%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Mead,</first-name><last-name>Richelle</last-name></author>
<book-title>Poslední oběť</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>Vampýrská akademie 06</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Mead,</first-name><last-name>Richelle</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>80e86173-2689-4a58-a34c-6002f0ca6590</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>Vampýrská Akademie 6</p><empty-line /><p>Poslední oběť</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p><empty-line /><p>RICHELLE MEAD</p>
<p>2011</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p>
<p>Copyright © 2010 by Richelle Mead</p>
<p>Translation © 2011 by Katrin Chýlová</p>
<p>Cover design © 2011 by DOMINO</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována</p>
<p>ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu</p>
<p>majitele autorských práv.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Z anglického originálu LAST SACRIFICE,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Razorbill, Londýn 2010,</p>
<p>přeložila Katrin Chýlová</p>
<p>Odpovědná redaktorka: Karin Lednická</p>
<p>Jazyková redakce: Hana Pernicová</p>
<p>Korektura: Lea Petrovská</p>
<p>Technický redaktor: Martin Pěch</p>
<p>Sazba: <image xlink:href="#_5.jpg" /> Dušan Žárský</p>
<p>Obálka: Marek Šebesta</p>
<p>Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín</p>
<p>Vydání první</p>
<p>Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,</p>
<p>v dubnu 2011</p><empty-line /><p><strong>ISBN 978-80-7303-</strong><strong>598</strong><strong>-</strong><strong>3</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Tuto knihu věnuji Richovi Baileymu a Alanu Dotymu, učitelům,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kteří mě v psaní nejvíc ovlivnili, a všem dalším učitelům, s nimiž se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přátelím a kteří nyní pomáhají mladým spisovatelům. Nepřestávejte</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bojovat za dobrou věc.</emphasis></p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" />JEDNA</p>
<p>Nemám ráda klece.</p>
<p>Dokonce ani do zoo nechodím ráda. Když jsem byla v zoo poprvé, málem jsem z toho dostala záchvat klaustrofobie, když jsem tam viděla ta ubohá zvířata. Nedovedla jsem si představit, že nějaký tvor takhle žije. Někdy jsem měla špatný pocit dokonce i ze zločinců odsouzených k životu za mřížemi. A rozhodně jsem nečekala, že bych i já svůj život prožila ve vězení.</p>
<p>Jenže život mi připravil spoustu věcí, které jsem nikdy nečekala. A teď jsem tady zavřená.</p>
<p>„Hej!“ zařvala jsem a sevřela ocelové mříže, které mě oddělovaly od světa. „Jak dlouho tady budu? Kdy budu mít soud? Nemůžete mě v tomhle žaláři držet věčně!“</p>
<p>Dobře, nebyl to přímo žalář, nebyla tu tma ani žádné řetězy zařezávající se do kůže. Byla jsem v malé cele s holými stěnami, holou podlahou a… vším holým. Vše tu bylo bez poskvrnky. Sterilní. Chladné. To ovšem bylo mnohem víc skličující než nějaký plesnivý žalář. Mříže mě studily do dlaní, byly tvrdé a nepoddajné. Světlo zářivek dodávalo kovu lesk, který mi dráždil oči. Viděla jsem rameno muže stojícího strnule u vchodu do mé cely a věděla jsem, že tam, kam nedohlédnu, stojí nejspíš ještě aspoň čtyři další strážci. Taky jsem věděla, že mi žádný z nich neodpoví, ale to mě samozřejmě neodradilo od toho, abych na ně poslední dva dny neustále neřvala svoje otázky.</p>
<p>Když nastalo obvyklé ticho, povzdechla jsem si a zalezla zase na svou postel v rohu. Stejně jako všechno ostatní v mém novém domově, i postel byla bez barvy a nevýrazná. Jo. Opravdu jsem začínala toužit po opravdickém žaláři. Kdybych tu měla krysy a pavučiny, aspoň bych se měla na co dívat. Zahleděla jsem se do stropu a okamžitě mě popadl ten podivný pocit, který se mě tu vždycky zmocňoval, a sice že se na mě řítí strop i stěny. Jako bych nemohla dýchat. Jako by se strop i stěny přibližovaly a prostor byl čím dál menší a nezbýval v něm žádný vzduch…</p>
<p>Rychle jsem se posadila a zalapala po dechu. <emphasis>Nečuč na stěny</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a na strop, Rose, </emphasis>okřikla jsem se v duchu. Namísto toho jsem se zadívala na svoje spojené ruce a snažila se přijít na to, jak jsem se do téhle šlamastyky vůbec dostala.</p>
<p>Odpověď byla zřejmá. Někdo na mě hodil zločin, který jsem nespáchala. A nebyl to žádný bezvýznamný poklesek. Byla to vražda. Měli tu drzost obvinit mě z nejhoršího zločinu, jaký může Moroj nebo dhampýr spáchat. Nemohla bych ale říct, že jsem nikdy nikoho nezabila. Zabila. Taky jsem porušila pravidla a dokonce i zákon. Chladnokrevná vražda ovšem do mého repertoáru nepatřila. A rozhodně ne vražda královny.</p>
<p>Je pravda, že královna Taťána nebyla žádná moje kamarádka. Byla to chladná a vypočítavá vládkyně Morojů – rasy živých vampýrů, kteří ovládají magii a své oběti kvůli krvi nezabíjejí. S Taťánou jsme měly dost problematický vztah, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich bylo i to, že chodím s jejím prasynovcem Adrianem. Dalším důvodem byl můj nesouhlas s její politikou a názorem, jak bojovat se Strigoji – zlými nemrtvými vampýry, kteří nás napadají. Taťána mě vytáčela neustále, ale nikdy jsem nechtěla, aby umřela. Někdo jiný to ale zjevně chtěl a nastražil stopy, které vedly přímo ke mně. Nejhorší ze všeho byly moje otisky prstů na stříbrném kůlu, jímž byla Taťána zavražděna. Samozřejmě, byl to můj kůl, tudíž na něm moje otisky pochopitelně byly. Zdálo se, že to nikomu nepřipadá významné.</p>
<p>Znovu jsem povzdechla a vytáhla z kapsy zmuchlaný papír. Moje jediné čtení. Stiskla jsem ho v ruce a neměla potřebu si to znovu číst. Ta slova už jsem stejně znala nazpaměť. Obsah toho dopisu mě přiváděl k úvahám, co všechno vlastně o Taťáně vím. A taky ve mně vyvolával řadu otázek.</p>
<p>Frustrovaná z toho strašného prostředí jsem se raději přenesla někam jinam – za svou nejlepší kamarádkou Lissou. Lissa je Morojka, se kterou mám psychické pouto, díky němuž jí můžu vklouznout do hlavy a dívat se na svět jejíma očima. Všichni Morojové ovládají některý druh živlové magie. Lissiným elementem je éter, který se váže k psychickým a léčitelským schopnostem. Mezi Moroji, kteří většinou ovládají fyzičtější živly, je to vcelku vzácné. Sotva ty její neuvěřitelné schopnosti chápeme. Před pár lety použila éter, aby mě přivedla zpátky ze světa mrtvých, což zformovalo naše pouto.</p>
<p>Když jsem se ocitla v její mysli, osvobodilo mě to z mého vězení, ale můj problém to samozřejmě nevyřešilo. Lissa tvrdě pracovala na tom, aby prokázala mou nevinu, přestože u výslechu se objevilo mnoho důkazů svědčících proti mně. Můj kůl jakožto vražedná zbraň byl jenom začátek. Moji protivníci urychleně všem připomněli, že jsem s královnou neměla právě přátelské vztahy, a také našli svědky, kteří vypověděli, kde jsem byla v době vraždy. Po výpovědi jsem neměla žádné alibi. Rada rozhodla, že má dostatek důkazů, aby mě poslali k soudu, kde zazní konečný verdikt.</p>
<p>Lissa se zoufale snažila získat pozornost všech a přesvědčit je, že to na mě někdo nastražil. Ale měla problém najít vůbec někoho, kdo by byl ochoten ji vyslechnout, protože všichni u morojského královského dvora byli teď zaneprázdněni přípravami na Taťánin pohřeb. Smrt panovníka je veliká událost. Morojové a dhampýři – napůl vampýři jako já – se sem na pohřeb sjížděli z celého světa. Jídlo, květiny, výzdoba, dokonce i muzikanti… Všechno s plnou parádou. Kdyby se Taťána vdávala, nejspíš by to nebyla taková sláva jako její pohřeb. V tom shonu se o mě nikdo nestaral. Všem stačilo jen to, že jsem zavřená a už nemůžu nikoho zabít. Taťánina vražda byla objasněna. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Případ uzavřen.</p>
<p>Než jsem se stačila rozkoukat Lissinýma očima, nějaký rozruch ve vězení mě přitáhl zpět do mého těla. Někdo přišel a mluvil se strážci, chtěl mě vidět. Moje první návštěva. V hlavě mi tepalo. Rychle jsem se vrhla k mřížím a doufala, že ten dotyčný mi oznámí, že to celé bylo nějaké strašlivé nedorozumění.</p>
<p>Můj návštěvník ale nebyl tak docela ten, koho jsem čekala.</p>
<p>„Starý pane,“ vypravila jsem ze sebe unaveně. „Co tady děláš?“</p>
<p>Přede mnou stál Abe Mazur. Pohled na něj jako vždy stál za to. Venku bylo léto v plném proudu – bylo horko a vlhko, tedy přinejmenším na to, že jsme byli uprostřed pensylvánského venkova –, ale to ho neodradilo, aby si vzal oblek. Byl luxusní, dokonale ušitý a doplněný purpurovou hedvábnou kravatou, která se hodila k šátku. Na jeho tmavší pleti vynikaly zlaté šperky. Zdálo se, že si čerstvě zastřihl krátké černé vousy. Abe je Moroj, a přestože nepatří ke královským, má takový vliv, jako by jím byl.</p>
<p>Taky je to můj otec.</p>
<p>„Jsem tvůj obhájce,“ prohlásil spokojeně. „A tady jsem samozřejmě proto, abych ti poskytl právní poradu.“</p>
<p>„Nejsi právník,“ připomněla jsem mu. „A to, cos mi poradil posledně, zrovna moc nezabralo.“ To bylo ode mě hrubé. Přestože Abe neměl žádné právnické vzdělání, zastupoval mě u výslechu. A jelikož jsem skončila ve vězení a čekám na soud, výsledek očividně valný nebyl. Ale jak jsem tu byla pořád sama, hodně jsem přemýšlela a uvědomila jsem si, že v něčem měl pravdu. U slyšení by mě nezachránil ani ten nejlepší právník. Musela jsem mu přičíst k dobru, že se vrhl do předem ztraceného případu. Vzhledem k tomu, že se známe jen krátce, mi nebylo tak docela jasné, proč to vlastně udělal. Domnívala jsem se, že nevěří královským a cítí se za mě zodpovědný jakožto rodič. V tomto pořadí.</p>
<p>„Můj výkon byl dokonalý,“ namítl. „Zatímco tvůj přesvědčivý proslov, kdys řekla ‚kdybych já byla vrahem‘, ti zrovna moc neprospěl. Už jenom vnuknout soudkyni tuhle představu nebylo zrovna to nejmoudřejší, cos mohla udělat.“</p>
<p>Ignorovala jsem to rýpnutí a překřížila si paže přes prsa. „Tak co tady děláš? Vím, že to není jenom otcovská návštěva. Nikdy jsi nic nedělal bez důvodu.“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne. Proč něco dělat bezdůvodně?“</p>
<p>„Nezačínej zase s tou svou logikou.“</p>
<p>Mrkl na mě. „Není třeba závidět. Když na sobě budeš tvrdě pracovat a zapojíš i rozum, jednou můžeš moje brilantní logické dovednosti zdědit.“</p>
<p>„Abe,“ varovala jsem ho. „Tak ven s tím.“</p>
<p>„Fajn, fajn,“ prohlásil. „Přišel jsem ti říct, že tvůj soud bude už brzo.“</p>
<p>„C-co? To je skvělá zpráva!“ Nebo jsem si to aspoň myslela. Jeho výraz ale napovídal pravý opak. Naposledy jsem slyšela, že můj soud se bude konat až za několik měsíců. Už jenom pomyšlení, že bych trčela v cele tak dlouho, ve mně vyvolávalo záchvat klaustrofobie.</p>
<p>„Rose, uvědomuješ si, že soud bude probíhat úplně stejně jako ten výslech? Tytéž důkazy i rozsudek.“</p>
<p>„Jo, ale přece musí existovat něco, co předtím můžeme udělat, ne? Třeba najít důkaz, který by mě očistil?“ Náhle jsem dostala nápad. „Když jsi řekl, že soud bude už brzo, o jak dlouhý době se tu asi bavíme?“</p>
<p>„V ideálním případě to bude hned po korunovaci nového krále nebo královny. Znáš to, pak se zas bude slavit korunovace.“</p>
<p>Mluvil, jako by o nic nešlo, ale když jsem se podívala do jeho tmavých očí, došel mi plný význam jeho slov. V hlavě mi vyskakovala čísla. „Pohřeb je tenhle týden a hned potom se bude volit… Chceš mi říct, že asi za dva týdny půjdu k soudu?“</p>
<p>Abe přikývl.</p>
<p>Znovu jsem se vrhla k mřížím a srdce mi divoce bušilo. „Za dva týdny? Myslíš to vážně?“</p>
<p>Když mi řekl, že soud bude brzo, myslela jsem tak za měsíc. To by bylo dost času na to, aby se našel nějaký nový důkaz. Jak se z toho teď dostanu? To je nejasné. Čas ubíhá rychle. Dva týdny nestačí, obzvlášť když je teď u dvora tak rušno. A to mi ještě před chvílí připadalo, že se čas vleče neskutečně pomalu. Teď mi ho zbývá už jen málo. A až dostanu odpověď na svou následující otázku, bude to ještě horší.</p>
<p>„Jak dlouho?“ zeptala jsem se a snažila se, aby se mi tolik netřásl hlas. „Jak dlouho to bude trvat od vynesení rozsudku do… vykonání trestu?“</p>
<p>Pořád jsem tak docela nevěděla, co všechno jsem po Abem zdědila, ale zdálo se, že jednu věc určitě – nenapravitelný sklon přinášet špatné zprávy.</p>
<p>„Pravděpodobně ihned.“</p>
<p>„Ihned.“ Couvala jsem, až jsem málem narazila do postele. Vtom mě zaplavila vlna adrenalinu. „Ihned? Takže… Dva týdny. Za dva týdny budu… mrtvá.“</p>
<p>Tohle se nade mnou vznášelo už od té doby, kdy začalo být jasné, že někdo nasbíral důkazy proti mně a narafičil to na mě. Lidi, co zabíjejí královny, nekončí ve vězení. <emphasis>Popravují je. </emphasis>Jen za málo zločinů ve světě Morojů a dhampýrů je takový trest. Snažíme se být civilizovaní a ukázat, že jsme lepší než krvelační Strigojové. Ale určité zločiny si v očích zákona zaslouží smrt. Určití lidé si zaslouží zemřít – jako třeba protistátní vrazi. Budoucnost na mě dopadla plnou vahou. Roztřásla jsem se a do očí mi vhrkly slzy.</p>
<p>„To není správný!“ oznámila jsem Abemu. „To není správný a ty to dobře víš!“</p>
<p>„Nezáleží na tom, co si myslím,“ prohlásil klidně. „Jenom ti tlumočím fakta.“</p>
<p>„Dva týdny,“ zopakovala jsem. „Co zmůžeme za dva týdny? Určitě… máš nějakou stopu, že jo? Nebo… nebo… do tý doby něco objevíš? To je tvoje specialita.“ Plácala jsem jedno přes druhé a uvědomovala jsem si, jak hystericky a zoufale to vyznívá.</p>
<p>„Bude těžké na něco přijít,“ objasnil. „Královský dvůr je teď zaneprázdněn přípravami na pohřeb a na volbu nového panovníka. Všude vládne zmatek, což je dobré i špatné.“</p>
<p>O všech těch přípravách jsem věděla od Lissy, když jsem se občas ocitala v její mysli. Viděla jsem, jak to vře. Najít v tomhle chaosu nějaký důkaz nebylo jen těžké. Bylo to dost pravděpodobně nemožné.</p>
<p><emphasis>Dva týdny. Dva týdny a budu mrtvá.</emphasis></p>
<p>„Nemůžu,“ pověděla jsem Abemu zlomeným hlasem. „Já přece nemám… umřít takhle.“</p>
<p>„Co?“ Povytáhl obočí. „Ty víš, jak máš umřít?“</p>
<p>„V boji.“ Z oka se mi vyřinula jedna slza, tak jsem si ji urychleně setřela. Vždycky jsem žila jako drsňačka. Nechtěla jsem se sesypat, ne v takhle důležité situaci. „V boji. Při obraně těch, který miluju. Ne… ne na naplánovaný popravě.“</p>
<p>„Tohle je svým způsobem taky boj,“ zabručel. „Jen ne fyzický. Dva týdny jsou pořád dva týdny. Je to špatné? Ano. Ale pořád lepší než jen jeden týden. A nic není nemožné. Možná se objeví nový důkaz. Musíš prostě jen čekat a uvidíš.“</p>
<p>„Nesnáším čekání. Tahle místnost… je tak malá. Nemůžu dýchat. Tohle mě zabije dřív než nějakej popravčí.“</p>
<p>„O tom dost pochybuju.“ Abeho výraz byl pořád chladný, beze špetky soucitu. Drsná láska. „Beze strachu jsi bojovala se spoustou Strigojů, a přitom si nedokážeš poradit s malou místností?“</p>
<p>„Jde přece o víc! Teď budu muset každý den čekat v týhle díře a vědět, že se mi krátí čas do tý doby, než umřu. A přitom skoro neexistuje způsob, jak tomu zabránit.“</p>
<p>„Naši sílu někdy nejvíc prověří situace, které se na první pohled nejeví nebezpečné. Přežít je někdy to nejtěžší ze všeho.“</p>
<p>„Ale ne. Ne.“ Začala jsem přecházet kolem dokola. „Nezačínej zas s těma ušlechtilejma kecama. Zníš jako Dimitrij, když mi dával svoje hlubokomyslné životní lekce.“</p>
<p>„Byl ve stejné situaci jako ty a přežil. A další záležitosti přežívá taky.“</p>
<p>Dimitrij.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, než odpovím. Až do tohohle zmatku s vraždou byl Dimitrij největší komplikací mého života. Před rokem, přestože se mi to teď zdá jako věčnost, byl mým učitelem na střední škole. Trénoval mě, abych se stala jednou z těch dhampýrek, které chrání Moroje. Dokázal to, ale i mnohem víc. Zamilovali jsme se do sebe, což bylo zakázáno. Zvládali jsme to, jak nejlépe jsme mohli, a nakonec jsme vymysleli, jak bychom mohli být spolu. Ta naděje však zmizela, když se Dimitrij změnil ve Strigoje. Byla to pro mě oživlá noční můra. Pak se ale stal zázrak, jemuž nikdo nevěřil. Lissa použila éter a proměnila ho zpátky v dhampýra. Jenomže věci se bohužel nevrátily do starých kolejí a nic nebylo stejné jako před útokem Strigojů.</p>
<p>Zadívala jsem se na Abeho. „Dimitrij to přežil, ale měl z toho příšerný depky! A pořád je má. Ze všeho.“</p>
<p>Dimitrije pronásledovaly výčitky svědomí z těch zvěrstev, která napáchal jako Strigoj. Nedokázal odpustit sám sobě a přísahal, že už nikdy nebude nikoho milovat. Ničemu taky nepomohlo, že jsem mezitím začala chodit s Adrianem. Po několika marných pokusech jsem to vzdala a smířila se s tím, že jsme s Dimitrijem od sebe. Překonala jsem to a doufala, že s Adrianem bych mohla mít skutečný vztah.</p>
<p>„Ano,“ přitakal Abe. „Má deprese, zato ty jsi vyloženě ztělesněním radosti a štěstí.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Když se s tebou bavím, někdy mi přijde, jako bych se bavila sama se sebou. Je to pěkně rozčilující. Máš ještě nějakej důvod, proč jsi sem přišel? Něco jinýho, než mi předat tu hroznou zprávu? Možná bych byla šťastnější, kdybych žila v nevědomosti.“</p>
<p><emphasis>Takhle nemám umřít. Nemám vědět </emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>ředem, že umřu. Moje smrt</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>není předem napsaná v kalendáři.</emphasis></p>
<p>Pokrčil rameny. „Jen jsem tě chtěl vidět. A zjistit, jak jsi na tom.“</p>
<p>Ano, to opravdu zjistil. Když jsme spolu mluvili, Abe mě pořád pozoroval. Nebylo pochyb, že mám jeho plnou pozornost. Nic z našeho rozhovoru nevyplašilo strážce, kteří mě hlídali. Každou chvíli jsem ale přistihla Abeho, jak pokukuje do chodby, prohlíží si mou celu a všechny drobnosti, které mu připadaly zajímavé. Abe si nevysloužil svou pověst prohnaného hada, <emphasis>Zmeji, </emphasis>jen tak pro nic za nic. Vždycky byl vypočítavý a hledal, jak projevit svou převahu. Zdá se, že moje tendence vrhat se do šílených plánů se v rodině dědí.</p>
<p>„Taky jsem ti chtěl pomoct ukrátit čas.“ Usmál se a skrz mříže mi podal štos časopisů a knihu. „S tímhle ti bude líp.“</p>
<p>Pochybovala jsem, že když se zabavím, pomůže mi to vyrovnat se s blížící se smrtí. Časopisy byly zaměřené na módu a účesy. Kniha se jmenovala <emphasis>Hrabě Mo</emphasis><emphasis>nte Cristo. </emphasis>Vzala jsem si ji a chtěla jsem si z toho udělat legraci. Potřebovala jsem udělat cokoli, abych to nebrala tak vážně.</p>
<p>„Viděla jsem to jako film. Ta tvoje jemná symbolika není zas tak jemná. Teda pokud jsi do toho něco neschoval.“</p>
<p>„Knihy jsou vždycky lepší než filmy.“ Obrátil se k odchodu. „Příště si třeba promluvíme o literatuře.“</p>
<p>„Počkej.“ Odhodila jsem čtivo na postel. „Než odejdeš… V tomhle zmatku zatím nikdo nepřišel s tím, kdo ji opravdu zabil.“ Když Abe hned neodpověděl, příkře jsem na něj pohlédla. „Věříš, že já jsem to neudělala, že jo?“ Byla jsem přesvědčená, že si myslí, že jsem vinná, ale i přesto se mi snaží pomoct. To by na něj sedělo.</p>
<p>„Věřím, že moje sladká dceruška je schopná vraždy,“ řekl nakonec. „Ale ne téhle.“</p>
<p>„Tak kdo to udělal?“</p>
<p>„Pracuju na tom, abych to zjistil,“ prohlásil.</p>
<p>„Ale řekl jsi, že už nemáme moc času, Abe!“ Nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem být sama se svým strachem. „Tohle se nedá napravit!“</p>
<p>„Jen si vzpomeň, co jsem ti řekl v soudní síni,“ připomněl mi.</p>
<p>Odešel a já usedla na postel a vzpomínala na ten den u soudu. Když byl výslech u konce, řekl mi – velmi přesvědčivě –, že mě nepopraví. Že ani nepůjdu před soud. Abe Mazur není z těch, co dělají plané sliby, ale už jsem si začínala myslet, že i on má svoje omezení, obzvláště poté, co se nám tak zkrátil čas.</p>
<p>Znovu jsem vytáhla svůj zmuchlaný papír a rozložila ho. Ten jsem dostala v soudní síni od Ambrose – Taťánina sluhy a milence.</p>
<p><emphasis>~~~</emphasis></p>
<p><emphasis>Rose,</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokud tohle čtete, stalo se něco strašného. Pravděpodobně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mě nenávidíte a já vám to nezazlívám. Mohu vás jen požádat,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>abyste důvěřovala tomu, co jsem udělala se zákonem ohledně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>snížení věku. Věřte mi, že takhle to bude pro váš druh mnohem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lepší než to, co plánovali ostatní. Jsou jistí Morojové, kteří by</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>chtěli za použití nátlaku přinutit ke službě </emphasis>všechny <emphasis>dhampýry,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> už chtějí, nebo ne. Zákon o věku tohle hnutí přinejmenším</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zpomalí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Každopádně vám píšu proto, abych vám odhalila tajemství,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>které byste měla prozradit jen tak málo osobám, kolika můžete.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vasilisa musí zaujmout své místo v radě a to se dá provést.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ona není poslední žijící členkou rodu Dragomirů. Žije ještě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeden, nemanželské dítě Erika Dragomira. Nic dalšího nevím,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ale pokud jeho dceru nebo syna najdete, dáte Vasilise moc, kterou si zaslouží. Na vašich prohřešcích a nebezpečném temperamentu te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> nezáleží. Cítím, že jste jediná, kdo se dokáže ujmout</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tohoto úkolu. Nemarněte čas a splňte ho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ta</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>ána Ivaškovová</emphasis></p>
<p><emphasis>~~~</emphasis></p>
<p>Slova se nezměnila ani poté, co jsem si je přečetla už posté. Nezměnila se ani otázka, kterou ve mně ten dopis vyvolal. Je ten dopis pravý? Skutečně ho psala Taťána? Opravdu mi důvěřovala natolik, že se mi svěřila s tak nebezpečnou informací, přestože se ke mně chovala nepřátelsky? Za Moroje rozhoduje dvanáct královských rodin, ale ve skutečnosti je jich jen jedenáct. Lissa je poslední ze svého rodu a bez dalšího člena rodiny Dragomirů nemá podle morojského zákona právo zasedat v královské radě a volit. Už tak se schválilo dost špatných zákonů, a pokud je ten dopis pravý, další budou následovat. Lissa by mohla proti těm zákonům bojovat a určitým lidem by se to nelíbilo – těm, kteří už projevili ochotu zabíjet.</p>
<p>Další Dragomir.</p>
<p>Další Dragomir by znamenal, že by Lissa mohla volit. Ještě jedna volba královské rady a tolik by se toho mohlo změnit. Mohlo by to změnit celý svět Morojů. Mohlo by to změnit můj svět – řekněme třeba to, jestli budu shledána vinnou, či nikoli. A rozhodně by to mohlo změnit Lissin svět. Celou dobu žila v přesvědčení, že je sama. Teď ale… Nervózně jsem uvažovala, jestli by byla ráda, kdyby nalezla svého nevlastního sourozence. Já jsem se vyrovnala s tím, že můj otec je mizera, ale Lissa toho svého vždycky stavěla na piedestal a myslela si o něm jen to nejlepší. Tahle novinka by pro ni mohla být docela šok. Celý život jsem byla vedena k tomu, abych ji chránila před fyzickou hrozbou, a teď jsem si začínala myslet, že ji musím chránit i před dalšími věcmi.</p>
<p>Nejdřív se ale potřebuju dovědět pravdu. Musím zjistit, jestli tenhle dopis skutečně napsala Taťána. Byla jsem si jistá, že to zjistit můžu, jenže to obnášelo něco, co jsem dělala jen velmi nerada.</p>
<p>Ale proč ne? Vždyť teď stejně nemám nic lepšího na práci.</p>
<p>Vstala jsem z postele, otočila se zády k mřížím a zadívala se na bílou zeď, kterou jsem použila jako bod na soustředění. Dodala jsem si odvahy a připomněla si, že jsem dost silná na to, abych udržela situaci pod kontrolou. Uvolnila jsem mentální bariéry, kterými jsem si neustále nevědomky chránila mysl.</p>
<p>Pocítila jsem, jak se ze mě uvolňuje ohromný tlak, jako když uniká vzduch z balónu.</p>
<p>A najednou mě obklopili duchové.<image xlink:href="#_6.jpg" />DVĚ</p>
<p>Jako vždy to bylo matoucí. Obličeje a lebky, průsvitné a světélkující, všechno to povlávalo kolem mě. Všechny je to táhlo ke mně. Shromažďovali se tam, jako by mi naléhavě potřebovali něco sdělit. A nejspíš to skutečně dělali. Duchové, kteří se zdržují v tomto světě, jsou duše nenalézající klid. Mají své důvody, které jim brání vydat se dál. Když mě Lissa přivedla zpátky ze světa mrtvých, získala jsem s duchy spojení. Vyžadovalo hodně práce a sebeovládání, abych se naučila odblokovat přízraky, které mě pronásledovaly. Magické ochranné stěny, které chránily morojský královský dvůr, ode mě držely většinu duchů dál, ale tentokrát jsem je sem pozvala. Dovolila jsem jim přijít, lákala jsem je k sobě… Bylo to nebezpečné.</p>
<p>Něco mi ale napovídalo, že pokud tu nějaký duch nenalézající klid je, bude to nejspíš královna zavražděná ve vlastní posteli. V té skrumáži jsem neviděla žádnou povědomou tvář, ale nevzdávala jsem se naděje.</p>
<p>„Taťáno,“ zamumlala jsem a pokusila se vybavit si královnin obličej. „Taťáno, přijď ke mně.“</p>
<p>Jednou jsem dokázala přivolat určitého ducha snadno – svého kamaráda Masona, kterého zabili Strigojové. I když jsme si s Taťánou nebyly tak blízké jako já s Masonem, rozhodně jsme spolu nějaké spojení měly. Chvíli se nic nedělo. Přede mnou v cele dál kroužily obličeje duchů a já už si začínala zoufat. A pak se tam zničehonic objevila.</p>
<p>Stála přede mnou v tom, v čem byla zavražděna – v dlouhé noční košili a županu pokrytém krví. Působila vybledle, jako bych ji viděla v nějaké pokažené televizi. Koruna na hlavě a královský postoj jí přesto dodávaly na důstojnosti, jakou jsem si u ní pamatovala. Jakmile se zhmotnila, nic neřekla ani neudělala. Jen na mě zírala a její tmavé oči se mi propalovaly do duše. Hruď se mi sevřela nejrůznějšími emocemi. Vzplál ve mně vztek a nelibost, jako pokaždé, když jsem ji viděla. Pak to ale přehlušila nečekaná vlna soucitu. Nikdo by neměl umřít tak jako ona.</p>
<p>Zaváhala jsem, protože jsem se bála, že mě strážci uslyší. Ale nabyla jsem dojmu, že je jedno, jak hlasitě budu mluvit, a že stejně nikdo neuvidí to, co vidím já. Zvedla jsem v ruce dopis.</p>
<p>„Psala jsi to?“ vydechla jsem. „Je to pravý?“</p>
<p>Dál na mě zírala. Masonův duch se choval podobně. Vyvolat mrtvé je jedna věc, ale komunikovat s nimi je něco úplně jiného.</p>
<p>„Musím to vědět. Pokud existují další Dragomirové, najdu je.“ Nemělo smysl připomínat, že nejsem zrovna v pozici, kdy bych mohla něco dokázat nebo někoho najít. „Ale ty mi musíš říct, jestli jsi psala tenhle dopis. Je pravý?“</p>
<p>Odpovědí mi byl jen její šílený pohled. Moje frustrace vzrůstala a ze všech těch duchů mě začínala bolet hlava. Taťána je zjevně po smrti stejně protivná jako zaživa.</p>
<p>Už jsem se chystala zase spustit svoje ochranné bariéry a duchy vyhnat, když vtom se Taťána nepatrně pohnula. Bylo to jen neznatelné přikývnutí, sotva zaznamenatelné. Pak sjela pohledem na dopis v mé ruce a vzápětí zmizela.</p>
<p>Znovu jsem postavila svoje bariéry a musela jsem vynaložit veškeré své úsilí, abych se uzavřela světu mrtvých. Bolest hlavy nezmizela, ale duchové ano. Opět jsem usedla na postel a zadívala se na dopis, aniž bych ho skutečně viděla. Dostala jsem odpověď. Ten dopis je pravý. Napsala ho Taťána. Pochybovala jsem, že by jakožto duch měla důvod lhát.</p>
<p>Natáhla jsem se, položila si hlavu na polštář a čekala, až ta hrozná tepající bolest hlavy pomine. Zavřela jsem oči a použila psychické pouto, abych se podívala, co dělá Lissa. Od mého zatčení se neustále s někým dohadovala a prosila, aby mě dostala z vězení, takže jsem čekala, že ji zastihnu v podobné situaci. Namísto toho ale… nakupovala oblečení.</p>
<p>Cítila jsem se téměř uražena tím, jak na mě moje nejlepší kamarádka kašle, ale pak jsem si uvědomila, že shání šaty na pohřeb. Byla v jednom z obchodů na královském dvoře, kde nakupují královské rodiny. K mému údivu tam s ní byl Adrian. Když jsem viděla jeho známou pohlednou tvář, trochu to ulevilo mému strachu. Rychle jsem prozkoumala Lissinu mysl a okamžitě jsem zjistila, proč je tam s ní. Přemluvila ho, protože nechtěla, aby byl sám.</p>
<p>Bylo mi jasné proč. Adrian byl úplně opilý. Divila jsem se, že se vůbec udrží na nohou, což by jistě nedokázal, kdyby se neopíral o zeď. Hnědé vlasy měl rozcuchané, ale ne tak stylově, jak to vždycky dělával. Hluboké zelené oči měl podlité krví. Stejně jako Lissa, i Adrian ovládal éter. Měl schopnosti, které ona zatím ještě nemá. Dokázal třeba lidem vstupovat do snů. Už od svého uvěznění jsem čekala, že za mnou přijde, a až teď mi došlo, proč nepřišel. Alkoholem éter slábne. V určitých ohledech je to dobré. Používání éteru vytváří temnotu, kvůli níž pak spousta uživatelů zešílí. Ale prožít celý život v opilosti taky není moc zdravé.</p>
<p>Když jsem ho viděla Lissinýma očima, prožívala jsem stejný emocionální zmatek, jako když jsem viděla Taťánu. Cítila jsem se kvůli němu mizerně. Samozřejmě si o mě dělal starosti a byl rozrušený. Události posledního týdne jím otřásly stejně jako námi všemi. Taky ztratil svou tetu, kterou měl moc rád, i když se vždycky nechovala hezky.</p>
<p>A přes tohle všechno jsem si připadala, jako by mnou všichni pohrdali. Asi to ode mě nebylo fér, ale nemohla jsem si pomoct. Moc mi na něm záleží a chápu, proč je rozrušený, ale jsou i lepší způsoby, jak se vyrovnat se ztrátou. Jeho chování bylo skoro až zbabělé. Utíkal před problémy k lahvi, což tak nějak šlo proti mojí přirozenosti. A já? Já nedovolím problémům, aby nade mnou zvítězily bez boje.</p>
<p>„Samet,“ oznámila seschlá morojská prodavačka Lisse s neochvějnou jistotou. Zvedla róbu s dlouhými rukávy. „Samet je v královském průvodu tradiční.“</p>
<p>Taťánin pohřeb bude tradiční, s fanfárami a doprovodem, který bude kráčet podél rakve a bude v něm zástupce každé rodiny. Nikomu zjevně nevadí, že Lissa tam bude zastupovat svou rodinu. Ale při hlasování? To je něco jiného.</p>
<p>Lissa se zadívala na šaty. Vypadaly spíš jako kostým na Halloween než jako šaty na pohřeb. „Venku je dvaatřicet stupňů,“ prohlásila Lissa. „A vlhko.“</p>
<p>„Tradice vyžaduje oběti,“ prohlásila ta žena melodramaticky. „A stejně tak tragédie.“</p>
<p>Adrian otevřel pusu, bezpochyby se chystal vyslovit nějakou nevhodnou a posměšnou poznámku. Lissa zavrtěla hlavou, aby ho umlčela. „Nemáte nějaké… co já vím… bez rukávů?“</p>
<p>Prodavačka vykulila oči. „Na královský pohřeb ještě nikdo nešel v šatech na ramínka. To by nebylo vhodné.“</p>
<p>„A co šortky?“ dotázal se Adrian. „Bude to v pohodě, když si k nim vezmu kravatu? Protože takhle tam chci jít já.“</p>
<p>Žena se zatvářila zděšeně. Lissa zpražila Adriana nevěřícným pohledem. Ani ne kvůli té jeho poznámce, která jí nakonec připadala zábavná, jako spíš proto, že už byla znechucená tou jeho věčnou opilostí.</p>
<p>„Nikdo se ke mně nechová jako k právoplatné královské,“ řekla Lissa a obrátila se zase k šatům. „Nemá smysl se teď začít chovat jako jedna z nich. Ukažte mi šaty na ramínka a s krátkými rukávy.“</p>
<p>Prodavačka protáhla obličej, ale požadavek splnila. Neměla problém radit královským ohledně módy, ale nikdy by se neodvážila mluvit jim do toho, co mají dělat nebo nosit. To bylo součástí uspořádání našeho světa. Prošla obchodem dozadu a vydala se hledat požadované šaty. Vtom do obchodu vešel Lissin přítel se svou tetou.</p>
<p>Adrian by se měl chovat jako Christian Ozera, pomyslela jsem si. Samotnou mě překvapilo, že dokážu takhle uvažovat. Časy se bezpochyby změnily, když teď považuju Christiana za vzor. Ale není to tak docela pravda. Jak jsem ho tak poslední týden sledovala s Lissou, bylo jasné, že Christian je pevně odhodlán pomoct jí se vším, co se týkalo Taťániny smrti a mého uvěznění. A teď se tvářil tak, že bylo znát, že má něco důležitého na srdci.</p>
<p>Jeho teta, Taša Ozerová, byla dalším příkladem síly a schopnosti jednat pod tlakem. Vychovávala ho poté, co se jeho rodiče proměnili ve Strigoje a napadli ji. Po jejich útoku měla Taša polovinu obličeje zjizvenou. Morojové vždy spoléhají na to, že je jejich strážci ochrání, ale Taša se po tom útoku rozhodla vzít záležitosti do vlastních rukou. Naučila se zápasit, trénovala všechny druhy boje se zbraní i bez. Byla vážně machr a navíc neustále ponoukala ostatní Moroje, aby se taky naučili bojovat.</p>
<p>Lissa pustila z ruky šaty, které si zrovna prohlížela, a nedočkavě se otočila k Christianovi. Až na mě nebyl na světě nikdo, komu by věřila víc. V tomhle chaosu pro ni byl jako skála.</p>
<p>Rozhlížel se po obchodě, ale nevypadal, že by se zajímal o oblečení. „Nakupujete?“ zeptal se a pohledem těkal z Lissy na Adriana. „Strojíte se tu jako panenky?“</p>
<p>„Hele, tobě by taky prospělo, kdybys změnil garderobu,“ prohlásil Adrian. „Navíc bych se vsadil, že by ti slušela i oprátka.“</p>
<p>Lissa to klučičí pošťuchování nebrala na vědomí a zadívala se na Ozerovy. „Tak co jste zjistili?“</p>
<p>„Rozhodli se nic nedělat,“ objasnil Christian a znechuceně ohrnul rty. „Aspoň žádný tresty nebo něco takovýho.“</p>
<p>Taša přikývla. „Snažíme se jim vnuknout myšlenku, že si jen myslel, že je Rose v nebezpečí, a vložil se do toho, než zjistil, co se opravdu děje.“</p>
<p>Srdce se mi zastavilo. Dimitrij. Bavili se o Dimitrijovi.</p>
<p>V ten okamžik už jsem nebyla s Lissou. Už jsem nebyla ve své cele. Vrátila jsem se v myšlenkách ke dni svého zatčení. V kavárně jsem se pohádala s Dimitrijem a vynadala jsem mu za to, že se se mnou neustále odmítá bavit, když jsme spolu dřív chodili. Tehdy jsem se smířila s tím, že už je po všem, a nechtěla jsem mu dovolit, aby mi dál drásal srdce. V tom momentě pro mě ale přišli strážci, a přestože Dimitrij prohlašoval, že poté, co byl Strigojem, už není schopen lásky, okamžitě mě začal bránit. Bylo jich na nás mnohem víc, ale Dimitrijovi to bylo jedno. Jeho výraz mi prozradil vše, co jsem potřebovala vědět: jakmile uviděl, že čelím hrozbě, musel mě bránit.</p>
<p>A opravdu mě bránil. Bojoval jako bůh, jako za starých časů na Akademii svatého Vladimíra, když mě učil bojovat se Strigoji. V té kavárně zneškodnil víc strážců, než by si jeden myslel, že je vůbec možné. Byla jsem přesvědčená, že by bojoval až do posledního dechu, ale potyčku ukončilo moje zatčení. Tehdy jsem ještě nevěděla, co se děje, ani proč mě tolik strážců přišlo zatknout. Ale uvědomovala jsem si, že Dimitrij si tou potyčkou poškozuje svoje i tak dost vratké postavení u dvora. Bylo něco neslýchaného, aby se někdo přeměnil ze Strigoje zase zpátky, takže mu spousta lidí nevěřila. Prosila jsem Dimitrije, aby přestal, protože mnohem víc než toho, co se stane mně, jsem se bála toho, co se může stát jemu. Nevěděla jsem, co mě čeká.</p>
<p>Přišel na můj výslech – s ostrahou –, ale ani Lissa, ani já jsme ho od té doby neviděly. Lissa tvrdě pracovala na tom, aby ho očistila, protože se bála, že ho znovu zavřou. A já? Já jsem se snažila moc nepřemýšlet nad tím, proč to udělal. Větší starostí je teď moje uvěznění a případná poprava. Jenže… stejně jsem o tom pořád uvažovala. Proč to udělal? Proč pro mě riskoval život? Byla to instinktivní reakce na ohrožení? Udělal to jako laskavost pro Lissu, které přísahal, že jí bude navždy pomáhat za to, že ho zachránila? Anebo to udělal skutečně proto, že ke mně pořád něco cítí?</p>
<p>Odpověď jsem stále neznala, ale když jsem ho viděla bojovat stejně odhodlaně jako dřív, znovu to ve mně vyvolalo city, které jsem se tak zoufale snažila potlačit. Dál jsem se ujišťovala, že to chce čas, aby se člověk dostal ze vztahu. Přece je přirozené, že k němu pořád něco cítím. Bohužel to asi trvá déle, když vidíte, že dotyčný se kvůli vám vrhá do nebezpečí.</p>
<p>To, co říkal Christian a Taša, mi aspoň dodalo naději ohledně Dimitrijova osudu. Koneckonců nejsem jediná, kdo se pohybuje na tenké hraně mezi životem a smrtí. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že Dimitrij je pořád Strigoj, by ho nejraději viděli s probodnutým srdcem.</p>
<p>„Zase ho drží pod zámkem,“ oznámil Christian. „Ale už ne ve vězení. Je ve svým pokoji a hlídá ho pár strážců. Nechtějí, aby se pohyboval po královským dvoře, dokud se všechno neuklidní.“</p>
<p>„Lepší, než kdyby byl ve vězení,“ uznala Lissa.</p>
<p>„Stejně je to absurdní,“ vyštěkla Taša spíš pro sebe než pro ostatní. Ona a Dimitrij si byli dlouhá léta blízcí a ona dokonce jeden čas chtěla, aby se jejich vztah posunul na trochu jinou úroveň. Nakonec se ale spokojila s přátelstvím a teď se nad tou nespravedlností rozčilovala stejně jako my ostatní. „Měli ho pustit hned, jak se z něj stal zase dhampýr. Jakmile bude po volbě nového panovníka, hned zajistím, aby byl zase volný.“</p>
<p>„To je právě zvláštní…“ Christian zamyšleně přimhouřil své světle modré oči. „Doslechli jsme se, že Taťána řekla, než… než…“</p>
<p>Christian zaváhal a nervózně pohlédl na Adriana. Ta odmlka byla netypická, protože Christian vždycky říkal, co mu přišlo na mysl.</p>
<p>„Než byla zavražděna,“ dopověděl bezvýrazně Adrian, aniž by na někoho z nich pohlédl. „Pokračuj.“</p>
<p>Christian polkl. „Ehm, jo. Myslím, že to neudělala veřejně, ale prohlásila, že věří, že Dimitrij je zase dhampýr. Měla v plánu ho očistit, jakmile se ostatní věci trochu uklidní.“ Těmi ostatními věcmi mínil zákon o snížení věku, o němž se Taťána zmiňovala i ve svém dopisu. Podle toho zákona musejí dhampýři maturovat už v šestnácti letech a hned poté začít chránit Moroje. Rozčilovalo mě to, ale stejně jako tolik dalších věcí i tohle teď muselo počkat.</p>
<p>Adrian vydal podivný zvuk, jako by si chtěl odkašlat. „To neřekla.“</p>
<p>Christian pokrčil rameny. „Spousta jejích rádců tvrdí, že ano. Aspoň se to povídá.“</p>
<p>„Taky se mi tomu nechce věřit,“ pověděla Taša Adrianovi. Taťáninu politiku nikdy neschvalovala a často proti ní hlasitě vystupovala. Ale Adrian nebyl na pochybách z politických důvodů. Vycházel prostě z toho, že svou tetu znal. Nikdy ani nenaznačila, že by chtěla pomoct Dimitrijovi, aby zase získal zpět svoje staré postavení.</p>
<p>Adrian už to dál nekomentoval, ale věděla jsem, že v něm vře žárlivost. Řekla jsem mu, že Dimitrij je pro mě minulostí a že jsem připravená pokročit v životě dál. Jenže Adrian stejně jako já přemýšlel, co Dimitrije motivovalo k tomu, aby mě tak galantně bránil.</p>
<p>Lissa začala spekulovat, jak by mohli Dimitrije osvobodit z jeho domácího vězení, když vtom k ní přistoupila prodavačka s náručí plnou šatů, které evidentně neschvalovala. Lissa si skousla ret a zmlkla. Usnesla se, že Dimitrijovu situaci vyřeší později. Teď se znaveně pustila do zkoušení šatů jako příkladná královská dívka.</p>
<p>Když Adrian uviděl šaty, pookřál. „Žádný oprátky?“</p>
<p>Vrátila jsem se zase do své cely a uvažovala nad všemi problémy, co se nakupily. Dělala jsem si starosti o oba – o Adriana i o Dimitrije. Dělala jsem si starosti o sebe. A taky jsem uvažovala o takzvaném ztraceném Dragomirovi. Už jsem začínala věřit, že je ta historka pravdivá, ale teď jsem po tom stejně pátrat nemohla, což mě rozčilovalo. Když jde o pomoc Lisse, nejraději bych se vrhla do akce okamžitě. Taťána mi v tom dopise napsala, abych si dávala pozor, s kým se budu o téhle záležitosti bavit. Měla bych tedy tenhle úkol svěřit někomu jinému? Chtěla jsem se toho ujmout, ale mříže a stěny kolem mě mi dávaly jasně najevo, že teď se nějakou dobu nejsem schopná chopit ničeho, dokonce ani vlastního života.</p>
<p><emphasis>Dva týdny.</emphasis></p>
<p>Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, a tak jsem to vzdala a začetla se do knihy od Abeho, která pojednávala o nespravedlivém uvěznění. Byla dobrá, ale poučila mě, že kdybych předstírala smrt, asi by to jako možnost útěku nevyšlo. Ta knížka ve mně taky nečekaně vyvolala staré vzpomínky. Páteří mi projel mráz, když jsem si vzpomněla, jak mi Morojka jménem Rhonda vykládala tarotové karty. Byla to Ambroseova teta. Na jedné kartě, kterou mi vytáhla, byla žena přivázaná k mečům. <emphasis>Nespravedlivé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>uvěznění. Obvinění. Pomluvy. </emphasis>Zatraceně. Už opravdu začínám ty karty nenávidět. Vždycky jsem tvrdila, že je to jen podvod, a teď mě rozčilovalo, že všechno, co karty předpověděly, se plní. Konec výkladu ukazoval nějakou cestu. Ale kam? Do opravdového vězení? K popravě?</p>
<p>Otázky bez odpovědí. Vítejte v mém světě. Když už jsem neměla jinou možnost, usnesla jsem se, že si aspoň trochu odpočinu. Natáhla jsem se a pokusila se chvíli nemyslet na všechny ty problémy. Nebylo to jednoduché. Kdykoli jsem zavřela oči, viděla jsem soudkyni bouchající kladívkem a odsuzující mě k smrti. V učebnicích dějepisu jsem neviděla svoje jméno jakožto jméno hrdinky, ale zrádkyně.</p>
<p>Ležela jsem tam, zalykala se strachem a myslela na Dimitrije. Do detailu jsem viděla jeho pevný pohled a téměř jsem slyšela jeho hlas. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> si nedělej hlavu s tím, co nemůžeš změnit. Odpočívej,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dokud můžeš, abys byla připravená na zítřejší bitvu. </emphasis>Jeho imaginární rada mě uklidnila. Nakonec jsem usnula těžkým a hlubokým spánkem. Tenhle týden jsem se každou noc jen převalovala a házela sebou, takže jsem uvítala skutečný odpočinek.</p>
<p>Pak jsem se ale probudila.</p>
<p>Posadila jsem se na posteli s bušícím srdcem. Rozhlížela jsem se kolem a pátrala, kde je nebezpečí – kde je ta hrozba, která mě probudila. Nebylo tam nic. Ticho. Neznatelné zavrzání židle v chodbě mi napovědělo, že moje stráže jsou stále na svých místech.</p>
<p>Pouto, uvědomila jsem si. Pouto mě probudilo. Pocítila jsem ostrý a intenzivní záblesk… čeho? Úzkosti. Záplavu adrenalinu. Zmocnila se mě panika a já se ponořila do Lissy hlouběji, abych zjistila, co v ní vyvolalo takové emoce.</p>
<p>Nezjistila jsem nic.</p>
<p>Pouto bylo pryč.<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘI</p>
<p>Vlastně ne tak docela pryč.</p>
<p>Oněmělo. Bylo to podobné, jako když Lissa proměnila Dimitrije zase zpátky na dhampýra. Magie byla tak silná, že naše pouto „vypálila“. Teď ale k žádnému vzedmutí magie nedošlo. Skoro jako by Lissa pouto takhle otupila schválně. Jako vždy jsem ovšem aspoň věděla, co se s ní děje: je naživu a je jí dobře. Tak co mi brání, abych se dozvěděla víc? Nespala, protože jsem cítila její plné vědomí. Použila éter, aby se přede mnou schovala…, a dokázala to.</p>
<p>Tak co se děje? Faktem je, že naše pouto vždycky fungovalo jen jednosměrně. Já ji dokázala vnímat, ale ona mě ne. A stejně tak jí můžu lézt do hlavy. Často se raději držím zpátky (kromě doby, kdy jsem zrovna ve vězení), abych jí dopřála soukromí. Lissa to ale neumí a občas ji to pěkně vytáčí. Někdy umí využít své schopnosti k tomu, aby se ode mě odstínila, ale to se stává jen zřídka. Navíc je to pro ni těžké a vyžaduje to od ní značné úsilí. Dnes to ale dokázala a já cítila, jak je z toho napjatá. Zabránit mi proniknout jí do mysli nebylo nic snadného, jenže ona to přesto dokázala. Samozřejmě jsem se nezajímala o to, jak to udělala. Chtěla jsem vědět proč.</p>
<p>Tohle byl nejspíš můj nejhorší den ve vězení. Bát se o sebe byla jedna věc. Ale bát se o ni? To bylo utrpení. Kdybych si mohla vybrat, jestli umřu já, nebo ona, bez rozmýšlení se nechám popravit. Musela jsem se dozvědět, co se děje. Dozvěděla se něco? Rozhodla se snad rada vynechat soud a poslat mě rovnou na popravu? Snaží se mě Lissa ochránit před tou zprávou? Čím víc používala éter, tím víc ohrožovala svůj život. Tahle mentální stěna vyžadovala hodně magie. Ale proč? Proč podstupovala tohle riziko?</p>
<p>V ten moment mě ohromilo zjištění, jak moc na naše pouto spoléhám, abych na ni dohlížela. Pravdou je, že se mi taky nelíbí, když mám v hlavě myšlenky někoho jiného. Přestože už jsem se to naučila ovládat, občas se stalo, že se mi její mysl doslova vylila do hlavy, a to bych radši nikdy nezažila. Na ničem z toho ale teď nezáleželo, teď šlo pouze o její bezpečí. Když jsem byla takhle zablokovaná, připadala jsem si, jako bych přišla o končetinu.</p>
<p>Celý den jsem se jí pokoušela dostat do hlavy. Ani jednou se mi to nepodařilo. Bylo to rozčilující. Žádná návštěva už za mnou nepřišla a kniha i časopisy už mi taky tak lákavé nepřipadaly. Znovu jsem se cítila jako zvíře chycené v kleci. Hezkou chvíli jsem strávila řvaním na strážné – bezvýsledně. Zítra bude mít Taťána pohřeb a hodiny, které měří čas do mého soudu, tikají hlasitě.</p>
<p>Nastal večer a ta bariéra v poutu konečně povolila – protože Lissa šla spát. Spojení mezi námi bylo pevné, jenže když spala, její mysl pro mě byla uzavřená. Žádnou odpověď jsem nenašla. Tak jsem si šla taky lehnout a uvažovala jsem, jestli mě ráno zase odstřihne.</p>
<p>~~~</p>
<p>Neodstřihla. Lissa i já jsme byly znovu propojené a já zase dokázala vidět svět jejíma očima. Vstala brzo a připravovala se na pohřeb. Neviděla a necítila jsem nic, co by mi naznačilo, proč mě včera tak blokovala. Teď mě pustila do své mysli jako obvykle. Napadlo mě, jestli jsem si včera to zablokování jen nepředstavovala.</p>
<p>Ne… bylo to tam. Neznatelné. V její mysli jsem vycítila myšlenky na to, že se přede mnou schovává pořád. Byly kluzké. Kdykoli jsem chtěla jednu z nich uchopit, vyklouzla mi z ruky. Udivovalo mě, že pořád ještě dokáže vyvinout takovou magickou sílu. Také to jasně vypovídalo o tom, že mě včera blokovala zcela záměrně. Co se děje? Proč by přede mnou proboha měla chtít něco skrývat? Co bych asi tak s něčím mohla nadělat, když hniju v téhle díře? Znovu se mě zmocnil nepříjemný pocit. O jaké strašné věci nevím?</p>
<p>Sledovala jsem Lissu, jak se chystá na pohřeb, a nic neobvyklého jsem neviděla. Šaty, které si nakonec vybrala, měly krátké rukávy a sahaly jí ke kolenům. Samozřejmě byly černé. Rozhodně to nebyly šaty na diskotéku, ale i tak si byla jistá, že někdo jistě pozdvihne obočí. Za jiných okolností by mě to potěšilo. Světle blond vlasy si nechala rozpuštěné, což hezky kontrastovalo s černým oblečením, když se prohlížela v zrcadle.</p>
<p>Christian se s Lissou sešel venku. Musela jsem uznat, že taky vypadá dobře. Zcela netypicky měl na sobě košili s kravatou. Jeho výraz byl podivnou směsicí nervozity, tajnůstkářství a typické namíchnutosti. Jakmile ale spatřil Lissu, ihned se změnil a celý se rozzářil. Usmál se na ni a krátce ji objal. V tom objetí se jí trochu ulevilo a její úzkost se zmírnila. Dřív spolu chodili, potom se rozešli a teprve nedávno se dali zase dohromady. Ten čas, kdy byli od sebe, byl pro oba utrpením.</p>
<p>„Bude to v pohodě,“ zamumlal a znovu se zatvářil ustaraně. „Tohle vyjde. To zvládneme.“</p>
<p>Nic neřekla, jen ho sevřela pevněji a potom odstoupila. Ani jeden z nich nepromluvil. Šli na pohřební průvod. Připadalo mi to podezřelé. Držela ho za ruku a to jí dodávalo sílu.</p>
<p>Pohřby morojských panovníků probíhaly stejně už po staletí a nezáleželo na tom, jestli se královský dvůr nachází v Rumunsku nebo v Pensylvánii. Tohle byly prostě morojské zvyky. Smíchali dohromady tradici s modernou, magii s technologií.</p>
<p>Královninu rakev ponesou z paláce pohřební zřízenci, což bude veliká sláva. Průvod dojde do impozantní katedrály. Na mši dovnitř půjde jen skupinka vybraných jedinců. Po bohoslužbě bude Taťána pohřbena na hřbitově u kostela, kde spočine vedle dalších monarchů a důležitých královských.</p>
<p>Bylo snadné poznat, kudy se průvod v čele s rakví bude ubírat. Obě strany cesty lemovaly červené a černé hedvábné praporky. Cesta byla posypána okvětními plátky růží. Kolem postávali lidé, kteří doufali, že naposledy alespoň zahlédnou svou královnu. Sjelo se sem mnoho Morojů ze vzdálených míst, aby se zúčastnili pohřbu, a někteří se dokonce zdrží na volbu dalšího panovníka, která proběhne za pár týdnů.</p>
<p>Královský průvod – jemuž většinou prodavačka doporučila černý samet – už mířil k paláci. Lissa popošla stranou, aby se rozloučila s Christianem, jelikož ten při tak významné události docela jistě nebude reprezentovat svou rodinu. Objala ho a letmo ho políbila. Jak postávali stranou, jeho modré oči se rozzářily poznáním. To bylo to tajemství, které přede mnou skrývali.</p>
<p>Lissa se pak začala prodírat davy a snažila se dostat na místo, odkud bude smuteční průvod vyrážet. Budova nevypadala jako klasický palác nebo hrad ze staré Evropy. Impozantní kamenná fasáda a dlouhá okna se hodily k ostatním stavbám na královském dvoře, odlišovala ji jen její výška a široké mramorové schodiště. Někdo zatáhl Lissu za rukáv, takže málem vrazila do nějakého postaršího Moroje.</p>
<p>„Vasiliso?“ Byla to Daniella Ivaškovová, Adrianova matka. Daniella nebyla tak špatná jako většina královských a dokonce byla smířená i s tím, že Adrian chodí se mnou – nebo tomu tak aspoň bylo dřív, než mě obvinili z vraždy. S naším vztahem se ovšem smířila především z toho důvodu, že věřila, že se s Adrianem rozejdeme, až získám přidělení někde jinde. Daniella taky přesvědčila jednoho ze svých bratranců, Damona Taruse, aby se stal mým právníkem. Já jsem ale tu nabídku odmítla a radši jsem si vybrala Abeho, přestože jsem si nebyla jistá, jestli jsem se rozhodla správně. U Danielly jsem si to pravděpodobně pokazila, čehož jsem litovala.</p>
<p>Lissa se na ni nervózně usmála. Už se nemohla dočkat, až bude mít tyhle oficiality za sebou. „Dobrý den,“ pozdravila ji.</p>
<p>Daniella byla oděna celá v černém sametu a v tmavých vlasech se jí blýskala čelenka s diamanty. Její hezký obličej prozrazoval obavy a neklid. „Nevidělas Adriana? Nikde jsem ho nemohla najít. Prohledali jsme jeho pokoj.“</p>
<p>„Aha.“ Lissa odvrátila pohled.</p>
<p>„Co?“ Daniella s ní málem začala třást. „Co víš?“</p>
<p>Lissa si povzdechla. „Nevím jistě, kde by mohl být. Viděla jsem ho v noci, když se vracel z nějakého večírku.“ Zaváhala, jako by se styděla dopovědět ten zbytek. „Byl… fakt opilý. Víc, než jsem u něj kdy viděla. Šel ven s nějakýma holkama a pak nevím. Mrzí mě to, lady Ivaškovová. Teď je nejspíš… Nejspíš se někde válí v bezvědomí.“</p>
<p>Daniella si žmoulala ruce a já sdílela její zoufalství. „Doufám, že si nikdo nevšimne, že tu není. Možná bychom mohly říct…, že ho zmohl žal. Teď se toho tady děje tolik. Jistě si nikdo nevšimne. Povíš jim to? Řekneš, jak byl rozrušený?“</p>
<p>Daniellu jsem měla ráda, ale tahle posedlost královských, co si o nich kdo pomyslí, už mě začínala vytáčet. Věděla jsem, že svého syna miluje, jenže teď se starala o to, co kdo řekne o porušení protokolu, a ne o Taťáninu poslední cestu.</p>
<p>„Samozřejmě,“ ujistila ji Lissa. „Nechtěla bych, aby si někdo… No, zkrátka by se mi nelíbilo, kdyby se to provalilo.“</p>
<p>„Děkuju ti. Teď už běž.“ Daniella mávla rukou směrem ke dveřím a pořád se tvářila tak úzkostlivě. „Musíš jít na své místo.“ Lissu udivilo, když ji něžně pohladila po ruce. „A nebuď nervózní. Zvládneš to. Hlavu vzhůru.“</p>
<p>Strážci stojící u dveří Lissu okamžitě poznali a pustili ji dál. Ve foyer stála Taťánina rakev. Lissa strnula. Náhle ji přemohlo dojetí a sotva si dokázala vzpomenout, co tady vlastně dělá.</p>
<p>Samotná rakev byla mistrovským kouskem. Byla vyrobena z černého dřeva a nalakovaná do zářivého lesku. Na všech stranách ji zdobily lesklé řezby zpodobňující zahradní scenerie. Všude se třpytilo zlato, i tyče, za něž zřízenci rakev ponesou, byly ze zlata. Byly ozdobeny fialovými růžemi. Zdálo se, že zřízenci budou mít potíže se všemi těmi trny a listy, ale to bude jejich problém.</p>
<p>Uvnitř rakve na dalších fialových růžích spočívala sama Taťána. Bylo to zvláštní. Mrtvoly vídám neustále. Sakra, vždyť je i vyrábím. Ale vidět tělo, které tak klidně leží, dokonale opečováno… Bylo to až děsivé. Lisse to taky připadalo děsivé, ale částečně asi proto, že v životě neviděla tolik mrtvých jako já.</p>
<p>Taťána měla na sobě lesklé hedvábné šaty purpurové barvy, což byla tradiční pohřební barva. Dlouhé rukávy zdobil vypracovaný vzorek z vyšitých perel. Taťánu jsem často vídala oblečenou v rudém – v barvě spojené s rodinou Ivaškovových – a byla jsem ráda, že teď má na sobě podle tradice purpurovou. Červené šaty by příliš připomínaly krev. Její krev jsem viděla u svého výslechu a raději bych si ten obrázek vymazala z paměti. Na krku měla drahokamy a perly a na šedivých vlasech měla posazenou zlatou korunu posázenou diamanty a ametysty. Na jejím make-upu také někdo odvedl skvělou práci, ale ani tak se jim nepodařilo zakrýt bledost její pleti. Morojové jsou bledí od přírody. A po smrti jsou jako křída – stejně jako Strigojové. Ten pohled Lissu zasáhl natolik, že jí podklesla kolena a musela se raději podívat jinam. Ve vzduchu se vznášela vůně růží, ale v té sladké vůni bylo možno postřehnout i náznak pachu rozkladu.</p>
<p>Koordinátor pohřbu si Lissy všiml a hned ji poslal na její místo. Samozřejmě poté, co zaláteřil nad jejími šaty. Příkrá slova ji vrátila do reality a ona se zařadila mezi pět dalších královských po pravé straně rakve. Snažila se moc nekoukat na královnino tělo. Zanedlouho se objevili pohřební zřízenci, kteří rakev zdvihli. Tyče ozdobené růžemi si dali na ramena a pomalu postupovali k davu plnému očekávání. Rakev nesli dhampýři. Měli na sobě formální obleky, což mě zprvu zmátlo, ale pak mi došlo, že jsou to samí dvorní strážci. Tedy až na jednoho. Ambrose. Vypadal nádherně jako vždy a díval se strnule před sebe, s dokonale nečitelným výrazem.</p>
<p>Uvažovala jsem, jestli Ambrose Taťánu oplakává. Byla jsem tak ponořená do vlastních problémů, že jsem zapomínala, že tady někdo zemřel. Někdo, koho mnozí milovali. Když jsem na Taťánu zuřila kvůli tomu zákonu o snížení věku, Ambrose ji hájil. Když jsem ho pozorovala Lissinýma očima, zatoužila jsem být tam taky a promluvit si s ním osobně. Přece musí vědět něco víc o tom dopise, který mi tajně předal v soudní síni. Jistě nebyl jen poslíčkem.</p>
<p>Průvod se vydal kupředu, což ukončilo moje úvahy o Ambroseovi. Před rakví kráčeli hodnostáři. Na královské v úchvatném oblečení byl ohromující pohled. Uniformovaní strážci nesli prapory. Vzadu kráčeli muzikanti s flétnami a vyhrávali teskné melodie. Lissa působila na veřejnosti velice důstojně. Pomalu kráčela, s elegancí a grácií, tvářila se vyrovnaně a sebevědomě. Samozřejmě jsem ji nemohla vidět jako obvykle, ale bylo snadné si představit, co asi vidí přihlížející. Byla krásná a důstojná představitelka královského rodu, která si zaslouží zdědit odkaz Dragomirů, a naštěstí si to uvědomuje stále víc lidí. Kdyby někdo změnil zákon o hlasování, ušetřilo by nám to spoustu problémů a teď bych nemusela spoléhat na to, že najdu jejího ztraceného sourozence.</p>
<p>Než pohřební průvod dorazí na místo, chvíli to potrvá. I když už se slunce začínalo sklánět za obzor, vzduch byl pořád horký.</p>
<p>Lissa se začínala potit, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, jak se potili zřízenci, kteří nesli rakev. Pokud bylo horko přihlížejícím, nedávali to na sobě znát. Natahovali krky, aby zahlédli co nejvíc z průvodu, který kolem nich procházel. Lissa těm zvědavcům nevěnovala moc pozornosti, ale oni nebyli zvědaví pouze na rakev. Na Lissu koukali také. Po světě Morojů se rychle rozkřiklo, co udělala s Dimitrijem. Přestože někteří byli k jejím uzdravovacím schopnostem skeptičtí, jiní jí věřili. V davu jsem zahlédla výrazy obdivu a úžasu a na okamžik mě napadlo: na koho se vlastně přišli podívat? Na Lissu, nebo na Taťánu?</p>
<p>Konečně se před průvodem objevil kostel, což byla pro Lissu dobrá zpráva. Slunce Moroje nezabíjí jako Strigoje, ale horko a sluneční svit jsou všem vampýrům nepříjemné. Procesí došlo téměř až k cíli a Lissa, jakožto jedna z pozvaných na mši, se už brzy dočká chladnějšího vzduchu.</p>
<p>Jak jsem si tak prohlížela okolí, nemohla jsem si pomoct a uvažovala jsem, jakou ironií je můj život. Na rozlehlých pozemcích kostela stály dvě obrovské sochy zpodobňující dávné legendární morojské panovníky. Byl to král a královna, kteří Morojům pomohli, aby jejich říše vzkvétala. Přestože sochy stály poměrně daleko od kostela, jako by zastiňovaly všechno ostatní. U sochy královny se rozkládala zahrada, kterou jsem velice dobře znala. Poté, co jsem utekla do Las Vegas, musela jsem na té zahradě za trest pracovat. Pravým důvodem téhle mojí cesty – což nikdo nevěděl – bylo osvobodit z vězení Viktora Daškova. Viktor byl dlouho naším nepřítelem, jenže spolu se svým bratrem Robertem, který ovládal éter, byli jediní, kdo věděli, jak pomoct Dimitrijovi. Kdyby nějaký strážce zjistil, že jsem Viktora osvobodila já – a následně ho nechala uprchnout –, můj trest by byl mnohem horší než přehazovat hlínu na zahradě a třídit papíry. Aspoň jsem na té zahradě odvedla dobrou práci, pomyslela jsem si hořce. Jestli mě popraví, aspoň tady u dvora po sobě něco zanechám.</p>
<p>Lissa si dlouho prohlížela jednu sochu, než zase upřela zrak na kostel. Teď už se potila opravdu hodně a já jsem si uvědomila, že to není jen tím horkem. Byla nervózní. Ale proč? Vždyť je to jenom obřad. Jediné, co musí udělat, je jít dál. Jenže… bylo to tu zas. Trápilo ji něco jiného. Pořád se přede mnou snažila utajit svoje myšlenky, ale jak se tak obávala, pár jich prosáklo na povrch.</p>
<p><emphasis>Moc blízko, moc blízko. Jdeme moc rychle.</emphasis></p>
<p>Rychle? Podle mě tedy ne. Takhle pomalu a pravidelně bych jaktěživa kráčet nedokázala. Nejvíc líto mi bylo zřízenců. Kdybych byla jedním z nich, vykašlala bych se na etiketu a dala se do běhu. Jenže to by se tělo v rakvi samozřejmě potlouklo. A když byl koordinátor pohřbu tak rozčilený z Lissiných šatů, těžko říct, jak by reagoval, kdyby Taťána z rakve vypadla.</p>
<p>Kostel už byl blízko, a tak byly dobře patrné všechny detaily. Kupole se v zapadajícím slunci leskly v odstínech jantarové a oranžové. Lissa byla stále ještě několik metrů od vchodu, ale kněze čekajícího u vchodu viděla jasně. Jeho oděv byl vskutku omračující. Měl na sobě vrstvy těžkého zlatého brokátu až na zem. Na hlavě měl zlatou čapku s křížem. Pomyslela jsem si, že od něj není hezké, že chce svým honosným oděvem zastínit královnu, ale možná se tak kněží při výjimečných příležitostech oblékají běžně. Třeba to přiláká Boží pozornost. V uvítacím gestu pozvedl paže a odhalil další vrstvy zlaté látky. Přihlížející si nemohli pomoct a zůstali na něj v úžasu civět. Já taky.</p>
<p>Takže si dovedete představit náš údiv, když sochy vybouchly.<image xlink:href="#_6.jpg" />ČTYŘI</p>
<p>A když říkám, že vybouchly, myslím tím, že opravdu vyletěly do vzduchu.</p>
<p>Všechno zahalil dým a plameny a k zemi se jako okvětní plátky růží snášely zbytky kamení ze soch ubohých monarchů. Na okamžik mě to ohromilo. Bylo to jako sledovat akční film, ta exploze zaduněla a otřásla zemí. Vytrénovaní strážci se okamžitě vzpamatovali. Nad leknutím převládl střeh a racionální uvažování. Ihned jsem si všimla, že jeden velký úlomek odletěl až za zahradu. Na pohřební průvod se snášely kousky kamení a prach. Lissu ani nikoho jiného ale žádný větší kus nezasáhl. Předpokládala jsem, že sochy jistě nevybuchly samy od sebe. Ať už to udělal kdokoli, odvedl vynikající práci.</p>
<p>Jak to dotyčný provedl, těžko říct, ale ty ohnivé sloupy byly dost děsivé. Vypukl chaos a každý se snažil dostat co nejdál. Jenže každý vyběhl jiným směrem, takže do sebe všichni vráželi. Dokonce i zřízenci nesoucí rakev odložili svůj náklad a dali se na úprk. Ambrose byl poslední, kdo rakev opustil. S pusou dokořán a vykulenýma očima zíral na Taťánu, ale jakmile pohlédl na doutnající sochy, taky se dal na útěk. Několik strážců se pokusilo zavést pořádek a směrovalo všechny zpátky, ale moc se jim to nedařilo. Všichni byli příliš vyděšení a zpanikaření, než aby je poslechli. Každý se staral jen o sebe.</p>
<p>Tedy všichni kromě Lissy.</p>
<p>K mému úžasu ona překvapená nebyla.</p>
<p>Ona ten výbuch čekala.</p>
<p>Nerozběhla se pryč, přestože do ní lidi strkali. Když sochy explodovaly, zůstala stát jako přikovaná a sledovala tu spoušť. Vlastně se tvářila, jako by sledovala, jestli snad někdo v davu neutrpěl zranění. Pokud se ale někdo zranil, způsobil to ten zmatek, který vypukl.</p>
<p>Lissa se spokojeně otočila a vydala se směrem, kudy prchala většina. Kráčela, zatímco všichni ostatní běželi. Ušla jen kousek, když spatřila skupinu zachmuřených strážců spěchajících ke kostelu. Někteří z nich se zastavili, aby pomohli těm lidem na útěku, ale většina jich běžela dál na místo katastrofy, aby zjistili, co se tu vlastně stalo.</p>
<p>Lissa se znovu zastavila a zezadu do ní vrazil nějaký chlápek, ale ona ten náraz sotva pocítila. Schválně pozorovala strážce a počítala je. Pak se dala znovu do pohybu. Její skryté myšlenky se mi teď začínaly odhalovat. Konečně jsem viděla kousky jejího plánu, který přede mnou tak pečlivě tajila. Byla potěšena. A taky nervózní. Ale hlavně se cítila –</p>
<p>Rozruch ve vězení mě násilím strhl zpátky do mé vlastní hlavy. Obvyklé ticho náhle pominulo a namísto toho se všude ozývaly rány a výkřiky. Vyskočila jsem z postele a přitiskla se k mřížím, abych viděla, co se děje. Má snad tahle budova taky vybuchnout? Ze své cely jsem viděla jen kousek chodby, neviděla jsem ji celou, ani vchod. Každopádně jsem ale uviděla strážce, kteří obvykle stojí na vzdáleném konci chodby. Teď proběhli kolem mě.</p>
<p>Netušila jsem, co to pro mě znamená, a v duchu jsem se připravila jak na nepřítele, tak na přítele. Předpokládala jsem, že útoky vyvolala nějaká politická skupina, která se postavila proti morojské vládě. Rozhlédla jsem se po své cele a tiše zanadávala. Přála jsem mít tady cokoli, čím bych se mohla bránit. Ale měla jsem jen knihu od Abeho, což moc dobrá zbraň není. Kdyby byl opravdu takový machr, jak ze sebe dělá, mohl mi do té knihy něco podstrčit. Nebo mi mohl dát nějakou tlustší, třeba <emphasis>Vojnu a mír.</emphasis></p>
<p>Hlasité zvuky utichly a vzápětí jsem uslyšela, jak se ke mně blíží něčí kroky. Zaťala jsem ruce v pěst a odstoupila dozadu, připravená bránit se proti komukoli.</p>
<p>Ukázalo se, že ten „kdokoli“ je Eddie Castile. A Michail Tanner.</p>
<p>Svoje kamarády jsem tu opravdu nečekala. Eddieho jsem znala už z Akademie svatého Vladimíra. Taky byl čerstvým strážcem jako já a prožil se mnou spoustu mých dobrodružství včetně osvobození Viktora Daškova z vězení. Michail byl starší než my, bylo mu kolem pětadvaceti. Pomáhal nám zachránit Dimitrije, protože doufal, že by mohl zachránit Soňu Karpovou – ženu, kterou miloval a která se pak stala Strigojkou. Dívala jsem se z jednoho na druhého.</p>
<p>„Co se děje?“ chtěla jsem vědět.</p>
<p>„Rád tě vidím,“ prohlásil Eddie. Byl celý zpocený a uřícený. Pár narudlých fleků v jeho obličeji prozrazovalo, že dnes patrně dostal od někoho pěstí. V ruce svíral zbraň, která byla součástí strážcovské výzbroje. Byl to obušek, který sloužil k útoku, aniž by se jím dal někdo zabít. Michail ovšem měl něco mnohem cennějšího: kartu a klíč od mé cely.</p>
<p>Moji kamarádi mě přišli osvobodit z vězení. Neuvěřitelné. Takovéhle šílenosti jsou obvykle <emphasis>mojí</emphasis> specialitou.</p>
<p>„Vy dva jste…“ Zamračila jsem se. Pomyšlení na útěk mě nadchlo, ale netušila jsem, jak se pak odtud dostat. Tu potyčku se strážci, kterou jsem před chvílí slyšela, zjevně vyvolali oni. Dostat se sem pro ně jistě taky nebylo nic snadného. „Vy dva jste sejmuli všechny strážce v týhle budově?“</p>
<p>Michail odemkl dveře a já už nemarnila ani vteřinu a vyběhla jsem ven. Po té době, kdy jsem se cítila v sevření a všechno mě dusilo, mi připadalo, jako bych stála na vrcholku hory a cítila kolem sebe vítr a otevřený prostor.</p>
<p>„Rose, v téhle budově nejsou žádní strážci. No, možná jeden. A tihle.“ Eddie ukázal směrem, kde se před chvíli bojovalo. Předpokládala jsem, že tam teď leží v bezvědomí. Moji kamarádi určitě žádného z nich nezabili.</p>
<p>Ostatní běželi ven, podívat se, co tam vybouchlo, uvědomila jsem si. Jednotlivé dílky mi do sebe začaly zapadat. Lissa vůbec nebyla překvapená tím, co se stalo. „Ale ne. Christian použil svou magii, aby zničil starý morojský památky?“</p>
<p>„Samozřejmě, že ne,“ řekl Eddie. Zatvářil se šokovaně, že mě vůbec mohlo napadnout něco tak strašného. „Kdyby to udělal, ostatní ohnivci by to mohli poznat.“</p>
<p>„Tak to je teda něco,“ poznamenala jsem. Měla jsem víc důvěřovat jejich zdravému rozumu.</p>
<p>Nebo možná ne.</p>
<p>„Použili jsme C4,“ objasnil Michail.</p>
<p>„Kde jste proboha…“</p>
<p>Jazyk se mi přilepil na patro, když jsem spatřila, kdo stojí na konci chodby. Dimitrij.</p>
<p>Bylo hrozné, když jsem během svého uvěznění nevěděla, co se s ním děje. To, co jsem se dověděla od Christiana a Taši, mě jen navnadilo. A teď jsem tady měla odpověď. Dimitrij postával u vchodu v celé své výšce přes sto devadesát centimetrů a vypadal jako bůh, který všem nahání strach. Svýma pronikavýma hnědýma očima zkoumal okolí. Byl napjatý a připravený okamžitě se vrhnout do boje. Tvářil se soustředěně a jeho pohled byl plný vášně. Nemohla jsem uvěřit, jak ho někdo může pokládat za Strigoje. Z Dimitrije sršel život a energie. Když jsem ho tam teď viděla, vybavila jsem si, jak se za mě postavil při mém zatčení. Tvářil se úplně stejně. Tenhle výraz jsem u něj viděla už hodněkrát. Lidé se ho obávali a zároveň ho obdivovali. A já ho milovala.</p>
<p>„Ty jsi tady taky?“ Snažila jsem se připomenout si, že moje romantická minulost není to nejdůležitější na světě. „Ty nejsi v domácím vězení?“</p>
<p>„Utekl,“ vysvětlil Eddie významně. Pochopila jsem, co mi tím chtěl naznačit – že on a Michail pomohli Dimitrijovi k útěku. „Tohle by přece lidi očekávali od zlýho chlapa, který je nejspíš pořád Strigojem, ne?“</p>
<p>„Ty bys taky čekala, že ti pomůže utéct,“ dodal Michail, který se té hry urychleně chytil. „Zejména když vezmeme v úvahu, jak za tebe minulý týden bojoval. Jen by spíš všichni čekali, že tě přijde osvobodit sám. Ne s námi.“</p>
<p>Dimitrij nic neříkal. Stále pečlivě zkoumal pohledem okolí, ale i mě. Chtěl se ujistit, že jsem v pořádku a nezraněná. Vypadal, že se mu ulevilo, když viděl, že mi nic není.</p>
<p>„Jdeme,“ zavelel nakonec. „Nemáme moc času.“ To bylo pochopitelné, ale detaily tohohle „geniálního“ plánu mých kamarádů mi stále unikaly.</p>
<p>„Ani náhodou si nebudou myslet, že mě osvobodil úplně sám!“ vykřikla jsem, když mi konečně došlo, co se mi Michail pokouší naznačit. Osvobodili Dimitrije, aby měli pachatele, který dopomohl k útěku zase mně. Ukázala jsem na strážce, který ležel v bezvědomí na zemi. „Viděli vaše obličeje.“</p>
<p>„Ani ne,“ ozval se další hlas. „Ne po menší amnézii vyvolaný éterem. Až se probudí, budou si pamatovat jen toho chlápka z Ruska. Bez urážky.“</p>
<p>„Nic se nestalo,“ ujistil Dimitrij Adriana. Ten právě vešel do chodby.</p>
<p>Vykulila jsem oči a snažila se nemít otevřenou pusu. Byli tu pohromadě, oba muži mého života. Adrian nevypadal, že by byl schopen vrhnout se na někoho pěstmi, ale působil vážně a byl ve střehu, stejně jako ostatní přítomní bojovníci. Jeho milé oči byly jasné a bystré. Vtom mi to došlo. Vůbec nevypadal opile. Takže tu opilost taky jen hrál? Nebo se začal ovládat? Tak jako tak to na mojí tváři vykouzlilo úsměv.</p>
<p>„Lissa lhala tvojí mámě,“ oznámila jsem mu. „Prý se někde válíš opilej.“</p>
<p>Obdařil mě jedním ze svých cynických úsměvů. „To by teď nejspíš bylo chytřejší a příjemnější. A naštěstí si všichni myslí, že právě to dělám.“</p>
<p>„Musíme jít,“ pobídl nás Dimitrij.</p>
<p>Otočili jsme se k němu a rázem jsme přestali vtipkovat. Z Dimitrije čišelo staré známé odhodlání, které vyvolávalo dojem, že dokáže všechno na světě a vždycky zvítězí – odhodlání, díky němuž ho lidé bez sebemenšího váhání následovali. Michail i Eddie se tvářili tak, že bylo jasné, že i na ně působí stejně. Mně to taky připadalo přirozené. Dokonce i Adrian vypadal, že Dimitrijovi věří. V tu chvíli jsem Adriana obdivovala za to, že zapomněl na svou žárlivost, a taky za to, že takhle riskuje. Obzvlášť když nejednou zdůrazňoval, že se nechce účastnit žádných nebezpečných dobrodružství a používat při nich svoje schopnosti ovládání éteru. Třeba v Las Vegas s námi všude chodil jen jako pozorovatel. Samozřejmě taky neustále pil, ale v tom nejspíš žádný rozdíl nebyl.</p>
<p>Vykročila jsem vpřed, ale Adrian natáhl ruku, aby mě zarazil. „Počkej. Než s námi půjdeš, musíš něco vědět.“ Dimitrij začal protestovat a oči se mu leskly netrpělivostí. „Musí to vědět,“ namítl Adrian a zpříma se zahleděl Dimitrijovi do očí. „Rose, jestli utečeš…, víceméně tím potvrdíš, že jsi vinna. Budeš uprchlice. Pokud tě strážci najdou, nebude třeba žádný soud ani rozsudek, rovnou tě zabijou na místě.“</p>
<p>Upřely se na mě čtyři páry očí a já si naplno uvědomila, co to znamená. Jestliže teď uteču a dopadnou mě, zcela určitě umřu. Pokud zůstanu, mám aspoň nepatrnou naději, že za tu krátkou dobu, která zbývá do mého soudu, objevíme nějaký důkaz, který by mě mohl zachránit. Není to nemožné. Jenže když se nic nenajde, s největší pravděpodobností mě odsoudí k smrti. Obě možnosti byly jako sázka do loterie. Každá z nich s sebou nesla velikou pravděpodobnost, že přijdu o život.</p>
<p>Adrian se tvářil stejně rozporuplně jako já. Oba jsme věděli, že žádnou lepší možnost nemám. Prostě měl o mě strach a chtěl, abych věděla, co riskuju. Ale Dimitrij…, z jeho pohledu to bylo bez debat. Poznala jsem to z jeho výrazu. Vždycky zastával názor, že by se člověk měl zachovat správně. Jenže v tomhle případě? S tak mizernou pravděpodobností, že se objeví nový důkaz? Je lepší riskovat život na útěku, a když má člověk čelit smrti, je lepší zemřít v boji.</p>
<p><emphasis>Moje smrt není zapsaná v kalendáři.</emphasis></p>
<p>„Jdeme,“ řekla jsem.</p>
<p>Vyběhli jsme z budovy a dál postupovali co nejrychleji. Nemohla jsem si pomoct a řekla jsem Adrianovi: „Musels vynaložit hodně éteru, abys strážcům vnukl takovou iluzi.“</p>
<p>„To jo,“ připustil. „A vážně nemám tolik síly, abych to vydržel moc dlouho. Lissa by nejspíš dokázala přesvědčit tucet strážců, že viděli ducha. Ale já? Já dokážu leda to, aby jich pár zapomnělo na Eddieho a Michaila. Proto tam musel být někdo, kdo přiláká jejich pozornost, a Dimitrij byl ideální návnada.“</p>
<p>„Děkuju.“ Něžně jsem mu stiskla ruku a proběhla mezi námi vlna tepla. Už jsem se neobtěžovala mu připomínat, že ještě zdaleka nejsem na svobodě. Pak by si nepřipadal jako takový hrdina. Čeká nás ještě spousta překážek, ale přesto jsem oceňovala, že se do toho takhle vložil a respektoval moje rozhodnutí přijmout plán na útěk.</p>
<p>Adrian se na mě dlouze zadíval. „Jasně, a to mám bejt cvok, viď?“ V jeho očích jsem viděla hluboký cit. „Není toho moc, co bych pro tebe neudělal. A čím hloupější to je, tím líp.“</p>
<p>Vyšli jsme do přízemí a já uviděla, že Eddie měl s ostrahou pravdu. Chodby i místnosti byly liduprázdné. Aniž bychom se ohlédli, vyběhli jsme ven. Čerstvý vzduch jako by mi vlil do žil novou energii.</p>
<p>„Co teď?“ zeptala jsem se svých zachránců.</p>
<p>„Teď tě naložíme do auta,“ oznámil mi Eddie.</p>
<p>Garáže odtud nebyly daleko, ale na druhou stranu nebyly ani nijak zvlášť blízko. „To musíme ujít slušnou dálku přes otevřený prostranství,“ řekla jsem. Můj problém, který byl zcela zjevný, jsem ani nevytahovala: pokud mě uvidí, zabijou mě.</p>
<p>„Používám éter, aby nás nikdo nepoznal a nemohl nás potom popsat,“ vysvětlil Adrian. Další zkouška jeho magických schopností. Víc už by asi nezvládl. „Nikdo nás nepozná, pokud se nezastaví a nebude zírat přímo na nás.“</p>
<p>„Což pravděpodobně nebude,“ dodal Michail. „Pokud si nás někdo vůbec všimne. Všichni se teď příliš bojí sami o sebe, než aby v tomhle chaosu věnovali pozornost ostatním.“</p>
<p>Jak jsem se tak venku rozhlížela, došlo mi, že má pravdu. Budova, kde se nacházela věznice, byla daleko od kostela, ale lidé, kteří odtamtud prchali, už dorazili až do téhle části královského dvora. Někteří běželi do svých domovů. Jiní hledali strážce v naději, že je ochrání. A další…, další spěchali stejným směrem jako my – ke garážím.</p>
<p>„Jsou moc vyděšení na to, aby se odhodlali opustit dvůr,“ poznamenala jsem. Naše skupinka se pohybovala tak rychle, jak jen s Adrianem mohla. Neměl takovou fyzičku jako my dhampýři. „V garážích bude nával.“ Dvorní vozidla i auta návštěvníků parkovala na stejném místě.</p>
<p>„To nám právě pomůže,“ prohlásil Michail. „Bude tam větší zmatek.“</p>
<p>Když se toho kolem mě dělo tolik, nemohla jsem pořádně zkontrolovat Lissu. Jen letmo jsem se dotkla pouta a zjistila, že je v bezpečí v paláci.</p>
<p>„Co celou tu dobu dělala Lissa?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Věřte mi, že jsem byla šťastná, že se do tohohle mého útěku z vězení nezapletla. Ale jak už řekl Adrian, její schopnosti ovládat éter byly mnohem lepší než ty jeho. A jak jsem se na to dívala zpětně, bylo mi jasné, že o tomhle plánu musela vědět. To bylo to její tajemství.</p>
<p>„Lissa musí zůstat nevinná. Nikdo si ji nesmí spojovat s tvým útěkem nebo s výbuchem,“ odvětil Dimitrij s pohledem upřeným před sebe. Mluvil pevným tónem. Pořád na ni pohlížel jako na svou spasitelku. „Musí zůstat všem na očích s ostatními královskými. A stejně tak Christian.“ Téměř se usmál. Téměř. „Když něco vyletí do povětří, ti dva by byli první, koho by všichni podezírali.“</p>
<p>„Strážci je ale podezírat nebudou, když zjistí, že explozi nezpůsobila magie,“ zahučela jsem. Vzpomněla jsem si na to, co řekl Michail. „A kde jste vůbec sebrali C4? Vojenský trhaviny jsou extrém dokonce i na vás.“</p>
<p>Nikdo mi neodpověděl, protože nám do cesty náhle skočili tři strážci. U kostela evidentně nebyli úplně všichni. Dimitrij a já jsme šli v čele naší skupinky a pohybovali jsme se jako jeden, stejně jako když jsme spolu byli v bitvě. Adrian řekl, že iluze, kterou přetáhl přes naši skupinku, nevydrží, pokud se na nás někdo zadívá přímo. Chtěla jsem zajistit, že Dimitrij a já budeme v čele, kdyby došlo ke střetu, aby ti strážci nepoznali nikoho dalšího. Bez váhání jsem se vrhla do boje, obranné instinkty se ve mně probudily okamžitě. Během té milisekundy jsem si ale uvědomila, co to vlastně dělám.</p>
<p>Dřív už jsem taky bojovala se strážci a pokaždé jsem z toho měla výčitky svědomí. Vrhla jsem se na ty ve vězení Tarasov a pak na královniny strážce, když mě přišli zatknout. Žádného z nich jsem neznala. Věděla jsem jenom, že jsou to moji kolegové…, jenže teď? Teď jsem před sebou měla ten nejobtížnější úkol v životě, ačkoli se to na první pohled nezdálo. Tři strážci proti mně a Dimitrijovi jsou nic. Problémem ale bylo, že tyhle strážce jsem <emphasis>znala</emphasis>. Se dvěma jsem se seznámila krátce po maturitě. Pracovali u dvora a vždycky se ke mně chovali hezky. Třetí z nich nebyla jen povrchní známá – byla to moje kamarádka. Meredith, jedna z mála dívek na Akademii svatého Vladimíra. V jejích očích jsem viděla zmatek, který naprosto odrážel ten můj. Taky jí to připadalo špatné. Jenže teď byla strážkyní a stejně jako já v sobě měla smysl pro povinnost, který jí od dětství vštěpovali. Věřila, že jsem zločinec. A teď viděla, že jsem na svobodě a útočím. Postupy jí diktovaly, že mě má okamžitě sejmout, a já jsem upřímně ani nic jiného nečekala. Kdyby naše role byly obrácené, udělala bych to taky. Tohle byla otázka života a smrti.</p>
<p>Dimitrij bojoval s druhými dvěma strážci a byl stejně rychlý a neuvěřitelně dobrý jako vždycky. Meredith a já jsme šly jedna po druhé. Nejprve se mě pokusila povalit. Využila celé své váhy a nejspíš doufala, že mě udrží na zemi, dokud jí někdo nepomůže. Jenže já byla silnější. To přece musela vědět. Kolikrát jsme spolu trénovaly boj ve školní tělocvičně? Skoro pokaždé jsem vyhrála. A tohle nebyla hra ani trénink. Odrazila jsem její útok a udeřila ji ze strany do čelisti. Jen jsem se modlila, abych jí nic nezlomila. I když ji to bolelo, rvala se dál. Jenže já jsem opět vítězila. Popadla jsem ji za ramena a strhla ji k zemi. Tvrdě se bouchla hlavou o zem, ale zůstala při vědomí. Nevěděla jsem, jestli za to mám být vděčná, nebo ne. Sevřela jsem jí pevně hrdlo a tiskla, dokud nezavřela oči. Pustila jsem ji v momentě, kdy jsem si byla jistá, že ztratila vědomí. Srdce se mi z toho svíralo.</p>
<p>Ohlédla jsem se a zjistila, že Dimitrij své protivníky už také přemohl. Naše skupinka se dala zase do pohybu, jako by se nic nestalo. Ohlédla jsem se po Eddiem a uvědomovala si, že se tvářím strašně lítostivě. On taky vypadal, že to těžce nese, ale spěchal mě uklidnit.</p>
<p>„Udělalas, co jsi musela,“ prohlásil. „Bude v pořádku. Trochu pomlácená, ale v pořádku.“</p>
<p>„Praštila jsem ji tvrdě.“</p>
<p>„Doktoři si s otřesem mozku poradí. Sakra, kolikrát se to stalo nám při tréninku?“</p>
<p>Doufala jsem, že má pravdu. Hranice mezi tím, co je správné a co špatné, byla čím dál víc matoucí. Jediná dobrá věc na tom byla, že Meredith byla tak vedle z toho, že mě viděla, že si nejspíš nevšimla Eddieho a ostatních. Při boji postávali vzadu zahaleni závojem Adrianovy magie, zatímco pozornost jsem vzbuzovala jen já a Dimitrij.</p>
<p>Konečně jsme došli ke garážím, kde bylo skutečně mnohem víc lidí než obvykle. Někteří Morojové už odjížděli. Jedna královská začala hystericky vyvádět, protože její řidič měl u sebe klíčky od auta a ona nevěděla, kde je. Křičela na kolemjdoucí, jestli by ji někdo neodvezl.</p>
<p>Dimitrij nás vedl vpřed, aniž by zaváhal. Přesně věděl, kam jdeme. Uvědomila jsem si, že vše museli pečlivě naplánovat. Většinu z toho patrně zařídili včera. Proč to přede mnou Lissa tajila? Nebylo by pro mě lepší, kdybych znala podrobnosti jejich plánu?</p>
<p>Prodírali jsme se mezi lidmi k té nejvzdálenější garáži. Před ní stála obyčejná šedá Honda Civic. U ní postával muž a se založenýma rukama zkoumal čelní sklo. Jakmile nás uslyšel, otočil se.</p>
<p>„Abe!“ vykřikla jsem.</p>
<p>Můj proslulý otec mě obdařil jedním ze svých okouzlujících úsměvů, které by člověka zlákaly do záhuby.</p>
<p>„Co tady děláš?“ vybuchl Dimitrij. „Budeš taky na seznamu podezřelých! Máš se držet v pozadí s ostatními.“</p>
<p>Abe pokrčil rameny. Bral ten Dimitrijův vzteklý výlev pozoruhodně klidně. „Vasilisa zajistí, že pár lidí v paláci odpřisáhne, že mě tam v inkriminované době viděli.“ Upřel na mě své tmavé oči. „Navíc bych nemohl odejít a nerozloučit se s tebou, že?“</p>
<p>Zoufale jsem potřásla hlavou. „Tohle všechno je součástí tvýho plánu jakožto mýho právníka? Nevybavuju si, že by do výuky práv patřily výbuchy.“</p>
<p>„Jsem si jistý, že Damon Tarus se to ve škole neučil.“ Abe se nepřestával usmívat. „Říkal jsem ti to, Rose. Nepůjdeš na popravu – dokonce ani před soud, pokud s tím můžu něco udělat.“ Odmlčel se. „Což samozřejmě můžu.“</p>
<p>Zaváhal a pohlédl na auto. Dimitrij už u něj stál s klíčky v ruce a vypadal dost netrpělivě. Vybavila jsem si Adrianova slova.</p>
<p>„Když uteču, jenom tím všem potvrdím svou vinu.“</p>
<p>„Beztak už si všichni myslí, že jsi vinná,“ prohlásil Abe. „A to, že by sis ještě nějaký čas pobyla v cele, na tom nic nezmění. Tvůj útěk nám jenom zajistí víc času, abychom našli důkaz, aniž bychom se museli děsit toho, jak málo času zbývá do tvé popravy.“</p>
<p>„A co přesně děláš?“</p>
<p>„Dokazuje tvou nevinu,“ vložil se do toho Adrian. „Lépe řečeno, snaží se dokázat, žes nezabila mou tetu. Už nějakou dobu totiž vím, že nejsi žádný neviňátko.“</p>
<p>„Cože? Snad se nepokoušíte zničit důkazy?“ zeptala jsem se a ignorovala to rýpnutí.</p>
<p>„Ne,“ řekl Eddie. „Musíme zjistit, kdo královnu doopravdy zabil.“</p>
<p>„Vy byste se do toho neměli míchat, když už jsem na svobodě. To je můj problém. Proto jste mě přece dostali ven.“</p>
<p>„To je problém, který nemůžeš vyřešit, dokud jsi u dvora,“ oznámil mi Abe. „Potřebujeme, abys byla pryč a v bezpečí.“</p>
<p>„Jo, ale…“</p>
<p>„Marníme čas dohadováním,“ utnul mě Dimitrij. Střelil pohledem ke garážím. Pořád tam chaoticky pobíhalo hodně lidí, kteří byli příliš pohrouženi do vlastních starostí, než aby si nás všímali. To Dimitrije neznepokojovalo. Podal mi stříbrný kůl a já se neptala proč. Byla to zbraň, něco, co můžu použít v boji. „Vím, že teď to vypadá, že je tu zmatek nad zmatek, ale byla bys překvapená, jak rychle tu strážci zavedou pořádek. A až se tu objeví, okamžitě to tady uzavřou.“</p>
<p>„To nebudou muset,“ řekla jsem pomalu a mysl mi pracovala naplno. „Už tak budeme mít problém dostat se z dvora. Zastaví nás – pokud se vůbec dostaneme k bráně. Bude tam zácpa na kilometry!“</p>
<p>„To je jedno,“ zabručel Abe a zadíval se na svoje prsty. „Zařídil jsem, že na jižní straně zdi se pro vás brzy otevře nová ‚brána‘.“</p>
<p>Začalo mi to docházet. „Panebože! To tys sehnal C4.“</p>
<p>„V tvém podání to zní velice jednoduše,“ řekl a zamračil se. „Shání se dost těžko.“</p>
<p>Dimitrijova trpělivost byla u konce. „Poslyšte: Rose musí <emphasis>okamžitě</emphasis> odjet. Je v nebezpečí. Když budu muset, klidně ji odtud odtáhnu.“</p>
<p>„Nemusíš jezdit se mnou,“ vyjela jsem po něm, protože se mě to tak trochu dotklo. Vzpomněla jsem si na naši nedávnou hádku. Dimitrij mi tehdy řekl, že mě nemůže milovat a dokonce se mnou už ani nechce kamarádit. „Já se o sebe postarám. Nikdo další se nemusí dostat do průšvihu. Dej mi klíčky.“</p>
<p>Namísto toho mě zpražil pohledem, který jasně prozrazoval, že mu moje chování připadá směšné. Jako bychom byli na vyučování na Akademii.</p>
<p>„Rose, já se už do většího průšvihu dostat nemůžu. Na někoho musí padnout vina za tvůj útěk a já jsem ta nejlepší volba.“ Tím jsem si nebyla tak docela jistá. Pokud Taťána skutečně někoho přesvědčila, že Dimitrij nepředstavuje žádnou hrozbu, touhle eskapádou si všechno pokazí.</p>
<p>„Běž,“ řekl Eddie a překvapil mě, když mě spěšně objal. „Budeme v kontaktu přes Lissu.“ Vtom jsem si uvědomila, že s nimi svádím předem prohraný boj. Opravdu nastal čas odejít.</p>
<p>Michaila jsem objala taky a do ucha jsem mu pošeptala: „Děkuju. Moc ti děkuju, žes mi pomohl. Přísahám, že ji najdu. Najdeme Soňu.“ Obdařil mě svým typickým smutným úsměvem, ale nic neřekl.</p>
<p>Nejtěžší loučení bylo s Adrianem. Bylo na něm znát, že i pro něj je to těžké, ačkoli se usmíval. Nemohl mít radost z toho, že odjíždím s Dimitrijem. Objímali jsme se o něco déle než s ostatními. Něžně mě políbil na rty. Bylo mi skoro až do pláče z toho, jak statečně si dnes večer počínal. Přála jsem si, aby mohl jít se mnou, jenže jsem dobře věděla, že tady bude v bezpečí.</p>
<p>„Adriane, děkuju za…“</p>
<p>Zdvihl ruku. „Tohle není sbohem, malá dhampýrko. Uvidíme se ve tvých snech.“</p>
<p>„Pokud ovšem zůstaneš střízlivej.“</p>
<p>Mrkl na mě. „Kvůli tobě se o to pokusím.“</p>
<p>Přerušil nás ohlušující rachot a napravo jsme zahlédli záblesk světla. Lidé u vedlejších garáží vykřikli.</p>
<p>„Támhle. Vidíte?“ upozornil Abe, zjevně potěšen sám sebou. „Nová brána. Dokonalé načasování.“</p>
<p>Váhavě jsem ho objala a udivilo mě, že se hned neodtáhl. Usmíval se na mě… přátelsky. „Dcero moje,“ prohlásil. „Je ti osmnáct a už jsi byla obviněna z vraždy, pomáhala jsi zločincům a zabilas víc Strigojů než většina strážců za celý život vůbec viděla.“ Odmlčel se. „Nemohl bych na tebe být pyšnější.“</p>
<p>Obrátila jsem oči v sloup. „Sbohem, starý pane. A díky.“ Neobtěžovala jsem se s tím, abych se ho vyptávala na tu část o zločincích. Abe nebyl hloupý. Poté, co jsem se ho vyptávala na vězení, do něhož vzápětí kdosi pronikl, pravděpodobně si dal dohromady, kdo stojí za útěkem Viktora Daškova.</p>
<p>A pak už jsem seděla s Dimitrijem v autě a jeli jsme k Abeho „nové bráně“. Litovala jsem, že jsem se nemohla rozloučit s Lissou. Díky poutu se nikdy nemůžeme doopravdy rozdělit, ale komunikaci tváří v tvář se to pochopitelně nevyrovná. Přesto jsem byla ráda, že vím, že je v bezpečí a že ji nikdo nebude spojovat s mým útěkem. Nebo jsem v to alespoň doufala.</p>
<p>Jako vždy řídil Dimitrij a mně to jako vždy připadlo totálně nespravedlivé. Když jsem byla jeho studentkou, bylo to něco jiného, ale teď? Copak se toho volantu nikdy nevzdá? Teď ovšem nebyla vhodná chvíle se o tom bavit – zejména proto, že jsem nepředpokládala, že spolu zůstaneme dlouho.</p>
<p>Pár lidí se přišlo podívat, proč vybouchla zeď, ale zatím se neobjevil žádný strážce. Dimitrij projel dírou stejně obdivuhodně rychle jako Eddie, když jsme prchali z věznice Tarasov. Až na to, že honda si s hrbolatým travnatým terénem neporadila tak dobře jako SUV na Aljašce. Problém s touhle únikovou cestou spočíval v tom, že tudy pochopitelně nevedla žádná silnice. To bylo i nad Abeho schopnosti.</p>
<p>„Proč prcháme v hondě?“ dotázala jsem se. „To není zrovna teréňák.“</p>
<p>Dimitrij na mě ani nepohlédl, dál uháněl po nerovném terénu směrem k nějaké cestě. „Protože tohle jsou tady ta nejběžnější auta, takže nepřilákáme pozornost. A tohle by měl být jediný problematický kus cesty, který musíme zdolat. Jakmile se dostaneme na silnici, šlápneme na to, abychom se co nejrychleji dostali co nejdál od královského dvora – samozřejmě než někde odložíme auto.“</p>
<p>„Odložíme…“ Zavrtěla jsem hlavou a nechala to bez komentáře. Dojeli jsme na polní cestu, která mi po tom prvním úseku připadala jako nejhladší dálnice. „Hele, teď když už jsme odtamtud vypadli, chci, abys věděl, že to myslím vážně. Nemusíš jezdit se mnou. Oceňuju, žes mi pomohl zdrhnout. Vážně. Ale když se budeš poflakovat se mnou, nijak ti to neprospěje. Po mně půjdou víc než po tobě. Když odejdeš, můžeš žít někde u lidí a nikdo s tebou nebude zacházet jako s pokusným králíkem. Možná by ses dokonce mohl vrátit ke dvoru. Taša by se za tebe jistě přimluvila.“</p>
<p>Dimitrij dlouho neodpovídal. Dohánělo mě to k šílenství. Nejsem zrovna typ, co dobře snáší mlčení. Vždycky jsem si radši povídala, abych nějak zaplnila ticho. Navíc čím déle jsem v autě seděla, tím víc jsem si uvědomovala, že <emphasis>jsem sama s Dimitrijem</emphasis>. Opravdu jsme byli poprvé sami od doby, co se znovu stal dhampýrem. Připadala jsem si jako blázen, ale přes veškeré nebezpečí, které nám hrozilo…, jsem z něj pořád byla vedle. Na jeho blízkosti bylo něco tak strašně silného. Možná mi ale jen adrenalin zatemnil mozek.</p>
<p>Ať už to způsobilo cokoli, z míry mě vyvádělo něco víc než jen jeho vizáž, ačkoli ta také. Jeho vlasy, jeho obličej, jeho blízkost, jeho vůně… Všechno jsem to vnímala a krev mi z toho vřela v žilách. Obdivovala jsem ho, jak vedl svou malou armádu, aby mě osvobodil z vězení. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč na mě tak silně působí. Znovu jsem viděla toho starého Dimitrije, o kterém jsem si myslela, že už se nikdy nevrátí. A vrátil se.</p>
<p>Po dlouhé chvíli Dimitrij konečně odpověděl. „Neopustím tě. A žádný z tvých logických argumentů nezabere. A jestli se pokusíš mi utéct, najdu si tě.“</p>
<p>O tom jsem vůbec nepochybovala. Tím ale byla celá ta situace ještě zmatenější. „Ale proč? Já tě s sebou nechci.“ Pořád jsem cítila, jak mě přitahuje, ale to nic neměnilo na tom, že mi hrozně ublížil, když se se mnou rozešel. Odmítl mě a já si musela obrnit srdce, abych pokročila ve vztahu s Adrianem. Teď se mi zdálo nemožné, že bych někdy mohla očistit své jméno a vést normální život, ale pokud to někdy bude možné, chci být schopná vrátit se k Adrianovi s otevřenou náručí.</p>
<p>„Nezáleží na tom, co chceš,“ prohlásil. „Ani na tom, co chci já.“ Au. „Lissa mě požádala, abych tě chránil.“</p>
<p>„Hele, nepotřebuju, aby mě někdo…“</p>
<p>„A já si za svým slovem stojím,“ přerušil mě. „Přísahal jsem, že jí budu sloužit a pomáhat po zbytek svého života. Udělám cokoli, oč mě požádá. A když chce, abych ti dělal bodyguarda, tak to tak bude.“ Nebezpečně na mě pohlédl. „V žádném případě se mě v dohledné době nezbavíš.“<image xlink:href="#_6.jpg" />PĚT</p>
<p>Zbavit se Dimitrije příliš nekorespondovalo s naší romantickou minulostí. Myslela jsem to upřímně, když jsem mu řekla, že nechci, aby se kvůli mně dostal do maléru. Jestli mě strážci najdou, můj osud se nebude moc lišit od toho, čemu jsem čelila ve vězení. Ale Dimitrij? Ten už dělal malé krůčky k tomu, aby ho všichni přijali. Teď si to samozřejmě pokazil, ale pořád ještě měl šanci žít. Kdyby nechtěl žít u dvora nebo ve světě lidí, klidně se mohl vrátit na Sibiř ke své rodině. Tam uprostřed pustiny by ho jistě nikdo nenašel. A vzhledem k tomu, jak semknutá je tamější komunita, udělali by všechno, co by mohli, aby ho před případnými pronásledovateli ukryli. Zůstat se mnou je rozhodně nejhorší možnost ze všech. Musím ho přesvědčit.</p>
<p>„Vím, co si myslíš,“ poznamenal Dimitrij, když už jsme byli na cestě asi hodinu.</p>
<p>Moc jsme spolu nemluvili, oba jsme byli pohrouženi do vlastních myšlenek. Po několika dalších okreskách jsme konečně dojeli na dálnici a v rekordním čase jsme mířili k… no, vlastně jsem neměla ponětí, kam jedeme. Zírala jsem z okna a uvažovala o všech těch katastrofách, které se kolem mě nakupily, a o tom, jak je můžu napravit.</p>
<p>„Co?“ podívala jsem se na něj.</p>
<p>Zdálo se mi, že se trochu usmívá, což mi připadalo absurdní vzhledem k tomu, že se nacházel v nejhorší možné situaci od doby, kdy byl Strigojem.</p>
<p>„A nevyjde ti to,“ dodal. „Plánuješ, jak mi utečeš. Pravděpodobně, až se zastavíme pro benzín. Myslíš si, že budeš mít šanci mi utéct.“</p>
<p>Šílené na tom bylo, že se moje myšlenky skutečně ubíraly podobným směrem. Ten starý Dimitrij byl dobrý parťák na cesty, ale nebyla jsem si jistá, že se mi zamlouvá i jeho stará schopnost uhodnout, na co myslím.</p>
<p>„Tohle je jen ztráta času,“ povzdechla jsem a rozhodila rukama.</p>
<p>„Vážně? Máš snad lepší věci na práci než prchat před lidmi, co tě chtějí popravit? Hlavně mi, prosím tě, zase neříkej, že je to pro mě příliš nebezpečné.“</p>
<p>Vybuchla jsem. „Jde o víc než o tebe. Nemělo by mi záležet jen na tom, jestli uteču. Měla bych něco udělat, abych očistila svoje jméno, a ne se schovávat někde v pustině, nebo kam mě to vlastně vezeš. Odpovědi leží u dvora.“</p>
<p>„A ty máš u dvora spoustu přátel, kteří na tom pracují. Bude to pro ně jednodušší, když budou vědět, že jsi v bezpečí.“</p>
<p>„Chci jenom vědět, proč mi o tom nikdo neřekl. Nebo spíš, proč mi o tom neřekla Lissa. Proč to přede mnou tajila? Nemyslíš, že bych byla k většímu užitku, kdybych s tím počítala předem?“</p>
<p>„My jsme se probojovali do vězení, ne ty,“ opáčil Dimitrij. „Báli jsme se, že kdyby ses o tom dozvěděla, mohla bys nějak dát najevo, že se něco chystá.“</p>
<p>„To nikdy!“</p>
<p>„Pochopitelně ne záměrně. Ale když jsi pod tlakem nebo se bojíš…, tvoji strážci by se zkrátka mohli nějakých náznaků chytit.“</p>
<p>„Fajn. Tak teď, když už jsme venku, můžeš mi říct, kam jedeme? Měla jsem pravdu? Někam do pustiny?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Přimhouřila jsem na něj oči. „Nesnáším, když nevím, co se děje.“</p>
<p>Jeho sotva znatelný úsměv se o trochu rozšířil. „Mám svou osobní teorii, a sice, že čím míň toho víš, tím je pravděpodobnější, že ti zvědavost nedovolí, abys mi utekla.“</p>
<p>„To je k smíchu,“ odvětila jsem, ačkoli mi to vůbec nepřipadalo jako nesmysl. Povzdechla jsem. „Kdy se mi sakra věci tak vymkly z rukou? Kdy jste tady začali velet vy? To já jsem vždycky vymýšlela šílený a neuskutečnitelný plány. Já bych tady měla být generál. A teď jsem sotva pěšák.“</p>
<p>Začal něco povídat, ale náhle strnul a ve tváři se mu objevil obezřetný výraz nebezpečného strážce. Rusky zanadával.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala jsem se. Jeho rozpoložení bylo nakažlivé, takže jsem ihned zapomněla na veškeré šílené plány.</p>
<p>V záblescích světel aut projíždějících kolem nás jsem si všimla, že Dimitrij kouká do zpětného zrcátka. „Někdo nás sleduje. Nečekal jsem, že k tomu dojde tak brzo.“</p>
<p>„Určitě?“ Už se setmělo a na dálnici přibylo aut. Netušila jsem, jak by někdo mohl mezi tolika vozy vysledovat nějaké podezřelé, ale… to byl zkrátka Dimitrij.</p>
<p>Znovu utrousil pár nadávek a přejel o dva pruhy vedle tak ostře, až jsem se musela chytit palubní desky. Tak tak se přitom vyhnul malé dodávce, která svůj nesouhlas dala najevo hlasitým troubením. Z dálnice byl v těch místech sjezd. Dimitrij stihl odbočit na poslední chvíli a jen o chlup minul svodidla. Uslyšela jsem další troubení, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem za námi auto, které nás stejně zběsilým manévrem sledovalo.</p>
<p>„U dvora se to muselo rozkřiknout hezky rychle,“ řekl. „Museli mít někoho, kdo sleduje silnice.“</p>
<p>„Možná bychom se měli vrátit zase na polňačky.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „To je moc pomalé. Tohle by se nestalo, kdybychom už měli jiné auto. Ale našli nás moc brzo. Budeme si muset sehnat jiný vůz. Tohle je největší město, než dojedeme na hranici s Marylandem.“</p>
<p>Na tabuli stálo, že jsme v Harrisburgu v Pensylvánii. Jeli jsme po rušné silnici plné obchodů, a kamkoli jsme odbočili, pronásledovatelé byli pořád za námi. „A jak chceš opatřit nový auto?“ dotázala jsem se obezřetně.</p>
<p>„Poslouchej pozorně,“ řekl a mou otázku vůbec nebral na vědomí. „Je velmi, <emphasis>ve</emphasis><emphasis>lmi</emphasis> důležité, abys udělala přesně to, co ti řeknu. Žádná improvizace. Žádné dohady. V tom autě jsou strážci a v tuto chvíli už nejspíš zburcovali všechny další strážce v okolí – pravděpodobně i lidskou policii.“</p>
<p>„Nezpůsobilo by to náhodou problémy, kdyby nás chytili policajti?“</p>
<p>„Alchymisti by to vyřídili a zajistili, že bychom se dostali zpátky k Morojům.“</p>
<p>Alchymisti. Měla jsem vědět, že se do toho taky zapletou. Je to tajná společnost lidí, kteří pomáhají hájit zájmy Morojů a dhampýrů. Pomáhají nám, abychom zůstávali skryti zrakům veřejnosti. Samozřejmě to ale nedělají jen z čiré dobroty. Považují nás za zlá a nepřirozená stvoření a chtějí zajistit, že zůstaneme na okraji jejich společnosti. A uprchlý „kriminálník“ jako já by pro ně jistě představoval problém, s nímž by chtěli Morojům pomoct.</p>
<p>Když Dimitrij promluvil znovu, jeho hlas byl příkrý a rozkazovačný, ale nedíval se při tom na mě. Sledoval kraje silnice. „Nezáleží na tom, že si myslíš, že každý rozhoduje za tebe, nezáleží na tom, jak nespokojená jsi s touhle situací, přece víš – a já vím, že to víš –, že jsem tě nikdy nezklamal, když nám šlo o život. Dřív jsi mi věřila. Věř mi i teď.“</p>
<p>Chtěla jsem mu říct, že to, co řekl, není tak docela pravda. Zklamal mě. Když ho přemohl Strigoj, když mi ukázal, že není dokonalý, zklamal mě a otřásl mou představou o něm jakožto o bohovi. Ale můj život? Mě dokázal udržet v bezpečí vždycky. Dokonce i když byl Strigojem, nikdy nebyl tak docela přesvědčen, že by mě dokázal zabít. Tu noc, kdy Akademii napadli Strigojové a on se proměnil, mi taky řekl, abych ho poslechla a na nic se nevyptávala. Znamenalo to nechat ho bojovat se Strigoji samotného, ale zvládla jsem to.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila jsem tiše. „Udělám, co řekneš. Ale prosím tě, nemluv se mnou spatra. Už nejsem tvoje studentka. Teď jsme si rovni.“</p>
<p>Odlepil oči od silnice, aby na mě mohl upřít překvapený pohled. „My jsme si vždycky byli rovni, Rozo.“</p>
<p>Když mě oslovil ruskou verzí mého jména, vykolejilo mě to natolik, že jsem nebyla schopná hned zareagovat, ale na tom stejně nezáleželo. Vzápětí už zase řešil náš problém. „Támhle. Vidíš ten nápis KINO?“</p>
<p>Zadívala jsem se podél ulice. Bylo tam tolik restaurací a obchodů, že se jejich světelné nápisy ve tmě slévaly. Konečně jsem uviděla ten, o kterém mluvil. KINO WESTLAND.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tam se sejdeme.“</p>
<p>Máme se rozdělit? Chtěla jsem, aby se naše cesty rozešly, ale ne takhle. Když nám teď hrozilo nebezpečí, náhle se mi nezdálo jako nejlepší nápad rozdělit se. Nicméně jsem slíbila, že se s ním nebudu dohadovat a budu poslouchat.</p>
<p>„Jestli se nevrátím do půlhodiny, zavoláš na tohle číslo a dál pojedeš sama.“ Dimitrij vylovil z kapsy svého kabátu papírek a podal mi ho. Bylo na něm telefonní číslo, které jsem neznala.</p>
<p><emphasis>Jestli se nevrátím do půlhodiny</emphasis>. Ta slova mě natolik šokovala, že jsem se neubránila protestům. „Co tím myslíš, jestli se nevrátíš – áá!“</p>
<p>Dimitrij znovu prudce odbočil, projel na červenou a jen o vlásek se vyhnul dalším autům. Následovalo další troubení, ale tenhle úhybný manévr byl naštěstí natolik rychlý a nečekaný, že s námi naši pronásledovatelé neudrželi krok. Viděla jsem je, jak prosvištěli po hlavní třídě a jak se jim rozsvítila brzdová světla, když hledali nejbližší místo, kde by se mohli otočit.</p>
<p>Dimitrij nás zavezl na malé parkoviště. Bylo plné aut. Podívala jsem se na hodiny, abych si nějak srovnala v hlavě, kolik vlastně je podle lidského času. Skoro osm večer. V morojském světě to znamenalo, že je ráno, ale ve světě lidí právě začínal čas na zábavu. Projel kolem několika vjezdů do obchodního centra a nakonec si jeden vybral. Rychle zaparkoval a vmžiku vystoupil z auta. Neméně rychle jsem ho následovala.</p>
<p>„Tady se rozdělíme,“ řekl a vyběhl ke dveřím. „Běž rychle, ale uvnitř neutíkej, abys na sebe nepřilákala pozornost. Musíš splynout s davem. Projdi to tam a ven vyjdi jakýmkoli východem, jen ne tímhle. Vyjdi s nějakým hloučkem lidí a pak běž ke kinu.“ Vešli jsme do nákupního centra. „Běž!“</p>
<p>Jako by se bál, že zůstanu stát na místě, trochu mě popostrčil k eskalátoru a sám zamířil do hlavního podlaží. Nejradši bych tam zůstala stát, jak mě náhle šokovalo tolik lidí pohromadě, přemíra světla a ruch. Brzy jsem to ale překonala a vydala se k eskalátoru. Byla jsem vytrénovaná, abych reagovala rychle a instinktivně. Tyhle dovednosti jsem si zdokonalila ve škole a potom i na svých cestách a taky s Dimitrijem.</p>
<p>V hlavě se mi okamžitě vynořilo, jak nejlépe uniknout pozornosti. Nejraději bych se samozřejmě rozhlédla a zjistila, jestli mě někdo nesleduje, jenže to by právě pozornost přitáhlo. Aspoň jsem si tedy představovala, že máme před našimi pronásledovateli pár minut náskok. Museli se otočit a pak to tu objet, aby našli naše auto, i když si jistě domysleli, že jsme šli dovnitř. Nepředpokládala jsem, že v Harrisburgu je hodně Morojů, tudíž tu asi nebude ani dost strážců, které by naši pronásledovatelé mohli zmobilizovat. A těch několik málo se bude muset rozdělit – někteří budou prohledávat nákupní centrum a jiní hlídat východy. Těch je tu příliš na to, aby je strážci uhlídali všechny. Moje úniková cesta tedy bude otázkou štěstí.</p>
<p>Šla jsem tak rychle, jak jen bylo rozumné, prodírala se mezi páry, rodinami s kočárky a rozesmátými teenagery. Těm posledním jsem záviděla. Jejich životy mi připadaly ve srovnání s tím mým tak bezproblémové. Taky jsem procházela kolem obchodů uvnitř, jejichž jména jsem matně registrovala: Ann Taylor, Abercrombie, Forever 21… Před sebou jsem viděla střed nákupního centra, kde se sbíhaly všechny chodby. Brzy se budu muset rozhodnout.</p>
<p>Nakoukla jsem do obchodu s doplňky a předstírala, že si vybírám čelenku. Přitom jsem nenápadně koukala ven. Nic zvláštního jsem neviděla. Nikdo se nezastavil, nikdo mě nesledoval. Vedle sekce čelenek byl koš se zlevněnými věcmi, které si slevu na první pohled zasloužily. Jednou z nich byla „dívčí“ odporně růžová kšiltovka s hvězdou vpředu a blýskavými ozdobami. Byla příšerná.</p>
<p>Koupila jsem si ji a byla jsem ráda, že mi strážci při zatčení nesebrali peníze, co jsem měla u sebe. Nejspíš se usnesli, že takovou ubohou částkou bych beztak nikoho nepodplatila. Taky jsem si koupila gumičku do vlasů a neustále jsem přitom sledovala dveře obchodu. Než jsem odešla, sepnula jsem si vlasy a narazila si na ně tu kšiltovku. Bylo hloupé takhle se maskovat, ale podle vlasů by mě každý snadno poznal. Mám je tmavohnědé, skoro až černé, a jelikož jsem si je poslední dobou nestříhala, sahají mi až do půli zad. Tohle a Dimitrijova neobvyklá výška z nás činí dosti podezřelý pár.</p>
<p>Vyšla jsem mezi nakupující a zanedlouho jsem se ocitla ve středu budovy. Nechtěla jsem dát najevo, že váhám, a tak jsem vykročila doleva k obchodu Marcy’s. Hrozně jsem se styděla za tu příšernou čepici a litovala jsem, že jsem neměla víc času, abych si vybrala nějakou stylovější. O pár minut později jsem si všimla strážce a byla jsem rázem vděčná, že jsem si módní doplněk vybrala tak rychle.</p>
<p>Postával u nákupních vozíků a předstíral, že si zaujatě prohlíží kryty na mobily. Poznala jsem ho hned, protože měl typický postoj a navíc při prohlížení pruhovaného krytu na mobil nenápadně sledoval okolí. Dhampýři se vždycky navzájem poznají, když se na sebe podívají pozorněji. Vypadají skoro jako lidi, ale příslušníka své rasy vždycky poznám.</p>
<p>Nedívala jsem se na něj přímo, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Neznala jsem ho, což znamenalo, že nejspíš ani on nezná mě. Pravděpodobně viděl jen moji fotku, takže čekal, že budu mít vlasy rozpuštěné. Tvářila jsem se nevšímavě a pomalým krokem jsem prošla kolem něj. Dívala jsem se do výloh, abych k němu zůstala otočená zády, a taky abych mu dala najevo, že rozhodně nikam nespěchám. Celou tu dobu mi srdce splašeně bušilo v hrudi. Strážci by mě mohli na místě zabít. Udělali by to i v nákupním centru? Nechtěla jsem to zjišťovat.</p>
<p>Sotva jsem se dostala z jeho dohledu, přidala jsem do kroku. Z obchodu Marcy’s vedly samostatné dveře ven a teď bylo jen otázkou štěstí, jestli jsem si vybrala správně, když jsem se rozhodla jít tímhle směrem. Vešla jsem do obchodu, po eskalátoru sjela dolů a zamířila k východu z hlavního podlaží. Všimla jsem si moc hezké kolekce baretů a klobouků. Zastavila jsem se u nich, ne proto, že bych si chtěla vyměnit pokrývku hlavy, ale abych chvilku počkala na skupinku dívek, která se taky chystala vyjít ven.</p>
<p>Vyšly jsme z obchodu společně a moje oči se rychle přizpůsobily změně světla. Kolem bylo plno lidí, ale ani tentokrát jsem nezaznamenala žádnou hrozbu. Holky se zastavily, aby si popovídaly, což mi dalo příležitost nenuceně se od nich oddělit, aniž bych vypadala nějak nápadně. Po pravé straně jsem spatřila rušnou ulici, po níž jsme s Dimitrijem přijeli. Odtud jsem už věděla, kudy se dostat ke kinu. Vydechla jsem úlevou a přešla parkoviště. Přitom jsem stále sledovala okolí.</p>
<p>Čím víc jsem se vzdalovala od nákupního centra, tím méně lidí bylo na parkovišti. Svítilo tam několik lamp, takže tam nebyla úplná tma, ale celé to místo působilo strašidelným dojmem, jak bylo stále tišší a tišší. Původně jsem chtěla zamířit rovnou na ulici a po chodníku dojít ke kinu. Tam bylo dost světla i lidí. Pak jsem ale usoudila, že by to bylo podezřelé. Byla jsem si jistá, že parkoviště přejdu mnohem rychleji, než bych šla po chodníku.</p>
<p>A ukázalo se, že je tomu skutečně tak. Když už jsem před sebou viděla ceduli u kina, zjistila jsem, že mě přece jen někdo sleduje. Kousek před sebou jsem uviděla, že stín pouličního osvětlení nevypadá tak, jak by měl. Byl o něco širší. Někdo se schovával za sloupem. Pochybovala jsem, že by si nějaký strážce zvolil takový úkryt proto, že by doufal, že já nebo Dimitrij půjdeme náhodou kolem. S největší pravděpodobností to bude nějaký zvěd, který mě zahlédl už předtím a teď mě chce přepadnout.</p>
<p>Pokračovala jsem dál a snažila se nezpomalovat, přestože jsem měla napjaté všechny svaly v těle a připravovala se na útok. Já totiž zaútočím jako první. Musím mít situaci pod kontrolou.</p>
<p>Moje chvíle nadešla vteřinu předtím, než by býval zaútočil on. Skočila jsem po něm a hodila ho na auto zaparkované poblíž. Ukázalo se, že je to nějaký dhampýr. Jo – překvapila jsem ho. Překvapení ovšem bylo oboustranné, když se do noci rozezněl alarm auta. Trhla jsem sebou, ale ignorovala jsem to nepříjemné ječení. Svého protivníka jsem udeřila zleva do čelisti a snažila se využít toho, že je přimáčknutý k autu.</p>
<p>Pod nárazem mojí pěsti se bouchl o auto hlavou, ale obdivuhodně rychle se oklepal a pokusil se osvobodit. Byl silnější než já, takže jsem trochu zavrávorala, ale zase ne tolik, abych ztratila rovnováhu. Co mi chybělo na síle, to jsem dohnala rychlostí. Uhnula jsem každému jeho výpadu, ale to mě moc neuspokojovalo. Ten debilní alarm u auta pořád hlasitě ječel, což nakonec přiláká pozornost nějakého strážce nebo člověka.</p>
<p>Vyběhla jsem kolem auta a on za mnou. Zastavili jsme se na opačné straně. Bylo to, jako by si dvě děti hrály na honěnou. Když se snažil předvídat, jakým směrem se pohnu, zrcadlil mé postoje. V šeru jsem si až teď všimla něčeho, co mě překvapilo – na opasku měl pistoli. Krev mi ztuhla v žilách. Strážci jsou cvičeni, aby uměli se střelnými zbraněmi zacházet, ale nenosí je. Naší zbraní je kůl. Koneckonců naší prací je likvidovat Strigoje, a při tom jsou pistole k ničemu. Ale mě? Jo. Pistole by mu jistě ulehčila práci. Jenže měla jsem z něj dojem, že se mu moc nechce ji použít. O alarmu si může každý pomyslet, že někdo do toho auta nedopatřením strčil, ale výstřel? To by hned někdo zavolal policii. Tenhle chlap nebude střílet, pokud to nebude nezbytně nutné. Ale jistě by vystřelil, kdyby neměl jinou možnost. Musím to rychle skončit.</p>
<p>Uskočila jsem k přední straně auta. Pokusil se mě chytit, ale já ho překvapila tím, že jsem vyskočila na kapotu. V tuhle chvíli už se totiž nezdálo, že by alarm mohl houkat ještě hlasitěji. Ve vteřině jsem využila situace a vrhla se na svého protivníka a z té výšky jsem ho už bez problémů strhla k zemi. Dopadla jsem mu na břicho a zůstala na něm ležet, zatímco jsem ho oběma rukama škrtila. Bránil se a snažil se mě ze sebe shodit. Málem se mu to podařilo. Nakonec ho ale přemohl nedostatek kyslíku. Přestal se hýbat a upadl do bezvědomí. Pustila jsem ho.</p>
<p>V tu chvíli jsem si vybavila, jak jsme prchali z královského dvora a já použila tutéž techniku na Meredith. Znovu jsem ji v živých barvách viděla ležet na zemi a cítila jsem se hrozně provinile. Rychle jsem si tu vzpomínku vyhnala z hlavy. Meredith je v pořádku. A tady není. Na ničem z toho teď nezáleží. V tuto chvíli je podstatné jen to, že tenhle chlap je vyřazen ze hry a já odtud musím vypadnout. Hned.</p>
<p>Aniž bych se přesvědčila, jestli sem někdo nejde, rozběhla jsem se přes parkoviště ke kinu. Zastavila jsem se, až když jsem urazila značnou vzdálenost od řvoucího auta, a schovala jsem se za jiné auto. Viděla jsem, že u toho ležícího chlápka zatím nikdo není, ale že v přední části parkoviště poblíž nákupního centra je nějaký rozruch. Nezůstala jsem v úkrytu tak dlouho, abych zjistila, co se tam děje. Ať už jde o cokoli, neznamená to pro mě nic dobrého.</p>
<p>O pár minut později jsem bez dechu doběhla ke kinu. Spíš jsem se bála, než že bych byla vyčerpaná. Ve vytrvalostním běhu jsem byla vážně dobrá, protože jsem ho hodně trénovala díky Dimitrijovi. Ale kde je Dimitrij teď? Kolem popocházeli návštěvníci kina a udiveně si mě měřili, protože jsem po té potyčce nevypadala příliš upraveně. Kupovali si lístky nebo se bavili o filmu, který právě zhlédli, ale Dimitrije jsem nikde neviděla.</p>
<p>Neměla jsem hodinky. Kolik času mohlo uplynout od chvíle, kdy jsme se rozdělili? Půl hodiny jistě ještě ne. Chodila jsem kolem kina a schovávala se v davu. Očima jsem pátrala jak po Dimitrijovi, tak po případných pronásledovatelích. Nic. Minuty ubíhaly. Nervózně jsem si sáhla do kapsy a dotkla se papírku s telefonním číslem. Odejdi, řekl mi. Odejdi a zavolej na to číslo. Samozřejmě jsem neměla mobil, ale to byl v tuto chvíli ten nejmenší problém.</p>
<p>„Rose!“</p>
<p>U obrubníku, kde taxíky vysazovaly lidi, zastavilo auto. Dimitrij za volantem se vykláněl z okýnka a já se málem svalila samou úlevou. Tak dobře – vlastně ne, ani náhodou. Ve skutečnosti jsem nepromarnila ani vteřinu, rozběhla jsem se k autu a naskočila na sedadlo spolujezdce. Dimitrij bez jediného slova šlápl na plyn a vyjeli jsme zpátky na hlavní ulici.</p>
<p>Nejdřív jsme mlčeli. Dimitrij vypadal dost nabroušeně, takže jsem se obávala, že i ta sebemenší poznámka by ho mohla přimět ke vzteklému výbuchu. Řídil tak rychle, jak jen mohl, aby nepřilákal policii, a každou chvíli se koukal do zpětného zrcátka.</p>
<p>„Jede za námi někdo?“ zeptala jsem se konečně, když jsme najeli zpátky na dálnici.</p>
<p>„Nezdá se. Chvilku jim potrvá, než si dají dohromady, v jakém autě jedeme.“</p>
<p>Když jsem nastupovala, autu jsem moc pozornosti nevěnovala. Až teď jsem si všimla, že sedíme v Hondě Accord, což je další obyčejně vypadající vůz. A taky jsem zaznamenala, že v zapalování nejsou klíčky.</p>
<p>„Tys to auto nastartoval přes dráty?“ Vzápětí jsem svůj dotaz přeformulovala. „Tys to auto <emphasis>ukradl</emphasis>?“</p>
<p>„Máš zajímavý smysl pro morálku,“ poznamenal. „Utéct z vězení je v pořádku. Ale ukrást auto je pro tebe pobuřující.“</p>
<p>„Jsem spíš překvapená než pobouřená,“ řekla jsem a pohodlně se opřela. Povzdechla jsem si. „Bála jsem se… Jak jsem tam na tebe čekala, bála jsem se, že nepřijdeš. Že tě chytili nebo tak něco.“</p>
<p>„Ne. Většinu času jsem se plížil venku a hledal vhodný vůz.“</p>
<p>Pár minut jsme mlčeli. „Nezeptal ses, co se stalo mně,“ zahučela jsem namíchnutě.</p>
<p>„Nemusím. Jsi tady a to je podstatné.“</p>
<p>„Dostala jsem se do rvačky.“</p>
<p>„To je vidět. Máš roztržený rukáv.“</p>
<p>Podívala jsem se na svou ruku. Opravdu. Taky jsem při té bitce ztratila čepici. Žádná velká újma. „Nechceš o tý bitce něco vědět?“</p>
<p>Díval se upřeně na silnici před námi. „Co potřebuju, už vím. Nepřítele jsi přemohla. Udělalas to rychle a udělalas to dobře. Protože jsi prostě dobrá.“</p>
<p>Chvilku jsem o jeho slovech uvažovala. Bylo to konstatování faktu, běžná součást práce…, ale přesto mi to vyvolalo úsměv na rtech. „Dobře. Tak co teď, generále? Nemyslíš, že si projedou hlášení o ukradených autech a budou rázem mít naši SPZ?“</p>
<p>„To je dost možné. Ale než na to přijdou, budeme mít nové – takové, o kterém nebudou mít ani tušení.“</p>
<p>Zamračila jsem se. „Jak to zařídíš?“</p>
<p>„Za pár hodin se máme s někým sejít.“</p>
<p>„Sakra. Fakt nesnáším, když jsem ta poslední, kdo se o něčem dozví.“</p>
<p>Za pár hodin jsme dojeli do Roanoke ve Virginii. Až do té doby cesta probíhala hladce. Jakmile se před námi objevilo město, všimla jsem si, že Dimitrij sleduje sjezdy z dálnice. Nakonec našel ten, který hledal. Sjeli jsme po něm a Dimitrij stále koukal, jestli nás někdo nesleduje. Projížděli jsme ulicí plnou obchodů a zahnuli k McDonaldu, který stál trochu stranou od ostatních budov.</p>
<p>„Tohle nejspíš nebude pauza na jídlo, co?“ dotázala jsem se.</p>
<p>„Tady přesedneme,“ oznámil mi.</p>
<p>Objel celé parkoviště restaurace a pohledem pátral po okolí, aniž bych věděla, co vlastně vyhlíží. Pak jsem to uviděla o zlomek vteřiny dřív než on. Na vzdáleném konci parkoviště stála žena a opírala se o tmavé SUV. Byla k nám otočená zády. Neviděla jsem toho z ní moc, jen černé tričko a rozcuchané blond vlasy po ramena.</p>
<p>Dimitrij zastavil vedle jejího auta. Vystoupila jsem ve stejné vteřině, kdy zabrzdil. Poznala jsem ji dřív, než se k nám otočila.</p>
<p>„Sydney?“ Její jméno jsem vyslovila jako otázku, přestože jsem věděla, že je to ona.</p>
<p>Ohlédla se a já spatřila její známou tvář – lidskou tvář – s hnědýma očima, které na slunci vypadaly jako jantarové. Zaznamenala jsem i zlaté tetování na její tváři.</p>
<p>„Ahoj, Rose,“ pozdravila mě s rozpustilým úsměvem. V ruce svírala balíček od McDonalda. „Říkala jsem si, že budeš mít hlad.“<image xlink:href="#_6.jpg" />ŠEST</p>
<p>Opravdu. Když se nad tím zamyslíte, pak náhlé objevení Sydney nebylo o nic podivnější než ostatní věci, které se mi obvykle stávají. Sydney je alchymistka, s níž jsem se seznámila v Rusku, když jsem se pokoušela najít a zabít Dimitrije. Je asi stejně stará jako já a svoje přidělení v Rusku nesnášela, ale já tam její pomoc velmi ocenila. Jak už řekl Dimitrij, alchymisté budou chtít pomoct Morojům najít mě a dopadnout. Jenže vzhledem k tomu, jak byla Sydney napjatá a Dimitrij ostatně taky, bylo mi jasné, že je zapletená do mého útěku.</p>
<p>Stálo mě veliké úsilí, abych se nezačala hned vyptávat na všechno, co mě zajímalo. Pořád jsme byli na útěku a v patách jsme měli pronásledovatele. Sydneyino auto byla zbrusu nová Honda CR-V s louisianskou značkou a nálepkami z půjčovny.</p>
<p>„Ksakru, co to je?“ podivila jsem se. „Tenhle odvážný útěk nám sponzoruje Honda?“ Když se mi nedostalo žádné odpovědi, přešla jsem k další otázce, která byla nasnadě. „Jedeme do New Orleansu?“ Tam byla Sydney nově přidělena na práci. Poznávání památek bylo tou poslední věcí, která mi v tuto chvíli ležela v hlavě, ale když už jste na útěku, měli byste aspoň utíkat někam, kde je to hezké.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla a vycouvala z parkoviště. „Jedeme do západní Virginie.“</p>
<p>Ostře jsem pohlédla na Dimitrije sedícího na zadním sedadle v naději, že její konstatování popře. Nepopřel.</p>
<p>„Doufám, že tou západní Virginií myslíš Havaj,“ poznamenala jsem. „Nebo nějaké stejně vzrušující místo.“</p>
<p>„Upřímně si myslím, že pro tebe by teď bylo lepší se vzrušujícím místům vyhýbat,“ připomněla mi Sydney. GPS v autě nás naváděla k další odbočce, po níž jsme se dostali zpátky na dálnici. Sydney se trochu zamračila. „A v západní Virginii je vážně hezky.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si, že pochází z Utahu a nejspíš žádný jiný stát moc dobře nezná. Už dávno jsem vzdala pokusy dostat tenhle útěk pod kontrolu, a tak jsem se raději začala vyptávat.</p>
<p>„Proč nám pomáháš?“</p>
<p>Měla jsem dojem, že se Sydney ve tmě ušklíbla. „Proč myslíš?“</p>
<p>„Abe.“</p>
<p>Povzdechla. „Fakt už začínám uvažovat, jestli za to New Orleans stojí.“</p>
<p>Nedávno jsem se dozvěděla, že Abe se svým dalekosáhlým vlivem zařídil, že se Sydney dostala z Ruska. Ale jak to provedl, to jsem netušila. Věděla jsem jen, že to Sydney postavilo do pozice, kdy mu musí být navždy zavázána, čehož Abe samozřejmě neustále využíval a žádal ji o laskavosti. Někdy mě napadalo, jestli v tom náhodou nebylo něco víc než jen změna pracoviště. Třeba udělal ještě něco, o čem se mi nezmínil. Nadechla jsem se, abych se do Sydney pustila a oznámila jí, že to přece mohla čekat, když uzavřela smlouvu s ďáblem, ale pak jsem si to rozmyslela. Když nás pronásleduje banda strážců, pravděpodobně by nebyl nejlepší nápad dráždit někoho, kdo mi pomáhá. Položila jsem tedy další otázku.</p>
<p>„Dobře. Tak proč teda jedeme do západní Virginie?“</p>
<p>Sydney otevřela pusu, aby odpověděla, ale Dimitrij ji zarazil. „Teď ještě ne.“</p>
<p>Ohlédla jsem se a zpražila ho nasupeným pohledem. „Už je mi z toho zle! Jsme na útěku už asi šest hodin a já pořád neznám podrobnosti. Chápu, že se držíme dál od strážců, ale vážně jedeme do západní Virginie? Budeme tam mít pro naše operace základnu v nějaký chatce? Třeba na nějaký hoře, kde v chatě nebude ani záchod?“</p>
<p>Sydney mě obdařila jedním ze svých typických zoufalých povzdechů. „Víš vůbec něco o západní Virginii?“</p>
<p>Nelíbilo se mi, jak mě ona i Dimitrij nechávají tápat v temnotě. U Sydney se to ale dalo vysvětlit dalšími věcmi. Pořád bylo možné, že jedná na Abeho rozkaz. Nebo se se mnou prostě jen nechtěla bavit. Jelikož většina alchymistů považuje dhampýry a vampýry za zplozence pekla, obvykle se s námi moc nekamarádíčkují. Když se mnou strávila nějaký čas na Sibiři, změnila snad maličko názor. Nebo jsem v to aspoň doufala. Někdy jsem z ní měla pocit, že zkrátka není příliš společenská.</p>
<p>„Víš, že to na nás hodili, že jo?“ ujistila jsem se. „Doopravdy jsme nic neprovedli. Říkají, že jsem zabila královnu, ale…“</p>
<p>„Já vím,“ přerušila mě Sydney. „Slyšela jsem o tom všechno. Vědí o tom všichni alchymisti. A vy dva jste nejhledanější osoby na našem seznamu.“ Snažila se mluvit věcným tónem, ale nedokázala tak docela skrýt nervozitu. Měla jsem dojem, že Dimitrij ji znervózňuje víc než já, což bylo pochopitelné, když znervózňuje i příslušníky své vlastní rasy.</p>
<p>„Já jsem to neudělala,“ trvala jsem na svém. V tu chvíli mi připadalo důležité, aby to věděla.</p>
<p>Sydney se k tomu nijak nevyjádřila, řekla jen: „Měla by ses najíst. Jinak ti to jídlo vystydne. Máme před sebou tři hodiny jízdy a zastavíme, jen když bude potřeba dotankovat benzín.“</p>
<p>To znělo logicky a nepřipouštělo to námitky. Už se jí nechtělo mluvit. V sáčku jsem objevila dvě velké krabice hranolků a tři cheeseburgery. Evidentně mě pořád ještě dobře zná. Vyžadovalo hodně úsilí, abych si okamžitě nenacpala všechny ty hranolky do pusy. Místo toho jsem radši nabídla jeden cheeseburger Dimitrijovi.</p>
<p>„Nechceš? Potřebuješ doplnit energii.“</p>
<p>Na několik vteřin se zamyslel, ale pak si ho vzal. Pohlížel na ten cheeseburger s úžasem a mně v tu chvíli došlo, že normální jídlo je pro něho něco zcela nového, když posledních pár měsíců vůbec nejedl. Strigojové se živí pouze krví. Dala jsem mu i jedny hranolky a vzápětí se pustila do toho, co zbylo. Neobtěžovala jsem se nabízet i Sydney. Ta byla proslulá svým nechutenstvím a navíc mi bylo jasné, že pokud měla hlad, jistě si něco koupila, když na nás čekala.</p>
<p>„Tohle je asi pro tebe,“ řekl Dimitrij a podával mi malý batůžek. Otevřela jsem ho a objevila v něm několik kusů oblečení na převlečení a základní hygienické potřeby. Dala jsem se do podrobnějšího průzkumu šatstva.</p>
<p>„Kraťasy, trička a šaty. V těch nemůžu bojovat. Potřebuju džíny.“ Musela jsem uznat, že ty šaty jsou moc pěkné. Byly dlouhé, z lehounké látky a potištěné černo-bílo-šedým vzorem. Ale strašně nepraktické.</p>
<p>„Buď ráda, že máš aspoň něco,“ utrousila Sydney. „Seběhlo se to všechno hrozně narychlo. Posbírala jsem jen tohle.“</p>
<p>Ohlédla jsem se a uviděla, že i Dimitrij otevírá svůj bágl. Měl v něm normální oblečení jako já a taky…</p>
<p>„Kabát?“ vykřikla jsem a sledovala, jak vytahuje dlouhý kožený kabát. Jak se vůbec mohl do toho batůžku vejít, mi bylo záhadou. „Tys mu dokázala sehnat kabát, ale džíny pro mě byly problém?“</p>
<p>Sydney se tvářila, že se jí můj vzteklý výbuch vůbec netýká. „Abe řekl, že to je nezbytné. Navíc pokud vše vyjde tak, jak by mělo, nebude třeba, abys bojovala.“ To se mi nelíbilo. Znělo to tak, jako že budeme někde v pustině a v bezpečí.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že jsme byli patrně těmi nejzamlklejšími spolujezdci na světě, jsem v následujících třech hodinách nečekala žádnou extra konverzaci. Ale koneckonců jsem to uvítala, protože jsem aspoň mohla zkontrolovat Lissu. Teď na útěku jsem byla myšlenkami pořád jinde, takže jsem v její hlavě moc času netrávila. Spokojila jsem se jen s tím, že jsem ji pokaždé rychle omrkla, jak žije u dvora.</p>
<p>Přesně jak Dimitrij předpokládal, strážci tam zavedli pořádek dost brzy. Královský dvůr byl uzavřen a každý, kdo se mnou byl ve spojení, se musel podrobit dlouhým výslechům. Naštěstí všichni měli alibi. Moje spojence všichni viděli na pohřbu – nebo jako v případě Abeho si všichni <emphasis>mysleli</emphasis>, že ho tam viděli. Několik holek odpřisáhlo, že byly v té době s Adrianem, což byl patrně výsledek dalšího nátlaku. Poutem jsem cítila Lissinu spokojenost, zatímco strážci z toho byli čím dál tím roztrpčenější.</p>
<p>Přestože neměla ponětí, kdy se k ní skrz pouto dostanu, poslala mi vzkaz: <emphasis>Neboj se, Rose. O všechno se postarám. Očistíme tvoje</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jméno.</emphasis></p>
<p>Vrátila jsem se zase na sedadlo auta a nemohla se rozhodnout, jak mi z toho má být. Celý svůj život jsem se starala já o ni. Chránila jsem ji před každým ohrožením a dělala jsem, co jsem mohla, abych ji udržela v bezpečí. Teď se však naše role obrátily. Kvůli mně už si vytrpěla dost, aby zachránila Dimitrije. A teď můj osud leží v jejích rukou – a zjevně i v rukou ostatních. Ta situace odporovala všem mým instinktům, což mě trápilo. Nebyla jsem zvyklá na to, že mě ostatní chrání, natožpak Lissa.</p>
<p>Výslechy stále probíhaly, ale Lissa zatím na řadu nepřišla. Něco mi napovídalo, že moji kamarádi se z toho dostanou. Přece je nikdo nebude trestat za můj útěk, když s ním nemají nic společného. V tuto chvíli jsem v nebezpečí jenom já – a to mi vyhovovalo.</p>
<p>Západní Virginie je možná tak krásná, jak prohlašovala Sydney, ale potvrdit jsem to nemohla, protože jsme tam přijeli uprostřed noci. Většinou jsme projížděli horami, jeli do kopce a z kopce, klikatými silnicemi a tunely. Téměř přesně po třech hodinách jsme se skulili do malého městečka s jediným semaforem a restaurací označenou nápisem VEČEŘE. Touhle noční dobou nebyl v ulicích absolutně žádný provoz. To bylo dobré znamení, že nás nikdo nesleduje.</p>
<p>Sydney nás zavezla k budově s nápisem MOTEL. V tomhle městečku zřejmě nejsou moc vynalézaví, co se týče názvů. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se tady to celé jmenovalo prostě MĚSTO. Když jsme kráčeli přes parkoviště k motelu, překvapilo mě, jak hrozně mě bolí nohy. Bolelo mě snad celé tělo a pomyšlení na spánek mi připadalo naprosto fantastické. Od té doby, co začalo moje dobrodružství, uplynulo už víc než půl dne.</p>
<p>Sydney nás přihlásila pod falešnými jmény a rozespalý recepční se na nic nevyptával. Prošli jsme chodbou, která sice nebyla přímo špinavá, ale žádný královský by se k něčemu podobnému ani nepřiblížil. U zdi stál vozík s úklidovými potřebami, jako by ho tam někdo zapomněl. Sydney se zastavila před jedním z pokojů a dala nám klíč. Došlo mi, že sama jde k jinému pokoji.</p>
<p>„Nezůstaneme všichni tři pohromadě?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Hele, jestli vás dva chytí, rozhodně u toho být nechci,“ odvětila s úsměvem. Taky jsem měla dojem, že se jí nechce spát v jedné místnosti se „zlými stvůrami noci“. Pak dodala: „Ale budu poblíž. Uvidíme se ráno.“</p>
<p>Vtom mi došlo ještě něco. Upřela jsem pohled na Dimitrije. „Budeme mít společnej pokoj?“</p>
<p>Sydney pokrčila rameny. „Tak je to nejlepší, abyste se když tak mohli bránit.“</p>
<p>Nechala nás tam stát, jak měla ve zvyku. S Dimitrijem jsme na sebe krátce pohlédli a pak jsme vešli do pokoje. Stejně jako zbytek motelu nebyl ani pokoj žádný luxus, ale dalo se to snést. Koberec byl ošoupaný, ale ne špinavý. Taky jsem ocenila chabé pokusy o výzdobu, které spočívaly v tom, že kdosi pověsil na stěny příšerné obrázky hrušek. Malé okno působilo smutně. Taky tam byla jen jedna postel.</p>
<p>Dimitrij za námi zamkl a zahákl bezpečnostní řetízek na dveřích. Pak se usadil na jedinou židli v místnosti. Byla dřevěná s rovným opěradlem, ale on vypadal, jako by seděl v tom nejpohodlnějším křesle na světě. Pořád se tvářil ostražitě, i když na něm bylo znát, že už je taky unavený. I pro něj to byla dlouhá noc.</p>
<p>Sedla jsem si na kraj postele. „Co teď?“</p>
<p>„Teď budeme čekat,“ odpověděl.</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Až Lissa a ostatní očistí tvoje jméno a zjistí, kdo zabil královnu.“</p>
<p>Čekala jsem podrobnější vysvětlování, ale dostalo se mi jen mlčení. Přestávala jsem tomu věřit. Celou noc jsem byla tak trpělivá, jak jen jsem dokázala, protože jsem předpokládala, že mě Dimitrij vede na nějakou záhadnou misi, jejímž cílem je pomoct vyřešit vraždu. Když řekl, že teď budeme čekat, určitě přece nemyslel, že budeme jen… čekat?</p>
<p>„Co budeme dělat?“ chtěla jsem vědět. „Jak jim pomůžeme?“</p>
<p>„Už jsme ti to řekli. Ty těžko můžeš hledat stopy na královském dvoře. Musíš se držet stranou. Musíš zůstat v bezpečí.“</p>
<p>Čelist mi poklesla, bezradně jsem rozhodila rukama a obsáhla tím gestem tuhle strohou místnost. „Tak to je ono? Tady mě chceš schovat? Myslela jsem… Myslela jsem, že tu něco je. Něco, co nám může pomoct.“</p>
<p>„Vždyť nám to pomáhá,“ řekl tím svým rozčilujícím klidným tónem. „Sydney a Abe vytipovali tohle místo a usnesli se, že je dost stranou na to, aby to tu v dohledné době neprohledávali.“</p>
<p>Vyskočila jsem z postele. „Dobře, soudruhu. V tý tvojí logice je ale jedna závažná trhlina. Vy děláte, jako by nějak pomáhalo to, že zůstanu stranou.“</p>
<p>„Problém je spíš v tom, že tenhle rozhovor opakujeme pořád dokola. Odpověď na otázku, kdo zabil Taťánu, leží u dvora, a tam jsou taky tvoji kamarádi. Oni to vyřeší.“</p>
<p>„Přece jsme nepřekračovali rychlost a nejeli přes hranice jen kvůli tomu, abychom se zahrabali v nějakým zavšiveným motelu! Jak dlouho tady vůbec chceš zůstat?“</p>
<p>Dimitrij si překřížil ruce přes hruď. „Jak dlouho bude třeba. Máme dost peněz, abychom tu mohli zůstat neomezenou dobu.“</p>
<p>„Na to, abychom tu mohli zůstat neomezenou dobu, mám nejspíš dost peněz i já, něco mi ještě zbylo v kapse. Ale to se nestane. Musím něco dělat. Nevyberu si snadnou cestu a nebudu tady jen tak sedět.“</p>
<p>„Přežití není tak jednoduché, jak si myslíš.“</p>
<p>„Bože,“ zaúpěla jsem. „Ty ses bavil s Abem, že jo? Víš, že když jsi byl Strigoj, říkal jsi mi, že se od něj mám držet dál? Možná by ses teď měl zařídit podle vlastní rady.“</p>
<p>Litovala jsem svých slov dřív, než jsem je stačila doříct. V Dimitrijových očích jsem jasně viděla, jak jsem mu tím ublížila. Při tomhle útěku se sice choval jako ten starý Dimitrij, ale jeho strigojí minulost ho pořád trápila.</p>
<p>„Promiň,“ omluvila jsem se. „Nemyslela jsem to…“</p>
<p>„O tom se nebudeme bavit,“ utnul mě příkře. „Lissa říká, že tu zůstaneme, tak tu taky zůstaneme.“</p>
<p>Vztek přehlušil moje výčitky svědomí. „Proto to děláš? Protože ti to řekla Lissa?“</p>
<p>„Samozřejmě. Přísahal jsem, že jí budu sloužit a pomáhat.“</p>
<p>To už jsem vybuchla. Bylo pro mě dost zlé už to, že když Lissa Dimitrije proměnila zpátky v dhampýra, připadalo mu v pořádku být s ní a mě odkopnout. Přestože <emphasis>já</emphasis> jsem se za ním vydala na Sibiř a <emphasis>já</emphasis> jsem zjistila, že Viktorův bratr Robert ví, jak proměnit Strigoje zpátky… Na ničem z toho mu evidentně nezáleželo. Pro něj bylo důležité jen to, že kůlem ho probodla Lissa. A Dimitrij k ní teď vzhlíží jako k bohyni a skládá jí rytířské sliby.</p>
<p>„Na to zapomeň,“ řekla jsem mu. „Já tady nezůstanu.“</p>
<p>Třemi kroky jsem se ocitla u dveří a sundala jsem řetízek. Během vteřiny byl Dimitrij u mě a připlácl mě ke zdi. Na něj to byla vážně dost pomalá reakce. Čekala bych, že mě zastaví, než stihnu udělat dva kroky.</p>
<p>„Zůstaneš tady,“ prohlásil vyrovnaně a rukama mi přitom svíral obě zápěstí. „Ať se ti to líbí, nebo ne.“</p>
<p>Teď jsem měla jen pár možností. Samozřejmě bych tady mohla zůstat. Mohla bych se v tomhle motelu flákat celé dny nebo dokonce měsíce, dokud Lissa neočistí moje jméno. To ovšem stojí na předpokladu, že to Lissa dokáže a že já tady mezitím nedostanu otravu z jídla z restaurace VEČEŘE. To je ta nejbezpečnější možnost. Ale pro mě ovšem ta nejnudnější.</p>
<p>Další možností je probojovat se přes Dimitrije. To by nebylo ani bezpečné, ani snadné. Navíc by to byla výzva, protože bych ho musela přemoct tak, abych ho nezabila ani mu nezpůsobila žádné vážnější zranění.</p>
<p>Nebo se na to můžu vykašlat a nedržet se zpátky. Sakra, vždyť ten chlap přemohl spoustu Strigojů a polovinu strážců z královského dvora. Se mnou by si poradil, i kdybych bojovala naplno. Dřív na Akademii svatého Vladimíra jsme spolu párkrát taky bojovali. Podaří se mi utéct, když ze sebe vydám to nejlepší? Je načase to zjistit.</p>
<p>Kopla jsem ho do břicha, což rozhodně nečekal. Vykulil oči v šoku – a trochu i bolestí – a to mi poskytlo příležitost uvolnit se z jeho sevření. Ta příležitost ovšem trvala jen tak dlouho, než jsem stihla skočit ke dveřím. Ani jsem se nedotkla kliky a Dimitrij už mě zase držel. Pevně mě sevřel a popředu mě hodil na postel. Pak mě zalehl a držel mi pod sebou všechny končetiny, abych se už nemohla bránit. To byl v boji můj věčný problém – když jsem narazila na protivníka, obvykle muže, který byl těžší a měl větší sílu. V takových situacích mi nejvíc pomáhala moje hbitost, jenže teď jsem byla znehybněná a nemohla jsem nic dělat. Přesto jsem se ale kroutila, jestli se mu nevysmeknu.</p>
<p>„Nech toho,“ zašeptal mi do ucha, až se ho téměř dotkl rty. „Buď jednou rozumná. Přese mě se nedostaneš.“</p>
<p>Cítila jsem na sobě jeho teplé a silné tělo a za svou reakci jsem si v duchu hned vynadala. <emphasis>Dos</emphasis><emphasis>t</emphasis>, pomyslela jsem si. <emphasis>Te</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> se soustře</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>na to, jak se odtud dostat, ne na to, jak ti s ním je.</emphasis></p>
<p>„Já tady nejsem ta nerozumná,“ zavrčela jsem a pokusila se obrátit obličejem k němu. „To ty tady plníš nějaký ušlechtilý sliby, který nedávají smysl. A já vím, že ani tobě se nelíbí nečinně tady sedět o moc víc než mně. Pomoz mi. Pomoz mi najít vraha a dělej něco užitečnýho.“ Přestala jsem sebou házet a předstírala jsem, že naše hádka je u konce.</p>
<p>„Nelíbí se mi tady sedět, ale nelíbí se mi ani vrhat se do nemožných situací!“</p>
<p>„Nemožný situace jsou naše specialita,“ připomněla jsem mu. Mezitím jsem se mu snažila nenápadně vykroutit. Svůj stisk nepovolil, ale doufala jsem, že ho náš rozhovor trochu rozptýlí. Obvykle byl Dimitrij příliš dobrý na to, aby vypadl z koncentrace. Jenže teď jsem věděla, že je unavený. A možná si nedával takový pozor, protože se jednalo o mě, a ne o Strigoje.</p>
<p>Ne.</p>
<p>Rychle jsem se napjala a pokusila se ho ze sebe setřást. Jenže se mi podařilo jen se pod ním překulit a už mě znovu svíral, jen jsem tentokrát ležela na zádech. Když byl tak blízko…, koukala jsem na jeho obličej a jeho rty…, cítila jsem jeho hřejivé tělo na svém. Vypadalo to, že jsem se zmohla jen na to, abych se dostala do ještě nevýhodnější pozice. On nevypadal, že by na něj naše těsná blízkost nějak zapůsobila. Vyzařovalo z něj jako obvykle jeho pevné odhodlání. I když to ode mě bylo hloupé, i když jsem věděla, že by mi mělo být jedno, že už o mě nemá zájem…, jedno mi to nebylo.</p>
<p>„Jeden den,“ řekl. „Nemůžeš počkat aspoň jeden den?“</p>
<p>„Možná, když se přestěhujeme do lepšího hotelu. S kabelovkou.“</p>
<p>„Teď není čas na vtípky, Rose.“</p>
<p>„Tak mě nech něco dělat. Cokoli.“</p>
<p>„Já nemůžu.“</p>
<p>Zjevně ho zraňovalo, že musel vyslovit ta slova. V tu chvíli jsem si něco uvědomila. Byla jsem na něj naštvaná, rozčilovalo mě, že chce, abych tu v bezpečí nečinně seděla. Ale jemu se to taky nelíbilo. Jak jsem mohla zapomenout, že jsme si tak podobní? Oba jsme toužili zapojit se do akce. Oba jsme chtěli být k užitku a pomáhat těm, na kterých nám záleží. Sám se rozhodl, že bude Lisse pomáhat, a to je to jediné, co ho nutí, aby mě hlídal. Prohlásil, že vydat se zpátky ke dvoru by bylo nerozumné, ale měla jsem dojem, že kdyby o mně rozhodoval on, taky by se tam nejradši vrátil.</p>
<p>Prohlížela jsem si jeho odhodlané tmavé oči, jeho výraz a hnědé vlasy, které mu teď splývaly dolů a téměř se mě dotýkaly. Mohla bych se pokusit znovu se osvobodit, ale už jsem pomalu ztrácela naději, že by se mi to mohlo podařit. Byl příliš umanutý, aby mě za každou cenu udržel v bezpečí. Taky jsem předpokládala, že by k ničemu nebylo, kdybych mu řekla, že si myslím, že on se chce taky vrátit ke dvoru. Čeká, že na něj půjdu s touhle svou logikou. Koneckonců je to Dimitrij. Čekal by ode mě cokoli.</p>
<p>Tedy téměř cokoli.</p>
<p>Ten nápad přišel tak rychle, že jsem o něm ani nestihla popřemýšlet. Jenom jsem to udělala. Tělo jsem sice měla uvězněné pod Dimitrijem, ale krkem jsem mohla pohnout natolik, abych zvedla hlavu – a políbila ho.</p>
<p>Naše rty se setkaly a já zjistila hned několik věcí. Jednak, že je možné ho naprosto překvapit. Celý strnul a napjal se z toho šoku, jakým směrem se události vyvíjejí. Taky jsem si potvrdila, že pořád líbá tak dobře, jak jsem si pamatovala. Když jsme se líbali naposledy, byl ještě Strigoj. To tehdy celé situaci dodávalo na strašidelném erotickém napětí, ale nedalo se to srovnávat s jeho žárem a energií teď, kdy je zase živý. Jeho rty byly přesně takové, jak jsem si pamatovala z Akademie svatého Vladimíra. Jemné i hladové zároveň. Oplácel mi polibek a tělem mi probíhaly elektrické vlny. Bylo to jak uklidňující, tak radostné.</p>
<p>A přišla jsem ještě na třetí věc. <emphasis>Polibek mi oplácel</emphasis>. Dimitrij možná – ale jenom možná – není tak odhodlán držet se ode mě dál, jak prohlašuje. Možná, že pod tím jeho pocitem viny a jistotou, že už není schopen lásky, se pořád skrývá touha po mně. Ráda bych to zjistila. Teď jsem na to ale neměla čas.</p>
<p>Namísto toho jsem ho praštila.</p>
<p>Pravdou je, že jsem v životě praštila už spoustu kluků, co se mě pokusili políbit, ale ještě nikdy žádného, se kterým bych se líbat <emphasis>chtěla</emphasis>. Dimitrij mě pořád pevně držel, ale z toho šoku z polibku ztratil svou ostražitost. Pěstí jsem ho praštila do tváře. Bez váhání jsem ho ze sebe shodila, vyskočila z postele a rozběhla se ke dveřím. Když jsem je otevírala, slyšela jsem, že běží za mnou. Zabouchla jsem za sebou a vyběhla do chodby, aniž bych se po Dimitrijovi ohlížela. Bylo mi jasné, co dělá. Jde po mně.</p>
<p>Aniž bych zaváhala, přesunula jsem vozík s čisticími prostředky před naše dveře a tryskem se rozběhla chodbou. Po pár vteřinách se dveře otevřely a já zaslechla vzteklý výkřik a hodně sprostá ruská slova, když do vozíku narazil. Trvalo mu jen chvilku, než vozík odsunul stranou, ale ten okamžik mi stačil. Bleskurychle jsem seběhla ze schodů do vstupní haly, kde si znuděný recepční četl knihu. Málem vyskočil ze židle, když jsem se tak náhle zjevila před ním.</p>
<p>„Ten chlap mě honí!“ vykřikla jsem a vyběhla ke dveřím.</p>
<p>Recepční nevypadal na to, že by se pokusil Dimitrije zastavit, a navíc jsem pochybovala, že by Dimitrij nechal pronásledování jen proto, že ho o to požádá recepční. Je možné, že recepční zavolá policii. Ale v tomhle zapadákově POLICII nejspíš tvoří jeden muž a pes.</p>
<p>Jenže to už mě nemusí zajímat. Utekla jsem z motelu a ocitla se v potemnělých ulicích ospalého horského městečka. Dimitrij mi byl v patách, ale když jsem zalezla do nedalekého lesa, bylo mi jasné, že bude snadné schovat se před ním ve tmě.<image xlink:href="#_6.jpg" />SEDM</p>
<p>Problémem samozřejmě bylo, že jsem se brzy v té tmě ztratila.</p>
<p>Žila jsem v divočině v Montaně, takže jsem moc dobře věděla, jak lehce vás spolkne noc, když se vzdálíte od aspoň sebenepatrnějšího náznaku civilizace. Byla jsem dokonce i zvyklá procházet se v noci po lesích. Jenže okolí Akademie jsem dobře znala. Lesy západní Virginie pro mě byly neznámé a cizí, takže jsem zanedlouho netušila, kde vlastně jsem.</p>
<p>Jakmile jsem si byla jistá, že jsem urazila slušnou vzdálenost od motelu, zastavila jsem se a rozhlédla. Obtěžoval mě noční hmyz a ve vzduchu se vznášela letní vlhkost. Když jsem zvedla hlavu a zadívala se mezi koruny stromů, viděla jsem jasné hvězdy na nebi, které nezastiňovala žádná světla velkoměsta. Připadala jsem si jako přeživší v divočině. Našla jsem na nebi Velký vůz a podle něj se zorientovala, kde se nachází sever. Hory, kterými jsme sem přijeli, se rozkládaly na východě, takže tím směrem jsem se rozhodně vydat nechtěla. Zdálo se mi rozumné vyrazit na sever, protože tak se dostanu k dálnici, kde si můžu buď něco stopnout, nebo se dostat do nějaké civilizace pěšky. Nebyl to právě úžasný plán, ale nebyl ani z nejhorších.</p>
<p>Nebyla jsem zrovna oblečená na túru v přírodě, ale jak se moje oči přizpůsobily tmě, zvládala jsem se vyhýbat stromům a dalším překážkám. Držet se cesty z města by bylo jistě snazší, jenže Dimitrij by čekal, že tamtudy půjdu.</p>
<p>Nasadila jsem vražedné tempo a vyrazila na sever. Rozhodla jsem se, že teď je vhodná chvíle zkontrolovat Lissu, protože mám dost času a žádný strážce se mě zrovna nepokouší zatknout. Vklouzla jsem jí do hlavy a objevila ji v budově velitelství strážců. Seděla tam na chodbě lemované židlemi, na nichž seděli další Morojové včetně Christiana a Taši.</p>
<p>„Budou vás vyslýchat tvrdě,“ zašeptala Taša. „Hlavně <emphasis>tebe</emphasis>.“ To bylo adresováno Christianovi. „Kdyby něco náhodou vybuchlo, taky bys mě napadl jako první viník.“ Zdálo se, že takový názor sdílejí všichni. Vzhledem k tomu, jak se Taša tvářila ustaraně, mi bylo jasné, že ji můj útěk překvapil stejně jako mě samotnou. Ačkoli ji moji kamarádi zatím neinformovali úplně o všem, většinu z toho si pravděpodobně dala dohromady sama – přinejmenším to, kdo za tím vším stojí.</p>
<p>Christian ji obdařil nejvíc okouzlujícím úsměvem, jaký svedl. „Teď už vědí, že ten výbuch nezpůsobila magie,“ řekl. „Strážci prozkoumali každej kousek, co z těch soch zbyl.“ Lissa to na veřejnosti raději moc nerozváděla, ale poznala jsem, že její úvahy se ubírají podobným směrem jako ty jeho. Strážci musejí vědět, že explozi nezpůsobila živlová magie. I když jsou moji kamarádi hlavní podezřelí, vyšetřovatelé musejí sakramentsky přemýšlet – stejně jako já –, jak se banda teenagerů mohla dostat k C4.</p>
<p>Lissa souhlasně přikývla a položila ruku na Christianovu. „Bude to v pohodě.“</p>
<p>Její myšlenky zalétly ke mně a Dimitrijovi a uvažovala, jestli postupujeme podle plánu. Nemohla se soustředit na hledání Taťánina vraha, když neměla jistotu, že jsme v bezpečí. Stejně jako pro mě, i pro ni bylo těžké rozhodnout se, jestli mám utéct z vězení. Když jsem na svobodě, jsem ve větším nebezpečí, než když jsem byla zavřená. Byla citově rozhozená a vybuzenější, než se mi zamlouvalo. <emphasis>Moc éteru, </emphasis>napadlo mě. <emphasis>Použila moc éteru</emphasis>. Když jsme ještě chodily do školy, zvládla se s tím vyrovnávat za pomoci léků a později už to dokázala i bez nich. Ale někdy, když jsme se dostaly do obzvlášť zapeklité situace, vydávala toho ze sebe čím dál víc. V nedávné době použila ohromující množství éteru. Dříve či později ji účinky éteru doženou a ona už se na něj nebude moct spoléhat.</p>
<p>„Princezno?“ Dveře naproti Lisse se otevřely a vykoukl z nich strážce. „Pojďte dál.“</p>
<p>Strážce ustoupil stranou. Z místnosti Lissa zaslechla známý hlas. „S tebou je pokaždé radost mluvit, Hansi. Měli bychom si popovídat častěji.“ Abe zrovna odcházel svou hrdou chůzí. Prošel kolem strážce ve dveřích a na Lissu a Ozerovy se usmál, jako by jim chtěl naznačit, že vše je v nejlepším pořádku. Bez jediného slova kolem nich prošel k východu.</p>
<p>Lissa se téměř neubránila úsměvu, ale nakonec ho potlačila. Dveře se za nimi zavřely a ona uviděla, že v místnosti sedí u stolu tři strážci. Jednoho z nich jsem znala od vidění. Jmenoval se Steele. Ty další dva jsem znala velmi dobře. Jedním z nich byl Hans Croft, který velel strážcům u královského dvora. Vedle něj – k mému ohromení – seděla Alberta, která zase velela strážcům a novicům na Akademii svatého Vladimíra.</p>
<p>„Milé,“ zavrčel Hans. „S celým doprovodem.“ Christian trval na tom, že chce být přítomen u Lissina výslechu, a Taša zase chtěla být u toho Christianova. Kdyby Abe věděl, kdy přesně bude tahle skupinka předvolána, pravděpodobně by chtěl přijít na řadu spolu s nimi a bezpochyby by ho následovala i moje matka… Hans si neuvědomoval, že tady sezval všechny jako na večírek.</p>
<p>Lissa, Christian i Taša usedli naproti strážcům. „Strážkyně Petrovová,“ začala Lissa a ignorovala Hansův nesouhlasný pohled. „Co tady děláte?“</p>
<p>Alberta se na Lissu jen trochu usmála, ale jinak si zachovávala profesionální výraz. „Přijela jsem sem na pohřeb a strážce Croft se pak usnesl, že by se mu u výslechů hodil názor někoho zvenčí.“</p>
<p>„A stejně tak názor někoho, kdo zná Hathawayovou a její… ehm, spolupracovníky,“ dodal Hans. Ten šel vždycky rovnou k věci. Většinou mě tenhle jeho postoj rozčiloval, ale to byla moje normální reakce na autority. Jinak jsem musela uznat, že tady vede všechny operace dobře. „Tahle schůzka měla být jen pro vás, princezno.“</p>
<p>„My budeme mlčet,“ ujistil ho Christian.</p>
<p>Lissa přikývla a zachovala si neutrální zdvořilý výraz, ačkoli se jí třásl hlas. „Chci vám pomoct… Byla jsem tak… Já nevím. Jsem ohromená z toho všeho, co se stalo.“</p>
<p>„Tím jsem si jist,“ poznamenal Hans suše. „Kde jste byla, když sochy explodovaly?“</p>
<p>„V pohřebním průvodu,“ odpověděla. „Byla jsem součástí doprovodu.“</p>
<p>Steele měl před sebou hromadu papírů. „To je pravda. Máme na to spoustu svědků.“</p>
<p>„Velice příhodné. A co <emphasis>potom</emphasis>?“ vyptával se Hans. „Kam jste šla, když dav zpanikařil?“</p>
<p>„Zpátky do budovy rady. Tam se shromažďovali i ostatní a mně to připadalo jako nejbezpečnější místo.“ Do obličeje jsem jí vidět nemohla, ale cítila jsem, že snaží tvářit vystrašeně. „Bála jsem se, když se tu děly tak šílené věci.“</p>
<p>„Máme svědky, kteří tohle můžou taky potvrdit,“ ozval se Steele.</p>
<p>Hans zabubnoval prsty do stolu. „Nevíte něco o tom, co se tu stalo? O těch explozích? O útěku Hathawayové?“</p>
<p>Lissa zavrtěla hlavou. „Ne! O ničem z toho nemám ponětí. Ani jsem netušila, že je vůbec možné dostat se z cely. Myslela jsem, že je tam velké zabezpečení.“</p>
<p>Hans tu narážku na selhání bezpečnostní ochrany ignoroval. „Máte spolu pouto, že ano? A poutem jste nic nezjistila?“</p>
<p>„Já se o ní takhle nic nedozvím,“ objasnila Lissa. „Ona vidí moje myšlenky, ale obráceně to nejde.“</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčila Alberta.</p>
<p>Hans se s ní nehádal, ale stejně nebyl tak docela přesvědčen o nevině mojí kamarádky. „Uvědomujete si, že pokud před námi tajíte informace – nebo jí pomáháte –, budete čelit důsledkům skoro stejně závažným jako ona? Vy všichni. Ani královští nejsou zproštěni viny za velezradu.“</p>
<p>Lissa sklopila zrak, jako by ji ta výhrůžka vyděsila. „Já jenom nemůžu uvěřit… Nemůžu uvěřit, že to udělala. Byla to moje kamarádka. Myslela jsem, že ji znám. Nenapadlo by mě, že může udělat takové věci… Nikdy bych si nepomyslela, že by mohla někoho zabít.“ Kdybych poutem nevnímala její pocity, snad by mě to i urazilo. Ale já znala pravdu. Jenom to hrála a snažila se ode mě distancovat. To bylo chytré.</p>
<p>„Vážně? Není to tak dávno, co jste na její nevinu přísahala horem dolem,“ podivil se Hans.</p>
<p>Lissa vytřeštila oči. „Myslela jsem si, že je nevinná! Jenže pak… pak jsem se dozvěděla, co udělala strážcům, když utíkala…“ Její zděšení tentokrát nebylo tak úplně hrané. Pořád potřebovala udržet zdání, že je přesvědčena o mé vině, ale doslechla se, co se stalo Meredith, a to ji upřímně šokovalo. To jsme byly dvě, jenže já jsem věděla, že Meredith je v pořádku.</p>
<p>Hans se na Lissinu náhlou změnu názorů pořád tvářil skepticky, ale nakonec to odmávl. „A co Belikov? Přísahala jste, že už není Strigoj, ale evidentně se s ním taky něco stalo.“</p>
<p>Christian se vedle Lissy zavrtěl. Dimitrije obhajoval se stejným zápalem jako my ostatní a všechna ta nařčení ho už pěkně dopalovala. Lissa promluvila dřív, než se Christian zmohl na slovo.</p>
<p>„Není Strigoj!“ Přestala si kvůli mně dělat výčitky, protože v tu chvíli byla silnější její potřeba bránit Dimitrije. Nečekala, že se jí při výslechu budou vyptávat i na něj. Připravila se na to, že bude hájit mě a svoje alibi. Hans ji bedlivě sledoval a tvářil se potěšeně nad její reakcí.</p>
<p>„Jak potom vysvětlíte, že se do toho taky zapletl?“</p>
<p>„To nebylo proto, že by byl Strigoj,“ namítla Lissa. Snažila se ovládat, jak jen mohla. Srdce jí zrychleně bušilo. „Proměnil se zase v dhampýra. Nic ze Strigoje už v něm nezůstalo.“</p>
<p>„Ale napadl dost strážců – a nejednou.“</p>
<p>Zdálo se, že Taša by se do toho taky ráda vložila a bránila Dimitrije, ale nakonec si jen skousla ret. Bylo to pozoruhodné. Ozerovi vždycky říkali, co si myslí, a ne vždy to bylo taktní.</p>
<p>„Neudělal to proto, že by byl Strigoj,“ zopakovala Lissa. „A žádného z těch strážců nezabil. Ani jednoho. Rose udělala, co udělala…, a já nevím proč. Asi Taťánu nenáviděla. To věděli všichni. Ale Dimitrij… Říkám vám, že jeho strigojí minulost s tím nemá vůbec nic společného. Pomohl jí, protože byl její učitel. A myslel si, že je v maléru.“</p>
<p>„To je docela extrémní čin na učitele, zejména na takového, který, než se stal Strigojem, byl známý svým rozumným a racionálním jednáním.“</p>
<p>„Jo, ale teď neuvažoval racionálně, protože…“</p>
<p>Lissa to raději nedopověděla. Ocitla se ve zlé situaci. Vypadalo to, že Hans z tohohle rozhovoru brzy získal dojem, že pokud je Lissa zapletená do nedávných událostí – a nevypadal, že si tím je jistý –, má neprůstřelné alibi. Když se s ní ale bavil, měl aspoň šanci poskládat dohromady další dílky v záhadě mého útěku. Jak do toho byl zapleten Dimitrij? Dimitrij se obětoval a všechno vzal na sebe, i když to znamenalo, že mu už nikdo nebude nikdy věřit. Lissa měla za to, že všichni přijmou vysvětlení, že jeho činy jsou výsledkem ochranitelských instinktů učitele, ale zjevně ne každý jí to baštil.</p>
<p>„Proč neuvažoval racionálně?“ naléhal na ni Hans a probodával ji pronikavým pohledem. Před vraždou byl Hans přesvědčen, že Dimitrij je opravdu zase dhampýrem. Něco mi říkalo, že tomu věří pořád, jenže vycítil, že je na stopě něčemu mnohem většímu.</p>
<p>Lissa dál mlčela. Nechtěla, aby si lidi mysleli, že je Dimitrij Strigoj. Chtěla, aby všichni věřili v její schopnost oživovat mrtvé. Ale pokud všechny nepřesvědčí o tom, že Dimitrij pomohl své studentce, veškerá nedůvěra k němu se může zase vrátit.</p>
<p>Přejela pohledem všechny tři strážce a zadívala se do očí Albertě. Starší strážkyně nic neříkala. Zachovávala si ten neutrální a dokonale nečitelný výraz, v jakém všichni strážci vynikají. Působila moudře. Lissa krátce dovolila éteru, aby jí umožnil spatřit Albertinu auru. Měla dobré a pevné barvy i energii. V Albertiných očích Lissa viděla vědoucí lesk a připadalo jí, jako by se jí starší žena snažila něco sdělit pohledem.</p>
<p><emphasis>Řekni jim to, </emphasis>zdálo se, že naznačuje. <emphasis>Způsobí to problémy, ale ne</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tak strašné jako ty, co už máš. </emphasis>Lissa se jí dívala do očí a uvažovala, jestli snad do Alberty nepromítá vlastní myšlenky. Ale nezáleželo na tom, kdo s tím nápadem přišel. Lissa věděla, že je to správné.</p>
<p>„Dimitrij pomohl Rose, protože… protože spolu chodili.“</p>
<p>Jak jsem očekávala, Alberta se vůbec netvářila překvapeně. Dokonce vypadala, že se jí ulevilo, když konečně vyšla pravda najevo. Na druhou stranu Hans a Steele vypadali velmi překvapeně. Hanse jsem viděla takhle šokovaného jen párkrát.</p>
<p>„Když říkáte ‚chodili spolu‘, myslíte tím, že…“ Hans se odmlčel, aby správně zformuloval svůj dotaz. „Myslíte, že spolu měli vztah?“</p>
<p>Lissa přisvědčila a připadala si strašně. Odhalila tady před nimi veliké tajemství, o němž přísahala, že ho nikdy neprozradí. V tuto chvíli jsem jí to ale neměla za zlé. Ne v téhle situaci. Doufala jsem, že láska ospravedlní Dimitrijovo jednání.</p>
<p>„Miloval ji,“ dodala Lissa. „A ona milovala jeho. Jestli jí pomohl uniknout…“</p>
<p>„On jí <emphasis>pomohl</emphasis> uniknout,“ skočil jí do řeči Hans. „Napadl strážce a vyhodil do vzduchu staletí staré sochy nevyčíslitelné hodnoty, které byly přivezeny z Evropy!“</p>
<p>Lissa pokrčila rameny. „No, jak jsem řekla. Neuvažoval racionálně. Chtěl jí pomoct a nejspíš byl přesvědčený o její nevině. Udělal by pro ni cokoli – a to nemá nic společného s tím, že dřív byl Strigoj.“</p>
<p>„Láskou se toho omlouvá až příliš.“ Hans zjevně nebyl romantik.</p>
<p>„Není plnoletá!“ vykřikl Steele. Tohle mu neuniklo.</p>
<p>„Je jí osmnáct,“ opravila ho Lissa.</p>
<p>Hans ji zpražil pohledem. „Umím počítat, princezno. Pokud neprožili krásný a dojemný románek posledních pár týdnů – kdy byl většinou v izolaci –, pak k tomu muselo dojít už u vás na škole. A to měl někdo nahlásit.“</p>
