Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/107.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Míša</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Míša</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>e4382c3c-c8b4-4fbd-a531-a83e010718d1</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>Kapitola 1</p>
<p>Statistiky říkají, že většina smrtelníků prodává svou duši z pěti důvodů: sex, prachy, moc, pomsta a láska. V tomhle pořadí.</p>
<p>Proto bych nejspíš měla být klidná, když tady venku pomáhám při tom prvním a nejdůležitějším, ale celá ta situace se mi zdá... ubohá. A když to říkám já, tak to už je opravdu něco.</p>
<p><emphasis>Nebo se prostě už nedokážu vcítit</emphasis>, přemítala jsem. Je to už moc dávno. Když já byla panna, lidi ještě věřili, že dívky mohou být oplodněny labutěmi.</p>
<p>Hugh stál nedaleko a trpělivě čekal, až se odhodlám. Vecpal ruce do kapes vypasovaných kalhot a opřel rozložitou kostru o svůj Lexus. "Nechápu, co máš za problém. Přece tohle děláš v jednom kuse."</p>
<p>Nebyla to tak docela pravda, ale oba jsme věděli, jak to myslel. Nevšímala jsem si ho a místo toho jsem si prohlížela své okolí. Ne že by mi to pomohlo zvednout náladu. Z předměstí jsem vždy mívala depku. Stejné domy. Dokonalé trávníky. Příliš mnoho SUV. Někde v dálce štěkal pes jak zjednanej.</p>
<p>"Neudělám to," prohlásila jsem nakonec. "Dokonce i já mám své meze."</p>
<p>Hugh si jen odfrkl, čím vyjádřil svůj názor na mé meze. "Tak jo, jestli ti to pomůže, aby ses cítila líp, nemysli na to jako na zatracení. Ber to jako charitu."</p>
<p>"Charitu?"</p>
<p>"Jasně."</p>
<p>Navzdory nezvyklým okolnostem se zatvářil věcně a vytáhl svůj palmtop. Ne že by mě to překvapilo. Hugh byl profesionální rarach, mistr v balamucení smrtelníků, aby prodali svou duši, odborník na smlouvy a mezery v zákonech, který by každého právníka přiměl svíjet se závistí.</p>
<p>Byl to taky můj přítel. Takový druh přítele, který dokonale naplňuje smysl přísloví <emphasis>Máš-li takové přátele, už nepotřebuješ nepřítele</emphasis>.</p>
<p>"Poslechni si tohle," pokračoval. "Martin Miller. Je to muž, to je samozřejmý. Kavkazský typ. Vlažný luterán. Pracuje v krámě se hrami v obchoďáku. Žije tady ve sklepě - v domě svých rodičů."</p>
<p>"Ježíši."</p>
<p>"Vždyť jsem ti to říkal."</p>
<p>"Dobročinnost nebo ne, pořád mi to přijde tak... krutý. Kolik mu je?"</p>
<p>"Čtyřiatřicet."</p>
<p>"Fuj."</p>
<p>"Přesně. Jestli by tobě bylo tolik a ještě bys žádnýho neměla, možná bys taky prováděla zoufalý věci." Kouknul se na hodinky. "Tak uděláš to nebo ne?"</p>
<p>Stopro jsem Hugha zdržovala, nejspíš měl v plánu rande s nějakou sexy ženskou o polovinu mladší než on - myslím tím samozřejmě věk, na který vypadal. Ve skutečností tady strašil už hodně století.</p>
<p>Položila jsem kabelku na zem a výhružně se na něj podívala. "Mám to u tebe."</p>
<p>"Jo," připustil. Díkybohu jsem tohle obvykle nedělala. Rarach na to většinou měl své lidi, ale dnes se mu nějak podělalo plánování. Nedokázala jsem si představit toho, kdo na to má žaludek.</p>
<p>Vykročila jsem k domu, ale zastavil mě. "Georgino?"</p>
<p>"Jo?"</p>
<p>"Je tady... ještě něco."</p>
<p>Obrátila jsem se a tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil. "Ano?"</p>
<p>"On... é... měl tak trochu zvláštní žádost."</p>
<p>Zvedla jsem obočí a čekala.</p>
<p>"Víš, no, on je opravdu docela blázen do, řekněme, ďábelských věcí. Víš, napadlo ho, že jestli prodá svou duši čertu - abych tak řekl - pak by měl přijít o panictví s, například, démonkou, nebo tak něco."</p>
<p>Přísahám, že nad tímhle i ten pes přestal štěkat. "Děláš si srandu."</p>
<p>Hugh zůstal zticha.</p>
<p>"Nejsem - ne. Tohle neudělám ani zanic."</p>
<p>"Ale no tak, Georgino. Vždyť to nic není, jen parádičky, kouř a zrcadla. Udělej to pro mne, prosím." Koukal po mně štěněcíma očima a lichotil mi ostošest, až bylo těžké mu odolat. Jak jsem řekla, byl opravdu dobrý v tom, co dělal. "Jsem opravdu v prekérní situaci... jestli mi s tím pomůžeš... moc by to pro mě znamenalo..."</p>
<p>Zasténala jsem, protože jsem se nemohla dívat na ten nešťastný výraz na jeho upřímné tváři. "Jestli se o tom někdo doví..."</p>
<p>"Budu mlčet jako hrob."</p>
<p>Udolal mě. Smířená se vším jsem si rozepla pásky na botách.</p>
<p>"Co to provádíš?"</p>
<p>"Tohle jsou mé oblíbené boty od Bruna Magliho. Nechci, aby se vstřebaly, až se změním."</p>
<p>"Jo, ale... přece si je můžeš změnit zpátky."</p>
<p>"Nebudou stejné."</p>
<p>"Jasně, že budou. Můžeš je udělat tím, čím budeš chtít. Chováš se potrhle."</p>
<p>"Koukej," vyjela jsem na něj, "chceš tady stát a hádat se kvůli botám nebo mám radši jít a udělat z tvého panice muže?"</p>
<p>Hugh sklapnul a ukázal směrem k domu.</p>
<p>Šlapala jsem trávou a listí lechtalo mé bosé nohy. Veranda za domem, která vedla do suterénu, byla otevřená, přesně jak Hugh slíbil. Vešla jsem do spícího domu doufaje, že nemají psa a přemítala, jak jsem mohla tak hluboko klesnout. Když se mé oči přizpůsobily temnotě, rozeznala jsem zařízení pohodlného středostavovského rodinného domu: pohovka, televize, knihovna. Nalevo se zvedalo schodiště a chodba vedla vpravo.</p>
<p>Zahnula jsem do ní a cestou měnila svůj vzhled. Pro mě to byla takřka druhá přirozenost, takže jsem se na sebe vůbec nemusela dívat, abych věděla, jak vypadám. Najednou jsem byla vyšší, sice jsem zůstala štíhlá, ale mé tělo teď bylo hranatější. Kůži jsem měla smrtelně bledou a po lehkém opálení nezbylo ani památky. Vlasy do půli zad taky zůstaly stejně dlouhé, ale barva se změnila na uhlově černou a obvyklé vlny v rovné drsné prameny. Má prsa - impozantní podle většiny standardů - narostla ještě větší, klidně by mohly soupeřit s poprsím hrdinek z komiksů, na kterých ten chlápek bezpochyby vyrůstal.</p>
<p>A co se týče mého oblečení... rozkošné kalhoty a blůza značky BananaRepublic byly tytam. Na nohou se mi objevily po stehna vysoké kožené boty a na těle sukně a top, které se k nim hodily. V té sukni vůbec nebylo radno se shýbat. Umělecký dojem doplňovaly křídla s bodci, rohy a bič.</p>
<p>"Panenko skákavá," zabručela jsem, když jsem ten výjev náhodně shlédla v ozdobném zrcadýlku. Doufala jsem, že se žádná z místních démonek o tomhle nikdy nedoví. Holky byly opravdu docela prima.</p>
<p>Odvrátila jsem se od jízlivého zrcadla a zadívala se na svůj cíl: zavřené dveře, na nich nalepená žlutá cedule s názvem australské kapely MAN AT WORK. Myslím, že jsem zevnitř slyšela slabé pípání videohry, ale hluk ustal, jen co jsem zaklepala.</p>
<p>O chvíli později se dveře otevřely a přede mnou stál chlap něco přes metr sedmdesát. Měl špinavě blond vlasy po ramena, ale nahoře jich už moc nezbylo. Velké chlupaté břicho mu vykukovalo z trika s Homerem Simpsonem a v ruce držel sáček brambůrek.</p>
<p>Když mě spatřil, upustil pytlík na podlahu.</p>
<p>"Martin Miller?"</p>
<p>"J-jo," vydechl.</p>
<p>Práskla jsem bičem. "Budeš si se mnou hrát?"</p>
<p>Přesně o šest minut později jsem opouštěla Millerových rezidenci. Zřejmě ve čtyřiatřiceti už chlap nemá žádnou výdrž.</p>
<p>"Páni, to bylo rychlé," poznamenal Hugh, když mě uviděl přicházet přední zahradou. Pořád se opíral o auto a kouřil.</p>
<p>"Spíš nahovno. Dáš mi jednu?"</p>
<p>Usmál se, podal mi svou a zběžně si mě změřil. "Urazíš se, jestli ti řeknu, že s těmi křídly jsi hrozně sexy?"</p>
<p>Vzala jsem si cigaretu, dala si šluka a současně ho sjela pohledem. Rychle jsem se rozhlédla, jestli se tady nikdo nepotlouká a změnila se do své obvyklé podoby.</p>
<p>"Víš, že jseš mým dlužníkem," připomněla jsem mu, když jsem si zapínala boty.</p>
<p>"Vím. Samozřejmě někdo by mohl začít namítat, že to ty dlužíš mně. Udělalo ti to moc dobře. Vypadáš líp než obvykle."</p>
<p>To jsem nemohla popřít, ale stejně jsem z toho neměla dobrý pocit. Chudák Martin. Ať to byl magor nebo ne, odevzdat svou duši k věčnému zatracení byla pekelná cena za šest minut.</p>
<p>"Chceš jít na skleničku?" pozval mě Hugh.</p>
<p>"Ne, už je příliš pozdě. Jdu domů, mám tam rozečtenou knihu."</p>
<p>"Aha, jasně. Kdy bude ten velký den?"</p>
<p>"Zítra," pochlubila jsem se.</p>
<p>Rarach se zachechtal nad mým uctívaným hrdinou. "Přece víš, že píše jen mainstreamovou beletrii. Není to žádný Nietzsche nebo Thoreau."</p>
<p>"Hele, člověk nemusí být surrealistický nebo transcendentální, aby byl skvělej spisovatel. Měla bych o tom něco vědět, protože jsem jich v průběhu let viděla celkem dost."</p>
<p>Hugh nad mou povýšeností jen zamručel a výšměšně se uklonil. "Nikdy bych si nedovolil hádat se s dámou kvůli jejímu věku."</p>
<p>Vlepila jsem mu pusu na tvář a přešla dva bloky ke svému autu. Když jsem odemykala dveře, zacítila jsem hřejivé brnění, které mi oznámilo, že blízko je jiný nesmrtelný. Že je to upír, jsem zjistila jen chvilinku předtím, než se objevil vedle mne. Zatraceně, ti ale jsou rychlí.</p>
<p>"Georgino, má krasavice, má rozkošná sukubo, má bohyně radosti," pronesl a dramaticky si přitiskl ruce na srdce.</p>
<p>Paráda. Ten mi ještě tak chyběl. Duane byl nejspíš ten nejotravnější nesmrtelný, jakého jsem potkala. Pořád měl světlé vlasy oholené málem na kůži a stejně příšerný vkus jak v módě tak ve značce kolínské.</p>
<p>"Zmiz, Duane. Nemáme spolu o čem mluvit."</p>
<p>"Ale no tak," zabroukal a přidržel dveře, abych je nemohla otevřít. "Tentokrát si nemůžeš hrát na upejpavou. Podívej se na sebe, úplně záříš. Lov se vydařil, že?"</p>
<p>Když jsem slyšela narážku na Martinovu životní energii, zamračila jsem se. Věděla jsem, že na mně musí být vidět. Pořád jsem se snažila otevřít ty dveře, které Duane držel zavřené a vůbec mi to nešlo.</p>
<p>"Podle toho, jak vypadáš, o sobě nebude vědět několik dní," dodal upír a pozorně si mě prohlížel. "Přesto si dokážu představit, že ať to byl kdokoliv, užíval si jízdu - na tobě i do pekla." Líně se usmál, tesáky málem nebylo vidět. "Musel to být někdo opravdu dobrý, když teď vypadáš tak sexy. Co se stalo? Myslel jsem si, že pícháš jen se spodinou, opravdovými gaunery."</p>
<p>"Změna strategie. Nechtěla jsem, abys si dělal falešné naděje."</p>
<p>Uznale zavrtěl hlavou. "Ach Georgino, ty nikdy nezklameš - ty a tvé vtipné poznámky. Ale já si vždy našel děvky, které věděly, jak správně použít pusu - při práci i po ní."</p>
<p>"Pusť to!" Štěkla jsem na něj a silněji zatáhla za dveře.</p>
<p>"Nač ten spěch? Mám právo vědět, co jste tady vy dva s rarachem dělali. Eastside je můj rajón."</p>
<p>"Kašleme na tvůj takzvaný rajón a ty to dobře víš."</p>
<p>"Přece jen, dobré vychování velí, že když jste někde v okolí - v tomhle případě doslova - přijdete se aspoň pozdravit. Kromě toho, jak to, že jsme si ještě spolu nikam nevyšli? Jsem na řadě. S těmi budižkničemy trávíš hromadu času."</p>
<p>Ti budižkničemové, na které narážel, byli mí kamarádi a jediní slušní upíři, jaké jsem kdy potkala. Většina upírů - jako Duane - byla drzá, posedlá svým územím a ve společnosti se chovala jako slon v porcelánu. Moc se nelišili od většiny smrtelníků - myslím tím mužů - které znám.</p>
<p>"Jestli mě nenecháš odejít, naučím tě úplně novou definici ´dobrého vychování´."</p>
<p>No jo, ta věta byla tak pitomá jako v akčním filmu, ale tak narychlo mě nic lepšího nenapadlo. Snažila jsem se mluvit co nejhrozivěji, ale byla to čistá frajeřina a on to věděl. Sukuby jsou obdařeny charismatem a dokážou měnit svůj vzhled; upíři jsou mimořádně silní a rychlí. V praxi to znamenalo, že jeden skvěle zapadne do party na mejdanu, zatímco druhý dokáže zlomit dospělému chlapovi zápěstí, když mu jen potřese rukou.</p>
<p>"Snad mi doopravdy nevyhrožuješ?" Rádoby hravě mi přejel rukou po tváři a mně se vzadu na krku zježily vlasy - ale ne tak, jak jsem to měla ráda. Zavrtěla jsem se. "To je rozkošné. A taky vzrušující. Vlastně si myslím, že bych tě rád viděl útočit. Možná, že kdyby ses chovala jako hodná holka - <emphasis>au</emphasis>! Ty mizerná děvko!"</p>
<p>Protože obě jeho ruce měly co na práci, chopila jsem se příležitosti. Využila jsem své schopnosti proměny a na mé pravé ruce se objevily ostré, málem osmicentimetrové drápy. Okamžitě jsem ho jimi škrábla po tváři. Jeho vynikající reflexy mi toho moc nedovolily, ale jasně jsem viděla, jak mu teče červená, než mi sevřel zápěstí a praštil jím o auto.</p>
<p>"Co se děje? Nebylo to dost útočné?" procedila jsem navzdory bolesti. Další monolog ze špatného filmu.</p>
<p>"Hezké, Georgino. Velmi roztomilé. Uvidíme, jak budeš roztomilá až-"</p>
<p>Nocí zazářila světla, jak za roh vedlejšího bloku zahnulo auto a mířilo k nám. V tom zlomku vteřiny jsem na Duanově tváři viděla nerozhodnost. Řidič si dozajista všiml našeho dostaveníčka. Zatímco Duane mohl snadno zabít chlapa, který by mi přiběhl na pomoc - sakra, přesně tohle dělal, aby přežil - zabití spojené s tím, že mě obtěžoval, by v očích jeho nadřízených nevypadalo dobře. Dokonce i takové hovado jako Duane si dvakrát rozmyslí, než způsobí tenhle druh papírování.</p>
<p>"Ještě jsme neskončili," zasyčel a pustil mi zápěstí.</p>
<p>"Já si myslím, že ano." Teď, když záchrana byla na dohled, cítila jsem se silnější v kramflecích. "Jestli se ještě jednou vyskytneš někde poblíž mě, bude to poslední, co uděláš."</p>
<p>"Třesu se hrůzou," ušklíbl se samolibě. Jeho oči naposledy zazářily ve tmě a pak byl pryč, zmizel do noci jako to auto, co projelo kolem nás. Díkybohu za tu schůzku nebo třeba jen chuť na zmrzlinu, co toho řidiče dnes v noci vytáhlo ven.</p>
<p>Neztrácela jsem ani chviličku, nasedla do auta a pádila pryč. Nemohla jsem se dočkat, až zase budu zpátky ve městě. Snažila jsem se nevšímat si třesoucích rukou na volantu, ale nemohla jsem popřít, že mě Duane vyděsil. V přítomnosti svých nesmrtelných přátel jsem ho už hodněkrát poslala někam, ale být s ním sama v tmavé ulici bylo něco docela jiného, hlavně když všechny mé hrozby byly jen prázdné řeči.</p>
<p>Já vlastně nesnášela násilí v žádné jeho podobě. Nejspíš proto, že jsem prožila staletí plná krutostí a brutality, které by nikdo z moderního světa nedokázal pochopit. Lidi rádi říkají, že teď žijeme v době plné násilí, ale nemají ani páru, o čem mluví. Jistě, ty časy skýtaly jisté uspokojení, když násilník byl za své zločiny bez meškání vykastrovaný a nebylo třeba snášet nekonečné drama ze soudní síně a ani neměl šanci být předčasně propuštěný za ´dobré chování´. Bohužel ti, co se zabývají pomstou a berou věci do vlastních rukou, často překročí hranici, takže byrokracii moderního soudního systému beru všemi deseti.</p>
<p>Zase jsem si vzpomněla na toho nahodilého řidiče, kterého jsem podezírala, že jel někam na zmrzlinu a rozhodla se, že něco sladkého by bodlo i mně. Jen co jsem byla bezpečně zpátky v Seattle, zajela jsem do supermarketu a zjistila, že nějaký marketingový génius vymyslel zmrzlinu s příchutí tiramisu. Vynalézavost smrtelníků mě nikdy nepřestala udivovat.</p>
<p>Už jsem chtěla zaplatit, když jsem si všimla nádobu s květinami. Byly levné a trochu pomačkané, ale sledovala jsem mladíka, který k nim přišel a nervózně si je prohlížel. Nakonec si vybral kytici v podzimních barvách a odnesl si ji. Zasněně jsem se za ním dívala a tak trochu záviděla dívce, která je dostane.</p>
<p>Jak Duane poznamenal, obvykle jsem se krmila na spodině, na chlapech, u kterých jsem se necítila provinile, jestli jsem jim ublížila nebo jim způsobila několikadenní bezvědomí. Tyhle typy nenosily květiny a celkově se vyhýbali většině romantických gest. A co se týče kluků, co kupují květiny, no, těm jsem se zase vyhýbala já, pro jejich vlastní dobro. K profilu sukuby se to moc nehodilo, ale byla jsem příliš utahaná než abych se starala o nějaký dojem.</p>
<p>S pocitem smutku a osamělosti jsem vytáhla kytku červených karafiátů a zaplatila za ně spolu se zmrzlinou.</p>
<p>Když jsem přijela domů, právě zvonil telefon. Odložila jsem nákup a podívala se, kdo volá. Neznámé číslo.</p>
<p>"Můj pane a vládce," ohlásila jsem se. "Jak dokonalý závěr dokonalého večera."</p>
<p>"Šetři si ty vtípky, Georgie. Proč ses navážela do Duana?"</p>
<p>"Jerome, já - co?"</p>
<p>"Právě volal. Stěžoval si, žes ho bezdůvodně buzerovala."</p>
<p>"Buzerovala? Já jeho?" Byla jsem vzteklá jako pes. "On s tím začal! Přišel za mnou a-"</p>
<p>"Uhodilas ho?"</p>
<p>"Já..."</p>
<p>"Tak jo nebo ne?"</p>
<p>Povzdechla jsem si. Jerome byl arcidémon z vyšší seattleské hierarchie zla a taky můj nadřízený. Šéfoval nám všem, hlídal, abychom si plnili povinnosti a občas nás srovnal do latě, ale jako každý líný démon byl radši, jestli s námi měl tak málo práce jak jen bylo možné. I telefonem byla jeho zlost málem hmatatelná.</p>
<p>"Tak trochu. Vlastně jsem ho spíš škrábla než praštila."</p>
<p>"Aha. A taky jsi mu vyhrožovala?"</p>
<p>"No, nejspíš ano, jestli se chceš hádat kvůli sémantice. Jerome, nech toho! Je to upír. Nemůžu mu ublížit a ty to dobře víš."</p>
<p>Arcidémon zaváhal, nejspíš zvažoval možný výsledek mého utkání s Duanem. V tom hypotetickém boji jsem zřejmě podlehla, protože o chvíli později Jerome vydechl.</p>
<p>"Ano. Taky si to myslím. Ale příště ho neprovokuj. Právě teď mám dost práce i bez toho, abyste si vy lidi vjížděly do vlasů."</p>
<p>"Odkdy ty pracuješ?" Opravdu dětinské.</p>
<p>"Dobrou noc, Georgie. Příště se s Duanem nepouštěj do potyček."</p>
<p>Telefon ohluchl. Démoni nejsou zvyklí se přátelsky vykecávat.</p>
<p>Zavěsila jsem neskonale uražená. Nedokázala jsem uvěřit, že mne Duane tak nespravedlivě očernil a já teď vypadala jako ten špatnej. Ještě horší bylo, že mu Jerome nejspíš věřil, alespoň zpočátku. To mě trápilo nejvíc ze všeho, protože když odmyslím, že jsem se jako sukuba dost flákala, choval se ke mně vždycky celkem shovívavě. Byla jsem něco jako učitelův oblíbenec.</p>
<p>Potřebovala jsem utěšit a tak jsem si vzala do ložnice zmrzlinu a převlékla se do volné noční košile. Má kočka Aubrey se zvedla od nohy postele, kde spala, protáhla se a zamžourala zelenýma očima na pozdrav.</p>
<p>"Ještě nemůžu jít spát," řekla jsem jí. "Chci si číst."</p>
<p>S knihou a zrmzlinou jsem se stočila do klubíčka a zase si připomněla, že zítra na autogramiádě se konečně seznámím se svým oblíbeným autorem. Knížky Setha Mortensena na mě vždycky zvláštně působily, probouzely ve mně něco, o čem jsem ani nevěděla, že to spí. Jeho poslední kniha, <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis>, nedokázala zmírnit vinu, kterou jsem cítila kvůli Martinovi, ale přesto nějak vyplňovala prázdnotu ve mně. Vždycky jsem žasla, že smrtelníci, kteří žijí tak krátce, dokážou vytvořit takové nádherné věci.</p>
<p>"Když jsem byla smrtelnicí, nikdy jsem nic nevytvořila," oznámila jsem Aubrey, když jsem dočetla pátou stránku.</p>
<p>Se soucitným předením se o mne otřela a já měla jen tak tak dost duchapřítomnosti, abych odložila zmrzlinu, než jsem se zřítila do postele a usnula.</p>
<p>Kapitola 2</p>
<p>Ráno mě probral k vědomí řinčící telefon. Skrz záclony prosvítalo kalné pošmourno, což znamenalo nějakou šíleně brzkou hodinu. V Seattlu to samozřejmě mohlo být cokoliv od svítání až do pravého poledne. Po čtvrtém zazvonění jsem to ráčila zvednou a přitom náhodou shodila Aubrey z postele. Přístála na zemi s rozhořčeným mňau a odkráčela se mýt.</p>
<p>"Haló?"</p>
<p>"Kincaidová?"</p>
<p>"Ne." Má odpověď byla stručná a rychlá. "Nepřijdu."</p>
<p>"Ještě ani nevíš, o co tě chci požádat."</p>
<p>"Jasně, že vím. Z žádného jiného důvodu bys mi tak brzy nevolal a já to neudělám. Mám volno, Dougu."</p>
<p>Doug, druhý asistent manažera v mém denním zaměstnání, byl docela milej chlap, ale mizernej herec. Nedokázal by se přetvařovat ani kdyby mu šlo o život a z jeho ŕozmarných způsobů zřetelně čišelo zoufalství. "Každej volal, že je marod a teď jsme v presu. Musíš přijít."</p>
<p>"Tak to já jsem taky nemocná. Opravdu mě tam nechceš, věř mi."</p>
<p>No jo, nebyla jsem doopravdy nemocná, ale pořád na mně bylo znát to, že jsem byla s Martinem. Smrtelníci to sami o sobě nedokážou ´vidět´ tak, jak samotný Duane, ale vycítí to a přitahuje je to - stejně muže jako ženy - bez toho, aby věděli proč. Mé dnešní dobrovolné domácí vězení by mělo předejít pošetilému, roztouženému chování. Opravdu to ode mě bylo velmi laskavé.</p>
<p>"Lhářko. Ty nikdy nemarodíš."</p>
<p>"Dougu, mám v plánu večer přijít na tu autogramiádu. Jestli budu dělat i tuhle směnu, budu tam celej den. To je nechutný a křivárna."</p>
<p>"Vítej v mým světě, kotě. Jestli ti opravdu záleží na osudu našeho obchodu, jestli ti záleží na našich zákaznících a jejich blahu, nemáme jinou možnost."</p>
<p>"Zapomeň na to, kovboji."</p>
<p>"Takže," pokračoval, "teď jde už jen o to, jestli sem přijdeš dobrovolně nebo jestli mám naklusat k tobě a vlastnoručně tě vytáhnout z postele. Upřímně by se mi to druhé zamlouvalo víc."</p>
<p>V duchu jsem protočila oči a potisící žehrala, že bydlím jen dva bloky od práce. To jeho plácání o nebohém knihkupectví fungovalo a on to věděl. Bůhvíproč jsem byla přesvědčená, že to místo beze mne nepřežije.</p>
<p>"Než bych riskovala tvé další pokusy o rádoby vtipné sexuální laškování, raději přijdu. Ale, Dougu..." přitvrdila jsem.</p>
<p>"Jo?"</p>
<p>"Nedávej mě do kasy nebo tak."</p>
<p>Slyšela jsem, jak váhá.</p>
<p>"Dougu, myslím to vážně. Nechci jít do hlavní pokladny ani nikam tam, kde bude hodně zákazníků."</p>
<p>"Dobrá," řekl nakonec. "Žádná hlavní pokladna."</p>
<p>"Slibuješ?"</p>
<p>"Slibuju."</p>
<p>O půlhodinu později jsem vyšla ze dveří a přešla ty dva bloky do knihkupectví. Těžké mraky zatemňovaly oblohu a chlad, který přímo visel ve vzduchu, donutil některé mé kolegy chodce vzít si kabát. Já se rozhodla, že ho nepotřebuju, protože mé khaki kalhoty a hnědý žinylkový svetr by mi měly stačit. Oblečení, lesk na rty a oční linky, které jsem si ráno pečlivě nanesla, byly skutečné, nevznikly proměnou. Líbilo se mi používat kosmetiku a vybírat odpovídající oblečení, i když by Hugh mohl tvrdit, že se zase jen chovám potrhle.</p>
<p>Emerald City Books&Café byl rozlehlý podnik, který zabíral málem půl bloku seattleské Queen Anne. V druhém patře byla kavárna s výhledem na Space Needle. Nad hlavním vchodem visela veselá zelená markýza, která chránila zákazníky čekající, až se obchod otevře. Prošla jsem kolem nich k postranním dveřím a otevřela si vlastním klíčem.</p>
<p>Ještě jsem neudělala ani dva kroky a Doug už po mně skočil. "No konečně. My..." Zasekl se a znovu si mě změřil. "No tohle. Dneska vypadáš... opravdu skvěle. Čím to asi bude?"</p>
<p><emphasis>Čtyřiatřicetiletým panicem</emphasis>, pomyslela jsem si.</p>
<p>"Tím, že jsi bez sebe štěstím, že ti píchnu s tvým problémem se zaměstnanci a tak máš bujnou fantazii. Co budu dělat? Něco ve skladu?"</p>
<p>"Já... é... ne." Doug se snažil vymanit z obluzení, prohlížel si mě od hlavy až k patě takovým způsobem, až mě to zneklidnilo. Jeho touha jít se mnou na rande byla veřejným tajemstvím stejně jako to, že jsem ho pokaždý odmítla. "Pojď, ukážu ti to."</p>
<p>"Řekla jsem ti-"</p>
<p>"Není to hlavní pokladna," sliboval.</p>
<p>´To´, se ukázalo být pultem s espressem v kavárně nahoře v patře. Personál z knihkupectví tady dělal málokdy, ale i to se už stalo.</p>
<p>Bruce, manažer kavárny, klečel za pultem a vyskočil, když nás uviděl. Často mě napadlo, že v alternativní realitě by Doug a Bruce mohli být dvojčata, i když každé jiné rasy. Oba nosili dlouhé vlasy svázané do lajdáckého copu a na sobě hodně flanelu, nejspíš na počest grunge éry, ze které ani jeden z nich docela nevyrostl. Nejvíc se lišili barvou pleti. Doug byl původem Japonec, byl černovlasý a měl bezchybnou pleť. Bruce vypadal jako výstavní Árijec - světlovlasý a modrooký.</p>
<p>"Hele, to jsou Doug a Georgina," hlásil Bruce. Když se na mě podíval, vykulil oči. "Teda dneska vypadáš úžasně."</p>
<p>"Dougu! Tohle je úplně stejný. Řekla jsem ti, že nechci kolem sebe žádné zákazníky!"</p>
<p>"Řeklas mi, že nechceš do hlavní kasy. Tady o tom nepadlo ani slovo."</p>
<p>Otevřela jsem pusu, abych ho poslala někam, ale Bruce mě utnul. "No tak, Georgino. Alex je nemocný a Cindy dala výpověď." Když uviděl můj kamenný výraz, rychle dodal: "Naše pokladny jsou skoro stejné jako ty dole, nebude to žádný problém."</p>
<p>"Kromě toho-" Doug zvýšil hlas v docela obstojné imitaci našeho šéfa "- ´u asistenta manažera se předpokládá, že zvládne zastoupit jakoukoliv pozici´."</p>
<p>"To jo, ale kavárna-"</p>
<p>"-je součástí obchodu. Koukej, musím jít otevřít. Bruce ti všechno ukáže. Nedělej si vrásky, bude to v pohodě." S tím okamžitě vystřelil, abych už neměla šanci něco podniknout.</p>
<p>"Posero!" zaječela jsem za ním.</p>
<p>"Opravdu to nebude tak hrozný," konejšil mě Bruce, který nechápal mé zděšení. "Já budu dělat espressa a ty budeš brát peníze. Hned si to vyzkoušíme. Chceš moka s bílou čokoládou?"</p>
<p>"Jo," souhlasila jsem. Každý, kdo tady pracoval, o tomhle zlozvyku věděl. Obvykle jsem si dávala tak tři denně. Moka myslím, ne kolegy.</p>
<p>Bruce mě naučil, co jsem potřebovala vědět, ukázal mi, jak označit poháry a jak zacházet s dotykovým monitorem pokladny. Měl pravdu, nebylo to tak hrozné.</p>
<p>"Jseš přirozenej talent," ujistil mě později, když mi podával mé moka.</p>
<p>Místo odpovědi jsem jen zavrčela, protože jsem se právě vrhla na svůj kofein a pomyslela si, že to budu zvládat právě tak dlouho, dokud budu dostávat moka. Kromě toho by u tohole tady opravdu nemusel být takový průser jako u hlavní pokladný. V kavárně nejspíš tuhle dobou nebude žádný provoz.</p>
<p>Sekla jsem se pořádně. Minutu po otevření už stálo v řadě pět lidí.</p>
<p>"Velké latte," opakovala jsem po své první zákaznici a pečlivě naťukávala informace.</p>
<p>"Tady je," slyšela jsem Bruceho než jsem vůbec stihla označit pohár. Celá nadšená jsem si vzala od té ženy peníze a pokračovala další objednávkou.</p>
<p>"Velké hubené moka."</p>
<p>"´Hubený´je jen jiný výraz pro netučný, Georgino."</p>
<p>Na pohár jsem naškrábala NT. Žádnej problém, to se zvládne.</p>
<p>Přihasila si to další zákaznice a omámeně na mě zírala. Pak přišla k sobě, potřásla hlavou a vypadlo z ní: "Chci malou překapávanou kávu, velké netučné vanilkové latte, malé dvojité kapučíno a velké latte bez kofeinu."</p>
<p>Teď jsem já omámeně zírala. Jak si vůbec někdo dokáže tohle všechno zapamatovat? A na mou duši, kdo by dneska stál o překapávanou kávu?</p>
<p>A tak to šlo pořád dál. I přes mé obavy se mi brzo zvedla nálada a začala jsem si užívat novou zkušenost. Takhle to bylo vždycky, celý můj život. Ráda jsem se učila nové věci - dokonce i tak otřepané, jako udělat espresso. Jistě, mezi lidmi je spousta troubů, ale já přesto s nimi většinou ráda pracovala. Proto taky dělám v obchodě.</p>
<p>Jen co jsem překonala ospalost, ke slovu se dostalo mé vrozené charisma sukuby. Stala jsem se hvězdou své vlastní show, s lehkostí flirtovala a škádlila lidi. V kombinaci s kouzlem, které vyvolal Martin, jsem se stala naprosto neodolatelnou. Sice to mělo za následek řadu pozvání na rande, ale taky zabránilo, aby mě seřvali za mé chyby. Mí zákazníci byli spokojení se vším, co jsem dělala.</p>
<p>"To je v pořádku, drahoušku," ujišťovala mě jedna starší paní, když zjistila, že jsem jí omylem objednala velké skořicové moka místo netučného latte bez kofeinu. "Stejně jsem už chtěla vyzkoušet něco nového."</p>
<p>Podmanivě jsem se na ni usmála a doufala, že nemá cukrovku.</p>
<p>Později přišel nějaký chlápek a měl s sebou <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis> od Setha Mortensena. Tohle byl první náznak dnešní významné události.</p>
<p>"Jdete na autogramiádu?" zeptala jsem se, když jsem mu namarkovala čaj. Fuj. Bez kofeinu.</p>
<p>Dlouho si mě prohlížel a já už počítala s tím, že neodpoví. Místo toho řekl vlídně: "Jo, budu tam."</p>
<p>"V tom případě si pro něj vymyslete pořádné otázky. Neptejte se na to samé jako všichni ostatní."</p>
<p>"Co tím myslíte?"</p>
<p>"No, přece to znáte, všichni se ptají na věci jako ´kam chodíte na vaše nápady?´ nebo ´dají se Cadyová a O´Neill dohromady?´."</p>
<p>Já hledala drobné a on zatím přemýšlel. Byl roztomilej, takovým nedbalým způsobem. Měl hnědé vlasy, které se chvilkami rudozlatě zaleskly, což bylo ještě nápadnější ve srovnání se strništěm na jeho tváři. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli si chce nechat narůst vousy nebo se jen zapomněl oholit. Cokoliv to bylo, rostlo to víceméně rovnoměrně a v kombinaci s tričkem <emphasis>Pink Floyd</emphasis>, co měl na sobě, působil jako něco mezi hipíkem a dřevorubcem.</p>
<p>"Myslím, že i ´obvyklé otázky´ jsou pro tazatele důležité," prohlásil nakonec, i když to vypadalo, že mi odporuje nerad. "Pro fanouška je každá otázka nová a jedinečná."</p>
<p>Posunul se kousek dál, abych mohla obsloužit dalšího zákazníka. Přijala jsem další objednávku a pokračovala v rozhovoru. Nechtěla jsem si nechat ujít příležitost k inteligentní diskusi o Sethu Mortensenovi.</p>
<p>"Zapomeňte na fanoušky. Co chudáček Seth Mortensen? Nejspíš má chuť se probodnout pokaždý, když dostane jednu z nich."</p>
<p>"´Probodnout´je trochu silné slovo, nemyslíte?"</p>
<p>"Ani trochu. Ten chlap je geniální. Poslouchat ty slabomyslný otázky ho musí nudit až k pláči."</p>
<p>Zasněně se usmál a těma upřímnýma hnědýma očima na mně přímo visel. Když si uvědomil, že na mne zírá příliš otevřeně, v rozpacích odvrátil pohled. "Ne. Když je na turné, zajímá se o své fanoušky. Vůbec mu nevadí, jestli se otázky opakují."</p>
<p>"Na turné se přece nejezdí z altruismu. On na ně musí jezdit, protože ho k tomu nutí jeho vydavatel," odporovala jsem. "Což je, mimochodem, jen ztráta času."</p>
<p>Odvážil se zase se na mne podívat. "Opravdu? Copak se s ním nechcete setkat?"</p>
<p>"Já - no, jasně, že chci. Já jen že... Koukněte, nic ve zlým, já uctívám i tu zem, po které chodí a jsem celá bez sebe, že ho večer uvidím, přímo umírám touhou se s ním setkat. Jestli bych mohla číst jeho knihy v předstihu, dřív než ostatní, klidně by mě mohl unést a já bych mu sloužila jako otrokyně lásky. Ale turné... zabere moc času. Ten čas by využil líp, kdyby psal další knihu. Copak jste si nevšiml, jak dlouho to trvá od jedné knížky ke druhé?"</p>
<p>"Jo, všiml jsem si."</p>
<p>Právě v té chvíli se vrátil předchozí zákazník a stěžoval si, že dostal karamelový sirup místo karamelové polevy, ať už to znamenalo cokoliv. Neprodleně jsem ho obdařila úsměvem a slaďoučkými omluvami a brzy ho už nezajímala ani karamelová poleva ani nic jinýho. Když jsem zvedla hlavu od kasy, byl pryč i Mortensenův fanda.</p>
<p>Když jsem kolem pátý končila směnu, přišel za mnou Doug.</p>
<p>"O tvém výkonu tady jsem slyšel spoustu zajímavých věcí."</p>
<p>"Já v jednom kuse slýcham o tvém ´výkonu´ spoustu zajímavých věcí, Dougu, ale zatím jsi neslyšel, abych si z toho dělala srandu."</p>
<p>Ještě jsme se chvíli kočkovali a pak mě konečně pustil, abych se šla přichystat na autogramiádu. Ještě předtím jsem ho přinutila, aby pokorně přiznal, jak moc mi je zavázaný za mou dnešní laskavost. Jemu a Hughovi jsem pořád dělala nějaké službičky.</p>
<p>Ty dva bloky domů jsem prakticky proběhla, potřebovala jsem se nadlábnout a promyslet si, co si vezmu na sebe. Byla jsem čím dál rozjařenější. Za hodinu nebo tak nějak se seznámím se svým nejoblíbenějším autorem všech dob. Mohl by být život krásnější? Broukala jsem si jen tak pro sebe, brala schody po dvou a vytáhla klíče.</p>
<p>Když jsem otevřela dveře, něčí ruka mě popadla a drsně vtáhla dovnitř, do mého tmavého bytu. Vyjekla jsem překvapením a strachy, když mnou ten někdo praštil o dveře, až se zabouchly. Náhle a nečekaně se rozsvítilo světlo a ve vzduchu byl cítit slabý zápach síry. I když z toho jasného světla musela zamrkat, viděla jsem dost na to, abych poznala, co se děje.</p>
<p>Ani peklo není tak vzteklé jako nasranej démon.</p>
<p>Kapitola 3</p>
<p>Samozřejmě bych měla upřesnit, že Jerome nevypadal jako démon v tom tradičním pojetí - neměl červenou kůži ani rohy. Možná tomu dával přednost v jiné rovině své existence, ale jako Hugh nebo já a ostatní nesmrtelní, co žijí na Zemi, teď měl lidskou podobu.</p>
<p>Vypadal jako John Cusack.</p>
<p>Vážně. Nedělám si srandu. Arcidémon vždy prohlašoval, že nemá ani zdání, kdo je ten herec, ale nesežral mu to nikdo z nás.</p>
<p>"Au," řekla jsem podrážděně. "Pusť mě."</p>
<p>Jerome uvolnil své sevření, ale v očích se mu pořád nebezpečně blýskalo. "Vypadáš dobře," promluvil po chvíli a zdálo se, že je tím prohlášením sám překvapený.</p>
<p>Zatahala jsem se za svetr, narovnávala ta místa, kde mi ho pomačkal. "Máš zajímavej způsob, jak dávat najevo obdiv."</p>
<p>"Opravdu dobře," pokračoval zamyšleně. "Nejspíš bych řekl, že-"</p>
<p>"- záříš," zamumlal nějaký hlas za démonem. "Záříš, dcero Lilith, jako hvězda na nočním nebi, jako diamant třpytící se v bezútěšné věčnosti."</p>
<p>Překvapením jsem nadskočila. Jerome sjel mluvčího přísným pohledem, nikdy neměl rád, když mu někdo skákal do řeči. Já se taky zamračila, ve svém bytě nemám ráda nezvané anděly. Carter se jen usmál na nás oba.</p>
<p>"Jak jsem řekl," odsekl Jerome, "vypadáš, jako bys byla s dobrým smrtelníkem."</p>
<p>"Jen jsem dělala Hughovi laskavost."</p>
<p>"Takže to není začátek vhodnějšího chování?"</p>
<p>"Ne za ten plat, co mi dáváte."</p>
<p>Jerome něco zabručel, ale takhle to bylo pokaždý. Měl by mi vynadat, že svou práci neberu vážně, já bych měla utrousit pár vtípků a dopadne to jako obvykle. Jak už jsem řekla, byla jsem něco jako učitelův miláček.</p>
<p>Nicméně teď jsem viděla, že na žádný srandičky není zvědavej. Kouzlo, které celý den uchvacovalo mé zákazníky, na tyhle dva nezabíralo. Jerome se tvářil vážně a Carter taky, i přes svůj typický cynický úšklebek.</p>
<p>Jerome a Carter se spolu flákali pravidelně, zvlášť když šli chlastat. Nějak jsem se s tím nedokázala srovnat, protože se od nich čekalo, že budou svádět velkolepé boje přímo kosmické velikosti. Jednou jsem se Jeroma zeptala, jestli je Carter padlý anděl a on se rozřehtal jako kůň. Když se z toho veselí vzpamatoval, řekl mi, že nic takového, Carter není padlý anděl. Jestli by byl, pak by to už technicky vzato nebyl žádnej anděl. Tahle odpověď mě neuspokojila ani zamák a tak jsem se nakonec rozhodla, že ti dva nemají jinou možnost než zůstat spolu, protože tady není nikdo jiný, koho existence by sahala až do počátku času. Všichni nižší nesmrtelní kdysi byli lidmi, vyšší nesmrtelní, jako Jerome a Carter jimi nikdy nebyli. Má staletí byla jen tečkou na jejich časové ose.</p>
<p>Bylo mi jedno, proč je Carter tady, prostě jsem ho neměla ráda. Nebyl tak nepříjemný jako Duane, ale vždycky se choval arogantně a povýšenecky. Možná je takovej každej anděl. Carter měl taky ten nejbizarnější smysl pro humor, jaký jsem kdy viděla. Nikdy jsem nedokázala zjistit, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne.</p>
<p>"Tak čím můžu posloužit, mládenci?" zeptala jsem se a hodila kabelku na pult. "Za chvíli potřebuju vypadnout."</p>
<p>Jerome mě sledoval přimhouřenýma očima. "Chci, abys mi pověděla o Duanovi."</p>
<p>"Cože? Už jsem ti všechno řekla. Je to vůl."</p>
<p>"Proto jsi ho zabila?"</p>
<p>"Já-co?"</p>
<p>Právě jsem se hrabala v příborníku, když to přišlo. Ztuhla jsem a pomalu se obrátila k tomu duetu. Čekala jsem na pointu, ale ti dva si mě jen prohlíželi s vážnými tvářemi.</p>
<p>"Zabila? Jak... je možné zabít upíra?"</p>
<p>"To mi řekni ty, Georgino."</p>
<p>Zamrkala jsem a náhle si uvědomila, o čem to točí. "Obviňuješ mě, že jsem zabila Duana? Ale... to je hovadina. Duane není mrtvej. On prostě nemůže být mrtvej."</p>
<p>Jerome začal rázovat po místnosti a mluvil až přehnaně zdvořile. "No, můžu tě ujistit, že je doopravdy mrtvý. Našli jsme ho dnes ráno, těsně před východem slunce."</p>
<p>"A co? Spálilo ho slunce?" Tohle byl jediný způsob, o jakém jsem kdy slyšela, že může zabít upíra.</p>
<p>"Ne. Umřel, protože mu někdo probodl srdce kůlem."</p>
<p>"Fuj."</p>
<p>"Takže řekneš mi konečně, koho jsi na to přemluvila, Georgino?"</p>
<p>"Nikoho! Dokonce nedokážu - nechápu, o čem to mluvíš. Duane nemůže být mrtvý."</p>
<p>"Minulé noci ses přiznala, že jste se hádali."</p>
<p>"Ano..."</p>
<p>"A že jsi mu vyhrožovala."</p>
<p>"Jo, ale jen jsem si dělala srandu..."</p>
<p>"A taky jsi mluvila o tom, že se k tobě už nikdy nemá přibližovat."</p>
<p>"Byla jsem vzteklá a v stresu! Vyděsil mě. Je to blázen. A krom toho <emphasis>Duane nemůže být mrtvý</emphasis>."</p>
<p>V celé téhle cvokárně to byl jediný kousek zdravého rozumu a já se ho držela zuby-nehty. Už význam slova nesmrtelnej zkrátka znamená, že je nesmrtelnej. Tečka.</p>
<p>"Víš vůbec něco o upírech?" zeptal se zvědavej arcidémon.</p>
<p>"Jako to, že nemůžou umřít?"</p>
<p>V Carterových šedých očích jsem viděla pobavení, ale Jeromovi moc do smíchu nebylo.</p>
<p>"Naposledy se tě ptám, Georgino. Zabilas Duana? Prostě mi jen řekni, jestli ano nebo ne."</p>
<p>"Ne," řekla jsem rázně.</p>
<p>Jerome se podíval na Cartera. Anděl na mě civěl, jeho rovné světlé vlasy mu málem zakrývaly tvář. Teď jsem si uvědomila, proč ho dnes Jerome tahal s sebou. Andělé vždy rozeznají pravdu od lži. Carter nakonec přikývl.</p>
<p>"To jsem ráda, žes mě nevyhodil ze zkoušky," zabručela jsem pro sebe.</p>
<p>Ale pro ně jsem už nebyla zajímavá.</p>
<p>"No," poznamenal Jerome chmurně, "myslím, že víme, co to znamená."</p>
<p>"Tak docela jistě to nevíme..."</p>
<p>"<emphasis>Já</emphasis> to vím jistě."</p>
<p>Carter se na něj významně podíval a chvilku bylo ticho. Vždy jsem ty dva podezírala, že se občas domlouvají beze slov, což nižší nesmrtelní bez pomoci nedokážou.</p>
<p>"Takže Duane je opravdu mrtvej?" Vyzvídala jsem.</p>
<p>"Ano," odpověděl Jerome, když si vzpomněl, že tam taky jsem. "Definitivně."</p>
<p>"Tak kdo ho vlastně zabil? Zřejmě jste se vy dva právě rozhodli, že já to nebyla, tak kdo to udělal?"</p>
<p>Ti dva se na sebe koukli, pokrčili rameny, ale ani necekli. Carter vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Bože, jak já nesnášela, když se takhle chovali.</p>
<p>Nakonec Jerome řekl: "Lovec upírů."</p>
<p>Civěla jsem na něj. "Opravdu? Jako ta holka v televizi?"</p>
<p>"Ne tak docela."</p>
<p>"Takže kam máš dnes večer namířeno?" zeptal se mile Carter.</p>
<p>"Na autogramiádu Setha Mortensena. A neměň téma. Chci vědět víc o tom lovci upírů."</p>
<p>"Chceš se s ním vyspat?"</p>
<p>"Já - co?" Chviličku jsem si myslela, že anděl mluví o lovci upírů. "Myslíš se Sethem Mortensenem?"</p>
<p>Carter vydechl kouř. "Jistě. Chci říct, že přesně tohle bych udělal, kdybych byl sukubou posedlou smrtelným spisovatelem. Kromě toho, nechce snad vaše strana mít pořád víc celebrit?"</p>
<p>"My už <emphasis>teď</emphasis> máme spoustu celebrit," upozornil Jerome polohlasem.</p>
<p>Spát se Sethem Mortensenem? Panebože. Tohle byla ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšela, přímo děs. Jestli bych vstřebala jeho životní sílu, jen bůh ví, za jak dlouho by vyšla jeho příští knížka.</p>
<p>"Ne! Jasně, že ne."</p>
<p>"Tak co budeš dělat, aby si tě všimnul?"</p>
<p>"Všimnul?"</p>
<p>"Jasně. Myslím, že ten chlap denně vídá zástupy fanoušků. Nechceš se od nich nějak lišit?"</p>
<p>Vybil mi baterky. O tomhle jsem ani neuvažovala. Měla bych něco podniknout? V dnešní době už bylo pro mou netečnou povahu těžké najít něco, co mě těšilo. Knihy Setha Mortensena patřili k tomu málu, co mě zaujalo. Měla bych si to přiznat a zkusit se s ním seznámit? Dnes jsem se vysmívala stupidním fandům a teď bych se měla stát jedním z nich?</p>
<p>"No... myslím, že Paige mu nejspíš představí zaměstnance někde v soukromí. To bude stačit, aby si mě všimnul."</p>
<p>"Ano. Samozřejmě." Carter uhasil cigaretu v mém dřezu. "Jsem si jistý, že nikdy nepropase příležitost seznámit se s manažmentem knihkupectví."</p>
<p>Otevřela jsem pusu, abych mu řekla něco nepříliš salónního, ale Jerome mě utnul.</p>
<p>"Už dost." Zase vrhl na Cartera jeden z těch významných pohledů. "Musíme jít."</p>
<p>"Hej, počkejte ještě!" Carterovi se přece jen povedlo odpoutat mou pozornost. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem mu naletěla. "Chci vědět víc o tom lovci upírů."</p>
<p>"Jediné, co potřebuješ vědět je to, že bys měla být opatrná, Georgie. Velmi opatrná. Věř mi, že nežertuju."</p>
<p>Polkla jsem, když jsem slyšela, jak vážně to řekl. "Ale já nejsem upír."</p>
<p>"To je jedno. Tenhle typ lovce někdy upíra sleduje a doufá, že najde další. Mohl tě s ním vidět. Moc se nevystrkuj a nezůstávej sama. Drž se ostatních - smrtelných nebo nesmrtelných, na tom nezáleží. A když už jsme u toho, možná bys mohla Hughovi prokázat další laskavosti a dostat na naši stranu víc duší."</p>
<p>Oba šli ke dveřím a já jen protočila oči.</p>
<p>"Myslím to vážně. Buď opatrná a nenápadná. Nenech se do toho zaplést."</p>
<p>"A," dodal Carter a mrkl na mě, "vyřiď mé pozdravy Sethu Mortensenovi."</p>
<p>Pak už oba dva vypadli a jemně za sebou zavřeli dveře. Byla to od nich opravdu jen zdvořilost, protože se klidně mohli teleportovat. Nebo prostě z mých dveří nadělat třísky.</p>
<p>Obrátila jsem se k Aubrey. Ležela na pohovce, mávala ocasem a celou dobu pozorně sledovala, co se děje.</p>
<p>"No tohle," řekla jsem jí. Hlava se mi motala. "Co teď mám s tím vším dělat?" Opravdu byl Duane mrtvý? No jo, byl to parchant a já na něj byla vážně nasraná, když jsem mu včerejší noci vyhrožovala, ale nikdy jsem doopravdy nechtěla, aby byl mtrvej. A co to mělo být s tím lovcem upírů? Proč bych já měla být opatrná, když-"</p>
<p>"Do prdele!"</p>
<p>Právě jsem mrkla na hodiny na mikrovlnce a ty mi nezůčastněně oznámily, že se musím vrátit do knihkupectví, a to neprodleně.</p>
<p>V tu ránu jsem Duana pustila z hlavy, pádila do ložnice a zadívala se na sebe do zrcadla. Aubrey mě následovala mnohem liknavěji.</p>
<p>Co si vezmu na sebe? Mohla jsem si nechat to, v čem jsem byla. Kombinace svetru a kalhot vypadala současně solidně i nenápadně, ale ta kombinace barev příliš splývala s mými světle hnědými vlasy. Bylo to oblečení pro knihovnici. Chtěla jsem vypadat nenápadně? Snad. Jak jsem řekla Carterovi, opravdu jsem nechtěla udělat nic, co by u mého nejoblíbenějšího autora mohlo vzbudit nějaké postranní myšlenky.</p>
<p>Přesto...</p>
<p>Přesto jsem si vzpomněla, co anděl řekl o tom, že by si mě měl všimnout. Nechtěla jsem být jen další tváří v davu obdivovatelů Setha Mortensena. Tohle byla poslední zastávka jeho turné. Stopro viděl za poslední měsíc tisíce fanoušků, kteří se mu nejspíš rozmazaly do moře bezvýrazných tváří i s jejich nejapnými poznámkami. Tomu chlapovi u pultu jsem poradila, aby kladl originálnější otázky a já teď plánovala udělat to samé se svým vzhledem.</p>
<p>O pět minut později jsem zase stála před zrcadlem, tentokrát jsem na sobě měla tmavě fialové hedvábné tílko a šifónovou sukni s květinovým vzorem. Sukně byla do půli stehen a když jsem se zatočila, vířila kolem mě. Tahle kombinace by byla skvělá i jako šaty na tanec. Nazula jsem si hnědé páskové boty na vysokých podpatcích a podívala se na Aubrey, jestli mi to schválí.</p>
<p>"Co si o tom myslíš? Není to příliš sexy?"</p>
<p>Začala si olizovat ocas.</p>
<p>"Je to sexy," připustila jsem, "ale je to elegantně sexy. Ještě musím něco podniknout s vlasy."</p>
<p>Stočila jsem své dlouhé vlasy do romantického uzlu a nechala pár zkroucených pramínků, aby mi padaly do tváře a zvýrazňovaly mi oči. Proměnila jsem je, aby byly zelenější než obvykle, ale pak jsem změnila názor a nechala jim původní oříškovou barvu se skvrnkami zlaté a zelené.</p>
<p>Když Aubrey pořád odmítala uznat, jak úžasně vypadám, popadla jsem kabát z hadí kůže a zamračila se na ni. "Kašlu na to, co si myslíš. Tahle paráda je super volba."</p>
<p>Cestou jsem vzala ještě svůj výtisk <emphasis>Glasgovského paktu</emphasis> a vyrazila do práce. Mrholení mi nevadilo, byla to další výhoda proměňování.</p>
<p>Obchod byl narvanej fandy, kteří toužili uvidět muže, jehož poslední román byl i po pěti týdnech pořád na prvním místě v žebříčku bestsellerů. Proklouzla jsem mezi nimi ke schodům vedoucím do druhého patra.</p>
<p>"Knihy pro mladé dospělé jsou támhle u zdi." Zaslechla jsem Dougův přátelský hlas. "Dejte mi vědět, jestli budete chtít i něco jiného."</p>
<p>Odvrátil se od zákazníka, kterému pomáhal, zahlédl mě a stoh knih, které držel v náručí, mu v té chvíli spadl na zem.</p>
<p>Zákazník ustoupil a zdvořile ho sledoval, jak vkleče ty knihy sbírá. Okamžitě jsem poznala jejich obálky. Byly to paperbacky Mortensenových starších knih.</p>
<p>"Hotová svatokrádež," poznamenala jsem, "nechat je dotknout se země. Teď bys je měl spálit, jak se to dělá s vlajkami."</p>
<p>Doug si mě nevšímal, sebral knihy a odvedl mě z doslechu. "Fajn, že ses vypravila domů a převlíkla do něčeho pohodlnějšího. Kristepane, můžeš se v tom vůbec sehnout?"</p>
<p>"Proč? Myslíš si, že budu muset?"</p>
<p>"To se uvidí. Chci říct, že je tady Warren."</p>
<p>"Drsný, Dougu. Přímo krutý."</p>
<p>"Dobře ti tak, Kincaidová." Než začal stoupat po schodech, se na mě, i když nerad, uznale podíval. "Ale vypadáš opravdu skvěle."</p>
<p>"Dík. Chtěla jsem, aby si mě Seth Mortensen všimnul."</p>
<p>"Věř mi, že jestli není gay, určitě si tě všimne. Nejspíš i když je."</p>
<p>"Nevypadám moc jako coura, že ne?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Ani lacině?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Rozhodla jsem se jít v něčem, co je elegantně sexy. Co si o tom myslíš?"</p>
<p>"Myslím, že už jsem dost masíroval tvý ego. Až moc dobře víš, jak vypadáš."</p>
<p>Stáli jsme nahoře na schodišti. Někdo sem nanosil spoustu židlí, které byly rozložené málem po celé ploše kavárny a jejich řady se táhly dál do sekcí map a knih o zahradnictví. Paige, která byla vedoucí obchodu a současně naše šéfka, teď pilně prováděla nějakou akrobacii s dráty mikrofonu a ozvučení. Neměla jsem tušení, k čemu sloužila tahle budova předtím, než se sem nastěhovalo Emerald City Books, ale pro velké skupiny tady byla mizerná akustika.</p>
<p>"Jdu jí pomoct," pravil Doug galantně. Paige byla ve třetím měsící. "A tobě radím, abys nedělala nic, k čemu se budeš muset shýbat o víc než dvacet stupňů kterýmkoliv směrem. Taky jestli tě někdo bude navádět, abys se zkusila dotknout lokty za svými zády, neskoč mu na to."</p>
<p>Dloubla jsem ho do žeber a on zase málem poztrácel ty knížky.</p>
<p>Bruce ještě pořád makal u pultu s espressem, udělal mi už čtvrtý bílý moka s čokoládou a já vyrazila k zeměpisné sekci, popíjela moka a čekala, až mi dají nějakou práci. Když jsem se podívala vedle sebe, uviděla jsem toho maníka, se kterým jsem si dřív povídala o Sethovi Mortensenovi. Pořád měl s sebou ten výtisk <emphasis>Glasgovského paktu</emphasis>.</p>
<p>"Ahoj," pozdravila jsem.</p>
<p>Byl ponořený do cestopisu o Texasu, proto nadskočil, když mě uslyšel.</p>
<p>"Promiňte," omlouvala jsem se. "Nechtěla jsem vás polekat."</p>
<p>"Já... ne... ppo... lekala jste mě," koktal. Rychlým pohledem si mě změřil od hlavy až k patě, krátce sa zdržel na prsou a bocích a nejdýl na mé tváři. "Převlékla jste se." Zřejmě si hned uvědomil, kolika různými způsoby se to dá vyložit a tak rychle dodal: "Nechci tím říct, že to je špatné. Chci říct, že to byl dobrý nápad. É... no... je to-"</p>
<p>Byl čím dál ve větších rozpacích, odvrátil se ode mě a nešikovně se snažil vrátit knížku o Texasu do police, samozřejmě vzhůru nohama. Snažila jsem se nad tím neusmívat, protože tenhle chlap byl příliš roztomilý. Už dávno jsem nenarazila na stydlivého kluka. Zdálo se mi, že moderní rande jsou jen záminkou pro velkolepý mužský spektákl a ženský jim to bohužel baští i s chlupama. No jo, já proti tomu taky vždycky nebyla imunní. Ale plachej kluk si taky zaslouží šanci a tak jsem se rozhodla, že trocha neškodného flirtování s ním prospěje jeho sebevědomí a já aspoň příjemně ztrávím čas, než to začne. Nejspíš má s ženami hrozné zkušenosti.</p>
<p>"Dovolte mi, abych to udělala," nabídla jsem a naklonila se k němu. Když jsem si od něj brala knihu, naše ruce se dotkly a já pak knížku opatrně a správně dala na její místo. "A je to." Couvla jsem, jako bych chtěla obdivovat svou šikovnost a přitom se ujistila, že stojím velmi blízko něho, naše ramena se málem dotýkala. "Vzhled je důležitý," vysvětlovala jsem. "V téhle branži obzvlášť."</p>
<p>Odvážil se po mně hodit okem, sice byl pořád nervózní, ale pomalu se uklidňoval. "Já jsem spíš na obsah."</p>
<p>"Opravdu?" Maličko jsem se přemístila, abychom se znovu dotýkali, jemný flanel jeho košile mi hladil nahou pokožku. "Protože bych přísahala, že před chvíli vás celkem silně zaujal vnější vzhled."</p>
<p>Zase sklopil oči, ale viděla jsem, že se usmívá. "No, některé věci jsou tak výrazné, že poutají pozornost ať chtějí nebo ne."</p>
<p>"A nechcete pak zjistit, co je uvnitř?"</p>
<p>"Ještě víc bych chtěl dát vám pár výtisků v předstihu."</p>
<p>Přednostní výtisky? O čem to-</p>
<p>"Sethe? Sethe, kde - ach, tady jste."</p>
<p>Do naší uličky zahnula Paige s Dougem v patách. Rozzářila se, když mě uviděla a mně spadlo srdce až do kalhot, když jsem si dala dohromady dvě a dvě. Ne. V žádném případě. Tohle nemůže být-</p>
<p>"Ahoj, Georgino. Vidím, že jsi se už seznámila se Sethem Mortensenem.</p>
<p>Kapitola 4</p>
<p>"Zab mě, Dougu. Prostě mě zab, a hned. Ulev mi od mého trápení." Sice jsem byla nesmrtelná, ale stejně jsem to myslela upřímně.</p>
<p>"Prokristapána, Kincaidová, cos mu to napovídala?" zamumlal Doug.</p>
<p>Spolu s mnoha dalšími jsme stáli kousek dál od Mortensenova publika. Všechny židle byly obsazené, bylo tam málo místa a špatně vidět. Já měla štěstí, byla jsem spolu s ostatními zaměstnanci ve vyhrazené sekci. Byl odtud skvělý výhled na Setha, který právě četl z <emphasis>Glasgovského paktu</emphasis>. Ne že bych toužila být v jeho zorném poli. Ve skutečnosti by mi opravdu bodlo, kdybychom se už nikdy nesetkali tváří v tvář.</p>
<p>"Takže," řekla jsem Dougovi a poočku sledovala Paige, jestli si nevšimla, že si šeptáme. "Mluvila jsem pohrdavě o jeho fandech a stěžovala si, že trvá moc dlouho, než vyjde další knížka."</p>
<p>Doug na mě jen zíral a už teď jsem překonala jeho očekávání.</p>
<p>"Pak jsem řekla - aniž bych věděla, s kým mám tu čest - že bych neměla nic proti tomu být pro Setha Mortensena otrokyní lásky výměnou za to, že budu moct číst jeho knihy v předstihu před ostatními."</p>
<p>O svém flirtování v uličce jsem se raději ani nezmiňovala. Co mě to napadlo myslet si, že plachému chlapíkovi zvednu sebevědomí! Šmarjájózef. Seth Mortensen mohl mít v posteli každou noc jinou fanynku, jestli by o to stál.</p>
<p>Ne že by vypadal jako ten typ. Před tím davem dával najevo hodně z té počáteční nervozity jako přede mnou. Nicméně když začal číst, byl čím dál klidnější, začal se rozehřívat, jeho hlas stoupal a klesal, četl hlasitě a se suchým humorem.</p>
<p>"Cos to za fanouška?" divil se Doug. "Copak nevíš, jak vypadá?"</p>
<p>"V žádné z jeho knih nebyla jeho fotka! Krom toho jsem čekala, že bude starší." Hádala jsem, že mu je tak kolem pětatřiceti, byl trochu starší než já v tomhle svém těle, ale rozhodně mladší než čtyřicet a něco, jak jsem si vždycky představovala.</p>
<p>"Podívej se na to z té lepší stránky, Kincaidová. Dosáhlas svého cíle: už se nemusíš bát, že si tě nevšimne."</p>
<p>Potlačila jsem povzdech a složila utrápenou hlavu na Dougovo rameno.</p>
<p>Paige otočila hlavu a výhružně se na nás podívala. Naše šéfka jako obvykle vypadala skvěle, měla na sobě červený kostým, který se dokonale vyjímal na její čokoládově hnědé pleti. Bříško jí trochu nadouvalo sako a já nechtě pocítila záchvěv žárlivosti.</p>
<p>Když nám poprvé oznámila, že je těhotná a že to zatím neměla v plánu, odbyla to se smíchem poznámkou: "No to víte, takové věci se prostě stávají."</p>
<p>Ale já nikdy nepoznala, jaké to je, když se to stane ´jen tak´. Jako smrtelnice jsem se zoufale snažila otěhotnět, ale k ničemu to nevedlo. Místo toho jsem byla předmětem soucitu a pečlivě skrývaných - někdy ne dost pečlivě - vtipů. Když jsem se stala sukubou, ztratila jsem i tu mlhavou šanci stát se matkou, i když jsem si to v té době neuvědomila. Obětovala jsem schopnost svého těla něco vytvořit výměnou za věčnou mladost a krásu, jeden druh nesmrtelnosti za jiný. Za dlouhá staletí se smíříte s tím, co můžete nebo nemůžete mít, ale stejně to občas zabolí.</p>
<p>Omluvně jsem se na Paige usmála, takže snad pochopila, že už se budeme chovat slušně a začala jsem si všímat Setha. Právě dočetl a přešlo se na otázky diváků. Přesně jak jsem čekala, první z nich byla ´Odkud berete nápady?´a ´Dají se Cadyová a O´Neill někdy dohromady?´</p>
<p>Než odpověděl, vrhl krátký pohled mým směrem a já se přikrčila, protože jsem si vzpomněla na svou poznámku o tom, že má nejspíš chuť se probodnout, když zase slyší to samé. Obrátil se zpátky ke svým fanouškům, odpověděl na první otázku a vyhnul se druhé.</p>
<p>Na všechno ostatní odpovídal stručně, často se suchým humorem. Nikdy toho neřekl víc, než musel, poskytl jen tolik, aby splnil požadavky tazatele. Ta spousta lidí ho zjevně zneklidňovala, což mě trochu zklamalo. Vzhledem k tomu, jak poutavé a chytré byly jeho knihy, bych čekala, že bude mluvit stejným způsobem jako psát. Přála jsem si sebejistý příval slov a vtipů, charisma srovnatelné s mým. Když jsme se bavili v té uličce, nějaké náznaky tam byly, ale trvalo dlouho, než se rozehřál, se mnou i s nimi. Jasně, že nebylo spravedlivé srovnávat nás dva. On neměl žádný zázračný talent oslňovat ostatní a ani staletí praxe v tom oslňování. Ale stejně jsem si nikdy nepředstavovala, že by mé oblíbené knihy dokázal napsat poněkud roztržitý introvert. Vím, že je to ode mne nefér, ale tak to prostě je.</p>
<p>"Jde všechno jak má?" Zeptal se nějaký hlas za námi.</p>
<p>Vzhlédla jsem a uviděla Warrena, majitele knihkupectví a mého občasného partnera na šoustání.</p>
<p>"Naprosto," zpravila ho svým rázným a energickým způsobem Paige. "Podepisovat se začne asi tak za patnáct minut."</p>
<p>"Dobře."</p>
<p>Očima ledabyle přejel po ostatních a pak se jeho pohled vrátil ke mně. Neřekl nic, ale zíral tak, že jsem málem cítila, jak mě jeho ruce svlékají. Čekal, že s ním budu píchat pravidelně a já se obvykle nehádala, protože to znamenalo rychlý a spolehlivý - byť malý - přísun životní energie. Měl tak mizernej charakter, že jsem za to necítila žádnou vinu.</p>
<p>Když otázky skončily, museli jsme si nějak poradit s tím srocením přd podepisováním. Rovnali jsme lidi do řady, aby se na každého dostalo. Nabídla jsem pomoc, ale Doug tvrdil, že to má pod kontrolou a tak jsem zůstala stát bokem a snažila se vyhnout očnímu kontaktu se Sethem.</p>
<p>"Až tohle skončí, sejdeme se u mě v kanceláři," zamumlal Warren, který teď stál těsně vedle mě.</p>
<p>Měl na sobě uhlově černý oblek šitý na míru a každým coulem vypadal jako světaznalý literární magnát. Navzdory nechuti k chlapovi, který třicet let podváděl svou ženu s mnohem mladšími zaměstnankyněmi, jsem musela uznat, že mu nechybí fyzické kouzlo a půvab. Přesto po tom všem, co se dnes přihodilo, jsem neměla náladu souložit na jeho stole až zavře obchod.</p>
<p>"Nemůžu," odpověděla jsem polohlasem a pořád sledovala podepisování. "Už mám program."</p>
<p>"Nemáš. Dnes se netancuje."</p>
<p>"To ne," souhlasila jsem. "Je to něco jiného."</p>
<p>"A co?"</p>
<p>"Mám rande." Lhala jsem mu bez zaváhání.</p>
<p>"Nemáš."</p>
<p>"Ale mám."</p>
<p>"Nikdy nerandíš, takže to na mě ani nezkoušej. Tvé jediné rande bude se mnou, v mé kanceláři a nejlíp bude, když si u toho klekneš." Přistoupil ke mně ještě o krok blíž a mluvil mi rovnou do ucha, takže jsem cítila teplo jeho dechu na kůži. "Ježíši, Georgino. Dnes vypadáš tak zatraceně sexy, že bych tě vojel hned teď. Máš vůbec představu, co mi děláš, když tě vidím v těchhle šatech?"</p>
<p>"´Dělám?´ Nic ti nedělám. Je to přesně tenhle postoj, který v konečném důsledku vede k tomu, že se ženy zahalují. Snažíš se obviňovat oběť."</p>
<p>Zachechtal se. "Strašně mě vzrušuješ. Máš pod tím vůbec kalhotky?"</p>
<p>"Kincaidová, můžeš nám pomoct?"</p>
<p>Obrátila jsem se a viděla Douga, jak se na nás mračí. Jaká náhoda. Potřeboval mou pomoc zrovna když na mě dotíral Warren. Ať mi teď někdo tvrdí, že kavalíři už vymřeli. Doug byl jedním z mála, kdo věděli o Warrenovi a o mně a neschvaloval to. Nicméně jsem chtěla zmizet a jestli budu pomáhat s prodejem knih, vyhnu se, aspoň dočasně, Warrenovu chtíči.</p>
<p>Trvalo málem dvě hodiny, než se všichni zákazníci dostali ke svému podpisu a to už zbývalo do zavírací doby jen patnáct minut. Seth Mortensen vypadal trochu unaveně, ale zdálo se, že má dobrou náladu. Sevřel se mi žaludek, když Paige pokynula těm z nás, co jsme neměli na práci zavřít obchod, abychom si s ním přišli promluvit.</p>
<p>Stručně nás všechny představila. "Warren Lloyd, majitel obchodu. Doug Sato, asistent manažera. Bruce Newton, manažer kavárny. Andy Kraus, prodej. Georginu Kincaidovou už znáte, je to další asistentka manažera."</p>
<p>Seth zdvořile přikývl a každému podal ruku. Když přišel ke mně, odvrátila jsem pohled a čekala, že prostě půjde dál. Když to neudělal, v duchu jsem se přikrčila a čekala na nějakou poznámku o našich předchozích setkáních. Místo toho řekl jen: "G. K."</p>
<p>Zamrkala jsem. "Cože?"</p>
<p>"G. K.," opakoval, jako by ta písmena vysvětlovala všechno. Kdž jsem se pořád tvářila jako vyoraná myš, kývl hlavou směrem k jednomu z propagačních letáků na dnešní akci. Stálo tam:</p>
<p><emphasis>Jestli jste ještě neslyšeli o Sethovi Mortensenovi, pak jste určitě posledních osm let nežili na téhle planetě. </emphasis><emphasis> On je ta nejžhavější věc, která se kdy dostala do knihkupectví a se svou tajemnou a současnou fikcí dělá ze svých konkurentů pouze čmáraly v dětských obrázkových knihách. Proslulý pan Mortensen má na svém kontě několik světových bestsellerů a dál píše jak samostatné romány, tak další pokračování ohromně populární série knih o Cadyové a O'Neillovi. V knize Glasgovský pakt tito dva neohrožení vyšetřovatelé pokračují ve svých dobrodružstvích. Tentokrát jedou do zahraničí odhalovat další archeologické záhady. Děj oživuje jejich zábavné sexuální škádlení, pro které je všichni milujeme. Pánové, jestli dnes nemůžete najít své partnerky, tak jsou tady i s jejich výtiskem Glasgovského paktu a přejí si, ať jste stejně zdvořilí jako O'Neill.</emphasis></p>
<p><emphasis>- G.K.</emphasis></p>
<p>"Vy jste G. K. Vy jste to psala."</p>
<p>Podíval se na mě, jestli to potvrdím, ale já ani necekla, žádná chytrá souhlasná poznámka ze mě nevypadla. Měla jsem děsnej strach. Po svých předchozích průserech jsem se bála, že zase šlápnu vedle. Mé mlčení ho zmátlo, takže se po chvíli váhavě zeptal: "Jste spisovatelka? Je to opravdu dobré."</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Aha." Zase bylo chvíli ticho. "Dobře. Řekl bych, že někteří lidé příběhy píšou a jiní je žijí."</p>
<p>Znělo to docela hlubokomyslně, ale já si kousla do rtu, abych zahnala pokušení odpovědět a dál hrála svou novou roli ledové královny, protože jsem chtěla rozptýlit dojem z mého předchozího flirtování.</p>
<p>I když Paige nechápala to napětí mezi mnou a Sethem, cítila ho a snažila se ho zmírnit. "Georgina je jedním z vašich největších fanoušků. Když zjistila, že sem přijedete, byla naprosto u vytržení."</p>
<p>"Přesně," přidal se Doug zlomyslně. "Je prakticky <emphasis>otrokyní</emphasis> vašich knih. Zeptejte se jí, kolikrát si přečetla <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis>."</p>
<p>Kdyby by můj pohled mohl vraždit, už by bylo po něm, ale Seth teď začal být opravdu zvědavý a zaměřil se na mě. <emphasis>Snaží se oživit náš předchozí vztah</emphasis>, pomyslela jsem si smutně. Rovnou na to může zapomenout.</p>
<p>"Kolikrát?"</p>
<p>Polkla jsem. Nechtěla jsem odpovědět, ale všichni na mně viseli očima. "Ani jednou. Ještě jsem ji nedočetla." Léta praxe mi umožnila říct to klidně a sebejistě a nedat najevo nepříjemné pocity.</p>
<p>Seth vypadal zmateně a stejně tak všichni ostatní. Jen na mě popleteně zírali. Jediný Doug věděl, jak se věci mají.</p>
<p>"Ani jednou?" divil se Warren a zamračil se. "Copak to nevyšlo už víc než před měsícem?"</p>
<p>Ten parchant Doug se jen zazubil. "Řekni jim to celý. Řekni jim, kolik stránek denně přečteš."</p>
<p>Přála jsem si, aby se země otevřela a spolkla mě navždycky, abych se ztratila z téhle noční můry. Jako by nestačilo, že jsem se před Sethem Mortensenem předvedla jako domýšlivá běhna, Doug mě dál musel ztrapňovat tím, že na mě prásknul můj směšnej zvyk.</p>
<p>"Pět," přiznala jsem nakonec. "Denně přečtu jen pět stránek."</p>
<p>"Proč?" vyzvídala Paige. Zřejmě o tom nikdy neslyšela.</p>
<p>Cítila jsem, že rudnu. Paige a Warren na mě čuměli, jako bych právě spadla z nebe, zatímco Seth mlčel a vypadal roztržitě a zamyšleně. Nadechla jsem se a vysypala ze sebe: "Protože... protože je to příliš dobré. Protože knihu můžete poprvé číst jen jednou a já chci, aby aby mi to chvilku vydrželo. Myslím tím ten zážitek. Klidně bych ji mohla přečíst za den, ale bylo by to jako... jako sníst karton zmrzliny na posezení. Je to moc dobré, ale končí to příliš rychle. Takhle si to dokážu prodloužit. Vydrží mi to dýl a můžu si to vychutnat. Vlastně musím, protože další hned tak brzo nebude."</p>
<p>Okamžitě jsem sklapla, protože jsem si uvědomila, že jsem už zase pohaněla Sethovy spisovatelské zručnosti. On na mou poznámku nereagoval a já nedokázala přečíst výraz na jeho tváři. Možná o ní uvažoval. Zase jednou jsem snažně prosila, aby mě země pohltila a zachránila mě od dalšího ponížení. Kašlala na mě jako obvykle.</p>
<p>Doug se na mě povzbudivě usmál, protože jemu se ten můj zvyk zdál roztomilej. Paige jeho mínění zjevně nesdílela, protože vypadala, že by se nejspíš do té země ráda propadla se mnou. Jemně si odkašlala a změnila téma. Pak už jsem je neposlouchala. Věděla jsem, že si Seth Mortensen o mně zřejmě myslí, že jsem praštěnej cvok a nemohla se dočkat, až tenhle večer skončí.</p>
<p>"... Kincaidová by to mohla udělat."</p>
<p>O pár minut později mě probral zvuk mého jména.</p>
<p>"O co jde?" ptala jsem se Douga, protože ten hlas byl jeho.</p>
<p>"Chtěla bys?" opakoval.</p>
<p>"Co bych měla chtít?"</p>
<p>"Ukázat zítra Sethovi město." Doug mluvil trpělivě, jako bych byla zaostalá. "Aby to tady trochu poznal."</p>
<p>"Můj bratr je příliš zaneprázdněný," vysvětloval Seth.</p>
<p>Co s tím co dělat jeho bratr? A proč to tady chce poznat? Váhala jsem s odpovědí, nechtěla jsem přiznat, že jsem se místo sledování cvrkotu utápěla v sebelítosti.</p>
<p>"Jestli nechcete..." začal Seth váhavě.</p>
<p>"Ale jasně, že chce," šťouchl do mě Doug. "No tak. Vylez na chvíli z té své nory."</p>
<p>Vyměnili jsme si tak sarkastické pohledy, že by Jerome a Carter bledli závistí. "Jo, fajn. Klidně."</p>
<p>Pak jsme se už jen domluvili, jak se se Sethem sejdeme a já jen dumala, do čeho jsem se to navezla. Už jsem netoužila vyniknout. Mým jediným přáním bylo, aby na mě navždycky zapomněl, ale flákat se spolu příští den po Seattle nebyl ten nejlepší způsob, jak na to. Kdyby nic jiného, nejspíš se zase budu chovat jako blázen.</p>
<p>Pak už nebylo o čem mluvit a začali jsme se rozcházet. Náhle mě něco napadlo. "Ach. Hej, pane Mortensene. Sethe."</p>
<p>Otočil se ke mně. "Ano?"</p>
<p>Zoufale jsem se snažila říct něco, co by udělalo trochu pořádek v našich zmatených signálech a rozpacích, do kterých jsme se zamotali. Bohužel jediné, co mě napadalo, bylo <emphasis>Odkud berete nápady?</emphasis>a <emphasis>Dají se Cadyová a O´Neill někdy dohromady?</emphasis> Rázně jsem zamítla takové kraviny a prostě mu podala svou knihu.</p>
<p>"Můžete mi ji podepsat?"</p>
<p>Vzal si ji ode mě. "Ano, samozřejmě." Odmlčel se. "Přinesu vám ji zítra."</p>
<p>To mi vážně chce zabavit knihu na celou noc? Copak jsem už netrpěla dost? "Můžete mi ji podepsat hned?"</p>
<p>Nešťastně pokrčil rameny, jako by si nedokázal pomoct. "Teď mě nenapadá nic, co bych vám tam napsal."</p>
<p>"Bude stačit, když ji podepíšete."</p>
<p>"Přinesu vám ji zítra," opakoval, pak bez dalších řečí prostě zmizel a můj výtisk <emphasis>Glasgovského paktu</emphasis> si odnesl s sebou. Celá bez sebe jsem vážně uvažovala, že se za ním kvůli tomu rozběhnu a dám mu pár facek, ale Warren mě chytil za ruku.</p>
<p>"Georgino," řekl mile, zatímco já se zoufalstvím sledovala, jak můj <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis> mizí v dáli, "musíme si promluvit v mé kanceláři."</p>
<p>Ne. Ani nápad. Po téhle večerní katastrofě si může akorát tak trhnout nohou. Pomaly jsem se k němu otočila a zavrtěla hlavou. "Řekla jsem ti, že nemám čas."</p>
<p>"Jo, pamatuju si. Tvé takzvané rande."</p>
<p>"To není takzvané. Jdu-"</p>
<p>Zatímco jsem mluvila, zoufale jsem hledala únikovou cestu. V sekci kuchařek se zřejmě neotevře žádný magický portál, ale náhle se můj pohled střetl s očima chlápka, co si prohlížel cizojazyční literaturu. Tak zvláštně se na mě usmál a já vsadila všechno na jednu kartu. "-s ním. Jdu s ním."</p>
<p>Mávla jsem na toho chlapa a pokynula mu, aby přišel k nám. Jasně, že jsem ho překvapila, ale položil knihu na místo a vydal se na cestu. Když dorazil, důvěrně jsem ho obejmula a věnovala mu pohled, o kterém se všeobecně soudilo, že z něj králové padají na kolena. "Už můžeme jít?"</p>
<p>V očích - mimochodem zelenomodrých a moc krásných - se mu mihlo překvapení. Ale k mé úlevě to nezkazil a můj servis mi vrátil jako dokonalý mistr.</p>
<p>"To si piš." Teď obejmul i on mě a jeho ruka se svezla na můj bok troufale až běda. "Přišel bych dřív, ale byla zácpa."</p>
<p>Bezva. Podívala jsem se na Warrena. "V pořádku?"</p>
<p>Warren se podíval na toho chlapa, pak na mě a zase na něj. "Jistě. Ano. Samozřejmě." Warren se choval ke mně, jako bych mu patřila, ale zjevně se necítil dost silný v kramflecích, aby se pustil do mladšího konkurenta. Pár mých kolegů to extempore taky se zájmem sledovalo. Stejně jako Warren ani nikdo z nich nikdy neviděl, že bych šla s někým na schůzku. Seth Mortensen si balil věci, mým směrem se už ani nepodíval a zřejmě na mě kašlal stejně jako celý svět. Taky dobře.</p>
<p>Se svým ´klukem´ jsem vyšla z obchodu a vykročili jsme do chladné noci. Už přestalo pršet, ale kvůli mrakům a pouličnímu osvětlení nebylo vidět hvězdy. Prohlížela jsem si toho člověka a tak trochu si přála, abychom spolu přece jenom šli na rande.</p>
<p>Byl vysoký - myslím tím opravdu vysoký. Měřil o nejmíň pětadvacet centimetrů víc než můj směšný metr šedesát. Měl černé vlnité vlasy sčesané ze silně opálené tváře a v kontrastu s tím opálením jeho oči barvy mořské vody přímo zářily. Na sobě měl dlouhý černý vlněný kabát a černo-vínově-zeleně kostkovaný šál.</p>
<p>"Dík," řekla jsem, když jsme se zastavili na rohu ulice. "Zachránils mě z... nepříjemné situace."</p>
<p>"Rádo se stalo." Natáhl ke mně ruku. "Jsem Roman."</p>
<p>"Máš hezké jméno."</p>
<p>"Taky si to myslím. Připomíná mi milostné romány."</p>
<p>"Vážně?"</p>
<p>"Jo. Ve skutečném životě se tak nikdo nejmenuje. Ale v románech jich najdeš bezpočet. ´Roman, pátý vévoda z Wellingtonu.´ ´Roman Hrozný, ale přesto Neodolatelný a Děsivě vzrušující Pirát všech moří."</p>
<p>"Hele, myslím, že to poslední jsem četla. Jmenuju se Georgina."</p>
<p>"To už vím." Ukázal bradou na visačku zaměstnance, která mi visela kolem krku. Nejspíš jen chtěl zamaskovat, že mi čumí do výstřihu. "Je tahle paráda standardním oblečením pro asistentku manažera?"</p>
<p>"Ve skutečnosti mi teď vlastně pořádně leze na nervy," přiznala jsem a přemýšlela o různých reakcích, které vyvolala.</p>
<p>"Půjčím ti kabát. Kam bys dnes večer chtěla jít?"</p>
<p>"Kam bych-? Nejdeme nikam. Řekla jsem ti, žes mě prostě jen zachránil před menšími nepříjemnostmi, to je všechno."</p>
<p>"Hele, copak si nezasloužím nic víc? Třeba kapesníček? Pusu na tvář? A co tak tvé telefonní číslo?"</p>
<p>"Ne!"</p>
<p>"Ale no tak. Copak sis nevšimla, jak jsem byl dobrej? Ani na chvilku jsem nezaváhal, když jsi mě přitáhla tím svým při-tažlivým pohledem."</p>
<p>To jsem nemohla popřít. "Tak dobře. 555-1200."</p>
<p>"To je číslo do knihkupectví."</p>
<p>"Odkud to víš?"</p>
<p>Ukázal na ceduli Emerald City za mnou. Obsahovala všechny kontaktní informace o obchodě. "Protože umím číst."</p>
<p>"No tohle. Máš o hodně vyšší úroveň než všichni chlapi, co mě kdy balili."</p>
<p>To se mu zdálo slibné. "Znamená to, že si spolu někdy vyrazíme ven?"</p>
<p>"Ne. Vážím si, žes mi dnes večer pomohl, ale já na rande nechodím."</p>
<p>"Pak to neber jako rande, ale jako... třeba souznění myslí."</p>
<p>To, jak se na mě koukal, jasně znamenalo, že by rád souzněl i s něčím jiným, nejen s mou myslí. Mimoděk jsem se zachvěla, ale nebyla mi zima. Ve skutečnosti mi začalo být až nepříjemně horko.</p>
<p>Rozepnul si kabát. "Tady máš. Vidím, že ti je zima. Nech si ho, než tě odvezu domů. Auto mám za rohem."</p>
<p>"Je to jen kousek pěšky." Kabát byl teplý, jak ho ohřálo jeho tělo a hezky voněl. Toaletní voda Calvin Klein One a <emphasis>chlap</emphasis>. Mňam.</p>
<p>"Tak mi dovol, ať tě doprovodím."</p>
<p>Jeho vytrvalost byla okouzlující, což byl další důvod, abych to čím dřív ukončila. Tohle byl přesně ten typ muže, kterému jsem se musela vyhnout.</p>
<p>"Dej si říct," žadonil Roman, když jsem neodpovídala. "Přece toho nechci tak moc. Nebudu tě pronásledovat nebo tak něco. Prostě tě chci jen jednou doprovodit domů. Pak už mě nikdy neuvidíš."</p>
<p>"Koukej, ani mě neznáš..." odmlčela jsem se a zvažovala, co řekl. "Dobře."</p>
<p>"Dobře co?"</p>
<p>"Souhlasím, můžeš mě doprovodit domů."</p>
<p>Rozzářil se. "Opravdu?"</p>
<p>"Jo."</p>
<p>Když jsme o tři minuty později dorazili k činžáku, kde jsem bydela, zděšeně rozhodil rukama. "To vůbec nebylo fér. Vždyť bydlíš prakticky za humny."</p>
<p>"Žádals jen o to, abys mě mohl jedinkrát doprovodit domů."</p>
<p>Roman zavrtěl hlavou. "To není fér. Vůbec to není fér. Ale-" s nadějí vzhlédl k mému domu "-aspoň teď už vím, kde bydlíš."</p>
<p>"Hej! Říkals, že mě nebudeš pronásledovat!"</p>
<p>Usmál se a nádherné bílé zuby zasvítily v jeho opálené tváři. "Nejvyšší čas se to naučit." Sklonil se, políbil mi ruku a mrkl na mě. "Zase se uvidíme, krásná Georgino."</p>
<p>Obrátil se a odkráčel Queen Anne do noci. Dívala jsem se za ním a pořád cítila dotek jeho rtů na své kůži. Jaký nečekaný - a překvapivý - obrat vzal tento večer.</p>
<p>Když se ztratil ve tmě, obrátila jsem se a vešla do domu. Byla jsem už v půlce schodů, když jsem si uvědomila, že mám pořád na sobě jeho kabát. Jak mu ho vrátím? Uvědomila jsem si, že to udělal schválně. Schválně si o něj neřekl. Náhle mi došlo, že prohnaného vévodu Romana zase uvidím, a to spíš brzy než později. Zachichotala jsem se a pokračovala v cestě, ale po pár krocích jsem se zastavila.</p>
<p>"Už zase," zabručela jsem podrážděně.</p>
<p>Za dveřmi bytu jsem cítila něco známého. Jako blesky v bouři nebo jako bzučení včel. Uvnitř mého bytu byla celá tlupa nesmrtelných. Co se to sakra děje? Copak mám nechat dveře nabít elektrickým proudem? Proč si najednou každý myslí, že se ke mně může vloudit, když nejsem doma? Pak mě napadlo, že jsem Jeromovu a Carterovu přítomnost předtím za dveřmi necítila a oni me nachytali naprosto nepřipravenou. To bylo divný, ale já byla tenkrát příliš zaujatá tím, co vyprávěli, než bych si všímala i něčeho jiného. Ale teď jsem měla vztek a na to, abych se zabývala takovými banalitami jsem byla příliš namíchnutá. Hodila jsem si kabelku přes rameno a vrazila do dveří.</p>
<p>Kapitola 5</p>
<p>"Na někoho, kdo právě zorganizoval vraždu, kapánek přeháníš."</p>
<p>Já že přeháním? Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem musela přetrpět panice, děsivé upíry, obvinění z vraždy a ponížení v přítomnosti svého oblíbeného autora. Opravdu si nemyslím, že chci tak moc, jestli se chci vracet do klidného a tichého domova. Ale místo klidu jsem v něm našla tři vetřelce. Jasně, že to současně byli i mí kámoši, ale to na podstatě věci nic nemění. Přirozeně nikdo z nich neměl ani páru, proč jsem tak naštvaná.</p>
<p>"Lezete mi do soukromí! A nikoho jsem nezavraždila. Proč si to pořád všichni myslí?"</p>
<p>"Protože jsi to sama řekla," vysvětlil Hugh. Rarach se rozvaloval v mém oblíbeném křesle a choval se tak uvolněně, jako bych já byla na návštěvě u něj. "Slyšel jsem to od Jeroma."</p>
<p>Náš společný přítel Cody, který seděl naproti němu, se na mě přátelsky usmál. Na upíra byl mimořádně mladý a připomínal mi malého brášku, kterého jsem nikdy neměla. "Neboj. Jednou to muselo přijít. Stejně stojíme při tobě."</p>
<p>"Ale já nikoho-"</p>
<p>"Slyším snad naši proslulou hostitelku?" zavolal Petr z koupelny a za chvíli se objevil na chodbě. "Na geniální vražednici vypadáš vcelku elegantně."</p>
<p>"Nejsem-" Když jsem ho zahlédla, ztratila jsem řeč. Na chvíli mi celá ta vražda a nevítané návštěvy vylítly z hlavy. "Petře, proboha, co sis to udělal s vlasy?"</p>
<p>Sebevědomě si přejel dlaní po ostrých, centimetrových bodlinách, které pokrývaly celou jeho hlavu. Radši jsem si ani nepředstavovala, kolik gelu musel použít, aby takhle porazi fyzikální zákony. Ještě horší bylo, že špičky těch bodlin byly úplně bílé a příšerně se to bilo s jeho normálně tmavými vlasy. "Jedna kolegyně mi s tím pomohla."</p>
<p>"To tě tak moc nenávidí?"</p>
<p>Petr se zamračil. "Ty jseš ta nejnesnesitelnější sukuba, jakou jsem kdy potkal."</p>
<p>"Myslím, že ti ty bodce, ehm, zvýrazňují obočí," pravil Cody diplomaticky. "Prostě jen... potrvá chvíli, než si zvykneme."</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. Codyho a Petra jsem měla ráda. Byli to jediní upíři, se kterým jsem se kamarádila, ale oni stejně v jednom kuse zkoušeli mou trpělivost. Vedle Petrových rozmanitých neuróz a Codyho neutuchajícího optimismu jsem se cítila jako ten smutný muž - vlastně žena - v sitcomu.</p>
