%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/108.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Míša</last-name></author> <book-title>Untitled</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Míša</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>15.8.2019</date> <id>004ed18d-0f86-4bf5-bc58-c802dc3a268f</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2011</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p>Kapitola 1</p> <p>Démoni jsou děsiví.</p> <p>Je jedno, v co jste věřili nebo jak jste žili, platí to pro každého stejně. Jistě, mají i své slabé chvilky - zvlášť v těch kruzích, ve kterých se pohybuju - ale ať je to jak chce, lidi mají dobré důvody obávat se a vyhýbat ďábelským služebníkům pekla. Jsou krutí a nemilosrdní, těší je bolest a utrpení a krátí si dlouhou chvíli týráním duší. Lžou, kradou a neplatí daně.</p> <p>Navzdory tomu všemu jsem se právě chystala být svědkem snad toho nejdémoničtějšího rituálu.</p> <p>Slavnostního předávání ceny. Mně.</p> <p>Horatio, druhý nejvyšší činovník divize Pekelných záležitostí, stál vedle mě a snažil se této chvíli propůjčit zdání slavnostního okamžiku, ale žalostně selhal. Měla jsem podezření, že se o to velkou měrou přičinil jeho světle modrý polyesterový oblek a kašmírový motýlek podobné barvy. Ty kotlety tomu taky vůbec nepomohly. Nejspíš neopustil vnitřní kruhy pekla aspoň šest století, kdy byl světle modrý polyester naposledy v módě.</p> <p>Příliš dlouho si odkašlával a očima běhal po shromážděných přítomných, aby se ujistil, že mu všichni věnujeme pozornost. Můj šéf Jerome stál opodál a viditelně se k smrti nudil, dokonce se občas podíval na hodinky. Vedle něj stál rarach Kasper, Horatiův asistent, a ten se pro změnu křenil od ucha k uchu. V ruce svíral nějaké papíry a u nohou měl položenou aktovku. Div nepanáčkoval s tak dychtivým výrazem, až bylo jasné, že hoří touhou po povýšení.</p> <p>A co se týče mě... ze všech sil jsem se snažila, abych taky vypadala nadšeně - a vůbec jsem neuspěla. Což bylo samozřejmě nepřijatelný. Jsem sukuba. Mé přežití závisí na tom, abych lidi - zvlášť muže - přinutila vidět ve mně to, co chtějí vidět. V jediném okamžiku jsem se dokázala proměnit ze stydlivě se usmívající panny ve smyslnou dominu a potřebovala jsem na to jen schopnost proměny a herecký talent. Ten jsem měla vrozený a ještě se zlepšil po tom, co jsem prodala svou lidskou duši. Koneckonců nemůžete prožít celá staletí a říkat každému chlapovi ´jo, kluku, jseš ten nejlepší, jakýho jsem kdy měla´ a nenaučit se něco o jalových řečech. Mýty o nás mohou vykládat, že jsme éterické, démonické bytosti stvořené pro rozkoš, ale na mou duši, být sukubou znamená nejvíc ze všeho nasadit přesvědčivě kamennou tvář a zapadnout.</p> <p>Takže tahle ceremonie by neměla být pro mě žádný problém, i když Horatio mi zachování vážné tváře ani trochu neulehčoval.</p> <p>"Je pro mne vskutku velkou ctí, že tady dnes můžu být," pronesl nosovým barytonem.</p> <p>Vskutku?</p> <p>"Usilovnou prací se stáváme většími a my jsme se dnes zde shromáždili, abychom odměnili tu, která prokázala velkou obětavost a přiblížila se k Většímu zlu. Takoví jedinci nás činí silnými a jejich přičiněním vyhrajeme v té nezměrné bitvě na konci všehomíra, kdy se spočítají všechny naše skutky. Takoví jedinci jsou hodni naší úcty a my se jim s radostí odměňujeme za jejich služby, ať všichni vědí, jak důležité je nepoddat se přesile a v těchto těžkých časech bojovat za naše cíle."</p> <p>Pak ještě dodal: "Zatímco ti, kdo usilovně nepracují, jsou svrženi do ohnivé jámy zoufalství, kde budou hořet celou věčnost a nakonec je roztrhají pekelní psi."</p> <p>Už už jsem otevírala pusu, abych poznamenala, že z hlediska nákladů je to určitě efektivnější než odstupné, ale Jerome zachytil můj pohled a zavrtěl hlavou.</p> <p>Mezitím Horatio dloubl do Kaspera a ten mu rychle podal certifikát se zlatou ořízkou. "Proto je pro mne velkým potěšením, že vám můžu předat toto Ocenění za dosažení vynikajících výsledků a překonání předepsaných sukubích norem v tomto čtvrtletí. Blahopřejeme vám."</p> <p>Horatio mi pak potřásl pravicí a podal mi osvědčení, které podepsalo asi padesát různých lidí.</p> <p><emphasis>Tento Certifikát potvrzuje, že:</emphasis></p> <p><emphasis>LETHA (alias Georgina Kincaidová), sukuba v Arcidiecéze Seattle, stát Washington, USA, Severní Amerika, Zeměkoule, dosáhla vynikajících výsledků a překonala předepsané sukubí normy v tomto čtvrtletí, čím předvedla vynikající výkon v svádění, zatracení a kažení lidských duší.</emphasis></p> <p>Když jsem dočetla, každý na mě hleděl a mě napadlo, jestli nečekají něco jako děkovnou řeč, ale jediné, co mě napadlo, byla otázka, jestli budu mít průser, když to oříznu tak, aby se to vešlo do rámečku 20×25 centimetrů.</p> <p>"É... díky. Tohle je... super."</p> <p>Zdálo se, že to Horatiovi stačilo ke štěstí. Rázně přikývl a pak střelil pohledem po Jeromovi. "Musíte na ni být moc pyšný."</p> <p>"Jen ve výjimečných případech," zabručel démon a potlačil zívnutí.</p> <p>Horatio se pak obrátil zpátky ke mně. "Jen tak dál. Možná se ocitnete mezi povýšenými na podnikovou úroveň."</p> <p>Jako by prodat svou duši nebylo i bez toho dost špatné. Přinutila jsem se k úsměvu. "No, i tady je pořád co dělat."</p> <p>"Vynikající postoj. Přímo dokonalý. Můžete být rád, že ji máte." Kamarádsky poplácal Jeroma po zádech a můj šéf tím nevypadal vůbec nadšený. Opravdu neměl rád kamarádské poplácávání. Neměl rád doteky, tečka. "No, takže když už jsme skončili, asi by měl - ach, málem bych zapomněl." Horatio se obrátil ke Kasperovi a rarach svému pánovi něco podal. "Tohle je pro vás, jako symbol našeho uznání."</p> <p>Dal mi dárkové poukázky k Applebymu a taky nějaké kupóny na půjčení filmových trháků zdarma. Oba s Jeromem jsme na to chvíli zírali jako telata na nový vrata.</p> <p>"No páni," řekla jsem nakonec. Stříbrný medailista v téhle soutěži nejspíš dostal dárkovou poukázku na véču u Sizzlera. Nebo u McDonalda? Nikdy jsem nepochybovala o tom, že druhý za vítězem je první poražený.</p> <p>Horatio a Kasper zmizeli a my dva s Jeromem jsme tam chvíli v tichu stáli.</p> <p>"Máš rád žebírka, Jerome?"</p> <p>"Děsná sranda, Georgino." Chodil po mém obýváku a předstíral, že si prohlíží mé knihy a umělecká díla. "Dobrá práce s těmi normami. Samozřejmě je snadné vyniknout, když začínáš na nule, že?"</p> <p>Pokrčila jsem rameny a hodila osvědčení na linku v kuchyni. "Záleží na tom? Tak nebo tak je to i tvůj vavřínový věnec. Myslela jsem si, že budeš rád."</p> <p>"To samozřejmě jsem. Ve skutečnosti jsem byl až příjemně překvapený, jak dodržuješ svůj slib."</p> <p>"Vždycky dodržuju své sliby."</p> <p>"Ne <emphasis>všechny</emphasis>."</p> <p>Mlčela jsem a on se usmál. "Takže kam teď? Jdeš oslavovat?"</p> <p>"Dobře víš, že jdu k Petrovi. Ty ne?"</p> <p>Vyhnul se odpovědi, v čemž byli ďábli mistry světa. "Myslel jsem si, že budeš mít jiné plány, a to s jistým smrtelníkem. V poslední době to už začíná být nápadné."</p> <p>"Po tom, co dělám, ti nic není."</p> <p>"Ale je. Všechno, co děláš, je i moje věc."</p> <p>Zase jsem mu neodpověděla. Démon přistoupil blíž a tmavé oči se zavrtaly do mě. Z nevysvětlitelných důvodů si pro svůj pobyt v lidském světě vybral podobu Johna Cusacka, což mohlo budit falešný dojem, že to snížilo jeho schopnost zastrašovat, ale přísahám, že takhle to bylo ještě horší.</p> <p>"Jak dlouho chceš pokračovat v té frašce, Georgie?" Jeho slova zněla jako výzva, chtěl ze mne vypáčit nějakou odpověď. "Přece si nebudeš nalhávat, že s ním můžeš mít nějakou budoucnost. Nebo že se vy dva smíříte s tím, že se ani nedotknete jeden druhého. Pro Kristovy rány, dokonce i kdybys ty vydržela na něj nesahat, žádný lidský muž nebude dlouho žít v celibátu, natož takový, který má spoustu fanynek."</p> <p>"Seděl sis na uších, když jsem řekla, že ti po tom nic není?"</p> <p>Cítila jsem, jak mě zalévá horko. Navzdory tomu, že jsem věděla své, jsem se nedávno zapletla s člověkem. Pořád jsem si nebyla tak docela jistá, jak se to mohlo stát, protože jsem vždycky dělala všechno možné, abych se takovým věcem vyhnula. Nejspíš by se dalo říct, že se mi dostal pod kůži. V jednu chvíli to pro mě bylo jen příjemné a přátelské a hned v té další jsem zjistila, jak intenzívně mě miluje. Tak velká láska mě úplně zaskočila, nedokázala jsem jí odolat a rozhodla se zjistit, kam až můžu zajít. Výsledkem bylo, že Jerome nikdy nepropásl příležitost připomenout mi potenciální katastrofu, které jsem v tomhle romatickém příběhu denně čelila. Musím uznat, že jeho názor byl docela opodstatněný. Malou částí toho bylo, že jsem se při vážných vztazích moc nevyznamenala. Ta větší počítala s tím, že i když se s člověkem budu jen držet za ruce, nevyhnutelně to povede k pokušení z něj vysát část životní energie. Ale co, každý vztah má svá úskalí, ne?</p> <p>Démon si uhladil sako svého dokonale ušitého černého obleku. "Je to jen přátelská rada. Jinak je mi to jedno. Nevadí mi, jestli si s ním budeš hrát na tatínka a na maminku - a upírat mu jeho budoucnost, rodinu a zdravý sexuální život. Je mi to fuk. Dokud budeš pořádně dělat svou práci, nezajímá mě to."</p> <p>"Už jsi skončil s těmi motivačními řečmi? Přijdu pozdě."</p> <p>"Ještě něco. Napadlo mě, že bys ráda věděla, že jsem pro tebe právě zařizoval příjemné překvapení. Bude se ti to líbit."</p> <p>"Co je to za překvapení?" Jerome na překvapení moc nebyl, natož na ty příjemné.</p> <p>"Kdybych ti to řekl, už by to nebylo žádné překvapení, že?"</p> <p>Typické. Ušklíbla jsem se a měla se k odchodu. "Nemám čas na nějaké pošťuchování. Buď mi to řekni nebo můžeš jít."</p> <p>"Myslím, že radši odejdu. Ale než půjdu, chci ti něco připomenout." Dal mi ruku na rameno, otočil mě k sobě a my zase stáli tváří v tvář. Trhla jsem sebou při jeho doteku a taky proto, že byl příliš blízko. S démonem jsme už nebyli jedna ruka jako kdysi. "Jen jediný muž je stálicí ve tvém životě, jen jedinému muži se budeš muset navždy zodpovídat. Za sto let z něj zbyde jen prach a já budu ten, ke kterému se budeš pořád vracet."</p> <p>Znělo to romanticky a sexy, ale nebylo to tak. Ani v nejmenším. Mé pouto k Jeromovi bylo mnohem hlubší. Svazovala nás věrnost, která doslova vedla až do mé duše. Spojení, ke kterému jsem byla připoutaná navěky, nebo aspoň do té doby, dokud se pekelné mocnosti nerozhodnou mě přidělit k jinému arcidémonovi.</p> <p>"Jako pasák bys nestál za nic."</p> <p>Ustoupil, má nevraživost ho vůbec nerozhodila. Oči se mu smály. "Jestli jsem pasák, pak co jsi ty, Georgino?" Po té zlomyslné ťafce zmizel než jsem se zmohla na odpověď.</p> <p>Zkurvení démoni.</p> <p>Zůstala jsem ve svém bytě sama a pořád dokola obracela jeho slova ve své hlavě. Konečně jsem si vzpomněla, kolik je hodin a zamířila do ložnice, abych se převlékla. Cestou mi padl zrak na Horatiův certifikát a jeho zlatá pečeť na mě jako by zamrkala. Otočila jsem ho lícem dolů a náhle se mi udělalo špatně. Byla jsem dobrá v tom, co jsem dělala, ale to neznamenalo, že jsem na to byla pyšná.</p> <p>Dopadlo to tak, že jsem na Petrovu párty pozdila jen patnáct minut a on mi otevřel dveře ještě než jsem stačila zaklepat. Když jsem zaostřila na jeho vlající bílou čepici a zástěru s nápisem POLIB KUCHAŘE, řekla jsem: "Omlouvám se. Nikdo mi neřekl, že se tady dnes bude natáčet Iron Chef."</p> <p>"Jdeš pozdě," huboval mě a mával dřevěnou lžící ve vzduchu. "Copak si myslíš, že když jsi dostala nějakou cenu, můžeš hned zapomenout na slušný vychování?"</p> <p>Nevšímala jsem si jeho hudrování a vklouzla dovnitř. Byl to jediný způsob, jak zacházet s obsedantně-kompulzivním upírem.</p> <p>V obýváku už seděli naši další kamarádi Hugh a Cody a třídili velkou hormadu prachů.</p> <p>"Copak jste vy dva vyloupili banku?"</p> <p>"Ne," řekl Hugh. "Protože se Petr snaží nás dnes večer nakrmit vybraným jídlem, rozhodli jsme se, že to chce stejně vybranou zábavu."</p> <p>"Jako praní špinavých peněz?"</p> <p>"Poker."</p> <p>Slyšela jsem, jak si Petr v kuchyni pro sebe něco brblr o soufflé, což trochu zahnalo mou představu o partě pochybných postav krčících se u karetního stolku v zadním pokoji. "Řekla bych, že bridž by se hodil víc."</p> <p>Hugh se na mě pochybovačně podíval. "To je hra pro starý dědky, zlato."</p> <p>Musela jsem se zasmát. ´Starý´ je tak trochu relativní pojem, když se většina z nás může pochlubit, že žije už celá staletí. Měla jsem podezření, že v našem malém kroužku nižších nesmrtelných - těch, co nebyli ani anděly ani démony - jsem já byla zdaleka nejstarší, s čím optimistické tvrzení na mém řidičáku, že mi je osmadvacet let, nemělo nic společného.</p> <p>"Od jaké doby vůbec hrajeme nějaké hry?" Přemýšlela jsem nahlas. Náš poslední pokus souvisel s Monopoly a hrál s námi taky Jerome. Soutěžit s démonem v boji o majetek a konečnou kontrolu víceméně k ničemu nevede.</p> <p>"Spíš se zeptej, kdy jsme nehráli žádné hry. Hry s životem, se smrtí, s láskou, s nadějí, s náhodou, se zoufalstvím a všemi nesčetnými zázraky mezi tím."</p> <p>Protočila jsem oči nad nově příchozím. "Ahoj, Cartere." Věděla jsem, že se anděl motá po kuchyni, stejně jako Petr cítil, že jdu ke dveřím jeho bytu. "Kde je dnes večer tvá drahá polovička? Před chvílí jsme byli spolu a myslela jsem si, že taky přijde."</p> <p>Carter vešel a posměšně se na mě ušklíbl, v šedých očích mu jiskřilo tajemství a dobrá nálada. Jako obvykle vypadal oblečený jako ze sekáče: rozdrbané džíny a vybledlé triko. Kdybychom mluvili o věku, my ostatní bychom mu nesahali ani po kotníky. Všichni jsme kdysi byli lidmi a naše stáří se měřilo na staletí nebo tisíciletí. Andělé a démoni... no, ti poměřují svůj život věčností. "Jsem snad strážcem svého bratra?"</p> <p>Klasická Carterova odpověď. Podívala jsem se na Hugha, který v podstatě byl strážcem našeho šéfa. Nebo aspoň jeho administrativní asistent.</p> <p>"Musel jít na nějakou schůzku," řekl rarach a rovnal dvacetidolarovky. "Něco o stmelování týmů v L.A."</p> <p>Snažila jsem se představit si Jeroma v lanovém centru. "Co přesně dělají démoni, když mluví o stmelování týmů?"</p> <p>Na to mi nikdo neodpověděl a možná, že to tak bylo lepší.</p> <p>Zatímco se dál třídily peníze, Petr mi udělal gimlet s vodkou. Změřila jsem si láhev Absolutu na jeho pultě. "Co tohle sakra je?"</p> <p>"Grey Goose mi už došla a tohle je prakticky to samé."</p> <p>"Přísahám, že kdybys už nebyl opovrženíhodným před tváří Hospodinovou, obvinila bych tě z kacířství."</p> <p>Když už byly roztříděné všechny peníze, a to včetně mého příspěvku, sesedli jsme se kolem kuchyňského stolu. Stejně jako všichni ostatní po celém známém světě jsme začali hrát Texas Hold’em. Hrála jsem docela dobře, ale dopadalo to pro mě mnohem líp, když jsem hrála se smrtelníky než s nesmrtelnými. Mé charisma a půvab měla na tuhle bandu menší vliv, což znamenalo, že jsem musela víc myslet na sázky a strategii.</p> <p>Petr pořád běhal sem a tam, současně se snažil hrát a dohlížet na jídlo. Nebylo to snadné, protože trval na tom, že při hře bude mít tmavé brýle, které si ale musel sundat, když kontroloval plotnu. Když jsem poznamenala, že dva večery po sobě budu mít přepychovou večeři, málem dostal záchvat.</p> <p>"Trhni si. Nic z toho, co jsi jedla včera večer, se ani zdaleka nevyrovná té kachně, kterou právě dělám. Vůbec nic."</p> <p>"Ani bych neřekla, protože jsem byla v Metropolitan Grillu."</p> <p>Hugh hvízdl. "A helemese. Už jsem dumal, z čeho tak záříš. Když tě chlap vezme do Met, nedokážeš si pomoct a složíš se na záda, co?"</p> <p>"Ta záře není od něj," řekla jsem stísněně, opravdu jsem si nechtěla připomínat tu schůzku, na které jsem byla dneska ráno, i když byla pořádně žhavá. "V Met jsem byla se Sethem." Vzpomínka na včerejší večer vyvolala úsměv na mé tváři a já náhle zjistila, že plácám páté přes deváté. "Měli jste ho vidět. Sice pro jednou na sobě neměl tričko, ale nejsem si jistá, jestli v tom vůbec byl nějaký rozdíl. Košile byla desně pomačkaná a neumí si uvázat kravatu. Navíc když jsem tam přišla, měl na stole otevřený laptop a všechno ostatní odsunul stranou - ubrousky, sklenice a tak. Nadělal tam hroznej binec a číšníci z něj byli na mrtvici."</p> <p>Čtyři páry očí na mě upřeně hleděly.</p> <p>"Co je?" vyjela jsem na ně. "Co se děje?"</p> <p>"Ty se děješ," řekl Hugh. "Řítíš se do průseru."</p> <p>Cody se usmál. "Nermluvě o tom, že jsi zaláskovaná až po uši. Měla by ses slyšet."</p> <p>"Ona nemiluje jeho," přídal se Petr, "ale jeho knihy."</p> <p>"Ne, já-" slova mi odumřela na rtech, hlavně proto, že jsem si nebyla jistá, kvůli čemu se chci hádat. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že miluju jen jeho knihy, ale taky jsem si nebyla jistá, jestli miluju Setha. Náš vztah rozkvétal pozoruhodnou rychlostí, ale někdy jsem se bála, že miluju jen představu, že on miluje mě.</p> <p>"Pořád nedokážu uvěřit, že vy dva spolu chodíte bez sexu," pokračoval Hugh.</p> <p>Dostala jsem vztek. Už Jerome mi tohle omlátil o hlavu a nepotřebovala jsem to poslouchat ještě i tady. "Koukejte, nemám zájem o tom mluvit, když se do mě budete pořád navážet. Už mám plný zuby toho, jak mi pořád každej říká, že je to šílenej nápad."</p> <p>Petr pokrčil rameny. "Vlastně aní nevím. Není to zase tak šílený. V jednom kuse slyšíš o manželských párech, co už spolu nemají sex a přežijou to. Tohle by mohlo být podobné."</p> <p>"S naším děvčetem v žádném případě." Hugh zavrtěl hlavou. "Podívej se na ni. Kdo by s ní nechtěl mít sex?"</p> <p>Zase se na mě všichni koukali a já se ošila. "Hele," ohradila jsem se, protože jsem cítila, že jim v tomhle musím zjednat jasno. "Problém je jinde. On by chtěl, ale nenaléhá na mě, v tom je ten rozdíl."</p> <p>"No promiň," řekl Hugh," ale tohle ti nevěřím. Nemůže být s tebou jen tak při tom, jak se oblékáš a nevrhnout se na tebe. A dokonce i kdyby tohle zvládl, žádnej chlap nesnese, když jeho žena dělá takový věci jako ty."</p> <p>Trefil to přesně, stejně jako Jerome. Něco ve mně hlodalo mnohem víc než úvahy o tom, jestli vydržíme nedotknout se jeden druhého. Jedna z věcí, které mě neustále pronásledovaly, zahrnovala rozhovor typu: <emphasis>Promiň, Sethu, ale dnes večer s tebou nemůžu jít ven. Musím zpracovat toho ženatého chlapa, kterého jsem potkala, aby se se mnou vyspal, což ho povede dál a dál cestou k zatracení, zatímco mu budu vysávat životní energii. Možná, že až to s ním skončím, my dva ještě stihneme noční kino.</emphasis></p> <p>"Nechci o tom mluvit," opakovala jsem. "Jsme v pohodě. Tečka."</p> <p>Rozhostilo se ticho, až na zvuk karet a bankovek, které dopadaly na stůl. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že Carter se na mě dívá klidným pohledem. On jediný se nepřidal, když mě sjížděli kvůli Sethovi a ani jsem se tomu nedivila. Anděl obvykle jen poslouchal a jen občas pronesl nějaký sarkastický nebo esoterický vtip. Pravidelně mě to rozzuřilo do běla, ale nedávné události změnily můj postoj vůči němu. Pořád jsem ho moc nechápala a ani si nebyla jistá, jestli mu můžu věřit, ale začala jsem si ho vážit.</p> <p>Pod tím zkoumavým pohledem jsem se cítila nepohodlně a když jsem se podívala na karty, zjistila jsem, že mám po několika kolech samých sraček konečně něco slušného v ruce - tři krále. Nebylo to nic moc, ale šlo to. Zvedla jsem sázku hodně vysoko, chtěla jsem, aby ostatní vypadli dřív, než ve hře bude víc karet, což by mohlo zmenšit mé šance.</p> <p>Na upíry to fungovalo a pak přišla další karta, piková sedmička. Hugh se zamračil a složil, když jsem zase zvedla sázku. Čekala jsem, že Carter to taky vzdá, ale dorovnal a přisadil si.</p> <p>Zaváhala jsem jen na chvíli a dorovnala jsem. Než jsem dostala další kartu, lámala jsem si hlavu, co by tak asi anděl mohl mít a jestli bych ho mohla porazit. Pár? Dva páry? Další karta byly zase piky. Bylo dost možné, že má flush a pak bych prohrála. Pořád doufaje, že ho vyblufuju, jsem zase zvýšila, on dorovnal a pak zvýšil o víc než dvojnásobek mé původní sázky.</p> <p>To bych už musela přidat hodně peněz nemluvě o tom, kolik jsem předtím vsadila. Se staletími investování jsem byla za vodou, ale to neznamenalo, že bych se měla chovat jako pitomec. Co jen to může mít? Musí to být flush. Zklamaně jsem složila.</p> <p>Se spokojeným úsměvem shrábl celej bank. Když odhodil karty na hromadu, nějak se mu to nepovedlo a obrátily se lícem vzhůru. Kárová dvojka a křížová osmička.</p> <p>"Ty jsi blufoval!" zaječela jsem na něj. "Neměl jsi nic v ruce!"</p> <p>Carter si beze slova zapálil cigaretu.</p> <p>Podívala jsem se po ostatních, abych je dostala na svou stranu. "On tohle nesmí dělat."</p> <p>"Sakra, já to dělal v jednom kuse," oponoval Hugh a půjčil si Carterův zapalovač. "Ne že by mi to k něčemu bylo."</p> <p>"Jo... ale... on je přece... anděl. On nemůže lhát."</p> <p>"Ani nelhal, jen blufoval."</p> <p>Cody o tom ještě přemýšlel a ovíjel si pramen svých světlých vlasů kolem prstu. "To jo, ale ani blufování není poctivý."</p> <p>"Je to nepřímá lež," pravil Petr.</p> <p>Hugh na něj vyvalil oči. "Nepřímá lež? Co zase tohle kurva znamená?"</p> <p>Pozorovala jsem Cartera, jak štosuje svý prachy a udělala na něj obličej. Člověk by si myslel, že když se anděl potlouká se zaměstnanci zla, bude na ně mít dobrý vliv, ale občas se choval ještě hůř než my. "Užij si svých třicet stříbrných, Jidáši."</p> <p>Posměšně si cvrnknul do čepice, zatímco ostatní se pořád hádali.</p> <p>Najednou začal rozhovor postupně váznout. Carter to samozřejmě cítil jako první, ale jen zvedl obočí a jako obvykle se vůbec nevzrušoval. Pak si toho všimli upíři, s jejich lepšími reflexy a citlivostí. Vyměnili si pohledy a podívali se ke dveřím. Nakonec jsme to pocítili i my dva s Hughem.</p> <p>"Co to je?" zamračil se Cody a díval se na druhou stranu místnosti. "Je to něco jako Georgina, ale ne tak docela."</p> <p>Hugh se pátravě díval stejným směrem jako mladý upír. "Je to inkubus."</p> <p>Já už to samozřejmě věděla. Aury všech bytostí se od sebe lišily. Upíři se lišili od rarachů stejně jako raraši od sukub. Jestli člověk znal toho nesmrtelného dost dobře, dokázal rozeznat i charakteristické znaky každého jednotlivce. Já třeba byla jedinou sukubou, která navozovala pocit hedvábí a parfumu z tuberóz. V pokoji plném upírů bych velmi rychle zjistila, jestli jsou tam i Petr a Cody. Stejně tak jsem okamžitě věděla, že se k Petrovým dveřím blíží inkubus a taky který přesně to je. Jeho auru bych poznala kdekoli, dokonce i po tak dlouhé době. Prchavý pocit sametu na kůži, vůně rumu, mandlí a skořice.</p> <p>Aniž jsem si uvědomila, že se hýbu, rozběhla jsem se otevřít dveře a pak jsem se celá nadšená dívala na lišácký výraz a do uličnických očí, které jsem naposledy spatřila před víc než stoletím.</p> <p>"Dobrý den, <emphasis>ma fleur</emphasis>," pozdravil.</p> <p>Kapitola 2</p> <p>"Bastiene," vydechla jsem, pořád jsem nevěřila svým očím. "Bastiene!"</p> <p>Skočila jsem mu kolem krku, on mě zvedl, jako bych nic nevážila a točil se se mnou kolem dokola. Když mě opatrně postavil zpátky na zem, laskavě se na mě zadíval a jeho hezký obličej se roztáhl do úsměvu. Dokud jsem ho zase neviděla, vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc mi ten úsměv scházel.</p> <p>"Vypadáš úplně stejně," všimla jsem si jeho kudrnatých černých vlasů, které mu sahaly po ramena a tak tmavých čokoládově hnědých očí, že vypadaly skoro černé. Na rozdíl ode mě on měl rád to tělo, ve kterém se narodil a v němž žil jako smrtelník. Jeho pokožka měla barvu moka, bez kterého jsem málem nedokázala žít, a byla hladká a krásná. Nos mu zlomili, když byl ještě člověkem, ale on se nikdy nenamáhal to změnit. Jeho vzhledu to vůbec neškodilo; ve skutečnosti mu to dodávalo punc neodolatelného darebáka.</p> <p>"Zato ty, jako obvykle, vypadáš úplně jinak. Jak si teď říkáš?" Z jeho hlasu zazníval slabý britský přízvuk jako pozůstatek z mnoha let strávených v Londýně, kam odešel z otrokářské plantáže na Haiti. Ten přízvuk a francouzské výrazy ze svého dětství si podržel pro efekt; když se mu chtělo, mluvil americkou angličtinou stejně bezchybně jako já.</p> <p>"Georgina."</p> <p>"Georgina? Ne Josephine nebo Hiroko?"</p> <p>"Georgina," zdůraznila jsem.</p> <p>"Tak tedy dobře, Georgina. Nech mě, ať se na tebe líp podívám. Otoč se."</p> <p>Otáčela jsem se jako manekýna a nechala ho, aby si vychutnal celý efekt tohoto těla. Když jsem se k němu zase octla tváří, souhlasně přikývl.</p> <p>"Reprezentativní - ne že bych od tebe čekal něco jiného. Malinké, jako všechny předešlé, ale křivky jsou na správných místech a barva je velmi hezká." Naklonil se ke mně blíž a profesionálním okem si prohlížel můj obličej. "Nejvíc se mi líbí oči, jsou takové kočičí. Jak dlouho máš tohle tělo?"</p> <p>"Patnáct let."</p> <p>"Pořád je jako nové."</p> <p>"No," poznamenal suše Hugh, "přijde na to, jak se definuje ´nové´."</p> <p>Oba s Bastienem jsem se obrátili a vzpomněli si, že máme publikum. Ostatní nesmrtelní na nás hleděli jako hypnotizovaní, poker už pro ně byl dávnou minulostí. Bastien se rozzářil tisíciwattovým úsměvem a několika rychlými kroky přešel místností.</p> <p>"Bastien Moreau," natáhl k Hughovi pravici, uhlazený a zdvořilý každým coulem. Inkubové mají koneckonců stejně dobrý smysl pro služby zákazníkům a vztahy s veřejností jako sukuby. "Je mi potěšením se s vámi seznámit."</p> <p>Stejně zdvořile se představil všem ostatním, ale když se dostal až k Carterovi, na chvíli se zastavil. Když zjistil, že mezi sebou máme taky anděla, v jeho očích se mihl jen kratičký náznak překvapení. Jeho šarm navenek zůstal bez poskvrnky, usmál se a podal Carterovi ruku.</p> <p>I když Bastienova přítomnost Petra jasně vyvedla z míry, poslušně vstal. "Posaďte se. Dáte si něco k pití?"</p> <p>"Jste laskav, děkuji vám. Bourbon s ledem, prosím. Omluvte mě, že jsem sem tak nečekaně vpadl. Máte překrásný dům."</p> <p>Upír přikývl, celý bez sebe, že si konečně někdo váží jeho pohostinnosti.</p> <p>Nicméně já měla jiné starosti a vrtala mi v hlavě příčina toho, že se tady inkubus ukázal ´tak nečekaně´. Najednou jsem si vzpomněla, že mě Jerome škádlil překvapením. "Jerome ví, že jsi tady, že?"</p> <p>"Samozřejmě. Zařídil to už dávno." Náš druh nemohl jen tak vlézt někomu do rajónu bez toho, aby se to domluvilo s místními šéfy. Na partu, která se údajně bouřila proti systému, jsme měli neuvěřitelné množství pravidel, předpisů a papírování. Vedle nás by i Berní úřad vypadal neschopně. "Taky mi řekl, kde tě dnes večer najdu."</p> <p>"A jsi tady, protože... ?"</p> <p>Ležérně mě objal kolem ramen. "Jseš vlezlá. Kdes nechala ´Ahoj, jak se máš?´ Copak se nemůžu prostě jen zastavit za starou kamarádkou?"</p> <p>"V tomhle oboru ne."</p> <p>"Jak dlouho znáte Georginu?" zeptal se Hugh a posunul své pevně stavěné tělo do pohodlnější polohy.</p> <p>Bastien se zamyslel. "Ani nevím. Jak dlouho to tak může být? Celé věky?"</p> <p>"Budeš muset být trochu konkrétnější," upozornila jsem ho a má mysl se zatoulala do dávných časů v Londýně, připomněla si jeho ulice s kočičími hlavami libě vonícími pachem koní a nemytými lidmi. "Začátek sedmnáctého století?" Přikývl a já ho poškádlila: "Ještě pořád si pamatuju, jakej jsi byl zelenáč."</p> <p>"Nemám ani páru, o čem to mluvíš."</p> <p>"Nech toho. Naučila jsem tě všechno, co umíš."</p> <p>"Ach, ty starší ženy." Bastien se rozhlédl po ostatních a pokrčil rameny s předstíranou zkroušeností. "Vždycky jsou tak sebejisté."</p> <p>"Vysvětlete nám, jak to funguje," naléhal netrpělivě Cody a očima visel na Bastienovi. "Vy jste něco jako mužský ekvivalent Georginy, že? Umíte se proměňovat a všechno ostatní?" Cody se ještě pořád toho o nás měl hodně co učit, protože byl nesmrtelným míň než deset let. Uvědomila jsem si, že nejspíš nikdy předtím inkuba nepotkal.</p> <p>"No, po pravdě nikdo nedokáže být ekvivalentem Fleur, ale jinak ano, něco takového." Myslím, že mi nejradši říkal Fleur, protože to bylo jednodušší než snažit se pamatovat si všechna ta jména, která jsem v průběhu let používala.</p> <p>"Takže vy svádíte ženy?" vyzvídal Cody.</p> <p>"Přesně tak."</p> <p>"No páni. To musí být opravdu těžké."</p> <p>"Není to tak - no moment," ohradila jsem se. "Co se snažíš naznačit? Co má znamenat to ´opravdu´?"</p> <p>"No, on má nejspíš pravdu," přidal se Petr, podávaje Bastienovi pití. "Tvá práce není příliš těžká, Georgino. Chci říct ve srovnání s tou jeho."</p> <p>"Má práce je velmi těžká!"</p> <p>"Co je těžkého na tom přimět muže, aby měl sex s krásnou ženou?" Hugh zavrtěl hlavou. "To není těžké. Ani se při tom nemusíš moc snažit."</p> <p>Nevěřícně jsem se na něj podívala. "Není to tak, že prostě jen hupsnu do postele s kýmkoliv. Musím najít kvalitní lidi."</p> <p>"Jo, asi takový jako přibližně před měsícem."</p> <p>Po té poznámce po mně Bastien střelil pronikavým pohledem, ale byla jsem příliš naštvaná než abych se tím zabývala. "Hele, dobře víte, že jsem právě dostala to ocenění a tak. A vůbec, se svými mizernými milostnými životy tomu nejspíš nebudete věřit, ale ne všichni chlapi jsou po sexu celí říční. Někdy to dá dost práce."</p> <p>"Třeba jako rohy a bič?" navrhl potutelně Petr s odkazem na zvlášť trapnou událost v mé minulosti.</p> <p>"To je něco jiného. To chtěl on."</p> <p>"Všichni to chtějí, v tom je to." Hugh se k Bastienovi uctivě obrátil. "Jak to děláte? Můžete nám něco naznačit?"</p> <p>"To je otázka za sto bodů," zasmál se Bastien a pořád se na mě díval. "Obávám se, že to jsou obchodní tajemství. I když na Fleuřinu obranu musím říct, že oba používáme stejné techniky. Měli jste si jí víc všímat."</p> <p>"Hluboký výstřih moc nevypadá jako obchodní tajemství."</p> <p>"Je v tom mnohem víc než to, příteli, zvlášť u Georginy. Je jednou z nejlepších."</p> <p>Hugh a upíři na mě civěli, jako by mi najednou narostla druhá hlava, zjevně se snažili zjistit, jestli je pravda to, co říkal Bastien.</p> <p>"Nemusíš všechno hned vykecat," rychle jsem se to snažila zamluvit.</p> <p>"Ale jdi, copak ses právě nevytahovala, žes mě naučila všechno, co umím? Tenkrát jsme spolu nadělali hezkých pár vylomenin."</p> <p>"Co to bylo za vylomeniny?" zeptal se Petr.</p> <p>Když jsem neodpovídala, Bastien jen pokrčil rameny. "Vždyť to znáte. Takové, při jakých potřebujete partnera."</p> <p>Cody vykulil oči. "Jako... grupák?"</p> <p>"Ne!" Protestovala jsem, už jsem nedokázala být zticha. Ne že bych tohle povyražení taky neměla ve svém životopise. "Partnerství v tom, jak někoho napálit. Dělali jsme, že jsme manželé, nebo sestra a bratr, nebo... cokoliv, co nám umožnilo skórovat."</p> <p>Zatímco jsem mluvila, Bastien přikyvoval. "Muže opravdu vzrušuje možnost dostat něčí krásnou mladou ženu a když na to přijde, ženy taky. Zakázané ovoce vždycky chutná nejlíp."</p> <p>"Páni." Cody a ostatní se snažili zpracovat tyhle nečekané informace a přimět nás, abychom jim toho prozradili víc. Bastien však cítil mou nechuť k probírání naší minulosti a dával jim jen nejasné odpovědi, proto se konverzace brzy zvrtla na jiná témata - a taky na Petrovu úžasnou večeři. Nebylo to tak dobré jako v Met, ale možná jsem byla zaujatá.</p> <p>"Řekneš mi vůbec, co se děje?" špitla jsem k inkubovi, když se celá společnost konečně zvedla od stolu a začala se chystat k odchodu. Umírala jsem touhou zjistit, co ho sem přivedlo a jak získal Jeromův souhlas. Pekelní starousedlíci si sice můžou vyjet na dovolenou, ale stejně to vždycky smrdí byznysem.</p> <p>Bastien mě poklepal po zádech a věnoval mi svůj typický úsměv. "V správném čase, drahoušku. Můžeme si někde promluvit?"</p> <p>"Jasně. Odvezu tě k sobě a seznámím tě se svou kočkou."</p> <p>Když Bastien odešel, aby ještě jednou Petrovi poděkoval za večeři, zjevil se vedle mě Carter. "Kdy se sejdeš se Sethem?"</p> <p>"Dnes večer." Zaškaredila jsem se, když jsem uviděla jeho pobavený výraz. "Hoď sebou, ať už je to za námi, jo?"</p> <p>"Co má být za námi?"</p> <p>"Tu část, ve které mi budeš vykládat, jaká jsem husa, když se snažím mít vážný vztah se smrtelníkem."</p> <p>Veselí ho rázem přešlo. "Nemyslím si, že jsi husa."</p> <p>Zírala jsem na něj a čekala na pointu. "Všichni ostatní si to myslí."</p> <p>"Seth taky? A co ty?"</p> <p>Odvrátila jsem pohled a přemýšlela o Sethovi. Ten zábavný, roztržitý výraz na jeho tváři, když ho posedla inspirace. Praštěná kolekce triček. Dokonalý způsob, jakým vytvořil na papíře celý svět. Jak mě hřála jeho ruka, když vklouzla do mé. A jak jsem se prostě nedokázala držet od něj dál navzdory nesčetnému množství důvodů, kvůli kterým bych to měla udělat. Náhle jsem zachytila Carterův pronikavý pohled a něco uvnitř mě povolilo. Nesnášela jsem, když mi anděl dělal takové věci.</p> <p>"Někdy jo. Ale někdy se na něj podívám... a vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem ho políbila a cítila jeho lásku a mám sto chutí udělat to znovu. Chci to znovu cítit, chci to zpátky. Přesto jindy... se strašně bojím. Poslouchám tyhle lidi... a Jeroma... a začnou ve mně hlodat pochybnosti a já je nedokážu dostat z hlavy. Víš, spíme spolu, myslím doslovně. Není to vůbec těžké, ale někdy nemůžu spát, dívám se na něj a přemýšlím o tom, že nám to nemůže vydržet donekonečna. Čím dýl to trvá... tím víc mám pocit, jako bychom se Sethem byli provazolezci a každý z nás stojí na jiné straně lana. Snažíme se dostat k sobě, ale stačí jediný chybný krok, jediný závan vánku, jediný pohled stranou a zřítím se dolů. A budu padat, padat a padat."</p> <p>Když jsem domluvila, trhaně jsem se nadechla.</p> <p>Carter se naklonil k mému uchu a svými vlasy mě polechtal na tváři. "Tak se nedívej dolů," zašeptal.</p> <p>Bastien se vrátil právě když jsem končila se svým monologem. "Kdo je Seth?" vyptával se později, když jsme už byli u mě doma.</p> <p>"To je moc dlouhej příběh." Přesto jsem se přistihla, že na to pořád musím myslet.</p> <p>Jasně, že vyprávět o Sethovi znamenalo mluvit taky o spoustě dalších věcí. Třeba o nedávném setkání s Jeromeho napůl andělským a napůl lidským synem - neuvěřitelně krásným mužem se zvráceným smyslem pro sociální spravedlnost, který vyrazil na polopsychotickou výpravu s cílem přinutit ostatní nesmrtelné zaplatit za to, jak zacházeli s ním a s jeho druhem. Skutečnost, že byl skvělý tanečník a fenomenální milenec opravdu nestačila zastínit jeho svévolné zabíjení nesmrtelných a následný pokus oddělat Cartera.</p> <p>To samozřejmě vedlo k vysvětlování toho, jak se Seth stal svědkem nevyhnutelného zúčtování a já ho zranila, když jsem ho políbila, abych se dostala z katastrofálního nedostatku energie. Jak Jerome chtěl Sethovi vymazat vzpomínky na všechny ty události a taky na spisovatelovu lásku ke mně. Jak jsem démona uprosila, aby to nedělal, když jsem se s ním domluvila, že se zase budu ze všech sil snažit svádět a kazit slušné muže, jak se patří na hodnou malou sukubu. Horatiova návštěva byla největším potvrzením mého ´nového a lepšího´ já.</p> <p>Bastien rozvalený na mém gauči mě zamyšleně poslouchal a když jsem skončila, zamračil se. "Co tím myslíš? Proč jsi těm slušným dala pokoj?"</p> <p>"Začalo mě to unavovat. Nelíbilo se mi ubližovat jim."</p> <p>"Takže co? Vybírala sis jen ty špatné?"</p> <p>Přikývla jsem.</p> <p>Jen zakroutil hlavou. Věděl stejně dobře jako já, jak málo životní energie přinese nějaký ničema ve srovnání s dobrým člověkem. "Chudáčku Fleur. Jaký to musel být ubohý život."</p> <p>Usmála jsem se na něj. "Jsi nejspíš první člověk, který je víc soucitný než nevěřícný. Většina lidí si myslí, že jsem se pominula na rozumu, když tohle dělám."</p> <p>"Je to těžké," souhlasil Bastien, "a vyžaduje to častější dávky energie, ale není to nerozumné. Myslíš si, že jsem nikdy neměl takový pocit, že jsem nechtěl dát od slušné ženy ruce pryč a nechat ji odejít?"</p> <p>"Proč jsi to neudělal?"</p> <p>"Protože to není náš úkol. My oba jsme proslavení prostituti - kurtizány, jestli to chceš vidět víc nóbl, ale v podstatě je to stejné. Když půjdeme jen po těch špatných, náš osud to nezmění, dokonce ani v dlouhodobém horizontu. Snad nám to jen uleví v pocitu viny, ale ani to netrvá věčně."</p> <p>"Kriste, ty se opravdu snažíš ze všech sil, abych se cítila líp."</p> <p>"Promiň."</p> <p>"To je v pořádku, kašli na to. Stejně si myslím, že je příjemné si o tom s někým promluvit. Nikdo jiný - nikdo z ostatních nesmrtelných - si nedokáže ani představit, jaké to je."</p> <p>Odfrkl si. "Jasně, že ne. Jak by mohli?" Mé mlčení mluvilo za všechno a Bastien se na mě laskavě podíval. "Ne že by tví přátelé nebyli milí. Jsou tady ve městě ještě další nesmrtelní, se kterými bych si mohl promluvit? Nějaké sukuby nebo inkubové?"</p> <p>"Ještě pár upírů a nižších demonů, ale to je všechno. Nejsou tak společenští jako ti, co s nima kamarádím. Taky mám několik dobrých přátel mezi smrtelníky. Přesto to není stejné." Něžně jsem se na něj usmála. "Oni nejsou ty. Stýskalo se mi po tobě."</p> <p>Bastien mi pocuchal vlasy, což mu vyneslo kritický pohled mé kočky Aubrey. "Mně po tobě taky."</p> <p>Vážnost ho přešla a rozveselil se. "Teď, když jsem to všechno slyšel, nevím, jak budeš brát to, co ti teď řeknu."</p> <p>"Zkus to."</p> <p>Bastien sklouzl z gauče a sedl si vedle mě, takže jsme mluvili tváří v tvář. "Už jsi někdy slyšela o Daně Daileyové?"</p> <p>"Žiju na téhle planetě, ne? Ona je první na řadě, když jedu v autě a mám chuť poslouchat nějaké vysoce ziskové konzervativní krasořečnění." Ani jsem se nesnažila skrýt své pohrdání. Rozhlasová moderátorka Dana Daileyová ve své talk show kromě vychvalování otřepaných rodinných hodnot ráda pracovala s jen nedbale zastřenými homofobními, rasistickými a dokonce i sexistickými narážkami. Nemohla jsem ji ani cítit.</p> <p>"Dokážu si představit, jak ti leze na nervy. Vedělas, že žije v Seattle?"</p> <p>"Jasně. Jen nechápu, proč kvůli tomu ještě nešly dolů ceny nemovitostí."</p> <p>"To je docela sranda, že o tom mluvíš, protože dům vedle jejího byl právě na prodej.</p> <p>"A?"</p> <p>"A naši zaměstnavatelé ho koupili."</p> <p>"Cože?"</p> <p>Usmíval se a s vědomím toho, že mě polapil, se ke mně Bastien dychtivě naklonil. "A teď, Fleur, dávej dobrý pozor, protože přijde to nejlepší. Donesly se nám nějaké klepy o tom sexy maníkovi, co jim v San Diegu čistil bazén a on prohlašuje, že s ní měl milostný vztah."</p> <p>Namáhala jsem si mozek, abych vylovila z paměti propagační fotku jí a jejího manžela politika, kterou jsem viděla na nějakém billboardu.</p> <p>"Už jsi někdy viděl pana Daileyho? Taky bych si místo něj vybrala čističe bazénů. Co bylo dál?"</p> <p>"To víš, dopadlo to stejně jako se všemi drby, které nejde dokázat. Prostě se rozplynou jako by se nic nestalo."</p> <p>Netrpělivě jsem si poposedla. "Co s tím má společnýho ten dům?"</p> <p>"No, přesně jak jsi řekla, její manžel není žádná výhra. Ona se samozřejmě nebude rozvádět nebo něco takovýho, protože by to mohlo poškodit jeho politickou budoucnost a celou její nadmíru úzkostlivou rozhlasovou kampaň o rodinných hodnotách. Ale... pořád je tady malá naděje. Když zakopla jednou, vsadím se, že se nechá zlákat, aby to udělala znovu."</p> <p>Když jsem si to složila dohromady, jen jsem zasténala. "Jako třeba pohledným, šarmantním sousedem?"</p> <p>"Šarmantním? Jsi ke mně opravdu moc laskavá."</p> <p>"Co bude pak?"</p> <p>"Pak necháme důkazy, aby dělaly svou práci."</p> <p>"Důkazy?"</p> <p>"No jo. Nepůjdeme na to tak jako ten čistič bazénů. Až se mi podaří navnadit slavnou paní Daileyovou na tělesné radovánky, které předčí i její nejdivočejší sny, třetím do party bude kamera. Zaznamenáme to pro příští generace stejně jako pro tisk. Pýcha předchází pád. Už žádné další kázání masám z rozhlasového impéria o tom, že se mají vrátit k poctivým, slušným způsobům. Dokonce to postihne i politickou kampaň jejího manžela, takže se na jeho místo může dostat někdo liberálnější, kdo pomůže tomuhle území vrátit bývalou zkaženost, po které tak zoufale touží."</p> <p>"Páni, máš to úhledně svázaný v balíčku i s mašličkou."</p> <p>Loupl po mně okem. "Snad nepochybuješ o dokonalosti toho plánu?"</p> <p>"Ani nevím. Oceňuju, že si věříš, ale bude to tvrdý oříšek, dokonce i pro tebe. Nedokážu si představit, že by se Dana Daileyová stala snadnou kořistí."</p> <p>"Nech to na mně."</p> <p>"Moc si fandíš."</p> <p>Zasmál se a přitáhl si mě k sobě. Bylo příjemné cítit na těle jeho ruce, důvěrně známé a uklidňující. "Přiznej se, že mě právě kvůli tomu miluješ."</p> <p>"Jistě, jako bratra, kterého jsem nikdy neměla. Takového, co mě nezatáhne do spousty průserů."</p> <p>V očích mu uličnicky zajiskřilo. "Zase jednou jsi mě předběhla. Chci, abys mi při té akci dělala společnost - nemluvě o tom, že chci být s tebou, dokud budu ve městě. Budeš mě chodit navštěvovat - jako Mitchova sestra."</p> <p>"Kdo?"</p> <p>Bastien náhle vstal a proměnil se. Známé rysy se změnily a po prostopášném inkubovi, kterého jsem znala, nezůstala ani stopa. Ramenatý chlap měřil tak metr pětaosmdesát, měl světlé vlasy a nebesky modré oči. Z jeho tváře zmizelo vzezření hezkého kluka, které nahradil sexy zjev zkušeného, sebevědomého muže něco po třicítce. Když se usmál, ty dokonalé zuby ozářily celou místnost.</p> <p>Mrkl na mě. "Mitch Hunter," vysvětlil zdvořilým hlasem filmové hvězdy. Přízvuk byl pryč.</p> <p>"Už sis k tomu kýčovitému zevnějšku vymyslel aj nějaký titul? Hodilo by se například ´Mitch Hunter, doktor medicíny´ nebo ´Mitch Hunter, soukromé očko´."</p> <p>"Nic takovýho. Samozřejmě budu poradce. Je to všemi oblíbenej, nepopsatelnej, přesto velmi dobře placenej úřednickej flek."</p> <p>"Vypadáš, jako by ti ještě chyběla golfová hůl v jedné ruce a obracečka na hamburgery v druhé."</p> <p>"Klidně si ze mě dělej srandu, ale Dana tomu prostě nedokáže odolat. A teď-" pokynul mi, abych vstala, "se předveď ty."</p> <p>"Děláš si srandu?"</p> <p>"Vypadám snad na to? Až mě přijdeš navštívit, musí být vidět nějaká rodinná podoba."</p> <p>Zvedla jsem oči k nebi a vstala. Chvíli jsem si prohlížela jeho rysy a pak proměnila své drobné tělo do vyšší, mnohem atletičtější podoby s dlouhými světlými vlasy.</p> <p>Chvíli mě zkoumal a pak zavrtěl hlavou. "Jseš příliš hezká."</p> <p>"Cože? Je to úplně perfektní!"</p> <p>"Tohle tělo nemůže být skutečný. Nikdo tak dobře nevypadá. Bože, ženská, takovej zadek."</p> <p>"Ale no tak. Sestra zvláštního agenta Mitcha Huntera nemůže mít problém běhat dvě hodiny denně po schodech, aby se zmohla na takovej zadek."</p> <p>Bastien zavrčel. "Máš pravdu. Aspoň uber trochu délky vlasů. Tyhle předměstský typy jsou spíš na nudný a praktický účesy."</p> <p>"Jo, ale já nežiju na předměstí. Jsem tvá víc trendy a stylovější-"</p> <p>Někdo zaklepal na dveře a Bastien se na mě tázavě podíval.</p> <p>"Ach! To je Seth!"</p> <p>Oba jsme se vrátili do původní podoby a otevřela jsem dveře. Za nimi stál Seth Mortensen, autor bestsellerů a profesionální introvert. Oblečené měl triko s Froggerem, na něm manšestrové sako a zdálo se, že se zase zapomněl učesat. Byl rozcuchaný a jeho hnědé vlasy se slabými měděnými odlesky měly stejnou barvu jako jeho vousy a jako obvykle to vypadalo, že se dva dny neholil. Jen co mě uviděl, usmál se a já se mimoděk krátce zamyslela nad tím, jak jsou jeho rty měkké a lákavé.</p> <p>"Ahoj," pozdravila jsem.</p> <p>"Ahoj."</p> <p>Bylo jedno, jak moc jsme jeden pro druhého byli přitažliví, motoru našeho rozhovoru vždycky chvíli trvalo, než se rozběhl. Pozvala jsem ho dovnitř a když uviděl Bastiena, jeho úsměv trochu povadl.</p> <p>"Ach. Ahoj."</p> <p>"Ahoj," zahučel Bastien a natáhl ruku. "Bastien Moreau."</p> <p>"Seth Mortensen."</p> <p>"Je mi ctí. Tolik jsem toho o vás slyšel. Vaše knihy jsou báječné. Chci říct, nikdy jsem žádnou z nich nečetl - prostě už na to nemám čas - ale jsem si jistý, že jsou vynikající."</p> <p>"É... díky."</p> <p>"Bastien je můj starý přítel," vysvětlovala jsem. "Nějaký čas zůstane ve městě. Má tady... nějakou práci."</p> <p>Seth přikývl a pak se na nás tři jako čtvrtý do party sneslo hrobové ticho. Nakonec si Bastien odkašlal. Viděla jsem na něm, že ztratil zájem, zamítl Setha jako příliš tichého a nudného. Inkubus si liboval v akcích.</p> <p>"No, už bych měl vypadnout. Nebudu vás rušit."</p> <p>"Co budeš dělat?" zeptala jsem se. "Copak sis už stačil udělat nějaké vlastní plány?"</p> <p>Mrkl na mě. "Budu improvizovat."</p> <p>Pohled, který jsem mu věnovala, by šlo nazvat dobře informovaným.</p> <p>Prohrábl mi vlasy, objal mě a políbil na obě tváře. "Ozvu se ti, Fleur. A sleduj zprávy v televizi."</p> <p>"Nespustím ji z očí."</p> <p>Bastien na Setha přátelsky kývl. "Těšilo mě."</p> <p>Když už byl inkubus pryč, Seth se zeptal: "Když říkáš ´starý přítel´, myslíš tím třeba... od doby ledové?"</p> <p>"Ne, jasně, že ne."</p> <p>"Aha."</p> <p>"Je to jen asi čtyřista let."</p> <p>"Aha. Ano. Jen čtyřista let." Byl stělesněná ironie. "Být s tebou je jeden souvislý experiment s úhlem pohledu. Mimo jiné." Chvíli váhal. "A čím je? Vlkodlakem? Polobohem?"</p> <p>"Ničím tak vzrušujícím. Je to inkubus. Určitě jsi už o nich slyšel."</p> <p>Seth kývl a zamračil se. "Jistě. Je jako sukuba, až na to... že kvůli přežití musí jít po ženách?"</p> <p>Přikývla jsem.</p> <p>"Páni. Celou věčnost. <emphasis>No tohle</emphasis>." Obočí mu vylétlo úžasem. "To musí být... paráda. Fakt drsný."</p> <p>Přimhouřila jsem oči. "Tohle ať tě ani nenapadne."</p> <p>Bastien řekl, že nechce rušit, ale my vlastně žádné plány neměli, jen jsme chtěli spolu strávit večer. Předpokládám, že když většina párů vyčerpá všechny možnosti, uchýlí se k sexu nebo aspoň k mazlení, ale povaha našeho vztahu vyžadovala, abychom byli tvořivější a tak jsme dostali pár nápadů.</p> <p>"Co tak si půjčit nějaký film," navrhla jsem. "Mám nějaké kupony."</p> <p>Nakonec jsme se rozhodli vypůjčit si Gladiátora a v tu chvíli jsem zjistila, že Horatiovy kupony byly už dlouho prošlé.</p> <p>"Ten zatracenej zkurvysyn!"</p> <p>"Kdo?" zeptal se Seth.</p> <p>To jsem mu samozřejmě nemohla vysvětlovat. Zkurvení démoni.</p> <p>Doma na gauči jsem se přitulila k Sethovi, bylo to hřejivé a důvěrné, přesto pořád nehrozily nežádoucí sukubí projevy. Fascinovaně naslouchal, když jsem zdůrazňovala historické nepřesnosti, z nichž většina se týkala toho, oč špinavější a smradlavější byla Římská říše.</p> <p>Když film skončil, vypnuli jsme televizi a seděli potmě. Seth se mi probíral ve vlasech a občas se jeho prsty dotkly mé tváře. Byl to jen drobný pohyb, ale když je tohle vším, co můžete dělat s jiným člověkem, bylo to překvapivě erotické.</p> <p>Vzhlédla jsem. Věděla jsem, co uvidím, když jsem si ho prohlížela. Byl vším, co jsem chtěla a nemohla mít, spolehlivým, milujícím společníkem, po kterém jsem tolik let toužila. Přemýšlela jsem, co ve mně vidí on, protože se tvářil zamilovaně, obdivně a taky trochu smutně.</p> <p><emphasis>Tvé věčné léto však se nikdy nezmění,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.</emphasis></p> <p>"Sonet 18," zašeptala jsem a pomyslela si, že recituje krásně. Zatraceně, kašli na přednes. Kolik mužů v časech SMS ještě vůbec zná Shakespeara? Lehký pobavený úsměv se mihl jeho tváří.</p> <p>"Chytrá a krásná. Jak by se nějaký muž mohl spokojit se smrtelnou ženou?"</p> <p>"Snadno," odsekla jsem. Náhle se mi v hlavě zase vynořily obavy mých kamarádů. "Přece víš, že můžeš."</p> <p>Zamrkal, jeho uchvácený výraz zmizel a začal být podrážděný. "Nezačínej s tím zase."</p> <p>"Myslím to vážně-"</p> <p>"Já taky. Právě teď nechci být s nikým jiným. Už jsem ti to řekl stokrát. Proč se k tomu pořád vracíš?"</p> <p>"Protože dobře víš, že nemůžeme-"</p> <p>"Žádné ale. Snad mi věříš, že se dokážu ovládat. Kromě toho nejsem s tebou kvůli sexu. Jsem s tebou, protože chci být s tebou."</p> <p>"Jak je možné, že ti to stačí?" Žádnému z mužů, které jsem znala, by to nestačilo.</p> <p>"Protože... protože..." Zvedl mi bradu a z emocí, které jsem viděla v těch očích, jsem div neroztála. "Protože když jsem s tebou, je mi moc dobře... jako by to tak správně mělo být. Kvůli tobě poprvé ve svém životě věřím ve vyšší moc."</p> <p>Zavřela jsem oči, položila hlavu na jeho hruď a poslouchala, jak mu bije srdce. Objal mě a to objetí bylo vroucné a pevné a mně se zdálo, jako bych se nemohla dostat k němu dost blízko. Možná jsem se pak už měla přestat dohadovat, ale jedna věc mi dnes večer ještě pořád vrtala v hlavě. Přece jen jsme měla na lince certifikát se zlatou ořízkou.</p> <p>"I když se ty dokážeš ovládat... i když ty budeš žít v celibátu... já nemůžu."</p> <p>Bolelo to, když jsem to řekla nahlas, ale ten vypínač, který mi zavírá klapačku, ne vždycky funguje spolehlivě. Kromě toho jsem nechtěla, aby mezi námi zůstalo něco nevyřčeného.</p> <p>"Je mi to jedno." Ale cítila jsem, jak se jeho paže napjaly.</p> <p>"Sethe, budeš-"</p> <p>"Thetis, <emphasis>je mi to jedno</emphasis>. Nezáleží na tom. Nezáleží na ničem kromě toho, co se stane mezi mnou a tebou."</p> <p>Naléhavost jeho hlasu - a rozdíl proti jeho obvyklé mírnosti - mě vzrušila, ale kvůli tomu jsem se nepřestala hádat. Bylo to tím jménem. Thetis byla bohyně, která se uměla proměňovat a o kterou usiloval a nakonec ji získal neochvějný smrtelník. Seth pro mě vymyslel to jméno když zjistil, že jsem sukuba a když mi poprvé dal najevo, že ho mé postavení pekelnice neodradilo.</p> <p>Přitiskla jsem se k němu blíž. <emphasis>Nedívej se dolů</emphasis>.</p> <p>Brzy nato jsme šli spát, Aubrey se nám stočila v nohou. Představa Sethova těla schouleného pod přikrývkami vedle mého byla dráždivá, ale kruté omezení bylo všude kolem nás.</p> <p>Povzdechla jsem si a snažila se myslet na něco jiného než na to, jak krásné by bylo, kdyby mi vsunul ruku pod košili. Usmála jsem se, když jsem dostala snad nejmíň sexuální nápad na světě.</p> <p>"Chci palačinky."</p> <p>"Cože? Teď?"</p> <p>"Ne. K snídani."</p> <p>"Aha." Zívl. "To budeš muset brzo vstávat."</p> <p>"Proč já? Já je nebudu dělat."</p> <p>"Jo?" Z jeho ospalého hlasu zněl falešný soucit. "A kdo?"</p> <p>"Přece ty."</p> <p>Byla to známá skutečnost - aspoň pro Setha a pro mě - že dělal ty nejlepší palačinky, jaké lidstvo zná. Vždycky byly dokonalé, lehké a načechrané. Zřejmě musel používat nějakou kuchařskou magii, protože když je dělal pro mě, byli na nich smajlíci. Dokonce jsem na jednom našla i písmeno G, o čemž jsem předpokládala, že mělo být mé jméno. Nicméně on pak přísahal, že to určitě bylo B jako bohyně.</p> <p>"Opravdu?" Jeho rty mi přejely po ušním lalůčku a jeho horký dech mě hřál na kůži. "Fakt si myslíš, že ti budu dělat palačinky? Tak si to představuješ?"</p> <p>"Když ty od tebe jsou nejlepší," kňourala jsem. "Kromě toho celou dobu, co ty budeš vařit, já budu sedět na lince jen v krátkém županu." Jejda. Možná, že i palačinky můžou být sexuální.</p> <p>Jeho tichý smích přešel v další zívnutí. "Tak dobře." Zase mě políbil na ucho. "Možná ti ty palačinky udělám."</p> <p>Jeho dech začal být pomalý a pravidelný, napětí v jeho těle se uvolnilo a brzy usnul, ani v nejmenším ho netrápilo nebo nepokoušelo, že mě drží v náručí.</p> <p>Zase jsem si povzdechla. S tou sebekontrolou měl pravdu. Jestli to dokáže on, tak já taky. Zavřela jsem oči a čekala, až mě přemůže únava. Naštěstí to netrvalo dlouho; když zůstanete dlouho vzhůru, jde to pak samo. Možná tohle je ten správný klíč k spánku bez pokušení.</p> <p>Pořád v jeho náručí jsem se probudila o pár hodin později a přes zeď slyšela slabě znít mizernou hudbu sedmdesátých let. Jedna z mých sousedek cítila potřebu každý den kolem poledne cvičit aerobic na hudbu Bee Gees. Určitě má papíry na hlavu.</p> <p>No moment. Poledne?</p> <p>Vztyčila jsem se a panika mě rázem nakopla k plnému vědomí, jak jsem hodnotila situaci. Postel. Seth vedle mě. Provoz venku řve na plný pecky. Jasné zimní slunce svítí oknem - a toho světla je až moc.</p> <p>V obavách z nejhoršího jsem koukla na nejbližší hodiny. 12:03.</p> <p>Tiše jsem zasténala, přeťapala po podlaze k mému mobilu a přemýšlela, proč mi zatím nikdo z práce nevolal. Když jsem se podívala na display, uvědomila jsem si, že při filmu jsem vypnula zvonění. Telefon mi oznamoval, že mám sedm zpráv. A bylo po palačinkách. Hodila jsem telefon zpátky a podívala se na Setha. V tom triku a flanelových boxerkách byl k sežrání, což okamžitě zmírnilo mé zklamání.</p> <p>Zatřásla jsem jím a přála si, abych místo toho mohla radši vklouznout pod deku k němu. "Vstávej. Musím jít do práce."</p> <p>Ospale na mě zamžoural, což ještě zvýšilo jeho přitažlivost. Aubrey se koukala úplně stejně. "Co? Tak brzy?"</p> <p>"Není nijak brzy. Přijdu pozdě do práce."</p> <p>Chvilku na mě nechápavě zíral a pak si sedl skoro tak rychle jako já. "Aha. No, to jsme tomu dali."</p> <p>"Bude to v pohodě. Vztyk."</p> <p>Zmizel v koupelně a já se proměnila ještě jednou, místo pyžama jsem teď měla na sobě červený svetr a černou sukni, rozpuštěné vlasy teď svázané v úhledném drdolu. Nesnášela jsem, když jsem to musela dělat takhle příliš často; mnohem radši jsem drancovala šatník. Proměna taky spálila trochu víc mé energie, což pak vyžadovalo další oběť v kratším čase. Bohužel časová tíseň vyžaduje oběti.</p> <p>Když se Seth vrátil, koukl se, jak vypadám, pak ještě jednou a nakonec zakroutil hlavou. "Nějak si na to pořád nemůžu zvyknout."</p> <p>Předpokládala jsem, že se půjde domů vyspat, ale šel se mnou do knihkupectví, protože jeho neojblíbenějším místem k psaní byla naše kavárna. Když jsme vešli do Emerald City Books&Café, vydechla jsem úlevou, že nikde v dohledu nebyla má šéfka Paige a ani majitel obchodu Warren. Přesto se obchod měl čile k světu i beze mě a mí čilí kolegové z ranní směny nám úplně znemožnili, abychom se dovnitř vplížili nepozorovaně.</p> <p>"Ahoj, Georgino! Ahoj, Sethe!"</p> <p>"Georgina a Seth jsou tady!"</p> <p>"Dobré ráno, Georgino! Dobré ráno, Sethe!"</p> <p>Seth odešel zaujmout své obvyklé místo nahoře a já zamířila do kanceláří vzadu. Ve všech byla tma, což mi přišlo divné. Po nějakém manažerovi ani vidu, ale někdo přece musel otevřít obchod. Rozsvítila jsem ve svém kanclu.</p> <p>Byla jsem tak zaujatá přemýšlením o tom, co se to tady děje, že mě ten démon nachytal úplně nepřipravenou.</p> <p>Měl červenou kůži a spoustu rohů a když na mě vyskočil, mával rukama a vydával nesrozumitelné chrochtavé zvuky. Vyjekla jsem a couvla a všechno, co jsem držela v rukou, skončilo na zemi.</p> <p>O chvíli později jsem přišla k sobě, vyřítila se k němu a vlepila mu pořádnou facku, nejsilnější, na jakou jsem se zmohla.</p> <p>Kapitola 3</p> <p>"Jseš takovej vůl, Dougu!"</p> <p>"Kurva, to bolí!"</p> <p>Doug Sato, další nefunkční asistent manažera v tomhle podniku a jeden z nejzábavnějších smrtelníků, jaké jsem znala, si stáhl gumovou masku, kterou měl na ksichtě a odhalil krásnou tvář, kterou zdědil po svých japonských předcích. Mnul si postižené místo a škaredil se na mě. Při podrobnějším zkoumání bylo jasné, že ta maska není démon, ale spíš Darth Maul z jedné z epizod Hvězdných válek. Mělo mě to napadnout. Žádný démon s kouskem sebeúcty by neměl tolik rohů.</p> <p>"Cos to prováděl?" Sehnula jsem se, abych posbírala svůj rozsypaný majetek. "Halloween byl asi tak před týdnem."</p> <p>"Jo, to vím. Teď je výprodej. Tohle jsem koupil za tři dolary."</p> <p>"Ošidili tě."</p> <p>"Ty jseš ale šťoura, slečno ´přijdu si do práce až se mi bude chtít´. Máš štěstí, že jsem tady jen já."</p> <p>"Proč jsi tady?"</p> <p>Oba s Dougem jsme měli stejnou pozici. I ve dnech, kdy jsme byli v práci oba, každý z nás měl jinou šichtu, nedělávali jsme spolu. Nejspíš to tak bylo nejlepší, protože jsme obvykle jeden druhého příliš rozptylovali a výsledkem bylo, že jsme společně udělali práci tak pro jednoho a někdy i míň.</p> <p>Popadl opěradlo židle na kolečkách a působivě sebou do ní mrskl. Ten pohyb způsobil, že na židli přejel půlku kanceláře. "Paige mi volala. Je nemocná."</p> <p>Naše manažerka Paige byla asi v šestém měsíci těhotenství. "Je v pořádku?"</p> <p>"Nevím. Říkala, že jestli jí bude líp, ještě přijde."</p> <p>Několikrát se projel po místnosti, pak se přihrnul ke stolu a začal na něm rukama vyklepávat rychlý rytmus. Předpokládala jsem, že ty kadence jsou z některé ze skladeb jeho kapely.</p> <p>"Člověče, dneska s tebou šijou všichni čerti. Měl jsi včera večer úspěch?"</p> <p>"Já mám úspěch každej večer, Kincaidová."</p> <p>"Nevytahuj se. Ta démonská maska byla uvěřitelnější než ty."</p> <p>"Tak jo, možná právě teď nejsem úspěšnej každej večer, ale to se změní. Ta zatracená kapela je čím dál úžasnější."</p> <p>"Já si vždycky myslela, že jste zatraceně úžasní," podotkla jsem lojálně.</p> <p>Doug zavrtěl hlavou a jeho tmavé oči zářily málem horečnatě. "Tomu bys nevěřila. Máme teď novýho bubeníka a najednou... je to jako... prostě děláme věci, které jsme nikdy předtím nedělali."</p> <p>Zamračila jsem se. "Kvůli jednomu bubeníkovi?"</p> <p>"Ne, tak nějak my všichni. To je právě jedna z těch věcí. Jako by... najednou všechno zapadlo na své místo. Už se ti to někdy stalo? Že je zčistajasna všechno dokonalé? No, u nás je to takhle už pár týdnů. Písničky, vystoupení, styl." Jeho nadšení bylo zjevné a mě to přimělo k úsměvu. "Už jsme dokonce hráli ve Veroně."</p> <p>"Vážně?"</p> <p>"Jo."</p> <p>"To je hlavní dějiště. Chci říct, že to není jako Tacoma Dome nebo něco takovýho, ale oni by vás tam stejně nenechali hrát, dokud by vás na jeviště nepřivezl monster truck."</p> <p>Točil se na židli kolem dokola. "Měla by ses přijít podívat. Většina ostatních to už viděla. Bude to nejlepší noc tvýho života."</p> <p>"Kdo ví. Prožila jsem spoustu skvělejch nocí."</p> <p>"Pak druhá nejlepší. Ledaže bys uvažovala o tom, že se přidáš k mým fanynkám. Postaral bych se, abys byla jejich vůdcem. Vždyť víš, že jsi pro mě na prvním místě."</p> <p>Zvedla jsem oči k nebi a pak se zamyslela, jak mi ta sexuální narážka připomněla nedávné problémy se Sethem. "Hele, Dougu, myslíš si, že spolu ženy a muži mohou randit a přitom nemít sex?"</p> <p>Opíral se o opěradlo židle, ale teď se rychle naklonil dopředu. "Panebože, ty snad opravdu uvažuješ, že vstoupíš mezi fanynky."</p> <p>"Myslím to vážně. Dva lidi, rande, bez sexu. Fakt nebo fikce?"</p> <p>"Dobře, dobře. Jak dlouho? Týden?"</p> <p>"Spíš měsíce."</p> <p>"Jsou Amishové?"</p> <p>"Ne."</p> <p>"Jsou oškliví?"</p> <p>"É... ne."</p> <p>"Ne."</p> <p>"Co ne?"</p> <p>"Ne, nemůžou. Ne v týhle době. Proč to chceš vědět?"</p> <p>"Jen tak."</p> <p>Čtverácky na mě mrknul. "To ani náhodou." Sice nevěděl o Sethovi a o mně, ale znal mě jako svý boty.</p> <p>Právě v tu chvíli ožil náš interkom a požádal o záskok u kasy.</p> <p>"Papír, kámen, nůžky?" zeptal se Doug a dál se točil na židli kolem dokola.</p> <p>"Ne, já půjdu. Musím nadělat své zpoždění. A mimochodem, je nejvyšší čas, aby ses vrátil zpátky na zem z toho kofeinového rauše. Nebo velikášského rauše. Nejsem si jistá, kterej z nich to je."</p> <p>Ušklíbl se a vrátil se k přerušené hře Tetris na našem společném počítači.</p> <p>Popravdě řečeno mi vůbec nevadilo odsud vypadnout. Pracovala jsem pro zábavu, ne pro prachy. Nesmrtelnost byla dlouhá a povolání a každodenní práce mě tak trochu přizpůsobovala lidské existenci, i když jsem už technicky vzato nebyla člověkem. Prostě jsem měla pocit, že je správné něco dělat a na rozdíl od tolika jiných nešťastných duší na světě jsem měla opravdu ráda to, co jsem dělala jako živobytí.</p> <p>Pracovala jsem celý den, párkrát se byla podívat na Setha, vypila spoustu moka s bílou čokoládou a zabývala se vším tím, co přinášel pořád rušnější byznys, jak se blížily Vánoce. V jedné chvíli jsem však nakonec přece jen Douga potřebovala a našla ho v naší kanceláři, jak pořád hraje Tetris.</p> <p>Otevřela jsem ústa, abych pronesla nějaký vtípek o pracovní morálce, ale pak jsem zahlédla monitor počítače. Doug hrával Tetris v jednom kuse, takže jsem znala tu hru a jeho zručnost, ale z toho, co jsem teď uviděla, mi zůstal stát rozum. Měl nejvyšší skóre jaké jsem kdy viděla a už byl na tak pokročilé úrovni, že jsem ty kousky, které se řítily dolů, nestačila sledovat. On je přesto všechny zachytil a do jednoho umístil, ani jednou neminul.</p> <p>"Panebože," zabručela jsem. Jeho ruce a reflexy by v žádném případě neměly takhle reagovat. I ten počítač se nejspíš za chvíli sesype. "Řekla bych, že v poslední době opravdu všechno zapadá na své místo."</p> <p>Zasmál se nad tou poznámkou i nad mým údivem. "Potřebuješ mě tam?"</p> <p>"Jo... i když to ve srovnání s tímhle... mistrovstvím vypadá tak nedůležitě. Jako bych při práci rušila Michelangela."</p> <p>Doug ochotně kývl, skončil hru a šel za mnou ven. Myslím, že počítači se ulevilo. My dva jsme pak vesele spolupracovali až do konce mé směny. Dobrá nálada navozená úspěchem jeho skupiny, ho udržovala čilého a plného života, takže čas s ním letěl jako vítr. Když už jsem byla na odchodu, nabídla jsem se, že místo něj zavřu, protože dnes musel přijít neplánovaně brzy. Jen nad tím mávl rukou.</p> <p>"Zapomeň na to a jdi si za zábavou."</p> <p>Když jsem odcházela z obchodu, šla jsem kolem stojanu s časopisy a všimla si nejnovějšího čísla American Mystery. Jeden z titulků napsaných velkými písmeny zněl: <emphasis>Návrat Cadyové a O´Neilla! Seth Mortensen nám přináší další prvotřídní příběh.</emphasis></p> <p>Kruci, co jsem to za mizernou přítelkyni. Seth mi přece říkal, že se ten příběh už má brzy objevit a já na to zapomněla jako na smrt, no a právě včera byl ten den. Zjevně jsem jeho umění nevěnovala dostatečnou pozornost, když jsem se s ním teď pravidelně stýkala. Před zveřejněním jeho posledního románu jsem si doslova dělala čárky v kalendáři. Zatoužila jsem po něm, ale věděla jsem, že dnes na čtení nebudu mít čas. Bastien mi na mobilu nechal vzkaz, že se u mě později zastaví a měla jsem pocit, že mě bude rozptylovat většinu večera.</p> <p>Zítra, slíbila jsem sama sobě. Přečtu si to zítra.</p> <p>Právě jsem dorazila domů, když přišel Bastien a přinesl thajské jídlo.</p> <p>"Jak se dneska měl literární svět?" zeptal se, když jsme si v mém obýváku udělali piknik. Aubrey se z diskrétní vzdálenosti pozorně dívala s očima žádostivě upřenýma na krabici zeleného karí. Pad Thai si ani nevšimla.</p> <p>"Divně." Vzpomněla jsem si, jak jsme zaspali, Dougovo chování a zběsilé tempo nakupování před svátky. "A tvůj?"</p> <p>Od chvíle, co překročil můj práh bylo z jeho výrazu jasné, že se až třese, aby mi o tom mohl povykládat.</p> <p>"Fantasticky. Dnes jsem se do toho domu nastěhoval. Měla bys to tam vidět. Je to jako americký sen a ještě něco navíc. Špičkové přístroje, šlechtěný trávník a garáž pro tři auta."</p> <p>"Tři auta? A máš vůbec aspoň jedno?"</p> <p>"Jasně, že jo. Služební."</p> <p>"Hmmm. Mně nikdy nikdo nedal služební auto."</p> <p>"To proto, že nezahajuješ Svádění století. Už jsem se s ní seznámil."</p> <p>"S Danou?"</p> <p>"Jsem tam jen první den a ona už za mnou přišla! Věřila bys tomu? Vypadá to, že se vůbec nebudu muset namáhat a ta operace poběží samospádem. Jsem jen jejím nástrojem, dokonce hračkou - nebo spíš tou hračkou bude Dana."</p> <p>"Ani bych neřekla," poznamenala jsem suše, "jedině že ještě chceš dodat, že pak na tebe skočila a servala z tebe šaty."</p> <p>"No, to zatím ne. Vlastně mě přišla jen přivítat jako sousedka. Ale taky mě pozvala na večírek, který pořádají, říkají mu ´Grilování v listopadu´. Okouzlující, ne?"</p> <p>"Přímo rozkošné. Nic nemiluju víc než pojídat hot dogy v takové zimě.</p> <p>Šťouchl mě loktem do žeber. "Tak tomu jen říkají, Fleur. Bude to psina. A taky je to všechno uvnitř v domě. V poslední době se z tebe vážně stal cynik."</p> <p>"Nejsem cynik. Jen jsem pořád v té věci skeptická. Na to, co se má stát, je to příliš komplikované. Příliš mnoho práce pro jedno číslo."</p> <p>"Jen jedno číslo? Ts. Ts." Zavrtěl hlavou. "Půjč mi svůj laptop."</p> <p>Zašla jsem pro něj do ložnice a když jsem se vrátila, Aubrey právě olizovala můj talíř. Zahnala jsem ji a podala počítač Bastienovi. Pár kliků a už měl otevřenou stránku Výboru pro ochranu rodinných hodnot. To byla ta Danina organizace. Většina z toho, co se vysílala v rádiu, byla v archivu a k dispozici pro stažení. Klikl na jednu relaci a my dojídali za zvuku jejího sytého melodického hlasu.</p> <p>První vysílání se týkalo homosexuality. CPFV vyvolávalo dojem přeslazené dobrotivosti a touhy pomáhat lidem a povznášet životy Američanů. V důsledku toho, protože být otevřeně rasistický nebo sexistický už ve veřejnosti nikomu nenadělalo body, organizace prezentovala takové názory mnohem jemnějšími způsoby. Nicméně bezostyšné odsouzení homosexuality - bohužel - zatím nebylo tak docela tabu, takže převážná část Danina vysílání pořád dokola mlela o tom, jak je důležité takovým lidem ´pomáhat´, aby pochopili správnou cestu, kterou si přeje Bůh a příroda. Dana prohlašovala, že přehlížení takového pomýleného způsobu života povede k rozvratu našich rodin. Děti. Proboha, myslete na děti.</p> <p>Její další relace zatracovala hanebný způsob současného oblékání. Školní uniformy a cenzura módy byly jedinými cestami, jak z toho ven. Jak bychom mohli očekávat, že mladé dívky budou mít nějakou sebeúctu, když se oblékají jako děvky? To pak vede k pohlavním aktům, na které ještě nejsou připravené, nemluvě o vštěpování myšlenky, že jejich cena záleží na vzhledu, ne na charakteru.</p> <p>Pomyslela jsem na krajková fialová tanga, která jsem právě měla na sobě pod džínami. Co je špatného na tom mít charakter a sex-appeal <emphasis>současně</emphasis>?</p> <p>Třetí, které jsme poslouchali, se týkalo zbytečnosti poučování teenagerů o bezpečném sexu a antikoncepci. Jediný správný způsob byla abstinence a úplná nevědomost. Tečka.</p> <p>"Už toho bylo dost," pravila jsem v té chvíli. Z jejích triviálních hodnot plných předsudků jen chabě zabalených do takzvané lásky a vlídnosti se mi zvedal žaludek.</p> <p>Bastien se usmál. "Pořád si myslíš, že bude stačit jen jedno číslo?"</p> <p>Natáhla jsem se na koberec, nohy mu dala do klína a on mi je masíroval. "Nenávidím pokrytce a je mi jedno, jestli jsou dobří nebo zlí nebo čím lidi otravují."</p> <p>"Měla by sis poslechnout něco z jejího zázemí, některé věci, co v minulosti i se svou skupinou obhajovala. Hotové perly - celej den jsem se tím probíral. Jestli chceš, vytáhnu ti je."</p> <p>Zvedla jsem ruku. "Prosím tě, jen to ne. Věřím ti. Tu čubku musíš dostat, jasný? Kdybych měla meč, poklepala bych ti jím na rameno a s požehnáním tě poslala do boje."</p> <p>Natáhl se vedle mě. "No tak proč si nesedneš do první řady? Pojď na ten mejdan se mnou. Jsem si jistý, že nikomu nebude vadit, když si Mitch vezme s sebou svou sestru."</p> <p>"Mejdan na Eastside? Mé požehnání až tak daleko nesahá."</p> <p>"Ale no tak. přiznej si, že cítíš až perverzní touhu se s ní v tom těle setkat. Kromě toho to je už dost dávno, cos mě naposledy viděla v akci. Můžeš se něco nového naučit a dostat pár dobrých rad."</p> <p>Zasmála jsem se a překulila se na bok, abych na něj líp viděla. "Jako bych já od tebe potřebovala nějaké rady."</p> <p>Taky se obrátil na bok a uculoval se na mě. "Jo? Dokaž to. Vyražme si dnes v noci někam spolu. Pojďme na lov."</p> <p>Přešel mě smích. "Cože?"</p> <p>"Stejně jako za starých časů. Najdeme si nějaký klub, trochu se zpotíme a na konci té práce doplníme energii."</p> <p>Zavzpomínala jsem si na francouzské kabarety devatenáctého století. Oba s Bastienem jsme byli ve skvělé formě, vyráželi jsme ven každý sám, ráno se zase sešli a smáli se a jeden před druhým chlubili svými úlovky. Ta hra ale už teď pro mě nebyla zajímavá.</p> <p>"Tohle už nedělám. Říkala jsem ti to."</p> <p>"Slyšel jsem, ale pořád musíš nějak přežívat."</p> <p>"Je to v pohodě. Jen před pár dny jsem si byla dobít energii. Na nějaký čas mi to bude stačit."</p> <p>Bastien se zamračil. "Před pár dny? Fuj. Tenhle spisovatel z tebe udělal nudnou ženskou."</p> <p>"Hele, s ním to nemá nic společnýho. Sama jsem se tak rozhodla."</p> <p>"Jasně."</p> <p>"Co je to za tón?"</p> <p>"Ani nevím. Chci říct, že jsem si nejdřív myslel, že celé to tvé randění s tím spisovatelem je legrace - i když vypadá, že má dlouhý vedení a nejspíš to skončí tak, že budeš kvůli němu trpět. Ale teď se mi začíná zdát, že je jen součástí tvého většího problému. Začala sis s tím příjemným chlápkem. Pak - co to vlastně děláš? Asistenta manažera v knihkupectví? Nemluvě o tom, že máš kočku."</p> <p>Aubrey se na něj zaškaredila a já taky. "Co je špatnýho na tom mít kočku? A Seth nemá dlouhý vedení."</p> <p>"Ty ho znáš líp. Prostě na mě moc nezapůsobil, to je vše. Jestli chceš být posedlá nějakým smrtelníkem, najdu ti lepšího."</p> <p>"Nechci lepšího. Myslím tím, že nikdo lepší neexistuje a já chci jen jeho."</p> <p>"Jak je libo. Prostě se z tebe stává obyčejná ženská a bývala jsi tak neobyčejná."</p> <p>"Au. A to všechno jen proto, že s tebou dneska večer nechci jít ven?"</p> <p>Bastien pokrčil rameny.</p> <p>"Tak dobře. Půjdeme. Ale já nepotřebuju žádnou oběť."</p> <p>"To je fér."</p> <p>Šli jsme do klubu na Pioneer Square, oba hezky upravení do toho typu sexy krásné dokonalosti, kterou mohou dosáhnout jen sukuby a inkubové. Vlasy jsem měla umělecky rozcuchané a na sobě nebesky modrý top s véčkovým výstřihem málem až na pupek. Celé to zakrývala jemňoučká krajka. Vzít si pod to podprsenku by bylo naprosto zbytečné a tak jsem se s ní neobtěžovala.