<p>Lissa nic neřekla, jen koutkem oka pozorovala Tašu a Christiana. Snažili se tvářit neutrálně, ale bylo zjevné, že je tenhle poznatek nepřekvapil. To jenom potvrdilo Hansovo podezření, že náš vztah trval déle. Vlastně jsem ani nevěděla, že Taša o mně a Dimitrijovi ví, a připadala jsem si hrozně. Ví taky, že ji odmítl zejména kvůli mně? A pokud to ví ona, kdo další to ještě ví? Christian jí zřejmě něco naznačil, ale něco mi napovídalo, že to patrně začíná docházet i dalším lidem. Po útoku na školu bylo všechno, co jsem udělala, podníceno jen mými city k Dimitrijovi. Možná nakonec není zase tak špatné, že se teď o tom Hans dozvěděl. Tajemství už by se stejně dlouho neudrželo.</p>
<p>Alberta si odkašlala a konečně promluvila. „Myslím, že teď bychom si měli lámat hlavu s důležitějšími věcmi, než řešit nějaký románek, který možná byl, a možná taky ne.“</p>
<p>Steele se na ni nevěřícně podíval a bouchl rukou do stolu. „Tohle je velice závažné. Vy jste o tom snad věděla?“</p>
<p>„Vím jen to, že tady odbíháme od tématu,“ odpověděla, a hezky se tak vyhnula odpovědi. Alberta byla asi o dvacet let starší než Steele. Pohled, který na něj upřela, jasně prozrazoval, že ho považuje za děcko, které jen marní její čas. „Myslela jsem, že jsme se tu sešli proto, abychom zjistili, zda slečna Hathawayová měla nějaké komplice, ne abychom rozebírali její minulost. Takže jediná osoba, o níž víme s jistotou, že jí pomáhala, je Belikov, který to udělal z iracionálních citů, které k ní chová. To z něj dělá uprchlíka a blázna, ale nikoli Strigoje.“</p>
<p>O vztahu s Dimitrijem jsem nikdy neuvažovala jako o „iracionálních citech“, ale Alberta dosáhla svého. Hansův a Steeleův výraz mi napovídaly, že zanedlouho se o tom dozvědí úplně všichni, ale to nebylo nic ve srovnání s vraždou. A jestli budou všichni přesvědčeni, že Dimitrij už není Strigoj, znamená to, že ho zavřou, ale neprobodnou mu srdce kůlem. Menší zlo.</p>
<p>Lissin výslech pokračoval ještě chvíli, dokud se strážci neusnesli, že se na mém útěku nijak nepodílela, a že je tudíž volná. Celou tu dobu si vedla skvěle, když hrála překvapení a zděšení. Dokonce uronila pár slz, když naříkala, jak se ve mně zklamala. Do svého předstírání ale zapojila i éter – ne tolik, aby někomu vymyla mozek, ale dost na to, aby se Steeleův hněv změnil v soucit. Co si myslí Hans, bylo těžko odhadnout. Ale když celá skupinka odcházela, připomněl Taše a Christianovi, že si s nimi chce promluvit později, a raději bez doprovodu někoho dalšího.</p>
<p>Teď čekal na žhavém sedadle na chodbě někdo jiný: Eddie. Lissa se na něj usmála stejně jako na každého svého kamaráda. Nic nenaznačovalo, že jsou oba zapleteni do konspirace. Eddie jí kývl na pozdrav, ale to už ho zavolali k výslechu. Lissa se o něj bála, ale já věděla, že jeho strážcovské sebeovládání je zárukou toho, že mu všichni uvěří. Pravděpodobně se jim tam nerozbrečí jako Lissa, ale jistě bude hrát zděšení nad mou „zradou“ stejně jako ona.</p>
<p>Jakmile se ocitli venku, Taša se s Christianem a Lissou rozloučila. Nejprve ji ovšem varovala. „Z tohohle ses dostala, ale nemyslím, že ti strážci tak úplně věří. Hlavně Hans.“</p>
<p>„Já se o sebe postarám, až na mě přijde řada,“ prohlásil Christian.</p>
<p>Taša obrátila oči v sloup. „Ano. Vidím, co se děje, když spoléháte jen na sebe.“</p>
<p>„Hele, nebuď naštvaná jen proto, že jsme ti o tom neřekli,“ vykřikl. „Neměli jsme čas a už tak do toho byla zapletená fůra lidí. Navíc ty jsi svoje šílený plány zrealizovala už dřív.“</p>
<p>„To je pravda,“ uznala Taša. Ona by se jen těžko dala označit za osobu, která hraje podle pravidel. „To jen, že je všechno tak zamotané. Rose je na útěku. A teď ještě Dimitrij…“ Povzdechla a já ani nepotřebovala, aby dokončila větu. Stejně mi bylo jasné, na co myslí. V očích měla takový smutný pohled. Připadala jsem si kvůli tomu provinile. Stejně jako my všichni, i Taša chtěla očistit Dimitrijovu pověst. A tím, že osvobodil vražedkyni královny, si šance na přijetí dost pokazil. Opravdu jsem si přála, aby se býval do mého útěku nezapletl, a doufala jsem, že můj současný plán na útěk se mi vyplatí.</p>
<p>„To vyjde,“ řekl Christian. „Uvidíš.“ Netvářil se tak přesvědčivě, jak mluvil, a tak ho Taša obdařila pobaveným úsměvem.</p>
<p>„Jenom si dávej pozor. Prosím. Nechci tě vidět taky v cele. Vzhledem k tomu, co všechno se tu děje, bych na návštěvy ve vězení stejně neměla čas.“ Pobavení ji vzápětí přešlo. „Naše rodina je potrhlá. Věřil bys, že řešili, že sem pošlou Esmonda? Panebože! Tady se děje jedna tragédie za druhou. Aspoň bychom se měli pokusit z tohohle blázince něco vytěžit.“</p>
<p>„Nemyslím, že bych znal nějakýho Esmonda,“ oznámil Christian.</p>
<p>„Protiva,“ objasnila věcně. „Tedy myslím jeho, ne tebe. Někdo by měl naší rodině vemluvit do hlavy trochu rozumu, než se všichni ztrapní.“</p>
<p>Christian se zazubil. „A nech mě hádat. Ten ‚někdo‘ jsi ty?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přitakala s rozpustilým úsměvem. „Už jsem dokonce sepsala seznam ideálních kandidátů. Naše rodina jen potřebuje přesvědčit, že jsme báječní.“</p>
<p>„Soucítil bych s nimi, kdyby se k nám nechovali jako idioti,“ poznamenal Christian, když se díval se za tetou, jak odchází. I po všech těch letech stále nesl stigma toho, že se jeho rodiče stali Strigoji. Taša to přijala smířlivěji –, přestože si neustále stěžovala –, ale pořád se chtěla podílet na rozhodování rodiny Ozerových. Christian se o to nijak nesnažil. Už tak pro něj bylo dost zlé, že s ním všichni zacházejí hůř než s ostatními Moroji. Odpírali mu strážce a další věci, které byly pro královské normální. Ale že se ho straní jeho vlastní rodina, to bylo obzvláště kruté. Odmítal předstírat, že se s tím smířil.</p>
<p>„Nakonec se tu stejně objeví,“ řekla Lissa a vyznělo to optimističtěji, než cítila.</p>
<p>Christian už jí nestihl odpovědět, neboť s nimi srovnal krok někdo další – můj otec. Jeho náhlá přítomnost oba mé kamarády překvapila. Nejspíš věděl o Lissině výslechu, a tak na ni čekal venku, aby si s ní mohl promluvit.</p>
<p>„Venku je hezky,“ prohlásil Abe přívětivě a díval se po stromech a květinách. „Ale až vyjde slunce, bude pekelné vedro.“</p>
<p>Tma, která mi dělala tolik problémů v lesích západní Virginie, znamenala, že podle vampýrského rytmu je na královském dvoře příjemné poledne. Lissa na Abeho dlouze pohlédla. Jelikož ve tmě viděla dobře, bez potíží zaznamenala pod jeho sportovní béžovou bundou zářivě modrou košili. Takovou barvu by ale nejspíš viděl i slepý.</p>
<p>Uchechtla se Abeho nonšalantnímu chování. Měl ve zvyku začít nejdřív s konverzací o nepodstatném a pak teprve přejít k závažnějším záležitostem. „Nejsi tu, abychom se bavili o počasí.“</p>
<p>„Snažím se jen být společenský, toť vše.“ Zmlkl, když kolem nich procházelo pár mladých Morojek. Jakmile byly z doslechu, ztišil hlas. „Předpokládám, že tam všechno proběhlo dobře.“</p>
<p>„V pohodě,“ přitakala a neobtěžovala se ho zasvěcovat do „iracionální citové záležitosti“. Věděla, že ho zajímá jen to, že nikdo z jejich spolupracovníků nebyl odhalen.</p>
<p>„Strážci teď vyslýchají Eddieho,“ řekl Christian. „A se mnou chtějí mluvit později, ale myslím, že tím to zhasne.“</p>
<p>Lissa si povzdechla. „Upřímně si myslím, že ten výslech byl jen legrace oproti tomu, co bude následovat.“ Mínila tím, že hodlají vypátrat, kdo skutečně zabil Taťánu.</p>
<p>„Jedno po druhém,“ zabrblal Abe. „Nemá smysl nechat se zavalit všemi starostmi najednou. Prostě začneme hezky od začátku.“</p>
<p>„To je právě ten problém,“ vložila se do toho Lissa a naštvaně kopla do větve, která se válela na dlážděné cestičce před ní. „Nemám tušení, kde začít. Ať už Taťánu zabil kdokoli, bezvadně zakryl všechny stopy a hodil to na Rose.“</p>
<p>„Jedno po druhém,“ zopakoval Abe.</p>
<p>Mluvil tím svým prohnaným tónem, který mě někdy iritoval a Lisse se dneska zdál obzvlášť protivný. Až dosud zaměřila veškerou svou energii na to, aby mě dostala z vězení a následně někam do bezpečí. To byl cíl, který musela splnit.</p>
<p>Teď když ta prvotní intenzita opadla, začal na ni doléhat tlak toho všeho. Christian ji jednou rukou objal kolem ramen, protože vycítil její rozpoložení. Obrátil se k vážně se tvářícímu Abemu.</p>
<p>„Napadá tě něco?“ dotázal se. „Žádnej opravdickej důkaz jistě nemáme.“</p>
<p>„Máme rozumné předpoklady,“ odvětil Abe. „Jako třeba fakt, že ten, kdo zabil Taťánu, musel mít přístup do jejích soukromých pokojů. To není zrovna dlouhý seznam podezřelých.“</p>
<p>„Ale ani krátký.“ Lissa počítala dotyčné osoby na prstech. „Královská stráž, její kamarádi a rodina… a to ještě za předpokladu, že nikdo nezměnil záznamy strážců o jejích návštěvách. A pokud víme, tak někteří návštěvníci se tu vůbec neubytovali. Pravděpodobně měla taky tajné schůzky.“</p>
<p>„Nezdá se mi, že by měla pracovní schůzky v ložnici, když na sobě měla noční košili,“ zahučel Abe. „To záleží ovšem na druhu schůzek.“</p>
<p>Lissa klopýtla, když jí to došlo. „Ambrose.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Je to dhampýr…, fakt pěkný… On a Taťána byli, ehm…“</p>
<p>„Milenci?“ řekl Christian s úsměvem, když si vzpomněl na výslech.</p>
<p>Teď se pro změnu zastavil Abe. Lissa udělala totéž a oba si pohlédli do očí. „Viděl jsem ho. Takový ten týpek jako od bazénu.“</p>
<p>„Má přístup do její ložnice,“ řekla Lissa. „Ale nedovedu si… Nevím, prostě si nedovedu představit, že by udělal něco takového.“</p>
<p>„Zjev někdy klame,“ prohlásil Abe. „V soudní síni se nějak moc zajímal o Rose.“</p>
<p>Lissa zažila další překvapení. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>Abe se významně poškrábal na bradě. „Mluvil s ní… nebo jí dával nějaký signál. Nejsem si jistý, ale něco tam mezi nimi proběhlo.“</p>
<p>Chytrý a všímavý Abe. Zaznamenal, že mi Ambrose předal dopis, ale asi si naplno neuvědomil, co se tam vlastně stalo.</p>
<p>„Tak to bychom si s ním měli promluvit,“ prohlásil Christian.</p>
<p>Lissa přikývla. Svářily se v ní protichůdné emoce. Byla nadšená, že konečně narazili na nějakou stopu, ale na druhou stranu se jí příčilo, že podezřelým je ten hodný a milý Ambrose.</p>
<p>„Já se o to postarám,“ ujistil ji Abe.</p>
<p>Cítila jsem, jak na něm těžce spočinula pohledem. Nemohla jsem ji vidět, jak se tváří, ale viděla jsem, že Abe nedobrovolně couvl. Oči se mu leskly údivem. Dokonce i Christian sebou trhl. „A já u toho budu,“ oznámila Abemu pevným hlasem. „Nepokoušej se o nějaký šílený výslech s mučením beze mě.“</p>
<p>„Chceš se účastnit mučení?“ podivil se Abe, když se vzpamatoval z jejího vlivu.</p>
<p>„Žádné mučení se konat nebude. Promluvíme si s Ambrosem jako civilizovaní lidé, rozumíš?“ Opět se na něj zahleděla a Abe konečně pokrčil rameny na znamení souhlasu, jako by mu vůbec nevadilo, že ho přemohla žena, navíc o polovinu mladší než on.</p>
<p>„Fajn. Uděláme to spolu.“</p>
<p>Lisse se ta jeho ochota moc nezdála a Abe její podezíravost vycítil.</p>
<p>„Opravdu,“ ujistil ji a pokračoval v chůzi. „Tohle je vhodná doba na výslech… No, vlastně stejně vhodná jako kterákoli jiná. U dvora bude chaos, když co nevidět propuknou volby nového vládce. Každý tady bude mít plno práce a nahrnou se sem další lidé.“</p>
<p>Vlhký vítr rozcuchal Lisse vlasy. Ve vzduchu se vznášel příslib horkého dne. Lissa si uvědomila, že Abe má s tím svítáním pravdu. Nebylo by marné jít už spát.</p>
<p>„Kdy budou volby?“ dotázala se.</p>
<p>„Jakmile bude naše drahá Taťána navěky odpočívat. Tyhle věci jdou rychle. Potřebujeme obnovit vládu. Zítra bude v kostele obřad a potom Taťánu pohřbí, ale smuteční průvod už se opakovat nebude. Všichni se pořád bojí.“</p>
<p>Cítila jsem se trochu provinile za to, že se jí nedostalo královského pohřbu v plné parádě. Ale kdyby to znamenalo, že díky tomu bude odhalen její vrah, možná by byla radši, že to dopadlo takhle.</p>
<p>„Jakmile skončí pohřeb a začnou volby,“ pokračoval Abe, „každá rodina, která chce zařadit svého člena mezi kandidáty, tak může učinit. A po tom samozřejmě touží všichni. Tys nikdy neviděla volby panovníka, viď? Je to cirkus. Před samotnou volbou samozřejmě všichni kandidáti absolvují zkoušky.“</p>
<p>Když se zmínil o zkouškách, vyznělo to zlověstně, ale Lissa už byla myšlenkami jinde. Taťána byla jedinou královnou, kterou kdy poznala, takže jí myšlenka na jiného vládce připadala ohromující. „Nový král nebo královna může ovlivnit všechno – jak k lepšímu, tak k horšímu. Doufám, že to bude někdo dobrý. Třeba někdo z Ozerových. Někdo z Tašiných lidí.“ S nadějí pohlédla na Christiana, který se zmohl jen na pokrčení rameny. „Nebo Ariana Szelská. Mám ji ráda. Teda ne že by záleželo na tom, koho bych tam chtěla mít já,“ dodala hořce. „Když nemůžu ani volit.“ Volit bude pochopitelně královská rada, takže Lissa se opět nebude moct zúčastnit morojských právních postupů.</p>
<p>„Nominace vyžaduje spoustu práce,“ objasnil Abe a vyhnul se tak její poslední poznámce. „Každá rodina bude chtít nominovat svého člena, aby prosazoval jejich zájmy, ale musí to být někdo, kdo má šanci získat hlasy od…“</p>
<p>„Uff!“</p>
<p>Byla jsem brutálně vyhozena ze světa vypočítavé politiky Morojů zpátky do divočiny západní Virginie – a to tak, že velmi bolestně. Něco mě povalilo na zem a podrápala jsem si při tom obličej a ruce o větve. Silné ruce mě držely u země a u ucha jsem zaslechla Dimitrijův hlas.</p>
<p>„Měla ses schovat ve městě,“ řekl mi s notnou dávkou pobavení. Vzhledem k jeho váze a pozici jsem neměla možnost se ani pohnout. „To by bylo to poslední místo, kde bych tě hledal. Ale takhle jsem věděl přesně, kam půjdeš.“</p>
<p>„To je fuk. Nedělej ze sebe chytrýho,“ procedila jsem skrz zuby a pokusila se mu vykroutit. Zatraceně! On <emphasis>je</emphasis> chytrý. A jeho blízkost mě opět rozptylovala. Předtím totéž pociťoval i on, ale už se z toho nejspíš poučil. „Měl jsi jen štěstí, to je všechno.“</p>
<p>„Já nepotřebuju štěstí, Rozo. Tebe vždycky najdu. Teď už je opravdu jenom na tobě, nakolik chceš zkomplikovat naši situaci.“ Mluvil téměř až konverzačním tónem, což dělalo celou situaci ještě směšnější. „Tyhle honičky můžeme opakovat pořád dokola, nebo se můžeš chovat rozumně a zůstat se mnou a se Sydney.“</p>
<p>„To není rozumný! To je ztráta času.“</p>
<p>Byl celý zpocený, jednak proto, že bylo vedro, a pak taky proto, že za mnou musel běžet, aby mě dohnal. Adrian používal kolínskou, ze které se mi pokaždé točila hlava, ale i Dimitrijova přirozená vůně byla omamná. Udivilo mě, že si všímám takových maličkostí – a že mě Dimitrij přitahuje, i když jsem na něj vlastně naštvaná, že mě tu drží proti mé vůli. Možná je pro mě ale vztek rozbuškou.</p>
<p>„Kolikrát ti musím vysvětlovat, že to, co děláme, má svoji logiku?“ dotázal se zoufale.</p>
<p>„Dokud to nevzdáš.“ Zatlačila jsem do něj a pokusila se ho odstrčit, jenže jsme se ocitli u sebe ještě blíž. Měla jsem dojem, že tentokrát by finta s líbáním už asi nezabrala.</p>
<p>Vytáhl mě na nohy, ale ruce mi pořád držel za zády. Měla jsem o něco víc prostoru na manévrování, než když jsem ležela na zemi, ale zas ne tolik, abych se osvobodila. Pomalu mě začal strkat před sebou směrem, odkud jsem přišla.</p>
<p>„Nenechám tebe ani Sydney, abyste se kvůli mně dostali do průšvihu. Já se o sebe postarám, jenom mě pusť!“ vykřikla jsem a doslova za sebou táhla nohy. Zrovna jsme šli kolem jednoho vysokého stromu s útlým kmenem, tak jsem za něj hned zahákla nohu a chytila se ho, což nás oba zastavilo.</p>
<p>Dimitrij zaúpěl a přehmátl, aby mě od toho stromu odtrhl. To mi málem poskytlo příležitost k útěku, jenže mi bylo jasné, že bych stihla udělat asi tak dva kroky, než by mě zase chytil.</p>
<p>„Rose,“ povzdechl znaveně. „Nemůžeš vyhrát.“</p>
<p>„Nebolí tě tvář?“ zeptala jsem se. V tom slabém světle jsem neviděla, jestli mu na ní nezůstaly stopy po mém úderu, ale zítra je tam zcela jistě mít bude. Připadalo mi škoda poničit jeho hezký obličej, ale brzy se mu to zahojí a možná si z toho vezme i ponaučení, že není radno začínat si s Rose Hathawayovou.</p>
<p>Nebo taky ne. Zase mě začal táhnout pryč. „Moc mi nechybí k tomu, abych si tě hodil přes rameno,“ varoval mě.</p>
<p>„To bych chtěla vidět.“</p>
<p>„Jak myslíš, že by bylo Lisse, kdyby tě zabili?“ Sevřel mě ještě víc a já si nebyla jistá, jestli se chystá opravdu si mě přehodit přes rameno, nebo mnou zalomcovat. Byl dost vytočený. „Dovedeš si představit, co by to s ní udělalo, kdyby tě ztratila?“</p>
<p>V tu chvíli mi došly kousavé poznámky. Nechtěla jsem umřít, ale když jsem riskovala svůj život, dělala jsem jen tohle a nic víc – riskovala jsem <emphasis>svůj</emphasis> život. Ne život někoho jiného. Stejně jsem ale věděla, že má Dimitrij pravdu. Lissu by zničilo, kdyby se se mnou něco stalo. Jenže… to bylo riziko, které jsem musela podstoupit.</p>
<p>„Ty ve mě nemáš moc důvěry, soudruhu. Já se zabít nenechám,“ prohlásila jsem umanutě. „Zůstanu naživu.“</p>
<p>To nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet. Povolil svoje sevření. „Jsou i jiné způsoby, jak pomáhat, než nějaké šílenosti, co tě zrovna napadají.“</p>
<p>Najednou jsem zvláčněla. Dimitrij sebou trhl, jak ho překvapilo, že se už nebráním. „Co se děje?“ zeptal se nechápavě i podezíravě.</p>
<p>Zadívala jsem se do noci, aniž bych se koukala na něco konkrétního. Před očima jsem měla Lissu a Abeho, když se bavili na královském dvoře. Vybavila jsem si Lissinu bezmoc a touhu volit. Vzpomněla jsem si na Taťánin dopis a na okamžik jako bych v hlavě slyšela její hlas. <emphasis>Ona není poslední z rodu Dragomirů. Žije</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ještě jeden.</emphasis></p>
<p>„Máš pravdu,“ uznala jsem nakonec.</p>
<p>„Pravdu v čem?“ Dimitrij absolutně nechápal. Ale to byla obvyklá reakce každého, kdykoli jsem souhlasila s něčím rozumným.</p>
<p>„Kdybych se rozběhla zpátky ke dvoru, Lisse by to nepomohlo.“</p>
<p>Ticho. Jeho výraz jsem nedokázala dost dobře rozeznat, ale pravděpodobně se tvářil šokovaně.</p>
<p>„Vrátím se s tebou do motelu a nebudu už utíkat ke dvoru.“ Další Dragomir. Další Dragomir musí být nalezen. Zhluboka jsem se nadechla. „Ale nebudu tam jen sedět a nic nedělat. Udělám něco pro Lissu. A ty a Sydney mi s tím pomůžete.“<image xlink:href="#_6.jpg" />OSM</p>
<p>Ukázalo se, že můj odhad byl špatný, když jsem měla za to, že místní policejní oddělení sestává z jednoho muže se psem. Když jsme se totiž s Dimitrijem vraceli k motelu, spatřila jsem na parkovišti blikající červená a modrá světla. Kolem postávalo několik zvědavců, kteří chtěli vidět, co se tu děje.</p>
<p>„Celý město je vzhůru nohama,“ prohlásila jsem.</p>
<p>Dimitrij si povzdechl. „Tys něco řekla recepčnímu, viď?“</p>
<p>Zastavili jsme se kus od policejního auta a zůstali ve stínu zchátralé budovy. „Myslela jsem, že tě to zpomalí.“</p>
<p>„Teď nás to zpomalí oba.“ Přejel pohledem celou tu scénu na parkovišti a zaznamenával v tom blikavém světle každičký detail. „Sydneyino auto je pryč. Aspoň něco.“</p>
<p>Moje předchozí drzost mě rázem přešla. „Vážně? Nemáme čím jet!“</p>
<p>„Neopustila by nás. Naštěstí je natolik chytrá, že vypadla z pokoje dřív, než na ni stihla zaklepat policie.“ Otočil se a zadíval se na hlavní třídu ve městě. „Pojď. Musela zůstat někde poblíž. Je dost pravděpodobné, že to tu policie začne prohledávat, pokud si myslí, že tu někdo pronásleduje bezbrannou holku.“ Tón, jakým vyslovil „bezbrannou“, mluvil za vše.</p>
<p>Dimitrij se nakonec rozhodl vydat se zpátky silnicí, kterou jsme přijeli do města. Předpokládal, že tamtudy by Sydney chtěla odjet, když jsem tak pokazila naše utajení. Kdyby se do celé záležitosti zapojila policie, vznikly by tím jen další problémy. Trochu jsem litovala toho, co jsem udělala. Teď jsem ale byla především nadšená plánem, který mě napadl v lese. Jako obvykle jsem s tím chtěla začít pokud možno ihned. Hlavně se ale musíme dostat z téhle díry.</p>
<p>Dimitrijovy instinkty ohledně Sydney byly správné. Asi tři čtvrtě kilometru za městem jsme uviděli u krajnice zaparkované CR-V. Motor byl vypnutý, světla zhasnutá, ale viděla jsem dost dobře na to, abych přečetla louisianské poznávací značky. Došla jsem k okénku u řidiče a zaklepala na něj. Sydney uvnitř nadskočila. S nevěřícným výrazem stáhla okénko.</p>
<p>„Co jste vyváděli? To je fuk. Neobtěžujte se. Jenom nastupte.“</p>
<p>Dimitrij i já jsme ji poslechli. Když se na mě tak koukala, připadala jsem si jako zlobivé děcko. Beze slova nastartovala a vyjela směrem, kterým jsme sem původně přijeli. Nakonec jsme se napojili na menší státní silnici, která vedla zpátky na dálnici. To vypadalo slibně. Až na to, že sotva jsme ujeli pár kilometrů, znovu zastavila, tentokrát na temném odpočívadle, kde to vypadalo, že tam není vůbec nic.</p>
<p>Vypnula motor a ohlédla se po mně na zadní sedadlo. „Tys utekla, že jo?“</p>
<p>„Jo, ale už chápu tenhle…“</p>
<p>Sydney zvedla ruku, aby mě umlčela. „Ne, teď ne. Taky jsi mohla zdrhnout a nepřilákat kvůli tomu policii.“</p>
<p>„Taky myslím,“ přisadil si Dimitrij.</p>
<p>Na oba jsem se zamračila. „Hele, vrátila jsem se.“ Dimitrij povytáhl obočí, jako by se chtěl dotázat, jak dobrovolný můj návrat byl. „A teď už vím, co musíme udělat, abychom pomohli Lisse.“</p>
<p>„Co teď musíme udělat,“ řekla Sydney, „je najít bezpečné místo na noc.“</p>
<p>„Stačí zajet do civilizace a vybrat si hotel. Nějakej s pokojovou službou. Můžeme si tam zařídit základnu pro naše operace a pracovat na dalším plánu.“</p>
<p>„Tohle město jsme speciálně prověřili!“ vykřikla. „Nemůžeme zajet někam kamkoli – aspoň ne nikde poblíž. Pochybuju, že si zapsali číslo auta, ale každopádně můžou obvolat okolí a ptát se po autě téhle značky. Pokud mají značku a náš popis a dostane se to na policii, tak se to zase dostane k alchymistům a pak…“</p>
<p>„Klídek,“ řekl Dimitrij a dotkl se její paže. Na tom doteku nebylo nic intimního, ale já jí záviděla. Zvlášť poté, co mě můj milovaný tak brutálně odtáhl z lesa. „Nevíme, jestli k něčemu z toho vůbec dojde. Proč prostě nezavoláš Abemu?“</p>
<p>„Jo,“<emphasis> </emphasis>povzdechla ponuře. „Přesně po tom toužím. Oznámit mu, že jsem ani ne za dvacet čtyři hodin podělala plán.“</p>
<p>„No jestli ti to uleví,“ ozvala jsem se, „tak plán se stejně mění.“</p>
<p>„Ticho!“ vyštěkla. „Oba dva. Musím přemýšlet.“</p>
<p>S Dimitrijem jsme na sebe pohlédli, ale zůstali jsme zticha. Když jsem mu řekla, že znám způsob, jak bychom mohli Lisse opravdu pomoct, evidentně ho to zaujalo. Věděla jsem, že bude chtít znát podrobnosti, jenže teď jsme museli oba počkat na Sydney.</p>
<p>Rozsvítila lampičku vpředu a vytáhla mapu státu. Asi minutu ji studovala, načež ji zase složila a zadívala se před sebe. Do obličeje jsem jí neviděla, ale odhadla jsem, že se určitě mračí. Nakonec povzdechla tím svým utrápeným způsobem, zapnula světla a nastartovala. Sledovala jsem, jak zadává do GPS Altswood v západní Virginii.</p>
<p>„Co je v Altswoodu?“ zeptala jsem se a pocítila zklamání, že tam nezadala něco jako Atlantic City.</p>
<p>„Nic,“ odpověděla a zajela zase na silnici. „Ale je to nejbližší místo, kam můžeme jet a GPS ho najde.“</p>
<p>Světla auta projíždějícího v protisměru na okamžik ozářila Dimitrijův profil a já uviděla, že se taky tváří zvědavě. Takže nejsem jediná, kdo neví, která bije. Podle GPS nám do cíle zbývala skoro hodina a půl. Dimitrij ovšem nijak nezpochybňoval Sydneyinu volbu, jen se otočil ke mně.</p>
<p>„Tak co je s Lissou? Co máš za tak velkolepý plán?“ Střelil pohledem po Sydney. „Rose tvrdí, že musíme udělat něco důležitého.“</p>
<p>„To jsem pochopila,“ řekla Sydney suše. Dimitrij se s očekáváním podíval zase na mě.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla. Nastal čas odhalit tajemství, které jsem uchovávala už od svého výslechu. „Takže… Ukázalo se, ze Lissa má bratra nebo sestru. A já myslím, že bychom ho měli najít.“</p>
<p>Snažila jsem se, aby to vyznělo chladně a jako by o nic nešlo. Srdce se mi ale svíralo. Přestože jsem měla dost času na to, abych zpracovala Taťánin dopis, když jsem ta slova vyslovila nahlas, dodávalo to celé informaci na skutečnosti, jako by to předtím skutečné nebylo. Šokovalo mě to a naplno jsem si uvědomila, co všechno to znamená a jak moc to může změnit vše, čemu jsme věřili.</p>
<p>Můj šok se pochopitelně nemohl srovnávat s šokem ostatních. Jedna nula pro Rose a navíc ještě moment překvapení. Sydney se ani nesnažila skrýt svůj údiv a hlasitě zalapala po dechu. Dokonce i Dimitrij vypadal, že ho to vykolejilo.</p>
<p>Jakmile se vzpamatovali, bylo na nich znát, že přemýšlejí, jak to vyvrátit. Buď budou chtít důkazy, anebo tu myšlenku prostě zavrhnou jako nesmysl. Vrhla jsem se do akce dřív, než se oni zmohli na protest. Vytáhla jsem Taťánin dopis a nahlas jim ho přečetla. Pak jsem ho podala Dimitrijovi, aby se na něj mohl podívat. Pověděla jsem jim, jak jsem ve vězení přivolala duchy a jak mi královnin ztrápený duch v podstatě potvrdil, že dopis je pravý. Bez ohledu na to se ale moji společníci tvářili skepticky.</p>
<p>„Nemáš žádný důkaz, že to psala opravdu Taťána,“ namítl Dimitrij.</p>
<p>„Alchymisti nemají záznam o žádném jiném Dragomirovi,“ přidala se Sydney.</p>
<p>Oba řekli přesně to, co jsem si myslela, že řeknou. Dimitrij vždycky očekával nějakou lest nebo past. Ke všemu potřeboval pádný důkaz. Sydney žila ve světě faktů a dat a naprosto věřila alchymistům a jejich informacím. Pokud něčemu nevěřili alchymisté, nevěřila tomu ani ona. Duch jako důkaz nepřesvědčil ani jednoho z nich.</p>
<p>„Vážně nechápu, proč by mi měl Taťánin duch lhát,“ oponovala jsem. „A alchymisti taky nejsou vševědoucí. V tom dopise se píše, že je to dobře střežený tajemství. A když o tom nevědí Morojové, pak je logický, že o tom nevědí ani alchymisti.“</p>
<p>Sydney se zamračila, protože se jí nelíbila ta moje „přechytralá“ poznámka, ale nic na to neřekla. Zato Dimitrij tlačil na pilu a odmítal věřit něčemu, pro co nemá víc důkazů.</p>
<p>„Jednou jsi mi říkala, že to, co se ti pokoušejí duchové sdělit, není tak úplně jasné,“ poukázal. „Třeba jsi ji špatně pochopila.“</p>
<p>„Já nevím…“ Znovu jsem si vybavila její vážný průsvitný obličej. „Myslím, že ten dopis opravdu napsala. Cítím to v kostech.“</p>
<p>Přimhouřila jsem oči. „Víš, že mě instinkty nikdy nezklamaly. Můžeš mi v tomhle věřit?“</p>
<p>Dlouho se na mě díval a neuhýbal pohledem. Na základě naší němé komunikace jsem se mohla jen dohadovat, co se v něm odehrává. Celá ta situace vypadala dost přitažená za vlasy, jenže Dimitrij si uvědomoval, že mám ohledně svých instinktů pravdu. Ani dřív mě nikdy nezradily. Bez ohledu na to, čím vším si prošel, bez ohledu na naši současnou nevraživost mě pořád znal natolik dobře, aby mi v tomhle věřil.</p>
<p>Pomalu, skoro až váhavě přikývl. „Ale jestli se rozhodneme pátrat po tom údajném sourozenci, porušíme Lissiny instrukce, že tady máme zůstat.“</p>
<p>„Ty tomu dopisu věříš?“ vyjekla Sydney. „Ty vůbec uvažuješ o tom, že bychom se podle toho zařídili?“</p>
<p>Okamžitě ve mně vzplál hněv, ale snažila jsem se to nedat najevo. Samozřejmě. Tohle bude pochopitelně další překážka – Dimitrijova neschopnost neposlechnout Lissu. Sydney se bála Abeho, což mi připadalo pochopitelné, ale Dimitrij se řídil jen kavalírskou přísahou, kterou Lisse složil. Zhluboka jsem se nadechla. Kdybych mu řekla, že mi jeho chování připadá trapné, nijak bych si nepomohla.</p>
<p>„Technicky vzato ano. Kdybychom mohli opravdu dokázat, že není poslední ze svojí rodiny, hodně by jí to pomohlo. Nemůžeme tu možnost ignorovat. A když přitom dokážete i to, abych nespadla do průšvihu…,“ snažila jsem se nešklebit se, „… pak nikde nevidím problém.“</p>
<p>Dimitrij se nad tím zamyslel. Znal mě. A taky znal moji logiku, kterou jsem používala, kdykoli mi něco stálo v cestě.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil nakonec. Viděla jsem, že se mu změnil výraz. Rozhodnutí už padlo a on se ho teď chtěl držet. „Ale kde začneme? Krom toho záhadného dopisu nemáš žádnou stopu.“</p>
<p>Bylo to jako déjà vu a připomnělo mi to Lissin a Christianův rozhovor s Abem, když se rozhodovali, kde začít s pátráním. Zdá se, že s Lissou žijeme paralelní životy a obě se snažíme složit těžkou skládačku, k níž nemáme žádný návod. Jak jsem si v duchu jejich rozhovor přehrávala, pokoušela jsem se použít stejné důvody, jaké použil Abe. Bez jediné stopy je nejlepší začít se zřejmými závěry.</p>
<p>„Zjevně je to tajemství,“ prohlásila jsem. „Veliký. Takový, co by některý lidi chtěli odhalit – a dost velký na to, aby záznamy o něm ukradli a udrželi tak Dragomiry bez moci.“ Někdo se totiž vloupal do budovy alchymistů a ukradl odtamtud papíry naznačující, že Eric Dragomir skutečně finančně podporoval jakousi záhadnou ženu. Řekla jsem svým společníkům, že se mi zdá dost pravděpodobné, že právě tahle žena je matkou jeho dítěte. „Můžete se na ten případ podívat podrobněji.“ Tahle slova byla určena Sydney. Existence dalšího Dragomira jí možná byla ukradená, ale alchymisti se jistě chtějí dovědět, kdo jim sebral záznamy.</p>
<p>„Zpomal! Jak to, že jsem se toho rozhodování ani nezúčastnila?“ Pořád ještě se nevzpamatovala z toho, jaký směr nabraly události a jak jsme se bavili bez ní. Poté, jak se vyvíjela dnešní noc, se Sydney netvářila moc nadšeně nad tím, že ji hodlám vtáhnout do svých brutálních plánů. „Vy si možná nic neděláte z toho, že porušíte Lissina pravidla, ale já bych šla proti Abemu. A ten by asi tak shovívavý nebyl.“</p>
<p>To byla pravda. „Já se u něj přimluvím jako jeho dceruška,“ ujistila jsem ji. „Navíc ten stařík miluje tajemství. Tohle by se mu zamlouvalo, to mi věř. A tys objevila tu největší stopu. Pokud totiž Eric posílal peníze nějaký neznámý ženský, tak proč by to nemohla být jeho tajná milenka s dítětem?“</p>
<p>„Neznámá – to je klíčové slovo,“ poznamenala Sydney, která se pořád tvářila skepticky ohledně Zmejovy „shovívavosti“. „Jestli je tvoje teorie správná – a že teda má trhliny –, pořád nemáme tušení, kdo by ta jeho milenka mohla být. Ani v těch ukradených dokumentech to nebylo.“</p>
<p>„Existujou jiný dokumenty, co by souvisely s těma ukradenýma? Nebo se můžeš zeptat v bance, do který posílal peníze?“ Alchymisty zajímalo jen to, že jim někdo ukradl dokumenty. Jejich kolegové zjistili, co přesně zmizelo, ale nad obsahem dokumentů se už nikdo nezamýšlel. Vsadila bych se, že papíry, které se vztahují k něčemu podobnému, už pak nikdo nezkoumal. Sydney to ostatně sama potvrdila.</p>
<p>„Ty netušíš, jak probíhá vyhledávání záznamů, viď? Není to vůbec tak snadný,“ řekla. „Může to chvíli trvat.“</p>
<p>„No…, proto je asi nejlepší teď odjet na nějaký, ehm, bezpečný místo, co?“ dotázala jsem se. Ohromilo mě zjištění, že budeme potřebovat čas, abychom se mohli posunout dál. Teď už jsem chápala, jak je zlé, že jsme přišli o svůj utajený úkryt.</p>
<p>„Bezpečný místo…“ Zavrtěla hlavou. „No, uvidíme. Jenom doufám, že nedělám nějakou blbost.“</p>
<p>Potom zavládlo mlčení. Chtěla jsem se dozvědět víc o místě, kam jedeme, ale nechtěla jsem moc naléhat, když jsem teď vlastně tak trochu zvítězila. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nebyla jsem si tak docela jistá, jestli do toho Sydney chce jít s námi, ale Dimitrije jsem určitě přesvědčila. Teď bych ji neměla rozčilovat. Podívala jsem se na GPS. Zbývala skoro ještě hodina. Dost času na to, abych zkontrolovala Lissu.</p>
<p>Trvalo mi asi minutu, než jsem poznala, kde se moje kamarádka nachází. Bylo to nejspíš tím, že jsem předpokládala, že ji zastihnu v jejím pokoji. Ale ne, byla na místě, které jsem navštívila jen jednou – v domě Adrianových rodičů. Překvapilo mě to, ale během chvilky jsem přečetla její myšlenky a bylo mi jasné, proč tam je. Na královském dvoře bydlela v domě pro hosty, kde teď panoval chaos, protože všichni návštěvníci se po panice, která vypukla po mém útěku, snažili co nejrychleji odjet. Dům Ivaškovových, který stál v obytné části královského dvora, byl o něco klidnější – tedy ne že by tam občas nevběhl nějaký soused.</p>
<p>Adrian seděl v křesle a nohy měl na drahém stolku, který jeho matce pravděpodobně pomáhal vybrat nějaký bytový architekt. Lissa s Christianem právě dorazili. Lissa ihned ucítila cigaretový kouř a pomyslela si, že se Adrian vrátil ke svým zlozvykům.</p>
<p>„Když budeme mít štěstí,“ oznámil Lisse a Christianovi, „rodiče se vrátí až za dlouho a my tady budeme mít chvíli klid. Jak brutálně vás vyslýchali?“</p>
<p>Lissa s Christianem se usadili na pohovce, která byla sice hezká, ale ne moc pohodlná. S povzdechem se opřela o Christiana. „Nebylo to zas tak zlý. Nevím, jestli jsme je tak úplně přesvědčili, že s Rosiným útěkem nemáme nic společnýho…, ale rozhodně pro to nemají žádný důkaz.“</p>
<p>„Myslím, že větší potíže budou s tetou Tašou,“ vložil se do toho Christian. „Byla dost vytočená, že jsme jí neřekli, co se děje. Asi chtěla ty sochy vyhodit do luftu osobně.“</p>
<p>„Řekla bych, že ji víc štve, že jsme do toho zamotali Dimitrije,“ namítla Lissa. „Myslí si, že jsme mu tím pokazili šanci na to, že ho ještě někdy přijmou zpátky.“</p>
<p>„Má pravdu,“ prohlásil Adrian. Zvedl dálkový ovládač a zapnul velkou plazmovou televizi. Vypnul zvuk a začal přepínat programy. „Ale nikdo ho k tomu nenutil.“</p>
<p>Lissa přikývla, ale přitom uvažovala, jestli ho k tomu vlastně nedonutila ona. Jeho oddaná přísaha, že ji bude chránit, nebyla žádným tajemstvím. Christian vypadal, že uvažuje o tomtéž.</p>
<p>„Hele, pokud víme, tak by nikdy neměl…“</p>
<p>Přerušilo ho zaklepání na dveře.</p>
<p>„Sakra,“ ulevil si Adrian a vstal. „Klidu a ticha už jsme si asi užili dost.“</p>
<p>„Rodiče by neklepali, ne?“ podivil se Christian.</p>
<p>„Ne, ale tohle bude nejspíš nějakej jejich kámoš, co s nimi chce u skleničky portskýho probrat, jaká je dneska strašná doba, když se z tak mladých lidí stávají vrazi,“ zakřičel Adrian z předsíně.</p>
<p>Lissa uslyšela, jak se otevřely dveře, a potom nějaké tlumené hlasy. Po chvilce se Adrian vrátil s mladým Morojem, kterého Lissa neznala.</p>
<p>„Podívej,“ řekl ten kluk a nervózně přejel pohledem po místnosti, „klidně se stavím za chvíli.“ Když uviděl Lissu a Christiana, zarazil se.</p>
<p>„Kdepak,“ ujišťoval ho Adrian. Jeho proměna z bručouna v přívětivého člověka se odehrála tak rychle, jako by cvakl vypínačem. „Máma se určitě každou chvíli vrátí. Znáte se vůbec, děcka?“</p>
<p>Moroj přikývl a pohledem sklouzl z jednoho obličeje na druhý. „Samozřejmě.“</p>
<p>Lissa se zamračila. „Já tě neznám.“</p>
<p>Adrian se nepřestával usmívat, ale Lisse rychle došlo, že se tu děje něco důležitého. „To je Joe. Joe je ten údržbář, co mi pomohl, když vypověděl, že jsem nebyl s Rose v době Taťániny vraždy. Pracoval v baráku, kde bydlela Rose.“</p>
<p>Lissa i Christian povstali. „Tak to bylo štěstí, že ses objevil před výslechem,“ prohlásil opatrně Christian. Jeden čas propukla panika, že Adrian bude obviněn spolu se mnou, ale Joe vypověděl, kdy viděl Adriana, jak mě jde navštívit.</p>
<p>Joe udělal pár kroků vpřed. „Vážně bych měl jít. Jen řekni lady Ivaškovové, že jsem se tu zastavil a že odjíždím z královského dvora. A že je všechno zajištěno.“</p>
<p>„Co všechno je zajištěno?“ podivila se Lissa a opět se zvedla.</p>
<p>„Ona… Ona už bude vědět.“ Lissu to nezastrašilo. Byla hezká a štíhlá, ale Joe se na ni díval zděšeně – bezpochyby ho obdařila nějakým strašlivým pohledem. To mi připomnělo debatu s Abem. „Opravdu už musím jít,“ vyhrkl.</p>
<p>Znovu vykročil, ale já náhle z Lissy ucítila zášleh éteru. Joe se zastavil a ona došla až k němu.</p>
<p>„O čem jsi chtěl mluvit s lady Ivaškovovou?“ chtěla vědět.</p>
<p>„Klídek, sestřenko,“ zašeptal Adrian. „Nepotřebuješ tolik éteru, abys získala odpověď.“</p>
<p>Lissa vyvíjela na Joea takový nátlak, že by mohl docela dobře být její loutkou.</p>
<p>„O penězích,“ vydechl Joe s vykulenýma očima. „O dohodě ohledně peněz.“</p>
<p>„O jakých penězích?“ zeptala se.</p>
<p>Joe zaváhal, jako by byl schopen odporu, ale vzápětí odpověděl. Nedokázal se bránit nátlaku od tak dobré uživatelky éteru. „Peníze… Peníze za výpověď… o tom, kde byl.“ Joe trhl hlavou směrem k Adrianovi.</p>
<p>Adrianův pohodový výraz se trochu změnil. „Co tím myslíš, kde jsem byl? Tu noc, kdy mi umřela teta? Tvrdíš snad…“</p>
<p>Christian viděl, že to Adrian nedokáže ani vyslovit, a tak se toho ujal sám. „Lady Ivaškovová ti platí za to, žes řekl, žes viděl Adriana?“</p>
<p>„Já jsem ho opravdu viděl,“ vykřikl Joe. Viditelně se potil. Adrian měl pravdu, když řekl, že Lissa na něj používá až moc éteru. Ubližovalo mu to fyzicky. „Já jen… Jenom… si nepamatuju, kolik přesně bylo… Nepamatuju si přesný čas. To jsem říkal i tomu druhému chlapovi. A ona mi zaplatila, abych doplnil přesný čas, kdy jsem tě tam viděl.“</p>
<p>Adrianovi se to ani v nejmenším nelíbilo. Ale musela jsem mu přičíst k dobru, že aspoň zůstal v klidu. „Jak to myslíš, žes to říkal nějakýmu druhýmu chlapovi?“</p>
<p>„Kdo další?“ vyhrkla Lissa. „Kdo další s ní byl?“</p>
<p>„Nikdo! Lady Ivaškovová chtěla jen zajistit, že z toho její syn vyjde s čistým štítem. Vymyslel jsem si kvůli ní pár podrobností. Ale pak se objevil ten chlap…, ten přišel až potom… A chtěl vědět, kdy byla Hathawayová doma.“</p>
<p>Z předsíně se ozvalo klapnutí, jako by se otevíraly vstupní dveře. Lissa se naklonila vpřed a posílila svůj nátlak. „Kdo? Kdo to byl? Co chtěl?“</p>
<p>Joe se teď tvářil, jako by trpěl nesnesitelnou bolestí. Polkl. „Nevím, kdo to byl! Nikdy předtím jsem ho neviděl. Nějaký Moroj. Chtěl jenom, abych vypověděl, kdy jsem viděl Hathawayovou. Zaplatil mi víc než lady Ivaškovová. Nic se nestalo…“ Zoufale pohlédl na Lissu. „Nic se nestalo, když jsem jim pomohl oběma…, hlavně když to Hathawayová opravdu udělala…“</p>
<p>„Adriane?“ z chodby se ozval Daniellin hlas. „Jsi tady?“</p>
<p>„Už toho nech,“ varoval Adrian Lissu tiše. Čišela z toho naléhavost.</p>
<p>Její hlas byl stejně tak tichý, ale stále se zaměřovala na Joea. „Jak ten Moroj vypadal? Popiš ho.“</p>
<p>Na dřevěné podlaze v hale se ozvalo klapání vysokých podpatků.</p>
<p>„Úplně obyčejně!“ vykřikl Joe. „Přísahám! Nebylo na něm nic výjimečného. Až na tu ruku… Prosím, pusť mě…“</p>
<p>Adrian odstrčil Lissu stranou a přerušil tak kontakt mezi ní a Joem. Ten se samou úlevou málem svezl k zemi. Podíval se na Adriana a strnul. Další nátlak, ale ne tak velký, jako vyvíjela Lissa.</p>
<p>„Zapomeň na to,“ sykl Adrian. „Tenhle rozhovor jsme nikdy nevedli.“</p>
<p>„Adriane, co to…“</p>
<p>Daniella se zastavila ve dveřích do obýváku a nevěřícně sledovala, co se odehrává uvnitř. Christian pořád seděl na sedačce, ale Adrian s Lissou stáli jen pár centimetrů od Joea, který měl tričko už úplně propocené.</p>
<p>„Co se tu děje?“ vykřikla Daniella.</p>
<p>Adrian odstoupil a obdařil matku jedním ze svých okouzlujících úsměvů, které na ženy zabírají. „Přišel za tebou, mami. Řekli jsme mu, že tu s ním počkáme, dokud se nevrátíš. Takže teď už můžeme jít ven.“</p>
<p>Daniella těkala pohledem ze svého syna na Joea. Z toho, co viděla, byla evidentně nervózní a nechápala, co se tu odehrálo. Lissu překvapilo, když Adrian oznámil, že jdou ven, ale následovala ho ze dveří. I Christian se zvedl.</p>
<p>„Ráda jsem vás viděla,“ řekla Lissa a pokusila se o úsměv, který se mohl směle srovnávat s tím Adrianovým. Joe vypadal naprosto omámeně. Po Adrianově posledním příkazu zřejmě zapomněl i to, jak se vůbec dostal do domu Ivaškovových.</p>
<p>Lissa s Christianem rychle následovali Adriana ven, takže Daniella jim už nestihla nic říct. „Co to sakra bylo?“ dotázal se Christian, sotva se ocitli venku. Nebyla jsem si jistá, jestli se ptal na Lissin děsivý nátlak, nebo na informace, které odhalil Joe.</p>
<p>„Nevím jistě,“ odvětil Adrian se zachmuřeným výrazem. Už žádný veselý úsměv. „Ale měli bychom si promluvit s Michailem.“</p>
<p>„Rose.“</p>
<p>Dimitrij mě tiše oslovil, což mě přivedlo zpátky k němu a k Sydney do auta. Bezpochyby podle mého výrazu poznal, co jsem dělala a kde jsem byla.</p>
<p>„Je tam všechno v pořádku?“ zeptal se.</p>
<p>Věděla jsem, že tím „tam“ míní královský dvůr, a ne zadní sedadlo. Přikývla jsem, přestože výraz „v pořádku“ mi nepřipadal zrovna výstižný pro to, čeho jsem byla svědkem. Čeho jsem vlastně byla svědkem? Přiznání k falešné výpovědi. Přiznání, které popíralo některé důkazy, jež byly proti mně použity. Ani mi nevadilo, že Joe lhal proto, aby tím uchránil Adriana. Vždyť Adrian neměl nic společného s Taťáninou vraždou. Chtěla jsem, aby ho s tím nikdo nespojoval a aby byl volný. Ale co ta další část? Nějaký „obyčejný“ Moroj, který Joeovi zaplatil, aby lhal o tom, v kolik hodin mě viděl, a já tak neměla alibi na dobu vraždy?</p>
<p>Než jsem stihla plně zpracovat všechny důsledky, došlo mi, že auto zastavilo. Myšlenky na Joea jsem odsunula do pozadí a namísto toho jsem se pokusila zapojit do současné situace. Sydney za volantem měla na klíně otevřený notebook, jehož monitor zářil do tmy. Něco hledala.</p>
<p>„Kde jsme?“ Vykoukla jsem z okna. Uviděla jsem nějakou zavřenou a bezútěšně vypadající benzínku.</p>
<p>„V Altswoodu,“ odpověděl Dimitrij.</p>
<p>Zdálo se mi, že kromě té zavřené pumpy tam není absolutně nic. „Ve srovnání s tímhle bylo to poslední město úplnej New York.“</p>
<p>Sydney zavřela notebook. Podala mi ho a já ho odložila na sedadlo vedle sebe, k našim báglům, které se jí zázračně podařilo vzít z motelu. Vyjeli jsme na silnici za benzínkou. Bylo odtamtud vidět na dálnici a já čekala, že po ní vyrazíme dál. Jenže Sydney jela do tmy. Stejně jako na tom posledním místě jsme i tady byli obklopeni horami a lesy. Jeli jsme pomalu jako šneci, dokud Sydney nespatřila úzkou štěrkovou cestu, která vedla do lesů. Byla široká tak akorát pro jedno auto, ale nečekala jsem, že by tam byl bůhvíjaký provoz. Jeli jsme hlouběji a hlouběji do lesa. Přestože jsem Sydney neviděla do obličeje, cítila jsem úzkost, která z ní vyzařovala.</p>
<p>Minuty mi připadaly jako hodiny. Pak nás cesta zavedla na větší otevřené prostranství, kde stála zaparkovaná další vozidla, z nich většina vypadala dost staře. Bylo to zvláštní místo na parkoviště, vzhledem k tomu, že kolem nebylo nic než les. Sydney vypnula motor.</p>
<p>„Tady budeme kempovat?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Neodpověděla. Namísto toho se jen podívala po Dimitrijovi. „Jsi opravdu tak dobrý, jak všichni tvrdí?“</p>
<p>„Cože?“ podivil se s nemalou dávkou překvapení.</p>
<p>„V boji. Všichni povídají, jak jsi nebezpečný. Je to pravda? Jsi vážně tak dobrý?“</p>
<p>Dimitrij se nad tím zamyslel. „Dost dobrý.“</p>
<p>Zamračila jsem se. „Moc dobrý.“</p>
<p>„Doufám, že to bude stačit,“ řekla Sydney a natáhla se po klice.</p>
<p>Taky jsem otevřela dveře. „Na mě se nezeptáš?“</p>
<p>„O tobě už vím, že jsi nebezpečná,“ řekla mi. „Viděla jsem to.“</p>
<p>Její kompliment mi poskytl jen malou útěchu. Kráčeli jsme přes odlehlé parkoviště. „Proč jsme tu zastavili?“</p>
<p>„Protože dál už musíme pokračovat pěšky.“ Vytáhla baterku a posvítila všude možně kolem parkoviště. Blikavé světýlko nakonec ozářilo cestičku mezi stromy. Téměř se ztrácela, jak byla zarostlá trávou a dalšími rostlinami. „Tady.“ Sydney po ní vykročila.</p>
<p>„Počkej,“ zarazil ji Dimitrij. Předběhl ji, aby šel první, a já okamžitě zaujala v naší skupince pozici na posledním místě. Byla to standardní formace strážců. Chránili jsme Sydney, jako bychom chránili Moroje. Veškeré moje dřívější myšlenky na Lissu mě v tu chvíli opustily. Teď jsem se plně soustředila na nastalou situaci a všechny smysly jsem měla vybuzené. Dávala jsem pozor, jestli se někde neobjeví nebezpečí. Viděla jsem, že Dimitrij si počíná stejně obezřetně. Oba jsme měli kůly vytažené.</p>
<p>„Kam jdeme?“ dotázala jsem se. Pečlivě jsme se museli vyhýbat dírám a kořenům, které se objevovaly před námi. Větve mi rozdíraly paže.</p>
<p>„K lidem, co tě neprásknou,“ prohlásila ponurým tónem.</p>
<p>Na rty se mi draly další otázky, ale vtom mě oslnilo jasné světlo. Oči jsem měla přizpůsobené temnotě, takže ten náhlý jas byl pro mě pořádná změna. Mezi stromy to zašustilo a já vycítila, že kolem nás se pohybuje spousta lidí. Jakmile jsem se rozkoukala, všude kolem jsem uviděla tváře vampýrů.<image xlink:href="#_6.jpg" />DEVĚT</p>
<p>Naštěstí to všechno byli Morojové.</p>
<p>To mě ale neodradilo od toho, abych pozvedla svůj kůl výš a přistoupila blíž k Sydney. Nikdo na nás neútočil, a tak jsem jen dál držela svou pozici, ale nejspíš na tom stejně nezáleželo. Jak jsem se rozkoukávala, docházelo mi, že kolem nás stojí asi deset osob. Sydney jsme řekli, že jsme dobří, což byla pravda. Dimitrij a já bychom nejspíš přemohli i takovouhle skupinku, i když by to v těchhle podmínkách asi bylo dost obtížné. Taky jsem si uvědomila, že kolem nás nejsou jen Morojové – to byli jen ti, kteří u nás stáli nejblíž. Kousek za nimi postávali dhampýři. A to světlo, které jsem zprvu považovala za světlo baterky nebo pochodně, vydávala ohnivá koule, kterou držela jedna Morojka v ruce.</p>
<p>Vpřed vykročil Moroj asi stejně starý jako Abe. Měl rozježený hnědý plnovous a v ruce třímal stříbrný kůl. Mlhavě jsem zaregistrovala, že můj kůl je mnohem propracovanější než ten jeho, nicméně ostrým hrotem by svou práci odvedl dobře. Ten muž přejel pohledem mě a Dimitrije a kůl sklonil. Pak si začal prohlížet Sydney. Najednou po ní hrábl a přitáhl si ji k sobě. Dimitrij i já jsme se ihned vymrštili, abychom ho zarazili, jenže další ruce se zase pokusily zarazit nás. Připravovala jsem se na boj, ale strnula jsem, když ze sebe Sydney přiškrceně vypravila: „Počkejte.“</p>
<p>Vousatý Moroj ji popadl za bradu a otočil jí hlavou tak, aby ve světle dobře viděl její zlaté tetování na tváři. Pak ji pustil a odstoupil.</p>
<p>„Liliová holka,“ zavrčel.</p>
<p>Ostatní vypadali, že se trošku uklidnili, ale nepřestávali na nás mířit hroty kůlů a zdálo se, že kdybychom je vyprovokovali, neváhali by zaútočit. Vůdce Morojů tentokrát zaměřil svou pozornost na Dimitrije a na mě.</p>
<p>„Přišli jste sem, abyste se k nám přidali?“ zeptal se obezřetně.</p>
<p>„Potřebujeme úkryt,“ odpověděla Sydney a lehce se dotkla svého hrdla. „Pronásledují je… Poskvrnění.“</p>
<p>Žena s ohnivou koulí se zatvářila skepticky. „Spíš vypadají jako zvědové Poskvrněných.“</p>
<p>„Poskvrněná královna je mrtvá,“ oznámila jim Sydney. Kývla hlavou směrem ke mně. „Myslí si, že to udělala ona.“</p>
<p>Nadechla jsem se k otázce, ale rychle jsem zase zmlkla. Měla jsem dost rozumu na to, abych si uvědomila, že tuhle bizarní situaci nejlépe vyřeší Sydney sama. Nerozuměla jsem tomu, co řekla. Když pověděla, že nás pronásledují Poskvrnění, myslela jsem, že se téhle skupince snaží namluvit, že po nás jdou Strigojové. Ale když se pak zmínila o královně, už jsem si tím tak jistá nebyla. Taky mi nepřipadalo moc moudré představit mě tu jako potenciální vražedkyni. Hnědovous by mě klidně mohl zajmout a pak za mě chtít odměnu. Podle toho, jak vypadalo jeho oblečení, by jistě nějaké peníze potřeboval.</p>
<p>Kupodivu se ale usmál. „A tak zemřel další uzurpátor. Už zvolili nového?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Sydney. „Brzy budou volby a tam někoho vyberou.“</p>
<p>Úsměvy se vytratily a všichni si začali znechuceně šeptat o volbách. Nemohla jsem si pomoct. „A jak jinak by zvolili novýho krále nebo královnu?“</p>
<p>„Opravdovým způsobem,“ řekl nedaleko stojící dhampýr. „Tak, jak se to dělalo před dávnými věky. V bitvě na život a na smrt.“</p>
<p>Čekala jsem, kdy přijde ten vtip, ale ten kluk to zjevně myslel vážně. Chtěla jsem se zeptat Sydney, do čeho nás to namočila, ale v tuto chvíli jsme měli patrně představování za sebou. Vůdce Morojů se otočil a vydal se po cestičce. Celá skupina ho následovala a my také. Poslouchala jsem jejich rozhovory a mračila se – nejen proto, že možná riskujeme svoje životy. Zaujalo mě, jak mluví. Recepční v motelu měl těžký jižanský přízvuk, přesně takový, jaký byste v téhle části země očekávali. Tihle Morojové a dhampýři sice mluvili podobně, ale do jejich řeči se mísily i jiné akcenty. Trošku mi to připomínalo Dimitrijův přízvuk.</p>
<p>Byla jsem tak napjatá a nervózní, že jsem ani nedokázala odhadnout, jak dlouho vlastně jdeme. Cesta nás nakonec zavedla kamsi, kde to vypadalo jako dobře utajený tábor. Uprostřed hořela veliká vatra a kolem ní seděli další lidé. Po jedné straně tábora až k lesu se táhla malá stavení a další stála podél cesty, která tady už byla dost široká. Nebyla to samozřejmě silnice, ale dodávala celému místu iluzi městečka nebo přinejmenším vesnice. Domky byly malé a ošumělé, vypadaly, že tam stojí už dlouho. Na druhé straně ohniště se prudce zvedal skalnatý svah Appalačského pohoří, které bylo tak vysoké, že místy zastiňovalo hvězdy. V blikotavém světle jsem zaznamenala úbočí hory pokryté kamením, řídce roztroušenými stromy a černými dírami.</p>
<p>Raději jsem se zaměřila na živé. Kolem ohně sedělo asi pětadvacet lidí. Všichni mlčeli, když nás náš doprovod zavedl až k nim. Nejprve jsem uvažovala jen o jejich počtu. Bojovnice ve mně vždycky počítá protivníky a plánuje útok. Až potom, stejně jako předtím, jsem si začala prohlížet jejich obličeje. Byli to zase Morojové a dhampýři. A taky mě šokovalo, když jsem si všimla, že jsou mezi nimi i lidé.</p>
<p>A nebyli to dárci. Nebo aspoň ne v tom pravém slova smyslu, jak jsem dárce znala. I ve tmě jsem občas u některého z nich zahlédla na krku krvavé kousance, ale vzhledem k tomu, že se tvářili zvědavě, mi bylo jasné, že tihle lidé nemůžou dávat krev pravidelně. Nebyli zfetovaní. Pohybovali se tam mezi Moroji a dhampýry, postávali tam, posedávali, bavili se – celá ta skupina působila semknutě jako nějaká komunita. Možná mají mezi sebou nějaké obchodní vztahy.</p>
<p>Sevřená formace kolem nás se rozšířila a já přistoupila blíž k Sydney. „Proboha, co to tady je?“</p>
<p>„Udržovatelé,“ řekla mi hlubokým hlasem.</p>
<p>„Udržovatelé? Co to znamená?“</p>
<p>„To znamená,“ ozval se vousatý Moroj, „že na rozdíl od vašich lidí se pořád držíme starých způsobů a děláme věci tak, jak by se správně dělat měly.“</p>
<p>Dívala jsem se po těch „Udržovatelích“ v obnošených šatech a všimla jsem si, že jejich děti tam pobíhají bosé. Vzhledem k tomu, jak daleko jsme byli od civilizace a jaká tma panovala kousek od ohně, bych byla ochotná se vsadit, že tady nemají ani elektřinu. Už už jsem chtěla říct, že podle mě by takhle nikdo žít neměl, ale včas jsem si vybavila, s jakou lehkostí tihle lidé mluví o boji na život a na smrt, a tak jsem si svoje poznámky radši nechala pro sebe.</p>
<p>„Proč jsou tady, Raymonde?“ zeptala se žena, která seděla u ohně. Byla to lidská žena, ale s vousatým Morojem se bavila úplně normálně. Neměla takové to typické zasněné chování jako dárci. Ani se s ním nebavila povýšeným tónem jako třeba alchymisté s mým druhem. „Chtějí se k nám přidat?“</p>
<p>Raymond zavrtěl hlavou. „Ne. Pronásledují je Poskvrnění, protože zabili jejich královnu.“</p>
<p>Sydney do mě strčila loktem dřív, než jsem to tvrzení stačila popřít. Se zaťatými zuby jsem čekala, že teď se na mě ten dav vrhne. Namísto toho se mi ale dostalo obdivných pohledů, stejně jako všem ostatním.</p>
<p>„Poskytneme jim útočiště,“ objasnil Raymond. Posvítil na nás a já nevěděla, jestli za námi tak stojí proto, že jsme údajně vrazi, nebo si prostě jen užívá všeobecnou pozornost, jíž se mu teď dostává. „Ale samozřejmě jste vítáni, kdybyste tu chtěli žít. Máme ještě místo v jeskyních.“</p>
<p>Jeskyně? Trhla jsem hlavou směrem ke skalním útesům za ohněm. Teď už jsem věděla, co jsou ty černé díry ve svahu. Dokonce jsem viděla, jak k nim směřuje pár lidí, kteří už si šli lehnout. Mizeli v temných hlubinách hory.</p>
<p>Zatímco jsem se tvářila zděšeně, Sydney odpověděla. „Potřebujeme tu zůstat jen…“ Na okamžik zaváhala, což nebylo nic překvapivého, vzhledem k tomu, že náš plán ještě nebyl příliš propracovaný. „Pár dní, nejspíš.“</p>
<p>„Můžete zůstat s mou rodinou,“ nabídl Raymond. „I ty.“ To bylo adresováno Sydney a vyznělo to, jako by jí tím prokazoval ohromnou laskavost.</p>
<p>„Děkuju,“ řekla. „Budeme ti vděční, když nás necháš přespat ve svém <emphasis>domě</emphasis>.“ To poslední slovo zdůraznila kvůli mně, jak mi došlo vzápětí. Dřevěné domky podél prašné cesty nevypadaly luxusně ani při zapojení největší představivosti, ale rozhodně bych jim dala přednost před bydlením v jeskyni.</p>
<p>Celá vesnice, či jak to nazvat, byla najednou vzhůru nohama, že se tam objevil někdo nový. Začali nás bombardovat dotazy – nejprve normálními, jak se jmenujeme a podobně, ale pak se rychle začali vyptávat na detaily ohledně Taťániny smrti.</p>
<p>Naštěstí jsem na nic odpovídat nemusela, protože žena, která se před chvílí bavila s Raymondem, vyskočila a odvedla naši trojici stranou. „To stačí,“ napomenula ostatní. „Už je pozdě a naši hosté mají určitě hlad.“</p>
<p>Já jsem hlady přímo umírala, ale trochu jsem se obávala, aby nám tu nenaservírovali steak z vačice nebo nějakou podobnou hrůzu, co tady můžou mít k jídlu. Vesničanům se nelíbilo, že nás ta žena od nich vede pryč, ale nakonec se spokojili s tím, že si s námi promluví zítra. Rozhlédla jsem se kolem a na východě jsem spatřila purpurové nebe. Začínalo svítat. Skupina Morojů, která lpí na tradicích, se bude zcela jistě řídit nočním režimem, což znamenalo, že během pár hodin půjdou všichni spát.</p>
<p>Ta žena se představila jako Sarah. Vedla nás prašnou cestou. Raymond za námi křičel, že dorazí později. Šli jsme dál a viděli další lidi mířící do omšelých chatrčí. Nejspíš se vraceli do postelí, odkud je vytáhl ten nenadálý povyk. Sarah se podívala po Sydney.</p>
<p>„Nepřinesla jsi nám něco?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Sydney. „Jsem tu jen jako jejich doprovod.“</p>
<p>Sarah se zatvářila zklamaně, ale nakonec pokývala hlavou. „Důležitý úkol.“</p>
<p>Sydney se zamračila a vypadala, že je jí to hodně nepříjemné. „Kdy vám naposled moji lidi něco přinesli?“</p>
<p>„Před pár měsíci,“ odpověděla Sarah po krátkém zamyšlení.</p>
<p>Sydney se nad tím zachmuřila, ale nic neřekla.</p>
<p>Sarah nás konečně dovedla do jednoho z domků, který byl o něco větší a hezčí než většina ostatních. Pořád byl ale jednoduchý, postavený z nenalakovaného dřeva. Uvnitř panovala neproniknutelná tma. Čekali jsme, až Sarah zapálí několik starodávných luceren. Měla jsem pravdu. Žádná elektřina. To mě přivedlo na myšlenky o vodovodech a záchodech.</p>
<p>Podlaha byla dřevěná stejně jako stěny a pokrytá pestrobarevnými koberečky. Patrně jsme se nacházeli v jakési kombinaci kuchyně, jídelny a obýváku. Uprostřed bylo veliké ohniště na vaření, u jedné strany stál dřevěný stůl a židle a naproti byly rozmístěné polštáře, které zřejmě měly nahrazovat sedačku. U ohniště se sušily byliny, které naplňovaly celou místnost kořenitou vůní, jež se mísila s vůní spáleného dřeva. U zadní stěny se nacházely troje dveře. Sarah k jedněm z nich kývla.</p>
<p>„Vy můžete spát v dívčím pokoji,“ oznámila.</p>
<p>„Díky,“ řekla jsem a nijak zvlášť jsem netoužila vidět zdejší ubytování pro hosty. Už teď se mi stýskalo po motelu. Zvědavě jsem si prohlížela Sarah. Byla asi Raymondova věku a měla na sobě jednoduché modré šaty ke kolenům. Blond vlasy měla stažené dozadu. Připadala mi malá, jako všichni lidé. „Vy jste Raymondova hospodyně?“ To byla jediná role, kterou tady mohla zastávat. Na krku měla několik kousanců, ale dárkyně rozhodně nebyla. Aspoň tedy ne na plný úvazek. Možná že v těchhle končinách se dárci starají i o domácnost.</p>
<p>Usmála se. „Jsem jeho žena.“</p>
<p>Důkazem mého sebeovládání bylo, že jsem neřekla nic než „Aha.“</p>
<p>Sydney mě probodla pohledem, zjevně mě chtěla varovat: <emphasis>neřeš to</emphasis>. Zaťala jsem zuby a krátce na ni kývla, aby pochopila, že rozumím.</p>
<p>Jenže jsem tomu nerozuměla. Dhampýři chodí s Moroji běžně. Dhampýři musejí. Trvalejší vztahy mezi nimi jsou skandální, ale ne nemožné.</p>
<p>Ale Moroj a člověk? To je nad moje chápání. Tyhle rasy spolu nic neměly po celá staletí. Před dávnými věky spolu zplodili dhampýry, ale s vývojem moderního světa se Morojové zcela oprostili od styků – intimních – s lidmi. Samozřejmě mezi nimi žijeme. Morojové i dhampýři pracují ve světě po boku lidí, kupují si domy vedle nich a zjevně vytvářejí i různé bizarní tajné spolky, jako jsou třeba alchymisté. A Morojové samozřejmě taky z lidí pijí krev – a o to jde. Pokud si někdo drží u sebe člověka, dělá to proto, že dotyčný je dárce. Dárci představují prostě a jednoduše jenom potravu. Je to potrava, s kterou se dobře zachází, ano, ale ne potrava, s kterou by někdo kamarádil. Sex Moroje s dhampýrem? Typické. A když má Moroj sex s dhampýrkou a pije jí u toho krev? Hříšné a ponižující. A co když má Moroj sex s člověkem – ať už u toho pije krev, nebo ne? Nepochopitelné.</p>
<p>Jen málo věcí mě šokuje nebo uráží. Co se týče názorů na různé vztahy, myslím, že jsem dost liberální, ale myšlenka na manželství Moroje s člověkem mě úplně ohromila. A bylo mi jedno, jestli je ta lidská žena spíš dárkyně – jak vypadala Sarah –, nebo někdo „výše postavený“ jako třeba Sydney. Lidé a Morojové se k sobě nehodí. Je to primitivní a špatné, a proto k tomu už nedochází. Aspoň ne tam, odkud pocházím.</p>
<p><emphasis>Na rozdíl od vašich lidí se pořád řídíme starými způsoby.</emphasis></p>
<p>Zvláštní na tom bylo, že jakkoli mi to připadalo špatné, Sydney se svou nechutí k vampýrům to musela prožívat ještě víc. Ale asi na zdejší poměry byla připravená, protože se tvářila, jako by to bylo naprosto normální. Nevykolejilo ji to tolik jako mě a Dimitrije. S jistotou jsem věděla, že i on sdílí moje pocity, jen se dokázal líp ovládat a skrývat svůj údiv.</p>
<p>Z šoku jsem se vzpamatovala, až když u dveří propukl nějaký rozruch. Dorazil Raymond a nepřišel sám. Na ramenou mu seděl asi osmiletý malý dhampýr a kolem pobíhala morojská holčička asi stejného věku. Za nimi šla hezká Morojka, které mohlo být něco přes dvacet. A jako poslední se objevil dhampýr jen o něco málo starší než já, pokud vůbec.</p>
<p>Začalo představování. Děti se jmenovaly Phil a Molly a ta Morojka Paulette. Vypadalo to, že všichni bydlí tady, ale jejich vzájemné vztahy mi zůstávaly záhadou. Zjistila jsem jen, že ten mladý dhampýr je Joshua, syn Sarah. Na všechny se usmíval, hlavně tedy na mě a na Sydney. Jeho oči mi připomínaly křišťálově modré oči Ozerových. Až na to, že v Christianově rodině měli skoro všichni tmavé vlasy. Joshua byl blonďák. Musela jsem uznat, že vypadá dost přitažlivě, ale pořád mě zaráželo, že vzešel ze spojení člověka a Moroje, a ne dhampýra a Moroje jako já. Konečný výsledek byl stejný, ale přesto mi to připadalo bizarní.</p>
<p>„Uložím je do tvého pokoje,“ oznámila Sarah Paulettě. „Vy ostatní můžete spát v patře.“</p>
<p>Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že těmi ostatními míní Paulettu, Joshuu, Molly a Phila. Zvedla jsem hlavu a opravdu jsem uviděla něco jako patro, které se táhlo přes polovinu šířky budovy.</p>
<p>Ale nevypadalo dost velké na to, aby se tam poskládali čtyři lidé.</p>
<p>„Nechceme vám přidělávat problémy,“ ozval se Dimitrij, který patrně uvažoval o tomtéž jako já. Skoro po celou dobu tohoto našeho lesního dobrodružství mlčel. Místo slov si šetřil energii na boj. „Nám tam bude dobře.“</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti,“ ujišťoval nás Joshua. Opět mě obdařil tím svým pěkným úsměvem. „Nám to nevadí. A Angeline to taky vadit nebude.“</p>
<p>„Komu?“ podivila jsem se.</p>
<p>„To je moje sestra.“</p>
<p>Ovládla jsem se, abych se nezamračila. Do patra se jich nacpe pět, abychom měli pokoj pro sebe. „Děkujeme,“ řekla Sydney. „Moc si toho vážíme. A opravdu se nezdržíme dlouho.“ Přestože alchymisté nesnášejí vampýry, když chtějí, umějí být zdvořilí a okouzlující.</p>
<p>„To je škoda,“ povzdechl Joshua.</p>
<p>„Přestaň flirtovat, Joshi,“ okřikla ho Sarah. „Nechcete vy tři nejdřív něco k jídlu, než půjdete spát? Můžu vám ohřát dušené maso. A k tomu chleba, co upekla Paulette. My už jsme jedli.“</p>
<p>Jak řekla dušené maso, okamžitě se mi vrátily moje dřívější obavy. „To není třeba,“ vyhrkla jsem okamžitě. „Mně bude stačit chleba.“</p>
<p>„Mně taky,“ podpořil mě Dimitrij. Uvažovala jsem, jestli jim jenom nechce přidělávat práci, anebo jestli se taky bojí, jaké maso by nám mohli předložit. Ale spíš jim jen nechtěl přidělávat práci. Dimitrij je ten typ, co se bez váhání vrhne do divočiny a tam přežije úplně všechno.</p>
<p>Paulette zjevně upekla hodně chleba. V našem pokoji nám uspořádali piknik s celým bochníkem a miskou másla, které pravděpodobně stloukla sama Sarah. Pokoj byl asi tak velký jako ten, který jsem obývala na Akademii svatého Vladimíra. Na zemi byly jen dvě matrace. Na nich ležely pečlivě složené deky, které nejspíš nikdo nepoužil už celé měsíce, vzhledem k tomu, jaké bylo poslední dobou vedro. Vzala jsem si kousek chleba, který byl překvapivě dobrý, a rukou jsem přejela po jedné z přikrývek.</p>
<p>„To mi připomíná ruský vzory,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Dimitrij se také zadíval na ten vzorek. „Je to podobné, ale ne úplně stejné.“</p>
<p>„To je kulturní vývoj,“ prohlásila Sydney. Byla sice unavená, ale ne natolik, aby přestala mluvit jako učebnice. „Tradiční ruské vzory sem pronikly a tady se smísily s americkými.“</p>
<p>No teda. „To je dobré vědět.“ Celá rodina nás tam nechala a všichni se chystali ulehnout. Obezřetně jsem si prohlížela naše rozvrzané dveře. Za nimi probíhaly hlučné rozhovory, takže nehrozilo, že by nás někdo slyšel, ale přesto jsem snížila hlas. „Už nám můžeš vysvětlit, kdo jsou ksakru tihle lidi?“</p>
<p>Pokrčila rameny. „Udržovatelé.“</p>
<p>„Jo, to už jsem pochopila. A my jsme Poskvrnění. To zní jako lepší jméno pro Strigoje.“</p>
<p>„Ne.“ Sydney se opřela o dřevěnou zeď. „Strigojové jsou Ztracení. A vy jste Poskvrnění, protože žijete v moderním světě a opustili jste staré způsoby a zvyklosti.“</p>
<p>„Hele,“ obořila jsem se na ni. „My tady nepobíháme v krojích a nehrajeme na bendžo.“</p>
<p>„Rose,“ napomenul mě Dimitrij a střelil pohledem ke dveřím. „Dávej si pozor na jazyk. A navíc jsme viděli v kroji jen jednoho.“</p>
<p>„Jestli si budete připadat líp,“ řekla Sydney. „Tak mně přijde váš způsob života lepší. Když vidím, jak tady lidi žijou s…“ Milý a profesionální výraz, který měla před Udržovateli, náhle zmizel. „Je to nechutný. Bez urážky.“</p>
<p>„Nikdo se neuráží,“ ujistila jsem ji a zachvěla se. „Věř mi, že to vnímám podobně. Nemůžu uvěřit… Nemůžu uvěřit, že takhle žijou.“</p>
<p>Přikývla a vypadala potěšeně, že sdílím její názor. „Líbí se mi, že vy se držíte vlastního druhu. Až na to…“</p>
<p>„Až na co?“ chtěla jsem vědět.</p>
<p>Zatvářila se nevrle. „I když tam, odkud pocházíte, se vampýři nežení s lidmi, stejně mezi lidmi žijete v jejich městech. To tihle nedělají.“</p>
<p>„A alchymistům to připadá přijatelnější,“ tipl si Dimitrij. „Neschvaluješ zdejší zvyklosti, ale líbí se ti, že místní žijí stranou od společnosti.“</p>
<p>Sydney přisvědčila. „Čím víc vampýrů zůstane v lesích, tím líp – i když je jejich životní styl šílený. Tihle ale žijí v semknuté komunitě a drží si odstup od okolí.“</p>
<p>„A to dělají tak, že působí nepřátelsky?“ dotázala jsem se. Vždyť na nás vyskočili jako banda válečníků, což Sydney evidentně čekala. Všichni byli připraveni k boji: Morojové, dhampýři i lidé.</p>
<p>„Snad nejsou až tak nepřátelští,“ poznamenala vyhýbavě.</p>
<p>„Pustili tě dál,“ řekl Dimitrij. „Oni alchymisty znají. Proč se tě vlastně Sarah ptala, jestli jsi jim něco nepřinesla?“</p>
<p>„Protože to děláme,“ objasnila. „Skupinám, jako je tahle, často nosíme různé věci, jako třeba jídlo nebo léky pro lidi.“ Opět jsem v jejím hlase zaznamenala posměšný tón, ale ten se vzápětí změnil v nervozitu. „Jde o to, že pokud má Sarah pravdu, pak čekají co nevidět návštěvu alchymistů. To by bylo nadělení, kdybychom se tu s nimi potkali.“</p>
<p>Už jsem ji chtěla začít ujišťovat, že si tu pobudeme jen pár dní, když vtom mi došlo, co řekla předtím. „Počkej. Tys řekla ‚skupiny, jako je tahle‘. Kolik je vůbec takových komunit?“ Obrátila jsem se k Dimitrijovi. „Tohle není stejný jako s alchymisty, že ne? Že by o tom věděl jenom někdo a před ostatními to tajil?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Tohle všechno mě ohromuje stejně jako tebe.“</p>
<p>„Pár vašich vůdců má pravděpodobně povědomí, že Udržovatelé existují,“ objasnila Sydney. „Ale podrobnosti neznají. Ani místo. Tyhle skupinky se umějí dobře skrývat, a když je třeba, celý tábor můžou rychle přemístit někam jinam. Drží se stranou od lidí. Nemají vaše lidi rádi.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Proto nás neprásknou. A proto jsou tak vedle z toho, že jsem možná zabila Taťánu. Za to ti mimochodem děkuju.“</p>
<p>Sydney ani v nejmenším neměla potřebu se omlouvat. „Zajistí nám to ochranu. Šlo jenom o tohle.“ Potlačila zívnutí. „Ale teď už jsem unavená. Nejsem schopná sledovat žádný šílený plány, ať už tvoje nebo Abeho, dokud se trochu nevyspím.“</p>
<p>Věděla jsem, že je unavená, ale až teď jsem si uvědomila, jak to s ní opravdu je. Sydney není jako my. My sice spánek potřebujeme, ale když není jiné východisko, dokážeme se načas obejít i bez něj. Sydney byla vzhůru celou noc a ocitla se v situacích, na něž asi moc zvyklá nebyla. Vypadala, že usne hned tady a teď, vsedě, opřená o zeď. Otočila jsem se k Dimitrijovi. Ten už se na mě taky díval.</p>
<p>„Směny?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že naše skupinka na tomhle místě nemůže zůstat nestřežená, i když nás tu považují za hrdiny, kteří zabíjejí královny.</p>
<p>Přikývl. „Běž si lehnout první a já…“</p>
<p>Dveře se otevřely a já i Dimitrij jsme okamžitě vyskočili, připraveni k útoku. Stála tam dhampýrka a koukala z jednoho na druhého. Byla o pár let mladší než já, asi tak stará jako Jill Mastranová, studentka z Akademie svatého Vladimíra, která se chce stát morojskou bojovnicí. Tahle holka jí byla i trochu podobná. Byla štíhlá, ale silná, jako většina dhampýrů, a stála tak, že to vypadalo, že se na nás hodlá každou chvíli vrhnout. Tmavé kaštanové vlasy měla rovné a sahaly jí až k pasu. Ve slunečním světle se jí leskly do odstínů zlaté a měděné. Oči měla stejně modré jako Joshua.</p>
<p>„Takže,“ prohlásila, „vy jste ti hrdinové, co se ubydleli v mým pokoji.“</p>
<p>„Angeline?“ tipla jsem si, když jsem si vzpomněla, že se Joshua zmínil o své sestře.</p>
<p>Přimhouřila oči, protože se jí zjevně nelíbilo, že vím, kdo je. „Ano.“ Pozorně si mě prohlížela a vypadala, že se jí moc nezamlouvám. Pak se zaměřila na Dimitrije. Čekala jsem, že se její výraz změní, protože se jí bude líbit stejně, jako se líbí všem ženám. Ale ne. Vysloužil si stejně podezíravý pohled jako já. Obrátila svou pozornost zase na mě.</p>
<p>„Tomu nevěřím,“ prohlásila. „Jsi moc měkká. Moc upravená.“</p>
<p>Upravená? Vážně? V džínách a tričku, v němž jsem se vyválela po zemi při boji, jsem si tak určitě nepřipadala. Ale jak jsem se tak dívala na její oděv, snad jsem to i pochopila. Oblečení měla sice čisté, ale džíny rozedrané takovým způsobem, že z nich na kolenou zbyly jen nitě. K nim měla jednoduché bílé tílko, které působilo dost domácky. Těžko říct, jestli skutečně bylo původně bílé. Ve srovnání s Angeline jsem tedy asi vypadala upraveně. Pokud tu ale někdo byl upravený, pak to jistě byla Sydney. Klidně by mohla hned vyrazit na obchodní jednání, ostatně se nezúčastnila žádných bitek ani útěků z vězení.</p>
<p>Ale na ni se Angeline ani nepodívala. Nabyla jsem z toho dojmu, že alchymisté jsou pro zdejší lidi jiná kategorie. Asi je považují za jiný druh lidí než ty, s nimiž se žení Udržovatelé. Alchymisté jim sem přinesou zásoby a zase odejdou. Pro tyhle lidi představují něco jako zdroj jídla. Udržovatelé mají ve větší úctě ty lidi, na něž se v mojí kultuře pohlíží spatra.</p>
<p>Bez ohledu na to jsem ale stejně nevěděla, co bych měla Angeline říct. Nelíbilo se mi, že tvrdí, že jsem měkká, a vlastně zpochybňuje moje bojové schopnosti. Rozčílilo mě to, ale nemínila jsem se porvat s dcerou našich hostitelů ani jí objasňovat podrobnosti ohledně královniny vraždy. A tak jsem jen pokrčila rameny.</p>
<p>„Nemůžeš všechny odhadovat podle vzhledu,“ řekla jsem.</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčila chladným hlasem.</p>
<p>Došla do rohu k malé skříňce, z níž vyndala něco, co vypadalo jako noční košile. „A moc mi nezválej postel,“ varovala mě. Pohlédla na Sydney sedící na druhé matraci. „Co uděláte s Paulettinou postelí, je mi fuk.“</p>
<p>„Paulette je tvoje sestra?“ zeptala jsem se, protože mi vůbec nebyly jasné zdejší rodinné vztahy.</p>
<p>Ale zdálo se, že nemůžu říct absolutně nic, aniž bych tuhle holku neurazila. „Samozřejmě, že ne,“ vyštěkla Angeline a hlučně za sebou zabouchla dveře. Ohromeně jsem se dívala za ní.</p>
<p>Sydney zívla a natáhla se na matraci, na které seděla. „Paulette bude pravděpodobně Raymondova… ehm, milenka. Konkubína.“</p>
<p>„Cože?“ vyjekla jsem. Moroj se ožení s lidskou ženou a je jí nevěrný s Morojkou? Připadalo mi, že víc podobných informací už asi nedokážu zpracovat. „A ona žije s jeho rodinou?“</p>
<p>„Mě se neptej, já ti to asi nevysvětlím. O vašich ujetých zvyklostech nechci vědět víc, než je nezbytně nutný.“</p>
<p>„To nejsou <emphasis>moje</emphasis> zvyklosti,“ opáčila jsem.</p>
<p>Zanedlouho přišla Sarah, omluvila se za Angeline a ujistila se, že nic nepotřebujeme. Řekli jsme, že jsme spokojení, a poděkovali jí za pohostinnost. Jakmile odešla, ustanovili jsme si s Dimitrijem směny na spánek. Bylo by mi příjemnější, kdybychom zůstali vzhůru oba, protože jsem se obávala, že Angeline může někomu spícímu podříznout hrdlo. Jenže jsme si oba potřebovali odpočinout a stejně jsem věděla, že bychom oba reagovali pohotově, kdyby se otevřely dveře našeho pokoje.</p>
<p>A tak jsem nechala Dimitrijovi první hlídku, zatímco jsem se zachumlala do Angelininy postele a snažila se ji moc nezválet. Byla překvapivě pohodlná. Nebo jsem možná byla tak strašně unavená. Dokázala jsem přestat myslet na svoje starosti s popravou, ztraceným sourozencem a podivnými zvyklostmi vampýrů. Upadla jsem do hlubokého spánku a začala snít…, ale nebyl to obyčejný sen. Jako by se můj vnitřní svět změnil. Připadalo mi, že jsem jak v realitě, tak mimo ni. Byla jsem vtažena do snu vyvolaného éterem.</p>
<p><emphasis>Adrian!</emphasis></p>
<p>To pomyšlení ve mně vyvolalo radost. Chyběl mi a nemohla jsem se dočkat, až si s někým normálně promluvím po tom všem, co se stalo na královském dvoře. Během mého útěku moc času na povídání nebylo a po tomhle bizarním lesním dobrodružství jsem potřebovala aspoň náznak normality a civilizace.</p>
<p>Začal se přede mnou formovat snový svět a byl čím dál jasnější. Nacházela jsem se na místě, kde jsem nikdy dřív nebyla. Ocitla jsem se v přijímacím salónu s křesly a pohovkami pokrytými fialovými kašmírovými polštáři. Na stěnách visely olejomalby a v rohu stála harfa. Už před delší dobou jsem pochopila, že se nedá předvídat, kam mě Adrian ve snu zavede – nebo co mi dá na sebe. Naštěstí jsem na sobě měla džíny a tričko a na krku mi visel můj modrý nazar.</p>
<p>Nedočkavě jsem se otočila a hledala Adriana, abych ho mohla pořádně obejmout. Ale jak jsem se rozhlížela po místnosti, nebyl to Adrian, koho jsem spatřila.</p>
<p>Stál tam Robert Doru.</p>
<p>A spolu s ním Viktor Daškov.<image xlink:href="#_6.jpg" />DESET</p>
<p>Když váš přítel, umí vcházet do snů, pochopíte spoustu věcí. Nejdůležitější z nich je, že když něco ve snu uděláte fyzicky, vnímáte to stejně, jako by se to dělo ve skutečném světě. Řekněme třeba, když někoho políbíte. S Adrianem jsme se takhle ve snu líbali už mnohokrát a bylo to tak intenzivní, že mě to pokaždé vzrušilo a chtěla jsem víc. Přestože jsem nikdy nikoho ve snu nenapadla, vsadila bych se, že rána ve snu bolí stejně jako ta opravdová.</p>
<p>Bez váhání jsem skočila před Viktora a nevěděla jistě, jestli ho mám jen praštit, nebo rovnou začít škrtit. Obojí mi připadalo jako bezva nápad. Jenže jsem neudělala ani jedno. Rozmáchla jsem se a bylo to, jako bych narazila pěstí do neviditelné zdi. Tvrdě. Viktora jsem se ani nedotkla, jen mě ten zpětný náraz odhodil. Zavrávorala jsem a pokusila se zaujmout stabilní pozici, ale skončila jsem na zemi. Ve snech to chodí opravdu jako ve skutečnosti.</p>
<p>Zadívala jsem se na Roberta a pociťovala přitom vztek a nervozitu. To druhé jsem se snažila nedávat najevo. „Ty ovládáš éterem i telekinezi?“</p>
<p>Vím, že je to možné, ale ani Lissa, ani Adrian se to zatím nenaučili. A pomyšlení na to, že Robert umí stavět neviditelné stěny a házet kolem sebe předměty, se mi vůbec nelíbilo. To byla nepřítelova výhoda, kterou jsem teď vůbec nepotřebovala.</p>
<p>Robert se tvářil tajemně. „Ovládám sen.“</p>
<p>Viktor na mě shlížel se svým samolibým vypočítavým výrazem, v němž naprosto exceloval. Došlo mi, v jak nedůstojné póze se nacházím, a urychleně jsem se vyškrábala zase na nohy. Napjala jsem se a pořádně se zapřela nohama. Uvažovala jsem, Jestli tam Robert bude udržovat tu neviditelnou stěnu pořád.</p>
<p>„Už ses vyvztekala?“ dotázal se Viktor. „Když se budeme chovat jako civilizovaní lidé, bude náš rozhovor mnohem příjemnější.“</p>
<p>„Nemám zájem se s vámi bavit,“ vyštěkla jsem. „Jediný, co chci udělat ve skutečným světě, je najít tě a předat vyšší moci.“</p>
<p>„Kouzelné,“ poznamenal Viktor. „Třeba nám dají jednu celu dohromady.“</p>
<p>Trhla jsem sebou.</p>
<p>„Ano,“ pokračoval. „Vím o všem, co se stalo. Chudinka Taťána. Taková tragédie! Taková ztráta!“</p>
<p>Jeho posměšný melodramatický tón způsobil, že mě napadlo něco alarmujícího. „Ty… ty s tím nemáš nic společnýho, že ne?“ Viktorův útěk z vězení vyvolal mezi Moroji vlnu strachu a paranoie. Všichni byli přesvědčeni, že teď půjde po nich. Ale já věděla, jak to s jeho útěkem bylo doopravdy, a tak jsem takovým řečem nevěnovala pozornost a jenom jsem předpokládala, že se Viktor někde schovává. Teď jsem si ale vzpomněla, že už kdysi chtěl podnítit mezi Moroji revoluci, a napadlo mě, jestli ten, kdo zavraždil královnu, je skutečně tím největším zloduchem.</p>
<p>Viktor odfrkl. „To těžko.“ Dal si ruce za záda, začal přecházet po místnosti a předstírat, že si prohlíží obrazy. Znovu jsem přemýšlela, jak dlouho vydrží Robertův štít. „Mám mnohem sofistikovanější metody, abych dosáhl svého. K něčemu takovému bych se nikdy nesnížil – a ty taky ne.“</p>
<p>Už už jsem mu chtěla říct, že když si zahrával s Lissinou myslí, příliš sofistikované to nebylo, ale vtom mi došel význam jeho posledních slov. „Tak ty myslíš, že jsem to neudělala?“</p>
<p>Podíval se na mě od obrazu představujícího muže v cylindru s vycházkovou holí, u něhož zrovna stál. „Jistěže ne. Ty bys nikdy neudělala nic, co by vyžadovalo tolik prozíravosti. A pokud je pravda to, co jsem slyšel o místě činu, taky bys po sobě nikdy nenechala tolik důkazů.“</p>
<p>Byly to urážky i komplimenty. „No tak dík za důvěru. Strachovala jsem se, co si o tom budeš myslet.“ Tím jsem si od něj vysloužila úsměv. Překřížila jsem si ruce přes prsa. „Jak vy dva vůbec víte, co se děje u dvora? Máte tam špehy?“</p>
<p>„Takové věci se ve světě Morojů šíří rychle,“ poznamenal Viktor. „Nejsem tak docela bez kontaktů. O Taťánině vraždě jsem se dozvěděl skoro okamžitě. A o tvém mistrovském útěku taky.“</p>
<p>Dívala jsem se víceméně jen na Viktora, ale občas jsem střelila pohledem i po Robertovi. Mlčel a tvářil se natolik zasněně, že nebylo jasné, jestli vůbec vnímá, o čem je tu řeč. Když jsem se na něj tak dívala, přeběhl mi po zádech mráz. Byl typickým příkladem toho, jak moc může někoho zničit éter.</p>
<p>„Proč tě to zajímá?“ vyštěkla jsem. „A proč mě sakra otravujete ve snech?“</p>
<p>Viktor dál přecházel sem a tam, zastavil se jen na chvilku, aby prsty přejel po dřevěném hladkém povrchu harfy. „Protože se velmi zajímám o morojskou politiku. A rád bych se dozvěděl, kdo tu vraždu skutečně spáchal a co tím sleduje.“</p>
<p>Ušklíbla jsem se. „To zní, jako bys záviděl, že teď pro změnu tahá za nitky někdo jiný než ty. Bez urážky.“</p>
<p>Spustil ruku z harfy a upřel na mě pohled svých pronikavých světle zelených očí, stejných, jako má i Lissa. „S těmi svými moudrými poznámkami se daleko nedostaneš. Buď si od nás necháš pomoct, nebo ne.“</p>
<p>„Ty jsi ten poslední, od koho bych chtěla pomoct. Nestojím o to.“</p>
<p>„Chápu. Ono to totiž bude mimořádně skvělé, když budeš žít jako uprchlík, věčně na útěku a navíc ještě s chlapem, o kterém si všichni myslí, že je Strigoj.“ Viktor se vypočítavě odmlčel. „Samozřejmě jsem si jist, že to poslední ti nevadí. Víš, že kdybych vás dva našel a tebe zastřelil, mohl bych se vrátit zpátky jako hrdina?“</p>
<p>„Na to moc nesázej.“ Pěnila jsem vzteky, jednak z těch jeho urážek a pak taky proto, že mně i Dimitrijovi způsobil v minulosti už řadu problémů. S vynaložením veliké vůle jsem mu odpověděla hlubokým výhrůžným hlasem. „Já si najdu tebe. A nejspíš se nedožiješ toho, abych tě předala vyšší moci.“</p>
<p>„Snad už jsme se shodli na tom, že bys nedokázala nikoho zavraždit.“ Viktor usedl do jednoho křesla s polštáři a pohodlně se tam uvelebil. Robert dál stál opodál a tvářil se pořád stejně bezvýrazně. „Teď především musíme přijít na to, proč někdo chtěl zabít královnu. Moc milá sice nebyla, ale to byl asi těžko ten důvod. Lidé dělají takové věci proto, aby získali moc nebo příležitost prosadit své vlastní zájmy. Pokud vím, tak Taťána učinila poslední kontroverzní rozhodnutí, když nedávno schválila zákon o snížení věku. Ano, proto se na mě tak mračíš. A právě ten zákon odporuje její vraždě.“</p>
<p>Ani v nejmenším jsem nechtěla Viktorovi dát za pravdu. Nechtěla jsem s ním vést rozumnou diskusi. Chtěla jsem jen nějaký náznak, kde se může Viktor nacházet v reálném světě. A pak jsem taky chtěla další šanci pokusit se znovu probourat tu neviditelnou zeď. Kdybych mohla způsobit nějakou škodu, stálo by to za to riziko. Trošku mě tedy překvapilo, když jsem se slyšela říct: „Ať už to udělal kdokoli, chtěl přijít s něčím ještě horším – na dhampýry. Myslí si, že tenhle zákon je moc měkký.“</p>
<p>Uznávám, že vyvést z míry Viktora Daškova je jednou z největších radostí v mém životě. Teď se mi toho uspokojení dostalo, což jsem usuzovala z jeho zdviženého obočí a udiveného výrazu. Nebylo snadné překvapit takového mistra pletich teorií, která ho ani nenapadla. „Zajímavé,“ utrousil nakonec. „Možná jsem tě podcenil, Rose. To byla brilantní dedukce.“</p>
<p>„No, ehm… To nebyla tak úplně moje dedukce.“</p>
<p>Viktor očekával podrobnější vysvětlení. Dokonce i Robert se vymanil ze svého obluzení a zadíval se na mě. Bylo to strašidelné.</p>
<p>„Taťána to sdělila přímo – teda v dopise, co mi nechala.“ Proč před nimi takhle plácám? Aspoň se mi ale podařilo opět Viktora překvapit.</p>
<p>„Taťána Ivaškovová nechala dopis s tajnou informací pro <emphasis>tebe</emphasis>? Proč?“</p>
<p>Skousla jsem si ret a zadívala se na jeden z obrazů. Byla na něm elegantně oděná Morojka se stejnýma jadeitově zelenýma očima, jaké má většina členů rodiny Daškovových i Dragomirových. V tu chvíli mě napadlo, jestli Robert nevybral za dějiště tohoto snu nějaké sídlo Daškovových, které znal z dětství. Koutkem oka jsem postřehla pohyb, a tak jsem svou pozornost raději začala věnovat zase oběma bratrům.</p>
<p>Viktor se zvedl a se zvědavým výrazem ve tváři udělal pár kroků směrem ke mně. „Je toho víc. Co dalšího ti sdělila? Věděla, že je v nebezpečí. Věděla, že ten zákon o snížení věku je toho součástí… Ale to přece nebylo všechno. Nebo ano?“</p>
<p>Zůstala jsem zticha, ale v mysli už se mi rodil šílený nápad. Vlastně jsem uvažovala, jestli by mi Viktor nemohl pomoct. Vzhledem k tomu, co už se mezi námi stalo, to ale zas až tak šílený nápad nebyl. Vždyť jsem ho osvobodila z vězení, aby mi pomohl.</p>
<p>„Taťána napsala…“ Můžu to říct? Můžu mu sdělit tajemství, které jsem neprozradila ani Lisse? Kdyby se Viktor dozvěděl, že existuje další Dragomir, mohl by tu informaci použít pro svoje plány. Ale jak? Netušila jsem, ale už dlouho vím, že od něj můžu čekat nečekané. A taky… Viktor zná spoustu tajemství Morojů. Celkem by mě bavilo sledovat jeho a Abeho, jak společně zapojují své brilantní mozky do pátrání. Nepochybuju, že spousta Viktorových vědomostí se týká právě Dragomirových a Daškovových. Polkla jsem. „Taťána napsala, že existuje ještě jeden Dragomir. Že Lissin táta měl poměr s nějakou ženskou, a když přijdu na to, kdo to je, Lissa tím pádem získá svou moc a bude moct usednout v radě.“</p>
<p>Když si Viktor s Robertem vyměnili šokované pohledy, uvědomila jsem si, že se můj plán obrátil proti mně. Viktor mi nic tajného neřekne. To jen já jsem mu vyslepičila cennou informaci. Sakra, sakra, sakra.</p>
<p>Znovu se na mě zadíval a zatvářil se zamyšleně. „Takže Eric Dragomir nebyl takový světec, za jakého ho všichni považují?“</p>
<p>Zaťala jsem ruce v pěsti. „Neurážej jejího tátu.“</p>
<p>„To by mě ani ve snu nenapadlo. Měl jsem Erika moc rád. Ale ano… Pokud je to skutečně tak, pak měla Taťána pravdu. Technicky vzato má Vasilisa rodinné zázemí a její liberální názory by jistě daly vznik nové frakci v radě, která vypadá, že se nikdy nezmění.“ Zakuckal se. „Ano, rozhodně by to dost lidí popudilo – včetně vraha, který chce utlačovat dhampýry. Dovedu si představit, že dotyčný nebo dotyčná nechtěli, aby tato informace vyplula na povrch.“</p>
<p>„Někdo už se pokusil zbavit se záznamů, který spojovaly Lissina tátu s jeho milenkou.“ Opět jsem promluvila bez rozmýšlení a vzápětí jsem si to vyčítala. Nechtěla jsem oběma bratrům poskytnout víc informací. Nechtěla jsem si s nimi hrát na spolupracovníky.</p>
<p>„Nech mě hádat,“ řekl Viktor. „Právě o tohle se pokoušíš, že?</p>
<p>Najít Dragomirova bastarda.“</p>
<p>„Hele, neříkej…“</p>
<p>„Je to jen výraz,“ přerušil mě. „Pokud vás dvě znám – a myslím si, že vás znám velice dobře –, Vasilisa se teď u dvora zoufale snaží očistit tvoje jméno, zatímco ty a Belikov si užíváte erotikou nabitého dobrodružství při hledání jejího bratra nebo sestry.“</p>
<p>„Ty o nás nic nevíš,“ zavrčela jsem. Vskutku erotikou nabité dobrodružství!</p>
<p>Pokrčil rameny. „Vyčtu ti to z tváře. A opravdu to není špatný nápad. Není ani bůhvíjak vynikající, ale vyloženě špatný není. Dej Dragomirům rodinné kvórum, a budeš mít v radě hlas, který se za tebe bude přimlouvat. Předpokládám, že žádnou stopu nemáte…?“</p>
<p>„Pracujeme na tom,“ odpověděla jsem vyhýbavě.</p>
<p>Viktor pohlédl na Roberta. Věděla jsem, že ti dva spolu nemají žádnou psychickou komunikaci, ale jak se tak na sebe podívali, měla jsem z toho dojem, že přemýšlejí o tomtéž a vzájemně si dávají za pravdu. Nakonec Viktor přikývl a obrátil se zase ke mně.</p>
<p>„Tak tedy dobrá. Pomůžeme ti.“ Vyznělo to, jako by se neochotně uvolil prokázat mi ohromnou laskavost.</p>
<p>„Tvou pomoc nepotřebujeme!“</p>
<p>„Jistěže potřebujete. Míříš mimo svoji ligu, Rose. Hodláš se vydat do hnízda ošklivé státní politiky, což je něco, s čím nemáš absolutně žádné zkušenosti. Není žádná ostuda si to přiznat. Já se taky nestydím uznat, že kdyby mezi námi náhodou došlo na pěstní souboj, jistě bys vyhrála.“</p>
<p>Další dvojsmyslný kompliment. „Vedeme si skvěle. Pomáhá nám alchymistka.“ Tak. Tohle mu ukáže, kdo je mimo svou ligu. Potěšilo mě, že to na něj udělalo trochu dojem. Trochu.</p>
<p>„Tak to je lepší, než bych čekal. A přišla už ta tvoje alchymistka na nějakou stopu?“</p>
<p>„Pracuje na tom,“ zopakovala jsem.</p>
<p>Frustrovaně povzdechl. „V tom případě budeme potřebovat čas, že? Aby Vasilisa pokročila s pátráním na královském dvoře a vy abyste vystopovali to dítě.“</p>
<p>„Děláš, jako bys věděl všechno,“ řekla jsem. „Myslela jsem, že o tom budeš něco vědět.“</p>
<p>„Bohužel ne.“ Viktor ovšem nezněl moc přesvědčivě. „Ale ujišťuju tě, že jakmile na něco narazíme, hned tě budu informovat.“ Přesunul se ke svému bratrovi a poklepal mu po paži, aby ho uklidnil. Robert jej obdařil zbožňujícím pohledem. „Ještě tě navštívíme. Dej nám vědět, až se dozvíš něco užitečného, a my se s tebou zase sejdeme.“</p>
<p>Vytřeštila jsem oči. „Nedělej takový…“ Zarazila jsem se. V Las Vegas jsem nechala Viktora uprchnout. A on mi teď nabízí, že mě navštíví. Možná bych mohla svou chybu napravit. Rychle jsem se pokusila nějak zastřít svou neschopnost vyjádřit se. „Jakou mám jistotu, že vám můžu věřit?“</p>
<p>„Nemáš,“ vyhrkl. „Musíš jen věřit, že nepřítel tvého nepřítele je tvůj přítel.“</p>
<p>„Tohle rčení jsem nikdy neměla ráda. Ty budeš vždycky můj nepřítel.“</p>
<p>Trochu mě překvapilo, že se v tu chvíli Robert probral k životu. Se zuřivým výrazem vykročil vpřed. „Můj bratr je dobrý člověk, ty stínem políbená! Jestli mu ublížíš… Jestli mu ublížíš, zaplatíš za to. A příště už se zpátky nevrátíš. Svět mrtvých tě podruhé ze svých spárů nepustí.“</p>
<p>Věděla jsem, že hrozby toho šílence nemůžu brát vážně, ale při jeho poslední větě mi přeběhl po zádech mráz. „Tvůj bratr je psycho…“</p>
<p>„To stačí,“ utnul mě Viktor a opět Roberta poklepal po ruce. Ten se na mě nepřestával mračit, ale vycouval. Vsadila bych se, že ta neviditelná zeď už zase stojí. „Tohle nám neprospěje. Jenom marníme čas, kterého se nám beztak nedostává. Potřebujeme ho získat víc. Volba nového panovníka může začít od nynějška kdykoli a Taťánin vrah ji může ovlivnit. Musíme volbu zpomalit – nejen proto, abychom zmařili plány tomu vrahovi, ale také abychom získali čas na splnění našich úkolů.“</p>
<p>Už mě to začínalo unavovat. „Jo? A jak to chceš udělat?“</p>
<p>Viktor se usmál. „Tak, že navrhneme Vasilisu za kandidátku na příští královnu.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že jsem se dohadovala s Viktorem Daškovem, nemělo by mě asi překvapit vůbec nic, co říká. Bylo jen známkou míry jeho šílenství, že mě neustále nachytával nepřipravenou.</p>
<p>„To je nemožný,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„Ne tak docela,“ odvětil.</p>
<p>Zoufale jsem rozhodila rukama. „Tys nedával pozor, když jsme se tu před chvílí bavili? Smyslem všeho našeho snažení je poskytnout Lisse rodinný právo usednout v morojský radě. Vždyť teď nemůže ani volit! Jak by asi mohla kandidovat na královnu?“</p>
<p>„Podle zákona by mohla. Je psáno, že na pozici panovníka může kandidovat jedna osoba z každé královské rodiny. To je vše, co se o tom v zákoně píše. Jedna osoba z každé královské rodiny. Není tam ani zmínka o tom, kolik členů ta rodina musí mít, jako je to v případě volebního práva v radě. Potřebuje jen získat tři nominační hlasy – a zákon nespecifikuje, z jakých rodin musejí ty hlasy přijít.“</p>
<p>Viktor mluvil tak škrobeně a přesně, jako by citoval z nějakého zákoníku. Uvažovala jsem, zda zná zpaměti všechny zákony. Ale když si na porušování zákonů postavíte kariéru, asi byste je znát měli.</p>
<p>„Ať už ten zákon napsal kdokoli, pravděpodobně předpokládal, že kandidáti budou mít nějaký rodinný příslušníky. Autor se jenom neobtěžoval to zdůraznit. Jestli bude Lissa kandidovat, lidi budou protestovat a používat tenhle argument.“</p>
<p>„Ať si protestují, jak budou chtít. Ti, co jí upírají její místo v radě, odkazují na ten jeden řádek v zákoníku, který zmiňuje členy rodiny. Pokud je tohle jejich argument – že se <emphasis>musí</emphasis> splnit úplně všechny podmínky –, pak by se měli zachovat stejně i v případě volebního zákona. A ten, jak už jsem řekl, se o žádných rodinných příslušnících nezmiňuje. A to je ta krásná trhlina v zákoně. Její oponenti nemůžou dosáhnout obojího.“ Viktor se spokojeně usmál. „Ujišťuju tě, že nic zákonného jí nemůže zabránit v tom, aby kandidovala.“</p>
<p>„A co její věk?“ připomněla jsem mu. „Kandidující princové a princezny jsou vždycky staří.“ Titul prince nebo princezny totiž vždy podle tradice přechází na nejstaršího člena rodiny, což je obvykle taky ten, kdo kandiduje na krále či královnu. Rodina se samozřejmě může rozhodnout navrhnout někoho, kdo vyhovuje víc, ale pokud vím, vždycky je to někdo starší a zkušenější.</p>
<p>„Jediným požadavkem na věk je, aby byl kandidát plnoletý,“ prohlásil Viktor. „Je jí osmnáct. Má po maturitě. Ostatní rodiny mají mnohem větší rybníky, kde můžou lovit svoje kandidáty, takže vždy přirozeně vyberou někoho zkušenějšího. Ale v případě Dragomirů? Není jiná možnost. Navíc mladí panovníci už tu také byli. Třeba proslulá královna Alexandra, která nebyla o moc starší než Vasilisa. Všichni ji milovali pro její výjimečnost. Na královském dvoře u kostela stojí její socha.“</p>
<p>Nervózně jsem se zavrtěla. „Vlastně… už tam nestojí. Ehm, tak nějak vybouchla.“</p>
<p>Viktor na mě vykulil oči. O mém útěku se zjevně dozvěděl, ale neznal všechny podrobnosti.</p>
<p>„To je teď ale fuk,“ rychle jsem to odbyla a pocítila výčitky svědomí z toho, že mám na svědomí zničení sochy slavné královny. „Celej ten nápad s využitím Lissy je k smíchu.“</p>
<p>„Nebudeš jediná, kdo si to pomyslí,“ poznamenal Viktor. „Budou se hádat. Budou bojovat. Nakonec však zvítězí zákon. Budou ji muset nechat kandidovat. Projde zkouškami a nejspíš je zvládne. Pak ale nastanou volby. Zákony, podle nichž se tento proces řídí, se zmiňují o členu rodiny asistujícím při volbě.“</p>
<p>Šla mi z toho hlava kolem. Psychicky mě vyčerpávalo pořád poslouchat o všech těch skulinách v zákonech a technických náležitostech.</p>
<p>„Prostě mi to řekni normálně,“ poručila jsem mu.</p>
<p>„Až nastanou volby, Vasilisa už nebude připadat v úvahu. Nemá žádnou rodinu, která by se ujala role potřebné při volbách. Jinými slovy, zákon říká, že může kandidovat a podstoupit zkoušky. Ale vlastně ji nikdo nemůže volit, protože nemá žádnou rodinu.“</p>
<p>„To je ale… debilní.“</p>
<p>„Souhlasím.“ Odmlčel se. Myslím, že ani jeden z nás neočekával, že bychom se mohli na něčem shodnout.</p>
<p>„Lisse se to nebude líbit. Nikdy by se nechtěla stát královnou.“</p>
<p>„Tys mě neposlouchala?“ vykřikl Viktor. „Ona nebude královnou. Nemůže. Je to špatně napsaný zákon, protože tuhle situaci nikdo nepředvídal. Je to zmatek. Ale zdrží to volby natolik, že budeme mít čas najít Vasilisina sourozence a zjistit, kdo zabil Taťánu.“</p>
<p>„Hele! Už jsem ti říkala, že není žádný ‚my‘! Já nebudu…“</p>
<p>Viktor s Robertem si vyměnili pohledy.</p>
<p>„Vasilisa musí kandidovat,“ utnul mě rázně Viktor. „A my se brzo ozveme a dáme ti vědět, kde se sejdeme na pátrání po ztraceném Dragomirovi.“</p>
<p>„To není…“</p>
<p>Probudila jsem se.</p>
<p>Okamžitě jsem se nadechla k nadávkám, ale včas jsem si uvědomila, kde jsem, a tak jsem si nechala jadrné výrazy pro sebe. V rohu jsem rozeznávala siluetu Dimitrije na hlídce. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem vzhůru. Zavřela jsem oči, pohodlně se uvelebila a doufala, že tentokrát už doopravdy usnu a nebudu se účastnit žádných šílených plánů bratrů Daškovových. Lissa jakožto kandidátka na královnu? To je šílenost. Ale přitom… není to zase o tolik šílenější než většina věcí, které jsem kdy udělala.</p>
<p>Pustila jsem to z hlavy, uvolnila se a začala usínat. Zdůrazňuji, že <emphasis>začala</emphasis>. Protože najednou se přede mnou vynořil další sen vyvolaný éterem.</p>
<p>Tohle bude zjevně rušná noc.<image xlink:href="#_6.jpg" />JEDENÁCT</p>
<p>Připravila jsem se na to, že opět uvidím bratry Daškovovy, kteří mi jistě zapomněli udělit poslední „radu“, ale namísto nich jsem spatřila…</p>
<p>„Adriane!“</p>
<p>Rozběhla jsem se zahradou, v níž jsem se objevila, a padla mu kolem krku. Pevně mě objal a zvedl mě do vzduchu.</p>
<p>„Malá dhampýrko,“ oslovil mě, sotva mě postavil zase na zem. Rukama mě ale nepřestával držet kolem pasu. „Chybělas mi.“</p>
<p>„Ty mně taky.“ A byla to pravda. Události posledních dnů mi obrátily život naruby a útěchou pro mě bylo už to, že jsem mohla být s Adrianem. Aspoň ve snu. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Vychutnávala jsem si hřejivý pocit z toho, když se naše rty setkaly.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když jsem se od něj odtáhla. „Nikdo mi toho o tobě moc neřekl. Tvůj stařík tvrdí, že jsi v bezpečí a že by mu alchymisti dali vědět, kdyby se něco zvrtlo.“</p>
<p>Radši jsem Adrianovi neřekla, že to není tak docela pravda. Vždyť Abe ani neví, že se tu bratříčkujeme s nějakými volnomyšlenkářskými vampýry z lesů.</p>
<p>„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem Adriana. „Nudím se. Trčíme zahrabaný v týhle díře. Nemyslím, že nás někdo hledá.“</p>
<p>Jeho pohledný obličej se rozzářil úlevou a mně až teď došlo, jak se o mě bál. „To jsem rád, Rose. Nedovedeš si představit, jaký to je. Nedělají jen to, že vyslýchají lidi, co do toho teoreticky mohli být zapletení. Strážci taky plánujou, jak tě dopadnout. Už se tu mluví o ‚smrtící síle‘.“</p>
<p>„Stejně mě nenajdou. Jsem docela daleko.“ <emphasis>Velice</emphasis> daleko.</p>
<p>„Lituju, že jsem nejel s váma.“</p>
<p>Pořád se tvářil ustaraně, a tak jsem mu přitiskla prst na rty. „Ne, to neříkej. Máš se líp tam, kde jsi. A taky je lepší, když tě se mnou nikdo nespojuje víc, než je nutný. Už tě vyslýchali?“</p>
<p>„Jo, ale nic užitečnýho ze mě nedostali. Mám neprůstřelný alibi. Předvolali mě, zrovna když jsem šel za Michailem, protože předtím jsme mluvili s…“</p>
<p>„S Joem, já vím.“</p>
<p>Adrian se podivil jen krátce. „Tys nás špehovala, malá dhampýrko.“</p>
<p>„Těžko nešpehovat.“</p>
<p>„Líbí se mi, že vždycky poznáš, když je Lissa v maléru, ale jsem rád, že nemáš pouto se mnou. Asi bych nechtěl, abys mi koukala do hlavy.“</p>
<p>„Nemyslím, že by se ti někdo chtěl koukat do hlavy. Stačí jedna osoba, která žije život Adriana Ivaškova.“ V očích mu zajiskřilo pobavením, ale já jsem se rychle vrátila k věci. „Každopádně jsem byla u toho, když Lissa…, ehm, vyslýchala Joea. To je vážný. Co k tomu řekl Michail? Jestli Joe u výslechu lhal, pak polovina důkazů proti mně je neplatná.“ Teoreticky by to ovšem taky podkopalo Adrianovo alibi.</p>
<p>„Ne celá polovina. Bylo by lepší, kdyby Joe býval řekl, žes v době vraždy byla ve svým pokoji, než aby přiznal, že je pako, který si nic nepamatuje. Taky by bylo lepší, kdyby to všechno neprozradil pod Lissiným nátlakem. Michail to nemůže nahlásit.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. Jelikož jsem tak často ve společnosti uživatelů éteru, už považuju éter za něco zcela samozřejmého. Je snadné zapomínat, že mezi Moroji je to pořád ještě tabu – věc, za kterou se můžete dostat do vážného maléru. Lissa by neměla problém jen z toho, že na Joea použila éter. Klidně by ji mohli nařknout, že přinutila Joea říct, co sama chtěla slyšet. Cokoli by pak řekla na mou obranu, by bylo podezřelé. Nikdo by tomu neuvěřil.</p>
<p>„A taky když se dostane ven, co Joe povídal,“ dodal zděšeně Adrian, „všichni se dozvědí, co moje matka provedla z čiré lásky k synovi.“</p>
<p>„To mě mrzí,“ pokusila jsem se ho utěšit. Objala jsem ho. Na rodiče si stěžoval v jednom kuse, ale svou matku měl opravdu rád. Muselo pro něj být těžké, když zjistil, jak Joea podplácela.</p>
<p>A taky jsem věděla, že ho pořád bolí Taťánina smrt. Zdá se, že poslední dobou způsobuju mužům jen trápení. „Ale jsem moc ráda, že tě z toho dostala a nikdo tě s tím nespojuje.“</p>
<p>„Byla to od ní blbost. Kdyby na to někdo přišel, bude v pořádným maléru.“</p>
<p>„A co teda radí Michail?“</p>
<p>„Slíbil, že půjde za Joem a vyslechne ho sám. Od toho se pak odpíchneme. Prozatím si s tou informací nemůžeme nic počít. Je užitečná pro nás…, ale ne pro právní systém.“</p>
<p>„Jo,“ povzdechla jsem si a snažila se nepřipadat si tak zdrceně. „Asi je to lepší než nic.“</p>
<p>Adrian přikývl a jeho zachmuřená nálada ho rázem přešla, což u něj bylo obvyklé. Nepřestával mě objímat, ale trochu se ode mě odtáhl a usmál se. „Mimochodem, hezký šaty.“</p>
<p>Překvapila mě ta náhlá změna tématu, ale už jsem si na to za tu dobu s ním taky mohla zvyknout. Podívala jsem se na sebe a zjistila, že mám na sobě svoje staré šaty. Byly černé a moc sexy. Měla jsem je na sobě, když tenkrát Viktor použil na mě a na Dimitrije kouzlo chtíče. A jelikož mě do tohohle snu neoblékl Adrian, nejspíš to udělalo moje podvědomí. Docela mě ohromilo, že si moje podvědomí vybralo právě tyhle šaty.</p>
<p>„Aha…“ Najednou mi bylo trapně, aniž bych věděla proč. „Moje normální oblečení je v hrozným stavu. Asi jsem chtěla tentokrát vypadat dobře.“</p>
<p>„Moc ti to sluší.“ Adrian přejel prsty po ramínku od šatů. „<emphasis>Vážně </emphasis>moc.“</p>
<p>Dokonce i ve snu jsem pod jeho dotykem roztávala. „Bacha, Ivaškove. Na tohle nemáme čas.“</p>
<p>„Vždyť spíme. Co jinýho můžeme dělat?“</p>
<p>Moje protesty udusil polibkem. Poddala jsem se mu. Jednou rukou mě pohladil po stehně v místech, kam mi sahaly šaty. Musela jsem se hodně soustředit, abych přišla na to, že pokud mi ty šaty vyhrne, moje jméno u dvora to patrně neočistí. Váhavě jsem se stáhla.</p>
<p>„Musíme zjistit, kdo zabil Taťánu,“ řekla jsem a snažila se zklidnit svůj dech.</p>
<p>„Není žádný ‚my‘,“ prohlásil a nevědomky tak zopakoval to, co jsem před chvílí řekla Viktorovi. „Jsem tu já, Lissa a Christian. A další ztracený existence, který nazýváme přáteli.“ Pohladil mě po vlasech, znovu si mě přivinul blíž a políbil mě na tvář. „Neboj, malá dhampýrko. Dávej na sebe pozor. Jenom zůstaň, kde jsi.“</p>
<p>„To nemůžu,“ namítla jsem. „Ty to nechápeš? Nemůžu jen sedět a nic nedělat.“ Ta slova mi vyšla z pusy dřív, než jsem tomu dokázala zabránit. Když jsem si stěžovala na svou pasivitu Dimitrijovi, bylo to něco jiného, jenže s Adrianem… Zkrátka jsem potřebovala, aby si on i všichni ostatní u dvora mysleli, že dělám „správnou věc“.</p>
<p>„Musíš. My se o tebe postaráme.“ Uvědomila jsem si, že to nepochopil. Nepochopil, jak zoufale potřebuju udělat něco, abych jim pomohla. Ale muselo se mu nechat, že to se mnou myslel dobře. Zřejmě se domníval, že postarat se o mě je zásadní. Chtěl, abych zůstala v bezpečí. Jenže nechápal, jak strašně mě ničí tohle nicnedělání. „Najdeme toho vraha a zarazíme ho, ať už teď dělá, co chce…, nebo teprve udělá. Může to trvat dlouho, ale spravíme to.“</p>
<p>„Čas…,“ zahučela jsem se rty přitisknutými na jeho tričko. Radši už jsem to nechala být. Kdybych ho přesvědčovala, že musím svým kamarádům pomoct, beztak by to k ničemu nevedlo. A navíc teď mám před sebou svůj úkol. Musíme toho udělat tolik, a máme tak málo času. Zadívala jsem se na krajinu, kterou ve snu vytvořil. Už dřív jsem si všimla stromů a květin, ale až teď jsem si uvědomila, že jsme na zahradě před kostelem, která vypadala jako dřív, ještě než to tam Abe poničil. Socha královny Alexandry tam stála nedotčená, její dlouhé vlasy a vlídné oči byly stále zvěčněné do kamene. Vyšetřování vraždy bylo skutečně prozatím pouze v rukou mých kamarádů. Adrian měl pravdu – může to trvat dlouho. Povzdechla jsem si. „Čas. Potřebujeme víc času.“</p>
<p>Adrian ode mě nepatrně poodstoupil. „Hmmm? Co to povídáš?“</p>
<p>Podívala jsem se mu do očí a skousla si ret. Na mysl se mi dral snad milión myšlenek. Podívala jsem se na Alexandru a rozhodla se. Uvažovala jsem, jestli si za to zasloužím další body ke svému bláznovství. Obrátila jsem se znovu k Adrianovi a stiskla mu ruku.</p>
<p>„Řekla jsem, že potřebujeme víc času. A vím, jak ho můžeme získat…, jenže… budeš pro mě muset něco udělat. A taky by ses o tom zatím neměl zmiňovat Lisse…“</p>
<p>Měla jsem čas právě tak na to, abych Adrianovi předala instrukce. Toho to šokovalo, přesně jak jsem očekávala. Pak mě hned vzbudil Dimitrij, abychom se vystřídali na stráži. Prohodili jsme se a ani jsme spolu moc nemluvili. Tvářil se jako obvykle zamyšleně, ale jeho obličej nesl i jasné známky únavy. Nechtěla jsem ho teď zatěžovat svým setkáním s Viktorem a Robertem ani mu vykládat, že jsem právě řekla Adrianovi, co má dělat. Na to bude dost času později. Dimitrij usnul a Sydney se celou dobu ani nepohnula. Záviděla jsem jí celonoční spánek, ale jak bylo v místnosti čím dál víc světla, neubránila jsem se úsměvu. Sydney totiž po našem nočním dobrodružství nedobrovolně najela na vampýrský režim.</p>
<p>Lissa měla samozřejmě tentýž režim, což znamenalo, že ji klidně můžu během své hlídky navštívit. Zároveň jsem ale musela dávat pozor na ten strašidelný kolektiv, v němž jsme se tu ocitli. Udržovatelé nás sice nechtějí udat, ale to ještě neznamená, že jsou neškodní. Taky jsem měla na paměti Sydneyiny obavy, že se tu znenadání můžou objevit alchymisté.</p>
<p>Když ve zbytku světa zavládlo pozdní odpoledne, uslyšela jsem v domě nějaké štrachání. Jemně jsem se dotkla Dimitrijova ramene a on se vmžiku probudil a bleskurychle se posadil.</p>
<p>„Klídek,“ šeptla jsem a nedokázala skrýt svůj úsměv. „To je jen budíček. Vypadá to, že naši kamarádi burani akorát vstávají.“</p>
<p>Tentokrát naše hlasy probudily Sydney. Překulila se, aby na nás viděla, a zamžourala do slunečního světla, které sem pronikalo skrz mizerné rolety. „Kolik je?“ zeptala se a začala se protahovat.</p>
<p>„Nevím.“ Neměla jsem hodinky. „Nejspíš po poledni. Tři? Čtyři?“</p>
<p>Posadila se skoro stejně jako Dimitrij. „Odpoledne?“ Sluneční světlo jí odpovědělo místo mě. „Běžte do prdele i s tím vaším ďábelským režimem.“</p>
<p>„Tys řekla ‚do prdele‘? Není to proti pravidlům alchymistů?“ utahovala jsem si z ní.</p>
<p>„Někdy je to nutný.“ Promnula si oči a podívala se ke dveřím. Tlumené zvuky, které jsem před chvílí slyšela z hloubi domu, už zněly hlasitěji, takže byly slyšitelné i pro ni. „Řekla bych, že potřebujeme plán.“</p>
<p>„Už jeden máme,“ prohlásila jsem. „Najít Lissina sourozence.“</p>
<p>„S tím jsem nikdy tak úplně nesouhlasila,“ připomněla mi. „A vy dva si pořád myslíte, že já se nějakým zázrakem můžu dostat k odpovědi na každou otázku.“</p>
<p>„No aspoň…“ Vtom mě napadlo něco, co situaci komplikuje ještě víc. „Do prčic! Tady asi nebude fungovat tvůj notebook.“</p>
<p>„Je v něm satelitní modem, ale spíš si dělám starosti s baterií.“ Sydney s povzdechem vstala a nešťastně si uhladila svoje pomačkané oblečení. „Potřebuju kavárnu.“</p>
<p>„Myslím, že jsem jednu viděla po cestě v jeskyni,“ řekla jsem.</p>
<p>To ji téměř přimělo k úsměvu. „Někde poblíž musí být město, kde by se dal notebook použít.“</p>
<p>„Nepřipadá mi jako dobrý nápad jezdit s tímhle autem po státě,“ vložil se do toho Dimitrij. „Pro případ, že si někdo z motelu opsal poznávací značku.“</p>
<p>„Já vím,“ povzdechla jsem ponuře. „To mě taky napadlo.“</p>
<p>Naše brilantní plánování přerušilo zaklepání na dveře. Aniž by Sarah čekala na vyzvání, otevřela je a s úsměvem nakoukla dovnitř. „To je dobře, že už jste všichni vzhůru. Zrovna děláme snídani, tak přijďte, jestli se s námi chcete najíst.“</p>
<p>Otevřenými dveřmi pronikla dovnitř vůně normálního jídla. Slanina, vejce… Chleba mi sice pomohl přežít noc, ale už jsem se nemohla dočkat pořádné stravy. Měla jsem takový hlad, že bych snad spořádala cokoli, co mi Raymondova rodina předloží.</p>
<p>V hlavní části domu už bylo rušno. Raymond něco vařil na ohništi, zatímco Paulette prostírala dlouhý stůl. Už na něm stála mísa s něčím, co vypadalo jako dokonale normální míchaná vajíčka, a taky nakrájený včerejší chléb. Raymond se vztyčil od ohniště s tácem plným křupavé slaniny. Jakmile nás uviděl, po jeho vousaté tváři se rozlil úsměv. Čím častěji jsem tyhle Udržovatele vídala, tím víc jsem si všímala jejich chování. Oni se vůbec nesnažili skrývat svoje tesáky. Moji Morojové se od dětství učí usmívat se a mluvit tak, aby tesáky moc neodhalovali – to pro případ, že by se ocitli v lidských městech. Tady to ale bylo jiné.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravil Raymond a postavil tác se slaninou na stůl. „Doufám, že máte všichni hlad.“</p>
<p>„Myslíte, že je to <emphasis>opravdická</emphasis> slanina?“ zeptala jsem se šeptem Sydney a Dimitrije. „Že to není maso z veverky nebo tak něco?“</p>
<p>„Zdá se mi, že vypadá opravdicky,“ řekl Dimitrij.</p>
<p>„Taky myslím,“ přidala se Sydney. „Ale zaručuju, že maso je z jejich prasat, a ne kupovaný v krámu.“</p>
<p>Dimitrij se zasmál, protože jsem se asi tvářila hrozně. „Vždycky mě pobaví, z čeho máš strach. Ze Strigojů? Ne. Z pochybného jídla? Ano.“</p>
<p>„Co je se Strigoji?“</p>
<p>Do domu vešel Joshua s Angeline. Nesl misku ostružin a ona před sebou strkala malé děti. Měly špinavé i obličeje a kroutily se, takže bylo jasné, že by šly nejraději zase běhat ven. To Angeline se zeptala na Strigoje.</p>
<p>Vysvětlení se ujal Dimitrij. „Jen jsme se bavili o tom, kolik jich Rose zabila.“</p>
<p>Joshua strnul a vykulil na mě ty svoje hezké modré oči. „Tys zabila Ztracené? Ehm, totiž Strigoje?“ Obdivovala jsem jeho snahu použít „náš“ výraz. „Kolik?“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Už ani nevím.“</p>
<p>„Nepoužíváte na počítání ty vaše značky?“ pozastavil se Raymond. „Nemyslím, že od toho Poskvrnění upustili.“</p>
<p>„Značky… Aha, jasně. Naše tetování? Používáme.“ Otočila jsem se k nim a odhrnula si vlasy z krku. Všichni se ke mně seběhli a vzápětí jsem na zadní straně krku ucítila něčí prst. Ucukla jsem a zase se otočila. Joshua stydlivě klopil zrak.</p>
<p>„Promiň,“ řekl. „Já nic takového v životě neviděl. Molnijské značky. Tak počítáte zabité Strigoje. Máš jich… hodně.“</p>
<p>„Ta značka ve tvaru S je ale jiná,“ poznamenal Raymond zachmuřeně. Jeho výraz se ale rychle změnil v obdivný. „To druhé je <emphasis>zvjezda</emphasis>.“</p>
<p>Joshua s Angeline zalapali po dechu a já se podivila. „Co?“</p>
<p>„Značka za bitvu,“ objasnil Dimitrij. „Dneska už tomu moc lidí <emphasis>zvjezda </emphasis>neříká. Znamená to hvězda.“</p>
<p>„Aha, to dává smysl,“ souhlasila jsem. Tetování v podstatě mělo tvar hvězdy a získával je ten, kdo bojoval ve veliké bitvě, kde zabil tolik Strigojů, že je nikdo nepočítal. Jinak by se totiž tolik molnijských znaků na krk ani nevešlo.</p>
<p>Joshua se na mě usmál takovým způsobem, až jsem z toho ucítila zašimrání v břiše. Sice patřil ke komunitě, která nejvíce ze všeho připomíná Amiše, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že je moc hezký. „Teď už chápu, jak jsi mohla zabít královnu Poskvrněných.“</p>
<p>„Nejspíš je ta značka falešná,“ prohlásila Angeline.</p>
<p>Už jsem chtěla začít protestovat, že jsem královnu nezabila, ale její poznámka mě rozčílila. „To teda není! Zasloužila jsem si ji, když naši školu napadli Strigojové. A tam jsem jich sejmula fakt hodně.“</p>
<p>„Ta značka vám přece nemůže připadat tak neobvyklá,“ řekl Dimitrij. „Vaši lidi se taky občas musejí potýkat se Strigoji.“</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl Joshua a nespouštěl ze mě oči. „Většina z nás nikdy se Ztracenými nebojovala, dokonce je ani neviděla. Vůbec nás neobtěžují.“</p>
<p>To bylo překvapivé. Skupina Morojů, dhampýrů a lidí uprostřed pustiny by pro Strigoje představovala ideální cíl. „Jak to?“ podivila jsem se.</p>
<p>Raymond na mě mrkl. „Protože se bráníme.“</p>
<p>Uvažovala jsem o jeho záhadném konstatování a mezitím celá rodina usedla ke stolu. Vzpomněla jsem si, jak byli zdejší obyvatelé odhodláni bojovat, když jsme sem přišli. Ale opravdu by to mohlo odstrašit Strigoje? Odstrašit asi ne, ale odrazit možná ano. Znamenalo by to příliš nepohodlí. Přemýšlela jsem, jaký názor na to asi má Dimitrij. Jeho rodina pochází z komunity, která se taky separovala od většinového života Morojů, ale s tímhle se to nedalo srovnávat.</p>
<p>Tohle všechno se mi přemílalo v hlavě, zatímco jsme jedli a povídali si. Udržovatelé se pořád vyptávali na nás a Taťánu. Jediný, kdo se konverzace nezúčastnil, byla Angeline. Jedla stejně málo jako Sydney a neustále se na mě mračila.</p>
<p>„Potřebujeme si něco nakoupit,“ ozvala se náhle Sydney a bylo jí jedno, že mě přerušila uprostřed vyprávění. Mně to nevadilo, ale ostatní se tvářili zklamaně. „Kde je nejbližší město, kde je kavárna… nebo jakákoli restaurace?“</p>
<p>„No,“ ujala se odpovědi Paulette, „Rubysville je asi hodinu cesty severně. Ale máme tu spoustu jídla i pro vás.“</p>
<p>„Nejde o jídlo,“ objasnila jsem. „To vaše je vynikající.“ Střelila jsem pohledem po Sydney. „Hodina cesty, to jde, ne?“</p>
<p>Přikývla a váhavě se zadívala na Raymonda. „Nemůžeme… Nemůžeme si tady od někoho náhodou půjčit auto? Já…“ Následující slova jí evidentně způsobovala duševní muka. „Já vám tu nechám klíčky od svého, dokud se nevrátíme.“</p>
<p>Povytáhl obočí. „Máš přece hezké auto.“</p>
<p>Sydney pokrčila rameny. „Čím míň s ním budeme jezdit tady po okolí, tím líp.“</p>
<p>Řekl, že si můžeme půjčit jeho dodávku a že „pravděpodobně“ ani nebude chtít klíčky od CR-V. Sydney se na něj jako výraz díků křečovitě usmála a já na ní viděla, jak si s hrůzou představuje vampýry prohánějící se v jejím autě.</p>
<p>Brzy nato jsme vyrazili, protože jsme se chtěli stihnout vrátit, než zapadne slunce. Venku všichni pobíhali a pracovali. Skupinka dětí seděla kolem jedné dhampýrky, která jim předčítala knihu. Napadlo mě, jaké tady asi mají vzdělání.</p>
<p>Úplně každý Udržovatel, ať už zrovna dělal cokoli, toho na okamžik nechal, když jsme procházeli kolem něj. Buď na nás koukali se zvědavostí, nebo se jen usmívali. Občas jsem se na někoho taky usmála, ale většinou jsem koukala jen před sebe. Joshua nás šel doprovodit k „parkovišti“ a na úzké cestičce se mu samozřejmě podařilo jít vedle mě.</p>
<p>„Doufám, že nebudete pryč dlouho,“ řekl mi. „Chtěl bych s tebou víc mluvit.“</p>
<p>„Jasně,“ souhlasila jsem. „Bude legrace.“</p>
<p>Celý se rozzářil a kavalírsky mi odhrnul z cesty větev. „Mohl bych ti třeba ukázat svou jeskyni.“</p>
<p>„Počkej… Co? Ty nebydlíš s tátou?“</p>
<p>„Zatím jo. Ale pomalu se přesouvám do vlastního.“ Z jeho hlasu zaznívala hrdost. „Samozřejmě to tam není tak veliké jako tady, ale je to dobrý začátek. Už je tam skoro uklizeno.“</p>
<p>„To je vážně… ehm, skvělý. To mi rozhodně ukaž, až se vrátíme.“ Moc jsem neuvažovala o tom, co jsem řekla, spíš mě zarazilo, že Josh považuje Raymondův dům za velký.</p>
<p>Když jsme došli k Raymondově dodávce, Joshua se s námi rozloučil. Nasedli jsme do velkého červeného pick-upu, kde byla vpředu tři sedadla, kam jsme se nacpali tak tak. Vzhledem k tomu, že Udržovatelé lesy moc často neopouštějí, mi připadalo zvláštní, že auto vypadá, jako by mělo najeto spoustu kilometrů. Nebo možná bylo v tak žalostném stavu proto, že ho léta nikdo nepoužíval.</p>
<p>„Neměla bys ho v tom povzbuzovat,“ řekl Dimitrij, když jsme byli na cestě asi deset minut. Kupodivu ho Sydney nechala řídit. Asi si řekla, že takové chlapské auto prostě musí řídit chlap.</p>
<p>Vytrhl mě z myšlenek na úkol, který máme před sebou – najít dalšího Dragomira. „Co?“</p>
<p>„Joshuu. Flirtovala jsi s ním.“</p>
<p>„Neflirtovala! Jen jsme si povídali.“</p>
<p>„Nechodíš náhodou s Adrianem?“</p>
<p>„Ano!“ vykřikla jsem naštvaně. Upíral pohled přímo před sebe. „A proto jsem taky neflirtovala. Jak tě to vůbec napadlo? Joshuovi se ani nelíbím.“</p>
<p>„No, já bych řekla, že jo,“ vložila se do toho Sydney usazená mezi námi.</p>
<p>Nevěřícně jsem na ni pohlédla. „Jak to víš? Poslal ti snad ve třídě tajně psaníčko?“</p>
<p>Obrátila oči v sloup. „Ne. Ale na tebe a Dimitrije v táboře všichni pohlížejí jako na bohy.“</p>
<p>„Jsme psanci,“ připomněla jsem jí. „Poskvrnění.“</p>
<p>„Ne. Jste bojovníci proti Strigojům a zabíječi královen, kteří od Poskvrněných odpadli. Tihle lidi se sice chovají jižansky pohostinně a vřele, ale v podstatě jsou divoši. Obdivují skvělé bojovníky. A tady v tom zapadákově každý vypadá jako buran… No… řekněme, že vy dva jste pro ně tou nejzajímavější novinkou, jakou poslední dobou viděli.“</p>
<p>„A ty ne?“ podivila jsem se.</p>
<p>„To je irelevantní,“ odpověděla a bylo znát, že se jí to dotklo. „Alchymisty vůbec neberou v úvahu. Nebojujeme. Proto nás považují za slabochy.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na nadšené výrazy Udržovatelů a uvědomila jsem si, že mnoho z nich působí dost drsně a ztrhaně. Ale najdou se mezi nimi i výjimky. „Raymondova rodina vypadá docela dobře,“ poznamenala jsem. Dimitrij zavrčel, což jsem považovala za jeho vyjádření nelibosti nad tím, že jsem se právě přiznala k flirtování s Joshuou.</p>
<p>„Jo,“ souhlasila. „Protože to je pravděpodobně nejvýznamnější rodina ve vesnici. Mají lepší jídlo a nejspíš ani moc nemusejí pracovat venku na sluníčku. To je rozdíl.“</p>
<p>Jeli jsme dál a naštěstí už nevypukla žádná debata o flirtování. Zanedlouho jsme dojeli do Rubysville. Městečko se až strašidelně podobalo tomu poslednímu, kde jsme zůstali. Zastavili jsme u benzínky – patrně jediné, která tu je – a Sydney zašla dovnitř, aby se zeptala na pár věcí. Když se po chvíli vrátila, oznámila nám, že uvnitř je skutečně kavárna, kde bychom si mohli připojit notebook a vyhledat informace, které potřebujeme.</p>
<p>Všichni jsme se tam usadili a Sydney objednala kávu. Byli jsme dost nacpaní od snídaně, takže jsme si ani nedali nic k jídlu. Servírka na nás koukala jako na nějaké pobudy, a tak jsme se s Dimitrijem usnesli, že se půjdeme podívat do městečka. Sydney se na to tvářila skoro stejně nadšeně jako ta servírka. Asi se jí moc nelíbilo, že se držíme u ní.</p>
<p>Na západní Virginii jsem sice neustále nadávala, ale teď jsem musela uznat, že příroda je tu opravdu nádherná. Město obklopovaly vysoké stromy a za nimi se tyčily hory, úplně jiné než ty, na něž jsem byla zvyklá na Akademii svatého Vladimíra. Tyhle byly takové kulatější a zelenější a více zarostlé stromy. Hory kolem Akademie byly kamenité a špičaté, jejich vrcholy často pokrýval sníh. Jak jsem si vzpomněla na Montanu, zachvátila mě nostalgická nálada. Je docela pravděpodobné, že už se tam nikdy nevrátím. Pokud budu nucena strávit zbytek života na útěku, Akademie je tím posledním místem, kde bych se mohla ukázat. A jestli mě dopadnou…, tak už rozhodně Montanu nikdy neuvidím.</p>
<p>„Ani nic jinýho,“ zabrblala jsem si pro sebe.</p>
<p>„Co?“ dotázal se Dimitrij.</p>
<p>„Nic, jen jsem uvažovala, jestli nás strážci najdou. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, kolik toho chci ještě vidět a zažít. A najednou je v sázce úplně všechno, rozumíš?“ Uhnuli jsme ke krajnici, protože kolem projížděl oranžový pick-up. Na zadním sedadle se smály děti, které si užívaly prázdnin. „Co když se nikdy nepodaří očistit moje jméno a vypátrat skutečnýho vraha? Co pak? Budu se pořád schovávat a utíkat. To bude můj život. Nejspíš budu muset žít jako Udržovatelé.“</p>
<p>„To si nemyslím,“ řekl Dimitrij. „Abe a Sydney by ti jistě našli nějaké bezpečné místo.“</p>
<p>„Existuje vůbec nějaký takový? Opravdu? Adrian říkal, že se nás strážci snaží stůj co stůj najít. Pomáhají jim alchymisti a nejspíš i lidská policie. Ať už půjdeme kamkoli, vždycky riskujeme, že nás někdo uvidí. Pak se budeme muset přesunout zase jinam. A takhle to bude už napořád.“</p>
<p>„Budeš naživu,“ připomněl mi. „To je nejpodstatnější. Užívej si to, co máš, každý detail toho, kde zrovna jsi. A netrap se tím, kde nejsi.“</p>
<p>„Jo,“ uznala jsem a pokusila se vzít si jeho radu k srdci. Nebe se mi hned zdálo modřejší a zpěv ptáků hlasitější. „Asi bych vážně neměla lkát nad tím, kam všude se nepodívám. Měla bych být vděčná za to, že se podívám vůbec někam. A že nežiju v jeskyni.“</p>
<p>S úsměvem se po mně ohlédl, a z jeho pohledu jsem nevyčetla vůbec nic. „Kam se chceš podívat?“</p>
<p>„Teď?“ Začala jsem se rozhlížet a uvažovat, jaké máme možnosti. Byl tam obchod s rybářskými potřebami, drogerie a cukrárna. Měla jsem dojem, že to poslední prostě musíme navštívit, než odjedeme z města.</p>
<p>„Ne, myslím ve světě.“</p>
<p>Obezřetně jsem se na něj zadívala. „Sydney bude naštvaná, když vyrazíme třeba do Istanbulu.“</p>
<p>Tím jsem si vysloužila jeho srdečný smích. „To jsem zrovna nemyslel. Tak pojď.“</p>
<p>Následovala jsem ho k obchodu s rybářskými potřebami a za ním si všimla malé budovy. Dimitrij pochopitelně svým ostřížím zrakem viděl, co mi uniklo – nejspíš proto, že jsem až moc myslela na zmrzlinu v cukrárně. VEŘEJNÁ KNIHOVNA V RUBYSVILLE.</p>
<p>„Hej,“ křikla jsem na něj. „Jednou z výhod toho, že už mám maturitu za sebou, je, že se můžu vyhýbat takovým místům.“</p>
<p>„Určitě tam budou mít klimatizaci,“ řekl.</p>
<p>Podívala jsem se na svoje propocené tílko a všimla si, že mám nějak růžovou pleť. Jsem tmavý typ a spálím se jen málokdy, ale tady hrozně pražilo slunce, i když už bylo pozdní odpoledne. „Tak běž první,“ pobídla jsem ho.</p>
<p>V knihovně bylo naštěstí opravdu celkem chladno, i když mnohem menší než v budovách na Akademii. Dimitrij se nechal vést nějakým svým záhadným smyslem (nebo možná jen znalostí systémů v knihovnách) a zavedl nás k regálu o cestování, kde se nacházelo asi deset knih, z nichž tři pojednávaly o západní Virginii. Zamračil se.</p>
<p>„To není zrovna to, co jsem čekal.“ Dvakrát přejel zrakem knihy v polici a pak vytáhl velkou barevnou publikaci nazvanou <emphasis>100</emphasis> <emphasis>nejlepších míst, která na světě navštívit.</emphasis></p>
<p>Usadil se na podlahu, překřížil si nohy a tu knihu mi podal. „Ani náhodou, soudruhu,“ prohlásila jsem. „Vím, že knihy probouzejí představivost, ale toho dneska nemám zapotřebí.“</p>
<p>„Jen si ji vem,“ pobídl mě. „Zavři oči a náhodně nalistuj nějakou stránku.“</p>
<p>Připadalo mi to hloupé vzhledem k tomu, co všechno se kolem nás děje, ale jeho výraz napovídal, že to myslí vážně. Poslechla jsem ho, zavřela oči a otevřela knihu někde uprostřed.</p>
<p>„Mitchell v Jižní Dakotě?“ vykřikla jsem. Včas jsem si ale uvědomila, že jsem v knihovně, a tak jsem ubrala na hlasitosti. „Ze všech míst na světě se dostal do první stovky?“</p>
<p>Už zase se usmíval. Málem jsem zapomněla, jak moc mi chyběly jeho úsměvy. „Přečti si to.“</p>
<p>„Mitchell se nachází devadesát minut od Siouxských vodopádů a je proslulý Kukuřičným palácem.“ Nevěřícně jsem vzhlédla. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Kuku</emphasis><emphasis>ři</emphasis><emphasis>čnej palác?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Přesunul se vedle mě, aby líp viděl na obrázky. „Vypadá to, že ho postavili z kukuřičných lusků,“ poznamenal. Na obrázku byla stavba jako z Blízkého východu nebo dokonce z Ruska – stylový dům s věžičkami a cibulovitými střechami.</p>
<p>„Taky mi to tak připadá.“ Váhavě jsem dodala: „Klidně bych se tam zajela podívat. Určitě tam mají bezva trička.“</p>
<p>„A taky by nás tam určitě nehledali strážci.“</p>
<p>Neubránila jsem se smíchu při představě, že zbytek života strávíme jako uprchlíci v baráku z kukuřice. Svou hlučností jsem si vysloužila káravý pohled knihovnice. Ztišila jsem se a předala knihu Dimitrijovi. Sao Paulo v Brazílii. Pak byla řada na mně: Honolulu na Havaji. Předávali jsme si knihu pořád dokola. Nakonec jsme leželi na zemi vedle sebe a sdělovali si názory na místa, která jsme navštívili při našem imaginárním cestování. Téměř jsme se dotýkali rukama a nohama.</p>
<p>Kdyby mi někdo před dvěma dny řekl, že budu ležet s Dimitrijem na zemi v knihovně a prohlížet si knihu o cestování, asi bych řekla, že se zbláznil. Stejně bláznivé pro mě bylo zjištění, že s ním dělám něco tak obyčejného. Už od našeho seznámení jsme náš vztah tajili a neustále se ocitali v nějakém nebezpečí. Ale teď jako by se čas zastavil. Byl mezi námi mír. Byli jsme přátelé.</p>
<p>„Florencie v Itálii,“ přečetla jsem. Stránka byla plná fotek nazdobených kostelů a galerií. „Tam chce jet Sydney. Vlastně tam chce studovat. Kdyby to Abe dokázal zařídit, nejspíš by mu ráda sloužila po zbytek života.“</p>
<p>„Stejně je hrozně poslušná,“ poznamenal Dimitrij. „Moc dobře ji neznám, ale řekl bych, že na ni Abe něco má.“</p>
<p>„Dostal ji z Ruska zpátky do Států.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „V tom bude něco víc. Alchymisti jsou svému řádu oddaní. Nemají nás rádi. Ona to nedává najevo, ostatně všichni jsou na to vytrénovaní, ale každá minuta s Udržovateli je pro ni utrpení. To, že nám pomáhá a zrazuje svoje nadřízené, napovídá, že je Abemu zavázaná z nějakého vážného důvodu.“ Oba jsme na chvíli mlčeli a uvažovali, co může mít za záhadnou dohodu s mým otcem. „Ale stejně na tom nesejde. Důležité je, že nám pomáhá…, a my bychom se za ní asi už měli vrátit.“</p>
<p>Věděla jsem, že má pravdu, ale moc se mi nechtělo. Nejraději bych tady zůstala, užívala si tu iluzi klidu a bezpečí a věřila, že se jednou opravdu podívám do Parthenonu nebo dokonce do Kukuřičného paláce. Podala jsem knihu Dimitrijovi. „Tak ještě naposled.“</p>
<p>Náhodně otevřel knihu a úsměv ho rázem přešel. „Petrohrad.“</p>
<p>Hruď se mi sevřela rozporuplnými pocity. Pociťovala jsem nostalgii, protože to město je krásné. Bolest, protože moje návštěva Petrohradu byla poskvrněna úkolem, kvůli kterému jsem tam přijela.</p>
<p>Dimitrij si dlouho prohlížel obrázky a tvářil se smutně. Došlo mi, že nejspíš prožívá to, co já s Montanou. Naše stará a oblíbená místa už jsou pro nás ztracená.</p>
<p>Jemně jsem do něj strčila. „Užívej si místa, kde jsi, pamatuješ? A netrap se tím, kam nemůžeš.“</p>
<p>Váhavě zaklapl knihu a odtrhl od ní zrak. „Kdypak jsi tak zmoudřela?“ utahoval si ze mě.</p>
<p>„Mám dobrýho učitele.“ Usmívali jsme se jeden na druhého. V tu chvíli mě něco napadlo. Celou tu dobu jsem myslela, že mi pomáhá s útěkem jen kvůli Lisse. Ale možná je v tom opravdu něco víc. „Proto jsi se mnou utekl?“ zeptala jsem se. „Abys mohl cestovat po světě?“</p>
<p>Podivil se jen krátce. „Nepotřebuješ mě, abys zmoudřela, Rose. Vedeš si skvěle i beze mě. Ano, částečně i proto. Po nějaké době mě nakonec možná vezmou zpátky, ale pořád tu bude riziko, že ne. Po tom… po tom, co jsem byl Strigoj…,“ trošku se při těch slovech zarazil, „jsem si začal víc vážit života. Chvíli to trvalo. Ale pořád to ještě není jako za starých časů. Měli bychom se zaměřit na přítomnost, a ne na budoucnost, jenže mě pořád pronásleduje moje minulost. Obličeje. Noční můry. Ale čím víc se vzdaluju od toho světa smrti, tím mi připadá život lepší. Všechno si vychutnávám. Vůni knih a tvého parfému. Jak oknem pronikají dovnitř sluneční paprsky. Dokonce i chuť snídaně u Udržovatelů.“</p>
<p>„Teď je z tebe básník.“</p>
<p>„Ne, jen si začínám uvědomovat pravdu. Respektuju zákon a to, jak to chodí v naší společnosti, ale nechtěl bych riskovat, že strávím život někde v cele, když teprve teď začínám život znovu objevovat. Taky jsem chtěl utéct. Proto jsem ti pomohl. A taky…“</p>
<p>„Co?“ Prohlížela jsem si ho a litovala, že je tak dobrý ve skrývání svých pocitů. Znám ho dobře a rozumím mu. Ale pořád přede mnou dokáže ledacos tajit.</p>
<p>Posadil se, ale do očí se mi nepodíval. „To je jedno. Pojďme teď za Sydney, třeba něco objevila… Ačkoli se mi to zdá dost nepravděpodobné.“</p>
<p>„Já vím.“ Taky jsem se zvedla a pořád jsem přemýšlela, co dalšího chtěl říct. „Nejspíš už to vzdala a hraje <emphasis>Vrhače min</emphasis>.“</p>
<p>Zamířili jsme zpátky ke kavárně a cestou se zastavili jen pro zmrzlinu. Lízat zmrzlinu při chůzi ovšem bylo dost náročné. Slunce už se sklánělo k obzoru a vše barvilo do odstínů oranžové a červené, ale vedro pořád přetrvávalo. <emphasis>Užívej si to, Rose, </emphasis>řekla jsem si v duchu. <emphasis>Ty</emphasis> <emphasis>barvy, chu</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> čoko</emphasis><emphasis>ládové zmrzliny. </emphasis>Čokoládu jsem samozřejmě měla ráda odjakživa. Ani nemusím být v ohrožení, abych si vychutnala čokoládový dezert.</p>
<p>V kavárně jsme objevili Sydney sklánějící se nad notebookem. Na stole měla nedojedenou bagetu a patrně už čtvrtý šálek kávy. Usedli jsme vedle ní.</p>
<p>„Tak jak to… Hele! Ty hraješ <emphasis>Vrhače min</emphasis>!“ Pokusila jsem se podívat na monitor z větší blízkosti, ale uhnula s ním. „Máš přece hledat Erikovu milenku.“</p>
<p>„Už jsem ji našla,“ odpověděla prostě.</p>
<p>S Dimitrijem jsme si vyměnili udivené pohledy.</p>
<p>„Ale nevím, jestli to k něčemu bude.“</p>
<p>„Všechno je k něčemu,“ prohlásila jsem. „Co jsi zjistila?“</p>
<p>„Nejdřív jsem se snažila vystopovat všechny ty bankovní záznamy a transakce – a řeknu vám, že to vůbec není legrace – a pak jsem konečně něco málo našla. Účet v bance, který máme teď, je novější. Přesunul se z jiné banky asi před pěti lety. Ten starý účet je pořád vedený na Jane Doeovou, ale je u něj poznámka, že kdyby se s majitelkou něco stalo, účet přechází na další osobu.“</p>
<p>Sotva jsem dokázala popadnout dech. Finančním transakcím jsem ani v nejmenším nerozuměla, ale tohle vypadalo, že jsme konečně narazili na něco, čeho se můžeme chytnout. „Opravdový jméno?“</p>
<p>Sydney přikývla. „Soňa Karpová.“<image xlink:href="#_6.jpg" />DVANÁCT</p>
<p>Dimitrij i já jsme ze samého šoku znehybněli, sotva jsme uslyšeli to jméno. Sydney se dívala z jednoho na druhého se suchým úsměvem ve tváři.</p>
<p>„Pochopila jsem správně, že víte, o koho se jedná?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ vykřikla jsem. „Byla to moje profesorka. Zbláznila se a proměnila se ve Strigojku.“</p>
<p>Sydney přikývla. „Já vím.“</p>
<p>Vyvalila jsem oči ještě víc. „Ona nebyla… Ona přece nechodila s Lissiným tátou, že ne?“ Panebože! To by byl jeden z nejnečekanějších objevů v mém životě. Nedokázala jsem to ani začít zpracovávat.</p>
<p>„Nezdá se mi to moc pravděpodobné,“ řekla. „Ten účet byl založen pár let předtím, než tam byla připsána, což bylo právě v době, kdy jí bylo osmnáct. Takže když budeme předpokládat, že účet založili přibližně v době, kdy se narodilo dítě, pak by na to byla moc mladá. Soňa je nejspíš jen příbuzná.“</p>
<p>Moje ohromení se rázem změnilo v radost a podobnou reakci jsem viděla i na Dimitrijovi. „Musíte mít záznamy o její rodině,“ řekl. „Nebo jestli je nemáte, určitě je mají Morojové. Měla Soňa příbuzné? Neměla sestru?“</p>
<p>Sydney zavrtěla hlavou. „Ne. To by pak bylo jasné. Bohužel má ale vzdálenější příbuzné – tuny příbuzných. Oba její rodiče pocházejí z rozvětvených rodin, takže má plno bratranců a sestřenic. Dokonce i některé její tety jsou v odpovídajícím věku.“</p>
<p>„Můžeme na ně mrknout, viď?“ ujistila jsem se. Zachvátilo mě podivné tušení. Tolik informací jsem vůbec nečekala. Vlastně jich zase tolik nebylo, ale aspoň něco. Jestli je Soňa Karpová příbuzná Erikovy milenky, můžeme to vypátrat.</p>
<p>„Je jich spousta.“ Sydney pokrčila rameny. „Teda, jasně že se na ně můžeme mrknout, ale zabere fůru času, než zjistím něčí životní příběh. A i pak – hlavně pokud je to všechno takhle utajené – budeme mít co dělat, abychom vypátrali, jestli jedna z těch žen je skutečně tou, kterou hledáme. Nebo jestli ji někdo nezná.“</p>
<p>Dimitrij promluvil hlubokým a zamyšleným tónem. „Jedna osoba ví, kdo je Jane Doeová.“</p>
<p>Sydney i já jsme na něj upřely pohledy plné očekávání.</p>
<p>„Soňa Karpová,“ odpověděl.</p>
<p>Rozhodila jsem rukama. „Jo, jenže s ní mluvit nemůžeme. To je ztracený případ. Michail Tanner ji hledal víc než rok, a stejně ji nenašel. Když to nedokázal on, my asi taky ne.“</p>
<p>Dimitrij ode mě odvrátil zrak a zadíval se z okna. S výrazem utrpení se díval ven a bylo jasné, že jeho myšlenky se zatoulaly daleko od nás. Tak docela jsem nerozuměla tomu, co se s ním děje, ale ty klidné chvíle v knihovně – kdy se usmíval a společně jsme snili o normálním životě – byly už nenávratně pryč. A nejen ty chvíle. I ten pohodový Dimitrij byl pryč. Opět působil odhodlaně a jako by na svých ramenou nesl tíhu celého světa. Nakonec povzdechl a podíval se zase na mě. „To proto, že Michail neměl ty správné kontakty.“</p>
<p>„Michail s ní chodil,“ připomněla jsem mu. „Ten musel mít víc kontaktů než kdokoli jiný.“</p>
<p>Dimitrij mou poznámku nebral na vědomí. Opět se tvářil zadumaně. Viděla jsem na něm, že se v něm odehrává nějaká vnitřní bitva. Nakonec se zřejmě rozhodl.</p>
<p>„Máš tady na telefonu signál?“ zeptal se Sydney.</p>
<p>Přikývla, zalovila v kabelce a podala mu svůj mobil. Chvilku ho držel v ruce a díval se na něj, jako by mu i pouhý dotek způsoboval utrpení. Po chvíli opět povzdechl a zamířil ke dveřím. Se Sydney jsme na sebe tázavě pohlédly a vydaly se za ním. Tedy Sydney se trochu zdržela, protože ještě hodila na stůl nějaké drobné a taky si musela sbalit notebook. Ven jsem vyšla přesně ve chvíli, kdy Dimitrij vyťukal číslo a přiložil si telefon k uchu. Pak dorazila i Sydney. Osoba, které Dimitrij volal, konečně zvedla telefon.</p>
<p>„Boris?“ ujistil se Dimitrij.</p>
<p>A to bylo vše, čemu jsem rozuměla, protože pak už následovala rychlá ruština. Během toho telefonátu jsem měla zvláštní pocit. Byla jsem zmatená a nevěděla jsem, o čem je řeč, protože jsem rusky nerozuměla…, ale bylo v tom ještě něco víc. Cítila jsem strach. Tep se mi zrychlil hrůzou. Ten hlas… Znala jsem ten hlas. Byl to Dimitrijův hlas, ale přitom jako by nebyl. Byl to hlas z mých nočních můr, hlas plný chladu a krutosti.</p>
<p>Dimitrij hrál Strigoje.</p>
<p>Ačkoli „hrát“ je moc jemné slovo na to, aby to vystihlo. Možná by se to dalo líp popsat tak, že se do něj převtělil. Každopádně to dělal velmi přesvědčivě.</p>
<p>Sydney se vedle mě mračila, ale ta asi těžko prožívala to, co já. Jako Strigoje ho nikdy nezažila. Ona na něj neměla ty strašlivé vzpomínky. Změna jeho vystupování nicméně byla patrná na první pohled. Když jsem se na Sydney podívala, uvědomila jsem si, že sleduje, o čem ti dva telefonují. Zapomněla jsem, že umí rusky.</p>
<p>„Co říká?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Zamračila se ještě víc. Buď to způsobil ten telefonát, anebo se jí nelíbilo, že ji ruším. „Vypadá to…, že mluví s někým, s kým už dlouho nemluvil. Dimitrij mu nadává, že se flákal, zatímco on je pryč.“ Zmlkla a dál v duchu překládala. V jednu chvíli Dimitrij vztekle zvýšil hlas a já i Sydney jsme sebou trhly. Upřela jsem na ni tázavý pohled. „Zlobí se, že zpochybňují jeho autoritu. Těžko říct, ale vypadá to…, že ten druhý se teď hrozně omlouvá.“</p>
<p>Chtěla jsem se dozvědět každé slovo, jenže pro ni bylo těžké poslouchat a zároveň mi překládat. Dimitrij už zase mluvil normálně hlasitě, ale z jeho hlasu pořád zaznívalo to strašlivé zlo. V té záplavě slov jsem pochytila „Soňa Karpová“ a „Montana“.</p>
<p>„Ptá se na profesorku Kar- Soňu?“ zeptala jsem se tiše. Už dlouho nebyla mojí učitelkou, tak co bych jí teď nemohla říkat Soňa?</p>
<p>„Jo,“ přitakala Sydney s očima upřenýma na Dimitrije. „Prosí… ehm, no, spíš nařizuje tomu dotyčnému, aby našel někoho jiného, kdo o Soně bude vědět. Ten člověk…“ Znovu se tiše zaposlouchala. „Ten člověk, o kterém Dimitrij mluví, asi zná hodně lidí tam, kde ji naposled viděli.“</p>
<p>Došlo mi, že „lidi“ v tomhle kontextu znamenají „Strigojové“. Dimitrij si mezi nimi rychle vybudoval postavení, jelikož byl schopnější a silnější než ostatní. Většina Strigojů pracuje samostatně – ve skupinách jen zřídka. Nicméně i ti samostatní poznají hrozbu a dominantnějšího Strigoje. Dimitrij měl svoje kontakty, jak už řekl. I kdyby se Strigojové doslechli o jeho proměně – a věřili tomu –, vzhledem k jejich dezorganizaci by se ta zpráva nerozšířila dost rychle. A tak si teď Dimitrij musel hrát na Strigoje, aby našel někoho, kdo zná někoho jiného, kdo ví, kde je Soňa.</p>
<p>Dimitrij znovu hlasitě a vztekle zavrčel a jeho hlas působil ještě zlověstněji, pokud to vůbec bylo možné. Náhle mi z toho bylo hrozně a Sydney taky vypadala vyděšeně. Polkla.</p>
<p>„Říká tomu chlapovi, že když mu nedá užitečnou informaci do zítřejšího večera, prý ho najde a rozsápe a…“ Sydney to ani nedopověděla. Jen kulila oči. „Zapoj svou představivost. Je to dost hrůza.“ V tu chvíli jsem byla ráda, že se ten rozhovor neodehrává v angličtině a že mu nerozumím.</p>
<p>Když Dimitrij dotelefonoval a vrátil Sydney mobil, už se netvářil tak zlověstně. Zase to byl ten můj Dimitrij, Dimitrij dhampýr. Působil sklesle a zoufale. Opřel se o zeď kavárny a zahleděl se do nebe. Věděla jsem, co se s ním děje. Pokoušel se uklidnit a ovládnout svoje emoce. Právě udělal něco, co nám mohlo poskytnout potřebnou stopu…, ale stálo ho to hodně. Svrběly mě prsty. Nejradši bych ho objala, abych ho utěšila, nebo ho aspoň poklepala po rameni, abych mu dala najevo, že není sám. Ale ovládla jsem se, protože jsem tušila, že by se mu to nelíbilo.</p>
<p>Konečně se zadíval zase na nás. Už byl klidnější, alespoň navenek tak působil. „Poslal jsem někoho, aby se na ni zeptal,“ vysvětlil obezřetně. „Možná to ale nevyjde. Strigojové nemají databáze plné informací. Ale občas na sebe vzájemně dohlížejí, aby vůbec přežili. Brzo zjistíme, jestli budeme mít nějakou stopu.“</p>
<p>„Já… Páni! Děkuju,“ řekla jsem a nebyla schopná souvisle promluvit. Věděla jsem, že mu nemusím děkovat, ale připadalo mi to nutné.</p>
<p>Přikývl. „Měli bychom se vrátit k Udržovatelům… Nebo myslíte, že tady je bezpečněji?“</p>
<p>„Radši bych se držela dál od civilizace,“ odvětila Sydney a vydala se k autu. „Navíc chci zpátky klíčky od svého auta.“</p>
<p>Cesta zpátky mi připadala mnohem delší. Dimitrijova mizerná nálada byla nakažlivá a v tom malém prostoru nás málem hrozila zadusit. I Sydney to cítila. Nechala ho znovu řídit a já se nemohla rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně. Rozptýlí ho řízení, aby pustil z hlavy Strigoje? Nebo se zaměří jen na svoje utrpení a nebude věnovat pozornost volantu a my se vybouráme?</p>
<p>Naštěstí jsme dojeli v pořádku. Na parkovišti už na nás čekala dvojice Udržovatelů – Morojka s člověkem. Tvářili se bojovně. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že tyhle dvě rasy jsou připravené bojovat bok po boku. Uvažovala jsem, jestli tihle dva patří k sobě.</p>
<p>V táboře zase hořel oheň, kolem něhož všichni seděli, někteří jedli a jiní se jen bavili. Už u snídaně jsem se dozvěděla, že u tohohle ohně se neustále scházejí ti, kteří touží po společnosti. Spousta rodin ale raději zůstává doma.</p>
<p>Vrátili jsme se do Raymondova domu, ale byla tam jen Sarah a Joshua. Ona myla nádobí, zatímco on se neklidně vrtěl na židli. Jakmile mě spatřil ve dveřích, vyskočil a široce se na mě usmál.</p>
<p>„Rose! Jste zpátky. Už jsme si začínali dělat starosti… Teda nemyslím, že by se vám něco mohlo stát, když jsi tak dobrá, to ne. Ale spíš jsme se báli, že se už nevrátíte.“</p>
<p>„Když tady máme auto, tak rozhodně ne,“ oznámila mu Sydney a položila na stůl klíčky od půjčeného vozu. Klíčky od CR-V tam už ležely, tak si je hned s výrazem úlevy vzala.</p>
<p>Sarah nám nabídla jídlo, ale odmítli jsme, protože jsme si u benzínky v Rubysville už nakoupili. „Dobře,“ prohlásila Sarah. „Když nemáte hlad, můžete klidně zajít za ostatními k ohni. Dnes večer by měla zazpívat Jess McHaleová – tedy pokud jí někdo opatří dost alkoholu. Ale ať je ta ženská opilá nebo střízlivá, má nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela.“</p>
<p>Krátce jsem pohlédla na Dimitrije a Sydney. Přiznávám, že jsem byla trochu zvědavá na to, jaké způsoby zábavy tady v divočině provozují, přestože lidové písně při měsíčku nejsou zrovna můj šálek čaje. Dimitrij se pořád tvářil tak děsivě jako při tom telefonátu.</p>
<p>Napadlo mě, že by mu třeba prospělo, kdyby na chvíli mohl být sám v našem pokoji, ale když Sydney prohlásila, že se jde podívat k ohni, automaticky odpověděl: „Jdu taky.“ Okamžitě mi bylo jasné proč. Pořád ho mučilo, že byl Strigojem. A mučilo ho i to, že teď se Strigojem mluvil. A možná – ne, určitě – by si nejraději zalezl někam do ústraní, jenže to by nesměl být Dimitrij. Dimitrij vždy ochraňoval ty, kteří to potřebovali. I když zpívání u táboráku není život ohrožující záležitost, přesto je to pro civilistu jako Sydney trochu nebezpečné. To nemohl dopustit. Navíc si uvědomoval, že Sydney se bude cítit mnohem bezpečněji, když oba dva budeme s ní.</p>
<p>Už jsem se nadechla, abych řekla, že taky půjdu s nimi, ale předběhl mě Joshua. „Ještě chceš vidět moji jeskyni? Venku už se skoro stmívá. Asi si budeme muset vzít pochodeň.“</p>
<p>Na svůj předchozí rozhovor s Joshuou už jsem skoro zapomněla a teď jsem chtěla jeho nabídku odmítnout. V Dimitrijových očích jsem zahlédla nesouhlasný záblesk. Takže on nechce, abych někam chodila s mladým a hezkým klukem. Vážně se obává Udržovatelů? Nebo je to žárlivost? Ne, to druhé jistě ne. Už jsme se dohodli – mnohokrát –, že Dimitrij se mnou chodit nechce. Dokonce se předtím postavil i za Adriana. Nebo je to jen tím, že jsme spolu dřív chodili? V Rubysville jsem věřila, že bychom s Dimitrijem mohli být kamarádi, jenže to se nestane, dokud si myslí, že mi může mluvit do života a rozkazovat mi. Znám spoustu holek, které mají podobného expřítele. Já nebudu jednou z nich. Můžu si courat po venku, s kým budu chtít.</p>
<p>„Jasně,“ řekla jsem. Dimitrij se zachmuřil. „Moc ráda.“</p>
<p>Joshua a já jsme vyrazili a ostatní jsme nechali doma. Rozhodla jsem se tak částečně z toho důvodu, abych dokázala svou nezávislost. Dimitrij prohlásil, že jsme si rovni, a přesto při tomhle útěku udělal spoustu rozhodnutí beze mě. Bylo hezké mít jednou pro změnu navrch. Navíc se mi Joshua zamlouval a chtěla jsem se dovědět víc o životě jeho lidu. Nemyslím, že Sydney chtěla, abych šla, ale Dimitrij už na ni dá pozor.</p>
<p>S Joshuou jsme cestou míjeli spoustu Udržovatelů. Stejně jako předtím na mě i teď všichni zírali. Nešli jsme po cestě, u níž stál domek Joshuova otce, ale vedl mě kolem malé hory. I tak byla dost veliká, ale když žijete poblíž Skalistých hor, všechno v těch Appalačských se vám zdá „malé“. Pokud jde o hory, jsem asi snob.</p>
<p>Přesto se hory táhly do dáli a my se čím dál víc vzdalovali od vesnice Udržovatelů. Les byl čím dál hustší, a jelikož se slunce sklánělo k obzoru, byla tam čím dál větší tma.</p>
<p>„Bydlím tak trochu stranou,“ pravil Joshua omluvně. „Pořád se rozrůstáme a v centru města už moc místa nezbývá.“ Pomyslela jsem si, že „město“ je dost přehnaný výraz, ale nic jsem neřekla. Jasně. Určitě jsem snob. „Ale jeskyní je dost.“</p>
<p>„Jsou přírodní?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Některé. Jiné vznikly při dolování.“</p>
<p>„Je tu hezky,“ poznamenala jsem. Mám ráda listnaté stromy. Sice se mi stýská po Montaně, kde jsou vesměs jehličnaté lesy, ale tyhle listnaté mají taky něco do sebe. „No a aspoň tady budeš mít dost soukromí, co?“</p>
<p>„To je pravda,“ usmál se. „Bál jsem se, že ti to bude připadat moc… venkovské. Nebo divošské. Ale to si nejspíš myslíš o nás všech.“</p>
<p>Jeho postřeh mě překvapil. Většina Udržovatelů plamenně bránila svůj styl života, takže mě ani nenapadlo, že by mohli uvažovat o tom, že by ho někdo odjinud zpochybňoval. Nebo že by nějakého Udržovatele zajímal náš názor.</p>
<p>„Je to jen jiný,“ odpověděla jsem diplomaticky. „Hodně se to liší od toho, na co jsem zvyklá.“ Najednou se mi hrozně zastesklo po domově, po všech místech a lidech, které teď nemůžu vidět. Lissa. Adrian. Další kamarádi. Královský dvůr. Akademie svatého Vladimíra. Rychle jsem si to vyhnala z hlavy. Neměla jsem čas na stesky a Lissu můžu jít zkontrolovat později.</p>
<p>„Byl jsem v lidských městech,“ pokračoval Joshua. „A navštívil jsem i jiná místa, kde žijí Poskvrnění. Takže vím, proč se ti tam tak líbí.“ Zatvářil se toužebně. „Elektřina by mi nevadila.“</p>
<p>„Proč ji vlastně nepoužíváte?“</p>
<p>„Používali bychom ji, kdybychom mohli. Jenže jsme moc daleko a nikdo ani neví, že tu žijeme. A lilioví lidé říkají, že je lepší se tu ukrývat.“</p>
<p>Až dosud mě nenapadlo, že tady žijí v takových podmínkách proto, že nemají jinou možnost. Uvažovala jsem, kolik z jejich způsobu života vychází z dávných tradic… a nakolik je ovlivnili alchymisté.</p>
<p>„A jsme tu,“ oznámil Joshua, čímž mě vytrhl z mých úvah.</p>
<p>Ukazoval na černou díru u země. Otvor byl tak velký, aby se jím protáhl tak akorát dospělý člověk.</p>
<p>„Hezký,“ pochválila jsem mu to. Už dřív jsem si všimla, že některé jeskyně se nacházejí výš ve skále. Viděla jsem jejich obyvatele, jak šplhají vzhůru buď jen tak, anebo za použití podomácku vyrobených žebříků. Snadno přístupný vchod je patrně luxus.</p>
<p>Joshua vypadal překvapeně, že jsem mu jeho obydlí pochválila. „Vážně?“</p>
<p>„Vážně.“</p>
<p>Už byla skoro tma, a tak Joshua zapálil pochodeň a já ho následovala dovnitř. Nejprve jsme se museli pořádně sehnout, ale jak jsme postupovali do jeskyně hlouběji, strop se postupně zvedal a nakonec jsme se ocitli v širokém kruhovém prostoru. Podlahu tvořila udusaná hlína a stěny byly hrubé a hrbolaté. Byla to přírodní jeskyně, ale byly v ní patrné snahy trošku ten prostor zcivilizovat. Podlaha byla vyrovnaná a čistá. V rohu se válela hromada kamení, kterou sem zřejmě někdo nahrnul při úklidu. Uvnitř už bylo i několik kusů nábytku: úzká dřevěná židle a matrace, kam by se vešla tak sotva jedna osoba.</p>
<p>„Asi ti to připadá moc malé,“ řekl Joshua.</p>
<p>To byla sice pravda, ale bylo to tu větší než můj pokoj na Akademii. „No… jo. Kolik ti vlastně je?“</p>
<p>„Osmnáct.“</p>
<p>„Jako mně,“ poznamenala jsem. Ta informace ho viditelně potěšila. „Mít vlastní, ehm, jeskyni v osmnácti je super.“ Ještě víc super by to samozřejmě bylo s elektřinou, internetem a přívodem vody, ale nebylo třeba se o tom zmiňovat.</p>
<p>Jeho modré oči zářily. Nemohla jsem si nevšimnout, jak hezky kontrastují s jeho opálenou pletí. Okamžitě jsem si ale takové myšlenky zakázala. Nejsem tady proto, abych si hledala přítele. Jenže jsem asi sama, kdo je toho názoru. Joshua udělal krok směrem ke mně.</p>
<p>„Můžeš tu zůstat, jestli chceš,“ navrhl mi. „Ostatní Poskvrnění tě tu nikdy nenajdou. Mohli bychom se vzít, a až budeme mít děti, postavíme si barák, jako mají moji rodiče a…“</p>
<p>Když řekl <emphasis>vzít se</emphasis>, v šoku jsem se přesunula blíž k východu. Zpanikařila jsem, jako by na mě zaútočili Strigojové. Jenže to bych věděla aspoň chvilku předem.</p>
<p>„Hele, hele, zpomal.“ Ne. Žádost o ruku jsem vskutku nečekala. „Vždyť jsme se sotva poznali!“</p>
<p>Naštěstí už ke mně blíž nešel. „Já vím, ale občas to tak chodí.“</p>
<p>„Co? Že se berou dva lidi, co se skoro vůbec neznají?“ dotázala jsem se nevěřícně.</p>
<p>„Jistě. Stává se to neustále. A musím ti říct, že i za tak krátkou dobu, co tě znám, už tě začínám mít rád. Jsi úžasná. Jsi krásná a zjevně jsi i dobrá bojovnice. A ten tvůj styl chůze…“ S výrazem úžasu zavrtěl hlavou. „Nic podobného jsem jaktěživ neviděl.“</p>
<p>Litovala jsem, že je tak hezký a milý. Poslouchat obdivné výlevy od ošklivých protivů je mnohem jednodušší, protože je odmítnu snadněji než hezkého kluka. Vzpomněla jsem si, že Sydney řekla, že jsem tu žádaným zbožím. Zjevně jsem hodně žádaná.</p>
<p>„Joshuo, fakt se mi líbíš, ale…“ Viděla jsem, jak na mě s nadějí upírá oči. „Na vdávání jsem ještě moc mladá.“</p>
<p>Zamračil se. „Neříkalas, že je ti osmnáct?“</p>
<p>Dobře. Věkem tady asi argumentovat nemůžu. I v Dimitrijově rodném městě jsem viděla, jak brzy si lidé pořizují děti. A na takovémhle místě by mě nepřekvapilo, ani kdyby tu provozovali sňatky dětí. Zkusila jsem to tedy odjinud.</p>
<p>„Ani nevím, jestli se vůbec chci vdávat.“</p>
<p>To ho nevykolejilo. Chápavě přikývl. „To je chytré. Tak spolu nejdřív zkusíme žít jen tak a uvidíme, jak spolu budeme vycházet.“ Už zase se usmíval. „Ale já jsem v pohodě. Nechám tě vyhrát každou hádku.“</p>
<p>Nemohla jsem si pomoct a rozesmála se. „V tom případě vyhraju i tuhle a řeknu ti, že nejsem připravená na… nic z toho. A navíc už s někým chodím.“</p>
<p>„S Dimitrijem?“</p>
<p>„Ne. S někým jiným. Teď je na Poskvrněným dvoře.“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem to opravdu řekla.</p>
<p>Joshua se zamračil. „A proč není s tebou a nechrání tě?“</p>
<p>„Protože… on takový není. A já se o sebe dokážu postarat sama.“ Nikdy se mi nelíbilo, když si o mně někdo myslel, že potřebuju být ochraňována a zachraňována. „A i kdybych s ním nechodila, stejně brzo odjedeme. Mezi námi dvěma by to nikdy nefungovalo.“</p>
<p>„Chápu.“ Joshua se tvářil zklamaně, ale vypadal, že se s mým odmítnutím celkem v pohodě smířil. „Tak třeba až si všechno vyřešíš, vrátíš se zpátky.“</p>
<p>Už už jsem mu chtěla říct, aby na mě nečekal a oženil se s jinou (i když je to v jeho věku směšné), ale včas jsem si uvědomila, že by to stejně nemělo smysl. Ať si Joshua klidně sní o tom, že si vezme nějakou jinou a mě si přidá do harému až později, jako to má jeho otec se Sarah a Paulette. A tak jsem řekla jen: „Možná.“ Zoufale jsem už chtěla změnit téma, a tak jsem se začala rozhlížet po nějakém námětu na rozhovor. Zrak mi padl na židli, na níž byly vyřezané listy. „To je vážně pěkný.“</p>
<p>„Díky,“ řekl a došel k ní. K původnímu tématu se už naštěstí nevrátil. Zamilovaně přejel prsty přes vyřezávané dřevo. Vzorek vypadal jako cop upletený z listů. „To jsem dělal sám.“</p>
<p>„Vážně?“ podivila jsem se a moje překvapení nebylo hrané. „To je… úžasný.“</p>
<p>„Jestli se ti líbí…“ Přesunul ruce a já už se bála, že se chystá mě obejmout nebo políbit. Ale naštěstí jen sáhl do kapsy u košile, odkud vytáhl dřevěný vyřezávaný náramek. Byl jednoduchý s vlnovkovým vzorem, až jsem se divila, že se mu tak tenký náramek při výrobě nerozpadl. Dřevo bylo nalakované do vysokého lesku. „Na.“ Podal mi ho.</p>
<p>„To je pro mě?“ Přejela jsem prstem po hladkém okraji.</p>
<p>„Jestli ho chceš. Vyrobil jsem ho dneska, když jste byli pryč. Abys na mě vzpomínala, až odjedeš.“</p>
<p>Zaváhala jsem, protože jsem uvažovala, jestli ho tím nepovzbudím, když dárek přijmu. Nakonec jsem se usnesla, že to snad za povzbuzení považovat nebude. Svůj názor na sňatek teenagerů jsem mu oznámila dost jasně a navíc Joshua působil tak nervózně, že bych nedokázala znovu ranit jeho city. Nasadil mi náramek na zápěstí.</p>
<p>„Samozřejmě, že na tebe budu vzpomínat. Děkuju.“</p>
<p>Tvářil se tak šťastně, až mi připadalo, že jsem mu tím vynahradila svoje předchozí odmítnutí. Ukázal mi ještě pár věcí kolem jeskyně a pak kývl na můj návrh, že se půjdeme podívat za ostatními k ohni. Hudbu jsme slyšeli už v lese, hodnou chvíli předtím, než jsme došli do vesnice. Přestože to nebyl zrovna můj oblíbený žánr, životní styl téhle komunity mi teď připadal takový hřejivější a přátelštější. V létě jsem nikdy nebyla na žádném táboře a teď mi připadalo, že by se mi tam nejspíš líbilo.</p>
<p>Sydney s Dimitrijem seděli až u kraje celé skupiny. Mlčeli a jenom sledovali okolí, zatímco skoro všichni ostatní zpívali, tleskali nebo si povídali. Znovu mě ohromilo, v jaké pohodě spolu můžou žít Morojové, dhampýři a lidé. Všude byly k vidění smíšené páry a jeden z nich – Moroj s lidskou ženou – svůj vztah dávali najevo úplně otevřeně. Každou chvíli ji políbil na krk a přitom si taky kousl a napil se krve. Musela jsem se radši dívat jinam.</p>
<p>Otočila jsem se ke svým přátelům. Jakmile mě Sydney zaregistrovala, viditelně se jí ulevilo. Dimitrij se tvářil nečitelně. Jako vždy na mě všichni civěli a k mému údivu se někteří muži tvářili vyloženě závistivě. Jenom jsem doufala, že si nemyslí, že jsme s Joshuou v jeskyni provozovali něco nevhodného. Takovou pověst bych si tu vysloužila jen nerada.</p>
<p>„Musím mluvit se Sydney,“ snažila jsem se překřičet ten řev. Připadalo mi nejlepší držet se od místních stranou, než si o mně začnou něco povídat. A Sydney navíc vypadala, že by byla ráda, kdybych si k ní přisedla. Joshua přikývl a já se otočila. Udělala jsem dva kroky, když vtom jsem postřehla, že mi doprostřed obličeje míří něčí pěst.</p>
<p>Vůbec jsem na to nebyla připravená, takže jsem zareagovala pouze natolik duchapřítomně, že jsem uhnula hlavou. Aspoň natolik, že jsem dostala ránu do tváře a neskončila se zlomeným nosem. Po prvotním překvapení už se ozvaly moje instinkty. Rychle jsem uhnula z linie útoku a zaujala bojový postoj. Hudba ztichla a já se otočila k útočníkovi.</p>
<p>Angeline.</p>
<p>Stála podobně jako já, pěsti zaťaté a oči upřené na mě. „Fajn,“ houkla. „Je načase zjistit, jestli jsi opravdu tak dobrá.“</p>
<p>Řekla bych, že by bylo načase, aby ji jiní lidé – třeba její rodiče – odtáhli a potrestali za to, že mlátí hosty. Kupodivu se ale nikdo ani nepohnul, ani se ji nepokusil zastavit. Ačkoli to nebyla tak docela pravda. Jedna osoba se zvedla. Dimitrij se vrhl do akce v okamžiku, kdy mě uviděl v ohrožení. Čekala jsem, že Angeline odtáhne dál ode mě, ale místo toho se zastavil, když k němu přistoupila skupinka Udržovatelů. Cosi mu sdělovali tak tiše, že jsem to neslyšela. Nesnažili se mu nějak fyzicky bránit, ale ať už mu řekli cokoli, zůstal stát. Nejradši bych se ho hned zeptala, co mu řekli, jenže už se na mě opět řítila Angeline. Zdálo se, že jsem na ni sama.</p>