<p>"To teda bude zatraceně dlouhá chvíle," hudrovala jsem a přitáhla si z kuchyně židli.</p>
<p>"Ty tak máš co mluvit," vrátil mi to Petr, "s tou tvou maškarádou s křídly a bičem."</p>
<p>Spadla mi brada a nevěřícně jsem se obrátila na Hugha. Bleskem zavřel katalog s hadry Victoria´s Secret, ve kterém listoval.</p>
<p>"Georgino-"</p>
<p>"Říkals, že se o tom nikdo nedoví! Řekls, že budeš mlčet jako hrob!"</p>
<p>"Já... é... prostě mi to tak nějak vyklouzlo."</p>
<p>"Opravdu jsi měla rohy?" vyzvídal Petr.</p>
<p>"Už toho mám dost. Všichni ven!" ukázala jsem na dveře. "Celej den byl na hovno a do toho si ještě přijdete vy tři."</p>
<p>"Ještě jsi nám neřekla, jak jsi zařídila tu vraždu." Codyho štěněcí oči na mě prosebně hleděly. "Umíráme touhou se to dovědět."</p>
<p>"Vlastně technicky vzato to byl Duane, kdo umíral," zdůraznil Petr polohlasem.</p>
<p>"Nech si ty sarkastický poznámky," varoval ho Hugh, "nebo můžeš být další na řadě."</p>
<p>Nedivila bych se, kdyby mi z uší syčela pára. "Naposledy vám říkám, že jsem Duana nezabila! Jerome mi uvěřil, jasný?"</p>
<p>Cody vypadal zamyšleně. "Ale tys mu přece vyhrožovala..."</p>
<p>"Ano. A jestli mi paměť slouží, občas jsem vyhrožovala každému z vás. Tohle je jen shoda okolností. Nemám s tím nic společného a..." Najednou mě něco napadlo. "Proč každý pořád říká, že jsem ´zařídila´ jeho smrt nebo si ´někoho najala´, aby ho zavraždil. Proč si nikdo nemyslí, že jsem to udělala sama?"</p>
<p>"No počkej... právě jsi řekla, žes to neudělala."</p>
<p>Petr nad Codym jen protočil oči, obrátil se ke mně a zatvářil se vážně. Samozřejmě ´vážně´ může znamenat všechno možný, když to spárujete s takovým účesem. "Nikdo neřekl, žes to udělala sama, protože bys to nezvládla."</p>
<p>"Zvlášť v těchhle botách," Hugh kývl k mým vysokým podpatkům.</p>
<p>"Vážím si toho, že o mně máte tak vysoké mínění, ale není možné, že bych ho, řekněme, překvapila? Myslím to hypoteticky, samozřejmě."</p>
<p>Petr se usmál. "To by bylo úplně jedno. Nižší nesmrtelní nemůžou zabít jeden druhého." Když viděl, jak na něj vyjeveně zírám, dodal: "Jak to, že o tom nevíš, když žiješ už tak dlouho?"</p>
<p>Znělo to škádlivě a souviselo s něčím, co ani jeden z nás nikdy neřekl nahlas: kdo z nás dvou byl starší smrtelník změněný v nesmrtelného. Nikdy jsme otevřeně nepřiznali své stáří, takže nebylo jasné, kdo prožil víc staletí. Jednou večer jsme s flaškou tequilly začali hrát něco jako ´Pamatuješ, když...´, ale než jsme odpadli, dostali jsme se jen k Průmyslové revoluci.</p>
<p>"Protože se mě nikdy nikdo nesnažil zabít. Takže teď mi říkáš, že všichni ty války kvůli území, co upíři vedou, nikomu nic neudělají?"</p>
<p>"Ne tak docela. Věř mi, že někdy je to hodně ostré. Ale máš pravdu, nikdo při tom neumře. Kdybychom mohli zabít jeden druhého, se vším tím handrkováním kvůli teritoriu by nás zbylo opravdu jen pár."</p>
<p>Na to jsem neřekla nic a jen přemítala nad tím, co jsem právě slyšela. "Tak jak-" Náhle jsem si vzpomněla na to, co mi řekl Jerome. "Zabil ho lovec upírů."</p>
<p>Petr přikývl.</p>
<p>"Jak to dělají? Jerome to dál nerozváděl."</p>
<p>Hugh byl stejně zvědavej. "Myslíš, že jako ta holka v televizi" Ta sexy blondýna?"</p>
<p>"Tohle bude dlouhá noc." Petr na nás oba vrhl zničující pohled. "Všichni potřebujete nějakej úvod do upíří problematiky. Nenabídneš nám něco k pití, Georgino?"</p>
<p>Netrpělivě jsem mávla rukou ke kuchyni. "Vem si, co chceš. Chci slyšet o lovcích upírů."</p>
<p>Petr se vyloudal z obýváku a vyjekl, když málem zakopl o jeden ze štosů knih, které se tady válely. V duchu jsem si udělala uzel na kapesníku, že mám koupit novou polici na knihy. Zamračil se a nesouhlasně dělal inventuru v mé málem prázdné lednici.</p>
<p>"Jako hostitelka opravdu za moc nestojíš."</p>
<p>"Petře-"</p>
<p>"V jednom kuse poslouchám historky o jiné sukubě... té v Missoule. Jak že se to jmenuje?"</p>
<p>"Donna," vypomohl Hugh.</p>
<p>"Jo, Donna. Takže o ní jsem slyšel, že pořádá skvělý večírky. Pozve každého a skvěle se o lidi postará."</p>
<p>"Mládenci, jestli je vám libo zaflámovat si se všemi deseti lidmi v Montaně, tak se tam račte vbrzku přesunout a teď konečně přestaňte zabíjet čas."</p>
<p>Petr mě vůbec neposlouchal a čuměl na ty červené karafiáty, které jsem si minulou noc koupila a dala do vázy vedle dřezu. "Kdo ti poslal ty kytky?"</p>
<p>"Nikdo."</p>
<p>"Ty posíláš květiny sama sobě?" Codyho hlas zněl soucitně.</p>
<p>"Ne, prostě jsem si je koupila. To není to samý. Já ne- koukejte, proč se pořád bavíme o kravinách, když venku volně pobíhá zabiják upírů. Hrozí vám dvěma nějaké nebezpečí?"</p>
<p>Petr nakonec chtěl jen vodu, ale Hughovi a Codymu hodil flašky s pivem.</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Opravdu?" Cody vypadal překvapeně. Jako upír žil jen krátce, takže ve srovnání s námi byl jak batole. Petr byl něco jako jeho trenér.</p>
<p>"Lovci upírů jsou prostě zvláštní smrtelníci, kteří se narodí se schopností doopravdy upírům ublížit, ale běžně se nás samozřejmě smrtelníci nemůžou dotknout. Neptejte se mě proč a jak to funguje; pokud vím, není v tom žádný systém. Většina lovců upírů prožije svůj život bez toho, aby jim vůbec došlo, že mají takový talent. Takoví, co na to přijdou, se občas rozhodnou si z toho udělat živobytí. Z času na čas se takhle objeví a vybere si nějakého náhodného upíra. Mezi ostatními to vyvolá všeobecné pozdvižení a pak ho nějaký inciativní upír nebo démon sejme."</p>
<p>"Pozdvižení?" ptal se Cody nevěřícně. "Tak tomu říkáš i po Duanovi? Vůbec se nebojíš, že ten člověk po tobě půjde? Nebo po nás?"</p>
<p>"Ne," řekl Petr. "Ani trochu."</p>
<p>Byla jsem stejně zmatená jako Cody. "Proč?"</p>
<p>"Protože tahle osoba, a je jedno, jestli to je on nebo ona, je úplný začátečník." Petr se podíval na Hugha a na mě. "Co říkal Jerome o Duanově smrti?"</p>
<p>Teď jsem už i já potřebovala panáka, zapadla jsem do kuchyně, otevřela barovou skříňku a udělala si gimlet. "Chtěl vědět, jestli to je má práce."</p>
<p>"Ptám se, co říkal o tom, jak umřel."</p>
<p>Hugh se zamračil, zjevně se snažil si to logicky srovnat v hlavě.</p>
<p>"Řekl, že Duana našli mrtvého - s kůlem v srdci."</p>
<p>"To je ono. Už je ti to jasné?"</p>
<p>Petr se na nás díval s očekáváním a my na něj jako telata na nový vrata.</p>
<p>"Netuším, o čem to mluvíš," řekla jsem nakonec.</p>
<p>Petr si otráveně povzdechl. "Jestli jseš smrtelník, který má napůl božskou schopnost zabít upíra, je to sakra lautr fuk, jak to provedeš. Můžeš použít bouchačku, nůž, svícen, cokoliv tě napadne. Kůl v srdci je jen povídačka. Jestli by tohle upírovi udělal normální smrtelník, nestane se zatraceně vůbec nic kromě toho, že to toho upíra pořádně nasere. Ale povídá se, že jestli to udělá lovec upírů, má to nějaký zvláštní význam. Asi jako to vejce o rovnodennosti.</p>
<p>"Cože?" Hugh byl úplně mimo mísu.</p>
<p>Promnula jsem si oči. "Vlastně vím, o čem mluví, i když je děsný, že to musím připustit. Existuje pověst, že v době rovnodennosti můžeš vejce vyvážit na špičce. Někdy to funguje, někdy ne, ale pravda je, že stejný výsledek dosáhneš kdykoliv během roku. Ale protože to lidi zkoušejí jen o rovnodennosti, ty zkazky se vztahují jen na ni." Vzhlédla jsem k Petrovi. "Říkáš, že lovec upírů může upíra zabít různými způsoby, ale kůl přitáhne pozornost, protože je to všeobecně známé jako, řekněme... ´zrušení nesmrtelnosti´."</p>
<p>"Jen v myslích lidí," opravil mě. "Ve skutečnosti je sakra těžký někomu probodnout srdce kůlem. Mnohem snazší je ho zastřelit."</p>
<p>"A ty si myslíš, že ten lovec upírů je začátečník, protože..." Cody se pořád nechytal, ta analogie s vejcem ho moc nepřesvědčila.</p>
<p>"Protože každý lovec upírů, kterému ještě hoří svíce o tom ví a kůl by nikdy nepoužil. Tenhle člověk je úplný nováček."</p>
<p>"Za prvé," radila jsem Petrovi, "neříkej, že někomu ´hoří svíce´. Tenhle výraz se už dávno nepoužívá a pak vypadáš jako stoletej dědek. Za druhý se ten lovec upírů možná jen tváří, že je ze staré školy nebo něco takovýho. A i kdyby ten člověk byl opravdu jen ´nováček´, záleží vůbec na tom, když se mu povedlo vyřídit Duana?"</p>
<p>Petr pokrčil rameny. "Byl to arogantní kretén. Upíří dokážou lovce vycítit, i když jen zblízka. Jestli k tomu přidáš, že ten někdo byl nezkušenej, neměl mít vůbec šanci Duana sundat. Duane byl zkrátka hloupej."</p>
<p>Otevřela jsem pusu, abych mu protiřečila. Stála bych první v řade mezi těmi, co by tvrdili, že byl jak arogantní tak kretén, ale hloupý určitě nebyl. Nesmrtelní by nemohli žít tak dlouho jako my a vidět toho tolik jako my aniž by nepochytili aspoň základní know-how jak poslouchat cvrkot a včas se zdekovat. A aby přežili, museli se to naučit sakra rychle. Ale jiná věc byla přednější. "Můžou tihle lovci zranit i jiné nesmrtelné nebo jen upíry?"</p>
<p>"Pokud vím, tak jen upíry."</p>
<p>Něco mi tady nehrálo. V tom, co předtím říkal Jerome a teď Petr, byla nějaká díra, jen jsem to nedokázala přesně uchopit a tak jsem si to zatím nechala pro sebe. Ostatní si pořád povídali. Téma lovce upírů je brzy přestalo zajímat, zvlášť když uznali - i když neochotně - že jsem si nikoho nenajala. Taky se zdálo, že Cody a Hugh přijali Petrovu teorii, že nezkušený lovec nepředstavuje žádnou opravdovou hrozbu.</p>
<p>"Buďte opatrní, vy dva," varovala jsem upíry, když už byli na odchodu. "Ať to byl nováček nebo ne, Duane je pořád mrtvej."</p>
<p>"Ano, mami," odpověděl Petr znuděně a oblékal si kabát. Zpražila jsem Codyho pohledem a on se neklidně ošil. Jeho bylo snazší zpracovat než jeho mentora. "Dám si pozor, Georgino."</p>
<p>"Zavolej mi, jestli se staně něco divnýho."</p>
<p>Přikývl a Petr nad tím jen protočil oči. "Jdeme," zavelel starší upír. "Večeře čeká."</p>
<p>Musela jsem se usmát. Představa upírů a jejich večeře by vyděsila většinu lidí, ale já věděla své. Petr a Cody nesnášeli lov na lidské oběti. Příležitostně to sice dělali, ale jen zřídka přitom někoho zabili. Většinu toho, co měli k jídlu, kupovali ve zvláštním řeznictví. Stejně jako mně i jim se dost zajídal jejich pekelnej džob.</p>
<p>"Hughu," zastavila jsem ho rázně, protože to vypadalo, že se odporoučí za upíry. "Na slovíčko."</p>
<p>Upíři už ve dveřích poctili Hugha soucitným pohledem. Rarach se ušklíbl, zavřel za nimi a obrátil se ke mně.</p>
<p>"Hughu, já ti dala ten klíč jen pro případ nouze-"</p>
<p>"Vražda upíra pro tebe není takovej případ?"</p>
<p>"Myslím to vážně! Není dost, že se sem Jerome a Carter dokážou teleportovat, ještě i ty ses rozhodl otevřít mé dveře dokořán Bohu i celému světu."</p>
<p>"Nemyslím, že sem Boha dnes večer někdo zval."</p>
<p>"A pak jsi všem ještě vykecal to o mém převleku za démonku..."</p>
<p>"Ale no tak," ohradil se. "Bylo to příliš pikantní než abych si to nechal pro sebe. Krom toho jsou to naši přátelé. Proč ti to tak vadí?"</p>
<p>"Protože jsi mi slíbil, že o tom nebudeš mluvit," zavrčela jsem. "Cos to za přítele? A já ti včera ještě pomáhala."</p>
<p>"Ježíši, Georgino, omlouvám se. Netušil jsem, že to budeš brát tak osobně."</p>
<p>Prohrábla jsem si vlasy. "Víš, nejde jen o to... Jde i o to, co se stalo s Duanem. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl Jerome..."</p>
<p>Hugh čekal, dopřál mi čas, abych si utřídila myšlenky, protože cítil, že jsem něčemu na stopě. Přehrávala jsem si v paměti, o čem jsme dnes večer mluvili a prohlížela si rarachovu rozložitou postavu. Občas se choval stejně praštěně jako upíři; neměla jsem tušení, jestli s ním bude rozumná řeč.</p>
<p>"Hughu... jak zjistíš, že démon lže?"</p>
<p>Chvíli bylo ticho a pak se uchichtl, protože si vzpomněl na ten starý vtip. "Hýbou se mu rty." Oba jsme se opřeli o pult a on na mě shlížel ze své nezanedbatelné výšky. "Proč? Myslíš si, že nám Jerome lhal?"</p>
<p>"Ano, myslím." Zase jsme oba chvíli mlčeli.</p>
<p>"Proč?"</p>
<p>"Jerome mi řekl, abych si dávala pozor, protože by si mě mohli zmýlit s upírem."</p>
<p>"Mně řekl to samý."</p>
<p>"Ale Petr tvrdil, že lovec upírů nás nedokáže zabít."</p>
<p>"Už ti někdy někdo zabodnul kůl do srdce? Nejspíš tě to nezabije, ale vsadím se, že bys radostí nevyskakovala."</p>
<p>"Tomu věřím. Ale Jerome říkal, že lovci upírů najdou jiné upíry tak, že sledují jejich kořist. To je hovadina. Víš, co je většina upírů zač - nepoflakují se s ostatními upíry, proto sledování jednoho obvykle nevede k dalšímu. Cody a Petr jsou výjimkou."</p>
<p>"Jo, ale taky říkal, že tohle byl nováček."</p>
<p>"To nebyl Jerome ale Petr se svou teorií založenou na použití kůlu."</p>
<p>Hugh souhlasně zamručel. "Dobře. Tak co si myslíš, že se děje?"</p>
<p>"Zatím nevím. Vím jen, že tyhle dvě teorie si vzájemně odporují. A Carter se tvářil strašně zasvěceně, jako by s Jeromem sdílel nějaká tajemství. Co je Cartera do toho? Jeho strana by technicky vzato měla schvalovat, jestli někdo sejme naše lidi."</p>
<p>"Je to anděl. Nemělo by se od něj očekávat, že bude milovat všechny, dokonce i ty zatracené? Zvlášť když jeden z těch zatracených je jeho parťák při obracení skleniček."</p>
<p>"Ví Bůh. Je za tím víc, než o čem se zatím mluvilo... a Jerome vypadal, že vážně trvá na tom, abych byla opatrná a tobě zřejmě řekl totéž."</p>
<p>Chvíli mlčel a pak řekl: "Jseš hezká holka, Georgino."</p>
<p>Nadskočila jsem. A máme po vážném rozhovoru. "Copak jsi pil i něco jinýho než pivo?"</p>
<p>"Ale zapomněl jsem," pokračoval a má otázka mu šla jedním uchem dnu a druhým ven, "že jsi taky chytrá. Příliš dlouho už pracuju s povrchními ženskými - předměstskými paničkami, co touží jen po hladší pleti a větším poprsí - které nezajímá nic jinýho než jejich vzhled. Pak je snadný uvíznout ve stereotypu a zapomenout, že vedle krásné tváře máš taky mozek. Vidíš věci jinak než my ostatní - řekl bych, že jasněji. Přemýšlíš o celku, nejen o podrobnostech. Možná je to tvým věkem - ale ne že se urazíš."</p>
<p>"Teď už úplně jasně vidím, žes moc chlastal. Krom toho zřejmě nejsem až tak moc chytrá, protože nedokážu přijít na to, co nám Jerome zatajil, až na to, že... poslyš, existují lovci sukubů nebo čertů?"</p>
<p>"Už jsi někdy o nějakém slyšela?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Já taky ne. Ale o lovcích upírů jsem slyšel - a nemá to nic společného s popkulturou." Hugh sáhl po cigaretě, ale pak si to rozmyslel, vzpomněl si, že ve svém bytě nesnáším kouření. "Jestli tě trápí jen tohle, tak já si nemyslím, že by někdo v dohledné době prohnal naše srdce kůly."</p>
<p>"Ale souhlasíš s tím, že se něco děje za našimi zády?"</p>
<p>"Co jinýho bys od Jeroma čekala?"</p>
<p>"Myslím... myslím, že se vypravím za Erikem."</p>
<p>"On ještě žije?"</p>
<p>"Pokud vím, tak jo."</p>
<p>"Dobrý nápad. Určitě ví víc než my."</p>
<p>"Dám ti vědět, co jsem zjistila."</p>
<p>"Ne. Mě z toho vynech."</p>
<p>"Fajn. Kam máš teď namířeno?"</p>
<p>"Plánuju strávit něco času s jednou z nových sekretářek, jestli chápeš, co tím myslím." Zakřenil se, troufla bych si říct, že ďábelsky. "Dvacítka s poprsím, co se vymyká zemské přitažlivosti. Vím to docela jistě, protože sám jsem je pomohl, řekněme, instalovat."</p>
<p>Musela jsem se zasmát, navzdory ponuré atmosféře. Stejně jako my ostatní i Hugh měl denní zaměstnání, které nemělo nic společného se silami zla a chaosu. V jeho případě byla hranice mezi povoláním a zaměstnáním docela tenoučká - byl plastický chirurg.</p>
<p>"Něčemu takovýmu nemůžu konkurovat."</p>
<p>"To není pravda. Věda nedokáže napodobit tvá prsa."</p>
<p>"Pochvala od skutečného znalce. Bav se."</p>
<p>"To budu. Dej na sebe pozor, zlato."</p>
<p>"Ty taky."</p>
<p>Políbil mě na čelo a byl pryč. Stála jsem tam konečně sama, bezduše civěla na dveře a dumala, co to všechno má znamenat. Usoudila jsem, že Jerome to s tím varováním přehnal, protože to nejspíš bylo tak, jak Hugh řekl: nikdo nikdy neslyšel o lovci čertů nebo sukubů.</p>
<p>Přesto než jsem šla spát, zaklapla jsem západku a připnula řetěz. Mohla jsem být nesmrtelná, ale lajdák nikdy. No, aspoň ne tehdy, kdy to bylo důležitý."</p>
<p>Kapitola 6</p>
<p>Když jsem ráno vstala, rozhodla jsem se navštívit Erika a dobrat se pravdy o lovcích upírů. Jenže když jsem si čistila zuby, vzpomněla jsem si na jiný včerejší problém.</p>
<p>Seth Mortensen.</p>
<p>S kletbami jsem dokončila ranní toaletu, ale mé sakrování mi vyneslo jen nesouhlasný pohled od Aubrey. Neměla jsem ani páru, jak dlouho může trvat ta potulka s ním. Návštěvu u Erika možná budu muset odložit na zítřek a do tý doby ten lovec upírů nebo cokoliv to bylo, může udeřit znovu.</p>
<p>Vyrazila jsem do Emerald City a na sobě měla ten nejnezajímavější ohoz: džíny a rolák. Vlasy jsem si jen ledabyle stáhla dozadu. Čekala jsem na Setha v kavárně, tam mě našla Paige a zubila se od ucha k uchu. "Když už budete venku, měla bys mu ukázat knihkupectví U Fostera a Puget Sound Books." pravila spiklenecky.</p>
<p>Pořád ještě jsem se tak docela neprobudila, tak jsem si usrkla moka, které mi Bruce právě udělal a snažila se přijít na to, kde je v tom nějaká logika. U Fostera a Puget Sound Books byli naši konkurenti, i když ne ti největší. "Tahle místa jsou na hovno."</p>
<p>"Přesně tak." Usmála se na mě všemi těmi bílými zuby. "Ukaž mu je a on bude přesvědčený, že u nás se mu bude psát nejlíp."</p>
<p>Prohlížela jsem si ji a vůbec netušila, o čem točí. Nebo jsem prostě jen byla roztržitá, protože jsem se pořád zabývala Duanem. Nestávalo se každej den, aby nesmrtelný přišel o svou nesmrtelnost.</p>
<p>"Proč... by měl psát tady?"</p>
<p>"Protože rád pracuje tak, že si vezme svůj laptop a sedne si do kavárny."</p>
<p>"To jo, ale žije přece v Chicagu."</p>
<p>Paige zavrtěla hlavou. "Už ne. Copak jsi včera večer nedávala pozor? Stěhuje se sem, aby byl blíž své rodině."</p>
<p>Vzpomněla jsem si, že Seth něco říkal o svém bratru, ale mé ponížení mě tak pohltilo, že jsem opravdu nedávala pozor. "Kdy?"</p>
<p>"Pokud vím, tak hned teď. Proto byla poslední zastávka jeho turné právě tady. Bude bydlet se svým bratrem, ale plánuje si brzy najít vlastní byt." Naklonila se blíž ke mně a oči jí svítily jako dravci. "Georgino, jestli se u nás bude pravidelně vyskytovat slavný autor, zvýší to naši prestiž."</p>
<p>Na mou duši jsem si vůbec nelámala hlavu nad tím, kde bude Seth psát. Málem k smrti mě vyděsilo, že se co nejdřív neodebere do jiného časového pásma, kde na mě rychle zapomene a oba budeme dál žít své životy. Nemohla jsem na něj narážet každej den, což se možná doslova stane, jestli se Paigino přání splní.</p>
<p>"Nebude ho rušit při psaní, když bude každý vědět, že je tady? Myslím tím otravné fanoušky a kdovíco ještě."</p>
<p>"Nedovolíme, aby s tím byl problém. Uděláme maximum, aby měl své soukromí. Tiše, už jde."</p>
<p>Napila jsem se moka a pořád žasla nad tím, jak pracuje Paigin mozek. Dokázala myslet na propagaci takovým způsobem, který by mě v životě nenapadl. Warren sem mohl investovat kapitál, ale byl to její geniální smysl pro obchod, který tomuhle místu zajistil úspěch.</p>
<p>Seth přišel k mému stolu a pozdravil: "Dobré ráno." Měl na sobě džíny, tričko kapely <emphasis>Def Leppard</emphasis> a hnědé manšestrové sako. Podle toho, jak vypadaly jeho vlasy, by mě nikdo nepřesvědčil, že se dnes česal.</p>
<p>Paige se na mě významně podívala a já si povzdechla. "Pojďme."</p>
<p>Seth mě tiše následoval a to nepříjemné napětí mezi námi bylo málem hmatatelné. On se nedíval na mě, já se nedívala na něj. Ale když už jsme byli venku na Queen Anne a já si uvědomila, že netuším, kam s ním mám jít, nebylo zbytí a musela jsem promluvit.</p>
<p>"Kde začneme? Seattle se na rozdíl od Galie nedělí na pouhé tři části."</p>
<p>Ten fór byl víceméně určen mně samotné, ale Seth se z ničeho nic zasmál. "Seattle peninsula est," pokračoval ve stejném duchu.</p>
<p>"Ne tak docela. Kromě toho tohle byl Bede, ne Caesar."</p>
<p>"Vím. Ale v latině nejsem moc dobrý." Zase mi věnoval ten nečekaný, zasněný úsměv, co vypadal jako jeho obchodní značka. "A vy?"</p>
<p>"Jde to." Zajímalo by mě, jak by reagoval, kdybych se zmínila, že plynule mluvím latinskými dialekty z různých fází Římské říše. Nicméně si mou nejasnou odpověď přeložil jako nedostatek zájmu, protože odvrátil pohled a mezi námi se zase rozhostilo ticho. "Máte nějaké zvláštní přání, kam byste se chtěl podívat?"</p>
<p>"Ani ne."</p>
<p>Ani ne. Fajn. V pohodě. Čím dřív začneme, tím dřív skončíme a já pak skočím za Erikem.</p>
<p>"Pojďte za mnou."</p>
<p>Když jsme vyjeli, tak trochu jsem doufala, že si sami od sebe začneme povídat o něčem smysluplném navzdory tomu včerejšímu průseru. Přesto čím dál jsme jeli, tím bylo jasnější, že Seth nemá v úmyslu vést žádný rozhovor. Vzpomněla jsem si, jak byl nervózní, když stál před tím davem a dokonce taky v mnohem menší společnosti zaměstnanců knihkupectví. Uvědomila jsem si, že nejspíš trpí slušnou sociální fobií, i když dělal všechno možné, aby ji potlačil, když jsme spolu na začátku flirtovali. Pak jsem ze všech sil zatroubila na ústup, určitě ho zjizvila na celý život a zničila každý pokrok, který snad udělal. Jen tak dál, Georgino. Možná kdybych dokázala mluvit o něčem zajímavém, vrátilo by se mu jeho dřívější sebevědomí a bylo by to jako včera - ale jen platonicky, samozřejmě. Snažila jsem se vzpomenout si, na co důležitého jsem se ho včera chtěla vyptávat, ale paměť mě zase zradila a tak jsem se uchýlila k praktické roli průvodce.</p>
<p>"Váš bratr tady žije?"</p>
<p>"Jo."</p>
<p>"V které části?"</p>
<p>"Lake Forest Park."</p>
<p>"Tam je hezky. Plánujete si tam taky najít bydlení?"</p>
<p>"Nejspíš ne."</p>
<p>"Už jste si vybral jiné místo?"</p>
<p>"Zatím ne."</p>
<p>Bože, tohle nikam nevede. Zuřila jsem, že se ten mistr psaného slova nezmůže na jedinou rozvitou větu, všechno z něj leze jako z chlupatý deky a nakonec se rozhodla, že se dál přestanu namáhat. Snažit se zapojit ho do rozhovoru byla práce pro vraha a tak jsem si vystačila sama. Místo dialogu jsem vedla monolog a přívětivě jsem mu vyprávěla o oblíbených místech, kolem kterých jsme jeli: Pioneer Square, Pike Place Market, Fremont Troll. Dokonce jsem mu podle Paiginých pokynů ukázala i naše šmejdový konkurenty, nicméně jsem se vyhnula Space Needle. Tím směrem jsem jen krátce kývla, protože ji určitě viděl z okna Emerald City a jestli zatouží po turistických zážitcích, může si tu nehoráznou cenu za vstupné zaplatit sám.</p>
<p>Skončili jsme v univerzitní čtvrti a šli na oběd. Bez řečí šel za mnou do mé oblíbené vietnamské restaurace. Obědvali jsme v tichu, protože mě už od mluvení bolela pusa. Oba jsme si poručili nudle, při jídle se dívali z okna a sledovali pouliční ruch.</p>
<p>"Tohle je fajn."</p>
<p>Seth nepromluvil ani nepamatuju a tak jsem nad zvukem jeho hlasu málem nadskočila. "Jo. Není to tady nic moc, ale dělají skvělé pho."</p>
<p>"Ne, myslel jsem venku, na ulici."</p>
<p>Dívala jsem se na Univerzitní ulici a zpočátku viděla jen nenaložené studenty, co s sebou táhli batohy. Pak jsem se rozhlédla trochu víc a všimla si dalších malých restaurací, kavárniček a antikvariátů. Bylo tam od všeho něco a i když to celé bylo trochu ošumělé, určitě mělo co nabídnout výstředním, intelektuálským týpkům - dokonce i slavnému introvertnímu spisovateli. Podívali jsem se na sebe, on měl v očích otázku a byl to náš první přímý oční kontakt za celý den.</p>
<p>"Dá se tady někde sehnat bydlení?"</p>
<p>"Ale jistě, pokud vám nebude vadit sdílet dům s bandou osmnáctiletých." Na chvíli jsem zmlkla a napadlo mě, že něco takového může být pro chlapa docela lákavé. "Ale jestli chcete něco soukromějšího, bude to stát dost peněz, i když si myslím, že se Cadyová a O´Neill o to postarají, že? Jestli chcete, můžeme se projet a trochu se tady porozhlédnout."</p>
<p>"Snad. Ale nejdřív bych rád šel tam." Ukázal přes ulici na jeden z antikvariátů. Pak na mě vrhl nejistý pohled. "Jestli vám to nebude vadit."</p>
<p>"Jdeme."</p>
<p>Milovala jsem antikvariáty, ale při jejich návštěvách jsem se vždy cítila provinile, jako bych podváděla. Přece jen jsem celou dobu pracovala mezi krásnými, novými knihami. Mohla jsem získat dotisk téměř všeho, co jsem si zamanula, a úplně nový. Nezdálo se mi správné mít takové přímo živočišné potěšení ze společnosti starých knih, z vůně prastarého papíru, plísně a prachu. Takové sbírky znalostí, některé hodně staré, mi vždy připomněly dávno minulé časy, místa, kde jsem žila a vyvolávaly vlny nostalgie. Tyhle emoce způsobily, že jsem se současně cítila mladě i staře. Knihy stárly, já ne.</p>
<p>Když jsme vešli, šedá mourovatá kočka se protáhla a mrkla na nás z pultu, na kterém se povalovala. Pohladila jsem ji po zádech a pozdravila starce blízko ní. Krátce vzhlédl od knih, které třídil, usmál se na nás a vrátil se ke své práci. Seth se blaženě rozhlédl po policích tyčících se všude kolem nás a okamžitě mezi nimi zmizel.</p>
<p>Já zamířila mezi praktické knížky, protože jsem si chtěla prohlídnout kuchařky. Vyrostla jsem v dobách, kdy se nepoužívaly mikrovlnky a polotovary a byl nejvyšší čas přizpůsobit kuchařské dovednosti tomuto století. Nakonec jsem se po půlhodině rozhodla pro řeckou kuchařku se spoustou barevných obrázků, vzala si ji s sebou a vydala se hledat Setha. Našla jsem ho v sekci knížek pro děti, dřepěl vedle stohu knih a vůbec nevnímal okolí.</p>
<p>Svezla jsem si vedle něj. "Co to čtete?"</p>
<p>Škubl sebou vyplašený z mé blízkosti, odtrhl zrak od svého úlovku a podíval se na mě. Protože byl těsně vedle mě, všimla jsem si, že jeho oči jsou spíš zlatě jantarové a ty dlouhé řasy by mu každá holka mohla jen závidět.</p>
<p>"Pohádkové knížky od Andreho Langa." V ruce držel paperback s názvem Modrá kniha pohádek. Nahoře na té hromadě vedle něj byla Oranžová kniha pohádek a řekla bych, že pod ní byl zbytek duhy. Seth byl v literárním vytržení a úplně zapomněl na bobříka mlčení. "Tohle jsou nová vydání z roku 1960. Nejsou tak cenné, jako vydání, řekněme, z devatenáctého století, ale přesně tyhle měl náš táta a často nám z nich četl. On ale měl z nich jen dvě a tady mají celou sérii. Koupím je a budu z nich číst svým neteřím."</p>
<p>Když jsem listovala Červenou knihou pohádek, poznala jsem hodně známých příběhů. O některých jsem ani netušila, že se pořád vyprávějí. Obrátila jsem knihu a podívala se na zadní stranu obálky, ale nenašla jsem cenu. "Kolik stojí?"</p>
<p>Seth ukázal na ceduli blízko police.</p>
<p>"Máte vůbec rozum?" hubovala jsem ho.</p>
<p>"Jsou trochu drahé, ale pro mě jsou důležité."</p>
<p>"Na to zapomeňte." Vzala jsem část knih a zvedla se. "Ukecám ho."</p>
<p>"Jak ho chcete ukecat?"</p>
<p>Zazubila jsem se. "Přece slovy, ne?"</p>
<p>Seth vypadal, že o tom pochybuje, ale prodavač se ukázal jako snadný cíl. Většina mužů roztaje ve společnosti přitažlivé, charismatické ženy - neřku-li sukuby, který pořád vyzařuje zbytkovou životní sílu. Krom toho jsem se učila hokynařit už na klíně svý mámy. Ten chlap za pultem neměl žádnou šanci. Než jsem s ním byla hotová, ještě rád snížil cenu o pětadvacet procent a kuchařku mi přidal zdarma.</p>
<p>Když jsme s náručemi plnými knih šlapali zpátky k mému autu, Seth po mně nepřestával udiveně pokukovat. "Jak jste to udělala? Nikdy jsem nic podobného neviděl."</p>
<p>"Spousta praxe." Neurčitá odpověď jako by z oka vypadla těm jeho.</p>
<p>"Díky. Rád bych vám tu laskavost oplatil."</p>
<p>"Není třeba - vlastně přece jenom. Nevadilo by vám jít se mnou na jednu schůzku? Je to taky knihkupectví, ale mírně strašidelné."</p>
<p>"Jak moc strašidelné?"</p>
<p>O pět minut později jsme už mířili za mým přítelem Erikem Lancasterem. Erik se usadil v Seattle dávno přede mnou a znali ho málem všichni nesmrtelní. Byl zběhlý v bájosloví a lidových tradicích týkajících se nadpřirozena, čím se v tomhle oboru stal vynikajícím zdrojem. Jestli si všiml, že někteří jeho známí vůbec nestárnou, moudře si to nechal pro sebe.</p>
<p>Jediné, co mi v souvislosti s Erikem lezlo na nervy, byl fakt, že to současně znamenalo návštěvu Krystal Starzu - čítankového příkladu, jak se dokáže zvrhnout spiritualita New Age. Nepochybovala jsem, že v roce 1980, když ho otevřeli, měli dobré úmysly, ale knihkupectví teď kšeftovalo se záplavou křklavého, vysoce komerčního zboží, u kterého mnohem víc záleželo na ceně než na jakékoliv mystické hodnotě. Erik byl podle mého odhadu jediný zaměstnanec, který měl opravdový zájem a znalosti týkající se esoterických věcí. Lepší z jeho kolegů byli lhostejní a ti horší byli fanatici a mistři světa v podvodech.</p>
<p>Zajela jsem na parkoviště u obchodu a hned mě překvapilo, kolik je tady aut. Tolik lidí by se mohlo dostavit na autogramiádu, ale něco takového by uprostřed pracovního dne vypadalo divně.</p>
<p>Když jsme vešli, obklopila nás těžká vůně kadidla a Seth vypadal stejně překvapený jako já všemi těmi lidmi a podněty. "Za minutku jsem zpátky," řekla jsem mu. "Klidně se tady porozhlédněte. Ne že by něco tady stálo za prohlížení."</p>
<p>Zmizel v davu a já se obrátila na mladého muže s jasnýma očima, který stál u dveří a navigoval příchozí.</p>
<p>"Přišla jste na shromáždění?"</p>
<p>"É... ne. Hledám Erika."</p>
<p>"Jakého Erika?"</p>
<p>"Lancastera. Je to starší chlap, Afroameričan. Pracuje tady."</p>
<p>Ten mladý dveřník zavrtěl hlavou. "Co jsem tady, nepracoval tu žádný Erik." Znělo to, jako by ten obchod založil vlastnoručně.</p>
<p>"Jak dlouho jste tady?"</p>
<p>"Dva měsíce."</p>
<p>Protočila jsem oči. Opravdovej veterán. "Ráda bych mluvila s manažerem, jestli je tady."</p>
<p>"Ale ano, Helena je tady, ale bude - aha, tady je." Ukázal dozadu, kde se dotyčná objevila jako na zavolanou.</p>
<p>Ach ano, byla to Helena. My dvě jsme už kdysi spolu měly co do činění. Ve dveřích sálu stála světlovlasá ženská ověšená krystaly a jinými tajemnými symboly. Úzká ramena měla zahalená modrozeleným šátkem a já jako obvykle dumala, kolik je jí let. Vypadala na něco mezi třiceti a pětatřiceti, ale podle jejích způsobů bych jí hádala víc. Možná jen utratila hrůzu peněz za plastické operace. Vypadalo to pravděpodobně, když zvážím, že celá vypadala jako z uměliny.</p>
<p>"Už jsme tu všichni?" Mluvila zjevně nepřirozeným, pronikavým hlasem, který měl znít jako šepot, jako kdyby nedokázala mluvit nahlas. Výsledkem byl chrapot, jako by měla rýmu. "Právě začínáme."</p>
<p>Celá masa - řekla bych, že asi tak třicet lidí - zamířilo k sálu a já se vecpala mezi ně. Někteří z lidí kolem mě byli oblečení jako Helena: celkem k věci, buď celí v černém nebo naopak v příliš živých barvách s přehršlemi pentagramů, krystalů a spoustou ohmů v pohotovosti. Jiní vypadali jako obyčejní lidé, v podobných šatech, jaké si já oblékám do práce. Byli vzrušení a zvědaví.</p>
<p>S neměnným, falešným úsměvem na tváři zvala Helena všechny dál do hlučící místnosti. "Vítejte a vnímejte energii." Když jsem procházela kolem ní, její úsměv zvadl. "Vás znám."</p>
<p>"Ano."</p>
<p>Úsměv mizel dál. "Vy jste ta žena, která pracuje v knihkupectví - v tom velkém, komerčním knihkupectví." Pár lidí se zastavilo a poslouchalo tu výměnu míčků a já nepochybovala, že se zapomene zmínit o tom, že když jsem tady naposled byla, vynadala jsem jí do pokrytců, co lidem vnucuje pouťový zboží.</p>
<p>Ve srovnání s některými nadnárodními řetězci nebylo Emerald City tak moc komerční, přesto jsem jen souhlasně pokrčila rameny. "Jo, můžu říct, že jsme součástí tohoto celospolečenského amerického problému. Nicméně prodáváme stejné knihy a tarotové karty jako tohle knihkupectví a pokud jste členy Čtenářského programu Emerald City, máte na ně slevu." Tu poslední část jsem řekla celkem nahlas, trochu reklamy nikdy neuškodí.</p>
<p>Po Helenině úsměvu už nebylo ani památky, stejně jako po jejím chrapotu. "Můžu vám nějak pomoct?"</p>
<p>"Hledám Erika."</p>
<p>"Erik už tady nepracuje."</p>
<p>"Kam odešel?"</p>
<p>"Nemám právo o tom mluvit."</p>
<p>"Proč? Bojíte se, že to všude rozkecám? Věřte mi, že to nehrozí."</p>
<p>Přiložila si jemné prsty k čelu, vážně si mě prohlížela a já jen čekala, kdy začne šilhat. "Ve vaší auře vidím hodně temnoty. Černou a rudou barvu." Zvýšila hlas, čím upoutala pozornost svých poskoků. "Potřebujete se očistit - kadidlem nebo křemenem s rutilem. Obojího tady prodáváme širokou škálu. Prosvětlí vám auru."</p>
<p>Musela jsem se ušklíbnout. Věřila jsem v aury, protože byly skutečné. Taky jsem však věděla, že má aura vůbec nevypadá jako aura smrtelníka a ani jsem si nemyslela, že by někdo jako Helena to dokázal poznat. Skutečný lidský znalec, schopný takové věci vnímat, by zjistil, že ze všech lidí tady já jediná mám nezřetelnou auru. Aura mohla být taky neviditelná pro každého kromě takových, jako byli Jerome a Carter, i když velmi zkušený smrtelník by mohl rozeznat její sílu a byl by pochopitelně opatrný. Erik k takovým patřil, proto se mnou vždy jednal s velkou úctou. Helena ne.</p>
<p>"No tohle," zatrylkovala jsem. "Nedokážu uvěřit, že jste to všechno zjistila bez svýho foťáku na aury." Krystal Starz hrdě nabízel za 9,95 dolarů fotoaparát, který vyfotí vaši auru. "Co jsem dlužna?"</p>
<p>Popotáhla. "Nepotřebuji fotoaparát, abych viděla aury. Jsem v tom mistr. Kromě toho duchové, které jsem svolala na toto shromáždění, mi toho o vás řekli spoustu."</p>
<p>Usmívala jsem se od ucha k uchu. "A copak vám řekli zajímavýho?" Ve svém dlouhém životě jsem se moc nestýkala s duchy nebo jinými éterickými bytostmi, ale věděla bych, kdyby tady byli.</p>
<p>Zavřela oči, dlaně si zase přitiskla na čelo a přemýšlivě se zamračila. Diváci čučeli se zatajeným dechem.</p>
<p>"Řekli mi, že se trápíte. Že ve vašem životě panuje nerozhodnost a jednotvárnost, která vás nutí ubližovat lidem a dokud půjdete cestou temnoty a nedůvěry, nikdy nenajdete světlo a mír." Otevřela modré oči plné vlastní nadpozemské extáze. "Chtějí, abyste se k nám připojila. Usedla v našem kruhu a cítila jejich léčivou energii. Duchové vám pomůžou k lepšímu životu."</p>
<p>"Tak jako pomohli vám dostat se z porno průmyslu?"</p>
<p>Ztuhla, zbledla a já ji na chviličku dokonce i politovala. Nesmrtelní znali nejenom mistry s dobrou pověstí jako je Erik, ale taky různé potrhlíky a cvoky jako Helena. Někdo, kdo zřejmě byl kdysi jejím fandou, když hrála v těch filmech, ji poznal. Takovou lahůdku si samozřejmě nenechal pro sebe a rozkecal to široko daleko.</p>
<p>"Nevím, o čem mluvíte," řekla nakonec. Vší silou se před tou tlupou patolízalů snažila udržet kamennou tvář.</p>
<p>"Asi jsem se zmýlila. Připomněla jste mi ženskou, co si říkala Moana Licka. Hladíte ty krystaly stejným způsobem, jako ona hladívala... vždyť víte, co."</p>
<p>"Opravdu se mýlíte." Helenin hlas se začínal lámat. "Erik už tady nepracuje. Prosím, odejděte."</p>
<p>Na jazyku jsme měla další jedovatou poznámku, ale pak jsem za ní zahlédla Setha. Přitoulal se na kraj davu a sledoval tu podívanou spolu s ostatními. Náhle jsem si připadala jako blázen a pobavení z ponižování Heleny mi přišlo laciné a povrchní. I když jsem byla v rozpacích, se vztyčenou hlavou jsem odkráčela a spolkla další řeči. Seth šel hned za mnou.</p>
<p>"Nechte mě hádat," pravila jsem suše. "Někteří lidé příběhy píšou a jiní je žijí."</p>
<p>"Myslím, že naděláte rozruch všude, kam se vrtnete, i když to nemáte v plánu."</p>
<p>Nejdřív jsem si myslela, že to mínil ironicky, ale pak jsem vzhlédla a viděla jeho upřímný výraz, netvářil se ani nesouhlasně ani posměšně.</p>
<p>Ta upřímnost byla tak nečekaná, že jsem na chvíli ztratila rovnováhu, protože jsem se víc dívala na něj než kam šlapu.</p>
<p>Nejsem svým půvabem proslulá jen tak pro nic za nic a sebrala jsem se málem okamžitě, ale Seth stačil instinktivně natáhnout ruku a zachytit mě.</p>
<p>A když se to stalo, náhle jsem zacítila záblesk... něčeho. Bylo to jako ta chvíle v uličce s mapami. Nebo jako pocit naplnění, který mě zaléval, když jsem četla jeho knihy. Bylo to krátké a prchavé, jako by se mi to jen zdálo. Vypadalo to, že je stejně překvapený jako já a mé rameno pouštěl opatrně, málem váhavě. O chvíli později hlas, který za mnou zazněl, úplně zlomil to kouzlo.</p>
<p>"Promiňte?" Obrátila jsem se a uviděla štíhlou puberťačku s krátkými zrzavými vlasy a piercingem po celých uších. "Hledáte Erika, že?"</p>
<p>"Jo..."</p>
<p>"Vím, kde je. Odešel před pěti měsíci a má svůj vlastní obchod. Je to v Lake City... ale zapomněla jsem, jak se jmenuje. Je tam světlo, obchod s potravinami a velká mexická restaurace..."</p>
<p>Kývla jsem. "Znám to tam. Najdu to. Díky." Zvědavě jsem si ji měřila. "Ty pracuješ tady?"</p>
<p>"Jo. Erik byl vždycky ke mně milej, takže jsem radši, že dělá tam než tady. Chtěla jsem jít s ním, ale on nikoho dalšího nepotřeboval, tak jsem i s Nutso zkejsla tady." Ukázala palcem za sebe na Helenu.</p>
<p>To děvče se chovalo rozumně a prakticky, úplně jinak než většina těch, co tady pracovali. Vybavila jsem si, že když jsme vešli, viděla jsem ji pomáhat zákazníkům. "Jestli se ti tady nelíbí, proč tu pracuješ?"</p>
<p>"Ani nevím. Knihy mám ráda a potřebuju prachy."</p>
<p>Zalovila jsem v kabelce a vytáhla jednu ze svých jen zřídka používaných vizitek. "Tady máš. Jestli chceš nové místo, přijď někdy za mnou na kus řeči."</p>
<p>Vzala si kartičku a přečetla ji. Vypadala překvapená. "Díky... myslím."</p>
<p>"Dík, žes mi řekla, kde najdu Erika."</p>
<p>Zmlkla jsem, chvíli uvažovala a pak vytáhla další vizitku. "Jestli máš kamarádku nebo kámoše - co tady pracují a jsou jako ty - dej jim ji."</p>
<p>"Tohle se smí?" vyzvídal Seth později.</p>
<p>"Je mi to fuk. V Emerald City máme málo lidí."</p>
<p>Napadlo mě, že specializovaný obchod jako ten Erikův bude teď zavřený, takže jsem to obrátila k Lake Forest Parku a vrátila Setha do náruče jeho bratra. Musím přiznat, že se mi ulevilo. Společnost mého zbožňovaného hrdiny byla vyčerpávající a to se nezmiňuju o tom, že všechno, co jsme dělali, se zvrhávalo úplně nepravděpodobným směrem. Nejmoudřejší bude omezit náš vztah tak, že prostě jen dál budu číst jeho knihy jako dosud.</p>
<p>Vysadila jsem ho u hezkého předměstského domku, jehož přední dvorek byl posetý hračkami. Moc mě zklamalo, že po dětech samotných tam nebylo ani památky. Seth posbíral tu hromadu knih, vyjádřil své díky, obdařil mě dalším ze svých roztržitých úsměvů a ztratil se v domě. Už jsem byla málem zpátky v Queen Anne, když jsem si uvědomila, že jsem mu zapomněla říct, aby mi vrátil můj výtisk <emphasis>Glasgovského paktu</emphasis>.</p>
<p>Mrzutá jsem vešla do budovy a hned uslyšela recepčního, jak na mě volá: "Slečno Kincaidová!"</p>
<p>Šla jsem k němu a on mi podal vázu s fialovými a tmavě růžovými květinami. "Dnes je přinesli pro vás."</p>
<p>S požitkem jsem přijala vázu a vdechovala směs vůní růží, kosatců a královských lilií. Nebyla u nich žádná kartička. Typické. "Kdo je přinesl?"</p>
<p>Ukázal někam za mne. "Támhleten pán."</p>
<p>Kapitola 7</p>
<p>Obrátila jsem se a uviděla Romana sedět v koutě haly. V tmavě zeleném roláku vypadal zajímavě a vlasy měl zčesané z obličeje. Když zachytil můj pohled, usmál se a já si šla sednout vedle něj.</p>
<p>"Ježíši, ty mě snad opravdu pronásleduješ."</p>
<p>"Koukněte se na toho nafoukance. Jen jsem si přišel pro kabát."</p>
<p>"Aha." Zrudla jsem a připadala si jako cvok. "Čekáš už dlouho?"</p>
<p>"Ani ne. Vlastně jsem to nejdřív zkusil v obchodě, myslel jsem si, že to bude nenápadnější."</p>
<p>"Dnes mám volno." Sklopila jsem pohled na barevné květiny ve svém náručí. "Díky za ty kytky. Ale ten kabát bych ti vrátila i bez nich."</p>
<p>Roman pokrčil rameny a ty modrozelené oči mě dokonale vyváděly z míry.</p>
<p>"Taky si myslím, ale napadlo mě, že tě navnadí, aby sis se mnou dnes večer zašla na skleničku."</p>
<p>Takže přece jen měl postranní motiv. "Nezačínej s tím zase-"</p>
<p>"Hele, jestli ses chtěla ´tomu´ vyhnout, nemělas na mě včera večer dělat oči. Teď už je na to příliš pozdě a můžeš se tak vyhnout vleklému problému a mít to rychle za sebou. Něco jako rychle strhnout náplast. Nebo uříznout nohu."</p>
<p>"No páni. A to se říká, že romantici už vymřeli." Navzdory mému sarkasmu byly pro mě Romanovy pohotové odpovědi po dnešní kodrcavé komunikaci se Sethem hotovým balzámem na duši.</p>
<p>"Takže co, generále? Už vztyčujete bílou zástavu? Nebo hodláte bojovat ztracený boj až do konce? Stejně moc daleko neutečete."</p>
<p>"Těžko říct. Přece jsi mě doprovodil až domů. Zřejmě v tom utíkání nejsem až takový mistr." Neřekl nic, jen se na mě s očekáváním díval a já se přestala usmívat. Povzdechla jsem si, prohlížela si ho a snažila se zjistit jeho motivaci. "Romane, vypadáš jako milej kluk a tak-"</p>
<p>Zasténal. "Ne. S tímhle na mě nechoď. Když žena začne větu ´jsi milý chlap´, nevěstí to nic dobrého. Znamená to, že se tě právě chystá pustit k vodě."</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. "Prostě jen právě teď nemám zájem o žádný vážný vztah, to je všechno."</p>
<p>"Hej, hej, jakýpak ´vážný vztah´? Nefantazíruj. Nežádám tě přece o ruku nebo neco takovýho. Jen si chci s tebou někdy vyrazit ven, možná skočíme do kina, dáme si večeři a skleničku a tak. Jestli budu mít štěstí, dostanu pusu na dobrou noc. Sakra, jestli tě děsí i tohle, prostě si jen podáme ruce."</p>
<p>Opřela jsem se hlavou o zeď a chvíli tak zůstala. Měřili jsme si jeden druhého. Věděla jsem, že si ženy můžou vyrazit na rande a nemusí s tím chlapem automaticky skončit v posteli, ale mé schůzky takhle obvykle nedopadly. Můj instinkt mě nutil vyhledávat sex a při pohledu na něj jsem si uvědomila, že to nutkání by bylo děsivý a vůbec by nesouviselo s potřebou sukuby se nakrmit. Líbilo se mi, jak vypadal, jak se oblékal a jak voněl. A úplně mimořádně se mi líbilo, jak praštěně mi nadbíhá. Bohužel jsem tu sukubu nedokázala vypnout ani když jsem chtěla. Vysávání energie se spouštělo samo od sebe a s ním by to nejspíš bylo hodně silné. Dokonce i ta pusa, o které žertoval, by ho mohla okrást o životní energii.</p>
<p>"Nic o tobě nevím," řekla jsem nakonec, když jsem si uvědomila, že jsem zticha už hodně dlouho.</p>
<p>Líně se usmál. "Co bys chtěla vědět?"</p>
<p>"Vlatně... ani nevím. Co rád děláš. Máš vůbec práci? Musíš mít docela tolerantní šéfy, když se můžeš v jednom kuse kolem mě motat."</p>
<p>"V jednom kuse, co? Zase jseš nafoukaná, ale jo. Mám práci. Učím na univerzitě jazyky.</p>
<p>"Dobře. Příjmení?"</p>
<p>"Smith."</p>
<p>"Kecáš."</p>
<p>"Vůbec ne."</p>
<p>"To se k vévodovi Romanovi hodí jako pěst na oko." Snažila jsem se vymyslet další otázku vhodnou pro výslech. "Jak dlouho jsi v Seattle?</p>
<p>"Pár let."</p>
<p>"Koníčky?"</p>
<p>"Něco se najde." Zmlknul a když jsem se přestala vyptávat, naklonil ke mně hlavu. "Chceš vědět ještě něco? Moh bych vyhrabat svůj index. Nebo přinést notářsky ověřený životopis."</p>
<p>Zamítla jsem to. "Žádné nepodstatné věci mě nezajímají. Chci vědět jen to, co je opravdu důležité."</p>
<p>"Například?"</p>
<p>"Třeba... kterou písničku máš nejradši?"</p>
<p>Tahle otázka ho jasně vyvedla z míry, ale okamžitě se chytil, stejně jako minulé noci. Strašně se mi to líbilo. "Poslední polovina Abbey Road od Beatles."</p>
<p>"Poslední polovina Abbey Road?"</p>
<p>"Jo, je tam spousta písniček, ale tak trochu je smíchali do jedné-"</p>
<p>Přerušila jsem ho rychlým gestem. "Jo, jasně, znám to album."</p>
<p>"Takže?"</p>
<p>"Takže to je docela dobrá odpověď." Zatahala jsem se za cop a dumala, jak to kočírovat dál. Už mě málem dostal. "Já- ne. Omlouvám se. Nemůžu. Prostě to je příliš složité. Dokonce i jedno rande, protože z něj bude druhé, pak další a pak zase další."</p>
<p>"Už jsi nějak daleko, ne? Co jestli ti dám ten nejčestnější skautský slib, že jestli se mnou půjdeš jednou na rande, už tě nikdy nebudu otravovat?"</p>
<p>"Ty bys s tím souhlasil?" Zeptala jsem se skepticky.</p>
<p>"Jasně, jestli to tak chceš. Ale myslím si, že až se mnou strávíš večer, změníš názor."</p>
<p>Podmanivý tón jeho hlasu způsobil něco, co jsem už pořádně dlouho necítila. Ale než jsem se s tím srovnala, zazvonil mi mobil.</p>
<p>"Promiň," omlouvala jsem se a prohrabávala v kabelce. Volal Cody.</p>
<p>"Jo?"</p>
<p>"Ahoj, Georgino. Dnes v noci se stalo něco hroznýho."</p>
<p>Panebože. Tohle mohlo znamenat cokoliv. Buď umřel někdo další nebo si Petr oholil hlavu. Nebo něco mezi tím. "Vydrž chvilku."</p>
<p>Vstala jsem a podívala se na Romana. Zvedl se současně se mnou a vypadal zneklidněně. "Je všechno v pořádku?"</p>
<p>"Jo, vlastně ne, vlastně sama nevím. Koukej, Romane, musím jít nahoru a vzít ten hovor. Ocenila jsem, žes mi přinesl květiny, ale právě teď se nemůžu do ničeho zaplíst. Je mi to líto. Není to tvá vina, ale má. Čestně."</p>
<p>Odcházela jsem a on vykročil za mnou. "Počkej." Zalovil v kapse kabátu, vytáhl pero a kus papíru. Spěšně na něj něco načmáral a podal mi ho. Bylo to telefonní číslo.</p>
<p>"Pro případ, že si to rozmyslíš."</p>
<p>"To se nestane."</p>
<p>Jen se usmál, úklonou pozdravil a byl pryč. Dívala jsem se za ním jen chvíli a pak vyrazila po schodech nahoru dychtivá slyšet Codyho informace. Doma jsem postavila vázu na pult a přiložila telefon k uchu.</p>
<p>"Jseš tam?"</p>
<p>"Jo. Kdo je Roman a očem bylo to předpotopní ´není to tvá vina, ale má´?"</p>
<p>"Kašli na to. Co se děje? Zemřel někdo další?"</p>
<p>"Ne... prostě se jen něco přihodilo, ale Petr si nemyslí, že to je bůhvíco. Hugh zase řekl, že se toho možná děje víc, než si myslíme."</p>
<p>"Prostě jen vyklop, co se stalo."</p>
<p>"Myslím, že nás včerejší noci někdo sledoval."</p>
<p>Cody pak vyprávěl, že chvíli po tom, co ode mě odešli, uslyšel na ulici kroky. Co chvíli se otáčeli, ale nikdy nikoho nezahlédli. Petra to pak přestalo zajímat, protože ani jeden z nich necítil přítomnost někoho jiného."</p>
<p>"Možná jen nevíte, jak vycítit lovce upírů."</p>
<p>"Ale stejně bych cítil aspoň něco. A jestli ne já, tak Petr určitě. Možná měl pravdu, že si to jen představuju. Nebo to mohl být jen obyčejný smrtelník, který nás chtěl přepadnout nebo tak něco."</p>
<p>O tom silně pochybuju. Smrtelníky jsme cítili jinak než nesmrtelné, ale to by ten někdo musel být v opravdu velké tísni, aby se plížil za upíry.</p>
<p>"Dík, žes mi o tom pověděl. Udělals dobře."</p>
<p>"Co mám teď dělat?"</p>
<p>Při představě, jak nějaká nestvůra pronásleduje Petra a Codyho, se mi udělalo nevolno. Oba byli potrhlí, ale měla jsem je moc ráda. Byli něco jako má rodina a já nemohla dovolit, aby se jim něco stalo.</p>
<p>"To už ti řekl Jerome. Buď opatrný a drž se mezi lidmi. A ihned mi dej vědět, jestli se něco stane."</p>
<p>"Co ty?"</p>
<p>Myslela jsem na Erika. "Plánuju to jednou provždy dát do pořádku."</p>
<p>Kapitola 8</p>
<p>Když jsem nazítří přišla na ranní směnu, Paige byla samý úsměv. "Se Sethem Mortensenem jsi odvedla kud dobré práce," pochválila mě, když vzhlédla od úhledně uložených papírů na svém stole. Stůl v kanclu vzadu, který jsme měli s Dougem společný, proti tomu jejímu vypadal jako válečná zóna před koncem světa.</p>
<p>"Co například?"</p>
<p>"Přesvědčilas ho, aby pracoval tady."</p>
<p>Zamrkala jsem. Při našich vzrušujících zastaveníčkách v Univerzitní čtvrti a v Krystal Starzu jsem se ani slovem nezmínila o tom, že by u nás měl mít domovské právo. "Aha."</p>
<p>"Právě jsem ho viděla nahoře v kavárně. Říkal, že se včera skvěle cítil."</p>
<p>Radši jsem od ní co nejrychleji vypadla, protože mi zůstával rozum stát a dumala, co jsem včera přehlídla, protože se mi opravdu nezdálo, že by to byly nějaký hvězdný okamžiky. Nejspíš ho jen potěšilo, jak jsme výhodně koupili ty knížky. Nebo že by se přece jen stalo ještě něco zvláštního? Nečekaně se mi vrátila vzpomínka na to, jak mě Seth chytil za ruku a jak mě zalil ten zvláštní pocit něčeho známého, ale zahnala jsem ji. Nic to nebylo, prostě jsem si to jen vymyslela.</p>
<p>Zašla jsem si do kavárny na moka, ale pořád jsem ještě nebyla ve své kůži. Seth seděl v rohu jak na zavolanou, otevřený laptop před sebou. Vypadal málem stejně jako včera až na to, že dnes měl na sobě tričko s Beekerem od Muppets. Očima visel na obrazovce a prsty mu zuřivě létaly po klávesnici.</p>
<p>"Ahoj," pozdravila jsem.</p>
<p>"Ahoj."</p>
<p>To bylo všechno. Ani nevzhlédl.</p>
<p>"Pracujete?"</p>
<p>"Ano."</p>
<p>Čekala jsem, jestli to nějak rozvede, ale k ničemu se neměl, tak jsem mluvila dál.</p>
<p>"Takže, ehm, Paige mi řekla, že se sem stěhujete."</p>
<p>Neodpověděl. Netušila jsem, jestli mě vůbec vnímal. Náhle vzhlédl a zaostřil na mě. "Byla jste někdy v Texasu?"</p>
<p>Vybil mi baterky. "Jistě. V které části?"</p>
<p>"V Austinu. rád bych věděl, jaké je tam počasí."</p>
<p>"Kdy? V tuhle dobu?"</p>
<p>"Ne... spíš na jaře nebo začátkem léta."</p>
<p>Namáhala jsem si mozek. "Horko. Leje tam a jsou tam bouřky. Celkem vlhko. Víte, je to na kraji oblasti tornád."</p>
<p>"Aha." Seth se zamyslel, pak rázně přikývl a vrátil se ke psaní. "Cadyové se tam bude líbit. Dík."</p>
<p>Trvalo chvíli, než mi došlo, že tím míní jednu ze svých postav. Nechuť Niny Cadyové k nevlídnému počasí byla všeobecně známá. Málem jsem kecla na zadek.</p>
<p>"Vy... teď... píšete něco s Cadyovou a O´Neillem? Právě teď?"</p>
<p>"Jo." Mluvil nenuceně, jako by byla pořád řeč o počasí. "Další knihu, nebo vlastně tu, co přijde po ní. Následující kniha už čeká u vydavatele a z téhle mám hotovou asi tak čtvrtinu."</p>
<p>V úžasu jsem zírala na laptop, jako by to bylo zlaté božstvo z dávných dob, které dokáže provádět zázraky, jako třeba vyvolat déšť nebo nakrmit zástupy. Ztratila jsem řeč. Přímo přede mnou vznikalo další mistrovské dílo a z představy, že bych mohla říct něco, co by ho ovlivnilo, jsem byla celá pryč. Polkla jsem, odvrátila pohled a snažila se uklidnit. Koneckonců bych neměla být tak nadšená dalším pokračováním, když jsem ještě nedočetla to současné.</p>
<p>"Kniha s Cadyovou a O´Neillem. No páni. To je opravdu-"</p>
<p>"É... to ano, ale mám teď hodně práce a musím s tím pohnout. Omlouvám se."</p>
<p>Jako by mě polil ledovou vodou. "Cože?" Copak mu lezu na nervy?</p>
<p>"Můžeme si promluvit později?"</p>
<p>Opravdu mě poslal někam a to bez toho, aby vůbec vzhlédl. Zrudla jsem.</p>
<p>"A co má kniha?" vyhrkla jsem nepřátelsky.</p>
<p>"Co?"</p>
<p>"<emphasis>Glasgovský pakt</emphasis>. Podepsal jste mi ji?"</p>
<p>"Aha. Tohle."</p>
<p>"Co to má znamenat?"</p>
<p>"Pošlu vám e-mail."</p>
<p>"Pošlete mi - takže nemáte mou knihu?"</p>
<p>Seth zavrtěl hlavou a pokračoval v práci.</p>
<p>"Aha. V pohodě." Netušila jsem, co to má být s tím e-mailem, ale nemínila jsem zabíjet čas doprošováním se o jeho pozornost. "Tak jo. Uvidíme se později. Jestli budete něco potřebovat, dejte nám vědět." Mluvila jsem chladně a neosobně, ale pochybuju, že si toho vůbec všiml.</p>
<p>Snažila jsem se neseběhnout po schodech jako fúrie. Co mu to přeletělo přes nos? Zvlášť po tom, co jsem ho včera provedla po okolí. Ať je to slavný autor nebo ne, nemá právo se ke mně takhle chovat. Cítila jsem se ponížená. <emphasis>Ponížená čím? Tím, že si tě nevšímal?</emphasis> peskoval mě vnitřní rozumný hlas. <emphasis>Přece nevyvolal žádný skandál. Prostě jen měl práci. Koneckonců ses sama stěžovala, že nepíše dost rychle.</emphasis> Zahnala jsem toho přemoudřelého vrtáka, vrátila se k práci, ale pořád se cítila zhrzená. Nicméně mi povinnosti nedovolily, abych se moc dlouho zabývala svou zraněnou ješitností a když se to spojilo s nedostatkem personálu, měla jsem celé odpoledne práce až nad hlavu. Do své kanceláře jsem se vrátila až na konci směny, jen abych popadla kabelku a mazala domů. Už jsem byla na odchodu, když jsem v e-mailové schránce uviděla zprávu od Setha. Šla jsem blíž k počítači a četla:</p>
<p>Georgino,</p>
<p>všimla jste si někdy důkladněji agenty realitek - třeba jak se oblékají nebo v jakých autech jezdí? I v tomhle případě skutečnost předčí fantazii. Včera večer jsem se svým bratrem mluvil o tom, že bych rád bydlel v Univerzitní čtvrti a on pak zavolal své kamarádce, realitní agentce. Přijela asi tak za dvě minuty, což byl úctyhodný výkon, protože pracuje v západním Seattle. Seděla v Jaguáru, s jehož sněžnou bělostí by mohl soupeřit snad jen běloskvoucí úsměv Miss Ameriky. Zatímco se nepřetržitě rozplývala nad tím, jak je vzrušující, že se chci usadit tady, probourala se do počítače a hledala vhodné bydlení. Ťukala do klávesnice tak dlouhými nehty, že by jimi klidně mohla probodnout malé dítě. (Všimla jste si, že jsem si zapamatoval, jak moc se Vám líbí slovo ´probodnout´?)</p>
<p>Pokaždé, když našla místo, které by se mohlo hodit, byla bez sebe nadšením. "Ano, ano. Ach, ano! To je ono! To je ono! Ano! Ano!" Musím přiznat, že jsem se po nějakém čase cítil ulepený a utahaný a jako bych měl hodit na polštář nějaké peníze nebo něco takového. Když pominu to divadýlko, nakonec jsme našli hezký, zbrusu nový byt nedaleko univerzity. Byl přesně tak drahý, jak jste naznačovala, ale myslím, že to je přesně to, co jsem si představoval. S Mistee - ano, tak se jmenuje - jsme se na něj později večer šli podívat. Tak trochu jsem se bál její reakce, až jí řeknu, že ho koupím. Vůbec nepochybuju, že pomyšlení na provizi by rovnou vedlo k vícenásobnému orgasmu. (A když už je o tom řeč, vždycky jsem si myslel, že v misionářské poloze ženy nedosáhnou skutečného uspokojení.)</p>
<p>Chtěl jsem Vám jen vylíčit, co se dělo dál, protože Vy jste byla první, kdo mi ukázal Univerzitní čtvrť. Omlouvám se, že nebyla možnost si s Vámi později promluvit; chtěl jsem se taky něco dovědět o restauracích v okolí. Ještě to tady moc neznám a mého bratra se švagrovou příliš pohlcuje jejich předměstský život, než aby znali podniky, které nenabízejí jídlo pro děti.</p>
<p>Takže bych se teď nejspíš měl vrátit k psaní, abych si takříkajíc mohl dovolit novou střechu nad hlavou. Cadyová a O´Neill jsou netrpělivé milenky - chci říct netrpělivá dáma a pán - jak už jste zjistila i Vy. Mimochodem, nezapoměl jsem na Váš <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis>. Po hezkém dni, který jsme včera spolu strávili, jsem měl včera večer v plánu do něj napsat něco nepříliš originálního, ale odnesla mě realitní smršť. Omlouvám se a brzy Vám ho vrátím. Zdraví Seth.</p>
<p>Přečetla jsem si to dvakrát. Byla jsem si docela jistá, že za tu chvíli, co Setha znám, jsem ho neslyšela ani dohromady pronést nahlas tolik slov, jak mi právě napsal. A ještě k tomu to bylo i zábavné a legrační. Něco jako mini román o Cadyové a O´Neillovi, určený jen mně. A taky to bylo na míle vzdálené tomu koktání dnes ráno. Kdyby mi osobně řekl něco i jen vzdáleně podobného, nejspíš bych sebou sekla hned na místě.</p>
<p>"Neuvěřitelný," prohodila jsem k obrazovce.</p>
<p>Jednou mou část ten dopis obměkčil, ale ta druhá pořád tvrdila, že přece jen měl mít trochu víc taktu, ať už měl práci nebo ne. Zbytek mě zdůraznil, že všechny ty ´mé části´ by nejspíš měly jít k psychiatrovi a kromě toho jsem opravdu už musela vypadnout a kvůli té věci s lovcem upírů vyhledat Erika. Proto jsem odpověděla jen stručně:</p>
<p>Díky za dopis. Předpokládám, že ten další den bez knihy nějak zvládnu. Přeju hodně štěstí s realitní agentkou a než učiníte nabídku, ujistěte se, že jste si navlékl kondom. Dobře vaří u Hana a synů, v Plum Tomato Café a Čínském lotosu.</p>
<p>- Georgina</p>
<p>Odešla jsem z obchodu, Setha okamžitě pustila z hlavy a byla celá šťastná, že tak brzo nebyl moc velký provoz. Dojela jsem do Lake City a rychle našla místo, o kterém mi řeklo to děvče z Krystal Starzu. Najít samotný obchod ale už nebylo tak snadné. Nejrůznějších obchůdků a krámků tady bylo jak naseto a já přečetla bezpočet letáků a cedulí v naději, že narazím na něco slibného. Nakonec jsem si všimla malého, tmavého štítku zastrčeného v rohu míň navštěvovaného souboru obchodů s tajemstvím s ručením omezeným. To by mělo být ono.</p>
<p>Zaparkovala jsem před ním a doufala, že budou mít otevřeno, protože se nikdo nenamáhal, aby to napsal na dveře. Ale když jsem na ně zatlačila, povolily bez odporu. Když jsem vešla, ve vzduchu se vznášela vůně kadidla santalového dřeva a v CD přehrávači na pultě někdo tiše hrál na harfu. V místnosti nikdo nebyl, a tak jsem se vydala na prohlídku a obdivovala zboží. Opravdové knihy o mytologii a náboženství - ne ten okázalý brak, který prodávali v Krystal Starzu - byly uloženy kolem zdí a v přehledně uspořádaných zasklených krabicích ležely ručně vyrobené šperky. Znala jsem pár místních umělců, kteří je dělali. Různé rituální věci - svíce, kadidla a sošky - byly porůznu rozstrkané všude, kde zbylo místo. Celek vypadal mírně neuspořádaně, ale plný života.</p>
<p>"Slečno Kincaidová, je mi ctí se zase s vámi setkat."</p>
<p>Obrátila jsem se z místa, kde jsem obdivovala sochu bohyně Tary v bílém. Do místnosti vešel Erik a já jen tak tak nedala najevo údiv nad tím, jak vypadá. Kdy stačil tak zestárnout? Byl starý už když jsem ho viděla naposledy - měl vrásčitou tmavou pleť a šedivé vlasy - ale nepamatovala jsem si, že by se byl při chůzi hrbil nebo měl tak zapadlé oči. Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsme spolu naposledy mluvili; nenapadlo mě, že by to mohlo být tak dávno. Před pěti lety? Deseti? U smrtelníků nebyl problém ztratit přehled.</p>
<p>"Taky vás ráda vidím. Opravdu nejste snadno k nalezení. Musela jsem se vnutit do Krystal Starzu, abych zjistila, co se s vámi stalo."</p>
<p>"Ach. Doufám, že ta zkušenost nebyla příliš... nepříjemná."</p>
<p>"Nebylo to nic, co bych nezvládla. Kromě toho jsem ráda, že už tam nepracujete." Podívala jsem se kolem sebe na přeplněný, špatně osvětlený obchod. "Ale tady se mi líbí."</p>
<p>"Není to nic moc - a taky moc nevydělá - ale je můj. Našetřil jsem si na něj a chci tady ztrávit zbytek života."</p>
<p>Ušklíbla jsem se. "Nehrajte na mě divadýlko. Ještě nejste tak starý."</p>
<p>Věnoval mi široký úsměv a do jeho výrazu se vkradla ironie. "Vy taky ne, slečno Kincaidová. Jste stejně krásná jako v ten den, když jsem vás viděl poprvé." Lehce se uklonil, nejspíš víc, než by si se svými zády mohl dovolit. "Čím vám smím posloužit?"</p>
<p>"Potřebuju informace."</p>
<p>"Samozřejmě." Pokynul ke stolku vedle hlavního pultu. který byl celý zasypaný knihami a ozdobnými svícny. "Posaďte se, vypijeme si spolu čaj a promluvíme si. Doufám, že nepospícháte?"</p>
<p>"Ne, času mám dost."</p>
<p>Než Erik přinesl čaj, uklidila jsem stolek a knihy úhledně naskládala na podlaze na hromadu. Když se vrátil, chvíli jsme si jen tak povídali a popíjeli čaj, ale byla jsem jako duchem nepřítomná. Můj neklid musel být dost viditelný, protože jsem se neovádla a prsty neustále přejížděla po okraji hrnku a netrpělivě poklepávala na stůl.</p>
<p>Konečně jsem se pustila do toho, kvůli čemu jsem přišla. "Chci něco vědět o lovcích upírů."</p>
<p>Pro většinu lidí by to byla potrhlá otázka, ale Erik jen přikývl. "Co konkrétního potřebujete?"</p>
<p>"Cokoliv. Jaké mají zvyky, jak je rozeznat. Cokoliv o nich víte."</p>
<p>Opřel se a jemně držel šálek. "Já to chápu tak, že lovcem upírů se někdo musí narodit, nestane se jím. Jsou, abych tak řekl, ´nadaní´ schopností zabíjet upíry." Pak zmínil ještě pár detailů, které potvrzovaly to, co jsem věděla od Petra.</p>
<p>Když jsem přemýšlela o tom, co řekl Cody - jak měli pocit, že je někdo sledoval a přitom nikoho neviděli, zeptala jsem se: "Víte o nějakých jejich zvláštních schopnostech? Třeba jestli dokážou být neviditelní?"</p>
<p>"Pokud vím, tak ne. Někteří nesmrtelní to samozřejmě dokážou, ale ne lovci upírů. Koneckonců jsou to jen smrtelníci, navzdory jejich zvláštnímu nadání."</p>
<p>Přikývla jsem, protože já sama byla jednou z bytostí, kteří mají schopnost být neviditelní, i když jsem to dělala jen zřídka. Zabývala jsem se myšlenkou, že ten Codyho fantom mohl být neviditelný nesmrtelný, který si s nimi zahrával, ale i přesto by ho prozradil nezaměnitelný pach, kterého se nikdo z nás nedokáže zbavit. Stejně by vycítil i smrtelného lovce upírů. Skutečnost, že ho ani neviděli, ani necítili, dávala za pravdu spíš Petrově teorii, že Cody si toho pronásledovatele jen vymyslel.</p>
<p>"Dokážou lovci upírů ublížit i někomu jinému? Démonům třeba... nebo jiným nesmrtelným?"</p>
<p>"Je velmi těžké nesmrtelným fyzicky ublížit," přemítal. "Někteří z těch, co stojí na straně dobra - například mocní kněží - dokážou démony zahnat, ale nemůžou jim škodit natrvalo. Stejně tak jsem slyšel o smrtelnících, kteří zajali nadpřirozené bytosti, ale udělat ještě něco víc... neříkám, že to je nemožné, jen že o tom nevím. Odhadl bych, že lovci upírů uškodí jen upírům, nikomu jinému."</p>
<p>"Vážím si váš odhad víc než většinu dokázaných skutečností."</p>
<p>Zvědavě si mě změřil. "Ale čekala jste jinou odpověď."</p>
<p>"Ani nevím. Hodně z toho jsem už slyšela. Jen jsem si myslela, že se dovím ještě něco víc."</p>
<p>Bylo docela možné, že Jerome mluvil pravdu, že to byl jen případ zdivočelého lovce upírů a Hugha a mě varoval jen proto, že byl prostě zdvořilý a chtěl nás uchránit před rozmrzelostí. Přesto jsem se nedokázala zbavit pocitu, že nám Jerome neřekl všechno a ani jsem nebyla přesvědčená, že Cody je ten typ, co si vymýšlí.</p>
<p>Musela jsem vypadat celkem vyvedená z míry, protože mi Erik, i když váhavě, nabídl: "Jestli chcete, můžu se na to podívat trochu blíž. To, že jsem nikdy neslyšel o někom, kdo dokáže ublížit nesmrtelnýn, ještě neznamená, že neexistuje."</p>
<p>Přikývla jsem. "To bych ocenila. Děkuju vám."</p>
<p>"Je pro mě ctí, když můžu pomoct někomu, jako jste vy. A jestli chcete, prošetřím lovce upírů celkově." Odmlčel se a pečlivě vážil slova. "Všeobecně platí, že když se takový člověk vyskytne, místní okultní společenství to zaznamená. Nakupují se předměty a kladou otázky. Taková bytost neprojde bez povšimnutí."</p>
<p>Teď jsem váhala zase já. Jerome nám řekl, abychom byli opatrní. Měla jsem pocit, že by ho žádná partyzánština nepotěšila, i když možná by debatu s Erikem do toho nezahrnoval. Snad mu nebude vadit, že jsem vystrčila tykadla. Sbírání informací nejspíš není totéž, jako bych se osobně vypravila hledat toho člověka.</p>
<p>"Tohle bych taky ocenila. Všechno, co se vám povede zjistit, může být užitečné." Dopila jsem čaj a položila prázdný šálek na stůl. "Asi bych už měla jít."</p>
<p>Vstal současně se mnou. "Děkuji, že jste si se mnou dala čaj. Být s ženou jako jste vy se obvykle mužům podaří jen v jejich snech."</p>
<p>Zlehka jsem se zasmála, protože jsem pochopila skrytou narážku na starý příběh, podle kterého sukuby navštěvují muže v spánku. "Vaše sny jsou v bezpečí, Eriku."</p>
<p>Vrátil mi úsměv. "Vraťte se o pár dní a řeknu vám, co jsem zjistil. Zase si spolu dáme čaj."</p>
<p>Rozhlédla jsem se po prázdném obchodě a myslela na to, že celou dobu, co jsem tady, se neukázal žádný zákazník. Náhle jsem cítila, že by ze mě měl mít i nějaký užitek. "Ještě bych si ráda koupila trochu toho čaje."</p>
<p>Shovívavě se na mě podíval a v jeho tmavě hnědých očích jsem viděla pobavení, jako by věděl, co za hru to hraju.</p>
<p>"Vždycky jsem si myslel, že holdujete spíš černému čaji - nebo ještě spíš kofeinu."</p>
<p>"Hele, dokonce i já mám jednou za čas ráda změnu. Kromě toho byl dobrý - takovým tím rostlinným, bezkofeinovým způsobem."</p>
<p>"Budu tlumočit vaši pochvalu své přítelkyni. Ona ty směsi dělá, já je jen prodávám."</p>
<p>"Je to víc než přítelkyně, co?"</p>
<p>"Jen přítelkyně, slečno Kincaidová."</p>
<p>Šel k polici za pokladnou, kde leželo několik druhů čaje. Vykročila jsem k pultu, abych zaplatila a cestou jsem obdivovala klenoty pod sklem. Jeden kousek mě zvlášť zaujal. Byl to náhrdelník spletený ze tří pramenů na nitích navlečených sladkovodních perel broskvové barvy, občas přerušených měděnými korálky a kousky skla zeleného jako moře. Uprostřed visel měděný ankh.</p>
<p>"Tohle dělal některý z místních řemeslníků?"</p>
<p>"Starý kamarád z Tacomy." Erik sáhl do krabice, vytáhl náhrdelník a položil ho na pult. Pohladila jsem jemné, hladké perly, každá z nich měla mírně nepravidelný tvar. "Myslím, že se tak trochu inspiroval Egyptem, ale měl v úmyslu vyvolat dojem ducha Afrodity a moře a vytvořit něco podobného tomu, co mohly nosit starověké kněžky."</p>
<p>"Nic tak krásného nenosily," zamumlala jsem a obrátila náhrdelník, abych viděla cedulku s cenou. Přistihla jsem se, že mi myšlenky kamsi zatoulaly. "Hodně starověkých řeckých měst Egypt ovlivnil. Ankh se dá vidět na kyperských mincích a Afrodita taky."</p>
<p>Když jsem se dotkla měděného ankhu, vzpomněla jsem si na jiný náhrdelník, ten, který už dávno zmizel v prachu času. Tamten náhrdelník byl jednodušší: jen jeden řetězec korálků s vyleptanými ankhy. Přinesl mi ho můj manžel v ráno naší svatby, proklouzl do našeho domu těsně po svítání, což bylo od něj nezvykle odvážné.</p>
<p>Vyhubovala jsem mu za jeho nerozvážnost. "Co to děláš? Budeme spolu dnes odpoledne... a pak už každý den!"</p>
<p>"Chtěl jsem ti je dát ještě před svatbou." Zvedl šňůru korálků. "Patřily mé matce. Chci, abys je dnes měla na sobě."</p>
<p>Naklonil se a připnul mi náhrdelník. Když se jeho prsty dotkly mé kůže, měla jsem zvláštní, jako by lechtivý pocit. V útlém věku patnácti let jsem tomu pocitu nedokázala pořádně rozumět, i když jsem se toužila o něm dovědět něco bližšího. Mé dnešní moudřejší já v tom rozeznalo časný impuls touhy... a taky něčeho jiného, co jsem pořád nedokázala zcela pochopit. Něco jako elektrizující jiskření, pocit, jako bychom byli připoutaní k něčemu většímu než jsme my sami. Že bylo nevyhnutelné, abychom my dva byli spolu.</p>
<p>"A je to," řekl, když byly korálky pořádně připnuté a mé vlasy zase na svém místě. "Skvělé."</p>
<p>Pak už neřekl nic. Ani nemusel. Jeho oči mi pověděly všechno, co jsem chtěla vědět a já se zachvěla. Před Kyriakem se na mě žádný muž dvakrát nepodíval. Koneckonců jsem byla jen Marthanesova příliš vysoká dcera s ostrým jazykem, která plácla, co ji napadlo. (Schopnost proměny by se o jeden z těch problémů nejspíš postarala, ale o ten druhý v žádném případě.) Ale Kyriakos mě vždycky poslouchal a díval se na mě, jako bych byla něco víc, lákavá a žádoucí, jako krásné Afroditiny kněžky, které pořád provozovaly své rituály daleko od křesťanských kněží.</p>
<p>Pak jsem chtěla, aby se mě dotkl a ani si neuvědomila, jak moc, dokud jsem ho náhle a nečekaně nechytila za ruku. Položila jsem ji kolem svého pasu a přitáhla ho k sobě. Oči se mu překvapením rozšířily, ale neodtáhl se. Byli jsme málem stejně vysocí, proto bylo snadné, aby jeho rty našly mé v drtivém polibku. Opřela jsem se o teplou kamennou zeď za sebou, přitiskla se k ní a k němu. Cítila jsem každou část jeho těla na svém, ale pořád jsme si nebyli dost blízko. Ani zdaleka to nestačilo.</p>
<p>Líbali jsme se čím dál vášnivěji, jako by naše rty samy o sobě mohly zkrátit tu vzdálenost mezi námi. Pak jsem ho zase vzala za ruku, tentokrát aby vytáhla mou sukni výš. Jeho ruka hladila jemnou pokožku a pak se bez dalšího pobízení přesunula na vnitří stranu stehna. Přitiskla jsem se k němu boky a toužila, aby se mě dotýkal úplně všude.</p>
<p>"Letho, kde trčíš?"</p>
<p>Hlas mé sestry k nám přinesl vítr; ještě nebyla blízko, ale přijde cobydup. S Kyriakem jsme se od sebe odtrhli, oba jsme lapali po dechu a srdce nám bila jako o závod. Díval se na mě, jako by mě viděl prvně v životě. Z očí mu sálalo vzrušení.</p>
<p>"Už jsi s někým předtím byla?" zeptal se užasle.</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou.</p>
<p>"Jak jsi to... nikdy jsem si nepředstavoval, že bys tohle mohla dělat."</p>
<p>"Učím se rychle."</p>
<p>Usmál se a přitiskl si mou ruku ke rtům. "Dnes v noci," vydechl. "Dnes v noci my dva..."</p>
<p>"Dnes v noci," souhlasila jsem.</p>
<p>Pak se vytratil, v očích mu pořád doutnala vášeň. "Miluji tě. Jsi celý můj život."</p>
<p>"Taky tě miluju," usmála jsem se a sledovala ho, jak odchází. Za minutku jsem zase slyšela svou sestru.</p>
<p>"Letho?"</p>
<p>"Slečno Kincaidová?"</p>
<p>Erikův hlas mě vyrval ze vzpomínek a najednou jsem zase byla v obchodě, daleko od dávno zmizelého domu mé rodiny. Setkala jsem se s jeho tázavým pohledem a zvedla náhrdelník.</p>
<p>"Koupím ho."</p>
<p>"Slečno Kincaidová," řekl váhavě a dotkl se cenovky. "Pomůžu vám rád... není nutné... nemusíte utrácet..."</p>
<p>"To vím," ujistila jsem ho. "Vím to. Prostě mi to připište na účet. A zeptejte se svého kamaráda, jestli by k tomu dokázal udělat stejné náušnice."</p>
<p>Odešla jsem z obchodu s náhrdelníkem na krku a pořád myslela na to ráno, kdy se mě poprvé někdo dotýkal, kdy se mě dotýkal jen ten, koho jsem milovala. Opatrně jsem vydechla a pustila to z hlavy, stejně jako nesčetněkrát předtím.</p>
<p>Kapitola 9</p>
<p>Vrátila jsem se na Queen Anne a zjistila, že ještě není moc pozdě, bohužel jsem však neměla žádný program. Sukuba bez společenského života, jak smutné. Ještě smutnější bylo, že jsem měla moře příležitostí, ale všechny jsem dala k ledu. Jistě, Doug mě zval na rande dost často a nepochybuju o tom, že si teď užívá svůj volný den ve společnosti mnohem uznalejší ženy. Romana jsem taky odmítla, jeho krásné oči a všechno ostatní. Toužebně jsem se usmála, když jsem si připomněla jeho nenucené žertování a zářivý půvab. Tak mohl vypadat O´Neill z masa a kostí, kdyby se zhmotnil ze Sethových knih.</p>
<p>Když jsem myslela na Setha, vzpomněla jsem si, že pořád má mou knihu a že budu už třetí den bez ní. Povzdechla jsem si, ráda bych věděla, co se bude dít dál, na všechno zapomenout na stránkách s Cadyovou a O´Neillem. Byl by to docela fajn večer. Parchant jeden, nikdy mi ji nevrátí. Nikdy nezjistím, co-</p>
<p>Zasténala jsem a praštila se do čela své vlastní pitomé hlavy. Copak nepracuju v obrovském knihkupectví? Zaparkovala jsem a uháněla do Emerald City, rovnou k hromadě <emphasis>Glasgovského paktu</emphasis>, která tam byla ještě od autogramiády. Popadla jsem knihu a odnesla ji dopředu k pultu. Beth, jedna z pokladních, byla právě volná.</p>
<p>"Demagnetizuješ ji pro mě?" požádala jsem ji a posunula jí knihu.</p>
<p>"Jistě," řekla a taky to udělala. "Platíš se zaměstnaneckou slevou?"</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. "Nechci ji koupit, jen půjčit."</p>
<p>"A to se smí?" vrátila mi knihu.</p>
<p>"Jistě," lhala jsem. "Manažeři jo."</p>
<p>O chvíli později jsem nevzrušené Aubrey ukázala svůj úlovek a roztočila kohoutky u vany. Když byla plná, projela jsem e-maily - nic - a roztřídila poštu, co jsem sebrala cestou zpátky. Ani tam nebylo nic zajímavého. Spokojená, že se nemusím s ničím otravovat, jsem ze sebe stáhla šaty a opatrně vlezla do vany, abych knihu nenamočila. Aubrey se schoulila na nedalekém pultu, mžourala na mě a nejspíš přemýšlela, proč vůbec někdo touží trčet ve vodě, natož tak dlouhou dobu.</p>
<p>Tak mě napadlo, že bych dnes mohla přečíst víc stránek než pět, protože jsem strádala bez knihy už dva dny. Když jsem dočetla patnáctou stranu, zjistila jsem, že do konce kapitoly už zbývají jen tři. Asi bude nejlepší tu kapitolu dorazit. Když jsem to udělala, povzdechla jsem si, opřela se a cítila se jako marnotratný zpustlík. Čistá blaženost. S knihami se člověk mnohem míň zaprasil než při orgasmu.</p>
<p>Druhý den ráno jsem šla do práce šťastná a svěží. Kolem poledne jsem sedela na kraji svého stolu a sledovala Douga, jak hraje Miny, když mě našla Paige. Když jsme ji zmerčili, rychle jsem seskočila ze stolu a Doug bleskově zavřel hru.</p>
<p>Paige ho zasklila a obrátila se ke mně. "Potřebuju, abys pro Setha Mortensena něco udělala."</p>
<p>Kdovíproč jsem si vzpomněla na tu poznámku o otrokyni lásky. "Jako třeba co?"</p>
<p>"Zatím nevím." Pohodila hlavou. "Cokoliv. Je ve městě nový a ještě tady nikoho nezná, takže jeho společenský život je nejspíš dost chatrný."</p>
<p>Moc bych se tomu nedivila, protože jsem si připomněla, jak chladně se mnou včera mluvil a že s ním celkově nebyla žádná řeč. "Vzala jsem ho přece na projížďku."</p>
<p>"To není totéž."</p>
<p>"A co jeho bratr?"</p>
<p>"Co je s ním?"</p>
<p>"Jsem si jistá, že u něj si užije dost společenského života."</p>
<p>"Co to na tom tolik vadí? Myslela jsem si, že jsi jeho fanynka."</p>
<p>To jsem byla - a určitě ta největší - ale jak se ukázalo, číst jeho knihy a mít ho na starost osobně byly dvě úplně různé věci. <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis> byl úžasný, stejně jako e-mail, který mi poslal. Mluvené slovo bylo... řekněme kusé. Jasně, že tohle jsem Paige nemohla říct, takže jsme si dál vyměňovaly repliky, zatímco Doug na nás se zájmem zíral. Nakonec jsem souhlasila navzdory svému nejhlubšímu přesvědčení, už i vyhlídka na to mi přišla jako odvážný podnik a radši nemyslela na to, jak to doopravdy dopadne.</p>
<p>Když jsem se za ním později vydala, duševně jsem se připravila na to, že mě zase vyrazí. Místo toho přerušil práci a usmál se na mě.</p>
<p>"Ahoj," pozdravil. Zdálo se, že má mnohem lepší náladu, takže jsem usoudila, že včera to byla jen náhoda.</p>
<p>"Ahoj. Jak to jde?"</p>
<p>"Nijak skvěle." Lehce poklepal nehtem na display laptopu a zamračil se. "Ti dva jsou neukáznění a tvrdohlaví. Prostě tuhle scénu nějak nedokážu uchopit."</p>
<p>Hořela jsem zvědavostí. Problémy s Cadyovou a O´Neillem. Vždy jsem si představovala, že vzájemné vztahy takových osobností musí být pro autora nepřetržitým vzrušením. Vssněná práce každého spisovatele.</p>
<p>"Tohle zní, jako že by se vám mohla hodit přestávka. Paige dělá starosti váš společenský život."</p>
<p>Pohled těch hnědých očí se obrátil zpátky ke mně. "Ale? Jak to?"</p>
<p>"Myslí si, že se dost nedostanete mezi lidi, protože ve městě ještě nikoho neznáte."</p>
