doufat, že Fenton a ti ostatní jsou na naší straně, ale zároveň budeme připraveni, kdyby byli s Cainem.“</p> <p>„Nic jiného nám nezbývá.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>47.</p> <p>„Hele,“ řekla Jax a ukázala na informační tabuli. „Hammondská ulice dvě míle.“</p> <p>Alex mrkl na zelenou tabuli v mlze, kterou zrovna míjeli cestou na sever. Bylo odpoledne a provoz houstl, jak se blížila dopravní špička.</p> <p>Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že mu nic nebrání zařadit se do pravého pruhu. Předjel ženu v malém autě, která byla zjevně celá nesvá z jízdy v tak špatném počasí. Bez zpětných zrcátek byla jízda poněkud nepohodlná, ale nestěžoval si. Vždycky si totiž vzpomněl na zoufalý boj s mužem z jiného světa, který se objevil na zadním sedadle džípu. Alex si všiml, jak žena, kterou právě předjel, křečovitě svírá volant. Upřeně hleděla před sebe a byla tak vyděšená, že se stala nebezpečím pro ostatní auta.</p> <p>Jax ukázala na další ceduli. „Hammondská ulice jedna míle.“</p> <p>Během dlouhé jízdy se z Jax stala dobrá navigátorka. Chvíli jí trvalo, než překonala strach z vysoké rychlosti. Teď už byla jako zkušený profík.</p> <p>Skvěle se orientovala v mapě a měla dobrý zrak, takže už z dálky viděla značky a informační tabule, když přejížděli z jedné dálnice na druhou během dlouhé jízdy na východ a pak na sever. Kromě toho ještě stačila sledovat provoz a jestli je někdo nesleduje. Několikrát sjeli z dálnice a oklikou se na ni zase vrátili, aby se ujistili, že auta, která jedou za nimi, je skutečně nesledují.</p> <p>Jax žasla nad velikostí několika měst, kterými projížděli, a nemohla se vynadívat na krásu okolní přírody, která pomalu ubíhala kolem nich. Stala se turistkou v jiné, zvláštní zemi. Její dětský údiv vyvolal pokaždé úsměv na Alexově tváři.</p> <p>Zastavili na noc, aby se vyspali, a pak jeli zase dál. Alex věděl, že mají stále v krvi zbytkové množství léků, které musí organizmus vyloučit. Zejména Jax potřebovala odpočinek, aby se zbavila následků mučení. Vzhledem k povaze lidí, kteří je pronásledovali, věděli, že musí být stále ve střehu. Bylo poněkud vyčerpávající, že museli být neustále ostražití a sledovat všechno, co by mohlo být podezřelé.</p> <p>Alexovi se podařilo ji přesvědčit, aby si vlezla na zadní sedadlo, přikryla se dekou a za jízdy si na chvíli zdřímla. Poznal, že stále ještě není úplně v pořádku, protože ji nemusel moc dlouho přemlouvat, aby si odpočinula. Sice se nerada vzdávala pohledu na okolní krajinu a nelíbilo se jí, že ho nechává samotného, aby hlídal, ale potřebovala nabrat sílu, a tak ho poslechla.</p> <p>Jak projížděli zdánlivě nekonečnými lesy Maine, zdálo se, že se jí konečně udělalo líp. Dívala se ven s toužebným pohledem na okolní lesy. Věděl, že jí připomínají domov.</p> <p>Když sjezdem na Hammondskou ulici opustili dálnici, zapnul Alex stěrače. Na první pohled se Bangor zdál starý a ospalý. Některé domy kdysi vypadaly velkolepě, ale ta doba byla dávno pryč. Zdálo se, že je to klidné a tiché místo, kde si lidé vystačí s tím, co mají, a kde se celkem nic neměnilo, s výjimkou pomalu plynoucího času.</p> <p>Jel podle Mikových instrukcí a po chvíli už viděli červený poutač na motel Downeaster. Na parkovišti před motelem byla spousta parkujících aut. Krytý vchod byl uprostřed dvou souběžných křídel, takže půdorys tvořil písmeno U. Jak pomalu projížděl přes parkoviště, prohlížel si poznávací značky aut a hledal, která auta jsou z Massachusetts. Viděl jich několik. Maine je turisticky velmi oblíbená oblast, takže tu byla auta z mnoha států. Některá auta byla nabalená až po střechu. Některá měla na střeše kajaky nebo kola.</p> <p>Alex objel dvoupatrovou budovu a zajel až na její konec k malému lesíku.</p> <p>Spousta aut parkovala poblíž hlavního vchodu, takže vzadu bylo celkem prázdno, jen úplně na konci cesty stála řada aut. Podle čísel na dveřích pokojů poznal, že je na místě.</p> <p>Když dojel na konec, otočil se a zaparkoval v mírném svahu na konci širokého prostranství tak, aby se v případě potřeby mohl rozjet a nastartovat. Zatím se džíp celou cestu choval vzorně a odmítl nastartovat jen jednou, ale kdyby je někdo honil, určitě by podle zákona schválnosti nenastartoval. Zároveň zaparkoval tak, že strana řidiče byla obrácená směrem k pokojům.</p> <p>„Jsi připravená?“ zeptal se Alex a rozhlédl se po okolí, jestli spatří nějaký podezřelý pohyb.</p> <p>Jax soustředěně propátrala zrakem celou oblast a prohlédla si každý detail. „Jsem z toho trochu nervózní.“</p> <p>„Musím přiznat, že já taky.“</p> <p>Jax ho vzala za ruku a stiskla ji. „Už jsme zvládli i horší situace.“</p> <p>Alex si zavěsil na opasek na levém boku pouzdro se zásobníky. Byly vněm dva po sedmnácti nábojích. Ujistil se, že jsou v pouzdře uloženy náboji směrem dopředu tak, aby v případě potřeby, kdyby musel znovu nabít pistoli, neměl žádné problémy. Potřeboval ukazováčkem levé ruky nahmatat špičku náboje a zasunout zásobník rychle a poslepu do pistole v pravé ruce. Vytáhl Glock z pouzdra, položil si ho do klína a ukazováčkem přejel po hlavni.</p> <p>Otevřel mobil a levým prstem stiskl tlačítko pro opakovanou volbu posledního hovoru. Vzal to Mike.</p> <p>„Tady Alex. Jsme venku.“</p> <p>Alex spatřil, jak se vjednom okně nepatrně pohnul závěs a Mike vyhlédl ven.</p> <p>„Vidím tvůj džíp. Jsme moc rádi, že jste přijeli ještě dřív, než jste říkali. Pojďte dovnitř. Všichni se už těší na setkání s vámi.“</p> <p>„Kolik vás tam je?“</p> <p>„Včetně mě devět.“</p> <p>„Chci, abyste všichni vyšli ven z pokoje. Nechte dveře dokořán. Chci, aby se všichni přesunuli směrem k tomu lesíku. Zůstaňte tam stát, aby na vás na všechny bylo dobře vidět. Jax půjde dovnitř a prohlédne si pokoj.“</p> <p>„Alexi, chápu, že jsi poněkud nervózní, ale −“</p> <p>„Pokud někdo z vás udělá něco, co by mohlo ohrozit naši bezpečnost, okamžitě střílím.“</p> <p>Mike zmlkl.</p> <p>„Rozumíš?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Ano,“ řekl Mike. „Nevyčítám ti, že jsi opatrný. Máš pravdu. Rádi uděláme, co po nás chceš.“</p> <p>„Díky.“</p> <p>Alex zaklapl telefon. „Jestli uslyšíš střelbu, okamžitě se vrhni na zem,“ řekl Alex. „Rozumíš?“</p> <p>„Ano. Myslím, že jsou v pohodě.“</p> <p>„To doufám, ale nehodlám nic ponechat náhodě. Budeš opatrná, viď? Kdybys měla nějaký problém, budu tam v mžiku.“</p> <p>Jax přikývla. „Jestli se ukáže, že je to past, střílej přesně. Je jich devět a my jsme dva.“</p> <p>Alex se na ni usmál. „Mají smůlu, že jsou v takové nevýhodě.“</p> <p>Stiskla mu ruku a oplatila mu úsměv.</p> <p>Alex je sledoval, jak začali vycházet z pokoje. Šli nenuceně a bavili se mezi sebou, aby to nevypadalo podezřele, že náhle tolik lidí postává na parkovišti. Bylo tam sedm mužů a dvě ženy. Všichni na sobě měli normální oblečení, jen možná trochu lepší než většina turistů, kteří přijeli do Maine na dovolenou.</p> <p>„Les tak báječně voní,“ řekla Jax polohlasně.</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Nic, jen myslím na domov. Vůně stromů mi ho připomněla.“</p> <p>Alex sledoval, jak skupinka pomalu vyšla ven směrem k lesíku a dveře pokoje zůstaly otevřené. Stiskl ruku Jax. „Buď opatrná.“</p> <p>Mrkla na něj. „Ty taky.“</p> <p>Díval se na ni, jak kráčí přes parkoviště, okouzlen jejími ladnými křivkami a dlouhými světlými vlasy, uchvácen její krásou. Na světě nebyla jiná taková žena jako ona.</p> <p>Moc si přál, aby byla z jeho světa.</p> <p>Věděl, že jestli se jim podaří dokončit, co se rozhodli udělat, až dosáhnou toho, proč přišla na tento svět − najdou průchod a nějak se jim ho podaří otevřít − bude se muset vrátit do svého světa.</p> <p>Během dlouhé cesty sem, když mu řekla, co věděla o průchodu − že by se jím daly vzít nějaké věci do jejího světa bez pomoci záchranného spojení − zeptal se jí, jestli by jím mohl projít i on.</p> <p>Jax mu odpověděla, že je to jediná věc, kterou si je naprosto jistá. Nikdo z tohoto světa nikdy neprojde do jejího. Lord Rahl, který oddělil jejich světy a který poslal lidi na tento svět, zajistil, aby se to nikdy nestalo.</p> <p>Ona mohla sem, ale on nemohl tam.</p> <p>Alex nevěděl, jak se dokáže vypořádat s jejím odchodem.</p> <p>Bez ní bude v tomhle světě − a v jeho životě − pusto a prázdno.</p> <p>Lidé v hloučku na parkovišti zaznamenali Jax, když kolem nich prošla směrem ke dveřím pokoje. Pak zmizela uvnitř.</p> <p>Nikdo z nich nevypadal znepokojeně. Alex to pokládal za dobré znamení. Nechtěl z celé záležitosti dělat takové drama, ale Cainovi lidé ho už několikrát přelstili. Nechtěl opakovat žádné chyby, pokud se jim dalo předejít.</p> <p>Za pár minut se Jax objevila ve dveřích. Dala Alexovi znamení, že je všechno v pořádku. Uložil pistoli do pouzdra a vyskočil z auta. Bundu si přetáhl přes zbraň. Jax pokynula lidem, aby se vrátili do pokoje. Sama se postavila před dveře a čekala na něj. Přitom pozorovala všechny osoby v místnosti jako voják na stráži.</p> <p>Když se k ní Alex připojil, dala mu ruku kolem pasu. „Nevypadají jako nebezpečná skupina,“ zašeptala mu do ucha.</p> <p>„Doufejme.“</p> <p>„Ale to neznamená, že se nemůžeme mýlit.“</p> <p>„Já vím.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>48.</p> <p>Když Alex vešel za Jax do místnosti, všichni na něj upřeli oči. Dvoupokojové apartmá bylo větší než typický motelový pokoj. Dvě béžové pohovky, sestavené do písmene L v protějším rohu, byly značně opotřebované. Kulatý stůl s půltuctem židlí stál v zadní části pokoje.</p> <p>Nábytek nebyl nijak zvlášť elegantní, ale vypadal pohodlně. Proti pohovkám stála vysoká skříň s televizí a barem. Otevřenými dvoukřídlými dveřmi opatřenými žaluziemi zahlédl roh postele v dalším pokoji.</p> <p>Devět lidí v hloučku uprostřed místnosti bylo samý úsměv. Vypadali jako skupina zbožných věřících, kteří se mají setkat s papežem.</p> <p>„Jsem Mike Fenton,“ řekl hubený muž a vystoupil z hloučku s nataženou rukou.</p> <p>Byl menší než Jax, s počínající pleší, a na sobě měl džíny, které vypadaly, jako by je právě koupil. Košile s modrými proužky také vypadala, že ji má poprvé na sobě. Usmíval se od ucha k uchu.</p> <p>Alex mu potřásl rukou. „Já jsem Alex. Rád se s tebou konečně setkávám osobně.“</p> <p>Mike stále svíral Alexovu ruku a volnou rukou ukázal na ostatní v místnosti. „Všem se nám náramně ulevilo, že jste dojeli v pořádku. A vy musíte být Jax.“</p> <p>„Máte pravdu,“ řekla a potřásla mu rukou. Držel její ruku uctivě, hleděl jí do očí a tvářil se, jako by vítal návštěvníka z jiné planety. Alespoň Alex měl dojem, že to tak cítí.</p> <p>Alex tak soustředěně pozoroval každého, koho mu Mike představil, že bylo jasné, že si nemůže zapamatovat všechna jména. Žádný z nich mu nepřipadal jako pirát. Všichni na sobě měli nové oblečení, na kterém to bylo ve větší či menší míře znát. Zjevně uposlechli Alexovy pokyny a nevraceli se domů, ani na známá místa.</p> <p>Mike ukázal na stůl vzadu, na kterém ležely na úhledné hromádce připravené dokumenty. „Co kdybychom se dali nejdřív do práce? Vyřídíme převod vlastnictví, abychom všechno uzavřeli po právní stránce?“</p> <p>„Rád souhlasím,“ řekl Alex.</p> <p>„Máš peníze na poplatky?“</p> <p>Alex vytáhl z kapsy od bundy obálku a podal ji Mikovi.</p> <p>„Je tam deset tisíc.“</p> <p>„Poplatky činí devět tisíc šest set sedmdesát pět dolarů.“</p> <p>Mike otevřel obálku a odpočítal tři stodolarovky. Pak sáhl do kapsy a vrátil mu ještě dvacet pět dolarů.</p> <p>„Tak. Poplatky jsou uhrazeny v plné výši.“</p> <p>Alex vrátil peníze do prázdné obálky a zastrčil si ji zpátky do kapsy. „Jestli se můžu zeptat, za co jsem to právě teď zaplatil?“</p> <p>Všichni se rozpačitě usmívali.</p> <p>„No, to se těžko vysvětluje. Teď máme mnohem důležitější věci na vyřizování, ale v krátkosti to má kořeny v tradicích, týkajících se těchto pozemků a příslušných ujednání. Nejjednodušší vysvětlení je ‚něco za něco‘. Podmínky převodu vlastnického práva vyžadují kroky, které se v dnešní době mohou zdát poněkud zvláštní, ale mají vážný důvod a musí se do písmene splnit. Platba za tyto služby je jednou z podmínek.“</p> <p>Alex byl svým způsobem hrozně rád, že na platbu mohl použít peníze, které Sedrick Vendis musel zaplatit za jeho obrazy, aby je mohl znehodnotit. Připadalo mu to jako ironická spravedlnost, použít těchto peněz na zaplacení právních poplatků, aby získal území, které Vendis a Cain tak moc chtěli.</p> <p>„A teď, když jsme poplatky vyřídili,“ řekl Mike, „můžeme pokračovat.“</p> <p>Mike Alexe vybídl, aby se posadil před hromádku papírů a složek. Jax se postavila za něj, zády ke stěně. Mike se posadil vedle Alexe, zatímco ostatní je v půlkruhu pozorovali. Vypadalo to jako nějaký slavnostní ceremoniál.</p> <p>Právník otevřel horní desky. „Tyhle všechny dokumenty musíš podepsat na místech, která jsou označena červenými nálepkami.“</p> <p>Alex se podíval na poměrně tlustou hromadu.</p> <p>„Neměl bych si to přečíst?“</p> <p>„Samozřejmě, a jako právník ti to musím i doporučit, přestože tě mohu ujistit, že jsem to všechno osobně prošel a je to v pořádku. Rád ti vysvětlím vše, čemu nebudeš rozumět.“</p> <p>Alex vzal do ruky pero. Přelétl pohledem první dvě stránky. Celé se zabývaly popisem údajů o zúčastněných stranách. Zabralo dvě strany sdělit jen to, že on je Alex Rahl a Daggettova nadace je Daggettova nadace.</p> <p>Alex začal podepisovat.</p> <p>Mike Fenton mu stránky odebíral, jak se Alex podepisoval. Vždycky jen přehlédl pohledem další stránku, jestli na ní neshledá něco zvláštního. Všechno vypadalo tak, jak si představoval, že by normální právní listina o převodu majetkových práv měla vypadat. Vzhledem k tomu, že existovali lidé, kteří chtěli dovážet zbraně průchodem na jeho pozemku do jiného světa, nezdály se právní formality získání území zas tak důležité. Pro každý případ si však Alex každý list řádně prohlédl.</p> <p>Pak se dostal ke stránkám, týkajícím se Daggettovy nadace. Na nich bylo devět podpisů − devíti správců. Každá stránka čekala na Alexův podpis.</p> <p>„Co je tohle?“ zeptal se Alex a zamračil se nad správním ujednáním.</p> <p>„V podstatě tě to staví do čela Daggettovy nadace a stanoví tě to hlavním správcem celého území spravovaného Daggettovou nadací.“</p> <p>Alex vzhlédl. „Jak myslíš to celého?“</p> <p>„No,“ řekl Mike, „jedná se o část, kterou jsi zdědil, a celý zbytek území s ní spojený. Celé území spravované Daggettovou nadací. Je to jeden celek. Tohle ujednání tě ustanovuje zodpovědným za správu území jako celku.“</p> <p>Alex na něj zíral. „Celého území?“</p> <p>„Ano, správně.“</p> <p>„A o jak velké území se jedná?“</p> <p>„Celkem? Téměř šedesát pět tisíc akrů.“</p> <p>Alex na něho stále zíral. „A co to znamená, že mě to stanoví zodpovědným za celé území?“</p> <p>Mike spojil prsty svých rukou, které měl položeny na stole. „No, prakticky vzato se to celé stane tvým vlastnictvím, jakmile získáš právo na klíčovou část. Staneš se hlavním správcem. V podstatě se staneš Daggettovou nadací. Musíš samozřejmě dodržet všechny podmínky smlouvy. Ale je to celé tvoje.“</p> <p>„Podmínky smlouvy? Myslíš jako třeba, že na tom pozemku nesmím stavět?“</p> <p>„No, vlastně jako hlavní správce si tam pro sebe můžeš postavit dům, jelikož jsi za svůj majetek zodpovědný a budeš na něj dohlížet.“</p> <p>„A nemohu prodat svůj díl nikomu jinému než nadaci?“</p> <p>„Správně.“</p> <p>„Ale před chvílí jsi řekl, že tohle ze mne dělá nadaci.“</p> <p>„Zajisté.“</p> <p>„Takže, kdybych chtěl prodávat, a věř mi, že nechci, od koho bych dostal peníze?“</p> <p>„Počkej, ukážu ti to…“ řekl Mike a začal se probírat dalšími složkami.</p> <p>Jedna z přítomných žen se naklonila, aby mu pomohla. Když k ní Alex vzhlédl, usmála se.</p> <p>„Jsem Mildred − účetní Daggettovy nadace. Já se starám o tyhle věci. Samozřejmě jsem vám k dispozici, pokud budete potřebovat s něčím pomoci.“</p> <p>„Zjistíš, že Mildred je nepostradatelná,“ řekl Mike.</p> <p>Alex nechtěl zjišťovat, jestli je účetní nepostradatelná. Jen chtěl zabránit Radellu Cainovi používat průchod na dopravu technologií do světa Jax.</p> <p>Mildred rychle našla tu správnou složku, vytáhla ji z hromádky a otevřela před Alexem.</p> <p>„Tady to je,“ řekla. „Tohle je finanční část nadace. Po celou dobu existence nadace se její finanční prostředky investovaly jen do zajištěných a bezpečných obchodů. Žádný z dočasných správců v celé historii nadace nikdy zbytečně neriskoval, takže jmění rostlo sice pomalu, ale stále.“</p> <p>„O jaké částce se tedy bavíme?“</p> <p>Mildred ukázala na jednu řádku čísel. „Něco málo přes šedesát tři milionů dolarů.“</p> <p>Alex zamrkal. „Třiašedesát milionů?“</p> <p>Mike přikývl. „Ano, asi tak. Není v tom ještě zahrnutý účet s pětiletým úrokem. Většina peněz je uložena na zahraničních účtech. Samozřejmě, nesmíš sáhnout na základní kapitál. To je jedna z podmínek. Ale jako hlavní správce jsi oprávněn používat úroky, které z něj plynou. Ovšem, až po odečtení výdajů.“</p> <p>Mike se poškrábal na nose, zatímco se probíral papíry. „Podívej… například minulý rok, po odečtení výdajů nadace, to dělalo devět set tisíc dolarů, ale to byla úroková sazba rekordně nízká. Obvykle je vyšší. Také máš právo na všechny nevyužité úroky z posledních pěti let. To jsou ty úroky z růstového účtu, o kterém jsem mluvil. Takže dohromady si můžeš vybrat něco málo přes pět milionů, když budeš chtít.“</p> <p>Alex na něj nevěřícně zíral. „Chceš říct, že si mohu vzít něco málo přes pět milionů a utratit je třeba za humry k večeři?“</p> <p>To všechny rozesmálo.</p> <p>„Ano, pokud chceš,“ řekl Mike. „Peníze, které nevybereš, zůstanou na účtu s rostoucím úrokem. Všechno, co nevybereš během pěti let, se po této době přesune na účet nadace. Pak se tyto prostředky stanou součástí základního kapitálu. Jakmile se po pěti letech přesunou na hlavní účet, nemůžeš je už použít pro osobní účely. Samozřejmě že se tím zvýší úroky, které si můžeš vybírat.“</p> <p>„Jestli má nadace všechny tyto finanční prostředky, proč tedy tak záleželo na tom, abych nejdříve zaplatil správní poplatky?“</p> <p>„Je to něco víc než pouhá součást nařízení nadace. Je to podmínkou pro převzetí dědictví. Zároveň je to pojistka, že osoba, které území připadne, je správná osoba, zodpovědná, která bere zodpovědně i své závazky.</p> <p>Ještě není ani vlastníkem půdy, ani hlavním správcem. Nemá právní nárok na žádné peníze nadace. Musí proto zaplatit za služby spojené s vyřizováním dědictví. Nesmí ani odmítnout zaplatit, ani se snažit vyhnout této povinnosti. Je to jeden ze způsobů, kterým si nadace ověřuje důvěryhodnost a poctivost dědice. Ale teď, když jsi zaplatil, stal ses nejenom vlastníkem území, ale zároveň jeho hlavním správcem, a máš volný přístup k úrokům z účtu nadace, takže určitě chápeš, proč je pro nadaci tak důležité, aby se do jejího čela dostal zodpovědný člověk. Mildred ti pomůže se v tom všem vyznat.“</p> <p>„Jaké má nadace výdaje?“</p> <p>Mike ukázal kolem na ostatní. „No, kromě platů za práci, kterou odvádíme v zájmu nadace, jdou největší výdaje na zabezpečení území.“</p> <p>Jeden z přítomných mužů k nim přistoupil a napřáhl velkou svalnatou ruku. „Jsem Hal Halverson, pane Rahle. Jsem šéfem ostrahy celého území spravovaného nadací.“</p> <p>Přestože nebyl nijak zvlášť velký, Alex by se s ním nechtěl dostat do křížku. Halu Halversonovi bylo přes čtyřicet, ale zdálo se, že s každým přibývajícím rokem je silnější a houževnatější.</p> <p>„Kolik lidí se stará o bezpečnost?“</p> <p>„Celkem je nás dvacet. Já, sedmnáct mužů a dvě ženy. Protože celé území je registrované jako rezervace a chráněná oblast, má naše ochranka právní status strážců a plnou represivní moc. Podle zákona jsme zaměstnanci nadace, která nás platí. Námi chráněná oblast zasahuje na území několika okresů, ale nadace je samostatným subjektem. Stát ani okresy nad námi nemají žádné pravomoci, takže nás nemohou odvelet k jiným bezpečnostním složkám. Jako šéf ostrahy sám vybírám své podřízené.“</p> <p>Palcem zvedl klopu hnědé sportovní bundy. „Obvykle nosím uniformu. Díky ní nás lidé berou vážně a uposlechnou zákazu vstupu na území nadace. Mimo chráněné území většinou uniformu nenosíme, takže podle vašich pokynů jsem si oblékl tohle. Rovněž bych vám rád řekl, že mě velice potěšilo, že jste pochopil, jak důležitá je bezpečnost.“</p> <p>„Takže máte povolení nosit zbraň?“</p> <p>Hal rozepnul bundu a ukázal pistoli značky Glock. „Jak jsem řekl, máme k tomu pravomoc. V nadaci jsme jediní, kdo mohou sami přijímat své důstojníky, kteří samozřejmě musí projít psychologickými testy a bezpečnostní prověrkou.“</p> <p>„Což mi připomnělo,“ řekl Mike a otevřel další desky, „tady jsou vaše dokumenty na jména Hank a Jenna Croftovi, které budete potřebovat. Podepiš se, prosím, tady a Jax tady.“</p> <p>Naklonila se přes Alexe a podepsala se celým jménem na řidičský průkaz. Jeden z mužů ji pak postavil ke stěně, aby ji vyfotil. Pak udělal fotku Alexe. Vzal si jejich řidičáky k baru a pustil se do práce. Alex usoudil, že tam lepí fotografie a dává dokladům konečnou podobu.</p> <p>„Tady je povolení nosit zbraň pro stát Maine,“ řekl Mike a podal ho Alexovi. „Je na tvé skutečné jméno. Předpokládali jsme, že budeš ozbrojený, a tudíž budeš potřebovat povolení pro stát Maine. Pro každý případ máme povolení i pro Jax. Opatříme je fotografiemi, jen co je podepíšete.“</p> <p>„Vidím, že myslíte na všechno,“ ocenil je Alex, když se podepisovali. Mike předal obě povolení muži u baru.</p> <p>„Jsme velice opatrní v tom, jak se staráme o nadaci a její členy,“ řekl jeden z kolemstojících.</p> <p>Alex uvažoval, proč a kde si vypěstovali takovou opatrnost. Na pokyn Mika se Alex vrátil k podepisování dokumentů. Na několika místech se zastavil a nechal si vysvětlit detaily.</p> <p>Alexovi připadalo, že na sebe bere ohromnou zodpovědnost, o kterou ve skutečnosti nestojí. Původně chtěl získat pozemky, aby měl kde v klidu malovat.</p> <p>Teď však musel zabezpečit průchod a zabránit Radellu Cainovi a jeho lidem, aby ho používali. Domníval se, že tohle všechno, co teď podnikají, je nezbytné k tomu, aby se jim to povedlo. A navíc mu to dodalo mnohem víc pravomocí a finančních prostředků k uskutečnění jejich poslání.</p> <p>Když Alex skončil s prohlížením a podepisováním stohu listin, opřel se o opěradlo židle a oddechl si.</p> <p>„A je hotovo,“ řekl Mike. „Konečně, po tak dlouhé době. Ani nedokážu vyjádřit, jaký je to pocit úlevy.“</p> <p>„Dobře, jako hlavní správce bych tedy rád věděl, o čem to celé vlastně je. Co se tu děje? Co se doopravdy skrývá za Daggettovou nadací a územím, které spravuje? Co tyhle dvě věci vlastně spojuje?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>49.</p> <p>Pár lidí se nervózně zasmálo, jiní pokašlávali. Alex se postavil a odstrčil židli, aby mohl stát vedle Jax a měl výhled na všechny ty rozesmáté tváře. Jemu právě uskutečněný převod vlastnických práv na celé území nadace na tváři úsměv nevyvolal. Spousta lidí už kvůli tomu zemřela, hlavně jeho blízcí. Trpělivě tedy čekal, až mu účel Daggettovy nadace objasní.</p> <p>Mike si všiml Alexova vážného výrazu, a tak také zvážněl a pokračoval ve vysvětlování. „Všichni tady v tomto pokoji, spolu s pracovníky ostrahy území, jsme členy velice starého sdružení. Je to malá, ale velice tajná organizace. Jsme ochránci celé rezervace. Teď jsi jedním z nás. My jsme se jimi stali dobrovolně, z touhy, přesvědčení a oddanosti. Ty, pan Rahl, jsi členem jak původem, tak zvláštního rozhodnutí.“</p> <p>Alex se rozhlédl po jejich najednou vážných tvářích. Všichni ho sledovali. „Chcete říct, že všichni tady jste něco jako velekněží nebo poslední templáři?“</p> <p>„Svým způsobem ano,“ vložil se do toho jeden z přítomných mužů.</p> <p>Alexe překvapilo, že tento jeho příměr rovnou nezamítli. Poté, co se dozvěděl, že Jax je z jiného světa, a když na vlastní oči viděl věci, kterým by dřív nikdy nemohl uvěřit, ho teď už nic nepřekvapilo.</p> <p>Ale znepokojilo ho, že dědictví kusu země ho přivedlo do středu nějakého tajného spolku.</p> <p>Alex se rozhlédl kolem. „Tak o jaký starý tajný spolek se tedy jedná? A k čemu vlastně slouží?“</p> <p>„To je prastarý příběh s velice dlouhou historií a časem vás zajisté seznámíme s detaily,“ řekl Halverson. „Teď se mi ale nelíbí, že jsme všichni pohromadě na jednom místě. Tohle nikdy neděláme. Nemůžeme vědět, jestli nějací lidé, kteří nám dělají potíže, se nemohli nějak dozvědět, že jsme tady všichni. Nelze vyloučit, že se někomu z nás mohlo nechtěně povést sem ty lidi přivést. Z důvodu ochrany nadace se jen zřídka setkává tolik jejích členů na jednom místě.“</p> <p>„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Členové ostrahy jsou současně i členy nadace,“ řekl Hal. „Pár dalších členů je roztroušeno po celé Evropě. Kromě mých lidí je tady většina z vás.“</p> <p>„Hal má pravdu,“ řekl Mike. „Seznámíme tě ve stručnosti s podstatnými věcmi a podrobnosti si necháme na později.“</p> <p>„To by mohlo být zajímavé,“ řekla Jax a založila si ruce.</p> <p>„Před mnoha lety −“</p> <p>„To je jak dlouho?“ přerušil ho Alex.</p> <p>Mike pokrčil rameny. „Tím si nejsme moc jisti. Domníváme se, že je to hodně přes tisíc let. Každopádně se v té dávné minulosti vytvořila Daggettova společnost. Od počátku to byla přísně tajná organizace. Nemáme příliš jiných písemných záznamů než smlouvy a účetnictví. Většina naší historie se předávala ústně. Lidé, kteří zakládali Daggettovo sdružení, riskovali vlastní životy. Vyzradit komukoliv, že existuje, by znamenalo jistou smrt.“</p> <p>„Co bylo tak důležitého na založení té tajné organizace, že byli ochotni riskovat své životy?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Společnost byla založena na základě přesvědčení, že přinejmenším někteří lidé sem byli přesídleni z jiného světa.“</p> <p>Alex se opět rozhlédl po ostatních. „Myslíš jako, že sem mimozemšťané dopravili lidi na létajících talířích?“ zeptal se. Stále ještě nebyl úplně přesvědčený o tom, že jim může přiznat, že přesně ví, o čem mluví.</p> <p>Alexovi se nelíbilo, že tyhle lidi vodí za nos tím, že si hraje na hloupého a záměrně se jim vysmívá. Zdá se, že jsou na jeho straně. Vypadá to, že mají upřímný zájem ochránit území, na kterém se nachází průchod, a zároveň ochránit i jeho osobu.</p> <p>Jenže v sázce bylo příliš mnoho, než aby se ohlížel na to, aby se nedotkl jejich citů. V sázce totiž nebyly jenom životy jeho a Jax, ale i osudy lidí v obou jejich světech. A někteří lidé už o život přišli. Jeho blízcí už bohužel nežili. Chtěl proto nejdřív přesně zjistit, co tihle lidé vědí, než jim bude ochoten sdělit, co ví sám.</p> <p>„To ne,“ řekl Mike. „Kniha jen říká −“</p> <p>„Jaká kniha?“ zeptala se Jax. Napřímila se a náhle viditelně zpozorněla.</p> <p>Jeden z mužů, který se do debaty doposud nezapojil, se nyní k nim dvěma naklonil. Byl to jediný černoch ve skupině. Vypadal, že je mu něco málo přes padesát a že je v poměrně dobré kondici. Měl oholenou hlavu a na nose brýle s tenkou obroučkou. Byl oblečen v khaki kalhotách a volné červené košili, ale vypadal, jako by byl zvyklý nosit spíš tvídový oblek.</p> <p>Podal mu ruku. „Jsem Ralph Overton. Mám na starosti knihu.“</p> <p>Alex mu potřásl rukou. „Mám stejnou otázku jako Jax. O jakou knihu jde?“</p> <p>Ralph si posunul brýle. „V dávných dobách, kdy se tento spolek teprve tvořil, byla sepsána kniha, která obsahovala různé informace − některé jen v náznacích. Není nijak podrobně zpracována jako knihy, které v té době psali mniši. Je na ní vidět, že je sepsána podomácku a nijak pečlivě. Je to ale jediný psaný záznam, který máme.</p> <p>Částečně to vypadá jako záznam událostí a částečně je tam i patrná snaha popsat v ní širší souvislosti ve vztahu k uvedeným událostem. Tato kniha byla od počátku základním kamenem Daggettovy nadace. A podle té knihy se zdá, že přinejmenším někteří lidé přišli na tento svět z jiného místa.“</p> <p>Když na to Jax ani Alex nic neříkali, pokračoval dál.</p> <p>„Naše organizace byla vytvořena proto, aby se stala strážcem této tajné informace. Musíme ji udržovat a předávat dál, aby neupadla v zapomnění tak, jak se v knize píše, že se to postupně stalo každému, kdo se zde usadil a začal nový život. Přesto měli autoři knihy pádný důvod věřit, že utajení je nezbytné k tomu, aby zajistilo bezpečí lidí v tom druhém světě, bezpečí našich bratrů a sester, kteří zůstali ve svém domově.“</p> <p>„A jak má tahle tajná společnost zajistit bezpečí těchto lidí?“ zeptal se Alex.</p> <p>„No, víte,“ pokračoval Ralph a naklonil se k nim, „kniha obsahuje předpověď, že přijde čas, kdy někdo z tohoto světa bude muset zachránit ten druhý svět. To je hlavní důvod vzniku knihy a také důvod vzniku naší organizace. Členové Daggettovy nadace od té doby střeží a uchovávají tuto informaci, dokud nenastane předpokládaný čas.“</p> <p>„Členové nadace,“ řekl Mike, „jsou strážci této předpovědi, aby mohli dané osobě pomoci, až přijde čas. My všichni, co jsme tady v tom pokoji, jsme po léta studovali nejasné a málo srozumitelné historické prameny, pocházející z minulých staletí a různých civilizací. Tato naše vášeň nás nakonec dovedla k lidem podobného ražení v Daggettově nadaci. Jsme strážci této předpovědi a věříme ve smysl poslání té knihy i zakladatelům našeho spolku. Věříme, že někde existuje druhý svět.“</p> <p>Alex se zamračil na všechny členy, kteří ho pozorně sledovali. „Takže to je něco jako náboženství a náboženská víra?“</p> <p>„Ne,“ důrazně zavrtěl hlavou Ralph. „Žádná náboženská víra. Nejsme uctívači toho jiného světa. Dalo by se říct, že je to podobné duchovní víře v náš původní, domovský svět, ale náboženství to rozhodně není. Pro nás všechny, současné i minulé členy této malé organizace, je to hluboký zájem, všeobecná touha, absolutní přesvědčení a nejdůležitější cíl našich životů. Zakládá se na knize, na náznacích vyplývajících z historie a na věcech, které po celá staletí předávali starší členové mladším.“</p> <p>„Mně to stejně trochu připadá jako náboženství,“ řekl Alex.</p> <p>Ralph znovu zavrtěl hlavou a všichni ostatní se k němu přidali. „Nadace vznikla proto, aby chránila a předávala tuhle informaci, dokud to bude potřeba. To je smyslem naší činnosti; žádné uctívání, ani zbožňování. My ten druhý svět ani jeho lidi neuctíváme. Je to jen uznání faktu, že máme společné předky. Že lidé obou světů, tam i tady, patří ke stejné ušlechtilé lidské rase. V tomhle ohledu jsme stejní, a jednotní v tom, že pokládáme život samotný za nejcennější.