<p>Angeline byla malá, dokonce i na dhampýrku, ale byla neskutečně silná. Taky byla hodně rychlá, ale ne natolik, abych neuhnula jejímu druhému úderu. Čistě jsem se vyhnula a udržovala si od ní odstup, protože na takovou holku jsem opravdu útočit nechtěla. V boji by nejspíš dokázala někomu ublížit, ale měla trochu neohrabané pohyby. Působila, jako by za sebou měla už dost rvaček, ale trénink žádný.</p>
<p>„Zbláznila ses?“ vykřikla jsem a uhnula další ráně. „Nech toho. Nechci ti ublížit.“</p>
<p>„Jasně,“ odvětila. „Chceš, aby si všichni právě tohle mysleli, viď? Dokud se nepředvedeš v boji, budou si všichni myslet, že ty tvoje značky jsou opravdové.“</p>
<p>„<emphasis>Jsou </emphasis>opravdický!“ Urazila mě tím náznakem, že moje tetování je falešné. Pochopitelně mě to namíchlo, ale odmítala jsem se nechat zatáhnout do téhle směšné šarvátky.</p>
<p>„Dokaž to,“ vyzvala mě a chystala se znovu zaútočit. „Dokaž, že jsi opravdu taková, jak o sobě tvrdíš.“</p>
<p>Uhýbala jsem jejím výpadům a bylo to jako tanec. Mohla bych to dělat celou noc, ale z davu se začaly ozývat zklamané výkřiky „do toho“.</p>
<p>„Nemusím nic dokazovat,“ oznámila jsem jí.</p>
<p>„V tom případě je to lež.“ Těžce oddechovala. Vydávala ze sebe mnohem víc energie než já. „Všechno, co vy Poskvrnění děláte, je lež.“</p>
<p>„To není pravda,“ namítla jsem. Proč tohle Dimitrij nezarazí? Postřehla jsem ho jen koutkem oka, ale i tak jsem si všimla, že se <emphasis>usmívá</emphasis>.</p>
<p>Angeline nepřestávala předvádět svoje pokusy zasáhnout mě. „Všichni lžete. Všichni jste slabí. A hlavně ti vaši ‚královští‘. Ti jsou ze všech nejhorší.“</p>
<p>„Vůbec je neznáš. Nic o nich nevíš.“</p>
<p>Zvládala sice konverzovat, nicméně na ní bylo znát, že je čím dál unavenější. Kdybych si nebyla jistá, že schytám ránu do zad, klidně bych se otočila a odkráčela. „Vím toho o nich dost,“ řekla. „Všichni jsou rozmazlení sobci a nic nezvládnou udělat sami. Na nikom jiném jim nezáleží. Všichni jsou stejní.“</p>
<p>Souhlasila bych s Angeline, že někteří takoví opravdu jsou, ale nemám ráda generalizování. „Nemluv o něčem, čemu nerozumíš,“ vyštěkla jsem. „Všichni nejsou takoví.“</p>
<p>„Ale jsou,“ prohlásila a evidentně ji potěšilo, že mě vytočila. „Přeju si, aby všichni umřeli.“</p>
<p>To mě sice nedostalo do útočné nálady, ale rozhodilo mě to dost, abych vypadla ze střehu. V boji se Strigojem by se mi to nestalo, ale tuhle zdivočelou holku jsem podcenila. Zvedla nohu a kopla mě do kolene, což bylo, jako by hodila jiskru do benzínu. Všechno explodovalo.</p>
<p>Po tom kopnutí jsem trochu zakolísala a ona toho hned využila. Moje bojové instinkty mě přemohly a já neměla na vybranou. Musela jsem jí to oplatit dřív, než mě zasáhne znovu. Lidi nás začínali hlasitě povzbuzovat a konečně vypukl „pravý boj“. Utočila jsem na ni a snažila se ji porazit, což znamenalo, že náš fyzický kontakt byl čím dál častější. Bezpochyby jsem byla mnohem lepší než ona, jenže jak jsem se k ní snažila přiblížit, ocitala jsem se v dopadu jejích ran. Schytala jsem jich pár – nijak závažných –, než se mi podařilo povalit ji na zem. Čekala jsem, že tím to zhasne, ale ona se uvolnila, než jsem ji stačila úplně znehybnit. Překulily jsme se a ona se pokusila zaujmout dominantní pozici. To jsem nemohla dopustit, a tak jsem ji bouchla pěstí do tváře mnohem větší silou než předtím.</p>
<p>Myslela jsem, že to je konec boje. Po té ráně jsem ji ze sebe shodila a začala jsem se zvedat. Vtom mě ale ta malá čubka popadla za vlasy a táhla mě zase k sobě. Vykroutila jsem se jí – i když jí přitom v ruce zůstalo pár mých vlasů – a tentokrát jsem ji už opravdu znehybnila. Za využití své váhy i síly jsem ji tiskla k zemi. Věděla jsem, že ji to musí dost bolet, ale bylo mi to jedno. Ona si začala. Navíc tahle potyčka zašla už příliš daleko. Tahat někoho za vlasy je nečestný způsob boje.</p>
<p>Angeline se ještě několikrát pokusila osvobodit, ale jakmile jí bylo jasné, že to nedokáže, všichni kolem nás začali pokřikovat a hvízdat. Po chvíli se přestala tvářit tak nasupeně a vzdala se. Obezřetně jsem ji sledovala, protože jsem se obávala, že to na mě zkusí znovu.</p>
<p>„Fajn,“ řekla nakonec. „Asi je to v pohodě. Můžeš.“</p>
<p>„Co? Co je v pohodě?“ nechápala jsem.</p>
<p>„Je v pohodě, když si vezmeš mého bratra.“<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘINÁCT</p>
<p>„To není k smíchu!“</p>
<p>„Máš pravdu,“ souhlasila Sydney. „To není k smíchu. Je to přímo <emphasis>k popukání</emphasis>.“</p>
<p>Byli jsme zpátky v soukromí Raymondova domu, v našem pokoji. Trvalo věčnost, než jsme se dostali z té slavnosti u ohně. Taky nám trvalo, než jsme zpracovali nové poznatky o hrozných zvycích Udržovatelů. Aspoň mně ten zvyk připadal dost hrozný. Ukázalo se totiž, že když se tu dva lidé chtějí vzít, každý z nich musí bojovat s nejbližším příbuzným svého partnera, který je stejného pohlaví. Angeline zaznamenala hned první den, že o mě má Joshua zájem. A když teď uviděla ten náramek, předpokládala, že jsme se na něčem dohodli. A jelikož byla jeho sestra, musela prověřit, že za to stojím. Stejně mě pořád neměla ráda ani mi nevěřila, ale když jsem dokázala, že umím bojovat, v jejích očích jsem stoupla a ona dala svolení k našemu „zasnoubení“. Trvalo dlouho, než jsem všechny včetně Joshuy přesvědčila, že se žádné zásnuby nekonají. A kdyby ano, Dimitrij by se musel zachovat jako můj „příbuzný“ a bojovat s Joshuou.</p>
<p>„Nech toho,“ pokárala jsem Sydney. Dimitrij se se založenýma rukama opíral o zeď v pokoji a sledoval mě, jak si třu lícní kost, kam mě Angeline praštila. Rozhodně to nebylo nejvážnější zranění, jaké jsem kdy utrpěla, ale zítra tam budu mít parádní modřinu. Dimitrij se trochu usmíval.</p>
<p>„Říkal jsem ti, abys ho nepovzbuzovala,“ připomněl mi klidným tónem.</p>
<p>„To už je fuk. Tys nevěděl, že dojde k boji. Tys jenom nechtěl, abych…“ Zbytek věty jsem spolkla. Nemohla jsem říct, co si myslím – že Dimitrij žárlil. Nebo že vůči mně chová majetnické sklony. Jenom jsem věděla, že ho štve, když se s Joshuou až moc kamarádíčkuju… A taky ho pobavilo, jak mě dopálil Angelinin útok. Rychle jsem se otočila k Sydney, kterou ta situace pobavila stejně jako Dimitrije. Vlastně jsem si byla jistá, že jsem ji ještě nikdy neviděla tolik se smát. „Tys věděla o tomhle zvyku?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla. „Ale nepřekvapuje mě to. Říkala jsem ti, že jsou to divoši. Spoustu obyčejných problémů řeší rvačkou.“</p>
<p>„To je ale blbost,“ poznamenala jsem a bylo mi jedno, že skučím bolestí. Dotkla jsem se temene hlavy a zatoužila po zrcadle, abych se mohla podívat, kolik vlasů mi Angeline vyrvala. „Ale… nevedla si špatně. Byla taková neurvalá, ale jinak dobrá. To tady takhle dobře bojují všichni? I lidi a Morojové?“</p>
<p>„Myslím, že jo.“</p>
<p>Uvažovala jsem nad tím. To, co se stalo, mě roztrpčilo a připadala jsem si trapně, ale musela jsem uznat, že Udržovatelé mi náhle připadají mnohem zajímavější. Jaká ironie, že skupina takových zaostalců má tolik rozumu, že se všichni bez ohledu na svou rasu učí bojovat. A moje „osvícená“ společnost se stále odmítá učit sebeobraně.</p>
<p>„Proto je taky neotravujou Strigojové,“ zamumlala jsem, když jsem si vybavila, o čem jsme si povídali u snídaně. Snad jsem si ani neuvědomila, co jsem řekla, dokud jsem si nevšimla, jak se Dimitrijův úsměv vytratil. Se zachmuřeným výrazem pohlédl k oknu.</p>
<p>„Měl bych se zase spojit s Borisem a zjistit, co je nového.“ Obrátil se k Sydney. „Nebude to trvat dlouho. Taky není třeba, abychom jezdili všichni. Můžu si půjčit auto a jen s ním kousek popojet?“</p>
<p>Pokrčila rameny a natáhla se pro klíčky. Už předtím jsme zjistili, že telefon chytne signál asi deset minut jízdy od vesnice. Dimitrij měl pravdu. Skutečně nebylo třeba, abychom jezdili všichni jen kvůli jednomu telefonátu. Po tom mém boji jsme byly se Sydney už v bezpečí. Do mě už se nikdo nepustí. Ale přesto… Nelíbilo se mi, že Dimitrij bude muset vzpomínat na svou strigojí minulost sám.</p>
<p>„Stejně bys měla jet s ním,“ vyhrkla jsem. „Já se mezitím podívám na Lissu.“ To nebyla tak docela lež. Pořád mě trápilo, co se moji kamarádi dozvěděli od Joea. „Většinou u toho zvládám tak matně vnímat okolí, ale bude lepší, když u toho tady nebudete. Taky pro případ, že by se tu objevili alchymisti.“</p>
<p>Moje logika měla trochu trhliny, ale věděla jsem, že příchod jejích kolegů Sydney stále leží na srdci. „Pochybuju, že by přišli za tmy,“ poznamenala. „Ale nechci ti tu překážet, když budeš sedět a zírat do zdi.“ Nepřiznala to a já taky nic neřekla, ale bylo mi jasné, že to dělá proto, že nechce, aby její auto řídil někdo jiný.</p>
<p>Dimitrij jí řekl, že není nutné, aby s ním jezdila, ale zjevně si nepřipadal natolik její šéf jako já. Tak oba vyrazili a nechali mě tam samotnou. Zamyšleně jsem je pozorovala, jak odcházejí. Přestože mě ještě před chvílí rozčiloval, když se mi posmíval, měla jsem o něj strach. Viděla jsem, jaký dopad na něj měl ten předešlý telefonát, a teď jsem si přála být s ním, abych ho mohla utěšit. Ale to by mi asi stejně nedovolil, a tak jsem považovala za malé vítězství aspoň to, že s ním šla Sydney.</p>
<p>Když odešli, rozhodla jsem se, že se skutečně podívám na Lissu. Řekla jsem jim to spíš jako výmluvu, protože se mi nechtělo zase jít ven a bavit se s lidmi. Nestála jsem o to, aby mi gratulovali další a další. Navíc by se mohlo lehce stát, že Joshua by začal považovat moje „možná“ a přijetí náramku za důkaz toho, že spolu opravdu máme nějaký vztah. Pořád mi připadal až moc hezký, ale jeho obdivné pohledy už mi lezly na nervy.</p>
<p>Sedla jsem si s překříženýma nohama na Angelininu matraci a otevřela se poutu a Lissiným prožitkům. Zrovna šla chodbou v nějaké budově, kterou jsem nejdřív nepoznala. Po chvilce už jsem se zorientovala. Byla to budova na královském dvoře, kde se nacházely velké lázně, salón krásy a taky dobře ukryté doupě cikánky Rhondy. Připadalo mi divné, že by si za ní Lissa šla nechat vyložit karty, ale jakmile jsem zaznamenala, s kým tam Lissa je, bylo mi jasné, že důvod její návštěvy je jiný.</p>
<p>Lissa kráčela s obvyklými podezřelými – s Adrianem a Christianem. Srdce mi poskočilo, když jsem zas uviděla Adriana – hlavně po tom incidentu s Joshuou. Můj poslední sen vyvolaný éterem byl příliš krátký.</p>
<p>Christian držel Lissu za ruku. Tvářil se spokojeně a odhodlaně, ale jeho obvyklý polovičatý namíchnutý úsměv ho neopouštěl. Lissa byla nervózní a něco očekávala. Cítila jsem, jak se děsí toho, co musí udělat, ale připadalo jí to nutné.</p>
<p>„To je ono?“ zeptala se, když se zastavila přede dveřmi.</p>
<p>„Asi jo,“ odpověděl Christian. „Recepční říkal ty červený.“</p>
<p>Lissa na okamžik zaváhala a pak zaklepala. Nic. Buď uvnitř nikdo nebyl, nebo nebral klepání na vědomí. Zvedla ruku znovu, a vtom se dveře otevřely. Stál v nich Ambrose a vypadal jako vždy nádherně, i když měl na sobě obyčejné modré tričko a džíny. Oblečení mu přiléhalo k tělu tak těsně, že vynikaly všechny jeho svaly. Klidně by se mohl nechat jít nafotit na titulní stranu módního časopisu.</p>
<p>„Ahoj,“ pozdravil překvapeně.</p>
<p>„Ahoj,“ odvětila Lissa. „Napadlo nás, jestli si s tebou nemůžeme promluvit.“</p>
<p>Ambrose nepatrně pokynul hlavou směrem do místnosti. „Teď mám zrovna práci.“</p>
<p>Za ním Lissa zahlédla masážní stůl, na němž ležela na břiše nějaká Morojka. Přes zadek měla přehozený ručník a odhalená naolejovaná záda se jí leskla. V místnosti hořely vonné svíčky a hrála tam tlumená hudba ve stylu New Age.</p>
<p>„Teda,“ broukl Adrian. „Ty nemarníš čas, co? Ona je v hrobě sotva pár hodin a ty už tady máš jinou.“ Taťánu totiž pohřbili až dnes před západem slunce. Nebyl to tak monstrózní pohřeb, jak se původně zamýšlelo.</p>
<p>Ambrose na Adriana ostře pohlédl. „To je klientka. Je to moje práce. Zapomínáš, že někteří z nás musejí pracovat, aby se uživili.“</p>
<p>„Prosím,“ žadonila Lissa a rychle si stoupla před Adriana. „Nezdržíme tě dlouho.“</p>
<p>Ambrose se na ně chvilku koukal a pak se ohlédl do místnosti. „Lorraine? Musím teď na chvilku ven. Hned budu zpátky.“</p>
<p>„Dobře,“ křikla na něj ta žena a trochu se nadzvedla, takže jí bylo vidět do obličeje. Byla starší, než jsem myslela, tak kolem pětačtyřiceti. Ale když si platíte maséra, tak proč by nemohl být dvakrát mladší než vy? „Pospěš si.“</p>
<p>Obdařil ji okouzlujícím úsměvem, zavřel dveře, a jakmile osaměl s mými kamarády, jeho úsměv rázem zmizel. „Fajn, tak o co jde? Nelíbí se mi, jak se tváříte.“</p>
<p>Ambrose se sice radikálně odklonil od stylu života běžného dhampýra, nicméně absolvoval stejný výcvik jako všichni strážci. Byl všímavý. Vždycky se díval po potenciální hrozbě.</p>
<p>„My… Ehm, chtěli jsme s tebou mluvit o…“ Lissa se zarazila. Mluvit o vyšetřování a výslechu byla jedna věc, ale vynášet informace, to bylo něco jiného. „O vraždě Taťány.“</p>
<p>Ambrose povytáhl obočí. „Aha, chápu. Ale nevím, co k tomu říct, kromě toho, že si nemyslím, že to udělala Rose. A ty tomu nejspíš taky nevěříš, přestože to všichni tvrdí. Taky říkají, jak jsi z toho v šoku. Vysloužila sis hodně soucitu za to, že ses nechala obelstít takovou zlou a nebezpečnou ‚kamarádkou‘.“</p>
<p>Lissa cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Dostala se z maléru, když mě veřejně odsoudila a prohlásila, že už nejsem její kamarádka. To jí ostatně poradili Abe s Tašou a Lissa si uvědomovala, že je to rozumné. Přesto z toho ale měla výčitky svědomí. Christian se postavil na její obranu.</p>
<p>„Bacha na jazyk. Proto tu nejsme.“</p>
<p>„Tak proč tu jste?“ dotázal se Ambrose.</p>
<p>Lissa se rychle ujala slova, protože se bála, aby Christian s Adrianem Ambrose nenaštvali, protože pak by bylo těžší dostat z něj odpovědi. „Abe Mazur nám řekl, že v soudní síni jsi něco řekl nebo udělal Rose.“</p>
<p>Ambrose se zatvářil šokovaně. Musela jsem uznat, že je hodně přesvědčivý herec. „Něco jsem jí udělal? Co jako? To si Abe Mazur myslí, že jsem jí před všemi těmi lidmi jednu vrazil?“</p>
<p>„Nevím,“ přiznala Lissa. „Jenom něco viděl, to je všechno.“</p>
<p>„Popřál jsem jí hodně štěstí,“ objasnil Ambrose a stále se tvářil uraženě. „Je to v pořádku?“</p>
<p>„Jo, jasně.“ Lisse připadalo důležité promluvit si s Ambrosem dřív než Abe, protože se obávala, že jeho metody výslechu zahrnují výhrůžky a fyzické násilí. Teď ale uvažovala, jestli vůbec někam pokročí. „Hele, jenom se snažíme zjistit, kdo opravdu zabil královnu. Tys k ní měl blízko. Pokud víš o něčem – <emphasis>čemkoli </emphasis><emphasis>–</emphasis>, co by nám mohlo pomoct, budeme ti moc vděční. Potřebujeme nějakou informaci.“</p>
<p>Ambrose se zvědavě díval z jednoho na druhého. Pak náhle pochopil. „Vy myslíte, že jsem to udělal já! Tak proto jste přišli.“</p>
<p>Nikdo mu na to nic neřekl. „Nemůžu tomu uvěřit! Tohle už si mysleli strážci…, ale že i ty? Myslel jsem, že mě znáš líp.“</p>
<p>„My tě neznáme vůbec,“ oznámil mu Adrian bezvýrazně. „Víme jen, žes měl neomezený přístup k mojí tetě.“ Ukázal na dveře. „A zjevně netrvalo dlouho, než jsi svůj zármutek překonal.“</p>
<p>„To ti uniklo, když jsem říkal, že to je moje práce? Dávám jí masáž, to je celé. Za vším není jen sex.“ Ambrose rozčileně zavrtěl hlavou a prohrábl si hnědé vlasy. „Ani můj vztah s Taťánou nebyl jen o sexu. Záleželo mi na ní. Nikdy bych jí neublížil.“</p>
<p>„Netvrdí náhodou statistiky, že k většině vražd dochází mezi lidmi, co mají k sobě blízko?“ dotázal se Christian.</p>
<p>Lissa se dívala z Christiana na Adriana. „Nechte toho. Oba dva.“ Pak se zas podívala na Ambrose. „Nikdo tě z ničeho neobviňuje. Ale trávil jsi s ní dost času. A Rose mi řekla, že tě taky naštval ten zákon o snížení věku.“</p>
<p>„Jo, když jsem o něm slyšel prvně,“ přiznal Ambrose. „A už tehdy jsem Rose řekl, že to bude nejspíš nějaké nedorozumění, že v tom musí být ještě něco, o čem nevíme. Taťána by nikdy neposlala dhampýry do nebezpečí, kdyby k tomu neměla dobrý důvod.“</p>
<p>„Jako třeba, aby vypadala dobře před vyděšenýma královskýma?“ zeptal se Christian.</p>
<p>„Bacha,“ okřikl ho Adrian. Lissa nevěděla, jestli ji víc rozčilují její dva kluci, když mají řeči proti Ambroseovi, nebo když si jdou po krku vzájemně.</p>
<p>„Ne!“ Ambroseův hlas se hlasitě rozlehl úzkou chodbou. „Ona to vůbec nechtěla. Jenže kdyby to neudělala, stalo by se něco mnohem horšího. Jistí lidi chtěli – pořád chtějí – shromáždit všechny dhampýry, kteří nebojují, a přinutit je k tomu. Aby tomu Taťána zabránila, nechala projít zákon o snížení věku.“</p>
<p>Zavládlo ticho. Tohle už jsem věděla z Taťánina dopisu, ale pro moje kamarády to byly šokující zvěsti. Ambrose pokračoval.</p>
<p>„Byla otevřená spoustě jiných možností. Chtěla zkoumat éter. Schvalovala, aby se Morojové učili bojovat.“</p>
<p>Na to Adrian zareagoval. Pořád se ušklíbal, ale v jeho výrazu byla patrná i bolest. Pohřeb pro něj musel být dost těžký, a když vám někdo odhalí tajnou informaci o někom, koho jste měli rádi, asi to taky zabolí.</p>
<p>„No, já jsem s ní sice nespal jako ty,“ prohlásil Adrian, „ale taky jsem ji znal dost dobře. O ničem z toho nikdy neřekla ani slovo.“</p>
<p>„Ne veřejně,“ připustil Ambrose. „Dokonce ani v soukromí. Vědělo o tom jen pár lidí. Měla malou skupinku Morojů – mužů i žen nejrůznějšího věku –, kteří se tajně cvičili. Chtěla vidět, jak rychle se Morojové učí a jestli se vůbec dokážou bránit. Jenže moc dobře věděla, že by to lidi znepokojilo, a tak o tom nikdo nevěděl.“</p>
<p>Na to Adrian neměl odpověď. Viděla jsem na něm, že se jeho myšlenky zaměřily dovnitř. Ambrose neodhalil nic strašného, ale Adriana pořád trápilo, kolik toho před ním jeho teta tajila. Lissa ty novinky zpracovala bez problémů, zamyslela se nad tím a zanalyzovala to.</p>
<p>„Kdo jsou? Ti Morojové, co se cvičí?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Ambrose. „Taťána o tom mlčela. Jejich jména jsem nikde neobjevil, ale jejich instruktora jsem znal.“</p>
<p>„Kdo je to?“ chtěl okamžitě vědět Christian.</p>
<p>„Grant.“</p>
<p>Christian s Lissou na sebe překvapeně pohlédli. „Můj Grant?“ podivila se. „Ten, co mi ho Taťána přidělila?“</p>
<p>Ambrose přikývl. „Právě proto ti ho dala. Věřila mu.“</p>
<p>Lissa nic neřekla, ale její myšlenky jsem slyšela jasně a zřetelně. Měla radost, když jí Grant a Serena – strážci, kteří nahradili Dimitrije a mě – nabídli, že ji i Christiana naučí základním obranným technikám. Lissa si myslela, že to byla náhoda, že narazila na tak pokrokového strážce, a vůbec netušila, že se jedná o jednoho z průkopníků, kteří učí Moroje bojovat.</p>
<p>Obě jsme si uvědomily, že to je důležitá informace, ale zatím jsme si to nedokázaly poskládat dohromady. Lissa o tom dál uvažovala, takže jí nevadilo, když se tentokrát začal vyptávat Adrian s Christianem. Ambrose se pořád nad tím výslechem tvářil uraženě, nicméně na všechno trpělivě odpovídal. Měl alibi a neustále dával najevo svoje city a respekt k Taťáně. Lissa mu věřila, ačkoli Christian s Adrianem se pořád tvářili skepticky.</p>
<p>„Mě se na její smrt vyptávají všichni,“ povzdechl si Ambrose. „Ale Blakea se už dlouho nikdo neptal.“</p>
<p>„Blakea?“ podivila se Lissa.</p>
<p>„Blake Lazar. To byl další její…“</p>
<p>„Milenec?“ odhadl Christian a obrátil oči v sloup.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tenhle?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vykřikl znechuceně Adrian. „Ani náhodou. Takhle hluboko by se nesnížila.“</p>
<p>Lissa dolovala z paměti všechny členy rodiny Lazarových, ale na nikoho tohohle jména si nemohla vzpomenout. Bylo jich příliš mnoho. „Kdo je to?“</p>
<p>„Jeden debil,“ odvětil Adrian. „Oproti němu jsem bezúhonný občan.“</p>
<p>To vyvolalo v Ambroseově tváři úsměv. „Souhlasím. Ale je to hezký debil a takové měla Taťána ráda.“ Z jeho hlasu zazněly city, když vyslovil její jméno.</p>
<p>„S ním taky spala?“ zeptala se Lissa. Adrian nadskočil při zmínce o sexuálním životě své pratety. Pak si ale uvědomil, že tím se vlastně otevírají nové možnosti. Víc milenců znamená, že je i víc podezřelých. „A jak ti z toho bylo?“</p>
<p>Ambrose rázem přešlo pobavení. Ostře na Lissu pohlédl. „Nežárlil jsem tolik, abych ji kvůli tomu zabil, jestli míříš sem. S Taťánou jsme se vzájemně chápali. Byli jsme si blízcí – ano, byli jsme milenci –, ale oba jsme se stýkali i s dalšími.“</p>
<p>„Počkat,“ vložil se do toho Christian. Měla jsem dojem, že teď už si to opravdu užívá. Taťánina vražda sice nebyla žádná legrace, ale nyní se před nimi začaly odhalovat vztahy jako z telenovely. „<emphasis>Ty </emphasis>jsi taky spal s jinejma? Už se v tom začínám ztrácet.“</p>
<p>Lissa ovšem ne. Vlastně jí začínalo připadat čím dál pravděpodobnější, že Taťánina vražda byla zločinem z vášně, a ne z politických důvodů. Jak řekl Abe, nejpravděpodobnějším podezřelým je někdo, kdo měl přístup do její ložnice. A co nějaká žena, která třeba žárlila, že se s královnou musí dělit o svého milence? To by byl možná ten nejpřesvědčivější motiv… Kdybychom ale tu ženu znali.</p>
<p>„S kým?“ zeptala se Lissa. „S kým dalším ses stýkal?“</p>
<p>„S nikým, kdo by ji zabil,“ odpověděl strnule Ambrose. „Žádná jména vám neřeknu. Mám právo na soukromí a oni taky.“</p>
<p>„Ne, pokud jeden z nich žárlil natolik, že mi zabil tetu,“ zavrčel Adrian. Joshua prve v jeskyni ohrnoval nad Adrianem nos, protože mě „nechrání“, ale když teď Adrian hájil čest své tety, tvářil se stejně odhodlaně jako nějaký strážce nebo Udržovatel. Bylo to sexy.</p>
<p>„Žádný z nich ji nezabil, tím jsem si jistý,“ řekl Ambrose. „A i když Blakem pohrdám, nemyslím si, že to udělal on. Není dost chytrý, aby to takhle naplánoval a narafičil důkazy proti Rose.“ Ambrose ukázal ke dveřím. Zuby měl zaťaté a pohledný obličej mu hyzdil frustrovaný výraz. „Podívejte, nevím, co dalšího říct, abych vás přesvědčil. Musím se už vrátit. Omlouvám se, jestli jsem byl nepříjemný, ale je to pro mě dost těžké. Věřte mi, že bych byl šťastný, kdyby se vám podařilo vypátrat, kdo ji zavraždil.“ V jeho očích se zračila bolest. Těžce polkl a sklopil zrak, asi aby nepoznali, jak moc měl Taťánu rád. Když pak znovu vzhlédl, už zase se tvářil odhodlaně. „<emphasis>Chci, </emphasis>abyste to vypátrali, a pomůžu vám, když to bude v mých silách. Ale říkám vám, poohlížejte se po někom s politickými motivy. Tohle nebyla vražda z vášně.“</p>
<p>Lissa měla pořád milión otázek. Ambrose byl sice přesvědčen, že motivem vraždy nebyla žárlivost ani sex, ale Lissa si to myslela. Opravdu chtěla z Ambrose vytáhnout jména jeho dalších milenek, ale nechtěla na něj moc tlačit. Na okamžik ji napadlo, že by na něj mohla použít nátlak jako na Joea. Nakonec to ale zavrhla. Takhle daleko už zajít nechtěla, zejména ne s někým, koho považuje za kamaráda. Aspoň teď ne. „Dobře,“ uzavřela to neochotně. „Díky. Díky, žes nám pomohl.“</p>
<p>Ambrose se nad její zdvořilostí zatvářil překvapeně. „Uvidím, jestli se mi podaří vyhrabat něco, co by vám pomohlo. Její pokoje i věci nechávají zamčené, ale já se tam dostanu i tak. Dám vám pak vědět.“</p>
<p>Lissa se usmála, upřímně ji to potěšilo. „Děkuju. To by bylo skvělý.“</p>
<p>Někdo se dotkl mojí paže, což mě vrátilo zpět do prostého malého pokoje v západní Virginii. Sydney i Dimitrij na mě shlíželi. „Rose?“ zkusil mě oslovit Dimitrij. Měla jsem dojem, že to není poprvé, co se pokouší získat si mou pozornost.</p>
<p>„Čau,“ pozdravila jsem je. Zamrkala jsem a pomalu zapadla zase do reality. „Už jste zpátky. Volal jsi tomu Strigojovi?“</p>
<p>Viditelně na to slovo nezareagoval, ale věděla jsem, že ho nerad slyší. „Ano. Získal jsem od Borise kontakt.“</p>
<p>Sydney si ovinula paže kolem těla. „Šílená konverzace. Něco z toho proběhlo anglicky a bylo to ještě strašidelnější než minule.“</p>
<p>Nechtíc jsem se zachvěla a byla jsem ráda, že se to obešlo beze mě. „A zjistil jsi teda něco?“</p>
<p>„Boris mi dal jméno Strigoje, který Soňu zná a nejspíš bude vědět, kde zrovna je,“ řekl Dimitrij. „Vlastně je to někdo, s kým jsem se už setkal. Ale telefonáty mezi Strigoji nejsou zrovna moc rozšířené. Není žádný způsob, jak ho kontaktovat – jedině osobně. Boris má jen jeho adresu.“</p>
<p>„Kde to je?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Lexington v Kentucky.“</p>
<p>„Proboha!“ zaúpěla jsem. „Proč ne rovnou na Bahamách? Nebo v Kukuřičným paláci?“</p>
<p>Dimitrij se pokusil skrýt úsměv. I když to bylo na můj účet, byla jsem ráda, že jsem mu spravila náladu. „Když vyrazíme hned, můžeme tam ráno být.“</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem. „Těžký rozhodování. Opustit tohle všechno kvůli elektrice a vodovodu?“</p>
<p>Teď se zase usmála Sydney. „A už žádné žádosti o ruku.“</p>
<p>„A pravděpodobně budeme muset bojovat se Strigoji,“ dodal Dimitrij.</p>
<p>Okamžitě jsem vyskočila. „Tak kdy už vyrazíme?“<image xlink:href="#_6.jpg" />ČTRNÁCT</p>
<p>Udržovatelé reagovali na náš odjezd s rozporuplnými pocity. Většinou byli rádi, že vetřelci odcházejí, obzvlášť když s námi odcházela i Sydney. Ale po tom boji ke mně vzhlíželi, jako bych byla nějaká superhrdinka, a nechávali se unášet představou, že se přivdám do jejich „rodiny“. Po té bitce ovšem některé místní ženy začaly házet oči po Dimitrijovi. Neměla jsem náladu koukat se na ně, jak s ním flirtují – podle jejich pravidel dvoření by to nejspíš taky znamenalo, že bych musela bojovat s jeho snoubenkou.</p>
<p>Udržovatelům jsme se o našich plánech pochopitelně nezmínili, jen jsme se naznačili, že možná narazíme na Strigoje. To vyvolalo bouřlivé reakce. Většinou to na všechny udělalo ohromný dojem, což jen posílilo naši pověst odhodlaných bojovníků. Ale Angelinina reakce byla naprosto nečekaná.</p>
<p>„Vezměte mě s sebou,“ vyhrkla a popadla mě za paži, sotva jsem vykročila cestičkou k autu.</p>
<p>„Promiň,“ řekla jsem. Připadalo mi to zvláštní, když se ke mně zpočátku chovala tak nepřátelsky. „Tohle musíme udělat sami.“</p>
<p>„Můžu vám pomoct! Porazilas mě…, ale vidělas, co umím. Jsem dobrá. Mohla bych zabíjet Strigoje.“</p>
<p>Byla sice odhodlaná, ale mně bylo jasné, že nemá ani ponětí, čemu by čelila, pokud by potkala skutečného Strigoje. Těch několik málo Udržovatelů, kteří měli molnijské značky, o bojích nemluvilo, jen se všichni tvářili zachmuřeně. Chápali. Angeline ne. Ani si neuvědomovala, že by ji patrně porazil jakýkoli novic z Akademie. Měla v sobě syrový potenciál, ale chtělo by to ještě hodně na sobě zapracovat.</p>
<p>„Možná bys toho schopná byla,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla ranit její city. „Ale není možný, abys s námi odešla.“ Mohla jsem jí lhát a obalamutit ji nějakým „jednou možná“, jenže podobná slova si Joshua vyložil tak, že jsme skoro zasnoubení takže podruhé už jsem to raději neriskovala.</p>
<p>Čekala jsem, že se Angeline bude dál vychloubat, jaká je dobrá bojovnice. Zjistili jsme totiž, že ji tu všichni považují za jednu z nejlepších mladých bojovnic. A jelikož byla hezká, měla tu spoustu obdivovatelů. Hodně jí to stouplo do hlavy, takže moc ráda mluvila o tom, koho by přemohla. Připomněla mi Jill. Ta se taky musela ještě učit, ačkoli by se nejradši vrhla hned do boje, a to přesto, že byla tišší a opatrnější než Angeline. To, co řekla Angeline vzápětí, mě však úplně vykolejilo.</p>
<p>„Prosím. Nejde jen o Strigoje! Chci vidět svět. <emphasis>Musím</emphasis> vidět i něco jiného než tohle místo!“ Mluvila tiše, aby ji ostatní neslyšeli. „Byla jsem jen dvakrát v Rubysville a říkají, že se to vůbec nedá srovnat s ostatními městy.“</p>
<p>„To je pravda,“ přitakala jsem. Rubysville bych za město neoznačila.</p>
<p>„Prosím,“ zaškemrala znovu a tentokrát se jí chvěl hlas. „Vezměte mě s sebou.“</p>
<p>Najednou mi jí bylo líto. Její bratr taky projevil touhu podívat se do světa, ale zase to tolik neprožíval. Žertoval, že elektřina by byla dobrá, ale já věděla, že je šťastný i bez vymožeností moderního světa. Angeline ale její situace připadala mnohem zoufalejší. Taky jsem dobře věděla, jaké to je, když si připadáte jako v pasti, takže mi bylo moc líto, co jsem jí musela říct.</p>
<p>„Nemůžu, Angeline. Musíme jet sami. Je mi to líto. Vážně.“</p>
<p>Modré oči se jí zaleskly. Odběhla do lesa, abych neviděla její slzy. Bylo mi z toho hrozně a nemohla jsem na ni přestat myslet ani při loučení s ostatními. Byla jsem tak mimo, že jsem dokonce dovolila Joshuovi, aby mě na rozloučenou objal.</p>
<p>Vyrazit zase na cestu pro mě znamenalo velikou úlevu. Byla jsem ráda, že jsme pryč od Udržovatelů, a už jsem se nemohla dočkat, až se vrhnu do akce a začnu pomáhat Lisse. Mířili jsme do Lexingtonu. Čekala nás asi šestihodinová cesta a Sydney jako obvykle nenechala řídit nikoho jiného. Dimitrij i já jsme protestovali, ale nebylo nám to nic platné. Nakonec jsme to vzdali s tím, že pokud se máme brzy střetnout se Strigoji, bude nejlepší teď odpočívat a šetřit síly. Donovanova adresa – to byl ten Strigoj, který údajně zná Soňu – ale byla místem, kde se zdržoval pouze v noci. To znamenalo, že musíme stihnout dojet do Lexingtonu do svítání, abychom ho neztratili, až se vydá do svého denního doupěte. Taky to znamenalo, že se se Strigoji setkáme za tmy. Po cestě se určitě nic zvláštního nepřihodí – obzvlášť, až opustíme západní Virginii –, a tak jsme se s Dimitrijem usnesli, že si můžeme trochu zdřímnout, když ani jeden z nás minulou noc neprospal celou v kuse.</p>
<p>Přestože vrčení auta bylo uklidňující, pořád jsem usínala a zase se probouzela z neklidného spánku. Po několika hodinách jsem se dostala do stavu podobného transu, který mě přivedl k Lisse. To bylo dobré. Ocitla jsem se totiž na jedné z největších událostí morojského světa. Schylovalo se k nominaci kandidátů na nového krále nebo královnu. Byl to první z mnoha kroků a všichni z toho byli nadšení, jelikož volba panovníka se neodehrává moc často. Nikdo z mých kamarádů nikdy nečekal, že by ji zažil. Vzhledem k tomu, co se v poslední době stalo, jsme se o ni všichni mimořádně zajímali. Byla v sázce budoucnost Morojů.</p>
<p>Lissa seděla na židli v královském tanečním sále, což byla ohromná místnost s klenutými stropy a všude vyzdobená zlatými dekoracemi. U stropu zářily lustry. V tomhle nádherném sále plném fresek a reliéfů už jsem jednou byla. Tehdy tam probíhala akce, na níž se všichni noví strážci snažili udělat dojem a získat tak co nejlepší přidělení. Teď byl sál vyzdoben jako komnata královské rady. U stěny stál dlouhý stůl s dvanácti židlemi. Naproti stolu stály řady a řady židlí, kde zasedání rady přihlíželo publikum. Až na to, že tentokrát tam bylo židlí asi čtyřikrát více než obvykle, což zřejmě vysvětlovalo, proč se celá událost odehrává v tak velkých prostorách. Všechny židle byly obsazené. Někteří lidé dokonce stáli a mačkali se v davu. Rozčilení strážci mezi nimi popocházeli a snažili se uvolnit aspoň prostor ve dveřích, aby mohli zajistit optimální bezpečnost.</p>
<p>Vedle Lissy seděl Christian a vedle něj Adrian. Měla jsem radost, když jsem uviděla, že poblíž sedí i Eddie a Mia. Mia je naše morojská kamarádka, která s námi studovala na Akademii svatého Vladimíra, a svůj názor, že by se Morojové měli učit bojovat, obhajovala skoro stejně plamenně jako Taša. Můj milovaný otec nebyl nikde v dohledu. Nikdo z nich nemluvil. Ono by se taky dalo jen těžko konverzovat v tom hluku kolem, a navíc moji kamarádi byli dost vedle z toho, co se stane. Bylo tu toho tolik k vidění. Nikdo předem nečekal, že se v sále shromáždí takový dav. Abe říkal, že jakmile bude Taťána pohřbená, věci se dají rychle do pohybu, a taky že ano.</p>
<p>„Víte, kdo jsem?“</p>
<p>Ten hlasitý dotaz přitáhl Lissinu pozornost, přestože v okolním hluku byl sotva slyšitelný. Lissa se podívala tím směrem do řady, jen pár míst od Adriana. Seděli tam vedle sebe Moroj s Morojkou a vzhlíželi k jakési rozčilené ženě. Tyčila se nad nimi s rukama v bok a její sametové růžové šaty působily nepatřičně ve srovnání s obyčejnými tričky a džínami, co měl na sobě ten pár. Ty šaty asi budou nepraktické, když se v nich se ocitne mimo klimatizovanou místnost.</p>
<p>Obličej se jí zkřivil vzteky. „Já jsem Marcella Badicová.“ Když ani to na ten pár nezapůsobilo, dodala: „Princ Badica je můj bratr a naše poslední královna byla moje třetí sestřenice z druhého kolene. Už tady není místo k sezení a někdo jako já <emphasis>nemůže</emphasis> stát u zdi s tou lůzou.“</p>
<p>Muž s ženou si vyměnili pohledy. „Asi jste měla přijít dřív, lady Badicová,“ oznámil jí Moroj.</p>
<p>Marcella vzteky zalapala po dechu. „Neslyšeli jste snad právě, kdo jsem? Nepoznáte snad ty lepší? <emphasis>Trvám</emphasis> na tom, že mi uvolníte svá místa.“</p>
<p>Pár se tím nenechal rozhodit. „Tohle zasedání je otevřené všem a místa tu nejsou označená jmény, pokud vím,“ ozvala se ta žena. „Máme stejné právo tady sedět jako vy.“</p>
<p>Rozzuřená Marcella se obrátila na strážce vedle sebe. Ten jen pokrčil rameny. Jeho povinností bylo chránit ji před hrozbou. Nechystal se vyhazovat lidi ze židlí, když neporušovali žádná pravidla. Marcella tedy znechuceně odfrkla, otočila se na podpatku a rychle odkráčela, bezpochyby se chystala buzerovat dalšího nebožáka.</p>
<p>„To ještě bude zábava,“ poznamenal Adrian.</p>
<p>Lissa se usmála a dál se rozhlížela kolem. Vtom jsem si uvědomila něco překvapivého. Nevěděla jsem sice přesně, kdo je kdo, ale nepřipadalo mi, že všichni, kdo se tu shromáždili, jsou královští, jako tomu bývalo u většiny zasedání rady. Bylo tu plno obyčejných lidí, jako třeba ten pár sedící kousek od mých přátel. Většina Morojů se o dění na královském dvoře nijak zvlášť nezajímá. Žijí si ve svém světě a mají svoje zájmy, zatímco u dvora se naparují královští, kteří vymýšlejí zákony. Dneska to ale bylo jiné. Bude zvolen nový panovník a to zajímá všechny Moroje.</p>
<p>Chaos pokračoval ještě chvíli, dokud jeden ze strážců nakonec nevyhlásil, že sál už je zaplněný. Ti, kteří zůstali venku, byli pochopitelně naštvaní, ale jejich nespokojené výkřiky rychle umlkly, když strážce zavřel dveře a zapečetil tak taneční sál.</p>
<p>Krátce nato usedlo na svá místa jedenáct členů královské rady. Jaký byl můj šok, když na dvanáctou židli usedl Adrianův otec, Nathan Ivaškov! Dvorní hlasatel si vyžádal pozornost. Byl jmenován do téhle funkce kvůli svému silnému hlasu, ale já jsem nikdy nepochopila, proč při takových příležitostech prostě nepoužívají mikrofon. Nejspíš je to staromódní tradice. A taky ta vynikající akustika.</p>
<p>Jakmile se sál uklidnil, slova se ujal Nathan. „Ztratili jsme naši milovanou královnu…“ Odmlčel se a sklopil zrak, aby všichni viděli jeho zármutek a aby projevil úctu.</p>
<p>Kdyby to byl někdo jiný, myslela bych si, že žal jenom předstírá, hlavně kdybych ho viděla plazit se před královnou tak často jako Nathana. Ale ne. Nathan měl svou nepříjemnou tetu rád stejně jako Adrian.</p>
<p>„A po téhle strašlivé tragédii budu moderovat nadcházející volby.“</p>
<p>„Co jsem ti říkal?“ zašeptal Adrian. „Zá-ba-va.“</p>
<p>Nathan chvíli řečnil o důležitosti téhle události a o morojských tradicích. Bylo jasné, že každý v sále – včetně mě – už by chtěl přejít k tomu hlavnímu, k nominaci. Zdálo se, že si to také uvědomil, a trochu ty formality urychlil. Konečně se k tomu dopracoval.</p>
<p>„Každá rodina může nominovat jednoho kandidáta na panovníka, který pak podstoupí zkoušky, jimiž procházejí všichni kandidáti už od počátku časů.“ Pomyslela jsem si, že ten „počátek časů“ je trochu přehnaný termín, ale co na tom? „Jediná rodina, která je z nominování svého člena vyloučena, je rodina Ivaškovových, jelikož není dovoleno, aby dva po sobě následující monarchové pocházeli ze stejné rodiny. Aby mohl někdo kandidovat, musí získat minimálně tři nominace od plnoletých Morojů královské krve.“ Pak ještě dodal podrobnosti, co dělat v případě, že bude nominováno více osob ze stejné rodiny, ale i mně bylo jasné, že něco takového se stát nemůže. Každá královská rodina se snaží mít co největší šanci na úspěch, a tak se musí sjednotit a stát za jedním kandidátem.</p>
<p>Nathan se zatvářil spokojeně, že mu všichni rozuměli, pokýval hlavou a široce mávl do publika. „Nechť začne nominování.“</p>
<p>Chvíli se nic nedělo. Trochu mi to připomnělo časy ve škole, kdy se profesor zeptal: „Kdo chce přečíst svou práci jako první?“ Všichni vyčkávali, až někdo začne, a nakonec se dočkali.</p>
<p>Povstal muž, kterého jsem neznala. „Nominuji princeznu Arianu Szelskou.“</p>
<p>Ariana jakožto princezna zasedala v radě, tudíž její nominaci všichni očekávali. Děkovně na toho muže kývla. Zvedl se druhý muž, pravděpodobně ze stejné rodiny, a dal jí druhý nominační hlas. Třetí a poslední nominační hlas přišel od dalšího Szelského, od něhož by to nikdo nečekal. Byl to Arianin bratr, který procestoval celý svět a skoro nikdy se nezdržoval u dvora. Byl to ten, kterého chránila moje matka. Uvědomila jsem si, že Janine Hathawayová bude nejspíš taky někde v sále. Přála jsem si, aby se Lissa rozhlídla a našla ji, jenže ta byla příliš zabraná do volebního dění. Po tom všem, co jsem prožila, jsem najednou měla hroznou potřebu vidět svou mámu.</p>
<p>Po třetí nominaci Nathan prohlásil: „Princezna Ariana Szelská postupuje jako kandidátka.“ Rozmáchlými tahy cosi načmáral na papír před sebou. „Pokračujte.“</p>
<p>Poté už nominace probíhaly rychle. Padala jména mnoha princů a princezen i dalších vážených a respektovaných členů rodin. Kandidátem rodiny Ozerů se stal Ronald, který v radě nezasedal a já jsem ho vůbec neznala. „To není zrovna ideální kandidát tety Taši,“ pošeptal Christian Lisse. „Ale uznávám, že aspoň není blbec.“</p>
<p>O většině dalších kandidátů jsem toho taky moc nevěděla. Pár se mi jich zamlouvalo, jako třeba Ariana Szelská. A několik kandidátů mi zase připadalo děsivých. Desátým kandidátem se stal Rufus Tarus, Daniellin bratranec. Z rodiny Tarusových se přivdala do rodiny Ivaškovových a teď vypadala potěšeně, že její bratránek získal nominační hlasy.</p>
<p>„Nemám ho rád,“ prohlásil Adrian s úšklebkem. „Pořád mi říká, že bych měl se svým životem udělat něco užitečnýho.“</p>
<p>Nathan zapsal Rufusovo jméno, načež papír svinul, jako by to byl svitek. Přestože celá událost budila dojem starých zvyků, předpokládala jsem, že sekretář v publiku vše zapisuje do notebooku.</p>
<p>„Nuže dobrá,“ shrnul to Nathan. „Tímto je uzavřena…“</p>
<p>„Nominuju princeznu Vasilisu Dragomirovou.“</p>
<p>Lissa trhla hlavou směrem doleva, odkud se to ozvalo. Jejíma očima jsem viděla známou osobu. Tašu Ozerovou. Svou nominaci pronesla vestoje a hlasitě, sebevědomě se rozhlížela po všech přítomných těma svýma ledově modrýma očima, jestli snad neobjeví někoho, kdo by s ní nesouhlasil.</p>
<p>Celý sál strnul. Žádné šeptání a vrzání židlemi. Jen naprosté ticho. Z výrazů všech shromážděných jsem usoudila, že nominovaného člena rodiny Ozerových Tašina promluva nemálo překvapila. Nejvíc byla ovšem překvapená Lissa.</p>
<p>Nathanovi chvíli trvalo, než se zmohl na slovo. „To není…“</p>
<p>Vedle Lissy se náhle vztyčil Christian. „Dávám druhý nominační hlas.“</p>
<p>A než si Christian stihl zase sednout, zvedl se Adrian. „Potvrzuju nominaci.“</p>
<p>Všechny oči v sále se upřely na Lissu a její přátele. Pak se dav jako jeden muž zadíval zase na Nathana Ivaškova. Ten vypadal, že má opět problém promluvit.</p>
<p>„Tohle,“ vypravil ze sebe po chvíli, „není legální nominace. Podle současného zákona rady rodina Dragomirů bohužel nemůže nominovat svého kandidáta.“</p>
<p>Taša, která se nikdy nebála mluvit na veřejnosti nebo se pokoušet o nemožné, bleskurychle povstala. Byla nedočkavá. A rozhodně byla dobrá v proslovech o zpochybňování systému. „Aby byl někdo nominován na panovníka, nemusí zasedat v radě a k získání trůnu nepotřebuje ani kvórum.“</p>
<p>„To nedává smysl,“ namítl Nathan. Začalo se ozývat souhlasné mručení.</p>
<p>„Jen se podívej do zákoníku, Nate – totiž lorde Ivaškove.“</p>
<p>Ano, konečně se tam objevil. Do debaty se zapojil můj taktní otec. Abe se celou dobu opíral o zeď u dveří a jako vždy byl úchvatně vystrojen. Měl na sobě černý oblek, zato košili i kravatu měl ve stejném odstínu smaragdově zelené. Vedle něj stála moje matka a trochu se usmívala. Prohlížela jsem si je, jak tam stojí bok po boku. Moje matka byla dokonalým obrazem vynikající a vážené strážkyně. Můj otec zase vždy dosáhne svého, ať už je pro to třeba udělat cokoli. Pomalu začínám chápat, po kom jsem zdědila svou bizarní osobnost.</p>
<p>„Při nominaci neexistuje žádná podmínka, kolik členů musí mít rodina,“ objasnil Abe žoviálním tónem. „Je jenom třeba, aby nominaci podpořili tři královští.“</p>
<p>Nathan rozčileně ukázal směrem, kde seděl jeho nepovedený synek s Christianem. „Nejsou z její rodiny!“</p>
<p>„Nemusejí být,“ opáčil Abe. „Musejí být jen z <emphasis>nějaké</emphasis> královské rodiny. A to jsou. Podle zákona může princezna kandidovat, pokud bude chtít.“</p>
<p>Všechny hlavy se teď otočily k Lisse, jako by si jí všimli teprve teď. Lissa se od počátku téhle překvapivé debaty ani nepohnula. Byl to pro ni až moc velký šok. Její myšlenky uháněly o překot a ploužily se zároveň. Vlastně zatím nedokázala ani pořádně zpracovat, co se to děje. Hlavou jí vířila spousta otázek.</p>
<p>Co se děje? Je to vtip? Nebo nějaká halucinace vyvolaná éterem? Už se definitivně zbláznila? Nebo se jí to jen zdá? Je to nějaká lest? Ale pokud ano, tak proč by se do ní zapojovali její nejbližší přátelé? Proč jí to udělali? A kdy už na ni proboha přestanou všichni tak zírat?</p>
<p>Neměla problém vyrovnat se s tím, že je středem pozornosti. Narodila se pro to a byla k tomu po celý život vedena. Stejně jako Taša uměla i Lissa promlouvat k davům a hrdě oznamovat své stanovisko – pokud si za ním stála a byla na to připravená. Jenže na tuhle situaci se nevztahovalo ani jedno z toho. Tohle byla ta poslední věc na světě, kterou čekala nebo po ní dokonce toužila. A tak se nedokázala přimět k žádné reakci, ani se zamyslet nad odpovědí. Jenom tam strnule seděla, mlčela a byla v šoku.</p>
<p>Pak ji něco z toho transu vytrhlo. Christian se dotkl její ruky. Propletl si prsty s jejími. Něžně jí ruku stiskl a teplo a energie z toho doteku přivedly Lissu zpět k životu. Pomalu se rozhlédla po sále a setkávala se s pohledy všech přihlížejících. Viděla odhodlaný Tašin pohled, prohnaný pohled mého otce a dokonce i pohled mé matky, který byl plný očekávání. Ten poslední mě překvapil. Jak tohle může schvalovat Janine Hathawayová, která vždycky dělala jen to, co je správné, a málem nesnese legraci? Jak to můžou schvalovat její kamarádi? Copak ji nemají rádi a nezáleží jim na ní?</p>
<p><emphasis>Rose, </emphasis>pomyslela si. <emphasis>Kéž bys tak byla tady a řekla mi, co mám dělat</emphasis>.</p>
<p>To bych si taky přála. Zatracené jednosměrné pouto!</p>
<p>Věřila mi víc než komukoli jinému na světě. Teď si uvědomila, že věří i všem svým přátelům, možná kromě Abeho, ale to je vcelku pochopitelné. A pokud jí udělali tohle, pak k tomu jistě museli mít dobrý důvod.</p>
<p>Nedávalo jí to smysl. Lissa vstala. A přestože se bála a nic nechápala, nějakým zázrakem se jí podařilo promluvit jasným a zvučným hlasem, který se nesl celým sálem.</p>
<p>„Nominaci přijímám.“<image xlink:href="#_6.jpg" />PATNÁCT</p>
<p>Nelíbilo se mi, že se ukázalo, že Viktor Daškov měl pravdu, nicméně jsem musela uznat, že tomu tak je.</p>
<p>Po Lissině prohlášení všichni v sále, kteří až dosud se zatajeným dechem čekali, náhle ožili. Napadlo mě, jestli vůbec v historii Morojů proběhlo nějaké zasedání rady v klidu, nebo jestli jsem byla jen při těch kontroverzních. To, co dnes následovalo, mi dost připomínalo průběh zasedání, kdy byl schválen zákon o snížení věku dhampýrů. Všichni křičeli, dohadovali se, vstávali ze židlí… Strážci, kteří obvykle postávali podél stěn a jen sledovali okolí, teď chodili mezi lidmi a s ustaranými výrazy hlídali, aby nějaká slovní potyčka nepřešla ve fyzickou.</p>
<p>Stejně rychle, jako se Lissa ocitla ve středu pozornosti, ji teď všichni pustili z hlavy. Zase se posadila a Christian ji znovu vzal za ruku. Stiskla tu jeho tak pevně, že to vypadalo, že mu v ní úplně přestala proudit krev. Dívala se přímo před sebe a hlavou jí vířila spousta myšlenek. Ten okolní chaos snad ani nevnímala, ale já viděla a slyšela všechno, co zachytily její oči a uši. Jediné pozornosti se pak mým kamarádům dostalo, když za Adrianem přišla Daniella a vynadala mu, že nominoval někoho mimo jejich rodinu. Odmávl to jako obvykle a ona zase odkvačila pryč. Jako mnoho z nás si zřejmě uvědomila, že nemá smysl pokoušet se přivést Adriana k rozumu.</p>
<p>Předpokládali byste, že v sále, kde se každý snaží protlačit zástupce své rodiny, budou všichni namítat, že Lissina nominace je neplatná. Jenže se to nestalo – částečně možná proto, že ne každý zde přítomný byl královský. Jak už jsem řekla dřív, sjeli se sem Morojové ze všech koutů země, aby viděli událost, která ovlivní jejich budoucnost. A mnoho z nich pozorovalo Lissu se zájmem. Vždyť byla princeznou z vymírající pokrevní linie a proslýchalo se, že umí dělat zázraky. Nikdo sice neskandoval její jméno, ale ozývala se spousta hlasů, že Lissa má právo zastupovat svou rodinu. Taky jsem předpokládala, že tihle její fanoušci z řad „prostých“ Morojů by byli rádi, kdyby se zvrátily zajeté pořádky královských. Ten mladý pár, na který tak vyjela lady Badicová, nebyl jediný, koho věčně komandují ti „lepší“.</p>
<p>Nejpřekvapivější ovšem bylo, že Lissu obhajovali i někteří královští. Byli sice loajální ke svým rodinám, ale ne všichni z nich byli bezcitní sobci, kteří se spolčují. Spousta z nich má smysl pro to, co je správné a co špatné – a když má Lissa na své straně zákon, pak je to správné. Navíc Lissa je mezi spoustou královských dost oblíbená a respektovaná. Ariana byla jednou z těch, co teď plamenně obhajovali Lissinu nominaci, přestože to pro ni znamenalo, že si tím vlastně tvoří konkurenci. Ariana dobře znala zákony a bezpochyby věděla o trhlině, která teď sice Lisse umožní kandidovat, ale až nastane konečná volba, zkomplikuje jí situaci. Přesto si stála za svým a já ji za to měla ráda ještě víc. Až dojde na skutečnou volbu, doufám, že korunu získá právě Ariana. Je inteligentní a férová – přesně takovou panovnici Morojové potřebují.</p>
<p>Ariana ale pochopitelně nebyla jediná, kdo zná zákony. Ostatní také poukazovali na onu mezeru v zákoně a namítali, že nemá smysl nominovat kandidáta, který je pak nevolitelný. Normálně bych jim dala za pravdu. Plamenné debaty pokračovaly, zatímco moji kamarádi seděli v centru všeho dění a mlčeli. Nakonec se všichni usnesli, že se celá záležitost vyřeší stejným způsobem jako většina rozhodnutí: hlasováním. Jelikož Lisse je upřeno právo zasedat v královské radě, byla odkázaná na jedenáct členů, kteří rozhodnou o její budoucnosti. Šest z nich její kandidaturu schválilo, takže její nominace byla oficiálně potvrzena. Může kandidovat. Měla jsem podezření, že někteří z těch, co se za ni postavili, ji vlastně nechtěli, ale převážil jejich smysl pro spravedlnost.</p>
<p>Mnoho Morojů se o mínění rady nestaralo. Jasně dávali najevo, že celou tuhle záležitost zdaleka nepovažují za uzavřenou. Potvrdil se Viktorův názor, že to vyvolá dlouhé debaty, které se ještě zhorší, jestli Lissa splní zkoušku a postoupí do dalšího kola. Dav se teď začal rozcházet a většinou se všichni tvářili, že se jim ulevilo – nejen proto, že můžou konečně uniknout tomu ruchu a řvaní, ale i proto, aby tu senzační novinu mohli co nejrychleji rozšířit dál.</p>
<p>Když se Lissa spolu s kamarády zvedla k odchodu, moc nemluvila. Procházela kolem shromážděných a působila jako ukázkový příklad klidu a královské důstojnosti, jako by už byla zvolena královnou. Ale jakmile konečně unikla tomu ruchu a spolu s kluky se ocitla ve svém pokoji, všechny její emoce, které až dosud držela pod pokličkou, náhle explodovaly.</p>
<p>„Co jste si sakra mysleli?“ ječela. „Co jste mi to udělali?“</p>
<p>Kromě Adriana s Christianem dorazili i ostatní spiklenci: Eddie, Taša, Abe a moje máma. Všechny ohromila tahle reakce od někoho tak milého jako Lissa, takže se na okamžik nikdo z nich nezmohl na slovo. Lissa nastalého ticha využila.</p>
<p>„Narafičili jste to na mě! Strčili jste mě doprostřed politický noční můry! Myslíte, že o to stojím? Vážně si myslíte, že chci být královnou?“</p>
<p>Abe se přirozeně vzpamatoval jako první. „Ty nebudeš královnou,“ prohlásil netypicky klidným hlasem. „Všichni ti, co poukazují na druhou část zákona, mají pravdu: tebe vlastně nikdo zvolit nemůže. To bys musela mít rodinu.“</p>
<p>„Tak jaký to má smysl?“ vyjekla. Úplně zuřila. A měla na to plné právo. Ale její hněv, ten vztek… posilovalo něco mnohem horšího než jenom tahle situace. Éter si vybíral svou daň, a Lissa tak byla ještě víc rozrušená než kdy jindy.</p>
<p>„Smysl je v tom,“ ujala se vysvětlování Taša, „cos viděla v sále během zasedání. Každé dohadování a nahlížení do zákoníků nám dává víc času zachránit Rose a vypátrat, kdo zabil Taťánu.“</p>
<p>„Ať už to udělal kdokoli, musel mít zájem o trůn,“ řekl Christian. Položil ruku Lisse na rameno, ale ta se odtáhla. „Chtěl ho získat buď pro sebe, nebo pro nějakýho svýho známýho. Čím dýl pozdržíme jejich plány, tím víc času získáme, abychom zjistili, kdo to je.“</p>
<p>Lissa si rozčileně prohrábla své dlouhé vlasy. Pokusila jsem se ten její hněv nasát do sebe. Podařilo se mi to jen trochu. Spustila ruce, ale byla pořád naštvaná.</p>
<p>„A jak mám asi pátrat po vrahovi, když budu muset celou dobu dělat nějaký stupidní zkoušky?“ vyštěkla.</p>
<p>„Ty pátrat nebudeš,“ objasnil Abe. „To my.“</p>
<p>Vykulila oči. „Tohle nikdy nebylo v plánu! Já se nenechám zatáhnout do nějakých královských nesmyslů, když mě teď Rose potřebuje. Chci jí pomáhat!“</p>
<p>Bylo to skoro až komické. Skoro. Ani Lissa, ani já jsme se nedokázaly smířit s tím, že budeme jen tak „sedět“, když ta druhá potřebuje pomoc. Obě jsme chtěly něco dělat, aktivně se podílet na nápravě celé téhle situace.</p>
<p>„Pomáháš jí,“ namítl Christian. Zvedl ruku, ale už se nepokusil znovu se Lissy dotknout. „Jenom trochu jinak, než jsi čekala. Nakonec ale uvidíš, že jí to pomůže.“</p>
<p>Stejný argument jsem od každého slýchala i já. Rozčilovalo ji to stejně jako mě. Zoufale jsem zaznamenala vlnu nestability, která z ní ke mně přicházela poutem.</p>
<p>Lissa se rozhlédla po místnosti a na každého upřela pohled plný obvinění. „Proboha, kdo přišel s tímhle nápadem?“</p>
<p>Následovalo další nepříjemné ticho.</p>
<p>„Rose,“ odpověděl nakonec Adrian.</p>
<p>Lissa se k němu otočila a vykřikla: „Ne! To by mi neudělala!“</p>
<p>„Udělala,“ řekl. „Mluvil jsem s ní ve snu. Byl to její nápad a… je dobrej.“ Moc se mi nelíbilo, že ho tak překvapilo, že mám občas i dobré nápady. „Navíc díky tobě se taky ocitla v blbý situaci. Pořád mi vykládala, jak příšerný je to město, kde zrovna jsou.“</p>
<p>„Dobře,“ štěkla Lissa. Tu část o mých stížnostech vůbec nekomentovala. „Dejme tomu, že je to pravda, že se s tebou Rose podělila o svůj ‚geniální‘ nápad. Proč se ale nikdo neobtěžoval, aby mi to řekl? Nemyslíte, že by to bylo lehčí, kdybych o tom věděla předem?“ Opět mi připadala jako já, když jsem všem nadávala za to, že přede mnou utajili, že se mě chystají osvobodit z vězení.</p>
<p>„Ani ne,“ pravil Adrian. „Předpokládali jsme, že bys reagovala přesně takhle, a navíc by ti to poskytlo čas naplánovat si svoje odmítnutí. Vsadili jsme na to, že když se to dozvíš až na místě, nominaci přijmeš.“</p>
<p>„To byl docela risk,“ řekla.</p>
<p>„Ale vyšlo to,“ vyhrkla Taša. „Věděli jsme, že to pro nás uděláš.“ Mrkla na ni. „A navíc si myslím, že by z tebe byla skvělá královna.“</p>
<p>Lissa ji zpražila příkrým pohledem a já se znovu pokusila odčerpat něco z její temnoty. Soustředila jsem se na její napěněné emoce a snažila se představit si je místo ní. Nepodařilo se mi odsát z ní úplně všechno, ale aspoň tolik, aby se už nehádala. Náhle ve mně vzplál hněv, který mě úplně zaslepil, ale dokázala jsem ho odsunout kamsi do kouta své mysli. Lissa náhle pocítila únavu. Já taky.</p>
<p>„První zkouška bude zítra,“ prohlásila už klidným hlasem. „Když ji nesložím, vypadnu. A bude po plánu.“</p>
<p>Christian se znovu pokusil jednou rukou ji obejmout a ona mu to tentokrát dovolila. „Ty to zvládneš.“</p>
<p>Lissa už nic neřekla a já viděla na všech přítomných, jak se jim ulevilo. Nikoho ani na vteřinu nenapadlo, že by se tenhle plán Lisse zamlouval, ale přinejmenším doufali, že svou nominaci nestáhne.</p>
<p>Moje matka a Eddie celou tu dobu neřekli ani slovo. Jako správní strážci se zdržovali vpovzdáli jako stíny, zatímco Morojové řešili svoje záležitosti. Jakmile se přehnala ta prvotní bouře, moje máma postoupila vpřed a kývla na Eddieho. „Jeden z nás se vždycky bude snažit být ti neustále nablízku.“</p>
<p>„Proč?“ zeptala se Lissa překvapeně.</p>
<p>„Protože víme, že se tu pohybuje někdo, kdo se nebojí zabíjet, aby získal, po čem touží,“ vysvětlila Taša. Kývla hlavou směrem k mojí mámě a Eddiemu. „Tihle dva a Michail jsou jediní strážci, kterým můžeme věřit.“</p>
<p>„Určitě?“ Abe na Tašu úskočně pohlédl. „Překvapuje mě, žes mezi ně nezahrnula i svého výjimečného ‚přítele‘, který je taky strážce.“</p>
<p>„Jakýho výjimečnýho přítele?“ chtěl vědět Christian, který se toho náznaku okamžitě chytil.</p>
<p>K mému údivu Taša zčervenala. „Jen jeden známý.“</p>
<p>„Který na tebe kouká štěněcím pohledem,“ pokračoval Abe. „Jak že se jmenuje? Evan?“</p>
<p>„Ethan,“ opravila ho.</p>
<p>Matka se tvářila zoufale nad tak trapným námětem rozhovoru, a tak to rázně ukončila. Ostatně i Christian vypadal, že by rád něco řekl. „Nech ji,“ oznámila máma Abemu. „Na tohle nemáme čas. Ethan je dobrý chlap, ale čím míň lidí o tom bude vědět, tím líp. Jelikož Michail má stálou práci, ochranku budu dělat já a Eddie.“</p>
<p>Souhlasila jsem se vším, co právě řekla. Vtom mi ale došlo, že mou matku musel někdo – pravděpodobně Abe – zasvětit do celé situace a všech nezákonných věcí, kterých jsme se poslední dobou dopustili. Buď byl Abe opravdu přesvědčivý, anebo mě má máma tak strašně moc ráda. Rozmrzele jsem si pomyslela, že platí nejspíš obojí. Když Morojové přijedou ke královskému dvoru, jejich strážci je nemusejí doprovázet na každém kroku, což znamená, že matka se nebude muset držet u lorda Szelského, zatímco tu bude pobývat. Eddie zatím žádné přidělení nedostal, tudíž je taky flexibilní.</p>
<p>Lissa začala něco říkat, ale to už jsem pocítila prudké trhnutí a ocitla se ve vlastní realitě.</p>
<p>„Pardon,“ řekla Sydney. Zpátky mě vrátilo to, že prudce šlápla na brzdy. „Ten blbec před námi zpomalil.“</p>
<p>Nebyla to Sydneyina chyba, ale přesto mě rozčílilo to vyrušení a nejradši bych ji seřvala. Zhluboka jsem se nadechla a připomněla si, že můj vztek je jen vedlejším účinkem éteru a že si nemůžu dovolit, abych se kvůli tomu chovala iracionálně. Přejde to, jako vždycky. V hloubi duše jsem si ale uvědomovala, že tuhle temnotu nebudu moct od Lissy odebírat věčně. Pokaždé bych asi nebyla schopná to ovládat.</p>
<p>Teď když jsem byla zase zpátky ve svém těle, podívala jsem se z okna a snažila se zorientovat. Už jsme nebyli v horách. Dojeli jsme do zalidněné oblasti, a přestože tam nebyl bůhvíjaký provoz (vzhledem k tomu, že lidi měli touhle dobou půlnoc), na silnici rozhodně bylo víc aut, než jsme poslední dobou byli zvyklí.</p>
<p>„Kde to jsme?“ dotázala jsem se.</p>
<p>„Předměstí Lexingtonu,“ odpověděla Sydney. Zajela k nedaleké benzínce, abychom doplnili benzín a zadali Donovanovu adresu do GPS. Jeho byt se nacházel asi sedm a půl kilometru od nás.</p>
<p>„Slyšel jsem, že to není zrovna dobrá čtvrť,“ poznamenal Dimitrij. „Donovan provozuje tetovací studio, které je otevřené jenom v noci. Pracuje s ním ještě pár dalších Strigojů. Pořádají tam večírky, opíjejí děcka… Zkrátka si tam zvou takové lidi, které nikdo nepostrádá. To Strigojům vyhovuje.“</p>
<p>„Ale policie by si přece všimla, že když si někdo jde nechat udělat tetování, tak vzápětí zmizí,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Dimitrij se drsně zasmál. „‚Zábavné‘ na tom je, že nezabijí každého, kdo k nim přijde. Některým udělají kérku a nechají je jít. Taky tam prodávají drogy.“</p>
<p>Zvědavě jsem na něj koukala. Sydney se mezitím vrátila do auta. „Víš toho fakt hodně.“</p>
<p>„Zakládal jsem si na tom, že o nich hodně vím. Strigojové se taky snaží udržet takové věci pod pokličkou. S Donovanem jsem se vlastně setkal jen jednou a většinu těchhle informací mám přímo od něj. Jenom jsem až doteď nevěděl, kde přesně sídlí.“</p>
<p>„Fajn, takže o něm něco víme. Co si s tím počneme?“</p>
<p>„Vylákáme ho ven. Pošleme za ním ‚zákazníka‘ se vzkazem ode mě. Napíšu mu, že se s ním chci sejít. Nejsem zrovna někdo, koho by mohl ignorovat – nebo to tak aspoň bývalo. Jakmile vyleze ven, vezmeme ho na místo, které vybereme my.“</p>
<p>Přikývla jsem. „To zvládnu.“</p>
<p>„Ne,“ namítl Dimitrij. „Ty to dělat nebudeš.“</p>
<p>„Proč ne?“ podivila jsem se a uvažovala, jestli to považuje za příliš nebezpečné.</p>
<p>„Protože hned, jak tě uvidí, poznají, že jsi dhampýrka. Pravděpodobně to ještě dřív ucítí. Pro žádného Strigoje nepracují dhampýři, jenom lidi.“</p>
<p>V autě zavládlo nepříjemné ticho.</p>
<p>„Ne!“ prohlásila Sydney. „Já to neudělám!“</p>
<p>Dimitrij zavrtěl hlavou. „Mně se to taky nelíbí, ale moc jiných možností nemáme. Když si bude myslet, že pracuješ pro mě, neublíží ti.“</p>
<p>„Jo? A co se stane, když mi neuvěří?“ chtěla vědět.</p>
<p>„To těžko. Nejdřív by s tebou šel ven, aby se sám přesvědčil. A pokud bys lhala, zabil by tě až venku.“</p>
<p>Nezdálo se, že zrovna po tomhle by se jí ulevilo. Zaúpěla.</p>
<p>„Nemůžeš ji tam poslat,“ snažila jsem se ho přemluvit. „Poznají, že je alchymistka. Ti taky nepracujou pro Strigoje.“</p>
<p>Nad tímhle se kupodivu Dimitrij nezamýšlel. Znovu jsme zmlkli a po chvíli přišla Sydney s řešením.</p>
<p>„Když jsem byla v obchodě na pumpě,“ řekla pomalu, „všimla jsem si tam regálu s líčidly. Nejspíš by se nám povedlo zakrýt většinu mého tetování pudrem.“</p>
<p>A to jsme taky udělali. Jediný kompaktní pudr, který na pumpě prodávali, sice moc neodpovídal tónu její pleti, ale zvládli jsme s ním zakrýt zlatou lilii na její tváři. Taky trochu pomohlo, když si hodila vlasy do obličeje. Spokojeni s výsledkem jsme zamířili k Donovanovi.</p>
<p>Studio se vskutku nacházelo ve zchátralé části města. Pár bloků od něj jsme si všimli čehosi, co vypadalo jako noční klub, ale jinak okolí působilo opuštěně. Nebylo to zrovna místo, kde byste se toužili procházet v noci sami. Úplně to tam křičelo: „Přepadení!“ nebo něco ještě horšího.</p>
<p>Prozkoumávali jsme okolí, dokud Dimitrij nenašel místo, které mu připadalo dobré. Byla to zapadlá ulička, dva domy od tetovacího salónu. Jednu stranu uličky ohraničoval starý plot s ostnatým drátem a druhou nízká cihlová budova. Dimitrij nainstruoval Sydney, jak k nám má Strigoje zavést. Pochopila, přikývla, ale já viděla v jejích očích strach.</p>
<p>„Musíš vypadat, že se nebojíš,“ pověděla jsem jí. „Lidi, co slouží Strigojům, je uctívají – můžou se přetrhnout, aby je potěšili. Jelikož jsou často ve společnosti Strigojů, nediví se jim ani se jich nebojí. Pořád bys měla působit, že sice máš trochu nahnáno, ale zase ne tolik.“</p>
<p>Polkla. „Když já si nějak nedokážu pomoct.“</p>
<p>Bylo mi z toho hrozně. Byla přesvědčená, že všichni vampýři jsou zlí, a my ji teď posíláme do hnízda těch nejhorších, což je pro ni dost velké riziko. Taky jsem věděla, že živého Strigoje viděla jen jednou a přes veškeré Dimitrijovo ujišťování bude patrně v šoku, až jich uvidí víc pohromadě. Jestli ji před Donovanem ochromí hrůza, všechno selže. Podlehla jsem momentálnímu impulsu a objala ji. Kupodivu se nebránila.</p>
<p>„To zvládneš,“ povzbudila jsem ji. „Jsi silná. A pamatuj, že oni se zase bojí Dimitrije, jasný?“</p>
<p>Sydney se ještě několikrát zhluboka nadechla a přikývla. Ještě jsme jí řekli pár povzbudivých slov, načež se vydala za roh, zamířila ulicí a zmizela nám z dohledu. Podívala jsem se na Dimitrije.</p>
<p>„Možná jsme ji právě poslali na smrt.“</p>
<p>Tvářil se zachmuřeně. „Já vím – ale teď už s tím nic nenaděláme. Radši zaujmi pozici.“</p>
<p>S jeho pomocí jsem se vyškrábala na střechu nízké budovy. Když mě tam vysazoval, nebylo v tom nic erotického, ale já přesto zase ucítila to elektrické jiskření, které způsoboval každý jeho dotek. Taky jsem si všimla, jak bezvadně spolupracujeme. Jakmile jsem byla na místě, Dimitrij zamířil k opačné straně budovy, kterou Sydney obcházela. Číhal tam za rohem. V tuto chvíli jsme nemohli dělat nic víc, než čekat.</p>
<p>Bylo to utrpení – a nejen proto, že jsme věděli, že nás čeká bitka. Pořád jsem myslela na Sydney a vyčítala si, že jsme ji tam poslali. Mojí prací je chránit nevinné před zlem – ne je strkat mezi zlé stvůry. Co když náš plán nevyjde? Uplynulo několik minut a já konečně zaslechla kroky a tlumené hlasy. V téže chvíli se mě zmocnila známá vlna nevolnosti. Vylákali jsme je ven.</p>
<p>Zpoza rohu se vynořili tři Strigojové se Sydney v čele. Pak se zastavili a já uviděla Donovana. Byl z nich nejvyšší – bývalý Moroj – s tmavými vlasy a bradkou, která mi připomněla Abeho. Dimitrij mi ho předem popsal, abych ho náhodou hned nezabila. Donovanovi poskoci se drželi za ním a obezřetně sledovali okolí. Napjala jsem se s kůlem pevně sevřeným v pravici.</p>
<p>„Belikove?“ zařval Donovan drsným hlasem. „Kde jsi?“</p>
<p>„Jsem tady,“ odpověděl Dimitrij tím chladným a děsivým strigojím hlasem. Vynořil se zpoza rohu budovy a zůstal stát ve stínu.</p>
<p>Donovan se trochu uklidnil, když Dimitrije poznal, jenže i ve tmě byly trochu poznat Dimitrijovy jiné rysy. Donovan strnul. Náhle si uvědomil hrozbu, i když to tak docela nechápal a odporovalo to všemu, co znal. Ve stejné chvíli jeden z jeho poskoků trhl hlavou. „Dhampýři!“ vykřikl. Ale nepoznal to z Dimitrijových rysů. Ucítil náš pach. V duchu jsem děkovala bohu, že mu trvalo tak dlouho, než nás odhalil.</p>
<p>Pak jsem skočila ze střechy. Nebylo to zrovna nízko, ale zase to nebyla taková výška, aby mě pád zabil. Navíc můj pád utlumil Strigoj.</p>
<p>Přistála jsem na jednom z Donovanových chlapů a strhla jsem ho k zemi s sebou. Namířila jsem mu kůl na srdce, jenže měl rychlé reflexy. Jelikož jsem byla o moc lehčí než on, snadno mě ze sebe shodil. To jsem ovšem čekala, takže jsem se co nejrychleji vyškrábala na nohy. Koutkem oka jsem postřehla, jak Sydney běží podle našich instrukcí pryč. Chtěli jsme, aby byla mimo dějiště bitky, takže jsme jí řekli, aby utekla do auta, a kdyby se situace zvrtla, aby okamžitě ujela.</p>
<p>Se Strigoji se ale samozřejmě situace zvrtne pokaždé. Donovan s tím druhým poskokem šli po Dimitrijovi, jelikož ho vyhodnotili jako větší hrozbu. Můj protivník se usmíval, až odhaloval tesáky, z čehož jsem usoudila, že mě za vůbec žádnou hrozbu nepovažuje. Vrhl se na mě, ale já ucukla a ještě jsem ho přitom stačila nakopnout do kolena. Nezdálo se, že by ho to moc bolelo, ale přinejmenším ztratil rovnováhu. Znovu jsem se ho pokusila zasáhnout kůlem, ale opět mě odhodil a já tvrdě dopadla na zem. Holými koleny jsem sjela po drsném betonu a pěkně se odřela, protože džíny už jsem měla tak špinavé a roztrhané, že jsem si cestou musela obléknout kraťasy z báglu od Sydney. Bolest jsem ignorovala a okamžitě zaútočila znovu, s rychlostí, jakou Strigoj nečekal. Můj kůl si našel cestu k jeho srdci. Zásah nebyl tak tvrdý, jak jsem chtěla, ale stačilo to, abych Strigoje odhodila a pak mu zaryla kůl do srdce hlouběji a definitivně to s ním skoncovala. Nečekala jsem ani, až se sveze k zemi, kůl jsem vytáhla a obrátila se k ostatním protivníkům.</p>
<p>V boji jsem nikdy nezaváhala, jen jsem se rvala, ale tentokrát jsem se při tom pohledu zarazila. Všimla jsem si totiž Dimitrijova výrazu. Byl… hrozivý. Zuřivý. Podobně se tvářil, když mě bránil při mém zatčení. Měl výraz vynikajícího bojovníka, který by přemohl i celé peklo. Teď ale vypadal tak, že… všechna ta zuřivost se náhle posunula na jinou úroveň. Uvědomila jsem si, že tohle je osobní. Boj s tímhle Strigojem neznamenal, že můžeme vypátrat Soňu a pomoct Lisse. Tohle bylo o jakési nápravě, pokus o zničení minulosti tím, že zničí zlo, které mu stojí přímo v cestě.</p>
<p>Přešla jsem k němu, abych mu pomohla, a zrovna v tu chvíli probodl kůlem druhého poskoka. V tom výpadu byla obrovská síla, mnohem větší, než bylo třeba k probodnutí srdce Strigoje.</p>
<p>Bylo to nemožné, ale přesto se mi zdálo, že kůl pronikl Strigojovi celým tělem a zaryl se do cihlové zdi budovy. Dimitrij dal do toho zabití mnohem víc úsilí a pozornosti, než měl. Měl zareagovat stejně jako já a okamžitě se vrhnout na druhého protivníka. Jenže byl natolik soustředěn na svou oběť, že si ani nevšiml, že Donovan se chystá využít situace. Měl jediné štěstí, že jsem ho kryla.</p>
<p>Celým tělem jsem do Donovana vrazila a odstrčila ho tak od Dimitrije. Přitom jsem viděla, jak Dimitrij vytáhl svůj kůl a praštil bezvládným tělem o zeď ještě jednou. Mně se zatím podařilo odlákat Donovanovu pozornost, ale měla jsem co dělat, aby se mi dařilo mu unikat a přitom ho nezabít.</p>
<p>„Dimitriji!“ zařvala jsem. „Pojď mi pomoct. Potřebuju tě!“</p>
<p>Neviděla jsem, co zrovna dělá, ale během okamžiku se ocitl u mě. S bojovým křikem a kůlem v ruce se vrhl na Donovana a povalil ho k zemi. Vydechla jsem úlevou a skrčila se, abych mu pomohla Strigoje znehybnit. Pak jsem uviděla, že Dimitrij míří kůlem na Donovanovo srdce.</p>
<p>„Ne!“ Klesla jsem na zem a snažila se současně znehybnit Donovana a odstrčit Dimitrijovu ruku. „Potřebujeme ho! Nezabíjej ho!“</p>
<p>Dimitrij se tvářil tak, že jsem si vůbec nebyla jistá, zda mě slyšel. V očích měl smrt. Chtěl Donovana zabít. Tahle jeho touha náhle měla přednost před vším ostatním.</p>
<p>Jednou rukou jsem se pořád pokoušela držet Donovana, zatímco druhou jsem Dimitrijovi vrazila facku. Schválně jsem mířila na druhou tvář než posledně. Nemyslím, že v té adrenalinové zuřivosti vůbec pocítil nějakou bolest, ale rozhodně to přitáhlo jeho pozornost. „Nezabíjej ho!“ zopakovala jsem.</p>
<p>Ten rozkaz konečně pronikl až k Dimitrijovým uším. Naše strkanice bohužel dopřála Donovanovi prostor pro manévrování. Začal se vysvobozovat z našeho sevření, jenže Dimitrij i já jsme se na něj vrhli jako jeden muž a znovu ho přišpendlili k zemi. Připomnělo mi to časy, kdy jsem vyslýchala Strigoje v Rusku. Tam nás byla na znehybnění jednoho Strigoje celá parta dhampýrů, ale Dimitrij měl sílu až nepřirozenou.</p>
<p>„Když jsme je vyslýchali, používali jsme…“</p>
<p>Dimitrij mě přerušil použitím svých vlastních výslechových metod. Popadl Donovana za ramena a tvrdě jím zatřásl takovým způsobem, že Strigoj pokaždé narazil hlavou do betonu.</p>
<p>„Kde je Soňa Karpová?“ zařval.</p>
<p>„Ne…,“ začal Donovan. Ale Dimitrij neměl trpělivost na Strigojovy vytáčky.</p>
<p>„Kde je? Vím, že ji znáš!“</p>
<p>„Já…“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kde je?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>V Donovanově obličeji jsem zahlédla něco, co jsem nikdy dřív u žádného Strigoje neviděla – strach. Myslela jsem si, že to je emoce, kterou prostě nemají. A pokud ano, pak že mají strach, jen když spolu bojují vzájemně. Strachem přece neplýtvají na dhampýry.</p>
<p>Ale Donovan se Dimitrije opravdu bál. A abych byla upřímná, já taky.</p>
<p>Strigojovy rudě orámované oči byly doširoka otevřené a dívaly se zoufalým vyděšeným pohledem. Když Donovan vyhrkl následující slova, cosi mi napovídalo, že jsou pravdivá. Jeho strach mu neumožňoval lhát. Byl z toho všeho v šoku a nic podobného nečekal.</p>
<p>„Paříž,“ vydechl. „Je v Paříži!“</p>
<p>„Ježíši!“ vykřikla jsem. „<emphasis>Nemůžeme </emphasis>si přece zajet na výlet do Francie.“</p>
<p>Donovan zavrtěl hlavou (aspoň jak jen dokázal, když mu Dimitrij neustále mlátil hlavou o zem). „Je to malé město, asi hodinu cesty odtud. Je tam jezírko. Skoro nikdo o něm neví. Modrý dům.“</p>
<p>To tedy nebyla zrovna přesná lokalizace. Potřebovali jsme víc. „Máš adre…“</p>
<p>Dimitrij mou touhu po informacích zjevně nesdílel. Než jsem stačila dopovědět otázku, vytáhl kůl a vrazil ho Donovanovi do srdce. Strigoj vydal děsivý výkřik, při němž by se v člověku krve nedořezal. Výkřik utichl, jakmile si Strigoje vzala smrt. Trhla jsem sebou. Jak dlouho může trvat, než ten, kdo tohle uslyšel, zavolá policii?</p>
<p>Dimitrij vytáhl svůj kůl a vrazil ho do Donovana znovu. A znovu. Nevěřícně jsem na to zírala, hrůza mě na chvíli úplně ochromila. Pak jsem popadla Dimitrije za paži a začala jím cloumat, i když jsem měla dojem, že kdybych začala cloumat budovou za sebou, mělo by to větší efekt.</p>
<p>„Dimitriji, je po něm! Je po něm! Nech toho. Prosím.“</p>
<p>Dimitrij se pořád tvářil hrůzostrašně, ale v jeho zuřivosti už bylo patrné i zoufalé odhodlání. Odhodlání, které mu říkalo, že když dokázal skoncovat s Donovanem, dokáže snad skoncovat i se vším zlým ve svém životě.</p>
<p>Nevěděla jsem, co dělat. Museli jsme odtud co nejrychleji vypadnout. Museli jsme dojít pro Sydney, aby rozpustila těla. Čas ubíhal a já stále dokola opakovala totéž.</p>
<p>„Je po něm! Nech ho. <emphasis>Prosím. </emphasis>Je mrtvej.“</p>
<p>Pak nějakým zázrakem ta slova konečně k Dimitrijovi dolehla. Jeho pohyby se zpomalily a potom konečně přestal. Ruka, v níž svíral kůl, mu ochable klesla k boku a on se zadíval na to, co z Donovana zbylo. Moc hezké to nebylo. Dimitrijův vzteklý výraz teď už definitivně vystřídalo to zoufalé odhodlání… a potom zoufalství.</p>
<p>Lehce jsem ho zatahala za paži. „Skončilo to. Udělal jsi dost.“</p>
<p>„Nikdy se nedá udělat dost, Rozo,“ zašeptal. Žal v jeho hlase mě ničil. „Nikdy to nebude stačit.“</p>
<p>„Prozatím to stačí,“ řekla jsem a přitáhla si Dimitrije k sobě. Nebránil se, jen pustil z ruky kůl a zabořil mi obličej do ramene. Taky jsem nechala svůj kůl spadnout na zem, objala ho a přivinula si ho blíž. Zoufale se ke mně tiskl, jako by potřeboval fyzický kontakt s jinou živou bytostí. Věděla jsem, že ho opravdu potřebuje.</p>
<p>„Ty jsi jediná.“ Sevřel mě ještě pevněji. „Jediná, kdo mě chápe. Jediná, která viděla, jaký jsem byl. Nikdy bych to nedokázal nikomu vysvětlit… Jsi jediná. Jediná, které můžu říct…“</p>
<p>Na okamžik jsem zavřela oči a nechala se unášet jeho slovy. Lisse sice přísahal věčnou oddanost, ale to neznamenalo, že jí zcela odhalil své nitro. My dva jsme na sebe byli dlouho naladění a vždycky jsme se vzájemně chápali. A tak tomu bylo pořád a nezáleželo na tom, jestli ještě chodím s ním, nebo s Adrianem.</p>
<p>Dimitrij si vždycky své pocity i srdce střežil, dokud nepotkal mě. Myslela jsem, že poslední dobou se přede mnou zase uzavřel, ale zjevně mi dál věří natolik, aby mi odhalil, co ho trápí.</p>
<p>Otevřela jsem oči a zadívala se do jeho tmavých, které na mě hleděly s hlubokou vážností. „To je v pohodě,“ uklidňovala jsem ho. „Už je to dobrý. Jsem tady. Vždycky u tebe budu.“</p>
<p>„Zdá se mi o nich. O všech těch nevinných, které jsem zabil.“ Pohled mu zaletěl zpět k Donovanovu tělu. „Tak mě napadá… Možná když zabiju dost Strigojů, ty noční můry pominou. A já si budu jistý, že už nejsem jedním z nich.“</p>
<p>Dotkla jsem se jeho brady a pootočila mu hlavu směrem od Donovana ke mně. „Ne. Musíš zabíjet Strigoje, protože jsou zlí. Protože to tak prostě děláme. Jestli chceš, abys už neměl noční můry, musíš <emphasis>žít</emphasis>. To je jediný způsob. Před chvílí jsme mohli oba umřít. Ale neumřeli jsme. Možná umřeme zítra. Nevím. Podstatný je, že teď jsme naživu.“</p>
<p>Už jsem plácala nesmysly. Nikdy jsem Dimitrije neviděla takhle na dně, ne od jeho proměny. Prohlašoval, že to, že byl Strigojem, v něm zabilo spoustu pocitů. Nezabilo. Uvědomila jsem si, že jsou v něm. Měl v sobě všechno, čím kdy byl, a občas to taky vyplulo na povrch – jako v tuhle chvíli hněvu a zoufalství. Nebo když mě bránil před zatčením a bojoval se strážci. Ten starý Dimitrij nebyl pryč. Byl jenom zavřený někde uvnitř a já nevěděla, jak ho vypustit. Nikdy jsem to nedělala. To on vždycky pronášel moudrá slova a udílel rady. Já ne. Teď ale poslouchal. Měla jsem jeho plnou pozornost. Co bych mu měla říct? Co by na něj mohlo zabrat?</p>
<p>„Pamatuješ, cos řekl v Rubysville?“ zeptala jsem se. „Život spočívá v maličkostech. Musíš si vážit a užívat maličkostí. Jedině tak můžeš překonat to, co ti Strigojové udělali. Jedině tak se můžeš znovu stát tím, kým opravdu jsi. Sám jsi řekl, že jsi se mnou utekl proto, abys znovu viděl svět v celé jeho kráse.“</p>
<p>Dimitrij se chtěl zase podívat na Donovana, ale zabránila jsem mu v tom. „Tady žádná krása není. Jen smrt,“ namítl.</p>
<p>„Skutečnost je taková, jakou si ji uděláš,“ opáčila jsem zoufale. Pořád jsem si uvědomovala, že nás tlačí čas. „Najdi jednu věc. Jednu věc, která je krásná. Cokoli. Cokoli, co ti ukáže, že nejsi jedním z nich.“</p>
<p>Znovu na mě upřel pohled a tiše si prohlížel můj obličej. Zmocnila se mě panika. Nezabralo to. Tohle prostě neumím. Musíme odtud vypadnout bez ohledu na to, v jakém je zrovna Dimitrij stavu. Věděla jsem, že půjde taky. Pokud jsem něco poznala, pak to, že Dimitrijovy instinkty bojovníka pořád bezchybně fungují. Kdybych zařvala, že se blíží nebezpečí, zareagoval by okamžitě, i když prožívá duševní muka. Ale to jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho nechat v tak bídném psychickém rozpoložení. Chtěla jsem, aby odtud odešel a byl o krůček blíž tomu muži, jímž kdysi býval. Chtěla jsem, aby měl aspoň o jednu noční můru míň.</p>
<p>Ale bylo to nad moje schopnosti. Nejsem žádná psycholožka. Už jsem mu chtěla říct, že musíme co nejrychleji pryč, a doufala jsem, že se probudí jeho reflexy. Vtom ale Dimitrij promluvil a jeho hlas byl sotva hlasitější než šepot. „Tvoje vlasy.“</p>
<p>„Co?“ Na vteřinu mě napadlo, jestli mi třeba vlasy nehoří. Přejela jsem si po nich rukou. Ne, nic jsem s nimi neměla, krom toho, že byly rozcuchané. Před bitkou jsem si je sepnula, aby mě za ně Strigoj nemohl popadnout, jako to udělala Angeline. Ale teď už jsem měla stejně po účesu.</p>
<p>„Tvoje vlasy,“ zopakoval Dimitrij. Oči měl dokořán otevřené a díval se na mě s výrazem téměř až užaslým. „Tvoje vlasy jsou krásné.“</p>
<p>Já si to nemyslela, nebo aspoň ne v tuto chvíli. Ale vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli v setmělé uličce plné mrtvol, mnoho jiného tu na výběr nebylo. „Vidíš? Nejsi jeden z nich. Strigojové nevidí krásu. Jenom smrt. Tys objevil něco krásnýho. Jednu věc.“</p>
<p>Zaváhal a pak se nervózně dotkl pramene mých vlasů. „Copak to stačí?“</p>
<p>„Prozatím ano.“ Políbila jsem ho na čelo a pomohla mu vzpamatovat se. „Prozatím.“<image xlink:href="#_6.jpg" />ŠESTNÁCT</p>
<p>Vzhledem k tomu, že Sydney byla zvyklá likvidovat mrtvoly, mě překvapilo, že ji tak šokoval náš zevnějšek pošramocený bojem. Mrtví Strigojové jí možná připadali jako věci. Dimitrij i já jsme byli živí a vypadali jsme hrozně.</p>
<p>„Doufám, že mi neumažete auto,“ prohlásila poté, co rozpustila těla a my vyrazili zase na cestu. Asi to byl nejlepší pokus o žert, na jaký se zmohla. Nevěděla totiž, jak jinak zamaskovat nervozitu z našeho roztrhaného a zakrváceného oblečení.</p>
<p>„Jedeme do Paříže?“ zeptala jsem se a ohlédla se po Dimitrijovi.</p>
<p>„Do Paříže?“ podivila se Sydney.</p>
<p>„Ještě ne,“ řekl Dimitrij a opřel si hlavu. Už zase vypadal jako strážce, který se dokonale ovládá. Veškeré příznaky jeho předchozí slabé chvilky byly pryč a já rozhodně neměla v úmyslu znovu to rozebírat před Sydney. Bylo to jen malé vítězství…, ale přitom ohromné. A velice soukromé. Teď Dimitrij vypadal unaveně. „Měli bychom počkat na denní světlo. Za Donovanem jsme museli spěchat, ale jestli má Soňa dům, tak tam nejspíš bude pořád. A pro nás to ve dne bude bezpečnější.“</p>
<p>„A jak víte, že nelhal?“ zeptala se Sydney. Seděla za volantem a snažila se co nejrychleji odjet z těch míst, než někdo ohlásí, že slyšel křik a zvuky zápasu.</p>
<p>Vybavila jsem si hrůzu v Donovanově tváři a zachvěla jsem se. „Nemyslím, že lhal.“</p>
<p>Sydney už se na nic neptala, jen na to, jakým směrem má jet. Dimitrij navrhl, že bychom měli najít nějaký hotel, kde se dáme do pořádku a odpočineme si před zítřejším úkolem. V Lexingtonu byl naštěstí větší výběr než v tom předchozím městečku. Nepotřebovali jsme žádný luxus, a tak jsme si nakonec vybrali čistý a stylový moderní hotel, který byl součástí známého řetězce.</p>
<p>Sydney nás tam zapsala a pak se pro nás vrátila. Protáhla nás do budovy postranním vchodem, abychom nevyděsili hosty, kteří by náhodou byli takhle pozdě v noci ještě vzhůru.</p>
<p>Měli jsme jeden pokoj se dvěma dvojitými postelemi. Nikdo to nekomentoval a já si taky myslela, že bude lepší, když zůstaneme všichni pohromadě po tom, co se stalo se Strigoji. Dimitrij vypadal hůř než já, protože Donovana mučil, a tak jsem ho poslala do sprchy jako prvního.</p>
<p>„Vedla sis skvěle,“ pověděla jsem Sydney, když jsme osaměly. Sedla jsem si na podlahu (která byla mnohem čistší než v tom předchozím hotelu), abych neušpinila postel. „Bylas vážně statečná.“</p>
<p>Usmála se na mě. „Typické. Tys dostala pěknou nakládačku a málem tě zabili, ale chválíš mě?“</p>
<p>„Hele, já tyhle věci dělám neustále. Ale žes tam šla úplně sama…, hmm, to byl teda hardcore. A mně zase takovou nakládačku nedali.“</p>
<p>Svým zraněním jsem nevěnovala pozornost, stejně jako Dimitrij. Sydney to věděla a koukala na mě dost divně. Nohy jsem měla rozedřené víc, než jsem si myslela. V místech, kde jsem spadla na beton, jsem měla kůži úplně na cáry a zkrvavenou. Taky mě po skoku ze střechy bolel kotník a vůbec všude možně po těle jsem měla škrábance a modřiny. U většiny z nich jsem neměla ani ponětí, kde jsem k nim vlastně přišla.</p>
<p>Sydney zavrtěla hlavou. „Nechápu, jak to, že netrpíte častěji gangrénou.“ Obě jsme ale věděly proč. Je to součástí přirozené odolnosti, s níž jsem se jakožto dhampýrka už narodila a zdědila tak to nejlepší z obou ras. I Morojové se těší dobrému zdraví a jen občas chytí nějakou nemoc. Příkladem toho je Viktor. Trpí chronickým onemocněním a kdysi Lissu přinutil, aby ho uzdravila. Její magie ho dokázala v tu dobu uzdravit, ale pak se mu choroba zase začala pomalu vracet.</p>
<p>Po Dimitrijovi jsem šla do sprchy já. Sotva jsem vylezla, Sydney trvala na tom, že na nás použije svou lékárničku. Když nám všechno vydezinfikovala a ovázala ke své spokojenosti, vytáhla notebook a našla si mapu Paříže v Kentucky. Všichni tři jsme se nahrnuli k monitoru.</p>
<p>„Je tam spousta potoků a řek,“ poznamenala a dál studovala mapu. „Ale že bych tu viděla nějaké jezero…“</p>
<p>Ukázala jsem na jedno místo. „Myslíš, že by to mohlo být ono?“ Byla tam malá modrá plocha označená jako APPLEWOODSKÝ RYBNÍK.</p>
<p>„Možná. Aha, tady je další rybník. To by taky mohlo být ono. Nebo… aha! Tady?“ Poklepala na monitor v místech, kde byla další modrá plocha, o něco větší než ty rybníčky. JEZERO MARTIN.</p>
<p>Dimitrij si promnul oči a zívl. „To vypadá jako nejpravděpodobnější možnost. A jestli ne, nejspíš nezabere moc času objet ty rybníky všechny.“</p>
<p>„To je tvůj plán?“ zeptala se Sydney. „Jenom jezdit kolem a hledat modrý dům?“</p>
<p>S Dimitrijem jsme si vyměnili pohledy a pokrčili jsme rameny. Sydney sice během naší cesty prokázala statečnost, ale její pojetí „plánu“ se trochu lišilo od toho našeho. Její plány byly dobře promyšlené, propracované a měly jasný cíl. Taky byly podrobnější.</p>
<p>„Je to mnohem důkladnější plán než většina ostatních,“ řekla jsem nakonec.</p>
<p>Slunce už pomalu vycházelo a vypadalo to, že asi tak za hodinu už bude nad obzorem. Už jsem se nemohla dočkat, až půjdeme za Soňou, ale Dimitrij trval na tom, že se aspoň do poledne musíme prospat. Uložil se na jednu postel a já se Sydney na druhou. Nemyslela jsem, že potřebuju odpočívat, jak tvrdil, ale moje tělo bylo jiného názoru. Usnula jsem téměř okamžitě.</p>
<p>A jako skoro pokaždé poslední dobou jsem se ocitla ve snu vyvolaném éterem. Doufala jsem, že se v něm sejdu s Adrianem a dokončíme náš poslední rozhovor. Namísto toho jsem se ale objevila v dobře známé místnosti s harfou a nábytkem s polštáři. S povzdechem jsem upřela pohled na bratry Daškovovy.</p>
<p>„Super,“ prohlásila jsem. „Další konferenční hovor. Fakt už si musím vaše číslo zablokovat.“</p>
<p>Viktor mi vysekl menší poklonu. „Milá jako vždy, Rose.“ Robert už zase zíral do prázdna. Je hezké vědět, že určité věci se nikdy nemění.</p>
<p>„Co chcete?“ dotázala jsem se.</p>
<p>„Ty víš, co chceme. Jsme tu, abychom spolu s tebou pomohli Vasilise.“ Tomu jsem nevěřila ani na chvíli. Viktor má jistě nějaký svůj plán, ale já doufám, že se mi ho podaří dopadnout dřív, než stihne napáchat nějakou škodu. S očekáváním mě pozoroval. „Už jsi našla toho druhého Dragomira?“</p>
<p>Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči. „Vždyť jsem na to měla jenom den!“ Musela jsem zapojit svoje matematické uvažování, protože mi to připadalo jako deset let. Ale ne. Od doby, kdy jsem naposled mluvila s Viktorem, uplynul pouhý den.</p>
<p>„A?“ zeptal se Viktor.</p>
<p>„Jak dobrý si myslíš, že jsme?“</p>
<p>Zamyslel se. „Dost dobří.“</p>
<p>„No, díky za důvěru, ale není to tak snadný, jak myslíš. A vzhledem k tomu, jak je celá ta záležitost dobře utajená, mi to nepřijde snadný ani v nejmenším.“</p>
<p>„Ale na něco jste přišli, ne?“ naléhal Viktor.</p>
<p>Neodpověděla jsem.</p>
<p>V očích se mu nedočkavě zablesklo a o krok se ke mně přiblížil. Okamžitě jsem o krok couvla. „<emphasis>Opravdu </emphasis>jste na něco přišli.“</p>
<p>„Možná.“ Stejně jako minule, ani tentokrát jsem se nedokázala rozhodnout, co mu říct. Může Viktor se svým věčným pletichařením a sklony k manipulaci vědět něco, co by nám mohlo pomoct? Posledně mi nedal nic, ale teď už máme víc informací. Co to řekl? Že když najdeme nit, mohl by ji vysledovat?</p>
<p>„Rose.“ Viktor se mnou mluvil tónem, který používal na Roberta. Jako by mluvil k malému dítěti. Zamračila jsem se. „Už jsem ti řekl, že nezáleží na tom, jestli mi věříš. Prozatím máme oba stejný krátkodobý zájem. Nedovol svým budoucím obavám, aby ti teď pokazily příležitost.“</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale podle podobného principu se řídím celý život. Žít teď. Skočit rovnou do akce a následky řešit až pak. Teď jsem ale váhala. Chtěla jsem si to všechno pořádně promyslet, než dospěju k rozhodnutí. Nakonec jsem se rozhodla to riziko podstoupit a věřit, že by nám Viktor mohl pomoct.</p>
<p>„Myslíme, že matka… Matka Lissina bratra nebo sestry… je příbuzná Soni Karpový.“ Viktor překvapeně povytáhl obočí. „Ty víš, kdo to je?“ podivila jsem se.</p>
<p>„Samozřejmě. Proměnila se ve Strigojku – údajně proto, že se zbláznila. Ale oba dva víme, že to bylo trochu složitější.“</p>
<p>Váhavě jsem přikývla. „Ovládala éter. To nikdo nevěděl.“</p>
<p>Robert otočil hlavou tak prudce, že jsem málem nadskočila leknutím. „Kdo ovládá éter?“</p>
<p>„<emphasis>Dřív </emphasis>ovládala éter,“ vysvětlil Viktor trpělivým uklidňujícím tónem. „Pak se ale stala Strigojkou, což ji od něj odřízlo.“</p>
<p>Robertův soustředěný pohled, jímž nás chvíli sledoval, už se zase rozostřil a Robert se opět tvářil zasněně. „Ano…, to je vždy lákavé…, zabíjet, aby člověk mohl žít – žít, aby mohl zabíjet. Být nesmrtelný. Osvobodit se z těch okovů… Ale taková ztráta…“</p>
<p>Bylo to jen žvanění blázna, ale až děsivě se podobalo tomu, co občas padalo z Adriana. Vůbec se mi to nelíbilo. Snažila jsem se dělat, že Robert v místnosti vůbec není, a obrátila jsem se znovu k Viktorovi. „Víš o ní něco? S kým je příbuzná?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Má velkou rodinu.“</p>
<p>Zoufale jsem rozhodila rukama. „Jsi beznadějně k ničemu! Tváříš se, jako bys všechno věděl, ale říkáš jen to, co už dávno víme! Vůbec nám nepomáháš!“</p>
<p>„Pomoc přichází v mnoha podobách, Rose. Našli jste Soňu?“</p>
<p>„Ano.“ Zamyslela jsem se nad tím. „Vlastně ještě ne tak docela. Víme, kde je. Zítra za ní zajdeme a položíme jí pár otázek.“</p>
<p>Viktorův výraz mluvil za vše. Bylo na něm znát, že to považuje za naprosto směšné. „Jsem si jist, že se nemůže dočkat, aby vám pomohla.“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Dimitrij je dost přesvědčivý.“</p>
<p>„To jsem slyšel,“ přitakal Viktor. „Jenže Soňa Karpová není citlivý teenager.“ Už jsem mu chtěla jednu vrazit, ale včas jsem si uvědomila, že Robert by mohl zase zmaterializovat tu neviditelnou zeď. Viktor vypadal, že se ho moje rozhořčení vůbec netýká. „Řekni mi, kde jste. Přijedeme za vámi.“</p>
<p>Další dilema. Nemyslela jsem, že by toho bratři pro nás mohli mnoho udělat. Ale na druhou stranu to představovalo možnost je znovu dopadnout. Navíc, kdybych se s ním setkala osobně, přestal by mě otravovat ve snech.</p>
<p>„Jsme v Kentucky,“ řekla jsem nakonec. „Paříž v Kentucky.“ Dala jsem mu další informace o tom modrém domě.</p>
<p>„Dorazíme zítra,“ oznámil mi Viktor.</p>
<p>„Kde jste teď…“</p>
<p>Robert stejně jako minule sen náhle ukončil. Do čeho jsem se to s nimi zapletla? Než jsem se nad tím stačila vůbec zamyslet, okamžitě jsem byla vtažena do dalšího snu vyvolaného éterem. Panebože! To už jsem zažila. Všichni se mnou touží mluvit, když spím. Ale jako posledně mě i teď naštěstí navštívil Adrian.</p>
<p>Sen se odehrával v tanečním sále, kde zasedala rada. Tentokrát tam ale nebyly žádné židle ani lidi. Na dřevěné podlaze se rozléhaly moje kroky. Sál, který vždycky působil tak velkolepě, mi teď připadal opuštěný a zlověstný.</p>
<p>Adrian stál u jednoho z vysokých klenutých oken. Když jsem ho objala, obdařil mě svým uličnickým úsměvem. Ve srovnání s tím, jak bylo ve skutečném světě všechno špinavé a zakrvavené, mi připadal svěží a dokonalý.</p>
<p>„Udělali jste to.“ Rychle jsem ho políbila na rty. „Nominovali jste Lissu.“ Po našem posledním rozhovoru ve snu jsem si uvědomila, že Viktor z toho může chtít získat nějaký prospěch, a měla jsem co dělat, abych Adriana přesvědčila, že nápad s nominováním Lissy je dobrý – zvlášť když jsem si tím sama moc jistá nebyla.</p>
<p>„Jo, bylo snadný přesvědčit celou partu.“ Vypadal, že ho moje radost těší, ale pak se zamyslel a zatvářil se vážně. „Ale ona z toho není moc nadšená. Potom nám pěkně vynadala.“</p>
<p>„Já to viděla. Máš pravdu, že z toho není nadšená, ale v tomhle bylo něco víc. Byla to temnota éteru. Trochu jsem jí ho odčerpala, ale… bylo to dost zlý.“ Vzpomněla jsem si, jak ve mně na chvíli vzplál její vztek. Éter mě nezasáhl tak tvrdě jako ji – a navíc to u mě bylo jen dočasné. I když nakonec by mě to přemohlo, kdybych od Lissy za všechny ty roky načerpala temnoty hodně. Vzala jsem Adriana za ruku a prosebně se na něj zadívala. „Musíš na ni dohlížet. Já se taky snažím, jak jenom můžu. Ale víš stejně dobře jako já, co stres a starosti s éterem udělají. Bojím se, že se jí zase vrátí ty stavy, který mívala dřív. Tolik bych chtěla být s ní a postarat se o ni. Prosím tě, pomoz jí.“</p>
<p>Jeho hluboké zelené oči na mě hleděly se zájmem. Zastrčil mi za ucho uvolněný pramen vlasů. Nejdřív jsem myslela, že si dělá starosti jen o Lissu. „Budu jí pomáhat,“ slíbil. „Udělám, co budu moct. Ale, Rose… Stane se to i mně? Taky budu jako ona a ostatní?“</p>
<p>Na Adrianovi se nikdy neprojevovaly vedlejší účinky éteru jako na Lisse. Ale to bylo nejspíš tím, že nepoužíval takové množství éteru jako ona, a taky proto, že si sám ordinoval jako medicínu alkohol. Jenže ani u něj jsem nevěděla, jak dlouho to vydrží, pochopila jsem, že existuje jen málo věcí, které dokážou oddálit šílenství: sebekázeň, antidepresiva a pouto se stínem políbeným. Adrian vypadal, že nemá zájem ani o jedno z toho.</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale tahle jeho chvilková křehkost mi připomněla, co se právě stalo Dimitrijovi. Oba jsou silní a sebejistí, ale oba mě potřebují jako podporu. <emphasis>Ty jsi ta silná, Rose, </emphasis>ozval se mi v hlavě hlas.</p>
<p>Adrian se zadíval jinam. „Někdy… Někdy mi připadá, že si všichni to šílenství jenom představujou. Mně nikdy nebylo tak jako Lisse nebo Vladimírovi. Ale jednou za čas…“ Odmlčel se. „Nevím. Připadá mi, že se to blíží, Rose. Ocitám se až na hraně. Kdybych omylem šlápl vedle, spadl bych a už nikdy se nevrátil. Jako bych se sám sobě ztratil.“</p>
<p>Už dřív jsem ho slyšela vykládat podobné věci a jen polovina z toho mi dávala smysl. Tentokrát dal snad nejvíc najevo, že i s jeho myslí může éter pěkně zamíchat. Nikdy mě nenapadlo, že se bojí těch momentů nebo toho, co můžou znamenat.</p>
<p>Znovu se na mě podíval. „Když se napiju…, nelámu si s tím hlavu. Nestarám se o to, že bych se mohl zbláznit. Pak si ale myslím…, že už třeba blázen jsem. Možná jo, ale když jsem opilej, nikdo ten rozdíl nepozná.“</p>
<p>„Nejsi blázen,“ namítla jsem plamenně a přivinula si ho k sobě. Milovala jsem ten pocit, když cítím na kůži teplo vyzařující z jeho těla. „Budeš v pohodě. Jsi silný.“</p>
<p>Přitiskl se mi tváří k čelu. „Nevím,“ vydechl. „Mám pocit, že moje síla jsi ty.“</p>
<p>Bylo to tak milé a romantické, ale přesto mě na tom cosi znepokojovalo. „To není tak docela pravda,“ řekla jsem a uvažovala, jak zformulovat svoje pocity do slov. Vím, že ve vztahu můžete pomoct tomu druhému. Můžete mu dodat sílu a podpořit ho. Ale těžko pro něj můžete udělat <emphasis>úplně všechno. </emphasis>Problém někoho druhého nemůžete vyřešit. „Musíš v sobě najít…“</p>
<p>Zapípal budík na hotelových hodinách, což mě ihned vytrhlo ze sna. Vadilo mi to, protože jsem chtěla ještě být s Adrianem a taky proto, že jsem mu nedopověděla, co jsem mu chtěla říct. Ale stejně jsem pro něj teď nemohla nic udělat. Mohla jsem jenom doufat, že to nějak zvládne sám.</p>
<p>Sydney i já jsme obě rozespale mžouraly. Bylo logické, že je tak vyčerpaná, když si převrátila režim vzhůru nohama a spala – pokud vůbec – ve dne. A já? Moje únava byla duševní. Tolik lidí, pomyslela jsem si. Tolik lidí mě potřebuje…, ale je tak těžké pomoct jim všem.</p>
<p>Dimitrij byl přirozeně už vzhůru a připraven vyrazit. Probudil se dřív než my. Jako by k jeho dnešnímu zhroucení vůbec nedošlo. Ukázalo se, že akutně potřebuje kafe, a dlouho trpělivě čekal, než se probudíme, protože nás tam nechtěl nechat spící a bezbranné. Vykopala jsem ho ven a on se vrátil po dvaceti minutách s kávou a krabicí koblih. V železářství přes ulici opatřil taky pevný řetěz na to, „až najdeme Soňu“. Nebylo mi z toho příjemně. To už jsme se Sydney byly nachystané a já se rozhodla ještě chvíli se nevyptávat. Nebyla jsem moc nadšená, že mám na sobě zase kraťasy, když mám tak sedřené nohy, jenže jsem už chtěla vyrazit za Soňou a nezdržovat se nakupováním nového šatstva.</p>
<p>Každopádně jsem se rozhodla svoje přátele trochu popohnat.</p>
<p>„Takže,“ začala jsem jakoby nic, „možná se k nám brzo připojí Viktor Daškov.“</p>
<p>Musela jsem Sydney přičíst k dobru, že nesjela s autem do příkopu. „<emphasis>Cože? </emphasis>Ten chlap, co utekl z vězení?“</p>
<p>Na Dimitrijovi jsem viděla, že je šokovaný zrovna tak, ale ovládal se jako vždycky. „Proč,“ vypravil ze sebe pomalu, „se k nám připojí Viktor Daškov?“</p>
<p>„No, to je celkem zábavná historka…“</p>
<p>A po tomhle úvodu jsem jim ve zkratce vylíčila, co se všechno seběhlo. Začala jsem povídáním o Robertovi Doru a skončila poslední návštěvou bratrů v mém snu. Zamluvila jsem Viktorův nedávný „záhadný“ útěk z vězení, ale stejně jsem předpokládala, že Dimitrij, který často vytušil moje myšlenky, si všechno poskládal dohromady. S Lissou jsme mu pověděly jen to, že jsme toho musely udělat hodně, abychom se dozvěděly, jak ho přeměnit zpátky na dhampýra, ale celý ten příběh se všemi podrobnostmi jsme mu pochopitelně nevyprávěly. Hlavně tu část o tom, jak jsme osvobodily Viktora z vězení, aby nám pomohl najít svého bratra, jsme vynechaly.</p>
<p>„Hele, ať už nám může pomoct nebo ne, každopádně je to šance ho chytit,“ dodala jsem rychle. „To je přece dobrý, ne?“</p>
<p>„Tím se budeme zabývat… později.“ Tenhle tón Dimitrijova hlasu jsem dobře znala. Používal ho často na Akademii. Většinou to znamenalo, že si se mnou promluví později v soukromí a bude ze mě páčit podrobnosti.</p>
<p>Cestou do Paříže jsme obdivovali krásnou krajinu Kentucky. Když jsme vyjeli z města, objevily se kolem zelené kopce. Člověk si snadno představil, že by tu žil v jednom z těch domečků roztroušených mezi kopci. Uvažovala jsem, jestli se tady Soňa usadila právě z toho důvodu, ale vzápětí jsem se zarazila. Vždyť jsem Dimitrijovi řekla, že Strigojové nedokážou vnímat krásu. Mýlila jsem se? Je pro ni důležitá nádherná krajina?</p>
<p>Odpověď jsem dostala, když nás GPS zavedla k jezeru Martin. Kolem něj stálo jen pár řídce rozmístěných domků, z nichž jenom jeden byl modrý. Zastavili jsme u něj. Sydney zaparkovala u kraje úzké cesty zarostlé trávou. Všichni jsme vystoupili a vydali se k domku.</p>
<p>„Hmm. Je to modrý dům,“ prohlásila Sydney pragmaticky, „ale je její? Nevidím na něm schránku nebo tak něco.“</p>
<p>Zadívala jsem se pozorněji na zahrádku. Před verandou rostly růžové a červené růže. Ze střechy visely koše plné bílých rozkvetlých květin, které jsem neznala, a skrz mřížoví prorůstaly modré povijnice. Dřevěný plot kolem domu téměř nebyl vidět, jak byl zarostlý jakýmisi popínavými rostlinami s oranžovými květy ve tvaru trumpet.</p>
<p>Moje paměť mi před očima vykreslila obraz, který ale vzápětí zmizel. Profesorka Karpová ve třídě zalévala kytky v květináčích a její rostliny vždycky vyrostly obdivuhodně rychle do neuvěřitelné výšky. Tehdy jsem byla puberťačka, jejímž největším zájmem bylo vyhnout se domácím úkolům, takže jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela. Až později, když jsem sledovala Lissu při jejích experimentech s éterem, kdy přiměla rostliny růst a kvést, jsem pochopila, co vlastně dělala s květinami profesorka Karpová. A teď, i když už Soňa Karpová éter neovládá a stala se zlou stvůrou, pořád se stará o svoje rostlinky.</p>
<p>„Jo,“ řekla jsem. „Je to její dům.“ Dimitrij popošel k přední verandě a všechno si do detailů prohlížel. Vydala jsem se za ním, ale pak jsem se zarazila. „Co to děláš?“ dotázala jsem se šeptem. „Uvidí tě.“</p>
<p>Vrátil se ke mně. „Všude má černé závěsy, co nepropouštějí světlo. Skrz ně nic neuvidí. Taky to znamená, že se zdržuje spíš v přízemí než ve sklepě.“</p>
<p>Jeho uvažování bylo logické. „To je pro nás dobrá zpráva.“ Když mě loni chytili Strigojové, drželi nás s kamarády právě ve sklepě. Nejenže je to pro Strigoje pohodlné, protože do sklepa nepronikne sluneční světlo, ale taky je tam méně únikových cest. Pro Strigoje je nejjednodušší věznit svoje oběti ve sklepě. Čím víc oken a dveří, tím líp pro nás.</p>
<p>„Jdu prozkoumat druhou stranu,“ řekl a zamířil za roh.</p>
<p>Rychle jsem ho doběhla a chytila za paži. „Nech to na mně. Já vždycky Strigoje vycítím. Teda ne že bych si myslela, že vyleze ven, ale tak pro všechny případy.“</p>
<p>Zaváhal, což mě rozčílilo. Copak si myslí, že jsem neschopná? Pak ale řekl: „Dobře. Buď opatrná.“ Došlo mi, že se o mě jenom bojí.</p>
<p>Co nejtišeji jsem obešla dům a zanedlouho jsem zjistila, že přes dřevěný plot není skoro vůbec vidět na dvorek. Bála jsem se, že kdybych plot přelézala, mohla by mě Soňa uslyšet. Uvažovala jsem, co dělat. Řešení představoval velký balvan, který ležel hned u plotu. Popotáhla jsem ho blíž a stoupla si na něj. Ani tak jsem nebyla dost vysoko na to, abych viděla na celý dvorek, ale aspoň jsem se chytila plotu a přitáhla se o kousek výš, takže jsem tam viděla, aniž bych vydala nějaký zvuk.</p>
<p>Bylo to jako pohled do rajské zahrady. Všechny ty květiny v zahradě byly jen zlomkem zdejší zeleně. Rostly tam další růže, magnólie, jabloně, kosatce a milión dalších květin, které jsem neznala. Sonin dvorek byl rájem svěžích barev. Okoukla jsem, co jsem potřebovala, a spěchala zpátky za Dimitrijem. Sydney pořád stála u auta.</p>
<p>„Dveře ven a dvě okna,“ nahlásila jsem. „Všude závěsy. Venku je dřevěná židle, lopata a kolečko.“</p>
<p>„Žádné vidle?“</p>
<p>„Bohužel ne, ale u plotu je ohromnej balvan. I tak bude dost těžký dostat se na dvorek. Nejlepší bude stoupnout si na ten balvan a přelézt plot. Žádná branka v plotě není. Udělala si tady nedobytnou pevnost.“</p>
<p>Chápavě přikývl a já i bez dalšího domlouvání věděla, co dělat. Vytáhli jsme z auta řetěz a svěřili ho Sydney. Řekli jsme jí, aby na nás počkala venku, a pokud bychom se do půlhodiny nevrátili, aby odjela. Nerada říkám takové věci a soudě podle Sydneyina výrazu ona zase takové věci nerada slýchá, ale bylo to nutné. Pokud bychom nepřemohli Soňu během půlhodiny, bylo by jasné, že ji nepřemůžeme vůbec a nevyjdeme odtamtud živí. A když ji přemůžeme, dáme Sydney signál a ona přiběhne s připraveným řetězem.</p>
<p>Sydneyiny jantarově hnědé oči byly plné obav, když nás sledovala, jak míříme k zadní části domku. Málem už jsem si z ní začala utahovat, že jí najednou záleží na zlých nočních stvůrách, ale včas jsem se zarazila. Všechny ostatní dhampýry a Moroje sice asi nenáviděla, ale mě a Dimitrije si oblíbila. A na tom nebylo nic, čemu by se dalo posmívat.</p>
<p>Dimitrij si stoupl na balvan a pozoroval dvorek. Tiše mi udělil pár instrukcí na poslední chvíli a pak mě zvedl, aby mi pomohl přelézt plot. Jeho výška nám příliš nepomohla v tom, aby byla celá akce plynulá a tichá, ale snažili jsme se, jak jen to šlo. Hned po mně taky přelezl plot a s tichým žuchnutím doskočil vedle mě.</p>
<p>Pak jsme se bez dalšího zdržování rozběhli k domu. Pokud nás Soňa slyšela, nemělo smysl marnit čas. Potřebovali jsme využít každou výhodu, kterou jsme měli. Dimitrij popadl lopatu a tvrdě s ní udeřil do skla – jednou, dvakrát. První úder směřoval asi do výše mojí hlavy, druhý o něco níž. Sklo se po každé ráně tříštilo víc a víc. Hned po druhém Dimitrijově úderu jsem rozjela kolečko a vší silou s ním vjela do prosklených dveří. Kdybych ho zvedla a hodila proti sklu, působilo by to mnohem líp, ale něco takového se dá jen těžko zvednout dostatečně vysoko. Když kolečko narazilo do pošramoceného skla, to se začalo sypat a ve dveřích vznikla díra, kterou jsme mohli oba dva vejít dovnitř, i když jsme se museli trochu přikrčit – zejména Dimitrij.</p>
<p>Ideální by bylo zaútočit zároveň na přední i zadní stranu domu, ale nebylo moc pravděpodobné, že by Soňa prchala předním vchodem. Nevolnost se mě začala zmocňovat, sotva jsme se přiblížili k verandě, a plnou silou mě zasáhla, když jsme vstoupili do obýváku. Ignorovala jsem svůj žaludek, jak jsem se to už naučila, a připravila se na to, co má přijít. Dostali jsme se do domu celkem rychle, ale ne zase tak rychle, abychom překonali bleskové reflexy Strigojů.</p>
<p>Soňa Karpová už na nás čekala. Snažila se vyhýbat slunečním paprskům, které pronikaly do obýváku. Když jsem poprvé viděla Dimitrije jako Strigoje, šokovalo mě to natolik, že jsem zůstala úplně ochromená. To mu taky umožnilo, aby mě chytil. Tentokrát jsem se tedy duševně obrnila, protože mi bylo jasné, že když uvidím svou bývalou učitelku jako Strigojku, budu z toho v šoku zrovna tak. A skutečně to byl šokující pohled. Stejně jako v Dimitrijově případě, i Soňa si zachovala své rysy z dřívějška. Pořád měla kaštanové vlasy a vystouplé lícní kosti…, ale její krásu kazily ty další věci: křídově bílá pleť, rudé oči a krutý výraz, který mají snad všichni Strigojové neustále.</p>
<p>Pokud nás poznala, nedala to nijak najevo. S děsivým vrčením se vyřítila proti Dimitrijovi. To je obvyklá taktika Strigojů – vždycky nejdřív sejmout tu větší hrozbu. Rozčilovalo mě, že za větší hrozbu pokaždé považují Dimitrije. Kůl si venku strčil za opasek, když se rozmachoval lopatou. Tu si s sebou ostatně přinesl až do domu. Lopata Strigoje samozřejmě nezabije, ale za použití dostatečné síly a mrštnosti by mohla aspoň udržet Soňu v uctivé vzdálenosti. Po jejím výpadu ji Dimitrij praštil lopatou do ramene. Soňa sice nespadla, ale další výpad si dobře rozmýšlela. Ti dva kolem sebe kroužili jako vlci před rvačkou, když zvažují svoje možnosti. Jedna chyba, a Soňa se svou nadlidskou silou Dimitrije srazí k zemi, ať už je ozbrojen lopatou nebo ne.</p>
<p>Tohle všechno se odehrálo během několika vteřin. Soňa mě odhadla jako soupeře, který se jí nevyrovná, čehož jsem hned využila. Praštila jsem ji z druhé strany, ale ona mě koutkem oka zaregistrovala a okamžitě zareagovala. Shodila mě na zem, aniž by spustila z očí Dimitrije. Litovala jsem, že lopatu nemám já. To bych ji aspoň mohla z bezpečné vzdálenosti bouchnout do zad. Jedinou zbraní, kterou jsem u sebe měla, byl můj kůl, a s tím jsem si musela počínat opatrně, abych ji nezabila. Rychle jsem se rozhlédla po obýváku, který byl zařízen až děsivě normálně, jestli snad někde nezahlédnu něco, co by se dalo použít jako zbraň.</p>
<p>Předstírala výpad a Dimitrij jí na to skočil. Soňa ihned využila situace a mrštila jím proti zdi. Tam ho přišpendlila a vytrhla mu lopatu z ruky. Bránil se a snažil se jí vykroutit, zatímco ona už se mu sápala po krku. Kdybych se ji pokusila od něj odtrhnout a spojili bychom s Dimitrijem síly, nejspíš bychom ji přemohli. Chtěla jsem to ukončit co nejrychleji, a tak jsem se rozhodla zakročit.</p>
<p>S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti ní a zarazila jí ho pod lopatku. Doufala jsem, že jsem netrefila srdce. Magií nabité stříbro působí při kontaktu s kůží Strigojům utrpení, takže Soňa začala řvát bolestí. Zběsile mě odstrčila stranou tak děsivou silou, že mi to připadalo i na Strigojku moc. Upadla jsem na záda, zakopla a hlavou jsem narazila do stolku. Zrak se mi trochu rozostřil, ale moje instinkty v kombinaci s adrenalinem mě přiměly ihned se zase zvednout.</p>
<p>Můj útok poskytl Dimitrijovi zlomek vteřiny, který potřeboval. Skopl Soňu na zem, popadl můj kůl a přitiskl jí ho k hrdlu. Vřískala a mlátila kolem sebe. Moc dobře jsem věděla, jak těžké je udržet vzpouzejícího se Strigoje, takže jsem rychle přiběhla Dimitrijovi na pomoc.</p>
<p>„Běž pro Sydney…,“ zavrčel. „Řetěz…“</p>
<p>Rozběhla jsem se tak rychle, jak jen jsem dokázala, i když mi pořád před očima tančily hvězdičky. Odemkla jsem přední dveře a kopla do nich, aby se otevřely dokořán, což byl signál. Pak jsem běžela zase za Dimitrijem. Soňa mezitím výrazně pokročila ve svém osvobozování a snažila se dál Dimitrije setřást. Padla jsem na kolena a pomáhala Dimitrijovi, abychom ji udrželi na zemi. Už zase měl v očích ten bojovný výraz, který prozrazoval, že by ji nejradši zlikvidoval hned teď. Ale v jeho očích bylo i něco dalšího.</p>
<p>Pomyslela jsem si, že už se snad přece jen ovládá trochu víc a že to, co jsem mu řekla tam v té uličce, si vzal k srdci. Přesto jsem si ale neodpustila varování.</p>
<p>„Potřebujeme ji… Pamatuj, že ji potřebujeme.“</p>
<p>Nepatrně přikývl, ale to už do pokoje vešla Sydney s řetězem. S vykulenýma očima sledovala tu scénu, ale zastavila se jen na okamžik. Pak se rychle rozběhla k nám. My z <emphasis>ní ještě uděláme bojovnici</emphasis>, pomyslela jsem si.</p>
<p>Dimitrij a já jsme se přesunuli k dalšímu úkolu. Už jsme zaznamenali místo, kde bychom Soňu mohli co nejlépe připoutat. Bylo to těžké křeslo v rohu. Zvedli jsme Soňu – což bylo nebezpečné, když sebou pořád tak zmítala – a hodili jsme ji na křeslo. Dimitrij jí pořád držel kůl u krku a já ji mezitím začala spoutávat řetězem.</p>
<p>Nebyl čas vymyslet precizní systém. Prostě jsem ji začala řetězem omotávat, nejdřív nohy a potom tělo, k němuž jsem jí připoutala obě paže. Dimitrij naštěstí koupil hodně dlouhý řetěz, takže jsem ho omotala i kolem křesla. Připoutávala jsem ji jako šílená, dělala jsem všechno proto, abych ji znehybnila.</p>
<p>Když už mi řetěz došel, Soňa zůstala perfektně spoutaná na místě. Mohla by se z toho osvobodit? Rozhodně. Ale se stříbrným kůlem přitisknutým k hrdlu? To by tak snadné nebylo. Když zůstane kůl i řetěz na místě…, prozatím máme Soňu chycenou. To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.</p>
<p>S Dimitrijem jsme na sebe krátce a znaveně pohlédli. Točila se mi hlava, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, neboť jsem věděla, že náš úkol ještě zdaleka neskončil.</p>
<p>„Čas na otázky,“ poznamenala jsem pochmurně.<image xlink:href="#_6.jpg" />SEDMNÁCT</p>
<p>Výslech neměl zrovna hladký průběh.</p>
<p>Samozřejmě jsme vyhrožovali ostošest a kůly používali jako mučicí nástroje, ale moc jsme se toho nedozvěděli. Dimitrij se Soňou jednal děsivě, ale po tom svém zhroucení s Donovanem si dával pozor, aby ho znovu nezachvátil vražedný hněv. Z dlouhodobého hlediska to pro něj byl zdravější přístup, ale hůř se mu dostávaly ze Soni informace. Výslechu taky nijak nepomáhalo, že jsme na ni neměli přichystané konkrétní otázky. Většinou jsme jen pálili od boku. Ví o dalším Dragomirovi? Je příbuzná s jeho matkou? Kde je teď matka a dítě? Situace se ještě zhoršila, když Soně došlo, že ji potřebujeme tak moc, že ji nezabijeme. To už jsme ji mohli mučit, jak jsme chtěli.</p>
<p>Vyslýchali jsme ji přes hodinu a už jsme z toho byli dost vyčerpaní. Nebo aspoň já. Opřela jsem se o zeď poblíž Soni, a přestože jsem měla kůl připravený, spoléhala jsem na oporu zdi víc, než bylo zdrávo. Nikdo z nás chvíli nemluvil. Dokonce i Soňa přestala vrčet a vyhrožovat. Jen čekala a sledovala nás, bezpochyby plánovala útěk. Nejspíš si myslela, že když se unavíme, unikne nám. To ticho bylo ovšem děsivější než všechny výhrůžky světa. Od Strigojů jsem byla zvyklá na urážky. Nikdy bych si nemyslela, že mlčení bude mnohem hrozivější.</p>
<p>„Co to máš s hlavou, Rose?“ dotázal se Dimitrij, když se na mě podíval.</p>
<p>Byla jsem otočená trochu stranou, takže mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že mluví na mě. „Co?“ Odhrnula jsem si vlasy, které mi padaly do čela. Na prstech jsem ucítila lepkavou krev a vzápětí jsem si mlhavě vybavila, jak jsem narazila hlavou do stolku. Pokrčila jsem rameny a ignorovala, že se mi pořád točí hlava. „Jsem v pohodě.“</p>
<p>Dimitrij střelil pohledem po Sydney. „Odveď ji a vyčisti jí to. Ať si lehne, ale nenech ji spát, dokud nezjistíme, jestli nemá otřes mozku.“</p>
<p>„Ne,“ namítla jsem. „Nemůžu tě tady s ní nechat samotnýho…“</p>
<p>„To zvládnu,“ ujistil mě. „Odpočiň si, ať mi můžeš pomoct pak. Když vypadáš, že to s tebou každou chvíli sekne, beztak mi tu k ničemu nejsi.“</p>
<p>Pořád jsem protestovala, ale když mě Sydney jemně vzala za ruku, šla jsem s ní. K mému zděšení mě odvedla do ložnice v domě. Připadalo mi strašidelné ležet v posteli Strigojky – i když na ní byl modrobílý květovaný přehoz.</p>
<p>„Páni,“ prohlásila jsem poté, co mi Sydney ošetřila čelo a já se vleže opřela o polštář. Přestože jsem to ještě před chvílí popírala, připadalo mi úžasné na chvíli si odpočinout. „Nemůžu si zvyknout na to, že Strigojové bydlí i na tak… normálních místech. Je to zvláštní. Jak se držíš?“</p>
<p>„Líp než vy dva,“ odvětila Sydney. Objala si tělo pažemi a nervózně se rozhlížela po místnosti. „Ve srovnání se Strigoji už mi nepřipadáte tak zlí.“</p>
<p>„No, aspoň něco dobrýho sis z toho vzala,“ poznamenala jsem. Přestože žertovala, věděla jsem, že musí být hrozně vyděšená. Začaly se mi zavírat oči, ale vzápětí jsem se zase probrala, když mi Sydney strčila do paže.</p>
<p>„Žádný spaní,“ napomenula mě. „Zůstaň vzhůru a bav se se mnou.“</p>
<p>„Nemám otřes mozku,“ zamumlala jsem. „Ale asi budeme muset vymyslet jiný plán, jak přimět Soňu mluvit.“</p>
<p>Sydney seděla v nohách postele a teď se ušklíbla. „Bez urážky, ale nemyslím, že se zlomí.“</p>
<p>„Ale jo, až bude pár dní bez krve.“</p>
<p>Sydney zbledla. „Pár dní?“</p>
<p>„No, ať to bude stát cokoli…“ Poutem jsem náhle ucítila bodnutí emocí a strnula jsem. Sydney nadskočila a začala se rozhlížet, jako by čekala, že do místnosti vpadne banda Strigojů.</p>
<p>„Co se děje?“ vykřikla.</p>
<p>„Musím jít za Lissou.“</p>
<p>„Nesmíš spát!“</p>
<p>„To není spánek,“ objasnila jsem bezvýrazně. A s tím jsem opustila Soninu ložnici a začala vidět svět z Lissiny perspektivy.</p>
<p>Zrovna jela v dodávce s pěti dalšími Moroji, v nichž jsem okamžitě poznala další nominované. Byla to dodávka pro osm osob a řídil ji strážce. Ostatní místa byla zaplněna dalšími strážci, kteří Lissu a ty druhé Moroje chránili.</p>
<p>„Každého z vás vysadíme na jiném místě na kraji lesa. Dostanete mapu a kompas. Cílem bude dostat se do místa vyznačeného na mapě a přečkat tam denní světlo. Pak si vás vyzvedneme.“</p>
<p>Lissa a ostatní nominovaní si vyměnili pohledy a pak všichni začali vyhlížet z oken. Bylo skoro poledne a slunce pražilo. „Přečkat denní světlo“ nebude nic příjemného, ale není to nemožné. Nepřítomně si poškrábala ovázanou ruku, ale rychle se zarazila a nechala toho. Z jejích myšlenek jsem vyčetla, co to je. Nechala si vytetovat malou, sotva znatelnou tečku. Princip byl stejný jako v případě Sydneyina tetování. Barva obsahovala krev a energii země a do toho ještě nátlak. Nátlak je mezi Moroji zakázaný, ale tohle byla výjimečná situace. Kouzlo obsažené v tetování zabraňovalo kandidátům odhalit průběh testů těm, kteří do nich nebyli zasvěceni. Tohle byla první zkouška.</p>
<p>„Do jakého terénu nás pošlete?“ chtěl vědět Marcus Lazar. „Všichni na tom totiž nejsme fyzicky stejně. A není fér, pokud někteří z nás budou ve výhodě.“ Když mluvil, upíral oči na Lissu.</p>
<p>„Budete hodně chodit,“ oznámil strážce s vážným výrazem. „Ale není to nic, co by nezvládl kdokoli z vás – je jedno, jakého věku. A abych byl upřímný, tak součástí požadavků na příštího krále nebo královnu je taky jistá fyzická odolnost. S pokročilým věkem přichází moudrost, nicméně panovník k tomu musí být i zdravý. Tedy ne zrovna nějaký sportovec,“ dodal rychle strážce, když si všiml, jak Marcusovi poklesla čelist. „Morojům by nijak neprospělo, kdyby byl zvolen slabý a nemocný panovník, který by do roka zemřel. Je to drsné, ale je to tak. A taky musíte být schopni vydržet nepříjemné situace. Když nepřečkáte den na slunci, nepřečkáte ani zasedání rady.“ Nejspíš to mínil jako vtip, ale těžko odhadnout, když se u toho ani neusmál. „Ale není to závod. Nemusíte spěchat, abyste se dostali do cíle. V mapě máte vyznačená místa, kde jsou ukryté určité předměty, které vám danou situaci můžou ulehčit. Pokud ovšem rozluštíte hádanky.“</p>
<p>„Můžeme použít svou magii?“ zeptala se Ariana Szelská. Ta taky nebyla z nejmladších, ale vypadala houževnatě a byla odhodlána vrhnout se do plnění zkoušky vytrvalosti.</p>
<p>„Ano, můžete,“ přisvědčil s vážnou tváří strážce.</p>
<p>„Bude nám tam hrozit nějaké nebezpečí?“ dotázal se další kandidát, Ronald Ozera. „Kromě slunce?“</p>
<p>„To je něco,“ prohlásil strážce tajemně, „co budete muset zjistit sami. Ale kdykoli budete chtít skončit…“ Vytáhl tašku plnou mobilů a všem je rozdal. Vzápětí následovaly mapy a kompasy. „Zavolejte na číslo, které je v telefonu, a my pro vás přijedeme.“</p>
<p>Nikdo se nevyptával na to, co strážce otevřeně neřekl. Zavolat na to číslo znamená, že nebudete muset plnit zkoušku vytrvalosti. Ale taky to znamená, že zkoušku nesložíte a budete vyškrtnuti ze seznamu kandidátů na trůn. Lissa se podívala na svůj telefon a překvapilo ji, že je tu signál. Královský dvůr opustili asi před hodinou a teď projížděli krajinou. Když Lissa spatřila řadu stromů, pomyslela si, že už nejspíš dorazili na místo.</p>
<p>Takže test fyzické odolnosti a vytrvalosti. To nebylo zrovna to, co čekala. Zkoušky, které museli absolvovat budoucí monarchové, byly pro všechny tajemstvím a měly pověst téměř až mystickou. Tahle zkouška ale byla celkem praktická a Lissa její důvod zcela chápala. Na rozdíl od Marcuse. Skutečně to nebyly žádné sportovní závody a strážce měl pravdu, když říkal, že budoucí panovník musí být v dobré fyzické kondici. Lissa se podívala na zadní stranu své mapy, kde byly napsány hádanky, a uvědomila si, že tenhle úkol má zároveň prověřit i rozumové schopnosti kandidátů. To jsou všechno základní vlastnosti, které jsou ovšem zásadní, pokud máte vládnout národu.</p>
<p>Dodávka je vysazovala jednoho po druhém na různých místech. Jak kandidátů ubývalo, Lissina úzkost vzrůstala. <emphasis>Není se</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čeho obávat, </emphasis>říkala si v duchu. <emphasis>Musím jen nějak přečkat slunečný den.</emphasis><emphasis> </emphasis>Seděla vedle posledního, koho právě vysadili, a v autě zbyla už jen ona a Ariana. Když auto zastavilo a dveře se otevřely, Ariana poklepala Lissu po rameni.</p>
<p>„Hodně štěstí, drahá.“</p>
<p>Lissa se na ni usmála. Pro ni představovaly tyhle zkoušky jen fintu, ale Ariana je opravdu musela splnit co nejlépe. Lissa se modlila, aby starší dáma zvládla zkoušky úspěšně.</p>
<p>Jakmile se Lissa ocitla sama venku a dodávka odjela, nebylo jí moc příjemně. Obyčejná zkouška vytrvalosti jí najednou připadala mnohem těžší a nebezpečnější. Byla úplně sama, což se jí moc často nestávalo. Většinou jsem s ní byla já, a když zrovna ne, vždycky měla kolem sebe plno kamarádů. Ale teď? Byla tu jen ona, mapa a telefon. Ten telefon byl jejím nepřítelem.</p>
<p>Došla k okraji lesa a zadívala se do mapy. Začátek trasy označoval velký dub, od nějž se měla vydat severozápadním směrem. Lissa se zadívala na stromy a uviděla tři javory, jednu jedli a… dub. Zamířila k němu a neubránila se úsměvu. Kdyby někdo neznal jednotlivé druhy stromů, mohl by se rovnou vzdát kandidatury.</p>
<p>Kompas byl klasický, žádná moderní GPS. Lissa s takovým kompasem neměla žádné zkušenosti. Nejradši bych tam skočila za ní a pomohla jí. Ale mohla jsem vědět, že si s tím Lissa poradí. Je chytrá, takže na ten princip přišla hned. Zamířila lesem na severozápad. Nebyla tam žádná cestička, takže byl terén plný překážek.</p>
<p>V lese bylo příjemně, jelikož stromy bránily přímému slunečnímu světlu, aby dopadalo skrze ně. Stejně to nebyly ideální podmínky pro Moroje, ale kdyby je vysadili v poušti, bylo by to mnohem horší. Ptáci zpívali a všude kolem se to zelenalo. Lissa se koukala po dalším orientačním bodu a snažila se dělat, jako by byla na příjemné procházce.</p>
<p>Jenže… to bylo těžké, když měla plnou hlavu starostí. Abe a další naši kamarádi teď pracují sami na tom, aby vypátrali vraha. Teď všichni spí, jelikož Morojové mají touhle dobou půlnoc. Lissa nevěděla, kdy se za nimi vrátí. Tuhle zkoušku ale nemohla odmítnout, i když jí připadala jako mrhání časem. Nakonec pochopila, proč ji její kamarádi nominovali, ale přesto se jí to nelíbilo. Chtěla jim aktivně pomáhat.</p>
<p>Byla tak zamyšlená, že málem minula další orientační bod – vyvrácený strom, který tu ležel už celá léta. Byl porostlý mechem a většina jeho dřeva už byla ztrouchnivělá. Hvězdička na mapě označovala to místo jako úkryt, jehož odhalení napoví hádanka. Otočila tedy mapu a četla:</p>
<p>~~~</p>
<p><emphasis>Ro</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tu a zmenšuju se. Plazím se a běhám.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jdi za mým hlasem, přestože žádný nemám.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nikdy odtud neodcházím, ale cestuji kolem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebem proplouvám a prolézám pod zemí dole.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ač žádné bohatství nemám, dobře ho ukrývám.</emphasis></p>
<p><emphasis>Najdi můj rozklad a za to ti zdraví dám.</emphasis></p>
<p>~~~</p>
<p>Ehm.</p>
<p>Mou mysl náhle opustily veškeré myšlenky, ale Lissina mysl se naopak rozjela na plné obrátky. Četla to pořád dokola, zkoumala jednotlivá slova a řádky. <emphasis>Nikdy odtud neodcházím. </emphasis>Usnesla se, že od toho by se měla odpíchnout. Něco trvalého. Rozhlížela se kolem a uvažovala, jestli to nemá být nějaký strom, ale hned ten nápad zavrhla. Strom může vždycky spadnout nebo ho někdo může pokácet. Obešla celé to místo a dávala si dobrý pozor, aby se příliš nevzdálila od padlého stromu. Teoreticky je všechno pomíjivé. Co zůstává?</p>
<p><emphasis>Jdi za mým hlasem. </emphasis>Zastavila se, zavřela oči a zaposlouchala se do okolních zvuků. Většinou jen zpěv ptáků. Občas zašustily listy. A…</p>
<p>Otevřela oči a okamžitě zamířila doprava. Zvuk, který slyšela, byl čím dál hlasitější. Bublání a šumění vody. Tam. Lesem protékal potůček, který byl sotva vidět. Opravdu vypadal, že je moc malý na to, jak širokým řečištěm protékal.</p>
<p>„Ale vsadím se, že za deště rosteš a zvětšuješ se,“ zamumlala a bylo jí úplně jedno, že mluví s potokem. Znovu si přečetla hádanku a já ucítila, jak si její chytrá mysl skládá dohromady jednotlivé dílky. Potok je věčný, ale cestuje. Mění velikost. Má hlas. Teče i do hlubin země, plazí se, když narazí na překážku. A když se voda odpařuje, vznáší se ve vzduchu. Zamračila se a dál luštila hádanku nahlas. „Ale nerozkládáš se.“</p>
<p>Lissa si znovu prohlédla celé to místo a pomyslela si, že rozklad se dá vlastně vztáhnout na všechny živé rostliny. Zrak jí padl na veliký javor, u jehož kmene rostly hnědé a bílé houby. Některé z nich už byly shnilé a zčernalé. Přiběhla k nim a klekla si. A vtom to uviděla. Poblíž byla v zemi vyhloubená díra. Naklonila se k ní a spatřila jasnou purpurovou barvu. Byla to taška.</p>
<p>Lissa ji vítězoslavně vytáhla a narovnala se. Taška byla plátěná, vystlaná měkkou látkou a měla dlouhá ucha, takže si ji mohla pohodlně dát přes ramena. Otevřela ji a nahlédla dovnitř. Našla tam tu nejlepší věc ze všech: láhev vody. Až dosud si Lissa ani neuvědomovala, jakou má žízeň a že už začíná být pěkně dehydrovaná z toho pobytu na slunci. Kandidáti dostali instrukce, že si mají vzít pevnou obuv a praktické oblečení, ale žádnou věc si s sebou vzít nesměli. Tahle láhev vody měla neocenitelnou hodnotu.</p>
<p>Lissa usedla na povalený kmen, aby si chvilku odpočinula. Vodou se rozhodla šetřit. Ačkoli byly na mapě další hádanky a vyznačená místa „odměn“, Lissa si moc dobře uvědomovala, že na další tašky by moc spoléhat neměla. Po několika minutách odpočinku dala láhev zpátky do tašky, přehodila si ji přes rameno a vydala se dál. Podle mapy se měla dát na západ, a tak tím směrem vykročila.</p>
<p>Bylo příšerné vedro, takže si Lissa po cestě udělala ještě pár přestávek na pití, ale vodou opravdu šetřila. Pořád si připomínala, že to nejsou závody a že může klidně zvolnit tempo. Po několika dalších hádankách zjistila, že mapa neodpovídá měřítku, takže nebylo vždy jasné, jak dlouho která etapa potrvá. Bez ohledu na to byla Lissa šťastná, že rozluštila všechny hádanky, přestože odměny byly čím dál tím nepochopitelnější.</p>
<p>Jednou z nich byl svazek klacků na skále. Lissa by přísahala, že je to nějaký omyl, jenže bylo zjevné, že někdo civilizovaný svázal dříví k sobě. Strčila si tedy klacky do tašky, kde už měla pečlivě složenou zelenou igelitovou plachtu. Už z ní lil pot a moc jí nepomohlo, ani když si vyhrnula rukávy u košile. Přestávky si teď dělala častěji. Slunce pálilo tak příšerně, že si začala dělat starosti, že se spálí, takže se jí nesmírně ulevilo, když ji další hádanka zavedla k opalovacímu krému.</p>
<p>Po několika hodinách na letním slunečním žáru byla Lissa tak přehřátá a unavená, že už neměla energii myslet na to, jak si asi bez ní počínají její kamarádi na královském dvoře. Teď se soustředila jen na to, aby splnila tuhle zkoušku až do konce. Na mapě zbývaly už jen dvě hádanky, což Lissa považovala za dobré znamení. Už brzy se dostane na konec a tam prostě jen počká, až ji někdo vyzvedne. Vtom dostala skvělý nápad. Ta plachta! Může ji pak použít jako přístřešek, který ji ochrání před slunečními paprsky.</p>
<p>To ji povzbudilo a další odměna ještě víc. Našla další láhev vody a klobouk s širokým okrajem, který jí pomůže, aby jí slunce nesvítilo do obličeje. Poté se bohužel ukázalo, že to, co na mapě považovala za krátkou vzdálenost, je dvakrát delší. Když konečně dorazila do míst, kam ji navedla další hádanka, toužila si jen sednout a pít, a ne dolovat z nějaké díry, co jí tam strážci přichystali.</p>
<p>V duchu jsem byla s ní. Tolik jsem si přála, abych jí mohla pomoct. Moje práce je chránit ji. Neměla by být sama. Nebo ano? Je to taky součástí zkoušky? Ve světě, kde jsou všichni královští neustále obklopeni strážci, musí být samota naprostý šok. Morojové sice mají dobře vyvinuté smysly, ale rozhodně nejsou stavění na extrémní horko a šplhání obtížným terénem. Já bych nejspíš celou tu trasu i uběhla. Ale musím uznat, že mi to zase nemyslí tak jako Lisse, která dokázala rozluštit všechny hádanky.</p>
<p>Další její odměnou bylo křesadlo. Lissa neměla tušení, k čemu to může být, ale já poznala okamžitě, že má sloužit k rozdělání ohně. Nicméně mi nebylo jasné, jak by je mohla prakticky využít v tak parném dni. Pokrčila rameny, dala si ty věci do tašky a pokračovala dál.</p>
<p>A pak se začalo ochlazovat. Opravdu hodně ochlazovat.</p>
<p>Nejdřív to moc nebrala na vědomí, protože slunce stále svítilo. Mozek jí říkal, že to, co pociťuje, není možné, ale husí kůže a zimou drkotající zuby tvrdily pravý opak. Shrnula si rukávy zase dolů a přidala do kroku. Doufala, že ten chlad způsobil jen nějaký mrak, který na chvíli zastínil slunce. Šla stále rychleji, aby se aspoň trochu zahřála.</p>
<p>A pak začalo pršet.</p>
<p>Nejdřív to bylo jen mírné mrholení, pak se rozpršelo a nakonec padaly k zemi nepřetržité proudy deště. Vlasy i oblečení měla vmžiku promočené, tudíž jí byla zima o to větší. Přesto… slunce stále svítilo a jeho paprsky ji pálily na citlivé kůži, jenže vůbec nehřálo.</p>
<p><emphasis>Magie, </emphasis>uvědomila si. <emphasis>Tohle počasí někdo vyvolal magií. </emphasis>Je to součástí testu. Morojové, kteří ovládají vzduch a vodu, se patrně spojili, aby vzdorovali horkému slunečnému dni. Proto přece má tu plachtu, aby se ochránila před sluncem a deštěm. Uvažovala, jestli by plachtu neměla vytáhnout už teď a použít ji jako pláštěnku, ale nakonec se rozhodla, že ji vytáhne, až dojde na konec. Jen netušila, jakou vzdálenost ještě bude muset ujít. Půl kilometru? Deset kilometrů? Déšť ji studil a zima pronikala až pod kůži. Bylo jí bídně. Bylo sotva pozdní odpoledne. Do konce téhle zkoušky chybí ještě spousta času. A stačilo by jen zavolat… Jediný telefonát a dostala by se z toho a mohla by dál pokračovat v rozdělané práci u královského dvora. <emphasis>Ne. </emphasis>Vzplálo v ní nové odhodlání. Už nejde jen o morojský trůn a Taťáninu vraždu. Tuhle zkoušku musí splnit už kvůli sobě. Vedla bezpečný život a ostatní ji ochraňovali. Teď to bude muset zvládnout sama – a taky že to zvládne.</p>
<p>To odhodlání ji dovedlo až na konec trasy. Rozhlédla se po okolí a spatřila dva malé stromy, které stály blízko u sebe, takže by mezi nimi mohla natáhnout plachtu a vytvořit tak jakýsi provizorní přístřešek. Zmrzlýma rukama ji vytáhla z tašky a rozprostřela do plné velikosti – plachta byla naštěstí mnohem větší, než čekala. Jak ji přivazovala a dělala si přístřešek, její nálada se zlepšovala. Jakmile byla hotová, zalezla si pod ni, aby se skryla před neustávajícím deštěm.</p>
<p>To ale nic neměnilo na tom, že měla úplně promočené oblečení. I země byla mokrá a rozbahněná. Před chladem Lissu přístřešek taky neochránil. S hořkostí si vzpomněla, jak strážci říkali, že během téhle zkoušky je dovoleno používat magii. Její magie jí ale v tuto chvíli k ničemu nebyla. Kdyby ovládala třeba vodu, mohla by něco udělat s tím deštěm. A ještě lepší by bylo, kdyby ovládala oheň. Přála si, aby tu s ní byl Christian. Uvítala by teplo jeho náruče i jeho ohně. V takovéhle situaci je éter opravdu na nic – leda by byla podchlazená a potřebovala samu sebe uzdravit, jenže to nikdy nefungovalo tak dobře jako na jiných lidech. Usnesla se, že nemá jak svou magii použít. Uživatelé vody a ohně jsou při téhle zkoušce bezpochyby ve výhodě.</p>
<p>A vtom jí to došlo.</p>
<p>Oheň!</p>
<p>Lissa se narovnala. Když našla křesací kámen a ocílku, nejdřív netušila, k čemu to je, ale teď se jí mlhavě vybavilo, jak se kdysi rozdělával oheň. Nikdy se to neučila, ale i tak jí bylo jasné, že když bude křesat kamenem o ocílku, vznikne jiskra. To by ovšem musela mít suché dřevo. Všude kolem je nasáklé vodou…</p>
<p>Až na svazek dříví v její tašce. S hlasitým smíchem svazek vytáhla a naaranžovala ho pod střechu do tvaru připomínajícího táborák. Ale moc nevěděla, co dál. Ve filmech vždycky viděla, že někdo jen křísl a hned lítaly jiskry. Tak to zkusila.</p>
<p>Nic se nestalo.</p>
<p>Zkusila to ještě třikrát a její vylepšující se náladu opět zahalil temný oblak éterem vyvolané frustrace. Trochu jsem jí ho odčerpala, aby se vůbec dokázala soustředit. Při čtvrtém pokusu vyskočila jiskra, ale rychle zase zhasla. Lisse to stačilo k tomu, aby pochopila princip. Netrvalo dlouho a křesala jednu jiskru za druhou, jenže když dopadly na dřevo, nic se nedělo. Její nálada stoupala a klesala jako na houpačce, zmítala se střídavě mezi nadějí a zklamáním. <emphasis>Nevzdávej to</emphasis>, chtěla jsem jí říct, když jsem od ní do sebe nasála další negativní energii. <emphasis>Nevzdávej to</emphasis>. Taky bych jí nejradši vysvětlila, jak na to, jenže to jsem bohužel nemohla.</p>
<p>Když jsem ji tak pozorovala, uvědomila jsem si, jak moc jsem podceňovala její inteligenci. Tedy samozřejmě vím, že je moc chytrá, ale myslela jsem, že v takových situacích by byla úplně bezradná. Nebyla. Dokázala na všechno přijít sama. Bylo jí jasné, že malá jiskřička nemůže proniknout do dřeva a vznítit ho. Je potřeba mít větší plamen. Něco, co by zapálily jiskry. Ale co? V tomhle promočeném lese určitě nic takového nenajde.</p>
<p>Pohled jí padl na mapu vykukující z tašky. Zaváhala jen na chviličku, než mapu roztrhala a hodila na hromádku klacků. Předpokládala, že už došla na konec trasy, a tak už nebude mapu potřebovat. Předpokládala. Ale teď už bylo stejně pozdě. Pustila se do rozdělávání ohně nanovo. Ještě vyrvala z vnitřku tašky kus měkké látky a přidala ji k papíru. Znovu se chopila křesadla.</p>
<p>Vyskočila jiskra a okamžitě dopadla na papír. Vzplál oranžový plamínek, ale hned zase zhasl a zbyl po něm jen kouř. Lissa to zkusila znovu a tentokrát do papíru zafoukala, když vzplál. Malý plamínek se dostal i na vedlejší kus papíru, ale pak opět zhasl. Lissa se obrnila trpělivostí a zkusila to ještě jednou.</p>
<p>„No tak, no tak,“ mumlala u toho, jako by tím pomáhala ohni, aby se rozhořel.</p>
<p>Tentokrát se jiskřička chytila a vzápětí se rozhořel malý plamínek, od něhož chytla i látka. Modlila jsem se, aby chytlo i dříví, jinak by měla Lissa smůlu. Plamen byl stále větší a zářivější, shořely už všechny papíry i látka… a oheň se pustil do dřeva. Lissa do ohně ještě trochu foukla a zanedlouho už měla pěkný táborák.</p>
<p>Oheň zimu pochopitelně nezahnal. Lissa si nahřívala ruce a připadalo jí, že ji hřeje celé slunce. Usmívala se, byla na sebe tak hrdá, jako už dlouho ne. Konečně se trochu uvolnila a zadívala se do deštivého lesa. V dálce zahlédla nezřetelné barevné záblesky. Svou magii éteru používala i k tomu, aby dokázala vidět aury. A teď už si byla jistá, že tam v dáli mezi stromy vidí dvě silné aury plné barev. Ti, kterým aury patřily, tam stáli tiše v úkrytu. Lissa se usmála ještě víc. Strážci. Nebo možná uživatelé vzduchu a vody, kteří tam ovládali počasí. Žádný z kandidátů nezůstal sám. Ronald Ozera se nemusel ničeho obávat – jenže to nevěděl. Věděla to jen Lissa. Možná že éter v tomto případě nakonec přece jen není tak úplně bez užitku.</p>
<p>Pršelo už méně a oheň Lissu příjemně hřál a uklidňoval. Z pohledu na nebe nepoznala, kolik je hodin, ale věděla, že teď už nebude mít problém tady počkat, než skončí den a…</p>
<p>„Rose?“ Ten hlas mě vytrhl z Lissina lesního dobrodružství. „Rose, vzbuď se…“</p>
<p>Zamrkala jsem a zaostřila na Sydneyin obličej, který se nacházel jen pár centimetrů od mého. „Co?“ vyjela jsem po ní. „Proč mě otravuješ?“</p>
<p>Trhla sebou a odsunula se, jak jí moje reakce vyrazila dech. Když jsem od Lissy nasála tu její temnotu, v tu chvíli to se mnou nic neudělalo, ale teď jsem cítila, jak jsem plná vzteku a hněvu. <emphasis>To nejsem já, za to nemůže Sydney</emphasis>, připomněla jsem si v duchu. <emphasis>To je éter</emphasis><emphasis>. Uklidni se</emphasis>. Zhluboka jsem se nadechla a odmítala éteru dovolit, aby mě ovládal. Jsem přece silnější. Nebo jsem v to alespoň doufala.</p>
<p>Jak jsem se snažila potlačit ty pocity, rozhlížela jsem se kolem a uvědomila si, že jsem v ložnici Soni Karpové. Ihned jsem si vzpomněla na všechny ty problémy. V obýváku máme spoutanou Strigojku, kterou tak tak udržíme a která nevypadá, že by se chystala v dohledné době odpovědět na naše otázky.</p>
<p>Znovu jsem se podívala na Sydney, která se pořád tvářila, že se mě bojí. „Promiň… Nechtěla jsem po tobě tak vyjet. Jen jsem se lekla.“ Chvilku váhala, ale pak přikývla na znamení toho, že mou omluvu přijímá. Když už se netvářila tak vyděšeně, bylo na ní znát, že ji trápí ještě něco jiného. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Pokud všichni žijeme a Soňa je spoutaná, zas tak zlé to být nemůže, ne?</p>
<p>Sydney ustoupila dozadu a překřížila si paže přes prsa. „Je tady Viktor Daškov a jeho bratr.“<image xlink:href="#_6.jpg" />OSMNÁCT</p>
<p>Vyskočila jsem z postele tak prudce, až jsem se divila, že jsem při<emphasis> </emphasis>tom neupadla. Hlava mě sice bolela pořád, ale aspoň už se mi tak netočila, což snad znamenalo, že nemám otřes mozku. Podívala jsem se na budík v Sonině ložnici a zjistila, že jsem si pobyla v Lissině hlavě pár hodin. Její zkouška byla mnohem delší, než jsem si myslela.</p>
<p>Když jsem vešla do obýváku, naskytl se mi pohled až komický. Viktor s Robertem tam postávali a všechno si prohlíželi. Robert tentokrát dokonce vypadal, že je přítomen i duchem. Ale zatímco Viktor vše pozoroval svým vypočítavým zrakem, Robert zíral pouze na Soňu. Oči měl vykulené ohromením. Dimitrij svou pozici u Soni neopustil, ani jí nepřestával mířit kůlem na hrdlo. Z jeho postoje i pohledu bylo jasné, že oba bratry považuje za další hrozbu a že se snaží o nemožné – postavit se všem. Jakmile mě uviděl, viditelně se mu ulevilo, že má někoho k ruce.</p>
<p>Soňa v řetězech ležela zcela nehybně, což se mi vůbec nelíbilo. Myslela jsem, že něco plánuje. Rudé oči měla přimhouřené.</p>
<p>Celá situace byla napjatá a nebezpečná, ale já přesto cítila uspokojení, když jsem si prohlížela Viktora pozorněji. Setkání ve snech byla matoucí. Stejně jako jsem mohla ve snech měnit svůj vzhled já, i Viktor v nich působil, že je silnější a zdravější než ve skutečnosti. Jeho věk, choroba a život na útěku si na něm vybíraly svou daň. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho šedivé vlasy mi připadaly ještě řidší než před měsícem. Vypadal sice vyčerpaně a zmoženě, ale přesto jsem si uvědomovala, že je stále nebezpečný.</p>
<p>„Tak jste nás našli,“ prohlásila jsem a dala si ruce v bok.</p>
<p>„V tomhle městě je jenom jedno jezero,“ řekl Viktor. „A jeden modrý dům. Vy jste s tím možná měli problém, ale nám to tak těžké nepřipadalo.“</p>
<p>„A když jste tak chytrý, co máte teď v plánu?“ dotázala jsem se. Já nad svým plánem stále zběsile přemýšlela. Chtěla jsem chytit Viktora a Roberta, ale netušila jsem jak. A jelikož jsme teď museli naši pozornost rozdělit mezi bratry a Soňu, nemohli jsme s Dimitrijem jednat jako tým. Litovala jsem, že nám už nezbyl řetěz. Kromě toho, že musíme oba bratry fyzicky přemoct, bude ještě nutné jim spoutat ruce, abychom jim zabránili použít magii.</p>
<p>„Když <emphasis>ty</emphasis> jsi tak chytrá,“ oplatil mi to Viktor, „jistě už ses dostala k potřebným informacím.“</p>
<p>Mávla jsem rukou směrem k Soně. „Není zrovna moc vstřícná.“</p>
<p>Viktor na ni upřel pohled. „Soňo Karpová, dost ses změnila od doby, kdy jsem tě viděl naposled.“</p>
<p>„Všechny vás zabiju,“ zavrčela Soňa. „A všechny vás jednoho po druhém sežeru. Normálně bych začala s lidmi a pak se dopracovala k Morojům, ale…“ S rozzuřeným výrazem pohlédla na mě a na Dimitrije. „Myslím, že vás dva si nechám na konec a protáhnu vaše utrpení.“ Odmlčela se a pak až komicky dodala: „Vy mi totiž lezete na nervy nejvíc.“</p>
<p>„To všichni Strigojové jezdí na nějaký kurzy, kde je učí ty samý výhrůžky? Divím se, že se tomu taky nesměješ.“ Obrátila jsem se zase k Viktorovi: „Vidíš? Není to lehký. Zkusili jsme už všechno. Mlátit ji, mučit. Sydney jí přečetla jména všech příbuzných. Žádná reakce.“</p>
<p>Viktor si poprvé pozorněji prohlédl Sydney. „Aha. Vaše milá alchymistka.“</p>
<p>Sydney se ani nepohnula. Věděla jsem, že asi musí být pěkně vyděšená, když tady má před sebou vampýra, který je k tomu ještě nebezpečný zločinec. Musela jsem jí přičíst k dobru, že na sobě nedala nic znát.</p>
<p>„Mladá,“ zahučel Viktor. „Ale to je samozřejmé. Někoho staršího by se vám nepodařilo zmanipulovat natolik, aby s vámi podnikal takové kousky.“</p>
<p>„Jsem tady dobrovolně,“ oznámila mu Sydney. Dál se tvářila klidně a sebevědomě. „Nikdo se mnou nemanipuluje.“ Nebylo by vhodné se teď zmiňovat o Abeho vydírání.</p>
<p>„Hele, jestli mě chceš dál mučit svejma poznámkama, který nejsou vůbec vtipný, mohls mi klidně jen lézt do snů,“ vyštěkla jsem. „Jestli nemáš nic užitečnýho, co bys nám mohl nabídnout, tak odtud oba vypadněte a nechte nás čekat, dokud Soňu neoslabí hlad.“ A tím <emphasis>vypadněte </emphasis>jsem mínila <emphasis>naivně si myslete, že odtud</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>padáte, ale já vám bouchnu hlavami o sebe a pak vás odtáhnu zpátky</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ke strážcům.</emphasis></p>
<p>„Můžeme vám pomoct,“ prohlásil Viktor. Lehce se dotkl bratrovy paže. Robert sebou trhl a urychleně odvrátil pohled od Soni, aby jej upřel na Viktora. „Vaše metody jsou k ničemu. Jestli chcete odpovědi, můžete je získat jedinou cestou…“</p>
<p>Soňa udělala svůj tah. Dimitrij stál pořád hned u ní, ale taky se díval po nás ostatních. Já jsem samozřejmě taky sledovala Viktora. Tohle byla zřejmě nejlepší šance, jakou Soňa měla.</p>
<p>S šílenou strigojí silou se v křesle napjala. Řetěz se kolem ní utáhl, ale díky její rychlosti a síle na dvou místech praskl. Zbytek měla pořád ovinutý kolem těla, ale moc dobře jsem věděla, že i tak se co nevidět osvobodí úplně. Dimitrij se na ni okamžitě vrhl a já ho následovala s vteřinovým zpožděním. Vzpouzela se v řetězech a vynakládala veškerou svou sílu. Kdyby se osvobodila, určitě by začala bojovat zase nanovo. S Dimitrijem jsme si krátce pohlédli do očí a okamžitě jsme věděli, že myslíme na totéž. Jak ji znovu spoutáme? Nejspíš bychom mohli použít zbytky řetězu, jenže bychom ho museli rozmotat a zamotat ji do něj znovu, což bylo téměř nemožné. Taky jsme oba věděli, že podruhé už bychom ji taky nemuseli přemoct, a teď jsou tu navíc ještě nevinní lidé. Neumějí bojovat a Soňa by je mohla nějak využít ve svůj prospěch.</p>
<p>Jediné, co jsme teď mohli dělat, bylo snažit se ji udržet na místě. Bylo by mnohem jednodušší držet ji na nějaké rovné ploše, třeba na zemi, a ne na křesle. Celé se třáslo, jak se nás snažila odstrkovat, a my zase bojovali, abychom si udrželi dobrou pozici. Dimitrij měl kůl, ale já ten svůj odložila už předtím. Škrábl ji hrotem, což nám poskytlo při tom zápasu výhodu. Rozzuřeně zařvala a já zadoufala, že ji snad přece jen unavíme. Pravděpodobně ale ne. My odpadneme dřív. Moje bolavá hlava mi neustále připomínala, že nejsem zrovna ve vynikající kondici.</p>
<p>Koutkem oka jsem postřehla pohyb, což ve mně spustilo další alarm. Mířil k nám Robert Doru se stříbrným kůlem v ruce. Ten pohled byl tak bizarní a nečekaný, že mi chvíli trvalo, než jsem na to upozornila Dimitrije. Když moje zpomalená mysl konečně zareagovala, už bylo příliš pozdě.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla jsem, když už Robert zvedal kůl. „Nezabíjej ji!“</p>
<p>V tu chvíli se Dimitrij otočil a spatřil Roberta, ale už s tím nemohl nic dělat. S Dimitrijem jsme Robertovi poskytli perfektní příležitost, když jsme tam Soňu drželi s nechráněným hrudníkem. Robert mohl jen zarazit kůl. Zběsile jsem uvažovala, co dělat. Abych ho zastavila, musela bych pustit Soňu. Když ho nezastavím, zabije naši jedinou šanci zjistit, kdo…</p>
<p>Příliš pozdě. Vrazil jí kůl do hrudi s takovou silou, že mě to až překvapilo. Lissa měla veliký problém probodnout srdce Dimitrijovi, takže jsem předpokládala, že Robert bude mít problém taky, když je navíc mnohem starší a křehčí. Ale ne. Musel sice použít obě ruce, ale zarazil kůl Soně do hrudi a probodl jí srdce.</p>
<p>Soňa příšerně zařvala. Místnost náhle naplnilo oslepující zářivé bílé světlo a jakási neviditelná síla mě odhodila stranou. Narazila jsem do zdi, ale můj mozek tu bolest sotva zaregistroval. Celý ten malý domek se otřásl v základech. Jednou rukou jsem se snažila nahmatat něco, o co bych se mohla opřít. Zavřela jsem oči, ale pořád jsem viděla hvězdičky. Čas se zpomalil. Můj tep se zpomalil.</p>
<p>A pak všechno přestalo. Světlo. Zemětřesení. Už zase jsem dýchala normálně. Všechno ztichlo a znehybnělo. Připadalo mi, že jsem si to všechno před chvilkou jen představovala.</p>
<p>Zamrkala jsem a pokusila se znovu zaostřit zrak a zhodnotit situaci. Nemotorně jsem se vyškrábala na nohy a uviděla Dimitrije, jak se pokouší o totéž. Vypadal, že ho to taky odhodilo, jenže on se o zeď spíš jen zapřel, než že by do ní narazil. Robert ležel na zemi a Viktor už mu spěchal na pomoc. Sydney tam jen strnule stála a zírala.</p>
<p>A Soňa?</p>
<p>„Neuvěřitelný,“ vydechla jsem.</p>
<p>Soňa se pořád nacházela v křesle, ale byla tam tak zapadlá, že bylo zřejmé, že ji zasáhla stejná síla jako nás ostatní. Stále měla kolem sebe omotaný řetěz, ale už se nevzpouzela. Na klíně jí ležel stříbrný kůl, který ještě před chvílí svíral Robert. Soňa se zavrtěla, vykroutila ruku z řetězu a přejela po povrchu kůlu. V úžasu vykulila oči. A její oči byly azurově modré.</p>
<p>Robert přivedl Soňu Karpovou zpátky k životu. Už nebyla Strigojkou.</p>
<p>Když Lissa zachránila Dimitrije, cítila jsem sílu magie poutem, takže jsem to zažila opravdu naplno. Když jsem teď byla svědkem takové proměny podruhé, aniž bych to prožívala přes Lissu, připadalo mi to stejně neuvěřitelné. Viktor se zabýval Robertem, ale my ostatní jsme v úžasu zírali na Soňu. Hledala jsem na ní cokoli, co by byť nepatrně připomínalo její dřívější strigojí podobu.</p>
<p>Nic takového jsem neobjevila. Pleť měla bledou jako typická Morojka, ale v té bledosti byl hřejivý nádech a dokonce i trocha zdravé barvy – ne jako u Strigojů, kteří vůbec nemají pigment. Oči měla trochu zarudlé, jenže to způsobily slzy, které se jí do nich o překot hrnuly. Kolem duhovek žádné rudé kroužky neměla. A její pohled… Nebylo v něm žádné zlo ani krutost. To nebyly oči někoho, kdo nám ještě před chvílí vyhrožoval, že nás všechny zabije. Z jejího pohledu vyzařovaly obavy a nechápavost a šok. Nedokázala jsem od ní odtrhnout zrak.</p>
<p>Zázrak. Další zázrak. Poté, co jsem viděla, jak Lissa zachránila Dimitrije, myslela jsem, že už nikdy nic podobného neuvidím. Zázraky se přece dějí jednou za život. Hodně se mluvilo o tom, že by se za pomoci éteru dali zachraňovat Strigojové. Ty řeči ale utichly, když je zastínilo mnohem větší drama – vražda královny. Ta idea se příliš neuchytila taky kvůli tomu, že je jen velmi málo uživatelů éteru, a navíc všichni vědí, jak těžké je pro Moroje probodnout srdce Strigojovi. Když v boji se Strigoji umírají i vycvičení strážci, jak by je mohli probodávat Morojové? Ano, tady byla odpověď: přemožená Strigojka. Moroj dokáže oběma rukama probodnout srdce, zejména když mu pomáhají strážci. Uvažovala jsem o těch možnostech. Robertova magie je silná, ale on je starý a vetchý. Když to přesto dokázal, svedl by to jakýkoli uživatel éteru? Takhle to vypadalo skoro až jednoduše. Dokázal by to Adrian? Dokázala by to Lissa znovu?</p>
<p>Zázrak. Soňa Karpová byla živoucím zázrakem.</p>
<p>A najednou začala křičet.</p>
<p>Nejdřív jen tiše kvílela, ale rychle přidávala na hlasitosti. Ten zvuk přitáhl mou pozornost, ale stejně jsem nevěděla, jak na to reagovat. Dimitrij ovšem věděl. Upustil svůj kůl, přiběhl k Soně a začal z ní sundávat řetězy. Jakmile se jí dotkl, začala se vzpouzet, ale už neměla nadlidskou sílu nemrtvé stvůry toužící po pomstě. Tohle byly pohyby někoho příšerně vyděšeného.</p>
<p>Předtím jsem kolem ní omotala řetěz dost pečlivě, ale Dimitrij ji z něj vysvobodil během několika vteřin. Když byla Soňa volná, přisedl si k ní a objal ji. Zabořila mu obličej do hrudi a rozvzlykala se. Polkla jsem. I Dimitrij po své proměně plakal. Hlavou mi bůhvíproč probleskly obrázky novorozenců. Je pláč přirozenou reakcí někoho, kdo se zrovna narodil – nebo jako v tomto případě někoho, kdo se narodil znovu?</p>
<p>Náhle jsem zaznamenala pohyb. Sydney se s vykulenýma očima blížila k Dimitrijovi, aby ho zastavila. „Co děláš?“ ječela. „Nepouštěj ji!“</p>
<p>Dimitrij Sydney ignoroval. Chytila jsem ji za ruku a zarazila ji. „To je v pohodě,“ uklidňovala jsem ji. Sydney se během celé téhle operace ani nepohnula. Nechtěla jsem ji děsit. „Ona už není Strigojka. Podívej. Podívej se na ni. Je Morojka.“</p>
<p>Sydney pomalu zavrtěla hlavou. „To není možné. Vždyť jsem ji viděla.“</p>
<p>„Tohle se stalo i s Dimitrijem. Přesně totéž. A přece si nemyslíš, že Dimitrij je Strigoj. Věříš mu, ne?“ Pustila jsem ji a ona zůstala stát, ale pořád se tvářila obezřetně.</p>
<p>Pohlédla jsem na bratry Daškovovy na zemi a došlo mi, že jsou v mnohem horším stavu, než jsem původně myslela. Robert nebyl Strigoj, ale svou bledostí by se za něj mohl klidně vydávat. V očích měl prázdný pohled a z pootevřených úst mu kapaly sliny. Hned jsem přehodnotila svůj názor, že záchrana Strigojky pro něj byla jednoduchá. Probodl ji sice jako profík, ale zjevně to na něm zanechalo následky. Viktor se snažil svému bratrovi pomoct a šeptal mu uklidňující slova. A ve Viktorově výrazu… se zračil soucit a starostlivost. Nikdy jsem ho neviděla takhle se tvářit. Můj mozek si s tím nějak nedokázal poradit, vždyť jsem ho považovala za padoucha. Teď působil jako skutečná osoba.</p>
<p>Viktor ke mně vzhlédl a hořce se usmál. „Došly ti vtipné poznámky? Měla bys být šťastná. Dali jsme ti, cos chtěla. Potřebuješ odpovědi od Soni Karpové?“ Kývl hlavou směrem k ní. „Stačí se zeptat. Ty odpovědi ale přišly draho.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikl Dimitrij. Pořád jednou rukou objímal Soňu, ale jeho něžný výraz při Viktorových slovech ztvrdl. „Zbláznil ses? Neviděls, co se právě stalo?“</p>
<p>Viktor povytáhl obočí. „Ano. Všiml jsem si.“</p>
<p>„Teď není ve stavu, kdy by mohla odpovídat na cokoli! Je v šoku. Nech ji.“</p>
<p>„Nedělej, jako by tu nejvíc trpěla ona,“ vyštěkl Viktor, načež se obrátil zase k Robertovi, aby mu pomohl vstát. Odvedl ho na gauč a Robert tu cestu zvládl s vypětím všech sil. Nohy se mu třásly, a tak si radši hned sedl. Viktor ho jednou rukou objal. „Budeš v pořádku. Všechno je v pořádku.“</p>
<p>„Bude?“ zeptala jsem se nejistě. Robert opravdu nevypadal moc dobře. Moje dřívější úvahy o uživatelích éteru, kteří by zachraňovali Strigoje, byly čím dál nereálnější. „Už… už to jednou udělal a dostal se z toho, ne? A Lissa je taky v pohodě.“</p>
<p>„To byl Robert mnohem mladší a Vasilisa je taky mladá,“ odvětil Viktor a poklepal bratra po rameni. „A tohle rozhodně není snadné kouzlo. Udělat to jednou je velkolepé. Dvakrát? Ty i já dobře víme, jak éter funguje, a tohle kouzlo si vybere svou daň jak na těle, tak na duchu. Robert se pro vás nesmírně obětoval.“</p>
<p>To asi ano. „Děkujeme, Roberte,“ řekla jsem. Ta slova mi sklouzla ze rtů trochu váhavě, ale on stejně nevypadal, že by je slyšel.</p>
<p>Dimitrij se zvedl a vzal Soňu do náruče, jako by nic nevážila. Pořád ještě plakala, ale už ne tak hlasitě.</p>
<p>„Potřebuje si odpočinout,“ pravil nevrle. „Věřte mi, že nemáte ani ponětí, co se v ní teď odehrává.“</p>
<p>„To ti věřím,“ přitakala jsem.</p>
<p>„Jste idioti,“ vykřikl Viktor. „Oba dva.“</p>
<p>Divila jsem se, že Dimitrijův vražedný pohled nesrazil Viktora k zemi. „Teď žádné vyslýchání.“</p>
<p>Přikývla jsem a nevěděla, co dělat dál. Když Lissa proměnila Dimitrije, taky se k němu chovala hrozně ochranitelsky. On teď sice Soňu neproměnil, ale byl tu jediný, kdo měl představu, čím si teď asi prochází. Věděla jsem, že se přizpůsoboval jen těžko a že prvotní účinky proměny jsou matoucí. U něj to dokonce vedlo k těžkým depresím.</p>
<p>Se Soňou v náručí prošel kolem nás a zamířil do ložnice. Sydney je provázela pohledem a pak pohlédla na gauč, kde Viktor pořád ještě objímal svého bratra. Zadívala se na mě s úžasem v očích.</p>
<p>„Slyšela jsem o tom…, ale nevěřila jsem tomu.“</p>
<p>„Někdy tomu taky nevěřím,“ povzdechla jsem si. „Je to proti všem zákonům vesmíru.“</p>
<p>Překvapilo mě, když se dotkla malého zlatého křížku, který nosila na krku. „Některé zákony jsou větší než vesmír.“</p>
<p>Viktor se zvedl z gauče, zjevně spokojen, že Robert už odpočívá. Okamžitě jsem se napjala. Zázraky stranou, pořád je to nebezpečný zločinec, kterého chci dopadnout. Udělal krok směrem ke mně a ztišil hlas.</p>
<p>„Promiňte, že ruším váš rozhovor o metafyzice, ale teď poslouchej,“ řekl. „Buď opatrná, Rose. Moc opatrná. Teď toho na tobě závisí mnoho. Nedovol tomu svému ochočenému vlkovi, aby ti bránil vytáhnout ze Soni všechno, co ví.“</p>
<p>„On má ale pravdu!“ vykřikla jsem. „Vždyť je to pět minut! To, čím si prošla…, čím si oba prošli…, je docela masakr. Obrovská životní změna. On se z toho taky musel vzpamatovat a zvyknout si. A jakmile si zvykne i ona, pomůže nám.“</p>
<p>„Jsi si tím jistá?“ dotázal se a přimhouřil oči. „Bude si myslet, že byla zachráněná? Zapomínáš totiž na jednu věc: Belikova proměnili proti jeho vůli. Ona to udělala dobrovolně.“</p>
<p>„Co-co to povídáš? Jako že se pokusí znovu se stát Strigojkou?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Říkám jen, abys z ní ty odpovědi dostala co nejdřív. A nenechávejte ji samotnou.“</p>
<p>S tím se Viktor otočil a vydal se do kuchyně. Po chvilce se vrátil se sklenicí vody. Robert ji žíznivě vypil a v tu ránu usnul.</p>
<p>S povzdechem jsem se opřela o zeď vedle Sydney. Byla jsem příšerně utahaná a všechno mě bolelo z té rvačky.</p>
<p>„Co teď?“ zeptala se Sydney.</p>
<p>Potřásla jsem hlavou. „Nevím. Asi počkáme.“</p>
<p>Za chvíli se vrátil Dimitrij a střelil pohledem po spícím Robertovi. „Taky usnula,“ pověděl mi. „Proměna je… dost těžká.“ Viděla jsem jeho nepřítomný pohled a uvažovala jsem, jaká vzpomínka ho asi trápí tentokrát. Vzpomínka na proměnu? Na to, jak býval Strigojem?</p>
<p>„Nemyslím, že bychom měli nechávat Soňu samotnou,“ řekla jsem. Koutkem oka jsem postřehla Viktorův samolibý úšklebek. „Někdo by u ní měl zůstat, kdyby se probudila. Nebude vědět, co se děje.“</p>
<p>Dimitrij chvíli neodpovídal, jen na mě koukal. Znal mě natolik dobře, že vytušil, že mám na mysli i něco jiného. Naštěstí v mojí logice nespatřoval žádnou trhlinu.</p>
<p>„Máš pravdu. Nevadilo by ti sednout si k ní?“ zeptal se Sydney.</p>
<p>Nevěděla jsem, co říct. Ne, ne. Ne Sydney. Kdyby se Soňa obrátila proti nám, je třeba, aby ji hlídal někdo, kdo umí bojovat. Sydney nejspíš odhadla, jakým směrem se ubírají moje myšlenky, a tak mi zabránila Dimitrijovi zalhat a říct mu pravdu o svých obavách.</p>
<p>„Mě nezná. Až se probudí, mohlo by to být ještě horší. A navíc…“ Sydney nahodila znechucený výraz, v němž alchymisté excelují. „Necítím se moc v pohodě s někým, kdo byl ještě před pěti minutami stvůra.“</p>
<p>„Ona není Strigojka,“ vykřikl. „Je z ní zase Morojka se vším všudy!“ Dokonce i mě trochu zastrašila jeho plamenná promluva, ale od něj taková reakce vlastně vůbec nebyla překvapivá. Sám měl co dělat, aby přesvědčil ostatní, že už není Strigoj. Jeho výraz se trochu obměkčil. „Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale opravdu se proměnila.“</p>