<p>"Znám svého bratra a jeho rodinu. A Mistee." Odmlčel se. "A znám taky vás."</p>
<p>"To je super, protože právě mě pověřila, abych vás někam vyvedla."</p>
<p>Seth pohnul rty, pak zavrtěl hlavou a zadíval se zpátky na obrazovku. "To je opravdu hezké - od vás a od Paige taky - ale není to nezbytné."</p>
<p>Tohle nebylo tak drsné odmítnutí jako včera, ale přesto jsem se cítila kapánek uražená, že můj velkorysý návrh nepřijal s otevřenou náručí, obzvlášť když jsem se na to dala nedobrovolně.</p>
<p>"Ale no tak," přemlouvala jsem ho, "co jiného chcete dělat?"</p>
<p>"Psát."</p>
<p>Proti tomu jsem nemohla nic namítat. Psaní těchto románů bylo něco jako boží dílo. Kdo jsem, abych zdržovala jejich tvůrce? Ale přesto... od Paige jsem měla jasný příkaz a znamenalo to totéž, jako by mi to přikázal sám pánbů. Zkusila jsem kompromis.</p>
<p>"Můžete třeba dělat něco jako výzkum prostředí pro knihu. Zabijete dvě mouchy jednou ranou."</p>
<p>"Pro tuhle už mám všechno hotovo."</p>
<p>"A co třeba udělat něco v předstihu pro vývoj postav? Řekněme zaskočit do planetária?" Cadyovou uchvacovala astronomie. Často poukazovala na souhvězdí a s nimi spojené symbolické příběhy, které byly podobné zápletce románu. "Nebo... co takhle zajít si na hokej? Pro O´Neilla budete potřebovat neotřelé nápady, protože už vám nejspíš brzy dojdou."</p>
<p>Zavrtěl hlavou. "To se nestane. Na hokeji jsem nikdy nebyl a nechce se mi s tím začínat."</p>
<p>"Co? To je... to není možný. Opravdu?"</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>"Kde... odkudpak vůbec o té hře něco víte? O tom, jak se hraje?"</p>
<p>"Znám základní pravidla, něco jsem našel na internetu a poskládal si to dohromady."</p>
<p>Zírala jsem na něj a cítila se zrazená. O´Neill byl absolutně posedlej Detroit Red Wings. Ta vášeň jeho osobnost charakterizovala a odrážela se v jeho chování: byl rychlý, schopný a občas i drsný. Protože jsem věřila, že Seth pečlivě dbá o každý detail, samozřejmě jsem předpokládala, že Seth, aby svého hrdinu obdařil takovým výrazným povahovým rysem, musí o hokeji vědět všechno.</p>
<p>Seth na mě hleděl zmatený mým nevěřícím výrazem.</p>
<p>"Jdeme na hokej," oznámila jsem.</p>
<p>"Ne, my-"</p>
<p>"<emphasis>Jdeme </emphasis>na hokej. Vydržte chvilku." Seběhla jsem po schodech, vykopla Douga od kompu a sehnala informace, které jsem potřebovala. Bylo to tak, jak jsem předpokládala - sezóna Thunderbirds práce začala.</p>
<p>"V půl sedmý," poručila jsem Sethovi asi tak za minutku. "Sejdeme se u hlavního vchodu Key Areny. Koupím lístky."</p>
<p>Díval se pochybovačně.</p>
<p>"V půl sedmý," opakovala jsem. "Bude to skvělý. Přijdete na jiné myšlenky a aspoň uvidíte, jak ta hra doopravdy vypadá. Kromě toho jste řekl, že vám dnes psaní moc nejde."</p>
<p>Nejen, že splním Paigin požadavek takovým způsobem, který nezahrňuje moc povídání, ale na stadionu bude takový kravál a my budeme tak zaujatí sledováním, že mluvit nebude zapotřebí.</p>
<p>"Nevím, kde je Key Arena."</p>
<p>"Odsud tam dojdete pěšky, stačí jít směrem k Space Needle. Obojí je částí centra. Takže kdy se sejdeme?" Znělo to varovně, jako že ať ho ani nenapadne se vzpírat.</p>
<p>Ušklíbl se. "V půl sedmé."</p>
<p>Po práci jsem vyrazila na vlastní pochůzky. Dokud Erik nebude mít další zprávy, v záhadě okolo lovce upírů nebudu mít co na práci. Bohužel pozemský svět si taky žádal své a já strávila většinu večera běžnými povinnostmi, jako například doplňování zásob potravy pro kočky, kávy a vodky Gray Goose, taky jsem si prohlídla novou řadu lesku na rty značky MAC. Dokonce jsem nezapomněla do svého obýváku koupit levnou polici na knihy typu ´poskládej si sám´, aby se mi ty hořlavé věci už neválely po podlaze. Má výkonost nezná hranic.</p>
<p>Na večeři jsem si dala indické jídlo a přesně v půl sedmé jsem přistála před Key Arenou. Po Sethovi nebylo ani vidu, ale zatím jsem nepropadala panice. Orientace po Centru nebyla moc snadná a on ještě nejspíš pochoduje kolem Space Needle a snaží se sem dostat. Koupila jsem lístky a sedla si na schody. Teď večer začínalo být chladno a já se schoulila do teplého fleecového svetru, který jsem proměnou udělala ještě o trochu teplejším. Zatímco jsem čekala, dívala jsem se na lidi. Dvojice, party kluků a nadšené děti se hrnuli na utkání našeho malého zuřivého mančaftu. Byl na ně zajímavej pohled.</p>
<p>Za deset minut sedm jsem začala být nervózní. Do začátku chybělo už jen deset minut a napadlo mě, že Seth se možná vážně ztratil. Z mobilu jsem zavolala do obchodu a doufala, že tam ještě je. Řekli mi, že už odešel, ale Paige měla jeho číslo na mobil. Zkusila jsem to, ale spadla jen do hlasové schránky. Otrávená jsem zavěsila a zachumlala se víc, abych zůstala v teple. Ještě pořád byl čas. Bylo fajn, že Seth už nebyl v obchodě, nejspíš to znamenalo, že už je na cestě.</p>
<p>Ale když už bylo sedm a každou chvíli se mělo začít hrát, ještě pořád nedorazil. Zase jsem se mu snažila dovolat a toužebně hleděla na dveře. Seth možná nikdy hokej neviděl, ale já ano a líbil se mi. Neustálý pohyb a energie udržely mou pozornost mnohem dýl než jiné sporty, i když rvačky mi občas vadily. Nechtěla jsem si to nechat ujít, ale taky bych byla nerada, kdyby se sem Seth konečně dopravil a nevěděl, co dál, protože bych nebyla tam, kde jsem slíbila, že budu.</p>
<p>Ještě patnáct minut jsem počkala a poslouchala zvuky hry, které ke mně doléhaly, než jsem si konečně přiznala pravdu.</p>
<p>Seth se na mě vykašlal.</p>
<p>To bylo neslýchané. Nestalo se to už... víc než století. Když jsem si to uvědomila, byla jsem spíš ohromená než v rozpacích nebo naštvaná. Celé to prostě bylo příliš divné, než abych tomu dokázala přijít na kloub. Tak to nebylo, usoudila jsem o chvíli později. Seth nebyl moc nadšenej, to jo, ale kdyby nechtěl přijít, určitě by zavolal. A možná se stal nějaký malér. Mohlo ho třeba srazit auto. Po Duanově smrti bych už čekala málem jakoukoliv tragédii. Přesto než budu mít víc informací, jediná tragédie, které jsem musela čelit byla ta, že zmeškám mač. Ještě jednou jsem mu volala, tentokrát jsem nechala vzkaz se svým číslem a taky že jestli se tady objeví, půjdu ven a vyzvednu ho. Pak jsem se konečně šla dívat na hokej.</p>
<p>Byla jsem tam sama, což bylo celkem nápadné. Kolem mě seděly dvojice a parta kluků, která mě v jednom kuse očumovala. Nejspíš si házeli mincí, kdo za mnou přijde na kus řeči. Nevyvedlo by mě z míry, kdyby mě začali balit a možná bych si i dala říct. Sice jsem se rozhodla nerandit, což ale neznamenalo, že nemůžu změnit názor. Nelíbilo se mi, kdyby mě ostatní měli vnímat jako osamělého zoufalce. Sama jsem se tak cítila dost často a nestála jsem o to, aby mi to dával najevo ještě i někdo jiný.</p>
<p>O první přestávce jsem si pro útěchu koupila corndog. Prohledávala jsem kabelku, abych našla drobné a narazila na papír s Romanovým telefonním číslem. Jedla jsem a dívala se na něj, vzpomínala na jeho vytrvalost a taky jak mi bylo nanic, když jsem ho odmítla. Náhle mi začalo vadit, že se cítím opuštěná a touha vyrazit si s někým to ještě přikrmovala. Připomněla jsem si, že opravdu můžu mít společenský život, stačí chtít.</p>
<p>Když jsem se chystala volat, ještě mě na chvíli přibrzdil zdravý rozum a připomněl mi desítky let starou přísahu, že se nebudu scházet s hezkými chlapy. Ten rozumný vnitřní hlas mi připomněl, že jsou i moudřejší způsoby, jak naložit s nevyužitou vstupenkou na hokej, třeba zavolat Hughovi nebo upírům. Ozvat se některému z nich by bylo mnohem bezpečnější. Ale... pro ně jsem byla jako sestra a i když jsem je milovala jako svou rodinu, právě teď jsem neměla chuť být sestrou. A vůbec, tohle se přece nedá brát jako normální rande. Navíc to, co platilo pro Setha - že při hře nebude příležitost na řeči ani na nic podobného - se bude vztahovat i na Romana a mělo by to být úplně v pohodě. A tak jsem vytočila to číslo.</p>
<p>"Haló?"</p>
<p>"Tvůj kabát mi překáží ve skříni."</p>
<p>Cítila jsem z jeho řeči, že se usmívá. "Myslel jsem si, že už jsi ho vyhodila."</p>
<p>"Pomátl ses? Vždyť to je Kenneth Cole. Ale volám ti kvůli něčemu jinému."</p>
<p>"Jo, to mi došlo."</p>
<p>"Nechtěl bys jít dnes večer na hokej?"</p>
<p>"Kdy to začíná?"</p>
<p>"Hm, tak asi před čtyřiceti minutama."</p>
<p>Odmlka, za kterou by se ani Seth nemusel stydět.</p>
<p>"To tě až teď napadlo mě pozvat?"</p>
<p>"No... ta osoba, se kterou jsem měla původně jít, se tak nějak neukázala."</p>
<p>"Takže teď voláš mně."</p>
<p>"Vždyť jsi pořád dotíral, že chceš někam jít."</p>
<p>"To jo, ale... no moment. Pro tebe jsem až ten druhý v pořadí?"</p>
<p>"Mysli na to spíš jako že ty jsi ten vyvolený, který dělá věci, co jiný nedokáže."</p>
<p>"Beru to tak, že to je jako druhé místo za Miss Amerika."</p>
<p>"Koukej, přijdeš nebo ne?"</p>
<p>"Je to velice lákavé, ale právě teď mám práci a není to výmluva." Zase bylo chvíli ticho. "Ale po zápase se u tebe zastavím."</p>
<p>Ne, tohle jsem neměla v plánu. "Pak budu mít práci zase já."</p>
<p>"Co, máš jiné plány s tím svým nezvěstným?"</p>
<p>"Ale ne... musím... poskládat knihovnu a to chvíli trvá. To víš, bude to makačka jak hrom."</p>
<p>"Jako kutil nemám konkurenci. Uvidíme se za pár hodin."</p>
<p>"Hele, nemůžeš-" Zavěsil.</p>
<p>Na chvíli jsem podrážděně zavřela oči. Pak jsem je otevřela a vrátila se k akci na ledě. Co jsem to právě provedla?</p>
<p>Po zápase jsem se domů jen plazila. Radost z vítězství nedokázala překonat obavy z Romanovy přítomnosti v mém bytě.</p>
<p>"Aubrey," zeptala jsem se hned ve dveřích, "co mám dělat?"</p>
<p>Zívla a ukázala maličké tesáky zdomácnělé šelmy. Zavrtěla jsem nad ní hlavou. "Já se nemůžu schovat pod postel jako ty. Neskočil by mi na to."</p>
<p>Při náhlém zaklepání na dveře jsme obě nadskočily. Na okamžik jsem vážně uvažovala, že vlézt pod postel bude přijatelnější než mu zpřístupnit své komnaty. Aubrey si ho chvíli prohlížela a pak - zřejmě nadmíru zahlcená pohledem na to erotické božstvo v našich řadách - vystřelila z mé ložnice.</p>
<p>Nedbale oblečený Roman měl s sebou šestikusové balení Mountain Dew na posílení, dva pytlíky Doritos a krabici cereálií.</p>
<p>"Lucky Charms?" vyzvídala jsem.</p>
<p>"Jsou přímo magicky skvělý," vysvětlil. "Bez nich se žádné dílo nezdaří."</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a pořád se divila, jak si všechno dokáže vysvětlit po svém. "Tohle není rande."</p>
<p>Pohoršeně po mně loupl okem. "To je přece jasný. Na rande je Count Chocula vhodnější. Nejsou cereálie jako cereálie."</p>
<p>"Myslím to vážně. Žádný rande," trvala jsem na svém.</p>
<p>"Jo, jo. Došlo mi to." Položil zásoby na pult a obrátil se ke mně. "Tak, kde to je? Měli bychom začít."</p>
<p>Vydechla jsem si, jeho věcný přístup mě trochu uklidnil. Žádné flirtování, žádné zjevné nadbíhání, jen upřímná, přátelská vstřícnost. Nechám ho, ať mi složí tu polici a pak si půjde po svým.</p>
<p>Roztrhli jsme velkou krabici a vydolovali z ní volné police, panely, šrouby a matky. Návod byl skoupý na slovo, většina z něj byly nějaké tajemné diagramy se šipkami, kam která část patří. Po chvíli zkoumání jsme se rozhodli, že musíme začít tou velkou deskou, která zřejmě bude zadním dílem a k ní se přimontují police, boční desky a vrchní část. Když jsme to správně srovnali, Roman popadl šrouby a začal bádat, jak spojit jednotlivé díly. Prohlídl si šrouby, pak krabici a skončil u police. "To je divný."</p>
<p>"A co?"</p>
<p>"Myslel jsem si, že... většina těchhle věcí už má předvrtaný díry. No a obvykle přiloží i nástroj, kterým ty šrouby zatočíš."</p>
<p>Naklonila jsem se blíž k polici. Žádné díry a v krabici žádný šroubovák. "Budeme si s tím muset nějak poradit sami."</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>"Měl by se tady povalovat šroubovák... někde."</p>
<p>Změřil si ty díly. "To nestačí. Budeme potřebovat vrtačku."</p>
<p>Šplhnul si u mě tím, jak se vyzná v nářadí. "Jsem si docela jistá, že nic takovýho nevlastním."</p>
<p>Uháněli jsme do obchodu s věcmi pro domácnost, který byl součástí velkého řetězce a stihli to deset minut před tím, než ho zavřou. Sehnali jsme prodavače, ten nám ukázal sekci s vrtačkami a zdrhl. Ještě na nás z dálky zavolal, že už nám moc času nezbývá.</p>
<p>Nářádí nám vracelo pohledy a já se podívala na Romana, ať něco navrhne.</p>
<p>"Nemám tušení," přiznal po chvíli ticha.</p>
<p>"Myslela jsem si, že jako kutil nemáš konkurenci."</p>
<p>"No... víš..." Vypadal rozpačitě, u něj nevídané a neslýchané. "Tak trochu jsem přeháněl."</p>
<p>"Spíš tak trochu lhal."</p>
<p>"Ne. Jen přeháněl."</p>
<p>"To je stejný."</p>
<p>"Ne, není."</p>
<p>Vykašlala jsem se na sémantiku. "Proč jsi mi pak nabízel pomoc?"</p>
<p>Zatvářil se kajícně. "Částečně proto, že jsem tě zase chtěl vidět. A to ostatní... ani nevím. Prostě jsem pochopil, že máš v plánu nějakou těžkou práci a chtěl jsem ti s tím pomoct."</p>
<p>"Copak jsem dívka v nesnázích?" utahovala jsem si z něj. On se však díval vážně. "To těžko. Ale rád bych tě líp poznal a chci, abys věděla, že myslím i na něco jiného než jak tě dostat do postele."</p>
<p>"Takže kdybych ti nabídla sex rovnou tady v téhle uličce, odmítl bys mě?" Ta frivolní poznámka ze mě vypadla aniž jsem si vůbec uvědomila, co to plácám. Můj obranný mechanismus mi velel začít si dělat srandu, abych zakryla, jak mě zaskočilo jeho vážné vyznání. Většina chlapů opravdu nechtěla nic jinýho, než mě dostat do postele a já si nebyla jistá, co si počnu s takovým, který o to nestál.</p>
<p>Má nedomyšlená poznámka zabila tu důvěrnou chvilku. Roman se vrátil ke své staré sebevědomé a okouzlující osobnosti a já málem litovala, že jsem nedržela pusu. Kdoví, co by bylo následovalo.</p>
<p>"Musel bych tě odmítnout. Už máme jen šest minut a až bychom byli v nejlepším, vyhodili by nás odsud." S novým elánem se zadíval na vrtačky. "A co se týče mé takzvané manuální zručnosti," dodal, "učím se pozoruhodně rychle, takže jsem až tak moc nepřeháněl. Než tahle noc skončí, bude ze mě mistr."</p>
<p>Kecal.</p>
<p>Popadli jsme náhodně vybranou vrtačku a mazali ke mně domů. Roman vlastnoručně uspořádal kusy knihovny a začal je dávat dohromady. Přiložil jednu z polic k zadní stěně, vzal šroub a zavrtal.</p>
<p>Vrták vjel dovnitř v divném úhlu a polici dokonale minul.</p>
<p>"Ty zkurvysynu," zaklel.</p>
<p>Koukla jsem se na to a vyjekla, když jsem viděla, že šroub trčí ze zadní stěny mé knihovny. Vytáhli jsme ho a nešťastně zírali na tu nápadnou díru, která po něm zůstala.</p>
<p>"Snad to knížky zakryjou," doufala jsem.</p>
<p>Stiskl rty do úzké čárky a zkusil to znovu. Tentokrát se šoub dotknul police, ale pořád to byl nějakej divnej úhel. Znovu ho vytáhl a napotřetí se mu povedlo zavrtat ho správně. Bohužel se to celé opakovalo pořád dokola. Když jsem sledovala, jak se objevuje díra za dírou, nakonec jsem ho požádala, že to chci taky zkusit. Poraženecky mávl rukou a podal mi vrtačku. Nasadila jsem šroub, naklonila se a dokonale jej navrtala hned na první pokus.</p>
<p>"Ježíší," prohlásil. "Jsem tady úplně zbytečnej. To já jsem ta dívka v nesnázích."</p>
<p>"V žádném případě. Přece jsi přinesl cereálie."</p>
<p>Přišroubovala jsem police a pak boční stěny. Na zadní stěně byly nějaké značky a trochu nám to pomohlo. Opatrně jsem se ji snažila umístit přesně na kraje. Ukázalo se, že to nepůjde a brzo bylo jasné, proč. I když jsem vrtala bezchybně, police jsem umístila nakřivo, některé moc daleko vpravo nebo vlevo. Boky neseděli v jedné rovině s okrajem zadní desky.</p>
<p>Roman si sedl na gauč a protřel si oči. "Panebože."</p>
<p>Žvýkala jsem hrst Lucky Charms a prohodila: "Takže teď to musíme dát dohromady jak nejlíp to půjde."</p>
<p>"Tohle v životě knihy neudrží."</p>
<p>"Možná. Ale uděláme, co budeme moct."</p>
<p>Zkusili jsme první boční stěnu a i když to chvíli trvalo a vypadalo děsně, zdálo se to provozuschopné. Pak jsme se pustili do druhé.</p>
<p>"Myslím, že si konečně musím přiznat, že v tomhle nejsem nic moc," poznamenal. "Ale zdá se, že tobě talent nechybí. Jsi opravdový všeuměl."</p>
<p>"Ani bych neřekla. Nejspíš jediný, na co mám talent, je odkládat věci, který musím udělat."</p>
<p>"Tohle byl ten nejvíc životem unavený tón, jaký jsem kdy slyšel. Opravdu máš toho tolik, co ´musíš´ dělat?"</p>
<p>Málem jsem se zadusila smíchy, když jsem si vzpomněla na všechno, co souviselo s přežíváním jako sukuba. "Dá se to tak říct. Copak to není u každého stejný?"</p>
<p>"Jasně, ale měla bys to vyvážit tím, co chceš dělat. Nenechat se udupat tím, co ´musíš´. Jinak nemá smysl žít. Pak se život stane už jen otázkou přežití."</p>
<p>Další šroub zajel do dřeva. "To je na mě dnes večer moc hlubokomyslné, Descarte."</p>
<p>"Nebuď potvora. Myslím to vážně. Co bys opravdu chtěla dělat se svým životem a se svou budoucností? Například chceš zůstat v tom knihkupectví navždycky?"</p>
<p>"Jen nějaký čas. Proč? Chceš říct, že na tom je něco špatnýho?"</p>
<p>"Ne. Jen mi to přijde trochu přízemní. Jako způsob, jak zabít čas."</p>
<p>Usmála jsem se. "To určitě ne. A kdyby přece, i přízemní věci nás můžou potěšit."</p>
<p>"Ano, ale zjistil jsem, že lidé touží po mnohem víc vzrušujících povoláních. Takových, které jsou příliš bláznivé, než aby opravdu šly uskutečnit. Takových, které jsou příliš těžké, dají příliš mnoho práce nebo jsou příliš vzdálené. Chlap obsluhující čerpací stanici, který se chce stát rockovou hvězdou. Účetní, který si přeje, aby raději bral hodiny dějin umění než účetnictví. Lidé se zříkají svých snů buď proto, že podle nich jsou neuskutečnitelné nebo proto, že se ´jednou´ k nim vrátí."</p>
<p>Přestal na chvíli pracovat a zase se zatvářil vážně. "Takže co chceš ty, Georgino Kincaidová? Jaký je tvůj bláznivý sen, o kterém si myslíš, že z toho nikdy nic nemůže být, ale potají si to stejně představuješ?"</p>
<p>Na mou duši jsem nejvíc ze všeho toužila po normálním vztahu, milovat a být milována bez nadpřirozených komplikací. Taková maličkost, pomyslela jsem si smutně, ve srovnání s jeho velkolepými příklady. Nebylo to bláznivé, jen nemožné. Nevěděla jsem, jestli teď potřebuju lásku jako náhradu za manželství smrtelníků, které jsem zničila nebo jen mi prostě léty začalo být jasné, že láska dává trochu víc naplnění než jen být nepřetržitě otrokem svého těla. Ne že by to samozřejmě občas taky nebylo skvělé. Být předmětem touhy a nechat se uctívat bylo lákavé, dychtila po tom spousta smrtelníků i nesmrtelných. Ale milovat a toužit nebylo to samé. Vztahy s nesmrtelnými vypadaly jako logická volba, ale zaměstnanci pekla nebyli ideálními kandidáty pro stabilitu a věrnost. Za ty roky jsem měla s takovými muži pár nepříliš uspokojivých vztahů, ale rozplynuly se do ztracena. Nicméně nic z toho nebude v dohledné době námětem konverzace mezi Romanem a mnou. Místo toho jsem mu prozradila svůj druhý tajný sen a tak trochu mě překvapilo, jak moc jsem o to stála. Muži se mě obvykle neptali, co chci od života. Většinou je zajímalo jen to, v jaké poloze to chci dělat.</p>
<p>"No, kdybych nepracovala v knihkupectví - a můžeš mi věřit, že jsem tam spokojená - ráda bych dělala choreografku vegaských tanečních show."</p>
<p>Roman se usmál. "Vidíš? To je přesně ten druh praštěného snu, o kterém jsem mluvil." Naklonil se dopředu. "Tak co ti brání vrhnout se mezi holá ňadra a flitry? Riziko? Senzacechtivost? Máš strach, co řeknou lidi?"</p>
<p>"Ne," řekla jsem smutně. "Prostě to nejde."</p>
<p>"´Nejde´ je-"</p>
<p>"Myslím tím, že nedokážu dělat choreografku, protože takové vystoupení nedokážu napsat. Snažila jsem se, ale nejde to... když na to příjde, nedokážu vytvořit vůbec nic nového. Nejsem tvůrčí typ."</p>
<p>Odfrkl si. "Tomu nevěřím."</p>
<p>"To je jedno. Prostě to je pravda."</p>
<p>Kdosi kdysi řekl, že nebylo v plánu, aby nesmrtelní byli tvořiví, protože to mělo být vyhrazeno smrtelníkům, aby po sobě zanechali památku na svůj krátký život. Ale já znala nesmrtelné, co byli tvůrčí. Petr v jednom kuse vyráběl svá originální kuchařská překvapení. Hugh používal lidské tělo jako plátno, ale já nebyla něčeho podobného schopná ani jako člověk. Prostě mi to nešlo.</p>
<p>"Ani netušíš, jak moc jsem se snažila tvořit. Učila jsem se malovat, chodila na hodiny hudby. V nejhorším jsem potupně selhala, v nejlepším docela slušně napodobila někoho geniálního."</p>
<p>"Ale v tomhle, co teď děláme, vypadáš docela zběhlá."</p>
<p>"Vymyslel to někdo jiný a někdo další napsal návod. V tomhle jsem skvělá. Jsem chytrá. Myslí mi to. Vyznám se v lidech a výborně si s nimi rozumím. Dokážu napodobovat, naučit se správné pohyby a kroky. Například mé oči. Dokážu se nalíčit stejně dobře nebo ještě líp než kterákoliv holka z obchoďáku. Ale své nápady a barvy přebírám z fotek v časopisech. Nedokážu si vymyslet vlastní mejkap. A co se týče Vegas - mohla bych v těch show tancovat a byla bych dokonalá. Úplně vážně bych mohla být hvězdou v kterékoliv revue - kdybych tancovala podle cizí choreografie. Ale sama žádné pohyby nevymyslím, nic podstatného nebo významného."</p>
<p>Dodělali jsme boční stěnu. "Tomu nevěřím," namítl. Ta vášnivá obhajoba mě překvapila a okouzlila. "Jsi zábavná a temperamentní. Jsi inteligentní - až příliš. Musíš dát sama sobě šanci. Začít po troškách a postupně jít dál."</p>
<p>"A teď mi řekneš, že si mám víc věřit? A že dosáhnu až k výšinám?"</p>
<p>"Ne. Teď ti řeknu, že je pozdě a už musím jít. Tvá knihovna je hotová a já prožil krásný večer."</p>
<p>Vstali jsme, zvedli knihovnu a opřeli ji o zeď obýváku. Ustoupili jsme a v tichu si ji prohlíželi. Dokonce i Aubrey se objevila, aby se na ni podívala.</p>
<p>Všechny police byly nakřivo. Jedna z bočních stěn stála málem rovně s okrajem zadního dílu, druhá byla asi o centimetr posunutá. Na zadní stěně bylo moc dobře viditelných šest děr. A celé se to naprosto nevysvětlitelně mírně naklánělo doleva.</p>
<p>Začala jsem se smát a nedokázala přestat. Až Roman překonal šok, rozchechtal se taky.</p>
<p>"Panebože," řekla jsem nakonec a otřela si slzy. "Tohle je ten největší zmetek, jaký jsem kdy viděla."</p>
<p>Roman otevřel pusu, aby něco namítl, ale pak si to rozmyslel. "Nejspíš jo." Zasalutoval. "Ale myslím, že to bude držet, kapitáne."</p>
<p>Ještě jsme si z toho chvíli dělali srandu a já ho pak doprovodila ke dveřím. Dokonce jsem si vzpomněla i na to, že mu mám vrátit kabát. I když byl samý žert, zdálo se, že mu opravdu vadí, jak jsme tu knihovnu zpackali, mnohem víc než mně, jako by mě zklamal. Tak nějak se mi to zdálo být přitažlivější než jeho perfektní načasování nebo vytahování, i když okouzlující. Ale i tamto se mi líbilo. Když jsme se loučili, prohlížela jsem si ho a přemýšlela o jeho ´galantnosti´ a vášnivé víře, že bych měla následovat touhy svého srdce. Strach, který jsem vždy cítila, když jsem byla mezi lidmi, se trochu zmírnil.</p>
<p>"Hej, ještě jsi mi nepověděl, jaký bláznivý sen máš ty."</p>
<p>Ty oči barvy mořské vody na mě mrkly. "Není tak moc bláznivý. Prostě pořád chci jít s tebou na rande."</p>
<p>Opravdu nechce nic tak moc bláznivého. Stejně jako já. Přátelství je víc než sláva a půvab. Vrhla jsem se do toho po hlavě.</p>
<p>"No, pak... co děláš zítra?"</p>
<p>Rozzářil se. "Zatím nic."</p>
<p>"Tak přijď do knihkupectví těsně před koncem. Vedu tam něco jako taneční." Na ty hodiny tance chodí spousta lidí. Pro nás by to měl být bezpečný kompromis.</p>
<p>Chviličku váhal. "Taneční?"</p>
<p>"Máš s tím problém? Už se mnou nechceš jít ven?"</p>
<p>"No, ne, ale... bude to jako ve Vegas, že na sobě budeš mít jen pár kamínků? Protože na to bys mě nejspíš přemluvila."</p>
<p>"Ne tak docela."</p>
<p>Pokrčil rameny a charisma z něj sálalo na všechny strany. "Hm. Tohle bude až na druhém rande."</p>
<p>"Nic takovýho. Žadné druhé rande nebude, určitě si to pamatuješ. Jen tohle jedno a pak už se neuvidíme. Sám jsi to navrhl a dal mi na to super tajné skautské... bůhvíco."</p>
<p>"Možná jsem tak trochu přeháněl."</p>
<p>"Ne, spíš jsi tak trochu lhal."</p>
<p>"Aha." mrknul na mě. "Řekl bych, že to opravdu není to samé, co?"</p>
<p>"Já-" Nad tou logikou se mi rozum zastavil.</p>
<p>Uličnicky se uklonil a vypadl. "Sbohem, Georgino."</p>
<p>Vrátila jsem se dovnitř a doufala, že jsem neudělala chybu. Aubrey už seděla na polici v knihovně. "A jéje, dávej pozor," varovala jsem ji. "Nemyslím si, že nám moc dlouho vydrží."</p>
<p>Necítila jsem únavu, i když už bylo pozdě. Ten večer s Romanem byl děsně praštěnej a já byla čilá, protože jeho přítomnost ovlivnila jak mé tělo tak mysl. Využila jsem toho, vyhnala Aubrey z knihovny a začala přemísťovat své knihy. Při každé další várce jsem čekala, že se to celé sesype, ale kupodivu se to nestalo.</p>
<p>Když jsem se dostala ke knihám Setha Mortensena, vzpomněla jsem si na tu pohromu, která měla za následek dnešní večer. Zase jednou jsem se naštvala. Za celou dobu od něj nepřišlo ani slovíčko. Síce ho opravdu mohlo srazit auto, ale tak nějak jsem o tom pochybovala. Prostě se na mě vykašlal.</p>
<p>V touze po odvetě jsem byla v pokušení rozkopat jeho knihy po pokoji, ale věděla jsem, že by mi to nedalo. Příliš jsem je milovala. Nebudu si na nich vylívat vztek za to, že jejich autor neumí držet slovo. Toužebně jsem zvedla <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis> a náhle zatoužila přečíst si svých denních pět stránek. Zbytek knížek jsem nechala povalovat po zemi a sedla si na gauč. Aubrey se uvelebila vedle mě.</p>
<p>Když jsem dočetla svou dávku, zjistila jsem něco neuvěřitelného. Cadyová měla o kohosi milostný zájem, což bylo neslýchané. O´Neill byl známý sukničkář, balil ženský v jednom kuse, zatímco Cadyová zůstávala přímo panensky čistá a bylo jedno, kolik sexuálních narážek a vtipů si s O´Neillem vyměnili. Zatím se ještě nic významného nedělo, ale už byly vidět nevyhnutelné známky toho, k čemu dojde mezi ní a tím vyšetřovatelem, se kterým se seznámili v Glasgově.</p>
<p>Četla jsem dál, prostě jsem nedokázala knihu odložit, když se ta zápletka začala rozvíjet. A čím dál jsem četla, tím těžší bylo přestat. Brzy jsem cítila tajnou, absurdní spokojenost s tím, že jsem porušila své pětistránkové pravidlo. Jako bych ten dnešní večer Sethovi nějak vracela.</p>
<p>Už byla noc. Cadyová se s tím chlapem vyspala, O´Neill začal úplně netypicky žárlit a vyšilovat a jeho obvyklý povrchní šarm byl pryč. Do prdele. Zvedla jsem se z gauče, navlékla do pyžama, schoulila se do postele s Aubrey vedle sebe a pořád si četla.</p>
<p>Skončila jsem ve čtyří ráno, unavená a s červenýma očima. Cadyová šla s tím chlapem do postele už jen párkrát, protože ji i O´Neilla pohlcovalo jejich pátrání - fascinující jako obvykle, ale najednou míň zajímavé ve srovnání s vývojem mezilidských vztahů - a pak se s tím Skotem rozešla. S O´Neillem se vrátili do Washingtonu D.C. a všechno se vrátilo do obvyklých kolejí.</p>
<p>Vydechla jsem si a položila knihu na podlahu. Nebyla jsem si jistá, co si mám o tom myslet, nejspíš proto, že jsem byla tak utahaná. Přesto jsem statečně vylezla z postele, popadla laptop a přihlásila se do mailové schránky Emerald City. Sethovi jsem poslala lakonické sdělení: <emphasis>Cadyová si někoho narazila. Jak to?</emphasis> A ještě jako P.S.: <emphasis>Mimochodem, hokej byl skvělý</emphasis>.</p>
<p>Spokojená, že jsem vyjádřila svůj názor, jsem okamžitě usnula... jen aby mě o pár hodin vyhnal z postele můj budík.</p>
<p>Kapitola 10</p>
<p>Ježíši. Copak mám v té hlavě řezanku? Dneska přece musím do práce a nejenom to, mám tam být za deset minut. Neměla jsem čas se ´doopravdy´ obléct nebo namalovat. S povzdechem jsem proměnila to, co jsem měla na sobě v šedé kalhoty a blůzu slonovinové barvy, pak jsem si zařídila svůj obvyklý mejkap a účes, abych dosáhla svou normální, neposkvrněnou dokonalost, ale vyčistit si zuby a navonět se jsem musela doopravdy. Provedla jsem, popadla kabelku a práskla za sebou dveřmi.</p>
<p>Když jsem seběhla do haly, zavolal na mě recepční: "Mám něco pro vás," a podal mi plochý balíček.</p>
<p>Pořád v časovém presu jsem rychle roztrhla obal a potlačila povzdech nad obsahem. Black Velvet Paint od Number Kit, stálo na krabici a pod tím mě k práci nabádal nápis: Vytvoř si vlastní veledílo! Najdeš tu všechno, co potřebuješ, abys mohl malovat jako skutečný umělec! ´Veledílo´, které bych já dokázala vytvořit, by líčilo pouštní krajinu s obrovským kaktusem na jedné straně a vyjícím kojotem na protilehlé. Orel by plachtil v oblacích a strašidelná, poloprůsvitná hlava původního Američana by se vznášela někde poblíž. Strašně stereotypní a kýčovité.</p>
<p>Ke krabici byl přilepený kousek papíru. <emphasis>Začni po troškách</emphasis>, zněl vzkaz. <emphasis>S láskou Roman</emphasis>. Bylo to tak dokonalé, až to bylo neskutečné.</p>
<p>Kdsyž jsem dorazila do práce, ještě pořád jsem se chichotala. V kanclu jsem si sedla k počítači a objevila druhé ranní překvapení: další e-mail od Setha. Poslal ho v pět ráno.</p>
<p>Georgino,</p>
<p>před několika lety, když jsem psal <emphasis>Zlaté božstvo</emphasis>, jsem na hodinách o jihoamerické archeologii, kam jsem chodil, potkal jednu ženu. Nevím, jak je to u žen, možná, že ne vždy stejné jako pro nás muže, ale když jsem poznal takovou, která mě přitahovala, pro mě se zastavil čas, planety se srovnaly do zákrytu a zatajil se mi dech. Andělé osobně sestoupili z nebes, usadili se mi na ramenou šeptaje sliby lásky a oddanosti, zatímco šepot podřadnějších nebeských bytostí byl spíš přízemnější, nižší povahy. U mužů to tak obvykle bývá.</p>
<p>Nebo to tak alespoň bylo s touhle ženou. Vášnivě jsme se do sebe zamilovali a rozcházeli se a scházeli velmi dlouhou dobu. Občas jsme se nedokázali rozejít málem ani na minutu a pak přešly měsíce a my spolu ani nemluvili. Musím se přiznat, že to druhé byla víc má chyba než její. Už jsem se zmínil, že Cadyová a O´Neill mě pohlcují. Když přijde takové období, málem nevnímám nic kromě svého psaní, nemyslím na nic a nedělám nic, co nesouvisí s mými romány. Věděl jsem, že ji to trápí - věděl jsem, že je ten typ člověka, co se chce usadit a založit si rodinu, žít v klidu a oddanosti. Já ale nebyl takový - a nejsem si jistý, jestli se to změnilo - ale líbilo se mi pomyšlení, že někdo tady pořád je, někdo spolehlivý, komu můžu zavolat, když si konečně udělám čas. Opravdu nebylo fér se k ní takhle chovat a nechávat ji v nejistotě, měl jsem to skončit mnohem dřív, ale já byl příliš sobecký a příliš pohodlný.</p>
<p>Jednoho dne, poté, co jsem s ní nemluvil několik měsíců, jsem jí zase zavolal a překvapilo mě, že to zvedl muž. Když mi ji dal k telefonu, řekla mi, že poznala jiného muže a my dva se už nesejdeme. Kdybych řekl, že jsem byl v šoku, ani zdaleka by to nevystihlo situaci. Začal jsem do ní hučet, jak mi na ní záleží a že přece nemůže jen tak zahodit náš vztah. Když zvážím, že jsem musel vypadat jako psychopat, přijala to docela mile, ale uzavřela to tím, že jsem si určitě nemohl myslet, že bude čekat donekonečna. Chtěla žít svůj vlastní život.</p>
<p>Důvody, proč jsem se podělil o ten trapný příběh z autobiografie Setha Mortensena, jsou dva. Za prvé se Vám chci omluvit za to, co se stalo dnes večer. I když jsem brblal, opravdu jsem měl v úmyslu se s Vámi setkat. Pár hodin před zápasem jsem pro něco běžel domů a náhle mě napadlo řešení zádrhelu, který mi překážel celý den. Sedl jsem si k psaní, ale plánoval tomu dát tak hodinu. Jak už jste určitě uhodla, zabralo to mnohem víc času. Tak jsem se ponořil do práce, že jsem úplně zapomněl na hru - a na Vás. Ani telefon jsem nevnímal. Zabýval jsem se jen tím, abych dostal příběh na papír (nebo, v mém případě, na obrazovku).</p>
<p>Obávám se, že tenhle problém mívám často. Stávalo se to s mou bývalou přítelkyní, stává se to s mou rodinou a bohužel se mi to stalo i s Vámi. Ani nechtějte slyšet mého bratra vyprávět, jak jsem málem zmeškal jeho svatbu. Slova a lidé v mé hlavě jsou pro mě tak živí, že ztrácím pojem o skutečném světě. Někdy si ani nejsem jistý, jestli svět Cadyové a O´Neilla není skutečný. Nikdy jsem nechtěl lidem ubližovat a když se to přece jen stane, je mi hrozně, ale je to slabost, kterou nedokážu překonat.</p>
<p>Nic z toho neomlouvá mou včerejší nepřítomnost, ale doufám, že tohle trochu osvětlí můj nevyvážený pohled na svět. Prosím, věřte mi, že mi to je moc líto.</p>
<p>Druhým důvodem je Vaše poznámka o Cadyové, že ´si někoho narazila´. Když přemýšlím o ní a o O´ Neillovi, rozhodl jsem se, že ani ona není ten typ člověka, který bude čekat donekonečna. Chci říct: nemyslím si, že Cadyová má s mou bývalou přítelkyní moc společného. Cadyová se netouží usadit na předměstí a s O´Neillem vybírat záclony, ale je to chytrá a vášnivá žena, která miluje život a chce žít. Hodně lidí vyvedlo z míry, že se vymanila z role štěněte po O´Neillově boku, panensky oddaně k němu vzhlížející, ale řekl bych, že to musela udělat. Přiznejme si to: O´Neill ji považuje za samozřejmost a potřebuje zatřást, aby se probudil. A teď: opravdu to znamená další krok k tomu, že se nakonec dají dohromady, jak by si přála spousta čtenářů? Protože jsem jejich stvořitel, přirozeně mám pusu na zámek, ale jedno přece jen můžu říct: ještě mám v hlavě hodně knih s nimi v hlavních rolích a čtenáři mají sklon ztrácet zájem, když se hlavní postavy spolu vyspí.</p>
<p>- Seth</p>
<p>P.S. Mimochodem, koupil jsem ten byt. Mistee byla tak vzrušená, že se na mě okamžitě vrhla a milovali jsme se rovnou na žulové desce kuchyňského pultu.</p>
<p>P.P.S. No dobrá, tu druhou část jsem si vymyslel. Jak jsem řekl, jsem muž. A taky spisovatel.</p>
<p>S očima pořád ztěžklýma spánkem jsem pomalu probírala poselství toho dopisu. Seth měl vážnou známost. No tohle. Nemělo by mě to překvapovat, zvlášť když si uvědomím, jaké sexuální scény napsal. Myslím tím, že takovou fantazii nemá, aby si je dokázal vymyslet. Ale stejně bylo pro mě těžké představit si introvertního Setha, jak se podílí na všech těch společenských věcech, které si dlouhodobý vztah běžně vyžaduje.</p>
<p>Pak tady byla ta druhá část, důvody pro to, že se neukázal. Co si o nich mám myslet? Měl pravdu, že kopanec od múzy není žádnou omluvou za to, co mi provedl. Ale přece jen když to vysvětlil, trochu jsem se přestala vztekat a už ho nepovažovala za hrubiána, jen za bezohledného. Vlastně bezohledný byl nejspíš příliš krutý výraz. Roztržitý, to je ono. Dumala jsem, že roztržitost nakonec není tak moc špatná, protože když zapomene na skutečný svět, umožní mu to pracovat na tom vymyšleném. Jen mi to zkrátka měl dát vědět.</p>
<p>Vrtalo mi to v hlavě celé dopoledne a já se přestávala na něj zlobit v důsledku hloubání o spisovatelově brilantní mysli a taky plynoucího času. Kolem oběda jsem si uvědomila, že už jsem se přenesla přes ten hokejový průser. Nevykašlal se na mě záměrně a ten večer přece jen vůbec neskončil tak špatně.</p>
<p>Pozdě odpoledne se přiloudal Warren.</p>
<p>"Ne," odmítla jsem okamžitě, jen co jsem rozeznala ten vilnej kukuč. Nesnášela jsem jeho troufalost, ale přesto mě to až děsivě přitahovalo. "Mám hroznou náladu."</p>
<p>"Postarám se, abys se cítila líp."</p>
<p>"Už jsem ti řekla, že bych byla protivná."</p>
<p>"Líbí se mi, když jsi protivná." Začínal se ve mně zvedat instinkt sukuby, která potřebuje nakrmit. Polkla jsem, rozčilovala mě má vlastní slabost. "A taky mám moc práce. Musím... udělat..." Bránila jsem se jen chabě a Warren to ihned poznal. Přišel ke mně, klekl si vedle mé židle a přejel mi rukou po stehně. Měla jsem na sobě tenké hedvábné kalhoty a když mě jeho prsty hladily přes tu hladkou látku, bylo to málem smyslnější než po holé kůži.</p>
<p>"Jak tenkrát večer dopadlo tvé rande?" zamumlal, ústy přejížděl po mém uchu až na krk.</p>
<p>Ochotně jsem naklonila hlavu, protože se mi navzdory všemu mému úsilí moc líbilo, jak mě líbá čím dál vášnivěji a zuby jemně dráždí mou pleť. Přítel to nebyl ani zdaleka, ale pořád byl nejblíž tomu, co bych nazvala nějakým druhem pevného vztahu a to už něco znamenalo. "Fajn."</p>
<p>"Rozdala sis to s ním?"</p>
<p>"Ne. Bohužel jsem zase spala sama."</p>
<p>"To je dobře."</p>
<p>"Ale dnes večer přijde, slíbila jsem mu taneční."</p>
<p>"Opravdu?" Warren mi odepnul horní dva knoflíky na blůze a odhalil světle růžovou krajku podprsenky. Špičkami prstů mi přechazel po okraji prsů až tam, kde se spojovaly. Pak si přes krajku začal pohrávat s bradavkou. Zavřela jsem oči překvapená, jak ve mně vzrůstá touha. Nemyslela bych si, že po tom, co jsem Hughovi pomohla naplnit smlouvu s Martinem, budu tak brzy potřebovat další energii. Přesto jsem cítila hlad, i když jen trochu a taky chtíč. Bylo to čistě pudové. "Představíme ho Marii."</p>
<p>Maria byla Warrenova žena. Při představě, že na ni nastražím Romana, jsem se málem řehtala nahlas.</p>
<p>"Jsi nějaký žárlivý," utahovala jsem si z něj. Přitáhla jsem Warrena k sobě a on mě vysadil na stůl. Rozepla jsem mu kalhoty.</p>
<p>"To jsem," zabručel. Stáhl mi podprsenku a líbal mě na prsa. Zaváhal. "Opravdu jsi s ním nešoustala?"</p>
<p>"Myslím, že něco takového bych si určitě pamatovala."</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře. Warren ode mě spěšně odskočil a vytáhl si kalhoty. "Do prdele."</p>
<p>Taky jsem si rychle sedla na židli, využila toho, že Warren civí na dveře, abych se trochu upravila a zapnula si knoflíčky. Když už jsme oba vypadali jaksepatří, zavolala jsem: "Vstupte."</p>
<p>Ve dveřích stál Seth.</p>
<p>Se značným úsilím jsem držela pusu zavřenou, jinak by mi brada spadla až na podlahu.</p>
<p>"Ahoj," pozdravil Seth a očima přejížděl z jednoho na druhého. "Nechtěl jsem rušit."</p>
<p>"Ne, vůbec nerušíte," ujistil ho Warren, který rychle nahodil výraz ´vztahy s veřejností´. "Jen jsme potřebovali něco rychle vyřešit."</p>
<p>"A nebylo to moc důležité," dodala jsem. Warren se tvářil jako vyoraná myš.</p>
<p>"Aha," řekl Seth, ale pořád vypadal, že má zaječí úmysly. "Jen jsem se přišel zeptat, jestli... byste nešla na oběd. Poslal... jsem vám e-mail o tom, co se stalo."</p>
<p>"Jo, četla jsem ho. Díky." Usmála jsem se na něj a doufala, že pochopil i beze slov, že vše je odpuštěno. Ten ustaraný výraz na jeho tváři byl tak srdcervoucí, až mi bylo jasné, že včera v noci strádalo jeho svědomí víc než má ješitnost.</p>
<p>"Skvělý nápad," zaburácel Warren. "Pojďme si teď všichni dát něco k snědku, ne? S Georginou to vyřídíme později."</p>
<p>"Já nemůžu jít nikam." Připomněla jsem mu, že máme málo lidí a že mě tady potřebují. Když jsem skončila, zamračil se.</p>
<p>"Proč někoho nenajmeme?"</p>
<p>"Dělám na tom."</p>
<p>Warren to uzavřel a pozval Setha na oběd - což spisovatele zjevně stísňovalo - a já zůstala opuštěná jako prst. Tak trochu jsem si přála slyšet, co by mi ještě Seth chtěl říct o tom, jak mu psaní komplikuje život. Možná by se mi dokonce líbilo rozdat si to s ním, ale z toho taky nic nebude. No jo, na světě se jeden spravedlnosti nedočká.</p>
<p>Ale zřejmě jsem měla nějaký karmický bod k dobru, protože kolem čtvrté se Tammi - ta zrzavá holka z Krystal Starzu - ukázala u nás a vyřešila můj problém s personálem. A taky přivedla kámošku, jak jsem jí navrhla. Po krátkém rozhovoru jsem zjistila, že obě jsou schopné a na místě je zaměstnala spokojená, že z mého seznamu úkolů zase jeden ubyl.</p>
<p>Když se obchod konečně zavíral, nedostatek spánku už na mě pořádně doléhal. Neměla jsem náladu učit někoho tancovat. Když jsem si uvědomila, že se musím převléct, zavřela jsem dveře kanceláře a dnes už podruhé proměnila své oblečení. Jako obvykle jsem se cítila jako podvodnice. Pro tanec jsem si zvolila šaty bez rukávů s přiléhavým živůtkem a širokou volnou sukní - přesně to pravé pro otočky - v odstínech broskvové a pomerančové. Doufala jsem, že mi ty barvy zvednou náladu. Snad si nikdo nevšiml, že jsem si ráno ty šaty nepřinesla s sebou. Z reproduktorů jsem slyšela jednu z pokladních, jak ohlašuje, že se obchod zavírá, právě když zase někdo zaklepal. Pozvala jsem ho dál a uvažovala, jestli to zase bude Seth, ale tentokrát se objevil Cody.</p>
<p>"Ahoj," pozdravila jsem a nutila se k úsměvu. "Připravený?"</p>
<p>Codyho jsem učila tancovat swing asi tak před rokem a on to zvládl překvapivě dobře, i když mu možná trochu pomohly upíří reflexy. V důsledku toho jsem ho - víceméně proti jeho vůli - naverbovala jako spoluučitele v techto improvizovaných lekcích pro personál. Pořád tvrdil, že to moc neumí, ale zatím se ukazoval jako podivuhodně schopný.</p>
<p>"K čemu? K tanci? Jasně, žádnej problém."</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že jsme opravdu sami. "Zatím žádné další podivné události?"</p>
<p>Cody zavrtěl hlavou, světlé vlasy mu lemovaly tvář jako lví hříva. "Ne. Je docela klid. Možná jsem opravdu přeháněl."</p>
<p>"Jistota je jistota," oznámila jsem mu a cítila se jako něčí babička hýřící příslovími. "Co máš pak v plánu?"</p>
<p>"Máme sraz s Petrem v jednom baru ve městě. Nechceš jít s námi?"</p>
<p>"Jasně." Jako skupina budeme ve větším bezpečí.</p>
<p>Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl Seth. "Hele - ach, omlouvám se," zajíkl se, když zahlédl Codyho. "Nechtěl jsem rušit."</p>
<p>"Vůbec nerušíte," řekla jsem a pozvala ho dál. "Jen jsme si povídali." Zvědavě jsem se na Setha podívala. "Co tady ještě děláte? Chcete zůstat na hodinu?"</p>
<p>"É... no, o to právě jde. Warren mě pozval... ale já nejspíš nebudu doopravdy tancovat. Jestli to nevadí."</p>
<p>"Nebudete tancovat? A co chcete místo toho dělat? Jen se dívat?" vyslýchala jsem ho. "Jako voyeur nebo něco takového?"</p>
<p>Sethovi blýsklo v očích a já zase po dlouhé době viděla toho chlapa, který mi psal zábavné postřehy o své realitní agentce a bývalé přítelkyni. Toho, se kterým jsem se jednou snažila flirtovat.</p>
<p>"Ještě to se mnou není až tak hrozné. Zatím ještě ne. Ale pro ty ostatní bude bezpečnější, jestli nebudu tancovat."</p>
<p>"Přesně tohle jsem říkával, dokud mě nepřinutila to vyzkoušet," poznamenal Cody a poklepal mi na rameno. "Jen počkej, až tě vezme do svých schopných rukou. Už nikdy nebudeš jako dřív."</p>
<p>Než kdokoliv z nás stačil vzít na vědomí tu podnětnou poznámku, vedle Setha se objevil Doug v ohozu připomínajícím spíš jeho grunge kapelu než asistenta manažera.</p>
<p>"Hele, tak začneme už nebo co? Dnes jsem sem schválně přišel jen kvůli tanci, Kincaidová. Radši se postarej, abych se sem netáhl zbytečně. Ahoj, Cody."</p>
<p>"Ahoj, Dougu."</p>
<p>"Ahoj, Sethu."</p>
<p>"Ahoj, Dougu."</p>
<p>Zasténala jsem. "Tak jo. Jdeme na to."</p>
<p>Hromadně jsme vyrazili do kavárny, kde mezitím odsunuli stoly, aby bylo víc místa a Codyho jsem se Sethem seznámila cestou. Krátce si potřásli pravicemi a mladý upír se na mě významně podíval, protože mu došlo, kdože je onen Seth.</p>
<p>"Určitě nechcete tancovat?" ptala jsem se spisovatele, protože jsem nechápala jeho umíněnost.</p>
<p>"Ne. Prostě se na to necítím."</p>
<p>"Tak jo, dobře. Po tom posraným dni, co mám za sebou, se taky moc necítím na žádnou párty, ale nějak to vydržíme. Budeme se tvářit nadšeně a jdeme na věc, vždyť to znáte."</p>
<p>Seth spíš vypadal, že nezná a jen se na mě zasněně usmál. Po chvíli úsměv zmizel. "Řekla jste, že jste dostala ten e-mail... byl... jste..."</p>
<p>"Je to v pořádku, zapomeňte na to." Sice jsem moc nerozuměla jeho prapodivným společenským zvyklostem, ale nedokázala jsem snést, aby se dál trápil kvůli minulé noci. "Čestný slovo," poklepala jsem ho po rameni, věnovala mu úsměv Heleny Trójské a pak se začala zabývat tím, co se dělo nahoře.</p>
<p>Většina z těch, co dnes pracovali, tam už byla a taky ještě pár dalších, kteří jako Doug přišli jen kvůli tanci. Warren se svou ženou čekali s nimi a Roman taky. Když mě uviděl, s úsměvem zamířil ke mně a já cítila, jak mě zalévá touha, která neměla nic společného s instinkty sukuby. Vypadal krásně jako vždycky, oblékl si černé kalhoty a zelenomodrou košili, která zářila stejně jako jeho oči.</p>
<p>"Skupinové rande, co?"</p>
<p>"To je jen kvůli mé bezpečnosti. Zjistila jsem, že je vždycky lepší mít poruce pár tuctů gardedám."</p>
<p>"Jestli budeš nosit tyhle šaty, budeš jich potřebovat o hodně víc," varoval mě tiše a svlékal mě očima.</p>
<p>Zrudla jsem a o kousek se odsunula. "Budeš muset počkat, až na tebe přijde řada, stejně jako všichni ostatní."</p>
<p>Odvrátila jsem od něj oči a nečekaně se setkala se Sethovým pohledem. Bylo jasné, že všechno slyšel. Zrudla jsem ještě víc a s Codym v patách jsem utekla od těch dvou doprostřed parketu. Nahodila jsem rozzářenej výraz, pustila z hlavy dlouhý pracovní den a zazubila se na své kolegy. "Tak jo, bando, jdeme na to. Doug tak trochu spěchá a chce, abychom skončili tak rychle, jak jen to půjde. Došlo mi, že takhle to má nejradší v různých záležitostech - zvlášť v těch milostných." Tohle vyvolalo pochvalný i pobouřený pískot v davu a dál mi vyneslo Dougovo obscénní gesto. Znovu jsem představila Codyho, který se v centru pozornosti cítil mnohem hůř než já, a začala párovat skupinu. Jako obvykle tady bylo víc žen než mužů a ne všichni se toho už naučili dost. Některé ženy jsem dala do páru s jinými ženami, protože jsem si byla jistá, že dnes dokážou tancovat mužský part a později se snadno naučí ženský. Samozřejmě ne do každého jsem vkládala tolik důvěry, byli tady i takoví, co pořád tvrdě bojovali, aby aspoň udrželi rytmus.</p>
<p>Tudíž jsem začala hodinu opakováním toho, co se učili minule. Pustila jsem hudbu a nutila všechny, aby si procvičili základní kroky. My dva s Codym jsme dohlíželi, dělali drobné úpravy a radili. Když jsem se na to soustředila, mé napětí z celého dne trochu polevilo. Milovala jsem swing od té doby, co se objevil na začátku dvacátého století a byla nadšením bez sebe, když nedávno zase přišel do módy. Věděla jsem, že to dlouho nepotrvá a částečně i proto jsem chtěla předat své znalosti ostatním.</p>
<p>Protože jsem netušila, jaký je Roman tanečník, pověsila jsem ho na krk Paige, které to šlo docela dobře. Chvilku jsem se na ně dívala, pak zavrtěla hlavou a zamířila k nim.</p>
<p>"Ty podvodníku," vynadala jsem mu. "Choval ses, jako že jseš z tancování celej na větvi, ale ve skutečnosti jseš profík."</p>
<p>"Už jsem to párkrát zkoušel," přiznal skromně a vykroužil otočku, kterou jsem je ještě neučila.</p>
<p>"Hned s tím přestaň. Musím vás dva rozdělit. Budeš užitečnější někde jinde."</p>
<p>"Ale no tak," žadonila Paige. "Nech mi ho. Bylo načase mít tady muže, který ví, co dělá."</p>
<p>Roman po mně šlehnul pohledem. "To řekla ona, ne já."</p>
<p>Zvedla jsem oči k nebi a přidělila jim nové partnery.</p>
<p>Ještě jsem chvíli dohlížela a byla čím dál spokojenější, jak se celé skupině daří a že přece jen dělají pokroky. Když jsme se s Codym rozhodli, že zkusíme něco nového, ukázali jsme jim takzvané lindy kopy. Nebyl žádný div, že brzy vypukl chaos. Ti nadanější pochopili pohyb okamžitě, ti co předtím bojovali s rytmem, pokračovali v boji a jiní, co v pohodě dělali základní kroky, se teď chovali, jako by měli obě nohy levé. S Codym jsme se vybrali mezi tanečníky, dohlíželi, aby se nepokopali a rozdávali moudra na všechny strany.</p>
<p>"Musíš mít pevné zápěstí, Beth - to už je příliš, ublížíš si."</p>
<p>"Počítej, sakra! Počítej! Rytmus je stejný jako předtím."</p>
<p>"Dívej se na svého partnera... ne že zapomeneš, že nějakého máš."</p>
<p>Role učitele mě pohlcovala a mně se to líbilo. Kdo by se staral o lovce upírů a o věčný boj dobra a zla?</p>
<p>Zahlédla jsem Setha sedět v ústraní, přesně jak se zaříkal.</p>
<p>"Hej, voyeure, pořád se chcete jen dívat?" peskovala jsem ho udýchaná a nadšená tím, co se děje na našem improvizovaném tanečním parketu.</p>
<p>Zavrtěl hlavou, prohlédl si mě a lehce se usmál. "Odsud je skvělý výhled." Vstal, kamarádsky se ke mně naklonil a pak mě překvapil, když zvedl ruku a vrátil na místo ramínko, které mi při tanci sklouzlo. "A je to," pronesl. "Teď to je, jak má být."</p>
<p>Z toho doteku mi naskočila husí kůže, prsty měl něžné a horké. Chvíli měl na tváři výraz, který jsem na ní ještě nikdy neviděla. Najednou vypadal míň jako roztržitý spisovatel, kterého jsem znala a víc jako... muž. Obdivující. Hodnotící. Dravec, který našel kořist. Zmizelo to tak rychle jako přišlo, ale já se pořád cítila zaskočená.</p>
<p>"Pořád vám padá," napomenul mě Seth mírně. "Přiměla jste ho, aby se snažil." Mírně naklonil hlavu směrem k tanečníkům a když jsem se podívala tím směrem, uviděla jsem Romana, jak právě s jednou barmankou provádí složitou taneční figuru.</p>
<p>Chvíli jsem obdivovala Romanovy ladné pohyby a pak se obrátila zpátky k Sethovi. "Není to tak těžký. Naučím vás to." Natáhla jsem k němu ruku, abych ho pobídla.</p>
<p>Chvíli to vypadalo, že bude souhlasit, pak ale zavrtěl hlavou. "Udělal bych ze sebe pitomce."</p>
<p>"Ach, ano. Vysedávate tady sám, zatímco všichni ostatní tancujou a chybí nám tanečníci - to pak vážně nevypadáte jako pitomec."</p>
<p>Tiše se zasmál. "Třeba jo."</p>
<p>Když to dál nerozváděl, jen jsem pokrčila rameny, vrátila se na taneční parket a pokračovala ve vyučování. S Codym jsme přidali pát nových pohybů, pomáhali při procvičování a nakonec se odsunuli stranou, abychom obdivovali své studenty.</p>
<p>"Myslíš, že budou připraveni na Moondance?" zeptal se.</p>
<p>Moondance Lounge byl taneční klub, který jednou za měsíc pořádal večery swingu. Zvažovali jsme, že se tam na závěr vyučování s naší skupinou vypravíme. "Myslím, že to potřebuje ještě jednu hodinu. Pak už je budeme moct vzít na veřejnost."</p>
<p>Něčí ruka mě chytila kolem pasu a přitáhla na parket. Rychle jsem s Romanem srovnala krok a už mě točil do složité otočky. Pár lidí kolem se zastavilo a dívalo se na nás. "Teď jsem já na řadě, abych byl učitelčiným oblíbencem," upozornil mě. "Celý večer jsem tě málem ani neviděl a nemyslím, že se tohle dá počítat jako rande."</p>
<p>Nechala jsem ho, aby mě zkušeně vedl po parketu a byla zvědavá, kolik toho doopravdy umí. "Pořád chceš něco jinýho," stěžovala jsem si. "Nejdřív si se mnou chceš vyjít ven, teď říkáš, že bys byl vlastně rádši, kdybys byl se mnou osamotě. Musíš si vybrat a pak se toho držet. Ocenila bych něco konkrétnějšího."</p>
<p>"Aha, už mi je to jasný. Tohle mi nikdo neřekl." Vedl mě do další otáčky a já ji provedla dokonale, což mi od něj vyneslo nevraživý, ale přesto pochvalný pohled. "Nepředpokládám, že se tady někde povaluje návod na použití Georginy Kincaidové, aby mi pomohl se v budoucnosti vyvarovat takových trapných kopanců."</p>
<p>"Prodávaj se v přízemí."</p>
<p>"Vážně?" Začal improvizovat a mě ta výzva potěšila, protože jsem musela hádat, kam zamíří. "Je tam někde stránka, na které se píše, jak si namluvit krásnou Georginu?"</p>
<p>"Stránka? Zatraceně, o tom je tam celá kapitola."</p>
<p>"Povinná četba, řekl bych."</p>
<p>"Jak jinak. Hele, díky za ty barvy."</p>
<p>"Až se příště dostavím, čekám, že dílo uvidím u tebe na zdi."</p>
<p>"Ten otřepaný stereotyp s původními Američany? Až ho příště uvidíš, bude na seznamu nejžhavějších novinek Americké unie za lidská práva."</p>
<p>Nejspíš aby ostatním poskytl hezkou podívanou, mě roztočil v závěrečné piruetě. Ti už dávno přestali tančit a hleděli na to divadlo, které jsme jim předvedli. Byla jsem trochu v rozpacích, ale setřásla jsem to. Vychutnávala jsem si tu chvilku a pak vzala Romana za ruku, abych tleskajícím kolegům vysekla hluboké pukrle.</p>
<p>"Doufám, že jste dávali pozor," oznámila jsem, "protože z tohohle bude příští týden zkouška."</p>
<p>Jásot a smích chvíli pokračovali, ale když ustával a lidé se začali rozcházet, zjistila jsem, že Roman mě pořád drží za ruku, prsty propletené s mými. Nevadilo mi to. Procházeli jsme se, občas s ostatními prohodili pár slov a loučili se. Když jsme na chvíli osaměli, zeptal se: "Nezajdeme na skleničku?"</p>
<p>Obrátila jsem se. Stála jsem těsně vedle něj a prohlížela si tu krásnou tvář. V místnosti teď bylo teplo, přemáhala mě výrazná vůně jeho potu smíchaná s vůní kolínské a toužila zabořit mu tvář do krku. "Chtěla bych..." začala jsem pomalu a přemýšlela, jestli kombinace alkoholu, sprostého zvířecího chtíče a chlapa, se kterým se nesmím vyspat, bude to nejmoudřejší, co bych mohla podniknout. Podívala jsem se mu přes rameno a zahlédla Codyho, jak si zaujatě povídá se Sethem, což mi přišlo celkem zvláštní. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem slíbila upírům, že se sejdeme v baru. "Zatraceně," zamručela jsem, "Mám něco jinýho." Romanovu ruku jsem nepustila a vedla ho k Codymu a Sethovi. Když nás uviděli, zmlkli.</p>
<p>"Cítil jsem se ošizenej," žertoval Cody o chvíli později. "Právě jsem tě viděl dělat věci, jakýs mě nikdy neučila."</p>
<p>"Měla jsem za to, že to máš za domácí úkol," uzemnila jsem ho. "Znáš se s Romanem, Cody? A vy, Sethe?" Rychle jsem je navzájem popředstavovala a všichni si v chlapském stylu zdvořile podali ruce. Když skončili, Roman mě majetnicky objal kolem pasu. "Snažil jsem se přemluvit Georginu, aby si se mnou zašla na skleničku, ale ona si hraje na nedostupnou."</p>
<p>Cody se usmál. "Nemyslím si, že si hraje."</p>
<p>Omluvně jsem se podívala na Romana. "Domluvila jsem se s Codym a ještě jedním kamarádem, že si dnes večer spolu někam vyrazíme."</p>
<p>Mladý upír jen mávl rukou. "Zapomeň na to a jdi se bavit."</p>
<p>"Jo, ale-" zasekla jsem se a pak jsme si vyměnily významné pohledy ve stylu Jeroma a Cartera. Nechtěla jsem, aby Cody odešel sám pro případ, že by se stal cílem lovce upírů, ale tohle jsem mu sotva mohla říct před ostatními. "Vem si taxík," řekla jsem nakonec. "Nechoď pěšky."</p>
<p>"Dobře," řekl automaticky. Až příliš automaticky.</p>
<p>"Myslím to vážně," naléhala jsem.</p>
<p>"Ale jo," zabrblal. "Chceš mi ho zavolat sama?"</p>
<p>Protočila jsem nad ním oči a pak si náhle uvědomila Sethovu přítomnost. Bylo mi trochu trapně, když jsem viděla, jak tady stojí, zatímco my ostatní si děláme plány na večer a přemýšlela, jestli ho mám pozvat, aby šel s námi nebo ho poslat s Codym.</p>
<p>Jako by mi četl myšlenky, Seth najednou prohlásil: "No, uvidíme se později." Obrátil se a odešel dřív, než kdokoliv z nás stačil otevřít pusu.</p>
<p>"Šplouchá mu na maják nebo něco takovýho?" zeptal se Cody po chvíli.</p>
<p>"Myslím, že je zkrátka takovej," mínila jsem a nebyla si jistá, jestli toho spisovatele vůbec kdy pochopím.</p>
<p>"Je divnej." Roman se obrátil zpátky ke mně. "Půjdeme?"</p>
<p>Pustila jsem Setha z hlavy. Šli jsme s Romanem do malé restaurace křížem přes ulici a sedli si do boxu vedle sebe. Já si dala gimlet a on brandy. Když nám přinesli pití, zeptal se: "Měl bych žárlit na někoho z té společnosti?"</p>
<p>Zachichotala jsem se. "Ještě mě skoro vůbec neznáš a nemůžeš si na mě dělat žádné nároky, takže je víc než předčasné mluvit o žárlivosti. Není proč tasit bouchačku."</p>
<p>"Nejspíš ne," souhlasil. "Ale přece jen, slavní spisovatelé a hezcí, mladí taneční partneři jsou pro mě těžká konkurence."</p>
<p>"Cody není až tak moc mladý."</p>
<p>"Je dost mladý. Je to tvůj blízký přítel?"</p>
<p>"Hodně blízký, ale není to můj milenec, jestli na to narážíš." S Romanem jsme se k sobě tulili v boxu, takže jsem ho mohla žertem šťouchnout do žeber. "Vykašli se na mé známosti a pojďme se bavit o něčem jiném. Vyprávěj mi o lingvistice." Myslela jsem to položertem, ale on mi vyhověl. Specializoval se na klasické jazyky - jaká to ironie - a byl v tom dobrý, mluvil stejně chytře a vtipně jako když flirtoval. Nadšeně jsem ho poslouchala, potěšila mě příležitost popovídat si o tématu, o kterém skoro nikdo nic nevěděl. Bohužel jsem se musela krotit, abych nedala najevo, jak dobře se v tom ve skutečnosti vyznám. Vypadalo by dost divně, kdyby manažer knihkupectví věděl o příslušné oblasti studia víc než ten, kdo si tím vydělává na chleba.</p>
<p>Po celou dobu té zajímavé disputace jsme se s Romanem pořád dotýkali - rameny, rukama, nohama. Nesnažil se mě políbit, za což jsem mu byla vděčná, protože tím by zabrousil na nebezpečné území. Pro mě to bylo doopravdy ideální rande: vzrušující žertování a jen tolik fyzického kontaktu, kolik ho dokáže sukuba bez problémů zvládnout. Naše škádlivá konverzace byla tak plynulá, jako bychom ji četli ze scenáře.</p>
<p>Čas letěl jako blázen a než jsem si to stačila uvědomit, stáli jsme venku, mířili každý svým směrem a plánovali další rande. Snažila jsem se vzepřít, ale oba jsme věděli, že mi to nejde od srdce. V jednom kuse mlel, že jsem mu slíbila opravdové rande, bez křenů a gardedám. Stála jsem tam s ním, jeho přítomnost mě rozehřívala a najednou mě překvapilo, jak moc jsem s ním chtěla jít na tu schůzku. Rozhodnutí, že ušetřím příjemné chlapy vedlo k tomu, že jsem vždycky skončila osamělá. Když jsem vzhlédla k Romanovi, uvědomila jsem si, že už nechci být sama - aspoň chvíli. A tak jsem souhlasila, že si zase spolu vyjdeme a nevšímala si vnitřní varování, kam tohle rozhodnutí nejspíš povede. Rozzářil se a já si myslela, že mě teď určitě zkusí políbit na rty. Při té představě se mi rozbušilo srdce - strachy a dychtivostí. Nicméně má předchozí neurotická tiráda o tom, že nestojím o důvěrnosti, zřejmě dorazila do cíle, protože se spokojil s tím, že mě držel za ruku a nakonec jen lehce políbil na tvář. Vykročil po Queen Anne a o chvíli později jsem i já vyrazila do svého bytu.</p>
<p>Na dveřích mého bytu byl přilepený lístek. Na něm se skvělo mé jméno vyvedené krásným kaligrafickým písmem. Zaplavila mě úzkost. Na lístku stálo:</p>
<p><emphasis>Jste krásná žena, Georgino. Myslím, že natolik krásná, že kvůli vám jsou i andělé v pokušení padnout - a to se už dnes tak často nestává. Nicméně taková krása, jako je ta vaše, se získá snadno, protože můžete být, čím chcete. Bohužel váš velký kamarád si takového luxusu nemůže dopřát, což je po tom, co se stalo dneska, zatracená škoda. Naštěstí má zaměstnání, které spraví jakékoliv škody na jeho vzhledu.</emphasis></p>
<p>Zírala jsem na ten papír jako by mě mohl kousnout. Samozřejmě tam nenapsal žádné jméno kromě mého. Servala jsem ho ze dveří, pádila do bytu, popadla telefon a okamžitě vytočila Hughovo číslo. S odkazy na ´velkého´ kamaráda a ´jeho´ zaměstnání, byl jediným, na koho se to mohlo hodit.</p>
<p>Telefon zvonil a zvonil, až se nakonec ozval záznamník. Rozčileně jsem vytočila jeho mobil. Po třech zazvoněních to zvedl neznámý ženský hlas.</p>
<p>"Je tam Hugh Mitchell?"</p>
<p>Dlouho bylo ticho. "On... to právě teď nemůže vzít. S kým mluvím, prosím?"</p>
<p>"Georgina Kincaidová. Jsem jeho kamarádka."</p>
<p>"Mluvil o vás, Georgino. Tady je Samantha."</p>
<p>To jméno pro mě nic neznamenalo a proto jsem neměla trpělivost pro tohle chození kolem horké kaše. "No, mohla bych si s ním promluvit?"</p>
<p>"Ne..." Podle hlasu byla napjatá a neklidná. "Georgino, dnes se stalo něco hrozného..."</p>
<p>Kapitola 11</p>
<p>Nemocnice jsou strašidelná místa, studená a sterilní. Skutečná připomínka křehkosti smrtelníků. Při pomyšlení na to, že Hugh je tady, se mi dělalo nevolno, ale potlačila jsem to jak nejlíp to šlo a sprintovala chodbou do pokoje, číslo kterého mi dala Samantha.</p>
<p>Když jsem tam dorazila, zjistila jsem, že Hugh klidně leží na posteli v županu, celý ovázaný a samá modřina. Nějaká blondýna seděla vedle něj a držela ho za ruku. Když jsem vpadla do místnosti, překvapeně se otočila.</p>
<p>"Georgino," poznal mě Hugh a mátožně se na mě usmál. "Je to od tebe hezké, že ses zastavila."</p>
<p>Štíhlá blondýna s laníma očima, nejspíš to byla ta Samantha, si mě zneklidněně prohlížela a pevněji sevřela Hughovu ruku. Uvědomila jsem si, že to musí být ta dvacítka z práce a její nepřirozeně velká prsa to potvrzovala.</p>
<p>"To je v pořádku," konejšil ji. "To je má kamarádka Georgina. Georgino, tohle je Samantha."</p>
<p>"Ahoj," pozdravila jsem a podala jí ruku. Její byla jako led a já si uvědomila, že nebyla tak nervózní z toho, že jsem se objevila, ale zneklidňovalo ji to, co se stalo Hughovi. Bylo to dojemný.</p>
<p>"Drahoušku, mohla bys nás na chvíli omluvit? Možná bys mohla skočit do bufetu se něčeho napít." Mluvil k ní něžně a laskavě tónem, který na nás ostatní v noci po hospodách používal jen zřídka.</p>
<p>Samantha se na Hugha s úzkostí podívala. "Nenechám tě tady samotného."</p>
<p>"Přece nebudu sám. Musíme si s Georginou o něčem promluvit. Kromě toho se mi nic nestane, protože ona má... é... černý pás."</p>
<p>Zatímco se rozhodovala, za jejími zády jsem na něj udělala obličej. "Snad to bude v pořádku... kdybys mě potřeboval, zavoláš mi na mobil, že? Vrátím se za chvilku."</p>
<p>"Samozřejmě," slíbil a políbil jí ruku.</p>
<p>"Budeš mi chybět."</p>
<p>"Ty mně víc."</p>
<p>Zvedla se, vrhla na mě další nejistý pohled a zmizela ve dveřích.</p>
<p>Chvíli jsem se za ní dívala a pak si sedla na její židli vedle Hugha. "Slaďoučká. Kazí se mi z ní zuby."</p>
<p>"Nemusíš být taková potvora jen proto, že se nemůžeš pověsit na krk nějakému smrtelníkovi."</p>
<p>Jeho žert mě bolel víc, než nejspíš měl, ale pak jsem si vzpomněla na Romana.</p>
<p>"Kromě toho," pokračoval, "ji dost vyvedlo z míry to, co se dneska stalo."</p>
<p>"Jo, to si umím představit. Ježíši. Podívej se na sebe."</p>
<p>Podrobněji jsem si prohlídla jeho zranění. Pod některými obvazy vykukovaly stehy a měl pár pořádných modřin.</p>
<p>"Mohlo to být horší."</p>
<p>"Opravdu?" škádlila jsem ho. Ještě nikdy jsem neviděla, aby měl nesmrtelný tolik zranění.</p>
<p>"Jasně. Za prvé, mohl jsem být mrtvej, ale nejsem. Za druhé, léčím se rychle, stejně jako ty. Mělas mě vidět odpoledne, když mě přivezli. Teď to budeme muset nějak zaonačit, abych odsud vypadl dřív, než si všimnou, jak rychle se zotavuju."</p>
<p>"Ví o tom Jerome?"</p>
<p>"Samozřejmě. Volal jsem mu dost brzy, ale on to už stejně vycítil. Čekám, že se tady každou chvíli objeví. Volal ti?"</p>
<p>"Ne tak docela," přiznala jsem se a váhala, jestli mám vytáhnout ten lístek. "Co se stalo? Kdo na tebe zaútočil?"</p>
<p>"Moc si toho nepamatuju." Hugh se snažil pokrčit rameny, což vleže byl těžko proveditelný manévr. Měla jsem podezření, že si už o tom povídal s hromadou lidí. "Právě jsem vyšel z kavárny a na parkovišti jsem byl sám. Když jsem šel k autu, ten... snad člověk prostě jen odněkud vyskočil a napadl mě bez varování."</p>
<p>"Snad člověk?"</p>
<p>Zamračil se. "Pořádně jsem ho neviděl. Vím jen, že byl velký, hodně velký. A taky silný - opravdu silný, mnohem silnější, než by mě vůbec napadlo."</p>
<p>Hugh sám nebyl žádná padavka a i když nepracoval fyzicky a ani se mu nechtělo cvičit, byl rozložitý a od přírody měl pořádné svaly.</p>
<p>"Proč přestal?" zeptala jsem se. "Načapal vás někdo?"</p>
<p>"Ne. Netuším, proč přestal. V jednu chvíli mě mlátil jako žito a ve druhé byl pryč. Trvalo asi patnáct minut, než se tam někdo objevil a pomohl mi."</p>
<p>"Pořád říkáš ´on´. Myslíš, že to byl muž?"</p>
<p>Další neúspěšný pokus o pokrčení rameny. "To opravdu nevím. Jen mám takový pocit. Klidně to mohla být i sexy blondýna, co já vím."</p>
<p>"Jo? Mám se zeptat Samanthy?"</p>
<p>"Podle Jeroma by ses neměla vyptávat nikoho. Už jsi mluvila s Erikem?"</p>
<p>"Jo... něco pro mě hledá. Zdůraznil, že lovci upírů nemůžou zabít tebe nebo mě a ani nikdy neslyšel o někom, kdo by mohl."</p>
<p>Hugh se zamyslel. "Ať to bylo co to bylo, nezabilo mě to."</p>
<p>"Myslíš, že se o to snažil?"</p>
<p>"Určitě se o něco snažil. Vypadá to, že kdyby mě mohl zabít, udělal by to."</p>
<p>"Ale on nemohl," zdůraznil hlas za mými zády, "protože, jak už jsem řekl, lovci upírů ti dokážou jen znepříjemnit život, ale ne tě zabít."</p>
<p>Obrátila jsem se překvapená, že slyším Jeromův hlas. Ještě víc mě udivilo, že s ním byl Carter.</p>
<p>"Nechte Jeroma, ať si hraje na ďáblova advokáta," vtipkoval anděl.</p>
<p>"Co tady děláš, Georgino," obořil se na mě démon ledovým hlasem.</p>
<p>Spadla mi brada a chvíli trvalo, než jsem se zmohla na odpověď. "Jak... jak jsi to udělal?"</p>
<p>Carter tam stál oblečený jako šupák, jako obvykle. Zatímco Doug a Bruce vypadali jako členové grunge kapely, ale anděla by kvůli jeho vzhledu vykopli i z tý kapely. Ušklíbl se. "Co jak jsem udělal? Prohodil chytrou slovní hříčku, která odkazuje na Jeroma jako na ďábla? Pravda je, že vždycky jich mám poruce hromadu a-"</p>
<p>"Ne. Tohle ne. Necítím tě... nedokážu tě vycítit..." Viděla jsem Cartera na vlastní oči, ale nebyla schopná cítit ten mocný podpis, auru nebo cokoliv to bylo, co normálně vyzařovalo z nesmrtelných. Když jsem se náhle obrátila k Jeromovi, zjistila jsem to samé. "Ani tebe. Nedokážu vycítit ani jednoho z vás. Ani té noci jsem to nedokázala."</p>
<p>Anděl s ďáblem si přes mou hlavu vyměnili pohledy. "Umíme se maskovat," objasnil Carter nakonec.</p>
<p>"Jak? Jako když zhasnete světlo nebo něco takovýho? Dokážete to zapínat a vypínat?"</p>
<p>"Je to trochu složitější."</p>
<p>"No, tak tohle je pro mě novinka. Můžeme se to s Hughem taky naučit?"</p>
<p>"Ne," odpověděli jednohlasně Jerome s Carterem. Jerome to pak vysvětlil: "To je dáno jen vyšším nesmrtelným."</p>
<p>Hugh se snažil posadit. "Proč... to děláte?"</p>
<p>"Ještě jsi mi neodpověděla na otázku, Georgie," podotkl Jerome a jako obvykle se vyhnul odpovědi. Zahleděl se na raracha. "Řekl jsem ti, abys s ostatními nemluvil."</p>
<p>"Nemluvil jsem. Prostě se tady objevila."</p>
<p>Jeromův pohled se vrátil ke mně a já lovila v kabelce ten tajemný papír. Podala jsem mu ho, démon si ho přečetl aniž změnil výraz a pak ho posunul Carterovi. Když anděl dočetl, zase se na sebe s Jeromem podívali tím rozčilujícím způsobem. Jerome pak strčil lístek do vlastní kapsy.</p>
<p>"Hele, to je moje."</p>
<p>"Už ne."</p>
<p>"Ať tě ani nenapadne mi dál namlouvat, že opravdu jde o lovce upírů!" vyjela jsem na něj.</p>
<p>Jerome vychytrale přimhouřil hnědé oči. "Proč ne? Jak už jsi zřejmě zjistila, milá Nancy Drewová, tenhle člověk si Hugha zmýlil s upírem a nedokázal ho zabít."</p>
<p>"Myslím, že ten člověk věděl, že Hugh není upír."</p>
<p>"Ale? Odkud to víš?"</p>
<p>"Z toho dopisu. Ten, kdo to psal, se zmínil o tom, že se můžu proměňovat. Věděl, že jsem sukuba. Takže nejspíš věděl i to, že Hugh je rarach."</p>
<p>"Jestli věděl, že jsi sukuba, neměl důvod na tebe útočit, protože mu bylo jasné, že tě nemůže zabít. Nicméně si zřejmě Hughem nebyl jistý a tak se chopil šance."</p>
<p>"S nožem?" Zase mi přišlo na mysl: J<emphasis>ak poznáš, že démon lže? Hýbou se mu rty</emphasis>. "Měla jsem za to, že podle tvého příběhu to byl nějaký nezkušený lovec upírů, co jde po lidech s kůlem hlava nehlava, protože nic jinýho nezná. A teď ten člověk tak nějak o mně ví a na Hugha vytáhl nůž."</p>
<p>Carter potlačil zívnutí a začal hrát Jeromovu hru. "Možná se jen učí a rozhodl se zkusit jiné zbraně. Koneckonců nikdo nezůstane začátečníkem donekonečna. Dokonce i noví lovci upírů časem zmoudří."</p>
<p>Chytila jsem se další věci, o které se zatím nemluvilo. "Dokonce i malé dítě přece ví, že se upíři ve dne netoulají po kavárnách. Kdy tě napadli, Hughu?"</p>
<p>Na rarachově tváři se objevil zvláštní výraz. "Pozdě odpoledne. Samozřejmě svítilo slunce."</p>
<p>Vítězně jsem se podívala na Jeroma. "Ten člověk věděl, že Hugh není upír."</p>
<p>Jerome se opřel o zeď a nevzrušeně si sebral neexistující smítko z kalhot. Dnes vypadal víc jako John Cusack než kdy jindy. "No a? Smrtelníci často podlehnou velikášství. Zabije jednoho upíra a rozhodne se udělat, co může se zbytkem sil zla, které obývají tohle město. Tím se nic nemění."</p>
<p>"Myslím si, že to nebyl smrtelník."</p>
<p>Jerome i Carter si doposud znuděně prohlíželi každý něco jiného, ale teď jsem upoutala jejich pozornost. "Jak to?"</p>
<p>Polkla jsem, tolik pozornosti mě mírně znervóznilo. "Myslím tím... vy dva jste právě tvrdili, že vyšší nesmrtelní se dokážou pohybovat nepozorovaně, není možné je vycítit, stejně jako nebylo možné vycítit toho chlapa. Navíc podívejte se, jak je Hugh zřízenej. Erik říkal, že smrtelníci vlastně nedokážou nadělat příliš-" kousla jsem si do rtu, protože mi došlo, že jsem to podělala.</p>
<p>Carter se tiše zasmál.</p>
<p>"Zatraceně, Georgie," Jerome se narovnal jako bič. "Řekl jsem ti, že tohle je naše starost. S kým jsi ještě mluvila?"</p>
<p>Jakékoliv maskování, které Jerome používal, bylo rázem pryč a náhle kolem něj jiskřila síla. Připomínalo mi to sci-fi filmy, kdy se otevřou dveře do prostoru a podtlak všechno vycucne. Zdálo se, že všechno v místnosti je přitahováno k Jeromovi, k jeho rozpínající se moci a síle. Pro mé smysly nesmrtelné se stal zářivým ohněm hrůzy a energie.</p>
<p>Schoulila jsem se u Hughovy postele a odolávala nutkání si zakrýt oči. Rarach mi položil ruku na rameno, těžko říct, jestli chtěl uklidnit sebe nebo mě. "S nikým. Přísahám, že už s nikým jiným. Erika jsem se ptala jen na pár věcí..."</p>
<p>Carter udělal krok k zuřícímu démonovi, ve tváři andělský klid. "Klídek. Jseš jako světelnej maják, žádnej nesmrtelnej v okruhu deseti mil tě nepřehlídne."</p>
<p>Jerome se na mě pořád upřeně díval a když jsem se octla v centru té síly, poprvé po staletích jsem pocítila strach. Pak, jako kdyby opravdu stiskl ten vypínač, ze kterého jsem si dělala srandu, najednou všechno zmizelo. Přesně v té chvíli tam Jerome zase stál stejně nerozeznatelný jako předtím. Jako by byl smrtelníkem. Ztěžka vydechl a přejel si rukou po čele.</p>
<p>"Georgino," řekl nakonec. "Navzdory všemu, co si možná myslíš, tohle není žádný komplikovaný pokus, jak tě šikanovat. Prosím, přestaň se vzpouzet. Pro všechno, co děláme, máme vážné důvody. Opravdu nám leží na srdci tvé zájmy."</p>
<p>Má zlomyslná povaha mi velela zeptat se, jestli ďáblové mají srdce, ale něco jiného mi přišlo mnohem naléhavější. "Co znamená to ´my´? Předpokládám, že myslíš jeho." Kývla jsem směrem k Carterovi. "Co to jen může být, co donutí anděla a ďábla společně se plížit kolem a tajit svou přítomnost? Máte vy dva důvod se něčeho bát?"</p>
<p>"Plížit?" Carter zněl částečně pobaveně, částečně rozhořčeně.</p>
<p>"Georgie, prosím," přitlačil Jerome a já viděla, že mu už dochází trpělivost. "Už toho konečně nech. Jestli opravdu chceš dělat něco užitečného, koukej se vyhnout nebezpečným situacím, jak jsem ti radil předtím. Nemůžu tě přinutit, aby ses chovala rozumně, ale jestli pořád budeš dělat potíže, někam tě uklidím, abys byla z dosahu, než se to přežene. Nemá to nic společného s tím, na čí jsem ´straně´, jen hrozí, že se zapleteš do věcí, kterým nerozumíš."</p>
<p>Podvědomě jsem stiskla Huhgovi ruku, abych nabrala sílu. Raději jsem ani neuvažovala o tom, co měl Jerome na mysli, když řekl, že mě někam ´uklidí´.</p>
<p>"Rozumíme si?" Zeptal se tiše démon.</p>
<p>Kývla jsem.</p>
<p>"To je dobře. Nejvíc mi pomůžeš, když budeš v bezpečí. Už tak mám toho až nad hlavu, nepotřebuju si ještě dělat starosti i o tebe."</p>
<p>Zase jsem jen přikývla, pořád jsem si nevěřila dost na to, abych zkusila promluvit. Jestli mě chtěl vyděsit, ta malá ukázka splnila svůj účel, i když jsem tak nějak věděla, že to je jen dočasné a že jen co odsud vytáhnu paty, nedokážu toho nechat. Ale měla jsem dost rozumu, abych ani necekla.</p>
<p>"To je všechno, Georgie," dodal Jerome, což znamenalo, že můžu jít.</p>
<p>"Doprovodím tě," nabídl se Carter.</p>
<p>"Díky, ale není třeba." Ale anděl stejně šel za mnou.</p>
<p>"Tak jak to šlo se Sethem Mortensenem?"</p>
<p>"Dobře."</p>
<p>"Jen dobře?"</p>
<p>"Jen dobře."</p>
<p>"Slyšel jsem, že teď žije tady. A že v Emerald City tráví hodně času."</p>
<p>Podezíravě jsem si ho změřila. "Kdes tohle mohl slyšet?"</p>
<p>Jen se usmál. "Tak co? Řekni mi o tom něco."</p>
<p>"Není o čem," odsekla jsem mu a nebyla si jistá, proč bych mu to vůbec měla povídat. "Párkrát jsme spolu mluvili, provedla jsem ho po městě. Nějak jsme si nesedli. Nedokážeme se domluvit."</p>
<p>"Proč ne?" vyzvídal dál Carter.</p>
<p>"Protože je to zatracenej introvert. Moc toho nenapovídá a jen se dívá. Kromě toho ho nechci povzbuzovat."</p>
<p>"Takže bude dál mlčet."</p>
<p>Pokrčila jsem rameny a přivolala výtah.</p>
<p>"Myslím, že znám knihu, která by to mohla pomoct. Musím ji vyhrabat a pak ti ji půjčím."</p>
<p>"Ne, díky."</p>
<p>"Neodmítej. Pomůže ti líp se se Sethem domluvit. Viděl jsem to na talk show."</p>
<p>"Copak si sedíš na uších? Já nechci, aby se to zlepšilo."</p>
<p>"Aha," dovtípil se Carter. "Nemáš ráda introverty."</p>
<p>"Já- ne, v tom to není. Nemám žádný problém s introverty."</p>
<p>"Pak proč Setha nemáš ráda?"</p>
<p>"Mám ho ráda! Ksakru, nech už toho."</p>
<p>Andělovou tváří se mihl úsměv. "To je v pořádku, že to tak cítíš. Z minulosti vím, že máš sklon jít spíš po vyzývavých, nápadných záletnících."</p>
<p>"Co tím chceš říct?" Okamžitě jsem si vzpomněla, jak je pro mě Roman přitažlivý.</p>
<p>V Carterových očích se potměšila zablesklo. Teď už jsme stáli u východu z nemocnice. "Ani nevím. Ty mi to pověz, Letho."</p>
<p>Už jsem vycházela ze dveří, ale jeho poznámka mě zastavila. Otočila jsem se tak rychle, že mě vlasy švihly přes tvář. "Kde jsi slyšel to jméno?"</p>
<p>"Mám své zdroje."</p>
<p>Zaplavily mě nejasné emoce, které jsem tak docela ani nedokázala rozeznat. Bylo to něco mezi nenávistí a zoufalstvím, ale přesně to nebylo ani jedno z nich. Bouřilo se to ve mně čím dál víc, až se mi chtělo zaječet na Cartera a na ten samolibý, vědoucí výraz na jeho tváři. Toužila jsem ho zpráskat pěstma nebo ho proměnit v něco příšerného. Netušila jsem, odkud to jméno zná, ale probudilo ve mně dosud klidně schouleného, spícího netvora.</p>
<p>Dál se na mě chladně díval a nepochybovala jsem o tom, že mi čte myšlenky. Jen pomalu jsem zase začínala vnímat své okolí. Studené chodby, ustarané návštěvníky, zručný personál. Zklidnila jsem dech a vrhla na anděla zničující pohled. "Už mi tak nikdy neříkej. Vůbec nikdy."</p>
<p>Stále se usmívaje pokrčil rameny. "Promiň."</p>