</p> <p>Napětí mezi námi polevilo jen co jsme se dostali na taneční parket, rytmus, pohyb a pot byly přímo opojné. Chvíli jsme s Bastienem tancovali spolu, oba si dobře vědomí obdivovatelů, které jsme přitahovali, dokonce i v tak narvané místnosti jako byla tahle. Fyzická přitažlivost je nejspíš mnohem víc než to, co je vidět na povrchu. Je to taky oční kontakt, vstřícnost a způsob, jak se pohybujete. Inkubové a sukuby se tohle naučí velmi brzy a ti dobří se pohybují s takovou grácií, jaké se může rovnat jen málo smrtelníků. Já tancovala dobře už když jsem byla smrtelnicí a věděla jsem, že když přišlo na řeč těla, byla jsem jednou z nejlepších. Byli jsme neodolatelní a vzrušující.</p> <p>Po nějakém čase jsme se rozdělili. Výsledky sukubí hry mě občas trápily, ale hra sama o sobě byla zábavná až moc. Šla jsem z ruky do ruky, měla jsem radost z dojmu, jaký jsem vyvolávala, z touhy, kterou jsem vzbuzovala v těch, s jejichž těly jsem si pohrávala. Kvůli tomu jsem se, navzdory častému nadávání, vzdala své smrtelné duše a začala s tímhle povoláním.</p> <p>Musím se přiznat, že myšlenka na návrat domů s nějakým chlapem mě pokoušela čím dál víc, mé tělo rozehřívala představa něčích rukou na něm, ale pak jsem pomyslela na Setha a jeho odhodlání dodržovat tu dohodu, kterou jsme mezi sebou měli. Ne. Dnes večer nebudou žádné zbytečné oběti. Měla bych se zachovat správně a chtěla jsem to. Počkám, až doopravdy budu potřebovat dobít baterky.</p> <p>Na druhé straně místnosti mi Bastien pokynul na pozdrav, když opouštěl klub. Kolem ramen držel drobnou fascinovanou blondýnku a když se obrátil, všimla jsem si, že druhou paží objímá brunetku.</p> <p>Úspěch jako hrom.</p> <p>Když jsem se konečně dostala domů, byly dvě ráno. Příští den jsem se probudila rozbolavělá a unavená a počasí to všechno jen zhoršovalo. Když jsem šla do práce, kolem mě se tvořil souvislý závoj deště a zdálo se mi, že je mi mnohem víc zima než by měla být. Vyrostla jsem v teplém podnebí Středozemí; dosud jsem si nedokázala zvyknout na tyhle teploty.</p> <p>Když jsem se objevila v knihkupectví, zjistila jsem, že zase otevíral někdo jiný. Kupodivu, i když dnes tam pracovali stejní lidé jako včera, tentokrát se mi nedostalo stejně hlučného uvítání.</p> <p>Když mě Casey a Janice u rejstříků viděly vcházet, na chvíli přestaly pracovat s nečitelnými výrazy ve tvářích. Janice se naklonila a té druhé něco zašeptala do ucha. Když si všimli, že na ně zvědavě koukám, obě se nuceně usmály. "Ahoj, Georgino."</p> <p>"Ahoj," odpověděla jsem, zmatená a tak trochu vyvedená z míry.</p> <p>Chvíli později jsem procházela kolem infostánku a zjistila, že Beth se na mě dívá velmi podobným pohledem.</p> <p>"Jak to jde?" zeptala jsem se, když nic neříkala.</p> <p>"Fajn." Rychle se obrátila k monitoru počítače před sebou.</p> <p>Už se mi stalo, že jsem po příchodu do práce obdržela porci divných pohledů, ale čeho je moc, toho je příliš.</p> <p>Někdy po tom, co jsem byla s milencem, mi absorbovaná životní energie poskytla kouzlo, které smrtelníky nevědomky přitahovalo. Bylo to stejné kouzlo, kterým mě Hugh škádlil u pokru. Nicméně tentokrát to tak nebylo. Jak jsem řekla Bastienovi, naposledy jsem se dobíjela před několika dny a kouzlo už vyprchávalo. Kromě toho rozeznám uchvácené pohledy, když je uvidím. Tyhle byly jiné. Byly zvědavé, toho typu ´co to ta ženská provádí´. Takovým typem pohledů vás vaše okolí obdaří když máte fousy od mlíka nebo vám chybí knoflík na choulostivém místě. Nic z toho nebylo příliš pravděpodobné, ale pro jistotu jsem zmizela v koupelně, abych se o tom přesvědčila.</p> <p>Nic. Všechno bylo absolutně bezvadné, jak dlouhá sukně z džínoviny tak námořnicky modrý svetr. Obojí vyžehlené a dokonalé, taky mejkap byl v pořádku, i rozpuštěné vlasy pod lopatky. Vypadala jsem jako obvykle, nebyl žádný důvod, abych poutala tolik nežádoucí pozornosti.</p> <p>Nakonec jsem se rozhodla, že vidím i trávu růst. Zamířila jsem do kavárny a ze svého koutku, kde pracoval, na mi přátelsky kývl Seth. Konečně někdo, kdo se chová normálně.</p> <p>Když mě zahlédlo nové děvče v espresso baru, málem upustilo sklenice, které mělo v rukou. "A-ahoj," vykoktalo s vykulenýma očima a sjela mě pohledem od hlavy až k patě.</p> <p>"Ahoj." Tahle holka mě ani neznala. Proč se taky chová tak divně? "Střední moka s bílou čokoládou."</p> <p>Chvíli jí trvalo, než zabrala, napsala objednávku na šálek, namarkovala to a pak se zeptala: Ty jsi Georgina, že?"</p> <p>"É... jo. Proč?"</p> <p>"Jen jsem o tobě slyšela, nic víc." Sklopila oči. Pak už mi neřekla nic, udělala mi moka a podala mi ho. Já ho vzala, šla k Sethovi a sedla si naproti němu. To děvče na nás v jednom kuse se zájmem zíralo, ale když jsem si toho všimla, hned se odvrátila.</p> <p>"Ahoj," pozdravil Seth, ale oči a prsty měl zaměstnané.</p> <p>"Ahoj. Každej se dneska chová nějak divně."</p> <p>Vzhlédl. "Opravdu?" Okamžite jsem poznala, že ho zase kope múza, protože vypadal jako duchem nepřítomný. Byl ještě roztržitější a nesoustředěnější než obvykle. Kdyby sukuba dokázala mít takový účinek na chlapy, byla by štěstím bez sebe.</p> <p>"Jo. Copak sis ničeho nevšimnul? Zdá se mi, jako by každý na mě civěl."</p> <p>Zavrtěl hlavou, potlačil zívnutí a vrátil se ke psaní. "Nevidím nic zvláštního. Máš hezký svetr. Možná to bude tím."</p> <p>"Možná," připustila jsem, kompliment mi trochu spravil náladu, i když jsem tomu moc nevěřila. Už jsem ho nechtěla dál zdržovat, vstala jsem a protáhla se. "Měla bych jít něco dělat." Mrkla jsem k espresso baru, kde si právě kupoval kafe Andy, jeden z našich pokladních. "Koukej!" zasyčela jsem na Setha. "Viděls to?"</p> <p>"A co?"</p> <p>"Andy se právě ušklíbl."</p> <p>"Nezdá se mi."</p> <p>"Přísahám, že ano."</p> <p>Když jsem scházela po schodech do hlavní části obchodu, míjela jsem Warrena. Bylo mu kolem pětapadesáti a byl nápadně hezký a taky to byl majitel tohoto obchodu s velmi pochybnou morálkou. Než jsem slíbila Jeromovi, že bude zase svádět slušné chlapy, pravidelně jsem ho používala, když jsem potřebovala dobít energii, ale už nějakou dobu jsme spolu nic neměli. Vzhledem k současnému regimentu čestných duší mi příležitostně tak trochu chyběla taková, která žádnou vinu necítila.</p> <p>"Dobrý den, Georgino." Ulevilo se mi, že aspoň on na mě tak divně nečumí. "Předpokládám, že jsi si byla popovídat s Mortensenem."</p> <p>"Ano," souhlasila jsem a přemýšlela, jestli mi chce vynadat za to, že jsem se hned nepustila do práce.</p> <p>"Škoda, žes musela jít po schodech. Vždyť víš, že máme taky výtah."</p> <p>Teď pro změnu já čučela s otevřenou hubou. Jasně, že jsme měli výtah. Byl na klíč a používal se pro hendikepované zákazníky a přepravu balíků, ale jen málokdy. "Ano, vím."</p> <p>Warren na mě mrkl a pokračoval v cestě nahoru. "Jen jsem si chtěl být jistý."</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou, šla do přízemí a převzala pokladny, protože jsem dala Andymu přestávku na oběd. Janice a Casey nedřív byly celé ztuhlé, ale jak šel čas, trochu se rozehřály. Ostatní zamestnanci, co pořád kolem mě chodili sem a tam, na mě pořád vrhali udivené pohledy a když si mysleli, že si jich nevšímám, občas jeden druhému něco pošeptali.</p> <p>Když jednu chvíli prošel kolem Seth, aby mi řekl, že si musí jít zařídit nějaké věci, ale že se uvidíme později, myslela jsem, že Beth - které vypadly z rukou knihy - sebou sekne na podlahu.</p> <p>"Dobrá," zvolala jsem, jakmile byl Seth pryč, "řekne mi někdo, co se to tady děje?"</p> <p>Casey, Beth a Janice se zatvářily rozpačitě.</p> <p>"Nic, Georgino, na mou duši." Beth mi věnovala něco, co zřejmě mělo být zářivým úměvem. Ty dvě další mlčely a tvářily se jako neviňátka, málem andílkové.</p> <p>Ničemu z toho jsem samozřejmě nevěřila. Něco divného se tady děje, ještě divnějšího než bývá zvykem. Potřebovala jsem odpověď a v tomhle obchodě byl ke mně jen jeden člověk natolik upřímný, aby mi ji dal. Zavřela jsem svou kasu a řítila se do kanclu, kde seděl Doug a okupoval počítač.</p> <p>Vrazila jsem dovnitř a vzteky bez sebe otevřela pusu. Z mého nečekaného příchodu málem vylítl z kůže a působivě rychlými reflexy zabránil, aby se nepokecal kafem ze šálku, který právě zvedal k ústům. Na tváři měl legrační, málem provinilý výraz. Nebylo pochyb o tom, že Tetris jede na plný pecky.</p> <p>Ale nezarazila jsem se kvůli tomu. Nějak divně mě svědila kůže - byl to pocit, který dráždil mé smysly nesmrtelné, trochu jiné než těch obvyklých pět, kterými vládne lidské tělo. Bylo to zvláštní, málem nepříjemné, jako když skřípe křída po tabuli. Nedokázala jsem to identifikovat a ani jsem to nikdy předtím necítila. Tak trochu jsem čekala, že tady číhá nějaký jiný nesmrtelný, i když ten pocit byl jiný než ten, který jsem obvykle měla z aury jednotlivce.</p> <p>Doug se napil kávy ze šálku, postavil ho na stůl a sledoval mě s pobaveným klidem. "Potřebuješ s něčím pomoct, Kincaidová?"</p> <p>Zamrkala jsem, ještě jednou si kancelář zběžně prohlídla a pak zavrtěla hlavou. Ten pocit zmizel. Co se to sakra děje? Mohla jsem se začít myslet, že to byla jen představa navozená stresem, ale pochybovala jsem, že po víc než tisíciletí sukubího života by mé smysly nesmrtelné začaly právě teď podléhat halucinacím. Jediné, co by se tady dalo pokládat za nadpřirozené nebo božské, bylo Dougovo mistrovství při Tetris. Ironicky jsem si pomyslela, že to spíš má víc co dělat s tím, že se hrou zabývá celý hodiny místo aby dělal něco užitečnýho, než s nějakou magií.</p> <p>Vzpomněla jsem si, že jsem sem přišla spravedlivě rozezlená, odsunula jsem aktuální podivnost a cítila, jak se ve mně zase zvedá vztek kvůli té předchozí.</p> <p>"Co se to kurva děje?" zvolala jsem a práskla za sebou dveřmi.</p> <p>"Myslíš mé hvězdné skóre v Tetris?"</p> <p>"Ne! Se všemi tady! Proč se ke mně dnes všichni chovají tak zvláštně? V jednom kuse na mě civí jako bych byla cirkusová atrakce."</p> <p>Doug chvíli vypadal popleteně, ale po chvilce mu to došlo. "Aha. Tohle. Ty opravdu o ničem nevíš?"</p> <p>Málem jsem ho popadla za krk a pořádně jím zatřásla. "Samozřejmě, že o ničem nevím! Co se děje?"</p> <p>Prohrabal se nějakými papíry na stole a zvedl výtisk American Mystery. "Už jsi četla ten Sethův příběh?"</p> <p>"Zatím jsem na to neměla čas."</p> <p>Hodil mi časopis. "Tak to udělej. Jdi někam na večeři - někam ven - a přečti si to. Zůstanu tady, dokud se nevrátíš."</p> <p>Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že jeho šichta už bude každou chvíli končit. "Ale co má tohle co dělat s-"</p> <p>Zvedl ruku, aby mě umlčel. "Prostě si to přečti. Hned."</p> <p>Zachmuřeně jsem vzala časopis, odešla z obchodu a usadila se v jedné ze svých oblíbených kaváren kousek odsud. Když jsem si poručila škeble a rybí polévku, obrátila jsem první stránku a dumala, co proboha Doug očekává, že zjistím.</p> <p>Jak mi Seth před několika týdny vysvětlil, tohle byl samostatný příběh, který se moc nezabýval psychologií a vývojem jeho postav. Cadyová a O´Neill pracovali pro fiktivní institut ve Washingtonu, D.C., který zkoumal a zajišťoval archeologické a umělecké památky. A tak tihle dva často zachraňovali umělecká díla před mezinárodními bandami zlodějů nebo odhalovali tajemný kód na kusu keramiky. Rozdělení rolí bylo tradiční - Bryant O´Neill byl něco jako jako agent v terénu, dělal většinu fyzické práce, pořád se dostával do pěstních soubojů a kdovíco ještě. Rezervovaná Nina Cadyová se zaměřovala na výskum a často ponocovala, aby v starobylém textu našla nějaký klíčový důkaz.</p> <p>Tenhle konkrétní příběh obsahoval hodně stejných prvků, ale jako vždycky Sethův literární talent a rychlé, vtipné dialogy z něj dělaly strhující čtení. V jiné linii chování jeho postav se O´Neill skoro vždycky zapletl s nějakou krásnou ženou, i když to Seth ve své poslední knize obrátil naruby a konečně nechal i Cadyovou, aby si užila. V příběhu, který jsem právě četla, bylo všechno po starém a O´Neill, každým coulem kavalír, se blížil k nádherné kurátorce muzea:</p> <p><emphasis>Genevieve se procházela chodbami jako královna a velitelsky i s chladnou vypočítavostí zkoumala všechno kolem sebe. Její oříškově hnědé oči se zelenými skvrnkami mu připomínaly kočku, která si prohlíží svou příští kořist. Přesně tak se i cítil, když se zastavila před ním, unylým pohledem jej přejela od hlavy až k patě a olízla si plné rty.</emphasis></p> <p>Bože, být tak tou myší<emphasis>, pomyslel si.</emphasis></p> <p><emphasis>"Pane O´Neille," zavrněla a odhrnula si z tváře pramen lesklých vlasů. Některé z těch světle hnědých pramenů měly barvu medu jako žilky zlata v rudě. Přál si dotknout se jich. Přál si do nich zabořit tvář. "Máte zpoždění."</emphasis></p> <p><emphasis>I když byl od ní vyšší málem o třicet centimetrů, cítil se jako její poddaný, jako by měl činit pokání za svou nedochvilnost a v její přítomnosti pokleknout. Rozhodl se, že by mu to ani moc nevadilo a snažil se nezírat, jak tenká látka jejich šatů přiléhá na její boky a plná ňadra. A ta ňadra byla dokonalá, rozhodně impozantní velikosti, ale ne takové, která by se groteskně vymykala zpod kontroly. A jejich tvar... ach, dokonce ani nejlepší mistr sochař by nenapodobil ty nádherné křivky...</emphasis></p> <p><emphasis>Když si uvědomil, že čeká na odpověď, své myšlenky mentálně zařadil pod P jako Později a věnoval jí nevzrušený úsměv. </emphasis></p> <p><emphasis>"Přijměte mou omluvu." Teď nejspíš nebyla vhodná chvíle zmiňovat se o tom dřívějším útoku v hotelu. "Ale nechci nic uspěchat, alespoň ne tehdy, když se to týká ženy."</emphasis></p> <p>Tohle byl ten nejneutrálnější dialog, ale vůbec mě nepřekvapilo, když ke konci příběhu se vztah mezi nimi vystupňoval. Přece jen, pomyslela jsem si suše, co by to bylo za čtení o zkušenostech Cadyové a O´Neilla, kdyby si některý z nich nepřišel na své. A páni, tentokrát to nebylo jen tak. To srovnání s kočkou bylo na místě, protože Genevieve byla pořádně divoká kočka. Dopadlo to tak, že O´Neilla přivázala ve výtahu a tak se na něm vyřádila, že dokonce i já zvedla obočí. Překvapilo mě, že to v American Mystery neupravili. Nicméně bych řekla, že mě řádně polechtalo v podbřišku, když jsem si uvědomila, že takové oplzlosti napsal ten mírný, spokojený-</p> <p>Výtah?</p> <p><emphasis>Vždyť víš, že máme taky výtah</emphasis>, řekl mi Warren.</p> <p>Světle hnědé vlasy. Oříškově-zelené oči. Drobná. Hezký prsa.</p> <p>"Sakra!" zaječela jsem a praštila časopisem jako by mě mohl kousnout. Přistál vedle mé teď už prázdné misky a kolemjdoucí servírka se na mě vyjeveně podívala. Hodila jsem prachy na stůl, popadla kabát a kabelku a pádila zpátky do knihkupectví. Doug v našem kanclu pořád hrál Tetris, ale byla jsem příliš mimo sebe než abych si lámala hlavu nad jeho dalším úžasným výkonem.</p> <p>Všechny ty pohledy, šeptanda a úšklebky mi už teď dávaly smysl.</p> <p>"Oni si myslí, že jsem to já!" řekla jsem mu a on dnes už podruhé vyskočil jako zajíc. "Ta Genevieve. Všichni si myslí, že jsem nějaká nadržená domina, zatížená na provazy a s výtahovou mánií!"</p> <p>Doug povytáhl obočí. "Chceš snad říct, že nejseš?"</p> <p>Kapitola 4</p> <p>"Dougu!"</p> <p>Pokrčil rameny. "Vždyť o nic nejde. Chci říct, že to je fakt žhavý."</p> <p>"Ale já takový věci nedělám! To opravdu nejsem já!"</p> <p>"Mluví jako ty a její jméno taky začíná na G."</p> <p>"Ale to není-" polkla jsem a taky si uvědomila tu podobnost.</p> <p>Doug mě sledoval hodnotícím pohledem. "Čemu se divíš? Když se to vezme kolem a kolem, vy dvě jste úplně stejný a každej ví, jaká kámoška jseš s Mortensenem - nemluvě o tom, jakej jseš jeho skalní fanda a tak dál. Když si všichni přečetli ten příběh, Casey dala do placu skvělej postřeh, že jste sem včera vy dva přišli spolu. Mělas vidět ty teorie, co tady každej začal vymýšlet."</p> <p>"Ale... to nic nebylo." Nikdo v práci ani netušil, že se se Sethem scházíme, protože jsem nechtěla, aby se to rozkřiklo. "Nic jsme spolu nedělali."</p> <p>Doug zase jen pokrčil rameny a zvedl se od počítače. "Škoda. Víš, že bych si o tobě nemyslel nic špatnýho, kdybys s ním něco měla. Stejně je to tvoje věc."</p> <p>Zasténala jsem. "Není, protože si o tom každej může přečíst."</p> <p>"Měl jsem za to, že to je jen výmysl," připomněl mi s potutelným úsměvěm a oblékal si kabát.</p> <p>"To taky je! Dougu, co mám dělat?"</p> <p>"Nevím, Kincaidová, ale jsem si jistý, že ty na něco přijdeš. Mohla bys začít tím, že se zeptáš Mortensena, proč si své fantazie nenechal pro sebe, ale přede všemi se s nimi pochlubil." Štípnul mě do tváře a já se snažila uhnout. "Já teď musím běžet na zkoušku. Zítra bude ten velkej večer."</p> <p>Pokračování mé směny byla hrůza a děs. Teď když už jsem věděla, odkud se berou ty pohledy, celá ta zkušenost mi ukázala úplně novou úroveň trapasu. Nesnášela jsem prázdné spekulace a lidi, co si o mně mysleli hnusný věci. Fakt je, že už jsem párkrát někoho svázala a taky měla sex ve výtahu, a co má být? Nikde jsem to nerozhlašovala, protože do mých intimních vztahů nikomu nic není.</p> <p>Proto jsem co možná nejvíc zůstávala v kanceláři, šla ven pomoct jen když to bylo absolutně nezbytné a taky zkontrolovat, jestli se už Seth vrátil. Konečně jsem ho pár hodin před zavírací dobou viděla sedět u jeho stolu. Celá vzteklá jsem si sedla naproti němu a měla úplně v paži, co si ostatní pomyslí, když nás uvidí spolu.</p> <p>"Proč jsi to udělal? Proč jsi o mně napsal takové věci?"</p> <p>Seth vzhlédl od laptopu a jeho výraz jasně naznačoval, že ať psal cokoliv, jeho mysl se tím zabývá víc než mnou. Podle svých zkušeností jsem právě byla hlavní postavou nějakých orgií v novém románu. "Co?"</p> <p>"V tomhle příběhu!" Práskla jsem výtiskem American Mystery o stůl. "Popsals mě docela podrobně. Já jsem ta Genevieve."</p> <p>Zamrkal. "Ne. Nejsi."</p> <p>"Ale jdi. Jak to, že obě naše jména začínají na G? Jak to, že vypadáme stejně?"</p> <p>"Vůbec nevypadáš jako ona," opáčil.</p> <p>"Ale polovina lidí tady si myslí, že jsem to já! Myslí si, že jsi popsal, jak jsme si užívali ve výtahu."</p> <p>Bylo vidět, že mu to došlo a div jsem se nezalkla vzteky, když se usmál "Fakt? To je sranda."</p> <p>"Sranda? Je to děs! Všichni si teď myslí, že jsem magor, co svazuje lidi!"</p> <p>"Thetis," začal mírně, pořád tak zatraceně klidnej.</p> <p>"Nethetisuj mě. Tohle ti neprojde."</p> <p>"Napsal jsem to asi tak před šesti měsíci, dávno před tím, než jsem tě poznal. Vydavatelé nejsou moc svižní."</p> <p>"To je možné, ale ostatní tohle nevědí." Měla jsem slzy na krajíčku.</p> <p>"Nikdy bych nikoho tak nestydatě neodhalil."</p> <p>"Opravdu? Ale oni nevědí ani tohle." Zuboženě jsem se choulila na židli se skříženýma rukama.</p> <p>Seth si povzdechl a když na mě hleděl, jeho jantarově hnědé oči byly plné soucitu. "Hele, chceš, abych jim něco řekl? Třeba, že to nejsi ty?"</p> <p>"Panebože, to by už pak byli opravdu přesvědčeni, že jsem to já. Kromě toho, jak bys to chtěl zařídit? Svolat tiskovou konferenci, abys očistil mé jméno?"</p> <p>"Je mi to líto," pronesl vážně. "Nikdy mě ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát." Zaváhal. "Chceš... ještě pořád jít zítra večer ven? Chci říct... jestli ne..." Zase tady byla ta jeho stará, roztomilá plachost a já se na něj dál už nedokázala zlobit.</p> <p>"Ne," řekla jsem mu. "Pořád chci jít, ale... víš, myslím si, že bychom se na tom koncertě měli objevit každý zvlášť. Většina lidí odsud tam taky bude."</p> <p>Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Nejspíš mě chtěl obvinit, že přeháním, ale ta zuřivost, která zjevně ze mě sálala, ho přiměla změnit názor. Seth nebyl zrovna konfrontační typ. Taky nebyl padlej na hlavu a viděl, že jsem v ráži.</p> <p>"Dobře," řekl nakonec. "Sejdeme se tam."</p> <p>"Georgino?"</p> <p>Vzhlédla jsem a uviděla Paige, jak stojí vedle nás, nesouhlas z ní čišel každým pórem. Vůbec jsem si nevšimla, kdy přišla. Měla na sobě další z těch svých úžasných kostýmů, tentokrát fialový, který v kombinaci s její tmavou pletí vypadal úžasně.</p> <p>"Můžu si s tebou chvilku promluvit?" zeptala se přísně. "Mezi čtyřma očima."</p> <p>Šla jsem za ní do její kanceláře a ona za námi zavřela dveře. Vůbec mě nepřekvapilo, když na jejím stole trůnil výtisk American Mystery.</p> <p>"Takže," začala hned zostra, "slyšela jsem nějaké klepy-"</p> <p>"Zatraceně. To nejsem já."</p> <p>Tlumočila jsem jí své nedávné postřehy včetně Sethova vysvětlení, že vydavatelům trvá dlouho, než něco uveřejní. Když jsem skončila, zdálo se, že jsem ji víceméně přesvědčila o své nevině, i když oplzlé historky kolující po pracovišti ji zjevně pořád zneklidňovaly.</p> <p>Paige bubnovala červeně nalakovanými nehty po stole a pohled jí bloudil po místnosti, když zvažovala, jak to řešit. "Mezi zaměstnanci tady se to časem vysvětlí nebo to prostě pro ně jen přestane být zajímavé. Vůbec se mi ale nelíbí představa, že by se to vyneslo ven. Opravdu mluvíš jako ta postava a každý, kdo si přečte ten příběh, se může dopustit stejné chyby. Nechci, aby se roznesly drby, že hlavním důvodem, proč tady Seth pracuje je to, že mu bokem poskytujeme sexuální služby našich zaměstnanců."</p> <p>"Panebože." Schovala jsem si tvář do dlaní a dumala, jak jen si celebrity poradí s opravdu pořádnými skandály, když už takový malý byl až moc. Nejradši bych se neviděla. Úplně to zkazilo ten krásný vztah, který jsme se se Sethem snažili vybudovat.</p> <p>"Myslím, že nejlepší způsob, jak si s tím poradit, je-" Nedopověděla, grimasa jí skřivila tvář a chytila se za břicho.</p> <p>Přiskočila jsem k ní. "Jsi v pořádku?"</p> <p>Přikývla, snažila se usmát, ale vůbec jí to nešlo. "To... to nic není."</p> <p>"Nekecej. Měla bys zavolat svýmu doktorovi... nebo aspoň jít domů."</p> <p>"Ne, to přejde. Kromě toho mám strašně moc práce. Musím udělat nový rozvrh směn a projít papíry k inventuře."</p> <p>"Ani nápad. Udělám to sama."</p> <p>Zavrtěla hlavou, něco namítla a já se s ní začala hádat. Nakonec to Paige vzdala, což bylo jasnou známkou toho, že není ve své kůži, protože ti, co se jí vzepřeli, jen málokdy vyhráli. Takže jsem dokončila svou směnu, udělala za ni její práci a ještě fungovala jako záskok. Bylo to únavné, ale byla jsem ráda, že jsem jí pomohla. Dělala mi starosti ona i její dítě.</p> <p>Když jsme zavřeli, podle pokynů, které mi dal Bastien, jsem zamířila rovnou na předměstí. Když jsem zajela k jeho domu, pár minut jsem jen seděla v autě a zírala. No, teď jsem měla před sebou americký sen v celé jeho kráse. Přece jen, žila jsem v těch časech, kdy se ten termín začínal tvořit. Viděla jsem, jak vzniká, taky ty povídačky kolem toho, viděla jsem bílé laťkové ploty a rozkošné, dobře udržované okolí. Dokonce jsem sledovala <emphasis>Nechte to na Beavera</emphasis>. Například Sethův bratr žil na severu města a vydobyl si toho pořádný kus.</p> <p>Ale tohle? Tohle byl přímo americký mokrý sen.</p> <p>Bastienův dům se rozkládal donekonečna, ostentativně se rozšiřoval za svou šedivou mramorovou fasádou. Dokonce i kdyby měl ženu a rodinu, pochybovala jsem, že by dům dokázali bezezbytku využívat a stejně, ten typ lidí, co žili na takových místech, nemíval velkou rodinu. Koneckonců tohle byla generace, která měla, kolik asi, 1,75 dítěte?</p> <p>Jak už jsem slyšela, v garáži byly troje dveře a trávník zdobily vkusné keře a okrasné stromy. Byla tma a tak jsem pořádně neviděla, jak to vypadá v jeho sousedství, ale tušila jsem, že to bude přibližně stejné. V jediném domě, v tom vedle, se všude svítilo a bylo tam plno lidí. Dům byl ještě větší než Bastienův a nejspíš se ten flám měl konat tam.</p> <p>"Snažíš se tím vyvážit nějaký nedostatek?" zeptala jsem se, když inkubus otevřel dveře.</p> <p>Mitch Hunter na mě zazářil úsměvem za milión dolarů. "Má drahá sestro, oba víme, že to není nutné. Máš senzační účes."</p> <p>Přišla jsem sem jako Tabitha Hunterová, štíhlá a světlovlasá, i když jsem zvážila jeho předchozí stížnosti a vlasy jsem měla jen po ramena. Políbil mě na tvář a zavedl dovnitř na rychlou prohlídku.</p> <p>Přešli jsme jen několik pokojů a mně už všechno začalo splývat. Podlahy z třešňového dřeva. Nádherné barvy na zdech. Dřevěné táflování. Vzadu vířivka. Dost pokojů pro hosty, aby se tam mohl ubytovat dívčí skautský oddíl. A roztomilé, šikovně umístěné tretky všude, kam se podíváš.</p> <p>"Nepřeháníš to trochu?" zeptala jsem se a ukázala na zarámovaný výtisk Otčenáše vo foyeru.</p> <p>"Tabitho, lásko moje, člověk není živ jen chlebem. Nicméně my dva můžeme přežít na delikátních předkrmech a hamburgerech, takže jdeme na to."</p> <p>Přišli jsme hodně po začátku, protože jsem byla v práci a večírek už byl v plném proudu. Možná bych přece jen neměla být proti těmhle předměstím tak zaujatá.</p> <p>"Mitchu," zavolal někdo nahlas, jak jsme si razili cestu mezi lidmi. Většina byla oblečená jako pro grilování - kraťasy a trička s havajskými vzory.</p> <p>"Ahoj, Bille," pozdravil Bastien a natáhl ruku k jednoduše, ale hezky upravenému muži se stříbrem prokvetlými černými vlasy. Podle fotky jsem v něm poznala Danina manžela. "Tohle je má sestra Tabitha. Doufám, že vám nevadí, že jsem ji vzal s sebou."</p> <p>"Ne, vůbec ne. Řekl bych, že čím víc lidí, tím líp." Afektovaně se zasmál a pak se usmál na mě. V koutcích očí se mu udělaly vrásky. "Zvlášť když je to někdo tak hezký. To pak člověk hned zatouží být mladší," dobíral si mě a mrkl na mě.</p> <p>Nedokázala jsem odolat, sklopila jsem oči a řekla zdrženlivě: "Vždycky jsem si myslela, že věk není moc důležitý, Bille." Chytila jsem nabízenou pravici. "Vždy jsem se ráda učila od těch, co mají víc... praxe."</p> <p>Maličko se mu rozšířily oči, dílem vzrušením, dílem zděšením.</p> <p>"No," řekl po chvíli nepříjemného ticha, "nejspíš bych se měl tady trochu porozhlédnout." Zapomněl mi pustit ruku. "Najděte si něco k jídlu a nezapomeňte vyzkoušet náš bazén." Podíval se na mě a na můj svůdný usměv jako by o něčem přemýšlel, zaváhal a pak neochotně odešel.</p> <p>"To už nikdy nedělej," zasyčel Bastien, popadl mě za rameno a navigoval ke kuchyni.</p> <p>"A co?"</p> <p>"Nesmíš flirtovat s těmahle lidma! Chci od tebe, abys podpořila dojem, že jsem nezávadný a ne balila manžela mého terče."</p> <p>"Já ho nebalila. A i kdyby, co je na tom? Zostudíme je oba."</p> <p>"Ne, jen Danu. A to je moje práce."</p> <p>Sjela jsem ho ošklivým pohledem, ale byla zticha. Došlo mi, že mě potřeboval jako pozorovatele, ne účastníka, aby všechna sláva a chvála od těch nahoře padla na něj. Vždycky cítil potřebu zazářit a byla to jedna z těch věcí, co se mi na něm líbily - nedočkavou touhu dokázat, že je nejlepší. Myslím, že jsem kdysi bývala stejná, ale teď už ne. Pokud šlo o mě, dopřeju mu všechnu slávu a úspěch tohohle tyjátru.</p> <p>"Prostě hraj dál mou andělskou, sladkou sestru," pokračoval šeptem. "Pokud možno andělskou, sladkou a <emphasis>frigidní</emphasis> sestru."</p> <p>Když jsme se motali po domě, získala jsem lepší představu o tématu dnešní párty. Umělé palmy. Třpytivá, dekorativní sluníčka všude kolem. Sem tam stolečky s jednohubkami, očkami a krychličkami sýra. Někdo si zřejmě dal záležet na detailech. Vážila jsem si toho. Uvědomila jsem si, že všichni hosté vypadali jako Bill - a Bastien a já. Dokonalý sestřih, každý vlas na svém místě. Vysoce kvalitní konzervativní oblečení (tropického typu). Běloši vyšší třídy.</p> <p>Příšerně mi lezli na nervy.</p> <p>Co se týče jídla, kuchyň se ukázala být naprostým zlatým dolem a já usoudila, že bude lepší se nacpat než riskovat další rozhovory, co Bastiena naštvou. Na papírový talíř jsem si naložila hamburger, bramborový salát a nějaký divný zákusek, cosi jako ovocné želé se šlehačkou.</p> <p>Mé úsilí se bez povšimnutí najíst se záhy ukázalo jako marné, protože jsem najednou byla obklopená skupinou žen. Ani jsem netušila odkud se tam vzaly. V jedné chvíli jsem se osamotě krmila a v další se na mě usmívalo šest dokonalých tváří. Byly jako smečka divokých psů, co bez ustání čenichají a loví osamělou kořist. Dokonce se jim povedlo oddělit mě od Bastiena, nejspíš aby mě mohly líp roztrhat na kusy. Inkubus teď stál na opačné straně místnosti s podobnou hladově vypadající partou chlapů a docela jistě vedli plodnou diskusi o cigarách a sekačkách na trávu. Vrhla jsem na něj zpanikařený pohled, ale on jen pokrčil rameny.</p> <p>"Ty jsi Mitchova sestra," pronesla jedna z nich afektovaně. "Mělo mě to napadnout. Vy dva vypadáte úplně stejně."</p> <p>"No, ne <emphasis>úplně</emphasis> stejně," zachichotala se další. Měla na sobě svetr s aplikacemi. Jejda.</p> <p>"Právě jsme si povídali o razítkování. Razítkuješ, Tabitho?"</p> <p>"Hm, myslíš jako používat razítka?" zeptala jsem se zachmuřeně. "To dělají na poště..."</p> <p>Stepfordské paničky se zase zachichotaly. "Ach, to je tak legrační."</p> <p>"Mluvíme o gumových razítkách. Uměleckých, řemeslná práce," vysvětlila jedna z nich. Představila se jako Jody - a bylo to jediné jméno, které jsem si dokázala zapamatovat, nejspíš proto, že měla o chlup vyšší IQ než ostatní. A taky byla jediná z nich, která nebyla blondýna. "Zdobí se jimi různé věci."</p> <p>Sáhla do kabelky a vytáhla malou pozvánku na krásné kartě slonovinové barvy. Lícová strana vypadala pomalovaná stočenými šlahouny viniče a květinami.</p> <p>"Tohle rozeslala Dana na dnešní párty."</p> <p>Mimoděk se mi vybavily hvězdičky a prasátka, kterými učitelé poctívají písemné práce prvňáčků. Tohle naopak bylo krásně vyvedené v různých barvách inkoustu a vypadalo to profesionálně, jako z Hallmarku.</p> <p>"Mitzi příští týden pořádá razítkovací večírek," zvolala další z těch žen. "Ukážeme ti, jak na to."</p> <p>"Ach... to bude skutečná zábava!"</p> <p>"Ano! Přijdeš, viď?"</p> <p>"Páni, tohle vypadá, že dá hodně práce," řekla jsem a zoufale si přála být někde jinde. Byla jsem si jistá, že pro mou maličkost by byla debata o cigarách a sekačkách na trávu mnohem vhodnější než o razítkování. "Nevím, jestli budu mít čas."</p> <p>"Ach, určitě to bude stát zato," vážně mě ujistila kterási z nich. Z uší jí visely náušnice a každé písmeno slova ALOHA viselo na samostatném řetízku. "S Betsey jsme včera celý den dělaly pozvánky na předsvatební večírek její sestry a uteklo to jako nic."</p> <p>"Použila jsi ta rozkošná razítka s holubicemi?" zavrněla další, co holubici nepřipomínala ani v nejmenším. "Celé úterý jsem se po nich pídila v nákupních centerch."</p> <p>"Copak vy holky nikde nepracujete?" zeptala jsem se a přemýšlela o tom, jak často něco dělají ´celý den´. Před stoletím by mi to vůbec nepřišlo divné, ale tohle byl věk takzvaných moderních žen. Teď se už od nás nečekalo, že se budeme povalovat v salónech a omdlívat od příliš těsných korzetů.</p> <p>Obrátily se ke mně s pusami dokořán.</p> <p>"No, kolem domu je pořád co dělat," řekla nakonec Jody. "Většinu z nás tyhle věci zaměstnávají od rána do večera."</p> <p>"Kromě toho," zasmála se Bitsy nebo Muffin nebo jak se ta zatracená ženská jmenovala. "My nemusíme pracovat. Ty chodíš do práce?"</p> <p>"No... jo."</p> <p>"Co dělá tvůj manžel?"</p> <p>"Nejsem vdaná."</p> <p>Nejdřív na mě zíraly jako na malovaný vrata a pak nastal hotový gejzír nápadů a návrhů týkajících se ´perfektních svobodných mužů´, co pracují s jejich manžely.</p> <p><emphasis>Musela</emphasis> jsem se odsud dostat, jinak se budu muset sama praštit do hlavy tepaným železným prasetem v zástěře, co sedělo na kuchyňském stole, abych upadla do bezvědomí a zbavila se jich.</p> <p>S úzkostí jsem se obrátila k Jody. "Neměl by někde tady být bazén?"</p> <p>Rozzářila se. "Jasně. Ukážu ti cestu."</p> <p>Vyprostily jsme se a pak mě vedla dozadu do domu.</p> <p>"Promiň, že se na tebe tak vrhly," omlouvala se. "Cítím se tak trochu zodpovědná za to razítkovací šílenství."</p> <p>Málem jsem se zasmála, když to popsala jako ´šílenství´. "Jak to?"</p> <p>"Já je do toho dostala." V jejích tmavých očích se zajiskřilo. "Ale nebylo by mě napadlo, že to zajde až tak daleko. Kdysi jsem byla učitelkou kreslení na základce a ony mi někdy připomínají mé děti. Nicméně jsou to hodné holky."</p> <p>"Proč už neučíš?" Malovat obrázky s dětmi mi přišlo jako zatraceně bezva práce. Když už nic jiného, dávat jedničky musí být fajn.</p> <p>"No, Jack naléhal, abych zůstala doma a tak si své umělecké nutkání vybíjím na domě - a na sousedech. Pokaždé, když se nadchnu nějakým novým projektem, odnese si to náš dům: keramika, navlékání korálků, akvarely..."</p> <p>"A razítkování?"</p> <p>Zasmála se. "Razítkování taky."</p> <p>"A nemohla bys třeba učit jen na poloviční úvazek, abys stihla i práce kolem domu?"</p> <p>"Možná. Ale mám své povinnosti i v CPFV a tak je můj rozvrh dost napjatý."</p> <p>CPFV? Zatraceně. Ještě před chvilkou se mi Jody zdála jako pohodová ženská. "Jsi členkou?"</p> <p>V jejím výrazu bylo mírné překvapení. "Ano, samozřejmě. Všechny jsme. Někdy bys mohla přijít na mítink, vím že by to Daně udělalo radost."</p> <p>"A kde je Dana?" Ještě jsem ani neviděla hlavní atrakci večera. "Chci říct, moc jí fandím a tak. Když mi Mitch řekl, že půjdeme sem, vůbec jsem tomu nechtěla věřit."</p> <p>Našpulila rty a rozhlédla se kolem. Roztomile se přitom zamračila. "Vlastně ani nevím, kde by asi tak mohla být. Nejspíš si jen někde povídá s lidmi, protože každý s ní chce mluvit. Ale neboj - určitě se s ní před odchodem setkáš."</p> <p>"To by bylo skvělé."</p> <p>Usmála se a krátce mi stiskla ruku. "Doufám, že se ještě uvidíme. Á, tady jsme."</p> <p>Vešly jsme do masivního proskleného solária, kde byl taky křišťálově modrý bazén. Vypadalo to krásně a lákavě. Když se Judy zeptala, jestli mám plavky, ujistila jsem ji, že pod oblečením a poděkovala jí za pomoc. Pak se vrátila k ostatním a já vklouzla do koupelny, kde jsem si proměnila tyrkysové bikini.</p> <p>Nějací lidé si mě zvědavě měřili, nejspíš je zajímalo, kdo jsem, ale jen co jsem vhupla do vody, přestali pro mě existovat. Skočila jsem tam a plavala kolem dokola, užívala jsem si samoty, kterou mi voda nabízela. Už to bylo hodně dávno, co jsem to dělala naposledy. Věděla jsem, že Seth chodí na místní plovárnu; říkal, že mu to pomáhá pročistit si hlavu. Měli bychom tam co nejdřív zajít oba. Nebo ještě lepší bylo zaplavat si někde v oceánu. Ano, to by bylo ono. Měsícem zalité pláže a tropický vzduch, daleko od zdejšího všivého deště. Maui. Cancún. Sakra, proč se omezovat na Severní Ameriku? Můžeme přece jet na francouzskou Riviéru, na řecké ostrovy...</p> <p>Tak jsem byla pohroužená do svých představ, že když jsem vylezla z bazénu, vůbec jsem si nevšimla ženu, co stála přede mnou. I když jsem měla rychlé nohy, vyhnula jsem se jí na poslední chvíli, a jen tak tak zabránila kolizi.</p> <p>"Promiň," řekla jsem. "Neviděla jsem-"</p> <p>Vrostla jsem do země. Byla to Dana.</p> <p>Vypadala přesně stejně jako na svých propagačních fotkách. Štíhlá, průměrné výšky, černé vlasy po ramena. Bylo jí kolem čtyřiceti, ale vypadala o hodně mladší. Předpokládala jsem, že to byl výsledek ctnostného života. Na sobě měla khaki šortky a zelené tričko cudně zakryté bílou halenkou na knoflíky zavázanou pod ňadry.</p> <p>Na tváři měla chladný úsměv a její oči mi připomínaly jestřába, který vyhlíží kořist. "Nic se nestalo," řekla svým hypnotickým mikrofonickým hlasem. "Myslím, že my dvě jsme se ještě nesetkaly. Já jsem Dana." Podala mi ruku a já ji přijala.</p> <p>"Samozřejmě, že jsi to ty. Chci říct, že vím, kdo jsi. Viděla jsem tvé fotky. É...vlastně jsem tvůj fanda a tak..."</p> <p>"A ty jsi...?"</p> <p>"Ach. Promiň. Jsem Tabitha Hunterová, Mitchova sestra. Napadlo mě, že to asi zjistíš sama. Všichni říkají, že jsme si moc podobní. Nejspíš jo, ale já o tom nikdy nepřemýšlela... teda nijak moc..."</p> <p>Pro Kristovy drahý rány, co to žvaním? Měla jsem co do činění s vévody a biskupy, co byli desetkrát děsivější než ona, ale přesto jsem se nezměnila v blekotajícího idiota. Co jen to bylo v té rozhlasové fanatičce, co mě na ní prokazatelně tolik zneklidňovalo?</p> <p>Zjistila jsem, že to byly její oči. Nebyly hřejivé, ale mazané a potměšilé. Byl to ten druh očí, které upozorňovaly, že se nedostala tam, kde teď je, bez mimořádné ostražitosti. Ten druh očí, které měly své plány.</p> <p>"Ráda tě poznávám," řekla a z tváře jí pořád neslézal ten až příliš dokonalý úsměv. "Nevěděla jsem, že Mitch má sestru. Řekla bych... že se ti bazén líbil."</p> <p>Přejela mě pohledem od hlavy až k patě, pak odvrátila zrak a já náhle byla v rozpacích. Kapala ze mě voda a nervózně jsem zvažovala, jestli ty plavky nejsou příliš malé. Aspoň že jsem byla opálená. Vzpomněla jsem si na Bastienovo upozornění, že mám podpořit dojem o jeho neškodnosti a najednou jsem chápala jeho obavy. Když se předvedu jako děvka, rozhodně mu tím na respektu nepřidám. Jestli se stane terčem šeptandy a pohrdání, tyhle lidi se k němu obrátí zády a on ztratí kontakt s Danou. Náhle Danina mrazivost přestala vypadat divně. Její nesouhlas byl pochopitelný, protože ona přece horlila proti současné ohavné módě a já teď stála před ní jako její stělesnění.</p> <p>"Je moc hezký," řekla jsem. "Je to jeden z... é... nejlepších bazénů, v jakých jsem kdy plavala."</p> <p>Zastavila jsem se právě včas, než ze mně vypadla ještě větší hovadina a nastalo ticho. Vypadala, jako by čekala, že budu pokračovat a že má na to celou noc. Bohužel jsem neměla ani tucha, o čem si mám s touhle divnou ženskou povídat. Vyprávět jí o tom, jak nesnáším homosexuály? Zeptat se jí, jestli by mi doporučila decentnější plavky?</p> <p>"Takže... é..." začala jsem. "Tohle grilovací téma... je opravdu, é..."</p> <p>Právě v té chvíli mě zachránil - snad - Bastien. Kráčel k nám celý nadšený, že konečně našel Danu. Přísný pohled v jeho očích mi zvěstoval, že ze mě takovou radost nemá, zvlášť když jsem byla jen v plavkách, ale před Danou to úspěšně zamaskoval a choval se přívětivě a roztomile jako vždycky.</p> <p>"Tabitho, vidím, že už ses setkala s naší hostitelkou."</p> <p>"Ano," souhlasila Dana. "Měly jsme moc podnětný rozhovor."</p> <p>Zrudla jsem. Kráva jedna. Kdybychom byly na mém území, umluvila bych ji levou zadní.</p> <p>"To rád slyším. Tohle naše kotě je vždycky podnětné."</p> <p>Bastien totálně zasklil mou hrůzu nad tím oslovením a začal ji plést hlavu příjemným rozhovorem o kreativitě, kterou vidí na téhle párty a o jejím krásném domě. Nicméně její přístup byl jen o málo hřejivější než když byla se mnou, pořád byla chladná a ostražitá. Nejspíš byla taková pořád, nejen vůči mně. Popravdě jsem si optimisticky pomyslela, že ten mírně zvýšený zájem o Bastiena by mohl naznačovat, že ho chce přimáčknout ke zdi.</p> <p>Ještě chvíli se bavili o něčem, co mě nezajímalo a já se snažila být nenápadná, i když jsem se ani na chvíli neztratila z Danina radaru. Pořád si mě prohlížela a snažila se mi dostat pod kůži. Konečně se Bastien rozloučil a zamířili jsme ke dveřím - samozřejmě až potom, co jsem se zase slušně oblékla. Ukázalo se, že náš odchod bude mnohem těžší než jsem čekala, protože tady bylo nejspíš zvykem rozloučit se s každým člověkem, kolem kterého jsme šli a nekonečně se to natahovalo zbytečnými řečmi o ničem.</p> <p>"Panebože," zvolala jsem, když už jsme byli bezpečně u něj doma. "To byl děs."</p> <p>Obrátil se ke mně a v těch modrých očích filmové hvězdy se objevila zlost. "Copak ses úplně pominula na rozumu?"</p> <p>"No jo, máš recht. Ale už jsem byla v horších situacích. Pamatuješ si na ten flám u toho markýze tenkrát v Marseille?"</p> <p>"Ten... ten úbor! Když jsem poprvé uviděl vás dvě, Dana vypadala, že každou chvíli exploduje. Díky bohu, že tohle tělo není tak prsaté jako to druhé. To bylo tvé jediné štěstí, jinak bys vypadala úplně jako z plakátu ve fotbalové šatně."</p> <p>"Omlouvám se," řekla jsem mu, "jen jsem se snažila zdrhnout těm razítkujícím ženským a bez rozmyslu zamířila k bazénu. Úplně stejné plavky mám doma. Bylo to hloupé... ale stejně si nemyslím, že jsem nadělala příliš velkou škodu." Aspoň jsem v to doufala.</p> <p>Jeho výraz potemněl a pak se svalil do jednoho z těch nádherných křesel v obýváku. Bylo potažené bílým semišem a nejspíš se umaže, už když se na něj dýchne.</p> <p>"Bůhví. Chovala se ke mně odtažitě - sama jsi to viděla."</p> <p>"Zdálo se mi, že je pořád taková a rozhodně s tebou mluvila mnohem víc než se mnou," utěšovala jsem ho.</p> <p>"Ani ne. Mělas ji vidět, když jsme si spolu povídali předtím. Byla mnohem přátelštější a ztichla až když jsi tam byla ty."</p> <p>"Omlouvám se," opakovala jsem a cítila se jako idiot. "Nejspíš přece jen nebudu sedět v první řadě. Nedostal jsi svou příležitost a zkřížila jsem ti plány."</p> <p>Ještě chvíli se tvářil jako bouřkový mrak, ale pak ten výraz zmizel jako když mávneš kouzelným proutkem. Můj Bastien byl takový. Naštval se rychle, ale taky ho to rychle přešlo. "Kašli na to, Fleur. To by ses musela sakra snažit, abys mi ´zkřížila plány´. Poplácal se po klíně a usmál se: "Pojď sem, ségro, a já ti povím zbytek svého geniálního plánu."</p> <p>Zvedla jsem oči k nebi. "<emphasis>Taková</emphasis> jsme my rodinka?"</p> <p>Jeho úsměv se rozšířil a já si mu sedla do klína, nedokázala jsem odolat tomu rošťáckému kouzlu. Starým známým způsobem mě objal kolem ramen a já se o něj opřela. Bylo příjemné cítit dotek jiné živé bytosti a nezáleželo na tom, jestli je romantický nebo ne.</p> <p>"Takže ten tvůj šílenej plán má ještě pokračování?"</p> <p>"Není to ani tak pokračování jako úplně jinej plán. Plán B, chceš-li."</p> <p>"Ale ne. A teď to přijde."</p> <p>"Jasně, že bych Danu nejradši zostudil, řekněme, horizontálně, ale v tom velmi nepravděpodobném případě, že se mi to nepovede, je tady mnohem míň vzrušující - přesto efektivní - způsob, jak na to. A ty mi s tím pomůžeš."</p> <p>"S čím jako?"</p> <p>"Vloupáme se jí do domu."</p> <p>Kapitola 5</p> <p>Nadskočila jsem. "Cože?"</p> <p>Bastiena má reakce zjevně jen pobavila, ale ani na chvilku nezaskočila. "Slyšelas dobře. Vloupáme se tam. Zaslechl jsem, jak Bill říkal, že příští noc bude celá rodina pryč."</p> <p>"Ale prosím tebe, jakou ostudu jí asi tak naděláme, když jí vlezeme do baráku? Dokážeme světu, že její bezpečnostní systém není tak kvalitní jak by měl být?"</p> <p>Zasmál se. "Ne. Prohrabeme jí papíry a najdeme nějaké usvědčující důkazy. Praní peněz prostřednictvím CPFV. Nelegální prostředky určené na podporu cílů té skupiny. Možná dokonce i milostné dopisy od toho proslulého čističe bazénů. Určitě tam něco musí být."</p> <p>"Bastiene, tohle je-"</p> <p>"Geniální?"</p> <p>"Přes čáru. Dokonce i pro nás."</p> <p>"Ani ne. Jak už jsem řek, je to plán B. Nejspíš ani nebude nutný, protože mám dojem, že právě teď ve sprše masturbuje a přitom si představuje mě."</p> <p>"Jo, ta na to určitě vypadala," řekla jsem zlomyslně. "Já si spíš myslím, že dezinfikuje bazén, protože jsem jí ho poskrnila. No, ať je to plán B nebo ne, budeš se tam muset vloupat na vlastní pěst."</p> <p>"Tohle mi nedělej! Přece budeme neviditelní. Nic se ti nestane."</p> <p>"O to nejde. Jde o to, že já takový věci nedělám."</p> <p>"My jsme přece agenti zla. Uvádíme nevinné do pokušení a vysáváme z nich život. Je mezi tím a vloupáním do cizího domu takový rozdíl?"</p> <p>Stiskla jsem rty a zavrtěla hlavou.</p> <p>"Myslel jsem si, že tě ty pořady nasraly. Nechceš vidět, jak jí to zatrhneme?"</p> <p>"Zřejmě mě nenasrala dost."</p> <p>Opravil mě s příkrým pohledem. "Vědělas, že z CPFV nedávno vyhodili jednu ženu kvůli tomu, že opustila svého manžela? V jednom kuse ji mlátil - dvakrát ji dostal do nemocnice. Když konečně sebrala odvahu od něj odejít, Dana ji odsoudila za porušení posvátnosti manželství. Řekla té ženě, že se měla víc snažit, aby to manželství fungovalo."</p> <p>Zasténala jsem. "Neříkej mi takový věci."</p> <p>"Takže jdeš se mnou nebo ne?"</p> <p>"Jseš neskutečně vlezlej, víš o tom?"</p> <p>Políbil mě na tvář a objal mě. "Měl jsem tu nejlepší učitelku."</p> <p>Příští večer jsem šla na ten Dougův koncert. Objevila jsem se tam asi v polovině úvodní části a viděla některé kolegy z knihkupectví, jak stojí v rohu, ale po Sethovi zatím nebylo ani vidu. Jedna moje část litovala, že jsem mu nařídila, aby přijel sám, ale pak jsem si připomněla tu část Sethovy povídky, kde Genevieve O´Neillovi naplácala na zadek a lítost mě hned přešla.</p> <p>Zatímco jsem u baru čekala na gimlet z vodky, známá postava vklouzla vedle mě.</p> <p>"Jak se vede, krasavice?"</p> <p>Usmála jsem se na Dougova baskytaristu Coreye. "Taky tě zdravím. Cítíte se na to? Je to váš velký den."</p> <p>Vrátil mi úsměv s rozzářenýma očima. Vypadal děsivě a divoce, celý byl v černém a snad všude měl piercing. Byl to taky jeden z nejmilejších chlapů, jaké jsem znala. "To si piš, že jo. Pro tenhle večer jsme se narodili. Tahle noc změní náš život. Tahle noc změní život všem lidem tady!" Zvedl ruce nad hlavu a nadšeně zavýskal. Zvuky, které vydával, byly něco jako kříženec mezi Tarzanem a náčelníkem Apačů z béčkového filmu. Stříbrný třpyt jeho piercingu způsobil, že ještě víc vypadal jako divoch. Byl tak nabuzený jako tenkrát Doug, možná ještě víc. I když jsem si moc přála, aby ta kapela měla úspěch, vůbec nešlo předvídat, co by s nimi udělala sláva. Nejspíš by chodili po vodě nebo by jim narostla křídla.</p> <p>Když jsem dostala gimlet, Corey mě zatahal za ruku. "Pojď se mnou, protáhnu tě do zákulisí. Můžeš pozdravit Douga."</p> <p>Koukla jsem se do rohu, Seth pořád nikde, a tak jsem šla s ním.</p> <p>Když jsme dorazili do šatny, viděla jsem, že zbytek kapely je ve stejné formě. Zajásali, když mě uviděli, protože mě všichni znali a zvedli své sklenice v rozmáchlém pozdravu. Doug byl oblečený až křiklavě okázale, měl na sobě černé cyklistické šortky ze spandexu, tričko ze seriálu Thundercats, které by mu i Seth záviděl a obrovský klobouk z červeného plyše. Jeho černé vlasy po ramena byly elegantně svázané do ohonu. Jen co jsem vešla, popadl mě a zvedl tak vysoko, že jsem si mu málem sedla na rameno. Min, saxofonista skupiny, mával svým nástrojem nad hlavou v barbarském souhlasu nad mým polapením a Doug vítězně zařval: "Tady je! Kin-kurva-caidová! Jseš připravená na tu slávu, kotě?"</p> <p>"Spíš jsem připravená na to, že ti vyliju to pití na hlavu. Postav mě na zem."</p> <p>Doug mě se smíchem pustil. Zapotácela jsem se, ale ne z toho, jak mě složil dolů.</p> <p>Bylo to tady znovu.</p> <p>Ten divný pocit mravenčení, jaký jsem cítila v naši kanceláři, když tam byl i Doug. Až na to, že tentokrát to bylo silnější, mnohem silnější. Tepalo to kolem mě a nutilo mě to se ošívat. Vyjeveně jsem se rozhlížela kolem, snažila se zjistit, odkud to přichází, ale nebylo to možné. Přicházelo to odevšad, cítila jsem drsné vibrace, ale zdálo se, že jsem jediná, koho to ovlivňuje.</p> <p>Wyatt, zrzavý kytarista, se na mě usmál. "Kolik jsi toho už vypila? Máš docela skleněnej pohled."</p> <p>"Řek bych, že omámenej tolika hvězdami, to by se hodilo víc," škádlil mě Doug. "Ani hezký holce se každej den nepovede nachomýtnout se u takové sexy akce, co?"</p> <p>"Nevytahuj se. Řekl bych, že její přitažlivost je mnohem víc smrtící než naše," pravil Wyatt a jemně mě otočil. "Už ses seznámila s Alekem?"</p> <p>To nejspíš bude ten jejich nový bubeník. Popošel vpřed a vysekl mi rozmáchlou poklonu. Vypadal stejně nabuzený jako ti ostatní. Byl to o něco mladší hubený čahoun a ve světlých vlasech měl bledě modré prameny. Zdálo se, že je skoro stejně nedočkavý. Pořád jsem se nedokázala dopátrat, co mi tady tolik vadí a tak jsem to zatím nechala být a usmála se na Aleka.</p> <p>"Ahoj," pozdravila jsem. "Jseš si jistej, že se chceš poflakovat s touhle partou ztracenej existencí?"</p> <p>"Už jsem viděl horší."</p> <p>"V blázinci?"</p> <p>Zasmál se a kývl k mému pití. "Co je to?"</p> <p>"Gimlet z vodky."</p> <p>"Dobrá volba," řekl rozvážně, i když jsem ho podezírala, že o tom ještě nikdy neslyšel. Na čele měl napsané, že je to ještě ucho. "Další si dej na mě. Řekni barmanovi, ať mi to napíše na účet."</p> <p>Dalo mi dost práce, abych si zachovala vážnou tvář. Snažil se používat hlášky filmových hvězd, ale poněkud se to míjelo účinkem, když přišly od někoho, kdo byl jen tak tak dost starý na to, aby mu nalili. Nejspíš doufal, že se Wyatt strefil, když mluvil o tom, že bych mohla být namazaná.</p> <p>"Hele," řekl Doug a zase mě popadl. "Přestaň flirtovat s královnou mých fanynek. Až když se ti povede tvými paličkami polapit mouchu, zelenáči, pak budeš mít právo na své vlastní fanynky. Prozatím musí učedník nechat fanynky mistrovi."</p> <p>Doug se mnou pochodoval po místnosti ve - velmi špatné - napodobenině tanga. Trhavý pohyb v kombinaci s těmi vibracemi způsobily, že se mi točila hlava. "Zbytek gangu je tady taky?"</p> <p>"Čeká venku se zatajeným dechem," slibovala jsem. "Neměl bys mít trému?"</p> <p>"Měl bych, kdyby bylo proč. Takže nemám."</p> <p>Překvapil mě stejně jako v práci. Doug věděl, že má talent, ale už jsem ho před vystoupením viděla víckrát. Zatímco ostatní žertovali v dobré náladě, on býval nervózní, soustřeďoval se a duševně připravoval na to, aby předvedl tu nejlepší show, na jakou se zmůže. Říkal sice, že se kapele v poslední době začalo dařit, ale tahle změna byla přinejmenším dramatická.</p> <p>Po další porci srandiček a sexuálních narážek jsem je nakonec opustila. Jen co jsem vešla do dveří, ten disharmonický pocit zmizel. Bylo to jako nadechnout se čerstvého vzduchu po písečné bouři. Ohlédla jsem se, zadívala se do místnosti a snažila se najít nějaký důvod toho, co se právě stalo. Ale na nic jsem nepřišla. Kapela už na mě zapomněla, na něčem se smáli, popíjeli pivo, šampáňo nebo cokoliv, co právě měli v sklenicích. Hulákali a pokřikovali a vůbec se chovali tak, jak se obvykle chlapi chovají, když potřebují vypustit páru. Odcházela jsem celá zmatená.</p> <p>Když jsem se konečně dostala do přízemí, Seth už byl s ostatními. I navzdory svým obavám jsem cítila, že se usmívám. Jako obyčejně se zřejmě nečesal a taky měl na sobě Thundercats tričko.</p> <p>"Ahoj," pozdravila jsem, když jsem ho spatřila, vědomá si toho, že jsme jako pod mikroskopem a každý zřejmě čeká, kdy vytáhnu pouta.</p> <p>"Ahoj," odpověděl, ruce ležérně v kapsách, postoj uvolněný a nenucený jako obvykle.</p> <p>"Víš, že Doug má na sobě velmi podobný triko?"</p> <p>"Vím. Půjčil jsem mu je."</p> <p>Všechny nás to rozesmálo a Beth se ke mně obrátila: "Viděla jsi Douga? Je na tohle připravený?"</p> <p>"Otázka vlastně zní," řekla jsem jim se svraštělým čelem, "´je svět připravenej na Douga?´."</p> <p>O půl hodiny později už všichni věděli, jak jsem to myslela. Nocturnal Admission vpadli na pódium a najednou se všechna ta potlačovaná energie a nadšení proměnily v hudbu. Už dlouho jsem byla fandou jejich skupiny, přesně jak jsem řekla Dougovi. Jejich styl kombinoval hard rock s trochou ska a pro to spojení jsem měla slabost. Po staletích samého opakování byla inovace osvěžující. Vždycky hrávali s citem a s vášní, což bylo stejně zábavné sledovat jako poslouchat. A to, že jsem Douga nekriticky obdivovala, taky neškodilo.</p> <p>Dnešní večer byl neuvěřitelný. Všechny jejich písně byly nové; ještě jsem žádnou z nich nikdy neslyšela. A páni, to teda byly písně - úžasné a neuvěřitelné, desetkrát lepší než ty staré, o kterých jsem si až dodnes myslela, že bude těžké je překonat. Uvažovala jsem, odkud vzal Doug čas, aby je složil. Většinu jejich věcí napsal sám a já je naposledy viděla hrát asi před měsícem a půl. Určitě mu někdo pomáhal, když toho tolik udělal za tak krátký čas. Věděla jsem, že mu chvíli trvá, než složí písničku a znovu a znovu přepisuje slova. Nikdy se mu netvořilo snadno.</p> <p>A samotné vystoupení... No, Doug byl vždycky okázalý; byla to jeho obchodní značka. Přísahám, že dnes večer se ani na chvilku nezastavil, byla to čistá energie v lidské podobě. Tancoval, procházel se, dělal mlýnská kola. Jeho monology mezi písněmi byly k popukání. Když zpíval, překonal všechno, co jsem od něj kdy slyšela, bylo to bohaté a mělo hloubku, rezonovalo ve mně. Diváci se nemohli nabažit. Zbožňovali ho a já se jim nedivila. Nikdo, včetně tamních zaměstnanců, nedokázal odtrhnout oči od pódia.</p> <p>Až na jednoho.</p> <p>Na kraji davu byl muž, který si plynule razil cestu k východu. Podle jeho chůze a zřetelného nezájmu pro něj nebyli Nocturnal Admission tak podmaniví jako pro nás ostatní. I když tohle bylo samo o sobě dostatečně zajímavé, abych přestala sledovat kapelu, jeho oděv mě zaujal ještě víc.</p> <p>Kdyby časopis GQ existoval v dobách viktoriánských básníků, byl by na jeho titulní stránce. Měl na sobě krásně na míru ušité černé kalhoty a k nim dlouhé černé sako málem ke kolenům. Pod sakem měl nádhernou nabíranou košili, nejspíš z hedvábí. Ať to bylo cokoliv, pokoušelo mě to, abych si na to sáhla a zjistila, jak moc je to jemné. Na rozdíl od Horatia, jehož pekelné odění bylo prostě jen nemoderní, tenhle chlap vzal minulost a přivlastnil si ji, udělal z ní svou vlastní sexy historickou módu, které současné ´gotické´ hnutí tak moc touží dosáhnout. Pár horních knoflíků bylo rozepnutých a bylo vidět hladkou, opálenou pokožku. Barva jeho pleti se dobře hodila k lesklým černým vlasům, které mu spadaly do půli zad a mě napadlo, že jeho předkové museli být z Blízkého Východu, nebo možná Indiáni.</p> <p>Když došel až ke dveřím vedoucím ven, zastavil se, obrátil k pódiu a chvíli se na skupinu díval. Na rtech mu zahrál lehký, spokojený úsměv, a pak odešel.</p> <p>Divné, pomyslela jsem si a přemýšlela, co byl ten chlap zač. Že by potenciální agent? Nebo možná se mu jen ta hudba nelíbila. Přece jen spíš vypadal jako člověk, který vlastní všechny Chopinovy skladby.</p> <p>Ještě jsem o tom chlapovi chvíli dumala a pak se zase obrátila k pódiu. Skupina právě na chvíli skončila s novými věcmi a zahrála jednu z mých oblíbených - Nine Inch Nails. Bylo to něco jako texty Trenta Reznora kombinované se saxofonem.</p> <p>"Nedokážu tomu uvěřit," řekla jsem Sethovi později, když jsem se přesunula do zadní části naší skupiny, takže jsem stála vedle něj. Naši kamarádi byli tak hypnotizovaní tím co se dělo na pódiu, že jsme si my dva se Sethem mohli promluvit bez toho, abychom přitahovali pozornost. "Je to... prostě neuvěřitelné."</p> <p>"To je," souhlasil. "Mám to brát tak, že dneska to je jiné než obvykle?"</p> <p>"Ano. Docela jistě ano, ale ze všech sil doufám, že už to takhle zůstane. Ježíši."</p> <p>Pak už jsme mlčeli, naše oči a uši se zabývaly kapelou. Nicméně když jsme sledovali dění na pódiu, Seth mi dal ruku na záda v přátelském, nevinném gestu a já okamžitě ztratila zájem o hudbu, a to už je co říct. Košile, kterou jsem měla na sobě, ani moc nepřipomínala košili, bylo to cosi zářivého, připomínajícího tuniku, které zakrývalo jen můj předek. Vzadu to bylo jednou svázané za krkem a podruhé pod lopatkami a tak mohly jeho prsty hladit nahou, odhalenou pokožku.</p> <p>Míň než před týdnem jsem byla v hotelu s chlápkem, který mě celou natřel vonnými oleji a z orálního sexu, co pak následoval, jsem jen lapala po dechu. Přesto přísahám, že to se mnou nezamávalo tak moc jako Sethovy prsty na mé holé kůži. Byla jsem jako u vytržení a chtěla mnohem víc. Když špičky jeho prstů klouzaly po mých zádech, úplně přesně jsem věděla, kterého místa se dotkly a kterého ne, jako by tam byly vypálené značky. Byly to magické, svádivé doteky. Dychtila jsem po nich a byla v pokušení převzít kontrolu a žádat víc.</p> <p>Když jeho ruka nakonec spočinula na mé kostrči, přímo na pásku mých džínů, zašeptala jsem: "Jestli chceš, můžeš pokračovat i níž."</p> <p>"Ne," opáčil. Jeho hlas byl zastřenější než obvykle, nezvykle vášnivý, ale taky trochu zamyšlený. "To opravdu nemohu."</p> <p>Když show skončila, publikum burácelo a žádalo přídavek. Kapela přidávala s nadšením - víckrát. A pak mi něco povídejte o výdrži.</p> <p>Když jsem se dívala, jak končí a uklánějí se, dostala jsem nápad. Omluvila jsem se, že si musím odskočit a zamířila k šatně. Když nebyl nikdo v dohledu, zneviditelnila jsem se a vklouzla do ní, pořád mi vrtal v hlavě ten plazivý, pálivý pocit.</p> <p>Ale bylo to pryč a všechno vypadalo úplně normálně. Bundy a pouzdra na nástroje se porůznu povalovaly na podlaze, prázdné červené poháry z umělé hmoty soupeřily s přetékajícími popelníky, které byly málem všude kolem. Pomalu jsem se tam procházela, nahlížela do rohů a hledala něco - cokoliv - co by mohlo vysvětlit ten pocit, ale zase jsem skončila s prázdnýma rukama. Bylo tam ticho a klid, žádný člověk nebo bytost nikde nečíhala, aby na mě vyskočila, nicméně jsem si byla docela jistá, že to, co jsem cítila, nepocházelo od žádného živého tvora. Přesto se to nepodobalo ani žádnému kouzlu nebo očarované věci, které jsem znala. Kdyby nic jiného, to pálení jsem cítila tak napůl, chvíli ano, chvíli ne. Nedávalo to žádný smysl.</p> <p>Když jsem se vrátila k naší partě, viděla jsem, že se právě chystají k odchodu. Nikdo z nás nedokázal přestat mluvit o tom, co jsme viděli. Vyrazili jsme každý sám a pak se sešli u Douga na po-koncertní párty, na kterou nás pozval. Už jsem u něj na pár mejdanech byla, ale teď se tady sešlo mnohem víc lidí než kdy předtím a bylo to tam úplně přecpané. Alkohol a marjánka proudily jako mléko a strdí, ale já po pár skleničkách přestala pít, protože jsem musela ráno otevírat obchod.</p> <p>V tom zakouřeném, dekadentním oparu kapela pracovala s tím davem, jako by tenhle druh PR dělali celý svůj život. Se všemi si povídali, byli charismatičtí a společenští, ale ne nafoukaní nebo domýšliví.</p> <p>Celou dobu jsme se Sethem mezi sebou udržovali bezpečnou vzdálenost a úspěšně předstírali, že jsme jen kamarádi a nic jiného. I když se mi to pořád zdálo jako dobrý nápad, bylo to tak trochu jako sypat sůl do otevřených ran. Už to bylo špatné, že jsme se jeden druhého nemohli ani dotknout a teď už nám nebylo dopřáno si ani promluvit.</p> <p>V jednu chvíli si mě našel Alec a snažil se pokračovat v rozhovoru, který jsme vedli, než si mě Doug přivlastnil. Bubeník mi podal kelímek.</p> <p>"Támhle ten člověk ví, jak udělat gimlet s vodkou," řekl nadšeně.</p> <p>Přičichla jsem si ke kelímku. Bylo to cítit jako čistá vodka a spíš nějaký levnější druh.</p> <p>"Díky," řekla jsem a doslova to držela ve vzdálenosti natažené paže.</p> <p>Alec se opřel o zeď vedle mě tak, aby vytvořil iluzi uzavřeného prostoru mezi námi. "Tak co, líbila se ti show?"</p> <p>"Ano, rozhodně. Byli jste skvělí."</p> <p>Nadmul se pýchou. "Díky. Opravdu jsme tvrdě makali. Další velká vystoupení budou brzy následovat - doufám, že se na nás přijdeš podívat."</p> <p>"Jistě, jestli mi to vyjde. V poslední době mám hodně práce."</p> <p>"V tom knihkupectví, kde dělá i Doug? Vůbec si to nedokážu představit. Ani jeden z vás na to nevypadá, zvlášť ty ne. Vypadáš spíš jako divoška, co se ráda baví."</p> <p>Pořád jsem se usmívala a o krok ustoupila. "Jasně, ale ne když musím jít zítra do práce."</p> <p>Nevšímal si toho, co jsem považovala za zřetelný signál ´kliď se´ a popošel ke mně o krok blíž s úsměvem, o kterém si namlouval, že je svůdný. Jeho nemotorné pokusy o flirtování náhle pro mě ztratily všechno kouzlo. "No tak," zasmál se. "Hoď se zítra marod. Znám místo... kam bychom mohli jít, jestli se opravdu chceš pobavit. Bude to opravdu síla, ne jako tady."</p> <p>"Ne. To nejde. Promiň. É... díky za to pití, ale musím jít za Dougem zeptat se ho na... é... něco o práci. Ještě se uvidíme."</p> <p>Alec byl zřetelně zklamaný, když jsem ho poslala k vodě, ale už na mě dál netlačil a já bezhlavě mazala k Dougovi. Když jsem ho našla, vůbec jsme se nebavili o práci, ale mleli páté přes deváte o různých srandovních věcech. Byl čím dál víc pod párou, obklopený fanynkami a vypadalo to, že přece jen si přijde na své. Jestli mu ta energie vydrží, potěší spoustu z nich.</p> <p>Když už jsem začala být unavená, rozloučila jsem se s ním a vyhledala Setha na druhém konci místnosti. Jako obvykle byl sám a střízlivý. Narodil se bez genu pro mlácení prázdné slámy a bylo o něm známé, že při jalových řečech na večírcích se cítil nesvůj. Kdysi jsem si z něj dělala legraci, že kdyby se pokusil promluvit si s neznámými lidmi na mejdanu, nejspíš by byl příjemně překvapený, ale neposlechl mě. Zdálo se, že ho celkem baví se na lidi jen dívat, v očích mu jiskřilo a rty se prohnuly lehkým úsměvem, jako by nad nějakým vtipem, který jsme my ostatní neznali. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si právě teď dělal mentální záznam pro budoucí použití v nějakém románu.</p> <p>"Ahoj," pozdravila jsem.</p> <p>Rozzářil se, když mě uviděl a jeho pohled se změnil v hřejivý a důvěrný. Sevřel se mi žaludek. "Ahoj."</p> <p>"Právě odcházím. Chceš jít ke mně?" Zasloužil si to za to, jak jsem ho celý večer zanedbávala.</p> <p>"Jasně."</p> <p>Dohadovali jsme se, kdo odejde jako první, když jsem náhle vzhlédla a viděla, jak Alec podává Casey skleničku. Casey už stejně vypadala, že toho vypila víc, než snese a Alec na ní zkoušel stejný ´uzavírací´ manévr jako předtím na mně.</p> <p>"Co se děje?" zeptal se Seth když viděl, jak se kaboním.</p> <p>"To ten nový bubeník, Alec. Předtím hučel do mě a teď jde po Casey. Řekla bych, že je to jeden z těch chlapů, co si myslí, že opít holku je jediný způsob, jak ji dostat do postele."</p> <p>"No moment, myslel jsem si, že já jsem jediný, kdo zná to tajemství."</p> <p>Sjela jsem ho nevlídným pohledem a zase se obrátila k Alekovi a Casey. "Nesnáším to. Nesmí si myslet, že se takhle může chovat k ženám."</p> <p>"Vůbec netušíš, jestli si to opravdu myslí. Kromě toho se rozhlédni kolem sebe. Každý chlap tady se snaží dostat nějakou holku do postele. Alkohol to jen dělá snazší. Casey je dost stará, aby to věděla."</p> <p>"Jdu tam."</p> <p>Seth mě varoval pohledem. "Nepoděkuje ti, když si budeš hrát na kvočnu."</p> <p>"Lepší bude, když se na mě naštve než aby udělala nějakou pitomost."</p> <p>"Thetis, ne-"</p> <p>Nechala jsem ho tam, proplétala se mezi lidmi a svůj cíl neztrácela z dohledu.</p> <p>"... jako někdo, kdo se rád baví," zaslechla jsem Aleka, když jsem se přiblížila.</p> <p>"Ahoj," pozdravila jsem nahlas a vecpala se mezi ně. Oba se ke mně překvapeně obrátili. "Ahoj, Georgino. Co se děje?"</p> <p>"Jedu domů," řekla jsem jí, "a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt."</p> <p>Casey se usmála, podívala se na Aleka a pak zpátky na mě. Casey byla vysokoškolačka, měla filipínské a havajské předky, po kterých zdědila vysoké lícní kosti a rovné černé vlasy. Byla to moc hezká dívka. "Díky, ale ještě tu chvíli zůstanu."</p> <p>Alec vypadal, že je sám se sebou moc spokojený. Obrátila jsem se zpátky k ní.</p> <p>"Tak jo, ale smím tě o něco požádat? Bude to rychlé, slibuju." Sladce jsem se usmála na Aleka. "Opravdu jen chvilka."</p> <p>Řídila jsem ji pryč a podepřela ji, když klopýtla. Z bližšího pohledu bylo jasné, že to byl nejen alkohol, co ji zdolalo.</p> <p>"Casey," řekla jsem jí, jen co jsme byly z doslechu. "Nemyslím, že by sis s ním měla něco začínat."</p> <p>"Proč ne? Je milej."</p> <p>"Ani bych neřekla. Úplně stejně to předtím hrál na mě. Nejspíš tě jen chce dostat do postele."</p> <p>"Každej chlap tady se o to snaží. Tu hru už znám."</p> <p>"Jo, ale-"</p> <p>"Koukej," řekla, "cením si, že se ke mně chováš jako starší sestra, ale nejsem žádná husa. Zvládnu to." Škodolibě se ušklíbla. "Kromě toho by mě nikdy nenapadlo, že právě ty budeš kázat o sexuální zdrženlivosti."</p> <p>Věděla jsem přesně, na co naráží. Zatracený O´Neillovo libido. Udělala jsem obličej a zkusila pár dalších logických argumentů. Všechno zamítala a shovívavost se postupně změnila v zlost. Do té doby to už Alec nevydržel, přišel k nám a majetnicky ji objal kolem ramen. Zamilovaně k němu vzhlédla a mně už bylo jasné, že to je ztracenej případ.</p> <p>Ze Sethem jsem se setkali u mě. S obdivuhodnou trpělivostí poslouchal, jak jsem dávala volný průchod svým názorům na to, jak muži zneužívají ženy.</p> <p>"Ty to snad neděláš?" Seděli jsme na podlaze v mém obýváku a rozkládali Scrabble.</p> <p>"Já... ne. To vůbec není stejné."</p> <p>"Jak to?"</p> <p>Chvíli jsme si hleděli do očí a pak jsem odvrátila pohled. "Prostě není. Chceš začít?"</p> <p>Už se k tomu nevracel. Další výhoda vztahu s nekonfliktním mužem.</p> <p>Zjistila jsem jedna dvě, že hrát Scrabble se Sethem je stejný jako hrát Monopoly s Jeromem, od prvního tahu prohraná bitva. Je pravda, že znalost více než dvaceti jazyků mi dalo velkou slovní zásobu, ale nebyla jsem zvyklá pravidelně se zabývat slovy. Seth byl hotový mistr. Prohlédl si herní plán, chvíli přemýšlel a pak vytvořil slovo, které mu nejen vyneslo spoustu bodů, ale taky bylo zajímavé. <emphasis>Kukuřice. Hexagon. Laciné. Keramika.</emphasis></p> <p>To poslední byla vyložená krutost.</p> <p>Já mezitím přidávala slova jako <emphasis>zlý</emphasis> nebo <emphasis>čaj</emphasis>. A skoro nikdy neměla vysoký bodový zisk.</p> <p>"No moment," pravil. "Tohle není slovo."</p> <p>Podívala jsem se dolů, kde jsem ve chvíli zoufalství zahrála <emphasis>zixic</emphasis> jako slovo s trojnásobným skóre. "Určitě je."</p> <p>"Co znamená?"</p> <p>"Je to něco jako... donkichotský, ale spíš jako..."</p> <p>"Hovadina?"</p> <p>Nahlas jsem se zasmála. Nikdy předtím jsem ho neslyšela sprostě mluvit.</p> <p>"Spíš jako horlivější."</p> <p>"Hmmm. Použij to ve větě."</p> <p>"É... jsi zixic spisovatel."</p> <p>"Tomu nevěřím."</p> <p>"Že jsi zixic?"</p> <p>"Že se snažíš podvádět při Scrabble." Opřel se o gauč a zakroutil hlavou. "Chci říct, že jsem se smířil s celým tím pekelným světem kolem tebe, ale tohle je kapku přes čáru."</p> <p>"Hele, já nepodvádím. Nevyváděj, že se děje něco nepoctivého jen proto, že ve své omezené slovní zásobě to slovo nemáš."</p> <p>"Podíváme se do slovníku?"</p> <p>"Koukej," pravila jsem povýšenecky. "Nelíbí se mi tvůj zixistický tón."</p> <p>"Kdybys nebyla tak zixy ženská, naštval bych se."</p> <p>"Tvůj zixicismus mi leze na nervy."</p> <p>Zapomněli jsme na hru a následujících dvacet minut našli tolik zix variant, kolik jsme jen mohli. Zajímavé bylo, že to fungovalo jako předpona i jako přípona. Tušila jsem, že kdyby Bastien poslouchal tuhle naši konverzaci, obvinil by nás, že jsme ještě praštěnější a úplně beznadějný individua.</p> <p>Oba jsme nakonec šli spát na pokraji hysterického řehotu a když jsme lezli pod přikrývky, ještě pořád jsme se chichotali.</p> <p>"Krásně voníš," řekl jsem mu s tváří kousek od jeho krku. "Co je to za kolínskou?"</p> <p>Potlačil zívnutí. "Žádnou nepoužívám. Jsou příliš výrazné."</p> <p>"Ale něco přece jen musíš používat." Přitiskla jsem obličej blíž.</p> <p>"Hele, dávej pozor. Začínám dostávat nejrůznější nápady."</p> <p>Jeho pokožka a pot měly jedinečnou vůni, pro něj typickou a až k zešílení skvělou, ale cítila jsem i něco jiného. Něco jako jablka, ale trochu jinak než v kosmetice pro holky. Bylo to příjemné a prchavé, smíšené s pižmem a měkkou kůží.</p> <p>"Ne, něco tam je. Určitě."</p> <p>"Aha," zamumlal a zase zívnul. "Vsadím se, že to je to mýdlo, co jsem dostal od Andrey a Terryho. Patří to do té sady."</p> <p>"Mmm, je to dokonalý." Nejradši bych se mu zakousla do krku - kromě jiných věcí. "Nezapomeň, že mi pořád visíš ty palačinky. Myslím, že tentokrát by to mohly být... s jablkami a skořicí."</p> <p>"Jablka a skořice? Nejsi trochu náročná?"</p> <p>"Ani ne. Takový chlap jako ty to zvládne."</p> <p>"Thetis, kdybych opravdu věřil, že tady máš jablka a skořici, udělal bych ti je hned teď."</p> <p>Neodpověděla jsem. Byla jsem si docela jistá, že jsem v kuchyni měla nějaké rok staré jablečné cereálie, ale to bylo asi tak všechno.</p> <p>Seth se nad mým mlčením zasmál a políbil mě na spánek. "Nevím, jak někomu mohlo napadnout, že Genevieve jsi ty. Někoho jako jsi ty bych nevymyslel ani za tisíc let."</p> <p>Chvíli jsem to obracela a nedokázala přijít na to, jestli to je poklona nebo ne. "Jak tvoříš své postavy?"</p> <p>Zase se zasmál. "Kdybych nevěděl své - a opravdu si tím nebyl jistý - myslel bych si, že to až podezřele zní jako ´Odkud berete své nápady?´"</p> <p>Zrudla jsem. Ještě štěstí, že byla tma. Když jsme se my dva seznámili, povýšenecky jsem tu otázku zamítla a dělala si srandu z jeho fanoušků, kteří se ho na to často ptají. "Hele, to je úplně jiná otázka."</p> <p>Cítila jsem jeho pobavení, zatímco zvažoval odpověď. Jedním z důvodů, proč s ním někdy rozhovor vázl, bylo to, že nechtěl něco plácnout jen tak bez rozmyslu. Vždycky si pečlivě vybíral slova.</p> <p>"Řekl bych, že je mám v hlavě. Příběhy taky. Žijí v ní a křičí na mě, že se chtějí dostat ven. Kdybych jim nevyhověl, nejspíš by mě sežrali zaživa a o skutečný svět bych se zajímal ještě míň než dosud."</p> <p>"Ne že bych si stěžovala... ale jestli máš v hlavě celý svět, jak tě může zajímat ten skutečný?"</p> <p>"No, to právě jsou ty paradoxy. Příběhy sice vznikají v mé hlavě, ale mé vnitřní já je poháněno mým vnějším já. Je to jako nějaký druh symbiozy. Jestli nebudu mít vlastní zkušenosti, nedostanu nápad na příběh, při kterém bych je mohl využít - žárlivost, lásku, touhu, hněv, zármutek, všechny takové věci."</p> <p>Něco se ve mně pohnulo. "Zlomil ti někdo srdce?"</p> <p>Odmlčel se. "Samozřejmě. To se stane každému. Patří to k životu."</p> <p>"Řekni mi, jak se jmenuje a já jí nakopu zadek. Nechci, aby ti někdo ubližoval."