“</p> <p>Ralph zvedl prst, aby zdůraznil svá slova. „Chceme být připraveni, abychom zajistili, že až ten čas nastane, nepřijdou lidé v tom druhém světě o cenný dar života jenom proto, že jsme nejednali podle informací, které jsme jako jediní měli. Budeme doufat, že lidé v tom jiném světě budou se stejnou vážností přistupovat k našim životům a nedovolí, aby zbytečně umírali nevinní lidé.“</p> <p>Alex pokradmu pohlédl na Jax. Zdálo se, že i ji Ralphova slova vzala u srdce. Alex měl k životu a jeho ceně stejný postoj. Zůstal ale potichu, když se slova ujal Hal Halverson.</p> <p>„Bezpočet lidí se narodilo, vyrostlo, stalo se doživotními členy nadace a zemřelo, aniž by kdy vidělo, že cokoliv z toho, čemu věříme, se splnilo.“</p> <p>„Během staletí,“ řekl Mike, „se členové snažili zajistit jisté věci spojené s touto knihou. Nejdůležitější věcí, po které Daggettova nadace pátrala stovky let, bylo místo spojení s tím druhým světem. Koncem sedmnáctého století ho nalezl badatel jménem Leon Deforce, který byl shodou okolností zároveň členem naší společnosti. Ten o svém nálezu informoval naše členy v Evropě.“ Pokynul Ralphovi. „Ty o tom víš nejvíc. Prosím, pověz jim o tom.“</p> <p>Ralph přikývl a pokračoval ve vyprávění. „Členové Daggettovy nadace, když konečně objevili spojení, o jehož existenci byli tak dlouho skálopevně přesvědčeni, emigrovali z Evropy do Nového světa. Přinesli s sebou knihu a usadili se v Nové Anglii, převážně v Bostonu. Zpočátku mnoho z nich žilo v dané oblasti, aby chránili místo, které objevili, místo, které odpovídalo kresbě v knize.“</p> <p>„Kresbě?“ zeptala se Jax. „Jaké kresbě?“</p> <p>„První členové společnosti nevěděli, kde se místo, jež kniha zmiňuje, nachází. Je v ní naštěstí hrubá kresba, která znázorňuje, jak asi vypadá. Leon Deforce, jako člen společnosti, důkladně kresbu v knize prostudoval, takže když byl na expedici a to místo spatřil, okamžitě věděl, o co jde. Tak vlastně to místo objevil − s pomocí té kresby.“</p> <p>„Po čase,“ pokračoval Mike, „si uvědomili, že s přibývajícím počtem obyvatel v Nové Anglii bylo třeba udělat víc pro ochranu tak vzácného místa na tomto světě. Nadace nakonec koupila celé území, které poznala jako místo nakreslené v knize, a tudíž nejdůležitější.</p> <p>Postupně získala do svého vlastnictví další okolní akry půdy, aby obklopila a lépe tím zajistila klenot uprostřed − původní, velkou část, kterou jsi zdědil, Alexi. Založili nadaci na její ochranu. Dědictví bylo považováno za způsob naplnění Pravidla devítek a poznání, kdy se splní předpovědi z knihy.</p> <p>Od té doby, celá léta, jak členové umírali a noví členové přicházeli, všichni pracovali na tom, aby zajistili pokračování a ochranu společnosti i území, které pro nás bylo tak cenné. Investovali vlastní peníze, aby vytvořili nadaci ve prospěch tohoto území.“</p> <p>„Víte,“ řekl Ralph s úsměvem, „Pravidlo devítek je z té staré knihy. Je s ní spojeno, a zároveň je svázáno s celým územím a s vámi. Od začátku ji členové společnosti pečlivě studovali. Během dalších století nikdy nenastaly podmínky, které kniha stanoví. Společnost však zůstala ostražitá a čekala, až přijde správný čas.“</p> <p>„My jsme první členové Daggettovy nadace,“ řekl Mike s velkým důrazem a s radostí ukázal na ostatní členy přítomné v místnosti, „kteří se dočkali toho, že se předpověď z knihy během jejich života splnila. Nedokážeme ani vylíčit, co to pro nás znamená, pane Rahle.“</p> <p>„To je povedená historka,“ pronesl Alex do ticha. „Kolik z toho si myslíte, že je pravda?“</p> <p>Několik členů nadace si vyměnilo ustarané pohledy.</p> <p>„Ukaž jim to,“ prohlásil nakonec Ralph.</p> <p>„Co nám má ukázat?“ zeptal se Alex.</p> <p>Hal Halverson šel do vedlejšího pokoje, zatímco Ralph pokračoval ve vysvětlování. „Neodvážili jsme se sem knihu přinést. Vzhledem k událostem, ke kterým nedávno došlo, jsme usoudili, že je to příliš nebezpečné. Kniha je uschována v bezpečnostní schránce v bankovním trezoru v Bostonu, ještě spolu s další věcí, kterou jsme s sebou přinesli. Kromě nebezpečí, jež by knize mohlo hrozit od lidí, kteří nám poslední dobou působí velké nesnáze, si jistě dovedete představit, jak je ta kniha křehká. Sotva se odvážíme v ní vůbec listovat.“</p> <p>„Aha,“ řekl Alex.</p> <p>„Přinesli jsme místo ní něco jiného,“ poznamenal Ralph a promnul si obočí. Upravil si brýle a čekal.</p> <p>„Doufáme, že tohle bude pro vás něco znamenat, neboť je to s vámi přímo spojené.“</p> <p>Hal Halverson vyšel z vedlejšího pokoje s úzkou schránkou. Byla ze dřeva tak tmavého a s tak letitou patinou, že vypadala téměř černá. Opatrně ji postavil na stůl.</p> <p>Ralph došel ke stolu. „Tohle bylo uschováno od začátku spolu s knihou. Ve skutečnosti je to starší než kniha a je to částečně důvod, proč byla kniha sepsána a společnost vytvořena.“</p> <p>Opatrně schránku otevřel. Uvnitř byl stříbrný nůž, který vypadal přesně jako ten, který měla u sebe Jax.</p> <p>Ralph se uctivě zlehka dotkl prstem stříbrné rukojeti na podušce z rudého sametu. „Podle knihy tohle písmeno R označuje rod Rahlů. Kniha říká, že sem byl nůž přenesen z druhého světa, kde ho kdysi nosili elitní strážci lorda Rahla.“</p> <p>„Drazí duchové,“ zašeptala Jax s pohledem upřeným na nůž v dřevěné schránce.</p> <p>Všichni v pokoji ji sledovali, když vytáhla svůj nůž, otočila ho v prstech a pak ho položila na stůl vedle stejného nože, spočívajícího ve schránce na rudém sametu. Všichni šokovaně hleděli na dva úplně stejné nože s vyrytým písmenem R.</p> <p>Jeden muž omdlel.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>50.</p> <p>Členové Daggettovy nadace stáli jako přikovaní a mlčky zírali na oba nože. Alex, jenž stál ke všem čelem, viděl, jak muž vzadu obrátil oči v sloup. Skočil dopředu ve snaze muže zachytit, než padne na zem, ale byl moc daleko.</p> <p>Když muž dopadl na podlahu, všichni se náhle vzpamatovali a spěchali mu na pomoc. Ze všech stran se ozývaly projevy zájmu a starosti, každý přispěchal s nějakou zaručenou radou.</p> <p>„Tylere, zůstaň ležet,“ řekl jeden z mužů a poklekl vedle muže ležícího na podlaze, jenž začal pomalu přicházet k sobě. Pokynul rukou ostatním. „Přineste polštář, ať mu podložíme nohy.“ Mezitím se mu snažil nahmatat puls. Alexovi se zdálo, že ví, co dělá.</p> <p>„Budeš v pořádku, Tylere. Jen lež a počkej, až se ti zase udělá dobře.“</p> <p>„Ne, prosím, už je mi dobře,“ řekl Tyler. Když zvedl hlavu, vypadal dost rozpačitě.</p> <p>Někdo mu strčil pod nohy polštář z pohovky a muž nad ním mu položil ruku na hrudník, aby zůstal pokojně ležet.</p> <p>„Jen mě to překvapilo. Už je mi dobře, doktore.“</p> <p>Tyler se zkusil posadit. „Už jsem v pořádku,“ namítal, i když chabě. Když se začal zvedat, několik lidí ho uklidňovalo.</p> <p>„Možná byste si měl ještě na chvíli lehnout,“ doporučil Alex a chytil ho v podpaží pro případ, že by zase začal padat.</p> <p>„Ano, to bys měl,“ přidal se doktor.</p> <p>„Už jsem opravdu v pořádku,“ řekl Tyler. Hlas mu zněl stále slabě. „To jenom, že když Hal otevřel skříňku, aby nám ukázal nůž, který spolek opatroval víc než tisíc let, myslel jsem na všechny ty generace členů, kteří žili pro tento den, aniž by kdy spatřili cokoliv z toho, čemu věřili a na co čekali. A já tu stojím a na vlastní oči vidím, jak se naplňuje předpověď z knihy staré přes tisíc let. Ale když jsem uviděl ten druhý nůž…“</p> <p>Všichni začali mluvit naráz. Jax toho využila a vzala si svou zbraň, aby ji vrátila do pouzdra u svého pasu, a pak obcházela stůl, aby se na muže podívala.</p> <p>Doktor doporučil Tylerovi, aby si lehl na pohovku a dal si nohy nahoru. Tyler celý nesvůj z náhlé pozornosti se bránil, přestože měl nejistou chůzi. Ostatní ho přemlouvali, aby doktora poslechl.</p> <p>Koutkem oka, přes shluk lidí Alex zahlédl ruku, která se natáhla a sebrala nůž ze sametové podušky v otevřené skříňce.</p> <p>Muž středního věku s nožem v ruce odstrčil jednu z žen a bleskurychlým pohybem se vrhl na Jax.</p> <p>Jax ho zahlédla v poslední chvíli a uskočila dozadu, jenže ne dost rychle. Čepel ji zešikma zasáhla, když se vyhýbala překvapivému útoku.</p> <p>Hal byl blízko. Vrhl se mezi židle směrem k útočníkovi a odklonil mu paži, právě když se napřahoval k dalšímu úderu. V tu chvíli se do boje vložil i Alex. Žena, kterou útočník odstrčil a srazil na zem, vykřikla.</p> <p>Ostatní také křičeli na muže s nožem: „Frede, ne!“</p> <p>Fred ignoroval jejich výkřiky a divoce se rozehnal. Jax se vyhnula útoku, a přitom vytáhla nůž. Když se na ni znovu vrhl, Hal ho kopl do ruky s nožem a úder odvrátil. Zásah ho otočil, takže se ocitl zády k Alexovi.</p> <p>Alex k nim přiskočil, napřáhl se a vší silou udeřil loktem muže do týla. Rána mu roztříštila obratel. Muž ochabl, zhroutil se a dopadl na záda. Vystrašení lidé se mu klidili z cesty.</p> <p>Doktor vedle něj poklekl a sáhl mu na krk. „Stále žije, zavolejte někdo −“</p> <p>Jax se odrazila a přeskočila popadané židle s nožem v ruce. Přistála vedle ležícího muže a s oběma rukama na rukojeti nože mu zabořila čepel do obličeje. Špička zasáhla spodní část lebky.</p> <p>„Už není potřeba,“ zavrčela Jax.</p> <p>Alex si všiml krve na její bílé blůze, v tu chvíli však byly přednější jiné věci. Popadl Jax za paži a zvedl ji. Jax stále pevně svírala rukojeť nože. Krvavá čepel se náhle uvolnila a vyklouzla z rány.</p> <p>Alex ji postrčil ke stěně zpátky za stůl. Než tam doklopýtala, oběhl stůl a vytáhl pistoli. Stůl použil jako fyzickou zábranu, aby si udělal prostor, a pistoli namířil na lidi před sebou.</p> <p>„Všichni na zem!“</p> <p>Strnuli překvapením.</p> <p>„Na kolena! Hned! Jinak začnu střílet!“</p> <p>Všichni ustrašeně klesli na kolena.</p> <p>„Ruce za hlavu!“</p> <p>„Já jsem lékař,“ ozval se jeden z mužů. „Jax je zraněná. Asi bych ji měl ošetřit.“</p> <p>„Na kolena, jinak jste mrtvej! Rozumíte?“</p> <p>Muž váhavě přikývl.</p> <p>„Jax?“ zeptal se Alex přes rameno s pohledem stále upřeným na lidi na podlaze. „Jak je to zlé?“</p> <p>„Není to tak strašné, abys musel odložit Glock.“</p> <p>Alex nepokládal její slova za příliš povzbudivá, přestože věděl, že je přesvědčena o tom, že on je důležitější než ona v jejich společném úsilí zastavit Caina. Ale aspoň mohla mluvit.</p> <p>Alex pokynul hlavou. „Hale, podíval byste se jí na to zranění?“</p> <p>Hal, klečící na jednom koleni s rukama za hlavou, vstal a spěchal udělat to, co po něm Alex chtěl. Alex se mezitím soustředil a bedlivě sledoval všechny ostatní v místnosti pro případ, že by útočník měl komplice. Nevěděl, jestli je mezi nimi další zrádce. Bylo klidně možné, že tohle celé byla důmyslná past. Nechtěl stisknout spoušť v panice, ale musel být neustále připraven, kdyby musel vystřelit.</p> <p>Alex mířil na hlouček lidí klečících na koberci uprostřed pokoje, a zároveň sledoval, jak Hal došel k baru, popadl utěrku a jedním škubnutím ji roztrhl na dva kusy −</p> <p>„Hale − mluvte, co se děje.“</p> <p>„Fred ji zasáhl nožem. Naštěstí ho nikdo nenaostřil už nejméně tisíc let, jinak by ji poranil mnohem vážněji. Nejsem doktor, ale určitě to bude chtít pár stehů.“</p> <p>Alex si oddechl.</p> <p>„Jaký je plán, Alexi?“ zeptal se Hal. Dovedl Jax k baru a celou dobu jí tiskl utěrku na předloktí.</p> <p>„Plán je nezažít už žádné další překvapení.“</p> <p>„Tohle bylo pořádné,“ poznamenal Ralph. „Znal jsem Freda Logana celá léta a nikdy bych si nepomyslel, že je něčeho takového schopen. Nechápu, co se děje.“</p> <p>„Tak to jsme dva,“ potvrdil Mike Fenton.</p> <p>Alex držel prst podél hlavně pistole a hleděl přes kovová mířidla, ze strachu dát prst na spoušť, aby ji náhodou nestiskl, kdyby sebou třeba trhl. Z nesčetných hodin cvičení věděl, že z místa, kde všichni klečeli na podlaze, ho nikdo nemůže odzbrojit dřív, než by dal prst na spoušť.</p> <p>Hal polohlasně zaklel. Koutkem oka Alex zahlédl, jak vede trochu klopýtající Jax zase zpátky.</p> <p>„To zatracený umyvadlo je tak malý, že bych v něm neumyl ani jablko,“ bručel. „Musím ji vzít do koupelny.“</p> <p>„Jak je to vážné?“ zeptal se doktor.</p> <p>„Nezdá se, že by jí přeřízl nějaké cévy. Má štěstí.“</p> <p>„Správně, štěstí,“ zavrčela Jax.</p> <p>Ze sarkasmu a z jejího hlasu Alex poznal, že má vztek. Ulevilo se mu, že je Jax rozzlobená, protože to znamenalo, že to s ní není tak zlé, jak se obával.</p> <p>„Mám v autě lékařskou brašnu,“ řekl doktor.</p> <p>„Doktore, dělejte, co chce Alex, a zůstaňte, kde jste,“ řekl Hal.</p> <p>„No tak dobře, umyjte okolí rány a dejte pozor, ať se jí dovnitř nedostane mýdlo. Pak to pevně stáhněte, abyste zamezil krvácení.“</p> <p>„Jo, udělám to,“ řekl Hal a rozsvítil v koupelně.</p> <p>„Pane Rahle?“ ozvala se Mildred, neschopná odtrhnout oči od krvavého těla ležícího roztaženě přímo před ní. „Myslím, že budu zvracet.“</p> <p>„Mildred, podívejte se na mě.“ Vyděšená žena k němu vzhlédla. „Bude vám dobře. Nedívejte se na něj, dívejte se na mě. Nebudete zvracet. Jste přece členkou Daggettovy nadace. Buďte silná.“</p> <p>Zdálo se, že ji to trochu povzbudilo. Zhluboka se nadechla a dívala se na Alexe. Jenom doufal, že v tom nejede taky.</p> <p>„Já to nechápu,“ řekl Mike. „Všichni jsme Freda Logana znali dlouhá léta.“</p> <p>„Nic si z toho nedělej,“ řekl Alex. „Tihle lidé mě také oklamali. Jsou v tom dobře vycvičeni. Vy jste Freda znali dlouho a já vás znám teprve pár hodin. Je toho hodně v sázce. Doufám, že chápete, proč nemůžeme nic ponechat náhodě.“</p> <p>Většina z nich přikývla.</p> <p>Alex byl rád, když viděl, že Jax vyšla z koupelny. Na levém předloktí měla improvizovaný obvaz z roztrhaných motelových ručníků.</p> <p>Když se postavila vedle Alexe, vytáhla nůž. „Jsem v pořádku,“ zašeptala. „Jen se na sebe zlobím, že mě takhle zaskočil. Cítím se mizerně, že jsem se nechala pořezat.“</p> <p>„Teď alespoň víš, jak jsem se cítil já,“ řekl Alex.</p> <p>Pár lidí, kteří se dívali zblízka, zalapalo po dechu, když se Jax sklonila nad tělem a začala mu do čela rýt symboly. Béžový koberec kolem jeho hlavy byl nasáklý krví. Další tam přibyla, když Jax začala řezat.</p> <p>Když skončila, posadila se na paty. Alex se musel silně soustředit, aby se mu netřásla ruka, kterou mířil na lidi, a doufal, že nikoho nebude muset zastřelit.</p> <p>„Prokristapána,“ pronesl polohlasně Hal. „On zmizel!“</p> <p>Alex se podíval dolů a viděl, že tělo doopravdy zmizelo. Koberec byl čistý a Jax měla nůž bez poskvrny.</p> <p>„Byl z mého světa,“ oznámila Jax ostatním lidem, kteří s hrůzou v očích sledovali její počínání. „Poslala jsem ho zpátky.“</p> <p>Všichni začali mluvit naráz.</p> <p>„Ticho!“ okřikl je Alex. Nastalo ticho.</p> <p>„Co teď?“ zeptala se ho Jax šeptem.</p> <p>„Teď,“ řekl, aby ho všichni slyšeli. „Otestujeme každého z vás, abychom zjistili, jestli ještě někdo zmizí, to jest vrátí se zpátky jako Fred.“</p> <p>Lidé zalapali po dechu, ale Alex je pohybem ruky uklidnil.</p> <p>„Nebojte se, nepotřebujeme nůž.“</p> <p>S náhlou obavou se otočil na Jax a šeptem se zeptal: „Nemusíš řezat do kůže, že ne?“</p> <p>„Ne. Nůž používám proto, že chci poslat zprávu jejich lidem. Zprávu psanou krví. Můžeme použít cokoli, co zanechá stopu.“</p> <p>„Hale,“ řekl Alex a kývl pistolí, „prosím vás, prohledejte je. Chci zjistit, zda není někdo ozbrojen.“</p> <p>Hal se každému zvlášť omluvil a jednoho po druhém prohledal, zda u sebe nemá zbraň. Když skončil, postavil se.</p> <p>„Žádné ruční granáty ani raketomety jsem nenašel.“</p> <p>„Dobře. Mohl byste, prosím, podat Jax ze stolu pero?“</p> <p>Hal se držel mimo dostřel a došel ke stolu pro pero.</p> <p>Jax kývla prstem na Mika Fentona a pak ukázala na koberec před sebou. „Zůstaňte, prosím, na kolenou a přibližte se ke mně.“</p> <p>Mike po kolenou a s rukama spojenýma za hlavou došel až k ní. Vzhlédl k Halovi, jako by žádal o zastání.</p> <p>„Udělej, o co tě žádají, Miku. Po tom, co udělal Fred, na to má Alex právo. Je nutné všechny prověřit.“</p> <p>„A tebe ne?“ zeptal se Mike.</p> <p>Hal vzdychl a poklekl před Jax. Poklepal si na čelo. „Prověřte mě jako prvního.“</p> <p>Jax přikývla a začala kreslit symboly motelovým perem. Když skončila, posadila se na paty a spustila si ruku s perem do klína. Hal se otočil a ukázal všem symboly na čele.</p> <p>„Vidíte?“ řekla Jax skupině klečících lidí. „Kresba aktivuje záchranné spojení, které přenese každého z mého světa zpátky. Kdyby byl Hal z mého světa, vrátil by se tam jako ten mrtvý, Fred.“</p> <p>Všichni chápavě přikyvovali. Vypadali, že se jim trochu ulevilo, a už se tolik nebáli. Přistupovali po jednom k Jax a nechali si postupně kreslit symboly na čelo. Byl to bizardní pohled − na pokoj plný klečících lidí s podivnými symboly namalovanými na čele.</p> <p>Mildred přišla na řadu jako poslední. Nezmizela. Zdálo se, že se jí ulevilo, jako by se bála, že se to může stát.</p> <p>„Chtěla bych to nějak zachovat,“ řekla ostatním, když si prohlížela jejich čela. „Jsme první členové společnosti, kteří vidí něco z toho druhého světa, od doby, co byla kniha sepsána.“</p> <p>„A co dál?“ zeptal se Hal, který se zabýval důležitějšími věcmi než zachováním symbolů.</p> <p>„Teď necháme doktora, aby se podíval na zraněnou,“ řekl Alex.</p> <p>„Bylo načase,“ zabručel doktor, zvedl se a zamířil k Jax.</p> <p>Hal ho vzal za rameno, když šel kolem něj. „Takhle se k Alexovi nechovej. To Fred se pokusil zabít Jax. Alex sem vůbec nemusel přijít. Mohl se na dědictví vykašlat a ničeho se nezúčastnit. Nebuď na něj naštvaný jen proto, že se bojí o svůj život a o život této mladé dámy. Napadl ji jeden z lidí, kterým podle našich slov měl důvěřovat.“</p> <p>Doktor vzdychl. „Máš pravdu, Hale. Omlouvám se vám oběma. Myslím, že se jen cítím provinile, protože jsme jednoho z nich nechali proniknout do naší organizace. Mohli jsme tím zničit vše, co budovaly celé generace poctivých lidí, a byla by to jen naše vina.“</p> <p>Ostatní přikyvovali.</p> <p>„Jak jsem řekl, mě také oklamali,“ řekl Alex. „Nemyslete si ale, že se spokojím s tím, že jste všichni prošli tímto testem. Oba nás téměř zabil doktor z tohoto světa, který s nimi spolupracoval.“</p> <p>Hal vypadal překvapeně. „Vážně?“</p> <p>„Naprosto vážně,“ potvrdil Alex.</p> <p>„Bude se to muset zašít,“ řekl doktor, když rozbalil Jax paži.</p> <p>„Nemůžete použít kouzelné lepidlo?“ zeptala se Jax.</p> <p>Když se na ni doktor překvapeně podíval, Alex to vysvětlil: „Myslí chirurgické lepidlo.“</p> <p>„Aha. No, to bych mohl.“</p> <p>„Mám ještě zbytek v džípu. Hale, došel byste pro něj?“</p> <p>„Počkej.“ Doktor hodil Halovi své klíče. „Přines mi brašnu ze zadního sedadla, prosím. Mám tam kvalitnější lepidlo. Je pružnější a lepší.“</p> <p>Hal spěchal ven a za chvilku se vrátil s černou lékařskou brašnou.</p> <p>Doktor ukázal na stůl. „Tam to bude nejlepší. Doveďte ji ke stolu, aby si na něj mohla položit ruku.“</p> <p>Dva z nich dovedli Jax ke stolu. Doktor ji upozornil, že lepidlo ji bude trochu pálit a štípat. Jax však na sobě nedala nic znát. Alex od ní neslyšel ani vzdychnutí, zatímco stále sledoval skupinu klečících lidí před sebou. Pár z nich už klečení zmohlo, takže si sedli na paty.</p> <p>Trvalo to dlouho, ale když doktor skončil, Jax se objevila vedle Alexe a ukázala mu pevně zavázanou paži pod vyhrnutým rukávem bílé halenky.</p> <p>„Jsem celá od krve,“ řekla. „Musím se převléknout, abych nebudila pozornost.“</p> <p>Rychlý pohled Alexovi potvrdil, že vypadá, jako by se zúčastnila krvavého masakru. „Máš pravdu. Hale, doprovodil byste ji k džípu? A hlídal jí záda?“</p> <p>Hal chytil hozené klíčky. „Jistě.“</p> <p>Když se vrátili, Jax odešla do ložnice, aby se převlékla. Netrvalo dlouho a vyšla oblečená v nových džínách a červeném tričku.</p> <p>„Co teď,“ zeptal se Hal.</p> <p>„Teď odjedeme,“ řekl Alex.</p> <p>„A co my?“ zeptal se Mike. „Musíme probrat spoustu dalších věcí.“</p> <p>„Promluvíme si později. Nechám na Halovi, aby nejdřív provedl druhou část prověření, abychom zjistili, jestli byl někdo z vás spolčený s mrtvým členem Daggettovy nadace z jiného světa.“</p> <p>Alex, zbraň stále namířenou na skupinu lidí, vzal Jax pod paží a couval ke dveřím.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>51.</p> <p>„Máš nějaký nápad, co budeme dělat?“ zeptala se Jax cestou přes tmavé parkoviště k džípu.</p> <p>Když se dostali bezpečně ven z pokoje, Alex pohledem prozkoumal okolí a konečně uložil pistoli do pouzdra. „Moc možností nemáme. Můžeme jít po nich, anebo utíkat.“</p> <p>„Když budeme utíkat, stejně nás nakonec chytí.“</p> <p>„Pak je ti jasné, co budeme dělat.“</p> <p>Ohlédl se přes rameno a viděl, jak Hal vyšel z hotelového pokoje, ve dveřích se otočil a všem řekl, ať zůstanou uvnitř, že se za chvíli vrátí a pak to všechno proberou. Hal zavřel dveře a vydal se přes parkoviště za nimi.</p> <p>Pod paží něco nesl.</p> <p>„Přišli jsme sem, abychom se dostali na pozemky, které jsem zdědil, a pokusili se něco zjistit,“ řekl Alex polohlasně Jax. „Myslím, že teď je čas to udělat.“</p> <p>„To je rozumné,“ přitakala a pozorně pátrala ve tmě na konci parkoviště. „Ale myslím, že to nezvládneme uprostřed noci.“</p> <p>„A na to místo je to pořád ještě dlouhá cesta. Zřejmě se budeme muset cestou zastavit v nějakém motelu, trochu se vyspat, brzy ráno nakoupit nějaké zásoby a vybavení a zamířit k Hradní hoře.“</p> <p>Hal Halverson k nim došel ve chvíli, kdy Alex odmykal džíp. Hal položil na kapotu tmavý předmět. I když byla tma a nedalo se rozeznat, co to je, Alex to tušil.</p> <p>„Nedá mi to, abych se nezeptal, proč jste z nás všech důvěřoval jenom mně?“</p> <p>„Ze dvou důvodů,“ řekl Alex. „Zaprvé jste to byl vy, kdo zabránil Fredovi, aby ublížil Jax ještě mnohem víc.“</p> <p>Hal pokrčil rameny. „Tomu bych rozuměl, ale přesto jsem v tom mohl jet s ním.“</p> <p>„Jistě, ale jako jediný v místnosti jste měl bezpečnostní prověrku. Vy a vaši lidé jste museli být důkladně prověřeni. Jsem si jistý, že bezpečnostní prověrky se provádí hodně do hloubky.“</p> <p>Hal se usmál. „Velice správný postřeh.“</p> <p>„No a právě v tom spočívá druhá část testu − prověřte stejně důkladně všechny členy nadace, kteří zůstali v pokoji.“</p> <p>„Myslíte, že někdo z nich spolupracoval s Fredem? Že někdo z našeho světa v tom jede s nimi?“</p> <p>„Vsadím se, že ano. Podle toho, co jsem viděl, lidé z toho druhého světa se zde snaží najít lidi, kteří by jim pomáhali. Nejsem si jistý, co jim za to nabízejí, ale pravděpodobně můžou splnit každé jejich přání nebo požadavek.“</p> <p>„Podezíráte někoho?“</p> <p>„Tylera.“</p> <p>Hal nešťastně přikývl. „Taky mě to napadlo. Poskytl Fredovi příležitost k útoku.“</p> <p>„To je i můj názor,“ přidala se Jax.</p> <p>„Nemusí to být on,“ řekl Alex. „Vlastně to nemusí být žádný z nich. Ale musíte udělat co nejdůkladnější prověrku a zjistit, jestli objevíte něco problematického. A pokud na něco takového přijdete, může to znamenat, že by se ten člověk mohl dát snáze ovlivnit, aby se obrátil proti nám.“</p> <p>Hal přikývl. „Než jsem vzal tuhle práci ve správní radě nadace, dělal jsem u FBI. Jestli si někdo z nich nemyl ve třetí třídě uši, zjistím to.“</p> <p>„Nezapomínejte na to, že lidé, se kterými máme co do činění, jsou zabijáci,“ upozornila ho Jax. „Udělejte to co nejrychleji. Jestli někdo z nich pracuje proti nám, jsou ve velkém nebezpečí i všichni ostatní členové nadace. Jakýkoliv zrádce mezi nimi může zavést zabijáky přímo k nim.“</p> <p>Hal se zhluboka nadechl. „Jsou to bezvadní lidé. Alespoň ti, kteří jsou čistí. Obětovali své víře ve smysl naší organizace hodně. Zasvětili své životy ochraně lidí ve vašem světě. Právě teď čistí krev, aby se vyhnuli případným problémům.“</p> <p>Jax přikývla. „To je další důvod pro zajištění jejich bezpečnosti. Nikdo z nás nechce, aby se něco stalo dobrým lidem.“</p> <p>„Chcete, abych vám našel nějaké místo, kde byste přečkali noc? Z Nebrasky sem je to dlouhá cesta. Ráno se můžeme zase sejít a vy se jich můžete zeptat na další podrobnosti o pozemcích, které by mohly být užitečné.“</p> <p>„Udělali jsme, co bylo potřeba,“ řekl Alex. „Smlouva o převodu vlastnictví je podepsaná. Území je teď podle zákona moje a jsem zároveň hlavním správcem nadace. Právní úkony jsou splněny.“</p> <p>Ve slabém svitu vzdálené lampy spatřil Alex na Halově tváři úsměv. „Zachoval bych se stejně. Jednat na svou pěst a být co nejdál od lidí, kteří vás znají, je v současné chvíli nejbezpečnější.“</p> <p>Alex se zamračil, když ho napadlo zeptat se ještě na jednu věc. „V té knize, kterou společnost už po staletí uchovává, je nějaká zmínka o něčem, co se nazývá průchod?“</p> <p>„Průchod?“ Hal zavrtěl hlavou. „Ne. Nikdy jsem o tom neslyšel. Ale na jednom místě se píše, že osoba určená Pravidlem devítek bude znát tajemství. Možná je tím míněn ten průchod.</p> <p>Ale poslyšte,“ pokračoval Hal, „v knize je ještě jedna věc, ke které jsme se kvůli tomu útoku nedostali.“</p> <p>„A co to je?“ zeptal se Alex.</p> <p>Hal postrčil předmět, který předtím položil na kapotu, směrem k Alexovi. „Nůž, který jsme vám ukázali. Nedostali jsme se k tomu, abychom vám řekli, že v knize se hovoří o tom, že nůž musíte dostat vy, protože ho budete potřebovat.“</p> <p>„Víte to jistě?“ zeptala se Jax.</p> <p>Hal přikývl. „Svým způsobem celá kniha, především ta část o Pravidle devítek, ale i ty další, opisuje jen dlouhou a složitou cestu, jak najít osobu, které se musí nůž předat.“</p> <p>„A co s ním mám dělat? Jaký má účel?“</p> <p>Hal pokrčil rameny. „O tom se, bohužel, kniha nezmiňuje. Stojí v ní, že ho musíte dostat, ale už neříká proč. V jistém smyslu je celým účelem Daggettovy nadace zajistit, abyste ten nůž dostal.“</p> <p>Alex otevřel černou schránku a prohlédl si stříbrný nůž. Světlo jediné lampy u vchodu do motelu se odrazilo od ozdobného písmene R.</p> <p>Alex vzdychl. „Takže členové nadace v tom smyslu splnili svou úlohu − alespoň prozatím. Teď je to na mně.</p> <p>Kromě toho se tu stejně nechci moc zdržovat, abych neposkytl těm druhým lidem důvod chytit členy nadace a mučit je, aby od nich získali informace o nás a našich dalších plánech. Nemají předpoklady čelit lidem, kteří nás pronásledují.“</p> <p>„Jsou to dobří lidé, ale máte pravdu: nepřemýšlejí jako my. Většina lidí není schopná uvažovat dostatečně paranoidně. Jsem moc rád, že vy tuhle vlastnost podle všeho máte.“</p> <p>Alex se usmál. „Taky byste byl paranoidní, kdyby vás pronásledovali zabijáci z jiného světa.“</p> <p>„Asi jo,“ řekl Hal se smíchem. Z vnitřní kapsy bundy vytáhl nějaké papíry a rozložil je na kapotě džípu. Vyndal baterku.</p> <p>„To jsou některé mapy, které by se vám mohly hodit.“ Rozložil mapu státu Maine a posvítil na ni. „Zakreslil jsem do ní hranice území, které patří nadaci − a teď tedy vám − protože na žádné mapě není oficiálně označené. Nejlepší bude, když pojedete po téhle dálnici. Pak to vezměte touhle silnicí přes Westfield.“</p> <p>Hal poklepal silným prstem na vyznačené město. „Většina lidí, kteří mají namířeno do Baxterského národního parku, to bere přes Westfield. Je to turistické město, které se stalo cílem samo o sobě. Turisté tam najdou spoustu umění, řemesel, starožitností a podobných lákadel.</p> <p>Nezamíříte však do Baxterského národního parku, ale pojedete po téhle silnici, která odbočuje hned za Westfieldem. Pojedete tudy,“ řekl a ukazoval jim cestu na mapě. „Po ní se dostanete až k vašim pozemkům, tady…</p> <p>Je to asi dvě, dvě a půl hodiny jízdy z Westfieldu. Budete se vzdalovat od civilizace. Pokud budete potřebovat jídlo a vybavení, nebo naftu, nakupte to všechno ve Westfieldu, protože dál už jsou jen lesy.“</p> <p>„A jsou na pozemcích nějaké cesty?“ zeptal se Alex.</p> <p>„Ano, pokud máte náhon na všechny čtyři kola. Váš džíp je ideální.“</p> <p>„Dobře.“</p> <p>Hal vytáhl zpod mapy list papíru. „Nakreslil jsem vám ještě tenhle plánek. Tady je ta silnice, kterou jsem vám ukazoval na mapě, a tady jsem vyznačil soukromou cestu, která už na mapě zakreslená není. Po té dojedete až k rozsáhlému území nadace. Tady jsem napsal kombinace na otevření zámků. Brána je stále zamčená, aby tam nikdo nechodil.</p> <p>Tyhle cesty na celém území jsou sjízdné jen terénním autem. Stejně se nedá zajet moc daleko. Zbytek cesty ke Hradní hoře musíte dojít pěšky. Tady je,“ řekl a poklepal prstem na plánek. „Označil jsem vám ji.“</p> <p>„Díky,“ řekl Alex. „To nám moc pomůže.“</p> <p>Hal k nim napřáhl ruku. Alex i Jax mu s ní potřásli.</p> <p>„Zavolám svým lidem a řeknu jim, že vás můžou očekávat někdy zítra odpoledne,“ řekl Hal. „Dám jim popis vašeho auta a poznávací značku, aby se nevyděsili, až ho uvidí.“</p> <p>„Dobrý nápad,“ poznamenal Alex.</p> <p>„Řeknu jim, aby vám kryli záda a ujistili se, že vás na pozemcích nikdo nesleduje.“</p> <p>„Díky, ale obávám se, že je to zbytečné. Ti lidé se umí zčistajasna vynořit kdekoliv.“</p> <p>Hal si povzdechl. „Toho jsem se bál.“ Podal Alexovi další list papíru. „Tady je mé číslo. Je to nový telefon, ještě nepoužitý. Zavolejte, když budete cokoliv potřebovat. Jestli to bude nutné, přijedu s celou armádou.“</p> <p>Alex se usmál. „Zavolám.“ Když složil mapu, všiml si malé obálky. „Co je to?“</p> <p>Hal se zamračil a vzal si ji od Alexe. „Nevím. Než jste přijeli, položil jsem si mapy na stůl. Musel jsem to pak sebrat s nimi a nevšiml si toho.“</p> <p>Převracel ji v ruce. Ani z jedné strany na ní nebylo nic napsáno. Roztrhl ji. Rozložil papír, který z ní vyndal, a chvíli si ho prohlížel.</p> <p>„Stojí tu: Hamburg, Německo, 7:15 místního času, a Londýn, Anglie, 6:30 místního času.“</p> <p>Alex si od něj vzal papír a prohlédl si ho. Slova byla napsána úhledným rukopisem. Vrátil ho Halovi.</p> <p>„Napadá vás, co by to mohlo znamenat?“</p> <p>„Nemám tušení.“</p> <p>„No, máme před sebou ještě dlouhou cestu. Musíme vyrazit.“</p> <p>Když Alex i Jax nastoupili do džípu, Hal přistoupil k okýnku u řidiče. „Buďte opatrný, Alexi.“ Sklonil hlavu, aby viděl na Jax na vedlejším sedadle. „A vy taky. A prosím vás, dohlédněte na něj.“</p> <p>„Proto jsem tady,“ řekla s úsměvem.</p> <p>„Všichni jsme hodně dlouho čekali, až se konečně ujmete svého dědictví, Alexi. Byli bychom nešťastní, kdyby vás někdo zavraždil, právě když vás máme hlídat.“</p> <p>Alex mu nechtěl říct, co si o svých šancích na úspěch myslí. „Vy buďte taky opatrný, Hale.“</p> <p>Alex otočil klíčkem v zapalování.</p> <p>Nic se nestalo. Alex vzdychl.</p> <p>„Hale, strčil byste do mě? Zlobí mě startér.“</p> <p>Hal se opřel o přední sloupek. „Když se vám to stane na pozemcích, dostanete se do potíží. Na těch hrbolatých a kamenitých cestách nepůjde džíp roztlačit. Poslyšte, předpokládám, že máte v plánu zastavit se na noc ve Westfieldu.