%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/11.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author> <book-title>Untitled</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>15.8.2019</date> <id>39c06a7c-4192-471c-8e40-7c32e9f4f020</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>1600</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p>Cherchez la Femme</p> <p>Svět se utápěl v bílé mlze a stromy okolo se v prudkém větru ohýbaly hned na jednu a hned na druhou stranu. Chtěl jsem se rozhlédnout, ale vlastní tělo mě neposlouchalo. Zazněl buben. Monotónní rytmus pronikal hluboko do nitra mozku a probouzel vlny trýznivé bolesti. Potom někdo zavěsil do mlhy ohnivou kouli. Sálala žárem, kůže na temeni se mi začala škvařit. Pokusil jsem se objevit hlupáka, který kouli do prostoru umístil, ale opět jsem se nedokázal ani hnout. Bolest způsobená bubnem a horko mě přiváděly k šílenství. Abych se nezbláznil, soustředil jsem se na les okolo. Stromy tančily v bubeníkově rytmu. Zaklel jsem, protože to nedávalo smysl. Po pílíce věčnosti se bílá mlha rozptýlila a pulsující bolest přerostla v agónii. Někdo zasténal. Měl popraskané a okoralé rty, k tomu pekelnou žízeň. Ten někdo jsem byl já. Ohnivá koule nad hlavou bylo slunce a klátící se stromy muži pochodující přede mnou. Stále jsem však nedokázal otočit hlavou a nemohl jsem najít vlastní ruce. Až po chvíli jsem je objevil po stranách ve výšce obličeje asi půl metru daleko. Vypadaly ochable a nemohoucně, jako by patřily někomu jinému. Rozlehlo se prásknutí bičem, někdo zaúpěl. Bolest hlavy ustoupila a mé myšlenky se přestaly podobat leklým rybám uvězněným ve vyschlém blátě.</p> <p>Pochodoval jsem uprostřed zástupu mužů, všichni jsme měli hlavy a ruce uvězněné v dřevěných kládách sevřených koženými popruhy. Abychom do sebe svými rozměrnými obojky nenaráželi, klátili jsme se ze strany na stranu ve stejném rytmu. Podél zástupu projížděli muži na koních a nutili nás držet formaci. Jezdci byli oblečeni do uniforem crambijské armády. Buď jsme všichni byli odvedenci, podle dřevěných límců nedobrovolní odvedenci, nebo trestanci. Nepamatoval jsem si, že bych plánoval narukovat do armády, a ani jsem si nevzpomínal, že by mě v poslední době stíhali kvůli nějakému zločinu. Všechny jsem spáchal hodně daleko odsud. Při přemýšlení jsem však zjistil, že má paměť má příliš mnoho děr. Možná jsem si opravdu přál stát se pěšákem jeho imperiálního veličenstva a trmácet se v poutech vedrem. Nepřipadalo mi to však pravděpodobné.</p> <p>Konečně jeden z důstojníků vyhlásil přestávku. Zůstal jsem stát o chviličku déle než ostatní, abych zjistil, kolik nás tady je. Had mužů s kládami se táhl na obě strany až kam jsem dohlédl, uniformovaných vojáků jsem spatřil několik desítek. Zavalitý chlapík se seržantskými výložkami doprovázený dvěma pomocníky s vědrem procházel mezi muži a dával jim napít. Každému jednu naběračku. Nemohl jsem se dočkat, až na mě přijde řada, očima jsem stále proměřoval naběračku a prosil jsme štěstěnu, aby mi ji seržant nabral plnou. Měl jsem žízeň, pekelnou žízeň. O chvíli později se k trojici připojil důstojník s písařem. Každého odvedence si prohlédl a nadiktoval písaři krátkou poznámku. Pomalu se ke mně blížili; podle způsobu, jakým pomocníci vědro nesli, vody pořádně ubylo. Důstojník měl uniformu šitou na míru, výložky napovídaly, že jde o poručíka, zlaté lemování prozrazovalo, že je zároveň i šlechtic. Plebejové, ať už v jakékoliv hodnosti, měli v crambijské armádě lemování stříbrné.</p> <p>Konečně dorazili až ke mě. Seržant mi u úst přidržel plnou naběračku vody. Už napohled byla nádherně studená a osvěžující. Bylo mi úplně jedno, že ze stejné naběračky přede mnou pilo několik set jiných mužů a spousta z nich má pravděpodobně kapavku, syfilis, lepru a bůhvíco ještě. Začal jsem pít - hltavě, ale současně tak, abych nevybryndal ani kapku.</p> <p>"Ty vypadáš. Kdo tě tak zřídil?"</p> <p>Poručík mi svým stříbrem zdobeným jezdeckým bičíkem natočil hlavu, aby si mě mohl lépe prohlédnout. Vůbec ho nezajímalo, že jsem kvůli němu přišel o dobrou polovinu obsahu naběračky, která se vylila na zem.</p> <p>"Hrůza, tentokrát jsme nabrali ten nejhorší plebs," pokračoval v hodnocení mého zevnějšku.</p> <p>Písař mu automaticky přikyvoval. Bylo mi jedno, co o mně říká. Ani jako kluk jsem nebyl žádný krasavec, spíše naopak. Nebyl jsem však ani žádná zrůda a lidé se při pohledu na mě neodvraceli. Poté, co mi v průběhu let pár snaživců vylepšilo můj příliš protáhlý a kostnatý obličej několika jizvami a dvakrát přeraženým nosem, to bylo o poznání horší. Přesněji řečeno, o hodně horší, ale zvykl jsem si a dokázal jsem s tím žít. Opravdu mi bylo jedno, co si o mě ten arogantní a nafintěný poručík myslel. Potřeboval jsem se jen pořádně napít.</p> <p>"Vylil jste mi vodu, pane. Mohl bych dostat ještě jednu naběračku?" řekl jsem, jak nejklidněji a nejzdvořileji jsem dokázal.</p> <p>Možná si vztek přečetl v mých očích.</p> <p>"Nebuď drzý, parchante! Teď jsi pěšákem císařské armády! Tady ti ty tvoje způsoby vyženeme z hlavy!"</p> <p>Švihl mě tím svým bičíkem přes tvář. Prosekl mi kůži, cítil jsem, jak mi po líci stéká krev. O jednu jizvu více nebo méně, jaký je v tom rozdíl. Žluč ve mně vařila. Mohl být stejně starý jako já, dobře stavěný, s napomádovanými vlasy a hladkou pletí, nadějný potomek šlechtického rodu na prahu zářné kariéry. Věděl jsem, že další vodu nedostanu, proto jsem si přestal hrát na poslušného chlapečka.</p> <p>"Nejsem vojákem Jeho Imperiální Výsosti, protože jsem nesložil přísahu. Právě jste udeřil do obličeje svobodného občana, což je provinění proti zákonu Jeho Císařské Excelence. I když předpokládám, že takovou věc se svým intelektem nemůžete pochopit."</p> <p>Mé řečičky o provinění proti zákonu byly jen akademické žvásty, ale rozčílily ho pořádně. Pravděpodobně absolvoval s vyznamenáním vojenskou akademii a nebyl připraven na to, aby se nějaký obejda vysmíval jeho inteligenci.</p> <p>"Ty bastarde! Však já tě naučím!" zařval a znovu mě šlehl bičíkem. Uhnul jsem a rána se neškodně zastavila na dubovém dřevě mého límce. To ho rozzuřilo ještě víc a začal do mě kopat hlava nehlava. Seržant se ho snažil slovně zastavit, ale samozřejmě marně. Skrčil jsem se, počkal, až se napřáhne k dalšímu kopanci, a v poslední chvíli mu nastrčil břevno klády před holeň. Zavyl bolestí a skácel se na zem, vzápětí vyskočil s mečem v ruce. To už se k nám sbíhali další vojáci, kteří ho nakonec zadrželi.</p> <p>"Nechte mě," prskal jako podrážděná kočka, "jsem šlechtic a důstojník, nemáte právo mě držet!" "Pusťte ho!" ozvalo se za mými zády.</p> <p>Přetočil jsem se na zemi tak, abych příchozího viděl. Zlaté generálské výložky, jestřábí tvář se studenýma pronikavýma očima a nádechem nedefinovatelného lesku. Inteligentní, odměřený, nebezpečný. Právě jsem se díval na hraběte generála Edmunda de Glowa, nejlepšího důstojníka císařovy armády. Viděl jsem jeho portréty vystavované ve velkých městech císařství při jeho válečných triumfech; vždy stál stranou politických pletich a vždy a za všech okolností podporoval císaře. Říkalo se o něm, že na něj se může imperátor spolehnout víc, než sám na sebe.</p> <p>"Co se tady stalo?" zeptal se a podíval se při tom na seržanta, který rozděloval vodu.</p> <p>Voják začal něco nervózně vysvětlovat, ale de Glow ho posunkem zastavil.</p> <p>"Zajímá mě, zda tento muž," ukázal na mě, "napadl tady poručíka Horowitze."</p> <p>Zamrazilo mě. Stačilo slovo a houpal bych se na oprátce. Seržant to věděl také.</p> <p>"Ne, to markýz Horowitz," podařilo se mu říct bez zakoktání.</p> <p>"Stačí," zarazil ho opět de Glow.</p> <p>"Poručíku, ukončete vydávání vody, dáme se opět na pochod, Zapamatuju si, co se tady dnes stalo. Chci vás mít ve svém vlastním úderném oddíle, abych se přesvědčil, zda jste hoden nosit uniformu důstojníka Jeho Císařské Excelence," udělil de Glow rozkazy u odjel.</p> <p>Horowitz se na mě nenávistně podíval. Chápal jsem ho, právě jsem se stal skvrnou na jeho čistém štítě.</p> <p>"Za to mi zaplatíš!" zasyčel.</p> <p>"Pane? Kam ho mám zařadit? Musíme dokončit celou řadu, aby nevznikl zmatek," zeptal se ho písař.</p> <p>"Dostane stejnou příležitost jako já. Zapiš ho do čelního oddílu hraběte de Glowa. Tak ho budu mít pod kontrolou a přesvědčím se, že si zaslouží nosit uniformu vojáka Jeho Císařské Excelence."</p> <p>Pán poručil psovi a pes ocasu, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to samozřejmě neřekl. Mohl by mě na místě probodnout.</p> <p>Opět jsme se dali na cestu. Přestávka mi pomohla, a i když se mi lepil jazyk na patro, cítil jsem se lépe. Dokonce jsem si i vzpomněl, co způsobilo, že jsem se chystal padnout pro moc a slávu crambijského císaře. Samozřejmě za to mohla žena.</p> <p>Vzhledem k mému vzhledu - k odpuzujícímu a strach nahánějícímu obličeji je třeba připočíst dva metry dlouhé, vyzáblé a zjizvené tělo, na kterém můžete studovat každou šlachu a sval - nejsem právě středem pozornosti té přitažlivější poloviny lidstva. Když stojím o společnost, musím za ni zaplatit a obvykle trojnásobek toho, co jiní normální muži. Stejně to pak celé nestojí za nic, protože se mě holky bojí a ty, co se mě nebojí, jsou zase na mě příliš otrlé. V Hyaši, nejjižnějším přístavu impéria, jsem potkal takovou malou drzou hnědovlásku, které naprosto nevadilo, jak vypadám. Byla s ní dokonce i zábava. Během večera jsme spolu navštívili několik hospod a kabaretů a nakonec jsme skončili v pokoji v docela slušném pensionu. Smála se mým vtipům, poslouchala, když měla poslouchat, a uměla citovat celé dlouhé pasáže ze Zkrocení zlé ženy, Hamleta a dalších divadelních her, které stojí za to. Uměla samozřejmě ještě spoustu dalších věcí a byla v nich ještě lepší než v recitaci. Možná mě mělo varovat, že se nezajímala o peníze. Ráno jsem se neprobudil v posteli, ale tady, v zástupu nedobrovolných odvedenců s kládou na krku. Musela mi nasypat něco do jídla, protože i když jsem toho ten večer vypil opravdu hodně, takový bolehlav a výpadek paměti by pouhý alkohol způsobit nedokázal. Zřejmě mě prodala císařským verbířům, potvora jedna. Kdyby byla chytřejší, poznala by, že po dobrém by ze mě získala mnohem více. Ale možná jsem se jí nelíbil.</p> <p>Během mého přemítání jsme dorazili k velké řece. Voda byla bahnem zbarvena dožluta, břeh byl dobrých sto metrů daleko a proud uháněl tempem klusajícího koně. Transportní prámy už na nás čekaly. Jako by chtěli naplnit mé nejhorší obavy, nechali nám při převozu naše dřevěné límce na krku. S hlavou a rukama uvězněnýma v kládě se plavat nedalo. Pokud by se nějaký prám potopil nebo rozpadl, všichni bychom se utopili. Čekal jsem, až na mě přijde řada, a snažil se přijít na to, co se tady děje. Žlutá řeka se podle mých geografických znalostí jmenovala FewGhaka a tvořila přirozenou jižní hranici impéria. Za ní se rozkládala jen tropická džungle osídlená primitivními kmeny lovců lebek. Podle některých učenců tam kdysi dávno sídlila rozvinutá kultura, ale to muselo být ještě před tím, než celé území pohltila džungle. V prostředí deštných pralesů nemůže žádná kultura ani vzniknout, ani přetrvat. Z Vespadovy Historie vzestupu Crambijského impéria jsem si pamatoval, že v průběhu posledních dvou set let se kmeny pralesních lidí několikrát pokusily přejít přes řeku a posunout hranici zpět na sever. Nikdy se jim to nepodařilo, protože byli nejednotní a špatně organizovaní.</p> <p>Během několika hodin se na levém břehu FewGhaki shromáždily všechny de Glowovy síly. Odhadoval jsem, že má s sebou tři tisíce lidí, z toho tisícovku tvořili ubožáci jako já a další tisícovku nebojové zásobovací jednotky. Na invazní armádu nás bylo příliš málo, na pohraniční oddíl příliš mnoho.</p> <p>Z myšlenek mě vytrhlo poděšené hulákání. Jeden z prámů najel uprostřed řeky na mělčinu. Dřevěná plošina se stočila, proud se více opřel do jedné strany a nahrnul vodu na prám. Lidé poděšeně uhýbali a narušili křehkou rovnováhu už tak dost přetíženého plavidla. Někdo se pokusil zjednat pořádek, ale jeho hlas zanikl v neartikulovaném křiku. Lana, která celý prám držela pohromadě, zapraskala, plošina se rozpadla na množství hrubě přitesaných kmenů, lidé popadali do vody. Za okamžik prudký proud strhl trosky i lidi pryč, na mělčině zůstalo jen pár šťastlivců. Šťastní byli jen do té chvíle, než si jich všimli krokodýli. Při příšerné podívané ruch na břehu poněkud utichl.</p> <p> "Vztyk a do řady!" zavelel seržant a směroval nás k dalšímu prámu.</p> <p>Kláda kolem krku mi připadala náhle těžší a primitivní plavidlo, na které jsem měl nastoupit, ještě zranitelnější. "Nedovolím to! Prostě jim to sundejte!" zaslechl jsem hádku. Růžovolící tlouštík oblečený v něčem, co víc než uniformu připomínalo polní kněžskou sutanu, se hádal s kapitánem, který velel naloďování.</p> <p>"Ti muži se mohli zachránit, kdybyste jim ty pitomé okovy sundali!"</p> <p>Kapitán byl starší veterán se stříbrnými prýmky a nezdálo se, že by si z tlouštíka něco dělal.</p> <p>"Nebudu riskovat, že někdo z nich uteče. Na druhé straně jim je sundám. Dostal jsem rozkazy."</p> <p>Tlouštík se pokoušel dál protestovat, ale měl to marné.</p> <p>"Naloďování řídím já," uzavřel debatu kapitán. "Odveďte tady doktora Gausta, ať ho nemusím nechat zavřít pro porušení kázně," poručil dvěma mužům nakonec.</p> <p>Gaust připomínal soptící růžový vulkán a kapitán se moudře otočil, aby mohl předstírat, že jeho jistá slovní vyjádření přeslechl. V uspořádaném útvaru nás převedli na prám a převezli na druhou stranu. Tam nás bez dalších průtahů zbavili obojků a začali rozdělovat do jednotek. Večer jsme všichni slavnostně složili přísahu a stali se i před zákonem vojáky císařského impéria. Necítil jsem se kvůli tomu lépe.</p> <p>Ležel jsem v polním stanu s dvaceti jinými muži a stejně jako oni jsem měl u hlavy složený komínek výstroje. Jednoduchou helmu, krátký meč se širokou čepelí, pochvu se závěsným kroužkem na řemen a vojenskou misku na menáž. I přes dusno a zápach zpocených těl mužů ve stanu jsem cítil vůni cizího světa tam venku. Tady za řekou civilizace končila. Císař se celá desetiletí snažil posunout hranici dál, ale veškerá jeho snaha končila pár kilometrů za hranicí věčně zelené džungle. A to přesto, že proti němu stály jen izolované kmeny divošských bojovníků, které neznaly ocel a nedokázaly vzájemně spolupracovat. Také to byl svět, který ještě nikdo neprošel a pořádně nezmapoval. Ve vzpomínkách veteránů bojů s divokými kmeny se mluvilo o bezmezné víře domorodců, že jednou přijde muž, který je sjednotí a oni zvítězí.</p> <p>Stále jsem nechápal, proč se de Glow vylodil na druhém břehu. Na další pokus zmasakrovat divochy a zahnat je dál od hranice nás bylo příliš málo, ale možná jsem viděl jen kousek mnohem rozsáhlejšího plánu. Noc zestárla a zvuky nedaleké noční džungle získaly na síle. Kroky strážných obcházejících okolo stanů zněly náhle nervózněji. Mohl jsem utéct, ale nevěděl jsem, zda to chci. Přemýšlel jsem tak dlouho, až jsem usnul. Ráno mě vzbudila polnice.</p> <p>Celý den jsme stavěli tábor, který měl sloužit jako naše trvalá základna; sekali vysokou trávu, budovali skladiště na pilotech a palisády pro případ nenadálého útoku. De Glow rozestavěl kolem hranice džungle řetěz hlídek. Horowitz na mě samozřejmě nezapomněl a přidělil mi půlnoční hlídku. Nevadilo mi to, protože spím málo a měl jsem možnost seznámit se o samotě s vůněmi a zvuky tohoto nového světa za řekou.