<p>„Tak s ní zůstanu já,“ navrhla jsem.</p>
<p>„Ne, ne.“ Dimitrij zavrtěl hlavou. „Sydney má v jedné věci pravdu: Soňa může být dost zmatená. Bude lepší, když s ní bude někdo, kdo chápe, co se stalo.“</p>
<p>Už jsem se s ním chtěla začít dohadovat, že jsem tady jediná koho Soňa opravdu zná, ale nakonec jsem se rozhodla, že radši zůstanu s bratry. Teď sice působili neškodně, ale přesto jsem jim nevěřila. A Dimitrij zjevně taky ne. Došel až ke mně a sklonil se k mému uchu.</p>
<p>„Dohlídni na ně,“ zašeptal. „Robert je teď ze hry, ale může se z toho vzpamatovat dřív, než si myslíme.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Otočil se, ale pak se po mně ještě ohlédl. Tvářil se zamyšleně a ohromeně. „Rose?“</p>
<p>„Jo?“</p>
<p>„Tohle… Když mě Lissa proměnila, bylo to jako tohle?“</p>
<p>„Víceméně.“</p>
<p>„Neuvědomoval jsem si… Bylo to…“ Nenacházel slova. To bylo pro něj netypické. „Jak celou místnost naplnilo světlo, jak se proměnila. Vidět, jak ze smrti vzniká život… Bylo to…“</p>
<p>„Krásný?“</p>
<p>Přikývl. „Takový život… nemůžeš promarnit.“</p>
<p>„To máš pravdu, nemůžeš,“ souhlasila jsem.</p>
<p>V tu chvíli na něm bylo znát, že se v něm cosi pohnulo. Byl to jen malý pokrok, asi jako v té zapadlé uličce, ale já jsem přesto věděla, že se zbavil další trochy traumatu z toho, že byl Strigoj.</p>
<p>Pak už nic neřekl a já ho jen pozorovala, jak se vzdaluje chodbou. Nebylo co dělat, a tak se Sydney usadila na zemi, překřížila nohy a na klín si položila knihu. Nechala ji zavřenou. Byla evidentně myšlenkami jinde. Viktor se mezitím usadil do křesla. Nevypadal sice tak zle jako Robert, ale i na něm byly patrné známky únavy. To bylo dobře. Čím déle budou vyřazení, tím lépe. Přinesla jsem si z kuchyně židli, sedla si a sledovala dění v pokoji. Všude klid.</p>
<p>Připadala jsem si, jako bych hlídala děti, což byla svým způsobem tak trochu pravda. Měli jsme za sebou dlouhý den a zanedlouho už nastala za okny tma. To mě trochu znervózňovalo. Soňa může mít klidně kamarády Strigoje, kteří by se za ní mohli zastavit. Už jen to, že ji Donovan znal, naznačovalo, že mezi Strigoji nebyla žádným vyděděncem. Měla bych být extrémně ostražitá, jenže jsem byla unavená. Oba bratři už spali. Sydney ve snaze zachovat si lidský režim někde objevila deku a polštář a ustlala si na podlaze.</p>
<p>A já? Já měla napůl lidský a napůl vampýří režim. A měla jsem dojem, že Dimitrij je na tom podobně. Dělali jsme, co bylo zrovna nutné, a pořádný spánek nepřipadal v úvahu.</p>
<p>Poutem jsem náhle pocítila nával vzrušení a ohromení. Žádnou hrozbu ani nebezpečí jsem nevycítila, ale zvědavost mě stejně přiměla jít se na Lissu podívat. I když budu v její mysli, moje tělo tady zůstane na hlídce. Chtěla jsem se dovědět, jak proběhl zbytek její zkoušky.</p>
<p>Samozřejmě úchvatně. Už ji vezli zpátky na královský dvůr. Byla unavená, ale hrdá sama na sebe. A nebyla sama. Ostatní její společníci se tvářili podobně…, tedy až na Avu Drozdovovou. Ta jediná se zlomila a zatelefonovala si o pomoc. Lissu překvapilo, že to Ava vzdala. Po těch řečech, co vedl Marcus Lazar, by to tipovala spíš na něj. Ale ten starý pán to nějakým způsobem zvládl, což znamená, že bude ve zkouškách pokračovat. Ava se odmítala komukoli podívat do očí a jenom nepřítomně koukala z okna. Místo v královské radě jí zůstane, ale šance stát se královnou už byla pryč.</p>
<p>Lissa s ní soucítila, ale příliš se tím nezaobírala. Tak už to při zkouškách chodí, ostatně slouží k tomu, aby byl podle nich vybrán ten nejlepší. Navíc měla svoje problémy. Když zůstala celý den venku, odporovalo to jejímu obvyklému vampýrskému režimu. Teď už se chtěla jen vrátit ke dvoru, dojít do svého pokoje a spát. Chtěla už klid.</p>
<p>Namísto toho ji ale čekal dav.<image xlink:href="#_6.jpg" />DEVATENÁCT</p>
<p>Auta zaparkovala v odlehlejší části královského dvora, takže když tam Lissa viděla ten dav dychtivých Morojů, byl to pro ni šok. Mezi shromážděnými se jako duchové pohybovali strážci. Stejně jako při nominaci se snažili udržet pořádek. Sešlo se tam tolik lidí, že auta ani nemohla projet do garáží. Z oken okolních budov vyhlíželi další, kteří chtěli alespoň zahlédnout královské kandidáty.</p>
<p>Lissa na ten dav zděšeně zírala a skoro se až bála vystoupit. Ariana se na ni usmála, aby ji uklidnila. „To je normální. Všichni se chtějí dozvědět, kdo uspěl a kdo ne. Hlavně tihle to chtějí vědět.“ Trhla hlavou směrem k přední části vozu. Lissa se zadívala tím směrem a spatřila dalších šest kandidátů. Jelikož nebylo možné vyslat do lesů tolik kandidátů najednou, strážci je rozdělili na dvě poloviny. Ostatní kandidáty čeká stejná zkouška zítra, takže teď byli pochopitelně zvědaví, kolik soupeřů dnes odpadlo.</p>
<p>Lissa byla zvyklá na pořádek a dekorum kolem královských, takže ji udivovala ta dychtivost a zběsilost. V davu byli samozřejmě i „obyčejní“ Morojové, kteří přijeli ke královskému dvoru. Všichni se strkali a stoupali si na špičky, aby viděli, co se děje. Ozývalo se skandování jmen některých kandidátů. Divila jsem se, že tam nepřišli s transparenty a nezpívají.</p>
<p>Lissa spolu s ostatními vystoupila z auta, což vyvolalo vlnu radostného jásotu. Rychle bylo zřejmé, kdo ve zkoušce uspěl a kdo ne. Dav se ozýval čím dál hlasitěji. Lissa tam stála jako přibitá, rozhlížela se kolem a připadala si ztracená. Když diskutovala s kamarády o svojí kandidatuře na královnu, bylo to něco docela jiného než teď, kdy se ocitla uprostřed všeho dění a viděla, co takové volby skutečně obnášejí.</p>
<p>Poslední dobou se zaměřila jen na pár věcí – na mou bezpečnost, na vypátrání vraha a na to, aby nějak přežila tyhle zkoušky. Když teď stála uprostřed té skrumáže, došlo jí, že volby jsou mnohem větší než všechny její záležitosti, větší než cokoli, co si dokáže představit. Tihle lidé tu nebyli pro zábavu. Na výsledku volby závisely jejich životy. Morojové a dhampýři, kteří žijí v různých zemích, podléhají morojským zákonům a vládě, která operuje i mimo královský dvůr. Její moc sahá po celém světě, což ovlivňuje každého dhampýra a Moroje, který chce zůstat součástí naší společnosti. Ano, máme i nějaké jiné volby, ale o naší budoucnosti rozhoduje král nebo královna.</p>
<p>Strážci, kteří na místě veleli, konečně dovolili rodinným příslušníkům kandidátů protlačit se davem ke svým blízkým. Lissa žádné příbuzné neměla. Janine i Eddie občas museli plnit nějaké úkoly, které jim bránily být s ní neustále, přestože tvrdili, že to nebude problém. V tom chaosu si sama připadala ztracená a ohromená. Mísily se v ní rozporuplné emoce. Připadalo jí, že vlastně všechny podvádí a že by se měla své kandidatury vzdát rovnou tady a teď. Připadalo jí, že sama za nic nestojí. Ale chtěla být hodna toho, aby mohla jít do voleb. Chtěla absolvovat všechny zkoušky s hlavou hrdě vztyčenou, i když se kandidatury ujala s postranními motivy.</p>
<p>Konečně ji za paži popadla silná ruka. Christian. „Pojď. Vypadneme odtud.“ Táhl ji pryč a ramenem si razil cestu davem. „Hej!“ křikl na pár strážců na okraji shromáždění. „Nepomůžete princezně?“</p>
<p>To bylo poprvé, kdy jsem Christiana viděla chovat se královsky. Vyzařovala z něj autoritativnost jeho rodu. Pro mě to byl věčně namíchnutý cynický Christian. Ale v morojské společnosti mohl být po dosažení osmnácti let technicky vzato oslovován lord Ozera. Na to jsem zapomněla. Ti dva strážci ale ne. Přispěchali k Lisse a pomohli Christianovi prorazit cestu. Obličeje shromážděných už jí splývaly, skandování jí připadalo jako neartikulovaný řev. Vyvolávali její jméno. Ozývaly se výkřiky o návratu draka, což byl symbol rodiny Dragomirů. <emphasis>Tohle je skutečné</emphasis>, opakovala si v duchu dokola. <emphasis>Tohle je skutečné</emphasis>.</p>
<p>Strážci ji doprovodili přes kus královského dvora až do domu, kde bydlela. Jakmile uznali, že teď už je v bezpečí, rozloučili se. Lissa jim poděkovala za pomoc. Když s Christianem došli do jejího pokoje, padla na postel.</p>
<p>„Panebože!“ povzdechla. „To bylo šílený.“</p>
<p>Christian se usmíval. „Kterou část myslíš? Večírek na přivítanou? Nebo tu zkoušku? Vypadáš, jako bys právě…, no, ani nevím, cos právě dělala.“</p>
<p>Lissa se na sebe rychle podívala. Cestou domů jí dali ručník, ale oblečení měla pořád mokré a navíc zmačkané, jak na ní usychalo. Boty i džíny měla celé zabahněné a o svých vlasech raději ani nepřemýšlela.</p>
<p>„Jo, my jsme…“</p>
<p>Slova jí uvízla na jazyku, ale ne proto, že by se náhle rozhodla nic nepovědět.</p>
<p>„Nemůžu to říct,“ zašeptala. „Vážně to funguje. To kouzlo mi to nedovolí.“</p>
<p>„Jaký kouzlo?“ podivil se.</p>
<p>Lissa si vyhrnula rukáv a nadzvedla obvaz, aby mu ukázala malou vytetovanou tečku na předloktí. „Je to kouzlo nátlaku, abych nemluvila o zkouškách. Podobné, jako mají alchymisti.“</p>
<p>„Ty jo,“ vypravil ze sebe obdivně. „Nikdy by mě nenapadlo, že to fakt funguje.“</p>
<p>„Asi jo. Je to opravdu zvláštní. Chci o tom mluvit, ale… nemůžu.“</p>
<p>„To je v pořádku,“ řekl a odhrnul jí z obličeje pramen vlhkých vlasů. „Prošla jsi. Na tom záleží. Zaměř se jen na to.“</p>
<p>„Jediná věc, na kterou se teď chci zaměřit, je sprcha – což je tak trochu ironie, vzhledem k tomu, že jsem promočená na kost.“ Ale ani se nepohnula a jen zírala do zdi.</p>
<p>„Hej,“ ozval se tiše Christian. „Co se děje? To tě ten dav tak vyděsil?“</p>
<p>Obrátila se k němu. „Ne, o to nejde. Teda, bylo to dost děsivý, ale právě jsem si uvědomila… Nevím. Uvědomila jsem si, že jsem součástí hlavního dění, které probíhá už od…“</p>
<p>„Od počátků časů?“ zažertoval Christian a zopakoval tak Nathanova přehnaná slova.</p>
<p>„Skoro,“ odpověděla a nepatrně se usmála. „Tohle přesahuje pouhou tradici, Christiane. Volby jsou důležitou součástí naší společnosti. Klíčovou. Můžeme se bavit o změnách zákonů nebo o bojování, o čemkoli, ale tohle je prastaré. A má to veliký dopad. Všichni ti Morojové venku nejsou jen Američani. Přijeli sem i z jiných zemí. Občas zapomínám, že i když je královský dvůr tady, vládne Morojům všude. To, co se děje tady, ovlivňuje celý svět.“</p>
<p>„Kam tím míříš?“ zeptal se. Byla ztracená ve svých myšlenkách a nevnímala Christiana tak objektivně jako já. On Lissu znal. Rozuměl jí a miloval ji. Ti dva spolu měli dost podobné propojení jako já s Dimitrijem. Lissiny myšlenky se ale občas zatoulaly nepředvídatelným směrem. On to sice nikdy nepřiznal, ale já věděla, že právě tohle je jedním z důvodů, proč ji miluje. Já jsem impulzivní a Lissa je na rozdíl ode mě klidná a jedná racionálně. A pak zničehonic občas udělá něco naprosto nečekaného. Tyhle chvíle měl rád, ale někdy ho děsily, protože nikdy nevěděl, jak velkou roli v jejím chování hraje éter. Teď nastal jeden z těch momentů. Dobře věděl, že ji ty volby stresují, a stejně jako já věděl, že se její stav může ještě zhoršit.</p>
<p>„Začínám ty zkoušky brát vážně,“ řekla. „Byla by ostuda nebrat je vážně. Urážka naší společnosti. Mým hlavním cílem samozřejmě je zjistit, kdo to narafičil na Rose, ale mezitím? Absolvuju všechny zkoušky, jako bych se opravdu chtěla stát královnou.“</p>
<p>Christian zaváhal, než promluvil, což se mu nestávalo zrovna často. „A <emphasis>chceš</emphasis> být královnou?“</p>
<p>To Lissu vytrhlo z jejích zasněných filozofických úvah o tradicích a cti. „Ne! Samozřejmě, že ne. Je mi osmnáct. Vždyť ještě ani nemůžu pít.“</p>
<p>„To tě od pití nikdy neodradilo,“ připomněl jí. Už zase mluvil jako typický Christian.</p>
<p>„Myslím to vážně! Chci jít na vysokou. Chci, aby se Rose vrátila. Nechci vládnout všem Morojům.“</p>
<p>Christianovy modré oči se rozzářily. „Víš, že teta Taša si dělá srandu, jak by z tebe byla lepší královna než ze všech ostatních? Jenže… vlastně si nemyslím, že si dělá srandu.“</p>
<p>Lissa zaúpěla a natáhla se zase na postel. „Mám ji moc ráda, ale musíme si ji trochu pohlídat. Pokud teď někdo dokáže změnit ten zákon, bude to ona a její přátelé aktivisti.“</p>
<p>„Tak to se neboj. S těmi jejími ‚přáteli aktivisty‘ se to má tak že mají tolik věcí, proti kterým protestujou, že se většinou nesjednotí, aby se všichni najednou postavili za jednu věc.“ Christian se natáhl vedle Lissy a přitiskl se k ní. „Nicméně si taky myslím, že by z tebe byla skvělá královna, princezno Dragomirová.“</p>
<p>„Ušpiníš se,“ varovala ho.</p>
<p>„Myslíš od tvýho oblečení?“ Oběma rukama ji objal a bylo mu úplně jedno, že je mokrá a od bahna. „Většinu dětství jsem se schovával na půdě plný prachu a měl jsem jen jednu košili. Vážně si myslíš, že mi tolik jde o tohle tričko?“</p>
<p>Rozesmála se a pak ho políbila. Na okamžik pustila z hlavy všechny starosti a jenom si vychutnávala jeho rty. Vzhledem k tomu, že byli v posteli, jsem uvažovala o tom, že bych se asi měla vytratit. Po několika vteřinách se od něj odtrhla a spokojeně si povzdechla.</p>
<p>„Někdy si myslím, že tě miluju.“</p>
<p>„Někdy?“ dotázal se s předstíraným pobouřením.</p>
<p>Rozcuchala mu vlasy. „Pořád. Ale musím tě trochu napínat.“</p>
<p>„Už jsem napnutej.“</p>
<p>Znovu se k ní přiblížil ústy, ale nepolíbil ji, protože v tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Lissa od Christiana trochu odtáhla rty, ale objímat se nepřestali.</p>
<p>„Neotvírej,“ zašeptal Christian.</p>
<p>Lissa se zamračila a podívala se směrem do obýváku. Vymanila se z Christianova objetí, vstala a vydala se ke dveřím. Jakmile se ocitla pár metrů od dveří, vědoucně pokývala hlavou. „To je Adrian.“</p>
<p>„O to větší důvod neotvírat,“ prohlásil Christian.</p>
<p>Lissa to nebrala na vědomí a otevřela. Samozřejmě tam stál můj ďábelský přítel. Za Lissou jsem zaslechla Christiana. „Víc nevhod už to nešlo.“</p>
<p>Adrian si prohlížel Lissu a pak nakoukl do vzdálenější části bytu, kde uviděl Christiana na posteli. „Aha,“ řekl a vešel dál. „Tak takhle hodláte napravit ten rodinnej problém. Malí Dragomirové. Super nápad.“</p>
<p>Christian se zvedl a došel k nim. „Jo, to je přesně ono. Rušíš oficiální záležitost královský rady.“</p>
<p>Adrian byl oblečený normálně, měl na sobě džíny a černé tričko, ale na něm to vypadalo jako oblečení od návrháře. Asi to tak s největší pravděpodobností opravdu bylo. Bože, tolik mi chybí. Všichni mi chybějí.</p>
<p>„Co se děje?“ dotázala se Lissa. Zatímco Christian považoval Adrianův příchod za osobní urážku, Lissa věděla, že musí mít k návštěvě dobrý důvod, když přišel takhle brzy ráno – podle morojského režimu. Přestože se usmíval jako obvykle, z jeho aury probleskovalo vzrušení a dychtivost. Měl nové zprávy.</p>
<p>„Chytil jsem ho,“ vyhrkl Adrian. „Je v pasti.“</p>
<p>„Kdo?“ zeptala se Lissa udiveně.</p>
<p>„Ten idiot Blake Lazar.“</p>
<p>„Co tím myslíš, žes ho chytil?“ nechápal Christian. Byl stejně ohromený jako Lissa. „Nastražils na něj past na medvědy na tenisovým kurtu?“</p>
<p>„Kéž by. Sedí v Hořícím šípu. Právě jsem mu koupil další drink, takže když si pospíšíme, určitě ho tam ještě zastihneme. Řekl jsem mu, že si zaskočím ven na cigáro.“</p>
<p>Z pachu, který se kolem Adriana vznášel, Lissa usoudila, že si opravdu šel zakouřit. A nejspíš si s Blakem dával i ty drinky. „Takhle brzo jsi byl v baru?“</p>
<p>Adrian pokrčil rameny. „Pro lidi to brzo není.“</p>
<p>„Ale ty nejsi…“</p>
<p>„No tak, sestřenko.“ Adrianova aura neměla tlumené barvy jako u někoho, kdo je úplně opilý, nicméně pár panáků si jistě dal. „Jestli měl ten hezoun Ambrose pravdu s tetou Taťánou, pak z tohohle chlápka můžeme dostat jména dalších žárlivek.“</p>
<p>„A proč ses ho na to nezeptal sám?“ dotázal se Christian.</p>
<p>„Protože kdybych se vyptával na sexuální život svý tety, bylo by to trochu ujetý,“ objasnil Adrian. „A navíc Blake bude šťastný, když si bude moct promluvit s naší okouzlující princeznou.“</p>
<p>Asi o patnáct minut později už byla celá trojice na cestě do zastrčeného baru uvnitř administrativní budovy. Už jsem tam jednou byla a připadalo mi to pro bar jako dost zvláštní místo. Ale když jsem nedávno musela dělat administrativní práce a myslela si, že mi nezbude nic jiného, než se tím živit, nejspíš by se mi hodilo mít po ruce alkohol.</p>
<p>Bar byl potemnělý, jednak kvůli atmosféře, jednak taky proto, aby tam Morojům bylo dobře. Bez ohledu na Adrianovo vtipkování bylo na Moroje ještě dost brzy, takže jich tam posedávalo jen pár. Adrian nepatrně mávl na barmanku, což byl zřejmě nějaký signál k objednání, protože se ihned otočila a začala nalévat drink.</p>
<p>„Hej, Ivaškove! Kam jsi zmizel?“</p>
<p>Lissa se podívala tím směrem a v rohu u stolu spatřila osamělého muže. Když je Adrian k němu vedl, všimla si, že je dost mladý, asi v Adrianově věku. Měl kudrnaté černé vlasy a zářivě modré oči podobné odstínu Abeho kravaty. Bylo to, jako by někdo vzal ohromující barvy Adrianových a Christianových očí a smíchal je dohromady. Měl štíhlou svalnatou postavu a tak opálenou pleť, jak jen Moroj může mít. I když tu Lissa byla se svým přítelem, při pohledu na toho přitažlivého kluka se neubránila obdivu.</p>
<p>„Šel jsem pro hezčí společnost,“ odvětil Adrian a přitáhl si židli.</p>
<p>Když Moroj zaznamenal Adrianovy společníky, okamžitě vyskočil. Zvedl si Lissinu ruku ke rtům a políbil ji. „Princezno Dragomirová, je mi ctí konečně vás poznat. Vidět vás z dálky bylo krásné. A zblízka? Božské.“</p>
<p>„Tohle je Blake Lazar,“ představil ho Adrian.</p>
<p>„Ráda vás poznávám,“ odvětila zdvořile.</p>
<p>Blake se zářivě usmíval. „Můžeme si tykat, Vasiliso?“</p>
<p>„Ano a říkej mi Lisso.“</p>
<p>„A taky bys jí už mohl pustit ruku,“ dodal Christian.</p>
<p>Blake se na Christiana zadíval a ještě chvilku mu trvalo, než Lissinu ruku skutečně pustil. Vypadal, že je na těch pár vteřin navíc patřičně hrdý. „Tebe jsem taky viděl. Ozera. Crispin, že ano?“</p>
<p>„Christian,“ opravila ho Lissa.</p>
<p>„Správně.“ Blake džentlmensky odtáhl pro Lissu židli. „Prosím, přisedni si.“ Christianovi nic takového nenabídl, ale on si stejně sedl vedle Lissy. „Co by sis dala k pití? Jde to na mě.“</p>
<p>„Nic,“ odpověděla Lissa.</p>
<p>Vzápětí se objevila barmanka s jedním drinkem pro Adriana a druhým pro Blakea. „Nikdy není příliš brzy. Zeptej se Ivaškova. Ty se vždycky napiješ, sotva vylezeš z postele, viď?“</p>
<p>„Na nočním stolku mám flašku skotský,“ prohlásil Adrian odlehčeným tónem. Lissa se zadívala na jeho auru. Byla jasně zlatá, jako u všech uživatelů éteru, ale trochu vybledlá od alkoholu. Taky v ní byl nepatrný nádech červené – nebyl to opravdový vztek, ale spíš roztrpčení. Lissa si vybavila, že ani Adrian, ani Ambrose nemají o tomhle Blakeovi kdovíjaké mínění.</p>
<p>„Tak co tě sem s Christopherem přivádí?“ zeptal se Blake. Dopil sklenku čehosi jantarové barvy, načež ji odložil vedle nového drinku.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Christian,</emphasis><emphasis>“</emphasis> zavrčel Christian.</p>
<p>„Bavili jsme se o mojí tetě,“ objasnil Adrian. Znělo to od něj obyčejně, ale ačkoli tolik toužil očistit moje jméno, zjevně mu vadilo rozebírat podrobnosti Taťániny vraždy.</p>
<p>Blakeův úsměv trochu ochabl. „Jak deprimující. Pro vás oba.“ To bylo určeno Adrianovi a Lisse. Christian jako by pro něj vůbec neexistoval. „Je mi líto taky Hathawayové,“ dodal, tentokrát jen směrem k Lisse. „Slyšel jsem, jak tě to rozrušilo. Kdo by to čekal?“</p>
<p>Lissa si uvědomila, že mluví o tom, jak předstírala, že je na mě naštvaná a že jsem jí ublížila. „No,“ prohlásila hořce. „To je asi tím, že neznáš lidi. Už předtím tu byla spousta náznaků, ze kterých se to dalo vytušit. Jen jsem jim nevěnovala pozornost.“</p>
<p>„Tebe ta vražda musela taky rozrušit,“ vložil se do debaty Christian. „Slyšeli jsme, že jste si byli s královnou blízcí.“</p>
<p>Blake se opět zazubil. „Jo… znali jsme se dost dobře. Bude mi chybět. Někomu možná připadala chladná, ale věřte mi, že si uměla užívat.“ Pohlédl na Adriana. „Tys to musel vědět.“</p>
<p>„Ne tak jako ty.“ Adrian se odmlčel, aby se napil. Měla jsem dojem, že to dělá proto, aby si odpustil kousavé poznámky. Zcela upřímně jsem mu nezáviděla. Vlastně jsem obdivovala jeho sebeovládání. Kdybych já byla na jeho místě, netrvalo by dlouho a jednu bych Blakeovi vrazila. „Nebo Ambrose.“</p>
<p>Blakeův hezký úsměv se rázem změnil v zamračený výraz. „On? Ten krvavý prostitut? Ten si ani nezasloužil být v její přítomnosti. Nemůžu uvěřit, že ho vůbec nechali u dvora.“</p>
<p>„On si vlastně myslí, že jsi královnu zabil ty,“ řekla Lissa a ještě rychle dodala: „Což je k smíchu, když existují důkazy, že to udělala Rose.“ Tohle sice Ambrose neřekl, ale Lissa chtěla vidět, jak na to Blake zareaguje. A dočkala se.</p>
<p>„Cože si myslí?“ Ano. Teď už se rozhodně neusmíval. S tímhle výrazem už nevypadal tak přitažlivě jako před chvílí. „Ten prolhaný bastard! Já mám alibi a on to dobře ví. Je jen naštvaný, protože mě měla radši.“</p>
<p>„Tak proč se s ním scházela?“ dotázal se Christian s výrazem téměř až andělským. „Nestačil jsi jí?“</p>
<p>Blake ho upřeně sledoval a přitom do sebe jedním douškem kopl svůj drink. Jako zázrakem se v tu chvíli objevila barmanka s dalším pitím. Blake kývl na výraz díků a pokračoval. „Stačil jsem jí víc než dost. Stačil bych tuctu žen, ale já jsem ji neoblboval a neměl bokovky jako on.“</p>
<p>Adrian se tvářil čím dál bolestněji při každé další zmínce o Taťánině sexuálním životě, ale ze své role nevypadl. „Narážíš na Ambroseovy další přítelkyně?“</p>
<p>„Jo. Všechny byly starší než on a myslím si, že mu za to platily. Teda ne že by tvoje máma musela někomu platit,“ dodal Blake. „Je dost pěkná. Ale víš, doopravdy s ním být nemohla.“</p>
<p>Všem chvíli trvalo, než zpracovali to, co jim Blake právě naznačil. Adrian zareagoval jako první. „Co to říkáš?“</p>
<p>„Aha.“ Blake se tvářil překvapeně, ale těžko říct, jestli to jenom hrál, nebo ne. „Myslel jsem, že to víš. Tvoje máma a Ambrose… No, kdo by jí to mohl vyčítat? S tvým tátou? Jen tak mezi námi, taky si mohla vybrat líp.“ Blakeův tón naznačoval, koho si měla Daniella vybrat.</p>
<p>Lissa viděla, jak Adrianova aura rudě vzplála. „Ty hajzle!“ Adrian nebyl žádný rváč, ale všechno je jednou poprvé – a Blake právě překročil všechny meze. „Moje máma tátu <emphasis>nepodvádí</emphasis>. A i kdyby jo…, rozhodně by za to nemusela platit.“</p>
<p>Blakea to nevykolejilo, ale možná by se situace vyvíjela jinak, kdyby ho Adrian opravdu praštil. Lissa položila ruku Adrianovi na předloktí a jemně ho stiskla. „Klídek,“ zašeptala. Pocítila jsem, jak z ní do něj proudí menší uklidňující nátlak. Adrian to okamžitě poznal a ruku od ní odtáhl. Navíc ji obdařil pohledem, který jasně prozrazoval, že její „pomoc“ ani v nejmenším neoceňuje.</p>
<p>„Myslel jsem, že svýho tátu nemáš rád,“ prohlásil Blake. Snad mu ani nedocházelo, že by jeho informace mohly někoho rozrušit. „A nebuď naštvaný na mě. Já s ní nespal. Jenom ti říkám, co jsem slyšel. A jestli chcete začít náhodně obviňovat kdekoho, povídám vám, začněte u Ambrose.“</p>
<p>Lissa vyskočila a promluvila, aby zabránila Adrianovi udělat něco neuváženého. „Kolik žen? Víš, s kolika dalšími se ještě scházel?“</p>
<p>„Ještě se třemi.“ Blake začal počítat na prstech. „Marta Drozdovová a Mirabel Contová. Počkat. To jsou dvě. Jako třetí jsem bral Daniellu, takže to jsou celkem tři. A s královnou čtyři. Jo, čtyři.“</p>
<p>Lissa se nezabývala Blakeovými chabými matematickými schopnostmi, ačkoli to jen potvrzovalo Adrianovo tvrzení, že Blake je idiot. Marta Drozdovová byla celkem známá královská, která i ve svém vysokém věku cestovala po celém světě. Podle Lissy se Marta po většinu roku nevyskytovala ani ve Státech, natožpak u dvora. Ta v tom nemohla být zaangažovaná natolik, aby zabila Taťánu. A Mirabel Contová…, ta zase byla proslulá něčím jiným. Vědělo se o ní, že se vyspala s polovinou mužů z královského dvora, ať už byla vdaná nebo ne. Lissa ji moc dobře neznala, ale Mirabel se nikdy nezajímala jen o jednoho muže.</p>
<p>„Ale to, že Ambrose spal i s jinými, přece není důvodem k tomu, aby zabil královnu,“ poznamenala Lissa.</p>
<p>„Ne,“ připustil Blake. „Jak jsem řekl, je jasné, že to udělala Hathawayová.“ Odmlčel se. „To je taky sakra škoda. Je sexy. Bože, to její tělo. Každopádně, kdyby královnu zabil Ambrose, udělal by to proto, že na mě žárlil. Taťána mě měla radši. A ne kvůli všem těm dalším ženským, co měl.“</p>
<p>„A proč by teda Ambrose nezabil vás?“ podivil se Christian. „To by dávalo větší smysl.“</p>
<p>Blake neměl šanci odpovědět, protože Adrian se pořád rozčiloval nad předešlým tématem. Oči mu plály hněvem. „Moje matka s nikým nespala. Nespí dokonce ani s mým otcem.“</p>
<p>Blake pokračoval svým ledabylým tónem. „Hele, viděl jsem je. Plazili se po sobě. Už jsem se zmínil, jak sexy je tvoje…“</p>
<p>„Nech toho,“ varovala ho Lissa. „Tím ničemu nepomůžeš.“</p>
<p>Adrian sevřel v ruce svou sklenku. „Nic z toho nepomůže!“ Věci se zjevně nevyvíjely tak, jak doufal, když šel pro Lissu a Christiana. „A já už tady nebudu sedět a poslouchat tyhle žvásty.“ Dopil svůj drink, vyskočil ze židle a spěšně zamířil k východu. Cestou ještě hodil na bar peníze.</p>
<p>„Chudák,“ utrousil Blake. Už zase působil klidně a arogantně. „Musí toho na něj být hodně, všechno to kolem jeho tety, mámy a vraždící přítelkyně. Z toho je vážně jasné, že ženským se nedá věřit.“ Mrkl na Lissu. „Samozřejmě kromě tebe.“</p>
<p>Lissa jím byla stejně znechucená jako Adrian a zběžný pohled na nasupeného Christiana jí prozradil, že i on cítí totéž. Bylo načase se zvednout, než někdo Blakea opravdu praští. „Bylo hezké si s tebou popovídat, ale teď už musíme jít.“</p>
<p>Blake na ni upřel štěněcí pohled. „Vždyť jsi sotva přišla! Doufal jsem, že se lépe poznáme.“ Naštěstí dál nerozváděl, co tím opravdu myslel. „Aha. A Kreskina taky.“</p>
<p>Christian už se neobtěžoval, aby opravil svoje jméno. Jen vzal Lissu za ruku. „Musíme jít.“</p>
<p>„Jo,“ souhlasila Lissa.</p>
<p>Blake pokrčil rameny a mávl na barmanku, aby mu přinesla další drink. „No, kdykoli bude chuť zažít to pravé, jsem tu.“</p>
<p>Christian s Lissou zamířili ke dveřím a Christian jen zamumlal: „Doufám, že to poslední prohlášení bylo určeno tobě, a ne mně.“</p>
<p>„Tohleto pravé bych rozhodně zažít nechtěla,“ prohlásila Lissa s úšklebkem. Jakmile se ocitli venku, rozhlížela se, jestli tu na ně nečeká Adrian. Nečekal. Neměla mu za zlé, že odešel. „Teď už chápu, proč ho Ambrose s Adrianem tak nesnášejí. Je to takovej…“</p>
<p>„Kretén?“ pomohl jí Christian. Zamířili k Lissině budově.</p>
<p>„Nejspíš.“</p>
<p>„Ale stačí to, aby spáchal vraždu?“</p>
<p>„Upřímně? Ne.“ Lissa si povzdechla. „Musím souhlasit s Ambrosem… Myslím, že Blake není dost chytrý na to, aby tohle dokázal. Ani neměl motiv. Z aury poznám, jestli někdo lže, nebo ne. A u něj jsem žádnou neupřímnost neviděla. Ty sis dělal srandu, ale kdyby někdo chtěl spáchat vraždu ze žárlivosti, proč by se nezabili ti dva chlapi navzájem? To by bylo mnohem jednodušší.“</p>
<p>„Oba měli přístup k Taťáně,“ připomněl jí Christian.</p>
<p>„Já vím. Ale pokud tady opravdu šlo o lásku a sex…, pak vypadá pravděpodobněji, že někdo žárlil na královnu. Nějaká žena.“</p>
<p>Následovala dlouhá a významná pauza. Ani jeden z nich nechtěl vyslovit to, co si nejspíš mysleli oba. Nakonec přerušil ticho Christian.</p>
<p>„Řekněme třeba Daniella Ivaškovová?“</p>
<p>Lissa zavrtěla hlavou. „To se mi nechce věřit. Nepůsobí jako takový typ.“</p>
<p>„Vrazi na to nikdy nevypadají. Proto je nikdo nepodezírá.“</p>
<p>„Ty jsi studoval kriminalistiku nebo co?“</p>
<p>„Ne.“ Došli ke dveřím Lissiny budovy a Christian jí přidržel otevřené dveře. „Jen sleduju fakta. Víme, že Adrianova máma nikdy neměla Taťánu ráda, a bylo to z osobních důvodů. A teď jsme zjistili, že se dělily o milence.“</p>
<p>„Má alibi,“ prohlásila Lissa strnule.</p>
<p>„Každej má alibi,“ připomněl jí. „A jak už víme, i alibi se dá koupit. Daniella už vlastně jedno koupila.“</p>
<p>„Stejně tomu nemůžu věřit. Ne, pokud neobjevíme víc důkazů. Ambrose je přesvědčen, že to byla vražda z politických důvodů, a ne z osobních.“</p>
<p>„Ambrose taky není vyškrtnutý ze seznamu.“</p>
<p>Došli k Lissinu pokoji. „Je to mnohem těžší, než jsem myslela.“ Jakmile vešli dovnitř, Christian Lissu objal.</p>
<p>„Já vím. Ale spolu to zvládneme. Přijdeme na to. Ale… něco z toho bychom si asi měli nechat pro sebe. Možná to přeháním, ale řekl bych, že bude nejlepší, když Adrianovi nepovíme, že jeho máma měla dost dobrý důvod zabít jeho tetu.“</p>
<p>„Myslíš?“ Opřela si hlavu o jeho hruď a zívla.</p>
<p>„Nejvyšší čas si zdřímnout,“ prohlásil Christian a vedl ji k posteli.</p>
<p>„Ještě se potřebuju osprchovat.“</p>
<p>„Nejdřív se vyspi, osprchuješ se pak.“ Odhrnul přikrývky. „Budu spát s tebou.“</p>
<p>„Spát, nebo <emphasis>spát</emphasis>?“ dotázala se suše a vděčně vklouzla pod deku.</p>
<p>„Opravdu spát. Potřebuješ to.“ Lehl si vedle ní a obličejem se jí otřel o rameno. „Ale kdybys potom chtěla přejít k oficiálním záležitostem rady, samozřejmě jsem ti k dispozici…“</p>
<p>„Přísahám, že jestli od tebe uslyším něco o malých Dragomirech, budeš spát na chodbě.“</p>
<p>Byla jsem si jistá, že bude následovat nějaká Christianova vtipná poznámka, ale namísto toho se opět ozvalo zaklepání na dveře. Zoufale zvedl hlavu. „Neotvírej. Teď už vážně.“</p>
<p>Ale Lissa si nemohla pomoct. Vyvlékla se z jeho objetí a vstala. „To není Adrian…“</p>
<p>„Tak to nejspíš nebude nic důležitýho,“ prohlásil Christian.</p>
<p>„To nevíme.“ Když došla ke dveřím a otevřela je, spatřila za nimi mou matku.</p>
<p>Janine Hathawayová proklouzla do místnosti stejně samozřejmě jako předtím Adrian. Ostřížím pohledem přejela okolí do všech detailů, zda se někde neskrývá nějaká hrozba. „Promiň, že jsem byla pryč,“ omluvila se Lisse. „S Eddiem jsme chtěli zavést nějaký systém střídání, jenže nás oba zavolali do práce.“ Zrak jí padl na rozházenou postel, v níž ležel Christian. Jelikož to ale byla moje máma, nenapadly ji romantické důvody, ale praktické. „Právě včas. Myslela jsem si, že se po té zkoušce budeš chtít vyspat. Neboj, budu hlídat a postarám se, aby se nic nestalo.“</p>
<p>Christian s Lissou si vyměnili smutné pohledy.</p>
<p>„Dík,“ řekla Lissa.<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET</p>
<p>„Měla bys spát.“</p>
<p>Při zvuku Sydneyina hlasu jsem málem vyletěla z kůže, což jenom dokazovalo, že i když jsem v Lissině mysli, dokážu vnímat okolí. Rozhlédla jsem se po Sonině setmělém obýváku. Panovalo tam ticho a klid.</p>
<p>„Vypadáš jako chodící mrtvola,“ pokračovala Sydney. „A to se mi neříká zrovna lehko.“</p>
<p>„Musím zůstat na hlídce,“ namítla jsem.</p>
<p>„Já budu hlídat. Ty se běž vyspat.“</p>
<p>„Ty nejsi vycvičená jako já,“ připomněla jsem jí. „Může ti něco uniknout.“</p>
<p>„Ani mně by snad neunikl Strigoj bušící do dveří,“ odpověděla. „Hele, vím, že vy něco vydržíte. Nemusíš mě přesvědčovat. Ale mám dojem, že bude ještě hůř, a nechci, aby ses složila, když tě bude třeba. Když se teď prospíš, pak Dimitrijovi k něčemu budeš.“</p>
<p>Jen kvůli zmínce o Dimitrijovi jsem se s ní nedohadovala. Nakonec si budeme muset pomáhat. A tak jsem se váhavě dobelhala na Sydneyino provizorní lože na zemi a ještě jí udělila nejrůznější instrukce, nad nimiž jen obracela oči k nebi. Usnula jsem téměř okamžitě a probudila se stejně rychle, když jsem zaslechla, že někdo zavřel dveře.</p>
<p>Okamžitě jsem se posadila a čekala, že sem dveřmi vběhne Strigoj. Namísto toho jsem ale spatřila, že okny už dovnitř pronikají sluneční paprsky. Sydney mě pobaveně pozorovala. V obýváku na gauči seděl Robert a mnul si oči. Viktor tam nebyl. Upřela jsem zpanikařený pohled na Sydney.</p>
<p>„Šel do koupelny,“ odpověděla na mou nevyřčenou otázku.</p>
<p>To byl ten zvuk, který jsem slyšela. Vydechla jsem úlevou a vstala. Překvapilo mě, jak mi byť jen pár hodin spánku vlilo do žil novou energii. Kdybych se ještě najedla, dokázala bych čelit čemukoli. Soňa pochopitelně žádné jídlo neměla, tak jsem se musela spokojit jen se sklenicí vody. Jak jsem tak stála v kuchyni a pila, všimla jsem si, že bratři Daškovovi se tu usídlili jako doma. Kabáty si pověsili na věšák, klíčky od auta hodili na linku. Tiše jsem klíčky zvedla a zavolala na Sydney.</p>
<p>Když přišla, podala jsem jí je s největší opatrností, aby nezachrastily.</p>
<p>„Pořád se ještě vyznáš v autech?“ zeptala jsem se šeptem.</p>
<p>Obdařila mě takovým pohledem, že mi bylo jasné, že tu otázku považuje za směšnou a urážející.</p>
<p>„Fajn. Nemůžeš dojet nakoupit? Budeme potřebovat něco k jídlu. A cestou bys třeba mohla zařídit, ehm, že jejich auto bude mít problém s motorem nebo tak něco. Cokoli, co je tady udrží. Ale zase ne, aby to bylo jasný na první pohled, jako třeba píchly pneumatiky.“</p>
<p>Strčila si klíčky do kapsy. „Brnkačka. Co chceš k jídlu?“</p>
<p>Přemýšlela jsem o tom. „Něco sladkýho. A kafe pro Dimitrije.“</p>
<p>„Kafe je jasný,“ prohlásila.</p>
<p>Viktor vešel do kuchyně a jeho typický výraz nezájmu mě přiměl k zamyšlení, jestli neslyšel, jak instruuju Sydney, aby mu rozbila auto. „Sydney jde nakoupit,“ oznámila jsem mu a doufala, že ho rozptýlím, než si všimne, že zmizely jeho klíčky. „Potřebuješ něco?“</p>
<p>„Dárce by se hodil, ale jinak má Robert rád vločky Cheerios. Ty s jablkem a skořicí.“ Usmál se na Sydney. „Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy někdo vyšle alchymistku na nákup. Je to okouzlující.“</p>
<p>Sydney otevřela pusu, bezpochyby mu chtěla odseknout něco nepříjemného. Já ale rychle zavrtěla hlavou. „Prostě běž,“ řekla jsem jí.</p>
<p>Odešla a Viktor se vzápětí odebral za bratrem. Jelikož jsem byla přesvědčená, že oba bratři jistě nikam nepůjdou za denního světla a navíc bez auta, rozhodla jsem se, že je načase jít se podívat za Dimitrijem. Soňa byla kupodivu vzhůru. Oba seděli na posteli a tiše si povídali. Vlasy měla rozcuchané, jednak ze spánku a jednak taky z předchozího boje, ale jinak na sobě neměla žádná zranění ani modřiny. Dimitrij vypadal po své proměně podobně a neutrpěl ani žádné hrozné popáleniny. Síla při přeměně Strigoje do původní podoby hojila všechna zranění. Já měla nohy sedřené do krve a skoro otřes mozku, a tak jsem trochu litovala, že mě taky někdo neproměnil ze Strigojky zpět.</p>
<p>Jakmile jsem vešla, Soňa se po mně ohlédla a v jejím výrazu se vystřídalo několik pocitů. Strach. Údiv. Poznání.</p>
<p>„Rose?“ Vyslovila moje jméno dost váhavě, jako by si nebyla jistá, jestli nejsem jen halucinace.</p>
<p>Přinutila jsem se k úsměvu. „Moc ráda vás zase vidím.“ Rozhodla jsem se raději nedodat: „Teď, když se už nepokoušíte vycucat ze mě život.“</p>
<p>Sklopila zrak a zadívala se na svoje ruce, jako by jí připadaly krásné a kouzelné. Ale poté, co bývala monstrem, jí možná její „staré“ ruce takové opravdu připadají. Dimitrij den po své proměně nepůsobil tak křehce, ale i on byl v šoku. V té době ho začaly trápit deprese. Ji taky? Nebo se chce stát znovu Strigojkou, jak naznačil Viktor?</p>
<p>Nevěděla jsem, co říct. Bylo to tak zvláštní a trapné. „Sydney šla koupit něco k jídlu,“ pověděla jsem Dimitrijovi. „Držela v noci hlídku, takže jsem se vyspala.“</p>
<p>„Já vím,“ řekl s nepatrným úsměvem. „Byl jsem se na tebe podívat.“</p>
<p>Cítila jsem, jak červenám, najednou mi bylo trapně z toho, že mě přistihl bezbrannou. „Ty si můžeš taky odpočinout,“ řekla jsem. „Dej si snídani a já tady pak na všechno dohlídnu. Pověřila jsem odbornici, aby zajistila, že se Viktorovo auto porouchá. A taky jsem se dozvěděla, že Robert má rád Cheerios, takže jestli nějaký chceš, máš smůlu. Nepřipadá mi jako někdo, kdo by se rád dělil.“</p>
<p>Dimitrij se usmíval čím dál víc. Soňa náhle zvedla hlavu.</p>
<p>„Někde je tu další uživatel éteru,“ prohlásila šíleným hlasem. „Cítím ho. Pamatuju si ho.“ Pohledem klouzala z Dimitrije na mě. „To není bezpečné. My nejsme bezpeční. Neměli byste se zdržovat v naší blízkosti.“</p>
<p>„Všechno je v pořádku,“ uklidňoval ji něžně Dimitrij. Ten tón jsem od něj slýchala jen zřídka, ale už jsem ho slyšela. Občas jím promlouval i na mě, ve chvílích největšího zoufalství. „Neměj obavy.“</p>
<p>Soňa zavrtěla hlavou. „Ne. Vy mi nerozumíte. My… jsme schopni příšerných věcí. Ubližujeme sobě i ostatním. Proto jsem se proměnila, abych zastavila to šílenství. Jenže potom… to bylo ještě horší. To, co jsem dělala…“</p>
<p>A bylo to tu. Stejná lítost, jakou pociťoval i Dimitrij. Obávala jsem se, že jí Dimitrij začne vykládat, že ani pro ni neexistuje žádná spása, a tak jsem rychle řekla: „To jste nebyla vy. Ovládalo vás něco jiného.“</p>
<p>Skryla si obličej do dlaní. „Ale já si to vybrala. <emphasis>Já sama</emphasis>. Já dopustila, aby se to stalo.“</p>
<p>„To byl éter,“ namítla jsem. „Tomu se dá těžko vzdorovat. Jak jste řekla, přiměje vás dělat příšerné věci. Nemyslelo vám to jasně. Lissa s tím bojuje neustále.“</p>
<p>„Vasilisa?“ Soňa zvedla hlavu a zadívala se do prázdna. Nejspíš vzpomínala. Přes tyhle její řeči jsem nebyla přesvědčená, že na tom byla nějak zvlášť zle, než se stala Strigojkou. Slyšeli jsme, že uzdravování může šílenství éteru zmírnit, takže jsem předpokládala, že když ji Robert proměnil, trochu to teď zmírnilo temnotu. „Ano, jistě. Vasilisa to má taky.“ V panice se ke mně otočila. „Pomáháš jí? Dostalas ji odtamtud?“</p>
<p>„Ano,“ řekla jsem a snažila se napodobit Dimitrijův uklidňující tón. S Lissou jsme tehdy utekly z Akademie svatého Vladimíra částečně kvůli Soninu varování. „Odešly jsme a pak se zase vrátily a… Dokázaly jsme zastavit to, co ji pronásledovalo.“ Nepovažovala jsem za dobrý nápad, aby se Soňa dozvěděla, že to, co ji pronásledovalo – nebo spíš kdo ji pronásledoval –, teď sedí dole v obýváku. Udělala jsem krok vpřed. „A vy můžete Lisse taky pomoct. Potřebujeme vědět, jestli…“</p>
<p>„Ne,“ zarazil mě Dimitrij. V jeho varovném pohledu už nebyla žádná něha. „Ještě ne.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ještě ne.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Probodla jsem ho pohledem, ale nic dalšího jsem neřekla. Chápala jsem, že Soňa potřebuje nějaký čas na zotavení, jenže nemůžeme čekat věčně. Hodiny odtikávají a my musíme zjistit, co všechno Soňa ví. Měla jsem dojem, že Dimitrij by nám poskytl informace ihned po své proměně. On samozřejmě předtím nebyl psychicky labilní, takže to byl trochu jiný případ, ale stejně… Nemůžeme si tady v domku v Kentucky hrát věčně.</p>
<p>„Můžu vidět svoje květiny?“ dotázala se Soňa. „Můžu jít ven a podívat se na ně?“</p>
<p>S Dimitrijem jsme se na sebe podívali. „Samozřejmě,“ řekl.</p>
<p>Všichni jsme se vydali ke dveřím a já se zeptala: „Proč jste pěstovala kytky, když jste byla… taková, jaká jste byla?“</p>
<p>Chvilku neodpovídala. „Vždycky jsem pěstovala květiny.“</p>
<p>„Já vím. Pamatuju si to. Byly nádherný. A ty tady jsou taky nádherný. Takže… jste chtěla mít hezkou zahrádku i jako Strigojka?“</p>
<p>Ta otázka byla nečekaná a zdálo se, že ji trochu zaskočila. Už jsem se vzdala naděje, že mi odpoví, ale nakonec řekla: „Ne. Nikdy jsem neuvažovala o kráse. Bylo to… Nevím. Aspoň jsem měla co dělat. Vždycky jsem pěstovala květiny. Chtěla jsem se přesvědčit, že to pořád ještě umím. Asi to bylo něco jako… prověření mých schopností.“</p>
<p>Podívala jsem se Dimitrijovi do očí. Takže tak. Krása nebyla součástí jejího světa. Něco podobného jsem mu už řekla. Strigojové jsou proslulí svou arogancí a zdálo se, že ty květiny Soně sloužily jen k tomu, aby si něco dokázala. Pěstování kytek k ní patřilo, byla na to zvyklá. Vybavila jsem si, že Dimitrij zase pořád četl westerny, i když byl Strigoj. Když se jím někdo stane, ztratí smysl pro dobro a morálku, ale jeho původní koníčky mu zůstanou.</p>
<p>Vešli jsme do obýváku, kde jsme vyrušili v rozhovoru Viktora s Robertem. Soňa i Robert rázem strnuli a jen na sebe zírali. Viktor se jen vědoucně usmíval.</p>
<p>„Tak už jsme se dozvěděli, co potřebujeme?“</p>
<p>Dimitrij ho probodl pohledem podobným tomu, jakým zpražil mě, když jsem se pokusila o výslech. „Zatím ne.“</p>
<p>Soňa odtrhla zrak od Roberta a zamířila ke dveřím na dvorek. Zastavila se, když uviděla tu spoušť, kterou jsme tam napáchali. „Vy jste mi rozbili dveře,“ poznamenala.</p>
<p>„Jinak to nešlo,“ objasnila jsem. Koutkem oka jsem zaznamenala, že Dimitrij obrátil oči v sloup.</p>
<p>Soňa nepotřebovala náš doprovod, jen vyšla ven. Vzápětí se zastavila, zalapala po dechu a zadívala se vzhůru. Nebe bylo dokonale modré, bez jediného mráčku a slunce všechno zalévalo zlatavou září. Taky jsem vykročila na dvorek a vychutnávala si hřejivé paprsky. Ve vzduchu se ještě vznášela trocha nočního chladu, ale vypadalo to, že dnes bude horký den.</p>
<p>Všichni ostatní taky vyšli ven, ale Soně to bylo jedno. Zvedla ruce, jako by chtěla uchopit slunce. „To je tak krásné.“ Konečně zase sklonila hlavu a podívala se mi do očí. „Že ano? Vidělas někdy něco tak nádherného?“</p>
<p>„Nádhera,“ přisvědčila jsem. Z jakéhosi důvodu jsem si připadala šťastná, ale zároveň i smutná.</p>
<p>Obešla dvorek a prohlížela si každou rostlinu. Dotýkala se okvětních lístků a vdechovala jejich vůni. „Je to tak jiné…,“ opakovala si sama pro sebe. „Tak jiné v tomhle slunečním světle…“ Několik květin ji obzvláště zaujalo. „Tyhle se v noci neotevírají! Vidíte to? Vidíte ty barvy? Cítíte tu vůni?“</p>
<p>Vypadalo to, že se neptá nikoho konkrétního, spíš jen tak všeobecně. Všichni jsme to sledovali jako zhypnotizovaní. Soňa nakonec usedla na židli na verandě a šťastně se rozhlížela kolem. Byl to asi příliš velký útok na její smysly, protože když byla Strigojkou, ta krása jí byla odepřena. Jakmile nám začalo být jasné, že se odtud nejspíš v dohledné době nehne, obrátila jsem se na Dimitrije a zopakovala mu Sydneyino doporučení, aby si šel lehnout, než se Soňa trochu vzpamatuje. Kupodivu souhlasil.</p>
<p>„To je moudré. Až bude Soňa schopná mluvit, budeme muset vyrazit zase na cestu.“ Usmál se. „Ze Sydney se nám stává kapacita přes boj.“</p>
<p>„Hele, ona tady nevelí,“ utahovala jsem si. „Je jenom voják.“</p>
<p>„Správně.“ Zlehka mi přejel prsty po tváři. „Pardon, kapitáne.“</p>
<p>„Generále,“ opravila jsem ho a při tom jeho krátkém doteku jsem nemohla popadnout dech.</p>
<p>Rozloučil se se Soňou a pak zmizel v hloubi domu. Kývla na pozdrav, ale těžko říct, jestli Dimitrije vůbec vnímala. Viktor s Robertem si přinesli židle z kuchyně a postavili si je do stínu. Já se posadila na zem. Nikdo nemluvil. Nebyla to sice ta nejpodivnější situace, jakou jsem kdy zažila, ale rozhodně to bylo divné dost.</p>
<p>Po chvíli se vrátila Sydney s nákupem a já za ní odešla dovnitř, abych zjistila situaci. Viktorovy klíčky se už zase válely na lince, což jsem považovala za dobré znamení. Sydney vyložila nákup a podala mi krabici s dvanácti koblihami.</p>
<p>„Doufám, že ti to bude stačit,“ poznamenala.</p>
<p>Ušklíbla jsem se jejímu odhadu, ale koblihy jsem si samozřejmě vzala. „Přijď pak ven,“ řekla jsem jí. „Je to jako barbecue prokletých. Až na to, že tam není gril.“</p>
<p>Tvářila se nechápavě, ale když se k nám později připojila, pochopila. Robert si přinesl mísu Cheerios, ale ani Sydney, ani Viktor nejedli. Soně jsem nabídla koblihu, což byla první věc po jejích květinách, která ji zaujala. Držela ji v ruce, točila jí dokola a prohlížela si ji.</p>
<p>„Nevím, jestli můžu. Můžu to jíst?“</p>
<p>„Samozřejmě, že můžete.“ Vybavila jsem si, že Dimitrij zprvu reagoval na jídlo dost podobně. „Je s čokoládovou polevou. Ty jsou dobré.“</p>
<p>Opatrně si ukousla miniaturní sousto. Strašně dlouho přežvykovala, než ho konečně spolkla. Na okamžik zavřela oči a povzdechla si. „Tak sladké.“ Pomalu se pustila do jídla. Trvalo jí celou věčnost, než snědla polovinu koblihy, a pak jíst přestala. Já mezitím zlikvidovala hned tři. Moje netrpělivost vzrůstala. Částečně to asi bylo způsobeno vznětlivostí éteru a částečně mou nepomíjející touhou pomoct Lisse co nejdřív.</p>
<p>„Soňo,“ oslovila jsem ji mírně a plně si uvědomovala, jak bude Dimitrij zuřit, až se dozví, že jsem neuposlechla jeho instrukce. „Chtěli bychom si s vámi o něčem promluvit.“</p>
<p>„Hmmm,“ přitakala s pohledem upřeným na včely poletující kolem květin.</p>
<p>„Nemáte nějakou příbuznou, která…, ehm…, před delší dobou měla dítě…?“</p>
<p>„Jistě,“ odvětila. Sledovala včelu, která se vznesla od jednoho květu. „Spousty.“</p>
<p>„Formuluj to konkrétně, Rosemarie,“ poznamenal Viktor. „Velice konkrétně.“</p>
<p>Skousla jsem si ret, protože jsem věděla, že jakýkoli výbuch by Soňu rozrušil. A Roberta nejspíš taky.</p>
<p>„Tohle je utajený dítě,“ pověděla jsem jí. „A vy jste uvedená jako příjemce u bankovního účtu, kam pro něj chodily peníze… Posílal je Eric Dragomir.“</p>
<p>Soňa trhla hlavou a zadívala se na mě. V jejích modrých očích už nebyla ani stopa po tom nepřítomném a zasněném pohledu. Trvalo pár vteřin, než promluvila. Její hlas byl chladný a tvrdý – nebyl to hlas Strigojky, ale rozhodně svým tónem dávala najevo, že o tom nechce mluvit. „Ne. O tom nic nevím.“</p>
<p>„Lže,“ prohlásil Robert.</p>
<p>„Já nepotřebuju žádné schopnosti na to, abych to poznala taky,“ ušklíbla se Sydney.</p>
<p>Oba jsem je ignorovala. „Soňo, my víme, že o tom víte. A je opravdu důležitý, abychom to dítě našli… Teda ono už asi bude dospělý.“ Jeho věk jsme jen odhadovali, ale jistí jsme si nebyli. „Předtím jste řekla, že se obáváte o Lissu. Tohle jí pomůže. Ona to musí vědět. Musí vědět, že má ještě jednoho člena rodiny.“</p>
<p>Soňa zaměřila svou pozornost opět na včely, ale já věděla, že už je vlastně ani nepozoruje. „Nic nevím.“ Hlas se jí třásl a já už si začínala myslet, že jsem ji k tomu přece jen neměla tlačit tak brzy. Nevěděla jsem, jestli je jen vystrašená, anebo vybuchne vzteky.</p>
<p>„Tak proč je vaše jméno u toho účtu?“ zeptal se Viktor.</p>
<p>„Nic nevím,“ zopakovala znovu. Její hlas byl už úplně ledový. „Nic.“</p>
<p>„Přestaňte lhát,“ vyštěkl Viktor. „Vy něco víte a taky nám to hezky povíte.“</p>
<p>„Ticho!“ okřikla jsem ho. „Ty tady nemáš právo vyslýchat.“</p>
<p>„Nevypadá to, že tobě by to šlo bůhvíjak skvěle.“</p>
<p>„Jenom drž hubu, jo?“ Znovu jsem se podívala na Soňu a rozzuřený výraz nahradila úsměvem. „Prosím,“ řekla jsem. „Lissa je v maléru. Tohle jí pomůže. Myslím, že jste říkala, že byste jí ráda pomohla.“</p>
<p>„Slíbila jsem…“ vypravila ze sebe Soňa. Mluvila tak tiše, že jsem ji sotva slyšela.</p>
<p>„Co jste slíbila?“ dotázala jsem se. <emphasis>Trpělivost, trpělivost</emphasis>. Musím zůstat v klidu. Nemůžu riskovat, že se tu teď zhroutí.</p>
<p>Zavřela oči a prohrábla si vlasy jako rozčilené dítě. „Slíbila jsem, že to nikomu nepovím. Nikomu…“</p>
<p>Měla jsem naléhavou touhu popadnout ji a zatřást s ní. <emphasis>Trpělivost, trpělivost</emphasis>, opakovala jsem si pořád v duchu. <emphasis>Nesmíš ji rozrušit</emphasis>. „Nežádali bychom vás, abyste svůj slib porušila, kdyby to nebylo důležité. Možná… možná byste se mohla s tou osobou spojit a…“ Komu to slíbila? Erikově milence? „A zeptat se, jestli nám to můžete říct.“</p>
<p>„Pro boha živého!“ ulevil si Viktor rozčileně. „Tohle je směšné a nikam to nevede.“ Pohlédl na svého bratra. „Roberte?“</p>
<p>Robert toho dnes moc neudělal, ale když zaslechl Viktorův nevyřčený rozkaz, naklonil se dopředu. „Soňo?“</p>
<p>Rozčileně se na něj zadívala… a strnula.</p>
<p>„Povězte nám, co chceme vědět,“ prohlásil Robert. Tón jeho hlasu nebyl ani tak přívětivý, jako spíš konejšivý a uspávající, s nepatrným hrozivým podtónem. „Řekněte nám, kdo je to dítě a kde je. Řekněte nám, kdo je jeho matka.“</p>
<p>Tentokrát jsem vyskočila na nohy. Robert na ni používal nátlak, aby z ní dostal odpovědi. Soňa mu stále zírala do očí, ale její tělo se začalo třást. Otevřela ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. V hlavě mi vířilo plno myšlenek. Za použití nátlaku se sice můžeme dovědět, co potřebujeme, ale není to správné…</p>
<p>Soňa zarazila moje úvahy. Vstala skoro tak rychle jako já. Pořád se dívala na Roberta, ale už ne tím zhypnotizovaným pohledem. Přerušila nátlak a teď… teď zuřila. Její výraz, který ještě před chvílí působil tak křehce a ustrašeně, teď plál hněvem. Já sice nemám žádné magické schopnosti, ale po zkušenostech s Lissou poznám zuřící éter, když ho vidím. Soňa byla jako bomba před výbuchem.</p>
<p>„Jak se opovažujete…,“ zasyčela. „Jak se opovažujete zkoušet na mě použít nátlak?“</p>
<p>Rostliny a popínavá réva poblíž Roberta se náhle probudily k životu a začaly rychle růst do neuvěřitelné výše. Ovinuly nohy jeho židle a zatáhly. Židle se překlopila a Robert spolu s ní. Viktor vyrazil bratrovi na pomoc, jenže to už vzal Robert celou záležitost do svých rukou. Pozoruhodně rychle se vzpamatoval, přimhouřil oči a upřel pohled na Soňu. Ta se vznesla do vzduchu a pozadu letěla, až narazila zády do dřevěného plotu. Tenhle trik někdy dělají i vzduchaři, jenže v tomto případě se nejednalo o odfouknutí. Tohle bylo využití telekinetických schopností éteru. Robert zjevně kromě lezení do snů ovládá i telekinezi. Milé.</p>
<p>Už jsem souboj dvou uživatelů éteru viděla, když Avery Lazarová bojovala s Lissou. Ale nebyla to veliká podívaná, protože většina z toho se odehrávala na psychické úrovni. Avery se dostala Lisse do mysli a mně tím pádem taky. Nevěděla jsem, jaké schopnosti má Soňa a jaké Robert, ale nezdálo se, že to skončí dobře.</p>
<p>„Dimitriji!“ zařvala jsem a rozběhla se k Soně. Netušila jsem, co dělat, ale zdálo se mi jako dobrý plán nějak ji zastavit. Z toho, co jsem vypozorovala, mi bylo jasné, že použití éteru hodně závisí na očním kontaktu.</p>
<p>Když jsem ji přidržela na zemi, samozřejmě se bránila a snažila se pořád koukat na Roberta. Ten náhle zařval a s hrůzou se na sebe zadíval. Soňa mu naimplantovala do hlavy halucinace. Jeho výraz ztvrdl. Musel si uvědomovat, že je to jen iluze. Po chvíli vzhlédl. Přerušil její kouzlo stejně, jako ona před chvílí přerušila jeho nátlak.</p>
<p>V tu chvíli vyběhl ze dveří Dimitrij. Robert použil své psychické schopnosti k tomu, aby po Soně hodil židli. Já ale ležela na ní, takže mě židle praštila do zad. Dimitrij velice rychle pochopil, oč tu kráčí, a rozběhl se k Robertovi, na nějž hodlal použít stejnou taktiku jako já na Soňu. Viktor si nejspíš myslel, že jeho bratrovi hrozí fyzická újma, a tak se pustil do Dimitrije, což ovšem nemělo žádný účinek. K Robertovi se začaly plazit další popínavé rostliny a já jsem si uvědomila, že znehybnění Soni ničemu moc neprospívá.</p>
<p>„Odtáhni ho dovnitř!“ zakřičela jsem na Dimitrije. „Dostaň ho od ní!“</p>
<p>Dimitrijovi už to taky došlo a začal Roberta táhnout ke dveřím do domu. Ačkoli se do toho pletl Viktor, Dimitrijovi síla stačila k tomu, aby Roberta odtáhl. Jakmile byl Sonin cíl z dohledu, jako by ji opustila veškerá energie. Už se nepokoušela mě odstrčit a jenom tak ležela na zemi. Ulevilo se mi, protože jsem se obávala, aby svůj hněv teď neobrátila proti mně. Opatrně, ale ostražitě jsem jí pomohla vstát. Opřela se o mě, zesláblá jako hadrová panenka. Zabořila mi obličej do ramene a rozplakala se. Další zhroucení.</p>
<p>Pak už šlo jen o to, aby škody byly co nejmenší. Museli jsme udržet uživatele éteru od sebe, a tak Dimitrij odvedl Roberta do ložnice. Viktor šel s ním. Robert vypadal stejně vyčerpaně jako Soňa, takže Dimitrij usoudil, že oba bratři jsou už natolik neškodní, že je můžeme nechat samotné. Soňa se sesunula na gauč. Dimitrij i já jsme se ji snažili uklidnit, ale když přišla Sydney a vzala Morojku za ruku, raději jsme ustoupili.</p>
<p>Stručně jsem Dimitrijovi zrekapitulovala, co se stalo. Čím víc se toho dovídal, tím nevěřícněji se tvářil.</p>
<p>„Říkal jsem ti, že na to ještě není vhodná doba!“ zařval. „Co sis myslela? Je tak slabá!“</p>
<p>„Tomuhle říkáš slabá? A náhodou jsem si vedla dobře. Tohle peklo se rozpoutalo, až když se do toho vložil Robert s Viktorem.“</p>
<p>Dimitrij se ke mně o krok přiblížil a sálal z něj vztek. „Ti dva se do toho neměli vůbec míchat. To je zase to tvoje iracionální chování. Do všeho se vrháš jako blázen, aniž bys uvažovala nad následky.“</p>
<p>To už mě taky dopálilo. „Hele, snažila jsem se trochu tady pokročit. Jestli podle tebe racionální chování spočívá v tom, že tady budeme sedět a provozovat psychoterapii, tak jsem ráda, že nejsem racionální. Nebojím se podniknout další tah.“</p>
<p>„Nemáš tušení, co vlastně říkáš,“ zavrčel. Už jsme u sebe stáli tak blízko, že mezi námi nebylo moc místa. „Tohle nás může vrátit o kus zpátky.“</p>
<p>„Tohle nás postrčí <emphasis>dopředu</emphasis>. Už nám přiznala, že ví o Erikovi Dragomirovi. Problém je, že slíbila, že nikomu neřekne o jeho dítěti.“</p>
<p>„Ano, to jsem slíbila,“ ozvala se Soňa. Dimitrij i já jsme se k ní otočili současně a až teď nám došlo, že naši hádku vidí a hlavně slyší i ona a Sydney. „Slíbila.“ Mluvila slabým hláskem.</p>
<p>Sydney jí stiskla ruku. „My víme. To je v pořádku. To je v pořádku, dodržovat sliby. Chápu.“</p>
<p>Soňa na ni upřela vděčný pohled. „Děkuju. Děkuju.“</p>
<p>„Ale,“ pokračovala opatrně Sydney, „slyšela jsem, že vám záleží na Lisse Dragomirové.“</p>
<p>„Nemůžu,“ přerušila ji Soňa zděšeně.</p>
<p>„Já vím, já vím. Ale co když existuje způsob, jak jí pomoct, aniž byste musela porušit svůj slib?“</p>
<p>Soňa se na Sydney zahleděla. Dimitrij na mě tázavě pohlédl, ale já jen pokrčila rameny a taky jsem se zadívala na Sydney. Kdyby se mě někdo zeptal, kdo si nejlíp poradí s šílenou ženskou, která bývala nemrtvou stvůrou, Sydney Sageová by mě napadla opravdu jako poslední.</p>
<p>Soňa se zamračila a zírala na ni. „Co… co tím myslíte?“</p>
<p>„No… Co přesně jste slíbila? Že nikomu nepovíte, že Eric Dragomir měl milenku a dítě?“</p>
<p>Soňa přikývla.</p>
<p>„A že neřeknete, kdo to je?“</p>
<p>Opět přikývla.</p>
<p>Sydney ji obdařila tím nejvřelejším a nejpřátelštějším úsměvem, jaký jsem u ní kdy viděla. „Slíbila jste, že nepovíte, kde jsou?“ Soňa opět přikývla a Sydneyin úsměv trochu ochabl. Pak se jí ale rozzářily oči. „Slíbila jste, že k nim nikoho <emphasis>nezavedete</emphasis>?“</p>
<p>Soňa zaváhala, bezpochyby uvažovala o každém slově. Pak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.“</p>
<p>„Takže… nás k nim můžete zavést. Ale přitom nám neřeknete, kde jsou. Takhle žádný slib neporušíte.“</p>
<p>To byla nejpokroucenější logika, jakou jsem poslední dobou slyšela. Takhle by to šlo.</p>
<p>„Možná…,“ řekla Soňa stále ještě nejistým tónem.</p>
<p>„Slib neporušíte,“ zopakovala Sydney. „A Lisse by to opravdu moc pomohlo.“</p>
<p>Došla jsem k nim. „A Michailovi taky.“</p>
<p>Soně poklesla čelist při zmínce o jejím bývalém milenci. „Michail? Vy ho znáte?“</p>
<p>„Je to můj kamarád. A Lissin taky.“ Málem jsem už řekla, že když najdeme zmizelého Dragomira, můžeme pak Soňu vzít k Michailovi. Včas jsem si ale vybavila Dimitrijovy pocity po proměně, jak si připadal nehodný. Prozatím jsem se tedy rozhodla tuto taktiku nepoužít. Nevěděla jsem, jak by Soňa reagovala při pomyšlení na znovushledání se svým milovaným. „A on chce Lisse pomoct. Jenže nemůže. To nemůže nikdo z nás. Nemáme dost informací.“</p>
<p>„Michail…“ Soňa se opět zadívala na svoje ruce a po tvářích se jí začaly koulet slzy.</p>
<p>„Svůj slib neporušíte.“ Sydney byla natolik přesvědčivá, že by klidně mohla být uživatelkou éteru. „Jenom nás tam zaveďte. Michail i Lissa by to tak chtěli. Je to správná věc.“</p>
<p>Nevím, který argument Soňu nejvíc přesvědčil. Možná zmínka o Michailovi. Nebo idea „správné věci“. Nebo možná stejně jako Dimitrij chtěla nějak napravit zločiny, které napáchala jako Strigojka, a v tomhle spatřovala svou šanci. Zvedla hlavu, polkla a zadívala se mi do očí.</p>
<p>„Zavedu vás tam,“ vydechla.</p>
<p>„Tak vyrážíme,“ prohlásila Sydney. „Nachystejte se na cestu.“</p>
<p>S Dimitrijem jsme pořád stáli docela blízko u sebe, ale vztek nás už pomalu přecházel. Sydney se tvářila hrdě a dál se snažila Soňu uklidňovat.</p>
<p>Dimitrij se na mě trochu usmál a jeho úsměv se ještě rozšířil, když si uvědomil, jak blízko u sebe stojíme. Ale to se mi možná jen zdálo. Vždycky se tvářil dost nečitelně. Já jsem si naši těsnou blízkost uvědomovala až moc a bylo to omamující. Ta jeho vůně… Sakra. Proč když se pohádáme, začne mě pak vždycky o to víc přitahovat? S úsměvem kývl hlavou směrem k Sydney. „Spletla ses. Teď je tu generálem ona.“</p>
<p>Taky jsem se na něj usmála a doufala, že nezaznamenal mou reakci na jeho tělesnou blízkost. „Možná. Ale to je v pohodě. Pořád můžeš být plukovník.“</p>
<p>Povytáhl obočí. „Co? Ty se chceš degradovat? Plukovník je hned pod generálem. Co jsi v tom případě ty?“</p>
<p>Sáhla jsem do kapsy a triumfálně vytáhla klíčky od CR-V. Sebrala jsem je hned, jak jsme sem přišli. „Já jsem řidič,“ oznámila jsem.<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET JEDNA</p>
<p>K řízení jsem se nedostala.</p>
<p>Neřídila ani „generálka“ Sydney, což ji popudilo, ačkoli Dimitrij překotně vysvětloval, proč by neměla řídit ani jedna z nás.</p>
<p>Všechno to začalo, když Viktor zjistil, že jeho auto má „problém s motorem“. Moc nadšený z toho nebyl. Nikomu to sice nedával za vinu, ale myslím, že všichni – dokonce i Soňa a Robert – předpokládali, že ta porucha není náhoda. To znamenalo, že jsme se všichni museli poskládat do CR-V, které pochopitelně nebylo určeno pro tolik lidí. Proto Dimitrij vymyslel kreativní zasedací pořádek. Jedním z míst k sezení se samozřejmě stal i zavazadlový prostor vzadu. Bylo tam celkem dost místa, ale když Sydney zjistila, že to má být <emphasis>její</emphasis> místo, urazila se a naštvala na Dimitrije, že ji nechá sedět v kufru a ještě ke všemu jí sebral klíčky.</p>
<p>Neřekla jsem jí to, ale taky mi připadalo jako dobrý nápad, aby tam seděla právě ona. Dimitrijův zasedací pořádek vycházel z toho, aby bylo minimalizováno nebezpečí uvnitř auta. Dimitrij řídil, vedle něj seděl Robert a na zadním sedadle jsem seděla já mezi Viktorem a Soňou. Tím pádem byl v každé řadě jeden strážce, oba bratři byli od sebe odděleni a stejně tak uživatelé éteru. Když jsem namítla, že bychom si s Dimitrijem mohli vyměnit místa a zabezpečení by tak zůstalo zachováno, protestoval, že kdybych řídila já, nebylo by to bezpečné, protože bych mohla náhle skočit Lisse do hlavy. To byl férový argument. A Sydney…, ta nepředstavovala hrozbu ani nebyla bojovnice, takže místo vzadu v kufru pro ni bylo nejlepší.</p>
<p>„Musíme se zbavit Viktora a Roberta,“ pošeptala jsem Dimitrijovi, když jsme nakládali do auta jídlo a naše zavazadla, což ještě zmenšilo místo pro Sydney, takže samozřejmě zuřila o to víc. „Už udělali, co jsme od nich potřebovali. Nechávat si je tady je nebezpečný. Je načase předat je strážcům.“ Oba bratři chtěli pokračovat v cestě s námi a najít Lissina sourozence. Dovolili jsme jim to – ale ne proto, že bychom byli tak velkorysí. Prostě jsme si zatím nemohli dovolit spustit je z dohledu.</p>
<p>„Souhlasím,“ přitakal Dimitrij a zamračil se. „Ale teď nemáme dobrou šanci to udělat. Zatím ne. Nemůžeme je svázat a nechat u silnice. Mohli by se z toho dostat a něco si stopnout. Sami je taky nemůžeme předat spravedlnosti, je jasné proč.“</p>
<p>Hodila jsem do auta batoh a opřela se o nárazník. „Sydney by je předat mohla.“</p>
<p>Dimitrij přikývl. „To je pravděpodobně naše nejlepší možnost. Ale nechci se s ní rozloučit, než dojedeme do…, no, ať už máme namířeno kamkoli. Její pomoc se nám ještě může hodit.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Takže je potáhneme s sebou.“</p>
<p>„Obávám se, že ano,“ prohlásil. Varovně na mě pohlédl. „Uvědomuješ si, že až budou ve vazbě, je dost pravděpodobné, že se rozpovídají i o nás?“</p>
<p>„Jo.“ To mě taky napadlo. „Ale to je nejspíš problém, který budeme řešit později. Nejdřív musíme řešit problémy, co máme teď.“</p>
<p>Překvapilo mě, že se na mě Dimitrij usmál. Čekala jsem od něj nějakou přemoudřelou poznámku. „To ostatně vždycky byla naše strategie, že jo?“ ujistil se.</p>
<p>Oplatila jsem mu úsměv a zanedlouho jsme vyrazili na cestu. Viktor naštěstí nevedl svoje znervózňující řeči, což bylo nejspíš tím, že už byl vyčerpaný z toho, že tak dlouho nepil krev. Soňa a Robert na tom asi byli podobně. To ještě může být problém, pokud co nevidět nenajdeme nějakého dárce. Neměla jsem tušení, jak to vyřešit. Sydney si zatím ničeho takového nevšimla, což bylo jedině dobře. Kdybych byla člověkem uprostřed hladových vampýrů, asi bych znervózněla. Tam vzadu ale byla v bezpečí, oddělená od všech ostatních.</p>
<p>Soňa navigovala dost nejasně. Vždycky prozradila jen krátký úsek cesty a často upozornila těsně před odbočkou, že je třeba na ni uhnout. Neměli jsme tušení, kam vlastně jedeme, ani jak dlouho bude cesta trvat. Prostudovala mapu a pak řekla Dimitrijovi, aby jel na sever po I-75. Když jsme se jí ptali, jak dlouho pojedeme, odpověděla jen: „Moc dlouho ne. Pár hodin. Možná víc.“</p>
<p>A s tímhle záhadným vysvětlením se pohodlně opřela a už nic dalšího neřekla. Tvářila se zamyšleně a já si jen domýšlela, jak se asi cítí. Ještě včera byla Strigojkou. Pořád ještě zpracovává, co se jí stalo? Vidí v duchu tváře svých obětí, jako je vídal i Dimitrij? Mučí se výčitkami svědomí? Chce se znovu stát Strigojkou?</p>
<p>Nechala jsem ji být. Teď nebyla vhodná chvíle na terapii. Taky jsem se opřela a obrnila se trpělivostí. Najednou jsem pocítila zachvění pouta, což obrátilo mou pozornost dovnitř. Lissa se probudila. Zamrkala jsem a podívala se na hodiny v palubní desce. Pro lidi bylo odpoledne. Morojové u královského dvora by měli ještě dávno spát. Jenže Lissu něco probudilo.</p>
<p>U dveří jejího pokoje stáli dva strážci s nezúčastněnými výrazy. „Musíte jít s námi,“ řekl jeden z nich. „Je čas na další zkoušku.“</p>
<p>Lissa ohromeně vykulila oči. Věděla, že k další zkoušce dojde „brzy“, ale od doby, kdy se vrátila ze zkoušky vytrvalosti, jí žádné podrobnosti nikdo nesdělil. Předešlá zkouška taky probíhala během morojské noci, ale aspoň ji na to upozornili předem. V Lissině pokoji postával Eddie, který tam před pár hodinami vystřídal mou matku. Christian se posadil v Lissině posteli a zívl. K ničemu mezi nimi nedošlo, ale Lissa byla ráda, že s ní zůstal. Tulit se ke svému příteli, když s nimi byl v pokoji Eddie, jí nepřipadalo tak divné, jako když tam byla moje máma. To bylo pochopitelné.</p>
<p>„Můžu se převlíct?“ zeptala se Lissa.</p>
<p>„Ale rychle,“ odvětil strážce.</p>
<p>Vzala první oblečení, co jí padlo pod ruku, a odběhla do koupelny. Zaskočilo ji to a byla nervózní. Když vyšla z koupelny, Christian už měl na sobě džíny a natahoval se po tričku. Eddie si mezitím měřil oba strážce a já docela dobře odhadla, na co myslí, protože bych sama uvažovala stejně. Tohle vyburcování uprostřed noci působilo oficiálně, nicméně Eddie tyhle strážce neznal, tudíž jim tak úplně nevěřil.</p>
<p>„Můžu ji doprovodit?“ zeptal se.</p>
<p>„Jen k místu, kde bude probíhat zkouška,“ řekl ten druhý strážce.</p>
<p>„A co já?“ dotázal se Christian.</p>
<p>„Jen k místu, kde bude probíhat zkouška.“</p>
<p>Strážcova odpověď mě překvapila, ale pak jsem si uvědomila, že je asi obvyklé, aby kandidáti na panovníka přišli na zkoušku bez doprovodu – dokonce i na nečekanou zkoušku, na kterou je vytáhnou uprostřed noci. Ale možná to nebylo zase tak nečekané. Venku bylo liduprázdno, ale když se celá skupinka přiblížila k cíli – malé, stranou stojící cihlové budově –, uvnitř na chodbě už postávalo několik hloučků Morojů. Informace pravděpodobně prosákly ven rychle.</p>
<p>Všichni shromáždění uctivě ustoupili stranou. Někteří – nejspíš stoupenci jiných rodin – se na Lissu mračili. Ale většina ostatních se na ni usmívala a radostně provolávala cosi o „návratu draka“. Několik jedinců se dokonce dotklo jejích ramen, jako by tím dotekem chtěli na sebe přivolat štěstí nebo sílu. Zástup byl mnohem menší než ten, který se sešel venku při návratu kandidátů z první zkoušky. To trochu zmírnilo její úzkost, nicméně jejím odhodláním brát zkoušky vážně to neotřáslo. Obličeje přihlížejících zářily úžasem a zvědavostí, bezpochyby uvažovali, jestli Lissa může být jejich příští vládkyní.</p>
<p>Když došli ke dveřím na konci chodby, byli u cíle. Christianovi ani Eddiemu nemusel nikdo nic říkat, aby pochopili, že dál už jít nesmějí. Lissa se po nich ještě ohlédla a načerpala z jejich povzbudivých výrazů útěchu. Pak následovala strážce dovnitř.</p>
<p>Po tom dobrodružství, jakým byla první zkouška, Lissa očekávala něco podobně děsivého. Uvnitř skoro prázdné místnosti ale objevila jen starou Morojku usazenou na židli. Ruce měla v klíně a svírala v nich nějakou věc zabalenou v kusu látky. Spokojeně si pobrukovala. A když říkám, že byla stará, myslím tím, že byla <emphasis>opravdu stará</emphasis>. Morojové se klidně dožívají i stovky a tahle žena už zjevně sto let přesáhla. Bledou pleť měla vrásčitou a šedé vlasy řídké. Jakmile spatřila Lissu, usmála se na ni a pokynula jí, aby se posadila na volnou židli. Mezi oběma ženami stál stolek, na němž byl džbán s vodou. Strážce se vzdálil a nechal je o samotě.</p>
<p>Lissa se rozhlížela kolem. Žádný další nábytek v místnosti nebyl, jen druhé obyčejné dveře naproti těm, jimiž sem vešla. Lissa si tedy sedla. „Dobrý den, jsem Vasilisa Dragomirová,“ pozdravila a snažila se, aby se jí netřásl hlas.</p>
<p>Žena se usmála o něco víc a odhalila tak své nažloutlé zuby. Chyběl jí jeden tesák. „V tvé rodině byli vždycky všichni slušně vychovaní,“ prohlásila skřípavě. „Většina ostatních sem jenom přijde a přejde rovnou k věci. Pamatuju si tvého dědečka. Ten byl během zkoušky také tak zdvořilý.“</p>
<p>„Vy jste znala mého dědu?“ vyjekla Lissa. Zemřel, když byla ještě malá. Pak jí došlo, co jí stařena vlastně sdělila. „On kandidoval na krále?“</p>
<p>Stará Morojka přikývla. „Splnil všechny zkoušky. Myslím, že mohl vyhrát volby, kdyby na poslední chvíli svou kandidaturu nestáhl. Potom už se rozhodovalo jen mezi Taťánou Ivaškovovou a Jacobem Tarusem. Bylo to těsné. Tarusové to nesli s nevolí.“</p>
<p>Lissa nic z toho nikdy neslyšela. „Proč můj děda odstoupil?“</p>
<p>„Protože v té době se zrovna narodil tvůj bratr. Frederick se rozhodl věnovat se rodině namísto národu.“</p>
<p>To Lissa chápala. Kolik tehdy vůbec žilo Dragomirů? Její dědeček, otec a André – a její matka, ale ta byla Dragomirová jen sňatkem. Eric Dragomir neměl žádné sourozence. Lissa toho o svém dědovi věděla jen málo, ale kdyby byla na jeho místě, taky by raději trávila čas se synem a vnukem, než aby poslouchala nekonečné proslovy, s jakými se musela vypořádat Taťána.</p>
<p>Lissa vzpomínala a stařena ji bedlivě pozorovala. „Tohle… je ta zkouška?“ zeptala se Lissa, jakmile se jí zdálo, že mlčení trvá už moc dlouho. „Je to nějaký pohovor?“</p>
<p>Stará paní zavrtěla hlavou. „Ne. Jde o tohle.“ Rozbalila předmět ve svém klíně. Byl to jakýsi kalich či pohár, nejsem si jistá, jak to přesně nazvat. Ale byl překrásný, vyrobený ze stříbra, které se zvláštně lesklo. Stěny poháru zdobily krvavě rudé rubíny, které zářily při každém pootočení. Žena si ho zálibně prohlížela.</p>
<p>„Je víc než tisíc let starý a pořád se leskne.“ Vzala džbán s vodou a pohár naplnila. Lissa i já jsme zatím zpracovávaly tu informaci. Tisíc let starý? Nejsem žádný odborník přes kovy, ale i já vím, že za tak dlouhou dobu by stříbro dávno zčernalo. Morojka podala pohár Lisse. „Napij se. A když budeš chtít přestat, řekni jen ‚stop‘.“</p>
<p>Lissa si vzala pohár a ty podivné instrukce ji mátly. S čím by měla chtít přestat? S pitím? Jakmile se ale její prsty dotkly kovu, pochopila. Tak trochu. Celým tělem jí projelo chvění, které tak dobře znala.</p>
<p>„Je kouzelný,“ poznamenala.</p>
<p>Stařena přikývla. „Nabitý všemi čtyřmi živly a kouzlem, které bylo již dávno zapomenuto.“</p>
<p><emphasis>Je nabitý i éterem</emphasis>, pomyslela si Lissa. Na ten se taky zapomnělo. Živlová kouzla mají různé účinky. Kouzla země – stejně jako tetování, které Lissa dostala – se často vážou k menším kouzlům nátlaku. Kombinace energií všech čtyř živlů v kůlu nebo magické ochranné stěně může poskytnout energii života, která brání před nemrtvými. Ale éter… Lissa velmi rychle pochopila, že kouzla éteru mají široký záběr s nepředvídatelnými účinky. Voda bezpochyby kouzlo aktivovala, nicméně Lissa měla dojem, že éter tu hraje klíčovou roli. Ačkoli jí jeho energie neustále proudila v žilách, pořád ji to tak trochu děsilo. Kouzlo, jímž byl nabitý tenhle pohár, bylo komplexní a přesahovalo její zkušenosti. Bála se, co to může způsobit. Stará žena ji sledovala bez mrknutí oka.</p>
<p>Lissa váhala jen chviličku. Pak se napila.</p>
<p>Celý svět pobledl a vzápětí se změnil v něco úplně jiného. Obě jsme poznaly, co to je: sen vyvolaný éterem.</p>
<p>Lissa už neseděla v té jednoduše zařízené místnosti. Byla venku a vítr jí čechral dlouhé vlasy. Odhrnula si je stranou. Kolem ní stáli další lidé, všichni odění v černém. Lissa poznala, že se nachází na hřbitově poblíž kostela na královském dvoře. Měla na sobě také černé šaty a dlouhý vlněný kabát, který ji chránil před chladem. Všichni se shromáždili u jednoho hrobu. Stál tam i kněz a jeho obřadní roucho bylo jedinou barevnou skvrnkou v tom šedivém dni.</p>
<p>Lissa udělala pár kroků vpřed, aby se podívala, čí jméno je vyryto na náhrobním kameni. To, co si přečetla, mě šokovalo víc než ji. ROSEMARIE HATHAWAYOVÁ.</p>
<p>Moje jméno bylo vyryto do žulového kamene propracovaným královským písmem. Pod ním se skvěla bitevní hvězda, která oznamovala, že jsem zabila víc Strigojů, než by se dalo spočítat. Pod ní byly tři řádky, jeden rusky, druhý rumunsky a třetí anglicky. Nepotřebovala jsem číst anglickou verzi, abych pochopila, co hlásají. Byl to obvyklý dovětek na hrobech všech strážců: „Věčná služba.“</p>
<p>Kněz pronášel obvyklou pohřební řeč a žehnal mi jménem náboženství, v něž nejspíš ani nevěřím. To ovšem byla ta nejméně podivná věc krom toho, že jsem sledovala svůj vlastní pohřeb. Když kněz domluvil, jeho místo zaujala Alberta. Při pohřbu strážců je obvyklé, že se připomínají jejich statečné činy, a Alberta toho o mně povídala opravdu hodně. Kdybych tam byla doopravdy, snad by mě to dojalo až k slzám. Popisovala mou poslední bitvu, v níž jsem padla při obraně Lissy.</p>
<p>To mě ani moc nepřekvapilo. Nechápejte mě špatně: Všechno, co se tam dělo, bylo úplně šílené. Ale připadalo mi rozumné a dávalo smysl, že jsem umřela, když jsem chránila Lissu.</p>
<p>Lissa ovšem moje pocity nesdílela. Ta novinka pro ni byla jako rána do tváře. Najednou si začala uvědomovat tu děsivou prázdnotu v hrudi, jako by ji opustila část jí samé. Pouto sice fungovalo jen jednosměrně, ale Robert povídal, že když zemřel jeho připoutaný druh, prožíval pak úplnou agónii. Lissa tomu teď rozuměla. Byla to příšerná bolest. Chybělo jí něco, o čem nikdy ani nevěděla, že to má. Do očí jí vhrkly slzy.</p>
<p><emphasis>Tohle je sen</emphasis>, opakovala si v duchu. <emphasis>Je to jen sen</emphasis>. Jenže nikdy nezažila takový sen vyvolaný éterem. Měla zkušenosti jen se sny s Adrianem a ty připomínaly spíš telefonický hovor.</p>
<p>Když se truchlící začali rozcházet, někdo položil Lisse ruku na rameno. Christian. Vděčně mu padla do náruče a snažila se nevzlykat. Připadal jí skutečný. S ním se cítila v bezpečí. „Jak se to stalo?“ zeptala se. „Jak se to vůbec mohlo stát?“</p>
<p>Christian ji pustil a v jeho křišťálově modrých očích se zračilo mnohem víc vážnosti a bolesti, než jsem u něj kdy viděla. „Ty víš jak. Ti Strigojové se tě snažili zabít. Obětovala se, aby tě zachránila.“</p>
<p>Lissa si na nic takového nevzpomínala, ale na tom stejně nezáleželo. „Nemůžu… Nemůžu uvěřit, že se to stalo.“ Ta bolavá prázdnota se v ní rozpínala čím dál víc.</p>
<p>„Mám ještě další špatné zprávy,“ řekl Christian.</p>
<p>Zděšeně se na něj zadívala. „Jak by to mohlo být ještě horší?“</p>
<p>„Odcházím.“</p>
<p>„Cože? Odcházíš… z královského dvora?“</p>
<p>„Ano. Opouštím všechno.“ Tvářil se čím dál smutněji. „Opouštím i tebe.“</p>
<p>Poklesla jí čelist. „Co… Co se děje? Co jsem ti udělala?“</p>
<p>„Nic.“ Stiskl jí ruku a pak ji pustil. „Miluju tě. Vždycky tě budu milovat. Ale jsi tím, kým jsi. Jsi poslední z rodu Dragomirů. U tebe vždycky bude mít přednost něco jiného… Já ti jenom uhýbám z cesty. Potřebuješ znovu vybudovat svou rodinu. A mě nepotřebuješ.“</p>
<p>„Samozřejmě, že tě potřebuju! Ty jsi pro mě jediný! Jediný, s kým chci prožít budoucnost.“</p>
<p>„To říkáš teď, ale počkej pak. Budeš mít větší výběr. Slyšelas ty Adrianovy vtípky o malých Dragomirech? Až budeš za pár let připravená mít děti, budeš jich mít pořádnou hromadu. Dragomirové zase budou semknutí. A já? Já nejsem dost zodpovědný, abych to zvládl.“</p>
<p>„Byl by z tebe skvělý otec,“ namítla.</p>
<p>„Jo,“ ušklíbl se. „A taky bych ti byl pořádným přínosem – princezna provdaná za chlapa z rodiny Strigojů.“</p>
<p>„To je mi jedno a ty to dobře víš!“ Zatahala ho za tričko, aby se na ni aspoň podíval. „Miluju tě. Chci, abys byl součástí mého života. Nic z tohohle nedává smysl. Bojíš se? O tom to je? Bojíš se tíhy mého rodinného jména?“</p>
<p>Uhnul jí pohledem. „Řekněme jen, že s tímhle jménem není vůbec snadný život.“</p>
<p>Zatřásla jím. „Nevěřím vlastním uším! Vždyť ses nikdy ničeho nebál! Nikdy jsi nevycouval.“</p>
<p>„Tak teď couvám.“ Opatrně jí ucukl. „Vážně tě miluju. Proto to dělám. Takhle to bude nejlepší.“</p>
<p>„Ale nemůžeš přece…“ Lissa mávla rukou směrem k mému hrobu, ale Christian už šel pryč. „To nemůžeš! Ona je mrtvá. Jestli mi zmizíš ze života i ty, nezbude mi už nikdo…“</p>
<p>Ale Christian byl pryč. Ztratil se v mlze, která tam ještě před pár minutami nebyla. Lissa tam stála a jedinou společnost jí dělal náhrobní kámen. A poprvé v životě zůstala opravdu sama. Cítila se osamělá, když jí vymřela rodina, ale já byla vždycky jako její kotva. Vždycky jsem ji podporovala a chránila. Když jí vstoupil do života Christian, byla zas o něco méně osamělá a její srdce se naplnilo láskou.</p>
<p>Ale teď…, teď jsme byli oba pryč. Její rodina byla pryč. Díra v srdci ji hrozila pohltit. A bylo v tom víc než jen to, že ztratila pouto. Být sama je příšerné, příšerné. Nemůžete k nikomu přijít, nikomu se svěřit, nikdo se nestará o to, co se vám stalo. Tam v lese byla taky sama, ale s tímhle se to nedalo srovnat. Tohle se nedalo srovnat s ničím.</p>
<p>Rozhlížela se kolem a toužila vrhnout se do mého hrobu a ukončit svoje utrpení. Ne…, počkat. Opravdu by to mohla ukončit. Ta stařena jí přece pověděla: <emphasis>řekni jen </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>stop</emphasis><emphasis>“</emphasis>. Jenom tohle by stačilo k ukončení téhle bolesti. Je to přece sen vyvolaný éterem, ne? Pravdou je, že je mnohem realističtější než jakýkoli jiný, který kdy zažila, ale každý sen končí probuzením. Stačí jen jedno slovo a z tohohle snu nezůstane než noční můra, na kterou bude pomalu zapomínat.</p>
<p>Jak se tak dívala po opuštěném královském dvoře, málem to slovo už řekla. Ale… chce to opravdu ukončit? Slíbila, že bude bojovat a že tyhle zkoušky složí. Mohla to by to vzdát jen kvůli snu? Snu o tom, že zůstala sama? Připadalo jí to jako bezvýznamná maličkost, jenže vtom si uvědomila, že vlastně nikdy úplně sama nebyla. Nevěděla, jestli by si dokázala v životě úplně sama poradit, nicméně si uvědomila, že kdyby to nebyl sen – panebože, kdyby to byla pravda –, ve skutečném životě by žádné zázračné „stop“ nefungovalo. Kdyby si neporadila se samotou ve snu, nikdy by si s ní nedokázala poradit ani v bdělém stavu. Ačkoli jí to nahánělo hrůzu, rozhodla se, že se nevzdá. Cosi ji táhlo do té mlhy, a tak se do ní vydala – sama.</p>
<p>Mlha měla zahalovat zahradu u kostela, jenže Lissa se namísto toho ocitla na zasedání rady. Bylo to otevřené zasedání, takže v publiku seděla spousta Morojů. Lissa ale neseděla mezi nimi jako obvykle. Seděla u stolu rady, kolem něhož bylo rozmístěno třináct židlí. Ona zaujímala místo Dragomirů. Prostřední židle, místo pro panovníka, bylo obsazenou Arianou Szelskou. <emphasis>Tak t</emphasis><emphasis>o j</emphasis><emphasis>e rozhodně sen</emphasis>, pomyslela si. Měla své místo v královské radě a Ariana byla královnou. Příliš dobré na to, aby to mohla být pravda.</p>
<p>Rada jako vždy vedla plamennou debatu na známé téma: zákon o snížení věku. Někteří členové namítali, že je to nemorální. Ostatní zase prohlašovali, že Strigojové představují příliš velkou hrozbu, a tvrdili, že zoufalé časy si žádají zoufalé činy.</p>
<p>Ariana se přes stůl zadívala na Lissu. „Co o tom soudí rodina Dragomirů?“ Nepůsobila tak přívětivě jako v autě cestou na zkoušku, ale nebyla ani tak nepřátelská, jako bývala Taťána. Ariana byla nestrannou královnou, která vede zasedání rady a shromažduje potřebné informace. Všechny oči v sále se upřely na Lissu.</p>
<p>Z jakéhosi důvodu nebyla schopná jediné souvislé myšlenky. Jazyk se jí lepil na patro. Co si o tom myslí? Jaký má názor na zákon o snížení věku? Zoufale se snažila přijít na nějakou odpověď.</p>
<p>„Já… Já myslím, že je to špatné.“</p>
<p>Lee Szelský, který musel zaujmout rodinné místo v radě, když se Ariana stala královnou, znechuceně odfrkl. „Můžete to rozvinout, princezno?“</p>
<p>Lissa polkla. „Snížení věku strážců nás neochrání. Potřebujeme… potřebujeme se taky naučit bránit se sami.“</p>
<p>Její slova vyvolala opovržení a zděšení. „Povězte nám, prosím,“ ozval se Howard Zeklos, „jak byste to chtěla udělat? Co navrhujete? Povinný výcvik pro všechny bez rozdílu věku? Začít s programem ve školách?“</p>
<p>Lissa opět nevěděla, co říct. Jaký má plán? S Tašou se o tom bavila nesčetněkrát, probíraly spolu strategii a nápady, jak takový výcvik realizovat. Taša jí prakticky vtloukla do hlavy veškeré podrobnosti v naději, že Lissino slovo bude mít váhu. A teď Lissa tady reprezentuje svou rodinu v královské radě a má možnost věci změnit a zlepšit život všech Morojů. Jediné, co pro to musí udělat, je nějak se vyjádřit a objasnit svoje stanovisko. Tolik lidí na ni spoléhá, tolik lidí chce slyšet její názor, který dřív tak odhodlaně obhajovala. Ale jaký je její názor? Proč si teď nedokáže vzpomenout? Dlouho nevěděla, co říct. Howard znechuceně rozhodil rukama.</p>
<p>„Já to věděl. Byli jsme idioti, když jsme pustili do rady malou holku. Nezmůže se na nic užitečného, čím by přispěla. Dragomirové jsou pryč. Vymřou spolu s ní a my se s tím musíme smířit.“</p>
<p><emphasis>Vymřou spolu s ní</emphasis>. Tíha toho, že je Lissa poslední členkou své rodové linie, se nad ní vznášela už od té chvíle, kdy jí doktor oznámil, že její rodiče i bratr zemřeli. Byla poslední z významného morojského rodu, z něhož vzešli největší králové a královny. Pořád dokola si přísahala, že svůj rod nezklame, že zajistí, aby na něj zase všichni pohlíželi s hrdostí. A teď se to všechno zhroutilo.</p>
<p>Dokonce i Ariana, kterou Lissa vždy považovala za svou oporu, se tvářila zklamaně. Publikum se začalo posmívat a povykovat, aby to děcko, co se neumí vyjadřovat, vyhodili z královské rady. Křičeli na ni, aby odešla. A bylo to ještě horší. „Drak je mrtev! Drak je mrtev!“</p>
<p>Lissa se pokusila opět promluvit, ale vtom ji cosi přimělo ohlédnout se. Na stěně visely erby dvanácti rodů. Jakoby odnikud se zjevil nějaký muž a strhl erb Dragomirů s drakem a rumunským nápisem. Lisse pokleslo srdce. Křik v sále se ozýval čím dál hlasitěji a její ponížení už nemohlo být větší. Zvedla se a chtěla odtud utéct, schovat se před tou potupou. Namísto toho ji ale nohy zanesly ke stěně s erby. S neuvěřitelnou silou vytrhla tomu muži z ruky erb s drakem.</p>
<p>„Ne!“ zakřičela. Upřela zrak na přihlížející a pozvedla ho – vyzývala je, jestli si někdo troufne jí ho vzít nebo jí upřít právoplatné místo v královské radě. „Tohle je moje. Slyšíte mě? <emphasis>Tohle je moje!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Už se ale nedověděla, jestli ji slyšeli, protože náhle všichni zmizeli, stejně jako předtím zmizel celý hřbitov. Zavládlo ticho. Teď Lissa seděla na ošetřovně na Akademii svatého Vladimíra. Nacházela útěchu ve známých drobnostech. Bylo tu pořád ještě umyvadlo s oranžovou houbou, pečlivě označené skříňky a zásuvky a dokonce i informativní zdravotnický plakát na zdi, který hlásal: STUDENTI, PRAKTIKUJTE BEZPEČNÝ SEX!</p>
<p>A stejně tak Lissu potěšila známá školní lékařka, doktorka Olendzká. Nebyla tam ale sama. Lissa seděla na vyšetřovacím lehátku a kromě doktorky u ní stála ještě psycholožka Deirdre a… já. Připadalo mi šílené vidět takhle samu sebe, ale po svém vlastním pohřbu už jsem se začínala smiřovat naprosto se vším.</p>
<p>Lissa pociťovala směsici nejrůznějších pocitů, které se vymykaly její kontrole. Štěstí z toho, že nás vidí. Zoufalství ze života. Nechápavost. Podezíravost. Nedokázala se soustředit jen na jednu emoci nebo myšlenku. Byly to úplně jiné pocity, než zažívala při zasedání rady, kdy se prostě jen nedokázala vyjádřit. Tam jí mysl fungovala správně, jen se nemohla správně vymáčknout. Tady se neměla čeho chytit, prožívala duševní chaos.</p>
<p>„Rozumíš?“ ujistila se doktorka Olendzká. Lissa se obávala, že jí tu otázku nepokládá poprvé. „Tohle už nedokážeme udržet pod kontrolou. Léky už nezabírají.“</p>
<p>„Věřte mi, že nechceme, abyste si ublížila. Ale teď jsou v ohrožení i ostatní…, takže snad chápete, proč musíme přikročit k tomuto opatření,“ řekla Deirdre. Vždycky mi připadala dost samolibá, částečně asi proto, že její terapeutické metody zahrnovaly to, že na otázku vždy odpovídala otázkou. Teď v jejím konstatování nebyla ani špetka humoru. Deirdre mluvila smrtelně vážně.</p>
<p>Nic z toho Lisse nedávalo smysl, ale zmínka o tom, že by měla ublížit sama sobě, v ní cosi vyvolala. Podívala se na svoje paže. Byly odhalené… a celé pořezané. Dřív se takhle řezala, když na ni byl tlak éteru už moc. Představovalo to pro ni únik, hrozný způsob uvolnění. Když si teď prohlížela svá zranění, uvědomila si, že rány jsou mnohem větší a hlubší než kdy dřív. Tohle už hraničilo se sebevraždou. Zvedla hlavu.</p>
<p>„Komu… komu jsem ublížila?“</p>
<p>„Ty si nevzpomínáš?“ podivila se doktorka Olendzká.</p>
<p>Lissa zavrtěla hlavou a zoufale těkala pohledem z jednoho obličeje na druhý v naději, že dostane nějakou odpověď. Zadívala se na mě a já se tvářila stejně zachmuřeně a vážně jako Deirdre. „To je v pořádku, Liss,“ řekla jsem. „Všechno bude v pořádku.“</p>
<p>To mě nepřekvapilo. Přesně to bych jí totiž řekla. Vždycky jsem Lissu podporovala a starala se o ni.</p>
<p>„To není podstatné,“ prohlásila Deirdre tichým uklidňujícím hlasem. „Podstatné je, že nikdo další už nebyl zraněn. Nechcete přece nikomu ublížit, nebo snad ano?“</p>
<p>Samozřejmě, že Lissa nechtěla, ale její ustaraná mysl už byla někde jinde. „Nemluvte se mnou, jako bych byla dítě!“ zaječela na celou místnost.</p>
<p>„To jsem rozhodně nemínila,“ ujistila ji Deirdre, která byla hotové ztělesnění trpělivosti. „My vám jen chceme pomoct. Chceme, abyste byla v bezpečí.“</p>
<p>V Lisse převládla nad ostatními emocemi paranoia. Nikde není bezpečno. Tím si byla naprosto jistá…, ale jinak si nebyla jistá už vůbec ničím. Jen možná nějakým snem. Sen, sen…</p>
<p>„V Tarasovu se o tebe postarají,“ objasnila doktorka Olendzká. „Budeš tam mít pohodlí.“</p>
<p>„Tarasov?“ vyjekly jsme s Lissou zároveň. Ta druhá Rose zaťala pěsti a rozzuřila se. Opět moje typická reakce.</p>
<p>„Tam teda rozhodně nepůjde,“ zavrčela Rose.</p>
<p>„Myslíte, že nás to těší?“ zeptala se Deirdre. To bylo poprvé, co jsem ji viděla rozrušenou. „Vůbec ne. Jenže ten éter… Co to s ní dělá… Nemáme jinou možnost…“</p>
<p>Lissinou myslí probleskly vzpomínky na naši cestu na Tarasov. Chladné a studené chodby. Kvílení. Malé cely. Vzpomněla si na psychiatrické oddělení, na sekci, kde byli zavření další uživatelé éteru. Na doživotí.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla a vyskočila ze stolu. „Neposílejte mě na Tarasov!“ Pohledem zběsile hledala únikovou cestu. Obě ženy stály mezi ní a dveřmi. Lissa nemohla utéct. Jaké kouzlo by mohla použít? Nějaké jistě ano. Myslí se dotkla éteru a hledala, co by se hodilo.</p>
<p>Ta druhá Rose chytila Lissu za ruku, nejspíš proto, že ucítila vzedmutí éteru a chtěla ji zastavit. „Existuje ještě jiný způsob,“ povědělo moje alter ego Deirdre a doktorce Olendzké. „Můžu to z ní vstřebat do sebe. Můžu to z ní vytáhnout, jako to udělala Anna pro svatého Vladimíra. Můžu jí odejmout tu temnotu a duševní labilitu. Lissa bude zase příčetná.“</p>
<p>Všichni na mě upřeli zraky. Tedy na moje druhé já.</p>
<p>„Pak to ale bude v tobě, ne?“ dotázala se doktorka Olendzká. „Nezmizí to.“</p>
<p>„Je mi to jedno,“ odvětila jsem tvrdošíjně. „Já půjdu na Tarasov. Ji tam neposílejte. Můžu to dělat tak dlouho, dokud to bude potřebovat.“</p>
<p>Lissa mě pozorovala a stěží věřila vlastním uším. Její zmatené myšlenky náhle zaplavila radost. <emphasis>Ano! Unik</emphasis>. Nezblázní se. Nepůjde na Tarasov. Pak se jí v hlavě vynořila vzpomínka…</p>
<p>„Anna spáchala sebevraždu,“ zašeptala. Realitu moc nevnímala, ale tohle pomyšlení na okamžik zastavilo šílený kolotoč v její mysli. „Zbláznila se z toho, že pomáhala svatému Vladimírovi.“</p>
<p>Mé druhé já se odmítalo na Lissu podívat. „Je to jen příběh. Já si tu temnotu vezmu. Pošli mi ji.“</p>
<p>Lissa nevěděla, co dělat ani co si myslet. Vězení pro ni bylo noční můrou. A já jí teď nabízela únik a záchranu, jako jsem to dělala vždycky. Lissa to chtěla. Chtěla být zachráněna. Nechtěla zešílet jako všichni uživatelé éteru. Kdyby přijala mou nabídku, byla by volná.</p>
<p>Jenže… i když byla na pokraji šílenství, pořád jí na mně hodně záleželo. Obětovala jsem toho pro ni tolik. Jak by mi mohla dovolit udělat tohle? Jakou by byla kamarádkou, kdyby mě odsoudila k takovému životu? Tarasov Lissu děsil. Život za mřížemi ji děsil. Ale ještě víc ji děsilo, že bych to měla podstoupit já.</p>
<p>Tahle situace nemohla dopadnout dobře. Přála si, aby to všechno prostě zmizelo. Možná, kdyby jen zavřela oči… Počkat. Znovu si na to vzpomněla. Ten sen. Je přece ve snu vyvolaném éterem. Jediné, co musí udělat, je probudit se.</p>
<p><emphasis>Řekni </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>stop</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Tentokrát to bylo jednodušší. Vyslovit to slovo znamená dostat se z toho, je to dokonalé řešení. Ani jedna z nás nepůjde na Tarasov, že? Pocítila, že tlak v její mysli trochu opadá a chaotické pocity se uklidňují. Vytřeštila oči, když si uvědomila, že už jsem od ní začala temnotu odebírat. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Stop</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>bylo zapomenuto.</p>
<p>„Ne!“ Éter se v ní rozhořel a ona postavila v poutu pomyslnou zeď a tím mě zablokovala.</p>
<p>„Co to děláš?“ zeptalo se mé druhé já.</p>
<p>„Zachraňuju tě,“ odpověděla Lissa. „Zachraňuju sebe.“ Obrátila se na doktorku Olendzkou a Deirdre. „Chápu, co musíte udělat. Je to v pořádku. Odvezte mě na Tarasov. Odvezte mě tam, kde nebudu moct nikomu ublížit.“ Tarasov. Místo, kde po chodbách kráčejí oživlé noční můry. Když se místnost začala rozplývat, Lissa se připravila na ještě horší část snu. Na studenou kamennou celu s řetězy ve zdi a lidmi kvílejícími na chodbách…</p>
<p>Ale když se kolem ní svět znovu poskládal, nebyla v Tarasovu. Byla v prázdné místnosti se starou ženou a stříbrným pohárem. Rozhlížela se kolem. Srdce jí bušilo jako o závod a vůbec neměla představu o čase. Připadalo jí, že to, co prožila, trvalo celou věčnost. Zároveň ale měla dojem, že od té doby, co mluvila se stařenou, uběhlo jen několik vteřin.</p>
<p>„Co… Co to bylo?“ dotázala se. V puse měla sucho a pomyšlení na to, že by se teď napila vody, jí připadalo lákavé…, jenže pohár byl prázdný.</p>
<p>„Tvůj strach,“ odpověděla žena a oči se jí zaleskly. „Všechny tvoje strachy hezky za sebou.“</p>
<p>Lissa roztřesenýma rukama odložila pohár na stolek. „To bylo příšerné. Byl to éter, ale… nic podobného jsem v životě nezažila. Vtrhlo mi to do mysli, proniklo do ní. Bylo to tak skutečné. Chvílemi jsem opravdu věřila, že je to skutečnost.“</p>
<p>„Ale neukončilas to.“</p>
<p>Lissa se zamračila, když si vzpomněla, že k tomu neměla daleko. „Ne.“</p>
<p>Stará paní se usmála, ale nic neřekla.</p>
<p>„Jsem… Jsem hotová?“ zeptala se Lissa zmateně. „Můžu jít?“</p>
<p>Stařena přitakala. Lissa vstala a dívala se z jedněch dveří na druhé. Jedněmi sem přišla a druhé, obyčejné, se nacházely vzadu. Lissa byla pořád ještě v šoku. Automaticky se otočila a zamířila k těm, jimiž vešla. Opravdu netoužila vidět zase plnou chodbu těch lidí, ale doufala, že dokáže nasadit vyrovnaný princeznovský výraz. Navíc na chodbě je jen zlomek čumilů ve srovnání s těmi, co se shromáždili při jejím návratu z první zkoušky. Když stará žena znovu promluvila a mávla rukou k zadní části místnosti, Lissa se zarazila v půli cesty.</p>
<p>„Ne. Tyhle dveře jsou pro ty, kteří selžou. Ty jdi tamtěmi.“</p>
<p>Lissa se tedy otočila a vydala se k těm jednoduchým. Vypadaly, že vedou rovnou ven, což nejspíš opravdu vedly. Ticho a klid. Měla dojem, že by té ženě měla něco říct, ale netušila co. A tak jen vzala za kliku a vyšla ven.</p>
<p>Přivítal ji dav provolávající slávu drakovi.<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET DVA</p>
<p>„Jsi hrozně šťastná.“</p>
<p>Zamrkala jsem a zjistila, že na mě zírá Soňa. CR-V spokojeně svištělo po hladké dálnici a za okny se míhala rovina Středozápadu lemovaná stromy. Soňa už nepůsobila tak strašidelně a šíleně jako kdysi ve škole nebo ještě nedávno ve svém domě. Spíš vypadala rozrušeně a zmateně, což bylo jen pochopitelné. Zaváhala jsem, než jsem odpověděla, ale pak jsem se usnesla, že není důvod něco tajit.</p>
<p>„Lissa složila druhou zkoušku.“</p>
<p>„Samozřejmě, že ano,“ prohlásil Viktor. Díval se z okna. Tón jeho hlasu jasně prozrazoval, že jen marním čas, když oznamuju něco tak přirozeného.</p>
<p>„Je v pořádku?“ ujistil se Dimitrij. „Žádné zranění?“</p>
<p>Dřív by to ve mně vyvolalo bodnutí žárlivosti. Teď jsem to ale pokládala jen za známku toho, že mu na Lisse opravdu záleží, stejně jako mně.</p>
<p>„Je v pořádku,“ řekla jsem a uvažovala, jestli je to tak docela pravda. Fyzicky zraněná nebyla, ale po tom všem, co jsem viděla…, to v ní asi zanechalo šrámy jiného druhu. Ty zadní dveře byly taky překvapením. Když u předních dveří viděla jen málo shromážděných, myslela si, že takhle pozdě se přišlo podívat na kandidáty jen pár lidí. Ale ne. Ukázalo se, že se všichni sešli vzadu, aby viděli ty, kteří uspěli. Lissa byla věrná svému slibu a nezklamala je. Vyšla ven s hlavou hrdě vztyčenou, usmívala se na diváky a svoje příznivce, jako by už měla na hlavě korunu.</p>
<p>Byla jsem ospalá, ale Lissin triumf mi vykouzlil ve tváři úsměv na hodně dlouho. Jízda po dlouhé neznámé dálnici byla celkem únavná. Viktor se se zavřenýma očima opíral o okýnko. Když jsem se ohlédla, abych se podívala na Sydney, vůbec jsem ji neviděla, což znamenalo, že si nejspíš taky lehla a spí. Zívla jsem a uvažovala, jestli si taky můžu dovolit na chvilku si zdřímnout. Ze Sonina domku jsme vyrazili brzy, protože mě Dimitrij popoháněl. Ale cítila jsem, že těch pár hodin spánku, co mi tam Sydney dopřála, mi rozhodně nestačí.</p>
<p>Opřela jsem si hlavu o sedadlo, zavřela jsem oči a okamžitě usnula. Temnota spánku se vzápětí rozestoupila a měla jsem dojem, že přicházím do snu vyvolaného éterem. Srdce mi poskočilo zděšením i radostí. Po tom, co jsem prožila s Lissou při její zkoušce, začaly sny vyvolané éterem působit výhružně. Na druhou stranu to ale mohla být šance vidět se s Adrianem. A opravdu to tak bylo.</p>
<p>Objevili jsme se na zcela nečekaném místě – na Sonině zahradě. S úžasem jsem zírala na jasně modré nebe a barevné květiny. Adriana jsem málem přehlédla. Měl na sobě tmavozelený kašmírový svetr, který mu dokonale padl. Připadal mi mnohem krásnější než cokoli jiného, co bylo v zahradě k vidění.</p>
<p>„Adriane!“</p>
<p>Rozběhla jsem se k němu a on mě zdvihl do náruče a zatočil se se mnou. Když mě pak zase postavil, rozhlédl se kolem a souhlasně přikývl. „Měl bych tě nechat častěji, abys místo našeho setkání vybírala ty. Máš dobrej vkus. Ale to je jasný už z toho, že chodíš se mnou.“</p>
<p>„Co tím myslíš, že bych měla vybírat místo našeho setkání?“ podivila jsem se a objala ho kolem krku.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Když jsem natáhl smysly a zjistil, že spíš, vykouzlil jsem sen, ale nemyslel jsem na žádný konkrétní místo. Nechal jsem tebe, abys ho podvědomě vybrala.“ Rozpačitě zatahal za svůj kašmírový svetr. „Ale nemám na sobě zrovna vhodný oblečení do přírody.“ Jeho svetr vzápětí nahradilo světle šedé tričko s abstraktním vzorkem vepředu. „Je to lepší?“</p>
<p>„Mnohem.“</p>
<p>Usmál se a políbil mě na čelo. „Chybělas mi, malá dhampýrko. Ty můžeš sledovat Lissu i nás ostatní celou dobu, ale já mám jenom tyhle sny. A navíc nemůžu přijít na to, jestli se teď řídíš lidským, nebo vampýrským režimem dne.“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že díky svému sledování Lissy toho vím o událostech u královského dvora mnohem víc než on. „Lissa složila druhou zkoušku,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Jo. Jeho překvapený výraz mi jenom potvrdil, že mám pravdu. O té zkoušce vůbec nevěděl, pravděpodobně proto, že tou dobou spal. „Kdy?“</p>
<p>„Před chvílí. Bylo to docela těžký, ale zvládla to.“</p>
<p>„Určitě z toho má radost. Aspoň tak máme víc času na to, abychom očistili tvoje jméno a dostali tě domů. I když si nejsem jistý, že by se mi sem chtělo, kdybych byl tebou.“ Znovu se rozhlédl po zahradě. „Západní Virginie je mnohem hezčí, než jsem si myslel.“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Tohle není západní Virginie, i když tam je mimochodem taky hezky. Tohle je zahrada Soni Karpový.“</p>
<p>Strnula jsem, když jsem si uvědomila, co ze mě málem vypadlo. Byla jsem tak šťastná a uvolněná z toho, že ho zase vidím… Div jsem se neprořekla. Adrian se zatvářil velice vážně.</p>
<p>„Řeklas Soňa Karpová?“</p>
<p>V hlavě se mi vynořilo hned několik možností. Lhaní by bylo asi nejjednodušší. Mohla bych tvrdit, že tohle je místo, které jsem navštívila kdysi dávno…, že nás třeba Soňa vzala na školní výlet do svého domu. Ale to mi neznělo moc uvěřitelně. Navíc jsem předpokládala, že se tvářím dost provinile. Přistihl mě. Teď už Adriana žádnou lží neobalamutím.</p>
<p>„Ano,“ přiznala jsem nakonec.</p>
<p>„Rose, Soňa Karpová je Strigojka.“</p>
<p>„Už ne.“</p>
<p>Adrian povzdechl. „Věděl jsem, že se nedokážeš nenamočit do průšvihu. Tak co se stalo?“</p>
<p>„No… Robert Doru ji zachránil.“</p>
<p>„Robert.“ Adrian nevěřícně ohrnul ret. Ti dva uživatelé éteru spolu moc dobře nevycházeli. „Mám dojem, že vplouváme do dost šílenejch vod, takže předpokládám, že Viktor Daškov je s vámi taky.“</p>
<p>Přikývla jsem a zoufale zatoužila, aby mě někdo probudil a přerušil tak Adrianův výslech. Zatraceně. Jak bych se z toho mohla vykroutit?</p>
<p>Adrian mě pustil a začal kolem mě chodit dokola. „Tak fajn. Ty, Belikov, ta alchymistka, Soňa Karpová, Viktor Daškov a Robert Doru se spolu flákáte po západní Virginii.“</p>
<p>„Ne,“ namítla jsem.</p>
<p>„Ne?“</p>
<p>„Nejsme v západní Virginii.“</p>
<p>„Rose!“ Adrian se zastavil a přiblížil se ke mně. „Kde teda sakra jste? Tvůj starej pán, Lissa a všichni ostatní žijou v domnění, že jsi tam a v bezpečí.“</p>
<p>„To jsem,“ přisvědčila jsem povzneseně. „Jen ne v západní Virginii.“</p>
<p>„Tak kde teda jsi?“</p>
<p>„To ti nemůžu říct.“ Příčilo se mi odmítnout mu odpověď a příčil se mi výraz, který to u něj vyvolalo. „Nemůžu ti to říct jednak kvůli bezpečnosti. A pak taky proto…, že to přesně nevím.“</p>
<p>Uchopil mě za ruce. „To nesmíš. Tentokrát se nesmíš vrhat do svých šílených plánů. Copak to nechápeš? Jestli tě najdou, tak tě zabijou.“</p>
<p>„Není to žádnej šílenej plán! Děláme něco důležitýho. Něco, co pomůže nám všem.“</p>
<p>„Něco, co mi nemůžeš prozradit,“ uhodl.</p>
<p>„Bude lepší, když se do toho nezapleteš,“ řekla jsem a pevně mu stiskla ruce. „Bude lepší, když nebudeš znát podrobnosti.“</p>
<p>„A můžu být v klidu, že za tebou stojí tak elitní tým.“</p>
<p>„Adriane, prosím! Prosím, jenom mi věř. Věř mi, že k tomu, co dělám, mám zatraceně dobrý důvod,“ zaúpěla jsem.</p>
<p>Pustil mi ruce. „Věřím, že si <emphasis>myslíš</emphasis>, že k tomu máš dobrý důvod. Jenom si nedovedu představit, co to může být, že kvůli tomu riskuješ život.“</p>
<p>„To riskuju,“ přisvědčila jsem a samotnou mě překvapilo, jak vážně to vyznělo. „Pro něco, co za to stojí.“</p>
<p>Před očima se mi náhle objevilo zrnění, jako když se porouchá televize. Celý svět se začal vytrácet. „Co se to děje?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Zamračil se. „Někdo nebo něco mě budí. Nejspíš moje máma, která mě už postý přišla zkontrolovat.“</p>
<p>Natáhla jsem k němu ruce, ale i on se začal rozplývat. „Adriane! Prosím tě, nikomu to neříkej! <emphasis>Nikomu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Nevím, jestli mě slyšel, nebo ne, protože sen zmizel už úplně. Probudila jsem se v autě. Nejradši bych začala hned nadávat, abych si trochu ulevila, ale včas jsem se ovládla. Nechtěla jsem, aby se všichni dověděli, že jsem se tak hloupě prořekla. Rozhlédla jsem se kolem a málem jsem vyletěla z kůže, když jsem zaregistrovala, že mě Soňa upřeně pozoruje.</p>
<p>„Měla jsi sen vyvolaný éterem,“ poznamenala.</p>
<p>„Jak to víte?“</p>
<p>„Tvoje aura.“</p>
<p>Ušklíbla jsem se. „Aury mi vždycky připadaly super, ale teď už mě začínají štvát.“</p>
<p>Tiše se rozesmála. To bylo poprvé od její proměny, co jsem ji slyšela zasmát se. „Když je umíš číst, můžeš se toho z nich dovědět mnoho. Byla jsi s Vasilisou?“</p>
<p>„Ne. Se svým přítelem. On taky ovládá éter.“</p>
<p>Vykulila oči překvapením. „Tak s ním jsi byla?“</p>
<p>„Jo. Proč? Co je na tom?“</p>
<p>Zamračila se a zatvářila se zmateně. Po chvilce pohlédla na přední sedadla, kde seděl Dimitrij a Robert, a pak se na mě zahleděla zkoumavým pohledem, z něhož mi přejel mráz po zádech.</p>
<p>„Nic,“ odpověděla. „Nic na tom není.“</p>
<p>Musela jsem se tomu pousmát. „No tak, určitě to vypadá jako…“</p>
<p>„Tady!“ Soňa se náhle odvrátila, naklonila se dopředu a ukázala ven. „Tahle odbočka.“</p>
<p>Málem jsme ji přejeli, ale Dimitrij předvedl jeden ze svých obdivuhodných manévrů, podobný jako při našem útěku v Pensylvánii, a stihl uhnout. Celé auto nadskočilo a zakymácelo se. Slyšela jsem, jak vzadu za mnou Sydney vyjekla.</p>
<p>„Příště by bylo lepší upozornit o něco dřív,“ poznamenal Dimitrij.</p>
<p>Soňa ho ale neposlouchala. Zrak upírala na silnici před námi. Zanedlouho jsme se ocitli před semaforem, na němž byla červená. Jak jsme čekali, všimla jsem si povzbudivé cedule: VÍTEJTE V ANN ARBOR V MICHIGANU. Ta jiskřička života, kterou jsem ještě před chvílí viděla v Soniných očích, teď zmizela. Už zase byla napjatá a pohyby měla jako nějaký robot. Navzdory Sydneyinu šikovnému přesvědčování Soňa z téhle cesty příliš nadšená nebyla. Hryzalo ji špatné svědomí a připadala si jako zrádce.</p>
<p>„Jsme tu?“ zeptala jsem se nedočkavě. „Jak dlouho už vlastně jedeme?“ Cestu jsem totiž skoro nevnímala. Zpočátku jsem sice byla vzhůru, ale pak jsem se soustředila spíš na Lissu a Adriana.</p>
<p>„Šest hodin,“ odvětil Dimitrij.</p>
<p>„Na druhých světlech doleva,“ oznámila Soňa. „Teď na rohu doprava.“</p>
<p>V autě zavládlo napětí. Všichni už byli vzhůru, a jak jsme projížděli předměstím, srdce mi bilo stále rychleji. Který dům? Jeden z těchhle? Jsme už blízko? Jeli jsme sice rychle, ale mně připadalo, že to trvá už celou věčnost. Všichni jsme kolektivně vydechli, když Soňa náhle ukázala ven.</p>
<p>„Támhle.“</p>
<p>Dimitrij odbočil na příjezdovou cestu k hezkému cihlovému domku s dokonale zastřiženým trávníkem. „Víte, jestli tu vaši příbuzní pořád ještě bydlí?“ zeptala jsem se Soni.</p>
<p>Nic neřekla a já si uvědomila, že jsme zase zpátky u toho jejího slibu. Mlčela.</p>
<p>To byl tedy pokrok. „Asi je jen jediný způsob, jak to zjistit,“ prohlásila jsem a rozepnula si bezpečnostní pás. „Plán zůstává?“</p>
<p>Už předtím jsme s Dimitrijem probírali, kdo by měl jít dovnitř a kdo zůstat v autě, pokud nás Soňa zavede na správné místo. Bylo samozřejmé, že necháme v autě oba bratry. Otázkou ovšem bylo, kdo je pohlídá. Nakonec jsme se usnesli, že Dimitrij. Já, Sydney a Soňa půjdeme za jejími příbuznými, kteří budou z té nenadálé návštěvy bezpochyby v šoku.</p>
<p>„Plán zůstává,“ přisvědčil Dimitrij. „Do domu běž ty. Ty nevypadáš tolik nebezpečně.“</p>
<p>„Hele!“</p>
<p>Usmál se. „Řekl jsem ‚nevypadáš‘.“</p>
<p>Jeho logika dávala smysl. I když byl Dimitrij v klidu, vyzařovala z něj síla a potenciální hrozba. Když půjdou ke dveřím tři ženy, obyvatele domu to rozhodně vyděsí méně, obzvlášť kdyby se ukázalo, že Sonini příbuzní už se odstěhovali. Navíc se nedalo vyloučit, že nás schválně zavedla ke špatnému domu.</p>
<p>„Buď opatrná,“ kladl mi na srdce Dimitrij, když jsme vystoupily z auta.</p>
<p>„Ty taky,“ odpověděla jsem. Tím jsem si vysloužila další úsměv, tentokrát o něco vřelejší.</p>
<p>Pochybnosti, které jsem měla ještě před chvilkou, mě přešly v momentě, kdy jsme se Sydney a Soňou vykročily po cestičce k domu. Srdce se mi svíralo. Tohle je ono. Anebo ne? Dospěli jsme k cíli naší cesty? Opravdu teď jako zázrakem objevíme posledního Dragomira? Nebo si se mnou někdo od samého začátku jen zahrával?</p>
<p>Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní. Sydney i Soňa byly taky pořádně napnuté. Vyšly jsme po schodech ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila.</p>
<p>Po pár vteřinách nám přišel otevřít nějaký muž. Byl to Moroj, což vypadalo slibně.</p>
<p>Díval se na nás, přejížděl pohledem z jedné na druhou a bezpochyby uvažoval, co k jeho domu přivádí Morojku, dhampýrku a lidskou ženu. Vypadalo to jako špatný vtip.</p>
<p>„Co pro vás můžu udělat?“ dotázal se.</p>
<p>Ocitla jsem se v rozpacích. Náš plán se zaměřil na podstatu: najít Erikovu milenku a dítě. Ale už mi nebylo tak docela jasné, co říct, když jsme teď byli u cíle. Čekala jsem, že promluví některá z mých společnic, ale nakonec to ani nebylo třeba. Moroj sebou najednou trhl, jako by nevěřil vlastním očím.</p>
<p>„Soňo?“ ujistil se překvapeně. „Jsi to ty?“</p>
<p>Pak jsem z hloubi domu uslyšela hlas nějaké mladé ženy. „Kdo je to?“ Do dveří vedle toho muže se vmáčkla vysoká a štíhlá osoba, kterou jsem znala. Vyrazilo mi to dech. Zírala jsem na její nezkrotné vlnité hnědé vlasy a světle zelené oči. Ty její oči mě na to měly upozornit už dávno. Nezmohla jsem se na slovo.</p>
<p>„Rose!“ vyjekla Jill Mastranová. „Co tady děláš?“<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET TŘI</p>
<p>Těch pár vteřin, co následovalo, jako by trvalo věčnost. Nikdo nechápal, co se děje, i když každý z jiných důvodů. Jillino překvapení se rychle změnilo v radost. Jak se ale dívala z jednoho obličeje na druhý, její úsměv se vytrácel a vypadala stejně zmateně jako my ostatní.</p>
<p>„Co se tu děje?“ ozval se nový hlas. Po chvilce se vedle své dcery objevila Emily Mastranová. Zvědavě se podívala na mě a na Sydney, a když spatřila třetí členku naší skupinky, zalapala po dechu. „Soňo!“ Zpanikařila a rychle strčila Jill za sebe. Neměla sice tak rychlé reakce jako strážci, ale její zodpovědnost jsem obdivovala.</p>
<p>„Emily…?“ promluvila Soňa slabým hláskem a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. „Jsem to já… <emphasis>Opravdu</emphasis> já…“</p>
<p>Emily se pokusila svého muže taky zatáhnout do domu, ale když se na Soňu pořádně podívala, nechala toho. Soňa nevypadala jako Strigojka. Navíc byla venku na denním světle. Emily zaváhala a otevřela ústa, aby promluvila, jenže se nezmohla na slovo. Nakonec se obrátila na mě.</p>
<p>„Rose…, o co tu jde?“</p>
<p>Překvapilo mě, že mě považuje za autoritu. Předtím jsme se setkaly pouze jednou a určitě jsem se netvářila zvlášť chytře, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to vím. Na několikátý pokus se mi povedlo vykoktat: „Myslím… Myslím, že bychom měli jít dovnitř…“</p>
<p>Emily znovu upřela pohled na Soňu. Jill se mezitím pokoušela procpat dopředu, aby viděla, co se tu děje, jenže Emily jí pořád blokovala výhled. Zjevně si zatím nebyla tak docela jistá, že je to bezpečné. To jsem jí nemohla vyčítat. Nakonec pomalu přikývla a uhnula stranou, abychom mohly vejít.</p>
<p>Sydney střelila pohledem k autu, v němž čekali Viktor, Robert a Dimitrij. „Co s nima?“</p>
<p>Zaváhala jsem. Chtěla jsem, aby u téhle senzace byl Dimitrij se mnou, ale na Emily by toho mohlo být přece jen příliš. Morojové se nemusejí pohybovat zrovna v královských kruzích, aby věděli, kdo je Viktor Daškov a jak vypadá. Naše cesta do Las Vegas toho byla důkazem. Zavrtěla jsem na Sydney hlavou. „Můžou počkat.“</p>
<p>Usadili jsme se v obýváku a já zjistila, že ten chlápek, který nám otevřel, je Emilyin manžel John Mastrano. Emily nám nabídla občerstvení, jako by šlo o úplně obyčejnou návštěvu, ale tvářila se tak, že mi bylo jasné, že je pořád ještě v šoku. Automaticky nám rozdala sklenice vody a v obličeji byla tak bílá, že by klidně mohla být Strigojkou.</p>
<p>Jakmile se taky posadila, John položil svou ruku na její. Na nás se koukal dost obezřetně, ale na ni hleděl láskyplně a se zájmem. „Co se děje?“</p>
<p>Emily se pořád tvářila nechápavě. „Nevím… Je tu moje sestřenka…, ale já nechápu, jak…“ Těkala pohledem ze mě na Sydney a na Soňu. „Jak je to možné?“ zeptala se rozechvělým hlasem.</p>
<p>„To udělala Lissa, že jo?“ vykřikla Jill, která bezpochyby znala celou historii své příbuzné. Pochopitelně z toho byla taky v šoku a trochu nervózní, ale nad tím vším u ní začínalo převažovat nadšení. „Slyšela jsem, co se stalo s Dimitrijem. Je to pravda, že jo? Lissa umí uzdravit Strigoje. Zachránila ho. Zachránila…“ Jill se otočila k Soně a její nadšení trochu ochablo. Uvažovala jsem, co se jí asi o Soně doneslo. „Zachránila tě.“</p>
<p>„Lissa to neudělala,“ vysvětlila jsem. „Udělal to jiný…, ehm, uživatel éteru.“</p>
<p>Jill se celá rozzářila. „Adrian?“ Už jsem úplně zapomněla, že je do něj blázen.</p>
<p>„Ne… Někdo jinej. Ale to teď není důležitý,“ dodala jsem rychle. „Soňa je… už zase Morojka, i když ještě trochu zmatená. Není tak docela ve svý kůži.“</p>
<p>Soňa celou dobu hltala pohledem svou sestřenici, ale teď se na mě sarkasticky podívala. „Umím mluvit sama, Rose.“</p>
<p>„Promiňte,“ vyhrkla jsem.</p>
<p>Emily pohlédla na Sydney a zamračila se. Obě ženy se jen seznámily, ale nic víc si zatím neřekly. „Proč jste tady?“ Emily ani nemusela vysvětlovat, co její dotaz skutečně znamená. Chtěla vědět, co tady dělá <emphasis>člověk</emphasis>. „Jste dárkyně?“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla Sydney a nadskočila vedle mě rozčilením. Nikdy jsem u ní neviděla tak bouřlivou a znechucenou reakci. „Zopakujte to ještě jednou a jdu pryč! Jsem alchymistka.“</p>
<p>To se setkalo jen s prázdnými nechápavými pohledy. Naznačila jsem Sydney, aby si zase sedla. „Klídek, holka. Oni asi nevědí, kdo jsou alchymisti.“ V hloubi duše jsem byla ráda. Když jsem se poprvé dozvěděla o existenci alchymistů, připadalo mi, že jsem poslední na světě, kdo o nich ještě neslyšel. Bylo hezké zjistit, že jsou i jiní, kteří o jejich existenci nemají tušení. Pro zjednodušení jsem to Emily vysvětlila takhle: „Sydney nám pomáhá.“</p>
<p>Emily pohlédla znovu na svou sestřenku a do jejích modrých očí vhrkly slzy. Emily Mastranová byla jednou z nejkrásnějších žen, které jsem kdy potkala. Dokonce i slzy jí slušely. „Jsi to opravdu ty, viď? Přivedli tě zpátky ke mně. Ach, Bože.“ Vstala a přešla k Soně, aby ji mohla láskyplně obejmout. „Tolik jsi mi chyběla. Nemůžu tomu uvěřit.“</p>
<p>Připadalo mi, že taky nemám daleko k pláči, ale naštěstí jsem si včas připomněla, že jsme tu proto, abychom splnili svůj úkol. Uvědomovala jsem si, jak je to celé překvapivé. Právě jsme obrátili svět rodiny Mastranových vzhůru nohama… a já se chystala celou situaci zkomplikovat ještě víc. Příčilo se mi pomyšlení, že to musím udělat. Přála jsem si, aby měli dostatek času si na to přivyknout, aby mohli oslavit ten zázrak, že se jim Soňa vrátila. Jenže hodiny u královského dvora – i hodiny mého života – odříkávají dál.</p>
<p>„Přivezli jsme ji,“ řekla jsem nakonec, „ale jsme tady z jinýho důvodu.“</p>
<p>Netuším, co prozradil tón mého hlasu, ale Emily strnula, odstoupila od Soni a usedla zase vedle svého manžela. V tu chvíli jí nejspíš došlo, proč jsme přijeli. V jejích očích se zračil strach – jako by se téhle návštěvy děsila už celé roky, jako by si to už stokrát představovala.</p>
<p>Tak jsem přešla k věci. „Víme… víme o Erikovi Dragomirovi.“</p>
<p>„Ne,“ řekla Emily a z jejího hlasu prosakovalo jak zoufalství, tak příkrost. Její zarputilost mi připomínala původní Soninu neochotu pomoct nám. „Ne. Tohle ne.“</p>
<p>V okamžiku, kdy jsem spatřila Jill a poznala ty její oči, věděla jsem, že jsme na správném místě. A Emilyina slova – nebo spíš to, že nic nepopřela – mi to jen potvrdila.</p>
<p>„Musíme,“ řekla jsem. „Tohle je vážné.“</p>
<p>Emily se obrátila na Soňu. „Slíbilas to! Slíbila jsi, že to nikomu nepovíš!“</p>
<p>„Nepověděla jsem to,“ řekla Soňa, ale v jejím výrazu se zračily pochyby.</p>
<p>„Nepověděla,“ potvrdila jsem a doufala, že je přesvědčím obě. „Těžko to vysvětlit…, ale svůj slib dodržela.“</p>
<p>„Ne,“ zopakovala Emily. „Nepřipadá v úvahu. O tom se bavit nebudeme.“</p>
<p>„O co jde?“ chtěl vědět John. V očích mu jiskřilo vzteky. Nelíbilo se mu, že sem vtrhnou cizí lidi a rozčilují jeho ženu.</p>
<p>Svá slova jsem adresovala Emily. „<emphasis>Musíme</emphasis> se o tom bavit. Prosím. Potřebujeme vaši pomoc. Potřebujeme <emphasis>její</emphasis> pomoc.“ Mávla jsem rukou směrem k Jill.</p>
<p>„Co tím myslíš?“ podivila se Jill. Když viděla reakci své matky, její předchozí nadšení vyprchalo.</p>
<p>„Jde o tvého…“ Zarazila jsem se. Vrhla jsem se do toho všeho po hlavě a chtěla najít Lissina sourozence – její sestru, jak jsme teď zjistili – a vůbec jsem nepomýšlela na následky. Měla jsem si uvědomit, že tohle bude tajemství pro všechny, včetně toho dítěte. Neuvažovala jsem o tom, jaký to může být šok. A nebyla to nějaká cizí osoba, byla to <emphasis>Jill</emphasis>. Moje kamarádka Jill. Holka, kterou jsme všichni brali jako mladší sestru. Co se jí to chystám udělat? A když jsem se podívala na Johna, došlo mi, že to bude ještě horší. Považuje ho Jill za svého otce? Tahle rodina se otřese v základech a bude to moje vina.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla Emily a znovu vyskočila. „Vypadněte! Všichni! Nechci vás tady!“</p>
<p>„Paní Mastranová…,“ zaškemrala jsem. „Nemůžete dělat, že se to nestalo. Musíte tomu čelit.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis> Ukázala ke dveřím. „Vypadněte! Vypadněte, nebo… zavolám policii! Nebo strážce. Ty…“ Teď už se vzpamatovala z prvotního šoku, že zase vidí Soňu, a zadívala se na mě. Viktor zjevně není jediným zločincem, na nějž byli Morojové upozorněni. „Ty jsi uprchlice! Vražedkyně!“</p>
<p>„To teda není!“ vložila se do toho Jill a naklonila se vpřed. „Už jsem ti říkala, že to je nějakej omyl, mami.“</p>
<p>„Vypadněte,“ zopakovala Emily.</p>
<p>„Když nás vyhodíte, skutečnost tím stejně nezměníte,“ prohlásila jsem a snažila se zůstat v klidu.</p>
<p>„Řekne mi tady někdo prosím, co se sakra děje?“ John už byl v obličeji celý rudý a působil dost rozzlobeně. „Pokud mi nikdo neodpoví do třiceti vteřin, zavolám strážce i policii.“</p>
<p>Podívala jsem se na Jill a nebyla schopná promluvit. Nevěděla jsem, jak to říct, a už vůbec ne nějakým taktním způsobem. Sydney s tím ale problém neměla.</p>
<p>„On není tvůj otec,“ vyhrkla a ukázala na Johna.</p>
<p>V místnosti nastalo ticho. Jill se tvářila skoro až zklamaně, jako by čekala nějaké mnohem senzačnější odhalení.</p>
<p>„Já vím. Je to můj nevlastní otec. Teda ale za tátu ho samozřejmě považuju.“</p>
<p>Emily se schoulila na gauči a skryla si obličej do dlaní. Vypadala, že brečí, ale byla jsem si jistá, že se kdykoli může vzpamatovat a zavolat na policii. Tohle musíme zvládnout rychle, i když to bude bolestné.</p>
<p>„Ano. Není tvůj biologický otec,“ prohlásila jsem s pohledem pevně upřeným na Jill. <emphasis>Ty oči. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla jejích</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>očí?</emphasis> „Tvým otcem je Eric Dragomir.“</p>
<p>Emily zaúpěla. „Ne,“ naléhala. „Prosím, nedělej to.“</p>
<p>Johna už vztek přešel a teď se tvářil nechápavě, což už se tady stávalo zvykem. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„To… ne.“ Jill pomalu zavrtěla hlavou. „To není možný. Můj otec byl… obyčejnej chlap, co nás s mámou opustil.“</p>
<p>V určitém ohledu to vlastně byla pravda. „Byl to Eric Dragomir,“ zopakovala jsem. „Jsi součástí jejich rodiny. Lissa je tvoje sestra. Ty jsi…“ Překvapilo mě, když jsem teď na Jill pohlížela z úplně jiného úhlu. „Jsi královská.“</p>
<p>Jill byla vždycky plná energie a optimismu, byla naivní a okouzlující. Teď se ale tvářila vážně a zachmuřeně, takže vypadala starší než na svých patnáct. „Ne. Tohle je vtip. Můj táta nebyl nikdo významnej. Já nejsem… Ne. Rose, nech toho.“</p>
<p>„Emily.“ Trhla jsem sebou, jak mě překvapilo, že Soňa promluvila. Její výraz mě překvapil ještě víc. Byl autoritativní. Vážný. Odhodlaný. Soňa byla mladší než Emily, podle mého odhadu asi o deset let. Ale sledovala svou sestřenku takovým pohledem, že si Emily musela připadat jako zlobivé děcko. „Emily, je na čase to vzdát. Musíš jí to říct. Proboha, musíš to říct Johnovi. Tohle už nemůžeš dál tajit.“</p>
<p>Emily vzhlédla a zadívala se Soně do očí. „Nemůžu to říct. Ty víš, co by se stalo… Tohle jí nemůžu udělat.“</p>
<p>„Nikdo z nás neví, co se stane,“ prohlásila Soňa. „Ale všechno se ještě zhorší, pokud se teď nezachováš správně.“</p>
<p>Po delší chvíli Emily nakonec sklopila zrak a zadívala se na podlahu. Ten její smutný výraz mi úplně lámal srdce. A nejen mně.</p>
<p>„Mami?“ oslovila ji Jill roztřeseným hlasem. „Co se děje? To je všechno nějaký nedorozumění, viď?“</p>
<p>Emily s povzdechem pohlédla na svou dceru. „Ne. Jsi dcerou Erika Dragomira. Rose má pravdu.“ John ze sebe vydal tichý přiškrcený zvuk, ale svou ženu nepřerušil. Znovu mu stiskla ruce. „To, co jsem vám oběma říkala celé ty roky…, byla pravda. Většinou. Krátce jsme spolu… byli.“ Odmlčela se a tentokrát pohlédla na Johna. Její výraz zjihl. „Říkala jsem ti…“</p>
<p>Přikývl. „A já zas řekl tobě, že mi na minulosti nezáleží. Tvoje minulost nikdy neměla vliv na to, co k tobě cítím, co cítím k Jill. Ale nikdy mě nenapadlo…“</p>
<p>„Mě taky ne,“ připustila. „Když jsem ho potkala poprvé, ani jsem nevěděla, kdo to je. Bylo to v době, kdy jsem žila v Las Vegas a měla svou první práci. Tančila jsem v show v Čarodějné hodině.“</p>
<p>Vykulila jsem oči, ale nezdálo se, že by si toho někdo všiml. <emphasis>Čarodějná hodina</emphasis>. Byla jsem v tom kasinu s kamarády, když jsme hledali Roberta. Vzpomněla jsem si, že jsme tam potkali muže, který se zmínil, že se Lissin otec zajímal o tanečnice. Věděla jsem, že teď Emily pracuje v Detroitu v baletní skupině, proto ostatně žili v Michiganu. Nikdy by mě nenapadlo, že začínala jako tanečnice u tyče v Las Vegas. Ale proč ne? Někde začít musela a její vysoká postava a ladné pohyby ji předurčovaly pro jakýkoli tanec.</p>
<p>„Byl tak milý… a tak smutný,“ pokračovala Emily. „V té době mu zemřel otec a on se pokoušel utopit svůj zármutek v alkoholu. Chápala jsem, jak je z té ztráty nešťastný, ale teď…, teď to chápu opravdu. Byla to další ztráta v jeho rodině. Jejích členů bylo čím dál méně.“ Zamyšleně se zamračila a pak pokrčila rameny. „Byl to hodný muž a myslím, že svou ženu opravdu miloval. Ale byl na dně. Nemyslím, že mě jen využil. Záleželo mu na mně, ale pochybovala jsem, že to, co se mezi námi stalo, by se odehrálo i za jiných okolností. Každopádně jsem byla smířená s tím, jak to dopadlo, a byla jsem odhodlána pohnout se v životě zase dál…, jenže pak přišla Jill. Kontaktovala jsem Erika, protože jsem myslela, že by o tom měl vědět – ale jasně jsem mu řekla, že od něj nic neočekávám. To už jsem věděla, kdo to je, takže jsem si od něj nic neslibovala. Kdybych mu to dovolila, myslím, že by tě chtěl poznat a chtěl by, abys byla součástí jeho života.“ Emily upírala zrak na Jill. „Jenže já viděla, jaký je jeho svět. Život u královského dvora je jen samá politika a lhaní a podrazy. Nakonec jediné, co jsem od něj přijala, byly peníze, i když jsem o ně vlastně ani nestála. Nechtěla jsem mít dojem, že ho vydírám, ale chtěla jsem ti zajistit budoucnost.“</p>
<p>Promluvila jsem bez rozmýšlení. „Ale nežijete si, jako byste měli takový prachy.“ Litovala jsem svých slov hned, jak jsem je vypustila z pusy. Jejich dům byl hezký, ale rozhodně nijak drahý. Těm prostředkům, které jim zřejmě přicházely na bankovní účty, takový životní standard neodpovídal.</p>
<p>„Ne,“ řekla Emily. „Ty peníze jsou samozřejmě pro případ nouze. Většinu z nich jsem dávala stranou a šetřila je pro Jill do budoucna. Aby mohla dělat, co bude chtít.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“ dotázala se Jill znechuceně. „O jakých penězích to mluvíš?“</p>
<p>„Jsi dědička,“ řekla jsem. „A královská.“</p>
<p>„To teda nejsem,“ namítla. Zběsile se dívala z jednoho na druhého. Připomínala mi laň, která se chystá každou chvíli dát na úprk. „To je nějaká chyba. Všichni jste se spletli.“</p>
<p>Emily se zvedla a došla k židli, na níž Jill seděla. Klekla si a vzala dceru za ruku. „Všechno je to pravda. A moc mě mrzí, že se to musíš dovědět takhle. Ale nic to nemění. Náš život se nezmění. Budeme žít stejně jako předtím.“</p>
<p>Na Jill bylo znát, že prožívá plno emocí – nejvíc se asi bála a nerozuměla tomu –, ale pak se sklonila a opřela si čelo o matčino rameno. „Dobře.“</p>
<p>Byla to dojemná chvíle a mně z toho bylo skoro až do pláče. Na tomhle rodinném dramatu jsem měla svůj podíl. Stejně jako před chvílí jsem i teď chtěla, aby měli Mastranovi víc času na to, aby se mohli s obratem událostí vyrovnat. Jenže času bylo málo.</p>
<p>„Nemůžete,“ pověděla jsem jim. „Nemůžete žít jako dřív. Jill… Jill musí jít na královský dvůr.“</p>
<p>Emily se od dcery odtrhla a zadívala se na mě. Ještě před vteřinou byla smutná a nervózní. Teď z ní sálal vztek a zuřivost. Příkře mě sledovala svýma modrýma očima. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne</emphasis>. Nikam nepůjde. Tam za žádnou cenu nepůjde.“</p>
<p>Jill už královský dvůr navštívila, ale Emily i já jsme dobře věděly, že tentokrát by se nejednalo jen o nějaký obyčejný výlet. Jill tam musí přijít a odhalit svou pravou identitu. Ačkoli <emphasis>pravá</emphasis> možná nebylo to správné slovo. Chovat se jako královská neměla v povaze – aspoň prozatím. Byla stejná jako vždycky, jen její jméno se změnilo. A tu změnu je třeba dát všem na vědomí – a celý morojský královský dvůr se otřese v základech.</p>
<p>„Musí,“ naléhala jsem. „U dvora kvete korupce a rodina Dragomirů musí sehrát svou roli, aby to napravila. Lissa sama nemá žádnou moc, když nemá rodinný kvórum. Všichni ostatní královští… po ní jen dupou. Chtějí protlačit zákony, který nepomůžou nikomu z nás.“</p>
<p>Emily stále klečela u židle, jako by tím chtěla Jill ochránit před mými slovy. „A právě proto tam Jill jít nemůže. Proto jsem nedovolila Erikovi, aby se k ní veřejně přiznal. Nechci, aby se do toho míchala. To místo je otrávené. Taťánina vražda je toho důkazem.“ Emily se odmlčela a ostře na mě pohlédla, což mi připomnělo, že jsem hlavní podezřelou. „Všichni ti královští… jsou zlí. Nechci, aby se Jill stala jednou z nich. Nedovolím jí stát se jednou z nich.“</p>
<p>„Ne všichni královští jsou takoví,“ namítla jsem. „Lissa taková není. Snaží se změnit systém.“</p>
<p>Emily mě obdařila hořkým úsměvem. „A co si asi myslí ostatní o její reformě? Jistě jsou královští, kteří by ji rádi umlčeli, a nelíbilo by se jim, kdyby se rod Dragomirů zase vrátil. Říkala jsem ti, že Eric byl hodný muž. Někdy si myslím, že možná nebyla náhoda, že celá jeho rodina vymřela.“</p>
<p>Zalapala jsem po dechu. „To je směšný.“ Najednou už jsem si tím ale tak jistá nebyla.</p>
<p>„Vážně?“ Emily na mě upřela oči, jako by vytušila moje pochyby. „Co myslíš, že by udělali, kdyby se objevil další Dragomir? Ti, co oponují Lisse? Co myslíš, že by udělali, kdyby mezi nimi a její rodinnou mocí stála jen jedna osoba?“</p>
<p>Její náznaky byly děsivé…, jenže jsem si moc dobře uvědomovala, že se možná bojí právem. Když jsem pohlédla na Jill, sevřelo se mi srdce. Čemu bych ji vystavila? Milou a nevinnou Jill. Jill chtěla prožít v životě nějaké dobrodružství, ale byla ještě tak mladá. Když se bavila s kluky, ještě se u toho červenala. Její touha naučit se bojovat byla napůl způsobena zbrklostí mládí a napůl instinktivní touhou chránit svůj lid. Kdyby vstoupila do světa královských, technicky vzato by svému lidu pomohla, i když ne tak, jak si představovala. Ale znamenalo by to taky, že by se zapletla do temných a zlověstných intrik u dvora.</p>
<p>Emily si moje mlčení vyložila jako souhlas. V jejím obličeji se zračil triumf a úleva. Ale to vše zmizelo, když Jill náhle promluvila.</p>
<p>„Udělám to.“</p>
<p>Všichni jsme vyvalili oči. Až dosud jsem na ni pohlížela s lítostí jako na oběť. Teď mě překvapila její odvaha a ráznost. Pořád se sice tvářila trochu zděšeně a šokovaně, ale čišelo z ní odhodlání, jaké jsem u ní jaktěživa neviděla.</p>
<p>„Co?“ vykřikla Emily.</p>
<p>„Udělám to,“ řekla Jill o něco pevnějším hlasem. „Pomůžu Lisse a… Dragomirům. Půjdu s Rose ke dvoru.“</p>
<p>Rozhodla jsem se, že by nebylo nejlepší zmiňovat se o tisíci problémech, které by pro mě znamenalo třeba se jen přiblížit ke královskému dvoru. Teď to nebylo důležité. Upřímně řečeno, už jsem jenom improvizovala. A byla jsem ráda, že se Emilyino naštvání přesunulo ode mě jinam.</p>
<p>„Nepůjdeš tam! Nepustím tě.“</p>
<p>„Ty za mě nemůžeš rozhodnout!“ vyjekla Jill. „Už nejsem dítě.“</p>
<p>„Ale rozhodně ještě nejsi dospělá,“ opáčila Emily.</p>
<p>Ty dvě se začaly hádat a zanedlouho se do toho vložil i John, který podpořil svou ženu. Uprostřed té rodinné hádky se ke mně Sydney naklonila a zašeptala: „Vsadím se, že tě nenapadlo, že nejtěžší část téhle mise bude přesvědčit mámu ‚spasitelky‘, aby ji pustila ven.“</p>
<p>Nejhorší na tom jejím vtípku bylo, že to byla svým způsobem pravda. Jill potřebujeme a já jsem takovouhle komplikaci rozhodně nepředvídala. Co když Emily odmítne? Zjevně se patnáct let snažila utajit Jillin původ, jak jen mohla. Ale měla jsem dojem, že Jill by klidně ke dvoru utekla, kdyby to jinak nešlo. A já bych jí samozřejmě pomohla.</p>
<p>Soňa se opět nečekaně vložila do rozhovoru. „Emily, tys mě neslyšela? Tohle všechno se stane, ať už budeš chtít nebo ne. Když nepustíš Jill teď, půjde příští týden. Nebo příští rok. Nebo za pět let. Ale jednou se to <emphasis>stane</emphasis>.“</p>
<p>Emily usedla do křesla a zkřivila obličej. „Ne. Já to nechci.“</p>
<p>Soniným hezkým obličejem se mihl zahořklý výraz. „Život se nestará o to, co chceme. Když budeš jednat hned, můžeme předejít veliké katastrofě.“</p>
<p>„Mami, prosím,“ zaškemrala Jill a prosebně na ni upřela jadeitově zelené oči Dragomirů. Znala jsem Jill natolik, aby mi bylo jasné, že by matku klidně neposlechla a utekla, jenže to nechtěla udělat, pokud to nebude nutné.</p>
<p>Emily se zadívala do prázdna a zamrkala dlouhými řasami. Přestože stála v cestě mým plánům, věděla jsem, že to dělá z čiré lásky a starostlivosti. To k ní ostatně nejspíš přitáhlo i Erika.</p>
<p>„Dobře,“ řekla nakonec. Povzdechla si. „Jill může jít – ale já půjdu taky. Na tom místě nebudeš beze mě.“</p>
<p>„Ani beze mě,“ přidal se John. Pořád se tvářil trochu nechápavě, ale byl odhodlán podpořit svou ženu a nevlastní dceru. Jill se na oba dívala s vděčností, což mi jen připomnělo, že jsem z téhle funkční rodiny právě udělala nefunkční. Nebylo součástí plánu, že s námi půjde i Emily s Johnem, ale to jsem jim jen těžko mohla zazlívat, vzhledem k tomu, jak jsem jim ublížila. A Emily jsme stejně potřebovali, aby nám pověděla všechno o Erikovi.</p>
<p>„Děkuju vám,“ řekla jsem. „Moc vám děkuju.“</p>
<p>John mě probodl pohledem. „Pořád jsme ale nedospěli k žádnému rozhodnutí, co s uprchlicí v našem domě.“</p>
<p>„Rose to neudělala!“ Z Jill čišelo plamenné odhodlání. „Někdo to na ni narafičil.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Zaváhala jsem a pak jsem dodala: „Pravděpodobně to udělali ti, co jsou proti Lisse.“</p>
<p>Emily zbledla, ale já s ní chtěla jednat na rovinu, i když tím potvrdím její obavy. Nadechla se, aby se uklidnila. „Věřím ti. Věřím, žes to neudělala. Nevím proč…, ale věřím ti.“ Téměř se usmála. „Ne, vím proč. Kvůli tomu, co už jsem řekla o těch zmijích u dvora. Oni takové věci dělají. Ty ne.“</p>
<p>„Jsi si jistá?“ dotázal se John nervózně. „Stačí tyhle zmatky s Jill a ještě mít doma kriminálnici…“</p>
<p>„Jsem si jistá,“ ujistila ho Emily. „Soňa i Jill Rose věří, tak já taky. Všechny jste tu vítány a můžete tu přespat, protože ke dvoru asi nevyrazíme hned teď.“</p>
<p>Otevřela jsem pusu, abych řekla, že klidně můžeme vyjet okamžitě, ale Sydney do mě šťouchla loktem. „Děkujeme vám, paní Mastranová,“ řekla s diplomacií vlastní alchymistům. „To by bylo skvělé.“</p>
<p>Snažila jsem se nemračit. Pořád mě tlačil čas, ale samozřejmě jsem si uvědomovala, že Mastranovi se musejí na takovou cestu připravit. Navíc bude určitě lepší cestovat za dne. V duchu jsem si představila mapu a odhadla, že cestu zpátky ke dvoru můžeme zvládnout za jeden den. Přikývla jsem na souhlas a smířila se s tím, že přespíme u Mastranových.</p>
<p>„Díky. Moc si toho vážíme.“ Vtom jsem si vybavila Johnova předchozí slova. <emphasis>Stačí tyhle zmatky s Jill a ještě mít doma kriminálnici</emphasis>. Obdařila jsem Emily nejpřesvědčivějším a nejvlídnějším úsměvem, na jaký jsem se jen zmohla. „Jsou s námi ještě… ehm, kamarádi, co čekají před domem v autě…“<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET ČTYŘI</p>
<p>Vzhledem k tomu, že se k sobě soňa s robertem prve chovali dost nepřátelsky, mě teď překvapilo, když zkombinovali svoje schopnosti, aby vytvořili iluzi kolem bratrů Daškovových. Zastřelo to jejich vizáž a navíc se představili pod falešnými jmény, takže Mastranovi prostě předpokládali, že jsou to další účastníci našeho bizarního výletu. Při všech zmatcích, které jsme jim způsobili, si příliš nelámali hlavu s tím, že u nich přespí o něco více osob.</p>
<p>A jelikož byli dobří morojští hostitelé, nespokojili se jen s ním, že nám připravili večeři. Emily také zavolala dárce, což byla jakási „dodávka krve až do domu“. Morojové, kteří žijí mimo chráněné oblasti a zdržují se mezi lidmi, mají přístup k tajným dárcům žijícím v okolí. Tihle dárci mají své majitele, kteří si tímto způsobem vydělávají peníze. Je normální, že Moroj prostě přijde do domu „majitele“ dárce, ale Emily tentokrát zařídila, že jim dárce přivezou až domů.</p>
<p>Udělala to z čiré laskavosti a nejspíš by to udělala pro jakékoli morojské hosty – tudíž i pro ty, kteří jí přinesli zvěsti, jichž se děsila po celý život. Ani netušila, jak zoufale naši Morojové potřebují krev. Nevadilo mi tolik, že oba bratři trpí a jsou zesláblí, ale Soňa rozhodně krev potřebovala, aby se zotavila ze své proměny.</p>
<p>A opravdu, když konečně dorazil dárce se svým majitelem, Soňa se napila jako první. Dimitrij a já jsme šli nahoru, aby nás nikdo neviděl. Soňa s Robertem stěží dokázali vyvolat éterem dostatečnou iluzi, aby před majitelem zastřeli identitu Roberta a Viktora. Chtít po nich, aby pozměnili identitu ještě mně a Dimitrijovi, by už bylo příliš. A vzhledem k tomu, že patříme k hledaným osobám, raději jsme to nechtěli riskovat.</p>
<p>Když jsme nechali bratry bez dozoru, byli jsme z toho s Dimitrijem nervózní, ale ti dva vypadali, že je nezajímá nic jiného než aby se napili krve. Snad se o nic nepokusí. Navíc jsme se s Dimitrijem chtěli trochu zcivilizovat, neboť jsme ráno neměli čas se osprchovat. Hodili jsme si mincí a já šla do sprchy první. Když jsem se ale umyla a prohrabávala svoje oblečení, zjistila jsem, že už nemám na sebe žádné obyčejné, které by bylo čisté. Zbývaly jen šaty, které mi Sydney dala do batohu. Ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem si řekla, že jednu noc to v nich přežiju. Stejně nebudeme dělat nic jiného, než čekat na zítřejší odjezd. A třeba mi Mastranovi dovolí, abych si tu vyprala, než vyrazíme na cestu. Ještě jsem si vyfénovala vlasy a konečně jsem si zase připadala společensky přijatelně.</p>
<p>Se Sydney jsem měla sdílet jeden pokoj pro hosty a bratři Daškovovi druhý. Soňa měla přespat v Jillině pokoji a Dimitrijovi přidělili gauč. Ani na vteřinu jsem nepochybovala, že jakmile všichni ulehnou ke spánku, bude stejně bloumat po chodbách a hlídat. Zase si určíme směny a budeme hlídat na střídačku. Zatím se pořád ještě sprchoval a já jsem vyšla z pokoje a vykoukla přes zábradlí, abych se podívala, co se děje v přízemí. Mastranovi, Soňa i oba bratři tam seděli s dárcem a jeho majitelem. Nezdálo se, že by se tam dělo něco nepatřičného. S úlevou jsem se vrátila do svého pokoje a využila čas k tomu, abych se podívala na Lissu.</p>
<p>Po prvotním nadšení z toho, že zvládla zkoušku, se uklidnila. Předpokládala jsem, že si nejspíš půjde lehnout, když se tolik potřebuje vyspat. Ale ne. Nešla do postele. Spolu s Eddiem a Christianem zašla za Adrianem. Došlo mi, že to ona ho vzbudila ze sna, který se mi zdál v autě a ve kterém jsme se sešli. Projela jsem její nedávné vzpomínky a ihned jsem se dověděla, co se stalo od té doby.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se Adrian a díval se z jednoho na druhého. „Měl jsem hezkej sen.“</p>
<p>„Potřebuju tě,“ oznámila mu Lissa.</p>
<p>„To mi ženy říkají často,“ prohlásil. Christian vydal zvuk, jako by zvracel. Eddie se neubránil úsměvu, přestože se jinak tvářil nečitelně jako dokonalý strážce.</p>
<p>„Myslím to vážně,“ řekla. „Právě jsem dostala vzkaz od Ambrose. Chce nám povědět něco důležitého a… Já nevím. Pořád si nejsem jistá, jakou roli v tom všem vlastně hraje. Chci, aby u toho setkání byl ještě někdo. Potřebuju tvůj názor.“</p>
<p>„Tohle tedy často neslýchám,“ prohlásil Adrian.</p>
<p>„Makej a rychle se obleč,“ poručil mu Christian.</p>
<p>Upřímně jsem se divila, že někdo ještě vůbec spí, když nás neustále někdo budí. Adrian se bez protestů rychle oblékl. Navzdory těm jeho lehkomyslným poznámkám jsem dobře věděla, že udělá cokoli, co by mohlo očistit moje jméno. Už jsem si ovšem nebyla tak jistá, jestli někomu neprozradí, jak šílenou akci podnikám. Mrzelo mě, že jsem se před ním prořekla.</p>
<p>Moji kamarádi spěchali do budovy, kde navštívili Ambrose už předtím. Tam bydlel i pracoval. Celý královský dvůr už se probouzel, venku pobíhala spousta lidí. Bezpochyby se chtěli dozvědět, jak dopadla druhá zkouška kandidátů na monarchu. Několik lidí na Lissu radostně pokřikovalo pozdravy. Někteří jí dokonce gratulovali.</p>
<p>„Dneska v noci jsem měla další zkoušku,“ oznámila Adrianovi. „Takovou nečekanou.“</p>
<p>Adrian zaváhal a já čekala, jestli přizná, že už o tom ví ode mě. Taky jsem čekala, že všem prozradí šokující zvěsti o tom, s kým jsem a kde jsem. „Jak to šlo?“ zeptal se namísto toho.</p>
<p>„Prošla jsem,“ odpověděla. „To je všechno, na čem záleží.“</p>
<p>Nedokázala se přinutit k tomu, aby mu pověděla o tom jásajícím davu, který ji nepodporoval jen kvůli zákonu, ale především proto, že jí všichni opravdu věřili. Mezi přihlížejícími byla i Taša, Mia a další spolužáci ze školy, což ji dost překvapilo. Všichni se na ni usmívali. Dokonce i Daniella, která tam čekala, až přijde řada na Rufuse, Lisse nevrle pogratulovala a vypadala překvapeně, že to vůbec zvládla. Celý ten zážitek Lisse připadal jako ze sna a chtěla odtamtud co nejrychleji vypadnout.</p>
<p>Eddieho odveleli, aby pomáhal dalším strážcům, přestože protestoval, že je přece princeznin doprovod. Nakonec Lissu odvedl domů jen Christian s Tašou. Vlastně se k nim přidal ještě strážce jménem Ethan Moore. To byl ten, kvůli kterému si Abe tuhle z Taši utahoval. Abe občas některé věci přehání, ale tentokrát měl pravdu. Ethan vypadal drsně jako každý strážce, ale kdykoli pohlédl na Tašu, jeho drsňácký výraz ho opustil. Zbožňoval ji. Ona ho zjevně měla taky ráda a celou cestu s ním flirtovala – což rozčilovalo Christiana. Mně Ethan připadal milý. Někteří muži asi nemají o Tašu zájem kvůli jejímu zjizvenému obličeji. Bylo hezké vidět, že si jí někdo považuje kvůli její povaze, třebaže se Christian štětil při pouhém pomyšlení, že by <emphasis>kdokoli</emphasis> mohl chodit s jeho tetou. A mně se vlastně tak trochu líbilo vidět Christiana takhle zkřísnutého. To mu jen prospěje.</p>
<p>Ethan s Tašou odešli, jakmile doprovodili Lissu do bezpečí jejího pokoje. Po několika minutách se přiřítil i Eddie, který si pořád stěžoval, jak ho pověřili nějakým „blbým úkolem“, když přece všichni vědí, že má důležitější věci na práci. Zřejmě ztropil takový povyk, že ho nakonec pustili, aby mohl honem za Lissou. Dorazil zhruba deset minut předtím, než byl doručen vzkaz od Ambrose, což bylo vynikající načasování. Eddie by se vyděsil, kdyby přiběhl do Lissina pokoje a našel ho prázdný. Mohl by si pomyslet, že během jeho nepřítomnosti unesli jeho svěřenkyni Strigojové.</p>
<p>Tohle byl sled událostí, které vedly k tomu, co se dělo teď. Lissa a tři kluci šli na tajnou schůzku s Ambrosem.</p>
<p>„Jste tu brzo,“ utrousil a pustil je dál, než Lissa stačila zaklepat podruhé. Nyní stáli v Ambroseově pokoji, který měl daleko k luxusnímu salónu, kde prováděl masáže. Připomínal místnost na koleji – ale moc hezkou. Mnohem hezčí, než v jaké jsem bydlela během studií já. Lissa sledovala jen Ambrose, a tak jí uniklo, že Eddie mezitím rychle pohledem zkontroloval celý pokoj. Byla jsem ráda, že je tak pečlivý. Taky jsem předpokládala, že nejspíš Ambroseovi tak docela nevěří. Asi nevěří nikomu kromě našeho nejužšího kruhu.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se Lissa, sotva za nimi Ambrose zavřel dveře. „Proč tak naléhavé pozvání?“</p>
<p>„Protože vám musím něco ukázat,“ řekl. Na posteli se válel štos papírů. Zvedl ten nejhořejší. „Pamatujete, jak jsem říkal, že zamkli všechny Taťániny pokoje i věci? Tak teď je sepisují a stěhují.“ Adrian nervózně přešlápl, což bylo něco, co jsem zaznamenala snad jen já. „Měla sejf, kde uchovávala důležité dokumenty, zjevně tajné. A…“</p>
<p>„A?“ naléhala Lissa.</p>
<p>„A já jsem nechtěl, aby je někdo našel,“ pokračoval Ambrose. „Většinou jsem netušil, čeho se týkají, ale pokud je chtěla utajit…, měl jsem dojem, že by měly zůstat utajeny. Znal jsem kombinaci k sejfu, a tak… jsem je ukradl.“ Zatvářil se provinile, ale rozhodně to nebyla lítost vraha. Byla to lítost zloděje.</p>
<p>Lissa dychtivě pohlédla na tu hromadu papírů. „A?“</p>
<p>„Žádný z nich nemá nic společného s tím, co hledáte…, až na tenhle. Možná.“ Podal jí jeden papír. Adrian i Christian se hned nahrnuli k Lisse.</p>
<p><emphasis>~~~</emphasis></p>
<p><emphasis>Drahá Taťáno,</emphasis></p>
<p><emphasis>poslední vývoj situace mě trochu překvapuje. Myslím, že</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>svorně chápeme, že bezpečí našeho lidu vyžaduje mnohem víc</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>než jen přivést do práce mladší strážce. Necháváme jich příliš mnoho ležet ladem, obzvláště ženy. Kdybys přikročila k akci</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a přinutila je vrátit se do služby </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> a dobře víš, o čem mluvím </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis>, rázem by bylo strážců mnohem víc. Tenhle současný zákon je zcela nedostatečný, zvláš</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> když sama vidíš, že selhal tvůj</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>experiment s </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>výcvikem</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stejně tak mě šokovalo, že zvažuješ odvolání ostrahy od Dimitrije Belikova. Nechápu, co se přesně stalo, ale nemůžeš věřit</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jen zjevu. Možná mezi nás vypustíš stvůru </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> nebo přinejmenším špeha, je třeba, aby byl pod mnohem přísnější ostrahou než</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dosud. Tvoje neustálá podpora studia éteru je rovněž problematická a bezpochyby vedla k této nepřirozené situaci. Věřím,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že existuje důvod, proč byl tento element pro nás tak dlouho</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ztracen. Naši předci si uvědomovali, jak je nebezpečný, a proto</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jej potlačovali. Avery Lazarová je toho důkazem a tvoje zázračná</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vasilisa Dragomirová ji jistě bude následovat. Tím, že povzbuzuješ Vasilisu, jen přispíváš k úpadku rodu Dragomirů </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> rodu,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jenž měl odejít do historie se ctí, a ne s cejchem šílenství. Tvoje</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podpora Vasilisy může také ohrozit tvého prasynovce. To by jistě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nikdo z nás neviděl rád.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mrzí mě, že tě zatěžuji tolikerou kritikou. Pohlížím na tebe</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>s velikou úctou a nesmírně si vážím toho, jak zkušeně už ta</emphasis><emphasis>k d</emphasis><emphasis>louho vládneš našemu lidu. Nepochybuji, že brzy dospěješ</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>k vhodnějším rozhodnutím </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> přestože se obávám, že mnozí jiní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mou důvěru v tebe nesdílejí. Dotyční by se mohli pokusit vzít</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>záležitosti do svých rukou a já se obávám toho, co by následovalo.</emphasis></p>
<p><emphasis>~~~</emphasis></p>
<p>Dopis byl napsán na počítači a podpis chyběl. Lissa to chvíli nebyla s to vstřebat. Úplně ji vykolejila ta část o rodu Dragomirů s cejchem šílenství. Až příliš se to podobalo vidění, které měla v průběhu té poslední zkoušky.</p>
<p>Christian ji vytrhl z úvah. „No, vypadá to, že Taťána měla nepřátele. Ale to je asi momentálně už úplně jasný.“</p>
<p>„Od koho to je?“ chtěl vědět Adrian. Tvářil se zachmuřeně a rozčileně. Nelíbily se mu takové výhrůžky adresované jeho tetě.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Ambrose. „Přesně takhle jsem to našel. Možná, že ani ona nevěděla, kdo jí to poslal.“</p>
<p>Lissa souhlasně přikývla. „Rozhodně to vypadá jako anonym.…, ale zároveň mám dojem, že to musel napsat někoho, koho Taťána moc dobře znala.“</p>
<p>Adrian zpražil Ambrose podezíravým pohledem. „Jak můžeme vědět, žes to nenapsal ty, abys nás obalamutil?“</p>
<p>„Adriane,“ okřikla ho Lissa. Neřekla to sice nahlas, ale doufala, že se Adrian podívá na Ambroseovu auru pro případ, že by v ní objevil něco, co jí uniklo.</p>
<p>„Tohle je šílený,“ prohlásil Christian a poklepal na ten papír. „Hlavně ta část, že by se dhampýři měli donutit, aby se z nich stali strážci. Co myslíte, že znamená ta ‚akce‘, o který Taťána věděla?“</p>
<p>Já jsem to věděla, protože na spoustu z toho jsem byla upozorněna už dřív. Nátlak. O tom se Taťána zmínila ve svém dopise.</p>
<p>„Nemám tušení,“ řekla Lissa. Přečetla si dopis znovu. „A co ten ‚experiment‘? Myslíte, že je to o tom, jak Grant trénoval Moroje?“</p>
<p>„To mě taky napadlo,“ řekl Ambrose. „Ale nejsem si jistý.“</p>
<p>„Můžeme vidět zbytek?“ zeptal se Adrian a ukázal na štos papírů. Nevěděla jsem, jestli je tak podezíravý proto, že Ambroseovi nevěří, nebo je to jen výsledek rozrušení nad vraždou jeho tety.</p>
<p>Ambrose podal Lisse papíry, ale sotva jich pár prolistovala, musela souhlasit, že v nich žádné užitečné informace nejsou. Většinou to byly jen právní dokumenty a soukromá korespondence. Stejně jako mě, i Lissu napadlo, že jim možná Ambrose neukázal všechno, co našel. Jenže to by se zatím dalo jen těžko prokázat. Potlačila zívnutí, poděkovala mu a spolu s ostatními odešla.</p>
<p>Doufala, že se doma konečně vyspí, ale zatím pořád přemýšlela o tom dopisu. Jestli je vůbec pravý.</p>
<p>„Ten dopis dokazuje, že někdo měl mnohem větší důvod než Rose být na Taťánu naštvanej,“ poznamenal Christian, když stoupali po schodech v budově směrem k východu. „Teta Taša jednou řekla, že hněv, který vychází z chladného uvažování, je mnohem nebezpečnější než hněv založený na slepé nenávisti.“</p>
<p>„Tvoje teta je fakt filozof,“ řekl Adrian. „Ale všechno, co máme, je dost nepodstatný.“</p>
<p>Ambrose Lisse dovolil, aby si ten dopis vzala. Hned ho složila a strčila do kapsy u džínů. „Jsem zvědavá, co nám k tomu řekne Taša. A Abe taky.“ Povzdechla si. „Přála bych si, aby ještě žil Grant. Byl to dobrý chlap – a možná by o tom taky něco věděl.“</p>
<p>Došli k postrannímu východu v přízemí a Eddie stiskl tlačítko na otevírání dveří. Když vyšli ven, Christian pohlédl na Lissu. „Jak blízko k sobě měli Grant a Serena?“</p>
<p>Eddie se dal do pohybu zlomek vteřiny předtím, než Lissa postřehla problém, ale Eddie pochopitelně byl ve střehu a po problémech koukal. Mezi stromy na nádvoří oddělujícím Ambroseovu budovu od sousední stál nějaký Moroj. Nevybral si zrovna dobrý úkryt, ale bylo to dost daleko od hlavní cesty, takže se tam většinou nikdo nezdržoval.</p>
<p>Muž zaútočil, i když ho zaskočilo, že k němu Eddie běží. Já na rozdíl od Lissy dokázala odhadnout, co má v plánu. Z úhlu útoku a pohybů toho muže se zdálo, že míří k Lisse – s nožem v ruce. Lissa strnula strachy, což se dalo čekat od někoho, kdo není vytrénován na podobné situace. Ale když ji Christian strhl k sobě, ihned se vzpamatovala a spolu s ním a Adrianem se dala na ústup.</p>
<p>Útočník s Eddiem se do sebe zaklínili a vzájemně se snažili povalit na zem. Slyšela jsem, jak Lissa volá o pomoc, ale já jsem se soustředila jen na oba zápasící muže. Ten Moroj byl dost silný a jeho pohyby naznačovaly, že je trénován v boji. Nicméně jsem dost pochybovala, že se začal učit bojovat už na základní škole. Navíc neměl takové svaly jako dhampýři.</p>
<p>Eddie ho samozřejmě přemohl a strhl ho dolů. Přitlačil mu pravou ruku k zemi a snažil se mu z ní vy kroutit ten nůž. I když ten útočník byl Moroj, s nožem asi zacházet uměl. Všimla jsem si totiž (a Eddie nejspíš taky), že má dost jizev a pokroucené prsty na levé ruce. Asi dělal všechno pro to, aby si tu dovednost co nejvíc vytříbil. Přestože ho Eddie omezoval v pohybu, znovu se rozmáchl nožem a mířil Eddiemu na krk. Eddie byl naštěstí dost rychlý, takže ránu odrazil a nůž ho jen škrábl do paže.</p>
<p>Jak se Eddie chránil, poskytl tomu Morojovi větší prostor pro manévrování. Vyprostil se ze sevření a Eddieho odhodil stranou. Neztrácel čas – byl vážně dobrý – a znovu se po Eddiem vyřítil. O jeho úmyslech nemohlo být pochyb. Nemínil se držet se zpátky. Byl tady proto, aby zabíjel. Jeho zbraň žíznila po krvi. Strážci vědí, jak přemoct nepřítele a zajmout ho, ale také nás naučili poznat okamžik, kdy se rozhoduje, jestli zemřeme my, nebo ti druzí, a postarat se, aby to byli oni. Eddie byl rychlejší než jeho protivník a vedly ho instinkty, které v sobě pěstujeme už od malička: zastav to, co se tě snaží zabít. Neměl žádnou pistoli ani nůž, ne tady na královském dvoře. Když se na něj ten Moroj vyřítil podruhé a znovu mu mířil nožem na krk, Eddie použil jedinou zbraň, kterou u sebe měl a o níž s jistotou věděl, že mu zachrání život.</p>
<p>Probodl ho kůlem.</p>
<p>Dimitrij si jednou dělal legraci, že nemusíte být Strigoj, aby vás zranil kůl vražený do srdce. A v tomto případě se nejednalo jen o zranění. Kůl zabíjel, podobně jako u Taťány. Nůž se dotkl Eddieho hrdla, ale upadl dřív, než stačil proniknout kůží. Muž šokovaně vyvalil oči bolestí, ale vzápětí se zhroutil. Byl mrtvý. Eddie odstoupil a zadíval se na svou oběť. V žilách mu proudil adrenalin, jako vždycky v podobných situacích. Náhle uslyšel křik a nadskočil, připraven vypořádat se s další hrozbou.</p>
<p>Byla to skupinka strážců, kteří uslyšeli Lissino volání o pomoc. Stačil jim jediný pohled a jednali tak, jak jim velel trénink. Na zemi ležel mrtvý Moroj a u něj stál někdo se zakrvavenou zbraní. Vystartovali po Eddiem, přitlačili ho ke zdi a vykroutili mu kůl z ruky. Lissa na ně křičela, že to špatně pochopili, že jí Eddie zachránil život a…</p>
<p>„Rose!“</p>
<p>Dimitrijův naléhavý hlas mě vrátil zpátky do domu Mastranových. Seděla jsem na posteli a on klečel přede mnou. Tvářil se zděšeně a držel mě za ramena. „Rose, co se děje? Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Odstrčila jsem ho a vydala se ke dveřím. „Musím… Musím se vrátit ke dvoru. Hned. Lissa je v nebezpečí. Potřebuje mě.“</p>
<p>„Rose. <emphasis>Rozo</emphasis>. Zpomal.“ Chytil mě za paži stiskem, ze kterého nebylo možno uniknout. Otočil mě, abych mu viděla do očí. Vlasy měl pořád ještě vlhké ze sprchy a vznášela se kolem něj vůně mýdla. „Pověz mi, co se stalo.“</p>
<p>Rychle jsem mu zopakovala, co jsem viděla. „Někdo se ji pokusil zabít, Dimitriji! A já tam nebyla!“</p>
<p>„Ale byl tam Eddie,“ řekl Dimitrij tiše. „Lissa je v pořádku. Žije.“ Pustil mě a já se znaveně opřela o zeď. Srdce mi bušilo. I když moji kamarádi už byli v bezpečí, pořád jsem se nedokázala uklidnit.</p>
<p>„A teď má průšvih on. Ti strážci vypadali naštvaně…“</p>
<p>„Jen proto, že neznají okolnosti. Viděli mrtvolu a zbraň a z toho vycházeli. Jakmile shromáždí fakta a výpovědi, všechno bude zase v pořádku. Eddie zachránil Moroje. To je jeho práce.“</p>
<p>„Jenže při tom jinýho Moroje zabil,“ připomněla jsem mu. „To nemáme dělat.“ Vyznělo to jako hloupé konstatování něčeho, co je všem jasné, ale já věděla, že Dimitrij pochopil, co tím míním. Strážci musejí Moroje chránit. <emphasis>Oni mají přednost</emphasis>. Zabít některého z nich je nepředstavitelné. Ale stejně tak je nepředstavitelné, že by se jeden Moroj pokusil zabít druhého.</p>
<p>„Tohle nebyla normální situace,“ prohlásil Dimitrij.</p>
<p>Zaklonila jsem hlavu. „Já vím, já vím. Jenom nemůžu snést pomyšlení, že je tam tak bezbranná. Tolik bych se chtěla vrátit a zaručit jí bezpečí. Hned teď.“ Zítřek se mi zdál mnoho let vzdálený. „Co když se to stane zase?“</p>
<p>„Jsou tam jiní, co ji ochrání.“ Dimitrij došel ke mně a usmál se. To mě ve světle těchhle závažných událostí překvapilo. „Věř mi, že ji chci taky ochránit, ale kdybychom odjeli hned, zbytečně bychom riskovali svoje životy. Když s tím počkáme, aspoň budeme riskovat život pro něco důležitého.“</p>
<p>Panika mě trošku přešla. „A Jill je důležitá, viď?“</p>
<p>„Moc důležitá.“</p>
<p>Narovnala jsem se. Polovina mého mozku se snažila uklidnit po tom útoku na Lissu a druhá polovina si uvědomovala, čeho jsme dosáhli. „Dokázali jsme to,“ řekla jsem a ve tváři se mi pomalu rozlil úsměv. „Navzdory všemu… jsme našli Lissinu ztracenou sestru. Uvědomuješ si, co to znamená? Lissa může mít všechno, na co má nárok. Nic už jí nemůžou upřít. Sakra, vždyť by mohla být i královnou, kdyby chtěla. A Jill…“ Zaváhala jsem. „Je součástí prastarý královský rodiny. To je dobrý, co?“</p>
<p>„Myslím, že to záleží na Jill,“ poznamenal Dimitrij. „A taky na tom, jaký to všechno bude mít dopad.“</p>
<p>Znovu se mi vrátily výčitky svědomí z toho, že možná zničím Jill život. Sklopila jsem zrak a zadívala se na zem. „To je v pořádku,“ snažil se mě povzbudit Dimitrij. Vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu. Jeho hnědé oči byly vřelé a plné citů. „Udělalas správně. Nikdo jiný by se o nic tak nemožného nepokusil. Jedině Rose Hathawayová. Vsadilas všechno, abys našla Jill. Riskovala jsi svůj život, porušila jsi Abeho pravidla – a vyplatilo se to. Stálo to za to.“</p>