“</p> <p>„To máme,“ potvrdil Alex. „Pokud nám nedoporučíte lepší místo.“</p> <p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Hal. „Moc možností nemáte, pokud nechcete přespat v autě, což bych vám nedoporučoval. Mohl by si vás všimnout někdo, kdo nemá právě přátelské úmysly. Je to nebezpečné. Lepší je přespat v nějakém motelu.“</p> <p>„To si myslím taky.“</p> <p>„V té oblasti hodně lidí jezdí terénními auty. Ve Westfieldu je prodejna i servis džípů. Měl byste se tam hned ráno zastavit a nechat si vyměnit startér. Mezitím si můžete nakoupit zásoby a potřebné vybavení.“</p> <p>„Díky za radu. Nevěřil byste, jak dlouho tu opravu už odkládám.“</p> <p>„Dávejte na sebe pozor,“ řekl Hal a zatlačil. „Hned jak prověřím ostatní členy nadace, odjedu na pozemky, abych byl nablízku, kdybyste mě potřeboval,“ řekl už v běhu vedle džípu.</p> <p>Alex, jakmile měl dostatečnou rychlost, pustil spojku. Motor bez problémů naskočil. Alex zamával Halovi na rozloučenou, pak vytáhl okýnko a vyjel z parkoviště na Hammondskou ulici.</p> <p>„Můžeš si zdřímnout, jestli chceš,“ řekl Jax.</p> <p>„Radši budu hlídat. Cainovi lidé na nás někde venku v té tmě čekají.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>52.</p> <p>„Mohla bych vidět váš řidičský průkaz?“ otázala se mladá žena v recepci.</p> <p>Alex pohlédl oknem ven na Jax, aby se ujistil, že je v pořádku. Modrý nápis ‚Volné pokoje‘ jí osvětloval tvář, jak seděla v džípu a čekala na něj. I když byl unavený, neustále si musel připomínat, aby zůstal ostražitý.</p> <p>Alex jí podal řidičák na jméno Hank Croft. Pod sklem na pultě byly brožurky o místních pamětihodnostech, leták půjčovny kajaků, muzea těžby dřeva a zajímavostí v okolí. Našel tam i jídelní lístky několika místních restaurací.</p> <p>Alex nevěděl, jestli mu falešné jméno pomůže svést ze stopy jejich pronásledovatele. Aby se dostal na území nadace, musel tam dojet z Westfieldu, anebo objet celé město a dojet tam z druhé strany, případně se dalo ještě přijet od severu. To byly jediné tři možnosti, jak se dostat na vyznačené cesty na pozemcích, nebo alespoň do jejich blízkosti. Určitě na ně čekali na všech příjezdových cestách. Ti lidé budou mít jejich popis.</p> <p>Pokud tam Alex nespadne z nebe, nemá naději dostat se tam nepozorovaně. Cainovi lidé mají výhodu v tom, že vědí, kam přesně Alex s Jax míří, zatímco oni nedokážou určit, kdo je z jiného světa a sleduje je, připraven kdykoliv udeřit.</p> <p>Pokud Alex věděl, hotel Westfield Inn mohli klidně řídit lidi z jiného světa, stejně jako deváté patro Růžového domova. Jeho i Jax mohou přepadnout a zabít ve spánku. Napadlo ho, jestli nezačíná být příliš paranoidní. Vzhledem k tomu, co všechno věděl, uvažoval, jestli je to ještě možné.</p> <p>Mladá žena mu vrátila průkaz. „Děkuji, pane Crofte. Tady máte klíč a účet.“ Naklonila se přes pult a ukázala doprava. „Pojedete až na konec budovy a zahnete k zadnímu vchodu. Pokoj je na levé straně.“</p> <p>„Díky.“ Alex si vzal klíč a účet. „Můžete mi ještě říct, kde bych tu našel prodejnu džípů?“</p> <p>„Jistě.“ Ukázala opačným směrem. „Pojedete po silnici do města. Je to asi dvě stě metrů odtud. Ze silnice je vidět. Najdete ji po pravé straně. Nemůžete to minout.“ Zasmála se pro sebe. „Westfield zase není tak velký.“</p> <p>Alex projel poměrně zaplněným parkovištěm a bez potíží našel jejich pokoj. Vzal si s sebou schránku s nožem. Bál se ji spustit z očí.</p> <p>Když vešel do pokoje, rozsvítil malé světlo nade dveřmi. Červeně svítící číslice na hodinách na nočním stolku mu prozradily, že je něco po půlnoci. Byl k smrti unavený a téměř usínal v chůzi. S rukou na pistoli v pouzdře zkontroloval skříň a koupelnu.</p> <p>„Co tvoje ruka?“ zeptal se Jax, když prohlédl pokoj a zakryl zrcadla.</p> <p>Jax vypadala stejně ospale. „Je to dobré.“</p> <p>„Lhářko,“ řekl a zatáhl závěsy přes malé okno. Představil si venku ve tmě oči, které ho pozorují a vyčkávají.</p> <p>Jax se rozhlédla po malém pokoji a pak hodila pytel na postel. V pokoji to vonělo nějakým čisticím prostředkem po borovicích. Barevně byl pokoj a jeho vybavení laděn do modré v kombinaci s hnědou. Jak byl Alex ospalý, postel mu připadala úžasně lákavá.</p> <p>Trochu ho znepokojovalo, že je tak blízko cíli, a dosud nevymyslel žádný solidní plán, co budou dělat. Dost ho deprimovalo pomyšlení, že je středobodem tolika věcí, které k němu směřovaly a spoléhaly na něj. Cítil se jako podvodník: bezvýznamný člověk předurčený osudem, aby učinil nemožné.</p> <p>Otočil se k Jax, která mu položila ruku na rameno, jako by mu četla myšlenky a chtěla ho trochu povzbudit.</p> <p>Odhrnul jí pramen světlých vlasů z tváře. „Napadá tě něco, jak bychom Caina zastavili?“</p> <p>„Jistě. Mám jeden nápad.“</p> <p>Alex si ji nedůvěřivě prohlédl. „A jaký?“</p> <p>„Ty jediný mu můžeš otevřít průchod. Můžu tě zabít a pak mu bude průchod k ničemu.“</p> <p>Alex se nemohl ubránit smíchu. „Tak proč to neuděláš?“</p> <p>Objala ho, přitiskla se k němu a hlavu si položila na jeho rameno. „Protože pak by svět byl smutný a prázdný.“</p> <p>Až ho Jax opustí, rozhodně pro něj takový bude.</p> <p>Alex byl tak unavený, že sotva stál. Po celém dnu za volantem, hrůze prožité v Bangoru, a po zažitém strachu, že je Jax vážně zraněná, cítil nesmírnou únavu. Následná dlouhá jízda nocí z něj vysála poslední zbytky energie.</p> <p>Zdálo se, že ztratil i kuráž, takže se vstříc tomu, co je čekalo, díval jen s beznadějí a zoufalstvím. V duchu nemohl zaplašit myšlenku, že je oba nečeká nic jiného než smrt.</p> <p>Posadil se na postel. Jax si sedla vedle něj, jednu ruku stále kolem jeho pasu. Když se položil, lehla si také. Společně se vysoukali nahoru, aby měli polštáře pod hlavou.</p> <p>Na tomto vzdáleném, opuštěném místě a na své beznadějné a osamělé misi nacházeli jedinou útěchu v tom, že mají jeden druhého. V objetí oba mlčky prožívali stejný pocit z toho, jak nesmírně těžký úkol před sebou mají a že alespoň dočasně unikli před neznámými hrůzami.</p> <p>Přivinuli se k sobě a něžně se políbili. Jax byla v jeho náruči tak teplá a živá, že mu to vlilo naději do žil, že má život přeci jen účel a smysl. Její polibek byl tak dokonalý a láskyplný, jak si jen dovedl představit.</p> <p>Někdy v průběhu událostí − od chvíle, kdy mu Jax poprvé vstoupila do života v Nebrasce − si zcela podmanila jeho srdce. Tajemstvím pro něj zůstalo, kdy se to přesně stalo. Svým způsobem mu připadalo, že ji znal odjakživa, a vždycky věděl, že nechce být s nikým jiným než s ní. Nikdo jiný neexistoval.</p> <p>Z jejího polibku poznal, že cítí totéž.</p> <p>V tu chvíli bylo jejich splynutí dokonalé. Nemohla existovat lepší útěcha po všech těch potížích, které museli překonat. Bez ohledu na to, co se stalo, byli spolu. To se mu zdálo ze všeho nejdůležitější a nejbáječnější.</p> <p>V objetí usnuli, ani se nestihli svléknout.</p> <p>Alex se probudil leknutím. Jax, která mu stále ležela v náručí, se probudila také. V šeru pokoje mu chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je. Slabé denní světlo pronikalo dovnitř kolem závěsu. Světlo v koupelně stále svítilo. Podíval se na červené číslice na hodinách vedle postele. Ukazovaly pár minut po sedmé.</p> <p>Alex zívl. Chtělo se mu ještě spát. A rád by zase držel Jax v náručí.</p> <p>Ale nemohl. Musel zajet s džípem do města a zkusit přemluvit místního obchodníka, aby mu vyměnil startér na počkání. Usoudil, že když mu dá předem velké spropitné, mohl by být ochotnější.</p> <p>„Mám čas na koupel?“ zeptala se Jax.</p> <p>„Určitě. Já zajedu s džípem do města a nechám vyměnit startér. Zatím máš čas na co chceš. Pak budeme muset zajít nakoupit nějaké věci, které budeme potřebovat, a mezitím snad ten startér vymění.“</p> <p>Překulila se na něj. „A máme čas na další polibek?“</p> <p>Místo odpovědi ji k sobě přivinul. Vlasy jí sklouzly přes ramena a zahalily mu obličej, jako by i její vlasy chtěly být blízko něj. Po dlouhém a slastném polibku se nadzvedla. Prstem mu odhrnula vlasy z čela. „Nikdy jsem neměla nikoho tak moc ráda jako tebe.“</p> <p>„Já cítím totéž.“</p> <p>„A co Bethany?“ otázala se s uličnickým výrazem.</p> <p>„Tak tu určitě ne,“ řekl vážně, než si ji zase přitáhl k sobě a znovu ji políbil.</p> <p>Když skončili, opět se nadzvedla. „Co uděláme s námi?“</p> <p>„Jak to myslíš?“</p> <p>Pokrčila rameny a odvrátila pohled. „No, nejsem z tohoto světa. Pokud najdu nějaký způsob, jak to udělat, musím se vrátit zpátky.“</p> <p>Právě se dotkla Alexova citlivého místa. Věděl, že po ní nemůže chtít, aby se otočila zády k lidem, kteří se na ni spoléhají. Nevěděl, kdo nebo čím ve svém světě je, ale pochopil, že je důležitou osobou a že ji lidé potřebují.</p> <p>„Co když existuje cesta, jak bych mohl jít s tebou?“</p> <p>Vzdychla. „Kéž by… Ale ty se do mého světa nikdy nemůžeš dostat. Neexistuje způsob, jak to udělat. Bez jiskry daru, který my všichni máme, se nemůžeš do mého světa dostat. Zemřel bys, kdyby ses o to jen pokusil. Když otevřeš průchod, nemůžeš ho sám použít. Mně se tím otevře cesta domů. Musím…“</p> <p>Alex polkl při bolestném pomyšlení na její odchod z tohoto světa, při představě, že ho opustí. „Možná nebudu schopen přijít na to, jak ten průchod otevřít.“</p> <p>„Nedělej si plané naděje,“ řekla s povzdechem. „Jsi Alexander Rahl.“</p> <p>„No, kdoví. Možná si s tím ani nebudeme muset dělat starosti.“</p> <p>Stáhla obočí. „Co tím myslíš?“</p> <p>„Pokud to Cainovi vyjde, budeme dřív mrtví.“</p> <p>Opět se usmála. „Máš zvláštní způsob, jak mě rozveselit, i když mi puká srdce.“</p> <p>„Tak to bys mě mohla ještě políbit.“</p> <p>Udělala to. Její polibek zastínil všechny předchozí. Alex při něm zapomněl na všechno, kromě ní. Cítil se naplněný, jako by do této chvíle ani nežil. V tom okamžiku poprvé v životě pocítil absolutní, dokonalé štěstí.</p> <p>Nakonec se zadýchaně odtáhla. Alex si pomyslel, že ho nikdy neomrzí se na ni dívat. Byla to nejdokonalejší žena, jakou kdy poznal. Byla tak nádherná, že po ní bolestně zatoužil.</p> <p>„Tak,“ zašeptala s pohledem upřeným do jeho očí, „a máme čas i na něco víc než polibek?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>53.</p> <p>Alex se nemýlil − stodolarovka přijímacímu technikovi v servisu mu zajistila příslib rychlého vyřízení. Bál se mu dát falešný řidičák, protože papíry na džíp byly na jeho jméno, a tak použil pravý.</p> <p>„Tak jo, pane Rahle,“ řekl mu technik, „opravíme vám to přednostně, abyste mohl pokračovat v dovolené. Dáte mi na vás nějaký telefon, abych vám mohl zavolat, až to bude hotové?“</p> <p>„Bohužel se mi vybil mobil. Stejně si potřebuju ještě něco vyřídit, tak se tu stavím, až půjdu zpátky,“</p> <p>„Dejte nám dvě hodinky.“ Ukázal za sebe. „Jestli chcete, můžete počkat v salonku v prodejně a já vám řeknu, až to doděláme.“</p> <p>„Jak jsem říkal, ještě musím něco zařídit, takže se zastavím později.“</p> <p>„Budeme tady. Ven se dostanete přes salonek v prodejně.“</p> <p>Alex mu poděkoval a prošel kolem řady dalších džípů, které zřejmě také čekaly na opravu. Ocelově šedá obloha vypadala jako peřina, která se chystá spadnout na město a celé ho přikrýt.</p> <p>Jak Alex procházel salonkem v prodejně, zaslechl z puštěné televize slovo ‚Hamburk‘ a zarazil se.</p> <p>Televizní komentátor ranních zpráv právě informoval o rozsáhlém požáru v hotelu v německém Hamburku. Poplašný systém v hotelu podle prvních informací nefungoval a hasiči zápasili s nedostatkem vody přímo na místě. Bylo hlášeno hodně obětí.</p> <p>„O čtvrt hodiny později,“ oznamoval hlasatel, „se v Londýně odehrála další tragédie, když rozjeté nákladní auto vjelo do davu lidí před hlavním nádražím. Podle tamních zdrojů při neštěstí přišlo o život nejméně jedenáct lidí a mnozí další utrpěli vážná zranění. Řidič z místa činu zmizel. Policie po něm pátrá a doufá, že ho brzy dopadne. Jedná se o nejhorší neštěstí v posledních letech.“</p> <p>Alex stál jako opařený a hlavou se mu honily chmurné myšlenky, zatímco ještě chvíli sledoval zpravodajství ze světa, jestli řeknou další podrobnosti. Komentátor však pokračoval zprávou o globálním summitu v Japonsku o světovém ekonomickém růstu, kterého se měli v následujících dnech účastnit představitelé průmyslově vyspělých států.</p> <p>Alex si vzpomněl na obálku s poznámkou, kterou Hal přinesl spolu s mapami z hotelového pokoje v Bangoru. Zmiňovala se v ní dvě města − Hamburk a Londýn. Časové údaje u jednotlivých měst byly ranní časy čtvrthodinu od sebe. Věděl jistě, že to není žádná náhoda.</p> <p>Vyběhl ven a hnal se ulicí směrem k hotelu, protože náhle pocítil naléhavou potřebu být s Jax. Vrazil do pokoje a našel ji přecházet po místnosti. V ruce držela obálku.</p> <p>„Zazvonil telefon, tak jsem ho zvedla. Osoba na druhém konci mi oznámila, že Hank Croft má na recepci dopis. Tak jsem tam pro něj došla. Chtěli nějaký průkaz totožnosti, tak jsem jim ukázala tu kartičku, co nám dal Mike Fenton, s mojí fotkou a na jméno Jenna Croftová. Dali mi tohle.“</p> <p>Jax mu podala obálku. Bylo na ní uvedeno jen jméno: pan Hank Croft.</p> <p>Alex obálku otevřel. Uvnitř byl složený list papíru. Poznal ten pečlivý rukopis. Byl stejný jako na papíru, který objevil v obálce Hal Halverson.</p> <p>Jax si nervózně kousala spodní ret, zatímco Alex četl. „Tak co to je?“</p> <p>„Seznam měst − Springfield, Scranton, Raleigh, Tampa, Mobile, Indianapolis, Fort Worth, Grand Rapids, Denver, Bismarck, Winnipeg, Provo, Sydney, Boise, Eugene, Mexico City, Bakersfield. A pod tím je napsáno ‚teď‘.“</p> <p>Alexovi se třásly ruce, jak v nich papír držel.</p> <p>„Víš, co to znamená?“ zeptala se.</p> <p>„Myslím, že vím, ale doufám, že se mýlím.“</p> <p>Zapnul televizi. Záběry zmatku a křičících lidí ho zasáhly jako rána pěstí.</p> <p>V levém horním rohu obrazovky svítil nápis ‚mimořádné zprávy‘ a pod tím ‚Teroristické útoky otřásly celým národem‘. Na informačním proužku ve spodní části obrazovky se postupně ukazoval seznam měst, odkud byly hlášeny útoky − všechna města ze seznamu, který držel Alex v ruce.</p> <p>„Protože stále přicházejí další zprávy, prezident slíbil, že během hodiny vydá krátké prohlášení,“ řekla moderátorka. „Právě dostáváme zprávy, že starostové měst a guvernéři po celé zemi…“ Žena pohlédla stranou na někoho nebo něco mimo záběr kamery. Vypadala otřeseně.</p> <p>„Právě jsme dostali zprávu z Floridy.“ Odkašlala si. „Podle místních zpravodajů vypukl v Hamiltonské střední škole v Tampě rozsáhlý požár. Nabídneme vám živý vstup od našeho zpravodaje přímo na místě.“</p> <p>Na obrazovce se objevil muž v šedém obleku s mikrofonem v ruce. V pozadí za ním stoupal k modré obloze sloup černého dýmu.</p> <p>„Zástupkyně krajského odboru školství tady v Tampě, Loretta Deanová, před malou chvílí vydala stručné prohlášení, že oheň zachvátil posluchárnu Hamiltonské střední školy. Z jiných, nejmenovaných zdrojů máme informace, že se tam studenti shromáždili hned po příchodu do školy, aby byli poučeni, jak se vypořádat s děsivými zprávami o útocích nožem na školách v Raleigh a Indianapolis. Právě v průběhu přednášky vypukl požár.</p> <p>Jak můžete vidět za mnou, požár byl rozsáhlý. Několik studentů, se kterými jsme mluvili a kterým se podařilo z hořící školy utéct, nám sdělilo, že když se zkoušeli dostat z posluchárny ven, dveře byly zamčené. Uvnitř nastala panika a několik studentů bylo ušlapáno. Podařilo se nám z nejmenovaných zdrojů zjistit, že všechny dveře byly zajištěny řetězy a že víc než tři stovky studentů i učitelů byly uvězněny v posluchárně, dokud se hasičům nepodařilo řetězy přestřihnout. Představitelé školy tvrdí, že dveře nikdy nebyly zajišťovány řetězy. Dosud nikdo oficiálně neřekl, kolik studentů se udusilo kouřem a zemřelo, než se k nim dostala pomoc.“</p> <p>Reportéra vystřídaly záběry na zděšené a plačící rodiče, kteří dorazili na místo neštěstí.</p> <p>Alex přepnul na jiný program. Moderátor vyjmenovával další města ze seznamu, který držel Alex v ruce. „Útoky nožem v Mobile a Springfieldu se všechny odehrály v základních a mateřských školách, zatímco ve Scrantonu a Eugenu teroristé zaútočili v místních nemocnicích. Ve Winnipegu a Boise pachatel zabíjel při ranní bohoslužbě. Vedení potvrzuje, že pacienti a personál domova důchodců ve Springfieldu se také stah obětí útoku s nožem, ale odmítá sdělit počty mrtvých.</p> <p>Podle nepotvrzených informací všechny oběti těchto útoků měly podříznuté hrdlo a všechny útoky charakterizuje stejná metoda.</p> <p>Ve škole v Grand Rapids zahnala přivolaná policejní hlídka dva útočníky s nožem, kteří se dostali do třídy a zabili neupřesněný počet středoškoláků, do knihovny. Pak čekala na příjezd posil. Jednotka rychlého nasazení provedla útok na knihovnu, kde se podezřelí zabarikádovali. Nejmenovaný zdroj od policie sdělil, že když se zásahová jednotka dostala dovnitř, po útočnících nenašla ani stopu. Právě probíhá důkladné prohledávání okolí.“</p> <p>„Nikdy je nenajdou,“ zašeptala Jax s pohledem upřeným na obrazovku. Po tvářích jí tekly slzy.</p> <p>„Dostáváme také průběžně zprávy o útocích v Mexico City. Odborníci na terorismus, se kterými jsme mluvili, jsou šokováni posledním vývojem situace, která se v několika minutách rozrostla v celosvětovou krizi. Podobné útoky kromě Mexika hlásí i Kanada, Anglie a Německo. Nepotvrzené zprávy o útocích přišly i z Austrálie.“</p> <p>Na obrazovce se objevil reportér u dalšího požáru. „Tady v Denveru panuje zmatek v okolí továrny na výrobu generátorů pro větrné turbíny. Zástupci vedení továrny nám řekli, že v hlavní výrobní hale zůstalo uvězněno přes sto dělníků, když požár vypukl.</p> <p>Překvapivé útoky a vraždění dělníků odcházejících z továren na předměstí Denveru jen dále zaměstnává už tak vytížené pohotovostní jednotky, stejně jako požáry ve dvou denverských nemocnicích. Oba požáry jsou už snad pod kontrolou. Přestože mnoho lidí mluví o úmyslných teroristických činech, z oficiálních míst se ozývá varování, aby lidé nedělali ukvapené závěry.</p> <p>Zatím se počet obětí všech těchto útoků z dnešního rána šplhá na celém světě ke stovkám. Ze zpráv vyplývá, že ve všech případech byly teroristické útoky provedeny tím nejkrutějším možným způsobem, kdy oběti byly buď uvězněny v hořících budovách, nebo jím byla, podle dosavadních informací, podřezána hrdla.</p> <p>Dosud se k útokům nepřihlásila žádná skupina.</p> <p>Před chvílí vydal prezident krátké prohlášení, ve kterém vyzývá ke klidu, navzdory sílícímu volání po potrestání zločinců. Projevil zároveň hlubokou soustrast s rodinami obětí.</p> <p>Žádná teroristická skupina se dosud nepřihlásila k odpovědnosti za hrůzné činy, ale ani se nepodařilo nějakou skupinu s útoky spojit. Experti se shodují na tom, že žádný z útoků nemá charakteristické rysy činů páchaných jakoukoliv známou teroristickou skupinou, samozřejmě kromě jejich brutality, počtu obětí a toho, že si berou za cíl nevinné lidi.</p> <p>Představitelé armády, se kterými jsme mluvili a kteří si přejí zůstat v anonymitě, říkají, že útoky nesou stopy nevídané koordinace a organizace. V reakci na komentáře mnoha lidí se náměstek ministryně pro vnitřní bezpečnost, Robert Franklin, vyjádřil v tom smyslu, že je ještě příliš brzy na úvahy, že útoky mají být nějakým druhem poselství. Dále slíbil, že ti, kteří jsou za útoky zodpovědní, budou dopadeni a předáni spravedlnosti.“</p> <p>Alex vypnul televizi.</p> <p>Třesoucími se prsty složil papír se seznamem měst a zastrčil si ho do kapsy.</p> <p>„Jdeme.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>54.</p> <p>Když vyšli z motelu a spěchali směrem do centra Westfieldu, Jax položila Alexovi ruku na záda v tichém porozumění. Oba mlčeli. Nečekaný vývoj událostí je úplně vykolejil a vyděsil.</p> <p>Radell Cain právě převrátil všechno vzhůru nohama. Předtím Alex nevěděl, co má dělat, ale jeho úkol se aspoň zdál jasný. Teď cítil ochromující šok a hrůzu. Už se nejednalo jen o to, aby zabránil Radellu Cainovi v přístupu k průchodu. Ve světle způsobeného chaosu náhle všechno dostalo nový rozměr.</p> <p>Zatažená obloha jakoby vystihovala jejich náladu. Den byl náhle tichý a tmavý.</p> <p>„Stydím se za to, že sem přišli lidé z mého světa a tohle provedli,“ řekla Jax, když míjeli pekařství.</p> <p>Alex si přehodil pytel na druhé rameno, aby ji mohl vzít za ruku, a spěchali dál po chodníku.</p> <p>„Nemusíš se cítit provinile jen proto, že ti zabijáci přišli ze světa, ve kterém žiješ. Tys sem přišla pro pomoc, abys je mohla zastavit. A riskuješ přitom vlastní život. Nemáš nejmenší důvod se stydět.“</p> <p>Vděčně mu stiskla ruku. Viděl, jak jí po tváři stéká slza.</p> <p>„To já jsem měl něco udělat,“ pronesl nakonec do ticha. „Od začátku ses mě snažila upozornit na to, jak jsou ti lidé krutí. Ty ses aspoň pokusila něco udělat. Ale já neposlouchal. Kdybych ti uvěřil hned poprvé, kdybych jednal dřív, možná by se tohle nestalo.“</p> <p>„Neobviňuj se ani ty, Alexi. Za všechno je zodpovědný Radell Cain.“</p> <p>„Ale možná jsem mohl −“</p> <p>„Ne, nemohl. Nenech se od něj lapit do pasti a začít o sobě pochybovat. Sledoval tě a jednal podle toho, co jsi dělal, a nezáleželo na tom, kdy jsi to dělal. Kdybys jednal dřív, jen by si pospíšil a udělal tohle dřív.</p> <p>Poslal nám vzkaz. Nic z toho, co kdokoliv z nás udělá, ho nezastaví. Kdybychom se sem dostali dřív, provedl by ty útoky taky dřív.</p> <p>Viděla jsem ho dělat tyhle věci už předtím. Tímto způsobem on přemýšlí. Zabije tolik lidí, kolik bude muset, jen aby dosáhl svého. Nikdy mě nenapadlo, že přenese své bezohledné metody sem, do tohoto světa. Byla jsem bláhová, že jsem nepředpokládala, že přesně tohle udělá.“</p> <p>Alex si pročísl vlasy. „Nechápu to. Nevidím důvod k hromadným vraždám po celém světě. Od začátku se snaží nás dostat. Nechal mi v motelu ten vzkaz, takže musel vědět, kde jsme. Mohl nás napadnout ve spánku. Proč místo toho udělal tohle? Čeho tím chce dosáhnout?“</p> <p>„Obávám se, že změnil taktiku.“ Jax na něj krátce pohlédla. „Předal ti ten vzkaz, aby ti oznámil, že zná tvé falešné jméno, které ti zařídila Daggettova nadace, aby tě před ním ochránila. Chtěl, abys pochopil, že se před ním nemůžeš schovat, že nejsi nikde v bezpečí, protože tě všude najde.</p> <p>Dal ti seznam těch míst, abys pochopil, že za ty útoky je odpovědný on. Chtěl ti dát najevo rozsah svých možností.“</p> <p>Alex pozorně sledoval hustý provoz na hlavní silnici procházející městem, aby se ujistil, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí.</p> <p>Vzdychl. „Zřejmě máš pravdu. Celé to promyšlené krvavé představení bylo určené jenom mně. Proklouzli jsme mu mezi prsty už dřív, jako třeba v Růžovém domově. Tohle je trest za to, že jsme mu zmizeli. Dává mi tím najevo, že pokud neudělám, co chce, může zabíjet nevinné lidi po tisících.“</p> <p>„Bojím se, že je to tak, jak říkáš. Zabijáci, které poslal, se nemusí bát dopadení a potrestání. Mohou klidně zabíjet nevinné a bezbranné lidi, a kdyby to vypadalo, že je někdo zastaví, stačí aktivovat záchranné spojení a v okamžiku zmizí.“</p> <p>Alex potřásl znechuceně hlavou. „Ale jak může nějaká lidská bytost něco takového udělat nevinným lidem − a dokonce dětem?“</p> <p>„Mají mysl pokřivenou léty indoktrinace. Věří tomu, co jim říkají. Připadá jim, že konají dobré skutky. Jsem si jistá, že když se vrátí zpátky, Radell Cain je odmění za jejich statečnost a dobrou práci v zájmu jejich věci. Budou pyšní na to, co udělali. Cain rád odměňuje za zabíjení žen a dětí, protože ví, že takové věci vzbudí v jeho nepřátelích velký strach.“</p> <p>„No, to se mu daří,“ poznamenal Alex polohlasně spíš pro sebe.</p> <p>Odmlčeli se a v duchu se každý z nich zabýval vlastními chmurnými myšlenkami. Městečko Westfield bylo typické malé novoanglické turistické město. Všechny dřevěné baráčky byly staré, nahnuté a blízko sebe. Provoz na silnici procházející středem města byl pomalý a brzdili ho turisté, kteří v postranních ulicích zkoušeli najít místo na zaparkování. Malé domky podél hlavní silnice byly předělány na restaurace, obchody se suvenýry a umělecké galerie. Ve výloze realitní kanceláře, kolem které rychle prošli, byly fotografie domů na prodej.</p> <p>Alex s Jax našli obchod se sportovním a turistickým vybavením, kde chtěli nakoupit věci, které budou potřebovat. Vešli dovnitř a společně si vybírali vybavení.</p> <p>Jax přesně věděla, co budou potřebovat. Alex přizpůsoboval jednotlivé položky jejího seznamu odpovídajícím výrobkům na tomto světě. Když řekla, že budou potřebovat deky na spaní, ukázal jí spací pytle. Vybrali si malý stan pro dva, který sbalený zabíral jen málo místa v batohu. Udělala na ni dojem kvalita a nápaditost batohů a dalšího vybavení do přírody, takže mohla snížit objem potřebných věcí na minimum.</p> <p>Jak ve spěchu vybírali potřebné vybavení, musel Alex stále myslet na všechny lidi, kteří ráno zemřeli strašnou smrtí, a na všechny ty, kdo přežili, ale byli natrvalo poznamenáni hrozným zážitkem; na životy, které se navždy změnily. Každý v obchodě mluvil o teroristických útocích. Mnozí je považovali za práci islámských fundamentalistů, zatímco dvě starší ženy soudily, že jsou za ně odpovědní válčící drogové kartely.</p> <p>Všichni měli obavy, co to může znamenat. Nálada byla plná strachu a obav, že to ještě neskončilo. Někteří lidé byli toho názoru, že se násilí brzy objeví i v tak malém městě, jako je Westfield.</p> <p>Každý se obával, co bude dál.</p> <p>Alex usoudil, že co bude dál, záleží na něm.</p> <p>Když vyšli z obchodu se všemi nákupy, zastavili se ještě v minimarketu a nakoupili zásoby jídla. Pak se šli podívat, jestli už je hotový džíp. Servisní technik Alexe ujistil, že za chvilku budou hotovi, a navrhl, aby zatím počkali v salonku. V prodejně byla zapnutá televize a neustále přinášela další podrobnosti o zabíjení. Alex se na to už nemohl dívat. Kromě toho přemýšlel tak usilovně, že na jednom místě sedět nevydržel. Musel chodit.</p> <p>Když vyšli ven, v umělecké galerii, přímo proti prodejně džípů, zahlédl něco znepokojivě povědomého. Nechal přejet dva náklaďáky se dřevem, pak chytil Jax za ruku a v mezeře mezi auty přeběhli přes silnici na druhou stranu.</p> <p>Na stojanu, na předním místě ve výloze, visel velký obraz, jemuž dominovaly zlostné tahy rudou barvou. Alexovi obraz připomněl zuřivou, krvavě rudou, vražednou a výbušnou povahu záchvatu vzteku.</p> <p>Pomalu došel k výloze a zadíval se na obraz na stojanu, jako by to bylo něco hrozivého, něco vražedného. Stál jako přikovaný a upřeně na něj hleděl. Ten styl znal.</p> <p>Autor dílo krasopisně podepsal jako <emphasis>R. C. Dillion</emphasis>.</p> <p>„Co to je?“ zeptala se Jax a zamračeně na něj pohlédla.</p> <p>Neměl slov. Náhle to všechno do sebe zapadlo a jemu došly souvislosti, takže to celé najednou dávalo smysl.</p> <p>„Alexi…“ zavolala za ním Jax, když se prudce vrhl ke dveřím galerie. „Co se děje?“</p> <p>Uvnitř se Alex postavil přímo před vystavený obraz. Náhodné tahy červenou barvou zaplňovaly celou plochu plátna.</p> <p>„Co je?“ zeptala se znovu Jax.</p> <p>Alex vytáhl složený papír z kapsy a podal jí ho. „Podívej se na ten rukopis. Nečti to, jen se podívej na rukopis.“</p> <p>Jax chvíli studovala seznam měst a pak k němu vzhlédla s tázavým výrazem. „A co s tím?“</p> <p>„Podívej se na podpis na obrazu.“</p> <p>Jax pohlédla na špinavě bílý, úhledný podpis <emphasis>R. C. Dillion</emphasis>.</p> <p>„Drazí duchové,“ zašeptala. „Psala to stejná ruka!“</p> <p>„R. C. Dillion,“ pronesl Alex a konečně se na ni podíval. „R. C. − Radell Cain. Měl jsem ho celou dobu přímo pod nosem. Pozoroval mě, hrál si se mnou jako kočka s myší.“</p> <p>„Úžasné dílo, že?“ ozvala se žena v šedých šatech, zapnutých až ke krku. Přistoupila k nim se širokým úsměvem.</p> <p>„Ani nevíte jak,“ řekl Alex.</p> <p>„Autor je slibný malíř s velkou budoucností ze středozápadu a stává se po celé Americe známým průkopníkem nové reality v umění.“</p> <p>Alex poznal slova pana Martina, majitele galerie doma v Ordenu, kterými duo R. C. Dilliona často charakterizoval. Napadlo ho, jestli jim ta slova vložil do úst sám autor.</p> <p>„Nová realita,“ opakoval Alex bezvýrazně. „Ano, už jsem o tom slyšel. Kolik?“</p> <p>Trochu ji zarazilo, že chce hned znát cenu. Uhladila si bílý límeček a v duchu počítala.</p> <p>„No, jeho hodnota −“</p> <p>„Kolik za ten obraz chcete? Hotově. Hned.“</p> <p>Žena se usmála. „R. C. Dillion nedávno přijel do města, aby si dopřál trochu odpočinku v ústraní, jak mi řekl, a vystavil tady svůj obraz. Je pro nás velká čest, že svolil, abychom nabídli zájemcům jeden z jeho obrazů. Cena je dvanáct tisíc dolarů.“</p> <p>Alex měl co dělat, aby udržel vztek na uzdě, když vytahoval jednu z obálek s penězi z kapsy. Začal odpočítávat stodolarové bankovky, zatímco žena stála oněmělá úžasem, že platí hotově přímo na místě.</p> <p>Byly to peníze, které dostal jako odškodnění z pojistky za požárem zničený dům jeho dědečka. Alex si pomyslel, že Ben by s tím, co dělá, souhlasil.</p> <p>Když ženě předal sto dvacet stodolarovek, zeptal se jí: „Máte černý popisovač? Nějaký silnější?“</p> <p>Trochu zaražená jeho dotazem se otočila a ukázala na starožitný dubový psací stůl vedle krbu. „Ano, myslím, že tam něco takového mám. Je to popisovač, který používáme, když píšeme vývěsky do výlohy. Takový myslíte?“</p> <p>„Ano. Mohl bych si ho půjčit?“</p> <p>Žena došla ke stolu a prohledala několik zásuvek, než popisovač našla. Vrátila se, její vysoké podpatky klapaly na dřevěné naleštěné podlaze, a podala mu ho.</p> <p>Alex zvedl obraz, který si právě koupil, a velkými písmeny přes něj napsal: „R. C. − budu u průchodu. Přijďte si pro mě“. A podepsal se „Lord Rahl“.</p> <p>Podal obraz ohromené ženě. „Prosím vás, dejte to starému dobrému R. C., až se vrátí. Že se poroučím.“</p> <p>Ženě klesla čelist a beze slova hleděla za Alexem a Jax, když vyšli zpátky na ulici.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>55.</p> <p>Alex zamkl bránu a vracel se zpátky k džípu. Za všemi výstražnými cedulemi z druhé strany působivé brány, jež varovaly před vstupem na pozemek, mu připadalo, že stojí v předsíni majestátního chrámu. V tajemném tichu se rozhlédl po tmavých stínech a pátral po očích, které by ho mohly pozorovat.</p> <p>Silnice byla příliš daleko, aby sem doléhal hluk projíždějících aut, pokud po ní vůbec něco jelo. Silnice z Westfieldu byla tímto směrem téměř opuštěná. Když projížděli kolem několika tábořišť a lesních cest, potkali jen pár aut.