</p> <p>Dalšího dne už přišel na řadu kromě stavby tábora i výcvik nás nováčků. Pořadovou přípravou příliš neztráceli čas, naučili nás pár základních povelů a zbytek věnovali šermu. Podle toho jsem usoudil, že jdeme opravdu do bojové akce. Nijak jsem se nepředváděl a odváděl s vojenským mečem jen tolik, kolik po mě instruktoři požadovali. Přitom jsem přemýšlel, kam se poděla má vlastní zbraň - dlouhý meč se štíhlou čepelí z kvalitní chaabské oceli. Už jen za něj mohla ta holka dostat celé jmění.</p> <p>"Seržante! Přenechte mi na chvíli tohoto muže. Zdá se, že ho vaše lekce nebaví," vyrušil mě z myšlenek a automatického napodobování instruktorových ukázek jednotlivých technik známý hlas.</p> <p>Markýz Horowitz si mě našel i tady. Docela jsem ho chápal. Kdybych před pěti lety neutekl z domova, pravděpodobně by ze mě teď byl také takový nafoukaný šlechtický spratek.</p> <p>"Do střehu, vojáku!" zavelel Horowitz a vzápětí mě napadl jedovatým sekem s plynule navázaným bodem na břicho.</p> <p>Nechtěl mě nic naučit ani ponížit, chtěl mě zabít. Unikl jsem ležérním krytem tak, aby to vypadalo jako náhoda, a naznačil protiútok sekem rubem s následným navalením.</p> <p>Horowitz mi hravě unikl a opět tvrdě zaútočil. Měl krásný meč s mohutnou záštitou a odlehčenou čepelí, která vzdáleně připomínala mou původní zbraň. Čelil jsem mu skluzem, ale ne tak dlouhým, aby si nemohl myslet, že to opět byla pouhá náhoda. Muži nás obstoupili, vzdáleně jsem zaslechl zkušené hodnotící poznámky seržantů. Horowitz je slyšel také. Rozčilovaly ho, protože seržanti chválili mou obranu. Byl dobrý Šermíř, ale vztek nikomu na obratnosti nepřidá. Nevěděl jsem, jak by to se mnou dopadlo, kdybych ho zabil, proto jsem využil jeho příliš rozmáchlého seku, přitočil se k němu a složil ho bočním přehozem, který se i buran, za jakého mě považoval, může naučit v hospodských rvačkách. Mužstvo mi aplaudovalo, ale věděl jsem, že za tenhle potlesk zaplatím.</p> <p>"To stačilo," zastavil Horowitze v dalším pokračování, které by se zřejmě změnilo v jatka, pánovitý hlas. "Nádherná ukázka šermu a zápasu, i když z vaší strany, markýzi, možná trochu zbrklá."</p> <p>De Glow se opět přiblížil jako duch.</p> <p>"Zajděte si oba na ošetřovnu a ty se hlas u poručíka Benoa," ukázal na mě. "Chci tě mít v průzkumnickém oddíle."</p> <p>"Rozkaz, pane!" odpověděl jsem.</p> <p>Až teď jsem si uvědomil, že mám na levém předloktí povrchový šrám. Horowitz mě přece jen dokázal škrábnout.</p> <p>Na ošetřovně nikdo nebyl, ale na stole jsem zahlédl složenou mapu. Rozložil jsem ji a snažil se vtisknout si nákres do paměti. FewGhaka kopírovala hranici zhruba západovýchodním směrem a sto kilometrů západněji se do ní vlévala další velká řeka, LoGhaka. Protože přitékala z džungle, byl její tok na mapě značen přerušovanou modrou, což znamenalo, že ve skutečnosti není přesně známo, kudy vlastně teče. Podle kartografa tekla rovnoběžně s hranicí asi o dvě stě padesát kilometrů dál v džungli.</p> <p>"Vy umíte číst?"</p> <p>Do stanu vstoupil doktor Gaust.</p> <p>"Eh, trochu," přiznal jsem částečně pravdu.</p> <p>Lžu, jen když je to nezbytně nutné.</p> <p>"Rok jsem chodil do církevní školy."</p> <p>Gaust přikývl. Okamžitě si všiml mého škrábance na předloktí a hřbetu ruky.</p> <p>"Sedněte si, podívám se vám na to."</p> <p>Přestože byl tlustý, na rozdíl ode mě se v panujícím horku vůbec nepotil.</p> <p>"Přivezou ještě další zásoby?" zeptal jsem se.</p> <p>Gaust se na mě pátravě podíval.</p> <p>"Proč vás to zajímá?"</p> <p>"No, zdá se mi, že na velkou výpravu do džungle jich máme trochu málo."</p> <p>"Umíte trochu číst a trochu se vyznáte v armádním zásobování?" "No," pokrčil jsem rameny, "to jsou jenom zkušenosti starého vojáka."</p> <p>Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem do svých dvanácti let musel nastudovat historii všech velkých bitev, jejich pozdější rozbor a analýzu chybných, nebo naopak geniálních rozhodnutí dávných vojevůdců.</p> <p>"Jasně, vojáku, je vám sotva třicet, ale už jste starý. S tou rankou jsme hotovi. Kdyby se vám to zanítilo, stavte se," ukončil doktor Gaust ošetření.</p> <p>Formálně jsem ho pozdravil a odešel hledat poručíka Benoa.</p> <p>V táboře jsme zůstali ještě týden. Během té doby jsem se od verbířů, kteří zde byli s námi, dozvěděl, jak to se mnou vlastně bylo. Ta šikovná hnědovláska mě prodala armádě za pět zlatých a za meč od nich dostala dalších pět. Každý pořádný zbrojíř by jí za něj bez smlouvání dal stovku, ale to nemohla vědět. Možná jí to připadalo jako dobrý obchod, ale deset zlatých bych jí dal už jen za ten večer, který jsme spolu strávili. To také nemohla vědět. Při jednom z nástupů jsem zjistil, že mou starou zbraň má starší důstojník druhosledových zajišťovacích oddílů. Moudře jsem se ovládl a nechal to plavat.</p> <p>Po týdnu výcviku a příprav jsme vyrazili. Než jsem se ponořil do napohled neprostupné zelené stěny, zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem nejasný pocit, že nebude mnoho těch, kteří ještě uvidí slunce.</p> <p>Jako zvěd jsem postupoval v první linii. Spleť křovisek, rostlin, zakrslých stromů a lián byla tak neprostupná, že jsem musel téměř neustále používat těžkou mačetu. Nad zeleným chaosem se do výše mnoha desítek metrů vypínali pralesní velikáni, kteří zcela zastiňovali oblohu a měnili světlo jasného poledne v šeravé přítmí. Okamžitě jsem se začal zalykat horkem a pokožku mi pokryl olejový film mého vlastního potu. Vzduch byl vlhký a připadalo mi, že v něm kapičky vody dokážu přímo nahmatat. Prales okolo kypěl životem. Pod každým listem a v každém kousku tlející půdy se skrývaly myriády brouků, housenek a nejrůznějších larev, ve vzduchu se vznášeli ptáci tak malí, že se to zdálo nemožné, motýli a brouci s klepety dlouhými jako mužské prsty byli naopak neskutečně velcí. A také jedovatí. Během prvního dne jsme ztratili sedm mužů jen na uštknutí hady a poštípání malinkými broučky, kteří se skrývali v dužnatých stoncích rostliny připomínající kapradí zkřížené s přízemní palmou.</p> <p>V noci jsem nemohl usnout a poslouchal jsem šramotivé zvuky života okolo. Stačil den, abych pochopil, že do deštného pralesa, do džungle rozkládající se v mnoha patrech nad sebou, nepatříme. Když mi přes hruď přeběhlo něco chlupatého, vzdal jsem to a udělal si z deky jednoduchou hamaku zavěšenou mezi dvěma blízkými stromy.</p> <p>Ráno následujícího dne jsme začali počítáním mrtvých. Dvanáct lidí. Všichni měli modré rty a žíly na spáncích naběhlé až k prasknutí. Gaust chtěl jejich těla prozkoumat, proto jsme se chvíli zdrželi. Když jsem mu nesl Gavrila, muže, se kterým jsem měl být v páru, přistihl jsem ho nad otevřeným hrudním košem. Okolo se stahovala mračna much, ale zdálo se, že si jich nevšímá. Složil jsem tělo k ostatním a naklonil se nad pitevním stolem. Srdce, které držel v ruce, bylo oteklé a mělo divnou žlutou barvu.</p> <p>"Nechápu to. Všichni byli pokousáni stejným způsobem, ale někdo měl vodu v plicích, jiný umřel na mrtvici, někdo se udusil," mumlal si sám pro sebe.</p> <p>"Jak byli pokousáni?" zeptal jsem se.</p> <p>Ukázal na skupiny červených teček na nebožtíkově krkavici.</p> <p>"Ty potvory cítí teplou krev a jdou po ní."</p> <p>Přikývl jsem.</p> <p>"Určitě máte pravdu, ale obávám se, že si na to všichni budeme muset zvyknout."</p> <p>Já sám jsem měl na rukou úplně stejné ranky. Svědilo to jako čert, ale škrábat jsem se neodvážil.</p> <p>"Všichni jsme poštípáni na stovce různých míst, ale podle mě každého z těch mužů zabilo něco jiného. Něco, po čem se ohnali ve spánku."</p> <p>Gaust přikývl.</p> <p>"Dobrý postřeh. Předpokládám, že to jsou také znalosti starého vojáka."</p> <p>"Ano, pane," zašklebil jsem se a zasalutoval.</p> <p>"V pořádku, vojáku."</p> <p>Oplatil mi grimasu a na okamžik vypadal jako malý kluk.</p> <p>"V tom případě bych vám doporučoval, abyste mě přestal zdravit způsobem příslušným jen nejvyšším velitelům a imperátorovým příbuzným."</p> <p>Škleb mi zatuhl na lících. To jsem si samozřejmě neuvědomil.</p> <p>"Rozkaz, pane!" zasalutoval jsem znovu, tentokrát podle řádů.</p> <p>Gaust se mi zamlouval, jen jsem netušil, co on tady dělá. Po krátkém ranním zdržení jsme pokračovali dál. Dvanáct mrtvých, zabitých jedovatým hmyzem, samozřejmě nemohlo de Glowa zastavit. Nepovažoval jsem to za možné, ale džungle se stala ještě neprostupnější a nebezpečnější. Nechtělo se mi mávat mačetou od rána do večera a začal jsem si rostliny pozorně prohlížet. Kolem některých se dalo projít, aniž by se na člověka vzápětí vrhl roj hmyzu a poštípal ho až do krve. Jiné rostliny měly ostny, případně pichlavé chloupky ze spodu listů a při troše šikovnosti také člověku nic neudělaly. Podobné pokusy mě stály spoustu bodnutí a popálení. Zapřísáhl jsem se, že pokud odsud vyváznu živý, stane se ze mě expert na flóru i faunu tropických džunglí.</p> <p>Až do třetího dne jsem si myslel, že našim hlavním protivníkem bude jedovatý hmyz a hadi. Byl to omyl. Na pahorku, který zcela zanikal v zeleném moři, ale kde byl vzduch o poznání chladnější, jsme objevili primitivní vesničku místních obyvatel. Bylo to jen pár chýší z proutí a palmových listů a množství částečně obdělávaných malých políček, kde rostly bataty, cukrové stromy a chlebovníky. Viděl jsem, jak důstojníci jako jeden muž při našem hlášení zvědů zajásali. Neměli proč, protože tihle domorodci nebyli kanibalové ani lovci lebek. Divoši, které jsem z houští sledoval, byli příliš blahobytní na to, aby se živili lovem a válkou. Našli si místo, kde dokázali využít obrovské rostlinné bohatství džungle, a byli živi z jejích nespočetných plodů. Zemědělství je prvním krokem k civilizaci. De Glow nás průzkumníky stáhl a vyslal proti vesnici odpočinuté jednotky další linie. Co nedokázaly jejich meče, zlikvidoval oheň.</p> <p>Seděl jsem v hamace a čekal, až začne vřít voda v kotlíku, když se mezi křovisky objevil Gaust.</p> <p>"Mohu na chvíli, vojáku?"</p> <p>Udělal jsem mu vedle sebe místo a nasypal do vřící vody pár snítek čaje. Kávu bych měl raději, ale tu mi všechnu ukradli po mém nepodařeném flámu.</p> <p>"Nesdílíte všeobecné nadšení nad naším vítězstvím," začal Gaust rozhovor.</p> <p>"De Glow ho sdílí?" řekl jsem.</p> <p>Gaust zavrtěl hlavou.</p> <p>"Ne. De Glow byl vždy zvláštní a uzavřený člověk, ale v poslední době se chová ještě nezvykleji než dřív. Jak si myslíte, že to bude vypadat dál?" zeptal se. "Jsem zvědavý na postřehy starého vojáka."</p> <p>Usrkl jsem horký čaj. Zaháněl žízeň lépe než studená voda a alespoň měl člověk jistotu, že v něm nejsou žádné živé breberky.</p> <p>"S každým kilometrem, kterým postoupíme na jih, jsou stromy vyšší, podrost hustší a vzduch vlhčí. Další vesnici, pokud na nějakou narazíme, už nespálíme. Nebude hořet."</p> <p>Gaust se zavrtěl v síti a ze záňadří mu do tlejícího listí upadlo několik pergamenů. Než stačil zareagovat, dřepl jsem a podal mu je. Při té příležitosti jsem si je samozřejmě prohlédl. Byly na nich pečlivě vyvedené kresby rostlin, které rostly všude okolo. Většina obrázků byla opatřena popiskami vyvedenými drobným, ale úhledným písmem.</p> <p>"Co to je?" zeptal jsem se a pergameny mu podal.</p> <p>Gaust si je vzal a zamyšleně prohlížel.</p> <p>"Jeden z důvodů, proč jsem tady. Chci nasbírat co nejvíce informací o místní flóře."</p> <p>"A ty další?"</p> <p>Podíval se na mě a v očích se mu zablesklo pobavení.</p> <p>"A prozradíte mi vaše důvody, vojáku?"</p> <p>"Ne."</p> <p>"Pak já také ne."</p> <p>Má předpověď týkající se džungle byla nepříjemně přesná. Naučili jsme se dávat si pozor na nejnebezpečnější jedovaté tvory, takže většinou umřel za den nejvýše jeden člověk. Ale pět dní po mém rozhovoru s Gaustem jich bylo najednou sedm. Lékařova zpráva zněla: úmrtí vlivem přehřátí. Ve vedru a stoprocentní vlhkosti se člověk téměř nedokázal ochlazovat pocením a srdce některých to nevydržela. Pokračovali jsme dál. Vedro, námaha a vlhko nás trávilo jako kyselina, z tváří se vytrácel výraz, muži napohled připomínali letargické malomocné. De Glowa to naprosto nezajímalo. Párkrát jsem ho zahlédl a zdálo se, že na něj džungle nepůsobí. Jen oči se mu leskly jako kočce.</p> <p>Na skutečné lidojedy jsem narazil jako první. Byla to celá rodinka: jeden dospělý muž, tři ženy a sedm dětí. Měl jsem štěstí, protože řídký závan větru ke mně přinesl kořeněný pach jejich těl, a to mě varovalo. Kotvili na velkém potoku, nebo spíše říčce, a z pirogy lovili ryby. Muž měl kolem krku náhrdelník z miniaturních lidských lebek. V okamžiku, kdy jsem se vynořil z křoví, se na mě pokusil namířit úzkou, asi jeden a půl metru dlouhou trubici. Předpokládal jsem, že je to foukačka s otrávenou šipkou uvnitř. Zarazil jsem ho posunkem. Mohl jsem si to dovolit, protože jsme byl dobře krytý listovím. Další naši muži mě následovali s odstupem nejméně dvou set metrů. Přestože jsem se je to snažil naučit, nikdo jiný si neosvojil mou techniku pohybu pralesem. Nebyla to moje válka a každý den, každou hodinu jsem měl větší chuť zmizet. A už vůbec jsem kvůli císaři nechtěl zabíjet děti a ženy, i když to možná byli kanibalové. Ať si každý jí, na co má chuť. Ukázal jsem na ně, na loď a řeku, potom na sebe a naznačil jsem celý kruh okolo sebe. Po celou dobu jsem v druhé ruce držel vrhací nůž, připravený zarazit ho divochovi mezi žebra, kdyby se mě přece jen pokusil přechytračit. Ve chvíli, kdy uslyšel přicházející vojáky, přikývl. Zašeptal pár chraplavých slov, kterým jsem nerozuměl, jeho ženy v mžiku sbalily výstroj, a než jsem se stačil nadechnout, plavali po proudu pryč. Nechal jsem je být a pokračoval v cestě.</p> <p>Helmu, štít a těžký prošívaný kabát jsem dávno odložil. Nestály za námahu spojenou s jejich nošením. Plížil jsem se džunglí, jak nejtišeji jsem mohl, a měl stále silnější pocit, že už nejsem sám. Někdy to byl list pohupující se ve špatném rytmu, divný zápach ve vzduchu nebo mihnutí se temného stínu někde na periferii vidění. Trvalo to celý den. Vrhli se na nás, až když jsme se chystali utábořit. Kdyby si počkali do setmění, dopadli bychom mnohem hůř. Vynořili se z džungle jako mrštné opice, vyzbrojeni praky, foukačkami a lehkými, ručně házenými šipkami s křidélky z balzového dřeva a otrávenými hroty z rostlinných trnů. Ty byly ze všeho nejhorší. Každý divošský bojovník jich měl celou náruč. Šipky létaly rychle a přesně až do vzdálenosti třiceti metrů.</p> <p>Nepoužíval jsem meč, protože byl příliš těžký a proti drobným mrštným lidojedům neobratný. V absolutním tichu jsem bojoval dvěma noži a zadržoval při tom dech, abych zaslechl zákeřný svist doprovázející let vrhacích šipek. Z trávy přede mnou se vynořil shrbený dlouhoruký stín s kamennou sekerou v ruce, současně jsem zaregistroval jemný šelest. Praštil jsem sebou do trávy, šipka se zabořila mému soupeři do hrudi. To už se na mě vrhl někdo z leva. Ze země jsem ho kopl do slabin. Odletěl pět metrů daleko a zůstal bez hnutí ležet. Další pestře pomalovaný bojovník na mě skočil jen se šipkou v ruce. Musel jsem obětovat nůž, abych byl rychlejší.</p> <p>Srážka trvala sotva deset minut, ale když útok skončil, bylo nás o padesát méně a polovičce mrtvých chyběly hlavy. Byli to opravdu lovci lebek a na náš účet se jim podařil dobrý lov. Napočítali jsme jen dvanáct mrtvých divochů.