<p>Elegantně jsem se obrátila na podpatku a nechala ho tam. Hnala jsem se k svému autu a ani si neuvědomila, že řídím, dokud jsem nebyla v půlce mostu. Z očí mi tekly slzy.</p>
<p>Kapitola 12</p>
<p>"Člověče, kdyby by mně Jerome hrozil, že mě někam uklidí, asi bych přestal slídit."</p>
<p>"Já neslídím, jen přemýšlím."</p>
<p>Petr zavrtěl hlavou a otevřel láhev s pivem. Následující den po útoku na Hugha jsem seděla s ním a s Codym v jejich kuchyni. Právě přinesli šunku a ananasovou pizzu a my dva s Codym jsme se na to vrhli, zatímco druhý upír se na nás jen díval.</p>
<p>"Proč to prostě nepřijmeš takové, jaké to je? Jerome měl pravdu. Je to lovec upírů."</p>
<p>"Ne. To v žádném případě. Když zvážíš to ostatní, není to tak. Jerome a Carter se chovají děsně praštěně. A pak ten útok na Hugha a ten podělanej dopis, co jsem dostala."</p>
<p>"Řek bych, že dostáváš potrhlý milostný psaníčka v jednom kuse. ´Mé srdce pro tebe krvácí, Georgino.´ Napsané skutečnou krví a tak podobně."</p>
<p>"Jo, ničím si tak nezískáš holku, jako tím, že se zmrzačíš," zabručela jsem pro sebe, lokla si Mountain Dew a vrátila se k pizze. Když srovnám obsah cukru a kofeinu, byla Mountain Dew skoro tak dobrá jako mé moka. "Hele, proč nejíš?"</p>
<p>Petr zvedl flašku s pivem a objasnil: "Držím dietu."</p>
<p>Mrkla jsem na ni. Bylo to pivo Golden Village s nízkým obsahem sacharidů. Ztuhla jsem a úplně zapomněla žvýkat. S nízkým obsahem sacharidů?</p>
<p>"Petře... ty jsi upír. Už z definice toho slova je jasné, že vždycky budeš na dietě s nízkým obsahem sacharidů."</p>
<p>"Ani se nenamáhej," zasmál se Cody, který poprvé promluvil až teď. "Přesně tohle jsem mu už říkal já. Vůbec mě neposlouchal."</p>
<p>"Tomu bys nerozuměla." Petr visel na naší pizze toužebným pohledem. "Dokážeš zařídit, aby tvé tělo vypadalo tak, jak si přeješ, aby vypadalo."</p>
<p>"To jo, ale..." podívala jsem se na Codyho. "Vy opravdu můžete přibrat na váze? Nejsou nesmrtelná těla něco jako, co já vím, neměnné? Nebo nadčasové? Nebo něco podobnýho?"</p>
<p>"O tom bys měla vědět víc než já," odpověděl.</p>
<p>"My jíme i jiné věci." Petr si rozpačitě pohladil žaludek. "Nejen krev. No a pak se to všechno usadí na břiše."</p>
<p>To byla ta nejprapodivnější věc, o jaké jsem slyšela od Duanovy smrti. "Nech toho, Petře. Chováš se jako blázen. Příště řekneš, žes byl u Hugha na liposukci."</p>
<p>Rozzářil se. "Myslíš, že by to pomohlo?"</p>
<p>"Ne! Vypadáš dobře. Vypadáš přesně stejně jako vždycky."</p>
<p>"Když já ti nevím. Cody na sebe přitahuje veškerou pozornost kamkoliv se hneme. Možná bych si měl ty špičky udělat světlejší."</p>
<p>Kousla jsem se do jazyka, abych mu neřekla, že když se Petr stal upírem, už mu bylo málem čtyřicet a neměl moc vlasů. Cody byl velmi mladý - sotva dvacetiletý - hezký, snědý a celkově působil jako mladý lev. Nesmrtelným, kteří byli předtím lidmi, zůstává stejný věk a vzhled, jaký měli v době, kdy se stali nesmrtelnými. Jestli tihle dva upíří pořád chodili do klubů a barů, které navštěvovali hlavně vysokoškoláci, bylo mi jasné, proč měl Cody víc štěstí.</p>
<p>"Jen ztrácíme čas," zvolala jsem, protože jsem chtěla Petra odpoutat od té jeho posedlosti vnějším vzhledem. "Musím zjistit, kdo napadl Hugha."</p>
<p>"Kristepane, myslíš vůbec i na něco jinýho?" štěkl na mě. "Proč prostě nepočkáš, až se to vyjasní?"</p>
<p>Dobrá otázka. Sama jsem nevěděla, proč mě to tak zaujalo. Něco ve mně pořád naléhalo, abych zjistila, jak se věci mají a dělala, co je v mých silách, abych ochránila své kamarády a sebe. Nedokázala jsem pasivně čekat.</p>
<p>"Podle toho, jak Hugh popisoval ten útok, nemohl to být žádný smrtelník."</p>
<p>"To jo, ale žádný nesmrtelný by Duana nedokázal zabít. To už jsem ti přece řekl."</p>
<p>"Žádný nižší nesmrtelný," podotkla jsem. "Ale vyšší nesmrtelný..."</p>
<p>Petr se zasmál. "Helemese, nějak začínáš tlačit na pilu. Myslíš, že tam venku běhá nějakej mstivej ďábel?"</p>
<p>"Ten by to určitě zvládnul."</p>
<p>"Jo, ale neměl by pro to žádný důvod."</p>
<p>"Ne tak doce-"</p>
<p>Najednou jsem pocítila něco zvláštního. Bylo to lechtavé, něžné a stříbrné. Zavoněl mi šeřík a uslyšela jsem cinkání zvonečků. Loupla jsem okem po těch dvou.</p>
<p>"Co k-" začal Cody, ale Petr už zamířil ke dveřím. Aura, kterou jsme cítili, byla v mnoha směrech podobná Carterově, ale byla lehčí a sladší. A taky slabší.</p>
<p>Byl to anděl strážný.</p>
<p>Když Petr otevřel dveře, stála v nich Lucinda. Tvářila se upjatě a v rukou svírala knihu.</p>
<p>Málem jsem se zalkla. Obvykle jsem se s anděly nestýkala. Carter byl výjimkou, protože s Jeromem byli jako siamská dvojčata. Přesto jsem o místních věděla a Lucindu jsem znala. Nebyla opravdovým andělem jako Carter, byla spíš Hughovým nebeským ekvivalentem: bývalým smrtelníkem, který bude sloužit a vyřizovat pochůzky až do konce světa.</p>
<p>Nepochybovala jsem o tom, že Lucinda denně páchá všechny druhy dobrých skutků. Nejspíš pracuje ve vývařovně pro bezdomovce a ve volném čase předčítá sirotkům. Nicméně kdykoliv byla s námi, stávala se z ní úzkostlivá malá mrcha. Petr si o ní myslel to samý.</p>
<p>"Přeješ si?" zeptal se chladně.</p>
<p>"Ahoj, Petře. Tvé vlasy dnes vypadají... velmi zajímavě," poznamenala diplomaticky, ale nehýbala se. "Můžu dál?"</p>
<p>Petr se nad tou poznámkou o vlasech zamračil, ale od přírody byl příliš pozorný hostitel, než aby jí to dal znát. Pokynul jí, ať vejde. Mohl si ze mně dělat srandu kvůli koníčkům smrtelníků, ale tenhle upír měl až puntičkářský smysl pro vhodné chování a zdvořilost, který hraničil s obsedantně kompulzivní poruchou.</p>
<p>Nenechala se moc pobízet. Na sobě měla nudnou kostkovanou sukni po kotníky s rolákem a krátké kudrnaté vlasy stočené do pevného drdolu. Já vypadala jako její pravý opak. Okázalý výstřih, přiléhavé džíny a boty na podpatcích, jaké nosí coury - měla jsem pocit, jako bych si klidně mohla lehnout na podlahu a roztáhnout nohy. Stydlivý pohled, který mi věnovala, jasně naznačoval, že si myslí totéž.</p>
<p>"Je milé vás zase všechny vidět." Mluvila přísně a formálně. "Pan Carter mě požádal, abych něco doručila."</p>
<p>"Pan Carter?" divil se Cody. "To je jeho příjmení? Vždycky jsem si myslel, že křestní jméno."</p>
<p>"Nejspíš má jen jedno jméno," hloubala jsem. "Jako Cher nebo Madonna."</p>
<p>Lucinda si našeho mudrování nevšímala a prostě mi podala knihu. <emphasis>Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Návod, jak porozumět opačnému pohlaví.</emphasis></p>
<p>"Co to sakra je?" zvolal Petr. "Myslím, že jsem to viděl v nějaký talk show."</p>
<p>Náhle jsem si vzpomněla, jak jsem s Carterem šla z nemocnice a on tvrdil, že má knihu, která mi pomůže se Sethem. Bez zájmu jsem ji hodila na pult.</p>
<p>"Carterův zkurvenej smysl pro humor v akci."</p>
<p>Lucinda zrudla dokrvava. "Co jsou to za výrazy? Mluvíš, jako bys byla... někde v šatně."</p>
<p>Uhladila jsem si tílko. "To v žádném případě. Tohle bych v šatně nikdy nenosila."</p>
<p>"Jo," přisadil si Petr. "Není v školních barvách."</p>
<p>Nedokázala jsem odolat pokušení dál si z ní střílet. "Kdybych byla v šatně, nejspíš bych měla na sobě krátkou sukni roztleskávačky a pod ní žádný kalhotky."</p>
<p>Petr mi pořád nahrával. "A fandila bys ze všech sil, že? Takovým způsobem, při kterým se s vystrčeným zadkem v předklonu rukama opíráš o sprchový kout?"</p>
<p>"Přesně tak," souhlasila jsem. "To jsem celá já - vždycky připravená pro dobro týmu skolit dalšího."</p>
<p>Nad takovými oplzlostmi zrudl ještě i Cody. Lucinda byla prakticky fialová. "Vy-vy dva nemáte žádný smysl pro slušnost. Vůbec žádný."</p>
<p>"Ale, kašli na to," řekla jsem jí. "V tom klubu nebo kde to s ostatními z vašeho zpěvokolu trávíte volnej čas nejspíš nosíš kratší verzi téhle sukně v jednom kuse. S podkolenkami. Vsadím se, že ostatní andělé jsou celí říční po holkách, co vypadají jako školačky."</p>
<p>Kdyby Lucinda patřila k mým kamarádům, taková poznámka by vyvolala jen další sarkasmus a ironické ťafky. Ovšem anděl strážnej jen ztuhl a vybral si kamennou tvář a pocit vlastní dokonalosti.</p>
<p>"My," prohlásila, "se k sobě takhle nechováme. Zachováváme slušnost, jednáme spolu s úctou a neútočíme na sebe."</p>
<p>Ke konci té tirády na mě kratičcce pohlédla.</p>
<p>"O čem to točíš?"</p>
<p>Pohodila vlasy, vlastně tou trochou, co jí zbyla. "Myslím, že to dobře víš. Všichni jsme slyšeli o tvé trestné výpravě. Napřed upír, teď rarach. Ale u vás mě už nic nepřekvapí."</p>
<p>Teď jsem zrudla já. "To jsou hovadiny. Už dávno je jasné, že jsem Duanovi nic neudělala. A to s Hughem... to je prostě blbost. Je to přece můj kamarád."</p>
<p>"Pro váš druh kamarádství nic neznamená. On je stejně špatný jako vy všichni. Podle toho, co jsem slyšela, s radostí vykecal každému, kdo bych ochotný poslouchat, historku o tvém převleku s bičem a křídly. A mimochodem, snad tě neurazí můj názor, že to byla ta nejpotupnější věc, jakou jsem kdy slyšela. Dokonce i na sukubu." Vrhla pohled na knihu, kterou jsem předtím hodila na pult. "Sdělím panu Carterovi, že jsi... é... obdržela tu knihu." S tím se prkenně otočila, odešla a zavřela za sebou dveře.</p>
<p>"Pokrytecká potvora," zamumlala jsem. "Stejně by mě zajímalo, kolik lidí ví o tom, jak jsem se převlékla za démonku."</p>
<p>"Zapomeň na ni," řekl Petr. "Je to obyčejná nula. A ještě k tomu anděl. Nikdo neví, co jim přelítne přes nos."</p>
<p>Zamračila jsem se. A pak mi to došlo. Nedokázala jsem uvěřit, že mě to dřív nenapadlo. Možná byla Lucinda přece jen k něčemu dobrá. "To je ono!"</p>
<p>"O čem to mluvíš?" nezřetelně zabrblal Cody s pusou plnou málem studené pizzy.</p>
<p>"Že to anděl zabil Duana a pak napadl Hugha! Skvěle to jde dohromady. Měls pravdu, že démon nemá žádný důvod, aby zabíjel naše lidi. Ale anděl klidně. Myslím skutečného anděla, ne strážného, jako je Lucinda."</p>
<p>Petr zavrtěl hlavou. "Anděl by to mohl udělat, ale to by bylo příliš triviální. Velká bitva všehomíru mezi dobrem a zlem je mnohem rozsáhlejší než půtky dvou stvoření a ty to dobře víš. Odstranit jednou za čas zástupce pekla by bylo plýtváním zdroji."</p>
<p>Cody o tom taky uvažoval. "Co kdyby to byl něco jako anděl odpadlík? Někdo, komu se nechce dodržovat pravidla hry."</p>
<p>Oba s Petrem jsme se na mladšího upíra s údivem podívali. Celý večer se do našeho rozumování nezapojoval a teď tohle.</p>
<p>"Nic takovýho neexistuje," odporoval jeho mentor. "Nebo ano, Georgino?"</p>
<p>Oči obou upírů se upřely na mě a čekali na můj názor. "Jerome říkal, že žádní zlí andělé nejsou. Když spáchají nějaké zlo, stanou se z nich démoni a přestanou být anděli."</p>
<p>"No, takže máš po teorii. Zlý anděl už není andělem a v tom případě by o něm Jerome věděl."</p>
<p>Zamračila jsem se, pořád mi vrtalo v hlavě, že Cody použil slovo ´odpadlík´ místo ´padlý´. "Možná když andělé hřeší, je to stejné jako když hřeší lidi... nedá se vždycky říct, že něco je ´špatné´, když si ten člověk myslí, že dělá ´dobrou´ věc. Ta teorie ještě pořád může platit."</p>
<p>Všichni jsme o tom chvíli přemýšleli. Lidé neustále podléhali iluzi, že opravdu existuje přesně stanovený soubor pravidel o tom co hřích je a co není, pravidla, která mohl kdokoliv porušit aniž si to uvědomil. Ve skutečnosti většina lidí ví, že dělá nějakou špatnost, prostě to cítí. Hřích je víc subjektivní záležitost než objektivní. Za časů puritánů byla pro sukubu hračka získávat duše, protože ti muži málem všechno, co souviselo se sexem a s rozkoší, považovali za nemravné. V dnešní době většina lidí nepovažuje předmanželský sex za nic nemorálního, proto se nedá mluvit o páchání hříchu. Sukuby byly v průběhu let nuceny stát se mnohem tvořivějšími, jestli chtěli získat energii a zkazit duše.</p>
<p>Přece jen by podle téhle logiky bylo možné, že anděl odpadlík, který věřil, že dělá dobro, o něm neuvažoval jako o hříchu. Kde není hřích, není ani pád. Nebo přece jen je? Celý ten koncept mi už začínal přerůstat přes hlavu a zdálo se, že Petrovi taky.</p>
<p>"Takže v čem je rozdíl? Proč a jak se anděl stane padlým? Zřejmě tady dost záleží na technických detailech."</p>
<p>Málem jsem souhlasila, když jsem si vzpomněla na něco jiného. "Ten dopis."</p>
<p>"Jaký dopis?" Ptal se Cody.</p>
<p>"Ten, co jsem našla přilepený na dveřích. Stálo v něm, že jsem dost krásná na to, aby byl anděl v pokušení padnout."</p>
<p>"No, ty vážně vypadáš docela dobře." Když jsem zvedla obočí, Petr zdráhavě dodal: "Tak jo, tohle je tak trochu podezřelý... ale až příliš podezřelý. Proč ti prostě nenechal vizitku?"</p>
<p>Cody málem vyskočil z místa. "Protože to je nějakej anděl-psychopat, který si s lidmi rád zahrává. Jako v těch filmech, kde vrazi pořežou své oběti, čímž nechají stopy a pak sledují, jestli to policie vyluštila správně."</p>
<p>Nad tou představou jsem se otřásla a znovu uvažovala, co vím o andělech všeobecně a zjistila, že nic. Na rozdíl od naší strany síly dobra neměli stejnou hierarchii šéfů a sítě rozhozené po celém světě, nemluvě o příbězích o cherubínech a serafínech. Koneckonců to my jsme vynalezli střední úroveň manažmentu, ne oni. Vždycky jsem měla dojem, že většina andělů a stvoření dobra fungovala jako soukromí detektivové nebo agenti v terénu, kteří vykonávali nejrůznější andělská poslání velmi volně organizovaným způsobem. Takové otevřené pole působnosti by mohlo poskytovat dostatečnou šanci, aby tajně řešili svou vlastní agendu.</p>
<p>Zapojení anděla by taky vysvětlovalo ty výmluvy. Jejich strana byla vyvedená z míry. Opravdu typické. Nás takový malý trapas nerozhází. Nicméně by se styděli přiznat, že se jim někdo utrhl z řetězu a Carter, který byl s Jeromem jedna ruka, ho ukecal, aby to udržel pod pokličkou. Všechna ta jeho ironie a pokusy mě zesměšňovat mohli být jen další snahou zachovat si tvář.</p>
<p>Čím víc jsem zvažovala tuhle za vlasy přitaženou teorii, tím víc se mi líbila. Nějakej naježenej anděl, co zatoužil být hrdinou, se najednou rozhodl vyřídit síly zla na vlastní pěst. Teorie anděla odpadlíka by taky vysvětlovala, proč mohl být cílem každý z nás a taky proč ho nikdo nedokázal vycítit, když jsme teď už věděli, že vyšší nesmrtelní dokážou maskovat svou přítomnost.</p>
<p>Taky mě nesmírně zajímalo, proč právě Jerome a Carter museli tajit svou přítomnost. Doufali snad, že toho anděla překvapí nepřipraveného? Tohle a ještě taky...</p>
<p>"Proč ten člověk vůbec nechal Hugha naživu?" Dívala jsem se z jednoho upíra na druhého. "Anděl by dokázal sejmout kteréhokoliv z nás. Hugh řekl, že dostával pořádně zabrat a nikdo je nevyrušil. Útočníka to zkrátka začalo nudit a vypařil se. Proč? Proč Duana zabil a Hugha ne? Nebo mě, když na to přijde, protože ví, kdo jsem."</p>
<p>"Protože Duane byl hajzl?" navrhl Petr.</p>
<p>"To sice byl, ale v zásadě je to jedno, protože my všichni jsme až po uši namočení ve věcech zla. Hugh možná ještě víc."</p>
<p>Pravdou je, že Hugh byl jako nesmrtelný ve svých nejlepších letech. Už to nebyl nezkušený nováček jako Cody ani postarší rarach znuděný a unavený světem jako já nebo Petr. Hugh už věděl dost, aby byl dobrý v tom, co dělá a opravdu se mu to líbilo. Pro kteréhokoliv andělského povstalce, který chce ze světa udělat lepší místo, by měl být první na ráně.</p>
<p>Cody souhlasil s Petrem. "Jo. Ať jsme zlí nebo ne, někteří z nás jsou sympatičtější než ostatní. Možná, že by to uznal i ten anděl."</p>
<p>"Pochybuju, že by se andělovi kdokoliv z nás zdál sympatický-"</p>
<p>Sklapla jsem. Jeden anděl nás přece jen měl rád. Jeden anděl s námi trávil hodně času. Jeden anděl, který vypadal, že byl s Jeromem všude, kde se ty útoky staly. Jeden anděl, který nás osobně znal, který znal naše zvyky a slabosti. Nejlepší způsob, jak nás sledovat a studovat, je vetřít se mezi kamarády z mokré čtvrti a předstírat přátelství.</p>
<p>Tenhle nápad byl tak výbušný a nebezpečený, že jsem se cítila nesvá jen jsem na to pomyslela. Určitě bych nic z toho nedokázala říct nahlas. Zatím ještě ne. Cody s Petrem stejně té andělské teorii moc nevěřili. Pochybovala jsem, že by se ke mně přidali, kdybych začala obviňovat Cartera.</p>
<p>"Jseš v pořádku, Georgino?" staral se Cody, když jsem byla zticha.</p>
<p>"Jo... jo... jsem v pohodě." Náhle jsem se koukla na hodiny na sporáku a vystartovala z židle. Točila se mi hlava. "Do prdele. Musím padat do Queen Anne."</p>
<p>"Kvůli čemu?" ptal se Petr.</p>
<p>"Mám rande."</p>
<p>"S kýmpak?" Cody se na mě potutelně usmál a já zrudla.</p>
<p>"S Romanem."</p>
<p>Petr se obrátil ke svému žáku. "Kdo je to?"</p>
<p>"Ten sexy tanečník. Georgina se od něj nedokázala odlepit."</p>
<p>"Nic takovýho. Na to ho mám příliš ráda."</p>
<p>Oba se zasmáli. Když jsem popadla kabát, Petr se zeptal: "Hele, neudělala bys mi laskavost?"</p>
<p>"O co jde?" "Pořád jsem se v duchu zabývala tou záhadou, co nás obklopovala. Tím a taky Romanem. Od poslední schůzky jsme si párkrát zavolali a já čím dál tím víc žasla, jak se k sobě hodíme.</p>
<p>"No, víš, přece znáš ty počítačové programy v salonech, které ti ukážou, jak bys vypadala s různými účesy a s různou barvou vlasů. Myslel jsem, že bychom to mohli zkusit naostro. Proměnila by ses ve mne a ukázala, jak bych vypadal s různými účesy."</p>
<p>Oba s Codym jsme na něj zírali a dlouhou chvíli bylo ticho.</p>
<p>"Petře," pravila jsem nakonec, "to je ten nejpitomější nápad, o jakém jsem kdy slyšela."</p>
<p>"Jak se to vezme." Cody se poškrábal na bradě. "Pro něj je přímo skvělej."</p>
<p>"Právě teď toho máme hodně co na práci," upozornila jsem. Neměla jsem trpělivost jemně reagovat na Petrův takzvaný humor. "Nebudu plýtvat energií na tvou ješitnost."</p>
<p>"No tak," žadonil Petr. "Máš jí pořád až moc z toho panice. Nemůžeš mi z ní trošku věnovat?"</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a přehodila si kabelku přes rameno. "Přednáška o sukubách pro začátečníky. Čím víc se transformace liší od mé skutečné podoby, tím víc energie musím vynaložit. Už změna pohlaví je pořádnej průser, změna na něco jiného než je člověk je ještě horší. Kdybych si s tebou hrála na salon, spotřebovala bych většinu svých zásob a jsou mnohem užitečnější věci, na co tu energii vynaložit." Výhružně jsem si ho změřila. "Příteli, potřeboval bys navštívit nějakou poradnu, kde by ti pomohli s budováním image a zbavili tě nejistoty."</p>
<p>Cody na mě hleděl jako na exotické zvíře. "Něco jinýho než člověk? Mohla bys se proměnit třeba v, řekněme, korovce jedovatého, nebo... nebo... ježovku, nebo něco takovýho?"</p>
<p>"Dobrou noc mládenci. Už musím běžet."</p>
<p>Když jsem odcházela, ještě jsem zaslechla, jak Petr s Codym diskutují, jestli by bylo třeba víc energie, kdybych se proměnila v opravdu malého savce nebo plaza lidských rozměrů. No prostě upíři. Občas jsou jako malý děti.</p>
<p>Domů jsem dojela v rekordním čase. Vzpomněla jsem si, že ty boty na podpatcích musím proměnit v sandály a vešla jsem do našeho domu současně s Romanem. Když jsem ho spatřila, v tu ránu mi vyletěly z hlavy všechny myšlenky o andělech a spiknutích.</p>
<p>Řekl mi, abych se oblékla pohodlně a i když on udělal to samé, džíny a triko s dlouhým rukávem na něm vypadaly jako poslední výkřik módy. Zřejmě jsem na něj působila velmi podobně, protože mě popadl do mohutného medvědího objetí a políbil mě na tvář.</p>
<p>"Ahoj, krasavice," zašeptal mi do ucha a objímal mě dýl než bylo nutné.</p>
<p>"Taky tě zdravím," vymotala jsem se z jeho náruče a usmála se na něj.</p>
<p>"Jsi tak malinká," poznamenal a vzal mi tvář do dlaní. "Je to roztomilý."</p>
<p>Hrozilo, že se v těch jeho očích utopím, proto jsem se rychle odvrátila než udělám nějakou pitomost. "Jdeme." Zastavila jsem se. "Kam to vlastně máme namířeno?"</p>
<p>Zavedl mě ke svému autu, zaparkovanému přímo na ulici. "Protože jsem zjistil, že s nohama to umíš, napadlo mě, že bychom mohli jít někam, kde vyzkoušíme, jak je to s tvou celkovou tělesnou koordinací."</p>
<p>"Jako třeba do hotelového pokoje?"</p>
<p>"Zatraceně. To jsem tak průhlednej?"</p>
<p>O pár minut později zajel k zchátralému zařízení s blikajícím neonovým nápisem Bowling u Burta. Znechuceně jsem se na to dívala a nedokázala skrýt své pocity.</p>
<p>"Tohle je tvá představa rande? Bowling? Kdyby tady aspoň bylo hezky."</p>
<p>Romana můj nedostatek nadšení vůbec nevzrušoval. "Kdy jsi naposledy hrála bowling?"</p>
<p>Měla jsem podezření, že to bylo někdy v sedmdesátých letech. "To už bylo dávno."</p>
<p>"To jsem si myslel. Víš," začal konverzačně, když jsme vešli a přistoupili k pultu, "už jsem tě prokouknul. Tvrdíš, že nemáš zájem o vážný vztah, ale pořád mám dojem, že se ráda bavíš. Velikost deset, prosím."</p>
<p>"Šest a půl."</p>
<p>Pokladní každému z nás dala pár nechutně vyhlížejících bot a já byla vděčná, že mě žádné bakterie nemůžou ohrozit.</p>
<p>Roman zaplatil a ona nám ukázala náš pruh.</p>
<p>"Každopádně, jak už jsem řekl, bez ohledu na to své přesvědčení občas to nejde jinak, než že musíš jít na rande. Jseš tak atraktivní, že nic jiného prostě není možné."</p>
<p>"Co tím chceš říct?" Sedla jsem si v našem pruhu na zem, zula své Birkenstocky, ale pořád se podezíravě dívala na půjčené boty.</p>
<p>Roman si přestal šněrovat své vlastní a upřel na mě dlouhý pohled. "Ale no tak, nevěřím, žes tak nevšímavá. Muži na tebe civěj v jednom kuse, vidím to pokaždý, když jsem s tebou. V tom vašem knihkupectví i v baru, kde jsme tenkrát byli, dokonce i tady. Přešla jsi jen ten kousek od pultu, ale já už viděl tři chlapy, jak se zastavili a dívali se na tebe."</p>
<p>"Má to nějakou pointu?"</p>
<p>"Až na konci." Vstal a šli jsme k poličce s bowlingovými koulemi. "Když jsi tak nápadná, muži ti určitě nepřetržitě dělají návrhy a prostě aspoň jednou za čas musíš ustoupit, stejně jako v mém případě. Mám pravdu?"</p>
<p>"Snad."</p>
<p>Přestal mluvit, protože si vybíral kouli a věnoval mi další z těch jeho dechberoucích pohledů, jako by mi chtěl vidět až do duše. "Takže mi řekni, kde jsi byla naposledy, když jsi byla na schůzce."</p>
<p>"Kde jsem byla na svém posledním rande?" Tak nějak jsem si nemyslela, že by se počítal i Martin Miller.</p>
<p>"Ano, na tvém posledním rande. Myslím tím opravdovou schůzku, nic takovýho, že sis s někým příležitostně dala skleničku. Rande, jaké když chlap plánuje, dá si na tom hodně záležet, protože tě na konci chce dostat do postele."</p>
<p>Potěžkávala jsem kouli pomalovanou fluorescenční zelenou a oranžovou barvou a namáhala si mozek. "V opeře," řekla jsem nakonec. "A na večeři v Santa Lucia."</p>
<p>"Slušnej výběr. A předtím?"</p>
<p>"Ježíši, ty ale jseš vlezlej. Hm... asi na vernisáži umělecké výstavy."</p>
<p>"Nejspíš v kombinaci s vybranou restaurací, kde škrobení číšníci říkají ´děkuji vám´, když jim sdělíš, co sis objednala, že?"</p>
<p>"Snad."</p>
<p>"To jsem si myslel." Zvedl tmavě modrou kouli. "Proto odmítáš chodit na rande, proto nemáš zájem o vážný vztah. Jseš tak horký zboží, že plyš a pětihvězdičkový podniky tě už přestaly bavit a nudíš se tam. Muži se snaží před tebou vytáhnout a zvou tě na ta nejlepší místa, ale po čase to přestane být zajímavé." V očích měl potměšilé jiskřičky. "Proto jsem se rozhodl, že se nepřidám k těm zoufalcům a zavedu tě tam, kam by tvá rozmazlená nožka nevkročila ani ve snu. Prostě zpět k nejzákladnějším základům, které jsou solí země. A rande v tomhle duchu vypadá následovně: dva lidi, co se víc zabývají jeden druhým než nóbl kulisami."</p>
<p>Vrátili jsme se zpátky do našeho pruhu. "Právě jsi zabil spoustu času, abys mi řekl, že se vlastně chci flákat se spodinou."</p>
<p>"A nechceš?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Tak proč jsi se mnou?"</p>
<p>Dívala jsem se na toho krásného chlapa a přemýšlela o debatě o klasických jazycích, kterou jsme spolu jednou večer vedli. Vzhled a intelekt. Bylo těžké odolat. "Ty nejseš ten případ."</p>
<p>Usmál se na mě a změnil téma. "Tuhle sis vybrala?"</p>
<p>Sklopila jsem oči ke kouli s psychedelicky barevným vzorem. "Jo. Tahle noc je už teď surrealistická až na půdu a tak mě napadlo, že si to vychutnám se vším všudy. Možná později přijde na řadu i LSD."</p>
<p>Roman pobaveně přimhouřil oči a ukázal hlavou směrem k dráze. "Teď uvidíme, jak si s tím poradíš."</p>
<p>Nejistě jsem se pohnula a vzpomínala, jak se s tím zachází. Všude kolem nás jsem viděla hráče, jak s lehkostí hází. Pokrčila jsem rameny, přešla k čáře, zapažila a hodila. Míč vzlétl, plul vzduchem asi tak metr a něco, při dopadu hlasitě prásknul o dráhu a bleskově zapadl do žlábku. Roman přišel ke mně a oba jsme tiše sledovali, jak koule končí svou cestu.</p>
<p>"Vždycky s koulemi zacházíš tak drsně?"</p>
<p>"Většina mužů si nestěžuje."</p>
<p>"Tomu věřím. Tentokrát to zkus hodit tak, aby koule měla kontakt s podlahou."</p>
<p>Přísně jsem si ho změřila. "Doufám, že nejseš jedním z těch chlapů, co se až třesou, aby ženský ukázali, oč jsou v tom lepší, nebo jo?"</p>
<p>"Ne. Jen ti nabízím přátelskou radu."</p>
<p>Má koule se vrátila a já se podle té rady zařídila. Tentokrát koule dopadla s menšími zvukovými efekty, ale stejně zase skončila ve žlábku.</p>
<p>"Tak dobře. Teď se předveď ty," zabručela jsem a rozmrzele se svezla na židli.</p>
<p>Roman nakráčel do pruhu, prohnul se elegantně jako kočka, koule z jeho ruky vyletěla jako když teče voda ze džbánu, hladce doplachtila na zem a porazila devět kuželek. Když se vrátila, bez námahy ji hodil ještě jednou a srazil i tu desátou.</p>
<p>"Tohle bude dlouhá noc."</p>
<p>"Hlavu vzhůru." Zvedl mi bradu. "Půjde to. Zkus to znovu a miř mírně doleva. Dojdu nám pro pivo."</p>
<p>Mířila jsem doleva, jak mi radil a koule pro změnu skončila v levém žlábku. Při druhém hodu jsem do toho dala míň síly a povedlo se mi srazit kuželku, co stála nejvíc vlevo. Zajásala jsem.</p>
<p>"Hezká práce," povzbudil mě Roman a postavil na stůl dvě sklenice levného piva. Už víc než deset let jsem nepila nic z malého pivovaru. "Po troškách se to naučíš."</p>
<p>Později večer se ukázalo, že měl pravdu. Počet sražených kuželek mírně vzrůstal, i když jsem je obvykle při prvním hodu nechutně rozčísla na dvě poloviny a udělala parohy. Nedokázala jsem se toho zlozvyku zbavit i když se o to Roman snažil ze všech sil. Slouží mu ke cti, že mi dával dobré, přímo profesionální rady a taky mi leccos ukázal.</p>
<p>"Takhle dáš ruku a takhle se nakloníš," vysvětloval stojíc za mnou s jednou rukou na mém boku a druhou na zápěstí. Jeho doteky mě pálily a já dumala, jestli je opravdu tak obětavej nebo jestli to je jen záminka, aby na mě mohl sahat. Sama jsem při práci sukuby takové techniky hojně využívala. Chlapi z toho šíleli a teď už jsem věděla, proč.</p>
<p>Ať to byla finta nebo ne, neřekla jsem mu, aby toho nechal.</p>
<p>Nejúspěšnější jsem byla v druhé hře, když jsem všechny kuželky porazila jediným úderem. Ve třetím kole má úspěšnost rapidně poklesla, když mě začalo zmáhat pivo a únava. Roman si toho všimnul, prohlásil naše bowlingové utkání za ukončené a můj pokrok velebil jako velmi působivý.</p>
<p>"Musíme teď jít na večeři do nějakýho pajzlu, abychom si udrželi zdání mého, podle tebe vysněného, rande se spodinou?"</p>
<p>Objal mě a šli jsme k autu. "To bude nejspíš záležet na tom, jestli se necháš zlákat mým šarmem nebo ne."</p>
<p>"Jestli se nechám, vezmeš mě někam, kde je hezky? Víš, někdy zaberou i nóbl místa."</p>
<p>K mé velké spokojenosti jsme skončili ve vyhlášené japonské restauraci. Dali jsme si načas, vychutnávali si jídlo i rozhovor a zase na mě udělaly dojem Romanovy znalosti a jeho inteligence. Tentokrát jsme se bavili o současnosti, měli jsme stejné názory na nedávné zprávy a kulturu, líbili se nám stejné věci a naopak nás stejné věci doháněly k šílenství a tak dál, a tak dál. Zjistila jsem, že Roman docela dost cestoval a měl vyhraněný názor na světovou politiku a dění.</p>
<p>"Tahle země je strašně zamilovaná sama do sebe," stěžoval si a usrkával saké. "Je to jako jedno velké zrcadlo. Prostě celý den sedí a prohlíží si samu sebe. Když se konečně obtěžuje podívat někam jinam, je to jen proto, aby ostatním řekla ´dělej tohle´ nebo ´buď přesně jako já´. Naše vojenská a hospodářská politika terorizuje lidi za našimi hranicemi a uvnitř nich konzervativní skupiny šikanují ostatní občany. Leze mi to na nervy."</p>
<p>Poslouchala jsem ho se zájmem, zaujala mě tahle stránka obvykle lehkomyslného a tolerantního chlapa. "Tak s tím něco udělej. Nebo odejdi."</p>
<p>Zavrtěl hlavou. "Mluvíš jako usedlej občan s jeho obehranou písničkou ´jestli se ti tady nelíbí, múžeš táhnout´. Bohužel není tak snadný odstřihnout se od svých kořenů." Opřel se a s úsměvem se snažil získat nadhled. "Nemysli si, tu a tam opravdu něco podniknu. Jsou to jen maličkosti. Něco jako můj vlastní boj proti statu quo. Občas jdu na protestní shromáždění. Odmítám kupovat výrobky získané otrockou prací."</p>
<p>"Zavrhuješ kožichy? Jíš biopotraviny?"</p>
<p>"To taky," zasmál se.</p>
<p>"To je sranda," řekla jsem po chvíli ticha. Něco mě právě napadlo.</p>
<p>"A co?"</p>
<p>"Celou dobu si tady povídáme o aktuálních věcech. Nevyléváme si jeden před druhým srdce vyprávěním o traumatickém dětství, životě na vejšce, o našich bývalých a tak podobně."</p>
<p>"Co je na tom tak zábavného?"</p>
<p>"Vlastně nic. Já jen, že když dva lidi spolu začnou chodit, obvykle je něco pudí, aby jeden druhého seznámili se svým životopisem."</p>
<p>"A ty bys o to stála?"</p>
<p>"Ani nápad." Ve skutečnosti jsem tuhle část randění z duše nesnášela, protože jsem svou minulost musela upravovat podle aktuálních potřeb. Rozčilovalo mě, že musím lhát a pořád dávat pozor, abych se nepodřekla.</p>
<p>"Myslím, že minulost nás už tak souží dost i bez toho, abychom ji tahali taky do současnosti. Raději se dívám dopředu než dozadu."</p>
<p>Zvědavě jsem si ho prohlížela. "Tebe tvá minulost trápí?"</p>
<p>"Až příliš. Každý den je to boj, aby mě má minulost nepřeválcovala. Někdy vyhraju, někdy ne."</p>
<p>Jen bůh ví, že já jsem na tom stejně. Bylo divné o tom s někým mluvit, s někým, kdo měl podobný problém. Přemýšlela jsem, kolik lidí s sebou vleče neviditelnou zátěž, kterou před ostatními skrývá. Dokonce i při ´balení´ toho takzvaného zavazadla jsem na sobě nedávala nic znát. Nutila jsem se zachovávat vnější dojem - nahodit takzvaný spokojený výraz. V nejhorších chvílích svého života jsem se usmívala a přikyvovala a když jsem to už nedokázala zvládnout, nakonec jsem prostě utekla - za co jsem pak zaplatila svou duší.</p>
<p>Mírně jsem se usmála. "Tak fajn. Jsem ráda, že oba dáváme přednost přítomnosti."</p>
<p>Cvrnknul mě do nosu. "Já taky. Ve skutečnosti má přítomnost právě teď vypadá zatraceně dobře. Jestli přestaneš být tak tvrdohlavá, možná bude taková i má budoucnost."</p>
<p>"Netlač na pilu."</p>
<p>"No tak, přiznej to konečně. Zjistilas, že mé rozhořčení nad mocnými tohoto světa ti přijde roztomilé, možná dokonce erotické."</p>
<p>"Mýslím, že slovo ´zábavné´ to vystihuje víc. Jestli chceš vidět opravdové rozhořčení, měl bys strávit nějaký čas s Dougem, mým kolegou. Vy dva máte hodně společného. Přes den se vyfikne a hraje si na ctihodného asistenta manažera, ale v noci je to frontman praštěné kapely, která vyjadřuje jeho nespokojenost se společností prostřednictví hudby."</p>
<p>V Romanových očích zajiskřil zájem. "On hraje někde tady?"</p>
<p>"Jo. Tuhle sobotu bude hrát ve starém pivovaru Greenlake. Jdu tam a někteří další od nás taky."</p>
<p>"Ale? V kolik tě mám vyzvednout?"</p>
<p>"Nějak si nepamatuju, že bych tě zvala."</p>
<p>"Vážně ne? Protože bych přísahal, žes právě řekla kdy a kde to bude. Mně to znělo jako pozvání. Vždyť to znáš - nejdřív jsem já měl říct něco jako ´nebude ti vadit, jestli taky půjdu´ a pak bys zase ty samozřejmě řekla ´ne, klidně přijď´ a tak dál. Prostě jsem jen pár kroků přeskočil."</p>
<p>"Opravdu to bylo velice efektivní," souhlasila jsem.</p>
<p>"Takže... nebude ti vadit, jestli taky půjdu?"</p>
<p>Zasténala jsem. "Romane, v tomhle nemůžeme pokračovat. Ze začátku to bylo roztomilý, ale mělo to být jen jedno rande. Nějak nám to přerůstá přes hlavu. U nás v práci si lidi myslí, že spolu chodíme." Casey a Beth mi nedávno sdělily, že ten ´můj´ je k sežrání.</p>
<p>"Opravdu?" Vypadal štěstím bez sebe.</p>
<p>"Já nežertuju. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že právě teď nechci žádný vážný vztah."</p>
<p>Přesto jsem to ve skutečnosti nemyslela vážně. Ne v hloubi srdce. Prožila jsem celá staletí tak, že jsem od sebe odřízla jakýkoliv smysluplný vztah s jiným mužem a bolelo to. Dokonce i když jsem ve svých nejskvělejších sukubích časech záměrně pěstovala vztahy s hezkými kluky, po sexu jsem se na ně okamžitě vykašlala a zmizela. Jistým způsobem byl teď můj život ještě těžší. Vyhýbala jsem se pocitu viny z toho, že sympatickým mužům kradu životní energii, ale stejně jsem neměla žádný opravdový přátelský vztah. Nikoho, kdo by se zajímal jen o mě. Jistě, měla jsem kamarády, ale oni měli své vlastní životy a ty, co se dostali příliš blízko - jako Doug - jsem odmítala pro jejich vlastní dobro.</p>
<p>"Copak nedoufáš, že někoho náhodou potkáš? Nebo snad nevěříš v přátelství muže a ženy?"</p>
<p>"Ne," odpověděla jsem rozhodně. "Ani trochu."</p>
<p>"A co ostatní muži ve tvém životě? Například ten Doug? Nebo ten taneční instruktor? Nebo třeba ten spisovatel? S nimi se přece kamarádíš, nebo ne?"</p>
<p>"No jo, ale to je jiný. Nepřitahují-"</p>
<p>Zbytek jsem spolkla, ale stejně už bylo pozdě. Romanova tvář se rozzářila nadějí a radostí. Naklonil se a dotkl se mé tváře.</p>
<p>Polkla jsem, vyděšená i vzrušená z toho, jak byl blízko. Pivo a sake mě duševně i tělesně úplně rozhodily a já si udělala uzel na duševním kapesníku, že až příště půjdeme ven, nesmím si dát ani kapku. Vlastně my dva už spolu nikam nepůjdeme... že? Alkohol zmátl mé smysly a bylo těžší rozlišovat mezi sukubím instinktem se nakrmit a čistou pudovou touhou. Pro něj bylo nebezpečné jedno i druhé.</p>
<p>A přece... v téhle chvíli nebyla důležitá touha ale on. Být s ním, mluvit s ním, zase jednou pustit někoho do svého života. Někoho, kdo se o mě zajímá, kdo mi rozumí, ke komu bych se mohla vracet.</p>
<p>"V kolik tě mám vyzvednout?" zašeptal.</p>
<p>Sklopila jsem oči, najednou mi bylo horko. "Ten koncert je dost pozdě."</p>
<p>Jeho ruka sjela po mé tváři na zátylek, zapletla se do mých vlasů a zvedla mou tvář k jeho. "Chceš předtím ještě někam jít?"</p>
<p>"Neměli bychom." Moc mi to nešlo z pusy, měla jsem pocit, že mi jazyk plave v medu.</p>
<p>Roman se naklonil a políbil mě na ucho. "Budu u tebe v sedm hodin."</p>
<p>"V sedm," opakovala jsem mechanicky.</p>
<p>Jeho rty se pohnuly, políbili mě na tvář těsně vedle ucha, pak kousek dál, pak těsně pod mými rty. Byly tak blízko mým a já se na tu blízkost celá soustředila, cítila jsem jejich žár jako by měly svou vlastní auru. Všechno se najednou zpomalilo, toužila jsem, aby mě políbil, toužila jsem po doteku jeho jazyku a rtů, ale nedokázala se ani hnout.</p>
<p>"Přinesu vám ještě něco?" Servírčin mírně rozpačitý hlas mě vytrhl z toho ochromujícího oparu, vrátil mě zpátky do reality, která mi okamžitě připomněla, co by se Romanovi stalo, kdyby mě třeba jen políbil. Nebylo by to zase tak moc hrozné, ale přece jen. Vyprostila jsem se z jeho sevření a zavrtěla hlavou. "Už nic. Jen účet."</p>
<p>Pak jsme už s Romanem toho moc nenamluvili. Když mě dovezl domů, nesnažil se pokračovat v tom, co začal v té restauraci. Doprovodil mě ke dveřím, usmál se a připoměl mi, že se staví v sobotu v sedm hodin.</p>
<p>Šla jsem spár neklidná a toužila po sexu. Alkohol mi pomohl usnout docela rychle, ale když jsem se ráno probudila a ospalá se povalovala v posteli, pořád mě pronásledoval pocit, který jsem měla, když byly jeho rty tak blízko mých. Hned se má smyslná touha vrátila s plnou silou.</p>
<p>"Už jen to mi chybělo," postěžovala jsem si Aubrey, když jsem se vykutálela z pelechu.</p>
<p>Do práce jsem měla jít až za tři hodiny a potřebovala jsem dělat něco jinýho než snít o Romanovi s otevřenýma očima. Připomněla jsem si, že jsem se s Erikem nedomluvila na žádném konkrétním termínu a rozhodla se, že za ním zase zajdu. Pokud šlo o mě, teorie o lovcích upírů už byla víceméně zastaralá, ale mohl zjistit něco dalšího, co bych mohla použít. Taky jsem se ho chtěla zeptat na padlé anděly.</p>
<p>Když zvážím hrozbu ´uklizení´, nejspíš jsem se měla víc bát návštěvy v Arcana, s.r.o. Přesto jsem si z toho nijak moc nedělala hlavu. O arcidémonovi jsem už dávno věděla, že není žádný ranní ptáče. On samozřejmě doopravdy nepotřeboval odpočinek, ale tenhle přepych smrtelníků převzal s nadšením. Předpokládala jsem, že ať je kde je, pořád ještě chrní a nemá ani páru o tom, co mám za lubem.</p>
<p>Oblékla jsem se, nasnídala a brzy vyrazila do Lake City. Obchod jsem teď našla snadno a zase mě vyděsil jeho omšelý vzhled a prázdné parkoviště. Přesto když jsem vešla, spatřila jsem temný stín, jak se v koutě sklání ke knihám a byl příliš vysoký než aby patřil Erikovi. Radost z toho, že Erik má další zákazníky trvala jen tak dlouho, dokud se postava nenarovnala a do mě se zapíchl sardonický pohled šedých očí.</p>
<p>"Dobrý den, Georgino."</p>
<p>Polkla jsem. "Dobrý den, Cartere."</p>
<p>Kapitola 13</p>
<p>Carter zvedl knihu a líně ji prolistoval. Jemné světlé vlasy měl nacpané pod baseballovou čepicí s kšiltem vzadu a flanelová košile vypadala, že pamatuje lepší časy.</p>
<p>"Doplňuješ zásoby pro nějaký oltář?" zeptal se mě aniž vzhlédl. "Nebo sis přišla oprášit znalosti astrologie?"</p>
<p>"Proč jsem tady, po tom ti nic není," štěkla jsem na něj, příliš vyvedená z míry tím, že tam byl než bych si vymyslela něco zábavného nebo aspoň uvěřitelného.</p>
<p>Tentokrát se ty šedé oči na mě podívaly. "Jerome ví, že jsi tady?"</p>
<p>"Ani jemu po tom nic není. Proč tě to zajímá? Chceš to snad hned za tepla všude rozkecat?" Hrála jsem si na hrdinku, i když jedna moje část věděla, že jestli má Carter opravdu na svědomí ty útoky, budu mít mnohem větší starosti než Jeromův hněv.</p>
<p>"Možná." Zavřel knihu a držel ji v dlaních. "Ale zdá se mi, že se budu bavit víc a dýl, když si to nechám pro sebe a nechám tě, abys nerušeně pletichařila dál."</p>
<p>"Netuším, o jakých pletichách to mluvíš. Copak si holka nemůže skočit nakoupit bez toho, aby ji někdo podroboval výslechu třetího stupně? Nevím o tom, že bych já nutila tebe se zpovídat, proč jsi tady ty."</p>
<p>Pravda byla, že jsem hořela zvědavostí se to dovědět. Nedivila jsem se, že Erika zná - všichni jsme ho znali - ale ve světle toho, co se nedávno stalo, to jen přikrmovalo mé podezření.</p>
<p>"Já?" Zvedl knihu, abych viděla název. <emphasis>Naučte se čarovat za míň než 30 dní</emphasis>. "Musím dohnat ztracený čas."</p>
<p>"To je mazaný," souhlasila jsem.</p>
<p>"Chvála přímo od mistra. Jsem poctěn. Už jsem ti poskytl dost času, abys se vytasila se svým alibi?" Položil knihu.</p>
<p>"Slečno Kincaidová." Než jsem stačila něco říct, do místnosti se všoural Erik. "Jsem tak rád, že vás vidím. Můj přítel mi právě přinesl ty náušnice, které jste chtěla."</p>
<p>Chvíli jsem na něj zmateně zírala a pak mi došlo, že myslí ten perlový náhrdelník a náušnice k němu, o které jsem ho bez rozmýšlení požádala.</p>
<p>"Jsem ráda, že to stihl tak rychle."</p>
<p>"Šikovná záminka," připustil Carter polohlasem.</p>
<p>Nevšímala jsem si ho.</p>
<p>Erik otevřel krabičku a já nakoukla dovnitř. Tři drobné pramínky sladkovodních perel, přesně stejných jako ty na náhrdelníku, visely z jemných měděných drátků každé náušnice.</p>
<p>"Jsou opravdu krásné," pochválila jsem je a myslela to vážně. "Poděkujte svému příteli. Mám šaty, ke kterým se budou skvěle hodit."</p>
<p>"Určitě se ti ulevilo," poznamenal Carter a díval se, jak Erik balí náušnice. "Myslím tím, žes sehnala vhodné doplňky. Cody mi řekl, že poslední dobou chodíš pořád na schůzky. Nejspíš jsi neměla čas si přečíst tu knihu, kterou jsem ti poslal."</p>
<p>Posunula jsem kreditku Erikovi. Cody viděl můj mužský doprovod na tanečních, ale o svém následujícím rande s Romanem jsem mu řekla jen včera.</p>
<p>"Kdy jsi mluvil s Codym?"</p>
<p>"Včera večer."</p>
<p>"To je celkem sranda, protože já taky. A dnes jsi tady. Slídíš za mnou?"</p>
<p>V Carterových očích tančily veselé ohníčky. "Byl jsem tady první, takže možná ty slídíš za mnou. Možná se ti to randění zalíbilo a hledáš šikovný způsob, jak po mně vyjet."</p>
<p>Podepsala jsem účet a vrátila ho tichému, naslouchajícímu Erikovi. "Bohužel. Mám radši, když je v mých mužích trochu víc života."</p>
<p>Carter se tiše zasmál nad mým žertíkem. Sexem s jinými nesmrtelnými nezískám žádnou životní sílu. "Georgino, občas se mi zdá, že bych za tebou slídil docela rád, jen abych slyšel, co řekneš dalšího."</p>
<p>Erik vzhlédl. Jestli mu vadilo, že se octl v křížové palbě dvou nesmrtelných, nedal to najevo. "Pak si možná s námi rád vypijete čaj, pane Cartere. Zdržíte se, slečno Kincaidová, že?"</p>
<p>Věnovala jsem Erikovi jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů. "Ano, samozřejmě."</p>
<p>"Pane Cartere?"</p>
<p>"Děkuji, ale ne. Mám dost práce a jestli jsem to správně pochopil, Georgina se ve stejnou dobu dokáže zabývat jen jedním mužem. Jako vždy bylo příjemné se s vámi setkat, Eriku. Díky za rozhovor. A pokud jde o tebe, Georgino... no, jsem si jistý, že se zase brzy uvidíme."</p>
<p>Z něčeho v těch slovech mi přejel mráz po zádech. Spotřebovala jsem všechnu svou rozhodnost, aby to znělo klidně, když jsem na něj zavolala.</p>
<p>"Cartere?"</p>
<p>Rukou se už dotýkal dveří, ale zastavil se, podíval se na mě a zvedl obočí.</p>
<p>"Ví Jerome o tom, že <emphasis>ty</emphasis> jsi tady?"</p>
<p>Pomalý, vychytralý úsměv se rozlil po andělově tváři.</p>
<p>"Chceš to hned zatepla všude rozkecat, Georgino? A to už jsem si začínal myslet, jak jsme pokročili. Možná jsme si měli popovídat o trochu víc. Mohla ses mě třeba zeptat, jestli se brzy změní počasí, já ti zase mohl střihnout kompliment, jak skvěle dnes vypadáš a tak dál, a tak dál. Vždyť víš, jak to chodí."</p>
<p>Zamrkala jsem. Podobalo se to tomu dopisu na mých dveřích.</p>
<p><emphasis>Jste krásná žena, Georgino. Myslím, že natolik krásná, že kvůli vám jsou i andělé v pokušení padnout...</emphasis></p>
<p>Nechával mi další stopu? Nebo si se mnou jen zahrával, jak to tvrdil Cody? Nebo o nic nejde a jsem jen příliš podezíravá? Byl to pořád jen ten otravný Carter, prokletí mé existence, co mě jen sužuje jako vždycky? Na mou duši jsem to ani netušila, ale věděla jsem, že ze všech andělů schopných v tomhle městě odrovnat nesmrtelná stvoření zla, měl Carter nejvíc příležitostí.</p>
<p>"Takže jak moc jsem hezká?" Hlas se mi trošku zadrhl. "Dost hezká, abych způsobila pád?"</p>
<p>Andělovy rty se zachvěly. "Já to věděl, že po mně jdeš. Uvidíme se později, Georgino, Eriku." Otevřel dveře a byl pryč.</p>
<p>Stála jsem tam a dívala se, jak odchází. "Co tady dělal?"</p>
<p>Erik položil na stolek tác se dvěma šálky. "No tak, slečno Kincaidová. Vaše tajemství jsem si nechal pro sebe. Jistě nečekáte, že s jeho budu zacházet jinak."</p>
<p>"Ne. To nejspíš ne."</p>
<p>Zatímco starý pán šel pro konvici, myslela jsem na to, že ho nechci vystavit riziku ohrožení tím, že se zaplete vo záležitostí nesmrtelných. Vlastně aby se do nich zapletl ještě víc než dosud.</p>
<p>Vrátil se brzy a nalil nám čaj. "Udělal jsem ho těsně předtím, než jste přišla. Velmi mě těší, že mi u něj budete dělat společnost."</p>
<p>Ochutnala jsem. Byl to jiný druh bylinkového čaje. "Jak mu říkáte?"</p>
<p>"Touha."</p>
<p>"Opravdu příhodné," poznamenala jsem. Když odmyslím anděly a spiknutí, jediné, po čem jsem toužila, byl Roman. "Zjistil jste něco?"</p>
<p>"Obávám se, že ne. Poptával jsem se, ale o lovcích upírů jsem se nedověděl nic nového a ani nejsou žádné známky toho, že by se tady nějaký pohyboval."</p>
<p>"To mě nepřekvapuje," usrkla jsem si čaje. "Myslím si, že jde o něco jiného."</p>
<p>Na to neřekl nic, byl opatrný jako vždycky.</p>
<p>"Vím, že mi nepovíte, proč tady byl a já to chápu..." odmlčela jsem a dumala, jak to nejlíp vyjádřit. "Ale co si... co si o něm myslíte? Mluvím o Carterovi. Udělal něco zvláštního, nebo vypadal, řekněme, podezřele? Tajnůstkářsky?"</p>
<p>Erik se na mě nějak divně díval. "Promiňte mi, ale já mám spoustu zákazníků - včetně vás - kteří splňují tu definici."</p>
<p>Tohle bylo bezpochyby ještě příliš zdvořile vyjádřeno. "No dobře, tak to zkusme jinak. Důvěřujete mu?"</p>
<p>"Panu Carterovi?" Zatvářil se překvapeně. "Znám ho déle než vás. Jestli se některému z ´podezřelých a tajnůstkářských´ zákazníků vůbec dá věřit, on by byl na prvním místě. Svěřil bych mu i svůj život."</p>
<p>Moc jsem se tomu nedivila. Jestli Carter dokázal oblbnout Jeroma, se smrtelníkem by to měl mít snazší.</p>
<p>Přehodila jsem výhybku a zeptala se: "Víte něco o padlých andělech?"</p>
<p>"Řekl bych, že tohle téma je vám důvěrně známé, slečno Kincaidová."</p>
<p>Uvažovala jsem, jestli nenaráží na společnost, ve které jsem se pohybovala nebo jestli myslí na ten starý mýtus, že sukuby jsou ďáblové. Aby bylo jasno, nejsme.</p>
<p>"Jestli se chcete něco dovědět o historii náboženství, nikdy se na ni neptejte věřících. Tyhle otázky položte učencům mimo jejich společenství."</p>
<p>"Přesně tak." Usmál se a přemýšlel, zatímco nesl šálek k ústům. "Takže určitě víte, že ďáblové jsou andělé, kteří se odvrátili od boží vůle. Vzbouřili se, nebo jak se obecně říká, ´padli´. Lucifer je považován za prvního z nich a ostatní odešli s ním."</p>
<p>"Ale tak to bylo na začátku, že? Jediný hromadný přesun z jedné strany na druhou." Zamračila jsem se a stále přemýšlela, co přesně se technicky vzato dělo, když andělé padli. "A co později? Stalo se to jen jednou? Jen tenkrát?"</p>
<p>Erik zavrtěl hlavou. "Mám dojem, se to v minulosti stalo víckrát a může se to stát i dnes. Existují dokonce dokumenty, které naznačují-"</p>
<p>Dveře se otevřely a dovnitř vešel mladý pár. Erik se zvedl a usmál se na ně.</p>
<p>"Máte nějaké knihy o tarotu pro začátečníky?" zeptalo se děvče.</p>
<p>Že se může takhle ptát. Erik jich měl plné police. To přerušení mě znechutilo, ale nechtěla jsem mu brát šanci něco vydělat. Pokynula jsem mu k té dvojici a dopila zbytek čaje. Odvedl je k příslušné sekci, energicky vyprávěl o některých knihách a podrobněji se vyptával, co potřebují.</p>
<p>Popadla jsem kabát a kabelku spolu s krabicí čaje značky Touha. Erik si všiml, že jsem na pultě nechala desetidolarovou bankovku. "Drobné si nechte."</p>
<p>Přerušil rozhovor s dvojicí a směrem ke mně poznamenal: "Podívejte se... nejspíš na začátek knihy Genesis 6, verš 2 nebo snad 4? Mělo by tam být něco, co vám pomůže."</p>
<p>"Genesis? Myslíte bibli?" Přikývl a já se rozhlédla po policích s knihami. "Kde ji máte?"</p>
<p>"Ty neprodávám, slečno Kincaidová. Mám za to, že vaše vlastní zdroje budou víc než dostatečné."</p>
<p>Vrátil se ke svým zákazníkům a já odešla. Kroutila jsem hlavou nad mužem, který znal zpaměti biblické verše podle čísel, ale žádný výtisk neměl poruce. Přesto měl s těmi zdroji pravdu a mně stejně za chvíli začínala směna.</p>
<p>Jela jsem zpátky do Queen Anne a zjistila, že parkoviště na ulici je plné. Vydolovala jsem povolení z přihrádky v palubní desce, pověsila ho na zpětné zrcátko a zajela na malé, soukromé parkoviště, které sousedilo s uličkou za knihkupectvím. O to místo stálo hodně zaměstnanců a když to šlo zařídit jinak, nepoužívala jsem ho.</p>
<p>Když jsem šla k obchodu, zahlédla jsem dvě auta parkovat tesně vedle sebe a zrzku, jak se nad nimi sklání. Byla to Tammi. Měla jsem ti puberťačku docela ráda, ale měla sklon se donekonečna vykecávat. Nechtěla jsem odkládat průzkum bible, proto jsem se schovala ve stínu a proměnila se v nezajímavého muže, kterého nemohla znát. Pak jsem přešla kolem ní a když naskočila do auta, věnovala jsem jí jen zběžný pohled.</p>
<p>Jen co byla z dohledu, zase jsem se proměnila do své normální podoby. Chvíli jsem nedokázala popadnout dech, ale ten pocit odešel tak rychle jak přišel. Proměna mezi dvěma pohlavími byla energeticky náročná, proto jsem odmítla Petrův hloupý nápad s vlasovým studiem. Nejspíš jsem právě přišla o pár dní přebytku energie, který jsem získala od Martina. Ještě by mi to mělo vydržet aspoň dva týdny, ale cítila jsem, že se ve mně stejně začíná zvedat sukubí potřeba nakrmit se, bezpochyby vydatně podporovaná mou neustálou touhou po Romanovi.</p>
<p>Když jsem vešla, knihkupectví bzučelo běžnou všednodenní aktivitou. Okamžitě jsem zamířila k náboženské sekci. Při mnoha příležitostech jsem tam nasměrovala lidi, dokonce jsem sama odtud občas nějakou knížku vytáhla. Ale nikdy jsem nevěnovala pozornost tomu, kolik biblí existuje.</p>
<p>"Kristepane," zabručela jsem, když jsem zírala na ty různé překlady. Byly tady samostatné bible pro ženy a pro muže, bible pro -náctileté, ilustrované bible, bible se zlatou ořízkou. Nakonec jsem zahlédla bibli krále Jamese. Věděla jsem toho o ní jen málo, ale aspoň jsem znala titul.</p>
<p>Vytáhla jsem ji z regálu, nalistovala Genesis 6 a četla pasáž, kterou mi poradil Erik:</p>
<p>6.1 Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, <strong>6:2</strong> Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali. 6.3 Pročež řekl Hospodin: Nebude se nesnaditi duch můj s člověkem na věky, proto že také tělo jest, a bude dnů jeho sto a dvadceti let. <strong>6:4</strong> Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.</p>
<p>Dobře. Tím se všechno vyjasňuje.</p>
<p>Přečetla jsem si tu pasáž ještě několikrát a doufala, že z toho zmoudřím, ale nakonec se rozhodla, že mi Erik nejspíš dal špatné číslo kapitoly. Přece jen ho ty lidi rozptýlili. Podle mého názoru tahle pasáž neměla nic společného s anděly, padlými nebo nepadlými a dokonce ani s věčným bojem dobra a zla. Nicméně to vypadalo, že se týká hlavně lidské plodnosti. Neměla jsem poruce biblického učence, aby mě poučil, co znamená ´vcházeli synové Boží k dcerám lidským´, zvlášť když v dalším verši byla řeč o dětech. Sex prodával knihy za starých časů stejně jako dnes. Napadlo mě, jestli si Erik se mnou s tím číslem pasáže jen nezažertoval.</p>
<p>"Hledáte víru?"</p>
<p>Vzhlédla jsem nejdřív na tričko s Pacmanem a pak do Sethovy zvídavé tváře. "Obávám se, že jsem ji našla a zase ztratila už velmi dávno." Když si dřepl vedle mě, sklapla jsem knihu. "Jen něco hledám. Jak se dnes mají Cadyová a O´Neill?"</p>
<p>"Ve svém nejnovějším případě už dosáhli slušný pokrok." Příjemně se usmál a já se přistihla, že si prohlížím ty jantarově hnědé oči. V posledních dnech jsme si vyměnili několik e-mailů a já měla z těch minirománů velkou radost, navzdory tomu, že se maličko zlepšila i naše osobní komunikace. "Právě jsem dokončil kapitolu a potřebuju pauzu. Musím se trochu projít a chci si dát něco k pití."</p>
<p>"Předpokládám, že bezkofeinového." Zjistila jsem, že Seth nepije nic s kofeinem, což mi přišlo děsivý a nepřirozený.</p>
<p>"Ano. Žádný kofein."</p>
<p>"Měl byste to zkusit. Možná by vám to pak psalo rychleji."</p>
<p>"Ano, to je pravda. Zdá se vám, že se s knihami dost loudám."</p>
<p>Zasténala jsem, protože jsem si vzpomněla na den, kdy jsme se seznámili. "Myslím, že jsem to tenkrát poněkud přehnala."</p>
<p>"Ani náhodou. Byla jste úžasná. Nikdy na to nezapomenu."</p>
<p>Jeho zvídavost na chvíli ustoupila přesně jako na tanečních a já zase jednou viděla, jak se mu ve tváři mihl čistě mužský zájem a uznání. Když jsem se choulila vedle něj, zase jsem se na okamžik cítila uvolněně, stejně jako obvykle s Dougem nebo s nesmrtelnými. Cítila jsem něco přátelského a konejšivého, jako bychom se znali odjakživa. Nebo možná jen já jeho, prostřednictvím jeho knih.</p>
<p>Přesto mě současně zneklidňovalo a rušilo to, že jsme byli tak blízko sebe. Začala jsem si všímat takové věci, jako štíhlé svaly na rukou a způsob, jakým rozcuchané hnědé vlasy lemovaly jeho tvář, dokonce i zlaté odlesky světla na jeho vousech a tvar jeho rtů. Odvrátila jsem se, protože jsem cítila záchvěv touhy po životní energii a jen stěží potlačila nutkání natáhnout ruku a dotknout se jeho tváře. Když jsem se venku musela proměnit, vyžadálo si to víc energie než jsem si uvědomila. Ještě jsem ji doopravdy nemusela doplnit, ale instinkt sukuby se už začínal projevovat. Brzy to budu muset dát do pořádku, ale určitě ne se Sethem.</p>
<p>Rychle jsem vstala s biblí v ruce, potřebovala jsem se dostat od něj pryč. Zvedl se spolu se mnou.</p>
<p>"No," začala jsem rozpačitě, když už jsme oba mlčeli až moc dlouho, "už se musím dát do práce."</p>
<p>Přikývl a výraz zájmu v jeho tváři přešel v úzkost. "Jdu..."</p>
<p>"Hmmm?"</p>
<p>Polkl, na chvíli odvrátil zrak a pak se jeho pohled zase vrátil ke mně. Oči mu svítily odhodláním. "No, v sobotu jdu na oslavu a napadlo mě, jestli... možná jestli nebudete mít program nebo nebudete muset být v práci, možná byste, teda, možná byste tam mohla jít se mnou."</p>
<p>Nezmohla jsem se na slovo a jen na něj zírala. Opravdu mě Seth Mortensen právě požádal, abych si s ním vyrazila? A neměli jsme náhodou projednou souvislý rozhovor? Když jsem to spojila s tím, že jsem si náhle všimla, jak je atraktivní, celý svět se najednou obrátil vzhůru nohama. Ještě horší bylo, že jsem to chtěla přijmout. Měla jsem pocit, že to je přirozené a správné, i když to nebylo neustálé vzrušení jako s Romanem. Nějak jsem uprostřed toho bizarního, nevhodného vztahu cítila, že mám toho spisovatele vážně čím dál radši a vůbec to nesouvisí s jeho romány.</p>
<p>Ale nemohla jsem si to dovolit. Věděla jsem, že nesmím. Proklínala jsem samu sebe za to počáteční flirtování, které mu zřejmě zůstalo v hlavě, i když jsem se to snažila zvrátit a chovala se zdrženlivě. Část mého já byla zděšená, část nadšená, ale oběma bylo jasné, co musím udělat.</p>
<p>"Ne," odpověděla jsem neomaleně, pořád v šoku.</p>
<p>"Aha."</p>
<p>Neměla jsem na vvybranou. V žádném případě jsem nemohla dovolit, aby se Seth do mě zakoukal. Budu si muset tvůrce svých oblíbených knih držet tři krioky od těla.</p>
<p>Uvědomila jsem si však, že to bylo příliš hrubé a snažila se to rychle zamluvit. Nejspíš jsem jen měla říct, že budu v práci, ale místo toho jsem se vytasila s něčím podobným, co jsem už celá léta obvykle říkala Doughovi.</p>
<p>"Víte... právě teď nemám zájem s někým chodit na schůzky a celkově o žádný vztah. Není v tom nic osobního. Chci říct, že ten nápad s oslavou vypadá skvěle, ale prostě to nemohu přijmout. Opravdu to nikdy nedělám. Jak jsem řekla, není to osobní. Jen je pro mě snazší se vyhýbat vztahům a schůzkám. Hm, napořád."</p>
<p>Seth se na mě dlouho díval a o něčem přemýšlel. Najednou jsem si vzpomněla na ten první večer, kdy jsem vysvětlovala to pravidlo s pěti stránkami denně. Tenkrát si mě prohlížel úplně stejně.</p>
<p>"Nakonec řekl: "Aha. Dobře. Ale... není ten vysoký černovlasý chlap váš přítel?"</p>
<p>"Ne. My spolu nechodíme. Ne doopravdy. Jsme jen... é... kamarádi. Něco na ten způsob."</p>
<p>"Aha," opakoval Seth. "S kamarády se nechodí na oslavy, že?"</p>
<p>"Ne," zaváhala jsem, náhle jsem zatoužila říct něco jiného. "Ti si někdy třeba zajdou na kafe. Tady v knihkupectví."</p>
<p>"Já kávu nepiju."</p>
<p>Znělo to drsně a mně bylo, jako bych dostala facku. Pak jsme tam jen tak stáli a já bych tu chvíli určitě zařadila mezi pět nejnepříjemnějších okamžiků mého života. Mezi námi se rozprostíralo čím dál větší ticho. Nakonec jsem opakovala svou chabou výmluvu: "Už musím jít pracovat."</p>
<p>"Dobře. Ještě se uvidíme."</p>
<p>Jsme jen kamarádi, jsme jen kamarádi. Kolikrát už jsem použila tu větu? Kolikrát bylo snazší lhát než čelit pravdě? Kdysi dávno jsem ji dokonce použila i na svého manžela, zase jednou se za ní schovala před skutečností a nechtěla si ji přiznat, dokud nebylo pozdě.</p>
<p>"Jen kamarádi?" opakoval Kyriakos a díval se na mě těma tmavýma očima.</p>
<p>"Samozřejmě. Vždyť víš, že je to taky tvůj přítel. Prostě mi jen dělá společnost, když jsi pryč, to je všechno. Bez tebe se cítím osamělá."</p>
<p>Ale nikdy jsem svému manželovi neřekla, jak často k nám jeho přítel Ariston chodí na návštěvu nebo jak vždycky hledáme záminky, abychom se mohli dotknout jeden druhého. Náhodou jsme prošli těsně kolem sebe. Podal mi ruku, abych se zvedla ze země. Nebo ten den, který jsem měla pořád v živé paměti, když natáhl ruku, aby si vzal lahev a přitom zavadil o má prsa. Mimoděk jsem se zajíkla a on ten dotek a zlomek vteřiny prodloužil, než pokračoval v tom, co začal.</p>
<p>Kyriakovi jsem neřekla ani to, že se s Aristonem cítím jako v prvních dnech svého manželství, kdy jsem byla chytrá, krásná a žádoucí. Ariston mě obklopoval pozorností jako kdysi Kyriakos; Ariston miloval břitký důvtip, který mě jako svobodnou dívku dostával do problémů.</p>
<p>Pokud jde o Kyriaka... no, nejspíš se mu to taky líbilo, ale už mi to moc nedával najevo. Jeho otec ho nutil pracovat čím dál víc a když konečně přišel domů, jen se zhroutil do postele nebo osamotě hrál na flétnu. Nenáviděla jsem tu flétnu... nenáviděla a milovala. Zdálo se mi, že ho zajímá víc než já.</p>
<p>Přesto častokrát večer jsem seděla venku a poslouchala, jak hraje. Žasla jsem nad jeho zručností a schopností vytvořit takovou krásu.</p>
<p>Ale to nic neměnilo na tom, že jsme se milovali jen málokdy. Když jsem mu řekla, že takhle nikdy neotěhotním, jen se smál a říkal mi, že na děti mám ještě spoustu času. Trápilo mě to, protože jsem upřímně - a nerozumně - věřila, že když budeme mít dítě, všechno se spraví samo od sebe. Toužila jsem po dítěti, chyběl mi pocit, který jsem mívala, když jsem v náručí držela své sestřičky. Milovala jsem dětskou upřímnost a nevinnost a líbila se mi představa, že jej vychovám v dobrého člověka. V té době se mi nezdálo nic líbeznější než prát šatičky, držet drobnou ručku a vyprávět pohádky. Kromě toho jsem už došla tak daleko, že jsem potřebovala vědět, jestli <emphasis>můžu</emphasis> mít děti. Tenkrát byly tři roky manželství už dost dlouhá doba a když jsem pořád neměla dítě, všimla jsem si, jak si ostatní začínají šeptat, že chudinka Letha může být neplodná. Vadilo mi, jak se culili a nechutně přeslazeně mě litovali.</p>
<p>Měla jsem Kyriakovi všechno říct, všechno to, co mi leželo v hlavě, každou maličkost. Ale byl tak milý a tak tvrdě pracoval, aby se o nás postaral, že jsem ho tím nechtěla zatěžovat. Nechtěla jsem otřást tou spokojeností, která zdánlivě vládla v naší domácnosti jen kvůli sebeuspokojení a potřebě pozornosti. Kromě toho nebyla pravda, že by si mě vůbec nikdy nevšímal. Stačila troška přemlouvání a někdy reagoval na mou touhu. Když jsme se pak milovali, vkládal do toho stejnou vášeň jako do své hudby.</p>
<p>Přesto jsem při pohledu na Aristona většinou měla pocit, že jeho bych vůbec nemusela přemlouvat. A čím víc bylo pustých dnů bez Kyriaka, tím víc to pro mě začínalo znamenat.</p>
<p>Jsme jen kamarádi, jsme jen kamarádi. Teď jsem stála tady v knihkupectví, hleděla za odcházejícím Sethem a divila se, jak někdo může pořád používat tu větu. Ale samozřejmě jsem věděla, proč. Používala se, protože jí lidé stále věřili. Nebo aspoň chtěli uvěřit.</p>
<p>Když jsem sešla po schodech - a cítila se smutná, vzteklá a pitomá v tu samou chvíli - narazila jsem na scénu, která tomuhle dni nejspíš nasadí korunu. Před pokladnami stála Helena z Krystal Starzu a divoce šermovala rukama.</p>
<p>Helena byla tady, na mém území.</p>
<p>Překousla jsem svůj zmatek související se Sethem a nakráčela tam svým nejlepším manažerským způsobem. Bibli jsem měla pořád s sebou. "Můžu vám s něčím pomoct?"</p>
<p>Helena se obrátila a krystaly na jejím krku zacinkaly, když do sebe při tom pohybu narazily. "To je ona. To ona mi ukradla zaměstnance."</p>
<p>Podívala jsem se za pult. Stáli tam Casey a Beth a viditelně se jim ulevilo, když mě spatřily. Tammi a její kámoška Janice zřejmě byly právě teď někde jinde v obchodě, za což jsem byla vděčná. Nejlepší bude je do toho nezatahovat. Snažila jsem se mluvit klidně, protože člověk nikdy neví, kdy ho bude nějaký zákazník poslouchat.</p>
<p>"Vůbec nevím, o čem to mluvíte."</p>
<p>"Tohle ani nezkoušejte! Přesně víte, o čem mluvím. Přišla jste do mého obchodu, udělala scénu a pak mi odlákala můj personál. Neřekli mi nic a zmizeli."</p>
<p>"Nějací lidé tady nedávno požádali o práci," řekla jsem mírně. "Opravdu nemám čas zjišťovat, kde dělali předtím. Ale přece jen se jako asistent manažera dokážu vcítit do potíží, které vzniknou, když zaměstnanci beze slova odejdou."</p>
<p>"Nechte toho!" Zvolala Helena a už vůbec nepřipomínala tu neomalenou, soustředěnou primadonu z minulého týdne. "Myslíte si, že jsem neprohlédla vaše lži? Putujete v temnotách a vaše aura je obklopená ohněm!"</p>
<p>"Co je v ohni?"</p>
<p>Jako další se sem dostavili Doug s Warrenem, zjevně je přilákalo probíhající divadlo.</p>
<p>"Ona," prohlásila Helena svým New Age chraplavým hlasem a ukázala na mě.</p>
<p>Warren si mě zvědavě změřil, jako by čekal, že doopravdy vzplanu. "Georgina?"</p>
<p>"Ukradla mi zaměstnance. Prostě si jen tak přišla a udělala to. Dobře víte, že bych vás mohla žalovat. Když řeknu svým právníkům-"</p>
<p>"Jaké zaměstnance?"</p>
<p>"Tammi a Janice."</p>
<p>Přikrčila jsem se a čekala, co z toho všeho teď bude. Navzdory mnoha svým nedostatkům měl Warren vyvinutý smysl pro službu zákazníkům a byl profesionál. Bála jsem se toho, co by mohlo následovat, jestli se mé pytlačení bude dál vyšetřovat.</p>
<p>Zamračil se a snažil si spojit jména s tvářemi. "Počkej... nevrazila dnes jedna z nich do mého auta?"</p>
<p>"To byla Tammi."</p>
<p>Přezíravě se ušklíbl. "Ty vám nevrátíme."</p>
<p>Helena zrudla jako pivoňka. "Nemůžete-"</p>
<p>"Madam, lituju vašich potíží, ale sotva můžu poslat zpátky personál, který s námi podepsal pracovní smlouvu a už nemá zájem pro vás pracovat. Sama víte, jak často se zaměstnanci mění. Jsem si jistý, že si brzy někoho najdete."</p>
<p>Otočila se ke mně a pořád na mě ukazovala. "Na tohle nezapomenu. Jestli se to nepovede mně, vesmír vám oplatí vaši krutost a zvrácenou povahu. Umřete nešťastná a osamělá. Nemilovaná, bez přátel a bez dětí. Váš život nebude mít žádnou cenu."</p>
<p>A bylo po vlídnosti a lásce typu New Age. Ta poznámka o smrti mi vůbec nedělala hlavu, ale ty další přívlastky poněkud zabraly. <emphasis>Nešťastná a osamělá. Nemilovaná, bez přátel a bez dětí.</emphasis></p>
<p>Nicméně Warren s ničím z toho neměl problém. "Madam, Georgina je ta poslední, koho bych obvinil, že je krutá a že vede bezvýznamný život. Je duší tohoto místa a já bezvýhradně věřím jejímu úsudku - včetně toho, že najala vaše bývalé zaměstnance. A teď, jestli u nás nemáte zájem nakupovat, vás musím požádat, abyste odešla dřív, než budu nucen zavolat policii."</p>
<p>Helena ze sebe vychrlila další kletby a svolávala na nás žal a bídu, což bezpochyby zákazníkům čekajícím ve frontě přineslo vítané zpestření. K mému překvapení za mnou Warren stál i dál. Obvykle dělal všechno možné pro bezproblémové vztahy se zákazníky. Vždycky byl na jejich straně, dokonce i na úkor vlastních zaměstnanců. Dneska, zdá se, neměl smysl pro humor. Jak osvěžující.</p>
<p>Když Helena odešla, beze slova se vrátil do své kanceláře a my s Dougem jsme tam zůstali stát. Údiv se rychle změnil v pobavení.</p>
<p>"Vidíš, cos způsobila, Kincaidová?"</p>
<p>"Cože? Tohle na mě neházej."</p>
<p>"Děláš si srandu? Dokud jsi tady nezačala dělat, praštěný čarodějnice sem ani nepáchly."</p>
<p>"Jak to můžeš vědět? Přišels až po mně." Podívala jsem se na hodinky a zatvářila se zamyšleně. "Ještě tady nějakou chvíli budeš, že?"</p>
<p>"Jo. Máš štěstí. Proč?"</p>
<p>"Jen tak." Nechala jsem ho tam a šla dozadu ke kancelářím. Nicméně jsem se neobrátila vlevo ke své vlastní, ale vpravo do Warrenovy. Seděl u stolu, balil si aktovku a chystal se odejít, až bude mít auto v pořádku. "Neříkej mi, že se vrátila."</p>
<p>"Ne." Zamkla jsem za sebou dveře, což ho donutilo vzhlédnout. "Jen jsem ti chtěla poděkovat."</p>
<p>Warren si mě lišácky změřil. "Vykopnout iracionální zákazníky je součástí mé práce."</p>
<p>"To jo, ale minule jsi mě nechválil, ale nutil mě, abych se jí omluvila."</p>
<p>Pokrčil rameny, na mysli incident z minulého roku. "No, to bylo něco jiného. Řeklas jí, že je pokrytecká bába a patologická nacistická fanatička."</p>
<p>"To taky je."</p>
<p>"Když to říkáš." Jeho oči pořád sledovaly každý můj pohyb.</p>
<p>Šla jsem k němu a bibli položila na stůl. Vyškrábala jsem se na jeho židli a sedla si mu obkročmo na klín. Má úzká červená sukně se rozevřela a odhalila krajkový vršek černých punčoch. Naklonila jsem se, abych ho políbila. Nejdřív jsem mu zuby laškovně přejela po rtech a pak náhle silně stiskla. Vrátil mi polibek se stejnou horlivostí, jeho ruce se automaticky posunuly dozadu a chytily mě za zadek.</p>
<p>"Kriste," vydechl, když jsme se na chvíli oddělili. Pohrával si s tangáči, které jsem měla na sobě, jeho prsty se sunuly kolem krajek a pak do mě. Nejdřív jen jemně sondovaly a pak vklouzly celé. Byla jsem už vlhká náhlou touhou a zhluboka jsem dýchala, když jsem vychutnávala ty dlouhé, hladké tahy. Warren na mě hleděl s uznáním. "Co to všechno znamená?"</p>
<p>"A co? Tohle přece děláme pořád."</p>
<p>"Nikdy s tím nezačínáš sama."</p>
<p>"Řekla jsem, že jsem ti vděčná."</p>
<p>Vlastně to byla pravda. To, jak mě bránil, bylo docela milý. Ale taky jsem hořela touhou po Romanovi a teď ještě nejspíš i po Sethovi a náhle zjistila, že Warren docela dobře poslouží mému vzrůstajícímu sukubímu hladu.</p>
<p>Odhrnul mi pramen vlasů z tváře a zamyslel se, ale nepřestal s tím, co dělal mezi mýma nohama. "Georgino... doufám... že víš, že to, co tady děláme, nemá v žádném případě vliv na tvou práci. Nemusíš mít pocit - nehrozí nebezpečí, že přijdeš o své místo, jestli-"</p>
<p>Zasmála jsem se nahlas, překvapila mě tahle jeho nečekaná ohleduplnost. "To vím."</p>
<p>"Chtěl jsem říct-"</p>
<p>"Já to vím," opakovala jsem a kousla ho do rtu. "Nebuď na mě z ničeho nic něžnej," zavrčela jsem. "Kvůli tomu tady nejsem."</p>
<p>Pak už mlčel a já se oddala rozkoši z doteků, cítila jeho jazyk ve svých ústech a jeho ruce, jak bezostyšně prozkoumávají mé tělo. Po dlouhé sexuální frustraci jsem to od někoho potřebovala - od kohokoliv. Rozepnul mi blůzu a hodil ji na podlahu, sukně a tanga šly brzy za ní. Zůstala jsem jen v punčochách, podprsence a botách na podpatcích, všechno v černé.</p>
<p>Posunul se na židli, abych mu mohla stáhnout kalhoty. Byl velký a tvrdý. Vytáhla jsem jeho prsty ze sebe, už mě neuspokojovaly a chtěla jsem něco lepšího. Opřela jsem se nohama tak pevně, jak to židle dovolila, vzala ho do ruky a svezla se na něj. Prohnula jsem se, aby se dostal hlouběji a začala se pohybovat v pravidelném rytmu. Když jsem sklopila oči, viděla jsem, jak se klouže dovnitř a ven. V místnosti nebylo slyšet nic jiného než zvuky soulože a náš těžký dech.</p>
<p>S penetrací ke mně přicházely jeho city a pocity - jiné než fyzické. Protože to byla míň ušlechtilá duše, jeho energie a přítomnost mě nesrazily přes celou místnost jako ta Martinova. Sukubí pohlcování záleží na charakteru oběti. Silné, morální duše přenesou na sukubu víc energie a ta si z takového chlapa ukousne pořádné sousto. Zkažení muži míň ztrácejí a samozřejmě taky míň dávají. Bez ohledu na jeho charakter a morálku, když jsem na Warrenovi jezdila, zaslechla jsem útržky Warrenových myšlenek a emocí, což bylo normální, protože přicházely spolu s jeho životní sílou.</p>
<p>Nejvíc ze všeho tam bylo touhy. Pak domýšlivá pýcha, že je s mladší, přitažlivou ženou. Vzrušení. Překvapení. Ani moc nelitoval, že podvádí svou ženu - z čehož byl pro mě nižší energetický výnos - dokonce jsem na chviličku cítila i něžnost vůči mně, dřív než ji nahradil čistý chtíč. <emphasis>Tak zkurveně sexy. Miluju, jak na mně jezdí. Doufám, že bude pokračovat, dokud se neudělám</emphasis>.</p>
<p>Jak se ukázalo, doufal správně. Mé pohyby byly čím dál tvrdší a divočejší, naše těla do sebe narážela. Silně jsem ho svírala nohama, zakláněla jsem hlavu, prsa jsem měla horká a zpocená. Pak orgasmus dozníval, křeče rozkoše slábly a slábly a můj dech se pomalu vrátil k normálu.</p>
<p>Příliv energie taky nebyl k zahození. Jak naše vášeň stoupala, pomalu ke mně začínala přitékat, nejdřív jako jemné třpytivé praménky. Ke konci nicméně byly silné a jasné, vlévaly se do mě, posilovaly můj vlastní život, poháněly mou nesmrtelnost do nádherného vyvrcholení, srovnatelného s fyzickým.</p>
<p>Když jsme se oba oblékli, zamířila jsem ke dveřím. Když jsme byli spolu, Warren se pak vždy cítil vyčerpaný a opotřebovaný navzdory tomu, že přišel jen o málo energie a myslel si, že je to důsledek skotačení s mladší, zdatnější ženou. Rozhodně jsem mu to nevymlouvala, ale vždy se snažila nenápadně odejít, aby se přede mnou nemusel cítit rozpačitě, že jsem ho tak utahala. Věděla jsem, že se mu nelíbilo pomyšlení na to, že mi nestačí.</p>
<p>"Georgino," zavolal na mě, když jsem už byla u dveří. "Proč s sebou nosíš tu bibli? Doufám, že se nesnažíš obrátit na víru naše zákazníky, nebo jo?"</p>
<p>"Jo tohle. Jen něco hledám pro jednoho kamaráda. Opravdu je to použitelný. Celý je to o sexu."</p>
<p>Otřel si pot z čela. "Po všech těch letech, co chodím do kostela, si sexuální scény nějak nevybavuju."</p>
<p>"Ono to není tak moc o výjevech jako spíš o klinickém popisu plození."</p>
<p>"Aha. Jo, takových je tam spousta."</p>
<p>Cosi mě podnítilo, abych se k němu vrátila a otevřela Genesis 6. "Vidíš?" ukázala jsem na příslušné verše. "Všechny tyhle zmínky o mužích, co si brali ženy. Je to tam třikrát."</p>
<p>Warren si knihu zamračeně prohlížel a já si vzpomněla, že otevřel tohle knihkupectví, protože studoval literaturu. "No... opakuje se to, protože když se tady píše, že se ´počali množiti lidé na zemi´, odkazuje se na lidské muže."</p>
<p>Ostře jsem se na něj podívala. "Co myslíš tím ´lidské´?"</p>
<p>"Tady. ´Synové Boží´ nejsou lidští muži. Jsou to andělé."</p>
<p>"Cože?" Kdybych tu knihu držela já, upustila bych ji. "Jsi si jistý?"</p>
<p>"Naprosto. Jak už jsem řekl, dlouhá léta bohoslužeb. Ten výraz se používá v celé bibli." Přeskočil ke Knize Jobově. "Vidíš? Tady to je taky. ´Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.´ Je to odkaz na anděly - v tomhle případě na padlé anděly."</p>
<p>Polkla jsem. "Co to pak provádějí v Knize Genesis? S těmi ´dcerami lidskými´? Andělé měli sex s lidskými ženami?"</p>
<p>"No, tady se píše, že ty ženy byly ´krásné´. To je pak těžké je obviňovat, co?" Když mluvil, přejel mě obdivným pohledem. "Kdo ví. Určitě tě nepřekvapí, že o tomhle se v kostele příliš často nemluví. Většinou jsou na tapetě lidské hříchy a vina, ale to mi je celkem jedno."</p>
<p>Vyjeveně jsem dál zírala na knihu, přesto jsem z ničeho nic měla spoustu nápadů a teorií. Warren na mě zvědavě hleděl, protože jsem nereagovala na jeho žertík.</p>
<p>"Pomůže ti to nějak?"</p>
<p>"Ano," řekla jsem, když jsem se trochu sebrala. "A hodně."</p>
<p>Překvapila jsem ho, když jsem ho něžně políbila na rty, popadla bibli a zmizela.</p>
<p>Kapitola 14</p>
<p>"Říkáš, žes nás svolala kvůli biblickýmu pornu?"</p>
<p>Krčili jsme se s upíry u kuchyňského stolu a Hugh se bez zájmu odvrátil. Ty modřiny už málem nebyly vidět. Rarach si strčil do pusy cigaretu a z kapsy vytáhl zapalovač.</p>
<p>"Nekuř mi tady," upozornila jsem ho.</p>
<p>"Co ti na tom pořád vadí? Chceš snad říct, žes nekouřila většinu dvacátýho století?"</p>
<p>"Vůbec ne. Ale už to nedělám. A kromě toho to škodí Aubrey."</p>
<p>Kočka sedící na lince se na chvíli přestala mýt a podezíravě si ho prohlížela. Hugh jí ten nevlídný pohled vrátil, dlouze si potáhl a pak cigaretu típl na talířku blízko ní. Ona se myla dál a on začal rázovat po mém bytě.</p>
<p>Cody sedící vedle mě se naklonil a četl si v přinesené bibli. "Vůbec nechápu, jak na to přišli, že by ti chlapi mohli být andělé. ˇSynové Boží´ zní spíš jako všeobecný pojem pro člověka. Chci tím říct - nepředpokládá se snad, že my všichni jsme ´dítky Boží´?"</p>
<p>"Přítomné společnosti se to samozřejmě netýká," zavolal Hugh z obýváku. A pak se ozvalo: "Kristepane! Kdes sebrala tu knihovnu? V Hirošimě?"</p>
<p>"Teoreticky jsme," souhlasila jsem a odpověděla tak na Codyho otázku. Raracha jsem si nevšímala. Po tom prvním objevu jsem bibli přezkoumala zevrubněji a už mě unavovalo se do ní dívat. "Ale Warren má pravdu - ten výraz se použivá v celé bibli a odkazuje na anděly. Navíc těm ženám tady se neříká ´dcery Boží´, ale ´dcery lidské´. Ony jsou lidmi, jejich manželé ne."</p>
<p>"Mohl by to být jen dobrý staromódní sexismus." Petrovi nakonec ruply nervy a oholil si hlavu, což s ohledem na tvar jeho hlavy vůbec nebyl dobrý nápad. "Nemusí to být nová koncepce bible."</p>
<p>"Ne. Myslím si, že Georgina má pravdu," pravil Hugh, který se k nám právě vrátil. "Myslím tím, že už víme, že něco přimělo anděly k pádu. Chtíč je stejně dobrý důvod jako každý jiný a obžerství a lenosti dá kdykoliv na frak."</p>
<p>"Takže co z toho vyplývá?" vyzvídal Petr. "Jak to souvisí s tím lovcem nejen upírů?"</p>
<p>"Koukej," ukázala jsem na verš 6.4. "Píše se tam ´Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.´ Klíčová slova jsou ´v těch dnech´ a ´ano i potom´. Znamená to, že andělé padli kvůli lidským ženám víc než jedenkrát. Tohle taky odpovídá na naši otázku, jestli můžou andělé padnout i dnes. Můžou."</p>
<p>Cody přikyvoval spolu se mnou. "Což podporuje naši teorii, že jeden z nich se snaží padnout právě teď."</p>
<p>"Přesto to ale nezní, jako by byl pro něj katalyzátorem právě chtíč," poznamenal Hugh. "Myslím, že spíš to bude napadení a ublížení na zdraví."</p>
<p>"Pokud to není touha po Georgině," poznamenal Petr suše. "On si podle všeho myslí, že jseš celkem hezká."</p>