</p> <p>Spočinul tváří v mých vlasech a když mluvil, jeho hlas zněl vyrovnaně a něžně. "Jsi nádherná a silná a nadaná, ale ani ty mě nedokážeš uchránit od trápení. Tohle nikdo nemůže udělat pro nikoho. Dokážu zařídit, aby v příbězích, které píšu, bylo všechno dokonalé, ale skutečný svět není tak laskavý. Prostě to tak je. A stejně za všechno špatné, co se v životě stane, přijde řada dobrých věcí, které to překlopí."</p> <p>"Například co?"</p> <p>"Například malé světlovlasé neteře. Taky autorské honoráře. A taky ty."</p> <p>Povzdechla jsem si a uvolnila se. Jeho sevření trochu povolilo a za pár minut byl v limbu. Úžasné.</p> <p>Ještě chvíli jsem se k němu tulila, ale moc se mi spát nechtělo, protože jsem přemýšlela nad jeho slovy, nad tou neznámou, co mu zlomila srdce a nad tím, jestli to příště budu já, ať už úmyslně nebo ne.</p> <p>Když jsem konečně usnula, okamžitě jsem upadla do erotického snu, ve kterém jsme se se Sethem šíleně, vášnivě milovali. Přivázal mi ruce k posteli a samozřejmě byl obrovský. Při každém tahu jsem vrazila hlavou do zdi a dělalo to takový kravál, že si sousedi stěžovali.</p> <p>Probudila jsem se náhle a najednou mě napadlo, že není moc dobrý nápad se tak kolem něj ovíjet a samozřejmě jsem byla jediná, kdo s tím měl problém. Seth spal tvrdě a klidně, jako bych tam ani nebyla a docela jistě se mu zdálo něco vhodně nevinného. Hotový vzor ctnosti a odhodlání.</p> <p>Dlouho jsem se na něj dívala a obdivovala, jak měkké světlo dopadá na jeho tvář, na svaly horní části jeho těla, které byly tak akorát, na dlouhé řasy, které bych si jako smrtelnice moc přála. Kousla jsem se do rtu a odolala nutkání natáhnout se a dotknout se ho. Byla v tom touha a taky něco jiného, co mě pobízelo, abych prostě byla s ním, jen tak. Vyděsilo mě to. Možná nebyl jediný, kdo by mohl skončit se zlomeným srdcem.</p> <p>Odsunula jsem své vlastní slabé já na druhou stranu postele, aby mezi námi bylo tolik místa, kolik jen šlo. Když jsem ležela zády k němu, Aubrey vyskočila na postel a uvelebila se mi na břiše. Pohladila jsem ji po černobílé flekaté hlavě a povzdechla si. "Všichni se mýlili," pošeptala jsem jí. "Na tomhle světě existuje aspoň jeden chlap, kterej nechce dostat holku do postele."</p><empty-line /><p>Kapitola 6</p> <p>Jednou z výhod toho, když pracujete v knihkupectví je to, že se ihned dostanete k novinám:</p> <p>Nocturnal Admission je potěšením pro všechny smysly, je jedním z těch vzácných šperků, které se vynoří z neznámých temnot malých klubů a restaurací. Je jisté, že po včerejším výkonu ve Veroně je málo pravděpodobné, že se na ta místa znovu vrátí. Nocturnal Admission je na dobré cestě stát se zdejším pojmem - a to nejen na místní, ale i na národní úrovni.</p> <p>Ti, co byli na ranní směně, a já s nimi, obdivně vzdychali nad hodnocením koncertu v Seattle Times, všichni v jednom hloučku kolem infostánku a znovu a znovu četli věty, které nám padly do oka. Recenzent dokonce utrousil i pár slov z Dougova životopisu - po několika dalších řádcích, na kterých chválil jeho hlas a osobnost jako stvořenou pro veřejné vystupování - a dodal, že pracuje v ´místním knihkupectví´. Moc se nám to líbilo - i když to nebylo konkrétní, stejně jsme se i my tak trochu cítili jako celebrity.</p> <p>Nechala jsem je ještě chvilku klábosit, sama jsem si užívala pocit hrdosti a spokojenosti i za Douga, ale nakonec jsem jim to musela zatrhnout. "Dobře, lidi, nerada práskám bičem, ale u dveří vidím zákazníky."</p> <p>Neochotně se rozešli a já si všimla, jak culící se Andy něco šeptá Casey když si myslel, že ho nevidím. Zaslechla jsem jedině slovo ´bič´. Paráda. Jeden by si myslel, že když má pověst dominy, lidi se vyděsí a přidá mu na autoritě a ne že si zněj začnou tropit šašky.</p> <p>A dneska jsem tady byla jedinou autoritou já. Paige byla zase nemocná, takže jsem neoficiálně musela vedle své práce dělat i tu její. Aspoň že personál byl navzdory včerejšímu ponocování v dobré formě, což věci značně usnadňovalo.</p> <p>Casey vypadala, jako by ani celou noc neflámovala, což bylo celkem nevšední, ale možná to byla jen odolnost mládí. Kdybych tolik chlastala a kouřila, nejspíš bych nebyla v tak dobré kondici jako ona - a já ještě měla k dobru nadpřirozenou schopnost ze všeho se rychle vylízat. Když jsem viděla, jak dobrou má náladu, usnesla jsem se, že jsem v souvislosti s Alekem nejspíš dělala z komára velblouda.</p> <p>Celý den se usmívala a vždy měla poruce přátelskou poznámku k zákazníkům nebo ke kolegům. Když jsem se u ní zastavila, abych si vzala něco z vedlejší kasy, slyšela jsem, jak se jí zákazník ptá, jestli by mu mohla spatra říct, zda bude za knihy platit víc nebo míň než pětadvacet dolarů. Podívala se na ně odborným okem a za míň než deset vteřin mu řekla: "Včetně daně to bude stát 26,57. Když tuhle vrátíte, dostanete se na 22,88. To je jediná možnost, jak se k té sumě dostat co nejblíž a nepřekročit ji."</p> <p>"To jsi počítala z hlavy?" zeptala jsem se jí později.</p> <p>Na její hezké zváři se objevily dolíčky. "Studuji účetnictví jako hlavní předmět."</p> <p>"Jo, ale já zatraceně dobře vím, že můj účetní mi daně z hlavy nespočítá."</p> <p>"To jistě ne, ale tohle je snadné."</p> <p>Doug přišel v poledne a ostatní ho nadšeně přivítali. Div se nevznášel nad zemí, pořád dokola mluvil o té recenzi a v jednom kuse se mě vyptával, jestli jsem si v tom článku přečetla to nebo ono. Znovu a znovu jsem ho musela ujišťovat, že jsem si všechno přečetla opravdu dokonale.</p> <p>Ani do něj by nikdo neřekl, že byl celou noc na mejdanu. Pracoval a poskakoval kolem s energií, která byla pro něj typická. Ve srovnání s těma dvěma jsem se cítila jako starej bručoun s dlouhým vedením. Sakra. Co znamenala nesmrtelnost a proměňování ve srovnání s dvounohou kalkulačkou a oslnivým vystupováním na pódiu?</p> <p>Když jsem se vrátila z oběda, prakticky se ke mně rozběhl. "Kincaidová, Kincaidová, musíš mi pomoct."</p> <p>"Co se děje?"</p> <p>Ukázal hlavou na jednu z pokladen. Stál tam Alec, opíral se o ni a flirtoval s Casey. Usmála se a ndšeně přikývla na něco, co právě řekl.</p> <p>"Alec mi přišel říct, že nás dostal na <emphasis>velký</emphasis> konkurs v Blue Gallery. Musíme jít cvičit."</p> <p>"No tohle! Nějak se ti rozšiřují obzory."</p> <p>"Kincaidová, myslím to vážně! Musíš za mě zaskočit. Nikdo nemusí vědět, že jsem pryč, těmhle tady je to jedno a Paige s Warrenem dnes nepřijdou."</p> <p>"Na jak dlouho to potřebuješ?"</p> <p>"Na zbytek dne."</p> <p>"Na zbytek - to tady budu tvrdnout víc než dvanáct hodin! Kromě toho večer jdu do divadla." Seth nám právě na poslední chvíli sehnal lístky.</p> <p>"Tak... tady zůstaň, dokud budeš moct. Janice zavření zvládne."</p> <p>Váhala jsem. Warren si přál, aby zavíral manažer nebo asistent manažera, ale Doug měl pravdu. Janice to zvládne.</p> <p>"Kin-caidová," žadonil. "Prosím. Moc mi na tom záleží a ty to víš."</p> <p>Doug byl vždycky kouzelný a neodolatelný a dnes v něm bylo něco, kvůli čemu se mi líbil ještě víc. Nejspíš jak mistr ukecal jiného mistra. Když jsem vyslyšela jeho úpěnlivé prosby, popadl mě a roztočil mimořádně nedůstojným způsobem. O dvě minuty později byl pryč i s Alekem a pro mě nastal dlouhý den.</p> <p>Když se blížil konec, začala jsem si být jistá, že jestli odejdu, knihkupectví vyhoří do základů. Konečně jsem se utrhla, jela do města, našla místo na parkování a uháněla do divadla. Dorazila jsem právě když zhasínala světla. Bez dechu jsem vklouzla na sedadlo mezi Setha a jeho třináctiletou neteř Brandy. Z druhé jeho strany na mě zamávali jeho bratr a švagrová.</p> <p>Brandy se usmála. Když jsme se my dvě seznámily, byla trochu plachá, ale teď to vypadalo, že mě považuje za něco jako starší sestru, kterou neměla. Jestli bychom se někdy se Sethem rozešli, nebyla jsem si jistá, jak zvládnu, že se už nebudu moct stýkat s jeho rodinou.</p> <p>"Myslela jsem si, že to nestihneš," řekla mi, její rysy byly v tlumeném osvětlení jen slabě rozeznatelné. V dávno minulých dobách by lidi řekli, že ona a její matka mají vlasy jako len, ale dnes se už ten termín nepoužíval. Přesto pokaždé, když jsem zahlédla tu barvu světlého zlata, mě napadlo, že je to vhodné přirovnání.</p> <p>"Byl to jen elegantní pozdní příchod," zašeptala jsem jí. "Vzpomeň si na to, až budeš starší. Udržuje to muže ve střehu. Jen co si začnou myslet, že tě mají přečtenou, nevydržíš s nimi."</p> <p>Brandy se zachichotala. Seth se jen usmál, ale když si mě prohlédl, jeho oči chválily to, co viděl. Měla jsem na sobě vínově červené hedvábné šaty a z vlasů jsem si udělala francouzský drdol. Jak jsem už dávno zjistila, jeho oči dokázaly být stejně výmluvné a působivé jako jeho pero.</p> <p>Zpráva, kterou ke mně teď vyslal, se vůbec nehodila do slušné společnosti. Přikryl mou ruku svou, obě tak spočívaly na mém stehně a jak večer pokračoval, čím dál víc jsem se zabývala tím umístěním než vynikající hrou.</p> <p>Když představení skončilo, oba jsme ještě chvíli stáli v hale s jeho rodinou a povídali si. Terry a Andrea Mortensenovi byli skvělí lidé, kteří se ke mně vždy chovali doopravdy laskavě. Podle toho, co jsem se dověděla o Sethově nespolečenském chování jsem si myslela, že mě považovali za něco jako poslední šanci pro něj. Brandy to potvrdila, když jsme spolu pádily na toaletu.</p> <p>"Táta řek strýčkovi Sethovi, ať to nepodělá," zasvěcovala mě, když jsme si myly ruce. "Taky řek, že i když je strejda Seth slavnej, pořád mu nejde do hlavy, jak sbalil takovou ženu jako jseš ty."</p> <p>Zasmála jsem se a uhladila si sukni. "O tom nic nevím, ale řekla bych, že by tvůj táta měl tvému strýčkovi víc věřit."</p> <p>Brandy mě obdařila moudrým pohledem, mnohem starším než byl její věk. "Strejda Seth strávil minulého Valentýna v knihovně."</p> <p>Vrátily jsme se do haly a ještě chvíli se bavili, ale pak Terry prohlásil, že musí jít vysvobodit chůvu, kterou nechali samotnou s jejich dalšími čtyřmi dcerami. Když se chystali k odchodu, Andrea se dotkla mého ramene.</p> <p>"Přijdeš na oslavu Sethových narozenin, viď?"</p> <p>Překvapeně jsem se na všechny dívala. "Kdy to bude?"</p> <p>"Na Den díkůvzdání. Jednou za čas bývají ve stejný den."</p> <p>"Je to dobrý trik, jak mít současně krocana i dárky," poznamenal Terry. Byl nižší a líp oholený než Seth, ale jinak byl hodně podobný svému staršímu bratru.</p> <p>"Vůbec jsem netušila, že se to blíží," vrhla jsem na Setha vyčítavý pohled.</p> <p>"Zapomněl jsem na to." Kdyby to říkal kdokoliv jiný, podezírala bych ho, že lže, ale jemu jsem věřila.</p> <p>"Takže přijdeš?" Zase jsem měla z Andrey dojem, že se až zoufale snaží podporovat Sethův milostný život. Možná bych mohla začít vyjednávat, jestli za svůj příchod nedostanu nějaké kapesné.</p> <p>"V plné parádě."</p> <p>Se Sethem jsme tentokrát jeli k němu. Proměnila jsem si své oblíbené věci na spaní - flanelové kalhoty a tenkou košilku na ramínka - a vlezla k němu do postele. Jeho postel byla větší než moje, byly na ní peřiny a plyšový medvídek jménem Damokles, který měl na sobě tričko Chicagské univesity.</p> <p>Ještě pořád se nám nechtělo spát a tak jsme si chvíli ve tmě povídali o Emerald City, co pak přešlo na knihy celkově. Oba jsme přečetli tuny knih a brali to po řadě podle autorů a žánrů. Oba jsme obdivoval Toni Morrisonovou a Tennessee Wiliamse, ani jeden z nás nedočetl Annu Kareninovou. Seth nesnášel Jane Austenovou, zatímco mně se moc líbila. Jak ta debata pořád pokračovala, s úlevou jsem zaznamenala, že toho opravdu máme hodně společného. Mezi námi nešlo jen o sex, ale byl to právě sex, který jsme <emphasis>nesměli</emphasis> sdílet.</p> <p>V jidtém bodě té diskuse jsem přestala vnímat. Dlouhý den mě celkem zdolal a spánek mi připadal jako nevídaný luxus. Seth vypadal, že je taky unavený, tak jsme se přisunuli blíž, leželi vedle sebe a naše nohy se dotýkaly.</p> <p>Když jsem usínala, hlavou se mi proháněly nesouvislé myšlenky. Jak se vede Aubrey. Jestli Paigino dítě bude chlapec nebo děvče. Jestli je už Bastien úspěšnější ve svádění Dany. Jak se pro všechno na světě stala Dougova skupina z ničeho nic tak fantastická.</p> <p>O pár hodin později jsem otevřela oči a nebyla si jistá, co mě probudilo. Hádala jsem, že to nejspíš bude něco nevysvětlitelného a neviditelného, co občas jednoho vytrhne ze spánku. Pořád nás obklopovalo ticho a temnota, po úsvitu ještě nebylo ani památky. Dovnitř proudil slabý měsíční svit a dělal legrační stíny kolem stolu a ostatního nábytku v ložnici. Na rozdíl od mého bytu v Queen Anne, tady v noci pod okny auta moc nejezdila a já slyšela jen náš dech a bzučení elektrických rozvodů.</p> <p>Pak jsem si všimla, že jsme se se Sethem k sobě posunuli blíž než kdy jindy. Nohy se nám zamotaly jako preclíky a pevně jsme se objímali. Vdechovala jsem jeho vůni. Když si mé oči přivykly na slabé světlo, zjistila jsem, že jeho jsou taky otevřené. Byly to dvě vášnivá jezírka temnoty a dívaly se na mě.</p> <p>Pořád ještě ne docela při vědomí jsem mu sáhla na krk, pak mu přejela po vlasech a přiblížila se tváří k němu. Jeho ruka spočívala na mých zádech, na tom místě, kde se košilka vyhrnula nad flanelové kalhoty. Dotýkala se mé pleti stejně jako na tom koncertě, sjela níž, sledovala křivku mých boků a pak se posunula na stehno. Prsty, které energicky ťukaly do klávesnice počítače, byly na mé kůži jemné jako pírko.</p> <p>Když jsme se dotkli jeden druhého, nespouštěla jsem pohled z jeho očí a přísahám, že jsem slyšela, jak mi prudce bije srdce. Pak navzdory výstražnému hlasu ve svém rozespalém mozku jsem přitiskla svá ústa k jeho a políbila ho. Naše rty byly nejdřív váhavé, jako by je překvapilo, jak daleko jsme zašli. Něžně a pomalu jsme ochutnávali jeden druhého. Ruka na stehně se posunula výš a vzrušilo mě, že mi plachý Seth Mortensen hladí zadek. Tiše jsem vydechla a když můj jazyk prozkoumal jeho rty a žádal víc, najednou mě přitiskl na záda s takovou naléhavostí, že to překvapilo nás oba. Druhou rukou vklouzl pod košilku, vzal do dlaně mé ňadro a přes jeho boxerky jsem cítila, že nejen jeho ruce a rty si přály v tom pokračovat.</p> <p>Pak, ale jen malinko, jsem cítila ještě něco jiného. Bylo to slaboučké brnění, pomalu se ke mně plazily a objímaly mě andělsky jemné úponky dokonalého štěstí. Bylo to osvěžující, lepší než jakákoliv droga, kterou jsem kdy zkusila. Ryzí život, ryzí energie.</p> <p>Bylo to jedinečné a svůdné, další rozměr tělesné rozkoše, ke které jsme se už už přibližovali. Skutečnost, že to byl právě Seth a jeho jedinečná podstata, byla ještě lákavější. Toužila jsem se do toho celá ponořit, zavřít oči, zapomenout na všechnu zodpovědnost, kterou jsem měla a jen vnímat tu lahodu.</p> <p>Ale nesměla jsem. Mé odhodlání ovšem každou vteřinou ochabovalo víc a víc, ale ještě pořád jsem jím vládla.</p> <p>Jen tak tak.</p> <p>Neochotně jsem přerušila polibek, snažila se sebrat všechny síly a odtáhnout se od něj. Když cítil, že se začínám vzpírat, okamžitě mě pustil.</p> <p>"Omlouvám se," řekla jsem, sedla si a tvář zabořila do dlaní. Promnula jsem si oči, jako bych se probouzela ze snu, což se v jistém ohledu taky dělo. "Nejde to. Už... to začalo."</p> <p>"Jen z líbání."</p> <p>Nebyla to otázka. Mluvil chraptivě, dílem touhou, dílem ospalostí... a taky lítostí. Věděl líp než většina ostatních, jak smrtící může být takový polibek; naposledy jsem ho málem zabila. Jistě, byla to hraniční situace, ale ve svém stavu blízko smrti jsem z něj vysála víc energie, než bylo při polibku běžné.</p> <p>"Jen z líbání," opakovala jsem nevesele. S nikým jsem nemohla souložit beztrestně, protože to nešlo vypnout. V téhle hře nejsou žádné výjimky.</p> <p>Seth taky sedl, posunul se dál ode mě a kolem nás se rozprostřelo napjaté ticho. Když zase promluvil, slyšela jsem v jeho hlase opravdovou bolest a pocit viny. "Mrzí mě to. Myslel jsem si... že se dokážu líp kontrolovat. Ale probral jsem se jen trochu... a v polospánku..."</p> <p>"Já vím," zašeptala jsem do tmy. "Já vím. Taky mi to je moc líto."</p> <p>Zase bylo ticho.</p> <p>"Myslím," řekl nakonec, "že bych se měl jít vyspat na gauč..."</p> <p>Zavřela jsem oči. Bylo mi hrozně, ale věděla jsem, že má pravdu. Hráli jsme si s ohněm a namlouvali si, že dokážeme vedle sebe spát jen tak. Byl to hotový zázrak, že k tomu nedošlo už dřív. Čím víc jsem přicházela k sobě, tím víc jsem si uvědomovala, jakou škodu jsem mohla nadělat. Sakra, kolik zlého jsem už způsobila, když jsem od něj přijala těch pár kapek jeho života? Týden? Několik dní? Dokonce i jediná minuta by byla příliš mnoho.</p> <p>Trpkost - která nesouvisela s ním - odkapávala z mého hlasu, když jsem promluvila. "Ne, to já budu spát na gauči. Tohle je tvůj byt."</p> <p>"To je jedno. Ať se můžu aspoň trochu cítit jako kavalír."</p> <p>Neříkala jsem nic a dál jsme tam seděli v trapném tichu. Ve vzduchu visela spousta otázek, ale oba jsme udělali stejnou chybu - ani jeden z nás na ně nezavedl řeč. Když se emocionální situace stala nesnesitelnou, měla jsem sklon se sebrat a zmizet nebo předstírat, že se to vůbec nestalo. Seth sice nemohl doopravdy odejít, ale taky se ani nesnažil podnítit rozhovor, který byl nutný, abychom si to vysvětlili. A tak jsme tam dál jen tak seděli.</p> <p>Nakonec se zvedl. "Mrzí mě to. Omlouvám se za to, co jsem udělal."</p> <p>Obviňoval sebe, což bylo pro něj typické, ale ani zdaleka ne spravedlivé, protože jsem to technicky byla já, která jsem se ho dotkla jako první. Proto jsem mu měla něco říct, například že ne všechno byla jeho chyba, ale slova mi uvízla na jazyku, zadržely je mé vlastní zmatené pocity. Po delší chvíli odešel do obýváku.</p> <p>S Damoklem v náručí jsem si zase lehla, ale spala jsem špatně. Ráno jsme se se Sethem nasnídali ve stejném napjatém mlčení - konečně mi udělal palačinky - přerušovaném jen občasnou poznámkou. Do knihkupectví jsme šli spolu, ale rychle se rozešli a celý den jsem ho sotva zahlédla.</p> <p>Ten večer byl Bastien z nějakého důvodu ve městě a tak mě později vyzvedl a zavezl k sobě, abychom se pustili do toho směšného vloupání k Daně. Když jsem viděla, že ho obklopuje post-sexová energie, bylo mi jasné, co ve městě dělal.</p> <p>"Ještě tě neunavuje šoustat každej den?" zeptala jsem ho a přála si, abych si to s ním minulé noci mohla prohodit.</p> <p>"Budu předstírat, že jsem nic neslyšel, Fleur." Pak začal nesouvisle popisovat kde a jak v posledních dnech Danu viděl, jací se z nich stali kámoši a že to je jen otázka času, než dojde k nevyhnutelnému.</p> <p>Když jsem vůbec nereagovala, šlehl po mně pohledem. "Co je to s tebou? Vypadáš zuboženě."</p> <p>Povzdechla jsem si. "V noci jsem políbila Setha."</p> <p>"A?"</p> <p>"A co?"</p> <p>"Jak to bylo dál?"</p> <p>"No... nijak. Bylo to jen pár doteků, nic víc."</p> <p>"Takže?"</p> <p>"Takže nic. Nešlo to."</p> <p>Přezíravý pohled přelétl jeho tváří. "Polibek mu neublíží. Není to jako bys mu ho vykouřila nebo něco takovýho."</p> <p>"Dobrý bože, ty jseš ale vůl."</p> <p>"Nepředstírej, že jsem urazil tvůj jemnocit. Dobře víš, o čem mluvím."</p> <p>"Na tom nezáleží. Neovládla jsem se a získala od něj trochu energie."</p> <p>"Fleur, miluju tě tak moc, jak jen dokážu někoho milovat, ale celé to je absurdní. Nebudeš mít klid, dokud ho nepřefikneš a tak se do toho prostě dej, ať už to máš za sebou. Přitažlivost zakázaného ovoce vezme zasvé a oba konečně budete schopni žít svůj vlastní život."</p> <p>"´Žít svůj vlastní život´? Co tím chceš říct?" zeptala jsem se zostra.</p> <p>"To, že nejmíň polovina toho, proč jste do sebe celí žhaví je v tom, že nemůžete mít jeden druhého. To není láska, ale normální lidská reakce, katalyzátor fyzické přitažlivosti." Odmlčel se a uvažoval. "Tvá maniakální posedlost jeho knihami v tom taky může hrát svou roli."</p> <p>"To není pravda. Nic z toho není pravda. Chci říct, že jeho knihy jsou tak dobré, že by se mohly stát základními články víry, ale to s tím nemá nic společnýho. To není důvod, proč..."</p> <p>Ho miluju? Zatraceně, ještě pořád ani sama nevím, jestli jo nebo ne. Po tak dlouhé době jsem si ani nebyla jistá, co vůbec je láska.</p> <p>Bastien jen zakroutil hlavou. Sice mi nevěřil, ale ani se nechtěl hádat. "Fajn. Jen tak dál. Stejně si pořád myslím, že bys ho měla vojet. I kdyby vás to nepřinutilo uvědomit si, že bude lepší se rozejít, aspoň odstraníte jeden ze zdrojů napětí mezi vámi a možná vám to umožní pokusit se o nějaký druh normálního nefunkčního vztahu."</p> <p>Bezútěšně jsem zírala do prázdna. "Nedokážu to. Ani na jednu noc. Stálo by ho to roky jeho života. Nemohla bych s tím dál žít."</p> <p>"Pche. Nanejvýš pár let. To nic není. Kromě toho muži kvůli sexu dělají mnohem větší pitomosti - dokonce i když ty ženy ani nemají doopravdy rádi. Jestli tě skutečně miluje, možná by to bral jako poctivou výměnu."</p> <p>Zachvěla jsem se. Vůbec jsem si nemyslela, že by to bylo poctivé, ale měl pravdu v tom, že muži kvůli sexu nadělají hodně hloupostí. Spoustu jsem jich viděla i podnítila.</p> <p>Přestali jsme se dohadovat až když jsme zajeli na jeho příjezdovou cestu. Čas běžel a my museli zahájit operaci. Bastien si už předtím všiml, že Dana s Billem odjeli a jejich dospívající syn šel za svým kamarádem, kde měl zůstat přes noc. Zneviditelnili jsme se, připlížili se k zadní části Bastienova domu a přelezli plot do Daniny zahrady. Tak trochu jsem měla pocit, že hraju v špionážním filmu a málem si přála, abychom se museli plazit pod laserem s detektorem pohybu.</p> <p>"Mají bezpečnostní systém," zašeptala jsem Bastienovi, když jsem sledovala, jak otevíra paklíčem zadní dveře. Byly to další užitečné dovednosti získané za dlouhá staletí. "Začne to řvát, i když jsme neviditelní."</p> <p>"Žádný strachy. Jako neviditelný jsem tady podnikl menší průzkum a znám kód."</p> <p>Opravdu. Když jsme byli v domě, naťukal ho do zařízení a červené světýlko se změnilo v zelené. Začali jsme v Daileyovic kanceláři, protože vypadalo jako to nejpravděpodobnější místo, kde se ukládají papíry. Dana byla až puntičkářský organizátor, což všechno komplikovalo, protože jsme si museli být jistí, že jsme všechno vrátili na své místo.</p> <p>Bohužel však většina těch věcí byla úplně k ničemu. Poznámky. Efektivní - a poctivé - výpisy z rozpočtu. Faktury a tiskové zprávy. Měla taky hodně fotek, na které bylo koneckonců o moc zábavnější se dívat než do těch papírů. Na většině z nich byla její rodina nebo akce CPFV. Na pár z nich byla taky Jody, což mě rozesmutnilo. Vzpomněla jsem si na uličnický humor a vášeň té ženy pro umění. Proč by se někdo s aspoň trochou inteligence zaplétal do něčeho takového?</p> <p>"Nenapadlo mě, jak je Jody aktivní v této skupině," poznamenala jsem k Bastienovi. "Nebyla tak špatná. To Dana ji zkazila."</p> <p>"Dana umí být opravdu přesvědčivá. Hele, vědělas, že Jodyino příjmení je Danielsová? A že její muž je Jack?"</p> <p>Zachechtali jsme se nad tím, ještě chvíli hledali a pak konečně vypadli z kanceláře. Pak jsme prošťárali - samozřejmě opatrně - každý šuplík a skříň, které jsme v přízemí našli. Nic.</p> <p>"Možná, že za těmi obrazy jsou tajné dveře," dumal Bastien.</p> <p>"Nebo možná že to s tím čističem bazénů byly jen kecy, Dana myslí poctivě to, co dělá a nemůžeme o ní zjistit nic jiného než už víme - že je to mrcha s předsudky."</p> <p>Zvedl oči k nebi. "Ještě zbývá jedno místo, ten skutečnej svatostánek. Ložnice."</p> <p>Zašklebila jsem se. Nesnáším lézt do cizích ložnic, podle mě je to porušení soukromí nejhrubšího zrna. Ale Bastien si nedal říct, pořád byl přesvědčený, že tahle beznadějná výprava nakonec přinese své ovoce.</p> <p>Naštěstí měla ložnice uspořádaný, sterilní vzhled hotelového pokoje, žádný rozkošnický a smyslný nádech jednoho z nejintimnějších míst. To udělalo naše hledání snazším, jako bychom prohledávali prázdný pokoj. Probírali jsme se zásuvkami a skříněmi, ale výsledek za moc nestál.</p> <p>"Fuj!" zvolala jsem náhle dívaje se do otevřené zásuvky. Bastien byl hned u mě.</p> <p>"Co se děje? Co to je?"</p> <p>Zvedla jsem do výšky to, co vypadalo jako ty nejvhodnější kalhotky pro babičku jaké jsem kdy viděla. Možná spíš pro prababičku. A byly bílé. Jeden by si myslel, že se mohla trochu odvázat a koupit je v modré nebo zelené nebo tak něco.</p> <p>Bastien do mě dloubl loktem kvůli přehnané reakci. "Jak tě to vůbec mohlo překvapit, když jsi poslouchala to její vychvalování skromného oblečení?"</p> <p>"Skromné je v pohodě, ale Ježíší... jak vysoko si je vytáhne? Až k podpaží?"</p> <p>"Vrať je zpátky. Musíme-"</p> <p>Ozvalo se <emphasis>cvak</emphasis> a slyšeli jsme to oba. Střelila jsem po Bastienovi zpanikařeným pohledem a šoupla kalhotky zpátky du šuplíku. "Myslela jsem, žes říkal-"</p> <p>Viditelně měl vztek. "Já vím, já vím."</p> <p>Někdo právě vcházel do domu.</p> <p>Kapitola 7</p> <p>Stáli jsme v ložbnici strnulí jako solné sloupy, oba příliš vyděšení než abychom i jen zamrkali. V přízemí zaklaply dveře a bylo zřetelně slyšet, jak někdo jde po dřevěné podlaze. Pak se ozval tichý šum hlasů, ale slovům jsme nerozuměli.</p> <p>"Co budeme dělat?" zašeptala jsem. I když jsme byli neviditelní, moc se mi nechtělo slídit po domě s domácími za zády. Možná teď bude problém i nepozorovaně odejít.</p> <p>Bastien se zamračil, jasně se snažil zjistit, o čem se dole mluví. "Jsou to všechno mužské hlasy. Není to Dana. Jdeme."</p> <p>Popadl mě za ruku a přesunuli jsme se na chodbu, odkud jsme už slyšeli líp.</p> <p>"Jseš si jistej, že se nevrátí domů?" vyzvídal úzkostlivý hlas.</p> <p>"Jo. Nepřijdou dřív než o půlnoci."</p> <p>"Paráda!"</p> <p>Bastien se na mě usmál. "Je to Reese," vydechl.</p> <p>Reese byl jejich syn, který měl být u svého kamaráda. Vždycky to bylo lepší, než kdyby nás načapala Dana, ale ani tohle nebyla žádná výhra. Tázavě jsem po Bastienovi mrkla. <emphasis>Co tady dělá?</emphasis> Artikulovala jsem nehlasně.</p> <p>Bastien místo odpovědi jen pokrčil rameny a pokynul mi, ať ho následuji po schodech dolů. Reese a jeho kamarád bezstarostně nadělali tolik hluku, že naše pohyby v tom zanikaly.</p> <p>Reeseho jsem zatím nikdy neviděla a byla jsem na něj zvědavá. Čekala jsem, že to bude nakrátko ostříhaný, poslušný přisluhovač u oltáře, ale vypadal naprosto průměrně, takovým tím nevrlým způsobem cucáka ve vytahaným triku. Měl Daniny černé vlasy a modré oči v kombinaci s neblahými rysy Billovy tváře. Jeho přítel měl dlouhé vlasy a na sobě odranou armádní bundu a džíny.</p> <p>"Kde to uděláme?" zeptal se ten kamarád.</p> <p>Reese se rozhlédl kolem sebe. "Venku. Tady by to bylo cítit."</p> <p>Seděli u kuchyňského stolu. Reese vytáhl plechovku s cigaretovými papírky a sáček z umělé hmoty s takovým množstvím trávy, z jakého by pětičlenná rodina vydržela být zhulená celý týden.</p> <p>Přítel šikovně ubalil obrovského jointa a kluci vyšli ven stejnými dveřmi, kterými jsme my šli dovnitř. S Bastienem jsme si vyměnili pohledy, oba jsme jen tak tak zadržovali hysterický smích. Šli jsme do neosvětleného obývacího pokoje, postavili se k oknu a sledovali ty dva venku. Nerozsvěceli venkovní osvětlení, protože nechtěli upoutat pozornost sousedů. Joint byl jen tečkou oranžového světla, když si ho navzájem podávali.</p> <p>"Panebože," vydechla jsem. "Právě jsme dostali rozhřešení za ten vpád sem."</p> <p>Bastien se zahloubal. "Možná to budeme moct použít proti ní."</p> <p>Obrátila jsem se k němu. "Cože? Ale jdi. Je to jen usmrkanec. Není nutný ho stáhnout dolů s ní. Kromě toho kdybych já měla jeho rodiče, zhulila bych se taky."</p> <p>Bastien se chvíli nedokázal rozhodnout a pak přikývl. "V pohodě. Máš recht. Takže dokončíme tu ložnici a vypadneme? Pochybuju, že si ti dva budou moc všímat toho, co se děje kolem."</p> <p>Vrátili jsme se nahoru a pořád doufali, že najdeme nějakou usvědčující fotku nebo dokument. Ale ani tady jsme neměli štěstí.</p> <p>Nechali jsme Reeseho a jeho kamaráda samotné a utekli předními dveřmi. Když jsme už konečně byli v bezpečí u Bastiena, poraženecky jsme se usadili v jeho dokonalém obýváku.</p> <p>"No, nijak jsme si nepomohli," sýčkovala jsem.</p> <p>"To není tak jistý." Bastien sáhl do kapsy a hodil mi Reesův sáček.</p> <p>Chytila jsem ho a narovnala se v křesle. "Pro Kristovy rány! Tys čmajznul tomu chudákovi klukovi jeho marjánku?"</p> <p>"Neměl to tam nechat válet."</p> <p>Koukla jsem se dovnitř. Sáček byl zpoloviny plný. "Pro takový lidi, jako jseš ty, existuje úplně zvláštní druh pekla."</p> <p>"Jo, už jsem si tam koupil byt. Kromě toho tohle je jen pro jeho dobro. Víš přece, že marihuana je branou k tvrdým drogám."</p> <p>"Pořád tomu nedokážu uvěřit. Nezdá se ti, že si všimne, že to zmizelo?"</p> <p>"Ne. Až se bude vracet, bude už tak sjetej, že si nevzpomene, kde to nechal a pak se pár příštích dní budou navzájem obviňovat, že to ten druhý ztratil."</p> <p>Zakroutila jsem hlavou. "Vím, že jsem to už říkala, ale tímhle jsme klesli ještě hlouběji. Jsem tak bez sebe, že ani nevím, co mám dělat."</p> <p>"<emphasis>Já</emphasis> to vím."</p> <p>O hodinu později jsme se oba rozvalovali na podlaze a donekonečna se chichotali, i když mi nebylo tak docela jasné, čemu. Bastien mi podal jointa, já si z něj se šťastným povzdechem zatáhla a vrátila mu ho.</p> <p>"Neříkám, že Monique nebyla děvka," vysvětloval, "ale musíš uznat, že věděla, jak na to."</p> <p>Opřela jsem se o opěradlo gauče a převalovala hlavu po polštáři. "Jo, ale... ona byla... vždyť víš, lajdák. Prostě bez fantazie. Být v týhle branži není jen o sexu. Je to taky o... hrdosti... hrdosti na svou práci."</p> <p>Nadechl se a podal mi jointa. "Jo, ona teda byla hrdá na svou práci, to mi věř. Jezdívala na mně jako na koni." Na chvíli se odmlčel a pak se rozesmál. "Byla tak hrdá, až jsem dál nemoh."</p> <p>Sedla jsem si. "Cože? Tys s ní spal?"</p> <p>"Jasně, proč ne?"</p> <p>Šťouchla jsem do něj nohou. "Ty podělanej prostitute."</p> <p>"Koukněme se, kdo vykřikuje, že je kotel černej."</p> <p>"<emphasis>Konvice</emphasis>. Konvice je černá. Když už používáš metafory, dělej to pořádně."</p> <p>"To nebyla metafora. To byla..." zahleděl se do prázdna a zamrkal. "Jedna z těch věcí, co jsou symbolem pro jinou věc, ale není to stejný, jen podobný."</p> <p>"Myslíš metaforu?"</p> <p>"Ne! Je to jako příběh... jako... přísloví! To je ono!"</p> <p>"Jsem si úplně jistá, že to nebylo přísloví. Možná analogie."</p> <p>"To se mi nezdá."</p> <p>"Koukej, v tomhle se vyznám. Pracuju přece v- sakra!"</p> <p>"Sakra co?"</p> <p>"Jak se dostanu domů?"</p> <p>"Odcházíš? Nebo je to analogie?"</p> <p>"Ještě neodcházím... ale tys mě sem přivezl... a nemůžeš mě odvézt zpátky."</p> <p>"Jasně, že můžu. Je mi fajn."</p> <p>"Nefandi si. Hulils víc než já."</p> <p>Prohrabala jsem kabelku, vylovila mobil a zavolala první číslo v seznamu. Bastien vedle mě brumlal něco o analogiích a jako v transu zíral na kouř vinoucí se z jointa.</p> <p>"Haló?" zvedl to Seth. Od toho nepříjemného rána jsme spolu sotva promluvili.</p> <p>"Ahoj, to jsem já."</p> <p>"Ahoj."</p> <p>"Já... é... potřebuju od tebe laskavost."</p> <p>"Jakou?" Když jsme hned neodpovídala, zeptal se: "Jsi tam? Jsi v pořádku?"</p> <p>"Jo." Nekontrolovaně jsem se rozřehtala. "Jsem v <emphasis>neuvěřitelným</emphasis> pořádku."</p> <p>"É... dobře. Co potřebuješ?"</p> <p>Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. "Svézt."</p> <p>"Myslíš autem?</p> <p>"Jo. Přijeď pro mě."</p> <p>Bastien při zmínce o ´jízdě´ udělal neslušné gesto a já do něj znovu kopla. Jasně zmatenému Sethovi jsem dala jeho adresu a pak skončila hovor.</p> <p>"Idiote!" zaječela jsem na Bastiena, i když jsem si stejně jako on myslela, že celá ta situace byla k popukání, ale tvrdě jsem po něm vystartovala. "Co sis-"</p> <p>Zazvonil zvonek. Vykulili jsme oči a strnuli uprostřed pranice. Zaplavila nás panika jako dvě děcka, pro které si právě přišli poldové.</p> <p>"Do prdele," pravila jsem.</p> <p>"Zatraceně. Ten tvůj spisovatel jezdí jako blesk."</p> <p>"To není on, pitomče. Ani se nehni. Doufám, že odejdou."</p> <p>Nemotorně se vyhrabal do stoje. "Ne... musím se podívat, kdo to je... možná, že Jack Daniels... hodila by se mi sklenička..."</p> <p>"Nedělej to!" žadonila jsem. Náhle jsem bůhvíproč dostala strach.</p> <p>Zneviditelnil se a nakráčel ke dveřím. Mžiknutím oka byl zpátky. "To je Dana! Vrátila se brzy." Zoufale si přejel rukou po Mitchových upravených světlých vlasech. "Co chce? A co tady dělá?"</p> <p>"Možná chce zpátky Reesovu marjánku."</p> <p>"Konečně mám šanci! Přišla sama, protože po mně touží. Hoď sebou." Drapnul mě za ruku a táhl ke schodům. Překvapeně jsem vykřikla. "Zmiz někam z dohledu a tohle vyhoď."</p> <p>"Ani nápad! Kromě toho, opravdu si myslíš, že si nevšimne, že celej tenhle zkurvenej dům po tom páchne? Ježíši. Tvé zornice jsou velké jako ty babiččiny bombarďáky. Je počestná, ne pitomá."</p> <p>"Prostě vypadni a hned! A ať tě ani nenapadne chodit dolů."</p> <p>Brblaje jsem vyšla po schodech a Bastien cupital ke dveřím. Zneviditelnila jsem se, sedla si se skříženýma nohama nahoře na schodišti a kouřila dál. Slyšela jsem ho, jak dole Danu zdraví.</p> <p>"No ahoj!" zařval na ni. "Promiň, že jsem tě nechal čekat... ale byl jsem..." Začínal vypadat jako imbecil a já zavrtěla hlavou. Takovej lajdák. Když byl střízlivej, měl řečí jako koza bobků, ale zase kdyby opravdu <emphasis>byl</emphasis> střízlivej, okamžitě by si všim, že tohle byl špatnej nápad. "Měl jsem... é... nějakou práci. Nahoře."</p> <p>"To vidím," odpověděla Dana. Její tón byl zase jednou chladný a upjatý. Usnesla jsem se, že si Bastien ty vřelé a přátelské vztahy, kterými se pořád vytahoval, jen představoval. "Promiň, že tě obtěžuju, ale zdá se mi, že když jsem ti předtím přinesla ty sušenky, ztratila jsem tady náušnici."</p> <p>Napřímila jsem se. Sušenky? Nic mi o tom neřekl. Možná, že přece jen něčeho dosáhl. Sušenky. Přemítala jsem, jaké asi jsou. S arašidovým máslem? S kouskami čokolády? Možná dokonce s bílou čokoládou a s makadamovými ořechy.</p> <p>Oba se vrhli hledat tu náušnici, ale neměli štěstí. Bastien se celou dobu snažil chovat, jako by nebyl zhulenej, ale Dana mu na to neskočila. Neměl šanci podvést ty oči kyborga. Zatraceně, přece jsem se na ni vůbec nemusela dívat, audiozáznam byl sám o sobě srandovní až až.</p> <p>Mezitím jsem nedokázala přestat myslet na ty mizerný sušenky. Znělo to dobře, až moc dobře. Najednou jsem po nich toužila víc než po čemkoliv jiným na světě.</p> <p>"No," slyšela jsem Danu. "Nejspíš jsem ji ztratila někde jinde. Díky, žes ji hledal se mnou."</p> <p>"Mrzí mě, že jsem nepomohl."</p> <p>"To je v pořádku." Efektně se odmlčela. "Není tohle Tabithina kabelka? Je tady?"</p> <p>Do prdele. Tak mě napadlo, že Bastien si právě pomyslel to samý.</p> <p>"No... é... jo... ale... é... je nahoře a leží," zajíkl se. "Bolí ji hlava."</p> <p>"Ach, to mi je líto. Vzala si na to něco?"</p> <p>"É... jo, vzala."</p> <p>Podívala jsem se na jointa. Bodejť ne.</p> <p>Bastien a Dana začali mluvit o něčem jiném a já se rozhodla, že teď je ten správný čas, abych se dostala k těm sušenkám, protože jsem měla hlad jako vlk. Hrdičky se přesunuly do obýváku a uvolnily mi pole, takže jsem mohla jako neviditelná proklouznout dolů po schodech a nepozorovaně vyplenit kuchyni. Vstala jsem, jointa jsem nechala v koupelně nahoře a zahájila svůj utajený sestup. Marjánka obvykle nezruší motoriku tak jako alkohol, ale určitě pak věnujete menší pozornost obyčejným věcem. Jako například koukat se, kam šlapete.</p> <p>Na třetím schodu jsem uklouzla.</p> <p>Zaklela jsem jako starej námořník, sjela po schodech a bolestivě přistála na prdeli, nohy se pode mnou zkroutily do nepřirozený pozice. Jen tak tak jsem měla dost rozumu, abych se zviditelnila, jinak by si Bastien a Dana mohli myslet, že se z těch schodů právě skutálel neohrabaný duch. O chvíli později přiběhli oba.</p> <p>"Co se stalo?" vykřikl Bastien a zdál se být víc bez sebe tím, že jsem ho vyrušila než mým momentálním zdravotním stavem.</p> <p>"Já... zakopla."</p> <p>Koukla jsem se na sebe a snažila se dostat svůj levý kotník do pohodlnější polohy. Bolelo to jako čert, ale nakonec se to povedlo.</p> <p>"No," řekl rázně, "jestli jsi v pořádku, určitě se budeš chtít vrátit-"</p> <p>"V pořádku?" Dana se na něj nevěřícně podívala. "Musíme ji dostat na gauč, aby si mohla narovnat tu nohu."</p> <p>"To není třeba," bránila jsem se, když jsem viděla Bastienův vražedný pohled. "Já... jsem v pohodě... opravdu..."</p> <p>Ale s Danou nebyla žádná řeč. Podepřela mě pod jednou paží a on pod druhou. Belhala jsem se ke gauči a odlehčovala levou nohu. Když jsem se natáhla, vyhrnula mi džíny a zkoumala můj kotník s odbornou, pečlivou přesností. Ocenila jsem její zájem a zjevnou znalost první pomoci, ale pomyšlení na to, že se tahle mizerná ženská dotýká, ve mně vzbudilo silný odpor. Kromě toho jediný, o co jsem stála, byly ty sušenky. Seru na kotník.</p> <p>"Na zlomeninu to nevypadá," zhodnotila to nakonec. "Máš štěstí, nejspíš je to jen podvrtnuté. Dáme ti na to led."</p> <p>Když se Bastien k ničemu neměl, šla do kuchyně sama. Slyšela jsem, jak otevírá zásuvky a pak mrazák.</p> <p>"Ty mě snad nenávidíš, nebo co," zasyčel, jen co jsme osaměli.</p> <p>"To nebyla má chyba," namítla jsem. "Máš vadný schody."</p> <p>"Nekecej. Jediný, co je tady vadný, je tvý načasování. Už jsem ji skoro měl."</p> <p>"Skoro? <emphasis>Skoro</emphasis>? Nechci používat klišé, ale dřív peklo zamrzne než ji ty dostaneš. Neřekla bych, že je celá říčná do blábolícího zhuleného chlapa."</p> <p>"Neblábolím. A ona v žádným případě nezjistí, že jsem zhulenej."</p> <p>"Ale no tak. Kdybys byl sjetej ještě víc, pak bys-"</p> <p>Sklapla jsem, protože se vrátila Dana s ledem. Klekla si k mé noze a opatrně umístila balíček na můj zraněný kotník. Nad náhlou změnou teploty jsem udělala obličej, ale ten šokující chlad zmírnil pulzování v něm.</p> <p>Ona pak těma pronikavýma očima zaujatě prozkoumala zbytek mé dolní končetiny. Vrátila se ke kotníku a na některých místech se ho opatrně dotkla. Zamračila se. "Mohu se mýlit v tom, jak je to vážné. Měla by sis na to pořád dávat led a vzít si ibuprofen. Jestli se to za pár dní nezlepší, zajdi k doktorovi."</p> <p>"Díky," řekla jsem a odvracela od ní pohled. Na mou duši mi nejvíc vadilo, jak upřímný se zdál její zájem. Možná jsme se v ní celou dobu mýlili. Ne, tomu nevěřím.</p> <p>"No," švitořil Bastien, "jestli je naše kotě v pořádku, snad bychom mohli jít do kuchyně a dát si trochu kávy-"</p> <p>"Víš, jak se to stalo?" zeptala se mě Dana a jeho si nevšímala.</p> <p>"Ach... myslím, že jsem jen špatně došlápla... nebo možná něco není v pořádku s tím schodištěm."</p> <p>"Pochybuju, že by s těmi schody něco bylo," vložil se do toho Bastien. "Tabitha je úplné dřevo, to je všechno, v celé rodině je tím pověstná."</p> <p>Dana si nevšímala toho, jak se škaredím na inkuba za to, že pohanil mou eleganci a dívala se ke dveřím, kde stály mé boty. Byly to páskové černé boty s osmicentimetrovými podpatky.</p> <p>"Tyhle jsi přitom měla na nohou?" Změřila si mě přísným, mateřským pohledem. "Vím, že společenský tlak tě nutí myslet si, že se musíš vtěsnat do určité formy. Ale jestli budeš v takových botách chodit celý den, zničíš si nohy. A nejen to, současně vysíláš zprávu, že ti není proti mysli, když přijde na-"</p> <p>V té chvíli zazvonil zvonek. Nejdřív se nikdo z nás nehnul, ale pak se zvedl Bastien celý udivený, že se tenhle večer může ještě víc podělat.</p> <p>Dana se vykašlala na přednášku o parádě a vrátila se k lékařskému tématu. "Opravdu by sis na to měla dávat pozor. Jestli tu nohu budeš příliš namáhat, zhorší se to."</p> <p>Bastien se po chvíli vrátil s naprosto zmateným Sethem a byla bych přísahala, že ani netuší, kdo mu otevřel. Když uviděl Danu a mě, jeho zmatek ještě vzrostl, nepochybně si začínal myslet, že je v nesprávném domě.</p> <p>"Ahoj, Sethe," řekla jsem významně a až příliš nahlas. "Díky, žes pro mě přijel."</p> <p>Zíral dál, ale pak mu to začínalo docházet. Už víckrát viděl, jak jsem si proměňovala oblečení, ale tentokrát to bylo poprvé, co jsem si proměnila i tělo.</p> <p>Dana tázavě vzhlédla.</p> <p>"Ach," řekla jsem, mozek mi po tom jointu ještě pořádně nepracoval, "tohle je... é... Seth. Sethe, to je Dana."</p> <p>"Dobrý večer," řekla čím dál klidnější. "Těší mě."</p> <p>"É... jo. Mě taky." Měla jsem dojem, že kdyby dostal třeba jen nepatrnou šanci, vzal by nohy na ramena.</p> <p>"Seth je Tabithin přítel," vysvětloval Bastien. "Nejspíš by už nejradši jeli domů."</p> <p>"Slyšela jsem, že nikoho nemáš. Jak dlouho už vy dva spolu chodíte?" zeptala se a mířila do vod neformálního rozhovoru.</p> <p>Ani jeden z nás neodpověděl. "Pár měsíců," řekla jsem nakonec a dumala, jestli zase bude na tapetě má cudnost.</p> <p>Usmála se. "To je milé."</p> <p>Zase jsem začala cítit ty divné vibrace a najednou chtěla odsud vypadnout. Snažila jsem se posadit a ona se mi vrhla na pomoc. "Někdo ji podepřete z druhé strany."</p> <p>Když Bastien stál jako špatně vyřezanej svatej, nakonec se odhodlal Seth. Podepřel mě a pomohl mi vstát. Nicméně dotýkat se mě v tomhle těle ho znervózňovalo a snažil se to všechno zvládat tak, že se ode mě držel tak daleko jak jen to šlo. V důsledku toho se všechny pohyby zdály divné a nepřirozené a jestli si Dana si předtím jen myslela, že jsme padlí na hlavu, teď si tím už byla jistá.</p> <p>Ona se Sethem mi pomohli do auta a trucující Bastien šel za námi. Když už mě bezpečně umístili na sedadlo spolujezdce, Dana se rozloučila a na poslední chvíli mi dala ještě pár rad, jak pečovat o kotník.</p> <p>"Díky za pomoc," řekla jsem jí.</p> <p>"Ráda jsem pomohla. Jen si už odteď dávej větší pozor." Podívala se na hodinky. "No, nejspíš bych už taky měla jít domů."</p> <p>"Opravdu musíš?" zeptal se Bastien jako idiot. "Chci říct, že není třeba pospíchat..."</p> <p>"Díky, ale ne. Bill se už určitě diví, kde jsem se zapomněla."</p> <p>Když Seth vyjížděl, zahlédla jsem ji, jak jde k domu a taky výraz na Bastienově tváři. Ráno to nebude žádná sláva.</p> <p>Už jsme byli málem ve městě, když Seth nakonec řekl: "Můžeš se... é... víš... změnit? Tohle je opravdu divné."</p> <p>Kalnýma očima jsem zírala z okna, zaujala mě rozostřená světla města. "Co? Aha. Jo."</p> <p>O chvíli později jsem už zase byla tou Georginou Kincaidovou, kterou znal.</p> <p>"Díky. Takže... nemyslím, že bych doopravdy chtěl vědět, co se to tam dělo..."</p> <p>"To asi ne." Natahovala jsem krk k zadnímu sedadlu. "Vůbec ne."</p> <p>"Co to vyvádíš?"</p> <p>"Nemáš tady žádné sušenky?"</p> <p>"É... už ne.</p> <p>Povzdechla jsem si a sesula se zpátky. "Umírám hlady a myslím, že to už dlouho nevydržím. Opravdu nemáš s sebou nic k jídlu?"</p> <p>Na jeho rtech se objevil náznak úsměvu. "Ne. Promiň. Mám někde zastavit?"</p> <p>"Jasně!"</p> <p>Zajel ke Taco Bell a překvapeně se koukal, když jsem mu řekla, co chci. Pak mi bez slova podal tašku se čtyřmi tacos, dvěma fazolovými burritos a s tostadou. Vrhla jsem se na ně ještě než znovu šlápl na plyn.</p> <p>Když jsme dojeli ke mně, nedal mi šanci, abych dokulhala dovnitř. Bez námahy mě vzal do náručí jako by byl O´Neillem v některém ze svých románů. Kdybych nebyla tak sjetá a právě se nekrmila tacem, bylo by to strašně romantické.</p> <p>"Určitě si myslíš, že mám o kolečko víc, že?" zeptala jsem se, jen co jsem byla bezpečně umístěná v posteli a on si sedl na kraj. Seth se už o mě jednou staral, tenkrát v noci, když jsem se tak strašně namazala. Ve srovnání s ním jsem se cítila hrozně nezodpovědná.</p> <p>"No, ta tostada už byla kapku přes čáru, ale jinak jsem už viděl horší případy."</p> <p>"Nemyslím to... ale..." zaváhala jsem. "No možná sis toho nevšiml, ale já tak trochu kouřila... něco."</p> <p>"Jo, tak nějak mi to došlo."</p> <p>"Aha. Dobře. Promiň." Divoce jsem se zakousla do burrita.</p> <p>"Proč se omlouváš?"</p> <p>"Protože... no, ty takový věci neděláš."</p> <p>"A co?"</p> <p>"Nekouříš marjánku ani nepiješ. Bože, dokonce odmítáš i kofein. Nemyslíš si, že jsem něco jako... zkažená?"</p> <p>"Zkažená?" Zasmál se. "To těžko. Ale stejně, ty si snad myslíš, že jsem nikdy nic z toho nedělal?"</p> <p>Ta představa mě šokovala tak moc, že jsem na chvíli zapomněla na jídlo. "No... vlastně ani nevím. Jen se mi zdálo, že ne. Nebo že je za tím nějaká tragická historie... jako že ses třeba opil a vrazil do poštovní schránky nebo se svlíkl na veřejnosti a teď se těm zlozvykům vyhýbáš."</p> <p>"To by teda vážně byla tragédie. Ale klídek, na vysoké jsem se oddával spoustě ´neřestí´. Proto mi trvalo šest let, než jsem ji skončil, i když dílem taky proto, že jsem pořád měnil hlavní předmět. Pak jsem se zkrátka rozhodl, že budu abstinovat, protože se mi to už nelíbilo. Střízlivému se píše líp a když jsem byl opilý nebo zfetovaný, namluvil jsem spoustu hloupostí."</p> <p>"Jo," řekla jsem nejistě a snažila si vzpomenout, co jsem povídala dnes večer. Všechno to bylo nějak zamlžené. "Takže si o mně nemyslíš, že jsem něco jako třeba... nestydatej ožrala?"</p> <p>"Ne, dokud si neublížíš." Podezřívavě se podíval na kotník. "Jinak je mi to jedno. Upřímně řečeno, z poloviny tě mám rád, protože jsi taková... těžko říct. Máš ráda život." Odvrátil pohled, přemýšlel pobavený tím, na co myslel. "Jsi statečná a odvážná. Ráda si užíváš, prostě jdeš ven a děláš si, co chceš. Líbí se mi, že jsi jako vichřice a závidím ti to. Je to zábava, vážně." Usmál se. "Kdysi jsem si myslel, že chci někoho, kdo je přesně stejný jako já, ale teď vím, že bych se k smrti nudil s jinou verzí sebe sama. Překvapuje mě, že tebe občas nenudím."</p> <p>Spadla mi brada. "Si děláš srandu? Jseš ten nejzajímavější člověk jakýho znám. Možná kromě Hugha, ale ten zavádí prsné implantáty a kupuje duše. Takovou kombinaci neporazíš, ale on ani zdaleka není tak roztomilej."</p> <p>Sethův úsměv se rozšířil a stiskl mi ruku. Mlčeli jsme, ale tentokrát to ticho bylo docela příjemné.</p> <p>"Díky, žes mě přijel zachránit," řekla jsem pomalu, "a k tomu... no... omlouvám se za to, co se stalo minulé noci. Promiň, že jsem to nezvládla."</p> <p>Jeho tvář zvážněla. "Ne, to ty mi promiň. Neměl jsem-"</p> <p>"Ne," usekla jsem ho rázně. "Nesmíš se obviňovat. Je to taky má vina. Vlastně jsem to byla já, kdo s tím začal. Jen jsem si pak o tom s tebou měla promluvit, zvlášť po tom, cos mi ráno udělal ty palačinky. Nemůžu na ně zapomenout." Významně jsem se na něj podívala.</p> <p>"Neměli jsme to dělat... v posteli... ale aspoň jsme se dokázali ovládnout. Hodně to znamenalo."</p> <p>Přikývla jsem, zmačkala pytlík od Taco Bell a hodila ho přes celou místnost do odpadkového koše. Zásah.</p> <p>Prohlížel si mě laskavýma, oddanýma očima, pak si povzdechl a zamyslel se. Teď zřejmě přijde něco vážnějšího. "Rád bych znovu spal s tebou, ale myslím si... že bychom s tím měli na nějaký čas přestat."</p> <p>Můj povzdech byl zrcadlovým odrazem toho jeho. "Jo. Já taky." Na něco jsem si vzpomněla, naklonila jsem hlavu a pronikavě si ho změřila. "Hele, hypoteticky - nic nenabízím, takže si nedělej planý naděje - dokázal by ses třeba vzdát části svého života aby ses se mnou vyspal? É... myslím tím doopravdy vyspal..."</p> <p>Nahlas se zasmál, i když ten smích byl podbarvený ironií. "Thetis, rád bych se vzdal části svého života kvůli spoustě věcí, které bych chtěl s tebou dělat."</p> <p>Můj zájem vzrostl. "Jako třeba co?"</p> <p>"No... copak to není zřejmé?"</p> <p>Naklonila jsem se ještě víc. I když jsem ještě pořád byla sjetá a týrala mě nadrženost vyvolaná tím plevelem, co jsem kouřila - hele, copak by to v jiné realitě nevedlo k sexu? - najednou jsem moc toužila slyšet, co by chtěl se mnou dělat. "Pověz mi to."</p> <p>Zavrtěl hlavou. "To nejde. Vždyť víš, jaký jsem." Soustředěně přímhouřil oči. "Možná bych mohl... možná bych ti to dokázal napsat."</p> <p>"Vážně? A tentokrát ne v takovém příběhu, co se přečte každý?"</p> <p>"Tentokrát ne."</p> <p>"To bych byla ráda."</p> <p>Musela jsem vypadat velmi nedočkavě, protože se zasmál. "Dnes ne, Thetis. Dnes ne. Řekl bych, že se oba potřebujeme vyspat."</p> <p>Byla jsem zklamaná, ale na tom, co říkal, něco bylo. Pak mě napadlo, že když bude mít víc času, napíše to líp a taky to čekání nebude tak dramatické, když se teď zdálo, že napětí z toho včerejšího maléru je už za námi. Náš vztah a láska se vrátily a když jsem se na něj dívala, cítila jsem, že mé city k němu vzrůstají každou vteřinou. Chvíli jsme si ještě povídali, pak mě políbil na rty a zvedl se. Toužebně jsem se dívala, jak odchází a přála si, aby zůstal.</p> <p>Stejně jsem nemohla usnout a tak jsem se nakonec spokojila s přemýšlením o věcech, které bych <emphasis>já</emphasis> chtěla dělat <emphasis>s ním</emphasis>. Byl to dlouhý seznam, ale byla jsem v limbu dřív, než jsem ho mohla dokončit.</p> <p>Kapitola 8</p> <p>"Georgino?"</p> <p>Vzhlédla jsem od nepochopitelné věci, co jsem řešila s Tammi, která mě požádala o pomoc. Zákazník se pokoušel vrátit hromadu knih s oslíma ušima a zlomenými hřbety a prohlašoval, že je prostě dostal k narozeninám dvakrát. Stvrzenku z pokladny samozřejmě neměl.</p> <p>"Vydrž chvilku," řekla jsem jí. "Nejdřív musím dát do pořádku tohle."</p> <p>"Dobře," souhlasila Beth. "Jen mě napadlo, že by ses měla kouknout na Casey."</p> <p>"Na Casey?"</p> <p>"Jo. Je v kavárně."</p> <p>Zbystřila jsem pozornost. Vyřídila jsem to s tím zákazníkem, mile mu řekla, že knihy v takovém stavu nemůžeme přijmout. Jestli ty druhé budou vypadat líp, snad by mohl přinést tamty. Ještě chvíli trucoval a hádal se, ale pak se vypařil. Když byl pryč, protočila jsem oči. Lidi nikdy nepřestanou dělat pořád tu samou věc: snažit se získat něco za nic. Proto peklo tak prosperuje.</p> <p>Casey jsem našla sedět v kavárně se sklenicí vody. Pod očima měla tmavé kruhy a dnes viditelně neměla zájem se namalovat nebo pořádně učesat. Nevesele hleděla na stůl matnýma, zastřenýma očima.</p> <p>"Ahoj," pozdravila jsem opatrně a zpod stolu si vytáhla židli naproti ní. "Jak se máš?"</p> <p>Chvíli bylo ticho, pak vzhlédla, ale nedívala se na mě. "V pohodě."</p> <p>"Určitě? Protože na to nevypadáš."</p> <p>"Nevím." Hlas měla mdlý, tón roztržitý. "Prostě jsem jen dlouho ponocovala, nic víc. Promiň, že nejsem ve formě."</p> <p>"To nic. Taky mám za sebou pár šílenejch nocí." Problém byl v tom, že Casey nevypadala, jako by měla kocovinu. Myslím tím, že se jasně z něčeho vzpamatovávala... ale neměla jsem tušení, z čeho. Bolo to divné. "Kdepak jsi byla? Na večírku?"</p> <p>"Jo. S Dougovou kapelou."</p> <p>"Neříkej." O tom jsem nic nevěděla. "To musel být pořádnej nářez."</p> <p>"Snad."</p> <p>"Co tím myslíš? Přece jsi tam byla."</p> <p>Zvraštila obočí a vypadala zmateně. "Já... si toho moc nepamatuju. Hloupý, co? Musela jsem být pořádně ožralá. Pamatuju si jen... že jsem byla s Alekem. Pak jsme odešli a šli někam jinam."</p> <p>"Víš, kam?"</p> <p>Vypadala rozrušeně a zavřela oči. "Byl to velkej dům, a... nevím. Prostě... si nedokážu vzpomenout. Promiň, Georgino. Neměla jsem sem dneska přijít. Promiň."</p> <p>"To je v pořádku. Takže nemáš ani tušení, co jste spolu dělali? Vůbec žádný?"</p> <p>Zavrtěla hlavou. Neměla jsem právo tahat ze zaměstnanců podrobnosti jejich soukromého života, ale tady mi něco nedalo pokoj. A taky v tom bylo víc než jen má zaujatost vůči Alekovi. Vzpomněla jsem si, jak ženám vnucoval alkohol a přitom je zval někam, kde to bude ´mnohem intenzívnější´. Caseyina nechopnost vzpomenout si, co se dělo, když byla s ním, poukazovala na znásilňovací drogy.</p> <p>"Dal ti Alec něco?"</p> <p>Poprvé od začátku našeho rozhovoru byl její těžkopádný výraz pryč a zostražitěla. "Já... ne. Ne."</p> <p>Bylo mi jasné, že lže. Proč? Bojí se ho? Je jí trapně? Už jsem se nedokázala přinutit, abych se jí dál vyptávala. Vypadala hrozně zuboženě. Tak jsem jí řekla, aby šla domů a dala se trochu do pořádku; a ani jsem jí to nemusela říkat dvakrát.</p> <p>Zaskočila jsem za ni v kase a tiše zuřila na toho idiota Aleka. Můj vztek byl o to větší, že jsem s tím nemohla nic dělat. Caseyin život opravdu nebyl můj problém a dokud se sama k něčemu nepřizná, Alec je z toho venku.</p> <p>Teď byla Casey pryč, Paige zase nemocná a Warren hrál golf na Floridě, takže se mi opravdu ulevilo, když se objevil Doug. Vypadal stejně plný energie jako obvykle a já doufala, že mi spraví mou vražednou náladu.</p> <p>"Slyšela jsem, že jste pořádali večírek."</p> <p>"Jo." Usmál se a dal se do práce vedle mě. "Volal jsem ti, ale nebylas doma."</p> <p>"Taky jsem byla na flámu. Hele, nevšim sis včera večer něčeho divnýho s Casey a Alekem?"</p> <p>"Jak divnýho? Řek bych, že ti dva si padli do oka."</p> <p>"Nic jinýho?"</p> <p>"Ne. Ničeho jinýho jsem si nevšim. Proč? Zajímáš se o něj? Je o něco mladší než ty, ale jestli chceš, dám ti jeho číslo."</p> <p>"Ani náhodou."</p> <p>"No tohle," zvolal najednou. "Co to tady máme?"</p> <p>Zvedl jednu z knih, za které zákaznice právě platila. Byl to milostný román, na jeho obálce byl muž s mohutným hrudníkem objímající ženu s podobnými proporcemi v obráceném garde. Zakláněla hlavu, rty měla pootevřené a šaty z ní klouzaly na zem.</p> <p>"Vsadil bych se, že to jsou samý sračky. Lepší je někoho sbalit a zažít to naostro, ne?"</p> <p>Mrkl na zákaznici, která zrudla a neřekla nic. Podala nám peníze a zmizela tak rychle, jak jen mohla.</p> <p>Celá zděšená jsem zasklila zákazníky, co tam čekali, popadla Douga za paži a prudce jím škubla od pultu.</p> <p>"Co to sakra bylo?" zašeptala jsem naštvaně.</p> <p>Hlasitě se zasmál. "Nech toho, Kincaidová. Prostě jsem si jen trochu dělal legraci. Tyhle milostný romány na mě vždycky takhle působí."</p> <p>"Nemáš co komentovat výběr zákazníků a navíc před nimi nadávat."</p> <p>"Základní kurs. To všechno znám."</p> <p>"Jo? Tak se podle toho chovej."</p> <p>Stáli jsme tam a oba nás vyvedl z míry můj tón. V životě by mě nenapadlo, že Douga někdy takhle seřvu. Alespoň ne tady. Oba jsme byli asistenti manažera, parťáci v každé lumpárně. Vyváděli jsme různé skopičiny a flákali se jak jen to šlo.</p> <p>"Fajn," řekl po chvíli. "Kašli na to."</p> <p>Vrátili jsme se k pokladnám a ostentativně ignorovali jeden druhého. Pracovali jsme bez dalšího maléru, dokud jsem ho neslyšela říkat: "Člověče, tohle je pořádně drsný. Doufám, že to bude planý poplach."</p> <p>Mrkla jsem se tam a viděla, že zákazník kupuje knihu o pohlavních nemocech. Doug mi vyzývavě vrátil pohled. Vyřídila jsem svého zákazníka a pak na kasu dala tabulku ´pokladna je zavřená´. Andyho jsem našla v infostánku a řekla mu, ať si s Dougem vymění místa. "A neříkej mu, že jsem tě o to požádala."</p> <p>Vypadalo to, že se Doug vyhne potížím, když bude zákazníkům pomáhat hledat knihy, ale dokud jsem byla v obchodě, slyšela jsem ho. Mluvil a smál se příliš nahlas. Pokaždé, když jsem po něm hodila okem, byl pořád v pohybu - jako by nedokázal chvíli klidně stát. Jednou dokonce doslova žongloval s knihami před zákazníkem. Jindy když vedl zákazníka do sekce o vaření, nekráčel, ale poskakoval. Zamračila jsem se a nevěděla, co si s tím počít. Byl temperamentní a byla s ním sranda, ale najednou to začínalo zacházet příliš daleko a netušila jsem, jak se k tomu postavit.</p> <p>"Ta rudovláska mi řekla, že jste tady manažerka," náhle ke mně promluvila žena ve středním věku, když jsem přerovnávala panel s novinkami.</p> <p>"Jsem asistentka manažera," opravila jsem ji. "Jak vám můžu pomoct?"</p> <p>Ukázala k infostánku. "Tamten muž byl ke mně hrubý. Pomáhal mi hledat nějaké knížky a pak... řekl..."</p> <p>Nebyla schopná to dopovědět, kolísala mezi rozrušením a hněvem. Podívala jsem se, jaké tituly drží v ruce. Byly to knihy o klinické depresi. Paráda. Aspoň že se to nejmenovalo Jak postřílet zaměstnance Bezcitného knihkupectví. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, květnatě se omluvila a slíbila, že mu to zatrhnu. Pak jsem s ní šla na začátek řady u pokladny a řekla Andymu, ať její knihy odkóduje, protože je dostane zdarma. Warren tohle nikdy neschvaloval, ale momentálně mi to bylo šumafuk.</p> <p>Počkala jsem, až Doug dokončí práci se zákazníkem a už podruhé ho odtáhla pryč. "Musíme si promluvit. Pojď do kanceláře."</p> <p>Usmál se koutkem úst. Prohlídla jsem si ho pozorněji a všimla si, že se jeho oči horečnatě lesknou. "A o čem? Řekni to hned. Vidíš, že tady čekají zákazníci a potřebují poradit. Nemůžeme tenhle zatracenej flek nechat bez dozoru."</p> <p>Nad tím jsem zbledla, ale nutila se ke klidu. Všechno to poslouchali asi čtyři zákazníci. "Ne. Pojďme dozadu."</p> <p>Zvedl oči k nebi a přátelsky mě objal kolem ramen. "Kriste, z čeho jseš tak nervózní? Co to má znamenat?"</p> <p>"Době víš, z čeho," opáčila jsem a vykroutila se zpod jeho paže. "Překročils všechna pravidla."</p> <p>Jeho úsměv zmizel. "Ne, to ty je překračuješ. Jak se to chováš? Nemáš právo se mnou takhle mluvit."</p> <p>Pořád ještě mluvil příliš nahlas a poutali jsme pozornost čím dál většího počtu lidí. "Mám právo, protože se chováš jako idiot. Rozčiluješ zákazníky, děláš věci, které jsou naprosto nevhodné a dobře to víš."</p> <p>"´Nevhodný´? Zasranej Ježíši Kriste, Kincaidová! Jseš celá Paige. Prostě se jen bavím. Pamatuješ si ještě, jak se to dělá? Vzpomeneš si, co jsme tady kdysi vyváděli ještě než se z tebe stal takovej ras?"</p> <p>Publika teď byla hojnost, stejnou měrou z řad zákazníků i personálu. Nastalo hrobové ticho, jediným zvukem byla Vivaldiho melodie, kterou hrál zdejší zvukový systém.</p> <p>"Chci říct," pokračoval a pozornost okolí mu viditelně dělala dobře, "kde jsi takový manýry odkoukala? Kdo tě pověřil, abys tady velela? Nezapomínej, že oba máme stejnou pozici. Myslíš si, že stačí deset vteřin slávy kvůli Mortensenově povídce, aby ses mohla vytahovat? Proč za ním nezajdeš? Možná, že když si to s ním znovu rozdáš, přestaneš být taková svině."</p> <p>"Dougu," řekla jsem mu překvapená, jak pevně a přísně zněl můj hlas. Bylo to, jako někdo jiný používal mé tělo, aby se mu vzepřelo a já to jen z povzdálí sledovala. "Jdi domů. Hned. Jestli to neuděláš, vyhodím tě."</p> <p>Samozřejmě jsem neměla ani páru jak bych to provedla, protože jsem byla celá vyděšená z takové konfrontace s ním. Srdce mi bušilo. Stáli jsme těsně vedle sebe, naše vůle spolu bojovaly, ale on byl o půl hlavy větší než já a mnohem líp stavěný. Neměla jsem strach, že by mi fyzicky ublížil, ale psychické zastrašování bylo stejně účinné jako fyzické. Nicméně jsem se nehnula z místa a tvářila se panovačně a rozhodně.</p> <p>Nakonec ustoupil on a přerušil oční kontakt. Pokrčil rameny a přihlouple se usmál na kolemstojící, jako by s ním sdíleli nějaký vtip. "Jasně. Jak chceš. Je mi to jedno. Stejně jsem si chtěl udělat volno."</p> <p>Zase se rozhlédl kolem a tvářil se arogantně a vzdorovitě, jako by vyhrál. Ještě jednou přejel očima diváky, zasmál se a odešel.</p> <p>Nikdo ani nedýchal. Narovnala jsem se a dělala, jako by to, co se stalo, nebylo nic zvláštního. Cílevědomě jsem odkráčela a když jsem míjela Beth, požádala jsem ji: "Mohla bys teď jít do infostánku?"</p> <p>Šla jsem nahoru do kavárny a barman mi udělal moka. Třesoucíma se rukama jsem si ho od něj vzala, otočila se a zjistila, že tam stojí Seth. Dnes měl na sobě tričko heavymetalové kapely Ratt.</p> <p>"Thetis," řekl tiše.</p> <p>Vykročila jsem k oknu a on šel za mnou. Venku na Queen Anne se hemžily auta a lidi a já se na ně dívala, ale nevnímala je. Seth si stoupl za mě, zjevně tady byl, aby mě podpořil a uklidnil. Čekal, aby mě chytil, kdybych padala, ale to se nestane. Uvědomila jsem si, že kvůli tomu jsem se rozhodla zůstat s ním, bez ohledu na problémy se sexem.</p> <p>"Nejspíš jsi to všechno měl z první ruky."</p> <p>"Jo. Zvládlas to skvěle."</p> <p>"Vůbec jsem o to nestála."</p> <p>"Někdo to musel udělat." Jemně se dotkl mého ramene. "Občas umíš být pěkně rázná."</p> <p>Pořád otupělá jsem zavrtěla hlavou. "Ani o to jsem nestála."</p> <p>"Gerogino, podívej se na mě."</p> <p>Obrátila jsem se a podívala se. Ty krásné oči byly něžné a plné lásky, ale byla v nich síla. "Zachovala ses správně." Položil mi ruce na ramena, palci hladil nahou pokožku. "Zachovala ses správně."</p> <p>"Je to můj kamarád."</p> <p>"To je jedno."</p> <p>"Co se to s ním děje, Sethe? Co se mu stalo?"</p> <p>"Ty to nevidíš?"</p> <p>"Ne."</p> <p>Smutně se usmál. "Stejný důvod přiměl včera večer tebe, abys spořádala plný pytel jídla z Taco Bell."</p> <p>"Co? To nemůže být z trávy. Myslím ty jeho způsoby, ne to s tím jídlem."</p> <p>"Ne," souhlasil. "Marihuana to není, ale zjevně něco bere."</p> <p>Obrátila jsem se zpátky k oknu. Vybavovala se mi ta energie, která z Douga nepřetržitě sršela a horečnatý pohled. No, dávalo to smysl a bylo mi to líto. Nikdy by mě nenapadlo, že se dá na něco tvrdšího než alkohol nebo marjánka. Přesto... v poslední době toho u něj bylo nějak všeho přes míru. Drogy by mu nepomohly zlepšit se v Tetris nebo za měsíc vychrlit album dokonalých písní.</p> <p>"Jestli máš pravdu, nemám tušení, co by to mohlo být. Kdysi jsem zkusila skoro všechno," přiznala jsem nesměle. Nesmrtelnost umožňovala experimentování bez nebezpečných důsledků, kterým museli čelit smrtelníci. "Ale zase jsem se toho nenaučila dost, abych to dokázala identifikovat. Co si myslíš, že to může být? Nějaký druh amfetaminu?"</p> <p>"Já to taky nevím."</p> <p>Promnula jsem si spánky a cítila, že mě začíná svinsky bolet hlava. Po ničem jsem netoužila víc, než vrátit se domů a jen tak vegetovat na gauči se Sethem vedle sebe na jedné straně, s Aubrey na druhé a talířem sušenek na klíně, ale o tom si můžu nechat jen zdát.</p> <p>"Už se musím vrátit dolů, teď už nám chybí dva lidi. Zase tady budu muset být až do konce."</p> <p>"Chceš, abych k tobě po práci přijel? Sice jsem slíbil, že Terrymu pomůžu vymalovat, ale určitě dostanu milost."</p> <p>Ujistila jsem Setha, že kvůli mně nemusí měnit plány a pak se vrátila na přízemí. Zase se tam pracovalo jako by se nebylo stalo nic mimořádného. Jedinou změnou byl způsob, jakým na mě teď hleděli kolegové. Ne s výsměchem nebo pobavením, ale nějak jinak. Kdybych nevěděla své, řekla bych, že respekt vůči mně náhle prudce vzrostl.</p> <p>Po práci jsem šla domů utahaná jako pes, vyčerpaná tělesně i duševně. Obvykle jsem vstřebávala energii od obětí, abych si udržela svou nesmrtelnou existenci a schopnost proměňování, ale život byl plný dalších věcí, na které bylo zapotřebí energie. Vloupání do cizích domů. Dvě dvanáctihodinové šichty po sobě. Chovat se mravopočestně ve společnosti muže svých snů. Seřvat jednoho ze svých nejlepších kamarádů a pak zjistit, že je velmi pravděpodobně závislý na něčem ohavném.</p> <p>Potřebovala jsem energii a byla jsem z toho nervózní a podrážděná navzdory pocitu únavy. Pro mě se touha po energii měnila v chtíč, náhlou potřebu, aby se mě někdo dotýkal a využil mě a koho bych zase já mohla využít na oplátku.</p> <p>A tak jsem zavolala Bastienovi.</p> <p>"Proč mi voláš?" zeptal se sarkasticky. "Čekal bych, že půjdeš rovnou k věci a zavoláš Daně. Můžeš jí klidně vyklopit, že její soused má v plánu ji svést a zničit její organizaci. A pak když už budeš u toho, se můžeš zmínit o tom vloupání a nechat mě zabásnout. Jestli budeš chtít, dám ti i klíče od svýho auta. Bude to dokonalej konec mé už tak zničené kariéry."</p> <p>"Sklapni už konečně," štěkla jsem na něj, protože jsem na tohle neměla trpělivost. Zjevně ještě měl na mě vztek. "Za prvé, včera večer by se ti v žádném případě nepovedlo dostat Danu do postele, tak na to rychle zapomeň. Za druhý ji v první řadě odradilo, když jsi jí otevřel tak zhulenej. Za třetí, jestli ses jí chtěl zalíbit, měl ses víc snažit dávat najevo, že ti na mně záleží a ne se chovat jako bezcitnej hajzl."</p> <p>"Co tvůj kotník?" zeptal se váhavě.</p> <p>"Je to v pohodě. Víš, jak to chodí." Podvrtnutí trápilo nesmrtelné nejvýš jeden den. "Natolik v pohodě, že bych šla tancovat."</p> <p>"Tancovat?"</p> <p>"Jo. Chci, abys mě někam vyvedl. Dnešek byl ten nejhorší den jaký si umíš představit."</p> <p>"Promiň, ale nejde to."</p> <p>"Cože? Chceš se na mě vykašlat protože jsme byli ve při?"</p> <p>"Nejde jen o to... no dobře, možná trochu. Ale Bill mě pozval, abych se s ním díval na fotbal."</p> <p>"Nenávidíš fotbal."</p> <p>"Jo, ale možná uvidím Danu. Mrzí mě to, Fleur. Dnes se o sebe musíš postarat sama."</p> <p>Rozhořčeně jsem zavěsila a zavolala druhého nejlepšího tanečníka, jakého jsem znala.</p> <p>"Cody," řekla jsem, "jdeme někam do klubu."</p> <p>"Fajn," přišel souhlas z druhé strany, "ale budu muset s sebou vzít Hugha a Petra."</p> <p>"Fuj. Ti tancují skoro tak mizerně jako Seth."</p> <p>"Jo. Ale slíbil jsem jim, že jim dnes večer budu dělat společnost. Nechceš radši přijít sem? Hrajeme Dungeons & Dragons. Víš, kolik životů má sukuba?"</p> <p>"Dobře, dobře. Vem je s sebou."</p> <p>Zavěsila jsem. Vlastně bylo úplně jedno, kdo přijde, protože jsem většinou chtěla jen to, aby se mnou někdo šel, kdokoliv. Doprovod dal těm výletům zdání normálnosti, i když na to, co jsem tam chtěla dělat, jsem žádného z nich nepotřebovala.</p> <p>"Ježíši, ženská," vydechl Hugh, když jsem o hodinu později otevírala dveře. "Nejspíš se k tobě už dál nedokážu chovat jako k sestře."</p> <p>Měla jsem na sobě skládanou černou sukni kratší než do půli stehen. Top měl tříčtvrťové rukávy a končil těsně nad pupkem a byl z elastické černé krajky, která při špatném osvětlení vypadala neprůhledně, ale v plném světle ukazovala všechno - a tím myslím doopravdy všechno.</p> <p>Jediný problém byl v tom, jaké tělo si vybrat. Nechtěla jsem dělat práci sukuby ve své obvyklé podobě - v té, která pracovala v Emerald City a spala se Sethem. Potřebovala jsem anonymní vzhled, takový, na který se dá snadno zapomenout. Dívala jsem se do zrcadla v koupelně a zvažovala víc podob a etnik. Nakonec jsem se rozhodla pro hezkou Latinoameričanku, smyslný typ s dlouhými tmavými vlasy.</p> <p>Šli jsme do stejného klubu, ve kterém jsme tenkrát s Bastienem tancovali. Hráli různou hudbu, ale všechno bylo rychlé a tvrdé. Hugh okamžitě zaparkoval u baru a vypadal jako vlezlej chlap, kterej vrhá zamilovaný pohledy na mladší ženy, jakým popravdě taky byl. Petr byl rozpolcený touhou přidat se k němu a hupsnout na parket. Byl dost velkej pecivál, aby zůstal s Hughem, ale věděla jsem, že místa jako tohle jsou živnou půdou jak pro sukuby tak pro upíry. Nakonec si ten příšerně oblečenej upír neochotně koupil drink a vydal se mezi tanečníky. Vypadal beznadějně mimo mísu. Nicméně jsem věděla, že to v zdraví přežije; dělal to už málem tak dlouho jako já.</p> <p>Šla jsem k baru a poručila si panáka Rumple Minze, kterého jsem do sebe okamžitě kopla. Byla to docela sranda - část mého já si myslela, že nemám nejmenší právo pohrdat Dougem za to, že se zapletl s drogama, když já se bez problémů uchyluju k alkoholu, abych snížila své vlastní napětí.</p> <p>"Zatancuj si se mnou," řekla jsem Codymu a popadla ho za ruku.</p> <p>Dnes večer vypadal dobře, měl na sobě hezkou volnou košili s potiskem, kterou dokážou nosit jen chlapi, co mají opravdový smysl pro módu. Uměl tancovat, jeho světlé vlasy byly nápadné a celkově to byl pro mě dobrý partner.</p> <p>"To jako mám být předskokan?" zeptal se mě po pár písničkách.</p> <p>Zasmála jsem se. Tancovali jsme tělo na tělo a já se pohybovala mnohem provokativněji než obvykle, když jsem byla s kamarádem. Ale byly to podvědomé pohyby, protože můj sukubí hlad nabýval na síle.</p> <p>"Vadí ti to?"</p> <p>"Ne. Až na to, že mám stejné incestní pocity, o jakých prve mluvil Hugh. Nicméně si nemyslím, že bys to, co potřebuješ, dostala ode mě."</p> <p>"To teda máš recht," pravila jsem a obhlížela dav. Tohle místo bylo přímo narvané smrtelníky, všichni byli rozpálení, plní energie a hořel v nich život úplně jiným způsobem než ve mně a v mých přátelích. Zase jsem pocítila pálení touhy. Chtěla jsem se dotýkat každého jednoho z nich a věděla jsem, že už si s Codym moc nezatancuju.</p> <p>"Ale stejně, proč jseš dneska tak nažhavená? Obvykle taková nejsi."</p> <p>Měl pravdu. Většinou všichni museli poslouchat, jak nadávám a remcám kvůli svému džobu pro peklo a jak nesnáším svádět milé kluky. "Musím spálit aspoň trochu touhy po Sethovi. A taky mi dnešní den dal pořádně zabrat," vysvětlila jsem mu a povyprávěla všechno kolem toho.</p> <p>Cody byl kvůli Dougovi stejně smutný jako já, protože ho znal a měl ho rád. Mladý upír si taky myslel, že Dougovo nevyrovnané chování může souviset s amfetaminy a poskytl mi několik nápadů. Uvázala jsem si uzel na duševním kapesníku, abych se na to později nezapomněla podívat.</p> <p>Nakonec jsme se s Codym rozdělili a každý si šel po svém. Stejně jako minule jsem se začala zabývat lidmi kolem sebe, ale tentokrát z úplně jiných důvodů. Partnerů jsem měla až nad hlavu a pití zdarma co hrdlo ráčilo. Pokaždé, když jsem přišla s někým, kdo mi koupil další, Hugh - pořád sedící u baru - zavrtěl hlavou s ironickým pobavením.</p> <p>Asi tak po dvou hodinách už jsem měla svou kořist. Byl mladý, svalnatý a mimořádně nádherný, protože měl sexy středomořské rysy. Nejspíš italští předci. Byl sladký a stydlivý, jasně ho udivovalo, že s ním pořád chci tancovat. Jeho kamarádi, co se na to z dálky dívali, si zjevně mysleli to samé.</p> <p>Přesunuli jsme se do přeplněné části tanečního parketu, narvané zpocenými, rozpálenými těly. Otírala jsem se o něj mnohem důvěrněji, než bylo zapotřebí i v takovém davu a když jsme se spolu pohupovali, mé dlaně jezdily po celém jeho těle. Když se naše rty o sebe otřely, stáhl se.