</p> <p>Po pročesání okolí a vykácení bezpečnostního prostoru jsem se belhal do středu tábora, abych byl co nejdále od zelené stěny, která hrozila nebezpečím. Jako průzkumník jsem byl naštěstí zbaven povinnosti držet hlídky. Rozhodl jsem se hned zítra zmizet. Pokud jsem to dokázal posoudit, nezaútočilo jich víc než třicet a my měli dvakrát tolik mrtvých a zraněných. Připadalo mi, že celou záležitost brali spíše jako nějaké sportovní utkání, protože jsem zahlédl i děti a ženy. Nebo tady měla válka jiná pravidla a uřezávání hlav bylo jejich povinností. Nejhorší na všem bylo, že pár kilometrů dále mohl čekat další kmen, který se už nedočkavě třásl, až si to s námi rozdá. De Glow byl blázen, pokud se snažil probít se džunglí bez podpory celé armády. Zastavil jsem se v ordinaci u Gausta. Otrávené šípy způsobily, že neměl téměř žádnou práci. Tvářil se zachmuřeně a vypadal sešle. Nabídl mi sklenku z voskem zapečetěné láhve. Byla to kořalka a po čertech silná. V místním podnebí jed, ale byl jsem mu za toho panáka vděčný.</p> <p>"Víte, co je zajímavé? Jedna třetina mrtvých jsou důstojníci," řekl tiše.</p> <p>Při řeči odvracel tvář, zahlédl jsem, že se mu oči lesknou slzami. Bylo zvláštní vidět plakat muže kvůli smrti a bolesti jiných cizích mužů. Gaust sem nepatřil - byl příliš citlivý pro válku a smrt. Možná byl dobrý lékař, který uměl přivádět na svět děti a pomáhat od malých bolestí, ale aby mu pod nožem umírali lidé, kterým se snažil amputovat končetiny zasažené jedovatým šípem, na to neměl.</p> <p>"Důstojníci nosí přilby s chocholy. Asi se to divochům líbilo, a proto se na ně zaměřili."</p> <p>Na mé vysvětlení jen přikývl.</p> <p>"Deset. Deset mi jich umřelo přímo na stole. U jednoho se zdálo, že jsem ho zachránil, ale potom ho během půlhodiny zabila nepředstavitelně rychlá sněť," opakoval stále dokola.</p> <p>Přinutil jsem ho vypít ještě jednu sklenku a uložil ho do hamaky. Před spánkem jsem se prošel po táboře a navštívil zbrojíře. Zbraně mrtvých ještě nebyly rozebrány, všichni byli příliš unavení. V hromadě jsem našel svůj starý meč. Vzal jsem si ho a vracel se ke své ložnici. U důstojnického stanu někdo stál a pozoroval mě. Byla už téměř tma, nevěnoval jsem tomu pozornost. A to byla chyba.</p> <p>Chystal jsem utéct hned po rozbřesku, protože za tmy jsem se džunglí jít neodvážil. Vzbudili mě ještě před svítáním. Deset lidí, všichni s tasenými meči, velel jim Horowitz. I na něm se džungle podepsala. Tváře měl propadlé, poštípaný krk si rozškrábal do krve. Koledoval si o to, aby mu do ranek nějaká potvora nakladla vajíčka.</p> <p>"Odevzdejte zbraň!" přikázal mi.</p> <p>Netušil jsem, co to znamená, proto jsem poslechl.</p> <p>Předvedli mě před velitelský stan, předčasný budíček už vyhnal většinu mužů z jejich sítí.</p> <p>I de Glow byl vzhůru. Nevypadal rozespale ani vztekle, měl svůj standardní odměřený výraz.</p> <p>"Pane generále, tento muž ukradl důstojníkovi jeho zbraň. Zde!" přednesl Horowitz své obvinění a podal de Glowovi můj meč, který jsem si večer vzal z hromady po padlých.</p> <p>De Glow přelétl zbraň letmým pohledem.</p> <p>"Komu ten meč patří?"</p> <p>Mlčel jsem, protože podle předpisů nesmí obyčejný voják mluvit s vyšším důstojníkem bez vyzvání, a Horowitz by mě stejně přerušil. Doufal jsem, že teď se vše vysvětlí. Nijak jsme se neprovinil, zachoval jsem se přesně podle vojenského zvyklostního práva.</p> <p>"Můj, pane!" přihlásil se k vlastnictví plešatý kapitán a vykročil o krok vpřed z hloučku.</p> <p>Třásl se zimnicí a očividně nevěděl, co říká. Trpěl žlutou horečkou v posledním stádiu a byl už zřejmě v deliriu. Horowitz mu mohl namluvit cokoliv.</p> <p>"To není pravda!" vykřikl jsem a vzápětí jsem ležel na zemi sražený ranami dřevěných obušků. Nečekal jsem, že Horowitz své lidi tak pečlivě instruoval, a promeškal jsem tak poslední příležitost k úniku.</p> <p>"Deset ran karabáčem," vyřkl de Glow bez mrknutí oka rozsudek a vrátil se do stanu.</p> <p>Deset ran vojenským karabáčem s železnými trny rozseká maso až na kost, z kůže nezůstane vůbec nic. Slabším lidem silnější rána někdy přerazí páteř. V prostředí, kde sebemenší oděrka hrozila infekcí a snětí a kde se vám v mase hemžily larvy cizopasníků, to byl jistý rozsudek smrti, který se vyrovnal inkvizičnímu mučení.</p> <p>Bez okolků mě přivázali za ruce na břevno a zdvihli do výše, abych se nohama nedotýkal země. Gaust se pokoušel protestovat, ale zbytečně. Kapitána, jehož prohlášení mě odsoudilo, museli odnést do ordinace, protože ztratil vědomí.</p> <p>"Chcípneš, ty bastarde!" zašeptal mi do ucha Horowitz, když kontroloval pouta na rukou.</p> <p>"Uvidíme," zavrčel jsem.</p> <p>Místo odpovědi mi plivl do tváře.</p> <p>Cítil jsem, jak se ve mně rodí nenávist. Horká a trpká nenávist. Snažil jsem se ji přiživit, rozdmýchat v plamen, který by mě udržel při životě. Kdyby se mi nevysmíval, asi bych umřel už při bičování. Horowitz vybral pro exekuci svalnatého pořízka s nízkým čelem. S požitkem si zkoušel bič na kmeni vzrostlé palmy a mlsně se při tom olizoval. Železné háčky zanechávaly v kůře na prst hluboké rýhy. Přistihl jsme se, že na rozdrásanou kůru zírám s vyvalenýma očima. Gaust mi mezitím vložil mezi zuby kus dřeva. Prokousnutý jazyk mi v té chvíli připadal naprosto bezvýznamný. Soustředil jsem se na Horowitzovu tvář a připravil se na první ránu. Nenáviděl jsem ho a chtěl jsem ho vidět umírat. Zatraceného parchanta, který mě chtěl zabít jen kvůli svému pošramocenému sebevědomí. Bastarda, usmrkance, fakana. Při první ráně jsem sebou křečovitě škubl, při druhé mi uniklo krátké zasténání. Při třetí jsem přestal vnímat svět, zůstal jen rozmazaný Horowitzův obličej. Při páté mi začaly téct slzy; ne bolestí, ale vztekem, protože jsem cítil, jak mi ubývají síly. Ještě při osmé jsem držel všechny svaly napnuté, abych chránil páteř a důležité vnitřní orgány před zraňujícími železnými háčky. Devátou a desátou ránu jsem si nepamatoval.</p> <p>Probudilo mě bzučení much. Odporné a hlasité bzučení much. Škubl jsem sebou, abych jim zabránil naklást vajíčka do mých otevřených ran, ale nešlo to. Ležel jsem na břiše na něčem pevném. Bál jsem se toho, co přijde.</p> <p>"Buďte v klidu, vojáku, dávám na vás pozor," zaslechl jsme konejšivý Gaustův hlas, "žádnou havěť k vám nepustím."</p> <p>Ležel jsem pod moskytiérou a Gaust se staral o drobné mušky, které pronikly i jemnou tkaninou.</p> <p>"Je to dobrý, vojáku."</p> <p>Věděl jsem, že lže, protože mnou lomcovala zimnice, špatně jsem viděl a připadalo mi, jako bych se snažil dýchat vodu. Často jsem ztrácel vědomí, ale Gaust, alespoň pokud jsem vnímal, o mě neustále pečoval. Kupodivu jsme stále tábořili na jednom místě. Bylo mi hůř a hůř. Gaust tvrdil, že třetího dne přichází krize. Horečka pomalu stravovala mé srdce. Někdy bilo rychle a jindy pomalu, puls, který jsem dřív ve chvílích napětí slyšel jako pravidelné dunění zvonu, se změnil v jemné šelestění. Nechtěl jsem umřít, veškerou svou vůlí jsem bojoval proti smrti, proti chorobě, proti otravě krve a proti parazitům, kteří se všude kolem mě hemžili. Nechtěl jsem umřít, nechtěl a nechtěl. Ne kvůli touze po životě, lásce a jiným krásným věcem, které za to stojí. Nechtěl jsem umřít, protože jsem toužil vidět umírat někoho jiného. Třetího dne večer Gaust usnul. Bylo mi špatně, bylo mi zle, bylo mi nejhůře od chvíle, kdy mě zbičovali. Vnitřnostmi mi prostupoval chlad, jako bych už byl napůl mrtvý. Se smrtí jsem se smířil, ne však s prohrou.</p> <p>Setmělo se, věčné bzučení ustalo a zdálo se mi, jako by se ochladilo. Zřejmě za to mohla horečka. Shrnul jsem moskytiéru a postavil se. Gaust spal na židli se zakloněnou hlavou jen kousek ode mě. Připadal jsem si jako ze skla, napůl nehmotný, duch v hmotném světě. Když jsem však prsty obemkl rukojeť karabáče, na němž ještě hnily kousky mých vlastních zad, část sil se mi vrátila. Dovrávoral jsem k důstojnickému stanu. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. V druhé ruce jsem měl nůž a byl jsem připraven zabíjet. Horowitze jsem našel hned, spal u kraje. Udeřil jsem ho rukojetí karabáče do spánku. Škubl sebou a zvláčněl. Mrzelo by mě, kdybych ho zabil. Přehodil jsem si ho přes ramena a odnesl o kus dál do džungle. Pořád jsem si připadal jako papírová loutka, ale když jsem ho nesl, ani mi nepřipadal těžký. Dal jsem mu roubík a přivázal ho ve stoje ke stromu. Můj pohyb probudil spící hmyz, za chvíli kolem nás bzučela celá mračna much, moskytů a další havěti. Cítil jsem, jak usedají na má rozbitá záda, ale bylo mi to jedno. Za chvilku si budou moci vybrat. Počkal jsem, až se Horowitz probere a pozná mě. Našel jsem kus světélkujícího tlejícího dřeva, abych se mu mohl podívat do očí. Vypadal jako vyděšený králík. Nebylo mi ho líto, ani trochu. Dal jsem se do toho. Karabáč v nočním klidu dopadal s mlaskavým zvukem. Při páté ráně vypadl Horowitzovi z úst roubík a začal křičet. Nepřestal jsem a pokračoval. Měl lepší výdrž než já a omdlel až při poslední, desáté. Tma ožila pohybem, okolní hlídky se snažily zjistit, co se vlastně děje. Bez skrývání jsem se vrátil zpátky do Gaustova stanu. Měl jsem štěstí. Buď mě nikdo neviděl, nebo mě nikdo vidět nechtěl.</p> <p>Z mdlob jsem se probral až ráno, nade mnou stál de Glow.</p> <p>"Mám důvodné podezření, že to udělal on," řekl někomu za mnou svým ledově klidným hlasem.</p> <p>"Hrabě, bděl jsem nad ním celou noc. Netuším, co se mezi vašimi vojáky děje, ale tento muž neopustil stan. Navíc má smrt na jazyku. K tomu, co popisujete, by bylo třeba pěti silných mužů," protestoval Gaust.</p> <p>Neměl pravdu ani v jedné věci. Neměl jsem smrt na jazyku. Sídlila mi v žaludku, ve střevech, v hlavě, prostě všude. Byl jsem jí prosáklý skrz na skrz.</p> <p>"Věřím vám. Přinesou sem Horowitze. Udělejte pro něj vše, co bude ve vašich silách. Byl to slibný důstojník," souhlasil de Glow po krátké pauze.</p> <p>Udělalo mi radost, že o něm mluvil v minulém čase.</p> <p>Protože jsme oba potřebovali rovnou podložku, leželi jsme s Horowitzem vedle sebe. Jiný stůl v táboře nebyl. Krev, pot a hnis z nás stékaly a mísily se spolu na vyhlazených dubových prknech, byli jsme si blízcí jako dva milenci. Náš stav byl obdobný, protože v noci se mé rány opět otevřely. Když jsem neslyšel jeho sténání, slyšel jsem své vlastní. Gaust na naše záda vyplýtval poslední zbytek kořalky. Agónie trvala další tři dny. Pak přišla nová krize, a já přežil. I Horowitz se probral. Dýchal mělce, žíly na zápěstí a krku měl naběhlé, puls sotva znatelný. Pozoroval mě napůl příčetným pohledem. Měl poraněný hrtan a díky tomu nikdo nerozuměl jeho blouznění.</p> <p>"Jestli to přežiješ, nechám tě být," zašeptal jsem mu do ucha.</p> <p>Oči mu zesklovatěly a umřel.</p> <p>"Jste hrdý na to, co jste udělal?" zeptal se Gaust.</p> <p>V temném koutě stanu jsem ho přehlédl. Během týdne, kdy jsem o sobě nevěděl, shodil snad deset kilogramů a už ani vzdáleně nepřipomínal blahobytného tlouštíka.</p> <p>Pokrčil jsem rameny, ale jen lehce, protože jsem stále cítil všechny rány.</p> <p>"Já pravidla téhle hry nevymýšlím. A pokud nechci umřít, musím se jimi řídit."</p> <p>Neodpověděl mi, jen zavřel oči a nepřestával vrtět hlavou.</p> <p>Brzy jsem pochopil proč.</p> <p>Během mé nemoci jsme se nepohnuli z místa ani o píď, protože de Glow se rozhodl vyčistit co nejširší prostor za našimi zády. Padesátičlenné oddíly za pomoci domorodých stopařů najatých na východě celé dva týdny pročesávaly oblast o rozloze zhruba dvou set kilometrů čtverečních. Výsledkem celé operace bylo pět zničených vesnic, celkem sto padesát zabitých nepřátel, včetně žen a dětí, a tři sta našich vlastních mrtvých. Dvě třetiny podlehly horečce, celkovému vyčerpání, uštknutí nebo nemocím, které nikdo nedokázal ani pojmenovat.</p> <p>Ráno, kdy jsme se měli vydat na další pochod, měl de Glow krátký projev před nastoupenou jednotkou. Musel ho opakovat pětkrát, protože v džungli nebylo dost místa, kde bychom se všichni mohli shromáždit.</p> <p>Mluvil o velké operaci armády, jejímž jsme prý předvojem. Naším úkolem bylo dojít až k LowGhace, přítoku FewGhaki, a tam vybudovat pevnost pro zásoby a jednotky, které se probíjí po řece. De Glow mluvil svým typickým odtažitým způsobem bez špetky emocí. V jeho podání to vypadalo, že nás čeká pohodová procházka parkem, a ne minimálně dalších sto padesát kilometrů zeleným peklem.</p> <p>De Glow možná byl arogantní, ale také to byl vynikající taktik a stratég a i v džungli se dokázal perfektně orientovat. Průzkumníci, kteří postupovali před pravidelnými jednotkami, pročesávali džungli v podobě doširoka rozevřeného vějíře; já jsem byl jedno z nejvzdálenější předsunutých tykadel. Po čase jsem zjistil, že než zástup neohrabaných lidí podráždí žahavé a bodavé obyvatele pralesa, lze hustým podrostem procházet bez větších problémů a nebezpečí. Pokud si člověk samozřejmě dával pozor a nerozšlápl hnízdo malých škorpiónů nebo neprotrhl síť chlupatých pavouků čekajících na kořist.</p> <p>Džungle se stále měnila a během několika dnů jsme všichni zjistili, že to, co jsme považovali za zelené peklo, bylo jen předpeklí. Za další dva dny jsem měl chuť říct ráj. Mírně zvlněný terén byl rozerván spoustou hlubokých údolí a strží. V jednu chvíli si člověk myslel, že jde po rovině, aby v zápětí zjistil, že se dívá na vrcholové větve stromů rostoucích v propadlině před ním. Nikdy, ani na nejvyšším kopci nebo v okolí nejhlubších údolí, jsme nespatřili slunce. Probíjeli jsme se nekončícím šerem, zbroceni neusychajícím potem, oblohu dokonale zastiňovali pralesní velikáni, život bujel všude kolem nás, nad námi i pod námi.</p> <p>Den byl sotva v polovině, ale už jsem měl čím dál tím členitějšího terénu a neproniknutelnější džungle plné zuby. Nejprve jsem se zastavil jen proto, abych si odpočinul, potom jsem si však všiml dvou nedávno ulomených větví položených na zem křížem přes sebe. Vypadalo to jako znamení. Kapka potu mi sjela z čela na nos a spadla do trávy. Džungle přede mnou vypadala ještě o poznání tmavší než jinde, terén mírně klesal. Varování? Pro koho? Na mé nevyřčené otázky mi odpověděly vzrušené výkřiky a zvuky boje. Zřejmě jsme narazili na vesnici. Skrčil jsem se u paty velkého stromu a rozhlížel se. Boj brzy utichl, do zvuků pralesa se vkradl šelest. Blížil se a ozýval z mnoha míst současně. V zelené spleti jsem zahlédl černé postavy. Domorodci prchali. Neutíkali nejkratší cestou pryč od nás, ale rovnoběžně s naší předsunutou linií. Dřepěl jsem s mečem v ruce, čepel v trávě, aby se v příšeří neleskla. Byl jsem do pasu nahý, pokrytý potem a špínou a doufal jsem, že mě přehlédnou.</p> <p>Tři divoši se zastavili na světlině kousek ode mě. Muž a dvě ženy, jedna nesla v náručí batole. Byli malí, vzrůstem připomínali děti. Starší žena ukázala směrem za překřížené větve a něco zadrmolila. Muž jen nesouhlasně zavrčel, rozkopl znamení, vzal si dítě a pokračoval původním směrem. Ovanul mě jejich charakteristicky kořeněný tělesný pach a byli pryč. Neproběhli ode mě dál než půl metru.</p> <p>Zaslechl jsem hlas polnice oznamující, že dnes se utáboříme o něco dříve.</p> <p>Byl to pochmurný večer. Divoši se bránili jen chvíli, ale i tak dostali jedovatými šípy patnáct lidí. V průběhu noci na hlídky někdo párkrát zaútočil a odnesli to další dva. Teď už jsme nemasakrovali napůl usedlé zemědělce, ale skutečné lovce lebek, lidojedy, pro které byl boj smyslem života. Šel jsem se podívat po Gaustovi.</p> <p>Objevil jsem ho za zničenou chatrčí, právě kreslil. Vyhrabal ze země rostlinu s nepřirozeně velkým zbytnělým kořenem a snažil se její vzhled znázornit do co nejmenších podrobností. Vypadal unaveně a přepadle, ale kreslil soustředěně a se zaujetím.</p> <p>"Co jste objevil?" vytrhl jsem ho z práce.</p> <p>"Tahle bylina se jmenuje Aquoe Paetl a většina učenců tvrdí, že vůbec neexistuje. Trochu se podobá mandragoře, ale ta v tropech neroste. Podle některých starých knih výtažek z kořene pomáhá proti spoustě nemocí a čaj z listů prodlužuje život."</p> <p>Pozoroval jsem ho. Pokaždé, když mluvil o rostlinách a o tom, jak se s jejich pomocí dá pomáhat lidem, rázem vypadal mnohem méně ustaraně.