<p>„Doufám, že Adrian si to bude myslet taky,“ broukla jsem. „Teď si totiž myslí, že když jsem opustila náš ‚bezpečný dům‘, udělala jsem největší hloupost v životě.“</p>
<p>Dimitrij spustil ruce. „Ty jsi mu o tom všem řekla?“</p>
<p>„O Jill ne. Ale prokecla jsem se, že už nejsme v západní Virginii. Nechal si to pro sebe,“ dodala jsem rychle. „Nikdo další o tom neví.“</p>
<p>„Tomu věřím,“ přitakal Dimitrij, přestože už ne tak vřele. Ten krásný okamžik rychle pominul. „Připadá… Připadá mi, že je k tobě hodně loajální.“</p>
<p>„To je. Naprosto mu důvěřuju.“</p>
<p>„A jsi s ním šťastná?“ Dimitrij se nezeptal vyloženě drsným tónem, ale ten dotaz byl natolik naléhavý, že mi připomínal policejní výslech.</p>
<p>Uvažovala jsem o svém vztahu s Adrianem. Škádlení, pařby, hry a samozřejmě líbání. „Jo. Jsem s ním šťastná. Je s ním zábava. Teda občas mi leze na nervy…, no dobře, často mi leze na nervy, ale rozhodně není špatnej.“</p>
<p>„Já vím, že není,“ souhlasil Dimitrij. „Je to dobrý kluk. Není snadné to v něm rozpoznat, ale já to vidím. Pořád se ještě dává dohromady, ale rozhodně je na dobré cestě. Viděl jsem to při tvém útěku z vězení. A potom…“ Slova se mu zadrhla na jazyku. „Potom, když ses vrátila ze Sibiře, byl s tebou? Pomáhal ti?“</p>
<p>Přikývla jsem. Všechny ty jeho otázky mě mátly. Jenže se ukázalo, že je to jen rozehřívací kolo k otázce následující.</p>
<p>„Miluješ ho?“</p>
<p>Na světě je jen velmi málo lidí, kteří by mi mohli položit tak osobní otázku, aniž by riskovali, že jim jednu natáhnu. Dimitrij byl jedním z nich. Neměli jsme mezi sebou žádné zábrany, ale vzhledem k našemu komplikovanému vztahu se mi zdálo neskutečné, že se mě na to zeptal. Jak bych mohla vysvětlit muži, jehož jsem kdysi milovala, že teď miluju někoho jiného? <emphasis>Muži, kterého pořád</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>miluješ</emphasis>, zašeptal mi hlas v hlavě. Možná. Pravděpodobně. Znovu jsem si připomněla, že je přirozené, že z mých citů k Dimitrijovi stále ještě něco zůstává. To časem přejde. To <emphasis>musí</emphasis> časem přejít, stejně jako jeho přešly city ke mně. On už je minulost. Adrian je moje budoucnost.</p>
<p>„Jo,“ odpověděla jsem po delší chvíli. „Miluju ho.“</p>
<p>„Dobře. To jsem rád.“ Jenže se rozhodně netvářil, že by byl rád. Nepřítomně zíral z okna. Byla jsem z toho čím dál zmatenější. Proč je rozrušený? Jeho chování neodpovídá tomu, co tvrdí.</p>
<p>Došla jsem k němu. „Co se děje?“</p>
<p>„Nic. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě. Že jsi šťastná.“ Otočil se zase ke mně a přinutil se k úsměvu. Říkal sice pravdu, ale ne celou. „Věci se mění, to je vše. Tolik teď o všem uvažuju. Od té doby s Donovanem… a potom se Soňou… Je to zvláštní. Myslel jsem, že tu noc, kdy mě Lissa zachránila, se všechno změnilo. Ale nezměnilo. V tom uzdravení bylo mnohem víc, než jsem předpokládal.“ Zachmuřil se, ale vzápětí ještě dodal: „Každý den objevuju něco nového. Nějaký nový pocit, na který už jsem zapomněl. Objevím něco, co mi dosud unikalo. Krásu, kterou jsem předtím neviděl.“</p>
<p>„Hele, moje vlasy tam v tý uličce si na seznam nepřidávej,“ utahovala jsem si z něj. „Byl jsi v šoku.“</p>
<p>Jeho úsměv už byl přirozený. „Ne, Rozo. Byly krásné. I teď jsou krásné.“</p>
<p>„To tě spíš trochu vykolejily ty moje šaty,“ řekla jsem a pokusila se tak o vtip. Ve skutečnosti se mi točila hlava z toho, jak se na mě díval.</p>
<p>Sledoval mě těma svýma tmavýma očima a <emphasis>opravdu</emphasis> se na mě díval, což bylo poprvé od chvíle, kdy vešel do pokoje. Ve tváři se mu zračila spousta emocí, které mi nedávaly smysl. Dokázala jsem je určit, ale netušila jsem, co je vyvolalo. Úžas. Smutek. Lítost.</p>
<p>„Co je?“ dotázala jsem se nervózně. „Proč se na mě tak koukáš?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou a smutně se usmál. „Protože člověk se někdy zaměřuje jen na detaily a uniká mu celkový obraz. Nejde jen o tvoje šaty nebo vlasy. To <emphasis>ty</emphasis>. Ty celá jsi krásná. Tak krásná, že mě to až bolí.“</p>
<p>V hrudi jsem ucítila podivný pocit. Jako by mě tam šimrali motýli. Jako by se mi zastavilo srdce… Těžko říct, co z toho. V tu chvíli už jsem ale nestála v pokoji pro hosty v domě Mastranových. Vzpomínky mě odnesly jinam. Tahle slova nebo přinejmenším něco podobného už mi jednou řekl. <emphasis>Tak krásná, že mě to až bolí</emphasis>. Bylo to v chatce na Akademii svatého Vladimíra, když jsme spolu poprvé a naposledy měli sex. Tehdy se na mě taky díval takovým pohledem, ale nebylo v něm tolik smutku. A když jsem od něj ta slova slyšela znovu, dveře k mému srdci, které jsem tak dlouho držela zamčené, se najednou otevřely dokořán. Zaplavily mě moje city k němu, všechny ty vzpomínky a vše, co jsme spolu kdy sdíleli. Když jsem ho teď viděla, během jediného okamžiku se mě zmocnil podivný pocit, že ho znám odjakživa. Jako bychom spolu měli pouto…, ale jiné, než mám s Lissou.</p>
<p>„Hele, lidi, máte… a jéje.“ Sydney se zarazila mezi dveřmi a rychle vycouvala. „Pardon. Já…“</p>
<p>S Dimitrijem jsme od sebe okamžitě odskočili. Cítila jsem ten žár a celá jsem se chvěla. Až teď jsem si uvědomila, jak blízko u sebe stojíme. Nevzpomínala jsem si, že bychom k sobě došli tak blízko, nicméně jsme najednou stáli těsně u sebe. Co se to stalo? Bylo to jako v transu. Jako ve snu.</p>
<p>Polkla jsem a pokusila se zpomalit svůj zrychlený tep. „Nic se neděje. Co se stalo?“</p>
<p>Sydney koukala z jednoho na druhého a pořád vypadala, že je jí nepříjemné, že nás vyrušila. Sama sice žádný milostný život neměla, ale i jí bylo jasné, co se tu asi stalo. Byla jsem ráda, že aspoň někomu je to jasné. „Já… Jenom jsem chtěla za vámi. To, co se děje dole, nějak nezvládám.“</p>
<p>Přinutila jsem se k úsměvu, ale ve svých zmatených pocitech jsem se pořád ještě nevyznala. <emphasis>Proč se na mě Dimitrij tak díval?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč to řekl? Přece o mě nemůže pořád stát. Řekl, že už mě nechce.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Řekl, abych ho nechala na pokoji</emphasis>.</p>
<p>„Jasně. My jsme si jen… povídali,“ řekla jsem. Evidentně mi nevěřila. Pokusila jsem se ji tedy přesvědčit… a sebe samu taky. „Povídali jsme si o Jill. Máš nějakou představu, jak ji můžeme dostat na královský dvůr, když jsme hledaní zločinci?“</p>
<p>Sydney nebyla žádný expert na mezilidské vztahy, ale řešení komplikací jí šlo dobře. Uvolnila se a zamyslela se nad naším problémem.</p>
<p>„No, můžeme přemluvit její matku…“</p>
<p>Přerušil ji hlasitý rachot zezdola. Dimitrij i já jsme se okamžitě vrhli ke dveřím, připravení bojovat s čímkoli, co tam Viktor s Robertem způsobili. Oba jsme se ale zastavili nahoře na schodech, protože jsme uslyšeli křik mnoha hlasů.</p>
<p>„Strážci,“ poznamenal Dimitrij. „Dům prohledávají strážci.“<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET PĚT</p>
<p>Už jsme slyšeli dusot bot po celém domě a já dobře věděla, že za pár vteřin vtrhnou do patra. Všichni tři jsme zacouvali zpátky do pokoje a kupodivu to byla Sydney, kdo zareagoval jako první.</p>
<p>„Běžte. Já je zdržím.“</p>
<p>To její zdržení nejspíš znamená, že bude držet dveře tak dlouho, dokud ji strážci neodstrčí, ale i těch pár vteřin navíc by nám mohlo pomoct. Přesto jsem nedokázala snést pomyšlení na to, že bychom ji opustili. Dimitrij žádné takové výhrady neměl, hlavně když už jsme slyšeli dupání na schodech.</p>
<p>„Pojď!“ křikl a popadl mě za paži.</p>
<p>Rozběhli jsme se chodbou k nejvzdálenějšímu pokoji, kde byl ubytován Viktor s Robertem. Než jsme tam vpadli, ještě jsem zakřičela na Sydney: „Dostaň Jill ke dvoru!“ Ale nevím, jestli mě slyšela, protože ze zvuků, které ke mně doléhaly, jsem usoudila, že strážci už jsou u ní. Dimitrij v pokoji okamžitě otevřel okno a významně na mě pohlédl. Jako vždy, ani tentokrát jsme nepotřebovali slova, abychom si rozuměli.</p>
<p>Vyskočil jako první, bezpochyby aby schytal cokoli, co čeká venku, dřív než já. Okamžitě jsem ho následovala. Dopadla jsem na střechu přízemní části domu, sjela po ní a doskočila na zem. Dimitrij mě chytil za paži, aby trochu zmírnil můj dopad. Jenže i tak jsem bolestivě doskočila na kotník. Byl to stejný kotník, který jsem si poranila, když jsem skákala ze střechy na Donovana. Trhla jsem sebou, jak mi do celého těla vystřelila bolest, ale hned jsem ji potlačila.</p>
<p>Začaly se k nám sbíhat tmavé postavy, vynořovaly se z úkrytů po celém dvoře. Strážcům samozřejmě nestačilo vyrazit dveře, museli zabezpečit celé místo. Jako vždy jsme si s Dimitrijem stoupli zády k sobě a bojovali jsme s útočníky. A jako vždy bylo těžké je zneškodnit, ale nezabít. Těžké, ale nezbytné. Nechtěla jsem zabíjet vlastní lidi, kteří jen dělají svou práci. A jejich prací je dopadnout uprchlíky. V dlouhých šatech se mi nebojovalo moc dobře. Nohy se mi pořád zamotávaly do látky.</p>
<p>„Ostatní budou venku každou chvíli,“ zavrčel Dimitrij a srazil jednoho strážce k zemi. „Musíme vypadnout. Tam! Ta branka.“</p>
<p>Nemohla jsem odpovědět, ale následovala jsem ho k brance v plotu a cestou jsme se bránili strážcům. Sotva jsme se vypořádali se skupinou na dvoře, další se vyhrnuli z domu. Proklouzli jsme brankou a ocitli se na tiché cestě lemující celý dům Mastranových. Ihned jsme se dali do běhu. Brzy ale začalo být jasné, že Dimitrijovi nestačím. Moje mysl sice dokázala ignorovat bolest, ale moje tělo nedokázalo přimět poraněný kotník, aby pořádně fungoval.</p>
<p>Dimitrij mě v běhu podpíral a pomáhal mi běžet tak, abych nemusela plnou váhou došlapovat na zraněnou nohu. Odbočili jsme z cesty a utíkali přes zahrady, což bylo sice obtížnější, ale zato pro ně bude těžší nás vystopovat.</p>
<p>„Nemůžeme jim utéct,“ řekla jsem. „Jsem moc pomalá. Ty potřebuješ…“</p>
<p>„Neříkej, že tě tu mám nechat,“ skočil mi do řeči. „V tomhle jedem spolu.“</p>
<p><emphasis>Prásk</emphasis>. Květináč poblíž nás náhle explodoval a všude kolem se rozlétla hlína a střepy.</p>
<p>„Střílejí po nás,“ prohlásila jsem nevěřícně. „Oni po nás vážně střílejí!“ Jelikož jsem byla vytrénovaná na boj holýma rukama, střelné zbraně mi vždycky připadaly jako podvod. Ale když si myslí, že pronásledují královraha s komplicem? O čest tady vůbec nejde. Jen o výsledek.</p>
<p>Kolem prosvištěla další kulka, tentokrát nebezpečně blízko. „S tlumičem,“ poznamenal Dimitrij. „Radši si dávají pozor. Nechtějí, aby sousedi zpanikařili, že někdo útočí i na ně. Potřebujeme úkryt. Rychle.“ Doslova jsme kličkovali mezi kulkami, ale já věděla, že kotník už mi moc dlouho sloužit nebude.</p>
<p>Dimitrij znovu ostře zahnul do zahrad na předměstí. Neohlížela jsem se, ale za námi jsem slyšela hlasitý křik, který jasně oznamoval, že jsme ještě zdaleka neunikli.</p>
<p>„Tam,“ houkl Dimitrij.</p>
<p>Před námi se objevil tmavý dům s velikou verandou a prosklenými dveřmi. Trochu mi připomínal ten Sonin. Prosklené dveře byly otevřené, ale za nimi se nacházely ještě síťové dveře proti hmyzu. Dimitrij vzal za kliku. Zamčeno. Ale síťové dveře pro nás nepředstavovaly žádnou překážku. Ubohá důvěřivá rodina. Dimitrij vytáhl kůl a odshora dolů jím síť prořízl. Rozervali jsme výplň a rychle se protáhli dovnitř. Okamžitě mě strhl k sobě na stranu, aby nás nikdo neviděl. Přitiskl si prst na rty a mě přivinul těsně k sobě. Ucítila jsem jeho teplo.</p>
<p>Po několika vteřinách jsme spatřili strážce, jak prohledávají zahrady. Někteří z nich běželi dál pro případ, že bychom pokračovali v útěku. Další zůstali a prohledávali všechna místa, kde by se mohl někdo schovat. Stmívalo se čím dál víc. Podívala jsem se na síť ve dveřích. Ten řez byl čistý, nebyla to žádná díra, která by byla vidět na první pohled, ale naši pronásledovatelé by si jí mohli všimnout.</p>
<p>Dimitrij si to taky uvědomil a opatrně vykročil směrem k obýváku. Dával si dobrý pozor, aby se vyhýbal oknům a nikdo ho neviděl. Vydala jsem se za ním. Prošli jsme kuchyní a objevili tam dveře vedoucí do garáže. V ní byl zaparkovaný Ford Mustang.</p>
<p>„Rodina, co má dvě auta,“ zašeptal. „V to jsem doufal.“</p>
<p>„Nebo se šli jenom projít, a jakmile si všimnou, že se tu pohybuje jednotka rychlýho nasazení, urychleně se vrátí domů,“ řekla jsem tiše.</p>
<p>„Strážci si dávají pozor, aby je nikdo neviděl.“ Začali jsme hledat klíčky od auta na obvyklých místech. Nakonec jsem je našla na věšáčku na polici. Rychle jsem je popadla.</p>
<p>„Mám je,“ oznámila jsem. Jelikož jsem měla klíčky, předpokládala jsem, že by mě Dimitrij mohl nechat sednout za volant. Kvůli svému poraněnému kotníku jsem mu je ale radši hodila. Osud má zvrácený smysl pro humor.</p>
<p>„Všimnou si nás v tom autě?“ dotázala jsem se. Dimitrij mezitím otevřel vrata od garáže a vracel se. „Tohle je, ehm, trochu nápadnější auto, než obvykle krademe.“ To bylo taky povedené. Sydney se svou vášní pro rychlé vozy by z tohohle byla nadšením bez sebe. Skousla jsem si ret. Pořád jsem si vyčítala, že jsme ji tam nechali. Na to jsem teď ale myslet nemohla.</p>
<p>„To ano,“ přisvědčil Dimitrij. „Ale po ulici budou jezdit i jiná. Několik strážců bude dál prohledávat zahrady a další budou hlídat Mastranovy. Zase tolik jich není. Nemůžou sledovat všechno najednou, i když se o to jistě budou pokoušet.“</p>
<p>Když jsme vyjeli z garáže, tajila jsem dech. Myslím, že dvakrát jsem u silnice zahlédla nenápadné postavy. Ukázalo se ovšem, že Dimitrij měl pravdu. Nemohli kontrolovat všechna auta na rušném předměstí. Ve tmě nám taky nebylo pořádně vidět do obličeje.</p>
<p>Dimitrij si pamatoval, kudy jsme do města přijeli, a tak jsme se po několika zatáčkách ocitli na dálnici. Věděla jsem, že nemáme žádný konkrétní cíl, jen se dostat co nejdál. Nezdálo se, že by nás někdo pronásledoval, a tak jsem si pohodlně natáhla bolavou nohu před sebe. V hrudi jsem cítila zvláštní pocit lehkosti jako pokaždé, když vám v žilách proudí přemíra adrenalinu.</p>
<p>„Práskli nás, že jo?“ ujistila jsem se. „Viktor s Robertem nás práskli a potom zdrhli. Měla jsem je hlídat.“</p>
<p>„Nevím,“ odvětil Dimitrij. „Možné to je. Viděl jsem je chvilku předtím, než jsem šel za tebou, a všechno se mi zdálo v pořádku. Chtěli jet s námi a najít Jill, ale museli si uvědomovat, že je jen otázkou času, kdy je předáme do rukou spravedlnosti. Takže mě nepřekvapuje, jestli si naplánovali útěk. Mohli využít zmatků při pití krve od toho dárce a zavolat strážce, aby se nás zbavili.“</p>
<p>„Do háje!“ S povzdechem jsem si odhrnula vlasy dozadu a zalitovala jsem, že tu nemám gumičku. „Měli jsme se jich zbavit, dokud to šlo. Co se bude dít teď?“</p>
<p>Dimitrij několik vteřin mlčel. „Budou vyslýchat Mastranovy… dopodrobna. Všechny. Soňu asi zavřou a budou ji zkoumat jako mě. A Sydney pošlou zpátky k alchymistům.“</p>
<p>„A co jí udělají?“</p>
<p>„To nevím. Ale řekl bych, že její nadřízení nebudou jásat, až se dozvědí, že pomáhala vampýrům na útěku.“</p>
<p>„Do háje!“ zopakovala jsem. Všechno se pokazilo. „A co budeme dělat my?“</p>
<p>„Musíme odjet co nejdál od těch strážců. Někde se schovat. Ovázat ti kotník.“</p>
<p>Po očku jsem na něj pohlédla. „Ty jo. Všechno máš naplánovaný.“</p>
<p>„Ani ne,“ řekl a trochu se zamračil. „Tohle je ta jednodušší část. To, co bude následovat, bude o dost obtížnější.“</p>
<p>Srdce se mi sevřelo. Měl pravdu. I kdyby Mastranovy nikdo neobvinil, že pomáhali zločincům, Emily už nikdo nebude nutit, aby se na královském dvoře dožadovala práv pro Jill. A pokud Sydney odvezou zpátky k jejím lidem, taky nám nepomůže. Uvědomila jsem si, že jsem to měla povědět ještě někomu dalšímu. Až se příště setkám s Adrianem, zasvětím ho do celé situace, aby moji kamarádi mohli Jill nějak pomoct. Tohle tajemství už dál tajit nemůžeme.</p>
<p>Dimitrij opustil dálnici hned na dalším sjezdu a já se vrátila do reality. „Hotel?“ dotázala jsem se.</p>
<p>„Vůbec ne,“ odpověděl. Projížděli jsme rušnou komerční zónou nedaleko Ann Arbor, nebo jsem si to aspoň myslela. Jedno z předměstí Detroitu. Ulici lemovaly restaurace a obchody. Mířili jsme k nonstop obchodu, který nabízel „všechno“. Zaparkoval před ním a otevřel dveře. „Ty zůstaň tady.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>Dimitrij na mě významně pohlédl a já se na sebe podívala. Z té potyčky jsem vyšla s pošramocenějším zevnějškem, než jsem myslela. Šaty jsem měla roztržené. Rozhodně bych mezi lidmi nezůstala bez povšimnutí – a to se ani nezmiňuju o svém kulhání. Přikývla jsem a on odešel.</p>
<p>Čekala jsem v autě a uvažovala nad všemi našimi problémy. Vyčítala jsem si, že jsme nenašli způsob, jak se zbavit bratrů Daškovových hned poté, co Robert zachránil Soňu. Jenže jsem od nich očekávala spíš magický útok. Nečekala jsem, že udělají něco tak jednoduchého, jako že prostě zavolají strážce.</p>
<p>Po chvilce se Dimitrij vrátil z nákupu s dvěma velkými taškami a čímsi přes rameno. Všechno to hodil na zadní sedadlo a já se zvědavě ohlédla. „Co je to?“ Byla to podlouhlá věc válcovitého tvaru v plátěném obalu.</p>
<p>„Stan.“</p>
<p>„Proč budeme…“ Zaúpěla jsem. „Takže žádnej hotel, co?“</p>
<p>„V kempu nás tak snadno nenajdou. A auto taky ne. Zatím se ho zbavit nemůžeme, když máš teď problém s nohou.“</p>
<p>„Chudáci ti lidi,“ povzdechla jsem. „Doufám, že se jejich pojistka vztahuje i na krádež.“</p>
<p>Vyrazili jsme zase na cestu a zanedlouho jsme vyjeli z města. Po chvíli jsme u silnice uviděli reklamu na kemp pojmenovaný Tiché borovice. Dimitrij tam zamířil. Chvíli se tam dohadoval s mužem v kanceláři a pak vytáhl pár bankovek. Došlo mi, že to je další důvod, proč nemůžeme do hotelu. Tam většinou požadují kreditky. A všechny naše kreditky měla Sydney (samozřejmě na falešná jména). Teď jsme museli žít z hotovosti.</p>
<p>Zaměstnanec kempu nám udělil instrukce, že máme jet po štěrkové cestě, která vede až na druhou stranu kempu. Celé to místo bylo rušné a plné rodin trávících zde dovolenou, ale nikdo nám nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Dimitrij zaparkoval co nejblíž u křoví, aby nebyly vidět poznávací značky. Přes moje protesty mi nedovolil, abych mu pomohla postavit stan. Prohlásil, že beze mě to zvládne rychleji a já že bych měla raději šetřit svou nohu. Začala jsem se s ním dohadovat, ale jen do té doby, než začal stan stavět. S pusou dokořán jsem sledovala, jak rychle to zvládl. Ani se nepodíval do návodu. To byl určitě rekord.</p>
<p>Stan byl malý a nízký, bylo v něm jen tolik místa, abychom si tam my dva mohli sednout nebo lehnout a Dimitrij se musel při sezení uvnitř hrbit. Jakmile jsme do něj zalezli, podívala jsem se, co dalšího ještě nakoupil. Spoustu z toho tvořily věci do lékárničky. Taky tam byla baterka, kterou trošku upravil a vyrobil z ní jakousi provizorní lampu.</p>
<p>„Ukaž mi ten kotník,“ poručil.</p>
<p>Natáhla jsem nohu a on mi vyhrnul šaty až ke koleni. Lehce se prsty dotkl mojí kůže. Zachvěla jsem se. Měla jsem dojem, že něco podobného už jsem s ním zažila mnohokrát. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky ošetřoval zranění. Jako bychom byli zpátky v tělocvičně na Akademii svatého Vladimíra. Opatrně vyzkoušel pohyblivost mého kotníku a vyšetřil mi ho. Jeho prsty mě nikdy nepřestanou udivovat. Dokážou zlomit člověku vaz, ovázat zranění i smyslně klouzat po holé kůži.</p>
<p>„Nemyslím, že je zlomený,“ řekl nakonec. Odtáhl ruce a já si až teď uvědomila, jak mě hřály. „Jen vymknutý.“</p>
<p>„To se holt stává, když skáčeš ze střech,“ prohlásila jsem. Vtipkování bylo mým obvyklým způsobem, jak zamaskovat, že jsem nesvá. „Víš, že jsme to spolu při trénincích nikdy nenacvičovali.“</p>
<p>Usmál se a vytáhl obvazy. Ovázal mi kotník, aby ho zpevnil. Potom vytáhl…</p>
<p>„Mraženej hrášek?“</p>
<p>Pokrčil rameny a přiložil mi sáček s mraženou zeleninou ke kotníku. Bylo to tak studené, že jsem se hned cítila líp. „Lepší než kupovat pytel ledu.“</p>
<p>„Ty jsi ale vynalézavej, Belikove. Co dalšího tam máš?“</p>
<p>V taškách už byly jen deky a jídlo. Obdařila jsem Dimitrije širokým úsměvem, když jsem spatřila, že mi koupil chipsy s příchutí kyselé smetany a čokoládovou tyčinku. Líbilo se mi, že si pamatuje veškeré drobnosti, které mám ráda. Můj úsměv se ovšem vytratil v momentě, kdy se objevil další problém.</p>
<p>„Tys nekoupil žádný oblečení, viď?“</p>
<p>„Oblečení?“ podivil se, jako by to bylo nějaké cizí slovo.</p>
<p>Ukázala jsem na svoje roztrhané šaty. „Tohle nemůžu nosit dlouho. Co budu dělat? Mám si udělat tógu z deky? Ty jsi fakt chlap. Na takovýhle věci nikdy nemyslíš.“</p>
<p>„Myslel jsem na tvoje zranění a na přežití. Čisté oblečení je luxus, ne nezbytnost.“</p>
<p>„A co tvůj kabát?“ zeptala jsem se vychytrale.</p>
<p>Dimitrij se na okamžik zarazil a pak zanadával. V domě Mastranových na sobě svůj kabát pochopitelně neměl – a po pravdě řečeno, nepotřeboval ho ani venku. Jenže při těch zmatcích ho nechal u Mastranových.</p>
<p>„S tím se netrap, soudruhu,“ utahovala jsem si z něj. „Tam, kde ho Sydney sehnala, jich mají ještě spoustu.“</p>
<p>Rozprostřel deky na podlážku a natáhl se. Tvářil se tak zbědovaně, až to bylo legrační. Útoky, kulky, zločinci…, žádný problém. Ale ztracený kabát? Katastrofa. „Seženeme ti jiný,“ řekla jsem. „Však víš – jen co najdeme Jill, očistíme moje jméno a spasíme svět.“</p>
<p>„Jenom tyhle věci a nic víc, jo?“ ujistil se, což nás oba rozesmálo. Natáhla jsem se vedle něj a oba jsme zvážněli.</p>
<p>„Co budeme dělat?“ Nejpopulárnější otázka dnešního dne.</p>
<p>„Spát,“ odvětil a zhasl světlo. „Zítra se spojíme s Abem nebo Tašou nebo… s někým jiným. Oni už si poradí a dostanou Jill tam, kam patří.“</p>
<p>Když jsem zase promluvila, překvapilo mě, jak slabě můj hlas zní. „Přijde mi, že jsem selhala. Ještě nedávno jsem byla tak šťastná. Myslela jsem, že jsme dokázali nemožné, ale nakonec to k ničemu nebylo. Taková práce, a k ničemu.“</p>
<p>„K ničemu?“ dotázal se užasle. „To, co jsme udělali, je ohromné. Našla jsi Lissinu sestru. Další Dragomirovou. Asi ti zatím nedochází, co to znamená. Ze začátku jsme neměli skoro nic, ale ty jsi na tom zapracovala a podívej, co se všechno stalo.“</p>
<p>„A ztratila jsem Viktora Daškova. Zase.“</p>
<p>„Jenže on se nemůže schovávat moc dlouho. Je jedním z těch, co chtějí rozhodovat. Nakonec vyleze z úkrytu, a až to udělá, dostaneme ho.“</p>
<p>Úsměv se mi znovu vrátil, ačkoli jsem věděla, že ho Dimitrij v té tmě nevidí. „A já myslela, že největší optimista jsem tu já.“</p>
<p>„Je to nakažlivé,“ poznamenal. Ve tmě našel moji ruku, což mě nemálo překvapilo. Propletl si prsty s mými. „Udělalas dobře, Rozo. Moc dobře. A teď už spi.“</p>
<p>Jinak jsme se nedotýkali, ale připadalo mi, že jen v tom doteku našich rukou je veškerá vřelost světa. Tohle nebyla zvlášť dokonalá chvíle jako třeba tam v té knihovně, ale i tak jsem mezi námi cítila to důvěrně známé propojení a pochopení. Bylo to jasnější než kdy jindy a bylo mi z toho dobře. Připadalo mi to správné. Přirozené. Nechtěla jsem spát. Chtěla jsem jen zůstat takhle a vychutnávat si tu chvilku s ním. Vzpomněla jsem si na Adriana, ale nemyslela jsem, že ho tím podvádím. Jen jsem si užívala blízkost s Dimitrijem.</p>
<p>Přesto jsme se vyspat potřebovali. Domluvili jsme se, že se zase budeme střídat. On zůstane vzhůru teď, zatímco já si odpočinu. Jenže jsem měla takové tušení, že jestli neusnu, neusne ani on, až na něj dojde řada. Zavřela jsem oči. Tentokrát jsem nemusela zklidňovat svoje splašené srdce, ale mysl, která se mi točila na plné obrátky a snažila se vy koumat, co dělat dál. Nikam to nevedlo. <emphasis>Jen dostaň Jill ke dvoru. Jen dostaň Jill ke dvoru</emphasis>. To je jediné, na čem záleží. Musíme kontaktovat někoho, kdo se může s Jill spojit. Dimitrij a já zůstaneme schovaní a všechno se brzy zase spraví…</p>
<p>„Díkybohu.“</p>
<p>Otočila jsem se a snad jsem si ani neuvědomila, že jsem upadla do snu vyvolaného éterem. Byla jsem zase na Sonině zahrádce zalité slunečním světlem a plné barevných květin. Ona seděla na židli a její výraz byl plný očekávání.</p>
<p>„Už jsem se bála, že budeš vzhůru celou noc a hlídat, aby se k vám někdo nedostal,“ pokračovala.</p>
<p>„To bych udělala, kdyby to bylo na mně,“ odpověděla jsem a došla k ní. Ji jsem ve snu opravdu nečekala, ale aspoň to pro mě představovalo jakýsi kontakt s okolním světem. Měla jsem na sobě ty svoje černobílé šaty, ale na rozdíl od těch skutečných nebyly špinavé ani roztrhané. „Dimitrij myslí, že jsme v bezpečí, i když je teď samozřejmě vzhůru.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Oči se jí zaleskly pobavením, ale trvalo to jen krátce.</p>
<p>„Kde jste?“ zeptala jsem se. „Zadrželi vás ti strážci?“</p>
<p>„Mě nedostali,“ prohlásila samolibě. „Vy jste pro ně byli prioritou. Za použití trochy nátlaku si mě ani nevšimli. Odešla jsem…, ačkoli jsem Emily opustila jen velmi nerada.“</p>
<p>Soucítila jsem s ní, ale mnohem víc jsem byla nadšená z toho, že Soňa unikla. Konečně nějaká dobrá zpráva. „Tak to můžete přivést Jill ke dvoru, když jste volná.“</p>
<p>Soňa se na mě zadívala, jako bych mluvila francouzsky. „Nemůžu se k Jill dostat.“</p>
<p>Zamračila jsem se. „To ji tak hlídají?“</p>
<p>„Rose,“ řekla Soňa. „Jill neodvedli strážci. Unesl ji Viktor s Robertem.“<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET ŠEST</p>
<p>„Cože?“ vykřikla jsem. Ptáci ve snové zahradě ztichli. „Ona je s nimi? Tak proto zavolali strážce?“</p>
<p>Soňa byla i nadále klidná, jen se trochu zamračila. „Viktor s Robertem nezavolali strážce. Proč by to dělali?“</p>
<p>„Protože… protože se chtěli zbavit mě a Dimitrije…“</p>
<p>„Možná,“ připustila Soňa. „Ale ne, dokud byli v domě také. Viktora hledají stejně jako vás dva. Dostali se ven jenom díky Robertově magii.“</p>
<p>„Kdo teda…“ Odpověď mi náhle byla jasná, aniž by mi to musela říkat. Zaúpěla jsem. „John a Emily. Měla jsem tušit, že to s nimi nebude tak snadný. Pozvali nás k sobě domů až moc rychle na to, že jsme uprchlíci.“</p>
<p>„Myslím, že to byl John. Zdálo se mi, že Emily opravdu věří, že jsi nevinná…, i když se jí nelíbil důvod tvé návštěvy. Krom toho by se bála zavolat strážce, aby nepřitáhla pozornost k Jill a její pravé identitě. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby John zavolal strážcům a Emily o tom vůbec neřekl. Nejspíš si myslel, že to všem prospěje.“</p>
<p>„A namísto toho přišel o svou nevlastní dceru,“ prohlásila jsem. „Proč by ji ale Viktor s Robertem unášeli? A jak ji vůbec mohli ti dědci přemoct?“</p>
<p>Soňa pokrčila rameny. „Pravděpodobně jsou silnější, než vypadají. Taky v tom asi hrál určitou roli nátlak. A proč to udělali? Těžko říct. Viktor chce mít moc. A když bude u sebe držet ztracenou Dragomirovou, získá ji.“</p>
<p>Opřela jsem se o strom. „Nikdy Jill ke dvoru nedostaneme.“</p>
<p>„Musíme ji jen najít,“ řekla Soňa. „To zvládnu, až usne.“</p>
<p>„Další lezení do snů,“ poznamenala jsem. Moje naděje se začala znovu rozhořívat. „Měla byste za ní jít hned. Zjistit…“</p>
<p>„Už jsem to zkoušela. Ještě nespí. Vsadila bych se, že jí nedovolí usnout právě z tohoto důvodu. Mezitím můžou ujet dost daleko. Ale samozřejmě to budu zkoušet dál.“</p>
<p>Nebylo to sice ideální, ale nic lepšího jsme momentálně dělat nemohli. „A Sydney a Mastranovi?“</p>
<p>„Čelí spoustě otázek.“ Soňa se zachmuřila. Bylo mi jasné, že si vyčítá, že svou sestřenku opustila, stejně jako já si vyčítám, že jsem opustila Sydney.</p>
<p>Lehce jsem se dotkla Soniny paže. „To je v pořádku. Budou v pohodě. To, co jste udělala, pomůže Jill.“</p>
<p>Přikývla. „Jak zůstaneme v kontaktu? Nemůžu pořád čekat, kdy budeš spát.“</p>
<p>Ticho. Vynikající postřeh.</p>
<p>„Možná si dneska opatříme mobil… Ten by se nám hodil. No a… proč za náma vlastně nepřijedete? Kde jste?“</p>
<p>Uvažovala jsem, jestli to není chyba, že jsem ji pozvala za námi. S Dimitrijem jsme dělali, co jsme mohli, abychom utajili místo, kde se zrovna nacházíme. Strážcům jsme unikli jen o vlásek. Kromě zjevných problémů – jako je hrozící vězení, poprava a tak dále – vyvstal ještě jeden. Kdyby nás dopadli, už bychom Lisse nepomohli. Teď jsem si ale byla jistá, že Soňa je naším spojencem a v tuto chvíli představuje naše jediné spojení s Jill.</p>
<p>Podobně jsem riskovala, když jsem předtím prozradila Viktorovi, kde jsme. A přestože nám technicky vzato pomohl, vymstilo se nám to. Stejně jsem však Soně prozradila jméno našeho kempu a popsala jí cestu, jak nejlépe jsem svedla. Řekla, že dorazí, ačkoli mi vůbec nebylo jasné jak. Předpokládala jsem, že asi má nějaké svoje prostředky. Pak se bude pokoušet spojit s Jill.</p>
<p>„Soňo…“ Zaváhala jsem, protože jsem si uvědomovala, že už bych ji měla nechat sen ukončit. Měli jsme důležitější a mnohem závažnější problémy, než na co jsem se jí chystala zeptat. Navíc to byla osobní otázka. „Co jste myslela v tom autě…, když jsem řekla, že jsem se ve snu sešla s přítelem? Vypadala jste překvapeně.“</p>
<p>Soňa si mě dlouho prohlížela a zdálo se mi, že ty její modré oči se mi dívají hluboko do duše, což se mi moc nelíbilo. Někdy mi připadala neškodnější, když se chovala jako blázen. „Aury toho o člověku prozradí hodně, Rose. Umím je číst velice dobře. Nejspíš mnohem lépe než tvoji kamarádi. Sen vyvolaný éterem způsobí, že se ti aura obalí zlatou barvou. Podle toho jsem to poznala. Tvoje osobní aura je jedinečná, ačkoli se mění podle pocitů a duševního rozpoložení. Když je někdo zamilovaný, je to vidět na jeho auře. Aura mu úplně září. Když jsi snila, tvoje aura byla jasná. Barvy byly jasné…, ale při setkání s milým bych čekala něco jiného. Ale samozřejmě ne všechny vztahy jsou stejné. Lidé procházejí různými stadii. Nepřikládala bych tomu žádný význam, kdyby…“</p>
<p>„Kdyby co?“</p>
<p>„Kdyby tvoje aura nezářila jako sluníčko, když jsi s Dimitrijem. Je to tak.“ Usmívala se, zatímco já jen ohromeně zírala a mlčela. „Tebe to překvapuje?“</p>
<p>„Já… Už to skončilo. Dřív jsme spolu chodili, ale když se pak proměnil, už mě nechtěl. Překonala jsem to.“ Ale to moje překonání zahrnovalo držení se za ruce a žhavé chvilky. „Proto chodím s Adrianem. Jsem s ním šťastná.“ Ta poslední věta vyzněla skoro jako obhajoba. Koho se snažím přesvědčit? Ji, nebo sebe?</p>
<p>„Chování jen málokdy odpovídá citům,“ řekla a mně to připomnělo Dimitrijova moudra. „Nechápej mě špatně, ale na některých věcech bys měla zapracovat.“</p>
<p>Výborně. Terapie od šílené ženské. „Dobře. Předpokládejme, že na tom něco je. Dimitrije jsem se vzdala teprve před pár týdny. Je možné, že k němu pořád ještě něco cítím.“ Je to možné? Vzpomněla jsem si, co se mnou dělá jeho blízkost, když spolu třeba jedeme v autě. Vybavila jsem si tu bezstarostnou harmonii v knihovně. Jak dobře se mi s ním spolupracuje, jak jsme oba odhodlaní a jak si vzájemně důvěřujeme. A to, co se stalo před několika hodinami v pokoji pro hosty…</p>
<p>Soňa se nahlas rozesmála. „Možné? Po pár týdnech? Rose, v tolika ohledech uvažuješ moudře…, ale v něčem si počínáš hrozně nezkušeně.“</p>
<p>Nesnáším, když někdo naráží na můj věk a nezkušenost, ale teď nebyl čas na hádky. „Dobře, to je fuk. Tak k němu pořád něco cítím. On ke mně ale ne. Vy jste ho neviděla hned po jeho proměně. Bylo to hrozný. Měl deprese. Tvrdil, že se mi bude za všech okolností vyhýbat, že už není schopen lásky. Až při tom šílenství s útěkem se začal chovat zase jako dřív.“</p>
<p>„Mluvil o tom se mnou,“ řekla s vážným výrazem. „O těch depresích. Chápu to. Byli jsme Strigojové… Dělali jsme to, co jsme dělali… To ti pak připadá, že si nezasloužíš žít. Prožíváš jen pocity viny, temnotu a vzpomínky na to zlo.“ Zachvěla se.</p>
<p>„Ale vy… Vy jste se chovala jinak než on. Teda někdy jste smutná, ale jinak… Připadáte mi, jako by se vlastně nic nestalo. Jste stejná jako dřív. Většinou. Proč to každý berete jinak?“</p>
<p>„Ach, pořád mám výčitky svědomí, to mi věř. Potom, co mě Robert proměnil…“ Když vyslovila jeho jméno, jako by z něj odkapával jed. „Nechtěla jsem opustit svůj dům, svou postel. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala. Přála jsem si, aby mě někdo probodl kůlem a zabil. Pak si se mnou promluvil Dimitrij… Řekl mi, že ty výčitky svědomí jsou nevyhnutelné. A taky mi řekl, že to, že něco cítím, dokazuje, že už nejsem Strigojka. A že tohle mě nesmí odradit od toho, abych začala znovu žít. Dostali jsme druhou šanci, on a já. Nesmíme ji zahodit. Taky povídal, že jemu trvalo dost dlouho, než si to uvědomil, a že nechce, abych se dopustila stejných chyb jako on. Musím přivítat život a jeho krásu a všechny milované, dokud ještě není příliš pozdě – i když to nejspíš bude dost těžké. Setřást tu strigojí minulost… Je to, jako bych na sobě nesla neskutečnou tíhu. Přísahal, že on už se tím nenechává ovládat, což zní sice ušlechtile, nicméně je to velice těžké. Taky povídal, že nechce žít život, který by neměl žádný smysl. Už tak prý spoustu věcí ztratil navždy a nechce přijít ještě o další.“</p>
<p>„Tohle všechno vám řekl? O polovině z toho… nějak nevím, co si myslet.“ <emphasis>Přivítat život a jeho krásu a všechny milované, dokud</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ještě není příliš pozdě.</emphasis></p>
<p>„To já někdy taky ne. Mnohem lehčeji se to řekne, než udělá. Stejně si ale myslím, že mi moc pomohl zotavit se z toho. Sama bych se v tom pořád ještě plácala. Jsem za to vděčná. A pokud jde o vás a vaše aury…“ Znovu se usmála. „To budeš muset vyřešit. Nevěřím, že existuje ten pravý, aspoň ne doslova. Připadá mi směšné věřit, že by každý na světě měl jen jednoho ideálního partnera. Co kdyby ten tvůj pravý žil třeba v Zimbabwe? Co kdyby zemřel mladý? A taky mi přijdou k smíchu ty řeči, že dvě duše splynou v jednu. Člověk musí spoléhat sám na sebe. Ale věřím, že spolu dvě duše mohou být v souladu a zrcadlit se v sobě navzájem. Vidím ten soulad v aurách. Lásku vidím taky. A tohle všechno vidím jak v jeho auře, tak v té tvojí. Sama se rozhodni, co si s tou informací počneš, pokud tomu vůbec věříš.“</p>
<p>„Netlačte na mě,“ zamumlala jsem.</p>
<p>Zdálo se, že Soňa už se chystá sen ukončit, ale pak na mě upřela naléhavý pohled. „Na jednu věc si dávej pozor, Rose. Vaše aury se k sobě hodí, ale nejsou identické. V Dimitrijově auře je spousta temnoty z jeho traumatu, ale ta temnota každým dnem bledne. Ty si v sobě taky nosíš temnotu –, jenže ta tvoje se nevytrácí.“</p>
<p>Zachvěla jsem se. „Lissa. To je ta temnota, kterou jí odčerpávám, že jo?“</p>
<p>„Ano. O poutech toho moc nevím, ale to, co děláš, je nebezpečné, ačkoli jí tím pomáháš. Éter nás rve na kusy, o tom není pochyb, ale v určitých ohledech… Myslím, že my uživatelé éteru jsme na to trochu lépe stavění. Ne vždy je to vidět na první pohled,“ dodala suše. „Ale ty? Ne. Když si toho od ní vezmeš příliš, netuším, co by se mohlo stát. Obávám se, že se to v tobě bude hromadit a hromadit. A pak bude stačit jediná jiskřička – jediná rozbuška – a všechno to v tobě exploduje.“</p>
<p>„Co se stane pak?“ zeptala jsem se šeptem.</p>
<p>Pomalu zavrtěla hlavou. „Nevím.“</p>
<p>A tím sen skončil.</p>
<p>Upadla jsem do bezesného spánku, ale po pár hodinách jsem se zase probudila, jako by moje tělo vědělo, že je čas vystřídat Dimitrije. Všude kolem byla tma. Slyšela jsem jen Dimitrijův pravidelný dech a cítila teplo jeho těla. Okamžitě jsem si vybavila všechno, co mi právě řekla Soňa. Bylo toho na mě moc. Nevěděla jsem, z kterého konce nad tím začít přemýšlet. A taky jsem nevěděla, jestli tomu můžu vůbec věřit, když to tak ve skutečnosti vůbec nevypadá. <emphasis>Chování jen málokdy odpovídá citům</emphasis>. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se chovat jako strážkyně, a ne jako emocionálně rozhozená holka.</p>
<p>„Je načase, aby ses taky vyspal, soudruhu.“</p>
<p>Jeho něžný a hluboký hlas mi připadal jako světlo ve tmě. „Jestli chceš, klidně ještě spi.“</p>
<p>„Ne, to je dobrý,“ ujistila jsem ho. „A pamatuj, že nejsi…“</p>
<p>„Já vím, já vím,“ zasmál se. „Nejsem generál.“ Páni! Dokončujeme jeden za druhého vtipy! <emphasis>Věřím, že spolu dvě duše mohou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>být v souladu</emphasis>. Připomněla jsem si, že mě Soňa nenavštívila proto, aby se mnou probrala můj milostný život. Začala jsem tedy Dimitrijovi vykládat všechno to ostatní, co mi pověděla. Vylíčila jsem mu, jak nás John zradil a jak unesli Jill. „Udělala… Udělala jsem dobře, když jsem Soně prozradila, kde jsme?“</p>
<p>Trvalo chvilku, než odpověděl. „Ano. Máš pravdu, že potřebujeme její pomoc. Ona dokáže najít Jill. Problém je ovšem v tom, že Viktor s Robertem to dobře vědí.“ Povzdechl si. „A taky máš pravdu, že bych si měl odpočinout. Kdoví, co nás zítra čeká.“</p>
<p>Nic dalšího k tomu neřekl. Zanedlouho už pravidelně oddechoval a spal. Připadalo mi úžasné, jak lehce dokázal usnout. To nás ale samozřejmě učili už při výcviku na strážce: spi, když můžeš, protože nikdy nevíš, kdy budeš mít příležitost vyspat se zas. Já na ten fígl ale nikdy nepřišla. Zírala jsem do tmy, všechny smysly jsem měla nastražené a naslouchala jsem zvukům, jestli snad neuslyším něco, co by mohlo signalizovat nebezpečí.</p>
<p>Nemám sice talent na to, abych okamžitě usnula, ale dokážu hlídat okolí a při tom skočit Lisse do hlavy. Dneska jsem neměla čas kvůli Jill a našemu útěku, ale pořád mě tížilo pomyšlení na to, co se asi děje u dvora. Někdo se pokusil Lissu zabít a skupina strážců odvlekla Eddieho.</p>
<p>Když jsem se rozhlédla jejíma očima, ani mě nepřekvapilo, že jsem kolem uviděla skoro všechny naše kamarády. Nacházeli se ve stroze zařízené místnosti, která připomínala tu, v níž probíhaly výslechy ohledně mého útěku. Tahle místnost ale byla o něco větší, což mělo svůj důvod. Shromáždilo se tam plno nejrůznějších lidí. U Lissy postával Christian s Adrianem. Nemusím ani umět číst aury, aby mi bylo jasné, jak je Lissa nervózní. Za stolem stál Hans, opíral se o něj dlaněmi, nakláněl se dopředu a postupně na každého zíral. Naproti Lisse u zdi seděl na židli Eddie s kamenným výrazem. Po každé straně u něj stál jeden strážce. Oba byli napjatí a připraveni kdykoli se vrhnout do akce. Uvědomila jsem si, že Eddieho považují za hrozbu, což mi přišlo naprosto směšné. Hans nejspíš jejich názor sdílel.</p>
<p>Zabodl prst do fotografie, která ležela na stole. Lissa udělala krok kupředu a spatřila, že na fotce je ten chlap, který na ni zaútočil. Někdo pořídil jeho posmrtný snímek. Oči měl zavřené a pleť bledou. Fotka ho zabírala z detailu, takže byly dobře vidět jeho jemné rysy.</p>
<p>„Zabil jste Moroje!“ zařval Hans. Zjevně jsem se ocitla uprostřed konverzace. „Jak by to neměl být problém? Jste vycvičen k tomu, abyste je chránil!“</p>
<p>„To jsem taky dělal,“ řekl Eddie. Působil tak klidně a vážně, že jsem si se špetkou humoru pomyslela, že je jako Dimitrij junior. „Chránil jsem Lissu. Jaký je v tom rozdíl, jestli ji ohrožuje Moroj, nebo Strigoj?“</p>
<p>„Nemáme žádné důkazy ani podrobnosti ohledně toho útoku,“ zavrčel Hans.</p>
<p>„Máte tři svědky!“ vyštěkl Christian. „Tvrdíte snad, že naše výpovědi jsou bezcenné?“</p>
<p>„Tvrdím jen, že jste jeho přátelé, což znamená, že vaše výpovědi jsou pochybné. Kdyby tam aspoň byl nějaký strážce, který by to mohl potvrdit.“</p>
<p>Teď už vybuchla i Lissa. „Vždyť ho máte! Eddie tam byl.“</p>
<p>„Neexistoval jiný způsob, jak jste ji mohl ochránit, aniž byste ho zabil?“ dotázal se Hans.</p>
<p>Eddie neodpovídal a já jsem věděla, že se nad tou otázkou vážně zamýšlí a zvažuje, jestli skutečně neudělal chybu. Nakonec ale zavrtěl hlavou. „Kdybych ho nezabil, zabil by on mě.“</p>
<p>Hans si s povzdechem promnul unavené oči. Začínala jsem na něj být naštvaná, ale včas jsem si připomněla, že jenom dělá svou práci. Zvedl tu fotku. „A nikdo z vás ho nikdy předtím neviděl?“</p>
<p>Lissa se znovu zadívala na ten obličej a snažila se potlačit třesavku. Ne, nepoznala ho při útoku a nepoznávala ho ani teď. Nebylo na něm nic pozoruhodného – žádný výrazný rys. Ostatní kamarádi vrtěli hlavami, ale Lissa se najednou zamračila.</p>
<p>„Vy snad ano?“ dotázal se Hans, který si okamžitě všiml změny jejího výrazu.</p>
<p>„Neznám ho…,“ vypravila ze sebe pomalu. Náhle se jí vybavil rozhovor s Joem.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak ten Moroj vypadal?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>ptala se tehdy Joea.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Obyčejně. Až na tu ruku.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Lissa se zadívala na fotku pozorněji a všimla si zjizvené ruky a pokroucených prstů. Při té potyčce jsem to taky zaznamenala. Podívala se na Hanse. „Neznám ho,“ zopakovala. „Ale myslím, že vím o někom, kdo ho zná. Je to údržbář…, teda bývalý údržbář. Ten, který vypovídal ohledně Rose. Myslím, že toho chlápka už viděl. Měli spolu nějaké zajímavé kšefty. Michail měl zajistit, aby ten údržbář neopustil královský dvůr.“</p>
<p>Adrian se netvářil nadšeně z toho, že by sem měl být předveden Joe, když ho jeho matka podplácela. „To teda bude oříšek, něco z něj dostat.“</p>
<p>Hans přimhouřil oči. „Pokud něco ví, pak nám to řekne.“ Ostře kývl směrem ke dveřím a jeden z Eddieho strážců se ihned vydal ven. „Najděte ho. A pošlete sem naše ‚hosty‘.“ Strážce přikývl a odešel.</p>
<p>„Jaké hosty?“ zeptala se Lissa.</p>
<p>„Nu,“ ozval se Hans. „Je zvláštní, že jste zmínila Hathawayovou. Protože ji nedávno někdo viděl.“</p>
<p>Lissa strnula a zachvátila ji panika. <emphasis>Našli Rose. Ale jak? </emphasis>Abe ji přece ujišťoval, že jsem v bezpečí v městečku v západní Virginii.</p>
<p>„Ona a Belikov byli spatřeni za Detroitem, kde unesli jistou dívku.“</p>
<p>„To by nikdy…“ Lissa se rychle zarazila. „Říkal jste Detroit?“ Musela se hodně ovládat, aby se tázavě nepodívala na Christiana s Adrianem.</p>
<p>Hans přisvědčil. Přestože se tvářil, jako by jen sděloval informace, moc dobře jsem věděla, že sleduje moje kamarády, jakou to u nich vyvolá reakci. „Byli s nimi ještě další lidé. Někteří utekli, ale jednoho jsme chytili.“</p>
<p>„Koho unesli?“ zeptal se Christian. Jeho ohromení nebylo předstírané. Taky si myslel, že se schováváme někde v bezpečí.</p>
<p>„Mastranovou,“ odvětil Hans. „Nějakou Mastranovou.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jill</emphasis> Mastranovou?“ vyjekla Lissa.</p>
<p>„Nezletilou?“ podivil se Adrian.</p>
<p>Hans zjevně tu přezdívku nikdy neslyšel, ale už neměl možnost se na to vyptávat, protože v tu chvíli se otevřely dveře. Vešli tři strážci a spolu s nimi… Sydney.<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET SEDM</p>
<p>Kdybych tam byla, asi bych zalapala po dechu. Jednak z toho, že vidím Sydney, jednak taky z faktu, že se na královském dvoře objevil člověk. Vlastně spíš lidé, protože spolu s ní tam byli ještě dva další – muž a žena. Ten muž byl mladý, jen o málo starší než Sydney. Měl tmavě hnědé vlasy i oči. Žena byla starší a vypadala drsně a ošlehaně, trochu mi připomínala Albertu. Měla tmavší pleť, ale přesto jsem si všimla zlatého tetování, které ostatně měli všichni. Byli to alchymisti.</p>
<p>A bylo znát, že tihle alchymisti nejsou šťastní. Starší žena se sice tvářila normálně, ale její pronikavé oči jasně prozrazovaly, že by nejraději byla někde úplně jinde. Sydney ani ten chlápek nijak neskrývali svůj strach. Sydney si sice zvykla na mě a na Dimitrije, jenže teď jí připadalo, že spolu se svými spolupracovníky napochodovala rovnou do doupěte všeho zla.</p>
<p>Alchymisti nebyli jediní, komu to bylo nepříjemné. Jakmile vešli do místnosti, strážci už nepohlíželi na Eddieho jako na největší hrozbu. Upírali pohledy na lidi a zkoumali je, jako by se jednalo o Strigoje. Moji kamarádi se tvářili spíš zvědavě než vyděšeně. Lissa a já jsme mezi lidmi nějaký čas žily, ale Christian s Adrianem s nimi nikdy moc do styku nepřišli, pokud se nepočítají dárci. Vidět alchymisty na našem „domácím hřišti“ mi připadalo dost zajímavé.</p>
<p>Taky mě překvapilo, že tam dopravili Sydney tak rychle. Nebo to nebylo rychle? Od doby, kdy jsme utekly z Jillina domu, uplynulo několik hodin. Na jízdu ke královskému dvoru to nestačilo, ale letadlem by se to jistě zvládnout dalo. Sydney měla na sobě pořád to samé, v čem jsem ji viděla naposled, a pod očima měla kruhy. Měla jsem z toho dojem, že ji nepřetržitě vyslýchali celou tu dobu. Záhadou ovšem bylo, proč přivedli alchymisty k vyšetřování toho, proč Eddie zabil Moroje. Tady šlo o dvě rozdílné záležitosti.</p>
<p>Lissa uvažovala stejně. „Kdo jsou ti lidé?“ dotázala se, ačkoli jí bylo jasné, kdo je Sydney. Popsala jsem ji dostatečně. Sydney si Lissu taky prohlížela a zdálo se mi, že i ona ví, o koho se jedná.</p>
<p>„Alchymisti,“ zavrčel Hans. „Víte, co to znamená?“</p>
<p>Lissa i ostatní kamarádi přikývli. „A co mají společného s Eddiem a s tím chlapem, co mě napadl?“ podivila se Lissa.</p>
<p>„Něco možná ano. A možná že ne.“ Hans pokrčil rameny. „Ale vím, že se tu děje něco podivného, něco, v čem jste zapletení vy všichni. A potřebuju zjistit, o co jde. Tahle,“ Hans ukázal na Sydney, „byla v Detroitu s Hathawayovou. A já mám pořád problém uvěřit tomu, že o tom <emphasis>nikdo</emphasis> z vás nic neví.“</p>
<p>Adrian si založil ruce a opřel se o zeď. Vypadal jako dokonalý obraz lhostejnosti. „Věřte tomu nebo ne, ale já nikoho z těch lidí neznám. Alchymisti nás nenávidí, ne? Proč jsou tady?“ Ironií bylo, že Adrian byl jediný, kdo věděl, že nejsem v západní Virginii. Ale vůbec nijak to nedal najevo.</p>
<p>„Protože si musíme poradit s uprchlou vražedkyní a potřebujeme vyslechnout její komplice osobně,“ odvětil Hans škrobeně.</p>
<p>Lisse už se drala na rty slova na mou obhajobu, ale starší alchymistka ji s mluvením předběhla. „Nemáte žádný důkaz, že slečna Sageová byla komplicem té vaší kriminálnice. Stejně mi připadá trapné, že nás nenecháte, abychom ji vyslechli my, a nespokojíte se s tím.“</p>
<p>„V jakékoli jiné situaci bychom to udělali, slečno Stantonová,“ odpověděl Hans. Mezi těmi dvěma vládl ledový odstup. „Ale jistě chápete, že tato situace je mnohem závažnější. Naše královna byla zavražděna.“</p>
<p>Mezi strážci a alchymisty zavládlo ještě větší napětí. Došlo mi, že jejich pracovní vztahy nejsou z nejšťastnějších. Taky mě napadlo, že i kdyby si Sydneyini nadřízení mysleli, že spáchala nějaký zločin, mým lidem by to nikdy nepřiznali – což jen potvrzovalo, že Hansova paranoia není tak docela neodůvodněná. Když se žádný z alchymistů neměl k odpovědi, Hans se rozhodl považovat to za souhlas s vyslýcháním Sydney.</p>
<p>„Znáte tyhle tři?“ Ukázal na moje kamarády a Sydney zavrtěla hlavou. „Nikdy jste s nimi nemluvila?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Odmlčel se, jako by čekal, že Sydney svou odpověď přehodnotí. Neudělala to. „Tak jak jste se dostala k Hathawayové?“</p>
<p>Upřeně ho sledovala a v jejích hnědých očích se zračil strach. Nebyla jsem si jistá, jestli má strach z něj, nebo z něčeho jiného. Měla mnoho důvodů k nervozitě, třeba už jenom to, že je tady a že ji bezpochyby čeká trest od alchymistů. A dalším důvodem byl samozřejmě Abe. Technicky vzato to byl on, kdo ji namočil do tohohle průšvihu. Stačilo by vysvětlit, že ji vydíral. To by ji sice dostalo z nejhoršího, jenže pak by musela čelit jeho hněvu. Sydney polkla a přinutila se ke vzdorovitému pohledu.</p>
<p>„S Rose jsem se setkala na Sibiři.“</p>
<p>„Ano, ano,“ přitakal Hans. „Ale jak došlo k tomu, že jste jí tady pomáhala s útěkem?“</p>
<p>„S jejím útěkem odtud nemám nic společného!“ prohlásila Sydney. Hádám, že to byla pravda tak napůl. „Kontaktovala mě před pár dny a požádala mě, abych jí pomohla dostat se do jednoho domu poblíž Detroitu. Tvrdila, že je nevinná a že jí to pomůže dokázat nevinu.“</p>
<p>„V té době už alchymisté věděli, že je uprchlice,“ připomněl jí Hans. „Všichni měli rozkaz ji hledat. Mohla jste ji vydat.“</p>
<p>„Když jsem Rose poznala, nepřipadala mi jako vrah – tedy když pominu její zabíjení Strigojů. To ale žádná vražda není.“ Sydney vložila do svého tónu osten opovržení. Povedlo se jí to. „Takže když mi řekla, že je nevinná a může to dokázat, rozhodla jsem se jí pomoct. Dovezla jsem ji tam.“</p>
<p>„Na to už jsme se jí ptali,“ řekla rozčileně Stantonová. „A už jsme vám to řekli. To, co provedla, je jen pošetilost, naivita a selhání zdravého úsudku. S tím si poradíme my, nikoli vy. Vy byste si měli dělat starosti s tou vražednicí.“ Mluvila lehce, jako by se chystali Sydney odvézt domů a vynadat jí jako zlobivému děcku. Pochybovala jsem, že to bude tak jednoduché.</p>
<p>„Kdo s ní ještě byl?“ pokračoval Hans a Stantonovou úplně ignoroval.</p>
<p>Sydneyino opovržení ještě vzrostlo. „Jeden byl ten… Dimitrij Belikov. Ten, o kterém si myslíte, že byl ‚vyléčen‘. Ty ostatní neznám. Byli to dva muži a žena. Nikdo nás nepředstavil.“ To byla vynikající lež – její předstírané opovržení Dimitrijem a zamaskování identity ostatních.</p>
<p>Lissa se dychtivě naklonila kupředu a promluvila dřív než Hans. „Co se dělo v Detroitu? Jak se chtěla očistit? A s Jillinou pomocí?“</p>
<p>Hans se netvářil nad tím vyrušením zrovna šťastně, ale bylo mi jasné, že je na Detroit a Jill taky zvědavý. Neřekl ovšem nic, jen čekal, až někdo prozradí nějakou zásadní informaci. Sydney ale dál hrála chladnou a nechápavou.</p>
<p>„Netuším. Ta Jill vypadala, že taky neví, o co má jít. Rose jenom řekla, že ji musíme vzít s sebou, tak jsem jí pomohla.“</p>
<p>„Jen tak?“ dotázal se Hans. „To opravdu čekáte, že vám uvěřím, že jste jí takhle slepě důvěřovala?“</p>
<p>„Je to moje…“ Sydney si skousla ret, aby neřekla kamarádka. Znovu se vrátila ke svému profesionálnímu výrazu. „Působí důvěryhodně a mně připadalo, že by to bylo jen plýtvání zdroji, kdyby vám alchymisti pomáhali dopadnout nesprávnou pachatelku. Kdybych dospěla k závěru, že královnu opravdu zabila, kdykoli jsem ji mohla udat. A myslela jsem… Myslela jsem, že kdybych ten případ vyřešila, získala bych tím zásluhy a povýšení.“ To byla dobrá, moc dobrá lež. Ambiciózní děvče, které si chce takhle chytře vylepšit kariéru? Velmi dobře. Všem to tak ale nepřipadalo.</p>
<p>Hans zavrtěl hlavou. „Nikomu z vás nevěřím.“</p>
<p>Alchymista vykročil vpřed a všichni strážci byli tak napjatí, že po něm málem vyskočili. „Když tvrdí, že to bylo takhle, tak to tak taky bylo.“ Působil stejně prudce a nedůvěřivě jako Stantonová, ale v jeho chování bylo i něco víc. Určité ochranitelské sklony vůči Sydney, jak osobní, tak profesionální. Lissa si toho taky všimla.</p>
<p>„Klid, Iane,“ pokusila se ho uklidnit Stantonová s očima pořád upřenýma na Hanse. Čím dál víc mi připomínala Albertu. Určitě se v místnosti plné strážců cítila nesvá, ale nedávala to najevo. „Nezáleží na tom, jestli jí věříte, nebo ne. Podstatné je, že slečna Sageová zodpověděla vaše otázky. Skončili jsme.“</p>
<p>„Vědí něco Jillini rodiče?“ zeptala se Lissa. Z toho nečekaného vývoje událostí byla stále v šoku – a to se ani nezmiňuju o tom, jak se bála o mě, když se dozvěděla, že nejsem v bezpečí horského městečka –, ale teď se objevila šance, jak očistit moje jméno. To nemohla jen tak přejít.</p>
<p>Sydney se obrátila k Lisse a já jí skoro četla v myšlenkách. Věděla, jak jsme si s Lissou blízké, a ráda by jí poskytla aspoň nějakou útěchu. Jenže to nešlo, když kolem bylo tolik lidí. Navíc si uvědomovala, že jsem Lisse o Jill nic neřekla.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla. „Jen jsme tam přišly a Rose řekla Jill, aby s ní šla ven. Mastranovi nevěděli proč. A pak… pak ji Rose vzala s sebou. Nebo s ní Jill šla dobrovolně. Nejsem si jistá, jak to přesně proběhlo, protože vypukl chaos.“</p>
<p>Alchymisté ani strážci nezpochybnili, že jsem odvedla Jill, což mě přivedlo k závěru, že tuhle historku jim asi předhodila jak Sydney, tak Jillini rodiče. Bylo v tom dost pravdy, aby to znělo uvěřitelně a aby to vysvětlilo Jillino zmizení. O tajemství Dragomirů nepadla ani zmínka a Emily o něm jistě víc než ráda pomlčela.</p>
<p>„Tak,“ shrnula to Stantonová. „Přesně to jsme vám už řekli. Teď musíme jít.“ Otočila se ke dveřím, ale strážci jí zastoupili cestu.</p>
<p>„Vyloučeno,“ prohlásil Hans. „Jedná se o vážnou záležitost a slečna Sageová představuje naše jediné pojítko s vražedkyní – s královražedkyní. A únoskyní.“</p>
<p>Stantonová se zamračila a já si vzpomněla, jak mi jednou Sydney řekla, že alchymisti považují morojský královský systém za dost hloupý. „Nezdá se, že by vám mohla ještě nějak prospět. Ale nemějte obavy, my ji budeme držet pod dohledem. Kdybyste měl další otázky, kontaktujte nás.“</p>
<p>„Nepřipadá v úvahu,“ namítl Hans. „Zůstane tady.“</p>
<p>Ian, ten druhý alchymista, také vstoupil do hádky a ochranitelsky se postavil před Sydney. „Nenecháme tu jednu z nás!“ Opět se mě z něho zmocnil zvláštní pocit. Je do ní zamilovaný. Zamiloval se do Sydney a tohle bral jako něco víc než jen pracovní záležitost. Stantonová ho zpražila pohledem, který jasně prozrazoval, že chce tu záležitost vyřešit sama. Zmlkl.</p>
<p>„Tak tady můžete zůstat všichni,“ navrhl Hans. „Je mi to jedno. Dostanete svoje pokoje.“</p>
<p>„Na to zapomeňte.“ Stantonová už se začala s Hansem hádat doopravdy. Nemyslela jsem, že dojde i na rány, ale strážci se nepatrně přiblížili, aby učinili preventivní opatření.</p>
<p>Ian těkal pohledem ze Stantonové na Sydney, ale nic neřekl. Potom jeho zrak padl na stůl, o nějž se opíral Hans, a uviděl tu fotografii. Na okamžik se zarazil a vykulil oči. Lissa si toho všimla.</p>
<p>Vykročila směrem k alchymistům. Jeden ze strážců sledoval její pohyb, ale jakmile usoudil, že je Lissa v bezpečí, vrátil se zase ke sledování Stantonové. „Vy ho znáte,“ řekla Lissa Ianovi tiše, takže ji v tom ruchu nebylo skoro slyšet. Vlastně ji nejspíš neslyšel vůbec nikdo, protože Ian i Sydney na ni koukali dost nechápavě. Jejich uši nemohly slyšet to, co by slyšely uši Moroje nebo dhampýra.</p>
<p>Lissa se nervózně rozhlédla kolem, protože k sobě nechtěla přilákat pozornost. Přidala trochu na hlasitosti. „Vy ho znáte. Toho muže na fotce.“</p>
<p>Ian se na Lissu zahleděl s úžasem, ale i obezřetností. Bezpochyby taky nechtěl mít nic společného s vampýry, jako ostatní alchymisté, ale tohle ho vykolejilo. Ačkoli pro něj Lissa byla zlou noční stvůrou, byla moc hezká.</p>
<p>„Iane,“ oslovila ho tiše Sydney. „Oč jde?“ Z jejího hlasu čišela naléhavost, která patrně zapůsobila na jeho city. Otevřel pusu, aby promluvil, ale hádka ostatních byla až příliš hlasitá. Sydney se opět stala středem pozornosti a Ian se od Lissy odvrátil.</p>
<p>Kompromis, kterého dosáhla Stantonová s Hansem, byl opravdovým kompromisem. Nikdo z něj nebyl nadšený. Dohodli se, že alchymisté zůstanou v malém městečku, které leží asi tři čtvrtě hodiny jízdy od královského dvora, a že tam s nimi zůstane i několik strážců. Mně to znělo jako domácí vězení, ale Stantonová se tvářila, že souhlasí. Nejspíš jen proto, že je to lidské městečko. Než Hans všechny propustil, ještě naposled položil pár otázek mým kamarádům a pečlivě studoval výraz každého z nich.</p>
<p>„A nikdo z vás – <emphasis>nikdo</emphasis> z vás nezná tuhle dívku od alchymistů, ani s ní nebyl nikdy v kontaktu? Nikdo neví o tom, co měla s Hathawayovou?“</p>
<p>Lissa i ostatní to opět popřeli a Hans opět neměl jinou možnost, než se s tou odpovědí smířit. Všichni vykročili ke dveřím, ale Eddieho Hans nepustil. „Vy ne, Castille. Vy tady zůstanete, dokud se neurovnají další záležitosti.“</p>
<p>Lissa zalapala po dechu. „Co? Ale on…“</p>
<p>„S tím si nedělej starosti,“ snažil se ji uklidnit Eddie. Trochu se i pousmál. „Všechno bude v pohodě. Jen na sebe dávej pozor.“</p>
<p>Lissa zaváhala, přestože už ji Christian tahal za rukáv ven. Ačkoli bylo jasné, že Eddie jen bránil Lissin život, přece jen zabil Moroje. To se nedá jen tak lehce přejít. Než ho strážci pustí, musejí mít stoprocentní jistotu, že neměl jinou možnost. Z jeho odhodlaného a klidného výrazu Lissa nabyla dojmu, že je připraven poradit si s čímkoli, co bude následovat.</p>
<p>„Děkuju,“ řekla mu, když procházela kolem něj. „Děkuju, žes mě zachránil.“</p>
<p>Odpověděl jí nepatrným přikývnutím, načež Lissa vyšla do chodby – a ocitla se uprostřed ještě většího chaosu.</p>
<p>„Kde jsou? Trvám na…“</p>
<p>Moji kamarádi i alchymisté mířili ke dveřím, kam je doprovázela skupinka strážců, jenže tam se právě někdo halasně domáhal vstupu. Byl to Abe.</p>
<p>Během okamžiku pochopil, co se tu stalo. Přejel pohledem po Sydney a ostatních alchymistech, jako by je v životě neviděl. Lissinýma očima jsem zaregistrovala, že Sydney zbledla, ale nikdo další si toho naštěstí nevšiml. Abe se usmál na Lissu, přitočil se k ní a kráčeli společně.</p>
<p>„Tady jsi. Máš se dostavit na poslední zkoušku na monarchu.“</p>
<p>„A to poslali tebe?“ dotázal se Christian skepticky.</p>
<p>„No, nabídl jsem se,“ odvětil Abe. „Doslechl jsem se, že je tu nějaký… ehm, rozruch. Vražda, náboženští fanatici a navíc lidé, výslechy… Samé věci, o které se zajímám.“</p>
<p>Lissa obrátila oči v sloup, ale celou cestu ven z budovy nic neříkala. Alchymisté se svým nechtěným doprovodem se vydali jedním směrem, zatímco Lissa s ostatními šli na opačnou stranu. Lissa se chtěla ještě ohlédnout po Sydney a Ianovi – a já taky –, ale uvědomovala si, že bude lepší koukat jen před sebe a následovat Abeho. Obzvlášť když někteří ze strážců nesledovali pouze alchymisty.</p>
<p>Jakmile se Lissina skupina vzdálila z dohledu, Abeho přátelský úsměv se okamžitě vytratil. Obrátil se na moje kamarády. „Co se k čertu stalo? Slyšel jsem nejrůznější šílenosti. Někdo dokonce říkal, že jsi mrtvá.“</p>
<p>„Skoro,“ řekla Lissa. Pověděla mu o tom útoku a vyjádřila i svoje obavy o Eddieho.</p>
<p>„Bude v pořádku,“ ujistil ji Abe přezíravě. „Nemají důvod ho držet. Nejhorší, co se mu může stát, je, že dostane záznam.“</p>
<p>Lisse se trochu ulevilo, nicméně si to pořád vyčítala. Eddie měl už jeden záznam kvůli mně. Jeho hvězdná pověst se každým dnem zhoršovala.</p>
<p>„To byla Sydney Sageová,“ řekla Lissa. „Myslela jsem, že jsou všichni v západní Virginii. Proč není s Rose?“</p>
<p>„To je vynikající otázka,“ poznamenal chmurně Abe.</p>
<p>„Protože zřejmě unesli Jill Mastranovou z Detroitu,“ řekl Christian. „Což je divný. Ale není to největší šílenost, co kdy Rose napáchala.“ Oceňovala jsem jeho podporu.</p>
<p>Všichni Abemu stručně zrekapitulovali poslední vývoj událostí, alespoň to, co věděli. To byl samozřejmě jen zlomek celého toho příběhu. Abe okamžitě pochopil, že byl vyřazen ze hry, což se mu pochopitelně nelíbilo, a rozzuřil se. <emphasis>Vítej v klubu, starý pane</emphasis>, pomyslela jsem si s dávkou uspokojení. Nezapomněla jsem, že ani mě nikdo nezasvětil do plánu, když mi pomáhali utéct z vězení. Moje uspokojení ale nemělo dlouhého trvání, protože jsem se bála, co se stane se Sydney, až na ni Abe vystartuje.</p>
<p>„Ta holka mi lhala,“ zavrčel. „Každý den mi hlásila, jak je v západní Virginii klid a nuda. Tak ani nevím, jestli do toho města vůbec dorazili. Musím si s ní promluvit.“</p>
<p>„Hodně štěstí,“ prohlásil Adrian, vytáhl cigaretu a zapálil si ji. V mé nepřítomnosti zjevně nepovažoval za nutné dodržovat podmínky naší smlouvy o randění. „Nemyslím, že tě za ní její kámoši a strážci pustí.“</p>
<p>„Však já se k ní dostanu,“ ujistil ho Abe. „Může odpovědět na spoustu otázek. Jestli před těmi idioty mlčela, je to jen dobře. Ale mně všechno poví.“</p>
<p>Najednou Lissu něco napadlo. „Měl by sis promluvit s Ianem, s tím alchymistou. On zná toho chlapa z fotky – teda toho, co ho Eddie zabil.“</p>
<p>„Víš to jistě?“ dotázal se Abe.</p>
<p>„Ano,“ řekl Adrian a všechny tím překvapil. „Ian na něj rozhodně zareagoval. A navíc je blázen do Sydney.“</p>
<p>„Taky jsem si všimla,“ přitakala Lissa.</p>
<p>„Přijde mi taková upjatá.“ Adrian se zamračil. „Ale chlapům jeho druhu se to asi líbí.“</p>
<p>„Pobláznění se dá vždycky využít,“ zahučel Abe. „Vy ženy si ani neuvědomujete, jakou máte moc. Christiane, viděls toho strážce, se kterým chodí tvoje teta? Ethana Moorea?“</p>
<p>„Jo,“ zaúpěl Christian. „Ani mi to nepřipomínej.“</p>
<p>„Taša je dost sexy,“ přisadil si Adrian.</p>
<p>„Nech toho,“ zavrčel Christian.</p>
<p>„Tak se hned nerozčiluj,“ řekl Abe. „Ethan pracuje jako palácová stráž. Byl tam i tu noc, kdy došlo k vraždě. Mohl by nám být užitečný, pokud bude mít o Tašu i nadále zájem.“</p>
<p>Christian zavrtěl hlavou. „Všichni tihle strážci už vypovídali. Nic podstatného se nezjistilo. Ethan řekl všechno, co věděl.“</p>
<p>„Tím bych si tak jistý nebyl,“ prohlásil Abe. „Vždycky existují věci, které se nedostanou do oficiálních záznamů. A všichni strážci určitě dostali přesné pokyny ohledně toho, co říct a co neříct. Tvoje teta je bezpochyby dost okouzlující na to, aby z něj vytáhla něco, co by nám mohlo pomoct.“ Abe si povzdechl. Pořád se tvářil nešťastně z toho, že mu jiní zmařili jeho plány. „Kéž by i Sydney byla natolik okouzlující, aby se bývala vyvlékla z výslechu. Pak bych ji mohl vyslýchat já. Takhle se budu muset dostat přes alchymisty a strážce, abych se dověděl, kde je Rose. A ty bys už měla jít na tu zkoušku, princezno.“</p>
<p>„Myslela jsem, že to byla jenom výmluva, aby tě ke mně pustili,“ řekla Lissa.</p>
<p>„Ne, vážně tě chtějí.“ Popsal jí, kudy se dostane na místo konání zkoušky. Bylo to ve stejné budově, v jaké probíhala druhá zkouška. „Běžte všichni hezky pohromadě a tam si sežeňte strážce, aby vás doprovodili zpátky. Nevycházejte z pokoje, dokud nepřijde Janine nebo Tad.“ Tad byl jedním z Abeho poskoků. „Už žádné překvapivé útoky.“</p>
<p>Lissa se s ním chtěla začít dohadovat, že ona rozhodně nemíní sedět v domácím vězení, ale nakonec se rozhodla, že bude nejlepší už se s Abem rozloučit. Rychle odkráčel a pořád z něj vyzařoval vztek. Lissa spolu s kluky vykročila k budově.</p>
<p>„Ten je teda vytočenej,“ poznamenal Adrian.</p>
<p>„A divíš se?“ zeptal se Christian. „Právě přišel o členství v klubu nejchytřejších zločineckých mozků. Jeho brilantní plán selhal a teď se mu navíc ještě ztratila dcera, když myslel, že je někde v bezpečí.“</p>
<p>Adrian významně mlčel.</p>
<p>„Doufám, že je v pořádku,“ povzdechla Lissa se sevřeným žaludkem. „A co má s tím vším společnýho Jill?“</p>
<p>Na to neměl nikdo odpověď. Když došli do budovy, kde probíhala zkouška, Lissa zjistila, že situace je skoro stejná jako minule. V chodbě postávala spousta diváků. Dveře hlídali strážci. Jak se Lissa blížila, její jméno provolávalo čím dál víc lidí. Jednalo se o „obyčejné“ Moroje i o královské, jejichž kandidáti už vypadli. Mnoho nominovaných totiž nezvládlo zkoušku strachu, takže jejich rodiny začaly fandit někomu jinému.</p>
<p>Lissu opět vpustili do místnosti samotnou. Když uvnitř spatřila známou stařenu, srdce se jí rozbušilo. Čekají ji snad ještě další hrůzy? Pohár sice Lissa nikde neviděla, ale to ještě nebylo zárukou bezpečí. Druhá židle už v místnosti nebyla, a tak Lissa zůstala před starou Morojkou stát.</p>
<p>„Dobrý den,“ pozdravila ji uctivě. „Ráda vás zase vidím.“</p>
<p>Ta žena se zazubila a odhalila tak svůj chybějící tesák. „O tom pochybuju, ale říkáš to velice přesvědčivě. V žilách ti proudí krev politiků.“</p>
<p>„Děkuju…,“ vypravila ze sebe Lissa. Nebyla si jistá, jestli to měl být kompliment, nebo ne. „Tak v čem spočívá tahle zkouška?“</p>
<p>„Jen poslouchej. To je vše. Tahle zkouška je snadná.“</p>
<p>Lesk ve stařeniných očích ovšem Lissu upozornil, že to asi tak snadné nebude.</p>
<p>„Jediné, co musíš udělat, je odpovědět mi na otázku. Odpověz správně a můžeš jít do voleb. A že by to byla zábava.“ Ta poslední slova pronesla stará paní spíš pro sebe než pro Lissu.</p>
<p>„Dobře,“ řekla Lissa nervózně. „Jsem připravená.“</p>
<p>Žena si ji změřila zkoumavým pohledem a vypadala, že je spokojena s tím, co vidí. „Tak tedy: Co musí mít královna, aby mohla skutečně vládnout svému lidu?“</p>
<p>Lissu v ten moment nenapadalo absolutně nic. Vzápětí jí začala na mysl přicházet slova. <emphasis>Č</emphasis><emphasis>es</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>?</emphasis> <emphasis>Moudrost? Rozum?</emphasis></p>
<p>„Ne, ne, neodpovídej,“ řekla stařena a dál Lissu pozorně sledovala. „Ještě ne. Můžeš o tom přemýšlet. Povíš mi to zítra v tu samou dobu. Vrať se se správnou odpovědí a složíš zkoušky. A…,“ mrkla na ni, „snad se ani nemusím zmiňovat o tom, že to nesmíš nikomu říkat.“</p>
<p>Lissa přikývla a poškrábala si malou tečku vytetovanou na paži. Nikdo jiný jí s tím nepomůže. Odešla z místnosti a pořád uvažovala o té otázce. Existuje na ni tolik odpovědí. Kterákoli z nich by mohla –</p>
<p>Pohyb v mé vlastní realitě mě vytrhl z Lissiny hlavy. Tak napůl jsem čekala, že nám vpadla do stanu Soňa, ale nebyl to její příchod, co přitáhlo mou pozornost. Byl to mnohem nepatrnější pohyb… a přitom nekonečně významnější.</p>
<p>Dimitrij se ocitl v mém náručí.<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET OSM</p>
<p>Zatajila jsem dech. Každý jsme měli svou deku, ale ačkoli vrcholilo léto, v noci teploty dost klesaly. Jak se Dimitrij ve spánku převaloval, bezděčně přehodil svou deku přes moji, překulil se ke mně a opřel si mi hlavu o hrudník. Jeho důvěrně známé hřejivé tělo se o mě opíralo a dokonce se ke mně přitiskl ještě víc.</p>
<p>Uvědomila jsem si, že když si ve spánku počíná takhle, je mnohem vyčerpanější, než jsem si myslela. Vždyť obvykle spí s jedním okem otevřeným. Teď ale nebyl ve střehu a jeho tělo nevědomky hledalo… co? Teplo? <emphasis>Mě?</emphasis> Sakra! Proč jsem se na to Soni vyptávala? Proč to nemůžu mít jednoduché a být Adrianovou přítelkyní a Dimitrijovou kamarádkou? Teď moc dobře nezvládám ani jedno z toho.</p>
<p>Váhavě a s obavami jsem se trochu nadzvedla, abych ho mohla jednou rukou obejmout a přivinout si ho blíž. Věděla jsem, že riskuju, že ho to může každou chvíli probudit a to kouzlo pomine. Ale neprobudil se. Naopak se zdálo, že se uvolnil ještě víc. Když jsem ho cítila u sebe tak blízko…, když jsem ho držela…, vyvolávalo to ve mně plno emocí. Spalovala mě bolest, která mě trápila už od té doby, co jsem Dimitrije ztratila. Objetí ale zároveň tu bolest zmírňovalo, jako bych právě našla kus sebe samé, který mi tak dlouho scházel. Možná jsem si ani neuvědomovala, že mi schází. Nic z toho jsem si nepřipouštěla až do svého posledního rozhovoru se Soňou. Její slova otřásla křehkým novým světem, se kterým jsem se smířila.</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsme s Dimitrijem takhle zůstali. Trvalo dlouho, než vycházející slunce začalo prosvětlovat tenké stěny stanu. I to nepatrné světlo mi stačilo, abych se mohla na Dimitrije dívat, obdivovat rysy jeho obličeje a vychutnávat si šimrání jeho hebkých vlasů. Zoufale jsem se chtěla jeho vlasů dotknout a přesvědčit se, že jsou stále stejné, jak si je pamatuju. Samozřejmě to byl jen hloupý sentiment. Jeho vlasy se přece nezměnily. Přesto mě to nutkání neopouštělo. Nakonec jsem to vzdala a lehce jsem mu po nich přejela. Byly hladké a jako z hedvábí. Ten jediný dotek stačil k tomu, abych se zachvěla. A jeho probudil.</p>
<p>Otevřel oči a okamžitě byl ve střehu. Čekala jsem, že se ode mě hned odtrhne, ale namísto toho jen zhodnotil situaci – a ani se nepohnul. Nechala jsem tedy ruku u jeho tváře a dál ho hladila po vlasech. Dívali jsme se jeden druhému do očí a tolik si toho sdělovali. V tu chvíli jsem s ním nebyla ve stanu, ani jsme nebyli na útěku před těmi, co nás považují za zločince. Nebyla tu žádná vražedkyně, kterou všichni pronásledují, nebylo tu žádné strigojí trauma, které je třeba překonat. Existovali jsme jen my dva a city, které mezi námi planuly už tak dlouho.</p>
<p>Když se pak pohnul, nebylo to proto, aby se odtáhl. Zvedl hlavu a shlížel na mě. Dělilo nás jen pár centimetrů. Jeho pohled ho zradil. Chtěl mě políbit – a já chtěla, aby to udělal. Sklonil se ke mně a jednou rukou mi podepřel tvář. Už jsem se připravovala na to, jak se mě dotkne rty, tolik jsem po tom toužila. Vtom ale strnul. Odtáhl se a sedl si. Frustrovaně vydechl a už se na mě ani nepodíval. Taky jsem se posadila a pořád ještě jsem zrychleně a mělce oddechovala.</p>
<p>„Co-co se děje?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Ohlédl se po mně. „Vyber si. Máš spoustu možností.“</p>
<p>Přejela jsem si prstem po rtech. Tak blízko. Tak strašně blízko. „Vím… Vím, že se něco změnilo. Vím, že ses zmýlil. Vím, že už zase dokážeš cítit lásku.“</p>
<p>Zase si nasadil tu svou strážcovskou masku. „Tady nejde o lásku.“</p>
<p>V duchu jsem si přehrála tu poslední minutu, to dokonalé splynutí. To, co jsem cítila, když se na mě tak díval. Sakra, vždyť i Soňa řekla, že je mezi námi nějaké mystické propojení. „Když nejde o lásku, tak o co teda?“ vykřikla jsem.</p>
<p>„Není to správné,“ řekl tiše.</p>
<p>Není to správné? Co je správné a co ne, bylo naším oblíbeným tématem na Akademii. Ale to mi ještě nebylo osmnáct. A on byl můj učitel. Měli jsme se stát Lissinými strážci a svou pozornost věnovat pouze jí. Tohle všechno byly tenkrát argumenty, proč bychom se od sebe měli držet dál. To už teď ale neplatilo.</p>
<p>Vyptávala bych se ho víc, kdyby nám někdo nezaškrábal na stan.</p>
<p>Oba jsme vyskočili a popadli svoje kůly, které jsme si ve spánku nechali na dosah. Kůl jsem popadla instinktivně, přestože jsem věděla, že venku žádný Strigoj není. Poslední dobou Strigojové představovali tu nejmenší z našich starostí.</p>
<p>„Rose? Dimitriji?“</p>
<p>Ten hlas byl sotva slyšitelný, ale povědomý. Trochu jsem se uklidnila a rozepnula zip u vchodu. Krčila se před ním Soňa. Stejně jako my měla na sobě totéž co včera a kaštanově hnědé vlasy měla neuvěřitelně rozcuchané. Jinak se jí zřejmě podařilo uniknout pronásledovatelům bez újmy. Uhnula jsem na stranu, aby mohla dovnitř.</p>
<p>„Útulné,“ poznamenala, když se rozhlédla. „Našli jste si místo na nejvzdálenějším konci kempu. Trvalo mi věčnost, než jsem objevila auto, cos mi popsala.“</p>
<p>„Jak jste se sem dopravila?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Mrkla. „Nejste jediní, kdo umí krást auta. Nebo jako v mém případě přimět majitele, aby mi vůz ‚dobrovolně‘ zapůjčil.“</p>
<p>„Sledovali tě?“ dotázal se Dimitrij. Už zase se tvářil vážně a nikdo by na něm nepoznal, co se tu před chvílí odehrálo.</p>
<p>„Nemyslím,“ řekla a překřížila si nohy. „Chvíli mě pronásledovalo pár strážců, ale ty už jsem před nějakou dobou setřásla. Většina z nich se stejně víc zajímala o vás dva.“</p>
<p>„To si dovedu představit,“ zabrblala jsem. „Škoda, že Viktor utekl už tak dávno. Třeba by mu dali přednost.“</p>
<p>„On ale nezabil královnu,“ podotkla pochmurně. Časem jí budeme muset říct, proč Viktora tak hledají a že to byl on, v kom tehdy na Akademii vycítila ohrožení pro Lissu. „Ale dobrá zpráva je, že vím, kde teď jsou.“</p>
<p>„Kde?“ vyhrkli jsme s Dimitrijem jednohlasně.</p>
<p>To jí vyloudilo vědoucí úsměv na rtech. „Západní Michigan,“ řekla. „Vydali se na opačnou stranu od královského dvora.“</p>
<p>„Sakra,“ ulevila jsem si. S Dimitrijem jsme zamířili z Ann Arboru na jihovýchod, objeli jsme předměstí Detroitu a přejeli do Ohia. Zvolili jsme špatný směr. „Viděla jste Jill? Je v pořádku?“</p>
<p>Soňa přikývla. „Je. Vyděšená, ale nic jí není. Popsala mi orientační body, takže myslím, že dokážeme jejich motel lokalizovat. Zastihla jsem ji ve snu před pár hodinami. Museli si odpočinout. Viktorovi nebylo dobře. Možná tam ještě budou.“</p>
<p>„Tak to musíme hned vyrazit,“ řekl Dimitrij a okamžitě se zvedl. „Jakmile se vydají na cestu, Jill bude vzhůru a ty se s ní nebudeš moct spojit.“</p>
<p>Obdivuhodně rychle jsme sbalili náš tábor. Kotník mě sice bolel pořád, ale už ne tak strašně. Než jsme došli k autu, Soňa si všimla, že kulhám.</p>
<p>„Počkej.“</p>
<p>Klekla si přede mě a prozkoumala můj nateklý kotník, který odhalovaly roztrhané šaty. Zhluboka se nadechla, dotkla se mě a já ucítila v noze něco jako elektrický proud následovaný vlnou horka a pak chladu. Když to přestalo a Soňa si zase stoupla, bolest i otok byly pryč, stejně jako moje odřeniny na nohou. Zranění na hlavě mi nejspíš zmizelo taky. Uživatelé éteru mě léčili tak často, že byste si asi mysleli, že už bych na to měla být zvyklá, jenže pro mě to pokaždé bylo překvapivé.</p>
<p>„Děkuju,“ řekla jsem. „Ale neměla byste to dělat… Tuhle magii byste neměla používat…“</p>
<p>„Potřebuješ být ve formě,“ namítla. Odtrhla ode mě zrak a zadívala se na stromy. „A ta magie… Je těžké ji nepoužívat.“</p>
<p>Měla pravdu. Připadala jsem si však provinile, že ji na mě použila a vlastně se tak zase přiblížila k šílenství. Když Robert Soňu proměnil, trochu to uzdravilo i její mysl a ona by toho měla využít. Nicméně teď nebyl čas na poučování. Dimitrijův výraz mi jasně prozradil, že i on je toho názoru, že bych měla být ve formě.</p>
<p>Vyjeli jsme směrem, který nám poradila Soňa, a tentokrát nás navigovala za Jill tak přesně, jak jen dokázala. Už žádné nejasné instrukce ani porušování slibů. Jednou jsme zastavili, abychom „si opatřili“ nové auto a mapu. Informace, které Soňa od Jill získala, nás zavedly do městečka jménem Sturgis. Ačkoli se nacházelo v západní půlce Michiganu, leželo dole na jihu, takže jsme nemuseli urazit takovou dálku, jak jsme předpokládali. Přesto Dimitrij překračoval maximální povolenou rychlost nejmíň o pětadvacet kilometrů v hodině.</p>
<p>„Tam,“ upozornila Soňa, když jsme projížděli centrem Sturgisu, které na centrum moc nevypadalo. Na jedné straně ulice stál celkem slušně vypadající motel. „Tohle mi popsala. Motel Sunshine.“</p>
<p>Dimitrij zajel na parkoviště za budovou. Všichni jsme seděli v autě a koukali na motel, který nevypadal tak vesele jako jeho jméno. Moji společníci asi stejně jako já přemýšleli, co dál. Podle Jillina snu jsme byli na správném místě, jenže Soňa nevěděla nic dalšího, co by nám pomohlo najít její pokoj – pokud tu vůbec ještě všichni jsou. Určitě se tu nepřihlásili pod svými skutečnými jmény. Už jsem chtěla navrhnout, že můžeme projít kolem všech dveří a doufat, že Soňa Roberta vycítí. Vtom ale ukázala prstem na parkoviště.</p>
<p>„To je jejich auto,“ prohlásila. „Jsou tady.“</p>
<p>Jistě. Stálo tam CR-V, kterým jsme přijeli k Jill. Povídejte mi něco o karmě. Ukradla jsem Viktorovi klíčky od auta a on mi tu laskavost oplatil tím, že nám ukradl ty naše. Ve zmatku, který pak zavládl, nikdo z nás neuvažoval nad tím, v jakém voze vlastně ujeli.</p>
<p>„Šlendrián,“ zabrblal Dimitrij se zamyšleně přimhouřenýma očima. „Měli si auto vyměnit.“</p>
<p>„Tohle je Sydneyino,“ řekla jsem. „Technicky vzato není ukradený, takže ho policie nemá na seznamu. Navíc mám dojem, že Viktor s Robertem nejsou odborníci na žhavení drátů jako <emphasis>někdo</emphasis>.“ Po celém Středozápadě jsme za sebou nechávali ukradená auta.</p>
<p>Dimitrij přikývl, jako bych ho právě pochválila. „Ať už to udělali z jakéhokoli důvodu, nám to pomohlo.“</p>
<p>„Jak je najdeme?“ dotázala se Soňa.</p>
<p>Chtěla jsem jí povědět o svém plánu s aurou, ale pak jsem to zavrhla. Robert by totiž Soňu taky vycítil a byli by varováni předem. A až je najdeme, jistě dojde ke střetu. Kdybychom s nimi bojovali v motelu, jistě by to přilákalo pozornost. Tohle parkoviště se naopak nachází za budovou, stranou od hlavní silnice.</p>
<p>„Počkáme,“ řekla jsem. „Už tak je s podivem, že se tu zdrželi tak dlouho. Pokud mají aspoň trochu rozumu, brzy odtud vypadnou.“</p>
<p>„Souhlasím,“ přitakal Dimitrij a podíval se mi do očí. <emphasis>Souznění</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duší</emphasis>. Znovu jsem si vybavila, jak jsme se málem políbili. Radši jsem se podívala jinam, protože jsem se bála, aby mě můj výraz nezradil. „Parkoviště bude na obranu snadné. Není tu moc únikových cest.“ To byla pravda. Na jedné straně ho ohraničovala budova motelu a na druhé betonová zeď. Kolem nestálo příliš mnoho dalších budov.</p>
<p>Dimitrij zajel s autem na nejvzdálenější místo, které tu našel. Měli jsme dobrý výhled na celé parkoviště i na východ z motelu, jenže jsme nebyli moc dobře schovaní. Uvažovali jsme, zda máme sedět v autě, ale nakonec jsme se s Dimitrijem usnesli, že lepší bude čekat venku, protože tak budeme pohyblivější. Soňu jsme nechali uvnitř. Tohle nebyl její boj.</p>
<p>Stáli jsme s Dimitrijem za autem ve stínu velkého javoru a já si opět začala uvědomovat jeho blízkost a odhodlaný postoj bojovníka. O kabát sice přišel, ale já musela uznat, že bez něj vypadá taky moc dobře.</p>
<p>„Nepředpokládám, že se budeme bavit o tom, co se stalo dneska ráno,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Dimitrij soustředěně upíral zrak na CR-V, jako by se snažil v něm zhmotnit Jill a bratry Daškovovy. Nenechala jsem se tím obelstít. Jen se vyhýbal očnímu kontaktu se mnou. „Není se o čem bavit.“</p>
<p>„Věděla jsem, že to řekneš. Teda vlastně jsem čekala, že uslyším buď tohle, anebo ‚Nevím, o čem mluvíš‘.“</p>
<p>Dimitrij si povzdechl.</p>
<p>„Ale <emphasis>je</emphasis> o čem se bavit,“ pokračovala jsem. „Třeba o tom, žes mě málem políbil. A taky o tom, cos myslel tím, že to není správný.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Chtěl jsi mě políbit!“ Bylo pro mě těžké mluvit tiše. „Viděla jsem to.“</p>
<p>„To, že něco chceme, neznamená, že je to správné.“</p>
<p>„To, co jsem řekla…, je pravda, že jo? <emphasis>Dokážeš</emphasis> milovat, viď? Chápu, že hned po proměně sis myslel, že toho nejsi schopen. A nejspíš jsi opravdu nebyl. Ale situace se změnila. Vracíš se zase zpátky k normálu.“</p>
<p>Dimitrij se na mě dlouze zadíval. „Ano. Situace se změnila…, ale něco se nezměnilo.“</p>
<p>„Dobře, pane Tajemný. To ovšem nevysvětluje tu tvou poznámku o tom, že to není správný.“</p>
<p>Zatvářil se sklesle. „Rose, udělal jsem spoustu špatných věcí a většinu z nich už nedokážu napravit a jsou neodpustitelné. Pokud se chci vrátit ke svému bývalému životu, musím jít vpřed, bránit zlu a dělat to, co je správné. A správné rozhodně <emphasis>není</emphasis> přebrat ženu jinému muži, kterého mám ještě ke všemu rád a vážím si ho. Budu krást auta. Budu se vloupávat do domů. Ale jsou určité hranice, které nepřekročím, ať už chci…“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře motelu, což okamžitě přitáhlo naši pozornost. Není divu, že je můj milostný život tak zmatený, když nás neustále někdo vyrušuje. Byla jsem zmatená o to víc, že jsem v žádném případě nečekala, že by Dimitrij řekl: <emphasis>A správné rozhodně není přebrat ženu jinému muži, kterého mám ještě ke všemu rád</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a vážím si ho</emphasis>.</p>
<p>Teď ale mělo přednost jiné drama. Ven vyšel Viktor a za ním bok po boku Robert s Jill. Tak napůl jsem očekávala, že bude svázaná, takže mě překvapilo, že s nimi jde tak klidně. Až moc klidně, uvědomila jsem si vzápětí. To nebylo přirozené. Pohybovala se skoro jako robot. Byla pod nátlakem, aby se chovala poslušně.</p>
<p>„Nátlak,“ prohlásil tiše Dimitrij, když mu to taky došlo. „Běž po Viktorovi, já půjdu po Robertovi.“</p>
<p>Přikývla jsem. „Jill uteče hned, jak se přeruší nátlak. Doufám.“ Rozhodně jsem nechtěla, aby se do bitky taky zapojila. To by mohlo způsobit víc škody než užitku. Ale uvidíme.</p>
<p>Nablízku naštěstí nikdo další nebyl. Bylo celkem brzy ráno. S Dimitrijem jsme vyběhli z úkrytu a během pár vteřin jsme přeběhli celé parkoviště. Dva zdraví dhampýři dokážou doběhnout dva staré Moroje, kdykoli si vzpomenou. A oba bratři nás navzdory vší své chytrosti nečekali.</p>
<p>Koutkem oka jsem viděla Dimitrije, jak se mění v hotového boha války, zuřivého a k nezastavení. Pak jsem se zaměřila pouze na Viktora. Vrhla jsem se na něj plnou váhou a strhla ho k zemi. Tvrdě narazil do asfaltu a já ho přišpendlila k zemi. Pěstí jsem mu dala ránu do obličeje, až se mu z nosu vyřinula krev.</p>
<p>„Skvělá práce,“ vydechl.</p>
<p>„Tohle jsem chtěla udělat už dávno,“ zavrčela jsem.</p>
<p>Viktor se usmál, přestože ho to muselo bolet a krvácel. „Samozřejmě. Dřív jsem si myslel, že větší surovec je Belikov, ale jsi to ty, viď? Jsi jako zvíře, co se neumí ovládat. Nepotřebuješ rozum, jen bojovat a zabíjet.“</p>
<p>Sevřela jsem ho za košili a sklonila se k němu. „Já? Já jsem nemučila Lissu, abych z toho získala prospěch. Já jsem svou dceru neproměnila ve Strigojku. A už vůbec nepoužívám nátlak k tomu, abych unesla patnáctiletou holku!“</p>
<p>Dráždilo mě, že se nepřestává usmívat. Bylo to k zešílení. „Ona je cenná, Rose. Ohromně cenná. Ani nemáš ponětí, jak moc.“</p>
<p>„Není žádná věc, se kterou si můžeš dělat, co chceš!“ zařvala jsem na něj. „Ona je – ááá!“</p>
<p>Náhle se pode mnou zachvěla země a vypuklo jakési malé zemětřesení. Asfalt praskl, čehož Viktor rychle využil a odstrčil mě od sebe. Neodstrčil mě nijak silně, takže bych snadno nabrala rovnováhu, kdyby se ovšem kolem mě parkoviště nevzdouvalo jako vlny v oceánu. Viktor používal magii země, aby ovládal terén, kde jsme se nacházeli. Vzdálené překvapené výkřiky mi napověděly, že zemětřesení pociťují i ostatní, přestože Viktor svou magii zaměřil jen na mě.</p>
<p>Ale draze za to platil. Byl starý a před chvílí jsem ho strhla na asfalt a praštila. Bolest a únava ho zmáhaly a jeho namáhavý dech mi prozradil, že ovládání takhle mocné magie – něco takového jsem jaktěživa od nikoho, kdo ovládá zemi, neviděla – ho stojí veškerou sílu, která mu ještě zbyla.</p>
<p>Jedna dobrá rána. To bylo vše, co jsem potřebovala. Jedna dobrá rána by ho vyřadila z boje. Až na to, že teď jsem byla vyřazená já. Doslova. Ať jsem se snažila sebevíc, to moje osobní zemětřesení mě přemáhalo a sráželo mě na kolena. Pořád ještě jsem na sobě měla ty stupidní šaty, takže jsem si znovu rozedřela svoje čerstvě zahojené nohy. A jakmile jsem spadla, vztyčily se kolem mě asfaltové stěny. Došlo mi, že Viktor se mě snaží mezi nimi uzavřít jako ve vězení. To jsem nemohla dopustit.</p>
<p>„Všechna ta síla je ti k ničemu,“ vypravil ze sebe namáhavě Viktor. Z obličeje mu lil pot. „Nakonec ti nepomůže. Skutečná síla spočívá v mysli. Ve lstivosti. V ovládnutí Jillian, protože skrze ni můžu ovládnout Vasilisu. A s Vasilisou zase Dragomiry a pak – Moroje. To je moc. To je síla.“</p>
<p>Většinu toho jeho samolibého proslovu jsem ani nevnímala. Jedna věc mě ale zarazila: <emphasis>V ovládnutí Jillian, protože skrze ni můžu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ovládnout Vasilisu</emphasis>. Lissa. Nemůžu ho nechat, aby jí ublížil. Nemůžu dovolit, aby ji využil. A nemůžu dovolit ani to, aby využil Jill. Lissa mi kdysi dala <emphasis>čotky</emphasis>, což je něco mezi náramkem a růžencem s křížkem. Je to dědictví Dragomirů, které přechází do rukou těch, kteří chrání rodinu. To je moje povinnost: chránit všechny Dragomiry. Na mysli mi vytanula stará mantra strážců: <emphasis>Oni mají</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přednost</emphasis>.</p>
<p>S šikovností, o níž jsem nevěděla, kde se ve mně bere, jsem se na vzdouvající se zemi narovnala a pokusila se znovu vstát. Dokázala jsem to, i když jsem na parkovišti prakticky tančila. A při pohledu na Viktora jsem ucítila to, před čím mě Soňa varovala. Rozbušku. Jiskru, která zapálí temnotu, jíž jsem neustále odčerpávala od Lissy. Dívala jsem se na něj a v tom jediném muži jsem spatřovala veškeré zlo svého života. Byla to tak docela pravda? Ne, ne tak docela. Ale ublížil mojí nejlepší kamarádce – málem ji zabil. Zahrával si s Dimitrijem a se mnou a zkomplikoval tím náš i tak dost komplikovaný vztah. A teď se snaží ovládat i ostatní. Kdy už to skončí? Kdy se to jeho zlo zastaví? Viděla jsem černě a rudě. Slyšela jsem, jak někdo volá moje jméno. Myslím, že to byla Soňa. Jenže v tu chvíli pro mě na světě neexistovalo nic jiného než Viktor a moje nenávist k němu.</p>
<p>Vrhla jsem se na něj, poháněna svým hněvem a adrenalinem. Vyskočila jsem z epicentra zemětřesení, které mě hrozilo pohltit. Znovu jsem na Viktora skočila, ale tentokrát jsme nespadli. Stáli jsme trochu jinak, takže jsem s ním mrštila proti betonové zdi s takovou silou, jako bych zápasila se Strigojem. Narazil do ní hlavou. Uslyšela jsem podivné křupnutí a pak se svezl k zemi.</p>
<p>Okamžitě jsem se k němu shýbla, popadla ho za ramena a zatřásla jím.</p>
<p>„Vstávej!“ řvala jsem na něj. „Vstávej a bojuj se mnou!“ Ale i když jsem s ním třásla a křičela na něj, nezvedl se. Vůbec se nepohnul.</p>
<p>Někdo mě popadl za ramena a pokusil se mě od něj odtrhnout. „Rose! Rose! Přestaň. <emphasis>Nech toho!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Ignorovala jsem ten hlas i ruce, které mě táhly pryč. Vnímala jsem jen svůj vztek a sílu a chtěla jsem – ne, potřebovala –, aby se mi Viktor postavil a já to s ním už jednou provždy vyřídila. Najednou se mě ale zmocnil zvláštní pocit, jako by mi někdo přejel po kůži konečky prstů. <emphasis>Pus</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> ho. </emphasis>Nechtěla jsem, ale v ten okamžik mi to připadalo rozumné. Trochu jsem uvolnila svůj stisk a ty ruce toho okamžitě využily a odtáhly mě od Viktora. Bylo to, jako bych se probrala z omámení. Až teď jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. To Soňa mě od Viktora odtrhla a podařilo se jí to jen za použití nátlaku. Byla tak dobrá, že uměla nátlak používat i bez očního kontaktu. Držela mě, i když si musela uvědomovat, že mám mnohem větší sílu než ona.</p>
<p>„Musím ho zastavit,“ hádala jsem se a snažila se jí vykroutit. „Za to musí zaplatit.“ Znovu jsem po něm hrábla.</p>
<p>Soňa vzdala snahu zabránit mi v tom fyzicky a namísto toho se uchýlila ke slovům. „Rose, už zaplatil. Je <emphasis>mrtvý</emphasis>. Copak to nevidíš? Je mrtvý. Viktor je mrtvý!“</p>
<p>Ne, neviděla jsem to – aspoň ne na první pohled. Viděla jsem jen svou slepou posedlost a potřebu pořádně mu to nandat. Pak ke mně ale pronikla její slova. Když jsem Viktora držela, cítila jsem, jak je jeho tělo bezvládné. Viděla jsem jeho oči slepým pohledem zírající… do prázdna. Zuřivost mě pomalu přecházela a měnila se v šok. Přestala jsem ho tak pevně svírat, dívala jsem se na něj a až teď jsem skutečně pochopila, co mi Soňa řekla.</p>
<p>Pochopila jsem, co jsem udělala.</p>
<p>A pak jsem uslyšela příšerný zvuk. Strnulou hrůzou v mé mysli proniklo tiché kvílení. Zděšeně jsem se ohlédla a spatřila Dimitrije s Robertem. Ten měl obě ruce za zády a Dimitrij ho držel bez zjevného úsilí, ačkoli Moroj se urputně snažil se mu vykroutit. Bezvýsledně. Jill stála opodál a zmateně a zděšeně koukala z jednoho na druhého.</p>
<p>„Viktore! Viktore!“</p>
<p>Robertovo naříkání přerušovaly vzlyky. Bylo to stejně k ničemu jako moje snaha Viktora probrat. Znovu jsem se zadívala na jeho tělo a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem provedla. Když Eddie zabil Moroje, reakci strážců jsem považovala za přehnanou, ale teď jsem to začínala chápat. Příšera, jako je Strigoj, je jedna věc. Ale život Moroje, dokonce i Moroje, který…</p>
<p>„Odveď ho odtud!“</p>
<p>Soňa u mě byla tak blízko, že jsem sebou trhla leknutím, když tak náhle vykřikla. Taky klečela, ale vzápětí vyskočila a obrátila se k Dimitrijovi.</p>
<p>„Odveď ho odtud! Tak daleko, jak jen můžeš!“</p>
<p>Dimitrij se zatvářil překvapeně, ale síla jejího rozkazu ho přiměla k okamžité reakci. Začal táhnout Roberta pryč. Po chvíli se rozhodl, že bude lepší přehodit si ho přes rameno a odnést. Čekala jsem protesty, ale Robert byl zticha. Upíral zrak na Viktorovo tělo a jeho oči byly tak pronikavé a soustředěné, až to vypadalo, že by dokázaly pouhým pohledem propálit díru. Soňa na něj nezírala jako já, ale namísto toho se vrhla mezi oba bratry a znovu klesla k zemi, aby pod sebou schovala Viktorovo tělo.</p>
<p>„Odveď ho odtud!“ vykřikla znova. „Snaží se přivést Viktora zpátky! Bude stínem políbený!“</p>
<p>Pořád jsem byla zmatená a rozrušená z toho, co jsem udělala, ale hrozba, na kterou Soňa upozornila, mě tvrdě zasáhla. Nesmíme Robertovi dovolit, aby Viktora oživil. Oba bratři byli dost nebezpeční, i když mezi sebou neměli pouto. Nesmíme připustit, aby Viktor dokázal vyvolat duchy stejně jako já. Viktor musí zůstat mrtev.</p>
<p>„Copak není potřeba, aby se těla dotkl?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Aby dokončil pouto, ano. Ale právě teď shromažduje tuny éteru a volá Viktorovu duši zpátky,“ vysvětlila.</p>
<p>Jakmile byli Dimitrij s Robertem pryč, Soňa mě požádala, abych jí pomohla přesunout tělo. Nadělali jsme bojem spoustu hluku a bylo s podivem, že se ještě nikdo nepřišel podívat, co se tu děje. Jill nám taky přišla na pomoc. Pohybovala jsem se automaticky, aniž bych si skutečně uvědomovala, co dělám. Soňa našla ve Viktorově kapse klíčky od CR-V a sklopila v něm zadní sedadla, aby se zvětšil zavazadlový prostor. Naložily jsme tam mrtvolu a všechny tři se tam taky skrčily. Sehnuly jsme hlavy, aby nás nikdo zvenku neviděl. Zanedlouho jsme zaslechly hlasy. Lidé se přicházeli podívat, co se tu stalo. Nevím, jak dlouho se na parkovišti zdrželi, jen to, že naštěstí neprohledávali auta. Ale abych pravdu řekla, v hlavě jsem moc souvislých myšlenek neměla. Hněv zmizel, ale v mysli mi zavládl chaos. Nedokázala jsem se chytit ničeho konkrétního. Bylo mi zle. Snažila jsem se jen řídit Soninými rozkazy, zůstat co nejvíc skrčená a nedívat se na Viktorovo tělo.</p>
<p>I poté, co hlasy utichly, nás Soňa zadržela v autě. „Rose?“ Nezareagovala jsem hned. „Rose?“</p>
<p>„Ano?“ vypravila jsem ze sebe ochraptěle.</p>
<p>Její hlas byl uklidňující a vemlouvavý. Znovu mě zachvátil ten zvláštní pocit, jako by se mě kdosi lehce dotýkal, a zmocnila se mě potřeba udělat Soně radost. „Potřebuju, aby ses podívala na mrtvé. Otevři kvůli nim oči.“</p>
<p>Mrtví? Ne. Svou mysl jsem moc neovládala, ale měla jsem tolik rozumu, abych si uvědomovala, že přivést sem duchy je špatný nápad. „Nemůžu.“</p>
<p>„Můžeš,“ namítla. „Pomůžu ti. Prosím.“</p>
<p>Jejímu nátlaku jsem nedokázala vzdorovat. Natáhla jsem smysly a strhla svoje ochranné bariéry. Ty stěny mě blokovaly od světa mrtvých. Za chvilku se přede mnou objevily průsvitné obličeje. Některé vypadaly normálně, jiné hrůzostrašně. Otevírali ústa a chtěli něco říct, ale nemohli.</p>
<p>„Co vidíš?“ zeptala se Soňa.</p>
<p>„Duchy,“ odpověděla jsem šeptem.</p>
<p>„Vidíš Viktora?“</p>
<p>Zadívala jsem se mezi všechny ty obličeje a hledala nějaký známý. „Ne.“</p>
<p>„Zažeň je zpátky,“ řekla. „Postav si zase stěny.“</p>
<p>Pokusila jsem se o to, ale bylo to hrozně těžké. Neměla jsem dost vůle. Pocítila jsem povzbuzení zvnějšku a došlo mi, že na mě Soňa pořád používá nátlak. Nedokázala sice přimět duchy, aby zmizeli, ale její podpora a odhodlání mě posilovaly. Uzavřela jsem se před mrtvými, kteří nenacházejí klid.</p>
<p>„V tom případě je pryč,“ prohlásila Soňa. „Buď ho svět mrtvých pohltil úplně, nebo někde bloudí. Každopádně už nehrozí, že by znovu ožil. Nemůže se vrátit zpátky.“ Obrátila se k Jill. „Dojdi pro Dimitrije.“</p>
<p>„Nevím, kde je,“ namítla překvapeně.</p>
<p>Soňa se usmála, ale její oči zůstaly vážné. „Poblíž. Tím jsem si jistá. A vyhlíží nás. Běž a obejdi motel nebo celý blok, on tě určitě uvidí.“</p>
<p>Jill odešla, aniž by bylo třeba na ni použít nátlak. Jakmile odešla, skryla jsem si obličej do dlaní. „Panebože! Panebože! Celou tu dobu jsem to popírala, ale je to pravda. Já <emphasis>jsem</emphasis> vražedkyně.“</p>
<p>„Teď o tom nepřemýšlej,“ poradila mi Soňa. Skoro mě uklidňovalo, s jakou samozřejmostí se ujala vedení. Skoro. Je jednodušší přijímat rozkazy, než se starat sama. „S výčitkami svědomí se vypořádáš později. Teď se musíme zbavit těla.“</p>
<p>Zvedla jsem hlavu a přinutila se podívat na Viktora. Zmocnila se mě nevolnost a všechny ty šílené pocity se mi zase vrátily a tentokrát už se úplně vymkly kontrole. Drsně jsem se zasmála. „Jasně. Mrtvola. Kéž by tu tak byla Sydney. My nemáme žádný magický lektvary. Slunce ho taky nezničí. Divný, co? Zabít Strigoje je těžší… Zabít ho je těžší, ale uklidit je pak jednodušší.“ Znovu jsem se rozesmála, protože to moje plácání mi něco připomnělo… Občas se tak choval Adrian, když měl svoje propady. Nebo Lissa, když ji éter dohnal na hranu. „To je ono, že jo?“ dotázala jsem se. „To, před čím jste mě varovala… Lissa éteru unikne, ale mě nakonec porazí… jako Annu… jako v tom snu… Bože. Tohle je sen, že jo? Ale já se už neprobudím…“</p>
<p>Soňa na mě zírala s vytřeštěnýma očima plnýma… strachu? Posměchu? Zděšení? Vzala mě za ruku. „Zůstaň se mnou, Rose. Spolu to odsuneme.“</p>
<p>Zaklepání na okýnko nás obě překvapilo. Pustily jsme do auta Jill s Dimitrijem.</p>
<p>„Kde je Robert?“ zeptala se Soňa.</p>
<p>Dimitrij pohlédl na Viktorovo tělo a okamžitě se odvrátil. „V bezvědomí. Leží schovaný v křoví za rohem.“</p>
<p>„No výborně,“ řekla sarkasticky Soňa. „Myslíš, že je to moudré? Nechat ho tam?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Asi by nebylo dobré, kdyby mě někdo viděl, jak nesu chlapa v bezvědomí. A vlastně… Ano, myslím, že bychom ho tam měli nechat. On se probere. Nikdo ho nepronásleduje. A bez Viktora je…, no, ne úplně neškodný, ale o něco méně nebezpečný ano. Stejně ho nemůžeme vláčet s sebou.“</p>
<p>Znovu jsem se rozesmála a ten smích připadal dokonce i mně hysterický. „Je v bezvědomí. Samozřejmě. Samozřejmě. Ty to dokážeš. Ty se umíš zachovat správně. Já ne.“ Pohlédla jsem na mrtvého Viktora. „Řekl mi ‚zvíře‘. Měl pravdu. Žádný rozum…“ Ovinula jsem kolem sebe paže a zaryla si nehty do kůže tak silně, až jsem ucítila krev. <emphasis>Fyzická bolest ulevuje bolesti psychické</emphasis>. Neříkala to vždycky Lissa?</p>
<p>Dimitrij se na mě vytřeštěně zahleděl a pak se podíval na Soňu. „Co se děje?“ Mnohokrát jsem ho viděla riskovat život, ale nikdy – až dosud – nevypadal tak vyděšeně.</p>
<p>„Éter,“ řekla Soňa. „Čerpala ho od Lissy hrozně dlouho… a dokázala ho v sobě potlačovat. Ale jenom v ní vyčkával. Vždycky vyčkává…“ Trochu se zamračila, protože si nejspíš uvědomila, že začíná plácat podobně jako já. Otočila se k Jill. „To je stříbro?“</p>
<p>Jill pohlédla na přívěsek ve tvaru srdíčka, který měla na krku. „Asi jo.“</p>
<p>„Můžeš mi to půjčit?“</p>
<p>Jill si rozepnula řetízek a šperk jí podala. Soňa ho sevřela v dlaních, zavřela oči a našpulila rty. Po pár vteřinách oči otevřela a podala mi přívěsek. „Dej si to na krk.“</p>
<p>Stačilo mi jenom se ho dotknout a ucítila jsem podivné šimrání na kůži. „Srdce…“ Podívala jsem se na Dimitrije a zapnula si řetízek. „Pamatuješ se na to? Jednou ses mě ptal, kde je srdce. A je tady. Tady…“</p>
<p>Zarazila jsem se. Svět začínal nabývat pevnějších obrysů. Moje zmatené myšlenky se pomalu začínaly zase skládat dohromady a připomínat racionální uvažování. Rozhlédla jsem se po všech přítomných – tedy po těch živých – a až teď jsem je doopravdy uviděla. Dotkla jsem se přívěsku.</p>
<p>„To je uzdravující kouzlo.“</p>
<p>Soňa přikývla. „Nevěděla jsem, jestli působí i na mysl. Natrvalo asi fungovat nebude…, ale na nějaký čas bys na tom měla být dobře.“</p>
<p>Snažila jsem se příliš neuvažovat nad jejími posledními slovy. <emphasis>Nějaký čas</emphasis>. Raději jsem se snažila vyznat v reálném světě kolem. V tom, že přede mnou leží mrtvola.</p>
<p>„Co jsem to udělala?“ zašeptala jsem.</p>
<p>Jill mě jednou rukou objala, ale nic neřekla. Promluvil Dimitrij.</p>
<p>„To, co jsi musela.“<image xlink:href="#_6.jpg" />DVACET DEVĚT</p>
<p>To, co pak následovalo, jsem vnímala rozmazaně. Soňa se sice snažila udržovat vliv éteru v přijatelných mezích, ale na tom nezáleželo. Pořád jsem byla v šoku a nedokázala jsem normálně uvažovat. Posadili mě na sedadlo spolujezdce, co nejdál od mrtvého Viktora. Dimitrij nás odvezl někam – nevěnovala jsem tomu moc pozornosti –, kde se se Soňou zbavili těla. Neřekli mi, co s ním udělali, jen že je to „vyřízeno“. Na podrobnosti jsem se nevyptávala.</p>
<p>Potom jsme zamířili ke královskému dvoru. Soňa s Dimitrijem zvažovali, co budeme dělat, až tam dojedeme. Vzhledem k tomu, že moje jméno zatím ještě nikdo neočistil, bylo v plánu, že Jill přivede ke dvoru Soňa. Jill se zeptala, jestli může zavolat rodičům, aby jim řekla, že je v pořádku, ale Dimitrijovi to připadalo jako příliš velké riziko. Soňa tedy slíbila, že se pokusí s Emily spojit ve snu, což Jill trochu uklidnilo.</p>
<p>Během cesty jsem se rozhodla, že se podívám na Lissu. Když se zaměřím na ni, nebudu trpět takovými výčitkami svědomí z toho, co jsem provedla Viktorovi. Když budu s Lissou, oprostím se sama od sebe a po tom jsem v tuto chvíli toužila ze všeho nejvíc. Nechtěla jsem být sama sebou.</p>
<p>Jenže ani ona se neměla bůhvíjak úžasně. Jako vždy ji trápilo hned několik věcí. Připadalo jí, že chybí už jen krůček k tomu, aby zjistila, kdo zabil Taťánu, že stačí pokročit už jen o kousek dál. Strážci předvedli údržbáře Joea a po hodné chvíli donucování – používali metody, které nezahrnují magický nátlak – připustil, že v noci, kdy došlo k vraždě, viděl v budově, kde jsem bydlela, toho Moroje s pokroucenými prsty. Ale ať na něj tlačili sebevíc, Joe se nepřiznal, že ho někdo podplatil – buď ten muž, nebo Daniella.</p>
<p>Prohlásil jenom, že v tu noc byl chvílemi „trochu mimo“. To rozhodně nebyl žádný důkaz, který by mě mohl zachránit.</p>
<p>Lissa měla taky Ambroseův dopis, který mezi řádky vyhrožoval Taťáně. Pisatel kritizoval zákon o snížení věku jako příliš mírný, neschvaloval Taťáninu podporu výzkumu éteru a zavrhoval tajný výcvik Morojů. Dopis byl sice napsán ve zdvořilém duchu, ale ať už ho napsal kdokoli, jeho zášť vůči královně byla očividná. To podporovalo teorii, že vražda byla spáchána z politických důvodů.</p>
<p>Samozřejmě pořád existovala i spousta osobních důvodů k vraždě. Při všech těch nechutných propletencích kolem Ambrose, Blakea a jejich milenek mohl být vrahem kdokoli z nich. Lissu trápilo, že se v seznamu podezřelých ocitla i Daniella Ivaškovová, ale Adrianovi se o tom neodvážila ani zmínit. Danielle se ale muselo nechat, že podplácela proto, aby vytáhla z maléru Adriana, ne aby potvrdila mou vinu. Do podplácení byl zapleten i ten neznámý Moroj. Jestli ovšem Taťánu zabila Daniella, mohla Joeovi zaplatit za obě lži.</p>
<p>A Lissu navíc trápila taky její poslední zkouška. Ta hádanka. Zdálo se, že na ni existuje tolik odpovědí –, ale zároveň žádná. <emphasis>Co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>musí mít královna, aby mohla skutečně vládnout svému lidu? </emphasis>V určitém ohledu byla tahle zkouška těžší než ty předchozí. V těch šlo o to, jak se zachová. Ale tohle? Tohle má prověřit její intelekt. Žádné rozdělávání ohně. Žádný strach, kterému musí čelit.</p>
<p>Zlobila se na sebe, že bere tu hádanku tak vážně. Nepotřebovala se stresovat ještě víc, když se toho stejně dělo tolik. Život by byl jednodušší, kdyby k těm zkouškám přistupovala jen jako k záležitosti, kterou nám může získat trochu času. Ke dvoru přijíždělo čím dál víc lidí, kteří chtěli vidět volbu nového panovníka. Lisse připadalo neuvěřitelné, že mezi nimi získává stále víc stoupenců. Pomalu nemohla ani vyjít ven, aby na ni lidé nepokřikovali povzbudivá slova o „drakovi“ nebo „znovuzrození Alexandry“. Na veřejnost pronikly i zvěsti o nezdařeném vražedném útoku, což jí přilákalo další stoupence.</p>
<p>Existovala ovšem i řada věcí, které mluvily proti ní. Nejzávažnější byl ten starý známý zákon, podle nějž nemůže být zvolena královnou. Dalším argumentem byl její věk. Její oponenti namítali, že je příliš mladá. Kdo by chtěl vidět na trůně dítě? Ale Lissini obdivovatelé nic z toho nepřipouštěli. Neustále se odvolávali na vládu mladé Alexandry a vyzdvihovali zázraky, jakými Lissa uzdravovala. Věk pro ně nebyl podstatný. Prohlašovali, že Morojové potřebují mladou krev. Také trvali na tom, že se mají změnit zákony o volbě.</p>
<p>Nikoho nepřekvapilo, že Lissini oponenti vytáhli fakt, že Lissa měla úzké spojení s vražedkyní, která zabila královnu. Taky mě mohlo napadnout, že tohle asi poskvrní její kandidaturu, ale Lissa všem tak přesvědčivě vykládala, jak byla šokována mou zradou, že si mnozí pomysleli, že když se stane královnou, napraví se tím zlo, které jsem spáchala. Kdykoli došlo na tohle téma, použila trochu nátlaku, aby všechny přesvědčila, že už se mnou nemá nic společného.</p>
<p>„Už jsem z toho tak unavená,“ postěžovala si Christianovi ve svém pokoji. Ležela na posteli v jeho objetí, v němž nalézala únik od toho všeho. Na stráži tam s nimi byla moje máma. „Celá ta záležitost s kandidaturou byl hrozný nápad.“</p>
<p>Christian ji pohladil po vlasech. „Nebyl. Abe říkal, že volby se kvůli tomu povyku odsunou. A i když si teď stěžuješ, určitě jsi hrdá, žes to dotáhla takhle daleko.“</p>
<p>To byla pravda. Po zkoušce s pohárem vypadla polovina kandidátů. Zůstalo jich jen pět. Byla mezi nimi Ariana Szelská a taky Daniellin bratranec Rufus Tarus. Lissa byla třetí a skupinu doplňovali Marcus Lazar s Marií Contovou. Ronald Ozera už byl vyřazen.</p>
<p>Ozvala se moje matka. „Nic podobného jsem nikdy neviděla. Je neuvěřitelné, jak velké podpory se ti dostává. Radu a další královské nic nenutí zákon změnit. Ale veřejnost se ozývá čím dál hlasitěji… a někteří si možná budou chtít získat přízeň ‚obyčejných‘ Morojů. Hájit tvoje nároky by mohlo prospět rodinám, které jsou momentálně v nemilosti. Jediný důvod, proč se drží zpátky, je strach, že bys opravdu mohla zvítězit. A tak se dál jenom hádají.“</p>
<p>Lissa strnula. „Zvítězit…, to přece není možné. Vyhraje Ariana, ne?“ Součástí tohohle šíleného plánu nikdy nebylo, že by Lissa měla zvítězit. Teď když zůstalo jen tak málo kandidátů, zdálo se důležité, aby trůn získala Ariana. Pokud Lissa věděla, žádný jiný kandidát nesliboval, že zlepší Morojům život. Ariana <emphasis>musí</emphasis> zvítězit.</p>
<p>„Taky bych řekla,“ přitakala Janine. Z jejího hlasu zaznívala hrdost, protože k rodině Szelských měla blízko. „Ariana je skvělá a schopná a většina lidí si to uvědomuje. S dhampýry jedná férově, rozhodně férověji než někteří ostatní kandidáti. Už se dala slyšet, že by zrušila zákon o snížení věku.“</p>
<p>Lisse se sevřelo srdce při pomyšlení na mnohem horší zákony, které by utlačovaly dhampýry. „Bože, doufám, že vyhraje. Už se nesmí nic pokazit.“</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na dveře a moje matka okamžitě přešla do střehu jako správná strážkyně. Pak ale Lissa řekla: „To je Adrian.“</p>
<p>„Fajn,“ zamumlal Christian. „Tentokrát si to aspoň načasoval líp než obvykle.“</p>
<p>Vešel můj přítel. Vznášel se kolem něj opar tabákového kouře a alkoholu, jak bylo poslední dobou běžné. Jeho neřesti se sice teď ocitly na okraji mých zájmů, ale rozčilovalo mě, že u něj musím být osobně, abych ho přinutila ke slušnému chování. Vzpomněla jsem si, jak mi řekl, že jsem jeho síla.</p>
<p>„Vstávejte, lidi,“ prohlásil a tvářil se, že je sám se sebou spokojen. „Musíme zajít na návštěvu.“</p>
<p>Lissa se zatvářila nechápavě a posadila se. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„S Blakem Lazarem už nikam nejdu,“ zavrčel Christian.</p>
<p>„To jsme dva,“ přitakal Adrian. „Tentokrát mám něco lepšího. A atraktivnějšího. Pamatujete, jak jste uvažovali, jak blízcí si byli Grant se Serenou? Zdá se, že se jí můžete zeptat sami. Našel jsem ji. A ráda vás uvidí.“</p>
<p>Máma se zamračila. „Naposled jsem slyšela, že Serenu poslali do nějaké školy, aby tam učila. Myslím, že někde na východním pobřeží.“ Po útoku Strigojů, při němž zahynul Grant a mnoho dalších, se strážci usnesli na nějaký čas odvolat Serenu z aktivní služby. Byla jedinou strážkyní, která útok přežila.</p>
<p>„To je pravda, ale jelikož jsou teď prázdniny, povolali ji zpátky, aby pomáhala s těmi davy, co se sem sjely na volbu. Pracuje u přední brány.“</p>
<p>Lissa s Christianem si vyměnili pohledy. „Musíme si s ní promluvit,“ řekla Lissa vzrušeně. „Mohla by vědět, koho Grant tajně učil bojovat.“</p>
<p>„To neznamená, že někdo z těch dotyčných zabil Taťánu,“ poznamenala moje máma.</p>
<p>Lissa přisvědčila. „Ne, ale pokud je ten Ambroseův dopis pravdivý, nějaká spojitost existuje. Je tam teď? U brány?“</p>
<p>„Jo,“ řekl Adrian. „A nejspíš jí ani nebudeme muset kupovat drink.“</p>
<p>„Tak jdeme.“ Lissa vstala a natáhla se pro boty.</p>
<p>„Jsi si jistá?“ dotázal se Christian. „Víš, co tě tam venku čeká.“</p>
<p>Lissa zaváhala. Pro Moroje teď byla pozdní noc, ale to ještě neznamenalo, že jsou úplně všichni v posteli. Hlavně u brány bylo poslední dobou neustále plno lidí. Rozhodla se však, že očistit moje jméno je důležitější. „Jo. Jdeme.“</p>
<p>Moje máma razila kamarádům cestu ke vstupu na královský dvůr. „Dveře“, které mi vyrobil Abe při útěku, už spravili. Celý královský dvůr byl obehnán vysokou zdí z různobarevných kamenů, která v očích lidí posilovala dojem, že zde stojí elitní škola. Brány ze zdobených mříží byly otevřené, ale cestu do královského dvora střežila skupina strážců. Obvykle se v budce u brány nacházeli jen dva. Teď jich tam bylo tolik, protože museli kontrolovat přijíždějící auta i davy, jež sem proudily. Cestu lemovaly řady diváků, kteří sledovali přijíždějící auta, jako by se jednalo o filmové hvězdy přicházející po červeném koberci na premiéru. Janine znala cestu, na které tolik lidí nebylo. Všem se nicméně nevyhnuli.</p>
<p>„Nehrb se,“ poradil Christian Lisse, když míjeli obzvlášť hlučnou skupinku, která Lissu poznala. „Jsi nominovaná na královnu. Chovej se podle toho. Zasloužíš si to. Jsi poslední z rodu Dragomirů. Potomek z královského rodu.“</p>
<p>Lissa na něj ohromeně pohlédla. Udivilo ji, s jakým zápalem to řekl a že svým slovům věří. Narovnala se a s úsměvem zamávala svým příznivcům, což je rozradostnilo ještě víc. <emphasis>Ber to vážně</emphasis>, připomínala si v duchu. <emphasis>Nedělej ostudu naší historii</emphasis>.</p>
<p>Nakonec bylo snazší dostat se skrz dav k bráně, než si promluvit se Serenou chvilku o samotě. Strážci měli plno práce a trvali na tom, že jim Serena musí pomáhat. Pak si ale máma promluvila s jejich velitelem. Připomněla mu, jak je Lissa důležitá, a nabídla se, že za Serenu na pár minut zaskočí.</p>
<p>Serena se už dávno zotavila z útoků Strigojů. Byla to hezká blondýnka asi v mém věku. Překvapilo ji, že tu vidí svou dřívější chráněnku. „Princezno,“ oslovila ji formálně, „jak vám můžu pomoct?“</p>
<p>Lissa ji odvedla stranou od hloučku strážců, kteří mluvili s řidiči v přijíždějících autech. „Říkej mi Lisso. Vždyť jsi mi tykala, když jsi mě učila probodávat polštáře.“</p>
<p>Serena ji obdařila nepatrným úsměvem. „Věci se mění. Můžeš být naší příští královnou.“</p>
<p>Lissa se ušklíbla. „To těžko.“ <emphasis>Hlavně když nemám ani ponětí, jak</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>rozlousknout tu hádanku</emphasis>, pomyslela si. „Ale tvou pomoc opravdu potřebuju. Trávila jsi hodně času s Grantem… Nezmínil se ti někdy, že pro Taťánu trénuje Moroje? Myslím tajné nácviky boje.“</p>
<p>Za Serenu odpověděl její výraz. Odvrátila zrak. „O tom bych neměla mluvit. A on mi o tom neměl vykládat.“</p>
<p>Lissa nadšeně popadla mladou strážkyni za paži, až sebou Serena trhla. „Musíš mi říct, co víš. Všechno. Koho cvičil… Jak to brali… Komu to šlo. Všechno.“</p>
<p>Serena zbledla. „Nemůžu,“ zašeptala. „Dělo se to v tajnosti. Byl to královnin rozkaz.“</p>
<p>„Moje teta je mrtvá,“ vyhrkl Adrian. „A sama jsi řekla, že teď možná mluvíš s příští královnou.“ Tím si vysloužil od Lissy překvapený pohled.</p>
<p>Serena zaváhala a pak se zhluboka nadechla. „Můžu vám dát seznam jmen. Ale možná už si nevzpomenu na všechny. A nemám tušení, jak jim to šlo, jen že někteří to odmítali. Grant měl dojem, že Taťána schválně vybrala ty nejneochotnější.“</p>
<p>Lissa jí stiskla ruku. „Děkuju. Moc ti děkuju.“</p>
<p>Serena se pořád tvářila zdrceně z toho, že právě prozradila tajné informace. <emphasis>Oni mají přednost</emphasis> nefunguje, když musíte svou věrnost rozdělit. „Ale ten seznam vám dodám až později. Teď mě potřebujou tady.“</p>
<p>Serena se vrátila ke své práci a moje máma k Lisse. Já jsem se taky vrátila do vlastní reality v autě. Právě zastavilo. Zamrkala jsem, abych si projasnila zrak a rozkoukala se, kde jsme. Další hotel. Teď už jsme si klidně mohli pořídit zlatou věrnostní kartu. „Co je?“</p>
<p>„Zastavili jsme,“ oznámil mi Dimitrij. „Potřebuješ si odpočinout.“</p>
<p>„Ne, nepotřebuju. Musíme jet dál, ke dvoru. Musíme tam dovézt Jill, než nastanou volby.“ Naším původním cílem bylo, že najdeme Jill, abychom tím Lisse poskytli právo zasedat v královské radě. Pak nás ale napadlo, že náhlé objevení Lissiny sestry vyvolá stejnou měrou senzaci i nedůvěru. Genetický test časem smaže všechny pochybnosti a poskytne Lisse právo volit, ale poprask, který vypukne, nám zajistí víc času na to, abychom vypátrali vraha. Přestože moji kamarádi každou chvíli objevili něco nového, zatím neměli ani jednoho podezřelého.</p>
<p>Dimitrij se na mě podíval pohledem, který jasně prozrazoval, že si myslí, že lžu. „Právě jsi byla s Lissou. Volby už začaly?“</p>
<p>„Ne,“ přiznala jsem.</p>
<p>„Tak si chvíli odpočineš.“</p>
<p>„Jsem v pohodě,“ vyštěkla jsem.</p>
<p>Ti blázni mě ale neposlouchali. Zapisování v recepci bylo dost složité, protože nikdo z nás neměl kreditku a v hotelech moc často hotovost nepřijímají. Soňa použila na recepčního nátlak, díky němuž ho přesvědčila, že brát hotovost je úplně normální. Netrvalo dlouho a měli jsme dva sousedící pokoje.</p>
<p>„Nech mě s ní promluvit o samotě,“ pošeptal Dimitrij Soně. „Já to zvládnu.“</p>
<p>„Buď opatrný,“ varovala ho. „Je na zhroucení.“</p>
<p>„Hele, vy dva, já jsem tady!“ vykřikla jsem.</p>
<p>Soňa vzala Jill kolem ramen a odvedla ji do jednoho z pokojů. „Pojď, objednáme si něco dobrého.“</p>
<p>Dimitrij otevřel dveře do druhého pokoje a vyčkávavě na mě pohlédl. Povzdechla jsem si, vešla za ním dovnitř a se založenýma rukama usedla na postel. Pokoj byl stokrát hezčí než ten v západní Virginii. „Můžeme si taky objednat něco dobrýho?“</p>
<p>Odtáhl si židli a posadil se naproti mně. „Musíme si promluvit o tom, co se stalo s Viktorem.“</p>
<p>„Není se o čem bavit,“ řekla jsem smutně. Najednou se mě znovu zmocnily ty temné pocity. Hrozily mě zadusit. Pociťovala jsem větší klaustrofobii, než když jsem byla zavřená v cele. Výčitky svědomí jsou vězením samy o sobě. „Opravdu jsem vražedkyně, jak všichni tvrdí. A nezáleží na tom, že to byl Viktor. Chladnokrevně jsem ho zabila.“</p>
<p>„To bylo stěží chladnokrevně.“</p>
<p>„To není pravda!“ vykřikla jsem a ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. „V plánu bylo přemoct jeho a Roberta, abychom mohli osvobodit Jill. <emphasis>Přemoct</emphasis>. Viktor pro mě nepředstavoval žádnou hrozbu. Proboha, vždyť to byl starej děda.“</p>
<p>„Působil jako hrozba,“ namítl Dimitrij. Jeho klid jako obvykle kontrastoval s mou vzrůstající hysterií. „Používal svou magii.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a skryla obličej do dlaní. „To by mě nezabilo. Nejspíš by ty stěny kolem mě ani moc dlouho neudržel. Měla jsem počkat nebo uniknout. Sakra, vždyť já jsem unikla! Jenže namísto toho, abych ho zajala, jsem mu práskla hlavou o betonovou zeď! Nebyl pro mě žádnej soupeř. Byl to starej chlap. Zabila jsem <emphasis>starce</emphasis>. Jasně, byl to vypočítavej a zkaženej stařec, ale nechtěla jsem, aby umřel. Chtěla jsem ho poslat zase do vězení. Chtěla jsem, aby tam strávil zbytek života a žil jenom se svými zločiny. Aby <emphasis>žil</emphasis>, Dimitriji.“</p>
<p>Připadalo mi zvláštní, co cítím, když jsem Viktora tak strašně nenáviděla. Pravdou ale bylo, že se nejednalo o férový boj. Jednala jsem bez přemýšlení. Byla jsem vytrénovaná k boji se zrůdami, obraně i útoku. O čest přitom nikdy nešlo, jenže najednou mi na ní záleželo. „To, co jsem mu udělala, bylo nečestné.“</p>
<p>„Soňa řekla, že to nebyla tvoje chyba.“ Dimitrij se mnou pořád mluvil laskavým tónem a já si připadala o to hůř. Přála jsem si, aby mi nadával a potvrdil mou strašlivou vinu. Chtěla jsem, aby byl zase mým kritickým instruktorem. „Řekla, že to byl zpětný účinek éteru.“</p>
<p>„Byl to…“ Zarazila jsem se a pokusila se vybavit si ten boj, který jsem vnímala jako v nějakém oparu. „Nikdy jsem pořádně nechápala, co Lissa prožívá ve chvílích nejtěžších propadů. Až teď to chápu. Podívala jsem se na Viktora… a uviděla jsem v něm všechno zlo světa – zlo, který musím zastavit. Byl špatnej, ale tohle si nezasloužil. Nedala jsem mu šanci.“ Čest, ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. <emphasis>Copak to bylo čestné?</emphasis></p>
<p>„Ty mě neposloucháš, Rose. Nebyla to tvoje chyba. Éter představuje mocnou magii, které moc nerozumíme. A ta temnota… No, víme, že je schopná napáchat strašlivé věci. Věci, které se nedají ovládat.“</p>
<p>Zvedla jsem zrak a podívala se mu do očí. „Měla jsem být silnější než ona.“ A bylo to tu. Myšlenka, která se skrývala za mými výčitkami svědomí a všemi těmi hroznými pocity. „Měla jsem být silnější než ta moc. Byla jsem slabá.“</p>
<p>Dimitrijovi chvilku trvalo, než promluvil. „Nejsi neporazitelná,“ řekl nakonec. „A nikdo nečeká, že bys byla.“</p>
<p>„Já ano. To, co jsem udělala…“ Polkla jsem. „To, co jsem udělala, je neodpustitelný.“</p>
<p>Zděšeně vykulil oči. „To… To je šílené, Rose. Nemůžeš se trestat za něco, nad čím jsi neměla moc.“</p>
<p>„Vážně? Tak proč ty pořád…“</p>
<p>Zmlkla jsem, protože už jsem ho chtěla obvinit z toho, že dál trestá sám sebe. Jenže… on už se netrestá. Vyčítá si všechno to, co napáchal jako Strigoj? Tím jsem si byla jistá. Soňa to taky připustila. Ale Dimitrij se postupem času dopracoval kousek po kousku k tomu, že zase začal svůj život kontrolovat. Soňa mi to řekla, ale já jsem to pochopila až teď.</p>
<p>„Kdy?“ zeptala jsem se. „Kdy se to změnilo? Kdy sis uvědomil, že můžeš žít dál – i po tom, cos udělal?“</p>
<p>„Nevím jistě.“ Pokud ho ta otázka překvapila, nedával to na sobě znát. Díval se mi do očí, ale jako by mě neviděl. Přemýšlel o té záhadě. „Docházelo k tomu postupně. Když za mnou přišla Lissa s Abem a chtěli, abych tě pomohl dostat z vězení, byl jsem odhodlán to udělat proto, že mě o to požádala ona. Čím víc jsem ale o tom přemýšlel, tím víc mi docházelo, že je to i osobní. Nedokázal jsem snést pomyšlení, že jsi zavřená v cele a odříznutá od světa. To nebylo správné. Takhle by neměl žít nikdo. Uvědomil jsem si přitom, že já žiju úplně stejně, i když dobrovolně. Odřízl jsem se od světa a neustále si vyčítal minulost a trestal se za ni. Dostal jsem druhou šanci na život, a zahazoval jsem ji.“</p>
<p>Pořád to ve mně vřelo a litovala jsem toho, co jsem provedla, ale jeho příběh mě přímo uhranul. Nestává se často, aby si mi Dimitrij vyléval srdce.</p>
<p>„Už jsi mě slyšela o tom mluvit,“ pokračoval. „O tom, že mým cílem teď je vychutnávat si v životě drobnosti. A čím déle jsme na téhle cestě, tím víc si vzpomínám, jaký jsem byl. Nejen bojovník. Boj je sám o sobě snadný. Záleží na tom, <emphasis>proč</emphasis> bojujeme. A tu noc v uličce s Donovanem…“ Zachvěl se. „To byl okamžik, kdy jsem málem překročil hranici, za níž se z člověka stává tupý nemyslící zabiják. Tys mě strhla zpátky, Rose. To byl bod obratu. Zachránilas mě…, stejně jako mě Lissa zachránila kůlem. Tehdy jsem si uvědomil, že abych za sebou nechal svou strigojí minulost, musím se propracovat k tomu, abych byl takový, jací oni <emphasis>nejsou</emphasis>. Musím přijmout za své to, co oni odmítají – krásu, lásku, čest.“</p>
<p>V tu chvíli jako bych se skládala ze dvou osobností. Jedna skákala radostí. Když jsem ho slyšela mluvit takhle, došlo mi, že bojuje se svými démony a blíží se k vítězství… No, málem jsem se samou radostí rozbrečela. Tohle jsem po něm chtěla tak dlouho. Jeho inspirativní slova mi ale také připomínala, jak hluboko jsem klesla. Znovu mě zachvátila bolest a sebelítost.</p>
<p>„Pak bys mě měl chápat,“ řekla jsem s hořkostí v hlase. „Právě jsi to řekl. Čest. To je důležitý. Oba to víme. A já tu svou ztratila. Ztratila jsem ji tam na tom parkovišti, když jsem zabila nevinnýho.“</p>
<p>„Já jich zabil stovky,“ namítl bezvýrazně. „A byli mnohem nevinnější než Viktor Daškov.“</p>
<p>„To není totéž! Ty sis nemohl pomoct!“ Moje pocity znovu vypluly na povrch. „Proč opakujeme dokola pořád to samý?“</p>
<p>„Protože nám to pořád není jasné. Ty sis taky nemohla pomoct.“ Trpělivost ho pomalu opouštěla. „Vyčítej si to. Oplakej to. Ale pohni se dál. Nedovol tomu, aby tě to zničilo. Odpusť si.“</p>
<p>Vyskočila jsem na nohy, což ho překvapilo. Sklonila jsem se k němu, až se naše obličeje ocitly jen pár centimetrů od sebe. „Mám si odpustit? Tohle chceš? Zrovna ty?“</p>
<p>Zdálo se, že na to nemá co říct. Možná to nějak souviselo s mou těsnou blízkostí. Nakonec se zmohl na kývnutí.</p>
<p>„Tak mi řekni jedno. Tvrdíš, že jsi svoje výčitky svědomí překonal a rozhodl ses, že se budeš radovat ze života. To chápu. Ale opravdu jsi v hloubi duše sám sobě odpustil? Je to už dávno, co jsem ti řekla, že jsem ti odpustila všechno to na Sibiři, ale co ty? Dokázal jsi to taky?“</p>
<p>„Právě jsi řekla…“</p>
<p>„Ne. To není totéž. Radíš mi, abych si odpustila a šla dál. Ale ty sám to neuděláš. Soudruhu, ty jsi pokrytec. Buď jsme oba vinní, nebo nevinní. Rozhodni se.“</p>
<p>Taky se zvedl a shlédl na mě ze své úctyhodné výše. „Není to tak jednoduché.“</p>
<p>Překřížila jsem si ruce přes prsa a odmítala se nechat zastrašit. „Je to tak jednoduchý. Jsme stejní! Dokonce i Soňa to říká. Vždycky jsme byli stejní a teď se oba chováme úplně stejně pitomě. Klademe na sebe vyšší nároky než všichni ostatní.“</p>
<p>Dimitrij se zamračil. „Co… Soňa? Co ta s tím má společného?“</p>
<p>„Řekla, že naše aury se k sobě hodí. Řekla, že když jsme spolu, celí se rozzáříme. Řekla, že to znamená, že mě pořád miluješ a že spolu souzníme a…“ S povzdechem jsem se otočila a začala přecházet po místnosti. „Nevím. Neměla jsem ti to vykládat. Neměli bychom věřit těmhle věcem o aurách, když je vykládá někdo, kdo už je napůl šílenej.“</p>
<p>Došla jsem k oknu a opřela si čelo o chladivé sklo. Snažila jsem se rozhodnout, co dělat. <emphasis>Odpustit si</emphasis>. Mohla bych? Z okna jsem viděla malé město, ale neměla jsem tušení, kde vlastně jsme. Dole jezdila auta a chodili lidé, všichni si žili své životy. Zhluboka jsem se nadechla. Obrázek bezvládného Viktora ležícího na asfaltu si asi jen tak z hlavy nevyženu. Udělala jsem strašlivou věc, i když jsem měla dobré úmysly. Jenže všichni měli pravdu – nebyla jsem v tu chvíli sama sebou. Změní se tím snad to, co se stalo? Může to oživit Viktora? Ne. A vůbec jsem netušila, jak bych mohla překonat to, co jsem provedla. Jak si vyženu z hlavy ty krvavé vzpomínky? Věděla jsem jen, že musím žít dál.</p>
<p>„Když dovolím, aby mě to převálcovalo,“ zabrblala jsem, „když nebudu nic dělat…, bude to ještě horší. Když to přežiju, můžu to trochu napravit tím, že budu bojovat a chránit ostatní.“</p>
<p>„Takže?“ zeptal se Dimitrij.</p>
<p>„Říkám, že… odpouštím sama sobě. To neznamená, že je všechno v pohodě, ale je to aspoň začátek.“ Prstem jsem přejela po malé prasklině ve skle. „Kdoví? Možná, že ten můj výbuch na parkovišti odčerpal trochu tý temnoty, kterou Soňa viděla v mojí auře. Ačkoli jsem skeptik, musím uznat, že v něčem měla pravdu. Třeba když řekla, že jsem v bodu zlomu a že mi stačí jen jiskra a vybuchnu.“</p>
<p>„Měla pravdu i v něčem jiném,“ prohlásil Dimitrij po delší odmlce. Stála jsem k němu otočená zády, ale z jeho hlasu zaznívalo cosi zvláštního, co mě přimělo se otočit.</p>
<p>„V čem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Že tě pořád miluju.“</p>
<p>S touhle jedinou větou se všechno v celém vesmíru změnilo.</p>
<p>Čas se zpomalil a smrskl do jediného okamžiku. Svět pro mě představovaly jen jeho oči, jeho hlas. Tohle se neděje. To není skutečné. Nic z toho nemůže být skutečnost. Připadala jsem si jako ve snu vyvolaném éterem. Odolala jsem touze zavřít oči a zjistit, jestli se za chvilku probudím. Ne. Ať už to bylo jakkoli neuvěřitelné, sen to nebyl. Tohle byla skutečnost. Tohle byl život. Z masa a krve.</p>
<p>„Odkdy?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.</p>
<p>„Od… Odjakživa.“ Jeho tón naznačoval, že to je přece jasné. „Po své proměně jsem to popíral. V srdci jsem neměl místo pro nic jiného než pro svoje pocity viny. A nejvíc jsem si vyčítal, co jsem provedl tobě. Tak jsem tě od sebe odstrčil. Držel jsem si od tebe odstup, abys byla v bezpečí. Chvíli to fungovalo – do té doby, než moje srdce konečně začalo vnímat i jiné emoce. A pak se mi všechno vrátilo. Všechny city, které jsem vůči tobě choval. Nikdy mě neopustily, jen jsem si je neuvědomoval, dokud jsem nebyl připraven. A znovu říkám… Tam v té uličce nastal bod zlomu. Když jsem se na tebe podíval…, viděl jsem tvou dobrotu, naději a tvou víru. Díky tomu jsi krásná. Tolik krásná.“</p>
<p>„Takže nešlo o moje vlasy,“ řekla jsem a nechápala, jak si můžu i v takové chvíli dělat legraci.</p>
<p>„Ne,“ ujistil mě něžně. „Tvoje vlasy jsou taky krásné. Celá jsi krásná. Byla jsi úžasná, už když jsme se poznali, a jsi čím dál úžasnější. Nedokážu to vysvětlit. Vždycky z tebe čišela ryzí přirozená energie a teď ji ovládáš. Jsi ta nejskvělejší žena, jakou jsem kdy potkal, a jsem rád, že jsem se do tebe zamiloval. Lituju jen toho, že jsem tě ztratil.“ Zatvářil se zamyšleně. „Dal bych cokoli – cokoli na světě –, abych mohl vrátit čas a všechno změnit. Abych poté, co mě Lissa proměnila, vběhl rovnou do tvé náruče. Abych s tebou žil. Na to už je ale pozdě a já se s tím smířil.“</p>
<p>„Proč… Proč je pozdě?“</p>
<p>Dimitrijovy oči se naplnily smutkem. „Kvůli Adrianovi. Protože jsi v životě pokročila dál. Ne, poslouchej,“ řekl, aby umlčel moje protesty. „Mělas plné právo to udělat, když jsem se k tobě tak hrozně zachoval. A až očistíme tvoje jméno a uvedeme ke dvoru Jill, po ničem nebudu toužit tolik, jako po tom, abys byla šťastná. Sama jsi řekla, že s Adrianem šťastná jsi. Řekla jsi, že ho miluješ.“</p>
<p>„Ale… ty jsi právě řekl, že mě miluješ. Že se mnou chceš být.“ Připadalo mi, že se neumím vymáčknout, zatímco on mluvil tak vzletně.</p>
<p>„A taky jsem ti řekl, že jinému muži nepřeberu ženu. Chceš mluvit o cti? Tady je ve své nejčistší podobě.“</p>
<p>Došla jsem k němu a s každým dalším krokem mezi námi vzrůstalo napětí. Dimitrij tvrdil, že k obratu u něj došlo v té uličce. Pro mě obrat nastal právě teď. Stála jsem na hraně, která změní můj život. Poslední týden jsem se snažila, aby mezi mnou a Dimitrijem k ničemu nedošlo. Ale teď… Co je skutečná láska? Květiny, čokoláda a básničky? Nebo je to něco jiného? Je to schopnost dokončit vtip za toho druhého? Je to absolutní důvěra v toho, kdo vám kryje záda? Je to, když znáte někoho natolik dobře, že si rozumíte i beze slov a máte stejné názory?</p>
<p>Celý ten týden jsem přesvědčovala samu sebe, že mě láska k Dimitrijovi přechází. Ve skutečnosti ale naopak vzrůstala. Ani jsem si neuvědomovala, co se děje. Znovu se mezi námi vybudovalo spojení, které sílilo čím dál víc. To jenom potvrzovalo, že ze všech lidí na světě – dokonce i když počítám Lissu – je Dimitrij jediný, kdo mi opravdu rozumí.</p>
<p>Myslela jsem vážně, když jsem řekla, že miluju Adriana. Bylo těžké představit si život bez něj. Ale prozrazovalo mě to, co jsem řekla u Mastranových: <emphasis>Je s ním zábava</emphasis>. Určitě je dobré užívat si zábavu s někým, koho milujete, ale asi by to neměla být první věc, která vám přijde na mysl. Měla jsem říct: <emphasis>Vzájemně si dodáváme síly</emphasis>. Nebo: <emphasis>S ním chci být lepší</emphasis>. Nebo možná to nejdůležitější: <emphasis>Dokonale mi rozumí</emphasis>.</p>
<p>Jenže nic z toho nebyla pravda, tak jsem to neřekla. Adrian mi přinášel útěchu. Jeho osobnost a humor se staly důležitou součástí mého života. A kdyby se ocitl v nebezpečí? Položila bych za něj svůj život, stejně jako za Lissu. Jenže ho neinspiruju. Pokouší se změnit. Snaží se být lepším, jenže spíš chce udělat dojem na všechny okolo a na mě samozřejmě taky. Nedělá to pro sebe. Neznamená to, že je špatný nebo slaboch, ale tak nějak jsem si připadala jako jeho berlička. Byla jsem si jistá, že by to překonal i beze mě. Nakonec se stane sám sebou a bude z něj úžasný muž, ale zatím to v sobě ještě neobjevil. Já ano.</p>
<p>Stála jsem před Dimitrijem a dívala se do jeho tmavých očí, které jsem tolik milovala. Položila jsem mu dlaně na hrudník a ucítila, jak mu silně a pravidelně bije srdce – možná mu bilo o něco rychleji než normálně. Od konečků prstů se mi do těla začalo šířit teplo. Zvedl ruce a chytil mě za zápěstí, ale neodstrčil mě. Jeho krásný obličej byl napjatý, jako by prožíval vnitřní boj. Tentokrát jsem ale věděla – měla jsem jistotu –, že vidím, jak mě miluje. V jeho očích se zračila láska a touha. Bylo to vidět tak jasně.</p>
<p>„Měl jsi mi to říct,“ povzdechla jsem. „Tohle jsi mi měl říct už dávno. Já tebe miluju taky. Nikdy jsem tě nepřestala milovat. To přece musíš vědět.“</p>
<p>Když jsem řekla <emphasis>miluju tě</emphasis>, zadrhl se mu dech a jeho vnitřní boj přerostl ve zničující válku. „Nebyl by v tom žádný rozdíl. Kvůli Adrianovi,“ řekl. Sevřel mi zápěstí pevněji, až jsem myslela, že tentokrát mi ruce už opravdu odstrčí. Ale neudělal to. „Stojím si za svým. Nebudu takový, Rose. Nepřeberu ženu jinému. A teď mě prosím pusť. Nedělej to ještě těžší.“</p>
<p>Jeho prosbu jsem ignorovala. Jestli se ode mě chce odtrhnout, může to udělat sám. Roztáhla jsem prsty a užívala si pocity z toho doteku. Tak dlouho mi to chybělo.</p>
<p>„Nepatřím mu,“ řekla jsem tiše. Přitiskla jsem se k Dimitrijovi víc a zaklonila hlavu, abych se mu mohla dívat do očí. Svářilo se v něm tolik emocí. Jeho srdce se snažilo rozlišit správné od špatného. Jak jsem se k němu tak tiskla, připadalo mi, že jsme… kompletní. Soňa říkala, že žádný pár nemůže sdílet jednu auru nebo jednu duši, ale ty naše neměly být rozděleny. Pasovaly do sebe jako dílky puzzle. Jsme dvě bytosti, které jsou spolu silnější. „Nepatřím nikomu. Sama se rozhoduju.“</p>
<p>„A jsi s Adrianem,“ prohlásil Dimitrij.</p>
<p>„Ale byla jsem stvořena pro tebe.“</p>
<p>A bylo to. Veškeré předstírání, sebeovládání i rozum rázem jako by přestaly existovat. Zdi se zřítily a všechno, co nám bránilo být spolu, zmizelo. Přivinula jsem se k němu, abychom se mohli políbit. A tentokrát před tím polibkem neuhnul. Tentokrát polibek neskončil tím, že bych ho praštila. Oběma rukama mě objal a vysadil na postel. Jednou rukou mi sjel přes bok na nohu, kterou už jsem měla v těch roztrhaných šatech napůl odhalenou.</p>
<p>Cítila jsem snad všechny nervy v těle a vnímala svou touhu. A jeho touha byla ještě větší. Zdálo se, že poté, co se vrátil ze světa mrtvých, si cení lásky o to víc. A nejen to – potřeboval ji. Potřeboval žít. Potřeboval mě – nejen fyzicky, ale úplně stejným způsobem, jakým moje srdce i duše vždycky toužily po něm. Naše oblečení skončilo na zemi a my spolu splynuli. Bylo v tom ale něco víc než jen fyzická touha, i když i té v tom bylo hodně.</p>
<p>Když jsem s ním byla znovu po tak strašně dlouhé době, po tom všem, co jsme mezitím prožili…, bylo to jako vrátit se domů. Jako být konečně tam, kam patřím. Můj svět, moje srdce…, všechno se rozpadlo na tisíc kousků, když jsem Dimitrije ztratila. Ale když se teď na mě díval, šeptal moje jméno a hladil mě…, věděla jsem, že se ty kousky zase poskládají dohromady. A taky jsem s absolutní jistotou věděla, že čekání na tohle – na druhý sex v mém životě – bylo správné. S kýmkoli jiným kdykoli jindy by to bylo špatné.</p>
<p>Když jsme skončili, pořád jsme měli pocit, jako bychom se nepřiblížili dost. Pevně jsme se objímali a leželi tam s propletenýma nohama, jako bychom si teď svou těsnou blízkostí chtěli vynahradit, že jsme od sebe tak dlouho byli daleko.</p>
<p>Zavřela jsem oči a zasněně povzdechla. „Jsem ráda, že ses vzdal. Jsem ráda, že tvoje sebeovládání není tak silný jako moje.“</p>
<p>To ho rozesmálo. „Rozo, moje sebeovládání je desetkrát silnější než tvoje.“</p>
<p>Otevřela jsem oči a nadzvedla hlavu, abych se na něj podívala. Odhrnula jsem mu vlasy z očí a usmála se. Připadalo mi, že ve mně láska bobtná tak rychle, že ze mě brzy nic jiného nezbude. „Vážně? Nemám ten dojem.“</p>
<p>„Počkej příště,“ varoval mě. „Budu dělat věci, při kterých se přestaneš ovládat během pár vteřin.“</p>
<p>Ta poznámka si přímo koledovala o vtipný komentář Rose Hathawayové. Navíc mi rozbouřila krev v žilách. Oba nás překvapilo, když jsem najednou řekla: „Třeba už žádné příště nebude.“</p>
<p>Dimitrij mě přestal hladit po rameni. „Co? Proč?“</p>
<p>„Než k tomu dojde znovu, musíme vyřídit pár věcí.“</p>
<p>„Adriana,“ odhadl.</p>
<p>Přikývla jsem. „A to je <emphasis>můj</emphasis> problém, takže ty svoje myšlenky o cti pusť z hlavy. Já tomu budu muset čelit a zodpovídat se z toho. Udělám to. A ty…“ Nemohla jsem uvěřit, co jsem se mu chystala říct. Nemohla jsem uvěřit, že to myslím vážně. „Ty musíš odpustit sám sobě, pokud spolu máme chodit.“</p>
<p>Jeho nechápavý výraz se změnil v bolestný. „Rose…“</p>
<p>„Myslím to vážně.“ Odhodlaně jsem se mu zadívala do očí. „Musíš si odpustit. Doopravdy. Všichni ostatní už ti odpustili. A jestli to nedokážeš, tak nemůžeš v životě pokročit dál. <emphasis>My</emphasis> nemůžeme.“</p>
<p>Byla to jedna z největších sázek mého života. Dřív bych mu vběhla do náruče a na nic se nevyptávala, ignorovala bych naše problémy a byla jen šťastná, že jsem zase s ním. Teď… po všem, čím jsem si prošla, jsem se změnila. Miluju ho. Strašně moc ho miluju a chci ho. Ale kvůli síle té lásky to musím udělat. Pokud máme být spolu, musíme to udělat správně. Sex byl sice úžasný, ale není to zázračný lék na všechno. Sakra. Někde jsem přišla k rozumu. Pořád jsem měla v úmyslu promluvit si s Adrianem. Ale jestli Dimitrij neudělá, co po něm chci, půjdu od něj. Ztratím oba své milované, ale pořád lepší zůstat sama a zachovat si sebeúctu, než skončit ve špatném vztahu.</p>
<p>„Nevím,“ řekl Dimitrij nakonec. „Nevím, jestli to dokážu…, jestli jsem připraven.“</p>
<p>„V tom případě se rozhodni brzo,“ řekla jsem. „Nemusíš hned, ale nakonec…“</p>
<p>Pak už jsem na něj nenaléhala. Prozatím jsem to nechala být, protože jsem si uvědomovala, že Dimitrij potřebuje čas, aby si to srovnal v hlavě a pochopil, jak je to důležité. A taky jsem věděla, že jsem udělala správně, že na tom trvám. Nedokázal by se mnou být šťastný, kdyby nebyl šťastný sám se sebou. V tu chvíli mi taky došlo, že tím, jak si stojím za svým, zmizely už navždy naše role učitele a studentky. Teď jsme si opravdu rovni.</p>
<p>Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a ucítila, že se trochu uvolnil. Vychutnávali jsme si tu chvíli a přáli si, aby trvala déle. Soňa řekla, že si potřebujeme odpočinout, takže jsem usoudila, že tady asi nějakou dobu pobudeme, než se vydáme na zbytek cesty ke královskému dvoru. Jak jsme se tak s Dimitrijem k sobě tulili, začala jsem usínat. Byla jsem unavená z toho boje, který vedl k překvapivým koncům. Svou daň si na mně vybraly výčitky svědomí, zoufalství z toho, co jsem provedla Viktorovi, i výbuch éteru. Nepomohlo ani, že mám pořád na krku uzdravující přívěsek. Ano, pomyslela jsem si s úsměvem, vyčerpalo mě i to, co jsme právě dělali s Dimitrijem. Připadalo mi hezké pro změnu použít svoje tělo i k něčemu jinému, než způsobovat druhým zranění.</p>
<p>Usnula jsem v Dimitrijově objetí a tma se kolem mě sevřela stejně jako jeho paže. Mělo to být takhle jednoduché. Měl to být klidný a šťastný spánek. Ale jako obvykle jsem takové štěstí neměla.</p>
<p>Z hlubin spánku mě vytrhl sen vyvolaný éterem. Na okamžik jsem si pomyslela, že si mě zavolal Robert Doru, aby se pomstil za smrt svého bratra.</p>
<p>Ale ne. Žádný zločinný Daškov. Dívala jsem se do smaragdově zelených očí.</p>
<p>Adrian.<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET</p>
<p>Nerozeběhla jsem se mu do náruče jako obvykle. Jak bych taky mohla? Po tom, co jsem udělala? Ne. Už jsem nedokázala nic předstírat. Pořád jsem netušila, jestli mě s Dimitrijem čeká nějaká budoucnost. To se dozvím, až zareaguje na moje ultimátum. Ale věděla jsem, že se musím s Adrianem rozejít. Pořád jsem ho měla moc ráda a uvažovala jsem, zda existuje aspoň nějaká vzdálená možnost, že bychom mohli zůstat kamarády. Jenže nemůžu dál hrát jeho přítelkyni, když jsem se vyspala s Dimitrijem. Nejedná se sice o něco tak vážného, jako je vražda, ale rozhodně je to nečestné chování.</p>
<p>Jenže pak mi došlo, že teď nic z toho Adrianovi říct nemůžu. Nemůžu se s ním rozejít ve snu. To by bylo skoro stejně hrozné jako se rozejít esemeskou. Navíc jsem měla dojem, že… nejspíš budu potřebovat jeho pomoc. Tak to je ta čest. <emphasis>Brzo</emphasis>, slíbila jsem si. <emphasis>Brzo mu to povím</emphasis>.</p>
<p>Nezdálo se, že by si všiml, že jsem ho tentokrát neobjala. Ale všiml si něčeho jiného.</p>
<p>„No teda!“</p>
<p>Stáli jsme v knihovně na Akademii svatého Vladimíra. Nechápavě jsem na něj pohlédla přes studijní stoly, které stály mezi námi. „Co teda?“</p>
<p>„Tvoje… aura. Je… úžasná. Září. Teda ona září vždycky, ale dneska… Nic podobnýho jsem v životě neviděl. Po tom všem, co se stalo, bych to teda rozhodně nečekal.“</p>
<p>Ošila jsem se, bylo mi to nepříjemné. Pokud se moje aura rozzáří, když jsem s Dimitrijem normálně, co se s ní proboha mohlo stát po sexu s ním? „Po tom všem, co se stalo?“ zopakovala jsem jeho poznámku.</p>
<p>Zasmál se a přistoupil ke mně. Mimoděk si sáhl do kapsy pro cigarety, ale včas se zarazil a spustil ruce. „No tak, povídej. Všichni o tom mluví. Jak jste s Belikovem unesli nezletilou a přinutili alchymistku ke spolupráci. Co se vlastně stalo? Tady jsou to teď nejžhavější novinky. Teda kromě volby. Ještě se musí dokončit poslední zkouška.“</p>
<p>„To je fakt…,“ zamumlala jsem. Od chvíle, kdy Lissa dostala zadání hádanky, uplynulo už téměř čtyřiadvacet hodin. Zbývá už jen málo času, a pokud vím, Lissa zatím na řešení nepřišla.</p>
<p>„Proč vlastně spíš uprostřed dne?“ zeptal se mě. „Ani jsem nečekal, že bych tě zastihl. Myslel jsem, že jedeš podle lidského režimu.“</p>
<p>„Měli jsme… docela rušnou noc. Utíkali jsme hordě strážců a tak.“</p>
<p>Adrian mě vzal za ruku, a když jsem mu ji nestiskla na oplátku, trochu se zamračil. Pak ale mračení přešlo do úsměvu. „No, já si dělal starosti spíš o tvýho starýho pána než o ně. Je vážně naštvanej, žes nezůstala, kde jsi měla. A že se nemůže dostat k alchymistům. Věř mi, že to zkoušel.“</p>
<p>To mě málem rozesmálo, ačkoli takový výsledek nebyl zrovna dobrý. „Takže nakonec přece jen není všemocný.“ Povzdechla jsem si. „Jenže Sydney potřebujeme. Nebo toho chlapa, co je s ní. Toho, co údajně něco ví.“ Vzpomněla jsem si na Ianův výraz, když viděl mrtvého Moroje na fotce. <emphasis>On zná toho muže, který napadl Lissu a podplatil Joea</emphasis>. „Potřebujeme ho.“</p>
<p>„Myslel jsem,“ řekl Adrian, „že strážci se budou jen poflakovat kolem hotelu a hlídat, aby alchymisti neodjeli. Jenže oni kontrolujou každýho, kdo jde dovnitř. Nepustí tam nikoho z nás ani jiný alchymisty. Je tam samozřejmě ubytovaná i spousta lidských hostů, takže bych řekl, že se Abe zkusil za nějakýho přestrojit, ale nevyšlo mu to.“</p>
<p>Chudák <emphasis>Zmeja</emphasis>. „Měl mít víc důvěry ve schopnosti strážců. Nepustí dovnitř ani ven nikoho, kdo není z jejich řad.“ Vlastní slova mě zarazila. „To je ono…“</p>
<p>Adrian na mě podezíravě pohlédl. „Ale ne. Tenhle tvůj pohled znám. Vymýšlíš zas nějakou šílenost.“</p>
<p>Chytila jsem ho za ruku, i když to bylo spíš z radosti než z lásky. „Sežeňte Michaila. Ať se s námi sejde…“ Uvažovala jsem. Znala jsem městečko, kde alchymisty drželi. Jelikož bylo nejblíž u královského dvora, často jsme jím projížděli. Přemýšlela jsem, co tam je. „U tý restaurace s červeným nápisem. Je to na opačný straně města. Pořád tam mají reklamu na občerstvení.“</p>
<p>„To se lehko řekne, ale hůř udělá, malá dhampýrko. Všichni strážci teď mají u dvora plno práce, aby udrželi pod kontrolou ty davy, co se sem sjely na volbu. Kdyby Lissu někdo nenapadl, ani tvojí mámě by nedovolili s ní zůstat. Nemyslím, že by se Michail mohl dostat ven.“</p>
<p>„On si nějakej způsob najde,“ ujistila jsem ho sebejistě. „Řekni mu, že to je klíč k vraždě. Odpověď, kterou hledáme. On je vynalézavý.“</p>
<p>Adrian se zatvářil skepticky, ale připadalo mu těžké cokoli mi odmítnout. „Kdy?“</p>
<p>Kdy vlastně? Teď je skoro poledne a já nevěnovala moc pozornosti tomu, kde jsme to vlastně zastavili. Za jak dlouho se můžeme dostat ke královskému dvoru? Z toho, co jsem věděla o volbě, mi bylo jasné, že ti, kteří projdou poslední zkouškou, budou zrána morojského dne mít proslovy. Teoreticky by pak mohli přistoupit k volbě okamžitě. Ale pokud náš plán vyjde, Lissina kandidatura by mohla celý ten proces o několik dní pozdržet. Pokud ovšem splní poslední zkoušku.</p>
<p>„O půlnoci,“ řekla jsem. Pokud odhaduju správně, tou dobou bude celý dvůr zaneprázdněn dramatickým zahájením volby a Michail bude mít příležitost se vyplížit. Aspoň jsem v to doufala. „Řekneš mu to?“</p>
<p>„Pro tebe cokoli.“ Adrian mi vysekl galantní poklonu. „Ačkoli si pořád myslím, že je pro tebe nebezpečný takhle přímo se do toho míchat.“</p>
<p>„Tohle musím udělat sama,“ řekla jsem. „Nemůžu se schovávat.“</p>
<p>Přikývl, jako by rozuměl. Tím jsem si ale jistá nebyla.</p>
<p>„Děkuju,“ pověděla jsem mu. „Moc ti děkuju za všechno. A teď už běž.“</p>
<p>Adrian se na mě křivě pousmál. „Páni, ty teda nemarníš čas, abys vykopla chlapa z postele, co?“</p>
<p>Trhla jsem sebou, jak moc se tím vtípkem trefil do černého. „Chci, aby se Michail připravil. A taky se musím podívat na Lissinu poslední zkoušku.“</p>
<p>To Adriana probralo. „Má vůbec šanci? Složí ji?“</p>
<p>„Nevím,“ uznala jsem. „Tahle je těžká.“</p>
<p>„Dobře. Tak uvidíme, co můžeme dělat.“ Dal mi pusu. Moje rty zareagovaly automaticky, ale srdce se do toho polibku nezapojilo. „Rose? Opravdu si dávej pozor. Budeš hrozně blízko u dvora. A to se ani nezmiňuju o strážcích, co tě mají na seznamu hledaných osob a nejspíš se tě pokusí zabít.“</p>
<p>„Já vím,“ přitakala jsem a raději neopravila to jeho „nejspíš“.</p>
<p>S tím zmizel a já jsem se probudila. Připadalo mi zvláštní, že realita teď připomíná sen mnohem víc než to, co jsem právě prožila s Adrianem. S Dimitrijem jsme pořád leželi v posteli s propletenýma rukama i nohama. Ve spánku se tvářil klidně, což u něj rozhodně nebylo obvyklé. Téměř se usmíval. Na vteřinu jsem uvažovala, jestli bych ho neměla probudit a říct mu, že bychom měli vyrazit na cestu. Pohled na hodiny ale naštěstí tu myšlenku ihned zaplašil. Pořád ještě máme dost času a navíc se blížil čas zkoušky. Musela jsem jít za Lissou. Spoléhala jsem na Soňu, že by nás vzbudila, kdybychom zaspali.</p>
<p>Samozřejmě jsem si to dobře načasovala. Lissa právě kráčela přes trávník a její chůze působila, jako by šla na pohřeb. Slunce, květiny ani zpěv ptáků vůbec nevnímala. Dokonce ani její společníci se ji moc nesnažili rozveselit. Byl s ní Christian, moje máma a Taša.</p>
<p>„Tohle nezvládnu,“ řekla a zadívala se před sebe na budovu, v níž se měl zpečetit její osud. „Tuhle zkoušku nesložím.“ Tetování jí bránilo prozradit něco bližšího.</p>
<p>„Jsi chytrá. Inteligentní.“ Christian ji objal jednou rukou kolem pasu. V tu chvíli jsem ho za jeho důvěru v Lissu milovala. „To zvládneš.“</p>
<p>„Ty to nechápeš,“ povzdechla si. Žádné řešení hádanky ji ještě nenapadlo, což znamenalo, že celý náš plán je ohrožen – a stejně tak její odhodlání dokázat si, že na to má.</p>
<p>„Tentokrát to chápe,“ prohlásila Taša. „Ty to zvládneš. <emphasis>Musíš</emphasis> to zvládnout. Závisí toho na tobě tolik.“</p>
<p>Ani po jejích slovech plných důvěry se Lissa necítila lépe. Naopak si připadala pod ještě větším tlakem. Selže, stejně jako na zasedání rady, kam ji přenesl kouzelný pohár. Tam taky neměla žádnou odpověď.</p>
<p>„Lisso!“</p>
<p>Všichni se zastavili, Lissa se ohlédla a spatřila, jak k nim běží Serena. Díky svým dlouhým vysportovaným nohám rychle překonala vzdálenost, která je dělila. „Ahoj, Sereno,“ pozdravila ji Lissa. „Nemáme čas. Ta zkouška…“</p>
<p>„Já vím, já vím.“ Serena byla celá rudá, ale nezpůsobila to fyzická námaha, jako spíš úzkost. Podala Lisse kus papíru. „Udělala jsem ti ten seznam. Jsou tam všechna jména, na která jsem si vzpomněla.“</p>
<p>„Jaký seznam?“ dotázala se Taša.</p>
<p>„Morojů, které královna cvičila k boji, aby viděla, jak se dokážou naučit bojovat.“</p>
<p>Taša překvapeně povytáhla obočí. Když se o tom mluvilo posledně, nebyla u toho. „Taťána trénovala bojovníky? O ničem podobném jsem nikdy neslyšela.“ Měla jsem dojem, že by byla ráda pomáhala s výukou.</p>
<p>„To většina lidí,“ připustila Lissa a narovnala pomačkaný papír. „Bylo to velké tajemství.“</p>
<p>Celá skupinka se namačkala k sobě, aby mohli všichni přečíst ta jména. Byla napsána Sereniným úhledným rukopisem. Christian překvapeně hvízdl. „Taťána sice byla otevřená myšlence, že se budou Morojové bránit, ale zjevně jen někteří.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila Taša. „Na tomhle seznamu je rozhodně samý výkvět.“</p>
<p>Všechna ta jména patřila královským. Taťána do svého experimentu nezapojila „obyčejné“ Moroje. Tohle byla elita elity, přestože jak řekl Ambrose, Taťána se snažila shromáždit vzorek obojího pohlaví a nejrůznějšího věku.</p>
<p>„Camille Contová?“ podivila se Lissa. Tak to jsem nečekala. „Anatomie jí nikdy moc nešla.“</p>
<p>„A další naše sestřenka,“ dodal Christian a ukázal na jméno Lia Ozerová. Pohlédl na Tašu, která se stále tvářila nevěřícně. „Vědělas o tom?“</p>
<p>„Ne. Do ní bych to taky neřekla.“</p>
<p>„A půlka kandidátů,“ broukla Lissa. Rufus Tarus, Ava Drozdovová a Ellis Badicová. „Škoda, že… Panebože! Adrianova máma?“ Jistě: Daniella Ivaškovová.</p>
<p>„Ty jo,“ ozval se Christian. Plně jsem se ztotožňovala s jeho reakcí. „A Adrian o tom určitě nic neví.“</p>
<p>„Ona podporuje boj Morojů?“ podivila se moje matka.</p>
<p>Lissa zavrtěla hlavou. „Ne. Pokud vím, tak zastává názor, že by nás měli bránit jen dhampýři.“ Nikdo z nás si nedovedl představit krásnou a spořádanou Daniellu Ivaškovovou, jak bojuje.</p>
<p>„Taťánu nenáviděla,“ poznamenala Taša. „Tohle muselo udělat s jejich vztahem hrozné věci. Ty dvě se neustále za zavřenými dveřmi hádaly.“</p>
<p>Zavládlo nepříjemné ticho.</p>
<p>Lissa se podívala na Serenu. „Vídali tihle Morojové královnu často? Měli k ní přístup?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla Serena a bylo znát, že je jí to nepříjemné. „Grant říkal, že se Taťána zúčastňovala každého tréninku. Po jeho smrti… se scházela se studenty individuálně, aby se přesvědčila, jak dobře jim to jde.“ Odmlčela se. „Myslím… Myslím, že se s někým z nich mohla sejít tu noc, kdy zemřela.“</p>
<p>„Pokročili už natolik, že uměli používat kůly?“ zeptala se Lissa.</p>
<p>Serena se ušklíbla. „Ano. Některým to šlo líp než jiným.“</p>
<p>Lissa se znovu zadívala na seznam a udělalo se jí zle. Tolik příležitostí. Tolik motivů. Leží odpověď na tomhle papíru? Kouká teď na jméno vraha? Serena už dřív řekla, že Taťána schválně zařadila do tréninku i ty, kteří nechtěli. Nejspíš proto, aby viděla, jestli se i oni dokážou něco naučit. Zašla snad s někým příliš daleko? Konkrétně jedno jméno se Lisse neustále dralo na mysl.</p>
<p>„Nerada ruším,“ prohlásila moje máma. Její tón i postoj naznačovaly, že detektivní pauza skončila a teď už by se všichni měli vrátit k práci. „Musíme jít, jinak přijdeš pozdě.“</p>
<p>Lissa si uvědomila, že máma má pravdu, a strčila si papír do kapsy. Přijít pozdě na zkoušku znamenalo ji nesložit. Lissa tedy Sereně poděkovala a ujistila ji, že se zachovala správně. Pak moji kamarádi rychle vykročili k budově, protože už je tlačil čas.</p>
<p>„Sakra,“ ulevila si Lissa. Nadávala jen málokdy. „Nemyslím, že ta stará dáma bude tolerovat opozdilce.“</p>
<p>„Stará dáma?“ Moje matka se rozesmála, což nás všechny překvapilo. Mohla by jít mnohem rychleji než ostatní, ale schválně zpomalovala, aby jí stačili. „Ta, která vede většinu zkoušek? Ty nevíš, kdo to je?“</p>
<p>„Jak bych to mohla vědět?“ dotázala se Lissa. „Myslela jsem, že je to někdo, koho na to najali.“</p>
<p>„Není to jen tak někdo. Je to Jekatěrina Zeklosová.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co?</emphasis><emphasis>“</emphasis> Lissa se málem zastavila, ale včas si připomněla, že spěchá. „Ona… Ona byla královnou před Taťánou, že?“</p>
<p>„Myslel jsem, že tráví důchod někde na ostrově,“ řekl Christian, kterého to taky překvapilo.</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli byla na ostrově,“ prohlásila Taša. „Odstoupila, když si připadala moc stará. Vzdala se života v luxusu i politiky, když na trůn dosedla Taťána.“</p>
<p>Moc stará? To bylo před dvaceti lety. Není divu, že teď vypadá tak prastaře. „Když se tak ráda vzdala politiky, tak proč se vrátila?“ zeptala se Lissa.</p>
<p>Moje máma všem podržela dveře, aby mohli vejít do budovy, ale předtím pochopitelně nakoukla dovnitř, jestli tam nečeká nějaká hrozba. Pokračovala dál v rozhovoru, aniž přestala sledovat okolí. „Protože je zvykem, že poslední panovník zkouší ty nové, pokud je to možné. V tomto případě to samozřejmě možné nebylo, a tak přijela Jekatěrina, aby splnila svou povinnost.“</p>
<p>Lissa málem nemohla ani uvěřit, že se normálně bavila s bývalou královnou Morojů – s velice mocnou a milovanou královnou. Jakmile došli na chodbu, Lissu odvedli strážci do místnosti, kde probíhala zkouška. Jejich výrazy prozrazovaly, že pochybují, že by Lissa uspěla. Několik diváků se také tvářilo ustaraně, ale přesto Lissu zdravili obvyklým pokřikováním o Alexandře a drakovi. Lissa neměla možnost odpovědět ani se rozloučit se svými přáteli. Strážci ji prakticky vstrčili do místnosti. Tvářili se, že se jim ulevilo.</p>
<p>Dveře se za Lissou zavřely a ona se opět zadívala na Jekatěrinu Zeklosovou. Už předtím měla z té staré paní hrůzu, ale teď… Lissina úzkost se ještě zdvojnásobila. Jekatěrina ji obdařila křivým úsměvem.</p>
<p>„Bála jsem se, že to nestihneš,“ prohlásila. „Ale měla jsem vědět, že nejsi ten typ, který vycouvá.“</p>
<p>Lissa tam stála jako opařená a nejraději by vykoktala nějakou omluvu a zmínila se o Serenině seznamu. Ale ne. Jekatěrina nevypadala, že by čekala nějakou omluvu. Lissa se přesto usnesla, že když to pokazila, měla by se omluvit.</p>
<p>„Promiňte,“ řekla.</p>
<p>„Nemusíš se omlouvat,“ odvětila Jekatěrina. „Stihlas to. Znáš odpověď? Co musí mít královna, aby mohla skutečně vládnout svému lidu?“</p>
<p>Lisse zdřevěněl jazyk. Odpověď neznala. Bylo to úplně jako v tom snu o zasedání rady. Vyšetřování Taťániny vraždy jí zabralo spoustu času. V tu chvíli Lissa bůhvíproč pocítila s tou nepříjemnou královnou soucit. Dělala to, o čem si myslela, že je to pro Moroje nejlepší, a kvůli tomu umřela. Lissa se cítila hrozně, když teď zírala na Jekatěrinu. Bývalá královna nejspíš nečekala, že se bude muset vrátit ze svého ostrova, nebo kde to vlastně byla, a znovu plnit povinnosti u královského dvora. Ale musela přijet, protože jí tu bylo třeba.</p>
<p>A v tom momentě Lissu napadla odpověď.</p>
<p>„Nic,“ řekla tiše. „Královna nesmí mít nic, aby mohla vládnout, protože všechno musí dát svému lidu. Dokonce i svůj život.“</p>
<p>Jekatěrinin široký úsměv, v němž odhalila chybějící zub, Lisse prozradil, že odpověděla správně. „Gratuluju, má drahá. Dopracovala ses až k zítřejší volbě. Doufám, že už máš přichystaný proslov, který přesvědčí radu. Předneseš ho hned ráno.“</p>
<p>Lisse se trochu podlomila kolena. Netušila, co by měla říct teď, natožpak v oficiálním projevu. Zdálo se, že Jekatěrina vycítila, jak je Lissa šokovaná, a její rozpustilý úsměv zněžněl.</p>
<p>„Zvládneš to, když ses dostala až takhle daleko. Projev je nejsnadnější součást tohohle procesu. Tvůj otec by na tebe byl hrdý. A stejně tak všichni Dragomirové před tebou.“</p>
<p>Při těch slovech Lisse málem vhrkly slzy do očí. Zavrtěla hlavou. „To nevím. Co ale víme všichni, je, že nejsem opravdová kandidátka. Tohle bylo jen… jako.“ Kupodivu si nepřipadala nijak hrozně, že to Jekatěrině přiznala. „Korunu si zaslouží Ariana.“</p>