<p>Při Hughových úvahách mě napadlo něco divného. "Vážně by mohlo způsobit pád, kdyby někdo napadl a ublížil na zdraví právě upírům a rarachům? Druhá strana by to možná odsuzovala, ale nejsem přesvědčená o tom, že jestli někdo sejme agenty pekla, povede to automaticky k tomu, že se anděl promění v ďábla."</p>
<p>"Dosavadní důkazy nasvědčují tomu, že druhá strana opravdu není... laskavá k hříšníkcům," postřehl rarach.</p>
<p>"A naše snad je?" divil se Petr.</p>
<p>Cody se na mě přísně podíval. "Vzdáváš se té své teorie?"</p>
<p>"To ne, vůbec ne. Jen jsem teď znovu zvážila tu část s pádem, to je všechno a zdá se mi, že přesnější bude pojem ´zatoulaný´ nebo ´odpadlík´."</p>
<p>"Ale v tom tvém dopise stálo, že andělé padají," poznamenal Hugh. "Snad to o něčem svědčí. Stejně tak to může být smysluplné vodítko jako opravdu špatný pokus o vtip."</p>
<p>Přemýšlela jsem o tom dopise. Ano, Hugh měl pravdu. Byla jsem si jistá, že obsah toho dopisu tady hraje nějakou roli, jen mi pořád nedocházelo, co to znamená.</p>
<p>"Pochybný smysl pro humor a anděl jsou synonyma," připomněl nám Petr. "Pokud je Carter typickej vzorek."</p>
<p>Trochu jsem zaváhala, moc se mi nechtělo vytahovat svou druhou teorii. Nicméně zatím vypadali, že jim ten nápad s andělem není tak docela proti mysli, tak jsem všechno vsadila na jednu kartu.</p>
<p>"Myslíte si... napadlo vám někdy, že by za tím vším mohl být Carter?"</p>
<p>Tři páry očí se na mě obrátily v úžasu.</p>
<p>Hugh se ozval jako první. "Cože? Ruplo ti v bedně? Vím, že vy dva jste v jednom kuse v sobě, ale Kriste, jestli si myslíš..."</p>
<p>"Carter je jedním z nás," souhlasil Cody rázně.</p>
<p>"To přece vím," pokračovala jsem ve vysvětlování důvodů mého obvinění. Vylíčila jsem jim, že to vypadalo, jaky by mě sledoval a popsala pozdější rozhovor u Erika.</p>
<p>Nastalo ticho. Nakonec Petr řekl: "Celý to je nějaký divný. Ale přesto to neberu. Carter s tím nemá nic společnýho."</p>
<p>"Carter ne," přidal se Hugh.</p>
<p>"No jasně. Všem vám bylo hned jasný, že to já sejmula Duana, ale dokonalej Carter s tím samozřejmě nemůže mít nic společnýho." Byla jsem čím dál vzteklejší nad jejich automatickou solidaritou, nad jejich přesvědčením, že se Carterovi nedá nic vytknout. "Tak proč se pořád tahá s náma? Už někdy někdo slyšel, aby anděl dělal něco takovýho?"</p>
<p>"Jsme jeho kamarádi," řekl Cody.</p>
<p>"A taky je s náma větší sranda," pokračoval Hugh.</p>
<p>"Klidně si tomu věřte, ale mě vynechte. Flákat se s ďáblem a jeho kumpány z hospody do hospody je ideální uspořádání pro sabotáž. Třeba to dělá, aby nás špehoval, jenže vy jste všichni zaujatí, protože si rád přihne."</p>
<p>"Georgino, tebe vůbec nenapadlo," upozornil mě Petr, "že přece jen tady může být zanedbatelná možnost, že právě ty jsi zaujatá? Přiznávám, že tahle šílená andělská teorie začíná dávat čím dál větší smysl, ale jak jsi vůbec přišla na Cartera?"</p>
<p>"Jo," souhlasil Hugh. "Tak se mi zdá, žes to na něj prostě bezdůvodně hodila. Každej ví, že vy dva jste jako pes a kočka."</p>
<p>Nevěřícně jsem zírala do tří párů rozezlených očí. "Mám na to spoustu dobrých důvodů. Jak například vysvětlíte to, že byl u Erika?"</p>
<p>Rarach zavrtěl hlavou. "Erika přece známe my všichni. Carter tam mohl být ze stejných důvodů jako ty."</p>
<p>"A co ty jeho řeči?"</p>
<p>"Co vlastně doopravdy řekl?" Zeptal se Petr. "Bylo to něco jako ´Ahoj Georgino, doufám, žes dostala můj dopis´? Ve tvých dohadech je spousta děr."</p>
<p>"Koukej, ja přece neříkám, že mám závažné důkazy, jen že to vypadá podezřele-"</p>
<p>"Už musím jít," přerušil mě Cody a vstal.</p>
<p>Neosobně jsem se na něj podívala. Opravdu jsem příliš tlačila na pilu? "Chápu, že se mnou nesouhlasíš, ale proto ještě nemusíš odcházet."</p>
<p>"To není kvůli tomu, jen mám nějakou práci."</p>
<p>Petr protočil oči. "Georgino, nejseš jediná, kdo teď chodí na rande. Cody by to nikdy nepřiznal, ale myslím si, že má holku."</p>
<p>"Opravdickou, živou?" Vyzvídal ohromený Hugh.</p>
<p>Cody si oblékal kabát. "Mládenci, vůbec nevíte, o čem mluvíte."</p>
<p>"Buď opatrný," varovala jsem ho automaticky.</p>
<p>Napětí mezi námi náhle opadlo a zdálo se, že se už teď na mě nikdo nezlobí za to, že podezírám Cartera. Sejně tak bylo jasné, že tomu ani jeden z nich nevěří. Zamítli mé nápady úplně stejně, jak se to běžně dělá s dětským iracionálním strachem nebo imaginárními přáteli.</p>
<p>Upíři odešli spolu a Hugh je brzy následoval. Zamířila jsem do postele a pořád se snažila ty kousky poskládat. Pisatel dopisu odkazoval na anděly, kteří padli kvůli krásným ženám a měla jsem pocit, že je to velmi důležité. Přesto jsem to nedokázala spojit s útoky na Duana a Hugha, které měly mnohem víc co do činění s násilím a brutalitou než krásou nebo touhou.</p>
<p>Když jsem příští den dorazila do práce, v mé e-mailové schránce byla nová správa od Setha. Chvíli jsem měla strach, že bude dál naléhat na tu schůzku, ale brzy zjistila, že to je jen odpověď na můj předchozí e-mail - pokračování debaty probíhající mezi námi o tom, co si všiml na severozápadě. Styl a tón té zprávy byly stejně zábavné jako vždycky a celkově to vypadalo, že se nejen nezlobil, ale jako by si ani nevšiml mého včerejšího potrhlého odmítnutí.</p>
<p>Ověřila jsem si to později, když jsem se vydala na poschodí, abych si koupila kafe. Seth seděl ve svém oblíbeném koutku, psal ostošest a zjevně mu bylo šumafuk, že je sobota. Zastavila jsem se, pozdravila a obdržela obvyklou roztržitou odpověď. Nezmínil se o tom, že mě zval na oslavu, nevypadal uraženě a zřejmě mu to celé bylo srdečně jedno. Nejspíš bych měla být vděčná, že se otřásl tak rychle, že nechřadnul a nenaříkal, že jsem mu zlomila srdce, ale mé sobecké já se cítilo malinko zklamané. Vůbec bych se nezlobila, kdybych na něj dělala trochu větší dojem, který by vyvolal aspoň trošku lítosti, že jsem mu dala košem. Například Douga nebo Romana by jedno odmítnutí neodradilo. Jaké jen jsem vrtkavé stvoření.</p>
<p>Když jsem pomyslela na ty dva, připomnělo mi to, že se později sejdu s Romanem a půjdeme na Dougův koncert. Myšlenka na to, že Romana zase uvidím, mě opájela, i když jsem se toho taky trochu bála. Nelíbilo se mi, jaký má na mě vliv, ale nedokázala jsem odmítat jeho návrhy. Mílovými kroky jsme se blížili ke kritickému bodu a já měla obavy, jak to dopadne. V koutku duše jsem doufala, že až k tomu dojde, Roman vycouvá stejně snadno, jak to zřejmě zvládl Seth.</p>
<p>Nicméně mi ty starosti okamžitě vyletěly z hlavy, jen co jsem uvítala Romana ve svém bytě. Byl elegantně oblečený v odstínech modré a stříbřitě šedé, každý vlásek na svém místě. Blýskl po mně jedním z těch svých zničujících úsměvů a mně dalo dost práce, aby se mi nezačaly klepat kolena jako školačce.</p>
<p>"Opravdu si uvědomuješ, že to, na co jdeme, je post-grunge punkrockový koncert typu ska? Většina bude v tričkách a džínách, možná sem tam bude i trochu kůže."</p>
<p>"Většina správných rande končí kůží." Rozhlédl se po bytě, jeho pohled se na okamžik zastavil na knihovně. "Ale říkalas přece, že to bude pozdě večer?"</p>
<p>"Jo. Začíná v jedenáct."</p>
<p>"Takže máme k dobru čtyři hodiny, lásko. Měla by ses převlíct."</p>
<p>Podívala jsem se na černé džíny a červené tílko, co jsem měla na sobě. "Tohle nestačí?"</p>
<p>"Máš v tom nádherný nohy, to připouštím, ale myslím, že to bude chtít sukni nebo šaty. Něco podobného, jako jsi měla na té hodině swingu, jen možná... takové ty pro chlípníky."</p>
<p>"Jsem si docela jistá, že o mém oblečení ještě nikdo nikdy neřekl, že je pro chlípníky."</p>
<p>"Tomu je vážně těžký uvěřit." Pokynul mi do chodby. "Račte, madam, čas běží."</p>
<p>O deset minut později jsem se vrátila v přiléhavých, námořnicky modrých žoržetových šatech. Měly špagetová ramínka a asymetrický dolní lem, který končil vysoko na mé levé noze. Taky jsem si rozpustila vlasy.</p>
<p>Roman vzhlédl z místa, kde, jak se zdálo, vedl tváří v tvář smysluplnou konverzaci s Aubrey. "Opravdu pro chlípníky." Ukázal na bibli krále Jamese, která ležela na mém konferenčním stolku. Byla otevřená, jako by si ji se zájmem prohlížel. "Nikdy by mě nenapadlo, že jsi ten typ, co chodí do kostela."</p>
<p>I Seth s Warrenem si ze mě kvůli tomu dělali srandu. Ta věc mi úplně zničí pověst.</p>
<p>"Jen něco zkoumám a tohle mi moc nepomohlo."</p>
<p>Roman vstal a protáhl se. "Možná proto, že to je jeden z nejhorších překladů jaké znám."</p>
<p>Vzpomněla jsem si na to nepřeberné množstvé biblí. "Doporučil bys mi lepší?"</p>
<p>Pokrčil rameny. "Nejsem žádný znalec, ale nejspíš bys byla úspěšnější, kdybys měla takovou, co je určená pro výzkum a ne pro zbožné věřící. Takovou, která je opatřena komentáři a používá se při vyučování na univerzitách."</p>
<p>Uložila jsem si tu informaci v hlavě a byla zvědavá, jestli je možné z těch záhadných veršů vydolovat ještě víc, ale pro tuto chvíli jsem se musela potýkat s rande.</p>
<p>Zapadli jsme do malé, zastrčené mexické restaurace, ve které jsem nikdy nebyla. Číšníci mluvili španělsky - jak vyšlo najevo, Roman taky - a jídlo chutnalo přesně jako v jejich rodném kraji. Když se na stole objevily dvě margarity, došlo mi, že Roman jednu objednal pro mě.</p>
<p>"Dnes nebudu pít." Vybavila jsem si, jak potrhle jsem se chovala, když jsme byli venku posledně.</p>
<p>Zíral na mě, jako bych právě prohlásila, že jen tak z rozmaru přestanu dýchat. "Určitě si děláš srandu. Tady dělají ty nejlepší margarity severně od Rio Grande."</p>
<p>"Jen prostě chci zůstat střízlivá."</p>
<p>"Jedna sklenička tě nezabije. Když se najíš, ani si toho nevšimneš." Mlčela jsem. "Pro Kristovy rány, Georgino, aspoň to ochutnej. Jen jeden doušek a budeš na tom závislá, uvidíš."</p>
<p>Neochotně jsem olízla okraj sklenice. Vyvolalo to takovou touhu dát si tequillu, až se málem vyrovnala mé sukubí touze po sexu. Proti svému přesvědčení jsem si trochu usrkla. Bylo to fantastické.</p>
<p>Jídlo samozřejmě taky a nakonec jsem si nedala jednu margaritu, ale dvě. Naštěstí se ukázalo, že Roman měl s tím pitím a jídlem pravdu a měla jsem jen mírnou špičku. Cítila jsem, že se pořád dokážu kontrolovat a vydrží mi to, dokud nevystřízlivím.</p>
<p>"Ještě máme dvě hodiny," upozornila jsem ho, když jsme vyšli z restaurace. "Máš nějaký nápad?"</p>
<p>"Jasně, že jo." Kývl hlavou křížem přes ulici a já se podívala tím směrem. Stálo tam <emphasis>U Miguela</emphasis>.</p>
<p>Trápila jsem si mozek. "Už jsem o nich slyšela... počkej, tam se tancuje salsa, že?"</p>
<p>"Jo. Už jsi to někdy zkoušela?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"Jak to? Myslel jsem si, že jseš lvice parketu."</p>
<p>"Ještě mě nepřestal bavit swing."</p>
<p>Popravdě jsem umírala touhou salsu zkusit. Ale bylo to jako s knihami Setha Mortensena - nechtěla jsem se hnát dopředu hlava nehlava. Pořád jsem měla ráda swing a chtěla jsem si ho užít se vším všudy než přejdu na jiný tanec. Dlouhej život člověka přinutí víc si všechno vychutnávat.</p>
<p>"No tak si teď rozšíříš repertoár." Vzal mě za ruku a vedl přes ulici.</p>
<p>Snažila jsem se namítat, ale opravdu jsem mu nemohla vykládat, jak to vlastně je a tak jsem se, podobně jako s margaritami, přizpůsobila celkem snadno.</p>
<p>V klubu bylo vedro a narváno a hudba byla dokonalá. Zatímco Roman platil vstupné, mé nohy se už hýbaly do rytmu. Odvedl mě rovnou na parket. Ukázalo se, že je stejný expert na salsu jako na swing a já zjistila, že se chytám docela lehce. Možná jsem se příliš nevyznamenala, když jsem se při margaritách nedokázala držet při zemi, ale tancovala jsem po staletí a tanec už byl má druhá přirozenost.</p>
<p>Zjistila jsem, že salsa je mnohem svůdnější než swing. Ne že by swing nebyl sexy, ale v salse bylo něco temného a vlnivého, člověk prostě nemohl jinak, jen se soustředit na tělo toho druhého a vnímat, jak společně pohybují boky. Teď jsem pochopila, co Roman myslel tou chlípností.</p>
<p>Asi za půl hodiny jsme si udělali přestávku a šli k baru. "Teď si dáme mojito," řekl mi a barmanovi ukázal dva prsty. "Když už máme ten Latino večer."</p>
<p>"Nechci..."</p>
<p>Ale mojitos se objevily navzdory mému odmítáni a panečku, bylo to zatraceně dobrý. Vypili jsme je rychleji než jsme měli, takže jsme se mohli vrátit na parket.</p>
<p>Když nastal čas, abychom šli na Dougův koncert, post-grunge punkrocková hudba typu ska mi už nezněla tak skvěle jako předtím. Byla jsem rozjařená z tance, rozpálená a zpocená a měla v sobě další mojito a tequilu. Věděla jsem, že salsa bude mou novou vášní a vskrytu Romanovi klnula, že jeho vinou se ze mě stane taneční závislák, i když jsem právě teď z toho pohybu byla u vytržení. Jeho tělo se pohybovalo se svádivou elegancí a otíralo se o mé takovým způsobem, že jsem byla celá rozechvělá a roztoužená.</p>
<p>Vyrazili jsme na ulici držíc se za ruce, jen stěží popadali dech a smáli se. Svět kolem mě se mírně točil a já se usnesla, že jsme vypadli právě včas. Má motorická kontrola už odmítala dělat svou obvyklou práci.</p>
<p>"Tak jo, kdeže to parkujeme?"</p>
<p>"Si děláš srandu?" sjela jsem ho a nasměrovala za roh, kde jsem viděla slabou záři žlutého taxíku. "Musíme jet taxíkem."</p>
<p>"No tak, nejsem tak moc namazanej."</p>
<p>Ale měl dost rozumu, aby si další řeči nechal od cesty a do pivovaru Greenlake jsme jeli taxíkem. Lidi se trousili dovnitř a ven; před Dougovým koncertem měly hrát ještě dvě jiné kapely. Přesně jak jsem se obávala, naše parádní šatstvo bylo beznadějně mimo mísu, ale už jsem si s tím nedělala vrásky jako předtím, když mě Roman přišel vyzvednout.</p>
<p>"Nenech se vtáhnout do té jejich hry na módu," poradil mi, když jsem se protáhli přecpaným pivovarem. "Tahle děcka si nejspíš myslí, že jsme dva staří, otravní konformisté, ale ve skutečnosti jsou konformní taky, jenže svým vlastním způsobem. Jsou konformní v nekonformnosti."</p>
<p>Hledala jsem kolegy z knihkupectví a doufala, že zamluvili stůl. "Ach ne. Doufám, že když se zkáruješ, nezačneš hned s politikou, nebo jo?"</p>
<p>"Ne, neměj strach. Jen mi lezou na nervy lidi, co se pořád snažej trefit do nějakého proudu a je jim jedno, jestli to je vpravo nebo vlevo. Jsem pyšnej na to, že jsem široko daleko nejlíp oblečenej chlap. Chtěl jsem jen říct, že by si každej měl vytvořit svá vlastní pravidla."</p>
<p>Zahlédla jsem Beth a táhla Romana ke stolu na druhé straně sálu. Vedle ní seděli další lidi z knihkupectví: Casey, Andy, Bruce - a Seth. Srdce mi spadlo do kalhot.</p>
<p>"Hezký šaty," pravil Bruce.</p>
<p>"Máme pro tebe židli," ukázala Casey. "Ale nenapadlo nás, že s sebou přivedeš... přítele."</p>
<p>Židle mi mohla být úplně ukradená. Vnímala jsem jedině to, jak na mně Seth visí očima. Tvářil se zamyšleně, ale neutrálně. Zrudla jsem, připadala si jako dokonalej idiot a přála si, abych se mohla obrátit a zmizet. Nejdřív jsem ho odmítla s pitomou výmluvou, že nechodím na rande a pak si to přihasím ruku v ruce s Romanem ožralá jak zákon káže. Radši jsem si ani nepředstavovala, co si Seth teď o mně musí myslet.</p>
<p>"Žádnej problém," prohlásil Roman nedbaje na mé zvichřené emoce a lhostejný k rozpakům mých kolegů. Sedl si a přitáhl si mě na klín. "Jedna bude stačit."</p>
<p>Andy šel k baru pro novou rundu a přinesl každému pivo. Vlastně Sethovi ne, protože on nepil ani alkohol, nejen kofeinové nápoje. My dva s Romanem jsme vyprávěli, kde jsme byli a vychvalovali salsu do nebes jako nejlepší zábavu na světě, což vyvolalo požadavek ostatních, abych začala druhé kolo tanečních lekcí.</p>
<p>Dougova kapela byla brzy na řadě a všichni jsme při pohledu na Douga - asistenta manažera, který se jako mávnutím kouzelného proutku změnil v Douga - frontmana Nocturnal Admission náležitě zajásali. Stále nám nosili pivo a i když jsem věděla, že dál pít je nejspíš ta nejpitomější věc, jakou bych mohla províst, už jsem překročila hranici, kdy by mě ještě rozum dokázal zastavit. Kromě toho jsem měla dost vlastních problémů, jako například vyhýbat se očnímu kontaktu s nepřetržitě mlčícím Sethem nebo si vychutnávat Romanovu blízkost. Sedět mu v náručí bylo skvělý, opírala jsem se mu zády o hruď a on mě objímal kolem pasu. Složil si bradu na mé rameno, což mu dávalo nepřeberně příležitostí, aby mi něco šeptal do ucha nebo občas přejel rty po mém krku. Tvrdost, kterou jsem cítila pod stehny naznačovala, že nejen já si užívám tenhle zasedací pořádek.</p>
<p>Doug si s námi o přestávce přišel promluvit. Byl zpocený jak myš, ale celý ve vytržení. Kouknul na mě přilepenou na Romanovi.</p>
<p>"Kincaidová, nějak jseš moc napáráděná, ne?" Přehodnotil to. "Nebo možná málo. Těžko říct."</p>
<p>"Ty tak máš co mluvit," vrátila jsem mu to a dopila své... druhé... nebo to bylo už třetí... pivo.</p>
<p>Doug měl na sobě těsné červené kalhoty z vinylu, vojenské boty a dlouhé, fialové sametové sako na hrudi rozevřené. Na hlavě měl furiantsky posazený rozdrbaný klobouk.</p>
<p>"Já tady patřím k atrakcím, zlato."</p>
<p>"Já taky, zlato."</p>
<p>Pár lidí se zachichotalo. Doug se zatvářil nesouhlasně, ale už mi neřekl nic. Místo toho prohodil k Beth nějakou poznámku o tom, kolik lidí se na ně přišlo podívat.</p>
<p>Já se zatím dostala do podivného stavu, který alkohol občas způsobuje. Tak mě pohltily mé vlastní vněmy, že rozhovor a hluk kolem mě se rozmazaly do nejasného hučení a tváře a barvy vybledly do nedůležitého pozadí, odděleného od mé existence. Jediné, co jsem doopravdy cítila, byl Roman. Celým tělem jsem po něm toužila a přála si, aby ruce, kterými mě objímal kolem pasu, sklouzly výš a dotkly se mých prsou. Cítila jsem, jak mi pod tenkou látkou tvrdnou bradavky a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych se obrátila a zajezdila si na něm jako na Warrenovi...</p>
<p>"Toaleta," zvolala jsem náhle a neohrabaně se drápala z Romanova klína. Bylo divný, jak se něčí měchýř ze snesitelnýho náhle stane nesnesitelným. "Kde je tady toaleta?"</p>
<p>Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale ostatní se na mě dívali nějak divně. "Támhle," ukázala Casey a její hlas ke mně přicházel jakoby z dálky, i když byla těsně vedle mě. "Jseš v pohodě?"</p>
<p>"Jo." Vytáhla jsem si ramínko, které mi předtím sklouzlo. "Jen musím jít na záchod." A taky se dostat pryč od Romana, dodala jsem v duchu, takže jsem přece jen dokázala jasně myslet. Ne že by to v tomhle stavu nebyl výkon. Roman se začal zvedat, byl stejně nadranej a nemotornej jako já. "Půjdu s tebou-"</p>
<p>"Já ji doprovodím," nabídl Doug rychle. "Stejně už přestávka končí a já se musím vrátit."</p>
<p>Vzal mě za ruku a protáhl nás davem k prázdnější zadní chodbě. Jak jsme šli, trochu jsem se potácela a on zpomalil krok, aby se mi přizpůsobil.</p>
<p>"Kolik jsi toho vypila?"</p>
<p>"Předtím nebo potom, co jsem přišla sem?"</p>
<p>"Zatraceně. Jseš na šrot."</p>
<p>"Máš s tím nějakej problém?"</p>
<p>"Ani ne. Čím myslíš, že trávím většinu večerů, když nejsem doma?"</p>
<p>Zastavili jsme se před dámskou toaletou. "Vsadím se, že si o mně teď Seth myslí, že jsem ožrala."</p>
<p>"Proč by si to měl myslet?"</p>
<p>"Vždyť víš, že nevypije ani kapku. Je to zkurvenej puritán. On a ty jeho pitomý bezkofeinový a bezalkoholový sračky."</p>
<p>Doug nad mým výrazivem překvapeně zamrkal. "Vždyť víš, že ne všichni abstinenti pohrdají pijáky. Kromě toho mi teď nedělá starosti Seth, ale ten pán s nenechavejma prackama, cos s ním přišla."</p>
<p>Zmateně jsem zamrkala. "Myslíš Romana?"</p>
<p>"Ani ti netrvalo tak dlouho přejít od odmítaní schůzek k tomu, že to málem děláš na veřejnosti."</p>
<p>"No a?" vyjela jsem na něj. "Copak s někým nemůžu bejt? Nemám snad právo pro změnu dělat něco, co chci a nejen to, co musím?" Řekla jsem to zatrpkleji - a taky hlasitěji - než jsem měla v plánu.</p>
<p>"Ale jistě," uklidňoval mě. "Ale dneska to nejseš ty. Jestli si nedáš pozor, uděláš nějakou hovadinu a později toho budeš litovat. Měla bys požádat Casey nebo Beth, aby tě odvezly domů-"</p>
<p>"Bože, proč z toho děláš takovou vědu?" okřikla jsem ho. Věděla jsem, že se chovám jako blázen a že bych za střízliva na Douga nikdy takhle nevyjela, ale nedokázala jsem se zastavit. "Jen proto, že s tebou nejdu na rande, jen proto, že píchám s Warrenem nebo s někým jiným, se musíš do toho vložit a snažit se, abych vypadala čistá a nedotčená. Jestli mě nemůžeš mít ty, pak nikdo, že?"</p>
<p>Doug zbledl a pár kolemjdoucích na nás zvědavě civělo. "Kristepane, Georgino, ne-"</p>
<p>"Jseš takovej malej zasranej pokrytec," ječela jsem na něj. "Nemáš žádný právo mi říkat, co mám dělat! Žádný zkurvený právo!"</p>
<p>"Nic takovýho-"</p>
<p>Už jsem ho nechtěla poslouchat. Obrátila jsem se a vtrhla do dámské toalety, na jediné místo, kam za mnou ti chlapi nemohli. Když jsem byla hotová a šla si umýt ruce, zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Opravdu jsem vypadala jako opilá? Tváře jsem měla růžové, pár pramenů vlasů bylo trochu zplihlejších než když jsem odcházela z domu a taky jsem byla zpocená. Rozhodla jsem se, že nejsem tak moc zkárovaná. Mohlo by to být horší.</p>
<p>Moc se mi nechtělo odcházet, protože jsem se bála, že na mě Doug bude čekat a mně se moc nechtělo s ním mluvit. Vešla nějaká žena se zapálenou cigaretou a já si od ní jednu vyžebrala. Dřepla jsem si v koutku, kouřila a zabíjela čas. Když jsem slyšela, že kapela znovu hraje, bylo mi jasné, že nebezpečí už pominulo.</p>
<p>Vyšla jsem z toalety a rovnou vrazila do Romana.</p>
<p>"Jseš v pořádku?" Ptal se a objal mě kolem pasu, aby mě podepřel. "Když ses nevracela, začal jsem si dělat starosti."</p>
<p>"Jo, jsem... je mi dobře... é... ne, vlastně ani nevím," blekotala jsem, naklonila se k němu a objala ho kolem krku. "Netuším, co se děje. Je mi nějak divně."</p>
<p>"To bude dobrý," chlácholivě mě poklepal po zádech. "Všechno bude v pohodě. Chceš jít pryč? Co mám udělat?"</p>
<p>"Ani... nevím." Kousek jsem se odtáhla a zahleděla se mu do očí. Topila jsem se v té zelenomodré hloubce a najednou mi bylo všechno jedno.</p>
<p>Netuším, kdo s tím začal - mohl to být kdokoliv z nás obou - ale náhle jsme se uprostřed té chodby zuřivě líbali a pevně objímali. Alkohol vystupňoval mou fyzickou odezvu už tak nabuzenou sukubí potřebou pohlcovat energii. Sice jsem ji necítila, ale přesto to zřejmě fungovalo, protože se ode mě Roman náhle odtáhl a vypadal vyvedený z míry.</p>
<p>"To je divný..." Dotknul se rukou čela. "Z ničeho nic... mám závrať." Chvíli váhal, pak se sebral a zase mě přitáhl k sobě. S ním to bylo přesně stejný jako s ostatními. Nikdy jim nedošlo, že je to má vina, že to já jim ubližuju, a chtěli čím dál víc.</p>
<p>Ta malá přestávka nicméně stačila, aby se v mé opilé hlavě trochu rozjasnilo. Co jsem to provedla? Proč jsem se nechala dotlačit k dnešnímu večeru? Každé setkání s Romanem vedlo k překročení další hranice. Nejdřív jsem mu řekla, že nerandím. Pak jsem to omezila na jednu schůzku. Dnes jsem sama sobě přísahala, že se alkoholu ani nedotknu a teď jsem ze všeho toho chlastu sotva stála na nohou. Polibek byl další tabu, které jsem právě porušila. A ten bude rovnou vést k nevyhnutelnému...</p>
<p>Představila jsem si, jak budeme vypadat po sexu. Roman bude bezvládně ležet, bledý, unavený, bez života. Jeho energie by ke mně tekla jako elektrický proud a on by na mě hleděl, slabý a zmatený, neschopný pochopit, co se stalo. Podle toho, kolik energie bych mu ukradla, by mohl přijít i o celá léta svého života. O některých lajdáckých sukubách se vědělo, že svou oběť zabily, protože jí vzaly příliš mnoho života příliš rychle.</p>
<p>"Ne... ne... nech mě."</p>
<p>Odstrčila jsem ho, protože jsem za žádnou cenu nechtěla, aby se ta budoucnost uskutečnila, ale on mě pořád nepouštěl. Odvrátila jsem od něj pohled a náhle zahlídla Setha, jak chodbou míří k nám. Ztuhnul, když nás uviděl, ale já neměla čas si ho všímat.</p>
<p>Už jen vlásek mě dělil od toho, abych Romana znovu políbila a šla s ním někam - kamkoliv - kde budeme sami a nazí, kde s ním budu moct dělat všechny ty věci, které jsem si vysnila. Další polibek... další polibek a už se nedokážu zastavit. Příliš jsem po něm toužila. Aspoň jednou po všech těch letech jsem chtěla být s někým, o koho jsem stála.</p>
<p>A přesně proto jsem to nesměla udělat.</p>
<p>"Georgino," začal Roman zmateně a pořád mě držel v náručí.</p>
<p>"Prosím," žadonila jsem tichounce, "pusť mě. Prosím, pusť mě. Musíš mě pustit."</p>
<p>"Co se děje? Vůbec tomu nerozumím."</p>
<p>"Prosím, pusť mě," opakovala jsem. "Pusť mě!" Náhle jsem promluvila tak nahlas, že mě to samotnou překvapilo a dodalo mi trochu vůle, aby se dokázala vyprostit z jeho sevření. Oslovil mě jménem, natáhl ke mně ruku, ale já couvla. Vyváděla jsem jako bláznivá hysterka a Roman to určitě taky tak viděl. "Nesahej na mě. Nesahej na mě!"</p>
<p>Víc jsem měla vztek na sebe a na svůj život než na něj. Ten příšerný vztek a frustrace, vydatně přikrmené alkoholem skrze mě proudil snad až k všehomíru. To není fér. Není fér, že někteří lidé mají dokonalý život, že obdivuhodné civilizace končí v prachu zapomnění, že když se narodí dítě, už má své dny sečtené. Že jsem uvězněná v existenci, která je spíš jako krutý žert, ve věčnosti milování bez lásky.</p>
<p>"Georgino..."</p>
<p>"Nesahej na mě. Už nikdy to nedělej. Prosím," zašeptala jsem chraptivě a pak jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Odešla jsem. Utekla jsem. Obrátila jsem se k němu zády a běžela chodbou, pryč od Romana, od Setha, od všech ostatních. Nevěděla jsem, kam utíkám, chtěla jsem jen být v bezpečí. Chtěla jsem, aby byl Roman v bezpečí. Možná jsem nedokázala vyléčit svou vlastní bolest, ale mohla jsem zabránit, aby trpěl i on.</p>
<p>Má mizerná koordinace a zoufalství způsobily, že jsem vrážela do lidí, kteří reagovali na mou zběsilost víceméně zdvořile. Neměla jsem ponětí, jestli se Roman rozběhl za mnou. Pil tolik, kolik já, možná i víc, takže jeho koordinace nebude o nic lepší. Kdybych jen mohla být chvíli sama, mohla bych se proměnit nebo se udělat neviditelnou a vypadnout odsud...</p>
<p>Rozrazila jsem dveře a náhle mě pohltila vlna studeného nočního vzduchu. Lapala jsem po dechu a rozhlížela se kolem sebe. Stála jsem na zadním parkovišti. Byla tam spousta aut a taky pár lidí, co kouřili trávu a moc si mě nevšímali. Dveře, kterými jsem přišla, se zase otevřely a já se otočila. Čekala jsem, že to bude Roman, ale místo něj se v nich objevil Seth s úzkostným výrazem na tváři.</p>
<p>"Nech mě být," utrhla jsem se na něj.</p>
<p>Zvedl ruce s dlaněmi obrácenými ke mně, ve všeobecně srozumitelném gestu a pomalu se ke mně blížil. "Jsi v pořádku?"</p>
<p>Couvla jsem dva kroky a hrabala se v kabelce. "V dokonalým. Jen musím... musela jsem odtud pryč... pryč od něj." Vytáhla jsem mobil, že zavolám některému z upírů, ať pro mě přijede. Vyklouznul mi z ruky, se svými zpomalenými reflexy jsem po něm sáhla příliš pozdě, takže s nechutným prásknutím dopadl na asfalt. "Ale do prdele."</p>
<p>Klekla jsem si, zvedla telefon a zděšeně se dívala na rozbitý display. "Do prdele," opakovala jsem.</p>
<p>Seth si dřepl vedle mě. "Můžu ti nějak pomoct?"</p>
<p>Vzhlédla jsem k němu, jeho tvář se mi rozplývala. "Musím odsud vypadnout. Vlastně od něj."</p>
<p>"Dobře. Pojď, odvezu tě domů."</p>
<p>Seth mě vzal pod paží a já si pak matně vybavovala, že mě vedl několik bloků k tmavému autu. Pomohl mi dovnitř a vyjeli jsme. Opřela jsem se a nechala se unášet jízdou, setrvačnost mě nakláněla dopředu a dozadu, dopředu a dozadu, dopředu a dozadu...</p>
<p>"Zastav," pronesla jsem nezřetelně.</p>
<p>"Cože?"</p>
<p>"Okamžitě zastav!"</p>
<p>Vyhověl mi a já vyhodila obsah žaludku rovnou doprostřed silnice. Když jsem přestala zvracet, Seth ještě chvíli počkal a pak se zeptal: "Už můžeme jet dál?"</p>
<p>"Jo."</p>
<p>Ale o pár minut později jsem ho přinutila zastavit znovu a celý proces se opakoval.</p>
<p>"Tahle... jízda mě zabije," vydechla jsem, když jsme zase pokračovali v cestě. "Nezvládnu to. Nesnesu ten pohyb."</p>
<p>Seth svraštil obočí, náhle prudce zahnul vpravo a já málem hodila šavli rovnou v autě.</p>
<p>"Promiň," omlouval se.</p>
<p>Jeli jsme ještě pár minut a já mu už už chtěla říct, aby zase zastavil, když zastavil sám od sebe. Pomohl mi ven a já se rozhlédla kolem. Dům, před kterým jsme stáli, jsem nikdy neviděla. "Kde to jsme?"</p>
<p>"U mě doma."</p>
<p>Zavedl mě dovnitř a zamířil rovnou do koupelny, kde jsem si neprodleně klekla a vydatně chválila davida. Nevěřila bych, kolik ve mně bylo tekutiny. Vzdáleně jsem vnímala, že Seth je tam se mnou a přidržuje mi vlasy. Nejasně jsem si vybavovala, že vyšší nesmrtelní jako Jerome a Carter se můžou namazat tak málo nebo moc, jak je jim libo a vystřízliví jen silou vůle. Parchanti.</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsem tam klečela, ale Seth mi najednou jemně pomáhal na nohy. "Dokážeš stát?"</p>
<p>"Snad jo."</p>
<p>"Máš to... é... ve vlasech a na šatech. Myslím, že se budeš chtít převlíct."</p>
<p>Sklopila jsem pohled k námořnicky modrému žoržetu a povzdechla si. "Pro chlípníky."</p>
<p>"Co?"</p>
<p>"Kašli na to." Začala jsem si stahovat ramínka, abych si mohla svléknout ty šaty. Zvedl obočí a rychle se odvrátil.</p>
<p>"Co to vyvádíš?" Zeptal se a bylo znát, že se nutí ke klidnému tónu.</p>
<p>"Musím se osprchovat."</p>
<p>Nahá jsem se zapotácela a otočila kohoutky. Seth zamířil ke dveřím, pořád se vyhýbal pohledu na mě. "Nespadneš, nebo něco takovýho?"</p>
<p>"Nejspíš ne."</p>
<p>Vlezla jsem pod vodu a zajíkla se, jak byla horká. Opřela jsem se o vykachličkovanou zeď a jen se nechala omývat silným proudem vody, až mě probrala nějaká rána. Vzhlédla jsem a zjistila, že se zabouchly dveře koupelny a že Seth je pryč. Povzdechla jsem si, zavřela oči a zatoužila omdlít. Ale pořád jsem tam stála a myslela na Romana, na to, jak skvěle jsem se cítila, když jsem ho políbila. Radši ani nechci vědět, co si o mně bude myslet teď, když jsem se chovala jak blázen.</p>
<p>Když jsem zavřela vodu a vyšla ven, dveře koupelny se zase otevřely. "Georgino? Vem si tohle."</p>
<p>Dovnitř vletěl ručník a nadměrně velké triko a pak se dveře zase zabouchly. Utřela jsem se a natáhla na sebe tričko. Bylo červené s obrázkem Black Sabbath. Hezký.</p>
<p>Tolik aktivity si nicméně vybralo svou daň a zase mě zalila vlna nevolnosti. "Už dost," zasténala jsem a mazala k záchodu.</p>
<p>Dveře se otevřely. "Jsi v pořádku?" Seth vešel a zase jednou mi přidržel vlasy.</p>
<p>Pak už to skončilo, protože jsem neměla co zvracet a já se ztěžka zvedla. "Budu v pohodě, jen si musím lehnout."</p>
<p>Vedl mě z koupelny do ložnice s obrovskou rozestlanou postelí. Zhroutila jsem se do ní celá nadšená, že je placatá a a nehýbe se, protože zbytek místnosti se se mnou pořád točil. Opatrně si sedl na kraj postele a nejistě se na mě díval.</p>
<p>"Omlouvám se," řekla jsem mu. "Mrzí mě, žes musel... to všechno snášet."</p>
<p>"To je v pořádku."</p>
<p>Zavřela jsem oči. "Se vztahy je jen trápení. Proto nerandím. V jednom kuse zraňuješ lidi."</p>
<p>"Při většině dobrých věcí riskuješ, že zažiješ i něco špatného," poznamenal filozoficky.</p>
<p>Vzpomněla jsem si na dopis, který mi poslal, kde psal o své dlouholeté přítelkyni, kterou zanedbával kvůli svému psaní. "Udělal bys to znovu?" vyzvídala jsem. "Začal by sis s ní, i kdybys věděl, že to dopadne úplně stejně?"</p>
<p>Chvíli mlčel. "Ano."</p>
<p>"Já ne."</p>
<p>"Co ne?"</p>
<p>Otevřela jsem oči a podívala se na něj. "Kdysi jsem byla vdaná." Byl to ten druh ovíněného příznání, o kterém mi bylo úplně jasné, že by za střízliva nikdy nepřešlo přes mé rty. "Věděls to?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>"To nikdo."</p>
<p>"Nevyšlo vám to?" Zeptal se Seth, když jsem dlouho nepromluvila.</p>
<p>Mimoděk jsem se hořce zasmála. Nevyšlo? Slabé slovo. Byla jsem slabá a pitomá, zabývala jsem se jen svými tělesnými potřebami, stejnými, jaké málem vedly ke katastrofě s Romanem. Až na to, že s Aristonem jsem se nemohla vymlouvat na opilost. Byla jsem naprosto střízlivá a na mou duši si myslím, že jsem to vlastně už dlouho plánovala a on taky.</p>
<p>Jednou zase přišel na návštěvu, ale tentokrát jsme toho moc nenamluvili. Řekla bych, že čas na povídání už uplynul. Oba jsme byli neklidní, chodili sem a tam, jen tak postávali, chvílemi něco prohodili, co ten druhý stejně neposlouchal. Soustředila jsem se na jeho fyzickou přítomnost - na jeho tělo a silné svaly na rukou a na nohou. Vzduch tak zhoustl sexuálním napětím, až byl div, že se vůbec dokážeme pohybovat.</p>
<p>Šla jsem k oknu, předstírala, že se dívám ven, zatímco jsem poslouchala, jak chodí po domě. Po chvíli se vrátil a zastavil se za mnou. Položil mi ruce na ramena, byl to první záměrný dotek, jaký udělal. Jeho prsty mě pálily jako oheň a já se zachvěla. Přistoupil blíž a objal mě pevněji.</p>
<p>"Letho," zašeptal mi do ucha, "víš... určitě víš, že na tebe pořád myslím. Myslím na to, jaké by to bylo... být s tebou."</p>
<p>"Vždyť jsi se mnou."</p>
<p>"Víš, že jsem to myslel jinak."</p>
<p>Obrátil mě, abych se mu dívala do tváře a jeho pohled mnou protékal jako horký olej, hladký a spalující. Přejel mi rukama po krku a na chvíli vzal mou tvář do dlaní. Sklonil se a jeho rty se zastavily jen kousek od mých. Pak mi je něžně a lehýnce olízl. Rozevřela jsem je a naklonila se, chtěla jsem víc, ale on se jen usmál a odtáhl se. Sáhl po sponě, která držela mé šaty pohromadě a rozepnul ji. Látka se ze mě svezla, naskládala se kolem mě na podlaze a já před ním stála nahá.</p>
<p>Hltal mé tělo planoucím pohledem. Měla jsem se cítit trapně nebo ostýchavě, ale tak to nebylo. Cítila jsem se báječně. Žádoucí, zbožňovaná, vytoužená a mocná.</p>
<p>"Udělal bych cokoliv na světě, abych tě mohl mít právě teď," zašeptal. Jeho ruce putovaly z mých ramen na prsa, pak k pasu a na boky. Má matka vždycky říkala, že mám příliš úzké boky, ale pod jeho rukama se zdály bujné a sexy. "Vraždil bych pro tebe, kvůli tobě bych šel až na konec světa. Udělal bych, o cokoliv bys požádala, jen abych tě cítil u sebe a tys mě objímala nohama."</p>
<p>"Nikdo mi nikdy neřekl nic takového." Byla jsem překvapená, jak klidně zní můj hlas, ale vevnitř jsem se rozplývala blahem. Různé obměny těch lichotek jsem slýchala od stovky různých mužů celé další tisíciletí, ale tenkrát to pro mě bylo svěží a nové.</p>
<p>Na Aristonových rtech se objevil smutný úsměv. "Kyriakos ti něco podobného přece musí říkat pořád." Tón jeho hlasu mi připomněl, že i když ti dva muži byli dlouholetými přáteli, v pozadí jejich přátelství bylo soupeření.</p>
<p>"Ne. Miluje se se mnou očima."</p>
<p>"Já chci využít mnohem víc než své oči."</p>
<p>V té chvíli jsem náhle pochopila, jakou mají ženy nad muži moc. Bylo to překvapivé a vzrušující. Nezáleželo na majetku nebo zájmech, byla to ložnice, kde ženy vládly. To poznání mě ohromilo a vzbudilo ve mně takové vzrušení, jaké by nevyvolalo žádné afrodisiakum. Byla jsem nadšená, líbil se mi ten nově nalezený vliv. Myslím, že právě tohle později ovlivnilo pekelné mocnosti, aby ze mě udělaly sukubu.</p>
<p>Vztáhla jsem k němu třesoucí se ruce a začala mu svlékat tuniku. Když jsem ho svlékala, stál úplně klidně, ale cítila jsem, jak je rozpálený a roztoužený a když jsem si na oplátku začala prohlížet já jeho, zrychlil se mu dech. Všímala jsem si, v čem je jeho tělo stejné jako Kyriakovo a čím se od něho liší. Jemně jsem se ho dotýkala, jeho opálené pokožky, dobře vyvinutých svalů, bradavek. Pak ruce sklouzly níž k něčemu dlouhému a tvrdému, co tam objevily. Ariston vydal tichý sten, ale nepohnul se. Pořád čekal na můj souhlas. Zvedla jsem oči a pohlédla mu do tváře. Opravdu by kvůli mně udělal cokoliv. Zatoužila jsem po něm ještě víc.</p>
<p>"Můžeš si se mnou dělat, co budeš chtít," řekla jsem nakonec.</p>
<p>Znělo to, jako že jsem udělala ústupek, ale po pravdě jsem <emphasis>toužila</emphasis>, aby si se mnou dělal, co bude chtít. Má slova zlomila to kouzlo, které nás drželo od sebe. Bylo to jako výbuch. Jako výdech, když jste dech zadržovali příliš dlouho. Napětí a uvolnění. Málem jsem ho porazila, jako bych se dlouho snažila roztrhnout pouta a ta náhle praskla. Když jsem se ho dotkla, uvědomila jsem si, že jsme to měli udělat už dávno.</p>
<p>Drsně mě políbil, strčil mi jazyk do úst, chytil mě za zadek, zvednul a přitlačil zády ke zdi. Nohama jsem ho objala kolem boků v touze, aby byl ke mně blíž a pak jediným prudkým pohybem byl ve mně. Nevím, jestli jsem byla příliš úzká nebo on příliš velký - nejspíš obojí - ale bolelo to, i když příjemně. Vydala jsem překvapený výkřik, ale on nepřestal, aby zjistil, jestli jsem v pořádku. Ovládla ho vášeň, ta pudová touha v naší krvi, která zajišťuje pokračování rodu. Soustředil se jen na své vlastní potěšení, bušil do mě znovu a znovu, čím dál tvrději a zdálo se, že si vychutnává každé zasténání a výkřik, který přešel přes mé rty. Nemyslela jsem si, že bych při tak drsném sexu mohla dosáhnout orgasmu, ale stalo se to - víc než jednou. Pokaždé to přišlo jako vlna všechno pohlcujícího pocitu, rozšířilo se po celém těle až jsem byla plná na prasknutí. Pak ta vlna jako by vybouchla v třpytivé úlomky a já zůstala rozehřátá, něžná a udýchaná. Bylo to úžasné. Vypadalo to, že každý z těch orgasmů ho čím dál víc pobízí k jeho vlastnímu vyvrcholení. Tentokrát jsem já byla ta, kdo si užíval jeho uvolnění, zatnula jsem mu nehty do zad a držela se ho pevně, dokud to neskončilo lapáním po dechu.</p>
<p>Přesto to nebyl konec, protože za malou chvíli byl zase připravený. Odnesl mě do postele, já si klekla a on se o mě zezadu opřel. "Slyšel jsem, jak staré ženy říkají, že to je nejlepší poloha pro početí dítěte," zašeptal.</p>
<p>Ale měla jsem jen chvilku, abych se nad tím zamyslela, protože už byl zase ve mně, drsný a požadovačný. Uvažovala jsem o tom, zatímco klouzal dovnitř a ven. Možná právě on bude tím, kdo mi nakonec dá dítě, ne Kyriakos. Cítila jsem se divně, dychtivě, ale i lítostivě.</p>
<p>Když jsme se později natáhli na přikrývky na záda, Ariston žádnou lítost necítil. Nad námi se oknem rozlévaly paprsky žhavého slunce a oba jsme byli unavení a nasycení.</p>
<p>"Problém bude v Kyriakovi," objasnil mi. "Ne v tobě. Tolikrát jsme to dnes dělali, že není možné, abys neotěhotněla." Olizoval mi ušní lalůček a zezadu mě objal tak, že měl ruce na mých prsou. "Jsi plná semene, Letho."</p>
<p>Hlas měl hluboký a majetnický, jako by právě získal něco hmatatelnějšího než sex. Náhle jsem začala uvažovat, kdo to vlastně doopravdy v té posteli vládne.</p>
<p>Ležela jsem vedle něj, hloubala o tom, co jsem právě udělala a co chci dělat dál. Jak bych dál mohla být pouhou manželkou, když jsem bohyní pro někoho jiného? Nicméně k tomu rozhodování nikdy nedošlo, protože další, co jsem slyšela, byl Kyriakův hlas, jak na mě volá před domem, protože přišel domů příliš brzy. Oba s Aristonem jsme si vyděšeně sedli. Prsty se mi zamotaly do přikrývky, jak jsem se ji snažila ze sebe rychle stáhnout. Mé šaty, musím najít své šaty. Ale nebyly tady. Uvědomila jsem si, že jsem je nechala v jiném pokoji. Zoufale jsem si pomyslela, že bych to mohla stihnout, než nás najde Kyriakos. Možná, jestli budu dost rychlá.</p>
<p>Ale ukázalo se, že jsem nebyla.</p>
<p>Zpátky v přítomnosti jsem Sethovi řekla jen: "Jo, vůbec nám to nevyšlo. Podvedla jsem ho."</p>
<p>"Aha." Ticho. "Proč?"</p>
<p>"Protože jsem mohla. Byla jsem hloupá."</p>
<p>"Proto teď s nikým nechodíš?"</p>
<p>"Všechno kolem toho příliš bolí. Žádné dobro neomlouvá zlo."</p>
<p>"Nemůžeš přece vědět, jestli další vztah taky skončí špatně. Věci se mění."</p>
<p>"Pro mě ne." Zavřela jsem oči, abych zakryla slzy, které se mi do nich draly. "Chci se pokusit usnout."</p>
<p>"Dobře."</p>
<p>Nevím, jestli odešel nebo zůstal. Prostě jsem se propadla do bezesného, hlubokého spánku.</p>
<p>Kapitola 15</p>
<p>Někdy procitnete ze snu. A někdy, ale opravdu jen jednou za čas, procitnete ve snu a tohle se mi stalo právě teď. Otevřela jsem oči, hlava mi třeštila a matně jsem si byla vědomá něčeho měkkého a chlupatého ve svém náručí. Z jasného slunce jsem nejdřív zašilhala, ale když jsem se nakonec dokázala soustředit, zjistila jsem, že se dívám přímo do tváří Cadyové a O´Neilla.</p>
<p>Vyletěla jsem jako střela, i když mé hlavě se ten pohyb vůbec nelíbil. Určitě jsem se musela zmýlit. Určitě... ale pořád byli tam. Přede mnou, vedle postele, na které jsem seděla, byl velký dubový stůl obklopený nástěnkami a tabulemi. Na nástěnkách byly připíchnuté výstřižky z časopisů, spousty tváří lidí, které odrážely každý odstín postav popsaných v Sethových knihách.Jedna část byla dokonce označená jako NINA CADYOVÁ a bylo na ní nejmíň dvacet různých výstřižků štíhlé blondýnky s krátkými kudrnatými vlasy, zatímco jiná část - nadepsaná jako BRYANT O´NEILL - zobrazovala hloubavého tmavovlasého muže ve věku něco přes třicet. Některé z těch výstřižků jsem znala, protože byly z velkých reklam, ale nikdy předtím jsem je nespojovala se Sethovými postavami. Ostatní vedlejší postavy tam taky měly své místo, i když míň důležité než ty hlavní. Tabule byly pokryté načmáranými poznámkami, většinou to byly prapodivné zkratky typu vývojového diagramu, kterým jsem vůbec nerozuměla. <emphasis>Pracovní název: Azurové naděje - opravit později; přidat Jonáše, kap. 7; vyčistit 3-5; C+O v Tampě nebo v Naples? Zkontrolovat statistiky; Don Markos v 8.</emphasis>.. Těch škrábanců bylo bezpočet a já na ně jen zírala a zírala, protože mi došlo, že vidím základní kostru Sethova příštího románu. Jedna moje část mi zašeptala, že bych se měla dívat někam jinam, protože něco ničím, ale ten zbytek byl příliš uchvácený pohledem na to, jak ožívá román a jeho svět.</p>
<p>Až vůně smažené slaniny mě přiměla odvrátit se od Sethova stolu a přinutila mě zalovit v paměti, jak jsem se sem dostala. Zděsila jsem se, protože jsem se k Dougovi, Romanovi a dokonce i k Sethovi chovala jako idiot, ale můj hlad zvítězil a dočasně uklidnil výčitky svědomí. Jeden by se divil, že jsem tak hladová po tom, co můj žaludek předchozí noci zkusil, ale bylo to jako s Hughovým výpraskem - ode dna jsme se odráželi hezky rychle.</p>
<p>Vymotala jsem se z přikrývek a odložila medvídka, kterého jsem nevědomky držela. Zamířila jsem do koupelny vypláchnout si pusu a zjistit, jak vypadám: v tom tričku jako vyložená puberťačka s vlasy jak vrabčí hnízdo. Nicméně se mi nechtělo plýtvat energií na proměnu a já vypadla z koupelny směrem k zvukům prskající slaniny na pozadí Radar Love od Golden Earring.</p>
<p>Seth stál v moderní, dobře osvětlené kuchyni a skláněl se k pánvi na sporáku. Barvy byly jasné a veselé, dřevěné obložení a příborník z javorového dřeva dobře ladil s chrpově modrými stěnami. Když mě zahlédl, ztlumil hudbu a starostlivě si mě změřil. Dnes měl na sobě tričko s obrázkem Toma a Jerryho.</p>
<p>"Dobré ráno. Jak je ti?"</p>
<p>"Kupodivu fajn." Přešla jsem k malému stolku pro dva, stáhla trochu niž lem svého trička a sedla si. "Řekla bych, že jediným padlým vojínem je má hlava."</p>
<p>"Chceš na to něco?"</p>
<p>"Ne, to se spraví samo." Zaváhala jsem, protože jsem skrz vůni slaného, mastného masa začichala i něco jiného. "Opravdu cítím... kafe?"</p>
<p>"Jo. Chceš trochu?"</p>
<p>"Je to normální kafe?"</p>
<p>"Jo." Vzal konvici, nalil mi hrnek kouřící kávy a spolu s roztomilou soupravou na cukr a smetanu mi to přinesl.</p>
<p>"Myslela jsem si, že tohle nepiješ."</p>
<p>"Taky nepiju. Jen ji mám poruce pro případ, že z mé postele vylezou kofeinem posedlé ženské."</p>
<p>"Stává se to často?"</p>
<p>Seth se tajemně usmál a vrátil se k sporáku. "Máš hlad?"</p>
<p>"Jako vlk."</p>
<p>"Jak máš ráda vajíčka?"</p>
<p>"Volské oko opečené z obou stran."</p>
<p>"To by šlo. Chceš taky slaninu? Nejsi vegetarián nebo něco takovýho?"</p>
<p>"Jsem zapřisáhlej masožravec. Ještě kdybych mohla dostat něco sladkýho a taky něco k pití... jestli tě to moc neobtěžuje." Cítila jsem se rozpačitě, že mě tak obskakuje, vzhledem ke všemu, co pro mě už udělal, ale zdálo se, že mu to nevadí.</p>
<p>K jídlu jsem toho dostala víc, než jsem si představovala: vejce, slanina, toasty, dva druhy džemu, kávový koláč a pomerančová šťáva. Spořádala jsem všechno a napadlo mě, jak by asi Petr žárlil, když se pořád zuby nehty drží té své diety s nízkým obsahem sacharidů.</p>
<p>"Děsně jsem se přecpala," pravila jsem k Sethovi, když jsem myla nádobí. "Budu muset zase zalehnout a vyspat se z toho. Jíš takhle každej den?"</p>
<p>"Ne. Jen když se tady potulují výše uvedené ženské. Takhle zajistím, že příliš brzy nezmizí."</p>
<p>"To teď opravdu nehrozí, když zvážím, že tohle triko je všechno, co mám na sebe."</p>
<p>"Nemáš pravdu." ukázal směrem k obýváku. Zvedla jsem zrak a spatřila své šaty - čisté - viset na věšáku. Jemné bikinkové kalhotky, které jsem si vzala pod ně, byly omotané kolem háčku věšáku. "Na štítku je napsané, že se smí jen čistit, ale zkusil jsem prací cyklus pro extra jemné prádlo a povedlo se to. Taky s tím druhým... é... kouskem."</p>
<p>"Díky," odpověděla jsem, nejistá při představě, jak pere mé spodní prádlo. "Díky za všechno. Opravdu si vážím, cos pro mě včera večer udělal - určitě si myslíš, že jsem úplnej cvok-"</p>
<p>Pokrčil rameny. "To nic nebylo. Ale-" podíval se na hodiny, "brzy budu muset vypadnout. Vzpomínáš si na tu oslavu? Začíná v poledne. Ty tady klidně můžeš zůstat."</p>
<p>Mrkla jsem na stejné hodiny. Jedenáct čtyřicet sedm.</p>
<p>"V poledne? Proč jsi mě nevzbudil dřív? Přijdeš pozdě!"</p>
<p>Zcela nevzrušeně pokrčil rameny. "Řekl bych, že ses potřebovala vyspat."</p>
<p>Praštila jsem utěrkou, kterou jsem držela v rukou, sprintovala do obýváku a popadla své šaty. "Nedělej si o mě starosti. Prostě jdi a já si zavolám taxík."</p>
<p>"Vážně o nic nejde," hádal se se mnou. "Klidně tě ještě odvezu domů, nebo... no, taky můžeš jít se mnou, jestli chceš."</p>
<p>Oba jsme v rozpacích strnuli. Opravdu jsem se necítila na nějakou podivnou oslavu a spíš jsem se potřebovala dostat domů a zjistit, jako škody jsem napáchala na Romanovi a Dougovi. Přesto... Seth byl ke mně neuvěřitelně hodný a už předtím mě požádal, abych tam s ním šla. Nejspíš mu to dlužím. To je to nejmenší, co pro něj můžu udělat. A stejně by odpolední oslava neměla trvat příliš dlouho.</p>
<p>"Vezmeme něco s sebou?" Zeptala jsem se nakonec. "Víno? Brie?"</p>
<p>Zavrtěl hlavou. "Spíš ne. Oslava je na počest mé osmileté neteře."</p>
<p>"Aha. Takže žádné víno."</p>
<p>"Jo. A stejně si myslím, že má radši Goudu."</p>
<p>Podívala jsem se na šaty. "Příliš se nehodí. Můžeš mi půjčit něco, co bych si mohla přes ně navlíknout?"</p>
<p>O sedm minut později jsem seděla v Sethově autě a jeli jsme k Lake Forest Parku. Měla jsem na sobě své žoržetové šaty a na nich pánskou kostkovanou flanelovou košili v odstínech bílé, šedé a námořnicky modré, na které jsem zapnula jen pár knoflíků. Namísto proměny jsem si vlasy zapletla do francouzského copu a teď jsem se za jízdy snažila nalíčit. Měla jsem podezření, že celek vypadá asi jako když se Ginger Rogersová skříží s Nirvanou.</p>
<p>Přijeli jsme k předměstskému domu, kam jsem Setha před několika týdny přivezla. Na poštovní schránce se třepetaly růžové balónky a matka v džínech a svetříku mávala na rozloučenou holčičce, která právě zmizela v domě. Řečená matka se pak vrátila k rozměrnému autu, do jakého by se vešel i fotbalový tým a odjela z příjezdové cesty.</p>
<p>"No tohle," řekla jsem, když mi to došlo. "Nikdy jsem na ničem podobném nebyla."</p>
<p>"Určitě jsi byla, když jsi byla malá," poopravil mě Seth a zaparkoval křížem přes ulici.</p>
<p>"To jo," lhala jsem. "Ale v tomhle věku je to jinej zážitek."</p>
<p>Namířili jsme si to k předním dveřím a otevřeli si bez zaklepání. Okamžitě po něm skočily čtyři malé dívčí postavičky a málem ho převrátily.</p>
<p>"Strejdo Sethe! Strejdo Sethe!"</p>
<p>"Strýček Seth je tady!"</p>
<p>"To je pro mě? To je pro mě?"</p>
<p>"Přestaňte nebo na vás vytáhnu slzný plyn," řekl jim mírně Seth a vyprostil se od té, co mu málem utrhla levou ruku.</p>
<p>Jedna z nich, se stejnými světlými kadeřemi a ohromnými modrými kukadlami jako všechny ostatní, mě konečně zahlédla. "Ahoj," pozdravila odvážně. "Kdo jsi?" Než jsem stačila odpovědět, rozběhla se po vstupní hale a volala: "Strejda Seth si přivedl holku!"</p>
<p>Seth udělal obličej. "To je Morgan. Je jí šest let." Pak ukázal na její klon. "A tohle McKenna, její dvojče. Tamhle je Kayla, čtyřletá. A tahle," odmlčel se, aby zvedl do výšky tu nejvyšší z nich a ona se nadšeně zachichotala, "je Kendall, oslavenkyně. Myslím si, že Brandy tady taky někde bude, ale je příliš civilizovaná než aby mě přepadla ze zálohy jako ty ostatní."</p>
<p>Obývací pokoj byl hned za vstupní halou. Další blondýnka, o pár let starší než Kendall, nás pozorovala přes opěradlo pohovky. Horda dalších děcek - nejspíš hostí na té oslavě - kolem ní pobíhala a pokřikovala. "Tady jsem, strýčku Sethe."</p>
<p>Seth složil Kendal na zem a k Brandyině největší mrzutosti jí pocuchal vlasy. Nasadila přesně ten výraz uražené důstojnosti, jaký svedou jen teenagerky. Morgan se vrátila hned poté a těsně za ní šla vysoká světlovlasá žena. "Vidíš? Vidíš? Já to říkala," zvolala blonďatá holčička.</p>
<p>"To vždycky musíš způsobit takové pozdvižení?" zeptala se ta žena a krátce Setha obejmula. Vypadalá šťastná, ale unavená. Vůbec jsem se jí nedivila.</p>
<p>"Měl bych být rád. Mí fanoušci po mně ani zdaleka tak moc netouží. Andreo, tohle je Georgina. Georgino, má švagrová Andrea." Podaly jsme si ruce právě když do pokoje vešla nižší a mladší Sethova kopie. "A tohle je můj bratr Terry."</p>
<p>"Vítej v tom božím dopuštění, Georgino," řekl mi Terry jen co nás představili. Podíval se na dětí, vlastní i cizí, jak lítají po celém domě. "Tak docela nechápu, kam dal Seth rozum, když tě sem přivedl. Už se sem určitě nikdy nevrátíš."</p>
<p>"Hej," zvolala Kendall ke mně. "Není to ta košile, co od nás dostal strejda Seth na Vánoce?"</p>
<p>Mezi námi dospělými nastalo trapné ticho a každý odvracel pohled. Nakonec si Andrea odkašlala a řekla: "Dobře, lidi, dejme se do práce a zorganizujme pro ta děcka nějaké hry."</p>
<p>Očekávala jsem, že dětská narozeninová oslava bude divoká, ale to, co se dělo celé odpoledne, mé představy bezesporu překonalo. Stejně působivý byl i způsob, jak si Sethův bratr a švagrová poradili s tím stádem vřeštících a skákajících stvoření, které vypadaly, že jich je plný dům. Terry a Andrea všechny zvládali levou zadní, zatímco my dva se Sethem jsme víceméně jen přihlíželi a občas odpovídali na otázky, když se nás někdo na něco ptal. Jako nezúčastněného diváka mě celý zážitek naprosto ohromil a jen stěží jsem si dokázala představit, jak se tím dennodenně zabývají. Bylo to fascinující.</p>
<p>V jednu chvíli, když se Terry snažil chytit druhý dech a já byla právě sama, přišel si se mnou popovídat.</p>
<p>"Jsem rád, že jste si udělala čas," řekl mi. "Nevěděl jsem, že Seth s někým chodí."</p>
<p>"Jsme jen kamarádi," vysvětlovala jsem.</p>
<p>"Přesto je příjemné ho vidět s někým z masa a kostí. S někým, koho si nevymyslel."</p>
<p>"Je pravda, že málem zmeškal vaši svatbu?"</p>
<p>Terry se jen zašklebil na souhlas. "Nebudete tomu věřit, ale byl mým svědkem. Objevil se dvě minuty předtím, než začal obřad. Pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že začneme bez něj."</p>
<p>Rozesmála jsem se.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. "Jestli se s ním budete scházet, srovnejte ho do latě. Můj bratr je skvělý člověk, ale Bůh mi je svědkem, že občas potřebuje bachaře."</p>
<p>Po hrách následoval dort a pak dárky. Kendall zkušeně zvedla ten Sethův a zatřásla jím. "Jsou tam knihy," prohlásila.</p>
<p>Brandy, nejstarší a proto nejklidnější z celé té bandy, se na mě podívala a vysvětlila: "Strýček Seth nám vždycky dává knihy."</p>
<p>Nezdálo se, že by to Kendall nějak vyvedlo z míry. Roztrhla obal a nadšeně zajásala, když pod ním objevila tři knihy příběhů o pirátech.</p>
<p>"Takže piráti?" Zeptala jsem se Setha. "Je to politicky korektní?"</p>
<p>V očích měl plamínky. "Až vyroste, chce být jedním z nich."</p>
<p>Když oslava skončila a děti si zase vyzvedli jejich rodiče, Kendall naléhala na Setha, aby jim četl pohádky. Šla jsem za ním, jeho neteřemi a dalšími opozdilci do obýváku, zatímco se rodiče děvčat snažili uklidit kuchyni. Seth četl stejným podmanivým způsobem jako na autogramiádě a já se schoulila v křesle, spokojená s tím, že se budu jen dívat a poslouchat. Proto mě překvapilo, když se Kayla vyškrábala nahoru a sedla si mi na klín.</p>
<p>Byla nejmladší ze sester a já bych čekala, že bude ječet ze všech nejvíc, ale ona toho celkově málo namluvila. Prohlížela si mě svýma kukadlama, se zájmem se dotkla mého francouzského copu a pak se přitulila ke mně, aby poslouchala Setha. Uvažovala jsem, jestli vůbec rozumí tomu, co čte. Ale byla teplá a měkká a voněla jako malá holčička. Mimoděk jsem projela prsty prameny jejích jemných, hedvábných vlasů a začala jsem je splétat do copu podobného mému.</p>
<p>Když Seth dočetl příběh, McKenna si všimla, co dělám. "Já chci taky."</p>
<p>"Nejdřív já," zavelela Kendall dychtivě. "Jsou to mé narozeniny."</p>
<p>Zapletla jsem vlasy všem čtyřem mladším dívkám, jen Brandy plaše odmítla. Nechtěla jsem, aby každá z nich vypadala jako já, tak jsem pro každou vybrala jiný účes, zapletené vlasy po vzoru rybí kosti nebo jiné pletence a holky byly nadšené. Seth četl dál, občas zvedl zrak a podíval se na mě a mou ruční práci.</p>
<p>Když přišel čas odejít, byla jsem vyčerpaná tělesně i duševně. Děti mě vždycky dokázaly rozcítit; a být s nimi v tak těsném kontaktu mě vyloženě rozesmutnilo takovým způsobem, který jsem nemohla vysvětlovat.</p>
<p>Postávala jsem u dveří a Seth se loučil se svým bratrem. Zatímco jsem na něj čekala, všimla jsem si, že stojím u knihovničky. Prohlížela jsem si názvy a spatřila Burberryho nově komentovanou bibli. Vzpomněla jsem si, co Roman říkal o bibli krále Jamese - že je to špatný překlad - a otevřela tuhle na Knize Genesis 6.</p>
<p>Znění bylo téměř identické až na pár modernějších výrazů, ale většinou beze změn. S jedinou výjimkou ve verši 4, kde verze krále Jamesa zněla: ´Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským...´ Nicméně v téhle verzi bylo napsáno: ´Nefilim pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským...´</p>
<p>Nefilim? Nad tím slovem bylo číslo odkazu a já hned vyhledala poznámku pod čarou.</p>
<p><emphasis>Slovo Nefilim se někdy překládá jako ´obři´ nebo ´padlí´. Různé zdroje uvádějí různý počet těchto potomků andělů, občas je jednoduše nazývají sousedy Kanaanských, jindy jsou to stvoření podobná Titanům, kteří připomínají řecké hrdiny (Harrington 2001).</emphasis></p>
<p>Frustrovaně jsem se podívala na odkaz na Harringtona v bibliografii a zjistila, že jde o knihu <emphasis>Biblická tajemství a mýty</emphasis> od Roberta Harringtona. Zapamatovala jsem si autora i název knihy, zaklapla knihu a uložila ji na místo právě když se Seth obrátil k odchodu.</p>
<p>Cestou jsme oba mlčeli, pomalu se začínalo stmívat, protože se blížila seatleská zima. Normálně by mi ticho v autě vadilo, zdálo by se mi trapné nebo divné, ale tentokrát jsem ho uvítala, protože jsem se mohla zabývat odkazem na Nefilim. Rozhodla jsem se, že si musím sehnat tu Harringtonovu knihu.</p>
<p>"Neměli zmrzlinu," náhle poznamenal Seth a vyrušil mě z úvah.</p>
<p>"Cože?"</p>
<p>"U Terryho a Andrei. Měli dort bez zmrzliny. Nechceš jít na zmrzlinu?"</p>
<p>"Copak jsi ještě dost nemlsal?"</p>
<p>"Prostě mám na ni chuť."</p>
<p>"Venku je tak deset nad nulou," upozornila jsem ho, když zajel k cukrárně. V takovém nevlídném počasí si na zmrzlinu moc nepotrpím. "A fouká jak blázen."</p>
<p>"Děláš si srandu? V Chicagu by v téhle roční době ani neměli otevříno. Tady je to pohodička."</p>
<p>Vešli jsme dovnitř. Seth si dal mátovou a čokoládovou, já mnohem odvážnější kombinaci borůvkové a moka mandlové. Seděli jsme u stolu u okna a v tichu pojídali své sladké dobroty.</p>
<p>Nakonec řekl: "Dneska jsi nějaká zamlklá."</p>
<p>V úžasu jsem se k němu otočila a přerušila svůj mentální rozbor Nefilim. "To ale je změna."</p>
<p>"A co?"</p>
<p>"Většinou jsem to já, kdo si stěžuje, že ty pořád mlčíš. Jsem zvyklá v jednom kuse něco plácat, abych udržela věci v pohybu."</p>
<p>"To už jsem postřehl. É... nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Moc jsem se tím nevyznamenal, že? Když mluvíš, je to fajn. Vždycky víš, co máš říct a říkáš správné věci ve správném čase."</p>
<p>"Včera večer ne. Včera večer jsem Dougovi a Romanovi napovídala hrozný věci. Nikdy mi to neodpustí," bědovala jsem.</p>
<p>"Jasně, že odpustí. Doug je správnej chlap. Toho Romana doopravdy neznám, ale...</p>
<p>"Ale co?"</p>
<p>Seth náhle vypadal rozpačitě. "Řekl bych, že tobě je snadné odpustit."</p>
<p>Na chvíli jsme se podívali jeden na druhého a mě zalilo horko. Ne takové, při kterém se vaří krev, strhávají se šaty a sápe se po někom rozpáleném, ale přátelské teplo, jako nechat se zabalit do deky.</p>
<p>"Abys věděla, tohle vypadá děsně."</p>
<p>"A co jako?"</p>
<p>Ukázal na mou zmrzlinu. "Tahle kombinace."</p>
<p>"Hele, neohrnuj nos, dokud jsi neochutnal. Opravdu je to spolu moc dobrý."</p>
<p>Pochybovačně se na to koukal.</p>
<p>Posunula jsem se se židlí blíž k němu a nabídla mu, ať to zkusí. "Musíš si dát obě najednou."</p>
<p>Naklonil se a lízl si, ale kousek té borůvkové mu při tom pokusu sjel na bradu. Podvědomě jsem se natáhla, abych ho zachytila a vrátila do pusy a on stejně automaticky chtěl toho uprchlíka zastavit jazykem. A olízl mi prsty.</p>
<p>Přejela mnou vlna smyslnosti a když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem, že je na tom stejně. "Tady máš," řekla jsem rychle a natáhla se pro ubrousek. Snažila jsem si nevšímat touhu dotknout se prsty jeho rtů.</p>
<p>Seth si utřel bradu, ale tentokrát nedovolil, aby nad ním jeho plachost zvítězila. Zůstal sedět na svém místě a naklonil se ke mně blíž.</p>
<p>"Krásně voníš. Gardénie?"</p>
<p>"Tuberóza," opravila jsem ho mechanicky, omámená jeho blízkostí.</p>
<p>"Tuberóza," opakoval. "A kadidlo, řekl bych. Nikdy jsem nic podobného necítil." Naklonil se ještě o kousek blíž.</p>
<p>"Je to Michael od Michaela Korse. Dostaneš ji v každém obchoďáku." Málem jsem zasténala, co za ptákoviny ze mě ze samé nervozity padají. Ale když jsem nervózní, mívám jedovatý poznámky. "Možná by ji mohla začít používat Cadyová."</p>
<p>Ale Seth se tvářil smrtelně vážně. "Ne. To je tím, že ji máš na sobě právě ty. To jsi ty. Na nikom jiném by přesně stejně nevoněla."</p>
<p>Zachvěla jsem se. Používala jsem ten parfém, protože mi připomínal to, co ostatní nesmrtelní cítili v mé jedinečné auře. <emphasis>To jsi ty</emphasis>. Bylo to jen pár nahodilých slov, ale já měla pocit, jako by Seth odhalil nějakou mou ukrytou stránku, jako by mi nahlédl až do duše.</p>
<p>Pak jsme tam seděli, vzájemná chemie nám oběma dávala zabrat, ale ani jeden z nás se nehýbal. Věděla jsem, že nezkusí mě políbit jak by to udělal Roman. Seth byl spokojený, když se na mě mohl prostě jen dívat a milovat se se mnou očima.</p>
<p>Najednou se do dveří opřel vítr a prudký závan je rozrazil. Vmetl mi do tváře vlasy a já rychle drapla ubrousek, který se vydal na cestu. Ostatní ubrousky neměly tolik štěstí a létaly po místnosti spolu s cáry papíru. Pohárek s plastovými lžičkami sletěl z pultu a jeho obsah se rozsypal po zemi. Prodavač vyběhl od pultu, pádil ke dveřím a snažil se je zaklapnout. Když se mu to nakonec povedlo, naštvaně se na ně zadíval.</p>
<p>V té chvíli to, co bylo mezi námi - ať to bylo cokoliv - zmizelo. Sebrali jsme své věci a po chvilce odešli. Požádala jsem ho, aby mě vyhodil u knihkupectví. Doufala jsem, že tam Doug bude, protože jsem se mu chtěla omluvit a navíc jsem se plánovala podívat po té Harringtonově knize.</p>
<p>"Nezajdeš na chvilku, třeba se pozdravit s lidmi?" Nějak se mi nechtělo od Setha odcházet, i když jsem měla práce nad hlavu.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. "Je mi to líto, ale musím jít. Mám schůzku."</p>
<p>"Aha." Připadala jsem si jako blázen. Pokud vím, klidně mohl jít na rande. A proč ne? Určitě jsem nebyla jeho jediná společenská známost, zvlášť po těch kydech o tom, že nerandím. Opravdu jsem byla blázen, když jsem to naše posezení u zmrzliny brala jako něco zvláštního, hlavně proto, že jsem nejspíš byla do Romana celá pryč. "Dobře. Ještě jednou díky za všechno. Nějak ti to vynahradím."</p>
<p>Odmítavě mávl rukou. "Zapomeň na to. Kromě toho už se stalo, když jsi se mnou šla na tu oslavu."</p>
<p>Teď jsem já zavrtěla hlavou. "Nebyla jsem tam k ničemu."</p>
<p>Seth se jen usmál. "Uvidíme se."</p>
<p>Vystoupila jsem z auta, ale náhle se zarazila a strčila hlavu dovnitř. "Hele, už dřív jsem se na to chtěla zeptat. Už jsi mi podepsal tu knihu? Myslím <emphasis>Glasgovský pakt</emphasis>."</p>
<p>"A sakra. Ne. Nemůžu uvěřit, že jsem na to zapomněl. Pořád ji mám doma. Brzy ti ji podepíšu a přinesu zpátky. Omlouvám se." Vypadal náramně zkroušeně.</p>
<p>"V pohodě, o nic nejde." Měla bych se do jeho bytu potají vloudit a prohrabat mu byt, abych ji našla.</p>
<p>Ještě jednou jsme se rozloučili a já vešla do knihkupectví. Jestli si dobře vzpomínám na svůj rozvrh, Paige otevírala a Doug by tady měl být jako odpolední manažer. A opravdu - stál u informačního pultu a sledoval Tammi, jak pomáhá zákazníkovi.</p>
<p>"Ahoj," pozdravila jsem, když jsem přišla k němu zneklidněná, jak jsem si vzpomněla na svá drsná slova. "Můžeme si promluvit?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>No páni. Čekala jsem, že bude nasranej... ale tohle?</p>
<p>"Nejdřív zavolej svýmu kámošovi."</p>
<p>"Co?"</p>
<p>"Tomu chlapovi," vysvětloval Doug, "tomu plastickýmu chirurgovi, co se kámoší s tebou a s Codym."</p>
<p>"Hughovi?"</p>
<p>"Jo, tomu. Volal už nejmíň stokrát, měl o tebe strach." Zatvářil se současně laskavě i ironicky, když zhodnotil pohledem můj slušivý obleček složený z žoržetových šatů a flanelové košile. "Já taky."</p>
<p>Zamračila jsem se a dumala, co má Hugh tak neodkladného. "Dobře. Hned mu zavolám. Přijdeš pak za mnou?"</p>
<p>Doug přikývl a já chtěla z kabelky vytáhnout mobil, ale vzpomněla jsem si, že jsem ho včera večer rozbila. Tak jsem zamířila dozadu do kanclu, sedla si na kraj stolu a zavolala Hughovi.</p>
<p>"Haló?"</p>
<p>"Hughu?"</p>
<p>"Ježíšikriste, Georgino, kdes sakra byla?"</p>
<p>"No... vlastně nikde..."</p>
<p>"Snažili jsme se tě sehnat včera večer a dneska taky."</p>
<p>"Nebyla jsem doma," vysvětlovala jsem. "A rozbila jsem si mobil. Proč jste mě hledali? Co se děje? Neříkej mi, že se zase někomu něco stalo."</p>
<p>"Bohužel ano. Tentokrát to zase byla vražda, žádný laškovný výprask. Když jsme se tě nemohli dovolat, s upíry jsme si mysleli, že dostal taky tebe, i když Jerome říkal, že cítí, že jseš v pořádku."</p>
<p>Polkla jsem. "Kdo... kdo to byl?"</p>
<p>"Radši si sedni."</p>
<p>"Sedím."</p>
<p>Připravila jsem se na všechno. Démon, čert, upír, sukuba.</p>
<p>"Lucinda."</p>
<p>Zamrkala jsem. "Cože?" Všechny mé teorie o mstiteli na zlých byly na padrť. "Ale to je nemožné. Ona je... je..."</p>
<p>"... anděl," dokončil Hugh místo mě.</p>
<p>Kapitola 16</p>
<p>"Georgino?"</p>
<p>"Pořád jsem tady."</p>
<p>"Docela zkurvená záležitost, co? Řek bych, že máš po andělských teoriích."</p>
<p>"To není tak jistý."</p>
<p>Mé počáteční zděšení nahradila jiná myšlenka, která mi vrtala v hlavě od té chvíle, co jsem u Terryho a Andrei četla tu biblickou pasáž. Teď jsem uvažovala... přemýšlela o tom, s kým vlastně máme do činění, jestli to přece jen nebyl anděl. Vybavila se mi ta slova z Genesis: <emphasis>Obrové pak byli na zemi v těch dnech... To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí...</emphasis></p>
<p>"Co o tom všem říká Jerome?"</p>
<p>"Nic. Cos čekala?"</p>
<p>"Všichni ostatní jsou v pořádku?"</p>
<p>"Pokud vím, tak jo. Co chceš dělat? Doufám, že žádnou hovadinu."</p>
<p>"Musím se na něco podívat."</p>
<p>"Georgino..." varoval mě Hugh.</p>
<p>"Jo?"</p>
<p>"Dávej si pozor. Jerome má kvůli tomu všemu děsnou náladu."</p>
<p>Drsně jsem se zasmála. "Umím si představit."</p>
<p>Nastalo nepříjemné ticho.</p>
<p>"Cos mi ještě neřekl?"</p>
<p>Váhal dál. "Tohle... tě překvapilo, že? To s Lucindou."</p>
<p>"Jasně, že jo. Proč by nemělo?"</p>
<p>Další pauza. "Já jen... no, musíš uznat, že to je kapánek divný. Nejdřív Duane..."</p>
<p>"Hughu!"</p>
<p>"A pak, chci říct, že když jsme se s tebou nedokázali spojit..."</p>
<p>"Už jsem ti řekla, že jsem si rozbila mobil. Tohle přece nemůžeš myslet vážně."</p>
<p>"Ne, to určitě ne. Je to prostě... nevím. Promluvíme si později."</p>
<p>Zavěsila jsem.</p>
<p>Lucinda je mrtvá? Lucinda s tou svou kostkovanou sukní a drdolem? To bylo vyloučené. Cítila jsem se hrozně; viděly jsme se jen před pár dny. Jasně, vynadala jsem jí, že je pokrytecká mrcha, ale tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem ani Duanovu smrt.</p>
<p>Přesto to propojení, které Hugh naznačil, bylo víc než divné, divnější než bych chtěla přiznat. Hádala jsem se s Duanem i s Lucindou a oni krátce poté zemřeli. Ale co Hugh... jak se on do toho zapletl? <emphasis>Pro váš druh kamarádství nic neznamená. On je stejně špatný jako vy všichni. Podle toho, co jsem slyšela, s radostí vykecal každému, kdo bych ochotný poslouchat, historku o tvém převleku s bičem a křídly.</emphasis> Pamatovala jsem si tu Lucindinu výsměšnou tirádu a opravdu jsem na raracha měla trochu vztek přesně předtím, než na něj někdo zaútočil. Zlobila jsem se jen trochu a proto přežil.</p>
<p>Otřásla jsem se a netušila, co si o tom všem mám myslet. Vešel Doug.</p>
<p>"Vyřízeno?"</p>
<p>"Jo, díky." Chvíli jsme tam stáli v rozpacích než jsem konečně zvedla stavidla své viny.</p>
<p>"Dougu, já-"</p>
<p>"Zapomeň na to, Kincaidová. O nic nejde."</p>
<p>"Neměla jsem ti říkat takový věci. Byla jsem-"</p>
<p>"Na mol, ožralá jak dělo, zkárovaná pod obraz. To se stává."</p>
<p>"Přesto jsem na to neměla žádné právo. Jen jsi se snažil být milý a já na tebe ječela jako psychopatická potvora."</p>
<p>"Nebylas tak moc psychopatická."</p>
<p>"Ale potvora určitě?"</p>
<p>"No..." snažil se skrýt úsměv, ale nepodíval se mi do očí.</p>
<p>"Omlouvám se, Dougu. Je mi to opravdu líto."</p>
<p>"Už toho nech. Sentimentalitu nesnáším."</p>
<p>Naklonila jsem se, stiskla mu ruku a složila si hlavu na jeho rameno. "Jseš fajn chlap, Dougu. Opravdu fajn. A dobrý přítel. Omlouvám se... omlouvám se za všechno, co se mezi námi stalo a taky nestalo."</p>
<p>"Hele, zapomeň na to, Kincaidová. Kamarádi se přes takové věci přenesou." Ticho se protahovalo a já cítila, že je z toho rozhovoru značně nesvůj. "Jak... to s tebou pak dopadlo? Po show jsem tě nemohl najít a to, jak jsi byla oblečená, mi na klidu nepřidalo."</p>
<p>"Nebudeš věřit, čí je tahle košile," dobírala jsem si ho a pak mu povyprávěla celý příběh, jak mi bylo špatně, jak mě Seth zachraňoval a tak dál až po narozeninovou oslavu.</p>
<p>Doug se na konci už řehtal málem hystericky, nejspíš taky trochu úlevou. "Mortensen je správnej chlap," řekl nakonec a pořád se smál.</p>
<p>"On říká o tobě to samý."</p>
<p>Doug se usmál. "Přece víš, že je- a sakra, při všech těch telefonátech jsem na to zapomněl." Otočil se ke stolu, prohrabával se papíry a knihami, až nakonec vytáhl kus papíru. "Dostalas dopis. Paige říkala, že ho našla včera večer. Doufám, že to je dobrá zpráva."</p>
<p>"Jo, já taky."</p>
<p>Ale když jsem ten dopis uviděla, moc jsem tomu nevěřila. Opatrně jsem ho sebrala, jako by mě mohl kousnout. Papír a kaligrafické písmo bylo stejné jako na tom předchozím. Rozlepila jsem obálku a četla:</p>
<p><emphasis>Takže ty se zajímáš o padlé anděly, že? No, dnes večer bude následovat praktická ukázka. Mělo by to být mnohem názornější než tvé dosavadní úsilí a nebude to od tebe vyžadovat, abys souložila se svým šéfem výměnou za pomoc při pátrání - i když dívat se na tebe, jak ze sebe děláš děvku, taky nebylo k zahození.</emphasis></p>
<p>Vzhlédla jsem a setkala se s Dougovýma zvědavýma očima. "Žádný strachy," pravila jsem lehce, složila dopis a zasunula ho do kabelky. "Je to stará zpráva."</p>
<p>Podle Hughova vyprávění byla Lucinda zabita včera v noci a tenhle dopis mi podle Douga přinesli už předtím, tudíž se varování minulo cíle. Tenhle člověk zřejmě neměl přehled o tom, kdy jsem v práci nebo nechtěl, abych měla čas něco podniknout. Spíš to vypadalo jako zastrašovací taktika.</p>
<p>Jakkoliv mě vyvedlo z míry to s Lucindou, nebylo to nic ve srovnání s druhou částí toho dopisu. Z představy, že mě někdo sledoval, když jsem měla sex s Warrenem, mi naskakovala husí kůže.</p>
<p>"Kam máš teď namířeno?" Vyzvídal Doug.</p>
<p>"Věř nebo nevěř, musím najít jednu knihu."</p>
<p>"No tak to jseš na správným místě."</p>
<p>Šli jsme k infostánku za Tammi. Potěšilo mě, že ji Doug školí na tenhle post; potřebovali jsme lidi, co zastanou každou práci, hlavně v době dovolených.</p>
<p>"Teď ukaž, co ses naučila," řekla jsem jí. "Pověz mi, kde najdu tuhle knihu."</p>
<p>Dala jsem jí název, ona ji hledala v počítači a nad výsledkem se zamračila. "Nemáme ji, ale objednáme ti ji, jestli ji chceš."</p>
<p>Zaškaredila jsem se a náhle mi došlo, proč se lidi vždycky naserou, když jim tohle řekneme. "No bezva," zamumlala jsem.</p>
<p>"Kam bych jen pro ni teď večer mohla zajít?" Erik ji nejspíš má, ale už bude mít zavříno.</p>
<p>"Obvykle to nerad doporučuju," žertoval Doug, "ale mohli by ji mít v knihovně."</p>
<p>"Možná..." koukla jsem na hodiny a netušila, jak dlouho mají otevřeno v místní pobočce.</p>
<p>"Hm, Georgino," začala opatrně Tammi. "Vím o jednom místě, kde ji mají a je tam otevřeno ještě i teď."</p>
<p>Překvapeně jsem se k ní obrátila. "Opravdu? Kde- ne. Tam nepůjdu."</p>
<p>"Omlouvám se." Očima prosila, abych jí odpustila takové zvěsti. "Ale když jsem tam byla naposledy, ve skladu měli tři výtisky. Určitě je všechny neprodali."</p>
<p>Zasténala jsem a promnula si skráně. "Tam nemůžu. Dougu, neskočil bys mi pro ni?"</p>
<p>"Musím zavřít," upozornil mě. "Co je to za místo, že se ti tam tak nechce?"</p>
<p>"Krystal Starz, sídlo potrhlý čarodějnice."</p>
<p>"Tam nepůjdu ani kdybys mi za to zaplatila."</p>
<p>"Já bych prachy brala," poznamenala Tammi, "ale taky zavírám. Jestli tě to uklidní, ani ona tam není pořád."</p>
<p>"Jo," dodal Doug vstřícně. "Žádnej manažer není v práci v jednom kuse. Musí tam mít i jiný lidi, aby ji vystřídali."</p>
<p>"Jen v případě, že mají dost personálu," zabručela jsem. Taková ironie.</p>
<p>Odešla jsem z obchodu, nasedla do auta a jela do Krystal Starzu. Cestou jsem přemýšlela o těch dvou informacích, ke kterým jsem se dnes dostala.</p>
<p>Za prvé byl tady odkaz na Nefilim. Překlad krále Jamese tvrdil, že to jsou potomkové andělů, dokonce se zmiňoval, že jsou výjimeční, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, jaké schopnosti by mohli mít takoví poloandělé. Vysvětlivka v překladu u Terryho a Andrey to rozvedla jen o trochu víc, ale pořád mi to vrtalo v hlavě. Když přijde na to, jak vyřídit anděla i démona, kdo by se hodil líp, než nějaký parchant polobůh?</p>
<p>Celá ta věc s Nefilim byla samozřejmě důsledkem těch veršů, co mi poradil Erik a které se týkaly padlých andělů. Mohla to být klidně i slepá ulička, která mě nikam nepřivede, protože vinníkem mohl být běžný, tak trochu labilní nesmrtelný, který likviduje členy na obou stranách. Ani po tom všem jsem ještě nedokázala Cartera vyloučit z okruhu podezřelých ani přijít na to, proč řečený vrah u Duana a Lucindy dokončil svou práci, ale Hugha nechal žít.</p>
<p>Další kus informace, ten dopis, mi nenabídl skoro nic, co bych už nevěděla. Prostě jsem ho dostala příliš pozdě na to, abych ho mohla preventivně použít. A jestli mi v patách chodí nějakej slídil, stejně proti tomu nemůžu nic udělat.</p>
<p>Přesto mě to přivedlo k zjevné otázce: proč za mnou ten člověk slídí? Důkazy naznačují, že jen já se těším takové přízni a dopisy taky chodí jen mně. Což mě zase vede k otravné realitě: každý, kdo se mi postavil, se později stal obětí...</p>
<p>Když jsem už málem byla u Krystal Starzu, sjela jsem na opuštěnou ulici. Před Tammi a Dougem jsem se neprořekla, že už mám snadné řešení, jak čelit Heleně. Vyprostila jsem se ze svých šatů a Sethovy košile, protože jinak by je další proces pohltil a proměnila jsem se ve vysokou štíhlou Thajku v lněných šatech. Tohle tělo jsem občas používala, když jsem šla na lov.</p>
<p>Když jsem vešla do knihkupectví New Age, byl tam klid a jen pár procházejících se zákazníků. Toho kluka, co tenkrát dělal uvaděče, jsem viděla u kasy a, jaké to požehnání, Helena nebyla nikde v dohledu. Nerada jsem si to přiznávala, ale vůbec jsem netoužila srazit se s tím cvokem.</p>
<p>S úsměvem jsem přišla k mladíkovi za pultem a zeptala se, kde najdu tu knihu. Culil se jako idiot - koneckonců tohle tělo bylo velice přitažlivé - a zavedl mě k jisté části jejich záhadného systému katalogizace, kde ji okamžitě našel. Měli tam tři výtisky, přesně jak Tammi řekla.</p>
<p>Vrátili jsme se k pokladně, abych zaplatila a já si vydechla úlevou, protože to vypadalo, že odsud vyváznu bez úhony. Ale proč bych měla mít takový štěstí. Zadní dveře vedoucí do konferenční místnosti se otevřely a jak jsem podvědomě očekávala, vyklouzla z nich Helena. měla na sobě splývavé šaty fuchsiové barvy a kolem krku obvyklých pět kilo náhrdelníků. Zatraceně. Tahle ženská snad měla nějakej šestej smysl nebo co.</p>
<p>"Všechno je v pořádku, Rogere?" zeptala se prodavače svým chraptivým hlasem užívaným pro veřejné účely.</p>