</p> <p>"Vyzkoušejte to. Čtvrtina tábora trpí horečkou nebo zimnicí," navrhl jsem.</p> <p>"Ale já to nevím přesně - jen jsem to četl ve starých spisech. Může to být jed!" protestoval.</p> <p>"Většina z nás stejně umře. Každá pomoc je dobrá," řekl jsem a šel spát.</p> <p>Uvědomil jsem si, proč jsem odložil svůj plán útěku. Nechtěl jsem zde nechat Gausta samotného. Bez mých občasných návštěv by se za chvíli zhroutil.</p> <p>Ráno jsem zjistil, že Gaust celou noc pracoval a namíchal celé litry mastí. Dokonce je připravoval na několik různých způsobů, aby zjistil, co bude nejlépe pomáhat. Jeho elixíry kupodivu zabíraly a Gaust jen zářil. S každým mužem, kterému dokázal pomoci, se mu vracel elán. De Glow nařídil den odpočinku, aby si mužstvo pořádně oddechlo.</p> <p>Přemýšlel jsem o zkřížených větvích a o důvodu, proč za ně divoši nechtěli jít. Byl jsem však příliš unavený na to, abych se sám hnal někam kupředu. Měl jsem nepříjemný pocit, že ještě budu potřebovat veškerou svou energii, abych tohle dobrodružství ve zdraví přežil. Následujícího dne de Glow zavelel k dalšímu pochodu původním směrem, to znamenalo do oblasti označené zkříženými větvemi. Přestože to bylo proti řádům, požádal jsem ho o slyšení. Vzhledem k vysokým ztrátám v důstojnickém sboru mě povýšili na seržanta a mohl jsem si lehčí prohřešek dovolit.</p> <p>De Glow mě mlčky vyslechl. Kdyby nebylo mokrých skvrn potu na jeho uniformě a rezavějících kovových knoflíků, vypadal by jako ukázkový kavalír. Já byl do půl pasu nahý, se dvěma noži za pasem, mačetou v koženém pouzdře na popruhu a mečem na zádech. Už se na uniformu nedbalo tolik jako na začátku. Ani to nešlo, protože látka ve vlhku hnila a trouchnivěla neskutečnou rychlostí.</p> <p>"Rozuměl jsem vám, seržante," řekl pouze a propustil mě.</p> <p>Rozkaz samozřejmě nezměnil.</p> <p>Vyrazili jsme. Dal jsem si tu práci, abych předběhl další zvědy o sto metrů a doslova a do písmene po špičkách jsem postupoval vpřed. Nepřetržitě jsem se ohlížel, každou chvíli nasával nosem vzduch a naslouchal. Terén klesal a ještě více se setmělo, přestože podle nepolevujícího vedra panoval nad korunami stromů žár tropického dne. Sestupovali jsme do rozlehlého a hlubokého údolí. Odér džungle se změnil, půda změkla kobercem tlející vegetace.</p> <p>Až dosud jsme kráčeli po tvrdém povrchu, protože neskutečně rychlý růst i rozklad rostlin v deštném pralese neumožňoval nashromáždění rostlinných zbytků, jako to je v lesích mnohem více na sever. Teď to bylo jiné. Zeleně ubývalo, až zůstala jen v pralesních patrech vysoko nade mnou. Náhle jsem procházel černým sloupovím holých kmenů porostlých jemným chmýřím a hrboly cizopasných hub. Vrstva hnijících zbytků pod nohama se hemžila myriádami brouků a larev nejroztodivnějších tvarů. Věc, kterou jsem považoval za balvan kousek ode mě, se s lupnutím rozpadla a uvolnila do prostoru oblak rychle se rozptylujících výtrusů. Pochopil jsem. Tady džungle trávila sama sebe. Bez slunečního světla, ve vlhku a temnu získávaly navrch pomalé rozkladné procesy, houby a plísně cizopasily na všem živém. Šramocení drobných obyvatel tlející hmoty působilo v jinak naprostém tichu děsivě. Zdálo se mi, že i kyslíku je tu málo a přistihl jsem se, jak lapám po dechu. Opatrně, abych se ničeho zbytečně nedotýkal a nic neporušil, jsem se kradl dál.</p> <p>Nakonec jsme údolím prošli, ale stálo nás to život čtyřiceti mužů. Sedm jich zabila houba, kterou jsem viděl puknout, ostatní zemřeli jen tak, bez zjevné příčiny.</p> <p>Během dalších tří dnů na nás dvakrát zaútočili divoši, podle válečného malování patřili pokaždé k jinému kmeni. Zbraně však měli stejné: praky, foukačky, malé luky s otrávenými šípy, vrhací balsové šipky, kopí - a džungli, ta jim pomáhala ze všeho nejvíce. Čtvrtý den ráno se objevili první "plesniví". Začínalo to nazelenalým kolečkem v místě, kde se člověk nakazil, většinou na pažích nebo na ramenech. Na omak bylo kolečko sametové a postupně se rozrůstalo. Lidé trpěli stále silnějšími křečovitými návaly bolesti, až nebyli schopni chůze. V průběhu dvou dnů získala jejich pokožka nazelenalou barvu a nakonec v bezvědomí umírali. Myslel jsem, že se Gaust každou chvíli zblázní. Ať dělal, co dělal, nic nepomáhalo. Nedokázal nakaženým ani ulehčit umírání. Na mé naléhání jednoho mrtvého otevřel. Všechny vnitřní orgány byly prorostlé sametově nazelenalou plísní. Ten večer seděl v mé hamace dlouho do noci. Zpočátku plakal, potom jen nesouvisle blekotal a třásl se. Byl to příliš citlivý člověk pro tenhle svět, lepší než my ostatní; a platil za to krutou daň. Dlužil jsem mu za svůj život a rád bych mu pomohl, ale netušil jsem jak. Tak jsem alespoň zůstal. Kdyby nebylo Gausta, dávno bych se otočil zpátky na sever a nechal de Glowa, ať si poradí, jak umí.</p> <p>De Glow si dokázal vynutit kázeň ještě necelý týden. Reptání obyčejných vojáků se nepočítalo, protože mužstvo nadávalo tiše a jen když je nikdo neslyšel. Všiml jsem si však, že důstojníci se tváří stále zachmuřeněji a občas se po sobě dívají zkoumavými pohledy. Věděl jsem, že v okamžiku, kdy se naruší řetěz vojenského velení, kde de Glow zdvořile přikazuje důstojníkům, ti méně zdvořile, ale stále ještě poměrně slušně prohánějí seržanty, a ti už zcela bezohledně a bez skrupulí buzerují mužstvo, se celý zbytek naší jednotky rozpadne jako domeček z karet. Po dvou dnech pozorování jsem zjistil, kdo všechno patří do jádra konspirujících důstojníků. Soustředilo se kolem šedovlasého kapitána, který řídil přechod FewGhaki. Zřejmě i jim se začal celý tenhle pochod do nitra džungle polykající lidské životy jako mravenečník mravence zajídat. Zatím jsme měli ztráty přes čtyřicet procent. Dost na to, aby se hrabě otočil a se ctí vrátil. Ani císař neměl rád, když se plýtvalo životy jeho vojáků jen kvůli taktickým cílům.</p> <p>Vzpoura se uskutečnila dalšího dne ráno. Kapitán, doprovázený třemi dalšími důstojníky, čekal před stanem, až de Glow vyjde ven. Při příchodu hraběte obřadně zasalutoval a okamžitě začal.</p> <p>"Pane, požadujeme, abychom se vrátili zpět do základního tábora."</p> <p>Mluvil jistě, bez stopy jakýchkoliv pochybností.</p> <p>"Pro dnešní den jsem už rozkazy vydal," odpověděl mu klidně de Glow, přestože musel vědět, že tohle není pouhá debata mezi veliteli. Ta by se odehrávala v ústraní mimo oči obyčejných vojáků.</p> <p>Zdálo se, že skupinku vůbec nevidí, a očima těkal po džungli okolo.</p> <p>"Pokud nezměníte rozkazy, budu nucen zbavit vás velení," pokračoval kapitán, jako by byl na podobný obrat rozhovoru připraven.</p> <p>"Zapomínáte, kdo má vyšší hodnost," řekl de Glow s vážnou tváří.</p> <p>"Ne, pane. To je důvod, proč jsem vás na počátku požádal. Máme důvodné podezření, že nejednáte podle rozkazů císaře. V tom případě mám právo a povinnost zbavit vás velení."</p> <p>Mužstvo se začalo shromažďovat okolo, ale všichni se drželi v ústraní, aby je nikdo nemohl s celou záležitostí spojit.</p> <p>"A tohle podezření jste získal jak?" zeptal se de Glow posměšně.</p> <p>"Od chvíle, kdy jsme opustili základní tábor, jsme nedostali žádnou další zprávu, nedostihl nás jediný kurýr a nepřivezli žádné další zásoby."</p> <p>"Stále ještě máme dostatečné množství proviantu," opáčil de Glow.</p> <p>"Ano, vzhledem k našim vysokým ztrátám. Navíc jsme nebyli informování o tom, zda skupina, s níž se máme sejít na LowGhace, skutečně vyrazila. Bez ní je naše snažení zbytečné," pokračoval kapitán.</p> <p>"Já jsem byl informován," řekl de Glow.</p> <p>"Jak, pane?"</p> <p>Hrabě sklouzl pohledem na muže před sebou.</p> <p>"Pokud už mi nemáte co říct, pusťte se do svých povinností, pane. Kázeňské důsledky z vaší neposlušnosti vyvodím později, až na to bude vhodnější doba," pokusil se ukončit rozhovor.</p> <p>Kapitán zavrtěl hlavou.</p> <p>"Tvrdil jste, že tahle operace je osobní aktivitou Jeho Císařské Excelence, a citoval jste nám z jeho plánu. Prohledal jsem vaše věci, pane, a nenašel jsem vůbec nic. Žádné rozkazy, žádné seznamy hesel, žádné dokumenty, žádné výdejní příkazy pro vojenské sklady. Objevil jsem jen účty potvrzující, že částečně nesete náklady na celou výpravu sám. Zbavuji vás velení, pane!" zakončil rázně.</p> <p>De Glow ukročil levou nohou o stopu dozadu, vzduchem zasvištěla štíhlá čepel v sérii oblouků. Tři důstojníci šli okamžitě k zemi, jen kapitán se ještě držel na nohou, protože se stačil nouzově krýt levačkou. De Glow skončil svůj útok v nízké septimě. Dovolil kapitánovi sáhnout po zbrani a pak ho sekem šikmo vzhůru přes ruku sťal. Coup de grace. Stejně jako ostatní muži jsem stál v naprostém tichu. Netušil jsem, že je něco takového vůbec možné. Ti tři muži byli mrtví dřív, než utichlo šustění oceli tažené z kožené pochvy. De Glow byl skutečným mistrem v umění tasení meče.</p> <p>"Tito důstojníci se dopustili vzpoury proti jeho císařskému veličenstvu a byli po právu podle vojenského zákona potrestáni. Je to varování i pro vás ostatní. Původ, hodnost, nic nerozhoduje. Císařská spravedlnost platí pro všechny. Za půl hodiny vyrážíme na pochod. Ještě někdo má nějaké pochybnosti?" zeptal se de Glow a rozhlédl se po přítomných.</p> <p>Důstojníci mu uhýbali pohledem, z dlouhého, mírně zakřiveného meče v jeho ruce ještě odkapávala krev. Měl jsem pochybnosti, ale nebyl jsem si jist, zda bych mu je dokázal náležitě objasnit. Byl opravdu rychlý. Nejlepší šermíř, jakého jsem kdy viděl. A navíc jsem začínal být zvědavý, o co tady vlastně jde.</p> <p>Dál jsme se prodírali džunglí, a nikdo nevěděl proč. Důstojníci už příliš nevěřili, že se máme na LowGhace spojit s dalšími císařskými oddíly, a jediný důvod, proč se podřizovali de Glowově velení, byl strach. Strach z jeho meče a z toho, že bez něho by v džungli nepřežili ani chvíli. Skupina třiceti mužů se v noci pokusila o hromadný útěk. Ráno jsme našli jejich bezhlavé trupy rozházené okolo. Téměř každý druhý den se na nás vrhla tlupa divokých obyvatelů pralesa. Byli jako neviditelné stíny splývající s džunglí a stejně jedovatí jako její nejzákeřnější stvoření. De Glow přesto stále vypadal jako salonní švihák, kterému je možná občas trochu moc horko, ale jinak je vše v nejlepším pořádku. Spousta mužů v jeho klidu, rozvaze a schopnosti reagovat i na ty nejnadálejší změny situace viděla jedinou naději na záchranu a někteří se upnuli k myšlence, že se přece jen vše děje z vůle císaře a na konci strastiplné výpravy nás čeká bohatá odměna. Na rozdíl od ostatních jsem v de Glowově na odiv stavěné normálnosti viděl důkaz jeho naprostého šílenství. Nikdo duševně zdravý nemohl se stoickým klidem odolávat nesnesitelnému vedru, vysoké vlhkosti vzduchu, larvám cizopasníků, které se vám proháněly v útrobách, a bylo jen otázkou štěstí, kdy napadnou některý ze životně důležitých orgánů, jako je mozek, srdce nebo játra. Viděl jsem muže, kteří si s hnusem v očích drásali rány, aby z živého masa vydobyli stále větší housenky požírající je za živa, nebo naopak muže, kteří propadli naprosté apatii, zapomínali pít a jíst a umírali přehřátím a dehydratací. Jen de Glow se stále tvářil jako na narozeninovém plese Jeho Císařské Excelence. Nakonec mě má zvědavost přešla a každou chvíli jsem přemýšlel o tom, zda přece jen neudělám čelem vzad a nenechám de Glowa i se žalostným zbytkem jeho kdysi pyšné armády napospas zelené džungli kypící životem a smrtí. Zůstával jsem kvůli Gaustovi; bez mé pomoci by už dávno umřel. Divoši by ho zabili při některém ze svých nespočetných útoků nebo by padl vyčerpáním, protože zapomínal jíst a pít. Veškerou vůli upřel k tomu, aby udržel při životě raněné a nemocné. Musel jsem ho obdivovat, přestože jeho snaha byla zcela zbytečná. Nikdo z mužů, který se dostal na jeho polní lůžko, nepřežil, protože džungle požírala raněné mnohem snadněji než zdravé. I když z nás už zcela zdravý nebyl nikdo. Mrtvých stále přibývalo a jednoho dne je zásobovací důstojník přestal počítat. To byl začátek definitivního rozkladu. Gaust téměř nespal, míchal své elixíry, otíral mužům zpocená čela, chránil je před hmyzem, staral se o ně, přestože sám padal únavou. Dělal pro ně přesně to, co pro mě, když mě ošetřoval po bičování. Jednou, když jsem se probudil únavou uprostřed noci, jsem ho zahlédl, jak při svitu olejové lampy kreslí náčrtek další byliny. Kdyby mi jen zachránil život, nechal bych ho tady a odešel bych. Jenomže já ho navíc obdivoval. Byl naprosto neschopný přežít, nezpůsobilý pro tento svět, a přesto mi připadal lepší než většina lidí, které jsem kdy potkal. Připadal mi lepší než já sám. Jen proto jsem zůstával, dával na něj pozor a dál pracoval pro šíleného de Glowa jako zvěd.</p> <p>Že se k něčemu blížíme se dalo odhadnout už půl dne předem. Vegetace byla ještě hustší a neproniknutelnější než dříve, opice vřeštěly silněji a bzučení všudypřítomného hmyzu znemožňovalo běžný hovor. Byl jsem tak unaven, že jsem ani neměl sílu uvažovat, co změny způsobilo. Jako už miliónkrát před tím jsem se rozmáchl mačetou, přeťal závěs popínavých fíkovníků a postoupil o další krok kupředu. Pod nohama mi začvachtalo bláto a po dalších deseti metrech jsem poprvé po mnoha týdnech spatřil slunce. Okamžik jsem zůstal stát oslepený a teprve potom jsem se rozhlédl. Džungle nekončila, pouze ji na dvě stě, tři sta metrů přerušila líná meandrující řeka. Dorazili jsme k LowGhace. Voda měla načervenalou barvu a jen uprostřed řečiště se daly rozeznat náznaky proudu. Ucítil jsem závan větru a okamžitě mě roztřásla zima. Na druhém břehu se opět rozkládalo nekonečné zelené moře džungle přerušované tu a tam věžemi pralesních velikánů tyčících se do výšek až tří set padesáti stop. Terén za řekou mírně stoupal. Za sebou jsem slyšel lomození dalších mužů, někdo se postavil vedle mě a vydechl: "Slunce."</p> <p>V životě jsem neslyšel říct jediné slovo s takovým nadšením a radostí. Postupně jsme se všichni shromáždili na hranicích džungle a stále jsme setrvávali ve zbožném mlčení.</p> <p>"Vraťte se zpět k tomu velkému datlovníku a rozbijte tam tábor," přerušil klid de Glow.</p> <p>Otočil jsem se k němu. Jeho se radost z dosažení cíle nedotkla ani trochu. Po týdnech náročného putování se i na něm podepsala únava a vyčerpání, ale jinak se tvářil stále stejně bezvýrazně. Někdo zaprotestoval, ale stačil jediný de Glowův pohled, aby jakékoliv námitky ustaly. Vykročil jsem zpět. De Glow měl pravdu, protože okolo vody musela být celá mračna moskytů. Večer by nás sežrali zaživa. Navíc bychom po týdnech v horkém pekle všichni pravděpodobně prochladli.</p> <p>Ležel jsem v hamace a pozoroval Gausta. Námaha pochodu a strádání jeho pacientů ho zbavily životní energie, zbyl z něj jen stín bývalého optimistického tlouštíka. Přesto, když zaopatřil posledního nemocného, vytáhl svou skříňku s pergameny a psacími potřebami a začal překreslovat rostlinu, kterou někde našel už včera.</p> <p>"Proč si neodpočinete?" zeptal jsem se.</p> <p>Gaust ke mě zvedl oči.</p> <p>"Nemůžu usnout. A když se mi to náhodou podaří, budí mě noční můry."</p> <p>Už dříve mi prozradil, že ho pronásledují příznaky všech lidí, které ošetřoval a kteří mu zemřeli pod rukama.</p> <p>"Věříte de Glowovi? Že tady budeme stavět pevnost?" zeptal jsem se.</p> <p>Zavrtěl hlavou. "Všichni umřeme."</p> <p>Možná měl pravdu, ale já jsem nechtěl, aby to tak dopadlo. Nechtěl jsem, aby tento jeden konkrétní člověk umřel.</p> <p>Následující dva dny jsme stavěli vory. Zbylo nás padesát dva, z toho dvanáct v boje neschopném stavu. De Glow jako by si naši situaci vůbec neuvědomoval. Po třech dnech tvrdé práce jsme byli připraveni přeplavit se přes LowGhaku. Poslední zásoby jídla byly naloženy na největším voru, čekali jsme na další ráno. Viděl jsem, že všichni, nejhloupější i nejstatečnější, se obávají okamžiku, kdy staneme na půdě, které se noha civilizovaného člověka ještě nikdy nedotkla.