</p> <p>Pak mi řekl - nešikovně a neochotně - že má děvče, což pro mě nebylo žádným překvapením. Přestali jsme tancovat, dav do nás strkal, a já hrála, že jsem v mírných rozpacích nad svou troufalostí, zatímco jsem se tvářila, že mi nedošlo, že se neobtěžoval svou přítelkyni vzít s sebou.</p> <p>"Počkej přece," řekl, když jsem se otočila, že odejdu. Na hlase jsem mu poznala, že mohutně váhá. Byl to hlas člověka, který se snaží rozumně si zdůvodnit něco, o čem ví, že by to neměl dělat... ale stejně po tom touží. Viditelně byl celý rozhozený. "Myslím, že pořád... můžeme... spolu tancovat, ne?"</p> <p>Po pěti dalších tancích jsem ukecala - a podplatila - jednoho z číšníků, aby nás pustil do skladu v suterénu baru. Byla to malá a tmavá místnost, kam ukládali rezervní stoly, ale na to, co jsme potřebovali, to bohatě stačilo. Seshora bylo pořád slyšet hudbu, i když už nešlo rozeznat, co přesně hrají. Celá budova vibrovala tím rytmem. Můj mladík pořád vypadal nervózně, ale alkohol a příležitost jasně vyhrály nad zdravým rozumem. Neřekla jsem mu své jméno a neptala se po jeho.</p> <p>Přitáhla jsem ho k sobě a políbili jsme se - byl to ten typ divokého, drsného polibku, ze kterého máte pak oteklé rty. Jeho ruce se klouzaly po mých bocích výš a výš, vytáhly krajkový top jak jen to šlo a obnažily má prsa. Udiveně je laskaly, hmatem zjišťovaly jejich tvar a velikost, až mi ztuhly bradavky. Sklonil se, aby vzal jednu z nich do úst a tvrdě se přisál. Když jsem cítila jemné kousnutí, souhlasně jsem zavrčela a posunula ruce dolů, abych mu rozepla pásek.</p> <p>Narovnal se a tentokrát jsem to byla já, kdo šel do kolen - doslova. Klekla jsem si, stáhla mu boxerky a vyndala erekci, která napínala látku.</p> <p>Jazykem jsem mu přejela po špičce a ochutnávala slané kapky. Pak jsem ho bez dalšího váhání vzala do úst celého a dokolečka ho olizovala jazykem, zatímco jsem pohybovala hlavou dopředu a dozadu. Zasténal a propletl si prsty za mým krkem. Snažil se ke mně přitisknout ještě víc. Pocítila jsem, jak se do mě začíná vlévat jeho energie, a bylo to sladké a lahodné. Patřil k těm lepším, byl plný síly. Sála jsem víc a víc a ještě pár minut jsem ho dráždila. Pak jsem se od něj odtrhla a zvedla se. Tvářil se tak zoufale, že to působilo až komicky. Jako by nemohl uvěřit, co jsem mu to udělala. Jako bych ho praštila baseballovou pálkou. Olízla jsem si rty a usmála se. „Chceš víc? Tak to si budeš muset vzít sám.“</p> <p>Potřebovala jsem pádný důkaz. Jestli sbalím chlapa s množstvím životní síly, můžu taky splnit normu pro Jeroma a trochu ho zkazit. Takový, který měl vážnou známost se mohl cítit provinile, že blbne s jinou ženskou, ale bude se cítit mnohem provinileji, jestli mě sám bude k něčemu povzbuzovat. Bylo příliš snadné říct, že to mě ona k tomu donutila. Já už své udělala, teď byla řada na něm.</p> <p>Ten kluk o mých postranních motivech nic nevěděl, ale cítil vážnost situace. Teď stál na pokraji rozhodnutí, které může ovlivnit jeho duši na věčnosti. Udělá to nebo ne? Podlehne chtíči a zradí ženu, na které mu záleželo? Chopí se šance užít si se mnou, jakou už možná nikdy nedostane? Nebo mě odmítne, odejde a zůstane jí věrný?</p> <p>Když vedl ten vnitřní monolog, můj úsměv byl čím dál širší, pomalý a malátný. Procházela jsem se po místnosti jako by mi patřil všechen čas na světě, jako by mi bylo úplně jedno, jak se rozhodne. Mé podpatky hlasitě klapaly na tvrdé podlaze. Obrátila jsem se k němu zády a snažila se rozeznat, čo je na starých zarámovaných obrazech visících na zdech, ale v tom tlumeném osvětlení jsem většinou viděla jen tmavé šmouhy.</p> <p>Pak jsem cítila, že stojí za mnou. Jeho ruce sjely z mého pasu na boky a pak na zadek. Stáhl mi sukni a po ní i černá tanga, která jsem měla pod ním. Pomalu zkoumal každou křivku a pak se jedna jeho ruka posunula mezi má stehna. Tím pohybem se ke mně dostal blíž a já ho cítila - pořád tvrdého, pořád připraveného - přitisknout se k mé kůži.</p> <p>Průzkum mezi mými stehny pokračoval dál, těžce dýchal a jeho dech mě hřál na krku. Jeho prsty přejely po kousku pečlivě zastřižených chloupků mezi mýma nohama, posunuly se níž, aby si pohrály s mými pysky. Tiše, naléhavě jsem zasténala a přitiskla se k němu v naději na odezvu.</p> <p>Jeho prsty hladce klouzaly a ještě přikrmovaly mou už tak zuřivou touhu. O chvíli později se ty naléhavé prsty zasunuly do mě, sondovaly a zkoumaly. Byla jsem vlhká a kluzká, ale stejně mě zastihl nepřipravenou a nahlas jsem vykřikla. Druhou rukou mě chytil kolem pasu, přitáhl k sobě ještě blíž a druhou pořád jezdil sem a tam. Zase do mě proudila jeho životní energie, ale probudil se ve mně i čistý fyzický chtíč, který sílil každým jeho pohybem. Ale dřív, než jsem se stačila udělat, vytáhl ruku a už nepokračoval. Popadl mě za ramena, obrátil k sobě a já se připravila na to, že mě vysadí na stůl nebo přitlačí o zeď.</p> <p>K mému údivu mě zatlačil na kolena. Zrychleně oddechoval a oči mu plály touhou a chtíčem. „Tvoje pusa,“ vydechl. „Chci zase tvoji pusu.“ To bylo nečekané a možná mě to i trochu zklamalo, ale nakonec to obojí u mě vyjde nastejno. Než jsem stačila cokoli udělat, měla jsem ho v puse. Překvapeně jsem povzdechla, což ho patrně rozpálilo ještě víc. Už jsem si nemusela lámat hlavu s tím, kdo to začal – byl to jednoznačně on. Přidržoval mi hlavu a krk na místě a narážel do mě.</p> <p>Jeho životní síla a energie se do mě začaly vlévat plnou silou a spolu s nimi jeho myšlenky a pocity. <emphasis>Konečně, konečně, konečně</emphasis>, myslel si a palčivá touha ho zalila od hlavy až k patě. Když jsem teď cítila jeho mysl a duši, došlo mi, že není tak snadným cílem, jak jsem původně předpokládala.</p> <p>Miloval svou přítelkyni. Vášnivě ji miloval. Jenže neměla ráda orální sex a jednou z největších fantazií tohohle muže bylo, že by se jí udělal na obličej. Kdybych na něj šla dnes večer jinak, možná by byl natolik silný, že by mě odmítl. Ale poskytla jsem mu tu jedinou věc, které nedokázal odolat. Překonávalo to dokonce i výčitky svědomí v hloubi jeho mysli.</p> <p><emphasis>Takovou šanci už nikdy mít nebudu. Allison se to nemusí dozvědět.</emphasis> Tohle zdůvodnění jsem znala až moc dobře. Patřilo k těm nejotřepanějším.</p> <p>Začal přirážet naléhavěji, měla jsem jeho dlouhého údu plnou pusu. Nedočkavě mě sledoval a pak se mu z hrdla vydral neartikulovaný skřek. Mně sice orgasmus nedopřál, ale přišla jsem si na své jinak. K přenosu životní síly nedochází hned při fyzickém kontaktu, dokonce ani ne při orgasmu. Je to mnohem větší a ucelenější. Od duše k duši. Jeho energie mě zasahovala ve vlnách a byla to čirá extáze, když jsem se vznášela v tom oceánu výš a výš. Celé tělo mi hořelo, skoro se to nedalo snést. Než to celé skončilo a naše spojení se přerušilo, zachytila jsem ještě jeho prostou myšlenku: pusa, nebo obličej?</p> <p>Ach ti muži!</p> <p>Vybral si pusu a když vyvrcholil, hlasitě u toho sténal. Na jazyku jsem ucítila teplou nahořklou tekutinu a on v křečích zarýval nehty do mého krku a do vlasů. Počkala jsem, dokud neskončil, a pak jsem polkla, protože jsem věděla, že přesně to chce. To chce každý. A opravdu to bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat, protože po jeho orgasmu mě zasáhlo mé vlastní vyvrcholení.</p> <p>Síla jeho energie mě zasáhla jako blesk ve stejné chvíli, kdy on pocítil její ztrátu. Odtrhla jsem se od něj, lapala po dechu z tolika síly, koupala jsem se v té blaženosti, osvěžená a živá. On byl nicméně strnulý a bledý, náhle zesláblý a zmatený, že ztratil něco, o čem ani nevěděl, že to měl. Slepě tápal po něčem, o co by se opřel a chytil se hrany stolu právě když se pod ním podlomila kolena. Jen stolu mohl poděkovat za to, že se úplně nesesypal na zem, já ho chytila za druhou paži a pomohla mu nabýt rovnováhu. Opatrně jsem ho stahovala dolů, aby si mohl sednout na židli a opřít se o ni.</p> <p>Šok ze ztráty energie ho stahoval do bezvědomí, ale ze všech sil se snažil udržet oči otevřené. Další základní sukubí pravidlo znělo: Čím charakternější muž, tím větší je jeho ztráta. "Panebože... co je to se mnou?"</p> <p>Potlačila jsem všechnu laskavost a sympatii, které případně mohly vzniknout připomínaje si, že se - později - přece jen sebere, chladně se na něj zadívala a upravila si oblečení. "Nejspíš jsi moc pil." Sehnula jsem se a vytáhla mu kalhoty. "Dojdu pro pomoc."</p> <p>Začal namítat, ale já už byla venku ze dveří. Šla jsem zpátky na taneční parket obklopená jeho energií. Připadala jsem si jako bohyně vstupující do chrámu svých věřících a zdálo se, že hodně párů očí se mnou souhlasí. Rychle jsem se rozhlédla kolem, našla jeho přátele, řekla jim, že dole omdlel a nechala je, ať si s tím nějak poradí.</p> <p>"Tenhle je na mě," slyšela jsem Hugha, když jsem došla k baru. On viděl mé post-sexové kouzlo ze všech nejlíp.</p> <p>Poručila jsem si panáka Jägermeistera, po kterém rychle následoval další, tentokrát Goldschlager. Pití se srandovními jmény jako pravé zakončení večera.</p> <p>"Po nich se budeš cítit líp?" zeptal se rarach a pokynul hlavou ke dvěma prázdným skleničkám.</p> <p>"Ne," řekla jsem. "Ale někdy to pomáhá, abych si toho tolik nepamatovala."</p> <p>Pak jsem šla domů, dala si dlouhou horkou sprchu a snažila se smýt všechny stopy po sexu. Předchozí podráždění se dnes už podruhé změnilo v bolest hlavy a lehkou nevolnost. Právě jsem se už ve své normální podobě usadila na gauči a bezmyšlenkovitě civěla na televizi, když se objevil Seth.</p> <p>"Chtěl jsem jen vědět, jak se ti daří," vysvětloval a posadil se vedle mě.</p> <p>"Už je to lepší," řekla jsem mu rozpačitě. "Aspoň trochu. Byla jsem venku s naší partou."</p> <p>"Aha. To zní dobře." "Nebyl tak docela upřímný. Myslím, že se z celé té ´party´ pořád cítil trochu nesvůj. Opřel si hlavu o opěradlo gauče a dlouho si mě prohlížel.</p> <p>Zasmála jsem se, i když mi moc do smíchu nebylo. "Co je?"</p> <p>"Ani nevím," odpověděl s vážnou tváří. Připomínal mi dítě hledící na stromek o Štědrém večeru. "Je to divné. Prostě jen že jsi dnes večer... tak krásná. Chci říct, že vždycky jsi hezká, samozřejmě, ale dnes - nějak od tebe nedokážu odtrhnout oči. Chtěl bych..." Dál nepokračoval.</p> <p>"To bude těmi mokrými vlasy a pyžamem," navrhla jsem zlehka. "Vždycky podněcují fantazii."</p> <p>Ale přesně jsem věděla, co ho tak oslňuje. Ten chlap v klubu, nebo spíš jeho energie, kterou jsem mu ukradla. Žádný člověk tomu nedokázal odolat. Když jsem si trochu pocvičila mozek, uvědomila jsem si, že Seth mě ještě nikdy neviděl tak brzy po nabití. Občas mě viděl ve stejný den - a tehdy taky mluvil o tom, že vypadám líp než jindy - ale tentokrát to bylo poprvé, co to dostal z první ruky. Cítila jsem se provinile, že se na mě takhle dívá.</p> <p>Jeho ruka sáhla po mé a já se snažila neucuknout, když mě za ni vzal. Ještě i po sprše jsem se cítila špinavá a laciná. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal po tom, co jsem dělala, ani když to bylo v jiném těle. Nezasloužila jsem si takovou lásku.</p> <p>Nepřetržitě okouzlený Seth si jen povzdechl. Jeho dlouhé prsty kreslily na mé kůži hřejivé krouživé vzory a já cítila, jak začínám těžce dýchat. "Přál bych si, abych tvou krásu dokázal opsat slovy, ale nejsem tak dobrý spisovatel. Nejspíš na sobě ještě musím hodně pracovat."</p> <p>Rychle jsem vstala a zatahala ho za ruku. "Teď se ty chováš pošetile a proto bys měl jít domů a vyspat se."</p> <p>Zamrkal. "Ale? Takže žádné další, é... pokusy se spaním?"</p> <p>Zaváhala jsem. Jasně, že jsem to chtěla, ale pořád jsem si dost nevěřila. A teď vlastně ani Sethovi, když se na mě pořád díval uchvácený obdivem, který mu sálal z očí. Jeden by si myslel, že flirt v zastrčeném kumbálu pro tuto noc zasytí mou touhu, ale Setha jsem chtěla stejně moc jako kdykoliv předtím. Samozřejmě to ve zpětném pohledu vůbec nebylo překvapivé, protože řečený flirt v podstatě neuspokojil mé fyzické potřeby.</p> <p>"Ne," řekla jsem Sethovi. "Ještě ne. Je příliš brzy."</p> <p>Zatvářil se, jako by mu odloučení ode mě mohlo fyzicky ublížit, ale když jsem ho nechala, aby mě políbil na tvář, nakonec na to přistoupil. Byl to dlouhý polibek, mnohem smyslnější, než bych čekala, trhaně jsem se nadechovala a vydechovala. Nicméně jsem mu to nevrátila, nechtěla jsem to dělat těmito rty. Než konečně odešel, ještě několikrát se nadchl mou krásou a já šla spát krátce poté.</p> <p>Ležela jsem v posteli a pořád dokola si opakovala, že jsem se v tom klubu zachovala správně. Udělala jsem jen to, co jsem musela, abych zůstala silná a schopná. Seth přece říkal, jak se mu líbí, že jsem jako ´vichřice´. Sex byl prostředkem, jak toho dosáhnout. <emphasis>Zachovala jsem se správně</emphasis>. A pokud šlo o Douga, tam jsem se taky chovala správně. Všechno, co jsem dnes udělala, bylo správné.</p> <p>Ale přesto... jestli je to všechno pravda, proč se cítím tak příšerně?</p> <p>Kapitola 9</p> <p>"Docela slušná záře," řekl mi Bastien, když mi příští den odpoledne otevíral dveře.</p> <p>"Jo. Něco mi o tom povídej."</p> <p>Přiloudala jsem se k němu v Tabithině těle a přitáhla si židli k jeho kuchyňské lince. Z lednice mi vylovil Mountain Dew.</p> <p>"Proč jsi tak otrávená? Přece to nemohlo být tak špatné."</p> <p>"Bylo to v pohodě, takovým tím laciným způsobem v ubohém kumbálu. Pak přišel Seth a v jednom kuse mluvil o tom, jak jsem hezká."</p> <p>"Jasně, že mluvil." Bastien byl na lovu a taky zářil. "Nemohl si pomoct. Je to jen slabý smrtelník, stejně jako všichni ostatní."</p> <p>Nevšímala jsem si toho popíchnutí a vypila polovinu obsahu plechovky jedním douškem. "Když už jsme u těch ´slabých smrtelníků´, jaký byl fotbal?"</p> <p>"Až komická nuda. Bill musí zaměstnávat nějaké fantastické lidi, co mu píšou projevy, protože jeho konverzační schopnosti jsou srovnatelné s támhletou skříní. Ale mělo to i světlejší chvilky, několikrát jsem mluvil s Danou a myslím, že jsem odstranil ty škody, cos nadělala."</p> <p>"Bože, přestaneš s tím konečně? Na mě to neházej. Jediný, koho za to můžeš vinit, jsi ty sám."</p> <p>"Hele, to jsem nebyl já, kdo slítnul z těch schodů. Mimochodem, vzal jsem si k srdci tvou radu a hrál si na soucitnýho bratříčka. Opravdu to vypadalo, že to bere. Až na to..."</p> <p>"Co?"</p> <p>Zamračil se, modré oči zmatené. "Zdá se, že mě má docela ráda. Vyptávala se na mou práci a na tebe. Ale něco se mi na tom nezdá. Prostě nemám pocit, že..."</p> <p>"Se ti v dohledné době vrhne do náruče? No komu by to jen napadlo?"</p> <p>Zatvrdil se a zahnal všechny pochybnosti. "Je to jen otázka času, nic víc. Stejně jako ten klášter v Bruselu. Pamatuješ, jak se to tenkrát zvrtlo k lepšímu?"</p> <p>Usmála jsem se. "Jen otázka času. Jasně. Takže jaké máš dnes plány?"</p> <p>"Žádné. Možná později půjdu ven, ale zatím se tady budu jen tak povalovat. Mitch má přece být v práci."</p> <p>"No tak se pokus nějak proklouznout ven a skočíme do kina nebo tak něco."</p> <p>Upřímně řečeno jsem se nemohla dočkat, až budu dělat něco aspoň trochu zábavného. Konečně jsem měla volný den a přišel právě včas. Starosti mi dělalo jediné - nevěděla jsem, co se v knihkupectví děje, když - nebo spíš jestli - Doug ráno přišel do práce. Kdyby tam byla Paige nebo Warren, ti by ho srovnali do latě, ale já zjevně tu autoritu neměla a stejně jsem nerada dělala takové věci. Nakonec jsem se rozhodla zavolat Janice a říct jí, ať mi okamžitě zavolá, kdyby se opakovaly stejné problémy. Zatím se neozvala. Bastienovi se do kina moc nechtělo. "Hrají vůbec něco pořádnýho?"</p> <p>Než jsme se stačili podívat, zazvonil zvonek u dveří.</p> <p>"Panebože, Basi. Kdykoliv jsem tady, je to tu jako na nádraží Grand Central."</p> <p>"Nejspíš Svědci Jehovovi," usoudil, zneviditelnil se a šel zkonrolovat dveře. "Uff. Je to Jody. Zajímalo by mě, co tady chce."</p> <p>Napadlo mě, že Danina návštěva by byla pořádná náhoda, nicméně se mi ulevilo, že to je jen Jody. "No tak si toho nevšímej. Jsi přece v práci, ne?"</p> <p>Šťouchl do mě. "Jdi otevřít."</p> <p>"Já?"</p> <p>"Jasně. Vymysli si něco, proč jseš tady. S Danou jsou náramný kámošky a můžeš mi sehnat nějaký informace."</p> <p>"No, kvůli vyššímu dobru..."</p> <p>Zvonek zazvonil znovu a Bastien se na mě prosebně díval. Jody jsem měla celkem ráda, ale nelíbilo se mi, že mě Bastien zatahuje do svých patálií. S hudrováním jsem šla ke dveřím. Napadlo mě, že možná jen přinesla další sušenky nebo něco takovýho. Když mě uviděla, rozzářila se.</p> <p>"Doufala jsem, že jsi to ty! Zdálo se mi, že jsem poznala tvůj Passat."</p> <p>Taky jsem se na ni usmála. "Máš paměť jako slon. Jestli potřebuješ Mitcha, je v práci."</p> <p>"Ne, vůbec ne. Jen jsem zahlédla auto a chtěla tě pozdravit. Máš tady něco důležitého?"</p> <p>"No, ani ne. Jen mám dnes volno a slíbila jsem mu, že... mu trochu pomůžu se zahradou."</p> <p>Bastiena, který se neviditelný vznášel opodál, z toho málem klepla pepka.</p> <p>"Dnes je na to ten správný den," souhlasila. Nejspíš jo, byl jiskřivý sluneční den, který se občas v zimě vyskytne. Aspoň že dnes nepršelo. "Co přesně plánuješ dělat? Vypadá to, že zahradníci se postarali o většinu spadaných listů."</p> <p>Přesně. Snažila jsem se vymyslet něco takového, na co lidi na předměstí ještě nenajali někoho špatně placeného. "Uvažovala jsem, že zasadím nějaké květiny."</p> <p>"Ach!" Spráskla rukama a v jejích hnědých očích to zajiskřilo. "To je skvělý nápad! Nechceš s tím pomoct?"</p> <p>"No..."</p> <p>Bastien vedle mě div nedostal záchvat. Důrazně kýval hlavou nahoru a dolů a rty neslyšně artikuloval <emphasis>informace</emphasis>.</p> <p>Práce na zahradě bylo tím posledním, co bych chtěla dělat o svém volném dnu, ale teď už nešlo couvnout. "Jasně. Stejně se v tom příliš nevyznám." To byl eufemismus roku, ne-li víc.</p> <p>"Jen si vezmu kabát a vyrazíme do mé oblíbené školky," zajásala. "Bude sranda."</p> <p>Běžela do svého domu a já se zaškaredila na Bastiena. "Nenávidím tě."</p> <p>"Jako bych to nevěděl." Poplácal mě po zádech. "Jsem si jistej, že máš zlatý ručičky, Fleur. A jestli ne, proměníš si je."</p> <p>"Budeš mít u mě dluh, a pořádnej."</p> <p>Jody mě odvezla do nějakého zahradnictví, které pro mě bylo hotovým bludištěm zeleně. Vlastně zeleň ani nebylo to správné slovo. Většina stromů a roslin byla bez listí, hnědly a žloutly jak se blížila zima. Byla to spíš spleť vegetace.</p> <p>"Ještě pořád rostou," řekla mi a odborným okem zkoumala různé rostliny. "Přece jen, tohle není nejvhodnější čas na sázení, nicméně bychom si s tím přece jen měly poradit, protože země ještě není příliš tvrdá."</p> <p>Udělala jsem obličej. "Vypadá to jako špinavá práce."</p> <p>Zasmála se. "Jak ses do toho dostala?"</p> <p>"Můj bratr... si ne vždycky věci důkladně promyslí. A jestli chce, umí být docela přesvědčivý." A otravný a vlezlý.</p> <p>"To vím. A je taky docela roztomilý. Vsadila bych se, že ženy skáčou jak jim zapíská."</p> <p>"Nemáš ani ponětí, jak."</p> <p>To ji zase rozesmálo. "No, tak se dejme do toho. Jestli s touhle prací jednou začneš, zalíbí se ti to. A není to nijak moc špinavá práce. Jestli chceš vědět, jak taková práce vypadá, jednou ti budu povídat o Guatemale."</p> <p>"Kdys byla v Guatemale?" No tohle! Tak nějak jsem vymezila okruh jejích prázdninových zájmů na Malibu nebo Paříž.</p> <p>"Když jsem byla v Mírových sborech."</p> <p>"Tys byla v Mírových sborech?"</p> <p>"Jo. Ještě zamlada."</p> <p>Zírala jsem na ni, zatímco pokračovala ve výběru. Jody byla v Mírových sborech a pracovala jako učitelka výtvarné výchovy. Zjevně byla tvořivá a nadaná, chytrá a příjemná. Jak sakra může mít taková žena něco společného s Danou?</p> <p>Dopadlo to tak, že jsme koupily několik rostlin, kterým se říká Vánoční růže a taky pár cibulek, i když mě upozornila, že z nich možná na jaře nic nevyroste. Když jsme se vrátily k Bastienovi, zachumlaly jsme se do kabátů, navlékly si rukavice a daly se do kopání vpředu na zahradě. V jednu chvíli jsem ho zahlídla, jak na mě z okna mává a když se Jody nedívala, vyplázla jsem na něj jazyk.</p> <p>Jody mi taky moc ráda vyprávěla o své minulosti. Občas jsem se na něco zeptala, když mi to nebylo příliš jasné a ona to pak trochu rozvedla. Poslouchala jsem, sem tam něco poznamenala a - i když se mi to vůbec nechtělo přiznat - zjistila jsem, že jsem strávila příjemné odpoledne. Měla pravdu: když jste se pustili do zahradničení, bylo to docela fajn. Její povídání nevyhnutelně vedlo k CPFV a samotnou ji překvapilo, že byla ochotná připustit vlastní nespokojenost, i když se jí tím ulevilo.</p> <p>"Chci tím říct," řekla, "že za nimi stojím. Naprosto. Jen si někdy přeju, aby ty věci dělali trochu jiným způsobem."</p> <p>Vzhlédla jsem docela spokojená, že si na chvíli odpočinu od makačky v tvrdé zemi. "Například jaké věci?"</p> <p>Rozkošně stiskla rty. "Řekla bych... třeba... víš, pořád říkáme lidem, co by měli dělat a co neměli. Snažíme se jim poradit, jak vést lepší život a já si myslím, že to je v pořádku. Koneckonců Dana říká, že je snazší nemocem předcházet než je léčit."</p> <p>Fuj. Každý se ohání klišé.</p> <p>"Ale já bych si taky přála, abychom něco udělali i pro ty, co potřebují pomoc právě teď. Víš, kolik rodin tady kolem nemá co jíst? Bylo by skvělé, kdybychom spolupracovali s místní potravinovou bankou, abychom to změnili - zvlášť teď, když se blíží svátky. Nebo třeba... hodně pomáháme dospívajícím dětem, aby udělali ta správná rozhodnutí, ale já zašla do několika útulků pro dívky, které jsou v potížích už teď. Utekly od rodičů, jsou těhotné a tak. Dana jim říká ztracené případy, ale..."</p> <p>"Ty si myslíš něco jiného?" zeptala jsem se opatrně.</p> <p>Taky přestala kopat a nepřítomně se dívala na cibulku, kterou držela v ruce. "Myslím si, že každý si zaslouží pomoc. Ale Dana... ona je moc chytrá. Ví o těch věcech mnohem víc než já. Věřím tomu, co říká."</p> <p>"Jen jsem se ptala."</p> <p>"Jo, jistě. Je to jen, prostě, byla pro mě dobrou kamarádkou." Upírala pohled na něco, co se stalo už dávno a někde jinde. "Víš, před pár lety jsme měli s Jackem nějaké problémy. To se stává, že? Žádný vztah není dokonalý."</p> <p>"To není," odtušila jsem pochmurně.</p> <p>"Každopádně mi pomohla se z toho dostat a já se cítím trochu..."</p> <p>"Zavázaná?"</p> <p>Jody znervózněla. "Ani nevím. Snad. Někdy je to těžké poznat... občas tě třeba překvapí něčím, cos nečekala. Jindy..." Zavrtěla hlavou a nervózně se zasmála. "Už ani nevím, co to povídám. Je úžasná, je to ten nejúžasnější člověk, jakého znám. Dělá hodně dobrého."</p> <p>Pak náhle změnila téma a já na ni netlačila. Začaly jsme se bavit o veselejších věcech a já se přistihla, že se spolu smějeme a že je mi v její společnosti dobře. V jednu chvíli jsem skočila do Bastienovy kuchyně a udělala nám horkou čokoládu. Vypily jsme si ji venku, když jsme zasadili i poslední rostliny a konečně si mohly sednout a obdivovat naše dílo. I přes své počáteční obavy jsem byla celkem ráda, že výsledkem naší práce je něco hmatatelného.</p> <p>"Koukej," upozornila mě Jody. "Dana právě přijíždí domů."</p> <p>A opravdu, Danin Explorer právě zajel k sousednímu domu a za chvíli z nej vylezla jeho majitelka. Obdařila nás jedním z těch úsměvů studeného čumáku.</p> <p>"Vypadá to hezky."</p> <p>Jodyina živost poněkud zvadla. "Tabitha potřebovala trochu pomoct na zahradě, tak jsem tady."</p> <p>"To od tebe bylo opravdu laskavé."</p> <p>Dana druhou ženu zpražila pohledem, který jsem si nedokázala vysvětlit, byl tam nesouhlas a možná i vztek. I když jsem se s Bastienem hádala, že to není pravda, najednou jsem měla pocit, že jsem Danu nasrala víc, než se mi zdálo a ona opravdu o mně měla špatné mínění, a že Bastien mě obviňoval právem. Vypadalo to, že Dana svůj názor na mě Jody přímo řekla.</p> <p>Na Jodyině tváři jsem viděla celou řadu emocí. Byla jsem si jistá, že je mnohem nepoddajnější, než se jevila a chvíli se zdálo, že se vzepře, ale pak odvrátila pohled a couvla.</p> <p>Možná jsem se teď měla samolibě ušklíbnout a pokusit se vlichotit do Daniny přízně, ale nejvíc ze všeho jsem měla zlost na to, co jsem vnímala jako pokárání. Neměla žádné právo Jody tohle dělat.</p> <p>"Jsem jí neuvěřitelně vděčná," řekla jsem ostře. "Jody je jednou z těch vzácných, opravdu laskavých lidí. Nepředstírá, že je dobrý člověk, ona jím je. Ale samozřejmě tohle ty už dávno víš."</p> <p>Jody zrudla a Danin úsměv se stal maličko nuceným. "Ano. Ano, to vím. Co dělá tvůj kotník?"</p> <p>"Je jako nový."</p> <p>"To ráda slyším."</p> <p>Rozprostřelo se trapné ticho. Tentokrát jsem se rozhodla, že počkám, až něco řekne Dana a bylo mi jedno, že je mi to nepříjemné. Nicméně ona byla v čekání přímo mistr světa a tak mě vůbec nepřekvapilo, že to Jody nevydržela. Upřímně řečeno jsem se jí nedivila.</p> <p>"No, Jack už bude brzy doma. Měla bych jít."</p> <p>Taky jsem vstala a pomohla jí posbírat nářadí. Všechny tři jsme si ještě vyměnily pár nucených poznámek a pak si každá šla po svém.</p> <p>"Co se stalo? Co se stalo?" vykřikoval Bastien, když jsem se vrátila. "Viděl jsem venku Danu."</p> <p>"Všechno při starém. Jody je světice a Dana děvka. Doufám, že sebou mrskneš a skončíš to s ní."</p> <p>"Zatraceně, vždyť se snažím! Zjistilas něco použitelného?"</p> <p>"Ani ne, i když... zdá se mi, že Jody o Daně něco ví. Něco natolik pikantního, že by se nám to hodilo, ale nechtěla mi říct, o co přesně jde."</p> <p>Inkubus popadl tu informaci jako pes kost. "Musíš zjistit, o co jde! Zavolej jí zítra a vem ji někam na oběd."</p> <p>"Ježíši, Bastiene! Mám ji ráda, ale nebudu za tebe dělat tvou práci. Pamatuješ, říkals, že to je tvé představení. Kromě toho víš, že mám i svůj vlastní život."</p> <p>Zamračil se. "To je diskutabilní."</p> <p>"Proč ses vůbec dal na tuhle práci s Danou? Chci říct, že s nadšením budu přihlížet, jak si nabije hubu, ale jak se ty při tom chováš... řekla bych, že to až přeháníš."</p> <p>"Proč bych to neměl dělat? Jen proto, že se ty už nechceš zúčastnit lovu na duše, nepřestaneme my ostatní myslet na své kariéry."</p> <p>Znala jsem Bastiena až příliš dobře, takže jsem věděla, že tam je ještě nějaký jiný důvod, proč se my dva v jednom kuse hádáme. "A není v tom ještě něco jiného než stará dobrá americká pracovní morálka?"</p> <p>"Ne," řekl upjatě. "Co ti na tom vadí?"</p> <p>Skřížili jsme totožné Hunterovic pohledy. Svým pohledem jsem se mu snažila říct, že jsem si jistá, že je v tom víc, než prozradil. On mi pohled chladně vracel a odmítal přiznat barvu. Nakonec jsem jen zakroutila nad ním hlavou, nechtěla jsem se nechat zatáhnout do další rozepře.</p> <p>"Bude ti vadit, jestli použiju tvou vířivku?" zeptala jsem se místo toho.</p> <p>Pokynul k zadní terase. "Vůbec ne. Chovej se jako doma. Klidně si mě využiješ a pak si půjdeš po svejch."</p> <p>"Trucuješ jako malej spratek."</p> <p>Nepoctil mě odpovědí a vydal se dívat na televizi.</p> <p>Vykročila jsem přes terasu a otevřela víko vířivky. Vyvalila se odtud horká pára a já zasténala rozkoší. Po tom, co jsem celý den mrzla, mi tohle přišlo jako absolutní dekadence. Rozhlédla jsem se kolem a viděla, že soukromí tady zajišťuje spleť popínavých rostlin, které sahaly až do výšky dospělého člověka. Rychle se stmívalo, za chvíli bude tma a já se cítila před sousedy docela slušně schovaná.</p> <p>Svlékla jsem se a opatrně nohou zkusila vodu. Byla horká, opravdu horká. Rychle jsem ucukla, pak chvíli počkala a zkusila to znovu. Pomalu jsem se osmělovala, kousek po kousku. Když už jsem byla ponořená až po krk, šťastně jsem si povzdechla a opřela si hlavu o okraj vany. Bylo to fantastické. Zapnula jsem vířivku a zavřela oči. Najednou jsem cítila, že na to všechno dokážu zapomenout. Na Douga, na toho chlapa v klubu, na Danu, na Setha.</p> <p>No, na Setha nejspíš tak úplně ne. Ale rozhodně jsem mohla zapomenout aspoň na špatné věci.</p> <p>Když už jsem měla vlasy z té páry samou kudrlinku a pot se mi lil z čela, vstala jsem, sedla si na kraj vany a nechala se sušit vzduchem. Hodně lidí nechápe, k čemu jsou dobré vířivky vně domu, ale já jim dávala přednost před těmi uvnitř. Nic se nevyrovná té změně teploty.</p> <p>Jakmile jsem se ochladila, sedla jsem si zpátky do vody, abych si to celé zopakovala. Tohle bych klidně mohla dělat celou noc a byla bych nejšťastnější na světě.</p> <p>Byla jsem zpátky ve vodě jen pár minut, když jsem slyšela, jak praskla větvička pod něčí nohou a bylo to blízko. Vypadalo to jako klišé ze špatného hororu, ale stejně mě to vyděsilo. Vylítla jsem ven, voda cákala všude kolem a právě jsem se škrábala přes okraj vany, když jsem zaslechla šustění listí a křoví.</p> <p>"Bastiene!" zaječela jsem a pádila zpátky do domu.</p> <p>Bledý a vyplašený vběhl do místnosti. "Co se děje?"</p> <p>Couvala jsem z terasy a ukazovala mu: "Tam venku někdo je."</p> <p>Jasně, že mi nikdo nemohl doopravdy ublížit, ale i když je jeden nesmrtelný, ještě to neznamená, že instinktivně nebojí nebo že není opatrný. Dělat si vrásky kvůli tomu, že se chovám jako malá holka, no, na to bude dost času později.</p> <p>Pohledem rychle přelétl terasu a pak se bez zaváhání vypravil ven, aby se tam porozhlédl. Marná sláva, je to můj hrdina. Já zatím čekala v kuchyni, voda ze mě kapala na dřevěnou podlahu a srdce mi pořád divoce bušilo. Za pár minut se vrátil a zavrtěl hlavou.</p> <p>"Nic tam není. Nejspíš se ti jen něco zdálo."</p> <p>"Ne. Někdo tam byl. Slyšela jsem ho."</p> <p>"Možná nějaké zvíře." Najednou se usmál. "Nebo možná Reese zatoužil po nějakým vzrůšu."</p> <p>Když mi nad jeho vtipem nebylo do smíchu, přišel ke mně a přitáhl si mě k sobě, bylo mu jedno, že ho celého zmáčím. Cítila jsem, jak se třesu.</p> <p>"Je to v pořádku," zašeptal mi. "Už jsi v bezpečí."</p> <p>Svlékl si sako a zabalil mě do něj. Bylo mi příliš velké, ale bylo mi v něm hrozně fajn. Choulila jsem se v jeho náručí, pořád ještě příliš vyvedená z míry, než abych si proměnila nějaké rozumné oblečení.</p> <p>"No tak, Fleur. Jsem tady u tebe a dobře víš, že nedovolím, aby se ti stalo něco špatného."</p> <p>Nepřátelství mezi námi, které bylo čím dál větší jak jsme se pořád hádali, bylo pryč a najednou bylo zase všechno normální. Odvedl mě nahoru do své ložnice a pořád mě objímal kolem ramen. Cestou jsem se usušila a proměnila zpátky v Georginu. On se taky proměnil do své obvyklé podoby, složil se na postel, mě stáhl s sebou a já na něm přistála s hlavou na jeho hrudi.</p> <p>Hodně nesmrtelných nechápe vztahy, jaké mezi sebou mají sukuby a inkubové. Máme sklon se navzájem často a hodně dotýkat takovým způsobem, který se obvykle považuje za příliš intimní. Za ty roky mě nesčetněkrát obvinili, že spím s Bastienem - nebo s někým jiným - nicméně pravdou bylo, že celou tu dobu, co jsme byli spolu, jsme nic takového nedělali. Fyzicky i citově jsme si byli blízcí, ale bylo to jen přátelství, nic víc.</p> <p>Protože na mou duši, jestli většinu své existence dovolujete cizím lidem, aby využívali vaše tělo, vypadalo by hloupě, kdybyste si neužívali fyzické propojení s těmi, na kterých vám doopravdy záleží. Fyzickým propojením však myslím jen maličkosti, nic takového, co končí orgasmem. Mazlit se spolu, hladit se navzájem, masírovat jeden druhého, tu a tam nějaký ten polibek, to všechno byly známky blízkého vztahu. Myslím, že jsme je potřebovali, abychom si při tom, jak žijeme, udrželi zdravý rozum. A taky v tom byla jistota, že když tohle děláme, ten druhý pro nás na oplátku udělá úplně stejnou věc. Srovnatelného citového vztahu spolu s fyzickou harmonií bych nemohla dosáhnout, řekněme, s Hughem nebo s upíry. Pro ně by to znamenalo něco úplně jiného.</p> <p>Proto jsem klidně mohla ležet v Bastienově posteli polonahá, omotaná kolem něj. Chichotali jsme se pod přikrývkami a vzpomínali na staré časy, kdy jsme museli spát v podobných - ale mnohem míň pohodlných - podmínkách. V lodních kajutách, na úzkých lůžkách v penzionech, v kempech na venkovských cestách. Tenkrát jsme se k sobě taky tulili, abychom se ohřáli a cítili se v bezpečí.</p> <p>Dopadlo to tak, že jsem s ním strávila celou noc. Celou dobu mě držel v náručí stejně kavalírsky jako Seth. Ale s Bastienem jsem sebou celou noc neházela a nepřevracela se obavami, jakou škodu může nadělat jediný neopatrný dotek. Konečně jsem se po dlouhých týdnech aspoň jednou vyspala do růžova.</p> <p>Když jsem se další den vrátila domů, zavolala jsem Sethovi a ptala se ho, jestli byl včera v knihkupectví. Potvrdil, že byl a pak mi řekl, jaký měl z Douga dojem. "Choval se mírně potrhle a byl samá sranda, ale nestalo se nic takového jako tenkrát."</p> <p>"To je dobře. Doufám, že už s tím skončil."</p> <p>Pak nastalo trapné ticho, načež se Seth až příliš lhostejně zeptal: "Kdes byla včera v noci? Volal jsem ti hodně pozdě a nezvedalas to."</p> <p>"Ach, ano. Zůstala jsem na noc u Bastiena."</p> <p>"Aha."</p> <p>Zase bylo ticho.</p> <p>"Není to tak, jak si myslíš," ujišťovala jsem ho spěšně. "Opravdu jsme jen spali. Bylo to úplně platonické. Stejné jako..."</p> <p>"S náma dvěma?"</p> <p>Ticho.</p> <p>"Nic se nestalo. On je pro mě jako bratr. Na mou duši. Je to ten poslední člověk, na kterého bys měl žárlit."</p> <p>"Nežárlím. Ne doslova. Ale když říkáš, že se nic nestalo, pak se nic nestalo. Nechci, aby to vypadalo, že tě obviňuju ze lži. Vím, že bys mi nelhala."</p> <p>Vzpomněla jsem si na orální sex v tom tanečním klubu a na svou nahou pokožku přilepenou k Bastienově. Sice jsem Sethovi nelhala, ale taky jsem mu vždycky neříkala celou pravdu.</p> <p>O několik dní později jsme se Sethem šli na další koncert Nocturnal Admission. S Dougem jsme celý týden spolupracovali aspoň jako civilizovaní lidé, když už ne příliš kamarádsky. Seth mě vyzvedl u mě doma a zase dokázal jen v úžasu zírat na můj vzhled. Minulou noc jsem byla s Bastienem na lovu - i když proti svému přesvědčení - a dostala další oběť. Kouzlo ještě dostatečně neodeznělo a já bych vypadala dobře i v pytli od brambor, takže navléct na sebe ty šaty, které jsem si vybrala, byla čirá zlomyslnost. Málem to ani nešlo nazvat šaty, bylo to z šedivého bavlněného úpletu se stuhou, která se zavazovala pod poprsím. Hluboký výstřih do véčka toho ukazoval až moc, sukně se jemně vlnila a sahala těsně nad kolena. Bylo to něco jako zimní letní šaty.</p> <p>Seth mě objal a políbil na krk. "Nikdy mě nepřestaneš překvapovat. Vždycky, když si myslím, že už vím, co od tebe můžu čekat, tě uvidím naživo a..."</p> <p>Nedokázal pokračovat, ale jeho pohled byl mnohem výmluvnější. Klouzal nahoru a dolů po mém těle a já z toho byla celá pryč. <emphasis>Hoď mě na postel a vezmi si mě</emphasis>, žadonila jsem v duchu, ovšem nahlas jsem řekla: "Měli bychom jít."</p> <p>Tenhle koncert Nocturnal Admission byl stejně okázalý jako ten předchozí. Diváků bylo mnohem víc a lidi obsadili každý čtvereční centimetr místa. Na pódium jsem moc neviděla, ale aspoň slyšela každou jednu skvělou notu.</p> <p>Naštěstí jsem později měla Douga až nad hlavu. Pořadatelé mu dovolili uspořádat tady další divoký po-koncertní mejdan. Obdivovatelky - většinou ženy, ale bylo mezi nimi i pár mužů - se nechtěli ani hnout od něj a ostatních členů kapely. Když mě Doug zahlédl, objal mě, zařídil, aby mi někdo udělal slušné pití a dělal, jako by mezi námi k ničemu nedošlo. Byla jsem ráda, že na mě nemyslí ve zlém, ale teď, když jsem věděla, co zavinilo jeho chování, mě jeho veselé a divoké způsoby znervózňovaly.</p> <p>V jedné chvíli se ukázala taky Casey, sice ještě byla trochu přepadlá, ale viditelně se to zlepšilo. Viděla jsem, jak se na druhé straně místnosti opatrně přibližuje k Alekovi. Právě mluvil s Wyattem, kytaristou, a když se k ní obrátil, obdařil ji zjevně nuceným a falešným úsměvem. Sice jsem neslyšela, o čem mluví, ale bylo to nad slunce jasnější. Ona si s ním chtěla promluvit, nějak upoutat jeho pozornost a on na ni bezostyšne kašlal. Viděla jsem, jak zavrtěl hlavou na něco, co řekla s málem zoufalým výrazem ve tváři a nakonec prostě odešel a nechal ji tam stát, strnule hledící a rozrušenou.</p> <p>"Nejradši bych tam šla a dala mu pár facek," řekla jsem Sethovi.</p> <p>"Nepleť se do toho, je to jejich věc, ne tvoje."</p> <p>Vyjela jsem na něj: "Zatraceně, Sethe, jak jen můžeš být vždycky tak klidný a nekonfrontační? Copak tobě na ničem nezáleží?"</p> <p>Chladně si mě změřil. Jestli byl překvapený nebo dotčený mým výbuchem, nedal to na sobě znát. "Záleží mi na hodně věcech, ale vím, zač je nutné bojovat. Ty bys to měla vědět taky."</p> <p>"Uvědomuješ si, že se s ní vyspal, pak se k ní obrátil zády a pustil ji jako horkou bramboru? A nejspíš to udělal hodně pochybným způsobem."</p> <p>"Můžeš mi věřit, že ho neomlouvám, ale ten, kdo s tím musí něco udělat, je Casey. V opačném případě ho budeš jen planě obviňovat a dělat scény."</p> <p>Zachmuřila jsem se, sice jsem s ním napůl souhlasila, ale pořád s tím chtěla něco podniknout. Když jsem se rozhlédla kolem, už jsem ji neviděla, což bylo nejspíš jen dobře. Když se spálila, zřejmě šla domů a nějakou chvíli bude mít mužské společnosti plné zuby. Seth šel na pány a málem v tu samou chvíli, co vytáhl paty, se ke mně přitočil Alec.</p> <p>"Ahoj, Georgino. Vypadáš moc sexy."</p> <p>"Díky," řekla jsem. Odklonila jsem se od něj na druhou stranu v naději, že mu došlo, že nemám zájem. A to ještě měl štěstí, že jsem se nerozmáchla a jednu mu nevrazila.</p> <p>"Řek bych, žes tady dnes večer ta nejpřitažlivější žena."</p> <p>Ať už to byla pravda nebo ne, věděla jsem, že přebytek životní síly zvyšuje mou atraktivitu. S pohledem upřeným na Aleka jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že mu oplatím jeho flirtování a vyspím se s ním. Docela se mi líbila představa, jak někde leží rozvalený, v bezvědomí ze ztráty energie. Ale radši ne, protože hned vzápětí mě napadlo, že když je to takový dobytek, nejspíš bych mu neukradla dost energie, aby to vůbec stálo za řeč.</p> <p>"Pořád piješ ten gambit z vodky?" zeptal se. Zřejmě měl i hroší kůži.</p> <p>"Gimlet," opravila jsem ho.</p> <p>"No, u baru ti udělají cokoliv budeš chtít. Trávy je tu taky dost a myslím, že u Coreye jsem viděl LSD."</p> <p>Tenhle člověk se prostě nedokázal přestat snažit dostat ženskou do postele a bylo mu jedno, jak to provede. Seth se právě v té chvíli objevil a já se k němu obrátila s oslnivým úsměvem.</p> <p>"Ráda jsem si s tebou popovídala, Aleku," pravila jsem nenuceně a vzala Setha za ruku. "Ještě se uvidíme."</p> <p>"Co to mělo znamenat?" zeptal se Seth jakmile jsme byli z doslechu.</p> <p>"Jen co odkopl Casey, se mě ten kretén zase snažil sbalit. Bože, jak já ho nenávidím. Pořád ty samý kecy. Snažil se mi vnutit pití a vykládal mi, jak jsem sexy."</p> <p>Seth naklonil tvář k mé. "Ale ty opravdu <emphasis>jsi</emphasis> sexy."</p> <p>"Přestaň s tím. Začínám dostávat všelijaké nápady."</p> <p>Neodtáhl se. Už mi začínalo být jasné, že po nabití se mu budu muset vyhýbat dva dny. "Uvažovalas někdy o tom, jak dlouho bych tě mohl líbat na rty?"</p> <p>"Co tím myslíš?"</p> <p>"No, na krk nebo na tvář tě můžu líbat docela dlouho. Ale na rty... to je vždy jen kratičký polibek, rty se o sebe jen otřou. Vášnivý polibek, dokonce s jazykem, je zjevně nepřípustný. No a tak mě napadlo, že musí být nějaká prostřední cesta."</p> <p>"Cos pil?"</p> <p>"Jen tak uvažuju, nic víc."</p> <p>Vytržení z mé záře se odráželo na jeho tváři. Nedbaje na to, že si toho může všimnout někdo, kdo nás zná, jsem ho nechala, aby se jeho rty dotkly mých. Bylo to nevýslovně jemné. Ne jako roztržitý polibek rodinných příslušníků, ani vášnivý hluboký polibek milenců, ale jako pohlazení. Jeho rty pomalu přejížděly po mých, jazykem lehce přecházel po jejich konturách. Od hlavy k patě mnou projela elektřina a když se vracela, zapomněla se mezi nohama. Seth se odtáhl.</p> <p>"Dělo se něco špatného?"</p> <p>"Ne," vydechla jsem. "Ale myslím, že než to bude úplně jasné, budeme muset provést ještě aspoň pár pokusů."</p> <p>Náhle jsme ze vzdálenější strany místnosti uslyšeli pokřik a jásot, které okamžitě následoval příšerný rachot a polekané vzdechy. Aniž jsme jeden druhému museli cokoliv říct, oba se Sethem jsme se tam vypravili, abychom viděli, co se stalo.</p> <p>Doug ležel rozpláclý na podlaze před pódiem a hystericky se řehtal. "Co se děje?" zeptala jsem se Coreye.</p> <p>Měl silně rozšířené zorničky a já si vzpomněla, jak Alec říkal, že baskytarista má LSD. "Nový olympijský sport - skok daleký ze stola na pódiu."</p> <p>Sledovala jsem jeho pohled a viděla stůl na pódiu. Na podlaze, asi pět metrů od Douga, byl jiný, teď převrácený. Dívala jsem se z jednoho stolu na druhý. "On se opravdu snažil skočit z tohohle stolu na támhleten?"</p> <p>Corey se zahihňal. "Jasně. Do prdele, málem to zvládl. Jen kdyby na cestě dolů nebrknul o hranu."</p> <p>"Klidně si mohl zlomit nohu," zabručel Seth znechuceně. "Nebo to mohlo dopadnout ještě hůř."</p> <p>Zdálo se však, že Doug je v pořádku. Pár zneklidněných žen v těsných košilích mu pomohlo vstát. Zachytil můj pohled a rozesmál se ještě víc. "K čemu ta panika, Kincaidová? Je mi fajn... ale jestli si tím chceš být doopravdy jistá, mohla bys mě políbit a všechno pak bude ještě lepší."</p> <p>Mrkl přitom na Setha. Ostatní se smáli s ním, aniž věděli, čemu. Ale když se davy obdivovatelů začaly rojit kolem něj, brzy na mě zapomněl. Oba se Sethem jsme se vzdálili.</p> <p>"Na co ten chlap myslel?" vztekala jsem se. "Vždycky dělá na pódiu blázniviny, ale přece musel vědět, že na tohle nemá."</p> <p>"Neuvažuje jasně, jestli se vůbec dá mluvit o tom, že myslel. Drogy tohle s lidmi dělají, navodí pocit nepřemožitelnosti."</p> <p>Vybavilo se mi, že se musím podívat na názvy těch drog, o kterých mluvil Cody. Netušila jsem, jestli to k něčemu bude, ale aspoň budu mít pocit, že něco dělám.</p> <p>"Koukej," zvolala jsem a škubla Sethem, aby se zastavil. "Je tady zase."</p> <p>"Kdo?"</p> <p>"Ten chlap, co mluvil s Alekem. Ten v tom divném gotickém ohozu, co vypadá jako model."</p> <p>Seth se podíval tam, kam jsem ukazovala. Na druhé straně místnosti, blízko baru, se Alec a ten muž, kterého jsem viděla na minulém koncertě, vášnivě hádali. Ten básník z GQ se teď tvářil vážně a chladně, což se moc nehodilo k jeho jinak příjemnému a uhlazenému zjevu. Alec se díval prosebně, horečnatě gestikuloval, ve tváři zoufalství a strach. Ten druhý muž zavrtěl hlavou a tvářil se neoblomně. Mávl rukou směrem k davu a pak Alekovi něco řekl. Alec zbledl a zase jednou se změnil v ubohého prosebníka. Druhý muž ještě jednou zavrtěl hlavou a pak odkráčel.</p> <p>Sice nešel rovnou k nám, ale jestli bude chtít jít ven, bude muset kolem nás projít. Zatím od nás byl vzdálený dobrých patnáct metrů, ale když ho už neobklopovala stěna z lidí, cítila jsem, jak se mé kůže dotýká zvláštní, bodavý pocit. Bylo to divné a disharmonické, ale stejně tak nějak uhlazené. Hodně se to podobalo tomu, co jsem cítila u Douga a jeho kapely, až na to, že tenkrát jsem to nedokázala rozeznat. Tohle ovšem byla zcela jasně osobní aura, bylo to součástí toho muže, jako pulzující vědomí. Vypravila jsem ze sebe přiškrcený zvuk a rychle ustoupila z jeho dosahu. Přitáhla jsem Setha k sobě, objala ho a políbila na krk. Součsně jsem koutkem oka sledovala, jak ten cizinec strnul a rychle začal obhlížet dav. Několikrát se podíval i směrem k nám, ale nijak moc si nás nevšímal. Pro něj jsme byli jsen další pár, co se olizuje v zastrčeném koutě. Napjatě jsem čekala, jestli nepřijde blíž a neucítí mě. Nechtěla jsem, aby o mně věděl, ani nevím, proč. Věnoval průzkumu ještě trochu času, pak to vzdal a pokračoval v cestě.</p> <p>Když už byl konečně pryč, vydechla jsem si a opřela se o Setha.</p> <p>"Co... ?"</p> <p>"Ten muž, co mluvil s Alekem," řekla jsem pořád ještě v šoku, "je nesmrtelný."</p> <p>Seth zvedl obočí. "Opravdu? Jaký přesně - anděl nebo ďábel?"</p> <p>"Nepatří k vyšším nesmrtelným, ale není to ani jeden z nás."</p> <p>"Co myslíš tím, že to není jeden z vás?"</p> <p>"Ne všichni nesmrtelní jsou součástí toho nebesky-pekelného systému. Po světě chodí i spousta jiných stvoření: víly, oriši..."</p> <p>"Uvědomuješ si vůbec, žes mi právě hodila na hlavu teologické dilema, kvůli kterému nejspíš celou noc nedokážu usnout?" žertoval. Když jsem nereagovala, zvážněl. "Dobře. Tak co to bylo zač?"</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. "V tom je ten vtip, že to nevím. Vůbec netuším, kdo to je."</p> <p>Kapitola 10</p> <p>Jerome nevypadal moc nadšeně, když mě příštího rána uslyšel. "Máš vůbec ponětí, kolik je hodin, Georgie?" zavrčel do telefonu.</p> <p>"Proč tolik naříkáš? Ty přece nepotřebuješ spát."</p> <p>"K věci."</p> <p>Pověděla jsem mu o svém pozorování na koncertě a taky že jsem nedokázala identifikovat toho záhadného nesmrtelného. "Nebyl jedním z nás. É... myslím tím... víš... nebyl součástí našeho... panteonu," zakončila jsem nejasně.</p> <p>"´Panteon´? Nikdy jsem neslyšel, že by tomu někdo tak říkal - samozřejmě kromě úvodu do mytologie."</p> <p>"Takže?"</p> <p>"Takže co?"</p> <p>"Takže na tom nebylo nic divnýho? Potkala jsem stovky různých nesmrtelných a ani z jednoho jsem neměla takový pocit jako z tohohle. Nebylo to... přirozené. Chci říct, připadal mi jako nesmrtelný, jen nějaký divný."</p> <p>"No, i když pro tebe bude těžké tomu uvěřit, pořád je tady hodně věcí, se kterými nemáš žádné zkušenosti - i přes tvůj pokročilý věk."</p> <p>"Jo, jo, vím, že proti tobě jsem jen cucák. Ale opravdu ti to nedělá starosti?"</p> <p>Zívl. "Ani v nejmenším. Něco kolem andělů a démonů, no prosím, ale nějaký zatoulaný polobůh nebo satyr? To těžko. Nejsou součástí hry, jen Hry. Chci tím říct, že nepatří k nám a tedy nepotřebují ničí souhlas, aby tady byli. A dokud se nebude plést do našich věcí, ať si dělá, co chce. My si ho jen zapíšeme a jinak je nám to jedno."</p> <p>"Zapíšeme? Je o něm někde nějaký záznam?"</p> <p>"Já ho samozřejmě nemám, o to se starají Grace a Mei."</p> <p>Vůbec mě to nepřekvapilo. Jerome se do práce moc nehrnul. Grace a Mei byly jemu podřízené démonky, které za něj dělaly všechnu špinavou práci, do které se mu nechtělo. Skoro jsem je neznala.</p> <p>"Musím se jim ozvat," zamumlala jsem a kolečka v hlavě se mi div nezavařila.</p> <p>"Víš, řekl bych, že je nabíledni, že tady jsou stovky užitečnějších věcí, do kterých bys mohla nasměrovat svou energii, jako třeba pomoct svému kamarádovi inkubovi. Podle toho, co jsem slyšel, je už na tom předměstí v koncích, a to pořádně."</p> <p>"Hele," řekla jsem odhodlaná bránit Bastienovu čest, "jen to chce svůj čas. Kvalitní práci nemůžeš uspěchat. Kromě toho všechno, co ví, se naučil ode mě."</p> <p>"Čím to je, že mě to vůbec neuklidnilo." Jerome zavěsil.</p> <p>Sehnala jsem číslo na Grace a Mei, počkala, až to začne zvonit a pak vyťukala své číslo. O minutu později se v mém obýváku zjevil ohňostroj, za který by se nestyděli ani na Čtvrtého července a obě démonky stály vedle mě.</p> <p>Na to, že to byla dvě různá těla, si obě byly až nápadně podobné. Grace byla štíhlá takovým tím způsobem podnikatelky, ne nevěsty, která se musí vecpat do svatebních šatů a měla na sobě černý kostým od návrháře, rovné světlé vlasy k bradě, hnědé oči, které občas vypadaly jako černé a pleť, která nikdy neviděla slunce.</p> <p>Mei měla na sobě to samé, až na červenou rtěnku. Vlasy stejné délky byly modročerné. I když měla jemnější rysy, vyšší lícní kosti a něžné oči mandlového tvaru, nebylo v ní o nic víc tepla nebo přátelství než u jejího protějšku.</p> <p>Ty dvě byly pořád pohromadě a předpokládala jsem, že to nejspíš jsou kamarádky. Tak trochu, protože mi bylo jasné, ža kdyby k tomu dostaly sebemenší příležitost, vyškrábaly by jedna druhé oči - nebo kdyby na to přišlo, i Jeromovi.</p> <p>"Georgino," řekla Mei.</p> <p>"Dlouho jsme se neviděly," dokončila Grace.</p> <p>Obě se na mě dívaly s očekáváním. Aubrey je pozorovala z gauče, naježená od hlavy až po ocas.</p> <p>"Ahoj, lidi," pozdravila jsem nejistě. "Díky, že jste přišly tak rychle. Máte dneska míň práce?"</p> <p>Obě na mě dál zíraly.</p> <p>"Hm, takže, jo. Jerome řekl, že vy dvě vedete záznamy o nesmrtelných, co přijdou do města nebo z něj odcházejí. O takových nesrmtelných, co nejsou součástí naši..."</p> <p>"Hry?" navrhla Grace.</p> <p>"Panteonu?" navrhla Mei.</p> <p>"Jo. Jistě. Takže... vedete?"</p> <p>"Koho hledáš?" zeptala se Mei.</p> <p>"Jakého nesmrtelného?" zeptala se Grace.</p> <p>"No, to je právě ten problém."</p> <p>Řekla jsem jim všechno, co jsem o něm věděla, což byl v podstatě jen opis jeho vzhledu a pocit, který jsem z něj měla při našem druhém setkání. Popsat jeho auru bylo těžší. Nedokázala jsem přesně povědět, jestli mi připadal jako inkubus nebo anděl nebo víla. Nikdy předtím jsem na jeho typ nenarazila.</p> <p>Démonky se nad tím zamyslely, vyměnily si pohledy a pak zavrtěly hlavami.</p> <p>"Nezní mi to povědomě," řekla Grace.</p> <p>"Ale můžeme se do našich záznamů podívat podrobněji," řekla Mei.</p> <p>"Díky," pravila jsem k oběma. "Moc si toho vážím."</p> <p>Krátce přikývly a chystaly se k odchodu. Mei se náhle na mě podívala. "Někdy by sis mohla s námi vyrazit," navrhla nečekaně. "U Clea na Capitol Hillu mají velké slevy."</p> <p>"Nás holek je tady tak málo," dodala Grace. "Měly bychom držet spolu."</p> <p>Pak se usmály a zmizely. Otřásla jsem se. Vyrazit si s těma dvěma do baru bylo jen o málo lákavější než razítkovat s Daninýma kámoškama z CPFV.</p> <p>Když je o tom řeč, rozhodla jsem se později odpoledne zajet za Bastienem, protože jsem o něm už pár dní neslyšela.</p> <p>"Víš co, zvysoka kašlu na tvý smrtelný kamarády," štěkl na mě, když jsem mu vyprávěla celou tu šílenou historii kolem Douga, Aleka a toho tajemného muže. "Mám vážné problémy a jde mi z toho hlava kolem. S Danou jsem nijak nepokročil. Vídáme se často, je ke mně pořád stejně milá a tím to hasne. Je to, jako by chtěla jen-"</p> <p>"Mít tě za kamaráda?"</p> <p>Přestal rázovat po kuchyni a šelmovsky na mě mrkl. "Ženám nikdy nestačí, abych byl s nimi jen kamarád." Opřel se o pult a zavřel oči. "Už nedokážu vymyslet nic dalšího, co bych měl podniknout. Přitom jestli sebou nehodím, někdo z našich nadřízených přijde na to, že jsem se nikam nedostal."</p> <p>Rozhodla jsem se, že se nebudu zmiňovat o Jeromově komentáři, že je ´v koncích´.</p> <p>"Člověče, nech to na chvíli plavat a jdem se pobavit. Petr organizuje další kolo v pokru. Půjdeme k němu a zahrajeme si. Přivedu i Setha."</p> <p>"Zdálo se mi, žes řekla, že se jdeme bavit."</p> <p>"Hej! Komu patřil ten rýpanec, Petrovi nebo Sethovi?"</p> <p>"Vyber si, Fleur. I když musím přiznat, že Petr dělá docela slušné soufflé. Co umí ten tvůj spisovatel?"</p> <p>"Ráda bych, abys přestal mít na Setha tak spadeno. Vždyť ho ani neznáš."</p> <p>Bastien pokrčil rameny. "Promiň. Není to pro mě tak snadné."</p> <p>"Copak žárlíš?"</p> <p>"To sotva," odfrkl si. "Taky jsem se už párkrát zbláznil do smrtelnice, díky, víc už nechci. A jestli mi paměť slouží, u tebe to nebylo jinak. Taky jsi měla pár nesmrtelných milenců, na kterých ti záleželo víceméně přiměřeně. Kvůli nikomu z nich ses tak netrápila jako kvůli tomuhle chlapovi."</p> <p>"Seth je jiný. Neumím to vysvětlit. Být s ním je prostě... správné. Mám pocit, jako bych ho znala odjakživa."</p> <p>"Fleur, to <emphasis>já</emphasis> tě znám odjakživa. Jeho jsi potkala sotva před pár měsíci."</p> <p>Opravdu jsme se spolu dali dohromady hodně rychle, až mě to občas zneklidňovalo, ale upřímně jsem věřila, že mé city k Sethovi jsou silné a hluboké. Nicméně jsem mohla jen doufat, že nejsou ani povrchné, ani pomíjivé.</p> <p>Jednou mi řekl, že jsem pro něj ta jediná, že nikdo na světě se mi nevyrovná. Když jsem poukázala na to, že je to příliš odvážné tvrzení ve světle toho, jak krátce se známe, řekl prostě: "Někdy to zkrátka víš."</p> <p>Bylo to až neuvěřitelné podobné tomu, co mi řekl můj manžel Kyriakos, když jsme se seznámili v těch dávných časech zapadlých prachem, kdy jsem ještě byla smrtelnicí. Tenkrát mi bylo patnáct a můj otec mě poslal do doků se zprávou pro Kyriakova otce. Bylo celkem neobvyklé, že mě poslal samotnou, ale můj otec v tom neviděl žádný problém, protože doky byly jen kousek od trhu. Nicméně to byla pro mě dost děsivá pochůzka.</p> <p>Zpocení, špinaví muži pracovali bez přestání, nakládali a vykládali na pražícím slunci, zatímco se za nimi třpytilo tyrkysové Středozemní moře. Malý, holohlavý muž mi ukázal směr a když skončil, potměšile se na mě podíval.</p> <p>"Jseš dost vysoká holka," poznamenal. "Vsadím se, že některým mužům by to vadilo, ale mně ne. Pro mě jseš tak akorát."</p> <p>Zasmál se a někteří jeho společníci se smáli s ním. Byl to mrňous, jen tak vysoký, aby mi koukal rovnou do výstřihu. Uháněla jsem od nich se sklopeným zrakem rovnou k té lodi, na kterou ukázal. Zaplavila mě úleva, když jsem uviděla Kyriaka, jak kontroluje práci a mluví s dělníky. Nikdy jsem s ním nemluvila, ale znala jsem jeho otce a věděla, že mu můžu důvěřovat. Když jsem tam dorazila, vzhlédl a usmál se.</p> <p>"Ty jsi Marthanesova dcera, že? Letha."</p> <p>Přikývla jsem. "Mám vzkázat tvému otci, že jestli chce tu zásilku dřív, bude hotová dnes večer."</p> <p>"Řeknu mu to sám. Teď tady není."</p> <p>"Dobře." Chvíli jsme tam stáli v rozpacích. Cítila jsem, že si mě koutkem oka prohlíží, zatímco se tvářil, že se zabývá dělníky. Zdálo se, že chce něco říct, ale když se k ničemu neměl, otočila jsem se k odchodu. "Dobře, díky. Už bych se měla vrátit."</p> <p>"Počkej, Letho." Natáhl ruku, aby mě zastavil, ale pak se nesměle stáhl, aniž se mě dotkl. "Snad jsi sem nepřišla sama?"</p> <p>"Otec řekl, že to není moc daleko. A že nejsem tak zajímavá, aby si mě někdo všimnul."</p> <p>Kyriakos zavrčel. "Tvůj otec je blázen. Doprovodím tě." Zaváhal. "Ale radši si nech pro sebe, že jsem ho nazval bláznem."</p> <p>Vyměnil si pár úsečných slov s jedním z jeho mužů a pak vyrazil do města se mnou. Byl starší než já, tvář měl ošlehanou od slunce a moře. Měl černé rozcuchané vlasy dlouhé asi tak k bradě a byl málem - ale ne docela - tak vysoký jako já.</p> <p>"Viděl jsem tě před pár dny na té svatbě," řekl po dlouhém mlčení. "Tancovalas s dalšími děvčaty. Víš... jsi v tom opravdu dobrá."</p> <p>Lichotka mě překvapila. "Trochu pomohlo víno."</p> <p>"Ne. To těm ostatním možná víno pomohlo - nebo jim spíš překáželo. Těžko říct." Znovu se na mě podíval a z toho vášnivého pohledu jeho tmavých očí jsem málem zakopla. "Ale ty... jsi rozená tanečnice. Hudba k tobě promlouvá a ty jí rozumíš."</p> <p>"Hráls na flétnu," vzpomněla jsem si a snažila se nečervenat nad obdivem v jeho hlasu.</p> <p>"Ano." Viditelně měl radost, že jsem si vzpomněla. Zase jsme mlčeli. Už jsme byli málem u trhu, bylo slyšet hlasy lidí, jak se dohadují. Kyriakos si zjevně pořád chtěl povídat. "Takže... slyšel jsem, že se tvá sestra letos na jaře provdala."</p> <p>"Ano."</p> <p>"A co ty?"</p> <p>Změřila jsem si ho. "Já se letos na jaře neprovdala."</p> <p>Na rtech se mu objevil slabý úsměv. "A co příštího jara?"</p> <p>"Má to být nabídka?"</p> <p>"Jen se ptám. Slyšel jsem svého otce, jak říká..."</p> <p>Zastavili jsme se na kraji trhu, takže jsem se mu mohla znovu podívat do očí. Kolem nás se courali lidé a zvířata a viděla jsem svého otce, jak mluví s dodavatelem ovoce.</p> <p>"Koukej," řekla jsem rázně, "já taky slyšela mluvit svého otce - jak si myslí, že by bylo dobré, kdyby si někdo z vaší rodiny vzal někoho z naší. Ale jestli máš o to zájem, měl bys si se svým otcem promluvit o některé z mých sester, ne o mně."</p> <p>"Co? Ty se nechceš vdát?" Jeho úsměv pohasl. "Nebo už někoho máš?"</p> <p>Nevěřícně jsem na něj zírala. "Ne, jasně, že ne. Mě si nechceš vzít, věř mi."</p> <p>"Ne?"</p> <p>"Ne. Chceš jednu z mých sester."</p> <p>"Opravdu?"</p> <p>"Ano. Jsou menší, hezčí, milejší - a nemají takovou proříznutou pusu."</p> <p>"Umějí tancovat?"</p> <p>Uvažovala jsem. "Ne. Jsou to hotový dřeva."</p> <p>Ten plachý úsměv se vrátil. "Tak chci tebe."</p> <p>"Jseš cvok. Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Nic o mně nevíš." Samozřejmě v těch dobách většina mužů nevěděla nic o svých snoubenkách, nicméně mě mátlo jeho přesvědčení, že k sobě patříme.</p> <p>"Na tom nezáleží. Pro mě jsi ta pravá. Copak to necítíš?"</p> <p>Mé oči se setkaly s jeho pohledem a já se zachvěla, jako bych náhle narazila na něco většího a mocnějšího než jsme byli my dva. Na okamžik jsem si dovolila předstírat, že se tento muž z vysoce uznávané rodiny o mě opravdu zajímá. Bylo to opojné a nejen proto, že to byla pro mě čest, ale hlavně proto, jak se na mě díval a mluvil se mnou, jako by si mě vážil a pokládal mě za sobě rovnou. Něco mezi námi narůstalo, přítahovalo mě k němu a já z toho byla celá pryč.</p> <p>"Nic o mně nevíš," opakovala jsem tiše. Najednou jsem měla v ústech sucho.</p> <p>Ten slabý úsměv byl čím dál odvážnější. "Ale vím, a spoustu. Vím, že umíš tancovat a že jsi chytrá - podle mého otce až příliš. A taky vím, že tvá rodina nesmí do Laisiny pekárny, protože jsi o její dceři řekla, že je-"</p> <p>"To nebyla moje vina," vložila jsem se do toho rychle. Viděla jsem, že si nás všiml můj otec. Zamávala jsem mu a on mi netrpělivě pokynul, abych šla k němu. "Otec mě potřebuje."</p> <p>Kyriakos se tím směrem nejistě podíval. Každý věděl, že mám ostrý jazyk, ale můj otec byl ještě horší. Kyriakos mohl být zaláskovaný až po uši, ale stejně se ještě nedokázal mému otci postavit. "Řeknu otci, aby si šel promluvit s tvým."</p> <p>Už nežertoval; Kyriakos se náhle tvářil smrtelně vážně. A nejen to, díval se na mě tak, jak nikdo předtím. Zalilo mě horko, pak zima a pak zase horko. Rozechvěla jsem se a nedokázala od něj odtrhnout pohled.</p> <p>"Tady nejde o obchodní dohodu," zašeptala jsem.</p> <p>"Ne. To je jen o tobě a o mně. Ty jsi pro mě ta pravá."</p> <p>Jen jsem zírala, úplně netypicky jsem se nezmohla na slovo. Ještě víc mě šokovaly ty pocity, které se ve mně zvedly. Vůbec s tím neměl nic společného jeho absurdní návrh - který ani neměl právo vyslovit bez toho, aby o tom věděly obě naše rodiny. Později jsem zjistila, jak převratný byl pro něj ten rozhovor. Neměl ve zvyku vést dlouhé řeči a nebyl troufalý. Obvykle mluvil málo, víc pověděly jeho oči a hudba a později... poté, co jsme se vzali, jeho milování.</p> <p>"Podívej," řekl najednou nervózní, protože si špatně vyložil mé mlčení a výraz. "Ušetřil jsem si dost peněz. Můžeme mít hezký dům a už nebudeš muset žít pohromadě s tolika lidmi. Sice budu hodně pryč, ale ty si nejspíš se vším stejně poradíš líp než já. Protože si nebudeme moct koupit chleba, bude to trochu složitější, ale můžeš si najmout služku nebo se to můžeš naučit-"</p> <p>"Sklapni," zastavila jsem ho.</p> <p>Jen zíral. "Cože?"</p> <p>"Prostě buď zticha. Tím vším jen ztrácíš čas. Běž za svým otcem a řekni mu, ať si promluví s mým. A," dodala jsem ironicky, "vím, jak se peče chleba."</p> <p>Konečně přišel k sobě. "Jsi si jistá?"</p> <p>"S tím chlebem? Docela jistá."</p> <p>Pomalu se po jeho tváři rozlil úsměv a v očích mu doutnal žár. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep a usmála jsem se taky. Už nebylo o čem mluvit. Můj otec na mě zase zařval a já běžela za ním.</p> <p>Srovnávala jsem ty vzpomínky s tím, co se teď dálo se Sethem, dívala se omámeně z okna a zahlédla Jody, jak si vybírá poštu.</p> <p>"Hele," řekla jsem Bastienovi, "jdu ji pozdravit."</p> <p>Vyběhla jsem ven a zamávala na ni a ona mě za to obdařila jedním ze svých širokých krásných úsměvů. K mému překvapení mě dokonce objala.</p> <p>"Ach! Jsem tak ráda, že tě vidím. Jak se máš?"</p> <p>Vyměnily jsme si ještě pár zdvořilostí a pak mě vzrušeně popadla za ruku. "Máš dneska čas? Nechtěla bys jít do obchoďáku?"</p> <p>Divila jsem se, že mi to najednou přišlo docela fajn. Určitě to bude větší sranda než poslouchat Bastiena, jak nadává a lituje se. "Jasně."</p> <p>"Skvělé. Hned to řeknu Daně."</p> <p>Kapitola 11</p> <p>Když jsem o pár minut později vešla dovnitř, abych to zvěstovala Bastienovi, vzal Daninu přítomnost na nabízeném nákupním výletu mnohem líp než jsem čekala.</p> <p>"To je fantastický! Bude víc času na-"</p> <p>"Jako že je pánbůh nade mnou, jestli řekneš ´průzkum´, dostaneš pár facek. Chci si tam jen koupit něco na sebe."</p> <p>"Tak jsem to nemyslel. Ale dobře víš, že to bude jedinečná příležitost. Můžeš trochu sondovat a jestli to půjde, trochu se za mě přimluvit. Aspoň něco, cokoliv. Moc to potřebuju. Ale," dodal, "nedělej to, jestli by to mohlo... nějak uškodit."</p> <p>"Snad mi trochu věříš, ne? Chápu, že je to vážná situace a pomůžu ti."</p> <p>Ten jeho rošťácký úsměv mu zazářil na tváři, nebo, lépe řečeno, na Mitchově tváři, co mi přišlo docela nezvyklé. "Když už jsme u toho, možná budeš mít příležitost pocvičit se v tom, jak se kamarádit se ženami."</p> <p>"Co to má znamenat?"</p> <p>"Někdy si udělej inventuru svých nejlepších přátel. Řekl bych, že ti ženská konkurence moc nejde pod nos."</p> <p>Udělala jsem na něj obličej právě když se objevily Jody s Danou a vzaly mě do úžasné nákupní pasáže jen pár kilometrů daleko. V životě by mě nenapadlo, kolik prostoru pro nakupování může být vevnitř. Pár podobných nákupních center bylo i v Seattle, ale na tohle se nechytaly.</p> <p>Chodi s Danou po obchodech bylo přesně tak hrozné, jak jsem si představovala. Úkosem si měřila spoře oblečenou mládež a s černou prodavačkou mluvila jako s nějakým poskokem. Přesto jsem si navzdory své nechuti připomněla svůj úkol a snažila se předstírat přátelství. Znovu a znovu jsem se snažila zlepšit Bastienovu pověst.</p> <p>"Nesmírně ho zajímá to, co dělá tvá skupina a chtěl by se na tom víc podílet. Možná bys si s ním o tom mohla někdy promluvit."</p> <p>Naštěstí pro ´Mitche´ tyhle poznámky vyvolaly příznivou odezvu. Ano, moc ráda si s Mitchem popovídá i v soukromí. Všechno pro dobro věci. Je od něj velmi milé, že se chce zapojit. Je to opravdu chytrý a soucitný muž. Bla bla bla. Vždycky s ním ráda trávila čas.</p> <p>Přesto navzdory všemu pokroku bylo její chování strnulé a nespouštěla ze mě oči. Zasypala mě hromadou otázek, jako by se vážně snažila dostat k nějaké klíčové informaci. Chtěla vědět, jak si vydělávám na chleba. Jak moc jsme si s Bastienem blízcí. Jak pokračuje můj ´vztah´ se Sethem. Co si myslím o CPFV. Jaké jsou mé preference co se týče rasy nebo sexuální orientace, a tak dál. Cítila jsem se jako u výslechu až na to, že mě zpovídal medový hlas. I když si držela odstup, pořád se jí nějak dařilo vypadat přátelsky a nezastrašovat mě. Došlo mi, čím své fanoušky tak uchvacuje.</p> <p><emphasis>To není jen zvědavost</emphasis>, uvědomila jsem si. <emphasis>Ona mi nevěří</emphasis>. Dana věděla, že s Bastienem a se mnou není něco v pořádku a teď se snažila na to přijít. Nejspíš proto se s ní nikam nedostal; zavětřila něco nekalého. Jistě, nemohla tušit, jaký plán má inkubus, ale bylo mi jasné, že musí mít hodně světských nepřátel. Z různých důvodů byla pořád ve střehu, z čehož plynula nedůvěra k našim krycím historkám. Bastien neměl ani tušení, do čeho nás to navezl.</p> <p>Takže jsem tvrděla makala, abych udržela zdání naší nevinnosti a odpovídala na její otázky nejlíp jak to šlo. Mé obvyklé kouzlo na ni zjevně nezabíralo, ale přece jsem jsem se představila v lepším světle než při předchozích setkáních - až na otázky o Sethovi. Realita našeho vztahu byla už tak dost podivná, aniž bych musela nabídnout její paralelní verzi s Tabithou Hunterovou a zjistila jsem, že když na to přišla řeč, koktala jsem a červenala se.</p> <p>Když nás Dana opustila u pultu Christiana Diora u Nordstroma, málem jsem se složila úlevou.</p> <p>"Co tenhle?" Jody natáhla ruku se světle růžovým leskem na rty, který by se skvěle vyjímal na Tabithe, ale na Georgině už míň.</p> <p>Otevřela jsem ho a zkoumala tu barvu. "Je moc světlý. Kromě toho nejspíš zmizí už při prvním doušku něčeho k pití."</p> <p>Uličnicky se ušklíbla: "Nebo při jiných aktivitách."</p> <p>Obdařila jsem ji výrazem plným falešného údivu. Ani jsem se nemusela příliš snažit; zdálo se, že je plná překvapení, naštěstí těch příjemných. "To ses ale vybarvila. Myslela jsem si, že jsi počestná vdaná žena."</p> <p>"Děláš si srandu? Manželství tě spíš vyléčí z počestnosti, protože máš spoustu času vymýšlet nové věci."</p> <p>Vrátila jsem jí úsměv a vyměnila růžový lesk na rty za červený. "Bude lepší, jestli tě Dana neuslyší takhle mluvit. Já si už kvůli svému příteli odbyla výslech třetího stupně."</p> <p>Jody trochu zvadla, ale pořád se usmívala. "Nejspíš se ti zdálo, že je to třetí stupeň, ale ona je jen zvědavá, nic víc."</p> <p>"Jo, taky si to myslím. Řekla bych, že nemá žádné postranní důvody." Bude lepší se nezmiňovat o tom, že mě a Bastiena Dana podezírá, že něco zatloukáme.</p> <p>K mému údivu se Jody vrátila k vystaveným očním stínům ve zřetelné snaze vyhnout se mému pohledu. Vzpomněla jsem si na ten den na zahradě, kdy mi chtěla o Daně něco říct a určitě to nebylo nic pozitivního.</p> <p>"Jody," zašeptala jsem a položila zpátky lesk na rty. "Co je? Co se děje?"</p> <p>Zavrtěla hlavou. "Nic. Zapomeň na to."</p> <p>Právě v té chvíli se vrátila Dana a má chvíle byla pryč. "Nemají, co bych chtěla. Podívejme se ještě do Victoria’s Secret."</p> <p>Ožila jsem. Tohle bylo to nejlepší, co jsem za celý den slyšela, když pominu Jodyiny poznámky. Když jsme vešly jsme do obchodu, který patřil k mým pěti nejoblíbenějším, rozdělily jsme se. Jody šla k pyžamům a Dana hledat nějakou spodničku, která se docela jistě bude hodit k tomu jejímu děsuplnému spodnímu prádlu.</p> <p>Pokud jde o mě, já se okamžitě vrhla na nemravné soupravy prádla - jen co jsem zjistila, že ty dvě jsou spolehlivě soustředěné na své nákupy. V žádném případě se nemůže opakovat ten incident s plavkami. Bohužel měl obchod mnohem lepší výběr než obvykle a to, co jsem plánovala jen jako letmou obhlídku se ukázalo jako hloubkový průzkum, zvlášť když jsem objevila několik souprav, které jsem si prostě musela vyzkoušet.</p> <p>Dana a Jody byly pořád hluboce zabrané do svých vlastních nákupů, takže jsem nenápadně vklouzla do dlouhé řady u kabinek a doufala, že to stihnu dřív, než některá z nich zjistí, v čem to sladká, nevinná Tabitha plánuje pobíhat. Právě jsem se dostala až do čela fronty, když se ty dvě vmáčkly vedle mě.</p> <p>"Tady je ale lidí," řekla Jody. "Nebude ti vadit, jestli tam půjdeme s tebou? Tyhle kabinky jsou dost velké."</p> <p>Cítila jsem, jak mi krev mizí z tváře a snažila se vymyslet nějaký důvod, abych je mohla odmítnout. Právě mě napadlo ohánět se nakažlivou nemocí, když nás prodavačka zavedla do místnosti, která byla opravdu dost velká, abychom se tam vešly všechny tři.</p> <p>Dana si chtěla zkusit jen dvě spodničky a s praktickou lhostejností si svlékla kalhoty. Nadskočila jsem, když jsem zase uviděla ty babiččiny bombarďáky. Mezitím si Jody zkoušela roztomilé flanelové pyžamo.</p> <p>Když jsem tam stála jako solný sloup, Dana se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Polkla jsem, pomaly se začala svlékat a ona se na mě dívala přimhouřenýma očima. První podprsenka a kalhotky byly z krajky slonovinové barvy ozdobené černými mašličkami. Druhá sada byla z tmavě fialového saténu a bylo to všude tak hluboce vystřižené, že to celé bylo jen pár kousků látky. Když jsem si oblékala tu třetí - průsvitnou černou síťovinu s vyšívanými růžovými květy - přála jsem si umřít.</p> <p>Jody a Dana už skončily a čekaly na mě. Jody se tvářila příjemně a nenuceně, Dana se snažila vypadat neutrálně, ale nesouhlas z ní přímo sálal. No bezva. Cítila jsem, jak se červenám. Až Bastien zjistí, že jsem jeho pověst nejen pošramotila, ale kompletně ji zničila, zabije mě.</p> <p>Zatímco tam Dana stála s kamennou tváří, Jody ke mně zvědavě naklonila hlavu. "Myslím, že máš špatnou velkost podprsenky, Tabitho. Všechny vypadají příliš velké."</p> <p>Jasně, že byly příliš velké. To Georgina Kincaidová nosila 34C, ne Tabitha. Kdybych tam byla sama, jak jsem plánovala, proměnila bych se do svého oblíbeného těla.</p> <p>"Aha," řekla jsem hloupě a cítila se přesně jako ta coura, za kterou mě Dana měla. Ještě k tomu coura s vymetenou palicí. "Neuvědomila jsem si, že jsem v poslední době trochu zhubla."</p> <p>Vyzkoušela jsem si ještě i tu poslední - červenou se zářivými červenými květy - a byla úžasná dokonce i když to nebyla ta správná velikost.</p> <p>"Tohle vypadá skvěle," řekla Jody jako ozvěna mých vlastních myšlenek. "Kéž bych měla dost odvahy nosit něco takového."</p> <p>Dana si mě důkladně prohlížela. "Ta podprsenka nemá žádný smysl, protože vůbec neslouží jako podpora."</p> <p>"Žádnou nepotřebuje. Kromě toho právě o to jde. Všechno nemusí být praktické. Chce se jen líbit."</p> <p>"Komu? A proč? Není vdaná."</p> <p>"No a? Po tom nám nic není."</p> <p>Dana propichovala druhou ženu pohledem. "Nic nám po tom není? Humanita je náš nejdůležitější zájem." Nejspíš v poslední době hodně četla Dickense.</p> <p>V místnosti zavládlo mrazivé ticho. Bez ohledu na to, že jsem byla polonahá, cítila jsem se neviditelná. "Hele, vy dvě, už bychom měly jít, jen co tohle vrátím."</p> <p>"Ne," řekla Jody přísně, oči upřené na Danu v souboji vůlí. "Jsou krásné, Tabitho. Nemáš se za co stydět."</p> <p>"Ona je opravdu krásná," souhlasila Dana klidně, "ale to oblečení by se víc hodilo pro vdanou ženu." Její tón naznačoval, že i to by bylo sporné.