</p> <p>Jak Alex stál v tichém, prastarém lese, připadal si jako v jiném světě.</p> <p>Z toho, co viděl před sebou, usoudil, že se ani nedá mluvit o nějaké cestě v pravém slova smyslu. Podobala se spíš jen průseku v pralese. Tu a tam rostly stromy těsně vedle sebe přímo u cesty. Vpředu viděl mýtinu ukrytou ve stínu vysokých borovic. Zatažená obloha a mlha ještě umocňovaly pocit zlé předtuchy.</p> <p>Mohutné kmeny majestátních stromů se pnuly nad spodní patro lesa, do něhož moc světla nepronikalo. Vypadalo to, jako by tu vedle sebe existovaly dva světy: otevřený s bujnou vegetací dole a svět impozantních borovic nad ním. Skupinky malých, asi metrových smrčků tu a tam vyrůstaly těsně u sebe ve spodním patře. Široké pruhy kapradí se vlnily, jak na ně dopadaly kapky rosy z jehličí nad ním. Místy vytvářelo kapradí nadýchaný koberec na lesní půdě a dodávalo lesu exotickou, kořeněnou vůni.</p> <p>Alex nastoupil do džípu a zabouchl dveře. Jax pozorně sledovala okolí, jestli někde nespatří něco podezřelého.</p> <p>„Můžu se tě na něco zeptat, Alexi?“</p> <p>Otočil klíčkem v zapalování a džíp naskočil, aniž by Alex musel tajit dech, jak to dopadne. „Samozřejmě.“</p> <p>„Když jsi napsal ten vzkaz na obraz, proč ses podepsal ‚lord Rahl‘?“</p> <p>Alex pokrčil rameny a pomalu se rozjel. „Nevím, napadlo mě, že by to mohlo Cainem otřást, případně ho tím rozhodit. Z nějakého důvodu se mi to v tu chvíli zdálo správné. Proč?“</p> <p>„Jen mě to zajímalo, nic víc.“</p> <p>„Vadí ti to, kvůli tomu, co se stalo v minulosti?“</p> <p>„Ne. Nestarám se moc o to, co se stalo v minulosti, jako spíš o to, co se děje teď a co se ještě stane.“</p> <p>„Já vím,“ řekl Alex, který se také nemohl zbavit myšlenky na bezmocné, nevinné oběti, které dopoledne zemřely vinou Radella Caina a jeho lidí.</p> <p>Jak se pomalu dostávali hlouběji do tmavého lesa, Alexe napadlo, nad čím Jax dumá. Protože se netvářila, že by mu chtěla něco říct, nakonec se jí zeptal sám.</p> <p>„Co se ti honí hlavou? Jestli se můžu zeptat.“</p> <p>Chvíli hleděla ven bočním okýnkem. Nakonec odpověděla s odvrácenou hlavou. „Jen zvažuji význam a důležitost obou světů.“</p> <p>Alex se na ni podíval. „Co to znamená?“</p> <p>„Přišla jsem na tento svět z nějakého důvodu. Přišla jsem naplnit proroctví, zachránit nevinné lidi mého světa před hrozbou, jež se nad nimi vznáší.“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Pokračuj.“</p> <p>„Nevím, jestli se o to mám snažit dál.“</p> <p>„Co tím myslíš?“</p> <p>„Dneska zahynula spousta lidí, Alexi. Co tím asi tak můžu myslet?“</p> <p>„Chceš říct, že uvažuješ o tom, že svůj boj vzdáš?“</p> <p>„Vím, co má Radell Cain v plánu dál. Už jsem viděla, jak takové věci dělá, předtím. Chystá se, že tě učiní zodpovědným za smrt tisíců nevinných lidí, když mu odmítneš pomoci. Přinutí tě si vybrat.“</p> <p>Alex upřeně hleděl před sebe, jak se pomalu posouval ve vyjetých kolejích. V duchu už o podobných otázkách uvažoval. Nerad si je připouštěl, nechtěl se jimi vážně zabývat, a ani přemýšlet, co by si měl vybrat.</p> <p>Když dojeli hlouběji do lesa, minuli dvě lesní cesty vyznačené na plánku, který jim nakreslil Hal Halverson. Byly to hlavní cesty, jež vedly kolem celého území. Cesta, po které jeli, byla jediná, která vedla k největšímu klenotu celého území, jak ji nazývali členové Daggettovy nadace − k Hradní hoře.</p> <p>Dávno opustili okolní pozemky, jež Alex spravoval prostřednictvím Daggettovy nadace, a nyní projížděli územím, které zdědil. Pomyšlení, že skutečně vlastní všechno, co kolem sebe vidí, mu připadalo poněkud bizarní.</p> <p>Po další hodině a půl pomalé jízdy nerovným terénem dojeli konečně na volné prostranství, kde cesta končila a auta se zde mohla otočit. Vlevo tekl potok a vedle něj Alex zahlédl začátek stezky pro pěší. Objel džípem mýtinu a zaparkoval.</p> <p>Když vystoupil a zavřel dveře, všiml si, že potok zurčící přes kameny dělá takový hluk, že by se k nim mohl kdokoliv neslyšně připlížit. Pohledem prozkoumal okolí, a pak teprve otevřel zadní dveře, aby vyndali bágly a další potřebné věci. Tmavá dřevěná kazeta s nožem ležela vzadu a úplně se mu zdálo, že na něj čeká.</p> <p>Pod sametovou poduškou uvnitř objevil pouzdro z černé kůže zdobené stříbrem, které vypadalo stejně jako to, které měla Jax. Navlékl si pouzdro na opasek na levý bok, hned vedle pouzdra se dvěma náhradními zásobníky do pistole. Další čtyři zásobníky měl v postranní kapse batohu. Do batohu si také přibalil krabice s náboji. Munice byla těžká, ale chtěl ji mít u sebe.</p> <p>Ben mu vždycky říkal, že zbraní a střeliva není nikdy dost. Teď si přál, aby si byl pořídil ještě jednu zbraň. Ale byl rád, že má aspoň jednu, a věděl, že je na ni spolehnutí.</p> <p>Jax vyndala nůž se stříbrnou rukojetí ze schránky. Vytáhla i svůj, aby si je prohlédla oba. Nůž ze schránky byl pořád ještě od krve.</p> <p>Alex ukázal na nože. „Je úžasné vědět, že tyhle dva nože nebyly takhle blízko sebe pravděpodobně víc než tisíc let.“</p> <p>„Taky jsem na to myslela,“ řekla Jax.</p> <p>Když mu nůž podala, začal z něj otírat zaschlou krev. Jax ho zarazila. „Nech to tak.“</p> <p>Alex se na ni zamračil. „Proč?“</p> <p>„Tyhle čepele byly vyrobeny, aby pily krev. Měly by ji ochutnat, aby se probudily z dlouhého spánku a plnily svůj úkol.“</p> <p>Alex pohlédl do jejích vážných očí a beze slova zasunul nůž, stále pokrytý krví, do pouzdra.</p> <p>Pak mlčky z džípu vyndali batohy a další vybavení. Bylo už po poledni. Oprava džípu a jízda na místo zabrala celé dopoledne. Věděl, že do večera až k Hradní hoře nedojdou. Budou se na noc muset utábořit a zbytek cesty dojít zítra.</p> <p>Domníval se, že Radell Cain, Sedrick Vendis a pirát Yuri se mohou náhle objevit přímo v cíli jejich cesty a nemusí tak podniknout namáhavý výstup jako oni. Nepochyboval o tom, že se objeví.</p> <p>Alex se těšil na setkání s vizionářským umělcem, průkopníkem nové reality. Krev se mu vařila nedočkavostí, až se s ním konečně setká.</p> <p>Jax vypadala, že si s tábornickou výstrojí ví rady. Rychle sbalila batoh, hodila si ho na záda a zapnula břišní pás. Alex ji následoval. Součástí batohu byly skládací zásobníky na vodu a kromě toho naplnili vodou i láhve, připevněné popruhy k batohu.</p> <p>Cestou od džípu na stezku do lesa je provázel ptačí zpěv. V místech, kde se stezka rozšiřovala a mohli jít vedle sebe, snědli trochu salámu a sýra. Měli i konzervy, ale salám by se mohl zkazit, tak ho snědli nejdřív. Dostávali se stále hlouběji do lesa, kde panovalo šero.</p> <p>Stezka se postupně stávala méně zřetelnou, přesto nebylo těžké ji sledovat. Členové ochranky tudy zřejmě občas prošli, když kontrolovali chráněné území, a za dobu, kdy Daggettova nadace tyto pozemky chránila, stezka zůstávala prošlapaná. Krom cest pro auta jim Hal vyznačil i tyto stezky, protkávající celé území. Nebylo jich mnoho, ale procházely téměř celým územím. Jak po ní šli, Alex si všímal i stezek zvěře, které by se v případě potřeby daly také využít.</p> <p>Terén postupem času začal zvolna stoupat. Zpočátku mírně, ale brzy se objevily kamenité svahy, a stoupání bylo obtížnější. Pořádně se zadýchali, když museli šplhat nahoru a zase dolů, aby překonali pár hřebenů.</p> <p>Dál stezka pokračovala serpentinami po úbočí příkrého srázu. Nestoupali příliš strmě vzhůru, ale s těžkými batohy na zádech to bylo dost vysilující. Navíc museli překonat několik vysokých kamenných stupňů. Jax místy neměla dost dlouhé nohy, takže si Alex musel lehnout na zem a podat jí ruku, aby ji vytáhl nahoru. Ale jinak měl co dělat, aby jí stačil.</p> <p>Jak stoupali výš, mlha zhoustla. Chladila Alexovi zpocený obličej. Nakonec se vyšplhali na rovinku. Stezka se vinula mezi stromy se zkroucenými kořeny, které se držely ve spárách na žulových římsách. Opustili skalní římsy a ponořili se do hustého lesa. Mech pod nohama tlumil jejich kroky.</p> <p>„Za chvíli se setmí,“ poznamenala Jax přes rameno. „Nebude svítit měsíc ani hvězdy, když je takhle zataženo. Bude tmavá noc. Chůze v takovém terénu potmě je nebezpečná. Mohl bys sklouznout po skále nebo si zlomit nohu v nějaké díře. Měli bychom co nejdřív najít nějaké vhodné místo k táboření.“</p> <p>Alex vzdychl. Po namáhavém výstupu pociťoval únavu, ale nejradši by vůbec nezastavoval. Chtěl se dostat co nejblíž cíli, ale věděl, že Jax má v těchto věcech mnohem víc zkušeností, takže vzal její upozornění vážně.</p> <p>„Co kdybychom šli dál, dokud bude vidět? Utábořit se můžeme při baterkách.“</p> <p>Souhlasila, ale upozornila ho, že stejně o moc dál nedojdou, než se úplně setmí. Brzy všechno kolem začalo ztrácet barvu a stromy zešedly. Tma padla rychleji, než by si myslel.</p> <p>A pak vyšli z lesa na malou mýtinu, kde se poprvé mohli rozhlédnout po okolí. Zastavili se, překvapeni nečekaným pohledem.</p> <p>Proti šedé obloze, osvětlená zapadajícím sluncem, se rýsovala Hradní hora, stoupající z mírně zvlněné krajiny do výšky.</p> <p>Alexovi ničím nepřipomínala hrad. Víc se podobala náhorní plošině zvedající se z okolních lesů. Vrcholek neměla plochý, ale vypadal spíš jakoby vroubkovaný nepravidelnými kamennými stupni, stoupajícími a klesajícími po celém vrcholu.</p> <p>„Drazí duchové,“ zašeptala Jax.</p> <p>„Co? Co se děje?“</p> <p>„Nemůžu tomu uvěřit.“</p> <p>„Čemu?“</p> <p>„Vypadá to úplně jako místo v mém světě, nazývané Palác lidu.“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nemůžu uvěřit vlastním očím, ale když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že jsem něco takového čekala.“</p> <p>„Mně to tedy hrad nepřipomíná. Co je tak zvláštního na Paláci lidu?“</p> <p>„Je to místo, kde se naše světy rozdělily. Tam nahoře, alespoň v mém světě, je místo, kterému se říká Zahrada života. Odtamtud, na konci dlouhé války, byli lidé, kteří si přáli žít bez magie, vyhnáni do tohoto světa. Je pochopitelné, že tohle je místo spojení obou světů − místo, kde se nachází průchod.“</p> <p>Alexovi se zatajil dech nad nesmírností takové představy.</p> <p>Jax ukázala do dálky. „Vidíš tam tu tmavou čáru, stoupající šikmo nahoru zleva až na vrchol?“</p> <p>Alex přimhouřil oči. „Hm, mám dojem, že tam něco vidím.“</p> <p>„Vypadá to jako úzký, zkosený hřeben. V mém světě tam vede cesta nahoru na plošinu, až k paláci na vrcholu.“ Vzdychla. „Odtud je to asi čtyřhodinová túra. Měli bychom se radši poohlédnout po nějakém místě, kde přespíme.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>56.</p> <p>Stezka je brzy zavedla zpátky do lesa. Našli místo, které se Jax k utáboření líbilo, protože tam skála vytvořila převis, jenž by je v případě potřeby ochránil před deštěm. V šeru rychle postavili stan a roztáhli spacáky.</p> <p>„Dneska v noci bychom měli držet hlídky,“ řekla mu, zatímco obkládala kameny místo, jež předtím vyčistila pro ohniště. „Oheň možná bude vidět, ale důležitější je, abychom viděli my je a nenechali se překvapit.“</p> <p>Alex, který sbíral dřevo na oheň, se ohlédl přes rameno. „Myslíš, že jsou ty hlídky nutné?“</p> <p>„Doufám, že ne,“ řekla. „Ale když už jsme takhle blízko, nechtěla bych, aby se tu v době, kdy budeme spát, objevil Yuri a jeho kamarádi.“</p> <p>Alex udělal v ohništi malou hraničku z chrastí a zapálil ji sirkou. Už se chystal něco namítnout, ale její slova ho zarazila. „Tak dobře. Ale jenom když si na hlídku vezmeš pistoli.“</p> <p>Přikývla na souhlas. Podal jí alobalovou misku a plastovou lžíci. Ve tmě si nebyl jistý, jestli vyndal karbanátky nebo vepřové plátky. On měl karbanátek. Jedli mlčky a naslouchali kojotům ve vzdálených horách. Znělo to trochu strašidelně, zvlášť když byli sami uprostřed lesů.</p> <p>Když dojedli, Jax ho požádala, že by si, jestli by mu to nevadilo, vzala až druhou hlídku, protože je docela unavená a chce se jí spát. Alex souhlasil. Našla pohodlné místo na plochém kameni, trochu dál od ohniště, a řekla mu, že odtud může pozorovat okolí, a přitom nebude oslněn ohněm. Upozornila ho, že musí mít nasbíráno dost dřeva, aby mu oheň nevyhasl.</p> <p>Položila mu ruce na ramena a pak ho objala kolem krku. „Vzbuď mě, až bude čas.“</p> <p>Než si uvědomil, co dělá, líbala ho. Byl to osamělý, zoufalý polibek. Báječné na něm bylo jen to, že byli spolu. Chápal její pocity, které dala najevo pevným objetím. Oba zdrtila smrt tolika nevinných lidí z dnešního rána. Polibek nepramenil z touhy a vášně, ale spíš z potřeby vzájemné útěchy.</p> <p>Alex jí pomohl do spacáku, protože ještě nikdy v žádném nespala. Když se uložila ke spánku, Alex se posadil na kámen a pistoli si položil do klína.</p> <p>Mlha se občas na chvíli zvedla, a příjemné bylo, že nepršelo. Každou chvíli se díval na hodinky, ale čekal déle než polovinu noci, aby si Jax trochu přispala.</p> <p>Když ji probudil, dala mu opět ruce kolem krku a pevně ho k sobě přitiskla. Z objetí vycítil její strach a osamělost.</p> <p>Naložil na oheň víc dřeva, a pak, když se posadila na kámen, položil jí do klína pistoli. Během dlouhé cesty z Nebrasky do Maine jí vysvětlil, jak se s pistolí zachází − pro případ, že by ji potřebovala použít. Naučil ji potmě vyměnit zásobník a zasunout první náboj. Naučila se s pistolí zacházet velice rychle, takže teď už jí nemusel nic vysvětlovat.</p> <p>Jax ho znovu objala a přitáhla k sobě. „Alexi, ty víš, co pro mě znamenáš, viď?“</p> <p>Alex se usmál. Trochu se odtáhl, aby se jí podíval do tváře. V nádherných hnědých očích jí tančily plameny ohně.</p> <p>Vzpomněl si na to ráno v motelu ve Westfieldu. Přesvědčivě se usmál. „Dala jsi mi to jasně najevo.“</p> <p>„Udělala bych pro tebe cokoliv. Doufám, že to víš. Nikdy o mně nebudeš pochybovat, že ne?“</p> <p>Usmál se. „Nikdy.“</p> <p>Oči se jí zalily slzami. Vzala mu obličej do dlaní a zahleděla se mu do očí. „Alexi… udělal bys pro mě něco?“</p> <p>Alex se trochu zamračil. „Co chceš, abych udělal?“</p> <p>„Řekni, že mě miluješ.“</p> <p>Alex to chtěl říct už tisíckrát. Usoudil, že pořád čekal na ten správný okamžik. Teď přišel. V životě se necítil šťastnější, než když slyšel stejná slova z jejích úst.</p> <p>„Miluji tě, Jax Amnellová.“</p> <p>„Miluji tě, Alexandre Rahle, ochraniteli lidí.“</p> <p>Něžně ho políbila a pak se trochu odtáhla.</p> <p>„Slib mi,“ řekla a hleděla mu zblízka do očí, „slib mi, že nikdy nezapochybuješ o mé lásce, že nikdy nebudeš pochybovat o tom, že tě budu milovat do posledního dechu.“</p> <p>„Jax, je ti něco? Jsi v pořádku?“</p> <p>„Budu v pořádku, když mi to slíbíš.“</p> <p>Alex ji pohladil po vlasech. „Slibuji − ale musíš mi slíbit totéž.“</p> <p>„Slibuji,“ zašeptala, než ho znovu políbila.</p> <p>Pak si povzdychla. „Měl by ses trochu vyspat. Svítání přijde dřív, než se naděješ.“</p> <p>Alex povytáhl obočí. „Teď po mně chceš, abych šel spát? Po tomhle si myslíš, že budu moct usnout?“</p> <p>Usmála se zvláštním, smutným úsměvem a rychle ho ještě jednou políbila. „Ano. Potřebuješ se vyspat. Chci, abys byl zítra silný.“</p> <p>„Pro tebe cokoliv.“</p> <p>Alex si zalezl do spacáku a snažil se usnout. Srdce mu bušilo příliš rychle, než aby mohl spát. Nemyslel na nic jiného než na její vyznání lásky.</p> <p>Přesto mu na mysli vytanula nebezpečí, kterým Jax musí čelit. I když se střídavými pocity strachu a vzteku bylo těžké usnout, někde v divokém víru protichůdných emocí, když myšlenky na Jax zaplnily celou jeho mysl, ho přemohlo vyčerpání a tvrdě usnul.</p> <p>Když se vzbudil, právě svítalo. Zívl a uvažoval, proč ho Jax neprobudila dřív.</p> <p>Otočil se a spatřil vedle hlavy ležet pistoli.</p> <p>Alex se rychle posadil, pohled upřený na zbraň, a snažil se to pochopit.</p> <p>„Jax?“ zavolal ze stanu a sáhl po pistoli.</p> <p>Neodpověděla. Měla by být dost blízko, aby ho slyšela.</p> <p>Vymotal se ze spacího pytle a vyběhl z malého stanu.</p> <p>Oheň vyhasl.</p> <p>Jax zmizela.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>57.</p> <p>Alex horečně prohledával okolí; navzdory všemu doufal, že se mýlí a že tu Jax někde je. Volal na ni a rozhlížel se kolem. Prudce dýchal v panickém strachu, když si uvědomil, že se mu to nezdá. Byla pryč. Prohledal tábořiště, pátral po nějakých stopách útočníků. Žádné nenašel. Na stezce narazil na částečný otisk její boty. Mířila k hoře.</p> <p>Se sílícím pocitem mrazivé hrůzy si Alex uvědomil, co udělala a proč.</p> <p>Popadl batoh a hodil si ho na záda. Stan a ostatní vybavení nechal na místě. Vzal si jen lahve s vodou. Její batoh zůstal opřený o kámen, na kterém seděla. Nechal ho tam taky a vyrazil vzhůru po stezce.</p> <p>Nedostal se moc daleko, když se přímo před ním na stezce objevil muž. Byl velký, asi dvacetiletý, a vypadal jako člen motorkářského gangu. Mastné hnědé vlasy zřejmě nikdy nepoznaly hřeben. Alex strnul. Muž se zlověstně zašklebil.</p> <p>„Radell Cain ti posílá vzkaz,“ promluvil hlubokým chraplavým hlasem.</p> <p>„Já pro něj taky jeden mám,“ řekl Alex a vytáhl pistoli.</p> <p>Střelil ho doprostřed hrudi.</p> <p>Ptáci vzlétli z okolních stromů, vyplašeni hlasitým výstřelem.</p> <p>S překvapeným výrazem ve tváři se muž zhroutil na zem. Zvuk jediného výstřelu se vrátil několikanásobnou ozvěnou zpět.</p> <p>Ben ho učil, že má dvakrát až třikrát rychle za sebou vypálit na to, co ho ohrožuje, a klidně i víckrát. Alex toho muže vážně zranil. Uprostřed lesů na takto odlehlém místě se žádné pomoci nedovolá. Najdou ho jen kojoti. Alex neměl střeliva nazbyt a nehodlal jím plýtvat na člověka, který ho už nemohl nijak ohrozit, a navíc stejně brzy zemře.</p> <p>Překročil umírajícího muže a spěchal dál po stezce.</p> <p>Jak dopoledne zvolna ubíhalo, Alex nepolevoval a hnal se stále dál. Menší nerovnosti přeskakoval, z prudších svahů seskakoval. Věděl, že musí být opatrný, aby si nezvrtl kotník nebo nezlomil nohu, protože pak by tu zůstal bez pomoci, ale nedokázal zpomalit. Musel závodit s časem, aby zastavil Jax dřív, než bude pozdě.</p> <p>Stále myslel na to, jak ho žádala, aby slíbil, že nikdy nebude pochybovat o tom, že dokud bude dýchat, bude ho vždycky milovat. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Okolí mu splynulo do rozmazané šmouhy.</p> <p>Zlobil se sám na sebe, že ho nenapadlo hned, co má za lubem, podle toho, co říkala. Domníval se však, že ji tak rozrušily ty zprávy o ranním vraždění nevinných lidí. Mělo mu dojít, že je v tom ještě něco jiného. Nemohl se vymlouvat na to, že byl ospalý. Jestli ji ztratí, žádné výmluvy mu nepomohou.</p> <p>Několik hodin usilovné chůze ho přivedlo k úpatí hory, vystupující z lesa. Namáhavě oddechoval a pohledem stoupal po řadě rozeklaných útesů až k vrcholku. Přimhouřil oči, jak hleděl do ocelově šedého světla, ale nahoře nedokázal rozeznat nic víc než větve stromů.</p> <p>Jax mu řekla, že skalní soutěska, kterou i z dálky viděli stoupat až k vrcholu náhorní plošiny, v jejím světě představovala cestu po svahu útesu až na vrchol hory. Nebyla to sice cesta, ale stezka ho zavedla ke skalnímu hřebenu, který vypadal jako přírodní útvar, a on po něm stoupal v příkrém úhlu po skalní stěně nahoru. Vypadalo to, že by mohl vést až na vrchol. Jestli však hřeben skončí, ocitne se strašně vysoko a ve slepé uličce.</p> <p>Alex ani nepřemýšlel o jiné variantě. Začal šplhat nahoru.</p> <p>Cestou narazil na místa, která se na první pohled zdála nepřekonatelná. Pokaždé však rychle našel způsob, jak překážku zdolat. Někde musel přeskakovat z kamene na kámen, ale většinou stoupal po zvětralé skalní římse, široké téměř metr, jež se na některých místech rozšířila až na dva metry, takže cesta vzhůru nepředstavovala velký problém, až na to, že stoupala tak prudce, že mu rychle ubývala síla. Stehenní svaly ho pálily námahou. Lapal po dechu, ale pokračoval stále dál a nenechal se ničím zpomalit.</p> <p>Něco přes hodinu mu trvalo dostat se do blízkosti vrcholu. Když obešel vyčnívající skálu, zahlédl, jak tam na něho čekají dva hromotluci. Alex rychle skočil zpátky a vytáhl pistoli. Bez zaváhání vystřelil na muže, který se na něj vrhl. Kulka musela zasáhnout srdce, protože útočník zakolísal a padl.</p> <p>Druhý chlap se od ležícího odrazil a skočil na Alexe. Ten stiskl dvakrát rychle za sebou spoušť. Nevěděl, jestli střely zasáhly cíl, protože muž letěl dál. Jak měl napřaženou ruku k ráně, Alex uhnul stranou, chytil muže za vlasy a přehodil ho přes okraj římsy dolů ze srázu. Muž zakolísal, snažil se zastavit, ale pohyboval se příliš rychle. Celou dobu co padal, křičel.</p> <p>S pistolí v obou rukou se Alex opřel o skalní stěnu a prudce oddechoval. Naklonil se přes okraj římsy a podlomila se mu kolena, když si uvědomil, jak málo stačilo a skončil by tam dole s útočníkem.</p> <p>Muž na zemi se nehýbal. Alexovi se nelíbila představa, že by se měl vrhnout do neznámé a zcela jistě nebezpečné situace bez plně nabité zbraně, takže rychle vyndal z batohu krabici s náboji. Palcem zasunul do zásobníku chybějící čtyři náboje. Sedmnáct nábojů v zásobníku a jeden v komoře mu dávaly osmnáct ran v pistoli, a k tomu měl ještě náhradní zásobníky, kdyby potřeboval rychle znovu nabít.</p> <p>I když se osmnáct ran zdálo hodně, věděl, že kdyby na něj zaútočilo víc mužů najednou, moc dlouho by mu náboje nevydržely. Nevěděl, co ho čeká.</p> <p>Obezřetně zdolal zbytek cesty až na vrchol. Stoupání sice skončilo, ale nahoře nebyl terén úplně rovný. Ze zalesněné planiny se vypínaly hromady skal, takže vrchol masivní náhorní plošiny tvořila řada skalních stupňů.</p> <p>Zatímco zdálky vypadal vrchol hory rovný, zblízka tu byla vidět řada skalních převisů, příkré žulové stěny a čtvercové otvory v kamenech, které vypadaly, jako by je vytvořila lidská ruka, přestože celá náhorní plošina byla zjevně dílem přírody. Osoba s velkou dávkou představivosti v tom mohla vidět víc než jen skalní stupně. Při troše dobré vůle to vypadalo skoro jako nějaká ohromná, složitá stavba.</p> <p>Teď, když se dostal na vrchol, si Alex náhle nebyl jistý, co má dělat. Prozkoumal okolí v místě, kde skalní římsa ústila na vrcholku hory, ale dál nevedla už žádná znatelná stezka. Zatímco stezku dole používali členové ochranky, aby se dostali k hoře, zřejmě jen zřídka, anebo vůbec nelezli na vrchol.</p> <p>Zdálo se mu, že na křehký světlý lišejník a tmavě zelený mech nikdy nevstoupila lidská noha.</p> <p>Nakonec se rozhodl jít po holém hřebeni, jenž tvořil přirozenou stezku lesem. Na jednom místě spatřil otisk Jaxiny boty. Cesta lesem ho zavedla ke zvláštní kamenné rozsedlině, která se svažovala směrem k hromadě skal.</p> <p>Než vstoupil do úzké rozsedliny, vyndal z batohu krabici s náboji a čtyři plné zásobníky. Krabici si dal do přední kapsy kalhot a náhradní zásobníky zasunul do zadních kapes. Když sešel do rozsedliny, zjistil, že se vine mezi skalami a na konci stoupá.</p> <p>Přírodní stezka skalní rozsedlinou ho zavedla do úzké pukliny. Vysoko nad sebou viděl jen úzký pruh ocelově šedé oblohy. Alex postupoval dál. Skála nad ním, která se kdysi tyčila mnohem výš, se v dávné minulosti odlomila, možná při zemětřesení, takže teď ležela přes průrvu jako střecha. Čím hlouběji Alex šel, tím větší bylo šero.</p> <p>Čím dále se dostával, tím tam bylo víc kamenů a úlomků zvětralých skal, napadaných do tmavého bludiště. Alex sáhl do batohu pro baterku.</p> <p>Když ji vytáhl a posvítil si dopředu, uviděl, že v úzkém průchodu ve skále stojí muž. Alex sáhl po pistoli.</p> <p>„Jestli ji chceš vidět živou, musíš jít za mnou.“</p> <p>Alex na něj namířil a držel ho na mušce, a teď zaváhal.</p> <p>Ale jen na okamžik.</p> <p>Pak stiskl spoušť. Rána v uzavřeném prostoru byla ohlušující.</p> <p>„S vrahy nevyjednávám,“ řekl Alex polohlasně pro sebe, překročil mrtvolu a pokračoval dál skalním bludištěm.</p> <p>Takže jich je sedmnáct, spočítal si v duchu náboje a rychle prošel jakousi jeskyní, táhnoucí se hlouběji do nitra hory. Baterkou si musel posvítit do každé odbočky, aby se přesvědčil, že tam nikdo nečíhá. Držel se hlavní pukliny, která, jak se zdálo, procházela celou horou. Místy se během tisíciletí velké žulové bloky zvedly, nebo se naklonily a spadly, takže se mnohdy musel protáhnout jen úzkou štěrbinou. Někde musel zase přelézat hromady kamení, kde se skála zřítila úplně.</p> <p>Alex nevěděl, jak dlouho běžel, když si uvědomil, že v dáli před sebou vidí přirozené světlo. A jak postupoval dál, světlo bylo čím dál jasnější.</p> <p>Obešel mírný oblouk v puklině a spatřil něco na osvětleném místě. Rozběhl se a snažil se rozpoznat, co to je.</p> <p>Srdce se mu málem zastavilo.</p> <p>Byla to Jax.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>58.</p> <p>Alex viděl, že Jax stojí uprostřed velké plochy bílého písku. Zdálo se, že tu kdysi bývala mohutná klenba, ale narušil ji čas a částečně se zhroutila, takže teď byl prostor otevřený. Tu a tam byly vidět kameny, které před mnoha lety tvořily klenbu.</p> <p>Jax, stojící uprostřed písku pod otevřenou oblohou, ho sledovala, jak se blíží. Ruce měla svázané za zády. Po tvářích jí tekly slzy. Z koutku úst jí vytékal pramínek krve.</p> <p>S namířenou pistolí se k ní Alex pomalu blížil. Když vyšel z pukliny ve skále, spatřil stovky mužů. Stáli mlčky kolem stěn, v okolních jeskyních a v dalších puklinách ve skalní stěně. Všichni ho pozorovali. Nikdo se ani nepohnul.</p> <p>Oblečeni byli úplně běžně, jako muži kdekoliv na světě − převládaly džíny a volná trička s nápisy. Hodně jich na sobě mělo kraťasy a na nohou sandály, jako by si vyšli na nákup nebo na procházku do parku. Alex si všiml, že pod tričky někteří skrývají nože. Byl si jistý, že všichni mají u sebe nějakou zbraň.</p> <p>I když byli normálně oblečení, žádný z nich nebyl nijak moc upravený. Měli rozcuchané a mastné vlasy, nezastřižené vousy nebo několikadenní strniště. Alex usoudil, že i takový zanedbaný vzhled začíná být v dnešní době normální. Všichni se tvářili sveřepě a měli nelítostný pohled.</p> <p>Kdyby tito muži šli po ulici, nikdo by jim nevěnoval pozornost. Kdokoliv z nich by s batůžkem na zádech prošel bez povšimnutí jakýmkoliv letištěm. Ale když je viděl takhle pohromadě na odlehlém místě v nepřístupné divočině na vrcholku hory, byl to velice zvláštní pohled: jako by sem byli všichni převezeni z tribuny baseballového stadionu.</p> <p>Alex věděl, že jsou jako chameleoni − zabijáci, kteří zapadnou do jakéhokoliv prostředí, a nejsou vidět, dokud neudeří. To na nich bylo právě hrozivé. Mezi nic netušícími nevinnými lidmi se pohybovali jako neviditelní.</p> <p>Krátkým pohledem za sebe Alex zjistil, že puklinu, kterou sem přišel, teď blokuje tucet mužů, stejných jako ostatní.</p> <p>„Alexi,“ řekla Jax třesoucím se hlasem, „dej jim svou pistoli.“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Prosím…“</p> <p>„Nejsem −“</p> <p>„Nemůžeš doufat, že něco změníš,“ řekla. „Nedělej to těžší, než to je. Prosím tě o to.“</p> <p>Přihlížející zabijáci všechno mlčky sledovali. Alexovi bylo jasné, že i kdyby zasáhl každou ranou a dokázal znovu nabít všechny zásobníky, neměl by dost nábojů, aby zabil všechny. Až by mu došla munice, dostali by ho. Ale věděl, že tak dlouho by to netrvalo. Vrhli by se na něj všichni naráz. Dostali by ho dřív, než by zásobník v pistoli vyprázdnil.</p> <p>„Jax, řekni mi, co se tu děje?“</p> <p>„Dej jim pistoli, jinak mi budou ubližovat tak dlouho, dokud to neuděláš, nebo dokud ti ji nevezmou, až ti dojdou náboje.“</p> <p>Jako by chtěl její slova potvrdit, hodil po ní jeden z mužů kamenem. Zasáhl Jax zezadu do ramene. Vykřikla bolestí a klesla na jedno koleno.</p> <p>Alex muže zastřelil dvěma ranami téměř okamžitě. Žádný z přihlížejících mužů sebou ani necukl při ohlušujícím zvuku výstřelů a záblescích.</p> <p>Desítky dalších mužů zvedly kameny, aby mu ukázali, že nemá naději změnit konečný výsledek. Jax se vrávoravě postavila. Pokud by po ní hodili kameny všichni, ukamenovali by ji k smrti, dřív než by mohl nějak účinně zasáhnout a zastavit je. Alex viděl rudě vzteky. Nejradši by zaútočil na všechny.</p> <p>Ale věděl, že by tím dosáhl jen zranění Jax.</p> <p>Porušil pravidlo, které mu Ben vštěpoval od chvíle, kdy se naučil střílet: sehnul se a položil pistoli na zem. Pak ji poslal směrem k Jax. Zastavila se na okraji pískové plochy.</p> <p>Ben mu vždycky říkal, že se nikdy nesmí vzdát své zbraně. Jenže pistole byla pouhým nástrojem k sebeobraně. Pokud se jí nemohl bránit, nebo chránit Jax, přestala být nástrojem a stala se jen kusem kovu.</p> <p>Alexe rozzuřilo, že neměl jinou možnost než se zbraně vzdát. Styděl se, že nevymyslel něco, aby tomu zabránil.</p> <p>Připomněl si však, že to všechno ještě neskončilo. Musel se sice vzdát pistole, ale bojovat bude do posledního dechu.</p> <p>Sedrick Vendis vystoupil z řady mužů v tmavém koutě po levé straně a šel pro pistoli. Zvedl ji a zastrčil si ji za opasek.</p> <p>„To je lepší, Alexi,“ řekl s úšklebkem. „Lituju, že jsem promeškal to představení v nemocnici. Slyšel jsem, že to bylo velký.“</p> <p>Alex ho ignoroval. „Jax − o co tu jde?“</p> <p>„Zachraňuji tvůj svět,“ řekla přiškrceným hlasem.</p> <p>Přesně to Alex předpokládal, že udělá.</p> <p>Došel až k okraji písku, blíž k ní. Sedrick Vendis opatrně pár kroků ustoupil, aby zůstal mimo jeho dosah. Alexe potěšilo, že i když byl sám a beze zbraně, obklíčený stovkami mužů, pokládali ho za nebezpečného.</p> <p>Měl v úmyslu jim dokázat, že jejich obavy jsou oprávněné.</p> <p>Vlevo od Alexe vystoupil ze tmy za přihlížejícími muži další člověk. Byl vysoký, světlé vlasy měl ulíznuté dozadu a ve tváři kruté rysy. Na sobě měl tmavé kalhoty a bílou rozhalenku s krátkými rukávy. Vypadal, jako by šel hrát golf. Mohlo mu být kolem čtyřicítky, ale vypadal, že je v dobré formě a že se o sebe v případě potřeby dokáže postarat.</p> <p>Kdyby to záleželo na Alexovi, rád by to vyzkoušel.</p> <p>Jak se blížil, pronikavé modré oči z Alexe nespustil. Zastavil se asi tři metry od něj a provokativně se na Alexe usmál.</p> <p>„Moc mě těší, že se konečně potkáváme, <emphasis>lorde Rahle</emphasis>.“</p> <p>Zdůraznil oslovení se zjevným úmyslem Alexe zesměšnit za to, že se tak podepsal na jeho obraz.</p> <p>Alexe potěšilo, že ho tehdy zasáhl na citlivém místě. „Přejděte rovnou k věci.“</p> <p>„Á, takže volíte přímočarý přístup.“ Pokrčil rameny. „Tak dobře.“</p> <p>Alexovu pozornost upoutal další muž, který vyšel ze stínu a postavil se poblíž Jax. Byl to Yuri. Pirát měl na sobě pořád stejné špinavé oblečení a široký úsměv odhaloval žluté zuby.</p> <p>„Jsem Radell Cain,“ představil se vysoký muž a přitáhl opět Alexovu pozornost. Mávl rukou směrem k místu, kde stála Jax. „Tohle je průchod, pro případ, že vám to ještě nedošlo.