</p> <p>Unavený seržant odtroubil večerku. Počkal jsem, dokud všichni neusnou. To, co jsem se chystal udělat, bylo šílené a nesmyslné, ale zdálo se mi to správné. Někteří lidé, jako de Glow nebo já, mohou klidně umřít někde v zelené džungli, ale jiní ne. Jsou lidé, kterých není nikdy dost, kterých je škoda. Podle rozkazů jsme měli držet hlídky, ale když jsem kolem půlnoci nechtěně šlápl uprostřed tábora na suchou větev, nikdo nezareagoval. Jednoho raněného po druhém jsem odtáhl na vor se zásobami. Většinou ani nezasténali. Gausta jsem vzbudil, až když jsem skončil s přemisťováním naší polní nemocnice. Probrat ho mi dalo spoustu práce, jeho spánek byl spíše hlubokým bezvědomím.</p> <p>"Chlapi vás potřebují, přitížilo se jim," řekl jsem mu polohlasem.</p> <p>Tahle informace se do jeho otupělého a na samotnou hranici šílenství zahnaného mozku dostala i přes clonu únavy a poslušně mě následoval.</p> <p>"Nastupte si," přikázal jsem.</p> <p>Poslechl, a teprve až jsem odrazil vor do proudu, pochopil, co zamýšlím.</p> <p>"Za deset dní jste venku z džungle. Pošlu za vámi pár chlapů, kteří vám rádi pomohou," řekl jsem mu na rozloučenou. Potom ho pohltila tma.</p> <p>Začal jsem opatrně budit zdravé muže. Každého jsme bral Morfeovi stejným způsobem. Ostří nože jsem přiložil na krkavici a potom poklepal dotyčnému na rameno. Když jsem podle změny tepu srdce poznal, že se probouzí, zašeptal jsem: "Felčar utekl i s raněnými a zásobami. Možná by se ti líbilo je doprovázet."</p> <p>Muži, kteří přežili poslední týdny, měli možná mnoho vad, ale určitě nebyli hloupí a v umění přežít se vyznali dokonale. Jen jeden byl takový fanatik, že se pokusil vyhlásit poplach. Vykrvácel přímo ve své houpací síti. Před svítáním nezbyl na břehu jediný vor. Spokojeně jsem se uložil na lůžko a pokusil se využít posledního zbytečku noci k odpočinku.</p> <p>Vzbudil jsem se o něco později než de Glow. Přecházel po břehu jako lev v kleci a něco si nesrozumitelně mumlal.</p> <p>"A vy jste nedezertoval proč?" zeptal se, když mě uviděl přicházet.</p> <p>Pokrčil jsem rameny.</p> <p>"Asi mi nedůvěřovali."</p> <p>Chvíli mě pozoroval.</p> <p>"Dobrá, seržante. Jsme zde poslední dva muži císařské armády, ale stále jste pod mým velením. Postavíme malý vor a přeplavíme se na druhý břeh."</p> <p>"Pokud mi s tím pomůžete..." řekl jsem a ušklíbl se.</p> <p>Pracovali jsme na voru celé tři dny, protože ve dvou se kmeny špatně tahaly. De Glow se činil za dva a jen díky jeho nasazení jsme vor postavili tak brzy. Bez potíží jsme se přepravili na druhou stranu. V rákosí u břehů bylo plno krokodýlů a já jen doufal, že si Gaust dal pozor.</p> <p>Byl jsem čím dál víc zvědavější, co vysoce postaveného šlechtice přinutilo prodírat se stále hlouběji do nitra džungle. Pokračovali jsme v cestě rychleji než kdykoliv před tím. De Glow vůbec nemluvil, ale s neomylnou přesností vybíral nejschůdnější cestu. Několikrát jsme se dokonce vyhnuli divochům, kteří křižovali džungli po vlastních loveckých stezkách. Možná byl šílený, ale současně byl schopný a musel jsem se snažit, abych mu stačil.</p> <p>Deset dní potom, co jsem Gausta a zbytek jednotky poslal na cestu domů, jsme se utábořili na miniaturní mýtině po padlém pralesním velikánu. Strom byl vyvrácen sotva před pár týdny, ale mýtina už začínala zarůstat spletí křovin a keřů. Naše mačety si s mladými rostlinami bez problémů poradily. Celý den se mi zdálo, že je džungle trochu jiná. Přemýšlel jsem nad tím a až večer jsem zjistil, že mi připadá mladší. V tropickém deštném lese i ten největší pralesní velikán vyroste za necelých sto let, ale tady mi chyběla komplexnost a rozmanitost keřového patra, která se vyvine až v průběhu staletí a tisíciletí. Proto jsem se před spánkem ještě vydal na menší procházku. Po zhruba třech stech metrech severním směrem jsem narazil na téměř dva metry vysoký terénní stupeň. Tma mi zabránila podrobně ho prozkoumat, ale zdál se mi příliš pravidelný na to, aby byl vytvořen působením přírodních sil.</p> <p>Vrátil jsem se do tábora. De Glow právě ulehal do sítě a přikrýval se moskytiérou. Už jsem se nedivil, proč netrpěl tolik jako my, obyčejní vojáci. Jeho moskytiéra byla vyrobena z tak jemné síťoviny, že jí skutečně nepronikl ani ten nejmenší hmyz.</p> <p>"Proč jsme tady?" zeptal jsem se.</p> <p>Ticho bylo tak dlouhé, až jsem si myslel, že neodpoví.</p> <p>"Vy nejste obyčejný seržant," řekl nakonec.</p> <p>Nevěděl jsem, proč bych mu měl prozrazovat tajemství svého původu, ale na druhou stranu jsem si byl nějak jist, že minimálně jeden z nás se odsud nevrátí. Proto jsem neměl zábrany si s ním trochu popovídat.</p> <p>"A kdybych vám řekl, že ne?" opáčil jsem.</p> <p>Noční hmyz prokládal tmu svým unylým bzučením. Když jsem stočil pohled směrem k zemi, viděl jsem desítky, možná stovky světélkujících tvorů. Přestože byla noc, džungle nežila o nic méně intenzivněji než ve dne.</p> <p>"Nepřekvapilo by mě to," odpověděl de Glow po dlouhé odmlce.</p> <p>"Pocházím ze šlechtické rodiny," přiznal jsem.</p> <p>Nelhal jsem, ale nebyla to samozřejmě celá pravda. De Glow však byl spokojen.</p> <p>"Víte, sloužil jsem císaři celou svou duší," začal a jeho ,víte' znělo náhle mnohem zdvořileji. Zřejmě patřil k těm, kteří pouze šlechtice považují za lidi. Ostatní řadí mezi červy.</p> <p>"Byl jsem jeden z jeho nejlepších generálů a přispěl jsem k jeho slávě jako žádný jiný."</p> <p>Napjatě jsem poslouchal, protože podle mých informací měl o sobě jako o jednom z nejlepších a nejpopulárnějších generálů císařské armády mluvit v přítomném čase. Má trpělivost však byla k ničemu - de Glow usnul.</p> <p>Ráno jsme rutinně zbourali tábor a vydali se na další cestu do nitra džungle. Měl jsem nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje, ale přes veškerou svou snahu jsem neobjevil nejmenší stopu po cizí přítomnosti. Před polednem jsme dorazili k dalšímu terénnímu stupni, který se táhl rovnoběžně s prvním. De Glow se při jeho spatření na okamžik zarazil, ale nijak útvar nekomentoval. Postupovali jsme dál. Můj pocit, že máme v patách nezvané průvodce, sílil, ale stále jsem nedokázal zahlédnout ani stín. Před soumrakem jsme narazili na další stupeň. Tentokrát jsem si dal tu práci a bez ohledu na de Glowovo netrpělivé popohánění jsem ho podrobně prozkoumal. Když jsem odstranil vrstvu rostlin a hlíny, zjistil jsem, že stupeň kdysi dávno postavili lidé z pečlivě přitesaných kamenných kvádrů. Ke spánku jsme se uložili v tichu.</p> <p>Ráno jsem měl pocit, jako by se ve vzduchu vznášel charakteristický kořeněný tělesných pach domorodců, ale opět jsem nenalezl jedinou stopu. Možná mi začínalo přeskakovat. Po dvou hodinách pochodu jsme narazili na čtvrtý obří schod. Tady bylo na první pohled zřejmé, že jde o práci lidských rukou. Nezdržovali jsme se a postupovali dál. Džungle rychle měnila svůj ráz. Pralesní obři vymizeli, míjeli jsme spoustu povalených stromů, kterým zjevně dělalo problémy pevně zakořenit. Po další hodině prosekávání se stále hustší bambusovou křovinatou džunglí jsme zastavili před pátým stupněm. Až dosud byly všechny rovnoběžné. Už jsem neměl nejmenší pochyby, že jde o jakési gigantické schodiště. De Glowovo sebeovládání se rozpouštělo jako led na slunci, téměř běžel vpřed. Nechal jsem ho. Občas jsem zahlédl nepřirozený pohyb větví, ale bylo to jedno. Ať nás sledoval kdokoliv, neměli jsme šanci mu utéci. Překonali jsme několik dalších stupňů. Pokaždé byly o něco nižší a blíž u sebe. Džungle rychle řídla, jako by se rostlinstvu nedostávalo živin. Nakonec jsme spatřili zdánlivě nekonečné schodiště stoupající k vrcholu ukrytému někde v dálce. Pochopil jsem, že kráčíme po úbočí gigantické stupňovité pyramidy. Dostihl jsem de Glowa schváceného rychlým během. Hluboce oddechoval a pohled upíral směrem k vrcholu. Pokud jsem dokázal v zeleném svahu odhadnout vzdálenost, dělilo nás od něho minimálně půl kilometru.</p> <p>"Vy jste o tomhle věděl, že ano?" zeptal jsem se.</p> <p>Přikývl.</p> <p>"Podle nejstarších písemných záznamů obývala kdysi tohle území stará a vyspělá civilizace. Celý jejich stát prý byl jediným prosperujícím městem-parkem a uprostřed něj stála největší pyramida, jakou kdy lidé postavili."</p> <p>"A proč jsme tady?" přerušil jsem jeho vysvětlování.</p> <p>De Glow svěsil ramena a uhnul přede mnou pohledem.</p> <p>"Zamiloval jsem se do dcery Jeho Císařské Excelence."</p> <p>Ničemu jsem nerozuměl. Krása dcer crambijského císaře byla pověstná a pokud jsem věděl, nebylo to způsobeno placeným opěvováním trubadúrů a portréty objednanými na zakázku. Polovina vysokých důstojníků crambijské armády do nich byla zamilovaná. Platonicky, samozřejmě.</p> <p>"Císař mě jednou překvapil v jejích komnatách," pokračoval de Glow ve zpovědi.</p> <p>Potlačil jsem zahvízdnutí. Podle toho, co se o císaři vykládalo a co jsem já sám o něm věděl z osobní zkušenosti, by takového vetřelce na místě zabil vlastním mečem. Vzápětí jsem si vzpomněl na de Glowovo šermířské mistrovství. Možná si na něj ani císař, vítěz několika imperiálních turnajů, netroufl.</p> <p>"Nechápu, v čem byl problém. Jste jeden z nejvýše postavených šlechticů císařství a jeho nejlepší voják. Je to možná nezvyklé, vyspat se s dcerou vládce a potom požádat o její ruku, ale vám by to asi prošlo," řekl jsem, aby řeč nestála.</p> <p>De Glow vybuchl vztekem.</p> <p>"Vyspat se s císařovou dcerou? Nikdy, opakuji nikdy bych si to nedovolil! Miluji ji! Je jí teprve čtrnáct, a protože jsem se nechtěl dotknout jejích citů, chtěl jsem se jí zeptat, zda by přivítala, kdybych ji o jejích patnáctých narozeninách požádal o ruku."</p> <p>De Glowovo sebeovládání bylo pryč, tvář měl zkřivenou nenávistí a oči se mu leskly. Vypadal jako člověk, který se jen tak tak drží na hranici příčetnosti. Měl jsem pocit, že skrývá něco, co chce i nechce říct současně. Rozhodl jsem se ho popostrčit.</p> <p>"Mám za to, že vás, prvního vojáka impéria, by císař vyslechl a vaše pohnutky pochopil. Samozřejmě pokud vás nepřistihl, jak jste jeho milované dítě právě připravil o panenství."</p> <p>De Glow zesinal.</p> <p>"Ne! Já přistihl jeho!" vypadlo z něj.</p> <p>Okamžik jsme oba mlčeli.</p> <p>"Vy jste viděl souložit císaře s jeho nejmladší dcerou?" řekl jsem to bez servítků.</p> <p>Připadalo mi to neuvěřitelné.</p> <p>De Glow chroptěl a v koutcích úst se mu objevovala pěna.</p> <p>"Zastavil jsem ho ještě - ještě před tím," podařilo se mu konečně ze sebe vypravit. "Byl opilý, bránila se, chystal se ji znásilnit. Zastavil jsem ho," vyrážel ze sebe trhaně a vypadal při tom jako štvané zvíře.</p> <p>"Chtěl jsem ho zabít, ale nedokázal jsem to. Protože to byl císař. Můj císař," řekl nakonec tiše.</p> <p>"A co bylo dál?" zeptal jsem se.</p> <p>"Nechal jsem ho tam ležet s rozbitým obličejem a vrátil jsem se do kasáren mezi své jednotky."</p> <p>Uvažoval jsem. Tohle byla pro oba zúčastněné poměrně prekérní situace. Císař si nemohl dovolit, aby se o něm tahle historka rozšířila a současně nemohl jen tak dát popravit svého vojevůdce číslo jedna, muže, kterého sám mnohokrát vyznamenal, generála, jenž byl jedním z pilířů armády a celého císařství. Navíc vojáci byli loajální de Glowovi, ne panovníkovi. Jediné řešení, které mě napadlo, byla nájemná vražda.</p> <p>"A co bylo dál?" zeptal jsem se.</p> <p>"Za dva dny jsem od něj dostal dopis. Nabízel v něm dohodu: mou sebevraždu za zachování majetku a privilegií mé rodiny."</p> <p>V duchu jsem se ušklíbl. Do prohnanosti vládců mi ještě hodně chybělo. Tohle bylo mnohem elegantnější a jednodušší řešení.</p> <p>"A proč jste tady?"</p> <p>De Glow se při mé otázce narovnal, jako by se mu vrátila část jeho bývalého vystupování.</p> <p>"Pocházím z mocného šlechtického rodu a nemohu dopustit, aby bylo naše jméno pošpiněno něčím takovým, jako je sebevražda. Rozhlásil jsem, že mě císař pověřil speciálním úkolem, a vydal se se svými muži sem."</p> <p>Jen pomalu mi docházelo, co tím vlastně myslel.</p> <p>"Abyste tu zemřel?" ujišťoval jsem se, že chápu správně.</p> <p>De Glow přikývl.</p> <p>"Nevěřím pověsti, že kdo vystoupí na tuhle pyramidu, stane se králem všech divochů. Dokonce jsem nevěřil ani v existenci tohoto místa. Jenomže spousta lidí věří. Císař se snaží o posunutí hranice říše jižním směrem celá desetiletí. Budou o mě říkat, že jsem se ctí padl pro impérium!"</p> <p>Na okamžik před mnou stál starý de Glow, fanatický voják a ctitel říše.</p> <p>Tři tisíce mužů zemřelo jen kvůli pověsti šlechtického šílence.</p> <p>"Měl jste ho zabít," řekl jsem nahlas.</p> <p>"Je to císař, nemohl jsem udělat nic takového!"</p> <p>"Jestli ji chtěl, pokusí se o to znovu. Vy tam ale už nebudete, abyste mu v tom mohl zabránit. Nikdo tam nebude," přehnaně pečlivě jsem artikuloval a díval se de Glowovi upřeně do očí.</p> <p>"Ne! Bylo to jen náhlé pominutí smyslů! Už se to nikdy nebude opakovat! Je to císař!" křičel.</p> <p>"Jste největší ubožák, kterého jsem kdy potkal, hrabě," pokračoval jsem ve svém proslovu. "Císař má pět dcer. Je docela dobře možné, že spal s každou z nich. Dívku, kterou jste, jak vy říkáte, miloval, jste nechal napospas jejímu otci, nejmocnějšímu muži na světě. Otci, který przní vlastní děti."</p> <p>De Glow zaútočil. Zachránilo mě jen to, že jsem ho už v akci viděl.</p> <p>Instinktivně jsem bleskový úder odrazil mačetou, čepel vyštípla do jejího ostří hluboký vrub. Navázal sekem na koleno. Včas jsem se stáhl a konečně sám tasil. Ocel zazvonila, odvrátil jsem tři útoky jdoucí za sebou tak rychle, až vypadaly jako jediná akce. Pokusil jsme se vyvést ho z rytmu tvrdým krytem s protisekem.</p> <p>Čepele se střetly, záblesk slunečního světla odraženého od kovového povrchu mě na okamžik oslepil. V poslední chvíli jsem se zachránil hlubokým záklonem, hrot jeho meče mě jen lehce přetáhl přes prsa. V ruce jsem držel jílec meče s krátkým torzem čepele, zbytek ležel na zemi. V prvním okamžiku jsem nemohl uvěřit, že ta perfektní zbraň praskla. Údivem jsem promeškal svou příležitost, o hrudník se mi opřel ostrý hrot.</p> <p>"Při sebemenším pohybu zemřeš," řekl.</p> <p>Ztuhl jsme a vpíjel se mu do očí, abych dokázal vytušit, co v následující chvíli udělá. Periferním viděním jsem vnímal pohyb džungle kolem nás, ale neodvážil se ani na chvíli odpoutat od páru šílených šedých očí. Najednou se v nich objevilo jakési překvapení, vzápětí zmatněly. Předloktím jsem srazil čepel stranou a ukročil. Bylo to zbytečné, protože se de Glow bezvládně skácel na zem. V krku měl malou šipku s červenými peřím.</p> <p>Rozhlédl jsem se.