</p> <p>Byla jsem v pokušení odejít z té místnosti jen v tom, co jsem právě měla na sobě, ale pohled na Jody vzdorující Daně mě nabudil. Bastien mě možná zabije, ale neudržela jsem se, abych se do toho boje nevložila.</p> <p>"Víš," poznamenala jsem k Daně a dala si záležet, aby jí neuniklo, jak si nestydatě prohlížím vlastní zadek, "jestli je to tak, pak bys si to měla zkusit sama. Je to přesně tvá barva a taky vypadají tak trochu vánočně. Ráda bych viděla, jak ti budou slušet. Vsadím se, že Bill bude nadšením úplně bez sebe."</p> <p>Dana na mě jen zírala, kousala si rty a snášela můj vyzývavý pohled. Zdálo se, že mi něco odsekne, ale místo toho stiskla rty do úzké přímky. Beze slova pak odešla z kabinky a práskla za sebou dveřmi.</p> <p>Jody tam chvíli nejistě stála. "Vypadá to skvěle," řekla znovu a následovala Danu ze dveří.</p> <p>Když jsem konečně osaměla, rozhodla jsem se, že bych se konečně měla proměnit a vyzkoušet to prádlo na těle, pro které bylo určené. Bylo tak sexy, jak jsem čekala a tak jsem ho koupila všechno. Usoudila jsem, že si to zasloužím, ať mám aspoň nějaký užitek z té katastrofy.</p> <p>"Tak jak to šlo?" vyzvídal Bastien poté, co mě Jody s Danou později vysadily u jeho domu.</p> <p>"Fajn," odbyla jsem ho. Svůj pochybně nabytý nákup jsem nacpala do auta už dřív, aby nevzbuzoval zbytečné otázky. "Docela dobře. No... tak nějak." A pak jsem mu povyprávěla o Danině výslechu a mé teorii, že nás podezírá z něčeho nekalého, i když určitě ne z toho, co doopravdy plánujeme. Jak jsem mluvila, jeho tvář byla čím dál pochmurnější a bylo mi jasné, že sdílí můj názor. Když jsem skončila, opřela jsem si hlavu o jeho rameno a hrozně mi vadilo, že ho vidím takového zuboženého. "Hele, nedělej si vrásky, zvládneme to. Dívej se na to z té lepší stránky: my dvě s Danou jsme se dnes trochu víc sblížily a řekal bych, že to byl skutečný... průlom."</p> <p>Věděla jsem však, že ho stále trápí pochybnosti, ale když jsme pak jeli do Seattle - už ne jako Mitch a Tabitha - byl trochu veselejší. Cestou k Petrovi jsme vyzvedli Setha, což spolehlivě zajistilo, že zbytek cesty se mnou žádný z nich nepromluvil.</p> <p>Jerome nás zase jednou nepoctil svou přítomností, ale všichni ostatní se už nemohli dočkat dobrého jídla a pokru: Petr, Cody, Hugh a Carter. Carter byl zřejmě Sethovou přítomností v koutku duše překvapený, ale ostatní ho přivítali jako dávno ztraceného bratra. Vzhledem k tomu, jak často jsme o něm mezi sebou mluvili, myslím, že ho ostatní nesmrtelní už považovali za člena naší party.</p> <p>Skoro celý večer se ode mě nehnul, ale ukázalo se, že je zatraceně dobrý hráč pokru. Myslím, že jeho klidná, flegmatická povaha ostatní zmátla natolik, až málem zapomínali, že tam je. Bavila jsem se na tom, jakou měl radost, když vyhrál, i když to byl takový ten tichý, Sethovi vlastní způsob. Byla jsem spokojená, že vidím i tuhle jeho stránku a ještě spokojenější, protože si toho užíval s mými kamarády.</p> <p>Naproti tomu jsem ani netušila, jakou mou stránku viděl on toho večera. Mí přátelé nepropásli ani jednu příležitost, aby si ze mě nedělali srandu kvůli mým různým zvláštnostem a chování a Bastien si nejspíš myslel, že se dnes večer budeme ubírat Alejí vzpomínek. Neustále vytahoval staré historky z mé minulosti a v jednom kuse trousil soukromé žertíky, kterým kromě nás dvou nikdo jiný nerozuměl. Snažila jsem se nenechat se jím zlákat aniž bych ho urazila, protože mi v první řadě záleželo na tom, aby se Seth v téhle společnosti dobře cítil. Takže jsem ho celý večer držela za ruku, na Bastiena se jen zdvořile usmívala a myslím, že inkubovi začalo být jasné, komu jsem oddaná. Nezdálo se, že by tím byl nadšený.</p> <p>Hra byla asi tak v polovině, když mi přišel konferenční hovor od Mei a Grace.</p> <p>"Ahoj, Georgino," pozdravila Grace.</p> <p>"To jsme my," dokončila Mei.</p> <p>"Už jste něco zjistily?</p> <p>"Žádná shoda," řekla Mei.</p> <p>"Aha." Takže tudy cesta nevede.</p> <p>"Ale to nemusí moc znamenat," utěšovala mě Grace. "Vždycky nám někdo proklouzne."</p> <p>"Vůbec na tom nezáleží," doplnila ji Mei, "nepředstavují žádný problém, dokud se nezačnou plést do našich věcí."</p> <p>"Což většina z nich nedělá?" Za ta léta jsem se seznámila s bezpočtem nesmrtelných všech kultur a pravomocí, ale nevěnovala jsem moc velkou pozornost tomu, jak spolupracují v politickém slova smyslu. Se svou prací jako takovou jsem vždycky měla starostí až nad hlavu, nic jiného mě nezajímalo kromě toho, že nadřízení, kterým se zodpovídám, mají dost síly na to, aby si s každým poradily.</p> <p>"Nedělá," potvrdily démonky jednohlasně.</p> <p>Když jsem zavěsila, karbaníci na mě zvědavě hleděli.</p> <p>"Kdo to byl?" zeptal se Petr.</p> <p>"Grace a Mei."</p> <p>Hugh udělal obličej. "Blé. Ty dvě potrhlý lesbický mrchy."</p> <p>"Hele, nech toho. Moc mi pomohly."</p> <p>"Jo? Jen počkej," varoval mě, "příště od tebe budou chtít, aby sis ustříhla vlasy a taky se oblíkala do černýho."</p> <p>Namíchla jsem se a Cody se rozesmál. "Proč mám najednou pocit, že další Georginino nelegální vyšetřování je právě v plném proudu?"</p> <p>"Není nelegální."</p> <p>"Je víceméně nelegální," poznamenal Bastien a zívl. "Ty a ti tví smrtelníci."</p> <p>Nastrkal si do kapes prachy, které mu zbyly, dopil bourbon a ještě jednou poděkoval Petrovi za další báječný večer.</p> <p>"Tak brzy?" zeptala jsem se.</p> <p>"Jdu si najít hezčí společnost. Nemluvím o tobě, Fleur." Sklonil se ke mně a krátce mě políbil na rty, i když ten polibek byl o chloupek delší než by se slušelo na kamaráda. "Dobrou noc."</p> <p>Jeho odchod vyvolal další kolo zuřivých spekulací Bastienova fanklubu, na jaké sexuální dobrodružství se onen dotyčný právě teď chystá.</p> <p>"Jak jen to dělá?" přemítal Petr.</p> <p>"Kéž bych já byl tak dobrý," přidal se Cody.</p> <p>"Hele," stěžovala jsem si, "svádět ženy není o nic těžší než muže. Někdy je to dokonce i snazší."</p> <p>"Ten chlap je úžasnej." Hugh se choval, jako by mě neslyšel. "Dnes večer uloví další, a to ho pořád obklopuje záře sotva den stará. Přál bych si mít štěstí stejně často."</p> <p>Seth toho v téhle partě moc nenamluvil - když na to přijde, vlastně v žádné - ale z inkuba byl na větvi stejně jako mí kamarádi. Jeho zájem vzbudila hlavně Hughova poznámka.</p> <p>"Co myslíš tou ´září´? Doznívání?"</p> <p>Hugh se na něj usmál. "Něco podobného... přece musíš vědět, o čem mluvím. Takové to kouzlo po sexu."</p> <p>"Kdo rozdává?" zeptala jsem se přísně, vůbec se mi nelíbilo, kam ta konverzace začínala zabíhat.</p> <p>Seth se zamyslel. "Aha, tak to je opravdu něco jako doznívání. Myslím tím, že každý po sexu vyzařuje něco podobného."</p> <p>"Ano, ale u sukuby a inkuba je to jiné," vysvětloval Petr jako žáčkovi ve třídě. Jestli mi uši sloužily, mluvil s britským přízvukem. Bastien měl, zdá se, na něj až nepatřičný vliv. "V jejich případě jde o záři, a to doslova - minimálně pro jiné nesmrtelné. Když mají sex, obírají člověka o jeho život a životní síla je pro jiné nesmrtelné přitažlivá. Pro ně je sukuba nebo inkubus těsně po sexu skoro-"</p> <p>"Třpytivý," navrhl Cody. "Nebo jiskřivý. Ale ne tak docela... Je těžké to vysvětlit. Copak ti o tom Georgina neříkala?"</p> <p>"O tomhle ne," řekl Seth. "Takže já... é... smrtelníci to nevidí?"</p> <p>"Tak hrajeme nebo ne?" pobídla jsem je netrpělivě zvýšeným hlasem. Carter zachytil můj pohled.</p> <p>"Ne tak jako my," pokračoval Petr. "Ale cítí to - a ty taky. Nebo spíš ´vnímají svými smysly´ je lepší vysvětlení. Nevysvětlitelně vás to přitahuje."</p> <p>Sesunula jsem se na židli ještě níž a uvažovala o tom, jestli by si vůbec ráčili všimnout, kdybych se náhle zneviditelnila. Stejně jsem si tak už připadala, protože na mé protesty nikdo nereagoval.</p> <p>"Určitě sis toho všiml," zdůraznil Hugh a dal si doušek whisky. "V některých dnech stačí, abys Georginu jen uviděl a prakticky se nedokážeš kontrolovat, protože je neuvěřitelně sexy. V jednom kuse na ni musíš zírat. Samozřejmě je nejspíš těžké poznat ten rozdíl, protože ona je pořád neuvěřitelně sexy, že?"</p> <p>Všichni kromě Cartera, Setha a mě se zasmáli. Věděla jsem, že rarach to poslední mínil jako kompliment, ale přesto jsem mu toužila vylít gimlet na hlavu. Zábava brzy skončila a my se vrátili ke kartám, ale škoda se už stala. Zbytek večera jsme se Sethem spolu skoro nepromluvili, i když si toho - vyjma Cartera, řekla bych - nikdo nevšimnul.</p> <p>Když jsme se Sethem odešli, už jsem věděla, že problém je na dohled. Vysadila jsem ho u něj doma a on mě pozval k sobě na zmrzlinu. Miloval zmrzlinu a i když jsem se měla obrátit a odejít, byla to magická značka Rocky Road a té jsem nedokázala odolat. Navíc jsem si vzpomněla, jak jsme se se Sethem bavili po našem neslavném selhání v posteli - že si musíme o věcech promluvit a ne je ignorovat. Pořád jsem doufala, že to je pravda, i když od teorie k praxi vede často daleká cesta.</p> <p>Přinesl pro každého misku zmrzliny a chvíli jsme potichu jedli. Když Seth dojedl, pohrával si se lžičkou, ale na mě se nepodíval.</p> <p>"Takže," zeptal se, "je to pravda?"</p> <p>"Co jestli je pravda?" Jako bych to nevěděla.</p> <p>"No tak, nenuť mě, abych ti to hláskoval," řekl tiše. "Prostě jen chci slyšet tvůj pohled, to je všechno."</p> <p>Otevřela jsem pusu, abych promluvila, abych našla nějaký způsob, jak tomu všemu ulomit hroty, ale jazyk mě neposlouchal a já se nezmohla na slovo.</p> <p>"Je to pravda?" opakoval Seth. Když jsem pořád neodpovídala, pokračoval: "Když se na tebe občas podívám... když tě vidím - jako tenkrát večer - a málem se nedokážu nadechnout, protože jsi tak krásná... tak krásná, že se chovám jako idiot, znamená to jen tolik, že jsi právě... s někým spala? Samozřejmě tím nemám na mysli... é... opravdový spánek..."</p> <p>Zatraceně, taková komunikace dá jednomu opravdu zabrat.</p> <p>Kapitola 12</p> <p>"Thetis," řekl po dlouhé chvíli mlčení, "mluv se mnou."</p> <p>Prudce jsem vzhlédla. "Co čekáš, že ti řeknu? Odpověď už přece znáš, nelhali by ti. No, oni popravdě lžou pořád, ale ne v takových věcech."</p> <p>Přikývl a položil misku s lžící na konferenční stolek. Přihrbeně seděl na gauči, ale nedíval se na mě, místo toho zamyšleně hleděl na protější zeď. Hádala jsem, co se děje v jeho hlavě. Věděl, kdo jsem a co dělám, ale bylo něco jiného mít o tom jen povšechné znalosti a něco jiného hmatatelný důkaz pokaždé, když jsem měla sex. On tu záři dokázal poznat a teď už věděl i to, že jsem se právě vrátila z něčí postele, že ani ne tak dávno jsem ležela v cizím náručí a dělala ty nejintimnější věci, jaké spolu můžou dva lidi dělat. Takové, které jsem nesměla dělat s ním.</p> <p>"Promiň," omluvila jsem se nevědíc, co jiného říct.</p> <p>"Co ti mám prominout?"</p> <p>"Tohle... všechno. Že dělám to, co dělám."</p> <p>"Proč? Prostě to tak je. Děláš jen to co musíš, ne? Není třeba se omlouvat za to, co je tvou... é... přirozeností."</p> <p>"Takže... co? Jseš s tím spokojenej? S tím, že víš o tom, co dělám s jinými chlapy? Nebo spíš kdy to dělám?"</p> <p>"´Spokojený´ není to nejvhodnější slovo, ale dejme tomu. S čím nejsem spokojený je to, že..." Odmlčel se a jako obvykle důkladně zvažoval, co řekne, "že ses mi bála o tom povědět. Muselas vidět, jaký jsem byl... uchvácený. Ale nikdy ses o tom nezmínila a nevysvětlila mi to."</p> <p>"Co jsem ti podle tebe měla říct? ´Díky, že sis všimnul, jaká jsem krasavice. Je to tak jen proto, že jsem si to v jednom pochybném podniku právě s někým rozdala."</p> <p>Seth sebou škubl a já okamžitě svého výbuchu litovala.</p> <p>"Možná... možná by to mělo být formulováno trochu... é... ohleduplněji, ale jo. Myslím, že to je v podstatě ono, cos mi měla říct."</p> <p>Míchala jsem roztopený zbytek své zmrzliny. "To není tak snadné a ty to víš. Už tak pro tebe musí být těžké přijmout, že spím s jinými muži bez, abych tak řekla, zjevného důkazu pokaždé, kdy se to stane."</p> <p>"Rád bych <emphasis>sám</emphasis> rozhodoval o tom, co můžu nebo nemůžu přijmout."</p> <p>Neřekla bych, že byl rozzlobený, ale nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak ostře a rozhodně. Domýšlivé části mého já se nelíbilo, že mě tak sjel, ale věděla jsem, že je v právu. A musím přiznat, že mě z té jeho sebejistoty tak trochu zalechtalo v podbřišku. Alfa samec. Mňam.</p> <p>"Vím, co jsi," pokračoval, "a vím i to, co děláš. Vzal jsem to na vědomí už na začátku našeho vztahu. Jasně, že mi to vadí, ale to neznamená, že bych s tím nedokázal žít." Položil ruku na mou a prsty mi nepřítomně hladil pokožku. "Ale nikdy se nesmíš bát povědět mi pravdu. Nikdy, dokonce ani když je hnusná. Nemůžeme mít spolu sex - oběma nám to je úplně jasné, ale jestli k sobě nebudeme upřímní, nezbyde nám vůbec nic."</p> <p>Přinutila jsem se k němu zvednout oči a usmála se. "Jak můžeš být současně tak mladý a tak moudrý?"</p> <p>"Nejsem zase tak moc moudrý," řekl a přitáhl mě k sobě, takže jsem se mu opírala o rameno. Tu poznámku o ´mládí´ nechal plavat. Nicméně když se objektivně podívám na věk nás obou, klidně by mě mohli obvinit, že przním děti. Povzdechla jsem si a přitulila se k němu. "Musíš vědět, že to všechno, co dělám, nic neznamená. Nepamatuju si ani jejich jména."</p> <p>"Vím, řeklas mi to. I když..."</p> <p>"Co?"</p> <p>"Občas z toho nemám dobrý pocit. Sex nemá být ´nic´. Opravdu se mi nelíbí představa, že jsi s chlapy, se kterými nechceš být. Přesto že jsi technicky má přítelkyně... přece jen bych byl raději, kdyby sis užívala to, co se děje."</p> <p>"No... úplně na konci to tak trochu je. Ta energie, kterou ze sexu dostávám... hm, tohle bys asi nedokázal pochopit. Ale je to... doslova to, z čeho žiju. Takže i když nechci s někým být před nebo po aktu, vždycky přijde chvíle, a nezáleží na tom, jak je krátká, kdy se mi to líbí." Snažila jsem se mu svým úsměvem vrátit klid. "Kromě toho, vůbec mě nemusíš litovat. Teď je to mnohem lepší než kdysi. Mám mnohem větší možnost volby a v tom je velký rozdíl. Už se nemusím spokojit s každým, kdo přijde."</p> <p>"Co myslíš tím, že <emphasis>teď</emphasis> je to mnohem lepší? Vždycky to tak nebylo?"</p> <p>Stísněně jsem se zasmála. "Ale no tak, Sethe. Přece víš, že až do doby tak před sto lety ženy neměly žádná skutečná práva. Muži vždycky nebyli tak milí a ohleduplní k něžnému pohlaví - zvlášť ne ti v nižších třídách."</p> <p>Šokovaně na mě zíral a trochu se odtáhl. Milovala jsem ty výmluvné oči i ve chvílích, kdy ty aktuální emoce nebyly zrovna pozitivní. "Mluvíš o... to... zní ze všeho nejvíc jako znásilnění."</p> <p>Pokrčila jsem rameny a bylo mi okamžitě jasné, že musím přehodit výhybku. "Znásilnit sukubu v zásadě není možné. Při vyvrcholení je dobyvatelem sukuba - zvlášť v případě, když ten člověk skončí v bezvědomí."</p> <p>"Neodpovědělas na otázku."</p> <p>"Žádnou jsi nepoložil."</p> <p>Chvíli jsme mlčeli oba, pak mě Seth pevně objal a tentokrát on zabořil tvář do mého ramene.</p> <p>"Hele, přestaň s tím. Nemůžeš hodnotit minulost dnešními standardy. To se ti nepovede, protože to není kompatibilní."</p> <p>"Nelíbí se mi představa, že děláš věci, do kterých se ti nechce," řekl drsně. "Kéž bych mohl něco udělat... přál bych si, abych tě nějak dokázal ochránit."</p> <p>"To nejde," zašeptala jsem a políbila ho na temeno. "Nejde to a ty se s tím budeš muset smířit."</p> <p>Pak jsme šli spát a poprvé od té příhody s polibkem mě Seth celou noc pevně držel v náručí, dokonce i když spal. Jako by se bál, že jestli mě pustí, rozplynu se jako mlha.</p> <p>A já zase jednou žasla nad jeho vstřícností. A zase jsem si kladla otázku, jestli jsem do něj zamilovaná. Jak to mám vědět? Co vlastně je láska? I já objímala jeho a v duchu odškrtávala na pomyslném seznamu. Náklonnost, pouto, porozumění, přijetí. Tohle všechno mi dal a všechno to bylo součástí lásky. Všechno mi nabídl sám od sebe a bylo jedno, jaké hrozné věci o mně časem zjistil. Přemýšlela jsem, jestli mu vracím tolik, kolik dostávám. Měla jsem vůbec právo na tenhle vztah? V koutku duše jsem o tom pochybovala, přesto jsem ho chtěla čím dál víc.</p> <p>Když jsme příštího rána přijeli do knihkupectví, nezvykle majetnicky mě držel za ruku. Pustil ji až když jsme doslova procházeli jeho dveřmi.</p> <p>"Byl tady dneska Doug?" zeptala jsem se Beth, jen co jsem rychle zkontrolovala obchod.</p> <p>"Jo, byl. Teď by měl být ve vaší kanceláři."</p> <p>Šla jsem dozadu, ale v kanclu byla tma. Když jsem rozsvítila, našla jsem ho v rohu na zemi schouleného do klubíčka. Okamžitě jsem běžela k němu. "Co se děje?"</p> <p>Po pár vteřinách ke mně zvedl oči. Byly temné a ustarané. "Nic."</p> <p>Vymlouvat mu to teď nemělo žádnou cenu. "Jak ti můžu pomoct?"</p> <p>Hořce se zasmál; byl to hrozný zvuk. "Copak to nechápeš, Kincaidová? Nic mi nepomůže, v tom je ten problém. Nic nemá smysl a ty to víš stejně jako já."</p> <p>"Opravdu?"</p> <p>Cynicky se na mě usmál. "Jsi jedním z nejdepresivnějších lidí jaké znám. Dokonce i když se usmíváš a flirtuješ a všechno ostatní, vím, že nenávidíš tenhle život, tenhle svět. Vím, že si myslíš, že to všechno je blbost."</p> <p>"To není pravda. Jsou tu i dobré věci vedle špatných a vždycky zbývá naděje. Co to do tebe vjelo?"</p> <p>"Jen realita, nic víc. Probudil jsem se a uvědomil si, jak je všechno stupidní. Vůbec nechápu, proč jsem se obtěžoval."</p> <p>Dotkla jsem se jeho paže. "Hele, tak trochu mě děsíš. Spal jsi vůbec? Nechceš něco k jídlu?"</p> <p>Opřel se zády o zeď, tvář stále ponurou a plnou sarkastického humoru. "Kincaidová, chtěl bych tolik zkurvenejch věcí, že to ani není pravda. A víš co? Nedostaneme je, to je to. Jak se to říká? Že život je krutej a krátkej?"</p> <p>"É... něco podobnýho."</p> <p>Dlouho jsem vedle něj seděla a poslouchala ho. Jeho slova přetékala hořkým hněvem a černým zoufalstvím, což byla děsivá kombinace. Doug takhle nikdy nemluvil, vždycky býval pozitivně naladěný a samá sranda, nikdy nic nebral příliš vážně. Jeho zachmuřená tvář mi připomínala Casey, když jsem ji našla v naší kavárně, ale s ní to nebylo tak hrozné.</p> <p>Jak čas běžel, přemýšlela jsem, co dělat. Jasně dnes nebyl schopný pracovat, ale měla jsem strach ho poslat domů. Kdo ví, co by v takové náladě provedl? Dřív by mě ani nenapadlo bát se, že by si mohl ublížit, ale dnes nic nebylo jako obvykle.</p> <p>"Chci, abys tady zůstal," řekla jsem mu nakonec, narovnala se a protáhla si přesezené nohy. "Musím jít pracovat, ale později za tebou zase přijdu, dobře? Slib mi, že jestli budeš něco potřebovat, skočíš za mnou. Naobědváme se později. Přinesu falafely z toho podniku, který máš tak rád."</p> <p>Jen zvedl koutek rtů ve výsměšném poloúsměvu. Odešla jsem a nůž na dopisy si vzala s sebou.</p> <p>Jak den ubíhal, jeho nálada se vůbec neměnila, dokonce ani falafely to nezlepšily. Zase jsem zoufale přemýšlela, co mám dělat. Nemohla jsem ani zavolat jeho rodině; nikdo z nich nežil tady ve městě. Věděla jsem, že v nemocnicích je pohotovostní psychiatrie - neměla bych se snad na některou z nich obrátit?</p> <p>Krátce po obědě se ukázal Alec. Vyhnul se Caseyinu prosebnému pohledu a usmál se na mě, i když se k tomu zjevně musel nutit.</p> <p>"Ahoj, Georgino, je tady Doug?"</p> <p>Zaváhala jsem. Aleka jsem neměla ráda, ale byl něco jako Dougův kamarád, možná mu pomůže, když se s ním sejde a tak jsem bubeníka odvedla dozadu. Když ho Doug uviděl, s neuvěřitelnou energií vyskočil, ve tváři vytržení i zoufalství. "Ježíši Kriste, člověče, kdes byl?"</p> <p>"Promiň," řekl Alec, "už jsem byl na dně."</p> <p>Scukli se dohromady a pak se nejistě podívali na mě. Bylo mi jasné, že mě tam nechtějí a tak jsem vycouvala, ale stejně jsem zahlédla, jak Alec sahá do kapsy kabátu a Doug vypadá velmi dychtivě.</p> <p>Došlo mi, že to byl Alec, který Douga zásoboval tím svinstvem, na kterém byl závislý. Když jsem si to uvědomila, měla jsem sto chutí se tam vrátit a vytřískat z něj duši, abych smazala ten přiblblý úsměv na jeho tváři. Přesto když se ti dva po půlhodině objevili, Doug byl jako vyměněný a já se nedokázala přinutit nic podniknout. Pyšně si vykračoval jako obvykle s normálním veselým úsměvem. Janice přešla kolem něj a on prohodil něco zábavného, co ji rozesmálo. Když mě spatřil, srazil podpatky a zasalutoval. "Hlásím se do práce, šéfe. Copak mi přidělíš?"</p> <p>"Já..." zírala jsem na něj jako vyoraná myš, což ho rozesmálo ještě víc.</p> <p>"Ovládej se, Kincaidová," pravil s předstíranou přísností. "Vím, že jako správná fanynka jsi připravená si to se mnou rozdat kdykoliv a kdekoliv. Ale protože jsme literární profesionálové, musíme své vášně ještě pár hodin kontrolovat."</p> <p>Pořád jsem jen civěla. "É... mohl bys... é... jít do pokladny?"</p> <p>Znovu zasalutoval a ve vojenském stylu srazil podpatky. "Jak si přeješ." Obrátil se k Alekovi: "Přijdeš dnes večer na zkoušku?"</p> <p>"Jo."</p> <p>Doug na nás oba blýskl úsměvem, pak se vypařil a já zůstala sama s Alekem. Díval se na mě s očekáváním, jako by měl za to, že něco řeknu. Nejvhodnější se mi zdálo ´běž do prdele´, ale pak jsem si to rozmyslela a usmála se na něj. Byl to ten druh pomalého úsměvu, který začíná na rtech a nakonec zazáří v očích, úsměv, který naznačoval, že jsem právě spatřila něco, čeho jsem si nikdy předtím nevšimla. Něco, co se mi najednou zalíbilo - a chtěla jsem to.</p> <p>Alekův vlastní úsměv pohasl. Myslím, že mě balil tak automaticky, že už ani nedoufal v odpověď. Polkl a usmál se znovu.</p> <p>"Takže zkouška, co?" pronesla jsem. "Budete mít další vystoupení?"</p> <p>"Příští týden. Přijdeš?"</p> <p>"Budu se snažit. Zase bude po koncertě mejdan?"</p> <p>"Nejspíš. Ale Wyatt jeden organizuje už zítra, kdybys chtěla."</p> <p>"Budeš tam taky?" zeptala jsem se svůdným hlasem a významně na něj pohlédla.</p> <p>"To si piš."</p> <p>"Tak přijdu." Obrátila jsem se k odchodu a věnovala mu ještě jeden hypnotizující úsměv. "Zatím nashle."</p> <p>Jen co byl z dohledu, z mého úsměvu byl úšklebek. Fuj. Myslela jsem si, že není možné, abych se toho člověka štítila ještě víc, ale pořádně jsem se sekla. Přesto mi došlo, že flirtovat s ním je ta nejkratší cesta jak zjistit, co se s Dougem děje. Přísahala bych, že ten sajrajt, ať už to bylo co to bylo, Alec vnutil i Casey. Jestli si bude myslet, že jsem taky propadla jeho takzvanému kouzlu, možná se se mnou o to dobrotu rozdělí.</p> <p>Protože, jak jsem brzy zjistila, Doug mi s tím vůbec nepomůže.</p> <p>"Copak jsi to dostal?" žertovala jsem později, když jsme na sebe narazili u fantasy knih a taky ho obdařila tím smrtícím úsměvem.</p> <p>Vrátil mi přihrávku: "Myslíš magnetismus? Sex appeal? Inteligenci? Kromě nich jsem dostal ještě ledacos, kotě."</p> <p>Šla jsem blíž, hravě ho zatahala za košili a vzhlédla do jeho tváře. "Tohle nemyslím. Dostals něco dobrého a nerozdělil ses."</p> <p>Nehnul se z místa a na oplátku mě zatahal za vlasy. "Vůbec nevím, o čem to mluvíš."</p> <p>"Sakra, nedělej se. Dobře víš, kolik hodin jsem v poslední době zaskakovala za tebe a za Paige. Panebože, já se snad z toho zblázním. Už mi ani Grey Goose nepomáhá. Jestli máš něco schovaného, dej mi trochu a dokaž, že mě máš rád."</p> <p>"Hele, budu ti to dokazovat, kolik budeš chtít, jen řekni kdy a kde."</p> <p>"Myslela jsem si, že jsme kamarádi." Ustoupila jsem a trucovitě našpulila pusu. "Zatloukáš. Není možný, aby ses sebral tak rychle po tom jak jsi ráno vypadal. Něco sis vzal."</p> <p>"Pche, nálady se mění. Jseš ženská, musíš tomu rozumět. Jen jsem ráno vstal zadkem z postele, nic víc v tom není. Stačily falafely a trochu kincaidovského kouzla a jsem jako novej. Dokonce lepší." Přiblížil se o krok, zjevně doufal, že s ním budu dál flirtovat. V očích mu doutnal žár, temnější a silnější než obvykle, když jsme spolu laškovali. "Vlastně úplně nezastavitelnej, přímo bůh, kotě. Vraťme se zpátky do kanclu a něco zažiješ."</p> <p>To už jsem odcházela a pořád v lehkém tónu jsem na něj přes rameno vrhla škádlivý pohled. "Už jsem si vybrala jiný náboženství, kotě."</p> <p>Šla jsem pryč a slyšela ho, jak se směje. Flirtovali jsme spolu celá léta a věděla jsem, že se kvůli mým ostrým řečem neurazí, zato já byla děsně naštvaná. Jako by nestačilo, že ty sračky od Aleka Douga dotlačily k nevázanosti a nevhodnému chování v práci, teď ho navíc uvrhly do černé jámy zoufalství a to bylo docela jiný kafe. Stůj co stůj musím přijít na to, co se děje a zatrhnout to - dokonce i kdyby to znamenalo lísat se k tomu hajzlovi Alekovi.</p> <p>Nezapomínala jsem ani na další komplikaci ve svém životě a tak jsem později večer zavolala Bastienovi, abych zjistila, jak se věci mají.</p> <p>"Ani se neptej, Fleur. Stahují se nade mnou mračna neúspěchu."</p> <p>"Co se to sakra dneska s vámi chlapy děje, že jste všichni v depresi? A proč právě já musím být pro každýho zatracenej rozveselovací spolek?"</p> <p>Nařídila jsem mu, aby okamžitě naklusal do Queen Anne. Skučel ještě když přijel. "Dana je ke mně opravdu milá," připustil, "ale není v tom nic intimního a taky nikdy nepřijde sama. Vždycky s sebou tahá Jody nebo nějakou jinou bláznivou ženskou z CPFV. Nejspíš bych měl šanci dostat do postele všechny ty její patolízalky, ale na ni nic nezabírá. Přitom se mě všechny snaží přesvědčit, abych se připojil k tomu jejich kultu. Nějaká vstřícná gesta určitě neublíží, ale myslím, že se s ní uvidím častěji, když budu předstírat váhavost. Víš, hodně se na tebe vyptává."</p> <p>"Jako na co?"</p> <p>"Všechno možný. Minule se ptala, jak jsi spokojená s tím oblečením, co sis koupila. Co to má být?"</p> <p>"Nemám tušení," lhala jsem.</p> <p>Bylo to ironické, protože právě v té chvíli si Bastien všiml tašky Victoria’s Secret, která se pořád povalovala na mé lince. Zjevně neměl problém hrabat se v mém soukromí, takže ji vysypal a na prádlo se souhlasně podíval.</p> <p>"Chceš si to zkusit?" zeptala jsem se suše, sledujíc jeho zájem.</p> <p>"Vždycky jsi měla dobrý vkus." Zvedl černou síťovanou podprsenku a koukal na mě skrz látku jako by si představoval, jak v ní budu vypadat. "Stejně pořád nechápu, proč to kupuješ, když si to klidně můžeš proměnit."</p> <p>"Mám úctu k ´duševnímu vlastnictví´. Ať to navrhl kdokoliv, svý prachy si zaslouží."</p> <p>"I když to vyrobili v dílnách třetího světa?"</p> <p>Udělala jsem obličej. "Tak pojď, vypadneme odsud."</p> <p>"Kamže?</p> <p>"Piano bar."</p> <p>Překvapení mu dalo zapomenout na jeho neklid. "Ty ještě pořád existují?"</p> <p>"Jo. V Seattle jich je několik."</p> <p>Ve skutečnosti byl jeden jen kousek dál, asi patnáct minut chůze od mého bytu. Nicméně si Bastien celou dobu dělal starosti kvůli tomu, že se s Danou nikam nedostal. Pomalu mě to začínalo přivádět k šílenství. Taky jsem ji nesnášela, to mi věřte, ale vůbec jsem nedokázala pochopit, proč je tou ženskou tak posedlej.</p> <p>Naštěstí ten piano bar byl dostatečně praštěnej podnik, aby ho rozptýlil - jak jsem taky doufala, že bude. Dali jsme si u baru něco chutného k snědku a pak nasávali roztodivné nápoje jako martini Midori nebo Sex on the Beach. Mezitím soutěžící pianisti hráli všechno od Eminema až po Barryho Manilowa. Jak večer pokračoval, nechat si zahrát něco na přání stálo čím dál tím víc peněz, nicméně flamendři byli taky čím dál namazanější a tak jim moc nevadilo pustit chlup.</p> <p>Tohle jsem ovšem věděla předem a přinesla s sebou hromadu prachů a tak jsme se s Bastienem náramně bavili na tom, jak dobře pianisté zvládali naše čím dál starší a nejasnější požadavky. My oba s Bastienem jsme zpívali krásně, proměňování mělo ještě kromě dalších výhod i tu, že dokázal změnit hlas i hlasivky. Klavíristi měli neuvěřitelné znalosti, takže plnili naše požadavky a my jsme pozdě v noci tím už byli tak nadšení - a opilí - že jsme jim dávali pořádně zabrat.</p> <p>Už jsme byli na odchodu, ale Bastien mi řekl, ať počkám, že si nechal zahrát ještě jednu písničku. "Nechal jsem jim tam rovnou padesát babek," řekl mi. "Zahrají to za chvíli. Vybral jsem to jen pro tebe."</p> <p>"Jestli je to ´Superfreak´, jdu pryč," varovala jsem ho.</p> <p>Zasmál se. "Poznáš to, až to uslyšíš. Připomíná mí to tebe a toho tvýho spisovatele."</p> <p>Jasně, že jsem hned věděla, kterou píseň si vyhlédl jeho zvrácený smysl pro humor. Taky jeho úsměv mi toho hodně prozradil. Přitáhl si mě na klín a nahlas zpíval text Fiony Apple:</p> <p>Byla jsem špatná, špatná holka,</p> <p>byla jsem bezohledná</p> <p>k něžnému muži</p> <p>a je to smutný, smutný svět</p> <p>když se dívka rozejde s chlapcem</p> <p>jen proto, že může.</p> <p>"Nezapřeš, že jseš opravdový pekelný stvoření," řekla jsem mu a snažila se vymanit. "Víš to, že jo?"</p> <p>"Jen ti říkám, jak se věci mají." Nepustil mě a zpíval dál.</p> <p>Bůh mi pomoz</p> <p>kvůli tomu, jaká jsem</p> <p>zachraň mě před</p> <p>všmi zlými skutky</p> <p>ještě dřív než je udělám...</p> <p>Když jsme konečně odešli z baru, oba jsme se smáli a pobrukovali, míjeli jsme partu dívek ještě opilejších než jsme byli my dva. Některé z nich si Bastiena vyzývavě změřily a já na něj pohlédla s očekáváním. Zavrtěl hlavou.</p> <p>"Příliš snadné. Kromě toho bych radši šel s tebou domů. Abych tak řekl."</p> <p>Doprovodil mě do mého bytu a já se do něj zavěsila jak se to dělávalo kdysi, kdy to vyžadoval společenský mrav od každého se slušným vychováním. Chodník byl kluzký od dřívějšího deště a ve vzduchu bylo cítit vlhký chlad. Nedaleko odtud Space Needle ostražitě hlídala okolní budovy; už brzy na ní bude vánoční výzdoba. Bastien přitiskl mé rameno blíž k sobě, na chvíli se roztržitě zadíval na zataženou oblohu a pak se obrátil zpátky ke mně.</p> <p>"Fleur, chtěla bys vědět, proč se tak hrnu do toho podniku s Danou?"</p> <p>Toužila jsem vystřízlivět, protože mi bylo jasné, že bude následovat pořádná pecka. "Myslíš ještě něco jiného, než spravedlivý hněv?"</p> <p>Mírně se pousmál a pak se podíval na chodník a na naše nohy. "Jsem v průseru, a to v pořádném." Povzdechl si. "Už jsi někdy slyšela o démonovi jménem Barton?"</p> <p>"Ne. Měla bych?"</p> <p>"Možná. Pracuje v Chicagu. Je vysoce postavený a velmi mocný. Je to jeden z těch, co od svých lidí čekají ´laskavosti´."</p> <p>Kývla jsem, že chápu. Bylo to jedno z rizik podnikání, kterým čelili inkubové a sukuby, a taky další z věcí, o kterých by Seth pro své vlastní dobro neměl nic vědět. Jako třeba že si o nás jako o, řekněme, zaměstnancích v sexuálním průmyslu, naši démonští nadřízení často mysleli, že nám nebude vadit další ´zákazník´, dokonce mnozí z nich to považovali za naši povinnost. Ale ať byl Jerome jaký byl, nikdy ode mě nic takového nechtěl.</p> <p>"Takže... to je jedno. Barton má sukubu, jmenuje se Alessandra. Je relativně nová, asi tak stoletá. Je krásná a má stejně dobrý cit pro dokonalý fyzický zjev jako ty. Je inteligentní, má zvrácený smysl pro humor a je moc společenská."</p> <p>Zírala jsem na něj v úžasu. "Copak ses zamiloval, Bastiene?"</p> <p>"To ne, ale velmi mě přitahovala - pořád mě přitahuje. Je těžké jí odolat. Seznámili jsme se a pak jedno vedlo k druhému..."</p> <p>"Jak se to tobě často stává."</p> <p>"Ano," přiznal žalostně. "Ale řeknu ti, že to bylo úžasné. Ta žena... to bylo něco."</p> <p>"To kvůli ní máš ty problémy?"</p> <p>"No, jde o to, že ten Barton se ke svým lidem chová hodně majetnicky a očekával, že Alessandřino tělo bude mít k dispozici jen on sám - až na práci se smrtelníky, samozřejmě."</p> <p>"Takže to zjistil?"</p> <p>"Ano. Žárlil jako blázen." V Bastienově hlase jsem slyšela pohrdání. "Pro náš druh je to pitomá emoce. Samozřejmě ať už je to démon nebo ne, mohl mít důvod cítit se nejistě s vědomím, že jeho přítelkyně byla s takovým mistrem v sexu jako já. Myslím tím, že když jednou zažije Bastiena..."</p> <p>"Koukej pokračovat v příběhu, mistře svýho ega. Co se stalo?"</p> <p>"No, říct, že byl nasranej, ani zdaleka nestačí. Na mou duši si myslím, že by sis dneska nevychutnávala mou skvělou společnost, kdyby se Janelle za mě nepřimluvila." Janelle byla Bastienův arcidémon v Detroitu. "Nicméně mě uchránila jen před fyzickým utrpením. Všechno ostatní je vzhůru nohama. Má kariéra je v troskách. Barton má mocné přátele a Janelle mi dala jasně najevo, že dál už můj krk zachraňovat nebude."</p> <p>Došli jsme k mému domu a teď stáli před ním. Prohrábl si tmavé kadeře a tvář měl najednou unavenou. "Najednou jsem všude na černé listině, už se začalo plánovat, že mě přesunou někam jinam a vím, že to bude hrůza a děs. Jako třeba Guam nebo Omaha. Kvůli tomu potřebuju Danu. Pořádný zásah jako by byl tenhle - veřejné ponížení druhé strany - by mě zase dostal do hry. Jestli budu mít ve svých záznamech takovou bombu, už mě nebudou moct potrestat."</p> <p>Začínala jsem chápat jeho posedlost rozhlasovou moderátorkou. "Ale zatím to tak nevypadá."</p> <p>"Už mi docházejí nápady. Zkusil jsem všechny staré triky, všechny učebnicové tahy a navíc ještě i pár mých vlastních. Nic na ni nezabírá."</p> <p>Chlácholivě jsem se k němu natáhla. "Basi, možná se budeš muset smířit s tím, že má silnou vůli. To se stává."</p> <p>"Já vím." Znělo to tak zuboženě, až mi to lámalo srdce.</p> <p>"No tak, hlavu vzhůru. Ještě to nevzdávej. Naučila jsem tě všechno, co znáš, pamatuješ? Rozlouskneme to a pořádně ji v tom vymácháme."</p> <p>Zasmál se a přejel mi prstem po tváři. "Víš, že mi je vždycky líp, když jsi někde poblíž? Je to na tobě jedna z nejúžasnějších věcí. A taky - jestli jsou ty fámy pravdivé - tvá ústa."</p> <p>"Ty povídačky jsou pravdivé a já ti s tím pomůžu, uvidíš. Kromě toho, jestli všechno selže, ještě pořád je tady chlast, ne?"</p> <p>"Ach ano, stará známá metoda." Pevně mě objal a políbil na obě tváře. "Dobrou noc, miláčku. A díky za krásný večer."</p> <p>Vrátila jsem mu polibek. "Kdykoliv."</p> <p>Už jsem měla ruku na klice dveří, když mě něco napadlo. "Hele, Bastiene?"</p> <p>Zastavil se a obrátil. "Ano?"</p> <p>"Proč jsi to udělal?"</p> <p>"Co?"</p> <p>"Začal sis s Alessandrou. Musels přece vědět, jak to Barton vidí."</p> <p>"To jo."</p> <p>"Tak proč jsi to riskoval?"</p> <p>Kouknul se na mě jako by si myslel, že jsem právě spadla z Měsíce. "Protože jsem mohl. Protože byla nádherná a úžasná a moc jsem ji chtěl."</p> <p>Věděla jsem své, proto jsem se s ním nehádala. Byl to učebnicový příklad inkubovy logiky. S úsměvem jsem vešla dovnitř.</p> <p>Kapitola 13</p> <p>Min, Dougův saxofonista, se hrabal v baterii lahví na pultě ve Wyattově bytě. "Řek bych, že tady žádnou nemá," konstatoval nakonec. "Udělám ti gimlet i bez limetkové šťávy?"</p> <p>"É... ne," odpověděla jsem. "Bez ní to není ono."</p> <p>"Aha. No jo. Naliju ti aspoň panáka?" Zvedl flašku - panebože - vodky Skyy.</p> <p>"Radši ne." Prohlížela jsem si hučící, dunící natřískané prostory kolem sebe. Přišly sem mraky lidí jako obvykle; pochybovala jsem, že kapela zná aspoň polovinu z nich. To je daň za slávu, napadlo mě. A taky jako obvykle tady byla spousta drog a piti pro ty, co o to měli zájem - až na to, že k místním neřestem zjevně nepatřila limetková šťáva. Obrátila jsem se zpátky k Minovi. "Už jsi dneska viděl Aleka?"</p> <p>"Ne, ale řekl, že přijde, Doufám, že se už brzy ukáže."</p> <p>Min se neklidně ošil a já dumala, kolik lidí do toho Alec zatáhl. Koneckonců všichni z jejich kapely se chovali jako nezodpovědní blázni.</p> <p>Většinu dne jsem strávila plánováním dnešního večera, snažila se přijít na to, jak od Aleka získat informace a možná i samotnou drogu. Když už mejdan začínal být čím dál blíž, musela jsem uznat, že si nad tím zbytečně tolik lámu hlavu. Alec nebyl žádný geniální zločinec a jestli budu od něj něco chtít, nejjistější bude se prostě svléknout a roztáhnout nohy.</p> <p>Ve smyslu téhle úvahy jsem si oblékla další apartní šatičky. Jako ty, co jsem měla na předchozím koncertě, i tyhle měly výstřih do véčka, byly na ramínka a měly krátkou sukni. Na rozdíl od tamtěch - které byly bavlněné a víc vypadaly jako letní šaty - tyhle byly z hedvábí a připomínaly noční košili. Jejich sytá smaragdová zeleň se hodila ke skvrnkám v mých očích, protože jsem si dala záležet, aby to tak bylo.</p> <p>"Konečně," zabručela jsem si pro sebe, když jsem v davu zahlédla Alekův modrý melír. Taky mě uviděl a já na něj mávla, čím jsem na jeho tváři vyvolala samolibý úsměv; zřejmě mu polichotilo, že si ho všímám.</p> <p>"Ahoj," pozdravil a prohlídl si mě od hlavy až k patě. "No tohle!"</p> <p>"To je dost, že ses ukázal," hudroval Min a podával mu pivo. Ti dva se pozdravili tak, jak to kluci někdy dělávají - plácli jeden druhého do ramene. Pak mi Min ukázal láhev citronové pálenky. "Koukej, co jsem našel. Dáš si?"</p> <p>"Jasně," souhlasila jsem. Chtěla jsem začít pracovat na Alekovi, takže se musím postarat, aby byl v pohodě. Jestli při tom budu muset pít nějakej příšernej dryják, no, to už je riziko podnikání.</p> <p>Min mi podal kelímek plný jasně zelené tekutiny a oba s Alekem jsme se vmísili mezi lidi.</p> <p>"Opravdu jsi Minovi dovolila, aby na tobě dělal pokusy?" zeptal se a ukázal na kelímek.</p> <p>Kopla mě múza. "Takhle na mně dělá pokusy celej večer." Zasmála jsem trochu moc hlasitě a přidržela se jeho ramene. Alec nemusel vědět, že dnes večer je to má první sklenička. "Ale nic z toho předešlého nevypadalo tak děsně."</p> <p>Usmál se a jako by náhodou mě objal kolem pasu. "Už jsem ti řekl, jak skvěle vypadáš?"</p> <p>"Jo, tak trochu," odpověděla jsem. Očichala jsem kelímek, ale nezjistila nic kromě cukru. Opatrně jsem ochutnala. Fuj. Bylo to něco mezi Kool-Aid a ústní vodou. Naštěstí mi dávíci reflex moc dobře nefunguje, takže se mi to podařilo spolknout aniž bych se zakuckala.</p> <p>Alec mi ještě chvíli lichotil a pak jsem se ho snažila nasměrovat k tématu, o kterém jsem si byla jistá, že ho bude zajímat: on sám. Fungovalo to. Za pár minut jsem zjistila, že ten člověk je ještě omezenější než bych čekala, protože jediné, o čem se dokázal bavit, byla kapela.</p> <p>"Takže nám došlo, že bychom se mohli ze Seattle dostat dál a zkusit některá velká města tady v okolí. Víš, jako třeba Portland nebo Vancouver. Jestli začneme na severozápadu a budeme mít úspěch, dostaneme se pak na zbytek západního pobřeží. Coreyho táta zná jednoho chlapa, který zná někoho v nahrávací společnosti a poslal po něm tu recenzi ze Seattle Times..."</p> <p>Nechala jsem ho plácat, hodně přikyvovala a říkala ´hm, jo´ a tak. Tady bych chtěla zdůraznit, že mi doopravdy záleželo na úspěchu Nocturnal Admission, věřila jsem v jejich talent a držela jim palec. Ale ne dnes večer, protože jsem měla na práci důležitější věci.</p> <p>"Víš," řekl z ničeho nic, "myslel jsem si, že mě nemáš ráda."</p> <p>Jo. Źe ten kluk ale má postřeh.</p> <p>Usmála jsem se. "To je mi líto. Všude je tolik pitomců, že než kluka poznám, ke každýmu se chovám jako potvora. Ale zbytek kapely se za tebe zaručil a já jim věřím. Kromě toho-" Naklonila jsem se blíž a z mého obvyklého hlasu bylo najednou smyslné předení, "tě teď už znám a moc se mi líbíš."</p> <p>K mému úžasu se Alec ode mě odtáhl. Opravdu to nečekal? Ještě divnější bylo, že v očích měl zájem, ale jen v očích. Řeč jeho těla jasně naznačovala, že se cítí stísněně. Mé překvapení na mně muselo být znát, protože se po chvilce zasmál jako by se nic nedělo a zase mě objal kolem pasu.</p> <p>"Na tvém místě bych klukům moc nevěřil, protože toho nakecají až moc, ale jestli tě to přesvědčilo, je to jedno."</p> <p>Zase jsem se začala usmívat a předstírala, že jsem si nevšimla tu divnou reakci. Zase jsme si začali povídat a já ho nechala, ať mluví o čem chce. Když jsme se dostali k skateboardu a k přednostem jedné značky před jinými, usnesla jsem se, že si Doug vůbec neuvědomuje, jakých obětí jsem kvůli němu schopná podstoupit.</p> <p>Lehce znuděná jsem se opřela o Aleka a aniž si uvědomila, co dělám, napila jsem se z kelímku. "Ten zkurvysyn!" zaklela jsem, protože jsem si té břečky lokla znovu.</p> <p>"Co se děje?"</p> <p>"Tohle." Položila jsem kelímek na vratký konferenční stolek tak prudce, až z něj vyšplíchla ta zelená tekutina. "Je to hnus." Uvědomila jsem si, že právě přišla má chvíle. "Bože, tohle ale byl podělanej tejden." Obrátila jsem se tak, abychom stáli ještě blíž k sobě, dala mu ruku na záda a klouzala po něm až k pasu. "Jsem ráda, že organizujete tenhle flám. Vy už taky musíte mít všeho plný zuby, když potřebujete zvládnout všechno, co děláte."</p> <p>Zdálo se, že se mu ta těsná blízkost celkem vyhovuje, ale jeho ruka pořád zůstávala na mém pasu. "Prostě víme, kdy makat a kdy se bavit." To holedbání bylo až komické, zase se snažil předstírat moudrost, na kterou zdaleka neměl věk.</p> <p>Usmála jsem se na něj. "Taky se ráda bavím."</p> <p>Bylo to jako předtím, výraz v jeho očích znamenal, že by si dal říct - zvlášť kdybychom se bavili tak, že bychom si hráli na doktora, ale řeč jeho těla tomu neodpovídala. Z nějakého důvodu se držel zpátky, což neodpovídalo mé představě o něm jako o děvkaři a drogovém baronovi. Nicméně se usmíval dál, i když jeho tělo bylo strnulé. "Jak by ses chtěla bavit?"</p> <p>"Takhle ne," opovržlivě jsem ukázala na opuštěný kelímek a upřela na něj laní oči, současně naivně i provokativně. Snažila jsem si vzpomenout na ten idiotský výraz, který použil na té první párty. "Možná bys měl něco... tvrdšího."</p> <p>Spokojený - a jestli jsem se nemýlila - i úlevný úsměv se objevil na jeho tváři. "Možná."</p> <p>Laškovně jsem ho plácla a pak objala kolem krku. "Vím to. Viděla jsem tě, jak to dáváš Dougovi. Jedete na něčem pořádném a nechcete se dělit. Zatímco já... se vždycky ráda rozdělím..."</p> <p>Pořád se nechytal na fyzickou návnadu ani na mé dvojsmyslné řeči, ale ten zbytek ho zaujal.</p> <p>"Opravdu něco mám," řekl a pozorně se kolem sebe rozhlédl. "Promluvíme si v ložnici."</p> <p>Aha, konečně se někam dostáváme. Následovala jsem ho do Wyattovy malé rozházené ložnice, kterou jako zázrakem dosud nikdo neobsadil. Sedla jsem si na nezastlanou postel, přehodila nohu přes nohu a snažila se udržet řeč svého těla tak otevřenou a uvolněnou jak jen to šlo. "Teď se spolu pobavíme?"</p> <p>Odpověděl mi vlastní otázkou: "Jseš si jistá, že zvládneš i něco tvrdšího?"</p> <p>Zvedla jsem obočí. "Miláčku, bez problémů zvládnu všechno tvrdé, co máš."</p> <p>Sedl si vedle mě, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl z ní malý plastový pytlík, mnohem menší než ten, ve kterém Reese držel trávu. V tom mizerném světle jsem dokázala rozeznat jen drobné, třpytivé krystaly. Vypadalo to tak trochu jako červený cukr.</p> <p>"Na tohle," řekl tiše, "jsi čekala celý svůj život. Změní to tvůj svět a udělá tě to tím, pro co ses narodila."</p> <p>Úplně jsem ztratila řeč, ale kvůli těm krystalům, ne kvůli jeho melodramatickému úvodu. Když byly tak blízko... vnímala jsem je. Měly svou auru úplně stejně, jako ji mají nesmrtelní, až na to, že to vůbec nebyla příjemná aura. Z těch krystalů jsem měla divný pocit, něco vyzařovaly a mně se z nich dělala husí kůže. A nejdivnější na tom bylo, že jsem stejný pocit měla už dvakrát - jednou s Dougem, jednou s kapelou.</p> <p>Doufala jsem, že si Alec mé kabonění vysvětlí jako roztomilou zmatenost. "Co to je?"</p> <p>Prohnaně se ušklíbl. "Kouzelný elixír, Georgino."</p> <p>Usmála jsem se taky a vůbec nemusela předstírat zmatenost. "Nevěřím v magii."</p> <p>"No tak po tomhle začneš." Vtiskl mi pytlík do dlaně a já potlačila ostrý výkřik. Nechtělo se mi dotýkat se těch krystalů. "Dej si něco k pití a tohle do něj nasyp. Počkej, až se rozpustí, zamíchej a vypij to - nejlíp tak rychle, jak můžeš. Tak to bude účinkovat dřív."</p> <p>"Jaké to pak bude?"</p> <p>"Bude to fajn. Bude se ti to líbit." Přejel mi prsty po vlasech. "Člověče, už se nemůžu dočkat, až uvidím tvou reakci."</p> <p>Mou reakci? Vůbec se mi nelíbilo, jak to znělo. Možná mi přece jen nedal to samé jako Dougovi a tohle je ta znásilňovací droga. Ale přece jen, když jsem k němu byla tak vstřícná, muselo ho napadnout, že takové extrémní způsoby nejsou nutné. Pro tuto chvíli jsem to pustila z hlavy. "Co za to chceš?" Můj zastřený hlas měl být pro něj jasným vodítkem, jaký druh platby mám na mysli.</p> <p>"Nic. Je to dárek."</p> <p>"Opravdu nic?" Hladila jsem ho po noze. Věřte mi, opravdu se mi nechtělo vyspat se s tím chlapem, ale potřebovala jsem zůstat v jeho přízni než zjistím, co je zač tohle zatracený svinstvo. No jo, tak trochu jsem se taky chtěla popást pohledem, jak trpí ztrátou energie. "Jsi si jistý?" Přesunula jsem se blíž a jemně ho přitiskla na postel. Když jsem si lehla vedle něj a začala ho líbat na krk, vykulil oči. Obrátila jsem jeho tvář ke své, rty přiblížila k jeho a lehce políbila místo těsně vedle nich. "Opravdu jsi si jistý?"</p> <p>Začal namáhavě dýchat, pohladil mi bok a pak se jeho ruka posunula níž na holou nohu. Vypadal trochu vyděšeně a v očekávání si olízl rty. Vyplázla jsem jazyk, zlehka jím objížděla obrysy jeho rtů a pak se dobývala dovnitř. Potlačil zasténání a odstrčil mě.</p> <p>"Ne... já... ne. Ne." Sedl se a celý se třásl. "Ještě ne."</p> <p>Taky jsem si sedla, plynulým elegantním pohybem. Přehodila jsem si vlasy přes ramena a unyle se usmála. "No tak, vždyť tě chci."</p> <p>"Nemůžu... ale možná, možná by to šlo později."</p> <p>Byl současně roztoužený i zdráhavý a mně se ulevilo. Bylo příjemné vědět, že mé půvaby působí a že to přece jen nebyl jen obchod. Nejspíš byla první dávka jen lákadlo a později by měl mnohem širší požadavky. Tohle bylo pro mě dobré. Jestli se s ním nevyspím, nenastane konec světa a doufejme, že druhou dávku nebudeme potřebovat.</p> <p>"Tady máš." Alec se už sebral a podával mi své pivo.</p> <p>"Co?"</p> <p>"Jdi do toho a zkus to. Nasyp to sem."</p> <p>Podívala jsem se na ty jiskřivé červené granule, které jako by vydávaly vlastní světlo. Zase ve mně puzoval ten divný pocit a dráždil mé smysly nesmrtelné. Ani mě nenapadne tohle zkoušet. Zavrtěla jsem hlavou. "Teď nemůžu. Musím jít ještě na jeden večírek. Slíbila jsem to příteli. Vyzkouším to později, jo?"</p> <p>Vůbec tím nebyl nadšený. "Chtěl bych, abys to zkusila teď."</p> <p>"Proč? Později by s tím byl nějaký problém?"</p> <p>"Ani ne, aspoň myslím... jen, koukej, o tomhle nikomu ani slovo, jo? Nemám toho moc a jestli se to rozkřikne, každej bude somrovat. Zatím jsem to dal jen neobyčejným lidem."</p> <p>"I já jsem neobyčejná?" dobírala jsem si ho.</p> <p>Alec se na mě dlouze, pátravě podíval, nestydatě si prohlížel můj obličej a křivky těla pod přilehavým hedvábím. Zase jsem mu viděla na očích, že je ze mě celý bez sebe, ale ani můj vyzývavý úsměv ho nezviklal. "Velmi."</p> <p>Krátce poté se mi povedlo vypařit se z toho mejdanu, ale ještě předtím mě Alec znovu upozornil, abych o těch krystalech s nikým nemluvila. Taky naléhal, abych mu hned dala vědět, jak se mi to líbilo. "Druhá dávka bude ještě lepší," sliboval.</p> <p>Když jsem konečně odtud vypadla, v studeném nočním vzduchu jsem si vydechla úlevou. Cestou k autu jsem zasunula krystaly do své kabelky, pořád nesvá z toho pocitu, jaký jsem z nich měla. Bylo jasné, že jsou nadpřirozené a já je musela dát někomu, kdo je dokáže identifikovat. Bude to však muset nějakou chvilku počkat, protože už jsem stejně prošvihla čas, kdy jsem slíbila Sethovi zavolat. Naštěstí jsem zjistila, že když je balíček schovaný pod látkou, už ho necítím. Aspoň něco.</p> <p>"Kde jsi?" zeptala jsem se Setha, když zvedl mobil.</p> <p>"U Terryho a Andrei. Nechceš sem přijet?"</p> <p>Představa večera stráveného s jeho rodinou byla povzbuzující a osvěžující po zvrhlosti a zhýralosti Aleka a tamté párty. Vlastně ve srovnání se všemi těmi divnými věcmi, co se právě teď dějou v mém životě, to znělo naprosto úžasně.</p> <p>Když jsem přijela, ve dveřích mě přivítaly dvě stejné světlovlasé hlavičky a oboje rty vytvořily dokonalé ´ó´, když mě uviděly. O chvíli později se za dvojčaty objevila Brandy. "Ach, Georgino, ty šaty jsou moc krásné." Pak odstrčila z cesty pořád ještě fascinovanou Morgan a McKennu.</p> <p>Vešla jsem do Mortensenovic domu a našla dokonalé boží dopuštění. Plachty z umělé hmoty se povalovaly všude kolem, ochranná páska chránila dřevěné obložení stěn. Většina nábytku z obýváku se přestěhovala na chodbu a to, co zůstalo, pevně obalovala plastová fólie. Plechovky s barvami, kýbly a štětce byly po celé zemi a všechno - lidi nevyjímaje - bylo pokecané žlutou barvou.</p> <p>"Georgino!" vypískla osmiletá Kendall a hnala se ke mně. Její matka, která právě vcházela do pokoje, po ní skočila a vyjela na svou dceru: "Nesahej na ni!" zvolala Andrea a povalila ji na podlahu. "Zamažeš jí šaty."</p> <p>Zasmála jsem se, toužila sevřít každou z holek v pevném objetí a šaty ať vezme čert.</p> <p>"Sethe," huboval ho Terry stojící na vrcholu žebříku, "proč jsi jí neřekl, že tady je to válečná zóna?" Bratři Mortensenové mě vždycky dokázali pobavit. Navzdory tomu, že byl mladší, Terry vždycky vypadal podrážděný Sethovými roztržitými způsoby a snažil se ho dostat zpátky do reality.</p> <p>Seth seděl se skříženýma nohama na podlaze a na klíně choval Kaylu, nejmladší z Mortensenových dcer. Byl celý od barvy jako všichni ostatní - včetně trička s nápisem <emphasis>Spisovatel to dělá na svém stole</emphasis>. Tvářil se stejně vyrovnaně jako budhistický mnich a věnoval mi jeden z těch svých roztržitých úsměvů. "Protože tady je to pořád jako ve válečné zóně."</p> <p>"No tak ji odsud odveď někam, kde je hezky," navrhl Terry. "Nemusels ji sem tahat právě teď."</p> <p>Tohle mělo za následek okamžitý rozhořčený pokřik všech děvčat.</p> <p>"Vůbec mi to nevadí," řekla jsem jim. "Ráda pomůžu."</p> <p>Andrea se zvedla ze země, pod paží pořad držela Kendall. "Pak se budeš muset převlíct. Pojď nahoru, podíváme se, jestli pro tebe něco vhodného najdu."</p> <p>Konečně Kendall pustila. Holčička popošla ke mně, ale ničeho se nedotýkala. "Vypadáš jako jedna z těch paní v katalogu Victoria’s Secret."</p> <p>"To je mé nejoblíbenější čtení," řekla jsem jí vážně.</p> <p>"Tátovo taky."</p> <p>Její matka jen zasténala a odvedla mě do ložnice, což znamenalo protáhnout se kolem nábytku, jímž byla zatarasená celá chodba. Terryho a Andreina ložnice byla úplně jiná než Danina. V první řade tam byl mnohem větší nepořádek, postele byly rozestlané a na podlaze hromady prádla. Taky barvy a doplňky se k sobě hodily trochu míň, což naznačovalo, že se za ta léta nasbíraly kousek po kousku a neumístilo je tam profesionální oko návrháře. Na zdech a prádelníku byly fotky děvčat v různém věku a na každém rovném povrchu byla změť šperků, knih a oblečení. Přesto byla celá místnost navzdory nepořádku plná lásky, protože lidé, co tam žili, byli šťastní a měli se rádi. Proto bylo to místo hřejivé a útulné, ne chladné a sterilní jako u Dany. Cítila jsem se tady dobře a bylo mi líto, že nesdílím něco podobného s jiným člověkem. Taky jsem se tam cítila jako vetřelec, jako bych se dívala klíčovou dírkou.</p> <p>"Tak se na to podíváme," zabručela Andrea, prohrabala šuplíky a podala mi nějaké oblečení. Vyklouzla jsem ze šatů a zkusila si to. I když Andrea měla fantastické tělo navzdory tomu, že porodila pět dcer, byla vyšší a rozložitější než já, takže mi všechno bylo volné a dlouhé. Nakonec mi místo džínů dala overal, sice jsem si musela hodně vyhrnout rukávy, ale kšandy je na mně udržely. Ještě jsem si stáhla vlasy do ohonu a byla připravená vyrazit.</p> <p>Když mě Seth uviděl zasmál se.</p> <p>"Hele," řekla jsem mu a šťouchla ho nohou, "chovej se slušně."</p> <p>"Řekl bych, že tě poprvé vidím jinak než..." Odmlčel se, hledal vhodná slova. "Pečlivě promyšlenou."</p> <p>"A to má bejt co, ty romantickej ďáble se stříbrným jazykem? To je přesně ten vzhled, o který se vždycky snažím. Jiný ženy chtějí bejt sexy nebo šik nebo krásné. Ale já? Pečlivě promyšlená až nadoraz."</p> <p>"Víš přesně jak to myslím. Kromě toho v týhle improvizaci vůbec nevypadáš špatně. Ani trochu."</p> <p>Jeho hlas byl příjemně hluboký a nebezpečný a když jsme se dívali jeden druhému do očí, něco mezi námi vzplanulo.</p> <p>"Flirtujte si laskavě ve svém volném čase," zatrhl nám to Terry rázně a podal mi váleček a zásobník s barvou. "Teď pracujete pro nás. Myslíš, že zvládneš tenhle kus zdi?"</p> <p>"Jasně." Vrhla jsem pohled na Setha, jehož hlavním úkolem nejspíš bylo držet Kaylu dál od všeho dění. "Proč taky nemaluješ?"</p> <p>"Protože mu to zatrhli," odpověděla Brandy, hbitě obkreslující štětcem kontury dveří.</p> <p>"Strejda Seth je nešika," vysvětlila Kendall.</p> <p>Její matka se na mě usmála. "Máš velkou šanci malovat líp než on. Vlastně jinak: zákony vesmíru říkají, že určitě maluješ líp než on."</p> <p>"Jasně, že jo. Ona je dobrá ve všem." Seth sledoval, jak hladce nanáším vrstvu barvy. "Vidíte?"</p> <p>Malování u Mortensenových se ukázalo jako naprosto normální a příjemný večer. Byli tak zábavní a milí, že by bylo těžké si je nezamilovat. Když jsme pracovali bok po boku, málem jsem mohla předstírat, že jsem doopravdy jednou z nich, jako by to byla má vlastní rodina. Zapojovali mě do všeho a chovali se, jako by to mezi mnou a Sethem už byla hotová věc. Předpokládali, že s nimi budu nejen na Den díkůvzdání a na Vánoce, ale i na různých dalších sešlostech.</p> <p>Ta jednoduchá, bez přemýšlení rozdávaná láska způsobila, že jsem se cítila šťastná i smutná zároveň. Nikdy se nedokážu vtěsnat do žádné rodiny smrtelníků, dokonce i kdyby se upevnil tenhle šílený vztah se Sethem.</p> <p>Odstrčila jsem fólií pokrytou krabici a nakoukla dovnitř. Když jsem fólii ještě trochu odtáhla, usmála jsem se na zarámovanou fotku svatební hostiny Terryho a Andrei - včetně mnohem mladšího Setha.</p> <p>"Helemese," zažertovala jsem, "tenkrát ses dokonce i holil."</p> <p>Promnul si strniště na bradě. "Pořád se holím."</p> <p>"Takže tohle je ta slavná příležitost, na kterou se Seth málem nedostavil?"</p> <p>"Jo," řekl Terry lítostivě. "Zjevně mu bylo dokončení <emphasis>Nadaných a vášnivých</emphasis> přednější než jít mi za svědka na svatbu."</p> <p>"Aha," pronesla jsem neutrálně, "ale ta kniha je opravdu dobrá." Nebyla jsem si jistá, jestli je až tak dobrá, že stála za to, aby se kvůli ní zmeškala svatba, ale rozhodně byla jednou z mých nejoblíbenějších. Snad by ta oběť za to stála. "Kdo je ten chlapík vedle tebe?"</p> <p>"Nás další bratr, Ian."</p> <p>"Další Mortensen? Teda vás ale je požehnaně."</p> <p>"Něco mi o tom povídej," řekl Terry. "Ian je černá ovce rodiny."</p> <p>"Myslel jsem si, že to já jsem ta černá ovce," ozval se Seth a znělo to málem ublíženě.</p> <p>"Ne. Ty jsi ten nesoustředěný umělec. Já jsem ten zodpovědný a Ian je ten divoký a hedonisticky."</p> <p>"Co je to hedonistický?" zeptala se Kendall.</p> <p>Její táta chvíli přemýšlel. "To znamená, že na kreditce naděláš dluhy, které nedokážeš zaplatit, často měníš zaměstnání a máš hodně... ženských kamarádek."</p> <p>Brandy zvedla oči k nebi. "Dobrý eufemismus, tati."</p> <p>To se může stát jen v Mortensenovic rodině, uvědomila jsem si celá nadšená, že čtrnáctileté děvče použije slovo jako ´eufemismus´.</p> <p>Andrea přišla k fotce a obdivovala své mladší já. Na obrázku měla krajkové šaty s dlouhými rukávy a holými rameny. "Kdepak jsou ty časy," povzdechla si, "než mi těhotenství zničila figuru."</p> <p>"No tak tohle nebylo <emphasis>tak docela</emphasis> před těhotenstvím," poznamenal její manžel polohlasem. Andrea na něj vrhla zničující pohled a Brandy zasténala.</p> <p>Seth se snažil skrýt úsměv a změnit téma. "V tom kostele měli příšerný koberec. Takový s dlouhým vlasem." Zavrtěl hlavou. "Myslím, že já se budu ženit venku."</p> <p>"Panebože," pravil Terry v předstírané hrůze. "Nedokážu uvěřit, žes právě připustil, že jednou budeš mít svatbu. Už jsem si začínal myslet, že ses oženil se svým psaním."</p> <p>"Hele, polygamie pro mě nikdy nebyla problém."</p> <p>Kendall vykulila oči. "Co je polygamie?"</p> <p>Později, když jsme už domalovali obývák, jsme se se Sethem nabídli, že uklidíme, než Terry s Andreou uloží potomstvo do postele. Holky o tom nechtěly ani slyšet, věšely se na Setha a na mě, chtěly si s námi ještě povídat a naléhaly, abychom přišli taky zítra.</p> <p>"Mé neteře si myslí, že jsi rocková hvězda," poznamenal, když jsme v kuchyni vymývali štětce. "Řekl bych, že tě mají radši než mě."</p> <p>"Kayla teda určitě neplakala kvůli mně. Mluví někdy vůbec?"</p> <p>"Někdy. Obvykle ji musíš nějak navnadit - třeba bonbónem nebo malými věcičkami, kterými by se mohla udusit."</p> <p>V tichu jsme dál čistili ty štětce, až jsem nevydržela a nadnesla to téma, které mi vrtalo v hlavě od té doby, co se o něm mluvilo.</p> <p>"Takže ty chceš svatbu venku, co?"</p> <p>Představa Sethovy svatby mě až perverzně fascinovala. Fascinovala mě proto, že jsem ženská a o takové věci se zajímám. Perverzní proto, že já bych v žádném případě nemohla být tou nevěstou. Sukubí logistika prostě nepustí. Pak tady samozřejmě byla ta skutečnost, že mé smrtelné manželství nedopadlo nijak slavně. Podvedla jsem svého muže a srazila ho do zničující deprese, což mělo za následek, že jsem prodala svou duši a začlenila se mezi pekelníky. Tohle všechno byly mizerné předpoklady pro fungující manželství.</p> <p>Seth mě sjel pobaveným pohledem. "Jo."</p> <p>"Myslela jsem si, že muži o takových věcech neuvažují."</p> <p>"Očas ano."</p> <p>"Máš ještě nějaké jiné návrhy? Nebo jen prostě chceš svatbu venku?"</p> <p>Když jsme se vrátili do obýváku, ještě o tom uvažoval. Měl ten napjatý výraz, jako když se snažil napsat určitou větu nebo vymyslet něco chytrého, co by řekl. "Chci pořádnou hostinu," řekl. "Žádnou z těch laciných s obloženými talíři. A taky žádné mašle na židlích a podobné věci. Člověče, jak já to nesnáším."</p> <p>"No tohle! Koukám, že už to máš všechno promyšlený." Začala jsem stahovat ochrannou pásku, zatímco on poklekl a sbíral ze země další štětce.</p> <p>Uvážlivě pokračoval: "A chci, aby si má nevěsta obula boty s otevřenou špičkou."</p> <p>"Proč s otevřenou špičkou?"</p> <p>Udiveně se na mě podíval. "Protože prsty na nohou jsou sexy."</p> <p>Sklopila jsem pohled ke svým bosým nohám. Mé prsty byly drobné a roztomilé, nehty nalakované světle fialovým lakem. Andrea neměla žádné boty, které by mi padly.</p> <p>Potutelně jsem se usmála. "Jako třeba tyhle?"</p> <p>Odvrátil pohled a pokračoval v práci.</p> <p>Ochranná páska mi rázem vylítla z hlavy, šla jsem za ním a snažila se nerozesmát. "Sethe Mortensene, nevěděla jsem, že si potrpíš na fetiše."</p> <p>"To není fetiš," odpověděl klidně, "jen hodnocení."</p> <p>Tentokrát jsem se neudržela a rozesmála se. "Vážně?" Natáhla jsem nohu a prsty ho lechtala na rameni. "Takže tobě se líbí tyhle prsty?"</p> <p>"Mně se na tobě líbí všechno - dokonce i to, jak jsi protivná."</p> <p>Přikrčila jsem se vedle něj a jednou rukou ho objala. "Když si pomyslím, že jsem celou tu dobu kolem tebe poskakovala v šatech s hlubokým výstřihem a bez spodního prádla v úžasu nad tvou skálopevnou odolností a přitom to ve skutečnosti byly mé prsty-"</p> <p>"Žádné spodní prádlo?" přerušil mě. "No moment. Teď na sobě nemáš žádné spodní prádlo?"</p> <p>"Neřeknu ti ani popel. Budeš to hezky muset zjistit postaru. Ode mě se nic nedovíš."</p> <p>"Ale?" pronesl varovně, "najdu způsob, jak tě přinutit mluvit."</p> <p>"Například jaký?"</p> <p>Jediným překvapivě rychlým pohybem Seth vyskočil a převrátil mě na záda. Jednou rukou mě přidržoval na zemi a v druhé držel štětec celý mokrý od barvy.</p> <p>"Hej!" zaječela jsem. "To není sexy. A už vůbec to není sranda." Popravdě nechat se od něj přitisknout na podlahu bylo tak sexy jak jen mohlo být.</p> <p>Mával tím štětcem nade mnou, sice se mě ním nikdy nedotkl, ale stejně jsem sebou škubala. "Co máš za problém?"</p> <p>Evidentně si ze mě dělal srandu. "Prostě si to pak proměníš a hotovo."</p> <p>"Ach! Ty jseš ale zvrácenej parchant!"</p> <p>Zlomyslně se ušklíbl a otřel štětec o mou tvář. Zůstal po něm tenký proužek barvy. O vteřinu později jsem měla její zrcadlový obraz i na druhé tváři.</p> <p>"A můžeš vyrazit na válečnou stezku," prohlásil.</p> <p>Vyděšeně jsem pištěla, ale pak jsem využila jeho chvilkovou nepozornost, jak byl spokojený se svou prací, abych se vysvobodila a zvrátila situaci. Teď ležel na zemi on, já seděla nahoře, jednou rukou jsem se opírala o jeho hruď a druhou držela tu jeho se štětcem.</p> <p>"Každý den se o tobě naučím něco nového," poznamenala jsem a sklonila se k jeho obličeji. Mé vlasy se uvolnily z toho nepořádného copu a teď volně visely, málem kolem něj tvořily záclonu. "Opravdu máš i temné stránky."</p> <p>"Vadí ti to?"</p> <p>"Vlastně se mi to celkem líbí." Sklonila jsem se ještě víc a políbila ho. Tomu polibku jsme říkali ´ukradený´ - byl to takový napůl polibek, který jsme zdokonalili na tom koncertu a byl právě na rozhraní sukubí absorpce. O chvíli později jsem se odtáhla, ale rty mi z toho doteku pořád brněly. On mě jednou rukou objímal a druhou zapletl do mých vlasů. Na tváři se mu objevil spokojený, líný úsměv. "Chceš si pak jít něco zakousnout?"</p> <p>"Co navrhuješ?"</p> <p>"Mně je to jedno, aspoň dokud budu mít pořád stejnou dobrou společnost."</p> <p>Usmála jsem se a zase se sklonila, abych ho políbila, jenže tentokrát jsem měla problém přestat se líbat v tu pravou chvíli. Měla jsem se odtáhnout, ale místo toho jsem ho líbala vášnivěji, odvážněji se drala jazykem do jeho úst. Překvapivě tu nepředloženost nezastavil přenos energie, ale Seth sám.</p> <p>"Thetis," řekl varovně a odstrčil mě - sice ne drsně, ale nebylo to ani moc něžné.</p> <p>Jen jsem na něj zírala s absolutním nedostatkem soudnosti. Chtěla jsem ho líbat znovu a znovu, k čertu se všemi sukubími problémy.</p> <p>Nebyla to jen chemie nebo fyzická potyčka, poznámky o mých prstech na nohou nebo nedostatku spodního prádla. Bylo to kvůli všemu, co se dnes večer dělo. Předstírat, že jsem součástí jeho rodiny. Mluvit o svatbě, která se nikdy neuskuteční. Najednou mě přemohly emoce, radost a potěšení, které jsem cítila, když jsem byla s ním. Vědomí, že mě miluje pro mé vnější i vnitřní já. Hřejivá spokojenost, kterou ve mně vyvolává jen svou přítomností. A samozřejmě taky temné pocity. Zlost, že se náš vztah nikdy nenaplní. Zoufalství, protože on není nesmrtelný. Žárlivost, protože já nikdy nebudu jeho nevěstou. Co to říkal Jerome? Tím, že jsem se Sethem, mu zároveň upírám všechny normální věci v jeho životě? Polibek byl instinktivní neurotickou reakcí na emoce, které jsem jinak nedokázala řešit.</p> <p>"Thetis," opakoval, prohlížel si můj obličej a bůhvíjaký šilený výraz, který na něm viděl. "No tak. Jsi silnější než tamto." Znělo to smutně a soucitně, ale taky přísně a otcovsky. Jeho slova mě vytrhla z citové smršti a já měla náhle pocit, že se mu nevyrovnám.</p> <p>V té chvíli vešel do pokoje Terry viditelně překvapený, že sedím na jeho bratrovi. "Tak co, vy dva taky chcete jít do postele?"</p> <p>Se Sethem jsme si vyměnili hořké, pobavené úsměvy. "Kéž by," řekla jsem jen.</p> <p>Když už bylo uklizeno, se Sethem jsme vyrazili na velmi pozdní večeři. Mlčeli jsme, nikdo z nás se už nevracel k tomu, co se předtím stalo. Myslím, že věděl, že pro mě to bylo těžší než pro něj a chtěl mi říct něco, co by mi spravilo náladu. Ale zřejmě ho nic vhodného nenapadlo a tak jsme se pořád beze slov vrátili k Terrymu domu, abychom nasedli každý do svého auta.</p> <p>"Georgino," řekl najednou, když jsme stáli u mého auta. "Musíš mi něco říct."</p> <p>Unaveně jsem se na něj podívala, ta vážnost v jeho hlase se mi vůbec nelíbila. Dnes jsem už opravdu neměla sílu řešit nějaké vážné problémy. Povzdechla jsem si. "A co?"</p> <p>Chvíli si mě prohlížel, zjevně posuzoval můj emocionální stav. "Takže... máš teď na sobě spodní prádlo nebo ne?"</p> <p>Jen jsem zamrkala, kompletně vyvedená z míry. Pak jsem si všimla, že jen s námahou udržuje vážnou tvář. Byla to náramná psina. Seth se snažil, aby mi bylo líp a dostal pořádně potrhlý nápad. Cítila jsem, jak frustrace pomalu ustupuje. "Ano," odpověděla jsem s úsměvem.</p> <p>"Aha," řekl. Viditelně se mu ulevilo, že jsem se uvolnila, ale odpověď ho zklamala.</p> <p>"Ale víš, co je na proměňování ze všeho nejlepší?"</p> <p>"A co?"</p> <p>"Že teď už žádné nemám."</p> <p>Kapitola 14</p> <p>Vůbec jsem nebyla připravená na to, že až příští den přijedu k Bastienovi, otevře mi Dana.</p> <p><emphasis>Panebože</emphasis>, pomyslela jsem si, <emphasis>konečně se s ní vyspal</emphasis>.</p> <p>Pravda nakonec byla mnohem méně vzrušující. Bastien - jako Mitch - měl ruce až po lokty od mouky a pilně hnětl prostředně velký kus těsta.</p> <p>"Ahoj, kotě," pravil, když zahlédl mě a taky můj překvapený výraz. "Dana mě učí péct chleba."</p> <p>"No páni," řekla jsem. Opravdu jsem jako reakci na takové prohlášení nedokázala vymyslet nic inteligentnějšího.</p> <p>Osobně jsem viděla, jak Bastien pekl chleba v mnohem primitivnějších podmínkách, ale zřejmě věřil, že prastaré obsazení rolí učitel-žák mu umete cestičku do Daniny postele. Nebyl to špatný nápad. Je v lidské přirozenosti dokazovat svou převahu v odborných oblastech a naučit někoho něco předpokládá, že s ním strávíte hodně času. Tušila jsem, že i s touhle taktikou Dana pořád ještě může být mimo dosah, ale určitě to stálo aspoň za pokus. Skutečnost, že si doopravdy našla čas, mi přišla dost divná. Měla jsem za to, že je příliš vytížena bombardováním potratových klinik a rozdáváním školních uniforem.</p> <p>Radši bych tam ty dva nechala o samotě, protože jsem se děsila toho, abych inkubovi nespackala slibnou příležitost. Naše pohledy se setkaly. "Jestli jsem přišla nevhod, vrátím se později."</p> <p>"Ne, vůbec ne. Dana stejně brzy musí jít na mítink. Až bude tohle děťátko v troubě, můžeš mi dělat společnost."</p> <p>Znělo to upřímně. Nejspíš už vyčerpal všechny možnosti, aby ji u sebe udržel.</p> <p>Její přítomnost mě zneklidňovala, ale stejně jsem si sedla na stolek u linky a popíjela moka s bílou čokoládou, které jsem si koupila cestou. Dana si sedla vedle mě a já potlačila touhu si přesednout. Když jsem pohlédla na kuchyňský stůl, viděla jsem tam hromady letáků a brožur CPFV.</p> <p>"Proč se zajímáš o vaření?" zeptala jsem se bez opravdového zájmu, když ani jeden z nich nepromluvil.</p> <p>"Svobodný mládenec přece nemůže donekonečna žít jen na fast foodu a mražených večeřích, ne?" Předvedl svůj typický úsměv. "A taky se vždycky rád naučím něco nového. Příště mě naučí, jak se dělá crème brûlée."</p> <p>Zavrčela jsem. "Až se naučíš dělat crème brûlée, nastěhuju se ti sem."</p> <p>Dana se ke mně obrátila, elegantně skřížila nohy a ukázala tak kousek té praktické spodničky, kterou si přinesla z našeho neslavného nákupního výletu. Já přestala nosit spodničky už hodně dávno, protože překážely na cestě k hlavnímu bodu programu. "Naučím to i tebe, jestli chceš."</p> <p>Ani za nic. Protože jsem s Jody vedla konverzaci v podobném duchu, uvázala jsem se k práci na zahradě. Příště se budu pracím v domácnosti vyhýbat velkým obloukem. Kromě toho jsem věděla, že by Bastien nebyl nadšený mou přítomností. "Díky, ale nejspíš to nechám na Mitche. Stejně je v naší rodině ten nejnadanější."</p> <p>Bastien dokončil práci. "Hotovo. Co teď?"</p> <p>"Teď to dáme na pánev."</p> <p>Šla k němu, aby mu to ukázala. On se k ní sklonil mimořádně blízko, tvářil se, jako by chtěl líp vidět. Dokonce natáhl ruku a dotkl se její, když chtěl napodobit přemísťování chleba. Možná by bylo slušné je dál nešmírovat, ale nedělo se nic nápadného a jen tak mimochodem jsem o to všechno měla taky profesionální zájem. Musela jsem přiznat, že má dobrou techniku. Byl to jen nepatrný dotek, nic, co by nešlo vyložit jako náhodu. Přesto jsem si všimla, že Dana - stejně nepatrně - strnula a ustoupila jen co byl chléb na pánvi.</p> <p>"Teď už jen musíš počkat, až nabyde," pronesla mnohem chladnějším tónem, "a pak ho dát do trouby."</p> <p>Zajímavé. Bastienova blízkost jí vadila. To pro něj nevěstilo nic dobrého, nicméně se zdálo, že si toho nevšimnul.</p> <p>Čekala jsem, že teď odejde, ale místo toho si zase sedla vedle mě. Když byla poblíž, nikdy mě nenapadlo žádné zajímavé téma na rozhovor, protože mě příliš znervózňovala. A tak jsem ty dva nechala, ať se baví beze mě a odpovídala, jen když se mě na něco ptali. Jinak jsem Bastienovi nechala úplně volné pole a on při tom celý zářil. Dana se párkrát snažila vtáhnout mě do debaty, zase se vyptávala na můj soukromý život, ale já vůbec neměla chuť se jí svěřovat.</p> <p>Když se nakonec zvedla k odchodu, poznamenala: "Jdu na schůzi správní rady, kde budeme plánovat naše nadcházející shromáždění proti manželství homosexuálů. Vy dva byste se pak k nám mohli přidat."</p> <p>"Určitě přijdu," řekl Bastien, který by v té chvíli nejspíš souhlasil i s anti-inkubí demonstrací.</p> <p>Pak se podívala na mě. Jazyk jako by se mi najednou zvětšil a nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo.</p> <p>"Ty jsi zastáncem manželství gayů?" zeptala se překvapeně. "Zdálo se mi, že když jsme spolu mluvily v tom obchodním domě, naznačovala jsi, že je nutné jim pomoct opustit nesprávnou cestu."</p> <p>Ježíši. Opravdu jsme o tom mluvily? Vůbec jsem si to nepamatovala. Jediná věc, na kterou nešlo zapomenout, byl ten průser se spodním prádlem.</p> <p>Chtěla jsem se s ní začít hádat, že homosexualitu si lidi nevybírají dobrovolně a taky že nesouhlasím s tím, aby se lidem zákonem určovalo, koho mají milovat. Naštěstí spínač sebekontroly fungoval jak měl a v kombinaci s Bastienovým upřeným pohledem mi umožnil vyhnout se otázce a najít jinou odpověď. "Ráda bych šla," řekla jsem mdle, "ale bude to záležet na tom, kdy budu mít směnu."