<p>Oči staré ženy se zabodly do Lissiných a její úsměv se vytratil. „Takže tys to ještě neslyšela. Ne, samozřejmě, žes o tom nemohla slyšet, když se to stalo teď.“</p>
<p>„Co jsem měla slyšet?“</p>
<p>Jekatěrina se zatvářila soucitně. Netušila jsem ale, jestli soucítí s Lissou, nebo s Arianou.</p>
<p>„Ariana Szelská tuhle zkoušku nesložila… Nevyřešila hádanku…“</p>
<p>„Rose, Rose.“</p>
<p>Dimitrij mnou třásl a mně trvalo pár vteřin, abych se přeorientovala z šokované Lissy v překvapenou Rose.</p>
<p>„Musíme…“</p>
<p>„Panebože,“ skočila jsem mu do řeči. „Nebudeš věřit tomu, co jsem právě viděla.“</p>
<p>Strnul. „Je Lissa v pořádku?“</p>
<p>„Jo, v pohodě, ale…“</p>
<p>„Tak si o tom popovídáme později. Teď musíme vyrazit.“</p>
<p>Zaznamenala jsem, že je úplně oblečený, zatímco já jsem byla stále ještě nahá. „Co se děje?“</p>
<p>„Stavila se tu Soňa. Neboj!“ Zatvářila jsem se tak zděšeně, že ho to přimělo k úsměvu. „Oblíkl jsem se a dál jsem ji nepustil. Ale říkala, že jí volal recepční. Začalo jim docházet, že jsme se tu nepřihlásili zcela obvyklým způsobem. Musíme odtud vypadnout.“</p>
<p><emphasis>Půlnoc</emphasis>. O půlnoci se musíme sejít s Michailem a rozlousknout tu záhadu, která nás tolik pohlcovala. „Žádnej problém,“ houkla jsem a odhodila deku. Všimla jsem si, jak se na mě Dimitrij dívá, a udivil mě obdiv a touha v jeho očích. Čekala jsem, že i po sexu se zase bude chovat odtažitě a strážcovsky – obzvlášť když odtud musíme co nejrychleji vypadnout.</p>
<p>„Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptala jsem se. Vzpomněla jsem si, že na tohle jsem se ho zeptala už kdysi dávno ve škole, když mě přistihl v choulostivé situaci.</p>
<p>„Spoustu věcí,“ připustil.</p>
<p>Emoce, které se mu zračily v očích, na mě byly trochu moc. Radši jsem se zadívala jinam. S divoce bušícím srdcem jsem se začala oblékat. „Nezapomeň,“ řekla jsem mu tiše. „Nezapomeň…“ Nemohla jsem ani dokončit větu, ale stejně to nebylo třeba.</p>
<p>„Já vím, Rozo. Nezapomněl jsem.“</p>
<p>Obula jsem si boty a přála si, abych byla slabší a netrvala na tom svém ultimátu. Jenže jsem nemohla. Nezáleží na tom, co mezi námi proběhlo slovně i fyzicky, nezáleží na tom, že se možná blížíme k pohádkovému konci… Žádná budoucnost by nás nečekala, pokud Dimitrij neodpustí sám sobě.</p>
<p>Když jsme vyšli z pokoje, na chodbě už čekala Soňa s Jill. Něco mi napovídalo, že Soňa ví, k čemu mezi mnou a Dimitrijem došlo. Zatracené aury! Anebo možná nepotřebujete žádné magické schopnosti, abyste takové věci poznali. Možná je na každém vidět doznívání po sexu.</p>
<p>„Potřebuju, abyste udělala kouzlo,“ pověděla jsem Soně, sotva jsme vyjeli. „A taky se musíme zastavit v Greenstonu.“</p>
<p>„V Greenstonu?“ podivil se Dimitrij. „Proč?“</p>
<p>„Tam drží alchymisty.“ Už jsem si začínala skládat dohromady jednotlivé dílky té záhady. Kdo nenáviděl Taťánu kvůli tomu, jaká byla, i kvůli tomu, že měla poměr s Ambrosem? Kdo nechtěl, aby cvičila Moroje na boj proti Strigojům? Kdo nechtěl, aby zkoumala éter a jeho nebezpečné účinky na jeho uživatele, řekněme třeba na Adriana? Kdo chtěl vidět na trůnu člena jiné rodiny, který by zastával jiné názory? A kdo by měl radost z toho, že bych byla zavřená a nemohla se do ničeho míchat? Zhluboka jsem se nadechla a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem se chystala říct.</p>
<p>„A tam taky najdeme důkaz, že Taťánu zabila Daniella Ivaškovová.“<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET JEDNA</p>
<p>Nebyla jsem jediná, kdo dospěl k tomuto překvapivému závěru. Když jsme za sebou měli několik hodin jízdy, nastalo na morojském královském dvoře ráno. Lissa se ve svém pokoji chystala na svůj proslov a přitom si taky poskládala dohromady, kdo asi královnu zavraždil. Kromě toho, co napadlo mě, ji napadlo ještě něco víc – třeba to, jak zběsile si Daniella počínala při pomyšlení, že by Adrian mohl být obviněn spolu se mnou. To by jí jistě zhatilo plány. Pak tu taky byla Daniellina nabídka, aby mě obhajoval její bratranec Damon Tarus. Pomohlo by mi to? Nebo by Damon naopak zapracoval na tom, aby mou obhajobu oslabil? Že se do toho nakonec zapletl Abe, bylo možná to nejlepší.</p>
<p>Lissa si s divoce bušícím srdcem sepnula vlasy do drdolu. Raději je nosila rozpuštěné, ale předpokládala, že při téhle příležitosti by měla působit důstojně. Měla na sobě hedvábné šaty slonovinové barvy, s dlouhými rukávy a volány, sahaly jí ke kolenům. Někdo by si mohl pomyslet, že v téhle barvě bude působit jako nevěsta, ale když jsem ji spatřila v zrcadle, došlo mi, že s tou by si ji nikdo nespletl. Vypadala úžasně. Celá zářila. Působila dokonale královsky.</p>
<p>„To nemůže být pravda,“ řekla a připnula si perlové náušnice, které zdědila po matce. O svou teorii se podělila s Christianem a Janine, kteří s ní i teď byli v pokoji. Tak napůl doufala, že jí řeknou, že se zbláznila. Ale neřekli.</p>
<p>„Dává to smysl,“ poznamenal Christian bez svého obvyklého samolibého úšklebku.</p>
<p>„Jenomže na to zatím nemáme důkaz,“ řekla moje matka, praktická jako vždy. „Spousta toho může být náhoda.“</p>
<p>„Teta Taša s Ethanem zjišťujou, jestli tam Daniella byla v noc vraždy,“ řekl Christian. Trochu se ušklíbl, jelikož nebyl nadšený z toho, že jeho teta s někým chodí. „Na oficiálním seznamu Daniellino jméno není, ale teta Taša myslí, že něco mohlo být jinak.“</p>
<p>„To by mě nepřekvapilo. Ale i kdyby se ukázalo, že tam Daniella byla, ještě by to nic nedokazovalo.“ Moje máma by mohla být právničkou. Měli by si s Abem otevřít právnickou kancelář.</p>
<p>„Je to stejně pádný důkaz, jaký použili proti Rose!“ vykřikla Lissa.</p>
<p>„Kromě toho kůlu,“ připomněla jí Janine. „A všichni uvěří spíš chabým důkazům proti Rose než proti lady Danielle Ivaškovové.“</p>
<p>Lissa si povzdechla. Uvědomovala si, že je to pravda. „Kdyby tak Abe mohl mluvit s alchymisty. Potřebujeme zjistit, co vědí oni.“</p>
<p>„On to dokáže,“ ujistila ji moje matka přesvědčeně. „Jenom to chvilku potrvá.“</p>
<p>„Jenže my nemáme čas!“ Ten dramatický vývoj událostí způsobil, že éter měl opět příležitost projevit svou špatnou stránku. Jako vždy jsem tu temnotu od Lissy nasála do sebe. Mysleli byste, že po tom, co se mi stalo s Viktorem, jsem se už poučila, ale… starých zvyků se dá jen těžko zbavit. <emphasis>Oni mají přednost</emphasis>. „Jediní kandidáti, kteří zůstali, jsou Marie Contová a Rufus Tarus! Pokud vyhraje on, Daniella získá ohromný vliv. Pak už nikdy nedokážeme, že je Rose nevinná.“</p>
<p>To, že Ariana při poslední zkoušce vypadla, všichni vnímali jako ránu. Budoucnost, o níž byla Lissa přesvědčená, že je pevně daná, se rozpadla. Bez Ariany nebyly vyhlídky příliš nadějné. Marii Contovou si Lissa moc neoblíbila, ale přesto si myslela, že by byla lepší panovnicí než Rufus. Rodina Contových se však v posledních letech v politice moc neangažovala, takže teď měli bohužel méně spojenců a přátel. Bylo pravděpodobnější, že zvítězí Rufus. Bylo to rozčilující. Kdybychom tam dostali Jill, Lissa by mohla zasedat v radě a volit. A kdyby se královská rada skládala z dvanácti členů, i jeden hlas by měl svou váhu.</p>
<p>„Máme čas,“ řekla moje máma s klidem. „Dneska se volit nebude, protože se bude řešit tvůj kontroverzní případ. A každý další den, o který se volba odloží, pro nás představuje víc času na to, abychom pracovali na případu. Už jsme blízko. Dokážeme to.“</p>
<p>„O tomhle ale nemůžeme říct Adrianovi,“ varovala je Lissa. Vykročila ke dveřím, protože už měla nejvyšší čas.</p>
<p>Christian se opět charakteristicky ušklíbl. „Tak na tom se asi shodneme všichni.“</p>
<p>Před budovou s vyzdobeným tanečním sálem, kde zase zasedala rada, to vypadalo spíš jako na rockovém koncertě. Lidé bojovali o místa. Někteří si zjevně mysleli, že nemá cenu pokoušet se dostat dovnitř, a tak tábořili venku a ještě si tam dělali piknik. Někdo naštěstí přišel s brilantním nápadem zapojit reproduktory a umístit je i ven, aby průběh volby mohli slyšet úplně všichni. Davem se prodírali strážci a snažili se nějak usměrnit ten chaos. Největší samozřejmě vypukl poté, co dorazili všichni kandidáti.</p>
<p>Před Lissou se objevila Marie Contová, a ačkoli byla z těch méně oblíbených kandidátů, i její příchod vyvolal nadšené výkřiky. Strážci pro ni rychle a leckdy i drsně, když to bylo nutné, razili cestu davem. Pozornost zástupů musela být až děsivá, ale Marie na sobě nedávala nic znát. Hrdě kráčela a usmívala se na svoje stoupence i odpůrce. Lissa i já jsme si vybavily Christianova slova. <emphasis>J</emphasis><emphasis>si nominovaná na královnu. Chovej se podle toho. Zasloužíš si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>to. </emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>si poslední z rodu Dragomirů. Potomek z královského rodu</emphasis>.</p>
<p>A přesně tak se Lissa chovala. Nedělala to jen kvůli Christianově radě. Když teď složila všechny tři zkoušky, dolehla na ni vážnost celého toho procesu, který probíhá stejně už po staletí. Kráčela s hrdě vztyčenou hlavou. Nemohla jsem vidět celé její tělo, ale z její chůze jsem měla dojem, že se pohybuje ladně a důstojně. Lidem se to líbilo a projevovali se mimořádně hlučně, asi proto, že většina z nich nepatřila ke královským. Tady venku se shromáždili obyčejní Morojové, kteří si Lissu skutečně oblíbili. „Alexandřina dědička!“</p>
<p>„Přiveďte zpátky draka!“ Některým ale stačilo jen pokřikovat její jméno, k němuž si přidali přívlastky podle starých ruských příběhů o stejnojmenné hrdince. „Statečná Vasilisa! Krásná Vasilisa!“</p>
<p>Věděla jsem, že nikdo na Lisse nepostřehl skryté obavy. Byla dobrá. Christian s mojí mámou, kteří ji doprovázeli, zpomalili a nechali ji kráčet pár kroků před sebou. O Lissině autoritě a postavení nebylo pochyb. Z každého jejího kroku vyzařovala spokojenost a sebejistota. Pamatovala na to, že kdysi stejnou cestou procházel i její dědeček. Snažila se na všechny usmívat přirozeně i důstojně. Muselo to na ně zapůsobit, protože dav se rozdivočil ještě víc. A když se zastavila u muže třímajícího transparent s namalovaným drakem, umělec málem omdlel štěstím, že si ho vůbec všimla a ještě ke všemu jeho práci pochválila.</p>
<p>„To jsem ještě neviděla,“ poznamenala matka, když se konečně dostali do budovy. „Takový rozruch tu nikdy nebyl. Rozhodně ne u posledních voleb.“</p>
<p>„Proč je to tentokrát tak velkolepé?“ zeptala se Lissa a dál se snažila pravidelně dýchat.</p>
<p>„Protože to je senzace. Nejdřív ta vražda a teď ty zmatky v zákonech s tvojí kandidaturou. Tohle a… no, získala sis srdce všech nekrálovských. A dhampýrů taky. V jedné naší kavárně máme znamení draka. Dokonce si myslím, že tě mají rádi i někteří královští, i když svou náklonnost možná projevují hlavně proto, aby se postavili proti jiné královské rodině, se kterou zrovna mají spory. Ale vážně? Kdyby o tom mohla rozhodnout veřejnost a nejen královská rada – a samozřejmě kdybys byla volitelná –, myslím, že bys vyhrála.“</p>
<p>Lissa se ušklíbla, ale pak se váhavě zeptala: „Vážně? Myslím si, že vůdce by měla volit veřejnost. Každý Moroj by měl možnost volit, nejen hrstka těch, co pocházejí z elitních rodin.“</p>
<p>„S tímhle opatrně, princezno,“ utahoval si z ní Christian a vzal ji za ruku. „Takový řeči můžou vyvolat další revoluci. Jedno po druhým, jo?“</p>
<p>Dav v tanečním sále si nepočínal tak šíleně jako ten venku, ale klidný rozhodně nebyl. Strážci byli tentokrát připraveni na velké množství lidí a od samého začátku udržovali pořádek. Dovnitř vpouštěli jen určitý počet osob a uklidňovali hádky královských s nekrálovskými. Nahánělo to hrůzu. Lissa si pořád dokola musela opakovat, že když sehraje svou roli, pomůže mi tím. Mně bylo jasné, že zvládne všechno, dokonce i fanfáry. Tentokrát se Lissa naštěstí rychle dostala do přední části sálu, kde už byla přichystaná tři křesla pro kandidáty. Rufus a Marie už tam seděli a tlumeně se bavili s několika málo členy svých rodin. Kolem nich postávali strážci. Lissa tam samozřejmě seděla sama, ale když zahlédla, jak se k ní blíží Taša, kývla na strážce, aby jí dovolili přijít k ní.</p>
<p>Taša se k Lisse naklonila, aniž spustila z očí Rufuse, který byl zrovna zabrán do hovoru, a tiše řekla: „Špatné zprávy. Ačkoli záleží na úhlu pohledu. Ethan mi řekl, že v noc vraždy tam Daniella byla. Setkala se s Taťánou o samotě. Neuvědomil si, že se to nedostalo do záznamů. Ty napsal jménem všech strážců někdo jiný, ale Ethan přísahá, že Daniellu viděl na vlastní oči.“</p>
<p>Lissa sebou trhla. Tajně si přála – dokonce se za to i modlila –, aby to byl omyl. Adrianova matka by přece nic takového neudělala. Přikývla, aby dala najevo, že pochopila.</p>
<p>„Je mi to líto,“ řekla Taša. „Vím, že ji máš ráda.“</p>
<p>„Spíš se bojím o Adriana. Netuším, jak to vezme.“</p>
<p>„Těžce,“ vyhrkla Taša. Po tom, co si prožila s Christianovými rodiči, moc dobře věděla, jaké to je, když vás zradí vlastní rodina. „Ale on se s tím vyrovná. A jakmile předložíme všechny důkazy, může se Dimitrij s Rose vrátit.“</p>
<p>Ta slova naplnila Lissu nadějí a posílila ji. „Tolik mi chybí,“ řekla. „Přála bych si, aby tu už byla.“</p>
<p>Taša ji obdařila soucitným úsměvem a pohladila ji po rameni. „Už brzy. Brzy se vrátí. Teď musíš zvládnout tohle. Ty to dokážeš. Ty dokážeš všechno.“</p>
<p>Lissa si tím tak jistá nebyla. Taša vzápětí odběhla za svými přáteli aktivisty a pak přišla Daniella.</p>
<p>Šla si promluvit s Rufusem, aby mu projevila podporu a lásku rodiny. Lissa se na ni nedokázala ani podívat. A když pak Daniella promluvila přímo na ni, bylo jí ještě hůř.</p>
<p>„Nevím, jak si s tím poradíš, drahá, ale každopádně ti přeju hodně štěstí.“ Daniellin úsměv působil upřímně, i když nebylo pochyb o tom, kterého kandidáta podporuje. Její vlídný výraz se změnil ve starostlivý. „Nevidělas Adriana? Předpokládala jsem, že tu bude. Strážci by ho sem pustili.“</p>
<p>Vynikající otázka. Lissa ho neviděla celý den. „Ne. Možná má jenom zpoždění. Třeba si dělá účes nebo tak něco.“ <emphasis>Snad se nikde</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>neválí opilý</emphasis>.</p>
<p>Daniella si povzdechla. „Taky doufám.“</p>
<p>Odešla a usadila se mezi diváky. Celé shromáždění opět vedl Adrianův otec. Až na několikátý pokus se mu podařilo utišit všechny shromážděné.</p>
<p>„V uplynulém týdnu,“ spustil Nathan do mikrofonu, „mnoho vážených kandidátů podstoupilo zkoušky, které jsou vyžadovány od vladaře našeho lidu. Před námi nyní sedí poslední tři kandidáti – Rufus Tarus, Marie Contová a Vasilisa Dragomirová.“ Poslední jméno Nathan pronesl mírně znechuceným tónem. Podle zákona Lissa měla právo přednést svůj proslov. Pak ovšem nastane v zákoně rozpor a rozpoutá se peklo.</p>
<p>„Tihle tři prokázali, že jsou schopni vládnout. Než přistoupíme k samotné volbě, každý z nich přednese projev o tom, jaké má plány s naším lidem.“</p>
<p>Rufus povstal jako první a mluvil přesně tak, jak jsem očekávala. Apeloval na strach Morojů a sliboval mimořádnou ochranu – většina jejích forem zahrnovala dhampýry, ale do detailů moc nezabíhal.</p>
<p>„Naše bezpečí musí být vrcholnou prioritou,“ prohlašoval. „Za všech okolností. Bude to těžké? Ano. Bude to vyžadovat oběti? Ano. Ale naše děti za to přece stojí. Cožpak se o ně ze všech sil nestaráme?“ Připadalo mi ubohé, že se snížil k tomu, aby do toho zatahoval děti. Ještě na štěňata zapomněl.</p>
<p>Používal hnusné politické fígle, jako je pomlouvání rivalů. Marii očerňoval kvůli tomu, že její rodina není příliš aktivní. Lissa pro něj představovala dokonalý terč. Poukázal na její věk, na nebezpečí éteru a především na to, že už samotný fakt, že tady teď Lissa sedí, znamená znásilnění zákona.</p>
<p>Mariin projev byl mnohem promyšlenější a podrobnější. Předložila konkrétní plány ohledně nejrůznějších záležitostí, z nichž většina zněla rozumně. Nesouhlasila jsem se vším, co řekla, ale rozhodně mi připadala schopná a nesnížila se k pomlouvání ostatních. Bohužel ale nepůsobila tak charismaticky jako Rufus a smutnou pravdou bylo, že právě charisma představovalo ohromný rozdíl v její neprospěch. Monotónní závěr shrnoval nejen její řeč, ale vypovídal i o její osobnosti.</p>
<p>„Toto jsou důvody, proč bych měla být královnou. Doufám, že vás můj projev zaujal, a až nastane čas, budete hlasovat pro mě. Děkuji.“ Rychle si zase sedla.</p>
<p>Lissa přišla na řadu jako poslední. Stoupla si k mikrofonu a okamžitě si vzpomněla na ten sen s pohárem, kdy se před celou radou znemožnila. Tentokrát to ale bylo skutečné. Nesmí zklamat. Musí to zvládnout.</p>
<p>„Jsme ve válce,“ začala hlasitým a zvučným hlasem. „Neustále jsme napadáni – a nejen Strigoji. Napadáme se vzájemně. Jsme rozděleni. Bojujeme proti sobě. Rodina proti rodině. Královští proti nekrálovským. Morojové proti dhampýrům. <emphasis>Samozřejmě</emphasis>, že toho Strigojové využívají. Oni se dokážou sjednotit alespoň v jednom – chtějí zabíjet.“</p>
<p>Kdybych tam seděla v publiku, nakláněla bych se dopředu s pusou dokořán. Ale spousta lidí to dělala za mě. Její slova byla šokující a všechny zaujala.</p>
<p>„Jsme jeden lid,“ pokračovala. „Morojové a dhampýři společně.“ To vyvolalo několik zalapání po dechu. „A není možné, aby každý jednotlivec prosadil svou. Nikdo nic nezmůže, pokud se nesjednotíme a nenajdeme kompromis, ačkoli to bude těžká volba.“</p>
<p>Potom vysvětlila, jak by se to mělo udělat. Neměla tolik času, aby dopodrobna rozebrala všechny záležitosti, ale dotkla se aspoň těch nejpodstatnějších. A dokázala to podat takovým způsobem, že nikoho příliš neurazila. Koneckonců měla pravdu, když řekla, že ne každý si může prosadit svou. Pak mluvila o tom, jak jsou dhampýři naši nejlepší bojovníci a jak by byli ještě lepší, kdyby jim bylo dopřáno více sluchu. Zmínila se i o nekrálovských, kterým by taky mělo být dovoleno více se projevit, ovšem ne za cenu toho, že by se zmenšila moc královských rodů, které zastupují náš lid. Nakonec zdůraznila důležitost toho, aby se Morojové učili bránit sami, ale aby jejich výcvik nebyl povinný.</p>
<p>Každému dala něco a udělala to krásně a charismaticky. Byl to přesně takový projev, jaký přiměje lid, aby ji následoval. Zakončila ho těmito slovy: „Vždycky jsme míchali staré s novým. Používáme magii i moderní technologie. Na shromážděních používáme svitky i tohle.“ S úsměvem poklepala na mikrofon. „Díky tomu jsme přežili. Lpíme na minulosti, ale budoucnost vítáme s otevřenou náručí. Ze všeho si bereme jen to nejlepší a to nás posiluje. Takhle jsme přežili. A takhle přežijeme i nadále.“</p>
<p>Po jejím proslovu zavládlo ticho. Po chvíli propukly nadšené výkřiky. Slyšela jsem řev i zvenku. Přísahala bych, že i ti, kteří fandili jiným kandidátům, teď slzí dojetím. Nezapomínala jsem na to, že většina přítomných v sále jsou královští. Lissa by se nejraději taky rozplakala, ale ve své roli pokračovala statečně. Když se nakonec zase posadila a dav se ztišil, slova se ujal opět Nathan.</p>
<p>„Nuže,“ řekl. „To byl velice hezký projev, který jsme si jistě všichni vychutnali. Nyní ale nastal čas, aby královská rada zvolila našeho příštího vůdce. Podle zákona se o tuto pozici mohou ucházet pouze dva kandidáti – Rufus Tarus a Marie Contová.“ Dva Morojové z rodiny Tarusů a Contů přistoupili každý ke svému kandidátovi. Nathan spočinul pohledem na Lisse, která se zvedla spolu s ostatními, ale zůstala stát sama. „Podle volebního zákona, který byl ustanoven již na počátku věků, musí každý kandidát předstoupit před radu v doprovodu člena své rodiny, aby tím dal najevo rodinnou sílu a jednotu. Máte někoho takového?“</p>
<p>Lissa mu pevně pohlédla do očí. „Ne, lorde Ivaškove.“</p>
<p>„V tom případě se obávám, že vaše účast tímto skončila, princezno Dragomirová.“ Usmál se. „Můžete si zase sednout.“</p>
<p>A v ten moment se rozpoutalo peklo.</p>
<p>Několikrát jsem slyšela o rozvášněném davu. Teď jsem to viděla na vlastní oči. Většinou jsem ani neměla přehled, kdo co pokřikuje. Všichni se dohadovali buď v hloučcích, nebo řvali jeden přes druhého. Párek Morojů v džínách se pouštěl do každého dobře oblečeného Moroje, kterého uviděli, protože předpokládali, že každý, kdo má hezké oblečení, je královský a že všichni královští Lissu nesnášejí. Jejich oddanost Lisse byla obdivuhodná. Děsivá, ale přesto obdivuhodná. Skupinka rodiny Tarusů stála proti skupince Contových a vypadali, že jsou připraveni na pěstní souboj. Bylo to bizarní už z toho důvodu, že tyhle dvě rodiny byly jediné, které by se měly na všem shodnout.</p>
<p>A tak to pokračovalo dál. Všichni se dohadovali, jestli by Lissa měla či neměla pokračovat do voleb. Bojovali za to, aby se okamžitě svolalo zasedání, kde by se změnil ten zákon. Někteří se hádali o věcech, o kterých jsem nikdy neslyšela. U dveří propukl mezi strážci nějaký rozruch, a tak mě napadlo, že dav zvenčí se nejspíš snaží vyrazit dveře. Moje máma tam byla taky a já si uvědomila, že měla pravdu. Dneska se volit nebude. Nejde to, když tu vládne taková anarchie. Budou muset ukončit zasedání a zítra to zkusit znovu.</p>
<p>Lissa zírala do davu a připadala si otupělá, jak nedokázala držet krok s tím nenadálým rozruchem. Vtom ji něco napadlo a žaludek se jí sevřel. Celou tu dobu si přísahala, že bude ctít vážnost volební tradice. Teď ale kvůli ní vypukla situace, která je všechno, jenom ne důstojná. Všechno je to její vina. Pak jí padl zrak na osobu sedící až vzadu v koutě. Byla to Jekatěrina Zeklosová. Stará dřívější královna její pohled zachytila a mrkla na ni.</p>
<p>Vytratila jsem se ze sálu, protože už jsem nepotřebovala být svědkem dalších hádek. Vrátila jsem se zase do auta a připadalo mi, že se mi Lissina slova vpálila do duše. Dotkla se mého srdce. A přestože svým projevem nic dokázat nemohla, byla v něm vášeň a odhodlání. Kdyby ji mohli zvolit královnou, za svými slovy by si stála.</p>
<p>A v tu chvíli jsem to věděla. Ona královnou <emphasis>bude</emphasis>.</p>
<p>Rozhodla jsem se, že pro to udělám, co budu moct. Nepřivedeme Jill ke dvoru jen proto, aby Lissa mohla zasedat v radě. Jill poskytne Lisse status, který Morojům umožní, aby ji mohli volit. A Lissa vyhraje.</p>
<p>Přirozeně jsem si tyhle myšlenky nechala pro sebe.</p>
<p>„To je nebezpečný výraz,“ poznamenal Dimitrij, když se na mě podíval, a zase upřel zrak na silnici před námi.</p>
<p>„Jakej výraz?“ zeptala jsem se nevinně.</p>
<p>„Ten, který jasně prozrazuje, žes dostala nápad.“</p>
<p>„Žádnej nápad jsem nedostala. Nebo aspoň ne žádnej skvělej.“</p>
<p>Takové vtipy Jill vždycky rozesmály, ale když jsem se teď po ní ohlédla na zadní sedadlo, tvářila se smrtelně vážně.</p>
<p>„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se jí.</p>
<p>Upřela na mě zelené oči. „Ani nevím. Seběhlo se toho nějak moc. A příliš nechápu, co se bude dít dál. Připadám si jako… nějaká věc, kterou někdo potřebuje použít do svýho plánu. Jako šachová figurka.“</p>
<p>Bodl mě pocit viny. Viktor vždycky využíval lidi a dělal z nich součást své hry. Chovám se jinak? Ne. Ale na Jill mi záleží. „Nejsi žádná věc ani šachová figurka,“ ujistila jsem ji. „Jsi moc důležitá a díky tobě se stane spousta dobrých věcí.“</p>
<p>„Jenže to nebude tak jednoduchý, co?“ Mluvila moudřeji než na svůj věk. „Než se věci zlepší, předtím se musejí zhoršit, že jo?“</p>
<p>Nedokázala jsem jí lhát. „Jo. Ale pak už budeš v kontaktu se svojí mámou a… jak jsem řekla, stane se spousta dobrých věcí. My strážci vždycky o Morojích říkáme ‚Oni mají přednost‘. V tvým případě to není přesně totéž, ale když uděláš tohle, tak…“</p>
<p>Obdařila mě úsměvem, který nepůsobil příliš šťastně. „Jasně, chápu. Je to pro vyšší dobro.“</p>
<p>Soňa cestou trávila hodně času tím, že mi vyráběla kouzlo. V obchodě u silnice jsme koupili stříbrný náramek, který mi nabíjela. Vypadal lacině, ale byl vyroben ze stříbra, což bylo jediné podstatné. Když nám zbývala do Greenstonu asi půlhodina jízdy, usoudila, že kouzlo už je hotové, a náramek mi podala. Nasadila jsem si ho na ruku a podívala se po ostatních.</p>
<p>„Tak?“</p>
<p>„Nic zvláštního nevidím,“ řekla Soňa. „Ale tak je to v pořádku.“</p>
<p>Jill zamžourala. „Připadáš mi taková rozmazaná…, jako bych musela párkrát zamrkat, abych tě pořádně viděla.“</p>
<p>„Mně taky,“ dodal Dimitrij.</p>
<p>Soňa byla potěšená. „Takhle by to mělo působit na ty, kteří vědí, že má na sobě kouzlo. Doufejme, že strážcům bude připadat, že má jiný obličej.“ Byla to varianta téhož kouzla, které použila Lissa, když jsme osvobozovali Viktora z vězení. Tohle ale vyžadovalo méně magie, protože mi Soňa jen trochu pozměnila rysy a nebylo třeba měnit mou rasu. Taky byla zkušenější než Lissa.</p>
<p>K restauraci v Greenstonu jsme dojeli asi v půl dvanácté. Parkoviště bylo prázdné, ale v rohu jsem si všimla jednoho auta. Doufala jsem, že patří Michailovi – že už dorazil. Jen aby to nebylo auto party strážců.</p>
<p>Zaparkovali jsme poblíž a já jsem uviděla, že z toho auta skutečně vystupuje Michail a po něm Adrian.</p>
<p>Když mě uviděl, uličnicky se ušklíbl. Bavil se mým překvapením. Mělo mě napadnout, že přijede taky, když jsem mu řekla, aby Michailovi vyřídil můj vzkaz. Našel si způsob, jak se sem dostat. Zvedl se mi žaludek. Ne, ne. Tohle ne. Teď nemám čas na urovnávání svého milostného života. Teď ne. Ani jsem nevěděla, co bych měla Adrianovi říct. Naštěstí jsem neměla vůbec možnost promluvit.</p>
<p>Michail k nám napochodoval jako pravý strážce, aby zjistil, co pro něj mám za úkol. Náhle se zastavil uprostřed kroku – spatřil z našeho auta vystupovat Soňu. Ona strnula úplně stejně. Oba tam stáli a třeštili na sebe oči, div jim nevypadly z důlků. Věděla jsem, že v tu chvíli jsme pro ně přestali existovat, stejně jako naše plány, úkoly a… celý svět. V ten moment byli jen oni dva.</p>
<p>Soňa přiškrceně vykřikla a rozběhla se k němu. To ho probralo, rozevřel náruč a pevně ji objal. Soňa se rozplakala a dokonce i na Michailově tváři jsem postřehla slzy. Odhrnul jí vlasy z očí a vzal její obličej do dlaní. Zíral na ni a pořád opakoval: „Jsi to ty… Jsi to ty… Jsi to ty…“</p>
<p>Soňa si setřela slzy, ale hned se jí začaly koulet z očí nové. „Michaile, omlouvám se. Moc se ti omlouvám.“</p>
<p>„Na tom nezáleží.“ Políbil ji a pak ji od sebe oddálil jen natolik, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Na tom nezáleží. Na ničem nezáleží, jen na tom, že jsme zase spolu.“</p>
<p>Rozplakala se ještě víc. Zabořila mu obličej do hrudi a on ji pevně objal. My ostatní jsme tam stáli stejně zkamenělí jako prve oba milenci. Nepřipadalo mi správné na to koukat. Bylo to příliš soukromé, neměli bychom u toho být. Zároveň jsem si ale říkala, že přesně tak jsem si představovala svoje znovushledání s Dimitrijem poté, co ho Lissa zachránila. Láska. Odpuštění. Přijetí.</p>
<p>Dimitrij se mi krátce podíval do očí a já měla dojem, že si vzpomněl na moje slova. <emphasis>Musíš odpustit sám sobě. Jestli to nedokážeš, taky se nemůžeš v životě pohnout dál. My nemůžeme</emphasis>. Odtrhla jsem od něj pohled a zahleděla se na ten šťastný pár, aby Dimitrij nepostřehl, že mi to rve srdce. Bože, tolik jsem toužila po tom, co měli Michail se Soňou. Šťastný konec. Odpuštění minulosti. Zářná budoucnost.</p>
<p>Jill vedle mě popotáhla a já ji jednou rukou objala. Ten tichý zvuk Michaila probral a vrátil do reality. Dál Soňu objímal, ale podíval se na mě.</p>
<p>„Děkuju. Děkuju ti za to. Cokoli budeš potřebovat… Naprosto cokoli…“</p>
<p>„Přestaň,“ řekla jsem přes knedlík v krku. Jen tak tak jsem zvládala rozhánět zrádné slzy, které se mi draly do očí. „Jsem ráda…, že je to za námi, a… tohle vůbec není moje zásluha.“</p>
<p>„Stejně…“ Michail pohlédl na Soňu, která se na něj s uslzenýma očima usmívala. „Vrátilas mi zpátky můj svět.“</p>
<p>„Jsem z vás tak šťastná… a chci, abyste si teď užívali jeden druhýho. Ale potřebovala bych od tebe laskavost. Ještě jednu laskavost.“</p>
<p>Soňa s Michailem si vyměnili chápavé pohledy. Nikdy byste do nich neřekli, že se tři roky neviděli. Přikývla a on se na mě znovu podíval. „Došlo mi, že to je důvod, proč mě sem přivedl.“ Kývl hlavou směrem k Adrianovi.</p>
<p>„Potřebuju, abys mě dostal do hotelu, kde jsou ubytovaní alchymisti.“</p>
<p>Michailův úsměv rázem zmizel. „Rose…, já tě nemůžu dostat vůbec nikam. Už tak je dost nebezpečné, že jsi tak blízko královského dvora.“</p>
<p>Vytáhla jsem z kapsy svůj náramek. „Mám přestrojení. Nepoznají, že jsem to já. Je nějaký důvod, proč bys mohl jít navštívit alchymisty?“</p>
<p>Zamyšleně se zamračil a nepřestával objímat Soňu. „U jejich pokojů pravděpodobně budou hlídat strážci. Můžeme dělat, že je jdeme vystřídat.“</p>
<p>Dimitrij souhlasně přikývl. „Ale pokud se to bude hodně lišit od jejich rozpisu směn, asi se nad tím někdo pozastaví… No, snad to vyjde a budete mít dost času zjistit, co je třeba. Strážci se obávají spíš toho, že alchymisti půjdou ven, než že by jiní strážci šli dovnitř.“</p>
<p>„Rozhodně,“ přitakal Michail. „Takže ty a já, Rose?“</p>
<p>„Jo,“ řekla jsem. „Čím míň nás bude, tím líp. My si vystačíme, abychom položili pár otázek Sydney a Ianovi. Ostatní počkají tady.“</p>
<p>Soňa políbila Michaila na tvář. „Nikam ti neuteču.“</p>
<p>Adrian došel k nám a lehce šťouchl Jill do ramene. „A já tady zůstanu a poslechnu si, jak ses do toho všeho zapletla, nezletilá.“</p>
<p>Jill pro něj vykouzlila úsměv. Byla do něj hodně zamilovaná a teď bylo jen známkou jejího stresu, že okamžitě nezrudla a nepodlomila se jí kolena. Začali si povídat a Dimitrij mi naznačil, abych ho následovala za auto, kam na nás nikdo nemohl vidět.</p>
<p>„Tohle je nebezpečné,“ řekl mi tiše. „Jestli to kouzlo selže, pravděpodobně se z toho hotelu nedostaneš.“ V té větě zůstalo nevyřčené jedno poslední slovo – živá.</p>
<p>„To kouzlo neselže. Soňa je dobrá. Navíc když nás chytí, spíš mě odvezou ke dvoru, než aby mě zabili. Představ si, jak by <emphasis>tohle</emphasis> zpomalilo volbu.“</p>
<p>„Rose, myslím to vážně.“</p>
<p>Chytila jsem ho za ruku. „Já vím, já vím. Tohle bude snadný. Zvládneme to ani ne za hodinu. Ale kdyby ne…“ Tak strašně nesnáším pomyšlení na to, že by něco mohlo špatně dopadnout. „Když ne, tak pošleš ke dvoru Adriana s Jill. Ty a Soňa se schováte, dokud… já nevím.“</p>
<p>„S námi si nedělej starosti,“ ujistil mě. „Hlavně buď opatrná.“ Sklonil se a políbil mě na čelo.</p>
<p>„Malá dhampýrko, jsi…“</p>
<p>Adrian obešel auto právě ve chvíli, kdy mi dal Dimitrij pusu. Rychle jsem pustila Dimitrijovu ruku. Nikdo z nás nic neřekl, ale v tu chvíli Adrianovy oči prozrazovaly…, že se mu právě rozpadl celý svět. Bylo mi hůř, než kdybych se ocitla v chumlu Strigojů. Hůř, než kdybych sama byla Strigojka. <emphasis>Č</emphasis><emphasis>est</emphasis>, pomyslela jsem si. Strážci by se jí skutečně měli učit. Mě cti nikdo neučil.</p>
<p>„Musíme si pospíšit,“ prohlásil Michail, který také došel až k nám a tohle veliké drama snad ani nevnímal. „Soňa říká, že se taky potřebujete dostat co nejdřív ke dvoru.“</p>
<p>Polkla jsem a odtrhla oči od Adriana. Srdce se mi bolestně svíralo. „Jo…“</p>
<p>„Běžte,“ pobídl nás Dimitrij.</p>
<p>„Pamatuj,“ řekla jsem mu nenápadně, „že je <emphasis>mojí</emphasis> povinností si s ním promluvit. Ne tvojí.“</p>
<p>Následovala jsem Michaila k jeho autu a cestou jsem si dala na ruku kouzelný náramek. Než jsem nastoupila, ještě jsem se rychle ohlédla. Jill mluvila se Soňou, Dimitrij tam postával sám a Adrian si otočený ke všem zády zapaloval cigaretu.</p>
<p>„Já jsem ale mrcha,“ poznamenala jsem chmurně. Bylo to sice nevhodné, ale přesně to vystihovalo moje pocity.</p>
<p>Michail na to nic neřekl, nejspíš proto, že to nemělo nic společného s naším úkolem. Anebo byl pořád radostí bez sebe ze znovushledání se svou láskou. Šťastlivec.</p>
<p>Zanedlouho jsme dojeli k hotelu. Nenápadně se tam pohybovalo několik strážců, kteří se snažili nepřitáhnout na sebe pozornost lidí. Vešli jsme do budovy a žádný z nich nás nezastavil. Jeden dokonce Michailovi kývl na pozdrav. Na mě všichni koukali, jako… jako by mě neznali. To bylo dobré. Vzhledem k tomu, že teď u dvora vypomáhá tolik strážců, vzájemně se moc neznají. A já jsem nevypadala jako Rose Hathawayová. Nikdo se nade mnou nepozastavoval.</p>
<p>„Ve kterém jsou pokoji?“ zeptal se Michail toho, který stál ve vstupní hale. „Máme vystřídat směnu.“ Michail vystupoval natolik sebejistě, že se ten strážce usnesl, že to tak musí být v pořádku, ačkoli ho to trochu překvapilo.</p>
<p>„Jen vy dva? Nahoře jsou čtyři.“</p>
<p>S tímhle jsem počítala. „Potřebují jich víc u dvora. Situace se tam vymkla z ruky, takže odteď tady mají hlídat vždycky jen dva.“</p>
<p>„To by nejspíš mělo stačit,“ souhlasil strážce. „Čtvrté patro.“</p>
<p>„Jsi pohotová,“ pochválil mě Michail ve výtahu.</p>
<p>„To nic nebylo. Už jsem se vykecala z horších věcí.“</p>
<p>Pokoje alchymistů bylo snadné poznat, neboť před nimi stál strážce. <emphasis>Ostatní jsou uvnitř, </emphasis>uvědomila jsem si a uvažovala, jestli to bude problém. Ale Michail mu stejně autoritativně oznámil, že on i ostatní jsou odvoláni zpátky ke dvoru. Strážce zavolal svoje kolegy – po jednom z každého pokoje. Podali nám stručné hlášení včetně toho, kde kdo bydlí, a odešli.</p>
<p>Jakmile zmizeli, Michail na mě pohlédl. „Sydney,“ řekla jsem.</p>
<p>Strážci nám dali karty na otevírání dveří, takže jsme vešli do Sydneyina pokoje. Seděla tam s překříženýma nohama na posteli, četla knihu a vypadala zuboženě. Když nás uviděla, povzdechla si.</p>
<p>„Co zas?“</p>
<p>Sundala jsem si náramek a iluze mého jiného vzhledu zmizela.</p>
<p>Sydney neotevřela samým překvapením pusu ani nevykulila oči. Dívala se, jako by ji to ani neudivovalo. „To mi mohlo dojít. Přišli jste mě osvobodit?“ Z jejího hlasu zaznívala naděje.</p>
<p>„Vlastně ne.“ Nelíbilo se mi, že Sydney bude potrestána, ale teď nebylo součástí plánu ji osvobodit. „Potřebujeme si promluvit s Ianem. A bylo by lepší, kdybys u toho taky byla. Ví něco důležitýho. Něco, co potřebujeme zjistit.“</p>
<p>Tentokrát Sydney povytáhla obočí. Ukázala ke dveřím. „Nedovolují nám spolu mluvit.“</p>
<p>„Už tam nejsou,“ oznámila jsem jí samolibě.</p>
<p>Sydney pochmurně potřásla hlavou. „Rose, ty mě někdy vážně děsíš. I když z jiných důvodů než původně. Tak jdeme. Bydlí hned vedle, ale bude těžké z něj něco dostat.“</p>
<p>„Proto tam jdeš s námi, abys nám pomohla,“ objasnila jsem, když jsme vyšli na chodbu. Zase jsem si nasadila náramek. „Je do tebe blázen. Určitě nám pomůže, když ho o to požádáš.“</p>
<p>Jak jsem předpokládala, Sydney si dosud nevšimla, že se do ní Ian zamiloval. „Cože? On teda ne…“</p>
<p>Zmlkla, protože jsme zrovna vstoupili do Ianova pokoje. Díval se na televizi, ale když nás uviděl, vyskočil. „Sydney! Jsi v pořádku?“</p>
<p>Významně jsem na ni pohlédla.</p>
<p>Oplatila mi pohled trochu dotčeně. Pak se obrátila k Ianovi. „Potřebujou, abys jim s něčím pomohl. Chtějí nějakou informaci.“</p>
<p>Pohlédl na nás, o poznání chladněji než na Sydney. „Na vaše otázky už jsme vám odpověděli nejmíň stokrát.“</p>
<p>„Na všechny ne,“ řekla jsem. „Když jste byl u dvora, viděl jste tam na stole fotku mrtvýho muže. Kdo to byl?“</p>
<p>Ian semkl rty do úzké linky. „Nevím.“</p>
<p>„Viděla jsem…, ehm, víme, že jste ho poznal,“ namítla jsem. „Reagoval jste na něj.“</p>
<p>„Já to taky viděla,“ přidala se Sydney.</p>
<p>„Ale no tak,“ obrátil se k ní prosebně. „Už jim přece nemusíme pomáhat. Stačí tohle hotelové vězení. Z těch jejich her už je mi zle.“</p>
<p>Nezazlívala jsem mu to, jenže my jsme ho opravdu potřebovali. Zoufale jsem se podívala na Sydney a dala jí tím pohledem najevo, že je naše jediná naděje.</p>
<p>Otočila se zase k Ianovi. „Co je s tím chlapem z fotky? Je to… něco hrozného? Tajemství?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Ne. Jenom už jim nechci pomáhat. Nemá to cenu.“</p>
<p>„Uděláš to pro mě?“ zeptala se ho sladce. „Prosím. Může mi to pomoct dostat se z průšvihu.“ Sydney sice nebyla žádný přeborník ve flirtování, ale myslím, že Iana ohromilo už jen to, že se o flirt pokusila. Chvilku váhal a díval se na nás. Pak se podíval zase na ni a ona ho obdařila úsměvem.</p>
<p>Vyhověl jí. „Nelhal jsem. Opravdu nevím, kdo to byl. Jednou jsem ho viděl s nějakou Morojkou v jednom našem zařízení v St. Louis.“</p>
<p>„Počkat,“ zarazila jsem ho. „Morojové chodí mezi vaše lidi?“</p>
<p>„Občas,“ připustila Sydney. „Stejně jako my chodíme na vaše místa. Některá setkání se odehrávají osobně. Většinou ale vaše lidi nevězníme.“</p>
<p>„Myslel jsem, že ten muž je její bodyguard nebo tak něco,“ dodal Ian. „Měla tam nějaké jednání. On ji jen následoval a mlčel.“</p>
<p>„Morojský bodyguard?“</p>
<p>„To není nic neobvyklého pro ty, kteří nemůžou dostat přiděleného strážce,“ objasnil Michail. „Abe Mazur je toho důkazem. Vždyť má i svou armádu.“</p>
<p>„Ti mi připadají spíš jako mafie.“ Žertování stranou, tohle bylo dost matoucí. Přestože mezi Moroji vládne nechuť naučit se bojovat, ti, kteří nemohou získat strážce, si někdy jako ochranku najímají jiné Moroje. Někdo jako Daniella Ivaškovová by ovšem tenhle problém neměl. Vsadila bych se, že má nárok hned na dva strážce, pokud by se někdy rozhodla vyjít z bezpečí královského dvora. Navíc dávala jasně najevo, že je proti tomu, aby Morojové bojovali. Proč by někam cestovala s Morojem jako ochrankou, když by si mohla vzít dva vytrénované strážce? Nedávalo to smysl. Jenže… když chcete zabít královnu, pravděpodobně děláte nejrůznější podivné věci. Nemusejí dávat smysl. „Kdo byla ta Morojka?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Taky ji neznám,“ odpověděl Ian. „Jen jsem kolem nich prošel, když někam šli. Asi na nějakou schůzku.“</p>
<p>„Pamatujete si, jak vypadala?“ Potřebujeme aspoň něco, čeho bychom se mohli chytit. Všechno se nám rozpadalo pod rukama, ale kdyby byl Ian schopen identifikovat Daniellu, měli bychom vyhráno.</p>
<p>„Jistě,“ řekl. „Byla snadno zapamatovatelná.“</p>
<p>Ticho, které vzápětí nastalo, mě rozčilovalo. „Takže?“ pobídla jsem ho. „Jak vypadala?“</p>
<p>Řekl mi to.</p>
<p>Jeho popis nebyl takový, jaký jsem čekala.<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET DVA</p>
<p>Sydney a její přátelé nebyli nadšeni, že je nebereme s sebou.</p>
<p>„Udělala bych to,“ řekla jsem jí. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co jsem se dozvěděla od Iana. „Ale i tak pro nás bude těžký dostat se tam. Kdybychom přišli ke dvoru s tebou, všechno by se pokazilo. A stejně to bude za chvíli jedno. Až všem u dvora řekneme, co víme, a očistíme moje jméno, strážci už vás nebudou potřebovat.“</p>
<p>„Strážci mě ani tak netrápí,“ prohlásila. Mluvila tím svým nezúčastněným tónem, ale v jejích očích jsem přesto postřehla strach. Uvažovala jsem, koho se tolik bojí. Alchymistů? Nebo někoho jiného?</p>
<p>„Sydney,“ oslovila jsem ji váhavě, přestože jsem si uvědomovala, že máme s Michailem nejvyšší čas vypadnout odtud. „Co pro tebe vlastně Abe udělal? Je v tom něco víc, než že zařídil tvoje přeložení?“</p>
<p>Sydney se na mě trochu smutně usmála. „Pusť to z hlavy, Rose. Já už si s tím nějak poradím, až to přijde. Teď už běžte. Běžte pomoct svým kamarádům.“</p>
<p>Chtěla jsem říct ještě něco…, zjistit ještě něco. Ale Michailův výraz mi prozradil, že se Sydney souhlasí. Tak jsme se krátce rozloučili a odešli jsme. Když jsme se vrátili k ostatním na parkoviště, viděla jsem, že se tam situace příliš nezměnila. Dimitrij přecházel sem a tam, bezpochyby byl nervózní z toho, že nemůže nic dělat. Jill postávala se Soňou, jako by u starší ženy hledala ochranu. Adrian stál od všech stranou, a když jsme přijeli, sotva zvedl hlavu.</p>
<p>Když jsme všem řekli, co jsme se právě dozvěděli, konečně jsem se dočkala od Adriana nějaké reakce.</p>
<p>„To není možný. Nemůžu tomu uvěřit.“ Zašlápl nedopalek. „Ti tví kámoši alchymisti se určitě pletou.“</p>
<p>Taky mi to připadalo k neuvěření, ale neměla jsem důvod myslet si, že Ian lhal. A upřímně, pokud má Adrian problém přijmout tohle, jak by asi vyváděl, kdyby se dozvěděl, kdo byl naší předchozí podezřelou? Dívala jsem se do tmy a snažila se vyrovnat s tím, kdo zabil Taťánu a pak to hodil na mě. I pro mě bylo těžké tomu uvěřit. Ta zrada byla příšerná.</p>
<p>„Motiv tu je…,“ vypravila jsem ze sebe neochotně. Když mi Ian popsal osobu, kterou viděl, napadlo mě mnoho důvodů, jaké mohla mít k vraždě. „A jsou to politický důvody. Ambrose měl pravdu.“</p>
<p>„Ianův popis těžko poslouží jako důkaz,“ poznamenal Dimitrij, kterého to šokovalo stejně jako nás ostatní. „A je v tom spousta trhlin, hodně věcí do toho nezapadá.“</p>
<p>„Jo.“ Jedna konkrétní věc mě obzvlášť trápila. „Jako třeba, proč to narafičila na mě.“</p>
<p>Na to nikdo neměl odpověď. „Musíme se vrátit ke dvoru,“ řekl nakonec Michail. „Budou se tam po mně už shánět.“</p>
<p>Usmála jsem se na Jill – doufala jsem, že povzbudivě. „A ty musíš odehrát svou premiéru.“</p>
<p>„Nevím, co z toho je šílenější,“ prohlásil Adrian. „Jestli odhalení identity vražedkyně, nebo to, že nezletilá je Dragomirová.“ Se mnou mluvil chladně, ale na Jill se díval s něhou. I když ty novinky zněly dost šíleně, Adrian snadno přijal, kdo byl Jilliným otcem. Zprávu o Erikově nevěře přijal netečně a Jilliny vše vypovídající oči ho přesvědčily. Myslím, že zato zpráva od Iana ho zranila mnohem víc, než dával najevo. Když se dozvěděl, kdo je zodpovědný za vraždu jeho tety, jeho bolest tím ještě vzrostla. A moc mu nepomohlo ani odhalení mého vztahu s Dimitrijem.</p>
<p>Michail se tvářil zklamaně, když Soňa navrhla, že zůstane tady, zatímco my ostatní budeme pokračovat ke dvoru. Nemohli jsme použít obě auta a do toho jeho se vejde jen pět osob. Soňa předpokládala, že by nám beztak k ničemu nebyla. Po dalším objímání, líbání a slzách slíbila Michailovi, že se spolu zase setkají, až tenhle blázinec utichne. Doufala jsem, že to tak skutečně bude.</p>
<p>Moje kouzlo mi pozměnilo vzhled natolik, že mě bez problémů pustí bránou. S Jill to ovšem bude záludnější. O jejím únosu si povídali všichni Morojové. Kdyby ji strážci u brány poznali, jistě by nás všechny zastavili. Vsadili jsme na to, že budou mít hodně práce a nevšimnou si jí, stejně jako mě a Dimitrije. To znamenalo, že především budeme muset pozměnit vzhled jemu, což vyžadovalo Adrianovu pomoc. Nebyl v používání téhle iluze tak dobrý jako Soňa, ale zvládl by to aspoň natolik, aby se každému zdálo, že Dimitrij vypadá jinak. Podobně použil éter už při mém útěku z vězení. Otázkou ale bylo, jestli to pro nás udělá. Nikomu se ani slovem nezmínil, že mě s Dimitrijem přistihl, ale přesto všichni museli vycítit to ohromné napětí.</p>
<p>„Musíme pomoct Lisse,“ oznámila jsem mu, když na ten požadavek nejdřív nezareagoval. „Moc času nám nezbývá. Prosím. Prosím tě, pomoz nám.“ Klidně bych se před ním plazila, kdyby to bylo nutné.</p>
<p>Naštěstí nebylo. Zhluboka se nadechl a na chvilku zavřel oči. Byla jsem si jistá, že by si teď přál mít u sebe něco silnějšího než cigarety. Nakonec přikývl. „Tak jdeme na to.“</p>
<p>Soňu jsme nechali na parkovišti s klíčky od druhého auta. Dívala se za námi, jak odjíždíme. Dimitrij, Michail a já jsme většinu cesty trávili tím, že jsme analyzovali informace, které jsme měli. Ta žena, kterou Ian popsal, se určitě nemohla dopustit všeho, co jsme přičítali vrahovi.</p>
<p>Seděla jsem vzadu s Adrianem a Jill, nakláněla se dopředu a vypočítávala věci na prstech. „Motiv? Máme. Schopnosti? Máme. Podplacení Joea? Máme. Přístup do Taťániných komnat…“ Zamračila jsem se. Pak jsem si vzpomněla, co jsem zaslechla, když jsem byla s Lissou. „Ano.“</p>
<p>Tím jsem si vysloužila překvapený Dimitrijův pohled. „Vážně? Na tohle jsem nemohl přijít.“</p>
<p>„Jsem si jistá, že vím, jak se tam mohla dostat,“ řekla jsem. „Ale ten anonymní dopis Taťáně mi nedává smysl. Ani pomlouvání Lissiny rodiny, ani ten pokus Lissu zabít.“ <emphasis>Ani to, že jsem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vraždu </emphasis><emphasis>měla</emphasis><emphasis> odnést já</emphasis>.</p>
<p>„Možná v tom bylo zapleteno víc lidí,“ poznamenal Dimitrij.</p>
<p>„Nějaký spiknutí?“ podivila jsem se.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že královnu mohl nenávidět ještě někdo. Někdo, kdo by ale nezašel tak daleko, aby ji zabil. Dvě osoby, dva odlišné cíle. Možná ani jeden o druhém nevěděl. Pleteme všechny důkazy dohromady.“</p>
<p>Mlčela jsem a přemýšlela o jeho slovech. Dávalo to smysl a z jeho náznaků jsem vytušila, že, tím <emphasis>někým</emphasis> míní Daniellu. Měli jsme pravdu v tom, že měla mnoho důvodů Taťánu nenávidět. Nesouhlasila s ní ohledně výcviku Morojů, zákona o snížení věku, který jí připadal moc měkký, nesouhlasila s výzkumem éteru… To by ale k vraždě nestačilo. Zato pobouřený dopis a podplácení, aby synovi zaručila bezpečí? To by lady Daniella Ivaškovová klidně udělala. Ale srdce by kůlem nikomu neprobodla.</p>
<p>V nastalém tichu jsem zaslechla tichý rozhovor Jill s Adrianem. Tlumeně se bavili po celou dobu, kdy jsme my ostatní plánovali strategii.</p>
<p>„Co mám dělat?“ pípla Jill.</p>
<p>„Chovej se, jako že si zasluhuješ tam být. Nenech se zastrašit,“ okamžitě odpověděl se skálopevnou jistotou.</p>
<p>„A co Lissa? Co si o mně pomyslí?“</p>
<p>Adrian zaváhal jen na okamžik. „Na tom nesejde. Jenom se chovej tak, jak říkám.“</p>
<p>Žaludek se mi sevřel, když jsem ho slyšela udílet jí upřímné a vlídné rady. Je to lehkomyslný a samolibý darebák, ale má dobré srdce. A to srdce jsem mu právě zlomila. Věděla jsem, že jsem v něm správně rozpoznala jeho potenciál. Adrian je skvělý. Dokáže skvělé věci. Jenom jsem doufala, že jsem ho neranila příliš. Kdybych mu musela říct, že jeho matka je vražedkyně, bylo by to horší. Ale stejně…</p>
<p>Když jsme dojeli k bráně, všichni jsme ztichli. Před námi čekala řada aut a my pomalu popojížděli vpřed a byli jsme čím dál nervóznější. Krátce jsem skočila Lisse do hlavy a uklidnila se, že nepřicházíme o nic ze zasedání rady. Panoval tam podobný chaos jako posledně. Zoufalý Nathanův pohled mi napověděl, že by nejradši dnešní zasedání ukončil a svolal je na zítra. Nevěděla jsem jistě, jestli by to bylo dobře, nebo špatně.</p>
<p>Strážci samozřejmě poznali Michaila, ale z ničeho jej nepodezírali. Řekl jim jen, že ho poslali pro nějaké lidi. Strážce nakoukl do auta a přejel pohledem po Dimitrijovi, mně a Jill. Adriana všichni znali a jeho přítomnost nám dodávala respekt. Strážce ještě zkontroloval kufr a pustil nás dál.</p>
<p>„Panebože, zabralo to,“ vydechla jsem. Michail s námi jel na parkoviště strážců.</p>
<p>„Co teď?“ dotázala se Jill.</p>
<p>„Teď znovu obnovíme rod Dragomirů a řekneme, kdo zavraždil královnu,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„A to je všechno?“ dotázal se Adrian sarkasticky.</p>
<p>„Uvědomujete si, že až ta vaše iluze pomine,“ začal Michail, „okamžitě vás dva zajmou a uvězní vás? Nebo něco horšího.“</p>
<p>S Dimitrijem jsme na sebe pohlédli. „My víme,“ řekla jsem a snažila se nevzpomínat na svou klaustrofobii v cele. „Ale když všechno vyjde…, dlouho tam nezůstaneme. Použijou informace, co jsme zjistili, a pak nás pustí.“ Znělo to optimističtěji, než jsem se cítila.</p>
<p>Zaparkovali jsme a všichni jsme se vydali k budově, kde probíhalo shromáždění. Bylo to poznat už zdaleka, protože všude kolem se shromáždilo množství diváků. Připadalo mi to zvláštní. Není to tak dávno, co jsem tudy procházela mezi skoro těmi samými lidmi, ale to jsem z královského dvora utíkala. Tehdy jsme taky pozměnili svůj vzhled pomocí éteru, aby nás při útěku nikdo nepoznal. A teď jsme vědomě kráčeli rovnou do záhuby. Byla jsem přesvědčená, že když se dokážu dostat dovnitř bez povšimnutí a oznámit svoje novinky, všechno vyjde. Když jsem šla za alchymisty, Sonino kouzlo fungovalo dokonale. Neměla jsem důvod o něm pochybovat, ale přesto jsem se v hloubi duše bála. Co když pomine? Co když mě někdo pozná dřív, než se vůbec dostanu dovnitř? Zavřou mě? Nebo mě prostě rovnou zastřelí?</p>
<p>Diváci do budovy nesměli, ale strážci pochopitelně ano. Michail s nimi promluvil a jako výmluvu použil zasmušilého Adriana. Těžko mohli odmítnout vpustit synovce bývalé královny. A vzhledem k tomu, že i uvnitř vládl chaos, strážci uvítali posily – tedy Dimitrije a mě. Adrian jednou rukou objímal Jill, a tak je nechali projít dovnitř oba.</p>
<p>Proklouzli jsme do tanečního sálu, aniž si nás kdokoli všiml. Viděla jsem ty hádky už dřív Lissinýma očima, ale osobně to bylo něco úplně jiného. Bylo to hlasitější a drsnější. Podívali jsme se s kamarády na sebe. Připravila jsem se na velkou konfrontaci s publikem – sakra, vždyť to nebude poprvé. Tohle bude jaksepatří test mých schopností.</p>
<p>„Potřebujeme, aby je někdo utišil,“ prohlásila jsem. „Někdo, kdo se nebojí udělat divadlo – teda samozřejmě kromě mě.“</p>
<p>„Michaile? Kdes byl?“</p>
<p>Otočili jsme se a já spatřila Abeho.</p>
<p>„My o vlku a vlk za humny,“ prohlásila jsem. „Tebe tu přesně potřebujeme.“</p>
<p>Abe se na mě zahleděl a zamračil se. Kouzla se dají prohlédnout, pokud někdo ví, že byla použita. Také bývají méně účinná, když vás dotyčný dobře zná. Sonino kouzlo bylo příliš silné na to, aby ho Abe dokázal prokouknout úplně, ale bylo mu jasné, že něco není v pořádku.</p>
<p>„Co se děje?“ chtěl vědět.</p>
<p>„Jako obvykle, starý pane,“ odpověděla jsem zvesela. „Nebezpečí, šílený plány…, všechny ty šílenosti, co se v naší rodině dědí.“</p>
<p>Znovu zamžoural, ale ani tentokrát neprohlédl kouzlo úplně. Pravděpodobně jsem mu připadala rozmazaná. „Rose? Jsi to ty? Kdes byla?“</p>
<p>„Potřebujeme si zjednat pozornost,“ řekla jsem mu. Uvažovala jsem, jestli si takhle připadají děti, když jim rodiče vynadají, že se vrátily domů pozdě. Tvářil se velmi nesouhlasně. „Máme způsob, jak urovnat tuhle hádku,“ řekl.</p>
<p>„No,“ poznamenal suše Adrian. „My zase máme způsob, jak začít novou.“</p>
<p>„Věřila jsem ti u svýho výslechu,“ pověděla jsem Abemu. „Můžeš teď věřit ty mně?“</p>
<p>Abe se ušklíbl. „Zjevně jsi mi nevěřila natolik, abys zůstala v západní Virginii.“</p>
<p>„Detail,“ odmávla jsem to. „Prosím. Moc to potřebujeme.“</p>
<p>„A nemáme moc času,“ dodal Dimitrij.</p>
<p>Abe si ho prohlížel. „Můžu hádat? Belikov.“ Z otcova hlasu čišela nejistota. Adrian odvedl skvělou práci, když změnil Dimitrijovi vzhled. Abe byl ovšem natolik chytrý, že vydedukoval, kdo je ten muž se mnou.</p>
<p>„Tati, musíme si pospíšit. Víme, kdo je vrah, a taky máme Lissinu…“ Jak bych to měla vysvětlit? „Máme šanci změnit Lisse život.“</p>
<p>Abeho hned tak něco nepřekvapí, ale moje oslovení „tati“ ho dočista vykolejilo. Rozhlédl se po sále, na jedné osobě spočinul pohledem a nepatrně trhl hlavou. Po několika vteřinách se k nám prodrala moje matka. Výborně. On pískne, ona přiběhne. Poslední dobou jsou z nich kámoši. Doufám, že Lissa zůstane jediná, koho překvapí nečekaný sourozenec.</p>
<p>„Kdo jsou ti lidé?“ zeptala se máma.</p>
<p>„Hádej,“ odvětil Abe bezvýrazně. „Kdo může být takový blázen, aby se proplížil na královský dvůr poté, co z něj uteče?“</p>
<p>Matka vykulila oči. „Jak…“</p>
<p>„Na to teď není čas,“ přerušil ji Abe. Zpražila ho tak příkrým pohledem, že mu muselo být okamžitě jasné, že se jí to přerušení ani v nejmenším nelíbí. Tak možná nakonec přece jen žádný sourozenec nebude. „Mám dojem, že se na nás co nevidět vrhne polovina strážců v tomhle sále. Jste na to připraveni?“</p>
<p>Moje ubohá matka, která za všech okolností ctí zákony, se zatvářila bolestně, když jí došlo, co po ní chceme. „Ano.“</p>
<p>„Já taky,“ přidal se Michail.</p>
<p>Abe si nás všechny prohlížel. „Asi existuje i horší možnost.“</p>
<p>Vydal se dopředu k pódiu, na kterém stál Nathan Ivaškov. Nathan vypadal unaveně a poraženecky, naprosto netušil, jak si poradit se vším tím chaosem. Když jsme přistoupili blíž, všichni kandidáti na panovníka na nás zvědavě pohlédli. Poutem jsem ucítila náhlé překvapení. Lissa dokázala kouzlo éteru prohlédnout. Když nás poznala, vyrazilo jí to dech. Nevěděla, jestli se má bát, nebo být v šoku, nebo jestli se jí má ulevit. Samozřejmě k tomu všemu byla taky zmatená. Byla tak ráda, že nás vidí, že zapomněla na volbu a začala vstávat. Okamžitě jsem na ni zavrtěla hlavou, abych jí naznačila, že ještě musíme zůstat v utajení. Zaváhala a pak si zase sedla. Dělala si starosti a vůbec nic nechápala, ale věřila mi.</p>
<p>Nathana pohled na nás probral. Ještě víc ho ale probralo, že ho Abe prostě odstrčil a chopil se mikrofonu. „Hele, co to…“</p>
<p>Čekala jsem, že Abe začne na všechny křičet, aby zmlkli, nebo něco podobného. Nathan se o to ostatně pokoušel už hodnou chvíli, ale nepodařilo se mu zjednat v sále ticho. A tak mě šokovalo – stejně jako ostatní přítomné –, když si Abe dal prsty do pusy a zahvízdal tak silně a pronikavě, že jsem něco podobného v životě neslyšela. A takový hvizd přes mikrofon? Jo! Úplně mě z toho rozbolely uši. Pro Moroje to muselo být ještě horší a příliš tomu nepomohla ani ozvěna v reproduktorech.</p>
<p>Sál ztichl natolik, aby všichni slyšeli, co se Abe chystá říct. „Teď když máte tolik rozumu, abyste dokázali chvíli mlčet, chceme vám… něco sdělit,“ uvedl svou řeč Abe. Mluvil tím svým sebejistým tónem, jako by mu patřil celý svět, přestože stavěl jenom na důvěře. „Rychle,“ zabrblal a podal mi mikrofon.</p>
<p>Vzala jsem si ho a odkašlala si. „Jsme tady proto, abychom tuto debatu jednou provždy uzavřeli.“ To vyvolalo reptání mezi diváky, a tak jsem radši rychle pokračovala, dokud mě povyk zase nepřehluší. „Zákony můžou zůstat tak, jak jsou. Vasilisa Dragomirová má plné právo usednout v královské radě a volit a stejně tak má právo stát se královnou. Její rodina má ještě jednoho člena. Vasilisa není poslední z rodu Dragomirů.“</p>
<p>Všichni si začali šeptat a tlumeně se dohadovat, ale naštěstí už se neprojevovali tak hlasitě jako prve. Nejspíš proto, že Morojové milují intriky, takže je zajímalo, jak se tohle bude vyvíjet. Periferním viděním jsem zaznamenala, že se kolem nás shlukují strážci. Ale dělali to kvůli bezpečnosti, ne proto, aby zabránili skandálu.</p>
<p>Kývla jsem na Jill, aby předstoupila. Na okamžik strnula. Uvažovala jsem, jestli si vzpomene na to, co jí radil Adrian v autě. Postavila se vedle mě a byla tak bledá, až jsem se o ni bála, aby neomdlela. Sama jsem k mdlobám taky neměla daleko. Napětí a tlak byly ohromující. Ale co. Už to zašlo tak daleko, že cesta zpátky nevede.</p>
<p>„Tohle je Jillian Mastranová Dragomirová. Je nemanželskou dcerou Erika Dragomira, ale jeho dcerou je, takže je oficiálně součástí pokrevní linie.“ Nerada jsem použila slovo <emphasis>nemanželská</emphasis>, jenže v tomto případě se jednalo o nezbytný fakt.</p>
<p>Nastala chvilka ticha. Jill se naklonila k mikrofonu. „Já <emphasis>jsem</emphasis> Dragomirová,“ řekla jasným hlasem, ačkoli se jí třásly ruce. „Naše rodina má svoje kvórum a moje s-sestra má svoje práva.“</p>
<p>Viděla jsem, že dav se chystá znovu rozhlučet. Abe vmžiku skočil mezi mě a Jill a chopil se mikrofonu. „Pokud tomu někdo nevěří, poté, co provedeme test DNA, zmizí všechny pochyby o příbuzenství.“ Musela jsem obdivovat jeho smělost. Sám se tuhle informaci dozvěděl před půlminutou a už to tvrzení obhajoval tak vehementně, jako by sám provedl genetické testy doma v laboratoři. Přesvědčivější snad ani být nemohl. Můj starý pán miluje tajemství.</p>
<p>Ta slova vyvolala přesně takovou reakci, jakou jsem očekávala. Jakmile publikum tu informaci vstřebalo, začaly se ozývat nejrůznější výkřiky.</p>
<p>„Erik Dragomir neměl jiné děti, ať už manželské nebo nemanželské!“</p>
<p>„To je podvod!“</p>
<p>„Ukažte nám důkaz! Kde jsou výsledky těch vašich testů?“</p>
<p>„No… On často flirtoval.“</p>
<p>„Opravdu měl ještě jednu dceru.“</p>
<p>To poslední zvolání vyvolalo rozruch. Jednak proto, že bylo proneseno autoritativním hlasem, a jednak taky proto, že to řekla Daniella Ivaškovová. Vstala. Uměla mluvit tak hlasitě, že ani nepotřebovala mikrofon. Taky byla v našem společenství důležitou osobou, takže jí všichni rázem věnovali pozornost. Spousta královských měla její proslovy ráda. Ve ztichlém sále Daniella pokračovala.</p>
<p>„Eric Dragomir měl nemanželskou dceru s ženou jménem Emily Mastranová. Byla to tanečnice, pokud si to správně vybavuju. Chtěl to zachovat v tajnosti a potřeboval udělat jisté věci, aby se o tom nikdo nedozvěděl – věci, které sám udělat nemohl. Byla jsem jednou z mála, kteří mu s tím tehdy pomohli.“ Hořce se usmála, což u ní nebylo právě obvyklé. „A upřímně, ani by mi nevadilo, kdyby to zůstalo tajemstvím i nadále.“</p>
<p>V hlavě se mi to spojilo. Už jsem věděla, kdo se vloupal k alchymistům a ukradl jim dokumenty. A proč. V sále bylo takové ticho, že jsem ani nepotřebovala mikrofon, abych mohla promluvit.</p>
<p>„Stála jste o to natolik, že jste se postarala, aby jisté papíry zmizely.“</p>
<p>Daniella se na mě usmála. „Ano.“</p>
<p>„Protože kdyby zmizeli Dragomirové, mohl zmizet i éter. A Adrian by byl v bezpečí. Éter si získával pozornost příliš rychle a vy jste se musela zbavit všech důkazů, které ukazovaly na Jill, aby se oslabil vliv Vasilisy.“ Daniellin výraz naznačoval, že mám pravdu. Měla jsem se s tím spokojit, jenže zvědavost mi nedala. „Proč to teď přiznáváte?“</p>
<p>Daniella pokrčila rameny. „Protože máte pravdu. Test DNA ukáže, jak to skutečně je.“ Několik lidí zalapalo po dechu, protože jejím slovům věřili a uvažovali, k čemu to povede. Jiní tomu odmítali uvěřit a mračili se. Daniellu bezpochyby zklamalo, že pravda vyšla najevo, ale rezignovala a působila smířeně. Když si mě ale začala prohlížet pozorněji, její úsměv se vytratil. „Ráda bych ale věděla, kdo pro všechno na světě jste?“</p>
<p>Velká část publika dávala hlasitě najevo, že oni by to taky rádi věděli. Zaváhala jsem. Sonino kouzlo mě dostalo až sem. Dosáhli jsme přijetí Jill a rodu Dragomirů, byť to vítězství bylo zatím křehké. Když necháme věci volně plynout a když Lissa zvítězí – což jsem teď chtěla –, bude za mnou stát sama královna, která mi pomůže očistit moje jméno.</p>
<p>Jenže když jsem se dívala do publika plného těch, které jsem znala a vážila si jich, ale kteří mě přesto odsoudili, aniž se mě na cokoli ptali, popadl mě vztek. Nezáleželo na tom, jestli ho vyvolal éter, nebo ne. Dopalovalo mě, jak snadno mě obvinili a odhodili. Nechtěla jsem čekat, až se tohle urovná někde v tichosti v kanceláři strážců. Chtěla jsem jim čelit. Chtěla jsem, aby se všichni dozvěděli, že jsem nevinná, nebo přinejmenším, že jsem nezabila královnu.</p>
<p>A tak jsem překonala všechny svoje rekordy v lezení do nebezpečí a sundala si Sonin náramek.</p>
<p>„Jsem Rose Hathawayová.“<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET TŘI</p>
<p>Výkřiky a ječení z publika mi napověděly, že moje přestrojení zmizelo.</p>
<p>Mnoho očí se upřelo i na Dimitrije. Adrian nechal zmizet i jeho iluzi, když viděl, že já už zase vypadám jako dřív. A přesně, jak jsme předpokládali, strážci, kteří se kolem nás postupně po celou dobu shlukovali, teď vykročili vpřed, vyzbrojeni pistolemi. Pořád jsem doufala, že je nepoužijí. Moje máma a Michail si naštěstí rychle stoupli před nás, aby útočníky odradili.</p>
<p>„Ne,“ křikla jsem na Dimitrije, který se už chystal zaujmout pozici mezi našimi obránci. My dva jsme museli nehybně stát, aby nás nikdo nepovažoval za hrozbu. Zašla jsem dokonce tak daleko, že jsem zvedla ruce nad hlavu a předpokládala jsem, že Dimitrij udělá totéž. „Počkat. Nejdřív nás prosím vyslechněte.“</p>
<p>Kruh strážců kolem nás byl neproniknutelný, nebyla v něm jediná skulinka. Byla jsem si jistá, že jedině díky mojí mámě a Michailovi do nás ještě nezačali střílet. Strážci se vždycky vyhýbají boji s jinými strážci, pokud je to možné. Nicméně tyhle naše dva obránce by vyřídili rychle. Nebudou čekat věčně. Vtom k nám přistoupil i Abe a Jill. Další štíty. Všimla jsem si, že se jeden ze strážců zamračil. Civilisti vždycky všechno komplikují. Adrian se sice ani nepohnul, ale už to, že byl uvnitř kruhu, z něj činilo překážku.</p>
<p>„Odveďte nás pak, jestli chcete,“ řekla jsem. „Nebudeme se bránit. Nejdřív nás ale musíte nechat promluvit. Víme, kdo zabil královnu.“</p>
<p>„To my víme taky,“ řekl jeden strážce. „Teď všichni ostatní odstupte, aby nedošlo k újmě. Tihle dva jsou nebezpeční zločinci.“</p>
<p>„Nejdřív musejí promluvit,“ řekl Abe. „Mají důkaz.“</p>
<p>Opět se snažil zasáhnout v můj prospěch a s jistotou mluvil o věcech, o nichž neměl ani tušení. Všechno vsadil na mě. Začínal se mi líbit. Škoda, že náš důkaz nebyl tak stoprocentní, jak jsem doufala. Ale jak už jsem řekla…, to byl jen detail.</p>
<p>„Nechte je mluvit.“</p>
<p>Ozval se nový hlas, který jsem znala líp než jakýkoli jiný. Lissa se snažila procpat mezi dvěma strážci k nám. Stáli těsně u sebe, abychom jim nemohli utéct. Sice se mezi nimi protáhla, ale jeden z nich ji okamžitě chytil za paži a zabránil jí dostat se až k nám.</p>
<p>„Odvážili se až sem. S Jill… mají pravdu.“ Vůbec pro ni nebylo snadné to vyslovit – bylo na ní znát, že se s tou novinou ještě nevyrovnala. Snad jenom to, že mi hrozila smrt, ji dokázalo vytrhnout ze šoku, že možná má sourozence. Taky vkládala důvěru v to, že říkám pravdu. „Máte je. Nemůžou nikam utéct. Nechte je mluvit. Navíc mám důkaz, který jejich tvrzení podpoří.“</p>
<p>„S tím bych nepospíchala, Liss,“ řekla jsem jí tiše. Lissa byla pořád přesvědčená, že vražedkyní je Daniella. Až uslyší pravdu, nebude se jí to líbit. Nechápavě na mě pohlédla, ale neprotestovala.</p>
<p>„Tak si je vyslechneme,“ prohlásil jeden ze strážců – a nebyl to zrovna ledajaký strážce. Byl to Hans. „Po tom útěku, jaký předvedli, by mě opravdu zajímalo, co je přivádí zpátky.“</p>
<p>Hans nám pomáhá?</p>
<p>„Ale,“ pokračoval, „vy dva jistě pochopíte, že vás před vaším velkým odhalením musíme zajistit.“</p>
<p>Podívala jsem se na Dimitrije, který už se ke mně taky otočil. Oba jsme věděli, co to znamená, a zcela upřímně, byl to mnohem lepší scénář, než jsem si představovala.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Dimitrij. Podíval se na naše statečné ochránce. „To je v pořádku. Pusťte je k nám.“</p>
<p>Moje máma ani nikdo z ostatních se neměli k tomu, aby odstoupili. „Udělejte to,“ řekla jsem jim. „Ať neskončíme všichni v jedny cele.“</p>
<p>Myslela jsem, že mě neposlechnou. Michail ale odstoupil jako první a vzápětí ho následovali i ostatní. Strážci je v okamžiku odvedli stranou. Zůstali jsme tam s Dimitrijem sami. Ke každému z nás se vydala dvojice strážců. Adrian se vzdálil spolu s ostatními, ale Lissa dál stála těsně u nás. Plně mi věřila.</p>
<p>„Tak ven s tím,“ prohlásil Hans a pevně mi sevřel pravou paži.</p>
<p>Podívala jsem se Lisse do očí a nechtělo se mi říct to, co jsem musela. Ale ne. Nebyla to ona, komu tím odhalením ublížím nejvíc. Podívala jsem se do publika a našla v něm Christiana, který samozřejmě napjatě sledoval celé tohle drama. Radši jsem se od něj odvrátila a vnímala publikum jako celek. Je lepší lidi vnímat jako slitou masu, než mezi nimi rozeznávat známé tváře.</p>
<p>„Nezabila jsem Taťánu Ivaškovovou,“ prohlásila jsem. Několik lidí pochybovačně zahučelo. „Neměla jsem ji ráda, ale nezabila jsem ji.“ Pohlédla jsem na Hanse. „Vy jste vyslýchal toho údržbáře, který vypovídal o tom, kde jsem byla v době vraždy, že? A on identifikoval muže, který napadl Lissu, jako toho, který mu zaplatil, aby zalhal, kde jsem byla já.“ Od Michaila jsem se dozvěděla, že Joe nakonec přiznal, že si od toho záhadného Moroje vzal peníze. Předtím ho ovšem strážci museli pořádně přitlačit ke zdi.</p>
<p>Hans se zamračil, na chvilku zaváhal a pak na mě kývl, abych pokračovala.</p>
<p>„O existenci toho Moroje nejsou žádné záznamy – aspoň strážci je nemají. Ale alchymisti vědí, kdo to byl. Viděli ho, jak někomu dělá bodyguarda.“ Zrak mi padl na Ethana Moorea, který stál se strážci u dveří. „Byl osobním strážcem někoho, kdo byl vpuštěn k Taťáně v tu noc, kdy zemřela. Byla to Taša Ozerová.“</p>
<p>Tentokrát nebylo třeba, aby povykovali diváci, protože se toho ujala sama Taša. Seděla vedle Christiana a teď vyskočila ze židle.</p>
<p>„Co to proboha vykládáš, Rose?“ zakřičela. „Zbláznila ses?“</p>
<p>Ještě před chvílí jsem tam vzdorovitě stála, připravená čelit všem a dožadovat se spravedlnosti. Pociťovala jsem triumf a sílu. Ale teď… Teď jsem byla smutná, když jsem se dívala na někoho, komu jsem vždycky věřila, a kdo se teď na mě díval ublíženě a šokovaně.</p>
<p>„Kéž bych se zbláznila…, jenže tohle je pravda. Obě to víme. Ty jsi zabila Taťánu.“</p>
<p>Taša se dál tvářila nevěřícně, ale už i trochu naštvaně. „Nikdy, <emphasis>nikdy</emphasis> jsem nevěřila, žes ji zabila ty – a prala jsem se za tebe. Proč mě obviňuješ? Protože naše rodina je poskvrněna Strigoji? Myslela jsem, že ty těmihle předsudky netrpíš.“</p>
<p>Polkla jsem. Myslela jsem, že nejtěžší bude získat důkaz. S tímhle odhalením se to ale nedalo srovnávat. Bylo to mnohem horší. „To, co říkám, nemá nic společnýho se Strigoji. Skoro bych si až přála, aby mělo. Nenáviděla jsi Taťánu kvůli zákonu o snížení věku a kvůli tomu, že odmítala nechat Moroje bojovat.“ Vzpomněla jsem si ještě na něco. Když se Taša dozvěděla o tajném výcviku Morojů, vyvedlo ji to z míry. Jako by si vyčítala, že královnu neodhadla správně.</p>
<p>Dav jen ohromeně a strnule naslouchal. Jedna osoba ale vstala. Byl to nějaký Ozera, jehož jsem neznala, ale zjevně chtěl projevit svou solidaritu vůči rodině. Stoupl si a vzdorovitě si založil ruce. „Kvůli tomu zákonu nenáviděla Taťánu polovina královského dvora. A vy k nim taky patříte.“</p>
<p>„Já jsem nenutila svýho bodyguarda, aby podplatil svědka a napadl Liss – princeznu Dragomirovou. A nedělej, že toho chlapa neznáš,“ varovala jsem Tašu. „Byl to tvůj bodyguard. Viděli vás spolu.“ Ianův popis osoby, kterou viděl v St. Louis, byl naprosto jasný: dlouhé černé vlasy, světle modré oči a zjizvená tvář.</p>
<p>„Rose, nemůžu tomu uvěřit. Ale pokud James – tak se jmenoval – udělal to, co říkáš, pak to udělal ze svého vlastního popudu. Vždycky měl dost radikální nápady. Věděla jsem to, když jsem si ho najala, aby mě chránil mimo královský dvůr, ale nikdy bych si nepomyslela, že by byl schopen někoho zavraždit.“ Rozhlédla se kolem, jako by hledala někoho, kdo tady velí. Nakonec se zahleděla na královskou radu. „Vždycky jsem věřila, že je Rose nevinná. Pokud je za tohle skutečně zodpovědný James, pak vám ráda řeknu všechno, co vím, abych tak očistila její jméno.“</p>
<p>Bylo to tak snadné. Ten záhadný Moroj James byl skoro všude, kde byla Taša. Taky byl spatřen v podezřelých situacích, u nichž nebyla – při podplácení Joea a útoku na Lissu. Mohla bych zachránit Tašu a hodit to všechno jen na něj. Stejně už je mrtvý. S Tašou bychom dál mohly být kamarádky. Jednala z přesvědčení, ne? Co je na tom špatného?</p>
<p>Vedle ní se postavil Christian. Díval se na mě jako na cizí. „Rose, jak můžeš tvrdit takový věci? Vždyť ji znáš. Víš, že by to nikdy neudělala. Přestaň dělat scény a radši nám vysvětli, jak ten James zabil královnu.“</p>
<p><emphasis>Tak snadné. Obvinit mrtvého muže</emphasis>.</p>
<p>„James nemohl probodnout Taťáně srdce kůlem,“ řekla jsem. „Měl zraněnou ruku. Moroj potřebuje obě ruce, aby mohl někomu vrazit kůl do srdce. Už jsem to viděla dvakrát. A vsadím se, že jestli dostaneme pravdivou odpověď z Ethana Moorea…,“ podívala jsem se na něj přes celý sál. Zbledl. Nejspíš by mu nedělalo problém vrhnout se do bitky a zabíjet. Ale takovéhle vyšetřování? A nakonec i výslech od kolegů? Byla jsem přesvědčená, že se zlomí. To byl taky nejspíš ten důvod, proč s ním Taša dokázala tak snadno manipulovat. „James tam nebyl v tu noc, kdy Taťána zemřela, nebo ano? A nemyslím, že tam byla Daniella Ivaškovová, přesto, co Taša napovídala princezně Dragomirové. Zato Taša tam byla. Byla v královniných komnatách a Ethan to nenahlásil.“</p>
<p>Ethan vypadal, že by nejraději utekl, jenže jeho šance na útěk byly stejně mizivé jako ty moje a Dimitrijovy. Pomalu zavrtěl hlavou. „Taša by nikoho nezabila.“ To sice nepotvrzovalo, kde se tehdy nacházela, ale moc nescházelo. Strážci z něj dostanou víc informací později.</p>
<p>„Rose!“ Christian už zuřil. Když jsem ho viděla, s jakým vztekem na mě kouká, bolelo to snad ještě víc než Tašin pohled. „Nech toho!“</p>
<p>Lissa váhavě udělala pár kroků vpřed. Cítila jsem z její mysli, že se jí taky nechce uvěřit tomu, co říkám…, ale přesto mi věřila. A tak přišla s riskantním řešením. „Vím, že je to špatné…, ale kdybychom na podezřelé použili nátlak…“</p>
<p>„To ani nenavrhuj!“ vykřikla Taša a probodla Lissu pohledem. „Nepleť se do toho. Jde o tvou budoucnost. V budoucnu můžeš udělat skvělé věci a dosáhnout všeho, co náš lid potřebuje.“</p>
<p>„Budoucnost, kterou můžeš zmanipulovat,“ poznamenala jsem. „S Lissou máte stejný názory na spoustu reforem… a myslíš si, že bys ji dokázala přesvědčit, aby změnila názor na to ostatní. Obzvlášť když je partnerkou tvýho synovce. Proto ses tak snažila změnit zákon o kvóru. Ty chceš, aby byla královnou.“</p>
<p>Christian vykročil vpřed, ale Taša mu položila ruku na rameno, aby ho zarazila. Od mluvení ho to ovšem neodradilo. „To je nesmysl. Kdyby chtěla, aby byla Lissa královnou, tak proč by posílala toho Jamese, aby ji napadl?“</p>
<p>To pro mě bylo taky záhadou. Byla to jedna z těch trhlin, které jsem chtěla zacelit. Dimitrij na to ale přišel. Přestože ho drželi dva strážci, trochu se ke mně naklonil.</p>
<p>„Protože nikdo neměl přijít o život.“ Dimitrijův hluboký hlas se zvučně rozezněl po celém sále. Ani nepotřeboval mikrofon. Jeho další slova byla adresována Taše. „Nečekalas, že s ní bude strážce.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu. Eddieho tu noc za podivných okolností odvolali a zpátky to stihl jen tak tak. Vrátil se právě včas, aby šel s Lissou za Ambrosem. „James měl pravděpodobně útok jen předstírat a pak utéct… Aby to vyvolalo soucit s Vasilisou a vysloužila si tím ještě větší podporu. Což rozhodně zafungovalo – jen trochu krutějším způsobem.“</p>
<p>Tašin rozzuřený výraz se změnil v cosi, co jsem nedokázala přesně určit. Zdálo se, že moje obvinění ji urazilo, ale od Dimitrije to brala ještě hůř. Vypadala, že jí to hrozně ublížilo. Dotklo se jí to. Ten pohled jsem znala. Viděla jsem ho u Adriana před pár hodinami.</p>
<p>„Dimko, aspoň ty ne,“ povzdechla.</p>
<p>Lissinýma očima jsem viděla, že se barvy Tašiny aury změnily. Když se dívala na Dimitrije, byly mnohem jasnější. Teď jsem viděla přesně to, co mi vysvětlovala Soňa – jak jsou v auře vidět city.</p>
<p>„A proto jsem to odnesla já,“ zabrblala jsem tiše. Neslyšel mě nikdo než Dimitrij a naši strážci.</p>
<p>„Cože?“ zeptal se Dimitrij.</p>
<p>Jen jsem zavrtěla hlavou. Taša celou tu dobu Dimitrije milovala. Věděla jsem, že do něj byla zamilovaná už loni, kdy mu nabídla, aby s ní chodil a měli spolu děti. To je něco, k čemu většina dhampýrů nemá příležitost. Odmítl a já jsem myslela, že se Taša spokojila s tím, že budou prostě jen přáteli. Jenže ona se s tím nesmířila. Pořád ho miluje. Když Lissa řekla Hansovi o mém vztahu s Dimitrijem, Taša už o tom věděla. Ale jak dlouho? Neměla jsem ponětí, ale nejspíš to zjistila už předtím, než zabila Taťánu. Narafičila to na mě, aby se mě zbavila a měla šanci získat Dimitrije pro sebe.</p>
<p>Ale nemělo smysl tady vytahovat její osobní důvody, proč tu vraždu hodila na mě. Podívala jsem se na Hanse. „Klidně mě můžete vzít do vazby. Ale nemyslíte, že máte dost důkazů, abyste ji zavřel taky? A Ethana zrovna tak.“</p>
<p>Hans se tvářil nečitelně. Ode dne, kdy jsme se poznali, jeho pocity vůči mně lítaly ode zdi ke zdi. Někdy jsem pro něj byla jen potížistka, kterou nečeká žádná budoucnost. Jindy jsem v jeho očích měla potenciál stát se vůdkyní. Byl přesvědčen o tom, že jsem vražedkyně, ale přesto mě nechal mluvit k publiku. Ani moje kamarády neměl příliš v lásce. Co udělá teď?</p>
<p>Odtrhl ode mě zrak a zadíval se mezi lidi, kde stáli strážci připraveni vrhnout se do akce. Kývl na ně. „Odveďte lady Ozerovou. A Moorea taky. Položíme jim pár otázek.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že Taša stála uprostřed dalších lidí, vypukl strach a panika, když se k ní začali prodírat čtyři strážci. Snažili se nikomu neublížit, ale strkanice byla nevyhnutelná. Překvapením bylo, jak zběsile se jim Taša bránila. Došlo mi, že má za sebou výcvik. Ne stejně důkladný jako strážci, ale její schopnosti stačily na to, aby s ní měli pořádný problém. Uměla zasazovat kopy i údery – zvládla i probodnout královnu – a jednoho strážce dokonce omráčila.</p>
<p>Uvědomila jsem si, že by se mohla pokusit se odtud probojovat, ale moc jsem nevěřila, že se jí to podaří. Bylo tu moc lidí a panoval strašný chaos. Strážci s ní zápasili. Vyděšení Morojové se snažili dostat co nejdál od té bitky. Zdálo se, že se každý každému plete pod nohy. Náhle se celým sálem rozlehla hlasitá rána. Výstřel. Většina Morojů padla k zemi, ale strážci s Tašou zápasili dál. Taša držela v ruce pistoli – asi ji sebrala tomu strážci, kterého omráčila. Druhou rukou popadla první Morojku, která se ocitla poblíž. Bohužel to byla Mia Rinaldiová. Seděla vedle Christiana. Taša si nejspíš ani nevšimla, koho si bere jako rukojmí.</p>
<p>„Ani hnout!“ zakřičela na strážce. Přitiskla zbraň Mie k hlavě a mně se zastavilo srdce. Jak jen mohla situace dospět až sem? Tohle jsem tedy nečekala. Myslela jsem, že to proběhne hladce a čistě. Odhalím Tašu. Zavřou ji. Hotovo.</p>
<p>Strážci se zarazili, ale jistě ne proto, že jim to poručila. Spíš zvažovali, jak si s tímhle poradit. Mezitím začala Taša pomalu – velice pomalu – postupovat směrem k východu a Miu táhla s sebou. Postupovala pomalu a těžkopádně, protože se musela vyhýbat všem těm židlím a lidem. To zdržení poskytlo strážcům čas, aby dospěli k závěru, jak vyřešit tohle dilema. <emphasis>Oni mají přednost</emphasis>. V sázce byl Miin život – život Morojky. Strážci nechtěli, aby byla Mia zabita, a nechtěli ani, aby Morojka-bojovnice, která ji ohrožuje zbraní, svobodně odkráčela.</p>
<p>Taša ovšem nebyla jedinou Morojkou-bojovnicí tady v sále. Vybrala si to nejhorší možné rukojmí. Mie se zablesklo v očích a mně bylo rázem jasné, že se jen tak nevzdá. Lissa si to taky uvědomila. Jedna z nich nebo možná obě zahynou, a to Lissa v žádném případě nechtěla dopustit. Kdyby přiměla Tašu, aby se na ni podívala, mohla by na ni použít nátlak a donutit ji poslechnout.</p>
<p><emphasis>Ne, ne, ne</emphasis>, pomyslela jsem si. Už do toho nechci tahat další kamarády.</p>
<p>Lissa i já jsme viděly, jak se Mia napíná, aby se osvobodila z Tašina sevření. Lissa se rozhodla, že teď už musí zakročit. Cítila jsem to poutem. Vnímala jsem její myšlenky, to rozhodnutí, dokonce i to, jak se celá napjala, aby přilákala Tašinu pozornost. Cítila jsem to tak jasně, jako bychom sdílely totéž tělo. Věděla jsem, kam se Lissa pohne ještě dřív, než to udělala.</p>
<p>„Tašo, prosím, ne…“</p>
<p>Lissa se k ní rozběhla. Její naléhavý výkřik dozněl právě ve chvíli, kdy Mia Tašu nakopla, osvobodila se z jejího sevření a dostala se z dosahu zbraně. Taša, zaskočená ze dvou stran, kolem sebe zběsile mávala pistolí. Všechno se seběhlo hrozně rychle. Když už neměla Miu, zpanikařeně vypálila několik výstřelů na první hrozbu, která se k ní blížila – a nebyli to přibíhající strážci. Byla to štíhlá osoba v bílých šatech, která na ni křičela.</p>
<p>Anebo by to aspoň byla ona. Ale jak už jsem řekla, věděla jsem přesně, jaký pohyb Lissa udělá a jak zareaguje. A těch pár vzácných vteřin předtím, než zareagovala, mi dalo příležitost vytrhnout se ze sevření strážců a vrhnout se před ni. Někdo skočil po mně, ale nestihl to. A v tu chvíli Taša vystřelila. V hrudi jsem ucítila pálení a bolest – bolest tak příšernou a intenzivní, že se nedala snést.</p>
<p>Cítila jsem, jak padám, a Lissa mě zachytila. Něco křičela, možná na mě, možná na někoho jiného. V sále vypukl takový rozruch, že jsem ani nepostřehla, co se stalo s Tašou. Vnímala jsem jen tu strašlivou bolest, která mě hrozila každou chvíli připravit o vědomí. Svět byl čím dál tišší a tišší. Viděla jsem Lissu, jak se nade mnou sklání a něco na mě křičí, ale neslyšela jsem ji. Byla krásná. Zářivá. Korunovaná světlem…, ale obklopovala ji temnota. A v té temnotě jsem viděla obličeje…, duchy, kteří mě nikdy neopouštěli. Bylo jich čím dál víc a blížili se. Lákali mě k sobě.</p>
<p>Pistole. Dostali mě pistolí. Připadalo mi to k smíchu. <emphasis>Podvodníci</emphasis>, pomyslela jsem si, jelikož jsem se celý život cvičila v boji beze zbraně. Učila jsem se uhýbat tesákům a silným rukám, které mi můžou snadno zlomit vaz. Ale pistole? To je tak… primitivní. Nemělo by mě to urazit? Nevěděla jsem. A záleží na tom vůbec? To jsem taky nevěděla. Jediné, co jsem věděla, bylo, že právě teď umírám.</p>
<p>Zrak se mi zakaloval čím dál víc, černota i duchové se přibližovali. Zdálo se mi, jako bych slyšela Roberta, jak mi šeptá do ucha: <emphasis>Svět mrtvých už se tě podruhé nevzdá.</emphasis></p>
<p>Než světlo zmizelo úplně, vedle Lissy jsem uviděla Dimitrije. Chtěla jsem se usmát. Uvědomila jsem si, že když jsou v bezpečí dva lidé, které miluju nejvíc na světě, můžu s klidem tenhle svět opustit. Mrtví mě konečně dostanou. A já splnila svoje poslání, ne? Chránit. Dokázala jsem to. Zachránila jsem Lissu, jak jsem si celý život přísahala. Umřu v boji. Moje smrt není v kalendáři.</p>
<p>Lisse se obličej leskl slzami a já jenom doufala, že se tvářím tak, aby pochopila, jak moc jsem ji milovala. S poslední jiskřičkou života, která ve mně zůstala, jsem se pokusila promluvit. Chtěla jsem, aby Dimitrij věděl, že jsem ho taky milovala a že ji teď musí chránit on. Asi mi nerozuměl, ale moje poslední souvislá myšlenka byla mantrou strážců.</p>
<p><emphasis>Oni mají přednost</emphasis>.<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET ČTYŘI</p>
<p>Neprobudila jsem se ve světě mrtvých.</p>
<p>Dokonce jsem se neprobudila ani v nemocnici nebo podobném lékařském zařízení, což se mi dřív stalo už nesčetněkrát. Ne, probudila jsem se v ohromné luxusní ložnici s pozlaceným nábytkem. Nebe? Vzhledem k mému chování asi těžko. Na posteli s baldachýnem byl červenozlatý sametový přehoz, který byl tak tlustý, že by snad ani nebylo třeba matrace. U stěny stál stolek, na němž hořely svíce a naplňovaly celou místnost vůní jasmínu. Neměla jsem tušení, kde jsem, ani jak jsem se tam dostala. Moje poslední vzpomínka byla na tu příšernou bolest a pak nastala tma. Už jen to, že pořád ještě dýchám, mi teď připadalo úžasné.</p>
<p>„Šípková Růženka se probudila.“</p>
<p>Ten hlas…, ten nádherný medový hlas s lehkým přízvukem. Vychutnávala jsem si ho a pak jsem si naplno uvědomila tu neuvěřitelnou skutečnost. Jsem živá. Jsem živá a Dimitrij je tu se mnou.</p>
<p>Sice jsem ho neviděla, ale přesto jsem se usmála. „Ty jsi můj ošetřovatel?“</p>
<p>Slyšela jsem, jak vstal ze židle a došel ke mně. Jak se tak nade mnou tyčil, připadal mi hrozně vysoký. Shlížel na mě s širokým úsměvem, který jsem u něj moc často nevídala. Byl upravenější, než když jsem ho viděla posledně. Hnědé vlasy měl pečlivě stažené dozadu, ale vypadalo to, že se už několik dnů neholil. Pokusila jsem se posadit, ale zarazil mě.</p>
<p>„Ne, ne, musíš ležet.“ Bolest v hrudi mi napověděla, že má pravdu. Moje mysl se sice probrala, ale jinak jsem byla hrozně vyčerpaná. Neměla jsem ponětí, jak dlouho tu ležím, ale měla jsem dojem, že moje tělo vybojovalo ohromnou bitvu – ne se Strigoji, ale samo se sebou. Byla to bitva o život.</p>
<p>„Tak pojď blíž,“ řekla jsem mu. „Chci tě vidět.“</p>
<p>Na okamžik se nad tím zamyslel a pak si zul boty. Trochu jsem se posunula, abych mu udělala místo vedle sebe. Schoulil se ke mně. Hlavy jsme měli na jednom polštáři a dívali jsme se na sebe ze vzdálenosti několika centimetrů.</p>
<p>„Je to takhle lepší?“ zeptal se.</p>
<p>„Mnohem lepší.“</p>
<p>Dlouhými prsty mi odhrnul z obličeje pramen vlasů a pak mě pohladil po tváři. „Jak ti je?“</p>
<p>„Mám hlad.“</p>
<p>Tiše se rozesmál a sjel mi rukou na záda v jakémsi poloobjetí. „Samozřejmě, že máš hlad. Podařilo se jim do tebe vpravit jen vývar. A předtím nitrožilní výživu. Asi máš nedostatek cukru.“</p>
<p>Trhla jsem sebou. Nesnáším jehly a kapačky, takže jsem byla ráda, že jsem nebyla při vědomí a neviděla to. Jehly na tetování – to je samozřejmě něco jiného. „Jak dlouho jsem byla mimo?“</p>
<p>„Pár dní.“</p>
<p>„Pár dní…“ Zachvěla jsem se. Dimitrij mě přikryl až po bradu, protože myslel, že se chvěju zimou. „Neměla bych být naživu,“ zašeptala jsem. Ty střelné rány… byly příliš hluboké, šly příliš blízko srdce. Nebo mi pronikly i do něj? Položila jsem si ruku na hrudník. Nevěděla jsem přesně, kam jsem to schytala. Všechno mě bolelo. „Páni! Lissa mě uzdravila, že jo?“ To by vyžadovalo ohromné množství éteru. To neměla dělat. Nemohla si to dovolit. Ale… proč tedy pořád cítím bolest? Kdyby mě uzdravila, byla bych úplně v pořádku.</p>
<p>„Ne, ona tě neuzdravila.“</p>
<p>„Ne?“ zamračila jsem se, protože v tom případě jsem nechápala, jak jinak jsem mohla přežít. Napadlo mě něco překvapivého. „Tak teda… Adrian? On by ale určitě… Ne po tom, jak jsem se k němu zachovala… Ne. Nemohl…“</p>
<p>„Myslíš, že by tě nechal umřít?“</p>
<p>Neodpověděla jsem. K tomu střílení jako by došlo už dávno, ale při pomyšlení na Adriana mě bolelo srdce.</p>
<p>„Bez ohledu na to, co prožívá…“ Dimitrij zaváhal. Tohle bylo koneckonců dost ošemetné téma. „Prostě by tě nenechal umřít. Chtěl tě uzdravit. Ale ani on to neudělal.“</p>
<p>Připadala jsem si hrozně, že jsem si o Adrianovi myslela něco takového. Dimitrij měl pravdu. Adrian by mě nikdy neopustil i přes to všechno, co se stalo. Jenže mi už docházely možnosti. „Kdo teda? Soňa?“</p>
<p>„Nikdo,“ řekl prostě. „Asi ty sama.“</p>
<p>„Já… Cože?“</p>
<p>„Lidi se mohou uzdravit i bez magie, Rose.“ Tvářil se sice vážně, ale jeho hlas zněl trochu pobaveně. „A tvoje zranění… bylo hrozné. Nikdo nečekal, že přežiješ. Šla jsi na operaci a pak jsme jen čekali.“</p>
<p>„Ale proč…?“ Připadala jsem si dost arogantně, když jsem položila následující otázku. „Proč mě Adrian nebo Lissa neuzdravili?“</p>
<p>„Chtěli, to mi věř. Ale po těch zmatcích… se uzavřel celý královský dvůr. Oba je odvedli pryč a dali jim přísnou ochranku, než stačili něco namítnout. Nikdo je k tobě nepustil, dokud byli všichni pořád přesvědčení, že jsi vražedkyně. Nejdřív se chtěli ujistit, že je v tom skutečně zapletená Taša, i když tím, co udělala, svou vinu potvrdila.“</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla myšlence, že mě uzdravila moderní medicína a moje vlastní vůle k životu. Už jsem až příliš spoléhala na éter. Zdálo se mi to nemožné. Jak jsem o tom přemítala, došlo mi, co Dimitrij naznačuje. „Taša… je naživu?“</p>
<p>Zatvářil se ještě smutněji. „Ano. Přemohli ji hned poté, co tě postřelila, dřív než přišel k újmě ještě někdo další. Je ve vazbě a sbírají se další důkazy proti ní.“</p>
<p>„Obvinit ji byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala,“ prohlásila jsem. „Bojovat se Strigoji je mnohem jednodušší.“</p>
<p>„Já vím. Pro mě taky bylo těžké se na to koukat a uvěřit tomu.“ Dimitrij upíral pohled kamsi do dáli, což mi připomnělo, že ji zná mnohem déle než mě. „Ale sama se rozhodla. Veškerá obvinění proti tobě už byla stažena. Jsi volná. A víc než to. Jsi hrdinka. Abe se chlubí, že to je všechno jeho práce.“</p>
<p>To mi opět vykouzlilo ve tváři úsměv. „Samozřejmě, že se chlubí. Nejspíš od něj co nevidět dostanu účet.“ Hlava se mi točila radostí a ohromením. <emphasis>Jsem volná</emphasis>. Připadalo mi, že se nade mnou už celá léta vznášejí obvinění a rozsudek smrti, a teď… Teď to všechno pominulo.</p>
<p>Dimitrij se zasmál. Nejraději bych tak s ním zůstala věčně, jen my dva, v dobré náladě a pohodě. I když možná, že radši ne přesně takhle. Bez bolesti a ovázaného hrudníku by to rozhodně bylo lepší. Trávili jsme spolu tak málo času o samotě. Připadalo mi, že se jen málokdy můžeme uvolnit a otevřít se své lásce. Náš vztah se ostatně začal vylepšovat teprve nedávno… a už bylo málem pozdě. Možná už pozdě doopravdy je.</p>
<p>„Tak co teď?“ dotázala jsem se.</p>
<p>„Nevím jistě.“ Přitiskl se mi tváří k čelu. „Jsem tak strašně rád…, tak rád, že jsi naživu. Už tolikrát chybělo maličko, abych tě ztratil. Když jsem tě tam viděl ležet na podlaze a kolem byl takový poprask…, připadal jsem si hrozně bezmocně. Uvědomil jsem si, žes měla pravdu. Marnili jsme svoje životy výčitkami svědomí a sebetrýzněním. Když ses tam na mě pak podívala…, viděl jsem to. Viděl jsem, že mě opravdu miluješ.“</p>
<p>„Tys o tom pochyboval?“ řekla jsem z legrace, ale trochu to vyznělo, jako bych byla uražená. Možná jsem trošku i byla. Mnohokrát jsem mu přece řekla, že ho miluju.</p>
<p>„Ne. Pochopil jsem, že mě nejen miluješ, ale že jsi mi skutečně odpustila.“</p>
<p>„Nebylo co odpouštět.“ To už jsem mu taky řekla dřív.</p>
<p>„Vždycky jsem si myslel, že ano.“ Odtáhl se a znovu se na mě zahleděl. „A proto jsem se držel zpátky. Ať už jsi říkala cokoli, zkrátka jsem tomu nemohl uvěřit… Nemohl jsem uvěřit, že bys mi dokázala odpustit všechno to, co jsem ti provedl na Sibiři i potom, když mě Lissa uzdravila. Myslel jsem, že si jenom něco nalháváš.“</p>
<p>„No, nestalo by se mi to poprvé. Ale ne, tentokrát jsem si nic nenalhávala.“</p>
<p>„Já vím. A když jsem na to přišel… V tom zlomku vteřiny jsem věděl, že mám tvou lásku i odpuštění, a konečně jsem dokázal odpustit i sám sobě. Všechno, co mě tížilo, všechno, co mě vázalo k mojí minulosti…, najednou to zmizelo. Bylo to jako…“</p>
<p>„Osvobodit se? Lítat?“</p>
<p>„Ano. Až na to, že… to přišlo moc pozdě. Zní to šíleně, ale když jsem se tam na tebe díval a v hlavě jsem měl tohle, bylo to, jako… jako bych viděl, jak se po tobě sápe smrtka. A nemohl jsem s tím nic dělat. Byl jsem bezmocný. Nedokázal jsem ti pomoct.“</p>
<p>„Ale pomohls mi,“ ujistila jsem ho. „Poslední, co jsem viděla, než jsem ztratila vědomí, jsi byl ty a Lissa.“ Kromě obličejů duchů, ale o tom jsem se teď nechtěla zmiňovat, abych nepokazila naši romantickou chvilku. „Nevím, jak jsem to přežila, když vůbec nevypadalo pravděpodobně, že bych se z toho mohla dostat… Ale jsem si jistá, že vaše láska – vás obou – mi dala sílu vybojovat si život. Musela jsem se k vám vrátit. Jenom Bůh ví, do jakýho maléru byste se tu beze mě mohli dostat.“</p>
<p>Na to Dimitrij neměl odpověď, a tak jen přitiskl rty na moje. Políbili jsme se, nejdřív jen lehce. Bylo to tak krásné, že jsem na chvilku zapomněla i na bolest. Ta se ozvala, až když se ode mě odtrhl.</p>
<p>„Hele, co je?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Pořád ještě se zotavuješ,“ vysvětlil. „Možná si myslíš, že jsi už v pohodě, ale nejsi.“</p>
<p>„Tohle je pro mě přece normální. A taky mě napadlo, že když jsme teď volný, dospěli jsme k sebepoznání a vyznali si lásku, mohli bychom konečně přestat s těma přemoudřelýma řečma a pitomýma radama.“</p>
<p>Usmál se na mě. „Rozo, s tím nepočítej. Ber, nebo nech být.“</p>
<p>Políbila jsem ho na rty. „Jestli to znamená, že mám brát tebe, tak tě beru.“ Chtěla jsem ho políbit znovu a dokázat mu, kdo z nás má větší sebeovládání, ale pak jsem si uvědomila realitu. „Dimitriji…, vážně, co je to s námi?“</p>
<p>„Žijeme,“ řekl zlehka. „Život jde dál. My jdeme dál. Jsme strážci. Chráníme a možná i měníme náš svět.“</p>
<p>„Prostě pohoda,“ poznamenala jsem. „Ale co to tvoje ‚jsme strážci‘?“</p>
<p>„Hmm.“ Vzal mi obličej do dlaní a já už jsem myslela, že se mě znovu pokusí políbit. Doufala jsem v to. „Nejenom že se nám omluvili, ale znovu jsme získali funkce strážců.“</p>
<p>„Dokonce i ty? Tak už věří, že nejsi Strigoj?“ vykřikla jsem.</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„No, když mě teď zprostili obvinění, ideální by bylo, kdybychom dostali práci ne moc daleko od sebe.“</p>
<p>Dimitrij se ke mně přisunul blíž a oči mu jiskřily, jako by věděl něco, co já ne. „Je to ještě lepší. Jsi Lissina strážkyně.“</p>
<p>„Co?“ málem jsem vyskočila. „To není možný. To by nikdy…“</p>
<p>„Udělali to. Bude mít i další strážce, takže se nejspíš usnesli, že asi bude nejlepší nechat tě u ní, aby tě někdo zvládl,“ utahoval si ze mě.</p>
<p>„Ty nejsi…“ Sevřel se mi žaludek. Vzpomněla jsem si na problém, který nás tak dlouho trápil. „Ty nejsi jedním z těch jejích strážců, viď?“ To jsme neustále řešili, protože v tom případě by docházelo ke střetu zájmů. Chtěla jsem mít Dimitrije u sebe. Pořád. Ale jak bychom mohli dávat pozor na Lissu a stavět na první místo její bezpečí, kdybychom se věnovali sami sobě? Minulost se vracela, aby nás mučila.</p>
<p>„Ne, já mám jiné přidělení.“</p>
<p>„Aha.“ Z jakéhosi důvodu mě to rozesmutnilo, i když jsem věděla, že takhle to bude lepší.</p>
<p>„Střežím Christiana.“</p>
<p>Tentokrát jsem se posadila a pustila doktorské zákazy k vodě. Stehy se mi zakously do hrudi, ale snažila jsem se tu pálivou bolest ignorovat. „Ale to je… to je prakticky totéž!“</p>
<p>Dimitrij si taky sedl a vypadal, že si ten můj šok vychutnává, což mi připadalo dost kruté, když jsem zrovna jen tak tak utekla hrobníkovi z lopaty. „Ale nebudou spolu trávit všechen čas, obzvlášť když Lissa půjde na univerzitu v Lehighu. On tam studovat nebude…, ale určitě se budou vídat. A kdykoli se sejdou, sejdeme se i my. To bude skvělé. Navíc…“ Znovu zvážněl. „Myslím, že jsi všem dokázala, že jsi odhodlána upřednostnit její život před svým.“</p>
<p>Potřásla jsem hlavou. „Jo, ale po tobě nikdo nestřílel. Jen po ní.“ Řekla jsem to jakoby nic, ale přimělo mě to k úvahám, co bych dělala, kdyby se ocitli v maléru oba dva naráz. <emphasis>Věř mu</emphasis>, ozval se hlas v mojí hlavě. <emphasis>Věř mu, že se o sebe dokáže postarat. On by pro</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebe udělal totéž</emphasis>. Dívala jsem se na Dimitrije a vybavila si ten stín, který se mihl v sále. „Když jsem skočila před Lissu, skočil jsi před ni hned po mně, že jo? Koho jsi chtěl zachránit? Mě, nebo ji?“</p>
<p>Několik dlouhých vteřin si mě prohlížel. Mohl vyrukovat s jednoduchou odpovědí, že nás chtěl zachránit obě – tedy pokud to bylo možné, já si to nepamatovala. Jenže Dimitrij nezalhal. „Nevím, Rozo. Nevím.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Tohle nebude snadný.“</p>
<p>„To není nikdy,“ poznamenal a přivinul si mě k sobě. Opřela jsem se mu o hrudník a zavřela oči. Ne, nebude to snadné, ale rozhodně to bude stát za to. Dokud budeme spolu, bude to stát za to.</p>
<p>Takhle jsme seděli ještě dlouho, dokud nás nevyrušilo zaklepání na dveře. Stála v nich Lissa.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekla a celá zářila radostí z toho, že mě zase vidí. „Měli jste si dát na dveře cedulku ‚nerušit‘. Netušila jsem, že tu bude takhle horko.“</p>
<p>„U něj se tomu nevyhneš,“ řekla jsem šťastně a vzala Dimitrije za ruku. „S ním jsem rozhicovaná vždycky.“</p>
<p>Dimitrij se zatvářil pohoršeně. Když jsme spolu byli v posteli, nijak zdrženlivě se nechoval, ale při jeho uzavřené povaze se mu příčilo trousit třeba jen náznaky před ostatními. Zasmála jsem se a políbila ho na tvář.</p>
<p>„Ještě bude zábava,“ poznamenala jsem. „Když teď všechno vyšlo najevo.“</p>
<p>„Jo,“ přitakal. „I tvůj otec se na mě tuhle koukal dost ‚zábavně‘.“ Chápavě na Lissu pohlédl a zvedl se. Ještě mě políbil do vlasů. „Měl bych jít a nechat vás, ať si promluvíte.“</p>
<p>„Vrátíš se?“ zeptala jsem se, když už byl skoro u dveří.</p>
<p>Zastavil se, usmál se na mě a jeho tmavé oči mi odpověděly. Přesto ale řekl: „Samozřejmě.“</p>
<p>Lissa zaujala jeho místo na okraji postele. Opatrně mě objala, bezpochyby se obávala, aby mi neublížila. Pak mi vynadala, že sedím, ale mně to bylo jedno. Byla jsem tak šťastná, že je v pořádku, tolik se mi ulevilo a…</p>
<p>Neměla jsem tušení, jak se cítí ona.</p>
<p>Pouto bylo pryč. A nebylo to takové, jako při mém útěku z vězení, kdy mezi námi postavila zeď. Teď mezi námi nebylo prostě vůbec nic. Byla jsem úplně sama, stejně jako před lety. Vykulila jsem oči a ona se rozesmála.</p>
<p>„Říkala jsem si, kdy si toho všimneš,“ poznamenala.</p>
<p>„Jak… Jak je to možný?“ Byla jsem strnulá a otupělá. Pouto. Bylo pryč. Cítila jsem se, jako by mi amputovali ruku. „A jak to víš?“</p>
<p>Zamračila se. „Částečně je to instinkt…, ale Adrian to viděl. Že naše aury už nejsou propojené.“</p>
<p>„Ale jak? Jak se to mohlo stát?“ Vyznělo to šíleně a zoufale. Pouto přece nemohlo zmizet. Nemohlo.</p>
<p>„Nejsem si tak úplně jistá,“ přiznala a zamračila se ještě víc. „Hodně jsem o tom mluvila se Soňou a…, ehm, s Adrianem. Myslíme si, že když jsem tě přivedla zpátky poprvé, jedině éter tě vyrval ze světa mrtvých a držel tě ke mně připoutanou. Tentokrát… jsi málem umřela znova. Nebo možná na chvilku doopravdy. Ale ten boj o život jste vybojovali jedině ty a tvoje tělo. To ty sama ses z toho dostala a žádný éter ti nepomohl. A jakmile se to stalo…“ Pokrčila rameny. „Jak jsem řekla, jenom hádáme, jak to bylo. Ale Soňa myslí, že jakmile se v tobě probudila síla, nepotřebovalas pomoct vrátit se ze smrti. Zvládlas to sama. A jakmile ses osvobodila od éteru, osvobodila ses i ode mě. Nepotřebuješ pouto, které by tě drželo mezi živými.“</p>
<p>To bylo šílené. Nemožné. „Ale když… když říkáš, že jsem unikla ze světa mrtvých, nejsem přece nesmrtelná, že ne?“</p>
<p>Lissa se znovu rozesmála. „Ne, tím jsme si jistí. Soňa to vysvětluje tak, že všechno živé může umřít. A protože máš auru, znamená to, že jsi naživu. Strigojové jsou nesmrtelní, ale ne živí, takže aury nemají a…“</p>
<p>Celý svět se se mnou zatočil. „Tak já ti teda budu věřit. A asi bych si radši měla lehnout.“</p>
<p>„To je nejspíš dobrý nápad.“</p>
<p>Opatrně jsem se položila na záda. Zoufale jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky, protože to s poutem mi pořád připadalo neskutečné a nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Rozhlížela jsem se kolem. Bohatě zařízená místnost byla větší, než mi původně připadalo. Všimla jsem si dveří do jiných pokojů a uvědomila jsem si, že jsem nejspíš v nějakém bytě či apartmá. Viděla jsem ovšem jen obývák s koženým sedacím nábytkem a plochou televizí. „Kde to jsme?“</p>
<p>„V bytě v paláci,“ odpověděla.</p>
<p>„V bytě <emphasis>v paláci</emphasis>? Jak jsme se sem dostaly?“</p>
<p>„Jak asi, co myslíš?“ zeptala se suše.</p>
<p>„Já…“ Nezmohla jsem se na slovo. Nepotřebovala jsem žádné pouto, aby mi došlo, co se stalo. Zatímco jsem byla v bezvědomí, stala se další nemožná věc. „A sakra! Volba proběhla, že jo? A za královnu zvolili tebe, když tvou rodinu už může zastupovat Jill.“</p>
<p>Potřásla hlavou a já se málem rozesmála. „Rose, já jsem na to řekla něco mnohem horšího než ‚sakra‘. Máš vůbec tušení, cos udělala?“</p>
<p>Tvářila se úzkostlivě, napjatě a naprosto ohromeně. Chtěla jsem být vážná a utěšit ji…, ale nemohla jsem si pomoct a široce jsem se usmála. Lissa zaúpěla.</p>
<p>„Ty jsi šťastná.“</p>
<p>„Liss, pro tohle ses narodila! Jsi lepší než všichni ostatní kandidáti.“</p>
<p>„Rose!“ vykřikla. „Kandidovat na královnu jsem měla proto, abychom získali čas. Je mi teprve <emphasis>osmnáct</emphasis>.“</p>
<p>„Stejně jako bylo Alexandře.“</p>
<p>Lissa zoufale zavrtěla hlavou. „Už je mi z toho zle, když o ní pořád slyším! Žila před staletími. Myslím, že tehdy se lidi dožívali tak třicítky. Takže byla prakticky středního věku.“</p>
<p>Chytila jsem ji za ruku. „Budeš skvělá. Nezáleží na tom, kolik ti je. A neznamená to, že budeš zasedat na schůzích sama a sama analyzovat zákony. Teda já bych do ničeho takovýho nešla, ale je tu spousta chytrých lidí. Ariana Szelská nesložila poslední zkoušku, ale když ji požádáš, určitě ti ráda pomůže. Pořád je členkou rady a jsou tam i další, na který se můžeš spolehnout. Jenom je musíme najít. Já v tebe věřím.“</p>
<p>Lissa s povzdechem sklopila hlavu a do obličeje jí spadly vlasy. „Já vím. Na jednu stranu jsem z toho nadšená, protože to obnoví čest a slávu mojí rodiny. Jen to mě asi drží, abych se nezhroutila. Nechtěla jsem být královnou, ale když musím…, tak to budu dělat správně. Připadá mi…, jako bych měla svět v rukou. Můžu udělat tolik dobrých věcí. Jenže se taky bojím, že to zkazím.“ Prudce zvedla hlavu. „A taky se nevzdám svého života. Asi budu první královna, co studuje na vysoké.“</p>
<p>„Super,“ řekla jsem. „Můžeš z kampusu chatovat s královskou radou. Možná jim můžeš i přikázat, aby za tebe dělali domácí úkoly.“</p>
<p>Tenhle můj vtip zjevně neshledávala tak zábavným jako já. „A teď zpátky k mojí rodině, Rose. Jak dlouho jsi věděla o Jill?“</p>
<p>Sakra. Čekala jsem, že na to nakonec dojde. Odvrátila jsem zrak. „Moc dlouho ne. Nechtěli jsme tě tím zatěžovat, dokud jsme neměli jistotu, že to tak opravdu je,“ dodala jsem rychle.</p>
<p>„Nemůžu uvěřit…“ Zavrtěla hlavou. „Prostě tomu nemůžu uvěřit.“</p>
<p>Musela jsem se spoléhat na tón jejího hlasu, ne na pouto. Bylo to tak zvláštní, jako bych přišla o důležitý smysl. O zrak. O sluch. „Jsi naštvaná?“</p>
<p>„Jasně že jsem naštvaná! Jak to, že tě to překvapuje?“</p>
<p>„Myslela jsem, že budeš šťastná…“</p>
<p>„Šťastná, když zjistím, že můj táta podváděl mámu? Šťastná, že mám sestru, kterou skoro neznám? Pokusila jsem se promluvit s ní, ale…“ Lissa znovu povzdechla. „Je to tak zvláštní. Skoro ještě víc než to, že jsem se najednou stala královnou. Nevím, co mám dělat. Nevím, co si mám myslet o svým tátovi. A už vůbec nevím, co mám dělat s ní.“</p>
<p>„Měj je ráda oba,“ řekla jsem tiše. „Oni jsou tvoje rodina. Jill je fajn, to už víš. Poznej ji líp. Měj z toho radost.“</p>
<p>„Nevím, jestli to půjde. Tebe považuju za sestru daleko víc, než kdy budu považovat ji.“ Lissa se zadívala do prázdna. „A ze všech lidí zrovna ona… Tak dlouho jsem byla přesvědčená, že má něco s Christianem.“</p>
<p>„Zrovna tuhle ze všech starostí světa můžeš pustit z hlavy, protože to není pravda.“ Z té její poznámky však čišel temnější smutek. „Jak se vůbec má Christian?“</p>
<p>Oči se jí naplnily bolestí a obrátila se ke mně zády. „Nese to dost těžko. A já taky. Navštěvuje ji. Tašu. Nelíbí se mu, co udělala, ale… no, pořád je to jeho příbuzná. Ničí ho to, ale nedává to na sobě znát. Znáš ho.“</p>
<p>„Jo.“ Christian celý život maskoval své chmury sarkasmem a tou svou namíchnutostí. Byl expert na to, jak všechny obalamutit ohledně svých pocitů.</p>
<p>„Časem se to zlepší… Jenom doufám, že budu mít možnost trávit s ním víc času. Děje se toho tolik. Jsem královna, půjdu na vysokou… a pořád je tu éter. Doléhá na mě a dusí mě.“</p>
<p>Zděsila jsem se. Popadla mě panika mnohem horší než strach z toho, že už nebudu vědět, jak se Lissa cítí nebo kde je. Éter. Bála jsem se éteru a toho, že už s ním nebudu moct bojovat místo ní. „Ta temnota… Už ji z tebe nemůžu dál absorbovat. Co budeme dělat?“</p>
<p>Pokřiveně se usmála. „Myslíš, co já s tím budu dělat. Teď už je to můj problém, Rose. Tak to mělo být vždycky.“</p>
<p>„Ale ne…, to nemůžeš. Svatej Vladimír…“</p>
<p>„Já nejsem on. Můžeš mě chránit před spoustou věcí, ale ne úplně před vším.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ne. Nemůžu tě nechat na éter samotnou.“</p>
<p>„Nejsem tak úplně sama. Mluvila jsem se Soňou. Uzdravovací kouzla jí jdou skvěle a myslí si, že existuje způsob, jak si můžu udržet duševní rovnováhu.“</p>
<p>„Oksana říkala totéž,“ vzpomněla jsem si. Moc jistoty mi to ale nedodalo.</p>
<p>„A… vždycky tu jsou antidepresiva. Nemám je ráda, ale teď jsem královna. Mám zodpovědnost. Udělám, co budu muset. Královna se musí vzdát všeho, ne?“</p>
<p>„Asi.“ Nemohla jsem si pomoct a připadala jsem si vyděšená. A k ničemu. „Jenom mám o tebe strach a už nevím, jak ti pomáhat.“</p>
<p>„Už jsem ti řekla, že nemusíš. Já si svou mysl ochráním. Ty máš na práci chránit moje tělo, ne? A Dimitrij taky bude poblíž. Všechno bude v pořádku.“</p>
<p>Zase jsem si vzpomněla na rozhovor s Dimitrijem. <emphasis>Koho jsi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zachraňoval? Mě, nebo ji?</emphasis></p>
<p>Obdařila jsem ji tím největším úsměvem, jaký jsem svedla. „Jo, všechno bude v pořádku.“</p>
<p>Stiskla mi ruku. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky, Rose. Ať se bude dít cokoli, vždycky budeš mojí součástí. A upřímně… Jsem docela ráda, že už neuvidíš můj milostný život.“</p>
<p>„To jsme dvě.“ Zasmála jsem se. Žádné pouto. Žádné magické spojení. Bude to tak nezvyklé, ale… potřebovala jsem to? Ve skutečném životě si lidé mezi sebou vytvářejí pouta jiného druhu. Pouta lásky a oddanosti. Překonáme to. „Vždycky budu stát při tobě, to přece víš. Cokoli budeš potřebovat…“</p>
<p>„Já vím,“ řekla. „A vlastně… bych teď od tebe něco potřebovala…“</p>
<p>„Řekni,“ pobídla jsem ji.</p>
<p>Pověděla mi to.<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET PĚT</p>
<p>Kdyby ode mě Lissa potřebovala, abych šla ven a přemohla armádu Strigojů, připadalo by mi to lepší než to, co ode mě opravdu chtěla. Měla jsem se setkat s Jill a probrat s ní korunovaci. Lissa chtěla, abych u toho byla a případně ji podpořila, zkrátka abych mezi nimi fungovala jako prostředník. Zatím jsem ještě nemohla dost dobře chodit, tak jsme počkaly do dalšího dne. Lissa vypadala, že je ráda, že se to odložilo.</p>
<p>Jill na nás čekala v malé místnosti, o níž jsem si myslela, že se tam už nikdy nepodívám. Byl to salónek, kde mi kdysi Taťána vynadala za to, že chodím s Adrianem. Byl to tenkrát dost podivný zážitek, poněvadž v té době jsem ještě s Adrianem nechodila. A teď, po tom všem, co se mezi námi stalo, mi to připadalo… prostě divné. Matoucí. Pořád jsem nevěděla, co se s ním stalo poté, co Tašu uvěznili.</p>
<p>Když jsem tam vkročila, připadala jsem si hrozně… osamělá. Ne – osamělá ne. Neinformovaná. Zranitelná. Jill tam seděla na židli s rukama v klíně. Dívala se přímo před sebe a tvářila se nečitelně. Lissa se vedle mě tvářila zrovna tak bezvýrazně. Cítila se… no, o to právě šlo. Nevěděla jsem. <emphasis>Nevěděla jsem, jak se cítí</emphasis>. Bylo mi jasné jen to, že je jí nepříjemně, ale k jejím myšlenkám jsem se dostat nedokázala. Neměla jsem k tomu prostředky. Znovu jsem si připomněla, že takhle to přece na světě funguje mezi všemi. Každý sám za sebe. Vždycky děláte, co můžete, abyste vyřešili podivnou situaci i bez magického vhledu do druhého člověka. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc spoléhám na naše pouto.</p>
<p>Jednou věcí jsem si ale jistá byla, a sice, že Lissa se bojí Jill a naopak. Proto jsem tu ale byla já.</p>
<p>„Ahoj, Jill,“ pozdravila jsem ji s úsměvem. „Jak je?“</p>
<p>Vytrhla se ze zamyšlení a vyskočila ze židle. Připadalo mi to zvláštní, ale pak mi to došlo. Lissa. Když vejde do místnosti královna, musíte povstat.</p>
<p>„To nemusíš,“ řekla Lissa a trochu se u toho zakoktala. „Seď.“ Sama usedla na židli naproti Jill. Byla to největší židle v salónku, na které vždycky sedávala Taťána.</p>
<p>Jill na okamžik zaváhala a pak upřela pohled na mě. Zřejmě jsem ji nějak povzbudila, protože vzápětí se zase posadila. Já si sedla vedle Lissy a trhla jsem sebou, jak mě náhle zabolelo v hrudi. To Jill aspoň na chvilku vytrhlo z rozpaků vůči Lisse.</p>
<p>„Jak se cítíš? Jsi v pohodě? Neměla bys ležet?“ Ta její milá užvaněná povaha. Byla jsem ráda, že ji zase vidím.</p>
<p>„Je mi fajn,“ zalhala jsem. „Dobře.“</p>
<p>„Bála jsem se o tebe. Když jsem viděla, co se stalo… Bylo tam tolik krve a těch zmatků potom! Nikdo nevěděl, jestli to vůbec přežiješ.“ Jill se zamračila. „Nevím. Bylo to tak děsivý. Ale jsem ráda, že jsi v pořádku.“</p>
<p>Dál jsem se usmívala a doufala jsem, že jí tím dodám jistotu. Pak zavládlo ticho. V místnosti se rozhostilo napětí. Lissa je expert na politické záležitosti, vždycky dokáže použít správná slova, aby situaci urovnala. Já jsem zase specialista na vyvolávání nepříjemných a trapných momentů, protože říkám věci, které ostatní šokují. Věci, které nikdo nechce slyšet. Tahle situace sice zdánlivě vyžadovala diplomacii, ale stejně jsem věděla, že se vedení budu muset ujmout já.</p>
<p>„Jill,“ řekla jsem. „Chceme jen vědět, jestli bys byla ochotná sehrát svou roli při korunovaci.“</p>
<p>Jill krátce spočinula pohledem na Lisse – ta zachovávala pořád kamenný výraz – a pak pohlédla znovu na mě. „Co to přesně znamená ‚sehrát svou roli‘? Co bych měla udělat?“</p>
<p>„Nic složitýho,“ ujistila jsem ji. „Jde jenom o formality, který většinou dělají členové rodiny. Slavnostní záležitosti. Něco, jako jsi udělala u volby.“ Nebyla jsem u toho, ale přesto mi bylo jasné, že Jill patrně jen stála vedle Lissy, aby tím dala najevo sílu jejich rodiny. Maličkost, ale zákon ji vyžadoval. „Většinou stačí ukázat se na veřejnosti a hezky se tvářit.“</p>
<p>„No,“ broukla Jill. „Tohle dělám skoro celý tenhle týden.“</p>
<p>„A já skoro celý život,“ řekla Lissa.</p>
<p>Jill se zatvářila překvapeně. Opět jsem si bez pouta připadala jako bez ruky. Z tónu Lissina hlasu totiž vůbec nebylo jasné, jak to vlastně myslela. Měla to být pro Jill výzva? Chtěla jí naznačit, že nikdy nečelila tomu, čemu ona? Nebo to mělo být vyjádření soucitu s Jillinou nezkušeností?</p>
<p>„Na to si zvykneš,“ utěšovala jsem ji. „Časem.“</p>
<p>Jill zavrtěla hlavou a hořce se usmála. „Nevím, nevím.“</p>
<p>Já taky ne. Netušila jsem, jak se dá zvládnout situace, v níž se ocitla. Rychle jsem uvažovala, jaký další povzbudivý nesmysl bych jí mohla říct, ale konečně se slova ujala Lissa.</p>
<p>„Vím, jak je to zvláštní,“ řekla. Odhodlaně se zadívala Jill do jejích zelených očí. To bylo jediné, čím se obě sestry podobaly. Jill se jednou bude podobat Emily, zatímco Lissa zdědila rysy obou svých rodičů. „Pro mě je to taky zvláštní. Nevím, co dělat.“</p>
<p>„Co vlastně chceš?“ zeptala se Jill tiše.</p>
<p>Pochopila jsem, co tím dotazem doopravdy myslí. Jill chtěla vědět, jestli Lissa chce <emphasis>ji</emphasis>. Lissu zdrtila smrt jejího bratra…, ale překvapivé objevení nevlastní sestry jí ho nenahradí. Snažila jsem se představit si, jaké to asi pro obě dívky je. Snažila jsem se, a nedařilo se mi to.</p>
<p>„Nevím,“ přiznala Lissa. „Nevím, co chci.“</p>
<p>Jill přikývla a sklopila zrak. Přesto jsem ale stačila zahlédnout její zklamaný výraz. Lissina odpověď nebyla tak úplně neočekávaná.</p>
<p>Zkusila se tedy zeptat přímo. „Chceš… Chceš, abych se <emphasis>já</emphasis> účastnila slavnostního obřadu?“</p>
<p>Ta otázka se vznášela ve vzduchu. Byla dobrá. Ostatně to byl důvod, proč jsme sem přišly. Ale chce to Lissa opravdu? Když jsem si ji tak prohlížela, nebyla jsem si tím úplně jistá. Nevěděla jsem, jestli se jen nedrží protokolu, aby Jill přiměla sehrát roli obvyklou mezi královskými. V tomto případě neexistoval žádný zákon, který by nařizoval, že Jill musí něco dělat. Stačilo jen, že existuje.</p>
<p>„Ano,“ řekla Lissa nakonec. Z jejího souhlasu jsem vycítila, že mluví pravdu, a rázem mi to zvedlo náladu. Lissa nechtěla Jill jen kvůli tomu, aby si zachovala tvář. V hloubi duše si přála, aby Jill patřila do jejího života, ale bude to těžké zvládnout. Přesto to byl dobrý začátek a zdálo se, že to Jill poznala.</p>
<p>„Dobře,“ řekla. „Jenom mi povězte, co tam mám dělat.“ V tu chvíli mě napadlo, že Jillino mládí a nervozita někdy klamou. Měla v sobě jiskřičky statečnosti a odvahy, jiskřičky, které se jistě časem rozhoří. Byla pravá Dragomirová.</p>
<p>Lissa se zatvářila, že se jí ulevilo. Předpokládala jsem, že proto, že nepatrně pokročila ve vztahu se sestrou. S korunovací to nemělo nic společného. „To ti vysvětlí někdo jiný. Abych byla upřímná, nevím přesně, co bys tam měla dělat. Ale Rose má pravdu. Nebude to nic složitého.“</p>
<p>Jill jen přikývla.</p>
<p>„Děkuju,“ řekla Lissa. Zvedla se a já i Jill jsme ji následovaly. „Opravdu… moc si toho cením.“</p>
<p>Jak jsme tam tak všechny tři stály, zase nastala dost trapná situace. Byla by to vhodná chvíle, aby se obě sestry objaly, ale ačkoli obě vypadaly, že mají z pokroku radost, na objetí ještě nebyla připravená ani jedna. Kdykoli se Lissa podívala na Jill, okamžitě si představila svého otce s jinou ženou. Kdykoli se Jill podívala na Lissu, viděla, jak se celý její svět obrátil vzhůru nohama – že ztratila klid i soukromí a je najednou všem na očích. Nemohla jsem změnit její osud, ale aspoň obejmout jsem ji mohla. Bez ohledu na stehy na hrudi jsem to udělala.</p>
<p>„Díky,“ zopakovala jsem Lissino poděkování. „Bude to v pohodě, uvidíš.“</p>
<p>Jill znovu přikývla, a jelikož už jsme všechno probraly, Lissa a já jsme zamířily ke dveřím. Jillin hlas nás ale přiměl zastavit.</p>
<p>„Hele… a co se stane po korunovaci? Co bude se mnou? Co bude s námi?“</p>
<p>Podívala jsem se na Lissu. Další dobrá otázka. Lissa se k Jill otočila, ale do očí se jí nepodívala. „Budeme se líp poznávat. Všechno se zlepší.“</p>
<p>Úsměv, který se objevil v Jillině tváři, byl přirozený – sice nepatrný, ale přirozený. „Dobře,“ řekla. V tom úsměvu prokmitla naděje. Naděje a úleva. „To bych moc ráda.“</p>
<p>Já jsem se snažila nemračit. Zjevně dokážu fungovat i bez pouta, protože mi bylo naprosto jasné, že Lissa neříká celou pravdu.</p>
<p>Co před Jill zatajila? Lissa chce, aby se všechno zlepšilo, tím jsem si byla jistá, ačkoli zatím nevěděla, jak to udělat. Ale bylo tu něco…, něco, co Lissa neodhalila ani jedné z nás. To něco mě přimělo k zamyšlení, jestli Lissa skutečně věří, že se všechno zlepší.</p>
<p>Zničehonic jsem si vzpomněla, co o Jill prohlásil Viktor Daškov: <emphasis>Pokud má Vasilisa rozum, pošle ji pryč</emphasis>.</p>
<p>Netušila jsem, proč jsem si na to vzpomněla, ale zamrazilo mě z toho. Obě sestry se nepřirozeně usmívaly, tak jsem se honem taky usmála, aby nepoznaly, že mě něco trápí. S Lissou jsme pak zamířily do mého pokoje. Ten malý výlet mě vyčerpal víc, než jsem původně předpokládala. Jakkoli nerada jsem si to přiznávala, už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu.</p>
<p>Když jsme došly do mého pokoje, pořád jsem se ještě nerozhodla, jestli bych se měla Lissy na Jill zeptat, nebo si počkat na Dimitrijův názor. Rozhodování jsem ale pustila z hlavy, když jsme uvnitř objevily nečekaného hosta. Adrian.</p>
<p>Seděl na mojí posteli se zakloněnou hlavou, jako by si se zaujetím prohlížel strop. Já jsem ale věděla svoje. Poznal, že se blížíme – nebo přinejmenším, že se blíží Lissa.</p>
<p>Zastavily jsme se ve dveřích a on se k nám konečně otočil. Vypadal, jako by už dlouho nespal. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho pěkný obličej působil unaveně. Těžko říct, jestli to bylo psychické, nebo fyzické vyčerpání. Nicméně jeho lenivý úsměv vypadal stejně jako dřív.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ pozdravil pompézně.</p>
<p>„Nech toho,“ ušklíbla se Lissa. „Měj rozum.“</p>
<p>„Nikdy jsem rozum neměl,“ opáčil. „Zrovna ty bys to měla vědět nejlíp.“</p>
<p>Viděla jsem, že se Lissa usmála, ale pak se podívala na mě a rychle zase zvážněla. Asi si uvědomila, že tohle není vhodná chvíle, abychom my tři spolu vtipkovali.</p>
<p>„No,“ řekla, což tedy vůbec nepůsobilo královsky. „Mám ještě něco na práci.“ Došlo mi, že se chce vypařit. Já jsem s ní šla popovídat si s rodinou, ale ona mě teď opustí. No dobře. Tenhle rozhovor s Adrianem je beztak nevyhnutelný a zavinila jsem si to sama. Musím to s ním ukončit, jak jsem řekla Dimitrijovi.</p>
<p>„To jistě máš,“ přitakala jsem Lisse. Zaváhala, jako by si to ještě chtěla rozmyslet. Připadala si provinile. Dělala si o mě starosti a chtěla stát při mně. Lehce jsem se dotkla její paže. „To je v pořádku, Liss. To bude dobrý. Jen běž.“</p>
<p>Stiskla mi povzbudivě ruku a pohledem mi popřála hodně štěstí. Rozloučila se s Adrianem, odešla a zavřela za sebou dveře.</p>
<p>Osaměli jsme.</p>
<p>Adrian zůstal na posteli a pečlivě mě sledoval. Pořád se usmíval, jako by o nic nešlo. Já ale věděla, že je to právě naopak, a nemínila jsem svoje pocity skrývat. Stání mě unavovalo, a tak jsem se posadila na židli a celá nervózní jsem přemýšlela, co bych mu měla říct.</p>
<p>„Adriane…“</p>
<p>„Začněme s tímhle, malá dhampýrko,“ prohlásil. „Dělo se to už předtím, než jsi utekla od dvora?“</p>
<p>Chvilku mi trvalo, než jsem se v tom podivném konverzačním skoku zorientovala. Adrian se mě ptal, jestli jsem měla něco s Dimitrijem už před svým zatčením. Pomalu jsem zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ne. Chodila jsem s tebou. Jenom s tebou.“ Pravda je, že jsem se ve svých citech dost plácala, ale úmysly jsem měla dobré.</p>
<p>„Tak to je super,“ řekl. Už nepůsobil tak příjemně. Ucítila jsem z něj alkohol a cigaretový kouř. „Lepší jiskra znovu vznícená ve víru boje nebo nějakýho poslání, nebo co jste to vlastně dělali, než kdybys mi zahýbala přímo před nosem.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou ještě vehementněji. „Ne, přísahám. Já jsem ne… Tehdy se nic nestalo. To až…“ Zaváhala jsem a uvažovala, jak zformulovat další slova.</p>
<p>„Později?“ tipl si. „A to je v pořádku?“</p>
<p>„Ne! Samozřejmě, že není. Já…“</p>
<p>Sakra. Podělala jsem to. To, že jsem Adriana nepodváděla na královském dvoře, neznamená, že jsem ho nepodváděla později. Můžete to podat jakýmkoli způsobem, ale když máte přítele a v hotelu spíte s jiným mužem, je to podvádění. A nezáleží na tom, jestli je ten muž láskou vašeho života, nebo ne.</p>
<p>„Promiň,“ řekla jsem. Byla to ta nejjednodušší a nejvhodnější věc, jakou jsem mohla říct. „Promiň. To, co jsem udělala, bylo špatný. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Myslela jsem… Opravdu jsem si myslela, že mezi ním a mnou už to skončilo. Chodila jsem s tebou. Chtěla jsem s tebou zůstat. A pak jsem si uvědomila, že…“</p>
<p>„Ne, ne. Přestaň,“ skočil mi do řeči s pozdviženou rukou. Mluvil přiškrceným hlasem a tvářil se čím dál hůř. „Fakt nechci poslouchat nic o tom, jak sis uvědomila, že k sobě patříte a že to tak bylo vždycky, nebo podobný kecy.“</p>
<p>Mlčela jsem, protože přesně to jsem si tehdy uvědomila.</p>
<p>Adrian si prohrábl vlasy. „Vlastně je to moje chyba. Bylo to v tobě. Stokrát. Kolikrát jsem to viděl? Věděl jsem to. Trvalo to, i když jsi pořád dokola tvrdila, že už jsi svoje city k němu překonala… A já tomu pokaždý uvěřil…, i když jsem viděl, co jsem viděl. I když mi srdce napovídalo něco jinýho. Moje chyba.“</p>
<p>Bylo to rozrušené plácání – ne takové to nervózní, jaké vždycky předváděla Jill, ale čišela z toho jeho labilita. Když se takhle projevoval, vždycky jsem si o něj dělala starosti, protože jsem se bála, že začíná šílet. Teď byl na hraně a hrozilo, že bych ho přes ni mohla popostrčit. Chtěla jsem přejít k němu, ale měla jsem tolik rozumu, abych zůstala sedět.</p>
<p>„Adriane, já…“</p>
<p>„Miloval jsem tě!“ zařval. Vyskočil tak rychle, až jsem sebou trhla. „Miloval jsem tě, a tys mě zničila. Ukradlas mi srdce a rozervala ho na kusy. Tos mi ho mohla rovnou probodnout kůlem!“ Změna jeho výrazu mě překvapila. Křičel na celý pokoj. Bylo v něm tolik žalu, tolik vzteku. Takhle se Adrian obvykle neprojevoval. Napochodoval ke mně a bouchl se pěstí do hrudi. „Já jsem tě miloval. A tys mě celou dobu jenom využívala.“</p>
<p>„Ne, ne! To není pravda.“ Nebála jsem se ho, ale když to na mě takhle vychrlil, bylo mi z toho hrozně. „Nevyužívala jsem tě. Milovala jsem tě. Pořád tě miluju, ale…“</p>
<p>Zatvářil se znechuceně. „Rose, no tak.“</p>
<p>„Myslím to vážně! Opravdu tě miluju.“ Vstala jsem, a i když mě to bolelo, chtěla jsem se mu podívat do očí. „A vždycky budu, jenže nejsme… Nemyslím, že by nám to v páru fungovalo.“</p>
<p>„To jsou jen kecy, co se říkají u rozchodu, a ty to dobře víš.“</p>
<p>Svým způsobem měl pravdu. Vzpomněla jsem si na chvíle s Dimitrijem…, jak dokonale jsme spolupracovali, jak vždycky pochopil, co cítím. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že Adriana miluju. Přes všechny svoje vady je báječný. Každý má přece nějaké vady. Dobře jsme se spolu bavili. Něco jsme vůči sobě cítili, ale nikdy jsme se k sobě nehodili tak jako já s Dimitrijem.</p>
<p>„Nejsem… Nejsem pro tebe ta pravá,“ pípla jsem slabým hláskem.</p>
<p>„Protože chodíš s jiným?“</p>
<p>„Ne, Adriane. Protože… Nevím. Nevím…“ Jenom jsem zoufale tápala. Netušila jsem, jak vysvětlit, co cítím – že vám na někom může záležet a můžete s ním být rádi, ale nefungujete jako pár. „Nedoplňuju tě tak, jak bys potřeboval.“</p>
<p>„Co to sakra znamená?“ vykřikl.</p>
<p>Srdce mě z něho bolelo a bylo mi strašně líto, co jsem mu provedla…, jenže tohle byla ta největší pravda ze všech. „Už jenom to, že se na to musíš ptát, mluví za vše. Když někoho takového potkáš…, poznáš to.“ Už jsem nedodala, že vzhledem k tomu, jaký je, nejspíš šlápne vedle ještě mnohokrát. „A uvědomuju si, že tohle zní jako další kec, co se říká u rozchodu, ale vážně bych chtěla, abychom zůstali kamarádi.“</p>
<p>Několik tíživých vteřin na mě zíral a pak se rozesmál. V jeho smíchu ale nebyl vůbec žádný humor. „Víš, co je dobrý? Ty to myslíš fakt vážně. Podívej se na sebe.“ Ukázal na mě, jako bych si v tu chvíli mohla vidět do obličeje. „Ty si fakt myslíš, že je jednoduchý tady sedět a sledovat ten tvůj šťastnej konec? Že se vydržím koukat, jak dostáváš všechno, po čem jsi toužila, a jak vedeš kouzelný život?“</p>
<p>„Kouzelný!“ Výčitky svědomí a soucit se pomalu začaly měnit ve vztek. „To těžko. Víš, čím jsem si za poslední rok prošla?“ Viděla jsem Masona umírat, bojovala jsem při útoku na Akademii svatého Vladimíra, pak mě chytili Strigojové v Rusku a pak jsem žila na útěku jako hledaná vražedkyně. To vůbec neznělo kouzelně.</p>
<p>„Ale teď jsi nade vším zvítězila. Přežila jsi svou smrt a osvobodila ses od pouta. Lissa je královnou. Máš toho svého chlapa a můžete spolu šťastně žít až do smrti.“</p>
<p>Otočila jsem se k němu zády a poodešla. „Adriane, co chceš, abych ti řekla? Můžu se ti omlouvat třeba věčně, ale nic dalšího už s tím nenadělám. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, to budu opakovat pořád. Ale to ostatní? Vážně čekáš, že budu nešťastná, když všechno ostatní vyšlo? Měla bych si přát, abych byla pořád obviněná z vraždy?“</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Nechci, abys trpěla – nějak moc. Ale až budeš příště v posteli s Belikovem, na chvilku se zastav a vzpomeň si, že ne všichni z toho vyšli tak skvěle jako ty.“</p>
<p>Otočila jsem se a podívala se na něj. „Adriane, já nikdy…“</p>
<p>„Nejen já, malá dhampýrko,“ dodal tiše. „Zatímco jsi bojovala proti celýmu světu, došlo ke spoustě vedlejších ztrát. Já jsem se zjevně stal obětí. Ale co Jill? Co s ní bude, když jsi ji předhodila těm královským vlkům? A co Eddie? Pomyslelas na něj vůbec? A kde je ta tvoje alchymistka?“</p>
<p>Každé jeho slovo mi připadalo jako šíp, který mi proniká do srdce hlouběji než kulky. Zraňovalo mě to tím víc, že se o Jill zmínil jejím jménem, a ne jako o „nezletilé“. Už tak jsem si toho kvůli ní vyčítala spoustu a ještě ti ostatní… To pro mě byla záhada. Doslechla jsem se něco o Eddiem, ale od svého návratu ke dvoru jsem ho neviděla. Byl zproštěn obvinění za vraždu Jamese, ale zabití Moroje – když všichni navíc byli přesvědčeni, že to nebylo nutné – bylo těžké stigma. Už předtím jsem Eddieho namočila do průšvihu, ale i když to bylo „pro vyšší dobro“, pořád se to s ním táhlo. Ani Lissa jakožto královna toho pro něj mnoho udělat nemůže. Strážci slouží Morojům, ale Morojové obvykle strážce nechávají, aby si svoje záležitosti vyřizovali mezi sebou. Eddie nebyl propuštěn ani uvězněn…, ale jaké přidělení mu asi tak můžou dát? Těžko říct.</p>
<p>Sydney…, to byla ještě větší záhada. <emphasis>Kde je ta tvoje alchymistka?</emphasis> Kam se poděli alchymisté, jsem netušila. Byli mimo můj svět. Vybavila jsem si, jak se tvářila, když jsem ji naposled viděla v tom hotelovém pokoji – byla silná, ale smutná. Věděla jsem, že ji i ostatní alchymisty propustili, ale její výraz naznačoval, že z průšvihu není ještě zdaleka venku.</p>
<p>A Viktor Daškov? Jak ten do toho všeho zapadá? Nebyla jsem si jistá. Ať už byl zlý nebo ne, odnesl to kvůli mně. A okolnosti jeho smrti se mnou zůstanou navždy.</p>
<p><emphasis>Vedlejší ztráty</emphasis>. Stáhla jsem s sebou ke dnu spoustu lidí, některé záměrně, jiné ne. Ale jak jsem tak uvažovala nad tím, co řekl Adrian, něco mě náhle zarazilo.</p>
<p>„Oběť,“ vypravila jsem ze sebe pomalu. „To je ten rozdíl mezi mnou a tebou.“</p>
<p>„Co?“ Zatímco jsem přemýšlela nad osudy svých přátel, bedlivě mě pozoroval. Teď jsem ho ale vykolejila. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Řekl jsi o sobě, že jsi oběť. Proto… proto se k sobě opravdu nehodíme. Přes všechno, co se stalo, jsem o sobě takhle nikdy neuvažovala. Být obětí znamená být bezmocný. Že nemůžeš nic dělat. Já jsem vždycky… dělala něco, abych za sebe bojovala. I za ostatní. Ať už šlo o cokoli.“</p>
<p>Tak zuřivý výraz jsem u Adriana ještě nikdy neviděla. „Tohle si o mně myslíš? Že jsem lenoch? Bezmocnej?“</p>
<p>Ne tak docela. Ale měla jsem dojem, že po tomhle rozhovoru se rozběhne hledat útěchu v alkoholu, cigaretách a jakékoli dámské společnosti, kterou objeví.</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem. „Myslím si, že jsi úžasnej. Myslím si, že jsi silnej. Ale ty sis to zatím neuvědomil, nebo ses s tím ještě nenaučil zacházet.“ A chtěla jsem ještě dodat, že já nejsem ta pravá, která to v něm může probudit.</p>
<p>„Tohle jsem teda nečekal,“ prohlásil a vykročil ke dveřím. „Zničíš mi život a pak mě ještě krmíš filozofií.“</p>
<p>Připadala jsem si hrozně. Tohle byl přesně jeden z těch okamžiků, kdy jsem toužila, abych dokázala včas spolknout, co mi zrovna přišlo na jazyk. Naučila jsem se hodně sebeovládání – ale ne dost.</p>
<p>„Jenom ti říkám pravdu. Máš na víc… než na to, co budeš teď dělat.“</p>
<p>Adrian položil ruku na kliku a smutně se na mě zadíval. „Rose, jsem závislák bez pracovní morálky, kterej se nejspíš jednou zblázní. Nejsem jako ty. Nejsem superhrdina.“</p>
<p>„Zatím ne,“ řekla jsem.</p>
<p>Zamračil se, zavrtěl hlavou a otevřel dveře. Než odešel, ještě se po mně ohlédl. „Mimochodem, ta smlouva mezi námi už neplatí.“</p>
<p>Bylo to, jako by mi vrazil facku. Nastal jeden z těch zřídkavých okamžiků, kdy Rose Hathawayová ztratila řeč. Nenapadla mě žádná moudrá poznámka ani hlubokomyslný názor.</p>
<p>Adrian odešel a já uvažovala, jestli ho ještě někdy uvidím.<image xlink:href="#_6.jpg" />TŘICET ŠEST</p>
<p>Často jsem snila o tom, že se probouzím vedle Dimitrije, a že je to úplně normální. Milé. Že nemusíme dohánět spánkový deficit před bitkou s dalším nepřítelem. Že se nemusíme rychle dát do pořádku po sexu, o němž nesmí nikdo vědět, po sexu zatíženém spoustou komplikací. Chtěla jsem se jen probudit v jeho náruči a užívat si krásné ráno.</p>
<p>Dnes ten den nastal.</p>
<p>„Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptala jsem se rozespale. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a tiskla jsem se k němu co největší plochou těla. Moje zranění se rychle hojilo, ale úplně v pořádku jsem ještě nebyla. V noci jsme objevili pár kreativních způsobů, jak mou ránu příliš nenamáhat. Okny sem pronikalo sluneční světlo a zalévalo můj pokoj zlatavou září.</p>
<p>S vážným výrazem ve tváři mě tiše pozoroval těma svýma tmavýma očima, v nichž bylo tak snadné se ztratit. „Chvilku,“ odpověděl a zadíval se ke sluncem zalitému oknu. „Myslím, že mám pořád lidský režim. Anebo se moje tělo rozhodlo, že bude vstávat se sluncem. Pořád mi připadá úchvatné dívat se na slunce.“</p>
<p>Potlačila jsem zívnutí. „Měl jsi vstát.“</p>
<p>„Nechtěl jsem tě probudit.“</p>
<p>Pohladila jsem ho po hrudi a spokojeně vzdechla. „Tohle je dokonalý,“ prohlásila jsem. „Takovej bude každej den?“</p>
<p>Dimitrij mi položil ruku na tvář a pak mi nadzvedl bradu. „Ne každý, ale většina.“</p>
<p>Naše rty se setkaly a veškeré teplo a světlo v místnosti bledlo v porovnání s tím, co se ve mně rozhořelo. „Spletla jsem se,“ zašeptala jsem, když jsme konečně přerušili ten dlouhý a pomalý polibek. „<emphasis>Tohle</emphasis> je dokonalý.“</p>
<p>Usmál se. Poslední dobou se usmíval nezvykle často. Milovala jsem jeho úsměvy. Až budeme venku ve skutečném světě, věci se pravděpodobně změní. Ačkoli teď spolu chodíme, Dimitrij v sobě nikdy nezapře strážce a vždycky bude obezřetný a připravený. Teď ale ne. Ne v tuhle chvíli.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se mě.</p>
<p>Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že se mračím. Pokusila jsem se uvolnit obličej. Aniž bych chtěla, vybavila jsem si Adrianova slova o tom, že až budu příště s Dimitrijem v posteli, měla bych pomyslet na ty, co nedopadli tak dobře.</p>
<p>„Myslíš, že ničím lidem životy?“ dotázala jsem se.</p>
<p>„Cože? Samozřejmě, že ne.“ Jeho úsměv se změnil v šokovaný výraz. „Jak jsi na to přišla?“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Pořád je tu pár lidí, co mají životy dost zašmodrchaný. Myslím kamarády.“</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčil. „Nech mě hádat. Chceš vyřešit problémy všech.“</p>
<p>Neodpověděla jsem.</p>
<p>Dimitrij mě znovu políbil. „Rozo,“ oslovil mě. „Je normální, že chceš pomoct těm, které máš ráda. Ale nemůžeš spravit úplně všechno.“</p>
<p>„To je moje práce,“ namítla jsem trochu nevrle. „Chráním lidi.“</p>
<p>„Já vím. A je to taky jeden z důvodů, proč tě miluju. Prozatím by sis ale měla dělat starosti s ochranou jen jedné osoby. Lissy.“</p>
<p>Protáhla jsem se a zjistila, že moje zranění už tolik nebolí. Brzy budu schopná dělat všechny možné věci. „To asi znamená, že nemůžeme zůstat celý den v posteli,“ prohlásila jsem, i když jsem si dělala naděje.</p>
<p>„Obávám se, že ne,“ řekl a lehce mě pohladil konečky prstů po boku. Zdálo se, že ho průzkum mého těla nikdy nepřestane bavit. „Oni mají přednost.“</p>
<p>Nadzvedla jsem se a přiblížila k němu rty. „Ale až za chvilku.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil. Sklouzl mi rukou za krk, prsty mi zabořil do vlasů a přitáhl si mě blíž. „Až za chvilku.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Nikdy dřív jsem se nezúčastnila královské korunovace a upřímně jsem doufala, že tahle je první i poslední. Chtěla jsem, aby tahle královna vládla po celý můj život.</p>
<p>Korunovace byla pravým opakem Taťánina pohřbu. Jak je to staré rčení? <emphasis>Královna je mrtvá. A</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> žije královna.</emphasis></p>
<p>Podle tradice trávil budoucí monarcha první část korunovace v kostele, kde se nejspíš modlil, aby se mu dostalo vůdčích schopností a síly, a odbýval si podobné duchovní záležitosti. Netušila jsem, jak by to probíhalo v případě, kdyby byl panovník ateista. Nejspíš by to nahráli jen tak naoko. Lissa ale byla velmi zbožná, takže to nebyl ten případ. Pravděpodobně se uvnitř skutečně modlila, aby byla dobrou královnou.</p>
<p>Potom se v doprovodu početného procesí odebrala přes celý královský dvůr do paláce na vlastní korunovaci. Doprovázeli ji představitelé všech královských rodin spolu s hudebníky, kteří vyhrávali mnohem veselejší melodie než při Taťánině pohřebním průvodu. Spolu s Lissou kráčeli i její strážci, kterých teď měla spoustu. Já jsem byla mezi nimi. Měla jsem na sobě skvostnou černobílou uniformu s červeným límečkem, kterou nosí královští strážci. Aspoň že tohle se tolik lišilo od pohřbu. Tam Taťána byla mrtvá a její strážci byli jen pro parádu. Lissa ale byla živá, a přestože volbu vyhrála, pořád měla nepřátele. Moji kolegové i já jsme byli ve střehu.</p>
<p>Ne že by to vypadalo, že je nás třeba. Všichni diváci ji radostně zdravili. Všichni ti, kteří během volby tábořili před budovou, se tu zdrželi, aby mohli zhlédnout tuhle slavnostní ceremonii. A přijížděli stále další. Připadalo mi, že tolik Morojů na jednom místě snad ještě nikdy nebylo.</p>
<p>Po dlouhé cestě Lissa konečně došla do paláce, kde měla chvíli počkat v malé komnatě přilehlé k morojskému korunnímu sálu. Korunní sál se skoro nikdy nevyužíval k moderním záležitostem, ale kdykoli se dalo – jako třeba, když nová královna skládala přísahu –, Morojové si rádi vychutnávali staré tradice. Sál nebyl nijak velký, takže se tam pochopitelně nevešli všichni zvenčí. Dokonce se tam nevešlo ani celé procesí. Byli tam jen členové rady, nejvýše postavení královští a ti, které pozvala Lissa.</p>
<p>Stála jsem stranou a sledovala tu slávu. Lissa ještě nevešla dovnitř, takže tam bylo rušno a všichni se bavili. Celý sál byl vyzdoben v odstínech zelené a zlaté barvy, což museli stihnout během několika posledních dní. Tradice totiž diktovala, že korunní sál musí být vyzdoben barvami vládnoucí rodiny. Samotný trůn stál u vzdálené stěny a vedly k němu stupínky. Byl vyřezán ze dřeva, které jsem nedokázala určit. Věděla jsem jen, že tenhle trůn po staletí cestoval po celém světě s morojskými panovníky. Všichni se řadili na svá místa a připravovali se na okamžik, kdy Lissa slavnostně vstoupí. Já jsem si prohlížela jeden z nových lustrů a obdivovala jsem, jak realisticky v něm vypadají „svíčky“. Věděla jsem, že jsou elektrické, ale vypadaly jako voskové. Umělec na nich odvedl skvělou práci. Technologie maskovaná za slávu starého světa, přesně jak to mají Morojové rádi. Pak přitáhla mou pozornost menší strkanice.</p>
<p>„Ale, ale, ale,“ prohlásila jsem. „Nejste vy ti, co mají na svědomí, že přivedli Rose Hathawayovou na svět? Máte se z čeho zodpovídat.“</p>
<p>Přede mnou stáli moji rodiče a jejich oblečení spolu jako vždy zuřivě kontrastovalo. Moje matka měla na sobě stejnou strážcovskou uniformu jako já – bílou košili, černé kalhoty a sako. Abe vypadal…, no, jako Abe. Měl na sobě černý oblek s tenkým proužkem a pod ním černou košili. S tmavým oděvem ostře kontrastovala jasně citrónová kašmírová kravata. Z kapsy mu vykukoval kapesník stejné barvy. Kromě svých obvyklých zlatých náušnic a řetězů kolem krku měl na hlavě černý klobouk, což byl nový doplněk jeho extravagantní garderóby. Asi se jím chtěl vytáhnout právě při téhle příležitosti. Byla jsem ráda, že si nevzal pirátský.</p>
<p>„Na nás to nesváděj,“ prohlásila moje máma. „My jsme nevyhodili do vzduchu půlku dvora, neukradli tucet aut, neodhalili vražedkyni před celým shromážděním a nenechali svou sotva dospělou kamarádku korunovat královnou.“</p>
<p>„Po pravdě řečeno, já polovinu dvora do vzduchu vyhodil,“ vložil se do toho Abe.</p>
<p>Moje máma to nebrala na vědomí. Pozorovala mě a její výraz se obměkčil. „Teď vážně… Jak se cítíš?“ Od té doby, co jsem se probrala, jsem se s nimi viděla jen krátce. „Dneska budeš dlouho stát. A to jsem Hanse nabádala, aby tě ještě nějaký čas nedával do aktivní služby.“</p>
<p>To byla jedna z nejmateřštějších věcí, které mi kdy řekla. „Já… jsem v pohodě. Je mi už mnohem líp. Můžu do aktivní služby klidně hned.“</p>
<p>„Nic takového,“ oznámila mi tónem, jako by dávala rozkaz skupině strážců.</p>
<p>„Přestaň ji rozmazlovat, Janine.“</p>
<p>„Já ji nerozmazluju! Jen na ni dávám pozor. To ty ji rozmazluješ.“</p>
<p>S úžasem jsem se dívala z jednoho na druhého. Nevěděla jsem, jestli jsem svědkem hádky, nebo milostné předehry. Nadšená jsem nebyla ani z jednoho. „Dobře, dobře, tak už toho nechte. Přežila jsem, ne? To je důležitý.“</p>
<p>„To ano,“ přisvědčil Abe. Najednou působil hrozně otcovsky, což mi připadalo ještě podivnější než matčino chování. „A přes všechnu tu spoušť a několikero porušení zákonů jsem na tebe hrdý.“ Tajně jsem ho ale podezírala, že je na mě hrdý právě z těchto důvodů. Z cynických úvah mě vytrhla promluva matky.</p>
<p>„Já jsem na tebe taky hrdá. Tvoje metody byly… ne sice ideální, ale dokázala jsi skvělou věc. Vlastně skvělé věci. Odhalila jsi vražedkyni a vypátrala Jill.“ Všimla jsem si, jak opatrně pronesla slovo „vražedkyně“. Pro nás všechny bylo pořád těžké smířit se s tím, že to udělala Taša. „Díky Jill se spousta věcí změní.“</p>
<p>Všichni jsme pohlédli k trůnu. Pod ním stála na jedné straně Jekatěrina s Knihou královských přísah. Na druhé straně měli stát členové rodiny monarchy, ale teď tam stála jen jedna osoba. Jill. Někdo odvedl vynikající práci na jejím zevnějšku. Kudrnaté vlasy měla spletené do složitého účesu. Na sobě měla pouzdrové šaty ke kolenům s obřadním límcem, který jí nepatrně odhaloval ramena. Střih šatů zdůrazňoval její štíhlou postavu a tmavě zelený satén na ní vypadal skvěle. Držela se rovně, s hrdě vztyčenou bradou, ale trochu z ní vyzařovala úzkost, což bylo o to zřejmější, že tam stála úplně sama.</p>
<p>Podívala jsem se zase na Abeho, který se na mě zahleděl s očekáváním. Měla jsem na něj spoustu otázek, protože byl jedním z mála, kteří mi říkají pravdu. Jen jsem se nemohla rozhodnout, kterou mu položit nejdřív. Bylo to jako mít džina a mnoho přání.</p>
<p>„Co se stane s Jill?“ zeptala jsem se nakonec. „Vrátí se zpátky do školy? Budou ji trénovat na princeznu?“ Lissa nemůže být princeznou i královnou, tudíž její starý titul přejde na dalšího nejstaršího člena rodiny.</p>
<p>Abe hodnou chvíli neodpovídal. „Dokud Lissa nezmění zákon, což snad udělá, je Jill tím jediným, co ji udrží na trůně. Kdyby se Jill něco stalo, Lissa už by nemohla být královnou. Takže co bys dělala ty?“</p>
<p>„Držela bych ji v bezpečí.“</p>
<p>„Tak tady máš svou odpověď.“</p>
<p>„To je dost nejasná odpověď,“ namítla jsem. „Bezpečí může znamenat hodně věcí.“</p>
<p>„Ibrahime,“ upozornila ho moje máma. „To stačí. Teď na to není vhodná doba ani místo.“</p>
<p>Abe se mi ještě chvíli díval do očí a pak se usmál. „Jistě, jistě. Tohle je rodinné shromáždění. Oslava. A podívejte, tady je nejnovější člen.“</p>
<p>Připojil se k nám Dimitrij. Měl na sobě stejnou černobílou uniformu jako já a moje matka. Stoupl si vedle mě, ale ani se mě nedotkl. „Zdravím, pane Mazure,“ oslovil ho na veřejnosti formálně a oběma kývl na pozdrav. „Strážkyně Hathawayová.“ Dimitrij byl o sedm let starší než já, ale v tu chvíli před mými rodiči působil jako šestnáctiletý kluk, který si mě přišel vyzvednout na rande.</p>
<p>„Á, Belikov,“ zvolal Abe a potřásl Dimitrijovi rukou. „Doufal jsem, že se tu potkáme. Vážně bych tě rád poznal líp. Někdy bychom si třeba mohli popovídat o životě, o lásce a tak dále. Chodíš na lov? Vypadáš jako lovec. Někdy bychom si mohli společně zalovit. Znám skvělé místo v lesích, ale je strašně daleko. To by bylo na celý den. A samozřejmě mám na tebe spoustu otázek a taky spoustu věcí, co bych ti chtěl sdělit.“</p>
<p>Zděšeně jsem pohlédla na matku, aby to zarazila. Když jsem chodila s Adrianem, Abe mu dopodrobna vysvětlil, jak se má k jeho dceři chovat, jinak že ho čeká příšerný osud. Nechtěla jsem, aby mluvil s Dimitrijem o samotě uprostřed divočiny, a ještě ke všemu, aby u toho oba byli ozbrojení.</p>
<p>„Já bych se k vám docela ráda taky připojila,“ prohlásila moje matka jakoby nic. „Taky mám dost otázek – hlavně o té době, kdy jste spolu byli na Akademii svatého Vladimíra.“</p>
<p>„Neměli byste být někde jinde?“ rychle jsem se zeptala. „Už to každou chvíli začne.“</p>
<p>Koneckonců to byla pravda. Skoro všichni už byli na svých místech a dav pomalu utichal. „Samozřejmě,“ přitakal Abe. K mému údivu mě políbil na čelo. „Jsem rád, že jsi zpátky.“ Pak mrkl na Dimitrije. „Už se těším, až si popovídáme.“</p>
<p>„Uteč,“ řekla jsem Dimitrijovi, sotva odešli. „Když se teď vypaříš, třeba si toho nevšimnou. Vrať se na Sibiř.“</p>
<p>„Nepochybuju, že by si toho Abe všiml,“ řekl Dimitrij. „Nedělej si starosti, Rozo. Já se nebojím. Zvládnu i to největší dusno, co mi přichystají za to, že s tebou chodím. Ty mi za to stojíš.“</p>
<p>„Ty jsi vážně ten nejstatečnější chlap, jakýho znám,“ oznámila jsem mu.</p>
<p>Usmál se a zrak mu padl na hlouček lidí u vchodu. „Zdá se, že už je připravená,“ poznamenal.</p>
<p>„Doufám, že já taky,“ zašeptala jsem.</p>
<p>Hlasatel si velkolepým způsobem vyžádal pozornost všech přítomných. Zavládlo dokonalé ticho. Nikdo ani nedýchal.</p>
<p>Hlasatel ustoupil ode dveří. „Princezna Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová.“</p>
<p>Lissa vstoupila, a ačkoli jsem ji naposled viděla ani ne před půlhodinou, teď jsem zadržela dech. Měla na sobě formální róbu, ale dlouhým rukávům se opět vyhnula. Krejčímu se to bezpochyby hodilo. Šaty jí sahaly až na zem a jejich sukně byla vyrobena z vrstev hedvábí a šifónu, které se kolem Lissy při chůzi krásně vlnily. Látka měla stejně zelený odstín jako Lissiny oči. Horní část šatů zdobil límeček posázený smaragdy, což působilo, jako by měla náhrdelník. Stejné smaragdy zdobily i pás šatů a ladily s nimi i náramky. Vlasy měla rozpuštěné a vykartáčované do dokonalého platinového lesku. Zářily jako aura.</p>
<p>Vedle ní kráčel Christian, který se svými černými vlasy a v tmavém obleku působil jako její pravý opak. Už dneškem se zvyklosti trochu změnily, protože správně by Lissu měl doprovázet člen její rodiny, jenže… ti už jí jaksi došli. Dokonce i já jsem musela uznat, že Christian vypadá úchvatně. Vyzařovala z něj hrdost a láska k Lisse – i když ho jistě v hloubi duše trápila ta záležitost s Tašou. <emphasis>Lord </emphasis><emphasis>Ozer</emphasis><emphasis>a</emphasis>, připomněla jsem si. Měla jsem dojem, že ten titul je teď čím dál důležitější. Odvedl Lissu před trůn a pak se připojil ke členům své rodiny v davu.</p>
<p>Jekatěrina pokynula k velkému saténovému polštáři na zemi před stupínky. „Poklekni.“</p>
<p>Lissa na okamžik zaváhala, ale kromě mě si toho nejspíš nikdo nevšiml. I bez pouta jsem vnímala její rozpoložení, vytušila jsem ho i z nepatrných náznaků. Pohledem zabloudila k Jill. Její výraz se nijak nezměnil a mně připadalo zvláštní, že neznám její pocity. Mohla jsem se jen dohadovat. Nejistota. Rozpaky.</p>
<p>Opět nastala pauza jen o maličko delší, než by měla. Lissa poklekla a umně přitom kolem sebe rozprostřela sukni. Jekatěrina se při zkoušce zdála křehká a sešlá, ale když tu teď stála s prastarou morojskou knihu určenou ke korunovaci, stále z ní vyzařovala síla a moc dřívější královny.</p>
<p>Kniha byla psána rumunsky, ale Jekatěrina neměla problém z ní hlasitě předčítat a rovnou překládat. Začala proslovem o tom, co se od monarchy očekává, a pak přešla k přísaze, kterou musela Lissa složit.</p>
<p>„Budeš sloužit?“</p>
<p>„Budeš chránit svůj lid?“</p>
<p>„Budeš spravedlivá?“</p>
<p>Celkem byly ty přísahy čtyři a na každou z nich Lissa musela odpovědět: „Budu“ hned ve třech jazycích – anglicky, rusky a rumunsky. Pořád mi připadalo divné, že s ní nemám pouto a netuším, jaké má pocity, ale z jejího výrazu mi bylo jasné, že všechno míní naprosto upřímně. Když skončila tahle část, Jekatěrina vyzvala Jill, aby předstoupila. Někdo jí mezitím dal do rukou korunu. Byla vyrobena speciálně pro Lissu a byla skvostná, z bílého a žlutého zlata, posázená smaragdy a diamanty. Krásně se hodila k Lissiným šatům a s údivem jsem si uvědomila, že se hodí i k Jill.</p>
<p>Další tradicí je, že panovníka korunuje člen jeho rodiny, a právě k tomuto účelu tu teď byla Jill. Viděla jsem, jak se jí třesou ruce, když ten skvost posadila své sestře na hlavu. Jejich pohledy se krátce střetly. Lisse se v očích na okamžik objevily její rozporuplné pocity, ale vzápětí zase zmizely. Jill odstoupila a Lissa se soustředila už zase jen na obřad.</p>
<p>Jekatěrina podala lisse ruku. „Povstaň,“ prohlásila. „Už nikdy nebudeš před nikým klečet.“ Vzala ji za ruku a obě se otočily do publika. Jekatěrina překvapivě silným hlasem oznámila: „Královna Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová, první toho jména.“</p>
<p>Všichni v sále – kromě Jekatěriny – padli na kolena a sklonili hlavy. Po pár vteřinách Lissa prohlásila: „Povstaňte.“ Bylo mi řečeno, že tohle je na vlastním uvážení panovníka. Někteří noví králové a královny si prý užívali, že nechali všechny klečet velice dlouho.</p>
<p>Následovalo papírování, což jsme také všichni sledovali. V podstatě šlo o to, že Lissa podepsala, že se stala královnou, zatímco Jekatěrina a dva svědci podepsali, že byli očitými svědky, že se Lissa stala královnou. Vznikly tři kopie na zdobeném papíře, který Morojové tolik milují. A jeden obyčejný bílý papír s hlavičkou poputuje k alchymistům.</p>
<p>Když podepisování skončilo, Lissa začala po stupíncích stoupat k trůnu a vypadalo to nádherně. Tenhle obrázek si zachovám v paměti po zbytek života. Jakmile usedla na zdobený trůn, všichni začali jásat a tleskat. Dokonce i strážci, kteří jsou obvykle smrtelně vážní, se přidali k aplausu a oslavám. Lissa se na všechny usmívala, a pokud cítila nějakou úzkost, nedávala ji najevo.</p>
<p>Očima pátrala mezi lidmi, a když objevila Christiana, její úsměv se ještě rozšířil. Pak vyhledala mě. Na něj se usmívala láskyplně a na mě spíš vesele. Taky jsem se na ni usmála a uvažovala jsem, co by mi teď asi řekla, kdyby mohla.</p>
<p>„Čemu se směješ?“ dotázal se Dimitrij pobaveně.</p>
<p>„Jen si tak říkám, co by mi asi Lissa pověděla, kdybychom spolu pořád měly pouto.“</p>
<p>Zásadně porušil strážcovský protokol, když mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. „A?“ zeptal se a objal mě.</p>
<p>„Myslím, že by se zeptala: ‚Do čeho jsme se to namočili?‘“</p>
<p>„A jaká je odpověď?“ Cítila jsem jeho teplo i jeho lásku a znovu mi připadalo, že spolu jsme kompletní. Získala jsem zpátky chybějící zbytek svého světa. Duši, která doplňuje tu mou. Svého rovnocenného partnera. A nejen to. Získala jsem zpátky svůj život – svůj <emphasis>vlastní</emphasis> život. Budu chránit Lissu a sloužit jí, ale konečně budu žít i sama za sebe.</p>
<p>„Nevím,“ řekla jsem a opřela se mu o hruď. „Ale myslím, že všechno bude dobrý.“</p><empty-line /><p>PODĚKOVÁNÍ</p>
<p>Nejprve a především děkuji všem věrným a nadšeným čtenářům z celého světa, kteří Rose a mě během všech dílů provázeli. Bez vás bych to nikdy nedokázala a doufám, že si budete užívat i mnoho dalších dobrodružství o Morojích a dhampýrech, která se teprve chystají.</p>
<p>Také děkuji všem svým přátelům a rodině, kteří mě podporovali – zvláštní dík patří mému manželovi, jenž mě neustále příjemně překvapoval svou trpělivostí, láskou a schopností žít s „tvůrčí ženou“, která lítá ode zdi ke zdi. Zvláštní dík patří Jesseovi McGathovi za vymyšlení lesní hádanky, což je něco, na co bych sama nikdy nepřišla, natož abych to rozluštila.</p>
<p>A jako vždy jsem vděčná všem lidem z nakladatelství, kteří v zákulisí dali vzniknout této knize. Je to Jim McCarthy – můj agent, občasný terapeut a neustálý zastánce; Lauren Abramová, která hledá další země, o nichž jsem nikdy neslyšela a kam by se Rose dala poslat; Jessica Rothenbergová a Ben Schrank, vynikající redaktoři, kteří se jistě vzdali jídla i spánku, aby zdokonalili tyto knihy; publicistka Casey McIntyreová, která organizuje moje turné a rozhovory a přitom dává pozor, aby se nic nekrylo s návštěvou mého kadeřníka.</p>
<p>A nakonec děkuji všem ostatním, kteří pracovali na téhle sérii v nakladatelství Penguin Books a literární agentuře Dystel & Goderich Literary Management, jakož i svým zahraničním vydavatelům. Je vás příliš mnoho, než abych vás mohla všechny uvést, ale všichni jste měli zásadní význam pro vyprávění Rosina příběhu. Děkuji vám.</p>
</section>
</body><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAByAHoDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+4vxz8MvHnie9vdQ8M/HD
xv4CM5tJLLS9L0XwVqei2Rt7OKCWIxaroE+p3MN5Mj3Vx5mqLKksri3liRY1X8x/2gvGn7a
H7O2uWg134zXHiLw3rd076B4hsPDPhm3trtYUkabSr/TZNEmfTLu3j8ueeT7XPHIhQwzMPO
I/aMfdH0HX9f0rwb9pT4Zj4qfBzxd4ahtY7rWYLI634dVwABrej7ry0i3AKyx3qJLp84U5e
K5K/N90gH4vW37Zv7RutT2NlbfFq50xdQvLazhu7zSfC0a7r65tbSO6kWPwsbiHTLYXTymU
LNcSJF9ofYCkTftN8Pfhl4/8Nz6Pqniv44eNPHlxBYsNR0u80vwfY+G9Ru7i32vLHHYaBBq
qW9vK7SWf/EyWRgkXnOwLK383seFheOW3Gn3VvHcxxqIkLW4hMCCGa6lhNwNMgEkkUIjjRQ
YonDh1Mlf0Xfsr/Ek/E74IeC9bupHk1rS9Pj8M+IGk3ea+q6HFHaPetuklZo9StUtdSjlZi
JBdHHTAAPonaPQfkP8ACjA9B+QpaKAEwPQfkKTaOflH5Dpjv6+nHtTqKAPjP42+Bvip4T8D
eLvHnhf9oj4iWt54V0nVPEEWhXmkeArjS9TFtG86aTJKPC0N5ao7AQQ3KzyNC5QzLIgdT+b
fhb9pX9rXxj4h0Dwn4V+IOqah4k1lLaz07Sb3R/CcTXElyXMmo3sp0FGt1t1EryK5McUEQk
UZRhX6A/t/fEE+F/g7H4Qs7mKLWfiFqsOnQwyny45tK0Z4dU1aMuVdVa4K2lvGr4W4DzoBI
pdD4z/wTy+E6XEniL4u6zZWjPbgeE/DMkaRSwSOES51jUodysyyRxTWthHKghJWS7h27Vyw
B9h/D74T/F3S7fRtQ8f/ALQPi3xHrcC28+qaXpeheDtP8Ny3AiAmsgreHpL+4tBISPPa4tZ
ptofEQJWvpAKuPujv2A7/AEH+fXrSqMDGSfTP+f8AE+pPZaAEwPQfkKMD0H5ClooATA9B+Q
qIkgnBI5Pepqgbqfqf50ATL0H0H8qCQMEnHI7468eoz+P1wcUL0H0H8qXH6c0Afzu/tbfDZ
Pg18evExtrW5XRfFNxD4q8Mt5Kixgs9XvXu9XsI1kzDcR6fqUc9pbWhYKUkAaKUQROn0r/w
Tq+LFzaePPFfwt1S4ul03xRpUPiPw5BeCH9xrOkQpHqkMMqYyb6wZrwQICIktIlAG9QPoj/
gob8LYvFfwpsviHZ2sc2r/DW/W7u96Bll8NalLFDqBmIZJCNPvEsr+Jg+IUF24R2bafyK+G
3jK6+F/wAQPCnjXTreKGTw9r1jqUy294RKLOO3lhvLR7i4WaCSHULJiZ7SMy9EmUbS4AB/T
1RWPoWt2PiLRtJ17TJ0uNO1rT7LU7GeJ1kjktb63S4hdZFJVgyPjAyc9dvONigApM84H54J
Gev8sd+/tS1578VfHFr8Nvh54x8b3bKsfh3Qry9hVniTzb4p5OnwL5p2M899LbxKpB3FioV
jgEA/Hr9tXxbe/FL45xaB4bvvtNh4MSHwbYRx3IaF/FL3uL8iGNWMF8dUurSxs3xIkq2qlm
jWZAv68fBrwFF8Mfhp4O8DpI882iaLax6jdyqqzXurXC/atVu5whKmWa+mnLMjMCAMnoK/J
X9iP4b3PxC+NWp+M9dxe6f4OuJ/FN+0iedDP4m1iXzbC0e586WK4ngvmutUkcyShRBDF5Me
4OP2L8WeNvCfgS00+/8AF2vad4etNV1ey0OwudTnW2hudV1FmFnZLI52B5mRgXcqi4+dxnJ
AOuopqnjBOcY545/Invn+Wcg06gAooooAKgbqfqf51PUDdT9T/OgCRBtVV5wEUAk5JwMc+/
r65p9IvQfQfypaAMbxDotj4l0PV/DupxCbTtc0y90q+iIUlrW/t5babbuyA6pIWRiPlcKRk
jj+ZX4leCtQ+HvjHxT4LvLl4j4U8QXenXMc6LICYlne31S2QwfvEuLGaGW2hiiZEgkKtGpH
H9QLAn2/x9T6gc8ZwQTmvx//AOCj3w7h0XxL4U+LMFtdLpet2r+H/Er2kbtF/belxyTaHdy
bWBS7uLGSe2t1RW+1fY5FbcY6APpv9gX4lSeNPgvB4WvzEur/AA3v20AokhcXOh3O+80S+i
LKu632Pc2UflAJD9iFuVRotg+56/Aj9g74sN4E+OWm+G70R22ifEW2fRr1mnDLBqF5Lc6h4
bk5kYyXU2os9jdCVYWt0u3lkCjbE/77A57EcZwcZ/LP69PegBelfl1/wUl+Kcul+GvDPwv0
m4dLvVbyPxN4hMbkqml2QuoNJspYljf7Qb/UBLMsAw4NpFMo3pEa/UCaSOGOSaVtkUUbyyu
fupHGC7OxHOEUFsDnGeOlfhgd37Wv7XN5BaI8miS63CLu8EYVtK+H/g24R91vP50iefqywJ
aO3lsqz61JDugm8sgA/SH9jX4YzfDb4KaI+oxKmveMpH8W6v8AukgeKPUEX+yrJxHFECttp
yQyhigIlubg75BtI+EP+CifxKXXviR4Z+HlheB7XwJaJd6isdtLKB4j8URKyW5ljkEf2i10
aK2ljZUSSze789ZGlUIv7C6rqeneF9A1HVblRBpPh/SLm/mjjAAhsdLs3mZI15zthh2KM4U
qozjmv5tPGuo+JPiRqfjb4tXmm6nPpt/4ouZNW1i0w0ei3Wurc3ekaBI/nzStBc2NpJGi7x
Ak1tJGkmxSKAP3e/ZW+KA+LPwQ8G+JbmbzNasrT/hG/EasSXTW9CVLO4dywXe11ALW88wbg
4uAQ78sfoqvxr/4Jy/EqfQ/HHiP4T380Y0zxbozeKtDRvKgNtremXEkV1Y20QeORre70l2m
iYwqXOn5ITADfsmpBAI6fj247gH9KAFooooAKgbqfqf51PUDdT9T/OgCZeg+g/lS0i9B9B/
KloAK8G/aV+GI+LvwX8deDIoydUn0xtV0CRFDzJrujY1DTlgJI8uW6eBrHcjo3lXUillDMD
7zSYGc4/z6/X360AfyiaHDqekXFvrWmT29nqujy6fqWjFknW+tNT0u9hluYIphbQqb+01CB
Xu91wpMINuXbeyn+nT4RePLX4nfDXwZ47tflHiTQbK+uo9oTydSCfZ9Tg2AkKIb+G5jXnmM
Iw+Uivw9/bB+GI+Gnxy8R2cU17p3h3xesni7w5BAJ5orr+1ZZZ9S06zVJYxby2msQ3cDSMY
re10+eLzGmdyG+2v+CefxKt7rRPEvwqmnUvozL4n8PK0rMJtOvBDa6vaWhuXM8y6fdCwmuW
VEjjuL+UbQxdpAD6M/bB+Kv/Cqfgrr9/ZyRf294mZPCmiQOd0jvqkcg1K4ijBDObHSUvLjI
Vl8wRI+PMDDwD/gnh8KBoHhHxH8WNVt7Ial42vZNK8OtaiJ4bbwtpc3nTvbzJGjxx6hrL3K
SW+1PLOmojBgVY+Kfti6rqnx7+PWgfA7wtePIPDE0ejbbW5KP/b+sWtvdavegIrsp0u1MFr
fszKsdrHepgujhf1m8FeFdM8EeEvDfhDRoUg0zw3o1ho9nHGNq+XY26QmTHZp3V5pDxueRi
RzigD4/wD2+/iTJ4L+C8nhuxeZdU+IGopoo+zySRuNItAl5qwkaLEqW93tt9PuNqnzILmdQ
ASCvCfBr9nu31T9iLUfCWpWEEGvePdLvfG0JMKObS/tpI7rwssO6KOYWy2unWrhJFdhHqV7
GTKk7K/zr+09qt78eP2q9A+HOiyz3Nj4f1PSvA9vEih7bz5r6O58V3RDMcWaqk1nqc4Ugx6
eqLzEWP7Pafp9rpOn2GmWMSQWem2drp9nEoVVitbSGO3giVVAUKsUaqAuwDAAAzQB/Mh8N/
FWs/Dvx5oXjGzWZrrwjr1jJKizNBI0djqV1NfWk5ks1L2c8EU1pJ5y25kSRd6Qvmav6ZvD+
t6f4l0LR/EOlTLcaZrmmWWrafOpDCWz1C2jurd8qSMmKVd3PDAg1+A/7WXgj/hWPx38cadH
E1v4b1xNP8YaVEloqiVNVa/mks7JIbhbm5isr8XVpPDjyLkuyNCdilv0n/YL+Kf/AAm/wj/
4Ra+uHk1jwPeeREJBtNx4Y1d5b7Qrm13EMbaBWn04B1R4RaojqpZAQD7poo/z6UUAFQN1P1
P86nqBup+p/nQBMvQfQfypaReg+g/lS0AFFFFAHwH/AMFBvhRF44+EUfjWygnk1v4d3T3rG
1jY3E+gakBaalAWTEqi0uGs78yK6LFFDdNIdjsD+VHwN+JuofBL4k+EvHWnxyanCbDU9P1X
TzBb28+oG8guLO6tYpDDJ9mSzla3mkkkZYLm8tVYqGQKn9HWvaHp3iTRdY0DWbdLzSdc0y+
0nU7Vx8s9jf20ttcR8DcGaOVgGVgyttZWDKpH82XjjwB4g8C+PNd+H8kFxfa1omvXnhzTLC
EzyXesPc38SaU6mW6e4t4Lu0urWWC73StcmWOaRnaQ4APu/wDYK8Bap4y+KXxB+N/iRReGC
61A2uoz5lN94m8UFbnUJrYusPkw6PZGe0RDHK0c99LGjqLdGb9Mfit44tPhp8OfGPjq6MK/
8I5oF/fWsU0qRpc6iIXj0uyDuyqz3eoPb28a/KWaQcg81ifAb4bp8KfhR4P8FuA2pafpsd3
r05cTSXGvaiTeao8swji84wzym0gkZA32a2gU527j8Qf8FI/iS1l4b8G/CfTtt1ceI9TTX9
fsgJXVtL02UQaVb3LxtGsMN1qMkl2PNdFlfTkiBw2CAeOf8E+vDWq+O/jL4s+Juvn7U3hbT