“ Kývl na něj prstem. „Buďte tak laskav a pojďte se podívat.“</p> <p>Alex za ním šel, a Jax ho celou dobu sledovala očima. Zastavili se u jednoho z balvanů, který ležel těsně u hranice písku. Horní strana balvanu o velikosti několika stop byla šikmá a rovná. Měla hladký povrch, i když vypadala, že byla vystavena povětrnostním vlivům tisíce let, po které tu kámen ležel.</p> <p>Alexe znepokojilo, když si všiml, že na světlé žulové ploše je nějaká rytina. Tmavší linie měly načervenalý nádech. Vypadalo to skoro jako obarvené krví.</p> <p>Mnohem víc ho však šokovalo, když zjistil, co vlastně rytina představuje. Byl to obrázek lesa, přesněji řečeno kompozice deseti stromů, hodně podobná těm, které Alex tak rád maloval.</p> <p>Pod kresbou byla v kameni malá škvíra.</p> <p>Alex to začínal chápat.</p> <p>„Trochu jako jedna z těch vašich malebných krajinek,“ řekl Cain s úsměvem a pohrdavě ukázal na rytinu v kameni.</p> <p>„Jak to myslíte?“</p> <p>Cain pokrčil rameny. „Trošku zastaralý styl, dávno překonaný − protiklad nové reality, kterou přinášejí mé obrazy.“</p> <p>„Jestli jste mě sem pozval diskutovat o umění, obávám se, že nejste ta pravá osoba, se kterou má cenu se o tom bavit.“</p> <p>„Ne, mě nezajímá, co víte o umění. Já se zajímám jen o to, co víte o průchodu.“</p> <p>Alex pokrčil rameny. „Moc toho není.“</p> <p>Cain zvážněl. „No, chtěl jste, abych šel rovnou k věci, tak poslouchejte. Chci průchod otevřít, a to hned. Sledoval jsem vaši rodinu už dost dlouho − a čekal jsem, až přijde správný čas. S vámi jsem se konečně dočkal. Pravidlo devítek se naplnilo. Čekání je u konce.</p> <p>Včera jsem vám předvedl malou ukázku toho, co mohu udělat, když bude potřeba. Pokud nebudete spolupracovat, budu rozsévat smrt a zkázu na tomto světě, jakou si takoví jako vy ani nedokážou představit. Tam, kde jsem včera zabil jednoho, zítra zabiju tisíce. Můžu poslat muže do škol, nákupních středisek, hotelů, restaurací, na pracoviště, sportovní akce a… no, myslím, že pro představu to stačí.“</p> <p>Ukázal rukou kolem dokola, jako by mu chtěl představit stovky odhodlaných mužů. „Tihle muži představují jen malou část mých legií, které pošlu na ta nejzabezpečenější a nejodlehlejší místa, na jaká si jen vzpomenete. Víte, že se můžeme náhle objevit, řekněme, v koupelně vašeho prezidenta? V ložnici každého světového vládce? Můžeme zabít vaše vládce, policejní velitele, armádní generály. Mám k dispozici celý tým lidí, kteří nemají nic jiného na práci než vymýšlet způsoby, jak zabít nic netušící lidi ve vašem světě.</p> <p>Když budu chtít, můžu dokonce poštvat národy proti sobě a uvrhnout celý váš svět do války. Moje legie mohou podniknout ty nejbrutálnější útoky, například svrhnout vládu Izraele a vyprovokovat ji k nukleární válce se sousedními zeměmi. Budu-li chtít, zapálím roznětku, která rozpoutá světovou válku.“</p> <p>„Alexi,“ ozvala se Jax, „poslechni ho. Neblufuje. Zabije tisíce nevinných lidí.“</p> <p>Cain se k ní otočil. „Neurážej mě. Zabiju desítky tisíc − stovky tisíc − když budu muset.“</p> <p>Alexovi se točila hlava. Věděl, že Jax má pravdu. Tenhle člověk skutečně nemluvil jen tak do větru.</p> <p>Jakoby na potvrzení svých slov se Cain rozhlédl po přihlížejících mužích. „Jestli tady <emphasis>lord Rahl</emphasis> nevyhoví mé žádosti, všichni obdržíte můj příkaz postupovat podle instrukcí, které jste dostali.“</p> <p>Muži souhlasně sklonili hlavy.</p> <p>„Nevyhovím vám,“ řekl Alex.</p> <p>Cain na něj upřel chladný pohled. „Pak bude zabíjení pokračovat, dokud to neuděláte. Budu-li nucen vykoupat tento svět v krvi, nic mi v tom nezabrání.“</p> <p>„Alexi,“ řekla Jax, aby upoutala jeho pozornost. „Prosím tě, udělej, o co tě žádá. Jenom ty můžeš zachránit životy všech nevinných lidí. Jedině ty můžeš zabránit zkáze tohoto světa.“</p> <p>Alex vkročil na písek, blíž k ní. „Proč ses přidala na jeho stranu? Proč tohle děláš?“</p> <p>„Protože vím, že dokud bych byla s tebou, nikdy bys to nevzdal. Bojoval bys bez ohledu na všechno. Nemohu dopustit, abys lásku ke mně nadřadil životům všech lidí, kteří zemřou, když s ním budeš dál bojovat. Musela jsem se stáhnout.</p> <p>Kdybych dopustila, aby se to stalo, kdybych ho nechala rozpoutat peklo ve tvém světě a jen bych tomu přihlížela, zpronevěřila bych se všemu, čeho si cením a v co věřím − všemu, co jsem se svým bojem snažila uchránit. Nemůžu nechat tvůj svět platit za lidi v mém světě.</p> <p>Jsme ztraceni. Naše válka skončila. Nedopusť, aby zasáhla i váš svět. Prosím tě, Alexi, udělej, co říká. Nedovol, aby tady zbytečně umírali další lidé.</p> <p>Pro mě už nemůžeš udělat nic. Prohrála jsem. Nech mě jít. Ty jediný můžeš něco udělat, abys ve svém světě zachránil všechny ty lidi, kteří by jinak zemřeli. Prosím tě, Alexi, nedovol, abych obětovala svůj život nadarmo. Udělej, co chce, a mysli na své lidi.“</p> <p>„Pořád stejný staromódní morální žvásty,“ řekl Cain pohrdavým tónem. „Takhle se silný a osvícený vůdce nechová. Není divu, že prohráváš.“ Otočil se k Alexovi. „Přesto byste ji měl poslechnout. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že jste stejně slabý jako ona a budete chtít lidi ve vašem světě ušetřit bolesti a utrpení, které na ně sešlu.“</p> <p>Alex odvrátil oči od nenávistného pohledu Radella Caina a zadíval se do očí ženy, kterou miloval víc než samotný život.</p> <p>„Tihle lidé jsou z mého světa,“ řekla tiše. „My je tam musíme snášet. Nesmíš dovolit, abyste je na tomto světě museli snášet taky. To je tvoje morální odpovědnost. Já jsem se vzdala, protože kdybych to neudělala, zaplatily by za to životem tisíce nevinných lidí. A s tím bych nedokázala žít.“</p> <p>„Nevyjednávám s vrahy,“ řekl Alex.</p> <p>„Ty nevyjednáváš,“ zašeptala, „ty děláš vlastní rozhodnutí. Nemůžeš zvítězit jen tím, že si přeješ, aby to tak bylo. Ale situace je jiná. Musíme se rozhodnout, jinak za nás rozhodnou jiní, a všichni ostatní na tomto světě kvůli tomu budou trpět.“</p> <p>„Měl byste ji poslechnout, Alexi,“ nabádal ho Cain. „Je to chytrá holka. Proto ji nemůžu nechat jít.“</p> <p>Alex spolkl knedlík v krku. Nedokázal vymyslet žádný argument, který by věci změnil. Neměl čím bojovat. Kdyby dál vzdoroval, pak by se všechno utrpení a zabíjení, které Cain sliboval, stalo skutečností.</p> <p>„Nejdřív ji pusťte.“</p> <p>Cain podrážděně vzdychl. „Už mě to unavuje.“ Otočil se k přihlížejícím mužům. „Všichni znáte své úkoly. Jděte a očekávejte můj rozkaz. Dostanete-li pokyn, rozpoutáte zítra na tomto světě válku. Pokud bude dneska spolupracovat a vy ode mne nedostanete pokyn k útoku, vrátíte se okamžitě domů a připravíte se na přechod do nové reality v našem vlastním světě, který musíme být připraveni ovládnout.“</p> <p>Muži se udeřili pěstí do prsou a téměř okamžitě všichni zmizeli. Tam, kde jich stály stovky, byla jen tma a skalní stěna. Zůstalo tam jen pár desítek lidí.</p> <p>Radell Cain se otočil zpět k Alexovi. „Zaujmou svá místa mezi lidmi vašeho světa jako poslové smrti, plížící se mezi lidmi, kteří o ničem nevědí a nejsou na to připraveni. Pokud mi do rána neotevřete průchod, dám jim rozkaz zabíjet v rozsahu, jaký si ani nedokážete představit.</p> <p>A navíc,“ pokračoval s širokým úsměvem, „předám Jax Yurimu, ať si s ní dělá, co chce. Když budete spolupracovat, dám jí místo toho setnout hlavu − dopřeju jí rychlou smrt. Jestli ne…“ Pokrčil rameny.</p> <p>Yuri vytáhl nůž a ukázal ho Alexovi. Byl to stříbrný nůž, který patřil Jax. „Nic se neboj, moji muži ji udrží naživu hodně dlouho. Až nás omrzí její ženské půvaby, zapracuju na ní nožem.“</p> <p>Jax zavřela oči před hrůzami, které na ni čekaly.</p> <p>Alex věděl, že mu došly nápady i čas.</p> <p>Pohlédl do jejích nádherných, smutných očí, když je zase otevřela. V těch nešťastných očích viděl konec svého světa.</p> <p>„Pochopil jsi to, viď? Vidím ti to na očích,“ zašeptala. „Přišel jsi na to, ne?“</p> <p>Přikývl.</p> <p>„Tak mě nezklam, Alexandre. Nastal čas chránit lidstvo, tady, ve tvém světě. Otevři mu průchod.“</p> <p>„Dobře,“ zašeptal jí, „udělám to.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>59.</p> <p>Alex gestem naznačil Jax, aby odešla z ohraničené plochy písku. Yuri ji popadl za ruku a hrubě ji odtáhl ke skalní stěně.</p> <p>Alex vstoupil na bílý písek a rukou zahladil všechny stopy a zarovnal jeho povrch. Začal do něj kreslit symboly, které se naučil od Jax, když aktivovala záchranné spojení, jenomže ve větším měřítku. Potřeboval získat trochu času, aby si všechno promyslel, aby si dal dohromady všechno, co mu řekla Jax − i to, co se dozvěděl od členů Daggettovy nadace − o tom, co je v knize, kterou tak dlouho opatrovali. Pomalu, postupně přidával jednotlivé tahy, a mezitím si všechno srovnával v hlavě.</p> <p>„Tohle průchod neotevře,“ vyštěkl Sedrick Vendis.</p> <p>Alex k němu vzhlédl. „Když toho víš tolik, proč neřekneš svému vůdci, jak se to dělá?“</p> <p>Vendis se nasupeně zamračil, ale nakonec si založil ruce a zmlkl.</p> <p>Když Alex kresbu dokončil, postavil se čelem ke Cainovi. „Budu vám muset věřit, že dodržíte slovo a Jax nebude trpět.“</p> <p>Z Cainova úsměvu čišelo zlo. „Jsem muž, který drží slovo.“</p> <p>„A protože tohle znamená konec pro Jax i pro mě, chtěl bych jí říct pár slov na rozloučenou, než to dokončím. Chci s ní být chvíli sám. Pak vám otevřu průchod. Když mi neprokážete tuhle obyčejnou laskavost, neuvěřím, že jste čestný muž, který dodrží slovo a zaručí jí rychlou smrt.“</p> <p>Alex mu pohlédl pevně do očí. „Mohu si to ještě rozmyslet.“</p> <p>Cain ho chvíli upřeně pozoroval. Nakonec natáhl ruku. „Nejdřív nůž.“</p> <p>Alex vytáhl nůž se stříbrnou rukojetí z pouzdra na opasku. Držel ho za čepel, stále potřísněnou Jaxinou krví, a vložil rukojeť se symbolem rodu Rahlů do jeho dlaně. Cain pohlédl na nůž ve své ruce, zatímco Alex stál s rukama v kapsách a čekal.</p> <p>Cain nakonec ukázal nožem. „Dobře, jestli tím už skončí tohle patetické melodrama, tak do toho.“</p> <p>„Sám,“ připomněl mu Alex.</p> <p>„Nech je, Yuri.“</p> <p>Špinavý pirát se připojil k Sedricku Vendisovi a všichni tři sledovali Alexe, jak jde k Jax, která stála osamocená a s rukama svázanýma za zády u skalní stěny. Vypadala nešťastně a rezignovaně.</p> <p>Vendis se na něco šeptem zeptal Caina. Muži dali hlavy dohromady a o něčem se dohadovali, zatímco Alex přistoupil k Jax. Brada se jí třásla, když k němu nakonec vzhlédla.</p> <p>Když ji Alex přivinul k sobě, položila mu hlavu na rameno a rozplakala se.</p> <p>„Ničeho nelituj, Jax,“ zašeptal. „Buď silná.“</p> <p>Alex jí vložil otevřený kapesní nůž, který měl schovaný v dlani, do svázaných rukou za zády.</p> <p>Ztuhla, když si uvědomila, co to je.</p> <p>„Čepel je ostrá jako žiletka,“ zašeptal jí do ucha. „Buď opatrná, až si budeš přeřezávat pouta. Měj ruce pořád za zády, jako bys je měla svázané, a čekej. Správnou chvíli poznáš.“</p> <p>„Alexi −“</p> <p>„Jax, radši umřu při pokusu o odpor, než bych jim dal, co chtějí. Nemůžeš ustupovat zlu. Nedá se zmírnit. Nemůžeš s ním uzavřít dohodu.</p> <p>Vzdát se jim by vedlo jen k nekonečnému utrpení a smrti. Jak dlouho bude trvat, než se sem vrátí, rozhodnuti, že chtějí víc z tohoto světa, a začnou znovu zabíjet, aby to získali? Musím se pokusit je zastavit teď. Ty sama jsi sem přišla zastavit tohle zlo. Přišla jsi sem splnit úkol. Ještě není konec. Přidáš se ke mně? Chceš to ještě zkusit?“</p> <p>Věděl, co po ní žádá. Yuri stál nedaleko a chtivě se na ni díval. Oba si uvědomovali důsledky, kdyby neuspěli, nejenom pro ni, ale pro všechny.</p> <p>Přikývla s hlavou stále na jeho rameni. „Máš pravdu. Jestli máme možnost, musíme ji využít. Tolik jsem se bála o lidi ve tvém světě − soužily mě výčitky, že jsem přišla pro tvou pomoc, a skončí to tím, že způsobím na tomto světě nesmírné utrpení − až jsem úplně zapomněla, kdo vlastně jsem. Drazí duchové, můžeš mi vůbec odpustit moji slabost?“</p> <p>Pevně ji k sobě přitiskl a pohladil ji po vlasech. „To je Jax, kterou miluji. Vůbec nejsi slabá. Jsi ta nejsilnější osoba, jakou znám. Pro případ, že to nevyjde, pamatuj, že tě mám rád víc než cokoliv jiného na světě.“</p> <p>„Jsi nevyzpytatelný muž, Alexandre Rahle.“ Políbila ho na krk. „Přesto tě mám ráda.“</p> <p>„To jsem se naučil od tebe.“</p> <p>„Takto už stačilo,“ zavrčel Cain.</p> <p>Alex ji ještě rychle políbil a pak spěchal splnit úkol.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>60.</p> <p>Alex natáhl ruku. „Potřebuji svůj nůž.“</p> <p>Radell Cain podezíravě přimhouřil oči. „Proč?“</p> <p>„Abych otevřel průchod.“</p> <p>„A jak vám v tom pomůže?“</p> <p>„Otevření průchodu vyžaduje osobu, určenou Pravidlem devítek. Je to tak?“</p> <p>Cain si ho chvíli prohlížel. „Pokračujte.“</p> <p>Alex rozpřáhl ruce. „Jak má průchod poznat, že jsem to já, koho stanovilo Pravidlo devítek? Myslíte si, že můžu jen tak přijít a říct ‚Sezame, otevři se‘ a průchod pozná, že jsem ten pravý, a otevře se? Na tomto světě není magie − tak jak má průchod poznat, že jsem ten, kdo ho dokáže otevřít?“</p> <p>„Vzdávám se, jak?“ zeptal se Cain, očividně znechucený hrou, kterou s ním Alex hrál.</p> <p>„Podle krve.“</p> <p>„Krve?“</p> <p>„Ano. Potřebuje moji krev, aby poznal, že jsem to právě já, kdo má průchod otevřít.“</p> <p>„No,“ řekl Cain, „to mě zajímá.“</p> <p>Podal stříbrný nůž, který Daggettova nadace střežila tisíce let, Alexovi, určenému Pravidlem devítek jako jediné osobě, která jej může otevřít.</p> <p>Alex si přejel nožem po předloktí. Přestože byla čepel tupá, řízl se dost na to, aby mu tekla krev. Mimoděk si uvědomil, že řezná rána na jeho levém předloktí je na stejném místě a má stejný směr a délku jako poranění, které Jax způsobil muž, jenž infiltroval do Daggettovy nadace.</p> <p>Alex otřel čepel nože v krvi, jež mu stékala po paži. Rána pálila, Alex byl však už ponořen do svého vlastního světa a soustředěn na to, co musel udělat. Pak čepel otočil, smočil v krvi i druhou stranu, až se celá pokryla krví a ze špičky kapala dolů. Zdálo se, že Radella Caina rituál otevírání průchodu úplně pohltil.</p> <p>Alex došel k balvanu s rytinou a přidržel nakloněný nůž nad ním. Nechal pár kapek krve ze špičky skápnout do úzké štěrbiny.</p> <p>S tichým zaduněním se pohnul vzduch a nad pískem se rozzářilo slabé světlo.</p> <p>Muži to sledovali s údivem ve tvářích, překvapeni podivně nabitým vzduchem a světlem, vycházejícím zdánlivě odnikud. Byla to strhující, nádherná a lákavá podívaná.</p> <p>„Dobrá, teď potřebuji nějaké lidi, které bych mohl poslat průchodem.“</p> <p>„K čemu?“ zeptal se Cain a zlostně se zamračil.</p> <p>„Sám o sobě se neotevře,“ vysvětlil mu Alex. „Nestačí jen položit zásilku doprostřed písku a přenést ji. Potřebuje lidi, aby fungoval. Lidé jsou k jeho činnosti nejdůležitější, proto je potřebuje i k otevření. Čím víc jich bude, tím širší průchod se vytvoří, aby je všechny přenesl. Tím pádem pojme i víc věcí, které budete chtít do vašeho světa přenést.“</p> <p>Radell Cain se zamyslel. Zdálo se, že mu to připadá logické.</p> <p>Všichni ostatní jen užasle zírali na pomalu se otáčející sloup světla, vznášející se nad pískem před jejich očima.</p> <p>„No?“ vybídl ho Alex. „Chtěl jste otevřít průchod. Je otevřený. Aby doopravdy fungoval, musíme jím poslat lidi.“</p> <p>Cainovi se roztáhly rysy do vítězoslavného úsměvu. Kývl na několik svých mužů. „Tak pojďte. Vyřiďte doma, že jsme uspěli.“</p> <p>Asi šest mužů se hrnulo dopředu. Alexe překvapilo, že jsou tak nedočkaví. Usoudil, že jsou v jejich světě na takové věci zvyklí, přijímají je a věří jim.</p> <p>Muži se shlukli uprostřed pískové plochy. Zvedli ruce do výšky, jako by se ve světle sprchovali. Podle jejich reakce se zdálo, že to příjemně brní. Všichni hleděli vzhůru k obloze, jako by se dívali do zdroje hřejivého světla. Jako děti v zábavním parku se všichni doširoka usmívali.</p> <p>Radell Cain přistoupil k ohraničené ploše písku, fascinovaný světelným představením, jak vzduch začal v přítomnosti mužů jiskřit. Sedrick Vendis také udělal pár kroků dopředu, aby se podíval zblízka.</p> <p>„Dobře,“ řekl Cain Alexovi a gestem ruky ho vybídl, aby pokračoval. „Otevři ho dokořán. Dělej.“</p> <p>Alex zvedl nůž v pěsti nad škvíru. „Připraveni?“ zeptal se mužů na písku.</p> <p>Všichni s úsměvem přikývli.</p> <p>Alex zasunul čepel, potřenou vlastní krví, do štěrbiny v balvanu.</p> <p>V příštím okamžiku byli muži vytaženi vzhůru, aniž by se jejich nohy odlepily od písku. Jejich těla se protáhla, roztrhla a krev vytryskla k obloze. Neměli čas ani vykřiknout, ale zvuk trhání kostí a svalů byl dost hrozivý.</p> <p>Všichni přihlížející muži stáli jako zkamenělí.</p> <p>Ve chvíli, kdy se nikdo ani nepohnul, Alex s Jax vyrazili.</p> <p>Jax se otočila. Kapesním nožem v ruce sekla přes tvář Yuriho. Jak instinktivně uhnul, kopla ho do rozkroku. Když se předklonil, vytáhla mu z opasku svůj nůž a podřízla mu s ním hrdlo.</p> <p>Alex vytáhl nůž z balvanu a vyrazil ke Cainovi.</p> <p>Muži kolem stěn se vzpamatovali a vrhli se dopředu, aby čelili nečekanému útoku. Cain ustoupil a vytáhl nůž.</p> <p>Jax byla jako tornádo. Její čepel se nořila do těl mužů, kteří se na ni vrhali. Několik jich zemřelo dřív, než stihli vytáhnout své nože.</p> <p>Alex se vrhl stranou, když si všiml, že Sedrick Vendis vytáhl pistoli, kterou si zastrčil za opasek. Vendis začal pálit. Podle toho, jak se zbraní zacházel, Alex poznal, že s ní nemá žádné zkušenosti. Ale kdyby se přece jen trefil, určitě by ho to povzbudilo. Kulky se odrážely od kamenů a končily na protější skalní stěně. Dokonce i Cain musel uskočit, aby ho nějaká kulka nezasáhla.</p> <p>Vendis zamířil pistolí na Jax a jako šílený mačkal spoušť. Jax uskočila a skrčila se za muže, kteří jí posloužili jako štít. Několik z nich kulky zasáhly, ale Jax se vyhnuly.</p> <p>Alex uhnul před Cainovým nožem, ohnal se a řízl ho do nohy. Cain s výkřikem bolesti a hněvu upadl. Vendis namířil pistoli na Alexe, aby chránil Caina. Divoce pálil a Alex musel zase uhnout, aby nebyl zasažen.</p> <p>Když se zásobník vyprázdnil, závěr zapadl. Vendis chvíli marně mačkal spoušť, pak vrhl na pistoli krátký pohled a ještě jednou to zkusil. Když prázdná zbraň opět nevystřelila, zlostně zavrčel a hodil ji po Alexovi.</p> <p>Alex ji chytil v letu. Palcem uvolnil prázdný zásobník a vyhodil ho. Nasadil nový. Když natáhl závěr, dostal se horní náboj do komory a pistole byla nabitá.</p> <p>Vendis se na něj vrhl s nožem v ruce. Alex mu vypálil dvě rány do hrudi a jednu do hlavy.</p> <p>Alex vzhlédl a viděl, že Jax právě chytila Caina, než stihl získat rovnováhu. Ze všech směrů se k nim sbíhali muži na pomoc Radellu Cainovi. Alex začal střílet a kosil je tak rychle, jak to jen šlo, aby se nedostali k Jax.</p> <p>Koutkem oka viděl, že Jax vůbec nevěnuje pozornost mužům, kteří se k ní snaží dostat. Pohlcena vlastní zuřivostí sekala nožem po Cainovi. Oba byli pokryti krví.</p> <p>Jeden z můžu se vrhl na Alexe právě ve chvíli, kdy mu došly náboje. Jak se napřáhl, aby ho bodl, Alex ho plnou silou kopl doprostřed hrudi. Útočník odletěl dozadu, Alex uvolnil prázdný zásobník a nasadil nový.</p> <p>Vypálil na muže, který se po jeho úderu zvedal, pak se otočil a zastřelil muže nalevo. Okamžitě vypálil další ránu na dva muže, kteří se blížili k Jax. První padl, druhý se otočil kolem dokola, ale pokračoval dál. Alex na něj s bušícím srdcem zamířil a stiskl spoušť. Kulka jeho život ukončila.</p> <p>Rozhlédl se kolem sebe, ale už neviděl nikoho útočit. Stál, namáhavě oddychoval, s očima rozšířenýma hrůzou. Připadalo mu, že to trvalo hodinu, ale věděl, že se všechno odehrálo během několika vteřin.</p> <p>Jax stále prudce bodala nožem do Cainova krvavého bezvládného těla. Po tvářích jí stékaly slzy, ale neustávala.</p> <p>„Jax! Jax. Je po všem.“</p> <p>Zvedla ruku, ale zarazila se: stříbrnou rukojeť svírala v zaťaté pěsti, skřípala zuby odhodláním, po krví potřísněném obličeji jí stékaly slzy a těžce oddychovala, vzteky bez sebe.</p> <p>„Jax… je po všem.“</p> <p>Chvíli na něj jen zírala, jako by ho ani nepoznávala. Pak jí rysy změkly a se vzlykáním se mu vrhla do náruče.</p> <p>„Dokázali jsme to,“ vykřikla. „Zabili jsme toho parchanta. Nemůžu tomu ani uvěřit, že po tak dlouhé době, po všem, co udělal, po tom, co tolik lidí zemřelo, po tom, co jsme na tom tak dlouho pracovali, jsme nakonec toho bastarda zabili.“</p> <p>„Tys ho zabila,“ opravil ji jemně.</p> <p>„Zabila jsem ho,“ plakala. „Zabila jsem tu zrůdu. Udělala jsem to.“</p> <p>Nakonec ho odstrčila, aby mu pohlédla do očí, a její vzlyky se proměnily v slzy radosti.</p> <p>„Jsi samá krev,“ řekla s úsměvem.</p> <p>„Měla by ses vidět v zrcadle,“ řekl vesele.</p> <p>Jax ho pevně objala, jako by se bála, že jí zmizí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>61.</p> <p>Po nějaké době se nakonec od něj odtáhla.</p> <p>„Stejně to nechápu,“ řekl Alex. „Proč neaktivovali svá záchranná spojení a nezmizeli odtud?“</p> <p>„Pár mužů to udělalo − ti, co byli vzadu. Vendis a Cain se báli.“</p> <p>„Proč by se měli bát zmizet?“</p> <p>„Není to tak snadné, jak se to může zdát. Musíš se chvíli plně soustředit. Netrvá to dlouho, ale v okamžiku, kdy by to dělali, by byli naprosto bezbranní a zranitelní. Zjevně se báli se na tu chvilku vystavit našim nožům a kulkám. Měli strach, že bychom je zabili. Druhá věc je, že si zvykli, že mají všechno pod kontrolou a že zabíjejí, kdy si vzpomenou. Spoléhali se na to, že početní převaha jim umožní situaci zvládnout.“</p> <p>Alex vzdychl. „To se mýlili. Podcenili tě.“</p> <p>„Podcenili nás oba,“ řekla, „ale zvlášť podcenili osobu z tohoto světa, která nemá jejich schopnosti.“ Položila mu ruku na srdce. „Já jsem udělala stejnou chybu.“</p> <p>„Udělala jsi, cos musela. Bránila jsi životy.“ Alex se usmál a pohladil ji po tváři. „Miluji tě a už jsi v bezpečí. Na ničem jiném mi nezáleží.“</p> <p>Jax se rozhlédla kolem sebe. „Musíme je poslat zpátky. Musíme dát všem vědět, že Cain a Vendis jsou mrtví.“</p> <p>„Když aktivuješ jejich záchranné spojení, vrátí se jejich těla do jejich tábora, k jejich vlastním lidem?“</p> <p>Přikývla a otřela si nos do rukávu.</p> <p>„A co Zahrada života ve tvém světě?“ zeptal se Alex. „Kdo ovládá to místo na druhé straně průchodu?“</p> <p>Prudce k němu vzhlédla. „My.“</p> <p>„Takže když je pošleme zpátky průchodem, dostanou se do vašeho tábora. A každý, kdo je na tvé straně, se dozví, že jsme dnes dosáhli vítězství.“</p> <p>Zamrkala. „No, to by bylo skvělé, ale − chceš říct, že opravdu dokážeš otevřít průchod? Doopravdy?“</p> <p>Alex se usmál. „Samozřejmě. Nepřišla jsi sem snad kvůli tomu? A co Pravidlo devítek a všechno kolem toho?“</p> <p>„Ano, ale… nechápu to.“</p> <p>„Udělal jsem, co bylo potřeba, abych otevřel průchod, ale jenom část toho, co je nutné, aby fungoval správně. Myslím, že měl zabezpečení.“</p> <p>„Jak bys o tom mohl vědět?“</p> <p>„O čem?“</p> <p>„O zabezpečení? Magické předměty, které jsou nebezpečné, mívají obvykle zabezpečení proti zneužití. Radell Cain se domníval, že zabezpečení průchodu spočívalo v použití tvé krve, jako osoby určené Pravidlem devítek. Ale občas jsou nebezpečné věci zabezpečeny mnohem důkladněji a nenápadněji, aby je mohla použít pouze správná osoba.“</p> <p>„No, tohle zabezpečení je velice jednoduché, ale podle mě je právě v jednoduchosti krása.“</p> <p>Alex ji vzal za ruku a dovedl ji k balvanu s rytinou, do kterého zasunul nůž, aby aktivoval průchod. Dala mu ruku kolem pasu.</p> <p>„Podívej se sem,“ řekl.</p> <p>Zamračeně pohlédla na vyrytý obraz. „Jsou tam namalované stromy. Podobá se to obrázku, který jsi mi dal. Podobá se to Shineestay, které jsi namaloval.“ Přejela prsty po kresbě. „Až na to, že tady jsou stromy všechny.“</p> <p>„A kolik jich tam je?“</p> <p>Jax stromy spočítala. „Deset.“</p> <p>„A když jsem osoba určená Pravidlem devítek, kolik by jich tam mělo být?“</p> <p>Zaraženě se na něj podívala. „Devět. Tady je jeden navíc.“</p> <p>Alex přikývl. „Aby se průchod doopravdy otevřel, aby ho mohla osoba určená Pravidlem devítek aktivovat, aby její krev fungovala, aby zabezpečení průchodu nezasáhlo, jeden ze stromů musí být odstraněn, stejně jako jsem to udělal na obrázku, který jsem ti věnoval.“</p> <p>Jax se zamyšleně mračila. „A jak máš poznat, který se má odstranit?“</p> <p>„Snadno. Prostě vymažeš ten, který tam nesedí kompozičně.“ Alex zakryl prstem jeden ze stromů. „Tenhle kazí kompozici obrazu. Nepatří tam. Každý malíř to pozná. Viděl jsem to na první pohled. Radell Cain si toho nevšiml, protože nebyl skutečný malíř. Tím byl lord Rahl, který tohle namaloval.“</p> <p>„Chceš říct, že když tenhle strom vymažeš, průchod bude fungovat?“</p> <p>„Vsadím na to, co chceš.“</p> <p>Jax se rozhlédla kolem sebe. „Tak je pošleme zpátky. Zkusíme to.“</p> <p>Společně přitáhli všechna těla na hromadu doprostřed pískové plochy. Bílý písek změnil svou barvu na rudou, jak nasákl krví z čerstvých smrtelných zranění. Nahoru položili vedle sebe Radella Caina a Sedricka Vendise, aby je po návratu hned všichni uviděli.</p> <p>Alex palcem vlhkým vlastní krví, která mu stále tekla z řezné rány na paži, vymazal strom, který tam nepatřil. Když zmizel, zasunul nůž do štěrbiny.</p> <p>S tlumeným buchnutím se v tu chvíli zažehlo světlo nad pískem a jiskřilo kolem hromady bezvládných těl. Těla v mžiku zmizela. Nevytrácela se pomalu, neobjevil se žádný jiskřící vír, nic, prostě zmizela. Písek byl opět bílý.</p> <p>Alex s Jax se na sebe podívali. Všechna krev mužů, které poslali zpátky, zmizela s nimi. Zůstali potřísněni jen vlastní krví.</p> <p>Najednou byli sami. Pohlédli si do očí, a pak si padli do náruče a políbili se radostí a úlevou.</p> <p>Když si sedli těsně vedle sebe pod měkké světlo přicházející shora otevřenou klenbou uprostřed, řekla: „Skutečně jsi Alexander, ochránce lidí. Dostál jsi svému jménu.“</p> <p>Chvíli seděli mlčky, vychutnávali si klid a mír a pevně se objímali.</p> <p>„Vím, na co myslíš,“ řekl nakonec.</p> <p>Jax, hlavu položenou na jeho rameni, k němu vzhlédla. „Opravdu?“</p> <p>Alex smutně přikývl. „Myslíš na to, že tvoje úloha ještě neskončila. Přemýšlíš o tom, že ty jsi ochránce svých lidí.“</p> <p>Po tváři jí stekla slza. Polkla a sklonila hlavu.</p> <p>„Jax, nemiloval bych tě, kdybys byla ochotná je opustit, aniž bys je aspoň nepřipravila na to, že je jednou necháš, aby se o sebe postarali sami.“</p> <p>Do tváře se jí vrátil úsměv. „Nemiloval bys mě?“</p> <p>„Ne,“ zašeptal.</p> <p>„Ty to chápeš, viď?“</p> <p>Jen přikývl, protože se bál, že mu selže hlas. „I když mi to zlomí srdce, když odejdeš z mého světa, chápu, že tě musím nechat dokončit poslání.“</p> <p>Přitiskla k němu tvář a pohladila ho. „Jenom na čas. Slibuji, že to nebude na dlouho.“ Rty se jí třásly, jak polykala slzy. „Ale musím se vrátit a využít příležitost, kterou jsi nám právě poskytl. Zachránil jsi i náš svět, pokud budeme jednat rychle. Musím dohlédnout na to, abychom využili toho, co jsi právě udělal, abych se ujistila, že udeříme, dokud máme možnost skoncovat se zlem.“</p> <p>„Já vím,“ řekl a odvrátil pohled. Nemohl to unést.</p> <p>Něžně mu otočila hlavu zpátky, aby se na ni podíval. „Alexi, přísahám, že se vrátím, hned jak to bude možné. Můj život patří už navěky tobě. I když tady s tebou nebudu, jsem navždy tvoje.“</p> <p>Slzy mu tekly po tvářích, když ji políbil, a zoufale toužil, aby to neskončilo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>62.</p> <p>Alex procházel lesem, který mu teď patřil. Pohyboval se jako ve snách.</p> <p>Slzy, jež mu stékaly po tváři, se mísily s jemným deštěm, který v něm vzbuzoval dojem, že obloha natahuje tenké prstíky a něžně a soucitně ho hladí.</p> <p>Všechno mu připadalo neskutečné.</p> <p>Zamiloval se do ženy z jiného světa. Právě vybojoval bitvu mezi dvěma světy. Zachránil svůj svět před zabijáky, kteří byli připraveni zavraždit tisíce lidí.</p> <p>Napadlo ho, jestli doopravdy není cvok.</p> <p>Otřel si nos hřbetem ruky a vzhlédl k obloze, částečně zakryté větvemi stromů. Představil si, že tam někde je Jaxin svět.</p> <p>Tam někde je teď ona.</p> <p>Dokonce ani nevěděl, kde to ‚někde‘ je.</p> <p>Šel dál skoro poslepu. Před očima měl jenom ji. Myslel jenom na ni. Toužil jenom po ní.</p> <p>Svět byl bez ní prázdný.</p> <p>Alex vzdychl. Život by byl mnohem jednodušší, kdyby se zamiloval do nějaké pozemšťanky.</p> <p>Usmál se, když ho napadlo, že Jax přemýšlí o podobných věcech.</p> <p>Když zmizela, strávil osamělou noc na místě průchodu. Nechtěl opustit místo, kde ji viděl naposledy. Oba si přáli, aby mohla ještě chvíli zůstat, strávit s ním noc, týden, měsíc, rok…</p> <p>Celý život.</p> <p>Ale nemohla. Musela udeřit, dokud měli naději a příležitost to skončit. Musela tu výhodu zužitkovat hned, pokud její lidé měli přežít a dostat šanci zbavit se utrpení, které jim způsobil Radell Cain v jejich světě.</p> <p>Alex na ni byl pyšný. Byla silná. Zůstat bylo snadné, ale ona byla silná. Její lidé ji potřebovali.</p> <p>Alespoň na nějakou dobu.</p> <p>Na zpáteční cestě narazil Alex na těla mužů, které zabil, když spěchal za Jax a k průchodu. Nechtěl, aby se jejich těla povalovala v jeho lese. Aktivoval proto jejich záchranné spojení a poslal je zpět.</p> <p>Na sklonku dne došel k džípu, který zaparkoval u potoka. Cítil únavu po dlouhé cestě zpět od Hradní hory.</p> <p>Vedle džípu parkovala bílá dodávka. Na dveřích měla nápis ‚Daggettova nadace‘.</p> <p>Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že tu na něj čeká Hal Halverson. Seděl na kameni vedle potoka. Vstal, když spatřil Alexe přicházet. Očima sledoval stezku za ním. Na tváři se mu zračilo vzrušení i obavy.</p> <p>„Kde je Jax? Je v pořádku?“</p> <p>„Je.“</p> <p>Hal si oddychl. „Už jsem se o ni bál.“ Zase pohlédl na stezku. „Tak kde je?“</p> <p>Alex polkl a dodal si odvahu. „Musela se vrátit.“</p> <p>Hal se zatvářil vyděšeně. „Je pryč?“</p> <p>Alex přikývl. „Na nějaký čas.“</p> <p>„Ale proč?“</p> <p>„Svůj úkol tady splnila, ale celá záležitost ještě neskončila. Musela se vrátit, aby dokončila, co začala.“</p> <p>„Aha.“ Hal se poškrábal na bradě a podezíravě se na Alexe přimhouřenýma očima podíval. „Ale vrátí se.“</p> <p>Alex se usmál. „Ano.“</p> <p>Hal se konečně uvolnil a znovu si oddechl. „To je dobře.“</p> <p>„Co jste zjistil při bezpečnostních prověrkách?“</p> <p>Hal hodil oblázek do potoka. „Tyler v tom jel. Než jsem se k němu dostal, spáchal sebevraždu.