</p> <p>Pousmála se, pronesla pár vět na rozloučenou a byla pryč.</p> <p>Vydechla jsem si. "Promiň, Bastiene. Málem jsem se zalkla."</p> <p>"Žádnej problém, zase se sebereš. Kromě toho si myslím, že se to konečně začíná obracet. Myslel jsem na to celou dobu, co tady posledně byla s Jody. Skrz vaření se jí dostanu na kobylku." Nakoukl do trouby na právě se pečící chleba a pak si spokojeně sedl ke kuchyňskému stolu. "Už to vidím úplně jasně. Budeme třeba spolu péct dort a já řeknu ´Dano, máš na tvář čokoládovou polevu.´ Pak ona řekne ´Můžeš ji utřít?´ Místo toho ji olíznu a pak-"</p> <p>"Dobře, dobře, sklapni už konečně. Vidím to před sebou jako živé. Opravdu nechci poslouchat, jak se vy dva budete válet v těstě na dort."</p> <p>"Když to dají ve večerních zprávách, budeš muset."</p> <p>Usmála jsem se, ulevilo se mi, že je po našem posledním setkání v tak dobré náladě. Nedokázala jsem se přinutit, abych mu řekla, že lekce vaření Danu nepřimějou, aby se s ním spustila, jak si to on maluje. Bylo jisté, že jestli máme Bastiena zachránit před démonovým hněvem, budeme muset líp pochopit, co - jestli vůbec něco - tu ženskou dokáže nažhavit. Navíc jsem měla nepříjemný pocit, že při tom průzkumu odvedu lepší práci než on. Další věc, o kterou jsem se musela postarat.</p> <p>"Ty máš co nového?"</p> <p>"Všechno při starém. Další mrzutý fyzický kontakt se Sethem. Zdaleka to nebyl takový průser jako posledně, ale stejně."</p> <p>Bastien pokrčil rameny. "Smrtelníci jsou slabí."</p> <p>Když jsme začali probírat mé vlastní osobní vztahy, zapomněla jsem na Danu. "To je právě ten problém. Každý mi pořád dokolečka opakuje, že on nedokáže zvládnout náš vztah, přitom nám potíže nedělá jeho slabost, ale moje. Seth dělá přesně to, co má a já jsem ta, co pořád selhává. Přenesl se přes všechny ty hrozné věci, které jsem mu o sobě navykládala a nikdy nepřekročil sexuální hranici. Jedinou chvilkou, kdy se neovládl byla ta, kterou jsem <emphasis>já sama</emphasis> podnítila. Je dokonalý."</p> <p>"Nikdo není dokonalý, Fleur. To je snad jediná věc na tomhle světě, kterou jsem si jistý. Dokonce i samotní andělé jsou nedokonalí."</p> <p>Vzpomněla jsem si na Cartera, který kouřil jako komín a v jednom kuse chlastal. "To máš sakra pravdu. Ale Seth má k tomu velmi blízko, aspoň na smrtelníka. Zatímco já... v našem vztahu zkazím co můžu."</p> <p>Vstal a přitáhl si mě k sobě. "Co má tohle být - vybrala sis svůj den dramatičnosti a deprese? Koukej, v žádném případě není pravda, že bys všechno kazila - zvlášť když jsi s ním tak dlouho. On je s tebou kvůli důležitějším věcem než je sex, třeba kvůli smyslu pro humor a šarmu, který rozveselí i takového nevrlého parchanta jako jsem já, a to už je co říct. Co mi ovšem není jasné je to, co máš ty z toho zatraceného vztahu."</p> <p>"Strašně moc," odpověděla jsem a vzpomínala na Sethovu inteligenci a smysl pro humor, jeho vážnou a přímou povahu. "Řekla bych, že je spokojený s tím, co má, přesto se musí cítit, co já vím, nenaplněný. Je to přece muž, ne? Občas si všimnu, jak se na mě dívá a vím, na co myslí... co by chtěl." Vybavila jsem si, jak jsme se škádlili kvůli prstům na nohou. "A myslím si, že pro něj to nikdy nebude lehké. Úplně podvědomě s ním flirtuju a na tohle pořád zapomínám. Ráda bych mu jako odměnu za jeho odříkání něco dala, ale vůbec nevím co, prostě něco, co by mu neublížilo. Za to, jak úžasně to dosud všechno snáší."</p> <p>"Pro tebe bude těžké vymyslet něco, co by mu neublížilo. Měla bys na krku nosit visačku ´nedotýkat se, jen se dívat´.</p> <p>Má svěšená hlava se rychle zvedla. "To je ono."</p> <p>"A co?"</p> <p>"Dívat se a nedotýkat se. Pomůžeš mi s tím." Cítila jsem, jak se ve mně zvedá obvyklý optimismus a elán a drze jsem se na inkuba ušklíbla. "Budeš můj osobní fotograf."</p> <p>Zvedl obočí, ale řekla bych, že už věděl, o co kráčí. "A prosím pěkně, copak to budu fotit, drahoušku?"</p> <p>"Mě. Kvanta svůdných póz ve skrovném spodním prádle. Nebo taky v žádném. Sortiment bude široký."</p> <p>Když uslyšel slovo ´široký´, ušklíbl se taky. "Opravdu si myslíš, že mu tohle pomůže? Nanejvýš tím způsobíš, že ho odešleš do koupelny, aby tam osamotě ztrávil hezkých pár hodin."</p> <p>"Hele, může se s nima dělat, co jen bude chtít, ale nápad je to skvělej. Bude to super, bezpečný způsob, jak mě zároveň mít i nemít." Šťouchla jsem inkuba do ramene. "Pomůžeš mi s tím, viď? Jseš jedinej člověk, kterému věřím."</p> <p>"Jasně, že pomůžu. Máš zbytečný otázky."</p> <p>Rozjařeně jsem si povzdechla, jako by ze mě někdo právě sejmul velké břemeno. "Samozřejmě tenhle dárek pro Setha neřeší problém, že jsem coura se slabou vůlí. Stejně na něj budu pořád myslet a pořád si představovat, jaké by to bylo být s ním - být s ním doopravdy. A pokaždé přijde chvíle slabosti a já zase selžu." Zase jsem si povzdechla, tentokrát frustrovaně. "Řekla bych, že mně už nepomůže nic. Jeho fotky to nespraví."</p> <p>"Hej," řekl Bastien, popadl mě za bradu a zvedl mi hlavu. "Hlavu vzhůru, ty určitě něco vymyslíš. A jestli ne, slibuju, že já ano. Vždyť jsem tvůj bratr, kterého jsi nikdy neměla, pamatuješ? Jsme tady jeden pro druhého, n’est-ce pas?”</p> <p>Usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho hruď. “Oui.”</p> <p>Zůstali jsme tak stát pár příjemných minut, ale pak jsem si vzpomněla na mnohem míň dojímavé trable a sedla jsem si. "Hele, potřebuju, aby ses na něco podíval." Popadla jsem kabelku a vylovila z něj pytlík s krystaly, který mi dal Alec. Když jsem mu jej podávala, Bastien couvl.</p> <p>"Co to sakra je?"</p> <p>"Tak to je otázka za milion dolarů. Tohleto způsobuje, že se můj kamarád v knihkupectví chová náramně divně."</p> <p>Sebral se, sklonil se, aby se podíval líp, ale sáčku se nedotkl. "Je to nějaké dívné," řekl pomalu. "Jako by to něco vyzařovalo..."</p> <p>"Je to podobné jako aura nesmrtelných," souhlasila jsem. "Ale ještě nikdy jsem nezažila, aby tohle dělalo něco neživého. A taky to není žádné kouzlo, jen ho trochu připomíná."</p> <p>"Není to tak úplně špatné... jen to prostě není v pořádku."</p> <p>"Ptala jsem se na to Setha, ale smrtelníci nic necítí, jen my. Už ses někdy setkal s něčím podobným?"</p> <p>"Ne, ale vedle tebe jsem přece ještě cucák, že?"</p> <p>K úlevě nás obou jsem krystaly zase hodila do kabelky a pak mu vysvětlila, co Alec říkal o tom, že to mám rozpustit v tekutině.</p> <p>"Je to čím dál zajímavější," přemítal Bastien. "Není to žádná z těch drog, které znám, ale taky to nevydává vibrace jako normální elixír. Fleur, jestli budeš chtít vědět, co je tohle zač, budeš se muset obrátit na nejtěžší kalibry."</p> <p>Věděla jsem, že má pravdu a nechala to plavat. Chvíli jsme si jen tak povídali o neškodnějších věcech, ale ten chléb voněl čím dál líp, takže dokud neochutnám, nikdo mě odsud nevystrnadí. Když jsem se na něj vrhla, musela jsem uznat, že bez ohledu na Daniny nedostatky když šlo o jídlo, dobře věděla, co dělá. Dopadlo to tak, že jsem Bastienovi uzmula víc než polovinu bochníku chleba a jela zpátky do centra, abych našla ´těžké kalibry´.</p> <p>Měla jsem štěstí, protože Jerome zvedl telefon a dal mi adresu podniku, kde sedí. I kdyby mi to neprozradil, stejně byl na seznamu těch, ve kterých bych to zkoušela. Sklep byl stará, tmavá hospoda na Pioneer Square, v historické části Seattle. Abyste se dostali do Sklepa, museli jste seběhnout po schodech a já vždycky měla pocit, že to místo nepřežije nejbližší velké zemětřesení na severozápadě. Sklep byl taky jednou z nejoblíbenějších zašíváren Jeroma i Cartera.</p> <p>Oba jsem našla v jejich oblíbeném koutku. Jako obvykle tam byla tma a právě tam začínal být trochu větší provoz. Anděl i ďábel sledovali, jak vcházím, s jejich typickým pobaveným výrazem, protože mě oba samozřejmě vycítili ještě než jsem vlezla do dveří. Jerome mi v telefonu vždycky dával najevo, že plýtvám jeho drahocenným časem, ale ani jeden z nich nevypadal, že by toho měl nějak moc na práci. U baru jsem si poručila gimlet, zatímco jsem čekala, usmívala jsem se na dva chlapy, co si tam povídali a pak jsem zamířila k slovutné dvojici.</p> <p>"Pracovní oběd?" zeptala jsem se a hlavou ukázala na prázdná štamprlata před nimi. Ti dva seděli vedle sebe, takže jediná volná židle byla naproti nim. Jako bych byla na pohovoru.</p> <p>Carter zvedl jednu z prázdných skleniček a naprázdno si se mnou přiťukl. "Cesty boží jsou nevyzpytatelné, dcero Lilith."</p> <p>"Pánova práce nikdy nekončí," dodal Jerome slavnostně.</p> <p>Oba vypadali, jako by neměli všech pět pohromadě, ale mě neošálili. Vyšší nesmrtelní, jako andělé a démoni, mohli kontrolovat svou podnapilost a nižší nesmrtelní včetně mě před nimi namluvili spoustu nesmyslů, když jsme měli za to, že jsou oba pod párou. Teď si mě mazaně měřili a byli zvědaví, proč uprostřed dne hledám svého nadřízeného.</p> <p>"Jedeš od inkuba?" zeptal se Jerome po chvíli.</p> <p>Přikývla jsem. "Myslí si, že pokročil."</p> <p>"On si <emphasis>myslí</emphasis>?" chtěl vědět démon a zvedl obočí. Napadlo mě, jestli tohle dělá i opravdový John Cusack. "Má snad nějaké pochybnosti?"</p> <p>"To jsem neřekla."</p> <p>"Ale taky jsi neřekla, že opravdu pokročil."</p> <p>"Přeřekla jsem se."</p> <p>"Tobě se to moc často nestává, Georgie. Taky jsem se přesvědčil, že něco víš o svádění a možná dokonce i o lidské povaze."</p> <p>"Něco?"</p> <p>Carter se zasmál nad mým nevěřícným tónem.</p> <p>"Takže," pokračoval Jerome, "podle tvého odborného názoru to tvůj kamarád zvládne nebo ne?"</p> <p>Už už jsem měla na jazyku ´samozřejmě´, ale věděla jsem, že jestli budu lhát, Carter to zjistí. Zatraceně, možná dokonce i Jerome. "Nevím. Ona je špatně čitelná a je to velmi zvláštní žena." Našpulila jsem rty a přemýšlela. "Jestli ji vůbec někdo dokáže svést, je to on. S mou pomocí." Než jsem se zeptala, zaváhala jsem. "Víte o Bartonovi, že?"</p> <p>"Samozřejmě. Bastien se zachoval jako blázen."</p> <p>"Nejspíš jo." Nechtěla jsem v téhle společnosti pomlouvat jednoho z mých nejlepších kamarádů. "Ale každý ví, že naše strana neproslula právě nejlepší sebekontrolou. A je pěkná pitomost, že se Barton tolik rozčiluje kvůli ženě, která stejně s někým v jednom kuse chrápe. Co záleží na dalším v pořadí, ať už je nesmrtelný nebo ne?"</p> <p>"Protože být nesmrtelný něco znamená," řekl Carter vážně. "Právě ty bys ten rozdíl měla chápat ze všech nejvíc. Co by si Seth pomyslel, kdyby ses vyspala se mnou?"</p> <p>"To má být nabídka?" S předstíraným vzrušením jsem se obrátila k Jeromovi. "Jestli sbalím anděla, půjdu do důchodu, že? Dostanu plnou penzi a všechno ostatní?"</p> <p>"Záleží na tom andělovi," zívl Jerome.</p> <p>Carter si podržel svůj blahosklonný úsměv, vtipy o jeho celibátu nebo postavení nesmrtelného mu mohly být ukradené. "Dobře víš, jak to myslím. Je rozdíl mezi prací a svobodnou volbou."</p> <p>Přikývla jsem. Věděla jsem, jak to myslí a měl pravdu - se Sethem jsem byla přímo přecitlivělá na detaily.</p> <p>"Pánové, nejsem tady, abychom se bavili o tomhle," řekla jsem jim. Oba měli sklon mě odvádět od témata a kočírovat mě k věcem, které jsem nechtěla, aby věděli.</p> <p>"No tak nám to teda objasni," řekl démon shovívavě. "Přímo umírám touhou zjistit, co tě přimělo uprostřed dne zapomenout na předměstské konspirace a úklady proti smrtelníkům."</p> <p>"Vlastně i tohle jsou úklady proti smrtelníkům." Stručně jsem jim shrnula Dougovu situaci. Jerome jako obvykle neprojevoval žádný zájem. Carter se snažil tvářit podobně, ale sarkastický nebo ne, byl to anděl a proto se v průběhu mého vyprávění neubránil soucitnému záblesku v očích.</p> <p>"Takže jsem nakonec Aleka přinutila, aby mi to dal a teď potřebuju vědět, co to je. Vy dva vypadáte jako mé nejlepší zdroje informací."</p> <p>Jeromův nezájem se změnil v úžas. "Takhle nás deklasovat? Copak vypadáme jako úřad pro potírání narkotik?"</p> <p>Carter se líně protáhl. "Pamatuješ na ty staré dobré časy, kdy po nás sukuby chtěli, abychom je bránili před Nefilim a jinými vražednými bytostmi? Hodně se toho změnilo, kamaráde."</p> <p>Nechala jsem je, ať se do sytosti baví na můj účet a nutila se zůstat klidná, abych neplácla něco, co by mě dostalo do průseru.</p> <p>"Vy dva, ještě vás to nepřestalo bavit?" zeptala jsem se asi tak po minutě. "Protože bych opravdu ráda pokračovala."</p> <p>"A až ti řekneme, co to je, rozdělíš se pak s námi?" vyzvídal Jerome.</p> <p>Zvedla jsem oči k nebi a sáhla do kabelky. S trochou štěstí se mi povedlo hodit pytlík na stůl tak, že sklouzl po jeho povrchu a přistál před nimi.</p> <p>Jejich úsměvy zmizely. Chvíli se dívali na sáček a pak - v téměř dokonalé synchronizaci - se podívali jeden na druhého a zase na mě.</p> <p>Když Carter promluvil, byl pořád pobavený, ale teď už to spíš vypadalo jako černý humor. "Možná jsem to přehnal, když jsem tak rychle vyloučil nadpřirozené příšery."</p> <p>"Jak je to možné," zvolal Jerome a vzteky se mu rozšiřovalo chřípí, "že se ti pokaždé povede zapadnout do nějakých sraček až po uši?"</p> <p>Dívala jsem se střídavě z jednoho na druhého. "Cože? Co to je?"</p> <p>"Georgino, tohle," prohlásil Carter a poklepal prstem na pytlík, "je pokrm bohů."</p> <p>Kapitola 15</p> <p>Rázem mě napadl aspoň tucet zlomyslných poznámek ale pod jejich upřenými pohledy jsem si to rozmyslela. Místo toho jsem se rozhodla pro otázku, která byla nabíledni. "Co tím myslíš?"</p> <p>Carter se ušklíbl koutkem úst. "Můj ty smutku, naivně jsem si myslel, že budeš znát vaše tradice, obzvlášť řeckou mytologii."</p> <p>"No, pokud vím... pokrm bohů se říkalo ambrózii," vybavovala jsem si pomalu. Sice jsem vyrostla v řecko-římské společnosti, ale to neznamenalo, že jsem odborník na všechny ty zkazky. Nějaké jsem znala ze svého mládí a to bylo všechno. Učenci až později začali shromážďovat příběhy ze starého Řecka a až pak jsem zjistila, jak rozsáhlá byla ve skutečnosti tahle mytologie.</p> <p>"Ano," přikývl Carter laskavě a díval se na mě jako na žáčka, co si udělal domácí úkol. Jerome měl sevřené rty a tvářil se jako bouřkový mrak. "Co ještě o tom víš?"</p> <p>"Ambrózie poskytovala bohům nesmrtelnost," pokračovala jsem. "Vlastně jsem si vždycky myslela, že to bylo něco tekutého..." Odmlčela jsem se. Teď to byly krystaly, ne kapalina, ale přece mi řekli, že se to musí vypít. Pak mě napadlo něco jiného, stejně děsivého. "Chceš snad říct, že tenhle řecký sajrajt udělá z Douga a těch ostatních nesmrtelné?"</p> <p><emphasis>Vlastně úplně nezastavitelnej, přímo bůh, kotě.</emphasis></p> <p>"Ne tak docela," řekl Carter. "Nejspíš bych ještě měl podotknout, že ambrózii nenajdeš jen v řecké mytologii. Zdá se, že ji najdeš v legendách téměř každé kultury v té či oné podobě. Ve světě krále Artuše se mělo za to, že je obsahem svatého grálu. Konzumentům poskytovala hlubší vnímání a osvícení a pocit, že uzdraví zemi. Někteří si taky myslí, že svatozáře, které se objevily nad hlavami apoštolů na slavnosti Seslání ducha svatého nebyly vůbec svatozáře, ale vidění, která měli po požití ambrózie. Pak se apoštoli stali komunikativnějšími a charizmatičtějšími, což jim umožnilo rozmlouvat s lidmi všech kultur a jazyků."</p> <p>"Znám řadu zbožných křesťanů - včetně mé dobré kamarádky Dany - kteří by tohle považovali za urážku."</p> <p>Jerome už nedokázal mlčet, i když mu tohle téma zjevně lezlo na nervy. "Představ si její reakci, kdyby se dověděla o spekulacích některých lidí, že eucharistie má málo co do činění s Kristovou krví a mnohem víc s dnes už zapomenutým obřadem s ambrózií. Ti zmínění lidi tvrdí, že to, na čem se dnes podílejí, je jen napodobování staré praxe, což se rovná Svatý duch sjetej ambrózií."</p> <p>"Tohle by opravdu naštvalo spoustu lidí," souhlasila jsem. Všichni tři jsme znali hodně obřadů a náboženství, které vydržely až do současnosti, ale originál, ze kterých vzešly, už byl změněn k nepoznání. Nicméně jsme znali jen některé, ne všechny.</p> <p>Carter klidně pokračoval dál, jako by přednášel studentům. "Starověká hindská kultura říkala ambrózii <emphasis>soma</emphasis> a dokonce ji zobrazovala jako boha téhož jména. Jeho přítomnost byla stejně opojná jako nápoj sám a mátla smysly lidem kolem něj."</p> <p>"Soma byla taky ta droga v Překrásném novém světě," vybavilo se mi. "Vůbec mi nedošlo, jak to bylo rozšířené."</p> <p>Přikývl. "A tyhle příběhy jsou jen špičkou ledovce. Tam, odkud pocházejí, jich bylo mnohem víc."</p> <p>Byla jsem nadšená, že se tak rozpovídali. Získat informace od těch dvou obvykle bylo jako jízda centrem Seattle v nejrušnějším provozu: pomalé, těžkopádné a samej karambol. Přesto i když byli vstřícní, nedávali mi to, co jsem potřebovala. "Jo, ale oba jste hodně opatrní a pořád říkáte jen, že ´někteří lidé věří´ nebo ´říkají´. Kdo jsou ti lidi a co se to vlastně děje? Jsou některé z těch příběhů pravdivé?"</p> <p>V Carterových šedých očích se zajiskřilo. "Ach, všechny záhady nesmím prozradit. Lidé se celý svůj život snaží rozeznat boží pravdu a dokonce ani sukuba nemůže být zasvěcená do všech tajemství."</p> <p>Sjela jsem ho podrážděným pohledem. Tohle se už víc podobalo jeho typickému chování. "Dobře, zapomeň na mýty. Můžeš mi říct aspoň to, co je tohle zač? Dává to lidem nesmrtelnost?"</p> <p>Anděl a démon se na sebe podívali. "Ne," odpověděli jednohlasně.</p> <p>"Ale máš přitom pocit, jako bys byla nesmrtelná," vysvětlil Carter.</p> <p>Vzpomněla jsem si na Dougovo riskantní chování, na absolutní sebedůvěru počínaje jeho hudbou a konče skoky z pódia. Neměl strach ani obavy, že něco nedopadne naprosto dokonale.</p> <p>"Takže je to jako stimulant nebo kterákoliv droga, která člověku zvedne náladu," usoudila jsem. "Postará se, aby se cítil líp."</p> <p>Anděl zavrtěl hlavou. "Ne. Je to mnohem víc. Ambrózie funguje jako..." Hledal slova. "Nejlíp to vysvětlím, když ti řeknu, že zesílí tvé nejlepší schopnosti. Vytáhne z tebe to, v čem jsi dobrá a pak to zesílí, jako když zvýšíš hlasitost, až na, řekněme, božskou úroveň."</p> <p>"Ano, jistě," vydechla jsem.</p> <p>Tak <emphasis>proto</emphasis> kapela náhle vylítla vzhůru jako raketa. Ambrózie jim nedala nic nového, protože talent měli už předtím; jen desetinásobně zvýšila jejich přirozené schopnosti. Možná stonásobně. A Casey... Casey s nadáním pro matematiku dokázala za sekundy vypočítat z hlavy věci, na které by většina lidí potřebovala tužku a papír. Dokonce i Dougovo zlepšení v Tetris způsobila ambrózie.</p> <p><emphasis>Nemůžu se dočkat, až uvidím tvou reakci,</emphasis> řekl mi Alec. Jak bych vlastně měla reagovat? Jaké mé schopnosti by to zesílilo? Pořád si někdo ze mě dělal srandu, že každému chlapovi dokážu v posteli změnit názor na svět, jenže taková odpověď se mi teď ani trochu nelíbila. Předně jsem si jistá, že s tím světem dokážu pořádně zamávat už teď a nepotřebuju na to žádný pitomý krystaly, děkuju pěkně. Navíc jsem nesnášela pomyšlení, že kromě postele nejsem dobrá už v ničem jiném. Musí toho být víc než jen sexuální zdatnost.</p> <p>"Každý, kdo tohle bral, se pak sesypal," připomněla jsem Carterovi. "Doug i Casey. A když říkám, že se sesypali, tak to opravdu stálo zato."</p> <p>"To se pak stává," souhlasil. "Dalo by se říct, že abstinence zvýrazní jejich nejhorší vlastnosti... nebo možná změní ty dobré vlastnosti v špatné. Nejčastěji se člověk dostane do deprese... a cítí se neschopný. Je těžké se zase stát obyčejným."</p> <p>To by vysvětlovalo Dougovy bezútěšné vyhlídky příštího dne. Taky mi došlo, že tenkrát, co jsem ho vyhodila z obchodu, měl taky absťák. Nedostatek ambrózie změnil jeho běžný sarkasmus a hravost na něco temného a zvráceného. Ale přesto...</p> <p>"Musí být příjemné cítit se jako bůh. Myslím, že to chápu."</p> <p>"No," řekl Jerome, který už nevydržel mlčet, "jak všichni víme, každá sranda něco stojí."</p> <p>Carter přikývl. "Na své základní úrovni to je návyková látka a opravdu se za každý zlozvyk platí - většinou tě zotročí a cítíš se strašně, když to nemáš. Ale taky je pravda, že lidé nejsou stvoření na to, aby byli dokonalí. O tom je celá lidská společnost: série úspěchů a neúspěchů, zkoušky charakteru a schopností. Ani tělo ani duše nedokáže být pořád nahoře, proto to nakonec člověka pohltí."</p> <p>Ukázala jsem na krystaly. "Co by se stalo, kdybych to zkusila?"</p> <p>"To je přece jasné," řekl Jerome a jeho tón naznačoval, že taky myslí na sexuální způsobilost jako já předtím.</p> <p>Od Cartera jsem dostala lepší odpověď: "U tebe by to bylo podobné jako u lidí - to, v čem jsi dobrá, by se ještě zlepšilo. Nesmrtelní se nestanou závislými moc rychle; odolávají dýl, protože jistým způsobem se už teď tak trochu cítí jako bozi. Ale při dlouhém užívání by byly následky úplně stejné. Na takové vysoké úrovni nikdo nedokáže jet donekonečna. Ambrózie by ti jako nesmrtelné samozřejmě nezničila tělo, přesto by sis nadělala spoustu vážných problémů."</p> <p>"Nejspíš bys z toho zešílela," vysvětlil to Jerome vstřícně. "A nezměnilo by se to až do konce času."</p> <p>"To je strašné," otřásla jsem se.</p> <p>"Neboj, Georgie. Jestli se to stane tobě, sejmeme tě už na začátku."</p> <p>Nevšímala jsem si ho a zahleděla se na krystaly. Náhle se mi zdály ještě odpudivější než dřív, ale tentokrát má reakce neměla nic společného s tou nepříjemnou aurou.</p> <p>"Samozřejmě je teď nejdůležitější otázkou," řekl arcidémon už vážněji, "kde jsi k tomu sakra přišla."</p> <p>"Už jsem ti to řekla. Dostala jsem je od Aleka."</p> <p>Dva nesmrtelní si zase vyměnili pohledy.</p> <p>"Vyprávěj nám o něm znovu," nařídil Jerome, "a vyklop všechno, co o něm víš."</p> <p>Provedla jsem. Když jsem skončila, zase se ti dva na sebe podívali. Zjevně vedli mentální konverzaci, ke které mě nepustili. Bože, jak jen mi tohle leze na nervy.</p> <p>"Alec to není," řekl Carter nakonec.</p> <p>"Jako kdo?"</p> <p>"Zdroj těch krystalů," vysvětlil Jerome.</p> <p>"No, rozhodně jsem je dostala od něj..."</p> <p>"To je jedno, Georgie. Nějaký dvacetiletý modrovlasý pankáč to prostě nemůže být. Je jen pěšákem v řetězci a dostává to od někoho jiného. Kromě toho když jsi byla s ním, nikdy si nic necítila, že? Něco jako ty krystaly, ale ne úplně stejné?"</p> <p>"Ne, ale..." Ale něco takového jsem cítila u jiné osoby, která trávila čas s Alekem. Poslední dílek skládačky zapadl na své místo. "Vím, kdo to je. Tamten chlap."</p> <p>"Jasně," pravil Carter suše. "Věděl jsem, že tu bude tamten chlap. Vždycky je to <emphasis>tamten chlap</emphasis>."</p> <p>"Vydrž a všechno se dovíš." Obrátila jsem se k Jeromovi. "Pamatuješ si na toho zvláštního nesmrtelného, o kterém jsem ti vyprávěla? Ten, co byl oblečený jako v období romantismu a moc dobře vypadal? Nejspíš to bude ten Alekův dodavatel. Viděla jsem je, jak spolu mluví a viděla jsem dokonce i to, jak před ním Alec ztratil nervy." Protože tenkrát při tom Carter nebyl, přidala jsem ještě pár podrobností a popsala mu, jak jsme se s tím poetickým modelem z CQ vycítili navzájem.</p> <p>Jerome s Carterem to v tichosti zvažovali. Nakonec démon řekl: "Opravdu se mi zdá, že to je on."</p> <p>Pak nějakou chvíli nikdo nepromluvil. Umírala jsem touhou zeptat se, kdo přesně je ten ´on´, ale uznala jsem, že anděl i ďábel potřebují čas, aby to vstřebali.</p> <p>"Takže co budeme dělat?" zeptal se Carter pár minut později. Jerome se na něj podíval zpod obočí. "Proč bychom měli něco dělat?"</p> <p>"Protože je to správné."</p> <p>"Netuším, kde ses flákal od počátku světa, ale dělat ´správné věci´ opravdu není na seznamu mých priorit."</p> <p>"Tráví smrtelníky."</p> <p>Jerome si založil ruce na hrudi. "To je mi jedno."</p> <p>"Dělá to na tvém území, tobě přímo před nosem."</p> <p>"Přestaň mě manipulovat. On s námi nemá nic společnýho a smrtelníkům může dělat, co jen sakra bude chtít."</p> <p>Zase jednou jsem byla celá dychtivá se do toho vmísit, ale radši jsem toho nechala. Vždycky jsem byla neklidná, když jsem musela poslouchat Carterovy a Jeromovy hádky. Nebývalo to moc často, protože ti dva většinou tvořili rozčilující alianci solidarity, bez ohledu na to, že oba byli z opačných táborů. Ovšem sledovat jejich hádky mě vždycky přimělo uvažovat, co děsivého se může stát, jestli se jejich temperament vymkne zpod kontroly. Třeba převrácené stoly. Nebo sklenice rozlétající se na kusy. Nebo se možná objeví čtyři jezdci Apokalypsy.</p> <p>Nicméně jsem si byla jistá, že by Carter nenechal věci dojít tak daleko. On vyhraje. Jak už jsem poznamenala dřív, nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit, ale vážila jsem si ho - a taky věděla, že je moc dobrý v přesvědčování.</p> <p>"Je to hra o moc," upozornil ho Carter. "Vůbec neměl dostat šanci to zkusit. On je už minulostí; teď jsme to my, kdo tady rozhoduje. Urazil nás - zvlášť tebe, protože to vaše strana si tak potrpí na hranice území. Je to válka bez vyhlášení."</p> <p>Viděla jsem, že tohle na démona zabralo. Sice rozeznal Carterův pokus dostat ho na svou stranu, ale stejně to fungovalo. Pýcha nebyla jedním ze sedmi smrtelných hříchů jen tak pro nic za nic. Jerome byl věrný služebník pekla, proto byl na tohle citlivý. Už dřív jsem byla svědkem, jak ho ovládla pýcha; neměl rád, když mu někdo zhoršoval reputaci. Démon sice měl hodně slabých stránek, ale řekla bych, že tenhle argument ho nejspíš přinutí jednat.</p> <p>"My do toho nemůžeme zasahovat," řekl rozhodně, "a ty to dobře víš. Jsme pod kontrolou, nemůžeme začít otevřenou válku. Nemám zájem snášet její důsledky."</p> <p>"Souhlas," zabručel anděl a pak zase byli zticha.</p> <p>Dívala jsem se z jednoho na druhého a čekala, který z nich se vytasí s dokonalým plánem. Měl by to být geniální plán, kdy anděl a démon ruku v ruce v úžasném dechberoucím boji zničí Aleka a toho jeho zparchantělého dodavatele.</p> <p>"Ale Georgina by to mohla udělat," řekl Carter z ničeho nic.</p> <p>"Co?" vypískla jsem. Tak tohle v mých fantaziích nebylo ani omylem. Oba se na mě zadívali.</p> <p>V Jeromových očích se zablesklo hluboké pobouření, ale zmizelo stejně rychle jak přišlo. "Hmmm. Možná."</p> <p>"O čem to vy dva mluvíte? Ja nedokážu nikoho zpráskat."</p> <p>"Víceméně by šlo o něco jiného," pronesl Carter a bylo po legraci. "Ale stejně to může být nebezpečné, jestli se to neprovede tím správným způsobem."</p> <p>"Proč to mám dělat právě já?"</p> <p>"Protože ty, Georgie, máš menší moc než my dva. Míň si tě všímají a taky následky by pro tebe byly menší. Je to stejný rozdíl jako když nějaká země vyhlásí válku ve srovnání s malou skupinkou povstalců, která zaútočí na město."</p> <p>"Bezva," pravila jsem a sesunula se na židli. "Jsem prostě skupinka."</p> <p>Carter se zase usmál. "Copak nechceš Dougovi pomoct?"</p> <p>Chvíli jsem mlčela. "Přece dobře víš, že jo."</p> <p>"Když jsem řekl, že to bude nebezpečné, myslel jsem to vážně, ale jestli budeme opatrní, dopadne to dobře."</p> <p>Přemýšlela jsem o Dougově černém zoufalství a nezodpovědném chování. Pomyšlení na to, že by ho ambrózie mohla ´zničit´, mě přesvědčilo. "Tak jo, dobrá. Udělám to, ať je to co chce a je mi jedno, jestli to bude nebezpečné." Zastavila jsem se. "A co přesně to vlastně mám udělat?"</p> <p>Neodpověděl mi ani jeden z nich.</p> <p>"Ale no tak! Přece nečekáte, že něco podniknu a nebudu vědět, co."</p> <p>"Nejdřív to musím připravit," řekl mi Carter, zjevně se bavil nad tím, jak jsem vyvedená z míry. Ale na jeho tváři jsem zahlédla i jiný výraz... myslím, že to byla hrdost. Tohle byl ten správný druh pýchy, na někoho, o kom si myslíte, že dělá správnou věc a ne ten nevhodný, který vás přinutí dělat samý hovadiny. "Jakmile to bude hotové, dáme ti vědět. Najdu si tě."</p> <p>Udělala jsem obličej. "Určitě mi uvěříš, když ti řeknu, že tahle odpověd mě ani trochu neuspokojila."</p> <p>"A ty zase určitě uvěříš," odsekl Jerome, "že jinou nedostaneš."</p> <p>Carter byl přece jen trochu milejší. "Mezitím bys mohla zkusit dostat se k tomu dodavateli. Drž se Aleka, snaž se ho ukecat a dej si na tom záležet."</p> <p>Přikývla jsem. Ukecávat lidi bych mohla i ze spaní. Ulevilo se mi, že jsem se vrátila na známou půdu.</p> <p>Když jsem od nich odešla, pustila jsem na chvíli svůj ambróziový úkol z hlavy a jela k Sethovi zahrát si Scrabble, jak jsme se předtím domluvili. Přísahala jsem sama sobě, že tentokrát nebudu podvádět, ale bylo mi jasné, že to bude záviset od toho, jak moc mě zažene do úzkých. Nicméně když jsem přijela, Seth neměl na hru ani pomyšlení.</p> <p>Seděl u stolu v ložnici a jak zíral na monitor, obočí měl rozkošně svraštělé, jako by mu pomáhalo řešit nějaký duševní problém. Věděla jsem, že v jeho bytě je i pracovna, ale doposud ji zavalovaly nevybalené krabice, čímž se z téhle místnosti stalo něco mezi kanceláří a ložnicí - všechno nejdůležitější bylo na jednom místě. Kdyby tam ještě byla i koupelna, nikdy by se odsud nevynořil.</p> <p>"Můžeš mi dát... řekněme... ještě asi tak hodinku?" zeptal se nepřítomně, když zjistil, že vcházím, ale ani se na mě nepodíval. "Chci jen dokončit tuhle kapitolu."</p> <p>Byla to jen řečnická otázka, protože i kdybych nebyla ochotná mu tu hodinu poskytnout, stejně by psal dál. Horou pohneš snadněji než Sethem uprostřed příběhu. Bez problémů jsem mu vyhověla, políbila ho na tvář a zamířila do pracovny najít si něco ke čtení, nicméně hrabat se v těch škatulích nebyl žádný med. Když jsem pár z nich vyprázdnila, rozhodla jsem se, že to stejně dobře můžu udělat se všemi a nenechat po sobě binec.</p> <p>Vybalila jsem všechny krabice - dokonce i ty v obýváku. Nevěděla jsem, kolik knih to je, ale byla to opravdu pořádná hromada. Mé knihkupecké podvědomí mě nabádalo, abych je roztřídila podle kategorií a to už samo o sobě byla práce pro vraha. Když jsem v jednu chvíli vzhlédla od práce, zjistila jsem, že uplynuly skoro tři hodiny. Vstala jsem, protáhla se a vrátila se do ložnice.</p> <p>"Hele," upozornila jsem ho, "ta tvá hodina je už dávno pryč."</p> <p>Psal dál.</p> <p>Vyklouzla jsem ze sandálů, proměnila barvu laku nehtů na noze na vínovou a přešla mu jimi po noze. Nadskočil.</p> <p>"Hej!"</p> <p>"Probuď se. Nerada otravuju, ale musíš se najíst, jinak zkolabuješ rovnou na klávesnici."</p> <p>"Nebylo by to poprvé," řekl. Oči měl rozostřené a hrozilo, že se zase vrátí k počítači, takže jsem ho zase šťouchla nohou. Zvedl obočí, popadl mě za ni a já se málem převrátila, když mě stáhl na klín. "Víš, tvé prsty zase nejsou tak moc působivé, není to jako bych s nimi chtěl mít sex nebo něco stejně divného. Jen si zkrátka myslím, že jsou hezké. Takže zapomeň na to, že mě teď na ně utáhneš jako na vařené nudli."</p> <p>Kroutila jsem se v jeho sevření. "Říkej si co chceš, stejně mám na tebe novou páku. Takže co říkáš, dokážeš se odtrhnout na tak dlouho, abychom se šli někam najíst?"</p> <p>Ukázalo se, že ne, ani prsty nepomohly. Zklamaná jsem objednala pizzu. Jedli jsme a povídali si, nicméně byl každý z nás zabraný do svých myšlenek. On byl se svými postavami na místech, kam jsem za ním nemohla a já přemýšlela o ambrózii. Zčistajasna jsem se rozesmála.</p> <p>"Co je?" zeptal se překvapeně.</p> <p>Vyprávěla jsem mu o ambrózii a jak účinkuje. Ta novinka ho sice ohromila, ale Seth už měl nějakou dobu co do činění s neviditelnými, nadpřirozenými věcmi, které se vyskytují po celém světě. Příběh jsem skončila tím, že Jerome s Carterem se s tím chystají něco podniknout a nezmínila se o tom, že bych v tom sama měla hrát celkem velkou a možná i nebezpečnou roli. Zase jsem k němu nebyla tak docela upřímná, ale zdálo se mi zbytečné, aby si dělal starosti, když jsem zatím o tom dohromady nic nevěděla. "No a tak jsem se smála, protože jsem si představila, jak by to dopadlo s tebou a ambrózií."</p> <p>"A to je ti k smíchu? Možná bych vychrlil celou knihu za týden."</p> <p>"To jo, ale určitě bych zapomněla, jak vypadáš, protože bych tě ani nezahlídla. Nemyl by ses ani se nedal ostříhat. Vlasy by ti narostly až k pasu - brada taky - a ty bys tady jen shrbený seděl ve tmě, zpustlík v tričku Punky Brewster."</p> <p>"To taky není k smíchu. Takhle plánuju žít až budu v důchodu. Kromě toho, jestli budu nějaké tričko nosit příštích padesát let, bude na něm Flash Gordon." Zamračil se. "Takže celý ten Dougův problém způsobila ´magie´..." Zavrtěl hlavou. "Je to šílené a strašidelné. Ti dva mu opravdu dokážou pomoct?"</p> <p>"Jestli budou chtít, tak ano. Carter by chtěl."</p> <p>"Řekl bych, že mu hodně věříš, což je vzhledem k okolnostem celkem ironické."</p> <p>Taky se mi to zdálo a bylo to pro mě tak trochu nové. Nejspíš jsem si právě začala uvědomovat, že i když jsem byla na Jeromově straně, byl to Carter, kdo se mě v poslední době pořád zastával. Usmála jsem se na Setha. "No, jestli nedokážeš důvěřovat ani andělovi, komu pak můžeš věřit?"</p> <p>Po večeři si ho zase zavolala múza a já ho nechala jít, protože soupeřit s ní bylo nad mé možnosti. Napadlo mě, jestli by vůbec Seth mohl chodit s někým, kdo by neměl rád jeho knihy. Jen málo žen by sneslo, že s nimi musí soupeřit. Ano, občas to bylo těžké i pro mě, o to víc, že Seth moc nebyl na věci, které jsem měla ráda zase já, jako třebas tanec. Občas mě popíchlo i to, že jsem se musela vzdát i míň důležitých věcí.</p> <p>S vědomím, že mě zanedbává pro vyšší dobro, jsem se vrátila ke třídění knih, co umožnilo polovině mého mozku přemýšlet nad Alekem a nad tím, jak se dostanu k modelovi z GQ. Sehnat Douga večer nikdy nebylo snadné, ale uvidím se s ním zítra v práci. Už jednou mi slíbil Alekovo číslo, takže jsem doufala, že příště bude stejně vstřícný.</p> <p>Skončila jsem katalogizaci a rovnání do polic asi tak ve dvě ráno. Všechny knihy byly srovnané v pracovně nebo v obýváku a seřazené podle autora a žánru. Provedla jsem to tak svědomitě, že by mi záviděli i v Emerald City. V pracovně teď dokonce bylo místo i pro stůl.</p> <p>Seth v ložnici pořád psal ve tmě ozářené jen světlem monitoru. Ještě jednou jsem ho políbila na tvář a unavená usnula v jeho posteli.</p> <p>Probrala jsem se po pár hodinách s tím, že mě někdo líbá na tvář. "Hele," zamumlala jsem ospale a snažila se Setha stáhnout k sobě do postele. "Začínám dostávat zajímavé nápady."</p> <p>Sklonil se ke mně a vlepil mi pusu na nos. Ranní slunce zazářilo v měděných pramenech jeho rozcuchaných vlasů a věčně neoholeném strništi. Zamilovaně se na mě díval a jeho svůdné rty se usmívaly. "Uklidila jsi všechny mé knihy."</p> <p>"Jinak to nešlo. Panebože, jestli někdo v Emerald City zjistí, jak hluboko jsem klesla, vyhodí mě."</p> <p>Schoulil se vedle mě a objal mě. "Jsi ke mně moc hodná, Thetis, když zvážím, co jsem to občas za idiota."</p> <p>ˇPřestaň si dělat srandu z mého oblíbeného autora nebo dostaneš nakládačku."</p> <p>"Myslím to vážně. Už jsem přišel o přítelkyně za menší prohřešky než to, jak jsem se včera večer vyznamenal."</p> <p>"Nebylo to tak hrozné. Už jsi mi proved horší věci." Napůl jsem si sedla. "Hele, kolik těch holek jsi vlastně měl?"</p> <p>Usmál se a v koutcích očí se mu objevily stračí nožky. Pak vypadal ještě roztomileji. "Přísahám, že to všechno bylo jen ze studijních důvodů, abych měl materiál pro své knihy."</p> <p>Uvědomila jsem si, že mám zřejmě slabost pro umělce. Kdysi velice dávno jsem byla vdaná za muže, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčená, že občas měl radši svou hudbu než mě. Kvůli jeho vášni pro hudbu jsem ho milovala i nenáviděla zároveň. V uplynulých staletích se pak podobné scénáře opakovaly s dalšími smrtelníky. Když jsem vzpomínala na minulou noc, začínala jsem dostávat strach, že kvůli Sethovi zase vyleze na světlo ta zelenooká příšera.</p> <p>"Jak dopadla ta kapitola?" vyzvídala jsem a cuchala mu vlasy.</p> <p>"Dobře. Dokonce skvěle." Vrhl po mně něžný, trochu zmatený pohled. "Napadlo mě... napadlo mě, jsetli bys si třeba nechtěla přečíst ty rukopisy, když na nich pracuju a vidět, jak to celé funguje?"</p> <p>Strnula jsem, protože mi došlo, jak vzácný dar mi nabízí. Seth mi kdysi řekl, že nikdy nikoho nenechá číst první verzi svých knih. Neměl zájem o zpětnou vazbu, která by mohla ovlivnit jeho vlastní představu a to odmítání trvalo až do té doby, co měl celý příběh hotový a kdy začal být přesvědčený, že kniha je tak dobrá, jak jen může být. Až pak na to pustil ty kobylky z vydavatelství. Tím, že mi to vůbec nabídl, jsem byla nadšená a dojatá.</p> <p>"Ne," řekla jsem tiše a usmála se. "Ale děkuju ti. Nechci porušit tvá obvyklá pravidla. Možná... snad až budeš mít verzi, co bude tak uhlazená, že bys ji mohl dát z rukou, mohla bych se na ni mrknout."</p> <p>Přikývla a vrátil mi úsměv. Pak mezi námi cosi proběhlo, co sice nemělo nic společného s rukupisy a ukládáním knih, nicméně to přesto s tím vším souviselo.</p> <p>"Tady máš," řekl Seth a vstal. Obrátil se k židli, co stála u postele a zvedl tác, kterého jsem si zatím ani nevšimla. "Protože jsi mě včera večer nakrmila."</p> <p>Položil mi podnos na klín a já zaostřila na to, co tam bylo. V javorovém sirupu se topily palačinky se smajlíky. Hrnek silné kávy a dokonce i vázička se dvěma stonky fialových kostatců. Seth měl slabost pro fialové květiny. Dotkla jsem se jednoho ze sametově hebkých lupínků.</p> <p>"Tyhle ti v kuchyni nevyrostly. Musel jsi vstát hodně brzo, abys je přinesl."</p> <p>Zavrtěl hlavou a vypadal nesvůj. "Vůbec jsem nešel spát."</p> <p>Proto mě zamák nepřekvapilo, když se natáhl vedle mě a zatímco jsem jedla, okamžitě usnul jako špalek. Dojedla jsem tu vynikající snídani, umyla nádobí a šla do práce. Nechala jsem mu vzkaz se slibem, že zavolám později.</p> <p>V knihkupectví jsem už byla tak zvyklá na Paiginu a Warrenovu nepřítomnost, že mi to přišlo, jako by tam nikdy nepracovali. Odchytila jsem Douga, jen co se objevil a jak jsem doufala, skutečně mi dal Alekovo číslo - i když se to neobešlo bez pár vtipů na můj účet.</p> <p>Když jsem šla na oběd, zavolala jsem mu, i když jsem neměla ani páru, jestli je doma. Ale byl a div neskákal radostí, když mě uslyšel. Ano, ano, samozřejmě, že mi toho může dát víc. Je strašně rád, že se mi to líbilo. Pak mi dal adresu kavárny, ve které ho najdu, když tam přijdu hned až skončím v práci.</p> <p>Naklusala jsem tam pět minut poté, co mi skončila šichta. Kavárna byla úplně obyčejná, nic zlověstného nebo pochmurného. Neřekla bych, že je to typické prostředí pro drogové transakce. Zahlédla jsem Aleka sedět u stolu dál vzadu, ale nebyl sám. Nechtěla jsem rušit, a tak jsem si stoupla do řady, abych si poručila moka.</p> <p>Alekův společník byl mladý kluk, dokonce mladší než on. Hádala jsem mu tak osmnáct a byl moc hezký. Husté blond vlasy měl stažené do krátkého ohonu na zátylku a jeho tvář měla jasné, čisté rysy. Když se usmál nad nějakou Alekovou poznámku, proti opálené pleti zasvítily dokonalé bílé zuby. Toho kluka už nejspíš brzy uvidím v reklamě u Abercrombieho & Fitche.</p> <p>Nebo taky ne, protože i on zřejmě tady dělal pokusy se svým životem. Alec sáhl do kapsy a dal mu jeden z těch výmluvných pytlíků. Štěstí a úleva zazářily na tváři toho zlatého chlapce, což ho udělalo - jestli to vůbec bylo možné - ještě přitažlivějším a pak odešel. Vztekle jsem popadla kávu, sedla si na jeho teď už prázdnou židli a nutila se k veselí.</p> <p>"Ahoj," pozdravil Alec zjevně v dobré náladě. "Nemáš ponětí, jak jsem rád, že tě vidím. Vypadáš stejně sexy jako vždycky."</p> <p>"Díky. Jak se máš?"</p> <p>"Právě teď skvěle." Usmál se od ucha k uchu. "Je to báječnej den." Naklonil se ke mně. "Tak co? Co si o tom myslíš?"</p> <p>Rázně jsem postavila hrnek a rozzářila se jako holčička. "Měls pravdu... bylo to úžasné. Bylo to jako bych byla..." Rozhodla jsem se, že bude lepší, když nedokážu slovy vyjádřit něco, co jsem nezkusila a on byl až příliš ochotný vyplnit mi prázdná místa. "Lepší než kdy jindy? Že se ti o něčem podobném ani nesnilo?"</p> <p>"Ano," řekla jsem se zatajeným dechem. "Musíš mi toho dát víc."</p> <p>"Dám." Sáhl do kouzelné kapsy. Zase se objevil jeden z těch smrtících balíčků a mě zase přepadl ten nepříjemný pocit. Držel ty krystaly škádlivě mimo můj dosah. "Víš, čím víc si toho vezmeš, tím líp to zabírá. Je ti to jasné?"</p> <p>Zahleděla jsem se toužebně na sáček a pak na něj. "Nemáš toho víc? Chci říct, že tenhle chci... ale to nebude stačit. Potřebuju toho víc."</p> <p>"Klídek. Nemůžeš si najednou vzít víc než jeden."</p> <p>"Já vím, ale to stačí jen na kolik, den nebo dva?"</p> <p>Oči se mu zaleskly. "Už máš velké plány, co? Většína lidí se rozehřívá pomaleji."</p> <p>Kousla jsem se do rtu, nechtěla jsem vyvolávat žádné podezření. Zvažovala jsem, co nesexuálního by ambrózie mohla způsobit a Alekův předchozí host mi poskytl vodítko.</p> <p>"Je to divné. Znám jednoho chlapa z modelingové agentury a ten se na mě vždycky díval jako bych byla vzduch. Ale viděla jsem ho včera, když jsem v sobě měla tohle... a bylo to jako... sama nevím. Nemohla jsem ho setřást a v jednom kuse naléhal, že mi udělá skvělé fotky." Popadla jsem Aleka za rameno. "Nechápu, jak se to mohlo stát... možná je to jen náhoda, nevím. Ale chci toho víc, nenechám si tu příležitost proklouznout mezi prsty a ty mi musíš pomoct. Nebo mě zaveď tam, odkud to máš. Zaplatím. Udělám cokoliv."</p> <p>Na jeho obličeji bylo vidět, že jsem řekla přesně to pravé.</p> <p>"To není náhoda," řekl samolibě. "A dám ti toho víc."</p> <p>Vydechla jsem s málem hmatatelnou úlevou. "Slibuješ, že toho bude opravdu hodně?"</p> <p>"Slibuju. Tohle si vezmi."</p> <p>"Co jsem dlužná?"</p> <p>"Nic."</p> <p>"Ale no tak! Sotva to můžeš jen tak rozdávat." Pevný stisk jeho ramene jsem zjemnila na mnohem něžnější a výmluvnější. "Už jsem ti to přece říkala... ráda zaplatím... cokoliv budeš chtít."</p> <p>Povzdechl si, toužebně si mě změřil, pak krátce přejel prsty po mé ruce a odtáhl je. "Vím. Jestli toho chceš opravdu pořádnou dávku, budeš muset zaplatit. Zavedu tě k tomu chlapovi, od kterého to mám a zaplatíš přímo jemu."</p> <p>"Co to stojí? Kolik budu potřebovat peněz?"</p> <p>Něco nečitelného se mu zablesklo v očích. "Už máš všechno, co potřebuješ. Sejdeme se zítra večer?"</p> <p>Zaváhala jsem. Carter řekl, že na přípravu mého setkání s dodavatelem potřebuje trochu času; a ten čas jsem měla využít na to, abych si s ním zařídila rande. Zítra by bylo příliš brzy.</p> <p>"Mám povinnosti," pravila jsem a snažila se být smutná jako želva. "Co tak pozítří?"</p> <p>Vůbec tím prodlením nebyl nadšený stejně jako se mu nelíbilo, když jsem odložila konzumaci své první dávky. Ale zatímco posledně byla jeho naléhavost způsobená spíš zvědavostí, tentokrát málem panikařil strachy. Přemýšlela jsem, jak náročný asi byl jeho pán. "Bylo by lepší se sejít dřív. Když už teď to tak moc potřebuješ, tahle dávka ti příliš dlouho nevydrží."</p> <p>Ale já nepovolila. "Prostě nemám na vybranou."</p> <p>Ještě do mě chvilku hučel, ale pak souhlasil a domluvili jsme se, kdy a kde se pozítří sejdeme. Když jsem vstala, upozornil mě: "Jestli to už nebudeš moct vydržet, zavolej mi i dřív, jo? Tady máš mé číslo."</p> <p>"Dobře, díky."</p> <p>"Hej," zavolal, když už jsem byla na odchodu. "Hodně štěstí při focení."</p> <p>Chvíli mi vůbec nedocházelo, o čem to točí, ale pak se mi vybavila ta historka s modelingem. Usmála jsem se, poděkovala mu a když jsem odcházela, pochechtávala jsem se pro sebe. Celou dobu jsem mu lhala jako když tiskne, ale v tomhle bylo aspoň zrnko pravdy. Fotky opravdu budou, protože dnes večer jsme s Bastienem chtěli vyrobit ty fotky pro Setha.</p> <p>Kapitola 16</p> <p>Už potřetí jsem zazvonila na Bastienův zvonek a pak mrzutě zírala na dveře. Kde se ten zatracenej chlap fláká? Přišla jsem maličko dřív, než jsme se domluvili, ale nijak moc. Vztekle jsem kopla do dveří, protože jsem si představila Bastiena, jak se činí v náručí nějaké funící paničky.</p> <p>"Není tady," pronesl chladný hlas blízko mě. Vzhlédla jsem a zjistila, že tam stojí Dana a u nohou má pejska na vodítku. Vypadal jako výsledek tragické nehody v továrně na vatové tampony.</p> <p>"Hezký pes," pochválila jsem ho.</p> <p>"Patří mé sestře a pár dní se o něj budu starat. Projdeš se s námi?"</p> <p>Nechtělo se mi ani omylem, ale tenkrát jsem slíbila sama sobě, že vyzvím, jak bych mohla Bastienovi pomoct a tohle byla stejně dobrá příležitost jako každá jiná. Kromě toho by mě Bastien zabil, kdyby se domákl, že jsem propásla šanci na ´průzkum´.</p> <p>Srovnala jsem krok s Danou a smetákem a už posté si blahopřála, že jsem byla dost chytrá, abych si vybrala kočku a ne psa. Tutu - no ano, tak se jmenoval - roztomile poskakoval a z tlamky mu visel malý růžový jazyk. Když vesele poklusával, očka jako korálky bloudily všude kolem, ale zřejmě mu bylo úplně fuk, že si na mokrém chodníku umaže bílé nožky.</p> <p>"Jak je to s vaším shromážděním?" zeptala jsem se, když jsme se přestaly bavit o psech.</p> <p>"Výborně. Překvapuje mě, že jsi o tom neslyšela v médiích. Dostali jsme tam hodně prostoru."</p> <p>"Zprávy moc nesleduju."</p> <p>Řekla mi datum a čas. "Myslíš, že ti to vyjde?"</p> <p>"Zdá se mi, že v té době budu v práci," odpověděla jsem automaticky.</p> <p>Dana se na mě vědoucně podívala. "Tabitho, mám dojem, že v téhle věci ještě nemáš moc vyhraněný názor."</p> <p>Takže ty máš dojem? Odvrátila jsem pohled a zase jednou se těžce rozhodovala mezi tím, že jí řeknu svůj názor a tím, že Bastienovi nadělám potíže. Nakonec jsem se rozhodla pro něco, co byla tak trochu pravda.</p> <p>"Jen si myslím... že je spousta různých způsobů, jak se na to dívat, nic víc."</p> <p>"Víš, nevadí, jestli si nejsi jistá."</p> <p>Vzhledem k tomu, že to přišlo od ní, to bylo úžasné. "Opravdu?"</p> <p>"Samozřejmě. Právě kvůli tomu existují skupiny jako CPFV - aby ti pomohly uvidět skutečnou pravdu."</p> <p>Jen tak tak jsem si neodfrkla. Na chvíli jsem si myslela, že mě překvapí a že její mysl bude otevřenější než dávala najevo. Neřekla jsem nic.</p> <p>"Takže," začala po chvíli ticha. "Co si o tom myslíš?"</p> <p>"É... o čem? o homosexualitě? Nebo o manželstvích gayů?"</p> <p>"O obou."</p> <p>Můj názor byl prostý - ať si lidi milují koho chtějí, tečka. Lásku není nutné nijak usměrňovat ani říkat, že to nebo ono je špatné. Ale Danin pohled byl ovlivněn její vírou a já už dávno vzdala snahu dohadovat se s věřícími lidmi o tom, co je správné a co ne.</p> <p>"Já si jen nejsem jistá, jestli si lidi můžou vybrat, kdo je bude přitahovat," vysvětlovala jsem, aniž bych na její otázku odpověděla útočně. "Takže mi přijde trochu divné mluvit o ´pomoci´ nebo ´změně´ takových lidí, kteří se svou povahou opravdu nemůžou nic dělat, bez ohledu na to, jestli se nám to zdá správné nebo ne."</p> <p>"Takže ty si myslíš, že homosexualita je vrozená?" Ten vlídný hlas nedokázal opovržení úplně skrýt.</p> <p>"U některých lidí. Jsou takoví, co se zajímají... no, o stejné pohlaví jen pro zábavu, ale pro ostatní je to biologické." Měla jsem pocit, že Dana by nepopsala sexuální aktivitu se stejným pohlavím jako zábavu, ale měla jsem dobrý pocit, že jsem nahlas řekla své názory.</p> <p>"Vyjádřila jsi to velmi dobře," přiznala, "i když s tebou nesouhlasím."</p> <p>Nahlas jsem se zasmála a ona se na mě konsternovaně podívala. "Ani jsem si nemyslela, že bys mohla."</p> <p>Zase jsme mlčely a já si připomněla, že bych měla zjistit, jak ji zatáhnout do románku s Bastienem.</p> <p>"Přála bych si, abych si mohla vybrat, koho budu přitahovat," řekla jsem z ničeho nic a vytáhla na světlo osobní problémy takovým způsobem, který byl cizí jak pro Tabithu Hunterovou tak pro Georginu Kincaidovou.</p> <p>Dana vypadala náležitě překvapená. "S tvým přítelem ti to moc neklape? Jak se jmenuje? Sven?"</p> <p>"Seth," opravila jsem ji a cítila se provinile, že ho zatahuju do téhle krycí historky. Ve skutečnosti to právě teď bylo mezi námi překrásné, ale kvůli svému cíli jsem lhala dál. "Řekla bych, že je fajn a mám ho ráda... ale on není, no moc romantický."</p> <p>"Aha," pronesla neutrálně.</p> <p>"Jsem snad blázen a chci toho příliš? Možná bych si měla víc všímat jiných věcí."</p> <p>"Co považuješ za romatické?"</p> <p>"Ani nevím. Trochu víc doteků a pohlazení. Gesta, kterými ti dá najevo, jak jsi pro něj důležitá, jak moc na tobě tomu druhému záleží." Jako například kosatce a palačinky se smajlíky. "Co si o tom myslíš?"</p> <p>Pokrčila rameny. Už jsme málem zase byly zpátky u Bastiena. "Romantika pro mě časem přestala být důležitá," přiznala. "Ani Bill ani já už na to nemáme čas."</p> <p>"Aha."</p> <p>"Ale je to v pořádku, protože mnohem důležitější než povrchní projevy je schopnost spojení s někým jiným. Mluvit otevřeně a podílet se na stejné věci. Vědět, že cítí to, co ty."</p> <p>"Aha," řekla jsem znovu a byla jsem překvapená. Její vyjádření málem dávalo smysl. Jistým způsobem to byla obměna Sethových názorů na upřímnost ve vztahu. Kousla jsem se do rtu a jela dál. "A co třeba... sexuální přitažlivost?"</p> <p>Úkosem na mě pohlédla. "Co je s ní?"</p> <p>Pokrčila jsem rameny. "Ne vždycky ji cítím, když jsem s ním." Že mi huba neupadne. "Dělám chybu, že se tím tolik zabývám? Co je podle tebe sexy?"</p> <p>Dlouho mlčela. "Nevím."</p> <p>Když jsme přišli k Bastienovu domu, už stál přede dveřmi a mávl nám na pozdrav. "Dobrý den, dámy." Vypadal příjemně překvapený, že nás vidí spolu - a v dobrém rozmaru.</p> <p>Dana odmítla Bastienovo automatické pozvání aby šla dál a chvíli s námi zůstala, pak mi poděkovala za společnost a vrátila se domů. Jen co byla pryč a my seděli v autě na cestě k místu focení, poskytla jsem mu stručný přehled našeho rozhovoru.</p> <p>"Ona neví, co je sexy?" zvolal. "Prakticky si koleduje o to, abych jí ukázal zač je toho loket. Hmmm. Bill prý není romantický. No to je ale překvapení. Myslíš, že ti lhala, když tvrdila, že to není důležité? Nebylo to jen něco jako obranný mechanismus?"</p> <p>"Nevím. Možná. Ale i kdyby jí chyběla romantika, myslím, že jestli to s romatickými gesty přeženeš, zabliká červené světýlko. Ona není hloupá. Měl bys to zkusit s hlubokomyslným rozhovorem."</p> <p>"Pak by vaření mohl být dobrý nápad. Hodně se u toho mluví."</p> <p>"Snad." Neřekla jsem mu, že pochybuju o účinnosti té metody. Na mou duši jsem si nebyla jistá, co by s tím ještě mohl dělat.</p> <p>Rozhodli jsme se, že ty fotky budou se vší parádou. Jeli jsme do centra do hotelu Andra, což bylo jedno z nejhezčích míst v celém okolí navzdory nevlídným exteriérům. Zamluvil nám jeden z královských apartmánů a použil svůj šarm, aby si nás nikdo moc nevšímal. Mělo to víc pokojů než jsme mohli potřebovat, ale to nejdůležitější místo - samozřejmě pro mě - byla naprosto luxusní a naprosto sexy postel. Byla uzavřená v samostatném výklenku, romanticky osvětlená, měla prostěradlo barvy tmavého královského purpuru a čelo z lesklého černého dřeva. Celkový dojem byl tajemný a smyslný. Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, proměnili jsme se z Mitcha a Tabithy do svých vlastních podob.</p> <p>"Už tahle postel sama o sobě," prohlásil Bastien, "by prodávala ty obrázky. No a taky tvé nahé tělo. Ale opravdu je těžké si mezi nimi vybrat."</p> <p>Pak vyraboval minibar a udělal nám improvizované Grand Marnier martini, které jsem překvapivě dychtivě vypila na ex. Náhle mi to focení přišlo mnohem obtížnější než jsem si dřív myslela.</p> <p>"To nic není," uklidňoval mě když viděl, jak jsem nervózní. "Hoď na sebe něco sexy a natáhni se na postel."</p> <p>Nepřinesla jsem si s sebou nic speciálního a tak jsem se projednou dobrovolně rozhodla pro proměňování. Začla jsem s klasickou černou noční košilí, mimořádně krátkou a s mimořádně hlubokým výstřihem, protože to vypadalo jako sázka na jistotu. Bastien mě na posteli naaranžoval do unylé pózy, rozcuchal mi vlasy a nařídil, ať našpulím rty.</p> <p>"Nejdůležitější, milá Fleur, je to, aby to vypadalo, že jestli tě někdo brzy neošoustá, strašně, ale strašně moc se nasereš. Po něčem takovém jsou muži jako diví."</p> <p>Když Bastien převzal velení, mé obavy se rozplynuly. Nařizoval, jak se mám uložit a vypadat a jeho digitální foťák jel na plný pecky. Rozsah těch záběrů byl opravdu široký. Na některých jsem byla úplně nahá a všechno bylo vidět, ale zjistili jsme, že pouhá představa nahého těla může být ještě dráždivější. Jako například když sklouzne ramínko košilky a stačil by už jen kousek, aby bylo vidět prsa. Nebo průsvitné kalhotky a podprsenka, které důležité části těla schovávají a přitom neschovávají.</p> <p>Taky jsem na všech neměla ten ´přeřízni mě, a hned´ pohled. Na některých jsem byla velmi elegantní a v každém směru neuvěřitelně dokonalá, každý vlas na svém místě. Na jiných to byl až divoký, neuspořádaný vzhled - ´improvizovaný´, jak by řekl Seth. Taky jsme se neomezili na postel, i když byla opravdu nádherná. Pózovala jsem u okna, u pohovky, u vany, ve vaně. Pro práci nás obou bylo základním předpokladem mít velmi slušnou představu o tom, co je erotické a svůdné, nicméně jsme si s sebou pro inspiraci přinesli pár katalogů se spodním prádlem a časopisů pro dospělé. Občas jsme si udělali přestávku, abychom naplánovali, co dál, mračili se u toho a nad každou pózou vážně uvažovali.</p> <p>Celkem vzato to bylo hodně únavné, ale Bastienova energie ani na chvilku neochabla, s profesionální lehkostí mě provedl počátečními zmatky a pravda je, že od jisté chvíle jsem už nepotřebovala, aby mi radil. Věděla jsem, že jsem vzrušující a tak jsem se do toho pořádně opřela zvlášť s vědomím, že Seth to všechno uvidí.</p> <p>Zabalili jsme to, až když inkubus zaplnil paměťovou kartu. Natáhl se na postel vedle mě, zavolal pokojovou službu a poručil nám skutečné martini, protože Grand Marnier jsem už neměli. Když nám je přinesli, užívali jsme si zasloužený odpočinek a popíjeli.</p> <p>"Díky, Basi," řekl jsem mu a dotkla se jeho ramene. "Jsi opravdový kamarád."</p> <p>"Těžké nebýt, když je subjekt tak krásný na pohled, ačkoliv budeme mít zkurvené problémy než najdeme místo, kde to vytisknout. Ať je vezmeš kamkoliv, nevrátí ti je."</p> <p>Na to jsem už taky myslela. "Hugh má kvalitní nejmodernější tiskárnu, udělám to na ní. I když on by taky mohl být v pokušení si jich pár nechat."</p> <p>"Ani bych se mu nedivil." Bastien položil naše sklenice, překulil se a oddaně se na mě zadíval. Najednou se tvářil vážně. "Jsi krásná žena, Fleur, a to už něco znamená, i když umíš dokonale ovládat svůj vzhled. Není to jen tvá tělesná stránka - třebas je moc hezká. Je to něco v tobě." Zaťukal na mou hrudní kost. "Vyzařuješ něco hřejivé a smyslné a nádherné. Poznal bych tě kdykoliv, v jakémkoliv těle."</p> <p>Spokojeně jsem se k němu přitulila. "Jsem ráda, že jsi tady, navzdory těm potížím s Danou a Bartonem. Dáme to do pořádku, slibuji. Nenechám tě odkráčet na nějaké hrozné místo."</p> <p>Jemný, hravý úsměv mu zvlnil rty. V jeho tmavých očích zářila náklonnost, která se bezpochyby odrážela v mé tváři. Náhle se sklonil a políbil mě.</p> <p>A jéje.</p> <p>To vůbec nebyl ten přátelský polibek, který jsme jeden druhému dávali každou chvíli úplně bezstarostně. Tenhle byl opravdový, erotický. Rty měl jako samet a jeho jazyk pomalu klouzal po mém. Byla jsem tak vyvedená z míry tím, co se stalo, že jsem se chvíli nezmohla na nic jiného než užívat si ten polibek a dovolit, aby mi tělem posílal vlny rozkoše.</p> <p>Pak jsem přišla k sobě, vytrhla se mu a sedla si. "Co to sakra děláš?"</p> <p>Taky si sedl překvapený mou reakcí, jako bych já byla ta, kdo s tím začal. "Co tím myslíš?"</p> <p>"Políbil jsi mě. Chci říct, <emphasis>opravdu</emphasis> jsi mě políbil."</p> <p>Usmál se smyslně a dráždivě. Zachvěla jsem se. Když na vás inkubus zaměří svůj šarm, dokonce i pro sukubu je těžké odolat.</p> <p>"Co ti na tom vadí? Znamenáš pro mě víc než kdokoliv jiný na celém světě. Tohle je pro nás jen další přirozený krok. Už jsme to měli udělat dávno."</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou a couvla. "Líbí se mi to tak, jak to bylo doposud."</p> <p>"Jen protože neznáš nic jiného. Koukej, nenavrhuju, abychom spolu utekli do slunce západu. Jsme kamarádi, vím to a jsem tomu rád. Ale sama jsi to řekla - spát s lidmi, o které nestojíš, je únavné."</p> <p>"Jo, ale... myslím, že tohle není ta správná odpověď."</p> <p>"Tak jaká je ta správná odpověď?" naléhal. "Spát - nebo vlastně nespát - se smrtelníkem, na kterém ti záleží?"</p> <p>Vylezla jsem z postele. "To bylo kruté a s tímhle to nemá nic společnýho. Nechci, abychom byli něco víc než kamarádi, Bastiene. Sex podělá hodně věcí."</p> <p>Zůstal v posteli a sledoval mě, jak chodím po pokoji. "Sex taky hodně věcí spraví a už je nejvyšší čas, abychom měli nějaké potěšení i z jiného než z práce. Prospěje nám to oběma a ty to přímo potřebuješ."</p> <p>Obrátila jsem se k němu zády a zírala z okna, aniž bych viděla, co je venku. "Nepotřebuju."</p> <p>"Opravdu?"</p> <p>Hlas, který se mě zeptal, nepatřil Bastienovi, ale Sethovi. S vykulenýma očima jsem se otočila jako na obrtlíku. "Přestaň s tím! Okamžitě se proměň zpátky!"</p> <p>Bastien - jako Seth - se uvolněně povaloval po polštářích, v džínech a tričku skupiny Whitesnake. Docela klidně by to mohl být Seth. Rozcuchané vlasy, dokonce i ten roztržitý, kouzelný úsměv.</p> <p>"Co se děje, Thetis?"</p> <p>Skočila jsem po něm a chtěla mu dát co proto, i když jsem ze všeho nejvíc toužila zdrhnout. "To není vtipné! <emphasis>Proměň se zpátky a hned</emphasis>."</p> <p>Sedl si a sklouzl ke kraji postele. "Ale no tak, copak jsi nevěděla, co se stane? Tohle je dokonalé řešení všech tvých problémů."</p> <p>"Ne, není. Opravdu není."</p> <p>Vstal a šel ke mně. Sice se mě ani nedotkl, ale byl dost blízko na to, aby se mi srdce rozbušilo jako o závod. Vrostla jsem do země a nedokázala se ani hnout.</p> <p>"Jasně, že je. Jestli chceš Setha dostat z hlavy, tohle je ideální způsob, jak na to. Bez ustání po něm toužíš a přemýšlíš jen o tom, jaké by to bylo dotýkat se ho a být s ním. Tohle je jediný bezpečný způsob, tvá jediná šance dělat s ním všechno, co chceš a přitom mu neublížit. Když to uděláš teď, v budoucnu si ušetříš hodně starostí."</p> <p>Nezmohla jsem se na slovo, tak jsem jen zavrtěla hlavou. Bylo tam příliš mnoho protichůdných pocitů a celá scéna byla úplně neskutečná, rozum se nad ní zastavoval. V první řadě mě šokovala Bastienova nestydatost. Věděla jsem, že je zbrklý a drzý, ale tohle překračovalo i jeho hranice. Na druhé straně Bastien napodobil Setha do posledního detailu a když jsem ho viděla, zabíralo to na mě stejně jako obvykle. Všechno bylo úplně stejné, rozkošné a dokonalé. Ještě opojnější bylo, že Bastien měl s tou nabídkou pravdu. Tady a teď jsem si opravdu mohla dělat, co se mi zlíbilo. Bylo to špatné a zvrácené, ale nemohla jsem popřít, že mě to láká. Bylo to dokonalé pokušení.</p> <p>"Nepodvedu Setha."</p> <p>"O čem to mluvíš? Podvádíš ho přece v jednom kuse."</p> <p>"Nebudu tvým dalším úlovkem," odsekla jsem.</p> <p>"Fajn." Proměnil si tričko, takže jsem teď viděla jen krásnou nahou hruď. Vzal mě za ruce, přitáhl je k sobě a položil je na svou kůži. Zjistila jsem, že je málem úplně hladká, bylo na ní jen pár měkkých a hedvábných zlatých chloupků. "Lovit budeš ty."</p> <p>"Nejsem na lovu."</p> <p>"Dobře. Tak dej ty ruce pryč."</p> <p>Zírala jsem na své ruce na jeho hrudi. Na Sethově hrudi. Byla horká a mé ruce se hodily k jeho kůži málem dokonale. Oba jsme měli lehce opálenou, zlatavou pokožku. <emphasis>Dej ty ruce pryč</emphasis>. Nic jiného jsem nemusela udělat, jen zvednout ruce, couvnout o krok a vykašlat se na tu směšnou hru. Byla jsem jen krůček od toho, abych to udělala... přesto jsem jen nehybně stála. Věděla jsem, že to není Seth, ale ta iluze byla tak dokonalá, až jsem si úplně snadno představila, že kdybych se ho dotýkala doopravdy, bylo by to přesně stejné.</p> <p>Aniž bych přemýšlela, sjela jsem rukama na břicho. Seth nebyl žádný kulturista, ale svaly měl, protože běhal a plaval. Už jsem ho viděla jen v boxerkách a měl silné svaly přesně na těch správných místech. Tohle byla taky dokonalá iluze. I předtím jsem Setha v posteli hladívala, ale nikdy jsem si nedovolila žádný erotický průzkum, nic takového, co jsem dělala teď. Hladila jsem ho dál, mé prsty kopírovaly jeho tělo.</p> <p>On mezitím nemluvil a nehýbal se, nicméně kdykoliv jsem vzhlédla, ty hnědé oči se dívaly na mě, přetékaly vroucností a rozehřívaly mé vlastní tělo. Díval by se na mě Seth stejně, kdybychom byli takhle spolu? Nějak jsem čekala, že odpověď by zněla ano. Věděla jsem, že sex je pro Setha vážná věc navzdory soustavným eskapádám jeho postav. Takovou schůzku by bral vážně. Taky jsem si myslela - i když jsem neměla žádný důkaz - že by Seth byl stejně opatrný jako Bastien teď, nechal by mě vést a neprojevil by žádnou iniciativu.</p> <p>Ruce mi sklouzly ještě níž až ke kraji jeho džínů, odkud maličko vykukovaly modré flanelové boxerky. Zasunula jsem prsty pod okraj a dál se vzrušovala touhle nebezpečnou hrou. Z toho, že jsem byla tak blízko dosud zakázaného území, se mi točila hlava. Mé pátrající prsty se začaly třást. Do tohoto bodu bych se se Sethem nikdy, nikdy nesměla dostat, nikdy bychom si nemohli být tak blízko a ještě k tomu polonazí. Můj selský rozum by mě už dávno předtím nabudil, že je to nebezpečné a může se stát něco zlého. Ale Bastien měl pravdu. Dnes večer žádné nebezpečí nehrozilo.</p> <p>Aspoň fyzické.</p> <p>Znovu jsem zvedla pohled. I on začal rychleji dýchat a v prostoru mezi námi jako by létaly jiskry. Uvědomila jsem si, že je od Setha k nerozeznání. Byl úplně jako on. Bylo by to tak snadné. Bude to snadné předstírat.</p> <p>Sklonila jsem se a políbila ho, zase jednou okusila ty měkké rty, rozevřela je jazykem, abych si ho mohla vychutnat. Objal mě a jeho ruce se dotýkaly hedvábí a nahé kůže na mých zádech. Měla jsem na sobě to samé jako na poslední fotce: košilku, jejíž vršek byl z průsvitné krajky slonovinové barvy a růžovou hedvábnou sukni. Můj polibek byl najednou naléhavější, začínal mě rozpalovat. On mě celou dobu jen objímal, o nic se nesnažil a nechal mě, abych diktovala podmínky.</p> <p>Natáhla jsem se, popadla ho za ruce a posunula je na boky a pak na stehna, nutila jsem ho, aby mi svlékl košilku. Poslechl, postupně sbíral v ruce jemné hedvábí a vytahoval je výš, nejdřív přes prsa, pak přes hlavu. Vydechla jsem, když ty ruce putovaly po mém těle a když jsem zůstala úplně nahá, elektrizovala mi celá kůže.</p> <p>"Lehni si," řekla jsem a překvapilo mě, jak drsně zněl můj hlas.</p> <p>Vyhověl mi a já vlezla do postele za ním, sedla si obročmo na něj, sklonila se a mé vlasy ho hladily po hrudi jako tenkrát u Terryho a Andrei.</p> <p>Seth. Měla jsem Setha. Mohla jsem s ním dělat všechno, co budu chtít.</p> <p>Znovu jsem ho políbila, drsněji než posledně, jako by si mé rty uvědomovaly, že tohle může každou chvíli skončit a chtěly dostat co nejvíc. Malinko jsem se zvedla, vzala ho za ruce a přemístila je na sebe. "Dotýkej se mě. Pořád."</p> <p>Drtila jsem jeho rty, kousala je a celou tu dobu jeho ruce bloudily po mém těle, jak jsem nařídila, pak se dlaně zastavily pod mými prsy a zvedly je. Prsty pohladily vztyčené bradavky, nejdřív lehce a pak je zmáčkly silněji. Vykřikla jsem, protože to jen přikrmilo mou zdivočelou nadrženost a kousla jsem ho do krku, chtěla jsem si Setha označkovat jako svůj majetek.</p> <p>Nakonec jsem ho pustila, trochu se zvedla a zasunula jeho ruku mezi své nohy. Začal mě hladit aniž bych si o to řekla, prsty klouzaly po mém klitorisu a ten spalující pocit v dolní části těla vzrůstal víc a víc. Pohyb byl snadný, protože jsem byla vlhká a má extáze rostla a rostla, až to byla málem agónie, ale zastavila jsem ho než jsem vyvrcholila a uvolnila se.</p> <p>Zběsile jsem z něj servala džíny a boxerky tak rychle, jak jsem svedla. Roztřeseně jsem si povzdechla při pohledu na tak velkou, dokonalou tvrdost, jako by to bylo něco, co mě udrží při životě když už všechno ostatní selhalo. Svezla jsem se níž, otírala se o něj a nechala ho dokončit to, co prsty začaly. Udělala jsem se málem okamžitě, stejně to už bylo na krajíčku a ještě než mohly stahy začít slábnout, vsunula jsem ho do sebe, nechala ho, ať mě úplně naplní, až se mi zdálo, že v mém vlastním těle není nic jiného než on.</p> <p>Pořád se držel zpátky, ale viděla jsem, jak to na něho působí. Dýchal těžce, rty lehce rozevřené touhou a očima mě prosil, abych pokračovala.</p> <p>Pokud jde o mě... byla jsem jako bez rozumu. Nezajímalo mě nic jiného než to, že je ve mně, tak blízko, jak jsem se kdy mohla k Sethovi dostat. Pořád jsem se bála, že nás něco zastaví. Ale nestalo se to. Byla jsem víc než lovec, byla jsem dobyvatel, který si vzal co chtěl a neohlížel se na následky.</p> <p>Jezdila jsem na něm a pokaždé tvrdě dosedla, přála jsem si, aby prorazil skrze mne. Celou dobu jsem ho přidržovala pod sebou, ne že by se snažil unikout. Když se naše těla pohybovala, prsa mi nadskakovala, bradavky byly pořád tvrdé a citlivé. Při každém pohybu dolů jsem slyšela plácnutí kůže o kůži, rytmicky s naším přerývaným dechem.</p> <p>Topila jsem se v Sethovi, v jeho potu a dotecích, zlatavá kapalina, která se vlila do něj. Mé tělo po něm dychtilo, nemohlo se ho nabažit a já zrychlila tempo. Věděla jsem přesně, z jakého úhlu dosáhnu orgasmu a ani jsem se nepokusila zadržet vlny a vlny pulzující rozkoše, které se rozlévaly po mém těle. Občas mezi námi zapraskala energie - nebyla to obvyklá absorpce od obětí, ale nevyhnutelné sdílení mezi inkubem a sukubem, dvěma bytostmi, které byly stvořené na to, aby sbíraly životní sílu.</p> <p>Potřebovala jsem Setha, potřebovala jsem si od něj vzít tolik, kolik jen půjde. Neměla jsem žádný jiný cíl. Čas běžel a mé tělo od něj přijímalo rozkoš nenasytně a hojně. Pořád jsem vyslovovala jeho jméno, někdy jen zašeptala, jindy vykřikla, až jsem se nakonec vyčerpaná už nedokázala hýbat. Přestala jsem a málem se na něj sesypala.</p> <p>Plíce mi málem vypovídaly službu, lapala jsem po dechu. Pořád byl ve mně, pořád připravený, ale já už mlela z posledního. Hrdlo mě bolelo a nemohla jsem polykat. Byla jsem zpocená jako myš a jen jsem funěla jako zvíře, které se právě nasytilo a nezajímá ho, kdo pod ním leží.</p> <p>Upřeně se na mě díval, rukou mi přejel po vlhké tváři. Pak jako by mezi námi proběhl nevyřčený signál, mě převrátil na záda, aby si taky konečně přišel na své. Popadl mě za kotníky, zvedl je na svá ramena, poklekl přede mnou a zatlačil. Přes rty mi přešlo jen slabé zakňourání, tělo jsem měla jak z rosolu, nedokázala jsem se ani hnout, jen jsem tam ležela a nechala ho, ať dělá, co chce. Ruce jsem si založila za hlavu, prsty hladila černé čelo postele, zavřela oči a vnímala jen to, že Sethovi přináším slast. Byla jsem slabá a unavená, ale stejně jsem se cítila báječně. Otevřela jsem oči a sledovala, jak se snaží užít si vlastní rozkoše. Kvůli mému potěšení se příliš dlouho omezoval, čekal, až se nasytí můj chtíč. Teď byl on ten nenasytný, využíval mě, jak potřeboval. Nakonec vyvrcholil s tichým zasténáním, zavřel oči a pevně mě u sebe přidržel. Když skončil, vyklouzl ze mě, sesunul se dopředu, pak se odtáhl a lehl si vedle mě.</p> <p>Chvíli jsme jen tak leželi a pak mě drsně přitáhl k sobě tak, že jsem se zády opírala o jeho hruď. Těžce jsme dýchali, ale bušení srdce se zpomalovalo. Pořád jsem byla celá roztřesená ze sexu se Sethem, z pocitu, jaký jsem měla, když byl ve mně a jak mému tělu přivodil tu zničující extázu.</p> <p>Pak, když si mě jednou rukou k sobě přitáhl a druhou mě něžně pohladil po vlasech, něčeho jsem si všimla. Nevoněl správně.</p> <p>Nechci říct, že to byla nepříjemná vůně, protože by to nebyla pravda. Byla příjemná, jen prostě nevoněl jako Seth. Nebyla to prchavá vůně jablka, kůže a pižma tak typická pro Setha, ale voněl jako Bastien. Vždyť to přece je Bastien, přísně jsem si připomněla a s tím iluze zmizela a kouzlo bylo zlomené. Nebyla jsem se Sethem a bylo jedno, jak dokonalá ta napodobenina byla. Byla jsem se svým přítelem inkubem.</p> <p>"Proměň se," zašeptala jsem.</p> <p>"Co?"</p> <p>"Proměň se zpátky."</p> <p>Na nic se neptal a za chvíli už jsem odpočívala v Bastienově náručí. Nebyl to Seth a já cítila jen těžkou, strašidelnou prázdnotu, protože to byla pravda. Už jsme nemluvili a po zbytek noci zůstali v posteli. Spánek se mi nicméně vyhnul obloukem, celou dobu jsem tam jen tak ležela a hleděla do tmy.</p> <p>Kapitola 17</p> <p>"Už můžu pověsit ty plakáty Lorelei Biljanové? Nebo mám počkat, až dáme pryč ty s E.J. Putnamem?"</p> <p>Vzhlédla jsem od faktur na svém stole. Právě jsem přečetla stejný řádek čísel aspoň pětkrát aniž bych cokoliv z toho pochopila a s Tamminou otázkou jsem měla jen o kousek větší štěstí.</p> <p>Promnula jsem si oči. "Proč... bychom měli čekat?"</p> <p>Pokrčila rameny. "Ani nevím. Jen mi prostě přijde trochu hrubé dělat reklamu jednomu autorovi, zatímco jiný tady bude mít autogramiádu."</p> <p>Myslelo mi to pomalu, nejspíš proto, že v knihkupectví jsem duchem byla tak na pět procent. Zbytek mé inteligence se pokoušel rozmotat tu katastrofu, kterou se stal můj život.</p> <p>"É... ne, na tom nezáleží. Ať jsou tam oba. Mezi těmi akcemi je rozdíl jen týden a Biljanová má taky nárok na spravedlivou porci publicity. Kromě toho si nemyslím, že by se autoři příliš rozčilovali nad takovým typem soutěže. Jsou to spíš klidní lidé."