bk/a/NM0V1rvie4uWZogRuEdpBJqBiM5LsJI5FLyxvJX7REZ7Zxz/nP+fp1r43/AGGvAA8E
/AvSNQuA7aj461C78WSyTW/2eYadcbLTRYGUokpjXT7dLmFpVRyt45KIMxj7JoA/Nr/gof8
ADl9S8N+CPibp6tBd+E9VuNG1i+iSOSeLR9VtZ5rKXbIksbRW2rW8asjL87XiKNpG4fFf7F
/xO/4Vz8dNA0+/1GKy0Tx/FPoF/C7bLaS/1E2R0u4S4W2XKWuoolvDDKI0t3vZYy6p+8P7f
fEzwZa/ELwF4t8F3YUx+ItCv9OjZwcQ3bx+ZY3IIGVe1vY4J0bqrxggHkH+aLVYNR8NeIr+
xedrfWvD2pTJmWOeS9stW0rUo7R9XJkuthtbqaJWXTY41VJLcXM0ISeEkA/qXyBgE89PTnj
jjjv2/pS15N8EfiHB8Ufhf4Q8aRo8dzqWnRwatbytG9xa6zp5NjqkM3ksVDfbIZZQCARFNG
20K2K9ZoAKgbqfqf51PUDdT9T/ADoAmXoPoP5UtIvQfQfypaACiiigBG6H6GvnzxL+zn4K8
UfGjw38a79pP7Z8P6elrNo5tLOTTdWvrFpG0bVrySRPPS80hpC0bx7ml8u1R5PKt1jb6EpM
A9QD+H1/xNADN20Z4GTkk8DHUknsDgjceQMHBxivwJ+LN3e/tH/tYQ2emG8l0vWPG9j4E06
aK6WVLfQNCEKXlx5Is50tbeRP7R1ZZnYzSCWVVeErtr9g/wBpX4gr8M/gz438RxzrBqc+lS
6HoRO3e+t62r2Nl5YZ03vAJJboopLssB2KzAK352/8E9vAMmrfEbxJ8QbvEtp4P0NdN0+fz
JXln1bxKrLI99Bzaw39nplrNF+4bJjvm2BITGigH696dptnpVhY6bYQpb2Wm2dtY2cEaqsc
NrawpBBGiqAqqkSKowBxnGMmr1A6D/P8qKADH8iPzx/hX4aftx/DC08E/F3V9bsbUw2HxGt
IvEGmxR+Uoj1uArF4gms5Li2lh+2/bjDqclvNL5TW90wggzGzJ+5dfHP7bXw2tPHPwik11r
b7RqPw91KHxJafu3lY2Eqmw1mJY1Zdw+yyxXTnkrHaybFkZhGwB8tf8E4fijfRap4w+EuvX
Vmsd7bReMfCdvHcI4EqyyWviG3gI3mSWbda30imVfLSM+VBtMsz/rXX8y/ws8et8KPiv4N8
ZWzwRr4T1uO71e2iiAjOj3rSWOr21nCkj7nutPlvFeIMI7IE3fzCOKNf6WtM1Gz1fT7DVdO
nW5sNSsrbULK4jOUntL2FLi2mU5OQ8Lqw/wB6gC9UDdT9T/Op6gbqfqf50ATL0H0H8qWkXo
PoP5UtABRRRQAU1iAOcYz3/p79h9az9X1fTtB0y91nV7qOx0vTreW7vr2XcYrW2hUvJPJsV
n2IoJbCkj0NfLHxC/bL+EXhXQtQuvC+o3PjzxDHGYtN0XRtK1jyLm8kRTD9p1CfT4bZLRfN
jaZ7Z7iU7liRN7koAfI3/BRj4lC+17wn8JrG8jEOl2y+I9fDF/JtL7UpI7bSpL3cUgkW0sF
u7qKEbpz9qZivltlfsv8AY78BDwN8DPDjSZfUvF0994z1C7ktvstzdDWpd+lmeIhDEU0aLT
1WEIiwhigQt5kkn4ceM/EnxF+IXjHxD4w8TeHdVl1XxPdpcztJY6rDBBb3MCTjTCsET28ln
bWscNpFEsgaBYon3mSJkH7pfBH9on4Q+NfD/gvwxouutpHiRtJstIi8Ia3Zajp+swXelWcV
rc2i/abf7PdeU0LBZoLqZZRtG7zG2AA+nKKKKACs/VNOtdX0+/0q/hW4sNTs7mwvYXVHSa1
vIHt7iJ0cMrK8TlSrKyHJ3Kw4N593y7efmGecfL3P/wBb9KdQB/Mv8XfCd98OviZ408FXYh
hn8ParqiabPceXLdXNhHF5um3kBS33XN5cafeQveRLsthGxicgKoX9f/2Cvi5F48+EVt4Q1
HUbe68R/DsQaWTHIGa98N3Uaz6HeoAqGRbVWl0m4KxqsM9msbYLqX+Pf+Cguj6A/wAX7bW/
Dthqd/4hHg+3tfGqRaTqstvG9ldRf2ELS58q2tHv7zT71klntbmTYlpaLI4dHgPy78Gvi54
y+D3xC0jxj4e0O5toZJltdb0eO3urTTvEOgyuPtVm1rKI4be9bEU1vNcL573iy3aDEHIB/S
aCD0qBup+p/nXzH4M/bA+CHizS01C48Q3nha6+RbrSvE2j6rY3FtMSY3WOdLSazu4POSZYr
i3mKyrEz7EBVa+lDOxJKQu6Ekq6lSrqeVZT3DDBHsaALJJBOCRye9Jk+p/M0UUAGT6n8zRk
+p/M0UUAGT6n8zTVAUAKAoUEKFAAUHkgAYABPJx1oooAdk+p/M1DMSsbspKtx8ynB5cE8jn
k8n170UUATZPqfzNGT6n8zRRQAZPqfzNGT6n8zRRQBFEzMp3Mx+51JPWKMnr6kkn1JJ71Ie
evORg55yPT6e1FFAAeevP3evP3TuX/AL5PK+h5HNTAAgZAPA7UUUAf/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMUAewDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5cJxTSxOM0N0oGM1mjUcD
kHpQvUj3pF4Wgd6WwDs89KQnikPHNLnPOMZoQkhOKO31paMdabGJ3o56daO1LUoBMnPIFKR
SgEfSkIXBqwADA46U4gZIHIpOe/FFBPUPbpS+po69etHfrU3H5C9V9DSA85x+lHcGlGMHjJ
7Gh7DE6HmjoBS/pScj3o3AAR6DOKUcGj3IwKO3tQgDJo3etHc5o49KdhNgSQcEg9+KTuATS
0EUIYgyDuB6dhRntj9KWkHTnvRYA5zgYpAOOOKeAD0pOnbFS0AHjHGaBn0/Skwc9KcAeuaB
XF5B4x9TStIxHzN0GOlMLZOB1qNhgfN+VArimTnAH403POTzSGlBXcOeKdx7jgT/AA/yp21
yOU60jS4yqgY9TSEsxyR+NSNaEmWCff8Al9BTSyY+6xPbmmjOMg857Gn7PMX7nlt244b/AA
oGR7l3ZwRj8aCxK9uKaQw6qwP0o449aqwhRndkDil3sAQCMHk8U3I3YpACeBzTJH7+3anbl
xUPTrTs5bn+VMRNvOw8ZHU0BucKODUecAjil6rwefSoHcfgknkce3SgDLDn8aYGwOadngUD
uOxzjvQcgAUgOacODxzigY3GR/8AWo+gxSsck9s80Z/QUAJ0560YOelAH60uMk9qAEGevFK
u5WDhsEHjjpSdKOfWgBzAKxAIIB4NIMZ5GRRg4oIx3GaAG85xx+VBHT5j+FOwcA44PSjsOV
/GgCAn5j0pCATT8DjNN6c1SQDgCM5GKPWlXO00Y+b2qQE4PQcUUpHBxRjiqTAB69xS/h+dG
McEjkdqP1pgGecdqKXHHvRxjnmgBMjhT0o74pMd6fjLbcjGaVwG/rSgDr2zSHOcGgdcUAKT
zxRxzml7cHINB4GDxS3FYbjjg0ucjA60DpilA4POMU7DEIOMmge2RSjnuetLjGc8HuKVwEP
60ZBwPQ0dD1ooYAfpQevHej25o6jFFxWFOO9Jx1P0oxjoOaXr9frQhjRnryKU5x1pQPwoAz
1FNsBATilHzH0pOOtLkAEk4qQFL7eMkYqNpXP8WBSSOhwEyT3zUZGOWPPpRcm1xwbI4/M03
r6fU0Dr7Uh5z6UD2AkHilALHA606OMMwySB61LkKdsY3f1pXKUb7jAgBIPLdgKnjK9SNwx0
C9KmiteAZpFGOwHFOaS2jXYCxUHp61LZoo2GG4VVOI+R7gU37c+CGXp04qJ5om48sdKrsRg
46HtmnYTk1sWfthLcoCPcUokt5MBkMZ7MO1U6cScDnNOxHO7CsgGcEGmjrQM8kHFHAGM1aQ
hRtBwxyPak65Hag4/GkosTcMEdacG7ULt/i6fTNIVOMgcGkO1x+fel7Z4+hqLOAc0pOMduK
aEkS5XAzwfUUvTnOfcVDuGOtPB4pMRKCWzSDv8A0poJ7U4AEc0rlIM8dKOOelPIGCMj8qQc
HsKBjT1PSjqfelwccZowAOB+NAAORSd/WjtxR05zj3oAXccANzimlQ2Dx+NL296UqxxxQBE
OW5HFBA7H86VQM0oUlsd/SqAQA9M80Zz+HFOAO7HWjB3Hj8qVgE9s0Dg8ml74HWk74oaACM
kE0q8nmg5wO4FKO3rQmACkwT07etKPWjHHTincBP4eoHNGOB796dhSvYEcg+tJgip3AOCc5
NCg4pRgfT64pfvEkU72E2N6LkD8KMEjoeOvFLt5wAKcqsThc/1p3AbjjgfnQRz8vpzTivPH
OKCOOBxQMZjPbFKQKXG0AY6UY4xjjrUsBMZoI9qcFPrwKBnI74poTGY/OndRz3pSGOOKQY6
4pgHHAGKQg46DrTj6UY46HihBYQ8DH9KMEMAO/SlPIOcjHemM7ZLZ5NJjByVyOtQgFz1pVy
74JyBTmwOBwO5qQSGYw2FOSaDwDn86dgnO3p60zqfYUDHLz1NPRS5IHC9OaERtwY8CnsQfl
UbRRcaQ0vjCp0HY1JGJs5VVUZ7ihNinhuR9BT9zlQV3dOxBpFaCln2MjENgdCcf161WYx7T
hcHqMnml3OM8gn0Io8t3OET8ulMl67EXYnHFJt6c89x6VMEjA+dsn/Y5/ClLHACLtU/nVXJ
sRbQOGGKX+HgU7y26EdakW3d2ICYNTdDUWV8UYNWTbSBeENIbeVeqHPpT5kPkl2K+00oQdz
U7QyqCuw5pmzgAnHrRe4nFkiWocZVwB79aV4Ei5MmPbPWnxxFlADMATk5OKR7RRjdMC3t0F
RdmnLZXsU2K7sgce9NPJzUzwlSRuB/GmLGWOACfoM1aZlZ3IxkdvanKrNnb+VBUg8ik+YEE
ce9G4DlbDc1KDkjNRsQ5zxu7+9IGOenTrQBPxn8aUjmmoe9P/izQKwgxkj+VLwp4zxS9Dkj
8aUAld3bpxQA1lwBlcZGfrTOvSnnHFL1A4A96ATG0pzxwTRxipMLgbnwfTFAyrhicAfWgnP
GM4pTnsTRx6/hTQCjhenPrRkg0vcL1zSeueKLgJ74p2OQTyPag8cUmOMmqAX2xTgMdqTgYP
c04MR079qloBuB1/SjI5yOKUZJ6daG2lRhcHuc9aOghCDt3YGM4pScgCk6YpTj6iiwrsOD1
PbikIwMZ5pcZ9PpS8eoxTsMTGelOwTg5xijgHHSj6ml5C2Accg9etLztIzzRgZoBHpT2AaO
4oI70vbjpSjGMilcewKMj0pPage+aMD1NNCuGPm4pDx0pexIpfYfhRYasJ15x+dGcDA6etH
J55pGbAOT1qUMQsAOelQKrSvgdB1pCzSOFFTA7F2J170NhFDvlRCqDJHc1FgMemKdjeQFz7
0HgFBgnuak0GMRnaM7fX1pyoEbcRmkXABwB6En1qWONnIyPl9B1NArXFVGkAIUgHoR396aU
UDZzu/vdquv+6i2/ekI5APCiq43SOEViB6gc0ky2ktCERqG65FOWJDk7ioHfFdDp+mRyphb
Uyyd2c/yFdPZeDppIlcYZz/yzCZArN1UjaOGlLU85VSR8o3YPVj/Sp1tZbgAEkN2X+H/61e
qp4B3qW8tFf0xVyDwBJHt3Q/1rN4hG0cI+rPIotMnkkClDlume9dBZeFp5F3+UdvXGOV/Cv
XbDwZbKdrwhgOcMv+cV0EOgQ20IKx+YQeG9P8RWMsQ3sdEMLFbnkVv4J3xmQITjPbnNWLXw
VKZWDIxxgAY/E17NDpETQeZIApHAIXAqpLp0iOw2HAGBxxWTqs39jHseZyeC18v54mIHXAx
UL+F4F+YWw44GO1enR6bKwKzA7fXtU6abZAMWO4+hJyKSmxOCPGbrwxvyqw7h2z2rMn8JOu
SOD6BcYr3ZrCJ+I4V9Nw5zVabSSYwTDtbnBA61p7R9zKVFPoeAT+FbpY/MKSyAcj+HFYlxa
rCzL5BjK92bca99udEmZmKoOPXoa53VPDxYEHT4ifXZn+VaRrdzCWH00PEn3bshicdOMU12
3HK5HHrnmuy1jRHgEhW1jUDng/41yUsJRvu4NdcZqR586biyJd2Aedp45qQICpB+X+RpgQ+
/FTRuFUqcn1B7VTdiUr7lYjYcMDmjPXnFWziSE5ydvX1H0qrIhRsN0PIPYimmJqw6NufY1Y
yo6cj16ZqpuORwOO/rVhWBxjFMQ889TxR7evvSggnrzRjJ7/WgVtBCOtLgADv70nfAp2fbN
AkAAB5GeO/TNIcYHPajoQ3Q9RSntkj8qCiJihQBUx6kmmd6U4zScdv0poB3Q570AgZ9T6Uo
Bo2jfjNGgCd6Xb69KdgAcjvSDr0oe4APvZBoAJ55pQMj+VL7AU2AmBjvSYOKdj60nXnp9aE
IABk8GjA496XPB704bcAnkZ6CmMZtNLj9ac3XJyc/pRwF4z9aRPUTHc0nUEdacehPNA+717
0DewLydppduNwyP8aBjHJx3+tHG7g/WgkMZwBwaNgz707oBk9ew7U04xznPpSY2JgfU55oI
yOPpSjB7dO9GOeKYaDQODS474pegJJxmmk849KEIGIUZ4/KqsjbnwOafK+OAKWOIBN7nk9K
Ww0uZiBCsY7E9TTAScDnJ6UMS77VGB0xVmNTFg4y+OPaobNoq+wwLsJQZLd8dz6Ux/7oH6V
Kx2LgZ3McCnJHg7Ce2SaVyrDNuyMKQCR2q9aR7MPtLM33cnp71GsBeXazcDn8KvBJGIgiTd
JMAowOee31qJSNIxIrXT7nVb1ba1QuzHk/1r03Q/hO8vly3UpAPPTr/hXX/D/wTDpWnpcXE
Ye4cZYkZ5r0uO3Ma4RAMenFcVSs27RZ6VLDpK8tzjNO+H+n2Sr5YJYdc963IvC8CjAcrxxg
V0McLHHXB9eKtrbspyeOwrHc6lZHNJoXlAkMuM5NWk06cgBkXj3re8hjkYzSiE5GexqlETa
MVbAnPyY9weBU66ezAKRgDt61reWeCO46U8xEng8elPkuTexmfZUAC7cAdvSoPsispDrwxJ
x6VstEQM4ye1QJGdo4JpOBfOZv2JRgDt3p5sIduGG/J71qInqPrTnT1GCaFAnmszMFnEgAW
MA+wqJ7cMCCgIx0FapQ5yKgaMkZJxT5Sk0zn7m1QEELgnuBnNZFxao4KyANnHOK6y5iDEYH
FYt1CQx25/LNQDRw2peG7W4LnC4P94V53rnw+cxySWStHMOdoOQ59q9xkjOzDRjHv1qhNYQ
3AdGyD2IPSqjNp3OapTUlqfKtxbXFldGK5Ro5AcZoMgyFdVVwMBgOGFeyeLvBrajbSFFBnT
JRwOT7V4vcwy20z2s6lXjYgg9q9CnNTR5dSm6b8ixAyxS52EqTgDsR3FOubZArkcxk8E/w+
9Uo5CAUOMdq1YZRJCQeeze3oarVMlWkjFdSrEHkjrREcHFW7y3K/P0IGCPaqQznNaqzRg1Z
2ZcAHPPvTgOhOMUyNwVHOPpT85HXigTHOgUrllbIB+U5x7H3phAFKfvelKT70AmJjIxnj0p
RHkDjP40D3NPBIUYTP4UBcrNycY4pAO+KXHIxn3oB9aaGAzk/lQM4PalGM559qQdCT9KEhX
Hg4z7jFHHcflSYxzQfUmnoA4cA/pS9SR0+tMGc+tP6nHTFLUBuRkYOPagcEHIODnB6GnH3+
tGPTn0piTE9e306UYGcdTS0g+8TTC4vFHYnr9KOO3Sl4Xj1pMfmJ+WKMcZ4oAyffpTuoHFC
FcTAzjFIBjvinAcZ/nR/EMCmHoLjgHNIBk4z+NHfnkikxgfWlYQuOSAcj1xikZWHOMZGetK
AMDPGaTjHNMAODx/OoXcAE55pZZMHIqFEMrkk4Uck0m7DSbEQFmy1OlY/dBxUrsqLgDk8VD
tDOB14yajzNLW0RJCuWMjYzyRmrOMRsSeW569BUcakHHY9cmlb944Ts/XnpUXNUrKw2MA5k
YkY6Y9KtwxF1JA+ZuT/ACFQDYHKAjYODW9ZW+LTzVXtznHXHQfnUSdjSEblaKAx/OQCZPTv
XcfD/Qv7T183kkeYYD8uRxk1zkdoZLsJjIVQp/2SeuPwr3bwRosemaJEAu13G9vqa5qk7Kx
3UKetzrrSNI4lUDaOlaUSqAMH86pwJmQ85xWjEgAGK5klc9C5ZjXJGOvSp8qG2n5se1MiPB
UnHHNS4HYgmuhJHNJ6idc4XrTkQEDnaM0oAHU4J9acOpxV8pDYgiwA2TTwmP8ACgNgeh+lL
5mV5AxVWJuyNlI4Izx3qNFQMe+elTggng+3NMKYbf1pNDTGgLk8UYHII6UpAznNA45BosUM
ZAccVA33eO1WG9N2OaryA9zjNQ0XEqyD8qzLiBS5POfatVxtyPSqUwJPasJLQ1ZjzJgjkAD
t61TkUk8EE54rWkhViCTzjv6VTkhwSCTioE7GRcW0b7i4OfUV4r8S/Dq22oR6jAn7uX5WIH
f3r3OQAAk5AHX0rjfGWlrqGiykDJjG4CtKcuV3MKtNTjY+cmRlcjHNWrScrIN33ejfSrF7a
+WWUcN6VnbShBFemmmjxXFxZs3C+ZEGCjKdR6j/AOuKxJE2SFfy+la8EwltRubDY2H+lZlw
D5mD/CcfhRHsFRX1C3bkqasD7vrVNThwaurjHb3qzLoIfzpeTnBoPbpmjPsKCUAxjk0EkAD
29aXnr1FBXOOCaBkJz36elKAOTx7A9TRjoR+tJ0NNFCgEktSAEg1J8xJJFIp+TG3nNMhiMP
pxQQc5waXH/wCvNO4Le1JIaEAxx70d8ijHPt0FOI7VQLYaAenXNOxx1/CgdOvA6UDj69aQh
OpxRt5wMUdjigcHNMABHU8Y9aXgg+tLgZ5A5o7EdsUAGPbik7dPzpcccn8KMHHp60AhdvGT
jjjFIRjnvSgcYzzS9+OfagBo4JJzilUYPXrTskjnAx2po5xSATk8nionODg/lUjNhOuKqtI
zkgY+oFADSGkYDHHSrOAiBQvyr1NNhjCR7yAT9KSTgYB6ms276G8Y8quyJjmQt2HSpYEyAc
YY9Kag3ZHGf61YiDZ4wGbhR3xSZUVrcDnBO3rjGfSnLjdhgfmPPc4ob5VztDFuh9KAGB99p
5I/WpLJLeIM7MAdoP5129rbx/2JDtYncpOfX5utcxYoGXyVGORj35x/M/pXcyQR2mmxqHAE
UOfyGKwqPVI66MNGx/hfTPtuowA4bzGLse+M/wD1jXudrGIUVFAPGOleefD+y2x/a5AN21V
H1xk/qa9IjJA24LD6VyTdzvgrIuxcLkL81XocYxjGPfrVKNiF2gZJq7Gr4B4yeMUJal6k6O
NvGR+PWp1fjPOPSoURzwTgewqZY8Y5LH0reKdjOVh5YEgHOfrUoJ6YJqPyV5A6etP8sAj07
ZrRJmTsLuGD1z9aTc3909Knji5B4I9hTxGDyAeOgq1FsjmRXPQfKQaBgkAhlz0q4Y23ZGdx
p4jH4jrRyMTkjPEkavtLDPpSlM/dPerbWqA52jJ9qikt2R9ycL7GlysOZFVl7YqN0OBzz0q
5wg3HJ561CQGOB+tJxLjMovGScEY/lVWSEkkitV4iQfSo2iGCDWLgbqdzElhyucYNUpkwMA
4JHPNb72+4c9KoSwfNjPNZuI7nPXSKRkDH6ViX0QkiKFScgg11c9uRmsC9jxkgfpWbQHzxr
lj9k1mWGRcqH6+xrAubbybyW3I4JBX8eQa9F8e2BS7ivEH3hhsdz2ri7qLzxb3D5UMvllv1
U/59K7aUrxR5teFmzMtgoJUjA7+1Q3KEbt2NwOBV3hLlJJU/dudsgPY96LuArGWOC6HawHP
Titk9TmaujFq3AxKe9VCBk8VPbPhiua36HKWjycHn2zSDvjPFPcnCocYXOMdvX600cNx+lI
Vg6jA4pCM46fjTupznPtQ2AQPagPQhxyOlNBx2zTuMD0/lSY5xT9BoeCck/wCcUvfg8U1eu
c4zS4PTihk2FxjrxSDPNO9aToOtMYdTnHX2p2Oab16gYpQDxxS6A9Bc0m3PbBo64+lKM8YH
NNCEGM80qjqDjikPAyfr0pwGeeo9qYCjhTzz2FGASTik6NR+eDQAfjzS8jvSdeaXrjPHakA
DjpyaXnJ4wfrQec8Y78CnEg4JHPcmgBnzD6U1zg+1KW28561XLpnLEhR+tAEcrs2FH4e9Pt
4dxz2HU+lJsaRxuwGfoPQVdG2CLAGR2x3NZtmsI9WMbCYCnJP6VVfO/Oc46VKVfGT94n1pr
Kd2PTqfekjViIuWyV6+npVgY3biMY4+nrTEzGgLHkjj2pZXEduMA7sfn60mNaIVNssw+XCj
pShfMLlemdo9gKI42jtckfMwyKvabbFnUsvyjk9/ek3YqKuzc0ez8yeJVjA2/OSPb5R+uTX
V6jbjy1hAI3lUxjGRWZ4bi8xTOFwDJhSB/Cv/ANfNdIU+1avbxL8xDfMMd+B/jXBOV5Hq0o
e4eieGbRbfS4gq8nnOMV08EW44J4x6VR0uJY7RRt6dMVuQx8Z9qhK6NrkkEK4+6Pw71c8r0
P5U2NApPfIq2E6+tdEY3M5SsMVQCPX0qVYyegwB1NCpwDweBUsXzDaRxjkV0KJi3cVY8rnH
Xip0jXgBQcd6dCEAHH4VMoUdPXn86pIxciEIQCAvAqRUBGO5/Sn7gDg9PpQjAjaDx13YqrE
XGmNgc9ulOVQrAgE5NPwOcnaKaCQ20EEZ7UEj2XLBVxjuTTWUfT2pxJxxzjpTS27BPJ+lO4
lcY0SE88eoqjLAoJwjA+oq+zrjggn0qJnXHqe+KLJmkW1sZzIyDknb6iopFZ1LZz6HFXGZQ
Cu4AHsazLi4jtVLsy468msWrG8ZXHFiRj+tVnAAy3BPrWVL4l09Cys6ZB5+Ye3rWZd+LLQf
IkydcDgHH45rJ2ZsjZmj3A5H0rn9RtwVJCn3NQnxEnzF3A54wQP61PFqVpfKVV1L47Gs2kw
bPNfF1r5+myZXLJyK8w8vOmXNu3WNt4GfxH9a9u8RWgMEhx8jZB4rxm4zaaqQ3Qkoy+vp+l
Klo+Uxraq5izQ72aPccuMj/eH/ANbFLJmWDLcNsGSe5HBFNunNvckL92M5B9R/+o0+bKFoi
MgneD2II5/pXXY4WYMyGOd19DTFJV1OanvSDc5AxlR+PFV63WxxvRmiDkAjuKUAc4qOFlaN
cdelSenrQJ7Cn3NOLAY+XP40hHJz+dShYto3ybT/ALuaBJlLHBJIHTilGc+nvSdwKQHvnpT
QMkUDmgcZojAIxTgD9fpTaBDTx0PTrS9e2M+9Kc56kUmeenPoaYMUDsc+1KB+NL2znmgdAe
RSEJjj0pNpJ9s07nd/WlGBkHn2zTAZt55pQMHrSjnv7Uoznj9aVwEwKAv4UvNGPU9e1MAOA
OvFL2yaT3xkU7nGSM0AJjpxSM3qAMDHAxQMgZxxUMhxSAjkfnrkUxVV2yRnnCr6mmv2JBxm
rkEG1FkYAMw4qWzSKuKIgke9iS3c0BWkId+AOinvSPu37RyAe3Q0srbMIuWYjnFZHQtBO+4
jgcADuabgBsk5xyaXJXofu9D70wAs+M89xTEx8a+ZOCxwpPPsKJgslyqqeAcDnsKfxHbiRT
82MdO9RWqFn8zqfc9u9Ab2RZlYsAucEAVsW0aRWrlvlcxk/r/gD+dZCDfJkrgZyPat4wfug
gO5XbGf9kY/+vWcmbw7nZ+HoPKsraMqN7Mi4xzk/Ma6nw5ZC51x5NvyRjd07kmsXRlP9qaf
EDtVC8549FKj9SK6PSb+OxhuJF6s56EAYHqTXnp3kz1kkonoluyRooAwF6+gq9HcxsF2Sja
OTjmvKLjxVLFIVJVh1JxlR+ZqGDxTfFkWO8iB6/6wH+fFbR00IbPbIbiPGCwGegPWrwkVwx
DjIHavEk8VajC7mbe23r93n8qujx1OY0MEe4v0dcZz9M/0roi0ZS1PY1k+TDPxSKQG+XPNe
NzeObwMpu4zsb+KPqPYgGtKy8avEQRKSo/vZwR3qucmx6ukoHO4ipEukLEqRjua4CLxXFM4
2SKysv3R2NdDY3qTp5iuCp7f0pOY3TR0e8kB1wO1PByQT09PSsqKfAJBP0zV2KXc/IGR1q1
K5jKFi9weTzntTRhWzg4PNNiLe+w9/SnSFUBxjJ5xVXMnuQtI4fHAFVJr1IxkttPTJpZmwN
ykFev1rjfEOpNbwMARvKnB9KzlKx0Qgnubs+uQwlsP3wMdzXM6l46W3LKpVdoySDnPtXnGp
a5cvdqiFgxBRPx6kVhvOBKxbcwByqk7iT6ms+dlNJaHZah441m4iLmQ2NuT99hhmHsBXOy+
IJ7iRtiPcEjJknkOT6HA6fpWFNNdXknzsVi/ukZYn+Qq1b2F3MgjUIkZ5JGQ1K6C76Es2oP
Kx4VHHZRk4/nWnZrqU8Kx7FCc/Ns6+wz/AFNXdJ0SCyjyWdxnOD0/+vW5HBGXxIxIXtnA+m
BWdkXeXUyotJEyqJHh5GChCtj8gayr+wis50EZEUoPBV8cfTNdk0cX2cwx4iQnnaPmI+tZE
+noJG+ybiMZLE7ef8aNB69TEttZuGQWuoEFT8oc9z+PWvPfFVt5N9MU5LrvQj+8Of5ZrvtS
EBjaG4tDIWyS6ZH/AOuuE1vKW6PG7SrC2QXzuAzyPpQtJXIqL3TmL10leOTOSwBI+vX+dVm
b90u770Z2H+X9BSy7fJliH/LNuMenb9CKgmk3Hdk4YK5+uMH9RXWjzmU7g5Kn2I/WoPwqac
fMPzqLHHSto7HJLcsWr4cr3NXPw6fhWYjYYHPetNSGXcDQSHv2FP5HcD8KTPGM08BiBggfj
QJlVsAjvSDA7ZzSMOcUDgAHrVlj1AJ60uAD0wKRc4J7AinA4oItYTt0zSg9MijPf096B065
oBieueaeABx3pB97ANL6EUAJuzz1oOSMe/Sl45FA/wAigA/nQPpwenNByTxS4Xg0ABXHfFH
QHNAJPfn0pTwODlvWgAx35o2//WzQc5680pBxuJ+poAYeBnoBVRyWJJ6CrRG5ctwg6+9VSw
mkCBQFHp3rNsaVwgiaWRWK7lHQetWydzELyRx06U8bYowowGI5PaoMsxAB49Khu51Rjyodw
BgY/KlEbMflGXPA9vepViIXC8sw/wC+R61OIRHEMMAx4Gew9am5oo3KUiLEAnUL6d6bEPkV
iuB1z602dt0oVQcduO1WYxl1XqVUtz7VRFtStOSsaQAD0/GplUKAoUj5cZ9ajZCbgOSDkA4
HvVqJSxUAARjliTSBbluygZ7hcJktxj0ArpoIvMO11ASIBVA55Lf/AFqxdPICrOxCHPJHv0
H511dgn+hW5BA3uz5z1UcDPr3rmqux20kb2nSiA6nfyEFbS1jjQerMd3/so/Om6RBfzWUUk
wigRxko7beevJ65qs8Ri8LzEkB7+6xz/dXAH6V1WjafH5Ecj4Yjgcn+prCCOx3CDTpsKkUE
atySUfk++f8A61TNpV9KPLeWVYsYAkVHx074P8q3IFtrdtyrlt2eKvCVZCCQp+lbqxm02cD
e+FrxAJY2yx7xr5bHj05Gfwrn5tDu7UMvlOWzksQcMexwOh9xivZltjOg2kgdfpQ2iPMvBz
noetO9tieTueLbJzIsU3mE9dj5wfcGrFtDM4bd5g+YFSx5Uj36GvTLrw1Kj7wvKnIYDNZ76
cF+Z0GT1Yd6zk7lqJyCyXtipeJf3ZzuA/h9x7V6H4a11Z7aMD5D0Zf7prDaziTLbSFI6Cls
1S0uTJCcI38IFJOzNLaHpdndbgGfoDnrWtHcKVUA4Y9Ca4Gz1FkbaGJHXrXQ2V5vUYfHb6V
opdTNq6sztrOZXAHG7H5iqt05Dk8qD1FUrO5KsPm6nOadcy5bg5zzjPFXz3ic/s7TK1zMQm
VbbmuD12RZb0q3IK4we5rqb+RgACxyOlcZqUiyTEbs471k5HQl0OWGmq9zJOVJ4K7j9ecVI
mnIvzDI5BPvWrgEnOAPepYlj4eQnHpjk1m2y+VdTKh0qJpAUixnoMAmt620PCgtF94ZJNLF
ehHMVtC08nA8uMbmH17D8a0o4Ncu16WdmuOTI5diPoO9XFXJbSIpLIIhIAVemC1VZIdgwGQ
HHrT7zS9aVSz6jbMRyFERBx+JrmtQOt2n7wPDcoQCArFeP1ptNdCo2ezNaYMoUA/iKgaYNl
Uc5brziuWbxORL5V1BLbN33fMPzFX4L4SKrqwYY4xU2NUk0XLi1iZWI+bP8RPzCuL8RaWJL
djG65ZSGyetdqzmRdy/ePX3+tZd1AJI5AVyTnPHSpM5R0PDZS0d0UbqV2t9Rx/KqzkgKB2y
D/Ot3xJaCz1WTCEEsGB7YPB/pWFJjfgH0NdsXdJnjTTTaIbgfKjeuar84wat3bfuoV24wCc
+tVK6I7HNJahirtq26LHJxVL8asWrES7fWhksu9AAOaX92AA1GeBjP407y5XUFEJHsKRJWb
gcHn6UoYtjPYYFDA46du9IvHWrG2SKPvd80dzkc/Wgd6Mc5zzQDYEAECjgHNL3zRwOcc/Wg
QdxSg4OT39DSA+madnPApIBBg+9Lx3Iozjrzmkwc8UwF45wMfjQozn5sClx37Urc8HAHYUA
NzjIHSgdOtBppbaDg9KVwHAMcZakY+a6qudo6471DuaTAUH0wO9LI5izFGcueuDwBUtjSuN
uDul2RNnHYdBU9vB5YyR1Uk5pLeARpuc89gamlkKdCCT0rNs6YQ6shdwARnk8AVLHEqIHk/
Ef4U2GIv8AvG69Bnv71eiiM8/y/MiD5R/X61LNUgWIKHZiBnBcDt6KP61HcuqqEPEkgyR/d
XsPqasMBGXmOPLjPC5yC3p7+9Y00sk0jMW+aQ4pLUcnYWHLu8h7jC1LkCGTafmYBBnsD/8A
qpIwI48gYA7/AM6UKUkTPDD5j9SKohCIrNcEdAOD9KvpFvtiSu0SMFQdcc81XiUDLqO20E8
kE8/yqUbpZI4xwi+vc5qWy0jTwDbqApLHoOwA/wDr11US+XPawKoAgtwufc4z+pNc/awo17
BCx53BPX3b+WK6e2PnX0xC4LMEUj3xXNUeh20VqbF/HJ5+i2MRUbV85sjPb0/EV1tuzR2yq
QBgcHPeuUilS48WXDovy26rGB1GcZP9K2Lm6aJQDxkgVlFWR2JczuaH21FOC2RnrUsWpgAt
JKkaDnJOP1rg7jV55b37PZrll+/I33U9vc+1XNPtYtwm1CdriVu8nQfQdK0sx6HeW2vQM2y
1Et1xx5Sk/r0rdt7vVpIzt0ZnVTgrJMFJ/WuMtNatrGPDuke0ZTJ2hv8APT8a6218Y6JDLJ
BNqlqZlQsE3/eYckDtyCP19K3hTb1uctSokaEt1qUfzT6JJH3PlyK3AH1rFlvrO4laNXCSj
qkg2Nn6GtiDxfol5dKkV7E6ONynzAeo7YqneXGm6jGTIiMrkH7vX3B7HFE6dloxQlcw5ipb
GcelVmt2wdrc9RV2fSZIizQOzqD91iTx7d6bb7zuV1PtXL1sdHoUEutkoV8Bgeora0+8wxG
7jNZN/a4jMyLg560+wYjGeKGSnc9DsbgvApBNaUu5wCM/ia53R5g8eMnA7Vvlw6ggYwOhq4
rQct7mDq0hCHHUVxcxd5WP48iuz1ddwzjDYrm47bzW+6CR1qGC3uZUm2JMvyT2zSQWl1dFP
MYx2xGXwSHcegPYVu2miR3t+n2ghYV+ZiTjIHX8a57xB4jgW9k0nQbZriUZwFPAH1PaqS0u
xvV2RqNqtjo9mREIolQE54AH1Pc1jXHxc0Kxv7aAma+WMF9lsc7nyMDgcgDJxXK+L/BerS+
Ff7X1G9dpw3+qQ/u41J/U15ddWV7os9nqVg8qOmGR1HzIw+nau6mmtzy69VXtFXPbPEHxu0
DUX+xRaVdWccki+bK/DeXgEkAdCeg/Oucu/H+m39wn9myhfMJ+VuPKQdFHqxFeT6jd3+rX7
6heDdNJjJVNoOOOAP6Va07RJb+ymugWjWI7VYDqauS5jCnXqLRHoVxrVrOf3q7CBnYRyB6n
0+nWrmlzRM6+Sw2v6H+leVrc6hZo8RYmPPzA4OT6+tbegX919qiy7KmchUQkn8a5akNLnoU
8Td2a1PbIF/cqOTxx6moprdnjLA7SOlLo7PPZqZImUkcbhg1qC2/dHv6cVys7W7nkHjqx2p
HcheeUb3rz84HJB4zXuPjHTTNocwROQNwH0rxGVSoYHopxjFdFGV1Y8zEQ965VvT86L/sA4
9Kq1avWzdkEAbVVcD6VWJGcgYFdkdkedLdjT9KkiOJVIOKZ+FKOCPrVNEWNX055p+5gAAua
YPug+1PK5xlgPY1JLK7E56c0KcDpzSnn3OKQZ64rQGPHPBzn2oxmnL908fpSdjQAnfp2oOc
5IIFL296UHnk0AJjg0oz2oPIowc5280rgB5xjJpfl7g8UpyBjtSYwOgBFMALFunAFIQBnnv
SZwcGo2kA4A5FK4DmfHAOKrsSxJLYX+dIzAfeOfXHeoNxc4zgCpY0iyrhEGASx4FPjTjfjc
T1OetQxh3bBxjpx29q0MBY0+YEkf98iobN4RFA53E7h6mnRQm4l3OSIk5PHJ9qWONpWCK2c
d/SrbSLDbCFFDKPvHHJqGbkTEPJtI2qegHWrcB2fukOzIySBnA/z0qvg26G4uQRI4+VT2Hq
ahuZWjQKmSWG454JJ7n39uwqdyk7EV7dFgsWflQYGKoRAySZ6elOcFeDnc+Rk/rU9soUhAC
TjJ/pV2sjLWTJFXLxx5+XOT7AVGSWfJPLksf6VMQFid92zPyg+vrSRHGWjzkcbj15449KRZ
aQrFEE2ZYrj6Z7/AJfzqxY27GVXY4BbcfYdv5VXzukwv3m4A9+9aqoCrdggwcdMDqfyA/Os
2axRd0QiTVQwA/0eN2Y9yTXQ6f8A6NAbiQ/6stL+IBrC0QFY7i4ZfnuJBGx9B94j/PrWvqk
wtNEkVeWdBEB7t1/TNYT1djrp7cxseFreWSOe6cFjJISc/Wr+q7WiIaXai9Qgz+tSaBC0en
ICaz9fhlVJPs4JfH3Rk8fhUbuyOmLsrs5O51e00/UTCkO3G47i3pnnjp0rGl8X6mJYobaVJ
S7YDKmGHPoOtZ+rpMmp3/nxYKo+dx6Etj+tW/CFpZ/2vBPcqV2uDuPQYrthFJHmVKs5yajo
Yuoatq2oMUvbl32dUPAH4Vb0DV9L0/7b/a+jRaoZogsJlJ/dMDnPBHB6V2mt+CrSe8/tTT7
hLiGUZkhjYFlb1A7iqln4HilkjLWMzSFhlWOE/H/61bLQ4pRm3qZPhXQ5b+6s5nY+TNcLH5
UblW2sevHSvd734caxpMay6HrMxVR8sFyN6r7A9RWF4b8NtomsWt/K8FxAP3kMcXyh8DI5P
XA5969K1C71O9nCSaokKkcQWy9vdj0/HFKXJa0jro06i1izhbHxNreg6gltrumGWAZPmKpw
B/eBxXabbS8b7ZbECKQBgCOnFMTTLKdwryTXTHg72O0f41pfY4oo40iQkY6HsMVwyi1tsek
5p9NTF1O2jEHyDOT2GOKyhGEGenfmtrUsGXAPC9KybkhI+R09qmxCv1NvQ5WEoyMqR2rq9y
FByelchoKNwSPpXVhCyMRj8RVxWhs0Zeo/eA5IPftWf5BjfzUHy9x6VoalGfKI5GPQcVn28
zbNjhsDglef0qGRJEv2aK7t3iYlVYdQemfSs618NjR4HjsWgdZAcvJEXbPHOeufpxxWtD8p
GCCp5BHarTRsSM5XHtVQ02IabVjm7u2vriwntJdXs54CuxlaLAJI6e31rg38NadAmWu59gV
mYqM7QOuCB745969TuNLEsZ3IW9COCPcViP4ZxnY67dpXkYJzz1Fbe1fUzdGMtzyq78L6dd
X62dqzlwx2Z+YjIJH8PQjPPYikm0e5is49OWJIrRflURcH6nPevTh4QzcLKHdD6o/XnPWtA
eEYGO6Qtnry1DrN6WCFCMT57fwXcSSuYgxOc8jkj/Guz8MeF3tWVpYSZOCxOea9ht/D1rED
iHJ7mpxpaxrkIB64GTWEpNm0YJPRGFb6Ui2yhAQR09aebZowNwz/AJFbRhPAcdfeoJkAG7b
nHqKybNbHJ6parPZyIcHKnAr521a1+z6jcREco+P1r6cu1XawAAxXz/4/tVtdfmeMfLKu8H
HBxWlL4jlxEfducPdMJrqeXbtG7oKrVc8srZF2HJNUwDnvXoxPEnuHtSjrSf0pVB3AD1q2Z
7mqn3BxTs8D58fhmkT7q8du1KT06j6VJRGyDqT+tNA6CnsuBx/Omc9vSrJHj7vpR60AEgjb
Rj5ic9KADHoKUgUDjPfNKMZJIHT0pD2EUHgYzmnYA4PJoxyT1HtS4AHQ0xMToM9TTSO/RaR
2I4AyT0FNdZD1BxSbSGk2RSSnnnAFQNKTkdferK2lxcE+WnHc9hTTaKmQ7ZYHt0qHJFqLKe
C5zgnPerKRbQpxz1Ap+QmFiBO7t61IsZU5ckkjt3qWzRQsOiTknPy96lRN5JGcDg0RxGWQK
px9On1q2dsYCB8KvIJ7+9Q2apC7vKTbsxxgYFEbIsYkeLe+couRj8aaW2qBINxPCqajAAYs
wBX7pGeP90f1/KluWNk+Y+bIS57c5DHP8h+tQs4IG4nJ5J/rTpm+di3Kjr6fSmKA43yDaAN
zZ4+gqiWQht1xhjnHTPSrKg+U7DIPX8Krxr5h9CW5q7lISGb5ljH3fVuw/wA+lAREuVCzRW
ysCIxyfU9TUkK8JkDG4sTjnpVONWcyOzE7e+e5NaBUGGNR2GPrz/8ArqWXHXUmtli+0ZIwE
XcSe3r+P+NaM5eCzSP5VeZskd1A5P8AQVTtYiT6K3z8jsOn5nFXFia91Y2wJbAER56k/eNQ
9zaK0sdDpNkVsbANnzJVMpH+8f54FRa2Ptet2Vog+UkSlfQE8fpW1Cim4lZBlYgIIsDoegr
L0pVvvHMrL80UPyj3A7/kBXNvK52tWgl3PStOsglkiKuajv7P5Nix54ySPpW1YQDauBxxWk
LNW5IznjmouarY8ku/B5vmncx8yHPT3qSx8CyWuH8ljgZ44/8A1161DpsbfPgD0rRSwByMA
j3GapX7istzymDSZ4/OYWchforbB8vHb3z3qW30nV21KxaKN41j+b5jt+YKwB4/3j+deuRa
dCFyU/SrkWnRBg4iXIHBx0rVOfchtdjz7TvDF0tpbxTyFlgOEAygUc/j0OO1dNa6KqKqkja
P4QP1/wDr10y2anngGl2Ih+VfmPWrt1ZHP0MxLMRnAXdjotNuNsEZyPnI7dq0HwmeAM1j3n
8Q3ZOKzbuUtdTn7glpmJPFZNwfOuRECDzk1qXhYK5NZmmK0900hwQWwM+3enEl7nV6PH5cA
4IJrooFIjyQBntWZp0OMFv1rp7GwkuYzsAIx1rSKb2HUkoLUxLqIuCcAg1zV9btBP5sZKDu
VNd5d2HkhlLKPaucvrcrETgOo61E1YISU1oZUKxy4Lk/N33Efr2rUiiZVBEskkXQZPKn+tY
VrJsu3h7MMrW5CXQZXjPasSkiwIs4USlSOQNo5pDFNGOFRh6A7TUokUgb04HP0qUAnDghgR
68mrTFsRRLuIPlkZ64GQKlPkh8Mw9PmGKVhGwBTIbuAcUu5ivBDDHIbrmndE6keFJGxsjvi
oyu4dOTQRGobfHsOfT/AApFhQp1OD6E0nboaRKsxSMZZgpzzms26eMj5EZie+MCtdoYowCq
AN79ao3GdpY9fesm+hqcveIxB3n3Arwr4i3SXeuwWyAbkG1sdq9q8T6vBpljJIxBlI+SMcn
NfNeo3j6lrF1duzYyQCDyx71tRjrc5MTL3eUqTurWbCNSUDcv+FZpI3Z/Stm5RI9DKDgmXj
/vkVjd813Q2PGqLVBQDggjrQfvH35oq+hka8fzID6jOak3kAfe59DUFqd1qhz04qckEDgdK
RJEGPOabjceOg9qftGPpxTdoz6GqbBoUcjr0oH1705OM9v1oQjaeB1pgJjpzjFKo79acWww
4FOUZYk8Coeg0hyjJx681KlupH7wY+netC006WaPdgRJ3dupq6BZWKZQebIO57VLkaxp3V2
Z8FhJIP3aCIf32606SKwtfmkYTyegPGap32sPyGk/4CvSsWa8kmODkA+lTZs0bjE0rvUQRs
4UY+4nSs397cScDAboBTIoSx6Z71eVNi4HU96NESry3EX9xlY8GQ8bv8KeqOAFTLMw5NNSI
l+QWB/zzV6MGHhPv9SxHSk2bRQqRiCIJg7yMHnp65poUD53BYDnOetTAM0fmOcA456mpEjQ
hp5dyoOVGOXPrUGiRXMJWIzyMVLD5fX/APXVaRz5m1XCjp7DFWZpiw37dwJ4x3+mazJpNyB
VA3Hr/h9KcSZOw0sW6DIzx70szcLFklj9760qExrkAFj8qD+ZpoBVQwxkd/U1VjMs225Y2b
0OAD3NMl3SMsS84P8A30fWpUJ2opO0HPPoOpP86hiXezSO2wdc+n+RQVskieEHC7D0z+OKt
bfMRI9zbEXLHv64/OoYo2lBONi4G3A5IPQfjWlDErMYDglPve57/l0/OobNI9i8szfYpJ9q
jdwigdFA4q54eicahJKRn7Ohcsf4nPA/rVGV0luIljzsQZAHt/8AXx+tb2lWkiWiIX/fXkp
LY7KPf86xk0kdMFzSRoST/Y9DkuECowQuM8844/nn8Ki8D2+6We7bqx259/8A9VZfiu8YW6
QBgsbuFJzjIJwP0ya6jwmu23Dhf9a5l+gJ4rLaN+51N3qWXQ9JsADEmScitVBvQEjFY9kdo
GG5Patq2G8BQcnqRWbNzRtlUJ2q0gAzzUSADjtUyt/EB+NUiWi3GMovp3xVpTgAevFVYmyo
6VYH3Sc9OgrdXOWSJGYDK4y3rUTE5JPNOXGcDP40xsbh6g1e5KRVuGywGD15rPuU3qdo5Na
W0l8nOajeMKpYgcDrWTRvfSxw2ufK3kKQDtO4+lUNLuI4RgHGKsXE4utSun9DjH0rj9Z1uy
0LMl3cLCpJx1yT7DvQnbQFpqz1TT9Xi4DEZrq7HVnhiPluFBFfP3h7x9oF/eJapebZj91ZF
K7vpmvQ11sJEio2Qf0rVScRtQq7anYahqpAaR3+grlrzWWk+Ven161ieIvE9pp+lS3t9Psi
Qc46n0AHc15FJ8U4Zb4COwnEJPBLjPX0/wDr0nzT1QuanTtF6XPZ7eRvtfmZ4z1z0rsIY/3
YdPxFeb6NqP2ywW4Tdsdcr6nivSNJPm6VC6nIK8j0rDcqScdyYKrnGcGl3PGu7t3xUxjII5
yD3pWjIXAIxjpVcrI5kRMocBs/N2ZTTCcH5jznqB2+lPeN0+eIqR3U0jSb8HHI7Z5FT1uMA
w5G7v8AnUUiBh8pKfQ09sMMSRjJ6HNZ0skgkdLf5iP733V/HvRcpK+xJdXDQoXlkRVHqcc1
zmpao4jZgfLQdSRy3+FWrkbFMt3IHPb5v0A7V5p4z8Ux6fAUQqJSSI41Of8A9ZrLVuyNbKK
uzkvHWtyTP9ht+bmc4CqclQe5Pc157Pbm0ZYT1zj613Og6JPLPJrGp5MrgsA38I9K4+U/bv
ELFACvnBR6da6oO2iPOr3er67EeqKI9LgH8blmI/IVgHr1xW9r7ILkxI2RGMD86wugDZHXt
XXT2PMrfGJxkjFGKDkknPJ9aK0bMS/ZMfLI681aJbjCrj3qjZMfNYY69qv4UgErn8KQDmAV
Rn72KjwO+frVgxTYA2EcDrSm0cj5pFUe1O4+VsgAwCDwcU0Zxx61b8iGFCzMWx+AqLz40BC
IB74qLhyCxQuWJOFA9a07RLeNS5ALAdW4ArH85+uDjqM0eZJKf3jE/jxSs2XdRNi41XDFUb
ePasS7u5mBDttBHQU9zsGTwTVKZWYgMMH0p8onNsrcu2Opq1Db5cAnkU6CBpThV+UdT6Vpr
DHbxAkZdvujHJ96lvoXGHVldI1iXtk9B6UDLvsGFOcE+lOYM7BcEyk81et7XywUCkyGpbNl
G42KAH5VB68kjpT3jCKC4C989c/X/CrUcLjlm2xqPncc/gPemOcZllUoqDEaHtnv7moua2I
Yo1VC0hYY4C55b2qvJI7kyyyDy15AI4I9KkiUzsXkO2JeT7f5/WobqQMS/CImNqY56dTTE7
LUqzXDnqignKqv90VVRQzbQf8AebFMd2diFHzk8n0qUDYixKck9fWtDG93ckZ1Cs3QdFHqa
lijyVDjCR/OaYsQluFiXAC8Z6j3qV/vm0TLqpy/17CkVbqIqCQyM/yh+PoOp/TH50BSVEaD
l26D9PypZCVCqcE9sdP8k1aSBjcFFLYjUfN6E9/50rjSuyaJCirIByPkj+vTP4VfUCGF9gG
8/LuzwPc/57VFCgkRpNpwCFQfjgfpzTLoEyC1iYAMQu0DqO5rPc2StqTwRSTRpHEMSXbjaT
/Cg6H+Z/GuwVkBeSNtqr+4g/qaxNIgeS5mu84ZR9mhOO+PmP4Dj8a076aO2t5TF9yzXywSe
rHlvyFYVHzOx2UVypyZzl7M0+tXFxGAY7VNiBhx5j/IgwevG5vwrv8Aw+cQRru4VVA+gGK8
ssnaXU0UuzOW3yZbgufb1C8fUmvUNGJTauB0p1FbQnDvmbl3PQLN/u9e3U1u2cqh+vsPauV
s5WC7Sc89/St22lEeNw68CuVnoRR0iyKwGOR6ipo2GBn1rMimAXJIx161bRiRkHIq4scomm
jKF3Z4qVXO31PpVKNvk45571KrMe/610JnI4lxThWbPNOOXHA79qYnHHrUi7ujZrRGLG43k
D+L+VUtVfydOlYHOAefwrQwoZiDnNZupxGe0eMcFxgCpktBx1Z5XpV0ZbyddwyzHg1xXj7w
Vq2q3Ju7eNpCgwi+1dDqUGo6FrUkqQl4GbJwOldNYeLGu7VYTEQO4K1ipWdzrlT5o8vRnhu
l/D7VUTzrtWhcHKrjke9en6XNObZY523OgAPXk16HZaet/HvZAM9RTR4Xgin3hcAnOKuTb1
bIpRhTXIkef3mjRa06JcgvGmSq9iT3rLtPg3C2qCXeghflVzjH1r2SLQ4Ix8qY75xVK9gvI
WbyAW9DU7FtQm/Q5pbWDQtOFoGGYht4Ndz4dkY6VBhCCR19a47/AIRbUNQukudQugIwc+Wo
6/Wu7sY1t7ZIV6KMAUU009h1UmjSdGOCVIqEOc7WRtwFTCdAn3QfrUMtzbpEzTypGBzliMf
ma3OFXHeYpzuibp+VZtw6o+TuAzxxzWXf+MNFshtiv4p35G1Dux+Vc3eeMZJ2JsbWWR/77K
Fx+fT8q56kkdNOnJs66a4lVD5nEQ5xjk/U9qwtS8SR2UJkFqVUcCSVgiD9cmuWl1DXbz5w2
zn7y/OfzPH5CqT+HLm/mWS+nZ2zkbjuP68Cuf2h2Kkkrsx/EPja/uiYtNjLO2Rvxn24FZ2h
+D7u+vBqmruZrhjkb+dn+f0rvbDwxZ2b5EasM53MMjP17/Wta7eHTbNpCAu0ZJPFWm3ojKS
XU8w8fajHoeji0tyFnlXbx1ArgdC03ZFb3c3A3lz+AqXxBezeKfGRSMs0Stge4zWv4iWPR9
HSKNgHZPKUd88ZNdKXKlFbs82b55Ob2RwGqzCa7lkBzvYkfTNZ4GcnGKsXJAKggH5ajhAKk
Z5xXatEeTN3myLB70e9LnGcd+5pK06GZNbNtuFPrxWmy9Pp2rIQ7XU+hrZIyBhSePUf4VIi
xJdKD/e+tVZNQfOFFRT/ACL15PTFVAMncepqTS5bWZpn+cn6AU+NMcleSc5NRxDYuRnJPrT
s4z/Dn2polyJGBY8HPvSgKqndIoqEkKuWP4VA7k8vjA7dqbFqWWlhjO4Eue3aoUUzsGKlVz
8zHv8ASo4ojM++TOz271dDBcIuPb0FZtmsYlrKQW4UEbh0Hp7molR5H3sC7ngDPX/61RKGd
gQSR0FadtaFh5jkKgPUfxewrNm6TZLa2iKOCGkIyx7D/wCtV1VRA4jPY75G9P8APamxAO4U
DCAZOD973Jp0u0Q79yiLque/ufapbOhKyIQ+weZ1UHKI/OT6n1PtVIiW5kZpDhM/Mc1YYNL
H5hwqAdW6n3FV7idAmFQhAOnQ/U+1CE/MrzTqsTBsiEHhR1c1nTTNKS7jHdV7D396kkkBLO
x3KO/pVdmEh37SoAwMnOfc1qlY55O4kQwrMwPXv3NSx4ALMMe/v2FCxlwqkZ9PWrkcexPPc
4IOI19T6/QU7iigU/YLYtwLh+R3Kj1ototkBkckMTx6r3/PFRITNdc5Y9ST3p9yxVzEh4Xj
I7t/+v8AlUWLv1Et4zLK0gHyphQD3J4FaqRgyiHcqu3zEnoB2/z/AI0yOFYLRUbACrucZ55
4q7bW2XAcfO2HlyfuL2XPqaTehcY9CXzFjh8w/LCikRn+JuxP1J4qjah5LoSRAeaz+WgJ/i
Pf8Kff3XnM4gA8sNgADqcf0rZ8O6aCwdsEqSoz6n7x/AcfnWbfLG5tFc0rI1Iwmm6bujIZ4
x5UOf4nPU/zJrI8TSf2X4btLUuPPl/etnqTnOfzIrZhK6nqeYRi1gUhSefkHVv+BH9MVwnj
PUftetvEGBSICMY9hz+pNZUlzTNsRLkpN/Ig0B83gYncSev869S0uTaU9epryfQ2EcwZjgZ
4r0/THDIpyd2ByO1VW+Jk4V+6jurOQn5+Bnr7VvQSqdrZOQOD6VyVhIQvPfpW/BKAuSSBXK
z04s6COQN9K04myBg/WsCByEVQa1bVzwpJ/EVPU2eqNWNiUUZyPWrMfClm59apocsCeB6Cr
SEbeg5PpW8Tkmi4r9MDr1qQFmbls4qCNvk9TUqkhOtbpnM0SO4C9cY5qrI+77o60ks36dfe
oN5IJxzUOVy4w6kMttby8PCrD3HWqM2lWryZMSqfRRjFX3fbhj6dqq/aAXyMuSals1NfSrR
IwidB3raksEcAD+VcrHq8UUgG4A56Cr48R7VwBuIGcLya3i0lqc9SjVbujWNqqJhmGfWsi6
EUbFmKgA8k1zGu+L9RRnhtbTy3xwZePyHrXKC31jWX3apqskEZ6RRnH61jOabtE6aOEqtcz
Ow1DxRoVg3ky3iNN2jT5m/Ic1jv4zvLrKaNoc8j4+/MNo/Ic/niqVl4agtz5lsY2bqWAwT9
T1NaoYwps80gHjbGu3JrPnkaOMY7mTLJ41vTvvdTj0uLukCgN+fJP6UxPD1hduHv7i71Ajo
Z3Zhn2zmugTTXnIYIfo3f8a04dOdQAVH/AH1/9ap1Ym0jnYdGsbVQttZQwjsSmSPzzU7aS7
jCRhV9SuMfhiulWBVAJiUD61KwGP8AV/lScLj9ocwukgtukJkP+0duKnNvbQjasJjcYHIyO
3NbEsZYHKKcdOazplZSW3nHQbeeKz5bF81ytPNbwxfMVC459zXkXxM8UNb2bWkTsplO1Vzy
fc+1egeKNXtNH0iS8uXC7V43H5m9h714BZxXnjLxZ9qnDeTvyB2C56V0Uo3957HJXnZcsd2
b/gfQ2gt/7SuUJZhu5657Vg+N777T4gForbltwEPux5P9Pyr0zV7m38M6A87KNsS7Y0/vP2
H0HWvEfMkuZ3upWLO772Y9yTW1P3pczOSs1GCpoo3ePO9AABTI8DkHPB5x1ps7b7hz78UsR
+YZ55xXZ0PJ+0NkGGxTMGprgYk65qAnPFUiXuL/ACzWzFIPITIycelY4J7fjxWnbk/Z05I4
+v8AWhksZISxLOSQRilRQjbyAw7dqHw8y4IVR3NSq5A2kAj3pWKfkDcn5EA9u1MDYG3jPvT
nZMHHynuD0qNFLnaOgOSKLkpXGSSN13Z7cf0oji3sHnOADwtTlUTLMAX7Y7fSqzuxye57+l
Te5so23JmlXBSMdOOf50+NMnuxNRQQs7HaMep9K1IIfLXKsc5wWqG7GsVdktpBGoLS8nHTs
PbI71qRwlgob72BwP4R2FRW6Iyo3QLyq+p9TV5vMUiGPBfO52I+6PU1i3fY7IRsNlWOIGIO
PLwS3PGPr6VCB54E02VhB+Xdxn3I/lTgqTneT/o45APG8+p9vQVS1G/AXy42WRuu3qPxoRT
aRXvb5VwIwSvO0ep/wrKmkY5MhJJ9DTpJCA0sjfMaovumOQCBWyRxykOGZmLFv3a05fv5YZ
A9PX0pM7E2qOD/ADqxBCcAt/COSTgCmybEsQKIXbkDrnsPT60SNI2d45A+6P4R2FRvL0/iV
T8qkdT61IpDPs6HPJ7E+v4UrFeSCBCiFj9/rkH34qWyQ3EytI2IlO7k/wAI/r1qGdsRpFHk
eY/U+grWtLdkthtUqGOc+wpMpK7J1iLTeZIuQWyi/wB5u3/16fcu9vbm3xief55DnOM03Kg
NcSDBXCxIOBnt+XP61WleSTZCuTNN1Pcj1rPdnRshdNtmu7xY4s7YztH+03+efwFdndeVY6
bHpsJ2uybpnUcpH9fVun5mq+j2cemaa2oTpuK8In95j0H4/wAhTQst3qEdoNslzcSCSYjj6
D6D+VYzld+SN6ceWPmy8tzHpPhy5vGh2PIpbOOigdP5D868bkkaaV5XPLHJNek+Pr5bbSI9
OickzPjr1ReT+uK85jQeWZH6D7o/vGujDxtHm7nFjJ80lDsXdLk8qdZCMsfuKe3ua9L0mXd
GrZ6cke9eUQSsJw7Hn0r0XRZjsSMHJwD/APWqK8bO5eFlpY76ydshc4HXNdFatuA56Vylm/
3Rnkc5ArprVgSDXJI9WMjZjbGMDGK1bZgSAw61jRsQ46D8OtadqfmGelZs2Ujdt2VuMEe9X
EAxjGPeqFswKAdffFW1IHOelaxfUzkrlkMOn6CnmTGMVVjcnqMEimvJhSSfpWifUyaCWTD+
tQS3CRpnPPSoXlPmcEnn0rMeVZZHDNhFPX19qnfYa10J3uWk437IQPmb/CqE+qR8w22ce1Z
d9eknBk8uIcY9aw5dSMMwMJAh7n/H0/rQ3Y9WjRjBXerNS8vDGwZz85zwvJb2NZqag32lHW
4IkU5CqeE+p71nXOqwSApG+WYEfJy7H0FVEvIY4maJ1yeuDxn696yd2zvjZ6M6iS9jeRrm4
mM07dSKtQb7hi7N5S9ufWuSsbsTF5JnBbd8oHJPrirTeJbWJdpuF2xrubacgfj61ordTSSi
tEdaLmS0wsb7x2Gc5x6+laFlcQXTA3A+fs3pXmcXimKecLFIx5/i4reh1cHYqNkjqw/nVJp
mNSjGcbPc9JiYROo3cevrVwsC2AefWuR0/VzJGFkPy4+U1v2915o+8pI70NdjwqtN03Zmp5
Y2DB6D+lIyjqT1qKGc8I/BI6VJI6IhYkBQO9BjcjkTgr19Kw9a1aw0Swe7vZAiLyoxyx9B7
1k+IfH2naVHKlsy3EyDl9wCJ9WrwrWtb1vxxrJt7R5ZUY4aQ5AUeijsP1qFHmfkOU+VeZD4
l1/UvHniNbS2DLaI2Ao5A/8Ar16N4X0C00TTGmfaqoOWNN8N+D7bQbDL7RMRlmPasLxz4oK
quiaWxLt8vyjn61d+Z8sdjJR5Vzy3ZyXjXXJdf1eSC3JFpa5wB069a5aRRBbKuCGKljn1rq
p9Nj0rw+BMAbi4IDE9a4/UZfMfCkbQMAeldNN30Rw1vd1e5mk8k1asYxJcEMMhRmqta2kKo
SSVl3AHGPWuiWiPPgryM2fAlbvjioxxT5sefIB03HFM9enFaLYiW4obHfGa0bZiLdAMVm57
d61bVA1qhBA+tSxajeAfbFRlwPlXknqRUojllIVF/EirAt4rflhufHepuWotleJCu6SRSyj
j6Z/rTwxQbFwg7etLJLkHJAA46fyqDzCQdiEnPXNI02FZWYk5GPU09Ifm5y3qP8aaiPK3PH
r7VdWLPyqDs6t71Ny0rj4FUpwPl6ZH9Kvwws2GK5AOAo7n0qO0heVgANqDpxWpsVPLCfNjh
F9fVqxlI66cBUBiwqAGduB3C+9DbSfK58kHLk9ZD/h61KRsxGCMt94k4NZd9dqw2oxwvU9q
lGsmkh11e7wIoc4HVjxtrEmKx853secdPxqWV28sK/3s52f1NVdpdzlunJNbJI5ZSuQMplY
s5zjvTgvy4HXH5VKcFR5YwB0z/OpIoJZmWOIZkb16IPWquZ2I4oWebYh5X+I8AepNTyPCiY
ib5B6jl/rT5jFDCYIMFR95/wC+f8KoufMYKDwOuKW43poKoO/cfl759KmRTISSQgJ2r6Cmb
WP7sEAseT2q1IoSJY4QRIBt68ihjS6i28Au748HZnaufQf41uJGZZRECQgUc9gP/r9foKhs
Lb7NZgMmZpuFycBR3Jq3NvWFbSF/nf5pGI6L61m3qbwjZFOeWOUPK2UijG1fZf8AE1e8KaT
Jql99rkwiknbk/dQdSayBH/a2pxaZaM32aLBlcfxGu7u92lWEOk6eFjurr5TgfcQcE/h+p/
Gs6jsrLdmtOPM+Z7IZf3sU9+SsYaysTtRP+ekh/wA8+1T6JbJBFdarNzPKTHGTz8x++34Cs
dYRcXtrp9sSI4cLx/Ec9fqT+gqz4o1CKwspILdsRxjygRxuwMsfxJA/GseW9oo6HO15PocJ
4nvRqWvzMW/cWoEK49uw9yf5Vz5zu3EY9qlidpJ9zkkk7jn1q/8AZhIcBRk16OkFY8bldVu
RStlHmbyuQvP1PpXZ6JJsAVTlj1Ncg4CSbEGFB/E+9dZ4fyigkZft7e9Y1tVc3w/uux6BYy
lUKHk55NdLZTfKgHHGOa5KwJX5QAd3Nb1rKOB71xtHqwZ08DAuPfjmtKBxwAeM1h20xZCCc
j0rVgcbQfxPNZdDW50Vu3zE9/erocAYHasm2fI+8OKulyMEH2qlcTkWkbrzVe4l2nC8k/4U
1Wwrc8mhtrFjkelXFkSZUuCIYSc8tXP317HDEQh3OOinp+NT65qZQMkRA21xsupKxLPJiPO
N39/2FXdLY3w8byux87tPmaRysanknnd7D3rndUmllxb24JJGVTPCe5NddEhvYleRQIv4WH
HHt61Xg8Pv9t85JcITkbxkfj6mmoJ6M9KXO43ijk7DQru4jbYZAW+ViT8zH+g9hWsvgqSHB
nuWhGwsIxnJPpXY2enNZQyG3uGdppNxkdR1PZR2HtV94dRvmjFzPJM4GFz6ewrdQhbY41Rx
LfNKaRwmneGzdW+8q8cT8FEflh7t/kU288KWqaZMqsiKoJwCM8c13cekyNIsKq+0EKwPYnP
arKeHnkhkcW+PLPzbjtPHoatU1bSISoW1nWZ4nDo+pWF3Gq2st1C+PnjBPWuzGm3aW4Atio
IywXkn2ruLjTIo/Lmk3IAm5ccBuAcfkaxr7V9M09CJLhNxU8Dk/XjpUOny7nfTaUElK5z9p
qTwTeVKGTHGxs5H1rq9N1lLb5pJBsOM815j4q8Y6VcttiVUkHKSn7y+vA/rXEf21rl87Lb+
dNGeNzfKorLkb2POxWIh8O7PojVPHekW0T/Zm+0yr2U4C/Vq8u8RfFC91J2sreZpixwIbfh
B/vN1P4VzGneE9a1uRVmmklUnlEyFFeu+G/hrYafEk1zErSZ6Y9qh2XmcClJ+R5fp/hnXvE
86yagzRW4b5YwML+X/AOs17D4f8LWeh2KxwxrHKQMsRj8vaumtrC2tmOyNR5Y+XHAWuN8ae
LLfTtPlijlA7M3972FZyk5aGkUlqvvOe8a+KYLGN4Ldy6KcDHWVvQD0rlPC3h64v7t9Y1JT
lznnoo9KTQtAvfEGqf2nqKssQOY4252j6V6HqfkaboxhRgu5doAPT1p7KyI+J3ex5F4tv/N
1RhnbDECFA9O1cJNIZCW9TWvrt4Li9lbcDuY4Pt2rFGA3IJArvpRsjyMRO8mhprX04KbCfk
lgcgVknGTitCxZ47WUr3rSS0MKe5Rl5lZuxNMxhc55z0pSSWJNJ3rRbEB3zWnb7vs6beBj1
x3rMrWtzi2j47d6T3AszXaxrtTH9KzZbqR2PPFMlkPJznio40aQ9gorMu9yVWZ8Lj/61TQo
xyM9Tz60QBXcR4yB1Pqa0LeEBT2Xu3rSZSV2NWMnEajGOp9P/r1bgTedijYg6nNKsLMfLjG
COuO/tWhHCioIkIBxkt2A7msXI64QHxKFhA27VXAKrzuPpU6qII/OnI3nk89B6UkQKjcr7C
gwv+yPX6mqV1c+awRSWI4Gen41mlc6b2Qy5vCSUhOG6kjsPrWdJIYlG3Bk689F9z70TS7Sy
h8sOrDtVeOEzODyo6nI/U1qlY5ZSbGr85Z8kqOcnqx9adz5e88KCQB3Y+tSOFckIpWBTtyO
pPpmjY8kqoq5fooHQCquZkcMbO4jQbpG5x6f/WqeVliX7PCxJY4eT+97D2p7FIIWiiZXlf7
7nv7D2/nVV3Csyo3OMO4PA/2RRuVsQTSgsETlentREQpzsUgZOTzj0NRkYbAXn09KkKYVYs
ne33jnOP8APSqM7k1svmbrqRuF+7zV7TrQXMolc/uxk896gmj8iFLYg5xucdxnt9f8a6PSr
dgkaAB2bB+Ue3FZyehtCN3YspEsQkuZhxjHPJ9lrI1G5aBfIiXfe3H3sds9BWvqN2ljC7Ow
fbwi9dzdz/n+tJ4b0WSa5OqagPmPzKGPY/y/wrJOy5mdMtXyIv6Hp0Gh6QbudQ0mNxI6u/o
P0A/OoZZpIzLd3P7y/uxgKOkaeg/l+Zq5LcrctJeT/LZQAiJR/wAtG9R/IVnxxyXuoMzISr
EZ9d3ZR7Cotd3ZpflSUTQ0aE2VpcX7gM4BEKt/Ex/z+lec69qL3F1LbiXfEjbVAOe+WP4mu
m8S6obaMxwyjbBmGLafvSEfM30AP5muAfIc+vf610UYa87ODFVdPZo0rGz862Mue/51o2cb
Mdq4Y9D/AIVlWN99mV4mztbuK2tOmRJeo2k54pVOZXLocskrFXUbMwOJAM5/KtXQNxb73Hf
NTao8U9vwQSBms7SZttyqHoTjOahSvA2nDlldHoticIOmc56VtWw2sjJg9/pWBYPviAUcj+
VbsDErnpjqR1rFo6YM2rWTD7gcIeuO1bEEg4PPPNc9bSBV4I5HH14rUtJN6hWOGHHTms5I0
OmtpON2auh8uB+ZzWVaSAL97HrWjG6lgT1xkCk9GMsbsDr9M0yZ/wB0VU5GOpqPzO6/c6HN
RF9zHPQdBigkxdQ0lr0OjStFu5Zh1+g+tc8nh6O3naZ5S5HC7uAg9APeuxuJmLZjHTPPWsy
5IcjzCBjoKqLR0U6ltzMUbGCBSw+Xj+Fe1WIro7oyWwvCnPb8Kz7i8t4FYJI0mzk7FLEflW
a+ryuN7r5EZGQ0gwWH061rzW1PXpYim1Zndw3tooWCTYNrDlu2PetyDVbI3AuPljaJSAAce
nft3ryK41xISrlcEjkyEAflXPX3iy7fckUhCnoc7R/ia0jiJdjlrqg/tM9pv/EOn200k8t1
Gkp+dj1HbFcfr3xas0VorZlLD72wHHHfFeS3Vzd3rFpbg+xY4H+JplvpscrhWlLjPRVwP/r
0nWk1qzlbT+Bfea+sfEXW9WJSINsxtG7pj6CucFpruryYaSQBueeAfyrtdM0OBSAlvn6122
maMEQEQquOwFQprdIyqNyVpS+S0R5xpPw5lmKyXMvfpivQNL8G6faGMSQGQD+90rrLbTFUj
dhePyrSjtIzgIBx3qZSb3MVZfCita29tZwL5FqiY5GGFWJNQjiUtJnA6AYqWRYkRt2cKM9a
5rU9Qjs42uWPPSJfz+Y1ldoaVyPX/EEem2ckk0uH2529do9/evPtI0K+8VXg1bUwyWqtmGJ
+/PU1at7SfxPrqtcPm2jO4553V6Q0cNnbLFEmFVeO1NDl2KENpBZw+UqhFUdu9ecePdYWGJ
kjkKvJmMc/w9z+NdtrWoCxspLiV9rkEgHsK+ffEmtPqd/K+cKTtT/dH+NaU4czOetU5I3MO
aUyztIfXpUNPIwqjueT/So++K9NHht31F71cgLraSlWxiqWeaucrpx7b24okOD6lTn8KKBQ
BmqQgrWtSPsseBnj1rK9BWnbgfZo/lzxUvcWpSVDI/OcCplUyHZHgDv2zRtLYii+73PrWjB
EsK7WAZuoX/GouaxiS2sJiUbNoz/eHX3q3FHI8iqGy/IHHAHrU1pblh50ihiw547elXI41j
Rhg7epNc8pHZTp6EZVYV8tDxu5Pc1IhJARQWJ6nHA/+tUZbzJixzheB/8AWp8kotwY1BLuM
nHQVnu9Dq2RBd3IDeVH/k1mvcCMMqA+Y3BYdv8A69E1xtJjjA3Hq1RRoAA5Ukdh3b3rVKxz
ylfYakYLgBCS3Cg9PrUoVm3RhyEB+d/U+gpcEK0jsVyccHk+w9BTI83k3kQphBxxwBVWMm0
OjUzMFQfu0+UemPans6pujiIJP35Pb/D+dPmKRoLeJuAPmYY6/wCFVnbCLFF379vrijcexH
K+AQrEsedx7D1qA8DI4UDKg9vc+9LIwAwvIHU+ppiJ5soQkqmNzn2FWtEZtj7eMsnmlcIQT
6nA6k1asI0e5eeYfu4hvP8AQUmD5TBPkLcY9quz28sNvHZRr+9mIZvr1H4DqahsuKCzglvL
gzNwd3/j3/1v8K6OFFt14BOO5PX6f41W021W2tndz+7AwvHX3/E1BqN0006afa7meTg4HPu
f6VlJ3djpiuVXYWkD61ragNi2hbJYdPoK664BMi6ZasVVgDO3cJ2H1PX2H1qpbwxaHpKRRR
q11Nwi+rf4Cq95crpVobQSNLd3ALTP3Oew/l9Kyk+Z6G0VyK7+ZT1K8Sa5W0tyTbwcAL/Ee
nH8h+JoN4bDSzdjCySN5dujdCSOXPsBzWZabpr6OGM5dvndscRoO/8AQVk+J9VF1c+TCcRq
uxB6L3P1Y/oB61tGF2onNOrypyMfUbtby4/dlvKj+WMMeSOpY+5OTVPgDGenpTRSj3rtSse
XLV3FBXPzqWHoDilSWSM5Rio9qZRTsCuiy1/dMu0ynFWdKuPLul3Ock9DWccbRjOe9KjFJA
w4I5qJRVrGqqS5k2z1zR5iVGD97r710sJXcR2IwPrXBaDeb4kYMN2AeRXaW8ygfLwrDJPWv
O2dj14Sua8D7cA9epGK0keFguPlY9cViRzncAD+BqzE/wAwfPvUNHQdPa3P8JbjGa1I7oAZ
PPbNcpDcgHvk960o7huAT7CoYrmybncMHt0Apkt0AAOP/r1lSXy26EsefXpWNe6kxjYfdUc
deT7HH8vzpAjbl1LcXjT7oOCRwM/Wsm4urVhufNzzwi/d/wDr1hPcPIN0zkRDsO/+P06VpW
djLdEGUtDGw4XHzkep9BQzaKRBJcMy4ZiFP3YUHI/LgVGNNu5UEkcXlAdzyx/E101lpdtbJ
lgGb3HNWGG7hVyM9hSuNy6I8+ufD/zlmLSyN3PJqmfDk0jg7AB9Ofzr0uLTGlfIjZiRWvae
G7mQgtEVGe4qrNk3R5baeDWlUb0NdLp/gmNQreV+GK9TsfDJ2Dci/wCFaY0Qou0Ht6VqqLs
ZutFaXPP7XQobYAmAEjtitq3ggRAEjA4+tb76W6ZKgEjjGKrtYOpz0X0x0ocWieZMzHwowI
+ewx9aYJAMLsAq/LaMDjHHeql2Et4XkkOERSTWTbRdjG1K9hCsjHCLy30rzzXLh9RuhEUwC
ASF/hXPC1u310ZY5bmb5Y85UAcsazdHtTc3XnSZJHLezdh+A/nUl/CrG7otqum2ShY1ErDJ
wOhq1dXSQxGeduV6ZqcokUPmzELGo78V5J448YPdytpelyfKflZ14z9PaqScnZGDklqzF8d
+Kft0jW0EjeUSQ7LxkDsPx4/CvNXcySFm71a1C4We5Ow/u0ARB7Dj9aqou/OcADk16dOChE
8evUdSYp6B8jnjHoKYec5pz9emD6elMrU5w71YnOI0jx0qOFQ0qg9KJG3yH0zS3Y1oiMHFF
K2Nx25254z1pPf0q9hCjoea2IgwgjHIwvYZrHAB61tIN0SEn+HscVLFqOO2DKxkbhySe3/1
6s2EBllEjZ2g5+pqvDEZXGMrEvPp+daUTCJVRBt7VhKXY7IRvqaeY41ADAZ7f57VE8hlGwA
4zyT6UBR5R8xgCfTrSJs+dm4XPTpu9qwO1aDspEm4HLkcDPP1rHuLhguyNslu/r/9an3d5l
yEU7Txj+9/9aqwKIGmn5+nGT6VcVYynO+gqIqoryrnPRO7H39qbJcjdljvJ4BB6+w9qrzTN
uZmHzHjb6CmQxSTSrFCpaVhyc/dFa2Ody7E4ae6uFgh5kI5bso/pWv5cVjaMkRJc9fc/wCF
Nt7aKyjK7juPLNjlz6D2qN1Jclhkt29/f2/nUtlxjZXZVbLn5v4ucf1qpLNglFIGeC3+FXr
zy0tyiNl/4j3+lZsUJkkPPyg4z7dTTREnrZC4LjJ6dQM9+1WYY0jUxvzJy8jew7UvQtMQNq
nCj0b/AOsKsQx42K2d7DcwPYHOB/M/lTbCK1LNnDH9pDynMcK75M9Cf88Voafbvc3L3UwJM
vI9Quf69KbFECqW7xswIDzHGOOy1tRBbe3M0rAOxwB2H/1gBXPKR1Qhcr6ldR2VtnbnHCqP
XsBU3h7TFtbeTVNQ+XjfI5H3Qei/Wq9lYyalqa3LxEwx8QjH3mPVjW3cn7UV05H/ANGtzvl
7h27f59hWbdlY3Su+ZlM3PmNNrl2hRdpS3if/AJZrXLXcss00t7cM5RTnbn5uei/U/oK09X
vWvLoQW5HlQEDk8A+/8z9Ko2yxSP8AaZFZrSHLqxH+sP8Ae/nj/wCtWkFbUxqSvoNnuBo+i
tNKAL28O5xjoOy/QDiuKkkeWRpHOWY5NX9W1GTUb1pWG1B91R0ArOrspx5VdnnVZ8zstkHb
g0pGODSYo4z0rUyCg0UhA6kUCYck0vPPNFFIZ0GhXpiXYXwQcY9q9AsLtWRXDZB6r6V5HFK
YZBIp5Haut03UiVQh+BXFWjZ8yPRw9S6s9z0aGYEZ6496vRTLjqc4/OuTgvdpDq5GO2a17W
480ckDHJNcx6F9DoLchmGCATgHPerUl2kCPcTPtQDqeoH+NYy3SRRtNIRsAIHv61kXGoS6j
OG2sYl+4rDIB/vMO/sPzp2uZ3Nx9TMuJnJDH5kGPujsfqf/ANVUHmM8qxoC0mMLGOw+naqK
zN5zRxN0PzytyFP9W+lbVhDEiZQEE8sxOWf6/wCFS12NIvQt6bpxL+dctukH3R1C100EKqu
FyM96zYGUADHOelasJBbaePas2UmTxwbyOTn0rasdK343rgHp70zT7YMQxHBrqbWNQiAYx6
VUI30BslsNJgVAwjGR3NbsVqgYYUH61XgIKkYxx+tXFmWMepHP1r0YRVjz6kpMt21qowu3g
D86kmtvLhZ/lIPpUJv/AN2AsY496ja8Z7cqSNo7ZrQ5bTbuRvAMdBjrVK4RVi4Az+dStdYX
pkeoqtNKGAJx06VnNqx0wTM2ZMrux8uK4/xJd75FsYyRghpP6D+tdTqV4ltZyzMchFzjPX0
FebazdlRjgzMSx3f3z1P4dPwrgqbnpUtNWZGoN9rv47eFQUjOB6bv/rf4Vt2cUGnW26ZsY5
ZsVn6TaLBbNe3BA+XKsfTOc/jXEeLvE811MLGxY46deB7moUWxTlcm8b+MnuidPsH2xj72P
T1NeUXFyUjldW3PLlFJ6n+8foOn41pTM73DWlu5aZvvz/3R3+vFc9eS+ddlYxsjUBFB7KP8
5rtpQSPNr1GVQCxOOQoyas+X5cZdwFA68dW9PwpYEG4gNhepJ6fWq08wkkIjyEHC/SunV6H
FsrkRJJyaAMkn0pv0pw+YgdB3qtjIljIjjY4yzjAqHvinnBDMePQUzihFMPfFKFLE4BPGaQ
kEL2wMUduOKpkijrn3rYiKmCM46jsRWN0H1rWtv+PZPpUjNMskClI+c9M9/ep7ZSCJWOTnj
3NQQx7iZZeh7Vci5AHrwfcVyM9GJOsvWVwCUGcnt2FULi8DRlTnb6dyTU17cRpF5ClWcnOM
cfX8KyjtiDSyMGc9u5qlHuKUxxdYUM0h2k8D0HsP8apSTMH3tyw+6uOF/wDr0ye4YyZJyw6
AdF+lIkLedsXlzyT1xWiRzSk3oSRxPIQAN0jfpW9b28NlCUwXz99u7H0z6UWlqlrCZJDhiO
o9O1OUG5kG4BYx09/r7fzrNu5tCFldhhiTM+Nx+6p7f/WqtNIsKZ3HJ9ec1YnnROEAfA4B/
mapshaVnkPOOT2FVFEznbYqZZmMmCSegz0q99n8iCNOFc/Lk/r+v8qNPiE2oqduEX5sY7Cp
rp48Fn5UcgH/AD3/AMaJPWwqcepWEIklCtjyY1Jz7dSfqavWEHmTvcTJjY24r744X8Kr20M
jssTfMz4kYf8AoI/r9K6Kysx5ilTkJnk/xHuazk7I6IQuy1bQKEDSnnO4+5/+tUcsD318sG
weUByPQdh+PX6VYkYIiqi5djhF9TWrp9utrbPd3DFmbk+5/wA/pXNe2p2cq+EZIPssS28SE
yy8KP7q/wD1/wCVZGsXwsIo9NsyJJ5Dy3+0fWruoXwsbaS7mbNxKDt46elcrZGURTapMu93
bbECepz/ACz/ACqoRb1ZNSVtEE8JMsekQNliN1zIBzgnp7E/yql4m1CKGGPS7N88ZkK8Y46
f5/rWgo+waZNe3Eh38u7ZyWJ6CuHnnkuZ3uJTl3OTXVTjzP0PPrT5VZbsjZizEsck8knuaQ
nnJHWijA9K6jjD6UZ7cYo7UY5piuKOTgUh6c0dzR3oGFKMYPrSdaOR0oAD0q7YzskgjGTnp
VL1qePKxZVvnc4AHXH/ANeomk1YqEnGV0djYySySLCzBGPA3dfyre/tKC2iWOEb3JwHb7rH
u2PSuJs7g2gMTn52GGYHkD0rchs552j+TfLMOE7BT0H49T7YFee6dmerGpzLQ1Rd3Op3C2s
GRGOS5H3V9cep7D0qxc39raRtbQPkJwzKckn0B9fU1Qv9Sh0m1fTrKX98/wDx8XA5x6hcdT
WVbneVkkXaF+4n933PvSehpG70Oos3KRiaQAY+6vZa1YNQGVXOM9s1ygun2jtxxSJduMc/i
Ky5jRJo9JtLpXxg4P15ro7Jmcqc5zXlNhrBjddzV2+k6zGcbmDD600k2O7PSrJ1Cqc/rW3B
Ony7TXCQ6ogHyv6Vdh1lduPMBI6HNaxSRKbZ3kN4ckFgc/hV1LhcElgT161wcGuIxw7gGrR
1xVb72TmtYy0JcEzrmnG/Jcewpv2sDIDgHHNcY+v7T1BB9DVX+3gHZy/UYwaOYagjtJLxNw
y34VXnvlUfeGfTNcXL4gRV8xnAHYk1ny+IEI3GUYB4+lS5dx8vY2Nf1RQIo3cbVzM/uF6fr
ivPrm7/ALS1AAt8pPQDqM81m6/4mN3rBtoyX3KqDb9c4A96zp53sF8pm8+9nGFiiOSPYe3q
a55K7NVKyNPxJr7NGljaMMMdoQfxV53qlz5Be3SQPcMMyuDwg9jWlqE5tXMUMomvWH72UjP
leoX/ADzWV5UNpH9quBvlzlEbBOf77fStYdzmqNmXcNHb2Ukbborh+ox91ew69enH09DWKi
bhtjQkk4qxdztLI28bz/ExPU0sEeI9zDg8Yzgn2HtXWlZHnS952K103l4hRgRj5iB1Pp9Kq
0+RmeVi3JNNwa2jscz1YlLnqKOg96T60xXCjqeOKKXPAxSsMTGKKKMZPWi9hMXqcVsQrtgQ
EZ49ayF5kAHc4zW5HkRKOnH+e1Ar2NgKCPuYUDoaZLKIoR/fboKmmZAm7OIh2HesW6umeVm
6H2NckVc9OclESacxSMxwzDgY6D61QG6V87jjPJ9aesbSMc/Ko7ZoeTauyP5WJ61scblci2
AyfKMHOBj1re0+0jt4zNMOfftVXT7VEbz5CCexPb3q4D9pb5jsjXuelQ30RrCPVkryrOxLH
EQ55/rUUs7KoVcLn7q56D1Pv7VHPcoh8uNQeeB6e596qrvZwpBd24x6U4xFOpYspINxG3eW
6nux9qdemOFAmWVn5ZTyKSMLBgjDznjPaP6e9QSI1ze7c8uwUe5q3oYrVlzTQI7SS4kfBfo
/oo60gCXVwpkIEI+dgDz/ALIP1pb58CKwh+6uN2OMD0/Hr+VaFraIEjhBRk3b5X9T2A+lYy
0OuK1si3p1ssMT3EwHnSNwB2HYCthQfLUEDAHOKghgzIjN0HAH9amnZYpPs8R813PX+v8AQ
Vyyld2O+EeVXJLO1lvbkEFiOhI4wD/jjH0rVuWjEbSSkC1g4Hbe3+H/ANanwWhtbBUQ7JZR
uds/dXp/9b864nxNrLXt2ukWDgoDsJH65qUnNlSapxu9ypeXcuu6q+JMQA/MR02j09z0H51
pJbNLcKpQBIx+7iUcA4wPyH8zVWC0KywWNvghMSyv3Y9vzP6Cn+ItUGjWAt4CTd3K/ezyq9
yPr/jW+rtGJy7Jzmcz4l1Hz7v7BA+6G34Y/wB9+5/DpWB/Sl5LbsHnk0gHJrujFRVkeXOTk
+ZiYNLj2pwFJ3p3F0EI4o5FGQKDVE2EpcdM9/SjqOKT2oGhT145FJ0o6ij3xQFw/GrlmApM
zdRyD/dA7/0qpgbvbNaml2pu5Bbq+xM75X9AOw96znsXT1ZoaPYvdTfaGh80l8JFjhm7D6D
v7fWtvV9XXQAbCym87UpObic/8s89h7n9Kfd36eHLAR2sYGoypiNOv2dD3P8AtGuQWCRnaa
Zi8jncSepNc697V7HbrH3Y7l+0dZJfMmO6Trz2rXQrwOlYCZRs9q0IZiAOKxqRvsd1KVlqa
yqjZwfal8pScEiqyvjuOnNOVwRnNc1mdG5YEBJyMfnVu3nuLcjYxIqhvxznmnq7AelLVBZH
TQa3cLhWJq0mvuhGCw6Vyi3Eg6H8MVYWc91BPajnkg5UdUviGQbSPzNWP+Emdhu8zHvXJiQ
7eVFJ5mWGFAzQqjQcqOlk8Qyjkufx6VVl1+5b7rNntWKSfXimMwCkkk57AUe0YcqNGTWb18
5bcfesu81W63CPeTI52gCo5rhIoyARkdc8AD1Jp1laNHL9tuUMjsP3a7fmwTxx2J9OtVBN6
sicraLcu6VG9lcfb5l+030hxFb9dzHscdhx/KrVwpsrmSNiJtXuATNIp+WMdcegAq4M6GcI
qya5OpfBbKWyHuT0HGf89cvAEMkqgyCT5y7DBmb++f8AZHYfjTu2/IhJbGbMI0VpfvKOQxz
yfU/5yfyrldRvm8x44yGY9SO3/wBf+Vamu6qVBhiO4ueDnl/cjsBXOxW0lxIUGTk/O3rXVC
NlzSOGtNt8sSO3QyvuB4AxWiU2QsSOg4OKtRWgRBGq0+4gP2dh045PtRKqm7BGm4xOWIDN1
+poyOgpzDklMlB1PpUQxuwa7keaKeBx3pDS+1J1pisL2ApDkfWjJoz82KCiWcRLKUhJZVAG
4n7xxyaiGaCMH2ooFsPj5dR71uLJhFB9PSsNW3SKccDArbRwsag7hx64pWFctX92GISNuFH
QdqydpZ+uBUrY7nOeuKryS4yI+nr6VglY6JyuyR5duQDjipLCAMWeQ4XpmmWlqZZSZFLIPv
c9/StHCv8Au0+VB1ob7DhG+o7O5/vYQdKZcXBiAVDg9cdf8mmSvn5IuuOv93/69RrGFH3Xd
/XBxilGN3ccp20Q6GNz84wDnBZjwv8A9erEYC5ELHJ4LY5PsPQU0pMsajyZD6ZXik3FRl8K
ewrU527khjVPmHTrU2nAK8uoOCIoB8p9Wqm7+fKkaZZ3YKOMVq3MP7mDToSctyzH09fxNZy
kjopx6kWmwzXU0l2+B5jd+w6/5+ldBDEkUMcUQ2kdz1+tQwQpBbq7EbUHyj196u2itKoldA
T/AA8Y/GuWcj0KcLEyssKNK5OEXmrWhWrXMrahMhCHkccgdsfn+tUWjbUtQFgvywREGQgcO
3Zf6muk1C9tdA0UzOeVX5FPdvX/AD/SueV0rLdnVFX957I5/wAZ69Jp0DWcTA3lwMMV/wCW
a/8A1hXL+HrLAa6cbpX4RTzgdz+oFZMskuo6jJqF4+d5LDnoBXbaBYN5ReXMeRubdwEXsM/
55NdNlThZHEm607vYmdYdL06bUJ1zjqM8u3Zf/wBXYV5hquoT6nqU15cvueRvwAHAx7V03i
zW/t7RwxNttELRwgdwPvOfcnj6VxneuihBpczObE1VJ8kdkJS7spt/hHSkpyDc4WuhnGSAB
IuRnIqMdKmmAC8daiKkAepqEU0NxQQQBR16UHAq7kid8YoGT0oPFKpwc/jQhNijk08AYORT
Oc/WnDIFMkcsTO6pGNzk4A9a7mys4NF0kyypmZeef45Ow+g/nWb4Y0gyk6jcsIoY+Vd+AMd
TV1bkazqRnVCltF8sKH0H8X41yVZ326HfQp21e7IIrCW5la7usvNIckmnvp+RwuBXRRwhgF
I4p5tTjkdetcTm3qehGKsclJZbeQO3fvSLAV6du1dRJZbudoBqq+n85xx2yKPaNblcqMdFY
A1MuPWrRtCpOM81EYSDg8UudM0Q1e9PB4yAKaAdxGQO9KM55NJsdx3QnnipY+TmoAORxmp4
yAOQRipC5OrkccZpwcgZ6VCXCHLMAvvUT3CgDbkj1HSlyt7A5JbllptpOPSq01+GB8lRhR8
xPRfc1lz3kknyoxCHqcVWhgm1G5S0jRxExycnp6njv9a6IUesjmnX6RNjS0jv7g3VyymzgY
HBGRK3Ye4B/wAPWupRhbvHeNCJ7yQ4trdjwGP8Te2OSfQVl2sQt7WJEVfLB2wxA43npk+3X
9T3q7KW81I2YyTynYw9F/u+wPU/lSk09FsVBWV3uQQRNLLNNNK10HcyO7cm5bPX/czwB3x6
Vmavqa7JGDEoPvODzIfT/d/n9Kn1C92qLWIjnIZuzYPP/AR39enrXIXk8t1cBUZnGfk7Z/2
iKuEL6szqVOVWRVLSXV02QGkfqccKPQVu21oIYtuOe5PeodPsFgBZ/mcnniteJABux0pVal
3ZbE0oW1e5CEEaADGT1NZesSlLJkXjPpWxMCRz1xXOay2Yxk8elTSV5Iqq7QbMLnGM8fWl7
ZzSAZo74r1UeMFFFFMYdOlFHbNAxSAO1GKKcTkfSmIVMkhc8ZzW0BmNOO1Yq/fXPY1sjbsX
Jxxxmpe4rXKlw4JO0Ej16ZpbS0e5l2gYHdj2pYYHuJgoJwPvMe1ayxrDF5MY4/iPrWLdjpj
G+r2EbC4ggUeWOrH+dV5pgn7qIYIp00xRNsfbrUUUKnDs30AojHqE5pbDFQ7fm/Kpgg/jGP
Qd6U8fMq4NM80bgMb2PQetapHNe5I0u0Biox0VRVWSXB5AyT0FOl4IAY5Xg/8A1qS1tmury
OJcYz27VDZokbGiWOQbuQkY+WP+prUgjLyOScZ5dvbsKPLWPZaQDcEHzEdBTZ5fLjW1gPzs
fzPrXPKV9j0YRSRIM3t15CgmFOGI6H2FbE0jW8CwxKPNk+VPb3+lR2VvHaWo4AwP/wBZq9p
Vi1/qImkyF9/4V/xrmlLqdkIs0tGsI7Kx+1TNhW+Ys38Q7k/jXn3ifWP7Y1J23H7HCSEBP3
//AK1db4x1YCJtOs3CIg2u3oK88tVbUr2KzhUmEEbiD19vpVUY/bkZYiptTibOg6W+oTpPK
pMG4bFI4Yj+nt7VteKtQWz03+zLQ5ll+U7erHPStOFV0uyTaAh29h9xfX615xqOqC81S4uQ
SVRDt77eyj655Jq4r2kr9EZzkqNPl6sx9RdWuzEjb0hAQH1I6n881U6HPrStknJ70leglY8
hu7FPrU8CHaXx7Cq+O1aMabLdRjBI3VM2XTV2VZfmkCgcikkHzgA9BSxn/SNx+tIAWlLEd6
PILXGBcnBpHGHNWEycuTmomX5mNCBxuiKlHegjmlwWUAd6u5IDI5zxWtoekTavqKwgMIlwZ
GHYen1NULS0mubqO3hQvJI21R6n/Cu/uZYfCPhn7PAwN9OMBu4Pdvw6Csak2tI7m9Knze9L
ZGT4p1SKGIaHp+Fhi4lK9CR/D+FHhpSbcd8k1yLszPuYnn15z711/h2SCCBFuJo4ieu9gCK
yqxtCyNqNTmqts7aCIFQauLD8oG3P1qvYT29wC0E0coXGdjA4rajjBGcdK5LdD0r9TONso7
VXe0G48cfSrh1XR8kNqloCOv71amhktbqMy21xFOgO0tGwYA/hTcWJSi9mYUloCD8vHeqE1
oOw/SulnjjCkk5qk8fP3Dj3PFZ8hdznzbkkEcEUfZHYEhMj19a3BAyHIcJnjJ70zyBk4Ukd
2NHKK7MMWrYPIAHQKM5pRZy7G3ApzgFsdPpW+LdAcRkM3qRx+VAtWJ3HOfpTSt0E9TAXTZH
IdizYHGMKBVWbTn3MN4AH8KLkn8a61bPzGG/Jxzz/AA1FdWsPlESHao5JJrRXIlFHDvbbQw
iVQRyWYbgB7noK6Lw/pyrZSXl65+yoM+nme2fcfkPrUMdgNR1JbbbstlO9y3RQPUV0VzLBc
fuRH5djbKMoP4vQH1JPJ/KnOVlYmENeYzjO4b7dLEFnn+W2jx9xP72Pf/CqUt0ttA5jffK3
ytg/M2T90f1P5VFeXuJJZDlpX+XGe390e3PJ9+KqzSfZbb7TOweXGFXsWxzj2HT86FEpu2x
lalOI4Rbqd08vMuOg9FHtTbG0MbCRxliPSnWtq00hupep5AJ5PvWvDDg8jjNOU/soyjG75m
JDCCATwO5qyI89qljhz0GMU5oyo4GaysaGdcRsO/XpXKa0x8xVPbtXZSqSCW5IridZcvfEE
YxWuHXvmGJdqZnDgjHWjODmkzgjjIpQNxwOa9K55KDHGaSlI5pMUIoXHJGelGKAB1HFKOho
EJijHQUd6UigNxy580LjnNbYbCLggcdxWLH/AKxfrWuCAqjKjjvUvck0NkVtGEQdOpxyaqT
T/wDLONue5HaprmQ5Ij6kdRVaOHqxIz6AVCj1Z0Sn0QRgHAbBHXFSKpHPQfyoOxU6Z96iZw
I89ST3Na7HPuPmmReNoYn1H+FV3YovAO8+nap1QhC5T5uvTpVVi0soYnOOBiobLSGsrs20Z
JJzXSaTYi0t3kfBlbpjnBqjptoZZ94Pyr1ftmujijKuOQEXnJrnnO2iO6jTu7sZ8llbF3Y7
iMse5pdNtWY/aJhhicjHapIoxeTea4/cxn5Af4j61qrtjiCr99unHQDvXPJ6WO6MdbsRVaW
YRKM46D1rcvJF0LStq/Ncyjrn7tN0uCOzt31C7BVR93I61ympanJqOpsGb5VJZj2AA6fgKw
iud26G8pckb9Wc/rMssitGG3O74ds/ePU/h0rpPD+jrpunrcTp++kxweOvb+WaZpejpdXkd
5PGQkK7wpH3mPP6DH5VuXV5DBYTX0+0RW4IQH+I9/1rec/sI56dOz9pI5Lxnrkkcf8AZ0LE
SSjdMw7f7I9K4NHI3ICACOfyPFT313Je3s11K2WkYtVUHDZ612wgoxseVWqOpO7G9vSjvR+
FHetjElhQySomOCa05gEt3JxnGBVfTk+YykDAFWL3IVExjPNYt6m8FaNyhChw5PapEQhcj6
1IE2w545pdo8k4/WmwS0IVCiMtg8ntUcioEG3cB7irAQdD271FPhpAqkDHTNCE1ZFbauO/4
1Mqqx2rngYpYYXmnEYwuOSW4AHvW1aWQjijuNqtF56JuP8AGc9vQU3KxMYtnQaDp1vo9k+q
XjBJCuQGH3F9Pqa5DWdUk1S/kncnaT8oPZe1anifWTczfYLaT9zHw2P4jXNAFmAHU8Copxb
96W5rWmv4cdhO+Ku4wx4GBVVI2eVVA4zVsn9431ra5yrQ7j4fLvmvh2wp/nXo5tyLaUgcbG
/lXnXw7BNxe4GeFr1IACzlyM/u2/lXBU+M9fD/AMJHzngc9z29q9K+Gql7C/QDjzAcf8Brz
Uklq9R+F0ZksdQCg8SDP/fNdVX4Diw38RHXyWyqSSPfAqjIpVPlAU/TmtyW3cZJU7fpzVOa
2O0Mw2gdyK4T1zldUQpLYdi1wBjuflNaQtyFw5AX0H9aoeIG8ufScADN4Px+U1pkMzkkfSm
9kZp+8xhVM4VQo9P/AK9KU2nJ5br6AVYCpGdzgFj6jIqvPcxxAn7zHtU2NBrsEiLM4Cgck8
Vz1/f+fKqxb2QNhQB94+tWFu5r65uIVh3CIgY7cjP4/wAqjJjjzPL8m0FAOpf2FVsQ2nsTw
obS2UDDzynceeD7H6VQvr6Jo1jXMkcZwNo+aSTuR/IelQ3NyyBg7Msrff2/eUdlX/aP6VHH
A6kSkhWHHydIx/s+/OB75NSK7a0IhE24y3IxJ1AHQfT2Hr65qiY31GdZmGIhwi4xx6/jV50
e6le3X5Y93z89AP4R/KrwhCrwuBVN2JtcppAoGBx6VcjgbjI5x1qSOLkCrsMe7AI6VCRTGp
DuUYFTC1z2GavRwjBB7UGMDtzVokxLmBQuNuPwrzbXCDq0q44Fep3igITzntXlWtEnWJ/rW
lBe+c2J+AzqcrbQT37U2g9MV22POCiiiqQCg9M0opvSlB5osK4vpijNH0wPejp1o2GOjz5i
49a3AhKqQO3p/wDXrFgGZk571tdhgL07/wD66RDJpF6jIwPemBcYAJ9aJAWf5Rk035Rjc2W
/uimkFx7Q7xhmOO+DTlt4vPLljtH3RTVYs+GyoXkZoRvvOxzk9BSZSQ+6ZPs4AJ2k02zsWn
/eOdkI6n1FSw2/nHzpvliX34rQtybll8tAIVOAPU1hKR004a6lu2jUpHEqlIk5AFXRGZ5PJ
ztiU5c/0p6psUBADIeOnFXIEjhj4/DPUn1rjb6npwjYdHEuNuzaq9h2FaGl2H2u5Mz8IvJ9
gKqQKZ5hDHnLfeNW9W1FbG0GnWbAM3+sYdaxd3ojpVormZn+JtYeRxZ2p/dJwo7Z9f8APpW
bpOnvNGeSwJIY4688/wCFUAs9/fCONtwztB9PU11izx6PpAcOOBiMDqff/D/69a25I8q3MF
+8k5PYluHEbCytsgk4LDoo781w/jDWfOhXTbdsQIeg747/AInmtTUtTNlpbSu5+2XXCj+4v
evPbuXfLyST1OfWtqNPW7OfE1tOVFTPrSY7Uo+maU/Wu9I8oaecClC5YACpUXzIzHwG6g+v
tT7aPfcKoFS2NK7salnBthVBj5jk1Wu5fMuMenHFX93kO5BziOsk5M5zWKR1PRWRZdG8iMK
OT60hjKx7c859akdcFFzyBSKvKjPfOaYrBCrBGYEjB7GqbJvdnfhfUirgZktSxbjJOO55ql
L5krhdnXoMU1uS9UjR0yL7bKLaKIhe7Zzj1Oa19feG00mGxt2AkUhsA8gDv+dXLSO30LQvt
E6KkrqN3uewrkJp3u5ZriR9zuckgf54qIrmlfoXJ8kLdWU3Dk5YH8aZtJx2qYzLlcoxA7k9
atWdv9qlWP5Buboox+tb3sjmUeZ2Rd0zTxK6SyO785+UcfiTUWoRpFqMqIgVQRgA9OK7ey0
ZYrdSWJx03cD8+RXHa0rR61dLgZDDv7CuWjUc5s7MRT9nTSO/8A2sY0c3CoPMZ2DH2B4r0G
GMGMBuh46VxPw+IPh5d3/PRq72PGB2z2rCp8bO2j/DR8+eI4IrbxTqdtAgSKO4YKo4AFet/
Dm0hi8IwXMaASS5Lkd8E15T4qOfGWrYH/Ly1ev/AA8K/wDCEWR3YOW/ma6qrfIjhw6XtWdL
IMk/L371UnjMhJJye1ahQMpOePWqstvxneK4z0zgPFyiK70IHA3XvOO/y/8A1623xCjOy4x
1JPbtxXNfEC7Eep6EoYny5zJkD3UV1yQiRdxQq5H38/MKuS91Mxg7zkiiyGaPzASG/hXv+Q
/rUUVhkZlGWznC9a0hCIwFwQBxgfzNV9QuzbWpIO524VR3qDRs5PzNviDVbOIKgJQsc4CjY
M1A84aQ3LAiNeIyep96zopd2vakkh3AlC7evA4q6N8k+yNASSFVT6/55rSWjMYaojgiBmM0
ucKBgj73Pp7/AMhTrm5ZY0jVsMT8oHp2J+nNTZjjUuTmJAcN3c/xN+PSmJaF7K7v5lKkRNt
X0GDjFQa7IsWtkYYQxAMh5Y+tWRGSeTwKmsFLWEDdcxj+VWfJXHrnpSe4dLlWOANyF/CtGK
DCc0+O3AXLDntVxITn3FMkhCYGMUx04xjGKumPAOOM+g6VXl4Jz6UwMW9HyHrXk+tpt1ifn
HOa9avBmL6V5l4mtzHfiYDIbrV0XaZz4mN4X7GBRRRXoI8wKWk5pfamAlFLij2NIQgGeDzS
4oxjpThg9aBkluN0qgMRzW2ACo3AE/TNY1qN1wvQ1quR8uVB49QO9JisTTn5iDgDrgVC0gH
IXH8zSvn15HrUY5Y7s8HtQ2JImgR5ZWQnIBySDirMdqiOxlP7pDjnvRCyQqZJDtHYVRmneZ
yOQuflX1rJvU6IpJalwySXcoSIbYx2rprO3W3gX5cEDHPas7SbLbF5rjJPQVsIDLIYUGVU/
O3v6VzTlrY76MLLmZLEu9/NYYA6U2WV2fCdT0FWJMAbQM496SNLe123V47IhOMqu5gPUDIy
aw3Ol6In+1R6XYFmI8965i6u2l+8d0s3QnsPWvTYvhTJr3hWfxna+L7WfRooHmk227+cmwZ
ZNmfvDHrXlEBQ3bTRs7qT+6LrtIXsSMnHHbJreNJx1kc0q3O7I6XS7eC1hZ3GGA+bPXHXH4
96pXWpJPcPqFwwW0g4iB7n1rS8M6MfG2vx+GLPU/sN7cKxid4S8bYGWDEHKnAOODXLeOLXT
9G1OTQrPXE1WSxcwym3gKQqw6hWJy5B4PGPenGk27siddRXKjD1PUpL66eZz8vRV9BWQxLM
TnJNKx980AdTXUlZHnyk29RFUZOR2JpuegqQcEn2NMwSK0RJJwcAjBrR02P96XPIWs0DHXm
ta0O2Irj736VnM1prW468IEwAONy5OPrVJBufHq2KmvSDecHAVfzqGJlWVSRnnPIpdCr6l5
13TELwBxuY8CpUkigj/doGkxjeRnH0FTa7oeteH5bVdaszZy3sAuYonYb9hOAWUcqT6HBxW
WJMpj8amxfPYjEjCJgOxrQ0e1D3H2uYYjjGfm6ZrNt1MsgjyeT+VXrm7QItnCcJGPmPdvan
JPVIVN7SYutarLeXShHIii+4D3PqazkJ8n5u59OtQSEsxIp+/wCUDuKqKtoYzlzO5EwUtgH
B6ciuj8MWDzXgfGQKwEj3ynHPPSvRvDlrHbW6ysuGPPNZ1pO1kbYeOvMzqc+XbY6Nj+HvXl
PiF8+Ir0Y/iH4cCvUoYrjUL2KxsYXnubhwqRoMljXmPi21nsPGGpWV0ipPBJskVWDAEAZGR
wayw8bNs3xU04pHofw/k2+GkGQT5jcH612i3OECkLjuQSP61wvgNgPDK84+ds/nW/Pdsg4O
PwqJK82b0pWpo8g8USFvFuqkHGblv6V6z8P7jZ4PtEY4HPPvk1z3hb4a6h8R9b8X3VrO8Ca
ZE8sbBM+dOeUi56ZAPP0qv4Y1RNP8ORCdihQkEHqpz0+tdVSN4I4aLtUbPWjexRxk7hjrwe
tY1zq4u5/IgDFR2Tqfx7CuPbU7rVnxuaC1znnqwrds5be3i2INq9fc+9cvIeiqiRwXxBndP
EFpCxGYYQ+0dBls/wBK9StZUk023mU/fjU9favFfGd2bnxffMR8qbYx9Aor0Lw5qRfwxZeY
/Kxhcn24rWcfdSOWlU/eSOoknjVGeQdK5HU74SSyPIQQg6Z4+gqLWNd3MLeJ/mYfkO5rmJr
5ZZVHS3Tn3JrHlOh1CLTrmM65fzSEkkjaPU1sxymR/NLBJnBAxxsXuc+p/lXH2c4k1qZ8cM
S3Hp7VuC4aZjbQ/KHwXK9h6CtKkdTGjNcpr2sRv51AAFunGPpW3qflxaBeqq8LA/T/AHaoW
ckVvbqiADAxx2puqXedGvju/wCWLDn6VCgzZzVmaGlMG0e0Y94l6fSr4HOTWJolyP7DswSM
iMfyrUFyvJzQ46hGfuo048ABiMmo579YL+1tim77QH5z93aB/jVMXqqOTisXUtQH9uaVhsA
eZ/IU4w1M5VLI695gPvcCqU0g3YrNa/8AVs037UDg9DS5S1ND7k5iJI5rktZslu7N1x83UG
ulnm3Lt9axriVNxHHNSk90KUk1Y82kieJyjjDDioz9a9Is/BWo69aS6iEhstLhOJdQu28qF
D6A9WPsoJrktW0OOzv3h028/tGBQP34iaMMe+FbnHuetdsZ6anmyptP3TF7e9ABJp0kbRtt
dSp9DTRkGtU7mYtJkUtI3FMAyKM96APWjjFJsRasQTPkngCtRlViCV5+tZ9hnLn8K0mCnB4
5HelcljTw20jk8VIRFCNzgluwok2WwJLbmPSqZEsxy5wDyag2StqEtw8s+WGQOAo5ArT0nT
zczLPNyinijSdPSW43Op2jGM966WKMWkQC/M5OAvqaxnK2iOqjTvqyRw0aLFGMyPwPYVehi
EUKqi5bqTUcMJjXzHGZWHWtSzt1YguPlHWuGUrHq04XYkFomz7RcY8tf1rmtVuHvZWZf9X0
VfXFa+p6kLu6NpakCJB87A8fhWdLGEnityvLRltxPQAgfrTgn1IrNPSOx6V8BfEaWniK98G
ag4NhrEZMYfp5wUhl/wCBJkf8BFeVeMtEn8JeMtT0CTdutpisZP8AFGeUP02kUqXNxot/ba
rbP5d1ayrLAB2IOR+del/Hy0ttf8IeHfijpEeIryFbW8K87CeVz9G3p+VehH34q3Q8ip+7l
6nDeBdXPhnQ/FPjWM4msrb+zrJj/FdT8ZH+6gZq8rcs7EliT1yTyfrXZeLy2i+GfDvg5Ttl
hhOqX65/5eJwCqn3WIIP+BGuPhilubqK2t4zJNM6xog/iYnAH4kitrWVjmcru50ll4I1e++
HOp+OogP7P0+6jtmQr8z7vvOPZSVB/wB72rmYwhkAml8qPu+3dt/CvfvA8k1n8RLn4dXtld
nw5e6a2gvKbdxGZ8FmmyRjmUuM+m2vDNb0q60PWNR0W+XbdWUz28g9SpIz+PX8adhXOo8cf
DnWvAdvpF1qNzbXlrq0Bmgntt20cA7TuA5wQfx9q4sHnjjivoWKQ+OB4w+FN86m/tgl/obM
fuzxQoHiH+8AePc14joOlR6hr6Wl8GhtbcPPek8GOKMZkB9DxtHuRRazFc3tQ+Hur6N8PtK
8a6pd28Flqr7La3G5pm4JBIxgAgZ69CKvjwQ9v8Pbbx0+t2g0ie4+yjETtMsvOVKYwOnXNd
N4t1O4139m3QNWnQKz+IbrCDpGu1giD2VQAPpTWiln/ZMsoIVLyP4kKouep2n8KHFXLUmkc
d/wgd7f+GbnxVo+r2ur6XZMBfG3VxPZg/xPEwBK+6k1d1bwTrPgXQNF8c22sadqNpfviynt
UaUI23IY7wArDBwCCQQfStjwTq0Hw98C+MbnWpof7S12zGn2OmiRXkbO7dK4UkIo3d+T2pv
wq1G38QaNqfwl1ucLZaypk02aTpa3qjKkegbH5/WlYnmZyXh3w/qPjnUdXuZtbhgltLdr+7
vNRdyuwEAszgE5yRgd+gq9Z+A5L/wJqXjK21+zbSdNmEFwTFIJVZiAuExyDuHeovEUN34O0
RvA8u2LVLiRbrWNjZ2lf9Tb5HZQd592HpXZ+CbW4vf2ZvH9taxGWV9QtdqAgdNuetNJD5nY
4hPBOoP4PvPFmg39rrOnWLBbwQBkns89GeNhnb/tDIrH8P6DfeIbq5itGhgitYGu7u7myI7
eJerseT6AADJJr0Pw5LffDHwD4pm8S2ctrd+KLAWWmWMg+aYZO+Y9gihuCeTnisf4V+JfDW
jz694e8XCSPRvEVmLKa7iGWtyDlWwO2T+GBRyhzOxgab4d0rWZ7i2sfFEcVzFBJMqXVo8Yn
CKWKoQW+bAOAQM1c8F/D+98babqd5p+sWNp/ZUP2m7ju96lIsE7gQCD0rW8UfCPxD4d09vE
nh++h8S+HwC66lprhmjXHJdQcrx1IyPpWz8EjjQviWecDw7IeP8AgVCSehNzznw3o91rviS
20nSUa7nnfbHhdufVjn7oAyST0Fd1qcNto149hDq1tqLwnY8lruMeR1wxA3fhxS3+kX3w+8
DaObQxufFNoJbjVoX3KydfssZH3QBgserHjoK4N9VVZY/K/wBUMhyR0rJxuzohPlR6v4Ltf
EOuTavbeHZhbyQ2bzzSgYcoP+WasOV3H09K8g1lw+s3LDuR/IV7H4X1e/8ABdx4Subazu2N
3KNSvdkDkNC4KRocDHEZZvqwriPi94d/4Rn4p6raxR7bK6IvLQjoYpBkY+hyPwqlGwpzua3
guQr4aAHI3t/Or2oXQTcd2QOeK57wtcCPQACcYY/Wuo8IWCeIPGlvHdg/2ZYhr6/c9FhjG4
g/U4X8axteVjpjP3EdP4W8Wj4c/EHwf4V8xY4r7dc6z2/fXWBEG/3FEf8A30a5D4s+GB4T+
J+pWsa7bG7b7bbLjhRIcsPwbcPyrn/EuoeDNe8Xanrtzrmvx3N5ctP8mnxYj5G0D970UYA+
lexfFAWfj34FaD8QtMlkml0zEFy8qBZCpIR9wBIGHCt1P3q6ZK8bdjijK0jhPBHhi+8ZfbE
0zUrOCaxi8+aO5LLiP+8CAQcVnWdxdajqkOlaSpvri4k8uFY15kP0PQfXtW98Crgf2x4yRS
S0fh+4bH0xWTdWuo+CPhrpGt2JWR/E8BEmqwPuFuh/5dkx91jyWbqcFR0NS4pK5oqjucf49
sLXTfEslrHqlpf3UShLj7JuZFcDkbyACR04yK6fQtH1LVfAesa3paj7JosKSTLjLPk8hfcD
JPsK8xviBdSEZ7H8cV7l4Ivr3wd490DwreWF02kPamz1UCFjG8tyAzEkDB2ZjXPbaaXLfQm
M7Ns8kF2JZ8T3XkiQ/PMULbR9Bziuq8W+B5vB9zZWuua5Zqb23+1QfZ45JQYjwGPAxn0rmf
Geg3HhPxdq/h65Hz2EzIjf3k6o34qRXo/x351DwaScE+HYB+tTyKxbmzhNO8G6nqVrPqPhu
7tdeW1QyXFvalluIV/vGJwGYe65rV8GaBN4k1630OyvILe/uSfK8/IWRgCcZAODx3rn/Aes
3vh74haHq9jIY5YbuNWweGRmCup9iCa901fR7Tw/+19o0WnIIbe7uYrvy1HCs6sGx9SCfxq
+RSdyIzaTOAvdIsdO1m50bUfF9jbXdrO0Ewa3nKIynB+YL096o3Oj3Nx4nn8GjU7ZbqS4Fl
HcYYwyOxABzjIByOcd6u+MvCupan8U9djhv9JjN1qcoRZdShQjc/QqWyD7YzXP+G/tC/E7S
IJJmnli1NFZ3zltjdeeei1HKmy3N2NrW9D1XwLq7+GdXaNri2VWEsWfLkUjIZc846j8KrR6
hJJIkMal3chVUcliegFdLd3j/EX4Lxa4SZfEHhJzBeHq09mxykh/3f6GuP8AD1wbCK+8TSs
ANNj22wPR7lwRH/3z8z/8BFDjqONR8p1PjDw7qPgq+tLLW7yBLi6hE4jgBfy16cnjnIIwKz
fGXhS98MRaBquo6tZzx6nG0totuHZnTCnccgbRyK2fjbM73Xg64dixn8PwMWJySeck1H8YX
P8AwhvwrY9TohPX/cqnBakObdhlz4TmsfC+l+KLzxDZRaVqbFLeRY5XbcAchlA+UjBFVrqw
t7XQl1az8QWmpRCcW7xxRyRyRsVLAkOBwQDzXQalYXGp/sz+CkhntYmXUbk7rm5SEEZYYBY
jJ9q4W80W/wBH0m1ubi9tZYr2RlEdrcrMvyAcsVJAPzcDr371DijSE2Tm5GzO7rW/8MPBye
MvE2oT6nIYdC0sm4vpOmRjIQHtnBJ9hXIhiVHNe5fDT+z9H/Zs8V6xdQecs9xcGaPdjzNu1
FQkc4PQ+xNEI3HObR5d4v17WPGmo/adM0m6j8PWOYrC1t7djDBGOM8DG49SfwrAsFR2w4yQ
ec1oaf4/8YabrUWq2+t3KyRkMtuH2wYH8Hlj5QuOMYr1z4saHpdxpvh7x9pdqlq2rxqLmNB
gOzJvVvr1B9eKUo3VwhKzszyuXw3a6gnzRDJ74rmNV8DXlrmS0+dR/Ca9Gjm+xaXLdsm/yU
3lemcV2FtYx3VqpKZV1yK5m5R1R18kJ6M+XZrea3kMc8bRsOxqLivorWvAllqEZ/dj16fWv
M9Z+HV5aFntMkdlat4V09zlnh5R1WpwHNKACDnpVm6sLqzkKXMDRn3HFVwMHtmt07nM9DQs
VxExHc1og8D5iKrWqhIEHTip3DEjHTHrVWIGG3aSTdKefep4LYSSBFO0dCRUjZ8zaigs3c9
q1bWCK1iEjDLnp6k1jJ2OqEeZluGOOwtywUlm6AdTV60iwfPuQC3YHtTIY+POmUc8KB9eaW
+kI0i6PRgpwPSuOc7uyPThGyv2NWGNpDgDJ9T2rN1XV5Hf+ytOJZzw8g/X/PtVTUtcVIRZ2
bbiwwzjufSm6Zam3jMsigSuMt7VkoW1kaurze7E0bCyWECPGSOWPXcarXMy/wDCQ2owMJA5
J/vcipjOzOLaMkHufQe9Yeq3kVrrFtIAxWOFvxOfWrim2YzklEr6/e+WSzH962dqddo9a9X
+CHiPRdY8AeKPAni4CfTLSI6miuf+WSkNIB9GCn/gRrwG/u5Lq5eVmzmqsc00O8wyvHvUo2
xiNynqpx1B9K9ClHlR5daXPIv6/rE/iHxNqWuXA2y39w85UfwgnhfwGB+FdX8PtEvFbWPGr
Wjva+HbN7mIlTiS5I2xAeu1jvOOm0etcGOtWDPMmFFzMu3hQGIAH51p6mFiS21LU7W8hvIL
64+0wyLKjGRiS4II/UV7L8aPC9xq/iXw14x0qwkMfii3t/PijQkxXJC5DDquQR1/umvElyH
3AsrdcjrUn2q78xmF3Puf7x8xsn680lLoOx3XjC/1Pwj8d9V1a03RXVhqfnwseA6jGOe4K8
Z9DXQfFuTwzav/AGv4VmBfxpDFqFxEuMWsYPzR8f35RuP+5XkZeR1UPI7hTgbmJwPbNIoZs
ZJwOBk9KbegrHtUmlXdx+yLp0ggc+Rrr3BXbz5Zym7HXGT16U+70q9/4ZFtj9lkb/ieG5K7
Tu8s5UNjrtz3rzC0W4EOTdTA7cf6w9PTrVSe5uBIWFzMG6A+a2cenWo502a+zaWpkbQpwAB
+Fdp8MbSa6+KXhhYEZiuowyNtGdqq2ST6AAda5FkUORnPvVyMyRWzGOZ49/B2ORkehxTbsR
GNzsfjJa3MXxo8UPPE6LNdeZGxHDoVXBB7j6V1XhLS7yT9lrx4y2zt517BJGuw5kSMpvIHc
DNeRPJNJGolleRUHAZiQPpmmS3N0CuLqZdowv7xhgeg5oUtRuOh6p4OvLD4gfDuT4Za1dxW
us2Dm58PXVw21ST963Zj0B7D39q4mDwF4hk0rXJm0u7j1DRpolns2jwxRg25lHVtpVTxng5
rmQMyF3I9SScknNStd3Zkjka7nZk+45kbcn0OePwqtyEj0n4J6zqvh/x4LyWaW18OpDK2rm
bK2/lBD97PG/OAo6knFdD8F7SXULL4oXOn2bLb3WkzQ2y7cAli5VB747CvGLi+v72MC9v7i
4jU8LNKzgn6E/rUSzXKRqiXEqovKhXIA+gpp23FY9Y+Get2eq+Fbv4beNZjb6DenNldyfKd
NuuzZPRSevvn1NUrL4PeJD8R9O8L6tp8gRpiZruJCYZbZeTKrdOV/HJArHsNEuV0aK71FGn
s5SJmkB3FfrnqP1qrBqGpvZWtoviS8NnO0iugun2RbR6ZwBjBqb3L5WiPWNR1rWfFer6nDc
3FoouH2QeYy+UgO1E29sKFGPavSfGWnXfjf9n7wv41jtpH1LRN2n3YCks8AOA/qQDt59zXn
en281/EDaF7q7cNFJMTkbc8E9ycevFY+rre6fq0tobucNAAnEjcDA4HPAoTu7DcWlc1/Dlv
dXFisFvG8jFj8qKST+XNe2ReFdR8L/BDVrgWjtquuSxwzRquZILYEnDKORkjn6ivN/A9o7a
ClzG7I/mN8yMQRye9dM1ncI29ZpVkbOWDkE/jmsrpNnQk2keI6gmzVLlB2civpb9neOTWPh
94o8L63bNHotwA0c8ylY2MilXCk8HGFPFfOeux+X4i1GPHImIz6V0Wmaff3GgQTpLNPbuhj
eEyHCjPBUE4/CtVLlOdRbbser/CDwRr3h3xd480zUbOVDDpM1pDcMhCXG4/IUbo2QM8VxXw
48Q2kUN/8L/Gu9PDmq8I78Np1x/DKM9Bkc+h59a466muAtx5GqztFBIipb+cwCgn+7ngiqs
u1bmdZLpruWNwVkZtx6cgn0oc7IFG532mfCrxFovxJmGv6dJd6TokD6o95EhaG9iiBaMKw4
JZgoI6jmvNZ9W1a8uJb6fULnzppGlciVhl2OTxn1NPk1rWooDZR6zfLa/88VuXCf8AfIOKp
lxwC+WXknrz9aV+wrdz2j4taNd+J/Bfg/4kW1k7XGoWCWmoKqEsJV4RiOuDhhn6U7496Xep
qfhMm2lKQaFFCzBCVDqeVz6+1eOC81Dz8reXAcrguJWHH59K19L8QXFuZIf7VurdXjOHEjA
b8detDKitdTR+Hnhaa+8T2Os6y39l+HrCZbi7vroFEYId3lpnl3YgDC5r07RdduPH37T2l+
IoLeSO1S5HlKRzHDGjYLemep+uK8Q0+e81PXLRb27nuX3cGaRnx9Mniu7GnSRqRDJJHu67G
Iz9cUnPlKpw5kxvj7wr4gf4n+I2j0W/lWXUJpI3jtnZXDNkEEDBq14U8FaxY/FPwzZXlncJ
qEkEuoTwyKQYB5cmzcexOAee7AVGsWqJgR6jeKo6BZ3A/nXO+J/Pt7WN5LudppnxlpWyQB3
OeaSlroVODUTQ+EniE+FfHKDUoz/Z12Dp+owyDAMb/KSR7HB/Or3xD0qy8P6u3gzRrg3Vnp
sskjyAcyTP299ibE+oPrWB4Zs1v7a4ld2lmV8MWOTj15roxozbhJl/Mzndk5z65pOaWgo09
LnS/GjSLpdH8A3DW0hA0VbdgFJ2uMHafQ89Kq/GvT7u38G/DHzbd1FvpX2eQlTiN8Idp9D7
GsSWxuxnNzcFic/6xjz61wOr3N2ur3KC6mZVcAgyN8xHrzVqV2yZw5Uj23XfD+qz/s2eCre
3sJ55Ir2ad444y7Ir79pKjkA1xWmeDdZfTr6/vdOvbTT7KFpXllhZAX4CqN3UkkD6VY0+1v
TDHdJd3Id1DbhKwPT1zW0tvfSxbJ7u5mQ8lXlZgfzNQ5K5pGDOXjsW8vkV23wx1m31PwN4w
+Gt7cJbvqEjyWEsrbUMvHyE9slRj15qBdNGPu4/CuG8Jwi7vtUXIx5u76jJojKybHKF2kXr
bwX4kudZXSI9GuxelthV4mAU9yT0AHrnGK9a+Ims2MumeH/BGk3K3UOixKtxPGcq0gULgHv
jn865Hdqxg+zHUbwwY2+WZ3249MZxipbPTCrjCjA7YqObSyLVNt3ZU1aPyvCGouQRiEk5+o
r0XRoQ2m25wSDGD+lcd4st/s/gHVXPAEIGf+BCu70Bd2iWTgA5hX+QrCa0OmHxF5rdXTBHS
qVxpqSEhkDZ9q2VTsKk8oHmoRued6t4Psb1TG0K7iOhrzrVfhgiyGS2DIOuADivYtQBX4g6
Tbhjtks5iR2PzpW1NYxuCpTNPWNmmZSjGpdNHy9eeGtSsjzEXUccCsuSN1bDgqw6g19P3mg
284O6MflXNXPga3kkDiJeR6e5rZYjujklhH9lnjFrGkbSFgC6tjnucVq20BZvPlIIHQ/0FZ
1jH597dySkqBJ09TgVqvOsS4zk9APSs6kneyOqlHRXLeQCR1IGAPSsDWdVX7LPZw87sh2/p
UV/q5jJit3/AHp6svOKxlgllsbi7c4VO57k8UQh1YqtbTlibOjWLuqX0/Ix8invW3NIQvlx
EM5/U/4VWinVbGGNCB8gHy9uOlRT3cNoCzsNwHABqHdyLjaMSWaaKytXMkhH99x1PsK43VL
57uUS4wo+VV9BRqmpS3kxAb5F4A7VRcf6MDnk8/rXTThbU4a1Xm0RC3I5NN7UHpigdORmuj
Y5tx8S7pkHvmpJQd4pkHD59AcVIcFgOwo6AKqgHOeaMYZiR2pwPyjFIxwOOKzNRFA2AfrUt
unmMBjqe1M8zagA45zVmxIacH0NN35SY/EbzRmLSxISAT0rDnXLc4561r6hOBFHEx4A7+tY
vBwcjuazidUrPQrsoDttPfGfWrgVfLALqAOetVsgOzPhhnPsamkklaPzJVAQjsOPYVq1c5Y
tq4hZSH4KrxgkdabKoO5sjoKjDKsiGQduO4zSksxLsMgnjP8AOhIOZtWIWUZGcH2pSquAVf
aM4VT1Pv7UyXhgAe1S7V3rhGwvO4dWPsPSqRmthioFCjdkHsOMH0q3ewJAyIi4BTJ9M9x74
pI9oZGYfIuMsOSP6Cuh8VW62z6aqRlEa2LDPf5utTf3kjTl9xs6nV0W/wDAWjaVZTr9rl2O
ImOBKFXlc/jVa+0vRf7Y0VLspau2ROF+6uF6fgaoWMF0NEtNIv8Aw6twzN59pdNMYwitjOc
dRkj8a1LLwrY6jp+sX2p6/BY3elkxKM+WtuwOANvYFh+NRytbs6HNP4UaukaH/Y/xFkHmW8
NjexlbZUk3CcKAd3pmuB8boi+OdUVSGTzFwQcg/KK3LdL3S5LW/TQYbu8uosW9xFIVVSyk/
MnQHGTxjNcXe2VxYXslpeKVuI8BlPbjNWlZmE5XVj2T4bWYl8HIxAx5j/zrs/7PySdvHuMV
g/CiLd4ERic/vXwfxNd/tRVwQK55XudtO3Ij5U8VoE8aawnQLdMMYrutKiiPwqz9rjtJJFM
SSO2PnY4UfjXIeNGI8d64Owu3qXTpbrTtAmS+0r7fpepBdn7zaVkUnBHv1rdq6RyQdpMt6l
p1pZeFILe+ijh1GNxnY2cru6n6isC/SI3UJtlAjA+aTPX6ipLmASSCCUrCqqGEaknGR1yev
FRQ2xSA3s9sZ7aNyMpJg8evr1FQW/QralA0FyiNjlAR+tQiKPyFwPnc9SeB7mpJ5jcXMly8
QUyEkL6Cp7WEXFxFCgBechEDdOeMmq6Iz3bLWnpYxwTS3cM8yGEpiNeRkkbvoK2TpNpZ+D7
9bmFWlKq9vOv/AC2DcjA9R3q8ul63Fr76UtnEl01gIS+3Kbcn5sep6VueFEt9Wgv7XUYle6
sMwMM7kK4P3fQcdBUvTU2UbvlZ5x4YUN4psEdgA0mP0r0291jRLK1ilN0spuAwhCDO8g4/A
Z45ry/SY7qTWoYdPIW5dykbddnuPfFdFZaRqUXiseG9VJuoplZmGd23cOHHoc1Ukm9TOlNx
Vkjf0DX7PUUhtNQZbbUXDNswQpAz37cfyrK8ex2U2laZfWsvmiR2VHT7rDHNZF1pt5pmh6Y
1uCj3sjo8wOPmBwF3dqPEFprmkWFlpGpzCS3P7+HI5XjBGfSkormuipTlyNNHR/DTTVuIL6
UE7w4Vl9sZr0UaSmw5Fcv8HUD6VqOSCBMO3TgV6ZdyWVokZuJ44hK4ijLkDexzhR71jJ+8d
FJe4ji7yyCDhfbNeLa7YzQeI7u3ZcvJLuT/AGg3T+dfQWoRqX2Y714B4mkuJPFmoNMGSRZi
FX0A+7+lVSbbZGJilFHuOhaG0OhWaTJ+8WJQfyrTTS1DY2/pV/Rblrnw7Y3E6FZnhUuD645
qzvTdkkdaGaLYxNRtks9Murt8BYYXkP0AJryL4ZMJdfuYGxmWHdj3B/8Ar16v49uxD4B1d4
+ph2DH+0QP614z8PJzB47sFA/1m6M/TFUl7rMZu04nuEemgoBtrRt9OA/hx9KuQwg9h9a0Y
0AbGMAHtXOrnbyo4j4lQi1+GWqHHLeWg/FxXU+FyJfC2mS9d1umD+ArkvjLcJb/AA9WE/8A
Lxdxr9cZb+ldF8O7j7Z8PdHlByRCFP4cVo17lzKLSqNeR1IXvUqDpxSY+X1+tOTjnP5Vmkb
nGatKB8XPD8X/AE4zn/x9a7Mx57DmvPNanC/HPw6mf+YfKMfV/wD61ejkgDHSrkloZQerIW
gXOMd6ilthhOD93+pq7wB60rqCsf8Au/1NZOJqfIMNyVvL8Ly3m/0rNvtRIJjjfJ6Fs/yqh
NdSC4nw5Cu2T71DBG88u1T35OOldLgua7OD2jceVF/T7U3VwSeEAyxrV1EJBobwoAo3AAfj
RblLWARqPw7saz7+SRrUFyQzPwvoKle9JA/dgy/FeRWunxzyENIyABfQVz95eS3DNITy/Qe
gqRIWngGWPynFI1ukCl259B607JMlyclboZbZU4PFWiMIAOgUDn6VVkbLEn8qsB8RBznkZw
a6VsczKgJJzTs4FIKceMA0mCHRrubJbAHNdV4d8L6X4ggRZfGek6RfO5RbW/WRAfQ+YFKc+
hNcuoBHXApcHcPQ9qL6Az2CX9nX4khk+y2+nXsUnSaG7AXHXPIBxUWp/BC68PGJfGPjnw74
eaUbkjmleR3HcgADNfRH7O+rzav8HLOO4mMsmn3EtoGY5IRcFRn2DY/CvHv2rCx8d+H09NP
cjP8A10q3BJXIcmzm9P8AhJ4Q1GRYbf4z+HmlbgKY2XJ/4Ewrdn/Zo8XW0QutH17SdWRhuX
aWj3j2PIP514Gxzjdg9q9G+GXxR13wDq8bR3U1zozOBc2DNlSvdkz91h1464waVk9Cru9zn
/FvhjxR4V1FbXxPpM9m7HMTOP3cn+6wyDWAHwfmK7yecDpX6L6ro+geOvCX2e/t4r/TL+IS
LnuCMqynqD0IIr4G8ceE7jwV491Lw1csZBbPmGRhjzI2GUb646+4NEo2BSOfLMWPAJJqdjK
F3fxIOM9B7iquSGBBzzUriSQqnLAc4HaoZS2YAuSQMYCgsT3NKCoGwZ6ZJ9PpTVTMo35k77
AakAZEZXBB6hc9B70AhsccTvuZWkKjhR0apgRFEzNvQsOF6Z/riqbSESDnjGaYWPleY4JLd
CTzmnYSdkatkrzukENqJZOsa5A3N6nNdH4+vzdX+mW0iRpNZ2KRyiM8bjkn6VkeGLK11LUF
s54+ZRjdu5Uf3h71X1e2tbaK0a2OWdH805yCyuVyPqBmlbUfM+U9Ovr2XRtI07Vp9K/tPT7
rR1tGQHAicZIJ9ju/StTwPZzX3gjU5NSsllvZ1dUadcmUAZQNnrg9zzip9FmtbvwZp9ldxr
LF5KEqwzyMEGt2LUIooVjjwigYCikzaK1ueX6BqWp3MMPh2TSpV1Bb6O4mum/hCHOMevYY4
xWF8QD5nxF1hj/z0XOP9xa9mR7RNSfUEhVbiRQjOBgsATivEfHEu/xxqzBusin6/KKa3Jnp
E9g+FMir4FiU9TM/T6mu9Mqc5rzD4Zz+X4MQf9NX/nXYSX+0ZDdKya1Z0037qPn/AMZHPjz
W8/8AP29XP7QZPDOkKmZFtHYtGvJ5yPzrL8Uy+Z4x1eTJO65c80+yleTTobWMBpZmKKozwK
qeyOek/fZe8OaeNa1Vg0bJbp8xY87R3FZmqzGHU7yy2bYklKoidlzwP6mu0uri38L+Gltbf
b9rmHJ7k4/pXChljia8mOZXJ2E9fdv8KzUtdjeUdEk9SrOApQE5O0Z4rr7K3Sy07T7yXTba
8sGjEgkaUIYpQecnnjpxiuMuFkjKGUYLruAI7Hp/KuutNP062jur/wAoyxWZXfGW55UEsAe
M5PH0rWyaTOdSabSLp8X6kPEQ1wRZtCgt97ofLbk/iF5I/WtHStXbSF1XU4NJgs9OMG9I1l
DeZIT2YeuelVjNej4fbDLafZ8gtL5fLRcYI/2s1S/snS7y80+dovIhv/M/dI/AIGQ3Bx7Gi
yHdrZmH4WguLnxRbfY5FS5QmWPf0JHOD7HpXXaoi/25ZxreSaVeTSvLMCwDs/VfmH3l6gfh
XM+CJRF4zt2Jwqhwcniuisba0n1bV9R1by7yxu2LQ3IbJPPCgdsf0pvcI/DYo6bJDPLprah
qDzQXSSJLYscgAEhSo9c9/rUvjqw1D+z9P1Gcn7ND/osaMckDGQSe5OPpUNtp9ne+BpItNS
K4vt+W3thkGfvD1rR8V3/2r4baZuuFncSorODnOAwJ/MUdUC1i7mb4T8YN4W0mYJIplluUf
yvL3ZjHDgnjbnt9Kd4l13WNb+z6m9y19p73ebRVHlm2cfwEDvjHJJ6UngqDTptF1oXFgt7d
7VEULHG4E7c59ATzinadPp2mac+kzrNJNb38czsE+RmXIKr3yOBRZXuSm+VJsuw+O9Q06SO
y1W9+2TxT5nlEQOE7pnjJz3xXI+KLiG88WX95b3XnQyyb0kA7YHA+n9K6PR4NKn8Q3GsPas
dPuHfeJ+GtnxuIb1B9a4O6aNb6cwgpF5jbAeoXPH6URSvoE5NqzZ9LWWoqmiWQ3bj5KjPrx
UL6sm/5nwv1riItehNpBbxyGaYJGnlRgs7MwwoAHUn0r1/SoPC3wv0Qa98RLu3Oq3g/0fT9
nmSRLj7oXu3qx4HTNNQ5i3UsjjNfv7RvC+pG8G+38htwHU8cD88V5l8LRaN43hW6/wBYY2M
WTxuHb8q6jxRrGma1pevvbqtvCwMot4jnyQTuUfyri/h1Gkvjqx3uVKZZceuP8Km1k0DfNJ
H0vEOcCra/KTmqcTYXK9cVP5vHvXKeitjyf4533+i6Jp4P3nknI+mFH8zXSfBi++0eARbkn
dbTunXtnP8AWuK+N1pO99pOpgboNjQf7rZ3D8xn8q3vgtbXEHhq7uXUrHcTbl98AD+lbWXs
zlV/bM9iB4xmlHoKpLKQo7/Wp1mU4H5VkdZ5N4jvhH+0RosZbiO1WP8AFtxr10uR19K+cPF
mrZ+PX2zOFtrqGH8AACPzJr6NADKCO4zx9K0krJGFGXNKROknGcVK7ZWPn+H09zVeMHODVg
qdkeQM7f6mszoZ8MPG813tQZzzmtSDbaRbAuXqhE5S63jlm4/GtCGJi+Xy7noOwrao9TzKS
uizAZJnUyHLH7i45qhqAZJEVic8nmt+1tCiGZyS+Mg+lZuvCJY4OP3xYnPtWdOV52RrVg1T
bK9gN9u6gZIPpVa/+VDvOG/u1d08gWD7W5J+YdKytRcF9gPFJa1GG1JGcxycVbJUrnJC7cD
6VSOaukEoACG+UYx9OldqOIqAAH2qQo33iuAehPepvJCBSdrOv3lGTn2pysHChVBLcANjC+
tSxpiIu1Cw4PbPSmoxySOW6CrDOPLKIQcLjOMZqsuS2RUrbUctXofYP7LLSf8ACuNWjJ+Vd
TbH4xpXnv7VkmPH2hIOo05jn/toa7/9lfj4eaz76kf/AEUlef8A7VeD8QtDGf8AmGn/ANGN
W/2dTL7R8+5yAGHXvVmLCWxkJ5B61VPoOQOKu2kFzevBY2Vu9xcTyCKOJBlnY8ACsnrsaI+
8fghcSXfwO8MSykllt2jBJ7K7AfoK+cf2nPKPxijEfDDTofMwMZO5sfpX0/4ZtLP4d/CfTb
PV7uO3g0iyBupnOFU43P8AqTj1r4g8Z+Ir/wCInxKvdXtrWWWXUZ1htLcDLhB8saY9cY/Em
tpbWMo7nJPnzAF+gxXY6V8NfHes24vLHwverbkf6+5AgjPvlyM17xpvgjwr8DfAB8Z+K7WD
WPEzAJBE4DJHMwyscYPp3frwcYr568W+O/E3jXUZL7xBqk04LHZboSsMI/uqnTH1596za7l
3Nub4R/EOKMzw+HnvtoLOLS4inP5I5NcReWd3p17JaajZ3Nrdp96K4Qoy/geaZp1/eaXfJd
addy2VwhyksEhjZT65FfSfw+8T6J8ZtMfwL8RLSO61yCItZ6iFEc0igc4YdHXgnsw7cGhIT
Z8xucup70skjSHnJHvXX/EfwDqnw78Vto+oN59u48y0uwMLPHn9GHQj1+tWPhP4JTx98R7D
Qrh3SyAa4u2Tr5SdVHoSSBn3o1Hcd4b8A6/4lsIrjQdPuriRTh3iGFA7/MeB+ddBr3wg8dy
C0i0vQftaQQ7SkFzE7jnP3Q+a774u+JZtM13/AIQPQQNL0XTIkQ29t8glYqD82OwBHH1Jrw
rWr66s9Xtbyxupba4jTKSwuUZTnsRzQlYp7XR6Xb6X4k0bRIxqWjXtmtrGolaaEqE7Dnp1q
S2Oq3kDT2On3VzEh2s8MTOFPocV0Gp+OdS8X/AO1OqXhbULC+hiuGyAbhCjFXb3z19xXnFj
rWp6Nex3+mX01rPC29Wjcjkeo7j61L3NIt2OpimvzMYfsdyZO6iJs/livOPGWmavaeILm9v
tMu7SG5kxHJPC0auQozgnrX3dqmtCD4bXHiWJVWUab9rU4HDGPcP1NfAPifUb7U/Et5d6he
zXU7vuZ5XLckD1qnGxm5cyPSfAFwY/CaLnpI5P5mty6kv7iKUafZXF20a5ZYIy5HpwK47wj
di38JB3bCq7n681mXur3k18J7e6mtihyjROUIPrkGsJSWx2U0+VM5zVbHVpdcuVl0u8S4kk
LeWYHDc+2K6/wt4W8QQwfb5PD2pNJ92MfZH+UevSvr34Xa7c+I/hNpOtX8n2i+8p45Z2xud
kYruz6nAr5Aufiz8QtkkaeMtVVzI2P33bceK2lD3VqckZPmZWv/DHjXVdTaWbwvrAhGcZs5
Pu/l1rGbStRl8QLZXtjcWkwK4gmjKMB/D8p/T1rstG+OHxF0TUIHl8Q3GrQKw822vMOJF7j
OMjjuDWx8WLw3fxLvNRSd5Y7q3tpoSx+5G0SkKPYZP51ny9TZTd9Tz/AMW6DrVtqCPNod/D
CkIUM9tIBxnvjFa58Fa7r8VtPpej6hL5qqJjFC+1gBwTxivV/wBnvxXqsvj6/wDDF5fS3On
z2JuI4ZpCwidWGSuemQ3I9hWx8fdW1Cx8VaRYWd/cW0Bs2do4ZWQMd5GSAeeBWvLZGF7ydz
z3/hXXiweHzpUnhnUzb7ME+SeO4P51y9j4V1Pw/dSS6rZ3cJhyIjNEygKe4zwK1LbVtXjkE
sOrXscg5DLcOD/Ou20X4seJtI2w6xIuvad0kt7sBm298N/jkVNkW09z570y5uLXVo7m3jEs
kbFtp/iHf9K1IYZb+7jh06zNsLyXykjQl3Yt/Cvpn2619Eax8J/BXxL8Knxl8M2j0y8njf8
A0ZflhaTHzRuv/LN89xxz6GvnG8+2Wuurp91Yy2dzaN5NxFIMFXU9PbHY0NWITNu58H69ZX
66fBo1/cb0LLC1vIrA99pArA1drkxQ2z2D2UVkWh8uQ/Mr5+YEHocjpX0b+z54x1CTxLqfh
vUr6afThZfaofPkLCFkYBwCegKsD+FdN8avhTD408Pv4i8KJG+sRgTskRG2+QDsehfHQ9+n
pV2drib6Hzl4cntLTwLdajcxuZrWUtE8bbXDHAGD6VBdyav/AGdaXVxBFJHdXq3KvGcHeR0
P1659c1naVd3UOgXNhHbLKyXA8+3lGCV7jB6HI/CnXesyvaW9jp9sUitnEnlId23HqfXn8K
i1i76G/FpviCG9/wCJpo101neE3KzRQP5RPvgYPtXN65oerSane6ha6LeNZRASPMLd/LUYG
SWxgCvTfhD411RfirolvHNJ9j1CT7NdIJSY3BU7SUPRgQKh/aR8QX978V5tAW8mTTtPt4kW
3VyqF3XczFRwTyBz6U+XS5DfQ5TRJ/HPgm7bxBbeHJmu5IfLgu7myeQWuf4ox93djoSDisy
4sPFOv6rf6q1hqeq3suHMjQvK5J69u3Nem/AHxLq1j8TbHQbi+new1CJ4WgdyYyyqWVgD0b
gjjrmvTP2lfEF/ovg7S9M0q/fTjf3DGZ4W2F0QD5MjnBLAn6U7aXuJb2Pl2Sy8SaLY3c90k
1uHXyp4Z1IbDDAJB/CtH4an/it7Vdw+43aleyur/QLqKzLC3I89mkP32AyQPQcZrK8I6pHo
+vJqUs3lxRI2fl3EkjjA7nOKh7NGq92SZ9OrKsMLSTOEjRSzMTwoA6k1Lb3ENzbx3FvMs0M
i7kdDkMD0INeF3/jPWfEujtDaXGFgtib+0WPYZ16M6tzwARx9etQ6B4w1XwxpMPm3ObGS3Y
WtoybyG7PnjC7s8ZrD2TOz6wr+Rs/Gi4uTfaTaAMLUI8gOOC+cfoP510PwbvZ5PC9zaPuMM
M5MZI7HGR+ea8+8ceJYPEulaHcpd77iJXS4i2bNr8fNj3rvPhC5XwnPlww+0NgY6dOKpq0L
GcHzVro9TLDaMGnK5LrmqJmBXJ7UJPkgd/Sskdp8s63eSXHivUb4j94928g9iHOP5V9d6RO
LvRrOfPLxKT+Qr5U199Kb4kXskKkWH2358f73zEe2c19Uad5MdhbxwHMYjAU+2OK2nsjjw/
xSNZV546VbyRHGB02/1NUo34xVwlvLjx/d/qaz5TtPha3RpLxEjOSDkmups7MRqGbJY9657
St39rxLjO44Ye1dssWCD0x61FdvmscuFiuW7HLH+7IrmPEkapJbEuS5VgR2xXWo0clsXjYO
DkZU5BrlvFXBtQCCcMcY+lRQ+M1xH8NlLTzGmmyyF8Fnxg1l3KiSVyTuP8O3nB96lje4eza
KPARTk4HLHtVKRmWV+dpA59jXVGNpNnBKd4qKImjdSyn+Hk4PFWcEEZxwO1RNKFjVUUFcDt
1PenHiI4Bxjg5rUxYkYQZUZVyeCTwB61LGsYOd3GDtIB+aoogBCxcb+cBfT3zVmLP3VTLbc
AHoKTZSQxkCxElSD61HGPmPHFTOWkYowwV/h9KrLnPJpLYHo0fYP7LGT8O9ZJ5/4mZx/wB+
krzz9qkZ+ImhKTgHTsFsZwPNPNehfssf8k61fGcf2m3X/rmleeftV/8AJRND5/5hp5/7aGt
/smXU4iLwh8LJQjn4sNEhxlZNIlDj174rt/DHib4K/DKX+09EXVfFmuqhEdzLAIlj9du7AX
64JrwDjGFB47mrDZWKM7jnHb0rO9i0mzvfiJ8W/E3xDlFvfMtjpUbbo9PgY7c9mc/xt+g7C
u4/Zi8KQ6t431DxJdxh00aFVgyOBNJkZ+oUH868DUHdj1r65/ZUjjXwLr7qfnbURu47CJcf
1qo6y1Jasjg/2otea68eafoEcp8nTrUSvHnjzJDnP/fIH518/E8gHjFerftBPI3xw15XY4Q
QBQfTyl/SvKDk8np6UpascdgU4zW54T1yfw54y0rXreQpJY3KTfVQfmH4qSKwiPlxSjGxvo
aSeopH3N8efC1r4q+EF3qUUQa60tBqNtIBk7QPnH0KH9BXgv7NGqWmm/Fz7NdOI/7RsZIIS
3ALgq4H4hTX1VcKJfg463SjDaEd4I/6d6/P3Q5J4r2K6t5XjmhKskkZwykcggitJe67iWp9
TfHD4a6tfa0/jLQLZr1JI1W8t4xlwVGBIoH3hjAIHPFfL2vZ+0xAg5CEEEYI5719ReBfj6q
QRad42hZmUBV1GBc595EHf3X8q7PxH8Nfht8VtO/tW1eEXLL8mo6awD59GHRvowzQ1fYq7W
jPk/T8/wBl2+f7gonHy4HpXZeM/hvr3w9WFbvbeaYx2RX0SkLnsHH8J/n2rh3mU5zyMVkzZ
PQ+wNVJb9m6UjqdDTp/1zFfDes8a3c8c5HH4CvuPVSB+zbI3/UDQ+v/ACzFfDerusmsXDrj
Bb+laSeqMYrQ6LRHll0SO3yfLDk4HVjn+VS6lGYFSziXNxKMk/3RUnhyS2svDjX05ywchF9
TUiRSJHLe3XNzPyc/wLXC17x6adqaPqr4CqsfwNtYwciOe6XP/AzXxG37ueeYgE+YwAP1Nf
bnwDZJPgjbyDOw3N0ffG8188Rr8Bbm5eMWfjAkMSSXiA6/412Su4o8yLtJnnWj2MlzOsojZ
3dgsaKMlifQVtXKSrO8cwcSRnayvnKEcY5/lXuXgMfBg+I7GLSbTVF1XePsX9pHMfmgfL90
4znpmvFtQMpv7trg5mMzmQ/7W45/XNZtWRvE7f4Agj47wjk/8S2fr9BXXftBK0nxD0xeCBp
4/wDRjVyfwBI/4XzDjp/Zs/T8K7L4+c/EXTf+vAf+jGrV/AZRXvnmltb5TpRdW5Fuxx0Xn2
4q9ZY284p96i+Q2P7p/lWN9Tr5dCz+zN4on0/4hXPheSY/YtWhd1jJ4E0YyCPqu4fgK6P9p
HwnDp+tad4utIQn2/NtdbR96RRlGP1XI/AV5J8GpHi+N3hhl6/bMfmCDX0z+0lHG3wqhlb7
8eow7PXkMD+ldG8ThW5458BDv+IGpAjj+x7nr/wGtj4OfF//AIRmS28LeJrgnRppBHa3Ln/
j0Y9FY/8APM/p9Kx/gCCPiBqRxkf2Pc/+y15DqiEacvoX/wAalSskO17n0f8AHP4PRXM0vj
rwzb4ZgX1K3izhhj/XKB/497c+teAaXPIstybVIgpTaAy8o+OnuK+gvgD8Unu9Lh8GeKLje
AfKsbqU53L2hYn9D6celc98WPhOPBepz+I/D1uRod5JuliUcWbn/wBkPb06elDXVAn0POfh
qiS/E3wzOoRXh1KHc68BiX6fTml+N8nm/HTxK2c4uI1/KNRUfgLT/J+LHhuSNyIv7Rhbbnv
vFQ/GYl/jd4qIzn7YRz/urSewdTf+DqO/x38LMjBljkcMM/d/dPzXrP7SaQzaj4ZinIYlLn
YjHAY/JXkPwTYy/HHwyxtykqSuHbd1/dP2r1L9qaHfdeFpElQSfvlEb/x5Kf1xVfZD7R4/4
Xjlt9B1exuXVXjR38rdzGGU4rn/AATBYz+LNPh1ADy3bGW+6CR8ufTmoiJ47K70+2010llA
aaXzNw2qc5H5VsfDe1tr/wATTWl3EJIZLdgysODyKyfVmqd2kairpuj+MJr2exmtIbyKWOG
2jUt5akFS756ZPYdKqXEWn6xNpcNjZzS3Gm2i+bBIu1bqMcnYfUZ9Oaurc6lq82o3ulQfad
PsYZbULO26XYR1B9jyM5+tVY7nVtM0PSdbmhVLCGJbX922yYq3Ug+/8h1pIv8AIofEGPSof
EyLpEeyL7OvmgDGH9D7gYzXb/C7UrK18NC3nuo45Zbpo41c4LNgHA/CsX4j6dp1toGjXNkg
zJIwDgYypXNcvplhrt54dmudPm8m1sn80qrbNzjq2fUDpStzRsCbhO56fq3xIsoNSs4dMK3
dssrR3ku0/IAP4fXuc+1dLpnifRdRjtp7XUImW6do4Q3yszDqMHnIrxi10htctdGvZo/389
y0Ez4x5qgbgT78EUzSLLxJqetXD6ZKbSbTmYrGOBGf7uPfH41PIjVVZdepjaxFax+Kb62ia
Rrdbt03N97G7B/rX1losIh0e0hDlgsSgE9xivkea8uL7X2vrjCzzXAd9o4DbueK+t9NcLZQ
AdkHTp0qpCobuxuRAAdauhj5UeAMY/qayrS+trmSeG3uY5ZLd/LmRWyY2xnB9DgitHfiOMb
QeP6mpOnmPifSJo7fVFnnkEaIpJJGe1aD63d3ieTaSr5i7iy7MGRfbrg4rFtRE2pQLO2Yy4
DE9hWzcR2tlryXZhaGJXKqijJc9C2OwomlzHFCUlHR6DNE1CazWNmcCxLEGNl3M59v0qnq2
pHUordyylk3K6gYwc5/LFXvLtLprK0gBE8Ts+GGEcZyRn14qrrkFrG8DW8ZjLJll9PTNEbc
17ahJy5Gr6GapkjtmOeH9KgkLhiGTG1flGO+an3MtuCOCuTVRFkw8i7lGM5Peqj1M5dEhZE
KvmboQMgdSf6VJkOgGMbhk4qD/lgVCMSvzEnpUh4hHY7eOK0RJJFGGCYjkyOpXv8AX0qUzg
PlOcDbx3pkalgCzMyqMnn9fpVhlJswPLUbup9Pes3YtJ2K4O1WZI3C4OS3XNVwfm49KkIOA
dxKZ4zUIOG5OKfQh7n2J+yyhX4a6m+Dh9Tfn6RpXn/7VikeOtAY9G09hx7SGvZ/gHoFz4e+
D2nR3sLQ3N7LJetG4wyhyNoPvtAP415x+1VoF3cQaD4kgt3eC18y2uHUZEYYhlJ9ASCM10v
4TLqfLnBGQOM1OgYxAHvUAwUABznuKsoRtUDsK5mdENxFX7x7V9E/st+IYrTXdc8MzSBTex
pdwqf4mTKuB74IP4V867ucZ681oaJreo+HNes9c0qfyb2zkEsbduOoPqCMgj0NODswmrqx6
v8AtO6M9j8U4dW24i1OyRs/7cZ2n9Nv514YRzjNfX2uyaF+0L8LVXSJIbXxPp379LWVvnhk
xhkPrG44DfTPSvkvUtNv9I1OfTdUs5bO8gbbJBKu1lP09PerluZJkX7vjMX/AI8avaPpkus
a7YaTaxFpr24jgRQcklmArOYle+K+i/gd4Bj8Pbvif46KaTYWSFrEXZ2HJGDKQeemQo6nOc
dKFqxNntfxi1y18I/BPVEEgWSa2GnWy55ZmGwY+i5P4V8I2t1PbBvKjXaOpK5x+Nej/GD4n
zfEXxIgtFeDQ7EstnC/BcnrKw9TjgdhV/4L+Gf+Ex07xv4akQpHeadEUuMZWGZJN0eT7nP4
Zq3q7CWh5sNdvkG0CM/8BrR0Txv4l8O6zFq+ianJY3ScER/clGc7XU8MPrVq68G3Ok38thq
8MlvdQna8bDv6j1HvTxp8CRhBDkjjpkmo2NeWT3PsTw9rtj8XPgnNeXlmkb3dvLbXMI5EUy
jkrn0OGH4V8MPql4m+NthKZUkL6V9Y+G7r/hVP7P1w+qqINT1JpZbazJw5d1CqMewAY+lfL
c9uP9XHHulfgY5JJ/rTk0iYxbPsvX5JF/ZSuJujjw9G34+WtfDckjyymRhgnrjpX6Ba5oUr
/Au68PxRF5xoqwLGByWWIcY+or4gNukk32byRFtP7zcMEe3saU3awQi31Mi31O4tooo0CMk
TFlVhxn6d6s3Ou6jdQFJAgj6ZVMc/WtObQWvJBDpmn3N1dyHCQ28bOSfoK6jx74an8EfDnw
z4VvQq6rdyzaxfxjkxZAjjTPsobPvmoVnqW3JaXPpD9n0/8WDsWP8AFJdH/wAfNfFIv5rae
ZYgnMjZJGe9fc3wK06Sy+BegQTpsa4iknwR2d2Iz+GK+L9R8M3dhr+oWN/E9vJBcSIUdSDw
x9e2MVrLZGUb3KsPiPUraVJoHWKWNg6SICpUjkEEHjmo31vUp5Hkba7MdzsVyfcn8a17PRY
vNUQRPO542qpYn8BXpUfhObwh8Jdd1vWbFrS910R6dZwSLhxHvDu5HbO3GPT61G5pZ9WVv2
cbh7j42xSy43f2fOOBjstb/wC0xql7p3xJ0r7MEAfTQwLLn/lo1L+zjpTP8SLzUI4cJaWDB
3A4BdgAPxwfyrX/AGjbBX8Z6LeyQExtZNEJCONwcnGfXBq/skK/NY8CTxlrMQwot/xj/wDr
0SeNNZlUhhAQR2jx/Wuht7KxAybVPxFaNh4el1u9Sy0rSmu7hzgJEmfzPQD3NZWNvetuN/Z
/0ibVvjZpEqITFYLJeSsBwAFwPzZhXqv7U3ilLew0LwtburXEkrXsw67UUFU/Mlvyro/D9l
4c+CPhW4vNVaGfxBfqC1vCcucfdjX0UdS3rXzV8QdW1HxJq914h1U7ru5lHA6RpjCoPYD/A
BrXaNjGzO7/AGc3e68dakzAcaVcKdox/drzHxBF5elI3P8ArQP517L+y1pjz63r2oMn7mK1
+z7iONzsDj8lry/xtYyWFvcWkyFJIbxo2U9sFhStoNdSt4XiZ9Ld1yCsnBU8g19V/DHx7a+
MtGk8JeKNk+pJEU/fAEXkWMH6sB1/OvmrwNbrLoEjEf8ALU/0rdKXVjew3llM8FzA4kjlQ4
KsOhoQ2ro6/WPhpdeBfi/4bu7NXm0G61OEW8p5MJ3/AOrc/wAj3FeS/GD/AJLf4qyP+X8/y
FfYvgLxlp3jzw+I9QiiGqWZX7RAwBBYHKyKPTI/A18c/F//AJLb4p978n9BTa0JXmb/AMFJ
Cvxu8N27RElrqR1fPGPKevUv2pxJ5Ph6SFN0sfnYIHKj5c4ri/gdpUt38XtHuRGCLKOSdmx
90bCv82Ar1n9oaxkk07QL9U3RxTSxOcdNygj/ANBNH2RpXlY+a9HvJL0SSxWzQxW9hLG7N/
ESM8ewxVT4eXklr4lIhKefLbukJc4BfGVH5118FrBaaLfJboERopGwPXaa830W1trj7S9wW
AhiDKVYj5iwUEn8azNXdNHZprs+j2N3CukCy1W9GyZUcEzvjqqD7o5JOfwqGHWWv/D0Oh6h
pK31zZcwoziOSNsYBIP3h06Vft9KbSfEmm6dawRyXqt537/5vtMRA5B6hx83B45q1q9iuo+
OLnTdTtbYzXCqIRb8NHGCcOT/AHuQOPSloVqYfjjWJrjSdF0i6gRLmCITS7DwGIIxjt61a8
M2sw8J4uonn0u5mEsnljLRspwcj+JSMe9c/rmj2tjoUF3HI73LXcttKScg7MjI+uK6C2SW6
+FMGn2lwkd1c3BCRlsGYAklR/ntSfYSvzNsoW7zu1t5WtM0VzeSRDy24tsKQGHp8pFbnhsy
FEudOnN3qa+ZbtdA/KyE/KX7swAyB+ZqpqOm6LCdCSVBaXJfbcxqcgfLnB/z0PvWrptk+k/
EZbi2Edrp11H5UeJMi5OM5HbNI0V0zzW8srjTvEEthKyrPBNtLMeM5zk16a/xMvLlbjSdL1
BLaZ3jSzumgwF4wynk9TjDYrhPGI3eOtUBywNxyF5yMDNdN4m07SEi0y8tbXZaW8cTyXEfL
T7vuog6de9UZRum7Mq6T4h8S6Jrep6jFdtp8iThtRab94JWzgrjHUnPT19q68fG65aWUjMc
PmHyUFqGKp2yd/J61zmr3+hara6nahbmCXU7qGWGcxcRMEUASemSSP1rvvCuh+HY/DlvBq2
mJbX0JaOVWbgkMfmU9waY1zfZZ4l4dtornWXSVA42EgEcVeZpp9XeHT4RPFYsQRIck54IHt
/hVDQbpbPXlyv+s/d5Jxg9qurfSWFzNc3NmIL1yQXVh+8542r6npmspJ8xcJLkSZHYG6jso
LwW2+C0Z2Y/xnJ5x2/yaj1tYPsVvNCCfOcsSepyKn03UW+zmwvLQzENvEedrZOcEZ6iqGqT
yNZ20VxGI5AWO0dh2oV7ik1ysx8jazNvG3uvamtJI4UIpxnuckn3oJyAjNgbu3OKbIEL5Xo
Bxk1oYeQE53RSM6AdVXkU5juU4Hy445pMxEBslVUcIO5pwH7pQfQU76CJ1icxhUcjdjipp1
xGkIONoHNSKPmGOCBUc5+fPpWN22dagkmVSpZsk5xwAegrf8PeNNQ8MwLHpuk6K9wjmRbu6
sFnmUn0ZuMDtxWJgAZ9qrd81rF6XOecUmkei3nxs+KF6p3+LLiBfS2jji/kualh+N/xLiha
GbxAt9EwwyXlrFKGHofl5FebBc04jHXFNyYciNzxD4qufEUMS3WjaPaSB95msLJbd5DjGGK
nBHtisJD+7wBk5xTmX92DkDsKcgHlgADPJJHepew4K0mgcALzxxUDBiufSpmKseeajIxj+t
JFyLFlqN9pGoRX+lXs9ldxHKTQOUZfxHau5uPjBreq26W/i7QtD8UiMbUm1C02zAf76EGvP
ZckZwARVfOPfFbHNY9ItviXZ6U32jQvh14Y028XBS4aF7hkPqBIxArm/EvjXxT4zuxceJNZ
nvdhykTfLFH/ALqDgfXrWC3EfWogO9FxWJPmP4da3dB8V6/4djaDSdVuLGCWZJpVgbYXKjA
yRyQATx0rATO4Du3QZ5rSi0XWpog8Oj6hKvqlrIw/QUXsFrnsbeP9V1G1ij1yw07XkA+R7y
AbwP8AeXBqSz8Yrps4udG8I6JYXSjKz+U0rIfUbicGuA0r7dDp6Q31ncW7xfLiaNkJHbrV2
S/ES4BG49DUuR0RVy14k1fU9cv2vtav5b27YEBpD9wegA4A9hS+HNRu9BcXVrpmnSXSP5iX
N1bCWSM9tuTjjr071XsoTOxllzj1J61Zup1gjxGoaRuEQdz/AIVi5O92dSpqx00nxj+JEN5
si10TSykYie3jKKPpj+tX5/i74tghM99a6Jcy4yzyaeuT+tcvp2kiytnu7oqbh/mdm/h9hX
M6hO+o3xVCVt16eh96ftGlqT7FN6I9Btfj947iDG3stGhXOFCWe3P5NXI+KPidruva3Hqet
2Gj6jcwRCOJZ7PdHCN27hd3JJ/vZrFn8u3t/NK4JGI07n/PesXV7drWSG2k5uCnmzE84J6D
8B/OnGTk7EVYRhG6R6PpXxo+KV9qcZj8QrDDGB+4itIliA7Dbt6V1h+LvjWbabyHSLph3ms
VY/zrz/wxpP2bSFmkXEk3zZPp2rWeIKehxWjkzONNW1O0t/jD4vtgTDY6NCf+mdmF/kaxfF
fj/wAT+MrK3stXWza1hmE/lRQ7QzDjk5zjk9MVgYXOM81LGqE9AaXMx8iNzTvH/irR7N7Lw
+un6JA53MtlaKCx9SWySfrV8/EvxldWptNWlsdXticlL2zR8/lisGO3GMgDkVYFuox3+lWm
LkRop4rt1A/4ojw9u9fszc/huxV1/iF4p+xmz017PSIGGCmnWyxcf73WudKBWxx+NOiCgc/
WmTZFWeG4vbo3FzNJPM/LSSsWY/iea5nxba/ZdHjuGjWQLOmVccNjscdjXdxAMR6HpXO/EG
FU8Jhsf8vCd/rSB7Gn4F+IfiqDQXtdFax0W1jmJEFhaIgJ9WJyWPuTVT4neIr/AFnw2X1Wx
02e7lmUG7S32TDAPOVIBPGOQeKqfDW2E2iXJK/8tj1+gqb4l24g8LW7AYJuVHH+61FyEvdu
R/DW383w5Iduf3zV1txp4PIHbg1jfCmMP4YnJ/57t2+ld48AKkAZ4qbmsVdI5TS7zUfDetR
atpcnlTxk5yPldT1Vh3BxXlHj2/uNY+I+p6rcxJFNdzLK6R52gkDpmvc57EMWwK8P8axCPx
7cR+hiwPwFPmJnGyPVNH8Y+IdCszDoMOnaSJVAd7a0UO+B3ZsmtI+PvGV3ZvZapewanbP9+
K8tUcH9BVGHTt0ER2YG0dqsLp2Og5qec1VNbmPqCefp+oTpbxWytA/7uFdqL8p6DJrz74e2
FvqWtXFhdLuhntWRh7ZFeuahZiPQb/Ixi3kP/jprzD4V4bxccZ/49z/MUl1Ca95I63w14Eu
rHxI+qXt1JJ9mcrDvbcWUDA5+lWPGng2bVtSj1zTJ5IrxQqOEbaSo7g9iAa9BVTzx061FIp
Bxjiov1NvZxtY8c8faPDonhTR7KEbgJ3JJ7krXO6bOW0BNOuNLknVpjNbTpL5ew8Bsn04ru
fi4p/sfSzj/AJeH/wDQa5rSZzpnh+w1S5sHvdPME1vIqD7jFsgn0B6Zq1qjnlpNpCWvh8am
l815qkVnJp/yqgfaIj6tnnk9zVe1MuntZajNpTXMjDdbvDLhNx6ZU/d79OtdR4LsTquh6jP
qFl5ssoZAZeTKmPlDE9cdMnmue0y+upbSXRJNPm/tF7iM+YeFiVWz07YxgY4pDaVkzmraOa
PxHbx3KbJRcJvUnpkjivR/EMbjXovDGgptklVbqSKU5jVgcqVXse/GBXF+JJPs/wAQryeQA
eXco5HToFrsNT1F7bxS2r3+lxMIQrWN8JAqLHt/i7sevA5pkR2aKUdvrt9d+IIYNOghkW6W
eZJeVQoAcL7cZye2K7Tw5DofijQLfVr1j9pbKSef87BgfX0+mK4ax8V3SX+pHUrITWurZ/d
zny/NXAGA3QHABGfp6VpaZe6/Z2Zh03Q4baz3kwxy5ZgvuRwec0wvbY87sbaC4nujcZ2RQm
Tg4ORWj9hFr9kVEWSacrJG7nIfjlT6e1J4ajSXWJo3GUaMgj1B61oWvhxk1fe0zmCAgxBmz
gegrKb1dzSnBuKaQ7UQX1uFbuBNpQLEsZw56Zz6Y5rmr+2W3up03szpKVJJycda7HWNK+33
MM8Uxili4Deo61yGoQtAzRu5aTeSzMeSaISTskOrF6szyAQSDzk9O1RsAF47cVIOBIxPOaQ
8gZ796rqZrYrry3+NWQOV46YHWo1XdKcdzViQYn2dMYppkPY0EXCuxHXpz2qq/Jxj369avS
4UdeCBVOUHf7VijrZCfT0qtj5gKstgnrkemarMMMp9q2Wxyz+JCgDjFSDjNNCnlqeF5WpNE
OmGII+OajThM1Nc8xxqTxUAP7vkjriq6E/bY4jPy5AzUMj4IC/zqTkZOcmq7N82eopIJvQm
lP7rn0FVRgHkZwasyE7OnYVXAy1bGFiVsGPr9a9r+GXwB1XxXbQ654mkl0nRnw0cSjFxcr6
jP3FPqeT2HerXwA+FsPizVW8Ua9AJNHsJNsELji5nHPPqq8ZHc8djXq/7Q/j+bwl4Sh8PaR
ceTqWsKVLocNDAOGYY6E/dH41SXVktnA+IPiD8PPhvdt4e+G/hXTb/AFKA+XNqU6+Ysb9MB
z80jDvgha8/1H44fFU30gHiiS1APCW8EaKB2wNprzezQNOvIAzW74ktEjW2u4+Qy7G+vas+
fWxfJ7tz0Lw98fvGsV2lt4j+x+IbN+Giu4FV+fRlH8wa9XtfBfw2+LOiPq3hpG0PV0/1sMY
x5bf7cfQg/wB5cV8iozI4deq8/lXpfhXxfe+E9csvEWnORtx5sQbCzRn7yH6/zwabavrsXB
dty94v0PW/A2qf2ZrNtsJGYJU5jnX1U/zHUVm6KjNN9tvDuc8onYV9ha1oWgfE/wAAwLcRr
JaXsS3NrOo+eFiMq6n1HcfUV8a+JLfUvCuvXvhy9XZeWr+WSOjDsw9iMH8aznC2vQ2hWbVi
5r2r+crWkDEL/wAtGU/+O1nxIsVt+9wC/wAxA9Ky7aRM+bIdyocjJ+8x9aJriW9uks0kG6Q
/Ow7CsLXOuM0kbOlQJe3surXmBZWYLKOzEVzdos2veJQ8oJ8+UyP7Ln/9QrZ169Sw8PJptq
dvm/KcH+Ecn86i8IxCFZbyUfM3yr9K2irI5Kkueaid+5iigWJAAEGBg9Kzy6TXcUDzxwCRw
hllJ2pk9TjtVSe/wMFh6cVz+raiY7SVw2OCAPUmqRTlbYu+LJtd8H+JJdH1PTVR0AZHLEpO
nZ0YcFT6/nXQeG7C+17QrzXogltplkm6a5nJVA3aNf7zE9hXRfDjXfB3xF8BnwD8SbyG3uN
JAfTtQmmWKQRZ+6sjdx0x3BHpWd8S/G2iz31v4D8GLDB4b0QAZtz8lxN3Of4gPXuST6VfKc
0ajbKdveAqOasNdqEz+lcjb3xVRk54qdr8hCAetBo5HX2Wl6hrWmahe6XsuHsAHltUJ84oe
rqv8QHfFc8moeZIix5csQFVQSST0Aqv4e8X33hbxNa63YOS8DfvI88SoeGQ+xH9K97ur/4T
6FaT/FDTWtJtSngEkFgJVLLM3pF1RifvHHGCRVIzctTzPUdPvvD9xbWuqvGl1NCJntg2XgB
6B+wJHaua8d3Ak8IqoOf9IT+tZ02v32r6xc6nqE5lurqQyyOT1J7D2HQD0qt4quPN8NKuSf
3qn+dJhd21Om+FJH9g3RI/5bn+Qqz8VQP+EStiOv2pf/QWrJ+GE/l6PdBjn98f5CtD4mS7/
ClsBgYul/8AQWpFL4S38Kf+RVmOP+Xhua77PzA45x1rz34Wtt8LTADpOa74Et6g/wD1qhms
PhQ88KSRxXgnj1QPiTcjj70XX6CveWOeCOa8H8dgf8LKuiecND1+goW4qmx7jbQoLWIEc7R
/SpfJUfNgUW7A2kJ6DYP5CnbsDHb6VD3OmOxS1hF/4R7Uf+vaT/0E14/8KgB4v47W5/mK9h
1sD/hHdSI/59pP/QTXj/wpGPFxzgf6Of5iqWzManxRPdhimPtI/rS4+QY6e1NO3aPXHSoNz
zD4t5/snTB/08N/6DVvwHaW9/4AjtLlA8UjsCpHo2arfFwf8SnSxgf8fDdP92tP4bgf8IXB
nH32P61T+EyS/es6qG3jt7dYoYwsajGB3qsdLs11M6gsKi42bGbHUc1oKMEH25BpDjB461m
bWR4L4mhS4+JF7byDh7pUP44rTGlWdnoT6iWZoJne3hkkO/yGDYXIPY4OcdM1Q8Q4/wCFoX
OP+f1P/Za63VvAT3utxrbTyR6fMTO8Zf5Ec4zgds+tbXscKi23YXXzdRaJop1Wxs0tQ2JUU
He8hBAVSf4SOpPpmuW1/QJ9OvoUtbkwxTQrKI2mI2ZzkDnpxxXqHiDwrDrvh6PTHlZHgw0T
56EDHPsa5qx+Gy3lhDNrE0sl3ja2+RjtAOAAcjilFpmko90cJ4Yb/idSHoTH/UV2a/Ln5sm
uE0O7t7PVnluJRGmzAPXNdGNd0vcf9MT8jWNRNy0NaE4qFmzQeQAnPFcNqzB7yU56ua6JtY
09pflvIwB+FcndzLJK7I6tls8GnBO9xVppxsip/CwwQM0PwODTkVt27K4J/vAGgxEvyyf99
CtDnTugtlPnCp7gj7Tx6jmltVRHLO6D05qKXDXGQwIyOQeKI7scmkkjTkIMu09MdqqTNuY5
qYSRFywljAx1zVdgGY4ZP++qhI2co9yPPzdf0qAjLY9qnK4OSVwOeCKiVCxBG0j3OK0WxhK
zkgTjHtTx2BGKTy2ycMv/AH0KXYS+7co/4EKmxpzIfN8wUfnVbouMcA4+tWHIODlck54Oai
EbFRyvr94VXQzulJjPxqBx8x56VbMTZyGX/voVE1s5BwVOeT8woQpPQbI37rOM5AxTYInnm
SGJcySsERR3YnA/U06RCU28bunWum+HFkt78UvC9rKqsj6jDuB5yAwP9K0MWfe3gzw3beE/
BWk6BbRhRZwKrkD7zkZdj9WJNfFnx2119e+M2tHeTDp5WxiGeAEHzY+rFq+9BgleeDX5u+K
5jc+O9funbJk1G4bJPP8ArGrSbsiUZ1nCQQzevT1rtJdMfUdHeHPz7Ny8cgjkCuUsnhQgvK
g56E129trmjW9vhb5N2OeD/hXI029D0qThy2bPNypxyMVsaTi5iaJ34h5C1T1I27X80tuym
J23rg9M9qjsLn7LeCTqpBVgO4rV6o44+5Kx9p/s+a0+o/DqTTpXLNply0K5PRG+ZR+prhf2
nPC8KTaJ4tjjIDP9huinBZcFkOfX7w/Kpv2XLl5JvFUbHg+RIBnp98dK7n9oq2S4+CepSP1
t54JVJ9fMA/kTWtrxIfuzPDPAnw88K/ElLq28P+IdR0vULNQ72t9DHKGU8BlZCMjPB4HWrX
ifwB4M+GWo2dh4gv8AWtYvbuIz5shFAgUHbjLZPaqf7NFxInxgMSk7JtPmVh642n+lbP7UE
3lfEDSznppox/38ao5Va5XO72Oe03Tvgz4z1dNKfVvEPh2+kPlQS3jxSwOxPTIHHPrj61c8
cfCrXfh5Zpdeauo6TkJ9qiUqYz2Dr2z65IrxexUPLlugr7jtZl179mpbjWW3+fojGV35JKo
cN9cqDTsmSpNanyVZ3enm6U6oly9tggi0ZVfPY/MCMV6tofwL0bx/4dttb8PeMbiKylYrJF
c2imWNl4KnDYyP1rwzzCY1ZuDgZ9q+pf2Xbt7jwJrcbE7ItTOwHsGjU/0pRV3Zlzeh4vqfh
H4O6BrV7oet+NPEJvbGVoZhBpi7Aw64JJzV7RdB+AN1qCQDx9r9mznaGu7RY4/bJ2kD8a4v
4pIT8UPEswz/AMhGYE+vzcVxWcc9DT0M7HtHxM8G6P4H1/T9N0fUrvUVubcXDNMq4wWwu1l
4OQDXc+MPB3wc8O3ipqWvapY3ksSStp1kBMYtyj1U7foTXkkvjWx1P/hEG1VHb+w4Ut5/my
ZkWUuMeny8c1T8Q+JbXXvE+p61PcDde3DygMOVUn5R+AwPwp6FnYSw/BVWJOqeLiBzuEEPP
516XqvwJ8B6N4Tn8T3es641nDbfanEYiL7CAeBt5PNfNct5ZFGP2lenocV9n+O7hV/ZvvZy
wCNo0RJ69VShJCZ4FYWfwSnmVJNd8U2wJ+9NbxkD/vkGu51f4afDs/C3X/Emh6pc+IhaWMs
sCtIMJIF4JCgHIznB9OlfPEN/YBsNcKPfBrrfDfj2y8MXc0iSPeWV5BJa3lrFwZY3RgDzxk
HB/OjQPmQfDuTbptwud373r+ArS+IbZ8Lwjt9pXr/utXN+DdW0zTNPlivrtYGL5AIJ4/Kr3
jHXdI1TQYbaxvVmlWYOVAI4weefrUtFprlOk+GLD/hF5QR0nau7DZXGc815Z4F8R6LpWgyW
2oXywSmYsFIJyPwFdWPG3hj/AKC0fXptb/CpszaDXKtTrFcEZzz0Oa8P8dbT8RLonrvi/wD
QRXo48ceFxx/a8Q/4C3+FeV+K9Qs9Q8aTX9rOJrZmjxIuccAZpE1GraHvds2bWLnPyipQcq
M8Vylv418MR28avrMIIUA8N/hUy+OfCgQZ1mIZ5+63+FRZnQpx7mzrJH/CP6guefs8n/oJr
yL4W5/4S1sf8+57/Su51Pxt4Zn0a9hj1eJ5JIJEVcN8xKkAdK84+H+qWGkeIzc6ldC3h8kr
vbPX8KpbMxnJcyPfwwwB+HNIOckkiuZ/4TvwkOBrcRGf7rf4Uf8ACeeEsk/23Dz/ALLf4VN
mb88X1Oa+Lp/4k+l47zt/6DWx8NVz4IgJ/vt/6FXJ/EnxDomtaZp8Wl6il08UzM6qCNo247
1qeBPFfh7SfCcNnqOqRwTK7EoQxIBPsKb2MeZe0buejAbTuHelOCvIxXOHx34QPH9twn/gL
f4Uh8d+EcEjXIjn/Zf/AArOzOjnj3PKfEGT8U7nA4+3Lg/9817pGDsGPQZzXgWsX1nd/EGf
UYLlXtWu1kWXHBXjmvXU8c+Etik61F0x91v8K0kr2Oek0m9To/cnpUxYlEIJ6euO5rlm8de
EhnbrUZ5/uN/hTm8d+DcLnWEJx/cf1PtUcpvzLueHabZJf3rwOxQBdwI9aszaVp8Cbmvxhu
Ewc7j6CqVrcS2t05gA85xsUnnB9aNlx9sFpdjO/JBx90nnI/Grd77nJG3Law1ILaSAyPIVb
J/dk8kCqgQLuIORmpfmiiV8BpWJAZhnH0qASEgqVwSc01uRKyWqGfOzMVPyjn6CnbHVWMh5
x8qjGfxpTIEXYqbiTknGSPYUzewd8HaccjpzVak6dCdIGKuSwyPSoyNuec0qPhVREBHUkjk
n1NDbXYZyBwDSQ21bYlW3JUYccjI6VHtJbaJF4GSeMUpkZ0JCBY8Y6dvrUaMTt3ElOu0nrQ
rjdtkhwDB1LH5W9sZpHDFgq4yaBIHl5QYHdRinhlTMjLuOMAdqpbEaXBUfIZmwoOD0zSeXI
7ZVuGOB60kjH5GxtJPBAxmkSYBWYgM+cZIzge1LUegpUrncwJBpq72DsDkDrx0p4bK4KlTS
CQJiNE3MTy2MnPtT6BpcUoygq7YfjC8cfWoWMwLc8L1IGRTvMKl1BI+lEjxqqokYKn26+5N
JC0Gy/KuRgHArovh7eDTvib4ZvZTsSPUYGYtwAC4Gf1rn22kfNyo7Zpsbssiyx/I6sGVh/C
RyKtEs/T1eCu7sea/N7xhaPZ+PPEVtKCpj1G4GP+2jY5/GvvnwB4oh8ZeAdJ1+FwXnhCzKP
4JVGHB/EGvjr496BLoPxh1SUx7bbVAt7E3Ylhhx+DKfzrSexKPN7SBLh23HaoGSa1JtPs7a
3keS48yUAEQqeSD3+lZNr5zl4YFBZxg5GeKuAtNbTm4ylxAAAw4JGcFTiud3ubq3La2pYvt
Nsk083VjdCZkIEkfdM+tY3TGOpq85kkcWtvH977x6ljVEqySFGXBBwRVIie+h9UfsqxF7Xx
JebcKTBFnHUgMT/Ou3/aNu47b4KX8LHD3dzBCo9fn3H9FNV/2bvD8ujfCWO/nQpJq9w92Af
7nCJ+YUn8a4H9pzxLFd6lpPhK2k3fZM3lyAejMNqA++Mn8RWydok7yOP/ZtXHxmg/68bj+Q
rq/2k/CnijXvHml3WieHtQ1K3SwCPLawNIqt5jHBI74Nc1+zku34yw4/58Z/5Ctr9pfU9Wt
PiXpVvYapeWkR05XZILh4wT5j84U9alfCD3OF8PfB/wAYXMQuda05/D2lowNxfajiMRr3wn
3mPoMV33xI+K2iP4Ji+HngYyS6bFElvPeupTfGuBsUHk5xkkgfrXmmg/Ejxx4fmWTT/El46
jrDcyGeJh6FXzX0Zomn+Dfjp4Ce/wBQ0eHT9bhJgmmtlCyQSAZDKf4lI5w2e4pbqyHtufIN
5KY4CAeW4H9a+pf2VFP/AAg3iB+zagnP/bIV8zeM9Av/AAv4xvvDuoEGeyk8vcv3XU8q49i
CDX0/+yyoXwPrynqL9f8A0UKUNGEtTxzx94H8XX3j3xJPa+F9VngmvpXjljtGZWBbgggc1y
+nfCn4i6rcpaweDtSjdmxvuIvKRc9yzY4rtfGnxB8c2XxB8Q2dl4t1OC2hv5o4oo5yFRQxw
APQVzkHxa+JOj6vFdR+K725QMH8m5YSI/qpBHSnoDvYxNc8NWWleOtV8OW949zHYSeT5xxl
2Cjf07bsge1RHw3AoUvc7dxwMnGTS+JdfsdU+JGp+IdMikgs766M6xyDDKGxuBwfXNR6ld3
19JLHaAeTbtnjklh3pFK1jOvrKytyY4pjKQdrbf4PrX2t48hWb9ma5gD/ACtpFuN3XslfEx
ia5tFmxtkLFHI4Ddea+2viCHT9ma7WEfONIt9ufolVHqS2fDhgB1P7Nk7fM2Z/Gt7VvD9tp
2l/a4rrzXEgjKg52kjOPrWCZm+3i4Cjf5m4qemc9K09TXVkG+/PyXTCThRtJA4/ECoBbFnQ
NL0zUQ0d/ffZJS4WPccCQ+g960PEXhmz0jSxdW92Z3EwiZcg7eM4PoeKybWJoNCm1VUDsky
xJkZCHqWx+VS3ya1Foatej/RLqbzdxGG388/jmmUrW2NXw34ZstX0sXdzffZ2MxiUFgAx7A
e9N1XSNDsJo4La8kvZRKI5hF/yxHcnjr1/I1S0pdcvNFktNNH7i3fzn2j5mbqMHtipIbKTW
dOt70qY7k3ggleMbfMB6MQO455pFLVaI37Pwb4f1G3We01zzI2k8sHcBlv7vPeuU1zSotJ8
RvpccpkVCo3Hrzj/ABrQgg1mbWpbLR4xCtnKSqbRhWHGT6kj+dZWsalLqOttqE8QSb5fMQd
Ny8H9RUg7W2O0k8EaHBayz3etCGOFQZSzj93npke9YlrpfhybVrm1udSe1tk2+TcyEhZifw
49qj1ObxFE0eqX8SvBebUMe0bHUdEI9fQ9alvdFXTpNXuo4TNBaxxvDHJ8wQP6+uMmgduyN
65+H2mRWd5NFqZlktojIUDgkfKSMj3rk/CujQ69qr2tzN5EaRGTeDjGPWtKwvPEWnaTdavO
vm2F4DDNuAzyu1WGOnasjw1canFqZg0nC3VxGYgxAbaO5oE7XWh1GreEPDml2vmNrQmmkjM
sECMC0+Om3FRaB4W8P63bR/8AE3NveeV5s1s74ZB68jp3rPs7G/ub278ParCRPa2ztbvgBo
SBuGCP4TzwarXNrf6fDplpZxEXOo2+9pMAs4bjZk9gO3vSKut7aF/xh4Ts/D+m2V7Z3puku
3KhgQQRjOQaueGfBOna1otre3Oom3muGZEjLAbyOy+vArJ8S3mrxabZ+H9aQebaMJYZAMZR
lxg+4xTtOPia98NJ/ZuFs9McyrsA3b+pbJ9M0BePM9CfUdF8NWmoWtta6lJfRPI0dzNEflt
8dcnHPc/QGugtfAHh6+toLmy8QJNHcErEQ4G9h1AHXIxWBZ6Odch0a+CeU91cvBciMbVl2j
cGwOASMg1HpEfiW91aV9FjWAadI5ji2Dah7qR6kDmk/UFo9UZmoaRDZeMpdFV2eNLhYtx64
OP8a7W68CeHLG2lubvX0higYJKS+SjHkKQO/tXDX2ry33iqTWTEFlllWUxdgwxkfmK29SPi
S11GG81qNbiHUnTfGUGyTHG3GOCAeD1p66CVtdA0/RvDV3ql1a3WpPYxrKI7eWQkCfPQ9OM
8fmK6OT4eeHUcxya7GrrwytOAVOehHaubv9FbRY9avY0My2twkMBk+YRqwBDYPpkCrVh4f8
aXdkl5BcMFuCZOWGSSetA1ppY462V2vNycuo3r71ZnaUyrLESru3zsw5HoKgs2xeHqDt6UF
WlvJPOLZXO05yBUP4mOK91ELmVhlseWhI4HQ96rlw6nbnA5yakLEK5kck8gDtUEZO1gOmR0
q0Q9gBKucHaexqQ7lBDIoCrkZHJ96YoYOzKpO3n6e9Ku/DSK7c9z3NBPQmCkZaVth6YA6+2
Kjl3Es2Md8elOZdrKo3FvvMTSSknPBxiktxyWgq7vLVeuPm2evpSozsAFQMzD5uM4H9KY7M
IAoJUP3HfFIyuoVS5AI59etCKY9QqnaTliMYHRajbHpkGng5k3YIU9M0zneBnI6VXQjqhWd
sAlQxY43EZwB2HpQEkZNxCqgJAPSkZmeYDkFONo6DFAILMWLZ+6gHT6UB1HjEg+VuBxk96h
jLh2CttJyARUigiMhhg5ojYpukUHjPI7e9IfURmZc/ulBXAAx1/xprRlX3SnAznb6n29qFE
qoWRiMnIJ701ifICruJA+bPamSSSH92SRnP8AWkj3bCQN4UcADp7mnSDMeSeMCmtI3lrEMr
3Cgfez3qkxbnsvwP8AimPA2tyaPrMxXQdRcF2PItZenmY/ukcN+B7V7j8cvAH/AAsHwRBq2
iKtzqumqZ7byyD9piYZZB65GGHuPeviwuVPzNgDrXqnw1+NniHwEiaZdRHVtDXlbaRsPAD1
8tuw/wBk8fSr5l1JseXW7SW08m4MrDKsCMFT6Y9aezvhsYCAZP8AtV9C69p/wf8Ai1dNrOh
eJYvC3iGYZmivEESTN6upwCf9pTz3Brj5/gJ4xCt9jv8ARNRQn5Z4dQUKfqGrNrUtPQ8zT5
JjJNL86YZCvX6V0XgTwNqPxC8cwaVbo0dqT517Oo4gizzz6noPUn2ruLT4Gm0KXfjDxtomh
Wqcy7LpZZSB2HIGfzrtD8WfAHw28MyaN8NNObV5wCWuZAVikbu7ucM59gAPQinFa+Q3qtD1
/wAa+NNA+FPgSN2VN0MQt7CxU/NKQuFA/wBkYyTXxLrGq32vaxdazqM5nu7yQyyue5PYewG
AB6CqfibxTrni7W5dZ8QXz3d3INozwsa9lReiqPSk0zNxCsW5d4YL8xwBnoSfSnN9ghuet/
s6K3/C5IsD/lwnJx9BWr+05CR8R9InK8Ppu3OfSRv8aX4PXPhH4feIdQ8QeKfF+lJdyQ/ZL
aztJjcMqkhnZigIycAAZ9a6H4rx+E/in/Z2peGfGukRahZo0Rtr6XyPNQnPVhwQf50/sk/a
PmrGM4FfTH7Lscwt/FEpB8gvAAexbDZ/TFeYW3wp1B7kHU/FXhnTLcY3zNqUcuB7Kp5P5V6
M3xV8CfCbwcPDngZz4h1Qgu1xt2xNKePMdu4HZV7DGamOjuVLbQ84/aFmtrv453wt8H7PaQ
Rykf3wpJH1wRXsf7LqbfAuuOc/NqA/SNa+Z4INT8T67c3t9fW5v753uJri7mWFWYnJyzcD2
FfTHwv8VeAPhz4Lh0LUPFtlcX88r3Fw9qryRqzYAXcF5wABmqjvclp2Pn/4gxvH8UvFCEEN
/aUx/Nv/AK9cnfR77MOoGY+ffFe8+NPCPgfxd4svvEOh/E7RbU37iWS3uyQFfABIPv1wRWT
bfCbQZXMdz8U/DYjPDeVJuP6kUrFdDyHwr4am8Ua1Jp8dwLWOK1nu5p2XcI0jQsSRx1wB+N
Q6fKXsX3bhHKRvK5ypHXPsRXvOtaT8Ovhz8IPE1l4a8ZWWq+JdUgW2ebzVaV4y67o0Vc7Bt
yf5mvnqyluFjmtrc4aQfLjrken4UMiLJpHmWJgkoC+YVRRjC9cGvt3x5HKv7N92mDJImkQ5
98BOa+T9E8F2upRaddan4i0jRLKZladrm8XzQmef3Yy27g4zjrX1Rq3xJ+FuseHLrwpJ4oi
hiubQ2qyGJwgyuFw2MEjAP4VUeoPc+H9jm+8vdhzJjPvmum1399p4ubgNHcoUQRN0UY5Kno
QTzUWteGZNG1Xz11rR9Sg+1BA9jeLI7c9Sn3gOO44pPEq3DXpcndbKqopU5VG7g+9Z2KWwm
kSXP9kHZcqtqLgJNA4GJQ2M9fQVp+JPNTw7b2MO97KCfKSSA5Oc4UZ7Adz1qr4c021v9Hvm
lQzzRgtHApwxOOoqbUTdHwDbQ3h/fRXW05OWAwSAffFUWtiXwxHcLod0pWT7FcOFkeL70ZB
GQQOSCODjmlRryFttteL9ma9EUUUYBEeASH/I1Loguv8AhXt6lnKI7mWbYhLAFjkZA98ZpL
nSLCLRtLeQNZ3byqJkJ5I9T/jSsO2iL+jmeG6kuzMb3UoZHh81OkyY43n2P48Vx2t2b2euy
2spzISrM3qW5J/Wuzt7A6X40tHsIRBYyxbWfcNkrEcY9/8ACuc8Yf8AI8T9fvR/yFKwS2N/
VkuG0lHvWMN7aQrHDuGYz83Lr23EdjzxVGd9YU38f9rLvtkh8wnG25BGAD68GtnXLa41HxF
pcDxm509EUSxIw/dsc8sPpjFQWmiaTN4g1K13faYEjVooCep29Af5e1Itptk9zZyTeG7jTN
PB/s75rlt2cLhc7F/2d3OfyrkfBP2xfEUV1ZxCaWBS5iJxvXuAexrs/DP2yDwnq9ldgo0KS
lY2YF41KnANc58N2CeJGYsFCwMxJ6AcUga1izTuEmh1gS6dqDRSmCW4ufNXEsrDOUYH/Z9O
PSo7JZL6SxTUdRM1tNaCW3jQfvLVxgKUA5zwfr3qTT9IW9h1i914sJyWkt7wPkOCDjafT29
DUM2iAeDdO1DSYnn1FWUvcRvgw4Gfm746Ur2HZ9CPx3b310LXV75PLaRvIjXqQqrnJ9ySSa
v+FLeX/hE2tbsSf2ZdTB3ljBO0g4ZHA52nAOR6c1Z+JMzz+FdDnLKxdy25CCp+TqPaobL7f
L8IUttNl23U85VUD7WkUEllX3x/Klug2m2UrWTVU+wxQ6skcdzeSRW/lhcWrBSMj8CDWx4e
a4jRtQtZftWryeZbyyKPkmXPyyORwSOuByc1UvdB0aI+HyWaxlmcfaYS3Ayh6/yz6GtfSLC
XRPiW0VnB9l0qePyxucbZ2xnKj1oBaPU801HTDaeLZdKD7WWZY93ucc/ma77xGtwbNLi8c2
WqQCKFWcfu0XOGeJjxzkEjqPwrmfEI/wCLsXQPH+nJ2/3a7bXbObVviFbJdL9r0eKIRSCNw
Vt3Iydw9Tx+FPsRFWv6nO3E2riXUI59XVhb3cUNxHJjbd5VQSfXgH+ddlpt5NpVglnpljJc
2SlmiaZwhVSSdoDc7R2rnbDw7o9zfeIoIlN/5OWtbdnwzfIPuk+nTPtWx4RvrzTvDcNjqN1
Ek8DMvlyONyDOQDz6GmtSl5njBkMc4c5HqPXinCRcFUkYKem84C/QVDKR5x79vTtTdg2lsn
8aGluZK+yHFFGQZVCtwdp5pqKI9yqWbB7ioxnIJYHBzyKfGCzyE5Jz+VC8hNMfg8EyFcdCB
mpWBlKhpQFHOWbk1VJbefm4zwBT41ZmwZDjHpRdDSb2JWH8BmO3OcLzmmltz7gSMdM0jRsM
gPn8OlIRtTAbOB1xQtQkmiRMRkYlYHHQcfrTGRmbfvTPoG6VHl+7nNMPmFtu6jQLMs92d5G
kYjaMDApoDNxuKjPUUxAxbbv4NK+VYANj1xVX0JaZJ8wTYkue2X4A+g/rSIjRgjzQv+7zUW
58fex7mmln3kB6WgWZYKgIq72IGSSfWmgbpN5kZSPQZpI87SW55xzUWXyQG4zT0DUnkWSQj
EigDpubOfehkYqFeU7B1UDP61EPMPRjTGZhnDEkUk0OzLEhBYnJGffpSJlY8GTccfdIwPxN
Nkzs+X73Hao23Rr80mT6CmxakpJD53/N1yBSEgKfmZmakbIXIxyMVCzOGxv5FO5KLMRjwyz
DKsvOKnjkjC7BKwX0LGqqoxbBJ5pMADlyBnANTdFpMkZY92N5Knr3NXrW6hWdvNcpAVwFPN
SW+nQTKsiykr04q0NFgPJlIFK6L5JGC6ASsqsGXPB9RU1ncm1kZufmUjHv2qxqOnizeMoxK
MD19ap+WCM5xVbmTTiy/o9u09w0rA/L/OtxrYNwRxS6PZiOwRm5MhzWoIVqWzqhC0TLFmiK
W2gKOpxXPRq2oaqAoJ3H07V0Wuyi30zy0HzTnaPp3qv4Xstxku3HH3VquhEleXKXxYAAKF4
A6VJ9jAHI4rXESZ6ZNO8pcZGOtCNOUxhYgg8c/TrTksR/zz5B/CthYRwQuAaesHQ4x+HegO
U4PxJYm3uIrhUwsg2k+4/+tWCuVYMpIwc5HFel65p32vRpkVQZEG9PqOf5V5tzjjvTOecbM
2refS3Vje3ThiMDgsR7k+tQLc2sVwpkkllSNtyeWeCfoelaHh7RbLV4ZlldlmibkDuO1bo8
F2WcmaTNA1CTWhwDMxujcDgl9365rS1K8tLou9qLiMzMHkjdvk3eoFdePA1h/wA9pDWX4i8
NWukaQt1FK7MZFTDehz/hS1FyNIydOuLO305pPtTxXSucINw3Ljghh0NOvL+1fTDa2y3LSS
TedLLOQSSBj8a1PDXhy01ewklndlZHKjb9BTvEvhq00fTY7mCR2ZpAmGOeMH/CmCTtcyrDU
bOPSZ9PvIZmBkE0ckTYZHAx3ra0+/0SSN/7WvXYuCMfM7DPctjk8fhimeGvDFprGlNc3Dur
hyuF44rdXwJpvTzpD+NFyoxla5y41HT4dQiMk1xdRQP5kRiYqhPYlT90/SsS8uGur6W4kY5
dy3zHOMnpn2r0P/hAtM5Inl/OuH1vTYtM8QSWETM0aMgBPXnFApxklqacusafc3Ud0v2m2u
XjVJ/3h8psDGSByfpV+7vfD0mnRm31Fvt0Z3ZZGUPk9CQMj2I6VrReAtMeNW8+XkAnmnjwB
phwTNJ+dS7GihM4+TWLVdOvIrb7Wbu7KiWWWXdhQex6mqeh6hFpmqCe4iaa3dGilReCVYYN
dteeBdNt7C4uFnkJjjZwM9wM1ynhXSINb1ZrS5ZkURluDSuS4STSZf03UNFFwsU13cw2EZ+
VZyZGxnOABwo/U0/Vr/QlnkbTL64e0n+/FCWideeR6Mp9D0ycV03/AArrSe08uPqaePhvpJ
xuml/OlzI09lOx55rerRai1rb2iyxWdpCsUaSNnOO5HTvVmw1fT49AXTr2G6863nM9tNbvt
KkjBB9K0/GnhSy8PWVncWkju00hQ7j2AzWn4V8Eabrfh+K/uJZFkYkEA+9F1a5moy5mupFp
ep+F3sZxrGpSCaRcLsR3MZznO4jJORkk9celZtvrmm2epRXUrXV69mS1v5UhEWccEK33PoM
+1dt/wrDR+9xLn/ep6/C/RtpAuJh75pcyL9nPsePNdTSXf2pnLSl/M3MSTnORXV3Ov6Zd6o
1/Cl1ZS3WDc75C0TMAMnaPvH2PFZep6Tb2fjWbRkYtAlyIgc84OP8AGvTE+FmittLXEwB9z
TbREYyd7HM6nqfhU6ZbvpmpS/boR8+5HTze/wB8chsk4b39Kwo9R8NBA1xpt9cTP8zvJIrE
n6nrXon/AAqzRP8AnvMT9TXK6po3gDTb9rOfVbgzR8OIQzhTnpkDrTjLsEoy6nD3CgyHI9O
fwqpkrletWJH3SYIHI/pUBAaRQWxz1qFdMqVpK6IuQ3NPQ4Lj1IpDywx3FEfWQg55FaLcxb
0FUHexHXPFTQ/xGot20MoHJJ3H+lSocJ0xUM1gDkZHpTZW47dBSk/P24pkmCPwpxCoMBJHF
NGclvwpSTsxjmmgsw5Oe3NIRIp+YH17U1mwV5/OlQ5kXtSOckcflVEPcYWJJweBzTgOMk03
ay9hnNOzhaRRJH9wj3qIHk+uSKeCfL56Zpozycd6roT9ocM46Ae9B2BslucdqZyeKY5yOeO
akpsnkyEJB6YNVycgnH0qxKP3eAeMDNV2H0HtV2RmWH3CMMPY4psaln5GTT2DMoVR1xUwCW
6cmpk7FQVxZFjij+Y89T7+1Z8shkf0A6D0p87M5BPIPaoecev9KcV1FOV3YsW11Pavuic47
g9DW9aa1DLhJv3T/oa5ntiim0OMnHY6/UENzYnyyHZcMMVi20Es9wsaqTnGd3AAqpb31zas
PKkOP7p5FbNprcB4nQRt/eA4pbIu6k7s6eIqsSoBjHFTo4Bzn3xWXBdQzJmGRWB7CnXl39l
spZu4GF9zUnRzK1zE1q6+26mVifcsf7tV/n+tdXpsQtLGKEcfLz9a47R4DPqCs53BDuOe9d
mr8VRnT6yfUuqwIHan7xkj8KqLJwOealDjPBwc8UG25bV+n+FPDZGFqoHwMbsgelSrIck54
pCdi0CCMHp6GvL9ZtPsOrXFuowgO5P908ivSRJ8vOD9a5bxda+ZDBfKvK/u3Pt1H6/zpoxq
K6Mnw1f/ANn63EzHEcn7t8+/T9a9QQjgDIP8q8VGRghsMOntXq2jah9u0mC4JG8qFbHqOtO
4qT6GuGBB9+K5zxuf+KdVc/8ALZf61uq3OMjrmue8bMf+EeAxz565/Wmi5/CxPAbAaRP7Sn
+QqXx2Q2gQ9v36/wAjVfwK5GlTj1lP8hU3jo50KEdf346fQ0EW/dkvgQldAkPI/etXWZPY1
yPgX/kAPzj961dYGOPSpNIW5US7xjrgV5V4s2HxlP2YGP8AHgV6hlsdT6dK8s8U8+M5z0y0
fT6CmiauyPVYT+5TngKKmD8HBJqCB8QorYztHepMjH9ahnSitqbf8Se95OPIf/0GvO/h83/
FRtjH+pP4civQdUYDQ70/9MH/APQTXnnw/O3xC3H/ACxPX6il0ZjP44nriSdj0qVJOeGxzV
QOB+NOWXPPas7I60cX8UCG0vTcdPOb/wBBrd+HbEeDoOf4m4/E1zvxKfdp2nY/56t/6DW14
Abb4Shwf4m/mat/Ccy/jM7pG3EjtTw3TB7VRWTHU447U8zgDlgPc1mdFjxTXmz8VbnH/P6n
9K95V8IPoK8A8RTwwePru9ZsoLsOSOemK2dY+KV3PGYNIt/JUDHmyck/QVrJXOKE4xbudp8
QfFLaNoQs7GUJfXfyBlPMa/xN9ewrwiSUb+VLHuc1au7y6vm+03tw08rZO5zms7d7frVLQx
lLmdy4d28lxjGP5UxB8xY9F6/X0qaR03Y8sk9+eOlV5JcgAn5R0UDApWd7sfMrWiIW+cfSi
LIaTtyKjRiz5NSIdpfnnIqluZ9Bf4mHv+dT5GwCq4PzEEd6lZxjng471D3N4bADnntSSnOQ
PSkB460so/d5PXFOJNTYgduPrSgDGOppMDcD7UvOPX3oEPBLOMYzjHAxSS9V+lNQ/vV54zS
uRxx14FMh7iIoxT846daQHjPXikGTk9BSLJVX5MHnJzUYHXpwakU/J7E9TQsS4y8oXPoMmq
toRezuRfxZFR8k4P51ZMcQH33/ACH+NMMYAIVw2fbBosNtMJh+6ODxxTI4dz4bgdaklGEK/
hTFct1NDFHXclkby8tjIUjHvVWSVpG3MfwqzcHKMB0GKqBjjbnAPUetNWZN+iJJD+7XJ5qM
Z5/OnPyR9KQY45wfShCY2il6ngYoIwAc5zTuP0DINHQUnFKCO3P0ouAqyOj7o2ZD6g1fNzd
S2ypNKXGdwzVSKAth5MrH79T7CpmOWJIwPY9KTQK9rF/TNWt7PeskbEk/eHNbcGs2EpwLgK
T2cYrjGjkU52nb2I5poBBGaRoptaHo0V1EwBWRGHswOasrKNuRwa8wDMpypI9wasR397F9y
6kH/As0WNFV8j0wSfN1A71KsmG615zFr2qQji53f7wBq0nijUEIysbYHcGixSqLqd9v44P4
VFf263mnTWxOS6nBPr/+uuNj8W3aZL20bj2JGKsp4vmJXbp5PP8AC/8A9agHOLMAgqzAj5l
4OfWuo8H3+y5msnJ2yfOmeme/6Vzt5Ks97LMsfleYd2zOdppLa4a1uY54ziSNtwNV0OeLcX
c9ZD84H0+lYHjNs6ABk8TL/WqQ8ZWgxutJ+e4wRVDXPENnq+nC2gEglEgbDr2/yaDaUotG1
4HbGlzY7y/4VJ43b/iSwYOf345/A1h+Gtc0/TLOWG7maJmfIG0kYqXxLrem6npkcNlceZIs
oYqQRxg80kF17M3PA5P9hPnvKcYrrN2ea898N67YaZozLdTEOZCQijJNXH8d2it+5sJXX1Z
wM0WHGUVFHblj369ueteW+Kj/AMVlOPVo/wCQrfh8d2TNi4sZolH8SkNXKa7fW174hmvYGL
RMUYEjB4AzSsKpJNaHrcRxEnGeBmpgeOe9cUPHujxxKFS4YqB/BUEvxFtBkQ2MremSBUm6q
RS3Oy1MgaPehsDMD/8AoJrz3wJgeIGOOkJ/nRdeP57q3ktk09EWVDHkvkjIx6Vzthq11o11
9ps9nmFSnzDIxT5dDGdSPMmj3EsM5pfOUck4Hua8VuPF3iC5OGv2QekYC1nTapqM5zNezuD
6uajlNXiF2PQviFdwTWVhHHMjssrFgrZI+WovD3jHStF8PRW1wzvcKWyiLnHNeeQkksScnj
k81G5/eNgYq+XSxzuq+ZyR6PefE6baV0+wAPZpj/QVy2oeLtf1HKzXzRof4YvlGKwCQRSA4
NNRSJdSUt2WXZmiLMxYkcknOarhu9T5AgHpt4qvk+/ShmZYjO6IA+4qu4CtgnBpyPsPT64q
flgCMkY7UCbHSKWmCr1I9PaoH8scHdv9qnmcI5IOMgDjriqrMGYkUFJCp97NSp951HIyDUK
/e+lTwH75PqOKBvYQH52GOKcRkgYOaYpIZx2PrTi3IqDWL0F5yBgdaWXdt5JwFpgOG44p0h
+Q/QVSJm9CIZJLUZ4FAJIznmkbgUgHR58wUr/eAHPHemRk+agHrT2HIJp20Ie4h4PvQTxjt
mk75zR1Y+lBROBhSFO4A9fWms20ZyaFwIRgdSeajJLLyPpVLYh6gHkJwMClDnoe3etTR/Du
sa3v/se0F7KmT5KSJ5mAOSEJyR7gVoyeBvFKXAtrqygtblwGEFxdwxyHPT5S2aXMk7Nlcjt
dI5tjuBDH8aYBtGOPrWprPh/XPD06wa1pdxYu33fNXh/91uh/CszjqP1ounsT8O5ISP4huH
oehpDIgGAE/wC+RUchOGIHBNMVCVJB5zjFUibosb0JB8uMnpyKT93jmFPyNM27BuYck9P60
J5jcnGz1NFg0JCYuphj/I0m6HAykeM8f5zTcqThwWHscU4Mq/cjQfhn+dGgIUGLOPKjP0Bo
woI/dKD24NMEzspGW2j3o3kjdnPak0USZJ+ZiSfem9hTd2TgH8aTPIx2pk3HmQKSM4PsaXz
QcByGH+0aqt98k0nTmlYot/IeREmD04NISmMeUmcUwHKAnpjFBPHt1oAdlOvkxkfSlBQdYU
HbpW1onhPXfEQH9jW0V44GTGlxHvUZxllJyB74rN1Ow1DRtVuNM1GB7a7t22yRk/dPX8eOc
0rrYbTSvYgDxqdwSPg+nNK8xfAZyT2wai8xmHIBz6jNXtI0e/17VYtM0mya5vJMlY0OMgDJ
PPAAp6dRLXYq7vTGaMng9PetLWvD+q+Hpfs2qwRW9ycZg85GkQYzllBJGfesgOWXaTgelNe
QNW0ZL5o6hxn1FO81iv3yRVdYzyW4UCkjyX2j8aBCzHMjY4qZEEYy2dx/h9B7+9ImxX39WH
TI4FNaTBz1PXFMLD2fYuR+HvUfnMTngCiJhksRlu2eQKSaRmODjA9qBMmjlL/KzYx09KH+6
QDnjOTUcIO0yEfKOPrSxtvQ7ucdR60gRBx3ozhumR6UhJBINJSsPQeh+dT71JM3AqFf9Yv1
qWfoKoCLnGaTvQaM560rDJ4WwH98VFJ/rDT4QSW7dKY/32ORwfWluAmeKUc+wFNIIpwPUU9
hMnY/uAPbioGHPXP0qwSPJyeu2qwNSwTFUlTzwDx+FWA9sqgbGf3LY/lVbntzQWxgYFAWLF
xgv6H/AOtVc8mrFxyy/QfyqDIBzSKjsKuecelSw8Bs89BUQ61JDyGA9R1pjewuNuTnvQSd3
T86Qjkgc80vfIbOKka2Ack45FPflex4pgz1I/CnORsxjPy0IUiLtSNy1Lk5PFJ16igY6Fcz
ACnyEcDtjFNiJEqgUsnVRV9CXuMPbH6U5Rj6/SgepPTmjqSM4zUlIe23ywFGCBz6VHv656V
ICNhGOneoj8qninck6v4czvD8TPDrr1N2q5HXBBBrX+NAVvipfZwcQQgcf7FYXw+A/wCFk+
HM4/4/o6734iaX4b1X4wPaanr9zpk0ywRljaB41yoC/Pu4z7jisW7Tv5G8U3Ra8zR0K4/4S
P8AZw1mLW3886Z5i200vLIUAZOT3Gdv04rxvSdF1LXLsWekWrXl1gsIUYb2A64BOTivQ/iY
NQ8JWFr4D0+H7NoW0XIm3Zkvnz8xc9Bhv4Rx0rn/AIUlh8V9A2k8zMD/AN8NTjpFyQ6nvTj
B9DmNQ0+80u9lsdQiENxGSJIt4Yxn0ODwfap/+Ef1WGGOa7ijsUmG6P7ZKsLOPUKxzj3xiv
SPB2j2l98SPF2vajAlzFobXF2kUnKvLvbaT6gYJ/KvLL/Ub3VtSuNTv53nurlzJJIxyST/A
EHTFXFt6GMoKKuaU/hzWLXTU1OS0SWxZxGLtJUaDceilgeD7Gk1bw3r+iQw3Gr6c9nHL/qj
I6/vfdADyORyKzo9Qnj0a70wOfs88iTMueAyAgHHrhsV6l8RNH1nVtG8FS2FjNdRx6OgYpj
5ScdfyocmmkwUE4troeaaVouqa5efZNHtGvLnBYQRsN7AdSATzj2qxB4a1ufWX0WKz83UkJ
BtFkQyAjquM9R6V2nww8O+ILD4n6Ld3elz28Ecjb3YDABRh61neFHY/Hmykzy2sSZ/FnpOT
u7dCo01ZX6uxjDwb4kkufsYtIBcB/L8hryFXDem0vnNU7Hw1rt/qtxo9lYPcX9szLJbIy7w
VOG4zyAfSuj8TeDvEmo/ELVzZ6NNItxfyNHIMAEFid2c9O9WvhTLNL8aLCWaUSSyPceY4/j
Oxsn8TRzO17gormUfM4S6srrTr6azu0EdxESsiBgxQjqDjoa09L8Ma7rdvLcaTpz3kcIzKY
3U+UME5YE8DAPJqhqr7td1Bh1NzLk5zk7zmu++F0jrofjzDYxoxP8A6F/jVSbSuTCClOx5r
KhSZ4yyEg9VIYH6Eda2rfwj4hu9LXVYLENYO2wXRmRYt3TaWLAA+3WsIE4AzwOlep6VZXep
/s731pZWz3M39sqwRcEkbVyaU5NWFCPM2jib3wxrWn6Q2q3NvD9jSRYmliuI5QGPQHax9DW
Nn5Diti70XXtF0V5r61eztLuVYtr4/esgLDgenr71jKwBztB9j3pp3JZ2vwsvpNL8cHUIgC
bewupSrHhtsRbB/ECut+Ktla+IfDWjfEfSFzFdRLBdgfwH+HPuG3L+VcZ4GSMT+IbuMkeRo
l2SrdRlQvXv1rrvhBqlrqdpqnw81hs2WpxM9vn+F8fOB74AYe6msZKz5ux00neHs31PItxO
ATXsfwgWDQ77S7y4jVr7xDcPbW4brHbRqS7j/ecKo/3TXnTeEtTTx0PCDDbe/avs+8jgDr5
n02/N9K7Dw5qtrf8Ax10NdOyumWUosbJc/wDLJEZQf+BHLH61VS0ouxFG8Jpve5i/EeKa6+
LuvQoV8x7oKA7hQTtXAyTis658F+JLO4EF9YRWU20MI7m6iiYg9wGbkVpfFhQnxV1/HeVG/
wDIa10vxa0HWNV8X2NzY6ZJcxf2ZApcY64OeppqTskipQu5PszzXWdJ1HRLtLPUoFhmeNZl
AdXBQ9DlSRzSadpV/qUV9NY2zTLZwG4nx/BGCAW/X+dLq9tqOn3yaZqgKXFpEieWTnylI3h
T9N1d74E1i28LatounX5QQeIA39oK2OIZAUhB/HLf8CFU20rmMIpys9DzZAZJFQMq7jjLMF
A+pPStq/8ACGv6b5DajZpYi4XdEbmeNBKOOVy3I5HNVfE+izeHfE2paLMDm0mZFJGNyfwn8
QRXb/FJy+keBCzZ/wCJKp/9BocnpbqUoaSv0OJn8P6xZWY1Cezb7GTj7TFiWLPoWUkD8aoq
UJ+ZVJ966PwDr82heL7JR+8sL2Vba7tm5jmjc7cMvQ4zn8Kf8Q/D0Hhvx/qOkWa7bVSJYQT
91GGcfhyKpSd7MhxvHmRy8suV4wOMADoKbACA3pxUbKobGc471YRTHDg9W+Y59OwqiLorsc
Mw7ZzTScn3pT70h6UxsVMeYv1qWcfKuahQ4kXjvUs7ZI7UgIv0oFH0pMn6UwJoTjcPXFMkH
7xqfAclucdKY/3zS2BArLnJzx2FNoA70ds0IZY624P+zUGTnFTHPkKOgK1Dnt6UtBWAYwfp
TxA7qGUx/iwB/WmdjUi7QvIB/DNINSW6++APQfyqtirNzncvsB/Kq3U8UhrYch55qWLHz98
EVEPvfUVPDzu7dKY2MOSx9c0D1NKeCw6fSm0mWth3fNKeEJPQgUzPqakb/VE9eKETIhJ+Wg
dCTQR+VJ0PBoGPjz5gyeKV2+YY9MUkf319qVwcg0yXuIDgDn8KQnHTj1oH05pMHv1NIoenK
EcdaG2913D3pUX5OeOaRuACenSqtoZvc6z4a28l58UdBjhiLmO4ErbR91VBJPt0ra+NdtLB
8TZ5ZEZUubaJ0JHDYXacflXE2Ws6rYQNBYalcWschy4hkKbvqRyegp91rms3lp9ju9Uubi3
6iOaUyY+m7OPwrPlfNc2U17Pk67nsOjy2nxZ+Go8PXtwieJtJUGCVzy4Awre4I+VvcA1xPw
60rUNK+NWj6bqFnJb3cE7mSN1xgBGyR6j36Vw1tc3NncR3Vpcy208ZyksblWU+xFbU/jnxh
dlBceIrx9i7Q+8K4HpuABx+NL2bV0uo/bJtSlujuPBuuWGkfFHxXo2tTi1tNZkntGlkGFjc
yNtLeg5I/EV5prei3/h7V59K1OAwzwsQCeki9mU9wRzkVXu727v5zPe3MlzK3BklO5j9T3/
GrcGv61DbpZrqMr2qA7IpcSqn0Dg4/CrUWtUTKXMrFWGxuJNHu9UCYtLdliZyDhnfOFB9eC
fpXofxWt5U0vwMZI8A6Mq8jHIwSP1FcJc6zq94sS3OoTSRwtujjyAiH1Cj5Qfwpt7rWsX6C
LUNUuruMcqs8pcD6Z6fhRyttMSklFrudT8I4i/xb0PaASruxwOgEbVP4Uhf/hflnEVYumry
lh3GGYmuMsdS1DTnd9OvprNnGGaByjH2yOanTXNajvXvE1S6S6cbWnWQiRh7t1/Wk4NtjjN
JJdncveM0mg+JGusokjmXUJXUgEMDuyCK674W6Xeaf8X9CS6VluZbaS7eNgQ0asjY3e5GD/
wIVyEXi7xVzs8SXwK8gtOc/meapjxBrp1Ga+/tm8F3PgSTiYiR8DABbrjA6UnF2sCmubm8y
LVredfEOoW5gkMwupQUCEtnee3WvSfh/o95YWfxA0+SNmuYtGCSIByjspbYfcdPwrhk8YeL
VYFPEt+rL0cznP59ahh8R+IYJZJYtcvkeV/MkaOdkMjHqSR1P1olGTVgjKMZXMywsLvUr+C
xsreSe4ncIiKpJyeOfQV6WtjLF+zlqioPOij1z/WKPlYKQu4e2a4oeMvFsbts8SaghIwSsx
BP5VDB4l8RW1usVtrl9DCvCxpMVQd/u9P0puLkEJRjfzIdOsb7UY57e38xbSFGup22kxx7F
PzHtnsPrWcoyucd8Zrbn8U+J7qxlsrnXb6W2mGJIWlO1x6Ed6yBGdudw5/h71ST6mbt0PQP
h5pN3eeHPHd3bwPIi6O0KkKTliwYqPfCmuI0zULnS9TtNTsZNlxayrLG3owP+R+NWF1/Xo7
eGOHWb6KODiNI52RUHbABqldXdxez/arud55m4Z36nFTbV3Kb0SXQ93+IOr6A/hG18facNm
s63Zf2fBg/6tT/AK1v95VymfevMvhbDJN8U9AEaFis5cgdlCEk/SuVe5uJbWG3knkeCEsY4
yxKpuOWwO2SOas2GqatpsTxafqNxZpJy/kyFC34jmpULRaNJVeaamztfjPZTW/xUvWeNlW8
ihePP8XyhTj8RVj412ssXjewMkLKp0yBQSvUjII/OuFm8Q668aRS6zeSpGwZBJKX2EdxnOD
9KsjxV4pj4HiLUCTyd07Nj86ai1byCVSMubzLOjeF9V8Q32lrOsqxXs32dXkU58mNQZHB/u
ouB9cCotW8Vale61dXFndNBal9tvGqr+7iX5UA47KBUE/ivxTN5bTeIdRYoNqnz2BUdwCO3
TiseSR5pGlkYu7HJJ7mrSb1Zm2rWR6V8R7d9c8I+G/iEic3luLS9YDgSpkBiffBH4Cl+KsM
sOleBhMCv/EmUfN6/Lx+tcGNf1xYBbrq92IAAoh80+WB6ben6VYbxL4glQJNrFzOoOQk7+a
AfYNnFRytWfY0lNNPzL3gbRJdY8VWkzkQ6bYyrc3l5JxFBGh3HLdMnGAOpzS+PfEcPifx7q
Ws2wYWsjLHDu6lFGAfxxn8ayrvVtU1CJYb2/lngTkRbtsYP+6MDP4VS+XrtQGr5Xe5lze7y
IEK7twRWYdz0H4UMxIYnuOaUOZHVC2f5CnFTscgcY79aolWKnb2pDS4zR1FMGC/6xfqKlnI
OBx1qNM+Yn1qa4XGOO9AkRRrucJjJbhQT1PamHnnGKcudwwQD6k0sgHmsQcqW4NAWHwfxeo
xUbffNSQcFvwpj/fOeOaTKEyMUnaj2zQMZ5/Cl0Asf8sOP7vWq9WcA23/AAGq2Me1KwgGcG
nh9oAzTMZpSBxQMs3PVfTHp7VVzzVq6GGHP5fQVV6dKAWw9CM1PD/GDjtVcKDySamh6OB14
oGB+8/1pvelLcnI6mmk96kpbCn86lbPk7QOq+tRDp709sGLI/u00KRFzjFIfpRn5aCQe1MB
0ZPmKMd6JScqaSPiVe/NOlGSo9M0+ghozwSOlGT1OM+1B4WnpGztgFVUclj2qR3JYSCrHA6
0s5BhPy4NKFRVCxbiM8seM/hSMGddg6k1fQi+pHHHvOMc9ST2FPZkCbV4QdSe9PYrGm1Txn
LH1NU5H3c9qlaDepLKBsB9hUOcVYlyIefQVW6/WrEA60+PmTr+FR9KkiIMgB9KWwhzfIwB6
HrSFd4JB6DikmPzgY7UsEmMqeh6UFDEcqSMDpirCodhcZ2g9fSoZUA+YdD1qSE5i5PApkbD
F/1n4/nQgPnEegNMU4ccd6mAH2oqO4NA0MY7evWpEBIBx/8AWprRtJOqD0yT2HvUxCjG0bR
jA96ARUk/1hpoOOvNPfHmNj1pnX8OtJFFxCpwSvbpUZly2CO+BT1xtHPYVBKpDAgZBpiY6Q
ER5prnEKZ6nmpJ+I+veo5uAi+iikHkPTBi6daa5EeEGCQME1JEf3A9iahRWmlxnGTkk9hS6
jJI0DDzWHGflz3P/wBakkbDYB5PWnyMir8uQAMKKrA5bJ55pgSyDA/Gos1NLgDg55qIBipI
UkDqfShIQZ4x196fEck8ZOKjzzUsONzD2pjJBgnA6j1qN48ZIXj+VNkOJSc/jUyOHU5Hzfz
oJuMg5c/7tTsx2t9KjRNrsQPlIp3BBA+lBRVI4oPSpJIcDchLL6EdKi7UkxIen+sTB71Lc9
V+tQJ/rF+tTTnOOvWmCIT1pvelooGSwL94k8cUyT/WNkd6kg6P+FRucyMfegBvXPNFPVVIY
lsHGR703GDzSJ3LJ/1AHbb0qBugqcqVhIyOB1BqJZBtKlA3Bx7UvIRH60hzxzR3PpTjj0/W
mh2J7rJK+n/1qrVZueo+gH6VWIqWUh2Tg1NH95yF4yKhQA5zU0fG8BsZIoG9hrEb2JAFNHS
nMcsw6800cDmkNbAT61Nx5XTqO9Vz/Opyf3Qwf4aYmQmkPr1ozxTTjOKAHxf65TnGDUkxJY
HpxTbdik6MrYIJx+VLLxjkdKfQRGTxT4nKjb1BqKpYmCPv7gHH1pBe5OOhBBz6Gg57Hr702
LJDSPjLcKD2HrUcsgwUXJ9adwB5DI2B90VE3IJ/Sk7e9IO+eKFuJlqU4g9OBVYHnirEuDF+
AqtjmmJi9etOi/1o/Gm5FOix5wGexphsLOMMKawUN8vKkZFOmA3j6VH0yKARYicOpUjpTkT
ahGeM8VWV9rgirYbKhwCAehpIoYSkcyOFAx1A9fWiRxuQ8nnIxUfLx5Pbp9KHP7uNgeRxTJ
uWdxxwOoxmnKjuwRFLOeijvUJcAAnv1pwIbp0NJsorzBlmZWBVgehGKj780+YkytknPvTO1
FwLg4jA9hRjABIBpqkMinPYUFwW25yaW4kJv2So55OePb3pJCrSqHbknk0hw10inHBzihQD
cSSE4C8/jRYZKdoGFXYvYCgKIotmeTy5/pTEYlM+pNRyvztH40JAMdy7+3Sk/iH1FN7/AFp
QORzTAmm6Z9/zqHJ9amnA28HvUA60wDuKmg++fXFRd6lh+830oExJT+8OTTVYqwZTyOhpZf
8AWcim55xQBbWTzFyOOeRQOSQarK+xs9asEB0GDz1BoGMkfau0jlhUFSNISm08MDio6AFT7
6/WpZtuwHcd2elRJ/rF+tST9vrQJaEWaTPpRmlNAIkh5DCmyf61vSnQZy2O2KSTAlbByM9a
BidRnj8KQ5JyTmkoH1wKALOMQfgKhXqcccVOceQO3FQZx0NBDEC8Nzz2HrRJFIjlGBDLwRR
3prNg0rDuWrnG4Z/zxVWrN4MOB6gH9BVape5SHrjpUkf8f1FNQDj6daei5d8Dpjk0AyM43H
1zSHlQfwpXI3kDmmgEnj8KBrYPp1qcj9wDnjb2qDAzg5FWG/1AHX5R2oEytRSkkjGTjt7U0
8UASRH96tLPxt5zxTI+ZV5xzTpQRjjp1qkJsjHWpY0EkoB+6OWqEdeKtxrstwwPLnP4DpS6
iuS5BYkqCfpVFvvn61ZVt270BxVVuGP1ppDuFJn1pewpD0zTFcsyD93k+gqt71amH7ncDkc
VU680DuLjvUkA3XAA5ODUVTWzlZOO4wDQKwT8SfhUXJ7VNcbfMBUYHpUIYg5BoGkA65qxBj
y+fWq446VPF/qzx3pXEx+2NXLlsZ4AFKXjVQSigemM5/OmrtkjZW4P8qr5ONp7UNBsTSsHj
LgAY7CnL/q155xTFAMLfoKkQZRfpSQ0iu+S7HrzTMZ4pzcSH603qe9UMvJt8sZRfu+nWoUH
758jGBTxjauOflGabCShdx/exyMip2AVZF3EYG7pnFBVWXy8hM+nUmqxJ3E9Oc1ZhUrGZW6
v0+nenYB42KOAcAYH19apnrVpW3R5Hviqp65oAMZpR98Cm07PzEccnt0pgSzH5Bn1qCrEwy
OTgZ6mq/0pXEOABbBbaPWpIPvH3FRHGeOalh6tz2oYNDJP9Ye9NAHrzT5f9aaZnn9KEgsBq
yg/dIBxkdarVYU4gU5/hOKGyUNmjwA4znvUIOMmrIIkjznr2qsRj8KCxygF1HPWpZwNi465
qJCfMX61LOcKo9DTFsV+9Oz3FNP05pR6EUAixbbcuGPpUcpzK3PGakiGAwBB6UwqWn2Ack9
6VhNDBkEEHB9qXt9aV1MfXBB6EHg00njGPxpiLJ5gHA+71quSPwqbJFv0+8OMio3UYVguM9
QOxoHcYuCwyxA9RS7MgHNIv3scc+tDLg4xQFy1fAK8ajuitz6lcmqo6dKKKh7jWxLnkVJbq
GMxP8K5FFFAxk6iK4dF5APemjgZwM4oopsY1j8xqUn/AEcfSiikIiB+Y0BQ0Ujd1IooprcT
JREqGNgSSTjn6U+SNSFHPOaKKbBFYKDKVyflzzV0xgQLgn7uP0oooBkcCBYz1OearyKEd8D
OPWiigkREDPgkjntQoDSoh6EgGiimBamX9yVyaqBQR+NFFSCBlAH41LCo8wDtRRTGhJR+8x
2FREUUUwQ0ckD1qzCT5TH0NFFIojiY+dj1om4cn6UUUyB8R+Qj1qVwI8IvQAfyooqepZTZi
XJwOTTScUUU2BaVzsTgdBTknkFq8QOELFyueCegOPXk0UVJL3KQbJUHvVydyEYAAAHaMelF
FUyiONz5A4HeoM57UUUkABz6Cl3c9BRRVATXJwvA/ixUBOO3aiignqG45NT2x5kOOVXIooo
KI5GO8mm5oooJYA849asA/wCjDjtiiigENiOGIHoDUcjYkPA60UVLBAhzIBjvVtWzMgKqRz
wVBB/OiihlFR3LOzEDJNIDnNFFUSieE9RgdqYZ5BNgNgjgEDkfjRRUvcTFmkzOVCKoUnAAx
TF7UUVQ+hZZj9n+i4FVt7ZC54PWiigQhc5HSguxAOeozRRQI//Z
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCABVAFsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+5Lx78KdZ8XG/u9C+LvxN
8A6ndxFbWTw3qOjz6TYubWK3QpoeqaNeWzxo0KzsBNFPJNJO/wBpVpcr+NnxQ+Mv7Wvwa8e
eIPh54g+Kviq/vNHmLW+qxwaRJFqOmyW8UtjqdhCdPMjLfW0q3C2s8sj20kd08xxC0Q/fcA
ELnngH9K/LD/gpP8MZZ9N8GfF3SbWWS40yc+DPEXlMBEbPUnkuPD95dRnMey2v2vLI3DqWV
7+ziLCHdQB73+yCuufEH4Y+Fvib4k+LHxB8WeILnUdYXVtJvdW06HQbC6srq5sV0abS7DTw
lzFFafZr3zprnzZ3uIrgeUuyMfauB6D8hX5Hf8E5PiTb6fr3i/4U3eoPKviO3Pjjw/CyqLf
7fY+TZ6/DbssjYuLmzksbmRdqxTJp0s1sERXz+uVACYHoPyFG0eg/IUtGaAPzk/bEvvGHwZ
8P+FfEngb4wfEex1zXPFA0x9H1TXLXU9KuNLhsru+vbmCzbRnnintLgWEZxN5UlvM1u6CR4
5EsfsqeFvjj8UvCUPxF+KHxo+Ilv4f1bzk8KeG9Mm0jSL68tYZWjn1vVtTj0h7h7eedXi02
1s/I/cxmaeRlaJK8F/a71C9+N37UPgv4LaMs1za+H30zw+JrYPIlnrHiBo9T8R6i7QTooi0
rRktvtfnIWt5dOYhHR5hX676Doum+HNF0jQNIt0ttL0XTrPS9PgQACKzsrdLeBSQBuby4wX
cjLuWdssxJALdjafYrO2tDcXN4baCOD7VeyJNeXAiQIJbqZY4hLO4AMsuwNI+XfLsxNrA9B
+QpaKAEwPQfkKib7x/z2qaoX+8fw/kKAJV6D6D+VeffFbwBp3xR+HXjDwFqaxm38S6JeWEM
sqK62moGPzdMvgCCQ1lqEdtdArhj5ZAYZBHoCjCqB0CgD6AAdT1+tOPQ/wCf8P5igD+Zb4Z
eINS+B3xc8MeJLy2urbUfAXiuSx161Jt1cQWt7Lovie0fAgmkhnsjfQ4kaPbKYGRZAjKf6W
9N1G01ewsdU0+ZLmx1KytdQsriNgyT2l5AlxbzIRkMkkMiOrAkEMMHmvxB/b++Fo8HfFoeM
LCCW30f4l2keqM0LYgn8S6YYLTWLJ0Y7POkgFnqySKnyNc3UzBlhOz78/YR+JL+PPgXpWkX
1wJ9Z+Ht1J4RuiUMckmmW6rPoFxJGSdrHTZEs3ILI81jKyMyEEgH2hXJ+OvFth4E8H+JvGO
qMq2HhrQ9R1m43Nt8wWVtJLHbqSQPMuZhHBGAQWeRVHJFdZX5y/8ABRT4h3+neA/Dnwr8PG
V9a8e6nFf38cBkEn9iaNe2iQWzlSEVNT1q5soh5xKSLaTRKkkjqlAHD/sG+DNX8Z+L/Hnxz
8Ws97eR6lqul6RdSMXM2t63PJqWt3SvtCSf2dZ3MGmwBS0dqby5t4MBGr9NtL8SaDrN9rWm
aRrGnalfeG76PTNetLO7inudH1CW2ivIrPUYUYvazyW00cyRyKpaNwVHysB4t4B0LSf2bv2
e7KDU2XyfA3g++8QeIpyUja91poJtW1UeZwu+fUJWsbZnztjEEZOxcj8x/wBij41apY/tG6
xa+JLoiL413Gsf2mJ5QBH4uNxNr2kyALHCDJNJNqmlQRMpcx3UMi7YPKUAH7e0UA5/zj+dF
ABUL/eP4fyFTVC/3j+H8hQBKvQfQfypaReg+g/lS0AfI37bPw0m+IvwI8S3GlRSP4m8CI3j
bw+0Ecck7vpcEy6taIJARi50eW9YAYLXENvu3IGVvzL/AOCe/wATX8E/GqPw3qE0sOifE7T
x4cUSPcPbx+JLCD+1tEmVnBhZr4vqFoJlKvNLqMaBfJihI/eiaGK4ilgnjSWGaN4ZopFV45
YpVKSRSIwKukiEq6kEMpIPBNfzm/FzwRffAz45634csbhNOt/CviWx8U+Dj5cnmvpD3A1nw
7dLKyzW/lWRMelvKxExks5LKNZE3iIA/o1z8uSR0JyeAPf0wPXpjmvyj8DQn9pj9trxB40a
ddV+HXwlS2l0791J9iludHmmsPDcAeVMO11r8eq6+8GPJmjsgxDsAR9N/GP9oXTdO/Zc/wC
FoaLdxQX/AI+8P2ei+GwJUSS18Q6/bT2d7GGDgpPobwao8pBJgnsPmGRtMv7FHwjuPhX8Ft
NfWEYeJPGt5L4r1UuCskFpdqE0Ox2bmEYh0wRXUqg5a8vbqRyXc4APOf8AgoF46ubLwH4S+
EuhOzeI/ir4p0yw+zxyLvfSbC/tQIZYArNKmo6vcadDEGMVu629ws8qxAg/m9+0R8KdR/Zz
+LOj6ZpV3ftbw2HhXxV4U1u4k3y/2jZ3NlLqpSdRDIq2+v2d4sEayForBraKRmjBD/bmiyn
9oD9u+61UqL/wd8FrS4i09/LBt4rvQH+ywTLLja633ii/ubuNeftENhFJGojtXMndf8FD/h
8ms/Dnw78R7SzW51LwBr1tbXzMZMHw/wCI7i3srlp3TASC01BbKR5HwEjmn4YsFoA+1vhn4
3sPiR4B8J+OdOZDbeJdEsdSMUbpItrdSRBL+yLozKz2d8lxavhj80Rrua/NL/gnV8UINV8M
eK/hbcTk3Phq+PiDQlkEqm40rUpEi1lIRKEVI7HVjFMsEUawrFqcckRaNyw/S2gAqF/vH8P
5Cpqhf7x/D+QoAlXoPoP5UtIvQfQfypaACvzC/wCCjfwrt9U0TwX8W7SyMl14b1KHwv4lkh
aZHfQ9VmebTJZXhjcRxW+pmayNxMNiLqohb7yFP09riPiR4I0z4keBPFXgXVwBY+JtHutMe
UqGNrPIvmWV6qnrJY30dveR4IIkhUhlPzAA/Cn4IaL4r+Ouu/Cr4F3199o8F+CvFniDxg6f
OZbfQXuLeTWmmMhMQIUvp+jwurvZy6vL5gkkeMp+03x3+INt8Ivg/wCM/GEG2C60jQ5LDw7
bwxxlm1zUFTS9At7a3yglEV5cQStCvItoJDtwhx8+fsWfs7618H9M8V+J/HGnLp/jXxBevo
cNossU0Wn+GNGupfIa3+zz3EJXXL0NqRkZ2uWtUsRPsdWRfFP+CinjO91/Wfhd8DdBY3F3r
OrWWvapZ288azTahfXZ0XwrZzR8uqtLJqdy4JjcqbeSEuQVIB6H/wAE5/Al3pPw08TfEbV3
a51X4g+IpY7a7lw0s2j+HWms1mZw7h3udVm1NpiNqloECoqqC33B8Q/B1l8QPA3i3wVqIQ2
nifQNT0Z2kUMsMt5ayR2t0AQQXs7ow3UWVbEkSnB6VH8OPBln8PPAnhPwTYFGtvDOhWGl+a
qJGLm5hhU3t3sjVFU3l40904Cj55TnJyT2xoA/ne+CfjHU/gR+0J4fvdYa6t4dI8R3Hgjxr
C8zAQ6XLLNoV5NdCb5Z4NNuCt9GDJutQluZCV8iQ/0PqysFZTlWUMrAghlOMMCCcgggg9wc
1+HX7e/wul8LfGK58YWsEMGheOdGXWy6xooXW7CS3sdbthM4jEM15i11Bl3mG6luU+0sjw2
4H6T/ALIPxVi+LPwS8N6nLczXGt+GQ/g7xC9yXM8t/okUKW15IZQJpDfaXNY3XnyBXmkklY
g9aAPqCoX+8fw/kKmqF/vH8P5CgCVeg+g/lS0i9B9B/KloAKCM8H/PbvRRQBHI8cSSSSuqR
xo0krswVUjQFndySAqqo3MeAAPQYr8hfgqH/aF/bL8QfEi62X3hrwlfah4i08yBZI47PQi/
h7wPEsZSRVkWWQ6xb3MUy+ZJBdR+U20uftb9sL4op8M/gt4iW0ulh8TeMYz4S8NwJKEunl1
RTFql5DGqSSvHp+ltcyu0aFlme3RXSSWMjyr/AIJ5+B4NC+EmseL5EkGoeM/EVxE8kjs6vp
vhzzbC1+yllXybWW+uNUmjt4maJQysxM7TYAPv2iiigD5E/bV+GkPxA+DN/qUUch1bwDeRe
LLGSBSbh7GBGtdds1ZFd/Kn02d7mRQMF7GFjkoK+Cf+CfHxPTwr8W9c+HmoXz/2Z4/06KKy
Wa4kdI/Fnh+Kae2UhwFZr/SDe2a3R2m6ntLS2QNJHIB+1F3aW9/a3NldxJcWl7bzWl1BIMp
PbXEbRTQvgglJIndGAOSrHBB5r+b7x7oPij4KfG/xBpOkNqEGpfDvxxHqnh67Ux2gn062c6
3os6rIVa4tXsZ7BbhA/kzxiaOIy3oYEA/pKByM+tQv94/h/IVwHwp+JGhfFfwJ4f8AG+gTQ
tbavZxm9tI5N0uk6xEijVNHu0IV4rqwuvMidZFVpIxHOoMU0bN37/eP4fyFADg+ABjoMdf/
AK1Hme36/wD1qKKADzPb9f8A61YHiLTtW1bT/sui+JL/AMK3nmo51OwsdH1KYxAMHhNvrVh
f2mG3BlkEIdHRfvxl4nKKAPkf4hfsTeFfi1rK6/8AEn4p/FjxLqcMS29m39oeE9Ps9Pt0kE
qxWOm23hI2FqGlBeVoYEMjMxO0sxb034SfAST4K2ttonhL4n+ObvwZbXkl9/wiOv2/hLUrT
fKjtdRWuox+G7TU7CG8um+13MdncRK0xkaNY5JpJGKKAPorzPb9f/rUeZ7fr/8AWoooAb5g
RTheFBIGfTnrg18Z/F/9ivwF8afGF9448TeNPiBa6rqIto2g0658MRWNrYWdt5Fnptoh8Mf
aRa2xeSRXubq6u3d973JlRJAUUAWPhZ+yLb/Bqe4k8BfGb4paTb3lx9pv9LkbwjfaRqM21U
E17pt94ZubZ7lIx5cd1CsFxswsskoVQPrHT7S8tLG0tr3VJ9Wu4II47nU7q2sbe4vZ1UCS4
kgsLe0s4TI2SsVvbxpGu1fnYF2KKAP/2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMLAewDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5fJIOSOaTcQf/AK1BHftR
17CsrFJhkkDNAyWwOuaVQuRuHHekwc1RVxM4J4/SgHuaO31pO9Akgye3ejnrQR1IBNKGyuM
++KRQueD/ADpvTp+VLSDrSuA5ZGVty8H1xSZIAxQ3THb0owaLCsGcHg8GgHK9hQeppo6gk0
NjAFuR+tO35PJz703I65peCMimhWFNIeOAfxpBijqeaBh70f7vfrxS4GAec55FAHvgUtxXD
tml47AHNJyQP50Y5zSsMcM9OuPWk7ZA5o6dD9aM84FWK4vI/GgUpGR/WkAA55xUoEhTjHTi
gMOmOKXHBx2pME8AdTTYNikngkfpTTwOBwfalAZcHPXvSnrUsLgOT6fSgenrTy2QoCAbR1H
U896aPQ9aaQtxvt7UZxgYp2Pm55NIPUjin5jsGT05FL0pRkcYxmk5x9Km5Ngz2z+FB6/MMZ
6UuPYUn1A+lO5WwjdR/hSnijP/ANalI4xim9gEzkUmSO9GNvPQdOKCMD9KlDEzk9OtGc4Ao
xx0z70o65IOKoVxMnFGfw4pQOcnmkbk0MYfjwKDyMcUgGSc9qXtzSuKwnQZGKDjdyP0p3Bz
9aM5qhjQcHIGaU47CikXI5NBKEIPTNPyAMf5FNzj5gaUdKBtASfUUhJJzmm9Me/ag1LFYQn
5ulOX7/0pBTgQWFCQ0B5GcgZqIMQdwOCOQR2qQ9+gphHencY3d2z+JqCQDeTgVMfxqCQAvm
mQy8c5AFKDz6HrTTz1FAOO+aSGxzZH4mkye55pQ2eoz7U3nBIpMEK38Ixjjmk/PNA5zSZxj
FUNIXmkxilOKP6UmxgcEdTR2xR0oA/OpAQ/Sl788UmOD+dA600AuQB0puKU5AowM/WhoVgC
496Q8Y44p3fNGeOBz60JDEBpcDFJz1/SgZz0H4U2S2LglePrRt54HBpfYjjvijoMnOaBifS
jqaXb+XWl78fjUjGjp/Wlwe3FOxxkUo6iquA3sDS7RxmnAeuaTknIxTJuKAAOnNJtOeaUc5
z/ACpSDu/rUsEgA/GjAznBGaAvzYpxBwM8ijYaQ0jaRjBNJ1JxTtoPOOP509WROsYbPrnA/
CluFiPAz6kUoHFOIGODkUgG4AdRVWB9xo5780Y+YgClKkA8UvXjoKLEjehyRThtwwzz2xRj
JpOAcik0VuNx0IpSDnil6Hjv2pe+M00FiMEgZWjp2yacSMEAUhNFwGjG4c+1Oxj1oC85wac
P50xkYFL0HGKABknNLtzwMZ9aTRNhhHXjr704YHvSFTwemKXH60kUNxn6UMCG5x+HNOA/Wk
HUZFNIm4YIAOMfXikzyP604nJ5yaQqQc0CEx1HeggbffvQc9TRRsPcb70dOBQfSjGenH0pl
CfxUvcmkx09aXnFKwthDjgHJOKYTmpCPlJ79KjJ57UWAb371Xl/1lWD0+tQSg7+lAF4jgHI
p0cZllSJCN7sFGTgcnHXtSHGcUg4OakGPkjMMzwyACRGKtggjIOOMUw5FAAGBj/61J3zmnu
DQY/OjIFOIOc032AxS3BCYB9aXBxRgZzmgn2p2AAcDHNAGDnpScjrS5OKEAd6AO4oI5PGcU
vTOBxTBBnINJjHaj+VKTg4xmi4xCBjHU04qQopAT/+ugnkYPFAhB16UuMGnDjBGDQevTimS
xuMUAcEGlAznP60vc4wKQ7iAEjpxTtvt2pAAKXoAD+FDYC44pAMk/0p3QenrSZA98+1Kw0P
HIHp2oIXnJ74zXptv4Y8Lya34C0uSwuVi8T2MctxLHcnfbSNI6b0zwVXbuIYHjPIrh5NEuv
J1S8sit1YadP5MlyjDByxVGC9Tu2nGKNUJWMroxwOlHfGa0ZdF1CGeaCeOOKeBDJLC8qq8a
gZJIJ4IHJHUelWv+EX1seIZPD5sh/acSGR4DKnChN55zj7vPXpRuNsxAD1/OlxweOpzmtST
Q9RisLe9kSFIbmBrmAmdAZIwxUsozk4IIx14NLdaHqdnqltpdzAqXdysTRJ5incJADHyDgb
gQRz3p3C5lEAOeRil24z0rWi8P6tPr8uhRWobUYGkSSHzFGCgJcZzjgKe/Y1SntJLYRGR4n
Eib1aORXBGSOo6cjpSuBXCnAP5UoG7g4ruU8M6VqHwq/t3TxKuu2LtPeQF8pLaB/L81QehV
8bvZqi8H+G9M1XRfEWpaqJmNnp1xPYxRtsEkkYUszHuoDLwOpPtQhXOKwM8Dml2kDkcitST
QtRjsLa9kWBIbuFriDdOgaVFJDEDOeCCMdeKh+wXyaIurG3YWE05txNxgyKAxX24I/X0pob
KGMDaM+tM4zjHFb8nhjWor5rE2qPeLEs32aOVXkKFA4YKD83ynOBnisXC+xpgiML7/jikK+
/vUnQ+3egqTwOc9KAIwBjOaCuOn6d6eRnHPNBGB70rCW4z1OaQjkHP1p2Gwc9aTnBpgxuB2
OKUDHejBKk0fjxQNCEcc96TjpTsH0xSYOMEc+1AriHrmg464zS7cilwfwNAIZgnoPzowc9a
cRwM+lJyfQdqVihM8EHpTc98U/ksc4oKscDA/ChoBnHXFN6U/aQTyCKRh3xSsA3mlXjrSY5
pw6Hn3qgDjjjFQnk4qbtzUTYyaTAaRVeTh6sdqrS/foRLNA4yc4pPu85HP50hDEccmjtSRQ
5l2hTvVsjoD0+tN7GjH+fSjPPJzTTAUkngnOKQnpRzigrgnjNJIVw6k/5zRjn6UgH50vcel
FxgelSLFlMtIi5HAzz+VRe1LinYBWwWwOV9qQ57UvBx2owd3AFBPUARjOKVeec49hQMdTSn
72eopXKEPXmkwM8nrTx0zt4GKaQOwpiDPFGSeacPXpSd6BPYBmndsn0ox2zxS4OeenbFSFh
oxS4OP15p3GKXnGKqw0NBGOT+FLzkcdKdgHqaXGT6GlqFj1c+MtH01PB1q95Fqukx6I2laz
awA74w7sWKFgPmUMCGBwSCO9Y+mXOieF7fWUh1mz1iJdQ0+6tFj3BruKKVnYFSPlbaRkHv0
zXAYHGO3an7cDOBVX1uTY29ft7S88Qavf2Wr289rdSzXMUjuVkfeSwRkPIbnB7d84rsH1/R
n+Ld9qa3tgNOe2lVb3Y3zE2hjA9c7+On6V5rg49c8U4bh0FIDrbySxuvCfh2yj1DSmkttOl
iuPOJ82BzNI4C+pII6ZHNWNYl0y88X6ZqsOuWJtba209XPmNv3RpGrjbjPBDc9MDjNcV2AJ
59jS7SehPFA7HoGnXOkWvxWvfEM2vaf8AYZby8kjbczZWRJdrMAuQCWUevPtXFahFGqWzed
YlzHtZLEHauDwWPTceenpVQAhsZ4pcYOQRzSFqdrpHiC08Oah4UvIriG+hht5bfU7VSfmil
lfzIzkYOY2HIzyPar+jap4ZtPE3iK0ttUFtoS6NeaXp01yG3Ts/3WIAOCzZJJ6cV53jkc5P
tS/TvVIDrry4srvwp4dsY9Q0rzbaynhuTcbjJA7TO42nHXBGMZ61JDf6NJpet+GJLyBLP7H
G1pd7m2yXUR3A4xxv3yrnHAIz0rjRyfTj1pB7D2zmgDvJ9U0qH4naX4kTVoXsbBLKVmhJMj
tFDGGjVcdSyFcnA5znFcNdSrcXtxcCJYhNK8ojHRMsTtH0zTOcdeabzjsKAGnmjtkdu9OH3
felKjHNA0xmDjP60Y4BI5p2OPQD3pMcZHH40CY3b1wab6gHAqUjIzTSDyM4oGiPAxz/ACpu
3nOOfapGIPSjPONwpWKGEYwO1JyP8Keecg/l600jjrj6UyWIeOaTIOCMZNL0wSM0Hr2oGNw
cUYOM9fqKfwVxSdB6H0oGRkA9OBSfTkCnjkc80mBxgZoEhCORzTSOeOKfjng+1JgjGKmwxu
Mj1pOM9aU9qOtNAI3rUTDnHvUp+uajY5pMQyoJQfMqwcDqM1DKV3D5e3X1poC5gkcdaTOe3
XtTuPXtxSHnJHapQxOfTFHb3HalAH1pMDuaoBepFB64xSDHpkUoHU80CGn7vHNHOKXsAKAO
2alDAjbgnvzQODyOaB19qdjJ45xVMBB27H9KcFLOqDqTgdqTrSjHIPFHQQOhSRkcDcp2nBy
Mj3FGScAUbegHWlGQf60uoxOoAzgE0ZwMg0Adv5U4HHpj1otqADkc8EUHBB9KOg4peo6Gjq
JijAHXmngcAgdaWIKkqyNGsgBBKPna3scEH8q7nxxoOg2ejeF/EXhi0kg0rWLNmkWSYytFd
I22WMsfTjA9OeaNRJnCYA9aXt3P410OtwaVaaPottb2OzVJbUXN7OZGIG8kxqFJwD5e1m/3
h0rMuNMvrSW2gu7V4ZLqJJ4RJhd8b8q3PY0/UVyiAe/Q04A+nFXtT0vUNF1K403VbSSzvLY
7ZYZRhkOM8/gc1ebwr4giu7m2k0qSKa1tlu7iN2VTDCwBDsCeBgj8x60FJmJj1Jz6U8Vtnw
trscUtxcadLFaQRJcTTgB1SFjtEvB+Zc8ZHGeKevhzUL6T7RounXUthIkklu8zIHeOPiRyA
RgKevYUybmFzkGlCjsK0ZtF1WC9tbOSwmFxdIJLdVG7zlPRlI4YcHkehzU1t4c1m8urW2sr
H7VNeF1t0hkR/NK/eAweo9KB3Mkg43AcetDZxwOvWrv9nXn2Oa8+zn7NBJ5LzZG0P/dBzyf
pmp5NOSHw7b6lJFc77qd44pNgEOEA3jPVmyy+gA9ewFzLHJ6ce9OCj1zTggGTjH1ruv8AhE
bGT4W3OsQO516xlhu7uLPCWU2VjOPUMoYn0cUD2ODK4P60nPv6VoLpOoNo8usLbMdOilEDz
5G1ZCMhfXJGT06CnNouppqVtphspPt1yyCG3GC7F8bRjsTkcHB5oFczwPwNJtyetaVlomp6
he3NnZ2by3FsjyTR5AKKmd5OT0XHNMm0q/hslvpLfNq7+WJ0YNGG64LAkA+xxQIo4FIQB25
rZvPDWtaeJze2XkG3jSWVXkTciNjaxUHODuXt3FVdS0rUdIuIotTs5LWSaFLiMPj542GVYE
cEGgDPCnr3ox/s44rbh8M6/PdWFtDpUzTahAbq1j+UNPEM/OoJ6cH8qZF4d1i4s4LyC0U29
xKYYpTLGqyOpGVBLDJGRx7igZjEHB7jFG3t1qWSN43ZJAQUJDA9sdq6fUtBg8M6Zbf2patd
6xdwLctb5IisYn5jMhHLSMPm25AUEZyTigRyRGBj86bjB56VPsGef0qMjkcUFIiIOeaDknF
S7cHpxTCPyNAyPJznNJ9eh96kIH45pCDQTuRkY/PpSfNuyScCn4yBkYPpQQT369KA9Rgyw6
mkIx+dSDgHHBpuOhxn3oDUbx1ppHPy07FNP5c0FDfp0pe3P4UAeopO3GTSAQYI9+lKB1xSg
gAj1/SgdcUANYZHHWomGCeKnPPC4FQ8k9aYEZGBVeUHf1q03C81Wl+/+FIRebAPrnvSHk0N
+f1pM+tSMMZpSOmBmg0dMZ6VYCDGfSnYG4Hgj0pvAPGcU7tkiloAAgA8A8d6DgdO9J1zzj6
0pUqASR81AhADjpTl4I5pM5NHbigBcHPXH4UYJOelHOc9ad1z3AoF1G9DyfypQuOc/Sjpxz
ilAOOn40FChNvXil2cdQPpSAknODSr78YoF1HqAQAR6800Lnr0p2DjgdKUE/1oB7AAcDjmv
SPAr6b4h8F674J1u6S2hgI1uymkPCNEMXCD/fiz+K15wD2xn6DoKUH0OARTJNy1STxN4rkn
mQrbyM9zcYGfKgQbiB9EXaPwrqb0f8Jl4NsNUtYZ5bzSNRFlKsmCxt7h98QGOoR9y+wYdq8
9DMvKs34cU9XdRhXZPoSKAPRdckttZ0+bxFqE8Z1Tw5cvY3MMp+a7TcxtWx3IIKN/sqtbl/
Fcy+JPFNxOkkj3Hg2GVz3cmKDP45B/KvHjuJ3HJPvzT1kkyMSuP+BH/GgDsNA8S3lx4m8Na
dHbINOgj/sn7Jnd51vNIfODnuSXJ7YIGOlbGhWzQ/EvxFpsMchttN0vUrKCPPKxJE6rz6nr
nHJY15sAyfMpIOexxUgdwWZZWB7kMc8UwPQpbjVrOXwhq/heFdQ0mysXS0jmQSFXwzXUEwH
Vss+AMZUritDwnYaJJ448Ha1odpPpRu72aOXTJpfMEJSPPmRscExndj5uQVxk15cryBCokd
QSCQpPJ7Gl3ymTe8js3QsWOcUAddrGiyavo2kah4dgmltFC2M2n/eawujw27uVkPzByPUH7
orYgig1jQPEHguzM0k+kxi+sg2NpeD5Ljb3+cMzf8BFeepLLHuMcsiM4wxVyCR7nPNIrOpL
B2BI5IJBoA1fDGgzeI/ElppkaOIWfdcSAcRxKCznPrtBx6nArt/A/iaDU/iZJYXml21vpvi
MSaZcBI23JC42x55/hKx9v4a803OpIWRwCQThiMmjc6vuDMCc5O48+vNAbnqGk6dF4Z8M6p
ZeJ7aQW9n4jhglmjG7yz5EqpcKOjhWKvjoa5qTQ9S8NXep6tqrzM0LBLW+t2Di4klyVmRzw
fkDNnqCQOtcrvfbtMjkAcDccUb38sRea/ljom47R+HSjSwWPWYbP7V45k8T2Ns62viDw9e3
uCOUn8h0lTjv5gJA77xiuP8ADDDT/CHi6bVEMdne6b9lhjfgz3O9THtB6lcMSR0H1rmA8u0
/vHAHTDEY9KazOxBd2Zh0ZmJI/WhAd78QLB5fEV0ItEmecabZub7ewRVW2jLZGNvbHXr71N
qEFrrGnXOk6xcLBdeGfLniMpwZbJkTzYh6srkFR/ttXnvmymMoZZCvXG44/nUTEseST9TTA
9i0n7XfeMvh3qEsZDT6Nck+iAG4AX2ABUD2xXLw2w/4VF4fE+iT6iP7YusRxMykfJEP4QTy
QQPpXDiSQH/WP07Mf8+lOWWZT8s8in2YjvQA6aFrPUnhuY8SQS4kjPPQ8r/SvYdR1i+1D9o
S11XT5t2gXbwSZP8Ax6vZmNfN8z+HAUMGzyCMdhXi+DnIOT796k82Xymh81/KbkoGO0n3HS
kBNq7WDa7qDaWuNPNzIbdT1EW87P0xWftBPFS4Gc9PakIJ70gIccetN7GpuQfm7cU0+460F
XI8d+lHG3OcUtHPQ0EkY4Of50FeByKcQeT3o4+tA1qR7cDI4HvSEEEcnmnkHB703b0z1oHc
bgYwT0FMIz06VJjOOmPpTecZoGNIAGD0PWm4OMY5NO5oIJ9aQmNOAPrQmd2P1pwGRknvSLw
3rTBCYIxjvUPODU/O3nHfoark4FAxpAwfWq8v3/wqwckZBqGUnf07UCLjMCT79zSYxTiPm7
GkzkVO4eg3tilBIXGOvUkc0D6cUuODTQIb6c04Dvmk4HIpePTHelYYcccdaMccUfjj60ZJ5
psQgBIx/KlI9c8daUUuO/Ug0JhoHbPbFKOvTmgdcUpApiFHAI4FHT/Glx8oz/8Aro6Y4PWk
MB0HOD2p23BXjPpTVwSN2SBzxT8/maBMO4I5z6U5VwPpQBg8c04DnpyaYCAYHuOtAwOo4pR
3GKcAMZoBiKD6H147VLsZVV2Vgh4DFcA/jVzRZZbbXtPmt3aN1uYsFTg/fHFe1XN5Lp37R/
iCbU5o4vCcd7Kl/FckfZjAI+UCHgtnG0KM56UCPClRmIVQWY8BQMk/hTjG0b7HVkcdmXaf1
r0rxFb2vhT4ceHp9DjNvd+JzPfS3I/1qWyvtigVuqjnLY6nrTPANufGdvrnhTV2NyyadNf2
FxId0lrNEM4DHnYwOCvToetAI87SKRyRGjSEckKpOP0pNgHzEEDpmvTtN0S58T/DzRU8CXq
/2xYCVtS0qKbybqaQvlZk5HmALgAZ4x0q18Nb7U7n4w3c2rxlbyWzuvtMUsWB5iQHBZD0YF
QenWna4HlAVgxUryO2OaeEPHynjvilaSWRmneRmmYlzITyT1zn1r2PxmPFFxrHg+XQLo28k
2iWUhC3CQhpSDlmUkZJ7nBzQPY8dAyQApJPTjrQVZGCuhUnoGGCa9L8C3tzPoXxIldwHOlv
cqFHEcpmHzJ/dPJHHOKx/BetPL4m0/RteH9raNfzpa3FrcnftDnaHQnlHUkEEGmPc4wL3bp
64pQnzH5T65r1bTZbXwDrfjfw/q9iutaLb3MVlcW8g+ZojIw3of4ZAMHPqKypPD7eFPH/AI
d1HS706hoV/dxTaffKOJo/MG6Nx2cdGU/1pEo5DR7HTbi7Y6xfvY2Ua7mMUfmTSHska92Pq
SAByfSs4gZIAPfGeor1DwfqF2+j/E+Yyszf2c8yMeTG5nCll/unaxGRXCaBpR1vxRpmjiTy
zf3MdvvP8O5gCf1p2C5mJDLJuEUTyY67FJx9cCk27uilh7Cu38d37WXjTUND0Rn07StIma0
tYIGKfc4MjEcs7EElj6+1aOs25vvhx4e8eR4t9Yj1B9Ou5Yvk+0FRujlIH8eOCe/U0WA848
ttgfYRGejbTg/jVnTrS3u7+G1vrk2cMzbftBXcI2PQt/s5xnHQc17lqUd3D+0Bq08yLc6HG
ubnTYispuIvs65jSAHJJbB4Ax14rjvh61zJ4Z+INvaExMuliW3VnCmF/OAyrH7pwcZyKLDd
jgdW02HT9Uaytbsah5YAkmgU+W74y3l5GWUdM98E9Kt2+j6fLoMmpy6p5M8OUawMZ86Vyfk
KcYKf3ieVweDkVq3eq+LNJs9PnvdQMhEkz2khuBM8TFAjkMCdvDDAz15rc0vUtRb4F+KLl7
+4a4TWbJVmMjF1BVsgN1AOKLCPM2jZSAVKnr8wxTCuecY+lamravqOtS28+p3LXM9vCtuJX
+8yAkruPcjOM1ndRwaAIsfSk2nHBAqQqc5yRTSoOaQIZjIxSYycf0p+3I9T6Cmhfx+tA9CM
j5sUm3jPtUhHpTSOOKQIYQCD2puOxOfensOe5x3ppXPXmgEMJ9B+nWkp+M9BSYGM4/SgNBh
GTgdaYVOORxUpXtjNMOBgY5oHcaR3zimkYGMU/BA4XnrTe/pQG4m3A46U3GKdxnuaPbj0oD
YYc46VCwAHvU7jjr7VAaTBDCOBUMgw1THjnrUMh+fpQBc70mec0vGM5BpOBnBpIABOQRzzT
iGZt+3qeaTPAA9c0Zzknn3o1C4oGX2jBOe5p80QhfZuDHG7I6EEcY9ahJOeRTjyBz2/KmLU
XNKPyNNz3yaX8cmhooXpyKXPA4/+tSEf/roHB60rC3HDjnGTS9gAaT1Ap2QRjvVCsKvoKMj
nI6UoHGRQPloHcOAAPQ5pw+Xj+tIBnHH504DJyeaBbig4wAOafxxgU0Dj1p2MqMdTQIXjJB
p30/nTRnPPrUmOfegC3pX2Ya1YtdTrb26zpJJIyltqhgTwMknArf8AiHqel698SNc8QaPc/
aLLULg3EZaMo6ZAG1geh4NcqFJNOA9qAOzfX7LxD4B0vw5qlyLK/wBDeQWN06lo5oXOWhfG
SpDcq2CMcHFSeH9csfBul6zcWV2l/rup2jWEJgB8q0if/WOWIG5yBgADA5JNcSAce1SAELj
NMDX+yacsen3Ola8lpcrErTebvjeCYdSjKDuHQjHPWvTNL8baFdfFqbxbq169rZf2cbIztC
zSXEn2fyvNKr03HLH2rx5UYsAQTzV2Y7LaNAD1/SqQi8mk6NFZ3UkviK1uJkiIghhilBlkP
AJJUBVHLH6YrqvGlz4d8RXPh+XTvEdtGLHSrexlNxbzKRJGDkjCnI547156BjNO5bjHX9KR
Vmeg+HNR8M6Pa+M7D+2f3epacLCzmaGQiWTKszsMZRSQcZ55FY/huTRNC1u013VL2PUPsLi
eKxtQxM0i8oGcgBVzgnqeOBXLDPXk/hUmCBnNAjqJNYh1jTvFV/q+oomr6tPFOkflthyJCz
jIGF4IAz6Vf8B+LbHSJf7D8Swtd+HLiZLhlXl7OdTlJ4/Q8YYdwa4gDk5AFOUbSRgg0Adp4
T1XR7HRfGsGpaj5M+s2JtbVRE7Av5m/LEDgHAH41ydld3GnajbX9nJsuLaVZo3A6MpyD+Yq
DBzznHf0pQrYxxTA6rxVdaR4o8Qz+IrG9h06XUG867s7ncPJmI+fYyghkJ5HQjOMU7VtdsL
nw9oXg3TLgppdhM11c3sqFftE743OFGSEVeFHU9eK5IjjOM4pCWxnrzQI9L1zW/Dl98aB4z
tNeMemrcwXQ2wSC4HlqoKBcYySuM5xzUdh4o0C9uPiHd6hcLpTeJYWitIRE0gjJl3/AD7Rw
OAOM8mvOfmAz70Yx0zmgZqXNho9po08i65BfXrOixW9vHIoUdXdiygdABj3z2rb03U9Gh+E
mueH5tRVNTvr+2u4YxGxXbGCCGbGATnj6da47BIyQRmkI4zQBHg4+lIQeT1p53ZpCGB4pAM
PPf8AWmlSDkHNSAHOOvfmmBTu4570BYYfWm4464PoakINMwcd6QWEzjnFMYelSY6H/Jpu3n
Ge1AEZOelNPU4OMVKVPJ61Gd26gaGEAA4OPakOQeR+VOIPrye9Jj3pAMxzjJprAginkDAz2
pCMHrg0D0IyPpmmdunFSlcc1ERx64oEIAcdaMHGOhpRjGM5NBXg9KAWo1sbMiq7cZ61ZYfL
gioGzQUIFGMN3FVpOGqw3SoJR8/4UhFvv+FM70/ODmmc/l3pILh2xTu3SkAyKOwpsYuMnNB
yMZpQSAKTvRuAAcHBp2ecZx9aTt707HOKQhBnjHBpw6+tAHIGMGkBPX1oYDhgdOlKPv4o6n
15607q3B/KmgQmB2P6U8jPUcU3HfHangYHJxxmmJoP97n6U4dRnA/rRwR7UuAQPrQGyFUYz
kCncZ9KTJLYx+tPGMYz9KBBxtBHGKUNnrRjgg0/b68imALz6UuOMZoCnseKBnPU/jQNWHY+
n1p4XPOaAoK4pVBzg9fegVhQCOe/8qe53AAngCm7eBjn6U8gkYB5FMaG4H0PoKcFPZaVeSe
akUdCKBjFHzcjH0pwyMAY6U/b+FOAAGc4pkkarg5I5p23j5fWn4XOASPfNPxnvz0oAhxyCc
+9OUAgcZ+tP2ZbIP8A9enbQOvQ0AyLHcnpRsBFSbBk80mPwxxQBFjIxkU7HQce9PVcg5yOc
cGkIz17UAREYyMcGlC5GMCpGAPPal24PPegCvjjHNIAMY3VKQMc5+lN2cfyoHcYVBAxyP5V
GACeBj8KlwQMYHNIV7E0AREY603AJI7VLg4IHIFNK880rBci/wA4prAckVMV7ZP5UzgcHt7
0AkRnjPAFMPXp+VSlcHrmm9zzjNIEyMjkf5xUZA/GpjnoAc0wgZ6YoHsR4GDSH1/WnkAe2a
Yc9R60hIY3J96Rh1wetOwN2SfrTD7jNBQ3Izg8ZpoAzgDJ9KcRg5HFIc5HagQ1yMe4qA9CM
1Mwypx9Khbp05qeoDDntULn5uVqc9OKgfhh9KoZbPTrj6imnJGKU+lKD82SAanYBMY5owen
elznJNB6ZHUdSabQrgARnuKUDngYNNz6g0ozSTGB5GBTiMtSLyOaUAgnB4pgSL8pBxyDTM8
4707pjjmjGWxkUCsC4xTgSGz0wetL06Hmk/i4598UxdRwyT7U8sdm0jgU0DA9KdgH1oKDnj
AxTu/uP0ox8pzj8KMNj0FAmOXjBOa0dO0q71FZHtzCoRkQmaVY8s5IVVyRuJx0FZ4BAHNdj
8NNJ/tr4m+H7OVf9FS8SedicIiJ8xJJ4H3cfjRa5JDN4F8Rw6rNpcltAL+K4S1a1F1GZFlb
O1Cu7OT+VV7jwtrNrMYJYrdZluVtJIxdRlo5WJARgG45Ujmu68CfaPEPx8uvEd1C5jtbu51
OUOMcruMac9y20Adab4T0K81n4l+HbvUfDraRA9+97dvM7/vgreYzESdADhfctinbzA53/h
DLqKz1LT5tOu5PEdgzebYwSxt5cYALOyglsrz8qg8HJIxg8zY2V1qd9Bp+n20lzdTsEiijG
WZj2FeneD7uS3+K978RfETPp2nWtzc3btOpR7h23BYY1PLE7h06Ac1yfha91my8Uz+KNAto
3uNM3XhhZNylGbaU2jqMOenYH0pgUE8N6lJ9nWFbef7RdfY08q5RszHkIcHg+/Sl1Lw1q+k
JdNfwxRNayCCeITo0kLnOAyAkjpXquieHdC1L4k+CtZ0iwfSBcl9S1HSXk3JZ+Wx2sCcFQ5
Hyqefwrz7xal7dSy6vd+HX0l729mkeWVn3XDMd3Cvzhec44+YUWGjM0/w/quo6Tcara26mx
t5FimneVUWJm+6GJPGe1OuPDOvW3iL/AIR+XSLkaqSALULl2yMgjHBGOc5xivQ9Es9J074V
6HY+Jo5o7DxFryvdNFIEaKCNQqM3B+Ukk44yASDWqbvVl1H4lrqrxt4qOnJa2HkrgPaK21v
I9R5e08EnGfeiwkzyaTQdTjs7q9SGOe3tGC3L28qyiEngbtpOATxnpnvWhpvg7XdUu7ey0+
3huLudBIlslynmbcZyVzkcc84rqfBNo2k+DvErz25a/wDENsuk6XYH/WXLs2WcKeQi4HzHi
r97pmp+E9Nk8JeHLS4u9cv0xrGqxRtsjTGTbxyYwFA5d+9OwrnBv4Z1qPRrjWDbKdPtpjby
XKyoyCQfwjB5J7YzmiXw1rcOl6fqElixtdRbZZsrBjcHOCEUHJIPB44NdlrUJ0T4UeE9En0
wXk1/c3GoNEHZcEkJGPl7leQDzg13EEtpo3jbRtHKxQXek+FZF01C2V+2yAuQrHq2cgHOcj
FOwHi7eGNZSS7i+yCSexQy3NvHKrywqPvFkBJGO/p3oj8Pao2kWurGGGKwupDFDPLMiI7jq
vJ6jvXXfDdv+Ee1HUPFuthre3tbOeGNJhiS8uJF2iNVPLHkknoO9TeKtG1OPwx4H8L2ljLL
cJZyXcqRjKrNNJkqx6AhQM56UWA5KHwn4im18aEmlyrqewyi3YhS6YzuUk4IxzkHoKpWml3
t7c3MFvHHI9tG8sn7xQFRfvMCTgge1ey2eoafceI4tI0e8hvtS0TwpNp9vMjjbdXRHKRn+L
aGYD15xXl0Vjd6PoeoG+tpLa9vkSztoJV2yEFwzttPIHyque5b2osBGPB/iFv7KVLEFtW5s
VEi5uhj+EZ/D61Rv9C1DToDPcpDtWYwMEnR2SQZyrBSSOh/KvarW38v4x2UUUfm2vg3RVTa
OnnpCTsH+0XfoOeK8i122uI47aefRG0lp97MkjuWmbdkvhuQPmx+dFgM+20bULrTptRSAR2
MLhGuZWCIGP8ACCfvN7DJxUeo6Tf6Y8Md9bmITRiaJgQySoejIw4YfSu68WKdQ8H+BbLQYG
uLKKycOkC7sXZf95vA6MeOvb2qv49urSDRvCvhe3uI7i60azdLuWNgyrLI24xhhwdvTjjNF
gOUudA1S20C21ya226ddOY4Jw6kSMM5AAOcjHNW7fwzqEd8h1K0dLOOJLm5kSVB5UD42uST
gE5BUHk11WkS6Zd/ByZNTlTbo2srcrAThpxJGR5a/Vl59Bk1B4d1nVokvLzVNEHiDR/Edx9
nvLcKwYuhBVkYD5CN2F7fLjtRYZz8nhS/u9ZuLTQ7V7iGK2F2C88ZYwY/1rEHaB3IycDGaq
2vhXWr3VbLTbC1jvLu9QvbxwTo/mhc5wQcZGDx7V6ZYaFa+HrX4h3OhJLrNmsUelWYDbnkE
jAyAFOSE6ErxXKaf9v8L3moeKIdJfS3sIrdLe3LFmjaRhuyTyCURzzz84z1oEcfYaPqeqa1
Fo+nWUtzqEkhiWBBliwzke2MHNVb22ms7ya0nAWWFzG6hgdrA4IyOOte56XBYab8ZtY1HRp
Y54xDNq8kkZyIUaIvHAP9ouwJHso9a8RubG+t7e1vLq3ZI79Wmhd8fvRuIJHtuBFIZRPBxS
YJOTyBTwvIGcY55puBjkDj26UDuhjEdsjv9KjIXAxkeoqRlHU9qYQee9AJjD/+umsOw61IV
GMU3HBpCIjkDJOKTHfn/GnMAR2+lNYAAnPFIqwxs5BH/wCuoyOcYIqTnHI4phHAIyaAQw+3
Sm4GfanY54pMnbnvSGMYA9QfrTQc+h/Gnkc4zTAPfHfFADGGB+PaoWz0PUVO4wo4qFunpQI
jI9OtQS/fH0qww44BqCQEv1oAtHB5ORxxSEYxilJJI9hSZ4znFSmCYH0I/GgE9KXBwe1HAw
c02LYXAP8AjSgdsDFdfoXg5dY8C6p4lN3cLNaXkNhb2cUIc3c0gJUKcjbgAk5HSptE8H6br
fjfR/CFvrbS3t7J5VxcW8QeC2fBJCtuBkCgcsMDrjPWgNjigMcjp/KnhcdwPc12GoeELKLw
JN4s03VnmtoNVbSzFcRBGmIGRJGQTuXHUdRmruj+HbuD4Wa/4njubeOdPJiMDQiSU20jlDI
Cf9WCy4BAyQp5A6iuNHB7OAf1pwBC565rqrjwtaWnwx07xfNqMq3GoXktpBY+SMHy8bpN+f
u8gdM5psvhZNM8Jaf4j164e3TVWb7BZwqDLOinDSknhEzwOpJ7UDOXxz0p6jH1/nXpmjfC+
HVtV8PwjWZIbDxDYT3lhOYAX3wg+ZA67sbuDgg4PFcjZaTYy6FcateXNzDuultbO3SNWe5Y
8vySMbQVyeRlgKCepidsY4PtSgevFdt4q8B/8I5relQWup/2tpWqMIoL2KPafMD7JYiMkB0
bjGeRzUWi+DrXXPiOfDVrqxj01LsWr6hJEB1fYpC56s3CjPv2NA9zjggLZPapFHOTyD1qfU
bN9P1a9sJD89rO8DEjurFc/pXe23w7s7jU/BOljV7gXniiFbjy/s64s4zkBmO75s7Se3Apk
nnnpgfnTlB24/hP61satZaLZidNPvb2eeG5aD99AqRyquQXUgnuBwfWtfSvBw1P4d6z4oiv
mS40xgfsbID50eVDyKc5wu9cjHemByoyc7iTk5696mLO2SWZv94k101l4QST4d6n4xv9QNt
Hayxw29qse57guSAxJI2r8p55ztNdDD8N7KXXLfQl1uaK/n0b+2C0sCiK3Gwv5chDZHH8Q4
5HFMLHnBZ5HDSOXYdCxyRSpuGCrFSOdynBB9q63w74Z0jXrDU7ltSu4BpemNf3TrErJuBAE
S5IOSSBk981LpfhfRdY0DXNUsNVu1fR7JLuS2lgXdJuYqVBB4wdpzzkGncDkfmL7mYlmOSS
eppxLErucscdznFa9zpdtaaLps7zzPqV/l1tFjB2x7tqNnOcvzgY7Z7it3xXoU+g+GfDkIu
reeC8jlnkEMQBW4VyjqX6uRwPTrgdyAjjBuGcliDzyevpUoZ8rh2yn3TuOVHt6Vf0bS31fV
4LJZkt4mIM08n3YY8jLn6Z/EkDvU/ibRj4e8WapoZmMosZ2hEjLtLgdCR2yCKASMoPIzGV3
cuf4yxLY+tTCSbaAJHI9N5/xrp5fC1ppul6BqOt3d1Fb61GZknt4Q8cChiMMSfmbjJAxjPe
mXPhuCLwFpvii1vJZ5L67ez+y+WB5brzyc85BGBjvQBzhL9SxznJ5PX1o6hQSSB69q7zTPC
unxajq1wmrSOPD9qt5ctJbq8bvkBoAN3PJK56HBrMmt9H1bWIzFPdpNdtDFDaxWyReSzMV2
gbsbANuDnJ3c+tMDmWZ5JQ0kju4GAWYkinAuQVMjBT1XccH8K6XxJoejaHq2r6VBqdzd3th
OIVZ4lSObHDEYJIx6d6ksfCq33gHUvE8d4VmsJFVrQoP3kZIDSA54ALKOlMDlguDu9OmOMV
ZtLua01CO/Qh7iIh0eQb9rDocHqQeRmuks/CDz+B5vEk12yym5itbSzjj3PcM+cEnPyjg49
QPpS3vhnT9J8TQ+HdT1KUaiXSK4e3jDRWsjYwpycuRkbsY9s0gOYllnuLmW5nmeaeVzI8jt
kuxOSSe5qJtznczHPfJzXaS+C/7Pt/FMmtXb20nh2VIpFhQMtwXbChSSMHHzc9qluvh7df8
JRBo1lfxPFJYJqctxOuwWkJXcTKBnBA7DrkUxHDKzqDsdkDDDbTjP19aYVONoGMe1dTpPhy
z8QnVIdEurh7ixtnu0FxEFW4RMbsYJKnHIBznpxV238FWtzB4SX+0Z/tPiWQrHCIR+4QPsL
k55BPIHHGaQziikgTzArGMHBbadue3PTNNV5Iydkjpnj5WIyK7W3RDrNx4Jg1AtpxuJYWvf
K+bap3O+zdgjMeQTyBnBGayPC+gx+JfF1rocdy9vFdMwWcxhiigFtzLnpgc4NMDndzA8MVI
HBU4prMxJJY89ctW5Y6bYXuuXFmb2aKyhjmkFwIgzMsak525749e4rpPBOk2GoXN1FDMyQr
a+df3t3bRtBp46hwSclx0HHJJ4IpCPPfmXgbuvODSMCdoznHqa1BZ2dz4iWxsLm4ntJbhYY
pnjCyOC2AxXOATnOM1u6z4MOl+LtM0mPUReabqhRrXUYY/llRjtLbSeqnIIz2oGcWV+XPXm
mlCFOevuK7GTwzpq+BrvxSNVuGjj1A6fbwmBQ1wcbt4OeBjkjnsKsa/wCB7XQdZktLnWWFn
bQxyXV08ABR3UOsEa7v3kmDzyAOpwKQHCMg2jOKiKkDAFdfF4c05vA9z4rlvrtIYtQWwjt/
KTfKSm4sGzgYHXg9qvW3gaxnn8M3L600Oj+IpGt4bxoBut51baY5U3Yxn+IHvQCOAOMentT
MLgnJFdNqfh2LRxqseqzz21za3bWltB5YzcFCQ7Hn5VHHPOScDvVnwx4M/wCEp0XUprTUBF
qlvn7JZMn/AB+lU3uiNnhgozjvxQBxu3vTMYI9K6XStBtNRsbKV7u4S5vNSTT4oI4wd2QCX
yT2yBjvmrOveHdE0fXtQ0SHUb+8urO8WzEi26LFO27a+05JBHYHrSsBx5APPSmHB6Z/GvRd
d+H1hpEniuAa3KZvDgjzLPCEiu3bGYk5zvGffOD0rC8V+GbTw3Y6E6X8091qdgl+8LxBBbq
+cLkE5JwT24pDucoeecfWkKjB9v1r0Cz8EaVdza0o1e7hj0fSk1O4kaBeGYKfJxu6/OBu9c
8Vkf8ACMQXvgS98V6NeTSxaZPHBfWlwgWSPzPuOjKcMCeOxBpWYXOTZfc/WmkAdTx713Xiv
wlo3hbVrnSJ9Vv7i9is47jctsojV5EDLE53ZB5AJ9a4fjoD0oEiF/u881EQABip2zyc/jUL
9MDvQURke/Sq0vD8cirRAz0+tVpv9Z+FAtyxR37nFLx+GKTripQWHFuetBHGMc4pPfb0p2Q
cc1RR6nofjzS/CHgvwza6TMb6+t9Vlv8AVbaSBljmikj8rygx4b5CwJ9SMUzwzqngjwn4/w
BV1/TtameyFncLpEbWj+ZDLKhVFk4wNmSMjOeMV5eTkYzzTuMZ6dqRNmeh3Ws+F/FGgeE01
7U5tOvNKD2moRxWxK3MO7cssYQbRIclWJA7HnGKtaH410y60bxrp3iGWGxj1iwS2sVtrTPl
vG4aIEqM7FChcnJrzH+Pnp7U9epB70xWPSPEGpeFNW8MeENDtfETQWui2ki3W+yk3STu+9y
gAxg8AEke9VPE2vaZ4u0XwmjXg0ufR9OGnXEM0TuuFbKyIVBzkHleOR6Vwu7I4wBx2xScHo
cUh2PVYviNp8Pj7wRLYQz2vhzwqEt4fMXMsiE/vpWUd2yTtGeBWFDrOhXfxFtL25Mlj4csb
gvbxCMyMI1cuAQP4mY5Y+/sBXFKD1z+VSD5ec8VVwseg+D/ABjp1ha6rpHidZLuwklbU7KR
AS0F+mSjjjIV+jfhVOx1+y0S40K20u7jmijniv8AULqa1yWuA2cKGBOEXhSOpYnjNcYDnoe
nenY7ZBx+lAjq/FzWHij4nalP4ZaSe01e8MsIkjMbIZDlgwPTBJOemOa78+MPC1n8ZbjWW1
JlsNF0waVpbwwtIryJD5Yk46IGLHPU8YrxcFux59PX2pQTjmmBuazci6gsjNr8utXEYZWZk
dVhUkEAFwCSSSfQV1nh7xNoGhXljZzyTX+kS6Pc2d/HGhRnll3MQuR0yIwG9s15yN2COP8A
CpFJA7dKLgegy+INF1H4fW+iXV+ba6u9YW8vUS3cpDbpH5ccaH+IqB09x71u67440HX9X8Y
6fNdyQaVqkMH9mXYtyHt2hACxyADdsYAgjkZwa8kU54p4OMjp70COz0bV9K0v4b+J9LN439
sau0EaIIWKiFH3MpbHUnp245xTPAWvaZoV/qy63HNLp2o6XPZyRxDl2IBRfb5hjPbNckBg5
4NSAcdRzTGdLYatAlzfeIru4X+2FA+w2whJjjbgbicYwifdX1A9K09X1zTNV+GGiaW1wBrG
m3c0hjjt9kZhk5wCBjcCMn69TXEgfL0x9KcF4xwaAOjj1Cz0zQ4LPS54Z7y8bzL557bcsYU
jy413DkA5YkdTj0q98RdX0nX/ABtcazo1w8kV3FEZPMiKFJVQK3B6gkZB965MZwBwKdgEdK
GI9A0vxJpuiadrejtqh1fw9d2zra6dLE24TsPlf5gBGVOSSDzxVPRPE9lp3w6vtHljeTUk1
CO8sGx8sbeWUdzx1HBA9celcYFOMHH5VOo9adxnbeHdZ03TPAes6fHrb2OtapPB+8ETlUgQ
ksCyg8sT+VR+H7/SLL4lWOt6zqkt5aWsyXM1x5DFp5AOgXGQN2BzjgGuQVfnBHP0pwBbGOc
UxFnUrk32s3140nmm4nklL8jO5ic8j3rsdH8Q6HpM8djK0l7pMmjTWd1HGhQvM5LnGR/fCA
N6DNcLg84I460/HPr9aAO9tvF9jY6DoMkUhuNQtdZGq3dsIisexVVY41PQhVBHtkVUOoeHm
+Ilx4pu7yW8sjeNfJaCFhNK24ssbEjaoBwCcngcVzNlp93qEphsbaS5lVdxjjGWAyBnH4in
22n3d5qC2NpAZrlm2hEwfXPPTAx16e9AHcTeOYxoVxfJcJLrmoayuqXsDQZiMajCxAsMHHe
mDxN4ftfEfiprS7uH07xJZPGJXjYyWbsQ21gfvKDkZBPGK4CSPazIwHykg4I60hTI60AdT4
e1a38P6XqkOlk6jrmrwfYYTEjCO3jY/MckAs7cADGAOTW7deJdJ0T4oeHnXN3pnh21isS8B
3ZYIRI6djh2P1xXm3KnIYggdc03AxgYx0oA3GbS9Ilv7iz1b+1J545IYDHC8YjV+GdywHO0
kADPJznipfAutWWgeKkvdR8xbWS3ntmkjTc0PmIVDgd8ZrniBnbnmmFcnqBntQBsxrpel21
za22rLeT3qrbG4jgcJBFuBdiGALMdoGAOBnnmt7W9S8Oy6TaeFvD2uLZ6DGVluZpLaQzXs3
eSQBeg6KucCuGK8delRMPUj1pAbHh6bSrTxMl7eXLwWtsXkhJjLs7AHywcDjnBJ+tbHh3xV
ZWnhW90jWkeaSz33mjzKCTDcspVkPojA7vqtcdgg5pGFAzuW1TwyfDXg3QG1OQW2n3ct5qb
C3fLMxU4QY+b5V29ufarWv8Ai3RvFY8R6fqlx5UUl8+paNeGFj5RICtE4AyFZQvY4IrzkjO
e5PTFNJ5IyOfSkKx2Oo3+iXHw70Dw1Z6usclrczXd88lvJtLvgLtwPmAAx2qtrniHTtStvD
3huwMtpoei5/0mVCZZpHYNJMVXOP8AZXPHeuTYY/iqNj69OxouM6b4i6/b+KPH+pavZXEk9
lLsW2LoUZYwoGCD0Ock+pJNUzq8OlaR4ek0PUXXU7K5lvJmEbJ5UpKhMH+IBVwfqawiBnB5
phXPHHFAHqkXi/wXJ8R/D/iLypNOsLUtqV7bRwlx9uc/MqD+5lUb8TWLY6zpMni/S9V8S+K
rnU7O11I3rwpbyNtXduwNwGSxCjHQAGuCxzxj8KRsc4NFwtc9A1fxdp11oHi+2vbuTXL3XL
zzrPfGwj08byxkBfkMQQu1eMDk1B4v1Twv4q1fTdcfVJrWKOwt7a400WzGVTEm0rG33CG7E
kYz0rgiOAOtMY9s4ApD5bHe2/ibSZfBni6Ge++za34iuYSU8lzFDbRvuKbgOp47dBTNL8R+
HtM8NweEY7mY2V9fw3usah5By6REFYYk6kcclsZJ7CuAOdvymmk5I5PFK4JHd+PfE1v4k1j
XtQg8Sz3NneXKzWummGRQgBwu4sMLtXPA6k15/g5wetOxzmjjp1ApBYYwwGI9P61WbpnFW2
2+XzwSTxVZuvbAoKIiarzY8z8KnbPXPBqCZFMmTnp2oEWDyeKXGcetJnDdKOhxikDYvTnpn
pzRj19aBgnkULw2O/Si4wyCQMdacCccU0Dp7nFOXoCcdKYkHv608jv2pAOOcY9qXHp0pILD
wOgxilA+pHejHH9aVcA//WpiaFAPVunWnA8880g9xxTxjqBkUCQKMU8Zz0NIPlGAOlP7nj6
4oH1Bc59zUoHGMU0DJwBTuc89KY7DlUE+xpTwM9/5U0ZB9e4p+DtyeOOaCQUYPSpsHnGRUY
4GCfep1HXHJHrTQXDJBx7daeN2Mcimjkk+3enKD3/WmBKoy3JxTx8uevHQ0wAjGec/yp+c4
znigBR7jNdJ4I0uPW/HuiaZNEssNzdIsyPyDH1bP/AQa55UGMjg10fg/Wrbw3eXmtSZkvlt
ZILOJR/y0ddu8nsFBb3JxTsB0WgaZo+q/EF9Ql0Vf+EeTUltYbOEHa4L7Rk9SAvzMe+QO9T
+HvDthD468U22q2MN5ZaNBcuYZDhS6vtiG7IxyR+FchLrJludJeKxS3g0xVEUEcjYdg28uS
edzHGT7DGMV0F/48lv/wDhJHOiWtvL4iCC6kjkf5SCD8megJGSDnNAjV0rwjBP41Hgq5tkh
uo91xqd8Uz5aKm9lgHQLgjDdSTngVW8JW2keK/iFFog0iGDSLsSpGqA+ZAgQlZPM6lhgE54
OSMVRt/Hmpx3mlaoLSI6pp8H2Nrosf8ASoCNvlyr3+U43Ag4qjp/iI6NHejRLJbCe7RoWuT
IZHiiPVE4G3PAJ5OO4pgT+DNHh1T4iabpM6Jc2sl0Um3DIaJclj+IB+lbnhiw0jxN4x1PRp
NMggsJIrmW2lhBR7UICyNuB+YcAENnOa5/wvr7eF9Tk1GDT4rqZoHgUyOV8sOMMVx/FjoaL
TX303TLuy0m2Wy+2J5NzcBy8zx90DYwqnvgZPrQB3Gh6Fbx6D4TvjplqTN593ql02QRZK20
5AO7pu5UZPFZOj2uhCx8b61Fp4n0yziC6etwTkNJJtTdgjPy8lTwe9U18dXsesaRqVrpttb
rpdp9gW2BZo5YDkFWz6gnJqi/iJU8L33h6z0qK2tLy5W5d/NZnDL91c9Co5GPxoYjXvNHsd
R8CeF76wtYLO4ubi4t7+5Vcf6vB3nsAEySBjNcprF1aXmpzS6fZR2VopxFEgwdv95vVj1P1
q7H4gv4/CEvhlAq2kt19pdv4jwAV9gcAn1xWdeyw3F9JNa2aWULkbYEYsEGBwCeT6/jRYZR
xngjGO9Jtz0qQIQTz+lG04x+oosBXK8kjnFGOcEf/Wqcr0700qVGRz/npQBDySKYcY+9g1K
VPXP40wrz0/GgZGcjk9+ajI4yMH+lSkdfU+tM28ZOfrSAiYY61G3JwMnt1qVwd+PemYIP6U
gIW5XjsaYemP0qVxyc/lUZBPHQe/NAEBJpCxIPf1NSMD2H5UzacYI49KATI2Y9OmKaSTj/A
BqQrk+gphBZgD17e9Isb2znmomHBP8Ak1MwODxULewzkcikJEeSW56etIc9voKfjPJ5xTHp
MZGSc80g659acQOuM+tJjLDGc0CGMM7jVdwMA4/CrMgwDg85qscE4NAWIz17VWmHz8EjirR
9KrS8P+FBLJ2ztHHtQMgd6CTjBP1pcEjI7UhtCAc5FLnn0/CjBwOcd+KOM9TkUxpDgcn1oG
cCjqBn/wDVSr04zSGIMH8akHf0poXHFP2nJ7fWmAo29PSnr97ntTc984/pTxwOM5oE2KBuw
elPA6ZxTFJzg5/xqQA44J/CgncBx3qTmm8EZxT+3U4+lMBQcnjGTTwMtxz6UwcE46jj61IP
u9SMnpQAqhc5PSpMDGeOnrUYJAAGc1InIGG69aaCw7aMdKlHAB9fembSSMEnPWpADnB6fWm
AAYY+h7elSKBkHrTRkrxkY9KlQfJyTigB49cYINPUZ/HpzTfTqSOxp6ktxznvTAUYBxj8Kc
qqRyfwoG7bnbkipAvQ5OemOaAFXH3cnv8AhUgAJ6dabt7n6VMoAOaYCKNwHbj86lUADaeM9
iaEGcHkf1pRkc9ge9ACqMHHb2pQA2c/zowTk4NSAdzzQIaBjqePWlI9DxSkZweaQkjgcn1q
ughuOGwM/jSjBHX2oIJB5pScDuRSQDTjbj05NJx0GeO9P2nGck0AZ7UwIsYY9xj1pjHjpnN
Tjk4I79KYQNwXND2GVzk8fjTG/I1NsYLkH370zaTnIqRkXykc03HBz+tSFSM47+tIfxyeMc
0AQMAWH5c1GQBx+VSnIOMn60zrjrxQBCxXnOMH0qPAJGKnYEnBPHX3phByfakwICD6VGRgZ
PX09anYtjjg54qJgO5I4pAkRYzngAdKb2Bzj3qQ98g47Uzbxt5xQVYZkdxyajIGakI9j9TU
ZLbcc81IrEZ65yPwphXBAOMD0qUDg4NR9RjmgZGeDweKTGG9c0/PJHak2gHrQLqMkxzwetV
SMdBVuYkLx+dVW55pFDDzVSbPmcccVaPA5IqpOR5vXtQImPqO/alGSeoPpQetKBnnHtUIGL
jjduz7Uc59BSD3GQO1P5Jz6+9PYYnTOByKeMbSKQgg8fmacB+FCA3fCWiQeIvECaVNdSWoe
CaUSRqGwY42fGD67ce1S32gxpo+g6ppc8t0us+aqWroPOR432kcfeU54Ix344p/gfVtP0Hx
bDquoySJBFBOmYo97bniZF4yOMsD+Fa9n4r0oto2p36TDVtPtZNNnMUfy3MDRskcyn+GVA5
yDgNgHOc09CbnJjTb47cWrMr7grKQynaMtyOOByfQVOujaq8ZlW0Zo1cR7gy7dxXcADnkle
celamla4mjaAdOsbr/AEh7v7SZjBvjVRE0fllG6hw53cYwAOatzatoE2k3FjaQx2SzXkNw0
ZtmliXEBSRkBOV+ZiVU9B3oC5Q8LaLba9f3trcXM1uLewnvVaNA2/yk3bcH1A69qfpeh217
4W13WJ554ZNLEBSIRgiXzX2ck9MdenNSeDtWsNE1XUbu+nmiWXTbm0haJNzeZIhVSeeAOpN
T6ZrtsPB3iDSdS1C6NxqH2YQZVpEXy5NzEknjjpj9KENmLHpeoSRwutq4SdS8TNhRIofYSC
evzcfWrE+h6raQXE1zYPHFbtsmb5T5R3bcNjodwIxWtLrOlXGnRWj+ZF/Z2oRy2LBCcwcCQ
NzwfkRgB33euafca5p8g8XPFl21W7Sa2WSHIKiZnO70OGH400K5hjS9RW5S0NjKZmh+0LGF
yxi2l9/02gn6U8aXf7YGFnK3nQtcxlVzviXOXGOw2tz7Guik8S2Ntq1nq9ioluoYLOAo8RR
QsaASAYPcgD/dz605PEun6c1smlxyutlfyfZ2kXbmxkYM0LD1JyPoxqgbOdXT7142lS2kZF
h+0sQM4i3bd59BnirH9jaos/kGwl80IkmwKCdr42EY65yMYrZ07XNHsNYEkcUsmnzTtBLG4
+dLLaUVRg4LFWYn3AqfTvEdjp0OjLukuXsZLmKVvL2sYHUrEQfVd8jAHoT19AVzEj0fUpCT
HaPIqB2YphgAgy/I4+Ucn25pLTTLq7u7OJInxeMREVXeXAPOAOTjB4rU0nXodD0uK2tT9pm
N+l27FCqiNEZCgz3dXYHtjA5qManZ2OpXF9pnmZtykenrKCCqBs7mIPBwOg67jTBsy4YHuJ
1hto2mkdtqKq8t+H0q5Hpd/JG0kdvuRduXDLtG7O3npyQcfSrc99aw+MJNU0ieSzhMpniYR
cwkjJXb3UMSPcVq/wBr6M2m38MMFvbTXf2V3RLcmAujOXYJ/CMFeOmQcYoAwf7L1AiPFpI3
moZEAwS6gkEgdSAQc/SnXNjLaW9pJLkG6j80ZGBtzgEHvnBrcg1XTrXUvDt5HcSyDSVDOoj
IZyJnkABPABBAPpz1qnrN/b6gNOaAFWitfKlTbgI3mOxC+owwGaYilJp17bzTwT27RPbANK
pH3AcYz9cj86IbW5ljEiRMU3BN3QFiPugnqfar2oanFe6ZZKVZb5YlhuXI4kWPiIg9ztOD/
urUxvLO98Oafpskn2aWzmmYsVJWRZNpzx/ENuPcY9KAKx0rUFCiS0dd5+UMQC3zFeB/vDH1
p6aZfNNcQpatvtf9cvH7r5sc+nJA+ta8uoafJbaPGLgf6DEEkZoCXJE7Pwc+h/nUyahpgu9
fuBcl/wC0FkESvASBmZXG78AaAOfS2uHuDbCJvNBPy+mOv5YNTfYLxLWW5a2PlRlFdxgqpY
ZUEj1ANWbS5NnrH2y0uVj2biknkgq2RjaUP8JyRg9jWxHqmixyTRx27Q2V6Fju7eBSF+5y0
eTxh8MoPTHoaYGHFpWoyxiRLOQo0XnBjgApu27ue27jPrU/9kakGkiNm6vFgOrEArltoznp
zxWzHrmn/YVE6GWQWD2xgdCUJM4dVyCMDaMZHeq1zqNlK/iArcTynURG0RlT5shwxViOOAM
ZHBxTAxrizubSVFuYXiaRA6hj1U9DTZLaaJIXkiZEmQvGxGA65IyPbII/Cr+o3NtdS2Ijkb
bFaRQSsV5DKMMQO/Wrd9qlneaN9jCeW1pcE2uFPMJXBDE9DlVP1LUXEZ0GnTT25lBwTxChX
/XHuFPt3pf7G1F54oFsnMsoUogwWbcNy4HuBkVavLuzv7bTR5jW8lrbi2ddu4HDMwZSO53d
D39c1pDVdLGv6dftKRFbxwK+23/eZSMI3PcZ6UWGc9FZ3Ek9tEIWBuWCxcZ35O3gd+fSo3t
2a8+ywK0j7/LTI2ljnHTsa15b3Tml/tGENFdCAKLfadiSDC7lbPC45A7HjpUOpXtleeIl1C
IGOOZkmnVUxsfjzMDuM5I+tF2Iy5LK7gluY5bZ0e2OJ1cYMRzjBB6c8VHPazQSgTxNGzosi
hx1VhkN9COa6JtU0++tpU1NpPtPmIguVTJngVs4cf3gAAD6HB6CqerahbalptlKRsv4XeN1
UHa0RbcnJ7glhj0xRcCgdK1Hy1k+xSsrKhG0bsh+EOB6ngGmjS795Fijs3kaRiihMNlgMkZ
HcAZxXR2niSLTtR06aAs9vHZR210qrh22gjgn0LBh7qKr6Fq+n6RGtvK7SK9yszyLH91Vjd
Rgdckvz6AdaQzEGi6rKAUsJZA23aVAIbdnbj1zg4xnoapw6fe3Eatb20koaYW64HWQ9E+p5
4ro9J8Qw2lisd8plEM1v5EcSYEccZkJZfRgX3DPU9agTUdPgs7vS1unkgmh8xboRsH+0q+9
G254/u564JoAwYdJ1G7Z0gs5ZHjZkYKOQyglh+AUn8DVR4JBai5KkxFiivxgkAHH6iur/t+
wPiW31MxypHKjtdgAE+dLGUkZR3GTkfjXPXAgS1itYJhPsdpGcIVHIAAAPPb9aQEf9l3xs5
Lv7OfIijWR2BB2KxwpPcZOMVUntprbyzPC8RljEqBhjch6EexroGl0g6bZ6Yl88VtlZ71hC
S80vTHptVcgc9Sx71W1rU7XVNKtfk8q9tppECqp2tAx3Jye6tuGPQ+1AGU+m3qzJE9s6tJD
9oUNgZixnf6YwD+VMv8AStRsVDXlnLCpby8sBgNtDbTjocEHHpV+bU4p/C8Vi4f7fCWt0fA
2/ZmIcqfcPnHsxra1TXtF1CWZ1eWIQzi6jTyjtumEKou8Z+Uqy9ehVj3pDTOYi0e7a/msro
GylgO2UTLgo3ZSOuT2xTJND1eGbyGsJBKZWgCZG5pFPzIBnlhkZA9a3/7a0me4g1yWZ11mK
0SMK8RaMXCnasxbknEeDj+8KoTXelto+mWJ1CYva3ktxLN5J3MHEeCv+1lG6kdqAuYcmnX6
C1drVwLwlYCwA8whtpA+jcfWqjKyOysCrKSDkZwe9dhrWvabrl1a6hNus5re8nmNuI9wdHl
81drDgHJIOfrXN30MC2lrdxXfmXFz5jywbceThsLzk5zye3SlZjuMOjap5nlmxkVjGkvzYA
2P9w56Ybt61Iugaw+wR2DuZYxKgBUlkOcMBnkfK3Psa2NZ1jR9V0q2slMkU1pbW4imEZxKy
xhJEcZ6cZVu2SDwadZ67pVvr/h+8keTybDTDazfuskSbJBwO65cfkaBHJTwSwSCOVdpwGHI
OQehyOKhOM8jn6VrSX9tBZTWsdjYXLTIoNwbYo8BHBEfzDHQEkjqTWQRz7/SkNDJOUINViO
egxVxx+7POc1UbAxxSKGHpjFU5s+Z0HSrhGFG7ge1VZvv9T0oJZIeTjilyTwDSe+eaACDnP
4VLRQ405eOgx+NN6Zxxn9aeMYGcgfzpCZMLa4FuJ2gl8n/AJ6bDt/PpTjBPsWTyZPLcgK2w
4Ynpg+9dhZ6tpi+DbTTv7Qjivm0+6tjvJMa7rgSeW4xwXUcMPunrjOQ6fW9K/4SbxFq4mWb
T7+0kS1tB94Myr5SFf4fLIBz0+XjOaeozjjbzI8iNDIGiGZAVIK/X0/Gk2P5QkZG2E7Q+Dg
n0z6+1dN4ju7S417xDqlrqMdzDqzl4lRjvwzq53rj5cYxz36ZqLSdWtrPQH03UD9q068uT9
ptVP7xBsAWaPPAdTnHryDwaEhaGMtle4J+yT7V6ny244yc/hzTltLpghS2mYP90iMnd349e
Oa7HU73TrnSZ7KDWLedl1J2jmeV4SYjbJGJcYz1Ujb14xU2naxpL6va6he3MNrepvjllgdv
IuE+zPGshTH7t87V44OTwMUxaHFpZzPO0LAQMiGR/Nyu1QM/X07d6WO2nlTdbwPIOnyoTz1
7V02jeII4Z9PutSMciLHHpTwK2WWzwRIWJB3Z38f7vYYputTWTjSINH1SFV023Nq7qxTMiy
MTMvGWDgg+oPBHFAXOdFrc79n2abdt37fLOdvr9PeiOGVzGqRuxc4UKpJY98etdsNX0z+3J
5RdxbX8PfYxP5jjMv2UR+XjHXcMelGl6hpKfYLOXUI4Bomo21zbzknbMhYeftwMjkB+fQ/S
qGcYsMjSmMIxkzjYBzn0xS8Ko55roba6h0bVrnX4b63ubmOdntYopCWOZM7icYA25/76qpr
lnpkN/d3Gk6hBcWbXJ8mJC3mKhUMCQR0GdnXqvpzQDLVn4cWbQdP1efVIbe3vb1rEBo2YpI
oVstj+HDDkZ78cVHqXh7UdIudQhvkRHsJzbS4OctnHy/3hkHmtKPVYbb4dabbWt7CNTttVm
uvJKbmRGjQK4yMZ3KenNXYNXtrjwultcanjU7i1vI2kmYuMySq+2Tjq4Bw3OD19Q7EnKizu
gQBazc8AeW3PGcD8KRo3jIEiPGWGQGBGR6j2rt11HT/+E0sdSGp20dvFHB5knnOSStt5bDb
js2Rn/Guf+1QR+Dk0uV1nuxe+fGVO4Qx+WVYbv9ptpwP7uT1p2Azlt5VKgwyDeNw+U4IHUj
296n+y3alA9tMrScKDGct9B3roprzTr7wlY6euoJb38dkU3FjtIEzsYHOPlyGVgRwSMGtqT
XNNj1WxvIr8MLW8srqfBJ81UhRCYzjhlIcFf4hgjpQBwsdvcOxCW8rlThtqk4PXmrMdjdlk
8y3eCMnBkmQoi/UnpU90Ba291aw6hHO084IaGQlWQbuWOBjORweetb7anaS+PdQ8++SXRr9
3WYszeW8ZUEHHqGVcd8imByzwSxgF4WQE8MykZ6ev1/UUoVkxujK5G75hjI9fpXRW2oW13o
slhrd4GSd5LsEZYxTLt2jAHAdQyf8AfJ7VHql/b3HiDTdQdku4UgtTPEucZRQGj59hj0piM
gRSqAzxugboWUgHvxU5t7hM74ZAF5JKEYHvXQxahDb6hrl0b6Cf7ZIr2u4FgHEwdZGXHyhV
BBz64qX7bpk1pfwRSpaT39qQYvNLwpIsyvhXPQMAxwc4OOeaQHOrBOyhlt5COOQhwR2pyQT
OCIoJXKnBCoTg+hrZjuIB4f1Cx+2xGXZbqo38OVkZm2kjoNw/pWhJqdlPo7QR3cZuwtmsjv
I0XnyJ5m5wwH8IZBk8nFVdgcmUZQu+Nl3DIJGMj2p6wymYxiJzJkjZtO78q33vbJ9It7a4u
kmuNOQS2rICQ7FjuiPHADbX59/WpUuoZ/icuoQXIlhfUBP54PBXdknJH1ouBzZjeNgZI2UH
7u5SM/SntbXCIZHt5QgwSzIQMdua0tWuYp9L0ZI51laCGVHQEkoTKzAfiCDxVqT7P9kttNX
Vrf7OxSe8mMhJkfHCAYyQg4HuSfSmIwfLfcECMXbouDk9xxTngmRSzQuqjqSpxXUnVNOvdJ
nmedLbUZ7U2a7uqBJFZckDgMmUz22jPBrMiuYovDV/aXFwk8jvA0UHmHopfOMDtuB/Gi7Ay
TbXAB/0ebAGT8h44zUSwEwSzgqETAOTySfSu5TWtMiu5ZnvgQZrJ4zGSShSAqWxjkKxGRxk
ZxWPayWUVjd6NcXsJS7heV7hGygmUkxDpnnBHt5lAHOGCUyMvlvuXllKnIHrin3FtJbzrDJ
zIQDtXJIzzj610t3qlre/a1urkC7gtWitrtMkToY8eS59snDH0IPGKpaxdQT+MBdw3SSw77
c+cCSPlRAevPBBH4UAYRikUEtG4w205UjB9PrUTJIAx8s4Q4YlT8pz39K63VbrS7jUX1K3v
1EdvJLJ9lZj+8k3ErInHO7IJzyMEdMU9tS0w3dzdyXiG21mOFb6DJLRs27e3Tkq4WT8cetS
xnGFH2qQjYc4HH3vYevakWCaQOyQSOF+8VQnb9fSunmvbJdN01oL5HOltcGFMkMx3J5bYIw
Mtub8MVowatpFtdz6gb5U+13lpfGOMndDJtk8wlcfMFdgSO4PFAHBLCzwyTF0VYsAgnlieg
H5H8qZNbzxjMkMkY/2lI+nX1rpbaSwgsLzRbm8gf7dC8j3KN+7SZSTFjjPYj28z2qW71GyG
u6hePdx3NpcaYIPKUlvNk+zqgGMcbXAO49NvFAzkGVkJR0ZHA5VwQfyNQyK2OV25G4ZHXPQ
10HiCS21TxfNIl9G9vO0QNzklVHlqGPTPGD27UzXL2y1PSrK7icR3kDPaGA8t5I5iYcYwAS
v4CkBgNFIYPOETmMfx7Tj061H5U28x+W/mbc7dpyB1zjrjvXYx6vpg8S6bqjSIum29ikM1p
/EdsRR4gvfc3OenzZPIqJdWs59kGoXgFzZWZWzvY8tuHkbTbuccjJO1uxyOh4QHGsMR7ip2
tnB7HHWkEUzxmRI3dE5Z1UkL9a6S8n02bwzLpIuUEumvHJauCSLjcMTBRj12tz/AHTVa2ur
OXw42nag0SiOOeS3mhcrNFIwHyOvR0YqPpyc9qAMCWCaLBlhliGcZdSv4c0wxSmEyiFmiHV
gpxx7/lXSeMLm0v8AXby9srqCaKWZWVo5WYv+7UE7SPlwQfzq3Dq+mL4g8PamJVisLKziiu
LUg7sqpEiBf4vMJJz0+bnpSC5xqwTsPMSKR067ghI9zmnfYb1sgWNyWz08pvpj+lbmvXVve
6ol/pN5Ha2jWkcSQFyjW4WMK0WMcgkNyODuye9XtV1ezuNa8aTw6krx3sQ+yNub96fPjfC8
cHAY846Uh3OONu32d5nZU2yCLYSQxbvx7d8+oqvx611S3lhL4dvdDuLuMt5S6hFcMxIe6z8
ydM5KMVyeMoK5Xkke9ACO2FJqtxjnNWXGV7YFVjnPNIdhjZ24qnNzJ17CrZ/CqsxxJwM8UA
SEEH1/ClQjd83IFK2DkDpSYxyR0pIBw5HPal47d6VcDPHWjn2oGAAJ6jI/SlA+Ycj8K7XSZ
NPu7HQtK1F7azl3Ga01Bgo8t/OP7uYj/lmwAwT904P3SaWK2s59O1bSZTCt9dI+qQyEphXR
22xbs8bo9/y+pXvSFc43HzAZ5PAqeaB7a5e3uAFlQ4dcg4P1FbXhgo7azZh41nu9NlitxIV
G+XKsFBboxCtjp6d61/DEzW3ifw5pl1NFHDG0jXMchUKud5UOenQjg9MigDkoreeaGaeOPf
HAAZGBHyAnAz+PFMyuccc+tdhZzXl54Gj/AHjSXwvpIiQ8auI/s6gb93JTOfyPetbU/sC3W
nXtjPBvtksH1KMbCWiEcZ3JjqAwcOo53YJyOj1DQ8849smliUvIqKpd2OFUckk9hXUajZ3K
6lrFojQf8TG+VbXbKgSVTIxDK2cBcEc8DkVgRwOuoJB5iRSrMI9+8bUYNjOfQHnP40BYuXm
j3Wni6W4lt1ls5RBPCJMvGxyMYxzgggkE4NUAAehGe9ejNd22rzR6l4is7S08QW+o2oS+gd
VXUgZcSGRASpIUbvMGAe+c1TudRtLiw12xgii/ta1ncWdwWXfJC0+ZEQjjhQu3vhmx6VQrn
DfKSeRz0p+R0yCfTrmu+ljtrjwjdwW4gfVTZWgugGTLS+e545+95Wzdj8e9LHDYofDUWqFT
p0UCDUTHIhjCrcvuD4+YnG3pyR7UCOKe2lt4oZZ4wsc674ySPnXOMj8f6063jM0qQQr5kjk
KqcZJ7DmujsZNXtNelmlFtIiSSOEl8t4ZMI+Ao6FSOMD1HfFa+kDTDLbSadLGlncreSm1kd
fMtX+zYCEt1G4jY3fI7g0wOHkRoppI3AVlJDA44I6ikHIBJAB/CrepJMt6ftG8SOinMjKzj
jAyV4zx/Ku5sGs59WhugUspNtxHLYu8bRhvszYkibspYKMHoxGCaYI4JEU9CKkzwPmFT36z
i6/fFwxjX/WMrMBjAyV4zXWtqFpb3lnqM0RiiaX7PdacWV4/LaPa0kJHIXHOD0bGCaYHIKQ
e49O1PG3gA5OOBXUn7PbaVqWlWdzFcX1m8cUM0ZGZYtzmUxnvk7PfA471cvUtrrw5NZWphl
1MRWktyibQzOPMD7fUgGLcB3/GgDjwAQGBBz3qQANgLz9Knvzm8IDB9kaRkqeMhADg/XNdH
q9m0viCW+YR/Y4IIXZldMNiJcqoB5O7gj65piOblieCZ4ZhsdeGGQcflTkAJIUjnjmuuP2F
9Sa6WNbe21byZ1uLVkDWUnzbwUJ+5u3EjjjbzU6Q2LWWlRtcRNPHCouAm3M1v57+ZsPZ9uD
jqVPFAHGAfQgdeelOAUAZ6npXXWk1lDrGozam0AtI7qJrTaAVyJl5QD+Dyt2e2MZ5rL1KGW
zbUkk2BZrkGLaykOoZjuXB+7gjn3p3Ap2Wl3N7ZXt3CYlhslVpi7gFQx2ggd+SBxS3Gm3Nr
aR3rBJLWViizxMGQsBkqT2IHODitbQRu8NeJkVkDyW8KxoXALkTKSFBOTgDPFavh+eLTdIX
Tb2SP7RqGqWkiQMyny40J3O/Zcg4weoz2osI4kYyRxkU4YxjIwa6aYWk+km2u3jjntmku0b
jdKhkYPFkd+FZR9at6/PsstSktGgjd7uEqIdvANt8wXHON3HHf3o1A47jpxijcOeR69a7ia
4Q69rsMtyq2kdoGjMew7G/dZKZ6tw3A9DUlssQ1YNss9smtxOgi2srxFGyQP7p4yOx+lGoH
AnG7qOPSjIyCCOa6mQPNpOkLE3LwkysHQKP35I3d87duPbHarif2fNrU2oKbZZr23uUeD5Q
IJFjYFgDwAxClf8AeOOlPUDiMYc8UEcZHAq1YRJJcq8rYhhUyuMjJA5wM9STgVb8QiGW/j1
G3WNIb+MXAjjIAifo64zx8wJA9CKYGKcE7cDPrTcYXkggevpXaQeQuo6Mb4RNpn9noLwEjG
MPnp/H93HfOKTToLQCxti8K3Gl3sDyM5TEqSMBJzn5gpC/gTUsZx0NtLcs0cERkKqXIXHAH
U1G8DrAkzKAjkqpyOcYz/Oupt4xb6rffbYSkN1PhbmF0MkH7w4cKThl7EccVa8y2sodPlnM
F9bx21zHcbNv71GuCu4DrnYcr3AxSA4FiAeCOOtMO0dQP6V6FpNvZWNzZ2KXFnc+RrEZe53
KRKjRtzlv4QNue2Sa5TQCP+Eu0wzsm37ZHvMhG3G8bs54xjOc0gMq3gkurgQ26GRzkgAjoO
T1qJYXlWVo0DLGu92yAAK7rTtSsLi3vI70rbCyMSm62q0rg3QJOO4VcjjJ25+lU7eytvt19
p9+trBJq/nLEYnVoYCp3RlWz8qlhgf7P1oGcQzLnORz64qI4dc5GO1dpFe3I0jQneZFlm1C
ZLgNtJKExcMOy8NjPHBxU08LNqPiVQoMbW90lt5jxkE+ehXy8f7PT8cUhHAEBcgc+tNbI4J
HFdJqcbQ+D9IglMQlW6udwVlLAERld2DnH3sZ96SyaCbwvLayFrKZI55Y7qN1ZJ+B+6lXqD
lcIw/vdO9IZzBAyOQfpTWxjB7113jcK2uXbW//AB6iZdhVkMZzGv3AvOMhs9qq6cbWbw89r
OzWEqpPLFeRspWX5R+6lU8jOMKRzk9D1oA5YgexHbnrTdu5gowScAcgV3l41nqVzqkoNra6
tb2zQNGNqx3qsoCuv8IkXIB9R83UGoxp8Oo2tlb6Re21pd6ZdNYyzOyJuiZSxmBz84VhJz1
wyj0pMEcW9ldxzzwSQ7JIF3SoxA2DvnnryOOtVejdsd67y8uXudO19miW3s0sI4bFJynmsi
zplz33tlmPfkjoK4QctnpigYxsbT/Kq7AEZBqzJjZ0xmq/HIFIoiYEA/zqpMH8zg8Yq42T2
4qrKCH4A6UCJDhQRxmgHjJ6CmlTxnnPpTl4bJGVHv1qbhYcoHv69KUDnpQvAwfyo4xnuKfo
McoxyO/WnY+XGB1zjFdfpGm6dq1no2nG0ht9WkYy28znCX6+aQ0L54DYHyt35U9QaWPRba4
0fV7dbZU1ZopNTtUVG3CCNyGjA6YKbm9fkFCJ0OTwT8oGc8dM5p7wvG7xyxmN0O1kZSCp9M
dq78aNbx/EXWYRpCx2VtZTyRIsBKRyLa+YpUdyGGRzWfY2/kxXOtX+kxXNojBLaGS02tezs
g2rjkhF++2D6D+KgGchtDEsVB+oqRQAM7eOvT9a6ScIvguO/bTLNLqTUZrV2FuBhRCnA9CC
Sc9c1peDNNsb+LTVu9OguTLrkVu5ePJaIwsxT6ZAP4Ux6HGAAA4Xr6DrTsHHPQjAxXTwWkT
eGNZvvsEZkgW18mVrTYVzIwfA5HPQnvits6PpiaYlxFp0DXch0x54im8W8kryB4x6BlVCVP
TdjigDz9EA7YyOwqR4pIwBLE0ZKhgGBHB6Ee1dzZaVpN7qMV/Z2ELWVxqFtbXFlL8zWcjTY
aNc8mNlzg+mVPI5rmyt5rfxHNcWuUtbb9zM1rsaNhcqnHPOFO3PofanqLQ48KCcFfzFSKvO
cceuOa7bUNM0y38Lpf2tpE18un2bhPLAyrvKJJivO45WNc9BurPutP0tdc8PwTyLZRXkNu9
+q8C3LuQx/wBn5NrY7ZoDQ57yZI0V2idUcZBKnDdDx605RkDuPeux0u2Nx49j0a90mJrGO8
aFYXjLCJBuwqnuG4Oe/WsyGyWDwcdTFqH1B7wRkSxbvLh2ZVgpHRn3DP8As44qhGMEH3cYB
7VL5DiLzDG3lk437TjP8q7O/wBO0XM8drbwpLpbQ3l0nXdHJGvmRE99kvy49Hx2pJYFbSfD
6pYRgXcQnljW3yjH7Syls5wvygL05Ax3oA5BFxwucHnFSbQPujHrxXXa1ottaa05tLaI6Ys
88ksiof3ZjchoWHO0ABQB/EGB+mdrekmO/nvtMtpG0t4o7uORUOyKOToCe2GyvPpTAxcc5x
n2qTYSAM8emK6rRtKtr7wsZRbQPfC9dbcSJ/x8sIgwh3D6sQO5GM81XjYDwpeahJpdqLiG9
igBa3A2gxuSCPUkA/UUAYiDAwc5qSKEySqscZdj0VAST9MV2h0uzPjBrAaahtkidmT7OQFP
2XeOf4vmGcY7UyGwtJNYk01LdIBc2KTw3duDyyx73ZPRXAZSOxP1FMRx5Tjdt5NLswpAGM8
8Vu6AttqHiVfOs4Ps0qTN9nC4RQInYAc9iB3qLWYEhi0oRwLEZbCKVtq43MS2WPuaBmUuAM
jqasJbzNatcpC3lIQrOBwCegrsrbRdMuPEVldCxjW1lkNpLZ9luFXHTrgjD/XIrOkhEa6K8
Vuq2k9is042ny3kXeHZu2QQP0p+ojnRG+xXaI4PRiDz7UBMAg8CuttIDt0nT7vTo5p7maGV
08vi3gLAY9mfqc9sdzWNq8KxXTpBEEjWSSNSIfLzhjx3zgY596LgZigjjHvQOh6ZFdhbafY
XN2bi2tozbmK5BtZocS28iwFgCf4wCMg/mO1QQ2Wm6hbyQwWYju7q13WuAQXljGWZR0AfDD
BPai7EctjGAQOO9ORmQl0JQ4+8ODXYabplhd6hYPFbxmEypFcWc0REit5THIb+NSVLeoOM1
lny/wDhE4782Fr5z3rQbvKHC+UDgfQ5P1ouBz+BySP0pGB7j8KsSwSW8zW9xE8c0fDI64ZT
7io9uQeOn5incBmCTjBwPakwBk/nTjkY7+lLt9TwaYEZGP4OvT3qJhjjbkD1FTsCDxjgdDT
CARzSAgIHTZg00jIyRzUpQAe1NAxnI4pPYaKzqWHI5qIryeeO+asupJJqBsdOv4UgIcDd07
ce1MIAQrtqU/X64FNIGO2aQyArn+EVD5a5I2jjpxU7YXnFRFc5IGP0pAQlQuTtwe1MKjfu2
81KwPakI5zjA96AK+wBuFwfUCmNwckc/SpuCOcVG6n0Hr0pAQsoC9MgdsUx0UgD074qVh1O
Bn1xUZAzk9aRRHs44A9elNXr0NSH0xxTOMdsetDGRuCOnIquQSRnBzVl8Yzjtz3qucZ/WkI
jIwM9qrzZEnA7e1WGyOAvSoJeXGAOgoE7Bn60qns3OaQd6ByeTUpDHgDuTSqoJ5JxmgZA57
U7qefrn1piuODNtUF2wOmSeO/FPWWbeH82TcBjduOcfWoxnjnBpw5QdR7UDsXYn1G6cLbvd
TOOQsbOxHvgU37Tdq5BuZwwPIMjAg9PWur+F8hj8fWrRs6SfZ7v5lbGF+zSZH54/KqL6bps
OgeHrgIhnv4C8qvI+5iLgplQOMbRzn3NDv0Ec+rNjZ5hKZyVzxn1xVhbu5WBLZZnSFJDKFX
gBiAN3HfAArpfE2nWemabcQWaPHHHrd3agGQtlIwgTPqcMeaz9Ds9JvrS9i1OZrSR2jjtrv
cdkMjbv9YO6HABPUZzzgigNDL+03RYk3MxJHdzz+tKksq7isrgkhjhjyfWusbQLSw029/tK
yFteWX2RZBcTOq5kMm/7ueoVSCOO4605tG0oeHjefZ5En/sU3pJlPEv2vys49Nvb15ovqM5
ZWcPuDlX4JOcHPrT2nnbO+4kbjBDOTx+NbMtjYQeFdMv/KT7Vc/aNweRwXKOoUoBx0Jzmt6
5svDWk+IL6zW6+wXVpdTJbySFpYUUKNnncE/eJHHYjIqhaHECWTKt5rgqMKQx4HoPSnFmZm
L8knOSc5ro9Z097Dw8yzwm3uTqkiSKk3mIVEKMpB/i++SGz0NJ4Y0S21q21OOZhHPEkHkOX
2gM0oUj0JIOBnjJFAaGGs8+FAnk+XhfmPy/TmpVnnzv8+QOBjdvOcenWtvT9HttQTUVa2kt
LplkFlbtJ8weL5pFYHljtBX/AHquw6Hp93/Y17Gkos90UOpqGJKO21lIPYOrYHoVNMRyyE5
OSRnr71aWecR7RcSrGP4d5x+Wa3l0K2kGuQxqy3cDTPZx+Z1SFyHGDyxK5x/uGrWraDZQaZ
FLZQOJpntY4ikhcZkgDuHz907iCvqM+lMDl/MmOR5sgVyCw3H58evPNWUurmO2lgEzCOUBX
XPVQcgfTODj2FdPLo9jLLFcI7XVmNKmki+f7k0IIZfl7Zw2PRxT9L0DTNS0uC8Zxatc29wB
5khVIpI3jUSZ6lCJCCD3HWgDlFeTaEEjBQdwGSAD61MsksjkPK7lzk5Yncf8a3bHRba51i6
sbm3ks2UtZ28byfN9pwdu7PXkcgcfOKwNhTKupUjIIPY+lMRdf7bFhJnuYiRkCQsp/Wmq8q
gbZHULnGGIxn0rpfGbSy+JrUNvkkOm2fBySQLdD/LNOvtDsRqeq2GmqGuraaUR2s0jKzxKm
QUPRmBDEg8kYxTHY52GeW2dmhkKOyFCw64IwfzHFJvkbazOW28DJPHsK3ZdLs28i6sGWfTi
37yUOVkjwm5kkU/dbg4I4NU9YsYtP1ea3t3Mls2JYHJzujYbl578HH1BoEUUkcMZRK4fruy
c59c08SymAxCV9hOSm44Pvita0060udLW4tttxNEM3ULOyyRjzAN6joyYIBxyCaj1m1tbLV
ri0tFTZBPJH8rsxADYUNnvgdutPcRRE85+9cTEdhvP+NI8jyH947MR0LMTW/ommWN/BatdQ
uzy6nHathyMxshJAx3yOtc+QDIcg7c5wPrSAeJZDz5z7sYyGOaVXkVlbe42DCnJyvsK6Eab
pMU5uJN1xpEqy+XcW8h8xCNuAyt0ZdwJXoc8VC+jxWc9mt6m6H555Jo5MLPCCu1kJ4Gc4+p
55FAGIJpRJu819w77jkfTmm7227CTsz0zx+VdLDYR6Vf6pFexiSxtj+8lVjmZWGY0T3bg56
gZNZmrJGunaSUUoHtmkZd2QD5rjj8FFAGaXZ5C7kux5JY5J/GmEHPTkVq6Zb2Zs577ULXdb
QZXO9laaRh8ka4/76J9B9KvaX4ej1S2tofOMV01xF53zD5IZG2qdvYg46/3xRYDmc9sGnDb
26VtaRa6ffa8LCayZYmaTH7xgyBUc4PvkDt2NWdJ0iwurCxkmUO80tyrskjBSI4A6/T5jz7
U9QOaIHIOKjx27iupi0+xtfE0Kys9rbxRQtNJ5gwkkij5kY/eXJ3A9wDiq66LDLby6cS0et
xzSKis3yXOzAKD0fqR/e6dcUgObOem7rTSRjAzzXTXen6dD9k22bbri+ltmDyNlVVowOOuf
mNZGsxQW2r3dnbQeUltPLCCWLFgrkDOe+BTGZbemeTULKMjB6it63hsW8PXmoSWW+S2mgiw
JWAcMH3E47/KMVp3GkWl7d3FjFHL9r+yWxssPkGQw+Y0eP8Aa+YD0OPWpA4plJz/ACqI5zw
M+1burabb2Wm6TJAHaWZJftDE5G9XxgDsAMD6g1kwBnvYY0t2uXdwiwrkF2PQDHOc4pDKp5
Gf61G3QnqK7O6tNLu7nVVdUe50+yDzTiRhC0/mIpAA/hUNt46kE965C62i5mEKgJk7BuJGO
2CeSPegRAeOo/OmMQT/AErtrHw/pV7f2LwbbnTJiySSCRlmhlEDPskXt8yEgjggVxtyYxMr
ReXtMa8xMzKTjnG7nrQBWIHse3So2GFx1/pXRy6dZq/hplt2K38PmTjzD85Ezocf3eFFV9b
sbTRr23tvIN0JLKK5aQuRvaSMONuONq5A752mlYZgNjNRdc54x6V2moaHplvqXiaGKPMenW
iy26CRiyPuiBLcfN988fSq97o8n9naOLO3e/kSZ7Ge2EnH2hvnUfLyuQcc8/uzz6Id+xyJA
zt/SowM55rspLXSUtfEEemqS1hYxo9xHKxSaUzIshXOfkw2AO+0HviuP/iI59KGFyNvuZ55
4zVdskdastny81WOfQUhkZyB1z7etQzD5xx27VMSSvp/WoZR84yoPHegLCH8z3zTl4Ixyfr
TX27yVBC/nilznDY6+lTqK6H5yM479Kd3B9KYMYx+NOU88GqBi9OmeaeMEdMfWuhh0C1E/h
20u7iQSa4iSK8YBECvIY04/iOVyRkcHHWodH0WO58ZR6DfuUUTSwSvCRkMgbkZ4xlfyNILl
XSNVudGupbuzwLiSCS3WQ/8sw6lWYD12lgPTNLDq+oQpbwfanaC3G2OJjlVXduK+uCeSO9b
Fn4bil1DUNLlhunv7GzM7RIyqJJdyAIpP8JD8N3OD0NT6f4cgm8T6vptjd/aEgEtvaSywj9
7PtJVCD0J2sM9jjHUUILo5+51PUL4Ot1cySq873JRjx5jn5mx2J/wqNJ5o7eW3WRlhkIZ4z
0YjOCfpk/nW5a+G47658LWVnOUn1xDvaXG2IiVo+MdRhM/XirGhaFpGrG5ne7ntLO2uYoJJ
H2khJWKRv04w4XcPQkjpTDQyU1nVFjMYv5yrLGpVm3DEYIQc/3ecelWG1zVGYbLt4lEAtiE
/jj3FyG9csSxz3qzZ+H4ZZ/7NupxbasI5WWCaRY1lkV9qxBm4UnDnJ4O0Adauv4Zji0R9Un
jvYRb3E8d1bsF8yNU8sKMY4JaQAseABnuKBGO2s6rIgia/meMBgFJyF3fexxxnAzTH1C+lv
JryW6klnn/ANbI53GTpnOevQVqS2FinhiLU4WdraXMbAhfNW7X/lnu/wCeew7/ANOoqDQrG
x1W4ltpzMsiW88+6MqBiOJnAwR3K4qh6FOS9vbmEQz3UssXmGUo7EjeRgt9cAD8B6U6O7uI
YJreGdo4rgASoDgOAcjI74PNb6eH9NuPDJ1uF7uGMxXLneVdY3jKBFbABIdn257HFN1Gztr
Kf+xkBa3W1S/ErBRLvaASbcjjaCceuKA0M1tY1eS9gvZNRne5t8+XMX+ZPxxnPvSjUL5n8z
7bKGJjJO7GSn3P++e3pWtd+H7OBXu7S5lubEQuC2AHhuFUMYpB6HqCOo9wRXPqoAyp9+Kdx
GgdW1BrtL3+0JTcoGVZt3zKGJ3c++5s/U+tWE1jVY5GlXUJg7osZIbqqjCj8O3p2ruPEcEk
Fs2u6eIJru106xSSMRrm0SSAE3G3GGLMSu7+EnPUgjh9GtI9V8Q2NhPK6rdzCJnXBYbjjPP
egQtvqV/b2/2e3u5Y4fmOxT8vzABuMdwAD64p/wBv1AiTN3LiSHyG54aPqUxjG3POK1NI8P
RaxYXV9DO0EdiWN0rAE7BG7hk6ZJ2EYPTINGnaLbahpsd6t4luGme22Tuqgy+XvjUOeAG5G
TjBHvQBntqepSm3Mt5M5tSDCzNkoRjBB9QFXn2FNeWWa4eeVzLLIxdnbksT1PTrWtF4dkkb
VUlWe0uLRCYoJVBaR1AZ1JHH3ckEdePWp7aysJtIszcRvbvcXKQwOu0vN8wEjnj7i5wPUnH
OOKAqPresTBvO1GeQsnlEscnZ025x0xxj0qKXUL6eRpZbuV5HJLOx+YkjB5xnkcVqDR7BdV
u9PnumsxEZFimdldS4k2Lvx91T39OvSlj0hLayvjdRSRXtvau8kciqQrCYR8fgc5/LrQBnn
Ub0xPGblykgw44+b68c9BTZLie4jiWeVnWBPLjDHOxc9Bx05NWtJ0+11FrmO4vPssgQeS7Y
8veWwFc/wg5+92OO1XotCQ2t2biO4iu7SJGkgZlTDGYxkEnpgYNDAyVuroKqrM2xQFUDsM5
x06Z5xT7m+vLwh7m4edtxclzyWPUnjk1fTSYzpsd7EXuIS+ybynUm3PmYAcdcFeQ3TJqS/w
BGgtBcTW80l1aMR9klCgbzvCsjjsw7jPoehouBQt9RvbWGOK2mMQjl+0KycNvxgHPsOn1NQ
h2Mu/J3g7s+9by+HoFu40knlaF7Ga43LgfvYlben0yvX0INR2Wj6fdWcN9NfPaW83mRl3UM
IpV243Y6oQ456jnrQIzje3TBwbhsOCGHZgcZ7d8CmG6uGtvsv2hzAFx5e44xnOPpnmty10Q
QvMLuJxd2kMkxhcrsYq6BRk8FSHznoeOxqD+x4ZrawuEZwbq9ktnUunyqrIMg9Cfn7ccVTA
zzq2pGFImvpGjQqVVsEKQMDGR2Ax9Kgmubi5WP7RM8vljam452DJJA/Ek/jWxe6Pa2F5bQT
TSst3LIqFcExospjBP95iVJI+lVrfRpH8Qy6PLKsbwySLK45AEYYsR68KcUkBViv7uKCOCK
4ZY42LomAQrHGSMjvgc+1R/bb0Syyi6lEky7JGB5dRjAP5D8hWjpMNjctcsFkWSG1nnUPtd