“</p> <p>Alex se na chvíli odmlčel. „To je mi líto.“</p> <p>„Já vím. Nám všem je to líto. Dobrá zpráva je, že všichni ostatní prošli.“ Neurčitě mávl rukou. „Tak co se stalo? Jak to tam nahoře šlo?“</p> <p>„Dobře,“ řekl Alex. „Je to dlouhý příběh.“</p> <p>Hal pokrčil rameny. „Já mám času dost a vy asi taky. Rád bych si to všechno poslechl − kdyby vám nevadilo celé mi to vyprávět.“</p> <p>„Nevadilo. Vlastně vám to všechno rád povím.“ Posadili se na velký plochý balvan. „I pro mě bude lepší, když to ze sebe všechno dostanu, když se o to s někým podělím.“</p> <p>Hal na něj vrhl zkoumavý pohled. „Ale vrátí se, viďte?“</p> <p>Alex se usmál. „Vrátí. Odpověděla ano, když jsem ji požádal o ruku.“</p> <p>Hal překvapeně zamrkal. „Vezme si vás?“</p> <p>Alex přikývl. „Já do jejího světa nemůžu. Jax se vzdá svého, přijde sem a bude se mnou, proto jsem ji musel nechat, aby se teď vrátila a všechno tam zařídila. Musí se ujistit, že její lidé budou v pořádku a v bezpečí. Na čas se musela vrátit domů, ale pak se vrátí zase sem.“</p> <p>Hal o tom chvíli uvažoval. „To zní rozumně. Ale uleví se nám, až bude zpátky.“ Vrhl na Alexe postranní pohled. „Tak se vezmete, co?“</p> <p>„Na obřadu bychom chtěli mít jen členy Daggettovy nadace,“ řekl Alex. „Chceme se vzít obklopeni lidmi, kteří toho tolik udělali pro oba naše světy, a ani o tom nevěděli.“</p> <p>Hal se usmál. „Budeme rádi, Alexi.“ Objal Alexe kolem ramen. „Všichni budeme moc rádi. Budeme vám tu k dispozici. Vím, že jste ztratil všechny blízké, ale měl byste vědět, že teď máte nás. A stejně jako pro vás, jsme tady i pro Jax, až se vrátí. Slibuji, že se tu nebude cítit osamělá a bez přátel.“</p> <p>Alex se rozesmál nad jeho šlechetností. „Díky, Hale. Hodně to pro mě právě v tuhle chvíli znamená.“</p> <p>Hal si spokojeně povzdychl. „Tak co ten slíbený příběh?“</p> <p>Alex se zhluboka nadechl. „No, myslím, že to všechno začalo, když se v mém životě náhle objevila krásná žena.“</p> <p>Hal se zachechtal. „Nezačíná to tak pokaždé?“</p> </section> </body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAKfAZgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDnvFelaZDNIyWMBnwCzlAS TivOrmEO8iQBRGg+fCgA5r0bxmViuiiSZdguT/wEVxcUKW3nSSfPDEgeRf8Anox6CvmIzcV zM++pUlOCjsuphzQRhEURjnONygYoUqIgQqkL3Kj5q0J1W+cXDR+UjDKD0qJ4lZVBB2r90C umNTSzMp0NW47dCqpVgcooUdeKthVBC7V+XpgCo7i3kjRFkXap6etWrK2uLpwsELMM43ngA /WnKStzXCEHzcjQsKICNyj8qn2jzdgQF+gwvrSGG4s2Pnphwcbc81KEmgAlmUB2OOuTjufa uZu+qZ6MFZWsKYZVbYYuf93NSOrwqGZARjoAKek7eS23C5HBPr61Kg860khBAIAOPT/JrBy fU3suhVE8boNigD0wKki3yn/VhsHqBVU27wyq0nEbEBiDWtAw3gIgVE4xnrx1/wA+lE2oq6 ITb0ZXj82CSJ4tu5QQeOqmta1he7RtrRwlMhAw++f896qukbx7o+CRuHuO9JEscuHLsHUbT tOCBycf1rnl7yuVsb0VxYrYyR2Mf7o7i5K5+YD17813Fs6/2faqQhJiYEbR0LqM/ka8yslj jjREGEk5Cevcj3+vtXo1suyxt7psswiEap9WBJ/SvBzKKjb1Zvh481yb7VCLu4+UKPtOAQo xwQuP/Haw9SllmsjerBHH9lf9x8oyzFhuz7HGK0Ll41807gMyhwuRwScmse6kusB2vkZACD FjljmuKj8SaOz2N1cklv4G0aF22iU3DZj2jKEDBz+NcbdBpLiALhXAY9B7f41tkq0byPkkB mI9DWCZRdqk3lvGybgc8en+FfQYWPLsedWilcppKRqRjkISMxpuOB1yAanjIGohFAY/uieB 8zbjz+VM/wBJknkacRGJAAAv3iBg1ZhtnfVLS8i5SFyG56qV6/UE16baS17Hk2d9O5aQKNw O0hSSeB/nvU8VjFMsscaKX2nY2BzxWTbz+QVikJJmzz1rc8Nu321LaQnCHqe5rmrc1OLkuh rTcZtRZ1fgeRjp0P2hVEoc7htHUcV6ZpgDa0jEJlXzjaP7tec6OBDcXKnCgXD5/OvQ9Kb/A InMZA6gGvjse+aq5Lqds42p28jvYpGjJZVXOM/dFXoI1nUl40/FBWfps8ciRTTY2MpH61ux xxk74unseK5YU3NHyld8rtYdHahQNsa4/wB0VI8KKCdijj+6KmiJxg0y5YCPGea9j6vTp0H NI83mbkZkl1Akwi8tG/4CKyLqdIifLCklv7o9RV2e13s8pYAdqxbuQRsmBn3r55znKSuexh 6cPslV4sTtmNMA8DaKzNUyXcKq5ORjaOK07p2eY5OB1BqpcxqX3MeCucVpre57FJ2abObso jFY3CkISZCSxUelYGoLi7jJVWRQTnA65rqGU+TPHjnecY7jFczqZIuVi6lgfoK6qTbndnq0 7FI58tFIXbypAAyeDVC6thJcIiAKQDldo5q0ZCjK8hxy2T74NUry8eC6Lkc7AQ3tzXpUYyv oXNq2plSyGS5mRYhuUDcNo+Wqbnyr22CbZCCR2GSecVYmkVmnELhZGVS59earqYme3MTbmU 84P1r2oKyOK92O1GG7OmXUJWABkyWGchcjPT2z6UWNlLaXMTPwBuYuE3EBgAV9Meh61fCKV liYcMCD+NQ70W4JUY+RQSD0A4AqI1HyuCLlTV1JkMnlQbolKyfMu1HhXAVc4we2M4+gqlek ywOscYL9Y1VRwwOePfNN1CZmmjt4mCyOSTJ/zzj7n69K1L4wwvCIUZWMKbgBtUtjrk+2K3u 4uLe5ztJ3SMt4y67REqEnJ+UKScY5/KoTaXESNEjTQTN1eFUOBjpnBGPpU0tyUZlZ1jc8sE Xe2PUk8VNbSKJVga5USscAFgTnrz0rdSlFGMopmfaw3VujiR5rwod6mRQGHsPx96taHcJba 3E4KRwvOrA/KwjfPKNjpnqPxFVdTWDUZXRLyeEKu0tAw6f7vf8AOodN0+PT4LhbfU3uI5hj JtzGQR35zz+lau0oPm3fkc9nGSS2L+oSW0bebdM+ZHPzR4HJOeScf5NU5Xt5xmytJ3dMZbA 2/jgen+eKo3CajHCu7U5dSZ+BA0wjQD6Z/UVVhtZLuWSG402zgULu2m8zJn1wDkj6+1bQpJ Ru3/Xo7MwnN3tY0JA6sjgbcjgkDj8e9FV47UwIILR4ooy+4+a5fnHrmiqdl1J17G74qMb3k gA4XH8q4svdzW/2eNVwJAQT/FxXWeM3+zTtBExYlQMjtXFszgBYG3yKMKPergrxTOyjNKNj TNsxsmjJRpEAIUdl9aoxKyToX+5wQfXmp1jmtwphkWV3xudh8oXHI9zTbwp/Z7tHkhPmHbH r+tRG+3c7pWte1rFhoUmVwxHDdWPJ/GotghZ1juPL2HOCe3+RUMd4Y1/fJtdiCD2P/wBenO 8DSmbBaUDgHkflVKMk7PYTnCSuty3NcveCEzIwdRxI47etQy7fNYo+5O3Yn60jTNNCdoYls YyOgoCFhgqODmkoNbIbqJ9Sd3GwNjoASM0tvNsl3f3vSo1t/PCmVSEHXP8AIUji3ifMD+SQ eVfODS9m3pYXtVvdFiaNWGCTjsKbZzGMi3kPBJ2N/SnRP5luVJU+u3pj2qqjR3EpiVwjKeh 4oVOTXK0S6sL7mq85hUTKhdUG5wPSqonjNpIyLkyRlt3fBOPz5FLcylbOdA6F39sYA/nVPQ 2hv2W23r5iKFG442gHJz657VHsXGDlJbB7aMpqCZt28rHUIIwCrMeh5wADgV6hHK40+3iVQ BtHzEd8V5Wtvcac0Go3SYhkzswea6j/AITDT/s6gec2ABsIAA465rxsxwVaty+zjc7cPiKM G+eRrXOeTuj/ANYMMexx/hWFNNaszHzeQOvv3rG1DxLbsiqkIZA+9lL/AHjtI/rVCHW9Jur ZYWR4LpXyS3IYelTRyyvBc0kzr/tCg3yKSNmaRmVYy21QSc/36pTyYYLLiOML1FMeeKUrFL 8vGFYHiqd5JBZT7UmWQEfxNmvVpYafY87E4in0kOhktDPsSUBlIIb+97VetD/pQ38fPlfes KTUoliwsURZeVwelW7TULd4TdSTLG69Fbsa6pYebWx5ca0b3uPhV9wyMlRgZHSui0uQrd+a 4H3gcgfhXIR6tHGW3FXyf4TitC18Q20CEGPcWXbnf7/SorYWpOLSQ6VaEXe56VZEw6zO5O5 XuGYjtg12+j3yR+J7excje8SlT+JrxNPHKxyF1t4xk55fn+VXoPiabe+ivRZQtLGMKSx6dh Xz1bKMTN35enc6p4mk42TPpbSZTLpQA/hdxx25rp7Fm+yjPFfL1l8cr6xjZItPtWDNu5Y1N N+0JrcURaGwtCR2ya4o5JjU78v4njYlKo3ys+pklKtyfzqO7myCR6V41pnxy0W/8KLdiRF1 ZV/eWzggAgc8+lcnf/tDaksjLaWFmgHHzktmtFluPqUpUnG2vc89UGpXPcXkkUuCSEJrKuG dnj38EL3714nF+0PqjShNQ0S2liJ5MDEMB+Naen/GrR9V8VW2nyWc1pbPbsTPMwyrgE7fxr klkeNg/hv6Hq0qsY6y0PV7nIeMnugOTUc7B4lYDO3g15f4m+LqWciR2MMRwmMyHJrmx8b75 ovLl061fH8QYiuhZHjJq/KvvN1WgrXPWZCCZkXqDnP4VyGtyosyyH5Ixk5/EVxcnxeupFYC 2toixyep7Vzt14/urvUFluAk0OMFANv5V1UMjxKleSX3ndHG0o9TrL29ub2U+RERGGyg7Mc VRup703UiXZzFCoBwP0/WsqTxtCskEsEccXlDhTzzis258XNcGTe6HzCCw245Br16WArK3u qxNTFUv5jSmjmMknlh0QKG25569KLCK5t9UdLpi27BUj0way28XM7OxWI7uvBqnd+IWunZm dVLADgEdDkV2LC1muVpHO69JPmTPQ964YE4BFZ0UrNp19J5ebpZ8xqT9+PbhRn6g5rm/wDh MpSAHhhlQfwYxT18XpHfQAQxi3kBD+YM7fyrljl9aN9Doli6UrWZsRpFDHLJK6zOVzIx/iP p7Csm8v8AUruQTyS5Z8jEfU/gKt6nqFna2EU6vHOx/wCWefWo9P8AGel29tJCYZ4HYgqWIK qe5BHPIreOHqxXOo3Zk6lNvl5jRsENtbr+52GQbmZwA2ffvSu0DwvkFRyWY9Dis+XWLeS3a 4ExClhhiA1LJqdjPY7IrlZ3Mo+XPRRyeDWLo1E7yTKc42smWVczQGQOCq4KY5DduMcfrVOe NmtJRBHtJ4wMck+5qSAofMYgAcMzDt3zWfHdTS3DCIFI2cAKQAXXn5ie30rSEXd2MJyRVMN w1zE7QIkflkylm5Q+maRzpUbi8F1DHcJIFE6ShlZCMkEjIz1GMZrQi1Wxne6tFY+cinIKkZ HQjNZE0Wjq/wBgVTGkwyFJIyR3z+FdkG2/eTRxTVldFmQwS4lguFkRuMoDgj2NFRmKK1soh G2yJOBk8iitFrsK/c6Xxj5EN1JcP8wAAAA68CvPPMdFlihX52Gwv3HuPeu88UwOdScyAtGm 0IvrkcmuNmdEuVCqMx5ZF/nUUWlG250wTcFK9irp9wQxSY7hnHJ4HoP51oJA9xJJBbxbpGG 5VXnIqPwxoL6w81zct5VhAv72X0PbHvWhe+J4bONrLRoBGiZXznGWPvXROleWhFHFctO0tR V0eOBBLqd3HbDH3erfSoJ9W0e3wLW2NxIvG96564vLi6ffPM0jepNQds5rWNNLcylXk9jWu NdnmY7FWJD2XtVP+0roniUiqnNA960sjDmfctNfXTjm4fHpmofPlznzGNMBPFJ/nimK5MLi cjHmtjuAaQSSKciRhUXQ07qMH+VKw7imR2JzIx/GlicRXCTLkMvccGmYz/8AqpQMnv69KYj U1LWrrUUijeRwkYAVc5xWb5jk8sTnrTcZPrS4PcY+tCSQ7thk570qs6MGUkEd6Tqeo/KgcZ 5p2ESNcXDkbpmJ+tNLFuWO4nuaaCp9BSZGO1KwXFPTrmgZbucUZHc0m8BcZpiFOTyeKXpn1 ppcUbhjFADse4pB74pN3oAaCwPXj8aADPSlBAHQY9KTI4z/ADpSw7deO9MQ9XZV+ViAR60w 8deppN3THP40Zxxnj0zTQNhuPbj8aUMwcOrYKn15ppI/z2o/GiwiSSR5X3yOWb1Jpoz1/rS ZGaN2KaQXHA4HXmlyBn1pmee4ozkYyefWgCQHPOaCc9MUzJ9aOrUwF56c0A4NJgij8P0oAd kGjPcdaaMZpeO1IBzu7cMxIHTNMDEc88Uhxmjr2osFyZbmZY/LWRgp7CmRySRSCSJyjDuKa MUoAPfNFguzTXXbvyTDMqSRtw2BgmtXTtYtZsgjZJ0VSP1rlj0qKU7V3ZwR3rGdCE1sX7aU dWd0dRSSSRNOSdT92ZmAyBjtkHj/ABrLnv7pLiS6t7eU2sZMbEhQZl754GPXI6Vf015H06K a4GHZNmWTk4II5PWmXc0VtYKBIWZCM5PTnrXBDljLlSubTvKN72KbG3kaKeNmeGTlHJ3MR6 fXPBoqlaxzTZ8lEtyTneBgL+FFdDjFaNmMW2rpHf8Ai8lZZFjwCQFz6DFcOMRCZgu9/uKe4 yK63xo0lrGb778LvtZAeRwK4qPVrMqCr7T1IcdK54UpqC0PQo1qezdma8M8tt4GnsITjdJv bHU/lXJ9+a6qw+z3czRW10kkUgwVB+63+Fc3dxeReSxZHykjiu2m21ruclaMYv3HoQ45zR1 7fhik/ClrUxuIc444oBIUDtR39/rSAj1H4UgHDoOBScdaM884pM9aAF4HOM+1O/KmD/PNKe uM9qBig0Fl6U3I6ZH4mkBGMKc/Q0CuPL4HH86QsetGeRzgUdT149aAAk49aTPHXFLjjPTFL jjHamAwA8c/r1pwzj/69LwcdQKToaBBzj/69AU+v60dAKXt+NMAAPel5KmkGCcZpenQH60g EI560fnSn8qMccn9KYAByOlJg7v1peMZ5JzQCCcYp2EIMelKT0+mKO/QUmc8YFABj1/SkK8 +59qXJ7D9KUnIzgUCE+nY+lFA796UZAB4pgJ9aOMCl4zSUDD0wKdj15pvTvSjp1/WmIU9CK Mcj+tA9xS9s/rQMTpilx+XtSf560vfrSAQjPH9aMUuKB0JpgGO9Lj+frSjsetLj69aBDD93 r+tSafbi81m2t35Tdub1IFMPAPWobLUBp+tpdNGXCAjbnHWq5XJNR3Mak1Fx5trnZ6y98LY Np7GUqcMmwEqO2PxxTPs93eWyvd2zKwA3qAArn8qH1vS/sQFyJLh+GMattXPuBjNYmoeIJ7 gBbeMW8Y4CqelcVPDySUZbo6qlaN+ZPTsaWpzQ2MYkMhZcjBPVvT6UVx1xNJMoMkpbBzyaK 7Y4eCWp588XO/unpfxDaRdK3KX2vID146V5L5kg6Ma9Z+I6Z0/CoNiyDHPPSvIscnFaYf+F H0OfEtqZPBe3Ns5eGQox7g1pRXBuU81my561i445q1YvslK54PaqqrmROHqcs7PZmoSc9qX JPOaQtSck/XrXIetcXr36UUvPpSY7ZpMtBjP/wCulA4wGpvf0xSkdxQJDsGk5J60Y5xS8ev 6UDOk8ExQ3vjDTdOvII57SV8NEyDB5HJOMmsW+1C5vPKjuChW33RxhIlTCkk84Azz61f8K6 ta6J4qsdUu0le3gbLCIAt26ZIrDlbMjso4LEjI7VjGH71u3YudS1JK/f8AQvJZxjTku7id4 /ND+UqRbwSuOGORtzn3pllZy314ltEyISrOS5wAFUsf0BrQi1aMeG49OTUb2zdFk8yKJMxX BboGO8duOh61R025t7fUo5bzzfKCOCYcbgShCkZ9yKfvcr7iThzRvtp/wSW90qWz0zS9RMq vb6nG8sPG1gFcodw+o4PenWOkyXsEUwlCLLdpZIAu5jIy7gcZBx9Ks6/q9nrQstRSFodS8o RXqKmImK8K6c8ZHUYHPPrU3hvxLBoIEjQNcSG6zJFt+SSAxFHGc5D5ORUN1PZ3S1LTp+0s3 oY9/Zy6dqF1ZStG8ttK0LGNtysynHB7irVxo09tCLgypJbGCKZZlHysXAxGP9oHdkdtpqje NZpfzLpzytabz5JmXa+3sGGTyOnvjNalzrMFx4K0jRVWUT2V1PNIT9xhJjbj3GD+davm923 zMk463Mfb2710Wm6dBD4O1LxDPCk0sc8VpbLIAyqz7izlT3ATj61zW7BzW9pGr21vo1/oup QyS2N6UffCRvhkUna6g8HqcjIzmlVUuXQqk431/plAahdmC5glxcrLHgmRN5jwwO5T/CeMZ 9DUdhZXGpanbafaBWuLmQRRhjgZJ7nsK0ra+0XS7bVEhku7ya9tHtULQrEse4g7j87E9Koa LqX9ka9Y6qYvOW2lWRow2N4B5Ge1NXs7IhvVJu5LaaaNQllgspi9xHG0oRlwJQv3tpz1xyA etVLa3mvLqG1tU82adxHGg/iY9BWlZ3+m6Pdy3mntcXEwRktxPGqCLdxuYhjuI9gBVHStQO lavY6jHGJDZzJMEJwG2kHGaFz6/gVLlVl95cs9I/tHUH02zuA12A+0MMJKy5yqnPftkc+1Z 9tbyXd3BaQ7RJPIkS7s4yxAGfzrZsdU03SNZbV7AT3Eqb3t4p0VRE7A4JYMd20nIwBn2rIs LsWeqWd3IC6wTxysAeWCsCce/FC57Nrtp6g3BNJ/P0Lw0V5tQvrC2nD3VmsjtE648wRgmTa QT0AJx3FUbKBbrUILYzrEsrhTI3IUeta7a5Z2mq6lqmnC4kurxZo0MyqiwrKCHOFJ3HDEDo B1rJ0u6tLbVba4vEla3icMwiI3cDgjPvRHn5W2NuHMkLdWhs1SOZityeWhxyi9t3ox67ewI 9ang0qW48PX2siVRFaTRwlD1Yv/AIVa1zW7bW7Wzup4pE1eJRDcSgDZcoPuue4cdD61Ha6z bQ+DdT0SSKQ3F1dQ3EcgwVAQYIPfNJObim1rfX9Qfs1Jq91bQraXp02ranFYQSRRzS7gjSt tUtjhSe2TwPcinS6dNBYy3FwGikhuvsrwuMMrbC39KgtrqKGy1CGRGZriJEjZcfKyyK2T+A IrQu9e+2eGo9PuI2a9S6EpueP3kYjKAN6sM4+lV7/NpsSnT5ddynaWX2mK+uGciKzhWVwgB ZtzhBjPHVhSz6fLDplrqaSCS2ndogQMGOReqMPpgj1FO0u/s7e21O3uxPtvYViVoVUlSsiv khiP7uKbd6kr6TbaVbI62sErTlpMbpZGGMkA4GAMAChqXNp/Wgk48t3/AFr/AJFL60uPrUQ bJGetSAj2x9K1ITuOI49qD1+lJkYOetLn1z+VMY6jjHSkz7Ud6AA5peMUmPzpTyRxQA7j8q XvnFJ+FKeM5/OmIa3C5/HpWHMS0zeueK2pTtjJ9BWMg3y5x3ral1ZwYt3cYl0HEX61E0mfp 9asSKTCvIziqbY+vrQtQqNx0A9vrRTSTgdcUVocx6R8RJSYODld+B7jFeXEc16r8TYFt08t TkB/6V5UV7k1FFr2ULdh1787uN5p0TbZlI9aaPzpVJDgjjmtHsYp2aZtDJQZ49aPofwpsef LBzxTu/8AhXCz209ExcN1HSgDjJ/lR1PpS1Johcf7Io78/TgUh+7j+lHQUDuLmlyR70mM9q eELckUAN7YwKjdSTxyPWp/KbuP0ppQ5zTFKNyFVOM4pCPm9am2knjOaXym6gc07kclyAqdv ekCnOasGFh1BppUgdKLhyMhYEgYpyKdvT0qQjmlVcjp+tO4cmpFg561OvRRQUINPVGIAA6C i4+WxWlBJyOabjkA8VZMTqe+PrTdh+n40XJcCP2/rTSCBU4jYscCl8l8dDRcbgyEAlB14zT CD3H41b8lwOh4BpjRE/dBNFw5GV8GkXOckVZMD45BpvksD0ouJ02QnOKaAc5NWChHByaaFP 4/SncXIR446HBpzKeR3qUQsRwCfwoaJlyCp/KlcfIVwDuORzSsvtUpGCf8KNueRTuLkIlXn kHt2qVeB7/SnCM8ccfSneWwGSKVylGw3HJoPof5UbSvUcUeuPyplDsc+9GO+Kb6cClGMUAK OucUvU++KQHJpRznnFAhe1L25NIO9GfyzTAZcHET/Ssy3B3DP1rQu2C27Enk1Rt871wfrW0 fhZw1taqRbkwVGT2qm5UZ29fWrMgLAgHGR1qu3QgAg0ooVV3ISflIxzmilOSwHWitTkPR/i jcwNfSWqyDejDI79K8tzmvWPH2nW91rG6YAsyghh1HFeaz6ZJETsO/B6d65MLWjKlFdkdeJ w8+ZzWqZQ78UdMHNLghsHg+lIQNtdhwGrE+Y1I5qYcswqraZ8lcDgdTVwLzurjkrM9mk7xT ClH+eKMd6XBqDcT2pT65H50mDg0vbNIYoHIPHPvVe7imi8kQ3EjmVsAHsfarAyakkcR3enS EZ2zdPyrfDq9RJ9TmxMU6bfY07jwtc2tpbtNfTJcTx+YBngA8AevasCOTUYdQNlIpncHG3G SR6g16d4luDdSWcipz9nUAAc8E1q/D3wkLrWrnXdWgENvCoAaYbQoHVjnpXXCHPXnGS91XM JwUIRlB2bPLr3TZlRj5kkBRSSOnbPNVtD0+51UyM1zKsUS5ZlPNdj4svbXUNd1K5sQFtpC3 l8Y+ULgHHbOM/jXOeFdTaCGayKARS8u+0nAx7e9ZUEnGdul7Drpe0hzddzP1SyvtMKyxXTy QsdvPUH3rTTT746XFeXNs0aucK2MBuKmuJrfU7610y1fzTJMpdgCAoB969C8aX2lx6HYaHp +12tj5k0idA2MBB6nkk/hQ4r2HPU+LoXBWrWpu8TylwVfFVL2d4QkSNtZ+WA9O1X5MNMSTg Cm6XYDVTfXLjoNkQPqOf5AD8awpWT5pbI0xPM48kN2WLK2kfS4pXQkgkfUdqzr62mt4/Phn k25wylumelejfZbeXw2kVsinyVDAjrXJTIp3wv8AdkG010V4fV61uhnCCrUbdURadpkv9lm 8uA77ztQknA/+vVd4hvI/CtKx11rbSJNOulDeU+Dkds9RTLi1laZY4F3ySnbHgdSe/wCXNP E0/wB6uTVS2DDSSpu/Tcrad4ee6s7vUJLqaO0hYRqSeXb0FUNUsGskiaC6mbe+0hmzXZ6xO ljbW2hwY8uyX95j+KU/eJ+nT865TUbhitsx52zA0udOsoR2WnqQ6KVFze5uP4d/szSrO4vP MkuLlPNXc2Aoz6d65rVYHiXzoZ5AWcLsB4H0r0/xhKH0vRSMcWp/mK84v5MJAcZxOp5oqf7 y4dL2KdOP1e/U3oPDMenaPZ3mqRzTyXYLKhl2BQMex9axb2zBdn09pISOkZk3fzFejeMbjf oGhYAGIZOn1WvNzOwlzmliKkoVZQWyNKVGEqab3M+3v2MhgvE74LBcEH3q7NZhsRszIMg5U 0CBbjxHZLtybjAYepFdf4l0RdHuoIVXarwhwPbJH9KVSnakq0ersRRbcnRnqcXoek3Ora9/ Z6TyeWrHcwPIArY1KO3RUjt7VIVQY+Uklvcn1q/8PJfL8YXi7QQ27P61n6oTvPTGKrE6Qhb qhYSCvJ9jHIy3AxTMzzX0VhZRGW5lIUADPJ9BUi8Fmx90E10Pw3tYXvtR1aZQ81tC7REnox U8/WooU1NtvZalV5tWjHqQz6TptgDBIrX9wo2vK7YQN3CgfzzWJeaeUVrixdkKclAe3t/hW tqEu1titwOKoQTkSAisvbzevTsayw1O3L17lXT7l7oiGZQWI4cd/rU0kZjYgitrwRpsV54q msnjDqrZUHtS+JLL7Dq93ag/6qVl/AGt8RSUFGcdpGWGlKScZ7owT7cGjNHOaXmuY6RQSfp Thximjil49aYh2RjnrR1JwfzpB0pTyP5UAVNQOIwAe9V7QK0hxkYpb9syqvoKWxDklY0Z3P Yda32p3POcr1yxKVj69DxTUs57iPzFQqmcbjxmtq30doPLnvYyzOMoCPlPHY9z7VHfSXSTw m1j3A/LsxkZzwa5VWTdonXOlZc0/uEh0mC3aPcGkkY9T0FFXLae8khjN7AIyWypHBYdM47c 0VzynO+rOmnCFtEdD4yDTX0k2/k4wPTiuG2uWBfgHjmu58Y7UvyXJ2gA/pXDPOsrMBxtPHv WWHvyIbcepDNbxToQ6hSOjAc1kT27RHHXIyD61vZ9f1qKeJJo9rDGOh9K76dRxdnscdaip6 rczrAnaRnAq/x3FQx2rW53fwseDUgI5yadVe8VQvyIfRnHtTSSPcUuc5zWR0IODS9sZoH1/ I0e2aBhnB5P4U6ZHkurBY13MZhgfiKYDluc4rpPDEWm/wBr293q96IYoG3KiIzH8cCujDW9 opSdkjCum6fKludprl/faFdWUtqVimayVX3RhgRuJ7/SuR1PxXrWoQ/ZrzUJJIM58oYVP++ RgH8a9A8V3/gLWrNZxrl5HdwQFI1S3ba+MkA5X1OM5FeNzMSTnj2FKvJupK0tG7l0kuVXWq LDzNKJMsT8rfyrX8EaVNJpGoakYwYogO3vj+tYUCmSTYZViRhhnIzjPoK9g8Maj4DsPCcmi 3mp3KLOu2Ro4G3A9cg4I/St8PywpzvKza0MKyc6kXbY5fT7S0ivvOVEyGweOxqnr1sbeZ0R CEblR7e1JqF9Y2WvzNo9y93ZI37qSdNrSDAzkfXNdCNS8L63pyx6hcy2E6dG2FsfQgEEexq 3UhiKShUdpR2fcrklSnzQXus82a1uLm4isbdS010+wY7Dua623k07SrY6dHpsMnlsV89vvE jqenrmuh0SPwLpOoNdzazczS7SiyLbtlQR/DxxXHa62mQapLFot3NdWKgeXLOu124Gcj6+1 Yym6UEqcteo4wVWbdRadDU0nUsao+nCIFZFyp7EVkazZS2moNHJGUKnOCOx6Ve8L3Omw6tF d6pdNEiZxsQsfxxXYeLbzwFq9g9zBqF4uoJFtjCwELIR0DZH65Fb15xrUYc0lzImknTm7J2 PIb61eW5hmiBy5COB69q9i0zwzH4a8Kt4jvmE0sMfl2yOBgM33Rz19/Za8ws544b6J5V3Rr IpYY7A816D478Y2WqWWnaXpdz51nbIXZgCA8h47+i/zNZwrqND+8thSofvtNnueeX0rNI25 iWJJYnuSeTWVeqzwQ7RljKMVamk8x84/Gp9LhE2qW5viqWkTh8qMk1hQspxcnZG1e8oOKW5 2vidZv7H0dZVIZbYjGfcV57qKObZNgyfOXFeweJNT8H6pokQW/vEu7aJliAgO1s/wnj1Arg 7C20WS6tpdTvpAiMHaJIicMPfuK3k4yxLnzK17mTT9hyWdzZ143Enh/SkuFAdIWGR+H+FcK 0TGXgd69j1PUvAmqaVDavqNzC8PKssDAjt6YrhZLLwmlxuk1S/uogf9WkITcPQninXjGpVl NSVmVTk4wUXF3LHw68Lz+IfGUV1sJtLIYL44Lf/AFq0viDq1pqPiiYWTLJa2yi3jZeQ23OW HsST+VRXXjUwaM2jaBaLpNg6bJNjZllHcFh90HuB19a4qa4aVgEkVeerDIArOrVUoxpU9l1 7jpwcG6sty54M+0/8JjcyQLlQW3cdqTVEbzSMV1ngefwronmXGo3k73MpyxWEsPpSa/F4Ju 5/N07U762BOdhg3AfTPNa11CcYRjJaIyoc1O94vU8/jCidYnYhpcqBgmu2+H+lXFtZXYkX5 ZSyezDp/n61Smh8MWWlSvY3Nxd6jIyrvmi2hF7kdvb8aNH8STaVJhQJYCctGePyPaijVhQn Zu6a1sOdOVVc1rW2MvV7Z4bmSORSrIcEVkxofM64xzXoWo3HhXXR9oN3Pp1yR82YtwP5ZrI i07wtbyBrzV7i8QH/AFVvBt3+xJx/OsPYxvpNW/robe1l1i7nUfCTREg/tLxdqf7myQFgzc ZRep/HoK4nxFf/ANoardXzDa1xI0u303HOPwrc1vxjLfabFpNnAthpcONttGcliOhc98enQ VxM8298k9adeqqjUY7IVGm6abe7IjgsTj9aP50g7mlHXpmsTQcOec0eh7UZOcA4pOaYh2T7 mjjr1pB6/wBKRs7Tjr9KAehT+zT3upi3tkLuTgen/wCqu80vw5baTEJZL9JJWXBAj+Xnt6/ y6VQ8NrBb2hkXHnSNlm/pntXR/wBoLDGwESy5GCp7/jXBi8RN/u4bG+EwkY/vZbv8CW5s4b u3khF2zGUD5Dj5WGMHNYF/ol5Z2YuBNFOvAdY8gg/Q9ac+qQW0rO1tI5Y8RiTK57Hj+VN1A +IdVsleeJoLFTuWKNcAn375rnpQlFq7svM2rTTvyq7MSG6X7UbZ22SHlM8ZHpRUQMyWsqXF g00XZmj+ZT7HqKK9L2SlseV9Ycd0dj4wile6dVjYnjkDjpXEixuGbHlFQB616Z41vpbDR7g RKNzOBnHIGK8mXUruRt0kpI9OlRQp2prU0nUSkkzQFrMAGIAUd81XynmeX5g8w/w560xbiZ kP7xsH3rIllkjuN4Y7h3710QpqTs2Z1qqgk0jsdcFraafYWEbo9wo3ylexIzisLvxnFULWR 5pWaRizGtJe3r706qSloVQk5xuxv1NH1oI64HFLjGOMfhWJ0iY/OkPIxSnpwP0oAz26+1MA Axj1qaOZk6Hn1qLtxRSDYsm4cjOaiKljnr3pqgt8udueM46VClvqMurRafBcNJJKRtwMda1 p0/aPljuZVavs0m1csqCOo96k86RQetal54fXTp5bS7vrlriI7XK42hvzrBulv7L5w4nhHU lQdv19Kfs03ZSVyXWcVzSi7EzSNnmnJM4z7+1Mt54rw+WqhZQOnUH6U26tphC80czRmNScD o1RytPlloX7ROHPHUtiaQg9ajYuwPXHWo9GsLzU4Zpnu5EiiAyQM5JPAqzJpcquAL6UjPOc ZrR0VFqMmkzOOIc48yi7ESM6nAB/KpHlkI5zirGq6DeWEn2Y3UizxpkZH385rK0i3vtRu/K eWXYoO4jtimqDba6oUsTy2916kxZs9fwpd7EYqzdwiJyFBH1PSqa2N5e30FvYyuZpjgIvQA d6zhHnkoo2qTdOPM0KVwCzkBRyT0xT7S7luLpIbOJmjyA0uP5VPLotzHBKzanI0kak4A+U4 7V1fhTRreTwzcazqM892I1ysO8quc47V00aXNeSafL9xy1Ks21GzVzE1FkErCAnyuMZ9e9Z bNJuOK6ebQYdVt7jUnlexsbNuNpydx7Z6+n51zEumzbXePUpAFBbBGc459awcI2Um1qbe0k vdUW7B5sgHcUhd8nFGiaNqWr2lzfNcyx21uuWYdTz2q9baGlxeRWh1C5VpXCA5HUnAq3Q5Z KMmk2THESlHmUXYzmLkE54poDj1q7qWjtpyywQ3Uga2Vsgcb+/NUdFsLzU1mkkupUjiXJK8 k8gY/WhUr3123E67TScdycSSKO/4UnnPxzk/Wpn0vY4H2yfYDzzzirmr6IdMl+wmdzlAwkH 3sE1Dprl5k7mqqSvyuLRmF3Ixg1HlgSTzWdL9piv3tluXYKQMk9a35dPFqCDK8o67nx+P4U Tp8kU29yKVb2knG225USWToM08u/fIrQ0vw8t1v1TUr+a00zPybR88x9EHpUupy6P9nEGn6 WbfBz50kxdyPTHQfrTnS5FeT17dSoVXN6R07mIzu1R4OKU43cUnvWZqO+tBHtSDpwKT24ya YhwH+cUuDn3pOM07jPP50CEUc+1KQMYpc9BTf4TkfrTAz1vJ7W5JildQDnAPFdFb600kHzE sSO4rk5jmd+O9aFtu2dOPrW1WEWk7HBhq04zaT0Oig1ryGzEkaMf4/LBb86gm1qeYMjTllY 5IyRmsk8ZI70hCbeawVKG9jtlWqWsmWUuLdJg0m4+m08UVnSNk9sUVo6SZxe2cdEj1X4if8 gubB48xf5V5LEeMcH1r1r4igjTJdxP+sHUe1eSRnnrWdL4EaVfjRcQDHOMVl3H+vNaik7cZ xWTNxKc8+9a092Z4n4ES2Y+dhnFag+6OazbFWEhIrT5AHb8airubYVe4JwBk/rSfypT83HX mgcdDn8axOsAPpSjr1oDYPQGjnt+WaBicUo5AwOlHJA/zil7ZJpgxUyGH+NdD4QeJfiBZmR Aw8sYzXPJkMMVqaBJND46snhXJ2jIrtwP8dHLif4a9TofG8o/4SrVCAOZz+HSuVhmDMUcZV hgg+ldF4uZptdvZSuC8pOK5iJcPuY7VXkk9q4n8TOuPwq/b9C74R0Iapq89qrFWif5T1qfV 7Q2qX0RHKBlOPbivQfhRo8Om6LqPi7Vl8q35kG/jKjoB6k9vrXCa3cm6S/uG4eUO5A9Sc/1 rvxdl7NdepwYaNoT7Fnwes9z4antbWyklO/cxQZzip4tGv7jUFSSylhiALOXAHb8au+EJJ7 T4c3UqM0LNKu11YqevYimWXim+0u6lkLPcrIhQq7nj3HpV4iVJVlzrovTbtYKEajo+4/8zm 5rly4LO7H1Y5P60ulakNI1ky7R5NwCfo3eqsuWJAydvXjgfjVeeLz7NowPnT5kIHeuTD1XR qKR0YiHtINR3RsXDR36vPCAgDEMPQ1c0dTpul3WrOhW4us29tkHKpj5m/z6irfw+8JXfiCG TLEQSMFkGOuP5Z6H60ni25t31NoLLaLS1Hkw4/iA6t+Jz+lb1IfV+ZreW3p1/wAjKnJ11FP puYctySsijgbSOfpXZeErjf8ACfUhjkKP/QxXn4YkPwOh/lXZeDzcD4aaqGQ+WQACB/tClh f4VVeRVd3qwOWu7giVl3EAmoVmLQyDrlD/ACpL3Pmtkd6hj5Rx6Kf5VxRsdMup3vgyVP8Ah V+rKEG7HJz/ALQrkLudxKdvHPaui8FNMPh9qylD5ZHBx/tCuWveJX5rtxutVeiObCP90I9w zwTbiWJRsk854rb8FpdXeh3Vra2TSnOSy9TzxXODPkTf7rfyrtPBYmh8AajN8yFnXYy8H74 zzVYayp1L7WM613VhYij0PUrnUEilsJoYzy5fA/kawJ3YykklscDJzgV0dp4jvNK1B7hWaf chTbIxI5xzz9K5Z5Ve6MQYeZjdt9BXLN03GKpq29zpipRk3N9jFuS/9tSeWu5mIAH4V10sN 7qF5Ghs3W1XBYd5PU/T2qHwlpZ1Hx75TR7kXBbIz2FdjcamLJ7238sMEdwmBypBIxXow9ml T9p1vby2PPUZt1HHvr95yup3MzOPM+7GuxE/hQegrCllLsQTWi8s9xM7PFmB2JVwPuH0Pt/ Ks+eExsc5rz6tKVKbU/v7noU5xnD3SHAz1oAzRRg545FQULwO/H1pO3pR7Z9KPxoAXJ60ZI I60AUDrQAoHY5oP40Y49qTqMcmmDMaQ5mY9ea0rX/UBhnOO1ZkwxMw6c1p2XNvyMV0T+FHl 4f+I0TE5BzkUzJ6HmnMFJ5IBo2kNjPSsUd0kVJUPUgYoqWf7mTiitVc4KiSloeofEZw2lzF VziUfyryOPnk/lmvW/iFEiaZcCMFf3g4yT2968ljAAIGKxpfAjer8SJ9xEZIrLbJYk9a1F+ ZDz2rLbAc8961p7swxGyLlh94/WtADjpWdZHgjnrWjx25rKpudmG+BB3HpSjpSewozzjvWR 1B36UUH8/wpOM80AOHHbNAOT7ewpvb3+lKM5AIxmgBw3ZyoBI6Z9a7bwVFpFtqf9paxqkUE uAqoqM2APcCuIBwcjH5VKtwyDrWtKtKlLmitSJ01NWk9D1HxRZ+FNSne80/xLFHI+C6GJyC fX7ufSuUsrLw7a3Qm1K+m1CNDkQQRbFP1LYrnPtbHGTSeeexpqu0+ZRVw9kmrOTsdtr3jS7 1a2isIUSy06EDy7WI8cdCx/iPp2FcqA92xiaeOKF+GZs5A78VRLk9aEk2nPH1rPnfNzy1ZT gnHkWiPYtLm8F2/hQ6TPrRAZRnbE+cjBznb61xF9p2lten7P4iQwE/ea3bIH5VzX2sqo5pv 2knqetbTxMpy5pxTfoSqMYq0ZNHU6uuiWejW1jpV4byVnMs8hRlx6DkDknn8K5feFk44pjT swAP86jyc571jObqS5pGkIqCsj1fw34s0zQ/h1fQ288a6pPuhSID5l3HBk+mM/jivOL6480 4FUhKR0bj60xmJPJ6e9OpOVRpy6EwjGCaiTQo0jqgeONW4Z2zwPavYtBvvA9n4LfQrzWHjW WPY7R275U5zkfL6ivGVfac1L9oZRjJ/OrhWlCLikrPcmVKMnzNl/XIrGPV7iPTLx7q0Dfu5 nXYWGPT86zoUlkk8tZI40IwXfJx+AqN5C7ZzSrLt/iOazi7O9ipLmVmz2Lw5deCLHwfJot9 qzqJk2syW75B9Qcetec+I4tLi1eWPR76S9tMArNKmwk9xj29cVki8OQN9RNJvxk1pVqyqu8 0iYU4w+Fj4onll8rfHHE42s5ySPoK9Z0a48FWfhg6TcapLtdQG2wODnrnOK8jSTBGKf8AaG xjJqoV5Qi4xSsyXSjJ8zbOn1Gx0hr1vsmvMYScgvbHIH5VUk03R7WWKS21RrmSXiWZoiPLH HbufpWL57jNNNy3Unmk6rs0ktfIbpRvdts9P8GXnhXQbx7u71J2mc5LC3Y/yFZni+fw19uF 14dv7i48+R3ljljKiPPPBIB6k1wqXLYwDmo2mLH1NFStKolGSVlsOFOMHeLPRPDV54bgi/4 mV0wL8sogJA9RwKr+JLXwVJBPPpWp3AnC5SE27BWb0yRxXBrOV6GnNcFxjOaqeIqTioStZC jRhHVNkTjB45pAfb9KCcmk4zxn8qwNLhnkHFGKM/lQMYB/OgQY4o74/pSb0zjIBpwIbnv+V MV0JkUvTAPek5x+NGe1MGZNz/rjgcVdsZAICpzx0qjcg/aWqS1Yjgc+1dMl7p5NOXLVbLry A8nGcmkDg9eaiZju6UgyTgdfrWaR0Sm7kkhUKCSeaKgkJyB70VaRzyd2eq+PiraVclX34lH NeTJkHrXrPjp2fRZy4A/eLXkyAnjOK56LvBNnRV3RNnbE59qzic8mtCVgtq3TpWcOmcV0U+ pz13si5ZjjJq156D5QQKopOsUW0fMxqF5C5yQBU8nM9S1W9nFJbmssqjOWXika7gVs+YKx8 knmk70vZIr63LojUN/BnufwqFtR5wsXHuahitJZAD90H1q2mnIP9Y5b2HFS1TiXGWIntoNG ojvGQfrTTqBP3Y/xJqyLG3AIxk9+ahksEwTGxyOxpJ0+xUo17bm1p+hatqVjHdwBFRycbj2 rbPgDWltvOkuYCCN2ASc1ofDS4F1b3OkS/LJD+8QnuvcV6gtpIdMZAMFBjnqQa8THYivQn7 lrfofSYTC4eth1Ud+brr1PE7bwtdTs6NeIhQ4PGalXwncfaFh+2qNxIyVOOK6OXNtqM6t8v 07UwXJmeGVThhu3fnWDxVfdPQ7KWEwrirx19WY7eCNRRCwvIyPoarDwpfZ4uYsjPBr1PTjF c2yhh97AII5zUGoad5Esknl4QdcdSa8ylm9ZT9nUav6HdWyrDcnPTT+881j8H37zfvriPyV I3MvJ/Kt648PWEkaQFTiNQFdeD1710pg8uHacdiPcetQCP94VBJz0A7V2fXqsne55HsKUNE jktN8GJPJMb68ZFU4VU6ketSN4E3zO0WoEW6jOSuTXRuWEhCDAB+bBrb0mJZyYG+cMPmA7j 1HvWVXHYiPvKWnodtLB4dwtKOp51L4PhhVt9zKSoznHWruleCtL1BRuv50cY3LgcV1+tWL2 dylkRuDr5kb/AN5fQf4Vl2ym3ufOQkdmHpVPHVZQupWYqeBpXvy3Q6L4Waa7MP7RuQAeuBU h+EumlHc6xLEiHkuAAB613GkziaMPjJPqfeuP+LF1e2Phu1FrJJHHNdFZGU4yNhIH515uHx 2Mr4iND2lr+SIxNDD0KTqcmxyGq+F/DdjP5Vvq891g4ZyFRfwzyaotaeGYE8t5ULEdTJlvw qp4TbTBdvqGqMJ1i+Zo5bfzg3seRj613IsPDHiZoZm8FnSY9oPmWc5WOUnjIDZI9euDivtI UXFWlJvzPmHi09YwRzFtJoIgEMNpFcoM5d+Tj8OafHYeGJ5v3sE8KntG/ArI13RbOz1PytN iuITECHLyA856gjt0rMju7mzkWO4YPEeN+DkUSw8/ihJmsMfSl7laFvNHrmhfD/wDqkyCfU b2NWPJEgG39Oldyf2e/B5j3R6xqEgPQ7l/LpXg1hrz2syyJIV7n0Ir2P4e/E21bWLfR7+82 W1zhY2mb/VydAM9genPtXgY+lj1H2lCb06HR+5T3NBfgD4U53X1/jp98f4Ug+EPgzTovM+y T3Uowf30mR37CvXpcxRMc9O/oc1h3zYtTk89zjrXyE81x1+SVRno0KVNu/KjyPUfh54bvbv aLQ2rbf8Alg20Vz938K9IhbKajclScYOOK9PZA18COFwfxqhqRBJJ4API/DrXVSzPFxaSmz 1VhKNR+9FHnX/CE+H7WF4WjeRmUne78jntXJ6z4e0eyykUk3m9AN9d5eagkcsl05ykSMVX1 9K86c3Or6isKZead9vHbJr6fL5YicuacnY5MfHDUqagoK7MTUtMlsNKjvhM4SZyqbjycViI 10/KFzXaeNJLf7bbWCyAW9pGEA9T3P51zX2u2RQocD2Ar6xyskkrs+K5OaTblZFX/iYYzlv zqGSS6HLsw9M1oi9tycb8fUUolimG0MrD0qVJrdFOlGS92ZkGR94ctkj3qyl+6rjaD+NSz2 IYFoeD12+tUGR4zh0Kn6VouWRzNVKTNFNRUn50I9xVhZ4pfuPk+meaxKcCRgg4NDpLoVHFT Xxalm7QrNk9DTrP/WHmoHleRAH5K9DUlqcTgdjTafLZkRknVui+y56dKTHPGae+M/8A1qYT hsA1ijtklfUhl688c0U2Utuz6UVojkluem+MJjc6BNK33llHH3R0rzFP616V4vEKaK6LuVt 4PJx2rzJWAGARj61z0V+6jbsdNZpT1JLriDHqaoDmrpcMpVmBBqAxOM45HtXRB2VmctZczu iCjvQR2xj6ijitDnFCljgCrCrFCdztubsoquCcYBxTeecc1LVy4yUdUi4b+ToqhRUTXdw55 lPPYcVDjH/66Q8UlCK6FOrN7seJHBzvOT71ItxMv3ZDUSgHmnccYH0ptISlJdTpPCPiA6P4 ptL2biItslI/univp62t45Y1kVhLHKuVI9DXyBFE8sqRRKWdjhQBkk+lfYfhzTZ7Hwzptrd EieO3RWx1zjpXkZjRjKC8z6bJ683GUHsjzXxRpLwTyyRjv1rjrdiZODtkxyCeDk17XrdnFP DLvA3dh6+teQanaC3ugqjg4H8zXg4arq6cj23Rb95HR6BfxrcR2s/yHIxk9DXZS2wkQ7m3l ueOleXxswaIyk7hjY46g+9egaHqMtxYqk6AspwwHT6152Y4VL95E9bBVbp0mJp1ol/u0iVl huGYm2lbgbs/cP1qnfWX9mI8EiMl1gq4fqhzyCK2tU014tt3ADuTkY/z/nFQXsq+I7NHuGA 1i3Tb5g6XMY7H/bFZ0Zu2p5+Iw/LU5lszko2VVcjkHq2faptF1E2upCZ2winLfSs7UJWido EG0tnI/CqSTmCEnnOD1/lXo+y5ovzJ5rKzPadV0i31/QFv7JQZchimed3sex9+9cP/AGe7x tNGMnJjIIx83dW9DXR/D/XEmXyAwk3j5omP3vp71o+I9PfRrkaraqs1pdna+4HaxJ5R/Q+/ X8RXkNSptxHSquE+V7bo4yxvZLG7yAdm/G09q5b4uah52maZbq5eSWVpQoPG0ADOPXJ/Sux 1G2iEvn2xZomOMP8AeU90b3HY9xXjXji4m/4SXynbcltGqx554Iz/AFr1cmowq4pVHvFGGe zUcJeP2jD01p5byOyjbyhKwjc45wTivXtR1OXwnp0ejJcGVtgIDY+RT0/xrxq1uJIpTeiQr IjDaR1z7Ut1qV1dXTXNxcSyyscszsSTX28oczPz+NRRjY6OW+QztPuO4sQfpWTeTrK7Rlx8 3QZqRAlvGY71TkqHwTg8jIFU4ri1LMWtQI84LY6enP8AnpV7aWE3fdlvSWS8t5dOl4uFy8D ev95T9eo9/rVQmS3n5yCp5BqeMx2GoxTId0TdTn+EjBq9qESXlt9rjx58Y2zr3Po/41g3yz 8md0Y+1oW+1E+kPhL43bxR4WfR9RuPM1OxC7Wc/NPF0B9yvQ/ga7bUs+Rszkj8utfHnhbX7 zw/r1pqNm22WCQOgJ4Yd1PsRkV9cf2jba5oNpqdk26C6jEiDPIz1U+4OR+Ffn3EWB9jXVeC 92X4M93KcRzr2ct0c9ISL3KkfMDz6c1zniSVrayZQ4WWV9mT6dzXSFCb1V6jDH2Fcf4xSSX VLXTUObl0FxN/0yQ8IPqeT+IrzcHT56qvsldn08qnLHTdnG65uOnmGAMxkPJ6kIP6k1Y8P6 Qul6bPrNwFEkaHbnsT2Fbs2jrELcTZUMM5PX/IH86n1K2XUNFksIMQwLH8pPHzepr6SjjY0 5wh0vdmU8DKrTnUesrWR8+alcSXeozTSuWYsev1qlnHSruowPbahNDIpV0Yhh71S55Nfdtp 6o/MZJptMT0o6HI4NHfk0hxQJEsdzNGcq5I9DzUhu2YESoGzVbr/APWpQrE4AqHFbmiqTWi Y8iI8oxB9DTSPQ/lTxbzMOEP41KlnI3UgCnzJdRckpbIgwcetSwq2/fjAFTeTFFy7gmommB GBScr7FKHK7yLImd+FA/CpUUKWw2WPY1QExVSFXBPekSV0J2nk9c1PIzVVl1LMwIbO2iqzy O2AXJoqlEydRN6HoXi9y+kuzDnzB/KvODxXpnjS2e10ySGQ5YSD+VeZVFH+FD0LxH8R2DOD T1kcdGNMxkgYqbyNqZlcJ7d6u66mKTewfaCeHQN9acGtXYbl2+tREwg8Bm/Sk3R8/u/1qLL oacz6tMnCWrfdfH1oNqCMrJkVB+7JGQR+tKUzkxuD7dKWq6lXT3Q9rVlHDA0C2ck5Ndjoek WFxpkU7IZJD97J6Gt6PQ9Nk+U2qkewrzauYRpycX0PeoZJOtBVE0rnmItznrzXQ6D4G8R+I pQNPsW8o9ZpBtQD1zXoGnaJpltdxSx6dCWBBO4bv517joHlz2caxqqkD7qjArD+01PSnv5m 6yWNJ3rO/ocJ4H+EemeG5Y9T1SQahqI5XC/JF7gdz716aICmActH1B9at+Q8bAuuQeij0qQ KiTCHzEJk5EZYAn8K46lSdR80nc9CnGnRiowVkcjr1qsFhLKCQCwYH0NeZXlkl5ZzS4AKBf qDXuWsaf8AatFm2LnPB9q8aO62umt3jJ8z5SMda8areMnKJ6WDqKUnGWzObgIBiDrlTwR6V s6ferYTCVGymcMO2KtS6GUgLRneRznHOKzhDtkWDneSK39tTqw5WVGjUp1U+h3aajHdIiRk GJhxXO+I7C5sQt3bKyx53AL61N4YZZNRS0cHaBg8cqf89q7TWY4XT7CwDDGM9mHqK86mvZy dz0avJO0F1PHg/wBvklluMZP38dz2rPugySOJM5AIB9f/AK9djNo39l3EkqwrNGc/Ky5GPp UMWkWuqQ/6xY2Y4Ck9xXqU3dc0djzalNp++cvpt1daZcxzQMRtyMA/SvVLbximr6RLaXPzm YbJB03jH3h/tj9a42LQDbsQzhsuwKgcj3B6fl6VDNpN7ZSSoitvKl9gByVxww/P8KxrqFR6 6MylSTVzcnubKPTLqWW6HlwQtIkx4WRF52t6H07gn0NfP2rX0upX017IMGZiwBP3V6AfkK9 C8WXk8Xhj7CNoN0ypndglQRkY/L0715nJlnIPGeK93J8MqUZVHu/yPl85xMptUk9F+ZqeHN OsdUvDaXt15PmKfLbOAG7Zpmo6FfaHqUdvfCIsTuTawYN71lRO8UoaNirKeDXQ2/2K+sL2/ wBUuyrxRiO3Td8xb1/z619DezPnVZq3UbLGl/apdeavmMpJQf3QOTnvj0rNW3k2lFAIJ/A0 ttIWj+zrKViDEquea3bGy2wPv5xzzWbna9zRQ5raGBco0dv5ZYkduelLY38lthydyj5SCe3 pVzVFC+3NYgYIv400lOOouZ0p3izVuEjAW5tmzGTkc8j2r2j4ReLv9El8PXMnylvNhHcf3g P514bbTLFIA/ML8OPb2960dKvrjRtaingl2PC+5HHT/wCuCK48VhI4mjLDz67evQ66WI9nU VeOnc+ndYv4dLhe+lGUQHagP32PRfxrO8JabPq13c6xqJ82WZvtFw+OAB91R7D/AAqxpWnx /EfSbS509trCQRyQZ/1UpHO72AyQe+a9X1TS7Twz4WTR9LhV5nX5mPVsdWPsK+DWHlh4ShJ Wd9f0R9f9bi5R5NW9vLuzw/X53m1d5G4zxHH2jTtn+f41z+qan9ktfLDZdh3rrNQsm3SzSD AwXklf+Aep9PavK9cvRJIxU8Zwo9B710YOg60/e6Hs4vFRw9KyZzeo2yapcO54k67/AErHk 0WUS4R1YHn0xXQqWCAEbC/IJ7j1+lNKyhI33BN+QCT6fy9q+whVlBcq2PhKsIVZc8lqznf7 HmyfkJx6U0aVKpwYWJ711FtG08XmAyKRuUs2WVm6hR6HGetWrKwe4zI5KQg9T/F9Pf8AlVP ESW5McPSavY4toVhX95EVA65FRfbEGAkORXoviWx0618JG4eM+cTtRQMHqOpry/eccYX6V2 U7TgpdzjruVGbgiy9zNKR5a7MdgKYxuiMEPioMnuTS737Mw/GteW2xyuo27tsQ5Dcjn3oHX FLuPrn2NSII3XBbY36GqvYi19iPtgGgdeTQQVbaRzRg1RIp9feij04ooA9V+IoXyJyAQd65 Oc9q8mOOuOPevTfiFcJA8trJcCSR2DKAc44rzPGf8axp/wAOJvVu5Cq2xtw69qCxbJJzn1p MEDNJ25qjLW1hKXuf0oAORTtpzRcLMb1GaUcUoRm4VSfpV+y0bVL5wtvZucn7xGAPxqJTjH Vs1hTnN2im2dF4JuGeW4tmPycN+NegQxANjA9PrWH4f8PDSLH96wNzIQWIHAx2BrcgYkhm4 AJr4/MKsKlZunsfo2WUalHDRhU3NW3EUbBn5IHSvRPCl6JZFiVfmHTaecV5lHIr3KNIrCNf vcda6fw7qf2LVoZ/uop547V5a92Sua14ucG0eoeJJby30K4NjExuPJLDHVR6/wCenWvm280 jVLW4l1CWZ7hwBJI0oJbaTjdnqeeDjkZHrX2PJHYa74SuZWt45W8smNh2bbwPpng181614I 8RQ6XYaZpd891fXds2q395OjC3BkCgoknJG30x1ANe9TTXvN6M+Dr16k58vY6r4ZeM7nUbc aJq14L2G4JW1vxnPmD/AJYuSOSf4Sec8HtVjXvDTxan9oWIAL8zDHBrzzQb9LTUG0q3uftF 3DKBKlvDsW4hVVEjEn7ro4DA+5FfR8UFxq+jq9zDtu4xslJXbvPZwO24YPscjtXn4qn710j 0MFjGt2eRbUh3A/Lt7Vh61YI4+026YlQZ2r3Fei65oEsKStBalpI1MgI6HkZ+tc5bWX2idQ 8Yg29Q46cenY149nF6H3WFxVOpDXoV7WWwsNEfViFXUtoWQAff4+8Pf1+lUtN1U6kSzEuFP KnqhP8AMVX8QWUjPuty2xTgIBjcPWsXT5LnT5UuFjHDfP8AL1PoT9B0r0Y0/bx80OmvZNt6 3PTrW2S8ha2JXeVwCDjcPT/PNc1feHBbX7PuMe7lXX7pPoR2/wA8V0mizJqMUbIEWbAdVPG 70BrSnQXRaG4iKP0Ktx+ZrppxcY6o5Jy96xwEwe1lto5bWUc7nOdytzwUI6enfNa62Et6sc mSJ9xkjlAwW9/r2I7itYadcuj27briAHdJH1AHHIxVu9utM8J+H59T1e4VrNF+VtpBMnRQP Ukgc+9E6Dq/DuefWqqktT53+Ijrc+MZ7SGBLdIEXzUQ8eYFJJX0BLZxXmUjDgjoea9K8Wec +valeNaG3EqedIZTubewyRn8T9OBXmD+w+lfT4JKMFBdEj5HMoOFnNWbux4IZifWpvL37UC c5yQKgKFQrDqVyfarNtJk7ScA9TXezxkXrSK03mOW3kPBGTxXUWIRLMqvpgD2qppi2SSqOJ ARkg8ZPfmpr69S3GyGMAHoM1yTlzOyO+C5VzNmBrTAMMnkdKxH3ADjrzird/KZroFuuegqt J94DPA711xVkcVSV5CxkEFD36VbgCz27JwJo13L6tjt/Os/kMOPerdvL5cqXA+8hG5R3FEl dDpys9dj1H4UfEOXwP4ttdScNJp84EV5EO6dN4/2l6/mO9fYuryW13piXdpIlybtVaGRTkS KeVI9uQa/O7cLe4KryhOV/wB09P8ACvo34M+P45NNfw3rF2V+xxM9kzN8zJ3iX35yPbPpXh 5nhudKpFHr4J3dm9Ym9482W1n/AGfA24MxaV88zyen+6v6mvJ5PDdwUW+m+dWfY0YILMx7A emOua9okgOq3Ml/dx+WpIWFEA+VOmBx19PzqhqunWmlWjTSnMpGxIlI3J/sj/aPrXDQg6Ub I9CrUdR3kzxbU7WSFIWmhYiP7u52YMOAVHouQTx3OO1ZVtaTX95iCHA3EqoyQvPTPpXeXWm T3Wpx2728EyZ3kRNuUAjkbh6fzzXqPhH4dSGOKSdFkvLhQFBUDagAAZsdOAPrivSi9PM4JS vLyPI9L8K313LDF9nVURmYbUAZ8jnJ7gY79Kv6loT2LLbxkZUA5xgIPU+g9B3619Ealp2i+ GtL8uApLcuCC5PXHX6KD1rwjxHrsGpajLZaIjXAdiXm2/fPcj2Hb8ayqJpWO7C8rfMzy/xv P5NhDY4IH3gSOpzXnvqMV6/e29td232aeEXDP6jp75rAHgOC5dxBPJDtwcMM4r0cNiFyKEl sceNwbnVc6b3PP+3rRXby/DnUvMCW1zHKx7YwaZcfDLxfbqS2ls+3rtYGuz2se557wVdfZO L7Uvb0ro5fBXiaI7G0W5zjOVXNWbbwH4nuI0c6TJEjYwZMDNVzpq6I+rVb2cTl1AkAVhz2N JsIPAr0qz+FOsOE+1XMFvuPC/eIrqrL4QaXBC0t/ey3MiY+RflHf/Cs5T5dWjb6rJ7nhaqz EADJJ6CivoG18PaJpd2Ut9MiU7j8zLu6Lz175orGWLjF2sVDBcyvzHH+N7C1m1iSeSMl9oA 79q4r7OmGVEx7EV2vjK4ht9TeIyYYAcfhXHC5jcYDBffBFcNKU3E9CMad+lyMWURGCh/KkW wt2cL5XPcVPuZiUQ5bPA55/KnWytDBMGw0wdeWyfXp7E4rXmla5XJDmtbQWLTLfeEFrvbIw d/H5YzWmmj6cp2/ZA8nUhjwKrWrXE5Cn5PZOP1robWx2xgu6qOMjvXDXryh9o9jCYanPVRX 3IfYafEqsfs8ICjgqgHPp/n0rahEqxFAuExgKBUUCxFAkeAoznB5Jq0gUE4BI9K8KrVc3qe /CmoLQa42IpJwPp3oG2NGYkEjqAKczkOXUFm+uf0qLczRMGwcg8461ja5qaUUlq1sCC6vjl RyD757VbtIJW5Byc8ACs6wkgZFLgAj2robCdI3HlDlTkEdK46z5bpE62ud54I8SzJZXuiyX Cx7nQ24duuRgr/47+tcp4r8IeKLnS4bOya8utZ0yJZtLmt7kRAKrgsCBgv028njisrVd9rF Lc2rsgBBz3BDZU+2Oa7u98Q6TqfhayvNNvmTxNYrveQZkAjbk5GeDgkj8RXu4Oo6lGMo7xP gszo+zxUnbSWp5H4h1HRE1RfE1urQzX03mrLD8ogmBBkjZOgBBz9Qa948D+J2vNQt2eYS22 qxl4nD7l3r1UH16fnmvmO71Se7k8QSz6EsSapJ5knXdA6sCWAHyqzfNngDB4zXvfw48N6nL pmnwtaz2osp47qLz9vVflmUEdsgEe233roxVJqmu6POhKPPddT1u7jeXJiTL5zxxj3rhL/w 9eWDzS2LGWGaQyvFjJDdM+/evRpI5Y2HlYG7kk+lK1kzneoXd6ZzXF7Lm6HtUcU6W2x4rLp 8dyS6nybkcNA3Rj6qa5/UdEaKV4wyIchyxDBM46f/AF8dq9i1nQYLkhj+7YHAkA59/rXJ3W n39krB0+1QA/eznAPqMcVgqc6M+ex9Rh8dGrG1/l/wTmdDtpbf+GaNg5AUx4B7ZznrkHj2F draq17GiyqGcfL5p7j39KwUTSZ2QmxWGRn5Kk7jjuD269DXc6DLaApHnzG9McsD6g17VOUK +vU48RKVKLbRRtrE27qFcFmORKM/Kc9PftXN/GfThN8Kpr62VVazu4LieL+EqDjcPxI/KvV Luys4bR514jHJGM4rxzx742bVdKvNF0a6sodNeCSO5ubuJmSfjny8ckDgA46nrWih7N2Z4V bEe1V72Pk/WvEF3q8rtcbmY4DF2JJxWMCAQeorUvbHzb4hXjhZ13EOcBiOuPrUI0yRUD7t6 /7Ne1Dlpqy0PDq+2xEnUlqVd+U7DsBUYznAq3NbSJDkxEAfnSabAlxfpFIcDBPPsCcfpWqa epySg4uzL2mzNs5JO2ku5izjJz161TDeTu2ngnimlycnqajl1uPm0sRM26Vj3o+8W44Az9K fJbyRRpJKNhkGVU/eI9cVJFbPHE80y7QyHbWvQizuVwcoOM9qFIViw5HTFC8D270g6jb3NA