</p> <p>Tammi si prohrábla krátké zrzavé vlasy. "No, nevím. Tihle jsou známí a jsou to umělecké povahy, což není příliš šťastná kombinace. Vždyť to znáš, temperament a tak. Všichni spisovatelé nejsou jako Seth. V zásadě bych se vsadila, že Seth se dokáže taky pořádně rozčílit, když mu na něčem záleží."</p> <p>"Ještě něco?" zeptala jsem se ostře a dala najevo, že jsme spolu skončily. "Jestli ne, prostě vyvěš všechny plákáty, jo?"</p> <p>Překvapeně se na mě podívala a vyšla z kanceláře. Když se za ní zavřely dveře, položila jsem si hlavu na stůl a zasténala. Tammi v její blažené naivitě dospívajících ani netušila, jak se strefila málem do černého. Stejně jako ona i já jsem věřila, že jestli by Seth měl dostatečnou příčinu, zuřil by celkem značně.</p> <p>Jako třeba kdyby se dověděl, že ho jeho přítelkyně podvedla.</p> <p>Jistě, Bastien měl pravdu když řekl, že my dva se Sethem máme velmi volnou definici toho, co je nebo není podvádění, ale dokonce i mně bylo jasné, kudy vede ta hranice. Kolem nebyla žádná šedá zóna a žádný nejasný výklad. Podělala jsem úplně základní věc.</p> <p>Věděla jsem to, už když jsem tam ležela s Bastienem v nesvaté alianci. Po bezesné noci jsem ho tam za svítaní nechala samotného a taxíkem jela zpátky do Queen Anne, pořád ještě jako vymačkaný citrón. Nechtěla jsem s ním mluvit a on spal tak tvrdě, že mě neslyšel odcházet. Jeho žádná vina netížila.</p> <p>Můj pohár viny nicméně už přetékal přes okraj. A jako by to nestačilo, v tom zmatku jsem musela udělat ještě další rozhodnutí: přiznat se nebo ne? Celý den v práci jsem si nad tím lámala hlavu. Minulost se už nedala vzít zpátky; teď už jsem se kvůli ní mohla jen trápit a soustředit se na to, jak si poradím s budoucností.</p> <p>Naštěstí Seth dnes pracoval doma, což mi trochu pomohlo. Domluvili jsme se, že se sejdeme večer, ale než k tomu dojde, měla bych se nějak rozhodnout, ať to dopadne jak chce. Přesto když jsem po směně šla domů, k odpovědi jsem měla stejně daleko jako na jejím začátku.</p> <p>Celá nešťastná jsem si přitáhla židli ke kuchyňskému stolu a sedla si k němu s perem a papírem. Aubrey vyskočila na hladkou stolní desku, lehla si a dívala se, co dělám, zpoloviny uvelebená na papíře. Odsunula jsem ji a napsala si seznam:</p> <p>NEPROZRADIT TO SETHOVI</p> <p>Pro: nenaruší se status quo, nenaštve se</p> <p>Proti: mé nesnesitelné výčitky svědomí, absolutní popření upřímnosti ve vztahu</p> <p>Chvíli jsem nad tím uvažovala překvapená, že každá z možností má jen jednu položku, ale nebylo nutné říct nic víc. Pak jsem to zkusila obrátit.</p> <p>PROZRADIT SETHOVI</p> <p>Pro: bylo by to poctivé</p> <p>Proti: musela bych přiznat, že jsem se chovala jako idiot, emocemi nabitá scéna, nevyhnutelný rozchod, doslova věčnost srdcervoucího smutku a lítosti.</p> <p>Držela jsem pero a střídavě se dívala na oba seznamy.</p> <p>"Tohle mi pomůže jako mrtvýmu zimník, Aubrey." Frustrovaně jsem mrskla perem někam do obýváku. Se zájmem se dívala, jak plachtí k zemi a pak vystřelila za ním, aby ho definitivně zabila.</p> <p>"Copak to musíš říct Sethovi?"</p> <p>"Ježíši!" zaječela jsem a vyskočila málem tři metry do vzduchu. Carter se zjevil z ničeho nic a teď stál vedle stolu s odtažitým a lakonickým pohledem. Na sobě měl černé tričko přes šedou termokošili a stejné džíny, o kterých bych přísahala, že je nosil pár posledních desetiletí. "Tohle nedělej, jo? Klepání ještě nevyšlo z módy."</p> <p>"Promiň." Vytáhl si druhou židli, sedl si na ni obkročmo a dlouhé paže nonšalantně přehodil přes její opěradlo. Odhrnul si rovné světlé vlasy aby mu nepřekážely a ukázal na ten seznam. "Nechtěl jsem rušit."</p> <p>"Nerušíš," zabručela jsem a zmačkala papír. Hodila jsem ho do obýváku za perem, aby toho Aubrey měla víc na hraní.</p> <p>"Nechceš si promluvit?" nabídl mi.</p> <p>Váhala jsem. Ze všech lidí, které jsem znala, jen Carter bral vážně mé prohlášení, že se Sethem máme vážný vztah, byl jediný, kdo ho nepovažoval za špatný vtip. Proto jsem se mu v jistém smyslu mohla svěřit, ale právě ta důvěra byla důvodem, proč jsem to nemohla udělat. Nedokázala jsem se přiznat jediné osobě, která mi věřila, jak strašně jsem v slabé chvíli všechno podělala.</p> <p>"Ne," odmítla jsem stroze. "Ale řekla bych, že ty máš toho hodně na srdci."</p> <p>Chvíli si mě měřil, jako by se chtěl dovědět víc o tom, o čem jsem mu zjevně nechtěla vyprávět, ale pak se na to vykašlal. "Něco pro tebe mám."</p> <p>Natáhl ruku se sevřenou pěstí a když ji otevřel, na jeho dlani ležel malý váček. Vzala jsem si ho a pohladila ho. Neměla jsem tušení, co to je, ale tkanina byla hladká jako okvětní plátek. Začala jsem ho otevírat.</p> <p>"Nedělej to," poručil. Jeho velitelský tón mě okamžitě zastavil. "Porušíš kouzlo."</p> <p>"Jaké kouzlo?"</p> <p>"To, které zamaskuje, co je uvnitř. A taky tvou auru nesmrtelné."</p> <p>Přikývla jsem, protože mi to došlo. S vlastním milostným životem jsem si poradit nedokázala, ale se spiknutím nesmrtelných kdykoliv. "Schová mě to před Alekovým dodavatelem."</p> <p>Anděl přikývl.</p> <p>Zvedla jsem váček a zatřepala jím. "Smím vědět, co v něm je?"</p> <p>"Je to..." Odmlčel se, ne že by mi to nechtěl říct, jen hledal vhodná slova. "Je to něco jako šipka, řekl bych. Nebo... jako hlavice šípu, ale tohle zní dost divně. Ne, budeme tomu říkat šipka. Je to dlouhé jen něco přes dva centimetry a je to šipka, co vypadá jako malý dřevěný šíp."</p> <p>"É... dobrá, chápu. A co bych měla dělat s tou šipkou, co vypadá jako šíp?"</p> <p>"Probodneš s ní srdce toho nesmrtelného."</p> <p>"No páni. Třeba jako probodnout srdce upíra kůlem?"</p> <p>"No, ne tak docela. Budeš muset odhadnout, kdy na to bude ten správný čas. Klíčem k úspěchu je rychlost. Jen co ten váček otevřeš, bude vědět, kdo jsi a co je uvnitř. Nesmíš mu dát čas na to, aby reagoval, protože jestli to udělá, nebude se ti to líbit. Musíš jednat rychle a neváhat."</p> <p>"Jak by mohl takový malý kousek dřeva vyřešit naše problémy?"</p> <p>"Protože to je velmi zvláštní dřevo," odpověděl s úsměvem.</p> <p>"Aha, no, pak už je mi všechno jasné."</p> <p>"Kdy se sejdete?"</p> <p>"Řekla bych, že až nepříjemně brzy. Kdybych chtěla, mohlo to být už včera. Alec se div nepřetrhl ochotou nás seznámit."</p> <p>Carter se zamračil a chvíli nad tím uvažoval. "Hmmm. Zvláštní."</p> <p>"Měla bych se bát?"</p> <p>"O nic víc než obvykle když myslíš na útok nesmrtelného."</p> <p>"Ale dopadne to dobře, jestli budu jednat rychle a nezaváhám?"</p> <p>"Správně. Ale něco mi říká, že takové chování je pro tebe běžné."</p> <p>"Měla bych vědět ještě něco?"</p> <p>"No... uvidíme. Jo, ještě jedna věc. Nedělej to dokud tě nevyprovokuje."</p> <p>"Co?" Nevěřícně jsem na něj civěla. "Copak není dostatečnou provokací, že to je parchant, co smrtelníkům vnucuje návykové látky, které je mohou zabít?"</p> <p>"Je to divné, ale ne. Musí tě nějakým způsobem ohrozit."</p> <p>Vztekle jsem praštila pytlíkem na stůl. Tohle bylo pro Jeroma a Cartera typické. Prapodivný složitý plán se směšnými odstíny a mezerami. "Ohrozit? Jak by mě mohl ohrozit? To nejde, jedině jestli... no moment, on patří k takovým nesmrtelným, kteří by mě mohli zabít?"</p> <p>"Ne, jasně, že ne. Ale může se postarat, abys se cítila... hodně nepříjemně. Nicméně způsobů, jak někoho ohrozit, je celá hromada. Jestli tě zraní... nebo napadne... jako kdyby chtěl zneužít moc, kterou nad tebou má, pak to bude fungovat, protože on je silnější nesmrtelný než ty. Ubližovat ti - zvlášť když, abych tak řekl, patříš Jeromovi - je velikánské no, no, no. Pak to z tvé strany bude oprávněná sebeobrana, ale jestli zaútočíš bezdůvodně, budeš mít problémy s mocnými, kteří se zaměřují na ostatní nesmrtelné. A taky dostaneš do potíží nás, protože my jsme ti to dali."</p> <p>"To podezřele smrdí naváděním k zločinu."</p> <p>"To není hezké slovo. Dívej se na to spíš jako na sebeobranu."</p> <p>"Aha, takže ty si myslíš, že to bude tak drsné, že budu opravdu potřebovat sebeobranu?"</p> <p>Zaváhal. "Nevím. Opravdu nevím."</p> <p>"No dobře, ale co když ten chlap bude až vzorně milý, prostě mi jen prodá pytel ambrózie a nic víc? Budu pak moct něco podniknout nebo to bude jen zbytečný výlet?"</p> <p>"Jak už jsem řekl, nevím. Vážně. Ale upřímně... jestli je tak snadné ho najít, nutí mě to myslet si, že něco není v pořádku. Buď opatrná, jo?" Vypadal jako stělesněná vážnost. "Jsi chytrá. Poradíš si s tím."</p> <p>"Takže se ani teď nedovím, kdo to vlastně je?"</p> <p>"Věřím, že v nevědomosti najdeš dokonalé štěstí."</p> <p>Zvedla jsem ruce jako že se vzdávám a už neměla další otázky. S Carterem jsme si ještě vyměnili pár vtípků a pak se zvedl k odchodu. Jako by o něčem přemýšlel, zvědavě se na mě podíval. "Opravdu si nechceš promluvit? Zjevně ti něco vrtá v hlavě."</p> <p>"To jo. Ale musím se s tím vyrovnat sama."</p> <p>"To beru. Uvidíme se později." Anděl v okamžiku zmizel.</p> <p>Seth se ukázal asi po hodině a na tváři měl šmouhu od modré barvy. "Terry s Andreou teď malujou kuchyni."</p> <p>Usmála jsem se na něj a potlačila všechny neklidné pocity. "Jak ses dokázal pokecat, když tě k tomu ani nepustí?" Našla jsem žínku a neúspěšně se snažila otřít mu barvu z tváře. Stáli jsme těsně vedle sebe a náhle mě přepadla vzpomínka na minulou noc. Jeho ruce hladí má prsa. Pocit, když byl ve mně. Naše těla pohybující se v souzvuku. Jeho lehce pootevřené rty při orgasmu.</p> <p>"Nejde to dolů," řekla jsem prudce a odtáhla se od něj.</p> <p>"Aha. V pohodě."</p> <p>Celý večer jsem byla rozladěná a moc nemluvila. Strnule jsem se vyhýbala každému doteku. Seth okamžitě zjistil, že něco není v pořádku a nechal mě být. Šli jsme pár bloků do kina, ve kterém hráli jen filmy nominované na Oscara a nezávislé snímky. Viděli jsme jednu z těch druhých a musím přiznat, že dokonale odpoutal mou mysl od mého milostného života, i když jen na dvě hodiny.</p> <p>Pak jsme seděli v italské restauraci a já ho nechala, aby mě vtáhl do debaty o obsahu toho filmu. Udivovalo mě, jak se má ústa zúčastňovala konverzace, zatímco zbytek byl v úplně jiném světě.</p> <p>Znovu a znovu jsem si přehrávala, co se minulé noci stalo - nejen tu část se sexem. Rozebírala jsem všechno, všechny události, které k němu vedly. Proč jsem to udělala? Co mě k tomu přimělo? Opravdu to byl jen altruistický pokus, jak dát do pořádku vztah mezi Sethem a mnou tím, že se zbavím pokušení? Nebo to byla jen zoufalá touha najít útěchu u Bastiena? Nebo, což bylo nejpravděpodobnější, to bylo z mé strany jen sobectví? Spalující touha dotknout se toho, koho jsem nesměla mít - ne protože by to mohlo pomoct našemu vztahu, ale proto, že jsem to prostě chtěla udělat. Chtěla jsem tu rozkoš, dychtila po jeho těle a tak jsem se vrhla do požitkářství, po kterém jsem toužila. Přece jen jsem byla pekelné stvoření a my jsme opravdu neprosluli oslnivým sebeovládáním.</p> <p>Žádná z těch úvah ovšem nezměnila to, co se stalo. Protože se to doopravdy stalo a já s tím budu muset něco podniknout.</p> <p>Nebo... ne?</p> <p>Seth seděl naproti mně a jak jsme si povídali, vypadal šťastný a spokojený. Zřejmě někdy je nevědomost doopravdy štěstím. Vzpomněla jsem si na ten seznam. Jestli na to nikdy nepřijde, pravda mu neublíží a my budeme pokračovat jako dosud. Jediný problém je v tom, že já pravdu znala a s tou zradou jsem musela žít. Nezradila jsem jen náš fyzický vztah ale i naši snahu o upřímnost a otevřenost. Nový řádek v dlouhém seznamu temných a hnusných tajemství, které jsem si nechávala pro sebe.</p> <p>"Kdepak se touláš, Thetis?" zeptal se znenadání.</p> <p>"Co?"</p> <p>Mile se na mě usmál a položil ruku na mou. Stiskla jsem mu ji. "Vypadáš jako duchem nepřítomná."</p> <p>Taky jsem se usmála. Zřejmě jsem se nechovala tak nenápadně jak jsem si myslela. Dívala jsem se na něj, prohlížela si tu milovanou tvář a zavrtěla hlavou. Nedokážu to. Nemůžu mu to říct. Ještě ne.</p> <p>"Jsem jen unavená," lhala jsem.</p> <p>Rozdělili jsme se o misku zmrzliny a pak se vrátili ke mně. Jen co jsme vytáhli Scrabble, cítila jsem aury nesmrtelných.</p> <p>Zasténala jsem, opravdu jsem na ně teď neměla náladu. "Zatrubte na polnice, celá banda je tady."</p> <p>Seth vypadal zmateně, dokud neuslyšel zaklepáni na dveře. Otevřela jsem je a nechala vejít Hugha, Petra, Codyho a Bastiena.</p> <p>"Sláva, je naživu," řekl Petr vesele a div mě nerozmáčkl v objetí. "Celý večer jsme ti volali."</p> <p>"A já se tě snažil sehnat celý den," dodal důrazně Bastien.</p> <p>Jasně, že jsem věděla, že mě v jednom kuse sháněl, protože jsem mu schválně nezvedala telefon.</p> <p>"Promiňte," omluvila jsem se všem najednou.</p> <p>"Ahoj, Sethe," pozdravil Cody a plácl spisovatele po zádech. Upíři a ostatní nesrmtelní se rozložili po mém obývaku jako by tady měli domovské právo. Zmohla jsem se jen na zničující pohledy, které jsem vrhala na jejich chichotání a nedbalé způsoby.</p> <p>"Je jasné, že jste vymetali bary."</p> <p>"Jo," souhlasil Hugh pyšně. "Mohla ses - oba dva jste se mohli - k nám přidat."</p> <p>"Naštěstí noc je ještě mladá," prohlásil Bastien. Procházel se po obýváku a zděšeně vytřeštil oči na Scrabble. "Když jsi nebrala telefon, rozhodli jsme se jít osobně přesvědčit, jak se věci mají."</p> <p>"Jdeme hrát kulečník," vysvětlil Cody nadšeně. "Do Belltownu." Spiklenecky na Setha zamrkal. "Georgina hraje kulečník opravdu mizerně."</p> <p>"Thetis je dobrá ve všem," zabručel Seth automaticky. Podle řeči jeho těla jsem si byla jistá, že není nadšený bandou namazaných nesmrtelných v mém pokoji. Taky jsem věděla, že se mu nechce jít ven.</p> <p>"Je mi líto, kluci," řekla jsem jim, "právě jsme se vrátili a už zůstaneme tady."</p> <p>Tohle mi vyneslo sarkastické poznámky a nesouhlasné reptání.</p> <p>"Ale no tak," žadonil Hugh a snažil se upoutat Aubreyinu pozornost kočičí hračkou na provázku. Neskočila mu na to a zasyčela na něj. "Vždycky se o nás líp starají, když jsi s námi."</p> <p>"Kromě toho," řekl Bastien zlomyslně, "se nezdá, že děláš něco vzrušujícího. Měla bys nám být vděčná, že jsme sem přišli a něco takového ti nabídli. <emphasis>Něco takového, co bys jinak nedostala</emphasis>."</p> <p>Zůstala jsem klidná, ale ostatní nejspíš zmerčili, že vzduch najednou zhoustl. "Promiňte," opakovala jsem, "ale zůstaneme tady. Můžete tu chvíli pobýt, ale pak vás vystrnadím. Máme vlastní program."</p> <p>"Nevšiml jsem si, že byste vy dva něco dělali," řekl Bastien tak tiše, že jsem to slyšela jen já. Snad ještě upíří s jejich dokonalým sluchem.</p> <p>"Máš něco k pití?" zeptal se Petr, což zřejmě měla být nenápadná pobídka, abych se projevila jako dobrá hostitelka.</p> <p>Jenže já pořád bojovala v souboji vůlí s inkubem a nespouštěla z něj pohled. "Jo. Právě jsem koupila karton Smirnoff Ice."</p> <p>"Aha," řekl Cody. "Zásah."</p> <p>Oba s Hughem uspořádali nájezd na mou lednici a udělali pití každému kromě Setha a mě. My dva jsme odmítli. Pak se lenošilo a plácalo nesmysly, i když Bastien, Seth ani já jsme se nepřidali. Seth mlčel, protože v takovém obsazení mlčel vždycky. My dva s Bastienem jsme nemluvili, protože jsme měli vztek jeden na druhého.</p> <p>Omluvila jsem se, že si musím odskočit a když jsem se vracela, hned za dveřmi jsem vrazila do Bastiena.</p> <p>"Moc jsi chlastal, co?" zeptala jsem se a protáhla se kolem něj.</p> <p>Zablokoval mi cestu a přirazil mě ke zdi. "Co se to s tebou sakra děje?" naléhal tiše.</p> <p>"Nic. Pusť mě."</p> <p>"Blbost. Nechal jsem ti možná sto zpráv. Vyhýbáš se mi."</p> <p>"No a? Mám na to právo, stejně jako to je v té písničce."</p> <p>Odfrkl si. "Nech mě hádat. Z toho, co se stalo minulou noc, máš nějakou melodramatickou morální krizi, jaká je pro tebe v poslední době typická."</p> <p>"Zapomeň na včerejší noc. Neměl jsi to dělat."</p> <p>"Já jsem to neměl dělat? Panebože, Fleur, přestaň se chovat jako bys byla oběť. Nikdo tě nenutil, souhlasila jsi víc než nadšeně. Vlastně bych si troufl říct, že sis to vychutnávala."</p> <p>"Byla to chyba."</p> <p>"Kterou chceš napravit tím, že se mi budeš vyhýbat? Nelži sama sobě. Nebyla to chyba, prospělo ti to a já ti pomohl, protože jsem ti dal něco, co bys nikdy jinak nedostala. Budeš si to pamatovat po zbytek svého života."</p> <p>"Páni," řekla jsem mu a sarkasmus z mých slov málem odkapával. "To bylo od tebe moc laskavé. Nic jiného v tom nebylo, že? Udělals to jen proto, abys mi pomohl, nic víc. Určitě jsi to neudělal proto, že jsi mohl. Protože jsem byla ´nádherná a úžasná a moc jsi mě chtěl´."</p> <p>"Poslyš-"</p> <p>"Ne. Ty budeš poslouchat mě. Jestli se ti budu chtít vyhýbat, budeš to brát vážně a budeš se tím řídit. Nebudeš lézt do mého bytu ožralý a vynucovat si rozhovor. Vypadáš tak jako ještě větší pitomec než obvykle. Nechci s tebou mluvit. Rozhodně ne brzy a možná nikdy."</p> <p>"Věčnost je dlouhá doba." Naklonil se ještě blíž a dal mi ruku na rameno. "Nemyslíš, že to jediné šoustání příliš dramatizuješ? Kromě toho se na mě nemůžeš vykašlat. Musíš mi pomoct s Danou."</p> <p>"Ne," prohlásila jsem ledově. "Nic nemusím. Odteď se o to musíš postarat na vlastní pěst. A jestli tě pošlou na Guam, bude to tvá vlastní zkurvená chyba. Možná si tam najdeš trochu času, abys přemýšlel o tom, jak se chováš k ženám, když právě nepracuješ."</p> <p>"Zatraceně-"</p> <p>"Georgino?"</p> <p>Oba jsme se obrátili a uviděli Setha stát v chodbě. S Bastienem jsme stáli blízko sebe - příliš blízko - ale nebylo v tom nic romantického. Každý, kdo měl všech pět pohromadě musel vidět, že o něčem zuřivě diskutujeme, bylo to zjevné z našich postojů i výrazů tváří. A to, jak mi Bastien svíral rameno, už vůbec nebylo přátelské.</p> <p>"Jsi v pořádku?" zeptal se Seth starostlivě. Mluvil tiše a rozvážně, ale na jeho tváři jsem viděla něco, co jsem zatím neznala. Nebyl to hněv, ale něco stejně doutnalo v jeho očích. Jednou mi řekl, že si pečlivě vybírá, za co bojuje a teď mě zajímalo, co by podnikl, kdyby mě inkubus doopravdy ohrožoval.</p> <p>"Jsme v pohodě," řekla jsem a vymanila se z Bastienova sevření. Nebránil mi v tom.</p> <p>"Ano," souhlasil s chladným úsměvem. "Jsme v pohodě."</p> <p>Prošel kolem mě, ale zastavil se těsně u Setha. "Mělo by ti to lichotit," pronesl Bastien. "Většina žen se při sexu dovolává Boha, ale Fleur vykřikuje tvé jméno. Jeden by si mohl myslet, že jsi opravdu božstvo s ohledem na to, kolikrát ti minulou noc vzdávala poctu."</p> <p>Pak pokračoval do obýváku a já se tam nezdržela ani tak dlouho, abych viděla Sethovu reakci. Vrhla jsem se na Bastiena. "Vypadni," řekla jsem mu. "Vy taky. <emphasis>Táhněte, a to hned!</emphasis>"</p> <p>Petr, Cody a Hugh na mě udiveně civěli. Už párkrát jsem je vykopla, ale ani jeden zatím neslyšel, abych s nimi mluvila takovým tónem. Došlo jim, že nejlíp bude poslechnout a do minuty byli venku. Bastien po mně ještě vrhl zlý pohled.</p> <p>Když byli venku, zhluboka jsem se nadechla a obrátila k Sethovi. Byla jsem plná hněvu a zoufalství. "Budu hádat. Chceš vědět, o čem to mluvil."</p> <p>Obličej měl nečitelný. "Abych byl upřímný, sám nevím." Náhle vypadal unaveně. "Nevím, jestli chci."</p> <p>"Věřím. Ale stejně ti to řeknu."</p> <p>Bolelo mě srdce, když jsem mu to vyprávěla, ale už jsem si to opravdu nedokázala nechat pro sebe. Nejen proto, že to Bastien prozradil, ale taky proto, že jsem už neunesla, jak mě to trápilo. Příliš mě to zraňovalo, ale uvědomila jsem si to, až když jsem mluvila s inkubem.</p> <p>Takže, až na ty fotky, jsem Sethovi řekla všechno ostatní. Úplně všechno.</p> <p>Když jsem domluvila, neřekl nic. S bezvýraznou tváří zíral do prázdna. Po pár nekonečných minutách mlčení se obrátil ke mně. "Tak co, jaký jsem byl?"</p> <p>Kapitola 18</p> <p>"To vůbec není vtipné," řekla jsem.</p> <p>"Mám za to, že to je rozumná otázka."</p> <p>Podívala jsem se na něj. "Nic víc už na to neřekneš?"</p> <p>"Já... vlastně nevím, co jiného bych měl říct."</p> <p>"Teď jsme v té části, kde na mě křičíš."</p> <p>Zvedl obočí. "Aha, chápu. Nevěděl jsem, že scénář už je hotový."</p> <p>"To jsem tím... koukej, spala jsem s někým jiným a opravdu jsme přitom nespali. Nemusela jsem to dělat... ne tak, jak musím s lidmi. Je ti to jasné, že?"</p> <p>"Ano," řekl, pořád smrtelně vážný.</p> <p>"A nebyla jsem opilá nebo něco takového. Možná jsem měla trochu špičku, ale pořád jsem věděla, co dělám."</p> <p>"Ano."</p> <p>"Pořád ještě na mě nemáš zlost?"</p> <p>"Převažující emocí právě teď je, že jsem z toho úplně vedle. Zjištění, že se za mě někdo vydával, je snad ještě znepokojivější než ta část se sexem."</p> <p>"On se za tebe nevydával, ne doslova. Chci říct, že jsem věděla, že to je on."</p> <p>"Vím. Ale stejně je to zvláštní."</p> <p>Když se zase odmlčel, nezmohla jsem se na víc než na něj vyjeveně zírat. Zachytil můj pohled. "Co vlastně chceš?" Tentokrát to znělo zlostně, snad až vztekle. "Chceš, abych zuřil? Abych tě... potrestal nebo něco takového? Tohle chceš?"</p> <p>Neřekla jsem nic a uvědomila si, že přesně to bych chtěla. Jednou jsem četla knížku, kde opilý řidič náhodou zabil nějaké děvče. Jeho vlivná rodina zařídila, aby nešel do vězení, ale on se s tím nedokázal smířit. Chtěl se očistit skutečným trestem, zaplatit za svůj zločin a já v téhle chvíli potřebovala to samé.</p> <p>"Zasloužím si to," řekla jsem Sethovi.</p> <p>Měl chladný hlas. "No, prostě to nedostaneš. Nemůžeš mi vnucovat, co mám cítit. Promiň."</p> <p>Zdálo se mi, že mi padá brada a neměla jsem tušení, co si počnu s tímhle obratem ve scénáři, ale mé přemítání přerušilo zvonění mobilu. Podívala jsem se na kabelku a nechala hovor spadnout do hlasové schránky. O chvíli později se ozval znovu.</p> <p>"Měla bys to zvednout," řekl mi Seth.</p> <p>Nechtělo se mi s nikým mluvit. Nejradši bych se neviděla. Ale popadla jsem telefon a podívala se na displej. Číslo jsem neznala. Ovšem někdy takhle volával Jerome a jestli to nezvednu, démon se sem nejspíš teleportuje a to by byla jediná věc, která by mohla tuhle situaci ještě zhoršit.</p> <p>"Promiň," řekla jsem tiše Sethovi těsně předtím než jsem to zvedla. Nevěděla jsem, jestli se omlouvám za přerušení nebo za to, co jsem dělala s Bastienem. "Haló?"</p> <p>"Ahoj, Georgino. Tady je Wyatt."</p> <p>Chvíli jsem byla zmatená. Aha, ten z Dougovy kapely. "Ahoj, jak se máš?"</p> <p>"Špatně. Nevěděl jsem, komu mám zavolat. Jsem s Dougem v nemocnici."</p> <p>Zastavilo se mi srdce. "Panebože. Co se stalo?"</p> <p>"On... é... si vzal nějaké prášky."</p> <p>"Jaké prášky?"</p> <p>"Nevím přesně, ale byla jich plná lahvička."</p> <p>Wyattova zpráva nás oba se Sethem pobídla, abychom začali jednat. Byla to docela sranda, jak při tragédii člověk zapomene na zlost. Ať jsme měli jakékoliv nevyřešené problémy, když jsme jeli do města, odložili jsme je na později.</p> <p>Zatímco jsem běžela ze svého bytu, Wyatt mi krátce vyložil zbytek toho, co se stalo. Alec po té poslední zásilce už nepřišel a Doug se zase sesypal, ponořil se do té děsivé temnoty, kterou jsem u něj tenkrát viděla. Wyatt nevěděl přesně, proč se Doug předávkoval, napadalo ho kdeco od nutkání k sebevraždě až po zoufalý způsob sjet se jinými prostředky. Na pohotovosti mu vypumpovali žaludek a doktor řekl, že prozatím je v pořádku, ale ještě nenabyl vědomí. Wyatt volal mně, protože Doug tady nemá žádné příbuzné a nikdo nevěděl, jak se spojit s těmi, co žijí mimo město.</p> <p>Když jsme přijeli, byli tam i Corey a Min. Ti nám toho pověděli trochu víc a řekli, že Dougův stav se zatím nezměnil. Seth mlčel, ale řekla bych, že byl stejně zneklidněný jako já.</p> <p>Zeptala jsem se, jestli bych Douga mohla vidět a sestra mi to dovolila. Šla jsem do jeho pokoje sama a zjistila, že spí připojený k hadičkám a pípajícím přístrojům. Celá léta jsem sledovala, jak se medicínská technologie mění od pijavic k defibrilátorům, ale to neznamenalo, že jsem se tam cítila jako ryba ve vodě. Ze strojů, které udržují lidi naživu, mi naskakovala husí kůže. Nebylo to přirozené, i když jim to pomáhalo.</p> <p>"Ach, Dougu," zašeptala jsem a sedla si na kraj jeho postele. Byl bledý, ruce měl studené a vlhké. Pravidelné pípání počítače naznačovalo, že srdce bije silně a pravidelně. Aspoň něco. Žádné jiné údaje jsem nedokázala přečíst.</p> <p>Dívala jsem se na něj s pocitem bezmocnosti. Smrtelníci, pomyslela jsem si, jsou tak křehcí a já s tím nemůžu nic dělat.</p> <p>Před mnoha a mnoha lety jsme s Bastienem pracovali v kabaretu v Paříži. Tanečnice v těch dobách byly většinou taky prostitutky, ale mně to nevadilo, protože jsem měla víc příležitostí jak doplnit sukubí energii tak přijít k víc penězům. Bastien tam dělal vyhazovače a naoko taky mého milence. To mu umožnilo vychvalovat mě až do nebes, posílit mou reputaci a dohazovat mi hodně klientů.</p> <p>"Támhle je ten mladík, co sem chodí každý večer," řekl mi jednoho dne inkubus. "Na čelé má napsané, že je panic, ale je hodně bohatý. Párkrát jsem s ním mluvil. Nelíbí se mu představa, že si necháváš platit za sex, ale je tebou úplně posedlý."</p> <p>Ta novinka se mi líbila a když mi Bastien toho gentlemana ukázal, v průběhu vystoupení jsem po něm pořád házela okem. Mělo to úspěch, protože jeho sluha mě jménem svého zaměstnavatele nenápadně požádal o pozdější schůzku a já pádila upravit se do zákulisí.</p> <p>"Josephine," zavolal na mě nějaký hlas. Obrátila jsem se a uviděla svou blízkou přítelkyni Dominique, taky tanečnici.</p> <p>"Ahoj," řekla jsem jí s úsměvem. "Naskytla se mi slušná možnost výdělku. Nesmím ji propást." Zmlkla jsem, protože jsem si všimla její zachmuřené tváře. "Co se děje?"</p> <p>Dominique byla drobná blondýnka a vypadala jako sirotek, kterého týrají hladem. Na tom ovšem nebylo nic divného, protože žádná z nás, co jsme dělaly tuhle práci, nikdy neměla dost jídla.</p> <p>"Josephine," zašeptala s vykulenýma modrýma očima. "Potřebuju tvou pomoc. Myslím... myslím, že jsem těhotná."</p> <p>Zastavila jsem se. "Jsi si jistá?"</p> <p>"Docela jistá. A teď... nevím, co mám dělat. Potřebuju tuhle prácí, ty víš, že ji potřebuju."</p> <p>Přikývla jsem. Mezi kulisami už Jean - muž, který dostával procenta z našich schůzek s muži - na mě řval, abych sebou mrskla a nenechala toho mladíka čekat. Rychle jsem Dominique objala.</p> <p>"Už musím běžet. Skočím za tebou později, jo? Něco vymyslíme."</p> <p>Ale k onomu ´později´ nikdy nedošlo. Ukázalo se, že ten mladík, Etienne, byl moc roztomilý. Byl mnohem mladší než můj tehdejší věk, a zasnoubený. Pokud šlo o sex, byl rozpolcený. Jedna jeho část cítila, že by si měl uchovat čistotu pro svou nevěstu, ta druhá ho ponoukala, aby získal zkušenosti pro svatební noc. Tahle část vyhrála, přivedla ho do mé postele a poskytla mi sukubí bonus v podobě jak morálního poklesku tak příjmu energie.</p> <p>Nelibě nesl můj životní styl a překáželo mu, že mám navrch, ale to mu vůbec nebránilo, aby za mnou v příštích několika týdnech nechodil každý den.</p> <p>"Kvůli tomuhle tě nenávidím," řekl mi jednoho dne poté, co jsme byli spolu. Ležel zpocený na zádech zamotaný v přikrývkách v postkoitálním odpočinku. Já stála u postele a oblékala se, zatímco se na mě díval. "Vezmi si mě."</p> <p>Nahlas jsem se zasmála a přehodila si vlasy - tenkrát medově blond a kudrnaté - přes rameno.</p> <p>Vzteky zrudl. Měl tmavé oči a vlasy a trvale zahloubaný pohled. "Co je na tom k smíchu?"</p> <p>"To, že mě v jednu chvíli nenávidíš a v další miluješ." Usmála jsem se a navlékala si spodní prádlo. "Řekla bych, že ve většině manželství to je stejné."</p> <p>"Neměla by sis ze všeho dělat legraci."</p> <p>"Možná ne," souhlasila jsem, "ale někdy to opravdu není snadné."</p> <p>"Odmítáš mě?"</p> <p>Přetáhla jsem si šaty přes hlavu. "Samozřejmě. Nemáš ani ponětí, o co mě žádáš. Je to směšné."</p> <p>"Někdy se ke mně chováš, jako bych byl malý spratek," prohlásil a sedl si rovně. "Nejsi o tolik starší než já. Nemáš žádné právo dělat, že jsi spolkla všechnu moudrost... zvlášť když jsi jen..."</p> <p>Usmála jsem se na něj. "Děvka?" Měl aspoň tolik slušnosti, že se zatvářil rozpačitě. "No a právě v tom je ten problém, drahoušku. Nevadily by mi pohoršené reakce tvé rodiny, ale i kdyby o ně nešlo, ty se přes mou minulost nikdy nepřeneseš. Strávil bys zbytek našeho manželství - které by nejspíš mělo jen krátké trvání - posedlostí všemi muži, se kterými jsem byla. Přemýšlel bys o tom, jestli některý z nich nebyl lepší a taky o tom, jestli jsem s nimi dělala všechno to, co pro tebe bylo nové a neotřelé."</p> <p>Rozzlobeně vstal a natáhl si kalhoty. "Čekal jsem, že mi budeš vděčná."</p> <p>"Polichotils mi," řekla jsem chladně, "ale nic víc."</p> <p>To nebyla tak docela pravda. Ve skutečnosti jsem Etienna navzdory jeho naivní sebejistotě a náladovosti měla ráda. Hodně. Něco na něm mě zaujalo, možná proto, že ta přecitlivělost a hrdost měla základ v jeho povaze umělce. Byl malířem, ale maloval jen jako koníček, neživil se tím. Bylo to tady znovu, má nešťastná posedlost tvořivými lidmi, nicméně v tomhle období svého života jsem měla dost rozumu, abych se do vztahů s lidmi hlouběji nezaplétala.</p> <p>"Přál bych si, abych si mohl vybrat, do koho se zamiluju," svěřil se hořce. "Protože dobrovolně bych si tě nevybral. Ale stalo se to a já teď na tebe musím pořád myslet. Cítím, že mě k tobě něco přitahuje a nedokážu s tím bojovat."</p> <p>"To je mi líto," řekla jsem něžně a byla jsem překvapená, že mě trochu zabolelo u srdce. "Brzy se oženíš a tvá žena se už postará, abys na mě zapomněl."</p> <p>"Ne. Ani trochu se ti nevyrovná."</p> <p>"Je tak obyčejná?" Možná to bylo ode mne sobecké, ale slyšela jsem toho o ní dost.</p> <p>"Spíš nudná," odpověděl.</p> <p>Pak jsem uslyšela výkřik, hrůzostrašný a hrůzyplný. Zapomněla jsem na Etienna a vylítla z malé, zatuchlé místnosti. Utíkala jsem chodbou až jsem doběhla ke skupině lidí a zdroji toho rozruchu.</p> <p>Byla to Dominique, která ležela na úzké palandě v kaluži krvi. "Panebože," vydechla jsem a klekla si vedle ní. "Co se stalo?"</p> <p>Ale stejně jsem to už věděla. Nepotřebovala jsem, aby mi to ostatní tanečnice vysvětlily. Zapomněla jsem na její prosby o pomoc před pár týdny, protože jsem se soustředila na svůj románek, takže ten problém vyřešila po svém, jak to často dělalo tolik žen z nižších vrstev. Bohužel v těch dobách nebyly žádné přístroje a žádná dezinfekce a potrat byla nebezpečná záležitost, která často končila smrtí.</p> <p>"Panebože," opakovala jsem. Nikdy jsem neztratila potřebu dovolávat se svého stvořitele navzdory tomu, že jsem se ho teoreticky zřekla.</p> <p>Chytila jsem ji za ruku a nevěděla, co si počít. V davu se objevil i polonahý Etienne a já se na něj zoufale podívala. "Prosím tě, přiveď lékaře."</p> <p>I když jsem svým odmítnutím zranila jeho hrdost, byl by mě poslechl. Viděla jsem, jak odchází, ale Bastien ho chytil za rameno. "Ne, to není třeba." Mně řekl: "Je mrtvá, Fleur."</p> <p>Podívala jsem se do mladé tváře Dominique. Byla bledá, pohled měla prázdný a skleněný, upírající se do neznáma. Věděla jsem, že bych jí měla zavřít víčka, ale najednou jsem se jí nedokázala dotknout. Pustila jsem její ruku a couvla, ale dál jsem na ni v hrůze civěla.</p> <p>Mrtvá těla jsem už viděla mockrát, ale náhle mi došlo něco, co jsem si nikdy doposud neuvědomila s tak šokující jasností. V jednu chvíli tady byla, v té další už ne. Stačí jediný okamžik a všechno je jinak.</p> <p>Ve vzduchu visel pach smrti a já si uvědomila celou tu hroznou skutečnost. Jak krátké a křehké byly životy lidí. Vedle nás byly jako panenky vystřižené z papíru a pouhým mrknutím oka se obrátily na prach. Kolik jsem jich v průběhu více než tisíciletí viděla přicházet a odcházet? Pach smrti začínal mít navrch a divila jsem se, že to nikdo jiný necítí. Nesnášela jsem ho... a bála jsem se ho. Měla jsem pocit, že se udusím a couvla jsem ještě dál.</p> <p>Bastien i Etienne po mně sáhli v bezděčné snaze mi dodat odvahu, ale já o to nestála. Dominique, která sotva vyrostla z dětských střevíčků, vykrvácela přímo přede mnou. Jak křehcí byli lidé. Musela jsem odtamtud zmizet než se mi udělá špatně. Obrátila jsem se zády ke všem, kteří by mě mohli utěšit a utekla jsem.</p> <p>"Jak křehcí jsou lidé," zašeptala jsem Dougovi.</p> <p>Pocit, který se ve mně zvedal, když jsem seděla vedle něj, nebyl smutek ani zoufalství, ale hněv, rozžhavený až doběla. Lidé byli křehcí, ale aspoň o některé jsem se mohla postarat. Ať to bylo z mé strany bláznivé nebo ne, brala jsem to jako svou povinnost. Doug patřil k těm lidem a někdo ho právě teď málem předčasně připravil o život.</p> <p>Vstala jsem, naposledy mu stiskla ruku a vyšla z pokoje. Podle šokovaných pohledů, kterými mě obdařili Corey, Min a Wyatt, jsem musela vypadat děsivě. Náhle jsem si něco uvědomila a na chvíli vypnula svůj spravedlivý hněv.</p> <p>"Kde je Seth?"</p> <p>"Říkal, že musí odejít," vysvětlil Corey. "Tohle ti tady nechal."</p> <p>Podal mi kus papíru, na který Seth načmáral: <emphasis>Thetis, ozvu se ti později</emphasis>.</p> <p>Dívala jsem se na to a najednou necítila nic. Úplně jsem otupěla. Má mysl mi v té chvíli nedovolila zabývat se Sethem. Zmačkala jsem papír, rozloučila se s kapelou a odešla z nemocnice. Když jsem byla ve vestibulu, vytáhla jsem mobil a zavolala Alekovi.</p> <p>"Aleku? Tady je Georgina."</p> <p>"Ahoj, Georgino!" V jeho hlase jsem cítila úzkost, možná až zoufalství.</p> <p>"Měls pravdu," začala jsem a doufala, že to zní stejně nervózně. "Měls pravdu. Potřebuju toho víc a hned. Ještě dnes večer. Můžeš to zařídit?"</p> <p>"Ano," souhlasil. Slyšela jsem, jak se mu ulevilo. "Rozhodně můžu."</p> <p>Domluvili jsme se, že se sejdeme okamžitě. Ještě i to pro mě bylo pozdě. Posledních čtyřiadvacet hodin jsem prožila jako na emocionálním kolotoči a Alec byl poslední kapkou. Nemohla jsem se dočkat. To, že taky on byl tak netrpělivý, bylo jen třešničkou na dortu.</p> <p>"Víš co, Georgino?" zeptal se než jsem skončila hovor.</p> <p>"Co?"</p> <p>Jeho hlas zněl zvláštně, nedokázala jsem rozluštit ty emoce. "Nemáš ani zdání, jak jsem rád, že jsi zavolala."</p> <p>Kapitola 19</p> <p>Jak jsem čekala, dealerův dům byl daleko od cesty, přesně jako všechny ostatní zlověstné domy. Když pominu svou zaujatost, na domě samotném nebylo nic, co by vyvolávalo husí kůži. Byl velký a na první pohled drahý, rozkládal se na krásně pěstěných trávnících, které jsem mohla vidět dokonce i potmě. V oblasti, kde každý metr čtvereční stál hrozný prachy, tak velký pozemek mohl mít jen někdo velmi bohatý. Na rozdíl od Bastienova domu, kterému se sousední podobaly, tenhle byl třídou sám o sobě. Takový dům nemůže být pouhou součástí předměstské čtvrti.</p> <p>"Kde to jsme?" zeptala jsem se, protože to byl přesně ten druh naivní otázky, kterou jsem měla položit. S Alekem jsme se sešli v centru a pak mě sem odvezl svým vlastním autem. Z města to bylo asi tak dvacet minut jízdy.</p> <p>"Tady bydlí ten člověk," řekl mi nadšeně. Čím jsme byli blíž cíli, tím měl lepší náladu. "Bude se ti líbit."</p> <p>Auto jelo po dlouhé klikaté příjezdové cestě a zastavilo v garáži. I když se to kavalírství k němu nehodilo, otevřel mi dveře auta a pokynul, abych šla za ním. Když jsem se ohlédla na jeho otřískaný Ford Topaz, nemohla jsem se zbavit dojmu, že by lokaj nesmrtelného drogového barona měl být líp placený.</p> <p>Alec nás vedl do domu bočním vchodem a dokonce i mě překvapilo, jak to tam vypadalo. První slovo, co mě napadlo, byl přepych. Ne ve smyslu nenasytnosti utržené z řetězu ale bohatství a vybranosti. Zdi, podlahy a stropy byly z tmavého leštěného dřeva, málem jako bychom byli v chatě nebo srubu - řekněme v takovém, za který zaplatíte sedmimístnou částku. Dřevěná byla i klenba na stropě, jako v gotické katedrále. Na zdech visely olejomalby jasných barev v pozlacených rámech a dokonce i já měla dost smyslu pro hodnotu uměleckých děl abych poznala, že určitě nejsou z Bed Bath & Beyond.</p> <p>Přešli jsme přes foyer a ještě víc stejných věcí objevili v obývacím pokoji. Jeho ústředním bodem byl obrovský krb, jehož cihlová fasáda sahala až ke stropu. Krajinky z pestrobarevného skla visely nad ohništěm krbu a plameny praskajícího ohně - spolu s několika strategicky umístěnými svícemi - tvořily jediné osvětlení místnosti. Nic elektrického.</p> <p>V tom intimním, blikajícím světle jsem ho ucítila ještě dřív, než jsem ho spatřila. Byla to stejná neznámá aura nesmrtelného, kterou jsem vnímala na tom koncertě spolu s ještě něčím jiným. Teď, když jsem u něj byla blíž, jsem si uvědomila, že je cítit hodně jako ty krystaly. Nebo spíš jak moc byly ty krystaly cítit jako on, jako by byly jen mdlou, nedostatečnou verzí mistrovského díla. Měla jsem z něj divný pocit, ale ne tak nepříjemný jako ze samotných krystalů.</p> <p>"Aleku," řekl hebký hlas, "kdo je tvá nádherná přítelkyně?"</p> <p>Ten muž se jediným plynulým pohybem zvedl z pohovky. I teď jsem viděla stejné rysy jako dřív: bezchybnou opálenou pleť, dlouhé černé vlasy, výrazné lícní kosti. Měl na sobě stejné sexy viktoriánské oblečení s jednou z těch nádherných hedvábných košilí, která se vzdouvala kolem jeho ramen a ve výstřihu ukazovala hladkou pleť.</p> <p>"To je Georgina," řekl Alec hlasem třesoucím se nervozitou a vzrušením. "Ta, co jsem ti o ní vyprávěl."</p> <p>Muž k nám plavně přikráčel a vzal mou ruku do obou svých dlaní. "Georgina. Krásné jméno pro krásnou ženu." Zvedl mou ruku ke svým rtům - plným a růžovým - a políbil ji. Chvíli ji podržel, jeho tmavé oči se zavrtávaly do mých, pak se pomalu narovnal a pustil ji. "Jmenuji se Sol."</p> <p>Potlačila jsem každý podnět říct něco prostořekého nebo zpráskat toho chlapa jako psa. Místo toho jsem se rozhodla pro rozklepanou nevinnost s příměsí trošky obav. "A-ahoj," polkla jsem nervózně a sklopila pohled na špičky svých bot.</p> <p>"Dobrá práce," pochválil Sol Aleka. "Velmi dobrá."</p> <p>Nemusela jsem Aleka vůbec vidět aby mi bylo jasné, že se málem rozplynul úlevou. "Takže... to znamená... že můžu, víte co...?"</p> <p>"Ano, ano." Pokud mi neselhával sluch, v tom příjemném hlase bylo mírné podráždění. "Potom. Teď jdi nahoru. Až to tady skončím, zavolám tě."</p> <p>Alec odcházel, ale já ho popadla za rukáv, pořád jsem si hrála na vyděšenou netýkavku. "Počkej - kam jdeš?"</p> <p>Usmál se na mě. "Hned jsem zpátky, Všechno je v pořádku. Přece jsi toho chtěla víc, ne? Sol ti to dá."</p> <p>Musela jsem opravdu vypadat vyděšeně, protože mi konejšivě stiskl ruku. "Je to v pohodě. Opravdu."</p> <p>Kousla jsem se do rtu a váhavě přikývla. Chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí a v těch jeho se na chvíli kmitlo něco jako lítost. Pak odešel.</p> <p>"Pojď si ke mně sednout," řekl Sol melodicky a vzal mě za ruku. Odvedl mě k luxusní pohovce u krbu. Zalilo mě teplo té oranžové záře a plameny se odrážely i v jeho tmavých očích. Opatrně jsem si sedla na krajíček, protože ty polštáře byly obrovské, a oba jsme tiše seděli.</p> <p>S očekávaním se na mě usmál a já mu úsměv nejistě oplatila. "Alec řekl, že byste mi mohl dát víc... vždyť víte... té věci."</p> <p>"Takže jsi z toho měla požitek?"</p> <p>"Ano. Ach, ano. Cítila jsem se jako..."</p> <p>"Nesmrtelná?"</p> <p>"A-ano, to je ono. Prosím, potřebuju toho víc. Zaplatím vám... kolik budete chtít."</p> <p>Nedbale mávl rukou. "O takových přízemních věcech si promluvíme později. V této chvíli si radši podíváme, jestli dokážeme nasytit tvou touhu." Sklonil se ke stolku a zvedl dvě číše. Číše. Jak zvláštní. "Tohle ti pomůže překonat ten čas, než ti zajistíme větší dávku."</p> <p>Vzala jsem si od něj číši. Byla těžká, jako ze zlata. Pro pokrm bohů jen to nejlepší, pomyslela jsem si. V číši byla tmavě červená kapalina. Jestli krystaly byly jako slabý odvar Sola, aura, kterou obsah číše vyzařoval, byla jako maxi-Sol. Bylo to intenzívní a silné a vibrace z krystalů se vedle toho zdály jako nepodstatná záležitost. Možná, že přesně tohle se stane, když se ambrózie zkapalní.</p> <p>Uvědomila jsem si, že zatímco jsem uvažovala, on na mě čekal. "Vypij to."</p> <p>Zaváhala jsem, ale tentokrát jsem to nemusela předstírat. Mám to vypít? Měla bych? Může se stát, že jestli to vypiju, mé krytí bude fuč a já se zatím nedopracovala k té kýžené ´provokaci´, abych zmlátila toho parchanta, nebo co vlastně bude dělat ta šipko-šípovitá věc. Jerome a Carter mi říkali, že ambrózie nesmrtelným neublíží; dokonce tvrdili, že nesmrtelný dokáže do určité míry odolat jejím hnusným účinkům, mnohem víc než lidé. To ovšem neznamenalo, že bych se cítila líp. Rozhodně bych uvítala, kdybych si s tím mohla poradit svými obvyklými schopnostmi, ale vypadalo to, že s takovým luxusem nemůžu počítat. Nicméně jsem už nemohla déle otálet.</p> <p>Nesměle jsem se usmála, zvedla číši ke rtům a napila se. On taky. Kdo ví? Možná právě zesílení mých schopností mi s tím pomůže. Možná se ve mně skrývá nějaké tajné druhé já Amazonky, které se vlivem ambrózie proklube ven a toho chlapa s číší ztříská domodra.</p> <p>Jakmile Sol začal pít, pil, dokud číše nebyla prázdná. Já ho napodobila. Opravdu to nechutnalo tak špatně, vlastně to bylo sladké, možná až přeslazené. Nejdivnější ze všeho však byla ta konzistence. Bylo to olejovité, málem vazké.</p> <p>"A je to," řekl a vzal mi prázdnou číši. "Za chvíli ti bude líp a pak si rozumně promluvíme." Posunul se do pohodlnější pozice, natáhl dlouhé nohy a odpočíval. Měl štíhlé tělo hezky stavěné. Kolem tenkých prstů si navíjel černé kadeře. "Vyprávěj mi o sobě, Georgino. Co děláš?"</p> <p>"Já... é... pracuju v knihkupectví."</p> <p>"Aha, pak zřejmě hodně čteš."</p> <p>"Snažím se."</p> <p>Ukázal hlavou směrem ke zdi se samými knihami. "Já taky rád čtu. Není nic smysluplnějšího než zdokonalovat si mysl."</p> <p>Začali jsme se bavit o některých jeho oblíbených knihách a já se na správných místech usmívala a občas něco prohodila. Jak jsme si povídali, začala jsem se cítit... z nedostatku výstižnějších výrazů bych řekla, že dobře. Opravdu dobře. Jako bych měla špičku z prvotřídního likéru. Trochu mi brněly ruce a nohy a rozehříval mě příjemný pocit eufórie. Slyšela jsem se, jak se směju na nějakém jeho vtipu a málem to znělo upřímně.</p> <p>"Jsi velmi krásná," řekl najednou a já přemítala, kdy že se to posunul tak blízko mě. Musela jsem zamrkat, abych se soustředila. Místnost se se mnou mírně točila a mým rukám a nohám trvalo o něco dýl, než poslechly příkazy. Sol natáhl ruku a dotkl se mé tváře a pak ty elegantní prsty sjely na můj krk. "Taková krása je dar."</p> <p>Snažila jsem se pohnout, hlavně kvůli tomu, abych zjistila, jestli to vůbec půjde, ne proto, že bych se chtěla vyhnout jeho doteku. Upřímně řečeno byl jeho dotek příjemný - mimořádně příjemný, což mi mírně zrychlilo tep. Nicméně jsem brzy zjistila, že se můžu hýbat, ale byla jsem jako zpomalený film.</p> <p>"Pšt," zašeptal a přidržel mě za zápěstí. "Neboj se. Všechno bude v pořádku."</p> <p>"C-co to děláš?"</p> <p>Držel mě kolem pasu a jeho rty se pohybovaly po mém krku dolů k rameni, byly horké a plné příslibů. Ty polibky mě začínaly rozechvívat a já se snažila zjistit, co se to tady děje.</p> <p>Nejstručnější odpověď samozřejmě byla, že se něco podělalo. Točila se mi hlava a byla jsem tak dezorientovaná, jako bych byla na večírku studentského bratrstva Washingtonské univerzity. A největší průser byl v tom, že se mi tenhle nesmrtelný - ten podivný nesmrtelný, kterého jsem sotva znala - najednou zdál mnohem přitažlivější než jsem vůbec považovala za možné. Copak jsem sem nepřišla, abych mu nakopala zadek? Proč bych mu najednou nejradši vlezla do postele? Byl tohle účinek ambrózie? Byly tohle mé základní vlastnosti - opít se a cítit rozkoš při sexu? Aby se to stalo ještě jednodušším než doposud bylo?</p> <p>Jeho ruce sjely dolů, rozepnuly mi košili a uchopily do dlaní má prsa, jen tak tak schovaná v podprsence z černé síťoviny, kterou jsem si koupila s Danou. Pak mě políbil na rty a když se jeho jazyk jemně vsunul mezi mé rty, ochutnala jsem sladkost podobnou ambrózii.</p> <p><emphasis>Musí to být sebeobrana.</emphasis></p> <p>Tohle mi řekl Carter, ale já z ničeho nic necítila potřebu se bránit - jedině snad sama před sebou. Mé ruce se bezděčně pohnuly, aby mu rozeply kalhoty a naše těla se propletla na měkkých polštářích.</p> <p>Sebeobrana. Sebeobrana. Proti čemu se mám bránit? Na co zapomínám?</p> <p>Aha, jasně. Šipka.</p> <p>Bojovala jsem proti té červené mlze, která mi mátla smysly a nutila se jasně myslet. Ta šipka. Šipka měla Sola nějak zastavit, zabránit mu, aby jedovatou ambrózii mohl šířit dál. Pak by už nemohl ubližovat lidem... jako třeba Dougovi.</p> <p>Dál jsem zápasila s dezorientací, odtáhla jsem rty od Solových a snažila se vykroutit z jeho sevření. Nebylo to nic moc, pořád byl příliš blízko.</p> <p>"Ne," vydechla jsem. "Nedělej to. Přestaň."</p> <p>Sol se na mě díval s překvapeným pobavením. "Ššš. Nevíš, co mluvíš."</p> <p>"Vím. Přestaň."</p> <p>Vysvobodila jsem si jednu ruku a pak sáhla do kapsy pro Carterův váček. Potřebovala jsem si vyprostit i druhou ruku, tu ale Sol pořád držel. Když jsem sklopila pohled, viděla jsem, že mu krvácí zápěstí. Jak se to stalo? Tohle jsem mu nemohla způsobit já.</p> <p>"Georgino, dostane se ti pocty, o jaké se jiným smrtelným ženám ani nesní. Lehni si a přestaň se bránit. Nic zlého se ti nestane. Z tohoto večera budeš mít požitek, slibuji."</p> <p>Zase mě políbil a zase ve mně začala stoupat ta planoucí eufórie. Z hrdla se mi vydral zrádný sten rozkoše. Sol to pochopil jako mou poddajnost, sevření mého zápěstí povolilo a já se posunula právě dost, aby se teď mé obě ruce dotýkaly pytlíku. Přesto to byl těžký boj. Má motorika nestála za nic a mnohem důležitější než nějaký pitomý váček pro mě bylo vrátit mu polibek. Má mysl se odmítala soustředit na něco jiného.</p> <p>Ale přinutila jsem ji. Čirou silou vůle jsem vyhnala z hlavy tělesné rozkoše a nahradila je vzpomínkami na všechny důsledky ambrózie: zničenou Casey, Dougovy výkyvy od temné frenetické nevázanosti k ještě černější depresi a nakonec jeho bezvládné tělo v nemocnici.</p> <p><emphasis>Smrtelníci jsou křehcí</emphasis>.</p> <p>Velmi křehcí. A Sol si s nimi pohrává jako by nic neznamenali. Ten doutnající hněv se znovu rozhořel.</p> <p><emphasis>On je silnější nesmrtelný než ty. Ubližovat ti - zvlášť když, abych tak řekl, patříš Jeromovi - je velikánské no, no, no. Pak to z tvé strany bude oprávněná sebeobrana.</emphasis></p> <p>Zase jsem odtáhla rty. "Přestaň," řekla jsem znovu, už pevněji. "Chci, abys s tím přestal. Přestaň s tím."</p> <p>"Nepřestanu," odsekl Sol. Vztekal se a jeho medový tón už nebyl tak moc medový. Těžce dýchal a hruď se mu zvedala námahou. On - nebo možná já - si svlékl košili, takže jsem měla skvělý výhlad na nahou pokožku. "Nepřestanu a věř mi, že až začnu, už nebudeš chtít, abych přestal."</p> <p>Prsty jedné ruky jsem otevírala váček a druhá se pomalu připravovala sáhnout dovnitř. Ambrózie mi otupila reflexy, ale bojovala jsem proti tomu a očima odhadovala, kde by asi tak mohl mít srdce.</p> <p>"Třikrát jsem tě požádala, abys přestal, i když už jednou by mělo stačit. NE znamená NE."</p> <p>"´Ne´ od někoho jako jsi ty neznamená vůbec nic." Zasmál se, pořád mě nebral vážně. "Co se to s tebou děje? Myslel jsem si, že chceš být nesmrtelná."</p> <p>Ruku už jsem měla ve váčku a vytáhla šipku. Sol i já jsme její sílu pocítili ve stejné chvíli a on si ještě navíc uvědomil, kdo jsem. Vytřeštil oči, ale já mu neposkytla čas, aby reagoval. Nerozmýšlela jsem si to a neváhala jsem, přesně jak mi to Carter nařídil. Jen jsem jednala - a hodila mu šipku do srdce. Na zlomek vteřiny Sol strnul, nemohl uvěřit, co se stalo.</p> <p>A v té chvíli nastalo boží dopuštění.</p> <p>Kapitola 20</p> <p>Když jsem do Sola vrazila ten malý kousek dřeva bylo to, jako bych do místnosti svrhla nukleární bojovou hlavici. Výbuch mě shodil z pohovky, přistála jsem na podlaze a bolestivě si natloukla. Různé drobnosti se zapíchly do zdí, obrazy popadaly na zem. Okna místnosti se rozletěly v jiskřivé spršce střepů, které pršely na všechno kolem. Střípky a krev na mě padaly jako třpytivý příval.</p> <p>V té osudné chvíli má totožnost nebyla jedinou, která se provalila. V té chviličce, než Sol explodoval, jsem ho poznala, doopravdy poznala. Ano, byl součástí jiného systému než já, ale nebyl to žádný nižší nesmrtelný, žádný nýmand, který jen nadělal trochu problémů. Byl to bůh. Opravdický, nefalšovaný, v pravém slova smyslu bůh. Teď bych měla zdůraznit, že bohové přicházejí a odcházejí do světa, který je založený na víře. Božská moc je přímo úměrná víře svých věřících, takže ti, jejichž jména si už nikdo nepamatuje, se kolem potulují doslova jako žebráci a šetří si svou nesmrtelnost. Nicméně Sol byl poměrně mocný. Ne tak mocný jako třeba Krišna nebo bůh s velkým B, ale hodně. Určitě byl mocnější než já.</p> <p>Do prdele. Právě jsem zničila boha.</p> <p>Narovnala jsem se ze své fetální polohy a rozhlédla se kolem. Všude byl klid až na slabý vánek, který foukal skrz teď už otevřená okna. Má pokožka a oblečení byly umazané lepkavou šarlatovou krví, jako bych se u Mortensenových octla na nesprávném konci štětce. Srdce mi nepřestávalo bít jako o závod.</p> <p>O chvíli později jsem už slyšela dunění kroků na schodech. Do místnosti vtrhl Alec, celý bez sebe z toho hluku a otřesů. Rozhlížel se kolem a bradu měl málem až na zemi, když se zaskřípěním zabrzdil.</p> <p>Má opilost nezmizela se Solovým zničením. Ta zasraná ambrózie bola stále v mém krevním oběhu a pořád se to zhoršovalo. Nicméně jsem měla na Aleka takový vztek, že jsem zase projednou ovládla své zmatené smysly a reflexy a s rychlostí, která překvapila dokonce i mě, jsem po něm skočila a praštila jím o zem. Okamžik proměny a v mém štíhlém drobném těle najednou bylo podstatně víc svalové hmoty a síly než by se dalo soudit podle jeho vzhledu. Obkročmo jsem si sedla na Aleka a když zjistil, že nemá nejmenší šanci vytrhnout se z mého sevření, začal panikařit. Vrazila jsem mu jednu pořádnou do brady. Má koordinace sice nestála za nic, ale hrubá síla mi to bohatě vynahradila.</p> <p>"Kdo sakra byl ten Sol?"</p> <p>"Nevím."</p> <p>Třískla jsem ho znovu.</p> <p>"Na mou duši nevím. Neznám ho," blábolil Alec. "Byl to jen takovej chlápek... našel si mě a domluvili jsme se."</p> <p>"Na čem jste se domluvili? Proč jsi mě k němu přivedl?"</p> <p>Polkl a vyhrkly mu slzy. "Kvůli sexu. Chtěl sex. Spoustu milenců a celou dobu. Bylo jedno jestli to byli kluci nebo holky, jen museli dobře vypadat. Já se jich nesměl ani dotknout, jen jsem je měl nalákat na ten elixír, aby se chtěli setkat se Solem. A on pak... no, vždyť to znáš..."</p> <p>"Ošoustal je a odkopl," dokončila jsem vztekle. Vzpomněla jsem si na Casey a na toho modela od Abercrombieho v kavárně, na Alekovu touhu nalákat mě na ambrózii a jak se zpěčoval mě dotknout bez ohledu na to, jak moc to chtěl. Byla jsem určená pro Sola. "Takže v té číši dnes večer nebyla ambróz - é... ten elixír. Opravdu to byla nějaká znásilňovací droga."</p> <p>"Nevím," skučel Alec. "No tak, nech mě jít."</p> <p>Zesílila jsem sevření a zatřásla jím. Chvíli to trvalo, protože mé prsty ho odmítaly držet. Taky jsem musela tvrdě pracovat na tom, abych divoce vypadala i mluvila. "Co ti za to dával? Čím ti za to platil?"</p> <p>"Neplatil mi. On jen... mi prostě dával víc toho elixíru. Dokud jsem mu vodil další lidi, dával mi toho tolik, kolik jsem chtěl."</p> <p>"A taky jsi to dal kapele," uvědomila jsem si.</p> <p>"Jo. Byl to jediný způsob... jediný způsob, jak prorazit. To bylo to jediné, po čem jsem vždy toužil. Získat nahrávací smlouvu a proslavit se. Tohle byla jediná cesta."</p> <p>"Ne," řekla jsem. "Jen nejrychlejší."</p> <p>"Koukej, co jsi udělala se Solem? Co chceš udělat se mnou?"</p> <p>"Co chci udělat s tebou?" vykřikla jsem na něj a zase se ve mně zvedala zuřivost navzdory droze. Zase jsem s ním zatřásla a práskla jeho hlavou o podlahu. "Měla bych zabít i tebe! Víš vůbec, co jsi všem těm lidem provedl? Cos provedl kapele? Doug je teď kvůli tobě v nemocnici!"</p> <p>Vykulil oči. "O tom jsem nevěděl. Čestně. Nechtěl jsem mu ublížit... já... jsem to prostě nedostal včas. Nechtěl mi nic dát, dokud tě nedoručím."</p> <p>Mluvil o mně a o dalších obětech jako bychom byli jen zboží. Měla jsem sto chutí ho popadnout a vyhodit z okna a nebyl by to žádný problém, v klidu bych to zvládla. Lidé byli doopravdy křehcí a i když mé schopnosti sukuby proměňovat se mi tuhle neobvyklou sílu neudrží celou noc, určitě by to bohatě stačilo na to, abych nadělala nezanedbatelné škody.</p> <p>I když mám běžně odpor k násilí, musela jsem přiznat, že mrštit člověkem přes celý pokoj opravdu skýtá mnohem víc uspokojení než by si jeden myslel. Když Dominique umřela, vystopovala jsem toho zlotřilého lékaře, který tak zpackal její potrat. Z Josephine jsem se proměnila v hotového opičáka - víc než dvoumetrového svalnatého chlapa. Vrazila jsem do lékařovy malé, zlověstně vypadající ordinace a vůbec neztrácela čas. Popadla jsem ho jako by nic nevážil a praštila jím o zeď. Z polic popadaly exponáty v zavařovačkách a takzvané lékařské nástroje. Cítila jsem se fantasticky.</p> <p>Přikráčela jsem k němu, popadla ho za košili a zasadila mu pádnou ránu do brady, desetkrát silnější, než jsem uštědřila Alekovi. Lékař se zapotácel a upadl, ale zůstal natolik při životě, že se snažil odplazit jako krab, aby se ode mě dostal pryč.</p> <p>"Kdo jste?" vykřikl.</p> <p>"Dnes večer jsi zabil jednu dívku," řekla jsem a hrozivě se k němu blížila. "Světlovlasou tanečnici."</p> <p>Oči mu div nevypadly z důlků. "To se stává. Varoval jsem ji. Věděla, že jde do rizika."</p> <p>Klekla jsem si, takže jsme měli oči ve stejné úrovni. "Rozřezal jsi ji a vzal sis její peníze. Bylo ti jedno, co se s ní stane."</p> <p>"Podívejte, jestli chcete ty peníze zpátky-"</p> <p>"Chci zpátky <emphasis>ji</emphasis>. Můžeš to zařídit?"</p> <p>Jen na mě civěl a třásl se strachy. Probodávala jsem ho pohledem a taky jsem se třásla. Dokázala bych ho zabít. Srazit mu vaz nebo ho popadnout za krk a vymáčknout z něj život. Bylo by to hrozné a nemorální, ale hněv mě tak pohlcoval, že jsem se nebyla schopná kontrolovat. Když se to vezme kolem a kolem bylo štěstí, že většina sukub a inkubů má mírné povahy, kterým víc vyhovuje rozdávat rozkoš než bolest. Když se jeden může proměnit prakticky v cokoliv a důkladně se nasere, může mezi smrtelníky nadělat pořádnou paseku. Žádný z nich by se nám nemohl postavit. Ten zatracený doktor neměl ani tolik šance jako sněhová koule v pekle.</p> <p>Ale jiný nesmrtelný nás zastavit mohl.</p> <p>"Josephine," zašeptal za mnou Bastienův hlas. Pak: "Fleur." Když jsem pořád neodpovídala ani neuvolňovala své sevření, Bastien řekl: "Letho."</p> <p>Až mé skutečné jméno proniklo tou krvežíznivostí, která mnou zmítala.</p> <p>"Nech ho. Nestojí ti za to."</p> <p>"Copak nemůžu pomstít Dominique?" naléhala jsem a nespouštěla oči z toho mizeru před sebou.</p> <p>"Dominique je mrtvá a její duše je už na onom světě. Nezměníš to ani když toho lumpa zabiješ."</p> <p>"Aspoň se budu cítit líp."</p> <p>"Možná," připustil Bastien. "Ale nemáš právo vyměřovat trest smrtelníkům. To je vyhrazeno vyšší moci."</p> <p>"Teď jsem já ta vyšší moc."</p> <p>Inkubus mi jemně položil ruku na rameno. Trhla jsem sebou. "My máme jiné úkoly. Nezabíjíme smrtelníky."</p> <p>"Basi, my dva jsme už zabíjeli i předtím."</p> <p>"Jen v sebeobraně. Ochrana vesnice před lupiči není to samé jako chladnokrevná vražda. I když jsi zatracená, tak hluboko neklesneš."</p> <p>Pustila jsem lékaře a vkleče se narovnala. Ani se nehnul. "Milovala jsem Dominique," zašeptala jsem.</p> <p>"Já vím. To je ten problém se smrtelníky. Snadno se zamilují a rychle umírají. Pro všechny bude lepší, jestli se od nich budeme držet dál."</p> <p>Už jsem se lékaře nedotkla, ale nevstávala jsem. Bastien mě zvedl, pořád klidný a rozumný. "Tak pojď, jdeme. Nech ho být. Nemáš právo ho připravit o život."</p> <p>Dovolila jsem Bastienovi, aby mě odvedl. Když jsme byli v tmavé uličce vedle lékařovy ordinace, proměnila jsem se zpátky do podoby Josephine, která pro mě byla mnohem přirozenější.</p> <p>"Chci odejít z Paříže," řekla jsem mu smutně. "Chci jít někam, kde se neumírá."</p> <p>Objal mě kolem ramen a já se o něj opřela. Jeho přítomnost mě uklidňovala. "Žádné takové místo neexistuje, Fleur."</p> <p>V Solově domě jsem pořád seděla na Alekovi, zase jednou jsem měla schopnost ho rozmačkat jako štěnici, jestli se tak rozhodnu. Ale pořád jsem v hlavě slyšela Bastienova slova a najednou jsem si uvědomila, jak moc mě trápí ta nedávná roztržka s inkubem. Nezáleželo na tom, kolik od té doby už přešlo let, pořád to byla pravda. Neměla jsem právo zabíjet ze msty. Nebylo fér, aby nesmrtelný využil výhodu, kterou má, proti mnohem slabšímu smrtelníkovi. Pak bych nebyla o nic lepší než Sol. A když jsem se podívala na Aleka pod sebou, najednou jsem si všimla, jak je strašně mladý. Nebyl omnoho starší než Dominique. Ještě k tomu se má síla a souvislé myšlení každým okamžikem víc a víc ztrácelo. Hrozivě jsem se sklonila k Alekovi.</p> <p>"V-vypadni," zamumlala jsem znecitlivělými rty. "Chci, abys odsud okamžitě zmizel. Táhni ze Seattle a ať tě ani nenapadne se znovu spojit s Dougem nebo s někým jiným z kapely. Jestli zjistím, že jsi tady ještě i zítra večer..." namáhavě jsem hledala patřičnou hrozbu. Mé duševní procesy se se skřípěním zastavily. "Nebude... se ti to líbit. Rozumíš?"</p> <p>Můj bluf zapracoval; byl bez sebe strachy. Slezla jsem z něj a zůstala skrčená na zemi, protože jsem se nedokázala postavit. Vyškrábal se na nohy, ještě jednou se na mě vyděšeně podíval a vystřelil z pokoje jako raketa.</p> <p>Jen co za ním práskly dveře, ztratila jsem vědomí.</p> <p>Kapitola 21</p> <p>Příštího dne jsem se probudila s nejhorší kocovinou svého života a to už je co říct.</p> <p>Vlastně mě probral studený vzduch, vítr foukal dovnitř rozbitými okny a vzdouval záclony. V Seattle bývají mírné zimy, ale přece jen byl listopad. Proměnila jsem si teplý svetr a pak si všimla, že Solova krev z mé pokožky nezmizela ale uschla a na mně jako na všem ostatním se změnila v třpytivé červené krystaly. Zvedla jsem jeho potrhanou hedvábnou košili a zjistila, že se po čertech dobře hodí na jejich odstraňování.</p> <p>Minulou noc jsem si vybavovala jako v oparu a měla potíže vzpomenout si na podrobnosti. Řekla bych, že na vině byla ta tajemná kapalina, kterou jsem pila, ať už to bylo cokoliv. Když jsem se rozhlédla po tom zbořeništi, vybavila se mi většina událostí a ten zbytek jsem si nějak poskládala dohromady. Už se mi vůbec nechtělo tady motat, tak jsem vylovila svůj mobil a zavolala si taxík.</p> <p>Cestou do Seattle mi bylo jasné, že nejvíc ze všeho bych ráda jela domů a ještě trochu se prospala. Do práce budu muset jít až později, protože dnes otevírá Doug. No moment. To nepůjde, protože Doug leží v nemocnici. S povzdechem jsem požádala řidiče, aby mě odvezl do knihkupectví.</p> <p>Když jsem dorazila do kanclu, měla jsem tam tři hlasové zprávy. Jedna byla od spisovatele, který tady měl mít dnes večer autogramiádu, E.J. Putnama. Přiletěl v pořádku a dostaví se podle plánu. Pak volala Beth, že je nemocná. Ježíši. Copak dneska už nikdo není zdravý? Teď nám budou chybět už dva lidi. Poslední byla od Warrena, říkal, že se v průběhu dne vrací z Floridy a zastaví se tady ještě dnes večer. Už z principu jsem se na něj naštvala. Celý minulý týden jsem se mořila se samými zmatky a on si užíval golfu v málem třicetistupňových vedrech.</p> <p>Rozdala jsem příkazy a pak si sedla do kasy. Nedostatek lidí aspoň člověku zaměstná hlavu, proto jsem neměla moc času se zabývat tím, co se stalo včera v noci. Nebo Dougem. Nebo tím, že Seth dneska nepřišel. Nebo mou hádkou s Bastienem.</p> <p>"Ty jsi Georgina?"</p> <p>Vzhlédla jsem a dívala se do tváře hezké Japonky. Její tvář a postava už trochu překračovaly hranice plnoštíhlosti a černé vlasy měla svázané do ohonu. Její úsměv mi připadal povědomý.</p> <p>"Jsem Maddie Satová," představila se a podala mi ruku. "Dougova sestra."</p> <p>Potřásla jsem jí celá vyjevená. "Nevěděla jsem, že Doug má sestru."</p> <p>Zaškubalo jí rty. "Popravdě jich má spoustu. Tak nějak jsem se rozběhli po celé zemi a víceméně se soustřeďujeme každý na své věci."</p> <p>"Takže jsi přišla... navštívit Douga?" Zaváhala jsem, než jsem načala takové choulostivé téma, ale kvůli čemu jinému by sem tak najednou přišla?"</p> <p>Přikývla. "Ráno jsem byla za ním. Má se skvěle a pozdravuje tě."</p> <p>To byla ta nejlepší zpráva jakou jsem mohla dostat. "Už se probral?"</p> <p>"Ano. Je mrzutý a uštěpačný, ale jinak v pořádku. Řekl mi, že má v kanceláři nějaká cédéčka a chce, abych mu je přinesla."</p> <p>"Jasně. Ukážu ti, kde je má," nabídla jsem se a vedla ji dozadu. No tohle. Dougova sestra. "Jak jsi zjistila to o Dougovi?"</p> <p>"Zavolal mi Seth Mortensen."</p> <p>Zakopla jsem a málem se svalila na vystavené knihy o zahradničení. "Odkud znáš Setha?"</p> <p>"Pracuju pro časopis Womanspeak. Seth měl pár otázek o feministických organizacích, na které potřeboval odpovědi do své knihy, proto mu asi před měsícem Doug dal můj e-mail. No a tak jsme jeden druhému párkrát napsali. Když Doug... onemocněl, Seth vypátral mé číslo v Salemu a včera večer mi zavolal."</p> <p>Část mého já trochu žárlila, že si s ní Seth vyměňoval e-maily a já o tom nic nevěděla, ale okamžitě jsem takové pocity potlačila. To, co udělal, bylo neuvěřitelně pozorné a pro něj typické. Klidná výkonnost a laskavost. Odvedla jsem Maddie do kanceláře a našla šuplík s cédéčky.</p> <p>"Vyjela jsi v noci nebo až ráno?"</p> <p>Zavrtěla hlavou. "Ani jedno. Seth pro mě přijel."</p> <p>"Co? Do Salemu? To jsou asi tak čtyři hodiny jízdy."</p> <p>"Vím. Bylo to od něj opravdu milé. Nemám vlastní auto a tak hned jak jsme domluvili, nasedl do auta, uprostřed noci pro mě přijel a odvezl mě k Dougovi."</p> <p>Panebože. Seth si dnes v noci udělal osmihodinový výlet. Žádný div, že tady není, určitě se vrátil polomrtvý. To taky znamenalo, že nezmizel z nemocnice kvůli tomu, aby se ode mě dostal co nejdál, ale proto, aby pomohl Dougovi. Příjemně mě to rozechvělo, částečně se mi trochu ulevilo a taky to byl další důkaz Sethova dobrého vychování a zájmu o ostatní.</p> <p>Maddie mi nechala číslo na mobil a slíbila, že Dougovi odevzdá mé přání brzkého uzdravení. Jen co byla pryč, vešla Janice.</p> <p>"Ahoj, Georgino. Je tady Lorelei Biljanová."</p> <p>"Aha. Dobře." Přešla jsem si to ještě jednou. "Myslíš E.J. Putnama."</p> <p>"Ne. Určitě to je Lorelei. E.J. je muž."</p> <p>"To vím," řekla jsem. "Ale její autogramiáda je ode dneška za týden. Dnes je Putnamova. Už mi kvůli tomu volal."</p> <p>"Nevím. Vím jen, že sem přišla ona."</p> <p>Najednou jsem začínala mít neblahé tušení. Šla jsem za Janice a podaly jsme si ruce s malou, pevně stavěnou ženou středního věku. Viděla jsem fotky Lorelei Biljanové v jejích knihách a přede mnou stála přesná kopie od krátkého sestřihu hnědých vlasů po charakteristické černé oblečení.</p> <p>"Půjdu se podívat na nějaké památky, ale nejdřív jsem se chtěla ohlásit," vysvětlovala.</p> <p>"Aha. Ano. To bude skvělé." Jen s námahou jsem se usmála, všechnu energii jsem spotřebovala na to, abych vůbec mohla dýchat.</p> <p>Ještě jsme chvíli klábosily a jen co byla pryč, vlítla jsem do Paiginy kanceláře a vyházela jí stůl. Opravdu naplánovala oba autory na stejný den, ovšem na hlavním kalendáři pro personál byly ty datumy různé. Na našich vlastních plakátech byly taky různé dny, ale na webstránce to byl tentýž den. Znamenalo to, že fandové obou z nich se k nám nahrnou dnes večer.</p> <p>Zatracená práce. Tohle bylo jako klišé z podřadného sitkomu. Pro jeden tanec jsme měli dva tanečníky.</p> <p>Seděla jsem u Paigina stolu a mnula si spánky. Jak jen se tohle mohlo stát? Jak to mohla ta dokonalá, výkonná Paige tak podělat? Odpověď jsem našla rychle: protože myslela na jiné věci. Její těhotenství bylo čím dál komplikovanější a kvůli němu tady chyběla už málem tři týdny. Není divu, že udělala chybu. Horší bylo, že teď jsem se s tím musela vypořádat sama.</p> <p>Andy strčil hlavu do kanceláře. "Aha, tady jsi. Ahoj. Bruce mi řekl ať se zeptám, jestli někdo z vás může pomoct v kavárně, protože nemá lidi. A právě volal Seth na naši hlavní linku. Říkal, ať ti povím, že to, na čem jste se na zítřek domluvili, neplatí."</p> <p>"Seth volal?" zeptala jsem se jako bych spadla z Měsíce. Takže přece jen nespí. A ´to´, co mělo být zítra, bylo rande. Chtěli jsme se jít podívat na místní keltskou kapelu, která hrála v jedné hospodě, ale on to zrušil. Ty ušlechtilé důvody proč ode mě odešel, které jsem mu připisovala, najednou vypadaly míň ušlechtile. "Dobře. Díky."</p> <p>Zírala jsem do prázdna. Celý svět kolem mě se rozpadal. Nepromluvila jsem si se dvěma muži, na kterých mi nejvíc záleželo. Vedla jsem knihkupectví, které nemělo dost lidí, aby se udrželo v chodu. Večer přijdou dva autoři a každý z nich bude čekat, že se mu při propagaci jeho knih dostane nejvyšší pozornosti. Na něco takového nemáme dost místa. A k tomu všemu jsem se cítila jako hadr na nádobí. Vedlejší účinky té drogy mi zanechaly děsné bolesti hlavy a ani zdaleka jsem se dost nevyspala. Zabíjení bohů je dost únavná záležitost.</p> <p>Měla jsem toho šíleně moc na práci a ani trochu energie nebo vůle, nehledě na prostředky. Potřebovala jsem zázrak. Zásah vyšší moci. A i když to v mé branži vůbec nebylo vyloučené, nejspíš se to nestane. Ledaže by...</p> <p>Vyšší moc?</p> <p>Vzala jsem kabelku a vytáhla z ní sáček s ambrózií. Zadívala jsem se na ty krystaly. Co by se stalo? Nocturnal Admission se jejich vlivem velmi rychle pozvedli ke slávě. Mohla bych já s nimi přežít jeden pekelný den v práci? Mohly by mi poskytnout výdrž a nastartovat mozek, abych přišla na to, jak z toho ven? Nebo mě prostě změní ve slintajícího sexuálního maniaka? Už dřív jsem podezírala Sola, že mi včera večer dal něco jiného, co určitě byl nějaký druh znásilňovací drogy. Ale tohle... tohle by mi mohlo nabídnout nějakou inspiraci, jak se vyhrabat z toho průseru.</p> <p>Jasně, že tady ještě byl ten nebezpečný problém se závislostí a absťákem. Ale tohle bude poprvé a dokonce i smrtelníci si musí dát několik dávek, aby to začalo být ošklivé a Carter mi přece řekl, že já bych měla být odolnější. Nejspíš to bude v pořádku, dokud se nenechám zblbnout tím, co se pak stane, ať už to bude cokoliv.</p> <p>Možná jsem jen byla příliš zmožená, ale už jsem neváhala. <emphasis>Nepřemýšlej a jednej</emphasis>. V kavárně jsem si objednala moka s bílou čokoládou a jen co jsem byla zpátky ve své kanceláři, nasypala jsem do ní krystaly. "Na ex," zabručela jsem těsně předtím, než jsem to kopla do sebe.</p> <p>Když jsem dopila, položila jsem si hlavu na stůl a byla zvědavá, co se stane. Nic se nedělo. Nejvíc ze všeho jsem byla ospalá. Zívla jsem. Kdy to svinstvo zabere a jak to poznám? A co si sakra počnu, jestli se i tohle změní v katastrofu? Co jestli se to všechno ještě zhorší? Vlastně to už by ani nešlo. Na dnes večer máme zamluvené dva autory. Pečlivá Tammi si kdysi dělala srandu, že se to jednou klidně může stát. Nicméně dva je špatné číslo, protože dva budou spolu soupeřit. Kdyby jich bylo víc, mohla by se z toho stát přátelská skupinová záležitost, ne soutěž kdo z koho o to, kdo bude mít víc prostoru a vyhřívat se ve světle reflektorů. Víckrát už jsem byla na velkých akcích, na kterých četlo a mluvilo hodně autorů. Někdy dokonce seděli u stolu a spolu odpovídali na otázky o psaní, inspiraci a publikování. Taková perspektiva vypadala dobře. Pro fanoušky všech těch spisovatelů to byla parádní příležitost a později si pak mohli nechat podepsat knihy od více autorů. Ovšem ty akce byly hodně velké a vyžadovaly spoustu plánování a reklamy, nemluvě o lidech, co to měli na starost.</p> <p>Vzpřímila jsem se o pár minut později a uvědomila si, že už jedu na plný pecky. Neměla jsem čas bádat nad tím, co se stalo nebo co to znamená, protože jsem měla práce až nad hlavu. Mozek mi fungoval jak dobře namazaný stroj. V mžiku jsem byla na přízemí a odchytila Andyho. Podala jsem mu seznam zaměstnanců.</p> <p>"Zavoláš každému člověku, který není v práci - až na ty nemocné, samozřejmě, a zjisti, jestli sem můžou přijít. Nejlíp na celý den, ale když ne, ber, co nabídnou. Pak se zeptej všech tady, jestli můžou zůstat až do zavírací doby a řekni jim, že se jim započte ještě půl směny navíc."</p> <p>Andy na mě civěl, jako tele na nový vrata, ale nedala jsem mu příležitost se vyptávat. Vrátila jsem se do kanclu a nechala vyvolat Marii. Zatímco jsem čekala, zavolala jsem Maddie Satové. Když to vzala, vysvětlila jsem, v co doufám, že pro mě udělá. Má žádost ji překvapila, nicméně souhlasila. Taky mi slíbila, že pro mě zařídí jeden telefonát, do kterého se mi moc nechtělo.</p> <p>Maria se objevila jen co jsme s Maddie domluvili. Pracovala na částečný úvazek a byla plachá a tichá. Jestli to jen trochu šlo, vyhýbala se pokladnám, protože mezi regály byla mnohem spokojenější. A taky fantasticky malovala.</p> <p>Podala jsem jí jeden z plakátů ze skříně. "Potřebuju, abys namalovala plakát na dnešní večerní akci."</p> <p>"Na tu autogramiádu?" zeptala se. "É... autogramiády?" Ta duplicita už se zřejmě roznesla.</p> <p>"Nebude to jen autogramiáda. Je to literární fantazie. Je to..." V duchu jsem rychle zamítla pár možností, které mě napadly. "Je to Emerald Lit Fest." Kapánek nudné, ale hned to bude každému jasné. Někdy je to moudřejší než nějaké finty. "Ano. Bude to první ročník. A dej tam, že přijdou tihle autoři." Podala jsem jí seznam, který jsem si připravila předem. "Napiš tam taky, že budou podepisovat své knihy. A že budeme mít slevy." Ještě jsem se zamyslela a dostala další nápad. "A že deset procent z prodeje věnujeme na projekt gramotnosti v Puget Sound."</p> <p>"No páni," řekla. "Ani jsem netušila, že se toho tolik bude dít."</p> <p>"Jo," souhlasila jsem rázně. "Já taky ne. Namaluj to, napiš, okopíruj od někoho, je mi to jedno. Jen to udělej a ať je to do dvaceti minut. A ať to vypadá dobře."</p> <p>Jen zamrkala a pak se hned dala do práce. Zatímco se činila, já jsem telefonovala. Na reklamu v tisku už bylo pozdě, ale skoro každý měl webstránku. Zavolala jsem do velkých periodik a taky do menších uměleckých. Zavolala jsem i místním spolkům spisovatelů a ukecala je, aby mi dali e-maily svých členů. Na konec jsem si nechala rozhlasové stanice. Těm se sice moc nechtělo něco podniknout za tak krátký čas, ale neměla jsem jinou možnost, jak zařídit okamžitou reklamu. Mohli mi nejvýš slíbit, že se dídžejové o nás zmíní, ale neměli jsme s nimi podepsanou smlouvu. To chtělo trochu víc kličkování, ale měli jsme takový kredit, který zaručoval, že dostanou zaplaceno a když navíc šlo o charitu, nedokázali odolat. Tak jo, <emphasis>mně</emphasis> nedokázali odolat. Dokonce i v telefonu jsem poslouchala samu sebe, jak se jim vlichocuju a přemlouvám je naprosto bezbožným způsobem. V jedné chvíli dokonce i Maria přestala pracovat a hleděla na mě málem hypnotizovaným pohledem. Pak jen zakroutila hlavou a vrátila se k plakátu.</p> <p>Pak se objevil Andy se seznamem a poznámkami. Nepřilákali jsme jich tolik, kolik bych si přála, ale určitě nám to pomůže. Navíc většina těch, co tu už byli, souhlasila, že zůstane.</p> <p>V té chvíli Maria dokončila svůj plakát a opravdu vypadal dobře. Jela jsem do tiskárny, která pro nás obvykle dělala takové věci a vytáhla plakát.</p> <p>"Ne," řekla mi manažerka rozhodně, čím se můj maniakální příval energie se zaskřípěním zastavil. "Všechno tohle za hodinu nestihneme. Možná tak za tři."</p> <p>"Co tak za hodinu a půl?" vemlouvala jsem se. "Je to pro charitu. A jsme v krizi."</p> <p>Zamračila se. "Gramotnost je v krizi?"</p> <p>"Gramotnost je vždycky v krizi. Víš vůbec, kolik dětí v oblasti Puget Sound má problémy se čtením kvůli nedostatku zdrojů a nekvalitnímu vzdělání?"</p> <p>Protože jsem naštěstí pracovala v biznisu s knihami, znala jsem všechny ponuré statistiky. Než jsem s ní byla hotová, ta semetrika byla málem v slzách. Slíbila, že tu objednávku vyřídí a že to stihnou za tu požadovanou hodinu.</p> <p>Zatímco se tiskly plakáty, jela jsem do Foster’s Books. Tenhle obchod patřil místním a nebyl tak velký jako Emerald City, ale jako místní značka měl stejnou pověst. Technicky vzato jsme byli soupeři.</p> <p>Když jsem vešla, vzhlédl ke mně majitel Garrett Foster. "Hledáš práci?"</p> <p>"Spíš jsem nějakou přinesla tobě," pronesla jsem sladce a opřela se o pult. "Ráda bych, abys se místo mě spojil s Abelem Warshawskim."</p> <p>Abel Warshawski byl samotářský místní autor, který psal velmi populární knihy o pacifickém severozápadě. S Fosterem byli dlouholetými přáteli, takže Abel se objevoval jen u Fostera.</p> <p>Garrett zvedl prošedivělé obočí. "Abel chodí jen sem a ty to víš."</p> <p>"Jasně. Proto se tě neptám na jeho číslo."</p> <p>A pak jsem do Garretta začala hustit, jak má polovina lidí v Emerald City málem smrt na jazyku, mluvila o charitě a statistikách gramotnosti. Pak jsem zdůraznila, že technicky vzato ani nejsme soupeři, protože on je na Capitol Hill a já v Queen Anne. Kromě toho všichni, kdo si vydělávají na chleba knihami jsou jako jedna velká rodina, protože všichni máme stejné cíle.</p> <p>"Můj bože, ženská," zabručel, když jsem skončila. Řekla bych, že jsem se během té tirády ani nadechla. "Jseš si opravdu jistá, že nechceš novou práci?"</p> <p>"Chci jen Abela na dnešní večer."</p> <p>Kousl se do rtu. "Myslíš, že bychom sem Mortensena někdy dostali na autogramiádu?"</p> <p>"Hmmm." zvažovala jsem to. Handl jsem měla v krvi. "Přijde na to. Vy zavíráte o pár hodin dřív než my, že jo? Tak mě napadlo, že by nám pár vašich lidí mohlo dnes večer pomoct. Samozřejmě dostanou zaplaceno."</p> <p>"Nechceš toho nějak moc?" zabručel. Díval se na mě a pořád uvažoval, ale věděla jsem, že už ho mám v hrsti. Už mi neuteče. "Tak jo, ale jen jestli dostaneme Mortensena v nějakém vhodném čase - například až bude vycházet jeho další kniha."</p> <p>"Platí." Nelíbilo se mi, že se budu muset o Setha dělit, ale hodně slavných autorů mělo vystoupení na více místech v Seattle, když měla vyjít jejich kniha. Doufala jsem, že Sethovi nebude vadit, že jsem ho prodala. No nic, s tím si budu dělat hlavu později.</p> <p>Než jsem odešla, vykoupila jsem Fosterovy časopisy American Mystery a Womanspeak. Než mi je namarkoval, na chvíli zaváhal. "Koukej..." Vzhlédl. "Nepředpokládám, že jsi četla tu povídku, co napsal Mortensen..."</p> <p>"No," pravila jsem s rozmarným úsměvem, protože mi má dvojnice Genevieve už dávno byla ukradená, "řekněme jen, že to není první muž, kterého jsem trochu ´inspirovala´."</p> <p>Jako dárek na rozloučenou jsem Garrettovi věnovala jeden z našich reklamních plakátů. Tiskárna mi jich pár udělala dopředu, než začnou s velkou zakázkou.</p> <p>Nevěřícně zíral na ten plakát. "Abel tam už je! Ještě než jsi se mi o tom vůbec obtěžovala říct!"</p> <p>Nechala jsem ho tam stát s otevřenou pusou a jela vyzvednout plakáty. Vrátila jsem se do knihkupectví a rozdělila je mezi tři zaměstnance, které jsem současně vyzbrojila seznamem míst, kam je mají pověsit. Odeslala jsem je pryč a pak se vrhla na dokončovací práce v knihkupectví, což obnášelo zejména tahání nábytku sem a tam a přidělování zaměstnancům povinnosti na dnešní večer.</p> <p>Když hodiny odbily šestou, opravdu to vypadalo že se stal zázrak. Autogramiády se obvykle organizovaly v kavárně v prvním patře. To místo pořád bylo takříkajíc srdcem celé show, ale já nechala vyklidit i ten zbytek. Znamenalo to, že police na sebe budou hodně namačkané, ale snad to nebude vadit. Většina lidí stejně bude chtít poslouchat oblíbené autory a ne se probírat v knihách,</p> <p>A že teda přišlo lidí. E.J. Putnam a Lorelei Biljanová měli své vlastní masy fanoušků sci-fi a literární fikce, což by už samo o sobě stačilo, ale má reklama jich přivedla ještě víc. Všechno bylo úplně přecpané. Potřebovali jsme každý centimetr prostoru, který jsme mohli získat přemístěním nábytku. Nevzpomínala jsem si, že by vůbec kdy bylo v tomhle obchodě tolik lidí.</p> <p>Putnam a Biljanová byli trochu nesví - a ze začátku docela nešťastní - že se zčistajasna octli uprostřed Emerald Lit Festu místo na obyčejné autogramiádě. Přešla jsem ten zmatek jako nedorozumění s jejich lidmi a poděkovala jim, že pomáhají charitě. Taky jsem jim připomněla, že teď mají skvělou příležitost ukázat se před lidmi, kteří obvykle čtou jiné žánry a takovou nabídku žádný spisovatel neodmítne... teda skoro žádný. Každý z nich dostal deset minut, aby něco přečetl a pak dalších patnáct na otázky. Na autogramiádu to bylo celkem šílené tempo, to ano, ale fungovalo to a poskytlo nám čas na panel otázek a odpovědí od více autorů. Panel se skládal z těch dvou headlinerů plus Setha, Abela a Maddie. Konferovala jsem to všechno sama, i když jsem polovinu času ani nevnímala, co povídám.</p> <p>"Nemůžu uvěřit, že Sethovi se věnuje míň pozornosti než Putnamovi a Biljanové," poznamenal ke mně Andy tiše v průběhu panelu, protože se exkluzívní pozornosti dostávalo jen těm dvěma. "Je lepší než oba dva dohromady."</p> <p>"Jenže je taky mimořádně dobrosrdečný," odpověděla jsem. Teď, když jsem si mohla na chvíli vydechnout, nemohla jsem se Setha nabažit. Měla jsem pocit, jako bych ten nevyzpytatelný úsměv a hnědé oči neviděla už celé věky. Vlastně jsem taky ještě nikdy neviděla tričko dvojice Captain a Tenille, které měl na sobě. Chtělo se mi rozběhnout se za ním, ale držela jsem se zpátky. To jemu Maddie mým jménem ráno zavolala a požádala ho o účast.</p> <p>Když už všechno povídání víceméně skončilo, požádala jsem naše lidi, aby většinu nábytku vrátili na místo. Kavárna zůstala vyklizená a pro jednotlivé autory jsme připravili stoly, na kterých budou podepisovat své knihy. Dokonce i Maddie, která byla téměř neznámá, měla pár zájemců. Womanspeak měl mírně kultovní pověst a řekla bych, že v průběhu panelu získala pár příznivců.</p> <p>Když jsem šla kolem Setha, který mluvil se svými fanoušky, zachytila jsem jeho pohled a zastavila se. Nastala trapná situace, na kterou byla krátká i má mánie vyvolaná ambrózií. Pořád nás dělilo hodně nevyřešených problémů.</p> <p>"Děkuji," řekla jsem jen. "Děkuji, že jsi přišel."</p> <p>"No," odpověděl po chvíli. "Vždyť mě znáš. Ještě nikdy jsem nezmeškal Emerald Lit Fest a nezačnu s tím právě teď."</p> <p>Když přišla závěrečná, obchod ještě ani zdaleka nebyl prázdný, tak jsme netlačili na pilu, hlavně proto, že jsme vydělávali tuny prachů. No a právě v té době se tam objevil Warren.</p> <p>Postavil se vedle mě a pak se ke mně připojil na obhlídce těch zástupů kolem nás. "Proč," řekl po chvíli, "se cítím jako rodič, který se právě vrátil domů a zjistil, že mejdan jeho puberťáků je právě v nejlepším?"</p> <p>"Paige zapsala Biljanovou i Putnama na stejný den. Tohle mi přišlo jako nejlogičtější řešení."</p> <p>"Kdy jsi na to přišla?"</p> <p>"Dneska ráno."</p> <p>"Dneska ráno," opakoval. "Takže místo toho, abys, řekněme, prostě přestěhovala nábytek v prvním patře a jednoduše uspořádala dvě současně probíhající autogramiády, rozhodla ses - za jeden den - zorganizovat hvězdně obsazený, velkoryse propagovaný společenský večer, kam přišlo víc lidí, než se vejde do tohohle obchodu?"</p> <p>Zamrkala jsem. No tohle! To by opravdu bylo jednodušší řešení. "Vlastně je to festival, ne společenský večer. A nezapomínej na to, že je to charitativní údálost."</p> <p>Warren ke mně rychle obrátil hlavu. "Tohle všechno dáváme na charitu?"</p> <p>"Jen deset procent," uklidňovala jsem ho. "Ale doopravdy je tady jedna paní z Projektu gramotnosti. Udělalo to na ni takový dojem, že by si s námi chtěla promluvit o tom, že nás zahrne mezi velké fundraisery. Nejbližší akce nejspíš bude až příští rok - samozřejmě na jaře. Nechceme, aby nám to kolidovalo s příštím Emerald Lit Festem."</p> <p>"S příštím?"</p> <p>"No jasně. Teď už je to tradice." Když to tak hezky celý večer odsejpalo, cítila jsem se na koni. Ve skutečnosti jsem byla pořád tak sjetá, že bychom mohli druhý Emerald Lit Fest rovnou uspořádat zítra ráno.</p> <p>Najednou mě něco napadlo. "Hele, jsem v průšvihu?"</p> <p>Promnul si oči. "Georgino, tys..." Zavrtěl hlavou. "Nemám slov. A nejsi v průšvihu. Určitě ne. Tolik jsme nevydělali od Černého pátku." Věnoval mi jeden ze svých hezkých úsměvů, který mi připomněl naše mnohem důvěrnější chvíle. "Jdi už domů. Potřebuješ to. Zorničky máš jako talíře."</p> <p>"Vyhazuješ mě? Myslíš to vážně, že nemám žádný průšvih?"</p> <p>"Ne, nemáš. Ale slyšel jsem, kolik jsi musela pracovat přesčas a zvládat taky... jiné věci. Paige sem přijde příští týden a pak si sedneme a popovídáme si." Najednou zbystřil: "Není to náhodou Garrett Foster, co maká v naší kase?"</p> <p>Neochotně jsem nakonec šla domů, i když nebylo snadné opustit své duchovní dítě. Stále jsem byla nabuzená a točila se mi hlava ze všeho toho adrenalinu, co mi proudil v žilách. Nemohla jsem prostě jen tak jít domů, musela jsem něco dělat, plánovat, aktivně něco podnikat. Pár chlapů na mě civělo, když jsme se míjeli a já se na ně usmívala tak provokativně, že jeden z nich málem vrazil do popelnice. Možná jsou i jiné způsoby, jak dnes v noci být aktivní.</p> <p>Zazvonil mi mobil a já ho bez přemýšlení zvedla. Byl to Bastien.</p> <p>"Zatraceně. Zapomněla jsem se podívat, kdo volá. Pořád ještě s tebou nechci mluvit."</p> <p>"Nezavěšuj. Musím ti něco povědět."</p> <p>"Ne. Řekla jsem ti-"</p> <p>"Fleur, odcházím."</p> <p>Slyšela jsem, jaký má napjatý a unavený hlas. Určitě nemluvil o tom, že si jde dnes večer vyhodit z kopýtka. Z těch oblaků eufórie jsem se snesla trochu níž. "Odcházíš ze Seattle."</p> <p>"Ano."</p> <p>"Proč?"</p> <p>"Protože s Danou mi to nevyjde. Oba to víme."</p> <p>Teď jsem stála před svým domem a nepřítomně na něj zírala. Čekala jsem, jestli mě ambrózie neosvítí, jestli mi neposkytne nápad, který by Bastienovi konečně pomohl nalákat Danu. Ale nic se nestalo, takže jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla udělat.</p> <p>"Hned jsem tam."</p> <p>Když jsem přijela, měl dveře odemčené, takže jsem šla rovnou dovnitř. ´Mitch´ stál v kuchyni zády ke mně a celý jeho postoj vyzařoval skleslost. Šla jsem k němu, objala ho kolem pasu a opřela si hlavu o jeho záda.</p> <p>"Je mi to líto," zašeptala jsem.</p> <p>"Mně taky."</p> <p>"Nepovedlo se při tom vaření polapit dušičku v hrníčku?" Málem jsem se zasmála. Ta ambrózie byla fakt něco.</p> <p>"Ne. I když teď dokážu udělat fantastické crème brûlée. Jestli máš chuť, ještě trochu je v lednici." Povzdechl si. "Nepovedlo. Tys věděla, že mi to nebude k ničemu, že?" Obrátil se a teď jsme stáli tváří v tvář.</p> <p>Odvrátila jsem pohled. "Jo. Ale nechtěla jsem... ani nevím. Nejspíš jsem doufala. Držela jsem ti palce, aby to vyšlo."</p> <p>Chvíli jsme tam v tichu stáli. Bylo úplně jedno, jak mě rozzuřil, nesnášela jsem dívat se na něj, když vypadal takhle, zničený a poražený.</p> <p>"Fleur, chci se ti omluvit za tu noc-"</p> <p>"Ne, všechno to není tvá-"</p> <p>"Neskákej mi do řeči," napomenul mě. "Neco ti musím říct a týká se to Setha."</p> <p>Pak stejně jako pokaždé, když jsem u něj byla na návštěvě, zazvonil zvonek. Inkubus otráveně mávl rukou. "Nevšímej si toho."</p> <p>"Mohla by to být ona."</p> <p>"To je mi jedno. Už ji nechci vidět."</p> <p>On mohl být pesimista, ale já se nacpala pokrmu bohů. Cítila jsem se, jako bych zvládla cokoliv. <emphasis>Věděla</emphasis> jsem, že zvládnu cokoliv. Mé sebevědomí a chytrost neznaly hranic. Za pár hodin jsem vytvořila novou tradici Emerald City. Když se mi povede mluvit s Danou tváří v tvář, určitě pro Bastiena objevím aspoň jiskřičku naděje.</p> <p>"Ještě pořád tady může být nějaký způsob," řekla jsem mu, když jsem šla ke dveřím. "Jestli chceš, zneviditelni se. Promluvím si s ní."</p> <p>"Jestli to vůbec je ona," křikl za mnou.</p> <p>Ale byla to ona.</p> <p>"Tabitho," usmála se. "Zdálo se mi, že jsem tě viděla vcházet."</p> <p>Vrátila jsem jí nejlepší úsměv, jaký jsem svedla. Byl oslňující. Už jsem se před ní nechovala plaše a jako hloupá husa. Nebylo by tomu tak ani za běžných podmínek, natož teď, když jsem ze sebe dokázala vydat to nejlepší.</p> <p>"Jsem moc ráda, že ses zastavila," řekla jsem jí a srdečnost ze mě málem tekla proudem. Pokynula jsem jí, aby vešla, jako by mi to tam patřilo. Když zvážím, kolikrát mě tam viděla, klidně by to bylo možné. "Prosím, pojď dál a dovol mi nabídnout ti něco k pití."</p> <p>Poprvé jsem viděla Danu vyvedenou z míry. Tohle nebyla ta Tabitha, kterou znala a nevěděla, co má teď dělat.</p> <p>Neviditelný Bastien stál v kuchyni, ruce vyzývavě skřížené na hrudi. Mrkla jsem na něj a pak se zase obrátila k Daně. "Jestli chceš mluvit s Mitchem, musel na chvíli odejít."</p> <p>"Aha. To je v pořádku. Můžu... é... chvíli zůstat... snad."</p> <p>Vypadala nervózní, že já ovládla situaci. Nalila jsem nám oběma ledový čaj a pak jsme si sedly ke stolu. Vykládaly jsme si, jaký jsme měly den, vyprávěla jsem jí o úžasné charitativní akci v jednom knihkupectví v centru, na které jsem byla. Dana se trochu sebrala a částečně se jí vrátilo její klidné sebeovládání. Když pominu její fanatismus, tahle žena se dokázala bavit na úrovni a docela jsme si notovaly. Pomyslela jsem si, že je věčná škoda toho, že svou inteligenci nevyužívá nějakým užitečnějším způsobem.</p> <p>Jak jsme si tak povídaly o nejrůznějších věcech, napadlo mě řešení celé té situace s Danou - a bylo to tak zřejmé. Nevím, jestli to bylo tou ambrózií nebo ne, ale nemohla jsem uvěřit, jak slepí jsme byli. Jak to, že ani jeden z nás nepřišel na to, jaký má Dana problém? Co jsme to byli za odborníky na svádění? Bastien měl pravdu, Dana byla ztracený případ.</p> <p>Pro něj.</p> <p>"Dano," přerušila jsem ji a už jsem se přestala chovat jako Tabitha. "Jsem opravdu ráda, že jsi sem dnes večer přišla, protože se tě chci na něco zeptat."</p> <p>Zakuckala se čajem. "Ano?"</p> <p>Opřela jsem se lokty o stůl a položila si bradu do dlaní, takže jsem se jí mohla dívat přímo do očí. "Před nějakým časem jsi mi řekla, že už s Billem neprožíváte žádné romatické chvíle a že ti to nevadí. Ale víš co? Nevěřím tomu. Myslím, že je postrádáš, že po nich toužíš. Ale ne s ním."</p> <p>Dana zbledla a vykulila oči. Bastien stojící poblíž se tvářil podobně. Bylo mi to jedno. V téhle chvíli jsme už neměli co ztratit.</p> <p>"Mám pravdu?" Naklonila jsem se ještě blíž. "Něco ti přitom schází. A taky jsi mi lhala, když jsi říkala, že nevíš, co je sexy. Víš to moc dobře. Víš přesně, co tě rozpálí a chceš to. Chceš to opravdu moc, protože si to nemůžeš dopřát."</p> <p>Přísahám, že bychom slyšeli spadnout na zem špendlík. Dana těžce pracovala na tom, aby ovládla svůj dech a jen na mě zírala a zírala jako bych mohla zmizet, kdyby jen mrkla.</p> <p>"Ano," zaskřehotala nakonec. "Ve spoustě věcí máš pravdu. Jako třeba že si nemůžeme vybrat, po kom toužíme. A ano... myslím, že obě víme, o čem mluvím, Tabitho." Část její sebedůvěry se jí začínala vracet. "Zpočátku jsem si nebyla jistá, protože v tobě je těžké se vyznat. Ale pak, když ses svěřila, jak nepříjemné je to s tebou a tvým přítelem - nikdy jsi o něm nechtěla mluvit a potom jsi řekla, že tě nepřitahuje - už jsem to věděla s jistotou. To malé představení se spodním prádlem, které jsi pro mě uspořádala, mě v tom jen utvrdilo. Byla jsi úžasná a já na tebe nedokázala přestat myslet. Už jednou jsem tě viděla nahou v té vířivce a samo o sobě to pro mě bylo trýznivé až moc. Stůj co stůj jsem tě chtěla zase vidět nahou. Časem, jak jsme si spolu povídaly, jsem zjistila, že jsi i inteligentní. Stejně jako dnes večer." Zhluboka se nadechla, natáhla ruku a přikryla jí mou, prsty jemně hladila mou kůži. "Máš pravdu, že něco chci, a chci to tím víc, čím menší šanci mám si to dopřát. Vím, že to je špatné a nemorální, ale nemůžu si pomoct. Nemůžu nic dělat s tím, koho chci. Nemůžu přestat po tobě toužit."</p> <p>Žádný div, že se Bastienovi nepovedlo získat Danin skalp, protože ona chtěla mě, nejspíš už od chvíle, co jsem vylezla z jejího bazénu v těch titěrných plavkách. Dívala jsem se na ni a přemýšlela o všech těch hrozných věcech, co dělala její skupina. Myslela jsem taky na Bastiena, týraného nějakým démonem. Být nesmrtelný opravdu nebylo vždycky jen požehnání. Teď jsem dostala šanci ho před tím zachránit a poslat pozdrav do CPFV.</p> <p>Usmála jsem se na Danu a jak napětí narůstalo, odpověď jsem nechala na řeč těla. Přiznám se, že mě trochu překvapilo, jak si všechna naše setkání vyložila ve svůj prospěch, ale ať to bylo co bylo, teď už na tom nezáleželo. Neviditelný inkubus vystřelil z místnosti někdy kolem ´Stůj co stůj jsem tě chtěla zase vidět nahou´, ale teď už byl zpátky a měl s sebou videokameru. Když viděl, jak mlčím a přemýšlím, zběsile s ní na mě mával s úsměvem od ucha k uchu.</p> <p>Teď jsem mohla všechno změnit, dosáhnout toho, o co se Bastien snažil. Jeho zachránit a CPFV ponížit. Jen jestli to půjde. Ambrózie mi dnes dokázala, že můj největší talent spočívá v improvizaci a plánování, ve schopnosti dělat víc věcí najednou a řešit problémy. To bylo skvělé. Byla jsem sama se sebou tak spokojená jako už dávno ne. Nejspíš tohle mi taky ukázalo pravdu o Daně. Ale jak se vliv ambrózie projeví na sexu? Byla sexuální výkonnost pořád mou klíčovou součástí? Nebo ji ambrózie dokonce ještě zlepšila? Dokážu i teď v posteli otřást světem nějakého muže - nebo ženy? Když jsem se podívala na Danu a na její teď už zjevný chtíč, už jsem znala odpověď. Smyslně jsem se zasmála a bujaře si smetla vlasy z obličeje.</p> <p>Mohla jsem otřást jejím světem a udělám to. Přece jen jsem byla týmový hráč. Obou týmů.</p> <p>Stiskla jsem jí ruku a šla k ní.</p> <p>"Cítím přesně to samé."</p> <p>Kapitola 22</p> <p>Číšník mi přinesl další gimlet přesně v té chvíli, kdy jsem dopila ten předchozí. Šikulka, pomyslela jsem si. Zaslouží si pořádné zpropitné.</p> <p>Čtyři dny poté, co se konal Emerald Lit Fest, jsem seděla ve Sklepě s obvyklými podezřelými - Jeromem, Carterem, Hughem, Petrem, Codym a Bastienem. Bylo to poprvé, co jsme se od té doby sešli. Já víceméně raději nikam nechodila, z domu jsem odcházela jen do práce a po ní jsem se tam hned vracela.</p> <p>Po všechny ty dny jsem Setha neviděla ani o něm neslyšela.</p> <p>Nikdo z nás nemluvil, prostě jsme tam jen seděli ve tmě a nasávali. Ostatní lidi v hospodě chodili sem a tam a smáli se, ale v našem koutku bylo hrobové ticho. Atmosféra byla tak napjatá, že kdybych do ní zasekla sekyru, zůstala by viset ve vzduchu. Nakonec, když už jsem to nemohla dýl snášet, jsem si povzdechla.</p> <p>"Tak jo," štěkla jsem na ně. "Můžete se přestat tvářit jako neviňátka. Vím, že jste všichni viděli to video."</p> <p>Jako bych vypustila za balónu vzduch nebo otevřela stavidla.</p> <p>Hugh promluvil jako první, jeho oči přetékaly obdivem: "Ježíši Kriste, tohle bylo to absolutně nejlepší, co jsem kdy viděl."</p> <p>"Já to viděl nejmíň desetkrát," dodal Petr. "A nemůžu se nasytit."</p> <p>Codyho nadšený pohled mluvil za všechno.</p> <p>Vypila jsem polovinu své skleničky na jeden lok. "Někdy se dívám kolem sebe a nedokážu uvěřit, že tohle je můj život."</p> <p>Bastien by si zasloužil Oscara za to, jak na filmu zachytil mé romantické dobrodružství s Danou. Za celou dobu si ani jednou nevšimla kameru poletující ve vzduchu; neviditelný byl jen inkubus, ne zařízení. Nejspíš to bylo proto, že že jsem se postarala, aby Dana byla příliš zaujatá než aby si všímala, co se děje kolem. Přesto i když jsem tak trochu cítila radost, že dokážu rozdávat rozkoš a rozptýlení, mému po-ambróziovému já se nelíbilo, že můj vynikající výkon je všem vystavený na odiv úplně stejně, jak jsem nebyla nadšená, když se mnou spojovali Sethovu povídku. Aspoň že nikdo nevěděl, kdo je Tabitha Hunterová.</p> <p>"Fleur, přísahám, že jsi dělala věci, o kterých jsem v životě neslyšel," dobíral si mě Bastien.</p> <p>"Ále, sklapni," řekla jsem mu, protože jsem věděla, že lže. "Už tak je to trapné až až. Nemůžu uvěřit, že toho už za pár hodin byl plný Internet."</p> <p>Pokrčil rameny. "Je těžké nechat si pro sebe dobré zprávy."</p> <p>I Jeromovy oči zářily spokojeností. "Nemáš se za co stydět. To, co jsi udělala, si zaslouží vavřínový věnec, Georgie. Teď budeš určitě Sukuba roku."</p> <p>"Skvělý," řekla jsem. "Možná, že mi ted dokonce věnují takový kupony, jejichž platnost ještě neskončila."</p> <p>"Dělej si srandu z čeho se ti zlíbí," pokračoval démon, "ale ve vlivné náboženské skupině jsi způsobila hotovou pohromu. Tohle se opravdu musí oslavit."</p> <p>Aspoň že Bastien už byl z obliga. Sice je pravda, že se nebude vyhřívat v záři reflektorů, ale dohlédla jsem na to, aby Jerome v oficiální písemné zprávě zveličil jeho roli. Démon nejspíš věděl, že jsem při opisu Bastienovy asistence při tomhle husarském kousku trochu přeháněla, ale neobtěžoval se vyšetřovat, jak to celé bylo. Hlavně že bez ohledu na papírování celá ďábelská komunita věděla, že na tom nesmírně populárním videu je Jeromova sukuba. Pověst mého šéfa vylétla až do nebes.</p> <p>Pokud jde o CPFV... no ano, tam to určitě bylo vzhůru nohama. Jen co se ten skandál provalil, Dana odstoupila z funkce. Když skupina zčistajasna pozbyla silného vůdce, upadla do zmatku a bez rázného vedení se potácela od ničeho k ničemu. Chudák Bill. Nádavkem k potížím se záletnou manželkou musel zachraňovat svou politickou kariéru, kterou vystavěl na prosazování rodinných hodnot. Volby budou příští rok a jen bůh ví, jestli to uhraje.</p> <p>Z celé té věci jsem měla smíšené pocity. Jistě, nesnášela jsem CPFV za všechny ty hrozné věci, co dělali a byla jsem ráda, že jsem jim srazila hřebínek. Ale Daně, bez ohledu na její mnohé chyby, na Tabithe záleželo. Nemusela to být zrovna láska, ale ty emoce byly upřímné. Otevřela se mi a já se jí vysmála do tváře. Dokonce i kdyby se jí podařilo vyhrabat se z té kaše, nejspíš už nikdy neprojeví své sexuální sklony. Hluboko je pohřbí a dál bude vést své kampaně nepřátelské k homosexuálům. Tohle mi na tom všem vadilo nejvíc, jak kvůli jejímu osobnímu tak i politickému životu.</p> <p>"A když nevyřazuje z oběhu konzervativní děvky," poznamenal Hugh, "ve volném čase likviduje bohy. Opravdu jsi zmlátila toho chlapa? Vždyť jseš jako za groš kudla."</p> <p>"Nezapomínejte na Emerald Lit Fest," usmál se Cody uličnicky. "Člověče, nemůžu uvěřit, že jsem to propásl."</p> <p>"Je vůbec něco, co neumíš, Georgino?" divil se Petr. "Doufám, že ses za mými zády nenaučila dělat soufflé, nebo jo?"</p> <p>Protočila jsem oči, obrátila se k vyšším nesmrtelným a přestala si všímat, jak mě mí kamarádi donekonečna vychvalují. "Uráčí se vám už konečně vyprávět mi celý příběh o tom Solovi, ať už to byl kdokoliv? Vy dva jste mi dali při tom zabíjení boha po čertech volnou ruku."</p> <p>"Většinu toho už znáš," řekl mi Carter.</p> <p>"A technicky vzato jsi ho nezabila," dodal Jerome.</p> <p>Udivilo mě to. "Opravdu? Ale... on vybouchl. Všude byla krev. Vypadalo to tak nějak definitivně."</p> <p>"Zničila jsi jen jeho lidskou podobu," vysvětlil anděl málem znuděně. "Tělo, které používal v lidském světě. Sol - nebo Soma, což je jeho pravé jméno - docela určitě pořád existuje."</p> <p>"Soma je jen jiné jméno pro ambrózii..." začala jsem pomalu.</p> <p>"Ano," souhlasil Carter. "U Hindů je bůh Soma vtělením té drogy. Proudí v jeho cévách a tak se dostane ke smrtelníkům."</p> <p>Vzpomněla jsem si na jeho krvácející zápěstí a jak to pak vypadalo, když krev uschla. "Jeho krev vytváří krystaly, ve kterých je ambrózie a to pak ostatní pijí. Já to pila taky!" Otřásla jsem se.</p> <p>"Pila jsi to taky v čísté formě," poznamenal Jerome, když viděl mou reakci. "Přímo od zdroje."</p> <p>"Panebože," došlo mi to. "Ta číše. Myslela jsem si, že to je nějaká znásilňovací droga."</p> <p>"Jistým způsobem byla," řekl mi Carter laskavě. "Jeho krev v krystalické formě slouží na zlepšení schopností a smrtelníci - i nesmrtelní - ji snášejí, protože je rozředěná v nějaké tekutině. V koncentrované podobě je to něco jiného. Je to dezorientující a zlepšení schopností je nezvládnutelné, protože se přetíží systém. Cítíš se pak až neskutečně dobře, zvýší ti to citlivost na fyzický dotek a zavalí tě silné emoce."</p> <p>Proto jsem tak bouřlivě reagovala na jeho pokusy o sblížení - a následně zaútočila na Aleka. Nicméně jsem na bývalého bubeníka byla tak naštvaná, až jsem tak napůl věřila, že bych se i bez ambrózie chovala úplně stejně.</p> <p>"To je nechutné," stěžovala jsem si. "Pila jsem krev. Hnus."</p> <p>Cody s Petrem si vyměnily pohledy a usmáli se.</p> <p>"A jak to bylo s tou šipkou?" vyzvídal Hugh. "S tou věcí, kterou ho probodla."</p> <p>"Bylo to jmelí. Střeží bránu mezi světy. Skandinávci říkají, že roste na Stromě života - na stromě který nese svět."</p> <p>Zamračila jsem se. "Takže když přišel jen o fyzické tělo, vlastně nezemřel."</p> <p>"Nikdy nezemře," řekl Carter. "Pokrm bohů tady bude vždycky - nebo aspoň jako představa nebo pojem. Smrtelníci v něj věří a dál budou věřit a budou se modlit za nějaký magický všelék, který změní jejich životy. To je ten důvod, proč má pořád tak velkou moc, bez ohledu na to, že většina neví, co je zač. Lidé obvykle nevědí, že uctíváním a vírou dávají božstvu sílu."</p> <p>"Ale až se tady jako člověk objeví příště, nejspíš zapadne někam jinam," usoudil Jerome prakticky. "Jestli bych něco podnikl já nebo Carter, bylo by to otevřené vyhlášení války. Zoufalá sebeobrana nevinné Georginy vyslala okouzlující zprávu ´táhni do prdele´ a ani jednoho z nás nedostala do průseru. Bude to chtít jen stručnou zprávu." Udělal obličej; démon nenáviděl papírování.</p> <p>Povzdechla jsem si. "Tak jo. Ještě poslední otázka. Proč sex? Proč se vystavoval všem těm potížím jen aby mu Alec opatřoval oběti?"</p> <p>"Kdo by nechtěl sex?" zeptal se Hugh.</p> <p>"Vlastně všechny ty historky vyprávějí o jeho chlípnosti," vysvětloval Carter. "Jeden z mýtů dokonce tvrdí, že některým bohům unesl manželky, protože po nich moc toužil. Když jsi v eufórii a máš prakticky nekonečnou fyzickou zdatnost, řekl bych, že k tomu sex tak trochu patří. Aspoň tak jsem to slyšel."</p> <p>Zaškaredila jsem se. "A on byl línej jako veš, protože se ani neobtěžoval ty oběti shánět osobně. Parchant jeden."</p> <p>"Je to bůh," řekl Carter, jako by to vysvětlovalo vše.</p> <p>Obrátila jsem se k andělovi a přemýšlela o tom, co řekl. "Dnes jsme se o tom všem dověděli hrozně moc. Ale nikomu jinému nevadí, že tady otevřeně diskutujeme a přijímáme, no kolik, tři různé duchovní systémy? Hindský, skandinávský - a náš, o kterém jsem si jen tak mimochodem vždycky myslela, že je jediný správný."</p> <p>Jerome měl viditelně dobrou náladu. "Ale jdi. Co jsi začala být sukubou, v jednom kuse zakopáváš o nesmrtelné všech typů ´duchovních systémů´."</p> <p>"Jo, to vím... ale nikdy jsem se nějak podrobně nezabývala logistikou. Myslela jsem si, že všechny jsou samostatné, že oni dělají svou práci a my zase naši. Teď je to smíchané všechno dohromady, jako... jako... by všichni dělali totéž."</p> <p>"Jo," řekl Cody. "Kdo má pravdu?"</p> <p>Anděl a ďábel se ušklíbli jako jeden muž.</p> <p>"<emphasis>´Co je pravda? zeptal se Pilát?</emphasis>´" Carter si prostě nedokázal odpustit ty své citáty. Oči se mu smály.</p> <p>Zase jsem si povzdechla a bylo mi jasné, že lepší odpověď nedostanu ani od jednoho z nich.</p> <p>Když den pokročil, Bastien nešťastně oznámil, že se musí vrátit do Detroitu. Rozloučil se s ostatními a já odešla s ním. Stáli jsme před hospodou, každý ponořený ve svých vlastních myšlenkách a po Pioneer Square kolem nás chodili jak místní tak turisti. Nakonec jsme se ozvali oba najednou.</p> <p>"Fleur-"</p> <p>"Bastiene-"</p> <p>"Já první," oznámil mi neústupně. Přikývla jsem, že budu poslouchat. "To, co jsem udělal v tom hotelu, nebylo správné. Neměl jsem tě do toho zatáhnout - zvlášť když jsi mi to jasně říkala. A co jsem u tebe doma pověděl Sethovi... bylo neodpustitelné. Jo, pořádně jsem přebral, ale to mě neomlouvá. Ani zdaleka."</p> <p>Zavrtěla jsem hlavou. "Bůh je mi svědkem, že já taky pod párou nadělala spoustu pitomostí. Ale netrap se nad tím příliš - aspoň ne nad tím, co se stalo... é... mezi námi. Měls pravdu, že jsem nebyla oběť; souhlasila jsem s tím. Rozhodla jsem se sama a teď se s tím musím nějak srovnat."</p> <p>"To je jedno. Neměla bys mi odpustit tak snadno, zvlášť po tom, co jsi provedla s Danou. Byl jsem jako slepý a tys na to přišla. Nezasloužím si odpuštění."</p> <p>"Možná, ale stejně ti odpustím." Rozpustile jsem ho šťouchla do ramene. "Nezabráníš mi v tom."</p> <p>"Jen blázen by nesouhlasil," pronesl galantně. "Ale pořád si myslím, že si to nezasloužím."</p> <p>"Basi, víc než tisíc let vidím lidi přicházet a odcházet. Sakra, celé civilizace přicházely a odcházely. Můj život je nepřetržitá změna, vlastně život každého z nás. Nechci odepsat jednoho z nejlepších, co jsem kdy poznala."</p> <p>Rozevřel náruč a já si položila hlavu na jeho hruď, bylo mi líto, že zase odchází. Dlouho jsme tak stáli a pak se odtáhl, aby se mohl na mě podívat.</p> <p>"Je nejvyšší čas přiznat barvu: Když jsem se s tebou miloval, nebyla to laskavost, mělas pravdu. Ale nebylo to proto, že jsem mohl, ale proto, že jsem tě chtěl. Protože jsem chtěl důvěrnější vztah." Dotkl se mé tváře a mrkl na mě. "Stojíš za víc než deset Alessander. Kvůli tobě bych šel i na Guam."</p> <p>"A co Omaha?"</p> <p>"Nikdo mi nestojí za to, abych šel do Omahy."</p> <p>Zasmála jsem se. "Uletí ti to."</p> <p>"Jo." Zase mě objal a než promluvil, chvilku váhal. "Ještě ti musím něco říct. Den po mém... é... opileckém výbuchu za mnou přišel Seth."</p> <p>"Co?" Lámala jsem si hlavu. Muselo to být v době, co jsem připravovala ten festival. "Proč?"</p> <p>"Chtěl vědět, co se mezi námi stalo. Všechno, každou podrobnost."</p> <p>"Co jsi mu řekl?"</p> <p>"Pravdu."</p> <p>Zadívala jsem se do prázdna.</p> <p>"Ten chlap je do tebe blázen," řekl Bastien po chvíli mlčení. "Taková láska... no, myslím, že samo peklo by bylo krátké na takovou lásku. Nevím, jestli to mezi sukubou a člověkem může fungovat, ale jestli to je možné, on je ten jediný, kdo si s tím poradí." Zaváhal. "Myslím... vlastně vím, že jsem trochu žárlil... kvůli tomu, že to on získal tvou lásku a taky kvůli tomu, že máš někoho, kdo tě tak strašně miluje." Usmál se, trpce i mile zároveň. "V každém případě hodně štěstí. Jestli mě budeš potřebovat, viš, kde mě najdeš."</p> <p>"Děkuju," řekla jsem a znovu ho objala. "Budeme v kontaktu. Možná nás zase někdy přidělí spolu."</p> <p>Ten uličnický pohled, který chyběl celou dobu našeho vážného rozhovoru, mu zase zazářil na tvář. "Těch průserů, co spolu dokážeme nadělat. Svět ještě pořád není připravený na to, abychom byli my dva zase pohromadě."</p> <p>Vtiskl mi něžný, sladký polibek na rty a byl pryč. O chvíli později jsem vedle sebe ucítila Carterovu přítomnost.</p> <p>"Loučení tak bolně blaží."</p> <p>"To ano," souhlasila jsem smutně. "Ale život je už takový, smrtelný nebo nesmrtelný."</p> <p>"Jak ti jde to provazolezectví se Sethem?"</p> <p>Obrátila jsem se k němu a málem si nevzpomněla o čem mluví. "Špatně."</p> <p>"Podívala ses dolů?"</p> <p>"Je to ještě horší. Spadla jsem. Spadla jsem a přistála v propasti."</p> <p>Anděl se na mě upřeně díval. "Pak nejlíp bude vyškrábat se zpátky nahoru."</p> <p>Málem jsem se zalkla hořkým smíchem. "Je to vůbec možné?"</p> <p>"Jasně. Dokud ti ten provaz někdo neuřízne, vždycky můžeš vylézt zpátky."</p> <p>Nechala jsem ho tam a přešla pár bloků, abych chytla autobus domů do Queen Anne. Zatímco jsem čekala, zdálo se mi, že kolem přešla Jody a když jsem se podívala pořádně, opravdu to byla ona. Už jsem s ní nemluvila snad celé věky. Po skandálu s Danou Mitch a Tabitha Hunterovi zmizeli z povrchu zemského.</p> <p>Vykašlala jsem se na autobus a jako Superman vklouzla do tmavých dveří. O chvíli později jsem už za ní pádila jako Tabitha.</p> <p>"Jody!"</p> <p>Zastavila se a obrátila. Když mě uviděla, vykulila oči.</p> <p>"Tabitho," řekla nejistě a počkala, až k ní přiběhnu. "Ráda tě vidím."</p> <p>"Já tebe taky. Jak se máš?"</p> <p>"V pohodě." Obě dvě jsme tam stály v rozpacích. "Jak se máš ty? Chci říct, že po tom všem..." Tváře jí zčervenaly.</p> <p>"Můžeš to říct nahlas, já to zvládnu," řekla jsem jí laskavě. "Stalo se to a teď se s tím už nedá nic dělat."</p> <p>Podívala se dolů na své nohy, zjevně ji něco trápilo. "Chtěla bych ti něco říct. To nebylo... víš, nebyla jsi to jen ty." Vzhlédla, ale pořád byla celá zaražená. "Ona se tak trochu, víš, sblížila i se mnou a dělali jsme spolu nějaké věci... které jsem opravdu nechtěla dělat. Ale stejně jsem ji nemohla odmítnout, ji ne. Tenkrát jsem prožívala těžké chvíle..."</p> <p>Aha. Takže jsem nebyla první, s kým Dana ochutnala zakázané ovoce. Představa, že k tomu Jody přinutila, mě vyděsila ještě víc než to, že se Dana vrhla do věcí, které popíraly její vlastní přirozenost. Najednou už jsem ji vůbec nelitovala.</p> <p>"Pak dostala jen to, co si zasloužila," řekla jsem chladně.</p> <p>"Snad," odpověděla Jody a pořád vypadala nesvá. "Byla to katastrofa pro celou její rodinu a řekla bych, že nejhůř si to odnesl Reese. A pro CPFV... je to taky katastrofa."</p> <p>"Možná to tak bude lepší," řekla jsem neutrálně.</p> <p>Smutně se pousmála. "Vím, že ty tomu nevěříš, ale oni mají potenciál dělat hodně dobrých věcí. Teď právě jsem na cestě na schůzku, kde budeme rozhodovat o osudu celé skupiny. Nemyslím, že se rozhodneme to rozpustit... ale taky netuším, jakým směrem se vydáme. Je tam pár lidí, kteří přemýšlejí úplně stejně jako Dana. Není jich většina, ale dělají pořádný kravál. Jsou hlučnější než takoví, jako jsem já."</p> <p>Vzpomněla jsem si na náš rozhovor, když jsme spolu zahradničily. "Pořád bys chtěla dělat ty věci, o kterých jsi mi vyprávěla? Například pomáhat těm, co potřebují pomoc hned?"</p> <p>"Ano. Kéž bych mohla jít přímo mezi ně a promluvit si s nimi. Kdybych mohla přesvědčit dost lidí, myslím, že bychom se opravdu mohli vydat jiným směrem, lepším, který by mohl přinést skutečnou změnu a nejen lidi urážet a komandovat."</p> <p>"No tak to udělej."</p> <p>"Nemůžu. Neumím s lidmi mluvit tím správným způsobem. Nejsem tak statečná."</p> <p>"Ale jsi zanícená."</p> <p>"To jo, ale co je mi to platné, když to nedokážu projevit?"</p> <p>Najednou jsem musela tvrdě bojovat, abych se nesmála na celé kolo. "Něco pro tebe mám," řekla jsem jí a sáhla do kabelky. "Vezmi si to."</p> <p>Podala jsem jí poslední balíček ambrózie. Možná bylo nebezpečné dát to smrtelníkovi, ale jedna dávka s ní nijak zvlášť nezamává a další už stejně nebude mít šanci sehnat. Kromě toho i pro mě bude nejlepší, jestli se zbavím pokušení.</p> <p>"Co to je?"</p> <p>"Je to... é... výživový doplněk. Jako energetické směsi. Neznáš je?"</p> <p>Zamračila se. "Jako ženšen nebo kava nebo něco takového?"</p> <p>"Jo. Samozřejmě to neznamená, že ti to změní život, ale vždycky mě to tak trochu nastartuje. Nasyp to do nějakého pití a kopni to do sebe."</p> <p>"No, právě jsem si chtěla jít koupit kafe..."</p> <p>"To je super. Neublíží ti to, neboj." S úsměvem jsem jí stiskla ruku. "Udělej to pro mě, abych měla pocit, že jsem ti dala něco jako kouzlo pro štěstí."</p> <p>"Dobře. Jistě. Jen co se dostanu ke kafi, udělám to." Podívala se na hodinky. "Musím padat, jestli to mám stihnout načas. Dej na sebe pozor, jo?"</p> <p>"Dám. Díky. Hodně štěstí dneska večer."</p> <p>K mému překvapení mě rychle objala a pak zmizela v davu kolemjdoucích. Když jsem jela autobusem domů, zjistila jsem, že jsem po dlouhé době konečně sama se sebou spokojená. Tak trochu jsem plánovala použít tu ambrózii příští rok, až zase budeme pořádat Emerald Lit Fest, ale pak mě napadlo, že by se mohl konat ve dvou dnech místo v jednom. Koneckonců vůbec nebude na škodu, když trochu zvolníme tempo.</p> <p>Kapitola 23</p> <p>Schůzce CPFV se ani zdaleka nedostalo tolik pozornosti tisku jako žhavé lesbické aféře, nicméně upoutala pozornost reportéra ze Seattle Times a několika dalších médií.</p> <p>Jody na té schůzce přednesla svůj životní projev. Nastínila plnou a detailní vizi budoucnosti CPFV, součástí které bylo odmítnutí stávajících útoků na homosexualitu. Její plán doporučoval soustředit se na lidi v nouzi, dospívajíci maminky a uprchlíky, o kterých se mnou tenkrát mluvila. Protože CPFV mělo celostátní působnost, žádala, aby se místní potřeby řešily na lokální úrovni, kde budou mít větší dopad a podpoří soudržnost komunity. Její prezentace byla skvěle promyšlená a inspirující. Schůze skončila potleskem a voláním na slávu a volby, které následovaly, představily novou vůdkyni celé organizace. Tušila jsem, že až ambrózie vyprchá, trochu ji vyděsí, co způsobila, nicméně jsem byla přesvědčená, že tak jako všechny ty tvořivé a zajímavé věci, které ve svém životě dělala, zvládne i tohle. Nevíc jsem měla pocit, že po všech těch depresivních dnech, kdy byla přivázaná k domácnosti, bude spokojenější při práci na něčem smyslupném.</p> <p>Taky mě napadlo, že i když jsme teď s Bastienem byli kvůli tomu videu s Danou ďábelské superstar, ve skutečnosti jsme zatrhli mnohem ďábelštější akci. Po pravdě byla Dana šířitelem zloby a netolerance a když ji teď nahradí Jody, CPFV přinese světu víc dobra než předtím. Jen jsem doufala, že se toho Jerome nedomákne. Právě teď byl mnou docela nadšený.</p> <p>Ten článek o CPFV byl už pár dní starý, ale pořád jsem ho měla na stole v práci, protože to bylá má jediná radost za celý ten jinak neklidný týden. Seth se v obchodě vůbec neukázal.</p> <p>"Vidělas to na Internetu?" zeptal se Doug, když si všiml těch novin.</p> <p>Nepřítomně jsem se na něj podívala. "Proč bych se měla dívat na něco takovýho?"</p> <p>"Protože je to sexy. Neměla bys bejt tak nevšímavá."</p> <p>Seděl na kraji stolu a hrál si s perem, převracel ho sem a tam a ani jeden z nás nedělal tu práci, za kterou nás platili. Bylo to jako za starých časů.</p> <p>"Jak je ti?" zeptala jsem se.</p> <p>"Jde to, aspoň myslím." Věděl, že o ambrózii vím, ale neměl ani páru o tom, jakou jsem v tom sehrála roli. Věděl jen, že Alec je pryč. "Kapela teď nejspíš potřebuje chytit druhej dech. Stejně k tomu jednou muselo dojít. A když navíc nemáme bubeníka, není to žádná sláva."</p> <p>"Ale zase nějakýho seženete, ne?"</p> <p>"Jo. Vypíšeme konkurs, nebude to žádnej problém." Přestal si hrát s perem a povzdechl si. "Byli jsme tak blízko, Kincaidová. Ještě kousek a už jsme to měli."</p> <p>"Nic není ztracený, jen to potrvá chvíli dýl. To všechno, co jste dělali, pořád umíte dělat."</p> <p>"Jo," řekl, ale neznělo to přesvědčeně.</p> <p>"Kromě toho jsem pořád vaše fanynka a to přece něco znamená, viď?"</p> <p>Úsměv se mu vrátil. "To si piš. Myslím, že i Maddie rozhojní vaše řady. Nechce se z mýho bytu ani hnout."</p> <p>Zasmála jsem se. "Copak se nemusí vrátit do práce?"</p> <p>"Womanspeak mí sídlo v Berkeley a ona už i předtím pracovala z domu, takže tady by dělala to samý. Říká, že na mě musí trochu dohlídnout."</p> <p>"To je od ní hezké."</p> <p>"Kámo," Doug se tvářil, jako by šel na popravu, "já se snažím být rocková hvězda a přitom budu žít se sestrou. To od ní <emphasis>vůbec</emphasis> není hezký."</p> <p>"Jak vidím, všichni tady těžce pracují," řekl sametový hlas.</p> <p>Oba jsme vzhlédli od našeho škádlení. "Paige!" zvolala jsem nadšeně. Nejradši bych ji objala, ale náš vzájemný vztah nějak objímání nezahrnoval.</p> <p>Ve dveřích stála naše dlouhodobě nepřítomná manažerka. V černých volných kalhotách a empírově střižené mateřské blůze vypadala málem obyčejně. Co jsem ji naposledy viděla, bříško jí viditelně narostlo a mě zabolelo u srdce. Jako smrtelná jsem nebyla schopná počít dítě a jako nesmrtelná už vůbec ne. Pořád mě to zraňovalo, ale nikdy jsem to nedávala najevo. Milovala jsem těhotné ženy a děti, byla jsem šťastná kvůli Paige, šťastná, že je zase tady s námi a že vypadá dobře.</p> <p>Když se na nás dva podívala, na rtech se jí objevil úsměv. "Georgino, mohla bys jít do Warrenovy kanceláře? Nebude to trvat dlouho."</p> <p>"Jasně," řekla jsem a vstala. Doug si tiše pobrukoval ústřední melodii z Čelistí.</p> <p>Když se za námi zavřely dveře, Paige, Warren a já jsme si sedli v jeho kanceláři. Nemyslela jsem si, že bych byla v průseru, ale tahle přesilovka dva na jednoho byla kapku zastrašující. Zvlášť když se zdálo, že se ti dva na mě dívají s očekáváním.</p> <p>"Takže," začala Paige, "pečlivě jsme zhodnotili všechno, co se tady dělo, zatímco jsme byli pryč a taky jsme si promluvili s pár lidmi." Významně se odmlčela. "Melas práce až nad hlavu."</p> <p>S úlevou jsem se usmála. "Tady je to vždycky tak. Kdyby mi to vadilo, šla bych k Fosterovi."</p> <p>Warren se zasmál. "Už jsem slyšel, že ti nabídl práci."</p> <p>"Jo, ale neměj péči. Já nikam nejdu."</p> <p>"To jsem ráda," řekla Paige suše, "protože jestli tomu dobře rozumím, teď tady máme něco jako každoroční událost, která se musí naplánovat. Lorelei mi poslala e-mail a ptala se, jestli ji pozveme i na příští ročník Emerald Lit Gala."</p> <p>"Fest," opravila jsem ji. "Je to festival."</p> <p>"To je fuk. Podstatné je, že to, cos udělala, bylo pozoruhodné... i když trochu neobvyklé. Tak rychle to zorganizovat a pak zlámat všechny rekordy v prodeji..." Zavrtěla hlavou. "Byl to nadlidský výkon."</p> <p>Při tom adjektivu jsem se ošila. "Někdo to musel udělat."</p> <p>"Ale bylas to ty. Stejně jako jsi tady udělala spoustu dalších pozoruhodných věcí, které na nás velice zapůsobily."</p> <p>"Hele, vy dva," řekla jsem a najednou mi bylo nepříjemné, jak se na mě oba dívali, "nemyslete si, že takové to tu bude každý den. Byla to tak trochu výjimka. Nesvedu dělat něco podobného v jednom kuse. Prostě jsem jen měla štěstí, nic víc."</p> <p>"No pak bys toho štěstí musela mít na rozdávání," promluvil Warren. "Celé týdny jsi tady neměla plný stav a byla jsi tady i když jsi měla volné dny. Udržela jsi to tady v provozu, když tady nikdo z nás nebyl aby ti s tím pomohl. Zvládalas krizi za krizí - a nejen tu věc s festivalem. Mám na mysli všechno to kolem Douga."</p> <p>Vzpřímila jsem se. "Co s ním chcete dělat? Nevyhodíte ho, že ne? Protože to všechno nebyla jen jeho... chci říct, jsou tam polehčující okolnosti. Už je to s ním lepší. Je to ten nejlepší zaměstnanec jakého máte."</p> <p>"Už jsme s ním mluvili," řekla Paige klidně. "Zatím může zůstat, i když je srozuměný s tím, že je to něco jako zkušební doba."</p> <p>Spadl mi kámen ze srdce. "Dobře. To jsem moc ráda."</p> <p>"A já jsem zase ráda, že si to myslíš, protože to budeš ty, kdo na něj bude dohlížet."</p> <p>"Já budu - co?" Nevěřila jsem vlastním uším a dívala se střídavě z jednoho na druhého, kde je v tom nějaký háček.</p> <p>"Jak už jsi nejspíš uhodla, tohle těhotenství je komplikovanější než jsem čekala. Dítě je zdravé a ještě pořád mám šanci jej normálně porodit, ale musím se vyhnout některým rizikovým faktorům. Bohužel jedním z nich je i má práce."</p> <p>Jen jsem zírala. Paige mě přijímala do práce. Ona přece nemůže odejít. "Co tím chceš říct?"</p> <p>"To, že už tady nemůžu pracovat."</p> <p>"Ale... až se dítě narodí... vrátíš se přece, že?"</p> <p>"To zatím nevím, ale než to zjistím, obchod nepoběží sám od sebe. Odstoupila jsem a chceme, abys převzala mé místo."</p> <p>"Manažera," dodal Warren, jako by to už teď nebylo úplně jasné.</p> <p>"Já... nevím, co na to říct."</p> <p>"Samozřejmě dostaneš přidáno," řekla. "A pak najmeme někoho na tvou původní pozici. Mé povinnosti převezmeš ty."</p> <p>Přikývla jsem. Stejně už jsem věděla, co má v popisu práce - zvlášť když jsem to posledních pár týdnů dělala sama. Bylo tam víc papírování než práce s lidmi, ale Paige taky hodně pracovala přímo v obchodě a stýkala se s personálem i zákazníky, takže ani při téhle práci neztratím s lidmi kontakt, i když to budu dělat trochu jinak. Nebudu mít žádné kolegy a poslouchat budu muset jedině Warrena. To mi nejspíš zatrhne potloukání se po šichtě se zaměstnanci - hlavně s Dougem a taky úplně jiné komplikace a patálie.</p> <p>Na druhé straně budu mít mnohem větší svobodu a moc. Paige plánovala všechny naše autogramiády a propagační akce, stejně jako jsem to já dělala s Festem. Byla to zábava a teď bych to mohla dělat pořád. Mohla bych taky vyzkoušet nové věci. Byla to výzva - a ne jen tak ledajaká. Tohle mě na tom všem lákalo nejvíc, že to bude zase něco nové a jiné. Žila jsem po staletí a znala rizika stereotypního životního stylu. Měla jsem dostatek zkušeností a vzdělání, abych mohla přijmout velmi prestižní povolání - a v minulosti tomu tak i bylo. Tentokrát jsem si vybrala mnohem míň náročnou práci; byla jsem už připravená to změnit?</p> <p>Už jsem se rozhodla, ale když jsem viděla, jak neklidně se na mě oba dívají, neovládla jsem se a trochu si z nich vystřelila. "Budu mít i svou vlastní kancelář?"</p> <p>Pořád celí napjatí oba unisono přikývli v domnění, že váhám jen kvůli tomu.</p> <p>"Aha. Tak jo. Beru to."</p> <p>Ten večer jsem šla domů s hlavou v oblacích a pořád přemítala o nové práci. Paige mi bude chybět, ale čím víc jsem na to myslela, tím nadšenější jsem byla tím, že jsem se stala manažerem obchodu. To se rozhodně muselo oslavit, takže jsem zavolala Hughovi a upírům a vyrazili jsme si do města. Bavili jsme se skvěle, ale abych byla upřímná, nejvíc ze všeho jsem si přála slavit s někým jiným.</p> <p>Prochlastaná noc měla za následek, že jsem se další ráno probudila hodně pozdě. Probrala jsem se na to, že se Aubrey uvelebila na mém krku a celkem slušně mě přidusila. Roztahovala se v takové pozici, co se může zdát pohodlná nejvýš kočce. Na hodinách bylo poledne, já se povalovala v teplých přikrývkách a přemýšlela, co si teď sama počnu. Obchod byl zavřený, protože byl Den díkůvzdání.</p> <p>Zazvonil telefon, překulila jsem se, chtěla to vzít a současně nedovolit, aby mi Aubreyiny drápy rozdrásaly krční tepnu. Na displeji bylo Sethovo jméno a já na něj civěla jako by mělo kouzelnou moc. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla to.</p> <p>"Všechno nejlepší k narozeninám," ohlásila jsem se a snažila se, aby to znělo vesele a ne totálně zkoprněle.</p> <p>Chvíli bylo ticho a pak jsem slyšela tiché překvapené uchichtnutí. Nevěděla jsem, co bych při našem prvním kontaktu od minulotýdenního dramatu měla čekat, ale se smíchem jsem nepočítala. Jedině snad že by to byl hořký smích, při kterém by mi srdce krvácelo a já bych prosila o odpuštění.</p> <p>"Díky," řekl, když se trochu sebral. "Ale... é... nevěřím ti."</p> <p>"Co mi nevěříš?"</p> <p>"Že mi upřímně přeješ všechno nejlepší."</p> <p>"Právě jsem to řekla."</p> <p>Dlouho bylo ticho a má úzkost rostla každým okamžikem.</p> <p>"Jestli to vážně myslíš upřímně, měla bys přijít na mou párty."</p> <p>"Na tvou párty," opakovala jsem bezvýrazně.</p> <p>"Jo. Andrea tě přece pozvala, už si na to nepamatuješ?"</p> <p>Jasně, že jsem si pamatovala. Myslela jsem na to každý den.</p> <p>"Jen jsem si nevěděla, jestli to pozvání pořád platí," řekla jsem a srdce mě bolelo. "Myslela jsem si, že už mě tam nebudeš chtít."</p> <p>"Jak vidíš, chci. Tak sebou hoď, nebo přijdeš pozdě."</p> <p>Oba jsme zavěsili, ale já se ani nehnula. Seth přece jen zavolal a chce mě vidět, nejlíp hned. Co se stalo? Co mám dělat? Podívala jsem se na Aubrey a povzdechla si.</p> <p>"Řekla bych, že jsem si ten poslední balíček ambrózie měla přece jen nechat, co myslíš?"</p> <p>Kapitola 24</p> <p>Seth mě sice honil, že přijdu pozdě, ale tam, kde měli pět dcer jako u Mortensenových, je ´pozdě´ relativní pojem. A tak se nikdo, vyjma Setha, doopravdy nestaral o to, kde se flákám.</p> <p>Taky si v takovém chaosu vlastně nikdo nevšiml, že spolu moc nemluvíme. Holky toho namluvily víc než dost za nás všechny a jejich přítomnost pro mě byla útěchou. Jako vždycky se ode mě málem nehnuly ani na krok, lezly po mně a v jednom kuse tahaly za rukáv, aby se ujistily, že se jim dostává mé plné pozornosti. Takovým trpkosladkým způsobem jsem si to užívala. Byla jsem přesvědčená, že jsme se Sethem na pokraji rozchodu a tak jsem musela pořád myslet na to, že to je poslední příležitost, kterou ztrávím s touhle úžasnou rodinou.</p> <p>Andrea nám naservírovala hostinu, která byla něco mezi tradičním Dnem díkuvzdání a narozeninovou oslavou. Jak pak vyšlo najevo, pomáhali jí s tím Terry i Seth, ale stejně jsem se divila, jak to zvládli, když ještě navíc museli hlídat děcka, a taky jsem to Andrei řekla.</p> <p>"Rodičovství tě naučí, jak se stát maximálně víceúčelovou," oznámila mi. "Až budeš mít děti, sama uvidíš."</p> <p>Zdvořile jsem se na ni usmála a ani se nenamáhala říct jí, že to nepadá v úvahu.</p> <p>"Kromě toho," řekl Terry s úsměvem, "my už teď víme, že jsi něco jako superžena. Seth nám vyprávěl o nějakém šíleném podniku, který jste v knihkupectví pořádali."</p> <p>"Strejda Seth říkal, že to bylo bezva," dodala Brandy.</p> <p>"Byl to festival," opravila jsem je a překvapeně se na Setha podívala. Vůbec jsem se v něm nedokázala vyznat. Pozval mě sem a zřejmě mě vychvaloval do nebes. Důsledky toho incidentu s Bastienem a jeho ohromené reakce na to, co se stalo, jsem si představovala jinak.</p> <p>Seth po večeři rozbaloval dárky; většina z nich byly knihy a další příspěvky do jeho praštěné kolekce triček.</p> <p>"Kde je dárek od tebe?" zeptala se Kendall.</p> <p>"Nechala jsem ho doma."</p> <p>Pak jsme se všichni jen tak povalovali a povídali si a když jsem přemýšlela, jak tohle odpoledne dopadne, byla jsem čím dál stísněnější. Když párty skončila, Seth se mě zeptal, jestli nechci ještě někam jít.</p> <p>Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy. "Pojďme ke mně."</p> <p>Když jsme tam dojeli, sedli jsme si na gauč - v uctivé vzdálenosti jeden od druhého - a povídali si o všem možném kromě našeho vztahu. Řekla jsem mu o své nové pozici a on mi blahopřál. Pak mi on vyprávěl, jaké zajímavé nápady dostal od svých fanoušků při autogramiádě. Když už to trvalo asi tak půl hodiny, nemohla jsem to dál vydržet.</p> <p>"Sethe, co se děje?" naléhala jsem. "Co bude s námi?"</p> <p>Opřel si hlavu o gauč. "Už jsem taky uvažoval, kdy se k tomu dostaneme. Nemůžeme se tomu vyhnout, co?"</p> <p>"No, ne, protože to je velký problém. To není jako bychom se nemohli shodnout, kam půjdeme na večeři... to jsme my. Naše budoucnost. Chci říct, že... vždyť víš. Víš, co jsem provedla."</p> <p>"Vím." Chvíli si ještě prohlížel můj strop a pak se ty jantarově hnědé oči obrátily ke mně. V té chvíli mi došlo, proč se pořád zdá, jako by se díval někam jinam. Když se podíval přímo na vás, bylo to intenzívní a silné, přímo elektrizující. "Už mi dovolíš, abych ti odpustil?"</p> <p>"É... ne. No, vlastně sama nevím."</p> <p>Tenhle rozhovor mi zněl jako ozvěna toho, co jsem vedla s Bastienem. Říkal to samé a po zvážení všeho jsem se rozhodla, že nemá cenu se na něj dál zlobit. Je opravdu tak snadné odpustit těm, které milujeme?</p> <p>"Nebudu ti lhát, Thetis, ublížilo mi to. Ještě pořád to bolí. Ale jistým způsobem... je to jen o krok dál od toho, co obvykle děláš."</p> <p>"Pořádný krok."</p> <p>Zasmál se. "Na čí jsi straně? Chceš mě dohnat k tomu, abych se obrátil proti tobě?"</p> <p>"Jen se snažím ujistit, že se nesmiřuješ s věcmi, se kterými by ses neměl smiřovat."</p> <p>"Tohle ti v jednom kuse dělá starosti. Neboj, nejsem úplná rohožka."</p> <p>"Tak jsem to nemyslela. Ja jen... ani sama nevím. V těch věcech kolem randění nejsem moc dobrá."</p> <p>"To vím. Já taky ne. Ve svých minulých vztazích jsem nadělal spoustu hloupostí a je nejvyšší čas, aby mi to karma spočítala. To samozřejmě neznamená, že chci, aby se to stalo pravidlem, ale jednu chybu... jednu chybu dokážu odpustit. Jestli já nemám příliš mnoho zkušeností s randěním, pro tebe to je nejspíš ještě horší po asi tak kolika letech příležitostních... é... flirtů?"</p> <p>"Hodně," odpověděla jsem neurčitě. Z jakéhosi důvodu jsem se zdráhala Sethovi říct, kolik je mi let.</p> <p>Všiml si toho a smutně přimhouřil oči. "A to je další věc, málem horší než to, co se stalo. Zase jsi to udělala."</p> <p>"A co?"</p> <p>"Neřeklas mi, co se stalo. Mám dojem, že se bojíš ukázat mi, kdo jsi. Ale jak už jsem řekl, o tom je láska, otevřít se tomu druhému. Chci tě poznat a všechno o tobě vědět. Někdy mám pocit, že bez ohledu na to, jak silné jsou mé city k tobě... pořád tě vůbec neznám."</p> <p>"Tohle mi taky moc nejde," řekla jsem tiše.</p> <p>Seth si mě přitáhl do náruče a div mě nerozmáčkl. V tom pohybu byla naléhavost, neochvějná vášeň, která mi rozpálila krev. "Jsi celý můj svět, Georgino, ale takhle nemůžu pokračovat... když mezi námi nebude upřímnost."</p> <p>Jeho tón byl něžný a milující, ale mezi řádky jsem slyšela varování. Dostala jsem poslední šanci. Příště už nebude žádná amnestie.</p> <p>Trochu mě to vyděsilo, přesto jsem na něj byla pyšná a uvědomila si, že i já se toho o něm ještě musím hodně naučit. Měl plné právo stanovit pravidla a opravdu nebyl žádná rohožka. Litovala jsem své chyby a i když jsem byla ráda, že mi Seth odpustil, nechtěla jsem, aby se mnou ztrácel čas, jestli mu nedokážu říct pravdu.</p> <p>Můj mladý francouzský milenec, Etienne, se nikdy nevzpamatoval. Až o hodně let později jsem se dověděla, že zrušil své zasnoubení a už nikdy se neoženil. Místo toho se docela úspěšně vrhl na malování. Několik mých portrétů - jako světlovlasé Josephine - pořád visí v soukromých evropských sbírkách.</p> <p>Etienne na mě nedokázal zapomenout a to změnilo celý jeho život. Strašně moc jsem chtěla, aby nám to se Sethem vyšlo. Chtěla jsem, abychom byli spolu a byli šťastní tak dlouho, jak jen to půjde. Ale jestli ne, nechci, aby si kvůli mně zničil život jako ten mladý malíř.</p> <p>"Miluji tě," zašeptala jsem Sethovi do ramene překvapená, jak mi ta slova mohla vyklouznout. A pak mi došlo, jak vážně jsem je myslela. Zhluboka se nadechl a objal mě ještě pevněji. Neřekl ani slovo, ale cítila jsem, jak ke mně přitéká jeho láska. "A jsem si jistá, že si tě nezasloužím."</p> <p>"Ach, má Thetis, ty si zasloužíš spoustu věcí. A upřímně-" posunul se a prohlížel si mě - "i když mě to trápilo... jsem tak trochu rád, že jsi s Bastienem dostala šanci."</p> <p>Zamračila jsem se. "Šanci být s tvou kopií?"</p> <p>"To nemyslím. To je pro mě pořád ještě trochu divné. Myslím tím šanci mít sex a... užívat si to. Pokaždé, když přemýšlím o tom, co musíš pravidelně dělat..." Na chvíli zavřel oči. "Pokaždé si představuju, jak tě někdo znásilňuje, znovu a znovu. Nesnáším to a je mi z toho nanic. Proto jsem rád, že jsi byla s někým, na kom ti záleží... i když jsem to nebyl já. Zasloužíš si pro změnu mít i příjemný sex."</p> <p>"Ty taky," řekla jsem, Sethova nepřetržitá nesobeckost mě úplně převálcovala. "A víš... jestli si nějakou najdeš a budeš se s ní milovat jen tak pro zábavu... prostě to udělej. Víš, abys naplnil fyzickou potřebu. Mně to vadit nebude." Aspoň jsem si to myslela, i když jsem si neklidně připomněla svou mírnou žárlivost na korespondenci s Maddie.</p> <p>Vážně se na mě podíval. "Jestli to není docela nevyhnutelné, nemám ve zvyku se milovat jen abych naplnil fyzickou potřebu. Sex nemusí být nezbytnou součástí lásky, ale je to projev lásky. Přinejmenším by to mělo být s někým, na kom ti záleží."</p> <p>Taková odpověď mě vůbec nepřekvapila, dokonce mi něco připomněla. "Koukej, něco pro tebe mám."</p> <p>I přes zoufalý stav našeho milostného vztahu jsem vybrala dvacet nejlepších fotek, které udělal Bastien a tenhle týden si je u Hugha vytlačila. Až doteď jsem netušila, jestli je vůbec Sethovi dám. Z ložnice jsem přinesla balíček ovázaný růžovou mašlí.</p> <p>"Dárek ke tvým narozeninám." Podala jsem mu ty obrázky.</p> <p>"Počkej," řekl. Otevřel brašnu, ve které nosil svůj laptop a vsunul mi do ruky několik listů papíru. Pak jsme oba tiše seděli, každý z nás si prohlížel nově nabytý majetek.</p> <p>Chviličku jsem si myslela, že mi přece jen přinesl ten rukopis, ale po pár řádcích mi došlo, že je to určené mně. Tenkrát mi slíbil a teď opravdu napsal podrobný výčet toho, co si přál, abychom dělali.</p> <p>Četla jsem a ztrácela přehled o tom, co se kolem mě děje. To, co napsal, bylo nádherné. Část byla jako poezie, bravurní óda na mou krásu, tělo a osobnost, ze které mi srdce usedalo. Jiná část byla bezostyšně jednoznačná, tak sexy a chlípná, že vedle ní vypadal O´Neillův a Genevievin výtah jako pohádka pro děti. Četla jsem a cítila, jak rudnu.</p> <p>Když jsem skončila, vzhlédla jsem a nezmohla se na slovo. Setkala jsem se s jeho pohledem, jako by prostudovat obrázky zabralo míň času.</p> <p>"Všechno beru zpátky," řekl a zvedl jednu z fotek. Seděla jsem na něm nahá v křesle napříč, nohy ledabyle přehozené přes opěradlo. Na obrázku bylo dobře vidět na růžovo nalakované nehty na nohou a na klíně jsem držela jednu ze Sethových knih v tvrdé vazbě. "Sex by přece jen měl být nepostradatelnou součástí lásky."</p> <p>Sklopila jsem pohled na to prohlášení. "Jo. Nejspíš jo."</p> <p>Chvíli jsme jen tak seděli a pak se rozesmál a promnul si oči. "Thetis," řekl unaveně, "co jen s námi bude?"</p> <p>"Nevím. Zhoršily to ty obrázky nějak?"</p> <p>"Ne. Jsou nádherné. Děkuji. Je to dobrý způsob, jak tě mít... i když ne doopravdy."</p> <p>Pomalu mi cosi začalo vrtat v hlavě. Na fotky se dalo jen dívat a to bylo bezpečné. Ale nebylo nutné se dívat jen na dvourozměrný obrázek. "Možná... možná by to šlo i doopravdy." Tázavě se na mě podíval a já se rychle opravila. "Žádný takový, ruce pryč. Pojď se mnou."</p> <p>"Tohle vypadá nebezpečně," mínil, když jsem ho vedla do ložnice. Světlo zapadajícího slunce proudilo do místnosti a skýtalo náladové osvětlení. Ukázala jsem na křeslo v rohu. "Támhle si sedni."</p> <p>Přestěhovala jsem se do protějšího rohu a doufala, že tolik místa bude stačit.</p> <p>"Co to - ach." Nedomluvil, jen polkl. "Ach."</p> <p>Pomalu jsem rukama klouzala přes boky a prsa až k hornímu knoflíku své blůzy. Pak jsem ho velmi pomalu rozepnula. Pak stejně pomalu jsem rozepnula i další. A další. Pak jsem si rozpustila vlasy a nechala je volně spadnout na ramena.</p> <p>Celý striptýz je o tom, že dáváte najevo své sebevědomí. A nejspíš i o tom, jak umíte chodit. Nicméně jsem si musela přiznat, že dělat ho před Sethem, kterého jsem milovala, mi trochu bralo půdu pod nohama. Měla jsem trému, ale nedávala to najevo. Byla jsem na pódiu a procházela se po něm se smyslnou sebejistotou, chvílemi jsem se dívala, co dělají mé ruce a jindy mu hleděla do očí. Bylo to součástí mého daru pro něj. Vždy se rád díval na mé tělo, i když v téhle chvíli seděl nehybně s rozšířenýma očima a výrazem tváře pečlivě kontrolovaným.</p> <p>Halenka nakonec skončila na zemi a sukně taky. Dnes jsem sice byla naboso, ale když jsme šli do ložnice, tajně jsem si proměnila punčochy. Teď už jsem měla na sobě jen je a pak červenou soupravu kalhotek a podprsenky ze saténu. Hýbala jsem se zvolna, plynule a svůdně a pohrávala si s okraji prádla a ramínky.</p> <p>Následovaly punčochy, které jsem rolovala lehkými pohyby, kterými jsem současně hladila i svou kůži. Už jsem na sobě neměla skoro nic kromě lesklého saténu, konečky prstů jsem přecházela po povrchu kalhotek a podprsenky. Nakonec jsem ze sebe stáhla i je a zůstala nahá, mé tělo už nic nezahalovalo. Překvapilo mě, že jsem najednou pocítila touhu. Rozvášnila jsem i sebe stejně jako jeho.</p> <p>Chvíli jsem tam stála, jako bych poslouchala potlesk publika a pak vykročila k němu.</p> <p>"Ne," řekl ochraptěle. Jeho prsty se zaryly do opěradla křesla. "Raději nechoď příliš blízko."</p> <p>Zastavila jsem se a tiše se zasmála. "Nepřipadáš mi jako násilník, Mortensene."</p> <p>"To ne, ale všechno je jednou poprvé."</p> <p>"Takže se ti to líbilo?"</p> <p>"Hrozně moc." Vpíjel se do mě očima, hladovýma a dychtivýma. "Bylo to to nejlepší, co jsem kdy viděl."</p> <p>Spokojeně jsem se protáhla a než jsem vydechla, nechala jsem si ruce nad hlavou. Pak je spustila dolů. Cestou jsem si nedbalým podvědomým gestem přejela po prsou a pak po stehnech. Přesto když jsem to udělala, všimla jsem si, že trochu strnul a v očích mu vzplanul oheň.</p> <p>Po tváři se mi začal rozšiřovat pomalý, nebezpečný úsměv.</p> <p>"Co je?" zeptal se.</p> <p>"Řekla bych, že show ještě neskončila."</p> <p>Sedla jsem si na postel, pak jsem se posunula, abych se opřela o polštáře a bylo na mě dobře vidět. Když jsem zvedla ruce na prsa, pozorně jsem sledovala každou jeho reakci. Tohle ovšem nebyly ty jemné doteky, které patřily ke smyslnému svlékání. Byl to úplně jiný druh laskání, mnohem naléhavější.</p> <p><emphasis>Chci tě vidět v agónii orgasmu</emphasis>, napsal mi Seth. <emphasis>Chci vidět, jak se tvé tělo svíjí, rty rozevřené rozkoší. Jen tvou vlastní, nikoho jiného. Jen ty sama, úplně odevzdaná extázi.</emphasis></p> <p>Hladila jsem si prsa, vzala je do dlaní, cítila jejich měkkost, tvar a křivky. Prsty jsem si hladila bradavky v líných kruzích, pak jsem po nich přejela palci a libovala si v jejich citlivosti. Když jsem nakonec měla prsa napjatá a bolestivá, posunula jsem ruce na své hladké a ploché břicho, bez spěchu zkoumala každou jeho část a pak se vydala ke stehnům. Roztáhla jsem je jen tolik, aby se mi dovnitř vešly dva prsty, takže jsem mohla hladit to citlivé klubko nervů a sténala aniž jsem si to uvědomovala. To, že se na mě Seth díval, mě vzrušovalo mnohem víc než bych čekala. Byla jsem vlhká a celá rozpálená.</p> <p>Hladila jsem se dál a dál, nasycovala rychle roztoucí touhu. Prohnula jsem se a slyšela tichý výkřik, který mi unikl a jediné, na co jsem dokázala myslet, byly Sethovy oči na mém těle. Dělat tohle pro něj bylo v mnoha směrech mnohem opravdovější než skutečný sex s Bastienem proměněným v Setha. Bylo to tak intimní, jak to jen mezi námi může být. Nebylo to úplně stejné jako upřímný rozhovor, ale svým způsobem jsem se mu přece jen otevřela a vystavila se mu bez zábran.</p> <p>Čekala jsem, že i když to byl podvod, stejně se nastartuje sukubí potřeba energie, ale buď tím, že byl daleko nebo že jsem si to dělala sama, obelstila jsem ji. Přece jen jsme našli mezeru.</p> <p>Pořád jsem se hladila, byla čím dál blíž k vrcholu a pak jsem do sebe zasunula prsty druhé ruky. To vyvolalo toužebné vzdechy a roztáhla jsem stehna ještě víc, čímž Seth získal lepší výhled. Rychleji a tvrději jsem pracovala oběma rukama, dotýkala se všude, a ta nádherná rozkoš jen stoupala a stoupala až už jsem jí víc nedokázala snést, jako bych měla každou chvíli explodovat.</p> <p>A pak se to stalo.</p> <p>Jiskry a blesky pronikaly celým mým tělem, vyzařující z mé podstaty ven, dokud se každá částečka mého těla nezachvívala životem. Nahlas jsem vykřikla, svíjela se na posteli v křečích, které týraly mé svaly. To, co začalo jako okázalá show, se najednou stalo něčím víc. Když jsem tohle dělala pro Setha - se Sethem - probudilo se ve mně něco, co spalo uvnitř mě. Ztratila jsem kontrolu a převzalo ji mé tělo.</p> <p>Když jsem se konečně uklidnila, lehla jsem si na záda a zatímco jsem se zotavovala, dýchala jsem jen mělce. Cítila jsem, jak jsem zpocená. Vedle fyzické reakce jsem cítila i emocionální a málem duchovní. Jako by ta zkušenost ve mně zapálila nějaký oheň, který s orgasmem nezhasl. Takový, který už málem vychladl - kdysi dávno - ale teď prudce hořel.</p> <p>O chvíli později jsem slyšela, že Seth vstává. Opatrně přišel ke mně a sedl se jen na krajíček postele. Dívali jsme se na sebe a ani jeden z nás nepromluvil, naše oči řekly všechno, co jsme jeden druhému chtěli povědět. Natáhl ruku jako by mě chtěl pohladit po tváři a pak ji stáhl zpátky.</p> <p>"Bojím se tě dotknout," zašeptal.</p> <p>"Jo. Bylo by... bylo by moudré ještě chvíli počkat, jen pro případ, že se to nastartuje."</p> <p>"Beru zpět to, co jsem předtím říkal o striptýzu. <emphasis>Tohle</emphasis> byla ta nejlepší věc, jakou jsem kdy viděl." Křivě se na mě usmál. "Ne, ty jsi to nejlepší, co jsem kdy viděl. Od hlavy až k patě."</p> <p>Usmála jsem se taky. "Možná jsme našli řešení."</p> <p>"Pro tebe snad. Já se teď... é... cítím trochu... nepohodlně. Nicméně jsem rád, že jsi se aspoň ty mohla uvolnit."</p> <p>Najednou jsem si energicky sedla. "A ty se snad nemůžeš?"</p> <p>Jeho úsměv zmizel. "Cože? Chceš, abych šel do koupelny?"</p> <p>"Ne. Zůstaneš tady."</p> <p>"Děláš si srandu."</p> <p>"Ne." Cítila jsem, jak mi rty začíná roztahovat uličnický úšklebek. "Spravedlnost musí být. Něco za něco. Udělala jsem to pro tebe a teď je řada na tobě."</p> <p>"Já... ne. Ne. To nemůžu."</p> <p>"Jasně, že můžeš. Nic na tom není."</p> <p>"Jo, ale..."</p> <p>"Žádné ale. Ty jsi ten, co pořád naléhá na otevřenost a sdílení."</p> <p>"Páni. To vůbec není stejný."</p> <p>"Ale je." Překulila jsem se, aby mě nemohl popadnout, ale přesto zůstala dost blízko. Věnovala jsem mu pohled plný vášně. "Jak myslíš, že jsem dokázala to všechno udělat? Myslela jsem na tebe. Představovala jsem si, že jsi nade mnou. Otevřela jsem se ti a nechala tě, abys všechno viděl. Chtěla jsem, abys viděl tu část mého já a vůbec jsem se nedržela zpátky. A teď chci vidět to samé." Sáhla jsem po něm a začala mu svlékat tričko. "Chci se dívat na tvůj orgasmus. Chci vidět, jak tě ovládne touha. Chci vidět tvou tvář, když se budeš dotýkat sebe a myslet na mě."</p> <p>"A to se říká, že já to umím se slovy." Na chvíli zavřel oči. "Nemůžu uvěřit, žes mě k tomu přemluvila."</p> <p>Přetáhla jsem mu tričko přes hlavu. "Čekám."</p> <p>Seth se na mě díval a pak si opatrně a váhavě začal svlékat kalhoty. Hodil je na podlahu a pak byly na řadě jeho rozkošné fialové boxerky. Na chvíli se zastavil, evidentně nervózní a pak si je rychle stáhl, zřejmě aby si to nakonec nerozmyslel. S obdivem jsem se na něho dívala, poprvé jsem ho viděla nahého. A když můj pohled doputoval mezi jeho nohy, měla jsem co dělat, abych udržela vážnou tvář. Bastien k němu vůbec nebyl spravedlivý.</p> <p>"To bude těžké," poznamenal.</p> <p>"Pro mě je to těžké už teď."</p> <p>"Přestaň si dělat legraci."</p> <p>"Promiň. Jen se uvolni a půjde to." Sedla jsem si kousek dál, aby mezi námi bylo trochu víc prostoru. "Zapomeň na ostych a prožívej to, co cítíš."</p> <p>Přikývl a zhluboka se nadechl. "Díky, trenére. Můžeš se posunout - jo. Tam. A ruku dej... ano, přesně tam. Skvělé." Zavrtěl hlavou, na tváři měl málem komickou směs utrpení a nedočkavosti a pak se jeho ruka začala pomalu sunout níž. "Myslím, že abych to zvládl, musím na tebe pořádně vidět, abych nebyl v pokušení dívat se na sebe. Jestli si budu příliš všímat toho, co dělám, dojde mi absurdita toho všeho a bude konec."</p> <p>"Takže nejlepší bude," řekla jsem a udělala si pohodlí, "když se nebudeš dívat dolů."</p> </section> </body> </FictionBook>