</p> <p>Stáli všude okolo. Byli menších postav, snědí, šlachovití, ale svalnatí. Až na bederní roušky a jakési "čepičky", které si navlékali na pyje, nazí. Tváře měli poznamenané rituálními jizvami, v rukou drželi kopí, foukačky a kamenné sekery. Až teď jsem si uvědomil, že nemíří jen na mě, ale i na sebe navzájem. Začal jsem hledat směr, kterým bych se co nejrychleji ztratil z dostřelu, ale chlapík s krutostí vepsanou v obličeji lehce zavrtěl hlavou. Foukačku držel těsně u úst. Někdo hněvivě vykřikl, napětí zhoustlo. Pochopil jsem, že stojím obklíčen dvěma skupinami znepřátelených bojovníků. Jejich předáci, v obou případech malí, stářím pokroucení starci, se začali dohadovat. Řeč ničím nepřipomínala dialekt, kterým se mezi sebou domlouvali lovci lebek. Všiml jsem si, že mezi bojovníky kmene, k němuž patřil muž, který mě odradil od útěku, jsou i ženy. Také byly téměř nahé, jen jim chyběly ony čepičky. Dohadování náčelníků skončilo. Pochopil jsem, že jedna skupina si vezme mrtvého de Glowa a druhá mě. Náčelník, který mě vyhandloval, si mě chvíli prohlížel. Jeho tvář připomínala slupku starého kokosu a byl pokroucený křivicí nebo jinou nemocí. Navzdory svému stáří měl bílé zuby bez jediné vady. Něco rozkázal, část bojovníků si dala pohov. Potom ukázal směr a gestem mě pobídl k chůzi. Částečně jsem se uvolnil. Nehodlali mě zabít, alespoň tedy ne hned. Otočil jsem se ke kruťákovi, abych zjistil, zda náhodou on není proti. Zahlédl jsem jen jeho úšklebek, vzduchem se mihlo něco červeného, v obličeji jsem ucítil bodnutí. Podlomila se mi kolena a zhroutil jsem se jako hadrová loutka. Ležel jsem na zádech, mezerami v zeleném příkrovu džungle nade mnou prosvítaly modré skvrny oblohy. Lapal jsem po dechu, ale do plic se mi nedostával žádný vzduch. Dusil jsem se. Okraje zorného pole se postupně rozmazávaly, zoufale jsem se snažil dýchat, ale nešlo to. Tělo mi uplavalo někam pryč. Najednou se nade mnou objevila ženská tvář. Pokoušel jsem se vysvětlit, že se dusím. Byla blíž a blíž. Začínalo se mi kalit vědomí. Před pádem do temného tunelu bezvědomí mě zachránil příliv horkého vzduchu. Na rtech jsem cítil její ústa a pochopil jsem, že mi pomáhá dýchat. Potom svět zčernal.</p> <p>Svět byl stále černý, ale zvuky se vrátily. Ševelení, šramocení, řev predátorů. Hlasy noční džungle. Skláněla se nade mnou a pokaždé, když zvedla hlavu a životodárný proud vzduchu ustal, jsem bojoval s panickou hrůzou, že mě nechá umřít. Zvuky se vytratily.</p> <p>Přišlo ráno. Nádech, výdech. A znovu. Můj hrudník se pohyboval pomalu a neochotně, téměř nezávisle na mé vůli. Přestože jsem se snažil zhluboka se nadechnout a zbavit se neustálého pocitu polovičního přidušení, nešlo to. Seděla opodál, zády se opírala o palmu a vyčerpaně mě pozorovala.</p> <p>"Jsem v pořádku," zaskřehotal jsem.</p> <p>Vlastní hlas mi zněl cize. Unaveně se zvedla a ukázala stejným směrem jako včera její náčelník. Přikývl jsem a postavil se. A vzápětí upadl. Něco se mnou nebylo v pořádku.</p> <p>Podepírala mě na každém kroku, místy skoro nesla. Byla malá, napohled křehká, ale skrývalo se v ní neskutečné množství energie a vůle. K večeru jsme došli do domorodé vesnice. Byl jsem tak vyčerpán, že jsem neměl sílu si nic prohlížet. Dovedla mě do chatrče z lián a palmového listí, posadila na rohož a řekla jen dvě slova:</p> <p>"Cho vuana."</p> <p>Později jsem se dozvěděl, že to znamená: Nikam nechoď.</p> <p>Stal jsem se nedobrovolným hostem kmene pralesních divochů. První dva dny jsem nebyl schopen vůbec ničeho. Ven jsem nevycházel, pouze jsem ležel a přemýšlel. Nerozuměl jsem své fyzické neschopnosti, netušil, co se na pyramidě vlastně stalo, proč se jedna skupina spokojila s mrtvolou, proč po mně ten muž vystřelil, nevěděl jsem, z jakého důvodu domorodá dívka věnovala takovou péči mé záchraně. Říkala si Aelin. Značnou část myšlenek jsem věnoval právě jí. Spala se mnou v chatrči a zcela bez ostychu přede mnou chodila nahá. Při pozorování lidí okolo skrze pletené stěny chatrče jsem pochopil, že bederní rouška je pro ně oděvem pro zvláštní příležitosti a v běžném životě dávají přednost naprosté nahotě. Muži měli samozřejmě své chrániče penisů. Někteří si je přivazovali ke stehnu, jiní provázkem špičkou vzhůru před sebe. Aelin neměřila víc než sto padesát centimetrů, ale byla to dospělá mladá žena. Měla malá, pevná ňadra, klenuté boky a pod hebkou čokoládovou kůží byla svalnatá. Na těle neměla žádné ochlupení, dokonce ani v klíně. Zřejmě to souviselo s přizpůsobením se životu v horké a vlhké džungli. Naopak dlouhé kaštanově hnědé vlasy měla už na pohled husté. Vůbec ji neuvádělo do rozpaků, když jsem si ji nepokrytě prohlížel. Byla velmi krásná a překvapovalo mě, že ve mně nevzbuzovala žádnou touhu. Dokonce ani když jsme vedle sebe uléhali ke spánku. Buď za to mohla naprostá nahota, nebo můj špatný fyzický stav. Její krásu narušovala jen velká křivolaká jizva na levém vnitřním stehnu. Odhadoval jsem, že zranění může být staré pět šest let. Nohu jí zřejmě rozervalo nějaké zvíře. Nemělo ostré drápy, protože ty by kůži rozsekly. Tady byla tkáň velkou silou roztržena a později se zacelila v širokých jizvách.</p> <p>Třetího dne jsem se dokázal sám posadit a zároveň jsem dostal hlad. Musela vědět, jak se cítím, protože mi poprvé přinesla něco k jídlu. Předtím jsem dostával jen vodu.</p> <p>"Děkuji," řekl jsem, když mi podala misku s jakousi kaší.</p> <p>V očích se jí vesele zablýsklo a vychrlila na mě dlouhou větu, z níž jsem nerozuměl jedinému slovu.</p> <p>"Nerozumím ti," řekl jsem a pokusil se zopakovat její poznámku. Potom jsem pokrčil rameny.</p> <p>Usmála se. Měla v očích něco baziliščího, čtveráckého. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale líbilo se mi to.</p> <p>"Děkuji, nerozumím ti," přesně zopakovala mé slova, také pokrčila rameny a ukázala na sebe a na mě. Tak jsem se stal žákem a učitelem současně.</p> <p>Během několika dní jsem ke svému údivu zjistil, že jejich řeč je složitá a má spoustu gramatických zákonitostí. A také mě překvapilo, že se Aelin učí mnohem rychleji než já. Mluvím čtyřmi jazyky a dalším pěti rozumím, ale proti ní jsem byl naprostý antitalent. A to mě ještě poháněla potřeba dozvědět se o všem okolo co nejvíce.</p> <p>Studium mě bavilo a zdálo se, že ji také. Ale stále jsem byl uvězněn v chatrči, a to mě rozčilovalo. Nebyl jsem Aelininým vězněm, nýbrž vězněm vlastního těla. Stačil jediný náročnější pohyb a zoufale se mi nedostávalo kyslíku. Nikdy jsem neslyšel o jedu, který by působil podobně. Ani jsem si nedokázal představit princip, protože aby jed účinkoval tak dlouhou, musel by být do těla stále dodáván. Nebo by se muselo jednat o dlouhodobou otravu.</p> <p>Aelin se mnou v chatrči netrávila celé dny, většinou odcházela když jsem ještě spal, a vracela se krátce po poledni. Učili jsme se tak dlouho, dokud jsem byl schopen mluvit.</p> <p>"Proč ty mě zachránit?" byla první otázka, kterou jsem položil.</p> <p>Chvíli si mě prohlížela.</p> <p>"Náčelník, Kyrizma, chtít ty živý," odpověděla mou vlastní řečí.</p> <p>Věřil jsem jí to, protože ten stařík mi ukazoval cestu do vesnice. Nebyla to však odpověď na mou otázku.</p> <p>"Proč muž vystřelit já?" pokračoval jsem její mateřštinou.</p> <p>"Možná on neslyšet rozkaz nebo myslet ty utíkat jinam."</p> <p>Byli jsme jako dva berani, každý jsme mluvili řečí toho druhého. Tentokrát jsem jí však nevěřil.</p> <p>"To nepravda, lež," doprovodil jsem odpověď gestem, což byla chyba.</p> <p>Rázem se mi zatmělo před očima a dlouhé minuty jsem se v naprosté nehybnosti snažil dýchat co nejhlouběji, abych dodal tělu kyslík, který mu tak zoufale chyběl. Plíce mě ještě příliš neposlouchaly.</p> <p>Seděla nade mnou a pozorovala mě.</p> <p>"Ano, to nepravda," řekla, když jsem se trochu vzpamatoval. "Ryok špatný muž, rád zabíjet."</p> <p>Přestože jsem zatím neopustil chatrč, seznámil jsem se se dvěma domorodci. S náčelníkem pralesních lidí, které jsem se po svých zkušenostech s Aelin neodvažoval dále nazývat divochy. Musel to být rozumný muž, protože při srážce s cizím kmenem volil dohodu, a ne boj a navíc plánoval dopředu - měl pro mě nějaké upotřebení. Ryok byl muž, který miloval smrt. Tohle mi vlastně měl prozradit jeho úšklebek, se kterým mě posílal na onen svět.</p> <p>V noci se mi zdál erotický sen. Miloval jsem se s Aelin. Ležel jsem na zádech, ona obkročmo na mně. Byl jsem v ní, rytmicky se pohybovala nahoru a dolů a vzrušeně něco mumlala. Do tváře jsem jí neviděl, protože jí dlouhé vlasy padaly do obličeje. Když mě vzrušila až k orgasmu, znehybněla a podívala se na mě. Vypadala spokojeně - jako žena, která dosáhla svého, ale se sexem to nemělo moc společného. Ráno jsem se probudil první. Leželi jsme vedle sebe na rohožích, stejně jako všechny předchozí dny. Byla krásná, to ano, líbila se mi, ale opět jsem necítil žádnou pohlavní žádostivost. Posadil jsem se. Uvědomil jsem si, že nelapám po dechu jako dřív. Postavil jsem se. Bylo to trochu horší a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale šlo to. Měl jsem pocit vítězství. Vypadalo to, že se začínám uzdravovat. Svým zkusmým přešlapováním jsem Aelin probudil. Pozorovala mě a usmívala se.</p> <p>"Proč ty smát?" zeptal jsem se.</p> <p>"Protože dívat se na někoho, kdo se raduje tak jako ty, je velmi příjemné."</p> <p>Místo odpovědi jsem se na ni zašklebil. Večer jsem jí objasnil pravidla skloňování slovesa ,být' a ona okamžitě začala mluvit o třídu lépe. Já jsem systému jejich tvarosloví vůbec nerozuměl. Možná to však bylo tím, že jsem byl mnohem lepší učitel než žák.</p> <p>"Večer půjdeme navštívit Kyrizma," řekla. "Chce mluvit s ty - s tebou," opravila se.</p> <p>Odvážil jsem se na krátkou vycházku. Aelin neprotestovala, ale všiml jsem si, že mi zdálky dělá doprovod. Určitě to nebylo kvůli obavám z mého útěku. Vesnice stála na malé světlině v džungli. Viděl jsem kmen padlého pralesního velikána ležící opodál. Věděl jsem, že podobné proluky, kam mohou sluneční paprsky, během velmi krátké doby zarostou množstvím mladých stromků, které budou zápolit, kdo z nich se stane dalším stromovým obrem. Tady si někdo dal velkou práci, aby se tomu tak nestalo, a snažil se naopak světlinu systematicky rozšiřovat. Napočítal jsem třicet čtyři maličkých chatrčí, ale zjistil jsem, že mladí muži žijí v menších skupinkách pod širým nebem. Objevil jsem jednoduchou ohradu s několika prasaty, skupinu palem, které zde někdo zřejmě vysázel. Netušil jsem, jaký užitek poskytují. Potkal jsem jen několik lidí. Buďto to byli starci a stařeny, kteří už zřejmě neměli sílu na shánění obživy v džungli, nebo naopak malé děti. Po krátkém okukování se kolem mě seběhly a neustále mě osahávaly. Nejvíce je fascinovaly mé vousy a jizvy. V jejich štěbetání převažovala slova jako ,veliký' a ,chlupatý'. Napočítal jsem osm dětí. Na osadu o čtyřiatřiceti příbytcích mi to připadalo dost málo.</p> <p>Zůstal jsem venku, i když se začali vracet dospělí z džungle.</p> <p>Většinou si mě jen prohlédli, přímo mě nikdo neoslovil. Já jsem rozhovor nenavazoval, abych ze skutečnosti, že jim trochu rozumím a oni o tom nevědí, vytěžil co nejvíce. Označovali mě za bojovníka a často používali slovo, které jsem neznal. Sem tam někdo polohlasem utrousil nesrozumitelnou poznámku a naznačil přitom směr k Aelinině chatrči. Později jsem zjistil, že slovo, které v mé spojitosti vyslovovali, znamenalo věštbu.</p> <p>Večer jsem se posadil v Kyrizmově příbytku. Chatrče byly stavěny z proutí a listů palmy odpuzujících hmyz, proto bylo uvnitř mnohem příjemněji než venku. Stařec si mě mlčky prohlížel.</p> <p>"Rychle ses navrátil do zdraví," přivítal mě starobylou formou obecné řeči, která je úředním jazykem na většině území crambijského impéria.</p> <p>Trochu mě tím zaskočil.</p> <p>"Netušil jsem, že mluvíš více jazyky," řekl jsem.</p> <p>Pokrčil rameny.</p> <p>"Více věcí je netušených. Chtěl jsem pohovořit s tebou o druhém muži, jenž Lovinům připadl."</p> <p>Ať ho řeč naučil kdokoliv, dal si práci s tím, aby to byla skutečně archaická varianta. Takhle se snad nemluvilo ani před sto lety.</p> <p>"Myslíš de Glowa? Nechápu, proč se spokojili s mrtvým. Musíš být dobrý vyjednavač."</p> <p>Odbyl mou poznámku mávnutím ruky.</p> <p>"On z mocného rodu pocházel, řekl bych. Silný muž on?"</p> <p>Přikývl jsem a zevrubně mu popsal, co byl de Glow zač. Ani jednou mě nepřerušil.</p> <p>"A ty?" zeptal se, když jsem skončil.</p> <p>"Jmenuji se Koniáš a potuluji se světem. To, jak jsem se dostal až sem, je zábavná historka, ale protože mi příliš neslouží ke cti, nebudu tě s ní zatěžovat."</p> <p>Kyrizma se pobaveně zasmál; podle toho, jak neochotně se jeho vrásčitá kůže skládala do vrásek, to nedělal už dlouho.</p> <p>"Muži tvého ražení jen kvůli ženám pošetilosti vyvádějí a jen ti, kteří moudrost v sobě opravdu mají, věku, kdy kvůli ženám hlouposti netropí, dosáhnou."</p> <p>Okamžik se zdálo, že by se klidně do té doby vrátil.</p> <p>"To vše, co jsem od tebe vědět chtěl, je. Nezapomeň, že pokud utéci se pokusíš, mí bojovníci dostihnou tě a zabijí. Oni džungli mnohem lépe než ty znají."</p> <p>Nekomentoval jsem to. Ve stavu, v jakém jsem se nacházel, by mě zvládlo i těch osm dětí, se kterými jsem se potkal dopoledne. Když jsem odcházel, vypadal Kyrizma zamyšleně. Něco mu očividně dělalo starosti a mělo to nějakou souvislost se mnou. Rozhodl jsem se, že se svým uvězněním začnu zabývat, až to bude mít smysl, až budu zdravý.</p> <p>Každým dnem se mi vracely síly. Pokračoval jsem s Aelin ve studiu a výuce jazyka a pomáhal s některými pracemi. Při tom jsem se naučil spoustu věcí a seznámil se s dalšími lidmi. Největší péči věnovali zvláštnímu druhu palmy poskytující velké plody s mastnou dužninou připomínající maso. Vysazovali ji všude v okolí. V nedaleké džungli bylo rozptýleno několik míst, na kterých sklízeli jar, bataty a další plody, jejichž jména jsem neznal. Nedalo se to označit za políčka v pravém smyslu slova. Spíše využili toho, že se vhodná plodina někde vyskytuje a upravovali okolí tak, aby se jí lépe dařilo. Zjistil jsem, že se celá vesnice v nepravidelných intervalech stěhuje. Zpočátku jsem myslel, že je to zapříčiněno rychlým vyčerpáním úrodnosti jejich minipolíček, ale později jsem se dozvěděl, že cíl a dobu nového stěhování určuje Kyrizma, a nikdo netuší podle čeho. Všichni však svého náčelníka respektovali. Všichni až na Ryoka. Toho jsem nepotkal. Byl prý samotář a občas se dlouhé týdny toulal džunglí. Z tónu, jakým to všichni říkali, jsem pochopil, že mám vlastně štěstí.</p> <p>Po několika dnech se mi opět zdál erotický sen. Podobal se tomu prvnímu, byl však mnohem živější. Pamatoval jsem si z něj Aelininu vůni a žár její sametové pokožky. V jednom okamžiku jsem se ji pokusil překulit pod sebe, ale zabránila mi v tom. Ve snu byla mnohem silnější než já.</p> <p>Dostal jsem se do tak dobré kondice, že jsem s Aelin vyrážel na dlouhé výpravy. Naučila mě dívat se na prales z úhlu, který jsem předtím neznal. Tam, kde jsme se s de Glowovou armádou pracně probíjeli podrostem, ona našla pohodlnou cestu. Stačilo znát správné byliny, aby člověk odpudil velkou část všudypřítomného hmyzu. Některé liány poskytovaly chutnou tekutinu skvěle hasící žízeň. Ale nejnádhernější bylo, když jsme se vyšplhali vzhůru. Větve, popínavé rostliny, liány, kořeny bromélií, fíkovníky, vzdušné kořeny stromů, prostě všechny rostliny vytvářely ve výšce čtyřiceti padesáti metrů zelený svět obydlený bezpočtem zvířat a ptáků. Pokud uměla na zemi Aelin běhat, v korunovém patře létala. S neomylnou přesností nacházela cestu ze stromu na strom, houpala se na liánách a tam, kde žádné nebyly, si vypomáhala vlastním tenkým a pružným provazem, nebo jen tak skákala přes několikametrové prostory. Zpočátku jsem se držel zpátky a lezl do výšek jen opatrně. Přece jen jsem byl těžší než ona a chyběl mi její neskutečný odhad a kočičí reflexy. Jednou mi ukázala malý keřík s napohled nevábnými plody připomínající malé nezralé hrušky.</p> <p>"Velmi chutné," řekla.</p> <p>Udělal jsem chybu, že jsem se jí přitom nedíval do očí. Pokaždé, když prováděla některou ze svých taškařic, jiskřilo jí v nich. Měl jsem ve zvyku vše, co bylo k jídlu, ochutnat a ona to věděla. Snědl jsem jednu hruštičku a opravdu nebyly špatné. Vůní připomínaly borůvky a chutí ořechy. Zvláštní kombinace. Sáhl jsem po druhé, ale zarazila mě.</p> <p>"Měli bychom jít, čeká nás dlouhá cesta."