ibzEMMayRklcjcDzitayvvsDR3lvIxaJg6MOqkHiqtp5ENsHn6u2FyOMDr/Or8EdvK4WJI2 EmFwD1zx+FRKKmrM6KdSVOV0fVmkar/AGx4Y0vW4YdpvoFlWJcZDH5SAB3znFR65pt0s7QN Gz6oAJZJWYFbSIkA7h03ZIyc8dK1fCmnWvgbwXplvezq+tx2gitI1TzFhfGckjjJycE9BVV Yrm8e4+23qyrKEWa4Tc20Ng8YxuPQFTnP4V4igua56s6reiKHhnRo11ZS8SzzeZ8iAja+P4 iR/CK7/WfF1loVnJZ2Enn3B/4+bhfvM2PuJ/nAHvXK2Vq8EbxQOsa7tstwWwSufU9B/WpTp UOnILqcbrhgTbRPgmND/wAtXHr/AHR68mtOflvYiFPmaRwvifVdVvmuor5nj8xNjqhIMS9R GPUkdfQH1riUgbaFUBVbB+Xj/wDUB6V6Hq9q180ru2+IkeVK5O5wARzz6j9KoJZCOWBdkTs jY8iRTgH/AGvUfjxXKnKex6jSpxS6nIQaWyAybjt3BmYjrW3ZaXc3r+XZWrSgBN7AYUHnv7 V2Fj4Vc4udU+S3VdwgXjP1rp1SCC3ENqqxIqruUDHGK9OhRb1Zi52sclYaTBpb/aJGE15JI UZuyDrx/jU0ruGdeCM9avSKDI7kEY3NjHJyaqTiNFDuwJPRRzj616EqLk7JHVSn1ZXYO0Lb c5PyjnHJ4qRLdDCYYju8rbsz2AOKkZg1zEF4CgyED8h/M1LHLBbsIm+Yr09wa6aOH5UY4iT aZaGm/Z7W5vJFBygjVuvXqfy/nWfextEqIg5MIZzjnqf6Guitv3+lm1nPyR8YP1zWVqEoZy qjLsGUY6cYrKrG7Z4ynLRs4O8V40V3++zu2OvOf8KKfrMxtLhWb5mcbcf3SaK8KtNc56dKD 5TzPxbao9/JIWZpSBllAA6VxJjlQ5fGB2DGu68aXSfapnRd2AMZHGeK4EZkkLSMW+vatqDb h5HFU5VLzZbiZWYbnfg8heMCtK0hMtwWEojww2HdkgjpVCGLkbQGbrjufpWlp8Mowx4APyg 9fpUVXZOzPTw0G5LmRrWq84wMsSGBXvV+2CLjzEBbvxVK0T7RMWDMpBB+QgZ9+RWvEkaZba VI/vc49814laaWjPp6EOxaiQhvNUKmODn+VTsczb0TgdFA7VXhLO/JII75rThXauRHhSeor zakrHco2IZI4xJIIwrKvf39KhUYQkjkn1rQkWESYeUBgM881VKhcgHOD17VjGWlirBZgAbS cZORx19q0rVtrjDEVk24PzKCQcnNXI9wdghIAPfnilVje5K2OkWWOSOWGYfI46D6Vn2mmJH DqV4jzQ38FsYQ8AyNobesjr34JHbHzdahSRsqQf4Rz2q6Yba9t2truETRTDa6sxAcdcHB5G eR781nhsS8K2nszz8dgPrMU46NHjUl5dx6zcRb0JnPl+ZG5K554I7H2NfTvwo8bRi9Xw9ez bb5bQMoZ8htpOQM+xBrxHxx4ImsbW2uNAtbue2t43mk2uHMLDk56Hbgcden55fhHxHFpOq6 Pqt/PFCbeXdHO0ZJwQVYHB3EYOPQenFfVKpDFUFVou9vvufD1KMsNX5Kp93w3qXLqZYguOf rTLiZVSVkJKv3FeeeEPiZ4N1zWo9Ct9fiuL1wTDDsdXlxyQNwAJA7detd3ebHVmtmXAOCM9 fbFcqqNr3tH57mnJBTtHYzp5ELAKNxH+FUVG/LyYy2QD1FPkThyu5cnbjHTFVtpAdmY4GAo H+eKcXZ7npwSS0K0mi2EsxLRNBIzfeQYIYdDiqDaVd6fZXc88xU2+ZfOYH5lAzg+lb9tK8r eW0bOByMjJ9yKs3dp/adhcWdxIfIu1KFvQEYzXWqcXG8VqafWJxdpPQ801Hxxqt7ocaaXdC CTYQNj4J+pI714b4j1u+uhJbb5I4goi2FvmGOoc+ua665trnS9SvtDuwPPs5mQHPVc5GPwx WLqcAvo5BKoaQrt83HzADPX+9/SvGw+MlTrNVdT3cdk9PEYdSoOz39bnlN5ArR4cBlXkbqx GLoxWGZgD2DYrrdUSO0kQSjajZAKjj8T6/pWFd6erMWgIJ64UgjpX2VKqpxVz84rUp0puMl ZozwJJA28uSOeeafb5hnjkbIGeoPIpIY5RcrFIWQMcHPT6Vqafpc91q8OlRri6kcRhWAYeZ 6ficDHrXQYpXtcr3FruYvARtAyQzDI9apCQpgoxDeo7Vqx2M7XIj8ry2tWK3QdxlRnBG0+n TAzzWUUXcSpJRcdOoFKL6BNW2AuXl3SuzHuxOc1NPcCcKu8qi8AevvVYsuejce/WlO3GBuF aGepIqoSNqs36VIUEkkaKu0+56e9QRkk8luOeKtxqhXCjavqepqXKxpCHMyci3kmjiUsUTA B/veuKsafpt1Pdxm1KtJuw8ZYAkdzis6R7aIqqx72HucVu2M1teKEbba3AACMG+U+2T0/Hj 6Vk5OOqPUoUaVaXJPc+lfAmt2viKDTdJuLwQz2dr5RkkypKhcMwIPzN046n6V6Y1tZXcsFn CS1rbAquHCiBMZJbI+8c8t2xgV8hS67qVjLHPZ24knUgsDHyAAOcZ7c8j9a9I8FfElry4i0 jVriexsJV/enbgFgcqSDyAf581NWhzU/a0fmuptUoKnWdJvToz2meaECRbGFDBGQVZ1IDMB 95/b0X6GsXUUV2825uhcrMA7sGyzMRwD9MdKtXN5arHHNai3ltWH7oeYXU8ZLHPr+taOn6A dXK3U6Rw26gBUVixcjkt7Z6V5lKjKo9TpnUhRimjk7LS5tTuQIrb9ypyecADn8637Xw/Z6Z LIwfzpto3SuuMHHQA811ctmLK0O238vBLBFG3jr+FZ1ynms5LnDHOT2969SGGUXY54VXPUw r4hrR1GcE9PyqOFd15NuGfkXAxxVmWENMsXLea2MenPB/StjTrOKa4DBcxx49iwz3/GvWpU UomFeuqd2czf2cdtP5Ukjb3I2qMdfc+wrnLiP97IB0Xk5Nes6polnFEbqZ+VY5XB5z0xXmt /ErXt15IZYxjAb0qpSS2NsDX9otTChnJeVx2cRKfp1/U0MW+1xnruOMe1TwRxIHg2ckkjA6 n1qtM8sUzCGLJGRn/CodV3fKehVcLWkdBb3MhuYpG6Mo356Z6Vk3t6sTzW6jDAkhj3qnean qMdqFW25xnA71zGo3l/Pi4eEibbg49RXlVq6S1aOONBzei0K+qyTzyJIUOAxGMdOOKKw5rj U4y7NGzd8UV4UuZu+jPSjypW1RgeJkjiunUfMT1H4DtXOW8sW4oUSP0+Wuh8Qx/6UdzB+mS QDnisGOCPeBxn8K6425Tipxlz3RbCcoilWJ546Vbi83Kk54/CqMSlXILhiPReR+dXYpMEEg EA91JzXPUWh7FJ63NaOPJWUSbVJxkfyzWjCo43ZG08YOeKyoJ4zG8fKqw6H5cH6VdikjXkO B7buK8mrFntUWnqjQB5+XBPXpxVq3mnZjGIJG55O3A/PpWb9pQcCQZ/lU0UsMmQChPvmuKU NNUdm+htJNtyWALDoc8L+FV53UycnLHk1TLuPlBjjU9CTjFSRwkISkol5w3GMe+e9c/JbW4 dR0Kqk8nykgdvr2qysLO4MbADHIbrjtTCuxNucsO45qSPqB+tTKXUaWli0h+T5McfdrTt41 MsfYk8exrOt03AEce9a9muZUA4ORkmuCtKyGZmu+LBaavH4csR5V0WAe4mQOBx/CufmPueP Y15Hq7adp1zc2qKXQhkG4fMCO49CDXU/FXRrZI7XxIkrGe4ka1lGeAUztx+FeVIJJZNick8 f/rNfe5Zg6VKjGVPqlf1PzbMcXUqVXGfTY2tC1m80nxDp2vQOqT2E6zxM43DevIyMg49ea+ v/h18QT4w8KHWGtxb3UEpt7iGNsoXwCCuecEEdenIr41IhhiG9hKykfL/AAj/ABrrvC2v6l 4ev4tbtpYrRFQoY2GFmQ9VKjt3BPQirzHCfWIKUNJLZ/oc2FqqErT2Z9n/ANpw3TNHMjQSg bSG6ZpQgMy+YuAQcketcF4e1G+1bQLC/uoDFPcxLKUH+1yOvPTB59a6W0vriCEvLJ5gc4G5 stn3r5ejjHGXJU6HvypWV4mqQYn2LtfBO126Y61oWk7bMiM+RnO4L39PYVjwX8T5ySqqMqp UksfSrL6jZ2ul3N9NN5VraxPNKAQDtAycn8K9yjiYtnPON1Zo8C+KN9C3xG1a4tCz3EO2J2 U5KOEVgF9eDj25rjtC1972EQ3Vkk3mSOik5LfKASMdM89/Suf1nXmv7291OWJPt+oXTXBkY 9jyE9OP14qtpd3LDp63W5lyzyLMD84fdyM+xx+dRPCqUXJrdnvUcY6fJRT2Wv4G1rVvb3Vu SreakqhipQqyAenrgfnXnt/YvZyZQlk6qQeldk3iGOTKXUAIXOdnfOPnU9m4zjofxrMuPPm R2ihS7gOW3oACDjuO30rswjnR917HnZlCli1zR3MTRIotS1+ysb6aSKKeVULoAWXkdu47fj XU+HRpaeI4MqLXU11RRH5OPIjCkneByMZHA6c+lY+k6dGuqxzzloEViHX7rgMCpIz6Bs/hW tdzT6f4h/tCxMV5cOrqTLbKFAdCu3ZjaVAPDdenQ17Cqxd0mfMxwtSm1KUdLlea7sdT8bau LW2hNvePPdSStH5kkalSSIx2O88FRnsKwGEFnbyxJGk88zKpSRT8qLznI7sew6Yrb0+S9t5 hDjHl7XUeUoMJDB9ynGQDgcZxgmqt1ZRRMQ2GZOrAY/PmsI1FG0TZYSpNObVjCdUmkDeQkA AwRHnB/OkFrnLnIjXqaszRwb9xbIHfPWn3TCOxWBYljbAkyCSSDnr6euK6Oe9rHK6Kjdy6F NYg5cp8qAd+vsPqajLlpTGh46ZqUOLezypzIx6jt/n+tU1JVDzgnirSOeTtZFxTbRYVv3jd 8cVp2ggldYgWhkdCwxhhx6g1gLgMM9Byav2s4hxOwJeRwo5xx3pOOgRrNP3dDXvLi4trVf3 zK6/dK5A2+3p9Kit9Qa0dblVEiDGfm2lfpT2RbvTHLMQ0RZhnnIHb8v5Vgq7RO8YJKntSo3 hK8XqddTESmvf2Ppj4JeNNKm1aXQtfuEe3lXdp0szYVJCfmiJ6c5yAfevp1FRVVlj8thxwO MV+Z0NxcWjh7eUqCc8civqHwT8etf0vwXpn/CZ+EdT1KyJ8uPWLRM74xxlxjlhj1Ga62435 krXOScpTVux9G3MPmW7RMCS3Uj/GsO7SOKNQRtEnyswz2/maz/C/xT8F+NHuIfD97PcG1CN MrwvGUz65FausX1lE2Gst2QGXcxBx/TvUOpFO9zWg57WMNI0MgkVNzq+B7Yq9NLDYuqiDAZ c4JAzWNda7KkoS18u3DZ/1Yx+v5Viw6luv4jcszhpFjYk5JGefpV/W42sjqnhZyfNPY7aTX 4biyCyRZ8xCvXIyK4+/1Wza9cf2ahO0AkNjB5qnq+tWlndva2y/InKnOc/SuUn1WQ3UrhVI ZARn1zXmVsfyaHVhcBrddTUe7iQLLBarHgbDuYnJHT9KzZ9TkiWRIVUybyQMfSsm71BsNzh C2T9BWZJfFYZbmVmCr87FecDAryp5g5bHvQwSSuyWW/uYtbVZ5mNvMqgqD0JOCw9wcVQvb4 QXJgluPnVtpwD64yfSqdvqImvxcT4lghjDHaeuGzge5yKoX19DJqEJV1meabzJccd8n+oFZ OTqNJoj4LtMvXV3PHdBS4JDEMvofSiucjlvJryW8ZCN8hYrjpmis50rPQuFS6uyLxWuy9ct hTke2eK5SOVg+AR17mut8ZWTrqUn7089RniuIFk5fhzXsUox5VdnzvtKl7pGkshEyt5xGeu cGriXURJWMiRyMZx/WsgWs5QKz4QH1zWpaQeSg+Xcffis6sY23PTw06jdmrI0UgLIHdgWA6 DtU6IExnNV1L5GZUX23ZqwuTg+ZvWvNlfqe9TlF/CizEgbG05xV63aOJvm+961UgADCtG0R DKCygIGBODzjNcNWWh6NNPoW08uVOSvmA5Udd1WoWAQqxGenXg1HDarLcSSm7EY8wkhj8wX JPcfSlVQxyAw+tebOUWrHTGMiwOnTHHFSR8nPH0xUacNgfrVlE6sAOevtWEmkirFi2A3ck4 HYVq2ikyod3VvzrPgRtw7knqTXQ6dZNI/C4EfINefVkZzaitTz7xVpba7p13Zi2mmmi33Ft HG2B5nuD149O5rxURvG7K67JFOCpyMGvfdauo7C8vLiY+SLZ38twcEkEkfjXk1npF34t1u7 1GCJra1mny7KhkZnY/cRRyzE9u2a/RsDVtRvLSNkfmmOhep7u5z8as0ioi+ZKx+UeldTa+F NRePz76F5lChmjBwFB6Fj3z0A4ySOa09L0ax0q4dbm7gsXScRyS3LgyovUkKDxgDsD9RXda bpwtbiHTb3V4vIuoXK3smWTaGS4Rm25JDICAecdxxTrYpt2pnPCglrM2dEm8Zw6fpmrQT3F zpske19PuMSywqvAKnAY5Az1JA9a9ItryOWCKRZhKz4ZcD5QPXJ/z9K5rwjqNjfeFoltnWS O3drclfUHhj6blwce9bls0aOUSLcNp2gHGDjr+FfE4irz1WnBJp9D6WjT5aaak2jSPmBwoY 4I3bQ2f8muL+J+vPaeFBosbbJb1iZNo/5ZjqPxOB+BroxLIFEyHaBzyRk14z481Nr/xVd7m ysTeQvsBwf1zXRhrymkmehhaKlPmlsvzPMPKN7eRxEkx2sm9yOw7D+lWLZbc2d2RNIl0ZC4 iC5XZtwx9j/P2xWNLI7M6B2UM3zBTjnsfrUlg8gs7pnlYyoCm7OTzX2coPlPn4V4upZLXXX 5f5DpXmSM5TeCTjYckfhVaLUTA+4B19M9qtNsRlySNy54NNdEk+VJCc8Y65rRctrNGMlNu8 Jakqaw7vvSd1PQnecmo7m94G24DMwx8xyRTV05SjoF/eHqP7vux/pVC409orgRIDtxyx7n+ lVGNNuyM6tTExjdq9yc6iQeew4APWq0uoTO/HAqF4WWUoDu96ljspHJZ/lXHU10csI6nnOr Xm+VMWJ3nnDOcqg3EfT/IqdJ2leQkZkYDDehyMfyoSJIrKSTdncwT+tQQMiEvJyvceozQ9d io3jbme47U2iFyIoc7EAGexOMZqlux1qSdzJM8rAZc5qLI6VrFWVjkqy5ptigZbb61PMx81 Ixz5YCj696hiID5JwBk0+D5pwSep5NNkI37GUxQocgqWI+XGKxbgPDeMjcMDg8cGtZ8R28e 0DJJJx0NVtXTcsF0CSrrtPqMVlHc2b0K+3dHgD5W/Q19Nfs169bQ+G9W028vNzQ3AVLfoUV h1z3BOR/8Arr5ngOYweeRg1PaXt7pd39r0+5ktpwMbk4DDIOCO4yKbbkuW+p0pJJSPum+1H S7eeVrO0EV25+YBAu9emT61nXusLdWTMEKmLjLtlseleM+D/jXp+p3NrZ+LrK3sr9Bsi1BR +6Yng7snKE4HPI+lem3BKnfEiPG65O0/iCD3r53F4qrRnyzVj2MHRp1FzRd7FSS6jGWdjtB xgdayLyWWe7RxP5aY3YB6nNT3Xzcg5B6YrPkbhhtzk5ya41jpOO57iw8Xq0W5ylx9nlkHKj DCqE8MRkATqVx+tHnYQvJllI5XvVU3MZxIVK/U9s1z1K0p6tl06ai9CheRkhU/hwyk496r+ bbWdncecQzPjy4+7dOfYe9T3uowpO8e3I2s6kdBg1kXKW8u+a4hDkKAGORx6cVlFuWktjrb svd3K8SwQ6VEw4uHlQK4yCoAYsR+gxUHktctPcyi33wFFWRouXznqRj0qHVrh7m1tYbVcGH OF6Z7YqIPcR24tWiZVyHLHua9KPNy3vucLinK1thst20UjB4cKRyUO4f0NFUmjkdXDNje2R 9KK6FGHUzan0L/AIzLDUJDnGQOD9K4B3YEsrLkGu/8bWztqMhZiDgdDntXnz24UsFbjvXfR tyngS5uiFa7lHRyT2C4pY5J5G5J96dDaSMQUQ+2RWgmm3CqGIxngAVU5wijalSqzd9RbdH7 sTWnbh+Du4qK2sJ9oPlkgnr61rQ6fMB9zB7c15latHufRYajJJaCxA8GtCKMqM4GDVp9NMN rb7FLMU3sfUmpYNJuC2XYqcdOteNUrwavc9qEWiOPfwuTkGr9vCzv0OeuTV630pDghX+p71 qRWIhijAiZ8/wrgY9eteRVxUFojsS0MhLKZjhMMavwadcOcbBn69K1YoAAoaJkXvjtWjDEC cpkAYHIrzp4qWxEpJGbb6Vd7gTEMjr83Fdfp2mTxqwZMkgY+bpVazh8yZeSACDhR94VvpIv n7QAF7VjGq5as8nE1W9EeCfF63urHWraAov2XUbhHORkHaAHXjntkj3rjdS8cx2FmuleG7T 7DFBGY0kUlWVtzEt67iCDwQB0Oa+mtX0aLVxbx3SB44ZhKAw6nBHB7HnqK+YPiH4HuvC3iO ZYVnnsLjdPFM4yQCckE9yD1JxX3eTYyjiIRw9X4or7/wCkfGZjRqQbqw2f4GDo/iJ7PW7W6 1SGG+s0lDTRTQowKngkcdQDke4Fe3APLZXE0u6V9CuEvl8oBQ1qQElVQOMbCGAx614Ha6fJ PLgqVQDLE8ce2a9y8Baos3hpJWiac6QwtbuNs5mtCpwfrjcmfYV7+LhHlTj0PIoSd7PqcZ4 gn1n4YfEO9h0O6E1qGHlI+TFdW7jfCxAP9xhgjoQa9U8HeM7LxjpPnx+Xa38PFzZ78mP/AG lzyVPr+Fcz460JL/wrblZfPu/DEiafK4HM9lIfMs5/ccsmfcVwHhW5i0y+u9Us7uGHUrHLx wSZ/fxkYcf4/n2rzMZg6WJp8yVprr/menhsTOhPV+6+n+R71r2ujQtAmv1cCcYjhJ7ueBx3 xyfwrwXUL15L92LFuc5J6k9fxqx4i8aah4itYUvITBFHIZIkSLC5xjG/PzDB/WuTlvSS7g5 GM/jWeBy+VJXnue3LMYqm1DqzPnlKyzJjesh9eevY1Y0+Ui4MZQMpX5hnIJ+tZ7n98DnGBW 3Y2/8AoSTl1Csc9PmNfQ1LRhqfN4bmqVrp7ajb5A6lUdFkUcKAf51Da3sZycMhx8yp8v61s LZxz5eORVc+vFYF1FJZXobZxnOOx9fzrCm1P3Op3YmE6MlW6M6C3t7m4gUh7a3jxuAZ+P65 NVbmAJKfPuopeTzF1qsYcRC40+UqjDcUJ4HtjtVX7W5z5kYDeo6D8KmMG3dM1q14KKjJfO+ jJmeJG+SEFuxaoJpAyhHkL+o7ClaQKpZpY1yOxyT+lUER5CSMqhz82K6oQPMq1WtF1LUzx+ THEn3f4uOhqlt3k5PGamLRqCg+bA/ip21fJ3KwJJxWi0OSXvsry4GFFR5FK/LHuKTqeOBWp yvcNpbgZzU8ETC4Ckc1NaQqWDP9afBh7kvt71m5bnTCjom+pfud5CDspByB696jvZX/ALCW HYCDMGJx93itVrfFkWZRkkYwOvWobmy8zw7c3Cn5onT5cc/WsYTu9Terh5RTaMKycCRkY4z yKvsiuu3gehrGVikgYdVNakM0cy5zyP0q6is7oeGmmuRlV1D5RsBx0967Lwf8S9a8MGDT7p mvtIRgDA5+eFe/lnt9Dx9K5S6iDAMQCR096m0+LTZbyB9SWUwZxKsTbWPuCamrCnXpuNRXG lUpVb03Zn0lb6lp+pWy3emXkN1bSHcgjYErnqD3H0PSo3cchuvb0rzGz0DwezRPoHiG90u8 kHyZmXO7tkd678GVLOGKdxNMiKHYcb2HU/nXxGKpRoS5U36NWZ9rg6kq0byS+TuiV37k5B4 Oe1UHclmSQ4X19ae0rksWCg9SKozTDzMsRnAxxXPG70PQ5UhkogERhb6g1BcRJJGrK3APIp 52PuZSDjjrUbqyoxQHaOv4muqN0xSSKzLEhG2NRgcGqE8zvwzYHSr8qbS31GOvIqsI1Yg7O Bjn611w7s55W6GbKx3qM/d6UVYuImyoWPBJwcHP4/SiuyLVjmb1Og8Yac9xes0TZXADH04r z/8Asdmn+YdDzxgfjXrXiRxFKUCjsTtPsK4VkEjsHZ4yeAcZB9qyWIl0MKGHhOKbRm272EK sJriLfG2CrOAB7+9aMWt2KJttbuNcnBx8o/OuS1Ewrdjcv7xQAGPXrxkfpVe3WNiWaVIj1B IOK6JYWNSPNJsj63OE/ZxSO+jvIfJ88TRqrHGR8w+vFB1aFHDRyRTr/ENhUj3rE063h8iSJ iAW+63UMMckfjVmysZN5jVd7s33QO1edOjTTdz2KVSckmjs7G6S/wBPdVWSNExslI2/UCrt nCUJ+Z8jqS3UVhylrC1js7d0aRW3SPkn5iOg+gqSDUL1ct55yM4JGe3SvFqUG03DZnpxn95 1qOYgBvYgnr/d/wDrVYSeJRyCc988CuXtbm8vIyyvyGwQBjmr2115mnPPIG7ivMnhknaT1L 5ro6MXsC4BOT0qYX8SpwrOQcE44rmIH3IXI3Ip2gg9K1rcRSDa5YDYcDpziuedCMNzGSubt hqBFzGFTqe/pW4LiQSEhQDnjdXLxKogEgkCyKA4A5wMgf1ro32+YjAAbs59M/0ohBJHm1/i 0Jzcyl8Fx+A6VU1Ozku9PBV/LmRvMikKhlVh0yO4IyCO4JFKD/pO4jrjIB4q/rfm2ugb4U3 XNz/o8CD+J24B/Dkn2Brqw8ffjy6O55OJkqcXzbHhPinR9HvrbT/E1toF1oEMvF1BDGWt9x 4EkYY4VT7Yx1xzWd4YvNI0/VrwajqrwWF7btaM9sOF3H5ZH/3Ww2PrzXrfii4ttO8P2mkRS nEbx2wdgeflP9F5+tR6x8O49UtXnsY4baGIOzM/yqUI3DbweRyMfSvtKWZRUI+0XxXt6Hyd ShJSbg9Y2v6mDfwtpek2p1CTm0txpl7jBL2zHHQdfKlXg+gSvEdZ0SRPFkNtaRCdb2TdEsZ xl8/MAe3r9DX1LZ+EG1zwVozfaoLq/swLaaWIkia2YEITuGcqVUHPOVz3ryqXQr9dSvbGxh WLW7SKRbdmGSHAIUjPcqWTPuprsU3RqKS2f9fgbwcKtLle+/8AXqjyW2umsp59C1MwtayS7 HkZd5t2z99CCMYqhdWsizGBvvj5lITaJB2YZ6ioJW88tIc7icncMHPvW0v2e48PRymY/aof uqSfl29QPqP516UvctJdTGm+b3XsczFb3F3P5FvBJNJ/djQsR74FdlcabfaZZQ2M6GxYfLt uT5bd8kqee3pXW/CIi21XW/sUA+2SWZuYbpZChTy8v5ZIIG1mC56HjqK6otpuqPHNc+DNJR r4M7S3JKLIckZXHzDkg5JAOemOa5MRiU58tr2OzDRdBSfV6HjcM8aBQ0xklYY8qFCzA/oP1 NWrrRtavbdSdAuzH1DkbM/ia9dkk0rSfPtJtCRiNzgabP5Xlxrz5m3dkqcZGc5A5xkZ5K68 UNMiT6RZoLdpNn2iYjDdsZx3IPze1YwxDnK8IfM6JyfLyTno/L/M4mPQfEUURW30h4gxwQ8 itn8Sf6VGPDHiaZX26QzL68Y/DJ5rrB4i12S+Zbe8VYZk37jKCm3OBgkdj7VYi1m8jKM+uh nDZJBjPPfmuh1a28Yo51CnblcnZHDHwzrUDh59IKruxt3AFv1z+NNPhzXnKiPSZSHPygHA/ WvT7PXtOTaNS1wx78kSfu3zycDjrnFdDa6ncXktm2hvNdwXMptonki8tXkAJMYOMcYzwOcH uK454/EQdnBfjY6I4PDyWkn+B4Zc+EtciXzJbGRH/wCeZ6j3PpVB9G1W3BLWzDHJAINfR8/ iA2m2PWLfWbAKqlnNtuGe6kbCeM8/hVHUbjwXcWVz5OvanFcIhlaQW6NFsONu0KRyMjt3BI qaeZ4j7cNCZ4DD/Zk7nztPBMux3g8v5cE+p9ahRAWAI616J8QvCt/4bhha/e2WaZt3lR3Hn MEIBViQAOQ1efR4yTx6V7lCt7WHMjyKtL2dTlJ2k2xngDIwKfaA7gc4z6Gq8h4AqzanbNGc 8Z5q5bGkHeaOguGWOxRMYJIPPqB/Wp4Hg/sDU1nDkCIFNhPD5AGexGfWq9587Iq4+VeARjv UZ50y6iPHyBh+DCuKJ689mjl2AKKSOnymkVirbkOCKc2CXXPTkVHu4r0+h8zs9DXgnSZPmO WpskKod4JGO1Z8Eojkyxbb3rRD5ViWBUcg9q55R5XoepTqKpH3tyxDutlivmtEurNZRGQ4+ XcR0PpxzXsMZugkA85FRlyvBcgY6ZryzS5rdrOWETQyRyfLNAz7S49RnuOx9a9W0prO80+2 e2v0ZFUIY3kRXTtyDn8xXhZpeVmlsfQ5YlBt30dhkijLM7vLjIB3beexrPe3nxhrfKNj5jI cj6V1EemoCSGR8fxM5OfyFPeyhC7ZI4WA78n+deDGrys9+6OfhkC2rwrGwcgbgGGCRTlDyr Ojwv5UsRTeCflbqrfgQK2xdw20exZLeNScEAKP5VGuoKud13CdvRQcVal5ESdzD8iZkjYWr syj5uDgn2qvLBLGF8yKSNVz0BAP/wBeupW+lY7UeN2PGNxNO3XzqWREDfXORWsZmLZxDnzD tQtu4UZIx9aK6Wf+0En3hJhj+H5SDRXSp9jExvGOqXUc7xoygD7rAD+dcIdUvVmwLllG7d8 vGfWuj8U3ZW9kyARnOCOK4d51LtvAw2eT256V6dGiuXVHi+3cbJM0r2WO+mS44XevOOvBqC 3Kx3GDGrqeqnuKrpIrXBPQBSAMdOadEczHZxjpmt+XlXKXz88ubqzdtkMP2i3D70WPzoyRy c4Ab2IGQf8AdIrUsrmXzHWOQxKpGWB4AwOT+dY6SbtOWTcufOMYHoMZYH2zt49RVyE+XLhs gMBIv+2OmffGMV5tWN73Pbw8rHQbc2auR0fGMdgPWrsFvcRMykApsJGf4hj9aoQTq9ntDYP mDr/umtO1uXlsQShcxRsrjHKEDocdOpPvXjVeZLQ9aMl1EsbgWM8qy5SKUZDe/wD+qrUl3b XMqJGyox9jUkE9lcWEJcJJMgClNuTnGD+HeoLiygaJHghdHbqo6A+1cjcZS95NM0XkadvEI 95Q/wCt27x0GQMGte0BZwoBU89T1rBt9N1CSM7lbHfcQCPetG3h1aG4CKBnHBY8CuGrBS+0 JystDo7JAplDxq2EfB9jj/6xrTacyTfIPkblTz9a5i3ttTN6S8rBx/GOFH0/wrbktSrRv9p lJxnjp+FYcqXU4Km5pX011a2Rms7A3lxwFgV1Qtnqdx4A71taRp97qVpFqer+ULyFSkVtC2 5LcHqc/wATHoT6cetZ1vBCbH7RPc5jVdzMwI2gd66Lw1NHeW0s9sR9j+6pfhnx1OPSvTo0V LRLR9f0Pn8bKKau9V0/U5fXfDq32q6Xald3757mbn7hxjP4A8e5rsmtvteLfko6lAMdARio 54TJ4lhiKMqyqwEn4Zx+ldPZRQxBgqH5eASO1d9Wm/aRg9keDQqL35vdswNO2+H9Ts4SqpD br5EqgcNG2Mt+YDfhXn/xh0C98N+OtH8a6VExgLqJwh7jO7I77l/lXdeM7sWthHL97e7Lle 2RV7RLux+Ifw9vdIlkElzZH7O5PJDBQUf8R+oNe1hpPEU5Qe61X+RhGaoVEkfHvxn8JweH/ F1vrukqDofiSH+0LV0+6kh/1sf4MdwHo2O1ecRvgbQ+0DJBx39K+jpvDl94n+GXiT4bXabt a8PTHVNI3Dll+bdEO+CN6/itfMpZhjj8xivVwc1OnyN3cf6TIrJwnY9X+CWqXdp48i0q1kj ZLp9pjZclhgr+Q3n9a9w8K6nbQLq+n3jQ2tx5hZZGAkKZGEzwc4bC49hjrXzT8Mb+50j4la RqkSsPLl6+uTgfhnGcds16tepeSXWsTaNqVxaRNfywSKMxE7j8uVXgqrhgufb1rmqV3hsTK SSd1+po6brUY811YxNTvje6jqxlkinnS2keaWwmVVRmU4C4H3j79gRxXO6Dp/8AaF1OljbP NLb2UMkCR4BC8s33gQOO9dX4k1OxiiMdtp1rpnmoZZILG3aNryZgVkJbkMwYAbBwMjArD0+ ytdH8PSDUJWTU7mwRJYVZg9tCuCQ2CBvc4XHO1Rnqa56crQfLpe1jR/Er9Chpupi6hmnvIk 8rJgjihGMR5x1HfOeR/KqWqw2ctssdo7O4bcMtuGMc/wAgKr2bXCWxmt8KIkGPmz16HB9xV E3PlS4kjmMSvuCrg98H9a7VH3roOf3UmWrKxuru9tllto7eSEqqMAVAbOQzA5z+HYCuo0q8 1XS/EdxFqCyXd/cnBPmvH9qXJcgA8epA6rzjGeaMWo2s1h/pJuPNgh8pX5fdGPuhwST8vQE dhgjoa6OXxv4V1LTbPTdcWx1SNPlP26NJQgBBJBGGVsZC/d5xk4Fctbmn7so3R1UmoPmi9T 0Sz0PwzqXheTWNX8PWdpeyPLI1qmobpI13nBOOdxAPqBxXDancaTc+KFtYJGcRpJM1y6qTb DbzGzLw3pg55246YNC41O9jkTVNGvU0m3lVbewsLNQqxZGMqvPI5YtzznPWq+u6c2iWNrex ak8+pw/6dJNGgwUMqIpK8ZOWJGOeDzWkq0JUlR9mk9r9f6+bNFTlGbqSm2u3Qu/HiaylsvC 15ZtIW1CxV5DJnJ2fKD0HXFeIoPlHofWvWfi/4g0rVvDPg20sWa4ntLaRftTKUaaPdtUlST t5B4/WvJo3IZYwMg4OTXVl8XHDpPz/ADPOxLvWdx4jeRgBzXW6Josbqss+f9pMZ6c9vyrHg aO2hDOAXbnHoBVyz1a+23HlsV8zGzbxhQT+f/160quUlZHfhY0qMuapqzS1uJFuFZIpYlPA Zx/F149R1qnaRLM7oI9nmxlQTyMkY/niq9vqstq0q3bfaA42rHKgcEd+T04/xpbq5udI1OC aa1VbG4RZoBExZSn+yST36gnis4wktDapVpv9506+RzT/AC3BPTnmo3UqcZzg1a1IRrqNwI mDJvypA6g8j+dRsu6BZgP9lxXop6I+elH3pJEYTcnB5HapY55YUZeoYYYEUyP5W3Aj/Gp2j 83k/Lih+Ylpqin1NODFehI9xT3hAPyMGB/Sk8sjqPanoSrmnpGsanp90s1rezxqhBKBztYe hFevziTIeN2dWAIDHkZGf6149bWhZV4+8RXttsY77SoL1UwjxKRg/dI4I/MGvnc1UYuMkj6 /I5y5ZKTMcCRt+0sOcNk1EUKnp09h1rVZEV8EDc33VAzmpI9Oa5Ly3D7LeL5RhfvN6D1Iry VM+hkZa6hqMEPlwzskf3iiAAE/lSjVL4gO0inv0ArQXSIbjebaZygYpvZwPm9APb1rJNpJt WOUqZFyyhl2n04PT863i4vocsmS/wBr6jGxKSluenaiqjyXVu6FQ6AHGUBGfqelFbJLsc/N 5j/EWiXMhe4WNsdWO3OBjrXEPBGGlU7ZAoLf5/GvSPEiPIIxGzbichS554964R7cC23bCrF wSp9DjJ/WumjUbjqzzlFaaGTI/lyytGO5GG7ckVJao1xPHAo5lcKD6knH9aVot01wSpzvP4 fMauaahSfzVwWUMykjA+7kH9P0NdcpLlM4Rbkr7ElzKr3c5iH7tHKRnvtBOAf8a0mRbjTFu UZlktSvX+4x6Y+v/oVZOx1O3GGcKy47ggYrrIIoYLloyAIWHlPg+qjLfgefwrz60lG1j2sM nJNMrpJsthkhVJDBx0IwRmtmxZfmaYLJcLmPaOCfTHrWGkL28Vzbzj7khjK54POT+pq3A7R zXCodrBwQcZ6MOBn6151WCknY9KMn1Oig1BIwyW1qquDny87WY496sDWboxbVs0ETrlZGfv jOPY9fyqgrK6tCU3lGyyu2Xcbeu7r0Gat2ttpsQiZoldom27SSwZT0b65/nXmThTWrjqN8/ ctR6vfNGy29khdBk4c8jjnHfr+tPOt3MDhWjznDDdwV9j64pFuIY4pUtkcLF+8csPu56gfX +lUJppbi9KvtODhSPTp/SslShJ/DoHM11OlsdcMqAXBZGHRux9sdia2G1JPsC2/lJBMJMKo bPBPf864e3kPl7ELlz1A6EZrUt3aKaKZiGWTBBbjI6fgec1lKlCN7IzceZo6DX3vl8E3LWg Zm3IJCOoXIz/n3rc8Ma3MnhzTnOFZrUZ+pH/66doCrqNjc6bJKN00TRjIHcf41z2iRT2cL6 dcoyzWkskDA9l5Zf/Qv0rdt/Vbx6M8SVNPHOM9nG34naeG/iFa6jPbw3ZVZ4JxHIp4IIO01 65c2AXE0JHPXFfCfiW/utG+IGpGCZo18xZhg8ncoJ/XNfYXhLxP9otIY55N+9Fbn3FfQynB Rh7T7S0fY+XhhpwnUUdVFljxRYWdxbLbTRKYGOeR0zxmuF0+zHw18ZWWrRyumlaiBBfI54V Sflf8A4Cf0Jr1LWVtrqzVmxtDDr7c15Z8RNUiu9KFrOEUBh90/mK7cLHkqNrvoceJi+VSW6 D4pWE3hfxfa+PtGg3+Umy7VWxujbOcevZvbbXzH8RNCsYdcuNXsYo10+/kM8ZjPEbN8zp7Y JJHsRX1n4S1WHxF4GufDGplLi6sozGsx6tAQQj/UY2n6D1rw+fwmmpR6l4VuikfluJYZHyA q5Ko30B+Un0Ir0FR9nXcU7P8AT/h/zOiniac8P7Vq9v6/r0PFtL1i10zWtPZk/wBGgcGVly W2YIOPfnP4V7Rf2ZsLvX4UJFw10iggkgN5YkRsdP7x/wCBYroPCX7Pum6NqEerazqMWqtAd 8VqkREYfsWJ+9j0wBml8d6PZrr2rFY5VvJvImiZGwrtsUYb/vk8/WuSrRjWqWpa2X36o2qY iSp89TTol20PMpLbxNLe3l5/as9mrnbILQssa57Dklc9R69M8VzEx8/TNQaIH5GMEbE5yqk EkjqST1+ldBr11qNjdiCCMpHEixRxtgukrE8bgMnHJGegb3qzqXhs+DL/AE2x1zT7iaYwiZ LUZUXLMM/fxjAJ+bbnAro5FCKvu9l6HnRm5Sb6GLJp8Nl4R8PXF08yzarc3EjJGBzAgjAK5 +6SWY8joehp8qpoE+m602lw3FjLIWFvcESwT4JBVlOD2PPcjis+V5b7Vp31G7kmu7aEGJJG YqWyoC5zkADoB/dArof+Jxq+gDSpYtJt7RLS4EBnclYlR2ZgHc/uiDkquNzFsFsEAc1RuLV /n/wDupu60NPXb3wDFpX9tPpVzDeXW1vsWlSFktSuSztI2VEbfKBGctkH5sVwl1dWsl3cPF YqlnI5aOKYfMoOcYODj3/St3QPFa6TZW0Wrwi90i8ga0vYIFAIib5d3JwWB5B9QKz/ABDp8 +kX0eqwH7ZokrbbK5iyEDjGUcHlHx1X1/Gop+5PkfXZ33/4J1NPluVYkm05Y7+PToQCSF8t sEkdiR1GD0rI1rUNU1C9uLu9ZJpDiMvgDylU5AA/hGcfr711UOrD+zWM0Mc0I++jAE7sjkZ H0z7Vz2pRtJLcyxJEIpvvpwSmCDwe3/167KVua8lqZVG7WTMrVbiPUFt7iEGNLa1SMo3BVy zHA7sMknP51jjLEAZzXfrYtr1xpulSQ/vHsZZ4UWMKcKreTk/QVyXnJYtNYNDbtMkjI1whD hsHHB6Y68jrW9ConHlS2Mq1L3+aT0fXzK0TNKgRyeMY969J8L6FZXmmSX12ThFySPQe3euB VfNV49yJvwdwTBH+I960NH1G4sbeR4ZTGcbJc8qSDwD7EfqPeqnB1NIlwXI1zPQ0PGVhFbS loWUocbSorMury0m8JW8MYK39rMRIf4PLKjG333A5rb1rULDWvDLyrhLiFlwM5KnI/Q81ws jvzGRgKeg/nRThdJPoFebpN8u0kCksGJyT3Jqe05YxEfK9V4vvYPfrTzvjYNxwa6Gr6HDBt WkPZBFIUIJU9sU8RjzNu8HH6VbAhu4gXAHHJ7qahkikhGJBuA+669R+NQpdOprOkl73RkqW yAA5yeecUstvh9yjr3FRi64CiPJxyyng/hU66hDt/exsh/Q0m5D5I9GW7JP4G+8MEYrvPC1 4s0Z06U7GUmRBk4z3/oa89hvbdnU79nPHzc10Gn6gLa5iuc/NGcll6N+VcGLpe0g4s9PAVZ 0pJx1R6NJHOFYMgIDbiRxj3FVJo4J0G54pc9wxTbnrn9OeaSLxLpl1brJHcxxdmyuWHvWbq XiPRLSNmSaOefGMIOvvXz0KFW9uV3PppYqla7kix9hlghDW115u0najNhSD1OKs2NheiCS8 EwMCAo8svyqjH8eR9a4268Zq0DQwQbiTyXOF/ln9awrvWb/UoY4bq9Jt0+7Eh2ov4evvXp0 sHVl8eh59bH0lpB3OtufEkNvKs32pbiPOAiKFyPftRXBpGJpsBxIg4GOABRXf9UpLc8365W lrFHs/iSBYXVuHyisoPrXFXkMs1swLFpXAOw8E8Z/Cu68SqWuNmdoMYAU9BnB/rXF3PNwib WieNsOCQSHHDDP15ryIXR6VO3KjCiGbmdmyu7OQR3yaW3do3BCYK/JyOucg/oacc+fNvbAb 8z8x/wAaViNu51+bAPHOR6j8q7GyYdDRigSaeNsY2okYGeuBjP8AKtossrzIcEmRiMD1JrH s5HJjmC7U3DDBeF57+1X4Y7mRmCwFXHz8H8e9efVTb1PVoystB12/nhjkPI/JyeG4AGfyFN tmaaeaEuFlnRtoI4LDkD68cUt4AtszsRu2kHA5xjP9Kgt5UM+HKbSx+Zu/B6HseaySvDQ6u ezNS61H7Mbe7wC8ijezDkY45HbLZFaVje232KWWF13qGQ9iMYIQA8kdenpWdOix6PK75SW7 kc5IyUVcAE+2T0/2qoRWk1rdThZkZI5Fyw5DcnJGawdGE4dv1M/by5n2OnkuN8Fxbk7JpWV yqkHCYIC5/L9aowNIsqeYhX5VPHUn/OKfA0tw51HyVlilj2lQMkkE4PseRWjKVk1O4lhOEI DorLtIUgd+xFcbah7tjojFvUswW+LeSRDsmyMKOykf0xzWnD/pdk0TuqNGcEFfunPUVmqwL A5IkUD2PvVuG4kR2mUnax+YhTkdj/8Aqrz53e5u422NiwvbjT75HjJO05/u5/Ou3mls9T04 SJGscnLkjqT6mvPGmLrlmUEjhxkgelbmgX7RTqWYHjLEfrWavZroceIpc1qi+JHl+p+E9R8 U+N7nUGQ2WmB1RppRh5dow2xevqMnAr2awnNt5bRttCgBVz2FVr+GN52uIAp3D5wD+tRxfJ tReoHBNdVbEzq8sXoo7HBTw1OKclvLc7CTxKG0u4WeUoY0LgnnOB/+uvB/FfipdShaSGUEF ecZG0j616mgDYOAPr6+lcDqPw6k1Ce5S2vIYIXZnTKEmMnsfbNelgcUoNc70OOrg6U4yi9D kfCvxF1Dw1r1nqiEzW8TFZoR/wAtYj99f6j3Ar1HxdcaTdm31/TpnlSSIrIIBgz28gw2Mdy uCPQqO9fPl7p95o15caffQG3mjYgq/r2x7Hsa7jwpPrcnhK5ga2nkt7KJriKUIQBEWyQDjn awLDtgvX2VfEQlGNWL2PnKOCdGTpyWj39D3L4e+IH1HQFspboT3um4gmcH/XIP9XJ/wJQPx Bo8azWk+pCyZFjkmtlm35wz7GI2D8xXk2leIY/C/iK01GAsLKSESTJz81u2BIAPWN8OPYkV 2HxOu4ItV8N30U8chdZE/dvklSFdG+lYYZqniVLpK5z46m54aUL6q33HB6zpIOrwXAtvtHl Kzi3Un5T3bPO44rsku9S8YeHjbai6TLp0LOh8skyIRhY8/e5xxz2PXFV7bbd3Nq4VZHHIRv uspHPPqDXS6NL9h0a70/S5SNSurpLifEWWSLlV2Hpkk8+xNdeNp++qkVc8XCTbjySZ4zbaa 9/qdt9j0VnMMqi6a4lMRdR/AcEbT3znPHoDVvxWDaacYbHw+8VrPcLPK7XLyxq+dxGNxVs7 RycH0r3K303TbiOVZI0LAHcFyCT3znuawvEvg+7j0tp7SFhaohdiAAAmOcnoPx9K8au7TjN rbpc+njifaO6SW2y00PJfDK2mq66bvxAkFroVjEZZY41LJIpZFwpcYILEL14OT2pPiX8WNR 8SW11oUWlLpvhl9n2KJ4VaVSvIYsvTJHQcAAdeTWNcWmoNYajor3irps10VgRyTBbOB5kk6 nthSqkA4JbJ6Vt6h4f0VvA+kpp2oaldwy7bcXF/bbDa3JG9dpBOI2zt2nocMOpFSvZQmnJd dPLrf1udFapVxMnOb1OK0rTH1aziW2jmTaWeafaSI0/HqewHfNdBFo9jL4bikaxWOOd3jhd JSZGcZKqw6cgHqPYYrGsIL+30eDTZEItmnKsF5LSYbg7uPlw2B05+ldx4ii8L+G/CENt/b+ mX2pxyDdb2Xm+bp8iglCG3bZRuBVhgfeyMYrapzzlaL6hT5IQvJXZ5i+pN4fvbx7BlkNxEE tnZxIY0IOV/2cZPHFM8P+GnvWV2K7QPvHt/jVCJH1jWprt4Uj+0TM/lrwq7jnA9ua9I0/7P pWlbI0BklAIJ4wetely8kdN+p5qlzu8tuh5/q+nR2l8QpMMI4weRG3+FGlBlnlWaaGWJ0Cu uOGU+ta8XkXOpzjUFzBKDuA7fT361zMSKbyeKKQiRW2q4OAR05/HFa0ZdxzfREk1tFaXmAG +w3J2AlssMYPX68/SqeoukmoSNGgRBgBQMdBj+lblhYnV9LeDrKkquueqgZDD8v5Vh3JNzJ JOi4j3E8cf56101ElJNGNn7LXuQEbJeOlTkeYhI6elRQKJZNjNjjjPTNTxKMccHuKzYU1f0 I4JGhl284P61YMxPG8gdjnpUcqDaecHqOKh2s4wRilo9SryiuUJfOWTcSVJ7qcZp63txHx5 m4ejjNQl5FBQscehpMqRzn61Vk9zBNp3i7EpuFZ9xt4voARU0V/NAf3KJGfUCqgAOefpTlU E9RRyp7lRnNO6ZLJdSyuWcgse+KiMjkfeP504rHjqCfagKCTnpT0RL5m9WNVwDzz9amWchi QimmeUC+FJGfWgxsh5o0Ye8iVbqXACHaB2FFM8s5DIAfpRRyoOaXc+gvE8LfaQwBYkAYHGe K5PULUSRrdwj99B8sqAbSyjhW+oPB/CvQ/EtoZWwRw21sjtkZrlpYGh1J2Kq4BIIPRgeo+h r5FysfYUWnFI4qeBB5zRM3zM2QVGB8wxjH41OfPAimSFCyk5jH3R68Vuy2NtBd3MaZaIDK8 djjr9Ofypkdntu03R/xH7x4OPUdcZI59Kp1dDWMLdTMSFVYElmwTtLEhk5+7+RHNTkoUBW5 kQDGM5yD6f1qYQuHnZdxC/Od33iSQcn16/pUd0vUxybVjYRyDg/NgKcewxism+ZnTTlZFCW WQErJIWG75cE/gf1NNiWKS+CyNtWR9gIONrFflP51bv4UdJJI1SLM5ICjGAUWskTJbX0izR l4ZADkdVPGCPxFbR96PultuNuY3/EDJbXVurlxNFaGNhnIkZh8sn88/QVfjW2ZopYWKC5jh ljLDcAxHK49A28VDqZ87xbcDz0eKFEiiLYYbTjIx2HJH1NQC5gjmazKOyRsYgIQQducq3oR kr71xtN04pdvz/4I6WknJ7M2/3gkYx7o2Y+YIweGIwTt/WpkMjmOZ18yM4UBBzjoc/gTxWd BOggDqx2wsCCDuUAlsH27VYBh8xSkvkswOGLYy3f9cVwSjqelGWhpBAYwr7fk4BJ5GCMc+4 qzHJJjBz3O78f/wBVZIvI5D5giK8gspPHuKcupadFEy3WorHKVYoNpbABwQdvRunWsPYyey NHJG3bzqh2svGOccZ9607G8iwcyLkZByOW4rh49b0hijPfoM8HeGG36gDirVv4n0QO6/a3D LwG2EB+e2efzoeFqWdoswcot2ud1b6g21VB46Anv7VoJvMYk2tt7jv+VeT614vu7eAjTAIE YECZiGce6joCPXmucv8A4j+Ir+ERR+ITZSRDDMtois3/AAIf0rWnltesk42+d/0TOXEVIUZ cs9H8v1aPft1w6/KjYPUAVZskuDcgNG+WGOh5r5HvtZ8QX8m241+a5CEkZmKge+KZb3+tWj K8epyIVO5SlwQQfbBr04ZHViruor+jPEnmNOTsoO3fT9D6C+LmjQar4aGowlXu9PnW3JDDA VmCsrd8gkHHUZPrXSQwTaD4Bt/Dn9pQxXcFobaO6k+6smDg/MeVB7HtXzBb+KdXsYryHzjP FegeesjF1kIIIY5P3gQOetOvdYvvFE+7VNRmlfJYrI5K/gOgrt/s2tyxhKfup32/rzOOWNp 2dld7Hc6nfQ/b7a1juLVmjlMeLd/MjjkIAdA/RkOTj2NZ001za6hEHaSR7IKEWT/nn0Ufh9 38q5KzhkspH/fK9q3DFOSh7Nj1H+Nb+q3Jt7mNpEk+0QqC6Oc7gygsAe45yG7gg171CahLl 3ueXWo+0oK26/I9P0PXrOW4huUHlQLGu5JDu2vkdM9q9F8H6nJc6pJp1zKZDZQ7Vk4YQtn7 gb+Md8ZwD0r54sJfmKiXNts3rOR1Vs4yPUc5Hsa9V8Aa6ljLLDfbYAMKJnYCPAXK4PoRkit PbPmUDy/q/uOcFqez3unxX1xJIu1b0xgxXacA47Mo4J+tZ9yup3+gug1OFp7VTmWS13iFf+ mcRG0t6swYjsBWXZ6hLcyNdtslhlAliB5G1u/oen61v6I8txI8KKAkbPFgHOAB8o/SuiVCE vetqY/WLXgt9DxP4gDWLW3EV14kvNX02aNYbhbydU3wlgVVdiEqrMvKqBnjPAxTdfupk8Ef 2f5T2rTTWrzvExaFYouDtZgCrbM8cnLCtb4hWsw0e+UhxHABIFbhSm4hQD14JzXCXi6FZeF oo2sYbdjOI5dRjiO8Od2CDnJG3qOSxA4AGa+fxVJe1SS6/wCR9DQa5L+SOT1LXorZL1JNOW WW5D4k3ANC7uWBXHQ4Nc/ZwQvBJHeSEyoAQvOUHqWH1H0zWmmh6nPImoySW/kqRI9uZV8xA O5Qcj+ddF4etiviO6udGufLlZW8y3ezkuopkAzIPkB+XjknGK7nSVKNno2TTxPvc6V1tY4y PdZXQkAMkefunqBnse/41tx6p5q/vHbyjgqw4z9fcVjXV5bXFxO9rb/Z4w+REPugEnCgnnH p7VWs74wXLwMcwvng9jVR5mrM1rRp3U4dS/qMyAuV+UE8t3b61maSouJb1igYbBlieRUWq3 ZdzDGCO5FT2Ja10+aJ2A84h/fAB4/HiqkmqfmyMM1Kum9lf8i74fu4rXxBO03mC2bzAwXHo cfSsq2RQG3A4lXZgjP4/oKcgUGaVX2rsLYI74xj8zVJJJkljBcn0Ga3+JaGFV2ST7sa9vMk ZlZSse7aGPf6VGuS5+Y7vWrj3M08TRyOZCBjJqkARjr69K0i77nHJW2LP2l0xvUE+uOtRtc uw+4g98VYKLPAMjBqpJE0Z5PFJJFOpO1rjjKXTa6qSOhxzTAm7heT6Ugwemadkg+9UQAjfI XYQT68Uuw9Mc/WpC5PJz070nbOTQGgNBKg5XryCDmp4rC9mj3w2skoHdBnFWLLT76+dUtba WXecDavWu20bRb3RXS8MTi5U85U/IfT61yV8TGktXqd2Gwc6700Xc4I29xEu+WB0x3IqQqJ UBGNw5+tem/2kisz3Fsu5s7iAOfwxXOa3o9i5N9pcixSAbntzwrHuV9D7VhTxim7SVjtqYC VKN07owdOs4b+5SzeUWs7HbFKfu57BvY+tFQEcpPGSDkZorpl7S/uSscihT+2rn1Hrdvh1B GVCjH0wK5m6t184goQGGOPpXfa7blZNoGflHI+lcfcIzSt8vT14zivlZbnt0ZaaHMyQus8j rwVQHA/kaYYjIsWFUMvmBvpkZH4/wBa1JkH2qTapIZD254quEUM4RC2WBOOMgEH8+BUtnVC RkeWGuTKjgFj8uTnHJx9azLlCtqsYUplVO4HJAYHI/HaK3ZVfzkkZA+AOgxjHIHt7Vk3SDy XUSxqQ4LO/HI9T9e9EXrc2T0KFxKklpGyg8yA5x1/dgf0rMmO+BvKYM+9oyvTYRjH55qee4 R4kAYF43O4j7vtg/j+lV0myh2xbMuF5H3mx29Tiu2nFpDdS5KLiUtn7HI80cm8AJhSOcgnq etXDNqPkDzbXYuchg4BHI9adHDN9lNx9rjVRwQQcrjt6VZW0eWAEXNu8Mnyt5gK4B68d/w9 aynOPb8zaKYyK1u3kLPOICwxtVs8cnHH1NXFgTywWuzI6kkdBSQx2otEaSS43xggsACpK8d OvTmnRaxG9osT2r+YpBJWMYwMH+lcsnKXwm8ZJbl9rBIn278SMhYIMtu45xz1/wAK4nxHLa 2Wr3JF5Msz87lwVAI4BwPT61o6/wCKUZvs1gxjjAPmOB8ynuFz0/CuEaZ/M3JnIPVuRnPoe tengcFUj+8q9eh4+OzOC9yn94y41G5f5TcMQOdpJqoty6uQ7sV/iyc1dkvpVZhNDBKrHlGj HHuMdKpzyJMMrBHDjpsHWvdgktOU+bq1HJ8ym2/O/wDwSxJqeItkHmKuMYZsiqZuHYbSfl7 e1Q7TnpTljZjtxz/OqUIrYwnWqT+JlhZUVQrKM9yO9NQqGwW4+lRLEx3Db93k+1NZSvBNOy Fzy6lltucrLTFBjnDxvwOT2qEHJz/k0ZYGnYlyT6Gw0u0ieNjgAb164981qxyjUbeC2dj56 AR27s33x2jP4/d9M49K5iKZlYE8joferG9RE0Lcg4ZT/OsJ07nRSrcsrnS6NeBVutHkQlpt xhYr8ySDO5PxAz65BHeu28I362cjW9wmyzuow5MnIUMpVXI/kPeuAuYG1CCO8t5cagkYlbH H2hV/jX/pouOR3HzetX49TLwwahEkm9gFmYt8gkHAAHYABSPrWC1al16nRyqM+Xo9j2q01C axOoagk62cewW++VGY+YCdmVPCjHzYFeo+Efs9ldwT3N7K6OQGOFHnE4x24+leD2nitZrK6 a8b7RHKoEpQECPIOVXjBJ45J6DiuxTxVPLpbzaZazSLAVJZwvLgBsBQfTv+VelGcUmmeTXp 1FKErb77eXf+uxd+Jc8V5calptrIDK7+XHGmckZBHP0JP4V4PqNxHb6k9zcQzPbWqiKJSdm +TnL89ccc9+K9Q8S6yq6dYXMd9crcXcT3b3EDIGgGSoViQec56YPHtXhGsa3qOp3vm3t1Lc hMqsknLEe/rUqnGP7x7sTm5P2a2RNZ2kWpXzyLO0MzZIw/P513fhnxPc+AZYtS+zi4e0ZfI kSTYw7FJB0kQgkdj7155HKgtku5bEzxA4LxnBX/AA/GuhzZ3NnCqOJref5V805CE+v0ry68 p86bel/61Pq8Lh8PUw8oNLmSvfX8v8iHQ9Ut7Px7Jq5s0itfOmlig28AHd5YO4HK8ge3FYv iG9GoaxLdrEkbSOGwg74/Wu18Z6b4It/DmlX3hzVL2bUlBiuhcDC3HH3gv8GAB0yD7GvPbZ Hmv4CBkNIqgfU4/rXVTtJ854tR2SiupU3MX3vyc59zWxept0aKaI5TcCD/AJ96zJ4DEMMfm Ejxn0+UipYbmZNPlt1P7tjyDgj/ADxW0lzWaIozUFOEluhhmU7I2zsXBc92Pp+tJDC08VxL HCSIdrtjkKpbHP4kVAeDjNbmn2kA8J6leymMTTXEVpb7iQVI/eOw7dAo79acrRRim5PUoAK twFyPm4H17GoZV2lkbO4cgVLKhllQKRnaMsTjGOM/pTLh3kIkcD5vlz64701uEuwW0oU7W6 e5qaZd45Pfuaong5HUVeRvMgDU3o7maKjLsPTikxUpz0I496aUAbhsj2rVaisMzU8UEsqkq mf6VPBYPcAGIgn0Ndn4d1K5sIfskUcbr/FhQGH0br2rOpzxjeCuzqoUoylao7I0vC2m6la6 PGZWk/f/ADRRNhcD+eT/ACrbhmvTLJA5EMuT5e/+L2Pp9azZdUNsxkiVpbWVw/DYKnqR/Os qbxUNrOy75Q3Vx0B9MV8xVw9adRuUdz6qniKNKkoKWiOhmkSRjHfWHlT8D5lyCe/PenG20s Kxe2ULuJHyjj2NcbP4reV23KSGGCDyM+uPWrVp4ohZ1W48xFbALDkfUir+qVUrpHN9eoydr mFqkEFn4gube3cSW3mZUqOMEA4/DNFU7q6+1ahNcP8AxyE8DHeivbjF8queWqiTdtj7B8Q5 8whUKkKv8hXGSmUEOdo4zjaD/Ouu1a4MsnzFsFQD+Qrnyi7jJsX720MRmvl675XsenQWhhT tOzjblh3ULx7VQ8ufcSIwoLfeccL/APW6V0sxYqNrKmT90DHBqjMVZ2A2vsPO4cEd8fh3rk 55X0R2pJbs5W/sLiHLySFkY4yGPI/yaxL7T4drM0ZlB5BGWGfb17V2V8rR2pjJDO44GOFB7 fXvWDfWsUaqwck7RvXkbCByQfrXTCckk2xO17WOOuVeIsLhfJRM8uNoI9BUMGqyFGt7VTOB jD4wqjnHbrzU2tRWscri7zt2hwXYtjI/nnFY0BmuAkMQaNM8nOC3b8P/AK9epCKlC7MXOUZ 8q/4JsR3ciebZzmO4JI+aJfmRgeB15HJrQea8lUBLcLGSAWn4OO/HbiizSCygZYYVRlJUkj nI61dt5ElLmaZ5myMBF56Z/KuOpJXukd9OLtZspRWr3F0BJL5wdjgRMdoxxyD1o8U3P9h6a unwsonmUFsH7o6fr1rU0l5La7mlntBBKjEIrsGBHUHP0J/I15/4t1GfUvEF1cS4wG2KB0AH Fa4OLqYhX2WvzOTHVfZUHy7szEkZ/kByT1q6mnzyoDtJXjJI4Gas6Db2kkge6bamMnjr7V0 mo+ILNbGG20+ySBAvzDOSfc161WrLm5Yo+ZhBW5pHEPp863qWkgAaUZBPcdac2nSoxtnQ5y WBA4x/nFWpvM1K4muc4eIAR49RzVmO4FxmeMkYjCEehPJH8qtzkhRhFsxEt8OQyE4746UpD M44Qqx2q3TBqx5rR3TYYAA9MVVZFRnjzx1A9q1Tb3HKMWrxJYpBFebbiMIW+R8jpmqk0Ko7 Luz3B9RWle2o+yxy+Z5jodrNjqO36VmyyDzMEe1OGuqMZbWZXKsvJ4+opw+ZR606Qs33iSS KYp9uhrYxFYEHgdacpOVB/hz/ACp3Ukduop9qwF2hKCQZ5U9+KT2GlqbFlNIlrGrbnLkFE2 khf9sHsRxV8CyD3MT3sZ3RlmeIkrI45GR/CeSM9D7GsiOI+WdkrIsYIbHUdsVGxj3BQWEyj 0PT3rj5U5XR3Sb5OVmvY6vf2GxY2HkxtvAJ43Z7+9dHP4v1d7ZwgjLXUYGAwOMfLnjpx+Nc VZ3nlyvHdMwjljKFlAJXI6gd/wD69a2nSbXt4rvylt4Y9zMjBjt4Yr17ngnsCR3q5TlszFw pyXNJao2tSn1uHwvBbXiQWEUg3CJIiXkJ6MxboMY4Ht71waljLygK56fzrqtY8Uy+Irp2cK FVQFGepz1rm7iHLTOCYvJ6c8k/4V0zkr8sdkZQgo+8alq0AtJDGwjOCrRt/n9aisUVDIZCI 7U4YZ4Cnoao2skN1cNH5JZyuQd2BwOQPT2NKQ4juLCVi6sokjYjuOn9RXG4WurnuRr3UZW2 uvn5+owkSSljMWjUlI1J556H0xWhbW7W95FFIuxhKgKt2J2mqEMRa2hOR8kgGRyCMjrWtrZ V9TfyuskcTgA8Z5GP5VUt+VHmQ6zZjapEYri7iZSrRXTAgkHBOf8ACqtswWdAE3luME+pq9 qUTrPduWL+a5fcfaQg/wBazEbbJGx/hOeK6YfCcrfLUuBUNOUjOAWIXcenPc11V55Nza2lv p4MlnpsZRSUwHJOXkI65LHOfZR2rIg04Np93eo3mtayKHA7Kw+U/nkVe06C5uSLOzUzmcrK 8QYDfGgLEHPbjOazqO+3Q1pxtdNbmW9tKbOSbI4kKEE84wG/rTZU2WEJHOSTz71oo0ctxG1 7siiuLtWk7MqEYPzdQMD+tWdYtTHpPmT2n2QxMscIK7d4JOQv94Ac5/XmnzO6TJcVZs5pgQ QOD71btVDxtgZIPSqzAGISDjnbip7I/vtpPBrZ7GCWossZDEkZpqr6gf41euYAQNoql0Hoa qLurl2szTtRuT5Cqt6gd6vR3ciMImIDKeCelYEVw8T7kODV6SZZodwPI7j+VUpWNIy7HVWk 4eLy2IBPG3qKxtTsfKm8xc7CegNQ2tztA56cZxWt5yXEBR+tEoKWqNubmVjl2Xaegx9aUH5 T9PWrV3b+VISOhNVhjFZbHM1ZkKgg470VYWNtxxz+NFQ5I6o021dH13qTER7TgqACCe3A6V z6TxxONz5PdcZ79RXV3jRiMqYldSgzkdOOtcvPBErt5O7djIzzzXxtaV20z3KV9yNlSSBdi kyxsDlu4PaqkxjJJRQZT7YCj/Jq9FHmXzJ/ugYIAPXHH40xYIUt5ZgG+V+ntmufmS1OlGBO NzkuQzjjAU4HvWTcI0sHDDeoIyR1yPeuhlRDMzKR8uQR3FU5bR5j5zLt7AZ61op9GXBdDzX V7Jri4SJjvZfmIA/L9KYmnNB8zEBjkBVPOa7K/wBKZZXdR8pHJBrOOmRqjuFO4kknqK7vrH upLY0p01FttGZHp8YjWaaQovUj8c4Pp3p8cswVY7aMJADuODkqf6Eewq3LCyRgMMsDw2Tz/ kVVghu2cpGFbf3Hc57+9Z811ds6U1eyLNpbyyWr5cusRLyPnJAOMZ+mc1weu2bx39zjoJC3 rXoUS34ufIac28MRXci+vYHtj1rnPE0Mv9qv5iIJJYg2AfvY/rXRgqjVa19zix9JTo2OVtW Itwqg7umAKguC0bbTkeoNXYJUjIKqDngiql6TJN2AOOPSvej8R8rNLl31I4bp4iMdjVq0vE QPuIBZi209Oaz/ACzxx1pPKc9FJ9OK0cYswUpRJpZRJdSMMY7DFRPJuA7tHz9RQltLIWKLn acHJoEZRj5gx9KaS2BSe48XIMTxE5VuBk1VOfLbcuST19K1bU2MYAMQZv7z8mnLJEjo6oBt chhjqKnms9EUo827MYHcRk9KFxvNWbhAbtwpx34qsVKyY9DWqd0YtWJuBjPenopVhKAMg5x SlUKg7uKdgADawyPQ1Jdjobewvb7Uhb2iAeeFlHAIHA/qaoa5b3+l6k1leh4bqI7ZAjj5j1 6jv0q9pt7exNHPp1w3mRRhWwcEdcH1pNbv7zWZhLqJ3XB/j2hSwxgZx16CuOMrSV0ejOLlF tPQxopFlQSH/WISCem4difftRcTLFFsjBVpRlsnnHpQ1pNZKrzISrMMgdR7flVK5mM8wkPB PauqKTd1scNS6VmtRschibIq7MbjUighhYvjAVQSWHv9Kzs/N04FdZ4avYY3VpVyE6qclT+ A61U9NSaa5vdOctZBFLG+8phgdy9h3rXkjUakFPAY4Ug8YIz+VAWO11y8ijWORElbasmEG3 OQMn61p+GLLTZtZtjrEzxWED5lwRuCA9F9axl70jspT9nTd1fqUXsvJ051dHSYS7RuXnPp/ Kn6szybZwgRPKVVwAPunj+YrrfEB0+6t5b60Q+UL/evIwVK5BPoeDXNeKZbWLUxYWr5ggQo 5P8AEdzYH5ba5oSk6ij11NJKPs3P0MbVZWjZ4GA3rLIhLclkLbwfzJrLfAClQSMd/WlLPIu 1+oOc96kkiAgDKCCOx/nXoxVlY8yTu2zT0bV/7G1mO4khZ7WaIwXMWM+bG3Uc8emPpVmxa5 