<p>"Ano, ano." Horlivě kýval hlavou, zřejmě ho nadchlo, že mu říká křestním jménem.</p>
<p>Obrátila se ke mně a věnovala mi jeden ze svých úsměvů primadony. "Dobrý den, drahoušku. Jak se máte?"</p>
<p>S vědomím, že tohle tělo se s ní nemá proč hádat, přinutila jsem se k úsměvu a zvořile řekla: "Dobře, děkuji."</p>
<p>"To si umím představit," řekla vážně, zatímco jsem platila, "protože máte skvělou auru."</p>
<p>Vykulila jsem oči v něčem, co, jak jsem doufala, mělo vypadat jako úžas naivky. "Opravdu?"</p>
<p>Přikývla, vnímavé publikum ji potěšilo. "Je velice jasná a silná a je v ní spousta barev. Čeká vás slibná budoucnost." Pomyslela jsem si, že tyhle řeči jsou na míle vzdálené tomu, co jsem od ní slyšela v Emerald City. Pohlédla na mou knihu a ostře si mě změřila, nejspíš proto, že byla hutná a plná informací na rozdíl od většiny toho braku, který prodávala. "Překvapila jste mě. Očekávala bych, že si budete chtít přečíst víc o tom, jak líp využít své dary a zvýšit svůj potenciál. Pokud máte zájem, pár titulů bych vám mohla doporučit."</p>
<p>Přestane vůbec někdy tahle ženská se svým pouťovým prodejem? "Ach, moc ráda," couvala jsem, "ale mám peníze jen na tuhle." Ukázala jsem na tašku, do které mi prodavač dal knihu a teď už jsem ji držela v ruce.</p>
<p>"Chápu," pokračovala stejně vážně. "Možná bych vám je měla stejně ukázat. Pak, až sem příště zase přijdete, budete vědět, po čem se ptát."</p>
<p>Rozpolceně jsem rozjímala, co by pro mě bylo míň nepohodlné: hrát tu hru s ní nebo se s ní rozhádat v dalším těle. Mrkla jsem na hodiny a zjistila, že zavírají za patnáct minut. takže mě zase o tak moc času nepřipraví.</p>
<p>"Dobře, budu ráda."</p>
<p>Rozzářená Helena mě vedla obchodem jako další oběť ve svém područí. Přesně jak slíbila, podívali jsme se na knihy o využití nejsilnějších částí aury, na pár dalších o krystalech a jejich energetických kanálech a jedna dokonce byla o tom, jak pomocí vizualizace získat věci, po kterých toužíme. Ta poslední mě zasáhla tak bolestivě, že bych nejradši tloukla hlavou do zdi, jen abych se zbavila toho trápení.</p>
<p>"Nepodceňujte sílu vizualizace," zašeptala. "S její pomocí dokážete ovlivňovat svůj osud, najít vlastní cesty, stanovit vlastní pravidla a hranice. Cítím ve vás veliký potenciál, ale když se budete řídit těmito zásadami, můžou vám pomoci uvolnit víc - vše, co potřebujete k šťastnému a plnohodnotnému životu. Kariéru, domov, manžela, děti."</p>
<p>Náhle mě převálcoval obrázek Sethovy neteře schoulené na mém klíně a já se rychle od Heleny odvrátila. Sukubám se děti nerodí. Žádná taková budoucnost na mě nečeká, ať si v knížkách píšou, co chtějí.</p>
<p>"Už musím jít. Děkuji za pomoc."</p>
<p>"Není zač," odpověděla zdrženlivě a podala mi seznam, na který napsala názvy - a ceny - těch knih. "A dovolte mi, abych vám věnovala několik brožurek o našich příštích programech a akcích."</p>
<p>Nemělo to konce. Propustila mě, až když jsem měla plné ruce papírů, které jsem obratem vyhodila do koše na parkovišti. Panebože, jak já tu ženu nenáviděla. Předpokládala jsem, že Helena jako umělkyně v balamucení a prázdných řečech je o chloupek lepší než Helena jako nepříčetný šílenec vyvádějící v Emerald City, ale bylo to opravdu těžké rozhodování. Ale aspoň jsem získala tu knihu a to bylo jediné, na čem mi záleželo.</p>
<p>Už ve své obvyklé podobě jsem cestou domů zajela k jedné ze svých oblíbených čínských restaurací. Knihu jsem si vzala s sebou a když jsem jedla kuře podle generála Tso, četla jsem si o Nefilim:</p>
<p><emphasis>První zmínka o Nefilim je v Knize Genesis 6:4, kde se o nich mluví jako o ´obrech´ nebo ´padlých´. Bez ohledu na překlad těchto slov je z této pasáže původ Nefilim zjevný: jsou to polobožští potomkové andělů a lidských žen. Genesis 6:4 je označuje jako ´mocné´ a ´muže na slovo vzaté´. Zbytek bible se už jen málo zmiňuje o tom, že Nefilim zplodili andělé, ale setkání s obry a muži ´velkých postav´ jsou často zaznamenány v jiných knihách, jako Deuteronomium a Jozue. Někteří se domnívají, že ty ´velké nepravosti´, které předcházely potopě v Genesis 6, byly ve skutečnosti výsledkem zkaženosti Nefilim, kteří ovlivňovali lidstvo. V dalších apokryfech, například Enoch 1, je rozepsána situace padlých andělů a jejich rodin, popis toho, jak padlí andělé učili své manželky ´kouzla a čáry´, zatímco jejich potomkové žili volně po celém světě, vraždili a způsobovaly rozepře mezi lidmi. Nefilim byli obdařeni velkými schopnostmi, stejnými jako u starověkých řeckých hrdinů, nicméně je Bůh proklel a rodiče zanedbávali. Byli předurčeni putovat po zemi po všechny své dny aniž najdou klid, dokud nakonec nebudou v zájmu lidstva zničeni.</emphasis></p>
<p>Vzhlédla jsem se zatajeným dechem. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Měla jsem pravdu, když jsem Erikovi řekla, že není dobrý nápad ptát se věřících na historii jejich víry; nejspíš mi to už někdy dávno někdo řekl. Potomci andělů. Byli Nefilim skuteční a jsou tady ještě pořád? Nebo opravdu jen ztrácím čas slepou uličkou a sleduju nejasné vodítko, zatímco jsem se měla soustředit na nesmrtelné svého kalibru a vyšší, jako třeba Carter? Koneckonců tihle Nefilim byli zpoloviny lidmi, neměli by být až tak silní.</p>
<p>Zaplatila jsem účet a šla k autu. Za chůze jsem otevřela svůj koláček štěstí a byl prázdný. Copak to není kouzelný? Slabě pršelo a já začínala cítit únavu; žádný div, když zvážím, jak jsem prožila posledních čtyřiadvacet hodin.</p>
<p>Když jsem přijela do Queen Anne, neměla jsem kde zaparkovat, což znamenalo, že někde poblíž je nějaká sportovní nebo kulturní akce. S hudrováním jsem zaparkovala sedm bloků od domova a zapřisáhla se, že si už nikdy nenajmu byt, kde budu smět parkovat jen na ulici. Vítr, který nás se Sethem předtím obtěžoval, se už uklidnil, což bylo normální, protože Seattle není větrné město. Přesto sílící dešť nijak nezlepšoval mou už tak mizernou náladu.</p>
<p>Už jsem byla na půlcestě domů, když jsem za sebou uslyšela kroky. Zastavila jsem se a ohlédla, ale neviděla jsem nic kromě mokrého chodníku, na kterém se odráželo světlo pouličních lamp. Jinak tam nebyla ani noha. Šla jsem dál o něco rychleji, až jsem se mentálně plácla do čela a udělala se neviditelnou. Jerome měl pravdu; opravdu jsem se začínala chovat jako člověk.</p>
<p>Přesto se mi nelíbila ta ulice, po které jsem šla; byla příliš opuštěná. Musela jsem si to střihnout křížem a do Queen Anne dojít jinudy.</p>
<p>Právě jsem zahnula za roh, když mě něco tvrdě uhodilo do zad, odhodilo do vzdálenosti tří metrů a překvapilo tak, že jsem zase byla viditelná.</p>
<p>Snažila jsem se otočit a ohnat se po útočníkovi, ale další tvrdou ránu jsem dostala do hlavy a srazilo mě to na kolena. Měla jsem pocit, že mě mlátí něco, co má ruce a ramena, ale ty rány byly spíš jako od baseballové pálky. Pak mě to zase praštilo do zad, tentokrát přes lopatku a já vykřikla, doufala jsem, že mě někdo uslyší. Další úder přišel ze strany do hlavy a přepadla jsem na záda. Mžourala jsem očima, snažila se zahlédnout, kdo to dělá, ale všechno co jsem jen matně rozeznávala, byl tmavý amorfní tvar, který po mně rychle a drsně skočil a já schytala další pecku do brady. Nedokázala jsem se ubránit, nemohla bojovat proti ranám, které se na mě snášely hustěji a silněji než kapky deště.</p>
<p>Náhle se rozzářilo jasné světlo - bylo tak jasné, až mě bolely oči. Už jsem nebyla sama. Útočník mě nechal být a couvl a pak jsem uslyšela, jak někdo nade mnou vydal divný, pronikavý výkřik. Neodolatelně něčím přitahovaná jsem vzhlédla k tomu světlu a pak mi ostrá palčivá bolest sežehla mozek. Uviděla jsem postavu, která se pohybovala směrem k nám: byla nádherná i děsivá, mnohobarevná i bezbarvá, jasná i temná, okřídlená a ozbrojená mečem, její rysy proměnlivé a nerozlišitelné. Další výkřik vyšel z mého hrdla, agónie a extáza z toho, na co jsem se dívala, mi sežehly smysly, i když teď jsem už neviděla nic. Všchno bylo bílé - bělejší - nejbělejší - pak zčernalo a já přišla o zrak.</p>
<p>Pak nastalo ticho.</p>
<p>Seděla jsem na zemi a vzlykala, bolelo mě tělo i duše. Uslyšela jsem kroky a cítila, jak si někdo klekl vedle mě. I když jsem byla slepá, nějak jsem věděla, že to není ten útočník, protože on už nejspíš byl za horama za dolama.</p>
<p>"Georgino?" promluvil na mě známý hlas.</p>
<p>"Cartere," vydechla jsem a objala ho.</p><empty-line /><p>Kapitola 17</p>
<p>Probrala jsem se na to, že mi Aubrey přede do ucha. Když zjistila, že jsem vzhůru, přisunula se blíž a olízla mi tvář vedle ucha, její vousy se mi jemně otíraly o pleť. Lechtalo to. Zavrtěla jsem se a otevřela oči. K mému údivu jsem rozeznávala světlo, barvy i tvary - i když trochu rozmazaně a zkresleně.</p>
<p>"Vidím," zabručela jsem k Audrey a snažila se posadit. Okamžitě mě rozbolel každý kousek těla, takže pohyb vůbec nebyl snadný. Ležela jsem na gauči přikrytá dekou.</p>
<p>"Jasně, že vidíš," informoval mě Jeromův neosobní hlas. Aubrey uprchla. "I když by sis zasloužila, aby to tak nebylo. Co tě to napadlo dívat se na anděla v plné parádě?"</p>
<p>"Nic," odpověděla jsem a mžourala na jeho postavu oblečenou v něčem tmavém, jak přede mnou rázuje sem a tam. "Nemyslela jsem."</p>
<p>"Jak jinak."</p>
<p>"Dej jí pokoj," ozval se někde za mnou Carterův úsečný hlas.</p>
<p>Vztyčila jsem se a rozhlédla. Jeho rozmazaná postava se opírala o zeď a Petr, Cody a Hugh stáli vedle něj. Bylo to jako opětovné shledání obyčejné, nefunkční rodiny. Musela jsem se rozesmát.</p>
<p>"Byls tam, byls tam..."</p>
<p>Cody si přisedl ke mně, jeho rysy se zaostřily, když se ke mně naklonil, aby si líp prohlédl mou tvář. Jemně mi prsty přejel po lícní kosti a zamračil se. "Co se stalo?"</p>
<p>V tu ránu mě přešel smích. "Je to tak zlý?"</p>
<p>"Ani ne," lhal mi. "Hugh byl na tom hůř." Rarach na druhém konci místnosti vydal nějaký neurčitý zvuk.</p>
<p>"Už vím, co se stalo," štěkl Jerome. Nemusela jsem vidět detaily démonovy tváře, abych věděla, že se na mě škaredí. "Čemu ale nerozumím je to, <emphasis>proč</emphasis> se to stalo. Opravdu se schválně snažíš dostat se do co možná nejnebezpečnějších situací? ´Hm, podívejme se... tmavá ulička, nikdo kolem... to je ono...´ Bylo to něco takového?"</p>
<p>"Ne," odsekla jsem. "Ani zdaleka. Prostě jsem jen šla domů." Popsala jsem večerní události jak nejlíp jsem svedla, začala u těch kroků a skončila Carterem. Když jsem domluvila, zamyslený Hugh si sedl do křesla naproti mně. "Přestávky, že?"</p>
<p>"Co?"</p>
<p>"Tak jsi to vyprávěla... padla rána, pak chvíli nic, pak další a zase nic a tak dál. Je to tak?"</p>
<p>"Ale tak to přece při rvačkách bývá, ne? Uhodit, stáhnout se, připravit na další? Kromě toho ty ´přestávky´ trvaly tak vteřinu a ne že by začal uvažovat, jestli mě má dál mlátit."</p>
<p>"Se mnou to bylo trochu jinak. Já dostal taky bičem nebo něčím podobným a byl to nápor, nepřetržitý proud ran. To nikdo obyčejný nedokáže. Rozhodně to bylo nadpřirozené."</p>
<p>"Tohle taky," odporovala jsem mu. "Můžeš mi věřit, že jsem s tím nedokázala bojovat. Nepřepadl mě žádnej smrtelník, jestli na to narážíš."</p>
<p>Hugh jen pokrčil rameny.</p>
<p>Rozhostilo se ticho a já vrhla na raracha postranní pohled, nejlepší, jaký jsem svedla se svou omezenou schopností vidět. "Ti dva se na sebe významně dívají, že?"</p>
<p>"Kdo?"</p>
<p>"Carter a Jerome. Cítím to." Obrátila jsem se ke Carterovi, protože mě náhle napadlo, že jsem ten svůj večerní výlet podnikla zbytečně. "Nenašels náhodou tu nákupní tašku, co jsem měla s sebou?"</p>
<p>Anděl přešel k mé kuchyňské lince, sebral z něj tašku a hodil mi ji. Protože mé prostorové vidění bylo pořád v čudu, minula jsem, taška se odrazila od gauče, spadla na zem a kniha z ní vypadla. Jerome ji okamžitě drapnul a podíval se na název.</p>
<p>"No to mě poser, Georgino, tak kvůli tomuhle ses ploužila po tmavejch koutech? Kvůli tomu tě málem zabili? Řek jsem ti přece, aby ses vykašlala na to pátrání po lovci upírů-"</p>
<p>"Nech toho," vykřikl Cody a přiskočil, aby mě bránil. "Tomu už nikdo z nás nevěří. Už víme, že je za tím anděl-"</p>
<p>"Anděl?" Démon se moc dobře bavil.</p>
<p>"Tohle mi žádnej smrtelník neproved," hádala jsem se vášnivě. "Hughovi taky ne. Ani Lucindě. Ani Duanovi. Byl to Nefilim."</p>
<p>"Nefi-co?" zeptal se Hugh překvapeně.</p>
<p>"Není to ta postava ze seriálu Sesame Street?" Petr promluvil vůbec poprvé.</p>
<p>Jerome na mě chvíli beze slova zíral a pak na mě vyjel: "Kdo ti to řekl?" Ani nepočkal na odpověď a obrátil se k andělovi. "Přece víš, že o tom nikdo-"</p>
<p>"To nemá ode mě," odpověděl Carter klidně. "Řek bych, že na přišla sama. To máš za to, že svým vlastním lidem nevěříš."</p>
<p>"Opravdu jsem to zjistila sama, i když mi s tím někdo pomohl." Krátce jsem popsala, kam mě vedly stopy, jedna za druhou, od Erika až ke knize z Krystal Starzu.</p>
<p>"Do prdele," zabručel Jerome, když jsem domluvila. "Zatracená Nancy Drewová."</p>
<p>Tak jo," řekl Petr, "dejme stranou, jestli to je přesvědčivé nebo ne, ale pořád jsi nám neřekla, kdo je ten nefilopogus."</p>
<p>"Nefilim," opravila jsem ho. Váhavě jsem se podívala na Jeroma. "Smím?"</p>
<p>"Najednou mě žádáš o dovolení? Neuvěřitelný."</p>
<p>Považovala jsem to za souhlas a nejistě začala. "Nefilim jsou potomkové andělů a lidí. Je to v té pasáži v Genesis, tam, kde se píše, že andělé padli a vzali si lidské ženy za manželky. Nefilim byly výsledkem těch vztahů. Mají jisté schopnosti... všechny ani neznám... sílu a moc... jako řečtí hrdinové..."</p>
<p>"Nebo jako ta největší osina v prdeli," dodal hořce Jerome. "Na to nezapomínej."</p>
<p>"Jak to?" Zeptal se Hugh.</p>
<p>Když se Jerome k ničemu neměl, pokračovala jsem sama. "Takže... četla jsem, že mezi lidmi vyvolávali sváry a vraždění."</p>
<p>"Jo, ale tenhle nejde po lidech," upozornil Petr.</p>
<p>Carter pokrčil rameny. "Jsou nepředvídatelní. Neuznávají žádná pravidla a na mou duši si nejsme tak docela jistí, oč tomuhle jde. Víme jen, že s námi hraje nějakou hru, je to jasné z těch útoků na náhodně vybrané nesmrtelné a toho dopisu, co poslal Georgině."</p>
<p>"Dva dopisy," upřesnila jsem to. "Ten druhý mi přišel ještě před Lucindinou smrtí, ale celou noc jsem byla se Sethem a přečetla jsem si ho až příští den."</p>
<p>Hugh s upíry se obrátili a civěli na mě.</p>
<p>"Tys byla celou noc se Sethem?" užasl Cody.</p>
<p>"Co je to za chlapa?" zeptal se Hugh.</p>
<p>"Ten spisovatel," objasnil Petr.</p>
<p>Rarach na mě pohlédl s novým zájmem. "Co jste tu ´celou noc´ spolu dělali?"</p>
<p>"I když je pro nás Georginin milostný život zcela jistě fascinující, mohli bychom si debatu o něm nechat na jindy?" Jerome se na mě zkoumavě podíval. "Jedině že by ten Seth byl morálním člověkem se silným charakterem a zásadami, jehož životní energii máš v plánu ukrást co nejdřív na větší slávu zla a jeho cílů."</p>
<p>"V té první části máš pravdu, v té druhé ne."</p>
<p>"Zatraceně. Musím se napít."</p>
<p>"Posluž si."</p>
<p>Jerome přešel k barové skříňce a prohrabával její obsah.</p>
<p>"Tak jak najdeme toho Nefilim?" vyzvídal Cody a vrátil nás k původnímu tématu.</p>
<p>Nejistě jsem pohlédla na Cartera a Jeroma. O takových věcech jsem nevěděla nic.</p>
<p>"To nejde," vesele oznámil anděl. "Dokážou skrýt svou auru stejně jako vyšší nesmrtelní." Kývl na mě. "Ano, mají nejhorší vlastnosti obou svých rodičů. Značnou sílu a pseudoandělské schopnosti smíchané se vzpurností, tělesnými vášněmi a mizernou sebekontrolou."</p>
<p>"Kolik mají té síly? zajímalo mě. "Jsou to přece napůl lidi, ne? Takže poloviční sílu?"</p>
<p>"V tom právě je ten háček." Se sklenkou ginu v ruce Jerome vypadal mnohem veseleji. "Je to ode zdi ke zdi, stejně jako u andělů, z nichž každý je na jiné úrovni síly. Jedna věc je jasná: Nefilim od svých rodičů zdědili mnohem víc než polovinu jejich síly, ale nikdy ji nepřekročí. Stejně to stačí až moc - proto jsem se vám všem snažil natlouct do hlavy, abyste se v tom nevrtali. Nefilim kteréhokoliv z vás rozplácne jako mouchu as ani se nezadýchá."</p>
<p>"Ale vás dva ne." Petr to vyslovil spíš jako konstatování než jako otázku, navzdory náznaku nejistoty v jeho hlase.</p>
<p>Neodpověděl ani anděl ani ďábel a v mé hlavě zapadl další kousek skládačky na své místo. "Tak proto jste maskovali svou auru. Chtěli jste se před tím schovat."</p>
<p>"Jen jsme přijali vhodná opatření," protestoval Jerome.</p>
<p>"Uteklo to před tebou," připomněla jsem Carterovi, "protože jsi určitě byl silnější než tamto."</p>
<p>"Nejspíš," souhlasil. "Víc jsem se věnoval tobě, takže jsem to příliš nevnímal. Anděl v plné síle vyděsí většinu bytostí - smrtelníka dokonce zabije - takže to nemuselo souviset s mou sílou. Těžko říct."</p>
<p>Tahle odpověď se mi vůbec nelíbila. "Ale stejně, cos tam vlastně dělal?"</p>
<p>Na andělově tváři se objevil jeho typický sarkastický úsměv. "A co bys tak řekla? Slídil jsem za tebou."</p>
<p>Vyletěla jsem. "Cože? Pak jsem tenkrát u Erika měla pravdu..."</p>
<p>"Obávám se, že je to tak."</p>
<p>"Panebože," prohlásil ohromený Petr. "Opravdu jsi na něco přišla, Georgino. Přinejmenším na to, že tě sleduje."</p>
<p>Citila jsem satisfakci, i když už Carter zcela zjevně nevypadal jako vinník. Hugh měl pravdu, když mě obviňoval ze zaujatosti. Opravdu jsem stála o to, aby byl Carter zodpovědný za všechny útoky, abych mu vrátila všechny ty jeho pošklebky. Jeho včasný zákrok v té uličce nicméně trochu změnil můj názor na něj.</p>
<p>Carter vysvětloval dál: "Když nám došlo, že ten první dopis nejspíš napsal ten Nefilim, napadlo mě, že bude prozíravé za tebou občas zaskočit, protože se zdá, že náš přítel má o tebe mimořádný zájem. Mým záměrem bylo ho nachytat nepřipraveného a ne ti pomáhat, i když jsem rád, že jsem mohl. Navíc ten den u Erika..." Podíval se na Jeroma, ale démon jen rozhodil rukama.</p>
<p>"Jistě. Proč ne? Řekni jim to. Řekni jim všechno. Stejně toho vědí až moc."</p>
<p>"Tenkrát u Erika?" popoháněla jsem ho.</p>
<p>"Ten Nefilim..." Carter se zamyšleně odmlčel. "Tahle bytost toho ví překvapivě mnoho o nás a o společenství nesmrtelných."</p>
<p>"No... je to tak, jak jsi už řekl, ne?" zeptal se Petr. "Nefilim našel někoho z nás a sledoval ho."</p>
<p>"Ne. Chci říct ano, je to možné, ale podle důkazů, které máme, tenhle ví mnohem víc než by se dověděl pouhým sledováním."</p>
<p>"Prokristapána," štěkl Jerome, "vyklop to konečně a přestaň mluvit v hádankách." Démon se obrátil k nám. "Chtěl vám říct, že Nefilim spolupracuje se zrádcem. Někdo ho zásobuje informacemi o zdejší komunitě nesmrtelných."</p>
<p>Cody zachytil narážku a já taky. "Ty si myslíš, že to Erik je ten zrádce."</p>
<p>"Je nejpodezřelejší," připustil Carter omluvně. "Je tady už celé desítky let a má nadání vycítit nesmrtelné."</p>
<p>"A on o tobě tak hezky mluvil," zamumlala jsem konsternovaně. "Mýlíš se. Erik to není."</p>
<p>"Nejež se hned, Georgie. Zatím si nejsme jisti, je to jen nejpravděpodobnější."</p>
<p>"Nelíbí se mi to o nic víc než tobě," dodal anděl. "Ale nemůžeme vyloučit žádnou z možností. Tu hrozbu od Nefilim musíme neutralizovat hodně brzy. Už to máme na dosah; za chvíli ho budeme mít, ale zatím jsou s tím problémy."</p>
<p>"Tak proč jste nás nenechali, abychom vám pomohli?" zaječela jsem. "K čemu byly ty tajnosti?"</p>
<p>"Sedíš si na uších? Kvůli vašemu bezpečí. Tahle věc může vyvolat hotový Armageddon!" Jerome rozčileně dopil zbytek ginu.</p>
<p>Tohle mu nesežeru. V sázce je zjevně mnohem víc než naše bezpečnost. Jerome ještě pořád nevyložil všechny karty. "Ano, ale-"</p>
<p>"Schůze výboru skončila," přerušil mě ledově. "Mohli byste mě a Georginu omluvit?"</p>
<p>Do prdele. Zoufale jsem hleděla na své kamarády a doufala, že snad zůstanou a budou mě bránit, ale všichni uháněli ven jako splašení. Zbabělci, pomyslela jsem si. No jo, kdoví, co bych dělala já být v jejich kůži. Všimla jsem si však, že Carter neodešel. Jeho se ten příkaz zjevně netýkal.</p>
<p>"Georgie," začal Jerome opatrně, jen co za ostatními zapadly dveře, "vypadá to, že my dva se v poslední době čím dál častěji neshodneme. Vůbec se mi to nelíbí."</p>
<p>"Nejsou to tak docela neshody," poznamenala jsem a neklidně se ošila, když jsem si připomněla tu demonstraci síly v nemocnici a hrozbu, že mě někam ´uklidí´. "Jen prostě máme rozdílné názory."</p>
<p>"Rozdílné názory, které tě můžou zabít."</p>
<p>"Jerome, není možné, aby tohle bylo jen o-"</p>
<p>"Už toho mám dost."</p>
<p>Narazil do mě prudký příval síly a srazil mě na pohovku. Bylo to jako ty jízdy v lunaparcích, kde lidé stojí po stranách kruhové místnosti, která se točí čím dál rychleji, až se každý setrvačností připlácne na zeď. Každý pohyb je utrpením, dokonce i dýchat je namáhavé. Připadala jsem si jako Atlas, který na svých ramenou nese tíhu celého světa.</p>
<p>Jeromův hlas burácel uvnitř mé hlavy a nějaká moje odvážná část proklínala jeho laciné triky, i když ten zbytek se hrozně bál.</p>
<p><emphasis>Chci, abys mě aspoň jednou poslouchala a neskákala mi pořád do řeči. Nemůžeš pořád do všeho strkat nos. Když to děláš, přitahuješ na sebe pozornost a i bez Nefilim už máš u mě pořádný vroubek. Taky nechci ani nepotřebuju novou sukubu. Už jsem si na tebe příliš zvykl, Georgino a nechci tě ztratit. Už tak jsem na tebe mírnější než bych měl být. Promíjím ti věci, které by ti žádný arcidémon neprominul. Až dosud jsem tě příliš neomezoval, ale to se může změnit - zvlášť jestli si budeš pořád stavět hlavu. Můžu tě převelet někam jinam a přijdeš o svou pohodlnou falešnou iluzi lidského života, kterou sis zařídila. Nebo taky můžu zavolat Lilith a rovnou jí podat zprávu o tvém chování. Jsem si jistý, že by tě velice ráda přeškolila. </emphasis></p>
<p>Při zmínce o sukubí královně se mi zastavilo srdce. Setkala jsem se s ní jen jednou, když jsem vstoupila do našich řad. Tohle setkání bylo podobného druhu jako vidět Cartera v celé jeho andělské slávě a nebyl to zážitek, který bych si chtěla v dohledné době zopakovat.</p>
<p><emphasis>"Rozumělas?"</emphasis></p>
<p>"A-ano."</p>
<p><emphasis>"Určitě?"</emphasis></p>
<p>Tlak ještě vzrostl, takže jsem se jen tak tak zmohla na slabé přikývnutí. Psychické okovy náhle povolily a já se zhroutila a zhluboka dýchala. Pořád jsem cítila místa, kde se mě dotýkala ta síla, bylo to něco jako doteková verze toho, co člověk vidí při blesku fotoaparátu.</p>
<p>"To jsem rád, že si rozumíme a jistě taky pochopíš, že ti příliš nevěřím. Na naší straně to už tak chodí."</p>
<p>"A teď... mě někam ´uklidíš´?"</p>
<p>Tiše, hrozivě se zasmál. "Ne. Zatím ještě ne. Upřímně řečeno si myslím, že potřebuješ dohled, aby se vyhnula průserům. Taky nejsem úplně přesvědčený, že s tím Nefilim máš jen povrchní vztah."</p>
<p>Chtěla jsem mu něco odseknout, ale kousla jsem se do jazyka, protože mě kůže pořád pálila.</p>
<p>"Svěřil bych to některému z tvých kamarádů, ale nepochybuju o tom, že by sis kteréhokoliv z nich lehce omotala kolem prstu. Ne, ty potřebuješ takovou chůvu, se kterou si neporadíš a která ti neskočí na ty tvoje finty."</p>
<p>"Jaké finty? A o kom to mluvíš?" Chvilku jsem myslela, že o sobě, ale pak jsem si všimla Carterův samolibý úsměv. Matičko skákavá. "To nemyslíš vážně."</p>
<p>"Postará se, že budeš sekat dobrotu, Georgie. A navíc tě udrží naživu."</p>
<p>"V této chvíli jsi naše nejlepší stopa," vysvětloval Carter. "Nefilim má na tobě nějaký zájem, i když se zdá, že se teď posunul od posílání dopisů k přímému útoku."</p>
<p>"Carter bude poruce, jestli se to pokusí pokračovat tam, kde přestalo. Taky ochrání tvé soukromí před zvědavýma očima."</p>
<p>"Ale ono ho to vycítí, když půjdeme ven-" snažila jsem si, i když chabě.</p>
<p>"Ne víc než ty právě teď," připomněl mi Carter. "Budu neviditelný. Jako duch se budu vznášet po tvém boku. Jako anděl strážný. Ani nebudeš vědět, že jsem s tebou."</p>
<p>"Jerome, prosím, tohle mi nesmíš udělat-"</p>
<p>"Smím a taky to udělám. Jedině že by sis snad chtěla popovídat s Lilith."</p>
<p>Zatracenej chlap. Pohrozit mi Lilith bylo mnohem účinnější než jakékoliv ´uklízení´ a on to věděl.</p>
<p>"Dobře. Jestli už není o čem mluvit, tak snad abych šel a nechal vás dva, ať se tady nějak srovnáte." Jerome se podíval na nás oba, tmavé oči na mě spočinuly o trochu dýl. "A mimochodem, najdi si čas a podívej se do zrcadla."</p>
<p>Zamračila jsem se a vzpomněla si na to, jak si Cody prohlížel má zranění. "Díky, žes mi to připomněl."</p>
<p>"Popravdě jsem ti jen chtěl připomenout, že jsi sukuba. Ty modřiny jsou projevem tvé víry, že jsi člověk. Ale ty nejsi. Budeš je cítit, ale nesmí být vidět." S tím démon zmizel jako duch a zanechal po sobě slabý zápach síry, takže jsem ho podezírala, že se jen chtěl předvést.</p>
<p>"Tak co, budu spát na gauči?" zeptal se mě Carter vesele.</p>
<p>"Táhni k čertu," vyšla jsem z místnosti podívat se na svůj odraz.</p>
<p>"To není moc příjemný způsob, jak zacházet s novým spolubydlícím."</p>
<p>"Neptala jsem se tě na tvůj-" zastavila jsem se na půlcestě k zrcadlu. Posledních pár týdnů jsem strávila podezíráním Cartera z vraždy a dalších strašných věcí; celou polovinu století jsem ho nenáviděla jako člověka. Přesto mi právě zachránil život a mě ani nenapadlo mu poděkovat. Obrátila jsem se k němu a děsila se toho, co mu budu muset říct. "Omlouvám se."</p>
<p>Zatvářil se stejně jako Jerome, když jsem ho předtím žádala o souhlas. "Opravdu? A za co?"</p>
<p>"Že jsem ti už dřív nepoděkovala za to, žes mě tam venku zachránil. Chci říct, že nejsem nijak nadšená, že tady budeš tábořit, ale jsem vděčná za to, cos udělal. A chci se omluvit taky za to, že jsem k tobě byla... ne zrovna vlídná."</p>
<p>Andělův výraz byl nečitelný. "Rád jsem pomohl."</p>
<p>Nevěděla jsem, co dalšího bych měla říct a tak jsem se otočila a pokračovala v cestě.</p>
<p>"Co chceš teď dělat?" zeptal se.</p>
<p>Zase jsem se zastavila. "Zhodnotit škody a pak jít spát. Jsem unavená a zraněná."</p>
<p>"Ale no tak, to nebude žádnej pyžamovej mejdan, žádný popcorn ani převlíkání a malovátka?"</p>
<p>"Neber si to osobně, ale s tím zevnějškem bys opravdu měl něco udělat. Vypadáš jako uprchlík. Proč..." Polkla jsem a jak jsem si ho prohlížela, přeformulovala jsem svá slova. "Když jsem tě viděla tam na té ulici, byl jsi... byl jsi moc krásný. To nejkrásnější, co jsem kdy viděla," zašeptala jsem.</p>
<p>Carterova tvář zvážněla. "Možná o tom nevíš, ale Jerome je ve své skutečné podobě stejný. Stejně tak krásný. Andělé a ďábli pocházejí ze stejné populace. On si tu takzvanou podobu Johna Cusacka vybral sám, dobrovolně."</p>
<p>"Proč? Proč by to dělal? A proč ty taky dobrovolně vypadáš jako feťák nebo bezdomovec?"</p>
<p>Koutky andělových rtů se mírně zvedly. "Proč si žena, která tvrdí, že se chce vyhnout pozornosti hezkých mužů vybere podobu, která všechny kolem ní nutí, aby se zastavili a zírali na ni?"</p>
<p>Polkla jsem znovu, ztracená v hloubce těch očí, ale ne stejně jako v Romanových nebo Sethových. Bylo to spíš jako by anděl prohlédl všechny mé mimikry a masky a viděl mi až do duše. Nebo do toho, co z ní zbylo.</p>
<p>S velkým úsilím jsem zlomila to kouzlo, obrátila se a šla do ložnice.</p>
<p>"Žádný trest netrvá věčně," řekl mi něžně.</p>
<p>"Jo? Já slyšela něco jinýho. Dobrou noc."</p>
<p>Vešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Ještě než zaklaply, slyšela jsem Carterův hlas: "Kdo bude dělat snídani?"</p>
<p>Kapitola 18</p>
<p>Kolem desáté příští ráno mě ze snů vytrhl telefon. Zdálo se mi o medúze a čokoládově mátové zmrzlině. Překulila jsem se, popadla ho a při té příležitosti zjistila, že už se cítím mnohem líp než včera. Nesmrtelní se uzdravují rychle.</p>
<p>"Haló."</p>
<p>"Ahoj, tady je Seth."</p>
<p>Seth! Neprodleně mě zavalily včerejší události. Narozeninová oslava. Zmrzlina. Parfém. Zase jsem dumala, s kým se to měl sejít po tom, co mě vysadil u knihkupectví.</p>
<p>"Ahoj," rozplývala jsem se a sedla si. "Jak se máš?"</p>
<p>"Jde to. Jsem... é... v Emerald City a neviděl jsem tě tady... řekli mi, že dnes máš volno."</p>
<p>"Jo, do práce půjdu zase zítra."</p>
<p>"Takže... é... možná bys dnes chtěla něo podniknout. Třeba jít na oběd. Nebo možná do kina. Ovšem jen jestli nemáš jiné plány..."</p>
<p>"Ne... vlastně ani ne..." kousla jsem se do rtu a snažila se trochu držet zpátky, i když jsem chtěla nadšeně souhlasit.</p>
<p>Pořád jsem, pokud šlo o Setha, měla ten podivný, nevysvětlitelný pocit přitažlivosti a spokojené spřízněnosti. Ráda bych si s ním vyrazila znovu, ale už s Romanem jsem se snažila nepřekročit hranici mezi kamarádstvím a chozením a celé mi to vybouchlo rovnou do tváře. Bylo by lepší se Sethem s tímhle vůbec nezačínat a svou touhu si nevšímat. Kromě toho jsem nesměla zapomínat na svého andělského bodyguarda. Opravdu jsem nechtěla ho tahat s sebou. Nejlepší bude držet ho doma co nejdýl.</p>
<p>"Ale jsem nemocná."</p>
<p>"Opravdu? To je mi líto."</p>
<p>"Jo, víš... prostě jen nejsem ve své kůži." Ani jsem moc nelhala. "Nějak se na to necítím, abych dnes šla ven."</p>
<p>"Aha. V pořádku. Nepotřebuješ něco? Neměl bych ti přinést třeba něco k jídlu?"</p>
<p>"Ne... to není nutný," spěšně jsem ho ujistila a snažila se vyhnat z hlavy představu Setha, jak mě krmí kuřecí polívkou, zatímco si hovím v roztomilém pyžamu. Kristepane. Tohle bude těžší než jsem si myslela. "Nechci, aby sis kvůli mně dělal starosti. ale stejně ti děkuju."</p>
<p>"Nevadí mi to. Chci říct, neměl bych s tím žádný problém."</p>
<p>"Jestli se to nezhorší, měla bych tam být zítra... takže se uvidíme pak. Můžeme si spolu dát kafe. Nebo spíš já si dám kafe a ty... si ho nedáš."</p>
<p>"Dobrá. To bude fajn. To, že si nedám kafe, mám na mysli. Vadilo by ti... chci říct, smím se později přesvědčit, jak je ti? Zavolat ti znovu?"</p>
<p>"Jasně." Telefon byl dostatečně bezpečný.</p>
<p>"Fajn. Jestli bys do té doby něco potřebovala..."</p>
<p>"Vím, kde tě najdu."</p>
<p>Rozloučili jsme se a položili a já se vyšplhala z postele, abych zjistila, co za neplechu Carter hned zrána nadělal. Anděl seděl na židli vedle mé kuchyňské linky, jednou rukou krmil Aubrey klobásou, zatímco v druhé držel něco podobného sendviči. Na lince blízko něj ležel obrovský pytel od McDonalda.</p>
<p>"Udělal jsem snídani," řekl mi, ale díval se na Aubrey.</p>
<p>"Nedávej jí to," hubovala jsem ho. "Tohle by neměla jíst."</p>
<p>"Kočky v divočině nejedí játra nebo kočičí sušenky."</p>
<p>"Aubrey by v divočině nepřežila."</p>
<p>Poškrábala jsem ji na hlavě, ale ona se víc věnovala olizování sádla z fousů. Otevřela jsem pytel a našla spoustu sendvičů a karbanátky.</p>
<p>"Nevěděl jsem, co máš ráda," vysvětloval a já zatím vytahovala vytáhla slaninové, vaječné a sýrové vdolky. Kousla jsem do toho a rozplývala se blahem vděčná za to, že se mě cholesterol a přibývání na váze netýkaly. "No moment. Opravdu jsi byl v McDonaldu?"</p>
<p>"Jo."</p>
<p>Spolkla jsem sousto. "Byl jsi venku? Opravdu jsi šel ven?"</p>
<p>"Jo."</p>
<p>"Cos to za bodyguarda? Co kdyby se Nefilim mezitím vrátil a napadl mě?"</p>
<p>Změřil si mě a pokrčil rameny. "Zdálo se mi, že jseš v pohodě."</p>
<p>"Jako hlídač stojíš za starou bačkoru."</p>
<p>"Kdo volal?"</p>
<p>"Seth."</p>
<p>"Ten spisovatel?"</p>
<p>"Jo. Chtěl, abych s ním dnes někam šla, ale řekla jsem mu, že mi není dobře."</p>
<p>"Chudák chlap. Zlomíš mu srdce."</p>
<p>"Lepší srdce než něco jinýho." Dojedla jsem sendvič a pustila se do dalšího. Aubrey mě s nadějí sledovala.</p>
<p>"Takže co budeme dneska dělat?"</p>
<p>"Nic. Chci říct, já nepůjdu nikam, jestli jsi měl na mysli tohle."</p>
<p>"Takhle na sebe pozornost Nefilim nepřitáhneš." Rozhlédl se po mém bytě a uklíbl se, když jsem neodpovídala. "No tak to bude opravdu dlouhej den. Doufám, že máš aspoň kabelovku."</p>
<p>Celé dopoledne jsme víceméně strávili tak, že jsme se vyhýbali jeden druhému. Půjčila jsem mu svůj laptop a jeho zaujalo surfování po eBay. Netušila jsem, co by tam asi tak mohl hledat. Pokud jde o mě, přece jen jsem zůstala v pyžamu, jen jsem si přes něj přehodila župan a víc se nestarala. Zkusila jsem taky zavolat Romanovi, protože jsem věděla, že k tomu jednou bude muset tak nebo tak dojít, ale spadla jsem jen do hlasové schránky.</p>
<p>S povzdechem jsem zavěsila a schoulila se na gauči s knihou, kterou mi doporučil Seth v jednom ze svých e-mailů.</p>
<p>Jen co jsem si začínala myslet, že snídaně je už dávnou minulostí a měla bych se postarat o nějaký oběd, Carter náhle zvedl hlavu od laptopu jako pes když větří něco zajímavýho.</p>
<p>"Musím jít," řekl mi náhle už vestoje.</p>
<p>"Cože? Proč?"</p>
<p>"Aura Nefilim."</p>
<p>Rázem jsem vylítla ze své lenošné pozice. "Co? Kde?"</p>
<p>"Tady ne." A byl pryč.</p>
<p>Seděla jsem dál a neklidně se kolem sebe rozhlížela. Zatímco předtím mi jeho přítomnost lezla na nervy, jeho náhlé zmizení se mi vůbec nezamlouvalo. Byla jsem bez ochrany a zranitelná. Když se ani po pár minutách nevracel, neúspěšně jsem se snažila vrátit ke čtení, ale vzdala jsem to, když jsem se přistihla, že tu samou větu čtu už po pátý.</p>
<p>Ale pořád jsem měla hlad a tak jsem si objednala pizzu. Pro Cartera taky. Nebyl to moc dobrý nápad, protože to znamenalo, že budu muset jít otevřít dveře. Když jsem to udělala, čekala jsem venku nejmíň armádu Nefilim, ale místo toho tam byl jen zjevně se nudící kluk s pizzou a chtěl po mně 15,07 dolarů.</p>
<p>Žvýkala jsem pizzu a neúspěšně se snažila soustředit na televizi. Vzala jsem si laptop a zkontrolovala e-maily. Zjistila jsem, že Seth mi poslal zábavný dopis, tentokrát mnohem výmluvnější než byla naše předchozí konverzace. Ale rozptýlil mě jen na chvilku a já už už sahala po soupravě na malování, když se najednou Carter zhmotnil v mém obýváku.</p>
<p>"Co to sakra bylo? Kdes byl?"</p>
<p>Anděl se na mě kouknul s klidným ironickým úsměvem. "Klídek, copak jsi nikdy neslyšela, že v každém vztahu musíš dát tomu druhému prostor? Bylo to v té knize, který ses tak rychle zbavila."</p>
<p>"Nech toho. Nemůžeš mi jen tak říct ´aura Nefilim´ a pak prostě takhle zmizet."</p>
<p>"Vlastně můžu. Musel jsem." Našel studenou pizzu na lince a zakousl se do ní. Když polknul, pokračoval: "Ten Nefilim má opravdu zvrácený smysl pro humor. Vždycky jednou za čas se to rádo demaskuje... je to jako záblesk, abych tak řekl. Tentokrát to bylo v západním Seattle."</p>
<p>"Dokážeš to postřehnout z takové dálky?"</p>
<p>"My dva s Jeromem to umíme. Nikdy toho lumpa nedokážeme chytit, ale stejně se na to musíme podívat. Prostě si spolu hrajeme na honěnou."</p>
<p>Důsledky toho se mi zdály jasné. "Takže ses na mě vykašlal. Co když je to jen finta? Co jestli zabliká v té dálce a pak pomaže sem, aby mě oddělal, zatímco ho budeš honit?"</p>
<p>"To nejde. Nefilim se nepohybují jako vyšší nesmrtelní; naštěstí mají stejný limity jako ty. Tenhle by musel sednout do auta a jet sem, stejně jako každý jiný, což vůbec není rychlý. Chrání tě kilometry dopravní zácpy."</p>
<p>"To je divný."</p>
<p>"Jak už jsme řekli, jsou nepředvídatelní. Rádi porušují pravidla, nabourají status quo jen aby viděli, co budeme dělat."</p>
<p>"To je divný," opakovala jsem. "Ví to vůbec, žes tam byl? Že tě to donutilo všeho nechat a jít za ním?"</p>
<p>"Jestli by byl Nefilim dost blízko, mohl by cítit teleportaci, ale pak už nic. Dokud jsme maskovaní, naše identita, síla a všechno ostatní zůstává skryté. Takže jestli to číhá, může vědět jen to, že se tam přišli podívat dva vyšší nesmrtelní, nic víc."</p>
<p>"A jen to hlídá a čeká," usoudila jsem. "Hezky zvrácený. Bože, tyhle věci jsou jako osina v prdeli."</p>
<p>"Něco mi o tom povídej. Tihle ´nekráčí do dobré noci té ve fraku´."</p>
<p>Zamrkala jsem na ten citát z Dylana Thomase. "Moment... co se bude dít? Zabijete... é... zničíte to nebo tak něco?"</p>
<p>Carter ke mně zvědavě naklonil hlavu. "Cos čekala? Že půjde do báně na deset let a pak to pustí na podmínku za dobré chování?"</p>
<p>"Já... ani nevím. Jen jsem si myslela... no tohle, to mě nenapadlo. Máš s tím něco společnýho, s tím ničením? Chci říct, že vaše strana vítězí nad zlem v jednom kuse, že?"</p>
<p>"My ničíme, jak jsi to hezky nazvala, jen když musíme. Démoni to dělají mnohem častěji než my. Po pravdě se Nanette nabídla, že sem přijde a o Nefilim se postará sama," připomněl mi portlandskou arcidémonku. "Ale já řekl Jeromovi, že mu s tím pomůžu."</p>
<p>"Copak to Jerome nemůže udělat sám?"</p>
<p>"Ty bys odmítla pomoc, jestli ti ji někdo nabídne?" zeptal se mě, čímž odpověděl na otázku otázkou, ale ve skutečnosti to nebyla žádná odpověď. Zatímco jsem o tom přemýšlela, tiše se zasmál. "Ale jasně, zapomněl jsem, že Georgina se bezhlavě hrne tam, kam se i andělé bojí šlápnout."</p>
<p>"Ale jdi, já znám přesný znění toho citátu." Sinatra to klidně řek na plnou hubu - že jen blázni tam pospíchaj. Vstala jsem a protáhla se. "Takže když už zábava skončila, jdu se vykoupat."</p>
<p>"No páni, sukuby mají opravdu drsnej život. Klidně bych si to s tebou vyměnil."</p>
<p>"Hele, naše strana pořád shání lidi. I když jako inkubus bys musel být o něco hezčí. A taky přitažlivější."</p>
<p>"Ani nápad. Smrtelnice jdou po pitomcích. Koukám se na to v jednom kuse."</p>
<p>"Zásah."</p>
<p>Nechala jsem ho být a vlezla do vany. Po koupeli jsem si konečně místo pyžama natáhla džíny a triko. Vrátila jsem se do obýváku, zapnula televizi a zjistila, že právě začíná Africká královna. Carter zavřel laptop a díval se se mnou. Katharine Hepburnovou jsem vždycky měla ráda, ale nestačila jsem žasnout, co byl dnešek za nezáživnej den. Z dlouhodobého hlediska jsem nic nezískala, když jsem dnes nebyla venku, protože až zítra zase půjdu do práce, tak jako tak budu muset Cartera táhnout s sebou. Domácí vězení, které jsem si sama uložila, jen oddálilo nevyhnutelné. Takže jsem se rozhodla zrušit tohle dostaveníčko a zeptat se, jestli by po filmu nešel na večeři. Než jsem stihla otevřít pusu, vyskočil, protože zase zacítil auru Nefilim.</p>
<p>"Dvakrát v jednom dni?"</p>
<p>"To se stává."</p>
<p>"Kde je teď?"</p>
<p>"V Lynnwoodu."</p>
<p>"Tentokrát je blíž."</p>
<p>Ale to už jsem mluvila do prázdna, protože Carter zmizel. S povzdechem jsem se vrátila k filmu a po tom, co mi anděl předtím řekl, jsem se cítila o něco klidnější. Nefilim byl v Lynnwoodu a Carterovi s Jeromem otravoval život. Čas obvyklé dopravní zácpy se rychle blížil a Lynnwood byl odsud pořádnej kousek. Žádnej Nefilim anděla nepřemůže a jak mi Carter řekl, byla jsem v bezpečí, protože ta bytost potřebovala víc času. Neměla jsem žádnej důvod panikařit.</p>
<p>Přesto jsem stejně málem vylítla z kůže, když o pár minut později zazvonil telefon. Nervózně jsem to zvedla a představovala si, že ze sluchátka na mě vyskočí Nefilim jako čert z krabičky. "Haló?"</p>
<p>"Ahoj. to jsem zase já."</p>
<p>"Ahoj, Sethe."</p>
<p>"Doufám, že neotravuju. Jen jsem chtěl vědět, jak se máš..."</p>
<p>"Už je to lepší," řekla jsem mu upřímně. "Líbil se mi tvůj e-mail."</p>
<p>"Opravdu? To jsem rád."</p>
<p>Mezi námi se rozhostilo obvyklé ticho. "Takže... jak ti dneska šlo psaní?"</p>
<p>"Celkem dobře. Napsal jsem asi tak deset stránek. Navenek to nevypadá moc, ale-"</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře a mě přeběhl mráz po zádech. "Můžeš... chvíli počkat na lince?"</p>
<p>"Jasně."</p>
<p>Váhavě a po špičkách jsem se kradla ke dveřím a ani nedýchala, jako by mě pomalé pohyby mohly ubránit proti děsivě silné nadpřirozené bytosti. Když jsem došla ke dveřím, opatrně jsem jukla ven kukátkem.</p>
<p>Stál tam Roman.</p>
<p>Vydechla jsem úlevou, otevřela dveře a odolala nutkání vrhnout se mu do náručí. "Ahoj."</p>
<p>"To mluvíš se mnou?" zjišťoval Seth v telefonu.</p>
<p>"Ahoj," pozdravil Roman a tvářil se tak nejistě jak já se cítila. "Smím... dál?"</p>
<p>"É... ne, chci říct, pojď dál a ano, mluvím s tebou." Ustoupila jsem, aby Roman mohl vejít.</p>
<p>"Koukej, Sethe, můžu ti... é... zavolat později? Nebo možná... prostě se uvidíme zítra, jo?"</p>
<p>"É... jo. Snad. Je všechno v pořádku?"</p>
<p>"V úplným. Dík, žes zavolal."</p>
<p>Pak jsme zavěsili a já se soustředila na Romana.</p>
<p>"Snad ne Seth Mortensen, ten slavnej spisovatel?"</p>
<p>"Dneska mi nebylo dobře," vysvětlovala jsem a použila stejnou výmluvu jako na Setha. "Prostě jen chtěl vědět, jak se mám."</p>
<p>"To je od něj moc hezký." Roman strčil ruce do kapes a začal rázovat po místnosti.</p>
<p>"Jsme jen kamarádi."</p>
<p>"Samozřejmě, že jste jen kamarádi. Protože ty na rande nechodíš, že?"</p>
<p>"Romane-" spolkla jsem, co jsem měla na jazyku a přešla na neutrální téma. "Můžu ti něco nabídnout? Kolu? Kafe?"</p>
<p>"Musím odejít. Jen jsem šel kolem a dostal tvou zprávu. Myslel jsem si, že bych... sám nevím, co jsem si myslel. Byl to nesmysl."</p>
<p>Otočil se, jako by chtěl odejít a já se zoufale po něm natáhla a popadla ho za ruku. "Počkej. Nechoď. Prosím."</p>
<p>Obrátil se zpátky, díval se na mě z té své vznosné výšky a jeho obvykle veselá tvář teď zvážněla. Bojovala jsem se svou přirozenou reakcí na takovou blízkost a překvapilo mě, když jeho výraz změkl a on mírně překvapený poznamenal: "Opravdu se dnes necítíš dobře."</p>
<p>"Proč si to myslíš?" Jak Jerome navrhl, proměnila jsem modřiny a i když leccos mě pořád bolelo, už to nebylo vidět.</p>
<p>Opatrně se natáhl a pohladil mě po tváři, jeho prsty byly čím dál troufalejší. "Ani nevím... jen jsi... tak trochu bledá, se mi zdá."</p>
<p>Chtěla jsem namítnout, že jsem se nenamalovala a pak si uvědomila, že chci vypadat nemocně. "Nejspíš to bude jen nachlazení."</p>
<p>Ruka mu klesla. "Můžu pro tebe něco udělat? Nedělá mi dobře... když tě vidím takhle..."</p>
<p>Šmarjájózef, jak děsně musím vypadat? "Jsem v pořádku, jen si prostě potřebuju odpočinout. Podívej, tenkrát večer-"</p>
<p>"Omlouvám se," přerušil mě. "Neměl jsem na tebe tak tlačit-"</p>
<p>Zírala jsem v úžasu. "Tys nic neudělal, to já. Vyváděla jsem jako hysterka a vůbec jsem to nezvládla."</p>
<p>"Ne, byla to má chyba. Věděl jsem, že nemáš zájem o nic vážného a přesto jsem tě políbil."</p>
<p>"A já políbila tebe. O nic nešlo. Jenže pak jsem začala vyšilovat a nastaly problémy. Byla jsem opilá a chovala se jako blázen."</p>
<p>"To je mi jedno. Opravdu. Jsem moc rád, že jsi v pořádku." Na jeho hezké tváři se objevil lehký úsměv a já si vzpomněla, jak mi Seth říkal, že mně není těžké odpustit. "Koukej, protože si oba myslíme, že jsme udělali chybu, co kdybychom si navzájem spravili náladu a tenhle týden si někam spolu vyrazili a-"</p>
<p>"Ne." Klidná jistota v mém hlase překvapila nás oba.</p>
<p>"Georgino-"</p>
<p>"Ne. Romane, my dva už spolu nikdy nikam nepůjdeme... a taky si nemyslím, že bychom mohli zůstat kamarády." Polkla jsem. "Nejlepší bude, když se už neuvidíme."</p>
<p>"Georgino!" zvolal a vytřeštil oči. "To nemyslíš vážně. My dva-"</p>
<p>"Vím. Ale nemůžu. Ne teď."</p>
<p>"Rozcházíš se se mnou?"</p>
<p>"No, my jsme vlastně spolu ani doopravdy nechodili..."</p>
<p>"Co se ti stalo?" naléhal. "Co se ti to kdysi stalo, že máš takový strach sblížit se s jiným člověkem? Proč to děláš? Kdo ti ublížil?"</p>
<p>"Koukej, to je složitý. A vlastně je to jedno. Minulost je pryč, pamatuješ? Prostě jen s tebou nemůžu být."</p>
<p>"Je v tom někdo jiný? Doug? Seth?"</p>
<p>"Ne! Není v tom žádný muž. Jak jsem řekla, zkrátka s tebou nemůžu být."</p>
<p>A tak to šlo pořád dokola, mluvili jsme o tom samém, jen jinými slovy, čím dál vzrušenější. Přišlo mi to jako věčnost, ale ve skutečnosti to bylo jen pár minut od chvíle, co na mě přitlačil a já odmítla. Ani na chvíli nebyl vzteklej nebo vlezlej, ale zcela zjevně byl vyděšený a já cítila, že se rozbrečím jen co za ním zavřu dveře.</p>
<p>Nakonec se podíval na hodiny, smutně si prohrábl tmavé vlasy a v tyrkysových očích měl lítost. "Už musím jít. Chtěl bych si o tom s tebou ještě promluvit-"</p>
<p>"Ne. Nemyslím, že bychom měli. Bude to tak lepší. Opravdu se mi líbilo být s tebou..."</p>
<p>Drsně se zasmál a vykročil ke dveřím. "Tohle neříkej. Nepotřebuju těšínská jablíčka."</p>
<p>"Romane..." bylo mi hrozně. Zlobil se a byl smutný. "Prosím, pochop-"</p>
<p>"Ještě se uvidíme, Georgino. Nebo možná ne."</p>
<p>Sotva za sebou zabouchl dveře a mně už tekly slzy po tvářích. Šla jsem do ložnice, natáhla se na postel a čekala na příval slz, které nikdy nepřišly. Už žádné další slzy, navzdory mým smíšeným pocitům zoufalství a úlevy. Jedna moje část chtěla Romana okamžitě zavolat zpátky a přimět ho, aby se ke mně vrátil, ta druhá mě nezaujatě upozornila, že tohle byl jasný důvod pro to, abych Setha od sebe odřízla ještě dřív, než to všechno nabere obrátky.</p>
<p>Panebože, proč se pořád zdá, že jen ubližuju lidem, na kterých mi záleží? Co to se mnou je, že stejný cyklus opakuju znovu a znovu? Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Romanovu zničenou tvář, ale uklidňovalo mě, že nebyl tolik zraněný jako Kyriakos. Ani zdaleka ne tolik.</p>
<p>Když se provalila má nevěra s Aristonem, odsoudily mě obě naše rodiny a blížil se rozvod spojený se ztrátou mého věna. Myslím, že bych dokázala zvládnout to opovržení, dokonce i nenávistné pohledy. Nemohla jsem však snést, že jsem Kyriaka připravila o celý jeho život a lásku. Málem jsem si přála, aby se rozzuřil a pořádně mě zbil, ale nic takového necítil. Necítil vůbec nic. Úplně jsem ho zničila.</p>
<p>Po několika dnech odloučení jsem ho našla sedět na útesu s výhledem na vodu. Několikrát jsem se snažila navázat s ním rozhovor, ale vůbec nereagoval. Jen zíral do té modré hloubky s nehybnou, bezvýraznou tváří.</p>
<p>Zastavila jsem se vedle něj a zmítaly mnou emoce. Toužila jsem být Aristonův zakázaný objekt vášně, ale taky Kyriakova milovaná a zjevně jsem nemohla mít obojí. Natáhla jsem se, abych mu otřela slzy z tváře, ale on mě odstrčil. Tohle gesto bylo nejblíž tomu, o čem by se dalo říct, že mě uhodil. "Dej mi pokoj," utrhl se na mě a vyskočil. "Už se mě nikdy nedotýkej. Dělá se mi z tebe špatně."</p>
<p>Cítila jsem, že i po mé tváři teď tečou slzy, i když jeho hněv znamenal, že je pořád naživu. "Prosím... byla to chyba. Sama nevím, co se stalo."</p>
<p>Dutě se zasmál, byl to děsivý, neradostný zvuk. "Opravdu? Řekl bych, že jsi to tenkrát věděla naprosto dokonale a on taky."</p>
<p>"Byla to chyba."</p>
<p>Obrátil se ke mně zády, zamířil k okraji útesu a díval se na moře. Roztáhl ruce, zaklonil hlavu a nechal se ovívat větrem. Nedaleko křičeli racci.</p>
<p>"C-co to děláš?"</p>
<p>"Létám," odpověděl. "Jestli vydržím létat... přesně tady na kraji, budu zase šťastný. Nebo ještě lépe, nebudu cítit vůbec nic. Už si nikdy na tebe nevzpomenu. Na tvou tvář, oči, jak jsi se smála a jak jsi voněla. Už tě nebudu milovat. Už nebudu trpět."</p>
<p>Přistoupila jsem k němu a tak napůl se bála, jestli ho má přítomnost nepostrčí přes okraj. "Nech toho, děsíš mě. Stejně nic z toho nemyslíš vážně."</p>
<p>"Opravdu?"</p>
<p>Podíval se na mě a já už neviděla žádnou zlost nebo cynismus. Jen žal, smutek, zoufalství a depresi černější než bezměsíčné noci. Bylo to strašné a děsivé. Chtěla jsem, aby na mě zase vyjel, aby na mě křičel, dokonce aby mě uhodil, jen kdyby to v něm vyvolalo kousek života. Ale už v něm žádný nebyl, jen temnota. Usmál se na mě smutně a bezútěšně. Byl to úsměv člověka, který už nežije. "Nikdy ti to neodpustím."</p>
<p>"Prosím..."</p>
<p>"Byla jsi mým životem, Letho... ale už nejsi. Nikdy víc. Žádný život mi nezbyl."</p>
<p>Lámalo mi srdce vidět ho odcházet, ale vydechla jsem úlevou, že se vzdaluje od útesu. Chtěla jsem běžet za ním, ale nakonec jsem to neudělala. Sedla jsem si na jeho místo, přitáhla kolena k bradě, zabořila do nich tvář a málem si přála umřít.</p>
<p>"Víš, že se sem vrátí," náhle se za mnou ozval nějaký hlas. "Příliš ho to sem táhne. A pak jednou možná tu hranici překročí."</p>
<p>Překvapeně jsem sebou škubla, protože jsem nikoho neslyšela přicházet. Neznala jsem toho muže, který tam stál, nežil ve městě, kde každý každého znal. Byl štíhlý a hezky upravený, oblečený elegantněji, než jsem byla zvyklá vídat kolem sebe.</p>
<p>"Kdo jsi?"</p>
<p>"Jmenuju se Nifon," představil se s lehkou úklonou. "A ty jsi Letha, Martanesova dcera, bývalá Kyriakova manželka."</p>
<p>"Jsem pořád jeho manželka."</p>
<p>"Ale už ne dlouho."</p>
<p>Odvrátila jsem tvář. "Co chceš?"</p>
<p>"Chci ti pomoct, Letho. Chci ti pomoct s tím zmatkem, do kterého ses dostala."</p>
<p>"Nikdo mi nepomůže. Jedině že bys dokázal vrátit minulost."</p>
<p>"To nejde. Nikdo nedokáže vrátit minulost. Ale můžu lidi přinutit, aby na ni zapomněli."</p>
<p>Pomalu jsem se otočila zpátky k němu, hodnotila jeho jasné oči a švihácké způsoby. "Přestaň si dělat srandu. Nemám na to náladu."</p>
<p>"Ujišťuji tě, že jsem většinou vážný."</p>
<p>Dívala jsem se na něj a náhle věděla, že mluví pravdu, i když bylo nemožné tomu uvěřit. Později jsem se dověděla, že Nifon byl rarach, ale tenkrát jsem jen měla pocit něčeho divného, jakýsi závan síly, který sliboval, že opravdu dokáže to, o čem mluví.</p>
<p>"Jak?"</p>
<p>Oči se mu rozzářily stejně jako Hughovi, když už už dotahoval nějaký kšeft. "Vymazat vzpomínky na to, cos udělala, není žádná maličkost a není to laciné."</p>
<p>"Můžeš zařídit, abych taky zapomněla?"</p>
<p>"Ne. Ale všichni ostatní zapomenou. Tvá rodina, tví kamarádi, celé město. I on."</p>
<p>"Nevím... nemyslím, že bych se po tom všem k nim mohla vrátit. Dokonce i když oni zapomenou, já si to budu pořád pamatovat. Nemohla bych se Kyriakovi podívat do očí. Jedině..." Zaváhala jsem a přemýšlela, jestli by nebylo lepší se s nimi už vůbec nikdy nesetkat. "Dokážeš zařídit, aby na mě docela zapomněli, jako bych nikdy neexistovala?"</p>
<p>Nifon se vzrušeně nadechl. "Ano, to určitě ano. Ale taková laskavost... stojí mnohem víc."</p>
<p>Pak mi vysvětlil, co mu budu muset dát na oplátku za to, že mě úplně vymaže z myslí těch, které jsem znala. To cenou byla má duše. Patřila mi celou dobu, co jsem chodila po zemi, ale teď jsem ji měla, abych tak řekla, pronajmout. Byla to běžná cena za všechny smlouvy s peklem. Ale peklo toho chtělo ode mě ještě víc: věčně mu sloužit tím, že budu kazit jiné duše. Zbytek svých dnů jsem měla strávit sváděním mužů, naplňovat jejich představy pro své vlastní přežití a pro ty, kterým budu sloužit. Bylo to celkem ironické, když zvážím, jak jsem se k tomu obchodu dostala. Výměnou jsem získala schopnost vzít na sebe každou podobu, jakou jsem si vybrala a sílu, která vystupňovala mé vlastní kouzlo. A samozřejmě věčný život, nesmrtelnost a nezranitelnost. Pro některé by už tohle samo o sobě bylo lákadlem.</p>
<p>"Budeš skvělá, jedna z nejlepších. Cítím to v tobě." Rarachové mají schopnost nahlédnout do duše a povahy člověka. "Většina lidí si myslí, že touha se týká jen těla, ale je taky tady." Dotkl se mého čela. "A taky nikdy nezemřeš. Navždy zůstaneš mladá a krásná, až do skonání světa."</p>
<p>"A pak?"</p>
<p>Usmál se. "To je ještě daleko, Letho, zatímco život tvého manžela je v sázce právě teď."</p>
<p>Tohle byla poslední kapka. Vědomí, že můžu Kyriaka zachránit a darovat mu nový život, život beze mne, ve kterém by dostal šanci být zase šťastný. Život, ze kterého jsem se mohla odplížit se svou hanbou a nejspíš právem potrestaná. Má duše - kterou jsem stejně sotva chápala - se zdála být jen malou cenou. Souhlasila jsem s tou dohodou, nejdřív jsme si plácli a pak jsem napsala svou značku na papír, který jsem neuměla přečíst. Nifon mě opustil a já se vrátila do města. Bylo to až děsivě jednoduché.</p>
<p>Když jsem tam dorazila, bylo to přesně tak, jak slíbil. Mé přání se už splnilo. Nikdo mě neznal. Kolemjdoucí lidé - lidé, které jsem znala celý svůj život - se na mě dívali s výrazem vyhrazeným pro cizince. Mé vlastní sestry kolem mě prošly a nepoznaly mě. Chtěla jsem najít Kyriaka, abych zjistila, jestli i pro něj je to stejné, ale nenašla jsem odvahu. Nechtěla jsem, aby znovu uviděl mou tvář, už nikdy víc, ani kdyby ji nepoznával. A tak jsem se celý den toulala a snažila se smířit se skutečností, že s těmito lidmi už nemám nic společného. Bylo to těžší, než jsem si myslela, že bude. A taky smutnější.</p>
<p>Když se setmělo, šla jsem zase na kraj města, protože jsem stejně neměla kam jít. Místo s rodinou a přáteli jsem sama seděla ve tmě, pozorovala měsíc a hvězdy a přemýšlela, co si počnu. Odpověď přišla rychle.</p>
<p>Zvedla se málem ze země, nejdřív jen jako stín, pak se postupně objevovala postava ženy. Vzduch kolem ní se chvěl sílou a já náhle měla pocit, že se dusím. Couvla jsem bez sebe hrůzou, mé plíce se nedokázaly nadechnout. Z ničeho nic se zvedl vítr, rozfoukal mi vlasy a slehl trávu kolem mě.</p>
<p>Pak stála přede mnou a kolem nás byla zase noc. Byla to Lilith, královna sukub, velká kurtizána a první žena.</p>
<p>Zaplavil mě nikdy nepoznaný strach - a chtíč. Nikdy předtím mě nepřitahovala žádná žena, ale Lilith měla takový vliv na každého. Bylo to podstatou její bytosti. Nikdo jí nedokázal odolat.</p>
<p>Té noci byla vysoká a štíhlá, útlá a krásná. Její pleť byla bledá, jak to bývalo zvykem u šlechty té doby - tak bledý nebyl nikdo z těch, kdo pravidelně pracovali venku. Vlasy měla černé jako havraní křídlo a v zářivých vlnách jí padaly až ke kotníkům. A její oči... no, dovolte mi říct, že to byl ten důvod, proč staré mýty říkaly, že sukuby mají ´planoucí oči´. Ty oči byly nádherné a smrtící, slibovaly cokoliv, o čem se ti kdy snilo nebo po čem jsi kdy toužil, jestli budeš souhlasit, aby ti s tím pomohla. Pořád si nedokážu vzpomenout, jaké byly barvy, ale té noci jsem od nich nedokázala odtrhnout zrak.</p>
<p>"Letho," zabroukala a šla ke mně. Vzduch kolem ní se třpytil a já se chvěla touhou. Chtěla jsem utéct, ale místo toho jsem klesla na kolena, a to jak z úcty, tak proto, že jsem nedokázala stát. Přišla ke mně a zvedla mi bradu, takže jsem se jí zase dívala do očí. Do kůže mi zaťala ostré černé nehty a já se cítila báječně. "Teď budeš mou vlastní dcerou, budeš šířít svár a vášeň po zbytek svých dnů. Současně budeš trestat i pokoušet jako stvoření ze snů i z noční můry. Smrtelníci udělají cokoliv, jen aby se tě mohli dotknout. Budeš milovaná a žádoucí až do skonání světa."</p>
<p>Z její blízkosti jsem zasténala, ale ona šla ještě blíž, zvedla mě ze země a já stála rovnou před ní. Ty nádherné rty se dotkly mých, zdusily můj výkřik a už při tom polibku mnou otřásal orgasmus. Zavřela jsem oči, nedokázala jsem se na ni podívat, nebyla schopná se od ní odtrhnout. Rozplynula jsem se v té extázi, co znova a znova pulzovala celým mým tělem. A zatímco jsem se nechávala pohlcovat tou blažeností, stalo se ještě něco jiného.</p>
<p>Už jsem nebyla smrtelnicí.</p>
<p>Zdálo se mi, že se rozpadávám, že jsem jako popel ve větru a napadlo mě, jestli to takhle cítí umírající. Jako byste byli ničím. Pak stejně rychle mě něco složilo a já zase byla sama sebou. Cítila jsem, jak ve mně proudí síla, úplně jiná, než život, který naplňuje člověka. Má nesmrtelnost zářila jako hvězda v noci, chladná a čistá. Už nikdy se nebudu bát stáří. Už mě nikdy nesklátí nemoce. Už nikdy mě mé tělo nebude vášnivě pohánět, abych po sobě něco na světě zanechala, protože život je krátký. Že musím přivést na svět krev své krve.</p>
<p>Otevřela jsem oči a nával touhy byl pryč. Lilith taky. Zase jsem ve tmě stála sama a chvěla se nově nalezenou sílou. Kromě síly jsem cítila ještě něco jiného: svědilo mě tělo. Ten pocit mi prozradil, že se můžu stát kýmkoliv si zamanu, stačí na to pomyslet. Byla jsem znovuzrozená. Byla jsem mocná.</p>
<p>A měla jsem hlad...</p>
<p>"Co se děje?"</p>
<p>Mžikla jsem, abych zahnala slzy a vzhlédla na Cartera. Stál ve dveřích, odhrnoval si vlasy z očí a vypadal ustaraně.</p>
<p>"Nic," zabručala jsem a zabořila tvář do polštáře. "Žádný Nefilim?"</p>
<p>"Žádný Nefilim." Nastalo trapné ticho. "Koukej, opravdu jseš v pohodě? Protože tak vůbec nevypadáš."</p>
<p>"Je mi fajn. Copak si sedíš na uších?"</p>
<p>Přesto to pořád nevzdával. "Vím, že nejsme žádní velcí kámoši, ale jestli si chceš promluvit-"</p>
<p>"Jseš přesně ten pravej," ušklíbla jsem se jedovatě. "Nikdy jsi neměl srdce, vůbec neviš, co to je, tak se to radši ani nesnaž předstírat."</p>
<p>"Georgino."</p>
<p>"Jdi pryč! Prosím!"</p>
<p>Obrátila jsem se k němu zády a čekala další námitky, ale nic se nedělo. Když jsem se odvážila juknout tím směrem, anděl byl pryč.</p>
<p>Kapitola 19</p>
<p>Carter mi příštího rána přinesl narcisy. Neměla jsem ani páru, kde by je v tomhle ročním období mohl sehnat. Nejspíš je teleportoval z jiného světadílu.</p>
<p>"Co to je?" vyslýchala jsem ho. "Opravdu se mi snažíš nadbíhat nebo co?"</p>
<p>"To bych ti přinesl růže." Poprvé od té doby, co jsem ho znala, vypadal anděl rozpačitě. "Ani nevím. Včera večer jsi byla dost rozrušená a tak mě napadlo... že by ti mohly spravit náladu."</p>
<p>"Díky... je to od tebe milé. Po včerejší noci... kdy jsem na tebě tak ječela..."</p>
<p>Jen mávl rukou. "Kašli na to. Na každého občas přijde slabá chvilka. Důležitý je, jestli se sebereš."</p>
<p>Dala jsem narcisy do vázy a zvažovala, že je postavím na linku. Kytice od Romana, teď už trochu povadlá, tam ještě pořád byla, i když červené karafiáty, které jsem si koupila té noci, kdy Duane zemřel, jsem už dávno vyhodila. Zdálo se mi nespravedlivé, aby narcisy soutěžily s květinami od Romana, takže ty Carterovy jsem postavila na okenní parapet v ložnici.</p>
<p>Z následujících dnů se stala klidná rutina. S Carterem jsme se sice nestali nejlepšími kamarády, ale byli jsme s to dosáhnout jakési příjemné rovnováhy. Toulali jsme se spolu venku, dívali se na filmy a dokonce příležitostně spolu vařili. Ukázalo se, že andělovi to v kuchyni docela jde, zatímco já pořád měla obě ruce levý.</p>
<p>Chodil se mnou taky do práce, tak neviditelný a nenápadný, jak sliboval. Neměla jsem tušení, co dělá, když se já zabývám svými povinnostmi, ale měla jsem dojem, že se prochází po knihkupectví a sleduje lidi, možná i prolistuje nějaké knihy. Taky jsem věděla, že tráví hodně času v mé kanceláři, i když já byla někde jinde, a čekal, jestli se objeví další dopis od Nefilim. Ale žádný nepřišel. Nicméně se občas objevil záblesk přítomnosti Nefilim, načež Carter na chvíli zmizel, aniž by mi dal vědět. Pak mi lehoučký dotek na tváři nebo pár stručných slov v mé mysli oznámily, že už je zase zpátky.</p>
<p>Taky jsem začala před svou směnou chodit se Sethem na kafe. Ten první den na mě čekal s moka s bílou čokoládou a nevěřila jsem vlastním očím, protože měl jedno taky před sebou. "Bruce mi udělal bezkofeinové," vysvětloval.</p>
<p>To gesto bylo příliš roztomilé než abych ho odmítla, takže jsem si tenkrát sedla a povídali jsme si. Další den zase a taky ten další... To ani zdaleka nebyl ten ostrý řez, jaký jsem plánovala, ale neoblomně jsem odmítala všechny pokusy o společenské styky mimo práci. Naštěstí se zdálo, že mu schůzky u kafe stačí a brzy začaly být i docela zajímavé.</p>
<p>Protože jsem pořád měla depresi z Romana, byla jsem netečná a mluvila velmi málo, příliš mě stravovalo mé osobní strádání. Seth musel něco vytušit, protože než by nechal konverzaci, aby se rozplynula do ztracena, sám převzal iniciativu - což byla u něj podstatná změna. Nejdřív to bylo trochu nucené, ale pak se do toho vpravil a já zjistila, že opravdu dokáže mluvit přesně tak, jak píše. Nevycházela jsem z údivu nad tou proměnou, užívala si společné chvilky a zjistila, že můj zármutek kvůli Romanovi se začína trochu uklidňovat.</p>
<p><emphasis>Je opravdu milej</emphasis>, poznamenal Carter jedno ráno poté, co jsem Setha opustila a šla pracovat k infostánku. <emphasis>Vůbec nechápu, proč trávíš tolik času sněním o tom druhým chlapovi, když tady máš něco takovýho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jo, to není tak jednoduchý, ať už je Seth milej nebo ne</emphasis>, odsekla jsem, pořád ještě tak trochu nesvá z té konverzace bez hlasitých slov. <emphasis>A stejně si nehledám žádnýho novýho chlapa. Kromě toho jsi Romana ani neznal. Jak o něm můžeš takhle mluvit?</emphasis></p>
<p><emphasis>Já jen vím, žes ho neznala moc dlouho. Co tak hlubokého se mohlo mezi vámi za tu chvíli odehrát?</emphasis></p>
<p><emphasis>Spousta věcí. Náramně jsem se s ním bavila, byl inteligentní a dobře vypadal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Řek bych, že i z menších věcí vybuduješ vztah, ale přesto sázím na Setha.</emphasis></p>
<p>Ach, ti andělé. Stejně vědí kulový.</p>
<p>Když jsem čtvrtý den s Carterem po práci šla domů, zeptal se mě: <emphasis>Nechtěla bys jít za Erikem</emphasis>?</p>
<p>Zamračila jsem se a přemýšlela. Dnes jsem měla ranní směnu a večer jsem se musela vrátit do knihkupectví na poslední taneční hodinu. Měla jsem volné jen dvě hodiny a plánovala, že spolu s andělem budeme pokračovat v našem novém zvyku - dívat se na staré filmy.</p>
<p>"Co ti vrtá v hlavě?" zeptala jsem se nahlas, když jsme už byli bezpečně v mém bytě.</p>
<p>Zhmotnil se vedle mě. "Jen chci píchnout do vosího hnízda. Už nějaký čas se Nefilim nijak neprojevuje, žádné dopisy, žádné útoky. Přesto víme, že je pořád tady, protože ty krátké záblesky neustávají. Proč? Co za hru to s námi hraje?"</p>
<p>Vytáhla jsem z chladničky plechovku Mountain Dew a sedla si na židli. "A pořád si myslíš, že spolupracuje s Erikem."</p>
<p>"Jo. Jak už jsem řekl předtím, nechci, aby to byl Erik, ale on je jako smrtelník nejspíš tím nejlepším zdrojem pro nesmrtelné v celém okolí."</p>
<p>"A," dospěla jsem k závěru, "jestli mluví s Nefilim, možná i zná některé jeho plány. Co chceš dělat, vymlátit to z něj? Protože s tím nechci nic mít."</p>
<p>"V žádném případě. Dokážu zjistit, jestli lidi lžou, ale moc mi nejde... jak bych to jen... vytáhnout z nich informace. A jak jsi nedávno poznamenala, nejsem nijak moc atraktivní, zatímco ty máš šarmu na rozdávání."</p>
<p>Nelíbily se mi ty narážky. "Co chceš, abych dělala?"</p>
<p>"Slibuju, že nic zvláštního. Jen si s ním promluv jako obvykle. Navaž na váš předchozí rozhovor. Jestli můžeš, zmiň se o Nefilim a uvidíme, co se stane. Erik tě má rád."</p>
<p>"Co budeš dělat ty?"</p>
<p>"Budu tam taky, jen neviditelný."</p>
<p>"Budeme mít co dělat, abychom se vrátili včas na taneční."</p>
<p>"Ani ne. Teleportuju tě."</p>
<p>"Fuj." Za ta léta to pro mě vyšší nesmrtelní párkrát udělali a vůbec to nebylo příjemné.</p>
<p>"No tak," naléhal, protože viděl, že se mi do toho nechce. "Copak nechceš tu věc s Nefilim dotáhnout do konce?"</p>
<p>"Dobře, dobře, jen se převlíknu. Pořád jsi mě nepřesvědčil, že to stihneme ve slušném čase."</p>
<p>Pronesl pár poznámek v Jeromově stylu o tom, že jsem při parádění příliš staromódní, ale kašlala jsem na něj. Když jsem byla hotová, změnili jsme se v neviditelné a on mě popadl za zápěstí. Zlomek vteřiny jsem cítila, jako by foukal vítr a pak jsme stáli v rohu Erikova obchodu. Cítila jsem slabou vlnu nevolnosti, jako když jsem pila přes míru, ale rychle to zmizelo.</p>
<p>Protože tam nikdo nebyl, dokonce ani Erik, zhmotnila jsem se. "Haló?"</p>
<p>O chvilku později starý obchodník vystrčil hlavu ze zadní místnosti. "Proboha, slečno Kincaidová, neslyšel jsem vás vejít. Je pro mě potěšením vás znovu vidět."</p>
<p>"Nápodobně," věnovala jsem mu zářivý sukubí úsměv.</p>
<p>"Dnes večer jste se nějak vystrojila," poznamenal, když si všiml, jak jsem oblečená. "Nějaká zvláštní příležitost?"</p>
<p>"Později půjde tancovat. Vlastně se nemůžu příliš zdržet."</p>
<p>"Ano, samozřejmě. Ale našla byste si čas na čaj?"</p>
<p>Zaváhala jsem a Carterův hlas promluvil v mé hlavě: <emphasis>Ano</emphasis>.</p>
<p>"Ano."</p>
<p>Erik šel dát vodu na čaj a já uklidila stůl; oba jsme se chopili svých obvyklých úkolů. Když se vrátil s čajem, zjistila jsem, že to je další z jeho oblíbených bylinkových směsí, tentokrát Jas.</p>
<p>Pochválila jsem čaj, pořád se usmívala a ze všech sil se snažila být okouzlující. Dokonce jsem chvilku jen tak tlachala o ničem, než jsem se pustila do toho, kvůli čemu jsem přišla.</p>
<p>"Chtěla bych vám poděkovat, že jste mi posledně tak moc pomohl s tím odkazem z bible," vysvětlila jsem. "Pomohlo mi to pochopit tu věc s padlými anděly, ale musím přiznat... tak nějak mě to zavedlo nějakým divným směrem."</p>
<p>"Ale?" Jeho husté šedé obočí se zvedlo a napil se.</p>
<p>Přikývla jsem. "Při zmínkách o padlých andělech... se taky mluví o tom, koho si vzali za manželky a o jejich potomcích. Říkali jim Nefilim."</p>
<p><emphasis>No páni, ty teda opravdu neztrácíš čas</emphasis>, poznamenal suše Carter.</p>
<p>Stařec přikývl taky, jako bych mluvila o úplně obyčejných věcech. "Ano, ano. Nefilim jsou fascinujícím tématem. Mezi biblickými badateli je to docela kontroverzní námět."</p>
<p>"Jak to?"</p>
<p>"No, někteří přívrženci neradi uznávají, že andělé, ti nejposvátnější z posvátných, se dopustili takových nízkostí, ať už byli padlí nebo ne. Ještě víc zaráží, že jejich parchanti polobozi možná pořád chodí po světě. Tohle hodně věřících pořádně rozčiluje."</p>
<p>"Ale může to být pravda? To, že Nefilim jsou stále naživu?"</p>
<p>Erik mě obdařil jedním z těch jeho záhadných úsměvů. "Zase jednou se mě ptáte na něco, na co byste si dokázala líp odpovědět sama."</p>
<p><emphasis>Vidíš? Mně to dělá taky. Vyhýbá se odpovědi.</emphasis></p>
<p><emphasis>"Vy dva s Jeromem nám v jednom kuse děláte to samý</emphasis>, vpálila jsem andělovi. Erikovi jsem odpověděla: "No, už předtím jsem řekla, že mé možnosti jsou poněkud omezené." On se jen usmál a já na něj tlačila dál: "Tak co? Jsou nebo nejsou?"</p>
<p>"Znělo to, jako od někoho, kdo pronásleduje mimozemšťany, slečno Kincaidová. Je to ironické, protože některé konspirační teorie tvrdí, že když pozorují mimozemšťany, vlastně pozorují Nefilim a naopak. Ale abych vás uklidnil - nebo možná ne - ano, skutečně na zemi žijí."</p>
<p>"Mimozemšťani nebo Nefilim?" zažertovala jsem si a snažila se dál vést lehkou konverzaci, i když jsem věděla, že myslí Nefilim. Já už věděla, že existují, ale byla jsem ráda, že to potvrdil tak jednoznačně. Kdyby chtěl zakrýt, že je spojenec Nefilim, nejspíš by byl víc vyhýbavý.</p>
<p>"Zřejmě obojí, když se líp podíváte na to místo, kde jsem předtím pracoval."</p>
<p>Zasmála jsem se a připomněla si, že v Krystal Starzu opravdu mají spousty knih o tom, jak rozmlouvat s bytostmi z vesmíru. "Na to jsem úplně zapomněla. Víte, s vaší předchozí šéfkou jsme si nedávno párkrát vjely do vlasů."</p>
<p>Erik zbystřil. "Opravdu? Co se stalo?"</p>
<p>"Nic zvláštního. Chci říct, že to byly jen profesionální neshody. Zlanařila jsem jí dvě kolegyně - Tammi a Janice - a Heleně se to moc nelíbilo."</p>
<p>"To si umím představit. Podnikla něco?"</p>
<p>"Přišla ke mně do práce, nadělala tam kravál a předpověděla mi zkázu a beznaděj. Jak jsem řekla, nic zvláštního."</p>
<p>"Je to zajímavá žena," poznamenal.</p>
<p>"To je slabé slovo." Uvědomila jsem si, že jsme odbočili od tématu a tak napůl čekala, že mi za to Carter vynadá, ale neudělal to. "Takže, víte o nějakém způsobu, jak Nefilim najít nebo jak předvídat, kde by se mohl objevit?"</p>
<p>Erik se na mě zvláštně podíval a s odpovědí si dal načas. Cítila jsem, jak se mi zhoupl žaludek. Možná, že přece jen něco věděl o našem Nefilim, i když jsem doufala, že ne.</p>
<p>"Ani ne," řekl nakonec. "Není tak snadné objevit nesmrtelné."</p>
<p>"Ale jde to."</p>
<p>"Ano, samozřejmě, ale někteří se dokážou skrýt líp než jiní a především Nefilim mají důvod se skrývat, protože jsou neustále pronásledováni."</p>
<p>"I tehdy, když nedělají nic špatného?" zeptala jsem se překvapeně. Ani Jerome ani Carter se o ničem takovém nezmiňovali.</p>
<p>"I tehdy."</p>
<p>"To je celkem skličující."</p>
<p>Vzpomněla jsem si na tu poznámku z Harringtonovy knihy, kde se psalo o tom, že Nefilim odmítají v nebi i v pekle. Možná bych na jejich místě byla taky nasraná, chtěla nadělat čím víc potíží a dát oběma stranám na známost, že jejich přístup je hnusnej.</p>
<p>Erik mi už další informace o Nefilim nenabídl a náš rozhovor se čím dál víc začal odchylovat od tématu. Přešla hodina a mě překvapilo, že mě zatím Carter nezastavil. Poukázala jsem na svůj další program a omluvila se Erikovi, že už musím jít. Jako obvykle jsem si koupila trochu čaje a on zase jako obvykle naléhal, abych za ním kdykoliv přišla.</p>
<p>Když jsem zamířila ke dveřím, váhavě za mnou zavolal: "Slečno Kincaidová, ještě k Nefilim..."</p>
<p>Cítila jsem, že mi naskočila husí kůže. Přece jen o nich něco věděl. Zatraceně.</p>
<p>"Pamatujte si, že jsou nesmrtelní. Jsou tady už dlouho, ale na rozdíl od jiných nesmrtelných nemají žádnou vlastní agendu a nepodílejí se na božských intrikách. Mnozí z nich se prostě jen snaží žít smysluplný a možná i obyčejný život."</p>
<p>Vycházejíc ven jsem přemýšlela o těchhle podivných větách a představovala si, jak Nefilim denně jezdí do práce. Bylo těžké to srovnat s těmi hrůzostrašnými obrazy, které jsem si pamatovala.</p>
<p>Večer už dost pokročil a parkoviště bylo prázdné. Zneviditelnila jsem se a čekala na Cartera, aby nás odsud odnesl. A čekala. A čekala.</p>
<p>"Tak co je? Kde se flákáš?" zamumlala jsem.</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>"Cartere?"</p>
<p>Pořád nic.</p>
<p>Pak mi to došlo: Carter zase vyrazil lovit Nefilim a já zůstala sama. No bezva. Co budu dělat? Auto jsem neměla a bez ohledu na to, co anděl říkal o mé bezpečnosti, když je on na výpravě, byla jsem nesvá, když jsem tam v té tmě musela stát sama. Zase jsem se zviditelnila a vrátila se do obchodu. Erik se na mě překvapeně díval.</p>
<p>"Bude vám vadit, jestli tady počkám na odvoz?"</p>
<p>"Vůbec ne."</p>
<p>Teď jsem samozřejmě musela sehnat někoho, kdo by pro mě přijel. Vytáhla jsem svůj nový mobil a přemítala, komu zavolat. Cody by byl nejlepší volbou, ale bydlel daleko na jih od knihkupectví a já byla na severu. Stejně už nejspíš byl na cestě na hodinu tance a kdyby pro mě přijel, spolehlivě bychom se zpozdili oba dva. Potřebovala jsem někoho, kdo bydlel blízko, ale nic mě nenapadalo, kromě... no, Seth žil v Univerzitní čtvrti a to od Lake City nebylo moc daleko. Jediný problém byl, jestli je už doma nebo ještě pořád v Queen Anne. Když jsem to zvážila, zavolala jsem mu na mobil.</p>
<p>"Haló."</p>
<p>"Tady je Georgina. Kde jsi?"</p>
<p>"É... doma."</p>
<p>"To je skvělé. Vadilo by ti moc, kdybys pro mě přijel?"</p>
<p>O patnáct minut později Seth zastavil u Erika. Víceméně jsem čekala, že se Carter do té doby objeví, ale kde nic tu nic. Poděkovala jsem Sethovi a vklouzla do jeho auta. "Opravdu si vážím, že jsi tady. Můj řidič se na mě nejspíš vykašlal."</p>
<p>"To nevadí." Zaváhal a úkosem si mě změřil. "Vypadáš nádherně."</p>
<p>"Díky." Měla jsem na sobě červené šaty bez rukávů s živůtkem korzetového typu.</p>
<p>"Vlastně by to ještě chtělo flanelovou košili."</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila ten slušivý obleček, co jsem na sobě měla u jeho bratra a až po další chvíli mi došlo, že jsem mu tu košili ještě nevrátila.</p>
<p>"Promiň," řekla jsem mu pak. "Brzy ti ji přinesu."</p>
<p>"O nic nejde. Koneckonců tvou knihu pořád držím jako rukojmí. Spravedlnost musí být. Klidně ji nos dál, ať voní jako ty a ten parfém."</p>
<p>Okamžitě sklapnul, zřejmě ze strachu, že řekl příliš mnoho, což byla zřejmě pravda. Chtěla jsem se nad tou poznámkou zasmát a trochu zmenšit jeho rozpaky, ale místo toho se mi vybavil obrázek Setha, jak si tu látku přikládá k tváři a zhluboka se nadechuje, protože voní jako já. Ta představa byla tak erotická, tak naprosto provokativní, že jsem se od něj lehce odtáhla. Radši jsem se dívala z okna, abych nedala najevo své pocity a z ničeho nic těžký dech.</p>
<p>Co jsem to za nestydatou couru, plísnila jsem samu sebe, jak zbytek cesty ubíhal v tíživém mlčení. Jednu chvíli vzdychám po Romanovi a v další bych neměla nic proti tomu skočit do postele se Sethem. Byla jsem přelétavá, dávala jsem mužům špatné signály, poletovala jsem od jednoho k druhému, jednou rukou jsem je přivolávala a druhou odstrkovala. Sice je pravda, že energie, kterou jsem získala jízdou na Martinovi se už pozvolna vyčerpávala, takže se mi většina mužů zase začínala zdát docela přitažlivá, ale stejně... Chovala jsem se nestoudně. Už jsem ani nevěděla, koho to vlastně chci.</p>
<p>Když Seth zaparkoval, ale odmítl jít se mnou do Emerald City, cítila jsem se provinile. Nejspíš si myslel, že mi musí kvůli té poznámce o parfému připadat jako úchyl nebo tak něco. Nedokázala jsem to nechat jen tak, nemohla snést představu, že má kvůli mně zkaženou náladu, zvlášť když ten komentář o parfému byl celkem vzrušující. Prostě jsem s tím musela něco udělat.</p>
<p>Naklonila jsem se k němu v naději, že korzet za mě udělá aspoň polovinu práce při řešení té situace. "Pamatuješ si na tu scénu ve Skleněném domě? Když O´Neill doprovází domů tu servírku?"</p>
<p>Zvedl obočí. "Hm, já ji přece napsal."</p>
<p>"Pokud si dobře vzpomínám, řekl něco jako že by byl hřích vzdát se ženy oblečené v šatech s hlubokým výstřihem?"</p>
<p>Seth na mě hleděl s nečitelným výrazem. Nakonec se mu na tváři mihl ani ne moc omámený úsměv. "Ve skutečnosti říká: ´Muž, který odejde od ženy v takových šatech vůbec není muž a žena v takových šatech nechce být sama."</p>
<p>Významně jsem se na něj podívala. "Takže?"</p>
<p>"Takže co?"</p>
<p>"Nenuť mě, abych ti to hláskovala. Mám na sobě takové šaty a nechci být sama. Pojď se mnou dovnitř. Víš přece, že mi pořád dlužíš tanec."</p>
<p>"A ty zase víš, že netancuju."</p>
<p>"Myslíš, že by O´Neilla něco takovýho zastavilo?"</p>
<p>"Myslím, že O´Neill tak trochu do všeho skáče po hlavě a nemá žádné zábrany."</p>
<p>Podrážděně jsem zakroutila hlavou a obrátila se k odchodu.</p>
<p>"Počkej," zavolal za mnou Seth. "Půjdu s tebou."</p>