</p> <p>Vyšplhali jsme se vzhůru do korunového patra dutým sloupem fíkovníku, který strávil strom, jenž ho dříve vyživoval, a pokračovali vzduchem. Postupovali jsme rychleji než kdykoliv předtím a cíle, jezírka v džungli, dosáhli ještě před polednem.</p> <p>Uvědomil jsem si, že stojím na skalnatém břehu a směju se na celý svět. To mě zarazilo, obvykle se tvářím spíše zachmuřeně. Potom jsem si vzpomněl, jak jsem bezstarostně skákal přes osmimetrové propasti, lezl až do korun nejvyšších stromů nad zelené moře, kochal se pohledem do dálky a pak se spouštěl dolů se sebevražednou rychlostí. Podezřívavě jsem se na ni podíval. "Ty hrušky?"</p> <p>Přikývla a v očích jí jiskřilo. Byla krásná, živá, ranec plný energie a šílených nápadů, které okamžitě uskutečňovala. Napadlo mě, jaké by to bylo pomilovat se s ní tady na břehu jezera.</p> <p>"Velmi silná droga. Zpřesňuje odhad, člověk je na chvíli i silnější a vůbec povzbuzuje na mnoho způsobů."</p> <p>Obecnou řečí už mluvila naprosto dokonale a neustále si ze mě utahovala. Pochopil jsem, že přesně ví, co teď cítím. "Že sis nevzala také..." Zatvářila se zkroušeně.</p> <p>"Já se nebojím skákat ze stromu na strom."</p> <p>"Už to nikdy neokusím a šplhat budu pomalu jako želva," vyhrožoval jsem.</p> <p>"Uvidíme," uzavřela debatu a vrhla se do vody. Doufal jsem, že ví, co dělá. V některých vodách se může schovávat spousta potvor s ostrými zuby.</p> <p>Na zpáteční cestě jsem se zpočátku držel zpátky, ale potom jsem zjistil, že i bez hrušek riskuju mnohem víc než dřív. Byl to závratný pocit řítit se vzduchem padesát metrů nad zemí a spoléhat jen na svůj postřeh a sílu.</p> <p>Při návratu jsme nedaleko vesnice potkali Kyrizma. S jedním pomocníkem vyměřoval něco v hájku hustě rostoucích palem. "Už jsem zdráv," řekl jsem. Okamžitě pochopil, kam tím mířím. "Tobě se nelíbí, že odsud odejíti nemůžeš." "Můžu odtud odejít a ty to víš," oponoval jsem.</p> <p> "V džungli se nemůžeš s bojovníky mými poměřovati. Zemřeš."</p> <p>"Ale můžu odejít."</p> <p>Stál proti mně, starý pokřivený šaman z pralesa, a zkoumavě si mě přeměřoval. Přestože byl téměř nahý, jen naprostý hlupák by ho označil za primitiva.</p> <p>"Ano, každý muž může udělati vše, co vůle jeho jest," souhlasil nakonec. "Nechceš však na slavnost mladíků počkati a více se dověděti?"</p> <p>Souhlasil jsem. Měl jsem pocit, že se mnou chce uzavřít nějaký obchod a připadalo mi, že každý obchod bude výhodnější, než útěk se smečkou mužů s foukačkami v zádech. Aelin našemu rozhovoru mlčky přihlížela.</p> <p>"Většina bojovníků je ve větvích rychlejší než já. A já jsem mnohem rychlejší než ty," řekla, když jsme se vraceli k její chatrči. Dál to nebylo třeba rozvádět. Nevěřil jsem, že Aelin sleduje stejný cíl jako Kyrizma. Podle mě měla za lubem ještě něco jiného.</p> <p>"Nejsi náhodou jeho dcera?" zeptal jsem se.</p> <p>Podívala se na mě a chvíli nechápala o čem mluvím.</p> <p>"Nevím. Dítě má matku a otcem jsou mu všichni muži kmene." S otcovstvím si to zde velmi zjednodušili a zřejmě ku prospěchu</p> <p>všech.</p> <p>Opět se mi zdálo o milování s Aelin, ale tentokrát jsem si uvědomoval, že je to sen. Cítil jsem horkost jejích stehen a objímající vlhkost klína. Dlaněmi jsem ji hladil po bocích a napomáhal rytmickému pohybu, který mě přiváděl do extáze. Pokusil jsem se ji přetočit pod sebe, ale předem jsem věděl, že to nepůjde. Šlo to. Překulili jsme se po rohoži a já se ocitl nahoře. Poprvé jsem jí uviděl do tváře. Byla vzrušená, ale ne tolik, kolik jsem si přál.</p> <p>"Povedlo se to," řekla s úlevou.</p> <p>Tak mě to tak překvapilo, že mé vzrušení opadlo. Vyklouzl jsem z ní. Nic jsem nechápal. Stěna chatrče zapraskala, když jsem se o ní neopatrně opřel, světlo měsíce procházející proutím vykreslilo na jejích ňadrech chaotickou síť bledých linek.</p> <p>"To není sen," slyšel jsem se říkat. "Není," přitakala.</p> <p>Posadil jsem se vedle ní a připadal si hloupě. Pokud mě až dosud její nahota nevzrušovala, teď to bylo právě naopak. Dal jsem si však pozor, abych se jí nikde nedotýkal.</p> <p>"Šipka, kterou tě Ryok trefil, byla potřená jedem malé stromové žáby. Jed způsobí, že se oběť, člověk nebo zvíře, udusí. Ne proto, že by mu ochrnuly plíce nebo měl otrávenou krev. Prostě přestaneš dýchat, nedokážeš plícím poručit, aby nabíraly vzduch a hrudník se pohyboval nahoru a dolů. Proto jsem ti musela tak dlouho dýchat do úst. Ale i potom v tobě jed setrvával a ty jsi mohl dýchat jen velmi slabě a mělce. Nejhorší to bylo v noci, když jsi spal. Někdy jsi přestal dýchat úplně. Může pomoci jen vzrušení, které probudí spící mozek. Pro muže je nejlepší sex." "Milovali jsme se každou noc?" zeptal jsem se. "Někdy tě útlum postihl jen málo. Stačilo se s tebou pomazlit a začal jsi dýchat pravidelně."</p> <p>Nevěděl jsem, co mám na to říct. Asi žádný muž by to nevěděl. "Proč jsi to všechno podstoupila?" zopakoval jsem otázku, kterou jsem jí před časem položil.</p> <p> "Protože od tebe něco chci."</p> <p>Bylo to logické. S některými muži se ženy milují jen tak, od jiných za to něco chtějí. Obvykle peníze, občas i něco jiného. Jsem jeden z nejošklivějších chlapů, které jsem kdy viděl - zjizvený, hubený, vysoký, s jizvami poznamenaným obličejem. Vždycky jsem za to musel platit. A Aelin mi navíc zachránila život.</p> <p>"A co to je?" zeptal jsem se nejobchodnějším tónem, kterého jsem byl schopen.</p> <p>Vzhlédla ke mně, do očí jsem jí neviděl, utápěly se ve stínu. "Chci, abys někoho zabil."</p> <p>Mlčel jsem. Zabil jsem mnohokrát, ale pokaždé jen když někdo jiný usiloval o můj život. Nikdy jsem nezabíjel pro druhé na objednávku. Dělala mi to ještě těžší.</p> <p>"Ty se bojíš," špatně si vyložila mé váhání.</p> <p>Potřásl jsem hlavou.</p> <p>"Bojím se, že budu muset odmítnout. Zachránila jsi mi život, dlužím ti víc, než kdy budu moct splatit. Prostě jen tak nezabiju někoho, na koho mi ukážeš, protože se na tebe křivě podíval."</p> <p>"Jen se podíval?" vybuchla. Roztáhla nohy a ukázala na jizvu.</p> <p>Křivka jejích stehen pro mě měla náhle zcela jiný význam. Raději jsem jí díval do obličeje.</p> <p>"To mi neudělal pohledem. Hráli jsme si spolu už jako děti. V pralese i při práci byl nejšikovnější, měla jsem ho ráda a on byl šťastný, když jsem byla s ním. Věděli jsme, že až projde zasvěcením, postavíme si společnou chatrč. Jenomže s dospíváním se začal měnit. Už jako chlapec byl silnější než mnozí muži a jeho síla začala s věkem ještě narůstat. Navíc se stal zlým a popudlivým. Všichni se ho báli. Byl nejlepší lovec, nejlepší bojovník, uměl míchat jedy skoro jako Kyrizma. Ale líbilo se mu, když druhým působil bolest. Řekla jsem mu, že ho nechci, že ho nemám ráda a že s ním nebudu nikdy spát. Vzal si mě násilím a hodně mi přitom ublížil. Tuhle ránu mi udělal jediným pohybem stejně snadno, jako ty zabiješ mouchu. Pojď, něco ti ukážu," řekla a zvedla se.</p> <p>Následoval jsem ji do temna džungle. Klopýtali jsme tmou skoro</p> <p>půl míle.</p> <p>"Teď jsme v palmovém hájku, kde prošel zasvěcením a stal se mužem. Jinoši tančí mezi mladými palmami a podle rytmu a síly bubínku musí do kmenů tlouci holýma rukama. Kdo tluče příliš slabě, bojí se a není připraven být dospělým. Polož ruku sem," ukázala.</p> <p>V silném kmenu palmy jsem nahmatal na dlaň hlubokou prohlubeň.</p> <p>"A tady," postoupila k jinému stromu.</p> <p>Objevil jsem pět hlubokých děr, které vypadaly, jako by někdo pouhým stiskem vmáčkl prsty do kůry.</p> <p>"Bojí se jen Kyrizmy, ale jednou ho stejně zabije. A to bude náš konec, protože Kyrizma je naše paměť, zná věci, které všichni ostatní dávno zapomněli, a pouze díky němu jsme se nestali úplnými divochy, jako jsou lovci lebek."</p> <p>"Zapomněla jsi mi říct, o kom mluvíš," pobídl jsem ji, i když jsem předem znal odpověď.</p> <p>"O Ryokovi."</p> <p>"Jak se budou tvářit ostatní, až ho zabiju?"</p> <p>Pochybnosti jsem si nechal pro sebe. Ještě nikdy jsem nepotkal chlapa, který měl místo rukou krokodýlí čelisti.</p> <p>"Nikdo neřekne ani slovo."</p> <p>Vrátili jsme se mlčky do chatrče a šli spát. Poprvé jsem nemohl usnout a kupodivu jsem nemyslel na zápas, který mě čekal, ale na Aelin vedle.</p> <p>Ráno jsem se překvapivě cítil docela dobře. Události předchozí noci mi připadaly vzdálené, jako by se ani nestaly.</p> <p>"Uděláš to?" zeptala se Aelin.</p> <p>Prohlížela si mě a v očích neměla ani jiskřičku.</p> <p>"Vyzvu ho na souboj. Chlap jeho druhu si takovou příležitost nenechá ujít."</p> <p>Přikývla.</p> <p>Slunce bylo ještě nízko, ale ptáci a hmyz už spustili svůj ohlušující koncert na oslavu dalšího dne, další perly na zdánlivě nekonečném náhrdelníku věčnosti. Šel jsem do vesnice, abych viděl co a jak a připomněl Kyrizmovi jeho slib. Aelin šla vedle mě. Lidé se postupně probouzeli, do jejich ospalých tváří se vracel život. Mám rád jitra - jsou nádherně čistá.</p> <p>Náhle byla veškerá pohoda ta tam. Všichni rázem stáli ve střehu a dívali se jedním směrem. Ze zelené stěny deštného pralesa vystoupil Ryok. Tvářil se, že mě přehlédl, ale věděl jsem, že mě vidí stejně dobře jako já jeho. Mířil směrem k nám, kráčel uvolněným, nenuceným krokem. Neměřil více než metr osmdesát, ale v porovnání s ostatními domorodci vypadal jako obr. Nebyl přehnaně svalnatý; síla, kterou mu příroda nadělila, se neskrývala v mohutných objemech svalů jako u některých zápasníků, ale někde uvnitř. Jeho tělo muselo fungovat jinak, lépe než těla nás ostatních. Už byl vzdálený jen pár kroků. Byli jsme jako dva kohouti na jednom smetišti. On to věděl, já to věděl, všichni okolo to věděli. "Nebudeš ho muset vyzývat," šeptla Aelin, přivinula se ke mně a vášnivě mě políbila.</p> <p>Mohla mě varovat o chvíli dřív. Ryok se na mě okamžitě vrhl. Aelin odskočila. Sázel na svou pověst a předpokládal, že ustoupím. Místo toho jsem vyrazil levačkou a zasadil mu těžký úder na spodek břicha. Otřáslo to s ním. Ještě jsem ho dvojitým hákem zasáhl do obličeje a potom se stáhl. Jedna jeho pěst mi sklouzla po předloktí. Jako by měl místo kostí kameny. Věděl jsem, že se nesmím nechat přinutit k zápasu tělo na tělo, neměl bych šanci. Naznačil útok pěstmi na hlavu. Unikl jsem úklonem a pokusil se levou rukou znovu najít jeho břicho. Bleskově zvedl levé koleno až k bradě a přímočarým kopem mě zasáhl do prsou. Vyrazilo to ze mě téměř všechen vzduch, ruce mi ochably. Vrhl se na mě, instinktivně jsem ho podmetl ploskou nohy a ještě v pádu ho zasáhl patou do spánku. Okamžik oddechu mě zachránil a dovolil mi trochu se vzpamatovat.</p> <p>Kroužili jsme kolem sebe jako dva dravci. Nějakým malým zbytečkem pozornosti jsem viděl lidi ve velkém kruhu kolem nás, jejich napjaté a vystrašené tváře. Vyrazil po mně levačkou, ale kryt měl příliš nízko. Zasáhl jsem ho levým hákem tvrdě do brady. Taková rána by každého jiného chlapa poslala k zemi, ale jeho ani nezpomalila. Byl to úskok, počítal s tím. Sevřel mi levé zápěstí jako klepetem. Pokračoval jsem v úderu a zasáhl ho loktem do spánku. Stiskl a jako by mi levičku ustřihl. Udeřil jsem ho čelem na kořen nosu, ale ani to ho nezastavilo. Druhou rukou mě chytil za rameno. Než mě stačil pořádně stisknout, skrčil jsem se pod něj a hodil ho chvatem přes bok na zem. Ani v pádu mě nepustil a strhl mě za sebou.</p> <p>Váleli jsme se sem a tam, obloha a země se střídaly před očima v rychlém sledu. Byl jsem zkušenější zápasník než on, ale svou nadlidskou silou mě dostával tam, kde mě chtěl mít. Zkroutil jsem se pod ním a v poslední chvíli unikl páce na loket. Levou ruku mi znehybnil po tělem. Pokusil jsem se mu pravačkou vypíchnout oko, ale byl rychlejší - můj útok srazil a ruku zachytil. Najednou jsem měl i druhou ruku v ocelovém sevření. Cítil jsem, jak zesiluje stisk. Klouby a kosti mi praštěly námahou, chroptěl jsem bolestí. On ani nepotřeboval páčit, byl tak silný, že mi mohl kosti rozdrtit přímo. Vzpomněl jsem si na promáčknuté palmy a prohnul se v zápasnickém mostu. V okamžiku, kdy měnil těžiště, abych se mu nevytrhl z držení, si nedal pozor a přiblížil svou hlavu k mé.</p> <p>Zaútočil jsem jako pes v posledním tažení, sevřel čelisti a držel. Tělo nade mnou se ještě jednou zazmítalo a ochablo.</p> <p>Vydrápal jsem se nahoru. Ráno už nebylo jasné a čisté a já jsem se cítil, jako bych měl každou chvíli umřít. Ale žil jsem a Ryok ležel na zemi s vykousnutým ohryzkem. Krvácel jsem z mnoha ran. Pouhým stiskem mi roztrhal kůži a poničil svaly. Do kosti předloktí, kde mě chytil poprvé, jsem měl vytlačené malé jamky. Necítil jsem radost z vítězství, na to jsem byl příliš unaven.</p> <p>Seděl jsem u paty stromu na kraji pralesa a pozoroval vesnici. Ještě pořád jsem nenabral všechny síly, o které jsem ráno přišel. Smrákalo se. V tropech je soumrak rychlý. Uvědomoval jsem si, že před pár měsíci, když jsem do pralesa vstoupil, bych se bál odpočívat bez ochranné sítě na zemi v těsném sousedství jedovatých pavouků, hadů a brouků. Změnil jsem se a naučil se spoustu nových věcí. Ze šera se vynořila Aelin. Nesla mi misku s jídlem. Stejnou kaši, jako jsem od ní dostal poprvé. Byla krásná a skrývalo se v ní něco, co ze mě dokázalo vydolovat tu lepší stránku mé povahy. Nebo horší - záleží na tom, zda se vám líbí skákání ze stromu na strom, koupání s krokodýly a jiné zábavy připomínající šílenství. Pro mě to byly ty lepší stránky. Často jsem se s ní smál. Milovat se s takovou ženou a považovat to přitom za sen se může přihodit snad jen mně. Když misku stavěla na zem, chytil jsem jí hlavu do dlaní a políbil. Voněla pralesem, bylinami, které jsem neznal, a sama sebou. Opatrně můj polibek opětovala. Byl to dlouhý, neuspěchaný polibek, a když skončil, bilo mi srdce jako o závod.</p> <p>"Proč to děláš?" zeptal jsem se.</p> <p>"Ze stejného důvodu jako ty. Protože chci."</p> <p>Při milování jsme vylekali skupinu kaloňů hnízdících v dutině stromu nad námi, rozprášili ještěrky lovící hmyz a natropili nočním obyvatelům džungle spoustu dalších potíží. Oni nás naštěstí nechali na pokoji. V Aelin se skrývalo několik naprosto odlišných žen. Uměla být nepředstavitelně něžná a divoká současně. Na zádech mi po jejích vášnivých obětích zůstalo množství škrábanců.</p> <p>Po půlnoci jsme jen tak leželi a odpočívali.</p> <p>"Teď ti budou nadbíhat všechny ženy ve vesnici," řekla zamyšleně.</p> <p>"Cože?" zeptal jsem se, protože jsem si byl jist, že jsem špatně rozuměl.</p> <p>"No, od té doby, co jsi poprvé vyšel z chatrče, si stejně všechny povídají jen o tobě."</p> <p>Byl jsem jeden velký otazník. Když se ujistila, že si z ní nedělám legraci, pokračovala.</p> <p>"To přece musíš vědět. Spousta žen už ti v životě musela říct, že jsi krásný muž."</p> <p>Nenacházel jsem slov. Potřásla hlavou.</p> <p>"Zdobí tě tolik jizev, kolik nemají všichni naši muži dohromady, a nechybí ti ani jeden úd! To o tobě říká, že jsi silný, rychlý, odvážný a moudrý současně. Zamilovala jsem se do tebe ve chvíli, kdy jsem tě uviděla."</p> <p>Na krásu se tady dívali z trochu jiného úhlu, než jsem byl zvyklý.</p> <p>"Ale tehdy," neurčitě jsem ukázal rukou, "jsi to říkala trochu jinak. A pokud si naše předchozí noci pamatuju, netvářila ses, že by se ti to příliš líbilo."</p> <p>Nebyla to příjemná vzpomínka.</p> <p>"Každou chvíli jsi mohl přestat dýchat a umřít. Musela jsem dávat velký pozor. A nic jsem ti neřekla, protože takhle jsi splatil dluh a jeden druhému nic nedlužíme."</p> <p>Pomalu jsem se propadal do spánku.</p> <p>"Ostatní ženy budu muset držet zkrátka," pronesla zamyšleně.</p> <p>"Žárlíš?"</p> <p>"Ne," odpověděla a v hlase jí tančily jiskřičky, "ale obávám se, že kdybych se o tebe musela s nějakou dělit, nestačily by ti na nás síly."</p> <p>Vybuchl jsem smíchem. Přitiskla se ke mně, na hrudi jsem ucítil její teplé dlaně a rty. Nebyl jsem tak ospalý, jak jsem si před chvílí myslel.