sL77Rai3mmj6RqPMVvRB65zggVSunR7GNvLDWzLsik/iRhjIPvnP51e8O21rfLc2U0kltcx xmSORWwCVIIB9P4hn1IrCdmnJo6I6Ttc09etra+jW90+FIreFfniBG+3JJ+R89QDkA1yuoy o0yIhB2Lg46Z9K6W9fTXDTadD9nt1Te0eCGO7G0YI64P0/CsnUdNtRokOp2RYMJPLuIzyFB /1bjHQEhlI9R71ND3bJlV9dUZGf8AQ8Ef8tP6U+1GZcEUsSb7G5OeYyr/AK4/rUlhGWkJ64 rqb0ZypXaNYxlk6Diqz26Mp3cH2rSRMICRxz3qJlyxUY3Z6elc8KltDoaOfniaF9rfhSwyb Tg8qe1a93YNLB5h++vYenesZ02N2reElJHPJOLLocqflwR9atJcsmATtPpms6NyOM8GrKBp 5MLgH1NaKfLuWn2Lclx5gCnB/GoFHOM0+aN1lOdvOPu9KWPOQB3x3qXJPYJeZLEuWGOv1or W02yMsyFs8misXJIpRbPpy6JKEdCEAIx7VhSRS7x1VfTHJrotRQJn6Dp9BWPdv506kZQgAC via0m3c+oopWSKqLhD8w2AZI7mmjzgGAYbHGMdj6/0q2yDaXznrkGnLg27x44Vg6knnpyPy P6Vz8zZtypGY1tGX3E7jySx4pTCuwnaRjkknp61bKhjx2Ppj8KGUAfMfl7gfyNRJtO5qrWs jLntoymDGSTziqRtI2QlUCksOR0Nbc0SqgwuCRjnv9KpND8pYZLeme1aQd9Ux3tuYj2FuVK eUCd2QdvT86pG3ghnYshOPXgLW/5bA8KRk8e1ZGopJFdbyNy9QpGc/WtG7lxbvoUoYHuHZF O93YYB/KuV+ItrLaHTrxYjHgGNpB2YZIH867LTfOjuopzEzJnaT61k/FM2snhyyVZtkyXO5 YifmcFCCce3H510YOfLioI58fJ+xZ5LMtwu27aBhG5+/sOxz3wfWkDW8zK2dnGDn1r0Xwhq 8dj4Rkh1C0Op6b5jbrfYGMb5yGGf4T3HUEZrKufDeoeKtYkv9O0eLS7EpuTjamAP1JxX0Cx lpyjUXKl1ufOywrSTg73WxxjfI/DBgOhqaO4G0Bl59c06axltkhedSftCeahzyVyQD+lVTt GOSPY13pqSON3RLHMEWTjlnzQkcl07JDguFyFPO76VXycdasWcrQXCyq21h0IPSm1ZXRCdy ozyIxSSPaV4KkYI/wDr0JMwIAOKmmL3V05IDSTSZyTjJPvUV1bPa3c1rLt3wuY22nIyDg1a s/Um7Q0Sr5uWyD3qOV1dickHt7048qD0cfqKi2nOMcetUkJvoPyXwFPI60m8qcVof2aRZJK WVg3Rl96oNBIn3h7+tTGUZbGtSlOmk5IsRS7hhXKH2NWX1jUYisZdQEGAAMfjWWpKkYNW/l mGGODjriiUYvdEQnNfCywdSmu5UW5CLH1AVAOcY/rWaBnOOMGp/wDUkhiCD7U0gEfLwOlOK UdkEm5fFuNMTZXAOWH51c0+5axu42Y74sgslU3ll+QHgJ0wKUZlDFmy4OfrVWutSU7PQ6K/ TT5fETyzM9rBcRpIny7hnGDn16Vopp+j4MMeoxLLINqytyOTjsTj8qwPNN9pkcVzCzSwkCK TPCp3GO+ePpiqEkMMSsN4J6FR1NckqTk7KTR2wrRgtYpno1vpca217okt2klxdtEbd0U7UZ QwOSeg2559q4bUbmW81Oa4mAErEK2Oh2gKP0FZ63MxYBndlxtwW7elSJuxlqKVB025Sd7k1 sRGqlGKskRByr7RHkZom3cDbhenHc/40Op83gbj6U/zEZRGw8vccHnoexrr8zjIoieVB6/w no3/ANenrM6yBgxUgFWYdSvv70wRlnKqcPjIA7mripBe2ruD5d3GAx9JF6H6Hp9eaG0twV2 b+jabf6hc2V/qMskun3cyW28y78EAKm4eg6AHnit0i2mub7SdU0+DT5JIvszy2ibI88Bdyf w4O1s+3UgmsLwZrNtY3s+iau6rpepL5bSP/wAu8v8ABKPTB6n/AArp5dOiubm8t9TntodXt nJmSWUR/aEI5dGOBnvjPX2rz67cJc3TyPTw8YzjZfied2tvNDqVxpk6hZWDwP6Kw/pkUyBp LGaSK4jMbKcMD9a6zWrO3tr6PWbfbfRWDRpdqpK+fGMASe2fuMe2Qai8STaXqGnm/tYhHIC DEI4PLHlnja/zEEjjkd810e05muzOZ0uVPuvyMpdbtzauskf7xQdpUH5j71b0+SC8s/3fEy g5U9Tgdq5UjnIqa3uHgfcpIxk8fSrlRVvdMY1XfU6kMSnI5B59qwtQg2S7hna3vW3BeRzRO LjaJBgKR3Hf8R/WqGoeVIdkTh8gHI/Ksqd4yszWok4mTGOcEVaQlTlePpUsWmXLAOqEjOM1 ck0m9gKebCwRzgNjvW8px2uYxjLexWDlxtJNaNnaFnViMrWna+EdQmMchQmJ+hArqk8N3Fh bK0qB0xhiBwPeuV14LRM6Y0ZvVozbeJbWNTgEdaKv6LbxXPjO20q6TMYYsUfo2BkZ9RRXPU rxg0mjWNJy2PeNR35ztwcD+VYvl/vO3QnGcZNdbe2R2deiKckc9K5iZAshx69T/hXys9z26 L90dHGipnaM+npxUqxYl5j68c+hqfy02A7cD1prITlQSewJGK5rrQ3UiiYdpwAcBtpNVp4/ mzhsHgn1rTdCoL4z2Iz1qrIMA/LyAOM021uCdjNdVyVZSuCCT60gjQhwFI54I5qdwehXAB6 H+tRJsVmXKyAjIHTmmpJMOYh8ssQSo3Dndiql5Zi5HyscnuBgitFsbucHB4VemaYwAjIJGD 2puXVE8zWxQtrURQ+VkE9STXIfEDTDdeG45AhZ4bgYbbjAb5cficV2shAGWYkd+1QTGOZPK cCReOD9cj8QQDU05yo1VVXQqo/aU3B9TyPwZqcmgarIb63c2MjBJjtyEY5Kn07H9a9F1/Uo zoSW2mXa3L6032e0G0Awg8M4x/CBnr3qDUtIguNYupZl/wBFv7byZcHGJVOVYjHXHQ+o964 7w5bXUHjCK3ndmNosigZ4X6exr1ZeyxUvb7NK9u/9P8DilzUqfJF/8MZ/xEso7DVrCK3h8q GO0ECgH+70/HBH51xjpuO4cjGTzXsXjHQptds4GgmRJbTewUj7+QOOPpXlLwYgbn71ezgay dGMb6o8qpByk303KBDFQOuKkVVMYBXJz1qwqAnPl4XGMBsVN9nOMhT+deg5o41F7mc0XOQc 49e9SaiyzXplXHzKpIHrirLoM4bK1JbtZrPEL2GSe1B/erDJtkfr0J4Hb8qfNZ3KUFLQwsd KaFLHGM8dM1sQWdvLDcCS48t0XcgZCd7Z6ZHTjJ59KyXXZMVB6HrWsZp3SIlTcEpPqNaeQx iPzGK+mTilEzu/zNnPHNRsDnPTNLGVV8v0Hb1q7Ihyb0bLMFu8ryBSVCjn3qwd0K7/ALPvx 69MUW0cgtmnOVMrZ4HakeSSdDCHCDv6n2rFtt+RuoqMb9S8dPN1bqyoqq/Q1QfTLuF9uzP0 6VPBJNYw/wCj3LK/Ukjj8jUo8Tami48q26dfK/8Ar0lz/ZE+T7W5X+xXQG3yuCADml+xw20 fmz4B/OorjWdRum+aZIx/0zULVOSWSRh5js4HYmrUZPczcorYsT3ryL8gEUR4AHU1SB596C STknJ7Uq/eHHFapJbGbbe5dtYUbG411ml6fYOwM8XmKwxtPeuWgPPBwR3zXUaZLskjx6jtX JXbtozropdTYvfCdh/ZkpsYtsrDcTnOAM9Pz/SvOJojvdXGJEHY8GvZ7W5ge3VH+ZgT1646 V4/qltPZalcW84KtuJ9mB7is8LUcm0ysTBRSaK8expHDyCN85Vz0B960orYyD7VAFBIKTxD p/vD2PB//AF1jkKMferT0+YwMjbwVDBSR3UnHT2Ndc77o5Yb2Y2W3Se3UDAkC4z2YDg1sWl 7e6jL5V/J5l1YwBMN1kiXp9WUfp9KwryUpI0YO0xyt07VcimN5CLu3LpqVnhl2DIeMf1H6i pd7a7GkLX/rU6VLsBPMjVZU2lGQn5WRuCp9iMj8qxkcWyT6SSJbbBlgdzgsh4Kk+o/mD2Ip IL5ZohcoigOSJEXgIx/oe1Q30mcBARt+Zc9s8EfQ1Dj0Zu5X1MORdsjKM4BOM9aaMgg1rah axvIskAwsihkycn3BPFZaRvLKIo0ZpGOAo6k10RkmrnHKDjKx0CwF0gAiLuGAOOSRjH+Fdl Y+AIrrwJc66jTwajbiSRY5AAkiryRjryM8+tXPA/he8uLmw1fJjihlyRt6jb6HqO1erzXEt vAoVkLY2kEZ4r5vGZjKE1Ck/X/I9zDYLmi5VEcF4c0+wv8AQrDU7RExJCEkVl+8yjDHH1Fb I0yxcxxNAGMWSu4ZCkjB/Q1Y06xt9NtlsrZSsKM5QH+EFi2B7AnirUmRyvfrz0rz5VW5Npn aqeiTRThiNpAsKA7V6H1q9E0cqBZEyvHFVBI5fDL0H5VZQKcMTj8a0Um3clxsZeo6ekfibS 9bh2xvC3kyj+8pyB+VFbcYjklQOmdrZBb1orXnbSuY8qTPUdXV0liVScbFz+Q7VzNzu8wkf NjPTsa3ruXzrWKQffVFBz9BWI4QuR/F9cZryKsk5OyOmivdQ23jcIeS2AM805lyeMkZ5Oel OGEbDKQv94daR2JLZIB+tc3mb+ZWmLZIUnA5ye9UpcOnXBUdR3q7MWAbcxzgYqjIcqWI246 e1VuTcgL7VIA4xyc1WDbTlQQvTIqWQhCeTtI5qm7hSXTO1QARmjoC1Hlzvxhh3JqOSRWjHG 4AAdKjMjDLdscjuaqPKVyFbI9O/wCNXYybkidjjJG3nv8A0qsZArHkMffim+aMAlM88ZHeq 0rlmxuztHUf0q+W+glKw+WRfOJBB4xyfyrm9WjFreQ6taqI5lO2QDgH6/nitZpABk4yPfrU EjJKjQyAMrAgq3etqa5Hcrmutdhl3rlvDoz3jyEB0KrGD8xYjGPzrzAQSSxlDu+Z85OK7O8 0Mysohn+T0cE81VGjvZxxtM4O5wrYGVVT/k16uGnTpJ8r1ZyVKcptJaROe/s4gKB26+/vVk wBY1HOenT9a6i/0yOG5VLcbg6BlA56fe/DvWY8AMUjggBBuIC10KvzpO5SoJS0RzVxAAGY7 VHqayXO1iwH04revYmMBYAyL1GDjFYLxSHcWU8GvRpSTT1POxFNxkkkVjKVJx3qtISzkkAc VM6uDwDUTbSnzZDZ/CuyNt0cUnJ6MiYE5ywI9aYuBwQcd6lXYPvZY/wgUpjZRyo57dcVfWx nbqXIppJ1EQKLgYHtSNGq7lVwzDris8s3TOB7U9JnQYUkCo5OxftL7krbxn8qiZhjnin+fu zkc1C3zHORVJENhjHOPpmlx1LdKflShyMYHHvQqgttAJJ9qq5NiMHB6UgznNWltJZld442K IMs2OlVgByaaaY2mtWWrckMO/410lnMuApyCPT1rm4OMHitqxlAlUE8E+lc9WN0b0ZWZ19j IY4yWIZsgYz0FZWtRW88okkUM8Y+91J9q3bO3URKQzfMO1crqMjGeRByuT17d64YfFodk9t Tmb9VS72xjAAFOgdPI25PLZIA6AEH+VJdxlpC47DnNUwSFIU8HrXprWJ5r0bLkkkd080jJs ldi4I5yP8AP+eKSwupNP1GG5XPyEEj+8vcVXjba6sCMjs3SppYGNwEQZbGevWm4q3K9gUnd SW44XSwajNLAv7lnb5OxQngVpEI+10k3wSfdJ6rjsfcViuCUD44PGcVJbXLQMy9Y3+8v9R6 GplHTQqM7OzL5fEZt3Yfum+VsdRXbfDw6LFq9xFqsCiaePy4pv7pz+h968+L53b2yG/GtrS Ua7uIYQ212GFI6sR0A965MTT5qbje1zroTtUTSPpD7QYk8uBdqDAHfH5VA3zEO+Se2O9Z/h uK5NhG90SZUG1uMbhjrWtPK6L++hI90+YCvh5Wi3FH06uymzKDnuT09KjO9gQD+J7VPt81M xMuBzk96iIZOSFb2Ukc1pF3KaI1jbbgkfUetSqp47fhUY+c5ZSp9DU0bYHzc/hXZFnLMsQb VmXjkNxiiqpnRZlYcYPPpRWt0jBq56DcSkRxx8qAgDA9OgrOkm5y+FUck46Vc1Heo2NjKqP 5CsJnJcHORg8noTXlNNM0hL3S4bgEMQG+b14qYlWQbmOTzkVlNK28Atle9XI1OzIYqOvXrW djZXWosuwqQzE5OcnrVGZweAMg9fwq3Mg8rK45ySMVmzDaoYseeOKQr31IJXDnPPA61Sdtp YlskDJJqSYF1YZAI56VVZ2yT9/5T1q7AxkrswYBsDHBPY1Tlk6s7fUGlmZdrb+e4xVB5EaR WY/dGRxWsVclss/aVwGfJAPaqckjySAlmQA7h79ahedSHCg8HHXg1VllIRiSQGGCAea6IwM XuWnmHzHGaqLOA+A2VIAqHcuFZmCqTgnpUAm3MFxlSeOMYNbqBWjNZFwp4z656Crkdv8AaI iHT5iOR1+hFZ8DqlvnO0ZIIFXLWfEwGw4P61jJdR8zTsaMFiJJIbgIVdVIII6g9c/lTbPR4 I4Z4Gtg3mNvilzhlXH3T+NaNtMuV2twewq3NcRRwkgDPpXHKtJKyN6Suzzm78PSya1eWNuV 8lVWUO4IAB7D15rAbwlq6XIEsCqu7BkEgKqD3x1r0q4vx5rZGQRggelVHulfp1+tdMMbXjs j1VhqUopT6HIarpVjpugXZgXc7L/rGOSSP5d68xkQlsAfjXp3i+7P2BLaNwPNb5gO45OP0r gRbMGLbf06V9Dls5Kk5zerZ8/m8YzqqEFokZ8a+XOFZTz7VY8sjLEZHpirgg2E7lwR0wKo3 EpDbV6dzXpqfO9DxXD2cXcpy43krUeKkk6+lIqM6napJHpXRexx7sYFY5IBOOTxVmDTr25m ihhtZHklXcgxjcvqPb3r0rwn4atLWwi1Bp1uTdxYlXGU2nnaPcHg/jXV21jYKYvLgRWt4vI h45jQ4yAfTivAxWcxotxhG9j6rA8P+3UZVJ2v0/ryPEtTsDZXrxE5Xgg02FWMJRQWGd3C5I r16/8ADNldasks0CSxOu1lPGPcU2z8CJE1sM+Z9ml8yFl4JXOQretZwzug6a5tzorcN1Y1G 4NcpleFNHS70SFTEQ8rv56uMHg45BrznVrJtO1u7sWAzFIVH07V9KaNpJhneY/fZmaQ8ZyT 6V4X8RbX7L45vkx1IOfwqMqxzr4mcej1OfOMPGnQhFbx0OXj5YDjNXBcGJgQ3bsaoI2DSuT nrX0rjc+WUrHZ6TrjyRmB3x8uFPf8azpdz3LOGOGzWBbXDQTB1OMfrW/BOsjF3zg81x1KfI 7o7aU+dWZRv4tmTgZI9axvXPrWzqs2XVQc++axiM5+tdVG/LdnNXsp2QgAJ5q+iIYHYHGxc gBsmqODU9quZWG8jK4wBnd7VpJaGUN7G1oWiXXiXXE0K2uIoZZMlXmJ2jHOOO9eoeHf2dte 1TVkW71GIacrfvJYVO9h6AGuZ+Eeh3t58TtPaKImGNXldz0UYxz+JFfdWiWsVjpkcMZBIHL etfMZlmFWhW9nSlZWPUpUYKj7Scbu58B/ET4b6/8ADvWjbahC02mzsfsl+q/JMP7p/uuO6/ iMiuTtbl4Sm1yGByCD05r9FvGXhnSvFfhq80PW7Q3NpcjkA4ZCOQ6nswPINfBPjXwRrPgPx A+m6vat5EjMbW5HzJOgPBBHG7GMr2+lb5ZmixadGt8a/H+upzVKTh+8ht+R6x4B8Zw6/bnT LxxFqsK7snpcIP4h/tDuPxrt5SrRncM+vHSvlK0vLrT72G9s52huYGEkUi/wsK+lPDHiSz8 VeHY9TthsnT93cwn/AJZSY5H0PUe1eZmmB+ry9rBe6/wZ7OBxPtvcl8S/Emu4yiB1iOV6bD gio4ZGY5YBlPQqelTTXHynghfftT7e3ikbdby+Q5OSGUFT9RXlQeh6z0WoeWCPkbB9TSbNq ncT9QelaBt5VQCaFVYDgxHIP4darvE2047e1dUJHLOz2MzJaZV96KsCNRIqjg5GWHNFbNmN 7Hf6yhilZTg5UY/KuYmyshxnA966vWA7SlyP4Rk+oxXMXHJBAyw64rGfYxp7FIOQ4LffFa8 QIt9/TIwcCswQh5gqrwfXqPWtJxsgyB0HI9RXLJdDqWquVrmVlBOecd/Sqch3RllUE/3jT7 iYEADj0GetQwNkyRlhzwKwqOyLWuxnSvgkngA8H0rOkl5JGOmM571ZvGMcjBhjnoe1Z0zZL bQBjjk10Q1RL0diCWWNQwDbm6DPasme4JyMAkE8HtU1zIwVgHC9c8ZJx/IVQfLs/wAw6Cu+ nBbkW1EM3DdAvqOOaa0u98seAec96YQNv3ieM4xinloliGOSeSD0HpXQrEtMqvIc7ScrnH0 p8eSuM4U5yMck09x+7Lct1GDwDUOX+ZccHjjvV9CFe9i/E4dfvEY7GrEd0AOowG4wfas3eV BPc9ccUGQIiseCQcis3C47q92dNFqKhAFJyD1NK2ohhw43HPfr+Fcslyy7uePel+1/OR0OO tYvDI1jU5dUaV3cEHarZ9wazJ9T+y2xdkZ2JAVV5JPpVa4v0JK5JxxzWYbtJ587S+0YwDiu unh1bVFyxMrWTMvULy5mmeSTBlIwB/DGPQe/vWTGZIzhSzyEnAGSSa6GYxMdslsE3nGUJ6f 41nTWaQXDXViW+zr0Vjlh9TXr05JR5bWPJqwk5c1yEy3Qhb7YnXgYH3azLlArHtWxcXkjQB XjUBzgAck1kXZJcDOcV0Ur3ucte1t7lMgEgZHpXdaTqOhxaULOW1ijlUAebjLN+mK4Zhxn0 qaGYx8ZIPWrr0VVjZkYPEewk33PStH1W0ttNFqDgB2YAH1OQBWn/aWW/dvsYc7q8ui1OSPk OQR0I7Va/t66UFBKwHpxXkVMtcpNo+mw+bUqaVz09Nd8pMSqeOc9Qf8ACpf+EuitY8hCSeo PY9iK8mfXLpm4lOPpUZ1CZlJZ8j6CsVk8H8SN557Bq0T1tfiBNGwKAMMcgcDPvXmfjLUG1P xBJeseZAOlZ5vnKgAjOfSqtxI0xywz7+1ejhMBTw0+eKseHjsasTDlKoJp2Cc0Kp3dOKkxj oK9W54SiRYOfStCzlIXvkVV2Z54oU7MngVMveVi43i7j7jcznvjnNVD1PrV4KGidyM4FUsZ PSnB9BVF17jQaekjxNuQ4PuKaB6iggkFscZxVmS30Or0DXdRsNYs9QtL8288JDg79oOOue3 4e9fUPh744xXMEck1hGMgcGQ5B+mK+O4nbyyoIDLyCeetdHb6syWUMeC3ljGSOQPSvEx+Ah WalbU9zCV4yjy1NUfZLfF7TZowskEa56nca5TxN4j8N+KtMn0rWLGG6s5h9xmOVPZlPVWHY ivnCPUZ5VARmTb0O7j8jVhLq8D5M7Ee6j+mK8SWVLmU+azX3nqU/ZRXux3M7xd4Lm8O3TXF hOb7SmPyS4+eL/ZkA/8AQhwfaofCHiW78L6sby3+eGVdlxAekqf4jqDW+9xclSWlyCMMrDI I+hrnrrTI5p91tGY2bso+X8u1e9Tqe1pOliNfM86rhXSmquH+49thvo9VhhvIJlkglUFCo7 fT19q27SBhg7eT3x1ryTwe+q6WZYJgGtnO4LnlW7/nXp+narb7F81ivPU96+XrUPY1HGLuj 3m5VKSk42fY6q3tmMYIJUEd+lQXECK5zgeoot9ZtZEG18Z6jvSSyLPg5Oe1Eeh5tmnqZ4tQ bhMAYJ+WiraKxkwADz+VFdHLczc7M77XLXYox/dHH4CuMuYssQo5P416XrsAZs4yNi/yFcR dqEc8cDuaurTtZowpSujIhG2U8Ebu5ptxMJHZeM9qllDE9MZP506WG3MIQ4HOCV9a8ytLkZ 3Qd1qYdy4D55IA4z2NVbSYG6GGxnqfQ1qT6UrRlknzgZ69fxqlFp7x3Nu2c+YdpGPSuSc4y R0RskynrcXlXijOdw9OKw5XTYNij3xmug8QukjwJghgDnH14rm5F2xsxHzcnHv7104bWCZn LZGfMrFvL3cY445NU5YJNmQpOP4icVpTOEAVj0ORjjiqbSAksVAGc16cGzFtFdYS7BCxJPJ JwBSeVs37yd64ygxyKdLMvGzk9CMcUxpVK79wBP8AOtU2Q9UMuFyisx/gyAf5VT3OoXGcEc 7vSrcjJtDHBYH0zkVAVVlfaRWsSFdK5WeU87zlVzjbUbSDbhgMZ5wald1WIIu3Ck8Hv7VTm jKkfwhj+VbxSJu3e4/zjtKYwTUckp24wCRnnNAIYDcwHagwQSBhLPsYexrRJLcrpZGVdTyK CQo56c02wvLWBC90GkkJ6A9a0BY6ZLEwaZg54HH9P60+PQNGaAM2rrGx42lSec/StnUp8tp XMOWpzc0SSC+smE0vkq67cDd/Cfb/ABrJkuICHhtkManruOTitseGNNiYp/bsTkkADYce3N V18MWpdyNWt89g+4E/his4TpRbd3+JpNVGlocvJIwba7AhAQmffqaozN5kp28jtXWv4bhab b9utpM8ZBIAP5VIPCM8Aci4tmwu4hZAe/H+fau2OKpLqcU8PUkce1rIsRduh6cVCImJya7C TQJpVRSyRttPys2Q3U8VF/wjV9Kd8flTcYyjDPTjIrRYqHVmbwkr6I5hIsnAH44qQ2jHJ9+ wzXSp4Z1VZPltfmAzwRke9K2gagW/e2qrxnggUnioX0aKWFlbVHK/ZyO2aVYiFK9R16V1Mf hy8Y7JI0VvQsP8asJ4R1B1DRiLn/poP8aTxdNbsawk+iOP8kgZDD2yKQxP1IB7nFdbN4Yv7 eCSZ3h2qCxIkByAM+tSp4N1Ro1k8lSjjKtg4OfpR9bp9xrCT7HEkbW5FKpO7rXY3PgnWIlL iANERuBOV49eRWFPoepW25nt/lTklWBrWGJpz2kjGeGqw6Gd06np2qIhmJ64q0YZEHzxlfr V200+WdQ4BA7cHmtHUjFXJjRlN2RWUCPTWz95jxVJYnY5A4rrh4eu2iWQQ70AJYE4KfUenv 0q9beF7y4eJLS280ucMBzgeo9a5PrlON9T0P7PqTtdbHEG2Zgdq9fSrCWTBAHjOCQOldxae EboGWa6zujkZBwBgA459DWrD4e0xkhmlvIUAkDZDA7sDjmsamYwWiNKeWS3keY/YjDcuhB4 7d60bW1aWTyolPzc7GGCfcV6i+m+G7OQmaSE3Eg3lxJ0HbFOj0nSjKt1FJGVOMEHJFcs8yT WzOqnlyi9zibLR7jzBgkEN+VdPbaOoALkk9yT3rXl/su0dt97HGoGWGck+mPWhdY0WPGLgv jn5UPH44rzqmIqVNUj0oU4QVkNh0SBhhwMdgDWnDodlGM+Wq+vPWqzeJdHtyUDs2OQVQmoP +EjicLILhV3c7NpyB78VzONV73Lu3sajWFsuAgUHrhTyarSQGPGAcfyqomovcSFQUAJzn1q 4qwAASMCx6YNYuLi9Te7S1J7SRo+5zjmugs7gSgAN8veuZikUkohz+OK2dPkCAAng9PStoo 8uvuzqbZPnQqAR6Giq1tcHzUJ4GR0orqujy2nc9S1dyTyc/Kv8hXJ3aR7st2/Gur1Unb/AM AXP5CuNvFlE2wZJ74rKdfkjdk0o3Ri3sn7zbGSRnt2pln++UF3EZQ9WP3qmeOASsk7vEwHD YyPxq5awRRRqXRZCuTkdCK8OvVc5XPQjaMbCXURWHa5XaeQVqOGOFwXQDMWcEdjiuTuNSnN 3IfNZtzEgZ4FaWk32zTrkyt1IABP51zzptK5sk7XMzWExclSMgAc9K5uWRSSp6jqCa6DWrg SXBkGCCg4rl7jcJC2c+tenhl7qLauiCYEAFmyeMVTlCKWGCcYPtU87FUUkgn69KzZJNqk5y CcgEV6tONzikOd41JBU7e3HWoiyrGc9Bz071VkkIXBOT9OKSSUkDnrxjviupQIuSGVcgluA PXoajDjdx6Z+lVHlLFSXyD0IHSohL833tue471ooES95WLLugckvhW6gjiq5fePly2DwD3p j8k5YjPrTFJ35J6c9elaqNjN32HMMMuSApx19aku+YkZF2TnmQLyrehpr5YfeDL/AHQcVXm 2lYyEkGVG4qe/SqtdoL2uEMoMqlpIpFDDeFJUkVdubdIpFidHXAyrAdVPQ8e1ZGIVcnzZFA 9Uzmr41G0ChWlBYE44I4+nanKLvdFRkmrMciPuVICJdpwN3GKgN7ILsRyJ5alMsUXcPbjjo RzV1b2xjyGRHTtg9apPHp7qtvFIyTBsxspOUz1yemKUd9UEvJliaOazu/La8iO8CRGHQqRk dRWvpUa3to1qMG7TdL5m7AdQM4+vp7VntFb3LtPJqbBgQm0gDIAGOfp/KrtjYJbP5sN5Pkg gNvXGO4yOv0rGo1y67mkIu+2hYXTUkC7xj37j6VO2nmKF2QIB1LM2B+OBxTo7tij/AGSQzG JgsuCGAH9K0oTe3Lth7aJMkKkjdVx1+tckptbnQonJrdyxanBb3UETRNgtJGx4Ukg++fap7 lJLWVLe9haNZB5iOAWSRT0YEdePWtTUNEtkuLf7FKqXoIMUDybl2k/MACThep+v1qa9XVo4 1urjSpfsVuvlRm3IfytpIbI9zk+nNbc8Xbl/yMrSV7syIIJbuGWe2CyxQMFc5HJPT3x70R2 0n313beQF44Oeau6HfQ3EkskWnXE1syOsjuhCDI45Hvzx0q/PZJHEZBqCW6rgME+cj0+XrU ym4y5WaRjdXOYmgXe0BT7wJVSuSe1WJYbiKJba4aWNgSArsRjHtVh4XZ/PTVEfHyszREYrZ GnxXVkty97HLhcZbt9M05VErXLjE553u440SPcyp0Yen0PWphdW8tsts9qkkpJBkAxjjpjH Pbmtc6Y8RDCdHQAEAL0HqfSoJ47FZFWRlJIxuC8msnVi9EvuOmMSK1traOHM65HQfKODUi2 sQZwQTIOi4Az7E1ZjspZIwEQTw/wNnBA/CiezniKTlSoYkEdSfWsXO73OuNlsEC2sTRyxbx MOQAPT+lT3Ugt7hJrRYoZThm2KQFJ/ix269vSq89zHbTb1kUzMgCc8kDrx/WqkEqPuRyCwO Bk5zWfK37xsknuyKaCeB3i8wbs/MM5B9/eoVWeJg6uqsvT5eKvNf27RrHPA8gi+USDg49Pc UEQSMCkEiIOOWBzXRGTt7yG4opXFxMWVisMZKk8AjOKRZp2naGG4+fHyruxn2HvVuaG3lj2 BHCI2SHPX8qNM0iHUtXuLe4mCW6wKzscHaN2AF9O1XFx5bvoZSTRkPcpJGzLN5qjA3Afxdc H3qrJK0zbYVZgxGWRTxx69q7C90jSotNhu47qGCSQFwqnaSMlcleecjqKfLbQ22i2urIZnS 7byy3lbU3D0bp1H61Ua0V8KMparVnIJbTW7xhbceZIQvyvnGfXitCFpFjQyAMZQWVlOQ/rj 39RWm8F0fLe7SSLKbgpXsT1B79Kl02OxuriLSkM7C8l8vOwARsc7XH0OD9AaJVbrUcVy6la JyAgG9COuVKnGD/hUrz3LNjz3KjoM06xYtMsdyWjdNwbB4yOOPUZzV/yI3mOGJBIwCc/Sue UlF2ZruhtuXEKsfy71vWsn7sMW2n3rPECxW+7blumMVF9sjgUiRiw6ALzURd9jgqq7Oqtp9 9zH+8Bw3JJ4orL03zpjFMAirnAGM8e9FN6nnyikz3vVGPmcZxtXp9BXP3TFZRJ5e9AT93rW /q5WKTYzDJVT+lcndyS7WjiLYJztArysRNv3exjSjdIme+054WOFY45yvIqnLKrWEhjGC3A wOtJbaYZYzI+PpUEz+SGVsBcYBPQe9ccl1RvZJ2TOKNu8lyV2EFicCrN1byW9vEY12h+D7d jW8bPzbkTRYZZPv+x9RUsmnQ3KgTswIORjuKUq2qudSkcxa6bJqt0QVKxRr88nYYqncaKGn McMgGAcFxwxruvMMEAWOIJa7cBFGPxNYd6yz22YHUyq3RRThXk3psaczPNbxHXzFKlSDyCM YNYk7MMheoNdvrsMUgacsBN0cY6+9cPecNwpx0r6PCz51c56ncoyNjk9O9QtMWXKtt7cUsp wCOfrVdthOMjBH0NeokcTvcHm4Az1x0NMEqADLEtj64qtcOAcbs5PFJvwACQSeozW6joZPc sgs75JHPYU/ndjggnHTtUAYblzgfj1qTILbQcsOvpSaBSa0JPMIG3OcdqibcQSrY9vWklOM nGeOKrMxBJ6U0hN2Yk00qYGMfQYzSC4YuGPKkcZHSoXnYE55UdmFIlwpAUxDaOcAda15dNg Ul3NB3RokDouQD1HXmoUKpKv7tFwc8jinRT22dv3F9Cc/wD6qlNu05/dyI/dcHn6GsttGa7 6onXyyvyRqT13AUxp4khkU/KUXcR29uKfDY3giOLaQcdVP3aaunXysN8DbjnccZXGOM/571 F49Wavm6I0tL1Iz6dHZGJbaJOGMf3pX9Se9b6RO9u6xyNIcg8Dr/hXG2JlTyFjRoWTKlHUq CB1/Gte3nka3kuIL4ieMkhScBvwrlr01f3TelL3UmdjplokR3T2LRyDByxGW981v6fLp1jB cW5upldXMhjc5JDdh2x71wX/AAkkzaU0bWoeZwNi7cgnvn0rN0vxF5upCzvtqGQbESI559y e1cP1erJNmznBNJvc7e6sLa4ZrS3vbW0cNm2QjAg/vbiOCTXKazHeweLhcXoSO4njBZg+VO Bt3L25ArWtrrSP7Q/sq6uBblgTFdyjMcZ98c1W8X4t/D1niGFltZ8meOTeGU8HB9zzVUbxm ovr+op2tfsV4IInkN39uVJSdpUJjPpUc93ZpcOZpvnRgANjYHGcnH1/lVRkEj+chZ225Qr0 am28U1vcvPDIIPMzvjnUumcdj1HQV0qC1uxScl8KNa41G22KVlK5+YyoSyOD249KrsRMVnD B4eEV42yE44FVLi7S2ihS5gRAisIniXeG5yeOvUiqGj6wg1bYUaNJUZLhAvDDBwQPUHBFEa D5XKI1XtK0joku54Fj8tiyr1yOKu3Jjv8AQ7u8mndmtl4iU8KRzyO/+FZjyxpZyjesRjA2m Q8Ox45PasiFpZ9FMNzmNy0jsVbAYnjGO/qKwVLm97bU7HPWx6XD4a0EXWw3qxXHkG4lkOAD jbwPTG4GsJtItH1F7WCaCSRckEOBuHt2J9Pqa5OS4v7q/S5kvC5eNk2Rjbxt6YB9v0Fanhp 9Qsdegv5ZoQq7lCyY27SMfMTxz0570vYuC5nIUZzvoiy0Kw24+zyyK6jGS/OOe/fn1qa0kv kt2d5PPVBmRQvRf72O49fSq0t5YxXdwk3lY8zcjR/LwfYcU+w1YC+gFu6bTKoBMYJbnp+PS pcJcux0xqR6vUtske3dCP3cnOB82z2PfHpU+nWGmJLMkfia3sfPVVk86wllKgE9CMevf0FU iFiluLaN8LDLJEucZAVyAM/hXrNnI11rFjdabqmi3eh2U0l1HFChF1bxvbtGI5BjagViFyT 8x5ycVtQp3bTMsRVUYpr+vwZw8Xhzwg2mpC3xOVJvuHOizbVTeSercYyarTWHg4+HrGxvvH TxsEEnlx6XK7LJv2su3I3fLz1ruNChufDNlPpFlqED2x+0Le3Ts+yxb7KozygHyyE5POMDI 71NZ6e1y3haGLV7r7X+6aGSCBjL8tu/nLImzYqgMihjuYqxY5B47YQUmrpf18zz51HHaTt8 v/kTgZLfwVFYSWcHje8lVXDRhtDmXyieGU/PwDwfbB9araPDpum6mL9NSnuYrIiUq1oYS3P G3cTnJ4z6V6ILO4eLWXtNWF1BPYxo1kGkkE87xKE8l36qyoyAEjv1GK5rxbqcWoW8cKa5Y6 xZCaR7KGK3eK4tY25AkbAAKgKgUZGBmsa8IqD5Va/9dzWhKUpWu3/Xocl5jJHnA3lmYKOcb jk/ripLO9Bl2lQGzzkd6WRSsLNC3mnAwjABlz+hHvwfarFlp5dcuAXY8tXBKUeXU9O2hp+a XgMQBJAyDWSWGEjEYILZzXZabpqmH9653Yxz3rMvfDgWUzQryTwg6Gs6ckebUmuZpG1oZhC rEQGwQB7ZoqrpumXMc0Iywfd0A70VoebO19z2/Ugl1K0rDlgP5CufSzljugzLuyeR7V0l28 MbKijkqCR+ArLkLBjjBb2rwZ3c9TOErIiuGRUPA56AcE1g3Ci4Qh0GAea07ln+7kFienpVF rdlY5bK44ak9FYtaFO1jhh3+cWO3ofSkWRBnJLr0GKnlitruL7PBKRJnJNZQjaIuhcc8/Su ScddTog7i6hO0mm3AjGGhAynse9cSmuT6dC6xQJ5jZyxGcCunurloJjIsZK/cYkfeyK5u4i tw0mYQVJyK6sOo2akro642sZN94hlubdoriCIsRgOBzXHXMgZ2baME/jXR6hbBCVAwCOlYN 1AQSqKdw7etfQ4ZQivdMKpkygkZJwKpyHHGe3bitM2srA4G3HamvphK7mwCK9RTS3OFptGF LhsL696SOOQhV6AVdawHnY+8y/lUixGLIKAfSujnVrIztqVNjrjPbn1pfNKjaq4qSSQbAcE 9unWq7BSu4cMMDjmha7kN63RI0h4J5U1HI4IbA56j2qMNwVYgjvmmsQF4IIPPFWkS2V5WBz nB/DFRKy4OBnHtTZHAbAySeuab2IBGOuM1uo6EcxMpySG7859aUMVbcDgioCfT8OaeCwOMg n3PShxKjI1bfULqI/u52xnoelbdlqd1cP9muSrxsCfcEVy6YyChyR2zW1pzvJcxqhCynpt6 jiuKtTVr2O2lUu7Nm4dbMcjwzzI0C4RxIoLMfVT9KrqfBV3exySf2haTSliJoCNpOe6nvVr UIo0FuraaPOkXzYmkGN/qPqa5OSJp9Qm3kR+aMnPVGB4I9K56UFLVXRtUk1bqehw+C/7Ytm msPENtNbFsLJN8jA9ww7GsPUvhd4kjM7WVol35ZyHtp1Yn8jXGQXWpWxeIBpVY7WUN1P0/l XV+GNd1G3hnhhnlt7hMkAnAb2HvVSp16C5oyTRjGdOu+WS1LEOkeJ4bU6dqfhW8lZUJSSJc E+mahbw/wCMtV064sofDl3BahQ6wRKW3OO+f6Vv2HjrxHZzRpPcpeMRgiXJPtk962YfHHiL diOdIllXPmIm3Ye4H1rmdWrCV+Vd+p0ey5la7/r5HHW+geLLW2RBpt0qSc4MZ3LxyKpTvrc ZW2ltZd6/KqrESDjuc13UOr30N4+qvcG5nRst5jHa2fQdqZ/wn1vIYrKaP7NOPkiYDfG3s3 cfWs416km2oJmjgopK9jy+VbooBcxuCTvHGSp78dqYn2wTcFlKZIbqSPf9a9MXU9Mjij1F4 41v7J2EbEZVCRgq47rznNT3HhC1j0VNT0uP7d/z12jEYUjJPr9K3WNS0lGxk8PrueO3aX0p aKSSSTI3Bc5B963tOu7IWcVvcTYYjZz0/AV3miaZZ6lCYxbpZ8gtNLyUXHRWP8X8q6t08H2 ii5kOnzTLtZA6jcdvc4pVccmuTl27BToezlzXvc8gfVBAj+VFuuCfkTaePUim/wBsaq9uT5 J8pjtB8rnB7GvWYtT8LXjNPIVu7iE5VBGqg5OeMelLFqXhyeVxc6RJDGT180Kp98dqw+srr TOl87ejPJhpU8tmsyWzRwOcg5659B7V1HhzwXq0l+TpixyXkS+YvmThAnB+bnuBz+Fd99p8 JQxmW0ik3I+4qhyQe7KDwRVuHxNp+57lnVFyChC7ZWxyDmpni6ktLaEpJapanJab4H1O3hJ nvbJpI8Ex/bYiDn+InPfNdv4W8OLpNxqMl/q8Fp9psDbhonhn2t5iMCVLAMPlPB9akuNR8P x3V3bWlxfwPHOxIQRHox45HI61DZaRo+qXNwF1q/iaOKS4kaQRhFUEZXt696z9pL2l+vr/A MAbnKULPRehoXl7oAhvJ7OVbeaI3oto/tUDLcpODhZXL5QBmYlRkMAo7CoV1nSI9Ysr+K9W PddreXMRurcpbsIHjYRfPlyzOSWbHAA7VGng3SLnYn9qXrF4TKyCFMo2U+Q9g2HBx6Cq6eE PC2YI5NbvcSSTI0giQonlfeOTjI5X8661VqLdL7yVGk9Lv7v69SfT7rw9DqdxqMzQPPdRWz XSx3MHlTSIuJUMfmBNsmAdxB25OB0NcT/YbKzYutMjVmLBBfxEKM8DOe1dtH4O0CB40mu9U T7TO9tGWijUM+WWPOTkB2QgHp+Vc1qFloS6xNBAdRngiO0OXjXzPwwe/vWNao9OdWXr8zsw /KpP2bb+Xb5mWmjTpFc3C3VlNDCRu8m7SRsk4AAByST29j6VtafZs0aMy8jrnsatQ6ZZDR7 T7HHLHELmVm8wg5O1MEYHoT+ZrUt4QmAi8D7xxyRXnV6icrRNJ1Xy2YscG0ooQg/3u1SxyA XDMF/d8Dce59qmmeXyfKiibH941DHGwUDjI9T0q6dzyZ6mlbpAkySLhWzRUNvCmd0rllz64 FFdcXocjiegTBXUMRk7R/IUyC2nusiKP5fUdq3P7ClNwFZwIsA/oKsXt1Z6Vp5trYK0p6+g rwvZqLcqrskZuorJR1ZyF/ZCGPy1bfKep9Kyri2lW3KO3GOg71emlmub7Kncea0Y9PZF/fB skZ57V59bExWsTpjG25wcbTWolKRkljgk8YqNJtrl5EHr+FdNrVqIkJRTkjmuTeNxgEE9ut ZQqe0V2dcbFbVJyyHaAQvzbfUVjSE7MFQOc1Z1LUUtWeNRu3AgE9q5r+1XeB45CS+SxNepQ pScdjaK0JLqFZCWLdB+FYF0xDcHv2Nbc1zutlkTk7cHFcvPMWlbd94e1evh4swq7E2c8AAN g5GOtVbkyXMRJ2oucAL9aex3KGyTjpVdn3Dpmu+K1OHch8jBJOFIPBqpOpCuXwpYYOauZIb A55qtcKHz8xHGDXRG9yH+RhSkblQEcHn61G5w3BBGRg1JcR+WTtwyg81CuWyScbB3713Kxg Ru3J4z06nFMMgCjbg575qRhuK4ycelROFC4ABHArVIhsrPln3AUgBB+UZPap0iZmC888fKM 1NHY3RbYIGyOfWrckg5SqAxPIx9RSfxhSvPt1rZh02aRCXj+Xv7VJ/Z8u9gCu325NZe1iVy MoLFElqzK4Mgbb1wR71OjGOaFy7IGOSVI4q1/YzLKJlfY/csmQw96fa6TsvInZNg5G3GQze v/wBaspTj3OinF9jV07VDfotles8Qi4RSd2Vzk4PajWLC2vI2v7dJhLEc4AAMi9CCOpNWbT SL62tZH+ylplIESuNpA7jnqfapPItLlXkkQxmMhV6h8j+PP6YrznJRnzQO1ax5WcbqsRVop ja7SyBpGjyRk9vYj3qik7lwzylHGAB0Zh616NcafY3YOny2dxBHPh1lt0273PQNng/hVez8 HC3aSSONrmQyGAxzAFohx09664YuCh7y1OaVCTneL0OcinuoIRDLC32lPnBbjYpzjI9TVhb 2YQKySSAA4ZTySfWp9Ttrs6ndu4kkeOT53dcBzjHynuAKRbO4awfU/JlNrE6K0pTByemB3p c0ZJM2V1pcsweIbqOMJcRR3MeMlTwSRUOpw2smnLfiPFxO4cHfnYR1/Ss9tzyGUIHXGQOjf jTbl5vsDgNtbO7Z2GOuKSpJSTjoNzvFp6nVaVfeH7JZLnUnuJ7q6IKqu0IFx0weD71p6Rq/ h3TdUvLS1069McxGx2uSYlVhgKqd8dielYegXjfZzcXWm21zEIvs4aaPPytzwD3HrWp4ou4 b3RZL7So2S4iVIWWKIxm3CnCI3YlvUVxTgnNxd9fPTyNea0eYyrnVZ9K08WEd0xXzjKGI5V jkfjXL3OqXhfMU4dWOGz1Hr+da11BdXeiuRIXuYGCsCBlie3tiuXdLqOZ1nhIA4OBXpYenC zvucNerLRI6DStSmlvplICQPl1Udu1bS6osEn2lZV/uvHIMq3tiuMtLh7J/NUbiAeGNSXN0 8o3fcBIPNOeHUp+QQxFqeu51moa0HmEtujIpxhen1pieIX8hluCu0dHbqB7Vx1xeXDFeCvc elWbG3nupC0rbuCBupywsIx94mGKnOdonuz6tfT+ItUjsdMsFWC5cSTyWcZUDPBZsE5NbNv LeqXnS602OJ08u4EFlGWdO4xgEg/SuRuPtNp4juIBO4Av5XjRDjeWbkkHg8ADnsK2LiJbK+ ktrdVUbiY3AxhCeCD0I9xXz2NqSpzvDY+owGEpYiNp6M9Ehvb+68H3H2C4tDcwSeaUjiVvM z1DcZD4A6jnFcrc6vqcV3Db3UttKlxGZ4pBbpht/385HByMH1wK5xb/ULOO6ls5SzwpvaZX 2srDlRn+Lpnb049a17XVXbwB/aV7DFqN/DcKBIRjyvMI4yykPz+K56V0LDznh1WT/AKueRU lCjjnhIxvtrpo2tjRF/qty6FpY5pInM0YMCMUfuy8cH3pbRb2W5mDwWO7lsvaQhiff5etZt lqt7dWjyksgAPJAUZ9PlAFR2l3qd/qK2otZp12lgyDLxAdT/tAZ6E/TFeT7WTlyuT/r5ntz y+UIOS5dDcujd/2TC91BEvlzyDbFGseQVT+6ADUdtqNv8hxjHTnNWNT07U00SC3gnS5l81/ OBODnavC1xMsFxESpZwynn65p2U5b9vyPMirxO5OpwGQIJAS3bNDXUZTckeTnj3rziW21Ce 7QwAgLw27jC+v510Xk6vYQpvV2OAp80HDNjOOPXtXVZRs7nPKmjXfUtzKOMZ4HSisTWIb60 db+QR+TGA0iodyxsf4M98etFbQd1oQoLofTt5F+5VldgSi4/KscaJLcI9w4+Ud2NdNLCHdF K5XaOB9KpahdhLc264QHggV5GZQpwnKdTTsu7PHoyk7RiY2h6FC3m3kpwVbgdq0JbaMSmaY gD+FfWrls8UOmLETgkbiRXO6leuCzBwBg8npXg1lDlhGOrtr6/wDAR0R5pzepzXiO4j81wA AucY9a4y9lbyWaMhWI+UVuaq11dbRaWr3LuCylRxXN3VrcQKxvYPKZeqk9K0oU1G1z04bWO D1qaQSkyOpkJ6AVgJN8xz1PAP8ASuh1u2E0yzwIxU/KTjjNYb2sTS7UbOOM19ZQ5eRG/NZD XunW1ZTlOeOOtZMsgL5xgk4rcbTmlAAk54GCKbcaEscZKTBieuVxj6V2U3FHJVZjCQAKMcE Uk0qiJiuc+wqc6Xc9Ac/SmPZSeThW3EjpnvXReJx7mYkxZl+fp+lWhGZIiwUHtxUAtdjHjn uDW1p6xKgEqF1Awe2OnFXOVldENHPy6c/lMeOmQCO9Z724CFQpOOBXTXmBISuQW52/0rMER Mhb09q0hUdrshq5kpYSOm8jYg5yeDQ1lCuAzdTmtt7djD8xII54qW2sY5trSKQO+evtWntn uxOGuhT0+0tImRypyw4wK12tFMmzOBnOe4/GtO1skUYKAbRgfT1p80arICQDiuZzu7mvRIq C2jcOEG0N1XjHFE+iosYInjBbooNTpkOAMdc81en0/wC0WnnIoDIOeOceorF1OWRSXMija6 PIORMrKOWLD+VX7fRZYnDLDhOrmMbtw+nY1lRapcWA+SRWVfvBl9q1tL8Yx5RJIPLIwDg9f etGpPUpTtoattp0SGJQnnI5yplQsc+p9CK0VhhRhI6+dLG2EEsWSW7Y9O+av2OoW0i+ZA0R aQZwDg/iK0vLS6iTcgLA5/d+lY+zbK52c/dW97LbWtgYIbeK0laeMIuRvP3gT1x6Yrnb/T7 5EmaLUoYkkmC2yGIjj+Jdw6tn9BXfrawr5YE5t0QFcOd3Ht/jUo020uLOC3juIjZxMSI1GQ GPVue9LkluPnOBtdPngiifULWS6jRxEtvGoYRu3UsB8wX3qe6sJIriaPTwi20b48tTuSNh1 GfQdq6i5t7fTJI7kRq7t+7WfGGUemepqfRYdN3mcajBOvI2E859xU8jbsX7TqeX3WlwzyS+ ZCu9TnMYwSOw+tU28PWlpBDNcx3e524KrwvcBvSvWX0GPUrySafULe5diHARQgjx1GO/rmt VtD8q1R0vCpBzKXTPmDHOccc1ovaLRB7RHmOm2jPYxRWtvbSYlIka7Ow7T1QD09D61KY9Ut rifSrayS5tVy4LsRh2/ix/y0wP/rV6VJ4Zsr8o5uIVIO5PJGNnsaE8Nm3wnnTMQ2VkI/1Y7 Y9h6Vmqcr3aG6q2PCLfQ3hubi5Ba5fLrIjqQDVG6tJpk+S1fy4jtwRyOO9fRF/4WluLICC5 /f8AGXCj5vU/WuO1rwxqu9vtRgYHG4hNkntyuQfyrpUpp3ZldNWPny5tmS4YMjIM5IHapV0 27mfKxl0XoQOv0r1bUfBKzOu0GQ7Tw3BJ9Sazv7FvtJuYgkJglUcHGcHtz+Vdn1vSy3MFh0 3q9Dm7DwVqOpbDHEcA4ORwD7ntXVW3hKXRI1k1G3jYvyfLYEjsB7Vrw3V1axmzmZ1zhThgR nHQ4/zzTZNSivtPnKyYTe0ZOPlOB29SfX0rz6tetUbTeh6dKlSp25VqW/ENvPJ4n1aSG3aV RcFcADA/xpXe8n0hGxNLLBO0ZVULMilQRnHbI/zmrOva/BpnibUrWW2kMazlvPQhs5AP3f8 ACna7r0FjavYxTpNJFIZrtYOWgbGFQ+r889hgelc06Tne6OuhivYyjJdCjoksctzbaVqF7L DplxcD7SinGR0Jb8BWxrtxZjwabfR5pEsoL4rFExB86IHCsT3we/GRiqtxGb250+68lml2+ VOu3Lklc5IHTGdua0x4XnfwwJ9RdLaziIk2GYB3B5ABwRnPbqfaslWqKPsFtdfL+rHoToUJ VoY1+7L876/qZFjJdzx/YLKNpJGIk2r6jqT7V3/h6G30lRbzWcjahMG3yMAMZAOAemAOMZ5 61yunTaXYabIttNFHMzBmdpD+9wOBjqoHOQSec4zxWla6rMY47uG5SVm4yAxGFPIBPp6151 Wm02kvmGKxFScOVRaj+Z6DctZ3empO1nvLvJsBXmM7V6GsKXTLLUHiszBIRPhmbhWT07fzq D+1ZdR0e3h8oljOymVmPyfKpJGOnFMeS+srCabTW85BmKJZJeVJ/iAP3jgeorJxad3voeJD sWoPDl7JK/8AosEdpE4SNy28yAdzWtceG0M8rkylpYwG8xsrjtwPT2rD0fXdburuNLtHt7K 3TYyspRZG9cHkn17V2Ut9JqHkzW7tGU4Pbih1GjGqpJ6nMS+Dguj+Q8wuHyGRJXymSc/KP8 aK6m6ad/K2plhj5iKKp1Hf3TCM33PQRcqipGfvlQf0qtNp63I81jjPrUsMJklVsHG1efwFX J8HCRkHAxgV34ih9ZhKpW2Wy8zylLka5TIe2RsIOAO1Zx0A31wq3AH2UHc/q3oK6OOGMfNM 3zHt6VOhTyWVBjgmuDC5OpSU6skt3br6eRp9YlH4TlL+Y6WALWyTyY8BQFxx9a8q8aa7pkc jXcqh5Jv+WMZzj/61d58RdXW28NPaQORLMDkg4wvf86+c5YpbhvNYuWIwBnrU0ML7WV29Ed tF2XMyDUtenu/3XlCGMdFXtVSBDcbQFGAN2SepqWa0cjJGNo6//XqW1gdSGHygcHHTFe1Gi oq0To9qSW0TptcYbcMEn61aaNZSAcH1xV6OJdqjYqk4JxTfKAfnAH5VUY2M5S5tznryAoxQ E4znAPt0pLSyDLtx26Vd1CRIyzbc446VLo6mZgMZzjGBTqtqJEWcrqlsIZwxU59xRZWtw8U zIflAGfX8K7TWdGaSMSGE4XrxjPtVRLK2tNPLxxzET8cnGB+XsaiOIUoWE1Y5Jrd2fcwyep 9qm0mwkl1m3QReZ84JXrx3rfOiTzTBLe3dtwGzHOfxral0NfDultfSSNHdF1VW2jA7kD+ea 09utiLHA6lZKmrzxKGCo5wGHOKZAuHy2AvWt7WokjaO53DzLgb8L6ep9D/OuUmkeSVliH1x XXSvNE35Te+07YUP94nHHao5Zw/zgjd2qhHbTC3KPINuQwPJwaZFb3F1eR28AzI7YA9TWri kPW+pfto7i5fMa/xcGvRdF0h59MivWjO0y+QwA65HJPtiun8JeE/DsRSCa5BuhGu6HbkZI5 wa2b+2kg03U9N0YCWdIf3UcfJYA8ge9eRiKjckjVStojwjxJpUVrqstvH0GSPRh2rmhD5JX PJB49R7V0Gsvcz3comVop1O1lIwV9sdqy42dkZXQBx7da9WkmoK5jJu4wzuQMXBjHHC5+X3 p9vqeprbpGuoTCBGOQjc/iaiWFEZQVYhwQwHcGomtZLWdkilUpwRu6Y7VfKthKTOjsfEt7G 4DP5nGwPJzxW8vjG3slEdzAN0o6RHhfcV548925QE+XGx2kqMim/Y8yLHNM3HII4x+NTyIr mZ1viDxLZSaLcXOZY9TMiCGN3ygP8AfIHoK5jwx4lGlG+htpo5mJ8xXZd29s8gHtmqniC6t JYtPs7SITR2yPLJKD8xJ7H2Fc1ZoxnHzbVKBhjr3ya6adGLhqYyqNS0PVT8Sr1X8uHSYkB+ ZhJ1/SrVn8TtfhyIkgf72YGX5SPrXmjPJJHgM3mEYB9qs26uh3Mu/wBCeP5VLpxRakz3PRP iRYahaMH04Ry7QZhEMbfz611uleKtG1W2EcepQO69Efg/iK+d9LubyymdoBHluquMDFWZXS a7luZwkHy7l2tj5vqKxekjRarU+mbMXMl1MXnDRDDIOAT7U28hlKrg/MM5Hl5GPavl9da1A PGftdxuUjB3nitiy8a+KLch4dXnOx+VkORtp6pWaC2ujPY72AwOGktn4U4VDxn1x61zeoWm mXtswvUfGckdyfrXPW/xZ1sRhL6G1mRm4EikMD9a0pPHgciObRojIBlihBHNYTjrojWNzIv 7CxiR7S3ll2SLjCjd19+1ZFxbuLcC3iPkxxlREmfl/wDr+prpT4ltLiTYbURBj91sDb6GsW +gjn4uI4whzhowQBnrUXto0dcLlvxnZXCeN7iB4XC3h82NlGQy/dJJ7YKn9K1tQuora1maC GKa9TaXnnj2mX5RksVBOcY6EGugi1GLWbI3M0RmeJRJMlqczW7bQrSKp/1kL4DH+6c9Oppx W0GoqGtdYt76IkZjglEU30w+DnHoWoqO3woyhzLd2Os+H/h+38SaVJewSrE/koNsSlWD/Nu JB45PTr75rz64XxhqTXdsfBF9B5E7ktDaMQvYj5m2+/Su98LarJ4E+3Sf2W1jZzKCkcgcjO 4nczsfmY5OenaprXxI3iLWZzqM8+HJdIk4jLAY5UDk/iaxqVaKp6q718v0Kp1K8Kjmpaff/ X3nkP8AZWqtf2kV/E1ukzDBnljRipPOAGz0z+Veh3sVrJNG8U9vNZRARQw2pLGNAOpGBzn8 at6j4N1K/kiuruGR4k5DykIoHsWxg0tlp1raXv2S3c3bZ3eRa7liT3eQgceuOP8AaFedUl7 RJRjb+v66HZPEurrKVyDUUms9Ls1ghAWScyIWcjKFF7DoeDU7y/axDZW5QAcKQPvHu2TyPS pdXuo7xIbcyi6jBO9wNsZJAGEHZQAAPoam0qzICgIqgdMH+HtXFXkr6dDKKsrsgl3wwpDGA R0XcevqfzrpNMe5WOPBWTeBuGP84rA+zzXF80isMM+NvXA7V3Gmab5UIcjqAfbNcr6WMMRN WsW/tVt5SJMvl54zRUd7D5m2NF53D8qKJTdzhioneg7LdFAwSoz+VVA/lSh+pFWmYbVz/dH 8qqS4Aya9nNIT9qnT+zt5HFTV1qQi9xKTOmSWwMfzrRif53HYjArGd0U/LknPerdlKJflkf D8qPx//VXm4GtVhVUZ7/maVIK10jyX4klpZpQA2EAXGa8mhcRghxj0FesePomi1C7DtuZny QOcCvMmtYpC3IBPHSvQwTcYuL7notLljYy7mTceEwvfIzzVf7QUkwhPTOAOtaFzHCYSkZAJ HT3rOK+WSxUs3QY/nXqRfYjfQ0IZpHiYk446Dt71TlvJ95Qt93vjqKclxiLa+c44xVdowWD 4KHqAR71aIsVZ5ZZXETp8vUV1Xh6zIKE4Geelc4VJm5IwDx6/jXX6HMqbByT2rlrc0lYqDO /ttDjvNJeV1VyOAh6n0rI1TQYZtYtrIQmKAL5gRuzd+D9K6vRp2hIKhWEibu4203XknvNSs 3jkUMwC7z0XPrXBS3sTJu5X0jRIVtZpBGEaIbyvbbnn6e1Sa54Vm1dGtUiUCH5yG78dvfGf yrV0aS3gs75vPnmMUTKXljCrywwOp5PpW3LfBbqwZBv+1ypkjoAAFI/U1tGm7mDk09Dx7Wf CFr9gE0FuouIxskA/iA7iuJs/CktxqLulqcqQNhXG/nFeybUXVZ7QjzE3spU+xPP6VHZaXY S6olqzFcPnK9fXH51vFyinys1XdnkGq6H9mgaBAPtWf9UvRfqaz9Os4dLvI7uSUny8fO3A3 E81674k8MR2mrORvSKYbt5GfwFcFqMcQk+zrCPKTpkd/U1VObkuVs0bW6GWGuJBr8TWkj7U lyfm5ODXoDX9rPqEN5bF7eR5Nom/h57OPSuJ0HR4nuJLhoTiIb2A4yPrXplhpmgLapdxXTA S/IYZxnmuerST1j0BTtuea/Ebw5dTzf2zZ2KxT/duo426t2dR3BFeXDzQ20uAy8H1HtX1fJ fvp0UsN+7JacbW8sHyx6+pFeT/ABb0jSoYLHUdORCz58yWGMhXB6EnGM134Wo0uVmTep5De SHaN69O4qvbXgQiOf5o84AwKtfZrm4kCOSIicMwHQUXGhpFI3lxuyD7rda9NcuzMtVqiK6F rMBL5rW6HHyr0GO9ZU7m4laC3k3gZfLNjOKlKeVuUxsQPwzVAwSl96qfl5OOgrSNNGcp9hI Lryrqaa4G4OjRMu3byRxxTLMKt9CJAGBwgIPUVdlgIitEVGkUEyNx8x47+uKigt2WZcZkwQ fTHtWm6Frc1rjTGjC+WMruxxzxV5bTy1WKNAHADgEdPrWxBAZVjmCgBgDt9/Sr620Lo2E/e McnHqPWuCVRnYonMNbSPvcguoHpg06RdtuejerAZArX1GzcFPJYszckjjGazzCclctgH7oF Cdx2sZEkOwBFXfnngGtfT7UpaMwTZL/FuGQRmpQrK4QAqSvU10VlauYSJFBAHH+1UznpY1h BXuc1c6b50yqyKRnYAv55rQg0yOGAbZSXABYse1bkVu7vE0se0kl8dQPSrpspVBMewZ5O5e o7/SsHUk1Y3UEtTCOnlnjmKySgdRkAEUXOmwMo3SmHfhtpfkc9MdMV0lnbKrDytoQ/7XA9a 0JLPTru3UTz25KHALsBz7e9ZSm7lqyOOtra2spluHt1tyj5S5glbhvY5BWunguFulE9/pmn 6gzcNK8IWRh6+ZHgn8c1XaxMMT7LqK5jUZXeV3D2yeD+NPgEkmlubRfsjEZUYzHu9fl4zWM 5ytozS0XrY6axurG3g+z251DTFc42Qt50a/VTjj6k1v2u7S3S4RreEXC9bAAveD++M48pR0 K/3s8enI6WHSGOLUZmkuDj5yu1W9s10GneSNSUzKyKD/BtwR9M1wyruKa/r+vSxnKmjvbZL C6tgq2geUfxXBLkH8MVzXiOyvBbqzOVt88xxjamf90cV2thp0TLHPDyCO9Ta3piXGkSxFMl xwKwlGo48+x58KqhM8dW0a6uooZoWAxw2a6kW223jiAxnnAHFaWn6CqW0bSfM7HByfStU6W VADDIPTI6V58nzPQ6510zB07TlM4bHXrXZQQiODkYqhZ2uyUDAAB7VpzMcog71rTilHmZw1 ZuTKqpu1FMccjrRVuOPbcRyehFFdEKcftGLkzakIyB/sj+VU5fu8EmpktLyW3jmDLuZFO0n npVZg65V1Ibp1r6TE05TlzSja5FNq2hTlO1iTjGcisq+1Q2kizIo3ocqfcVrXMLlN4Xj696 5/U7R3iLYwR05rwMVh3ut0dtPlb944nxVqQv5pJZIx502N2DxgVxi2bs20rx+NdjJpk1xO0 xxjOMGnjRm2llQA+5rswkGlZm87dDz6407Y5Zjn/9dUJI2YEMnfIPrXeX2mEOcrlvT1rnLz TpBJ8qgAnkZ969HlaMUzFFmC67R16mpUtgmBje3TIrRmtJEXchyR17YqsIpcM5Y8D1qmSrm ZqCrAFUQ4LHJYnmrOlXwSRB0yfWmzJJc7fkzt6ZPWkgsZlkDkZ79aHDmTBXR6tod40lsQDg gdc/pXQ6db/2hBJGSN5+XPt6VynhBmeVFZck4r0yLR545TPZ4jfjcvGD7148qVp3LcklZjb zSfP0lLaFTEVYOf8Apo3difWptK0iV7a0WUhvsxzjuDuz/QV1METNahZQDIBzVNTLFOeqDp wa9B0+TlctmcHO3dI831vTrjT9ZMyNtEjs35np+tT6ZHBDqiXzyHao3PnGBXb6hpcF+pSZC T1DA8g1yHiC0+ybLaGPCr/FnnNRJRbsjeD5lbqR+ItasL2JIraNZyoO0kEBa8za1WeZmm43 cZFda1u1xCYQuCGySD2p+l6D9qvBGkOIwfn3MCTUpKF7FJcqsY2h6Lcp56K5jQxkqynOeOh HfrmsYz3+nXTwSPv2uCcryp9q9cXw/Jomn3N2HEpIJQH+H26159rW/Ur8SpbeTjGQhAyR3+ tY1GktSqcrvQ0bTxbYy6baw6lNE96paL94Mgr1UnHT0qvqiaRr+hy25th9mJ4MUpZVb6HpX PDwpLvN60CuJXwOR8ufXmuqs9LUwwW13CIjnKvE2BkdAV71Ual7WZpKMVseD/Y7iLU5bSNA iIxy7Lwee3rW4sY8ry3Xbxwcda7PxHoyxaqzLCkeQd2AOa5ieIQ3Pz/Ko7CvRjVTtcxt2MS bSYLiJ2KLvAOCK5670OSZVhg/dkD5V7E98130tiHiDwyYDeoqvBpzGOafeCEYBCODmuhVOW V0TKKZx/8AY9xG0UjxAyBQNq59OvtzTofD7BFMyHcoyNpzgmu2gsZppAvBwfmyetbqabIsS qFTmqU5WGkjz3T7O+hQr8hQHOOhAqaNvspaIR7sgnHPBz0rs7jQS84PmD5x36VFJ4fkgA3A PkcHPWsZS7mqRyM88bkOAdzKASD0PeqCStcwphSWDbN7JyffNdTqOltDaKEt1c/3iwpYNEk u7ZIZCSGwC2R8ufSp54pGiizmvJulYGRJAARtClea6CxNyQA6MqY5csCV/KrcWh3sMhR0Ek KnCEuMgVdi0uWNjsBkB6kkDFTNp6XNoIpRRCLAyZUHBO7Jqy1ks8eY0RiSAN0Zb86vf2d5E QkYHLn7gxz+NTizuI5Y44iU78EZrGy7mjY+LTZjl3t4QFXBYQ89PrUZsLcHEnlEdBuhA/rV 42t6GVY4mPqzSD+VXVspAihty57tgk1i7dxJmVFbKsOy3lTb3CotNj0W4DebKuBGdyvuGQP oOlaclvebQlpBGQeuSBVKSG6hnV2hYgcZVwFI+lYTsnuaJl+G2e9GxYyyk9N+4n8f8K6fTv BsHnxzuGUD+Esf8araTPFFbJ+5O/qSTXUW9w7RZ2nHseRXE+TXmOarUmtInUaPFbwRC2QDa OhrSvIozbkEDFc1pTOlwMFzkdzW7LHcXERjV8AV7NCvCphnTUbvoeROLUrsxkto8FVyBnIx 2qybOTI+YsPer9rZMCUk6jvmtAQALzXNh8slUjzWFKrZmCLXygWYY98VVfm6jHbOK3btCYy AueKxvs0oJmK8IN3WuWvSVOXIi4yvqPlHlShWYZzRWAb26v8AVTsUhRgdaKw5027bGnK1uf /Z </binary> </FictionBook>