TtXIyPXr+lSpols/ie30lZZfLlt1k3kru3GHzMemM8UwMtNU1BJvOF5IspJPmD7zHBGScc8
E/nTI7+9t0RLe6kiSNmZVU4ALDDEfUcfSkuESOQBEZcqp2s6seRnqOK07nS9Ot7sE3kiWVw
sLwTuAcB/vFgP7uHyB3AoAyZLq5lt47WW4doI8BEY5C46Y9hk8e9Fze3lzIslzdSSOrblZj
yDxzn14H5VtXGkB/EENtdxiytWXe01vh0aMHHmIQcEHjv1z9KjHh8LpdzdztMJLK6khuo0w
dqIq5KjrnLfQDmkwMWS/vZShlupHKStMpY5w5IJbp1PGT7Cq880lxcPNO7PJISzux5YnueK
s2UNvPqUEM/mJbPIA5TBdVzzjsTitJtAWM6r9on+W0RXhaMcTqWQBvYbXB+pAoewGF9onS0
ltY5mEEpDPHnhyM4J+mTRNqV/IyvJeTF1ZGVs8goMIQfYcCtS60uxtte1PTpriRILSbyhO4
HygSBCzD6EnA9Kll0NLJNT89HVobJp4ZdySxzDzFQMjDgjDdeoIpDMS31fUbYYjuXIEcsSh
jkKJPv/n/ADqnBcT2VzFdWkzQzRnKPH1X3HFaOkafZ6i91FdXv2N1QeTI+NnmFgArnspzjP
bqeKsWugLNq9rp9481oxBFzvUZhfeUAx6btv4ZNIDKGq6lHE0cd26IyFGVQACpIJBGOeQPy
9qpTyS3EjzTv5kjdWI5P6VqX+lCw0GG7n8xbv7XPazRHG1DGEJx3zlsfhV3WNKtrPVo9Jht
ppyr+VCInj8y4ZlUjOMkHLY57YxigDBXVdUSVJ4r2ZJFJIcHBzjbnp1xkfSqk081xIrTuXK
qEGR0Udhx710R0rR5NVvLG2nuJvsdpNNJKrrseSOPcyrx93dkZ9BmsBzZG8LKkotMjAyDJj
0yOM546fhSAVdQvUtPsqXcggG4iPPAz1xkcZ74qD7feCBIVuX2RqVRTzsU9QOOB7fWulj0H
Sm8R6ZoMsl0t7cMqXQDqRbM2TsBxywG3PuSO1RaVoGmarpJv0ku7eJZjDMxKuIVELSGTpkg
FRx6GgZgf2xqouZro38wnuFCTSE8yAEEA+uNo/IelJb6xqtpJM9pqM8DzP5kjI2C7YI3H3w
zc/7R9a1dK8KzavptlNbz7Lu5vIoGjcfJHHISqSZ7/MrDHuvrUOk6XpOq68mlCS7Te7rHIC
vzKqM2SMcElR9Mn0pAY7anqBge2F24hdPLeMYCsuQ2CAORkA/gKo/xcitV9HvZbe4vLW1P2
a1RWnYzxtsJAPY/N17CsksRjtQNCOMr0qu2B159asP79Cc1XYjOKkZEeBg1XmBLg9eB0qwe
ByKhkJDDg9O1AxCCDt47GkXg/KD+VOJDN90DAHTvSZ9OtTuKw8Hnp1/WnfxDIxnsKaB649C
fSnYz2qhI0LfWdRtjZiKYbrLd9mdlDNb5OfkPbkkj0PIpNO1C60zUYtRtJAtxESUd1D4JBB
ODweCfzrRi8OvcaPaarDdJNG8gjuo1U+ZaBn2LIR/EhPcdDwcZGbVx4egs9NtXMskpvnOy4
WBtsQWcwlT82Bkjd+Q460mx6FH+39UFj9mM0bJ9kNjuaNS5gyD5e7GSAQMdx0HFFx4h1a5v
be9lnQ3UE4uVlEaqzSgDDsR95vlGSfT3Na0Xgm+uNT1bTbecvPYXkdlGZIii3DPKYgQT90A
jPfis06Osmn6le2Fz9pj010WfcmwlGcoJF5ORuwMHBGR+AAsniPVZpLeRpIEktg3kSRwqjR
bpDIdpA4+Yk+2arzajeXFtNbsyJFNKJpUiQIJHGcMcemTjsMmrOmaLLqGm3moIZGisygmWC
PzJERgf3hXOdgwASOmRV2Hwxctq1toxnUapcWy3EcO35ctH5ixls/eKY7YyQKBWM261a9vb
u4u7+RLqa5VUmaVA24KBj6fdHT+taCeKNbWSJ/tilo5JZAWjU7vMVVdW/vKVVRtPHAqO/wB
EjsdYksJLwyBLRbvzBHj70IlC4z6HGa1pfBNyt+llbX8bytc/Zz5qFPl8kTNKvXcirkH0IH
rTuIwH1G5k0z+zsxraeebkIqAYkK7cg9cYGMdOKXTr+5025e4tHVJHjeElkDfK67WGD6gkf
jVqLSIptJl1eO6c2ME628uIv3illLRkLnkNtI68Ec1qN4UVPtyi+mklsI4GuIY7fe6PI23y
+G5K8bvckdqYGdba5qVra29rBMogt1lVYzGpBWX/AFitn7wO0cH0HSibV726gWGYxMUiFuJ
DGBJ5Y6Ju6kY49ccZq6vh1msLO/t7pZbeWURzgIQ9pucojMp6qccH14ODjMd3pEemz28V9d
GNp4hONse7YhyUJ56sBnjoCKYEK6vqKSX7R3GwX8Xk3KKoCyLkHp0GMDBHIplxcyXt09zMs
SPJjKxoEXgAcKOB0q/rOi/2NOIGlllf92dxgKKwaMP8pyckbsVmxpI7qiRlpHIVVHVieg/W
gDbHijXBq0WqC6T7VFbi0yIl2vCF2iN1xhl28ciqlrfz2mqRajaiKGeJ/MTag2Iw6YXpS6r
pjaTqH2ZpROrxJLHMoIWRWXIIz+I/A1cttJtbjSvt630oVbmO1KiHJMjozDHPTK4/GmIih1
bUYAi2s4gSOQybY1wrMQVJYfxfKSOexNA1C4NstsRF9mXcRD5Y2ZbGTj1wBz1AFXJNDliut
TsVnWS70xGe4QA7SEIEgU99pPcc4JFQafp4vbTUJzP5IsoRORtzvBdUwPT7wP4UwJ11zU/t
1pe/aB59pxC2wYUYxjHQjAA57DFTvrd880M+y2EkCLHCwhA8tVOQAOg6fqfWo9X0o6PqEtm
ZZJXilaLeYSittx8y8nI5qW30vz7Gxu0uh5c87W8vyH9wQAwJ9QVyR/umgBk2pXM4uCywKb
gs0u2JVLEsGJ49wKlbWNSktTbyT+bGbcWg3qCREG3BQfY49+3SrY0Af8SzbcSFdREbJJ5Hy
JvkKYJz14zio7PRWur3UbSKcGa1WQxqV/4+CjYKjngkAkfTFNAZ0dxJHDLAhGycBX3DJwDk
c9ua0TreovC0U8yTo8McDCVAxKI25ASeeD3qxp/hxr6Cxma7WI3jThV2Fiojj35P+8On51Q
023jvb+G3kuBaxy5HmupITgnJA5xxQBImqXEbFoxFGzAKxSMLuXcG2nHbIH5VLDq97brMsU
q7JpVuHjKAqZFOQwHY8npVm28P3Et81jPL5FyshQKE3hh5ZkDA55BC8euc0yLRmlt5rtDP5
UBQSAQnfGGUncy5yF4xn3p3QEdtrF/ZWn2WCVPJHmkBkDf6xQr8nnkCo/7SujCYMoIQhRY1
QbQGIJx7kgZPXgVdbQ2EdlcC7WS1uVG6VUP7h9u7y3Hrjoeh/A0230aWe0srlpQkd1ciA/K
SYt33WPqD83/fJoQhi6zqAtxbtMssaQG2AkUNiMsG25+o/pUbapdN9nG6NUtpfPiVYwArfL
nj/gK8e1XYdDE086JdgC1nENwTGfkUuUDgA/MM8EdRkUDRFS9NtfXyWwMkapNtLRujg7ZAf
7vA/P2NFwKraxfPKk8kivIkrTIWQHy2Y7iV9Pm5x0zVeC7ube8W8inZblW3iTOTn1565z+O
asajafZJ1idPs84BEkGCTHjgZJPJOM/jTU0yaTRJdTVgUikVHjwdwU5G76bhj60wCHUrm38
37OsEfmo8bhYhyrjDDnpx+VSDX9RF0LsNB9oVBGJPJXO0JsA/754pul6edTuJLZbmOCQR7o
/NOBI+QAmexJPBPFTwaIZ7eaR5ZElhhaR4DCS+VkEZUDPXJz+FJgZMsrS+WdscYRdoWNQox
/nvUp1C6MFpAZd0do5eFGUEKScn6jI71pHQt2nfbhdELic4eMjb5WMgnPBORj3496hv9Ji0
6ZIZ7mUqyxybxAcEMgcYyeTyBQmBRe+uJLH7EWRbfPEaqBjktx36nP5elXG8S6xJKkrXMYd
ZPO3LGoJbYIzn1ygAIPB71Yl8PpGbmNr5/NtkhaeJYctG0jbdnXGVyCfrjqKS68NSwSQQRX
Jup7h2jj8qMmMsJfKxvz3IyDSbHYxkupYrsXMQjRwSwUL8q/QU46tqBtPsxn3RfZvsgDAEi
Ldu2g/UDnrwKvHTtOlvo9LN4ttNHIYpbnYzJIQTlgOoAx6c8n2pIdAJvhY314lnL5yxJkb0
cshZGDZ+62AA3P3s+tO4FC71a9u5zcSmJpnKvJIYwDKR0L+vbPrUK6tfx2ctnGY0t5ImhaP
YMBWYO2PQlgDn2p+pW/2e5CbDBMVzJbAH9weyknknHJ+tTTaZDbyxWjSB2ubVLpZtpBjBQv
t255PYmkBjRTyR288C7dk4CsCASQGDDHpyKmu9Vv7u0W3up/OVBHGGKjftTO0FupAyevt6V
sv4Un+32tolypa8jSSAshUOGQSP/wABQHk9zwBVbTPDo1fZJa3v+j+d5MjvEQUJRnRtueQw
Qj1BpAVLvxFqd8rfbGt58ytP80C/fZQrN9SFH8+tMbxJqi381+DbC6mBV5hAoY5TZwe3y55
FZW8EZPQ8gnrW/wCHILa40rxM1zZxTyW2mGaBpFyYnEsa7h+DGkMx49UureRnt0gi3QPbFU
iAGxxhh9SCRnrVWyvJtP1CC8ttnnW7iRN6BwGHQ4PWtHTtH/tCyurgXiQGCaCHDjj96xUEt
2AwSan/AOEYujd3lvi5E1igkmtzARNgvt3KufnXHzZHY0AZkGtXkF/b31t5MVzBKZkkEQJL
nqzZ+8fr60y11vUdOgSKznWFEuPtKkKCRJtKZye20kY6EE1INHmk0S51eKUPDbzKhTaQzIS
QJPpuwPqaqWNn9u1KC0aYQrK4DSuCRGvVmOOwGT+FAEkfiDU4bu4ureZLeS4iWFvKjChVUq
V2j+EgopBHcUkWvX9vqJ1GAW6XZZnaQQLliwIJI6chj0FVtRsZ9O1G60+5TE1tK0TjPdTit
qbwr5EV1Kb+SVbdrZWWK2LMfOiMgIGegAINSDOZnlM5jzFFGIl2KI0CgDr+fvURB9MAd66X
/hH44dLnvnuUmJ0yO/RSjDbvl8sDIPUdeeOelc2ACfb3oGkRP97IHbvVc+g7Vbc/u+gzn0q
q/Hf35pAyLnv0qOXaGGTjipDkc/nUUv3h34HagNSP2IHrSjG4bqMAnNOXrxSBgDzgDHtUmQ
G9fb3oHYBQOPvdaO2c8n9KYJmzp2vXmmXen3VikcclmGQhlLLOrMWZJFPBU5wR6Y781NL4g
e4t7GGXTLdjZB1hbc/8UpkJIzgncTj2+lNtvDd/dWFvcw3FufPt5rpI2Zg2yJtshPGMjk4z
yBxUuueHZNKaFIyJSZpLKQq+7FxGVDqBgfL8ykHvn2oEPi8WalFfapfW8cMNzqN1HeNImf3
UiSGQbAT03E8HPFVJNYmNle2dtBDax30iyXAiz+82sWVRn7qhjnA7gelXm8LzyeI7jRIZ4I
biJmCpJIX3qsRkLhlXBUqMj1yBVSTRTHpEWqHUrR7WZpFjZS+WZEV2GNvBw4AzjnigbGaTq
cmlXsF3bxKLqGVZY5tzKykduDyp7g9aur4kvhqEepFYjqUMH2dLrB3BQuwHHTcF4Bx0x3FC
+G7xPEbaG88Hnxw/aGdWJXZ5XmnBx12e3Xis27SCO+kW0cSQfeQgk8EcAkhTn14FAI0LrWp
LxFaa0gN0LZbQ3SlgzRquwZXON20Bd2OnvzWnL401V70Xght0ljmE0XBPknyxG4XJ+66gBl
OQevFZ/wDwjmpLfaRagwudWRJLaRX+T5jjDE9CD1Hai60O6s5LJZ54MXc0kKEFsKUk8ti3H
A3dPamJlnTfEc2liNLSwtvs6Ti58lyxDShSsbE5z8m4lR0zyc0kGuLFY3tomnQmO9CCdmkk
LsVfeDuznOf896jbQbmKSyhuJ4YmvWHkZLfvFMpj3A4wcEHjqBVbULZLTVrqyX5VgmaHO7f
gg7euBnkHtTA0bTxDdWOp219ZW1vCYUMRiwWjljLFirgnkc4/AHqM0lzq7agLf7faxXMlvF
5CSMzKxjGdobB+bbnA74wDnFJe+H73Tr65tbp4VMMH2hXVyyTpnGUYDnk45xggg4Iqe28N6
jNeadbYhjOowtcQsznbtUMSDjOGG08e49aALEmv297rMV/qekW8y5j81Az4kVEC7cE8ZAGS
PT8KzLO5azu0uUiV3TJUN0UkYB47jOR7gVoReHriS40y2S9tTLqSwtApLjIlOFJ+XA56+lJ
aaBdXrJ9nuLYx+eLd5WcqsMhzt35Hyg4OG6cdqY7EN1qc97pthaThW+wq8aS8l2VmLbTnsC
Tj0zUkeoyxaLLpiRxqj3CXXmHIdWVSox2x8xqaHw/qkk81r5SxXFvKYpYpDhkwjOWPbaFUk
nPp1yKmtNBu7yA3NtJDJbBZWM2WABjTeykYyDt5HrQISTXLqa4v7nyYo7vUEKXMq5y4Ygtg
dF3EDOPel0++FlZajb+Vva8iWHJOAgEiuT9flA/E1SNuYraK5LIVlZlC87htx1/MVcOnSpp
kOoSukME5cRFgT5hTAYcAjIz0NMCbU9TOqX015JaRQzTymWRkLEZPUAEnAp1rqFxa2F5ZRb
DDdhRJkZIIPBX0OCRn0Y1dfwrqkTXR327x2chjuZFY7YSF3ZOR0wRjGcnio4NDuprR7uKSI
wCCS4EmSARGQGXpncNw4PqKAJV12RTp7GyhaSwRI4W3P0V94JGcZyT+Bpq608c0txBaQw3E
kom81WYkMH38ZPTI6elMXTlTRhqc06KJt4hXcc7k27geD2IxyM561JLod7b3eo2szw+Zp8I
mlIYkEfL9045PzrTEXIvE11HKJfsdsWWaaZQAVUGSPYVCg4AC4wO2KzLS4+yXEcwiSTAI2v
0OQR2+tTjSboQWc0skUUV6uYWYk7jv27eAcHkHnsc028sWsZ2t5ZopJI3ZHWPPyMpIIOQPT
iiwF2y8QXdpHZwvFFOlpvERcEMFdSpXcOSoySB2JptnqpsbqG6tLVIZ4fuOJGJ6Y5yeR7dK
YNEvPK06YvF5F/8ALHLuJVWz91/7p4z9OajFjcHSRqgUfZjN5OQed2MjjsDg4PsapgWrfWZ
7SVnt441R4BBJGQSsgC4DH0YdQR0NS23iC5tmmH2eKSKTySImLbYzEQUK89eP1PrVGysJL0
XBjeNVt4WnfeSMqCAcYHJ5HFWrfSbmW8sIvkeG9OI5VfCkA4bk/dIPBz0pIQ+PXJo5p5Ibe
KMXM4nmXJPmEMWC+u3Jzge1V31K4l0tNMfa9ukvmJkfMgIOVB/unOcevNOGl3DWqXUYQI90
bTYWO+N+oDDHTHf2NSSaNdJHbz+ZDJBcyGESoxKo24rhuMjOCRxyB7GnoBBqN/JqmozX8sa
pJMQWVScAgAcZye1Sx6vKiSQpDH5Mlr9maIk7SM53dfvZGc+tOudMFrpyTTTxtNMPMiCseU
DFD265HqOB3qKw0y41Jpo7Ta8scfmeWThn56IO556d6AK0Uwihnj2K/npsyxwRyDkflWi3i
C7liZLqCKdpLf7M8hyruu8MGJHVuAM+gqKHSZZ7JrwTwrGkXmuWLZA3hOgHXJ/KnpodxJbR
yxXNu+9JXVQxyyxffPIxwOfcflSugHxa9NbxQR21rDF9n87yzlm2+aoVsgnngd+9NOvE6lF
qDabbPNCkapuZioKJtU4z14B+oo1bRX05EIIkYStbS7XziZQCVAwOMEEH39qVtClOttpUcs
Uc2QqCVyfMGzfuBUYxj+nWnoBWOq4sby2jtEUXgXzXZ2ZyQ+/dknrmmjWJI7axRLaNJrBSI
JlZgykvv3EZwSCeKe2mEaamofbbcwOxjVgWyWChiv3eDgj8aQ6HcnVk0vzoRPJCJw247dpj
8zrjrtouBA+pob9r37BAJpHMjAFguT1wM8dahOp3Uml22nTbZYbWTzImb76j+5n+71OOxJx
ioLiNY3GJUkBAYMucc89wP5U82F0ulpqRC/Z2lMPB5DAZ6eh5574PpSYxmp30up6rdajKir
LcyGV0X7u48nGaWbVpZraISW0ZuIYBbJcAnd5eCBkdMgEjP0qO3gFzJ5YmSNiQqqwYlyTgA
BQSTzU0+iXSXWo28csEzWCF5mjfK8Y3BSfvEc5/3W9KQFv/AIS/UUmSRYIB5Qj8lcEiIqgj
3DJ/iQYYdGqnY6/LphRbOzgSBJvOaFizCRtjIATnOAGbA9+9Nk01ILMLeuLa7mjE8KuxC+U
RkFsDIJA4Gec9uM2Lnw68d5e2yXtujWMAmuAzsxAG3J4X1cYH+FSBiS3FubRraPTYYjldsw
Zi4AzkcnHOR27DHeptK1l9HttRgWyguo9Qt/s0vmlhhNwbjaRg5Uc1FDavcapHp0UsbPNMI
Y3ydjEnAOeuM45xVufw3fQ2cl80sBs4mdHnDHarq+wpjGc5xjA5HPY0DIP7djXT5tPh0i0i
tpTGZBl2LlGLDJJzzuwfYcYqI69Oy2IMIP8AZ/8Ax7MJG3xfMWwHznGTjHtx3pZtCvrez+2
zqiWWxHW4JJSQPuChe5PytkdtpzUb6NPFa292Lq3lguLg26NGxPzBVbJ46Ycfjn0oESP4lu
3urqaS3hKXdu9tJCNwjIZtxbAP3t3zfWsmG7a1iuUSNS88Yj8zJDRjOTjHrjB9q2rnw3fW0
hWS4tSqXE1rLIsh2wvGMtv44BGSD3wfSmS+FdVMscMHkzyyNCojjcg/vY/MQ/MBxtBJ9MHN
AzJ1bUZNWuxeTxxpN5SROyZ/eFVC72z/ABEAZ9a0L3xMbkXkI0+Nra4e3chpGDDyYvLXlSO
oJJ+tMsPDd7qpYafcW00au0e8MwBcKXC8jPzBW29iRjrVay0O91FYvsZieSWGWdYt2G2x5z
+JwQo7mkBJdeIXe0ezhtYxC+nxWBZ85CpJ5mVwePm9c8CsHdhz09a1m0Vv7NXURqVp9nLmI
El+XEe/b93rg4z0zWQOvoT60hoa4yvJHXIxVVuTVtsiPjrVVuu7B5pBcjbtUTkZH0qVjxwT
mopDhhjpigLjT9446ds0oJ46D60nQ5FLgcHdk8UkFh+7gnvS9Af84pq46n8qcOopjaNmbWf
N0fSdORJYlshKsjLJxOHk34xjjHTvWtqXi9NUv5L+bTWS5jmnltJFl/1YkyQrjGH2MSVPB7
HoKwLfSNQuUtjDblmuiRboWAacjg7AeW54+vA5pbDTbvU7pbazjRp3dIkRnVCzscBRuIyc0
CsbUHihI9T0vUpbBpbmzsXs5W80L5+UeNW6cFUcD32iqsOswJ4Wg0KWG62RzTSu8M4UTeYq
rtIx0GwfXJ6UkXh26NjNdzywxwoRHG6zRsrykMRGTu+U4Vj+B9qprpd4Sm+JImeLz0WSRUZ
o8E7gCemBn3HSpuNI6NPFdl/wkr67/ZtyLh4Ps+1bgAKPs/klgduc/wAXP0rnrydJ5hJGZv
uqrNM+9mbpnIA9sfSppdE1S2m1KCW12SaYA12vmKTECQvODzyQOM9ahsrO41C/t7G0j825u
JBHEhYDcxOAMnjk0wN+LxSYoY7dbFTHFNBNEWf54tiqsgU44EgRc+mKS78Q2moGGSewkWS2
u57mDZKNu2STzNjgjnDdxjIJFZkWj6hI8Y8uJTI/loHmRS7btnAJ5G7jPTr6Va/4RzVo0mk
kjgVbeQRSsbiPETFioVueDuUj8KdxeZasfEclnaC1aOaeB5I5nhlkBRZVkDmSPj5GbGDjsT
1rOvrpbzV7u/WMxpcTvNsLZK7m3Yz369anOg6kliLx7dTbtEJt4kU4Qvs3kZyF3jbnsatDw
xqj3g06G2aS/WX7PJAWRcSEFlRTn5/lBORx09aaDqTp4hjeK+srix8+xnlMsKNJh7Ys4LhW
xjDAYIxjOD1HN/TPFUcciPqELymCee4t2VgdgkiKGPGOhOw57bfeubg0+8msrq9itybezKi
aTOBGWJCg9+SDxU0Ol3s9gt4iJ5DymBXaRVzJgHaMnrgg0xM27fxNbw3WiXDWty50qO3QRe
eBHIYm3bsbeM5x7Z71HZa5DZx3MENo7QXcyzXG9xuIXcVQEDAALkk8k4HSq1v4c1F7S4llt
5Y5IjIqxbRudowDIuCcgqCGPHTpTptDvLfTRfCMmJbeO5lYlRsSRiIyBnJB6Zx1oA0LPxTc
21nb28lqlxJEj27zOSHlt2jZPKb/AHQx2t1HA6AU7TPEKaZarYxWhlsmaVrhXcB5d8Ri4IG
F2qTjryeazTo2pLbG5eJFiDiPc0yAbiu8LyepXnFRW9jc3VrdXUEZeK0UPMQR8gJCg46kZI
HHrTAmmnikjit4FkWKHcQZDlmJxknHA6AfhV6y1aSy065skEjxXMTxyxOwMTE/dfaRwy8YI
9Pwptvod29rJcXDJAgCBCXTDu67lXr8pK88+hqSTQrqLTIbwhvn2Er8uER/9WxOejdB05Bo
uBel8SSzatqd15L/AGTUo2jktjJnarbeVOMZBRTnHbFTWevxW2mNpf2V2tTBNHncA++Upuc
8Y4CAAfrWTd6Tf6fE73kHlKkz2zHepxIoBZeD2yOfekubK6sLprW7QJMoUldwbAIBHI46EH
8aoDUl1S0k0mDS0hu44YmlY4mA8zeFGG+X1XP41auPES3d9qlxNbzGHUIFg8oSj93jZznGP
4PTvXP4BGDx2oA4zikI221pJYTDPbu4W7W5g2uB5KgYKdOQQEGf9kVTvrgXupXV4qGMTyvK
FJzt3EnGfxqovYcA49afuPA4+tMGbGn659gniP2bzrbyVjmhduJGUkq4x91gTwfbHQmli1V
BZXFgYXazlt0iCbhlJFIIkzjn5t3H+0RWQMcHGKcOvpTYjQ029jslvVkiaQXNs1v8pwV3EH
d05xjpVltXCaWljbQmIQKyxSFgzAswZyeOp2qB6Ad81jD72R1p5Pp39aVgNufXg95qdxHYh
E1BAWRm4jmGP3i4HBzuOP8AaNQ2GrfYZbci286BY/KuIJG+Wcbiw6cggng9QRWaF/ippGD1
qrAatzqsd1p1taGOdPJiZOJBscly4YjHYtj8Kp21x9njnA8wSOF8t1baUYMGz+lVdvr3o55
OaLAb7eIfMFy72piuLiBYpJLdwmWEgcyYxwTgZH1NVLzU1msba1t0mhSFpCxMmTIHYMQeBz
x+NZfG7jr6ml5GP54pWA37/wARRahePdTWDCRJZJbciQHy946Nx8wDfMD17dKgg15Yr3Sry
e2eaexiMDEOB5y4YL24wGx+ArEYkDj8aQggEE5ppAaVvqcMWhJpbRzhRcNOzRyBd4KBNpGP
b9TVpdetE1yLVPsU4lihSEIsoAwIvKyPl69DWD79fWmZOc9scVLGSXbrNIrqZW+QBmlYMxI
47DpjH5Vc/tdVsbyw8hjazwRxom4ZjdCCHzjnnf8A99Gs0jPLdulRnPpzRYC7pl/Dpk8ly0
Lvc+UVt5FIHkser4I5OM49Cc9hU1lrdrpdzZyWlnK8EUha4jmkVjcArtKk7eAVLD/gVZTKd
uMc1AykAjigDQ1PU7bUpIppraUSRQLb8OMOqDahPHBCgA44OO2aluNfim1LWrwWbqNTtfs2
wyZ8o/Jls45/1fT3rGK8dcCmFSfvdByakZJY3P2HU7W9eMyfZpkm25xu2sDjPbOKttr0stv
qlpcq72t/IJdm/LQsrsylc8fxMD65rNOAeQagYc/MPwoA3brxJ9s0OLw/PbEafbBDblG/eR
uu8lieh3eY2R24x05rDWYYNJtNPtYbiFILxrov5oy4KoMYA4+5n8ayMFVI5/Gom6gHj8KAN
u68QLMniJEtnRNZmWUAyA+TiQvg8fN1IzxV4eNmguRc22nB3CW0arO+5UEUXlttwAQXXIJ7
A1yR6f1xTG5B5wPWgDTg1p9M09rTSVeHfdRXbSyMGYNET5ajHYFiSe9TP4kEOqtqWmWYsZT
dpcLGjBkSNeREAR0ySc+9YTLz1qMg4HBPpSHY1r7VbK50uXT7TT5LWJr97yMNIG2KyhRH0G
cDvWIcDPX0p5+UZzk0w5GOMn0pDsNbhSuOnNVG649KtPyhyMjOKqn7/rmkFhjL8vJ61DJ94
YHapiMg9qglHzDPHHpQSxucY4zT1BJ45qM4zx39ulPj4AbBIHXtUoseBjAOOnWlz8vt6U1S
3TP1p38OQTk8VRKOni16za88N3dykgfQkSPy4gMXCxymRMH+Ektg/mKqaZq8cHjS11+9QlU
vheSpCoz/AKzeQoP5CsXJ6ZycU9Thck0AkdJZ6tp8fh++0qaSWJrnUEuhILdZB5YR1IwTw3
zj8qh1vUbDXNRTUXM1tKbaKGSIIGBeOMRgqc/dIUHGOOetZtt9haK4kvbmaHYoMawxBzIc8
9SMADnNdDrvhW20jWbzRINRuL3U4PK8uJLXAnDqGO0hicgN0xzg0rhYn1DxPZ3194qmVJRH
q6BbdTGgZT5qP85B9EI6nqKo2lxpOi+N7O6tbia702zu4pfMKgSOqkMwAzjOcgHPOM1n22j
6hNP5TwtbqMb5ZlIRM527iAcZwcetVGjkhlaGVXjdDgq6lSPqDyKY7HR3er6be61p+smKSG
6hnT7TGiDZKiMCrrz8rFQAV6ZGR1NWF1ywz4i+aWJtTvUuIi0CyBFEjsQyk9cMB+Fc/FYX8
wiaKzmk8whY9qE7yc4A9c4OPWmzWtzbOkdxA8RYbgHBGR0z+lO4PsdTLrulS6BFoyrcIqWZ
g+0CNQ4YTtKoOD80bBgCOxUEZxzFLrltN/Yr+bPHNY2LwPIEG4y4YIwOecKY1yecJXPRW15
NH5kNtLJGAfmCEg4HP5DrVmPTNSkjjkjsLh0kClGEZIYMcKR9TwPfii4rHQXfiOxurDV4kt
ZLZ9RhikZUwVa5DhpX9lO3gc4yapRXdjL4Wj0meWWN/txuWZYww2GMJgcjnI+lZj2N9Fdx2
0lrMk0vCRlCGc5xgDvzx+lSJaXhWFhaykTkrEdh/eEHBC+uDxxQhHZz+MLC8EnnW00TTyzB
mjC74Y3hjiVkbPLAR/MOAQxFU49e06O/sPMiluLBdMTTryLAQyAA8rycc7WBPda56Wxv403
y2c6Jt37ihxt9fp70fZLxJVha2lWRoxKFKnJXGd2PTHOaoRu22sWr6BPY3UzpPPfi6dlgWQ
BPLKlRk8Hnj2FVNF1C307UhJdxPNYzI8FzEjYLxMMEA+vQj3ArOghuLiVYbeJ5XIJCINxOM
54qf7JeCZoDbSiUDeyFTkDGd30560DN601a2bSLy1upnjmuLxJwRAsgCBGXHJ4PzDH0q7Pr
emXGlQ2G2aPyre3USqgyzRFso4z8yHdkHsw6VzkNlfSu0aWczOrBSApyCegx6mpDY36zRxN
ZTiSYlUTYcyMDggDuQeKdwOg1XVdL1S3njEk8XmajcXo/dA5SQAKv3uvy89uaratd2GoXt3
exSTLI6wiFGQYbCBX3HPH3eOuayltrto2kW3lKjdkhT26/l39KnFndpF5zW8vl7RIG2HG3+
99PfpxTAmddO8ycJc3BURAxbo1y8ny5Vvm4X73Iz0HFVx0Oen1qR7W7SVYjbSCRk3hCpBK4
znHpjnPpUqabqBzmyuBjGR5Z4yMj8xz70AQADGMgHtTl4yOPakCsWwCevT3qeSC4gx50LxZ
OAWXHPpTEIoHA9qVTyOhHfmnBJvIaYROYVYKXx8oJ6Ant/wDWqymn3L280rKyeSBuRgQzAj
PH4cn0FDEVMcdsZpw5zzgZqz/Z2ob1j+xT724C+Wctxnp9OfpUMcU0kUkiozogBdgCQoPAy
e3NIBASCBQCAePxpMj1607Ax16+9WAnA5GCCPWl7VsJobPotjqMVyGe7mkg8tl2iLYAWdmz
gLhhVN9Pled/7PWW9gTOJliIDY6nHYfX8aXQCkAOoIwPSlyB7mrR0/UIl3S2kyr7oR3x/Oo
5rS8ikSKW2ljkckKrIQWPcAetTcCvwfSm8bf8Kn+x3e4J9nlLbS5AUn5R1P0FQmKQRiUowR
shWxwxHX8qpAR9fxpuBjH5Vdgsbu5Aa3tZZQc4KKWzgc4+lQy2t1AglmtpY0OMMykA5GR+f
UVLArZG7GOTUTenFWYra4ncrBE8rDqFBPemm0vA6xtbTb3XzEXYcsvqPbHei4yo2eck9OlR
Pk1oyWF1Eh3RyeYp2yRbG3REnjdxwT2HWoXsr0B3+yTbUBLHYcADrk9sZH50DKJ+6AOmelN
LY4JHHNTSwzRxxySRukcoLRswIDjPUetRPDcLbLcvE6xOSFkIwrEdcH2qQKzkdzjvimfXGK
tSWkqpblcs1wpdEVTnGSM+/Q9PSj+zdRdDtsrhlUgNtQnGRkfmORQBSYjGBjFRMAc+mO9XT
a3qqu+1lAMfnAlSMp03fT3qtiSVxHCjOxHQAmgCu3Xj9RUbYwTwO9XJbO7iUyTW00aK/lsz
KQA2M7c+uOcVc0rRV1Oy1a6kvTbrplt9qdRHvMi7wmF5GDlh14pAYuOxqNsDvmtvWNDn0vU
LS2hnF6l7aR3lu8SEFo3GRleoIwcistra6aXyRbyb8Btu09D0P0NIplLrx6/pTewHQDvVw2
N8kTTvZziIZJcoQowcHn2PB9Kq87h60CsMb7vTOTVZgBx0/GrLcL+P1quxOCO1IL3I2zjji
oJfvDnt6VYJPOCagaZkIUY6d8UBYi4AwKevbP5U3FSwx+bIVLKq4yWY4AFQkNIQ4ABBOCOa
UfeFMBOeARTgTjg81SZNx23LAH+dSKBtxx/jSJFI4Vlicg8AhSaUZw2VIxyT6UykxduRtyF
DcEnoM969Dv8AxDo0/wAZ7bxJBfbtMWWGRpjE4KhIlQ5XGeoNcAY2BCsjZx0I5xU0dvJJbS
3C7QkRAbcwGSTwAOpoB9zoornTk8M6xYfarVJ7z7L5ccSSCP8AdyMWyWB5wQfxql4g1C31G
5sRATJ9ksYbV52XBmZBy/POOQozzhRWQquwyqs4HdQeKMEZBGG75HSkhb6nb6PrWlx3ui3O
qvEZ9OntPLvIEcOYUOWSVejbBwpHP1HTm9QEDXKPBJbsCWytuH2j5jgnd3Oe1VLWCa7uY7a
3TdLK21QTjJPuelK0MkcjxNEdykgkDIyPf0qkD3OpttZsGvfCt2ZWt00aNEuIwpLMUlaQsm
OCXBAOe/XitAeJbZNU0aS0mjt4TDHFeYRj5CC6aYxjsRjbyPTArhwrbgFUnJwMDvUqRybio
jZivUBTkUCsdne63p7NDqVheGKewM4trUhgRK8xbzlfHAIO7BOQRgClvtZ0oi+FrOw2zDUd
PREIEM0qgTxc9AGwwPT5B61xpRlcqyEE9iuKsLbzC38/ACB9nLc5xngdce9A7HV2mr6faav
4b1FroSR6ZZJHPCqnLkNITHgjBBDAE9OTVe9vrGa6s9UiugCmnx2zWxVt6yLF5WBxjb0Oc9
OK5zoMlTzT/RWBzjODxVEmx4YurbT/ABJaXl3KIYIhIGcgnqjAdOepFbNzqumXOg3NlDL5b
XMFqsSOD+4EO4NCWxypLblb2wcVyQRlTdtO0d8cfnT0ViRgHntQM7FNU09Yra7t7mP7fp1n
HaW7SKwDS/MWn6fwBgq55yAegqWx1XTLO+8K77iOdNOmdp5ir5QeeXyPXI56HmuQVHI3KjE
ZxwM80uGDYIwR1GKBHXxavp/9uaBqPnGOHTURJYwpJYo7MSo7789+5Oanj1awj1rQ9SEyiG
ytgs1uitn7zkxDIwQQ4GemCa44KwX7rbRxwKkUEHGCvfkYpgdHfXdnNPa6hDcAslilu1uQd
6yLH5eM4wV6HOa1by/sGgv7R7m3eVpbLAl37R5cBVzle4Jx19a4rnAAPPfitPT9MmvrG+u4
5oYobCNZJt+chWYKCAAc/MRTCxNol5BpniKzvblDPbwS73AHJHIDDPcdQPaplnt7bQL7TzM
Lqa6uIpEdQcIE3ZYkjhm3AY+tVpNLnTTotSiKXFm7+X5sRyFfGdrAjKnHIz1qntYDgY9Mjr
QBraRdWsbXVjfswsryLbIVXcVZTuRgPqMfRjVq31CC502W31PypUcyyJjcJoJGXjaejKSFB
B7DtWFtL4AU5PPSo5LiG3YLNKkLN2c4JpsR2NzqFp/bw1OzvoYmiVHjljEgdnWHaMg8DDD9
aiuL/THsNUitHMAvUimMJQ4E28F0H+yo3YJ9a5OG/tJpBHFdwyMeio4JNT4cryD+IpJgW5L
a3Q3QS+il8ogR4Rh5+TyVyOMDnnFMuI44ZQkVwk67VbeikAEjJXn06fhVBry0hl2T3cKPj7
ruAfyNSQ3lpcSeVBdRSvjO1HBPHtTA7PT9esNP8LafYzEXkbT3AvrTaQWhkCYKsRjcCgYeh
ArPtzp+m6hqCQ6olxay2U8UEhRgzFhhQy4+U+vb3rD2OSMIenHFNUE5AXJHYCnsgN2a4tZt
C0yAXMKzW6S+bvD71zJuAGODkVr3muaS+pXc0VwQkj3ag7WJzMuFmXPIxgAjt1HWuK3ccEA
dRVz+zLr+wjrOxTaCf7PkHkMRkHHpwRn14qQNfStTsbTShplzNhpjcZmVSywB4tijpkgsMn
A6Y71h3TqlvBbLIshjLszJnblscDPsBVfBAJ2kA9z0prKRgkEZ4HFNAbFlJbW+kP5N7FFf3
W6Fy4b9xD3AwPvP0OO3Hel167s7tbd7aeF/LtbeIkBw7MkYVgQeMA55rFIOcdPbFMIYngZI
7d6Oo0a2j31tAJbe+EMtjPInnQuGDADP7xGH3WXJ4756U2XUbaTQlhLObu3Z7eJmHLW7ndy
exB3DHo59KzIoHuLmOBGRWkcIGkYKoycck9B71NeadPZ21tdNJHLb3W/y5EPDbG2twR2P5i
hsDct9fs45dJnuZWaX7LLBdyoCWR9rRwyHP3iqFenv3rJ0uaDTodSWe9ikEtnLEka7yrOdu
OwxnH6Cq/8AZs406PUbhkt7WZ2jikfOZSv3tqgZIGRk9M8VXu7RraWNPMjm8yMSK0JJBB9e
AQfUUgsTavd293p2jpAyB7e3dJY0DARsZWbHPXginM1neeG9LsX1GK3lguLh5A6udgfZtIw
Dn7p6VkELnAxTNowOOnUntSA6b+2bQWtvJbTxRXemzyRWwuEaRJ7Z0IKsMcDPb/poajbUNE
Oi3trZ+Rbme4tZhbzNKyRlY5BJsYc7QzDGeevWudu7We1untplxMvVQQ2O/UVWKk5wM4647
UgOn1G/0m90K005L3y7m3s4h52GCylGfMTcccMGU9M5B7Y5/S7t7K+aZGgIMLxtHcoWjmVh
goccjIzyMYx1qmVIJwCfYCmP90ccgdB1oA3tVu9IPh6ay0uRkVtQW5WByzFF8gK2GI5AckD
POMUnhrUrPT9N8SJcXMcM15p32e3V4zIHk8xHwRgjGFPXvXPnoG6A9D2NRsDk7Qc9OBnNIZ
2Wo61ol6+pX8Fx9nuNZ09YJIGRsWUyshZU4x5LhMDH3Q2MYFUbfW7O20XTtLZLW+SGJ0u47
hWCyo8ocIrr8ylNu4MO7EDI68rgY6H6mkwwDfKfx9KQ7HTapdaPPolpZWN3GUtmvNpuBJ5y
q0gaMccEsBzn15rkz1GKVg2MjJGck03dgqc59RQFhGHykY7nPFU254POauuR5ZI6CqZxj3p
MTGNjoDiq02N4z6DvVh+T7dKhfqPpQUtiMkDIJ4pVOB2696Qg4BPAYcfSlxgkDkDoaVhjhk
Hk04HI4PHpSHkg9frThjJxn8aGibWOsspZbDwri11SI3uoxvEwNwALO2B+ZcZ4eQ+gyFH+1
WvZ67o7a9pmt3txGX1JFXUoyuRDLEpVXYd1ZxHIRz90158ACQfTtTx65waELc9A8I31lZC2
j1e+hN6NR8yKaSYHyo/IkWVi+fusxjAHcjPasWLbaeANStJby3+0zXlrKsSTKzFQsoY8HsS
ufqK5wYwASOaCV6ZGKZVjp/DMn2OO51UXcQltWU21m8wTzpz912BIyicsc9TgdzV20aybTN
R0W/vYJLu/ia9N2ZVZFuUJZFL+rDep95BXHxgSOqgjJIAJOB+Nbl/4Y1vS0vXu7IqLB0jug
jq5t2b7ocAnbnselANB4fghuNRcXd79ltI4me4AmEbzKOfKQ56scD25Paujk8QahDpV5qbX
tqNT/tO0uoreKVWCIkcgCgA/dA2KR6YzzXCcMccVIhHsMH1pkndNe6PBPq9np12ipdWz3Fk
5OBDNIyM0ZJ6MIwyA+pPPNTaLqVrb6j4Timv0SeCSVr2XzMIqZPlK7dGIBb1wGArgwOvIwa
kBXYDnNA2jp7HU428OLpuuTG5s7icqzbg89qwQBJU5zgcgjowyOuDXUWOoWUOoWok1a1kWL
WLh2kE2A0f2VVVxn+FiCB715xFBPOHMMTyCNd7lRnavqfQe9MyuOopiO50bUNLi8LW8MrpB
OJLzyVklDmKVoEWOQ8DAyGAPQHmse6mtv+EU0+1mkEupJcSsSG3GOAqu1WPfLBiB2/GsIf7
1SpjHOOlMDsNPv1i0HRrUTwF5GvIJUllG2NJAq73X2G4jPcZq/bXmmXAg1JJo7Vksbuwkja
RUkZRGfJIHqQwXPqgrgwwDHJ/WnZAGO1AjupdQ3X+sSw6ohtptMItSJNjFv3eAwz/rflO71
IJ6U201KC8OkWuq3cUcsIWa3viQTE/mFmjlI52t1yeVJ9Ca4xeTwakyMe/egZ2wuY3Ph547
tFSKKDz2N0oVNtwzEMnUnGDn0qa/urQXUWqWt5FMunSTMiMytIZTMSvH8cfIYYHAyDXACcf
bPs+P4NwPvnFaIhlWNJmjYRvkKxHBx1x+YqhG9rMUCm8lsHsjYzzpMgVlM0ZdC2wdwq5Knt
kCp9AeMeHvEsbzwxy3FrEkKPIFMjCZWIGT2UE1zQAIzxzTiR5bNxwDSGdR4M1C10vwxBY3V
zEbm+1G1lKrIGW3jicku7dATnGM9M5qaW4sbnSpLS7uI8RSTXkDK2SxMhDRcdNy7SM+nvXB
aFg6PCeMZPH41qjO3jjHNUhHaa7fiWy1R7a8i82ea0dVhkA4+zlX247AnBrk/EmqQL438QJ
camVsJNGxGIply0m2IYjzx5nyt+IqEAAAA8CuI8VnbrajOP3S/wBamewI7/Rr63m8Vlor+z
l+1+JLK6hEDAb4fLkBfb1HBXeD0bOa6K/mSfQLNI7lCyxz+Zi5AABmLAMnUkjBH4V4hojMN
ctCrFTvxkHHY16cYniEcjIVWTJRum7HGR+NTAGcD4utJbDxjd2kxQyxFFJR8r90HIP411+n
6nY6h4lv703cFvq8Qe3ZoyBHqMRcbXBHHmKAM/3hz1BzxPiYlvEdyxbcSFyT1JxSeGs/2/b
8Z6/yqetyuh7xc3MJ8RavOtyn2Z4roRn7UpEhZfl2Y+7njH/1qqa1dWk9jt025j+2vMktwV
YKcGFQq7ujbGDZPcnNcquCM547U/bxntW1iCfxVJb3N1qD2BQxvGBvyFRn2AO3spbcfxrot
MubB5L3w1LcWy2Utl9nS8MvyGWMb0kznGC+7n0auK1OGWTRb1Yo2crC7HaOgA5P0os2BsID
nqgOKXUDtUubVNW0qW8uIpbCPT44rtBIHz8jApju2cfQ4OafPdQPbWUcd9CZojYySh5FxhU
AYoezAk7h14Hoa47cMEk5FOggmu5TFAm9grOewVVGST7Ac07AdSxsH1DVbKe6hC6q87Cfcp
SLaxaIk9ssPyYVCL61uZUF1cRwX1paAQ3CkFZk8rBhcj+IEna34HtXLXiXFhqEVjdQGNpYR
MpODlSAVIPcEHOanmsbq3tLe7mgZLe63mFz0facNj6GlYaNa4FjL4el08TR+fprpIjbl/fh
8CUKe+DtI9gaz9bmlk1N4DIhgtR5MEcbh440HICkHB6nJ7nJrOOScAUnGApOKdgOg1K4t9Y
8LaDFaTxrdaZDJazWzuELAuXWRckAg5IPcEVTkWK38OSWdvcRDUTcrLJskGTHswqhs4+Vsk
geo9OMeTkY447VCTx2NSBpeI57WfWnlsthQRRLI8XCvMEAkZfYtn69e9aF1q4kvrPVLWW3k
vL4xSXcEvyoJIjghuwVyA1c2wz2APrUW3eyhAWYkAADkmhjOvjn04WGpNbXUqNPbRFbWS8U
SQsLjJRZf4hjLeuDz75upyZg0s6VdxRmKJhc7ZlUi48xi7tz8wIK4YZGBjtXPzRvFI0Trsk
QlWU9iD0qPyJpI5ZIo2ZYxl2C5CD3PakCOwkvrT+1piLmPzDoBhEv2hdpk+zAbMY+9u4xnO
arTX9hdvM15cxxahZ2WxJoyCt7EYQpjJHHmLk4bvgg8gGuROMehFRHjGT9aAOuvLvTjrniG
Y3EMmkTW0i2UQPc48gKv8JTv0xg5685fh6eOG315JJVRpNOZI1MwiaR/NjICsehwG/I1hsA
DnoahcjJ+YYoHY7LxFJb6jYTW9hqVtNJHqb3DjcsQ2yRR8jnBCsrqSO/Peor3UHuLTSZ7TU
YVddQuZHMkoG1C0eGcH+EgNxznniuMJBODz7YoPTg9aVwsdv4judNudJiTRJRHZiS+KRi5W
Py4jNuRWjPJyPujr0rghnJz+VPPJ6j8KYeG5pMaEcER+gzVVs44q03+rJxxn0qtxSAibGOM
1DIMlTnHFTHoTUTg/Lx2oAj6sTjincDAAxSEgnIGfrSDnvmkMeAdueuacoJ3cFh14HT3poO
ec1NHMY45EQDMg2lvQZzj9B+VK7A6q3s7K/8HwW9wsFrdWiSX6T8K1xBvKyR5/iYYVlHX71
bHibT4rnTdTj0zTrcXCXtrMILeMb44XtBwuOSm/r79etedjAII69alO4AEoQPUjHBp7Es7R
4rK7sL6CMCwuFSeSO7EaPb3IWJQ0Td0YFTtYcEt05zU/ieOaz8QlLK28u2L26/8e0YjG+JC
QpHUk7s+nNcLwRjp7Ypevy5/wD1UWHc6DxSzHxdqljHHGIoL6aOCOKNVwpk4A29R0xXofjB
Bdan44stIfy9UmmgluIvMD/brRVVv3PbcrgMQMkgcdDXjy4BwOKf2x6dMUxM7u5tNLPiTW7
YxQjw/HZyNZyKABnYPIZW6l2fAP1bOMcX7axsbjUZbuCHyoXtr8HTp4UMtrKsORsPSRA2Np
ODnj6+cKR2I4p/Uf40wSOp0q3tn8USpqsQDG1lkgjuEWMSTeUfKDqOBlscdzj1rX0C1tJ9L
RtQt0OplL3YGRd7wrb5Vip7iX7p65yO1cGucZIFSbgMEkkn3oBnoslpFFpd3PZwDzJXsCFt
oEeUB4n3q6ngFmVSwHGSKo2sq/8ACP2E2pLCkUmsNbXUiwplYPLQMOnAGWwfWuKVsHFSKw7
ngcUwudtbyWthd67eajY2rQ2M6PZQmNSkpEwHlr/eVot2evY9aUW+naRqbSTRRX2l2koush
Q/mrLjy0JHomTjsa4oEgjngdPap19sY9jQI7K4tZdI0zXocQyGxurVLaV4kb9ywkIPTncuz
PvioNEe1tfDk+o3NrHOsGpW+5TGrF4ykm+PnorYAPpxXJSxSzQOlvE8smCdqjJwDkn6d6tv
DLbuYbmJopVAyrjBGRn9eDTA9A+y6XcWdkLq2hSB47GadI1Cvbwl28yQEctxhW9ODWPNDA1
j4gOoQxQeQ6ix2KBl/MxsTH3l8vJPXoD9eYXtzg5PJ7VL0UY5x+n+FMDes7e7t7FG+yi5ud
QtjHaxeQGEUIY75mbH3iflXJ4AY+ldDYaZpdwlsswhZtNle1nDHaJnZGaPcc8jzQVz0wVrz
HdjxCEBO3yOufetcDjke1CA6nSIrmWDU1v7T5Y7Gd1LQruVxt+7nHI7fU1fht7T+wIJVVI1
/si5kadoFZlYT4DkdyF/EiuOBY9SenrUN1J5enXMh42xsevtTsI6rR9Nsjf3lrLY29rHqks
kFj5R3RLwCkqMOArNt+gZh2q7ZwW1y+nWsttDa6jbQCTDgBLtMMWVu28c4PccdcZ828LMG0
bZyNrnj0rd5Ixnp70lsB0d5CPPsL+K3T7K2nIXkWMBN/lkNntu3fjmuZvLGyu7OCCZTaXdx
MVh1BolliGEOYpQeVXnO4dD2PaQZPAOO+Ce9c14wGLe054LNn8qclZDWhqaItncW9jr0EFs
s7Wv9nyQKq/LOhH70L6tGVOf72a7rxZB5Wr3aRQmKFJyqfulVVyoO1SOo615J4TP/E5c5AP
lHn8a7vkpwTntntUxE2O8d+H1vbmzGkwQiaZIEv8AZGBJChiUhx/sE7yzDncMHjGW+GLPSJ
L+DxLFp8Uuly2LwTxrHjynjYRs4B6MUZHB7tu964zxixFzZ4P8DdPqKXwcc3d0f9gH9aSXv
DvoesNoscelzaePKlmhvkEt1Hhv3ZjduCO20A49TV2K3srhbjVoo4be1uNP3A+UH8iVJER2
Cn2+b3DGuL6NwcGlz2zz2rWxJv6hp9lJd6rZX0EdpBqjSWdt5Z3JGWxsdT027jHz0wTTtKt
EjtvC1veWca272gF+HQAACV1dmbswUDBz2FcP4ik2+HrkH+LC9feptGkEmhWuDn5AMVHUDu
L6zjXS7W506KJrpbOKR0aJdxi3NmQDoWyBu4yBjsTUN5BBcajpkUFmVj1UJdSRQqNyk5Uxx
9wuQT/wIelcyWO4Yb8aTecYGeuRVpAPvZL/AF7x3YW5VRPLGYERBhIUXCgD0VQK60vBrfh3
VtLtYpA2mOt5aByOUAEciAcckBWx6qa83vJf+KlslBGDC4+vNapIycZyKQzbsBZzaMLO/iS
FZ52WK+28wSBVwGPeM55HbqOlaN/ZvHpTqtovn/bJoG8iFJAQIU4J7LnJBHqTXIMw/wAmmk
4bGeTSaGdFqhvtO0kWrWyNckLLczfZ1xDkYSJTjrg5Pucdq0LpIW8Qa/ayrbwW1taiSJ1t0
bySTFlgO/G7j6157p8he2l+YnEr4yenJ96nZivI6/WlZAdkdLtv7dvrOSxhgfVHkTT1X5kj
K4ZHRum1iAv0JqKweR73wks1tB/p07C4DQIN4FxjB44wOO3FcczdsnFRMWwMN196TQG/o9u
kl14gDQ7jFZTOm2JWaNhIuCoPGcZrV1GzEWmXr2Vom6XUNoW2gWT5Gt1cRuD0AY8+jZx0Fc
QSQQc4/GoizYIztz79aAOzFnZ/2wUNupkHh8zBBCpTzPs24P8A727nOM5ourdode0ySHTEn
hihtriSF7ZBE5+z7mBYcnc2cj1+lcMT1PofWmlyoHzY/GlYDrpdL06HSdfktVjuEntIry0k
OGaCIzINv+y3LKe+F9DWVpcsi+GNbnWKBpbNLfyWaFGK5m+Y8jnI4PtWGD8rdBk1GSMHnjv
RYEdg9npTeJjB5US+Hm08yeeFHXyNxkDdd/m8Y/4DjFPms7H+29XiNuqGPQll2CFNsb+TES
y/7WSx6dc1xBJ6Z75x2qNs/h/KlYZ2F7Z6YuueIrfy4l0S3tZXsZlAxkAeQVbqzMcZ5Oct6
ccTyx6nHankErtycA5HpTcruxjigaI2xsZT2OfeoHIxmpmGGbHQHrULAetAERz2NRuD8uBx
ipT061FKxyuMHipAh9BjtilGR9M0NkEgnGKcMEAY5pjFwccjjPFKP73PrScHOAMU4jOcHg9
TQB1NrZ6dceGrbWFs4i+mSPFqEZZsThhmBzzxk5Q4x90etbmkaZY6vdaFCiJc6fFNBb3Nnc
B0ntnkRicc4dHZSwI5GAMDv56HcIUUsFYjcM8Njpkd6trf3yvE6306vFgoyytlDjAwc+nFK
xLOggs7C68K6zftDAsluLQRXMcMiqpdnD4X1OAOmOOKv6/pGl6dob6naWsbT/6FGUO4pGsl
t5rSlSc/O/AzwMECuRl1G/mieKW8nkRgAyvIxBAJIyM9iT+dAvbzzBIbuYybBHuMhJ2jov0
HGB2pgjorvSrG18b6RYxwZguhZST2zknyjKELxevG4+4BHeres6fp9no9rNb2UCTzzXqYMc
jMwin2rtIOBheueveuUtrue3v475JM3EbiVXcbjuByGOepzzU/9paiIzD/AGhcCM7sp5rY+
Y5bjpz39aBnYXOj6WfEniixFlHaxaXult2BbAIkRRE+T8wfcQO+ai1DRbKZNU1DQrMtb71t
vsrOWexuDKFC+rKwztY+4PI55R769mbdPeTyMHEmXkJJbs2fX3p6Xd0tw86XcyyyHc8gchm
Oc5J6nnn600Fzc1zS7O302w1DTiGt232dwysWH2iM8tyP4lZWA+tallpOmXWt+GtMmsgkGp
2CSXEyFg8bFpAZQc4wAoJHTAPTNccJ5/s/kec/klt5i3HaW/vEdM+9WPtt40Aha7lMYXZsM
hxt/u49PbpQSdnNoulRaZY3JsY2Df2eXaNmBQSbvMaTJ4RgMAjo3p0NKy0+zPjK/wBNuNPX
yotWitFiYsCqmfaVHOeUzz+Nc4L6+Y5a8mJaLyTmQ8x/3P8Ad9ulNi1HUJpy0t9cO0EmYmM
hJjwBjB7UFXO50fQNI1Ca6inAIXVktwybkZE2TN5QzxljGqg9ab4Z07TdXt/tV9ZJHIt39n
SJNyrNugkYLjOdysic553YNcj9rujHJGbmXZIwkdd5w7/3j6n361L9rupJEaS6ld0O5WLnK
nrkeh460yS3BGH0y2XzZLR7q4e2kmizvMRVQyYHUHJHTvzT9V1N9XvlunhWBVijgiiBz5ca
KERSerEADJ7msnVdSvxCb03s/wBphZSkwkO9TuyCD1BzU8GWhRjzxkk0+oEqk5Az+dPDEdD
ketMBA425p+RnB5HrQBmK5bxXgn/liBW/sOBgngVyfn/8Vd0OAfL/AErrVbHTnPahO4D+Qv
B5x3qhrUoj0K6OTllx+Zq/wVxisXxMxGkKq/xSAHn2NN7AReE5sw3EOSCrBuPcV0/PHJri/
CrkahLH/eTnH1rsxg465ojsIOfp9a5nxdkQWmf7zd/aunAUD+lc14v4t7TPHzt/KnPYEUfC
P/IXk5yfL/rXdgj864Lwnn+2HI6+Wev1rugM/WiGwHIeM+bmzPT5G/mKTwZ/x+XWT/AP5ml
8ZnFxZ5wPkb+dN8HjF5deuwHio+0B2gJHOaRff9KOSOvNHb5jx3rURz3i6XbpEcfeSUcfQZ
qTwxN5ugxq3WNiv61m+M5HL2SD7p3tn3yBUvg+Qi0uoyOFfI/Ks7+8PodP1IyO9NIOOBS4P
HHX8KU8DPf0rRCObvXK+MLEE5AiI/PNb3OT19K5XU58eMLc/wBzYv55/wAa6piO3Ix1qFrc
Y3Izn0pg3Z4p/XPoabnkYH41TAyNHbNrL2xK/wD6FV9jkVm6C261nwP+WzfzrScg8Cl0GRN
knGenJqpcy+TErYz8wXB9+9WycZ5z2/Ws7UjttFP/AE0T+dJ7ATuTjjIqI5yTn86eSSPr6U
0g5pAMbkc8ZqFlLEg8Dpj1qU8nGMeue9MYYI6GgBmDtNRNzwM1IeM4GBmmHAOTj8qTGkR9T
34qJs4yCakPJOcDPQ004xnFIHuMPoeppm3DdzipOOVyM+vemnBbBAwM44oKK7EeYR3P6VE3
zc81K6/vcmomyvSkK+pE3Q+lRy9Vzjp6VKxGOxqJz90juKBkLHnNOGCvP6UjDn6igDAxxQA
7Axye/rT84GOMAcmk4IGevf0pSAD6nrQAoPIHepBkcDv60zJKgdhninDp7dqBWHA8cHmlBy
AaQDIz608cE8cgUEoVSR0BpwPGMY5pqEsu7oT+NPXGQTQUKAeM5pSf3kfX735U9RgfWmSnE
kP+9TJ2LGB1qUAYyKiHJ96eMgDHT3oH5koOTkjnoDVezLedcZ4+c1YGSB6+1VrBg09yCP46
YM0FI79KemB9DTMZGB096kGQBx070xFHWCRpxA7sAf1rQtH3WULDrtFZmskfZok55YnHWrm
lvv0yDBI2gil1A0cjp6HipFAwAzc+9RoADnP1Jp4ywII7dqoDjxJnVmuCMYl3ZP1ru4wSBg
cdf0rg2gm+3/ZT9/ft4PvXdwgqignoAKmIEpznjuMfhWV4haJdGkD8lyAnsf8AOa1SCDweO
lY3iVUbSFZgSQ42kDoap7AUfCbR/aLhWA83AIPqK61RxwMn+Vcd4XMaXVxO+4BI85AJ4zzw
K27/AF23t4Nlqxa4eLfGSvy49ST/ACpRatqBtDpzjpXMeMD/AKNaDPR2/lV+w121ngKzkpL
FGGl4JXPTgj61n+LmVrSydTwzMcn6VUnpoJFHwl/yGXH/AEzP867vABGK4Xwjkaw+OnlHn8
a7tegByD+dENgZxvjMjz7P/db+Ypvg3BvbrOfuDj8af40P+kWeB/C3A+opng4ZvLokfwD+d
R9oDtB2U8CjnB+asq616xtoI3V3dpdyp8pwGHHzZxjmq2k+II7iNLW9JF2VZmZV+XA56j2r
W6EVfF7RGztomX96XJU+g71L4VEX9myqoAkV/m989DVPxZJBcW9hdQ5O/dhsEAjip/CKL9j
uJOd28A/0qPtFdDpOhwTzmmkbgRin4+bjOKMEfzqyTzrVJQ2vTzA5Ky9j6f8A6q7xG3wq3U
MAc5rgNStZI9amticuZDg56gmu9gQx20UbHlVFZx3KFbjI7io3OEZvRST+VS9zyeKp6lIIt
MuHP8MZ5/CqAxvDTFra4AH/AC03fmK2pAQ9c74XkxNcRY6gEV0zY6kCktgKrEZyfx9qy9WO
2zT181f51rtt4Hcn0rG11glnCQTnzVI/CkwLuAy470w8jnj61IB8i5BHHWmsOOPXoaYEBBz
yffmq2WN3KAedqn+dWnUZz684NU0J/tGYHui0gJGJ29OKYcdDxmpSOaZjIwcn/JoBETDPoT
UZJ/xqVyRk46fWo0bfEHHGf0pFXI2HOe/rTCSWJBxj9akbrx+VNA56YGaQyJ/9Zz3FQMT0z
U7EFs5wSKhcEe/9aRJAW5OaY4Ixhe1SkcVG/OBzwMUFEJ4QUoJ6YprH2yKeu3blTk9xigQd
RwM08HOfzppJzyOlKuQCOmPakMdk/wCFOAIpv8Y47dKfjIyFOP5UAPDDOOvtThkEH+VNB4x
xShsA5zTFYIDlBkDkVMvByTn61DBkwLipwB1AzQMcCM5AJHrUUpPmwcfxcVMMd/yFQXOPPg
xzz/WgTRdUDtyKfwRg+npTFGTg8VIpycnP+FMPIcowCT2/Cs7THzcyjbndz+tXpn2Quw4wp
7Vmac+LtVI+8CKTEzfBGMcZFSJ0BA5qFWOSRUqkcDPXjrViMbWmJuIlwcBc/rV3QiWsmB52
uara28eYUxmTk59BV3RZIvsHyDBDc5NT1A1MEMD6HqO9PGQpPXjgU0MM5OPwp4PA7CrA4nf
N/aBk587zM++c138ZJiGRnIFcCWC6kSWI/e8seD16mtiXXWleSGCWWKOTASTA+X1I9jURdh
s6eOeKSd4UcM8RwwHbNZviL/kCvyfvrwvpnvXPo93bXM8hmaAxkebIpJL+n1zUt7rD31lNC
5ZNzhkUgYwO3HfvVN3QitpkVzczvZ20hjEo+bHoPep7a0nb+0LOUrNHFGzBgchWHIwaPD9t
cS3EtxbMA8XG1uA2eoNT3f2dZ3VJmhMMB2xBs/OOoJHXIqUgI7qxuEnsrKMmOOWNcHOAzHq
Pr9ah1b7VbINNu5DN5D5jfrwR/wDWq7aC0+1+WztM00asY2YjD9eCfT86PEVs8MEdxOd008
hLH0wOBQ1oAzwl/wAhlz/0zNd2FwciuE8I5/th+P8AlmePxrvAQq5HatIbCOP8Zn/SLL2Rv
5isbSprhXe2tZDHLclYy46gck49K2fGnNxZkcDa2P0ql4dtftc1x5cnlyxbZI39GBqH8QIl
tLCeHXW0yaQXCOh3gHIXI6n0NVbizuLXTbMRHYk7ESODjnOBn8K0b0W/9oQQTObSTczyBWz
luoOR2z6+tVbOS2EltNcTFmmVlkhZuMZwOvAodhlTVbe806KCyuJzLCR5iKTnaehrofB/On
3Azn95/Ss3xDa3CW9vdS42/wCqVTyVAHHP51W03WG0yy2x7i5lDsqgY2jqCT6+1JaMDuZbi
K38vzpVQyNtTJ6mnk89Dx1FcHc3F3eNHeCVrhZJdsYfgxN6AD8D+FW4NfntGitpLiW5WOQm
VyAdw6bfcA1alcRjagZjq1y0gPm+aePfPFegW5ZraJnA3FBkH171wF9JHLqs8kTFkkkLKx6
kE16FHjyUxydozSjuMQ4HSsjxC23RZcchiq/QZFbLHB7Gs3WpIo9GuGlTepXCg+vaqa0A5f
w85XVwoPDIR612EnPUCuU8NNF/aDq4/eFPlNdWzZJGPxqY7AV2xvyVB+tYPiJgIIEzg5J4+
ldAzKPfnpXL+IZA15FGOdqZP40S2GjbtiXtY265UH9KRs5Ofzqvpb79MiOeQNtWDnIHXFAi
MkHqKz1kH9rTDrhAa0ThiTWRHKo1uccnI/wpMC+Rnrz9KYeAfX3pxxu/zxSMxIJpgV3PDA9
MdaihYfZ0IPbFSykeUxx0BqvbgfY489QKkr1HE+3em5xzg4Bp5bAI/kab3C+/rQFyJxtceg
qE46A1alQZjAPLEg/lVXI5HXFIZER2GQKa2eOO1SNjGcEVETkD5h0/rQK5B2z7UqnBJNH8L
f7tID+nelcnckzuJznPrmlUcnHSmr09/elGcjBIHpQUKD8w+nX8aepxxwc0053xg56GnjlV
7UwQ8dMc5xTugGOlN/h4GaGYeWxz2pIY63x5K4B681PzjnFQW/EeOuDU2On07UxDxjH4VUu
nH2tAc/KBnH1q4uQAazrlv9Jb8qBXNaM5RTnOQKfgZGRVe0bdAmB2qyeVPWmHUZcRmS2kjX
qVyOazNPRnvkIGQvOM1qTM628gQZbbjH86zLEv9sjKfQ49KTBnQYGAQv4Uob+dID8pFJHIk
ib42DL2I9qsRka1jzoiPvFSD9M9KuaQ8UVgZHYqWfb04z2qrrn+tgXkAgnGPeoLS3nvLRkE
uyKI5wTgE9cmp6jNS41jbKsVqM7JB5hcYyPatC21G1uERxvG9tqhh3rBhtmuLWAyLkiUKD6
qaelvdXGoSQCQxNH0GcYHbAouwMyZg1y7AMQznG4cnmtu6S3msYJFixFEo3Mv3iSfu+1Z0I
L6nEsoyTINwA962tSCtqEdhbKImlALMe/px3pIGU5rmGVJkktpAJSmSD/qsAYJ9amvoo4dC
W3khVbhJMgr3X+9+NIltevdXyM6RsCGdz0OBxUxlS58L3NwYwJgdrN1B5HNUITw1LDBbXzy
ybAE3Z747mi3gtrbQ7pbpopt4LRsrDd9T6c1n6e9zH5tzFCsqKuyRTwCD2q1FaxSz28Nxtt
oZmP7tBxkdieuaFsBNdJbTaPaSWssUYgIeQsfnGPT1qXxXPDNZWLJIr8knHUZHHFUmsojPc
LZbLuGFsCORSDnqQD68GqGoR3Uix3s6LGkoCxhemBSb0A0vCPzau6n/nmefxru9vy8MCOtc
H4S41liP+eZ7e9d6rY5xitIbCOO8ZYE9kAP4Wz+dReEGWO8uN7BcoMe9T+Mz+/slH91uPxr
B0uK8Nybu0AZrf5zu4GPf2qH8RXQ37CO1+0Xt3PJFcWtwSVyfnznnI9qgjhtbvw0ba1eJJy
2WMpwdo7j3qq0IlAmmjjsYZpAsgiUng88nrg1PcabBHqMtvYSJMqIGkimB2hs4Az6nPGKBE
2tXEM/hnT9kwkYkdevAIziq+iBH0+6iECS3MmNgfow6E++Ko6ktzLaxTyW6W8MRMKqh6Hvn
NamnyRW3hGS5kg81kkOzkggk9c9aOoEFrPFZwrbC1kk8q4DCQ8eYwBBAqzpi2yXMt+1ri2k
LB1k5MLenvmo2h1AW9jPvSaOacSKQOjEVbst0GvfYL1knLgy7l6qx55FMDlWZRMw2lVVjx3
HNd6+qWdvau0ruwiVdwVDnkcYrkdZCxa/c7EUYcEL26CpbqzvrSa2uDcGWWfB25yT9R6Uk7
AasXiNPtkhuV/cOwERQbiB74qXWJre40W7RGLtEwBwOhyP8ayrjT2txqFxbR7WRlwF/gUjJ
x+dVjBd22j/AGtZw0NwdrKDmm22AaAgOrc53BSRjtXWtwOc9a5fw++/U+Bj5D+NdNPKkMTy
SkKqjJY9MUR2AQ/SuX1+FlvkmPIkQc+4rp9weMOnzKeh9a5bXWkN+oYYQINp9fWlLYaNLSo
mi06Pd0b5vzq2SMc4qnpBkOmp5mQAcD3FWzkA4GfamthDXIJGOx5rnoJP+JsX7MxFbshxG7
L2BIrmYAftCP0w3cd89KlgdB/F35prcjGOoqYjvge3vUZHzdc0wK052wO2eNp5qvaHdaqfb
nFS3ZH2Vz2xUFmR9n2jsaQ2yVvb9KTjdz1B/OlxzzSYOfm+lAWEkYhrfpyx7e1V5uHOOOe1
TSna9vznaxqux+bOMjrSHqRkHHXFROWBADY49akPTvnvUch5X6eme9AvUh/gZQRwP8KFPOC
eaVQSGwQcr1pFOQAe9Shj1PGB196dnn09aaM8g80/A25GOvrVBsDDEiDrxT+tRuT5w6cHHA
qUHHsf50CQA8+4pZDiJj9BxS9R/WmSBjFwOnJFAajrfG9vfmrPOR0qlbE+YxI4HeroPA9aB
j+AQMD6VSutvnFQDjA3fWrgwTk5xVG4ULM+Mj6+tDF1NKADykIPGO1WD0GMEY9aqwsiW8YL
EZGehP1phvV80MOIccnv+VMOpYnz9nlGcfL1FZlrIkVwsjkhQCTjk/StGWWM2zfMQSm4DB4
FZUBXzkL9NwJ9qTG9i6byW5AhjkdDuJwcDePTj2pltcPbIsm8rHyFiHIY+tSylY7xZ1i4zh
VX+L3NMdVmEUKRsGBJDHoxz0pkkN1cm5jhLMSycMCMc568Vc0+3c2ruAHjY/MmcHjuKi1Iq
rQsE2uFww9D6VPFsbQwhmCPIdo+ue9AIgVkaTck7EvKFIzgBexHpV6wEZzFbNvljZijk/dU
8fjUcywR2lsk4XzUcA7D+lT/ALtdXt7qOWJImGxdp5YnrmgDHdja6mzKATG/Rj1NbU924uh
dsYJYWAaJm5ZOOgA5P0rKlAk1xlbBRpsH6Zq8Y7a3tri5jVVHmNFtDYZR0BHvSQ2MivbuG4
kuXQiK44/eDKsMdD/jT57l49HuUbyQk7KI40bOB7VduzPDpVrLcTq8SsDtVceYe30rOv7a3
iSV1VS7QLKNvQHOP1FUIfo0M1xp16tuP3gKuoPQkHOKvaa9zfeITcSWiwwgYdRyMjofrSeE
if8AScHA4rqYYkjz5ahdxycU4q6EcxqT3WneIftK26ywuMRjpyR/PNVtaglg0PT4pgN4Zyc
ds84/WuyliSUbZVBA55/Sua8X821meR+8b+VDVhlDwln+2256xnj8a7oLjvxXDeEx/wATpu
SD5Z/nXdjdkZGacHoJnHeMf+Piyx/db+dVfDlu9yuo2yNtaSDaD6HmrfjPHn2X+638xTPBm
TfXWB/AOn1qftDGwyXt5rlrC9msZtwI5cHO8e/9Ku+IFubTU7a9igWW2RRuXpznv/Q9q6VY
kWUuoAZvvH1p8kSvEVcBweoPOavl0EcRq0dwNBNxcRiN57kyBB0XIPSo9NuJToT28Twq0Uu
+SOU4EiEdPzrZ8XDGjwAHjzQMfgawdKs4LpbaOQKrP5jb29R0FQ9GPoTz3d1cpFFZQjbbHe
Vi+6PYHv8AWrEGoS3d9BcgW0ezBmlJ2uVx0IPT8Ks6S9xcNfPaTRxLjYVxuCOB1B7jiswRW
t1pjzNsc27qMnguS3PHoc8fSgDNupxf6q8pwomkA49On8q3dSj+z2u26YiQhUSVTy6jtjrn
B6ise/gjt9eaGFcRI6Yz2HBrfvFSbXkuVmj8uBQkqSHG3jPH50IDHk+zhpSLpgsLoImBzvG
BkkfSrl9bNcaRLJABHbJmUKDnJ7mn27acdQ1BUEcbP/q/N+6Djofxplqy2/h6/s3nVnjyCM
8AnnANAGNp1z9jlkm3FWKFVCjJJP19Ks3F9PfxPJ5jERoN8R4B9WGPeo9GaJdQ3SqCpUgE9
M9qnKrb3NwJIDvmjJYLwsYIOPrUq9gGpqFxZ25UzMWkUbIxgiMevNQancpeSRSRlj8m1geM
HNWwq3N+kkduwaJRlW/jXOMiqWqGM6hIYRhePx9xQNG3pY/4lcR7AHr9atEHkEg9e/8A9eq
OmXMaafFHIxBIYjIPbrUMuqg3SOgP2YA7iRz+X5VfQRfcjLFj8oyetczA8f25Ooi35A9K6D
z4Zk2qxIlQtggjiubgANyiYIXcKljR0m8Ljofp2qNiQR6GnsOOeD0qJueoJpsEVr5wbXbgZ
LCqtkR+8A6ZzU18hMQPUKe9VrENudyTt4FIdi8T9M0w8cE1J2zzTCDvxnj+VAFW8JWSHHTk
mmv1yKW+z5qgg/KoNITkA+1JivqM/EdKicEkZAPHce9TN0qEjGMAGgYxMhGx3wM0xQcYJzU
hjZIkJ4DjcCDwajAHOPWlYSY7GO3XtTuA2SBgmm59TinKob/GmPcR8bS3tTweAe9RybMnH3
c1KMH34xQCHdQSR+VNmbCYHc/lTgOBn8KZNwvJ+gFAxbVjvPXGKuJsA+ckAckg9KowyLGHZ
26jAAp0kzOCOqAcqeMe/FArl8MpUc8GqVySZzz2p3nuiZZzlh8o4IQVBNIWkL7sjHAoFfUl
YTyQCcvhU4C5xjtxUqwN5iOY/n2FsEdSPaljiKQgyEBVGQ3ZajQdAZjjaWLZ/SgPMI4riRZ
ZhITgHcD39jRp6hrwAjscVZRVe2KxjOVw7eoqpZSiG5VmAIYbee1Arlxd8t40dsFQQnOG5L
ev0pi/aY7FZgURIyeGPJJPNL5z27s0qxtIc/MhyW9OBwKZFPLFGYZ40bPzBZOAT9aEBLqPl
tZW0irgNzjuKhtlmS1YGBJYZTkBj0I70X0j/ZYIpWQuuWO0jj06Vat1lSwtrqJPMEe7cmcZ
BpgKltayzOlzMVEcedoGAo9Rjt096ijSSFEuVijuM8KzZBHOAT7Ve0eN2EsssYRWPyjHT2H
tVRPtXmzWTwhnlP3/AEGeooAqQq66rGsgw/mjcPQ5rorrRYrq7SYDaG5cjv71gDjXgpwcTd
PxruFAI9z0ppXAhuLCC6sBaup2Ljae4IrHudISw0C7ZsGU4G4ema6JQASAMjNUddIGh3GOe
B/Oqa6gZnhMDddAHHSupUMMkGuV8J8NdYPPB4NdSnbHSnF6CH8kYJPrXNeLz/olpn++38q6
UKMHkc1zfi9R9ltTkZ3t/KiWwLczfCZ26yc8nyzn867sE4zjkVwvhMZ1Z88/uz/Ou7XBHBH
XtShsJnIeMsm4szj+FufxFN8G/wDH7c8dUH8zTvGYHnWXP8Lf0qPwecX1yCc/IPbvU/aGdp
wTx2p2QR1xxTRgnd/SlAAyRzWojnfFy50mEBsZlGM/Q1R0jTo9R8NyQuo8xZGKHptNXfFw/
wCJTCc5/ej+RpfCZH9kMT/z0PWoavIZf0nS4dNtyg+Z35YnvVAeHLaPVvtC58r72z0br+Vd
Bgdzx1phHzE7v5VVhHAa4A3iG5Ud2UAenAqzK1zMGkkt4opYk5lXlmwOw6Zqrq5B8VS4P/L
Vf6VZv1v7dTpgtwxaUyRzA8kH+XWsxjZLGySK0e2us3E57gkOM4PWq8yTm1ktUto40UCV3T
+IdiPat7WLac6HF9nRRKpBdR6d6z0M11Y3F20QijS2MQAOdx70WGU9ASN57kSrvUR5INOXz
7qyubqJl8sIUMWckL9ag0iVo55okkSOSSIqjtjAap5LmQW7WscMfnONpER3A+pJ6D6UgHSt
NbrbyzMhik2p5XQ49vWma+qJJblFwGU/jSC6neIWrxxtMhwpkODGfbsag1SfzriOI7SYlwW
U9TgZoewCC1nfTlujMFROAucce3vUq2pka3lK4kMbEgjqR0NTQIY9PjZyGhwXByPkYj9aqR
hGREa4YqysztnkdP8ACgBlvDdMJbhZSHTqM9fUYqG3LNdR44y2TitK3US2xWFgXZdjv7fSs
uImO4G5wgQ8n2FIrQ6Ljgnv0qDzEfPlkMM4yPWs9r2SfMUcjIzNkEgDcOw9qihlaP59xjiD
fcHO4/j/ADp3BItX+7yRtB2k5Y4qCyDFnGfl9fSmTXQmtyrMQwbOOgIp1ixJcZ9KQmW+Q3G
aRjlulB656ZOaaeXHTNUO6KVy+Z2PTHGfwqQACJCDkbR1pt6V+0NzyTyae4QIoHzDAwc4xU
CsRMfxqMgE5/nUpHbrUDbgcZIpjGZOzOOBwPemIW35x36GnhsoB6e2KaOSSOhNLcLDhluhx
inA8dvQ0gHyFsgBcD5j1pQc9PWlcQ0jKlsYXpVgbUUeY20AAjgnP0qEttYv1xzzQ3nOmZGL
lzwOpb8KoZKZFJO47c8KByTSS4VWG7njgCmAGPc4B4AXI7UoEpUsxyp7UCsxsZQzDIz7etP
BQMwK4ZgeB0UUsCqxYvjAwc46UFnkEj7V24xjPNAxwAknUqhPTKt/OmXGzznKDg/rUjPIqq
zbQjYGwdQKjuuJwB2ApCsWp1aWOGNGDHG7bng/jQVgS7jLKB8vboagjV9qRtbxsexbnH4U7
y4ijzNMfMB6nsfTGKB+RZiUxzTBmQF1JVV9PWqNqqGV96bgqE4qYh4d0awIXcEFxngfT1pN
Ox9swR1UjHrTAmCLGsCxbVaUhlI9fcelWrgYuo45WVi67VUjAHrn1pkVgiXZfBCjlR6Grd3
Zpdxg9JB0NMGY91DHCjIig4kK7h9OlbekYbS0BGVOazdRgS3s4I0Hck59a0tJ/wCQamPc0L
ck00+QALkAelOEaMwfHzDoaYDnrwfpUoYenpgVQHKOAPETZHPn5+vNdohOOeo/WuLdv+KhJ
H/PfI/Ou1GAc96UQJgfl9xzWfrpJ0W6LdSAf1FXlGD0zVHXMHQ7kj0H8xV9AMzwmDuuiD6V
1an7p6nFcp4UxuujjPSuqA59RRDYB2Dz15rm/F5/0KzBHO9uv0rpMc8VzPjD/j0tQP77fyo
lsJFDwoSdZcHkGM/zrulySeSBXCeEz/xOWH/TM/zru1A69aIbAcl4yB8y0IzwGz7ciovB2T
e3PI+4OPxqTxkMzWWB2bH5io/B5xf3J4/1Y/nUL4gZ2p4OATn2p44WmDkge2ORQ3ygVsI57
xgM6VCCMnzv6Gjwov8AxJif+mjU3xe2dJg/66jr9DT/AAnj+xm9fMNR9ofQ3xyevSmnGeTx
7fhRkAc4yaY3BB61YjhNW8seKJG2nPmIf5V3JSKQBygLheG7iuC1fA8TydcCRf6V3QyUHHG
0dqzgMRx83POaztRRItHulRdoEZOB61oE5bGOBVHVRu0i7OP4DTYHE2scUiy+cmR8qgn+HJ
xWvCnk6tFawMitECeOQw/oaq6DElxLcQypuRo8MDWrY6VHZzNM3L87R14qLDKTpHPqM9ncu
rsTuLYxtAHAHvWZeRRRWls0agGRSW/xrdvtKiurgToNrFgGHqP8az9cRIxaxxggKpHT6Umg
EkUT6bZQJKqyffCn+ICnTGzF/AzAAFTnbyPr/Oq0Ilkgige3jZfvI7/wg05be3e3muJrg+a
rEZI+76DGKALNuog1KUmRAsoyqqeMDvWMQBf5YEoHOQO/NXdssTEJBG8kgwHHB+mPWq9qpS
/jRh0OD6Uhplm52JcR3AiO0cIEH3/eopDHLEsQVgxckN2z6VO2571ooEVFiOcHuf6VAPNFu
8ihU2MSd3U0xjLxFEcPybHwcj0pbJwvmFj6ZHNPnKHTxIAMkjk/rVaFJZQ0cZx3OOM0gaLc
txtJjjO6QEZ7CnLNG3Kv93g5z1qls3xMW5ION3XNKwm87yU+QLjGeB9aAsLcbPtL7fXnPbi
ngYRcE9OtV5WbznD/AHhxx9KnQfu1PtQCAn35NRHaOuakbAO09SM4qM84x/nmgZEPuAe/pS
qY1BVjl2OcAdBSDBTAOevbpTEI3s+0PjsemalCZI0rltzDcVPy9sfhTiypx5u5ycliOPwpu
IVLfM7KGG5sfypEUGQ54UdWPYUkFhGJySMH+VSYZYy+/YSNuc9fpTCCSMLgZz9KeY5GkGNp
VRyc9KpDAg85fYvAGT1P0p7ZCbQu1eT7k00Rr5jYUMwHQ/ypNrKkiM+WHXnpTJ2HRM3KxqN
5z+NBcJH5axgSNxhTu/Woo0EjNk5PQcVMIzHdCMBQV6jOR/8AroDqAZpE27FaTsSeV/Cm3J
BlOMHAwcetTeSXJVsMx5LDAAqq4ARSBzt/OlcZaYmNSTGXDKMZ7VYiWQWLHb+8wcZFLGUaN
QcdBwamBznt3ph1KMbSOAnlY8slmZutN03Avc56KeK0SFWN2x1H51nadkXmB6GgDcX6c1MA
AMVEg/iJJ7k0/JI+vpVkmdrePKhPqxzVrSP+Qehz1JqprGfJiB6bjVzScf2evPqBS6jexpg
njJzz1FSgDjn6GoRyR+lTLu9zgVQjk3/5D5A4Hn4/Wu0RhjkYHauMcn/hICc/8tv612SMSB
gc5qYjZZVhtyRWfrRP9g3QxzgfzFXlxxyapa4c6Hcjvgd/cVT2EZnhMgtc57YrrFIOPeuS8
JH5rkL7cetdSuQcEnrThsJkgGBkDrzXNeMObWzI/vtn8q6X+H3Ncz4vJNraZ/56Hg/SiWwI
oeE/+Qwwyc+Wefxrut/y4IwfWuD8Kf8AIbbPaM/hzXdDB5OaIbAcl4ybE1mP9lv51H4Pz9t
uQefkB+lP8ZY86zJH8Lf0qPwdxe3BAz8g/nUfaBnbrjAoOOeegpCCeuaXnBx3rYRzfi7nSI
veYfyNP8Jj/iSt/wBdGqPxYD/ZUIUFv3uf0NSeFcjSHGf+Wp4FR9ofQ3WIAwcE0zk+o9KVi
cH6/lSYI7/jVgjgtYLf8JLKMgDzE4P0Fd0ThVweoHHauE1lseJ5c9PMT+ldsCQow3GPesYg
DEZ9hzVLVWxpF13/AHZ4q6Rg5AwKoasD/ZFyT2jPaqYHOeGj/pkuOu0V0r8MfWua8Mj/AEu
b/dHHrXSMxbnrilHYY09OPWud18Hzbc/7J/pXRfN0Ga53xD/rbfnOQeBQ3oCRGGlgs1lWMS
xyxBeT0NWYI5TpbblHnEHGfXtU9kobTIN6hhgYqw+7nHalYDFtXmlMVuYdrRybmYnmqSSeX
qIdiMCQ5P410TLglgvJ6kVze1WvWVx8u48CkxouvK0UrvKsbP1BVuWHoAKgSeRAYpowwc7t
rHGfxpSFit42UqPNwQfQ/T0qa5LCSMSFXBGFTHf1JpBcr3EkiWgjkVVZmztB+6KitUdg5XJ
B4K+tOlgSLzh/EhHfpmiE4tZgX8vdwDQDB+Hk2yHIIAVTwKfEIxKSZPNYHjnvSNGFtP3gCu
pGdp96HT/VyoVSNerdz7UDuV5lIuZckEsc/pTjP5fyxuSyrjIAxmlulxOSe4zUZCGBcDAPV
8cge1IBu92fGdrFcs/tTXnGQFJUAdwCf5U4smzOG+7wO/1NNVDt+4pB5znGaLCuODMVDOM+
p9abEVRyzc4yQM459KXfkdAAOAPTilCk7sIrIeuTikmUAc8uyKSCOO1Ocu+0S4yecA8UjyI
qiOMAA8naMj9adGC+AiRgEgls/wCcVROw2TAGcfhnrT8lHyqJGy9WJzg47en1pspXOVPfgU
wuqoy+XlmJ5J/lU3Dcf5QCjZIshP8ACcnPvTQw2+WkW3uxznNLyqAYHPDfSj74yq7FAwCPW
mh2CAFg43HB9KmiiCNvBye3tUcB+8O4Iqxx196YrCSQb3BBIB6iorhdrADgbe9WlPcfhVa5
OZOcdOKBIuxg+Uvbipk+7npUEZIRQMdKmU47YPX60yvMec+Wx9s1m6cD9sHT7prQP3G9cE/
Ws6wz9qGOu00heZu52gdx/n2p6469KhUnGCRxUo6ZzVBcz9YP7qHgfePIq1pIzpyjjIJz+d
VNY5giB5yxq1pGfsC/U0luI1UIB5GAO/8AkVMpzx0xVZOTxx2qYdFxzVAcs/y68cjnzv612
CMQeOAe3rXIOV/t0jP/AC3/AK11y5PSlEbLKkk4Ixj1FUdbB/sO5HfA/HkVcUkH1qnrZJ0K
5PsP51T2ZJm+FGANyoOeldSPmGP0xXJ+FRhrng84z711YO0bRThsBJjK9a5rxeT9ktT1xI3
5YrpgflGRjNc34vX/AEW174c4P4UpaoEZ3hTDa03HWM13IGB0/SuF8LZGstz/AMszzXdjcW
JJ704bAcj4y+V7M9Thv6c1H4PwL+54z8gqTxiT5tkD6N/MVF4Q/wCPy54/5Zj+ZqPtD6HaY
x15zSDqOlIDwM0oyTnv/KtLknO+LR/xKYjnP70ZwPY0/wAKsDo7Lz/rGpni0/8AEqjIOf3o
/kad4UH/ABJmOMfvDUX94q2huZAPakOOnvQcN9T70hzwK0uI4TWQB4ll/wCui8flXbdEHHa
uI1ph/wAJJKOnzp29hXbp/qwc8YrJAxCMk5Ax6Yqlqg/4lVznkeWavk89Kpaid2mXQH/PNu
PwqmBzPhvH2qXgfc710hAzXNeHARey8/wf1rpGHJwfwpLYY047c9zXPa8uXgPHQ/j0roDnI
ziud14/NbY54P8ASplsNF+wGdNi91qY4ziodO402EZ/hqw+cZ6VQiNmGMng+tc3F/yFAD/f
NdIwJzzXNwjGpqVOfnNSx2Ln9noLrfyFzlR71JdW6zLg8MOhFWyTnOf0qM0BuZ80Sw2DDnc
SCTnrzVKIkRvmNZEbAOTg1oX2RbN25HX61SgDbd6KWCsMqD2xSYbDhGrsI3cRqOQq/wA//r
0wKEwxAmRWwGBxmpoDulZ/L2KegHb6UxpGWVg0e5iMKAeAO1AJkMhZpHZ1C8/d9BTpGVYgq
AFmH8XTFJKm2VwTngfXpSnnaXVDGBxk4x/U0BcjzIJNoADFcbj0xUbbCxzyRxkU5pQ0hYDC
fdyRwakHnFR5aRqvYBhQFhg5TrnB/pTFAI2hcktzmpCf9gKFGMDvx1qPucrkc+2KgbQ8MQ4
VSvy9MjP50rxZVmX7oHL+pqNB2GTnrTjH8wBPA6VWwNisPn445xT8DdmmN09cHipQcc5qWF
hwHJPB5pGwIyBx7ZoJzwTzStnaTjqOtNMVhsP3mPTp0NTjC9DnNQwY3uOn1qfuCM1Q2x4xj
g4IHaq1z/rOOeKtDjGcj0qvcEFz6YoC5dix5Kk9MCpBg55zUUWTCp9qkU9QR1FMXmOblWye
MVnadxdDr0I4rSJG0k+nPH1rN0/H2sA9cUmM2l5PTHrzUgJAAPSmKB1IIqX+Hpz0qkDMzWD
+6i64LGrOlhv7OU89TxmqmsH9zFxjk8Vc0kZ0+Me5pLcm5pqScY6VKo9ckCoVzkEcVMM8EZ
qgOXcY8QkADPnf1rr1zk88CuRkB/t4nHSb+tdeuAN1KIDgW3BcfWqutEnRLgew/nVxCPTGf
0qlrTKdEuO5wP51T2YGZ4VXD3OPaurUjGMZHc1y3hXIe5GTnj8q6leCD1PvRF6APHC4H5Cu
c8Wsfsdrz/y0P8q6PHHr6Vzni3/j0tcnPzn+VEnoIzvCzD+2GOc/uzx+Nd0GA6Hr3FcN4VB
/tlh28s1245z39KIfCBynjHJmsyRn5Wz+YqLweM31weeUGfepPF/3rMD0ameESPtlxjg+WP
61P2hnYgZ7/wD1qXikBA5NOAO3nj0rW4jnPF2RpER/6ajH5Gjwof8AiTsf+mh7Uvi0Z0mHj
/lqOv0NL4V/5BDcc+YahP3h20Nw9en9DRjBGB+lHR8nmgkE8LkVd9STgtbBHiSXA53J/IV2
w4jX0wOlcXrf/Iyy9xvT+Qrs1yEXI6DP6VnHRjFY/N19qoalj+zbnjpGavnHbr9Ko6iB/Zl
zx/yzNNgc14dY/bJBj+D8+a6RtxGOme1c34ex9tl/3On410bHgECknoMYc4PqO1c/roO634
7Hj8q6DGBknHtWBr4w8H0PFJ7AmXNOJOmwg8DbUzHjIP0qHTf+QbCehxUzAep9RTAjbr3/A
Brn4cf2kMn+M1vscGsCAj+01IP8ZqWBtduPzqNuPent9eajbp160DZTv2xakH1AqCxGY3JA
5qe9BNu3HcY/OobMbQ4zjBFINibGMbePahhnBbAIPX0pSOcZ+hPak6HGM/zoGUbsATHHdRn
8qYY1Klwo2qAM5/zzUt0AZicZ4GajeIOBjg8ZINK4xiZ8v5iAp9ByfpT44NybiwTJ6bhT3R
Vi2Y4x261AIQRzTAXO8FsBQT90dBxUQGT071M6KihQcknuMdqQRpnl2z1Py/8A16gSRHg+n
HtUuSfcUoCDJLnP+7/9enbYscSMT6Bf/r1SBCSKo6HnNA60hAbudu7g0/EfTzGH/Af/AK9A
IF4U45FKTgE4wKT90P43+u3/AOvSuUAIDM2fb+fNKwxsQIZuPzqctzxUUTou5mYjPtmpBJF
ncHbP0/8Ar00IkUjOcA1XuOXBIHSpBND/AHm+m3/69QzMryZXOPfrTFcvR48tPoKlBBHPaq
iTwqqjL9P7v/16eLyH1cj/AHf/AK9AJFpuY357VnWPN2D7GrJvYcOMyZPtj+tVLSRY5/MfI
GDwBQx2NpTk81NuJ/rVH7fbjGfMxj0/+vQNRgH8L/l/9emLYZq4BjhwRkMat6Sc2a4wOTWd
e3kVzGgQMCDnkVNY6hBb2yxyLJuBydo4ouI3kIyOm0da3ovCXimRFkTw5qjo4DKy2j4YHoR
xXGNrFqI2ysoGD0A5r9CfDx3+FdIYZwbKE/8AkMVS8hM+DpPA/i8aqZB4T1g7pfvfYZMdfp
XSjwh4o28+GtV/8BH/AMK+3pJEhhkmkfZGil3YnhQBkn8qw7vxl4WsGtlu9dtojcxLPGSxI
MbfdckDCqexbAoSa6jufIC+EvFX8XhrVP8AwEf/AAqprHhDxY+kTonhnVXYgYUWb56/Svsu
fxj4XtdWbSbjXrWK+SRYmidyNrsAVUnGASCMc9xVwa/orW+o3C6rbmPS5DDetv4tnABKv6H
BH509xHwz4c8HeLoGn87wvq0ecfespB/SujHhTxOCD/wjmqZ/69H/AMK+x9T1jS9HtEutX1
K3sYXbYsk8gUMeuBnrxzVG88X+FdPuVt77xHp1tMyrIqS3KqSrDKsOeh7GhXQN3PkseFfE3
H/FO6kP+3R/8K5/xR4O8WT29ssfhjVZcOSQlpIccfSvt+DXdGu9Wn0m21a2n1CAEy2ySgum
OuR7ZGfTPNJea7o2nX9vp1/q1ra3lz/qYJZQryc4GAfU8D1NDV1YLnwn4c8GeLbfVC83hXV
0Xyzy1lIOc/Suw/4RfxKDk+HdS/8AAV/8K+voNa0m51WfSLfVLaXULcZltklBkjHHUfiPpk
VX1DxT4c0m9+x6pr9jZXO0N5VxOqNg9DgnoaSTStcGz4j8UeEPFc7Wvk+GNVkwGzss5Djp7
VF4X8HeK4Ly4abwvq0QKcFrOQfzFfc8Wv6NcarNpUOr2kl/ApaS3WYF0A6kjPbIz6ZqGPxR
4cm0ufVItfsZLG3YJLcLOpRG7AnPBORj1zxSs73uO58lf8It4k6/2BqWT/06v/hR/wAIx4l
PXw9qXH/Tq/8AhX2La31nfWKX9neRXFo671nicMjL6gjjFZkPi3wvcWNxf2/iLT5rS12+dM
lwpSPd93Jzxnt61eornxp4k8K+KptMjSLwzqcjeYDhbOQkcH2pfDnhLxTFpjrL4a1SNt5wG
tJB/Svs6fxN4dtrS0u7jXbGG3vf+PeV51Czf7pzz7+lW76/t9Nspb2/uobW1j5aeZwqKD0z
+PHvU2d7hc+Pf+EX8Sf9C/qWP+vV/wDCopvD2v28Ek8+iX8UUY3O72zhVA6kkjgV9lWV9aa
jYxXthdxXltKMpNC4ZW+hFYXxAnEHwz8SzvuKx6fMxA6kbTVagfAetgf8JDKMfxL/AErshn
YufTrXDajdx3Wqm6jDKjFTgjnjFb3/AAktiEGIZ+noP8ahPuM2yfm21Q1H/kG3HHOxuaz/A
PhJLItzFN09B/jUN1rtlNayxLHMpkUqCQOD+dNtAUvDx/0uTOPuV0hIBz+Brk9JvILKd3mD
FWGBsFap12zyPkm9/lH+NJNWA0yQO/zfyrA18/NbgZ6H+lW/7bsmOAs3/fPT9aytUvYrxoj
Fv+QEHcMUm9Bo1rAD+z4T04qVuPlz9KzLbU7eC1SJlcsBzgVKdXtm42yf98//AF6dxJFtxg
Y561z8IP8AaanH8daX9qWp5/eYHqv/ANesyOVReiQ52Bi3TnFSOxttjpyKjPHXkY/Ooft9u
Tk78f7v/wBemNf255LPj02//XphYW5O23J9D0P1qCz+bzD69qS4uYpIyibs8H7uKjtp44oz
vJ5PGBmlcdiy2OR7UhOGzj24qNrmI8F24/2f/r0CeEk4d8e6/wD16AsV7rmdsdwtOzwBntS
zhWYuhyMAdOaazRDChjwB/D1NAWGEkdMCkHAwf1oLw46sf+A//XoWSEA/M3X0H+NQ9xjEwE
YYzz1qFYt5YpkkemTUiO5RdxzQJHMgjXCooJIzge5oAURJsZUcNkjLnjFM8tQpYMxXOFPPz
UbWcMNjEMQenWnO7u3XHY57e1NitYHztIzgU4QKMFnZRjOcGlLbTu2hiDnpxmm7pXXfI28u
eB1J/ChIEKURgCxK9Aqg53U/ylRioOW9GqNPMRiygjAC8c4zSo0m0s2CPQ81QD0QTTvvBHr
jPXvTmjiQkAEvt6E4x780yNmK+XG21mPPv7ZpCrZcHnaOo5GfSgTHrDAxKfMSgyxHr+FNlR
F4A7ZFIwlBjhHy49ePxobIb95yRxnNAFlLeBo0L7gT14PFRFbcMNoPlAHJP3iaNssqNPuwq
jAGcYHtT0id3Rtnzhd20j06UB1JVgtjggHLLnBz0qC1jSWUBxkY6etCLM/mSiQ5XqM9aZHI
ysPKOHPygjjFA7l2RLOMZbccnaBg8kVHbrbSsI5U/eEk4XkY/CmrBIt0sW7eG5bvx70jxvF
ars+XeTuI9vegkddRwRQxS2+cFj17+lT2ttavaCSdSOcZAPr7dKpXEckEcaM+9G+Ye1S28c
tzCyJJ5ccQzgnjPqaaAluVs13RRRZKnDl+OPav0X8N4/4RLRyvQ2UOPp5a1+ciQNPaAuMkS
YDeoNfo74cH/FK6QPSyh/8AQBVw6iZPqsckuhahHGheR7aVVUdWJQgCvJJrPU9N0iOOC01z
T9Tn0W0tzDDYi9tdSZIdvlTIVPlsrEqcsvBzmvTfF9/d6X4I1vUrGTyrq1tJJYn2g7WA4OD
wa8T+JfxJ8ZeHm08aTqwt/O8QXFg+YEfMKrCVXkf7bc9eaGI1tS0zX5/+Em097XW4LjULi3
li0+0slksLhlghBV5SuVTehUkMMBam1rwx4ht9A8VarpemTS3ep391bXlnGvNzA7qYpkHco
2cHuhb0FdD4I8Ta3rHij4kWOoXomg0XUPIsV8tV8pPLJxkD5ufWtPwzruqahqPhmK7ufMS+
8Pfb5xsA3zb4hu4HHDtwOOaLAP8AGUN1DqegavZiZZ7UzxeYLFryJFkRQd8akMCdoCsOAcg
8GszQ/Dmoppng7wvqtqXs7K3N5qErRjDyIw8mAnpwzbivT92B0q5YeIdWnfw+JLoMLvWr6z
m+QDdFGJ9i9OMbF56nFczd+NfEsXxa8VaCl+Bp9h/Zf2eLylynnTIsnOMnIY9enamAmhaT4
gi8W2hhiuoLyC51KWSC7sz9isBMWKSRyjBm3nbxuPDN93FN8VaT4im12+S7F1NeXdvYpGmn
2Ja01J4pS7CVzuMIXOPvLxzk9K66+17VIdB8fXcdyFl0h5hZtsB8oLbJIPr8zE815B/wtLx
x/wANIWvg/wDtdP7EkvoYWt/s8eSjQqxG7GepPepdkB6BpthrB1LSdKt9NmttV0vUNQu7jU
J7ZvIZJRLsbfx5m8vHlQc/Ic4wK6TUdO1PVdR0HRtXggurcb7zUrmCApDKYyPKiAJJwWIYq
SciP3rlNJ8ZeIbmTRlmvg4uW08Sjy1G7zRcGTtxny0/KuX+G3xJ8YeIPAHjTVdW1RZ7zTJ4
Y7VxbogjDNg8AYPHrT8gOh8SaVqWuXxstE0W+sriFNRSS0ktwkCNLHIPtKz4G9pCVAXJGHO
QCuavK6Sa1Jr6eFtRj0yK2srXJsiJbadBL+/WEjLiIOqZAI54yBXWWGr6hP4N1zUZZw1zaT
agsT7R8oikkEfHfAUfWuE8SeOfE2n/AAq8Va9a6gqahp62Bt5fJUhPMghZ/lIwcl269M0Ab
Xh/TPEsPgi7tlyLKZr5niltfLvrwSM5WRRuCRO27O0rjpwM8Yq2upLaRmx/tifSdKmsri1m
1DTcyRXCh1cNEqo8kSqVztBKscqTiuMtPip45k1/4V2j6vGYfEFvHJqA+zxjzmM7ocHHy/K
AOK9e0HxBq18/g8XNyH/tK3vZLn5AN7RlQh9sZ7daNAPP7vw9rsNvcSXZ1KFNRtdREUun6d
5hmaeYMtu8ZB8lWADDofmOWBFeh3KazZ6HZza7psF5Zwm2MdvYW7Szaa4TBlOS3m7G6YXPf
nFNs/EGrS+EPBeovcg3OqXtvDdNsA8xWD7hjt90dKj8deIdX0W88vTbkQr/AGZJccoG/eC4
gQHkf3ZGGPf2oAvfD60u7Tw3crdpOPN1C4nimuIfJluEd9wlePjYSSeMDgA4GasfEGNH+Gf
iSOT7jafMG+m2rXhq/utQsr+W8k3tDqV3bocAYjSVlUcegA5qr8Q4zP8ADHxNCrbWfTplDe
h2mnfQD8+9Ut4rfVmgiXCArgfWtiay0aBXMsT7o1BZQp5z0x61z91JKbpmmbdKh2knuRxz+
VWrq1u4TBcG5Mks3OM/Nn6elZItiq+nfaXMkB+ztjytmC34ir81hp32a4aFDviU54PBxVea
0MbXssC4cBSAOq55OKqLFcwaf9tSfckvyMu7OQf607CE0qGCeWTz1LKi5OBmrN0mnQKBFEW
kddyFhhenfNULCKaedreGQp5g+Y9Mj0qaK3k/0q3c+YiqSGByAR0xSAntU02WNllRhJGuXO
Mj8MVDqVvb2wg8kYDgn3ps8Eqtb24bZE6jBzgE981BerNE620rb/L5Bz2NAJF63tbQ2sLSq
QzqTkAnp1qu32Lzh5aHyRnczcH8qYsNxJZee0wWOPhQWwMe3vUy25laB2QbypJBHXHTNA0S
rbWMoQoD84yBgjiqCIGvREfu7sYp0a3MjST+adyckZ/TFRLK3n+YnysTwT2JoGkXJYbOIbm
LYJ28A9aiSOB5MOpVmbCqDmkMcyXKxu/m7+SAc8epppR4IGZBj5ipYcYH1oBjpoIkjLx/MQ
ce3WooI43EhcnA+vNDiWOEb2BV+w7UyPzpAYojjuccZPvQMkkihUsI8u/v0WnIsOWKMdq8E
88moNrOrk8kcA//AF6c3mrIsS5UL2Jxip6gSTgRuQrZBGfWojFHtDM5A6k88U6Td/y0GDgV
GWmaMys3HAAz+QApgMYRAA7tqAcc8saXyol4YMCecYPFMCMCHVfujJHcU1ckde9FgJt5bA2
hQMAAfSokQySFcfr0p8f+r5IIz1H0pFRyzBeXP8PrRcBcSuzFXyT3zgChgkbB0bzcng9hSG
MJHh+GJ6A8UrBvLUlVRB0weW96V2JsV1VY+GbOR9KUIREzhxGcbQc9fpSOCWwOTmgxuxUDa
y9znGKaAdtfHMpRRjbk9TQWG0oq7VBySepNIEUSkYDkcbT60oRhvUkFgMkA9DTFoJGCz5Ay
cY69alZCknl7slQfkB5BpkWVfcWA75pQm2JzIAuRkYPJpCQ8RorfPJ5jY5UHkGo5g3mEk8k
Z47UbT5SlCgA5LE80T8kEdCKZRKiYjBJ+QDduJ6UiFWUBpW2nJds/5zSspeJIlALdSppSIk
mQnHTt0oJJI/mjYRnOV2s3tVeGMSTKoODjg1aRdszElF3jhR0x6+1QWvE+cADHWgETyKAyK
7+XubLAHr70iGPKvK5HLDb2xT4lBnklJV4245659KaiI1vJHEFDsTy5pgMvkYRRtjaB8qjO
cCpbKBvsu+PkMcMpPXHeorrabKEK+/BIz64qWMr/AGUUeTaWO0fjQgImEbeaVkZizBevRa/
R3wzj/hEtGx0+wwY/79rX50SpEtmiyopdDyU9K/Rbw0R/wiOjEdPsMGP+/a1cOpLKXj8Z+G
viTnj+z5j/AOOmvmz4zkj+y29PFl1n8Y7c19J+Pv8AkmniT/sHTf8AoBr5r+M5GzSz3/4Su
4/9FW9DA9U+Gv8AyPfxgXHP9q5/8hNWz4Mb/ibeCiB18J4x/wADgrG+Gpx8QPjB/wBhRf8A
0U1bHg0Eap4I9f8AhFG/9DgoWwdSLTF/f+Fh6eJdTH6XNcbqPy/Hrxz9NEb/AMmIq7PTD+/
8Mf8AYz6l/K5ritTyPj345949E/8ASiKkB3mpDPhj4qL/ALc5/wDJKOvnw5H7Ydgc/e1O3P
526V9C6l/yLnxU56NP/wCkUdfPL4/4bB04/wDURtf/AEnSkxnqGhjE/h7Hd9J/9uxXDfBxs
fCv4lA/wXUB/wDH67jRB/pPh7/f0n+d5XDfBz/klvxN/wCviD/0On1Ee/aVz8P/ABMv/Tzq
v/oyWvL/ABeQfgV45/656W3/AJLW9eoaT/yIPib/AK+tU/8ARkleX+Lf+SFeOf8ArhpWMf8
AXtb02B5xZMP+Eo+Bjbck20OOen+lvX0B4Wz5nw+9rbUl/wDHl/wr59tCf+Ek+Bf/AF7Rf+
lb19BeFiTJ4A/64al/6EKSGLp5x8Pvh1kdNTtB+kgqP4ocX4/7A0/6Xdsal08f8W7+Hf8A2
FLT+clRfFEkagP+wLcf+lVtVMSOs8HjdpmqrnB/tm+/9HtTvHyufhr4jEZw/wDZ8204zg7T
SeDB/wAS/V8/9Bm+/wDRzU/x6Qvw38RsTgDT5uf+AmgD89dTtzDqbQk7vu5JPJz1rQvo2tr
QpOwLFQkcgPJUHpj6dxVPWHD65IykEZXoa0LsxTavHMsqEwKBIkhwMe1Zopma6W/7xRM4SP
Z5TcnP4VoSQGezdoiFg5kwDkM2OtNVrNdRuWCKhYfIX+7n3plpsh0y7t2mUsoJwDwCRxigC
lp0TtclonAdVyB69iKlufKWYqcxmOM7UBzhvSo9HdI5pmkYoBHnPp71NBFGtjNHIySBxuQj
731/OkgI4fJ8/wCaQymSMEoT/F9aj1RGV43fBdySfbGOKmlSGXT4hEyII8F2b7w+lN1Z0kS
Bg24lfx7UPYaFtkK2SNIcwjLcn7h/rVdVDbQ0zEMGLtk8f54qQjzdNtoVkUPncFPfFPmWJZ
YSwHAIbb0/z1pDCABoQsZ3OV2s2e2f51RCE3WwHHzYDDtV+NBFemTcirKPlC9/eqKn/TgeP
v0wZYnG0AO3ll25Oev0qEL8wd5SvzEBSc5H0qdUV7ySQFZIyduT6+mKYioUlSNVZyTjd6UB
cbcK3k/KCEXoOvU9aggjYhtuW7EDvUzZWz2FgdpwfrmoodqxSEHaSODQLURgC74kYlQMKp6
c04Iqsx3GRt3HOee/NNaIJAQ6hWHof8+9SHIVSoCoO5PU+mKnqBHLv8wliSSoP86aFYJ5hO
0qMhj0Gf60twT5vT+EGmOjOsaphv4iM9PeqBDFUbRul2rjJJ7/AONKAo48oN6knFDKglCkD
OOmeKRlKsRJIqN/dHOKm5RI3QBVCqB0FIPLAyyBz2ySKV5AjbWiKkDpkHH1phIkHzjJ/UU9
yUx2InO5mfpgDgAfSgeUGBEYYr/e/wDrVE0agjPPpSBVx0FMZNnIye9OBjAJChT/AHxyfwz
TJdpTHuKasa7cEDA9KBakgSIAYDH64waUsgQqiBS3JIPWotiDPHBpVQD5h36Cpux2HZHdMj
GMZpwMZ25Uqo7LjFRqquxDflTxHHnhaoOgHyyw+TcM5IJ/wpXbc+44UdgOgHpSiGME8YH8q
SRQo2pwDQCFDKAFeJWIPUn+lPEsWw7g7E9TkdaI4o9inYOR2qYQw42+WM9R7UCZXWUKrbYk
DH+I9aaH24YdRzVswRAnEfPpmq0CB5wHAKkdKAQ8XCEljGFU8HZ1P4mnSXEUnCQkHphiCCK
srbwA58sHHanrbwgjCAEc8UWEZ0j+aFTasaqOg/Wkjn2B0MaujY4Pr61bvY41jBVfnLckd6
da28TW4MiAsaB2I0u4Y4mDRM3ykAAgAV+jXhfB8HaLgcfYYMD/ALZrX56C0tzGcxA8Y/Sv0
L8MrjwjowHAFlB/6LWtI3IZU8ff8k18SD/qHTf+gGvmr4048vS/+xruP/RVvX0r49/5Jr4k
9tOm/wDQDXzT8aDiPTAf+hruP/RVvQwPVfht/wAlA+L/AB/zFF/9FNWx4N51TwP/ANio3/o
cFY3w1/5KH8X8Z/5Ci/8Aopq2PBh/4mfgft/xSrf+hwULZB1YzTf9b4Yx/wBDPqX8rmuK1T
/kvnjj/rnov/pRFXa6f/rvDP8A2M+pfyua4rVMf8L78cevlaL/AOlEVIDvtSH/ABTnxV/3p
/8A0ijr55bJ/bA03/sI2n/pOlfQ2oH/AIp34qjPRpz/AOSUdfPLH/jL/TADj/iYWn/pOlKQ
I9P0TIuPDp/6aaR1/wB68rhvg6f+LXfE09MXEP8A6Ga7nRDm48Og/wB/Sf8A0K8rhfg9x8L
/AInY/wCe8P8A6GafUD6B0j/kQvEw/wCnrVP/AEZJXlni3H/CifHH/XvpX/pNb16ppH/Ihe
Jv+vvVP/RkleV+LP8AkhXjn/r20r/0mt6bA81tOPEfwKOf+XaL/wBK3r6D8KfNJ8P8f88dS
/8AQhXz7Zn/AIqL4Fj/AKd4/wD0sevoLwoD5vgDH/PDUv8A0IVKGPsP+Sd/Dz/sKWn85Kj+
KP8Ax+/9wW4/9KrWn6d/yTv4e/8AYUtP5yUz4o/8f2c4/wCJLc/+lNtVsSOs8GH/AIl+r/8
AYZvv/RzUz4iy+X8LvFEm0Nt0yc4PQ/Iad4M5sNX99Zvv/RzU7x6gf4c+JI2GQ2nTZHqNho
6B1PztmcySO7cljuOOKnOoiQo0kCB1XHmKPmPp1qTU4o4dVaONQFBXA7Y4reGn2RUHyBkis
kWzBl1C1kt1i+zOpQ5DbgT/APXqo92Da+QkMcYY5Yr1OOn0rpjp9lu/1SgVBdWFqtrKyQjK
oSOOnFNpisc9b3Bt596qGOCCD0IqxFdwo5ZoMKGyETAH/wBenaTDFLO6ypuAXjNa/wBisyC
DEOO/pSSYGNPcwSyF1gxnko5BH4Y6VWll86USMqqMBQF6AV0BsbXn90BWXqkUUPleWu0HOc
UW7jRVScC2ELxI4BypbJx/jVhbq38sq8UjbupyBip7a1t3tEZowWNS/ZbboYx70WYkZvnxo
WKRLkjAY9fyFQAlGB/u8jNa5tLbAyg/Ws3Yn2raem7gGgpjxLGWLeVszwdvJPr16Usklu4B
EbZHQHGD9asG3gz/AKvvke9IbeDOfLoEikXDII0iCAHPrTI2CFg6BgwxjOKtywxJEWRcYHW
q8Uccm/eu7HpSYxVki4yrAD+FQMU3MIkH7ssM8bjj+VSGCIHGykMMeR8tLUZFMxaVnwPmUY
A6CkJjBBMY3Do3XH4dKkkQJnbwABUXlptBI6j1o6gIfJBOS5b1OKb+7HSJSPcml8pDwBkng
d807ZboSrKzMOu1gAPagBrxSpyUKj6UzkAMueO9PD5fIGPWowASTnjNCFYkLApnHzA03JJJ
704ZVST0zimqMjlgABnnv9KYxznjkZ6UZHA6Ch8+xpO9ADuMkU75u3BH6U1Tnnk+1KvJPpj
mgnURfv465FSgkAYz9KiUgSkelScseT+NJsbuP7AdDUchUEZzTxyOuBTJV5znjHpTQlcni+
4uBxiph7dTxUER/dqOuBUi8GmBL1B5GPpVO3OLgdeM1aYnnaOneqsBHng47UhehorjHAxTs
8nkk1Gpw3tTuAM5IPeqGyvqB2xpyc57VPYH/Rh65JzVW++4nOOe/ep7An7OMetA0Xs5RgPQ
1+hHhk48I6N/15Qf+i1r89twIfB7Gv0I8NEf8Ijo2D/y5Qf+ixVxIkVPHp/4tr4kP/UOn/8
AQDXzV8aBmPSyOv8Awldx/wCirevdPFHjHw3rfgjxNp2maok9x/ZtyyDY6rMFUhjGxAEgB6
lScV5N8RfD58QJHjVbaw+x+JLidvPjmfzB5VvkDy0bnjvihiO5+G3/ACUP4wY/6Caf+ijWv
4Mx/afgf/sVW/8AQ4Ky/Bkuk6RP4+8bTa7aS6Pr2pgWzxpJvDhSnllCoYvuIGFB71q+F5dM
s9J0TxLJrNodM0LRn0u9lO5DFMHiJBVlDD7mMEA8jjmhbARacP33hnnP/FUal/K5ri9U/wC
S9+OP+uWi/wDpRFXdeHxZ6nDZXdlqls0ei6zd6heLKHheGOVZiu5XUEHEgPIAwDgmuZtdKt
vE3xL8W+KNG1uzns7q306QRFZElWOGVZGk2so3IwRtrLkE0gOq1Af8U98VfrP/AOkMdfPRG
f2vtNO7BGoWhx6/6Ole7wa1oGuf8JZoOna1E9/4nab7BFJBNHn/AEVUOSyDptJOO1eZReC/
tf7Stnr9t4k0t44b+I+R+9DSPDCqyRo5TYzgqflDZ4oYzo9F4ufDuP8AnppH/oV5XD/B3H/
CrvicP+niH/0M16RHpNxo3ibR9IumR57afSI2aM5Undd9PzrnfBXhH/hDNN8X+CNY8Q6WdY
1yeAQJC0jRxOSWVJH2bVdh0XOTT6iPW9Ix/wAIH4nx/wA/eqf+jJK8r8W8fArxz6fZtK/9J
revSbjV9E8MaVq/hzWdZt7e+vpbudRtdkhS4d/LMrBcRg5xlsDg1xvjfR4NP+Hmu+FNS1qy
tNR1u2sza7llddsEUMbs2xCQNyHBx3FDA8ftePEfwKI6fZ4//Sx6+g/CvEvw/wD+uOpf+hC
vLr34f3eh3Hwp1TUtc06OHRYUV0QTSSXOJjMTEioWICMM5Ax3xXqmnnT9C0Twdrt5rFm+nW
i3UaywFpDctOcxiJVBLng5AGeDSQxun/8AJOvh7j/oKWn85KZ8Ueb0f9gW5/8ASm2qSzk02
P4X+F7461Z/YdGvoZrm5y23927KyAEbt+WA2kZzxVbxnd2HibQr7xFo1/HcWthYS2NxGysk
scrzwOAyMAV4UnnHUVTEjsfBn/IO1c+ms33/AKOaneO+fh34kP8A1Dpv/QDTfBZ/4l+rjH/
MZvv/AEcaf47I/wCFc+I+P+YfP/6AaOgdT899XJGsuB/s10IOYw3sOK5zVtzaw56jK/0roV
PyLn0rOJbHHHc4zVe55tJupO0/yqUnDenrUNwR9klAxnYabBMx9JO26bA42dK2CQW6cfTpW
NpPF0x77eK2D6dcUlsICSc9h9Kx9WP+pAHJzWqzAnA6etZGqHBiBPTNEthotWODZIOgqTpk
e9Q2bZs4xnt6VIT14oBoCcfQ/wCfSscMBe5x/H1rW6c7vzrI/wCX30+ahjZpseuPb/PSmZ5
yMe2O1KTjHT86aTwAP1pCe5FPgQvx6VWtz9/g9u1Szn9w3TmobdgWfJwO1BRMSe5BNNJOT6
+1Kee/UUnc5/SgQxwNp3d6iAGB16D8BUkhB4weRUZzsGM4IpbDFB2Iz4+bov19arneWPl/d
9+albmMbcHk1EhwvSgBSzAbemfzpYkLnCAnHU9h9fSp9zqAOVGARkCmNK7L8z5UHpSWgmDs
oACchR19TUbNkDKhcAD5R146/Wm53YPQelO7VQIc5wmCMcjmm/Q5pz5HQ/rSAcg/nSYDlJJ
/zzSgdeeo54phPJ6/TNOVsdOmKWoxR9/kADFP6niogcOcelSHIwP19KYrkmMYPFRzdefTtS
gjoaaxwc/1oC5MhxGBnt6VIG/iJ4qKL7ijHbHWpM4O3mmSScFQBVW3O24XJ9asDgc84qtGR
HJvKluDgA4oGaAPJyBS5H6VT+1uMYVR7YJ/rSfbHB+ZVPsMigESXx+RCeu6pbE4th65qrcX
CzRAYYHOcHmrVn/qB9aEIuFsRuc9ulfoR4fQSeB9KjYEq+nRKQvXBiA4r89AScjt0r3LTv2
iPFmnaVaWSaPpTR28KQoz+YCwUYBPPtVoTO0g0jVfFen+H/DOma5a3FppVtdW6xmzkgntUN
u0Si6ySFfLKu1R82C1egarDq/hXwnrpsH83UtZ1NUsjCpPlNMI4gzf7mGb04FeDP8AtQeMl
uzENB0fbuxn95/8VWiv7Sfi3bzoelflJ/jRoI9c8b6XbaF4Q8M6ZYyy6bYWGpwM+qohkksA
oY+eRgglm4ZmBH7wk1y7rcTfDPxmYJZ9XtLnWYpk1swt5kyExF7kIoG7ySuBtAU+X0ODnjP
+GkfFgznRNK/8if41HN+0n4titnkTQ9JJQcD95j/0KnoB3q2t7rmk/ElNF1afxQb/AEyFId
VeMI08io4Nsu0KrALzlR1kwa6fRNWsPEvxJ0rU9ALS2en6HJb3UgjZFjd5IzHCcgfMuxyV7
fjXilh+0z4vuS4fQdIUKONok/8Aiq0F/aO8Vnj+wtLGf+un+NAHuPhvzta8Wa54mu1kC21w
2lacJQR5cUZHmyAHu8mee6otcZc6lYan4l8JwaJ50Mun6ufP8LtahfspzIJLlmA4xuLgklW
3DqTXBj9ozxZ30TSzgf8ATT/Gql/+0t4utI0ePQdJYsdp3eZ0/Ogdj3fVvCd7feM49biuIB
AlxYylGzuxAZi3bv5ox9DXD6xMsOjeMfB8sbnxFqmvLc2UIjYtcI8kTRzKcY2oqHLZ+XZzX
nNj+054vurryZNA0gLjOR5n+Nav/DRPinvoelt24Mn+NFwseifEjUtMex8T6El3NomrTxIz
RraiQ68pjwkakAkjI8s7SGGfSpfE9zptrrsOoan4k1bwnqC6KiwraovlOdxYxqxVvMdWwDH
xkY65ryjUf2l/Ftn5Zj8P6S+c9TJx+tRad+0x4svZ3STw/pIAXdwZOv50XQj1nUNT1W2Pgn
xPqd9aaHr8umyQXB1G3c2mXEbOjFDmOTKggdDhl7Vimxv9H8B+C/7S1GXS1XWrm+k1lYObF
XMzRnYcqokD7fmBChvWuTH7Q/ihshtC0sj0Jk/xo/4aJ8TnIOhaYR0wTJz+tGgHoXhu/sNL
8EXuoaxbTaxpo8QvNFq5g5l3MCt8yY4CuduVGMKCBik0PTbrxHpnju0stWGrpqU9u0WtTRe
UtwwRdyYUAFYwgAKjB3eoNeZX/wC0p4qtLdZI9A0piSBtJk4H50lh+0n4su4C7aDpS4OAF8
zGPzouOx9JeH9Mn0q2vop3RzcX9xdqUzwsjlgD7gHmqfj0/wDFt/Eh6Y06f/0A14N/w0X4p
4xoml/nJ/jVDWfjv4j1nQb/AEi40jTo4b2B4HdN+5QwwSMnrTvoB8/6q/8AxM2JP901uhjg
EdcVgaoR/abD/drcRwYxtYEjsDms4jZJnndwarXJAt5Tjqhqb2B9qiuj/o0mDj5D/KqewGP
pZIuXYcELWwXxxmsCznS2laV0LcYCjvUr6pMfuRIv1yalbDSNZm3AY5HvWZqeMRZ9+9QjUb
noQrD/AHcYqO5uvtKoNm1lzyDSY0i/Z8Wad+Kmzwf5ZqvanNmmD7VNk7CMGmDAnJwBWSP+P
v33Vp7jg+tZvW6GB/FSFuXieD2pjZBGeKDkZ5/AUhJx9e1A2RT48pqhgyd3pxT5vuHtxUUL
csMcUBcmYnHc9M0mTxjpQOpPv3pvOSvUYPQ8UDGPyfXimZJUZ56fjTn56HGB2FMBOAec/lU
sBCe1NCZyQe/rSnp0xTA2B1x+FCYE24sSWB+tNAMaFjy3Xg9KlYrwEjCqBwT1NVy7FioGFp
+ovQGYty2Bx0AxRjIzjign8/Sj0pgPcDnPtSD73WnP0+lR/wAR4HSpbAf/ABUq9eucelIGG
T6ClQZJI547UDGjPnenFSfexz+NMBzIc9h3pxOOTT3J3FPTtz0oIAUHPbvSDJ7+2aG+6Pcf
SmOxLH90DNSAjJyPYVBFnyxjtU5PQelANDhjoRzVM5BAFWgSoyOo6fWqyje55wF5OKQkPhi
Djc5wvQD1qdrWMKcOF+pH9ajtzlio/wD1066iAQOww56A9xQLqV5Yyh+bp1B7Gp7ecRkI33
GPBx0pbbEsDI3IB4FRSxtE2DyOgNMC9JP5KbhgseF9PrVZfNuMklnP94mmJFcz20kqQSyRQ
Y3uqEiMHpuPb8a110++trR92n3KGBA8oaFhsB6FsjgH1PWlux6FB7eaJPMByBycdRUsGosp
Am/eD+93qy0d7FbT+fp90ksCgyq8DAR7vulifug9s9agj0u5iiuJb2xuYVj27t8LAqG+6Tx
xnsTjNMTFn1LaFEBOc5YsOKs3EnmaczgHBWs64sbyFpidPuolgx5nmxEGLPTdx8ue2etRwR
3+pXaW1vFPdzucRwxKzsx9lFFwRa02aOIyGWRUBx944q+dVtEyPMLH/ZWn6r4Qv9D0LRtW1
OSOJdXilkhgIZZI/LfYVdSODnsKy7jSdU0+FLjUNNurJHGYzcQtGH+mQMii49C+2r2wHyxy
HHsKp39/HdRqscbqVbPzYxTjoettAJxot+Yi6pv+zPgs33R06nIwO+al0rw/c6j4i/sS7lX
SJwjs5vInXYVUtgqFLAkDjii9w0K+kv8A6eD/ALJrolYnr0rD0LT9QvblGs9PurncGUGGBn
5AyRwOoHJrbt7e5nuxaw20s1wTtEMcbM+e/wAoGaa2B6mRrZwIMdRmqmn3kdnM0kiFsjHGK
6a18L6n4l8Xad4Xtwtnf3BdQt0GQIVQsd3GRwPSuTNjeAxgWk7RyyGKN1jYiRgcEKcfMfYc
0m9QNddct85Mco9sCpBrFkRzIy57Ff8ACsibSdVt7MXdxpt1DASQsssLIrY6gEjBxXS2Hw/
1HVvEcWh6dqdlPM2nnUDL86oqiPzCnK53ADHAxnvRdgjH1O5gnsh5UyudwyM81Jo7YtXOc/
Oeaoy6TfWyQLPZXcF3cYMVtJCyvID0KqRk/hVZYr6JJpVt7hEhcJI4RgI27Kx7H2NFw8jTj
1kfanE0ZCZwu0cikutZLJttVK5/ifGR9BVC1trvUr0QWdpPe3DciO3jLu3qcAE1dj0qa6Et
rZWN1LewcyQCFjIoHByoGRTTFYoxW1xeFpWY8nl2Oc0TWVzajfwR13oelX1km0xDb31pcW0
wGQksRQkfQ4NSWUxntSZcYyRj2zSGiHT7xpmMMp3MOQfUUahebA0MRy3Rm/u+31rLDtDMzw
NjBIBpYY3nYKgyTySe1O/QTQxEaRgkYyavwWFvjMjq798MMVLJAtvYuqHDEct3PrVS0WN5Q
DwAPlFIZNcWMSozxDDLzjPFZo6Vr3UvlQNuOCRhfXP0rNEP+irKODu5+lJhvsX7XAtVJqQ8
9x6VVsnzCUznacVYI44piYcAdQD/ACrN/wCXof71XzwMZqiw/wBIJ/2vWgd0W2OD+lMJPOR
wKcT1ycZphyMnOaBkcuPLbHpUMQ5Y/nmpnyVY5PIqCM4Zjmk2LqSlvQU3d6jJpMg/xdO1BO
SMjHbFJMoY/GADjim5yB9Kkkwuw99uahxhRj0oYhD7E4FKZpgcDgewApc9hkVGCezbaQy0T
8x9fpVY5JI96nyCSCcjj+VQMPbjNVclMO/vTsA89KTByD/Sg89PwpjJHGFx+YqM5z9ae5O3
g8VGfUmpYIUcDFSLwRhh37dKYOefSnLyeBz6UAJxvPr9KfjIJNMGTIQPQCl68UIWwpGe2KG
yABge1J+PSnNkKpHB9KYXHxt8gqTJA9/rUCj92vJ+vapO3IoAV8hTzyBTYAPmGeuBinNkrt
7moUJV8diaOo/QcyFWJAJBPBFJkcbgfxqySyoXZAccc8flVdyX+cKf8KZJJHPsG3ywB6g0+
W4AOyPBGOWIzULQFULbs4+9mmxq7MGUBgCDigD0L4T6xo1n4h1TQ/Et+lhoeu2D2tzPL92N
lIkjY/ipH/Aq7bxr4/0bXfh9eXNpqMZ1vX7hLW9gU4aG2t5JTGT7MrRAf7teJymHy8yfe/h
Vev59hVQs23P8+aLgfStr448FarpulWeqa5bwv4os0tNeeTP+im2i2xM3+8wBFc14c8a6L4
g+LvjNfEupJZeH/EalRLMfkjWCRWg/8dTA+teLW8HmrkykEdu9SSWbD7jZ+tFwPZvHXjnRv
EvggTWmoRvrXiS7iOqwLkNDFbF1jLezBkP/AAGqngl9I8J+I/E2lReKdPgurvSZLXTteiLL
BDO2Gzuxle67uxFeQ2qhJ/nfawO3bjmr9wB9lcH05oGkev6p4q0G11/4VXeveIrbxQNCMg1
W4gZpwD5vyklgC+ODnvtp/i/VoH+G+u6VrPjW18XXuqaol1p3kTNN9miBJZyWA8vIIXYPSv
B9x8ohWwCeR3NX9OlOHiLlm6qPahCsfRWsfEC3V/F8dh4rKwN4atobARTkD7SqqGEfpIOeR
zWDbeMvD8nxw8OeIrrX7Zol8MiC8vHc/wDHx9mdSrt3bcQPrXjt5J5Vk5B+8NoHvWGQefQD
FDA9g8G+MBonwm0jTNP19rDUR4kFxPDDIUk+z+WuWOP4Mj8cV2aeIdIfx78R10rX7TS7vWc
DTNVLlIxhgXUSAZTcP4vavnjTnZLxSOtbi4ySc5NNMaR7HL4p0C3+MvgC61LX7e7OlWDW2q
avvPlTSbHx855bAIXd3rD1nxP4e1Xx18OPE1jqsGn6TZ3MUE+jGX5dJMcuWcDH3HHzbupNe
S6u3EIAPeswjJ3AE460mD3PeNc8XQ698P8AxzZ3mv8A2+WbXlm06KSQt+4DOCYgei4x0xW1
aeJdBtvi7perprNuLeHw0tqbgtlVmW2KhCfXdxj1rwPS5iYnjJI2nNT3tx5VqdrkO3AK9aq
4uh2uu+Mbi4+HXge/OuNqPiXRtTu5pWllLzxLvVo9xPO0kcc123xHl0n+ztP07TLlLWDxhe
jxDeGVSogWRVRFcdcK3mNXz4lxLEQ8cm1kYOp9GByDXQy65q+v3Uup65qM2oXr4Vp52yxAG
APQAegqQO/8Ky6doFt428Pab4ssdK1m/jih0/WPNaGCRUkzIqygZTcMc98VY0ibT5/jDNqm
v/FOOS3t7SMT6hA5sv7TZAMQB05K5Ay55IGa8l1IxEAeb868hMdarw2UsoDsdi44oe4zr/i
VrN7rnjyfVdY1jTdXeaNfLfS5TJDbxjIWIEgElR19c571zU93FFZhbcqS42jb2HrVO5s2gQ
yeaCucYPX6VVwxGcYpCQDIYAAmrVvdSQOI9g255B4NPsWgDYYEOe56U28ik81piuEA69aYE
0+oKSUjTzF7luh+gFUGbI3Dg+g7VLBbmcsd20DrikMMqTbecA5zjtSHcRYpZZAAhXoCTn86
uyKkdmy9gKSK489zhAoGDjuajvXATyQcNnJx29vrTBDbP7knqTVndkZz+VV7YbYc/wB41KT
gUCY5icdvrWeTi4PHG7vV05xjn/GqT/8AHweOA3frQPQtHOOufak+g/SkY5OeaaWBOBkZ9B
SZQyTIU59OaijzuOecCpHwQxIwcVApO5sHsKlisTHOM9aYO6k9eQaXJJwaTNNDBsEr67cH8
6j4YDrnFSORgeuO9Rkc45xRe4DdzK2QcEdDSIQAc+tHr1IpozRYCyikkhQOf8KixnPNTD92
CEYkkjJH0qA8n3pk2F6il7Zz0pBz9KDsERzu8zPH93Hf8elMaHN931zTO/qKkkGAxUcZHWo
8/NnFSwuKBwSBx6Z5pUPUg9qTOD/WnITk55AFMYdWNJ7cgGkPLccZo9BikxMfkDtnPTNL1X
p+tMGcdqXOV/PFNC6DwDsXK4DDINGSQcgD1pq/dx3pw5BGCDQFhwz14x04qEZ+gzUoznFRE
ZJyKY0hx3vgKQfqelWo4nRCuCfwqmFbGQQ46Ed6cod22Lnnrk8CgXUszlViKbhvJ5APQVCk
nlR5UhnP8R6Co8A4UHIzwaesZfgkhBx9aBCIrO5CDJ7mrL2g8rIfL9ev6e1SIqr8o+UflTt
x9aARSjkaOUEduv8AhWmrLLHlTwevtWfIP3zu3C+tOhl8shM4RvWgdiFspK2xsYJ5PWraTm
S1lVyNyjqO9QzxEO0mMq3XnpUcRA3r6rigaQwcnn61PbMwukxj8KS2UusiqADjINSWikXLE
kfJ1oEiXUZPnjjHYZqvtAtQ3q2KLtg907enApsk5eBYVQKqnI5JNAWJbBsXgz6GtoPzgcGs
Oy4uwMdjWvkADnIx1pgylqh4izjqaqwJvSYdSqbv1qzqRBWMnrzVKCcwuW2BiRtwfSkHUls
pPLvFGeG4IqbUy3nxhugWqIbD7wMEHP0rR1DLwJLvOB29aAZmYzkZ6d60rWb7PYyPjcxbCj
1NQ+QUsMtwWYEH0FNDItvtYksH/CgViOaWWVy8rbj6mtiHCQKN3AGck9KyYommkHZAeTVq9
kfaIE/4Fj+VAytd3H2iUMOI14UH+f1qa2s98ZeUEDHy+1Vmxs4PHr61sKcIOnPFAjKltZY/
mUF1HO4dvrSrcs0BhkOR2PpWoG2nI7jpms+e3UAmL6kdhQO5HayCNyhIG6r7IXBBBIx2rJ4
P/wBel+cnCofTgnBpXEPaGSBiTIox0w3P5VCBwTzUyW8jnBXYO/rUblSx2gAClsO5ats+QO
cf0qQHjls+9R2/+qHSpGbAxgEYp3HuNHpmqrYE3HGDVsqdoYdBVNj+96559aLisWDkjOOaa
c5NKSuc460wnJ5/Wlcoa+CDUS8OTj6GpgAzY6ZHrUTYMxxnt1pC3DJzkgUnXOacTnp3ppPz
cmmmMH+6o7FaZztAqVs4HAGFqLt0yKLiQnOCPzpoz26UoPy+pNID1wTRcZKv3Ceoz/So27g
dcmpY1zGw3c5H8qiI+ZgcUIBc5JO7tQcHaAOe/uab2PGDQSRwef6VQE0pIjA71Fg4HPJqST
7mD+VRjvzxSaEkKeh5pyEA4PHFMznjoPenJy3fpSGDH5zg9qTnORSsfn6dutJyOadgDn14p
xBKjj160meeDyKd0UcdO9FiQUfKMdad3PIpi569eBTu3Jx71I/MUMc89B1FN75Hc0/zMZWL
5QP4u5qMfdyBTQyWIE/KOTk856Us0o2lVJ29Cf7x/wAKjDhYiuSN3LHPX2pAm87sYUDp61R
PUVVJQueh4A71PB9xs+vrUbj93yeARRBnb7ZoBljJPPT8aeCcE5yO9R5GOT+Ip2RjnjNAIg
lY+ZjORnpSTLsHyj5T7dKZLjzT9atffBU59KRQkEokQxycnHHvUcqCGTC8owIwO1R4aKTHI
xzVh2WW2Ld8Z5pXE2Nsid7g8HFPiJW+k5yWHUGo7XO5mH3cU5yIr1XLAZXn2qiSGT5pX7kn
v2qW4tRDEHBJJODUOQLn/gVPupi8gUE7EyAfX3pIq4tln7QAPTvWqD7msq0x9oHXOOK0gT1
9aoTK2oNkRZ7E1Wt4hPMVdiBjORU99zsz69SKpxSGKYMOCP1pAOmiMUpQnoetWrlibOBS33
iKhunRpA4JOVzUkxBa3RWzs5bvtPFAWLF0QLQY7YqpCvnFIMcZ3E+tWrs/6JnoARiobLaqS
Oxx6n0FDDoWGZLOD5Rz2HqfWqUYeaTarHn7zZps8zzzgAYHRF9KvQxrFGFXlj1NAinc4STY
vQAAVoKx2is+6x55Bq6D8ox6ZoHYeH5GfXmmO37tvXHrTuehGQfamNxEw55Hp7UBcz0DSOV
BzxmnJNJGxz09KLYHzc8dOtSyxbwWUfN1PvSSBkocNFvB3cVQ/hyDzUiSbeMnaeoNR5wPlz
64FJjSLUDful/rTy2PvelVllZF28Ffcc1KWDDcB2700LYcTkbs/hUDhRNkZxuqY4AOagc/v
DjuRQhslJ5P68UxvftSE/NwD65pMFj0HTPNJjFHcn05qLkSE5yMU4YyT7U3OWPY0gDOen1o
zxnPSk4560vPHcUWAVQzE49KjGSMVKjYR8cHFQk+vpQAhI6E0AAUn8X9KVSMdBQBNEMqR34
qPOCee+OlPXhWIxjj+VNLZb5V6U0A3PHWkxwQeKOvP+RSn1qgJJAQnPtioyMk1K6uIskDbx
UfU56UCEBP5U9OHOO4pgJ9evWnofmJ9qVheQjcOcDtTR2pzsS/PJpowOx/CgNhR15/OnchQ
e2KbzjPXmnZGwZxQUIo+UHpSnoADzTQflGBThyMkigXmKVCqpZ8k9B6CkOc9OlKF+bzH5C/
dX1NNYtwMdeKYXAAO+AOBUoHUY46U1QFHHbpS85zQLzHN8yE+mKbCQN3Xrig4KnnqaIzkle
pzmkwJickkAUvIHPbvTQcDJ5NAIxjk0DSIpR+9OOORVkHj/Cqsowc4wPXPWrAPT09aYxZED
pnv2NVlcqWAzhuKtjGO+TUEyAHcvf9KCEyEEg/KeallRhzkHd3pEjzu6ZI4NK257f3QgUDu
NlQxvt6jAphwD35qecMSjHDZGCQc0wxlUEmflPagdh1sP36kDAx+daIPOc4rOtz+/Uduavg
nGR3oFcr3nKr2wT0qmevH6Vcu8lV+pqqsbSOAGwT+lIaGjJIXuSB9alaJvP8sHJPP0oSMG4
CgrtU85OBUoOLmSU4KqOvrQJkdzvM20ncQBj2H9KaX2wGIZGTljigA+S8zclzgURJ5kmOw6
mmPoT2sR/1jLyegq1yQPamkgAY7DFJyVB69utBJUuv9ccAcDrVscxgDnHpVK4P74jb2q3nC
4x1GaB9BwYeuDTX4jPHajcTnHB9jQcFSccY55oDYpwcTcgHg1bz0x39qqRALKoI7etWeAOv
NKwIhlXneoz6jvUWMhtvUVZPIFQMuz3BHGKLA2RAZbCsOe9WQAqgDoBUGARhepqbJAAzTHY
Ukgk44qF8li3Tn0qQk4+g4pjqDk54qbDHFiSM0xs5wOh9aXP6Umfx/pRYAQY3Y6gUzIEn4U
4NgHNM6vmluJAeT9aXpwPWmt2znFBxjnrmgY9M4Ppiom6Doc1KuSrc8AdBUeSBz+FO1hXGE
jqP0pRzn60e3ak7mi4ywvAIIx0/lUY+8x9KkX7ue/H8qYR+8Yds0gEznFHHlkk/MD0pygEN
kdBmmhiFIHRjtPHaqEtSWQjyiM8HFRd6klAGQBgBQaYqgjkUtwsIpwQQAT705STIxPOQe1J
gZxinxAGbaemDRcVhj8SevFBJAwGyOvtUkygOxA9KjAz19adw3Ezge1P/AIMA4GOKaAMA1N
GAYORnFS3qIgXO0H0p2CSAOT6U1QCOfSpUHzqe4BP6Gn1HcVyFbacFUyPr71GxbKkk5oboP
qKeyjPTvTuFrjRnPXg/pSgknA64pwVcjjtQFXjigdhD9w9OvNImVBPv2NP2jaxx3oKjcQAA
MLx+FMkODzngUo4H9M0pAHIo2qB0qLhcikPXHNTjPGMdKilVd3TtmpwBszjouasdgB/i4pG
PyscYOPXpSqoKjIprAbfwpNhYjSV1wSckHjPNKWc/PIgbPU461GACQT3qxCMgA85/woYIiM
RVPMc8k4x6UrEm3C+9TygeV9TUJACMB030NlDYceeDV3OTyce1UYxi5THGTV49PpQmSyO5Y
FRtqG3J88DkcVPcKCq/57VBCAZm+hofcEhip5rHDAd/rSbZDIEVTnPapbcfOx+lWJQEhkZe
CFpeY7FJ2bO3duCcDFTW3Rx0BNRoBluP4c1LbAEPn2NO4rE2ckDNG7Pfn1pTwAeetCqGxnm
lcdipcA7z9KsA4QfSq833mPpxVgACMH0FMLhnjHGO2aTdwD3605gOTjkGm4H+fpTFsVkk3S
rxjrip81BH/rl+hqcqMgUhpCAnvz9KZICV5PGakIw4NIyqWxjjNDYWK4wTkdvSn79w9Afao
14z9TT153Z9aVwSEByc02Q4OM9MVMwGDTJQA4HbincGhvLH0pOeTnFOAGP0pCAHI7ZpWGIu
CxyO1NYfvCfapIlBzkdqGUHcSOeKQkRZ5wfSjPvUm0benY/1pnrTuMVDwwA6j9ajORjPNTO
oVFwMZXJqIj5h9KOghlJ9Tir+lQxXGs2UEy7o5LhEZc4yCwBFLqkEVtrV/bwrsiiuJERcnh
QxAH5Uulw8j//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAuAC4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDq/wDgpx+018Qfjb/wVU/b
h/Zz/am/4KmfE3/gln8EP2Sfgh4W8S/sieH/AIcatrngOH46+LvFHgbR/EUniXX9Y0O5s9Q
8dr/bs93DcaHDPc6reWSWuj+D4tMvdH125uv3r/4IpfFH40f8FIv+CO/wr139uP8A4SDxH4
h+JFn468Cat4zs77WPh74o+Kvw88KeLLrRPCvxAbWvCF14f1rS9Y1m10wQXuuaJdadcaxea
Zcao7BtSuN/8lX/AAdFftJ+LPCH/BQ2HwBH+0h+zd8fZdEvvB91o3wT8ZfsyeDNb1P9j/R5
vDfhu60nRvFvxh1jw/q9x4sXxVq99rfj7U/CMl/exaLp+s2lxqfh8G+tRN/bd/wRq+J0nxb
/AOCfPwS8X3P7Ufh79sLUPK8R6Fq3xn8H/DW3+Engp9T8Oa7daPdeBPBPgiDw74TNj4R+HX
2VPCGgX9xoGl3Gs2Glx6o9hp63SWNuAQ33/BHj9jW7tooI7j9prTHjtZ7c3Om/tlftRW11L
cTXKXMWqzTN8VpQ2p2HlJDY3QQCC3AQxOw3V8n/ABg/4IB+BfGOj3MPwg/4KLf8FUvgN4gJ
uHs7/SP21fip8QNAhDwsLezn8NeOtV1ASabFdrBcSQ2eraddukRgivrYMkkf72avfQaRp2p
axPE0kenadeX06xhPOkt7G3mupIYi7IA7KjBAzqm45YgbjX4Of8E6f+Dj3/gnV/wUa+JFj8
DvBOt+PPgp8ctcu72z8H/DP456No2g3nj24s0uZ2svBviTw3r/AIl8KarrU1raT3cHh6fVr
DWrmJNtlY3UwkijAP41P+CsX7Dv/Bef/glUJfiRcft2ftb/AB//AGXoykFt8f8A4dfHD4yW
Nv4PM13FZ2Wl/FPwbL411PUvANxdT3sMNjqovdY8J6lcTC2ttfXUi+nR/g0n/BUj/gpVCSy
ft8/thqWGOf2iviw3HXq/ikj64xz16V/treOfA3g34n+DfFXw8+IfhnRfGXgTxvoWq+F/F3
hTxDYQ6noniPw7rNnLp+q6Vqmn3CvDdWV7aTSQSxsmcNuQoyBh/jg/8F0f+Cb8P/BML/goH
8SfgT4Uh1Nvgt4usdP+LnwDv9UZ57hvhl4wuL9IfDst/JLLLqF14F8Q6drvgu4v7jy7rUV0
ODU54kF9GzgH9NP/AAWH/bA+EXwp/b0/ao8GX/8AwV9+PPwv8Z2fiXw1HefsxeCP+CaPwv8
AjNo3g69u/hx4QuLHwrpvxW8e+LtEi8YPqcT6fqT381vBbwXOrf2YWmOnNMf6gv8AghN4g8
beKv8Agm18GvEPxAuvizqHiDV9e+Jd7Hqfxs+Bvgv9nX4gaposnjvWf7B1DUPhd4Aur7wzp
unXOlfZm0PVbO8u5dc0kWmpXNzLLOWP8e3/AAcw/BpPid/wUJu7340f8FEv2GPDKeFf+Efu
/hN+z5q/hPx94c+KvgvwlqeieHLqPSfjb8RPhJ8Jda1FW13U9MvbrSdR8U+ObrVdD8N3tjf
6HY6NaXsJf+27/gkppHxE0L/gn5+zjpnxN0b4YaJ4gi8J3s2nQ/Bv4veLfjx8Or/wdc67qV
x4I13w98VfHHizxx4i8Vw+IfC8mm6xPcXXiW/gtLm7m0+yW1tLSG1hAPvLx46ReCPGUsjKs
cXhTxFJIWwFCJo94XLE8KFAyScjGc8Zr/Bb0TxV4i8FeMdJ8Z+EdZ1Dw74q8KeJrLxN4Z8Q
aRdS2WraHr+ianHqekavpl9bsk1rfadf21veWlxC6vDPDHKhDKDX+7x8ebsWHwO+M981xLa
rZfCf4i3bXMKQSTWwt/CGsTfaIUuWS2eWIIZES4dYGdVErLGWNf4jH7F37FP7QP7fv7QXg7
9nj9nDwPq3jLxn4u1e1j1TU4LWX/hHPAnhmS+hg1nx1431hENloPhfQLWZry/u7mUSXBRLD
TIbzU7qysrgA/2g/wBgb47a7+07+xP+yn+0H4pgW38U/F/4CfDHx14oWNIoon8Ta14V02fx
DdQQwxxwwW15q/227t7eNQltBNFAA2wMf41f+D3/AOFOg/2B+wT8b4raOLxOur/GP4VX16l
sBNf6C9l4S8XaXbXd31aPSdQj1eWwtjgI2s6jIv32x/b7+zr8FvDX7OHwE+DPwB8GlpfDHw
Z+GHgr4a6NcvGIpr6z8HeHrDQl1KeHfJsutUks31G6QMUFxcygHbtr+Hn/AIPEvGR+Ofxv/
ZB/ZC8Epd+IPE3ww+HXxA+PfjzStJ1DTLWXRLb4g67ongrwN9s/tW5t7MT3sPhPxXO0ALXs
Vs1hOEW2vAzgHkX/AAU90P4n/wDBO79vn/gov4a8RfAX9jX9sWD/AIK86VZaT8GvHfxu+MP
wu8L/ABN/Z1m8TaLqGhRR+IfD/jrUbLV/DOgaPcahM3h7WjP4Z8NX03gfwhqVv41gvNOu/D
8P9kP/AAR//ZN8Z/sPf8E3v2VP2aPiL4q0zxh458AfD6S68U6r4f1qTxD4WttY8Za9rHje6
0TwnrDpGmoeHNAPiAaRpuoWqJY6mtnLqdkkdrewxr/EX/wVL/Yh+NXjz/gof/wUv8Ua1/wy
x8WB8cfGeheDtC8TfGzwV8RdY8f/AAV8Oab4B8P3PheX4Qaj4d8RaZpvhPxBpOjX2kaXd6l
PbaxBqJ0KAtZxWt5f21z/AEj/AAl/bO8X/wDBKT/g3a+AX7SHj7w837RPin4D/Dbwb4Gn0U
eK77w4niS0vvi9d/Djw3EviXUtL12+sbTw9oV5pUEKy6TdkWulR2MEUURjkjAP6RNY0vTNe
0vUtF1iyttU0jWdPvNJ1XTbuJbiz1DTdRt5bS/sruBvkntbq1llgniYFZYpGQ/K9ePfB39n
H4Ffs3eF7jwr+zn8FvhP8GdFlhhWTRvh54I8P+CbDU7mzjaKyl1uXw7pltd6pJCrbDd6g19
dxxMyCQmv4tPEv/B7v8OdOV7bQv2AvGd/qlu1ys39r/G/RNOsVmEBMAgls/AmqXBje6CrOz
QxMluWdI3k/dt8J/tCf8Hq/wC2T440O90b9nX9l74KfAe/uZcQeLvF3iDX/jRr1jbiNQHsd
OuNM8C+GY70y+Y/m6lpGs2yxskQtWZGmkAP7tv+Ch3/AAUX/Zs/4Jn/ALPXiP4/ftF+LbPT
4oLLUbb4efDnT72yXx78XvGttYTXen+CPAukzyCW6u72RYk1HWp4l0Tw1YStqmu3lnbKnm/
5WGkftZfFr/gop+3H+0v+1R8X7iwbxl8TbODU4NFfXIrPRvBvhWx1Oy0vwn4I8Pz6rPb79K
8LaBbafpVuFVJbt4J9TniS4u7gn83P2n/2u/2kv2z/AIk33xd/ag+MXjf4y+PrzzooNW8Ya
vLeWuiWE0ol/sfwvosfk6L4W0OJlQQaPoGn6fYRCNNsG5d1fqv/AMED/wBmGb9qH45fHLw1
DdeGLV/DXwo0zXC3imx1G9tXWbxfptgRbLps0UsdwDMCWk3RmPcOGAyAf//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAM4AfEDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDyBnYtwQM8ZP0ppfcw7kHJ
yO1KwACIoyRg/jikX+L3OMdOKkoaxYqRn7ozmlY/vRgAjHUChlB+UnsAMUhXHy8gdBQA7IH
OByQc/SmlztAGMA54oIAQYAJ/lSbeARxjrmgB7NkDj7nA4pqlo2RiQBwDx1H+FIDlmZslSe
QeP89KGP8Ae7Ht09/50CEIx2AC5IHXNDOCWUEZ78dqXIK8jkdMelJkBSNuTgYoAVjh8lc4y
OAPWm5ZnAYA4PoKUDKncOSOvpRkBuRxnIxQAmSOnPPHHWkC4ByuQec8c0EnIXAweBg04/d4
zgHvQMUk7SCAGApWwpx8vB9P8+tRkbkXJ9c0uNx3dgen0oEKcoWHGWPOBTgzNGFOB8xJ4HO
etMGNg9884pGwAQB0FABk4y2PXoPWlBYufzPHekIOFyO+Keq7m6/MR0pgIWO4MwOCT2xigs
DICq42jHrk5pq5wefx/TilO4JwAOTyfrQMJXJA3KPlxjPOOKEz8u44B6+9M5YsAeegNOQ5G
R+vbtQwHAhWKkAA9RilLFsdjj09qjXaX59cYp45YLnkAcigAVgQy5znA5pc7QoIxk5/Sm4J
XOcHjgU5sBgcdDxzSEI8h4JAxjrjpmnh25PYn0HPPSmAgkDcPcnv7UqEkYAyetMBed5XbnJ
xwOlIPmfYwGQO496AGMfy5+bj3pQMMRwAR37CmFxC/wB3ORk55A5pxUnOAMDknHT3qPuNvy
9acWIOVGPl2k+vagBobYfkxj1HQnNKmGBCgflximhSJBg9f608jDFcgFfQ8UANdiX8xh244
HFIG5ChRxwCR/OhhnA9D09KTaAAMHIOM/1oAP4doVfypQyrkYGBwOP1pQQV4HQZ49aQjhnP
OFGPfNACL6AKCc5JA9OlK3QkKACQcYFICQRnGM5ye9G45Ubcj3pANywwu0flQSH28A+xpxw
cEg5zmhsABRx357nmgYhYALyOMccUZ3ZQ4IPIzSMMyKrj5c88UIg3j5jg460CHt93GOhPGB
xzig/d2qirgjHHJ4//AFUNnAwwUngmjbhS3zcEfMaYD22FRwvOB79qCSrFsAnPJxj0ppXhi
ACc7eD7UYym4gDJyeaBA23l8KccAY7UZIjCnrjsop+AXbJ470MfmJb6c0ANRWRCxKgEdOP8
9qOQAGAx1PHTHWnkDf6knHFNIIB6HI6+tA7iS/6sEhAenSmnrtxg9PTinZQn5hu55HpTRjZ
uJySfxoEKWyd4UAg45oAJBPHy4x05/wA4pjtgDjHQVIyDaATye9Axpl5yygEnsBUbHLn07e
1IR1PXHFLtCg7uARwfxoEV3b5cYGSecVDcZNo2enT9akcBiSq7QOue9RSH/RnGM4PP51JSL
2z2oqTPsKKzEW5A0ckiZyQ2AR37VGQOcMQF4JqScAXcrcH5j+YqMEYAzjd+ma0GHGMA8sP1
pCccg9TxzTcbQyqeen0p8mHGTxk4XA7UAIcBeSO3TvSEqDjHJpeGkK7sACgLg/MMAjj3IFA
hMDyvbGDStiT73Hc/5/OlbowA70ibfmXk9uaAEZWQMrKNx5JPakJ3lQDgMDjH5Um5mbOM96
AuAQD8y8/5/WgY8A/MACehA9KYVyMHHrz3px5LZzz0x3NNkwAQTnIyuKAERcksRwemRQSMk
njPXvijkNgE/KMgfWlAwck8YABpgJ90jIGBzilxlV5OTx/n8qVSD8zLnJ5PtQzNgDqCeRQA
jdBjr1/+tUeC0jAjB9akYAMcA4Pf04poVRuYksewoAewBYZY85pSQJCxIx/D+FBAXaxyTmm
E4wSccdaQCHqSuffPXFH8I9D2peWwGJ5P/wCukUZkwASPTFAhAMDluenWnKMB+OM4pg+8T7
8E1IMbgxGeMkHtTGM2spI4wTzincCTG3BH86TGV+YHB4p2CZDk4PXHr1oAXIKZ5yBj8fah8
YVSccc96Xd8pz7gUmBx0yBwfxpAIOijtTgBlRnjHam8A7WPHf2pUxvBPU9c/wAqAF/hDN2P
TNIVIO1STk8EdPyp7DMajGBjnBoOfN+UHnj6c0wGqq4JJAI4xTB0IYYJH5VMD90AYXBxn1q
KT5nweM0CBAQASxBxn9KXLYztByfypCw2hRkA8ZxzilwNnHToc96AGnd8oU5z1z25oH39qg
tuOKMHA3DpnJ79qRcHqSM8CmA4jgdQc/j0oGRGd3UEEikAJ5ySATuOe9DKWGVOeSMUgG5BI
AwQTgUrEBgCcgEA00IGAbnB5yRS4JB2tgZ4+lIYo+nIJyKAVLk+g6/hT8qrHb355+lRJwpI
9OuOKYCFGMjDI47H1pyqFcL94jpjtTzjJYnOaZEWDs56DjPtQA7IdtuMH2oPoDjj7x6Gmg8
DPbr2zTyV3FQMEZpiE2g8FivG7inAEhQPl/hJzRx0P0FMHy4POATx269aAJepLHkn2pCMnI
PcClJyVG3OefWmgBnIAxzx70CJFznPU5wOe/8AnNNwdoYnK+vpj/P6UhJClgOTzQSSnzDPf
igBhG4t7kdD6UEAEgYJAxwfWkDAq23JzwKXb8rFvTA96BjArFsk4GKeep3AN757Uh4yCPYU
mMHb0PSgYw4VWA59aRiSgz1HP4UoB7cA8dKYc5C9ePWgRA5bzTx9Peo5M/ZpOOAfX3pzd/l
P1NMbHkMcDA45/CkM0Mn+7RUeT/dP50VnYDQmULdy5XOM/SnBQXGT90A5/CnzqBcSg469ag
LYLY6HrnvVgNBO8LtBGMk0hB4BB759vapF+9kNzjI/LFRqP3o3c88kUAPVQeRzgjgn0x/jT
VHz7uCB/Kns22MLwNxP4f5xSFQBu6cjFAhjDnp2BP507GV645OR6d6Vicn5d3GefrSAbODy
dv4H2oGMUEYOQMenNHIwVAJ+6DSsAgyeQfm470NnA2KcZHJ96AHA5dvmBwOOagJLYGD1xnP
bFShCRgL3zTACWZjnPXNMQoGVBwRkY/WmYbBJ5xnPoKk+QqVbIyMD8/8A9dIzPKwJPBG3n0
AwB+lAXEB5GTgnqKkJVkyRjB6elCYyCAcHjOPelYhVBHr9QAKAGOG8seoGSB3NAAGeOAMn2
p2OQuOmMYpobhiQAT1JoARmZVwRndz+lNJ3k5HuTjtSnG/2HWkc/KccZP50gBQX3Hb0HU+/
ShQSSOTg+nahT97dyTxkU5CFAPX8frQAw/ez6Gn8D5doPufbn+lM28h/fgmpCF2jJ5BxigY
0Dc4zlSOOPWgMqsrYyQOR9RiljBBaTpj1PekA/e56c4J60wHY+bGSNo6+9L/FjHQdac+S7O
x4H9RSAEDkEDjr37UCI+ilVPXgClOA4+bIBH4Y4px+QjbzgZ+lIFyOQee4oAUAiLBPOeM0M
x/h5yePXHSg/dxnJzwMde1PwPPwBwMnnsKAAHAUNzjrUIXgbPvDjFPYn5duACc49KCoUMc8
9AP60wGliQPlJx3HrSgEoCRgdM+nvTegwMEjGadkAMu7r/n+VAxvcOPbtS4Ah2Lyc5BPfnn
/AD7UwHJPQr0+lScbsY2jpg0gE3YGV4A4POKRsZOTzg4NJkk8gDjOBTiG8tBgYyKBEZGFG1
8A9fwpckxqOw64pxUsGA7HAI6e9NUBkYEHBosMX7vXgdBikUYUkjAxk/4U5twTGMEkE0bQF
HI56/mKBAAMcDJx0xzR5YX5CcjJOT3pc4weCdv/AOumldzAZwOvy9c0DHfdDbQBgkAGlGER
st89J83bBII6UrgbwW4X+dMBFBzlsjPHShl3feyCDk0ZIQMTgdafkHO4k5B6duaBCg5ce4z
TQAHG4cnn8KVednbIx/8AWoBJXfnoSDkUCBlAz0APfPtTMBvlz1/+tTgOx6f/AFqE/wBZv6
jnFACBR5YOcc9qYTuOOQMYp8gC/uyenNJsO37p5Hb/AD7UDEYnOQO+OtMdi2MDpwQKUjspw
AaQ4Vcbcd89zQAhbbGF4PPf61E+NvzEHr9aeSTnH3jUb5YYzzQBA7AoST06e1MbH2WQcdRi
gnDk9jSMT5D55ORUjNLaPeinbv8AZFFZgWrgjzny2RuLc/pTDliuRhepAHWlnINzIowOe1M
MgbGCcj+VaCHAZYgZOe/pRtALLyccZpMZUcnr+fFSZ2RkEde47d6AG7d0hycjqaUjc5LN97
v6UH7qYJ+YdPb3poGOdp69RQMbyFY9SVx+tKcMduBycChgDIV2nmkQ7XLDr2oAQ5CAkfd4z
6+tDMTHjYMjHFIm7ymBXAbue2eP8acfmZhjgcYpgAycAHJPPX9KaoySpIwe1KT87cAdMnPI
poIU+m40CF7Hv7DvRjbKOQMHAx3pzIV+ZmzjjHQ0YC4GATu2+tADVHy7h0A7deaRsZ9RxwK
kJTPTt/So1G7AB5xjpQBJjqM5zTDnevYA84pzH90/HB5/GkPLEjqM5NACNt2hcZz74pjHBU
KOR2Ip5GHbJBz601jjp/OgLCfMMZ7AYo+Xb06gY/z/AJ607bhiCQSOnNIB84BHOSM0gFAyj
Z6gAjig/wAPb9c0KMLkDvxn60bsnCg5HrQMATggd6XgLnPf8MUxflY4GQPXvUg+ZOu0jkDF
ACnIyA31/pTj04Ppj+dNGMBeT0z6/wCeaXG4cYyBx70AKyxsGDkkHgGmE8lW79qfjggEDHX
61GSfkI+n40AIflKgA4NShl3cjAI59/8APFR5LOozxnoOuKdI4JKggKc/hTAFw3J447+lBO
4Akc5IpFIA46470HJ3EYB7H0oEJztDMBgnOaacDcex705gCD04Hp70YbC+pPp3oARgAxbGM
+1KygvgHKjkn1pu0YySfx+tS4+bIP8A9c+lMCNQCRgZ44NLyQ+R93kYpwwMds8n2pFy+VAP
J70ANYnyypyB3xTjhUGPXHNIBlcrx6+1OGQPb+VAyPOW5PzA9xjOKGVS5+bGDjigjcpzxjs
OtLtXfk9M/hSEDqoYLkcDAJ7d6QcEkDnOD6UqggbskjBGScdqdH8yEleelAxvzbsLgkcE4w
afIcDAHHOaQEMpJHUGnMMsvJ96YhGYBCOM/wAqUgZxx6HNDD7zjGQRwTSnpnGfU46mgGNIB
K8gDrz3pSVPy9/SkYHcOpBPU9aegzJkrnB696BEZGeEB9fce1KVwcg4Pp7U7aMHLEnk0jZK
gkYz1oGNG3fnDNkA9elAJCnI9silyAruR2pj5+UZz3oAaRw2Sc47Uw4xg9RxUgJGO2e4prk
lBkjAOPT6UAMBJ98n0qN/lGWxzU24bgpB+Xr6Copidx9OQKAKxUZXsevTpTWI8lzzQ7ZJAJ
Az1pWO62dcgHvSY7mjj2H5UU3cP8iisgLUw/0iVRwcnkUwDvwe4qaRN0rZOFLHj3qPAVgSM
+g9f8itAFUEMwHXBFICc7cZIPPNPGFbJOcfrSDd1LAY+bpQAOOOR7cHmkLFNoxypzT35fdn
g88dz60wnBAA68E9jQAjHMWV6dM0gzz8oG3gj1HP/wBahssCuSe/SnM2TkHJGMHFAhqqfQZ
JzwOBRgKnzHhienanIP3bDGeaj68H0NAxCCQOQT1IzTtuSu3OCacRyCccEDjtiml8AD+76U
CFIJLMCeWznvRld2SAD2oUEb1AxjjNNwVy44B9O9MBG+8OcCnxDYu7bu2gEY4pNowgzyOxP
Ip6H5mI6egoAYMmMnJwDj6CgEDGeOM+mKcFOFVu+Tz6jpTG+VdoPU0gEyN33unIpDjeoxxm
lZcqGJwc4NOwC+O+Py5oGNPJAUg47ilwDIRngZNHIfB5P6UgG4nGBnNABjjOOp9KBy3Hy9R
R8wJOcnGSKdtKhsntnrQAjJhx83U4pCByw7jvShiBgtkCkABLA56Y5oEHfceSR26dakUAE4
IO1T0qJc9WUccjNSqMoTgkNx14x3oGMGdu4jPzY4/z/nFOUdwBgn7wHbHT+dIwYpySQx6VJ
tYBYlIz1xmmBEw2kseOgwBTWDF8jHSnOCzKWbgAnIpSiqhOAMdTmgQighuuQfp9RSkgKSBh
cevvUaLgBs+9S7dyhOhYEdfegYwncvAx/WkY5KgHOOKkyuwEd/zxUbN+Q6GgQrYOQD27dKU
cspdduAOKaxCsABg9cCnq3GCc9Oc0wFdvRRgjGTSLwCeODmkAHVjkgAZz3oyNxPIXHQUhi4
KkqW5OOKfnK8feIJx74qPau0Mzc9f0/wDr09gqrlm68UARY5bBIB9aMbVVsZyOlPGTgk/L9
OM05jn2DZoERncQp7dCDzSRk4wBkD1qRgTjBJHX8aYu3aePQfSmMkKkAgbTj37ZpQfU59MU
EKpLN69qFPBBxnvmkhAFyuCep70rMpCjtQrkpjPtTiuH5P5e1MBB8o3njPHpSHgcc9+vTpT
vc+v9aRxyeKAsNO0byfTkDqKTA2hh0OeCe1OY4LZOWPU01hhRjJ4zx3oAZIQcAZHPQUMCeR
gcmnBd3Ge/Wm/eXJUnnP1oGNZgpXtjkn/P1qPG9MOM4PT3p7AF89s4BFM4II3d8k0CEXOw/
NyePc0wjDgdjnjNSjhjlzg9MdajfoARj29KBlRkw2Og7D0pjYEDZ5x61I3Uj360j4MEoA5A
HNSBewPSijaKKzAv3BH2hz0wTxTJAQ65GCPzHp+lPY5uHJbkv92o2yWG4E9z71oAoBYHdge
9G4JE3OCw/wA/zNLk+UTjJY5/CmoEKyc8YOB/OgB2AOo+UD8f89aTgsAT0PIxTs4GD/CMcd
6T5QM84xj9KAG7Q4bkYzkGgcEk9Djtyadj5SO54449qHU4+8MZxj+tAEWdzHbypoBIkXLYz
156c0/O3GOcCo2UNtGTkGgRJgCPPfOc0xnBk6ZB6flTvLwTyQM8D2/zimhQQd3yn0pgInCj
jOec9+lK5+4QeKRQfMO5eAOaACfmPrxigBHII3ZwVHOeKeCACTxn9KRMDJzkYxgd/wDPFPb
oMn5ieuc0ANXGV9gc0hXcPlH4U/hmZT64wOnT/wDVSKfnA6Ec80hjSABxzz0ozluTgA5/Sn
ZU/eJG3pnvQw2xknHIxQAwgk7iCR0PtSck7QOcnpzUi92boTSKpzuBoAaOVz1JJpzNwCBwA
BxSKxVguRj+VKQq8DrkUwGgfMwGCdtICOiD5euPWnY2nk9Rg06NcjB5IH+NAiPaR3+Yjk+l
OQ7U2cZHXHc1I45BHPGR+VGASxwOfSgZG2THndymKkHZicngE/Q0hAUnjjmhWAyWXBII/wD
r0hDDwM01gVzvGc8ipNrZ9CT6U3dlgWBCgfU0ANOV2qBgD0pG4Qbhgdc9aeAdobOc4ph5Ix
1IwPamAhJzjJLL7dKceIsAH5Tkk0qZIyzZx1z60ikFfvZAJ696AEHQbiDzyaUKFzgZ4zS4+
Zs45OetR7mMnpknHHWgB4BODv7Y96Qg8dOc804DCBgPujB+tKVO7juMZoGCqWBz0FPZCcEn
29qVADEOnocVG4wSNvAFAC4wOSOfWglQjYyRnqBSZwG54PGPSlzhML8xNACAgrgtz6AUqgb
uuQBxTnVdwH3tq9aRUODjnPegBpYYOQfrTvvcHv8AqKQKSCv3fXIpcELnvkigQuOARk45zT
v4iPbFHJGAMCnFVJPGP4uPSmAdFJA6+1IFPHB3Y7DilOMNtPsfelOc8MAMA+poGMfcR7dz6
1Fu54Uc+lPO4Lz06/U0hwre546UCGHA27icEZpSccAn8PSnN1OTyDxTBjaBg59BQMb1yMnH
X6UZ4Bxy1PXuBx1pDnnjpzQBGy/LkAY7e1RsBjNTnkheAPTFQNkrgcY7UAVZMb+QD39KYRm
3kPHA7CpGXt0wetMZf3Egznj/AAqQLe/6UU2iswNKXP2hhwTuPSmscIxGcY6CnTYE0w+uCe
PemhiQuQRg1oAnATy16rxzTlztfJ5OBmk255H3c8jPWlw27IPJoAHySSvTPH9akEfmjBGEG
CTnr0prYIKrxg5A/wA/WmFmV89MgjFACvgZOMjPHNISCoIP+elDfM4GT1prMcFlHPrQA5du
QBxx2/z9aYCFc45II5POfen45DA5PI/SjbkkY7cex/yaAHgDYvrnGD1qIk4A75ySaeWdQdu
eM5Oai5bAA9hQICSMc8gdPWl3Moz1PX2oKYkwPwGKVhklASSeM9qAAYKIE7jv9aARtDAdAO
vehAODgk5704Yweeozj0pgRhmVvu8nj6UiMVzgEUMy/N8ox0HtTto6njnkHscUgAEYG0fMB
j2pCMpjJGBxQpxg4xnFOGQuCOeBj260DEAHAZuMdc9uKEZmOR93pSMmN3ygfWnAAgDoAOfa
gBAFAOR3yKUgDaAevOfSgZYMMYxj8B2pw5XkHPT2oAj5OV9+gHWlVjtyOfSnR4ySOx4pUGS
q9FPtQAw8oB909evWnkcLzjNLsxlvfIz2FKSGYPwAucj8BQA3ByWx7/8A1qQAkHY2c9yacg
Y7G645J/Wnc5wOpGefU0AMbBPqTTAOcc9+KkwB83B59etMQ4JYj3FADdwH3sA+npTcKeWOQ
D/D/n6U5xuUNgL255pCNx4UDcM/SgAHQgD5vSlA6g/eGKcFYgkBee/fFAAA4OOnNAhudzDI
OTjFMIcYA4I5wTUijcy7c+2D1pAOW3Lu78UwGhs5CnoMCnkApkgEY7mo0GOCaUcqAAeuaAL
MOz7vHzdzULAvKwGOeAaVCMA5+UAcUp2pkHIOP1oAbkhAAOcn880qqckk/KMZqMFvP54Pue
lPGM4HJPf1pAOB4JXGaAchQDgHsfWmxhiCR1/pTwo3Mw6daYCjhSucEDFDcx4wVwfwoxuOQ
w9D7UrH5gpPHpTGB37SRwDSBTlcjqeP8aevzLkkhc9c5pSSduG6AYNIQw4UHjOPX60Pypbj
dnAxTgNxbJ4wQf50u4sD8vBHr+NMREcAKoPQ01uARnHPWpVzkEDAz2pHUA7u/SgZGQWHQgn
0pdu52w33fengBWB3cd/pTPlAbgDA/wDrUDIwCUyeMg0u0EHrnk9aeVJBA5Axz60cY5IJPP
TpQIgPyjnOc0x8bPl4PYVO2GYkqck+tQMOMbc4PrQBVcZb2zTXXEDnjpn+VPkHzEdh6Uw/6
h+D0qRlv5fQfrRUW36flRWYjUn3JLKM8tkc/UH+lNHAJyCKfOB57dCTUe3pzjkg1oMBgA4Y
dRSpgP8AdJAP5GhxlmK9PX8KG3A/J/k0AI2SSwyOQM04gAk/hmlOfl4OByaVlwTkgKeelAE
Z4AbGM8nPagZLkHjtmlYElQBg0KpGPXPWgBrA7ARycZpwB35/iz+ApcfKxOMDoaRjlic4H5
4oAbgb+ec8kUgjI/2SeoxUmCVJUYB4pTtY8cAHFAEY6gDqcCkxgYOcYycGnBsnAGCc9aTBJ
2qOvb1NADhuBIXqBikIwGG7/wCvS8hFXG4jIH0pHRivoTgfSgBHChMqOOmPSkIOD7U5jzjH
bAPpSgYYj0X+lADCNrAv8w7j+VNIPzDj5T+dSfKg2np3z6YpEGW56YOc0AITt46np+opzbv
lCqOR+VIU55+tPUgIcqPu5Pt6UCEQnIwPXjtTlA8sAk4ycnNIMq46jHWhlYIV49fWgZGMY3
YPJ/CngEfNwD1xilKnYuDjjpTgMIPegAYKV46j1796Yy5XGRk8Y/CpOQueMCgbQ3UDgHPrQ
A3PB456jHfihTg+49aUFcbh1Hb0pRwo79qAI2Vd5CDjjaaTYOoH0yalK5XjjjOabjLAAZwO
woAYemAef5UgAH9aeAAykHle1IwXBAyAeAfSmAzcVwTkfL2FIQCwHUZp7HLHgc57dKaAQTn
oP5UCGpkkjgFen1/zmnq/3ucKDjp1qMbvMzz+HpinKGB2kdeRz/n0oARwS3yjgcnP5UrKd4
U55I6elCAK3zds1LxkqT24IHrQMaNrdDwOmajYdduR2/GpSCRkLk4zj1psm4LgdAec9+KAI
DypZQPf3qQMrHA+XoDQu0ttK/LkHPrShecjg8nNAiSNAqsB9/8Azml28gRnbniolBBAGDkc
ipWO5woOCPbpQAEnG3bznrinFSSXOOBnn2ojALjkkEflT2XDbQcnHemBCu9XJPQnNSR/Mcn
GO+eMCgKxOMZJ9/WnjiQk9MfyoAaSdvHTHIpoBHA+Y5qQZMi/Nn14oxubcMcjpQAzGMjpnm
hyqj17AVJtA68gEce1MKbSCPXt9aAIyCeOh6Z9KXYCDnv607JP3RyOtGDtwXJIPHFAxnIUE
5Oc8ev+cU044z1HSnkH+9nkjIpMbeuBnP0oAZsP3c4Ax1/z71FIPlBJJqRsduT14pjg8jvn
NAFOQYOQOM1C2fszkdMdKsMGzgjoaRx+5mYjAA4xSAb/AMCopvP+z+lFToI15uJ5ck9aZn5
s9B1p0vNzIOeuCaYfurnAJGKYwIO0fXnPYUoAYbcjnkE0AZ2g5w3JHtnFOX7p45PXHfmgBT
wfoAD60hJPJ6E0hb58ntgdOv8AnNODfu8nqefrQA05yDjNKGAJOMheaccE4bJHf60xTxuyT
16d6AEJy+O3OTig52hd3Pt/n6Uu4lwvGOuPbFI2M/Ln0wBQA8jK5BORwaYM5wSBSnBU4wCM
Z5pBgJlgc9frQADgBTgYGaQg7M7Tn0/GnFl3cjHbOKA24AkcHgA0AINzDbnqOfalBzlQTtx
kZ/z7UDndwKdyGJzntgelADTlvm6cfqKYhOSSOcHipOcgBQR1yKCBs6ZYjI/KgBjE7BkZ/w
AaBgvuJwMU9iWVAowBxkU3rxtAOeDTAcSMjOelAGerfrTTncv5HIpcgMTkHJ/z/KgB3O4tg
EkZx60J84Kn5cdfypCyliVILg5P0xTgwyT93JxikA1Bkt7DGDT3OH2g4OBxRja4GcHIJI70
EqCT68UAByTngqBzmmZ7nljTyMR55BPXPenHhgMcY4NMCED5Qo7kHOKkxyFC4wfz/wA4pBj
OQwxj0p24AggH3oAGbAYA5J4ANIoHOMZHenFGMRzgjtTdpU4XnjkHvSAYdq9j1xnsaYBtXB
yM9PzxUhDAEkgE88U05IGTx3496YCqEyRk85OajIBJLAke1PAJbbxnGeKkGODgEYzn3oEQ4
bfv4HYUgKDkqQV445qT5M4BxzgU8D5MYGc846mgCEYCgjjNPUAYIc/56UpGEC565NKHwuDz
2IxTAagUEZPAb9KRgVU4buMk9v8AGkYMI+p49u9NLdSwx60hi8bgVOeR0+lIcgjKg4ycmnZ
AIPY+h6U0YY8HAoAQcjPbocHpUqIclgc46Zpv8KsOx5qSNmKKpyAfm+tAhTgYzx34NOyVII
IJAPFCgqA3r1pAhDEc9OT6UxijdlSOvA47UmckY/H8utPBbJCjGB+OaT5uBjBxyfb0oEIT8
wx1HXHapMDbkHn2phBCAEcE/nSghQAR83egBQApyCDyB1pDgE45HegBtxAGCOPxzSAYIAyM
jPXGKBiIPmGfxxSMeOpz2OKfjEeQcknmlIyo3c8UCIyDsOBz3H401lwT1+lSlM8ZHIz+lMO
Tg9zzzQBAQM+m3npTWBA55/wqdiQCQvcZpjDqQOAKAKDlhkDpimPg278EjH5VPInzPkge1Q
SDEMnzds0h2E3r/dP5UUeX/t/pRUWYjWnUrdyjqQT+lRNnYfmJOf0xVi9GLqZxxtJx3xVcB
gzLtx7n6VQx2OOP4uCf8/jTmxsA6cAg/p/hQ3yuRxj/AOtjmlkVcLt+Y7eR6ZoAiOeMjnOR
ntzT8koSuOOvtSArknORinx4Mbpu460AN3AoTnkGkBKw/L0C5HHajaeU9T1H5UoGeduBnJ9
/amAm04Dd/XNJxu4OCOB7YpQoCHk8nj9aEwJAc4HGTQAilQ20LjvgjNGF2llLEDHPr/nFHV
WY9en6U8jII3cgEY9KAGHG3LN1GT2xRwpG1hgDjIpCSEY7M9xT1BUc4P4fjQIEViPUYyaGz
jk+2TShOoDHk7cUhIdSc9zz/KgYjEcHoBjn0pcjayjgqCB9RSkAswPHQYP9aYoG9XK7kPJ5
wcZoAVOEUMeQc5NOQpkjv1Ge/pSKhIOCcA4z7elLgFmboRigBHPzYX65/nTOMsQRz196lKY
BIPtTFXI+6Pp2piEBDHJB56mnKvyY68/rTVTD7h69D609WwuAenf1pDHNxjIPJxzSKOfmA5
z15pmcEE8j9alj2k5zjA//AFihgI4xnI6DGaHYqF55J6CgE/N6AZx2JzSFflDEhsZzQAgUl
G4+8cVINh6enJ/OkTduwBkdhSgEbu2OM/5+tADiGA2n8h6ikAJVSBzRk5x1OODRnCZ4HGaB
DSNwGep5z60xgdw4BLHPFSKCeScemex9KQALkAdBxTAaXIOcADGaUEooywwPx4/zmlK4zlc
5Hf8Az70MV2BQD6HNADCBwT82eaf/ABDBAApo6snJx6UoIXOSBnB9Mf5xQAjNlu5zxmkIyw
BPX9aTLEnsAcmnDLEt0AoAGOMKVIIbkCozkEnr2p0Zbexz1BbBp7IA7Y4IOce2KAIfLyCXJ
6UYIUqpznjFStleQD06UwHhQPrQAp4G085x0p+5cFl6n/PT8KjGMknjNPYBMfKaBjkYkFeR
g4FPJIOMAE8n29KYMntgjrml+bOVOfWgQqlcdMn2o3MOvemg4YggYzxTmA29AS36UDJGwfm
/CmgJvLAbh7005J2ryB0pwGIsrkEngfpQIUD96W9TxRhdxPIwcD+dDnkqvYD8KTDbWAHfPS
gYbQGwV5H60smCehJp2z5cqe/NN3LnIG49DQIVhkZIIxxUZcYIPXGAfSnZB6nDdc0wooTce
QP8/wBaAGnrkDIyR0pm3AOfzNObkAL1zj2H+eKYwIPJHA/OgCm7dB2+lRyBfIc88joalfOS
MDOec1HLjy3HHI5pDIuf7zUU/ev92io1EbV2Abu4UnqTn6dcVXOWjJHH17VZu123sh+Xlua
hGMnHPNUMQqTldvPGPypDktwccYH41KXxlsbec00E7zjp0Ge/egCNEA3enTpTgCEGzOB1Of
8APtTto2bfTrRsYxHbxzj9KAG8AMTglieCelNRsyhVBIGMe/8AnipNgxj17UIAgVhnLdfz4
oAbxng8sB+FIflJxznofpT1IR8kZxjrTWzu+7gYxjuaYCMDjPTdz09qNucKM59cYyaRyC4A
3Eg96UltznICnk5/lTEMY8LwRUhJyp3EhW24pCAsoYkDI/KmHKgEHIJ4J6UgJMctub0NJuI
OF4BGfp/nmkUrtUtn0yBTSWOGAwenFAXHbv7wwSOT15p+0Fc5wMUyMZZQ2eR09qlBQFsg8c
+1MBAen91eaROgOOTzxQq7FJzkDpzSHKNwcrjv9KBj9oL7QRg80gHYDPP9KI+Tu6nGQBU2C
VUrgd/ekBXxwOfb60pU4ZSPYD3qQA7iFGcHAxVqO3JO9Rnv9KTdhpN7FVICRuYHjAAqRbfa
wDEdMfU1oR265/eSgc9Ksx2y+ZvTy/qTmsZVbHRGg2Zq2jsPkiOPerMdgSrbiFOOM1qJZzk
EGcHHYYp4iuVDKkisc8KeM1zus7nTHDLqY5sm2khOvWo3t12twcn14rde/eIbLi0Oc4zjg0
3NrdY+T3wePxpqrLqJ4ePQ502/JbHGcEVBJEyg5HGMYHet+azVQfLP4VRkjxkSAg+h/H/61
dEatzlnScTNwxjUdcfNzSLjBzzVqaMIQRj245qNeCMNW5zkDjp15HSmqhLkenQD0qYEtzkn
HTNIRgMytz6GgQzau3BO33pAMICcnjmnY+UgcA889acsZKkj5gP/AK1AERVimDznnilYchB
3/HFSFCpwBnHBxSKADzxgfWgYg4QHjAHFI7D5ucFuMnvStxheTig43EkDk4xn3oEIFJO5Sc
jpmhQQMnknjilJIRfU8mn9VUZ4B/KgCPbnAHpxS7Qc8A+3rQQFJbtgfnSM434P/wBegdxQM
oXwOB1o/wCWQGcAUKeTzntilbJO30HNAhAf4ck4/ClBG/ngc4NAXA3FxjBoXG3B/PFAC8Fh
7/ypQmTgk7c+uaQP8xO4Cn5wuSeOpoAaRuYheMnGKcFywzk575x2pgfBI3bfp2qVMbiASBg
8f5+lADSfkVS3TGT/AJ/zxTehbfxgU45J6fnSEBhlicZOKBjCq7QrHJ9u/FNb5lI7gdac/X
IOD7U3HoMn60DGsqnBJJOM1Gw+ZskcEAD0qWQEEHGBioHwRnBA9qAKkjEN26/5NNY5hcnPT
ilfl/r6f1qIt+6cYIpANyPSik3+x/OiswOhvMtdygEfeqHg5OPlzjj69as3YLXEuSQd3Yel
QxqDlSeSenbrVgDAOp2t145HSlQEElhwD0/ClYK5JPPFGzaoJ64oAj4DMOOST+FPyoAABPp
70OMEjHU56e1GNzfdIB6UAN+845BxyR/SgA7cDn8OlPXBJZQAF5yaU72bg9ue1MCHbg4I4/
rTw2DllPXn2p7cIQRyeaCqhCoHWkIrjcp45J70oXDEnBAxxjqelSjhWb3PHtTQccVQDQm7n
bg0xxkBQOO1SqSDjPTtUiJl9hUYwTn0oArbWJIxn0NKqY+bI6+tTfMARxyMY+nehlwCxXkj
igBkajzeOnTHcUpwN69++aVFAYcDrnHegnOcAdewoAaylo1dRgE/lTCvcDgGpmztzxwBj6+
tM27vvADNACjlmOOelPXPOBQq9Cc5+lTW8SnDEE89D3pN2GtSWzgMjLuAAPJ+laWI1VVRkV
enPeo4wyoEUA7up9BUgtGdT5ZHHfpXLKVztpQshjC5OBbvH+GM0+OTUEc/ddCM8gGovLMDb
SuM9CTirNtJtOf4gMc9x3rGWx0RV2TrdKBmSIxHpkc1bVRKAwbeuAcr2qB4RIAeIx2x0P8A
hTVV7dgyqynGSUORj6d6xaOiLaJzu5R+Ezxu6H2pptYz8xTbzwwqzE8csXKqwznnpmnlWh5
A3QnrnqtTdo05b6lDYUwsrB0xn3H496qzKjYVzlTwK1mVWyoAKnnb/UVTlQrwq5GefarjJm
M4IyJojEeclCOOPT1qjJEAxbHQcdua3WUAbQN2OoP8qo3FuqRnA/dnpmuynPozz6tLqjJx8
5Geq9BRgngkjA6k1YeHDHJ2k8YxUcgG8E4JHHrXUcbIiCOMjOelPUYBGcZ6CpFQ/N24yPpS
cEglcBjmgQm1QxBztOKaMgEnq3fpUrFW2DA5oPzAhePcUAQbP9rOPajYF5xnPUCpCRk4Jyc
DB/KmEA7QOrdR2oAQY3fMwBHGPSggbWI4wcjjtTSFLjkdeeO9OAJOB36cdaAHHiMkEHI6nt
UbrzkE5HAqwVQJgZPqaaq5JyAQKAIQoBycg4zTip4BqVVG4HqSOlN24PPrk96ADbkEDpyPr
Ue0llUcDPftU24Lgg5zk/SnbSXJJ7cUARbFBxUS4ZgpOF6YNWCB5gzg560LD87Mx5B/KgCI
AF2GentSgFQD1PrTgm0knq1KYwAHByPb+dADcHJJPAPFNI4yGxx1pzKQp3c0woc/KcknOKA
BeQB7U3YMjn9Kco7sfqfQD0obJGTxg44oGRSDCkDGemKgIJTB4HX6mp5Ad/T2+lQsuBtPOB
1FAFN2QkqevtVeQkRtk9Bkip3ADHGc+tRkAxPnnApDIdw9R/3zRTvOHqKKm4HTXXN5ICO+e
PSo0jI5yc47/wA6fcLm9cMWDFvzpBuB9cjjNMBShy4BHAHH0pXO2ML1I9DR5m4E7epH4UAj
jK4JFAA2SCBycdPSmqoALE4GcipNgEeQpyQTRsJUKo596YEXluw+XocDFP8AlUkbCF9aftw
6AcdAcfpTs4bHYc/rQBGsYLZzwCM5FOwHYkkcDIHSpGGDj/PWoW4BOfUUAIYhtY56DrUXlH
eMAccknrUnzBd2SQTz7UBiWJJzyBgdaAGlVHLA/n1p2E3KT6Y/xqRQcDacjrz3pGBJO9ef5
UxCKqFj0PTtnFN4LfLuAJ4JqVY5AjYwABT0iVzkg9etAFfAVlPYd8e1O2oFUYI54PWrHlru
UHoKXylIGOuMjPc9aBlNk74wQOTikXGSDzmrEqlXzjtTcZPTuCKBDoYSwUlQACMk1aSPoFG
CTSwGNlKMMZ98Ve+zchkbcM5HYiuac9Tqp0+oyHy/4157EZqQrhiVJ3f54qLac7M4I7E1IG
wSp5yeh7VgzrSsIw3ptljDrjkdxURiEWGjkZEx8pIyv0PpU6pvLFDtPXg1Og+XDAIx4H91q
m5oo3K8EzBtsxCvnPsRWjC8bIQDyew/h+lVBAFGzapXP3WH8jTfs4jAaF2TbzjPIqHaRSbj
uXzbnfujYAgZ6cOfQ+9SQz7gwbKsOCCeRVWG93Yikwsnf0anzoGxJEMOBz6Got0NFLqibaV
4zlSevXb9PaoXUnlgA38/epIJd8W088dPSldFCc9CODS2NHqjNcOhLkDrzkUjIDGO4bpmrU
4G3zNuHH3sdxVEHy3I6gngVsm2jlkrFG4h2SHPfJHFU2+WQAjHUVuyxCaEgDJA4x6etZU0e
H+UY+vauulUvoefWp8uqIRnGOAAKbkIwA5I/rTwBliev0pu0/eUDkiug5RgHzFQeOccd6U5
Py5Kr6+tBJDtt6DkfSk3BHxgOCeg/nQAhG6Te4wp5pq7fmJ4UH8qfLgLtI4PHNIQvl55ySB
j1oAQIGYjIUrngU4bc5LdPWpAoWR2ZQGx6Uw/LJlgMDgcUAGV27c4DHnFL95R6d/cYpAozj
AwOmacfuhRk4yM/jQAjbdq4HQY/Gm7icHnI5+lP2gqSaRQfmA5IoADwVJPHQ0m7kEcnGaXb
hRkcEkjPem/MF4yABjP1oAXaPkAHfmnNgEgNwcfjSoF2A7iTjNN6kAk4PPNAAyryD0HrSkA
FVLdB09qAMtkZzkY9qQ5Dkn0zxwaAEcgElRnnP6VEcAEngdc1KRkAk5z2pJFz0HUc9+KAI8
YI7Dg9aRxgt3IPXPWgjaW6nnsaQ42nBwTzigBMLkA9+vtVdzgHPU/rVjByTx06k1FIBt54P
J+lAFGUL9488VGY2EMpHQipZPmBA4wKY2PKYA4yM/hSKuU/wARRSYj9P0opAdXcjF453d/1
pqIRzznPT0/zmpJ8tdOCcAnFDDaoIOfcd6AG7flGMYzn3pdhbk4wKmj2g5JODwBTSwALYJ9
hQAEYVeMn0oG4k4+92oIY45P09aVIyFxn5sHmgBvVeDhscZpPl8vnvzk9KkEaDkHFIUBjwc
ntg0AMDkgY78ke/8AkUm1SDkEYPboKkaNSVwMn0/GnlSQD1I4GfypgR+VmFSOAaaUb5sLuP
fmp+cbc5x1P4Uo+YH5cn24pgQbcyjBOB68fWpQp5+UD8KXClR0UH171MuQCc8HmgQwKoUue
+APcU9GVB7Ff60wqGztJIxjJ5pwhJj3HBz1OaBibVJGMMSfTinsmWIAU47LxxQ0Z3IHOe1S
M6BvuhfoaAIDanauQFLc4znvT0tgTgjPHHPWnhjJyBgYxmrEEX7p3YbjwQSfWplsVFXZSkg
IwyjpyMdKuW91H5QjYFZQSSegHp9asmLzcoqAZpRozz/KoIOeMda4W11PSimldCNEtzGpJX
eBuz6iovLIwsp256N71oQ6JewMuEbHTNJLC8AZbiIsAeprN6Gy1KIjaNxuI55Dr6e9WiquA
CPvHp1xTlRQMphgeMHkCmBVjHy8DpsPb6VBaViXjADEMuMHP8NQSoFXcMAEcH8asQvFccA4
cevUVFMCmQBjP5H6Ukxy1RkXn7w7lcpJnt7VpWF79ss/M6vHxIB1rMu1ZELr90dwORzVC0u
2sdSSYHdGxw4H8Q9a6eXmicnM4S8joGfyJvOx+7cnd7GtJSGjwBxjIGfWqEqI8RwflboR2p
NPmLh4if3kI45/h9q55K6OuDs7MsSKM7hyVH5isy5URsAOjHitkoCVkAyCORVG6thNbMikg
jJB/u/SiDV7MdSOhWilYEKBk/w56e4pLmBW2yITgiq0WZYCCxDDjj1rRhb7VYZHDq2GGPzr
W7i7nNbnVjBkBRyzD1x9Ki3/ACg5IIPXNXr2HbvGDxwRnt6j9apbWVyxTGRkDsK74Sujypx
cWKG3OD1VufpTGIAHbB64p2whBnjHbPvSA7m5BI96sgY+2Qkck/yzTgAu0H+Himgb/nByGG
DinMmPc+1Ax+5juABNIRjluo7U3OARg7iBS72DEAdDjFAhw2+XgLz7+3+RSbG34GcE9BSY2
85PYg+9NJ/eMXJwR60AOJb+8AMce1Lxg87QeR9aYzjqVznoKeW688Z79h3oAcwB2KAckdvW
kx8p5yxpA2SVGRg09RkZH0yKBsNuG4wOOuKadpVs9+lOZic455wCfSmDG4AHIzQIDkNjpik
ZQenH60bSAWZuc4HvT9pKnAzjoR2FMAIwM55UcVGynAGTzyfengArnGeaFYlCduRnApARhQ
XVueTxmo5ctjJ5HFTSDaF74/WonGQrkkZNAEbIWBK54qNsBe5JFSuGA6nPvUTjHOT7Z70AV
JBtB759arsfldeoA9O1TzE787eD1OKjUKY5Dg9OcCkMp5Ht+VFG32b8jRSA66fC3chHPPGa
YuMAj/8AXSzEC6kyTwTxTFySvQg0DJFLMwYjAHp3pQAFAPIH45oBGMHrTxtDdzxigdhqt84
5wKkGN4P07daYCoUdBjnk9c0rf30IA7j6UCHliRknAPamlssAOMUu4liMZ6GmsoILD5SOmK
YCBicc7myMYFTMB9cfpio0ySoGBTyBuxkkDrzSAX+LPQd6RWVdxGcHpilAI+X86VgFbB57i
mAgCup2sMjmniJgu4KT6jHSoVBO5gcEfnTluDkrIxAzwe9AEglROCo46d6RXBJLN+GetNdj
g8BvU0kYDRfMvvimArO7sUjO1SM5NPQY/wBojue1OjjIXIJIAB5pShOeoGdwoAbGWBLHI/X
mriSiOHPUMQQDVULj5mzgL6Uy5P7tdrdAKznsXDc07e5YLHtI8yQhenrXqnhjw7G6xyzKcj
kmvKfCUH2/xLbWr5Kq24j6V9KaZbJDaptTbxiuO2p6CloVZNBtCAfKA+lYuo+ErWcE7Bk+1
dnxjntQ0asKppFKTR41feBbiJ2ktR25A5FctqGk6naKwmtmwOjCvoryUIxgbxnFMm0y0nTE
sSHPqKjl7F8/c+WJnmiKvGeQcgVes7+G9Ty5APMUcq3U/wD169o1z4faLf72jgNtMf44+n5
V5jrfwz1ezdrmwk80jOHThhSavuF7axOcuI2Vtuc55UnufQ1iXkQ2O6DCtkkH+E57V0UaXL
R/ZNQtWt7tO7LhX+nvWfd22xSGQ8rycZwfWnGVnYKkOZXQuhXgnsTbO+SBs+b9Km3ta6lDK
/Rv3bcVgIz2d4WQcenr710OpDz9OF1FjfgMMeookkpepMLuPmjaGCjIMELkA9M+lV1IbhiB
kcn1qLT5TPZwnnLLg/WnFFEw3nkEjiubZ2Z2vVJmJNmC+ABwGOc4/rVzTZdmpiNiBHKMD6j
n+tQaxEfKSWMfNGwIHqKZG3+ruFO1kwRnvz/+ut94nHtKxZ1FCvzFeM7Dn1zway2YMF3DPq
SO9b2qgbPMAysqZ/4EKwSMgHkjIJFa0ZmGIp3ehExOwrgHPPFNLYBGD+NTtErEMpGPaoypw
c9ucV2p3POsMwqkbT7D8qR88lSG47dqkCiQnjAHIpu0r8wK7RwKYAMDZyelNLYYDBwp5p4b
a5OM+n+NIduCwOfegBf+WZyT16UxiPLyOCeMY6U8f6tzu5FI7NgHGcnn04oCwxRlVBGOOtK
MZDZ74pDtC7iee4pRgDGMHGTgUCHrg8qM5PNPchSceg96j3gDJP1xTuNuQOp7+lA2PJDAZ5
PtUYJIAHQg8mlckjj6k/zoXG3r19qAsJhtpLHjGRT84XLcdqaARgDrSs4y3J5z1oCw0jBJH
PelQ8Alun6ULjnnGMUzIVMN345oAexQoecDp+FQsAxOM8DNDEEfNwaRxjo3OaYDCVBwx4B7
VXkYbh94ip26cY96hkUFSAfxpAVGZmxt+72FNwBG4A7c09xjORgZ4pFwYG68A/jxQBXynv8
AlRUWD/cP50VIjp7h9t1IDycnr2pgcEDI4H6VJcgG6l6kbuvpTSo6475JoKHxuSeecdvWnE
5XGT69KEVuwII4H86dtJznntQOwBwFJOfpjNODbkwT+lMOAcHPHT2FSKrE8DvQIVSVGVyQR
jmnDmMHGMjHNIFOcE8inDDKB19/Sgqw1gRJ3wOhpyE88Hdn0oOcg9fYU1Ac5xj+lAth+7JU
Bh70NkktkYFOA3EAqPXilKru645yQaYispZ2IXntk96lSJTKd2SRznFTIyKmNgA9KmUIZM7
tmRj5u9AyqVUHdtwOuKcqDepUnbz1p8iZGCPmU44NPQEEAplcZxSENDYBLEBv51IpG0EKCD
SYXeRjBPSpljZRgDv6UwGlAW3HHBGeetV7pWUkHHy84FXAo6HkE9qhvAGL8feHpnFRM0hua
vw1ZG8YncBu2nv/AJ7V9CWV0vlYJHSvmrwJOLXx1EpYBZAyj3zXvVvMUBXHH8q5JaM7YbHS
NKo6dakWUbew46VircAjlh/hU0U6SLlTuGanmNTULIWyD+NPDDbkk1nLK3OfwqeNi/BPvTT
E0TMQT061FLGsiMNo5FTqu4Z704ooXDU9wucTregwXUJPlgHr0715brekvA0gKnPf3r3+4t
1aMjjkVwnibSS6syehI45rKcWtUb05dGeDXMIWQHO4/wAJPetTSytzpDwgkmMnjPJFP1a0+
z3JO3Ck546LVXQ5BHqclqxwsoOKTd4go2kaGkkraBWOCrnnuBVyYKZeBjnB+lVbfdFdyR/d
DkEZ9e9S3BIuHAfou7msX8VzZaRsVbxRKqFjgspBH8qyLRgEaJ/vAlPw7VrTEmJyMEj5h9K
yZgqXCSK2FYfrW0HpY5prW5reYJtHUsAWhbDD07GsS2cRXskUgwu7I9wTWhbSbXnh42ypu/
pWXfRnasqffHBHrTjo7GdTVXLcsflTFAQY5OUNJtPm4wAehBPWqsV2JI0Rm+4fyq421+WHX
vXZSl0PPqRtqMCxjKnJB649e1RugwOeAcdanEm1ume/So3HGTyCeoFdBkRZwBuHHvTSQw4A
28fhTyvzZ5PGc04YycH5sdDQAxWKrwMDHak3ZbkAMRipAMDBJC/yqNiMZAxj0oAawY/Mv0y
O9TcHtyOOe9NJAUDnb1GRzTkBJ789qAInUFzyDjpinr93396kwuwEjnpSMo29D1/OgCPGen
QflQVIYFTg56U/7vc9BTQ56cY/PFADd3U5OTxSDbz6ipSoHPO480jJgckDPtQAzG5sgHjim
Fc5ycY9KeEIAYZ69KTAxgZGaAIlAIVs8jt60xx8wyanZW6Afh0zURAZgCeevWgCNiQSRkA9
6iOBwoOPepipwSTx6+gqMgElTn60AU5RmTpiohgqy5IyvQGpnyWJANBQeW2FwSv5UgM7yGo
qTYfQf99GiixNzqpwDcy/71JwV4yeOTT5hm5k56H/AOvSKpKtyefwpFChgoyTwOacASAQO9
IR054BqXoQBnqOnY0FkQAL55xTlVhy2R79Kl59ffj+VKFY9Tj39KBWGMwK8HmkVR5f3sAd6
U8PjBwTjBHSpNoIAIJPOMUC1IwueejUgY4IJ/AU4fPjLc4zShTk/Q5HpQDFTgYB4+nIpSw+
TawBxxmlVABkDJOO/SnYySpYY6DIpgRZwAAR1/OpOXYMVHBzijyzjcx5NOTqG9eRmgLi4BD
A8jHQGpEIA8vZ16CpIVzJ8w6Dr1qVQnnMDnpn5T1oEiPC545A/wAaeycAg9QD1qVQu3aowR
zTsDHQZYfl2oGRRpyc9M8j2pt3FlN6r1XHWrO3dkdCV6+lPdfMtztO7Hp1zUz2Ljozk9Ouv
7P8SWd2VIVZgSfbNfR1uDKA6j7wDfh2r5v1GD96So6cj2r37wnqlrJ4Q0qe4nVZHgGc8dOK
452tc66ad7G4GC8YwR1HTiplkByAce1Upby3bPlup/2s1B9rRHX5gfQ5rNtHRY1xclZNp75
5q0lxgcHj1rI+0o/zdPpVG+vnt4TgnHajmsFrnW/bo4wCWXaByelZ154msbYFBJ5ko/hXmv
Pb7V9RugVWTyIgDkCuUi8Sva3riy0+W+dAWeTGFwOpzSvKWxTUY/Eexx6rqd6A8MAjQ8jce
SKqXt3fEFbi3VkPXHUV52Pipe24VDo5wykqA4BIHcVZtfiVHfnZcWUtuX7uMg1Tg0rsUasG
7Io+JNPiZZGjX5W7Y6V5+jta6ok2NvlsAR7eterXLtqETZiPI9M157renNbXX3cYGDmsk7a
GzV9SzesIbxH6AyAgn6U26kBeJ/8AgLY9KZqf7yyikwP4Gzj2quuJEXLcn1qUi5PoSEn5VP
O35T9O1Z7gC12Hs2B+NWQ6glSw29D/APWqCYqwkAB6Z471cTCSGZYQxS5+ZTg/Q1FOf3mSA
BjqamhUNbuvBDJVJz5oIzzjA9qu2pm3oR+UVlyMbD0P9K1FyYBuUgDis+3f90I5B8w5Pt71
pwPuXa5II/WtoSszlqRuiMLzkHaxGRx701sAHHPf2NTOm1AT17Zpnlk7lH3h0Brtvc4yHry
BkUMQF4AB7mn4OCWHb0oIyxUnGBQBEfukAYPfP1qMKDkc/UVI6gtwf/r0zaQ5xnigQpwE5O
SaSNj/AA54NPXcWb5cnsKSQfNlBtOOR2zQMMtuB3E5pQBgZOGFN8zCtkYPrTo3EvXIUcA0C
GlsqSCAy+vvTGwAEPTil+Xn5u/b9aDhjznn86AHKQcruznj6Uu1TyGz+FKn3znAA4BIpHAB
A6c9c0AJuAY85BGB9aYWDfKDkKMD3px7sOStRsAFUAUDFbbjOMj0z1pnyknk8HGKXIAILcH
pTSCAdrZyec0ANGSCQcZpgUYPr608qQCTnHamFMnBYgYP40AVXKrIx/WkiG6OT5x0xTn+9l
Rx9f1oRMxtjgkZpAZ2B/z0NFG8/wB1fyopk2OvmG25fPHPNJ/Dxz2OOop04H2hz7jtRgAZU
YyOtSWhRhsYOCeMU8ZyN36U1QCS1SBST7enpQUKBkYGevXpTghAyoyBnr3pFUjJbg9vSnYb
OMYHfFBN2HlFnGOO4JpvlsMsB3qfhIx3zxx9aNp2BtuR0JNA7lfaBztJOOwp6o4c4Ujjnj8
KlVM4HoeM1Ljnbg4zyP60CZAF25yDg9qVoWJyOABjNWWjwVwc4HTtT8YH7zBIHT6Uw8yDyy
YgG5wP0pmwg8HnORjpU4DLn+6Rj60uAW3LyM5zQG4IhyflwWGMU8I67cYLDr6UAFgjAZ+bP
HWnhlDn7y56HFFh7EakFmABU45zUi4YEg/LjGR3pAV3e55z7VOE2qu3A78GmIiwqwhjnp19
KdHlyQo4IyCBxR5SyHLpkEkdf0zVtMCMIqcDAzjn8qmSuhp6nO6lakIpIA5PT0rtPDF5ZSe
D4zcyKpgJiO442jqK5y/j5IJzxkKDWPaR+ZejTTK0cdywQ4Pfsa4mr6HbGVtUdDd61bPNIu
krPdFAXYjhVx6mix8Tzrs+0pJCGyQSQ351a0bSl0ZZrK6IUNlW+U/MMetOi8PWH2li00siE
bECR4OPQmnywK/evVHc+HdRGoKIWO4kdR3Fbl/YFoSWGR71h+G9Pjsr63jiDFM8bh90elek
XVij26fLkD1rLlvc15rWPM73R7g6dKwiyu3/AL6rIsY7TTbZre7jB3DDAKcnPXNertZJJFs
IIzz9KyLjw/A8h3IMnv3o5Wti1JNWkjyb+wNJecuj3Ei4ISPy9pA64LeldFpWixrIjy2qpG
oCpH1wK7CPw9HG+RFg5rWjsYolyUBxzyOlW3LqKMYr4UZK2US2bN5QUkelec+L7BWUsB1yP
xr1i5ZfKwB0FcD4mi8y2f5cHBrnmdUI6HnV4gOiRHv8q1mxsViKtwRzn0rY1EY0dVKbSrCs
LewibOOMr0ohqiaujCccbxjkc470iyK0eT1wQcd6jSZim0k5QYP59aaPlB2ng88nrWlrHM3
cs2XJ2ZzlStZlwAqtzj5q0bV1W4A5HPWqUyhppIxlsnjNUtyJPQVP3kZlQYkHf19RVuJ+jD
gjkZqK0Qq/lEHJ+Yf1qURHYRnDq2BmgVu5fKhxkMADyPpUQUAE8Z9aktCJYjEQNwGQMc05o
imcEZBxxXbSldHBUjZlYqNrMSCCcEmmbfmB/AfyqdgGBwOM4xSbG3kE4IPAFamZWZBncvzc
5xTGUqN2ec1ZcKCSQcdc96awcA8g5JwBQIrR+55AGKc5XcMDnP1pz/eBQ4OO/IqPJ2nC4PX
NAC4+UgtyRnkVCFAwc44qZXDMCc4PApoAOPmB79KAEIBXHfPB9aQFeuMgds96cVUjOSB2Hr
QEYsSR8uBk56UAIAxB53YJPHWnFd5IG4cZIpfmB7gqeSB7Uiq2Dhj7E0AGwndk9On0ppiYh
eTkdM085DE4JHTJ70KzMAc4x2PSgCIqoRfl5PIzTSgCknOc1Oy8ZwCT2qIgsuSOnJxQMY3X
Z170yRRnBJIxwKmbJbI57YqJ8g46ADBzQBQYAEbc59fWnKVIZTnBFEhweBgnpTFGY5MZ+7n
1oAo7U/2qKZ5g/wAk0UCO0mUGd8gjcR/KmqjN8o57VJKMzMc9/wClSrGPLXH3jnB/GpGQlR
jjgY6VKqZ2ksD0qVocpuH50ohIwMd+x460FiBTjlTgdQacm3kHIIyceuKkVd3U/L3Bp4j3L
8wz0/WgTIsqGGAMd6k+TccHjvzR5YyWOBjv0xQq5waBNCFUDg9B2oZTICDySeMVL5ZYHADA
889qftLR5DFWAHFMEgiz5eDwMYpQGYuBgj6Um5ckA4Xtg/zpkTx8KCckc0DJCv7tQU4A4Oa
gVtpzwVzjGe1SgKUG4tg4wev4UABmyeGBxz0oFqI4KuCCAOvXFOYF2jwe/c090ynzDJ68mn
QqrKpzwRjHpTDUbHGrsQzZqz5YIAB5brj8xSqoDOignbznHWpOj7ipw3PpQFhgjCDcVwc5H
PAqSOIEgjp+fNNd84AAPOMelTIpJyScdhQCRnalsQI4UZAPGeKw5U8m6huN3KspAB966q5i
Wa3wR93P/wCqudvIf3YJXI6YrimrM7aeqPYYbO3uoln8sHzFDA49RmrkdhGi8IPriqngy5F
14bsCSCQnltn1BxXUmOModq/05rGx1IqaTbZ1OMMOnJNdlc8RHn6Yrn9JQG9dguQo5xW/cD
NuCBgD9K0jsZS+JFJDx0x2pSoPzYyazhPKt0YlQk9c+lK93LEw3pgHjk0rmvKXdoY5K4NRv
GQPXFRpdpIQeRzzUryKVyWAOM0tBpNGTdbRGwHJ7CuQ1qPzImBA5rqr1mBLBwR2Arl9QZSp
B54OeaxmdlM8y1sE6dMobkE/WuajmElmjknn5Sfeui1YPMJ4Ezk571yttG6GRJc4z61dNe6
cteXvIVlAnZTjDc04tjCt29+aZIGMntjIxUr7Nu4fxdc9q1MCSAkTA9c4xnvVSR1F4X3DAx
7dasDKyls8Dqfes/gysew4FOK6mcpGvA2JFYn5lzjNXJE23DIAPmAI9+KyYCxKnIOeRWtCB
M/nk/dG3kd6hqxV7oYqPFOQuQw5qw+6SPdj5icbfwpzJllkHJPB4qSQAZIPGOa0pPWxlXjp
crDIOWOCOSAKAP3mQpHy/WlYbSS3XAPvQF5KljsHp3rtOIa6CP8A2i3aoXwrDJOQPSrEinI
ODnGTgdKiZAZc4+T3oAgfgrtGM596THVcZB6+pFS7Pk28HJHfpUZAOcZHGCTQIhMZGXJPHa
lK4I6ZyO1ShH34Izx1NPVBuAA+X1NAiPA34KgBjgU2SPG7kHscc4FTleSOg6E9x71GSDwc9
B+PvQMjk3hB0OSOPWpY4wrM2SwGOSPeolyXU4+UZ+U4qb5yo5wSeeO3+RTGGxiMYODxTDGM
BV4AAyT+dOLktjnaOM96FI2kn6DPbigQnlKBkc54z3qN14wTyRjipnyBtYkDqPemPnBXG09
MY60hlZhg5A6nn6VAwOSM4HUA96tMCGIJ2461AylWHykA+tAFKUYPBOc96ORGw/2etOkZdz
ZP41EFLCRmXORQIy/K+lFN8pv8tRQI7qWMmdyvGen5VPGHVdzAgVG6ZuGIYjuPTtU0QYuVG
CD7VJaJEkOMHvwKergMOD1xTwm/GEJbrz9acII3ZPlwvXA4zQUKFG0MRgE9KcVzGQp/OneV
lcBiMnjNKqY5OeOKYETKWGDkc4IqRMEBFxx0zT8fNkL74NMIyAxGAc0CROkZI2uuD0DfrUb
wo5ZA3JAGaFncD5sDrSi4DEj73HXFAyBYduUGW45zTvsxUhkbqMHBwRU6ncMIDnv705DlGY
YI/rQBEsfz4Yds/SniJPm34DHkE96TdsJZiAW75xinKpllViRjP3hQAKhIYuB61YVYjHhQC
fUHpSNFu5jyBjikQMsO0KF5POaBCHKFyW6jAz6/Spxh1wQNo5z6fWoiXwF24A5zUinjblh3
PamA5fLBAVc9ccVOqE7R8pBpiKu5SQT7j1qxyeWAIBx/n86BXIdhZCpBwBkj1rn50yzIRgA
/SupjQgfe6cVjahBsuWPOCM/iK5ay6nVQa2N/4fakscF1Ys3MbCRR7Hg/rXo6XS+WCG3Y7V
4RZ3U2laql5b8spwwz95fSvQ7fXo5LUTwndGy5B759D71yu53RfQ9F0e4RUkYkZJ61eudUh
WE73HvXm+mXV3cR5WUq8vzAeg9KrX91qSv9nkG9ckEjvVRlZCcVe528Wr2iuZZZ1Vc4JJxx
UVxqcF5LHDbSiRmYbdprjtM0g3ch+2Ak5yOeMfSu20rQ7WxdZIowDjNFy7oku7a4iUSoy5H
Y8ZrNbVXiJS7jaP3IyD+NdBeXEEUJa4mWNVHVjivO7/xJb32rHS9Bt31G4z87qf3cY7ktSc
exPMbVxeh0+R8rjgjkYrn7+R2LEE+lasVjJDKVk27WU7gBwDWdqJjgs55SAdiEgVizohI4K
KPzftU+7gfKDXLXSKs8mOmefauw2C20BZGOGcFz261xLStLO2eS2ee1bwWhz1XqDqGb1IHH
PSkjACEZ6HI703JZXUDGOc+lKo2kKRtzWjRh5kau2SSeQOP6VEibpMk53ckVJCP9LMeWAA4
z3q2kP70MBnIGD7Z6VWiItchtogQyFsNn5fetGyuNjSRzfwr6+lV/JcThgCpFWJojIkc8Y5
3bWx2rORpFMuo4kVABtOM8VYkCMNqthnGD7VWgjHTcGJHLdOPSr6xsRtY5xjBqqO+pjXdyp
9nYy7uu3vTPKDSOhB6549KunhCFOO5560jFgM557V2p3OJqxUfAKjnOefbtUblMKQMHpjsa
uzRK2CBu3/hVcI65BHKnjNMCo6iOQrhhwDntTRjcRnqOg6VbmVjjDbgR6fpUKx7X4PBHyn1
oAYOpYtjHt2oVQy58w5bB5/z7U9VYEnYCewanYi+8OPoOlAELqAwTk5Of/wBdRFFDEk4A7D
mpZFzIShPzDjn2phLDqTnGOaBCNt2fKSSBzzinEBY1ySc849aAvIOeSM0pEihR2A4FAyEKV
P3eMnH17U9YztAA5PUUAPgqBz1x1zVgIditgjPfrQBCyhQzHDHpioZCVdWBOMcZq3KrbgOA
OhOOtQSKNpZV6frQIqyZLZznnsOlRMSy5Jbb71ZOSvC9OelQSY2qOTj1pgVHAHO3p1pm3Mc
gySCP6VNL0xndnioly0bDj60gMXj+6P8Avqin7h6N+tFBJ3zLkgDjI7/Sn7SFO3rTGXc2cn
oOn0pwQfeAPXHNIstIeBj+7nipHJ7cHGKjRsOOy4xUzHjL/UY9aCyRR8hGeR+lKAAvPK+vp
TQPmBPC45Peplz5YUcbu1AEZ+UcAY7flSFPlJA4POfSnOZNo9+9Pj/eEqV/+vTArLFg57qc
5qaGFSgJ4HoaeqbOxIHANSBCDt4GOOTQA1Aoj27ehI+lMKhSzAAZHOOlW1QbNuTnFHk/ICW
zz1oAp+T5uNw4B61NHGoIGMMDke9TMvlnLKdp9O1PwG3AAAdv50ANMZbAVQoBxnqae0aqAO
CPehW2sCSSDxxzUojbBznA5x7UCIjGoQqfpkn1qQRKrMF+UE8ZPU0hHlnaw7ZBzTwhZfl6n
nJ4xQII0wuGx0xnPSp0TAU54IAPOahVgyZb1496sRksrbQPTFAxAvGe+ear38Jkg3k8qMde
tXgSHxJ0PpTWC5fIKjoRWc48ysVGXK7nHSoYyWxnjPNO0bUG0+/CzHNtLkNz90+tXby3xIy
4wD7VhXkTC3favzKwOPx6Vw7PlZ6V1KN4nrVnCVeK5tZRgAFR/CaxdT8X3mn6i8F9osbIvV
kY5I9RWD4f8RtZGO1uWLW7j5WPJjPp9K6bXLSXUreG+06RfPVSCDyJFNEVZ6gncz5fiRFHE
BpenESjgmTkL+Henf8ACT+O9XjLwbreDoXKiNR+dY8drrisSlhGj/3sAVu2mharqGw6rqOy
Ic+UhP5VpotjoSjbVmcmj3+s3Sw6jq017KxGY4nIQDvk16XpGiWeiWS29rGqEj53ApNJ020
0+BUtItp7uRya1HDFCoOKTbIlJbRMq6YgMV5J9K4rxNPIul+X3kk2/hXcTxZQ7iCe1ef+KJ
lVY167H3AVi4sUXY5bxRfrbaZDbISWKgY9a45GImBGDng1s61FJdSLdPzk/gBWUkb7dyKT0
xx1rojpE55u8iRFx39f51MUDANj+HLeuajCueCoyP1NTxxlCzP2XA9KTJRSKESF+jY3cf59
K2tPVZlGec849TWXNnzg6rwDt61b0+YqyA8Ak5HpUy1RcLKVmdPJoBuYRdWeWbbl0J5z7Vj
eXLBOwmQiM8Eng/Suq0bUIUjCsCrDuTwR6GtPUdHt9StxJEF6ZOCBXOpPqdnJ2OBmimU5if
EfXjrVuO4EqHynJOehHQ1O1m1nMIDHJJGT1P8AD/8AWpz2SvMFbBl5xs71SkZSpXGRgAAN3
65704lWBjJCgdfU1WeX5zARkjjBPNSRb5IxjHB6+1ehSaseVUi0x+RGcHuentTLrJ2lV9CD
SiPzOSfnHPH8qbLG+djJuYce9dBkVp/mVdzYHXpUZ4ZW6lOxp0qs6gEDAJpGIVcZ2kdKkAl
BB+THByOelRox8sjJ9cGp02kEuNpbpUUiOhbHOOOB+tAELgsgZeoGMGoDu4B5Bxye1WiMqD
ngcZx7UeWVypXPA5piI4V3AkjOOtTsimIgscHoBTVB27QQG3cH1pGeRdoORjIPtQMSM7Jdj
d+9WWx5Ow9RkjI/wqK2Qu24ncvJGandiEEmCrEn8KBFY4QMAvC8c96rO3DJ1GBirkhVUwN3
IxzVR/uEZ3EHB+lAEEkhzgflUJYsTkc46VYbJQAdD3quTkMMjrjigCq4/eEEmkxiJxnjkDi
iQjeSxIGMEj0pqcrIN2eM5HakBl/P6H8v/r0U7zB6j8xRQKx6AGUEKT2HSheSBg4HNJvVOj
L0H40quuDg8dKCkTheFyewH41MVxjOTkY+lRo4KBhxg96cRu+boQM0hoeM5HOD/Op1OBjkd
xVcKcqAck+p6VKM7jngZ7e9MoUhs88jODThtVl6+9PI+Tn14qM4yysMEDr6UAT7/wDZz+tK
vLFmRSelRwZGeORz+FTiMMrcemeO1AApwvC4P93tUuNi/L1z+tOTJQKB04oRfnHHfBoAais
3VQQfWl2EAxLyOo46VJjadufocUoQlG5ODzxQSyNYyWyACP69amDbuM9e5NIvIPH1pRuIYk
DA5PHNAhWHJTgsaVImWQBhz705VHGGGCafxvHr97NAWGbEBB255pyqAFKjJ6EelKJCeAvTn
601pDlun+FA9iZSeBjJzimSkpzkD3PAqtPM8MYI6two9ayru/LqIEPGOWrpw9PmldnLiJ2j
ZE9zKkzKEkXevOc1kXUT+XKAevTA6VbmkjsbNHA33D8KPekEUghRLgjzSMHtzWePwzv7SPz
OjL8UmvZzfoYsUbhoZFGSnQeoHauk8Oa21jqp0y7Y/Ybg/u2bnym9PpWNbR7Lw27jdnleet
N1CLypdi8qRhSeuOv868e+p7DWh62ungkg8c9K1Laxi3Ku7Ga4rwt4qS4t0sL99tynyq7fx
j/Guvj1KMENkY6UxrY3IoViGRzgUyeUIDjr71nNq8axZ3dq53VfEShSsTbpPQHP50xMn1fW
Ut0ZSQztnCg1w1z5l3cNJK2c9vSlle4mlMkrZY+vOBTlPTI6AUhFGTT45YDCy4DDBArP/sG
CHLGaR8A4zxgV0+wMoboT+FRugRirYODRcGrmBJpsQjZUT7ozWNdqYpAgJyenHHpXZIouUk
UAbl4auS1IFbm3Z/TAHrzRcTVis8CC3aQDKluSKaYvLaN88EbfpWxDZmfTJkUfMvIx61UMJ
awyD95s9O/pTuHLqWbG6liRmXc+0DjrkV6RoWn2+r2iy2l3A4wNySIQy/lXm2mORMuOo7Gu
3treWxEeuaNkoeLiAHoR1xWEkrnXFvlNfW/CV0tk08bRHyxkJGDzxXA2js5uLdzsaL51Htn
nn2r2ay1vTtQ0f7QLhShXDK33gfTFeUG0iu/Hi2kb4infaxX0PpTaVtCVJ9R2u2MV1p0Oq2
6qJPL/AHjKfvH6etc3BcsoEeThjyK73xD4cjsp0i8yRLWQ7Q4P3D649DXHXWlSQpMkcoO1/
lI7mt6Kk9EctfkSuxT5iKWB9/l/nRHKCm05yTg1LbxXH2JC6/PzweDQoVMAE9PTpXo2lHSS
PK5oy1iyGQbh13cnHbNVpMyMU5+UYHFaChVmwXyrdKgnhV5sq2O2AeKBlJMGTO3bwOlSMWl
zICeRyB3oTaSwQkjHOOtLgosjHICgngGgCHsozjvmgMOo79j2NOABwGyxpUVcfN2P4UMCKP
Pygjoc5phZiS3RiO/fmpmdcYA5znNNTmQMFx831BpASwMAPmJxU45Qqc9OBUSnagwD83HvT
3l+YEL8qqBjPOKYitc5YgRioHVgM+1WiivmVicZ4x6VFLjlT3H5UDM5iBxkqMdc1XbG4k42
46DqasTKCB8zbh688VAdxJIGTj6UgIJQWY8YOOaiQlVfbnJ9am3ckknPRqj8ttrMSRnPGe1
AjLyPf9KKfmP+4P1ooEd2IgzEtx0qwkUYyS278O9RHIGM44HFOHLYbgHoaktFjYuBjkjoPW
pPlfKlTgjGPXjvUCuu0DkZ5JqQOu77xIPQUx7FmMjBJGO1KADjAAbtmkG3ygMBcnnNOyADn
j155oGPAJLFSR3xQ4yGK8etIu7+Fu/Ap4Aznqc5oARV2ncCCRwx9asgg7l3Hn36VCoIBHAW
pkGFT9aAJFcdhyB0FP6MVGMse1RhSXznjpUwAUg/e/8A1UAKFAPKnPXmnISqjod3QClTJ+6
MHrzTzg8kAn2pgN2HPy9R+IFOCHB3jh6B97Kng8AUrA4IUE57UAIAjEBfcUoB3HCFgp9aAh
XGQQD1p4OAfLQAHPfigCNl81ck7eOgpQF8v5QDjqT9KkyoUMWB9sU2crtJXgdaFqS9EZOp3
AZkjj47EjuKqQwbBkgVcnhbPmEdD0x3qK6kVIjI54A+7jrXtYaCjG54leblKxnXdxHCwuGX
dIP9Wnp71nhZJHS4u7jMjHKIc5HvUyqHeS8umwickH9AKrx+bcXDXUgGC2FQHoPSrlq9Rwv
FaGm1ubtUaMHzlG7K06bZe2BSRSl3Fk/74rS8Mso8SWMRHyybge/aut1zwZ5pa6047XPzBO
gb1x6V81jaPs6rUT6TBVva0/fPLWjZogGYqw+ZWHHPtWzomtSI4hvZndDgBjxtP+FNa1eCZ
ormIqv8QI+7/k1mvA8LZMZMYPVeSK4ebud7j2NvWV1W1lGoWFxJc2wHzwnpj1FFnf2F8gMM
myTHzxScMp/rVax1SSylERIlj9D1FW5rLSNTbzABDIR95Ov41dyOVlgRKoXDFh271FNcwQD
Erru6bepP4VAuiTx4+Zpoh6SlT+VWoIYbQ/LYNEc4L43k/jS5h8oiC7uEyrfZoxkc/ePp9K
hn0seUzxl2fGRIzHNbNkkd0T5ZzhsHnpVmZFuX+xWo+VP9bIOn+6PelcpLuY2k28oTfKclz
n6iub8SRbHtiB1DqfqGr0Y2ywIHAGPQVxfjCzkS0F1hlCS5A9AR/wDWpp6ktaC+HNtxbOeM
jBIPaornTmtb17R8i2uDvR+yN6UunTf2ff213GFW2vEAcdgema7WbT1u7fZIFZGGQR6+tLX
YvzPNER7W5OVOc4Zc8Ee1dnomqLAyuCZIT99cdR6/UVgapZm2lMMikjOQTwRWbDfzWszGNg
QeoJwDWbV9i07bnqF5pIjU63okkYBG6WBjlHHeua0W7XVPiDb38ix26KdwTIAGB2rCfX5nt
ZLdS0VvIPmTd1rPGoWyZWCEFj1kHVfYVST7CckejeMNej1EtaWo2xKcFs/eP+FcaJ3LLuOU
jxz71n/azI+yWYRp1LHv7YqOTU1mZo7aNzH/AHvU+1dkHKUkoo4qnJGLc2bxuYWRWlbaTxn
0qKeEKNyMHU9xVKzjuopFnkXegGB7f41baAsftFiSpP34T0P0r6F0pVKdpbnzSqKFT3WVoV
bzm3jK8nPemZbO/BUDkZFaNuVaItnPByDjg1UaMyfKG2gAcD1ryrOOjPTTuroroFG4qvI6c
YJNPkiPlDcclu2KiUby8YU7/bvVidBhVK/Oq59MflQiim24lTtG4cCmOc4X05IHY1YK4IIJ
IHIA45qMqd2DgtjPHakBTI28BtwPrU6jMXHJOeKkEYf5Rnr6daTBLqgboM/h6UwDGTgk7h0
PpT1XKhXBDHqfagrhR1OcHPanohyrsBlsD8qLARNhMoAShJ6rjvVadDksgBI4zV+YFhgAgj
jB9ccVSeM7iejYxigCmU3Lgnmq8md4YnIxmrZXYBlix6cVWdSuAw27aQFCTBfzP4e/FOX5k
IGQGGRz2ocEIGY4GcjFMjEg3gE4x3GaBGZge1FO/CigR3eRvxjGAKeEx85PHXPXFNCr5mcd
f8KcVyMgnHX2qSkPxkhfqc9akjViwGeaRQDklSMDk+tWItqqVAHbmgaJE+8vzHJ7/SpwnKk
9cce/NRpt2gepxUqnvnO09+9MoVASCw/CpF4cEikTAQBTjjPWgKQRwAMn8aAFVQRnuemakU
cg7ug7nikVehbginlAMbjgn17UATrjAzwc5HFSgY3ADAz0zUCsC+xgABxmpVO0jPIB6DjNM
CX7pJPQ0EglWbjAzxTCqnPOOw7dKXO8BQo7ZoAaFJkOSMdRntUqMxyiIG55NKltuAMjj3xV
tIlUAAjn1FArkSRKADI2Tz9MU/ycknaOD9KeQQBuHHXjikITcodiMHA5oE2QFF8zOwjn0qt
IreZw3y9Bk8VfCsCwQEg8A9xUN0m6Hc5xg56cmqjuiZaxsUZotoJkcFcckcVhXRa4kCLjav
Ax3rUuLe5lXFuwAP8AD61UkT+z4GluSu9eig17tL4ddjxKj97zMi/XYUg4EaAHH95qLa0mh
h3Mm7JyR6Gqdjci7uXu7hgWY/KD6VpF2ldViVvck4AojZ+8N3j7pq6EMeKdMOOTIRXuKRb4
AMV4n4ejU+JdMO5W/eGvd40HkJx1H5V4mP8A4p7OA0pnNanoFlfoTLHtlAxuHf6+tedXnhW
9sPMZTIF3HhRkY9RXsUyALuHBrNuB8p4615MoJnsxm1ueNx6LLNMv2eaKTI7jGT6e1K2iXy
scwhsH+HA/KvRbzRLC5PmPAFkHR4yVYflWTJp+oQShRd7o+zSJu/PFRyMvnuch9juNuDcSR
lez9qX7JqjL5UV+hHXnmuteyup48edD7lUzTBocEagmPzmA5J4pWZV0c7Y2F3AXa5u9qSff
EZ27vxrft5oRHHb2UO8KMDbwv1Jqwum2yuT9nGM9+f0q7HCFwVTaR26U+UnmGRW5UiWZg79
vRay9e037fYyWowfNQhc/3hyK39mSNo+UVXvbd2i3JkMh3D6Z6U7C5jyzSJlEE2k3o2qrED
IyU966/wAP6mtrN/Z1+52rwkp5GO34VX8QeG3uJv7R0/CXHUqOj1zsNy4Pl3IaKVOPmHFRK
61RcbS0PU7vw7Z38JJZH3DIOetc3N8OoXk3xSNg9qr6X4iubFRGsuYx/BJyv4eldDH4usmi
zKfJZedqkEN+NOMk3qDUkjgfEPhux0i2jV/308h/dp6+59q56OGZ8RxsEwOdo9O31rV1vWJ
dS1SW8mBQEbUU9EX0qvp7F7yOQPhR1GOvvXtYalTk1DdnhYqtVjeb0RTGlM5E7gyAYDAN+t
a9nYoqbocOvp3rS8vyJGG3r0H86jMJiYzQZGRyte/ChGGyPn6lac92T25jBCvHgYxj1qSW0
T/WQEgjmpInjniBkUZHcVIEMe4biyH0PSuiysYKWpllQm+ZAFbowHf0NUnY5KqNq55yfate
6QJtaM5J7f1rMkXc4ZCcZ4z0zXhYynyvmR7eFm5RsyONT5igqM55YnrUkqBGdj8xGBj17VJ
Ed0qSHoDg5/GombJL78eneuE7SB0Gwll29foPyqOQj5Ryc+n9amDbE288HBz3pn+sbP3W4y
CKAIlAVSMnk5BzQ0ZDhmHIXcOetPVth2qoGOM5pkkhbkqcA4B9BTAGJBCcgjnr1py7PLHU9
e9ROyE5bIzgDH604SLgfL90YHtQBI75QSDggflVCcgy7wxI6EDvV1G5bCncOB/kVBMu1CAx
HGSOvWkBT2gcZBYHO09uM81BIcRlCDjPNPkbMpKggjg85qNnHIIwWXPWgClKoyBnFNUZ3gk
8DgCnyFeFAYcHmmRrtQk53HsOtAjJ+f8AuH8hRT9kn95v0ooFc7jH7xT7D+VWIlLIT06j8K
Zt4A6EKDmpQuVbORgVJaHhGYgKSADxmpFxjk8d8dqanGd559KmUEkFVP0xTRQKQWKbc4OR6
1KMjBC556mlhEoHIXJ4yO1WAhAxxnPFADVT5csM84/Sp9rMenAzntikAYx4Y+h/WpVXkhiT
nqTQA0fd6cjkZNPfBGGHH1/GkAwSOp/PAqRwQ+GGcdeaEAxIlDgA49jUhQY5bJJ6Zx709VA
4wOv3valwSvq3qKAERQ5AxtA4J/GrUUYViF4FQrlULEjrnirSnIO5fb6fWmAFACASfm98g1
N/DnFRlflIzkY+tShdo59jgUE9QwuNoPbPWlKguSV4PpSjlAeM1YEQUFi3WgorBVZgAwHHS
mzrvXZgnPXvUpKqrbhjnr6VTbzCAVfk9gc0CaM+ebyQQV2k5IrkNauZJo2jJG5+MV2eoRmX
T5F6sPmGO1cZJbvLKztz6V6mHqupDlPLq01TnczLJPJmiAbGAQK1lVrhsTyHy152g9aglgM
bF41wRVi0WO8XZIhTHcdTXTCPLoYTafvG/wCG4IJfEWlx5PleYcCvfFH7semK8C0Fkt9e04
QjCJMFWvf4v9Spx1rx8ev3t/I9bLnem15lWdD+FZ8iZUjGRWxKpJPvVKWLLcDkdK8xs9ZGQ
ycYx+NV3h3ZIHWtGWIh8HHH61EykDIHQelIoyjYxZbgqfVaFtgG6lvb8K0P4iRzz3pdg3g4
GetKyHdlD7OBu4zQtsobBGP61opHg4wRT2hw4AHFOxJQSDjA4p5t2O3K5Hc1dVAGzjAqVUw
OaaAwvsixyCBhkclT6j0rL1Dw1b3qBnj+bH3gOa7CW3E0YU5B6hu49DSQggiO4UBsYBHRve
p5V1Gm0eWz+Ep4T+7Z17YzXF6ksttdvAAHaM7XI9a9x8U6jBo2izXLYM8n7uJT/ExH9K8QZ
C+4M+ZG5dvqa9DC4JVLzex52Lx0oPkiZaR3U2/5i+BnB9K0dNDRsnmKQxTp9DTljMQS5U8D
5XHoDWm0AZY5FwRtK5Fexh8NGm7x3PEr4mVRWkzRkw0cb56jjmhWwwPAGc4NR2pD23lE5x0
pxGG9CP5V6qPNYL+5mBX7jHnFTSyMm10OVYVEQGjGR0JpInJRoZGznpQ9gRLIySDd1HtWcV
wxBBP8qfI7W9x1yncUxnVgGGRnnPpXmYlXvc9HD3VirIxO5B06cU07G2qX4Tr71J5YO1xgH
n6UBInPGDwCOK8Zqx66GZIYk8pnjPUmmBR5YLOcH0H86nZVIHPAYfnUcpXPP3T1+lIZXBUM
xDcA8etSTMByRgkAA46Gotob5QAFHHBpXTzMFW4zkCgCu0ZMoP8AnrQQQMAYGOtTbcY5+fv
VZmXzOpHrnuaBFq1ZgrDvz/k1FI+4sTyw46dqbatiSQt93+dLIcliDwTg7u4oAz3IO9gMZ5
xUDL6bhkAjvmrLqzsw2njjrUKxtvCAjPQk9qBlaRgZN2CR2FM+XBPVupxUsqhMqB8w4OaSG
MO/BA5z04NAGPt/2f8Ax2ipsN6R/kKKCDt4j8yptPIH8qsq5KnjqM1WTavzHuo4H6VOvmMA
yrtHp60jREwPHIxnjjmpUY42qOhxk1CmAR65NWFO8DOMdQKChwYl14bGAcetShjkc5Gc9ah
BwPlG5s4GeDiljJPJABPWkBZRmAw1TL0IDcDjnvVYOuAMHjmpFHG089qYE5AIyuP8KdnL4x
mhMMFJHHtzmm8qo6Y7/lQBYiIxxwegGaXjAH9etNTnAOQM5xTlRVU5GcnOM4piuSKrDcQwP
0qWMnoSM5xUW0A5JG0n8qVHUyYLEZ9KALqj+Fjn2p0sp8tRwO2agWRcABhnJ98GopZBu2n5
zjGD0oFYuQuoBlOAV4GOPpU6MWYBT8o55qvC7pEiBFGBk54p6uNpyRn26CgoguZWzgjHr3A
qAhhgjOOvBp0rbpWIAxngdcUws+7gYNAie0j/ANNj3DHI4PQ1b1HwXaXkTT6fIbOducY3KT
9Kbp8Ia5jkyTsPSu2t1Cxrx2xWftJQl7rLVOM1aSPF7rw54htbgiW1WWMf8tEIwRWfHHe6d
O5lthu/hBNe6Twgg8V554ptY21SIxKhcKQyMcEj2NehhsVUqVFGRxYrDQpU3JGJpkjHU7SR
3V2EyltgwBX0HbDMCdCMc189QZivIj5bR7ZFO1yDggivoSwO6yiYc5UH9KnMV76Y8ul7rQ+
VeMgY96qMD6cZFaDgkLu4B9qrSbsZ7cdq8k9dMzZFIJBqsyfL0yKvSLhfmHPqKpMGCkFiT2
9qVi0yq4wPl5PTpRGTuIY5xTyrZA/h6EVOkQPUHNFh3GA9eOBUqjBHT0pRFlcnOPpUgGDwv
UZ6cU7CuRgE9h164qUIMfdpQM4P58VIi/L7+lO2om7CKo7gdM0yZEEbPIAFUZJPYVMAQwNc
L4+8QG2tv7FsnxcTDMrD+BPT8a2pUnUkoo569VUouTOG8Ua5/bGsNIm77LDlIQe/qfxrDtE
DXL7gBlcEU90LAN2QjjNTW8IF023I4Ir6WFL2aUYnzFSo5tykRx2/luyPzGcnmptJuBMslu
efLOBn9KfNlYz6Y6DpWXblra7Ey9DwRW791oy+KLubCjyZuCQCfyqyDuXPfuRUcuHjWVTgH
hvY+tRCQglMkk/lWy8jHctBirYZflNMaMdQcnrx6U2KbHyuSR19aezhE5PA/nQ9hLcr3Slk
JwST1qtC5GUyDjnFP+1kygk4B4P+fxqKWPbLu52HuOcHH/1q83EW1PRoJ6DxlgAqjg54pu4
thymPXnHFNJLcgkDHPWpooiEC7SuQAT2rx5rU9WOw0Fym6QYJ7Z6e9QHLuCRsU9ulW5CRnY
vA6AVBxwxYkAfhUFkEoCSIewPOabC/7oKRggmpCgEu/O4KR82ec+lM+UM6qrFQ3T196AIJD
wCSWGCRiqkgVpVGSVJzkjp6VbnU790ZJC56fyqADknGB1x6UASwHEhUDqMtn2p1wuxmKqAe
g59KjDCLH9/PUGppZMgs53MBwR0zQBVdlaJ1PIYVSfAQMjHJ6kVZmf5w5H4Cq/IiAIIGM5N
Aitgb8k5xzSxoNrYbLEE8GgsuPk3ZxzkUkOwu4JwNpxj1oAy9r+36UUYkoqRHcxlQq4GTt/
pUoBP8Q9vamxAeUCT/AAjj1qwAAmcjvxTLSG7WCHALEZ71Oqv93tjGOPzpFKjOT06n1qTz1
jI+ZiCeaLlC4bAOz8MU4I7DptINO80H5snGOhNSLLwcqCRigB2wq4UDHGBzUnzBRtHfvTy7
EgnapphJZT+fJ6UASKSFJIyc4NSKN2FA/M0xD8pwPQHnNTRFdyjO4GmBKoDHdgDHHTuKQEZ
OQNwHTOKkB2tj+9nP1oIG4nqccj9aQEa5ReWGCOhFPjfceuSMUpOCScHPU4piqFfdx6E0xF
jcu1jwSO3WmxqS7sy7k9c96jkkIwAAQ3arkcWFHX5uTk0BYEAKY2kcc80SpHDGQEwOmalSI
bC4OB6+tVJJJZJCFb7v4ZoBjVALtgnJGRmnDkDccZ53d/pSgZJLcjvjtU0US7cYyPT0oBI0
NOUlkOMc9K6uE7YhnA4rm7GMAqB2IJ5rolIEeORwK557nXS2IbuYIh7Z715zrdx5uryjyFn
ATIXdhs98V3V/LtVh6V5vcsXv55Ofv846oex+lejlsb1HI8zMpWgolZWRuEiSLjdtBJOffN
e8+Hrhbrw9ZzAg7ol/AgV4Sch1kZCrA888GvVvh/fefo8li33rd8A+xrszGneCl2OPL5qNR
x7nat0x61XcBiRjGOasA845qGQ8ndxXz7R9CijKp+YgdaoO2GIzzWjKc546DtWVcHJII5/l
SsO4xeRjOasxAY6dKq24LEhfyrUij4UHimFxqRgjAp+wY6Dt0qcKCccY9aXyickdMUBcq7S
vr17CpEUYz6+lTheM8YqvPJHDbvK7BURdzE9AO5ppXdkJu2rKOt6rBo+ky30+P3Ywi/3m7C
vC7u6nvbua7uH3SysXdvrWx4o8Qy65qZbcUs4eIU7Hn7x+tYbKVmiQ4BcEn0zX0eDw/s43e
7Pm8XiPaystkQzARp/vDAPrU9tIWmiVgd5XGfUimzqRbAEAsjDt1qC5uEg1SxhU8sxB/Ku1
uxxfErF2VQ4wD/8AXqF4AU2jPNWSgJDYpdgIIB57Vq1czvZENnIQPLIyDwQTVh7fZgr8y84
NVmXZL0zxnI71ahlG0qSWQjkUovoJ9yE7cHpgfoahlJlQAEgg9AetS3MEoO+MFo/UdfxqGP
YwWMHYwPfvRJ6FRXUg6MCOg796n83fHsGAMUssW1lJTOTxjvV630wQ2nnzKfMYZVWPQV5eK
mobnpYeDnqilt2kJyB1571I+RGFZsknIHTtTljXeF2kbTxk5pWTOCc5Y5xjmvI5m3c9SxAS
FbGTkDPXioTuIDAbR6ehqaQMzLkrzg4A9KjlTC4YnGf1ppiIguDt+Ykcg+9OVAzlyMtk8Z4
FLIwCDAJ7ZoCkRjv6g+lAFKQbXO3HPOBSgKqkkHrx6e9DAGQ/LwD684FI0nmN6K3OKYETKu
NoHzZyc03iRWzuwPSlfaRsPB4pspygIBVTjoelICs5UOQF6VA5cR4Bxg9DVmRR5nGcYz61C
43ZYnC5/GgRTKgbyAce9ChwpJ9M9fWmktJOyknYQcEd6WNmAyAWbB4FAFD5P7v6UVBuk/ui
igk9CRsRqCCRjHAp7M5BwOMA0yIFk4XIUDk1OIXRWyhH40jRBiQKNozk+nSpELEHeue9SKA
/O3r1wc04HbjnHOCaChCjbsE9RUsYBbcvPPT1oQEjoCe3rUqg9eAT14oAkjyWBbIwR171KU
xngYAJ+tIoTyzk444NPXcSw27j6daAGorBdwOVPA47VMuVOGXHpTo2DEDPB4H1qYrxkgZ4z
TAXAdcE4Knt61IpyMcenpTF4Hbrzx+FP5UnB5NADSCCBgEdMmhkyueuOMYp5HzdAAf1p6sQ
2QgP4ZoAijQOcMAMdB+tX1ODtZuB0qqZXyDsGB145q3uBj3qQdvQUCsPU4iYE4HoKpMwDAA
BcjqRWjlTGTnHtiomtlZeACc8AjvQBXUl3+UrnHYdKsrncFA6ipEtiuSoGSOw5p3lZAJyMU
DLdmG3AlvlzzW//APYVhWvDbVHGcfjW5yI8jriuWW510tjF1FtkEj4P3TzXnAmdP3zHjOM4
zjPY+1ejaoT9jmAGMqe/tXndoQQQm1n6NE38X0Nexln2mePmm8UNaTeCgJUZypU5/Cui8J6
yNL1iCZ2/cTfupf6H8K5poowzfZ3MT55glGM/Q0xHliuAsqkBjznjFevUipxcX1PHhJwkpL
ofSETqwypyM8EVFJypJrkfBviAXunixuJB58AwM/xL2rqHl+XOc59DXytWk6c3Fn1dGoqkF
JEMvA6cYrKuCpDHf0q9cyYXgjB96yLy4VUY4yQM1i9Ddak2mkvM2TnBreROP5VzugEyCV89
W9a6eI/L6GktQH7ORt/E0bQWJ6UoxjHrzTHkWJN8jBUAySe1WlcTaWrGuQnJ4ryjxt4nN/M
+lWEubRP9cy/8tG9B7Va8W+MzemTTtIkKwZxJOvBb1C+g968+ZlYBWJSNgRuA6/4V7eEwnL
78zwcXjOf3IbEZXzpc491B74qchHTA+Vl4K/4VFMuxMqSy9Qw5IpqtM6/dEoHdOtetseYxz
SCRGRhtkA6etc1PIW8T2rOcbWAA963p8SjPcd+hrmL4n+04pGb94jjB9Rmueszegldnc8bj
z0pHBOHH3hxTI33HH41aCkEZ+7XYndHE0QFEnTkbSO3cVGF8tyd2Rn0qd42DCRTz/OqsnBy
x2kcEGpeg1roEt/PDvFtbmXA656moI7u01EFtv2adTyh9avaJYyarqPloW+zxj944/lXdWP
hnTrIFobVTKWBLv8AMa83EY2NN8u56VDByqq60OY0HR/NUatdu+9CQkZGFI/vYrR1NQLRs4
OeMcHiulvFGNsY6rjPpXO6pGqWjbjggda8SpVdWXMz2qdJUoKKOZ3FON65Pb2qOR2jPJz3I
9Kl4ONwJOe1NlCE8qQCKaIZUaWQKXKkg54qNpgbddwxnNKeW2pkn61AVfaf7vUDNUSSbkMe
5G+bHX+7Ty6lDgjJ7d6rbiDlGAyccHrREzvPtOcgEYPrQFyFW3NjpngEdqUjagwuQGwTUqx
eU4DDLdMZqGSJ0+ZCSvU807gR4BZmJByvHvUJYtExJxnsauMgiGwxkjjnvVUorHgk7eB70A
RyNgMAvIXIqhLJmMgf3emasytJJkMCxzxk4qmybtyEHjjOetICs/yqcMckZwOMUiH5GAz0z
RMApKAbgeByaZEpDthflUZ69eKAKO4en6mil81v7g/Wigmx6DC2UKgc7ec1dRieQ2cCqUa4
Cv3wP5VYVWDE5OOhFItE6hSDhtpJ7VIq7l2E5J6ZpioCN6n/AOvUq/ew3fkUFDkHzLxz0P0
qXgt6EjvTF++TnnsBU+zqTySR+FADR1ByAB1FTxj94AueaNgxyuB2x3qeOMMCcYAFAEsKKj
E8deTSBw24Z4PHvTyg3kg4A6elMVQ+T6cUASIOdp656VIVyTkgf40xUwwO7J+tS9WyvORz7
0wBBuAHHX86k2gsCGP4VDjDgDoecipjnOccD8aCeoyTKDBHtU8LDb6AeveoWYbOeV7Uof8A
vHP9aCicuyucHI/KpA7AHj/61RgBhlhipVWIDkkA45oAUSMc4zgdKkWRgR85J9KjCRgglzw
frS/KT796ANO1cNIM8n0xW2vEfTHFYljgzKBwfWt08J04NcknqdlFaGZeQq0bbsfMCCa8kn
XyLqSCXkxuV4New3G0qd3GOa848SaelteSXzF/KkI5XkA+9ejl9RRm03ucGZUm4qSWxiGae
RcbhMo7SDJH40ze6fJJFMi+ituH608X8aAKg79cc08XjSA7bYye5+WvoNO589rfYt6bqMtp
cLcW8mJE59Mj3r03TfE9veQKW+WT+JSa8je4ABLiCIj0O5qs294CMAngfeHFcuIw8ay8zpw
+IlQ16Hrc2qxFSckDPeue1LVVxw3XvXJPf3yoPLk84Htuww/xqjLc3TyjduX/AGWQ149XA1
Y7anr08fSlvoeu+FGMmm+YCcsxPXNdQpAGep6GvOfDniPT7HSVS7lKSKT8oUk/yp2oePmKl
NLtip6CSXt9BUU8JVeli54ylFXud3qWq2el2jXF7MI4wO/VvYD1ryvxF4vu9YLQQ5t7Lsme
X5/iP9KxrzUbvUJ3uLqZ7iRTkk9FrLa4VGDOrt3IUAivYw+DjT1lqzx6+MlW0jogbzCwIA2
5+5nGaimeXIzbyRgDqBuB/CpjdWkgw1s4zxk0qGI8xMwz2DV32ucK06FZJ4gQrOoOP7pFDJ
bBg8d0EfI+6KnYHcAUPTuM1FsJO4KM5Haiw/MqzMzZLyK59RxWDqEJeRWIAUNu/CujeNtpI
GMHBOKzpLNry9gsUb95cOEH07/pXPX+G7Omi9bIsjUQkCyLiRWGVxSLq94+RFZsc4xXpVj4
atYrVE8gFEUKAR0FacOkwxEBIFGB/dzXlf2hLZI9JZenqzz3S9O1jVX8ydPskGfxP0rqbXw
rYqv72HzT1JZjXTx2g2BQOh9Kn8nZjbzgcVx1cVUqbs7KWEpw6FPT9Nt7KMRW8KxITnC+vr
V7AUHaO9SY2gMce/aoZ5MAgcEnHua5Xq7s7IxS0RRupBuIzyRjmua1pitu/UAjFb10dspJB
we4rl9bYuqqrE5POacUZzZhAk4Abp+dOkACBcfMMk4PU04KoYqSMYpkifKApwR3xXQjlKTq
0YIYDrzUTM4BDfMy9/WrbDDgMAR1/GozET0J56dOaokpEhHVyrdM4/lSQBg4csRnirDW5Cj
rvPXPfiq7EpKuFJCgDPrTAtiIL8zOSCMD1qNlO0DAwefrVhmzCMjg9DTJFMcCsAcsc8GgCG
T94GwuQRVWSJUGSfmx0PatBBlgQDzyMd6injEhKFipHAJHWkBkSoAh25Bz65qpIgUsoHXHL
VrBN25mXcV6gd/eqU0eQcBsqQMAUAZTQg9ec9M9qekAYFSSOCKnaJs7QxDDnNOxww25LZxn
vQIwvsf+0tFTeW//ADyT8zRQK53Ee7ylO3ggVYBzk7gx71BEmYVIJ5A/lU6RgHbnOPTikWk
TK5/uk7j+RqZUJfd6cc00D5+OD7VKhyeD+VBRNGqDsCcVYU4BYYwBxVdcBgKlX6HHtQBOFy
Q+e9SbhjA5FQD5hjOAOc1OhXIxgcYJNMCQbpMALnA475qQIEG1SOvX3qEEhcAkHHHuanQFh
ufj2oAcAAOowT09KeAN5Bx1oXJbkjbSlT27UAN2kgcZPQVMlpcMVJhccYztqNSQSRxmpo7m
f++dvbmgRIbCbaMgAehFPFhcY6Kc9e1NS6kC/Mc47+tSG5J43Ec9j1oGAs7hW2tHzjjApPJ
lGQYzj3HWpFuUzySdvPWrMcysowRzxk0AV1jOMGPAAx0zT44wxySc/SrDuVI2ndkdqbvLMQ
uCfzpPYC7psQExG449xW4YiVHYdelZ+kQtnkHDeorZkQxjB7VyOx30tEY08bBW39M9hXP6l
bRzJJE6gxsDkEV1M2DkEe1YV9twTjr3prTVFSV1qeU31o1jO2cNFn5Wqqo81wMsc5yK6XXY
1UP0JXngVyMWrOZntl2o6/xBe1e5hcRzK0j53FYfkd47GtFaW8A3zqM4wAake6R5DFbxmd8
YCgYVfrWXku2ZXLk9cnNTmV2iMNuoijP327mvQU10PNcO5KJXEpVJN8hPzFPuj2H+NaAe58
tnLIVHcnFVbeOOGESNhcZ5NEsxuisUZ8uEcjPVv/rVomQ1dk0dy08qkqApGFJP3qldSVLFi
cYxx8tOjCeUFxgLwR6UnmPGMNyuOGUZx9RWhn10IS8zr89uGUfxRN0pqkFgFbdn+GQc1Y2Q
ygvGxVs/eU4zUUiy7sSkPjpuH9aLBcBIigb7f8QajdbcncFK9ejYp4AzlSV59c0wtIWx8rD
qMjFMpCkAMCrsOMYJBqEs+eJBk+1PcyYPyr7U395uwFXBpARyhmBG4/lWx4L0xbnX3v2wVt
/kXPPzGsaRmwdzc+nSu1+H0IGiyzAZMs5OTXnY6XLTt3PQwUOaod3Fbqi4AHT0pTGCGHQ+o
pVchRngim553D/GvnT6NDgnTA5HNRsxGQAS3YCnGbb0O7A5qi0rtn5iATjApWHce7uMb3AU
ntVSaVSxI5wcgkUpAwS/LGoGJJwQMbvzp2HchuZeDJt5z6VyuqMWuAp44zXQXIYg4ORu4Nc
5dgzXD9iDWkDCoyiUX+9wvPNMIZgcEA9uOtPZXCHC9BzUb7tv92tUc7IgCdxwMA+340xAC5
Vz0P5CnupxleueQKWNArEj7wHIqhCyjKoT1UdKqNGGUMhzjhs96uyYTIGBnGSKqTSqkII5B
5FADkjOxVI6jvT5RiEIygEDii1kLWxcknByFp0jKy529+o7UARx7QgxkHstVZiWlw3Xbn6V
Owxu2gYHTH1qN1Jk4Yc9zzTArOCqcJ8x4Bz0qhICd5OcdcVpy8AKec5yM1TlDEkMfwAxikB
QYNIDt5wuKYseDy5J2nAzV8wrvG/5AKrCMuZAq5bnGO9IRkZT1b9aKZ5Ef/PT9TRQI7WDd5
QwOcCrCkg5/P8ArVeFconQcDtU8cfO4g+/vSLROchshx35qdApXls881CgABUgnip1UHP50
iiZNoAyCeM1JkMMKuB7VHGMHGeOlPXAByce2aAJMqT0AzT1ycdsDpUQ5A9D3qVT3XjiqAkQ
9zz6+1WlckYJwOlV8t0HGT1p2SNvVfpSAtZDMBwOacSQKgQZX39alDEMCQcnsKYCqcjHOO9
SKrn/ABqNcAA5xz19qlDMCuCOBQIAXPBXr2IqYxtjO3jpxTS0hOCOBxz6VIBIQAvU9gaBjQ
ME7sgYwKmi2bSGbJHPApCrAgZ3D68ZoBCjhAaAJT/slivXmplcgYBwCOnc1U3cklTg/WpF2
s4Byf1qZbAtzq9FANqjM2MkkVrTL8oHXNVNIjQQoMDaB8tXrkcccD0rmsd8XZGPcLh2DAge
tY18gHv6V0Mq5G1lyPX1rEv0HzFRTsNvucDrUeBKQM4Gc15kgzqdwTkZOAO+K9R13IjdiQF
xyfSvOtPjS5upHDb1BOHrtw61PMxbViT94hXY+cnB56Vd86ZUZd6qeoJHBqUWbIp4zgg8U+
a3Vkxj5gOo7V7UYu10eJKS2IGLyQgO7F05K9vqPWrEUok2q33gMD3rMEkqDEvGw9fSpgzK4
YDB7j1PtVxlZicLo3ElJIwcnHP+0B/WpQ4MZIPbJzWXbS7yqnhwfpn/AOvVpJMMSOM8Mtbq
XU5pRsSMqNnyzhzj6U0XEyj5wGX/AGuRTwFZQyjIzjHpSY2gjqKoSE8xGXeYip9jkGkDgkA
c4HJppVTyuVYelNVX6HDd/Q0XKHE8k5600ZL5zjAphcqMbe9CucFgCce31pXCw2c4jORziu
z8BybPDcLEYUuxx/wKuHuJ8I2Is5HBPauz8GyBtDi+rH9a8nMX7qserl695s7jzu/WntMDG
AOmB2qojfuxzQXUhjnjHNeIe8iVXzlSfmPeoZmIB4wfamh1BJB5PSk8z5MMQM0D3AhCgY5B
INQsU/hGSPakZh0UduM1EXYZbOPfFAWKF5NiJj0wODWCVLITjcwOfpWhq84MKxqcFm578Vn
sCq4Udu/etInNN6lYozsTnOOeaiON2GwF7ipvuqSSQaRRHjcx55OcVqYsgkQmTbnaO2BTlU
EtxtHbFWAg3DHBNQvtCEn/APUKYirMWLqADggKaqFWceV/EOBVplAZQCMEZyPSo0VRJ5jYw
v4UANLBSIAvzKMk5qZFA5K9jyTVFQJr8srEA5Xg9TWgsZJCo+FA7mgCBs7hgkbznHpTJmjE
W49VPPv+FK533GOc9emKbPjy15A5xn0pj6ECOGIYEFmGDntUWwmQu68AflUyJmIDaNxPyml
faqk4wV6E4zmkIozbiylSVwORjBNR5UIwON4yM1LKyqB1OepqqxyjgnkZO7NIDEwPT9D/AI
0VW3v/AHh+ZopiO8hyI0I44FWFBIJHI6dKrwMBEvuucirEbqDwCeelSVHYtqvt254qVQcYF
V1lbPTGaVZSF2g4oKLQB5HH41IB83XqKqh/Tvxg1MHYt70ATAKOB1x3FS4+hzVZC2QM4HY1
OoLDO7GT+VAFkcAqRnjrTgh4wahVQrZBz9TUwJJAx16UATKO/ftUyIQO2M1GEbOcEfjUi7l
J9KYChGz8wz64p65A9ieeKTbyTxz70qjI5OPxoAdsIJGT9PWphG7chj+FRMV3EgjgdqXzii
YGfegCwBIOc4/CgIwbOTk4GDUInYA/MAfcU9bhmxuHBAzQBJg/xc881JEhMiYGeeTUAk7Yz
2z1qxbuTMAMkdDUyHHc7KyJWFF3AbfSrk4YxrhjnGTz1qhYyKItvoM8fyqxcSbAgySPasLH
dGxBIQV65xWLd5YHsDV+aVcMQSMdqybhyx56VSRMpaHJ69Ev2aRmBI2kGuD0OPaJN6gKWwC
veu68RPttZfMyQR0rktLt44bMFAVGchSa78MtdTyMW9DVSzQgbmAZu9Vbm3WKRh5gKk4z6V
bw5Ktkj05p88DSQ7gu4d69hSS0PHcepzk9uPXr61XaJojuHzJjp6fStWeGSNeeR6VUeNhnZ
8w54NU0mUm1oyqjLIuQcYPHqKuQT5kCysN3QNjr9aoyRjBdCVYdBUYkZWxIM47+1RsNxubY
YqwZcc8deDT90cv3TsdudrGsWK4II2sDnse1TCdXPPGPXtVqZm4Gk+5X5BzTc5JA5qss7BR
+83ex5p3mls9B29jVcyJ5WT4LDOelNCM7EBx680yN2ccoCq/pTHlEAzuwfX0qXOxSg2VNQY
xxE459a7bwXGF0K3y2S4LHP1rzDVdQaWTy43DEsBxz1r1jw4jxadBGwwyoBmvHxk+Y9jBQc
WzrEA4HpzmnMBg9SD171XjJ2jJ7/lSlyy8EV5p6yFwCMZ78Ux+BkYBI5pHYL9Oe/Somdt5H
oMfWgpCkMOPXmoJ1/dH5sYGM+ppZZQmC/GOlVrls5wcD1pLccnZGNdoZJQ2eg2juKgZmDYx
njA/KrhkYceWGO7gntTHRXQFvlOO3etkcL3M4qxbdgAgdBS7QVyW+uKkeLAY4PzDAH0qNgV
68CrJaEdcBc8n19KrzJuIXOeOvpU0i5TGCGHOfWoTy+CDTERNEC6jIGOpzwKrXJbZ+7jyow
D/tVcMRLZBJ6c9RVO4DeWVUEnJoArQq5QOSRn+daAQbQQxBPIIOM1CEKQRoeS3fpmnnaQrH
sdowf8+tMBZY1Y7skuDjjsKilVShYnBOAc96sSjYPkG4n1qGQ4jUlSwx+FAFdoDvCK4wSMH
6U2XcCeRx2pxZBEwHyY/hzUTn5GPOQMnmgCpcEsVDdMetUiocNjOTkc1PI6luRwRzVfdtYq
mfu/0qRGJ5Z9R+tFR7j/dP6/40UCO9gUmBMH+HIFPCYyS1JBhYlwR90VKBweQP61JoiRAN3
PNTKFDdO3FRxqM4Pb3qdRnnrgUxj1XnjgVOo5znkelQqARnPSpkUDIPJHNADwoIBPb2qZV6
55HUe1RqTgHOefSpF3EjHzY4xQBOp4+UDGOuKnDkrgtz2wKrA4UHB9c5qQcgAkgjjAoAtKw
JAzt96fuUDGDVP5gPvDOetOVyBjac9frTAvBhkk8+/tSFlJ4AxmoBcLtGePr605Zkx060AT
A56rjPrTxlhjGB2qMSKVxxg1L5gPfnNAEm1SPmA6cjHSnjlR0GKi3ADAbr69qkB46gZoAeF
OTu+b2zVm24mXPBx3/z7VVBJ6gVNEcyEjtUS1KR0NvMVbKEYY8irMku5d2MseCAayopGEXU
U9bhgwBxg9cGo5TZTsTyBcHKjNZ0+zB6E9Sc1Ylky7YPynkHpVGU8EAde9XYUmcn4mVXs3R
cjIxxXN2MQWwhG4sfX8a6nWoPOQRg4JbGfSssaeFgEYYrjJBH1ruw+m55uI1Gq2ByMk9Cai
MsiEp5jEHnA7VKkEgVlIPyEY461JJGJECtgMvXiu9NM4HGxTYOFIdtwHciqjWrhdxIXnOPa
rchZZikgIQDOQOppPMVock9u9Pma3DlvsZU9uSmcA571Tkt2OAenYGuhKxvgHb6gGmSWsaP
kZcnqe9HP3DlfQ5c20hb5QeuajIuE+UEMe4PUV0ktns5IwvTr1qoY1DEkADAHNK6eqHdrcy
Fll3ZdCCOfl5zUpuJzgKuee9aP2bc24EE4yKrtAQCWIDfXmpbaHypjwbjYMO3TPy1VnAnaR
CGIxkrnFXYWiaFE2sCnBPvS/ZY1k3xx4V8sST6VhNvqaRSRnWGnrJqMCvECCyttPb8q9ZtI
vLQFTwOlcd4f0+ObURcHHyLwK7mFdqY4J/lXnV3qenh1pcnDYG0g49KcWxk8t+FRgEDnrnk
1HI7MhAB4PHFYWOu49t7OT07YppOG9geaYznIOOAeg9aa0owd3J9jSsNSCWRVU726dDWfcf
OpOeh4A71ZkwY8FcnsaqIxfdIOgbA4qlHqZznfQhyFYAjOOM981DKv3CDx2qdtjkEcetRsp
kZQCR/jVowGOyCMc5Oe2arttOMnaPcVNKSIxkHOcDPSq8m7gOcd+PpVksgbCqMvuznk9qZG
uGJbJHrU2CQCRxnb09aYIhtAzj1piIkVQhKk9On9ajZAwHcd8irMu0LlPYZ61X52jORg9D2
pgNZRjcMKQaVEUDcoGcninEb2Ib7o4pDHlx2GMcDmkBEQoDMA2W5ANRlFAwrMcjJ7+9Pnfb
IMn0+tVnZtqsOfWmBXlJYlhjaDyP0qqz/ACDpuDEZHcVPKCyE4AUNg4qpIOQvBA60gKkvUj
HBqMMNpA5xnmrEzHeRjB96qZBSTK9Ow7fjSEYeD7UUc/3R+tFAHfR58pRzyAf0q0mOrDk8f
yqpAP3Y9xx+VTx52gnjPWpLWxbXbkH15xUq8HIJOahix8ue696lGeA3NAyVBxnIxjoepqde
ud4AHUmq6sBkscd+B0p6sCPQfpQBcRcDOzg+h/WpFxtO04x1zUEbjIwex6VOjDPB+X3pgOx
8mc8HjBqZEKqWJ980zepxx09B3qYMpU7Tznt6UAO8sY5I9xik8hsna6jHahWUg5PHpipR9z
jDfpTAi8uUAb4wfXHNIHQH5gVI6cVOrEAAk+pNKWByWPH0oAiSVCPvZNWVYZHyqc++KiKRF
T8injqMA08WgLDypCp9D0oAlDjG0oe/apVZDkg9s59KhEF0i43I4PbpS+ZOGVZICc8EkUgL
XlOQCmOR3qxEjbgMZOOe9UBPKkYVo3AHfFWra75JwSegyKQ0XwHQkA4yCOaa7lQMAEjuKHu
lIAChTjnBqAuxLHoKLDJGctnPA68dqhkOFCjqfSlPOcsB70wkYLfxdKYrmFqSM0iltxA+aq
sUblMt061rXMPmTB8gDB5qKO2Cty3JPIrqg0kcs02UTCSvmHI+namrCrykk8g/StUKADHxj
HFRlCrbCB6kVXPYnkTKYt4uFdQQf1qnJYDYUSPauPzrY8tc8jg/hT9mCFAz+FHtWxeyMGPT
lRvMbBPpU/2cEhcgnPatIwlzxsxjB3CqspAIVFUjGPSl7Vj9kis9t8+OCAP1rNuNN3neflI
5yOhrSaVtpOBtA5xVV7xWQARgDp9KqNZoTopmcbF0TKodw7dahayYbZGAB3dO9aiz4XjOcY
Jpvm4OCSfqM1TqkeyM63UrOVkjVlJ5yKtvps1xI2ZgIxwFUYxUu1TyNvbnHStu1h822Hlje
ScZPep57j9mL4f05La3Lf3myDitwLsVmJxjipFiFtbIijgdQeP880yY7UCA4Y1xSV3c9CD5
Y2IvN3EgjJHp61G7HZt7gCm56nBIzim+Z26k/jSsPmYoByCTgAn8qZIu0HoTjIxRuPB7+lM
Lkg9u/pzRYLjJWKRK27nselU0BI6nHU4p10+SEX73uPamJgOVBBAPU960toYt3kKwBkGQSf
5e9I4xld+SMHIpyY3BiB1wDRsXaCOp6D0qCyJlbyz09TkVUfBQkA9KvzgBQEXiqyod2M8Zx
9KqxNyBMmLBzg88cGm/cAYhc4496lbC8r1zmomj8zJbIX3FCEVzl92BgH17VEqgZBHzN2B6
VIRiRlPTg5PembgMhTliOh6UADsyFQuMinDKxDccDmo1KqocHIHTd1PNJczCJABxnJO7igC
tOf3gb72cjqOlVyCpYuwAJGOc1HISARkN1+angEh2GMbRjNAFR5FUcE439M1XlkZ33E4IOM
mpSytPtPbrnvUbFWbzMbwD90eooAhkbAYvk+h9ark/OV4AIPI78VduCmNzJ+XQVQ4+d1HIB
AweelIDDy/t+Zopf3nqP1op3Ed5Cf3acjpU6nhScYPeqsR+6O2KnVsfxZ54qC1sWULDHzZN
TqWbGPSq644PapVJG3DZPpQMmBPJ4xT1UbSAuPxqEZHIzxUqFiOgx9aALKKPl4Ofap1jwci
Q8nnNVkYggEg4PapvMGfvZ/CmBZRGwADnjv2qYHgKQOnrVZSOGB6cVP1UENj6UATqqYAboe
OfpUmwAlv5VEjfIDntxUqOAcMCOxyKYDgm3IY9eelGOAeTj0p4ZQM7xn6U9cZ9qQEIBBDHp
79qkRtrkAkc/hUoVWGM/wD1qVowBgc5oARZHQHDfhUq3Ic7XTjruxUO3uvQU8IykE9aLAWo
QjsSrcj36U7cqswDHaABk+vrVMJk7gcHvViMOz7ScnHrRYCZFBKnFPxxwtMlDxYcMQM9Aen
rTmkyoK5+YetMdyNsA7QPrxTCCBkDA9M1IvD7pKacsW4wfSgRTmXzHIHTPpTNjKCRnP8AKr
zIFiL4AbOOahAVkwMetaJ2I5RgB4yBkDioXLGYHjkYFWCEVhk//WqFkAXPAweKVw5RHyTw2
cfhilBBO0HLHjmkcqen1pq4Jwc8d6TYhkoCgkDGffpVVYvPI5wmck/X0rTkhjPJwUHBpYtv
mLhMgfhii47GLqCGNVtkj2LgMWPfnis9Y13ZHOT36V1F9b+eyHYCy8c8AVmNp5U4UHOeSvQ
U7hYzAgI4A6dMVII8DcACSMZ61bkthAQQ24E9qFhGQeMHPfpRcViokIJ2qRhjn61s6PjzfI
P3B3P8qpbEB+TAIqxAWSRcHb64/Si4JHQTNiUrjBTqPWqMhLOW9egpZJt3z5+bIFV3kO8de
R61Ni7jmOFP+FQtnoBjBpDJgHI4z+dNMhKjrnj8KAuP3EN7c1GzFQScgAHpSbstknIPao3+
ZWCn+maLDb0K3zN8wPXkE05Bj3bJ59alKKq4ABJ96U425wDtPaqbM1uNfORg/J9KeoUH73I
5/WmHJUDPfpQCM8n2qbFXEePc+N4HOcdwKrHCyfe5PBqcj58FzyKjkCsA/OOh4xg0CE2FwB
wOeTVSaXagjC7s8H2qzNhI8k88jjvVFlYrkHtyaYEGSXOBnHGc1DKVLbhyQelTBVACqTnHX
rn1qB9o+6CwI4zQNCPLkxqowo/hFQS/vsM/ODwM9KJzsjwp+bOfwpSmIQ5LDPFAitIoIAA6
9sUSDEBLdWPTP406QNkg5Y5zkiq5YlshiAvYjvSArTAKxUZDlqcNrFoxtyT9ADSkKY95IPH
BPWiIKd5fAwOBjnNAEFy4VAoG7jn61m8GR2JySO3SrlwARtf74PNUhkh3KgY7+lIRlfvP7v
6GiofOk/56H8zRQI7pGwg47Cp1OUBx+NVVYg4J4xVlQCg561Ja2LSMMgg9DT1Zt2FGR146V
Apbrx+XpU0bkfeH6dKCidcnjJHY81KmFOGxkdPzqNHQlSSAfSpQnzdvWgB6FS+d3I7VMq/K
BvqttG45Hb86lHAGDjPOKALip6SE4HYdasJBuPDmqKMVQHoe+O9Wo5mAIDfTimBpxWsCwhp
GYEdvSlWMMzbRhexPU/hUcStIglZ8xjgYpzT4fCEUwHthTjOR2x1FPjIGcdahPUdN/Qn0q1
GgXLt170ANO8DJz9MZpTk4UHj0qQyjZtTnNNBVeZPqB60ASKcLgnP4Uqkkk4zn0qssncAA9
cZ6VZ+5tJ/yaAHBVPbH19KkMbbsq3fvUayISU43Y/OpSVHAPXsaALOQYNhyzH9KqYEUhR8g
NyDUgbC5IwoPpUVy6zDAIBA+XHagCRz155qEnp82PpTUbd26deKlJyMnA7jjrQBEcsSevXP
em4ydoz/QVPhnwAoAJySBRtCLtP8A9c0AR+WNm4tk+9U3O5jyeex+tXHfDAkcdqpOmJjtzn
OabATJxjGPWkVNuSDn1PenFhjIGAfamqTjb7UhEofeMFuVpUeR2+UdOPTvUOGBIHHrU0c2B
j8/ypjJ2XBwzfMemOgoeOQcFsL9O1JBktvODU/nDlduMe1AGe1tG7ED8yKpSpsm8tDuXAH0
rXnMYiYdWPIOayACQxfIbOeO9MhiMWbDYUA1Nb/xNnpwD60zYyqBkMScVJu2usfGACaAsTq
xIVRnimOG34Dd/wBKcG2ADpxnj1pA8eVyBuHrQFyEmTJypxnsKapP5evepiUaXp0PemMm0j
uRkdKAQxmyMcEegphDAAgcemMU8x7SUAxmhQW+U8nv7UDYdEJxggZ6UFe+Rg8U3cUO0AEc5
+lIJN3GOMntQIbwSRngU1mG0L07YNKAzMeRz2PJqKQHyzlsMD2HSjcAPysWb8qYACoZzs9h
Sud0YB4XvTGwEyRxjHWgBsuHbGQB1z71VaTao4+ufepGwYcjOc8471AQAeWwSDnd2OaAaGs
qAZZ8Fv0qJgGGRkADg+tOchgRndggD0pXdRGE/wDrkUAUyMMA+Bxye2aU4aNRuxjoc4pCcv
hTuxxhv60Eho2znaD24oCxXkCsrNu+XGGPeqTAMR85YDirQHysOPfimOihSExnHXPWkBQLb
iVJy3oO1KHjQH5ixHr3pXAXaATuA5wetRkJsIYhcHg5oAgm4fknrjioDgs4CggL1z1p07t1
THPPXpUcZ3pIwXtjA60hGFvH/PEUU3L/ANw0UCO3xlgOB05qymV47j+VQDOR0wAKmB5zznv
UlrYnQ4xnkVNG27AyDg45qBTk/rUq4HHvmgomCqzcnbjJqSNpUwdwP1qHJVTtOcngGpEkBO
31FAFtZ13EMNvbNTBI2z82eaphgwHPvUoHB2tt9iaAL3kyqMY3KB/nmsPxMkZ0NiwJZZ4sA
f74GPxHFdBbXJB2ytgcgEHINRX+n2+pW5gnJaMsGwj4JIOQc9eDTAxbG5kthrl3p6fZhEoD
WUg4SRRncVB4BGOnpWzZ3t9etOYDAvkt5PzKTvcAE9/lHPuahn0a0ubh5XeVZZIvJkeN9pk
X0bsfrV2PToYd7RySxs+PMKPgyYGMnj72O4waBIqNrM8Gm6hK7QC6tpmRB5TFSAQOT75Per
i6jevPeQNNBvt5GRV8huQEBBznHU9PalXS7c2NxaGe48u4ZpH+fnJPODjpxSnTY0E5W7ugb
hjI67xgtjHp6D9KYyFdQvY9O0edmg827kRZRsOAGUn5eeOnepJtRuhrcloJYEQRxumYmJbc
xBGQcDpxxUX9kxGG1QXd0y223yh5g+XHA7c1eh0eKCSS5N7diWZQhxKOQCSO3HU9KAIPEGn
C/soLNZjBcSTr5UoOCjAEg/mBWbfarNq/hC8Qbre8S3l+1Ip5iaMYK8dMnGD6GulmsYr54n
leRGgbzIwjbQDjGT69TVWfSbKX7YPKCNf4W52HBdcbevbj0oAqWl3cyTQQRy28XkRW5jUQs
SwZecsDgHjirsmvPJNqVvEsSyW8DTQsTu3lOHBAPGDj86VNFgt42FveXkauiQttlHCqMKAc
VJLoljcW9tA0k6LboyK0b4Yhl2tuOOcg0AXImvVudLS7EZh1L92ropUpJsLgYJOQQCKrahq
y2d7cWq2TTvbuysIpV3FQqsW2+mD+mK0IogrQSSXMs72q7IPNbPlgjBwAAM44z1qlJpVu15
JcySTPK7tIMvwrFNhI4/u8UAVl1W4kuZFt9OMqCEzRssgHmoGxlQfXqM0xdZ+1aNd39vCSk
OwISw+bcFO7HbG4cVaXSLdFixcXKiO3FtxJjKehOM59+Kgk0W1aCW3jluobeUhjDHJtXgAD
HHTAHFAmi5dakLK7jtnhJR43ZZsjBZRyuPXHI+lU9RvNSSxtbmO1lwXDXCxYkkiTBzt9TnG
ce+Kt3NtFdRxrcRl/LkEgOSCGFE8CziJvNljePJVo22nP8j+NAzMsdXWaWG3imF3vQOJiwQ
sCzDGzHUYwajfW1kjmntbfzFglELEuBnJAU9+DnP4VYGiWieZ5M91D5q4cxy4J5JJzjOSSS
TRJodk7EiWdAyxqVRwobYcqSMdc96CbFSTVbuASq+mfNFCZmAmX7oJHHHXjOKmS+czbFtyN
1sLgHeDgn+H/AOvU91pcFxcy3BkmDTQmEhWwAuc8cdevNRLpMMZDi5uS2zyt2/8Ag/u9Onf
1oHYLnUobTSk1C4QqrKp8sEEjI5574HP4U2/vjZCFo4fPEuQuHC8BS3frkCrD2FvKyeZu2o
jRiPgpgjGcY646VA+lW72dtZ+fKYLdSAS2XIKleT7A0+gImtdUMmlzXnkq2xC6KkoO7gHGe
x5xzUEviW3W3t5oIHm+0QPOVJC7AgyQ3vwRj2NSJp8Is5LX7ROUddmSw3AYxxx1qK40SwlR
+ZozIzM7Rtgksm09vT9STQFiOXXo1jvTLasktqofy9wJlBHG0/XI9qQauklqJ/Ib7N5wg83
IPzE46dcbuM1K2kWUikSeY52uokZvmAYAHBx6D86cmk2aEJmRolcS+WW+QuP4iPXv6Z5osJ
orTas8GotbCyaQqUAfeADu3Y/9BNRHxAjWaXCWjBjnzYnYK0JGOCD1HIIPpVu40uK5uZLiW
eVWZkZfLIH3QQM5/wB406bRrGfYG84SLCIPNVsMyjBwx78j+dArE6TlNNa6nZGMasxZWGGx
6HpyapQ6kLqJpoICUW2FwDuHOcjb9QVNaMtgr2qxyTTSASiQ7iDuI5APHTPaq40S0heVopZ
kExYuBJwQxyVxjgZz+ZpjsZz63LArPNYsvlxxyNiQEgOSF+pyMfjTrrW/sk5t57cJICud8g
ACkMQ2fqpFXpdLtZZLqSRXYTxqjRlsKFXJBHocknrUT6Layus0zyzSbwxZ2DFwAQFPH3cMe
PegGirJ4gjRnD2zqUiWfDMAQhXJYjtgfzp82s+Q9uktkyvc7WiG8fMCQDn0I3A4pBoNiu4E
zPtwq75N2wAEYHtgkYOcintpNoy7ZTI+EEal3JMa5Bwp7cgc9eKBE01zIq3qxWvmPbjKorg
GQlc4Gen41Tk1VUMEiRKYpgm2VpAoyylsHj0H61oJCYCQHdix3M7nJJxiqf8AZ1v5UMcTSQ
CKUzKImx8xznrnjk8UDsQPqUi291dNaYFtIqEGUc5C85x/tCmteSyyTxRwrmBBKSrhxIDu+
UHHH3TzTjpkLRyxG6uisr73Hm/ebjnp7CpWsrcyNI0sruww5Z/vjJOD7cn060BYzX1lmidh
CAYnVHV5QGXcQMkY6c9e9Rpq0sssqC32JGhJTcC7cEgqO44/HNXbnS7SbErNLvXGCG6ANnH
TpkCkk09DcPcefOjy7dwV8AheB9KBNGfDqwVLc3KoUuAR58TAxqcgAH0z0+vWo7fUJLm6ER
iWLAGU3gnkZB6dsfrV1bG3UyliXWZWEoY5V84zkevAqrDp0NtiS3llCYUlS+RhRgA5GelAW
K02oeRNcBYg3kHJBcAkcc49Oevt2pkmpSCVLd4wzsBl1kGXy5HyjvjFXJ7CK9ciV5Bn7pDf
dzjOPyqKTTIpZpJLiWV3IxuL/dw2QRgcEGgGVo75pphEIAhZdw3SDPDFeBjnpmrTbljJdjl
uh6cVHFpkMTqUlnCgc/P1G7d6epNWZFaQuVwAOAKAK+QMu3QngCoZF2tgEfNyR0NWhxtX7u
DjJ+uahmcZIfHzcDI6YoApsOAWOMdOM1TkHykbgRVmSXCkEk4PBNUpVZSTn+lICpIu1mIHH
IGRTEcrFIGBAGc/lUzjaccjmom5SQlevHPHbrSAw9w/vH86Ki596KBHd7vmABx8o/lUithj
jBHSoCQGz34wPwp6+q8DtUlrYs5yBg84qVWyo5PTjNQRkbcE4PT64qwjEHjkZzigZOrA5+m
eamVRkYGOccVVX0JyM81aQkcjpigBwGOpyenHFSgAP1OP501RjgjnGfrT1xuA/OgBRuBBU8
KaswyMrKc89qr49jk4ORT84I9B2oA0WlSG3kupAdsSl2284xzwO9QPq1opj8xpFWRgqu6nb
kjIBPY1Ew8y2ltw5jMiFMkZ25GKbBpqpGkLTeZbKTmBkyDlSCM54BznHrTAstrFtFLJHJHP
mPO790cfeCn68kVOs5luLm2iJE8IXJkU7RkZHTrWYNF3RmJbx/L2GMeZHvOC4bk5HTGK1bO
zjtZ7iZMbZtp8sLgKVGOvfOaLgR6deXl1ptpIqwrdvO0M6MDtjKZ38Zz2GPqKt3er2KF3ec
iOKZYGO0nax6Z9uevSo1shHeXl5BOySXSAEYyqMBjcB6nC5+gqouhwrKcXGYZIlSeFo8icj
PzEk8H5j0oA1ZdXtLa7NliZ5UKIwjQtgtnAz+FVl1+wbfPGkjQREq/7phJnG7OP7oAOTVdd
DCGIm9aRFaMv5ke5pSpJyTnvn9BVi604XU88iSJAklobUKsWdoJznqOnPFAFpNVs3AQCbzW
ZgIhGd4wAScemGU/jS2+pQ3LhYxIfvhtyEbNpwc+nI49azv7EjEBt0uMwbvMQGMbonPUo2c
r0z+PpSxaM6LOkV+4+0MxnIj4cFs9M8HGRkdjTA07G8N5bJchkKOCcoTgYJ4578VF/bFkRB
IkjsswZlfYcfKcEH39u9RJpbRWt9b29z5UN1IXVRHnygcblBzkg8/TNVz4eje6YrdNFAHMk
USLjyWIHKtn1AP50AXpdVtYkkMrSK8UImkjKHcqk46fzFRvrEKSiJlmE5YKIvLO/nODj04P
PtVafw+10Cz3+26fzFkm8r/WI+Pl25wMYGPpVm70Jrm5ju57lJJYyoGYsptGTtxnuTknPag
AGq2zNeBnaM2qq8okUqVBGQff/ACKgTWoHlWJY7pnbgBYjzlN//oPNKfD3nuJprovKCwyse
1WUqAEIzyAQGHuKavhuUMskt6kgQqQHgyGIj2DPzenP1oAt3c00Wmz3MW3fHG0ihwcHAzyO
vas6y1ie702K+UR+RFFvumjBJ37QxRBnt3zWtLY3D2FzayXe9pgyq5jA2ArjGO+KzofDj28
HlQXjRyPbC1mPl/LMAuFcjPDAd6CbDm1q0W6htpfOilm5TzIioIPQ56Adqji1ZZr2CFbe4W
OcExyOhBJHJ47DHepLrw+14jfabwGUQC3RhF8qLlSTjPJJUc54xU/2CdNSe8a5Db8LgxfcT
+6DngE8k4oHYrXeqW9pL5cyT5IYjEZIIUZJ+gFIuqWu5UUTNKxKrCIzvJwGzj0wRz05FPn0
qe4e6dbxVa4TywzRbjEmPujn15zUVroYs7qOeC8w0YOxDFlQWA39+hKg47H2oGOi1ezl86S
ISv5JXcFjOTuOBgd+cj2xUkGqWlykTW7O6yytCPlIKMAchh/D0pi6RBby280UknmRly+ekh
Zi2T9GJIx61Xk0QFYXW8MUyIY5HVPlmGD1XPBAJAOe9AF06havpb36O0kEYYkqpzhSQePwN
QtrFmPJKCWYThWRokLAgnA5+vGKYmmmCC/gtpxHDcnciFM+U23BIyec8HFRTaFC88kkUgjW
R0d4iu5CwbJIGRjPf/69MRLNrlrbLM7wzjysAgxkYJUkD64BpsWrgmaSWF/Kj25eNS3zHGV
x1BG4fnSLo+Y7xpJ4y88exHEIBi+XbwM88GmXOiLMzyG6VGdQjFI8eYBj7wzz04PXmgLG2k
pkXIR0PTa67SKzm12zSy+0skwRo2ePfER5m3OQPcYPHsaWyjube6XdNGYQvEaoFUNnP14Hv
zVSXSJJtPjsZL3csW/y2WPHzNn5jzzjccDigC5DqkM+wFJA4mEDr5ZyHxnp6Y70QX8c0M84
dDHE7IcZOAo5z796rvYN50s8dwYZ5IhGx25UMBjeB644ot9O+yzXBt5xHFNGoMYTIVgMbs5
7+ntQKwo1OMmELFO3nAsm2I/MAAcj25FSvf2sOoQ2EkhWaZS8QKnD46gH19qzxoaLKkkc0Y
CFmWMw5RWIAyq546Z+tXLmwW8lBuJd0Zi8vbtwQ2QdwbPBGOKYND4b+0m8hQzK9wjSorLg4
HX6fSq81/DDeNbt5m9NoJ8skcgkc++DVUaKQtvi9LXNu6uk5TB2qMFSM45BOT706fSjcai1
6Lgxs2zGI/mXaDxuz0OeaBDRqm6APHbs8svzQRbSrSJgc/hnn8BTJdUtFMhYTJ5RG/chGBt
3H3wB3pbbSXtDbyx3SebAnljEIw6nGdwz1OBUVzof2q5uJJ7pi042sVTGV242nnnoCD1BFA
A2pWyTwW7CYSXGAFZCOvQn2/rUR1JGuliijl+XG4lDjbkrkeoyOtTyaR52ZLm4Msxj8pWVA
uznduA9cgH8OlQT6cBdrcRyRjZGqKpjyRgk5Bz7mkATajHCZkMcxES7nZI88HJ/oartqdut
nNdHzUiiba+UPHTt+Ip91Yiee7cOoeeIRKSmTHwR1zz1NQLp8qxtGbxSjyB3Bi6gYGOvTim
A641C1tHEUm9n2hyUUsFUnAJI7ZIqRLgXOdqt8p2ksOCR1I9R71VTTo4QQkzFWieIh13cE8
c+wAGPapYIJLcogm3QxwhMYxkjv7UATyNmQxp6ckU0qYiuWPTtxSj5FVs85pvmh2JzgnuO1
A0V5HwwBcZHqKryspAbpzwallGzkpnJqvMfkAAH4+tIRTeUM5BOd57CoZWBY4fPNKzkOSRg
eoFROV2bs7T2460XAqTEMSoJOexqKLc6MFO0j178UsxdjuDDdnikVcB2P3yDk0hGV5f/AE3
T8zRTfMb+8v5iigR2T/64HHAx29qVW+Xpz3FDAh8qcHA46dqlUBifb8Kg0WwqsGUDbjFToQ
CNxI+tQDPIHJ7e1TK2Acn0zxTGTowLYO0+tTqxAweD7VUU5bBA/Gp1KOoC8UDLivnn0qVXy
65PTrVJGBHJ68ZNWVwSCGJ9aBF+GPd+HU4qxIkeBjOe2aqRyTBCVkBB5wec1bVwIgTje5+X
Pb3oAaFIPXnHI9KepG7oR7dKEUFSAfqfWgHOV4AH4UATIc5yMZqaOUgMpwTiq6NgZHIxmnZ
Gd3SmBZD59z6U03kEdx5DyjzGjMm3afujq34VGrfNkmobu1+2mAq+xo3+/jOVIwy/iP5UAT
HWtJW1Nyt6nkBipcqRggZIOR2HNS3GpWFmiG5ulVWUspIPK+vHbkc+9Ubixme9uZoPIVZ4F
iVWB6g8kjp04/CobfR5La4QiVJYUWSJUcHiJh8qfQHPPpQBoLqtuZlgdWWXcUkUDd5Z9z+X
48VPHqNrIbQwuJFuXKxkZAOBk9vas+30u5EFmEnjW4gQKZkLAtzk5/vA+h+tSW9nfQjToXl
ttlnlnKliZMqw4yOOtMDTk1KyjeVHnUeSwVxg5BIyOMc8c8U4ajYpFDK1wixzR+ZG5BAZfX
9R+dZy6ddf2tcailxGPNAQKc8pt2nPoeMgj6HrTn0q4ltLSB7iJXsdhhYKSHKEEbgfp0FAG
nFqFhJP9nWceaUaTYVYNgYyenHUfnUh1CyliheO4TZLGZY+DllHVgO45FUpbK9udQiuZzEq
JC6bYndTubb37jiqj6HqEVnabruFr222RxFS2zywu1gR1ycnn/CgC/b6vYzwmZZRGisFGQc
tkZBA64I5+lSjWtOdWkF0pSJvL+6Tzt3Ht6c5rGi0C7SAWb3EUqbY2LlnDwyKu35GHOO+O3
I6GphpV8k9xJHdxu9wrRsSDhlKBdxH8LZGeOoOKANSz1G1nt5tQlPl20IJLNnp1z09OaR9V
09nVvtK/OxUDaxOVAJ4xkYBB/GqosbpPD8+liSJWaDykfczgHbtLHPP4CqCaNqMNzEyXETx
o7SDe8ivllAILDlgCOM9uO1AGtcanp9uJPOvUVUOGbBwMe44zjtVebVdOWT95dog2FvmVhg
Ajk8fSqr6XqMejXGlxTW5RxIVeQNlS5JOce5PPpTU0i7NzFJcmJ7dImjKLK7FslTyT1HB4p
gWl1bTDNHALxBJI/lKCjDcx6L068ipftVo1o919pjMKZDucgLg4PWs+bS7qaz1ODdFm6kLx
Nz8nyqATjuCueKfdWM01rDaMUWAYE4BIJUDov4+tIC3cXFtAE824RFdljQ8nJPQfjVdNQsJ
JZY4rqOV4lLSAKflUHBOe/OenpVD+yLxtDhsZJ0LRSL8+5h+7DZAz13Y4z7VLFpt7C+/z4X
/AHP2diwK5UEkNxxnHbofagTQraxpe1Sb5TlguSrDk4wOnuPzqafU7C0leGe4ETr1XB9M+n
oCaqjSF8i4RpEaUzCSB8swTG3qOmTt5I7Gm6haX14+QY1ZhJu5OxMxlAM9T97NFyTTS9tmt
HnWRfKXG5iCP5/WokvrWeQ28M4aXbv24IOM4zz71ClnJ/ZclpOscgYYCu7OCMDqTz+XSoLK
xu7bUPOmnE0YhMYyxZx824DJHOAcZPNMfQmGpaekKStdAI5ZVJB5Zc7h09j+VImp2Ji80XK
lSdo4IOcZ6denNUH0i98mLZLF5qSTMwZ3KneHAwO33ufpUVtpV3bXUNwk0UpgGVEm4kkoFY
Z9BgYPbkUBZGvHe2s03kQ3CSSFfMCqeSucZ/PihL+0mjjkhuI3WYlYyvSQrnOPXpWUNEuEk
M32tFk3mQOgI++zGRMehB49xmoxo90toi+fFHJbHda7CwVPnLHdxzwccUBZGmur6YsHnNeI
qNjaxBGecdx61Ya7tUilYzKEhcq7E4Ctxkc9/wDGs0aTdTWlvb3bwFLcyMoTOGLBhznoPm7
U/wDs+R9Ht7VpVWaAxvu5Ks6nJznkgkfrQImfU7BEy10o5I+6R0AJzxxxzzSvqNn5UsonXy
4WCO204BPQdOeo/Os660m7urqS5aaJZJMhkBZQBsKjBHP8RJ/Kj+y9SOnXFp59u4ndW8wll
PAUdAOD8vb1oHYvy6jawmLLFtxOSB9werDqBwaYuqaawDLcrh2CqSCoY5Ixkj1GKhitLy3v
prtZIWNwqq6OWYjbnBB6nryDVYaXOLZbe7FvLAZS0il3O4Ek4APA+9+lAmWzf2/242UT75v
m3DBGzaBnqOeo/OkY5JyQeelUV0+7glBhuhIFWRVeUHdztwDjrjbjNXpCBHw2eAcUwRDJt2
kbcg98U0BgAcDHf2obBUADGeTTWdjxkc8ZFAETAKWwBtJxUe/LMAOCO/rQ7kFsNk4HU0xmB
XAbIpANfe3Bc/j3ppYiQYA59KTdngEZz09e1Nc8EZxjnNMBsn3RuIX6elVZnwu3AA3Z6c1b
JbYozjjrVSfaEOeWx8v5UgKEoJyoAIHI5qCTJkAPGBUr7UbaQACDxmo8Lnn73bmkBTbKytk
deBRyEYjjCnJpZAN+M528896axDRMyjI6/pQBieW3pRUu6T+4P0/xooEda7ETnnqAPpwKlV
g2P5+lV5Tid+OgH48Uo4zng1Ja2LoOMEfMT6VKpzJ13cZ+lU1JOcnB9amRuOxIHWgZZ68rz
npipAwxwMZHGBUSkHp1qZBxgDHTpQBKq5CrjkjNWEhkADAjHektzGAu77wyAasRujSAEgKP
woAcnm+XlgTkcVMZWZiOPbimvJGfu444H+NKGUDK8/r/ADoAsLKu0leCe1KGBwc/jVfIPPb
1p+44GOpGTTAmD4XjipEI3AD5l96hGMZz+X1qVSo4HTHagCRd24L61OvoSB7d6gHRRwfTFS
rhTjqvYYoAkBA24GTnFVrm+Fnd2dvJCxS7k8pZARhWwSAee+KsbRwemPSodRtvtumS24by5
GGY3/uODlT+BAoAemoxpdSWrRMjbxGshK4diMnHOeARmpvttogy15AozjmReT+dZF7pd5d2
NvbiSNZCJGlnz/GyEEgdxk+3FWbi0nuDZFLKOHyXDMY5ADt2sMLleBz3pgazXVtCqGWeKNX
5Us4AYe3qKc95bQMqzXUKFgGUM4G4evPasvUrW5uYrVIreMmIOGQuMDdGVAHHPWqn9i3cbL
FbmN7ZBGY0Jw0GHVmVSQQV44/KgDpY7u2+T/SYmZxlFDg7h60n223dfNW7hIyFDCQEAk4A+
tYUulXBgvbeLYyXMyyrcMcPGBtOMY5IwcY9aprpF41ube5hjkhmARhvAaFRIW+Ugc9cjPII
pAdUZ4kcqZlBC72BYZx649Peo/tMKsDLPGjPyu5wM1ziadqjXH+ktHJ9ohWC5lDdgxOApHO
R+pNTaRYX1i863MUV4jqsUbO43BUyFB47gjPuKYG0l/aSWzXPnokCsUMjMApIOODn14qWO7
t5yfJuIpSv3tjA4rGFrOnh77E0CGYzBtqEMMGbfn8qt6Vb3VnvEsIA3SMMSBgAXLAAYz355
pIC8ZrdpI2E8Z83Owhs+Z9PX8KVpI1t2nMiiMD75bCj8e1c7Hpt/YRQ/YhEvBL27PxDKQQZ
EOPfketSra3dro+o6cI/Ot2D/ZskFmDrypAHA3Z/OmBq/wBpacoyb63GOv71cfzpiXtlKry
LJGqK+zezjBI64Oa5+fTb1LK9ha0DidhsCspA4QZxjOflPfFW7S3ubTUZrs2UUqS+Yvllx8
oaQtu6Y5BAI68CncRrm7tsZNxCU3bN3mD73p9fakMiB8OOT0+bH1rFFvdARt5CxhL8XAhDr
sC+o46j0qW9TULq+S8hRd9q6+Su4ASA/fzxxkce+KANBZYN0Q81P3gLJ84wwHPHrTlubU7R
9ohLMdoAkHJ9K5uTRbs2cdvbtFFCV3tCxyqScZCn+63OR2zx1Iq7PDqE2qW1ythAIkcPtXa
HX5GU89+ox+NBJqG5tSjMbmIBTtY7xgH0PvURurQIzm8hCKQpYyAAHHQ89aybSx1CPVGvpr
aLDmUGESA43EHcOMZ4INJDp9xFqEsktnbtayyHMJIIUFQNw468EEHtigDTW9geNm81Y9jc7
2AyOx+h7HvSNc25RnNxCAhwxEgwvpk9qyrLTbi2ltrhrdJGjMiNGzgnaeEIOMZCgDH1pk+m
3kkN6FhWIyvE6RK67WC7c5468GgDZmnjiKrLJGpPQM2M+9Vxf2QYKt7CCexkH+NV9QtJp7y
OeHAZQFYkgqy7skMp/mOaqXGn3Ehl2QIhN6JUcFSUTABIBHXjpQOxsGdQY8HzN+cFeR65z6
UG6to7dHkuYgkg+VmcAMOvB71ipYakkVrKqRrLZFFiVX+SUZ+cnIyuVPSoTo1zFZC3tkiEb
Qvut3biOQqRlW7A55H+NANG61xCBI28SFAMqhyeenHvT3uYYwFknjjbAO1nANYkum3U9o1j
NtEJLOZ0YbnOPkyCOoPf/ZFLaWmoCzuVu7SGaa4bzCxfODtAweOxHGKBGv8AabdiqxzxsXG
5cMDuHqPUe9EuWJ3YH1rF/sy4WO3WaFLkJZiEpJIAAwKnAIHTjr7CtiU/LuNAELOSDluP51
Azk9u9OkYn5QM9sUxvlPfAGOe1BVhGJxnHA/nVYMybtw6HOTU75wNnHNQSkHcQwx7+tArFd
33vyduD+dReY2ME5BOeOc052yrFs89BTACoHzc9KYCF1DBwR9BTC3T3PWlKhm568kfhURBU
7tw9MCkLcezYTAJyMgZ/xqvKd2AQAAOfb2qTerkq+QfQ9KinB2sdmfrQBSYbJQGUkHnp1pj
gMFVThh2Pep5GOScFc1VZ2JLcBcckdqQFOcEsSmSlRADyWzw2CKsSFcnnHWotwERIPJU0AY
e0f3h+tFM8w+35UUCOznH70+mB/Shuxz170k/NwVzjIAx74pqscZ7ipLWxMhPrnpUuSDnoc
VAjEYAwc+naplZm5xigZMjlSSTjj/P+farCSMAcZHf/ABqomchs4xU/IHUehpAWlckEVIjM
SvfPeqoZsLzyelSo3zZLe1MC0HJYEYwR0qwhIxkg+oqiuCAC+SO3XFWk5yNx+metAFpdwU9
BgVJuGeuABj61WGVYAZPpU3JAAXPYZoAnWTABH+c1IrEgDPI7+tQx4I5/Op41BOMk+lAEsY
bOB0H61aAO0ktjBzxUIYRgg9ewp24lRuO0dcUwJcsSAozx/WnBwg5+Yjt2qLedi4XbzTo1C
8sQOM4HegCZfMeTeeAPWnJIDIUU8gcnFRhi3J+UdlqRFD8gYxyTTAmQ5Xjg04HB5/Gozt+6
Dwc8/wBKaWCKOO/pQBI7DbgDp1HrTASOWOB64psYMsnqvX6UskisFCngdPegA3kgMB83tQH
5GcHikVkBwGYf0oZucqc/XtQBJvVRuz16A0u9jHuBx1/GoDkbi3zgenanbmY5U7sdhxigCT
yyVBGR/WnHzVTaYwPcUwyuuSRgDoDTxMv3d2PegCHcw4U8/XgU/arcMAeetSHDZGM+wqMo5
4U4zxmmIaY0IwCT64pNqKcDimFZQeuKTBA+ZxkD86AsPLoMhUAJHP8An8aY0rsuc4x6UbkJ
BGfrTWKkllHfrQLVD4wOTjkH0qJuu44xnFSM4jTfjFVixbgHjNAXuOzhjjA9jTXJOQB9QKQ
k55PPQ0x2w2ASB3oFsLkAkZ5PtSEjOcA96byD+NKAMBsY296CkKHXAIORn0o3DLADk/lSAD
PA75PHtTG3EYwM0wHIeeTwOfrQxAHXj+dRFtrYbAJGPTtQWIGCM4A5FITHSErnnOOnHeq5Y
spZzhQcECnM3BO4E44B5qFyP4gD7GgGDHHyg4Ue1RSuNvpk0hYknLALjgVVdyW2gg+9AXZO
0m1thOc45qrK6dMYUcdaeeOgAINQbiFGSQPSgGMLADaTz9M4NRs6NnZjr19aR3ADEKc4wMU
xgAOME9aAbDcfug8FcDimPIEYqOcZxQx/eBd/Abr61FnnBBJ/h9qBEnpxn3qNvmBXJBBApe
cj3OMqOtIxGAAOe1AFeQMEDd0+XH4VWdykbA9W64qzMMOScHjkdjVNz6gnt/8AXpAVHHzYO
eeuDSLny5MLyoJ/SlcsFbbnI6CmRkGJiSQQDx+FAHP5P9yipPLb+8v5D/Gigk665+W6JbOO
P5URk5HPGaLr/Xtzn5R/KmIw9DzxipNFsWEyck59qmQ4PccVXVucYP1xUytk56DrQMnDEHk
cYxmpsgsSSRnrVYHcOPw/WnL83qvBxSAsoduDu47YqRWGwcj6Y9qrgDIPTB7VKi8AZANMCz
GwPBAYjFWI3GPX+tV4wMA9R3I708MqqOPegDQHz42dz2q3HEVxnlj0ArNSTaAV+X0q7FdBR
1/SgCxsUAsx+mPrSxMx3FRgDv7VXE4bBY5HtSmQyHKse3FAFpc4ZuCDzk9qUEuCeCATnNVT
K7kKTz2FSB2bntTAtbwvyjlvWnqRt3Mcn3qvuIBAOM9DinB/m5I4PAHegC7CBlgW+XHWnBg
eB8pI5xVSJmfnjrT1ycFen86YFnf2B9jTkjL5PIUVGihm5ICjr2FJLO0zCGEELnBP96gB73
KMvlQnCH7xz1pgRjhR39DSBPLUHGffPeq97bi7sprQsVEiFQVJBU9jx70AWApBJHUdKAWxj
n39652IanP9mFxFIILxFiljyQICnO7jpuww/KmqNRsXkSFZJIrG4MiITn7Qj9R77cn8hQB1
AZht4PTOPWhziPcVPAz8o5OK5ptOuIZTY2kk0Yu7cBrhWJ8p0OSeem7cB+BrRsZ1RFuruKW
Ce8bLJtY7Nq9D2HQn8aALNtrNnctCkMxf7QGaLehXzAvXBI5I9KvkRtwF24GOBXFaNFLb2+
i3F9FJJZx+ZGF8ohrSRmOGYdSCpxnt+NTaQP3O29MwtvJBgYl8btz789933cZ7dKBHXeWwG
Y259BSZcAfKRx1rlHE/9mah5O5ovtaYZvM8wcp0/X9ajufl07UvMDBjNMsZVpN+N4xj2wOK
AOt3tjGc49ar3lxBY2kl5dMUhiG52Ck7R64FZLX9mvibzRK4hitipwG253DAA6E4z+tZ8N3
GmkzBk3vIzrgh3fb5v8QPGMUxanQy3tvDYvfSzhbVY/NaTtsxnP5VJBIlxEk0XKuu9SRjjq
DXKy288djqOkGFmsLeN5oJOodXB2R+5Vs8egWnWdzHFNDPPlY47O3LhhIGDDOQqj+LoCKLh
qdUwck56g9/51GSQvXbj1rk7m7uAs8d2Zdt00V3DtLHyxvAdMjoMYOP96tBJ2i1C5+zs5sm
REjBDMomOeBntjGewpAkbLtjpyDxTGYk46juBXMS/am0eFo/tC6p8vngbt45/ecdOmcfhin
3ahrl4LS6lhtJEjUSLu+Sbf8AKRn/AGfvdvXmgGdKinbk4+bvmnNl1BB4OOa522vLufV7Sa
8jkgbypIjDzt3gjLfic49h71ss5IIxt5/WgEThwrBc9f0qJ33sSCAM9qiLBQe7Drim7iemQ
CemKYxzEbGy3I5+lJkMd2eD1Bpv3V+b6mo1KkbuRgcHsaAshzkKjYz68daj4dc5Iz2NKMZw
rbfTNRsY1xjGSeKQCSYCscZJ4xnNQsG3ZzxSO43EZ+XsahZ8yDvjjg0wFd+NmTg81BK2Qwy
SR0x9aVpM7hn+mKgctlcEHbSJH55Y4yTjFRykk/Lx3AxTWlUqyKM4PUe9NbCnk55pgI4cPk
DIIziomYgk++RmnNg5CHBOM55qNxhMDlh3zSAWOTEmewPGKTe6thsjHHFRjH8R2nvnvSSH7
zHk5FADnZghI7kEd81UnTg4ZvrUhLdADwe3cU13LKVx8tAGbIyMSikkHvTIlDKyjhSDg/hT
p1w4xxkdBUcKsQ2SOhHJ9qAMf5fRPzFFR4P93+VFBOh2V2AbkjnGBx68ColYgDPc9KkvT/p
JXI+YLn8qgDt6+9SWtiwpZieamXkKQT3qtG2VJ5H9alV+gB6UFFrcR19On+frShst04PFVw
x+UDHbNTKePQdRQBOpbBBzkcg1KrDoOgGeKrh2GD+VSK5HAOcUAXFf5vbHOKerg4x1OaqqW
zx3GKnQgkDOfegC2CMc8ZPapVH04Haqo5UAH6VJ5jKS2eMfSgZaVgB1wMdqkWTHC4Bqir4P
DZHpUgk5DdsmgRc3qOmSRyPejzDzhsj37VVMihQcjIGc08OGxk/Ke3rTAuq+4YJ5HJxUgDE
5XHtVMTFWzkc1J5xLBl575oAvqCE64PTNShxgHdkjpWeHbGQR7gU8blcYJGeOR1oAuMzHIb
oegFSxMEfjANVk77jjjipAVY8H8qALodpEACjj1pux9+AnI6Cq6MFHDZxxmpVlKrnd83amA
rFRkEkHp61Hncyjdx70rzl18vAz696TyztOMHjPP9KAE3bGAPG7rijzipIJHpiq7nBxkD1O
elM8xtx4zngmgC6JySCByeKeJehB68c1QEuAByOv86DMrfePvQBpLPggq5Umhr4j5S7MB0H
Ws1WcnGenc1KrqnIwTigCy85lByCFPPHWoGZU6FiO4PemM4OM/ePOBRuR5Bgjr0PegBQ7fN
gYHUcUyaRg556e9LKRyVHY5PXFU3c5bnPP1oAlZ26889s0GQhOeW7c1ACcsMfWkaQkjABz6
+lAE/msyk5/iqNpWYjGT2OKTG454z3FIxPAwAD8wNADmfBLBvfr3pNzkE4wOOnWkBwvrjt6
0wuQByM+lAEm3aOmce3NNMvHHUc46kVEZMtuU+2TTSdwzkntQA4yF1BBA4Jo3bQpzjFNUKF
GBnJ5PTtTWKg5GAPfuaBCSNgZzxUL/fJ2knNP3MAAxyD0zUDSZT5jgZ60ANdj8wByRxioHf
K543DsKUuCp53HGAc1CZCRtG3nnPcUAxXcZJOOvX0qOQtu2kDJP6Up6YyM54prFVQkk5PFB
JGQMkAbQO9R7iRkc4PenEqBtGfXkUhGMbeOfxNADd5DkhODUQaQHDAU7JJO3oKRl2g7iPYm
gBh3GQEkHnoaZuIOWX86k+UADdkrmoS5YEEBRjFADOVJB+9296jZgo2E49uuaVgoGcnJHT+
tRSMNvy5yeevegCC4OWznPNQAjY+QBx19allYlcEnPAz61ChJViDyM8/hQBi+ZH/zzop3nj
/Z/I0UEnXXuBdliecLj8qgByeOnepb4D7dg9MLx+FQ9Bj65NSWtiZG7elSx56dcfhUKk8N6
n+lKpO4DPGM80FFhc4zn+H+tSAnGBwfaoI2JwfTjBHWpFLcLQBMpIYNmpU+/gA5I45qBSSv
NSoRxkmgCdeCSTnAyKnUcH29Krq7bupb2H8qlV/mG4df0oAsBiFBDEnpSkk4IPbjNRBwv3u
oHWkD5IwSBgd6ALCnBBPGOlOy5GCflqurBRnNOR8g9fSgCx5jKMAknGPrT0lJ4JPAJqAEMQ
3B7dOppwzuznI9qALKEn19j6+tSBm2jBOO+Kr7tpwGOPSkMrggKxXjn60wNKI5wWHvzVuPc
2GJA+tYsdw+AWJI9R3q2typ6yZOePSgC/KVUgL8x6EH9ah8xXPyMQelRLMGfjBx2zSlA4BK
laYFkSFVwfzp6uGXnk+9Z2+VE+Y7hnGV7U4TEDdGefSkBoFsMMHj1NS75nG4KSMcYqhFcZA
BUn8OlaMdxFjZvx2ODTAgPOVIOfWoWVlOUP8A9atFyGTP2j16iqkhK/N8hHfYaAKzeZghvr
SEEEEDkHp6U7eDljxin4DYJIxjJ5oAZyBkdPSlV+u3+dI4CjIOB3NRE/iMdqALDy5A9cU1X
CY55J71CpwcZ4PUelMZwV44z3oAlM4EhywAAxwetLuHoM9aqeYWY8kgc5HQU4s20ZbntigB
7Nzlzz0xnpTckscKeufYUwyLkbsYJ5zTgxZc/d7c0AOLHAzwMU1pAT8oLcdvSg8AZbf25pA
x24AxxwM0AIS7EHO3tgGjcMZx26mkyu7lsd+TTMt26dcigAZzjA55+tJubbkHI71DljweOc
56UF8KQM8dh3oAlLfutpOcUmQQAelQ7iV4GDimNMwGF6H2oESSNhSM85NV5G+RSQMDn680h
bcSTyBUUrEKGAzg0BcR2G488EYz6VCD8xJbJoY5YEcYPNNJAfJIAPagW44EHHJ684NIz456
85wKYXwWORgngelNkOQDxnpz9aBD95HBGGH8RqLLnOGzj14oZznrgng/SmsRwQQc9+1ACNk
kDPXIApkgMhyo49AamypYtuAPvURf5mIPOc5AoBkeA2BjBx+FNYgAgZAxQ8hBBIAz+hpgfK
8KSMdDQAxt7A/LgZ5PtVZ9456gcj86sSRyYO48EDmoZNnlA7yW/SgCrM24koOCORUQcGNvl
xwf5U+QencdfSmKOHUggn368UAZG1aKdsWipJOrvyPtwGf4QD27VACOR6tipdQ/4/3B6bV/
lVYDAJ5BFDLWxYDYX8ef8/hUgYMoPU9qhjI2nnnrTw+1Cqkc8HjrSKJV+6D7ZqRDjHOKiVs
gZOMmlVsLg80wJg+WwO/apxwepx1FVQee5NS564P4UASFuSVbaSOn407zJcZDA8mmHaZNp/
n60iKxOFIoAn8xsehHbrTxJlyc8VBlwqkZwR2p4kPl4wDz9M0AWlKZ6jJGTT1YbC2cd6qBg
eB78gU4P8pwxyBxQBc3qsZ//XUqsWBB4BHf1qgjcHLcEd6mjYKV+YkigC18wJI6HnBpgbOD
k8dsd6j3MxO7t709COv1oAm3HAPQYx0pucMFXLDGAPSkA+UkH8qcAw5xwe9AEi+chykg56g
jrU/2p1wJVIHTK85qBJFxyN/5DFODKGIVsY7UwLiSoyblYEnnHpSOiOM52H1qqCvIOMjng4
qbeMZJxQA5ZHjkUkE4yQwHSrsTrOAGC7vUdaphxyKUbSwO4qw5yKAL5QoCTn8DUBCcMHyOn
FQrcTKCuQyk9GNJLKvoAc+tMCYtydxzz1oLlWGDg1V80AEbsZNIXbO00ATmXGSc/lTDKowe
oqMFTwx7Zzig7enUn2oAeNzrnOCBjnmjCqB35wP/ANVRh8jG78aXdg4Jz14NAEqOm4DjkZp
7BTjHB7VXwMluAaDJlwpOOnNAAV+XPGc88UcgkcHP6UmTvA600kAgjvQAFztAznHtSg/N/n
imHBIDfeqNmIOc4NAEzPgAgg5qMN8oboB3FRjJUktzTCUVSd360APJbduNDEg/Me+ahLLs4
+YZpGfktnkcfSgVyRn+XPoKiZwy+/5Ux5Cc4B6VCS2BkjJOetAkSM4Em3d8rGmtICNrAAUw
s2SOw71C7Bo3JJHGBQIQt820scemM00ORuGATnPNRsT3PU/Wm+ZtOc0DZI5G5gACGOePWnl
zlSF6Y/GoVALbiQfXBp/mgscDrwPrQIFIKnYRkt39qaQwBXAIpd21uAMd8jFNdjtGCMk0AJ
j+6OTSHIyC3B7Cjdg/e5NQyY3kk8daAHFQWKrye+ajztBCHHfkdaPMBYcZx71C0u0DA6Z/G
gB0hJGGJz04qJpFCAAdOlMeRt3GR+lMY54HQd6AIJsbmIPbPFIOQxXOcHk/SmycE/PmkVgI
XxkcfjQBk/P6D8zRTPMH+WNFAjrdSwt43+6OfwFQBs5IGR2qbUwft5xkjYOPwquG49z61JS
ehKnIzjkHGDUgPygA8YqFD8pw2TkU8HGc/pSKJgQM/pTh94DHIqFWB4PT3p4O4jPpTFcl3M
WHPOaep+TGcEHuai3A4yeR+lPThsHOPagLkm75sj2xTg5V+/So92W25wBSqRt3cZoGTKzfd
YnGKeBxx29agViGAJ596kBJBwME88d8UASjdw3TtRyC3BwKj8w7Tg8ev40qnqOc0CuSg8Eb
c96kBwOpB68VGCM5yeRSqflPXPpQMnBO4+3TNPUkjH5fX0quGw4z+HHvT1JUZBxQBOshAAJ
7dKsCc7uozVIOu0BiQVqXehznjBoAsq3z8gZFKCo245zVbkY2v15NOWQquPSmBY3A4I4NOV
XOMjnFVPN+UZHHcUqyHcV3E0gLo3fL0ApSSW5fn0FVN5OATkk5p4fDAnk0wLW9doLHjPTNH
mKe4K+9Vg3QNng4xS7tzcdCMGhATnDNgHaQfWmnfnJfr36VGH+bJ7cmnbxw54HfNMBQpVzI
QoPTPqBSbmbJxSPLuUY6Dv0JqItht+ecYOKAJ1OeSATnPNOypJOenaq4YYHPH9KRmOeoIPH
NAFgvhwAQARikz8xzxx1qHdjGev50u/8AeA7vxFAE38Q5HX0pjE49z71G0oAxnnrUQZT7HF
AvIkEiouXYkk8AU15flwB26GoRIP4iSexprMNw2k4JB60AWN4JxnB6nNMZ043HnOOnSq7HI
5HT1NKdq5OeMUB1F83JCr0Hc9qYzMfm4prMqucE0wsCf5Y9aBLceXG7JY9CPpTfMKg9Tgfl
UeQW6k46AUwthge3egQ4yEHGQQDTGJIyBjB5pCRuHPHTPtSEjA2nOTQAkgznGfxpuVAGWHv
QxZiADgrweaYXAkzk+1AEgZAc4Bz2pu7bz0pgbJ57CmsTkAnnv7UAPL7sgnj3qMuWPHAFNL
EPwcfWmZxgdTntQA/eASpx7Go5JFL56kDoaRiAwGM5P5VCSS3ynpTAUuVPUAmm7txY4PPak
YnJbtUbthiBgUgHSSYGeuP1qBpSSQfzprnPA6jvUR6H09DQA0yZJy/ynv6CmxsdjHOcg/yq
ORjyD0/nQmPLYADkYP5UgKG5/X9aKTa3rRSEdbqTqNSbceAq9fpVVT/ETzU2rtt1Jx/sLxj
2qkJOQMcc+9A+hZz+7BHORnipAx3ZBOTzVeNiEC+o/OpI8gcdKQ9iwvQdMd6AcYz6cColLc
KDT920cjpQUSkDdjPWpAQGHPIqurZIbJJxT92WP0pisSZB43A8fnTlG0Y7GowxBIODTwy7T
kH6mgZIH56n6mnBsAn06DpUW5QvAIY81IMAEZ5PX3oEODEJk/SnFmwT3BxUec98+/pSknZn
15oGSq54ycduaerkKwxioVxs689eD0py9NvPJoAslhuXtk0oBPGQccVBuJJY5PvmnBuRk0A
TAsXBB4PtS7zt5GcnOajD4BJHI6U7dxjPrQBI0nuevGaeJMLnOc1XJUqCScjjOacGGMBs+9
AFkPng1IGXOAODVQOC2QTzShzkljQBdBBOe/WgNgjk1W8w9Oc4pQ/G305HvQBYD7zzxz19K
erDcM9ORVdSMjnn0p247sn8/wAKYFjd8pxgZ600sGJ54zjFV/MIA74oDgHIIpgThvkIyM+1
NBIHUc1EGCkMTz3ppZt3IHFICcnHpz0+tGQT9PSoMkEgHGaVnOAVwM/nTESMfnPGMUbwM8V
FuymSPy9KN5C4AA9sUCvYk34XOe3OKHO7HtULNuHTHqab5jBlAOcDqaB+Y+QjkBTx39aYWI
Xj6ZpjOxTJHfpTSWOPl7dKBA7ndkHHfgZpSW2jcTz2pnzcEggnijOGGTnnk0AgL5ZVwMZ4p
AwAIPHNI5AyR1HtUTt+7+ZuvpQA4sFJP5Y70wscE8cUE/dJ6dTTGPy4zyf8aAYu75c5B5/P
60jMeD/kUA4PTg9M0gOSecZ5NAhM5GDnBpnbd1FBbLBcZzSMT35wM+lADhwvXjpzUTtn5T1
6+9GT8wycD170m0Z6YVuPrQAM4IXgcU1mJYlRweBTSQRkU1m+bjGPpQApLDjOR9Kj5Bx1xn
+VBJOWPHPQUxiFxnIzzQIHYAYx97rUEhKkYH9KdkBlPHHrUTnqV/X1oGNY5254OfyqPKqCC
M56U4lc4Yg5x2qKQ8nHBxQBBK+Cc85ojY7TlscZ+vWmliQSeSaEIwVYdR1pAU8n0P50UmZf
736mikI6nWedTYhsYVePwqnjAxkdfWres/8AISkOeip/KqXykkgEg84NBSehKpHds4qRXGA
2TxiqoJ6MwHc1Kq4Jz1APA9aAsT78DcO4zxTjIW57cUwrtGA3PoaRPmJUHBPTFITJlLcZHI
H4U8EhwR0zwPY1CpO3nj26ihGJHofX0oGmWV7fNyRkA04kcEdKrgkv1wuOpp4IOG7dDQHmT
rydykjAp68qSD3qKMkFu/FL34JxnOaY7kgYHgDnGOacWPC84NRZOOhyfSnFueO3+eaBXJd+
CQG47U/fgDBIBGeKhLHcR29KerBeDkc/hQFyT5tuc8U8EEBXzk1EM4GTxTt44ODx6GgdyQH
AJBOfSnc5DZPPPrVcn5hgMee9SbmVQMnjvQMkOM8seKUNhgD24qPfht2OAKASTkntyKCWTZ
xjk5/wpwYqc5/zmq4xuBBPSlJ+cAnn+VBRa3nJ55HenFiAvOOKrK+UA6cVLvAIHJGOtAEpc
ryOg7UGQuuAetQhiDjrn+dKrYIGeg5oAlJO3IPvQDgA5Jz0NQtIASB0xSbuAMkYpgT7+O9L
uIGM9e9QbuOh6UrMS3U9e9AmTE5O3H0o3ZOAcjNVzIQeSCO9SGTHzfypi8yQ8HGME0hAJI5
9c1GHIbOeAO/anB8t14x+dAhTxg+n8qjbaTzilOcYBzyOTURBK8cnpyaAsPBLElTxk8Uxie
RnnHemEFRnODyPrSMxOTg+4oC45pGwdnIHahpVC/e6gGoQCA+OP61HI27BIJBGDx2oCxP8z
AsD6HNIG+XkdOfWqyyZY7HzwOKDM+RgdscUASseNufemgrnDNyO9RiTPPOTk0hbJPJHH50A
S78DJOMj1pN4ZSCe4HH51Fu5/H0pfTnGBzQA4t83HfmmBuSMfgT0peAue9NwBgg8npQAjMz
ADk54xSkbto/hHSoyxBVR2OMU7cQpyvHFADZDluP4qiIAJ5B+lSnngA59qjA56+vWgBmQR0
4zzimSHLgD0xSliDgdD1HrTM4ONvvnrQIa5BJBPX061GznkDqTUhBUY6ZOcCoyPnAbg0AMI
UHCtUUqkcZqUuVPAGPfnvUcrkhhjAAoGVXUF2AH0psePmJIIUGnOzs56dM80xOFkY4ORipC
5Tx/tH86Kbk/3l/OigDq9a/5Crrk42JnA9qo5ycdOKu63n+1HyQAEQjj2rOOMdeaALAKgDg
YGDj/AD9KehIAK49M56VBkNvYDHQ5/pTg52Fenf8ArigEyVycZyccf/rpem48ccVDxsyDk8
4FP+YlV5Y4wPegGSgDysDPX9KcjHcpAwDjmmswAwvoKRGwPTHTmgLEoJ+YY5BJyaep9RkAA
8VGQCnB6njJpcnOfm/CgLlhWGA3qBkZpw+8COmevTNV1ONxB46VMrEZwOnXmgdyQ/ISFPI7
0m7k5OajLAvzznjiggmQCgPMmHGP1Ge9SKv3hkf/AF6gXrzwCaersMt0xk80B0HqxB6Zp6M
NpJFQBzuXJ6nrTs5IUE8/rQG2pOJO56/zpS3zY6VD0244x1H60FiCOevNANk5Py8n8qccYI
Ix2qDdnB4Geo9KN3zYzwPegdyfcTyOxHTtxQSRtJ/OotxIPvzTixOF6HbQMk3Hdkc5wTS7+
B6c9KiDDI5HrQGAOD26UASh8t7Z7inLIPm44PPNV8lQc/lmnZG088kZ60ydyUvjO4EGgnKH
nA4GRURb5ck845P6UmSQRt6njmgETgkINjZOeQaUyd8f1qsDgZGRQCcjnn0oHfQtFwyk470
ZXOc+1QiQY4+tJwCCp4zQJbFhccnoaM4Uk8H+YqDfjIBOexpN/wA+Bzj1phcn3EkA9j+tMJ
OAfXmomcLnJxznikLgEAHgnHWgRKzk/NuxxUJYryTk1FJIw4z2yRTy/wAxHWgBSxZTyV/Go
2Zjz6elG45I6jvmkbPPXGcYoAT5GYEnHH45ppGDxyB2pytkccg9sUmcsB1U9KAQ3kEk9B1x
Snrx370LyoHTnOPWjcCmGzQAA4wAPanHC/w9DggU0Hbs+nSgsVPJO489OlAAx52rjApobOc
enNNQnDDn15obByDwMUADLhsHPP8AnNDEEjnt6dKRiu/twfpUQxxkdBQImHDAYBGQAKhkbD
8cE9qRm68ZPQYprEb/AJTQMRjgkA8+tIMDkZ6UpU7ioHbp3prkBsKD8vHNADW+9njC+lRSY
aUMCMdaXJJOO3rUYzuORnJ6UAIx4Y556frUWeCcYqRj9QPSoiRwSeKQEEjEAeg5pEP7t1OP
unt7UOeTk8UwEiNwAOBzSAqc/wB39TRSb1/vj8qKAOq1og6wwI+UIv8AKqA+VQTnHofzrT1
og6qQSFBiXJ9ODzWOcsvXgDOPWgS2JRzyDkZxSgjaQO2ajZjjrnPWl3KBnn396Cth+QGGCe
x4qXJO47un8qh5ySQR6U8Ejc553cfWgRKrfKC2SOg9KduXJPQZFR7gQPY/lTlJZMDpwaB2J
sjr1x0oVsrgc1GHI4HA9KXkNQDJQeuKkBBbHIBGKgXuCMg8VMwO8FQvP+NAh24FhnnFO3AH
I4/Cohu3Y6nPHenEgKRjj0oAlDjjjHfHrQCpO0ccdu9RhiMDNIGOSQOnPPagCfA2gYIwR/K
lDKSOMe34VHu+YDBB5FNLN0CnJ6UDexMWBfnI6/SnEnAGOo45qFGycEcYPHelJJAHpnjNAi
bjPPXOMUm45Pc1Gc4Oeh6UpwpO0k44OTQPckDrvXtx/Ol3DaTnB6Y9agDcD19+1O3Ddu65H
T0oES7sjJzg08NjGefXNQAqeh6U4MTkEHBNMe48nD9cdqfuO33POT6VBn5uT+NOz1HOcYHN
Arj92xfxx7inFlH3eaiLANzkH37UEDqG/CmFyUFW5A4prYZsqenAIqMrheW6Hk00swOe3pQ
BJu46+1P3sucg81Fk7cY5A5xSgjoQRjOaAJQx4J6e1GckkZ6ioAzAgc4yB+FDSDacZJzjNA
Er4LHnHPB9s1CWYjIPGfpSs+Scjn3700EgdM4PP6UAKzsGHDY4GcUqOpxg4zjP9aYGOATkY
9e1JjIx1PJz+NADtx3HJyM5pdxYgZ57CoGC7jjI59etA3qv3wT70ATbyFx260Ybgk9+tQh3
BOUODgf1pRKjNhTntjpQCJQQMnHyn9OtA+6T371HuB3Y/QUqEg/N8wHOPUUAKGDAAdaCQOh
6Y5PrUe7BJK9R0/z9KYzEHr81AE2euQS2KZIctk98Yx0xTS2FPP0pSV+XPOB6evSgAYkscn
GBmmAFiCTSAksc5+nSjO7nHHcUCAn+JT1prex6dKC2WyBx2H400tt3Z55oAV872IPOKZI43
YAx9aQsTg5z7U04xyeO2KAE3jIAzimcEljlSc/Q05iQm0E57VGSORtzn36UAI2M9zxx71C5
IUdcfSnMckk5x9KjYHt1Pr2pDIJDg9Oe+aYmcOeOn5UOxDZGAexojb5Xx3HNIfQpb1/ufzo
p3lr7/kaKCTrdeDnVNwHyiNc/5/Gswcj7uSBnnvz+nWtbXs/2kecZiX8ayTuZsfxEYPp9KA
WwijgYHNKMAY3e9H3VAHPPJFABHGMYoGA9FyST+XNSNkAZ4Hb8aYBtTnJwTSjLnPYjpQBJ8
rcnOOpFPJKqDnBHao+RGAp4680Z3YB5GBQBKW+fAPfOTTt3yK2MEjnPaoYjkgA+3P8AOnrn
aSxzwPx4oAkXOAOp9akJJ4yagjOUBHPOPpUikZB5wep9aAJckMCcbiOMUp5IAYZHFQhstvw
cnrTxk8knPv3oAdwVzzxTgq4OfWokJGWyOB0JoHOAxPPHP0oAmBAUlc5z1oJOAxGcd8UwnH
y9OR17UpfblcnnrQA8MAuxQSwODTiy4ZhyucCoAWUjnoevpT/vAtk4yOM4oAnJPHrjGBSc4
yBntUIY5A3HnjNKGPK4Iz2oC49SQuAOtKSSwx3x0qLd785p4OE+bjHNAD9xyOTmgtxn2xjN
MLYwD070ZPccDGOaAuSDGCOuDkGlDdscY6/pTMENntQWOPQn2NMCQFTyBwabu5AB5HH40ik
4AA6/pSMw7DJz2pgSq3yNnsP8/wBKHID4PQVGCFOM570jE84PtQBKCCeBksP1pN2VDDn6d6
jzgjHK4wKCxz6j0oAcHGwc47ZoyOT71GWbBBGcGhs7iAduOgoAcRknPHOabIMbgBke5/SlJ
B53cehpkp+dwDnn1oAd5gOd2PSjd8pwcA/pTGxlu+eeKQsMcc5oAkOCTkcHtS5woLDPpjvT
ScSkZ6UwFmUdgB+dAEgclucjHGD1pFQEnIGMdaZu+9t/KnKQE5J55PPSgAKKo+VmBHPHNO3
c7s8Yxz/n3qN2K8Kfeo2LAkrnpxQBO+AgBxubjg9KY7DOD6Zpo6EHqDmmt8zfd74oAABuwG
HvS56HPB7ZpmACP8k0LgscqOnT0oAeN2zdnPWgZ8rJHqc+/wDkUxm25I556Z/KgMMEY5I79
8UAOU88DHHH502QfMeOTmmljkYbOePr7012PPUYPT05oEODZPOQO2Kjcny8ZHrgigg59BQ5
AyeR+GaAGsxY4ODjv61DkYxTweOeuP1prYHX8QfSgYzI6cmomOBlefxp577RnPQ1G3T696Q
FeQgZ4560Rj5HzjODyDTXOGPOcURgFJGI6gnFICHzG9BRUXmyf3m/OigR2uuRyyaiPL+8I1
4PGeO3rWQYJ0fb9nk+bgfIfm5oooBAdwLZjYDPQA/57VIgbghG59QetFFAMQxyBm+QsuM8C
gI+/DKxIGCADRRTAFVy/KOAAAcinKHOCytkH0NFFACrG2D+7bJHXbTtshyNjYxxxRRSAeFd
UICHIPYUmJCAQpGeORRRQA4qy9VY568UoR9p+VvTAFFFAxAkuFyhx9KeqytjETZ65waKKBC
+VMMYhfpj7tKY5mP+pf8AFTRRTWoA0UoGDE/r9008xzDkxP0OBtPXpRRQAeXLx+5cdj8ppR
DMVJCOM/7JoopBcTypdp/dMM/7J9Kd5chPzROfX5TRRTC47y5CP9U2cf3TQqS7uYn55+6aK
KAuOKzFQGjbjn7ppPLmxzG+enKmiigLiskqliY3z2wppPLkDZ8p8HpwaKKEK4hSXbxE5Hpt
oWOUnAhf8FNFFMdx5inyCIX7Y+U0hhmJyIX65HyniiigLiGG5Vc+TJkn+6aDDcMzfuJM/Q0
UUguHkz5z5EhAx1U0ww3G3i3ky3U7TRRQFwMNwOlvJ6cKaTyLjKgQSAf7poophcTyZ/Mz5E
uP9w077PccZgkz3O08UUUBcQwXHQQy4x2U0hin28W8gz/smiikFxrQXLZzbyj/AICc0n2e4
3D9xLj/AHDRRQxXFEFyV5gkxjpsNJ9nus8wSZz2Q0UUDuKbO84220oJz/CcAUG1vOP9ElwB
jG080UUBcT7Jd4K/Y5B34Q0otLwEEWkn/fBooouK4hs73bj7LJwO6mmfZL0AZs5jyeiniii
gBPsd8TzaS8YHCH0pGs75iS1nLwP7p5oooHcRrK+3cWkv/fBqN7G+3DFnMQBydhoopiuM/s
+/J5s5sd/lNRyafqJ5WzmLY6hDRRSC5XfTNRbpp85GOMoeKRdM1QRn/iXz4OR9w0UUh3M7+
z9U/wCgbP8A9+jRRRQI/9k=
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAAPABMDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD9Uf8Agqd+3r/wUR0u5+IX
ws8F6T+xH+wb+z1rral8PfC/xn/b/wD2p0+BnxZ+O91pN6tt4m8SfBvw/wDDPxBe+LvB/hS
8t7T7JoetavPpXiS90559btLmxj+z/Z/xf0n/AIKF/wDBQX4D6Te+Nfgvovx5+HnhPxFql3
Fr+p+Dv27P2aP2wf8Agn7eJNqMWmL4q8J/HD9pC78d+M/gLE6Qyo2g6l8T0t9JDwanqelvc
tJbyfpj+0v/AMESv2/v2qP2r/jN+0v4d0n9h7wKdZ8W+KYPCGvftt6RqX7avxg8c+H7U6zD
4Re50/UfCWt/CH4I/DSxtLmw0TwL8OfhxpTX/hrwyqat4vPiLxtb3k+q/Ilr/wAEbv21vh/
8RdEh8Rf8EUP+CP8A8YfiLbXum6T4c+Nvhv4z/FP4f/AbU5re1uY28Z+OP2c77xFbSalcpc
+br2sWHh/w94as5YbePT9I8OPPHb5AP6V/2J/2pfi7+0T+y38IfjR4o1/w34k13x5omq6jf
a18JPg38V9f+G979h8T65o1t/wiXinxNb+HNS8aabbWem29ofHcGiadoPju6guPF/hWA+F9
b0eRyvqb9nr4NfH/AMD/AAV+HPhT47ftBaL4n+LWieHYLXxpqXwp+FXgjwH8MbW/ae4ntPD
vw+8KDw20ul+DPCGlS2HhLw216I9T1DSNEtNT1WGDUr27hjKAP//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0