<p>"Stihlas to jen tak tak, co?" zeptal se Cody, když jsme vešli, vlastně spíš vběhli, do kavárny teď už zavřeného obchodu. Rychle jsem ho objala, pak ti dva na sebe přívětivě kývli a spisovatel se zamíchal mezi personál. "To je dlouhý příběh."</p>
<p>"Je to pravda?" Cody se ke mně naklonil a šeptal mi do ucha. "Opravdu se tady teď Carter potlouká?"</p>
<p>"Vlastně právě teď ne. Byl se mnou, ale pak se na mě vykašlal. Proto jsem se zpozdila; musela jsem zavolat Sethovi, aby pro mě přijel."</p>
<p>Vážná tvář mladého upíra se uvolnila. "Jsem si jistej, že pro vás oba to byla děsná oběť."</p>
<p>Nevšímala jsem si jeho pošťuchování a sehnala tu chasu dohromady, aby se hodina mohla rozběhnout. Jak už jsme si všimli posledně, většina se toho už naučila tolik, kolik byla schopná zvládnout. Už jsme jim neukazovali nic nového, místo toho jsme pilovali techniku a snažili se ujistit, že základy důkladně zvládli. Seth netancoval, přesně jak předtím prohlašoval. Přesto měl co dělat, aby odolal, protože většina zaměstnanců ho teď už dobře znala. Hodně žen se ho snažilo přemluvit, ale s ním to ani nehnulo.</p>
<p>"Bude tancovat, když ho o to požádáš ty," řekl mi v jednu chvíli Cody.</p>
<p>"O tom pochybuju. Vzpírá se tomu celej večer."</p>
<p>"Jo, ale ty jseš opravdu přesvědčivá."</p>
<p>"Carter tvrdil to samý. Netuším, kde jsem sebrala tu pověst Miss Sympatie."</p>
<p>"Prostě ho o to požádej."</p>
<p>Protočila jsem oči a šla za Sethem. Všimla jsem si, že už na mě upírá pohled.</p>
<p>"Tak dobrá, Mortensene, máš poslední šanci. Jseš připravenej na tu dramatickou změnu z voyeura na exibicionistu?"</p>
<p>Zvědavě k mně naklonil hlavu. "Mluvíme pořád o tanci?"</p>
<p>"No, přijde na to. Kdysi mi někdo řekl, že muži se při tanci chovají stejně jako v posteli. Takže jestli chceš, aby si tady všichni mysleli, žes ten typ chlapa, co jen tak sedí a-"</p>
<p>Vstal. "Jdeme tancovat."</p>
<p>Vykročili jsme a bez ohledu na jeho odvážné prohlášení byla jeho nervozita málem hmatatelná. Dlaň, kterou mě chytil za ruku, byla zpocená a druhá ruka až příliš váhavě spočinula na mém boku.</p>
<p>"Vypadá to, že už mi tu ruku nikdy nevrátíš," škádlila jsem ho jemně a trošku uvolnila stisk. "Jen klid. Poslouchej hudbu, počítej takty a sleduj mé kroky."</p>
<p>Když jsme se pohnuli, nabyla jsem dojem, že ty základní kroky už někdy dělal. Neměl problém si pamatovat figury, ale sladit kroky s hudbou, což pro mě bylo úplně instinktivní. Mohla bych přísahat, že v hlavě doslova počítal takty a nutil se pohybovat do rytmu, z čehož logicky vyplývalo, že se víc díval na zem než na mě.</p>
<p>"Půjdeš s námi, až to tady zabalíme?" snažila jsem se vést rozhovor.</p>
<p>"Promiň, ale nedokážu současně mluvit a počítat."</p>
<p>"Aha. To je v pohodě." Ze všech sil jsem se snažila skrýt úsměv.</p>
<p>A tak to šlo bez řečí dál a dál dokud lekce neskončila. Pro Setha se tanec nestal druhou přirozeností, ale nevynechal žádný krok, byl pozorný, snaživý a odhodlaný a celou dobu se úsilím hrozně potil. Když jsem u něj byla tak blízko, zase jsem cítila mezi námi něco jako napětí, opojné a elektrizující.</p>
<p>Když večer skončil, obešli jsme s Codym ostatní a se všemi se rozloučili. Seth tam zůstal jako jeden z posledních a když jsme s Codym vycházeli ven, přidal se k nám.</p>
<p>"Dneska ses vytáhl," pochválil ho Cody.</p>
<p>"Díky. V sázce byla má pověst." Seth se obrátil ke mně. "Doufám, že jsem se vzhledem k tomu tanečně-sexuálnímu srovnání dostatečně projevil."</p>
<p>"Řekla bych, že tam opravdu bylo pár pozoruhodných podobností," poznamenala jsem s vážnou tváří.</p>
<p>"Jen pár? A co tak zaměření na detail, vynaložení značné energie, spousta potu a úporné soustředění tu práci nejen zvládnout, ale udělat ji tak, jak se má?"</p>
<p>"Měla jsem na mysli hlavně to, že při sexu nemluvíš." Bylo to hnusný, ale nedokázala jsem odolat.</p>
<p>"No, má pusa má lepší věci na práci."</p>
<p>Polkla jsem, náhle v mé vlastní puse jako na Sahaře. "Pořád ještě mluvíme o tanci?"</p>
<p>Seth nám popřál dobrou noc a odešel.</p>
<p>Toužebně jsem se za ním dívala. "Ještě někdo má pocit, jako by padal do mdlob?"</p>
<p>"To si piš," ozval se za námi Carterův žoviální hlas.</p>
<p>Oba s Codym jsme nadskočili.</p>
<p>"Kriste," zvolala jsem. "Jak dlouho už jseš zpátky?"</p>
<p>"Není čas na jalové řeči. Držte se, děcka."</p>
<p>Anděl se rychle rozhlédl kolem, aby si ověřil, že jsme sami a pak nás najednou popadl za zápěstí. Zase jsem cítila tu nevolnost a závan větru a pak už jsme stáli ve velmi elegantně zařízeném obýváku. Nikdy předtím jsem tady nebyla a bylo tu krásně. Místnost zdobil sladěný kožený nábytek a na zdech visely draze vypadajíci obrazy. Prostě bohatství, styl a velkolepost.</p>
<p>Jediný problém byl v tom, že se na tom místě někdo pořádně vyřádil. Luxusní nábytek samé škrábance, stoly byly vzhůru nohama a obrazy buď šejdrem nebo něčím pokecané nebo obojí. Na jedné zdi byl nasprejovaný obrovský symbol, který jsem neznala: kruh rozdělený svislou čárou a další čára vedla šikmo zleva doprava. Z takového znesvěcení toho kouzelného místa jsem byla celá pryč.</p>
<p>"Vítejte v Jeromových komnatách," sdělil nám Carter.</p>
<p>Kapitola 20</p>
<p>"Omlouvám se za tu nadmíru svižnou dopravu," pokračoval Carter. "Jerome začal vyšilovat, že jsem tě nechal samotnou příliš dlouho."</p>
<p>"Nikdy v životě jsem ´nevyšiloval´ - é... v existenci... é... to je jedno," zabručel Jerome vcházeje do místnosti.</p>
<p>Když jsem si ho prohlídla pozorněji, řekla bych, že to myslel vážně. Jako vždycky byl bezvadně oblečený, v ruce držel martini a uprostřed toho božího dopuštění vypadal pozoruhodně v pohodě.</p>
<p>"Máš to tady hezký," řekla jsem mu, pořád konsternovaná škodou, co někdo natropil na takové kráse. "Vyřádil se tady bytový architekt?"</p>
<p>V démonových očích se zablesklo pobavením nad mým vtipem. "Opravdu mám rád tvou společnost, Georgie." Loknul si ze sklenice. "Ano, teď je to tady kapku neuspořádané, ale žádný strach, uklidím to. Kromě toho mám i jinde kde bydlet."</p>
<p>Jerome vždycky dělal hrozné tajnosti s tím, kde žije a já měla podezření, že jsme tady teď byli na Carterovu přímluvu. Démon sám by nás nikdy nepozval. Přešla jsem k velkému arkýřovému oknu a získala tím nádherný výhled na jezero Washington, za nímž se třpytilo panorama Seattle. Podle toho, z jakého úhlu jsem se na ně dívala, bych se byla ochotná vsadit, že jsme v Medině, v jednom z nejelitnějších východních předměstí. Pro Jeroma jen to nejlepší.</p>
<p>"Takže co se stalo?" zeptala jsem se nakonec, když mi bylo jasné, že nikdo to téma nenakousne. "Byl to útok Nefilim, nebo jsi tady jen uspořádal flám, kterej se maličko vymknul z ruky? Protože jestli to druhý, vážně se naštvu, žes nás nepozval."</p>
<p>"Neměj strach," řekl Carter s úsměvem. "Náš přítel Nefilim tady trochu vymaloval a když skončil, jemně na nás bliknul. Proto jsem od tebe u Erika odešel. Mohl jsem tě varovat, ale když jsem cítil, že je tady..." významně se na Jeroma podíval. Démon si jen odfrkl. "Copak sis myslel, že mi snad něco hrozí? Víš přece, že to není možné."</p>
<p>Carter vydal jakýsi nesouhlasný zvuk. "Jo? A jak říkáš tomuhle?" Naklonil hlavu k nasprejovanému symbolu.</p>
<p>"Grafitti," odpověděl Jerome nezúčastněně. "Nic to neznamená."</p>
<p>Odešla jsem od úchvatného okna a jeho draze zaplaceného výhledu a důkladně si prohlídla ten symbol. Nikdy jsem nic podobného neviděla, přitom moc dobře znám spoustu postav a symbolů ze všech možných míst a dob. "Ale to <emphasis>musí</emphasis> něco znamenat," opáčila jsem. "Nedal si s tím tolik práce jen tak pro nic za nic. V opačném případě ti prostě jen mohl napsat ´jseš vůl´ nebo něco takovýho."</p>
<p>"Možná to napsal v jiným pokoji," navrhl Cody.</p>
<p>"Pointa ve stylu Georgie. Koukám, že učíš víc než tanec."</p>
<p>Nevšímala jsem si démonovy pokusy změnit téma a pro odpověď jsem se obrátila k Carterovi. "Co to je? Určitě víš, co to znamená."</p>
<p>Anděl si mě chvíli zkoumavě prohlížel a já si uvědomila, že jsem se nikdy předtím na něj vážně neobrátila pro pomoc. Dokud mi ho Jerome nepřidělil jako spolubydlícího, většina našich styků byla naprosto protichůdných.</p>
<p>"Je to varování," odpověděl pomalu a ani nepohlédl na svůj ďábelský protipól. "Varování před hrozící katastrofou. Poslední stadium před začátkem bitvy."</p>
<p>Jeromova zdánlivá sebekontrola byla pryč. Zrudnul a zprudka postavil sklenicí na nakloněný stůl. "Kristepane, Cartere! Zbláznil ses?"</p>
<p>"To je jedno a ty to víš. Stejně by se to všechno provalilo."</p>
<p>"Ne," zasyčel démon ledově. "Všechno ne."</p>
<p>"Tak jim to řekni." Carter udělal velkolepé gesto směrem k symbolu. "Vysvětli jim to sám a tak bude jisté, že já toho neřeknu příliš mnoho."</p>
<p>Jerome se na něj zaškaredil a pak se na sebe jako obvykle dívali upřenými pohledy. Už jsem to viděla nesčetněkrát, ale byla jsem si docela jistá, že ještě nikdy mezi nimi nebyly takové rozepře.</p>
<p>"Kdysi to mohlo něco znamenat," přiznal nakonec Jerome a vydechl ve snaze se uklidnit. "Ale teď už ne. Jak jsem řekl, teď to už nemá žádný význam. Jsou to jen starodávné klikyháky. Kouzlo, ve které nikdo nevěří, ztrácí svou moc."</p>
<p>"Tak proč to potom použil?" přemýšlela jsem nahlas. "Další ukázka prapodivného smyslu Nefilim pro humor?"</p>
<p>"Něco takového. Má nám to připomenout, s kým máme do činění - jako by vůbec bylo možné na něj zapomenout."</p>
<p>Jerome dopil martini jedním douškem. Náhle vypadal unaveně, povzdechl si a krátce pohlédl na Cartera. "Jestli chceš, můžeš jim říct i o těch ostatních."</p>
<p>Na andělovi bylo vidět, že ho pobídka trochu překvapila a ohlédl se na zničenou zeď. "Tenhle symbol je druhý ze tří. První je výzva k boji - tak trochu způsob, jak psychicky nahlodat nepřítele a oznámit mu, co ho čeká. Vypadá jako tenhle, ale bez úhlopříčky. Poslední symbol je znakem vítězství. Jsou na něm dvě úhlopříčky a namaluje se, když je nepřítel poražen."</p>
<p>Sledovala jsem jeho pohled. "Tak počkat... jestli tohle je druhý, znamená to, že ten první jste už taky viděli?"</p>
<p>Jerome vyšel z místnosti a když se po chvilce vrátil, podal mi kus papíru. "Nejsi jediná, kdo dostává milostné dopisy, Georgie."</p>
<p>Otevřela jsem to. Papír byl stejný jako na těch dopisech, které jsem dostávala já. Na něm byl černým inkoustem namalovaný stejný symbol jako na Jeromově zdi, ale bez úhlopříček. První symbol, podle Cartera výzva k boji.</p>
<p>"Kdy jsi to dostal?"</p>
<p>"Těsně předím než Duane zemřel."</p>
<p>Vrátila jsem se v mysli o několik týdnů. "Tak proto jsi na mě tolik netlačil, když umřel. Už jsi měl docela slušnou představu, kdo za tím je."</p>
<p>Démon místo odpovědi jen pokrčil rameny.</p>
<p>"No moment," zvolal Cody, který přišel ke mně a koukal se mi přes rameno na ten papír. "Jestli tohle je první varování... chceš snad říct, že všechno, co se stalo - Duane, Hugh, Lucinda, Georgina - je částí té psychologické přípravy?" Když se žádný z vyšších nesmrtelných nenamáhal s odpovědí, upírova nevěřícnost rostla. "Co horšího se ještě může stát? Co je ta ´poslední fáze´? Chci říct, že on už zaútočil nebo zabil, kolik, čtyři nesmrtelné?"</p>
<p>"Čtyři nižší nesmrtelné," dodala jsem, protože mi to najednou došlo. Střídavě jsem hleděla na Jeroma a na Cartera. "Správně?"</p>
<p>Anděl se pousmál. "Správně. Vy lidičkové jste byli jen zahřívacím kolem před hlavním úderem." Znovu se na Jeroma významně podíval.</p>
<p>"Nech toho," štěkl na něj démon. "Na mě nemíří."</p>
<p>"Opravdu? Na mou zeď nikdo nic nenamaloval."</p>
<p>"Protože nikdo neví, kde tě má hledat."</p>
<p>"Zato ty inzeruješ své bydlo ve Zlatých stránkách. To tys jeho cíl."</p>
<p>"To je diskutabilní. Nedotkne se mě."</p>
<p>"To nemůžeš vědět."</p>
<p>"Vím to docela jistě a ty taky. V žádném případě nemůže být silnější než já."</p>
<p>"Přece jen by se hodilo, aby nám někdo kryl záda. Zavolej Nanette-"</p>
<p>"No jistě," zasmál se drsně Jerome. "Nikdo si nevšimne, že jsem ji vytáhl z Portlandu. Bylo by to stejné jako vyvěsit rudou vlajku. Lidé by si toho všimli a začali se vyptávat-"</p>
<p>"No a? O nic přece nejde."</p>
<p>"Tobě se to mluví. Co bys tak mohl vědět-"</p>
<p>"Ale prosím tě. Vím toho dost, aby mi bylo jasné, že jsi příliš paranoidní kvůli..."</p>
<p>A tak to šlo pořád dál. Jerome tvrdohlavě popíral, že vůbec nějaký problém existuje a Carter tvrdil, že musí přijmout nějaká opatření. Jak už jsem řekla, nikdy dřív jsem ty dva neviděla, aby se do sebe tak otevřeně pustili. Nijak se mi to nelíbilo, zvlášť když rozčilením začali zvyšovat hlas. Neměla jsem zájem tady okounět, jestli taky padne nějaká rána nebo dojde na ukázky síly. Už jsem jich za poslední týdny viděla až moc.</p>
<p>Pomalu jsem couvala z obýváku do chodby a Cody mě následoval, protože měl stejný pocit.</p>
<p>"Nesnáším, když se taťka s mamkou začnou hádat," poznamenala jsem, jakmile jsme se dostali z dosahu božské výměny názorů a hledali klidnější místo. Za dveřmi jsme postupně našli koupelnu, ložnici a pokoj pro hosty. Nějak jsem si nedokázala představit, že by u démona zůstalo na noc příliš mnoho hostí.</p>
<p>"Tohle vypadá slibně," všimnul si Cody, když jsme objevili ´hernu´.</p>
<p>Další kožená křesla a velká, až absurdně tenká plazmová televize, která visela na zdi. Kolem nás byly strategicky rozmístěné elegantní, krásné reproduktory a v bytelné skleněné skříňce byly stovky DVD. I tenhle pokoj, stejně jako ostatní, byl důkladně rozházený. S povzdechem jsem se svezla do jednoho z rozpáraných křesel, zatímco Cody se věnoval zvukovému zařízení.</p>
<p>"Co si o tom všem myslíš?" zeptala jsem se ho. "Myslím tím to, co se dělo vedle, ne nastavení těch mašinek."</p>
<p>"A co si mám myslet? Mně se to zdá jednoduché. Pro Nefilim byli nižší nesmrtelní jen cvičení pro zahřátí a teď se rozhodl, že sejme jednoho z těch vyšších. Je to sice zvrácené a odporné, ale tak to je. Dívej se na to z té lepší stránky - možná, že jsme tím pádem už mimo nebezpečí. Ne že bych Jeromovi nebo Carterovi přál něco špatnýho."</p>
<p>"Kdo ví," opřela jsem si hlavu a přemýšlela. "Něco se mi na tom pořád nezdá. Něco nám uniká. Vždyť jsi je slyšel. Proč se najednou Jerome chová jako idiot? Proč Cartera neposlechne?"</p>
<p>Mladý upír vzhlédl od filmů, kterí si prohlížel a prohnaně se na mě usmál. "Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy budeš na Carterově straně. Po minulém týdnu jste z ničeho nic jedna ruka."</p>
<p>"Nějaké romantické nápady si vyhoď z hlavy," upozornila jsem ho. "Bůh je mi svědkem, že i bez něj toho mám až nad hlavu. Je to takový, těžko říct. Carter není takovej mizera jak jsem si dřív myslela."</p>
<p>"Je to přece anděl, on nemůže být mizera."</p>
<p>"Dobře víš, jak to myslím a musíš uznat, že má pravdu. Jerome by opravdu měl přijmout vhodná opatření. Ta věc mu zdemolovala domov a posílá vzkazy - ať jsou to neúčinná kouzla nebo ne. Proč je Jerome tak přesvědčený, že mu nic nehrozí?"</p>
<p>"Protože si myslí, že je silnější než tamto."</p>
<p>"Jak by to mohl vědět? Ani jeden z nich ho nedokázal pořádně vycítit - dokonce ani Carter té noci, kdy mě zachránil."</p>
<p>"Jerome nevypadá jako typ, co pouští věci z hlavy bez důvodu. Jestli říká, že je silnější, pak já- no to mě vomejte. Koukni se na to." Jeho vážný proslov skončil smíchem.</p>
<p>Zvedla jsem se, došla k němu a svezla se vedle něj. "Na co?"</p>
<p>Ukázal na spodní řádku DVD a já četla názvy. <emphasis>Všechny moje lásky, Řekni cokoliv, Radši umřít, Jasný terč</emphasis>. Všechny filmy Johna Cusacka.</p>
<p>"Já to věděla," vydechla jsem a přemýšlela o démonově náhodné podobě s tím hercem. "Věděla jsem, že je jeho fanda, i když to pořád popíral."</p>
<p>"Nemůžu se dočkat, až o tom povíme Petrovi a Hughovi," zavýskl Cody a vytáhl <emphasis>Radši umřít</emphasis> z police. "Tenhle je jeho nejlepší."</p>
<p>Já zase vytáhla <emphasis>V kůži Johna Malkoviche</emphasis> a na chvíli se mi zvedla nálada. "Ani nápad. Tenhle je nejlepší."</p>
<p>"Ten je příliš divnej."</p>
<p>Vzhlédla jsem k plazmovce s obrovskou prasklinou přes celou šířku. "Normálně bych řekla, abychom se podívali na oba, ať si to vyjasníme jednou provždy, ale tak mě napadá, že se tady ještě nějakou chvilku nikdo nebude dívat na filmy."</p>
<p>Cody sledoval můj pohled a pak se ušklíbl. "Taková škoda. Ten Nefilim je opravdovej parchant."</p>
<p>"Bezpochyby," souhlasila jsem a vstala. "Není divu, že-"</p>
<p>Ztuhla jsem. Všechno ztuhlo. <emphasis>Opravdovej parchant</emphasis>.</p>
<p>"Georgino, jseš v pořádku?" zajímal se Cody.</p>
<p>Zavřela jsem oči a hlava se mi točila. "Panebože." <emphasis>Opravdovej parchant</emphasis>.</p>
<p>Pak jsem začala přemýšlet o celém tom příběhu od začátku, kdy nás Jerome varoval, abychom se od toho drželi dál. Zdánlivě to vypadalo, že se jen snaží nás udržet v bezpečí, ale neměl žádný důvod na to, aby nám Nefilim zatajoval. Nemohli jsme mu nadělat žádné problémy ani kdybychom věděli, s kým máme tu čest. Přesto Jerome mlčel jako ryba a bezdůvodně se vztekal, když se někdo z nás dostal příliš blízko. Když Cody začal předpokládat, že jde o ´odpadlého anděla´, předpokládala jsem, že ty tajnosti jsou kvůli tomu, aby nevyvedl z míry druhou stranu. Ale nebyla to jejich strana, která měla co skrývat. Byla to ta naše.</p>
<p>Cvak, cvak. Když to jednou začalo, kostky domina v mé hlavě začaly rychle padat jedna za druhou. Přemýšlela jsem o Harringtonově knize: <emphasis> jak padlí andělé učili své manželky ´kouzla a čáry´, zatímco jejich potomkové žili volně po celém světě... </emphasis>Kouzla, jako to starodávné na Jeromově zdi. <emphasis>Má nám to připomenout, s kým máme do činění - jako by vůbec bylo možné na něj zapomenout</emphasis>, napadlo mě najednou.</p>
<p>Carter mi řekl, že démoni všeobecně Nefilim pronásledují. Nanette chtěla přijít a pomoct nám s tím, ale Jerome ji nenechal, prý aby nezvyšoval počet těch, co jsou do toho zapleteni, přesto měl Cartera poruce kvůli zabíjení. <emphasis>Opravdu to nechtěl Jerome udělat sám</emphasis>? Přemýšlela jsem nahlas, ale anděl se vyhnul odpovědi.</p>
<p>Domino padalo dál. <emphasis>Nefilim od svých rodičů zdědili mnohem víc než polovinu jejich síly, ale nikdy ji nepřekročí.</emphasis> Tohle nám sám Jerome řekl minulý víkend, hned po útoku na mě. Jen před pár minutami jsem se divila, jak si může být tak jistý, že je silnější než Nefilim. Jasně, že si může být jistý. Božská genetika nepustí.</p>
<p>"Georgino, kam jdeš?" zavolal za mnou Cody, když jsem vyšla z pokoje a zamířila tam, kde ti dva na sebe pořád hulákali.</p>
<p>"Koukej," řekl Carter, "nespadne ti koruna z hlavy, jestli-"</p>
<p>"Je to tvoje," zaječela jsem na Jeroma a snažila se na něj dívat z výšky - dalo mi to zabrat, protože byl vyšší než já. "Nefilim je tvůj!"</p>
<p>"A co? Můj problém?"</p>
<p>"Ne! Moc dobře víš, o čem mluvím. Tvé dítě. Tvůj syn... nebo dcera... to je jedno."</p>
<p>Rozhostilo se ticho a Jerome na mě hleděl těma pronikavýma černýma očima, které se mi propalovaly až do duše. Čekala jsem, že mnou každou chvíli majzne přes celou místnost, ale místo toho se zeptal: "No a?"</p>
<p>Polkla jsem překvapená jeho klidnou reakcí. "Proč... jsi nám to prostě neřekl hned na začátku? Proč jsi s tím dělal takové tajnosti?"</p>
<p>"Nejspíš si dokážeš představit, že tohle není téma, které bych nadšeně vytahoval před ostatními. A na rozdíl od všeobecně sdíleného přesvědčení si myslím, že mám právo na trochu soukromí."</p>
<p>"To jo, ale..." Teď, když už to bylo venku, nevěděla jsem, co si mám myslet, říct nebo dělat. "Co se bude dít? Co chceš dělat?"</p>
<p>"To samé, co jsem měl i doposud v plánu. Najdeme to stvoření a zničíme ho."</p>
<p>"Ale to je... vlastně ona... on... je tvé..." Já, která žárlivě a toužebně sledovala Paigino těhotenství a houf Sethových neteří, jsem se ani nesnažila dostat na kloub tomu, že někdo tak nevzrušeně oznamuje vraždu jednoho ze svých potomků.</p>
<p>"Na tom nezáleží," řekl démon zkrátka. "Překáží tady a pro vás ostatní je nebezpečný. Můj vztah k němu není důležitý."</p>
<p>"Pořád říkáš ´to´. "Je ti tak lhostejný, že ani nedokážeš třeba... vyslovit jeho jméno nebo říct, jestli je to muž nebo žena. A vůbec, co je to? Syn nebo dcera?"</p>
<p>Na chvíli zaváhal a já zahlédla v jeho pohodové masce malinko neklidu. "Nevím."</p>
<p>Jen jsem na něj zírala. "Cože?"</p>
<p>"Když se to narodilo, nebyl jsem tam. Když jsem zjistil, že má manželka... je těhotná, odešel jsem. Věděl jsem, co by se stalo. Nebyl jsem první - a ani poslední - kdo si vzal smrtelnici. Spousta Nefilim se narodila a hned byla zničena. Všichni jsme věděli, čeho jsou schopni a jediné správné bylo zničit je hned po narození." Odmlčel se, tvář měl bezvýraznou. "Já to nedokázal. Odešel jsem, abych to nemusel řešit, abych se nemusel rozhodovat. Zachoval jsem se jako zbabělec."</p>
<p>"Viděl jsi ji ještě někdy potom... svou ženu?"</p>
<p>"Ne."</p>
<p>Oněmělá jsem přemýšlela, co to muselo být za ženu. Jen stěží jsem Jeroma chápala teď, když byl démon a neuměla si představit jaký byl, než se stal padlým. Skoro nikdy k nikomu neprojevil žádný cit nebo náklonnost. Jaká žena ho dokázala tak zaujmout, že se obrátil zády ke všemu, co považoval za posvátné? Přesto, navzdory své lásce, prostě od ní odešel a už se s ní nikdy nesetkal. Teď už musela být mrtvá celá tisíciletí. On odešel, aby zachránil jejich dítě a teď zase musí čelit tomu, že drží jeho život ve svých rukou. Celé to bylo srdcervoucí a já moc chtěla něco udělat - možná démona obejmout - ale věděla jsem, že by mě nejspíš někam poslal. Už tak byl v rozpacích až moc, když jsme se o celé té věci dověděli i my ostatní.</p>
<p>"Takže jsi ho nikdy neviděl? Jak pak můžeš s takovou jistotou vědět, že tohle je tvé dítě?"</p>
<p>"Podle aury. Cítil jsem, že to je polovina mé aury a polovina... její. Žádná jiná bytost nemůže mít takovou kombinaci."</p>
<p>"A pokaždé to byla tatáž aura?"</p>
<p>"Ano."</p>
<p>"No tohle! A kromě toho o něm nic nevíš."</p>
<p>"Správně. Jak jsem řekl, když se to narodilo, byl jsem už dlouho pryč."</p>
<p>"Pak... by ale opravdu dávalo smysl, že jsi jeho cílem," řekla jsem mu a ukázala na zeď. "Bez ohledu na tohle všechno může mít Nefilim skutečný důvod, aby byl na tebe naštvaný."</p>
<p>"Děkuju, že mám tvou bezvýhradnou podporu."</p>
<p>"Tak jsem to nemyslela. Prostě si jen myslím, že Nefilim mají dobrý důvod se zlobit. Každý je nenávidí a snaží se je zabít. A tenhle... no, lidi utrácejí tisíce dolarů u psychologa, aby se přenesli přes špatné zážitky se svými otci. Určitě si umíš představit, co za neurózu se mohlo vyvinout po několika tísiciletích."</p>
<p>"Navrhuješ zajít si na sezení rodinné terapie, Georgie?"</p>
<p>"Ne, to samozřejmě ne. I když... kdo ví. Zkusil jsi si s ním rozumně promluvit?" Připomněla jsem si Erikovu poznámku o tom, že Nefilim touží jen po tom, aby jim ostatní dali pokoj. "Snad bys něco vymyslel."</p>
<p>"Dobrá. Tahle debata je čím dál absurdnější, jestli to ještě vůbec je možné." Jerome se obrátil k Carterovi. "Vezmeš je teď domů?"</p>
<p>"Zůstanu s tebou," řekl anděl rázně.</p>
<p>"Ach, proboha, myslel jsem si, že už jsme si to vyříkali-"</p>
<p>"Má pravdu," ozvala jsem se. "Fáze varování skončila a teď už mi nic nehrozí."</p>
<p>"Nevíme, jestli-"</p>
<p>"A kromě toho tohle nebylo ani tak o mé bezpečnosti jako o tom, aby Carter dohlédl, ať nezjistím pravdu o tvých rodinných problémech. Už je moc pozdě a ten stín v patách mi už mohutně leze na nervy. Nech ho tady a všichni budeme mít klidné spaní, dokonce i když je to jako živelná pohroma."</p>
<p>"Trefila to," zasmál se anděl.</p>
<p>Jerome pořád protestoval, tak jsme se ještě chvíli kvůli tomu potýkali, ale rozhodnutí bylo koneckonců v Carterových rukou. Jeromě opravdu neměl takovou moc, aby mu nařídil, kam má jít a jestli si Carter vzal do hlavy, že za ním bude chodit donekonečna, Jerome neměl nejmenší šanci s tím něco podniknout. Nevypadalo to, že jeden proti druhému bude vést nějakou impozantní bitvu, i když se teď zdálo, že jsou vzteklí oba.</p>
<p>Carter souhlasil, že nás teleportuje zpátky, i když jsem ho podezírala, že tím laskavým gestem jen chtěl zařídit, abychom my dva s Codym už podruhé nedokázali najít Jeromův byt. Nejdřív hodil domů upíra a pak mě přenesl do mého obýváku a chvíli váhal, než zmizel znovu.</p>
<p>"Myslím, že to takhle bude lepší," řekl mi. "Myslím tím to, že zůstanu s Jeromem. Vím, že Nefilim nemůže být silnější než on... přesto se tady děje něco divného. I když pořád ještě nejsem přesvědčený, že jsi mimo nebezpečí, to, co se stalo tobě, je něco úplně jiného." Pokrčil rameny. "Těžko říct. Jde o vážná rozhodnutí a přál bych si, aby Jerome přijal pomoc zvenčí. Samozřejmě nijak moc, jen trochu. Aspoň něco."</p>
<p>"Neboj," uklidňovala jsem ho. "Já to zvládnu. Nemůžeš být všude najednou."</p>
<p>"Kdyby to tak byla pravda. Až to všechno skončí, budu se muset vyptat Nefilim, jak to dělá."</p>
<p>"Mrtvý ti toho moc neřekne."</p>
<p>"To ne," souhlasil neradostně. "Neřekne." Obrátil se jako by chtěl odejít.</p>
<p>"Celé je to divné," začala jsem pomalu. "Představa, že by Jerome dokázal milovat nějakou ženu a padnout kvůli ní."</p>
<p>Obdařil mě jedním z těch svých mazaných úsměvů, co naháněly husí kůži. "Andělé nepadnou kvůli lásce, Georgino. Kdyby nic jiného, láská míva úplně opačný efekt."</p>
<p>"Takže jak je to? Kdyby se Jerome zase zamiloval, znovu by se z něj stal anděl?"</p>
<p>"Ne, to ne. To není tak jednoduché." Když viděl, že hledím jako tele na nový vrata, zasmál se a krátce mi stiskl rameno. "Dávej na sebe pozor, dcero Lilith a zavolej, jestli budeš potřebovat pomoc."</p>
<p>"Jasně," ujistila jsem ho a on zmizel. Přesto sehnat nesmrtelného nebylo tak snadné. Jerome by cítil, že mi někdo ubližuje, ale zavolat mu, abychom si jen tak pokecali, bylo mnohem těžší.</p>
<p>Brzy potom jsem zalezla do postele unavená vším tím, co se dělo a příliš utahaná než abych si dělala hlavu s tím, jestli mě Nefilim nepřepadne ve spánku. Zítra jsem měla mít odpolední směnu a měl to být můj poslední den v práci před dvěma dny volna. Potřebovala jsem odpočinek jako sůl.</p>
<p>Příští ráno jsem se probudila dost pozdě a kupodivu pořád naživu. Cestou do knihkupectví jsem narazila na Setha. Byl ozbrojený laptopem a celý žhavý do dalšího tvořivého dne. Když jsem si vybavila včerejší taneční lekci, dočasně jsem zahnala své starosti kvůli Nefilim.</p>
<p>"Máš mou knihu?" zeptala jsem se, když mi přidržel dveře.</p>
<p>"Ne. Máš mou košili?"</p>
<p>"Ne. Ale líbí se mi to triko, co máš na sobě." Na tom dnešním bylo zobrazeno logo muzikálu <emphasis>Bídníci</emphasis>. "Mé nejoblíbenější písničky jsou právě odtud."</p>
<p>"Vážně?" zeptal se. "A které?"</p>
<p>"Třeba ´<emphasis>Zdál se mi sen</emphasis>´."</p>
<p>"To je opravdu depresivní song. Ani se nedivím, že nechceš s nikým chodit."</p>
<p>"Ty máš kterou nejradši?" Na takové věci jsem se vyptávala Romana, ale ne Setha.</p>
<p>"<emphasis>Ultraviolet</emphasis> od U2. Znáš ji?"</p>
<p>Dorazili jsme k pultu s espressem. Bruce byl v práci a začal mi dělat moka ještě dřív než jsem otevřela pusu. "Některé jejich věci znám, ale tohle ne. O čem je?"</p>
<p>"Samozřejmě o lásce, jako všechny dobré songy. Srovnává bolest a spásonosnost lásky a je trochu optimističtější než ta tvá."</p>
<p>Vzpomněla jsem si na Carterovu poznámku ze včerejšího večera. <emphasis>Andělé nepadnou kvůli lásce</emphasis>.</p>
<p>Usadili jsme se se Sethem, abychom si popovídali a konverzace nám šla úplně hladce. Bylo těžké uvěřit, že to předtím bylo takové kodrcavé. Byl nadmíru příjemný.</p>
<p>Nakonec s vědomím, že někdy musím i pracovat, jsem se od něj odlepila, abych zkontrolovala ostatní personál a pak zapadla do svého kanclu. Chtěla jsem si tam jen prohlídnout e-maily, protože jsem toužila po společnosti a plánovala pracovat na patře. Hodila jsem kabelku na stůl a přitáhla si židli, když jsem spatřila až příliš známou obálku nadepsanou mým jménem.</p>
<p>Zatajila jsem dech. Vypadá to, že jsem se pořádně sekla, když jsem si myslela, že si mě Nefilim už nebude všímat. Třesoucíma se rukama jsem obálku zvedla a nešikovně ji začala otevírat.</p>
<p><emphasis>Stýská se ti po mně? Umím si představit, že jsi i se svými nesmrtelnými přáteli měla hodně práce, abyste se ujistili, že je každý v bezpečí a chová se zodpovědně. Taky si myslím, že tě tak moc pohlcoval tvůj nadmíru vzrušující osobní život, že jsi mi sotva věnovala kratičkou vzpomínku. Jak kruté, vzhledem k tomu, co všechno jsem pro tebe udělal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přesto by mě zajímalo, jestli si děláš stejné starosti jako o nesmrtelné i o smrtelníky ve svém životě, i když je pravda, že jejich smrt není příliš důležitá. Přece jen, co je to nějakých padesát let ve srovnání se staletími nesmrtelnosti? Smrtelníci za ten povyk ani nestojí, ale ty se stejně tváříš, jako by ti na nich záleželo. Ale opravdu je tomu tak? Nejsou spíš jen rozptýlením ve tvém dlouhém nudném životě? A co tvůj přítel? Je jen další hračkou, koníčkem pro ukrácení dlouhé chvíle nebo opravdu pro tebe něco znamená?</emphasis></p>
<p><emphasis>To hned uvidíme. Dnes mě musíš přesvědčit, že ti na něm záleží. Musíš se postarat o jeho bezpečí až do konce své směny. Pravidla přece znáš - půjdeš s ním tam, kde mu nic nebude hrozit, kde bude kolem něj spousta lidí a tak dál, a tak dál. Budu pořád s tebou a budu se dívat. Přesvědč mě, že ti na něm doopravdy záleží a já ho ušetřím. Jestli selžeš - nebo se spojíš s někým z nesmrtelných - není takové místo, kam by se přede mnou mohl schovat.</emphasis></p>
<p>Dopis mi vypadl z ledových rukou. Co tohle bylo za podělanou hru? Nedávalo mi to žádný smysl. Nefilim mi jedním dechem říkal, abych se postarala o něčí bezpečí a zároveň upozorňoval, že je to úplně jedno, protože se mi to nepovede. Bylo to hloupé čeření vody, narušování statu quo, jen aby viděl, co se bude dít. Neklidně jsem se kolem sebe rozhlédla a dumala, jestli je Nefilim teď tady se mnou. Stál právě teď ten neviditelný špatně naložený Jeromův potomek za mými zády a šklebil se nad mými nesnázemi? Co si počnu?</p>
<p>A pak to nejdůležitější: kdo sakra vlastně je ten můj přítel?</p>
<p>Kapitola 21</p>
<p>Neměla jsem žádného přítele. Se všemi těmi nejasnostmi svého světa tohle jsem věděla docela jistě. Bohužel se tenhle Nefilim na můj milostný život nejspíš díval mnohem optimističtějším pohledem.</p>
<p>"Vůbec nevím, o kom to mluvíš," zaječela jsem do prázdného prostoru své kanceláře. "Slyšíš mě, ty zkurvysynu? Vůbec nevím, o kom to kurva mluvíš!"</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Paige, která právě šla kolem, strčila hlavu do dveří. "Volalas mě?"</p>
<p>"Ne," zabručela jsem. Měla na sobě šaty, které výrazně přiléhaly k jejímu rostoucímu bříšku, což mou náladu ani trochu nezlepšilo. "Jen si povídám sama se sebou."</p>
<p>Mým bezprostředním podnětem bylo zavolat o pomoc. Cartera, Jeroma, někoho. Kohokoliv. S tímhle si sama neporadím.</p>
<p><emphasis>Jestli selžeš - nebo se spojíš s někým z nesmrtelných - není takové místo, kam by se přede mnou mohl schovat.</emphasis></p>
<p>Zatraceně. Neměla jsem ani páru, kdo by mohl být ten ´on´. Zběsile jsem se snažila přijít na to, kdo z mých smrtelných známých by Nefilim mohl poplést natolik, že by ho začal pokládat za něco víc. Jako by už tak nebylo těžké být mým kamarádem.</p>
<p>Překvapivě - nebo možná ani ne - jsem si nejdřív vzpomněla na Setha a přemýšlela o našem krátkém vztahu. Opatrný a korektní, přesto srdečný, opravdový a přirozený. A občas mě nutí zatajit dech, když se náhodou dotkneme jeden druhého.</p>
<p>Ne, to je nesmysl. Má fascinace ním byla pomíjivá. Uctívala jsem spíš hrdinu jeho knih a naše přátelství mi pomáhalo vzpamatovat se z Romana. Jakékoliv povrchní pobláznění nebo ta trocha zájmu, jaký o mě mohl mít, určitě brzy zmizí. Nedával najevo nic jiného než kamarádství a má odměřenost na něj musela mít vliv. Kromě toho pořád mizel na nějaké tajemné schůzky, možná za nějakým děvčetem, o kterém se mi styděl říct. Bylo by ode mě příliš troufalé, kdybych o něm třeba jen začala uvažovat jako o ´příteli´.</p>
<p>Přesto... mohl tohle všechno Nefilim znát? Kdo může vědět, co si ten parchant myslí? Jestli pozoroval Setha a mě, jak klábosíme u kafe, mohlo to pro něj znamenat mnohem víc. Vyděsila jsem se a div se nerozběhla nahoru, abych Setha zkontrolovala. Ale zatím to nejspíš není nutné, protože píše v kavárně, obklopený lidmi. V takovém prostředí by na něj Nefilim určitě nezaútočil.</p>
<p>Kdo další? Warren? Ten mizernej voyeur Nefilim na nás čuměl, když jsme si to spolu rozdávali. Jestli se tohle nedá považovat za nějaký druh vztahu, pak vůbec nevím, co dalšího by potřeboval. Nefilim si taky samozřejmě mohl všimnout, že mezi námi nebyly žádné jiné důvěrnosti. Chudák Warren. Jako by nestačilo, že ho sex se mnou vždycky dokonale odrovná. Bylo by pořádně kruté, kdyby se ještě navíc stal terčem bizarního nemístního humoru Nefilim. Naštěstí jsem už dnes Warrena viděla v práci. Sice byl ve své kanceláři, ale řekla bych, že se to může brát jako bezpečné místo. A i když byl sám, určitě by křičel, kdyby ho Nefilim napadl a okamžitě zburcoval celé okolí.</p>
<p>Doug? V jednom kuse jsme spolu flirtovali. Jistě, každý si při troše námahy mohl všimnout, že mi občas nadbíhá, což naznačovalo, že z jeho strany může jít o víc než kamarádství. Přesto jsme poslední týdny toho spolu moc nenamluvili, protože mě příliš zaměstnávaly útoky Nefilim. A taky Roman.</p>
<p>Roman. To bylo ono. To, co mě pořád podvědomě zneklidňovalo. To, čemu jsem se vyhýbala, protože by to znamenalo, že mu musím zavolat a prolomit to ticho, ve kterém jsem se tak namáhavě snažila pokračovat. Netušila jsem, co vlastně je mezi námi, kromě spalující přitažlivosti a občasného souznění. Nevěděla jsem, jestli to je láska, nebo jestli se to možná někdy stane láskou, nebo co vlastně, ale věděla jsem, že mi na něm záleží. Hodně. Stýskalo se mi po něm. Byla jsem si jistá, že nejbezpečnější cesta, jak se od něj osvobodit, bylo přerušit s ním všechny styky, překonat svou touhu a jít dál. Bála jsem se toho, co se může přihodit, jestli se mu zase ozvu.</p>
<p>Ale stejně... protože mi na něm záleželo, nemohla jsem dovolit, aby se stal kořistí Nefilim. Nemohla jsem riskovat Romanův život, protože byl nejspíš tím nejpravděpodobnějším kandidátem. Polovina lidí v knihkupectví si pořád myslela, že spolu chodíme, tak proč ne Nefilim? Zvlášť ve světle toho, jak jsme se při pár našich vycházkách k sobě měli. Kterýkoliv Nefilim, co by se mi lepil na paty, by tohle mohl docela klidně přečíst jako milostný vztah. Popadla jsem telefon a ani nedýchaje jsem mu zavolala. Nic.</p>
<p>"Do prdele," zaklela jsem, když jsem spadla do hlasové schránky. "Ahoj, Romane, to jsem já. Vím, že jsem... é... říkala, že ti už nikdy nezavolám, ale něco se děje... a já si opravdu potřebuju s tebou promluvit, a to co nejdřív. Je to opravdu divný, ale taky opravdu důležitý. Prosím, ozvi se mi." Nechala jsem mu své číslo na mobil a taky na telefon v knihkupectví.</p>
<p>Položila jsem a pak jsem tam seděla a přemýšlela, co jsem to právě provedla. Pak jsem se z okamžitého podnětu podívala do adresáře zaměstnanců a zavolala Dougovi domů. Dneska měl volno.</p>
<p>Žádná reakce, stejně jako u Romana. Kde se všichni flákají?</p>
<p>Zase jsem se v myšlenkách začala zabývat Romanem a snažila se dopátrat, kde by asi tak mohl být. Nejspíš v práci, řekla bych, ale bohužel jsem neměla ani zdání, kde by to mohlo být. Co jsem to byla za nevšímavou pseudo-přítelkyni. Říkal, že učí na vysoké škole, pořád se o tom zmiňoval, ale vždycky mluvil jen o ´škole´ nebo o ´vysoké škole´, nikdy neřekl její název.</p>
<p>Vrhla jsem se na počítač a hledala místní vysoké školy. Když mi vyhledávač poskytl několik možností v samotném Seattle, zaklela jsem znovu. Další byly mimo město, na předměstích a v okolních městech a do úvahy přicházela každá z nich. Vytlačila jsem si jejich seznam včetně telefonních čísel a nacpala papír do kabelky. Potřebovala jsem odsud vypadnout, jít hledat do terénu.</p>
<p>Otevřela jsem dveře kanceláře a škubla sebou. Další, úplně stejný dopis visel na mých dveřích. Rozhlédla jsem se po chodbě, kde byly kanceláře a tak trochu doufala, že něco uvidím. Nikde nic. Odlepila jsem dopis a otevřela ho.</p>
<p><emphasis>Ztrácíš čas i muže. O spisovatele jsi už přišla. Raději bys sebou měla hodit. Víš přece, kde je zakopaný pes.</emphasis></p>
<p>"Opravdu zakopanej pes," zamumlala jsem a zmačkala obálku. "Jseš pitomý hovado."</p>
<p>Ale... co myslel tím, že jsem přišla o spisovatele? Puls se mi zrychlil a já uháněla do kavárny, což mi cestou vyneslo pár překvapených pohledů.</p>
<p>Ale Seth nikde. Jeho místo bylo prázdné.</p>
<p>"Kde je Seth?" naléhala jsem na Bruceho. "Před chvílí tady byl."</p>
<p>"To jo," souhlasil barman. "Ale pak se najednou sebral a odešel."</p>
<p>"Díky."</p>
<p>Rozhodně jsem odsud musela vypadnout. Paige jsem našla v sekci nových knih. "Myslím, že bych měla jít domů," řekla jsem jí. "Hrozně mě bolí hlava."</p>
<p>Vypadala překvapeně, protože jsem lámala všechny rekordy v docházce a nikdy nevolala, že jsem nemocná. Nejspíš mě právě proto nemohla odmítnout, protože já systém nikdy nezneužívala.</p>
<p>Když mě pustila, ještě jsem dodala: "Možná bys mohla přemluvit Douga, aby to za mě vzal." Tím bych zabila dvě mouchy jednou ranou.</p>
<p>"Snad jo," odpověděla. "I když jsem si jistá, že si s tím poradíme. S Warrenem tady budeme celý den."</p>
<p>"On tady bude celý den?"</p>
<p>Když opakovala, že tady opravdu bude, trochu se mi ulevilo. Fajn. Jednoho mám z krku.</p>
<p>Když jsem šla k sobě, zavolala jsem na Sethův mobil. "Kde jsi?" zeptala jsem se.</p>
<p>"Doma. Zapomněl jsem si tady nějaké poznámky, které potřebuju."</p>
<p>Nejspíš je tam sám. "Šel bys se mnou na snídani?" vyzvídala jsem ve snaze dostat ho ven.</p>
<p>"Už je málem jedna."</p>
<p>"Tak na oběd, nebo něco mezi tím?"</p>
<p>"Nejsi v práci?"</p>
<p>"Řekla jsem, že jsem marod a že jdu domů."</p>
<p>"A jsi nemocná?"</p>
<p>"Ne. Prostě tam přijď." Dala jsem mu adresu a zavěsila.</p>
<p>Když jsem jela na schůzku, zase jsem zkusila štěstí s Romanovým mobilem. Jen hlasová schránka. Vytáhla jsem seznam s telefonními čísly vysokých škol a vytočila první z nich.</p>
<p>Bylo s tím práce jako na kostele. Musela jsem začít na informacích a snažit se dostat na správnou katedru. Většina vysokých škol ani neměla katedry lingvistiky, ačkoliv skoro každá měla aspoň jeden semestr přednášek, kde učili související oblasti, jako třeba antropologii nebo humanitní vědy.</p>
<p>Než jsem dojela na Capitol Hill, zvládla jsem jen tři školy. Když jsem viděla, že na mě Seth čeká před tím místem, o kterém jsem mluvila, vydechla jsem úlevou. Když jsem zaparkovala a zaplatila za parkování, šla jsem k němu a snažila se usmívat, abych aspoň předstírala, že se nic neděje.</p>
<p>Vůbec to nefungovalo.</p>
<p>"Co se děje?"</p>
<p>"Nic, vůbec nic," prohlásila jsem vesele. Až příliš vesele.</p>
<p>Pořád se mu to nezdálo, ale nechal to být. "Najíme se tady?"</p>
<p>"Jo. Ale nejdřív musíme zajít za Dougem."</p>
<p>"Za Dougem?" Seth byl čím dál zmatenější.</p>
<p>Vedla jsem ho o kousek dál k činžáku a vyšplhala se do Dougova patra. Z jeho bytu se valila hlasitá hudba, což jsem brala jako dobré znamení. Třikrát jsem mu musela zabouchat na dveře, než se někdo uráčil ke dveřím. Nebyl to však Doug, ale jeho spolubydlící a vypadal sjetej.</p>
<p>"Je Doug doma?"</p>
<p>"Doug?" zeptal se.</p>
<p>"Jo, Doug Sato."</p>
<p>"Aha, Doug. Jo."</p>
<p>"Je doma?"</p>
<p>"Není. Je..." Mžoural na mě. Panebože, co je to za člověka, když je v rauši už tak brzo ráno. Já to nedělala ani v šedesátých letech. "Cvičí."</p>
<p>"Kde? Kde cvičí?"</p>
<p>"Holka, víš o tom, že máš nejdokonalejší prsa, jaký jsem kdy viděl? Jsou jako... poezie. Jsou pravý?"</p>
<p>Zaťala jsem zuby. "Kde... Doug... cvičí?"</p>
<p>Neochotně odvrátil pohled z mé hrudi. "V západním Seattle. Nad Alki."</p>
<p>"Máš adresu?"</p>
<p>"Je to vedle... Kalifornie a Aljašky." Zase zamrkal. "Hej, Kalifornie a Aljaška. Došlo ti?"</p>
<p>"Tu adresu."</p>
<p>"Je zelenej. Nemůžeš to minout."</p>
<p>Když už z něj nevypadla žádná další informace, odešli jsme a šli do té restaurace, kterou jsem doporučila. "Poezie," přemítal Seth cestou pobaveně. "Řekl bych, že něco od e.e. cummingse."</p>
<p>Byla jsem příliš vytížená, než abych zpracovala, co říká, mozek mi běžel opřekot. Dokonce ani wafle s jahodami mě neodpoutaly od starostí s touhle idiotskou hrou. Seth se snažil vést rozhovor, ale mé odpovědi byly nejasné a roztržité a viditelně jsem byla duchem nepřítomná. Když jsme dojedli, zase jsem podnikla neúspěšný pokus dovolat se Romana a pak se obrátila k Sethovi. "Vrátíš se do knihkupectví?"</p>
<p>Zavrtěl hlavou. "Ne, jdu domů. Uvědomil jsem si, že ještě musím prověřit dost věcí, než napíšu tu scénu. Bude jednodušší, když to udělám doma."</p>
<p>Zpanikařila jsem. "Doma? Ale..." Co bych mu mohla říct? Například, že když zůstane doma, mohla by na něj zaútočit sociopatická nadpřirozená bytost?</p>
<p>"Zůstaň se mnou," vyhrkla jsem.</p>
<p>Jeho zdvořilá vlídnost byla najednou ta tam. "Georgino, co se proboha děje? Vymluvila ses, že jsi nemocná, i když zjevně nejsi. Něco tě jasně rozrušilo a čiší z tebe zoufalství. Řekni mi, co se stalo. Má Doug nějaké problémy?"</p>
<p>Na chvilku jsem zavřela oči a toužila, abych to už měla za sebou. Toužila jsem být někým jiným. Nebo někde jinde. Seth si určitě myslí, že jsem se pomátla.</p>
<p>"Nemůžu ti říct, co se stalo, jen to, že je to důležité. Nech to být." Pak jsem se k němu váhavě natáhla, stiskla mu ruku a prosebně se na něj podívala. "Prosím. Zůstaň se mnou."</p>
<p>Pevně sevřel mou ruku a udělal krok dopředu, tvářil se znepokojeně a soucitně. Na chvíli jsem na Nefilim úplně zapomněla. Co záleží na jiných mužích, když se Seth na mě takhle dívá? Toužila jsem ho obejmout a pocítit jeho objetí.</p>
<p>Málem jsem se zasmála. Vodím za nos samu sebe. Ne o něj jsem si měla dělat starosti, ale o sebe, to já jsem se zmítala na háčku. To já byla v nebezpečí, že vystupňuju náš vztah. Musela jsem se od něj držet dál, jednou provždy.</p>
<p>Rychle jsem ustoupila a sklopila oči. "Díky."</p>
<p>Nabídl se, že do západního Seattle pojedeme jeho autem a já mohla pokračovat v telefonátech na vysoké školy. Když jsme dorazili na křižovatku Kalifornie a Aljašky, už jsem s tím byla málem hotová. Trochu zpomalil a oba jsme se rozhlíželi kolem hledaje zelený dům.</p>
<p><emphasis>Nemůžeš ho minout</emphasis>. Pitomější radu neznám. Co vlastně je ´zelený´? Viděla jsem šedozelený dům, dům zelený jako les a taky něco, co vypadalo jako modrozelené. Některé domy měly zelené dveře nebo různé ozdoby a taky-</p>
<p>"Koukej," řekl Seth.</p>
<p>Byl to malý dům natřený křiklavou žlutozelenou barvou, málem zakrytý dvěmi mnohem hezčími domky.</p>
<p>"Nemůžeš ho minout," zabručela jsem.</p>
<p>Zaparkovali jsme a zamířili k němu. Cestou jsme jasně slyšeli z garáže zvuky, které vyluzovala Dougova kapela. Když jsme dorazili k otevřeným dveřím, uviděla jsem Nocturnal Admission v celé jeho kráse. Dougův úžasný hlas se rozléhal všude kolem, ale když mě uviděl, hned přestal. "Kincaidová?"</p>
<p>Jeho parťáci se na něj zvědavě dívali, když seskočil dolů a hnal se ke mně. Seth diskrétně couvl o pár kroků a prohlížel si keře hortenzie.</p>
<p>"Co tady děláš?" zeptal se Doug spíš ohromeně než uraženě.</p>
<p>"Zavolala jsem, že marodím," řekla jsem jako pitomá husa. Co teď?</p>
<p>"A opravdu jsi nemocná?"</p>
<p>"Ne. Já... si jen musím něco zařídit, ale obchod mi dělá starosti. Jak dlouho tady budeš? Mohl bys tam skočit místo mě?"</p>
<p>"Přišlas až sem, abys se zeptala, jestli to vezmu za tebe? Proč ses hodila marod? Konečně si už s Mortensenem chcete někam vyrazit?"</p>
<p>"Já- ne. Nemůžu ti to vysvětlit. Prostě mi slib, že až tady skončíš, pojedeš do obchodu a zjistíš, jestli nepotřebujou s něčím píchnout."</p>
<p>Zíral na mě se stejným výrazem, jakým mě Seth obdařoval celé odpoledne. Takovým, co naznačoval, že jsem se praštila do hlavy.</p>
<p>"Kincaidová... docela mě děsíš..."</p>
<p>Podívala jsem se na něj se stejným zlověstným výrazem, jakým jsem poctila Setha. Sukubí charisma v akci. "Prosím. Vzpomeň si, že mi to dlužíš."</p>
<p>Byl jasně vyvedený z míry.</p>
<p>Nakonec řekl: "Tak jo. Ale ještě pár hodin tady musím zůstat."</p>
<p>"To je v pohodě. Jen tam jeď hned až budeš moct. Nikde se nezastavuj... a nikomu neříkej, žes mě viděl. Mám přece být nemocná. Vymysli si nějakej důvod, proč jseš tam."</p>
<p>Podrážděně zavrtěl hlavou a já jej místo díků krátce objala. Když jsme se Sethem odcházeli, všimla jsem si, že Doug se na Setha tázavě podíval. Seth jen pokrčil rameny v tiché odpovědi, že je zmatený úplně stejně.</p>
<p>Když jsme jeli zpátky, skončila jsem se seznamem vysokých škol a Romanovi nechala další zoufalý vzkaz.</p>
<p>"Co teď?" zeptal se Seth, když jsem byla pořád zticha. Těžko říct, co si myslel o tom, proč jsem obtěžovala Douga i Romana.</p>
<p>"Ani nevím."</p>
<p>Došly mi nápady. O každého jsem se postarala kromě Romana a on byl mimo dosah. Čas běžel a já ani netušila, kde bydlí. Zdálo se mi, že se kdysi zmínil o Madroně, ale bylo to tam rozsáhlé a určitě jsem nemohla jít od dveří ke dveřím. Nefilim říkal, že si chce hrát do konce mé směny. I když jsem zmizela z práce, pořád jsem předpokládala, že to znamená devět večer, tudíž zbývaly ještě tři hodiny.</p>
<p>"Nejspíš si vyzvednu auto a pojedeme ke mně."</p>
<p>Seth mě vysadil u restaurace a jel za mnou do Queen Anne. Zastavila ho světla semaforu, takže jsem přijela chvilku před ním. Na dveřích svého bytu jsem měla další dopis.</p>
<p><emphasis>Dobrá práce. Nejspíš to skončí tak, že každý z těch mužů si o tobě bude myslet, že nemáš všech pět pohromadě, ale obdivuju tvé nasazení. Jen jeden může vyhrát a zajímalo by mě, jak rychlé nohy má ten tvůj tanečník.</emphasis></p>
<p>Než mě Seth doběhl, stačila jsem zmačkat ten papír. Vytáhla jsem klíč z kabelky a neúspěšně se pokusila odemknout, protože se mi tak třásly ruce, že jsem to nezvládla. Vzal mi klíč a otevřel sám.</p>
<p>Vstoupili jsme a já se sesypala na pohovku. Aubrey vylezla zpoza ní a skočila mi na klín. Seth si sedl vedle mě, prohlížel si můj byt - včetně nápadně vystavené sbírky jeho knih v mé nové knihovničce - a pak ke mně obrátil ustaraný pohled. "Georgino... co mám dělat?"</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a cítila se bezmocná a poražená. "Nic. Jsem moc ráda, že jsi tady."</p>
<p>"Já..." zaváhal, "to nerad říkám, ale za chvilku budu muset odejít. Mám se s někým sejít."</p>
<p>Ostře jsem si ho změřila. Další z těch jeho tajemných schůzek. Na chvilku byla zvědavost silnější než strach, ale nemohla jsem vyzvídat. Nehodilo se vyptávat, jestli se schází s nějakou ženou. Koneckonců řekl, že se s někým sejde, což znamená, že nebude sám.</p>
<p>"Budeš... s nimi... dlouho?"</p>
<p>Přikývl. "Jestli chceš, mohl bych se vrátit později večer. Nebo... bych to možná měl zrušit."</p>
<p>"Ne, to není nutné, to bude v pohodě." Do té doby už bude po všem.</p>
<p>Ještě chvíli zůstal, snažil se povídat si se mnou, ale k ničemu to nevedlo. Když se konečně zvedl, aby odešel, na jeho tváři jsem viděla úzkost a cítila se hrozně, že jsem ho do toho zatáhla.</p>
<p>"Všechno se vyřeší zítra," řekla jsem mu, "tak si s tím nelámej hlavu. Zase se budu chovat normálně. Slibuju."</p>
<p>"Dobrá. Dej mi vědět, jestli budeš něco potřebovat. Je jedno, co to bude, prostě mi zavolej. Jinak... no, uvidíme se v práci."</p>
<p>"Ne. Zítra mám volno."</p>
<p>"Aha. Dobře. Nebude ti vadit, když se za tebou přijdu podívat?"</p>
<p>"Vůbec ne. Budu ráda." Byla bych souhlasila s čímkoliv. Byla jsem příliš unavená, než abych se přidržovala svého předsevzetí zvětšit vzdálenost mezi námi. Budu se tím zabývat později. Na mou duši. Hezky jedno po druhém.</p>
<p>Váhavě odešel, bezpochyby kroutil hlavou nad mou otázkou, jestli stráví spoustu času s tím bůhvíkým, se kterým měl sraz. Já zatím pobíhala po bytě a nevěděla, co dělat. Možna jsem Romana nedokázala sehnat, protože Nefilim byl rychlejší. To by nebylo příliš spravedlivé, vždyť jsem nedostala žádnou opravdovou šanci ho varovat, ale Nefilim zjevně nebyl ten typ, kterého zajímá fér hra.</p>
<p>Kopla mě múza a já zavolala na informace. Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla na nejběžnější způsob, jak ho najít. Zbytečně. Číslo nebylo v seznamu.</p>
<p>Dvě hodiny před tím, než měla skončit má směna, jsem Romanovi nechala další vzkaz: "Prosím, prosím, prosím, zavolej mi," žadonila jsem. "Dokonce i když máš na mě kvůli tomu, co se stalo, opravdickej vztek. Prostě mi jen řekni, že jseš někde venku a mně to bude stačit."</p>
<p>Nevolal. Když bylo po osmé, nechala jsem ještě jeden vzkaz. Cítila jsem, jak mě začíná přemáhat hysterie. Bože, co si počnu? Zmohla jsem se jen na další pobíhání a přemítání, jestli není příliš brzy Romanovi zavolat znovu.</p>
<p>Pět minut před devátou jsem naprosto zoufalá popadla kabelku, chtěla vypadnout z bytu a něco dělat, cokoliv. Čas už téměř vypršel.</p>
<p>Co se mohlo stát? Jak bych se mohla dovědět, jestli se úspěšně vyhnul úskokům Nefilim? Co když zítra uvidím v novinách obrázek zavražděného Romana? Byl by tam další dopis? Nebo nějaké hrůzostrašné symboly? Co když měl Nefilim na mysli jiné lidi než já? Co když to byl úplně někdo jiný-</p>
<p>Otevřela jsem dveře, že odejdu a zalapala po dechu.</p>
<p>"Romane!"</p>
<p>Stál tam připravený zaklepat stejně překvapený, že vidí mě jako já jeho. Pustila jsem kabelku, běžela k němu, vrhla se na něj a obejmula ho tak divoce, že jsem ho málem porazila. "Bože," vydechla jsem do jeho ramene, "jsem tak ráda, že tě vidím."</p>
<p>"Vypadá to tak," odpověděl, trochu se odtáhl, aby se na mě mohl podívat, tyrkysové oči zneklidněné. "Kristepane, Georgino, co se děje? Mám od tebe aspoň osmdesát vzkazů."</p>
<p>"Já vím, já vím," řekla jsem mu, ale pořád ho nedokázala pustit. Když jsem ho uviděla, vrátily se mi všechny ty staré mámivé pocity, o kterých jsem si myslela, že jsem je dávno pohřbila. Vypadal skvěle a krásně voněl. "Omlouvám se - já si jen myslela, že se ti něco stalo."</p>
<p>Znovu jsem ho objala a současně koukla na hodiny. Bylo devět. Má směna právě skončila a s ní i ta děsná hra Nefilim.</p>
<p>"Dobře, dobře, všechno je v pohodě." Rozpačitě mě pohladil po zádech. "Co se stalo?"</p>
<p>"To ti nemůžu říct." Hlas se mi chvěl.</p>
<p>Otevřel pusu, aby něco namítl, ale nakonec si to rozmyslel. "Dobrá. Pojďme na to hezky zvolna. Jseš bledá jako stěna. Půjdeme se někam najíst a pak mi to vysvětlíš."</p>
<p>No jo, to by byla konverzace k popukání. "Ne. To nejde."</p>
<p>"Ale no tak! Nejdřív mi necháš všechny ty zoufalé zprávy a pak se snažíš udržovat odstup. Myslím to vážně, Georgino! Vypadáš jako troska a celá se třeseš. Kdybych tě takhle našel, tak jako tak bych tě nenechal samotnou a po těch odkazech už vůbec ne."</p>
<p>"Nechci jít ven." Sedla jsem si na pohovku, chtěla jsem, aby odešel, ale nedokázala ho vyhodit. "Zůstaňme tady."</p>
<p>Roman pořád vypadal nešťastně, ale přinesl mi sklenici vody, sedl si ke mně a chytil mě za ruku. Časem jsem se začala uklidňovat a poslouchala Romana, jak ve snaze mě rozptýlit něco povídá o různých banalitách.</p>
<p>Musím uznat, že se přes mé hysterické telefonáty přenesl celkem hladce. Pořád mě pokoušel, aby ze mě vymámil nějaké vysvětlení, ale když jsem se k ničemu neměla, snad až na poznámku, že jsem měla důvod mít o něj strach, nechal toho - prozatím. Dál se snažil mi spravit náladu, vyprávěl mi veselé historky, vedl své obvyklé politické monology a stěžoval si na nesmyslné zákony a pokrytectví mocných.</p>
<p>Později večer už jsem zase byla v pohodě, jen pořád v rozpacích nad tím, jak jsem vyváděla. Zatraceně, jak já toho Nefilim nenávidím.</p>
<p>"Už je pozdě. Budeš v pořádku, až odejdu a zůstaneš sama?" zeptal se, stoje se mnou u okna mého obývacího pokoje s výhledem na Queen Anne.</p>
<p>"Nejspíš v lepším než kdybys zůstal."</p>
<p>"No, to je věc názoru," zasmál se a prohrábl mi vlasy.</p>
<p>"Díky, že ses stavil. Vím... že se to zdá šílený, ale zkrátka mi musíš věřit."</p>
<p>Pokrčil rameny. "Nejspíš nemám na výběr. Kromě toho... je docela příjemný vědět, že ti na mně záleží."</p>
<p>"Jasně, že záleží. Myslel sis něco jinýho?"</p>
<p>"Ani nevím. Nevyznám se v tobě. Nedokázal jsem přijít na to, jestli mě máš ráda... nebo jestli jsem pro tebe jen rozptýlení, abys nějak zabila čas."</p>
<p>Něco v těch slovech v mé hlavě poplašně zazvonilo a měla jsem tomu věnovat pozornost. Místo toho jsem byla zaujatá tím, jak zničeho nic stojí u mě tak blízko, hladí mě po tváři a po ramenou. Měl dlouhé, citlivé prsty, takové, co dokážou dělat na správných místech pozoruhodné věci.</p>
<p>"Opravdu tě mám ráda, Romane. I když nevěříš ničemu z toho, co jsem řekla, tomuhle bys měl věřit."</p>
<p>Pak se usmál tím krásným upřímným úsměvem, až se mi zatetelilo srdce. Bože, jak mi scházel ten úsměv a jeho vtipný, svěží šarm. Pak mě přitáhl k sobě a já si uvědomila, že se mě zase chystá políbit.</p>
<p>"Ne... ne... nedělej to," mumlala jsem a snažila se vykroutit z jeho sevření.</p>
<p>Sice nenaléhal, ale pořád mě držel a zklamaně vydechl. "Pořád ti to dělá starosti?"</p>
<p>"Tomu nemůžeš rozumět. Promiň, ale já prostě nemůžu..."</p>
<p>"Georgino, když jsme se posledně políbili, nic dramatického se nestalo. Vlastně až na tvou přehnanou reakci."</p>
<p>"Já vím, ale není to tak jednoduchý."</p>
<p>"Nic se nestalo," opakoval a v jeho hlase byla tvrdost, kterou jsem nepoznávala.</p>
<p>"Vím, ale-"</p>
<p>Když jsem si přehrála jeho slova, spolkla jsem druhou část odpovědi. Nic se nestalo. Kdepak, něco se ten večer na koncertě přece jen stalo, když jsme se políbili vzadu na chodbě. Viděla jsem, jak se potom Roman zapotácel. Ale já... necítila nic. Tak intenzivní polibek od někoho silného, po kom jsem k zbláznění toužila, by rozhodně měl něco spustit. Vášnivý polibek by probudil můj sukubí instink, který by nás začal propojovat, i kdyby nedošlo k žádnému významnému předání energie a to i v případě, že bych se líbala s někým, kdo je slabým zdrojem, jako třeba Warren. Takhle se líbat s Romanem - zvlášť když jeho odezvu jsem viděla - by rozhodně mělo u mě vyvolat nějaké pocity. Přesto tam nebylo nic. Vůbec nic.</p>
<p>Tenkrát jsem to připisovala tomu, že jsem moc pila, ale teď jsem viděla, že to byla hloupost. Než jsem šla na věc, často jsem nasávala a alkohol mě sice mohl zmást - jak se zřejmě té noci stalo - ale i kdybych byla ožralá jak Dán, pocit převodu životní síly by mi neunikl. V žádném případě by se to nestalo, i když jsem byla příliš namazaná, než abych si to uvědomila. Střízlivá nebo opilá, vždycky bych něco cítila při sexuálním nebo fyzickém kontaktu, kromě...</p>
<p>Kromě případu, že bych byla s jiným nesmrtelným.</p>
<p>Vyškubla jsem se Romanovi a prolomila jeho sevření. Vypadal překvapeně, ale pak mu to došlo. V těch krásných očích se nebezpečně zajiskřilo a zasmál se.</p>
<p>"Ale ti to trvalo."</p>
<p>Kapitola 22</p>
<p>"Lhal jsi mi... jen jsi předstíral, že se o mě zajímáš," uvědomila jsem si, v šoku začala mluvit příliš hlasitě a postupně vracela hlas na normální úroveň.</p>
<p>Pořád se smál a šel ke mně, ale já se vyděsila a horečně se snažila najít způsob, jak zmizet ze svého bytu. To, co se před chvílí zdálo bezpečné a příjemné, mě najednou omezovalo a dusilo. Můj byt byl příliš malý a dveře příliš daleko. Pobavení na Romanově tváři přešlo v údiv. "Co se děje? Čeho se bojíš?"</p>
<p>"Nic tě nenapadá?"</p>
<p>Zamrkal. "Mě?"</p>
<p>"Ano, tebe. Zabíjíš přece nesmrtelné."</p>
<p>"To jo," připustil, "ale tobě bych nikdy neublížil. Nikdy. Přece to víš, že?" Neodpovídala jsem. "Nebo ne?"</p>
<p>Ustupovala jsem dál, ne že by bylo kam. Stála jsem na takovém místě, že bych mohla jít jen do ložnice a ne k dveřím bytu. Ta situace se mi nelíbila.</p>
<p>Roman vypadal, že ho má reakce přimrazila na místě. "Prosím tě, nech toho. Nikdy bych ti nic neudělal. Stejně jsem do tebe tak napůl zamilovanej. Zatraceně, víš vůbec, jak moc jsi mi zkřížila plány?"</p>
<p>"Já? A co jsem provedla?"</p>
<p>"Co jsi provedla? Popadla jsi mé srdce a omotala si ho kolem prstu, to jsi provedla. Ten den v knihkupectví... když jsi na mě mávla, nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Celý týden jsem tě sledoval a snažil se zjistit, kdy chodíš do práce. Kriste, nikdy nezapomenu na ten den, kdy jse tě poprvé uviděl. Jaká jsi byla krásná a plná života. Kvůli tobě bych klidně šel i na kraj světa. A pak... když jsi po té autogramiádě šla se mnou ven, bylo to stejně neuvěřitelné. Víš, původně jsi byla mým prvním terčem, ale když jsem si s tebou promluvil a zjistil, jaká jsi, už jsem to nedokázal udělat."</p>
<p>Polkla jsem a navzdory všemu byla zvědavá. "A jaká jsem?"</p>
<p>Vykročil ke mně, na své hezké tváří smutný úsměv. "Sukuba, která nechce být sukubou. Sukuba, která chce být člověkem."</p>
<p>"Ne, to není pravda..."</p>
<p>"Jasně, že je. Jsi jako já, nechceš hrát podle jejich pravidel a už tě ten systém unavuje. Nechceš se nechat zatlačit do té role, kterou od tebe žádají. Bože, když jsem to sledoval, málem jsem nevěřil vlastním očím. Čím víc se zdálo, že tě zajímám, tím víc jsi proti tomu bojovala. Takhle se podle tebe chová normální sukuba? Byla to ta nejúžasnější věc, jakou jsem kdy viděl - a taky k zešílení frustrující. A tak jsem nakonec usoudil, že tě dnes vyzvu na souboj, protože jsem se nedokázal rozhodnout, jestli jsi se přestala se mnou scházet pro mé vlastní dobro, nebo se začala zajímat o někoho jiného - třeba o Mortensena."</p>
<p>"No moment - proto jsem musela hrát tu pitomou hru? Pro potěšení tvýho zkurvenýho ega?"</p>
<p>Roman jen pokrčil rameny a čišela z něj samolibost. "No, když se na to díváš z téhle strany, vypadá to kapku povrchní. Vlastně jo, bylo to docela hloupé a možná trochu dětinské, ale musel jsem zjistit, o koho doopravdy stojíš. Nedokážeš si představit, jak dojemné bylo tě vidět, jak se o mě bojíš - nehledě na to, že jsem to byl já, komu jsi zavolala jako prvnímu. Bylo to jasné: měl jsem přednost před ostatními."</p>
<p>Málem jsem mu to začala vyvracet, že ve skutečnosti jsem nejdřív začala mít obavy o Setha a Romanovi jsem zavolala jako prvnímu jen proto, že jsem Setha už považovala za bezpečně uklizeného a nemusela si s ním lámat hlavu. Naštěstí jsem měla dost rozumu, abych si to nechala pro sebe. Bude lepší nechat Romana v domnění, že vyhrál.</p>
<p>"Nadělals nám problémy," řekla jsem místo toho, možná nepříliš moudře. "V jednom kuse jsi nás nutil stát v pozoru, mě i ostatní nesmrtelné."</p>
<p>"Snad. Lituji každé nepohodlí, které jsem způsobil tobě, ale těm ostatním?" Zavrtěl hlavou. "Už to potřebovali jak prase drbání. Georgino, tebe nenasírá to, co ti dělají? Zcela zřejmě nejseš se svou pozicí spokojená, ale myslíš, že panstvo ve vedení ti dovolí s tím něco udělat? Ani nápad. Je to stejně nemožné jako představa, že aspoň na chvíli přestanou pronásledovat mě a můj rod. Už sám systém je k ničemu. Jejich mentalita tvrdošíjně lpí na tom, co je ´dobré´ a co ´špatné´. Nic mezi tím, žádná šedá zóna. Proto chodím sem a tam a dělám to, co dělám, protože potřebují budíček. Musí konečně pochopit, že jsou i jiné možnosti než hřích a spasení. Někteří z nás za to pořád bojují."</p>
<p>"Chodíš sem a tam... jak často zabíjíš?"</p>
<p>"Ach, ne příliš často. Každých dvacet, padesát let nebo tak nějak, někdy jen jednou za století. Pak je mi chvíli trochu líp, ale s přibývajícími lety mě ten systém zase začne nasírat, vyberu si jiný místo a jinou partu nesmrtelných."</p>
<p>"Má to vždycky stejný průběh?" Vzpomněla jsem si na ten symbol u Jeroma. "Fáze varování... a nakonec hlavní útok?"</p>
<p>Roman se rozzářil. "A hele, někdo si tady poctivě udělal domácí úkol. Ano, obvykle to funguje stejným způsobem. Nejdřív sejmeš pár nižších nesmrtelných. Jsou tak snadnými terči, že se kvůli nim vždycky cítím tak trochu provinile a kromě toho jsou stejnými oběťmi systému jako já nebo ty. Přesto jejich zničení vyděsí vyšší nesmrtelné a pak je jeviště připravené na hvězdu večera."</p>
<p>"Na Jeroma," dokončila jsem."</p>
<p>"Koho?"</p>
<p>"Na Jeroma... je to místní arcidémon." Zaváhala jsem. "A taky tvůj otec."</p>
<p>"Aha, ten."</p>
<p>"Co to má znamenat? Tváříš se, jako by nic neznamenal."</p>
<p>"V širších souvislostech ani ne."</p>
<p>"To jo... ale je to přece tvůj otec..."</p>
<p>"No a? Náš vztah - nebo spíš absence jakéhokoliv vztahu - na věci nic nemění."</p>
<p>Jerome říkal o Romanovi téměř přesně to samé. Celá popletená jsem si sedla na opěradlo křesla, protože se zdálo, že bezprostřední zničení, které mi hrozilo, přece jen nebylo tak moc bezprostřední. "Ale on není... ten ´skutečný´ cíl - ten vyšší nesmrtelný, kterého chceš zabít?"</p>
<p>Roman zavrtěl hlavou a zvážněl. "Ne, takhle se to neděje. Když skončím s nižšími nesmrtelnými, zaměřím se na místní velký zvíře, na toho opravdu nejmocnějšího široko daleko. Je z toho mnohem větší psychologický efekt, protože všichni jsou z toho na větvi. Vždyť víš, když odrovnáš náčelníka, celej tábor je vzhůru nohama a každej se začne bát, protože nikdo není v bezpečí."</p>
<p>"Takže přece jen to je Jerome."</p>
<p>"Ne, on to není," opáčil trpělivě. "Může si být klidně arcidémonem, ale můj proslulý otec není největším zdrojem moci v okolí. Abys mi správně rozuměla: neskonale se mi líbí, že mu, abych tak řekl, plivu do polévky, ale je tady někdo jiný, kdo ho převyšuje. Možná ho ani neznáš, nejspíš jsi neměla moc příležitostí si s ním někam vyrazit nebo něco takovýho."</p>
<p>Silnější než Jerome? Pak zbývá jen - "Carter. Jdeš po Carterovi."</p>
<p>"Tak se jmenuje místní anděl?"</p>
<p>"Je mocnější než Jerome?"</p>
<p>"Výrazně." Roman se na mě zvědavě podíval. "Znáš ho?"</p>
<p>"Jen... jsem o něm slyšela," lhala jsem. "Jak jsi řekl, neměla jsem žádný důvod s ním něco podnikat."</p>
<p>Ve skutečnosti jsem horečnatě přemýšlela. Carter byl cílem? Ten klidný, cynický Carter? Stěží jsem dokázala uvěřit, že by byl mocnější než Jerome, ale pak mi došlo, že o něm nevím skoro nic. Dokonce jsem nevěděla ani to, čím se zabýval, jakou měl v Seattle práci nebo poslání. Přesto mi jedna věc byla jasná - a zdálo se, že jenom mně - že jestli je anděl mocnější než Jerome, pak Roman ani jednomu z nich nemůže ublížit. Za předpokladu, že síla Nefilim nepřesáhne sílu jeho rodiče, Roman by technicky neměl zvládnout ani anděla ani démona.</p>
<p>Nicméně jsem se rozhodla o tom Romanovi nezmiňovat a ani o tom, že Cartera znám líp než si myslí. Čím víc mu budeme věšet na nos bulíky, tím větší šanci budeme mít proti němu něco podniknout.</p>
<p>"To je dobře. Opravdu bych nečekal, že sukuba s andělem budou nějací extra kámoši, ale s tebou jeden nikdy neví. Sice máš jazyk jako břitvu, ale taky celý houfy obdivovatelů." Roman se trochu uvolnil, opřel se o zeď a zkřížil ruce na hrudi. "Bůh mi je svědkem, že jsem dělal všechno možný, abych se vyhnul tvým kamarádům."</p>
<p>Vztek překonal můj strach. "Ale jdi. A co Hugh?"</p>
<p>"Kdo to je?"</p>
<p>"Rarach."</p>
<p>"Ach ano. No, přece musel dostat za vyučenou, ne? Jo, trochu jsem si s ním pohrál, protože si pouštěl hubu na špacír, ale nezabil jsem ho." Koukal na mě jako by čekal, že ho za to pochválím. "Už se k tobě bude chovat slušně."</p>
<p>Zůstala jsem zticha a vybavila si, jak Hugh vypadal v tom špitále. Opravdu mu moc nebylo do řeči.</p>
<p>"A co ti ostatní?" naléhal. "Ten nepříjemnej anděl a ten upír, co tě ohrožoval? Chtěl jsem mu na místě zlámat vaz. Oddělal jsem ho, aby tě už neotravoval. Nemusel jsem to udělat."</p>
<p>Bylo mi nanic. Nechtěla jsem, aby kvůli mně někdo umíral. "To bylo od tebe mimořádně ohleduplný."</p>
<p>"Ale no tak, nebuď na mě taková. Přece jsem musel něco podniknout a věř mi, že když jsem se seznámil s tvým upířím kamarádem na té taneční hodině, vůbec bych se nedokázal přinutit, abych mu nějak ublížil. Dostalas mě do opravdu prekérní situace, protože mi došly oběti."</p>
<p>"Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti," odsekla jsem, jak jsem byla z jeho patetického projevu porozumění čím dál vzteklejší. "Proto jsi se po mně tenkrát večer bez zaváhání vrhl?"</p>
<p>Zamračil se. "Co tím myslíš?"</p>
<p>"Moc dobře víš, o co jde!" Vzpomínala jsem na ten útok a najednou to všechno začínalo dávat smysl. Došlo k němu poté, co jsem byla v Krystal Starzu a jen předchozího večera jsem Romanovi utekla na tom koncertě. Skvělá výmluva - prostě měl zlost a chtěl mi to vrátit. "Už si vzpomínáš? Byl to následující den po Dougově koncertě, když jsem pak byla se Sethem."</p>
<p>Konečně mu došlo. "Aha. Tamto."</p>
<p>"Nic víc neřekneš?"</p>
<p>"Připouštím, že jsem se nechoval příliš dospěle, ale jen stěží mi to můžeš zazlívat. Vůbec nebylo snadný koukat se, jak se k Mortensenovi tulíš, když předtím jsi kvůli mě tak vyšilovala. Tenkrát v noci jsem tě viděl, jak s ním jdeš domů a musel něco udělat."</p>
<p>Vylítla jsem ze sedadla a zlá předtucha se vrátila. "Musel jsi něco udělat? Jako třeba mě v té uličce ztřískat do bezvědomí?"</p>
<p>Roman zvedl obočí. "O čem to mluvíš? Přece jsem ti řekl, že bych ti nikdy neublížil."</p>
<p>"Tak potom o čem mluvíš ty?"</p>
<p>"O tom, jak jste šli spolu na zmrzlinu. Celej den jsem chodil za váma dvěma a když jsem vás tam viděl sedět jako dvě hrdličky, posedla mě žárlivost a rozrazil jsem dveře. Jak jsem řek, bylo to kapánek nezralý."</p>
<p>"Na to si pamatuju," zmlkla jsem a vzpomínala, jak nápor větru otevřel dveře a v tom malém obchůdku způsobil hotovou katastrofu. Takový vítr byl pro Seattle netypický, i když by mě nikdy nenapadlo, že to způsobilo něco nadpřirozeného.</p>
<p>"Takže co to bylo s tou uličkou, o které jsi mluvila?" dožadoval se odpovědi.</p>
<p>Mluvila jsem spatra. "Bylo to později... ale ve stejný večer. Vyřizovala jsem si nějaké věci a pak ty... nebo někdo... na mě zaútočil, když jsem šla domů."</p>
<p>Romanova tvář zkameněla a pohled měl jak z oceli. "Vyprávěj mi o tom. Řekni mi přesně, co se stalo."</p>
<p>A tak jsem povídala. Vysvětlila jsem mu, jak jsem se při pátrání dostala k Harringtonově knize, což mělo za následek výlet do Krystal Starzu, a pak šla potmě domů. Ale přece jen jsem poněkud upravila tu část o mém zachránci, protože jsem nestála o to, aby se Roman dověděl, že Carter pro mě není jen náhodná známost. Ještě by si Nefilim mohl začít myslet, že ohrožuju jeho plány. Čím dýl si bude myslet, že mě anděl vůbec nezajímá, tím spíš se mi povede vyslat nějaké varování.</p>
<p>Roman zavřel oči, pořád se opíral o zeď a když jsem skončila, povzdechl si. Náhle vypadal míň jako nebezpečný zabiják a mnohem více jako unavená verze muže, kterého jsem znala a skoro milovala. "Věděl jsem to. Věděl jsem, že žádám příliš, když jsem chtěl, ať se do toho nemíchá."</p>
<p>"Co tím myslíš?" Mráz mi přejel po zádech.</p>
<p>"Nic. Zapomeň na to. Koukej, je mi to líto. Měl jsem předem udělat nějaká opatření, abych tě ochránil. Věděl jsem o tom... příští den, když jsem za tebou přišel a tys mě odmítla, jsem viděl, že jsi zraněná, i když jsi to maskovala. Taky jsem věděl, že ta zranění jsou nadpřirozeného původu, ale nikdy by mě nenapadlo... myslel jsem si, že to byl nějaký jiný nesmrtelný - někdo od vás - který to má na svědomí. Pořád na tobě něco z toho ulpívalo... jakési slabé stopy moci někoho jiného... třeba démona..."</p>
<p>"Ale to nebyl- aha. Myslíš Jeroma."</p>
<p>"Zase je na tapetě můj nejdražší taťka? Ani mi neříkej, že ti taky něco proved." Romanova mírnost už byla minulostí a nahradilo ji něco mnohem zlověstnějšího.</p>
<p>"Ne, nic takovýho," krotila jsem ho rychle a vybavila si, jak mě Jerome svou psychickou sílou připíchnul na gauč. "To bylo něco jiného. Byla to spíš jen ukázka síly, do které jsem se připletla. To nebyl on. Nikdy by mi neublížil."</p>
<p>"To je dobře. Můžeš mi věřit, že pořád nejsem vůbec nadšenej tím, co se stalo v té uličce, ale dám řeč s viníkem a postarám se, aby se to už nikdy neopakovalo. Když jsem tě tenkrát uviděl, měl jsem sto chutí pozabíjet všechny nesmrtelný na dohled. Představa, že ti někdo ublížil..." Najednou stál těsně vedle mě a váhavě mi stisknul ruku. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mám uskočit nebo ho obejmout, co si počít se starou přitažlivostí a nejnovější hrůzou. "Nemáš ponětí, jak moc mi na tobě záleží, Georgino."</p>
<p>"Tak jak... v té uličce-"</p>
<p>Než jsem dokončila větu, vybavilo se mi něco, co Roman řekl. <emphasis>Když jsem tě tenkrát uviděl</emphasis>. Přišel za mnou ten další den po útoku a Carter tehdy právě pátral po auře Nefilim. Ale to nebylo možné. Zapomněla jsem, kde byla ta aura, ale určitě to nebylo někde blízko. Roman by se prostě nemohl ukázat Carterovi a tak rychle se objevit u mě. Nestihnul by to.</p>
<p><emphasis>Věděl jsem, že žádám příliš, když jsem chtěl, ať se do toho nemíchá. Promluvím si s viníkem.</emphasis></p>
<p>Teď už mi bylo jasné, proč si Roman fandí, že sejme Cartera, proč mu nevadí, že anděl je silnější. To vědomí na mě dopadlo jako kámen. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se zatvářila, ale Roman náhle zněžněl.</p>
<p>"Co se děje?"</p>
<p>"Kolik? zeptala jsem se tiše.</p>
<p>"Kolik čeho?"</p>
<p>"Kolik Nefilim je ve městě?"</p>
<p>Kapitola 23</p>
<p>"Dva," řekl po chvilce váhání. "Jen dva."</p>
<p>"Jen dva," opakovala jsem nahlas, ale v duchu pronesla ´do prdele´. "Včetně tebe?"</p>
<p>"Ano."</p>
<p>Promnula jsem si spánky a přemýšlela, jak dát Jeromovi a Carterovi vědět, že máme co do činění se <emphasis>dvěma</emphasis> Nefilim. O takové možnosti nikdo ani neuvažoval.</p>
<p>"Ale tohle by určitě někdo zjistil," zabručela jsem spíš pro sebe než k Romanovi. "Někdo by to cítil... věděli by, že to jsou aury dvou různých Nefilim. Tak Jerome přišel na to, že jsi to ty. Máš jedinečnou auru - nikdo jiný nemá stejnou."</p>
<p>"Nikdo jiný," souhlasil Roman a ušklíbl se, "kromě mé sestry."</p>
<p><emphasis>Do prdele</emphasis>.</p>
<p>"Jerome se nezmiňoval o víc než jednom- aha." Najednou mě osvítilo. Jerome to vyřešil po svém a u porodu nebyl. "Jste dvojčata? Nebo... vás bylo ještě víc?" Pokud vím, arcidémon by klidně zplodil i paterčata.</p>
<p>Roman zavrtěl hlavou, mé dedukce ho nesmírně bavily. "Jen my dva. Jsme dvojčata."</p>
<p>"Takže tohle je rodinná záležitost? Ruku v ruce vyrazíte na vandr, touláte se od města k městu, všechno tam obrátíte vzhůru nohama..."</p>
<p>"Vůbec to není tak fascinující, lásko. Obvykle v tom jsem sám. Má sestra se snaží zůstat nenápadná - radší se zabývá svou prací a žije svůj život. Složité intriky ji vůbec nezajímají."</p>
<p>"Tak jak se ti povedlo ji do toho zatáhnout?" Zase jsem si vzpomněla na Erikova slova, že většina Nefilim si přeje jen to, aby jim všichni dali pokoj.</p>
<p>"Protože žije tady, v Seattle. Je tady doma a tak jsem ji přemluvil, aby mi pomohla s třetí fází. S těmi nižšími nesmrtelnými opravdu nemá nic společnýho."</p>
<p>"Až na to, že já od ní dostala nakládačku," upozornila jsem ho.</p>
<p>"Je mi to líto. Řek bych, žes ji nejspíš pořádně nasrala."</p>
<p>"Vždyť ji ani neznám!" zaječela jsem na něj a přemýšlela, co je horší, jestli ten Nefilim, který mě miluje nebo ten, který mě nesnáší.</p>
<p>Jen se usmál. "Tím bych si nebyl tak jistej." Málem ledabyle se natáhl, aby se mě dotkl a když jsem couvla, bylo po úsměvu. "Co ti vadí?"</p>
<p>"O čem to mluvíš? To si vážně myslíš, že mi tohle všechno jen tak hodíš na hlavu a pak čekáš, že mezi náma zavládne idylka?"</p>
<p>"Vlastně proč ne? Upřímně řečeno se už nemáš čeho bát." Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale nepustil mě k slovu. "Už jsem ti přece řekl, že neublížím ani tobě ani tvým kamarádům. Jedinou osobu, která je na mém seznamu, moc dobře neznáš ani ti na ní nezáleží. No a je to. Tečka."</p>
<p>"To vážně? A co se bude dít pak, až zabiješ Cartera?"</p>
<p>Pokrčil rameny. "Pak odejdu. Najdu si nějaký místo a budu se tam chvíli potloukat. Možná zase budu učit." Naklonil se ke mně a upřel na mě pohled. "Co kdybys šla se mnou?"</p>
<p>"Co?"</p>
<p>"Přemýšlej o tom." Mluvil dychtivě, každým slovem rostlo jeho vzrušení. "My dva. Mohli bychom se usadit a dělat všechno co máš ráda - knihy, tanec - bez politiky nesmrtelných, která ti ničí život."</p>
<p>Ušklíbla jsem se. "To těžko. Nemůžu z ničeho nic přestat být sukubou. Pořád budu potřebovat sex, abych přežila."</p>
<p>"Já přece vím, že si příležitostně budeš muset sehnat nějakou oběť, ale pomysli na ten život mezi tím. My dva, spolu. Můžeš být s někým a nemuset se bát, že mu ublížíš. Být s někým jen tak pro radost a ne kvůli přežití. Žádní šéfové tě nesprdnou, že jsi nesplnila plán."</p>
<p>Nečekaně se mi vybavil Seth a jedna moje část jen tak bezmyšlenkovitě přemítala, jaké by to bylo být s ním ´jen tak pro radost´.</p>
<p>Vrátila jsem se zpátky do své kruté reality a řekla Romanovi: "Nemůžu jen tak zdrhnout. Přidělili mě do Seattle, mám své nadřízené a musím jim skládat účty."</p>
<p>Vzal mi tvář do dlaní a zašeptal: "Dokážu tě ochránit, Georgino a taky schovat. Budeš žít svůj vlastní život, žádná další buzerace od těch nahoře. Budeme svobodní."</p>
<p>Ty hypnotizující oči mě držely jako rybu na háčku. Staletí nesmrtelnosti jsem prožila až bolestivě osamělá, řítila se z jednoho pomíjivého vztahu do druhého a končila je, když to zašlo příliš daleko. Teď tady byl Roman, přitahoval mě a nechtěla jsem ho odhánět. Fyzický kontakt by mu neublížil. Mohli bychom být spolu, probouzet se vedle sebe. Mohli bychom být spolu navěky a já bych už nikdy nebyla sama.</p>