</p> <p>Po slavnostech příjímání mladíků za muže jsem vyhledal Kyrizmu v jeho chatrči.</p> <p>"My zajali tě, a když nemocný ty byl, živili tě," začal přímo.</p> <p>To že jsem "onemocněl" kvůli jednomu z jeho mužů, přeskočil. Ale měl pravdu, zajali mě.</p> <p>"Za to, že odejít ti dovolím, od tebe chtít jednu věc budu. Původně něco jiného já zamýšlel, ale situace změnila se."</p> <p>"Jakou věc?"</p> <p>Posunul přede mě podlouhlý předmět zabalený v rohožích.</p> <p>"Podívej se."</p> <p>V balíku se schovával nádherný chaabský meč s jemně zvlněnou čepelí a dlouhým hrotem. Křížová záštita byla bohatě zdobena vsazenými drahokamy a stříbrným tepáním. Rohože byly napuštěné olejem a na bezchybné čepeli jsem nenašel ani stopu rzi. Podle zdobení jsem odhadoval, že zbraň je nejméně sto let stará. Nechápal jsem, jak se dostala až sem. Zvedl jsem pohled ke Kyrizmovi.</p> <p>"Jenom mi neříkej, že chceš, abych někoho zabil." Zasmál se, ale jeho oči zůstaly vážné.</p> <p>"Ne. Stačí, když si zítra tenhle meč vezmeš a se mnou půjdeš. Na místo jedno zavedu tě. Co uděláš tam, jen na tobě závislé bude." Všechno mi připadalo mnohem zamotanější, než když jsem ke Kyrizmovi šel, ale souhlasil jsem. Zdálo se to nejrozumnější.</p> <p>Brzo ráno následujícího dne jsme vyrazili, a pokud jsem si cestu pamatoval dobře, mířili jsme k pyramidě. Doprovázelo nás ještě dalších deset mužů. Minuli jsme místo, kde mě Kyrizmovi lidé zajali, a pokračovali vzhůru směrem k vrcholu. Se zvyšující se výškou prales řídl, až se změnil v křovinatou džungli a ta brzy ustoupila savaně. Byl to zvláštní pocit, brodit se vysokou travou a každou chvíli přelézat přes vysoký kolmý schod. Nakonec jsme chvílemi kráčeli po kamenném podkladu, kde se neuchytily žádné rostliny a umělý původ terénu byl patrný na první pohled. Asi sto metrů pod vrcholem na nás čekalo množství lidí. Mezi nimi jsem už zdálky spatřil muže s pyšným držením těla. V ruce držel meč. "Tak se opět vidíme," přivítal mě de Glow. Během měsíců v džungli přišel i o poslední zbytek své šlechtické garderoby, ale někde si dokázal obstarat látku a byl poměrně slušně oblečen. Vlasy měl nedávno zastřižené a knír pečlivě udržovaný. Já jsem se od ostatních divochů lišil jen tím, že má bederní rouška byla o kousek širší a nenosil jsem chránič penisu - s ním bych si připadal až příliš podivně.</p> <p>"Myslel jsem, že jsi mrtvý," řekl jsem místo pozdravu. Ušklíbl se.</p> <p>"Ta šipka byla jen uspávači. Víš proč jsme tady? Kvůli legendě! Je pravdivá!" vykřikl a hlasitě se rozesmál.</p> <p>Nepřipadal mi o nic příčetnější než tehdy. Oči se mu leskly, možná si častěji, než bylo zdrávo, posloužil některou z četných drog, které prales štědře nabízel.</p> <p>"Stačí, když vylezeš na vrchol, a všichni tihle hlupáci," ukázal na domorodce okolo, "tě prohlásí svým vládcem. Sešli se tady zástupci většiny kmenů, které živoří v tomhle zeleném pekle. A víš, co je úplně nejlepší vtip?"</p> <p>Jeho hlasitý smích přešel v chroptění. Domorodí bojovníci i jejich vůdci nezúčastněně přihlíželi.</p> <p>"Jejich šamani rozšířili pověst, že na horu vystoupí bílý bojovník. Tak pojď, ať zjistíme, kdo se stane vládcem téhle chamradi!" udělal mečem jednoznačné gesto a lidé se rozestoupili, aby mi uvolnili cestu.</p> <p>Nechtěl jsem se s ním bít. Ani jsem nemusel, protože podle Kyrizmy záleželo jen na mém rozhodnutí.</p> <p>"Klidně vystup na vrchol, já ti bránit nebudu," pobídl jsem de Glowa.</p> <p>Zavrtěl hlavou.</p> <p>"Ne. Chci tě zabít. Řekl jsem ti největší tajemství pod sluncem. Musí zemřít s tebou," přešel v okamžiku od halasného křiku k šeptání.</p> <p>"Máš na mysli tu dívku, kterou jsi miloval a potom zanechal napospas jejímu zhýralému otci? Myslíš, že se jí to s ním zalíbilo?" prohodil jsem konverzačním tónem.</p> <p>"Mlč!" vykřikl a s mečem drženým obouruč s čepelí směřující šikmo vzhůru se rozběhl ke mně. Vsadil všechno na jednu kartu, na útok. Poslední krok nečekaně prodloužil, pohybem loktů naznačil vodorovný mách a místo toho bleskově sekl shora. Byl rychlejší, než jsem si ho pamatoval. Kryl jsem se v poslední chvíli, ocel zanaříkala, na kamení zařinčela zlomená čepel. Málem jsem vykřikl vzteky. Taková věc se přece nemohla opakovat dvakrát naprosto stejně! Až poté jsem si uvědomil, že došlo k jedné malé změně: dnes se zlomil de Glowův meč. Hrabě pozoroval zbytek zbraně ve svých rukách v němém úžasu. Sekl jsem ho čistě přes krk - svištící čepel ani nepostřehl.</p> <p>Zjistil jsem, že je na mě upřena pozornost ostatních přihlížejících. Nedokázal jsem v jejich tvářích přečíst, co vlastně chtějí. Podíval jsem se směrem k vrcholu. Stačilo ujít sto metrů a stal bych se králem všech obyvatel pralesa. Primitivních zemědělců, divokých lovců lebek i skupin, které vedly podezřelí šamani zvláštních schopností Kyrizmova typu. Mezi diváky jsem jich objevil víc a všichni se tvářili smrtelně vážně. Položil jsem si meč čepelí na rameno, otočil se a začal sestupovat.</p> <p>Kyrizma mě dohonil po několika metrech, ostatní bojovníci se drželi za námi.</p> <p>"Jsme potomky starého národa, který žil na tomto území už před více než tisíci lety," začal vyprávět kupodivu bez svého archaického dialektu. "Dnes už není důležité, co způsobilo jeho úpadek, zda postupující prales, nebo něco jiného. Naše říše se rozpadla na množství malých státečků. Stále jsme však měli kde žít, bylo dost místa pro všechny. Po čase nás však rozpínající se Crambijská říše zatlačila zpět do centra původní říše, kde se mezitím ujala nadvlády džungle. Někteří z nás ještě nepřišli o veškerou vzdělanost předků a vědí, že pokud se nesjednotíme a nevydobudeme si lepší místo na slunci, brzy vyhyneme či budeme vyhubeni. Anebo klesneme na úroveň zvířat v pralese. Už nám k tomu zbývá jen kousek. Během dalších let úpadku se náš národ roztříštil v množství kmenů a je téměř nemožné je dnes sjednotit. Proto jsem já spolu s dalšími -"</p> <p>"Co to znamená: ,já spolu s dalšími'?" přerušil jsem ho.</p> <p>"Mluvím o posledních nositelích vzdělanosti našich předků. Rozšířili legendu o muži, který vystoupí na vrchol pyramidy a stane se strůjcem osudu nás všech. Po několika nezdarech jsme zjistili, že příslušníci jednoho kmene nikdy neuznají za vůdce příslušníka druhého kmene. Musí to být někdo z cizí krve."</p> <p>"A proč právě de Glow nebo já?"</p> <p>"Protože jste dva cizinci, kteří pronikli do samého centra pralesa. Některé kmeny zabíjí cizince právě kvůli legendě, protože nechtějí mít cizího vládce, jiné už zapomněly a zabíjí, protože pro divoká zvířata je přirozené bojovat proti členům jiných smeček."</p> <p>"V tom případě vás mé rozhodnutí asi moc nepotěšilo."</p> <p>"Na tom nezáleží. Kdyby jsi vystoupal nahoru, bylo by to správné. Rozhodl ses ale jinak. Po téhle cestě jdu už velmi dlouho a zvládnu i pár dalších kroků."</p> <p>"Nechápu, jak jste si mohli jako jednotlivci uchovat povědomí o vaší historii a znalostech," řekl jsem po chvíli mlčení.</p> <p>Kyrizma zvedl jeden koutek úst vzhůru.</p> <p>"Kolik si myslíš, že mi je let, mladíku?"</p> <p>Náhle mi pár cihliček zapadlo na správná místa. Spojil jsem si jeho archaickou mluvu se starobyle zdobeným mečem.</p> <p>"Vy už jste císařství někdy navštívil, že ano?" zeptal jsem se.</p> <p>Přikývl.</p> <p>"Ten meč jste přinesl vy sám?"</p> <p>"Při mé předposlední návštěvě."</p> <p>"Kolik je vám vlastně let?"</p> <p>"Mnohé věci skryty jsou, ty do konce života dumat o tom můžeš," vrátil se k původní archaické řeči a opět vypadal jako potměšilý divošský šaman.</p> <p>Už jsem z něj nedostal ani slovo.</p> <p>Před námi se třpytila hladina FewGhaki. Vánek vytvářel na zeleném koberci vysoké trávy půvabné obrazce, za námi se zvedala neprostupná, sytě zelená stěna deštného pralesa. Nedaleko se tyčily polorozbořené stavby de Glowovy základny. Nikdo se o ně samozřejmě nestaral, v průběhu měsíců domy zpustly. Den končil, seděli jsme s Aelin u večerního ohně a čekali, až bude jídlo hotové.</p> <p>"Poznala bys úplně jiný svět, cizí města, moře, jiné zvyky a slibuju, že v okamžiku, kdy si to budeš přát, tě doprovodím až sem, aby ses snadno vrátila domů," navrhl jsem znovu.</p> <p>Stál jsem o její společnost, o její smích, jiskru v očích a vášnivé noci. Jenomže jsem nemohl zůstat celý život v džungli. Existovalo ještě příliš mnoho míst, která jsem neviděl a nenavštívil. Doufal jsem, že ji přemluvím k výletu do jiného světa, než je věčné vedro a dusno pralesů a překvapovalo mě, že odmítá. Byla zvědavá a chytrá, byl jsem si jistý, že by se jí to líbilo. Odmítala s tvrdošíjností, které jsem nerozuměl. Jako by chtěla a nemohla zároveň, protože ji jinde vázaly mně neznámé povinnosti.</p> <p>"Za chvíli nebudu běhat jako dřív, byla bych ti na obtíž," řekla.</p> <p>Její poznámce jsem nerozuměl. Byla člověkem dneška a málokdy si dělala starosti s budoucností, natož tak vzdálenou jako stáří.</p> <p>"Všichni jednou budeme pomalejší a slabí," pokrčil jsem rameny.</p> <p>Zasmála se a přesedla si, aby se o mě mohla opřít zády.</p> <p>"Tobě se to nikdy nestane."</p> <p>V očích měla jiskry. Věděl jsem, že přijde nějaký žert, ale jako pokaždé jsem se zeptal.</p> <p>"Proč?"</p> <p>"Protože při tvém způsobu života budeš dávno mrtvý!"</p> <p>Uličnicky se rozesmála.</p> <p>Ukázal jsem na ni ukazováčkem.</p> <p>"Máš bod," a začal na palmové listy servírovat večeři.</p> <p>Rozhodl jsem se, že tentokrát budu ten tvrdohlavější já a zkusím ji přesvědčovat ještě jednou ráno. Umínil jsem si, že do toho dám celé své já.</p> <p>Milovali jsme se něžně a dlouho. Tygr se v ní tentokrát neprobudil, zůstala malým koťátkem se sametovým kožíškem. Přestože žádný neměla.</p> <p>Ráno jsem se probudil pozdě a sám. Tráva na místě, kde měla položenou svou rohož, začínala vstávat. Pochopil jsem, že se rozhodla už dávno a nepřála si, abych ji přemlouval. Možná se bála, že by se mi to podařilo. Byla velmi pyšná na svou tvrdohlavost, většinou na mě hovořila v obecné řeči a já na ni v její mateřštině. Oba jsme byli berani s pořádně tvrdými hlavami. Pro případ, že by mě odněkud pozorovala, jsem do popela napsal krátkou zprávu a přiložil půlku přetrženého palmového listu, druhou jsem si schoval. V popelu stálo:</p> <p>Kdybys někdy něco potřebovala, dones do Horowitzovy banky v Hyaši tenhle list. Dají ti informaci, kde mě najít.</p> <p>Měl jsem pocit, že ji už nikdy neuvidím, ale nechal jsem si malinká zadní vrátka. Ze šlendriánsky vykradeného skladu jsem si posloužil docela zachovalou uniformou a bez dalšího otálení jsem se přeplavil přes FewGhaku. Použil jsem k tomu jeden z menších vorů, které tady po de Glowově armádě zbyl.</p> <p>Na druhém břehu jsem se nezdržoval a pokračoval v cestě. Když jsem se po chvilce ohlédl, zdálo se mi, že vidím malou postavičku, jak právě mizí v zelené stěně pralesa. Udělalo mi to radost.</p> <p>Dvacet kilometrů do Hyaše jsem urazil za necelé tři hodiny. Okamžitě jsem vyřídil záležitost v bance. Do schránky pronajaté na jméno Koniáš jsem uložil půlku palmového listu s příslušnými pokyny. Měl jsem u Horowitze uloženou slušnou sumu, takže to šlo velmi snadno. Pokud by přišel někdo s druhou polovinou listu, dostal by všechny peníze na účtu a spletitou cestou bankovních kurýrů by mě mohl vyhledat nebo mi poslat vzkaz.</p> <p>Po dlouhé době v pralese jsem si potřeboval zvyknout na lidi. Ubytoval jsem se v penzionu v rušné části města a jen tak se potloukal kolem. Vychutnával jsem pivo, víno i jídlo a pozoroval ruch. Nejdéle mi trvalo, než jsem si zvykl na to, že se na mě už ženy neusmívají. Jednou mi dokonce jedna ani ne moc vysloužilá šlapka nabídla služby, ale odmítl jsem ji. Vzpomínky byly ještě příliš živé a příjemné, nechtěl jsem si je kazit. Zatím.</p> <p>Zhruba po týdnu jsem se rozhodl, že si koupím koně a podívám se někam do vnitrozemí, do Kujbyjských stepí. Procházel jsem koňským tržištěm, když jsem zahlédl povědomou tvář. Chvíli jsem váhal, ale stačilo, aby promluvila k pouličnímu prodavači, a poznal jsem ji. Malá drzá hnědovláska s pihatým obličejem, holka, která mě do celé kalvárie vlastně dostala.</p> <p>"Madam, na slovíčko," oslovil jsem ji a zastoupil jí cestu.</p> <p>Trvalo jen okamžik, než si mě zařadila.</p> <p>"Tak ty ses vrátil, vojáku!"</p> <p>Obličej se jí rozzářil upřímnou radostí.</p> <p>"Říkali, že všichni umřeli v džungli! A vypadáš dobře, líp než předtím, i když si možná trochu hubenější," připustila po naoko kritickém shlédnutí. Byla dokonalá.</p> <p>"My dva si musíme o něčem promluvit," řekl jsem vážně.</p> <p>Vykouzlila na tváři nádherný úsměv.</p> <p>"Strašně ráda. Posledně se nám ten večer tak vydařil!"</p> <p>Bez okolků se do mě zavěsila.</p> <p>"Co kdybychom si dali něco k snědku U Valheda? V poslední době tam dobře vaří a mají tam útulné pokojíky."</p> <p>Přikývl jsem.</p> <p>Byla mlha a svět se houpal z jedné strany na druhou. Zazněl buben. Hned při prvním úderu paličky jsem si uvědomil, že mě pekelně bolí hlava. Ohnivá koule nad mou hlavou tančila ve zběsilých křivkách. Na okamžik jsem měl silný pocit dejavu a bůhví proč jsem si byl jist, že to co bude následovat, nebude ani trochu příjemné.</p> <p>Otevřel jsem oči. Ležel jsem na kavalci v lodní kajutě, otevřeným okénkem dovnitř pronikalo světlo, lampa zavěšená na řetězu se kymácela v nepravidelných obloucích, jak lodí zmítaly vlny. Můj meč byl zavěšený na protější stěně, ke kavalci někdo postavil vědro vody. To mi připomnělo, že mám pekelnou žízeň. Napil jsem se, jednu naběračku jsem si vylil na hlavu a s mečem u boku se vybelhal na palubu. Kdesi jsem četl, že moudří muži se dokáží poučit z chyb druhých, chytří ze svých vlastních. Nevěděl jsem, do které kategorie bych se měl zařadit já.</p> <p>Vál silný vítr, v lanoví se činilo několik mužů, u kormidla stál obrovský chlap a spokojeně se šklebil. Byl jen o kousek menší než já, ale určitě o třicet kilogramů těžší, jeho svalnaté paže byly stejně objemné jako má stehna.</p> <p>"Probudil ses právě včas!" zahalekal hlasem, který v mé hlavě způsobil celou kakofonii bolestí, píchání a škubání.</p> <p>Všiml jsem si, že na zadním stožáru vlaje černá vlajka.</p> <p>"Tohle není obchodní loď," zkonstatoval jsem.</p> <p>Kormidelník se rozchechtal na celé kolo.</p> <p>Posádka byla ověnčená zlatými náramky a vyzbrojená množství nejrůznějších zbraní podle osobních zvyklostí.</p> <p>"Ani vojenská," pokračoval jsem.</p> <p>"Máš pravdu, kámo," obr se stále chechtal. "Jsme ti nejpoctivější námořní lupiči, který si moh potkat, a tahle loď před námi je naše kořist."</p> <p>Byl jsem na moři poprvé, ale už na první pohled byla naše "kořist" mnohem větší než my.</p> <p>"Je větší a bude na ni o dost víc lidí, pravděpodobně i vojáků," řekl jsem nahlas.</p> <p>"Přesně tak," souhlasil obr, "a můžeš vzít jed na to, že je tam taky zatraceně hodně drahocennýho zboží. Než se k němu ale dostaném, budeš se muset pořádně ohánět tím svým párátkem."</p> <p>"Kolik jste jí za mě zaplatili?" zeptal jsem se.</p> <p>"Tvrdila, že ses jako jediný vrátil z tý hloupý de Glowovy výpravy do džungle. Je to pravda?"</p> <p>Přikývl jsem.</p> <p>"Tak to mě těch dvacet zlaťáků nemrzí. Strhnu ti je z podílu."</p> <p>Chvíli jsem pozoroval blížící se loď. Mohli mít zhruba dvojnásobnou přesilu a už z dálky jsem rozeznával lesk pancířů.</p> <p>"Doufám, že to tý holce nemáš za zlý. Někteří chlapi ji mají rádi a dost si na ní potrpí. Já ani ne, mám radši prsatější."</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou a zkusil, zda meč jde dobře z pochvy.</p> <p>"Ne, nemám jí to za zlé. Každý se živí, jak umí."</p> </section> </body> </FictionBook>