<p>Přepadla mě náhlá touha. Chtěla jsem to, bože, jak moc jsem to chtěla. Už se mi zajídalo poslouchat Jeroma, jak hartusí kvůli mé politice svádění ´celou dobu jen nízkých duší´. Chtěla jsem přijít domů a někomu povyprávět, jaký jsem měla den, po víkendech si jít zatancovat, jet spolu na dovolenou. Potřebovala jsem, aby mě někdo podržel, když mě něco vyvede z míry, když jsem rozčilená nebo neklidná.</p>
<p>Potřebovala jsem někoho milovat.</p>
<p>Ta slova se ve mně rozhořela a pronikla mi až do srdce. Nicméně jsem věděla, že to jsou opravdu jen slova. Věčnost je dlouhá doba; není možné se schovávat donekonečna. Nakonec by nás přece jen našli nebo Romana zničili na některé další z těch jeho ´protestních´ misí. Pak by odhalili i mě a musela bych se zodpovídat spoustě rozzlobených démonů. Nabídl mi dětinský sen, neuskutečnitelnou fantazii zakrátko odsouzenou k nezdaru.</p>
<p>Kromě toho, kdybych utekla s Romanem, znamenalo by to, že souhlasím s tím jeho šíleným plánem. Logicky jsem chápala jeho pocit úzkosti a touhu vracet rány. Cítila jsem s jeho sestrou - i když mě z nějakého nevysvětlitelného důvodu nenáviděla - která jen chtěla žít svůj obyčejný život. Za ta léta jsem viděla hodně porážek a krveprolití, zánik celých populací, jejichž jména a kulturu si dnes už nikdo nepamatuje. Prožívat to znovu a znovu celá tisíciletí, být pořád na útěku a pořád se skrývat jen proto, že se narodili... ano, možná že bych taky byla nasraná.</p>
<p>Přesto jsem pořád nemohla považovat zabíjení náhodných nesmrtelných za dostatečný důvod, jak ´jim to ukázat´. Skutečnost, že jsem ty nesmrtelné osobně znala, to dělalo ještě horším. Carterovy postoje mi v jednom kuse lezly na nervy, ale zachránil mi život a ty dny, kdy mě hlídal, byly celkem snesitelné. Jestli vůbec něco, tak Roman by měl anděla pochválit. Nefilim si pořád stěžoval, že nesmrtelní jsou v pasti překonaných pravidel a rolí, ale Carter byl výjimkou: anděl si vybral přátelství se svými hypotetickými nepřáteli. On a Jerome zosobňovali jistý druh vzpoury, nonkonformní způsob života, který Roman tolik obhajoval.</p>
<p>Věčná škoda, že to nestačilo, aby to Nefilim odradilo. Napadlo mě však, že to zkusím sama.</p>
<p>"Ne," řekla jsem mu. "Nemůžu. A ty bys to taky neměl dělat."</p>
<p>"Co?"</p>
<p>"Ten tvůj plán zabít Cartera. Prostě ho nech být, jeho i všechny ostatní. Násilí plodí jen další násilí, ne mír."</p>
<p>"Je mi to líto, lásko, ale nemůžu. Pro můj druh neexistuje žádný mír."</p>
<p>Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. "Pořád mi tak říkáš, ale myslíš to vážně? Opravdu mě miluješ?"</p>
<p>Zatajil dech a já si najednou uvědomila, že je stejně hynotizovaný mýma očima jako já jeho. "Ano."</p>
<p>"Jestli mě miluješ, udělej to pro mě. Odejdi. Odejdi ze Seattle. Jestli to uděláš... půjdu s tebou."</p>
<p>Nedošlo mi, jak vážně to myslím, dokud jsem to neřekla nahlas. Je pravda, že útěk byl opravdu dětinskou fantazií, ale stálo by to zato, kdybych dokázala odvrátit to, co mělo přijít.</p>
<p>"Myslíš to vážně?"</p>
<p>"Ano. Dokud budeš schopný udržet mě v bezpečí."</p>
<p>"To není problém, ale..."</p>
<p>Odstoupil ode mne, začal se procházet po místnosti a konsternovaně si prohrábl vlasy.</p>
<p>"Nemůžu jen tak odejít," řekl mi nakonec. "Udělal bych pro tebe málem všechno na světě, ale tohle ne. Vůbec si nedokážeš představit, jaké to je. Myslíš si, že tvůj život nesmrtelné je k tobě krutý, ale představ si, jako to je pořád utíkat a pořád se ohlížet. Ani já se nemůžu usadit, stejně jako ty. Děkuji Bohu za svou sestru, ona je to jediné, co mám, mou jedinou oporou. Miloval jsem jen ji - dokud jsem nepotkal tebe."</p>
<p>"Přece by mohla odjet s námi..."</p>
<p>Zavřel oči. "Georgino, když má matka byla ještě naživu - před tisíciletími - žili jsme v osadě s dalšími Nefilim a jejich matkami. Pořád jsme utíkali, pořád se snažili udržet náskok před našemi pronásledovateli. Jednou v noci... nikdy na to nezapomenu. Našli nás a přísahám, že ani Armageddon by nemohl být tak strašný. Já ani nevím, kdo to byl - andělé, démoni, kdokoliv. Myslím, že když na to přijde, jsou opravdu všichni stejní. Nádherní a děsiví."</p>
<p>"Ano," zašeptala jsem. "Viděla jsem to."</p>
<p>"Pak taky víš, co dokážou. Snesli se na nás a prostě každého zničili. Brali to po řadě, nedospělé Nefilim, lidi, každého, kdo mohl představovat nějakou hrozbu."</p>
<p>"Ale vy jste unikli?"</p>
<p>"Ano. Měli jsme štěstí. Většina ho neměla." Otočil se, aby se na mě podíval. Jeho zármutek mě pálil v duši. "Už tomu rozumíš? Už vidíš, proč to musím udělat?"</p>
<p>"Způsobíš jen další krveprolití."</p>
<p>"Vím to, Georgino, proboha, vím to, ale nemám na vybranou."</p>
<p>Viděla jsem mu na tváři, jak je mu proti mysli být součástí toho krveprolití, součástí stejného destruktivního chování, jaké ho pronásleduje od dětství. Ale taky jsem viděla, že je s tím nerozlučně spojený. Žil už příliš dlouho, mnohem dýl než já a léta strachu, hněvu a krve ho změnila. Musel tu hru dohrát do konce.</p>
<p><emphasis>Každý den je to boj, aby mě má minulost nepřeválcovala. Někdy vyhraju, někdy ne.</emphasis></p>
<p>"Já nemám na vybranou," opakoval se zoufalým výrazem na tváři. "Ale ty si vybrat můžeš. Pořád chci, abys šla se mnout, až to tady skončím."</p>
<p>Vybrat si. Ano, mohla jsem si vybrat. Zvolit buď jeho nebo Cartera. Nebo ne? Mohla jsem právě teď něco udělat, abych zachránila Cartera? A chtěla jsem ho vůbec zachránit? Carter podle všeho ve jménu dobra za ta léta zabil bezpočet dětských Nefilim a možná si zasloužil trest, který na něm chtěl Roman vykonat. Co když bylo dobro a zlo jen hloupé kategorie, které lidi omezovaly a ti pak byli odměňování nebo trestáni na základě toho, jak to odpovídalo jejich vlastním povahám, těm povahám, které neměli žádnou šanci ovládat.</p>
<p>Roman měl pravdu, ten systém nebyl v pořádku. Jen jsem nevěděla, co s tím dělat.</p>
<p>Ale potřebovala jsem čas, abych si to všechno promyslela, abych našla způsob, jak zachránit anděla i Nefilim, pokud to vůbec bylo možné. Přesto jsem nevěděla, jak ten čas získat, když Roman právě teď stál přede mnou posedlý svou romantickou představou jak spolu utečeme.</p>
<p>Čas. Potřebovala jsem čas a neměla ponětí, odkud ho vzít. Neměla jsem ten druh síly, který by mi v této situaci pomohl. Jestli se Roman rozhodne, že ho ohrožuju, nedokážu se mu ubránit. <emphasis>Nefilim kteréhokoliv z vás rozplácne jako mouchu levou zadní.</emphasis> Nemohla jsem tahat za božské nitky a smlouvy jako Hugh, neměla nadlidské reflexy a sílu jako Petr a Cody. Dokázala jsem jen měnit podobu a mít sex s muži. To je ono!</p>
<p>To je ono...</p>
<p>Kapitola 24</p>
<p>"No?" zeptal se tiše Roman. "Co myslíš? Půjdeš se mnou?"</p>
<p>"Zatím nevím," odpověděla jsem a sklopila oči. "Bojím se." Trochu se mi chvěl hlas.</p>
<p>Zvedl mi bradu, abych se na něj musela podívat a vypadal ustaraně. "Čeho se bojíš?"</p>
<p>Ostýchavě jsem se na něj dívala a snažila se vypadal zranitelně. Doufala jsem, že tomu nedokáže odolat.</p>
<p>"Jich. Chtěla bych... ale nemyslím si... že budeme mít šanci zůstat svobodní. Nedokážeš mě před nimi schovat Romane, ne navždycky."</p>
<p>"Povede se to," vydechl, objal mě, ale já pořád měla strach. Tentokrát jsem se vůbec nebránila a dovolila mu, aby se přitisknul ke mně. "Už jsem ti říkal, že tě ochráním. Zítra najdu toho anděla a pozítří odsud vypadneme. Bude to snadné."</p>
<p>"Romane," vzhlédla jsem k němu s rozšířenýma očima. Ten pohled přetékal emocemi; doufala jsem, že nadějí, vášní a úžasem. Viděla jsem, že můj výraz odráží jeho vlastní a když se sklonil, aby mě políbil, tentokrát jsem ho neodstrčila. Dokonce jsem mu polibek vrátila. Už to bylo hodně dávno, co jsem se líbala jen abych se líbala a užívala si ten pocit, když jeho jazyk jemně vklouzl do mých úst, jeho rty laskaly mé a jeho ruce mě pevně objímaly.</p>
<p>Mohla bych se takhle líbat donekonečna a prožívat to bez obav, že se nastartuje potřeba krmení. Bylo to nádherné, dokonce opojné. Nicméně Roman chtěl víc než polibky a když mě složil na zem, rovnou tam v obýváku na koberec, vůbec jsem se nebránila.</p>
<p>Bylo zřejmé, že je rozpálený a roztoužený, přesto se pohyboval opatrně a pomalu, dával najevo tolik sebeovládání, až mě to překvapilo a udělalo na mě dojem. Vyspala jsem se s tolika chlapy, co koukali jen na vlastní potřeby, až bylo naprosto úžasné být s někým, kdo se zajímá o mé vlastní naplnění.</p>
<p>Samozřejmě jsem si v žádném případě nestěžovala.</p>
<p>Byli jsme jak přilepení jeden k druhému a on mě líbal dál. Nakonec se od mých úst posunul k uchu, vyhledal si k němu cestičku rty i jazykem a pokračoval na krk. Můj krk byl vždycky jedním z mých nejvíc erotogenních míst a já přerývaně dýchala, když obratným jazykem pomalu hladil citlivou pleť, až mi z toho naskakovala husí kůže. Prohnula jsem, se, aby věděl, že jestli bude chtít, může na to jít i rychleji, ale zdálo se, že nikam nepospíchá.</p>
<p>Posouval se níž a níž, líbal má prsa přes jemnou látku, dokud nebyla mokrá a přilepená na mé bradavky. Sedla jsem si, aby ze mě mohl stáhnout blůzu a když už se do toho dal, následovala i sukně, takže jsem zůstala jen v kalhotkách. Nicméně se pořáď zaměroval na má prsa, líbal je a dotýkal se jich, chvílemi to byly jemné, lehoučké polibky a jindy drsné kousance, ze kterých hrozily vykvést fialové modřiny. Nakonec sklouzl ještě níž, olizoval jemnou pokožku na břiše a přestal, když dorazil k mým stehnům.</p>
<p>Mezitím už ze mě byla hotová troska, vzdychala jsem a zoufale toužila dotknout se jeho těla. Ale když jsem na něj sáhla, jemně mi přitlačil zápěstí k podlaze. "Ještě ne," napomenul mě.</p>
<p>Myslím, že to bylo jen dobře, protože jsem potřebovala něco udělat s časem. Získat, že jo? Jo, to je ono. Měla jsem nejvyšší čas, abych vymyslela nějaký plán. Ten plán, ke kterému se dostanu... později.</p>
<p>"Magenta," poznamenal a přejel prsty po kalhotkách. Málem je nebylo vidět, bylo to jen pár kousků krajky a jemného materiálu. "Kdo by to byl řekl?"</p>
<p>"Skoro nikdy nenosím nic růžového nebo magenta," přiznala jsem, "ale z nějakého důvodu se mi líbí prádlo v těch barvách. A samozřejmě taky černé."</p>
<p>"Sekne ti to. Dokážeš si je kdykoliv proměnit, že?"</p>
<p>"Jo, proč?"</p>
<p>Natáhl ruku a jediným obratným pohybem je roztrhl. "Protože mi překážejí."</p>
<p>Sklonil se, roztáhl mi stehna a ponořil mezi ně obličej. Jeho jazyk pomalu přejel přes okraje pysků a pak zamířil dopředu, aby pohladil můj rozpálený, oteklý klitoris. Zasténala jsem a zvedla k němu boky, aby čím dřív uspokojil mou až bolestivou potřebu. Ale přitlačil mě zpátky na podlahu a dal si načas, jeho jazyk kroužil a dorážel a působil mi čím dál víc rozkoše. Pokaždé, když jsem už už byla na vrcholu, stáhl se trochu níž a uvnitř mě zjišťoval jazykem, jestli jsem dost vlhká.</p>
<p>Když mě konečně nechal dojít až na vrchol, bylo to tak divoké, až jsem se celá třásla, ale nepustil mě a v průběhu těch stahů mě dál olizoval a sál. Do té doby jsem byla tak přecitlivělá a omámená, že jsem jeho doteky málem nedokázala snést. Slyšela jsem se, jak žadoním, aby přestal, i když hned následoval další orgasmus.</p>
<p>Uvolnil se, pustil mě a ustoupil, sledoval, jak se zpomalují blažené křeče mého těla. Jen tak mezi námi děvčaty, společnými silami jsme ho svlékli asi tak za dvě vteřiny a pak si lehl na mě, přitiskl nahou kůži k nahé kůži. Když mé ruce sklouzly dolů a uchopily a pohladily jeho erekci, povzdechl si až s hmatatelnou slastí.</p>
<p>"Ach bože," Georgino," vydechl a visel na mně očima. "Nemáš ani ponětí, jak moc po tobě toužím."</p>
<p>Opravdu?</p>
<p>Zasunula jsem ho dovnitř, mé tělo se mu otevřelo a přivítalo ho, jako by to byl kousek ze mne, který mi chyběl. Začal se pohybovat dovnitř a ven dlouhými, kontrolovanými tahy, díval se mi do tváře a odhadoval, jak na mě působí každý úhel a pohyb.</p>
<p><emphasis>Získávám čas</emphasis>, pomyslela jsem si moudře, ale když mi přišpendlil zápěstí k podlaze a každým tahem dával najevo, že mu patřím, věděla jsem, že si lžu do kapsy. Bylo v tom mnohem víc než získávání času, abych mohla varovat Jeroma a Cartera. Týkalo se to jen mě a já byla sobecká. Posledních pár týdnů jsem po Romanovi bez ustání toužila a teď jsem ho měla, a nejen to. Bylo to přesně tak, jak říkal: nebylo to kvůli přežití, ale pro potěšení. Předtím jsem se občas vyspala i s nesmrtelnými, ale naposledy to bylo už hodně dávno a já už zapomněla, jaké to je nemít v hlavě cizí myšlenky a jen se kochat vlastními vjemy.</p>
<p>Naše pohyby byly tak sehrané, jako by to naše těla dělala pořád. Ty kontrolované tahy se staly drsnějšími, míň přesnými. Bušil do mě tvrději a divočeji, jako by mě chtěl připíchnout na podlahu. Někdo dělal hodně hluku a jen vzdáleně jsem registrovala, že to jsem já. Úplně jsem ztratila přehled o tom, co se kolem mě děje současně se souvislými myšlenkami. Vnímala jsem jen reakci svého těla, stupňující se touhu, která mě pohlcovala a spalovala a nutila mě chtít ještě víc. Toužila jsem po vrcholu a nutila do toho i jeho, vzpínala se k němu a svírala svaly kolem něj.</p>
<p>Zalapal po dechu, když zacítil, že ho svírám pevněji a oči mu planuly málem primitivní vášní. "Chci tě vidět vyvrcholit ještě jednou," vydechl. "Se mnou."</p>
<p>Z jakéhosi důvodu jsem potřebovala právě ten povel jako poslední kapku, která mě překlopila přes okraj té závratné extáze. Křičela jsem ještě hlasitěji, i když jsem už dávno byla ochraptělá.</p>
<p>Nevím, jak jsem vypadala, ale můj výraz mu stačil na to, aby ho přivedl k jeho vlastnímu vrcholu. Nevydal ani hlásku, jen zavřel oči a po posledním drsném tahu zůstal ve mně a lomcovala jím rozkoš.</p>
<p>Když jsme skončili a jeho tělo se pořád chvělo silou jeho orgasmu, sklouzl ze mě a lehl si na záda, zpocený a spokojený. Obrátila jsem se k němu a hladila ho po hrudi, obdivovala jsem štíhlé svaly a opálenou pokožku jeho těla.</p>
<p>"Jsi krásný," řekla jsem mu a vzala do pusy jeho bradavku.</p>
<p>"Ty taky nevypadáš nejhůř," zabručel a pohladil mě po vlasech. Já se taky zpotila a některé prameny byly vlhké a kudrnatější než obvykle. "Vypadáš takhle? Je to tvá skutečná podoba?"</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou, otázka mě překvapila. Přejížděla jsem rty po jeho krku. "Co jsem se stala sukubou, do svého skutečného těla jsem se proměnila jen jednou a už hodně dávno." Přestala jsem ho líbat a zeptala se: "Chceš někoho jiného? Vždyť víš, že můžu být kýmkoliv budeš chtít."</p>
<p>Usmál se a zasvítil svými bílými zuby. "Vidím, že je bezpochyby výhodné milovat sukubu." Sedl si, vzal mě do náručí a pak vstal, mírně se pod tou přidanou váhou zakymácel. "Ale nechci. Zeptej se mě tak v příštím století a možná dostaneš jinou odpověď. Právě teď se toho chci naučit co nejvíc o tomhle těle."</p>
<p>Odnesl mě do ložnice, kde jsme se milovali pomalejším, trošku civilizovanějším způsobem, naše těla se k sobě vinula jako dvě stuhy tekutého ohně. Protože se naše počáteční živočišnost trochu ukojila, podruhé jsme to vydrželi o něco déle a zkoumali různé způsoby, jakým reagovala naše těla. Většinu noci jsme ztrávili opakováním následujícího vzorce: pomalu a láskyplně, rychle a zběsile, odpočinek a zase od začátkuí. Kolem třetí jsem začala být unavená a nakonec prohrala boj se spánkem. Složila jsem hlavu na jeho hruď a snažila se nevšímat si neodbytné starosti, které čekaly na svou chvíli.</p>
<p>Probudila jsem se o pár hodin později a rovnou si sedla, když se mi událostí předchozí noci vybavily s větší ostrostí. Usnula jsem v náručí Nefilim. A pak mi povídejte něco o zranitelnosti. Přesto... jsem byla pořád naživu. Roman ležel vedle mě, přítulný a rozehřátý a Aubrey se schoulila u jeho nohou. Oba se na mě dívali unavenýma očima a padala jim víčka. Nejspíš dumali, k čemu ty náhlé pohyby.</p>
<p>"Co se děje?" zeptal se Roman potlačuje zívnutí.</p>
<p>"N-nic," ujistila jsem ho. Když už vášeň opadla, dokázala jsem myslet trochu jasněji. Co jsem to provedla? Když jsem se s Romanem vyspala, možná jsem získala trochu času, ale nebyla jsem ani o krůček blíž k nalezení nějakého východiska z téhle šílené situace.</p>
<p>Vleže jsem zavadila pohledem o Carterovy narcisy a ty mě postrčily k rozhodnutí. Ty kytky samy o sobě byly jen maličkostí, ale při pohledu na ně jsem si uvědomila, že prostě nemůžu jen tak pasivně sedět a nechat Romana, aby Cartera zabil. Musela jsem jednat, bez ohledu na riziko a možné selhání. <emphasis>Na každého občas přijde slabá chvilka. Důležitý je, jestli se sebereš.</emphasis></p>
<p>Bylo jedno, jestli jsem milovala Nefilim a nenáviděla anděla a vlastně ani jedno z toho nebyla tak docela pravda. Spíš to bylo o mně, o tom, jaký jsem člověk. Prožila jsem staletí pronásledováním mužů kvůli přežití, ale nechci být spoluviníkem úkladné vraždy a nezáleželo na tom, do jakého ušlechtilého hávu se zahalí. Tak hluboko jsem neklesla. Zatím ne.</p>
<p>Utřela jsem zrádné slzy, přemáhalo mě to, co jsem musela udělat. Co jsem musela udělat Romanovi.</p>
<p>"Tak ještě pojď spát," zamumlal a rukou mi přejel po těle od pasu ke stehnům.</p>
<p>Ano, věděla jsem, co musím udělat. Bylo to tak trochu na dlouhé lokte a plán to byl jen mlhavý, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jak využít Romanovu stávající bezstarostnou náladu.</p>
<p>"Nemůžu," vysvětlovala jsem a hrabala se z postele. "Musím do práce."</p>
<p>Vykulil oči. "Cože? Kdy?"</p>
<p>"Dnes otevírám obchod a musím tam být za půl hodiny."</p>
<p>Sedl si, úplně vyvedený z míry. "Budeš tam celej den?"</p>
<p>"Jo."</p>
<p>"Napadá mě ještě pár věcí, které bych chtěl s tebou zkusit," zabručel, objal mě kolem pasu, vzal jedno mé ňadro do dlaně a stahoval mě k sobě.</p>
<p>Opřela jsem se o něj a předstírala rostoucí vášeň. No jo, zase tak moc jsem nepředstírala.</p>
<p>"Hmmm," obrátila jsem se tváří k němu a přejížděla svými rty po jeho. "Možná bych mohla zavolat, že jsem nemocná... ne že by tomu věřili. Nikdy nemarodím a oni to vědí."</p>
<p>"Ser na ně," prohlásil, zatlačil mě zpátky do postele a jeho ruce byly čím dál odvážnější. "Ser na ně, abych tě moh znovu vošoustat."</p>
<p>"Tak mě nech vstát," zasmála jsem se. "Takhle tam nemůžu zavolat."</p>
<p>Neochotně mě pustil, vyklouzla jsem z postele, ohlédla se na něj a usmála se. Díval se na mě dychtivě, jako když kočka odhaduje kořist. Moc se mi to líbilo, na mou duši.</p>
<p>Když jsem vešla do obýváku a zvedla přenosný telefon, touha se rychle změnila v obavy. Dveře do pokoje jsem nechala otevřené a snažila se chovat tak neformálně a uvolněně jak jen to bylo možné, nechtěla jsem dát Romanovi žádný důvod k poplachu. Protože jsem věděla, že mě z vedlejší místnosti nejspíš uslyší, v duchu jsem si opakovala, co řeknu, když jsem vytáčela Jeromův mobil.</p>
<p>Nicméně mě nepřekvapilo, že to démon nezvedl. Zatracenej chlap. K čemu bylo naše pouto, když jsem ho nemohla v případě nutnosti použít? Protože jsem s tím počítala, zkusila jsem plán B: Hugha. Jestli spadnu jen do hlasové schránky, mám smůlu, protože mu nemůžu zavolat do práce a prodírat se celým arzenálem jeho sekretářek.</p>
<p>"Hugh Mitchell."</p>
<p>"Ahoj, Dougu, tady je Georgina."</p>
<p>Ticho. "Slyším dobře, žes mi právě řekla ´Dougu´?"</p>
<p>"Koukej, dneska nemůžu přijít. Myslím, že jsem chytla toho bacila, co se teď tady potuluje."</p>
<p>Roman přikráčel z mé ložnice a když pokračoval k lednici, usmála jsem se na něj. Mezitím se Hugh snažil dobrat nějakého smyslu v tom mém nesmyslu.</p>
<p>"Ehm, Georgino... myslím, žes vytočila špatný číslo."</p>
<p>"Ne, myslím to vážně. Dougu, nedělej ze sebe chytráka, já prostě nemůžu přijít."</p>
<p>Hrobové ticho. A pak se Hugh konečně zeptal: "Georgino, jsi v pořádku?"</p>
<p>"Nejsem, už jsem ti to přece řekla. Koukej, moh bys to prostě předat dál?"</p>
<p>"Georgino, co se děje-"</p>
<p>"No, jsem si jistá, že ty už něco vymyslíš," pokračovala jsem, "ale beze mě. Budu se snažit přijít zítra."</p>
<p>Položila jsem, pohlédla na Romana a zavrtěla hlavou. "Snad tam Doug bude. Vůbec mi nevěřil."</p>
<p>"Zná tě moc dobře, co?" zeptal se a vypil sklenici pomerančové šťávy.</p>
<p>"To jo, ale zaskočí za mě, i když si dost stěžoval. V tom je fakt přeborník."</p>
<p>Hodila jsem telefon na pohovku a zamířila k Romanovi, protože přišel čas dalšího rozptylování. Pochybovala jsem, že Hughovi ta situace dojde okamžitě, ale přinejmenším bude předpokládat, že něco není v pořádku. A jak jsem se už kdysi zmínila, nikdo nemůže žít tak dlouho jako nesmrtelný a přitom mít dlouhý vedení. Mělo by mu dojít, že se děje něco podezřelého a doufejme, že se mu povede sehnat Jeroma. A já teď musela Nefilim zabavit, než přijede kavalerie.</p>
<p>"Takže co takovýho jsi se mnou chtěl zkoušet?" zapředla jsem.</p>
<p>Jak se ukázalo, celou řadu věcí. Zase jsme skončili v mé ložnici a já zjistila, že čekání na to, až Hugh něco podnikne, nebylo zdaleka tak složité jak jsem se obávala. I když jsem si to s Romanem užívala, maličko mě hryzalo svědomí, zvlášť teď, když jsem se rozhodla zavolat pro pomoc. Zavraždil bezpočet nesmrtelných a brousil si zuby na mého skoro-přítele, přesto mě mé pocity zrazovaly. Přitahoval mě - velmi dlouho - a byl opravdu, opravdu moc dobrý v posteli.</p>
<p>"Věčnost vůbec nevypadá špatně, když tě držím v náručí," řekl později, pohladil mě po vlasech a já se schoulila vedle něj. Podívala jsem se na něj a viděla vážný výraz v jeho očích.</p>
<p>"Georgino... ty bys... opravdu chtěla, abych toho anděla nechal jít?"</p>
<p>"Ano," vyhrkla jsem po chvilce překvapení. "Nechci, abys ublížil ještě někomu dalšímu."</p>
<p>Dlouho si mě prohlížel a pak pokračoval: "Když jsi mě o to včera večer požádala, nemyslel jsem, že bych ho mohl nechat jít. Teď... po tom, co jsem byl s tebou... mi to přijde malicherné. No, možná, že malicherné není to správné slovo, ale chtěl jsem říct, že to, co nám udělali, bylo strašné, ale možná jestli po nich pořád půjdu, vyhrajou. Stanu se tím, kým říkají, že jsem. Nechal jsem je, aby mi vnucovali, jak mám žít, nejspíš jsem byl konformní v nekonformnosti a uniklo mi, co je opravdu důležité. Jako milovat a být milovaný."</p>
<p>"O-o čem to mluvíš?"</p>
<p>Vzal mi tvář do dlaní. "Říkám, že to udělám, lásko. Pravidla minulosti se nemusí vztahovat na přítomnost. Kvůli tobě odejdu. Oba odejdeme ještě dnes a tohle všechno necháme za sebou. Najdeme si někde domov a začneme žít spolu. Můžeme jet třeba do Vegas."</p>
<p>S rozšířenýma očima jsem ztuhla v jeho náručí. Panebože.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře a já málem vyskočila tři metry. Přešlo jen asi čtyřicet minut, pomyslela jsem si, ještě bylo příliš brzy, zvlášť ve světle tohoto nečekaného obratu. Hugh by nedokázal jednat tak rychle. Nevěděla jsem, co mám dělat.</p>
<p>Roman zvedl obočí a nejvíc ze všeho byl zvědavý. "Čekáš někoho?"</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zamaskovat, jak mi buší srdce. "Doug mi vždycky hrozí, že si pro mě přijde," žertovala jsem, "a doufám, že se nerozhodl podle toho jednat právě teď."</p>
<p>Vstala jsem z postele, šla k šatníku a ze všech sil se snažila vypadat lhostejně. Oblékla jsem si sytě červené kimono, mimoděk přejela dlaní své rozcuchané vlasy, vyšla do obývacího pokoje a snažila se nevzdychat, dokud byl Roman v dohledu. Bože můj, pomyslela jsem si cestou ke dveřím, co si počnu, co si jen počnu-</p>
<p>"Sethe?"</p>
<p>Venku stál spisovatel, v ruce krabici z pekárny a výraz stejně šokovaný, jako bezpochyby byl ten můj. Sledovala jsem, jak si mě jeho oči krátce změřily od hlavy až k patě a náhle si uvědomila, jak je ten můj ohoz krátký a kolik toho odhaluje přilnavé hedvábí. Jeho pohled se rychle vrátil k mé tváři a polkl.</p>
<p>"Ahoj. Já... to je..."</p>
<p>Jeden z mých sousedů, který právě šel kolem, se zastavil a zíral na mě, když mě uviděl v tom županu. "Pojď dál," rychle jsem Setha zvala dovnitř a udělala obličej. Zavřela jsem za ním dveře a protože jsem čekala kavalkádu nesmrtelných, byla jsem zmatenější než kdy jindy.</p>
<p>"Omlouvám se," zmohl se nakonec na slovo a moc se snažil, aby mu pohled nezabíhal k mému tělu. "Doufám, že jsem tě nevzbudil..."</p>
<p>"Ne... vůbec ne... žádný problém..."</p>
<p>Samozřejmě si Roman vybral nejvhodnější chvíli, aby se objevil, přišel jen v boxerkách rovnou z mé ložnice. "Tak co - aha, ahoj, jak to jde? Seth, že?"</p>
<p>"Správně," odpověděl Seth mdle, díval se ze mne na Romana a pak zase na mě. Ten pohled mě přinutil vykašlat se na Nefilim, nesmrtelné i na záchranu Cartera. Jediné, na co jsem dokázala myslet bylo to, jak to všechno musí vypadat v Sethových očích. Chudáček Seth, od první chvíle, co jsme se poznali, se ke mně snažil být milý a já ho přesto v jednom kuse zraňovala svou necitelností - nemluvě o nešťastných náhodách a shodách okolností. Nevěděla jsem, co mám říct a cítila se stejně pokořená jak on zjevně vypadal. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, aby vyšly najevo všechny mé lži a odporující si signály.</p>
<p>"Tohle je snídaně?" zeptal se Nefilim vesele, jediný z nás se choval nenuceně.</p>
<p>"Co?" Seth pořád vypadal ohromeně a neschopný promluvit. "Aha. Jo." Položil krabici na konferenční stolek. "Nech si to. Je to kávový koláč. Pokud jde o mě... já... odcházím. Omlouvám se, že jsem tě obtěžoval. Je mi to opravdu líto. Vím, že máš dnes volno a jen jsem si myslel, že bychom mohli... ani nevím. Včera jsi řekla... dobře. Bylo to hloupé. Omlouvám se."</p>
<p>Obrátil se, že odejde, ale škoda se už stala. Ze všech možnách scénářů se natrefil ten, ve kterém se málomluvný Seth rozhodl toho namluvit až příliš a věděl, že mám den volna. Do prdele. Roman se obrátil ke mně a rovnou před mýma očima se jeho nevěřícnost změnila v zuřivost.</p>
<p>"Komu," vydechl, vzteky málem nedokázal mluvit, "komu jsi kurva volala?"</p>
<p>Couvla jsem. "Sethe, zmiz od-"</p>
<p>Příliš pozdě. Vlna síly podobná té, kterou Jerome použil proti mně, do nás narazila a praštila námi o zeď obýváku.</p>
<p>Roman došel až k nám, mračil se na mě a jeho oči byly jako dva modré plameny. "Komu jsi volala?" zařval. Neodpovídala jsem. "Máš vůbec tušení, cos to provedla?"</p>
<p>Obrátil se k nám zády, popadl můj telefon a vytočil číslo. "Potřebuju, abys sem přišla, a to hned teď... ano, ano, je mi to kurva jedno. Nech toho." Odrecitoval mou adresu a zavěsil. Nepotřebovala jsem se ptát, komu volal, protože jsem to věděla. Tomu druhému Nefilim, své sestře.</p>
<p>Roman si zajel rukama do vlasů a zběsile začal pobíhat po mém obýváku. "Do prdele, do prdele. Možná jsi všechno zničila!" křičel na mě. "Uvědomuješ si to? Uvědomuješ si to, ty prolhaná mrcho? Jak jsi mi to mohla udělat?"</p>
<p>Neodpovídala jsem, protože jsem nemohla. Pod tím psychickým nátlakem bylo i mluvení těžké, natož pohyb. Dokonce jsem se ani nedokázala podívat na Setha. Jen bůh ví, co si o tom všem musí myslet.</p>
<p>O deset minut později zase někdo zaklepal. Kdyby mi nějaká vyšší moc chtěla udělat laskavost, byli by to Jerome s Carterem, připraveni mě zachránit. Snad si dokonce i sukuba sem tam zaslouží trochu štěstí, přemýšlela jsem, jak jsem sledovala Romana otevírajícího dveře.</p>
<p>Vešla Helena. Prokristapána.</p>
<p>"Nejvyšší čas," štěkl Roman a zase za ní dveře zabouchl.</p>
<p>"Co se to děje-" zmlkla v půli věty a při pohledu na Setha a na mě vytřeštila oči. Obrátila se zpátky k Romanovi a zběžně si prohlídla jeho i boxerky. "Proboha, cos to tady vyváděl?"</p>
<p>"Někdo sem jde," zasyčel a její otázku si nevšímal. "Právě teď."</p>
<p>"Kdo?" vyslýchala ho s rukama v bok. Teď už vůbec nechraptěla a vypadala neuvěřitelně schopně. I kdybych teď mohla mluvit, při pohledu na ni bych ztratila řeč.</p>
<p>"To nevím," přiznal. "Nejspíš náš vznešený otec. To <emphasis>ona </emphasis>někoho zavolala."</p>
<p>Helena se obrátila a blížila se ke mně. Jak jsem si uvědomila to nebezpečí, cítila jsem hrůzu až v kostech. Helena byla ten druhý Nefilim. Praštěná podvodnice Helena. Ta Helena, kterou jsem při různých příležitostech urazila, za zády se jí posmívala a ukradla jí personál. Z výrazu její tváře bylo jasné, že na nic z toho nezapomněla.</p>
<p>"Uvolni to pole," nařídila Romanovi a o chvíli později jsme se oba se Sethem zhroutili dopředu a lapali po dechu, když už ta síla byla pryč. "Má pravdu? Volala jsi našemu otci?"</p>
<p>"Nevolala jsem... nikomu..."</p>
<p>"Lže," podotkl Roman klidně. "Komu jsi volala, Georgino?"</p>
<p>Když jsem neodpovídala, nakráčela blíž a vrazila mi takovou, že při doteku bylo slyšet hlasité prásknutí. Bylo v tom něco podivně známe a vlastně proč by ne. To Helena mě přepadla a zmlátila tenkrát v noci na ulici. Uvědomila jsem si, že když jsem vešla do Krystal Starzu, musela mě poznat navzdory mému přestrojení. Když poznala mou auru, rozhodla se, že si se mnou pohraje a krmila mě kecy o mé zářivé budoucnosti, když mi vnucovala knihy a programy.</p>
<p>"Pořád děláš potíže, viď?" ušklíbla se. "Celé ty roky jsem se snažila snášet tebe a ostatní, co jsou jako ty, co zesměšňují můj životní styl a učení. Už jsem ti to dávno měla zatrhnout."</p>
<p>"Proč?" přemýšlela jsem nahlas, protože jsem zase získala kontrolu nad svým hlasem. "Proč to děláš? Ze všech lidí právě ty, kdo ví všechno o andělích a démonech, proč právě ty otravuješ lidi těma hovadinama o New Age?"</p>
<p>Kousavě si mě změřila. "Opravdu? Zdá se ti jako hovadina povzbuzovat lidi, aby získali kontrolu nad svým životem a viděli samých sebe jako zdroje energie místo toho, aby zabředli do vší té viny z toho, co je správné a co špatné?"</p>
<p>Když jsem neodpovídala, pokračovala: "Učím lidi, aby byli silnější. Učím je, aby zapomněli na hřích a spasení a hledali štěstí tady - na tomhle světě. Je pravda, že to občas... přikrášluju, abych vyvolala obdiv a úctu, ale co na tom záleží, jestli se dosáhne cíle? Lidé odcházejí z mých přednášek s pocitem, že jsou bozi a bohyně a nacházejí to v sobě, místo aby se prodali nějaké studené pokrytecké instituci."</p>
<p>Ještě jsem ani nezačala formulovat odpověď, když mě napadlo, že Helena a Roman jsou přesně stejní, oba jsou nespokojení se systémem, který je zplodil, ale každý z nich se proti němu bouří jiným způsobem.</p>
<p>"Vím, co si o mně myslíš, slyšela jsem, co o mně říkáš. Viděla jsem tě, jak jsi vyhodila ty materiály, které jsem ti tenkrát večer dala a bezpochyby si myslela, že jsem jen další blábolící New Age cvok. A přesto... na někoho tak samolibého a povýšeneckého jsi jedna z nejnešťastnějších lidí, jaké jsem poznala. Nesnášíš tu hru a přesto ji hraješ. Hraješ ji a bráníš ji, protože nemáš odvahu udělat něco jiného." Zavrtěla hlavou a suše se zasmála. "Nemusím mít žádné psychické vlohy, abych ti mohla tohle předpovědět. Jsi nadaná, ale mrháš svým talentem. Žiješ svůj život bez užitku a prožiješ ho nešťastná a osamělá."</p>
<p>"Nedokážu změnit to, čím jsem," odsekla jsem vztekle, její slova mě zranila.</p>
<p>"Mluvíš jako otrok systému."</p>
<p>"Jdi do prdele," vyjela jsem na ni. Když někdo zraní něčí hrdost a osobnost, výsledkem často bývá iracionální zlost, bez ohledu na to, že to byl správný postřeh. "Lepší je být spokojeným otrokem než nějakým vyšinutým božským parchantem. Není divu, že tvůj druh pronásledují až k vyhynutí."</p>
<p>Uhodila mě znovu, tentokrát do rány vložila i sílu Nefilim, dost podobně jako v té uličce. Bolelo to - a pořádně.</p>
<p>"Ty malá děvko. Nemáš ani ponětí, o čem mluvíš."</p>
<p>Rozmáchla se, aby mě praštila znovu, ale zastavila se, když se Seth náhle postavil přede mě. "Nech toho," zvolal. "Nech toho, přestaň s-"</p>
<p>Výbuch energie - nevěděla jsem, jestli od Romana nebo od Heleny - odnesl Setha přec celou místnost k protější zdi. Trhla jsem sebou. "Jak se opovažuješ-" začala Helena a z jejich modrých očí čišel vztek. "Ty, smrtelník, který nemá tušení, o čem-"</p>
<p>Byla jsem v pohybu ještě než domluvila. Pohled sa Setha, kterému ubližovali, ve mně zažehl vzteklou reakci, sice jsem věděla, že to je beznadějné, ale nedokázala jsem se ovládnout. Skočila jsem na Helenu a proměnila se v první, co mě napadlo, nepochybně jako důsledek toho, že jsem se před chvílí dívala na Aubrey: na tygra.</p>
<p>Transformace sice trvala jen vteřinu, ale když se mé lidské tělo zvětšilo a ruce a nohy se změnily v těžké tlapy s pazoury, bolelo to jako čert. Měla jsem na své straně moment překvapení, vrazila jsem do ní a srazila její lehké tělo na podlahu.</p>
<p>Ale mé vítězství mělo jen krátké trvání. Než jsem stačila zabořit zuby do jejího krku, silný hurikán mě od ní odtrhl a poslal do skříňky s porcelánem. Náraz byl desetkrát silnější než ten, který předtím přišpendlil mě a Setha ke zdi a ta bolest mnou otřásla natolik, že jsem se vrátila do své původní podoby. Všude kolem mě létaly kusy porcelánu a kříšťálu a zraňovaly mi kůži.</p>
<p>Zběsile jsem se na ně vyřítila znova, věděla jsem, že je to marné, ale musela jsem něco podniknout, příliš mě posedla bojechtivost. Tentokrát jsem se vrhla na Romana a nutila své tělo, aby se proměnilo v... vlastně sama nevím. Neměla jsem na mysli konkrétní podobu, jen funkce: drápy, zuby, šupiny, svaly, ostré, velké a nebezpečné. Bylo to stvoření z noční můry, skutečný pekelný démon.</p>
<p>Nicméně jsem se ani nepřiblížila tomu, abych se Nefilim dotkla. Jeden z nich, nebo možná oba, s tím počítali a v polovině skoku mě zase srazili na zem, tentokrát blízko Setha, který mě sledoval očima vytřeštěnýma hrůzou a úžasem. Uhodil do mě nápor síly a přiměl mě bolestí vykřiknout, každý nerv jako v ohni. Mé proměněné tělo mě před tím chránilo jen chvíli a pak jsem bolestí a vyčerpáním ztratila kontrolu nad transformací. Vklouzla jsem zpátky do štíhlého lidského těla právě v té chvíli, když mě další výbuch síly přilepil na místo tak, že jsem se nemohla ani hnout.</p>
<p>Celý můj útok proměněnými těly netrval snad ani minutu, ale teď jsem byla úplně vyčerpaná a bez energie, má rezerva z Martina Millera konečně vyschla. Za statečnost se draze platí. <emphasis>Nefilim kteréhokoliv z vás rozplácne jako mouchu levou zadní.</emphasis></p>
<p>"Bylo to opravdu statečné, Georgino," zasmál se Roman a utíral si pot z čela. Taky musel vynaložit hodně síly, ale měl jí mnohem víc než já. "Statečné, ale pošetilé." Přišel blíž, důkladně si mě prohlédl a pak s hořkým pobavením zavrtěl hlavou. "Nenaučila ses, jak máš rozumně zacházet s energií. Vyhořela jsi."</p>
<p>"Romane... moc mě to mrzí..."</p>
<p>Nepotřebovala jsem nikoho, aby mi oznámil, jak mám teď málo energie, protože jsem to cítila. Nebylo to tak, že bych měla jen málo energie, ve skutečnosti jsem už neměla žádnou, takříkajíc jsem jela na výpary. Když jsem se podívala na své ruce, viděla jsem, že jako by blikaly, vypadalo to, jako když se vzduch tetelí v letním vedru. To bylo špatné. Jestli nějaké tělo nosíte dost dlouho a ani to nemusí být původní podoba, po několika letech s ním srostete a já tohle měla už patnáct let. Myslela jsem na ně jako na své vlastní a pokaždé jsem se do něj podvědomě vracela. I v této chvíli jsem bojovala, abych si ho udržela, abych se nevrátila k tělu, se kterým jsem se narodila. Opravdu to bylo moc špatné.</p>
<p>"Mrzí?" zeptal se Roman a já viděla na jeho tváři, jak moc jsem mu ublížila. "Ani si nedokážeš představit-"</p>
<p>Všichni jsme to zacítili současně. Roman a Helena se otáčeli kolem dokola a stříleli po sobě poplašenými pohledy. A pak se mé dveře rozletěly. Síla, která mě držela, zmizela, když ji Nefilim přesměrovali na přicházející apokalypsu.</p>
<p>Po místnosti se rozlilo zářivé světlo, bylo tak zářivé, že až zraňovalo a já to světlo znala. Objevila se stejná hrozivá postava, jakou jsem viděla v té uličce, ale tentokrát nebyla sama. Byly to dva zrcadlové obrazy, k nerozeznání si podobné. Nevěděla jsem, kdo z nich je kdo, ale vzpomněla jsem si na Carterovo pohotové upozornění z minulého týdne: <emphasis>anděl v plné síle vyděsí většinu bytostí - smrtelníka dokonce zabije</emphasis>.</p>
<p>"Sethe," zašeptala jsem a odvrátila zrak od té grandiózní podívané, abych se podívala na spisovatele. Zíral na to všechno vykulenýma očima plnýma strachu a úcty. "Sethe, nedívej se na ně." Z posledních sil jsem zvedla měnící se paži a obrátila jeho tvář k sobě. "Sethe, nedívej se na ně. Dívej se na mě, jenom na mě." Kdesi za námi někdo vykřikl a svět kolem nás se rozpadal na kusy.</p>
<p>"Georgino," vydechl Seth a opatrně se dotkl mé tváře. "Co je s tebou?"</p>
<p>Ze všech sil jsem se snažila soustředit, nutila své tělo, aby si udrželo tu podobu, kterou mělo, když jsme se poprvé potkali. Ale byl to předem ztracený boj, dokonce na život a na smrt, protože takhle by mě už žádný dlouhý život nečekal. Seth se ke mně naklonil blíž a já přestala poslouchat zvuky chaosu a ničení zuřícího kolem nás a místo toho jsem všechny své smysly soustředila na jeho obličej.</p>
<p>Říkala jsem, že Roman byl krásný, ale v té chvíli to bylo nic - vůbec nic - ve srovnání se Sethem. Seth s jeho zvídavýma hnědýma očima ovroubenýma dlouhými řasami, za všech okolností laskavýma. Věčně rozcuchaný Seth s krátkým strništěm na tváři, která neskrývala jeho povahu, síla jeho charakteru a duše ke mně vyzařovala jako maják v mlhavé noci.</p>
<p>"Sethe," zašeptala jsem, "Sethe."</p>
<p>Naklonil se ke mně a dovolil mi, abych si ho přitáhla blíž a ještě blíž a pak, se zuřícím nebem a peklem za našimi zády, jsem ho políbila.</p>
<p>Kapitola 25</p>
<p>Někdy procitnete ze snu. Někdy procitnete ve snu. A někdy, opravdu jen jednou za čas, se probudíte ve snu někoho jiného.</p>
<p><emphasis>"Jestli bych mohla číst jeho knihy v předstihu, dřív než ostatní, klidně by mě mohl unést a já bych mu sloužila jako otrokyně lásky."</emphasis></p>
<p>První slova, která jsem pronesla k Sethovi, když jsem vášnivě diskutovala o jeho práci. Sethův první dojem ze mě: vztyčená hlava, vlasy přehozené přes rameno, pro prostořekou poznámku nikdy nejde daleko. Jako v tom seriálu <emphasis>Grace v jednom kole</emphasis>. Naprostá společenská sebejistota, ke které by se introvertní Seth nikdy nedokázal dopracovat, ale záviděl ji. <emphasis>Jak to vůbec dělá, že nikdy nešlápne vedle?</emphasis> Mé pozdější kodrcavé vysvětlení pětistránkového pravidla, podle mě potrhlý zvyk, ale jemu se zdál nekonečně roztomilý. Další člověk, který dokáže ocenit literaturu, ochutnává ji jako dobré víno. <emphasis>Je inteligentní a přemýšlivá. A krásná</emphasis>. Ano, krásná. Teď jsem viděla samu sebe tak, jak mě tenkrát večer viděl Seth: krátká sukně, odvážný fialový top, zářivá jako ptačí peří. Jako nějaké exotické stvoření, beznadějně ztracené v bezútěšné krajině knihkupectví.</p>
<p>Všechno tohle bylo v Sethovi, jeho rostoucí city ke mně promíchané s přítomností a já si to od něj brala.</p>
<p>Není jen krásná. Je taky sexy a smyslná, bohyně z masa a kostí, jejíž každý pohyb naznačuje vášnivost. Ramínko šatů, které mi sklouzlo, drobné korálky potu v mém výstřihu. Stála jsem v jeho kuchyni oblečená jen v tom směšném tričku Black Sabbath. <emphasis>Nic pod tím nemá. Jaké by to asi bylo probudit se vedle ní, rozcuchané a nezkrocené.</emphasis></p>
<p>Protékaly do mě vzpomínky a bylo jich čím dál víc.</p>
<p>Míval ve zvyku mě sledovat v obchodě, moc se mu líbilo, jak zacházím se zákazníky, že to vypadá, jako bych věděla o všem aspoň něco. Vtipné dialogy, které vkládal do úst svým postavám, z mých rtů plynuly bez zaváhání. <emphasis>Je to úžasné. Ve skutečném životě jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by takhle mluvil.</emphasis> Mé handlování s obstarožním majitelem knihkupectví. Charisma, které přitahovalo stydlivého, málomluvného Setha, mi v jeho očích přidávalo na lesku a on se začínal cítit sebejistěji.</p>
<p>Pořád další pocity. Nikdy jsem nic podobného necítila. Jistě, u mých obětí to často byla přitažlivost a láska, ale nikdy ne taková, určená jen mně.</p>
<p>Seth si myslel, že jsem sexy, to ano, a toužil po mně. Ale vedle toho čistého chtíče bylo taky něco něžnějšího: Kayla sedící na mém klíně, blonďatá hlava opřená o mou hruď, když jsem jí zaplétala vlasy. Krátká změna toho obrázku, když na okamžik viděl sedět na mém klíně svou vlastní dceru. <emphasis>Vášnivá a duchaplná na jedné straně, něžná a zranitelná na druhé.</emphasis> Můj alkoholický exces v jeho bytě v něm zvedl vlnu ochranitelských pocitů, jak mě odváděl do postele a když jsem usnula, díval se na mě celé hodiny. Nepohrdal mnou pro mou slabost, ztrátu sebekontroly a špatný úsudek, to znamení mé nedokonalosti jen zbouralo hráze mezi námi a on mě kvůli tomu miloval ještě víc.</p>
<p>Pila jsem dál a dál, při svém zoufalství a slabosti jsem nedokázala přestat.</p>
<p>"<emphasis>Proč s nikým nechodí?</emphasis>" ptal se Seth Codyho. Co tam dělal? Ale ano, byl tam, v Sethově paměti. Cody potají učil Setha tancovat swing, dával mu lekce, o kterých se ani jeden z nich přede mnou nezmínil. Místo toho se vždycky jen mlhavě vymlouvali, že mají ´někde´ být. Seth se ze všech sil snažil přinutit své nohy, aby ho poslouchaly, aby si se mnou mohl zatancovat a být ke mně blíž. "<emphasis>Bojí se</emphasis>," odpověděl upír. "<emphasis>Myslí si, že láska přináší bolest</emphasis>."</p>
<p>Láska přináší bolest.</p>
<p>Ano, Seth mě miloval. Nebylo to žádné povrchní poblouznění, jaké jsem si představovala, když jsem se ho snažila odradit. Bylo to víc, mnohem víc. V jedné osobě jsem stělesňovala všechno, co si kdy dovedl představit: humor, krásu, inteligenci, laskavost, sílu, charisma, sexualitu, soucit... Jeho duši se zdálo, že poznává tu mou, nekontrolovatelně ho to ke mně táhlo. Miloval mě tak hlubokou láskou, že jsem to ani nedokázala pochopit, i když mi můžete věřit, že jsem se opravdu snažila. Toužila jsem to všechno cítit, vysát všechno, co v něm planulo a taky začít hořet.</p>
<p><emphasis>Georgino!</emphasis></p>
<p>Někde v dálce na mě někdo zavolal, ale já byla přiliš ponořená do Setha. Příliš mě pohlcovala jeho síla spojená s jeho city ke mně, které ten polibek jen umocnil. Měkké a dychtivé rty, hladové a naléhavé.</p>
<p><emphasis>Georgino!</emphasis></p>
<p>Chtěla jsem se Sethem splynout. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem, aby mě naplnil... fyzicky, duševně, duchovně. Někde tam bylo něco... něco ukryté hluboko v něm, kam jsem nemohla dosáhnout. Něco, co mě zneklidňovalo a dlouho trvalo, než jsem na to přišla. <emphasis>Jsi celý můj život.</emphasis> Potřebovala jsem se dostat dál, zjistit víc, objevit, co přede mnou skrýval. Ten polibek byl mým záchranným lanem, spojením s něčím větším než jsem byla já sama, s něčím, po čem jsem celý svůj život bolestně toužila, ale nikdy nenašla. Nedokázala jsem přestat líbat Setha. Nedokázala jsem přestat. Nedokázala-</p>
<p>"Georgino, nech ho!"</p>
<p>Drsné ruce, které mě odtrhly od Setha jako by vytrhly kus masa z mého vlastního těla. Křičela jsem v agónii z toho přervaného spojení, vzpírala se těm rukám, které mě odtáhly a držely. Poškrábala jsem svého věznitele, musela jsem poznat tajemství ukryté v tom polibku, toužila po úplnosti, po sjednocení se Sethem-</p>
<p>Seth.</p>
<p>Ruce mi klesly, zamrkala jsem a zase začala vnímat svět kolem sebe. Už jsem nebyla v Sethově hlavě, ale ve svém bytě. Cítila jsem se jako jindy a nemusela jsem se na sebe podívat, abych věděla, že sé mě tělo přestalo měnit, že zase jsem ta štíhlá, drobná žena s medově hnědými vlasy. Ta dívka, kterou jsem kdysi dávno byla, zase jednou zůstala ve mně pohřbená a jestli tomu dokážu zabránit, už se nikdy neobjeví. Přetékala jsem Sethovou životní sílou.</p>
<p>"Georgino," zabručel Hugh za mnou a už mě nedržel tak pevně. "Kriste, tys mě vyděsila."</p>
<p>Když jsem se podívala na druhou stranu místnosti, viděla jsem Cartera, zváleného jako obykle, naklánět se nad Sethovým tělem.</p>
<p>"Panebože," vyskočila jsem, běžela k nim a klekla si vedle anděla. Seth ležel na podlaze, pokožku měl bledou, vlhkou a studenou. "Panebože. Panebože. Panebože. Je...?"</p>
<p>"Žije," řekl mi Carter. "Ale jen tak tak."</p>
<p>Hladila jsem Setha po tváři, cítila jemné zlatorudé chloupky jeho skoro-brady a z očí mi tekly slzy. Dýchal mělce a nepravidelně. "To jsem nechtěla. Nechtěla jsem tak moc..."</p>
<p>"Udělalas jen to, cos musela. Bylo to s tebou moc zlé, mohla jsi umřít."</p>
<p>"Ale teď může umřít Seth..."</p>
<p>Carter zavrtěl hlavou. "Ne, on neumře. Bude to chtít čas, aby se zotavil, ale dostane se z toho."</p>
<p>Odtáhla jsem ruku, tak napůl jsem se bála, že můj dotek může Sethovi ublížit ještě víc. Rozhlédla jsem se kolem a začala si uvědomovat, jaký je celý byt rozházený. Vypadal ještě hůř než Jeromův. Rozbitý porcelán a sklo, polámané stoly, převrácená pohovka a židle, nestabilní knihovnička se konečně rozsypala. Aubrey byla schoulená pod kuchyňským stolem a přemýšlela, co se to tady dělo, což by mě taky zajímalo. Nefilim nikde.</p>
<p>Co se stalo? Opravdu jsem to všechno prošvihla? Velkolepá božská bitva století a já o ni přišla kvůli polibku? Je pravda, že to byl opravdu skvělý polibek, ale přesto...</p>
<p>"Kde... jsou ostatní?"</p>
<p>"Jerome šel... é... zkontrolovat škody u tvých sousedů."</p>
<p>"To nezní moc dobře."</p>
<p>"Je to běžná praxe. Měla bys vědět, že nadpřirozené bitvy neprobíhají potichu, takže jim vymaže pár vzpomínek, aby se ujistil, že nikdo nezavolá policii."</p>
<p>Polkla jsem, bála se odpovědi na svou další otázku. "Co... co Nefilim?"</p>
<p>Carter si mě prohlížel, jeho šedé oči se na mě dlouze a vážně upíraly.</p>
<p>"Vím, já vím," řekla jsem nakonec a sklopila pohled, nedokázala jsem mu vracet ten jeho. "Žádných deset let a pak propuštění na podmínku, že? Zničili jste je."</p>
<p>"Zničili jsme... jednoho z nich."</p>
<p>Rychle jsem vzhlédla. "Co? A co ten druhý?"</p>
<p>"Utekl."</p>
<p><emphasis>On </emphasis>utekl! Slzy, které jsem stejně měla pořád na krajíčku, mi kanuly z očí. <emphasis>Odejdu, kvůli tobě</emphasis>. "Jak se to stalo?"</p>
<p>Carter položil ruku na Sethovo čelo, jako by kontroloval jeho životní funkce a pak se obrátil zpátky ke mně. "Všechno se to semlelo opravdu rychle. Zamaskoval se a zmizel v tom zmatku, když jsme se zabývali tím druhým. A upřímně..." Anděl se podíval na zavřené dveře mého bytu a pak na Hugha a na mě.</p>
<p>"Co?" zašeptala jsem.</p>
<p>"Nejsem tak docela přesvědčený, jestli ho Jerome nenechal utéct. Nepočítal s tím, že budou dva a já taky ne, i když ze zpětného pohledu jsme měli. Když jsme zabili toho prvního..." Carter pokrčil rameny. "Sám nevím. Těžko říct, co se stalo."</p>
<p>"Ale on se vrátí," uvědomila jsem si. Když jsem pomyslela na Romanův útěk, cítila jsem divnou směs strachu a úlevy.</p>
<p>"Nemyslím si, že s tím bude nějaký problém," poznamenal anděl. Jemně Setha zvedl a kráčel k mému převrácenému gauči. O chvíli později už gauč vypadal nedotčeně, připravený dělat svou práci. Carter na něj položil Setha a pokračoval: "Dostal pořádnej výprask - myslím toho druhého Nefilim. Opravdu pořádnou nakládačku. Nedokážu uvěřit, že po tom všem měl dost síly, aby se před námi schoval; pořád čekám, že ho každou chvíli ucítím. Jestli má jen trochu rozumu, poběží od nás tak rychle a tak daleko, jak jen to půjde, a to hned teď. Musí se dostat z našeho dosahu - z dosahu kteréhokoliv nesmrtelného - aby mohl odložit svůj štít a lízat si rány."</p>
<p>"Takže co?" zeptal se Hugh.</p>
<p>"Je v špatném stavu a bude chvíli trvat, než se z toho sebere. A zatím může uvažovat o tom, že kdyby se sem zase chtěl vrátit, už tady nebude mít nikoho, kdo by mu kryl záda."</p>
<p>"Ale na mě mu jeho síly budou bohatě stačit," poznamenala jsem a zachvěla se, když se mi vybavilo, jaký měl na mě Roman na konci vztek. Bylo těžké uvěřit, že před míň než čtyřiadvaceti hodinami jsme leželi jeden druhému v náručí a svíjeli se vášní.</p>
<p>"To budou," souhlasil Carter. "Ale na mě ne a ani na Jeroma a docela jistě ne na nás oba najednou. Tohle bylo taky na konci to rozhodující, protože oni to nečekali. Nečekali, že my dva budeme spolupracovat jako tým. Proto si nejspíš rozmyslí sem vpadnout, i když ty sama pro něj nepředstavuješ žádnou hrozbu."</p>
<p>Ani v nejmenším mě to neuklidnilo. Roman byl vášnivý a vzpurný, vždy toužil zasadit systému další ránu. Takový typ osobnosti se obvykle rád propůjčí k pomstě. Napálila jsem ho, milovala se s ním a pak ho zradila, zničila jsem jeho plány - a jeho sestru. <emphasis>Děkuji Bohu za svou sestru, ona je to jediné, co mám, je mou jedinou oporou.</emphasis></p>
<p>Nejspíš si bude muset dát pauzu, jak mínil Carter, ale ne nadlouho. Tím jsem si byla docela jistá.</p>
<p>"Vrátí se," zašeptala jsem spíš pro sebe. "Jednou se vrátí."</p>
<p>Carter mě obdařil neochvějným pohledem. "Pak si s ním poradíme."</p>
<p>Dveře mého bytu se otevřely a vešel Jerome. Vypadal elegantně a formálně, nikdo by do něj neřek, že ještě před chvílí bojoval v apokalyptické bitvě se svým potomstvem.</p>
<p>"Už je uklizeno?" zeptal se Carter.</p>
<p>"Ano." Démon vrhl pohled směrem k Sethovi. "Žije?"</p>
<p>"Ano."</p>
<p>Anděl a démon se na sebe zahleděli a na napjatý okamžik nastalo mezi nimi ticho přímo hmatatelné.</p>
<p>"Jaká nečekaně šťastná náhoda," zabručel Jerome nakonec. "Přísahal bych, že je mrtvý. V pořádku. Zázraky se přece dějí každý den. Myslím, že ho teď budeme muset smazat."</p>
<p>Vstala jsem. "O čem to mluvíš?"</p>
<p>"Jsem rád, že jsi zase zpátky s námi, Georgino. Mimochodem, moc ti to sluší."</p>
<p>Zamračila jsem se na něj, ten takzvaný vtip mě rozčílil, protože jsem věděla, že to Sethova energie mi vrátila sukubí kouzlo. Cos tím myslel, když jsi říkal, že ho musíš ´smazat´?"</p>
<p>"Co asi? Přece ho nemůžeme nechat jen tak odkráčet po tom všem, co tady viděl. A když už jsme při tom, taky trochu snížím jeho náklonnost k tobě; máš ho na krku jako mlýnský kámen."</p>
<p>"Cože? Ne, to nesmíš udělat."</p>
<p>Jerome si povzdechl a upřel na mě pohled člověka, který dlouze a těžce trpěl. "Georgino, máš vůbec ponětí, čeho tady byl svědkem? Musím mu vymazat paměť, nemůžeme si dovolit, aby o nás věděl."</p>
<p>"Kolik chceš smazat toho, co souvisí se mnou?" Kousky Sethových vzpomínek - a teď už i mých - zářily v mé hlavě jako drahokamy.</p>
<p>"Dost na to, abys pro něj zůstala jen letmou známostí. Těch posledních pár týdnů jsi při své práci byla ještě větší lajdák než obvykle." Nebylo by spravedlivé z toho obviňovat jen Setha, Roman na tom taky měl svůj podíl. "Pro vás oba bude lepší, jestli on bude pro změnu pronásledovat svou posedlostí nějakou smrtelnici a ne tebe."</p>
<p><emphasis>Tak co budeš dělat, aby si tě všimnul?</emphasis> V mé hlavě zašeptal Carterův hlas a zdálo se mi, že od chvíle, kdy se ptal, jako by přešla celá věčnost. "Nemusíš to udělat. Nemusíš s ostatními vzpomínkami odstranit i ty, co se týkají mne."</p>
<p>"Jak tam už jednou budu, nebude to žádnej problém. Je vyloučené, aby jen tak klidně odkráčel poté, co na vlastní oči uviděl bohy v akci. Dokonce i ty s tím musíš souhlasit."</p>
<p>"Někteří smrtelníci o nás vědí," hádala jsem se. "Jako třeba Erik. On o nás ví a nechává si to pro sebe."</p>
<p>Náhle jsem si uvědomila, že Erik si i Helenino tajemství nechal pro sebe. Pracoval s ní celá léta a zjistil co je zač, ale neprozradil mi nic, dal mi jen malou nápovědu.</p>
<p>"Erik je zvláštní případ, protože má dar. Obyčejný smrtelník jako tenhle to nezvládne." Jerome přešel k mému gauči a nezaujatě se na Setha podíval. "Bude to tak lepší."</p>
<p>"Ne! Prosím," vykřikla jsem, rozběhla se k Jeromovi a zatahala ho za rukáv. "Prosím, nedělej to."</p>
<p>Arcidémon se ke mně obrátil s chladným pohledem, jasně vyvedený z míry tím, že jsem se odvážila ho takhle popadnout. Schoulila jsem se pod tím pohledem a věděla, že se v našem láskyplném, shovívavém vztahu něco navždycky změnilo - byla to jen malá změna, ale bylo to vážné. Nevěděla jsem však, co tu změnu způsobilo. Možná Seth. Možná Roman. Možná úplně něco jiného. Věděla jsem jen, že se to opravdu stalo.</p>
<p>"Prosím," žadonila jsem a bylo mi jedno, jak zoufale to musí znít. "Prosím, nedělej to. Neber mu vzpomínky na mě. Udělám, co budeš chtít. Všechno, co budeš chtít." Protírala jsem si oči, snažila se vypadat klidná a ovládat se, ale věděla jsem, že mi na to neskočil.</p>
<p>Jeromovo obočí se nadzvedlo jen malinko, ale stejně to byl jediný náznak, že jsem vzbudila jeho zájem. Pojem ´smlouva s ďáblem´ nevznikl jen tak; většína démonů smlouvání prostě nedokázala odolat.</p>
<p>"Co bys mi ty mohla nabídnout? Sex zabírá jen na mého syna, takže ať tě ani nenapadne o tom uvažovat."</p>
<p>"Ano," souhlasila jsem a čím dál jsem mluvila, tím jsem měla pevnější hlas. "Opravdu na něj zabral a zabírá taky na všechny druhy mužů. Jsem opravdu dobrá, Jerome, mnohem lepší, než si myslíš. Proč podle tebe jsem jediná sukuba v tomhle městě? Proto, že jsem jednou z nejlepších. Předtím, než jsem se podělala strachy... vlastně ani nevím, v jaké krizi jsem byla posledních pár týdnů, mohla jsem mít každého muže, kterého se mi zlíbilo. A nešlo jen o jeho sílu nebo životní energii. Mohla jsem jimi manipulovat, přinutit je, aby udělali všechno, o co je požádám. Dokázala jsem je přemluvit k takovému hříšnému chování, o jakém by se jim beze mne ani nesnilo. A oni to udělali, a nejen to, ještě k tomu to udělali velmi ochotně."</p>
<p>"Pokračuj."</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla. "Leze ti na nervy, že že pořád tahám jen s ničemy, že? A taky mě pořád hubuješ, že jsem lajdák. No, tohle by se mohlo změnit. Dokážu zvednout tvůj kredit výš než se ti kdy snilo a už jsem to kdysi taky udělala. A ty pro to musíš udělat jediné - dát Sethovi pokoj a nechat všechny jeho vzpomínky nedotčené."</p>
<p>Jerome si mě chvíli prohlížel a viděla jsem, jak se mu v hlavě točí kolečka. "Všechen ´kredit´ na světě mi bude platný jako mrtvému kabát, když bude pobíhat kolem a bez ustání žvanit o tom, co tady viděl."</p>
<p>"No tak se nejdřív budeme snažit zjistit, jestli se s tím dokáže srovnat. Až se zotaví a probere, promluvíme si s ním. Jestli to bude vypadat, že si s tím neporadí... no, pořád bude dost času mu ty vzpomínky vymazat."</p>
<p>"Kdo nás upozorní, jestli to zvládl nebo ne?"</p>
<p>Zaváhala jsem, ale nechtěla jsem to rozhodnutí nechat na démonovi. "Carter. On pozná, zda lidi mluví pravdu." Podívala jsem se na anděla. "Dokážeš zjistit, jestli je to v pohodě, že? Jestli je možné, aby o nás věděl?"</p>
<p>Carter mi věnoval podivný pohled, jeden z těch, které jsem si neuměla nijak vyložit. "Ano," přiznal nakonec.</p>
<p>"A co ty?" zeptal se Jerome. "Dodržíš slovo - dokonce i když se Carter rozhodne, že je pro nás nebezpečný?"</p>
<p>To bylo celkem drsné. Měla jsem pocit, že by pak Jerome moc nevyjednával, ale byla jsem ochotná to riskovat, protože jsem byla skálopevně přesvědčená o Sethově schopnosti zpracovat existenci nesmrtelných. Otevřela jsem ústa, abych souhlasila, když jsem koutkem oka zachytila, jak Hugh zavrtěl hlavou. Zamračil se, poklepal si po hodinkách a neslyšně se snažil pronést něco, čemu jsem nejdřív nerozuměla.</p>
<p>Pak mi to docvaklo. Čas. Už jsem se raracha něco naposlouchala, když mluvil o své práci a měla bych znát jejich pravidla: nikdy nedělej smlouvu s ďáblem s otevřeným koncem. "Jestli Sethovi zůstanou jeho vzpomínky, celé století se jako sukuba budu chovat tak, jak se má. Jestli mu je přece jen bude nutné vymazat, tak... třetinu."</p>
<p>"Polovinu," sjednával Jerome. "My nejsme smrtelníci. Dokonce ani století není ničím před tváří věčnosti."</p>
<p>"Tak polovinu," souhlasila jsem bez nadšení. "Ale jen tolik, kolik budu potřebovat pro přežití. Nebudu to dělat každý den, jestli myslíš na tohle. Dostanu jen tolik energie, kolik budu muset, ale oběti budou silné, s velmi silným povědomím hříchu. Když jde o takového muže, stačí to... každých čtyři až šest týdnů."</p>
<p>"Mně to nestačí. Každých pár týdnů chci prémii - bez ohledu na to, jestli potřebuješ energii nebo ne."</p>
<p>Zavřela jsem oči, už jsem neměla sílu se hádat. "Každých pár týdnů."</p>
<p>"Velmi dobře," řekl Jerome a varovně pokračoval, "ale ty budeš tuto dohodu dodržovat, dokud ji já sám z nějakého důvodu neukončím. Nepočítej s tím, že se z ní vykroutíš."</p>
<p>"Vím. Vím, a souhlasím."</p>
<p>"Podejme si ruce."</p>
<p>Natáhl ke mně ruku, já ji bez zaváhání přijala krátce kolem nás zajiskřila síla.</p>
<p>Démon se pousmál. "Ujednáno."</p>
<p>Kapitola 26</p>
<p>"Za kým truchlíš, Kincaidová?"</p>
<p>Vzhlédla jsem od obrazovky počítače v infostánku a uviděla Douga, jak se líně naklání přes okraj pultu. "Já?"</p>
<p>"Jasně. Máš ten nejsmutnější pohled, jaký jsem kdy u tebe viděl. Láme mi to srdce."</p>
<p>"Aha. Omlouvám se. Nejspíš jsem jen unavená."</p>
<p>"No tak mazej odsud. Tvá směna právě skončila."</p>
<p>Koukla jsem na hodiny na obrazovce. Pět a kousek. "Nejspíš jo."</p>
<p>Úkosem si mě prohlížel, když jsem se apaticky zvedla ze židle a uvolnil mi cestu od pultu. "Opravdu jseš v pořádku?"</p>
<p>"Jo. Jak jsem řekla, jsem jen unavená. Ahoj."</p>
<p>Odcházela jsem. "Hej, Kincaidová!"</p>
<p>"Jo?"</p>
<p>"Ty kamarádíš s Mortensenem, že?"</p>
<p>"Tak trochu," připustila jsem opatrně.</p>
<p>"Nevíš, co se s ním stalo? Předtím tady býval málem každej den a teď se tady celej tejden neukázal. Paige je z toho celá na větvi. Myslí si, že jsme ho urazili nebo něco takovýho."</p>
<p>"Nevím. Zase tak moc kamarádi nejsme. Lituju." Pokrčila jsem rameny. "Možná onemocněl nebo odjel z města."</p>
<p>"Možná."</p>
<p>Vyšla jsem z obchodu a vykročila do tmy podzimního odpoledne. Pátky do Queen Anne přiváděly lidi v celých houfech, přitahovaly je sem různé akce a noční život. Ztracená ve svých myšlenkách jsem si je nevšímala a šla ke svému autu, zaparkovanému o jeden blok dál. Okamžitě se objevil sup v červené Hondě, který zpomalil a vyhodil směrovku, protože mu došlo, že své parkovací místo za chvíli opustím.</p>
<p>"Připravená?" zeptal se Carter, který se zhmotnil na sedadle spolujezdce.</p>
<p>Zapnula jsem si bezpečnostní pás. "Víc už to ani nejde."</p>
<p>Jeli jsme do Univerzitní čtvrti a ani jeden z nás nemluvil, ale mně v hlavě vrtalo sto otázek. Když Setha odnesli z mého bytu, anděl mi řekl, že se nemusím ničeho bát, protože on dohlédne na Sethovu rekonvalescenci. Samozřejmě jsem stejně měla strach, kvůli Sethovi a taky kvůli té dohodě, co jsem uzavřela s Jeromem. Mínila jsem se stát tím největším zdrojem chaosu a pokušení v Seattle; v budoucnosti dokonce ani Hughův hvězdný záznam nebude vypadat tak dobře... vlastně špatně. Budu ještě něčím horším než otrokem, za kterého mě Helena považovala. Dělalo se mi z toho všeho nanic.</p>
<p>"Budu tam s tebou," řekl mi Carter konejšivě, když jsme přijížděli k Sethovým dveřím. Anděl krátce zablikal a já si uvědomila, že lidské oči ho nevidí, i když mé ano.</p>
<p>"Co ví?"</p>
<p>"Moc ne. Posledních pár dní byl čím dál víc při vědomí a já si s ním trochu promluvil, ale popravdě si myslím, že čeká na tebe."</p>
<p>Povzdechla jsem si, přikývla a zadívala se na dveře. Z ničeho nic jsem se nedokázala ani hnout.</p>
<p>"Dokážeš to," řekl Carter laskavě.</p>
<p>Zase jsem přikývla, vzala za kliku a vešla dovnitř. Sethův byt vypadal stejně jako když jsem tam byla naposledy, kuchyň pořád jasná a veselá, obývací pokoj zavalený krabicemi a nerozbalenými knihami. Slyšela jsem, jak v ložnici tiše hraje hudba. Napadlo mě, že to nejspíš bude U2, ale píseň jsem neznala. Šla jsem za zvukem, dorazila do Sethovy ložnice a zastavila se ve dveřích. Měla jsem strach překročit práh.</p>
<p>Napůl seděl v posteli, opřený o polštáře. V ruce držel Zelenou knihu pohádek a zatím z ní přečetl asi tak třetinu. Vzhlédl, když jsem se objevila a mně se podlomila kolena úlevou, o kolik líp teď vypadá. Do tváří se mu vrátila barva, pohled měl jasný a bdělý. Zanedbaně vypadaly jen vousy, nejspíš proto, že se už týden neholil. To mi taky dalo odpověď na otázku, jestli si chce Seth nechat narůst bradku.</p>
<p>Natáhl se pro ovladač na nočním stolku a vypnul hudbu. "Ahoj."</p>
<p>"Ahoj."</p>
<p>Popošla jsem pár kroků, bála jsem se jít blíž. "Chceš si sednout?" zeptal se.</p>
<p>"Jistě." Když jsem si posouvala židli k Sethovi, tváře Cadyové a O´Neilla se na mě z nástěnky zkoumavě dívaly. Sedla jsem si, podívala se na něj a pak odvrátila pohled. Po tom, co jsem viděla v jeho mysli, jsem se nedokázala dívat do těch hlubokých jantarově hnědých očí.</p>
<p>Mezi námi se rozprostřelo to dávné ticho, jakýkoliv pokrok, který jsme udělali při našich rozhovorech, byl najednou pryč, ale tentokrát se Seth nesnažil vést konverzaci. Carter to viděl správně, spisovatel opravdu čekal na mě. Vzhlédla jsem a nutila se vydržet jeho pohled. Musela jsem to udělat, musela jsem mu všechno vysvětlit, ale nějak to nešlo. Napadlo mě, že je čistá ironie, když se to stane mně, která většinu času neví, kdy má držet hubu. Mně, která pro říznou větu nikdy nejde daleko.</p>
<p>Ale věděla jsem, že snazší to nikdy nebude, a tak jsem se zhluboka nadechla a začala to na něj sypat s vědomím těžké nebeské váhy za zády a pekla, se kterým jsem se právě domluvila, rozevírajícího se přede mnou.</p>
<p>"Pravda je... pravda je, že já v knihkupectví doopravdy nepracuju. Chci říct, pracuju tam, ale nejsem tady kvůli tomu, není to můj skutečný důvod. Taky je pravda, že jsem sukuba a vím, že jsi už o nás nejspíš někdy něco slyšel - nebo si to aspoň myslím. Nicméně pochybuju, že to, co jsi slyšel, má něco společného s realitou..."</p>
<p>Tak to šlo dál a dál až jsem mu řekla všechno. Pravidla sukubího životního stylu, jak jsem s nimi nespokojená a taky proč nemůžu chodit na rande s těmi, co se mi líbí. Vyprávěla jsem mu o jiných nesmrtelných, o andělech a ďáblech, kteři se pohybují mezi námi. Dokonce jsem mluvila i o Nefilim a naznačila, že Romanova přítomnost v mém bytě byla z mé strany součástí léčky, ale většinu trapných okolností, za kterých nás Seth přistihl, jsem přešla mlčením. Povídala jsem a povídala, i když většinu času ani pořádně nevěděla, co plácám. Věděla jsem jediné: nesmím přestat mluvit, přestat se snažit vysvětlit Sethovi nevysvětlitelné.</p>
<p>Nějak jsem se dopracovala ke konci a proud mé výřečnosti vyschl. "Tak, a je to. Myslím, že to je všechno. Věř si tomu nebo ne, ale síly dobra a zla - v podstatě jak je lidi vnímají - jsou skutečné a já jsem jejich součástí. Tohle město je plné nadpřirozených bytostí, ale lidi si to neuvědomují a opravdu je to jen dobře. Protože kdyby věděli o nás příliš mnoho, mohli by zjistit, jak ubohé a podělané vlastně naše životy doopravdy jsou."</p>
<p>Sklapla jsem a myslela na to, že kdyby Seth neviděl to, co už viděl, nejspíš by mě dal zavřít do blázince. Zatraceně, dokonce i po tom všem na to mohl mít sto chutí a vůbec bych se mu nedivila. Neřekl nic, ty hnědé oči se na mě upřeně dívaly a do mých vlastních vhrkly nevítané slzy. Odvrátila jsem pohled a rychle mrkala, abych se jich zbavila. Sukubu můžete obvinit, že v společnosti smrtelníků dělá nejrůznější prapodivné věci, ale byla jsem si docela jistá, že pláč k nim nepatří.</p>
<p>"Říkala jsi... že jsi kdysi byla člověkem." Vyjadřoval se nešikovně, bezpochyby se snažil pochopit celou představu o smrtelných a nesmrtelných. "Pak... jak jsi se stala sukubou?"</p>
<p>Vrátila jsem se pohledem k němu. V té chvíli bych mu nedokázala nic odmítnout a bylo jedno, jak moc to bolelo.</p>
<p>"Podepsala jsem dohodu. Už jsem ti řekla, že jsem byla vdaná... a že jsem svého manžela podvedla. Důsledky toho byly... celkem nepříjemné a já prodala svůj život - stala se sukubou - abych napravila škody, které jsem způsobila."</p>
<p>"Upsala ses na věčnost, abys napravila jedinou chybu?" Seth se zamračil. "To se mi nezdá spravedlivé."</p>
<p>Pokrčila jsem rameny, to téma pro mě bylo mimořádně nepříjemné. Nikdy předtím jsem o tom s nikým nemluvila. "To je jedno. Je to tak, jak to je."</p>
<p>"Dobře." Jediným zvukem v pokoji bylo zašustění látky, když se v posteli mírně posunul. "Díky, žes mi to vyprávěla."</p>
<p>Poznám vyhazov, když ho slyším a tenhle mnou projel jako nůž. Už je to tady. Už jsem pro Setha nic neznamenala a mezi námi byl konec. Po tom všem, co jsem mu řekla, se věci v žádném případě nemohly vrátit do starých kolejí, ale nejspíš to tak bude nejlepší.</p>
<p>Chvatně jsem vstala, náhle jsem zatoužila odsud vypadnout. "Jo. To je v pohodě." Zamířila jsem ke dveřím, ale náhle se zastavila a ohlédla na něj. "Sethe?"</p>
<p>"Jo?"</p>
<p>"Pochopil jsi, proč jsem dělala to, co jsem dělala? Proč my dva nemůžeme - proč nesmíme-" nebyla jsem schopná dokončit myšlenku. "Není to možné. Kéž by tomu bylo jinak..."</p>
<p>"Jo," řekl tiše.</p>
<p>Obrátila jsem se a běžela k autu jako by mi za patama hořelo. Nasedla jsem, opřela jsem si tvář o volant a nekontrolovaně vzlykala. Po chvíli mě objaly něžné ruce a já se obrátila k Carterovi a pro změnu slzila na jeho hrudi. Slyšela jsem, co se povídá o setkáních s anděli, svědci mluvili o klidu a kráse, kterou v některých okamžicích cítili. Nikdy jsem to nebrala příliš vážně, ale postupně ta hozná bolest v mých prsou polevila, já se pomalu uklidňovala, až jsem nakonec zvedla hlavu a podívala se na anděla.</p>
<p>"Nenávidí mě," vymáčkla jsem ze sebe. "Seth mě teď nenávidí."</p>
<p>"Proč si to myslíš?"</p>
<p>"Po tom všem, co jsem mu právě navykládala..."</p>
<p>"Nejspíš se trápí a je zmatený, to určitě, ale neřekl bych, že tě nenávidí. Taková láska se tak snadno nezmění v nenávist, i když musím přiznat, že někdy mají hodně společného."</p>
<p>Popotáhla jsem. "Tys cítil jeho lásku?"</p>
<p>"Ne tak jako ty, ale ano, cítil."</p>
<p>"Nikdy jsem necítila nic podobného, s ničím to nedokážu srovnat. Mám ho ráda... moc ho mám ráda. Možná ho dokonce i miluju, ale ne stejně jako on mě. Nezasloužím si takovou lásku."</p>
<p>Carter tiše, káravě mlaskl. "Každý si zaslouží lásku."</p>
<p>"A co ten, kdo právě souhlasil, že prožije příští století tím, že bude ubližovat lidem, kazit jejich duše, uvádět je do pokušení a zoufalství? I ty mě kvůli tomu musíš nenávidět. Dokonce i já sama se kvůli tomu nenávidím."</p>
<p>Anděl se na mě díval s klidným a neochvějným výrazem. "Tak proč jsi s tím souhlasila?"</p>
<p>Opřela jsem se o opěradlo. "Protože jsem nedokázala snést pomyšlení, že já... že mu tu lásku vymažou z hlavy... že si nic nebude pamatovat."</p>
<p>"To je ale ironie, co?"</p>
<p>Obrátila jsem se zpátky, k němu, mě už jen tak něco nepřekvapí. "Kolik toho o mně víš?"</p>
<p>"Dost. Vím, proč jsi se stala sukubou."</p>
<p>"Tenkrát jsem si myslela, že to byl dobrý nápad," zašeptala jsem a mé vnitřní oko se obracelo do vzdáleného místa a času, na jiného muže. "Byl tak smutný a tolik se na mě zlobil... nedokázal dál žít, když věděl, co jsem mu provedla. Chtěla jsem jen, aby si na mě nepamatoval. Myslela jsem si, že by bylo lepší, kdyby na mě všichni zapomněli, i on. Aby zapomněli, že jsem kdy existovala."</p>
<p>"Teď si to už nemyslíš?"</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. "Viděla jsem ho... po mnoha letech, byl to už stařec. Proměnila jsem se do toho těla, ve kterém mě znal - a tenkrát jsem to tělo opravdu použila naposledy - a šla mu vstříc. Nicméně si mě ani nevšimnul, vůbec mě nepoznal. Čas, který jsme spolu prožili, jeho láska ke mně, všechno bylo pryč. Navždycky. Div mě to nezabilo. Cítila jsem se jako chodící mrtvola. Nemohla jsem dovolit, aby se to stalo znovu. Aby se to stalo Sethovi, ne po tom, když jsem zjistila, co ke mně cítí. Dokonce i když teď je ta láska v troskách... zničilo ji to, co si teď o mně myslí. Dokonce i když na mě už nikdy nepromluví, vždycky to bude lepší, než kdyby ta láska nikdy neexistovala."</p>
<p>"Láska je jen málokdy dokonalá," podotkl Carter. "Lidé obelhávají sami sebe když si myslí, že taková musí být. Právě nedokonalost dělá lásku dokonalou."</p>
<p>"Prosím, jen žádné hádanky," řekla jsem mu a náhle se cítila unavená. "Právě jsem přišla o člověka, kterého jsem po všech těch letech mohla opravdu milovat. Skutečně doopravdy milovat a ne jen cítit čirou vášeň jako to bylo s Romanem. V Sethovi... je všechno. Vášeň, oddanost, přátelství. A ještě k tomu všemu jsem souhlasila, že budu aktivnější jako sukuba." Zavřela jsem oči a polkla knedlík v krku. Myslela jsem na všechny hezké kluky na světě, takové, jako je Doug nebo Bruce a nepřála si způsobit jejich pád. "Opravdu to nesnáším, Cartere. Nemáš ani ponětí, jak moc to nenávidím, jak moc se mi do toho nechce. Ale bude mi to stát zato, jestli Sethovi zůstanou jeho vzpomínky."</p>
<p>Nejistě jsem se na anděla podívala. "Zůstanou, že?" Carter přikývl a já vydechla úlevou. "To je dobře. Aspoň kousek naděje v té vší mizérii."</p>
<p>"Jasně, že je. Vždycky je naděje."</p>
<p>"Pro mě ne."</p>
<p>"Vždycky je naděje," opakoval přísněji, jako by mi něco nařizoval. "Každý si zaslouží naději."</p>
<p>Cítila jsem, že mi oči zase zalévají slzy. Panebože, v poslední době v jednom kuse pláču. "A co sukuba?"</p>
<p>"Obzvlášť sukuba."</p>
<p>Objal mě a já se zase rozbrečela, zatracená duše, která našla chvilkovou úlevu v náručí nebeské bytosti. Přemýšlela jsem, jestli je pravda to, co mi řekl, jestli by vůbec bylo možné, abych ještě pořád měla nějakou naději. Pak jsem si vzpomněla na něco, čemu jsem se i vzlykaje musela zasmát: andělé nikdy nelžou.</p>
<p>Závěr</p>
<p>"Casey je marod," řekla mi rázně Paige a oblékala si kabát. "Takže za ni nejspíš budeš muset zaskočit v hlavní kase."</p>
<p>"Žádnej problém," opřela jsem se o zeď jejího kanclu. "Změna je život, ne?"</p>
<p>Krátce se na mě usmála. "Opravdu si vážím, že to takhle bereš - zvášť když je to tak narychlo." Roztržitě se poplácala po břiše. "Jsem si jistá, že to nic není, ale bolelo mě to celý den-"</p>
<p>"Ne, to je v pohodě. Jdi. Musíš o sebe víc dbát, teď se přece staráš o dva."</p>
<p>Zase se na mě usmála, popadla kabelku a zamířila ke dveřím. "Doug se tady někde potuluje, takže jestli budeš potřebovat s něčím píchnout, hoď to na něj. Hmmm... ještě něco jsem ti chtěla říct... aha - nechala jsem ti něco v kanceláři. Máš to na židli."</p>
<p>Po těch slovech se mi zhoupl žaludek. "C-co je to?"</p>
<p>"Podívej se sama. Já už musím jít."</p>
<p>Vyšla jsem za Paige z její kanceláře a nejistě se obrátila do vlastní. Poslední věc, kterou jsem našla na své židli byla obálka od Romana, další kousek jeho zvrácené hry lásky a nenávisti. <emphasis>Bože,</emphasis> pomyslela jsem si, <emphasis>věděla jsem, že to nebude tak jednoduché, jak říkal Carter. Roman je zpátky a všechno začíná nanovo, čeká na mě, aby-</emphasis></p>
<p>Zalapala jsem po dechu. Na mé židli byl <emphasis>Glasgowský pakt</emphasis>.</p>
<p>Opatrně jsem vzala knihu do ruky, zacházela jsem s ní, jako by to byl jemný porcelán. Byl to můj výtisk, ten, který jsem už víc než před měsícem dala Sethovi, aby mi ho podepsal. Už jsem na to dávno zapomněla. Otevřela jsem knihu a vypadly z ní lupeny levandulových růží. Byla jich jen hrstka, ale pro mne byly cennější než jakákoliv kytice, kterou jsem tenhle měsíc dostala. Věděla jsem, že růže levandulové barvy symbolizují okouzlení a lásku na první pohled a vyjadřují romantické pocity a úmysly. Snažila jsem se je chytit a současně jsem četla:</p>
<p>Thetis,</p>
<p>vím, že jsi čekala příliš dlouho, ale velmi často to, po čem nejvíc toužíme, získáme až vytrvalostí a bojem. Myslím, že u lidí to tak je. Dokonce i Peleus to věděl.</p>
<p>- Seth</p>
<p>"Je zpátky, jestli to ještě nevíš."</p>
<p>"Co?" Vzhlédla jsem od nesrozumitelného věnování a uviděla Douga, jak se opírá o zárubeň.</p>
<p>Kývl hlavou směrem k mé knize. "Mortensen. Už je zase v kavárně a jako obvykle mlátí do klávesnice ostošest."</p>
<p>Zavřela jsem knihu a pevně ji držela oběma rukama. "Dougu... vyznáš se v řecké mytologii?"</p>
<p>Odfrkl si. "Neurážej mě, Kincaidová."</p>
<p>"Thetis a Peleus... byli Achillovi rodiče, že?"</p>
<p>"Jasně, že byli," odpověděl s arogantní sebedůvěrou, protože to byl jeho píseček.</p>
<p>Zato já byla z toho jelen, opravdu jsem nedokázala ty věty rozluštit ani pochopit, proč se Seth zmiňuje o největším bojovníkovi Trojské války.</p>
<p>"A zbytek znáš?" Doug se na mě díval s očekáváním.</p>
<p>"Jaký? Že Achilles byl dysfunkční psychopat? Jo, to vím."</p>
<p>"No jo, tohle ví každej. Já myslel tu opravdu senzační část, o Thetis a Peleovi." Zavrtěla jsem hlavou a on pokračoval jako pan profesor ve třídě. "Thetis byla mořská nymfa a Peleus smrtelník, který ji miloval. Jenže když si ji šel namluvit, chovala se k nemu jako opravdová potvora."</p>
<p>"Co dál?"</p>
<p>"Uměla se proměňovat."</p>
<p>Málem jsem upustila knihu. "Cože?"</p>
<p>Doug přikývl. "Když se k ní přiblížil, proměňovala se v nejrůznější sračky, aby ho vyděsila - divoká zvířata, přírodní síly, netvory a bůhví co ještě."</p>
<p>"Co... dělal on?"</p>
<p>"Prostě ji držel. Popadl ji a nepustil, ať se měnila v co chtěla. Pořád ji držel a bylo mu jedno, čím právě je."</p>
<p>"A pak?" Sotva jsem slyšela svůj vlastní hlas.</p>
<p>"Nakonec se proměnila zpátky v ženu a už to tak zůstalo. A pak měli svatbu."</p>
<p>Přestala jsem dýchat někde kolem slova ´proměňovat´. Pořád jsem svírala knihu, zírala někam do neznáma a v hrudi se mi třepetali motýli.</p>
<p>"Jseš v pořádku, Kincaidová? Kriste, v poslední době so chováš nějak divně."</p>
<p>Zamrkala jsem, vrátila se zpátky do reality a začala znovu dýchat. "To jo. Omlouvám se. Jen toho na mě bylo nějak moc." Nutila jsem se do lehkého tónu a dodala: "Udělám, co bude v mých silách, abych od téhle chvíle nebyla příliš divná."</p>
<p>Doug vypadal, že se mu ulevilo. "Když to říkáš ty, tak to může trvat ještě hezky dlouho, ale vždycky je tady naděje."</p>
<p>"Ano." souhlasila jsem s úsměvem. "Vždycky je tady naděje."</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell