%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/106.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>David Farland - Runovladci 9 - Proroci chaosu</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>15.8.2019</date> <id>aae42bf1-70c8-4b7b-aa9f-9acc34409900</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2012</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Runovládci</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>− kniha devátá −</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>PROROCI</strong></p><empty-line /><p><strong>CHAOSU</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>DAVID FARLAND</strong></p> <p>CLASSIC</p><empty-line /><p>THE RUNELORDS SERIES</p> <p><strong>CHAOSBOUND</strong></p> <p>Copyright © 2010 by David Farland</p> <p>All rights reserved, which includes</p> <p>to reproduce this book or portions</p> <p>any form whatsoever.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Translation © Adéla Kulová, 2011</p> <p>Copyright 2011 © for the Czech edition by CLASSIC</p> <p>Cover Art © by Jon Sullivan</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>ISBN: 978-80-86707-59-4</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Distribuce − tel.: 283 882 490</p> <p>e-mail: obchod@banshies.cz</p> <p>www.banshies.cz</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Mé dceři, Nichole</emphasis></strong><strong>,</strong></p> <p><strong><emphasis>nechť se všechny tvé představy naplní</emphasis></strong><strong>,</strong></p> <p><strong><emphasis>alespoň ty radostné</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>proroci</strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>CHAOSU</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Kniha 1</emphasis></strong></p> <p><strong>POVODEŇ</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>1</strong>SIR BORENSON NA KONCI SVĚTA</p> <p><emphasis>Nezměrná je hojivá síla země. Neexistuje nic, co bylo poničeno, a nemohlo by být vyspraveno…</emphasis></p> <p><emphasis>− Čaroděj Binnesman</emphasis></p> <p>Na konci dlouhého letního dne pronikalo posledních několik slunečních paprsků starodávným jabloňovým sadem před ruinami Barrensfortu a mezi ratolestmi a hrubšími větvemi vytvářely zlaté proudy.</p> <p>I když horizont zářil v jediném ohni, působil zasmušile a poklidně. Zpoza trouchnivějícího dřeva se začínali na svých červených voskových křídlech vznášet stehlíci, dychtiví přivítat nadcházející noc.</p> <p>Sir Borenson se opíral o ruiny staré hradní zdi a pozoroval dcery Sage a Erin, jak pracují vysoko v koruně jedné z jabloní. Byl to prastarý strom, snad stejně starý jako samotné ruiny, byl pokrytý lišejníky a jeho větvoví mělo tloušťku samotného kmene některých ostatních stromů.</p> <p>Před dvěma lety majestátný strom neodolal větru a naklonil se. Mnohé z větví propadly zkáze a nyní v nich hodovali termiti. Ale strom si zachoval část kořenů v zemi a jedna silná větev stále plodila.</p> <p>Borenson zjistil, že ovoce z tohoto stromu je nejlahodnější ze všech na jeho statku. Nejen že zlatá jablka byla sladší než ostatní, ale navíc dozrávala o dobré čtyři týdny dříve a byla zároveň velká a sytá. Tahle jablka se na zítřejším trhu zaslouží o skvělou cenu.</p> <p>Nebyl to obyčejný trh, jaké se pořádaly každý týden. Byla to Letní slavnost a do Mill Creek dorazí lidé z celého kraje. Budou se sjednávat obchody se zbožím, které připlulo do Garionportu za několik posledních týdnů, k mání bude koření a látky až ze vzdáleného Rofehavanu.</p> <p>Padlý strom způsobil, že ve stromové klenbě vznikla díra, a tím se vytvořila i malá mýtinka. Rostla tam svěží tráva. Včely bzučely a kroužily kolem, křídla stehlíků ve slunečním světle chrastila jako rudé granáty. Jablka naplňovala vzduch sladkou vůní.</p> <p>Smrt může být krásná, uvažoval sir Borenson, když sledoval okolní scenérii.</p> <p>Erin se s půvabem tanečnice vyhoupla na tenčí větev a ústy si přidržovala rukojeť vědra, do kterého právě jemně vkládala jablko.</p> <p>„Buď opatrná,“ varoval ji sir Borenson, „ta větev, na kterou jsi vylezla, by mohla být shnilá.“</p> <p>Erin pověsila kbelík na zlomený pahýl. „To je v pořádku, otče. Je pořád ještě živá.“</p> <p>„Jak to poznáš?“</p> <p>Mírně se zhoupla. „Vidíš? Je pružná. Na rozdíl od těch shnilých.“</p> <p>Chytrá holka na to, že je jí jen devět. Nebyla z jeho dětí nejhezčí, ale Borenson tušil, že z nich bude nejchytřejší a nejpozornější. Z jeho dětí si vždycky všimla první, když byl někdo smutný nebo nemocný, a také se hned každého zastávala.</p> <p>Viděl to na jejích očích. Borensonovy starší děti měly v sobě divokost, která se odrážela v jejich lesklých modrých očích a tmavě rudých vlasech. Byly mu podobné.</p> <p>Přestože Erin nepostrádala Borensonovy pronikavě modré oči, po matce zdědila překrásné vlasy, její širokou tvář a přemýšlivý výraz. Podle Borensona mělo být dívčiným osudem stát se léčitelkou, nebo možná porodní bábou.</p> <p>Bude to ona, kdo se o mě postará, až budu starý, přemítal.</p> <p>„Buďte opatrné s těmi jablky,“ upozorňoval je. „Žádné otlačeniny!“</p> <p>Erin vždy jednala s rozvahou, ale Sage nikoliv. Ta byla hlavně se vším rychle hotová, na pečlivé práci jí příliš nezáleželo.</p> <p>Borenson zmačkal trochu sena a vložil ho do věder, aby děvčata mohla ovoce pečlivě zabalit. Do suché trávy přimíchali lístky libavky, aby byla vůně jablek ještě sladší. Měl vážné podezření, že Sage nebalí jablka pořádně.</p> <p>Nejspíš myslí na kluky, říkal si. Sage bylo téměř třináct a její tělo se začínalo žensky zaoblovat. Tady v Landesfallenu nebylo nic neobvyklého, když se děvče vdávalo v patnácti. Na slavnosti by mohla mezi mladými chlapci vzbudit tolik pozornosti, že se kvůli ní strhne rvačka.</p> <p>Manželství.</p> <p>Brzy přijdu i o ni, uvažoval Borenson. Všechny mé děti vyrůstají a opouštějí mě.</p> <p>Talon, ze všech nejstarší, už odešla. Odplula do Rofehavanu před více než třemi měsíci společně s adoptovanými sourozenci Fallionem, Jazem a Rhiannou.</p> <p>Borensonovi nezbývalo než jen přemítat nad tím, jak se jim během jejich cestování vede. Nyní by se už měli vylodit na vzdálené pevnině. Jestli šlo všechno podle plánu, překročili Mystarii, aby vyhledali Chřtán Světa, aby sestoupili do temnoty a odvážili se do pelechu plenitele.</p> <p>Podle legendy před dávnými časy existoval jediný pravý svět, šťastný a dokonalý, se zářícími nebesy. Všichni lidé žili v radosti a míru ve stínu Jediného Pravého Stromu. Avšak pradávný nepřítel se pokusil převzít moc nad Pečetěmi Stvoření a v bitvě, která následovala, se svět roztříštil do milionů stínových světů, z nichž každý další ztrácel na dokonalosti a celistvosti, v porovnání s jediným pravým světem.</p> <p>Fallion, mladý ohňotvůrce, tvrdil, že ví, jak světy vyléčit tím, že je všechny spojí do jednoho. Borensonovy starší děti ho doprovázely do podsvětí, k Pečetím Stvoření, aby mu pomohly v jeho poslání.</p> <p>Borenson se vytrhl ze svých myšlenek. Nechtěl zvažovat rizika, která jeho děti podstupovaly. V podsvětí přebývali mučitelé, byli monstrózně velcí a mocní. Bylo lépe na ně ani nemyslet.</p> <p>I když poslední dobou se mu o ničem jiném uvažovat nedařilo. Jeho děti se měly vylodit v Rofehavanu. Jestli loď neměla zpoždění, brzy se dostanou k Pečetím Stvoření.</p> <p>Pak by se mohlo rozbřesknout na nové časy.</p> <p>„Otče,“ zvolala Erin. „Podívej se na tohle jablko!“ Pozvedla jedno opravdu veliké a na tváři se jí blýskal vítězoslavný úsměv. „Je dokonalé!“</p> <p>„Nádherné!“ odvětil.</p> <p>Ty jsi nádherná, napadlo ho, jak se zvedal, a dál ji sledoval. Jeho úkolem bylo dávat dolů na zem plná vědra.</p> <p>Před několika lety by ještě byl na stromě s ní. Ale za tu dobu příliš ztloustl na to, aby se bezpečně pohyboval po shnilých větvích. Navíc ho trápila artritida v pravém rameni. Nebyl si jistý, zda je to důsledek dlouholetého cvičení s válečným kladivem nebo nějaké staré zranění, ale jeho pravá paže byla prakticky k ničemu.</p> <p>„<emphasis>Stárnu, já stárnu</emphasis>,</p> <p><emphasis>vlasů mám stále míň</emphasis>,</p> <p><emphasis>a nohy své zmrzlé</emphasis></p> <p><emphasis>snad v horké vodě utopím</emphasis>.“</p> <p>Byla to hloupá rýmovačka, kterou se naučil ještě jako dítě. Zpívával ji starý řemeslník s dlouhými stříbrnými vlasy, když procházel uličkami tržnice a prodával své zboží.</p> <p>Borenson za sebou zaslechl zvuky, podezřelé šelestění listí.</p> <p>Pevnost Barrensfort byla jen hromadou šedého kamení. Ze staré panské věže se jen jako polámaný prst vyčítavě k nebi tyčily dvě zdi do výše šedesáti stop. Kdysi to bývala skvělá pevnost, před šestnácti sty lety tu spával Fallion Neohrožený. Většina kamenů z vnější zdi už však byla dávno odvezena. Z valounů ze staré zdi si Borenson nechal postavit precizní komín.</p> <p>Nádvoří starého hradu tedy hledělo rovnou do nebe. Za sto let se možná zhroutí zbytek zdí a místo zaroste lesem.</p> <p>Nyní tu stál jediný mohutný strom s podivným názvem „táborník“. Vůbec v ničem se nepodobal bílým blahovičníkům typickým pro tuto oblast, byl spíše příbuzný porostů prosperujících u moře. Byl veliký, rozložitý, měl gumovitou šedivou kůru a drobné listy lopatkovitého tvaru. Jeho větve byly obtěžkány zelení, visící v oponách dolů a vytvářející neproniknutelný baldachýn, koruna se rozprostírala do šířky jako deštník. Takový strom by se mohl stát útočištěm pro dobrý tucet osob.</p> <p>Když do Landesfallenu přišli první osadníci, před téměř tisícem let, používali v létě tyto stromy jako přístřeší, než si postavili své domy.</p> <p>Sir Borenson měl naneštěstí na svém panství tři takové a v posledních několika letech se potýkal s problémy s nezvanými přistěhovalci, kteří přicházeli na jeho pozemky a využívali stromy jako své příbytky, hlavně v období sklizně. Kradli ovoce, obírali zeleninovou zahradu a ze šňůry na prádlo se ztrácely košile.</p> <p>Borenson k usídlencům nepociťoval nenávist. Všude po Rofehavanu se odehrávaly války, nebo se o nich táhly zvěsti. Ale nemohl jim ani dovolit, aby na jeho panství zůstávali.</p> <p>Otočil se a odplížil ke stromu.</p> <p>Asi to nic není, pomyslel si. Nejspíš nějaký rangit nebo ospalec, starý medvěd doupňák.</p> <p>Rangiti byla zvířata podobná králíkům, živící se travou. Často ve slunečním žáru vyhledávali stín.</p> <p>Medvěd doupňák byl mírumilovný tvor, jehož potravou byla tráva a zelenina. Nebál se lidí. Když Borenson na nějakého narazil, mohl dojít až k němu a podrbat ho za ušima.</p> <p>Přiblížil se ke stromu, rozhrnul dlouhé vějířovité větve a vstoupil pod strom.</p> <p>Byl tam medvěd doupňák − vlastně jeho tělo nabodnuté na rožni, právě tak akorát připravené k tomu, aby pod ním někdo rozdělal oheň.</p> <p>Pod klenbou stromu přebývala velká rodina: matky, otcové, děti − mnoho malých dětí ve věku mezi třemi a šesti lety. Celkem se zde mohlo skrývat kolem dvaceti lidí.</p> <p>Všichni se choulili a děti na něj s hrůzou zíraly s vykulenýma očima ve špinavých tvářích. Všude kolem vládl puch chudoby.</p> <p>Borensonova ruka sáhla po dýce. V případě těchto lidí nebylo nikdy ostražitosti nazbyt. Squatteři napadali farmáře. Cesta do Sand Hollow bývala zrádná celé léto.</p> <p>Napůl očekával, že se k němu někdo přikrade zezadu. Borenson se ocitl ve velké početní nevýhodě, ale s dýkou si uměl poradit bravurně. Přestože byl starý, kdyby přišlo na boj, dokázal by je zničit do jednoho.</p> <p>Malá holčička, ještě jí nemohlo být ani osm, zaprosila: „Pane, prosím, neubližujte nám!“</p> <p>Borenson pohlédl na jednoho z otců. Byl to asi pětadvacetiletý muž se ženou a třemi dětmi, které se k němu tiskly a hledaly u něj ochranu.</p> <p>U všech mocných, co mám dělat? Uvažoval Borenson. Nezamlouvala se mu představa, že je bude vyhánět z pozemků, ale nemohl jim dovolit zůstat, aby tu kradli.</p> <p>Kdyby měl peníze, mohl by muže najmout do služby. Ale neměl na to, aby je uživil.</p> <p>A tak řekl: „Myslel jsem si, že mi třešně kradou straky. To jsem byl ale blázen.“</p> <p>„Prosím, pane,“ omlouval se mladík, „nic jsme neukradli.“</p> <p>Borenson zavrtěl hlavou. „Takže jste na mých pozemcích jenom tak bloumali, pili vodu a pomáhali mi s přebytkem medvědů doupňáků?“</p> <p>Vzadu mezi stíny Borenson zaznamenal mladíka, jak se tiskne k hezké dívce. Spadla mu brada, když si uvědomil, že se dívá na svého nejmladšího syna Drakena, jak objímá dívku štíhlou jako laň.</p> <p>Drakenovi bylo jen patnáct. Už celé týdny odkládal své povinnosti v domácnosti a každý večer chodil „na lov“. Borenson si myslel, že je to projev jeho toulavosti. Nyní si uvědomil, že jde o prostý chtíč.</p> <p>„Drakene?“ zvolal Borenson. Okamžitě mu došlo, co se přihodilo. Draken skrýval tuto dívku, skrýval celou její rodinu.</p> <p>„Je to tak, otče,“ odvětil Draken. „Nekradli třešně. Živili se houbami, česnekem a pstruhy z řeky, vším, čím se dalo − ale neubírali z tvé úrody!“</p> <p>Borenson o tom pochyboval. I kdyby tihle lidé ušetřili jeho úrodu, žil na hranicích malého města zvaného Sweetgrass. Bezpochyby budou leccos postrádat jeho sousedé.</p> <p>Draken se tiskl k dívce s velkou důvěrností, byla drobná s rovným pasem a vlasy žlutými jako sluneční světlo. Borensonovi nikdo nemusel vysvětlovat, co ti dva mezi sebou mají, ale stačil mu jediný pohled na ubohé oblečení nezvaných obyvatel, zoufalství zračící se v jejich tvářích, a bylo mu jasné, že to není typ rodiny, po které by toužil pro svého syna.</p> <p>Draken měl za sebou výcvik v Gwardeenu, měl hlídat landesfallenské hranice. Borenson sám naučil Drakena užívat luk a sekeru. Draken se narodil jako bojovník, vychovaný v přísné disciplíně, ne jako křupan z farmy, který by zaséval své sémě s první hezkou dívkou, která by mu byla po vůli.</p> <p>„Myslel jsem si, že jsem tě naučil lepším způsobům,“ zabručel Borenson znechuceně. „Takovým, jaké vládnou na válečném poli. Neměl bys na ně zapomínat v posteli.“</p> <p>„Otče,“ pronesl Draken starostlivě a vyskočil na nohy, „ona je má budoucí manželka!“</p> <p>„To je směšné,“ pronesl Borenson. „Nikdo, ani tvá matka, mi neřekl o svatbě… s takovou courou spávat nebudeš.“</p> <p>„Uvažoval jsem nad tím, jak ti říct…“</p> <p>Borenson nechtěl poslouchat Drakenovy výmluvy. Hleděl na usídlence, a pak se na ně obořil. „Do pěti minut opustíte mé pozemky.“ Vysvětlil jim, co se stane, když neposlechnou.</p> <p>„Otče,“ reagoval Draken naléhavě. „Tohle jsou dobří lidé − z Mystarie. To je baron Owen Walkin a jeho rodina − jeho žena Greta, dcera Rain, synové a jejich potomci.“</p> <p>Borenson znal jméno Walkinů. Dokonce se před dvaceti lety setkal s baronem Walkinem, byl to postarší muž dobré pověsti. Walkinové patřili mezi neochvějné zastánce krále a pocházeli z prastarého rodu houževnatých bojovníků. Ale tihle vyhladovělí otrhanci vůbec bojovníky nepřipomínali. Neměli na sobě žádné svaly. Patriarcha rodu mohl být nejméně o deset let mladší než Borenson, hubeňour s kouty na čele a ohnivě rudou kšticí.</p> <p>To jsou v Mystarii tak zlé časy, uvažoval Borenson, že se z pravých mužů stávají hladoví ubožáci? Jestli to, co zaslechl, je pravda, pak po smrti Krále Země napadli pobřeží barbarští válečníci z Internooku.</p> <p>Před deseti lety patřila Borensonova rodina mezi první uprchlíky z Mystarie. Z rodné země se mu nedostávalo zpráv.</p> <p>Avšak poslední zvěsti hovořily o tom, že noví panovníci jsou na své vazaly krutí, vyžadují neskutečně vysoké daně a znásilňují ženy.</p> <p>Ti, kteří se stavěli na odpor nebo se vzpříčili znásilnění, se dočkali vypálení domovů − nebo i horších věcí.</p> <p>Jako baronovi oddanému Králi Země byl Walkinovi a jeho potomstvu udělen exemplární trest.</p> <p>Borenson si náhle uvědomil, v jak zoufalé situaci asi tito lidé jsou.</p> <p>„Já…“ syn hledal neobratně slova. „Rain bude dobrou ženou!“</p> <p>Rain. Borenson si udělal mentální poznámku. Jeho žena Myrima byla kouzelnicí, sloužila Vodě. Borenson nepokládal za náhodu, že se jeho syn zamiluje do dívky jménem Rain.</p> <p>Hledal slova, jimiž by vyjádřil zklamání, když ho jedna z té ubohé skupiny − nejstarší matka Greta − varovala: „Dávej si pozor na to, co říkáš o mé dceři. Miluje tvého syna. Mohlo by se ti stát, že budeš svou neuváženou řeč přežvykovat v ústech do konce života!“</p> <p>Zatracená věc, pomyslel si Borenson. Na jedné straně se neodvažoval těmto lidem dovolit, aby se usídlili na jeho území, ale nemohl je s čistým svědomím ani vyhnat.</p> <p>Když je vyžene, budou se muset vydat do vnitrozemí Landesfallenu, do pouště. I kdyby se jim podařilo najít místo, kde by si zřídili hospodářství, bylo příliš pozdě na setbu. Walkinova rodina má za sebou dlouhou cestu − jen aby umírala hlady.</p> <p>Zvenčí se ozval hlas Erin. „Otče, potřebuju další kbelík!“</p> <p>„Kde jsi, otče?“ ozvala se Sage.</p> <p>A v tu chvíli dostal ránu.</p> <p>Něco Borensona zasáhlo takovou silou, jakou doposud nezažil. Rána zasáhla jeho zátylek a projela celým tělem, každým svalovým vláknem.</p> <p>V očích se mu zajiskřilo a v uších se mu rozléhal hukot. Dopadl na zem a vší silou se snažil neztratit vědomí, ale padl, jako by ho udeřilo kladivo nejvyšších mocností.</p> <p>Uslyšel usídlence, jak křičí na poplach, a pak se vše jen točilo, točilo…</p> <p>* * *</p> <p>Borenson měl sen, jaký ještě nikdy. Snil o tom, že je muž, obr v jiném světě, než byl ten jeho, a během jediného úderu srdce mu před očima probleskl celý život tohoto muže.</p> <p>Borensonovi se zdálo o prostých věcech − o manželce statné postavy, jejíž obličej nebyl vskutku člověčí, neboť ze spánků jí trčely rohy, čelisti měla objemné a špičáky neskutečně dlouhé. Přesto ji miloval, jako by byla krásná, protože mu povila statné syny, předurčené k tomu, aby se z nich stali válečníci.</p> <p>Ve svém snu byl sám válečníkem − Aaath Ulberem, vůdcem Nejvyšší gardy královských elitních sil. Jeho jméno představovalo titul První Berserker, či Největší ze Všech Berserkerů, a stejně jako jeho žena nebyl tak úplně člověkem. Jeho lidé pěstovali válečníky po stovky generací a on se stal vrcholem jejich snah.</p> <p>Snil o nocích strávených na nočních hlídkách na osamocené hoře, jeho jediným společníkem bylo kopí, ve dne honil kruté protivníky ve vlhkých lesích protkaných ranní mlhou. Snil o nájezdech na wyrmlingy: bledá monstra podobná lidem, dokonce větší než on sám, která se živila lidským masem a ve dne se ukrývala před sluncem v plesnivých norách. Snil o krvi a hrůze mnohem větší, než jakou kdy člověk zažil.</p> <p>Nakonec snil o tom, jak svět padá z nebes, řítil se k němu jako obrovská hvězda zaplňující celý prostor nebe. Jak se k nim stále přibližoval, všude kolem něj lidé křičeli úžasem a hrůzou.</p> <p>Spatřil modř vody toho světa, nezměrná moře a rozsáhlá jezera. Viděl titánově bílý povrch obrovských mraků kroužících ve velikém víru. Pozoroval rozlehlou karmínově zbarvenou poušť, zelená jezera a kopce. Viděl konečnou hranici, linii rozdělující noc ode dne, nádherně obarvené okraje oblaků − gigantické růžové a zlaté kupy.</p> <p>Lidé všude kolem polekaně ječeli a ukazovali nad sebe. Nacházel se v ulicích Caer Luciare, horské pevnosti, a jeho vlastní dcera hleděla vzhůru a volala: „To je konec!“</p> <p>Pak padající svět narazil do jeho světa.</p> <p>* * *</p> <p>Když se sir Borenson probral, ještě padal. Ležel na zemi, ale mdloby přecházely. Vykřikl a squatteři děsem zaječeli také.</p> <p>Pokusil se zastavit, ale celé jeho tělo sebou praštilo o zem, až mu pád vyrazil dech z plic.</p> <p>I když bylo nebe jasné, zuřilo hromobití.</p> <p>Squatteři pod stromem stále křičeli. Matka rodiny naléhavě volala: „Jste všichni v pořádku?“</p> <p>„Zemětřesení!“ prohlásil někdo. „Bylo to zemětřesení!“</p> <p>Sir Borenson nikdy nic podobného nezažil. Země se nechvěla ani nehoupala. Spíš jako by se jen propadla − o stovku stop.</p> <p>Borenson zíral na skupinu lidí. Srdce mu tlouklo o závod. Země byla vlhká a páchla po mořské vodě, oblečení měl promáčené.</p> <p>Navíc se cítil být jaksi mimo své tělo. Všechny staré bolístky a rány byly pryč.</p> <p>„Otče!“ uslyšel volání Sage. „Otče, pomoc! Erin je raněná!“</p> <p>Borenson vyskočil na nohy a na chvíli se omráčeně zastavil. Sen o Aaath Ulberovi na jeho paměť uvalil takový stín, že si nebyl jistý, co je vlastně zač.</p> <p>Zamrkal, pokoušel se uvědomit si, kde je. Paměť mu napovídala, že se nachází na hoře v Caer Luciare. Když se otočí, spatří svou dceru.</p> <p>Ale nebyla tam hora. Nacházel se pod stromem.</p> <p>Zadíval se na děti usídlenců ve stínech. Dvě ženy a pár dětí asi omdlelo. Hlouček omladiny se je pokoušel vzkřísit, a najednou jedno děvčátko s hrůzou pozvedlo oči. Zaječelo, a pak vzhlédli i ostatní a následovali jeho příkladu. Padali jeden přes druhého, jak spěšně couvali.</p> <p>Borenson pohlédl na mrňata a napadlo ho, jestli nemá na obličeji krev, která by děti polekala. Připadalo mu, že se dívá nějak zvysoka.</p> <p>„To je dobré,“ říkal jim. „Neublížím vám.“</p> <p>Zvedl ruce. Byly masité, veliké a těžké. Navíc mu z každého zápěstí trčely kostnaté výrostky: to nemělo s člověkem nic společného.</p> <p>Jeho ruce byly Aaath Ulbera.</p> <p>Měl na sobě válečnou výzbroj − kovové pásy s terči na zápěstích, těžké šedé brnění, které se na tomto světě nekovalo.</p> <p>Sáhl si na čelo − kostěné pláty na spáncích, nad nimi rohy, výraznější než u ostatních bojovníků všech klanů, a pochopil, proč děti zděšeně křičí.</p> <p>Stal se Aaath Ulberem, a zároveň byl sirem Borensonem − oba muži sdíleli jedno obrovité tělo. Stále byl člověkem, vnímal okolní svět jako člověk, ale jeho děti a žena by ho nepoznaly.</p> <p>„Otče!“ křičela Sage. Zuřivě plakala.</p> <p>Borenson se otočil a klopýtl o splývající větve.</p> <p>Svět, který se před ním objevil, představoval pohromu.</p> <p>Na nebi se honily podivné víry, které připomínaly světelná tornáda, a v jasném vzduchu práskaly hromy.</p> <p>Většinu země pokrývala voda − mořská voda a červené chaluhy. Krabi cupitali z místa na místo, zatímco hvězdice a mořští ježci se přisávali do bahna. Na hřbetu kamene ulpíval korál jasných barev, který tu ještě před chvílí vůbec nebyl. Všechno bylo promočené.</p> <p>Na stezce se zoufale zmítala obrovská červená chobotnice.</p> <p>Zdi staré pevnosti se nebezpečně nakláněly do stran, všechny stromy na dohled byly vyvrácené.</p> <p>Sage zahlédl u velké jabloně. Zoufale plakala a volala: „Otče! Otče, pojď sem rychle!“</p> <p>Během pohromy se zhroutila ztrouchnivělá část stromu.</p> <p>Borenson se k ní přiřítil. Přeskočil přitom obrovského černého vlčího úhoře, který se kroutil po pěšině.</p> <p>Sage stála a dívala se na zem na svou mladší sestru. Erin spadla ze stromu a dopadla na ztrouchnivělou větev; nyní ležela se šíjí pokroucenou do podivného úhlu. Měla otevřená ústa, její oči nehnutě zíraly vzhůru a obličej měla bledý, jako bez krve. Zalapala po dechu jako ryba na souši.</p> <p>Zbytek těla byl nepřirozeně nehybný.</p> <p>V dáli se ve vesnici Sweetgrassu rozezněl na poplach zvon.</p> <p>Sage pohlédla na Borensona a polekaně ucouvla. Vyjekla, otočila se a dala se na útěk.</p> <p>Draken vystoupil ze stromoví a spěchal k Erin.</p> <p>Snažil se Borensona odstrčit. „Jdi pryč, ty!“</p> <p>Byl malý, tak malý, že jeho snahy měly jen minimální účinek. „To jsem já, tvůj otec!“ pronesl Borenson. Draken na něj užasle zíral.</p> <p>Borenson se sklonil a pokusil se jemně Erin zvednout, utěšit ji, ale cítil, že se dívčina hlava kymácí tak, jak by neměla. Měla asi rozdrcený krční obratel. Borenson ji opatrně uložil nazpět.</p> <p>Jestli přežije, uvažoval Borenson, už nikdy nebude chodit.</p> <p>Erin z něj nespouštěla oči. Zaznamenala hrůzu v Borensonově obličeji, ale jinak v jejím pohledu nebyl ani kousek poznání − jen čistý panický strach. Zamračila se a tiše zasténala.</p> <p>„Zůstaň v klidu, maličká,“ pronesl Borenson v naději, že ji tím uklidní. Jeho hlas však zněl hrubě a znepokojivě − znělo to spíše jako býčí zahřímání než hlas, který Erin znávala. „Jsem to já, tvůj otec.“</p> <p>V dálce zazněl válečný roh. Byla to jeho žena Myrima, troubila na starý volský roh, který visel na věšáku vedle krbu. Dva dlouhé, dva krátké, tři dlouhé tóny.</p> <p>Byl to signál k ústupu, ale ne k prostému ústupu. Měl se někam dostavit. Neslyšel toto volání tak dlouho, že mu chvíli trvalo, než si domyslel jeho význam.</p> <p>Draken stál po jeho boku, skláněl se k Erin, aby ji zvedl, pokoušel se ji vzít do náruče. Toužil dívce pomoci stejně zoufale jako Borenson, vyděšený a omámený.</p> <p>„Nedotýkej se jí,“ varoval ho Borenson. „Budeme ji muset přenést s největší opatrností.“</p> <p>Draken civěl s hrůzou a nevírou. „Co… Co se to s tebou stalo?“</p> <p>Borenson udiveně zavrtěl hlavou.</p> <p>V dáli uslyšeli Myrimu, jak volá: „Erin! Sage! Borensone!?“ Běžela k nim, a podle hlasu rozpoznal, že běží sadem. „Všichni utíkejte na kopec! Jde sem voda!“</p> <p>To bylo to, co Borenson cítil: chvění v zemi, vzdálené burácení, které se přenášelo podrážkami jeho okovaných bot.</p> <p>V tom okamžiku si plně uvědomil tíhu situace.</p> <p>Na místě, kde se nacházel Landesfallen, nebyl v Aaath Ulberově světě žádný kontinent − jen několik neurčitě zmapovaných ostrovů na opačném konci toho světa.</p> <p>Borenson se mnohokrát setkal s králem Urstonem. Wyrmlingské hordy ničily lidský rod a někteří z králových rádců trvali na tom, aby uprchl na pobřeží a vystavěl lodě, které odnesou uprchlíky na Vzdálené ostrovy.</p> <p>Zdálo se to však být nemožné, a král se navíc obával toho, co se stane, až se tam jeho lidé dopraví a budou zahnáni na nějaký − opuštěný ostrov.</p> <p>Ve světě Aaath Ulbera byl celý tento kontinent pod vodou, uvědomil si Borenson. Při slučování světů se dva staly jedním. Proto se na souši objevili mořští živočichové − už nebylo sucho nikde. Země padla. Hrne se sem moře, aby ji zachvátilo!</p> <p>„Utíkejte!“ křičel na Drakena a Sage. „Utíkejte na vyvýšeniny! Valí se sem moře!“</p> <p>Zadíval se na malou Erin. Nemohl s ní pohnout tak, aby jí neublížil, ani se neodvažoval od ní odejít.</p> <p>Neměl tušení, kolik času mu zbývá. Minuty? Hodiny? Ne, cítil, jak se země chvěje. Možná mu nezbývají ani minuty. Moře se sem řítilo v povodňové vlně.</p> <p>Asi jsme všichni odsouzení k záhubě!</p> <p>Squatteři se sem řinuli zpod stromu. Zastavili se, civěli na svět kolem sebe, lapali po dechu a křičeli úžasem. Nic je nemohlo připravit na to, co právě spatřili − chaluhy, korály a tvory moře, jak se náhle objevili tam, kde bývala suchá zem.</p> <p>„Utíkejte!“ naléhal Borenson.</p> <p>Údolí podél řeky Hacker bylo dlouhé a úzké, mělo na šířku jednu až dvě míle.</p> <p>Po obou stranách údolí se tyčily holé útesy z rudého kamene. Dalo se po nich stoupat jen na několika místech.</p> <p>„Tam!“ zvolal Borenson. „Nahoru na kopec!“</p> <p>Squatteři ječeli, děti kňučely strachy. Nejméně jedna žena byla stále ještě v bezvědomí, nesli ji mladíci. Ostatní se vrávoravě vlekli. Muži odnášeli zavazadla, matky se pokoušely sehnat děti.</p> <p>Draken pohlédl nazpět k domu. „Mám zachránit koně?“</p> <p>„Zachraň sestru!“ odpověděl Borenson. „Jděte vzhůru.“</p> <p>Země nepřestávala burácet, zvuk pomalu postupně zesiloval. Draken popadl sestru Sage za loket a dívku Rain vzal za ruku. Všichni tři se dali do běhu.</p> <p>Měli před sebou skoro míli k úpatí útesu. Poběží celé minuty a dlouhé minuty budou šplhat.</p> <p>Borenson pohlédl zpět na Erin. „Tatínku?“ pronesla. Očima těkala do stran: neviděla, nemohla se na nic zaměřit.</p> <p>„Jsem tady,“ řekl. „Matka jde sem. Budeš v pořádku.“</p> <p>Myrima disponovala jistými léčitelskými schopnostmi, jako všichni vodní čarodějové. Polibek zklidnil utrápenou mysl; pohlazení zmírnilo bolest člověka. Borenson však pochyboval o tom, že by dokázala spravit zlomený vaz, aspoň ne v čase, který jim zbýval.</p> <p>Třeba nás záplava mine, zadoufal Borenson. Jak hluboko se země ponoří? Určitě neskončí všechno pod hladinou. Nacházíme se padesát pět mil od moře.</p> <p>Domníval se, že při splývání světů musí být dodržena jakási rovnováha. Možná se jeho země zanoří jen do poloviny.</p> <p>Slyšel, jak se jeho žena prodírá křovím v zarostlém sadu. Tato část jeho země nebyla dobře obdělávaná.</p> <p>„Myrimo,“ zaskučel Borenson, „tady!“</p> <p>Přiběhla jen o chvíli později. Přeskočila kámen obalený korálem, proběhla mezi dvěma stromy a zprudka oddychovala vyčerpáním. Měla přes bílou tuniku a punčochy navlečené tmavě modré cestovní oblečení. Za ta léta trochu přibrala, ale jen trochu. Neběžela rychle. Už nebyla tak rychlá a svalnatá jako dřív. Zasvěcení, kteří ji obdarovali schopnostmi, už byli dávno mrtvi. Zahynuli brzy poté, co utekli z Mystarie.</p> <p>Jako čarodějnice se mohla těšit z delšího života než Borenson. Za posledních deset let, jak se zdálo, nezestárla ani o rok.</p> <p>Myrima k němu doklopýtala, ale nepoznala ho. Žena mu přinesla jeho válečné kladivo společně s vakem plným oblečení. Nyní se od něj se strachem v očích odvrátila.</p> <p>Řeč jejího těla mluvila za všechno: Kdo je ten obr, hrbící se nad mým dítětem?</p> <p>„Myrimo,“ pronesl Borenson. „To jsem já − tvůj manžel.“</p> <p>Obličej se jí rozpoltil úžasem a zmatkem. Myrima hleděla na Erin, která lapala po dechu a zdálo se, že se vzdává.</p> <p>„Erin?“ zvolala, a odvážila se k ní blíže. „Moje malá Erin!“ Myrima klesla na kolena, stále popadajíc dech, a políbila Erin na čelo. Pak ji začala hladit: „Moje děťátko! Můj miláčku…?“</p> <p>„Spadla,“ vysvětloval Borenson, „při splývání světů.“</p> <p>„Matko?“ ozvala se Erin. Nevidomě hleděla před sebe.</p> <p>„Jsem tady,“ zašeptala Myrima. „Jsem tu s tebou.“</p> <p>Následovalo táhlé ticho. Borenson si s větší intenzitou uvědomil burácení pod nohama, skřehotání norních ptáků. Zvířata také cítila nebezpečí.</p> <p>„Musíme ji dostat do bezpečí,“ řekla Myrima. Nevěřícně se zadívala na Borensona. „Můžeš ji opatrně vzít?“</p> <p>Borenson si znepokojeně povzdechl. Jeho obrovské ruce byly tak silné, a přesto neohrabané. Nebyly vhodné na tak jemnou práci.</p> <p>„Můžeš zadržet vodu?“ zaprosil.</p> <p>Myrima bezmocně zavrtěla hlavou.</p> <p>Borenson se bál, že nemůže pro záchranu dítěte nic udělat. Možná ani nedokáže zachránit svou rodinu. Jak vysoké budou vlny? Čtyřicet stop, anebo čtyři sta?</p> <p>Myrima dítě lehce posunula a nadzvedla je právě tolik, aby Borenson mohl prostrčit prsty pod Erinino tělo. Co nejněžněji zasunul jednu dlaň pod dívčino tělo a druhou pod hlavu.</p> <p>Co nejopatrněji ji zvedl. Dívka se v jeho náručí zdála tak malinká.</p> <p>Patřím k válečnému klanu, šeptal hlas v jeho mysli. Toto dítě neváží skoro nic.</p> <p>Byl to hlas Aaath Ulbera.</p> <p>Borenson jednu paži protáhl pod jejím tělem, takže ležela jako na desce, a nesl ji s největší opatrností.</p> <p>Tráva byla mokrá, země nejistá. Zemi značkovali podivní mořští živočichové − obrovští krabi se plížili s nastraženými klepety, rejnoci lapali po dechu. Barevní koráli se choulili ve stínech, okroví, šedobílí a červení. Obklopovaly je trsy letní trávy.</p> <p>Borenson spěchal, snažil se dcerou netřást a neuklouznout. Neustále sledoval zemský povrch a Erininu tvářičku staženou v křeči, jak bojovala o život.</p> <p>Dýchá ještě? Uvažoval Borenson. Pozoroval, jak se jí lehce nadzvedla hruď a znovu klesla.</p> <p>Ano, dýchá.</p> <p>Stále vzhůru. Walkinovi lidé se vlekli s ním. Pohybovali se pomalu, s obtížemi, jako by je napadla nějaká těžká nemoc.</p> <p>Najednou měl Borenson pocit, jako by je pozoroval mimo své tělo. Lidé vypadali malí a neduživí. „Utíkejte, vy divocí psi!“ zahřměl.</p> <p>Lidé tak nízkého rodu si nezaslouží žít, pomyslel si.</p> <p>Nebyla to myšlenka, která by se kdy vynořila v hlavě sira Borensona.</p> <p>To mluvil Aaath Ulber.</p> <p>I když byli ostatní slabí, Borenson se cítil silný, silnější než kdy sám byl, než kdy byl Aaath Ulber. Svým způsobem měl dojem, jako by mu cosi vitálního vždycky scházelo, a teď to nalezl.</p> <p>Došel k řece, která byla najednou podivně kalná. Plácal se v ní párek obrovských rejnoků. Voda v tomto ročním období nebývala hluboká ani bystrá, kulaté valouny na dně však klouzaly.</p> <p>Borenson se brodil vodou s Myrimou po boku a přešel více než do poloviny, když uklouzl. Podařilo se mu neupadnout, ale Erinina hlavička se otočila na stranu.</p> <p>„Áaaá!“ vykřikla Myrima, pak se natáhla a pokusila se udržet Erininu hlavu ve správné poloze. Došli na protější břeh a spěchali po vlhkých kamenech. Zpomalovaly ho kusy slizké červené chaluhy, ale nakonec došel k úpatí útesu.</p> <p>Rodiny usídlenců se lopotily dlouhým stoupáním. Země se nebezpečně chvěla. Potopa se blížila.</p> <p>Borenson kráčel neohroženě a prošel kolem usídlenců. Držel přitom Erin co nejpevněji. Prohlížel si Erinin obličej. Ta lapala po dechu. Pleť měla barvy perleti, kůži téměř průsvitnou. Rozeznával jednotlivé cévky a žilky, které jí barvily tvář do modra a červena. Zorničky se stáhly do velikosti hlaviček špendlíků.</p> <p>Je v šoku, uvědomoval si. Trpí nedostatkem vzduchu.</p> <p>Nemohli ji zachránit. Nejspíš všechny jeho snahy vyjdou naprázdno. Přesto neztrácel naději.</p> <p>Obrovskými kroky prošel kolem hloučku usídlenců a hrnul se vzhůru. Vzduch se plnil vzdáleným hřmotem a skřehotáním ptáků.</p> <p>Vystoupal do výšky tří set stop. Zadíval se na východ a v dáli zpozoroval šedý mrak − mlhu z prachu a drobných kapek vody.</p> <p>Musí se dostat výš. Vyrazil do kopce ještě větší rychlostí a svíral Erin ve snaze udržet v ní život.</p> <p>Konečně dorazil na vrchol útesu a zadíval se směrem k moři. Západním směrem ležela jeho vesnice Sweetgrass, odkud znělo zuřivé zvonění. Celá země hřměla a k městu se údolím řeky Hacker řítila obrovská vlna.</p> <p>Do vlekli se i squatteři, Myrima a Borensonovy děti, jejichž obličeje byly ztuhlé šokem a ohromením. Zastavili se u Borensona a civěli na postupující vlnu.</p> <p>Moře dorazilo mnohem rychleji, než Borenson odhadoval. Nebyla to nějaká ubohá přílivová vlnka houpající se na písečné pláži.</p> <p>Hřmělo to − byl to zvuk, který otřásal světem v neustávajícím vzestupu, jako by se všechny hromy spojily v jednom ohlušujícím momentu.</p> <p>Země se chvěla, volné balvany se sesouvaly dolů z některého z útesů stojícího ještě výše nad nimi. Borenson se se strachem podíval vzhůru, ale žádný z kamenů je neohrožoval.</p> <p>Údolí se rozprostíralo pod nimi a Borenson mohl pohledem orla pozorovat řeku kroutící se na jeho dně, po obou březích se vinula zelená pole. Viděl svou malebnou usedlost s novou doškovou střechou a stodolami, ovce a dobytek v ohradách a žlutého psa Mongrela postávajícího před domem, jak zmateně poštěkává.</p> <p>Domy sousedů se nacházely východním i západním směrem. Zpozoroval Dobbitovu rodinu, jak pobíhá kolem svého domu, a jak farmář Dobbit spěchá, aby osvobodil zvířata: zdálo se, že si teprve nyní uvědomil nebezpečí.</p> <p>Stará vdova Taramontová, sešlá věkem a napůl slepá, bloumala kolem dveří svého domu a volala o pomoc.</p> <p>Dál na západ pobíhali lidé z města. Děvče běželo po cestě podél řeky a desítky lidí vyrážely za ní a doufali, že předeženou velkou vlnu.</p> <p>Pak se přihnalo moře.</p> <p>Potopa zaplavila údolí, mezi kopci si prorážela cestu korytem řeky Hacker. Kaňonem se vyvalila vodní stěna vysoká dvě stě stop, proburácela vesnicí, rozdrtila domy, Borensonovu stodolu, smetla s sebou sousedy.</p> <p>Narazila do ruin staré tvrze a smetla kamenné zdi, které tady stály šestnáct set let.</p> <p>Moře vytrhlo stromy a stáhlo je do zdi před sebou. Borenson zaregistroval záblesky bledých těl obětí záplavy, jak se prohnala ruinami.</p> <p>Voda pod nimi hřměla a zvedala se jemná mlha, která Borensona v bahnitém dešti promáčela. Pak zeď pokračovala dál, za sebou naplňovala údolí mořem, hledajícím nové ohraničení, a vznikal dlouhý, nepravidelný fjord.</p> <p>Nad ruinami se vytvořila mlha, krutý žert přírody.</p> <p>Dlouho Borenson vyhlížel známky života. Voda byla špinavá a temná jako jílovitá hlína. Na hladinu vystoupaly kusy kůry, nebo i celé stromy společně s kousky doškových střech.</p> <p>Bez dechu čekal, že uslyší volání o pomoc, že uvidí bledé tělo zmítající se v temných vlnách.</p> <p>Ale nic se nehýbalo − ani mokrá kočka. Tíha vody lidi ve městě rozdrtila, pozhasínala jejich životy, jako by to byly pouhé plameny svíček.</p> <p>Zdálo se, že mu nohy vrostly do země.</p> <p>Borenson si uvědomil, co se stalo. Fallion to udělal! Fallion spojil dva světy do jednoho − svět Borensona a svět Aaath Ulbera.</p> <p>A jakmile světy splynuly, z nějakého důvodu se spojil také Borenson s Aaath Ulberem Napadla ho otázka, proč nesplynuli také ostatní.</p> <p>Říkalo se, že lidé žijí ve stínových světech; když se Jeden Pravý Svět roztříštil, rozpadli se také lidé Jediného Pravého Světa.</p> <p>Někteří věřili, že každý člověk je neúplný a že má stíny sebe samého ve vzdálených světech.</p> <p>Borenson tuhle myšlenku odjakživa pokládal za planou spekulaci.</p> <p>Přesto Borenson jaksi splynul s Aaath Ulberem, se svým „stínovým já“. Dva lidé žijící rozdílné životy v rozdílných světech splynuli v jednom těle.</p> <p>Byla to šokující myšlenka. Neměl čas, aby ji strávil. Nemohl ani dohlédnout všechny následky.</p> <p>Uvažoval nad tím, proč Fallion spojil jen dva světy. Proč ne všechny? Proč nespojit miliony světů najednou, a tak vytvořit dokonalý svět starých legend?</p> <p>Možná je to zkouška, domýšlel si Borenson. Fallion testuje své schopnosti.</p> <p>Zaplavily ho obavy. Pokud Fallion spojil dva světy, pak to znamenalo, že se dostal do Doupěte kostí, hluboko do Podsvětí.</p> <p>Při představě, jakou zkázu způsobil tady, čím teď asi prochází Fallion? To Borensona zajímalo. V tunelech mohlo dojít k závalům. Možná jsou zatopené.</p> <p>Z toho, co Borenson věděl, byli Fallion a jeho přátelé všichni mrtvi.</p> <p>Pokud toto splynutí mělo být zkouškou, pak je výsledek přímo děsivý. Existovala však šance, že se experiment nebude nikdy opakovat.</p> <p>Teprve v té chvíli se velikost pohromy začínala mírně zmenšovat. Tady v Landesfallenu žila naprostá většina lidí ve velkých městech podél pobřeží, zatímco jen hrstka jich přebývala v údolích řek, jako bylo toto.</p> <p>Kdybychom žili na pobřeží, docházelo Borensonovi, byli bychom všichni po smrti.</p> <p>Bez úrody, doplňoval své úvahy, budeme brzy mrtví stejně.</p> <p>Mladý Draken zíral na vzdouvající se vodu a pronášel slova, která Borenson dlouhá léta neslyšel. „Konce Země nejsou dost daleko…“ Otočil se a pohlédl na svého otce. „Myslíš si, že to věděl?“</p> <p>Chlapec poukazoval na varování, která Král Země pronesl, když umíral, slova, která přiměla Borensona, aby se uchýlil do Landesfallenu. V Garionportu, padesát mil na západ odsud, ohraničovaly zátoku dva balvany zvané Konce Země. A ve chvíli své smrti Král Země, Gaborn Val Orden, varoval Borensona, že Konce Země nejsou dost daleko. Borenson věděl, že musí utéct do vnitrozemí.</p> <p>Cítil Gaborn příchod potopy? Borenson nad tím přemýšlel. Mohl snad vědět, co nás čeká za deset let?</p> <p>Borenson si povzdechl. „Věděl to. Jeho jasnozřivost byla legendární.“</p> <p>Všichni uprchlíci padli únavou, leželi, ztěžka dýchali a zírali dolů na potopu. Země se nepřestala chvět, voda burácela. Zvuk však postupně slábl.</p> <p>Zdálo se, že se ubožáci hroutí vysílením a zoufalstvím. Museli opustit své domovy, a teď tohle.</p> <p>Jsem stejně chudý jako oni, pomyslel si Borenson. Chudší: Oni mají aspoň několik vaků s věcmi.</p> <p>Borenson se posadil na kamení; Myrima poklekla vedle něj. Draken a Sage ji následovali, všichni se soustředili na Erin, plakali, oči plné obav.</p> <p>Borensonova nejmladší dcera se ztrácela. Nebylo nic, co by pro ni mohli udělat. Možná Myriminy doteky a polibky usnadnily odchod dítěte, ale zachránit ji Myrima nedokázala.</p> <p>Po několik dlouhých minut lapala Erin po dechu, bojovala o každý nádech, neschopná promluvit.</p> <p>Pak se Erinina víčka naposledy zachvěla a pronikavě modré oči se stočily vzhůru. Hruď se přestala zvedat, ozvalo se zabublání, jak hrdlo opustil poslední nádech. Byl to zvuk, který si Borenson spojoval se zápasem.</p> <p>Život ji opustil.</p> <p>Borenson seděl a houpal svou malou holčičku Erin. Myrima zoufalstvím plakala.</p> <p>Nezbývalo nic, jen truchlit.</p> <p>V Borensonově hrudi se rozprostřela nezměrná, zející nicota, byla široká a černá.</p> <p>Ve smrti není krása, uvědomil si.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>2</strong>VRANÍ JEZDEC</p> <p><emphasis>Oči Velké Wyrmy na tobě spočívají, i když ty nevidíš ji, protože ona může ovládat mysl krysy a plotice, vrány a sovy. Je si vědoma všech tvých činů a pomstí se za ty, kdož jsou slabí, a nabídne požehnáni těm, kteří jí dobře slouží.</emphasis></p> <p><emphasis>− z wyrmlingského katechismu</emphasis></p> <p>V chladném světle před svítáním prohledávala vrána obecná louži, kterou tady zanechal příliv. Nakláněla hlavu napravo, aby zaznamenala případnou oběť a aby se jí skýtal lepší pohled do kaluže. Voda byla mělká a čistá jako křišťál. Na mělčině vrána zahlédla myriády sasanek, modré a fialové květy jejich chapadel, na kamenech se pásly hvězdice mezi modrošedými vilejši. V hlubší vodě ošklivý žíhaný perutin prohraboval písek. Vrána se od něj odtáhla: tahle ryba je samá kost, mohla by jí některá uvíznout v ptačím hrdle.</p> <p>Hledala měkkého mladého garnáta, který by se plahočil na mělčině, ale vtom zahlédla srdcovku, jejíž srdcovitá mušle byla doširoka otevřená. Popadla ji do zobáku, ale srdcovka se v mžiku zaklapla.</p> <p>Bouchala s ní o kámen tak dlouho, až se mušle roztříštila. Přidržela si srdcovku jedním pařátem a zobákem vyňala sladké maso.</p> <p>Náhle vrána obecná ucítila chladný dotek větru, který připomínal zimu. Poplašeně vzhlédla a načepýřila si peří. Varovně zakrákorala na ostatní vrány, přestože pláž byla prázdná, rozhlédla se, mrkala černým očkem a hledala zdroj svých obav.</p> <p>Vznášela se nad ní silueta, skrývající se v borovicové kleči na skalnatém převisu. Nehýbala se. Byla velká, s bílou kůží, takovou, jakou měli wyrmlingové, které vrána občas vídala, jak pochodují podél převisu v době před svítáním. Tato postava však byla jaksi zdeformovaná, a ač měla oční důlky, nebyly v nich žádné oči, jen prázdné stíny.</p> <p>Najednou nateklá postava upadla a její ošklivá bílá kůže splaskla jako bublina na vodě. V té chvíli ji zastřel stín a vrána pochopila zdroj svého strachu…</p> <p>* * *</p> <p>Crull-maldor vyskočila ze stínů, opustila svůj plášť věčnosti, a její zlovolný duch, temnější stín mezi ranními stíny, se zmocnil vrány. Neovládla ji fyzickýma rukama, neroztrhla ji zuby či pařáty. Zajala její mysl a vůli, nasoukala svou duši do její malé tělesné schránky a ovládla její vědomí.</p> <p>Crull-maldor si uměla barvitě vybavit varování svého pradávného mistra Yultonkina: „Nebuď nedočkavá a nezmocňuj se mysli ptáka, neboť ptáci jsou kořisti mnohých, jestřába a kojota, rysa a norka. A kdybys zemřela, když jsou vaše mysli spojeny, možná by ses už nikdy nemohla vrátit do svého těla.“</p> <p>Jakmile Crull-maldor ovládla ptačí mysl, zamrkala a rozhlédla se, zda někde nečíhá nebezpečí: hleděla očima vrány.</p> <p>Svět byl zkreslený. Oči vrány byly posazeny po stranách hlavy, takže měla široké zorné pole a mohla se soustředit vždy jen na pohled jednoho oka. Vrána byla schopna vidět širší barevné spektrum, než jaké měla Crull-maldor. Vrána vnímala černou a bílou a červenou podobným způsobem jako wyrmling, ale rozlišovala také zelenou, modrou a žlutou, vše v křišťálové čistotě, jakou jí Crull-maldor záviděla.</p> <p>Crull-maldor tedy pátrala po nebezpečí.</p> <p>Pláž byla pustá, kamenitá a nehostinná. V dálce plavalo několik obrovských mrožů, váleli se v příboji, a přitom plácali ploutvemi po písečných mouchách. A ještě něco: několik racků. Žádní jestřábi nebo lišky.</p> <p>Nemrtvá se nemusela bát žádného predátora, to věděla. Mocná kouzla, která jí umožňovala přežívat, jí dovolovala existenci, jen když vysávala duševní energii z tvorů ve své blízkosti, a jak do sebe vtahovala tuto energii, rostliny a zvířata slábly a skomíraly. Velká část Severních pustin byla bez života ne snad proto, že by byly neúrodné, ale bylo tomu tak díky přítomnosti tvorů jejího druhu, kteří zemi takto sužovali. Už zde nerostly statné stromy, neproháněla se tu sobí stáda ani pižmoni. Crull-maldor a její žáci už z nich dávno vysáli život. Mrtvá země způsobovala, že byla slabá. V okruhu padesáti mil přežívaly jen houževnaté hlodášové keře, hmyz a větší tvorové lovící na plážích.</p> <p>Crull-maldor se cítila pohodlně: jedním hltem spořádala jemný žlutý vnitřek srdcovky. Chutnal po písku, mušli a soli. Nebylo to chutné, ale dnes bude potřebovat výživu.</p> <p>Vrána obecná se vznesla a vletěla mezi borovice. Crull-maldor milovala pocit svobody, který přicházel s létáním.</p> <p>Pták se chtěl vrátit do hnízda, aby vyvrhl srdcovku do zobáčků svých potomků. Avšak Crull-maldor mu v tom zabránila, zakázala mu to.</p> <p>Byl to boj, neustálý boj, ovládání živých bytostí. I po sto dvaaosmdesáti letech praktikování této dovednosti Crull-maldor cítila, že její vliv není dostatečně silný.</p> <p>Mysl vrány stále ovládala. Kdyby se jí zmocnila drápy a pařáty, nebylo by to ani z poloviny tak kruté, protože vrána netoužila po ničem jiném než po návratu do hnízda.</p> <p>Když vyšlo slunce, zářivé jako svítící perla vzešlá z moře, vrána obecná vzlétla a vydala se přes moře na jih.</p> <p>Crull-maldor nyní vránu zcela opanovala. Hleděla jejíma očima a sledovala vzdálený horizont, zda se na něm neobjeví nějaká loď.</p> <p>Zahlédla jen několik obrovských wyrmlingských rybářských lodí, jejichž čtvercové plachty zářily barvou krve.</p> <p>Vrána se unaví a zeslábne, než doletí na daleké pobřeží nacházející se asi dvě stě mil na jih, to bylo Crull-maldor jasné. Až se tak stane, Crull-maldor ji nechá padnout a utopit se. Do té doby si bude užívat radosti z létání…</p> <p>Tak to pokračovalo donekonečna den za dnem. Jeden musí za službu zlu platit a nemrtvá paní Crull-maldor platila nemálo. Byla mocná v magických způsobech zabíjení ostatních. Ovládla temnou magii, kterou neznal nikdo jiný. Proto si také udržovala výsostné postavení Velké čarodějnice wyrmlingských hord. Byla příliš nebezpečná pro politické protivníky, kteří se zbavovali její přítomnosti: Před sto sedmaosmdesáti z nich ji císař Zul-torac „povýšil“, poslal ji na základnu wyrmlingské pevnosti ve Velkých pustinách na severu.</p> <p>Její povinností bylo chránit zemi před vetřelci, zabránit návratu lidí. Její armáda okupovala pustiny, ona ji měla živit a šatit. Lovecké skupiny vymýtily ze země až daleko na sever soby, tuleně a velké lední medvědy. Její rybáři projížděli pobřežní vody a chytali velké hadovité leviatany, honící hejna ryb, která každé léto směřovala na sever.</p> <p>Zároveň velela desítkám horníků a dělníků: kováři kovali zbraně, zbrojíři vyřezávali brnění z kostí wyrmů, čarodějové kouzlili zboží, jež bylo možné použít jako projev úcty císaři: pláště věčnosti, které nemrtvým dovolovaly přebývat na slunci, umělá křídla a lidské dělohy, v nichž se ukrývaly a živily duše nových mrtvých.</p> <p>Přestože byla Crull-maldor Paní Severních pustin, takže se těšila z titulu a postavení, její funkce neměla pokračování. Neměla příležitost k povýšení, neměla naději na návrat do velké pevnosti Rugassy. Dobrá služba jí nepřinášela žádnou odměnu. Byla odstraněna a zapomenuta.</p> <p>Živoucí mrtvolou byla hned v několika ohledech.</p> <p>Stále existovala naděje, že císař Zul-torac padne ve své slávě a že velký Stvořitel − Zoufalství − bude potřebovat někoho, kdo ho nahradí. Crull-maldor věděla, že se tak nakonec stane, a v takové chvíli, pokud všechno půjde dobře, si Pán Zoufalství vzpomene na jméno Crull-maldor.</p> <p>A tak plnila žádost svého pána.</p> <p>V noci wyrmlingové z její posádky vyrazili na planiny a na oceánská pobřeží, kde strážili území před skupinami lidí, kdyby se pokoušeli se zde usídlit. Jejich hlídkování bylo zbytečné, dobrých osmapadesát let už nezahlédli jediného člověka.</p> <p>Ve dne, zatímco wyrmlingové dřeli, Crull-maldor držela svou hlídku. Vystoupala výše. Moře bylo klidné jako zrcadlo, kam jen bystré oko vrány dohlédlo.</p> <p>Zabijácké velryby čeřily vodu, jak vtahovaly hejno lososů do smrtonosné pasti, po hladině klidné vody se prohánělo několik racků. Crull-maldor zpozorovala mladého leviatana, jak se houpe nad vlnami. Jinak se nic nehýbalo.</p> <p>V těchto vodách se lidé neplavili.</p> <p>Nemrtvá však měla k vranímu letu nejeden důvod. Crull-maldor se snažila zlepšovat své schopnosti, zdokonalovala práci s myslí živých tvorů.</p> <p>Chtěla se naučit nejen ostatní ovládat, ale také se vyhnout tomu, aby ji přitom někdo přistihl.</p> <p>Zvláště někteří jedinci, silní v tajemných silách, by dokázali její přítomnost odhalit. Její odvěký mstitel, císař, byl neustále ostražitý, neustále se měl na pozoru.</p> <p>Jednou, říkala si, se vydám s vránou na jih a vyslídím své nepřátele.</p> <p>Riskovala každý den. Každý den se její dovednosti zlepšovaly. Přesto byla pokaždé zavržena.</p> <p>Vyprázdnila svou mysl: jejím záměrem bylo ukrýt své myšlenky a soustředit se pouze na mechanický pohyb letu. Mávala vraními křídly, pravidelně dýchala a nevšímala si hladu a žízně.</p> <p>Po více než hodině jejího letu na Crull-maldor zaútočili.</p> <p>Pro ty, co měli uši k slyšení, zaznělo pištivé zakvílení, které ve světě duchů vypadalo jako prsknutí jaguára na povel. Při tom zapištění se zvedly tisíce dalších hlasů, které opakovaly stejné varování: armáda nemrtvých se chystala k obraně. Vládcovi nohsledi stříleli naslepo, vysílali tisíce přízračných šipek, vycházejících od jižního horizontu, ohnivé jiskry brázdily nebe jako blesky, syčely a praskaly, viditelné jen očím přízraku Crull-maldor.</p> <p>Jedna ze šipek neminula cíl a křídla vrány stáhla křeč. Omámený útokem pták omdlel. Jak se řítil do moře, Crull-maldor se pokoušela nad ním znovu získat kontrolu, zuřivě máchala křídly.</p> <p>V dáli uslyšela chichotavý smích Zul-toraka. Vládce byl v podobných hříčkách neúnavný.</p> <p>Vládce žárlil na moc Crull-maldor, na její schopnost „ovládat“ ostatní, vnucovat své myšlenky do mysli nižších tvorů. A také se jí obával.</p> <p>Crull-maldor každý den pokoušela jeho sílu − a dostávala se stále dál a dál přes moře. Každý den se o kousek přiblížila svému cíli, dokud ji nevypátral některý z jeho špehů.</p> <p>Crull-maldor vší silou přiměla vraní křídla, aby se zpomalila a nabrala vítr. Chvíli prudce stoupala vzhůru, a přitom posilovala svůj vliv na ptáka.</p> <p>„Zmiz, vraní jezdče,“ zašeptal vládce k přízraku Crull-maldor. „Leť si najít sochu, kterou bys mohl pokálet. Snad se nikdy nevrátíš. Snad tvůj zrak nikdy nespočine na pevnině.“</p> <p>„Dny každého člověka jsou sečteny, můj vládce,“ vystřelila svou odpověď Crull-maldor, „dokonce i tvé. Zvláště pak tvé!“</p> <p>Vítr byl vlhký a těžký pod vraními křídly, let byl namáhavý. Pták přišel k vědomí a dal se ztěžka do mávání křídel. Crull-maldor mu tuto činnost přenechala.</p> <p>Nemrtvá čekala, že uslyší další škádlení svého starého nepřítele. Možná vyšle další roj přízračných střel v naději, že sestřelí jejího oře, že se vrána utopí, zatímco přízrak Crull-maldor v něm bude ještě stále dlít. Následovalo však neobvyklé ticho.</p> <p>Náhle vrána zaregistrovala něco na nebi: jasné světlo, jako by se nad ní rozzářil měsíc.</p> <p>Crull-maldor zauvažovala, zda to není nějaká nová forma útoku. Vrána zpomalila v letu, naklonila hlavu nalevo, aby se mohla podívat vzhůru, a chvíli stoupala.</p> <p>Koule zářila stále více, rostla a řítila se k zemi. Srdce tlouklo vráně jako o závod a Crull-maldor nad ní ztrácela moc. Nemohla ji přimět k tomu, aby se otočila a zamířila k pevnině.</p> <p>Během několika sekund koule zaplnila nebesa a Crull-maldor v úžasu hleděla nad sebe.</p> <p>Viděla, jak jejím směrem padá svět, rozlehlý a nádherný. Překrásné bílé mraky vířily nad blankytným mořem. Spatřila obrovský kontinent červené barvy − poušť, jak předpokládala − a hory se zasněženými vrcholky. Svět padal stále níž jejím směrem, na dohled jej byl stále větší kus.</p> <p>Je to jako padající hvězda, pomyslela si Crull-maldor, ta rozdrtí celý svět! Jaká překrásná smrt!</p> <p>Všimla si řek plynoucích jako stříbrné žíly nefritovou zelení, viděla lesy barvy smaragdu a jaspisu.</p> <p>Pak svět narazil a nebe se zaplnilo zmatkem.</p> <p>Vrána zakrákorala a divoce zamávala křídly, srdce jí zuřivě bušilo, nedošlo však k fyzickému výbuchu, k masivnímu spadu kamení hrnoucího se z nebe.</p> <p>Místo toho Crull-maldor ucítila, jak jí projíždí prskající energie, šípy statického blýskání se náhle rozehřměly nebesy. Atomy padaly v chladném mrholení, bušily jí do hlavy, jako by chtěly přinutit vránu, aby upadla do vodního hrobu. Záhadná světla se proháněla nebem společně s kotouči bílého ohně, z moře vyšlehl mlžný závoj.</p> <p>Pak nový svět přestal klesat, každý atom zapadl na své místo.</p> <p>Něco narazilo do vrány, byl to šok spíše mentální než fyzický, a pták začal padat do vody. Bolest z nárazu rozostřila Crull-maldor zrak a chvíli se pokoušela znovu vidět jasně. Crull-maldor opět získala kontrolu nad drobným zvířetem; zklidnila mávání křídly a letěla do prázdna.</p> <p>Zdálo se, jako by jí z očí spadl hustý závoj a před ní se objevil nový svět: po moři pendlovaly lodě, rybářská plavidla křižovala vody, rybáři rozhazovali sítě, škunery pádily na jih s plachtovím ve větru. I z dálky Crull-maldor rozeznávala lidské postavy.</p> <p>Podél pobřeží brázdily vody desítky lodí všemi směry a nalevo spatřila město roztahující se v náruči zátoky. Kde dříve nebylo nic než kamení a suť povalující se v pustině, tam se nyní do dáli vinula pole a lesy.</p> <p>Crull-maldor krotila narůstající vzrušení.</p> <p>Nějak se stalo, že do sebe narazily dva světy. Viděla, jak jeden svět padá z nebes. V jednom momentu se vše změnilo tak, jak by si nikdy ani nedokázala představit.</p> <p>Pustiny teď byly plné lidí, plné života, který udrží při životě i ji: bude silná. Napravo zaznamenala podél pobřeží další města. Lidí bylo obrovské množství. V Severních pustinách, jak odhadovala, jich žily stovky tisíc. Možná miliony, uvažovala.</p> <p>Jak se Crull-maldor vznášela nad vší tou nezměrnou nádherou, uvědomila si druhou věc: celé dopoledne bojovala s ovládáním vrány. Nyní letěla klidně, mocně, ani si téměř nevšímala toho, že by se vrána pokoušela dostat z jejích spárů.</p> <p>V tomhle novém světě mám větší moc, přesvědčovala sama sebe Crull-maldor.</p> <p>Crull-maldor zdaleka nedohlédla, k jak obrovské změně došlo, ale rozhodla se tomu přijít na kloub. Otočila vránu a nechala se unášet ranními vzdušnými proudy směrem na sever k pevnosti. Bude se muset poradit se staršími ve Městě Mrtvých.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>3</strong>DÉŠŤ V TEMNOTĚ</p> <p><emphasis>Jen silný člověk vykoná to, čeho je zapotřebí, i přes skutečnost, o jak nepříjemný čin jde. Jsi Walkin, proto očekávám, že budeš silný navždy.</emphasis></p> <p><emphasis>− Baron Owen Walkin</emphasis></p> <p>Toho dne se Rain proměnila v ocel. Zatímco někteří členové její rodiny se spokojili s tím, že seděli a libovali si v zoufalství, Rain přísahala, že katastrofu překoná. A tak se dala do práce.</p> <p>Pomohla nést tetu Dellu nahoru na útes, než potopa zaplavila údolí řeky Hacker. Zbytek dopoledne strávila tak, že se ze všech sil snažila, aby se dobře cítily děti.</p> <p>Nejprve našla přístřeší pod nechráněným útesem nedaleko potůčku. Tráva tam byla hustá, takže dobře posloužila jako postel. Pomohla rozložit na mokrou zem přikrývky a pak se pokoušela rozdělat oheň.</p> <p>Ukázalo se, že je to nelehký úkol: mezi travou se hemžili chaluhy a koráli a vše bylo nasáklé mořskou vodou. Rain vzala několik dětí a vydali se hledat suché větve do rokle nad útesy, našli však jen další mořské ježky a jasně zbarvené sasanky.</p> <p>Stáhla aspoň kůru z klacíků, až se ukázala bílá dřevěná dřeň. Zanedlouho vzduchem zapraskala mdlá záře.</p> <p>Hned na to se děti rozutekly, aby se podívaly po něčem k jídlu. Na zemi našly humry a úhoře, chobotnice a halibuty − vzácné poklady moře.</p> <p>Opekli je nad ohněm a připravili si ty největší hody, jaké si Rain pamatovala, po mnoha letech.</p> <p>S plným břichem se její otec Owen vydal na obhlídku. Podobně jako všichni ostatní se cítil podivně unavený a chodil méně energicky než člověk dvakrát starší.</p> <p>Něco se s námi stalo, pomyslela si Rain. Naši vitalitu podlomila nějaká kouzla.</p> <p>Rain se cítila tak vyčerpaná, až se obávala, že když se přestane pohybovat, padne na zem a umře. Všichni na tom byli stejně.</p> <p>Rainina teta Della to vyjádřila nejlépe, když se probrala z mdlob. Rain se jí zeptala: „Jak se cítíš?“</p> <p>Rainina matka Greta nabídla vysvětlení: „Je v pořádku to říct tak, jak to je. Cítíš se jako kravinec. Jako my všichni.“</p> <p>Ale Della, kterou nikdo nepředčil, oponovala: „Cítím se jako kravinec rozdupaný stádem.“</p> <p>Pak jen ležela ve stínu, pod sebou měla hebkou trávu místo postele, a zeptala se: „Co se stalo?“</p> <p>Rain spokojeně odvětila: „Nic moc. Polovinu Landesfallenu zatopilo moře, všude jsou záplavy a nám se podařilo tvé líné chcíplé tělo vytáhnout nahoru na útes. Byla jsem si jistá, že to jenom hraješ, jenom aby ses vyhnula námaze. Jo, a z nějakého důvodu jsou všude kolem hvězdice a krabi a všude rostou chaluhy a sir Borenson se proměnil v obra vysokého osm stop − a má rohy.“</p> <p>Della se zvedla na lokti a nevěřícně zírala kolem sebe, hleděla na výrůstky korálů ulpívajících na skále nad ní. Borensonova rodina seděla v malém hloučku ve vzdálenosti nějakých sto yardů, všichni postávali kolem Erin.</p> <p>„Ta holka je mrtvá?“ zeptala se Della.</p> <p>Rain přikývla. Dellin obličej zbrázdil strach. Ještě se nezeptala na své děti. „A někdo z našich…?“</p> <p>„Ne,“ odpověděla Greta, „vděk patří Mocnostem.“</p> <p>Della se dala do vyptávání, trápily ji stejné otázky jako všechny ostatní. Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Co budeme dělat?</p> <p>Rain neznala odpovědi. Záplavy lze snadno vysvětlit zemětřesením. Ale změna se sirem Borensonem? Podivné světelné víry?</p> <p>Její mysl byla rozbouřená ze všech těch úvah a strachu.</p> <p>Raději pozorovala Borensonovy. Srdce ji bolelo. Toužila se připojit k Drakenovi, obejmout ho a utěšit. Toho se však před jeho otcem a matkou neodvážila, zvláště před otcem, když se změnil v to… monstrum.</p> <p>Začervenala se a odvrátila od nich zrak.</p> <p>Nedokázala se dívat na Borensona bez pocitu viny. Říkal, že kradli třešně, a to byla pravda. Jejich děti se tam vydávaly časně ráno, dělaly rámus a plnily si bříška.</p> <p>Walkinové dělali všechno, aby se o tom nedozvěděl ani Draken. Rain prosila rodiče, aby to dětem zakázali, ale otec tento prohřešek zlehčoval, tvrdil, že potřeba nakrmit děti převažuje nad Borensonovým právem vlastníka.</p> <p>Aspoň se Rain podařilo zabránit jim v plenění Borensonovy zahrady, i když zahrady sousedů na tom byly o mnoho hůře.</p> <p>Jsme zloději, pomyslela si. Borenson měl pravdu. Ale já a má rodina už zloději nadále nebudeme.</p> <p>Bylo jí jasné, že dnes přísahat něco takového je snadné. Nebyl nikdo, koho by bylo možné okrást nebo komu by šlo něco vzít.</p> <p>Zima se však blížila a rodina bude nucena si najít útočiště někde dál po řece, ve městě. Bezpochyby budou následovat těžké časy. Co udělají pak?</p> <p>Když se Owen Walkin vracel ze svého malého průzkumu, prohlásil jediné: „Na druhé straně kopce jsou jenom samé ryby a já nevím co ještě.“</p> <p>Poklekl. Měl šedivou tvář a ve slunečním světle působil ztrhaně, oči měl jako omámené. „Co si myslíte, že se stalo?“ zeptal se, aniž by oslovil někoho konkrétně, jako by se Walkinovu klanu podařilo tuto hádanku za jeho nepřítomnosti vyřešit. „Chci říct… chci říct… nic není, jak by mělo být. Velkou vlnu lze − vysvětlit, ale… ryby na souši…? A co se to stalo s Drakenovým <emphasis>otcem?</emphasis>“</p> <p>Pořád ho ještě ovládal šok.</p> <p>„Neměj strach,“ řekla. „Všechno se vysvětlí.“</p> <p>Owen si položil hlavu do dlaní a potřásl jí. Zadíval se na své bratry a syny. „Přemýšlel jsem. Všechny ve Sweetgrassu odnesla voda. Všechny lidi v celém údolí odnesla voda…“</p> <p>„Ano?“ ozval se jeho bratr.</p> <p>„Brzy vyplavou na hladinu,“ pokračoval Owen významně. Pak dodal: „Měli bychom se dostat ke sklizni jako první…“</p> <p>Z té myšlenky se udělalo Rain zle. Nepatřila mezi statečné loupežníky. Byla vychovávána jako dvorní dáma. Od té doby, co posloužila vojenskému diktátorovi Grunswallenovi v posteli, to šlo s rodinným majetkem s kopce.</p> <p>Otec se svými bratry přepadl Grunswallena na ulici a zmasakrovali ho.</p> <p>Toho dne rodina uprchla ze svých domovů, vzali s sebou, co jen mohli. Po třech měsících cestování opustili zemi. Rodina neměla dost zlata, aby si koupila cestu až do Landesfallenu, ale otec to nějak zařídil.</p> <p>Rain se neodvažovala zeptat, kde ukradl peníze. Doufala, že kvůli tomu nikdo nepřišel o život.</p> <p>Drobné krádeže se staly součástí jejich živobytí; kradly všechny děti klanu. Ale obírat mrtvé?</p> <p>Tím, čím jsem byla, pomyslela si, už nejsem. A nelíbí se mi, co se ze mě stává.</p> <p>Rain se cítila nečistá, a když zůstávala ve společnosti otce, cítila se ještě špinavější. Vstala a vydala se k Borensonově rodině.</p> <p>Cítila se přitom jako zrádce, jako by měnila jeden tábor za druhý.</p> <p>Když dorazila k Borensonovým, zastavila se a objala Drakena, položila mu paži na záda a přitiskla ho k sobě. Neodvažovala se otevřeně projevovat dál své city.</p> <p>Obr Borenson stál, tiše hovořil, jeho hlas zněl jako vzdálený hrom. Vzhlédla k němu a uviděla výrostky rohů nad jeho spánky. Ani moc nevypadal jako člověk.</p> <p>Jestli někdo rozumí tomu, jak se lidé mění, pomyslela si Rain, pak by to měl být právě on.</p> <p>Drakenova matka Myrima se na ni usmála. „Tedy,“ pronesla, jako by tím byla vyřešena nějaká dlouho nevysvětlitelná záhada, „ty jsi důvod, proč se Draken tak najednou začal věnovat ‚lovu‘, Myslela jsem si, že je v tom asi víc než chuť na maso medvědů doupňáků.“</p> <p>„Ano, milostivá paní,“ odpověděla Rain s malým pukrletem. Vždyť byla dámou vychovanou u dvora.</p> <p>„Zde není třeba poklon,“ reagovala Myrima. „Můj muž je baron a v Landesfallenu nikomu neporoučí.“</p> <p>Rodina postávala v hloučku, poodstoupili však několik kroků od Erinina těla. Dlouho nikdo nic neříkal. Stáli se sklopenými hlavami, hluboce zamyšlení, a Rain si uvědomila, že je přerušila uprostřed rodinné rady.</p> <p>Očekávala, že někdo vysloví nevyhnutelný dotaz: „Co si myslíš, že se přihodilo?“ Ale nikdo se nevyptával.</p> <p>„Dobrá,“ promluvil sir Borenson. „Teď, když jsme to vyřešili, vydám se do vnitrozemí, budu hledat ty, kteří přežili, a Draken se vydá k moři.“ Neřekl to nahlas, ale Myrimě bylo jasné, že zůstane tady s dcerami.</p> <p>„Jak dlouho budeš pryč?“ optala se Myrima.</p> <p>„Podle potřeby,“ odvětil Borenson. „Jestli najdeme někoho zraněného nebo potřebného, postaráme se o něj, jak nejlépe dovedeme. Ale asi bude nějakou dobu trvat, než se vrátíme do tábora.“</p> <p>Myrima naslouchala jeho slovům a její vrásky prozrazovaly její obavy. „Budu udržovat oheň.“</p> <p>Rain pocítila radost, když uslyšela, že jdou na výpravu. Děsila ji představa, že by nějaké ubohé dítě, podchlazené a zraněné, bylo unášeno proudem podél pobřeží. Podle zběsilosti záplavy se zdálo být jen marnou nadějí, že by jí někdo unikl, ale byla to právě naděje, ke které se upínala.</p> <p>Skupinka se rozešla, jakmile se sir Borenson a jeho žena uchýlili do soukromí, aby si promluvili mezi čtyřma očima. Rain využila této chvíle, zastavila se a vzala Drakena za ruku. Stála tam a hleděla do jeho tmavých očí.</p> <p>„Můj otec se také vydá k pobřeží,“ prohlásila. Vtom jí došlo, že bude muset otce varovat: měl by přejmenovat svůj hyenismus na záchrannou misi.</p> <p>„Budu rád, když mi přibude společnost,“ řekl Draken.</p> <p>Téměř dvě hodiny její klan nechal Drakenovu rodinu o samotě, dali jim čas a prostor k truchlení za malou Erin. Rain se zdržovala opodál.</p> <p>Málem se zeptala Drakena: „Co myslíš, že se přihodilo?“ Ale slova se jí zadrhávala na jazyku. Hlava ji bolela od samého spekulování: věděla, že není možné, aby znal odpověď. Přesto pořád čekala, že se jí zeptá.</p> <p>Nestalo se tak. Jen stál a zíral jí do očí.</p> <p>Najednou pochopila. „Ty víš, co se stalo! Ty víš, proč se na souši povalují ryby!“</p> <p>Stiskl jí ruce a zadíval se směrem ke své rodině. „Hádám…“</p> <p>„Co je to?“ vyptávala se.</p> <p>„Nemůžu ti to říct. Jsem zavázaný svou ctí, že o tom nebudu mluvit. Jednou, až budeme svoji, možná…“</p> <p>Rain chápala, co je to tajemství. Draken nějaká měl, ona také.</p> <p>„Až se staneme mužem a ženou,“ pronesla, „nechci, aby mezi námi byla nějaká tajemství.“</p> <p>Chopila se jeho ruky, jako by se topila. Věděla, že jednoho dne mu bude muset vyjevit svá tajemství. Jak jen mu řekne, k čemu ji vojenský diktátor Grunswallen přinutil?</p> <p>Draken přikývl. Rain se otočila ke klanu svého otce a její otec Owen se společně s bratrem Colmem napřímil.</p> <p>Omluvila se Drakenovi a odešla varovat otce před záměry Borensonových.</p> <p>O pár chvil později se sir Borenson a většina ostatních mužů vydali pryč z tábora. Rozdělili se do dvou skupin a každá zamířila jiným směrem. Dlouhé minuty Rain stála a pozorovala ploužícího se Drakena.</p> <p>Počkám na něho, pomyslela si. Ustelu si poblíž Borensonových, abych se probudila, až se bude vracet.</p> <p>* * *</p> <p>Později téhož večera sir Borenson doklopýtal zpět do tábora. Zbývalo méně času do svítání, než kolik uplynulo od půlnoci. Myrima zůstala vzhůru celou noc a přemýšlela o důsledcích velké změny, ke které došlo.</p> <p>Manžel jí něco málo pověděl, než odspěchal na záchrannou výpravu. Říkal jí, jak splynul s jiným mužem v prolínajících se světech, ale skončil s vyprávěním, jakmile do jejich tábora vstoupila Rain.</p> <p>Když se toho večera vrátil, zeptala se ho: „Proč mi nechceš říct, co se bojíš vyslovit před ostatními?“ Myrima si prohlížela jeho tvář ve světle hvězd a čekala na odpověď, ale obr se zdráhal, či hledal správná slova.</p> <p>Noc byla zasmušilá. Hvězdy chladně a mdle poblikávaly v podivném oparu. Celé odpoledne Myrima upravovala Erinino tělo na pohřeb: myla jí obličej, zdobila šaty, zaplétala vlasy do copů. Zvyk z její domoviny v Heredonu jí velel zůstat s právě zesnulým člověkem vzhůru, neboť jeho duch se prvních několik nocí vznáší opodál a pozůstalí mohli doufat, že během dlouhé noční hlídky zemřelého zahlédnou a budou mít šanci se naposledy rozloučit.</p> <p>Borenson byl pryč celé hodiny. Plahočil se podél pobřeží, volal a naslouchal, zda se ozve někdo přeživší. Když se vrátil do tábora, hlásil: „Mill Creek zmizel, vzala ho voda.“ Hlas měl chraplavý od neustálého volání.</p> <p>Posadil se k ohýnku, svěsil hlavu a zíral do zpopelavělých uhlíků, jejichž tlumené červené světlo nemohlo osvětlit jeho tvář.</p> <p>Myrima předpokládala, že město zmizelo z povrchu, ale obávala se, že její muž je obtěžkán mnohem většími obavami. Měl tajemství: věděla to podle toho, jak vstal a začal procházet tam a zpátky. Věděla, že hledá slova, jak by jí všechno vypověděl.</p> <p>Myrima celý večer klečela se Sage a plakaly spolu. Truchlily pro Erin a všechny přátele a sousedy, které znaly. Myslely na všechny a truchlily.</p> <p>Trápila se pro svou nejstarší dceru Talon, která se vydala do Mystarie, a také pro Falliona, Jaz a Rhiannu − které milovala stejně jako své vlastní děti. Podezřeni, že ztratila Talon a ostatní, rostlo každou minutou.</p> <p>Dnes jsem ztratila víc než své dítě, uvědomovala si. Neodvažovala se to ještě říct nahlas, ale bála se, že ztratila manžela.</p> <p>Ach! Když se podívala na toho obra, představovala si, že se dívá na starého Borensona. Zůstaly mu jeho rysy, jaksi ukryté v přemíře svalů, jako když se člověk podívá na suk ve dřevě a představuje si, že vidí napůl ztracený obličej.</p> <p>Odhadovala, že je přes sedm a půl stopy vysoký a neváží méně než čtyři sta padesát liber. S takovým monstrem by nestrpěla žádné intimnosti, tedy ne ty, které sdílí muž a žena. už nikdy nemohou sdílet něhu a blízkost.</p> <p>Domnívala se, že jí Borenson chce něco říct, co jí způsobí další smutek, takže vyřkla otázku, která ji tížila nejvíce. „Proč mi nechceš říct, co ses obával vyslovit před ostatními?“</p> <p>„Kde chceš, abych začal?“ otázal se Borenson a pokrčil rameny. Bylo to nezvyklé gesto, které používal, když chtěl naznačit, že se s ničím nehodlá tajit.</p> <p>„Začni se ženou z toho stínového světa,“ odvětila Myrima. „Předpokládám, že máš rodinu, manželku?“</p> <p>„Jmenuje se Gatunyea,“ řekl Borenson tiše. Znělo to, jako by se o lidskou řeč pokoušel býk. „Žili jsme v zemi, kterou bys nazývala Rofehavan, na severu Mystarie, ve městě zvaném Luciare. Povila mi dva syny, Arada a Destonarryho, mám dceru zhruba ve věku Talon, jmenuje se Tholna.“</p> <p>Myrima si povzdechla. Mnohému vůbec nerozuměla. Pokud dva muži splynuli v jednoho, proč se objevil tady, a ne v Mystarii nebo někde mezi těmito dvěma zeměmi? „Aha… Myslíš, že jsou stále naživu?“</p> <p>„Já jsem naživu,“ prohlásil. Bylo to jediné tvrzení, kterého byl schopen. „Ty jsi naživu. Naše děti přežily. Během splynutí se věci změnily, ale předpokládám, že moje… druhá rodina je pořád tam.“</p> <p>Nyní Myrima vyřkla nejtěžší slova, která kdy musela projít jejími ústy. „Musíš jít za nimi. Musíš zjistit, zda ta druhá žena přežila. Pokud ano, bude mít při sobě své děti. Musíš je uklidnit.“</p> <p>Oba věděli, co tím má Myrima opravdu na mysli. Byl nyní obr a nehodilo se, aby byl jejím manželem. Stále existovala šance, že tam někde má ženu. To, že by se k ní vrátil, dávalo smysl.</p> <p>„Myrimo,“ řekl Borenson s nezměrným žalem.</p> <p>„Oba známe pravdu,“ odvětila Myrima a sbírala všechny síly, aby zakryla byť jen náznak ztráty, kterou pociťovala. „Během splynutí ses změnil. I když tě budu vždycky mít ráda, některé věci jsou nemožné.“</p> <p>Nemohla se s takovým mužem milovat.</p> <p>„Znáš mě,“ naléhal Borenson. „Možná vypadám zvnějšku jako monstrum, ale uvnitř jsem ten stejný muž, který spával po tvém boku posledních dvacet let. Má láska k tobě…“</p> <p>„Máš jinou ženu, která určitě umírá strachy. Tvé děti dozajista uvažují nad tím, kam ses poděl…“</p> <p>Borenson svěsil hlavu, natáhl ruku a jedním prstem ji pohladil po tváři.</p> <p>Bude se muset vydat do Rofehavanu, to věděla. To však bylo snadnější říct než provést. Neměli loď. Možná by si mohli koupit lodní lístek, ale neměli ho čím zaplatit. Jejich jediným útočištěm byla postel z kapradí pod útesem.</p> <p>Odpoledne se dobře najedli, ale do rána začnou všechny ryby hnít.</p> <p>Myrima začala přemýšlet nad tím, jak přežijí následující týden. Bylo to mnohem podstatnější než návrat do Rofehavanu.</p> <p>O návratu se jí nechtělo ani uvažovat.</p> <p>Myrima se vždy cítila silná, ale něco bylo špatně. Svaly ji bolely jako z vyčerpání, únava ji děsila tak, že se bála usnout, jako by se nikdy neměla probudit. Stát či pohybovat se vyžadovalo nezměrné úsilí. Tupá vyčerpanost nesoužila jen ji, ale také její děti a Walkiny − evidentně všechny kromě Borensona.</p> <p>„Možná to bude trvat měsíce nebo roky, než se dostanu do Rofehavanu,“ prohlašoval Borenson. „Garionport je pod vodou. Třeba loď včas dopluje, ale já nebudu mít čím cestu zaplatit…“ Zhluboka se nadechl, snad že chtěl začít diskutovat na téma, kterého se bál, ale pak vydechl a kýval hlavou ze strany na stranu.</p> <p>Je to celý on, uvědomovala si Myrima. Jako by se můj muž převtělil, a nic víc.</p> <p>„Pověz, co máš na mysli,“ naléhala Myrima.</p> <p>„Chci, aby ses s našimi dětmi vydala do Rofehavanu se mnou,“ pověděl Borenson. „Neodvažuji se vás zde nechat bez jídla, bez domova…“ Myrima už chtěla něco namítat, protože i kdyby se rozhodla vydat se do Rofehavanu, najít loď se zdálo být nemožné.</p> <p>„Vyslechni mě!“ naléhal Borenson. Myrima utichla, zatímco on hledal slova.</p> <p>„Uvažoval jsem nad tím celé hodiny,“ pokračoval. „Ne všechno je mi jasné, ale mnohé je zřejmé.</p> <p>Předpokládám, že Fallion spojil dva světy na zkoušku, aby viděl, co to udělá, a řekl bych, že jeho experiment nevyšel.</p> <p>Možná se dostaneme do velikého nebezpečí, většího, než si ty − nebo Fallion − prozatím dokážete představit.</p> <p>Divíš se, proč jsem splynul se svým stínem, a ty ne? Mám odpověď: na našem předešlém světě žily miliony lidí roztroušených po Rofehavanu, Indhopalu, Inkarře a Landesfallenu. Ale ve stínovém světě, odkud pocházím, byl lidský rod prakticky vyhuben. Bylo nás pouhých čtyřicet tisíc, žili jsme v jedné enklávě na hoře, v centru území, které nazýváš Mystarie. Naši nepřátelé nás pobili.</p> <p>Myslím si, že ses nesetkala se svým stínem,“ pronesl Borenson tiše, „protože na tom světě neexistuje stín, se kterým by ses mohla spojit.“</p> <p>Mrtvý, pomyslela si Myrima. Na tamtom světě byl můj stín mrtvý.</p> <p>Dávalo to smysl. Teď se cítila spíš mrtvá než živá. Ta podivná únava, která ji přemáhala…</p> <p>„Ve světě stínu,“ pokračoval Borenson, „existují tvorové zvaní wyrmlingové. Jsou to obři větší než já. Jsou zlí a živí se lidským masem. Lovili lidi do té míry, že je málem vyhubili.“</p> <p>„Existují ještě jiní tvorové, které u nás nemáme?“ zeptala se Myrima.</p> <p>„Několik druhů,“ připustil Borenson. „Ptáci a veverky jsou rozdílní, jak uvidíš.“</p> <p>„Jsou tam ještě jiná monstra kromě wyrmlingů − před kterými bychom se měli mít na pozoru?“</p> <p>Obr zavrtěl hlavou. „Wyrmlingové,“ pokračoval Borenson, „se dají počítat na miliony. Skrývají se za denního světla ve velkých tunelech a doupatech, na lov vycházejí jen v noci. Vyspělý wyrmling měří devět stop a váží až sedm set liber.“</p> <p>„Takže jsou jako arrové nebo mořské opice?“ vyptávala se Myrima. Arrové byli druh obrů, přebývajících kdysi v horách v Rofehavanu. Připomínali opice, ale byli mnohem větší.</p> <p>„Spíše se podobají lidem,“ řekl Borenson. „Legenda vypráví, že to bývali lidé, ale pěstovali je pro velikost a sílu, podobně jako tomu bylo s mými lidmi. Časem se proměnili.“</p> <p>Myrima potřásla hlavou. „Jak je to možné?“</p> <p>„Copak pes a mastif nejsou bratry vlka?“ otázal se Borenson. „Copak poník a válečný oř nesdílejí své kořeny? Stejné je to s lidmi. Někteří říkají, že lidé a wyrmlingové mají stejné předky, ale já tomu nevěřím. Až je uvidíš, pochopíš. Necítí lásku ani vášeň. Najdeš v nich jen dravost a hlad.</p> <p>Žijí jen pro jedno, doufají v jedinou odměnu,“ vysvětloval Borenson. Na chvíli se odmlčel, jako by si nebyl jistý, zda může pokračovat. „Doufají, že jejich ďábelské činy budou dostatečně strašlivé, aby se na jejich duších mohl živit Lokus.“</p> <p>Myrima zalapala po dechu. Lokus byl parazit, stvoření sající život z lidských duší. Jakmile se přichytil k hostiteli, ovládl ho. Krotil ho stejně, jako se člověk vozí na koni, mával s ním, jak se mu zachtělo. Kdo ztratil svou duši díky Lokusovi, stal se posedlým, bezcitným a ohavným.</p> <p>„To chtějí?“ zeptala se Myrima. Byl to děs překonávající veškeré představy.</p> <p>Borenson se zamračil, hledal slova. „Byli k tomu trénováni po generace. Učí je věřit, že lidská duše umírá krátce po smrti těla, že je jako opar, co se vypaří a zmizí. Učí je, že jen Lokus je nesmrtelný, a když se jimi bude živit, stráví jejich duši, která tak bude žít dál.“</p> <p>Borenson se odmlčel. Na nebi explodovala hvězda a v dálce mezi kameny se náhle dalo na útěk stádo rangitů: polekal je nějaký zvuk. Ozývalo se dupání, jak jejich velká těla přistávala na pevném povrchu. Na stromech bzučely cikády. Myrimu napadlo, kam se teď má vydat. Noc už překonala svou polovinu a bylo otázkou několika hodin, kdy nadejde svítání. Trochu se nahrbila a rukama si objala kolena, aby se zahřála. Byla letní noc, ale vlhkost chladila.</p> <p>Potáhla nosem jako při rýmě. Oheň Walkinů nad nimi už zhasl, zbyl po něm jen pach popela. Otevřely se noční květy nedalekého keře, takže stíny pod převisem byly plné zázraků: bílé okvětní lístky a divoký hrášek zářily vnitřním světlem, stíny naplňovaly tajemné hvězdy.</p> <p>Myrimu začínal přemáhat obrovský neklid. Jestli byla pravda, co říkal Borenson, pak v Rofehavanu povstala nová hrozba: něco tak úděsného, až jí to hnulo myslí.</p> <p>Nedokázala to pochopit v plné šíři. Neuměla si představit lidi, kteří se zabývají šlechtícím programem zahrnujícím celé generace. Její mysl se takové myšlence bránila. Vždyť člověk si přece nemůže pomoci, když se zamiluje. Její syn byl toho důkazem. Draken byl skoro ještě chlapec, ale našel si svou dívku Rain a chtěl se s ní oženit. Zdálo se, že je jí naprosto oddán.</p> <p>Pokoušela se změnit způsob uvažování, ale bylo jí brzy jasné, jaké nebezpečí wyrmlingové představují.</p> <p>Přesto Borenson mluvil o návratu do Rofehavanu a o tom, že tam vezme i celou její rodinu.</p> <p>„Chceš tam jít, abys mohl bojovat!“ řekla.</p> <p>Obr spustil čelist, jak to dělával její manžel, když byl o něčem pevně přesvědčený. „Musím se vrátit a bojovat − a ty musíš jít se mnou!“</p> <p>Myrima se chtěla přít. Bojovala ve válkách už dříve. Utkala se s armádou Raj Ahtena a v bitvách porážela ničitele. Byla to ona, kdo zabil Temného vznešeného u hradu Sylvaresta.</p> <p>Sir Borenson býval mocným válečníkem, stejně jako ona. Avšak oba o své dovednosti dávno přišli.</p> <p>„Ne,“ odvětila. „Jsme příliš staří na další válku. Sám jsi mi jednou říkal, že už nikdy nebudeš bojovat.“</p> <p>„Ne vždy se my zapojujeme do bitvy,“ reagoval Borenson. „Někdy bitva zapojí nás.“</p> <p>„Ani netušíme, zda jsou wyrmlingové naživu,“ odporovala Myrima.</p> <p>„Nad tvou hlavou mezi kameny se pohybují mořské sasanky a krabi pochodují po souši,“ vyprávěl Borenson. „Jak můžeš pochybovat o tom, že ti tvorové z mého světa − wyrmlingové − přežili?“</p> <p>Vtom Myrimu něco napadlo. „Myslíš, že se wyrmlingové vydají sem?“</p> <p>„Nakonec ano,“ připustil Borenson. „Přijdou. Právě teď je noc. Domy wyrmlingů se rozprostírají v kopcích nedaleko staré hranice Mystarie s Longmotem, jejich pevnosti jsou roztroušeny všude po krajině. Wyrmlingové vyšli ze svých doupat v noci − a objevili nový zázrak: lidi, národ velikosti tvé a Sage. Co si myslíš, že s nimi ta monstra udělají?“</p> <p>Myrimu přemohla vlna hrůzy. Ano, soucítila s lidmi v jejich neutěšené situaci. Ale zároveň si uvědomovala, že je dnes v noci nic nezachrání, ať se jim stane cokoliv. Zabere to měsíce, než se dostanou do Rofehavanu, i kdyby se rozhodla, že půjde. Všechny instinkty ji varovaly. Je matkou, musí chránit své děti.</p> <p>„Jen doufám, že se lid Mystarie semkne a bude se bránit.“</p> <p>„Snad ano,“ odvětil Borenson. „Ale nevím, jestli mají proti wyrmlingům šanci. Chápej: kouzla stínového světa fungovala jinak než u nás. Wyrmlingští lordi nejsou… tak úplně živí. Wyrmlingští lordi jsou lidské bytosti. Jejich pán. Strašlivý vládce Zul-torac, není o nic víc hmotný než mlžný opar.“</p> <p>Myrimu to zarazilo. Pokud wyrmlingům vládnou přízraky…</p> <p>„Nedisponovali jsme žádnou magií, se kterou bychom proti nim mohli bojovat,“ vysvětloval Borenson. „Přízraky utíkají před sluncem a wyrmlingové si budují domy v dírách beze světla; naši lidé se báli vyhledávat jejich pelechy: i když jsme při síle našich paží mohli doufat ve vítězství nad wyrmlingskými hordami, nic nám nepomáhalo proti jejich temným pánům.“</p> <p>„Můžete nějakým kouzlem očarovat své zbraně?“</p> <p>„V jejich světě neexistují vodní čarodějové,“ pravil Borenson. „Chladnou ocelí můžeme zranit lidské bytosti, ale v to jediné jsme mohli doufat. A i když jsme je poranili, s největší pravděpodobností jsme přicházeli o život.“</p> <p>„Ach tak,“ pronesla Myrima. Byla čarodějkou, Vodní bojovnicí.</p> <p>„Odsud můžeme dojít ke Garionportu pěšky,“ vysvětloval Borenson. „V letním období je mnoho obchodníků, kteří brázdí moře. Určitě nás někdo najde.“</p> <p>„Snad,“ podotkla Myrima. „ale kde zakotví? Garionport je pod vodou. Všechny orientační body zmizely v moři.“</p> <p>„Přesto lodě připlují,“ oponoval Borenson. „S trochou štěstí jednu přivoláme a koupíme lodní lístek.“</p> <p>„Nemáme peníze.“</p> <p>„Podívej se na mě,“ řekl Borenson. Zvedl jí bradu, přiměl ji, aby vnímala jeho sílu. „Zastanu práce za čtyři. Ty můžeš také pracovat, stejně jako Draken. Myslím si, že bychom si mohli koupit cestu za náš pot. Možná ne u první lodi, která popluje kolem, ale nakonec…“</p> <p>Myrima uvažovala. Připluje-li loď z Rofehavanu, bude hledat přístav, aby námořníci mohli prodat zboží. Kapitán bude doufat, že sežene jídlo a zásoby, ne že najme rodinu zoufalých žebráků, aby se po nevýnosné plavbě dobelhal domů.</p> <p>Přesto v Borensonově hlase zněla naděje. „Záplava možná zničila pobřeží, ale lodě na moři zůstaly nedotčené. S trochou štěstí se můžeme dostat do Mystarie před začátkem zimních bouří.“</p> <p>„Když budeme mít štěstí, za dva tři měsíce,“ připustila Myrima. „Tak dlouho by nám mohlo trvat, než přivoláme loď plující kolem. Musíme doufat, že se nad námi nějaký kapitán slituje.“</p> <p>„Neříkal jsem, že cesta bude snadná,“ souhlasil Borenson, „ale zůstat tady by nebylo o nic jednodušší. Nemáme úrodu, zemi, osivo ani nářadí k obdělávání země. Polovina léta je za námi. V zimě bychom se živili divokými rangity, šila bys oblečení z kůže medvědů doupňáků, místo jehly bys měla ostrou kůstku.</p> <p>Když se dostaneme do Rofehavanu, můžeme doufat, že tam najdeme přístav. A budeme žít jako civilizovaní lidé.“</p> <p>Myrima neměla ráda, když ji někdo zaháněl do kouta. Dávala přednost racionální volbě, nechtěla, aby ji někdo zastrašováním přiměl k pošetilému rozhodnutí. „I kdybychom to zvládli,“ pokračovala Myrima, „co doufáš, že najdeš? Jestliže je pravda, co říkáš, pak je celý Rofehavan pod tyranií. Tady sice budeme strádat a těžko shánět potravu, ale aspoň nebudeme muset bojovat s wyrmlingskými hordami. Naši lidé nemají dost síly, aby se utkali s takovými monstry − ne bez krvavého kovu.“</p> <p>Krvavý kov byl materiál, který umocňoval vlastnosti člověka. Pomocí kouzelných slitin přenášeli soukmenovci Myrimy určité kvality − sílu svalů, půvab, rychlost. Každá slitina byla opatřena runou, ovládající vlastnost daného kovu. Jakmile byl runou ocejchován vazal, síla kovu z něj vysála danou kvalitu, takže když se poté kovu dotkl lord, získal sílu svého vazala. Kouzlo fungovalo, dokud byli oba naživu, ale síla postupně slábla.</p> <p>A tak lord, který získal nadání svých vazalů, byl něčím víc než člověkem: mohl totiž disponovat silou i deseti mužů, rychlostí pěti, inteligencí tří, zrakem pěti a tak dále. Díky těmto možnostem se sir Borenson stal jedním z největších válečníků své generace.</p> <p>Avšak doly vyrábějící kov krve v Kartishi skončily před desítkou let. Už neexistovali žádní runovládci statné postavy.</p> <p>„Ech, bude spousta krvavého kovu,“ uklidňoval Borenson Myrimu. „Dole ve světě stínů jim není k ničemu. Runovou magii, kterou my používáme, nikdo nezná. Nedaleko Caer Luciare je veliká hora protkaná krvavým kovem. A když je tam jedna hora, musí tam být další.</p> <p>Doufejme, že lidé Rofehavanu využijí kovu k dobré věci − než dorazíme k zelenému pobřeží, snad zkrotí wyrmlingy.“</p> <p>Myrimě spadla brada. Zdálo se jí, že svět nelze ještě víc pokřivit: že snad stojí vzhůru nohama!</p> <p>Nyní jí bylo jasné, proč chtěl, aby se s ním vrátila do Mystarie: aby bojovali ve velké válce.</p> <p>Domov, pomyslela si. V Mystarii je spousta země. Jen ji musíme osvobodit od monster.</p> <p>„Půjdu,“ prohlásila Myrima, přestože ji užíral neovladatelný nepokoj.</p> <p>Borenson řekl tiše: „Dobrá. Ocenil bych, kdybys o našich plánech pověděla dětem a Walkinům. Možná to od tebe přijmou lépe.“</p> <p>„Jistě,“ odvětila Myrima. Nemohla však jejich rozmluvu takto uzavřít. „Musíš pochopit jednu věc: očaruji pro tebe zbraně, ale nedovolím ti, abys do války vzal i moje děti.“</p> <p>Borenson odvětil: „Draken je dost starý na to, aby se sám rozhodl. Pokud se nemýlím, není v mých silách, abych mu vymluvil sňatek s tou malou běhnou, a když se rozhodne, nezabráníš mu v odchodu do války.“</p> <p>Samozřejmě měl pravdu. Nemohla zastavit Drakena a nezastavila by ani svého manžela.</p> <p>Borenson se zahleděl na západ. Bouřila v něm neklidná energie, jako by se nemohl dočkat cesty přes oceán. Zadíval se do dálky, kde stíny stromů a keřů splývaly s šerem červeného kamene. „Co asi zdrželo Drakena?“</p> <p>„Únava,“ hádala Myrima. „Jsme všichni tak unavení. Říkám si, že došli, jak daleko mohli, a pak se uložili na noc.“</p> <p>„Raději ho půjdu najít,“ rozhodl Borenson, „abych se ujistil, že je v pořádku.“</p> <p>„Ve tmě?“</p> <p>„Celý život jsem lovil za svitu hvězd,“ odpověděl Borenson. „Nebo aspoň Aaath Ulber. Nemůžu v noci spát: je to doba, kdy vycházejí wyrmlingové.“</p> <p>Během jediného okamžiku byl pryč a těžkopádně se šinul vinoucí se stezkou, která neustále klesala a stoupala. Vyšlapala ji z velké části zvěř − divocí rangiti a kočkovité šelmy na lovu. Lidé je však čas od času používali také. Několikrát týdně zahlédla Myrima na stezkách jezdce na koních. V období dešťů nebyla cestička po hřebeni tak zablácená jako stará cesta podél řeky.</p> <p>Dívala se za ním, jak se ve tmě ztrácí boulovitá, zdeformovaná zrůda.</p> <p>Půjdu s ním do Mystarie, pomyslela si, ale jedno je jisté: nezúčastním se žádného boje s wyrmlingskými hordami. Půjdu si nazpět vybojovat svého muže. Najdu Falliona a budu ho žádat, aby světy znovu rozdělil.</p> <p>* * *</p> <p>Rain ležela ve vysoké trávě pod stíny útesu a sdílela ticho okolních balvanů. Slyšela, jak se Borenson vleče tmou: šlapal po suchém listí, které nahrnula na stezku.</p> <p>Nerozuměla všemu z toho, co obr říkal, ale bylo toho dost. Borensonovi se vydají na cestu.</p> <p>Rain si skousla ret: myslela na rodinu. Otec v jejím zájmu zabíjel. Kradl a lhal, aby přivedl rodinu až sem, kde snad měli naději žít v míru a bezpečí.</p> <p>Snažila se představit si, jaká bude plavba do Mystarie s Borensonovými, ale nedařilo se jí to. Bude to zrada na jejím otci, na lidech, kteří se obětovali pro její čest.</p> <p>Došla k závěru, že má jedinou možnost. ‚Budu muset přesvědčit Drakena, aby zůstal tady, se mnou…‘</p> <p>* * *</p> <p>Když Borenson odešel, Myrima se pokusila usnout. Na písečném povrchu mezi kamením rostla na malém kousku země komonice. Myrima natrhala několik listů kapradiny a uložila si je pod hlavu jako polštáře. To bylo jediné, co rodině sloužilo jako postel. Choulily se k sobě se Sage, aby se zahřály. Dívka byla na dotek celá studená.</p> <p>Dnes měla být Letní slavnost, a protože léto bylo na svém vrcholu, Myrima nijak zvlášť přikrývku nepotřebovala. Přesto se jí spánek vyhýbal.</p> <p>Walkinové se všichni usídlili v jednom táboře sto yardů nad nimi. Když oheň dohořel, Myrima ležela jako omráčený pták a hlavou se jí honilo vše, co jí povídal Borenson.</p> <p>Odpočívala, oči stěží přivírala, a zpozorovala, jak se stezkou bezhlesně po špičkách blíží dívka. Velmi tiše, člověk by spíše zachytil myší cupitání.</p> <p>Rain se jde podívat za Drakenem, pomyslela si Myrima. Nesnese, aby byl sám.</p> <p>Nějak ji ta myšlenka potěšila. Draken už toho tolik ztratil. Myrima doufala, že si najde trvalou lásku.</p> <p>Náhle se kolem ní prohnal chladný vítr. Myrima se zachvěla. Byl tak studený, tak studený.</p> <p>Ve stejné chvíli si uvědomila, že to není vítr. Chlad se jakoby rozprostíral v ní − prosakoval jí až do kostí. A ta mladá žena, která se k ní blížila, způsobovala příliš málo hluku. Přeskakovala kameny, procházela vysokou trávou a suchým listím.</p> <p>Nyní Myrima mladou ženu poznala. Byla to Erin. Byl to stín její dcery, jemně svítil jakýmsi vnitřním světlem. Byla průsvitná.</p> <p>Myrima se posadila, srdce jí bilo o závod. Kdyby se jí stín dotkl, mohlo by to znamenat smrt. Všechny instinkty Myrimy se rozjely na plné obrátky. Přesto toužila ještě naposledy své dítě zahlédnout.</p> <p>„Střez se přízraku!“ sykl kdosi z Walkinova klanu v dálce. Bylo to prastaré varování.</p> <p>Přišla Erin, prošla kolem Myriminy postele. Nohy se jí pohybovaly, jako by kráčela, ale tělo se vznášelo, jakoby neseno větrem. Měla na sobě stejné šaty jako mrtvé tělo.</p> <p>Prošla na pokraj tábora ke svému nehybnému tělu a na chvíli se zastavila. Hleděla dolů, dívala se s klidem.</p> <p>Myrima doufala, že si jí přízrak všimne. Často se stávalo, že si mrtví uvědomovali přítomnost živých jen neurčitě, takže Myrima nemohla nic moc očekávat. Přesto: milující pohled by Myrimino srdce zahřál. Úsměv poznání by se stal jejím celoživotním pokladem.</p> <p>Přízrak poklekl k tělu, natáhl prst a zasáhl jím svou mrtvou bradu.</p> <p>Myrima si uvědomila, jak jí po lících stékají slzy; zavzlykala a spěšně zatřásla Sage. Probudila ji, aby také mohla naposledy uvidět svou sestru.</p> <p>Pak se Erin otočila a podívala se zpříma do Myriminých očí. Dcera se k ní rázem přiblížila, osmdesát stop překonala v okamžiku, a udělala něco, co ještě nikdy dříve žádný přízrak v Myrimině světě neprovedl: Erin promluvila. Její dětský hlas probodával vzduch jako rapír. „Co tady děláš, matko? Měla by ses vydat ke stromu.“</p> <p>Myrimě se stáhlo hrdlo. Byla příliš užaslá na to, aby promluvila. Avšak Sage se zvedla na lokti a ozvala se: „K jakému stromu?“</p> <p>Erin pohlédla na Sage. „Ke stromu Krále Země: k tomu byste se měli vydat dřív, než opět padne noc. Než se noc rozhostí navždy.“</p> <p>Z Myrimina hrdla se ozval vzlyk. Toužila se své dcery dotknout. „Miluji tě.“</p> <p>Erin se usmála. „Já vím. Nemusíš se bát. Jsou tam všichni naši sousedé. Jejich slavnost je úžasná!“ Ukázala na východ k Mill Creek.</p> <p>Jako nesený větrem Myrima najednou uslyšela zvuky trhu: veselou vřavu. Minstrelové preludovali na loutny, vyhrávali na dudy, bušili do bubnů. Slyšela mladíky, jak bouřlivě povzbuzují své favority v soubojích. Děti křičely radostí. Za celý svůj život Myrima nezažila takové výbuchy veselí.</p> <p>Pak Erin znovu obrátila zrak k ní a opět vyřkla: „Jděte ke stromu Krále Země!“</p> <p>Nato se přízrak rozplynul jako ranní opar ve slunci. Erinina postava byla pryč, a přesto Myrima stále cítila chlad podsvětí.</p> <p>Sage se postavila na nohy a zadívala se na východ. „Proč chce, abychom se vydali ke stromu Krále Země?“</p> <p>Myrima neměla tušení. Jistěže věděla, kde se strom nachází. Byl to dub − jediný v celém Landesfallenu až k Lysému kopci, k městu Fossilu Legenda tvrdila, že ještě předtím, než Král Země zesnul, vydal se na svět, hledal lidi a zaopatřoval je ochranným kouzlem.</p> <p>Když dorazil na Lysý kopec, byl starý a nemocný. A tak použil zbytek své moci, aby se proměnil v strom. Stál tam tiše v podobě dubu a díval se na svět.</p> <p>„On se vrací!“ náhle zvolala Sage, jak ji ta podivná myšlenka napadla. „Král Země se vrací!“</p> <p>Myrima stála, hleděla do svěží tváře dcery osvětlené hvězdami a v očích Sage zahlédla údiv.</p> <p>„Nemůže,“ odvětila Myrima rozvážně. „Gaborn je mrtev.“</p> <p>Sage však byla tou myšlenkou okouzlená. „Ne, není mrtvý,“ oponovala, „proměnil se. Je to čaroděj nezměrné moci. Nechápeš to? Věděl, že je jeho život u konce, a tak se proměnil v strom, aby neodešel z tohoto světa a byl tady teď − kdy ho nejvíce potřebujeme! Ach matko, nechápeš to?“</p> <p>Myrima se zamyslela. Byla vodní čarodějnicí a často při změnách odlivu a přílivu cítila tah vody. Kdyby se mu poddala, odešla do řeky a nechala se unášet do moře, za nějakou dobu by jí narostly žábry a ploutve, proměnila by se ve vodní vílu. A jak by se pomalu střídala staletí, nakonec by zcela ztratila lidskou podobu.</p> <p>Ale podařilo by se jí získat ji zpět? O něčem takovém nikdy neslyšela. Nezaslechla o žádné rusalce či rybě, která by se stala člověkem.</p> <p>Gaborn býval Králem Země, nejmocnějším služebníkem Země v celé známé historii. Pokud měl moc proměnit se v strom, pak by se mu možná mohla podařit i proměna nazpět.</p> <p>„Na Lysý kopec je to odtud více než dvacet mil,“ namítla Myrima. „Myslím, že nemám dost energie, abych tam došla za jediný den.“</p> <p>Sage věcně pronesla: „Otec to zvládne.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>4</strong>BÍLÁ LOĎ</p> <p><emphasis>Šlechetný člověk je milován svou rodinou a všemi, kdo ho znají.</emphasis></p> <p><emphasis>− Emír Owatt z Tulistánu</emphasis></p> <p>Borenson klusal sedmnáct mil temnotou, než našel Drakena. Chlapec byl s baronem Walkinem a jedním z jeho bratrů.</p> <p>Obr k nim dorazil těsně před svítáním, když se slunce zvedalo na východě jako nádherná růže. Střízlíci poletovali v křoví u vody, zatímco ptáci norníci pískali − podivné plačtivé volání − z bílých gumovníků.</p> <p>Tito tři muži se zastavili u velké zátočiny kanálu, kde mezi uschlými stromy a kapradím vězel vrak lodi. Plavidlo bezesporu čekalo na náklad v Garionportu. Trup byl více než poškozený, celá loď zlomena napůl. Muži se dali do záchranných prací: vytahovali z vody sudy a bedny, které teď byly poházené kolem vraku. Když se unavili, utábořili se na břehu.</p> <p>Borenson našel Drakena, jak s největším úsilím udržuje skomírající oheň. Baron Walkin zíral na vodu a jeho bratr spal, přikrytý kouskem plachtoví. Borenson pokynul bradou k vraku a zeptal se Drakena: „Hlášení?“</p> <p>„Našli jsme z lidí jen utopence. Jinak jsme přišli jen na ten vrak.“</p> <p>Borensona přepadl smutek, když uslyšel, že nenarazili na žádné lidi, kteří by se zachránili, ale lepší zprávy vlastně ani neočekával. A tak se jeho úvahy zaměřily na důležitější záležitosti. „Má z toho něco cenu?“</p> <p>„Ani ne. Jenom sudy se zázvorovým pivem a balíky lněného plátna. Na hladině plulo pár prázdných barelů. Ty jsme posbírali. A co se týká lodi, myslíme si, že za něco stojí snad mosazné kování na stěžních a pár drobností. Po dlouhé chůzi jsme se tak unavili, že jsme nebyli schopni dovléci se domů. Říkali jsme si, že bychom za použití prázdných barelů a dalšího harampádí mohli postavit vor a pomocí odrážecích tyčí bychom se s přílivem dostali proti proudu nazpět.“</p> <p>Borenson přešel k baronu Walkinovi, aby si lépe prohlédl ztroskotanou loď. Vedle trupu se v klidné vodě pohupovaly mrtvé ryby. Měly nafouklá, zbytnělá břicha. Borenson si uvědomil, že k vraku míří cosi velkého chlupatého; byla to koza.</p> <p>„Myslíš, že by se dřevo z lodi dalo použít k výrobě menšího plavidla?“ optal se Borenson.</p> <p>Baron Walkin k němu zvědavě vzhlédl. „Není toho dost, i kdybychom měli dobré nářadí. Kromě toho, kdyby se nám podařilo postavit něco, co by plavalo: kam bychom se vydali?“</p> <p>„Ještě nevím přesně,“ prohlásil Borenson.</p> <p>„Obávám se, že se z toho nedá mnoho zachránit,“ dodal baron Walkin. „Uvnitř vraku pluje pár dalších sudů. Když se potopíš, uvidíš je tam, ale dostat je ven bude pořádná dřina: rozbité trámy, houpající se příboj… Člověk riskuje pokaždé, když se do toho svinstva potopí.“</p> <p>„Natrefili jste na další vraky?“ vyptával se Borenson. „Další harampádí?“</p> <p>„O dvě míle dál je moře,“ informoval baron Walkin. „Víc nevíme. Celé pobřeží je potopené.“</p> <p>Borenson si v myšlenkách sestavil mapu. Řeka Hacker se vinula mezi kopci a pomalu se otáčela. To znamenalo, že největší část trosek z přílivové vlny se dostane na jih od nového pobřeží − přibližně jen pět nebo šest mil jižním směrem.</p> <p>„Nepokoušeli jste se najít Garionport?“</p> <p>„Byli jsme příliš unavení,“ promluvil Draken a vstoupil mezi oba muže. „Země je na cucky. Voda stoupá a zaplavuje stromy, kamení… je to něco příšerného.“</p> <p>Borenson se kousl do rtu. Draken vypadal, že je na dně svých sil: příliš vyčerpaný, než aby se vydal na dlouhou pouť. Borenson neztrácel naději. Marně celou noc hledal někoho, kdo by přežil. Přílivová vlna byla nelítostná, on však doufal, že najde pár dalších vraků, jako byl tento − snad jich bude dost, aby dal dohromady pořádnou loď.</p> <p>„Vy se pokuste do poledne získat zbytek barelů,“ pravil. „Já půjdu dál po pobřeží, abych se trochu porozhlédl…“</p> <p>Baron Walkin vzhlédl k Borensonovi a zatvářil se výstražně. „Ty mi nebudeš nic přikazovat,“ prohlásil. „Nejsem tvůj sluha. Nejsem ani tvůj přítel. Můj titul je stejně vznešený jako tvůj.“</p> <p>Walkin nebyl nijak velký. Léta těžké práce a málo jídla ho obraly o svaly a Borensonovi dělalo potíže vidět ho jako něco víc než jen ubohého hladovce. Baron se však držel hrdě, jako pravý šlechtic.</p> <p>I když šlechtictví byla sporná otázka. Sir Borenson ze sebe šlechtice udělal. Titul získal za své činy, zatímco Owen Walkin k němu přišel podle dědického práva. Takoví lidé nebyli vždy tak stateční a čestní jako jejich předkové.</p> <p>Tento muž věří, že mu dlužím omluvu, uvědomil si Borenson, a možná si ji i zaslouží. Koneckonců, vždyť se naše děti chtějí vzít.</p> <p>„Odpusť mi,“ odvětil Borenson. „Tvůj titul má vlastně větší cenu než můj, neboť tvůj je původem z prosperujícího baronství, zatímco já jsem se stal pánem bažiny − kde byli komáři velikosti vrabců a moskyti si odnášeli celá jehňata.“</p> <p>Baron Walkin se zasmál. Pak si ještě dlouhým pohledem Borensona prohlédl, jako by váhal, zda to myslí upřímně. Nakonec natáhl ruku.</p> <p>Jejich dlaně se zaklesly a potřásli si rukama, jak se sluší na lordy Mystarie. „Promíjím ti tvé urážky, když ty odpustíš mým dětem, že ti chodily na třešně.“</p> <p>„Tak to jsme si kvit,“ zasmál se Borenson. A baron se dal do hurónského smíchu.</p> <p>Poté se Borenson vydal na obchůzku.</p> <p>* * *</p> <p>Draken pozoroval obra, jak se pomalu vleče pryč, a přitom bojoval s pocity zlosti. Za posledních několik týdnů měl možnost barona Walkina dobře poznat a líbil se mu. Walkin byl moudrý muž, vlídný. Bylo zřejmé, že se rodina poslední dobou ocitla na mizině, a Drakenovi jich bylo líto. Walkin se však dokázal podívat člověku do očí tak, že rozeznal jeho rozpoložení s přesností téměř mystickou, a i když měl se světskými statky jen málo společného, byl svým způsobem šlechetný.</p> <p>„Po čem myslíš, že jde?“ ozval se Draken, jakmile se obr dostal z doslechu, když pokračoval po staré stezce rangitů.</p> <p>„Jestli se nemýlím, míří do Rofehavanu,“ prohlásil Walkin a pohlédl významně na Drakena. „Pokud budeš chtít, zvu tě, abys s námi sdílel domov tady.“</p> <p>Draken se na dlouho zamyslel. Rain miloval, to věděl. Za posledních šest týdnů nebylo dne, aby se s ní nesetkal. Už nyní mu chyběl dotek její kůže, toužil políbit ji.</p> <p>Byl však rozpolcený. Tušil, co se přihodilo. Fallion nechal splynout dva světy. Draken nevěděl přesně, co to znamená. Nechápal, proč se změnil jeho otec, ale bylo mu jasné, že se přihodilo něco strašného. Spojení světů nemělo způsobit tolik chaosu.</p> <p>Drakena od mládí vychovávali jako vojáka. Věděl, že tajemství se nevyzrazují. A Fallionova mise byla rodinným tajemstvím, které nepověděl ani Rain Takže musel dál předstírat, že neví, co je s jejich světem špatně.</p> <p>Měl obavy o Falliona, cítil rozpor mezi touhou jít do Rofehavanu a dozvědět se pravdu, a proti tomu touhou zůstat namístě společně s Rain.</p> <p>„Nevím, co mám dělat,“ připustil Draken.</p> <p>„Nech se vést svým srdcem,“ navrhoval Walkin.</p> <p>Draken se zamyslel na celou dlouhou minutu. „Pak tedy chci zůstat s vámi.“</p> <p>Baron chvíli počkal, a pak se zeptal: „Proč?“</p> <p>Draken se pokoušel najít správná slova. „Nemůžu se smířit s tím, jak otec mluvil o Rain. Dluží jí omluvu, ale on se nikdy neomluví. Nikdy se neomluví dívce. Je to tvrdý muž. Vždycky mě učil, jak zabíjet. To jediné opravdu umí. Neví nic o laskavosti nebo o lásce.“</p> <p>„Snad tě také učil, jak máš farmařit… jak podojit krávu. Mně aspoň připadá, že tě naučil víc než jen válčit.“</p> <p>Draken vykulil oči.</p> <p>„Jsi nespravedlivý,“ pokračoval baron. „Zlobíš se na něj, protože si myslíš, že tě bude chtít držet daleko od dívky, kterou miluješ. To je přirozené pro chlapce tvého věku. Připravuješ se na odchod z rodného domu, aby sis založil vlastní rodinu. Přitom si tvé myšlenky s tebou pohrávají.</p> <p>Pravdou je, že tě otec vychovává tím nejlepším způsobem, jaký zná,“ vysvětloval baron Walkin. „Otec byl voják. Podle toho, co jsem slyšel, byl nejlepším v říši.“</p> <p>„Zabil přes dva tisíce nevinných mužů, žen a dětí,“ oponoval Draken. „To jsi věděl?“</p> <p>„Pod velením svého krále,“ odvětil Walkin. „Udělal to a není na to pyšný. Pokud si myslíš opak, potom ho špatně soudíš.“</p> <p>„Nechci ho odsuzovat,“ pravil Draken, „jen říkám: hnusný čin jako tento si vybírá svou daň. Nechává v duši stín. Můj otec už o laskavosti neví vůbec nic, ani o slitování a lásce.</p> <p>V posledních několika měsících jsem si to začínal uvědomovat. Nechci být v jeho přítomnosti, protože se obávám, že bych byl nucen stát se stejným člověkem, jako je on.“</p> <p>Baron Walkin zavrtěl hlavou. „Otec tě naučil být vojákem. Každý otec učí svého syna řemeslu, které ovládá. Je dobrý ve válčeni a toto uměni může dobře posloužit i tobě.</p> <p>Ale nemysli si, že otec neví nic o lásce. Zvenčí je možná tvrdý, ale je v něm vlídnost. Obviňuješ ho ze zabíjení nevinných, toho se vskutku dopustil. Ale zabíjení může také být aktem lásky.</p> <p>Zabil Zasvěcené Raj Ahtena, ale učinil tak ve službě králi a jeho lidu, aby ochránil zemi, kterou miloval.“</p> <p>Draken nevěřil svým uším. „Od svého dětství…“</p> <p>„Museli jste z Mystarie utéct s nájemnými vrahy v patách,“ protestoval baron. „Který milující otec by nenaučil své dítě všechno, co bude potřebovat, aby vědělo, jak přežít?</p> <p>Když ti bylo šest, odešel jsi do Gwardeenu, abys sloužil své zemi jako jezdec graak. Za posledních deset let jsi otce téměř neviděl.</p> <p>Dej mu trochu času, abys ho zase poznal,“ navrhoval baron. „To ti říkám.“</p> <p>Draken zíral do baronových hnědých očí. Mužovy dlouhé vlasy začínaly na temeni řídnout, jeden pramen mu vlál napříč ošlehanou tváří.</p> <p>„Překvapuješ mě,“ podotkl Draken. „Jak můžeš tak snadno přehlížet ten jeho zjev?“</p> <p>„Každý člověk má v sobě kus monstra,“ odvětil Walkin a znaveně se zašklebil.</p> <p>V dáli mohl Draken stále pozorovat klusajícího obra, který právě přeskočil padlý strom.</p> <p>Možná má baron pravdu, pomyslel si Draken.</p> <p>Za dobu služby v Gwardeenu byl doma jen několik měsíců a popravdě řečeno byl za tu změnu vděčný. Od svého dětství žil život vojáka. Nyní si chtěl odpočinout, usadit se.</p> <p>Draken se cítil nejistý, vykořeněný. Nevěděl, jestli kdy otci porozuměl, a nyní pochopil, že ho nezná vůbec − určitě ne od chvíle, kdy došlo ke splynutí světů.</p> <p>Ten hromotluk spěchající po stezce, to monstrum, nebyl vskutku sir Borenson.</p> <p>O tom Draken vůbec nepochyboval.</p> <p>* * *</p> <p>Borensona jeho dlouhé nohy hbitě donesly na pláž, tam se na chvíli zastavil na vysokém výběžku a rozhlédl se po oceánu. Voda byla dnes temná, plná červeného kalu a naplavenin. Slunce mdle zářilo na svět a vlny zářily jako čerstvě kovaná měď.</p> <p>Nedíval se však na oceán, nesoustředil se na bílé racky a kormorány nad vodou. Chápal mořskou masu jako zeď. Oceán představoval zeď.</p> <p>Je to nízká zeď, pomyslel si, i když tisíce mil široká, a já musím najít způsob, jak se přes ni dostat.</p> <p>Otočil se a dál pokračoval podél nízkých kopců. Jak běžel, narážel cestou na velké množství všelijaké zvířeny. Rangiti se pásli ve stínu stromů, a když se k nim přiblížil, odskakovali od něj dál do vysoké trávy.</p> <p>Ptáci norníci zářili mezi větvemi stromů jako sníh, jejich bílá bříška a křídla spolu s růžovomodrými hřebínky upoutávala zrak. Přistávali mezi divokými slivoněmi ve stinných zátokách, hádali se o ovoce a vřískali a klapali přitom zobáky.</p> <p>Obrovské vážky v odstínech karmínové, modré a temně zelené pobzukávaly v desítkách tisíc a malincí červení netopýři lovící za dne, kteří do včerejška přežívali mezi balvany, nyní poletovali sem a tam ve stínech modrých gumovníků.</p> <p>Slunce nemilosrdně pražilo a těla mrtvých ryb a chaluh, které ležely všude kolem, se kazila.</p> <p>Borenson kráčel celou hodinu, občas musel překonávat kamenné výchozy, na které nejspíš nikdy nevstoupila lidská noha, jindy se brodil klidnou vodou mezi kopci.</p> <p>Viděl, jak se k němu Draken v táboře otočil zády. Chlapec se přikláněl k baronu Walkinovi.</p> <p>Sbližují se, uvědomoval si Borenson. Draken se ztotožňuje více s ním než se mnou.</p> <p>Borenson cítil, že svého syna ztrácí.</p> <p>Ve své mysli si přehrával incident z předchozího dne. Rain Walkinová tam stála a prohrabovala oheň na vaření. Ostatní Walkinovy děti hopkaly kolem a sháněly se po rybách a krabech.</p> <p>Borenson na Rain přátelsky pokývl hlavou, a přitom se ze všech sil snažil o úsměv. Podařilo se mu jen pootevřít ústa, takže se na světle zablýskly jeho obrovské špičáky.</p> <p>Dívka se zamračila a zdálo se, že bude křičet.</p> <p>Musel jsem vypadat jako vlk, co cení tesáky, pomyslel si Borenson.</p> <p>„Dobrý den, dítě,“ pronesl. Snažil se mluvit tiše, ale zaznělo to spíš jako zavrčení. Rain se odvrátila, jako by chtěla utéct.</p> <p>Borenson cítil příliš velkou únavu, než aby se zabýval jejími pocity.</p> <p>Budu se té holce muset omluvit za to, že jsem ji nazval courou, pomyslel si. Ta představa ho nijak neuspokojovala. Pořád si ještě nebyl jistý tím, jestli je hodna toho, aby se jí omlouval.</p> <p>Navíc pochyboval, že by jeho omluvu přijala.</p> <p>Existuje mnoho druhů zdí, uvažoval Borenson. Králové staví zdi kolem svých měst, lidé staví zdi kolem svých srdcí.</p> <p>Borenson voják věděl, jak vzít útokem hrad, kdy vyslat ženisty, aby vykopali průlezy, nebo zdatné lučištníky, aby vyšplhali na zeď.</p> <p>Jak se však zdolávají zdi zbudované ze vzteku a netečností, zdi, které kolem svého srdce staví syn?</p> <p>Když se teď moje rodina na mě podívá, vidí jen monstrum, říkal si.</p> <p>Jeho výška, kostěné výrůstky na čele, podivné rysy a zvuk hlasu − to všechno stálo proti němu.</p> <p>Už i moje žena se ode mne odtahuje. Nikdy jsem si nemyslel, že by se Myrima mohla ke mně takto chovat.</p> <p>Děti budou křičet, až mě uvidí.</p> <p>Dokonce i Erin se ode mě odtahovala, když umírala. To bylo na tom to nejhorší. Nakonec jsem jí ani nemohl poskytnout útěchu, protože viděla jen můj zevnějšek.</p> <p>Neuvědomují si, že uvnitř jsem stále tím člověkem jako dříve.</p> <p>Borenson aspoň doufal, že je to tak.</p> <p>Cítil se osamělý. Bál se, že už se mezí lidi nebude hodit. Zajímalo by ho, co se stane, až dopluje do Internooku nebo Toomu. Jak ho tam lidé přijmou?</p> <p>Nejspíše kamením a bodáky, pomyslel si.</p> <p>Ale pak ho napadlo, že by tam nemusel být nijak výjimečný. Možná i někteří další z Caer Luciare splynuli se svými stíny. Muži jako on se mohli objevit na různých místech po celé Mystarii…</p> <p>Povzdechl si a uvažoval, co dál se životem, plahočil se přes hřeben a hledal místa, kam by mohl mezi kamením a kapradím šlápnout. Mrtví krabi a ryby byly poházené po zemi, zvířenu, která se tu ocitla díky splynutí světů, nevynesla je přílivová vlna.</p> <p>Povodeň byla prudká. Záplava vykořenila obrovské stromy, které se jí postavily do cesty, sebrala i sutiny, které se naplavily do velkých hromad − chaluhy, křoví, domy, mrtvá zvířata a stromy − a vznikl tak temný útes, široký kam oko dohlédlo. Na některých místech se naplaveniny nakupily do spletité masy klád a ruin.</p> <p>Rackové a rybáci tu byli vidět, jak posedávají na sutinách, jako by je tiše hlídali.</p> <p>Většina obětí povodně uvízla v této změti, uvažoval, a na mnohých místech byla spleť vysoká až sto stop, stovky yardů od pobřeží.</p> <p>Neurazil ani pět mil, když našel vrak, který byl vyplaven do vnitrozemí z Garionportu. Vystoupal na vysoký kamenitý kopec a vyškrábal se na vrcholek zvětralého červeného kamene, tam se postavil a dlouze se zahleděl dolů pod sebe.</p> <p>Les modrých gumovníků nebyl nijak hustý, ale nyní byl pod vodou. Stromy stály ve vodě, jako by se rozhodly přebrodit mokrou zem. Mezi některými stromy zaregistroval oběti povodně − stará žena se vznášela břichem nahoru, její kůže byla bílá jako kůže wyrmlingů.</p> <p>Opodál se nacházela část vozu a hned vedle něj plaval vůl, který ho asi táhl.</p> <p>Zdálo se, že žena je nahá, stejně jako většina lidí, které cestou zahlédl. Borenson si zprvu myslel, že je povodeň snad zastihla, když se zrovna koupali. Bylo však zřejmé, že to byla prudkost povodně, která mrtvoly svlékla.</p> <p>Brodil se vodou sahající mu po prsa, až došel ke stařeně. Pak si ji prohlížel, zda najde něco cenného. Ženě stále vlály na jedné noze kalhoty, a tak je stáhl. Pro Myrimu se zdály být malé, ale Sage by je mohla užít. A našel prsten − zlatý s velikým opálem.</p> <p>„Odpusť,“ zašeptal, když jí ho stahoval z prstu, „moje rodina ho potřebuje.“</p> <p>Netušil jeho cenu, ale doufal, že by s ním mohl zaplatit cestu, kdyby se mu podařilo zastavit loď.</p> <p>Pak ženu odstrčil zpět do vln, jak to dělávali jeho soukmenovci − předávali mrtvé moři − a brodil se zpět k pobřeží.</p> <p>Pokračoval další míli na jih a cestou sbíral, co se dalo. Co nejvíce se přibližoval k obrovským hromadám vraků.</p> <p>Garionport patřil mezi největší města v celém Landesfallenu. Bylo to oblíbené místo pro kotvení lodí. Zásoby byly obvykle zabaleny tak, aby odolaly vodě, a pak opatřeny pečetí. Borenson doufal, že snad něco zůstalo neporušené, ale nic z toho neviděl.</p> <p>Věřil, že z vrcholku vidí trup nějaké lodi, a tak se svlékl a plaval k němu skoro celou míli, ale ukázalo se, že to je jen pokroucený kmen gumovníku plynoucí po vodě. S pocity sklíčenosti se vrátil zpět na pobřeží.</p> <p>Křičel několikrát na všechny strany v naději, že se mu ozvou nějací trosečníci, ale jeho znavený hlas už neměl dost sil. Zahlédl několik plovoucích těl − většinou to byly děti a zvířata − a divil se, že nevidí nic víc.</p> <p>Ztratil naději, ale houževnatě se plahočil dál, až se pobřeží náhle stáčelo na východ. Zastavil se na malém pahorku, chvíli tam stál, bez dechu zíral na vodu a nevěřil svému štěstí.</p> <p>Ani ne tři sta yardů od pobřeží ležela mezi vyvrácenými kmeny stromů bílá loď, jako by ji nějaký obr zvedl z moře a postavil právě tam.</p> <p>Je v jednom kuse, nemůže to být jen vrak, pomyslel si Borenson. Někdo ji vytáhl na břeh.</p> <p>„Haló, vy na palubě!“ zvolal. „Haló, vy tam!“ Mával rukama a chvíli stál na kopci a čekal, že někdo vyjde a odpoví mu na pozdrav.</p> <p>Vítr šel spát a hladina byla klidná jako na rybníce.</p> <p>Třeba hledají zásoby, říkal si.</p> <p>Borenson si svlékl brnění a oblečení, vše složil na břehu. Plaval, až se dostal k hromadě naplaveniny. Vyškrábal se na kládu a stále čekal, že se každou chvíli ukáže někdo z lodi a najde ho zde nahého.</p> <p>Když se však k lodi přiblížil, znovu volal a nepřišla žádná odpověď.</p> <p>Mohl se pohybovat po vodě jako labuť.</p> <p>Příď se zachytila o trámy, ale zdálo se, že loď je vcelku. Chyběly plachty, ale to se dalo napravit. Walkinové spali na plachtoví.</p> <p>Borenson překročil zábradlí a prošel se po palubě. Bylo to malé plavidlo, na délku nemělo více než třicet pět stop.</p> <p>Na první pohled se jednalo o malou obchodní loď, nebo možná o větší rybářské plavidlo, jaké se používalo k přepravě podél pobřeží − nebyla to jedna z těch velkých lodí, které brázdily oceán. Vypadala nezvykle − celá zářila bílou barvou a odrážela sluneční světlo.</p> <p>Borenson odhadoval její cenu.</p> <p>Tahle loď je zbrusu nová! Dokonce nestihli konečný nátěr. Má na sobě jen spodní ochrannou vrstvu!</p> <p>Nevěřil, že by mohl mít tolik štěstí. Vydal se do podpalubí.</p> <p>Loď měla dvě kajuty − jednu pro kapitána, druhou pro čtyřčlennou posádku − avšak Borenson zjistil, že ubytování pro kapitána nebylo postaveno pro muže jeho velikosti. Strop měl pouhých šest stop, takže se dovnitř vešel, jen když se skrčil. Nemohl by se uložit na palandě, která tu byla a měla by mu sloužit jako postel.</p> <p>Mnohem lépe na tom byl nákladní prostor. Vstup byl dost široký, takže se dovnitř dostal bez potíží. Útroby lodi byly hluboké, se Širokým prostorem pro náklad. Borenson si dost dobře dokázal představit, že by v něm přebýval i s desítkou dalších mužů.</p> <p>Plavidlo však neprošlo povodní tak zcela bez úhony. Do trupu tekla voda a dřevo bylo zkroucené. Loď nejspíše narazila na nějaký kámen, nebo se roztříštila o kmen stromu.</p> <p>Prohlížel si prasklinu. Hodnotil situaci, voda příliš neprosakovala. Bylo zřejmé, že se nacházela v suchém doku. Když povodeň zasáhla, asi stála na rámu a čekala na další nátěr. Byla lehká, bez posádky a nákladu, takže plavala s nízkým ponorem: plula vysoko na hladině.</p> <p>Vnitřek plavidla byl natřený smůlou, takže nedošlo k prosakování, ale po pravdě řečeno, když se loď vydávala na první plavbu, vždycky se našly nějaké trhliny. Za několik dní dřevo nabobtná a trup lodi se s největší pravděpodobností zacelí sám. Pokud ne, mínil Borenson, nebude problém každý den vynést pár kbelíků vody z podpalubí.</p> <p>Když Borensona skončil s obhlídkou, přemohly ho pocity vděku, až padl na kolena a začal žehnat Mocnostem.</p> <p>Mám loď! Říkal si. Mám loď!</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>5</strong>NOC V MĚSTĚ MRTVÝCH</p> <p><emphasis>Velký Wyrm ti poskytne vše, co chceš: maso, abys zahnal svíravou bolest hladu, pivo, abys ulevil ustarané mysli, víno vášně v aréně, aby ses pobavil. To všechno nalezneš v tomto městě. Nemusíš ho nikdy opouštět.</emphasis></p> <p><emphasis>− z wyrmlingského katechismu</emphasis></p> <p>Crull-maldor zírala výzvědnou dírou wyrmlingské citadely u pevnosti v Severních pustinách. Skupina lidských válečníků o síle dvou set mužů obklíčila strážní věž: stáli pod ní, troubili na válečné rohy, vykřikovali bitevní hesla, hrozili pěstmi směrem k věži, dodávali si odvahy k bitvě.</p> <p>Na wyrmlingské poměry byli malí. Nepatřili k vyšlechtěným válečníkům Caer Luciare, které znala ze svého světa. Tito malí lidé měli na sobě brnění z tulení kůže, šedé s bílými skvrnami, a jejich vlasy byly světlé, spletené do copů, které jim splývaly po zádech. Nesli si válečné sekery a oštěpy a hrubě tesané štíty ze dřeva Obličeje měli obarvené prasečí krví − doufali, že budou působit děsivě.</p> <p>Crull-maldor vší silou potlačovala výbuch smíchu. Bezpochyby si mysleli, že vypadají krutě. Nejspíš také krutí byli. Ale byli malí jako divoši, kteří bojovali s wyrmlingy před třemi tisíci lety.</p> <p>Obdivovala jejich statečnost. Určitě zaznamenali obrovské wyrmlingské stopy a tušili, čemu budou muset čelit.</p> <p>Ale žádný z wyrmlingů se jim neukázal. Do západu slunce zbývaly dlouhé hodiny. Bylo pozdní odpoledne, prachové částice ve vzduchu barvily svět do krvavých odstínů. Slunce řezalo jako rapír a zanechávalo za sebou ostré stíny.</p> <p>Obrovský kamenný vrchol strážní věže pevnosti se tyčil tři sta stop do výšky, postavili ji z kamenných desek silných čtyřicet stop. Lákala malé lidičky, jako mouchy přitahuje mršina.</p> <p>Přicházeli celé dopoledne − nejprve děti, které si dychtivě prohlížely nový orientační bod v krajině, a pak ustaraní rodiče a starší sourozenci, kteří se snažili zjistit, co se s dětmi přihodilo. A nyní se přidal houf válečníků připravených k boji.</p> <p>Lidští usedlíci obstoupili věže. Dalo se předpokládat, že do setmění se lidé seskupí do ohromné armády.</p> <p>Přesto přítomní bojovníci nechtěli čekat na posily. Zpívali bojové písně, povzbuzovali se, rozsvěceli pochodně a spěchali ke vstupní bráně.</p> <p>Wyrmling lord Aggrez, stojící za zády Crull-maldor, se otázal: „Co si přeješ, mylady?“</p> <p>Wyrmlingská taktika pro podobné případy byla ustanovena před tisíci lety. Tunely u ústí jeskyně se vinuly do hloubky. Lidé si bezpochyby mysleli, že vedou vzhůru do citadely, ale museli by se vydat na míle daleko wyrmlingským labyrintem, aby našli cestu, která vede nahoru.</p> <p>Cestou minou mnohé výzvědné otvory a vražedné pasti, budou se pohybovat tmou téměř dokonalou, dolů kamennými tunely, osvětlenými jen světluškami.</p> <p>„Nech je, ať se dostanou tak na míli dovnitř labyrintu,“ rozhodla Crull-maldor, „dokud nenajdou kosti a vnitřnosti svých dětí. Až budou zasaženi strachem a zuřivostí, spusťte za nimi padací mříže, aby se nikdo nemohl vrátit. Osobně povedu útok.“</p> <p>Crull-maldor se na lorda zadívala. Aggrez byl statný wyrmling − na výšku měřil devět stop, čtyři stopy široká měl ramena. Jeho kůže byla bílá jako křída, zornice jako temné díry vydlabané do ledu. Zamračil se, svými rty skrýval přerostlé špičáky. Crull-maldor překvapilo, že na jeho tváři spatřila zklamání. „Co tě trápí?“</p> <p>„Už je to hodně dávno, co se mé vojsko naposledy střetlo s lidmi. Doufali v lepší zábavu.“</p> <p>Crull-maldor velela dvaceti tisícům válečníků, a už to bylo hodně dávno, co naposledy bojovali ve skutečných bitvách: dlouho si nezakousli do ničeho jiného než do mrožího či tuleního masa.</p> <p>„Chceš je do arény?“ zeptala se Crull-maldor.</p> <p>„Aspoň pár.“</p> <p>„Dobrá tedy,“ souhlasila Crull-maldor. „Otestujeme si ty nejlepší a nejstatečnější.“</p> <p>Crull-maldor ho následovala. Bude to první bitva jejích lidí proti novému nepříteli, a i když jsou lidé malí, věděla, že i tak malé zvíře, jakým je rosomák, může být překvapivě brutální.</p> <p>Vydala se tunely dolů k místu, kde mělo dojít k přepadení. Kovová příchuť krve se zhusta táhla vzduchem a zachvátila celou chodbu. Sem, hluboko pod pevnost, odtáhli desítky malých lidí. Jejich vnitřnosti ležely na podlaze − hromady střev, žaludků, ledvin a plic, vlasy a lebky.</p> <p>Posbírali na lidech, co se dalo, žlázy se použily k výrobě elixírů, maso k jídlu, kůže jako trofeje. Nezbývalo toho mnoho.</p> <p>Crull-maldor si vybrala malou skupinu válečníků, aby vedl i útok, a nyní už jen čekali na přepadení, tiše jako pěna.</p> <p>Lidským bojovníkům trvalo skoro půl hodiny, než se dostavili. Nesli s sebou oslepující pochodně. Jejich vůdce − zuřivě vyhlížející muž se zlatými kroužky ve vlasech a s helmou zdobenou rohem divokého býka − našel kosti jejich dětí.</p> <p>Někteří z mužů za ním kleli či zoufale křičeli, avšak jejich velitel jen podřepl k hromadě lidských odpadků a tvářil se ponuře a odhodlaně. Obličej měl zbarvený krví, vlasy rusé, světlo pochodně mu tančilo v očích.</p> <p>Všichni wyrmlingové tiše pozvedli železný hrot a vrazili si ho do krku. Hroty namáčené do žlázových extraktů získaných z mrtvých naplňovaly wyrmlingy krvežíznivostí, srdce jim bila na poplach a jejich síla se ztrojnásobila.</p> <p>Wyrmlingové zařvali jako zvířata a v odpověď zaznělo chřestění řetězů opodál. Padací mříže za lidmi zaklaply, třeskl kov o kámen, znělo to jako buben otřásající celým světem.</p> <p>Útok vedla šestice wyrmlingů, kteří se vrhli na lidské vetřelce a dlouhými háky si je přitahovali, aby je krátkými čepelemi vykuchali. Řítili se lehkovážně do boje.</p> <p>Velitel lidí nevypadal vyděšeně. Jen hodil pochodeň před sebe, aby lépe viděl; jediným plynulým pohybem se stáhl a obrnil štítem.</p> <p>Wyrmlingové ječeli jako divoká zvířata; jeden vykřikl „čerstvé maso!“ a zaútočil.</p> <p>Náhle velitel lidí zavrčel a dal se do pohybu. Crull-maldor v životě neviděla nic podobného. V jednom okamžiku ten člověk stál, v následujícím se celé jeho tělo rozmazalo, byl rychlejší než mávnutí křídel, a vtancoval mezi wyrmlingské bojovníky. Jeho rozběsněná válečná sekera se blýskala tak, že nebyla okem zachytitelná.</p> <p>Lord Aggrez padl k zemi, měl přeťaté koleno ve chvíli, kdy se bojovník přehnal kolem něj, a přitom řezal hrdla, odsekával končetiny. V jediném okamžiku prošel wyrmlingskou armádou a řítil se ke Crull-maldor.</p> <p>Lidští válečníci v Caer Luciare byli vždy menší než wyrmlingové, co však postrádali na velikosti, nahrazovali rychlostí. Malý bojovník byl ohromující; představoval něco za hranicemi zkušeností Crull-maldor.</p> <p>Ženy a děti nevykazovaly takovou rychlost. Pro to existovalo jediné vysvětlení − magie, kouzla, se kterými se Crull-maldor ještě nesetkala.</p> <p>Bojovník se k ní přihnal, ale jako by ji neviděl. Její tělo nebylo hmotnější než mlha, měla na sobě oblečení jen pro pohodlí svých hmotných vojáků − černý plášť s kapucí vyrobený z jemného materiálu, váhy a konzistence pavučiny.</p> <p>Proto si jí nepřítel zprvu nevšiml, ale zíral na statného wyrmlinga stojícího za ní. Ve stínech tunelů byla téměř neviditelná.</p> <p>Lidský − přeborník zařval − strach mu rozšířil oči, ústa měl otevřená v prvotním výkřiku. Zaútočil na wyrmlingy za ní, ale najednou se jeho výdech začal valit v obláčcích a do očí mu vstoupil děs.</p> <p>Pocítil chlad, který obestíral Crull-maldor. Lapal po dechu a krev mu tuhla v žilách.</p> <p>Vykřikl varování určené bojovníkům za ním a Crull-maldor se jedním prstem dotkla jeho čela.</p> <p>Její dotek zbrzdil pohyb válečníka a okradl ho o myšlení. Padl jako kus masa, i když se o něj otřela jen zlehka.</p> <p>Ostatní lidští válečníci se strachy začali stahovat, hrozila jim drtivá porážka. Crull-maldor na okamžik poklekla nad padlým protivníkem a očichala jeho zbraně. Necítila žádná kouzla ani klatby.</p> <p>Vstala a pustila se do bitvy, plula směrem ke zbývajícím bojovníkům. Nikdo se rychlostí svému veliteli ani neblížil. Nikdo nevykřikoval bojová hesla, nikdo se nepokoušel vyzvat ji na souboj.</p> <p>Proti jejímu druhu byli bezbranní.</p> <p>Crull-maldor byla nejmocnější nemrtvou paní na světě; nebála se ničeho.</p> <p>Nebrodila se bitvou po nohou, pohybovala se prostřednictvím své vůle.</p> <p>Zamířila do řad lidských bojovníků. Křičeli a dávali se na útěk. Jeden muž se jí pokoušel odradit pochodní a tkanina jejího pláště začala hořet. Za malou chvíli ji halil kouř a plamen a lidé pak spatřili hlad v jejím mrtvém obličeji, děs jejích očí, a v zoufalství se dali do naříkání.</p> <p>Crull-maldor, bez pláště neviditelná, vstoupila mezi lidi a dala se do krmení, vysávala životní sílu z těch, kteří se pokoušeli utéct, nebo jen uzemnila ty, jejichž zuřivost v boji slibovala dobrou zábavu v aréně.</p> <p>Už se nesetkala s bojovníky podobnými tomu, který se jí pokusil čelit. Uvědomila si, že se živila marnou nadějí na větší odpor. Uvědomila si, že touží po válce, která by slibovala velké bitvy a slavné činy, jen aby upoutala pozornost Pána Zoufalství, aby získala trůn.</p> <p>Čekalo ji hořké zklamání.</p> <p>Jakmile poslední lidský válečník padl na kolena a vydal ze sebe kňouravý výkřik, podobný dětskému pláči způsobenému noční můrou, Crull-maldor si řekla: v pustinách se teď nacházejí milióny lidí. Snad mezi nimi najdu rovnocenného nepřítele.</p> <p>* * *</p> <p>Toho večera wyrmlingské vojsko hodovalo na čerstvém lidském mase. Potom připravili několik lapených mužů na arénu: svlékli je do naha pro případ, že by měli skrytou zbraň.</p> <p>A tehdy Crull-maldor spatřila značky na těle lidského přeborníka. Na jeho kůži se nacházely stopy po cejchování, viděla starobylé ryté piktogramy, prvotní tvary, které utvářely svět od jeho prvopočátku.</p> <p>Crull-maldor si jeden piktogram prohlédla pečlivě − vlastně to byly čtyři spojené do kruhu. Největší z nich byla runa moci, spojená s ostatními, menšími piktogramy − zajmi, jednej a spoutej.</p> <p>Nemrtvá paní se s podobnými jizvami nikdy dříve nesetkala, ale instinkt jí napovídal jejich význam. Byl to jakýsi druh kouzla, parazitické magie, která předávala schopnosti jednoho člověka druhému.</p> <p>Došlo jí, že jde o nový druh magie nevýslovných možností. Odhadovala, že by sílu těchto kouzel dokázala znásobit, dokonce by se s nimi mohla zdokonalit, kdyby jen věděla více. Se vzrůstajícím vzrušením se dala do podrobné prohlídky ostatních jizev bojovníka: rychlost, tanec, odolnost. Crull-maldor zaznamenal a čtyři druhy run a bylo jí okamžitě jasné, že vymyslí další, o jakých se lidem ani nezdá.</p> <p>Najednou lidé a jejich nová magie získali v její mysli post nejvyšší důležitosti.</p> <p>Nevěděla, zda má vyjevit svůj objev vládci. Možná o této zvláštní magii něco ví. A třeba se o ní nedozví do chvíle, kdy ji ovládne Crull-maldor.</p> <p>Dnes se jí císař vůbec neozval. Dozajista byl také svědkem obrovské změny, ke které na světě došlo. Z ostatních wyrmlingských pevností mu zasílají zprávy o neočekávané přítomnosti lidí.</p> <p>Pokud je však v hlavním městě Rugasse něco v nepořádku, Crull-maldor na to nikdo neupozornil.</p> <p>Nejspíše mi vládce nesdělí vůbec nic, pomyslela si. Doufá, že selžu, že se ztrapním, aby on ze všeho vyšel jako vítěz.</p> <p>Tak tomu bylo vždycky. Jejich rivalita trvala už více než čtyři sta let.</p> <p>Nyní Crull-maldor připadalo, že má navrch ona.</p> <p>Mohla bych mu říct, že sem přišli lidé, uvažovala, a nevarovat ho před nebezpečím, které při střetu s nimi hrozí.</p> <p>To se jí zalíbilo. Poloviční pravda fungovala lépe než lež.</p> <p>Přesto se rozhodla vyčkat. Nemusí hlásit invazi bez prodlení.</p> <p>Toho dne se jinak nepřihodilo nic moc důležitého. Jeden z jejích wyrmlingských kapitánů hlásil podivnou věc: někteří z jejích podřízených prohlašovali, že si vzpomínají na život z jiného světa, z toho, který spadl shora. Přáli si opustit pevnost a vydat se na jih do svých domovů.</p> <p>Crull-maldor nařídila, aby byli všichni takoví usmrceni. Wyrmlingskou hordu nemohl nikdy nikdo opustit.</p> <p>Čekala do západu slunce, až se dlouhé stíny roztáhly do úplné tmy a netopýři při svém akrobatickém lovu začali kroužit kolem citadely.</p> <p>Hvězdy zářily jako ohnivé oči nebes a chladivý slaný vánek se proháněl po pevnině.</p> <p>S nadcházející nocí duchové země povstávali ze svých úkrytů.</p> <p>Shromažďovala se druhá armáda lidí, vojáci ze vzdálených míst přijížděli na koních k věžím. Crull-maldor nechtěla zanechat wyrmlingy bezbranné, ale potřebovala získat informace.</p> <p>Zatímco armády již začínaly obléhat pevnost, Crull-maldor se vyplížila z citadely a plachtila hvězdnou nocí, vznášela se mezi balvany, nad hlodášovými keři a kapradím.</p> <p>Polní myši ucítily chladný dotek její přítomnosti a odhopkaly do svých nor.</p> <p>Zajíci pelášili varovat své druhy. Někteří ztuhnou na místě v naději, že jen projde kolem a zmizí, jiní se rozeběhnou pod ochranu hlodášového keře.</p> <p>Nic významného tady nežilo − až do dneška. Nic významného tu ani žít nemohlo. Crull-maldor podváděla smrt už celá staletí, žila ve formě stínu, téměř jako duch. Udržovat ovšem jiskru života, zůstat ve spojení se světem tvorů z masa a kostí, to vyžadovalo ohromnou moc, které bylo možno dosáhnout jen vysáváním životní síly z ostatních.</p> <p>Za obvyklé noci by se Crull-maldor proplétala kapradím, přičemž tady by se dotkla králíka, tam by vysála keř, nebo by cestou ukončila zpěv cvrčka. Na své pouti by za sebou zanechala stezku smrti a ticha. Dnes v noci se cítila přesycená: nakrmila se statečností lidí.</p> <p>Toho večera neměla na mysli hon za potravou, ale za informacemi. Její oči se dokázaly dívat za hranice fyzické sféry. Byla vlastně natolik blízko smrti, že fyzický svět vnímala s obtížemi, pokud nepronikla do mysli vrány nebo vlka.</p> <p>Omámeně se proháněla divočinou, jako by se pohybovala ve snu.</p> <p>Bezprostřednější, reálnější byly vjemy jejího ducha. Snadno nahlížela do světa mrtvých, který byl pro obyčejné smrtelníky vždy záhadou.</p> <p>Žili tady v Severních pustinách − tedy mrtví − na těchto takzvaných „pouštích“. Většinu času se mrtví raději izolovali od živých, protože živí lidé často disponovali silnými aurami, které mrtvé mátly a způsobovaly jim potíže.</p> <p>Mrtví si vystavěli města ze světla a stínů. Všude kolem ní povstaly obrovské věže v odstínech, které smrtelné oko nemohlo zahlédnout − růžové barvy svítání, temný nach stmívání a odstíny ohně, jaké si smrtelník ani nedokáže představit.</p> <p>Nad ulicemi se klenuly štíhlé klenby, ze kterých se v kaskádách vinulo plané víno, na prostorných náměstích jakoby dlážděných bledou mlhou zurčely fontány.</p> <p>Co živý wyrmling chápal jako vyprahlou pustinu, byl vpravdě domov miliónů.</p> <p>Dnes v noci však ve světě přízraků došlo k obrovským změnám. Předešlého večera se tam nacházelo jediné město. Nyní Crull-maldor viděla jednu věž vedle druhé, tyčící se nad planinou. Přibyli hosté z řad lidských mrtvých.</p> <p>Jejich ženy pištěly radostí a děti se smály, zatímco minstrelové vyhrávali ve vzdálených stanech.</p> <p>Duchové mrtvých se radovali, stíny lidí a wyrmlingů se míjely, nevšímajíce si živého světa − stejně jako byl svět živých netečný k nim.</p> <p>Nemrtvá paní se nechal a nést vzduchem nad ulicemi z jemného oparu a mířila k Domu světla, aby se setkala s velkým shromážděním starších, mezi nimiž se procházeli učenci lidského světa.</p> <p>Crull-maldor je nepozorovala fyzickýma očima; vnímala jejich přízraky podobné bodlinatým mořským ježkům vytvořeným ze světla. Každý duch byla malá koule s tisíci bílými jehličkovými přívěsky, které trčely do všech stran.</p> <p>Každý přízrak měl paměť své fyzické formy, kterou měl přes sebe přehozenou jako plášť, jenž nejasně připomínal jeho zevnějšek. Světelné koule se vznášely uvnitř schránek wyrmlingských lordů a lidí.</p> <p>Crull-maldor se vydala k nejvelkolepější z nich − lidské ženě, jež zářila úžasným jasem, který byl symbolem její moudrosti a moci.</p> <p>Nemrtvá paní se ženy zmocnila. Crull-maldor vyslala světelné chapadlo ze svého přízraku a pronikla polem ženy. Nemrtvá popadla ženu za pupek a zkroutila ho, čímž ženě způsobila nesmírnou bolest.</p> <p>Znovu si Crull-maldor uvědomila, jak je to překvapivě snadné. Útok přízraku na tak mocnou bytost by za normálních okolností vyžadoval obrovské soustředění. Ale teď to bylo jako dětská hra.</p> <p>„Řekni mi, co víš!“ rozkázala Crull-maldor.</p> <p>Žena vykřikla a světlo její schránky se náhle změnilo z jasně bílé na krásně temně rudou. Ucukla a všechny úponky kolem jejího jádra se stáhly, jak to dělají mořské sasanky, když se o ně něco otře.</p> <p>„Co budeš ze mě mít, velká paní mrtvých!“ vykřikla žena. Jmenovala se Endemeer a patřívala mezi učence velkého věhlasu.</p> <p>„Co se stalo s mým světem?“</p> <p>„Objevil se mocný čaroděj,“ řekla Endemeer. „Spojil dva světy v jeden, dva světy, které byly jen pouhými stíny jediného pravého světa, co existoval na počátku času.</p> <p>Spojil živé tělo s jiným tělem; spojil mrtvé, přízrak s jiným přízrakem…“</p> <p>Crull-maldor okamžitě došlo, že moudrá žena říká pravdu. Svět, o kterém říkala, že kdysi existoval… Crull-maldor o něm slýchávala od větších duchů, které mučila.</p> <p>Ale doposud tomu Crull-maldor nevěřila. Byla přesvědčená, že onen svět je jen výplodem čísi fantazie.</p> <p>Tím se vše jednoduše vysvětlovalo, a následky byly nedozírné.</p> <p>Crull-maldor ještě nevyjevila vládci novinky o lidech na jejím území. Nyní věděla, že už je nemůže déle skrývat. Tato velká změna postihla celé kontinenty.</p> <p>Lidé jsou znovu v zemi, uvažovala Crull-maldor, a kde je konflikt, tam je také příležitost.</p> <p>Crull-maldor okamžitě vyslala poplašnou zprávu, záblesk světla vládci Zul-torakovi. <emphasis>Naši wyrmlingští zvědi objevili v Severních pustinách lidské tvory. Přišli s velkou </emphasis><emphasis>změn</emphasis><emphasis>ou, která překroutila zemi</emphasis>.</p> <p>Vládce poslal nazpět krátkou odpověď, cítila, jak se jeho myšlenky potulují kolem její mysli a hledají, kudy by pronikly dovnitř. Postavila proti nim zábrany, aby jí nemohl číst myšlenky, a uslyšela jeho odpověď. <emphasis>Já vím, ty hloupá! Vyřiď to s nimi</emphasis>.</p> <p>Jeho myšlenky se rozutekly, tím ji propustil.</p> <p>Crull-maldor se zašklebila. Jak doufala, neměl sebemenší tušení, jak by to s nimi měla vyřídit.</p> <p>Moudrá Endemeer naříkala a zkusila se vymanit ze sevření Crull-maldor. Nemrtvá paní ji jen přidržovala a dychtivě z ní tahala další informace.</p> <p>„Pověz mi o nové lidské magii, piktogramové magii.“</p> <p>Crull-maldor vyslala své světelné úponky hluboko do úponků své oběti. Každý úponek představoval vlákno lidského mozku. Uchovávala se v nich moudrost a vzpomínky. A jak se Crull-maldor otírala o Endemeer, zahlédla vzpomínky uložené v úponcích Endemeer.</p> <p>Těch, které se jí hodily, se Crull-maldor nepouštěla: odřezávala je. Bylo to jako škubání mozku. Světlo úponků okamžitě potemnělo, Crull-maldor si je zastrčila do své koule, čímž si transplantovala znalosti své oběti. Tím ji okradla o vše, co věděla. Bylo to zneuctění, které se rovnalo znásilnění, jistý druh vraždy.</p> <p>Crull-maldor se skláněla nad svou obětí, vytrhávala z Endemeer světlo. V Městě Mrtvých nemrtvá paní objevovala nejskrytější tajemství runovládců.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>6</strong>DO ZBRANĚ</p> <p><emphasis>Jen když se muž vzdá života ve službách vyšší důležitosti, pak dosáhne opravdové velikosti.</emphasis></p> <p><emphasis>− Čaroděj Binnesman</emphasis></p> <p>Vzduch naplnilo troubení rohů; Myrima se s úlekem probudila a srdce jí bilo na poplach.</p> <p>Naklonila hlavu a poslouchala, zda neuslyší zvuky upozorňující na nebezpečí. Byly to výkřiky koní umírajících v bitvě, velitel vojska volal: „Prolomte slabinu! Prolomte slabinu, zatraceně!“</p> <p>Ozvalo se bubnování valící se kopci jako hrom. Slyšela hluboké hlasy mluvící nějakým cizím jazykem, takový ještě Myrima nikdy neslyšela.</p> <p>Myrima chvějícími se víčky odháněla spánek z očí, posadila se na svém loži v závětří na kamenech, hřejivé kapradí pod její vahou praskalo, polekaně se rozhlížela v chladivém ranním oparu a pokoušela se najít zdroj nebezpečí.</p> <p>V dálce však žádné armády zbraněmi neřinčely, a jak se probouzela, zdálo se jí, že zvuky ustávají, jako by je byla slyšela jen ve snu.</p> <p>Stála tam, těžce oddychovala a pokoušela se zklidnit, vyčistit si hlavu. Znovu zamrkala a rozhlédla se kolem. Erinino tělo tiše leželo na trávě ani ne sto yardů od ní. Měla bledou tvář, rty jí modraly. Sage tvrdě spala v kapradí.</p> <p>Opodál spal klan Walkinů. Myrima byla jediná, kdo se probudil.</p> <p>Srdce se jí zklidnilo. Chvíli stála a uvažovala.</p> <p>Byl to jenom sen. Byl to jenom sen. Borensonovy řeči předešlého večera vyvolaly hrůzyplné vzpomínky na dávné bitvy. Nebo možná Erinin přízrak před několika hodinami způsobil, že se jí zdají zlé sny.</p> <p>Ať to bylo cokoliv, zvuky bitvy se vytratily. Myrima seděla jako omráčená a přemýšlela.</p> <p>„Co se děje, matko?“ zeptala se Sage. Probouzela se.</p> <p>„Nic,“ zašeptala Myrima. Obhlédla tábořiště. Borenson s Drakenem se ještě nevrátili.</p> <p>Seděla, byla doba počátku svítání, a vtom uslyšela zvuk vody zurčící v nedaleké strouze a nenápadné cvrlikání ptáčků v houští.</p> <p>Kromě toho bylo ráno zcela klidné. Slunce stoupalo nad vzdálenými kopci a barvilo svítání v odstínech broskvové a růžové. Byla to ta část rána, kdy je vše tiché, dokonce i vítr ustává.</p> <p>Pak to uslyšela znovu − hluboký zvuk válečného rohu v dáli, muže utkávající se v bitvě.</p> <p>Vydala se za zvukem, nakláněla hlavu na stranu. Zdálo se, že přichází od vzdálené strany starého říčního kanálu.</p> <p>Ze všech sil naslouchala. Kradla se k útesu, nohy šelestily o suchou trávu, znovu se zastavila. Zvuk opět zeslábl, ale už to i cítila − země duněla, jako když koně běží do útoku, hučení rohů. Téměř zavětřila pach krve.</p> <p>Zadívala se na druhou stranu kanálu. Voda byla temná a kalná, plná špíny a trosek. Z hladiny stoupal opar, který téměř znemožňoval výhled na protější břeh. Mohla se tam odehrávat bitva? Ale kdo by s kým bojoval?</p> <p>Stála na okraji útesu a zírala před sebe, ale v dáli nezaznamenala nic, co by připomínalo vojsko, a zvuk jako by nyní přicházel zespodu, od klidné vody řeky.</p> <p>Myrima opatrně sešplhala sto yardů po strmé stezce dolů a zastavila se u hladiny řečiště.</p> <p>Zvuky války tady zněly hodně vzdáleně, tak vzdáleně… Napadlo ji, zda to nejsou zbytky snu.</p> <p>Náhle na vodní hladinu, asi čtyřicet stop od břehu, vyplavalo tělo. Byla to žena se širokými boky, někdo z vesnice Sweetgrass. Naštěstí Myrima nezahlédla její obličej, jen provázkovité šedé vlasy.</p> <p>Mrtvola se chvíli pohupovala, a pak zvuky bitvy náhle zařvaly v uších Myrimy.</p> <p>„Internook! Internook!“ řval nějaký barbar. „Sláva Držitelům Koule!“ ječel muž divoce. Slyšela, jak muži běží a jak cinkají a řinčí brněním.</p> <p>Zírala do oparu, rozostřila zrak, a pak to uviděla: hrad sto mil na sever od Dvorů Přílivu, jehož cimbuří ozařovaly plameny. Byla tam tma, neviděla, kdo jsou nepřátelé − až na masu obrovských bestií vně zdí: obři s bílou pletí a děsivě bílýma očima měli na sobě brnění vyřezávané z kostí.</p> <p>„Do boje!“ povzbuzoval velitel. „Do boje!“</p> <p>A pak, se stejnou náhlostí, s jakou se objevila, vize znovu zmizela, jako když se zaklapne padací mříž, aby vizi udržela v bezpečné vzdálenosti.</p> <p>Je to pohled do budoucnosti? přemýšlela Myrima Vtom ji zaplavila vlna jistoty.</p> <p>Ne, to je bitva, která se odehrává právě teď, na druhém konci oceánu. Tady v Landesfallenu nastává svítání, ale na opačném konci stále vládne tma. Borenson varuje, že wyrmlingové uvítali své sousedy.</p> <p>Vize, zvuky, obojí, jak se zdálo, přicházelo z vody, a vtom Myrima pochopila.</p> <p>Přemítala nad tím, zda má Borensona následovat přes oceán, do šílené bitvy.</p> <p>Nyní to byla voda, která ji volala: povolávala ji do války.</p> <p>Borenson najde loď, uvědomovala si Myrima. Voda nám pomůže dostat se ke vzdáleným břehům. Tam bude zapotřebí mé moci.</p> <p>Obrovská zelená vážka typická pro tuto část údolí přibzučela od vody, okřídlený smaragd s onyxovýma očima. Vznášela se chvíli namístě, jako by si ji měřila.</p> <p>Myrima poklekla na břehu staré řeky a omývala si paže špinavě hnědou vodou. Pak sklonila hlavu a nechala vodu proudit, chladnou a mrtvou, přes čelo a oči. Tím se přihlásila do začínající války.</p> <p>* * *</p> <p>Byla v životě Myrimy doba, kdy se každý den ráno ze všeho nejdříve omývala. Když byla ještě dítě, milovala vodu, ať už sladké kapky letního deště ulpívající na řasách, nebo zurčící pramen deroucí se kamením. Díky lásce k vodě získala svou moc. Zároveň voda ovládala ji − takže často cítila její vábení: uvědomovala si, jak touží lehnout si do hluboké řeky, aby ji voda laskala a obklopovala, a jednoho dne odnesla do moře.</p> <p>Před šesti lety záměrně přestala tento rituál vykonávat: dostala strach, že když se bude vodě oddávat i nadále, podlehne jejímu vábení.</p> <p>Toho rána bylo všechno jiné. Její mysl mučily obavy, a jen zřídkakdy se cítil a tak unavená.</p> <p>Když došla do tábora, vyhledala Sage a odvedla ji k nedaleké říčce. V této roční době to byl jen tenký pramínek. Trocha vody líně stékala z červených kamenů o trochu výše. V zimě se déšť a sníh vsakoval do pórovitého pískovce a po celá staletí jím pronikal, dokud nenarazil na tvrdší břidlici. Pak se pomalu vyplavoval a vytékal z vrcholku útesu. Myrima byla s vodou v tak hlubokém spojení, že vycítila srdcem, před jak dlouhou dobou byla deštěm.</p> <p>Kamením neuniklo mnoho vody, jen tolik, že zvlhčila zemi. Bylo tam však bažinaté místečko, kde se pramínek ztrácel v mechu a trávě.</p> <p>Často se sem chodívali napít divocí ferini a rangiti, takže tráva byla trochu udusaná.</p> <p>Myrima společně se Sage pomocí kamenů vydlabaly část mechu, a malý potůček se v průběhu dopoledne začal zvedat.</p> <p>Na pomoc jim přišel déšť: přinesl jíl, který našla opodál. Vkládaly ho mezi kamení, aby vytvořily malou přehradu, a Myrima vyprávěla mladým ženám o Borensonových plánech vrátit se do Mystarie.</p> <p>„Může to být nebezpečná cesta,“ vysvětlovala Myrima. „Pochopím, když nebudete chtít jít s námi. Váhám, zda tě mám o to požádat, Sage. Landesfallen byl tvým domovem hodně dlouho, nebudu tě nutit, abys šla s námi.“</p> <p>„Na Mystarii si nepamatuju,“ připustila Sage. „Draken občas mluví o rozlehlém hradu, kde jsme bydleli, byl celý bílý, s vysokými věžičkami a prostornými chodbami.“</p> <p>„Nebyl velký,“ odvětila Myrima. „Asi mu to tak připadalo. Hrad Coorm byl malý, původně obydlí královny. Stál ve vysokých kopcích, za horkých letních dní tam byl vzduch chladný a jiskřivý. Bylo to spíše útočiště, ne sídlo moci.“</p> <p>„Ráda bych ho viděla,“ pronesla Sage, ale její hlas nezněl nijak přesvědčivě.</p> <p>„V Mystarii se mnohé změnilo, rozumíš?“ vysvětlovala Myrima. „Není pravděpodobné, že znovu budeme žít na hradě.“</p> <p>Rain právě přinesla trochu bláta, a při zmínce o Mystarii se zarazila a svaly jí ztuhly strachem. Dívka věděla, jak moc se to místo změnilo, mnohem lépe než Myrima.</p> <p>„Rozumím,“ odpověděla Sage.</p> <p>„Myslím, že nerozumíš,“ vložila se do řeči Rain „Když jsme minulý rok odcházeli, zemi ovládal chaos. Není tam klid a myslím, že už nikdy nebude. Váleční diktátoři z Internooku jsou krutí vládcové, ukrutnější, než si dovedete představit. Když můj otec utíkal, nechal za sebou prosperující panství. O několik měsíců později jsme se dozvěděli, že všichni lidé z jeho pozemků − ženy, děti, nemluvňata − jsou pryč. Jednoho rána přišli vojáci vojevůdců a odvedli je do pevností, nikdo se nevrátil. Zato večer se začaly sjíždět vozy plné osadníků, kteří na lodích připlouvali z Internooku, domy ve městech byly obsazené a farmáři sklízeli úrodu, kterou nezaseli.</p> <p>Vojevůdce Grunswallen prodal naše pozemky celé měsíce předtím, než jeho vojáci začali s vyvražďováním. Můj otec cítil, že se to brzy stane. Říkal, že cítí, jak se to blíží každým dnem a týdnem. Vnímal to v nadřazeném pošklebování, které nám Internooci uštědřovali, když týrali naše lidi. Moje rodina utekla pouhé dva dny předtím, než začala očista… Děkuji Mocnostem, že jsme v případě toho prasete Grunswallena dosáhli malé satisfakce. Internooci nosí kůži vyrobenou z kruponů prasat, protože jsou to prasata v lidské podobě.“</p> <p>Myrima zírala na Rain: obávala se, že ta mladá žena způsobí, že se Sage nevydá na cestu.</p> <p>Možná to tak bude nejlepší, pomyslela si Myrima. Nechci Sage zavést do země zmítající se v nepokojích. Nechci se v případě svého dítěte rozhodovat mezi životem a smrtí.</p> <p>„Také jsou tam jiná nebezpečí,“ dodávala Rain. „Hory a lesy jsou plné strengi-saat, monster, která loví mladé ženy, aby vynosily jejich vejce ve svých dělohách. Nemůžeš v noci vycházet ven. Vojákům se daří je udržet mimo města a pole, ale počet strengi-saat každým rokem stoupá, obludy se odvažují stále hlouběji do centra země a noci jsou stále nebezpečnější.“</p> <p>Sage pohlédla na Rain. „Myslíš, že bych tam jít neměla?“</p> <p>Rain se zajíkla. „Ne − možná neexistuje správné rozhodnutí. Ale myslím si, že když půjdeš do Mystarie, měla bys vědět, co tě čeká.</p> <p>A vzhledem ke změně celého světa − kdo ví, jak to teď bude vypadat v Mystarii?“ Rain zaváhala, ale pak začala vysvětlovat Myrimě: „Slyšela jsem včera večer tvého muže, jak mluví o tvorech zvaných <emphasis>wyrmlingové…</emphasis>“</p> <p>Myrimě poskočilo srdce v hrudi. Jestliže dívka slyšela o wyrmlinzích, pak zaslechla i to, co by si Myrima přála, aby zůstalo tajemstvím. „Co ještě jsi slyšela?“</p> <p>„Vím, že tvůj syn Fallion je zodpovědný za celou tu… změnu.“ Rain se zarazila a dychtivýma zelenýma očima pozorovala Myrimu, jak bude reagovat. „Ale nerozumím tomu. Draken mi říkal, že jeho bratři a sestry odešli do Mystarie; to už jsem věděla, že Fallion je ohňotvůrce, ale nikdy jsem neslyšela o ohňotvůrci, který by měl takovou moc.“ Pokrčila rameny a rozhodila paže do stran. Ukázala na nedaleký skalní převis, pokrytý mořským korálem.</p> <p>„S kým jsi ještě o tom mluvila?“ vyptávala se Myrima.</p> <p>Rain mluvila potichu. Pohlédla směrem k vysoké trávě, kde se začínala probouzet její rodina. „S nikým. Nikomu o tom nepovím. Myslím, že bude nejlepší, když se nikdo nedozví, kdo může zatuhle katastrofu.“</p> <p>Myrima ucítila, jak se jí v žaludku svíjí kámen strachu. Bála se o Falliona a Talon, o všechny své děti. Co si budou lidé myslet, když se to dozví? Polovinu Landesfallenu zatopilo moře, zemřely milióny lidí. Bylo jisté, že se budou chtít Fallionovi pomstít, když se dozvědí, co udělal.</p> <p>Avšak Myriminy obavy zacházely mnohem dál. Fallion plánoval, že půjde hluboko do Podsvětí, k Pečetím Stvoření, aby tam zosnoval jisté kouzlo.</p> <p>S tím, co všechno se přihodilo, se Myrima neubránila strachu o Fallionovu bezpečnost. Bála se, že tunely, do kterých vstoupil, se zhroutily. I kdyby ne, podkopali by je mučitelé: bylo obecně známo, že když vybuchla sopka nebo došlo k velkému zemětřesení, mučitelé se rozzuřili a dali se následně do útoku, podobně jako zaútočí sršně, když někdo pohne jejich hnízdem.</p> <p>Fallion odešel zachránit svět; Myrima cítila téměř s jistotou, že za to zaplatil svým životem. Každý dobrý čin musí být následně potrestán.</p> <p>Sage poslouchala Myrimu i varovná slova Rain. Planoucíma očima nyní vzhlížela k matce. Měla temné rusé vlasy a obličej samou pihu. „Chci jít s tebou. Tady mě nic nedrží. Všichni, koho jsem znala, jsou pryč. Chci najít Talon a Falliona, ujistit se, že jsou v pořádku…“</p> <p>Myrima pohlédla na Rain. „A ty? Půjdeš s námi?“</p> <p>Rain zaváhala. „Myslím, že ne. Nechápu, proč byste měli jít vyhledávat potíže. Jestli přijdou wyrmlingové, můžeme s nimi bojovat na vlastním území.“</p> <p>Myrimě bylo jasné, že se Rain pokusí přesvědčit Drakena, aby s ní zůstal. Myrima nevěděla, jak se k tomu má postavit − zda mít zlost, nebo doufat, že vyhraje.</p> <p>A tak si Myrima jen tak pobrukovala, dokud se mělká kaluž nenaplnila na několik palců vodou. Děti Walkinů k ní přicházely a zvědavě se dívaly do vody. Pak Myrima začala na hladinu kreslit runy uzdravování a úlevy.</p> <p>Vykoupala se, polévala si čistou vodou hlavu, nechala se omývat zvenčí i zevnitř. Vzhlédla vzhůru a přála si znát směr, jakým by se měli vydat. Opravdu se odváží vzít děti zpět do Mystarie, vystavit je takovým nebezpečím? Nebo by mohla zůstat tady? Bylo by snadné očarovat zbraně, vdechnout jim kouzla, porazit nečisté duchy. Mohla by je poslat společně s Borensonem.</p> <p>Když skončila, její mysl se oprostila od všech pochybností. Musela odejít s Borensonem. Bude muset očarovat zbraně ne pro jednoho muže, nebo pro sto mužů, ale nejspíš pro tisíce.</p> <p>A co bylo ještě důležitější, cítila se znovuzrozená, plná energie. Koupel jako by odplavila prokletí, které vysálo její sílu.</p> <p>Pak vykoupala Sage. Jak dívku polévala vodou, poprosila Pána o malé požehnání pro Sage: „Nechť tě proud posílí. Nechť tě vlhkost občerství. Nechť tě Voda přijme.“</p> <p>Jak poslední dlaň vody stékala Sage po tváři, zalapala po dechu, jako by se jí ulevilo, a rozplakala se vděčností za to, co pro ni matka vykonala.</p> <p>Zvedla se a začala si stírat slzy, ale Myrima jí stáhla ruku. „Tyto slzy musí zpět do pramene.“</p> <p>Sage stála v potoce a její slzy padaly do klidné vody.</p> <p>Poté Myrima do bazénku přizvala Rain a nabídla postupně očistný obřad všem Walkinovým ženám a dětem.</p> <p>Po celé dvě hodiny stála Myrima v modrých cestovních šatech, dlouhé tmavé vlasy jí vlály přes rameno. Mezi obřady se vždy sklonila a opisovala runy očisty a uzdravení na hladinu bazénku, zatímco jí mezi prsty tančily vodoměrky.</p> <p>Každého ve skupině, jednoho po druhém, omyla. Umyté děti začaly okamžitě pobíhat po táboře, jejich malátnost zmizela, a ženy ožívaly.</p> <p>Minulo poledne a Myrima myslela na to, co připraví k obědu, když jedno z Walkinových dětí zvolalo: „Támhle je loď! Po řece pluje loď!“</p> <p>Tento objev vzbudil jistou dávku vzrušení. Walkinovy děti vyběhly k okraji útesu a hleděly do špinavé vody pod sebou.</p> <p>Myrima se celý den snažila udržet děti dál od staré řeky: bála se, že by mohly zahlédnout utonulé. Ale v tu chvíli stál celý Walkinův rod na břehu a mával.</p> <p>„Jsme zachráněni, matko!“ volala Sage.</p> <p>Myrima přistoupila k okraji a zadívala se dolů.</p> <p>Nebyla to jedna loď − bylo jich devět, nebo možná jedna loď a osm raftů. Pluli po proudu k moři.</p> <p>Pádla třímaly tři desítky mužů. „Haló!“ volali, a přitom mávali šátky a čepicemi.</p> <p>Myrima přistoupila blíže, ale jedna z Walkinových žen se postavila před ni a rozhodla se promluvit.</p> <p>„Potřebujete pomoc?“ zvolal jeden z mužů v lodi. „Jsme z Fossilu!“ křičel jeden z raftu „Je někdo zraněn?“ ptal se třetí.</p> <p>Muži pádlovali a ze všech sil se snažili udržet lodě v řadě. Útlý vysoký muž s dlouhými hnědými vlasy se v jedné z lodí postavil.</p> <p>„Umřelo nám jedno dítě,“ volala jedna z Walkinů, Greta. „Té už nikdo nepomůže.“</p> <p>„Potřebujete jídlo a zásoby?“ zeptal se muž.</p> <p>„Zachránili jsme se jen s tím, co se nám vešlo na záda,“ odpovídala Greta. „Včera jsme večeřeli ryby a kraby, ale dneska už se je neodvažujeme jíst.“</p> <p>Loď připlula blíže a nakonec přirazila k břehu kousek pod nimi. „Kde máte muže?“ zvolal velitel.</p> <p>„Šli směrem na západ a hledají ty, kteří přežili,“ odvětila Myrima.</p> <p>Velitel si je podezíravě prohlížel. Pak se zatvářil přívětivě a zvolal: „Jsem starosta Threngell z Fossilu. Nemáme mnoho zásob, ale budete v naší vesnici vítáni. Je tam jídlo a přístřeší pro každého, kdo bude potřebovat.“</p> <p>Prohlížel si obličeje Walkinů, jako by hledal někoho, koho zná. „Jste místní?“</p> <p>Walkinové se neodvažovali přiznat, že jsou squatteři. „Jsme tady noví,“ odpověděla jedna z nich. „Poohlížíme se po nějakém hospodářství.“</p> <p>Myrima se setkala se starostou Threngellem před dvěma lety na podzimní slavnosti sklizně; nyní ho poznávala. „Jsem místní,“ řekla. „Jsem Borensonová. Naši farmu zničila povodeň.“</p> <p>Starosta zavrčel a přátelsky se poklonil. „Jděte na východ, není to ani dvacet mil. Cesta je krkolomná, ale měli byste to zvládnout. Najdete tam jídlo a přístřeší,“ tvrdil. Ale přívětivost v jeho hlase ochladla, jako by si nebyl jistý, zda chce krmit nezvané přistěhovalce. „Řekněte to vašim mužům, až se vrátí. Řekněte jim, že je zakázáno okrádat mrtvé, ať neprovádějí žádné záchranné akce. Na tomto území je vyhlášeno stanné právo.“</p> <p>To Myrimu udivilo. Právo v této divočině bylo tvárné. Vandervoot, král, žil na pobřeží. Myrimu napadlo, že se nejspíš stal potravou krabů. Tento starosta ze Zapadákova těžko mohl vyhlašovat stanné právo.</p> <p>Navíc jí bylo jasné, že Threngell nemá pověření k takovému tvrzení. Je to prostě takto: je tu, muž disponující koni, úrodou a pozemky, a žádá, aby lidé bez ničeho nehledali záchranu u mrtvých. Věděla však, že páni si často najdou důvody, proč a jak trochu znásobit svůj majetek, zatímco zbytek světa trochu zchudne.</p> <p>„Kdo stanné právo vyhlásil?“ zeptala se Myrima.</p> <p>„Já,“ odpověděl Threngell výhružným hlasem.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>7</strong>ČINY Z LÁSKY</p> <p><emphasis>Vztek dokáže v bitvě dodat sílu; ale ten, kdo se poddá vzteku, zříká se zdravého rozumu.</emphasis></p> <p><emphasis>− sir Borenson</emphasis></p> <p>Zpocený, sténající námahou, postrkoval Borenson za použití klády coby páky na přídi loď, až vrzala a skřípala.</p> <p>Po dlouhé dvě hodiny se společně s Drakenem, baronem Walkinem a baronovým mladším bratrem Banem snažili loď uvolnit. Byla to vyčerpávající práce − vybírali zpod lodi nánosy a usazovali kulatinu tak, aby pod ní fungovala jako válce, jiné klády používali k páčení. Tlačili a napínali všechny síly, až měl Borenson pocit, že mu pukne srdce.</p> <p>Když už se loď začala pohybovat, uvědomil si, že všechna jejich práce byla možná zbytečná. Stoupající příliv totiž nadzvedl záď lodi. Došlo mu, že kdyby se zvedal zvláště vysoký příliv, pak by stačilo, aby loď stáhli na otevřené moře. Dnes však voda příliš nestoupne, a tak křičel: „Zvedat! Zvedat!“</p> <p>Jako jeden muž, všichni čtyři zatlačili celou svou vahou do páčidel a příď se vznesla do vzduchu. Najednou uslyšeli skřípot, jak se celá váha lodi přenesla na klády pod trupem a začala pozadu klouzat na oceán.</p> <p>Náhle Bane Walkin vykřikl bolestí. „Zastavte! Zastavte!“</p> <p>Loď už nebylo možné zabrzdit. Valila se pozadu a s plesknutím vklouzla na hladinu, všude kolem se rozstříkla pěna.</p> <p>Když se plavidlo odsunulo, Borenson zaregistroval Banea − ležel na zemi a svíral si kotník. Zřejmě se mu noha zachytila mezi lodí a kládou.</p> <p>Borenson běžel Baneovi na pomoc, stáhl mu z nohy botu. Draken s baronem Walkinem k němu poklekli. Borenson opatrně pohnul kotníkem mladíka. Začínalo to natékat, noha modrala. Přesto měl štěstí. Nepřišel o ni.</p> <p>„Dobré zprávy,“ dobíral si ho Borenson. „Nebudeme ji muset amputovat!“</p> <p>Bane zatnul zuby a pokusil se o úsměv, i když se mu v koutcích očí objevily slzy.</p> <p>„No, aspoň že nepůjdeme domů pěšky,“ prohlásil baron Walkin. Otočil se a pohlédl směrem k lodi, která se pyšně pohupovala na vlnách.</p> <p>Borenson se zazubil. „Já mám loď!“</p> <p>Námaha nebyla marná. Za pomoci plachtoví a lan, která zachránili z jiné lodi, se před polednem vydali na plavbu. Zvedl se vánek, který vlnám nasadil bílé čepičky, trochu si loď vyzkoušeli, a pak se vydali na sever. Loď neměla pořádné kormidlo: namísto toho se spoléhala na jednoduchý ovladač kormidlové desky, který Borenson obsluhoval z kapitánského můstku, zatímco baron Walkin a Draken upravovali plachtoví. Bane jen seděl na přídi a ošetřoval si nohu. Zabalil si ji do mokré chaluhy, aby zmenšil otok, a nyní si zelené elastické obvazy přidržoval.</p> <p>Za necelou hodinu dorazili k ústí kanálu a vydali se po řece vzhůru, nejdříve však naložili zachráněné věci z vraku, které předtím našli.</p> <p>Borenson právě vynesl poslední bedny a sudy na palubu, když uslyšel Drakenovo varovné volání. Borenson pohlédl proti proudu. V dálce zaznamenal, jak k nim pádluje několik raftů a malá loď, asi tak jednu míli po vodě.</p> <p>„Záchranáři!“ oznamoval Bane Walkinovi.</p> <p>O tom Borenson silně pochyboval. Muži pádlovali plnou parou rovnou k nim.</p> <p>Borensonovi seto vůbec nelíbilo. „Rychle z cesty!“</p> <p>„Souhlasím,“ pronesl baron Walkin se zachmuřeným výrazem. Kývl směrem k vraku pohupujícímu se opodál. „Vypadá to, že jsme právě skončili se záchrannými pracemi. Zanedlouho tady bude všechno pro všechny.“</p> <p>Draken uvolnil uzly poutající loď ke stromu, odrazil od břehu a na poslední chvíli se přehoupl přes nadvodní část lodního trupu, zatímco Borenson vytáhl plachty a převzal kormidlo od barona Walkina.</p> <p>Když začal vítr hbitě unášet loď korytem řeky, rafty se kolem ní začaly shromažďovat jako při obléhání.</p> <p>„Necháme je,“ navrhoval Borenson, „dokud se nedozvíme, po čem jdou.“</p> <p>Zatlačil na kormidlo a loď zamířila prudce na sever, k protějšímu břehu vzdálenému asi čtyři míle. Walkin obracel plachty.</p> <p>Muži z flotily horečnatě mávali a pokoušeli se loď přivolat nazpátek. Bylo jich přes třicet.</p> <p>„Zastavte!“ křičel jeden z mužů na loďce. Jeho hlas se nesl po vodní hladině až k nim. „Jak dlouho vlastníte tuto loď?“</p> <p>Borenson rozpoznal starostu Threngella z Fossilu. Znal ho z dřívějška. Borensonovi bylo jasné, že se ptá z jediného důvodu.</p> <p>„Čtyři roky!“ volal nazpátek, uvědomoval si, že není sebemenší šance, aby ho starosta poznal − díky změně jeho zevnějšku.</p> <p>„Přivezte ji sem!“ volal starosta. On i jeho muži zuřivě mávali.</p> <p>„Co?“ zněla Borensonova odpověď. Přiložil si dlaně k uším, jako by nedoslýchal. Pak jim zamával i Draken a Walkinové jako by je jen chtěli pozdravit.</p> <p>„To je starosta Fossilu. Myslíš, že by nám mohl způsobit potíže?“ zamumlal Draken.</p> <p>Borensona uvádělo do rozpaků, jak málo důvtipu jeho syn prokazuje.</p> <p>„Samozřejmě že nám chtějí způsobit potíže,“ odvětil baron Walkin. „Loď, jako je tato, máčenu dvaceti tisíc ocelových orlů. Všechno ostatní tady jsou jenom trosky. Vydá se za námi, aby nám ji ukradl ještě před setměním.“</p> <p>„To by nás nejdříve musel chytit,“ poznamenal Borenson.</p> <p>Borenson si nemyslel, že by loď měla cenu dvaceti tisíc ocelových orlů − její hodnota byla mnohem vyšší. Fossil byl vždycky Zapadákov uprostřed ničeho. Teď, když došlo k záplavám a voda prostupovala dál do vnitrozemí, měl obrovskou šanci se stát přístavem, možná větším než Landesfallen.</p> <p>Starosta Threngell si to možná dosud ještě neuvědomil, ale přístav bez lodí neznamenal nic.</p> <p>Tato loď by se mohla stát jediným spojením Fossilu se starým světem, mohla by zajišťovat obchody mezi kontinenty. To Threngellovi také postupně dojde. Přivede tu svou chásku, aby loď zajali.</p> <p>Borensonovi došlo, že bude muset rychle uniknout, než bude mít starosta čas na nějakou reakci.</p> <p>Walkinova a Borensonova rodina neměly nijak velké zásoby, ale Borenson ve své mysli začal spřádat plán. Mohl by se vydat starým říčním korytem do Fossilu a nějaké nakoupit. Muži v raftech zažijí perné chvilky, než se dostanou čtyřicet nebo padesát mil proti proudu. Zvláště nyní, když nastal odliv, bude voda stahovat rafty zpět na otevřené moře.</p> <p>Ale i bez dalších úvah: neexistoval způsob, jak se starostovi a jeho přisluhovačům zcela vyhnout.</p> <p>Naštěstí nebyli starosta a jeho lidé dobře ozbrojeni. Kdyby došlo k boji, Borenson neměl problém ukázat jim nějaký ten trik.</p> <p>* * *</p> <p>Bylo časné odpoledne, když loď připlachtila do tábora na úpatí útesu. Draken vyskočil z plavidla, jakmile se přiblížili k souši, doplaval k napůl potopenému stromu a loď přivázal.</p> <p>Celý tábor se hrnul dolů, všichni si loď chtěli prohlédnout, děti rozjásaně poskakovaly kolem. Byl to velký poklad, cenný nález. Jak se zdálo, jediná osoba, která nesešla z útesu, byla Rain. A přitom to byl člověk, kterého Draken toužil spatřit ze všech nejvíc.</p> <p>Zatímco Walkinové předváděli bílou loď s provizorními plachtami a několik sudů a beden, Draken se hrabal nahoru na útes.</p> <p>Našel Rain, jak chystá oběd pro rodinu: opékala lapeného medvěda doupňáka.</p> <p>„To je pro tebe,“ pronesl a na velký kámen, který sloužil jako stůl, položil plnou hrst švestek. Nasbíral je dnes ráno a schovával je pak celý den. „Rostou podél zátoky.“</p> <p>Rain mu padla do náruče a Draken ji objal. Pochopil, že na něj čekala tady, zatímco ostatní pobíhali kolem lodi.</p> <p>Jak ji držel a dotýkal se jí, cítil se, jako by se vrátil domů.</p> <p>Byla to štíhlá dívka, její boky byly tak rovné, že ho často překvapovalo, když ji objal pažemi, jak je drobná. Měla světlé vlasy z praktických důvodů stažené dozadu a nespočetné množství pih. Její čelisti byly mohutné, rty tenké a zelené oči vypovídaly, že je to žena, která nestrpí sebemenší odpor. Nenosila šaty, ale krémovou letní tuniku přes úzké vlněné kalhoty.</p> <p>Po dlouhém polibku Rain zašeptala: „Už se ti otec svěřil se svými plány?“</p> <p>„Jakými?“ zeptal se Draken.</p> <p>„Uvažuje o návratu do Mystarie, aby se zúčastnil nějaké války. Řekla mi o tom tvoje matka. Ptala se mě, jestli půjdu s vámi.“</p> <p>Drakena překvapilo, že se zprávy dozvídá takto: spíš se je měl dozvědět od otce. Rain mu spěšně šeptala všechny detaily, o kterých věděla. Spíše to vypadalo, že se dohaduje, ale zprávy byly nadmíru závažné.</p> <p>„Chceš jít?“ zeptal se Draken, a potlačoval přitom své obavy. Nechtěl, aby její odpověď byla kladná. Nechtěl ji uvést do nebezpečí.</p> <p>Dlouze a hluboce se zamyslela. O jejich útěku z Rofehavanu mu řekla už dříve, ale věděl, že stále něco skrývá.</p> <p>Brutální vojevůdci z Internooku se zmocnili pobřežních měst Mystarie, byli to nemilosrdní krutovládci. K sedlákům neúprosní, vždy po několika měsících vtrhli do vesnic, vyžadovali daně, posbírali nejlepší ovce a kusy dobytka, zmocnili se všeho, co mělo nějakou cenu, z města odvlekli nejkrásnější panny.</p> <p>Poslední tři roky strávila Rain dny a noci v co největším utajení.</p> <p>Umírali obyvatelé měst, kteří padali hlady, a pokaždé, když byla zpřístupněna nějaká země, objevila se barbarská rodina z Internooku a nárokovala si ji.</p> <p>Brzy začal soused špehovat souseda, donášeli, která rodina skrývá v lese krávu nebo ve sklepě dceru, zvědům byly daně prominuty.</p> <p>V postavení barona nařizoval Owen Walkin svému lidu, aby mezi sebou udržovali respekt, ale nakonec padla jeho poslední naděje. Sebral svou rodinu a utekl, městy a venkovem se prodíral nocí, až došli k území Toom.</p> <p>Utekl právě včas, jak tvrdila Rain, neboť o dva dny později došlo ke zničení celého panství, jehož obyvatelé byli nuceni k odchodu do lesa, odkud se nikdy nevrátili.</p> <p>Rain nakonec odpověděla: „Prvně jsme z Mystarie unikli jen o vlásek. Netoužím se tam vracet. Myslím si, že se nikdy nebudu moci vrátit. Zůstaň tu se mnou − prosím.“</p> <p>Její hlas zněl tiše a naléhavě, byly to spíše její oči než hlas, které prosily, aby zůstal. Tiskla jeho ruce, jako by ho prosila, aby zůstal napořád.</p> <p>Troufnu si zůstat? uvažoval. Jeho matka a otec se chystali pryč, do boje. Nedovedl si představit, že by je nechal bez pomoci.</p> <p>O chvíli později se již Borenson vlekl vzhůru po útesu a na chvíli se zastavil. Nějak pletl nohama − Draken si uvědomil, že je asi unavený. Odhadoval, že otec nespal od předcházejícího rána.</p> <p>Obr však mžoural krví podlitýma očima a zíral na Rain a Drakena, jako by je podroboval nějakému soudu. Nakonec se k nim dokolébal a pronesl k Rain: „Omlouvám se za svá včerejší unáhlená slova. Byl jsem… rozrušený.“</p> <p>Rain založila ruce v bok a kriticky ho měřila. „Včera, když jsi byl ještě člověk, jsi mě urazil. Dnes, když jsi monstrum, žádáš o prominutí. Myslím, že se mi monstrum líbí více.“</p> <p>Borenson se dal do hurónského smíchu, který přešel v nefalšovaný úsměv. „Tak to jsi první.“</p> <p>Následovala trapná chvilka. Rain se zadívala do země a sbírala odvahu. Pak prohlásila: „Měl bys vědět jednu věc. Miluji tvého syna a on miluje mě. Neplánovali jsme to. Prostě se to stalo. Choval se mile k mé rodině a já zjistila, jak dobré má srdce… přesto jsem ho prosila, aby tě o tom zpravil, ale bál se, co na to řekneš. Doufal, že by mohl najít nějaký pozemek v okolí, že se usadí a pak nás představí. Neudělali jsme nic špatného, až na…“</p> <p>Borensonovo obočí se naježilo, jako by očekával, že se přizná k nějaké nevěře. „Až na co?“</p> <p>„Až na to, že jsme se skrývali na tvých pozemcích. Můj otec a bratr si sehnali práci u sousedů. Neodvažovali jsme se tě oslovit. Styděli jsme se za své troufalé chování…“</p> <p>Draken věděl, že jeho otec je muž činu. Byl synem řezníka a ustanovil se prvním rytířem říše.</p> <p>Borenson se nakonec sklonil a letmo ji objal. „Vítej do rodiny.“</p> <p>„Děkuji,“ odvětila. Odtáhla se, mrknutím setřela slzu a zadívala se mu do tváře.</p> <p>„Myrima říká, že plánuješ cestu zpět do Mystarie. Pozvala nás všechny, abychom vás následovali.“</p> <p>„Přidáte se k nám?“ zeptal se Borenson.</p> <p>Rain se zamračila, pohlédla na Drakena a zhluboka si povzdechla. „Nevím. Rodina je proti tomu. Nic dobrého nás tam nečeká, a pokud je pravda, co říkáš, cestou zpět do Mystarie se dostaneme z deště do vichřice…“</p> <p>Draken jí stiskl ruku. Prosil ji tím, aby byla zdrženlivá. Chtěl si s otcem promluvit ještě předtím, než dojde k rozhodnutí.</p> <p>„Nemuseli byste až do Mystarie,“ navrhoval Borenson. „Budeme cestou dělat přestávky. V Toomu jsou oblasti, které stojí za to.“</p> <p>„Tak před deseti lety,“ oponovala Rain. „Nyní je obsadili uprchlíci. ‚Je tam spousta dobré půdy,‘ říkají, ‚jestli chcete pěstovat kamení.‘ Jenže protože má v Toomu každý víc než chce, jde kamení jen málo na odbyt.“</p> <p>„Nedoporučoval bych vám zůstat tady v Landesfallenu,“ podotkl Borenson. „Když člověk tvrdě pracuje, vydělá si na živobytí. Ale pobřežní města jsou ta tam a s nimi zmizely kovárny, hokynáři, skláři a všichni ostatní. Brzy zjistíte, že tady není snadné přežít.“</p> <p>„Moje matka došla k závěru, že zatímco my možná budeme postrádat některé nezbytnosti, pořád nám zůstane jedné věci přehršel: mír.“</p> <p>„Možná nějakou dobu,“ souhlasil Borenson. „Ale kdo ví, jak dlouho potrvá? Wyrmlingové nakonec přijdou, možná ve chvíli či způsobem, na jaký vůbec nebudete připraveni. Raději vezmu dění do svých rukou.“</p> <p>Rain na něj civěla, měřila si ho. „Opravdu si myslíš, že v Mystarii existuje něco jako krvavý kov?“</p> <p>„Viděl jsem ho na vlastní oči.“</p> <p>Přikývla. „Uměl bys nahnat hrůzu.“</p> <p>Je to pravda, pomyslel si Draken. Borenson nyní vypadal silně, úděsně. Navíc si Draken uvědomil, že jeho otec zná tajemství bojových stylů nájemných vrahů z Indhopalu a vládl zbraněmi Inkarry. Býval královským stratégem.</p> <p>Sir Borenson získal bojové schopnosti, které wyrmlingové nikdy ani nespatřili. Díky velikosti, kterou jeho otec získal, si Draken dovedl představit, že bude obávaným protivníkem.</p> <p>Rain se obrátila na Drakena. „Co všechno jste cestou našli?“</p> <p>„Dva sudy piva, čtyři sudy melasy, barel rýže a lampového oleje a nějaké bedny. Ty byly plné… dámského lněného spodního prádla.“</p> <p>Rain se dala do smíchu. „Tak to nám aspoň nebude chybět.“</p> <p>Draken poklekl, vytáhl malý váček a na dlaň vyklepal šperky. „Taky jsem našel tohle,“ zašeptal. Byly to dva prsteny, jeden ze zlata, na druhém se skvěl rubín. Pak zahlédla stříbrný náhrdelník a dvě mince − ocelové orly z Rofehavanu. „Získal jsem pro nás snubní prsteny!“</p> <p>Borenson se kousl do spodního rtu a pohrdavě hleděl na prsteny. „Schovej je, chlapče. Nemusí je vidět děti.“</p> <p>Drakenovi se do zátylku nahrnula krev: obral mrtvé a jeho otci teď bylo trapně.</p> <p>V té chvíli vešel do tábora baron Walkin a vysypal obsah své peněženky na zem, všude kolem se rozkutálely desítky prstenů a mincí.</p> <p>„Pohleďte na to!“ volal na svou ženu a děti. „Koukejte, co muži přinesli domů. Je tu dost zlata a mincí na to, abychom si koupili malou farmu!“</p> <p>Walkinův bratr Bane se vrávoravě skláněl nad kořistí a zářil jako chlapec, který právě rodině donesl svého prvního uloveného jelena.</p> <p>Borenson překvapeně hleděl na barona, pak odvrátil zrak zpět na Drakena. Najednou to pochopil. Vyslal Drakena, aby sehnal jídlo a zásoby, zatímco Walkinové strávili noc okrádáním mrtvých. Draken mu nic neřekl. Borenson jen viděl, jak mu na obličeji plane stud.</p> <p>Co bylo ještě horší, Walkinové si dali závod − obírali těla dřív, než se k nim dostal Draken.</p> <p>V Borensonovi se vzedmula rostoucí vlna vzteku. Zrudl. Přistoupil k nim a stoupl na kořist Walkinů. „To není tvoje,“ prohlásil. „Obyvatelé Mystarie − kterým jsi kdysi přísahal věrnou službu − to potřebují. Ve jménu krále kořist zabavuji.“</p> <p>Walkin zatnul vzteky ruku v pěst, nahrbil se, ale snažil se krotit.</p> <p>„Nemáš právo mluvit jménem krále,“ ohradil se Owen Walkin. „Ne mystarijského. Tam už není král. Neexistuje Mystarie − jen hnijící mršina obíraná mrchožrouty.“</p> <p>„Fallion Orden stále žije,“ oponoval Borenson. „Je právoplatným dědicem. Vrátil se do Mystarie. Odplouvám nazpět, abych mu sloužil.“</p> <p>Baron Walkin vzhlédl k Borensonovi a oči mu jiskřily zlostí. Draken si náhle uvědomil, že otec toho zoufalce napadne. Baron přišel o všechno na světě, a tak ani neměl co ztratit.</p> <p>Draken instinktivně odtahoval Rain od mužů.</p> <p>„Měl jsem v úmyslu si o tom s tebou promluvit,“ pronesl baron Walkin nebezpečně. „Můj bratr a já jsme při té výpravě riskovali život, bratr málem přišel o nohu. Polovina je naše − přinejmenším. Mám na to také právo. Moje rodina trpí hlady. Všechno, co já a mí chlapci ukořistíme, si hodláme nechat.“</p> <p>Z Borensonova hrdla se ozvalo temné zavrčení. Byl to varovný zvuk, který Draken slýchával jen u psů.</p> <p>Sir Walkin nepotřeboval překladatele. Sehnul se a z boty vytáhl dýku. Ucouvl a připravil se do bojového postavení.</p> <p>Draken si ho prohlížel. Walkin asi býval silným bojovníkem, ale už dlouho necvičil.</p> <p>Borenson se potrhle zasmál. „Už jsem málem zapomněl, jaké trable může způsobit přivdaná část rodiny…“</p> <p>Baron Walkin se zasmál a začal kroužit napravo, oči mu krvežíznivě jiskřily.</p> <p>„Dostane se ti malého upozornění, človíčku,“ prohlásil Borenson. „Tento souboj nemůžeš vyhrát.“</p> <p>Walkin se poťouchle uchechtl. „To říkají všichni.“</p> <p>„Mohl bych tě srovnat levou zadní,“ znělo Borensonovo varování.</p> <p>Walkin udělal falešný výpad, pokoušel se Borensona vtáhnout do hry, hledal jeho slabé místo.</p> <p>Borenson se příkře zasmál. „Můžeš si nechat bedny s plátnem. Ty nějakou cenu mají.“</p> <p>Baron zavrtěl hlavou, oči se mu nebezpečně leskly.</p> <p>Zprvu si Draken myslel, že baron jen hraje divadýlko, že se neodváží na Borensona zaútočit.</p> <p>Ale nyní Draken pochopil Walkinovo uvažování. V sázce byla loď a poklad − bylo toho dost na to, aby si zajistil budoucnost v této divočině. Mohla by to být jeho poslední šance, jak se zaopatřit. Když nezíská kořist teď, mohl by se dožít smrti svých dětí vyhladověním během nadcházející zimy. Existovalo bohatství, za které stálo za to zemřít − nebo zabíjet. Walkinovi došlo, že mu nezbývá nic jiného než boj.</p> <p>Co to baron Walkin onehdy říkal? Draken se zamyslel. „Někdy je zabíjení činem z lásky…?“ Najednou Draken věděl, že baron mluví z vlastní zkušenosti. Zabíjel už dříve, aby ochránil rodinu.</p> <p>„Já na té lodi odplouvám do Mystarie,“ upozorňoval Borenson. „Všechno směnitelné zboží, které najdeme, půjde na platbu za potraviny a na bezpečnou cestu ve vodách Internooku. Jestli chceš, můžeš dostat svůj podíl, až skončí naše putování.“</p> <p>„To je bláznivý plán,“ odvětil Walkin. „Já se do Mystarie nevrátím. Vojevůdce Bairn vypsal na mou hlavu odměnu.“</p> <p>Tím Walkin rozhodl. Chce si vzít všechno.</p> <p>Ženy z Walkinova tábora stály s otevřenou pusou, ohromené náhlým obratem.</p> <p>Myrima vykřikla směrem k mužům: „Nechte toho! Oba toho okamžitě nechte!“ Postavila se mezi ně.</p> <p>Avšak nesprávně odhadla situaci. Pořád ještě doufala, že je to jen neškodné hašteření. Neuvědomila si, že se Walkin právě rozhodl je všechny pozabíjet. To měla být jeho jediná volba − zbavit se všech svědků, kteří by mohli někomu sdělit, co udělal. Nebude nic těžkého zbavit se těl. Ostatky téměř všech obyvatel Landesfallenu se vznášely na vodní hladině u břehů.</p> <p>Walkin popadl Myrimu, stáhl ji k sobě jako štít, zkušeně nastavil k jejímu hrdlu čepel a prohlásil k Borensonovi: „Odhoď zbraň!“</p> <p>Vtom zvolala Rain: „Otče, co to děláš? Nech ji!“</p> <p>Draken pustil Raininu paži a vytáhl svou zbraň. Tady končila slova a on věděl, jak se postavit k boji. Nehodlal se pokusit využít ženu, kterou miloval, jako štítu, proto ustoupil pro případ, že by ho chtěli Walkinovi muži obklíčit zezadu.</p> <p>Borenson se příkře pousmál. „Vidíš, synu, jak ti vrací rvou pohostinnost? Tento muž je skrz naskrz bandita, jak jsem si myslel už na začátku.“</p> <p>„Čest je luxus, který si mohou dovolit jen bohatí,“ odvětil baron Walkin.</p> <p>„Otče…!“ pokusila se oponovat Rain.</p> <p>„Jdi nám z cesty!“ zavrčel Walkin, ale Rain se postavila mezi oba muže. Bylo to velmi odvážné gesto. Nebo možná pošetilé.</p> <p>Borenson stále ještě nevytáhl svůj nůž.</p> <p>Myrima uchopila barona za zápěstí s nožem a pokusila se mu ho vytrhnout. Byly časy, kdy Myrima měla schopnost přemoci stisk muže, ale přišla o ni poté, co vojevůdci Internooku zničili Mystarii.</p> <p>Rain se vrhla vpřed po otcově zápěstí a snažila se Myrimu osvobodit. Při rvačce zasáhl a baronova čepel Rainino předloktí. Začala téct krev.</p> <p>Některé děti poplašeně křičely. Rain se zapotácela, položila si na ránu dlaň a snažila se zastavit krvácení.</p> <p>V očích barona Walkina se zalesklo náhlé rozhodnutí. Rozhodl se Myrimu zabít. Popadl ji za bradu a zaklonil jí hlavu, aby si uvolnil cestu k jejímu hrdlu.</p> <p>Při tom pohledu se siru Borensonovi rozostřil zrak. Tvář mu potemněla a zkroutila se divokou zuřivostí.</p> <p>Vyrazil tak rychle, že Drakenovy oči ani nezaregistrovaly jeho útok. Nepředpokládalo se, že by tak velký člověk dokázal reagovat s takovou hbitostí.</p> <p>Ne, uvědomoval si Draken, lidské bytosti se nepohybují tak rychle!</p> <p>Borenson uchopil Walkinovo zápěstí s nožem. Zakroutil jím, jako by se ho snažil odzbrojit, ale nejspíš špatně odhadl svou sílu: Walkinovo zápěstí zapraskalo jako lámající se větev. Byl to děsivý zvuk.</p> <p>Borenson popadl sira Walkina levou paží a zvedl ho do vzduchu. Třepal jím jako hadrovou panenkou, cloumal jím tak, až se zdálo, že Walkinovi upadne hlava. Dobrých deset vteřin Borenson řval a jeho děsivý hlas připomínal spíše lva než člověka.</p> <p>Scéna byla naprosto strhující, čas jako by se zpomalil. Borenson řval a řval, zíral skrz barona, zatímco ženy volaly, aby přestal.</p> <p>Baron křičel bolestí a hrůzou Oči mu téměř lezly z důlků. Borenson jako kdyby neslyšel: nebyl k utišeni. Obrovské palce zaryl do baronových paží, nořil je do měkkého svalstva jako dýky. Svíral ubohého muže tak silně, až se na baronově tunice objevily krvavé skvrny.</p> <p>Pak Borenson zaječel a škubl rukama do stran, čímž barona roztrhl na dvě poloviny.</p> <p>Krev stříkala na všechny strany, leskla se jako rubíny na slunci, a Draken zahlédl modrobílé kosti baronových žeber. Z baronova hrudního koše se vyvalila plíce a část vnitřností.</p> <p>Borenson stále řval, třásl tím mužem, zvedl ho nad hlavu a nakonec baronem Walkinem mrštil do vzdálenosti šedesáti stop − dolů přes útes.</p> <p>Walkin s praskavými zvuky narazil na kamení a o vteřinu později padl do vody.</p> <p>Borenson se otočil k ostatním z Walkinova klanu, svaly měl napjaté, a s jekotem vyčkával, kdo se mu postaví tentokrát.</p> <p>Nikdo se neodvažoval ani pohnout. Borenson tam stál, mračil se a těžce oddechoval.</p> <p>Obr byl jako smyslů zbavený. Zíral do davu, jako by hledal dalšího protivníka, kterého by roztrhl vejpůl. Z rukou mu odkapávala sražená krev.</p> <p>Bane a ostatní Walkinové instinktivně couvali. Děti křičely hrůzou a strachy brebentily jedno přes druhé. Rain jen stála ohromená − nad tím, čeho se dopustil její otec, i nad Borensonovou reakcí.</p> <p>Dokonce i Draken se obával toho, co Borenson bude dělat dál.</p> <p>Pak Borenson pomalu začínal přicházet k sobě. Stál, civěl, očima těkal z místa na místo a nebyl schopen zaostřit na něco konkrétního. Zvedl ruce, zadíval se na zaschlou krev kapající z jeho paží a zasténal.</p> <p>Draken tomu nemohl uvěřit. Jak nad tím zpětně uvažoval, uvědomil si tu chvíli, kdy jeho otec ztratil sebekontrolu. A Draken věděl, že už se mu vrací vědomí. Avšak mezitím byl jeho otec… úplně mimo, jednal čistě na základě svých instinktů. Dokonce ani nebyl divákem této bitvy.</p> <p>Owenova manželka Greta stála bez pohnutí, bílá jako stěna. Civěla na Borensona, jako by se právě probudila z hrůzného snu do ještě většího děsu, a pak tichým hlasem pronesla: „Posbírejte svoje věci, děti. Musíme odejít. Musíme jít pryč, a to hned.“</p> <p>Chvěla se, byla vyděšená. Neodvažovala se obrátit se k obrovi zády, bála se, že znovu zaútočí. Nespouštěla ho z očí, zatímco se děti shromažďovaly kolem.</p> <p>Borenson neudělal jediný pohyb, aby ji zastavil.</p> <p>Děti plakaly a polekaně se rozhlížely. Baneova žena svého muže zahrnula výčitkami, rozkazovala mu, ať „něco udělá“, zatímco jiná mladá žena mezi zuby cedila nadávky: nazývala obra „ošklivou zrůdou“ a „sloním hovnem“.</p> <p>Rain se na chvíli zarazila: těkala pohledem mezi svou rodinou a Drakenem, nebyla si jistá, koho zvolí.</p> <p>„Zůstaň, chceš-li,“ zaprosila Myrima tiše k Rain. Rain zaváhala. Zahleděla se na Myrimu, po jejíchž tvářích se řinuly slzy. Hrůza celé scény ji přemohla. Obrátila se a vydala se za svým klanem.</p> <p>Ozvalo se Drakenovo zvolání: „Rain!“</p> <p>Myrima mu řekla: „Můžeš jít s ní, chceš-li.“</p> <p>Draken stál v mukách rozhodování. Věděl, že s nimi nemůže odejít. Nyní by ho Rain a její rodina už nikdy neakceptovali. Navíc si jimi už nebyl tak jistý. Baron měl v úmyslu je všechny zabít.</p> <p>Celý Walkinův klan se dal na útěk, posbírali svých pár tlumoků se zbožím a mizeli ve stínech, které vrhaly balvany.</p> <p>Borenson zavrčel: „Budou i jiné ženy, synu. Málo mužů se v životě zamiluje jen jednou.“</p> <p>„Ona je výjimečná,“ poznamenal Draken.</p> <p>Borenson potřásl hlavou, bolestně pohlédl na chlapce a dodal: „Ne až tolik výjimečná.“</p> <p>Draken se otočil na patě a zahučel k otci: „A ty máš ještě nervy mi tady něco povídat o disciplíně!“ Draken se chvěl, s námahou hledal slova, jimiž by uvolnil všechen vztek a pocit zmaru.</p> <p>Borenson se odvrátil, protože se mu nemohl podívat do očí.</p> <p>Borenson promluvil: „Já jsem berserker, po dvě stě generací šlechtěný k tomu, abych zabíjel wyrmlingy. Přivítám je svou zuřivostí.</p> <p>Dokonce i mezi těmi, kteří jsou vychováváni jako berserkeři, jen jeden z deseti to dokáže − kromě bolesti bitvy, strachu a váhání, musím se vydat na temné místo, odkud se živá duše nedostane bez újmy…“</p> <p>Borenson pozoroval Walkiny, zavrtěl hlavou a procedil mezi zuby: „Oni se vrátí. Měli bychom odsud odejít − a brzy.“</p> <p>„Nevrátí se,“ odvětila Myrima. „Bojí se tě víc než ty jich.“</p> <p>„Strach činí zbabělce nebezpečnějším,“ zanotoval Borenson.</p> <p>Borensonovo tělo se třáslo od toho, jak ze sebe vydal vlnu vzteku. Bylo připraveno k boji, každý sval mu jen hrál. Draken si vzpomněl, že takto reagují vyšlechtění lovečtí psi před honitbou.</p> <p>„Neměl jsem na vybranou, musel jsem ho zabít,“ vysvětloval Borenson Myrimě. „Ten muž tě ohrožoval.“</p> <p>Myrima vykřikla: „Křičel jsi na děti! To se nedělá. Nejenže vlastně nevím, kdo jsi, ale ani netuším, co vlastně jsi.“ Zarazila se. „Aaath Ulber, tak ti říkají na tom druhém světě?“</p> <p>„Znamená to Nejvyšší Berserker, nebo Největší z Berserkerů,“ vysvětloval Borenson.</p> <p>„Takže Aaath Ulber,“ poznamenala Myrima znechuceně. „Od nynějška ti budu říkat Aaath Ulbere.“</p> <p>Draken vnímal z obrova výrazu, co Myrima provedla. Tím, že ho nazvala cizím jménem, se od něj distancovala.</p> <p>Následovalo krátké ticho. Draken si vtiskl nové jméno do paměti.</p> <p>Po tváři Aaath Ulbera se rozprostřel nesmírný smutek, ale setkal se jen s Myriminou výčitkou: „Dobrá tedy, Aaath Ulbere.“</p> <p>Draken stál mezi nimi zcela vyvedený z míry. Bál se Aaath Ulbera, jímala ho hrůza z toho, co udělal. Jeho prudkost byla tak rychlá a výbušná.</p> <p>„Walkin si zasloužil trest,“ pronesl Aaath Ulber klidně. „Kdyby byl ještě naživu, zabil bych ho znovu. Plánoval mou smrt a pak byste přišli na řadu vy.“</p> <p>„Jak si tím můžeš být jistý?“ vyptávala se Myrima.</p> <p>„Viděl jsem mu to v očích,“ odpověděl Aaath Ulber.</p> <p>„Tak ty v tom druhém světě dokážeš číst myšlenky?“ dorážela Myrima.</p> <p>„Jen povrchně.“ Na Aaath Ulberově tváři se objevil divoký úsměv. Pokusil se Myrimin hněv odbýt vtipem. „Nebudeme se aspoň při každém hostenfestském posvícení muset hádat, které z rodin se dostane husích jater.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>8</strong>ŠPÍNA</p> <p><emphasis>Mnohý člověk, který pracně smývá špínu z rukou po poctivé dřině, nikdy nepomyslí na skvrny na své duši.</emphasis></p> <p><emphasis>− Emír Owatt z Tulistánu</emphasis></p> <p>Než Borensonovi opustili tábor, museli zařídit několik věcí. Potřebovali naplnit prázdné sudy vodou. Rodina se vydá do Fossilu, aby sehnali zásoby.</p> <p>A bylo zapotřebí pohřbít dítě.</p> <p>Myrima čekala na Ulberův návrat, aby se smutného obřadu mohla účastnit celá rodina. Chtěla, aby truchlili společně. Nikdy dříve o dítě nepřišla. Pokládala to za notnou dávku štěstí. Nyní měla pocit, jako by byla připravena i o dobu smutku.</p> <p>Fallion spojil světy, uvažovala Myrima, a moje rodina se rozpadá.</p> <p>Vypověděla Ulberovi, jak ji za svítání navštívil přízrak Erin, a řekl jí, že se mají vydat ke stromu Krále Země.</p> <p>Ulber zvážněl, rozvažoval. Litoval toho, že ji neviděl, ale šance byla pryč a čas se nedá vrátit.</p> <p>„Mluvila s tebou?“ zeptal se udiveně.</p> <p>„Ano,“ odvětila Myrima. „Její hlas byl vzdálený, jako píseň přicházející z daleka, ale slyšela jsem ji.“</p> <p>„Špatné znamení,“ poznamenal Aaath Ulber. „Nepřestávám se divit. Jsme dva v jednom těle. Představuje Erin nyní dva duchy? Tak získala své schopnosti?“</p> <p>Myrima zavrtěla hlavou, neměla sebemenší tušení.</p> <p>„A pokud splývají přízraky,“ dodával Ulber, „znamenáte, že v mém těle jsou také spojeny duše dvou lidí?“</p> <p>Ta představa ho hluboce zneklidnila. Ale nebylo možné zjistit pravdu. Byla to záhada, na kterou nikdo neznal odpověď, a tak se zeptal: „Pohřbíme Erin do vody nebo do země?“</p> <p>Myrima se zamyslela. Byla služebnicí Vody a vždycky si říkala, že by chtěla být pohřbena ve vodě. A na domovském ostrově sira Borensona bývalo zvykem pohřbívat mrtvé tak, že je pustili po moři.</p> <p>Avšak voda ve staré řece byla špinavá a Myrima nechtěla, aby v ní plulo tělo její dcery. Kromě toho, pokud se Myrima někdy vrátí do Landesfallenu, bude chtít vědět, kde najde tělo své dcery.</p> <p>A tak Myrima prohlásila: „Uložme ji tady, v suché zemi, kde bude blízko farmy.“</p> <p>Aaath Ulber se nehádal a pustil se do kopání hrobu, i když neměl žádné nástroje. Obr došel k místu, kde se zdálo, že je země měkká, a dal se do hloubení: používal velký kámen, kterým dlabal hlínu.</p> <p>Myrima s Drakenem váleli prázdné barely do nákladního prostoru lodě; otevírala jeden po druhém a očichávala je. Většina z nich páchla po víně nebo po pivu: ty odvalila k potůčku, který vycházel z útesu. Dala se do plnění jednoho po druhém, chystala je na cestu. Pak se zahloubala do sepisování dlouhých seznamů věcí, které, jak doufala, pořídí ve vesničce Fossil: provazy, lampy, knoty, křemeny na podpal, troud, oblečení, jehly a nitě, háčky na ryby, boty, motouzy, pláštěnky, léky − seznam neměl konce, na rozdíl od peněz.</p> <p>Pak znovu přepravovala prázdné barely ke skále, kde zurčel potůček, a plnila je. Byla to pomalá práce. Když skončila, uvědomila si, jak se jí třesou ruce.</p> <p>Popocházela kolem barelů s napjatými nervy. Nemohla se zbavit pocitu, že by se měla vydat za Walkiny a pokusit se jim nabídnout omluvu, snažit se to urovnat.</p> <p>Avšak nic, co by podnikla, by nezahladilo škodu, ke které došlo. Baron Walkin byl mrtev. Možná si to zasloužil, možná ne. Myrima měla nemalé pochybnosti v tom smyslu, že kdyby Aaath Ulber spoléhal na vyjednávání, kdyby k situaci přistupoval rozumněji, dalo by se tragédii předejít.</p> <p>Avšak Aaath Ulber barona zabil, sebral Walkinům všechny peníze a nechal je bez prostředků.</p> <p>Přišli na naše pozemky s holýma rukama, uvažovala, a s prázdnou i odešli.</p> <p>Vypadalo to spravedlivě, ale Myrima věděla, že tomu tak není.</p> <p>Draken vyšel na vrcholek útesu a zamířil ke křoví. „Budeme potřebovat hodně dříví na oheň,“ prohlásil. Samozřejmě že to byla pravda, a Myrima se té dřiny obávala. Nanosit dostatek dříví na dlouhou cestu zabere hodiny a jí bylo jasné, že tak dlouho nemohou čekat − starosta Fossilu a jeho lidé k nim beztak zběsile pádlují.</p> <p>„Posbírej tolik, aby to stačilo na den nebo dva,“ volala za ním. „Můžeme se zastavit cestou podél pobřeží a něco nasbírat.“</p> <p>Sage přistoupila k jednomu z barelů a schoulila se k němu. Dívka se chvěla, oči měla plné slz. Bylo jí pouhých třináct let a nikdy neviděla nic podobného tomu, co Ulber udělal Owenu Walkinovi.</p> <p>Potřebuje útěchu, napadlo Myrimu. Mohla bych provést kouzlo, jímž bych zapudila tyto vzpomínky… Ale to by nebylo dobře. Musí se naučit žít s podobnými věcmi, když se vracíme do Mystarie. „Je ti něco?“</p> <p>Sage zavrtěla hlavou. Zírala do barelu s vodou rozostřeným pohledem. „Táta toho muže roztrhl napůl.“</p> <p>Myrima se v životě řídila jedním pravidlem. Nikdy nikomu nevyčítala něco, co nedokázal ovládnout. Takže by se nikdy neposmívala pošetilci, i kdyby byla jeho pošetilost nebetyčná. Nikdy by neznevažovala mrzáka či burana.</p> <p>Ale co Aaath Ulber? Byl vinen vraždou, nebo to udělal v pomatení smyslů?</p> <p>Nechtěla ho před Sage ospravedlňovat. Ale viděla, jak Aaath Ulber přišel o zdravý rozum, když ho napadl. Nebyl sám sebou. Navíc měla Myrima tušení, že se opravdu nedokázal ovládat.</p> <p>„Řekla bych… že to udělal, aby nás ochránil,“ prohlásila Myrima. „Obával se toho, co by Owen Walkin mohl provést. Myslím si… že měl právo ho zabít. Přála bych si, aby nebyl tak krutý… takhle zabít člověka, před očima nás všech, jeho ženy a dětí…“</p> <p>„Je mi z toho zle,“ pronesla Sage. Její pleť měla nazelenalý odstín, očima zoufale těkala z místa na místo.</p> <p>„Jestli chceš zvracet,“ dodala Myrima, „nedělej to tady.“</p> <p>Sage však chvíli seděla a držela celou tu hrůzu v sobě. „Takže… Aaath Ulber se narodil, aby zabíjel.“</p> <p>Myrima zahlédla vztek v očích Aaath Ulbera, jak se jeho mysl bouří proti tomuto činu. „Podobní muži žili kdysi také v našem starém světě, nechali se unést svou zuřivostí. Je to… zuřivost Aaath Ulbera je jako nemoc. Nelíbí se mi. Nesouhlasím s tím, co provedl. Ale nemohu ho za to vinit. Kdybys dostala kašel, také bych tě neodsoudila. Nebylo by na tom nic špatného. Spíše bych ti nabídla byliny, které by ulevily tvému hrdlu, a obklady bych zaháněla horečku. Snažila bych se tě vyléčit. Obávám se však, že léčení tvého otce je mimo mé schopnosti. Znám jen několik mírumilovných run, které ho trochu zklidní. Můžu to zkusit, ale bojím se, že jeho lék se nachází jedině v Mystarii − v rukou Falliona. Musíme ho najít a přimět ho, aby ty dva světy rozpojil.“</p> <p>„Byl to otec, kdo začal šarvátku?“ vyptávala se Sage. „Draken tvrdí, že to byla jeho vina. Prý to začal otec.“</p> <p>Sage se od předešlého dne rodičům ztrácela. Pořád ještě potřebovala otce. A tak se Myrima rozhodla co nejdéle udržovat v dívce iluzi, že o otce nepřišla.</p> <p>Myrima se otázala: „Co myslíš ty?“</p> <p>„Draken říkal, že když táta poprvé objevil Walkiny, urazil je. Rain nazval courou. Takže to začal otec a Owen Walkin se to pokusil skončit.“</p> <p>Myrima vnímala logiku konfliktu. „Nebyl to Aaath Ulber, kdo začal,“ vysvětlovala Myrima, „byli to Walkinové. To oni se neoprávněně zdržovali na naší farmě. Mysleli jsme si, že nám na třešně chodí ptáci, ale sama víš, jak to vlastně bylo.“</p> <p>„Draken jim dovolil, aby se tu usadili.“</p> <p>„Protože miluje jejich dceru,“ dodala Myrima. „Ale Draken neměl právo je tu nechat přebývat. Nebyla to jeho farma. Ty bys taky neodnášela pryč mléko naší krávy, je to tak? A to dělal Draken. Měl jít za otcem a požádat ho o povolení. Nebo se měli zeptat Walkinové.“</p> <p>Myrima to nechtěla říkat nahlas, ale napadlo ji, jestli Walkinové nepoužili Rain jako vějičku na Drakena. Jestli nekalkulovali s tím, že se ti dva do sebe zamilují. Možná podporovali Drakenovy city s vědomím, že jeho otec je bohatý statkář, který by jim mohl odkázat pozemek. Nakonec to byla mezi lordy starobylá tradice při zajišťování majetku. Podle úvah Myrimy to nemělo daleko k prostituci.</p> <p>„Tvůj otec měl právo je vyhostit,“ prohlásila Myrima. „Už jsme o nezvaných přistěhovalcích mluvili dříve. Není to sice zdvořilé, ale musí se to tak dělat.“</p> <p>„Ale Walkinové měli v táboře děti,“ oponovala Sage. „některé z nich byly ještě malinké. Neměly by trpět hlady jen proto, že… jejich rodiče se dopouštějí chyb.“</p> <p>„Tak to chodí,“ vysvětlovala Myrima. „Když rodiče dělají chyby, často to odnesou jejich děti.“ Vzpomněla si na Erin, na mysl jí přišla i Sage. Co by musely její děti snášet, kdyby měly nést následky jejího konání?</p> <p>To se neodvažovala říct, ale připomnělo jí to, jak moc se bojí plánů Aaath Ulbera. Hodlal vzít celou rodinu zpět do války.</p> <p>„Ta loď doopravdy nepatří otci,“ poznamenala Sage. „Nepatří nikomu. Otec by si ji neměl jen tak vzít.“</p> <p>„Aaath Ulber je válečník,“ zdůraznila Myrima. „Když je lord ve válce, často se dostane do situace, kdy musí zabavovat zboží − potraviny pro své vojáky, přístřeší pro raněné, koně, kteří potáhnou vozy. Vezme si minimum, aby pomohl mnohým. A to tvůj otec provedl s lodí. Owen Walkin to věděl. Byl také voják. Baron Walkin porušil přísahu.“</p> <p>Sage zírala do barelu. Byl skoro plný a v jejích modrých očích tančily pablesky světla z vodní hladiny.</p> <p>„Otec se změnil,“ pronesla Sage. „Už ho vůbec nepoznávám. Neuvažuje stejně jako my, protože jak by to jinak siru Owenovi mohl udělat?“</p> <p>„Obávám se, že máš pravdu,“ připustila Myrima. „Aaath Ulberovi lidé jsou ve válce s wyrmlingy už tisíce let. Během ní jeho lidé ztratili všechno − pozemky, přátele, svobodu volně se pohybovat. Ve světě Aaath Ulbera se mohl rozhodovat jen mezi několika ženami, které připadaly v úvahu ke sňatku. Očekávalo se od něj, že se ožení se ženou z válečnických klanů, s někým, kdo zajistí dobrý odchov. V jeho světě se předpokládalo, že se všeho vzdá ve prospěch služby lidu − dokonce i lásky.“</p> <p>„Myslím si, že lidé, kteří se vzdají lásky,“ prohlásila Sage, „musí být jiní. Člověk, který se vzdá lásky ve prospěch války, by se vzdal čehokoliv. Myslím si, že jen očekával, že se Walkin vzdá lodě. Nenapadlo ho, že by se na to měl zeptat, protože v jeho světě by se ptát nepotřeboval.“</p> <p>Myrima si prohlížela svou dceru, překvapená hloubkou dívčiných úvah. „Myslím, že máš pravdu. Měla by sis to zapamatovat. Ty a já, obě známe tvého otce, ale ještě se musíme dozvědět, jaký je ve skutečnosti Aaath Ulber.“</p> <p>* * *</p> <p>Rain nepřestala milovat Drakena; tím si byla jistá, když odcházela z Borensonova tábora. K obkladu zraněné paže použila chomáč trávy, aby přestala krvácet. Rána nebyla velká, ale hluboká.</p> <p>Vzpomínka na scénu, při které přišel její otec o život, ji neustále oslepovala svou intenzitou. Pachtila se po hrbolaté stezce, často zakopávala o kamení a kořeny stromů.</p> <p>Myšlenky se jí zadrhávaly, nervy měla napjaté.</p> <p>Podél stolové hory se nacházelo něco jako cesta − nerovná a úzká. Občas ji v zimě používali vozkové, říkal Draken. Nebyly tam však žádné domy, sebemenší známka lidského života. Jen ostré, kamenité srázy − někdy červené od železa, jindy křídově bílé − tyčily se bez ladu a skladu všude v okolí; na některých místech se kamení táhlo jednu únavnou míli za druhou. Vrstva hlíny byla tak tenká, že na ní rostla jen řídká tráva, a stín skýtala místa u občasných potůčků.</p> <p>Miluji Drakena, říkala si pořád dokola a chtěla se k němu vrátit. Ale nesnesla přítomnost Aaath Ulbera. Jeho chování vrazilo klín mezi ni a Drakena a Rain se obávala, že ho navždy ztrácí.</p> <p>Se stejnou naléhavostí si uvědomovala, že nesnese pomyšlení, že by nyní opustila svou matku. Walkinův klan byl velmi chudobný. Rain byla nejstarší ze sedmi dětí. Život tady v divočině bude hodně tvrdý, ale bez otce to bude mnohem horší. Rain cítila, že je matčiným dlužníkem, nemohla] i nechat samotnou.</p> <p>Takže jí zbývalo jediné: musí přimět Drakena, aby zůstal.</p> <p>Uvědomila si, že kráčí jen pomalu. Walkinové se brzy roztrousili, vedla je matka Rain, upjatě se nesla a dělala dlouhé, rozhodné kroky.</p> <p>Matky nesly malé děti, otcové batolata a každé dítě starší pěti let muselo šlapat po svých. Malí však nezvládali neměnné rychlé tempo, ani nemohli jít příliš daleko. Po jedné míli se začali opožďovat.</p> <p>Rain se držela poslední, aby zajistila jejich bezpečí. Věděla, že tady na srázech se zdržují velké kočky, které by dokázaly ulovit velkého rangita nebo odvléct dítě. Slyšela je před dvěma dny v noci, jak skučí temnotou, když se pokoušela usnout.</p> <p>A tak se loudala na konci skupiny. Její teta Della se k ní zanedlouho přidružila. Della byla o deset let starší než Rain a měla už pět dětí. Její jazyk byl ostrý jako břitva a nebrala si servítky: upřímně vyřkla vše, i ty nejkrutější myšlenky.</p> <p>„Neuvažuješ o tom, že by ses vrátila k Drakenovi, viď?“</p> <p>„Ne,“ odpověděla Rain. To slovo se jí pomalu válelo v ústech.</p> <p>„Nemůžeš se k němu vrátit. To jenom díky tobě jsme v téhle bryndě.“</p> <p>Znělo to podivně. „Co tím chceš říct?“</p> <p>„Kdyby tě nechytil vojevůdce Grunswallen, Owen by ho nikdy nemusel zabít, aby bránil tvoji čest.“</p> <p>Rain přemohlo nutkání se bránit. „Co si pamatuju, zrovna jsem ve sklepě tloukla máslo, když mě ‚chytili‘. Nebyla to moje vina. Někdo − některý ze sousedů − mě udal.“</p> <p>„Ale proč?“ vyptávala se Della. „Zřejmě jsi někoho urazila. Chtěli, abys zmizela.“</p> <p>Rain věděla, že to není pravda. „Neměla jsem žádné nepřátele. Byli to jen nespolehliví obyvatelé města, kteří doufali, že tak pro sebe získají nějaké výhody.“</p> <p>„Nebo se třeba někomu znelíbilo, jak pořád chodíš s nosem nahoru, jak se chováš, jako bys byla něco lepšího než oni! To jsem já, krásná dáma − šlechtického rodu.“</p> <p>Dellu nebylo možné pokládat za příjemnou společnici. Nebyla ošklivá. Šlo spíš o to, jak odporná se cítila uvnitř. Její otec neměl titul, i když patřil k váženým pěstitelům dobytka.</p> <p>„To jsem nikdy nedělala,“ prohlásila Rain „Nikdy jsem nebyla domýšlivá Matka mě učila, abych nosila hlavu vzhůru, abych se ostatním dívala zpříma do očí. To není stejné jako pýcha.“</p> <p>Della otevřela ústa a zastavila se, což bylo znamení, že se chystá říct něco zvláště ohromujícího. „Jestli se vrátíš k tomu chlapci, pak otci vysekneš pořádnou poklonu. Zemřel, když chránil tvou čest.“</p> <p>A v tom byl ten problém, pomyslela si Rain. Nezemřel, aby hájil její čest. Viděla výraz v jeho tváři, než došlo k boji. Chtěl zabít Aaath Ulbera − a Drakena a každého, kdo se dostane mezi něj a jeho peníze.</p> <p>„Otec chránil mou čest,“ prohlásila upřímně, „ale přitom pramálo myslel na tu svou.“</p> <p>„Snažil se uživit rodinu,“ vysvětlovala Della, „jednou pochopíš, čím musel projít, až probdíš noci nad starostmi, jak nakrmit ty nejmenší.“</p> <p>Mohl se pokusit to vyřešit, pomyslela si Rain. Della se ho snaží ze všech sil bránit. Najednou jí to došlo. „Myslíš si, že je to moje vina, že je otec mrtev?“</p> <p>„Umřel, aby ochránil tvou čest,“ trvala na svém Della. Zakopla o kořen a zavrávorala. Přehodila si dítě z jedné paže na druhou, poplácala ho po zádech a konejšila ho, aby usnulo. Dítě bylo na světě pouhých devět týdnů. Trpělo často kolikou a mnohdy proplakalo celou noc. Nyní zvedlo hlavu, jako by se chystalo zakvílet, ale místo toho si znovu lehlo a spalo.</p> <p>Taky by mě sužovaly koliky, kdybych musela pít Dellino kyselé mléko, říkala si Rain.</p> <p>Pokusila se vystopovat Dellinu logiku. Když Rain lapili a odvedli do sídla vojevůdce Grunswallena, Owen čekal, až opustí svůj domov, a pak ho přepadl na tržnici, když přemohl jeho stráže.</p> <p>Pokoušel se ochránit Raininu čest, ale zasáhl příliš pozdě. Ten tlusťoch ji stačil znásilnit.</p> <p>Přesto Owen věděl, že jeho čin uvalí na něj a jeho rodinu trest, takže toho dne se musela celá rodina dát na útěk. Na lodích se po proudu přepravili o třicet mil dál, do města dorazili v noci a celé dny se plížili krajinou.</p> <p>Týden se nezastavili, ani aby koupili jídlo, jenom aby se nesetkali s cizinci. Cestovali jedině v noci.</p> <p>Když se znovu vynořili, dvě stě mil od domova, zaslechli řeči o tom, že celé vlastnictví Owena Walkina bylo „vyčištěno“.</p> <p>Zprvu si Rain myslela, že to byla jejich chyba, že se Grunswallenovi lidé pomstili na lidech žijících na jejich panství. Ale bardi se shodli na jednom − pozemky byly vylidněny ráno a noví osadníci začínali přijíždět před polednem.</p> <p>To mohlo znamenat jediné: Grunswallen prodal jejich území už před několika měsíci − možná před rokem.</p> <p>Jen se ho zmocnila ještě větší vlna chamtivosti, jak se čas vyčištění blížil. Když z ní udělal otroka, prostě to byl jen poslední šílený čin ze seznamu mnoha.</p> <p>Rainin otec ji tedy zachránil. Vlastně zachránil celou rodinu, a proto k němu Rain cítila vděčnost. Necítila se však vinna za způsob, jakým přišel o život.</p> <p>Nepřála si to. Nevnímala, jak je smrt blízko. Byla by tomu zabránila, kdyby mohla.</p> <p>„Říkáš, že můj otec zemřel pro mou čest, ale mně připadá, že zemřel pro nás pro všechny − prostě se snažil přežít.“</p> <p>„Neměla jsi mezi ně vstoupit!“ prohlásila Della. „Tvůj otec se tomu obrovi nemohl postavit − když ses do toho připletla!“</p> <p>Nyní vyšly skutečné Delliny pocity na povrch. Rain zachvátila zlost. Pokoušela se otce uklidnit, zabránit mu v nesmyslné vraždě. Doufala, že si vzpomene na svou čest.</p> <p>Teď však pochopila skutečný důvod Dellina vzteku Došla k závěru, že Owen reagoval příliš pomalu právě proto, že se bál, aby nezranil dceru.</p> <p>Možná má pravdu, napadlo Rain.</p> <p>Na chvíli se zarazila, bylo jí nevolno, přemáhaly ji otázky, které se jí honily hlavou.</p> <p>Dellin nejmladší syn kráčel jen s největším vypětím sil. Otočil se a zakňoural. „Chci vodu.“</p> <p>„Voda je tam, kam jdeme,“ ujistila ho Della.</p> <p>Cesta se před nimi vinula kolem dlouhého pásu šedých skalisek, který neskýtal ani hlodášový keř nebo stéblo trávy. Slunce nemilosrdně žhnulo. Rainina matka si razila cestu v čele skupiny a docházela k řadě gumovníků a divokých slivoní, což byl jasný příslib toho, že míří k potoku. Vzdálili se na dvě míle od Borensonova tábora.</p> <p>Najednou se Rainina matka dala do rychlého běhu, natahovala nohy, kterými dupala po cestě. Jako by se osvobodila jako by utíkala od všech starostí minulosti.</p> <p>„To je celá ona,“ poznamenala Della, jako by čekala, že její sestra poběží. „Přímo do města. Tenhle slavný lord Borenson bude viset, až na ni znovu narazí.“</p> <p>Rainina matka mířila do Fossilu. Bude to dlouhý běh − dvacet mil − ale zvládne to za několik hodin.</p> <p>Do Raininy tváře se nahrnula krev, svářil se v ní stud a vztek.</p> <p>Bála se toho, jak její matka celou historku překroutí. Nemohla doufat v projevy soucitu, kdyby řekla pravdu, a tak bude muset lhát: bude obyvatelům města vyprávět, jak obr zabil jejího manžela, to bezcitné zvíře, které její ubohou rodinu hodlalo okrást o tu trochu kořisti. Pozapomene se zmínit, co provedl její manžel.</p> <p>Rain se však cítila jistá jednou věcí. Bez ohledu na to, co se přihodilo, Aaath Ulberovi by se nedostalo spravedlivého slyšení. Lidé by vnímali jeho velikost a jeho nezvyklé rysy, a podle toho by ho soudili.</p> <p>Nejspíš by měl být podle práva popraven. Nezáleželo na tom, zda pro zabití nebo pro krádež. Trest by byl v každém případě týž. Spravedlnost tady v divočině byla drsná a nevyhnutelná.</p> <p>Rain spěchala, až dorazila k řadě stromů.</p> <p>Došli k relativně širokému potoku, mohl mít osm stop napříč. Podél jeho břehů rostly bílé gumovníky, plané jabloně a slivoně. Rain ho přebrodila a podívala se před sebe − přes široký prostor dalších šedivých skalisek, zpestřený poli rangitové trávy. Prohlížela si okolí.</p> <p>Ovocné stromy byly stejné odrůdy jako v Borensonově starém sadu. Nejspíš medvědi doupňáci a ptáci pojedli ovoce na jeho pozemcích před dávnými lety a pak vykáleli jejich semena tady na hřebem skal. A tak ovocné stromy podél potoků zplaněly.</p> <p>„Zdá se, že je to dobré místo k táboření,“ ozval se Bane. Byl nyní nejstarší z Walkinových bratrů. Vybízel rodinu, aby rozestavila tábor pod stromy, zatímco děti se vydaly hledat potravu.</p> <p>O hodinu později polovina dětí spala. Rain se brodila v potoce, vytahovala kameny, aby děti mohly chytat raky, když vtom se objevil Draken.</p> <p>Jedno z dětí ho zahlédlo a zvolalo na poplach, jako by se chystal na tábor zaútočit.</p> <p>Když vstoupil do slunečního jasu zpoza starých broskvoní, zvolal: „Je tu Greta?“</p> <p>Zprvu nikdo neodpovídal. Rain se do vysvětlování nehrnula. Nakonec odvětila: „Je pryč… šla do Fossilu.“</p> <p>Sledovala, jak se jeho obličej proměnil, v jeho očích rostla zlost.</p> <p>Della se dala do smíchu: „Tvůj otec bude viset, jestli se městu podaří najít dost vysoký strom!“</p> <p>Několik dětí začalo výskat jako ozvěna: „Jo, jo, bude viset!“</p> <p>Draken strpěl urážky. „Až se vrátí,“ žádal, „mohla bys jí dát toto? Je to kořist, kterou Owen sesbíral minulou noc.“</p> <p>Pozvedl kus bílého plátna smotaného do váčku.</p> <p>Rain věděla, že se pokouší všechno srovnat. Měla podezření, že sem došel o své vůli, aby se postavil svému otci.</p> <p>„Nechceme ty vaše zatracené peníze,“ vykřikla Della. „Není to ani polovina částky, za kterou byste si nás mohli koupit.“</p> <p>Raininy úvahy běžely s větrem o závod. Della nechtěla jeho peníze, ale chtěla, aby zdvojnásobil svou nabídku?</p> <p>Draken uctivě položil peníze na zem. „Nesnažím se vás koupit,“ odvětil. „To je pro Gretu… a její děti. Doufal jsem, že by je mohla použít ke koupi pozemků a jídla, aby děti netrpěly hlady.“</p> <p>Nikdo neudělal jediný krok, aby zlato sebral. Dlouho tam stál a zíral na Rain, a ona jen stála v potoce a její srdce se tříštilo na kousky.</p> <p>„Jen abyste věděli,“ vysvětloval, „to neudělal můj otec. Každý by vám řekl, že můj otec byl spravedlivý muž. Ale od té změny… no, víte… Aaath Ulber… můj otec není sám sebou.“</p> <p>Draken stál a chvěl se, a hleděl Rain do očí. Byli od sebe vzdálení čtyřicet stop, ale jako by se bál přistoupit blíže.</p> <p>„Raději se kliď odsud, mladíku,“ zvolala Della.</p> <p>Draken zíral Rain do očí a vší mocí ji prosil: „Pojď se mnou!“</p> <p>Rain potřásla hlavou. Žádal po ní příliš. Otočila se a vyběhla ke stromům. Hlučně se vlekla, slzy ji oslepovaly. Když se ocitla ve stínech stromů, otřela si tvář a obrátila se čelem k Drakenovi, kterého zalévala sluneční zář, když se toporně plahočil ke skalám.</p> <p>„Tvůj papínek bude viset!“ ječela Della a děti s ní souhlasně pištěly, jedno z nich dokonce zvedlo váček se zlatem.</p> <p>Rain přemohl zmatek a zoufalost. Draken se pokusil udělat něco vznešeného, pokusil se věci urovnat. Ale její rodina se zachovala chamtivě a mstivě.</p> <p>Bývali jsme šlechtici, pomyslela si. Nyní jsou z nás jen žebráci a zloději, lháři a loupežníci.</p> <p>Rain Drakena milovala; o tom nepochybovala.</p> <p>Byl šlechetný a silný. Jako dítě sloužil v Gwardeenu, létal na zádech obrovských graaků. Obdivovala jeho odvahu, jeho oddanost lidem, kterým sloužil.</p> <p>Věděla, že v celém Landesfallenu by nenašla druhého muže, se kterým by toho mohla tolik sdílet. Oba jejich otcové bývali barony v Mystarii. Oba utekli na druhou stranu země, aby začali nové životy.</p> <p>Najednou jí došlo, že jejich otcové dokonce trpěli stejným nedostatkem. Draken se cítil být ponížený chováním svého otce, stejně jako Rain cítila rozpaky nad tím, čím se stal její otec.</p> <p>Kdyby se Draken více podobal mému otci, milovala bych ho silněji? Uvažovala Rain.</p> <p>Odpověď byla jasná.</p> <p>Vůbec bych ho nemilovala, došlo jí. Myslela bych si o něm, že je lakomý a nízký, nehodný citu.</p> <p>Toto náhlé poznání ji hluboce znepokojovalo. Problém tkvěl v tom, že se měnila celá její rodina, stávali se z nich lidé, které Rain nemohla respektovat, ani je tolerovat.</p> <p>Dlouhé minuty seděla v hlubokých stínech uprostřed háje. Přehnal se kolem ní červený stín, jak kolem prolétl denní netopýr v honbě za hmyzem.</p> <p>Nakonec vstala a vydala se na západ k Drakenovi, a snad také za lepší budoucností.</p> <p>Prošla kolem okraje tábora a obávala se toho, co řekne její rodina. Měla pocit, že ji pronásledovaly oči všech − dětí i jejích tet.</p> <p>Vystoupila do oslepujícího slunečního světla na stezku podél skalisek, když Della vyštěkla: „Doufám, že zemřeš společně s nimi!“</p> <p>Rain zvažovala několik odpovědí, než se otočila a řekla, „Dello, doufám, že vás čeká dlouhý a úspěšný život a že všichni dojdete pokoje.“</p> <p>* * *</p> <p>Půl hodiny poté, co Draken odešel, si Myrima uvědomila, že přestal nosit dřevo. Okamžitě věděla, kde by ho našla.</p> <p>Nebyla si jistá, zda se k ní vrátí.</p> <p>Aaath Ulber skončil s hloubením hrobu pro Erin a nyní ji do něho vložil. Znepokojeně se ohlédl směrem na východ a vyhlížel Drakena. Nakonec uznal, že jeho syn odešel, slovy: „Mám dojem, že jsme ztratili dalšího.“</p> <p>Pak odešel dolů k lodi a chystal se na cestu, když přenášel obrovské barely s vodou na palubu a ukládal je namísto. Byla to práce hodná jeho postavy. Myrima odhadovala, že každý barel váží téměř tři sta liber. Ona a Sage stěží s jedním pohnuly.</p> <p>Rodina se sešla u Erinina hrobu, každý z nich krátce promluvil, hovořili o nejlepších a nejkrásnějších vzpomínkách na ni, které budou chránit jako poklad.</p> <p>Když přišla řada na Myrimu, mluvila o modrých šatech, které pro ni Erin ušila na poslední Hostenfest z látky, kterou sama koupila. Erin je šila tajně, ve stodole, a když jí je předávala, Myrima se obávala, že jí nebudou sedět, nebo že budou špatně ušité. Takže byla ohromená tím, jak jí skvěle padly a že je Erin ušila stejně dokonale jako kterákoliv švadlena ve městě.</p> <p>Aaath Ulber povídal o tom, jak Erin svědomitě plnila všechny své domácí povinnosti. Když jí bylo šest, jednoho dne jí řekl, že bude krmit prasata, a ona od toho dne vždycky za svítání míchala pomyje. Víckrát jí říkat nemusel.</p> <p>Sage vyprávěla o době, kdy byla Erin pouhým batoletem a chtěla koně. Rodina žádného nevlastnila, a tak Sage odvedla Erin na pole, až našly medvěda doupňáka. Sage použila kousek sušené švestky, aby zvíře zklidnila, a podávala mu z kapsy sušené ovoce, aby ji následovalo. A pak mu vysadila Erin na hřbet, aby se mohla projet.</p> <p>Myrima se té příhodě zasmála. Slyšela ji poprvé a napadlo ji, kolik dalších utajených činů Sage z dobrosrdečnosti vykonala pro její děti.</p> <p>S těžkým srdcem pohlédla na východ: doufala, že se Draken vrátí, ale neviděla ho. Bylo velmi pozdě.</p> <p>Sehnula se k zemi a popadla první hrst hlíny.</p> <p>„Počkej,“ ozval se Aaath Ulber. „On se vrací!“</p> <p>Díky své výšce měl Aaath Ulber lepší rozhled. Vykřikl: „Spěchej!“</p> <p>O minutu později vběhl do tábora Draken. Vypadal vyvedený z míry a provinile.</p> <p>Myrima zvolala: „Nedokázal jsi Rain přimět, aby šla s tebou?“</p> <p>Draken zavrtěl hlavou.</p> <p>Aaath Ulber pronesl svým hlubokým hlasem: „Dal jsi jim to zlato?“</p> <p>Pobledlý Draken přikývl. Byl připraven přijmout jakýkoliv trest Aaath Ulbera.</p> <p>Aaath Ulber zavrčel: „Viděl jsem tě, když jsi ho bral.“ připustil. „Nic to mezi námi neurovná, ale Greta ti za něj bude v zimě vděčná.“</p> <p>„Greta tam nebyla,“ vysvětloval Draken. „Utíkala dál do Fossilu, aby řekla lidem, co se přihodilo.“</p> <p>Myrima zneklidněla. Lidé se bez váhání přikloní k chudé vdově, až uslyší její povídačku. Jediné, v co mohla Myrima doufat, až se vydají do města, bylo, že se jim podaří, že popadnou něco zásob, a pak zmizí dříve, než dorazí Greta.</p> <p>Navíc tu byla záležitost se starostou a jeho muži, kteří byli na cestě, aby jim zrekvírovali loď.</p> <p>„Tolik práce, a tak málo času,“ zalitoval Aaath Ulber. Dal se do zahrabávání Erinina hrobu.</p> <p>O pár chvil později už byla rodina na lodi. Draken ji odvázal a pak rozvinuli plachtu.</p> <p>Nacházeli se ani ne šedesát stop od břehu, když shora z útesu zaslechli křik.</p> <p>Z kopce dolů běžela Rain, pak se objevila na břehu a skočila do vody. Muži chvíli zápasili se svinutím plachty, zatímco Rain jim plavala vstříc. Loď se stále rychleji vzdalovala od břehu. Rain neuměla tak rychle plavat. Loď se dostala dobrou čtvrt míli od souše, když konečně Draken vytáhl Rain na palubu. Crčela z ní voda.</p> <p>Objala Drakena a dala se do pláče. Aaath Ulber suše poznamenal: „Něco na převlečení sis čirou náhodou s sebou nevzala?“</p> <p>Jen se smála, plakala a vrtěla hlavou.</p> <p>Myrima se na krátký okamžik cítila šťastná. Šťastná za Drakena, šťastná pro Rain, šťastná, že neztratila další dítě.</p> <p>Aaath Ulber však bez ustání zdůrazňoval: „Dejme se na cestu, jinak se Greta dostane do města před námi a všichni budeme viset.“</p> <p>Závod začal.</p> <p>Myrima smutně potřásla hlavou nad náhlým poznáním. Nedělala si starosti kvůli svému manželovi, ale o lidi z města, kteří se ho pokusí zastavit.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>9</strong>NÁVRAT K DUBU</p> <p><emphasis>Každý člověk slouží sám sobě, a to je náležitá povinnost člověka. Ale tu a tam, máme-li žít v souladu se svým dobrým svědomím, musíme sloužit něčemu většímu, než jsme sami. Vlož se svobodně do rukou Mocností, které Chrání, a s pokorou nabízej, co je zapotřebí, těm, kteří jsou v nouzi.</emphasis></p> <p><emphasis>− Jaz Laren Sylvaresta</emphasis></p> <p>Cesta do Fossilu trvala podle Ulbera příliš dlouho. S nikým nechtěl mluvit a nikdo netoužil hovořit s ním. Byl rád, že je na palubě Rain, i když mezi nimi stála pomyslná zeď. Chtěl jí vyjádřit svou soustrast, ale bylo mu jasné, že ji nepřijme.</p> <p>Stalo se ze mě monstrum, uvažoval. Ztratil jsem sám sebe.</p> <p>Narodit se doma v Caer Luciare jako berserker byla přednost. Jeho schopnosti byly ideálem. Ale tady v Landesfallenu se jeho umění stávalo prokletím. Vždycky říkával svým dětem, že nemají ztrácet hlavu.</p> <p>Ale jak to po nich může žádat, když sám nad sebou nemá kontrolu? Ulber měl jedinou odpověď: budu se v budoucnu mnohem více snažit.</p> <p>Cítil se však slabý, nenalézal klidu. Jeho děti ho spatřily v tom nejhorším světle, věděl, že jeho život už nikdy nebude takový jako dřív. Nebudou mu důvěřovat.</p> <p>Tak se začal zabývat jinými záležitostmi.</p> <p>Pocítil náhlou potřebu dostat se na širý oceán, vyplout do Mystarie. Toužil zjistit, co se stalo s Fallionem, a dostat se domů do Caer Luciare − ke své ženě a dětem, jež ho dozajista hledají.</p> <p>Nebyla to však jeho nálada, co způsobovalo, že cesta ubíhala pomalu. Odpolední vánek vál údolím k vesnici a loď by projížděla svižně, nebýt trosek plujících ve vodě.</p> <p>Uplynul jediný den od chvíle, kdy údolí řeky Hacker bylo ještě plné sadů, lesů, měst a domovů. Nyní se na povrch dostávaly zničené zbytky toho všeho. Pod vodou zabarvenou do temně hnědé barvy, připomínající černé pivo, se skrývaly celé stromy. Kusy kůry a dřeva se vznášely všude kolem, tu a tam společně s mrtvou krávou, medvědem, mrtvými rybami či člověkem. Trámy stodol a domů pokrývaly hladinu řeky, také kusy došků, tu stolička, jinde truhlice s věnem nějakého děvčete.</p> <p>Často se jejich malá loď otřela o potopený kmen a Aaath Ulber zaslechl, jak trup lodi skřípe − nebo narazili na ponořené tělo a on cítil jak naráží do lodi.</p> <p>Aaath Ulber držel jazyk za zuby: nechtěl, aby děti věděly, co ten zvuk způsobuje.</p> <p>Loď plula na čtvrt plachty, líně se pohybovala vpřed, aby Myrima se Sage mohly Ulbera navigovat kolem větších klád.</p> <p>Staré řece bude trvat celé měsíce, než se zbaví všech trosek, uvažoval Ulber. Řeka Hacker bývala v této roční době pouhou strouhou. Voda přemístí klády a ostatní dříví všude kolem: až stoupne příliv, všechno se pohrne do středozemí, a s odlivem se to zase stáhne do moře. Napomůže tomu také vítr, který rozfoukne smetí na břeh všemi směry podle toho, kam zrovna po vane.</p> <p>Občas se všechno vyvalí na břehy nebo stáhne do hlubin, část se spláchne do moře.</p> <p>Nyní však byly odpadky všude. V místech, kde se proud stáčel, kroužily bez přestání víry, a tam bylo harampádí nahromaděno tak hustě, až se zdálo, že by se po něm dalo projít.</p> <p>Vzduchem začínal vládnout pach rozkladu, ve vodě hnily mrtvoly. Ulber se bál na ně podívat, obával se, že by mohl někoho poznat.</p> <p>„Můžu se vydat ke stromu Krále Země?“ zeptala se Sage matky.</p> <p>„Jestli tě tam otec vezme,“ odpověděla Myrima.</p> <p>Ulber tázavě zvedl jedno obočí. Předpokládal, že ke stromu půjde Myrima.</p> <p>„Myslím, že bude nejlépe, když tě neuvidí nikdo z vesničanů,“ vysvětlovala Myrima.</p> <p>Ulber proti tomu nemohl nic namítat a ani nechtěl. Potřeboval, aby Draken, Rain a Myrima odešli do vesnice a nakoupili všechny zásoby, na které narazí, a budou se muset postarat o dobré ceny, protože jeho finanční zdroje měly podstatná omezení.</p> <p>S těmito úvahami slíbil Sage, že ji vezme s sebou. Usmála se a dala se do nepřetržitého omílání své teorie: Král Země znovu povstane!</p> <p>Aaath Ulber nemohl uvěřit takové pošetilosti. Nebyl si ani jistý, zda mladý dub u Fossilu skutečně představuje ostatky Krále Země. I když svým podivným způsobem to dávalo smysl. Když byl zabit ohňotvůrce, jeho živel se proměnil v tyčící se plameny, které se snažily pohltit vše, co se dalo. Když zemřel čaroděj větru, jeho smrt vyvolala tornádo. Když zahynula čarodějnice zasvěcená vodě, obvykle se odevzdala moři. Tudíž bylo pochopitelné, že se Gabornovi nějak podařilo rychle navrátit do země.</p> <p>Aaath Ulber odmítal vkládat velké naděje do podobných spekulací.</p> <p>V pozdním odpoledni připlouvali k Fossilu. Nakonec se dostali k místu, kde bylo tolik odpadků, že se Aaath Ulber neodvážil pokračovat v cestě.</p> <p>Připoutal loď ke stromu a rodina vystoupila na břeh. Míli proti proudu obrovská přílivová vlna vynesla ohromnou zeď spletených stromů a trosek. Několik dětí z Fossilu ten nepořádek zkoumalo.</p> <p>Město se nacházelo o míli níže. Než tam dojdou, slunce bude za horizontem.</p> <p>Aaath Ulber předal Myrimě váček s mincemi. Netušil, jaký nákup budou moci pořídit za ocelové kotoučky z Caer Luciare. Myrima měla s sebou také svůj váček. Byl to však chudý rok a rodina počítala, že za nadcházející úrodu nakoupí zásoby pro příští rok.</p> <p>„Ze všeho nejdříve pořiďte to, co je nejdůležitější,“ zdůrazňoval Ulber, když jí tiskl peněženku do ruky. „Háky, jehly, provazy, sirky, dobrou sekeru…“</p> <p>„Já vím,“ reagovala Myrima. Aaath se sklonil a políbil ji do vlasů, bylo to nemotorné gesto. Jako by líbal dítě.</p> <p>Fossil nebyla velká vesnice, jen pár stovek chalup natěsnaných podél břehu řeky. Měla jednu hospodu a velký dům, ve kterém se konaly vesnické disputace.</p> <p>Myrima, Draken a Rain se do vesnice vydali po staré říční cestě. Ulber a Sage se plížili sady, obcházeli Fossil obloukem.</p> <p>Několik psů na Ulbera zaštěkalo, kůň zaržál, jako by chtěl naznačit, že je čas krmení, ale jinak se vesnice tvářila netečně.</p> <p>Aaath Ulber a Sage došli ke křižovatce, odkud vedla cesta na sever a na jih.</p> <p>Snášela se noc. Vzduch v kopcích plných balvanů se zklidnil. V nízké suché trávě se dali do zpěvu cvrčci. Čekaly je ještě dvě míle.</p> <p>S nadcházející nocí vyrazil ke stromu, Sage klusala po jeho boku. Běh mu dělal dobře. Jakmile dosáhl stejnoměrného tempa, užíval si ho, myšlenky se rozostřily. Po tváři a zádech mu stékal pot, srdce tlouklo v neměnném rytmu. Vyprázdnil mysl a soustředil se jen na svůj dech.</p> <p>Ptáci za jeho přítomnosti haštěřivě vykukovali z hlodášových keřů podél cesty, zatímco ferini a rangiti mu uhýbali z cesty.</p> <p>O půl hodiny později již večerní slunce mizelo za kopci, horizont se zbarvil růžovou perletí. Stará prašná cesta vedla přímo k úpatí kopce Bald a Aaath Ulber viděl korunu stromu ve vzdálenosti jedné míle.</p> <p>„Tam je tvůj strom, Sage,“ pronesl. „Neproměnil se v člověka.“</p> <p>„Ale někdo pod ním stojí,“ ukazovala Sage.</p> <p>Měla bystřejší oči než on. Neviděl nic, až po několika minutách zahlédl pohyb osamělé postavy v šeru. Pak se zdálo, že opět zmizela, nejspíš poodstoupila za strom.</p> <p>Vyběhl vzhůru k vrcholu. Kopec pokrývala suchá tráva. V soumraku bzučely cikády.</p> <p>Zdolal kopec, přistoupil ke stromu a zastavil se. Zapadající slunce mu oslepilo oči a zezadu ozářilo strom odstíny růžové a krvavě červené.</p> <p>Nikdo za ním nestál. Aaath Ulber si prohlížel jeho kořeny, jen aby se ujistil.</p> <p>Sage tiše vzhlédla k dubu, jako by navazovala duchovní kontakt. Ulber tam dlouze a tiše stál a nechal se unášet zvuky okolní přírody. Listí stromu ševelilo v lehkém vánku, který také údolím pod nimi šuměl suchou trávou.</p> <p>V bledém světle si povšiml malých zelených smítek prachu, která jako by padala z listí. Země pod stromem se zdála být nepřirozeně jasná, jako by osvětlená zlatým slunečním světlem bez konkrétního zdroje.</p> <p>Aaath Ulber se zachvěl, když ticho náhle rozezvučel hlas v něm, hlas, který znal z dávných dob.</p> <p>„Na západě se zvedá velké zlo,“ zašeptal Král Země Gaborn Val Orden. „Cítil jsem příchod změny celé léto. Cvrčci ji ohlašovali ve svých písních, myši dostaly strach. Nepřítel se chystá provést vůči zemi svatokrádež.“</p> <p>„Mistře,“ pronesl Borenson, poklekl a sklonil hlavu na projev úcty. Už tento strom navštívil v minulosti, před několika lety. Seděl pod ním celé odpoledne a toužil zaslechnout Gabornův hlas. Odcházel však s pocitem prázdnoty a nespokojenosti.</p> <p>Nyní nepochyboval o tom, že ho slyší. Gabornův hlas byl tichý, ale jasný. Aaath Ulber se zahleděl do koruny a spatřil přízračnou postavu. Gaborn měl vztyčené paže zkroucené do větvoví a prodloužené ruce se ztrácely z dohledu Obličej měl nazelenalý odstín Správce Země, ale jeho oči se změnily ze všeho nejvíce. Byly naplněny světlem hvězd a dobrotou.</p> <p>„Začíná válka, nejen pro tuto zemi, ale válka, která se rozšíří po všech nebesích. Váš nepřítel se dá do hrůzného postupu, který zatím nevidíte. Jeho armády se poženou nebesy jako podzimní bouře.</p> <p>Jen ty je můžeš zastavit, můj drahý příteli. Já nemohu pomoci.“</p> <p>„Rozkazuj,“ odvětil Ulber, „a já udělám všechno, co je v mé moci.“</p> <p>„Kdysi jsem ti vyprávěl, jak někteří zabili mé vyvolené. Pamatuješ?“</p> <p>Aaath Ulber, sklonil hlavu; uvažoval, jak tahle informace může být důležitá. Pamatoval si jasně ten den, kdy ho Gaborn navštívil a vyprávěl mu, jak nějací zvrácení lidé naplánovali vraždu těch, kteří byli pod jeho ochranou. Bylo to tajemství, které Ulber nikdy nikomu nevyzradil. „Vzpomínám si.“</p> <p>„Dobrá,“ zašeptal Gaborn. „Přichází čas, kdy se toto tajemství musejí dozvědět ostatní. Tvým cílem je však zabíjet jen v případě, že musíš. Tvým úkolem je pomoci Fallionovi spojit oba světy,“ zašeptal Král Země. „Jen tak mohou být zachráněny. Odveď ho k Pečetím Stvoření.“</p> <p>„To udělám,“ prohlásil Borenson a na malou chvíli ho opustily obavy o Falliona. Král Země ví, zda je jeho syn mrtev nebo živ.</p> <p>Listí náhle zaševelilo ve větrném poryvu a strom na chvíli umlkl.</p> <p>„Střez se lstivé síly Zoufalství,“ šeptal Král Země. „Bude tě hledat, aby tě zlomila.“</p> <p>Ulber se zachvěl. Vzpomněl si na zvuk, který ze sebe vydala mrtvola Owena Walkina, když se odrážela o útes.</p> <p>„Zlomený už jsem,“ připustil Aaath Ulber. „Bojím se, že jsem už také ztracen.“</p> <p>Přízrak Krále Země se rozplýval, vstupoval znovu do stromu, jako když se stařec vrací na noc do své postele.</p> <p>„Cesta bude dlouhá,“ šeptal Král Země. „Musíš se během ní zase najít. Zlomený muž stěží vyléčí druhé.“</p> <p>Postava Krále Země zmizela nadobro a najednou, jakoby náhle, pohaslo sluneční světlo docela, jako když někdo sfoukne svíčku na nebesích. Zlatá záře u jejich nohou, smítka zeleného prachu v pohasínajícím světle, to všechno bylo pryč.</p> <p>Sage se sehnula k zemi a zvedla žalud. „Tohle si necháme,“ pronesla s úctou, „jako vzpomínku.“</p> <p>Aaath Ulber jí položil obrovskou ruku na rameno a souhlasně pokýval. Společně se vydali s kopce dolů vstříc šeru.</p> <p>Neušli ani sto stop, když uslyšeli ostré zapraskání následované ránou. Otočili se a spatřili, jak se velký dub rozlomil vedví.</p> <p>Aaath Ulber si pomyslel: Nyní nás Gaborn opustil navždy.</p> <p>* * *</p> <p>Když Sage s Aaath Ulberem došli na okraj Fossilu, bylo již po setmění. Nad komíny se vznášel kouř a Aaath Ulber ucítil maso rožnící se nad ohněm.</p> <p>Měl bych se vydat do města, říkal si. Přijde doba, kdy budu muset lidi ovládnout. Musím zjistit, jak bych je měl přimět k tomu, aby mě následovali do války − nebo aby se přinejmenším vzdali svých schopností.</p> <p>Jsem velký a divný na pohled, ale až tak divný zase nejsem.</p> <p>Loudal se na náměstí před hospodu, Sage mu šla v patách, a dočkal se překvapení: do vesnice dorazila jezdkyně, asi sedmi či osmiletá dívka, která přijela na velikém bílém mořském graakovi.</p> <p>Vesničané se kolem něho shromáždili a nyní tam stáli s loučemi. Graak zářil záhadnou oranžovou září, která se od něj odrážela z plamenů, působil vznešeně, ovíval se křídly, kůže kolem hrdla se mu pohupovala − zjevně mu bylo horko po dlouhém letu. Byl to samec s dlouhou bílou hřívou na čele a pyšnil se kostěným hřebenem končícím koženou řasou, která připomínala vějíř. Modré, do široka otevřené oči Gwardeena se skvěly nad jeho hřívou.</p> <p>Jezdkyně drobounké postavy měla vlasy stažené dozadu, oblečená byla do okrové tuniky těch, kteří přebývali v citadele Pekelných pustin.</p> <p>Kolem zvířete se shromáždilo několik mužů, kteří doufali, že se dozvědí něco nového. Myrima, Draken a Rain stáli v davu a měli plátěné vaky s nákupem. Rain vedla párek koz. Malá Sage utíkala k matce, zvědavá, co se nachází ve vacích.</p> <p>Aaath Ulber se zastavil opodál, ve stínu hospody, a poslouchal.</p> <p>„Jižní pobřeží je na tom ještě hůř,“ vyprávěla dívka. „Oceán podle našich odhadů pohltil zemi do vzdálenosti šesti set mil. Jih je zaplaven.“</p> <p>Místní soudce byl rozložitý muž, jehož jméno si Aaath Ulber nemohl vybavit. Zřejmě doufal, že katastrofa měla jen místní charakter.</p> <p>„Vědí, co to způsobilo?“ Samozřejmě nenásledovala žádná odpověď. Výskyt ryb a korálových útesů na suché zemi bylo něco neslýchaného.</p> <p>Dívka zavrtěla hlavou.</p> <p>„Dobrá,“ reagoval soudce. „Takže se musíme spolehnout sami na sebe.“ Obrátil se k několika místním. „Budeme…“ Soudce ve stínech zahlédl Aaath Ulbera.</p> <p>„Poslyšte, vy tam,“ vyptával se, „kdo jste? Co tady děláte?“</p> <p>Aaath Ulber se toho okamžiku děsil. Otočil se a podíval se za sebe, jako by si nebyl jistý, zda soudce mluví právě s ním.</p> <p>Soudce samozřejmě Aaath Ulbera nepoznával, ale Aaath Ulber se s ním zběžně znal.</p> <p>Aaath Ulber vystoupil do světla pochodní a muži zděšeně vykřikovali. Někteří instinktivně sáhli po nožích, dokonce i graak poskočil, mávl křídly a varovně zaskřehotal. Černý pes, který doposud mával ocasem a pozoroval dav, najednou začal na Aaath Ulbera štěkat a poskakoval dopředu a vzad s ocasem mezi nohama.</p> <p>„Přišel jsem na sklenku,“ odvětil Aaath Ulber, „a nakoupit nějaké zboží − jestli vám to přinese užitek.“ Chvíli nikdo z mužů nepromluvil, a tak dodal: „Co se děje? Ještě nikdy jste neviděli obra?“</p> <p>Soudce podezíravě hleděl na Ulbera. Dříve to býval veselý společník, rád všechny bavil. Pronesl chladně: „Já rozhoduju o tom, s kým bude vesnice obchodovat − a s kým ne. Máš nějaké jméno?“</p> <p>Aaath Ulber mohl dost dobře říct, že se jmenuje sir Borenson, ale nechtěl muže zmást. „Aaath Ulber,“ odpověděl. „Jsem chudý obr, který putuje z daleka. Nenechte se zmýlit mým vzhledem, protože i když mám velikost vzrostlého divočáka, mám povahu medvěda doupňáka.“</p> <p>Aaath Ulber se usmál svému vlastnímu popisu, a přitom odhalil nadměrné špičáky.</p> <p>Kterýkoliv jiný večer by taková odpověď mohla sloužit na uvítanou předtím, než se s nimi podělí o pár příběhů z cest, ale soudce neměl na povídačky náladu. Prohlížel si Aaath Ulbera i jeho podivné výrůstky podobné rohům, které měl na spáncích; kostěné ostruhy na zápěstích; nezvyklou šeď kovového brnění. A vyptával se dál: „Odkud pocházíš?“</p> <p>Aaath Ulber se neodvažoval lhát; i když pravda byla podivnější než jakákoliv jiná smyšlenost, na kterou by přišel. Nejlépe bude, když řekne polopravdu. „Z místa nedaleko hory Mystwraith u vzdálených hranic Indhopalu, kde je domov mých předků.“</p> <p>„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ prohlásil soudce. Jistě, pomyslel si Aaath Ulber, lidé z Landesfallenu měli jen velmi omezený kontakt s cizinci. Indhopal se nacházel na vzdáleném konci světa; pochyboval o tom, že by do těchto končin vstoupila noha některého z místních. Svět byl plný divů, takže k tomu nehodlal nic dodávat.</p> <p>„Našinců už je dneska hrozně málo. Je nás méně než frowthů, méně než arrů. Stejně jako horských obrů v Toomu, je nás čím dál tím méně. Říkáme si Bawlinové. V dávných dobách jsme uctívali vládce Mystarie a ti nejslavnější z našich řad sloužili jako garda na dvoře krále Ordena. Sám jsem bojoval pod praporem Krále Země a byl svědkem pádu Raj Ahtena.“</p> <p>Aaath Ulber by mohl vyprávět o Velké válce celý den; navíc by jeho vyprávění bylo pravdivé.</p> <p>Někteří z mužů souhlasně pokyvovali a jeden z nich prohlásil: „Slyšel jsem o obrech.“</p> <p>Soudce se s kamennou tváří na Aaath Ulbera dlouze zadíval, jako by v mysli vedl nějaký spor, a pak tiše a nebezpečně pronesl: „Zajměte ho!“</p> <p>„Cože,“ zahřměl Aaath Ulber. „Z čeho mě chceš obvinit?“</p> <p>„Tušení,“ pronesl soudce. „V písních o válkách Krále Země se nezpívá o obru, jako jsi ty, a pokud by ses účastnil bojů, určitě by o tobě byla píseň. Takže vím, že jsi lhář.“</p> <p>Aaath Ulber si muže prohlížel Soudce hledal sebemenší pošetilou záminku pro to, aby ho mohl vsadit do žaláře − to bylo jasné.</p> <p>Lidé se bojí síly a velikost Aaath Ulbera, stejně jako jeho chování, naznačovaly, že je mnohem silnější než ostatní.</p> <p>Přistoupili k němu dva muži, jejichž výzbroj představovaly pochodně a vidle. Jeden z vesničanů vytáhl nůž.</p> <p>Myrima mu zastoupila cestu. Prohlásila nahlas: „Copak existují nějaké písně o Myrimě a jejím luku, který zvrátil potemnělou slávu u hradu Sylvaresta?“</p> <p>Muži se zarazili. Všichni znali její jméno, i když osobně se s ní všichni nesetkali. Někdo zašeptal: „To je Myrima!“</p> <p>„Mohu se za toho muže zaručit,“ prohlašovala. „Je pravdou, že jsem po jeho boku bojovala ve službách Krále Země. Kdokoliv, kdo mu bude stát v cestě, bude mít co do činění se mnou a s mým mužem!“</p> <p>Vesničané o krok ustoupili. Věhlas sira Borensona je dostatečně odrazoval.</p> <p>Vtom se obrátila směrem k lodi a Aaath Ulber došel k závěru, že se raději vzdá žejdlíku piva ve prospěch svého bezpečí.</p> <p>Aaath Ulber kráčel za Myrimou. Nikdo z vesničanů se ho nepokusil zastavit.</p> <p>Pchá, říkal si Aaath Ulber, ani jeden nemá dost odvahy, aby se se mnou utkal.</p> <p>Najednou se od cesty ozvalo kňouravé ječení. Nějaká žena křičela: „Vražda! Vražda nejhrubšího zrna!“</p> <p>Greta Walkinová klopýtala vyčerpáním, přicházela zpoza chalupy s doškovou střechou. Na chvíli se zastavila uprostřed cesty a lapala po dechu. Po tváři jí tekl pot, halenu měla na hrudi a v podpaží promočenou. Zřejmě běžela celé míle. Zaštěkal pes a vyběhl jí naproti.</p> <p>Když uviděla Aaath Ulbera, zarazila se. Vytřeštila oči a ukázal a na něj. „Vrah!“</p> <p>Vtom vesničané propadli panice. Zvedla se vlna křiku. Podle starého práva měli nyní všichni muži přerušit svou práci a zajmout podezřelého.</p> <p>Soudce vytáhl dlouhý nůž.</p> <p>Aaath Ulber o krok ustoupil; hrozilo mu, že propadne záchvatu krvežíznivosti.</p> <p>Vesničané se rozestoupili kolem něj, někteří mávali pochodněmi, jako by byl vlk, kterého se snaží udržet v odstupu.</p> <p>Aaath Ulber cítil, jak se mu zrychluje puls, v uších mu burácela krev. Pokřiky mužů k němu přicházely z daleka, jako z tunelu.</p> <p>V každé chvíli se ho měla zmocnit berserkerská zuřivost, pokud neudělá něco, co tomu zabrání.</p> <p>V mysli mu zazněla slova Krále Země: „Musíš najít sám sebe…“</p> <p>Aaath Ulber vyskočil vpřed, lehce máchl pěstí a udeřil soudce do čela. Rána se odrážela od kamenných zdí okolních chalup. Soudce zavrávoral a z rozbitého nosu mu tekla krev. Chvíli stál, omráčený, a zíral na krev na svých rukou.</p> <p>Natekl mu nos a začal těžce dýchat. Soudce o tom ještě nevěděl, ale pro něj boj skončil.</p> <p>Někteří muži vytáhli dýky a Aaath Ulbera obstoupili. Jeden muž vyběhl naslepo s napřaženými vidlemi. Aaath Ulber mu uhnul. Když se k němu jeho protivník dostal blíže, Aaath Ulber ho popadl za límec a vysokým obloukem ho vyhodil do vzduchu. Jiný využil toho, že k němu Aaath Ulber stojí zády, zaútočil a obloukem se mu pokusil vrazit nůž do tepny na noze. Aaath Ulber ho jednoduše odkopl.</p> <p>Ulber hodlal popadnout nejbližšího z útočníků, když Myrima vykřikla: „To stačí!“</p> <p>Zakroužila kolem vesničanů. „Jsem Bojovnice Vody!“ zvolala. „Prokleju vás, jestli se někdo z vás pokusí nám vstoupit do cesty! Vaše úroda vyschne, skot pomře hlady. Mužství vám uvadne a každé dítě, které bude hledat útočiště pod vaší střechou, zajde na neštovice!“</p> <p>Prokletí čarodějnice nebylo něčím, co by vesničané brali na lehkou váhu. Jen hejno mrchožroutů by tyto lidi v jejich konání zastavilo dříve.</p> <p>Hleděli jeden na druhého, když kdosi zadrmolil: „Tady jsem skončil.“ Pak se začali všichni rozcházet a mizeli ve tmě.</p> <p>Greta upadla na zem vedle hloučku mužů Ležela a vzlykala pod zdviženými křídly obrovského bílého graaka. „Vražda!“ křičela, prosila o spravedlnost.</p> <p>K Ulberovu překvapení k davu přistoupila Rain a oslovila vesničany. „Byla jsem u toho, když se to stalo,“ vysvětlovala. „Muž, který zemřel, byl můj otec − ale nezemřel se ctí. Měl namysli krveprolití, jeho cílem byla loupež. Nebyla to vražda, jak dobře ví zde moje matka. Velmi jsem milovala svého otce, a býval to dobrý člověk, ale kdyby zabil tady Aaath Ulbera, neposloužilo by to žádné spravedlnosti. Kdyby můj otec dosáhl svého, pak by byli po smrti čtyři lidé, nejeden.“</p> <p>Vesničané hleděli z jedné ženy na druhou, jako by se rozhodovali, co mají dělat. Nakonec soudce zabodl ostří do země. „Nestojí to za to,“ prohlásil. Plivl na zem: předával tím vodu zemi, aby se vyhnul Myriminu prokletí.</p> <p>Ostatní muži taktéž odstoupili a také si odplivovali, i přes Gretino ječení „Vražda! Vražda!“.</p> <p>Někteří muži se stále ještě povalovali po zemi, lapali po dechu a krváceli.</p> <p>Všichni vesničané pronásledovali Ulbera nenávistnými pohledy.</p> <p>Kdybych tu byl sám, uvědomoval si Aaath Ulber, musel bych bojovat holýma rukama.</p> <p>Myrima mířila k lodi. Ulber ji následoval v uctivé vzdálenosti, zatímco děti běžely, aby je dohnaly. Ulber měl strach, že každou chvíli odkudsi přiletí dýka a zabodne se mu do zad. Neodvažoval se ani naznačit, že se otočí, neodvažoval se udělat něco, čím by připustil svou vinu.</p> <p>Po dvou stech yardech neodolal pokušení a pohlédl za sebe. Aspoň rychlý pohled přes rameno. Všichni vesničané stáli shromážděni ve stínu obrovského bílého graaka, světlo pochodní zvíře obarvovalo do červena. Muži zažívali pocit hořké porážky.</p> <p>Aaath Ulber chtěl více zásob, avšak jeho instinkty ho před návratem do vesnice varovaly.</p> <p>Se sarkasmem si pomyslel: Skvěle se mi povedlo získat srdce těch lidí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>10</strong>ÚŽINY</p> <p><emphasis>Nakonec dojdeme větší svobody, když se ctí splníme své závazky, než když hledáme útěk před povinnostmi, protože člověk, který splní své povinnosti, má čisté svědomí, zatímco ten, kdo se před povinnostmi schovává, bude navždy obtížen lítostí.</emphasis></p> <p><emphasis>− Gaborn Val Orden</emphasis></p> <p>Slunce zašlo Ponořilo se do večerního oparu, který stoupal od moře. Rain poslepu běžela po cestě s pocitem, že Mocnosti se rozhodly zahalit celý svět do neprostupné tmy.</p> <p>„Všichni na loď, rychle!“ volala Myrima na ostatní. Rain, Draken a Myrima nakoupili, co se dalo − pár lamp, provazy a lana, rybářské háčky, čerstvé tuříny a jablka od farmářů, vejce, sýr, med a šunku.</p> <p>Rain nesla dva vaky, aniž věděla přesně, co v nich má, a Sage odváděla z města dvojici koz. Směřovali k lodi, která byla ukotvená někde v povzdálí.</p> <p>Vesničané stáli v houfu před velkým domem. Někteří se pošklebovali a hrozili pěstí směrem k Ulberovi. Ten odcházel, třeštil oči a cenil zuby.</p> <p>Mladá jezdkyně na bílém zvířeti odlétala pryč. Mířila k oceánu. Rain ji pozorovala: křídla graaka odhalovala svit prvních nových hvězd.</p> <p>Pokračovali cestou na jih. Rain očekávala, že každou minutou se jim postaví někdo do cesty, ale po dvě míle spěchali nepovšimnuti, byli jen udýchaní z toho, jak nesli náklad s jídlem.</p> <p>Když došli k lodi, první byl na palubě Draken. Na chvíli zmizel v kajutách, pak se zastavil a zadíval se do nákladního prostoru. Zjišťoval, zda se za jejich nepřítomnosti někdo plavidla nezmocnil.</p> <p>„Všude čisto,“ zvolal, a pak sestoupil do skladiště i s obrovským vakem plným tuřínu. Vyšel nahoru a Rain mu podávala svůj náklad, Aaath Ulber seděl na svém zavazadle na palubě.</p> <p>Rain s Myrimou pomohly Sage překonat odpor koz, nalodily je a skupina se chystala vyplout.</p> <p>Vítr od večera utichl. Loď se vlekla, párek racků ji využilo jako bidýlka: ptáci nabyli přesvědčení, že příď je skvělé místo k hřadování.</p> <p>Odliv pokračoval. V této části kanálu nebyly žádné vlny, jen mírný pokles hladiny, a konec zátoky byl plný odpadu. Velká jeho část měla konzistenci pilin, všude se vznášely kousky kůry a drobné větve, tu a tam se objevovaly i klády, ale mezi vším tím svinčíkem zahlédla i věci odpornější − bílá břicha leklých ryb, srst zvířat a bezkrevnou ženskou ruku.</p> <p>Seděli na palubě a loď pomalu plula k moři.</p> <p>Rain pochybovala o tom, že by za těchto podmínek urazili dlouhou cestu. Kanál měl do šířky skoro půl míle a řeka Hacker na konci léta byla samá mělčina. Proud nebyl téměř žádný.</p> <p>„Brzy se zvedne noční vánek,“ podotkla Myrima. Neřekla to s pouhou nadějí v hlase, ale s jistotou: jako by už cítila jeho příchod.</p> <p>Rain hleděla na jih, tma stále houstla. Klečela na palubě a opírala se o zábradlí. V hlavě měla zmatek. Chtěla být s Drakenem, ale bála se o bratry a sestry.</p> <p>Stejně důležité pro ni bylo to, čeho se obávala, totiž co si o ní myslí její rodina. Přistoupila k ní Myrima a pohladila ji po zádech.</p> <p>„Jsi smutná?“</p> <p>„Bude se mi stýskat po rodině,“ připustila Rain. „Ale bojím se, že jim se pomně stýskat nebude − ne potom, co jsem řekla ve vesnici.“</p> <p>„Říkalas pravdu,“ prohlásila Myrima.</p> <p>„Někteří lidé pravdu nesnášejí,“ řekla Rain, „a ty, kteří ji vysloví, nenávidí ještě víc.“</p> <p>„Ne všechny pravdy jsou stejně krásné,“ konstatovala Myrima. „Někdy je pravda pro lidi nesnesitelná. Tvoje matka bude truchlit pro Owena, ale ty jí také budeš scházet.“</p> <p>Tato slova vehnala Rain slzy do očí. Doufala, že je to pravda.</p> <p>„Nejvíc mám starost o mladší bratry a sestry,“ pokračovala Rain. „Potřebují někoho, kdo se o ně postará. A na mě si vždycky vzpomenou jako na sestru, která uprchla.“</p> <p>„Možná se v budoucnu zase sejdete, až bude všechno veselejší,“ konejšila ji Myrima.</p> <p>Rain zavrtěla hlavou. Vracela se do Mystarie, kde na její hlavu byla s největší pravděpodobností vypsána odměna. Odjížděla do války a ve své budoucnosti neviděla sebeméně světla. Byla temnější než obloha nad jejich hlavami.</p> <p>Rain si ani nedokázala představit, jak budou řízení lodi zvládat čtyři dospělí a jedno dítě. Vypadalo to na velmi vyčerpávající cestu.</p> <p>„Pořád je ještě čas vrátit se domů,“ vysvětlovala Myrima. „Pokud to doopravdy chceš.“</p> <p>Rain neměla na výběr. Ať už zůstane, anebo odejde, vždycky ztratí něco, co je jí cennější než vlastní život.</p> <p>Chvíli tiše seděla a otáčela prstenem na ruce. Byl starý, zdědila ho po své babičce. Kroužek byl široký, z levného stříbra, a do něj byl zasazený rudě zbarvený jaspis. Bylo to jediné dědictví, které si od své rodiny odnesla.</p> <p>Potřásla hlavou. „To bys musela vidět ty pohledy, když jsem odcházela. Nikdy jsem nezažila takovou nenávist. Kdybych zůstala, bylo by to stále horší, dokud by mě teta Della nezapudila úplně. Udělala jsem dobře, když jsem odešla.“</p> <p>Celá posádka utichla. Aaath Ulber seděl na kapitánském můstku a manévroval kormidlem. Nespal víc než den. Nakonec začal pořádně nahlas chrápat.</p> <p>Za půl hodiny se zvedl vítr, hrnul se dolů z kopců od landesfallenských pouští a rozvinoval chladnou vodu. Nebyla to opravdová bríza. Vítr nárazovitě napínal plachty, takže se dali do pohybu. Pak zaskřípaly další trámy, jak se loď prodírala kupředu.</p> <p>Rain dostala strach. Neměli dost času, aby získali dostatek zásob, a netušila, kde si je opatří. Jestli tomu dobře porozuměla, ostrovy, které dříve lodím sloužily jako doplňovací zastávky, jsou pravděpodobně pod vodou.</p> <p>Ale Rain napadaly i naléhavější obavy. Koryto řeky bylo plné sutin a pod temně hnědou vodou ležely schované stromy. S Drakenem rozsvítili lucerny, Rain se posadila na příď a klátila nohama těsně nad hladinou. Pomáhala plavidlo navigovat.</p> <p>Její snaha se nesetkala s velkým účinkem, protože často drhli nebo naráželi na ukryté překážky.</p> <p>Aaath Ulber se na kapitánském můstku probudil a posadil se. Zkušeně řídil loď, stahoval hřídel, aby se kormidlo zvedlo a neuvízlo v potopených stromech. Jako by ho stisk kormidla těšil, stejně jako voda tekoucí všude kolem.</p> <p>Aaath Ulber se tvářil zamyšleně a pomalu řídil plavidlo směrem k moři.</p> <p>Myrima nahlas vyslovila své obavy, že starosta Threngell se je pokusí zastavit, ale Aaath Ulber nesouhlasil. „Nemůžou nám nic moc udělat. Ty jejich malinké rafty se nezmůžou na nějakou blokádu. I kdyby se jich pár dostalo až k nám a pokusili by se nalodit, prostě je shodím zpátky do vody.“</p> <p>Pluh dobrých šestatřicet mil, pak obepluli velkou zátočími. V tomto místě tvořily dva jednolité kamenné kopce úzký průchod široký méně než čtvrt míle − ideální místo k přepadení.</p> <p>Zepředu hladinu osvětlovaly pochodně, z nichž stoupal kouř. Úžina byla v rukou mužů na raftech.</p> <p>Když spatřili loď, dali se do varovného pokřiku, postavili se ve svých plavidlech a máchali klacky − sukovitými větvemi vytažený mi z vody.</p> <p>„Netuší, s kým mají tu čest!“ zabručel Ulber a nařídil kurz přímo k nim − hodlal proplout jejich středem. Avšak kanál byl plný sutin − odumřelé stromy, trosky domů, všechno se to mísilo ve vodě v takové hustotě, že hladina připomínala hrbolatou zemi posetou kamením a ruinami.</p> <p>„Otče,“ zvolal Draken, „zablokovali řeku!“</p> <p>Rain si uvědomila, co se stalo. Vesničané svázali klády dohromady a připevnili je na nejužším místě k protějším břehům, čímž vytvořili jakousi přehradu. Jakmile nastal odliv, v přehradě se nahromadila spousta harampádí.</p> <p>„Otoč loď!“ vykřikla Myrima, ale bylo pozdě. Loď narážela do sutin, drhla o kmeny stromů a o střechu domu, a pak se v nízké vodě zastavila, jako by přirazila ke břehu.</p> <p>Seděli a čekali.</p> <p>„Tihle mazaní intrikáni,“ zamumlal Aaath Ulber. „Myslel jsem si, že vypustí duši veslováním, jen aby nás dohnali, a oni přijdou s mnohem lepším plánem.“</p> <p>„Připravte se na vylodění!“ volal starosta Threngell. „Sviňte plachty!“</p> <p>Rain ho uviděla: byl dvě stě yardů od nich na protějším konci sutin, v jedné ruce držel pochodeň. Stál na kraji lodi, nervózně se rozhlížel a snažil se přijít na to, jak se přes sutiny dostane k jejich lodi.</p> <p>Aaath Ulber se jeho nesnázím jen ušklíbl. Starosta a jeho muži nedisponovali pořádnými zbraněmi a dostat se přes hromadu klád bylo pro ně prakticky nemožné.</p> <p>Aaath Ulber vstal, došel k přídi a vytáhl z pouzdra na zádech staré válečné kladivo. „Nechejte to na mně,“ vybídl Rain a ostatní, aby ustoupili. Potřeboval dostatek místa k rozhoupání zbraně.</p> <p>Rain uslyšela, jak se Myrima tiše modlí k Vodě. Vedla ji k tomu potřeba i soucit.</p> <p>Promlouvala k Mocnosti, které sloužila. Šeptala: „Jestliže opravdu po mně žádáš, abych šla do války, pak prosím, otevři nám cestu.“</p> <p>Jako širý oceán naplnil Rain klid. Myrima tam najednou stála, jako by se rozhodla, co má udělat.</p> <p>Vystoupila k přídi a zvedla ruce: svolávala vodu na pomoc. Draken stál za jejími zády a přidržoval lucernu nad jejich hlavami, Aaath Ulber stál po její pravici.</p> <p>„Přijď, bouře, přijď, přílive!“ zvolala.</p> <p>Poblíž lodi začala voda vířit, jako by se v zemi otevřela díra pohlcující oceán. Ve víru rychle kroužily odpadky. Víření bylo stále rychlejší a Raininy uši zaplnil zvuk hučící vody, jako když horská řeka hřmí přes kamení.</p> <p>„No ne!“ vykřikl Draken. Sage vyjekla: „Matko?“</p> <p>Bylo zřejmé, že děti nikdy dříve nespatřily, jakou silou Myrima vládne.</p> <p>Loď zavrzala a rozhoupala se, začaly se zvedat vlny, které vynášely sutiny. Ty se vzdouvaly a vyskakovaly z vody.</p> <p>Pak náhle voda vystříkla z víru, točila se a stoupala vzhůru.</p> <p>Myrima se natáhla a popadla sloup vody do ruky, takže vystoupal na dvanáct stop do výšky a otáčel se jí v dlani jako hůl.</p> <p>Namířila vodní berlu ke svázaným kládám před lodí a vykřikla: „Přijď, přílive!“</p> <p>Náhle vzduch ovládl jakýsi proud a voda všude kolem ní se začala řinout k moři. Voda podle zvuku přeskakovala a plynula přes klády a kapradí, jako by se řeka rozvodnila.</p> <p>Starosta Threngell pochopil, co Myrima provádí: oči měl vytřeštěné. „Utíkejte!“ volal na své muže. „Mají s sebou vodní čarodějnici!“</p> <p>Sutiny uvízlé ve spleti klád se valily na otevřené moře, celou scenérii provázely skřípavé a burácivé zvuky. Obrovský tlak přívalové vlny náhle zpřetrhal provazy, které držely přehradu.</p> <p>Loď se potácela dopředu, do její přídi narážely klády a sutiny.</p> <p>K moři se hrnul obrovský náklad odpadu. Vesničané na raftech začali křičet a ze všech sil se tlačili pryč od klád, které se řítily přímo na ně.</p> <p>Myrima stála a v její ruce stále vířila vodní hůl. Vhodila ji zpět do vzedmutého přílivu. Hůl chvíli tančila na hladině jako tornádo a voda v její základně se točila stále rychleji.</p> <p>„Vyneste mrtvé!“ volala Myrima do vln. Vír se rozčeřil a vzpěnil, a proměnil se v tornádo stoupající vzhůru. Z pěny se vymrštilo tělo: mrtvý muž, rozložitý a bledý, oči mu vyškubaly ryby. Voda vydala sténavý zvuk, jako by mrtvý ztvrzoval svoji bolest.</p> <p>Pak se na vrcholu tornáda objevila dívka a po chvíli se na proudu vody houpaly desítky dalších mrtvých, jako by se chtěly vysvobodit ze svých vodních hrobů. Všichni se točili ve víru, vystoupali do výšky padesáti stop nad hladinu a sténání vody zesilovalo.</p> <p>Dříve v těchto místech bývala prosperující vesnička, Měla čisté ulice a malebné obchody. Jeden z vesničanů se živil výrobou barevných okenních tabulek, a tak každý obchod a dům podél cesty byl opatřen pestrobarevnými výplněmi inzerujícími zboží majitele. Rain záviděla lidem, kteří tam žili.</p> <p>Jejich mrtvoly teď stoupaly z hloubek, tváře modré. Byly ošklivé a děsivé, točily se ve víru a pak letěly vzduchem jako mrtví delfíni.</p> <p>Starosta a jeho muži jen skučeli hrůzou, neschopni slova, a hledali místo, kam by utekli. Spěšně pádlovali pryč, když vody v děsivém přívalu začaly kolem jejich plavidel vystřikovat hrůzné mrtvoly.</p> <p>Najednou loď prorazila posledním zbytkem odpadu. Celá skřípala a vrzala, jak překonávala ponořené klády.</p> <p>Borensonova rodina se prodrala úžinou a mířila na otevřené moře.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>11</strong>ŠEPOT</p> <p><emphasis>Střez se šeptavých zvuků, když prolomíš pevnost wyrmlingů. Jak neživý pán svléká svou fyzickou schránku, ztrácí hlas. Takže nemůže mluvit hlasitěji než šeptem.</emphasis></p> <p><emphasis>− Aaath Ulber</emphasis></p> <p>Hodinu před svítáním hustá mlha obklíčila strážní věž u wyrmlingské pevnosti, takže její vrchol z černého kamene se vznášel nad oceánem mraků. Vrány kolem ní kroužily a znepokojeně krákoraly nad děním dole.</p> <p>Všude kolem věže byly mraky zespoda ozářeny nevlídnou rudou září. Věž obklopovaly stovky ohňů, takže mlha zářila jako pohasínající uhlíky.</p> <p>Od ohňů stoupaly hlasy. Byly lidské, kruté a chladné a zpívaly válečné písně:</p> <p>„<emphasis>Pohleď! Tvůj osud je v mých rukou</emphasis>,</p> <p><emphasis>nevy</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>lyším prosbu zbabělce</emphasis>.</p> <p><emphasis>Přicházím z chladných a vzdálených zemí</emphasis>,</p> <p><emphasis>abych ti přinesl jistou smrt!</emphasis>“</p> <p>I když černé čedičové zdi velké věže z dálky vypadaly, že jsou hladké a nedostupné, byly zranitelné: byly překonatelné pro malého člověka s hbitými prsty a s trochou mrštnosti a síly.</p> <p>Přišli runovládci, bylo jich devět, a jako úhoři prokluzovali mlhou s mrštností ještěrek, bosí a bez brnění, odění jen do tuleních kůží. Jejich dlouhé světlé lokny byly svázány do copů a obarveny krví. V zubech třímali ostré dýky a kolem těla měli ovinuté provazy.</p> <p>Metabolismus každého z nich byl oproti obyčejným lidem třikrát až čtyřikrát rychlejší, zdálo se, že po téměř kolmém povrchu běží o závod.</p> <p>Několik takových runovládců se nacházelo mezi bojovníky z Internooku. Byli to starci, vychytralí vojevůdci, kteří zažili slavnější časy. Většině z nich už zbývalo jen pomálu z jejich schopností, neboť většina jejich Zasvěcených v posledních deseti letech zemřela. Přesto přišli, byli to odvážní a divocí muži: samotné schopnosti ještě válečníka nedělají.</p> <p>První runovládce se přiblížil k vrcholku věže, sáhl jednou rukou za záda a vrhl kotvici přes okraj cimbuří. Vyšplhal se až nahoru.</p> <p>Wyrmlingský strážce zpozoroval hák kotvice a spěchal k němu, aby přeřízl lano. Nikdy se nesetkal s bojovníkem se schopnostmi, a tak nebyl připraven na to, co ho mělo potkat.</p> <p>Mužík vyšplhal po laně tak rychle, že když dorazil k cimbuří, vypadalo to, jako by ho vymrštila vzhůru nějaká neviditelná síla.</p> <p>Wyrmling překvapeně zavrčel, pak vytáhl bojovou sekeru a pokusil se jedním úderem rozseknout člověka ve dví i přetnout lano. Avšak drobný válečník se útoku vyhnul, máchl krátkým mečem. Vrhl se wyrmlingovi na hrdlo, rozetnul mu jí cen a přetnul hřbetní strunu.</p> <p>Wyrmlingský strážce padl se zavrčením k zemi. Chvíli ležel, zíral na hvězdy, jasné a nedosažitelné, a z hrdla mu vytékala životodárná krev.</p> <p>Před očima mu proběhly temné stíny, jak lidští runovládci vbíhali do tunelů.</p> <p>* * *</p> <p>V pevnosti v Severních pustinách se rozezněly zvony. Měly hluboký zvuk, který se odrážel od kamenných zdí. Ohlašovaly Crull-maldor nebezpečí. Stála v Komnatě Šepotu, v dokonalé kupoli osvětlené podél stropu pouze světélkujícími červy. Místnost byla protkána miniaturními tunely. Každý tunel obsahoval skleněnou trubici ze speciálního zvukovodivého skla. Každá trubice vedla na jiné zpravodajské místo.</p> <p>U ústí trubice se sklo rozšiřovalo. Když wyrmlingové do trubic mluvili, mohli se domlouvat po celé pevnosti.</p> <p>„Už přicházejí!“ křičel posel. Z trubice vycházelo varovné šeptání. „Lidé vstoupili na věž!“</p> <p>Zněla odtud slova výzvy, řinčení zbraní, výkřiky bolesti, zvuky umírajících wyrmlingů, které téměř okamžitě následovaly další zprávy z jiné trubice, naléhavé šeptání: „Nepřítel zpozorován, Věž, pozice dvě!“</p> <p>„Brána smrti jedna − lidé přicházejí!“ vykřikl třetí hlas.</p> <p>V dokonalé akustice Komnaty Šepotu se zdálo, že hlasy přicházejí odevšad a odnikud, připomínalo to vzdálené šumění moře Jako by strážní nebyli tělesné podstaty, stejně jako samotná Crull-maldor.</p> <p>Crull-maldor se v duchu usmála. Útok očekávala, ale myslela si, že nastane tak za den, za dva. Podcenila runovládce.</p> <p>Dvě hodiny po půlnoci začaly pod nejbližšími kopci zářit ohně, které svolávaly malé lidi k bitvě. Během několika minut zaplály na vzdálených kopcích podél pobřeží táboráky.</p> <p>Runovládci přišli. Běželi nocí svižněji, než Crull-maldor předpokládala.</p> <p>Myslela si, že nejprve zaútočí na Bránu smrti, jak učinili lidé před nimi, ale překvapili ji tím, že vyšplhali na strážní věž. Pro wyrmlingy s jejich objemnými těly a neobratnými prsty byla věž nezdolatelná.</p> <p>Nový kapitán stojící vedle Crull-maldor hlásil: „Jejich počet venku je velký. Kvůli mizeje všechny nevidíme, ale jsou jich dobré desítky tisíc. Jejich elitní jednotky vystoupaly na věž, ale větší síla se hrne tunely.“</p> <p>„Možná je jich hodně,“ přemítala Crull-maldor, „ale jestli jsi viděl z věže jejich ohně… Je to starý trik ke zmatení nepřítele, že se zapálí v noci ohně. Když vojsko nahlas zpívá, pak pět tisíc může znít jako padesát tisíc.“</p> <p>Crull-maldor mluvila s klidem, ale věděla, že lidé opravdu počtem její vojáky převyšují. Možná jsou tak silní, že je přemohou.</p> <p>Přesto doufala, že mocní runovládci povedou skupinu tak, že se jim je podaří zlikvidovat.</p> <p>Z bludiště chodeb lidé neunikli po prvním útoku živí. Takže trpaslíkům nezbude než poslat posily.</p> <p>Lidé nebudou připraveni na to, že je čeká boj s lidskými bytostmi. Chtěla rozdrtit ducha lidských obyvatel ostrova, atak začala její nadvláda nad nimi.</p> <p>„Mylady,“ hlásil wyrmling šeptem, „lidské vojsko zajistilo úroveň věže.“</p> <p>Zprávy přicházely nečekaně rychle. Neuplynula ani minuta od chvíle, co se ozvalo troubení na poplach. Aby takto přišlo o život pět set wyrmlingských vojáků?</p> <p>Někteří z runovládců museli mít několikanásobné metabolické schopnosti, uvědomovala si Crull-maldor.</p> <p>Ale trpaslíci stále netušili, jakými zdroji Crull-maldor disponuje.</p> <p>„Spusťte všechny padací mříže ve věžních chodbách,“ rozkázala. Lidé tak nebudou moci uniknout. „Pak zapalte dehtové ohně na druhé úrovni. Ti runovládci jsou možná tvrdí chlapi, ale dýchat musí.“</p> <p>„My lady…“ kapitán chtěl něco namítnout.</p> <p>V tu chvíli Crull-maldor ucítila, jak se jejího vědomí zmocňuje něčí přítomnost, vnímala vyšší inteligenci naplněnou zlomyslnými záměry.</p> <p>Byl to vzkaz, zpráva od vládce Zul-toraka. <emphasis>Pošli všechny korpuscity, které najdeš, do Rugassy</emphasis>, šeptal duši Crull-maldor. <emphasis>Vyšli </emphasis><emphasis>wyrmlingské vojáky, aby prohledali Severní pustiny</emphasis>.</p> <p>Crull-maldor pozvedla ke kapitánovi ruku v tišícím gestu, aby ji nerušil.</p> <p>Nebyla to zrovna nejpříhodnější chvíle pro přijímání vzkazů od vládce.</p> <p>Crull-maldor nechtěla, aby její nadřízený věděl, co ví ona, a tak si mezi sebou a vládcem představila zeď z kamene. Neproniknutelnou zeď. Ve své mysli vytvořila pevnost proti jeho průzkumu.</p> <p><emphasis>Korpuscity?</emphasis> předstírala Crull-maldor nevědomost. <emphasis>Žádal jsi korpuscity?</emphasis></p> <p>Vládce otázku ignoroval. <emphasis>Času je málo. Dělej, co ti říkám</emphasis>.</p> <p>Crull-maldor hlásila: <emphasis>Lidé pronikli do pevnosti, lidé mrštní a smrtonosní. Utočí na nás</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> Nemohu nyní vyslat své zvědy!</emphasis> Při těch slovech vládcova temná mysl přetékala samolibým sebeuspokojením. Nebylo nic, co by Zul-torac viděl raději než pokořenou Crull-maldor.</p> <p><emphasis>Postarej se o to</emphasis>, varoval ji vládce. <emphasis>To je tvá priorita. Přišel čas připravit se na velkou válku, jaká tu ještě nebyla. Pán Zoufalství nařizuje, abys zvýšila výrobu zbraní a brnění. Každý muž a žena nad čtyři sta liber se musí do konce týdne zap</emphasis><emphasis>ojit do války</emphasis>.</p> <p>Crull-maldor se příkře usmála. Mužský wyrmling dosáhne čtyř set liber ve věku deseti let. Pán Zoufalství nařizoval, aby do války nastoupili i ženy a děti?</p> <p>Výroba brnění bude téměř nemožná. Každé dítě bude muset přerušit indoktrinační výuku a bude muset vyřezávat kosti z wyrmů světa.</p> <p><emphasis>Pán Zoufalství se jistě tolik neobává malých lidí</emphasis>, přemítala Crull-maldor. Přesto se pustila do dalších úvah. Se schopnostmi bude hrůzostrašné dítě i žena. Je pravdou, že v případě některých lidských pevností bude pro wyrmlinga hodně těžké dostat se dovnitř − dospělým by se mohlo špatně procházet dveřmi. Ale dítěti…</p> <p><emphasis>Pán Zoufalství se neobává malých lidí</emphasis>, odvětil Zul-torac. <emphasis>Chystáme se ovládnout nebesa. Pán Zoufalství otevírá dveře vzdáleným světům a naše vojska</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je </emphasis><emphasis>všechny zdolají!</emphasis></p> <p>Crull-maldor zvažovala důsledky. Vládce vyžadoval všechen krvavý kov z její říše − krvavý kov, který bude Crull-maldor potřebovat, aby připravila vojsko na nadcházející invazi. Neodváží se ho vyvážet.</p> <p>Avšak příslib nadcházející války, to byla opojná záležitost. Crull-maldor viděla některé z netvorů, které vládce přivedl v minulosti.</p> <p>Jsou poklady, které mohou být vydrancovány. Crull-maldor však nestála o zlato nebo stříbro. Mnohem více ji zajímaly poklady vědění, které by mohly vést ke vzdáleným světům.</p> <p><emphasis>Udělám, co budu moci, k získání korpuscitu</emphasis>, slibovala. <emphasis>Ale tady na severu </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>e extrémně vzácné. Možná se najde pár kamenů, ale nemohu zaručit, že toho najdeme více</emphasis>.</p> <p>Vládce zaprskal a náhle ukončil komunikaci. Pocit rozšířeného vědomí − a velké zkomoleniny − byly pryč s téměř slyšitelným cvaknutím.</p> <p>Šepot v komnatě zesílil. Z desítek děr se ozýval třeskot padacích mříží, kovu o kámen. Zajišťovali mříže pomocí šroubů, aby je nebylo možné zvednout. Od Brány smrti, kde lidské vojsko zdolávalo wyrmlingy, se ozývaly výkřiky a nářek.</p> <p>Ale už zanedlouho se lidé ocitnou v pasti.</p> <p>Crull-maldor se v duchu usmívala. Takže… Zul-torac si už zjistil, jakým kouzlem vládnou runovládci a jak se z <emphasis>korpuscitu</emphasis> vytvářejí prostředky k převzetí schopností.</p> <p>Crull-maldor vymámila toto tajemství z mrtvých už dříve, a nyní v tom všem viděla obrovskou příležitost.</p> <p>Téměř na dvě stě let byla vyhnána do této pustiny, a nyní přišel čas, aby se z ní dostala. Nepamatovala si, kde leží každý kámen <emphasis>korpuscit</emphasis>, ale občas je zahlédla, a věděla, že ani ne šedesát mil na severovýchod jích leží pořádná úroda. Lidé zaplavovali její pevnost, ale zatím neobjevili tajnou bránu, která vede k tunelu, jehož východ se nachází v kopcích nějakých dvanáct mil na sever. Crull-maldor už vyslala vojáky, aby získali <emphasis>korpuscit</emphasis>.</p> <p>Velká válka získává jasné obrysy, uvědomovala si Crull-maldor. Hodlala ji vyhrát, zvítězit nad lidmi ve svém království. Hodlala je využít k dobrým účelům. Jako otroci mohli pracovat ve wyrmlingských dolech, chytat ryby v moři a jeleny karibu na pláních. Jejich kůže budou wyrmlingy hřát za zimních nocí, až bude vzduch chladný a ostrý jako břitva. Bude z nich i trochu masa a z jejich žláz se vyrobí hroty sklízečů.</p> <p>Jediné, čeho se Crull-maldor mohla obávat, bylo, že lidé získají moc nad krvavým kovem.</p> <p>Na pustinách se jich hrstka najde, to věděla. Ostrov měl k jižnímu cípu na šířku čtyři sta mil. Na severu byly hranice nejasné, protože v zimě moře zamrzlo: vznikla obrovská ledová masa, která se táhla do dáli. Ale některé roky led na východním pobřeží roztál, takže se v náznaku ukazovaly tvary pevniny.</p> <p>Ostrov byl v této roční době veliký, asi osmdesát tisíc čtverečních mil.</p> <p>Největší nebezpečí, kterému Crull-maldor čelila, bylo, že malí lidé získají kov dříve než ona.</p> <p>Smířila se s tím, že část dostanou, ale hodlala si přivlastnit většinu.</p> <p>Lidí bylo příliš mnoho a osídlovali příliš velké území na to, aby je dokonale zvládla. Tu a tam zakopnou o nějaký ten kámen, možná i na bohatou žílu.</p> <p>Bude jim ji muset sebrat. Krvavý kov byl příliš silnou zbraní. Nemohla ho nechat padnout do rukou nepřítele.</p> <p>V Komnatě šepotu najednou ze stropních trubic uslyšela výkřiky lidí − chraptivé, tlumené kašlem a sekáním.</p> <p>Kov řinčel o kov, malí lidé se pomocí válečných kladiv snažili dostat přes padací mříže. Rány zprvu zněly svižně, ale lidé se zesíleným metabolismem nejen žili rychleji, ale také rychleji umírali.</p> <p>Řinčení se zpomalilo, přerušovaly je výkřiky strachu a zoufalého volání, nejlepší z mužů pro šili Mocnosti o vzduch.</p> <p>Crull-maldor natahovala uši a celou svou vůli soustředila k šeptavým zvukům smrti, které se snášely do místnosti, a představovala si lidi ve věži, jak se bezmocně hroutí k zemi.</p> <p>Bitva u Brány smrti právě vrcholila. Bojovníci, kteří pobíhali po dlouhých chodbách, dozajista nebyli mocnými runovládci. Na to se pohybovali příliš pomalu a nadělali příliš mnoho hluku. Zpívali a křičeli, doufali, že tím větnou do srdcí nepřítele hrůzu.</p> <p>Wyrmlingská armáda rozhodně nepostrádala dychtivost. Už to bylo hodně dávno, kdy mohli naposledy vyzkoušet své schopností vlitém boji.</p> <p>Kapitán naslouchal vzdálenému šepotu u jedné z děr. „Zvědové u Brány smrti hlásí, že se do chodeb nedostalo ani pět tisíc lidí. Naše vojsko před nimi uteklo dolů do labyrintu. Čekají na tvé rozkazy jak mají zaútočit.“</p> <p>„Velmi dobře,“ odvětila Crull-maldor. Mohla zabít lidi ohněm, nebo se o ně postarat sama. Ale vojsko potřebovalo bitvu, příjemnou čistou vůni krve. A tak rozkázala: „Uvolněte wyrmlingskou hordu.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><emphasis>Kniha 2</emphasis></strong></p> <p><strong>VOJEVŮDCI</strong></p><empty-line /><p><strong>Z INTERNOOKU</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>12</strong>PROROCTVÍ</p> <p><emphasis>Žádný člověk nemůže znát budoucnost, protože budoucnost je tvárná. Když předvídáme katastrofu, často provádíme kroky k jejímu odvrácení. A tak když se díváme do budoucnosti, vidíme ji takovou, jaká by mohla být.</emphasis></p> <p><emphasis>− Proroci chaosu</emphasis></p> <p>Honosnou rugasskou pevnost pohltila temnota. Svět pokryl příkrov vířících mraků tak hustých, že zatemnily nebe.</p> <p>Mraky nevoněly deštnou vlhkostí. Naplňovaly vzduch jemnými sazemi štiplavé pachuti, jako když exploduje sopka a prašný hřib roznáší drobné částice, kam jen oko dohlédne.</p> <p>Vítr vysoko nad zemí kvílel dnem i nocí, znělo to jako pronikavé skučení.</p> <p>Bouře nepropouštěla sluneční paprsky, které se prodíraly prachem a sutinami v krátkých záblescích, vypadalo to jako blesky z nebes zabarvené do nezvyklých odstínů − zelené nesčetných ran, rudé neklidných plamenů.</p> <p>Bouře měla svůj střed nad Rugassou, ale její působení bylo znatelné tisíce mil daleko na všechny strany. Neprodyšně pokrývala celý Rofehavan stíny, věčnou nocí.</p> <p>Tak tomu bylo po celých devět dní od splynutí světů. Nemrtvý vládce Zul-torac se vydal na první procházku za dne po téměř třech stech letech. Odvážil se vyjít z pevnosti, aby prozkoumal své území.</p> <p>Neměl se čeho obávat. Nedotkne se ho sluneční světlo, ani nezaútočí nepřítel. Za devět dní po splynutí světů wyrmlingské hordy rozdrtily všechen odpor lidí − zničily armády, zotročily národy. S nekonečným množstvím krvavého kovu pod kontrolou nebylo možné wyrmlingy zastavit.</p> <p>Co bylo ještě důležitější, jejich vůdce nebyl k zastavení. Pán Zoufalství nyní kráčel v čele wyrmlingských armád a s nesmírnou silou a s wyrmlingskými vojevůdci po boku se stal neporazitelným.</p> <p>Pán Zoufalství i nyní vedl své armády do vzdálených končin Jediného Pravého Světa, který existoval od samotného počátku, aby tam pásl po Radostných a Vznešených a ničil ty, kteří měli největší šance ho porazit.</p> <p>Říkalo se, že válka pokračuje úspěšně. Nepřítel před Pánem Zoufalství utíkal, ze všech sil hledal nějaké útočiště. Pán Zul-toraka pozabíjel tisíce a nyní jeho vojsko prohledávalo divočinu. Snažil se zahnat do kouta poslední z těch, kteří se jako lišky schovávali v norách.</p> <p>Zul-torakovu mysl však znepokojovala jiná záležitost, která se netýkala nájemných vrahů ani armády. Mělo to co do činění s jeho dcerou, princeznou Kanhazur. Onemocněla a vypadalo to, že umírá. Byly ve hře jisté obřady, doufal, že budou uskutečněny během nadcházející zimy, a vyžadovaly životní mízu jeho jediného dítěte. Nechtěl dovolit, aby zemřela před slunovratem.</p> <p>Nemrtvý lord byl oblečen do roucha utkaného z černého pavoučího vlákna, které bylo poseto diamantovým prachem. Jak se vznášel nad zemí, slabě se třpytil.</p> <p>Vydal se na dlouhou cestu provázenou silným větrem, pryč z pevnosti, cestoval tunelem, který procházel kuželem vulkánu.</p> <p>Najednou se před ním objevilo ostré světlo vycházející z magmatu v samotném jádru sopky. V těchto výšinách se pronikavé skučení větru proměnilo ve lkavé naříkání; Zul-torac na zbytku svého jazyka ucítil chuť prachu.</p> <p>Pokračoval po strmé cestě dál. Kdyby zavrávoral, zřítil by se do roztavené rudy.</p> <p>Před ním se stezka vyrovnávala do náhorní plamný vydlabané do hory. Na zemi byly rozloženy obrovské sloupy z černého kamene − žádný wyrmling by v tom nerozeznal nějaký systém. Některé z nich stály vztyčené, jiné byly nachýlené do strany, jako by se zde rozpadl velký chrám.</p> <p>V ruinách existoval pořádek, ne však systém.</p> <p>V kruhu podél planiny se nacházely desítky průchodů do jiných světů, každý představovala klenutá brána vytvořená ze třpytícího se světla. Zul-torac do nich nahlížel. V jednom světě spatřil velká zvířata brodící se močálem, která širokými ústy sbírala potravu z bahnité vodní hladiny. Další brána se otevírala do krajiny pokryté mrazivým sněhem. V jiné se ukazovala neproniknutelná džungle z podivných lián. Touto branou ve házeli dva wyrmlingové a nesli velký kožený vak nasáklý vodou.</p> <p>Uvnitř vrčel a mlátil sebou netvor beze jména.</p> <p>Jak šli kolem, wyrmlingové se usmáli a pronesli varovně: „Pozor na něj. Tenhle je děsivý! Budeme mu říkat močálový krab. Má v hubě víc zubů než já chlupů na zadku.“</p> <p>„Co s ním budete dělat?“ vyptával se Zul-torac.</p> <p>„Hodíme ho do bažiny na hranicích,“ vysvětloval jeden z wyrmlingů, „a necháme ho, ať si sežere všechno, co půjde kolem.“</p> <p>Dvojice wyrmlingů nesla meloucí se břemeno kolem Zul-toraka.</p> <p>Močálové stvoření patřilo k rekrutům Pána Zoufalství. Skrze tyto průchody sem bylo za jeden týden naneseno na tisíce tvorů − Temní vznešení cestující na nočních vichrech, obři putující z kopců planety zvané Nayaire a bezejmenná monstra ze stovky říší.</p> <p>Nyní se však Zul-torac soustředil na planinu před sebou. Mezi černými sloupy se skrývali Proroci chaosu − skrývali se sami před sebou i před ostatními. Říkalo se, že tito tvorové jsou tak oškliví, že jediný pohled na nezahaleného jedince by člověku přivodil šílenství. Proto Proroci chaosu od sebe odvraceli světlo a halili se do stínů, jako se wyrmling oblékal do kostěného brnění.</p> <p>I tak byla myšlenka na pohled na nezahaleného Proroka svůdná, proto se tam Zul-torac zadíval.</p> <p>Obstupovalo je šero, černé stíny hustší než mlha na nebi, temnota, která vířila a kolotala, a někdy se rozestoupila tak, že odhalovala dráždivý náznak postavy. Pak se zase rychle stáhla, aby zanořila své pány do nejčernější noci.</p> <p>Proroci chaosu nepatřili tomuto světu ani žádnému jinému, o kterém kdy Zul-torac slyšel. Líbilo se jim tady nedaleko sopky, užívali si příchutě síry ve vzduchu.</p> <p>Stíny se náhle rozestoupily a Zul-torac zachytil zběžný pohled na skrčenou postavu, jejíž záda byla pokryta rohy a pokroucenými končetinami, a na jasné zlaté oko, které na něj civělo. Zmocnila se ho hrůza.</p> <p>Krev mu tuhla v žilách a přestal dýchat.</p> <p>Pak se zas stíny spojily a Zul-torac byl vděčný, že Proroky chaosu opět zastřela tma.</p> <p>Zul-torac spatřil záblesky paměti ze svého dětství, kdy se Prorok chaosu dostal do jeho mysli. Cítil to, přítomnost pohybující se jeho mozkem − od pravého spánkového laloku k levému, a pak zpátky doprostřed mozku.</p> <p>Všechna jeho tajemství byla odhalena.</p> <p>„Přišel jsi, protože se bojíš o život své dcery,“ zašeptal Prorok v jeho mysli.</p> <p>„Ano,“ odvětil Zul-torac.</p> <p>„Přál by sis vědět, jak bys ji mohl zachránit… To já nevidím. Čas je jako řeka plynoucí k věčnosti. Existují však víry a zátočiny. Nevidím všechno, ale vidím tvoji smrt.“</p> <p>V Zul-torakově mysli se mihl záblesk obrazu: potemnělá chodba, kde světélkující červi ozařují tunel jako deset tisíc poblikávajících hvězd. V dálce viděl světlo, pochodeň řítící se k němu, plameny kypěly a prskaly. Blížil se k němu muž oslepující rychlostí. Pohyboval se směrem k Zul-torakovi, rozeznával ho jen jako nejasnou šmouhu. Zul-torac chtěl utéct, ale jeho protivník byl příliš rychlý. Mohlo v něm být na deset urychlovačů metabolismu, nedalo se mu uniknout.</p> <p>Jeho postava byla rozmazaná. Zul-torac toho moc neviděl − jednoduchou ocelovou helmu se širokým chráničem nosu. Nezkrotné oči prozrazující smrt. Rusá bradka protkaná šedí.</p> <p>Pak se dostal muž až k němu a máchl válečnou sekerou. Jak se ho dotklo její ostří, cítil, že se kouzla, která pojila jeho ducha s vyčerpanou tříští jeho svalstva, rozpadají. Opouštěla ho všechna jeho moc.</p> <p>Co bylo ještě horší, ostří bylo protkáno kouzly, která přinášela jeho duchu odchod do vyhnanství.</p> <p>Válečník radostně vykřikl a na chvíli se zastavil, a Zul-torac spatřil jeho obličej. Byl to člověk, rozložitý, s rohovitými výrůstky typickými pro lid Caer Luciare. Jeho pochmurný výraz se rozjasňoval. Zeširoka otevřel ústa, obnažil přitom přerostlé tesáky, a vítězoslavně zařval.</p> <p>Zul-torac vykřikl bolestí a jeho vyschlé mrtvolné tělo se rozpadlo na oblak prachu.</p> <p>Najednou vize zmizela a Zul-torac stál před Prorokem chaosu, naplněn děsem tak niterným, jaký ještě nikdy nezažil.</p> <p>Zul-torakovy mysli se zmocnily obavy. Pán Zoufalství se zmocnil celého světa; nyní ho používal jako pódia, odkud bude vládnout nebesům. Moc Pána Zoufalství ho činila neporazitelným. Mohl využívat Sílu Země k „výběru“ válečníků, mohl je varovat, jak se zachrání v nadcházejících bitvách.</p> <p>Avšak Pán Zoufalství nemohl použit své úžasné schopnosti k záchraně nemrtvého. Tělo Zul-toraka bylo příliš vyčerpané, podstoupilo téměř celou cestu k branám smrti.</p> <p>V hlavě Zul-toraka se honily myšlenky jedna za druhou. Nikdo ho nemohl zachránit, neexistoval nikdo, kdo by mu mohl pomoci.</p> <p>Mám však tisíce wyrmlingských válečníků, uvažoval Zul-torac, a nekonečné množství krvavého kovu.</p> <p>Pán Zoufalství nařídil Zul-torakovi, aby poslal část krvavého kovu té potvoře Crull-maldor. Zul-torac váhal, nechtěl, aby jeho starý nepřítel získával na síle. Ani teď se nedokázal přinutit k tomu, aby jí zaslal požadovanou posilu.</p> <p>Ostatní wyrmlingové sílili, mířili k Povýšení.</p> <p>Ale možná nadešel čas, pomyslel si. Můžu poslat obojí − trochu krvavého kovu společně s mistry, kteří armádu zastaví.</p> <p>„Jde si pro tebe!“ varoval ho Prorok chaosu. „Přichází − mistr ze severu! Jede po vodě, přináší smrt a krveprolití!“</p> <p>Zul-torac se v záchvatu zuřivosti od Proroka odvrátil. „Ne, když tomu budu moci zabránit,“ prohlásil Zul-torac. Vydal se z hory dolů zpět do bezpečí nezdolné pevnosti wyrmlingů.</p> <p>Tam hledal mezi mistry, až našel pro danou práci toho pravého wyrmlinga: Yikkargu, kapitána, který byl chráněncem Pána Zoufalství. Byl to obrovský wyrmling, zběhlý v boji, s reputací krvežíznivého násilníka. Navíc měl spoustu schopností.</p> <p>„Posílám tě na sever,“ vysvětloval vládce, „se skupinou runovládců. Existuje jeden člověk, kterého je třeba zabít…“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>13</strong>STRAČKA</p> <p><emphasis>Odpuštění přináší klid uražené duši a je mnohem prospěšnější pro toho, kdo urazil, než pro toho, kdo byl obětí.</emphasis></p> <p><emphasis>− Emír Owatt z Tulistánu</emphasis></p> <p>První noc, když Aaath Ulber podlehl únavě, se kormidla ujal Draken. Mířil s malou lodí na sever. Cesta přes oceán do Mystarie za normálních okolností trvala šest týdnů, ale jejich drobné plavidlo bylo lehké a mrštné. Vzhledem k jeho novosti neměl na trupu nalepené vilejše, kteří by cestu zpomalovali, a protože neměli žádný náklad, loď seděla lehce na vodě, takže když rozvinuli plachty, zdálo se, že letí.</p> <p>Sage ji pojmenovala Stračka. Jméno na ni sedělo. Připomínala jí straku; tito ptáci byli známí tím, že kradli věci. Často útočili na ovocné stromy, líbily se jim třpytivé tretky. Samečci používali blýskavé kamení, aby zkrášlili svá hnízda v naději, že získají samičky. Ozdoby byly často rozprostřeny v kruhu na několik stop a na pohled byly úžasné, neboť ptáci skládali kamínky a květiny podle velikosti, barvy a tvaru, sestavovali koláže, nádherné i bizarní, jako by je vytvářely mozky originálních a nadaných umělců.</p> <p>Počátkem jara vybírali ptáci oblázky z koryt řek, květiny ze zahrad, pestrobarevné kousky ovoce a látek, nebo lesklé mince − všechno, co nebylo přitlučeno hřebíkem. Dokonce existovala podivná zpráva o tom, že stračka ukradla náušnici z ucha ženy, aby získala třpytící se rubín.</p> <p>Tolik lidí toužilo loď ukrást, proto jí jméno pasovalo dvojnásob. Drakenovi se název nelíbil, protože souvislost s krádeží mu neustále připomínala, jak Aaath Ulber zabil Owena Walkina. Ten den navrhoval desítky jiných přezdívek.</p> <p>Sage však byla nyní nejmladší z rodiny, takže se její návrh ujal.</p> <p>První den u kormidla Draken přemýšlel. Nepamatoval si na to, když jako dítě plul do Landesfallenu. Byl ještě moc malý.</p> <p>Nyní se vracel, ale do čeho?</p> <p>Přišla k němu jeho matka, aby s ním sledovala západ slunce. Posadila se vedle něj ke kormidlu a zírala na moře. Oceán byl během dne neklidný, poháněný ostrým větrem, ale nyní se utišil. Pach soli pronikal do chřípí. Pronesl nahlas: „Co si myslíš, že najdeme, až se dostaneme do Mystarie? Bude to tak zlé, jak si otec myslí?“</p> <p>Draken měl jen mlhavou představu o tom, jaké nebezpečí představují wyrmlingové. Ani si nedokázal představit, jak vypadají. Jenže pokud se jich obával Aaath Ulber, pak, říkal si, jsou asi opravdu hrůzní.</p> <p>„Myslím, že plujeme do války,“ pronesla Myrima. „Není to jen podezření. Voda mě povolala do bitvy. Doufám, že tentokrát je to naposledy.“</p> <p>Draken věděl, že jeho matka byla nucena čelit hrůzám, které si ani nelze představit. Založila Vlčí Bratrstvo, v mládí pobila Temné vznešené, bojovala s tisíci nepřátel. Postavila se Raj Ahtenovi v době, kdy byl na vrcholu svých sil.</p> <p>Nyní však Drakenovi připadala starší a trochu křehká jako košile, která se po mnoha vypráních opotřebí.</p> <p>„Do války s wyrmlingy?“ zeptal se, a přitom ho překvapilo jak mu při těch slovech vyschlo v ústech. Musel si olíznout rty. „Povolala tě Voda?“</p> <p>Myrima pomalu přikyvovala. Věděl, že je to něco neobvyklého.</p> <p>„Matko, na druhém konci světa jsou určitě čarodějové vody, kteří by k tomuto účelu posloužili lépe.“</p> <p>Myrima odvrátila zrak od moře a pohlédla na něj. „Možná už nejsem dost silná pro bitvu, ale jsem mocná čarodějka; to je možná to, co v této válce potřebujeme.“</p> <p>„Otec říká, že wyrmlingové asi mají ve své moci horu s krvavým kovem,“ oponoval Draken. Sage vyšla z lodní kuchyně a posadila se k nim.</p> <p>„Kéž by tomu tak nebylo,“ poznamenala Myrima. „Nechci, aby ho měli wyrmlingové. Určitě se mi nechce do bitvy, ve které půjde o krvavý kov.</p> <p>Kéž by už žádný krvavý kov neexistoval. Je to zlá věc: muži se zneužívají navzájem, ti krutí se pokoušejí násilím vnutit svou vůli zbytku světa. Lidé by neměli disponovat takovou silou.</p> <p>Za posledních několik let jsem byla docela ráda, že moji soukmenovci v Kartishi vymírají. Zdálo se mi, že svět tak má možnost si vydechnout, že to lidskému rodu umožní, aby se usadil, aby mohl pracovat v zahradách a vychovávat děti.</p> <p>Tvůj otec a já jsme byli v klidu a míru spokojeni víc, než jsem si dokázala představit.“</p> <p>Slunce se vrhalo do vody vzdáleného moře, hleděli na jasně zlatý kotouč nořící se pod horizont. Draken zahlédl v matčiných očích slzy, čehož byl svědkem ve svém životě poprvé.</p> <p>Jako každý mladý muž, občas snil o válce, představoval si, jak by se mohl osvědčit na bitevním poli. Nikdy ho nenapadlo, jak velkým darem by mohl být mír.</p> <p>* * *</p> <p>Získat dřevo na oheň, jak se ukázalo, bylo stejně snadné jako plout k pevnině. Velká přílivová vlna složila podél pobřeží obrovskou nálož suchého dřeva a za pár hodin rodina nashromáždila dost paliva na celou plavbu.</p> <p>Větší obavy vzbuzovaly nedostatečné zásoby. Drakenovi se ve vesnici nepodařilo sehnat sekeru, a tak neměl čím sekat dříví. Válečná sekera se dala použít k tesání klád, ale byla to nedostatečná náhrada za dobrou sekeru na drobnější práci.</p> <p>Chyběly mu i kameny na ostření čepelí, takže si k tomuto účelu nasbíral hromádku oblázků.</p> <p>Byly tady také další věci, které rodina postrádala − hrnky a talíře, koření, kůže k výrobě obuvi, pořádná pánev, tuk nasmažení a tak dále.</p> <p>Aaath Ulber však trval na tom, že se bez nich obejdou.</p> <p>Draken se neodvažoval protestovat. Uvědomil si, že se v obrově přítomnosti cítí nesvůj. Aaath Ulber byl impozantní, tyčil se nad všemi ostatními v lodi. A Draken už byl svědkem toho, co se stane, když Aaath Ulber ztratí nad sebou kontrolu.</p> <p>I teď se jen stěží mohl podívat na obra bez toho, aby si připomněl obraz Owenova roztrženého těla. Draken často uvažoval, co − jaké slovo nebo čin − způsobilo, že se obr rozzuřil.</p> <p>Myrima si všimla, co se děje, a promluvila o tom s Rain. „Teď, když víme o potížích Aaath Ulbera, musíme jim čelit.“</p> <p>„Jak jim budeme čelit?“ zeptala se Rain.</p> <p>„Existují runy, kterými bych ho mohla očarovat − zapomnění na bolestivé vzpomínky. Nebo runy, které mu pomůžou, aby se uklidnil, jako když se utiší zneklidněné moře.“</p> <p>Myrima hodila do moře kyblík a znovu ho vytáhla provazem nahoru. S mořskou vodou došla k Aaath Ulberovi, který stál u kormidla, a na čelo mu nakreslila runy, které měly zklidnit jeho mysl − i když se v tu chvíli nezdálo, že by z jeho strany hrozilo nějaké nebezpečí.</p> <p>* * *</p> <p>I když se Rain pokoušela Aaath Ulberovi vyhýbat, nedařilo se jí to docela. Před polednem třetího dne si Rain podal hned po snídani.</p> <p>„Dobrá,“ řekl a zíral na ni jako na mladou klisničku. Popadl ji za drobné bicepsy, zmáčkl a usmál se. Působilo to drsně, protože se objevily jeho obnažené špičáky. „Tak se pojďme podívat, jak to s tebou vypadá, děvče.“</p> <p>Aaath Ulber odvedl Rain na kapitánský můstek; tam jí podal těžký kus dřeva a řekl jí, ať jím hází z jedné ruky do druhé. Bylo to cvičení k posilování paží. Musela si jej přehazovat tak dlouho, až jí do očí vstoupily slzy. Pak jí dovolil, aby si odpočinula s varováním: „Wyrmlingové ti nedají přestávku, dítě.“</p> <p>Když si odpočinula, přiměl ji, aby absolvovala řadu rutinních vrhů a skoků, až měla pocit, že omdlí.</p> <p>„Málo jídla a hodně cvičení,“ pronesl tiše Aaath Ulber. „Ale dáme tě dohromady.“</p> <p>Rain zuřila, byla si jistá, že hledá záminku, aby ji mohl kritizovat. Avšak Aaath Ulber v ten den přiměl všechny, aby se připojili k cvičení na bitvu.</p> <p>Své lekce začínal se slovy: „Bojovat s wyrmlingem, to není jako boj s člověkem. Jsou o pět set šest set liber těžší než vy. Takže si nebudete hledět zpříma do očí. Ani nemůžete doufat, že přežijete jedinou jejich ránu. Nemůžete odrážet jejich výpady − jsou příliš silní. Úder wyrmlingskou sekerou vám roztříští všechny kosti v těle.</p> <p>Takže musíte postupně zapomenout na všechno, co o boji víte.</p> <p>Vaší nejlepší a jedinou obranou je vyhnout se úderu. Budeme cvičit uhýbavou taktiku − vrhy a skoky, které vám pomohou dostat se z dosahu protivníka.</p> <p>Nebudete mít na sobě těžké brnění − nejlepší bude tenké hedvábné, pokud vůbec nějaké budete mít. Kroužkové nebo plátové by vás zpomalovalo, a navíc by ani příliš nechránilo před ranami wyrmlinga.</p> <p>Než obrana je lepší útok.</p> <p>Wyrmlingové mají dlouhé paže. Jejich akční pásmo je větší než naše. Proto musíte zdokonalovat skoky. Vaším cílem bude přiskočit, rychle udeřit, a dostat se z dosahu wyrmlingova pole působnosti dřív, než vám ránu uštědří on.</p> <p>Navíc vaše útoky musí být účinné. Musíte si být jistí, že když udeříte, nezpůsobí to jen krvácení. Pokuste se z každé rány udělat smrtonosnou, nebo aspoň ochromující. Budete mířit na tepny v tříslech nebo ledvinách, anebo udeříte do plic. Musíte bojovat úsporně a s nadhledem, protože jakmile sejmete jednoho wyrmlinga, jsou dost vysoké šance, že další zaútočí zezadu, aby toho odrovnaného nahradil.“</p> <p>„A co když na nás zaútočí wyrmling v ráži?“ vyptávala se Rain. „Myslím tím, jak jsi říkal, že se dopují těmi hroty, které způsobí, že se v nich probudí krvelačná zuřivost.“</p> <p>„Když se to stane, pak musíte zjistit, jak převzít vedení. Falešný výpad, výkřik, pohled na opačnou stranu − něco z toho může způsobit, že váš protivník na okamžik ztuhne, a v tom okamžiku musíte zaútočit vy.“</p> <p>A tak Rain cvičila úskoky a přískoky celé hodiny, celé dny, až ji od velké námahy bolela stehna i lýtka a paže měla těžké jak olovo.</p> <p>* * *</p> <p>S plnými plachtami pluli podél pobřeží na sever.</p> <p>Nejlepší místností na lodi byla kapitánská kajuta, která byla přidělena Rain.</p> <p>Myrimě a Sage zbyly kajuty pro posádku, zatímco Draken spal v nákladním prostoru se svým otcem a kozami, pokud vůbec mohl spát.</p> <p>Draken však nemohl odpočívat, což zjistil hned první den. Nebylo to otcovo chrápání, které ho udržovalo vzhůru, ani kozy, které mu olizovaly oblečení…</p> <p>Byla to Rain, která mu nedala spát, jeho touha po ní.</p> <p>Byl zamilovaný už dva měsíce a těšil se na den, kdy se ožení.</p> <p>Jak bylo zvykem v Landesfallenu, v mládí by se zaslíbil dívce, ale stalo by se tak několik let předtím, než by se mohli vzít − nejméně tři nebo čtyři roky předem.</p> <p>Musel by si koupit vlastní pozemek, postavit dům, vykopat studnu, a pak několik let zaorávat a osívat pole, aby dokázal, že jeho země je plodná. Musel by zasadit stromy a keříky s drobným ovocem, a trvalo by několik let, než by začaly dávat úrodu, takže by měl dost ovoce pro malou rodinu. Musel by nashromáždit domácí zvířectvo − dojnou krávu, prasata a slepice. Kdyby měl štěstí, mohl by si dovolit i koně.</p> <p>Aby se zmohl na pořádné manželství, trvalo by to tři roky, možná čtyři nebo pět.</p> <p>Ale svět se obrátil vzhůru nohama.</p> <p>Nemohl si v dohledné době koupit pozemek ani zasévat úrodu. Bylo to, jako by mu jeho sny každou chvílí proklouzávaly mezi prsty, stejně jako země, která jim ubíhala s každou ujetou mílí.</p> <p>Drakenův otec řídil loď ve dne, zatímco Draken kormidloval v noci.</p> <p>Toužil být s Rain sám. Takže byl rád té noci, kdy k němu přišla v brzkých ranních hodinách, posadila se k němu a objala ho, „aby ji zahřál“.</p> <p>Ochranitelsky ji vzal do náruče a rezolutně se bránil tomu, aby se s ní pomiloval.</p> <p>Jak jeho touha po ní rostla, začal se potit; často si uvědomoval zběsilý tlukot svého srdce.</p> <p>Při plavbě se najednou moře rozzářilo zespodu. V obrovském hejnu rozprostírajícím se na míle daleko se zde shromáždily obrovské šedivé olihně, a jak stoupaly k hladině, zářily modře a bíle a přiměly ryby vyplout z hloubky těsně pod hladinu.</p> <p>Oceán žil zvuky ryb vyskakujících nad vodu a pleskajících ocasy: olihně předváděly světelné představení.</p> <p>Draken měl pocit, že vidí nový div světa. Možná tyhle olihně v moři nebyly, než došlo ke splynutí světů. Možná se sem dostaly ze stínového světa.</p> <p>Byla to mírumilovná, překrásná podívaná. Někdy náhle zazářilo celé světelné pole, stovky olihní zajiskřily najednou. Pozorovali podvodní světelnou šou.</p> <p>Rain se k němu tiskla a toužebně se otáčela na východ, k temným hvozdům Landesfallenu.</p> <p>„Víš,“ pronesla, „ty a já bychom pořád ještě mohli z téhle lodi vystoupit. Mohli bychom se vydat do vnitrozemí a uspořádat si svůj život po svém. Mohli bychom zapomenout na moji rodinu i na tvoji rodinu a začít znovu. To my bychom mohli být rodina.“</p> <p>V jejím hlase se ozývala taková naléhavost, že se Drakenovi chtělo říct ano. Ta myšlenka měla své kladné stránky. Mohli by zkusit žít někde poblíž moře, živit se medvědy doupňáky a rangity.</p> <p>Znělo to jako velké dobrodružství.</p> <p>Byla ochotná vzdát se pohodlí civilizace, vymožeností, které vyžadovala většina děvčat.</p> <p>Draken však v raném mládí hlídal vnitrozemí s Gwardeenem, létal nad pustinami na hřbetu obrovského bílého graaka.</p> <p>Landesfallen byl zvláště nehostinný kraj, ve vnitrozemí kamenitý a rozpálený, s rozlehlými pouštěmi červeného písku, který se v letním období zvedal v zuřivých bouřích. Jediná obyvatelná místa byla na pobřeží, které se nyní nacházelo pod vodou, a podél břehů několika větších řek. Tato nejkvalitnější zemědělská půda byla nárokována již před stovkami let.</p> <p>Ve vnitrozemí však přežívali lidé − posedlí hledači pokladů, kteří prozkoumávali hluboké jeskyně, kde před tisícem let žili tothové. Pak tady byli zlatokopové a hledači opálů: drápali se po skalách celý rok, přežívali na mase z ještěrek a pouštních želv a pojídali červy, které vykopali z gigantických termitišť.</p> <p>Draken si neuměl představit, že by takto s Rain existovali.</p> <p>Ale byly tu i další bezodkladné záležitosti.</p> <p>„Nemůžu to udělat,“ přiznal Draken. „Otec a matka potřebují mou pomoc. Navíc bratři a sestry se možná nacházejí ve smrtelném nebezpečí.“</p> <p>„Jaké jsou šance, že jsou naživu?“ vyptávala se Rain a položila mu svou hlavu na hruď. Ucítil sladkou vůni jejích vlasů. Byla opojná. „Chci tím říct,“ pokračovala, „aby ses nad tím zamyslel. Říkal jsi, že jdou hluboko do Podsvětí, na místo zvané Doupě kostí, a hledají Pečeti Stvoření, aby Fallion použil svou moc k jejich opravě, aby spojil světy v jeden.</p> <p>Ale pokud právě na zkoušku spojil dva světy, aby zjistil, co se stane, jaké jsou šance, že to přežil? Polovina Landesfallenu se propadla do moře. V Mystarii jistě došlo k zemětřesení. Tunely plenitelů…“ nyní hovořila tiše, omluvně, „… se mohly zhroutit. Obávám se, že Falliona by to rozdrtilo.“</p> <p>Drakenovi se na moment zastavilo srdce. „Máš pravdu,“ souhlasil. „Snažit se ho zachránit je medvědí služba. Ale musím se o to pokusit. Ty neznáš Falliona nebo Jaze, či Talon a Rhiannu. Oni mě vychovávali. Byli to mí nejlepší kamarádi. Vím, že kdybych se ocitl v nebezpečí, udělali by všechno, co je v jejich silách, aby mi přišli na pomoc − i kdyby to znamenalo, že přeplují oceán a probijí si cestu přes plenitele.“</p> <p>„Kdyby byl Fallion naživu,“ namítala Rain, „copak by světy nerozpojil?“</p> <p>„To nevím,“ připustil Draken. „Uvažuj takto: je dole v Podsvětí, a dostat se na povrch trvá týdny. Jakmile vyjde nahoru a uvidí, jaké potíže způsobil, možná bude chtít své kouzlo odvrátit − pokud bude moci. To by ovšem znamenalo další nebezpečnou cestu na týdny či měsíce. Mohl by být naživu. Musím doufat, že tomu tak je, a přinejmenším se ze všech sil pokusím vydat se mu na pomoc.“</p> <p>Rain smutně potřásla hlavou. „Kéž by světy od sebe oddělil. Kéž bychom se mohli otočit a vrátit se ke svým životům…“</p> <p>Vtom změnila téma hovoru. „Aaath Ulberovi je to všechno jedno, tvůj bratr ho nezajímá. Myslím, že má jiné plány. Chce bojovat s wyrmlingy, to je pro něj důležitější než záchrana Falliona.“</p> <p>Draken si nebyl jistý, jestli to tak je. „Řekl bych, že jeho oddanost je rozpolcená. Představuje dvě osoby − Borensona, jehož děti jsou v ohrožení, a Aaath Ulbera, jehož žena a rodina jsou v tísni.“</p> <p>„A kdo je pro něj na prvním místě?“ optala se Rain.</p> <p>Draken znal odpověď. Vydá se za svou ženou a dětmi v Caer Luciare. Jestliže loď dopluje do přístavu Dvory Přílivu, budou se muset vydat stovky mil do vnitrozemí. Pevnost Caer Luciare stojí při cestě.</p> <p>Přesto ho napadla otázka, co by se mělo správně udělat Kdo je ve větším nebezpečí: žena Aaath Ulbera, nebo Drakenovi bratři a sestry?</p> <p>Najednou bylo moře ozářeno světelným impulzem a nad vodu začali skákat lososi, jejichž hřbety se stříbrně leskly v tlumené záři hvězd.</p> <p>Olihně stahovaly ryby na hladinu. Vstal, přistoupil k zábradlí a podíval se dolů Spatřil obrovskou oliheň zářící ve vodě. Měla dlouhatánská chapadla a zavalité tělo. Slyšel vyprávění o svítících olihních, ale nikdy ne o tak velikých.</p> <p>Draken si uvědomil, že by měl zajít pro oštěp a z přídě lodi se pokusit nachytat pár ryb, aby tím vylepšil skóre jejich zásob.</p> <p>Nesnášel však chuť lososího masa a chtěl zůstat tam, kde byl, a tulit se k Rain.</p> <p>Rain k němu přistoupila, popadla ho za límec a políbila s takovou vášní, až mu to vzalo dech. Tiskla se k němu celým svým tělem, aby cítil každou její svůdnou křivku. Vnímal její touhu. Nikdy neměl ženu, která by se s ním tak moc chtěla milovat.</p> <p>V tu chvíli tiše zaskřípaly dveře matčiny kajuty a žena vystoupila na palubu. Odkašlala si a stroze rozkázala: „Nechte toho!“ Rain se vyvinula Drakenovi z náruče. „Máme před sebou dlouho cestu. A nechtějte, aby vás chytil Aaath Ulber.“</p> <p>Myrima na ně zírala ve svitu hvězd, za zády jí plynul měsíční srpek, a čekala, až Rain zaleze do své kajuty.</p> <p>Myrima se posadila vedle Drakena a hleděla na něj tak dlouho, až byl nucen připustit: „Chci si ji vzít, matko. Chci si ji vzít hned. Nikdy jsem po žádné ženě tolik netoužil. Mám pocit, že bez ní zemřu.“</p> <p>Matka chvíli neodpovídala. Bylo slyšet pleskání vln o trup lodi a cákání rybích těl o vodní hladinu. Vítr zpíval v plachtoví a vlny se odrážely od lodi.</p> <p>Myrima udiveně hleděla na blikavé světlo ve vodě.</p> <p>„Jsou tam olihně,“ vysvětloval Draken. „Obří olihně.“</p> <p>„Ano,“ ozvala se, „cítím jejich hlad.“ Obrátila zrak na syna. „A rozumím ti. Nezemřeš, i když ji nedostaneš. Vím to. Stejné to bylo s tvým otcem.“</p> <p>Ale Borenson se změnil. Jediný pocit, který v ní Aaath Ulber vzbuzoval, byl odpor.</p> <p>„Chci, aby se stala mou ženou,“ řekl. „Chci, aby byla matkou mých dětí. Je to takové… dobré a správné.“</p> <p>„O tom nepochybuji,“ souhlasila Myrima. „Mladá láska je vždy taková. Ale ty se s tou dívkou milovat nesmíš, rozumíš mi?“</p> <p>„Otec je kapitán,“ navrhoval Draken. „Může oddávat.“ Něco na tom bylo nesprávného… na té představě, že by je oddával jeho otec.</p> <p>„Znal jsi svého otce,“ pravila Myrima. „Nedovolil by to. A neumím si představit, že by se do podobné záležitosti hrnul Aaath Ulber. Vydrž ještě pár let.“</p> <p>Draken se obával, že mu matka nerozumí. Občas se mu ze žádostivosti zatočila hlava a věděl, že Rain je na tom stejně. „Ale matko…“</p> <p>„Ne!“ pronesla Myrima přísně. „Nemůžeš si teď s tou dívkou plánovat budoucnost. Jedeme do války. Jestli se s ní vyspíš, do týdne bude těhotná. Co když dojedeme do Mystarie a bude nás čekat horda wyrmlingů? Co když budeme muset bojovat o holé životy? Co když přijdeš o život a necháš tady Rain těhotnou, aby sama porodila a sama se starala o dítě?</p> <p>Nemáme nic, Drakene − nemáme domov, peníze ani bezpečí. Až to budeš moci Rain nabídnout, pak se můžeš oženit.“</p> <p>„Já ji miluju,“ namítal Draken.</p> <p>„Toužíš po ní,“ nesouhlasila Myrima, „a to je teprve začátek lásky. Jestli ji doopravdy miluješ, počkáš, až nastane čas, kdy budete moci být spolu, a pak budu vědět, že je to opravdová láska. Prokážeš svou lásku tím, že se budeš krotit.“</p> <p>Draken věděl, že má pravdu, atak si řekl, že ji poslechne. Toužil po Rain tak, jako se tonoucí nedokáže vymanit z vody.</p> <p>„Existuje nějaké kouzlo, které bys na mě mohla použít,“ zeptal se, „abys zklidnila mou mysl, jako když jsem byl malý a probudil se ze špatných snů?“</p> <p>Myrima si ho chvíli prohlížela a rty se jí stáhly do strohého úsměvu. Přitom se jako by soustředila na něco za jeho očima.</p> <p>„Magie by neměla být první pomocí, když se potýkáme s nějakým problémem,“ pronesla Myrima. „Můžu zklidnit tvou mysl, přimět tě, abys zapomněl na touhu po Rain. Ale když se jí postavíš sám, zocelí tě to.“</p> <p>Draken spolkl nadávku. Byl tonoucím a matka mu nehodí záchranné lano.</p> <p>„Jak dlouho budu muset čekat na svatbu?“ žadonil Draken.</p> <p>Myrima se zamyslela. Věděl, že nemá tušení, čemu budou muset čelit, ani jak dlouho bude nadcházející válka trvat − zda skončí za několik týdnů, nebo se povleče do konce jejich životů.</p> <p>Nikdo netušil, co je čeká. Gaborn prohlásil, že Aaath Ulber se musí bezodkladně vydat do války.</p> <p>Myrima potřásla hlavou. „Léta,“ pronesla nakonec. „Budeš muset počkat několik let − možná jen tři, i když… deset let by bylo příliš pro někoho, koho miluješ?“</p> <p>Draken se zhluboka nadechl a připravil se na to, že bude čekat.</p> <p>* * *</p> <p>Když Rain vstala následujícího rána, cítila se trapně. Ani se neodvažovala podívat se Myrimě do očí.</p> <p>Dala se do práce. Odešla do podpalubí, kde chrápal Aaath Ulber, hlasitěji než celá armáda. Podojila zpropadené kozy, dala jim trávu, kterou opatřila předešlý den. Pak se vydala na palubu do kuchyně, uvařila ovesnou kaši, pokapala ji melasou a podala všem snídani − dokonce se odvážila probudit obra.</p> <p>Rozhodla se, že si získá úctu Aaath Ulbera. Za těch pár dní, co se s ní znal, měla pocit, že k ní snad nepromluvil jediného vlídného slova.</p> <p>Podala mu velikou porci a čekala, kdy jí poděkuje.</p> <p>Aaath Ulber se vrávoravě posadil na kraj postele, poškrábal se na bradě, na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Děkuji, dítě.“ Chvíli si ji prohlížel, jako by hodnotil jiskru v jejím oku, zlobu v jejím postoji. „Víš, budu od tebe hodně očekávat. Budeš každý den cvičit, ale je tady navíc spousta práce. Budou se muset opravovat plachty, mýt paluby. Můžeš začít tím, že vezmeš kbelík a každé ráno vyneseš vodu z podlodí. Za několik dní dřevo v trupu nabobtná a semkne se, ale do té doby budeš muset být rychlejší než otvory −“</p> <p>„Ano, pane,“ odvětila Rain.</p> <p>Vzala kbelík, naplnila ho a strávila následující dvě hodiny vyléváním vody z podlodí. Pak hodinu cvičila šerm. Když skončila, otevřela žok se lněným spodním prádlem, který muži našli, rozbalila ho a zjistila, že ho zničila mořská voda. Cítila z něj plíseň.</p> <p>Posbírala všechny čtyři balíky s prádlem a vyvařila ho. Pak ho pověsila na šňůru, aby uschlo, takže v následujících čtyřech dnech byly na všech stožárech rozvěšeny kusy lněného prádla: visely z každého lana držícího plachty.</p> <p>Ve větru poletovaly spodničky jako fáborky z vraního hnízda, v plachtoví se třepotaly pásy na poprsí, paluba byla poseta půvabnými nočními košilkami, které čerstvě vdané ženy rády nosívaly, když chtěly potěšit své muže.</p> <p>Zprvu si myslela, že nikdy pořádně neuschnou. Slaná sprška ze špiček vln neustále vlhčila palubu. Rain však zjistila, že když vyleze po ráhnoví dost vysoko, uschne všechno prádlo.</p> <p>A tak zachránila stovky kusů prádla, které podle jejího odhadu měly cenu malého jmění, ale od Aaath Ulbera nezaslechla ani slůvka vděku.</p> <p>Každou volnou chvíli ji Aaath Ulber nutil do bojového cvičení, a tak se snažila obrovi vyhýbat, stejně jako jeho zlověstným pohledům.</p> <p>Došlo jí, že už nikdy nebude moci Drakena navštěvovat v noci, nebude se pokoušet vyhledávat chvíle, kdy by mohli být sami. Aaath Ulber a Myrima to neschvalovali.</p> <p>Draken vedl kormidlo celou noc a byl vzhůru dlouho po svítání. Rain se musela spokojit s tím, že mu připravovala snídani a vysloužila si jeden úsměv a poděkování.</p> <p>Brzy Rain bolely od bojových cvičení všechny svaly, stejně jako z drhnutí palub; přála si, aby Fallion rozdělil světy a zrušil všechny škody, které napáchal.</p> <p>Slunce každý den vycházelo jasné a čisté, nebe stěží narušily mraky. Vítr je nemilosrdně nesl k Mystarii.</p> <p>Daleko na severním konci Landesfallenu se družina zastavila, aby zajistila dříví, nashromáždila krmivo pro kozy a získala čerstvou vodu.</p> <p>Vydali se na západ.</p> <p>Během následujících dnů se vztah mezi Rain a obrem nijak nezlepšil. Existovala mezi nimi zeď, tak vysoká a tlustá, že mohla stěží zahlédnout, co se s Aaath Ulberem děje. Neustále očekávala, že ji vyhodí, ožene se v nepříčetném návalu vzteku.</p> <p>Cestovali už týden, Rain zrovna klečela a vytírala palubu, když Aaath Ulber zmateně prošel kolem ní a přitom jí šlápl na ruku.</p> <p>Vykřikla bolestí, obr vážil přes tři sta liber, a zaslechla, jak jí křuplo v prstech.</p> <p>Okamžitě ruku zvedla a zjistila, že jí natéká a krvácí. Obávala se, že jí polámal prsty, protože bolest ji bodala po celé paži.</p> <p>Odtáhla ruku od sebe, posadila se, zastrčila si ji do podpaží a zmáčkla.</p> <p>„Promiň,“ pronesla Aaath Ulber.</p> <p>„Za co se omlouváš?“ vyštěkla.</p> <p>Svraštil obočí. „Promiň, že jsem ti rozmáčkl ruku.“</p> <p>Věděla, že se od něj nikdy nedočká omluvy za všechny chyby, kterých se dopustil, ale zeptat se musela. „Nemusel jsi zabít mého otce. Ty muže ve Fossilu jsi nechal naživu. Proč jsi nemohl nechat i jeho?“</p> <p>Aaath Ulber potřásl hlavou. „Ach, dítě, na to jsem v pravou chvíli nemyslel,“ připustil. „Příliš na mě naléhal, příliš rychle, a pak se mi před očima rozprostřela rudá mlha. Já − nevím, jak bych mohl zmírnit tvou bolest…“</p> <p>Obr se zajíkal; sklonil hlavu. „Tvůj otec je mrtvý. Bylo to od něj pošetilé, že mě vyzval k boji.“</p> <p>V tu chvíli Rain pochopila celou pravdu. Aaath Ulber se omluvy bál. Jeho emoce byly silné, blízko na povrchu.</p> <p>Slova, která vyřkl, byla nejbližší tomu, co mohla pokládat za omluvu.</p> <p>„Myslela jsem si, že mě nenávidíš,“ podotkla Rain.</p> <p>„Kdybych tě nenáviděl,“ vysvětloval Aaath Ulber, „netrval bych na tom, abys tvrdě cvičila. Nechtěl bych, abys přežila. Já… neznám tě příliš dobře, ale můj syn tě miluje, a to něco znamená.“</p> <p>Rain se dala do pláče úlevou z vědomí, že není nenáviděna. Byly to slzy způsobené zraněním, které jí způsobil. Pak odběhla do své kajuty, aby si ruku ovázala.</p> <p>Později se u dveří objevil Draken, ale Rain mu neotevřela. Rozhodla se, že od této chvíle bude vystupovat, jak velí dobré způsoby. Nebude Drakena vyhledávat, nebude za ním chodit v noci. Naopak, bude se mu vyhýbat.</p> <p>* * *</p> <p>Té noci se přihnala první podzimní bouře: hurikán. Nebe potemnělo, mraky se zabarvily odporně zelenou barvou připomínající podlitiny. Pak udeřil vítr a krupobití, blesky bičovaly nebesa.</p> <p>Muži byli nuceni srolovat plachty, zatímco bouře hnala loď nazpět, pryč od původního kurzu.</p> <p>Oceán se vzdouval, zvedaly se obrovské vlny, které lodi hrozily zkázou. Tříštily se o zábradlí a zaplavovaly paluby.</p> <p>Situace byla vážná.</p> <p>Myrimu netrápil vítr, počasí nebo bouře − trápila ji ztráta rodiny.</p> <p>Od chvíle proměny Myrima nespala se svým mužem; odcizovali se od sebe každou hodinou. Aaath Ulber trávil dny u kormidla, jeho oči vyhledávaly jen Mystarii a jeho tamější ženu.</p> <p>Také děti se zdály být ztraceny. Celá rodina byla rozpolcená. Sage přišla o sestru společně se všemi kamarády. V noci ze spaní plakala, pronásledovaly ji vzpomínky na povodňový příliv.</p> <p>Mezitím Draken s nikým téměř ani nepromluvil, tvářil se nerudně a každou volnou chvíli trávil schoulený v nákladním prostoru. A když nespal, spánek předstíral, tím si byla Myrima jistá. Také se trápil pro svou sestru a přátele. Ale nejvíce toužil po Rain.</p> <p>Možná, napadalo občas Myrimu, jsme je měli nechat oba v Landesfallenu.</p> <p>Draken by nebyl šťastný ani tam. Nezapadl by mezi Walkiny. A byl dost chytrý na to, aby si to uvědomoval.</p> <p>Nejvíce ze všeho děti postrádaly svého otce.</p> <p>V prvních dnech plavby Myrima tu a tam zahlédla v obrovi stopy svého muže − ve způsobu držení hlavy, nebo jak mu zajiskřily oči, když se usmál.</p> <p>Ale jak týdny míjely, Aaath Ulber získával převahu. Projevovala se u něj nevlídnost, která nebyla siru Borensonovi vlastní. Přestal se usmívat, přestal vtipkovat.</p> <p>O tři týdny později už nebylo po siru Borensonovi ani stopy. Z Aaath Ulbera se stal nedočkavý, zoufalý tvor.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>14</strong>ZVĚSTI O HRDINOVI</p> <p><emphasis>Nebojte se lidstva. Lidé nemohou odolávat moci Pána Zoufalství.</emphasis></p> <p><emphasis>− z wyrmlingského katechismu</emphasis></p> <p>„Zatracení lidé,“ vrčel wyrmlingský lord Yikkarga. Klečel u šachty u potoka, měsíc v úplňku ozařoval jeho bledou tvář. „Dostali se k další skrýši!“</p> <p>Crull-maldor stála na okraji vedle lorda, bylo asi devatenáct dní po splynutí světů. U potoka býval výchoz krvavého kovu − červené kameny, měkké a těžké, pokryté malými kousky kovu pískové konzistence. Crull-maldor si pamatovala, že na povrchu zahlédla několik kamenů ještě před několika desítkami let, ale lidé už zřejmě na tomto místě kopali. Šachta měla v průměru dvacet stop.</p> <p>Pokusila se propočítat ztrátu. Dvanáct liber krvavého kovu, odhadovala. Tolik si ho pamatovala na povrchu. Jenže šachta mohla vynést více rudy. Vykopali hodně hlíny. Pod zemí se mohla nacházet tuna, možná dvě − to by stačilo tak na desítky tisíc odkazů.</p> <p>Hrozba, jakou tolik odkazů představovalo, byla nezměrná.</p> <p>Poslední tři týdny pracovala Crull-maldor na sestavení své armády wyrmlingských runovládců, představující sílu dvaceti tisíc mužů.</p> <p>Zdálo se, že vítězství nad lidmi je na dohled.</p> <p>Po splynutí světů lidští runovládci využili velkou část své síly k útoku na její pevnost. Avšak protiútoky Crull-maldor byly okamžité a brutální: decimovaly lidi, až nakonec nikdo neměl dost energie k tomu, aby se jí otevřeně vzepřel.</p> <p>Vzala veliké množství drobných lidí do zajetí − nechávala je odvádět do spodní části pevnosti, kde je čtvrtili na maso, nebo je zneužívali k získávání schopností.</p> <p>Mladí muži byli první na řadě − se silnými pažemi a nezdolnou odvahou, muži bez manželek a dětí, kteří neměli co ztratit.</p> <p>Z některých udělali otroky a posílali je na práci do dolů. Jiní byli nuceni starat se o dobytek, koně a ryby určené pro wyrmlingské hordy, čímž uvolnila wyrmlingy pro důležitější povinnosti týkající se střežení její říše.</p> <p>Zabavili zbraně lidí − všechno, co Crull-maldor dokázala najít; ukořistili jejich zlato a poklady.</p> <p>Armáda si podmanila téměř naprostou většinu lidské společnosti v Severních pustinách.</p> <p>Přesto byla její síla malá. Bylo toho ještě hodně na práci. Ženy a děti v tunelech pevnosti ze všech sil vyřezávaly své brnění, kováři bušili do kovadlin dnem i nocí. Vojáci zápolili s ovládnutím území lidí − a průzkumníci spěšně kradli malým lidem krvavý kov.</p> <p>Vládce na ní krvavým kovem šetřil, aby ji oslabil.</p> <p>Mohlo se stát, že nový otrok přetrhne pouta, která ho omezují, což bylo všudypřítomné nebezpečí.</p> <p>Nemohla si dovolit, aby nad ní lidé získali převahu.</p> <p>Ve vzdálenosti tří set yardů, na kraji malé vesnice, štěkal a vrčel pes, pološílený z pachu mnoha wyrmlingů, kteří se nacházeli v bezprostřední blízkosti.</p> <p>Crull-maldor bylo jasné, že jeden z lidí ve vesnici objevil rudu: muselo se to stát během několika hodin po splynutí. Crull-maldor už dvakrát vyslala vojáky, aby posbírali výchoz. Obě hlídky se vrátily s prázdnýma rukama: nedokázaly vystopovat, kdo ho vlastní. Nyní věděla proč.</p> <p>„Měli bychom zničit tu vesnici,“ navrhoval Yikkarga.</p> <p>Crull-maldor se zamračila. Nedůvěřovala Yikkargovi. Byl to vládcův nohsled. Jeho loď připlula z pevniny před pouhými šesti dny, a už hledal způsob, jak získat kontrolu nad její armádou.</p> <p>Říkalo se, že Yikkarga je něco výjimečného. Byl víc než jen runovládce − byl pod ochranou samotného Pána Zoufalství a „nemohl být zabit“.</p> <p>Crull-maldor netušila, zda to znamená, že je jí zakázáno wyrmlinga zabít, nebo jestli je to míněno doslova. Že by wyrmling Yikkarga nemohl nikdy okusit trýzeň smrti?</p> <p>Od splynutí přicházely z jihu podivné zvěsti a Crull-maldor nevěděla, čemu má věřit. Říkalo se, že Pán Zoufalství má nové tělo, lidské tělo. Proslýchalo se, že Nesmrtelní rytíři zajali čaroděje, který způsobil splynutí světů, a že Pán Zoufalství zaměstnává podivné bytosti, které ho drží v zajetí.</p> <p>Děly se velké věci. Historie se roztáčela na plné obrátky a bylo úžasné se stát její součástí.</p> <p>Yikkargovi však nedůvěřovala. Vládce ho dozajista pokládal za jejího nástupce.</p> <p>Yikkarga už stihl poslat špióny k vládci, aby ho varoval, že Crull-maldor staví vlastní armádu runovládců. Dovedla si představit, jak při takových zprávách prská a zuří. Možná dá o její neposlušnosti vědět Pánovi Zoufalství. Pokud to císař udělá, Crull-maldor bude tvrdit, že se jen pokoušela posílit své vojsko, připravit je na válku.</p> <p>Co se stane pak, to nedokázala odhadnout. Možná ji čeká trest. Možná dostane pochvalu.</p> <p>V každém případě dojde k bitvě.</p> <p>„Nespěchej se zabíjením lidí,“ odvětila Crull-maldor Yikkargovi. „Pomstíme se v pravý včas, nejdříve musíme opět získat krvavý kov.“</p> <p>„Nejspíš bude ukrytý někde poblíž,“ navrhoval Yikkarga. „Mohl bych pověřit průzkumníky, ať to tady očmuchají.“ Yikkarga s sebou přivedl malou skupinu vojáků. Jeho špehové získali čichové schopnosti psů.</p> <p>„Dobrý nápad,“ souhlasila Crull-maldor, „ať se do toho pustí.“ Tajně doufala, že se to jeho špehům nepodaří. Chtěla Yikkargu ponížit. Byl rychlý, jak tomu bylo u těch, kteří používali schopnost zrychleného metabolismu. Vojsko Crull-maldor by ochotně prohledávali celé dny. Kdyby měli dost času, určitě by poklad našli.</p> <p>Špehové Yikkargy vyrazili na lov. Trhnutím hlavy Crull-maldor vojákům naznačila, aby vtrhli do vesnice.</p> <p>Měla s sebou přes sto wyrmlingů. Většina z nich byli její lidé, ale čtyři špehové a kapitán sloužili pod Yikkargou.</p> <p>Jestli lidé kov schovali, pak se rozpoutá závod o to, kdo ho najde první.</p> <p>Crull-maldor se stávala odborníkem na vyhledávání krvavého kovu. Minulý týden její vojáci objevili deset liber vzácného zboží schovaného pod krbovými kameny a další pytel se skrýval na jedné farmě pod hromadou kravského hnoje.</p> <p>Věděla, že člověk schovává poklad ve své blízkosti.</p> <p>Avšak tři naleziště zmizela úplně, vybrali je rychle a beze stopy: skrýš se nacházela daleko od místa, kde se krvavý kov doloval − a její vojáci to místo ještě nenašli, ač po nocích vysílala špehy.</p> <p>Během několika chvil pes se zakňučením přestal štěkat a wyrmlingové se nahrnuli do vesnice. Nevcházeli do domů dveřmi nebo okny, jednoduše odstrkovali doškové střechy nebo rameny rozbořili zeď. Sbírali batolata z kolébek a ženy popadali za vlasy a vytahovali je na ulici. Kdokoliv z mužů, který by se odvážil se jim postavit, by skončil jedinou ranou wyrmlingovy mohutné pěsti.</p> <p>Asi čtyři sta nebo pět set lidí se shromáždilo na rynku pod vysokým rozložitým dubem.</p> <p>Crull-maldor letěla přímo k nim. Nebylo pro ni jednoduché se lidí vyptávat. Neměla čas, aby se naučila řeči malých lidí, ale Yikkarga ji ovládal docela dobře. Velký wyrmling získal pět schopností inteligence, takže si zapamatoval všechno, co uslyšel.</p> <p>Vešel mezi vesničany, vrčel na vůdce rodin, vyptával se, kam se poděl krvavý kov. Muži vrtěli hlavami a mumlali jediné slovo: „Ne!“</p> <p>Bylo to jedno z mála slov, kterému Crull-maldor v řeči malých lidí rozuměla; už ji unavovalo ho poslouchat.</p> <p>Wyrmlingové byli nyní nerozhodní: měli lidi v hrsti. Špehové Crull-maldor pobíhali vesnicí, očichávali každou chatrč, občas prošťourávali prostor pod postelemi a prohlíželi podkroví.</p> <p>Kapitánu Yikkargovi trvalo téměř dvacet minut, než oznámil: „Krvavý kov není ukrytý ve vesnici. Našli jsme povoz, který po něm páchne: stál za touhle stodolou.“ Pokynul bradou k velkému stavení u cesty na severní straně vesnice, nedaleko malého panského sídla.</p> <p>„Jděte prohledat okolní lesy a pole,“ rozkázala Crull-maldor. „Pracovali jste dobře. Budete odměněni.“</p> <p>Yikkarga mezitím našel majitele sídla. Byl to směšně vypadající muž v noční čepičce. K boku se mu tiskla boubelatá žena, zatímco jejich tři děti se pokoušely odplazit stranou.</p> <p>Wyrmlingský lord Yikkarga se tyčil nad malými lidmi a stoupl přitom na ruku asi pěti nebo šestiletého chlapce.</p> <p>„Tvrdí, že o krvavém kovu vůbec nic neví,“ křičel Yikkarga na Crull-maldor. „Mám je mučit?“</p> <p>„Já se o to postarám.“ Crull-maldor se dala do šeptání nad suchou trávou okolních polí svou mocí vysávala energii ze všeho živého. Wyrmlingové byli mistři tortury, ale dokázali napadat jen fyzickou podstatu. Crull-maldor dokázala víc. Když se k lidem přiblížila, vzduch se ochladil na bod mrazu a z úst jim studenou nocí stoupaly obláčky páry.</p> <p>Lidé křičeli hrůzou a snažili se ustoupit. Crull-maldor měla na sobě nový háv z černé pavoučí gázy, takže za měsíčního světla byla viditelná jako stín s kapucí.</p> <p>Zastavila se u rodiny ze sídla, vztyčila nehmotný prst a ukázala jím na nejmladší dítě. „Řekni, kam jste odvezli krvavý kov,“ rozkázala. Yikkarga přeložil její požadavek do lidské řeči. Muž seděl s očima vytřeštěnýma hrůzou a prosil: „Ne! Prosím ne!“</p> <p>Jeho žena ho vzala za ruku a lehce mu ji stiskla, aby mu připomněla, že má být silný a nic neříct. Zadívala se na Crull-maldor a v prasečích očičkách jí planulo odhodlání.</p> <p>Crull-maldor předurčila ženě smrt. Byla v této rodině nejsilnějším článkem, který rozhodoval.</p> <p>„Vezměte tu ženu,“ pronesla Crull-maldor. „Ať ji tví muži zlomí.“</p> <p>Yikkarga popadl ženu za paži a vystrčil ji z rodinného kruhu. Odvlekl ji na cestu a přikázal svým mužům, aby jí začal vyškrabovat z kolen čéšky.</p> <p>Mezi lidmi se ozvaly rozhořčené výkřiky. Ženy a děti plakaly, mužík v nočním obleku cosi brebentil a nadával.</p> <p>Najednou Yikkarga uskočil stranou právě ve chvíli, kdy temnotou prosvištěl šíp.</p> <p>Ozvalo se varovné voláni, Yikkarga ukázal na hospodu. Deset vojáků tam vběhlo, popadli útočníka a vytáhli ho na ulici. Objevili mladíka s lukem. Skrýval se na půdě.</p> <p>Byl to krátký incident a mučení ženy vlastně ani nezpomalil. Crull-maldor nic neuniklo.</p> <p>Říká se, že Yikkarga nemůže zemřít, že je pod ochranou Pána Zoufalství, uvažovala. Nic nenasvědčovalo tomu, že tmou proletí šíp. Byl k útoku zády. Přesto o něm věděl!</p> <p>Nyní jí bylo všechno jasné. Nebylo možné ho zabít.</p> <p>Wyrmlingové obrátili pozornost k obtloustlé ženě: ležela na zemi a zápasila se dvěma bestiemi.</p> <p>„Nic jim neříkejte!“ skučela.</p> <p>Crull-maldor pokynula k jednomu z mužů. Vzal hůl a praštil jí ženu do zmrzačených kolenou. Bolest byla natolik silná, že žena ztratila vědomí a utichla.</p> <p>Malý člověčí pán zkroutil obličej a sbíral zbytky své odvahy, jako by si představoval, zda odolá takovému mučení.</p> <p>Crull-maldor se rozhlédla po členech rodiny a hledala další oběť. Rozhodla se pro nejmladšího chlapce. Existují horší věci než fyzické mučení: dokáže vyvolat muka, která zlomí srdce. Rozdrť člověku ruku a způsobíš mu bolest, ale překonat některé druhy mučení je mnohem těžší.</p> <p>Crull-maldor se natáhla po dítěti, aby před celou rodinou rozcupovala jeho duši, když ji najednou do cesty skočila mladá dívka, mohlo jí být asi dvanáct nebo třináct let, a v očích jí planula nenávist.</p> <p>„Zabij nás všechny, když chceš,“ vykřikla. „Nikdy nenajdeš krvavý kov! Je pryč − daleko odsud. A jednou přijde pán, mocný lord, který váš rod vykoření ze země! Tak praví prorokové!“</p> <p>Crull-maldor se na moment zarazila a nechala Yikkargu, aby jí vyřčené přeložil.</p> <p>„Zase to proroctví,“ poznamenal. „Lidé o něm slyšeli: příběh o hrdinovi, který svrhne vládce. Ukradli krvavý kov v naději, že ho ukryjí na pozdější dobu.“</p> <p>Crull-maldor se zadívala na Yikkargu. Nedalo se mu věřit. Sloužil císaři − jemu a stovce runovládců, silnějších než kterýkoli z jejích lordů.</p> <p>Vládce je sem poslal ze strachu. Bylo zřejmé, že se situace na Rugasse změnila. Pán Zoufalství začal stavět brány do stínových světů a shromažďoval obrovskou armádu. Celou jižní část říše pokrývaly obrovské vířící mraky temna a pod nimi létali tvorové zvaní Temní vznešení, kteří pásli po stopách nepřítele, zatímco vojska z tuctu světů hlídala ze země.</p> <p>Mezi vojáky se nacházela rasa ošklivých tvorů zvaných Thissianové, vedených Proroky chaosu, kteří měli schopnost zahlédnout běh věcí budoucích.</p> <p>Něco zahlédli: hrozbu přicházející od severu, z její říše, bojovníka neohroženého a mocného, rozhodnutého zničit vládce, s dvojicí čarodějů po boku.</p> <p>Císař Zul-torac, poučen věštbou o svém osudu, vyslal vojáky do Severních pustin s příkazem, aby našli lidského mistra − a zabili ho.</p> <p>Když se však Crull-maldor zeptala na popis tohoto válečníka, Yikkarga se vyjádřil neurčitě.</p> <p>Snaží se mě ukázat ve špatném světle, pomyslela si.</p> <p>Byl to starý trik. Vládce nemohl Crull-maldor sesadit jen tak bezdůvodně. Pán Zoufalství by s tím nikdy nesouhlasil.</p> <p>A tak se vládce snažil Crull-maldor ztrapnit. Vládce přikázal Crull-maldor, aby lidského hrdinu chytila a popravila. Její snahu však zároveň sabotoval.</p> <p>„Je na člověka veliký,“ hlásil Yikkarga, „a má rusé vlasy.“</p> <p>Ale tady na severu byly rusé vlasy stejně časté jako zuby v ústech. Měly je miliony lidí.</p> <p>Yikkarga jí odmítal předat další informace, tím si byla Crull-maldor jistá. Věděl o válečníkovi víc, mnohem víc.</p> <p>To byly vládcovy oblíbené hříčky. Jestliže mistra dopadnou vládcovi muži, ponížení Crull-maldor bude dokonalé. Vládce Crull-maldor sesadí a nahradí ji Yikkarga.</p> <p>Šlo tady ovšem o mnohem více, než co bylo okem zachytitelné.</p> <p>Vládce je blázen, pomyslela si Crull-maldor. Během lovu na lidského hrdinu, když se Yikkargovi lidé budou příliš vyptávat, se muže, kterého byli vysláni zničit, zmocní ona.</p> <p>Nyní malí lidé vyhledávali krvavý kov, shromažďovali ho a šetřili ho na den, kdy se objeví jejich zachránce.</p> <p>Dívka vzdorovitě stála před Crull-maldor, jak to děti v zajetí svého idealismu dokážou. Nemrtvá přikázala Yikkargovi: „Zeptej se jí jestli má ten válečník jméno.“</p> <p>Dívka odpověděla a Yikkarga překládal: „Hrdina nemá jméno, ale říká, že ho její lidé poznají, až přijde.“</p> <p>Crull-maldor si tím nebyla tak jistá. I kdyby se Yikkarga dozvěděl něco důležitého, takovou informaci by jí nepředal.</p> <p>V tom vězela podstata problému. Každá informace, kterou tihle lidé vyjeví, bude ku prospěchu jedině vládcovým lidem.</p> <p>Crull-maldor se sklonila a dívku zajala: položila stinný palec a růžový prst na čelist děvčete, prostředník na posvátné místo těsně nad a mezi oči a po jednom prstu pod oči.</p> <p>Dítě okamžitě ztuhlo a zasténalo.</p> <p>Lidé vykřikli a zaplakali. Ustupovali, ale její otec se k ní snažil dostat co nejblíže, aby ji utěšil.</p> <p>Pak se jí Crull-maldor zmocnila. Z hrdla dívky se vydralo zakvílení a z nozder jí v podobě mlhoviny proudila podstata její duše. Crull-maldor z ní vysála všechny naděje a sny, všechny tajné touhy a lásku − vyprázdnila ji jako plnou misku.</p> <p>Zatímco ji Crull-maldor vyčerpávala, dítě naříkalo, třáslo se, ale nemohlo se uvolnit. Bylo v pasti jako divočák s šípem v boku, třáslo se, bojovalo, ale nedokázalo uniknout.</p> <p>Energie dívky byla sladká jako čerstvě zabité maso.</p> <p>Umírala s lehoučkým zakvílením, rty se jí chvěly, nad obočím se jí třpytily korálky potu a v očích měla vyděšený výraz.</p> <p>Crull-maldor svůj útok brzy ukončila. Dívka zemřela uvnitř, ale Crull-maldor ji zanechala s bijícím srdcem.</p> <p>Dívka vrávoravě stála na nohou a pak se skácela na kolena. Omámeně zírala před sebe.</p> <p>Byla to prázdná schránka. Už nikdy nepromluví, nikdy nepozře sousto.</p> <p>Její rodina se ji bude snažit vyléčit, budou ji krmit, ale za pár dní dodýchá.</p> <p>„Vyhlaďte vesnici, aby posloužila jako příklad ostatním lidem,“ zavrčela Crull-maldor.</p> <p>Wyrmlingští vojáci zajásali. Dokonce i Yikkarga se zaradoval, a ten zvuk probudil na rtech Crull-maldor úsměv.</p> <p>Vyhlaďte vesnici, říkala si Crull-maldor, rozvezte lidi do okolí, aby vyprávěli o tom, co se tu stalo. Lidé budou o to zuřivější, odhodlanější nás zničit, a možná i stvoří toho největšího hrdinu, kterého se vládce tak obává.</p> <p>Tím mu všechno vrátím a budu svědkem jeho zkázy.</p> <p>* * *</p> <p>Byla to osamělá cesta zpět na pevnost, ve které Pán Zoufalství duchovně komunikoval s Crull-maldor − poprvé před téměř dvěma sty lety.</p> <p>Nemrtvý lord se vznášel mezi světle šedými balvany, které přízračně zářily ve světle srpku měsíce. Vanul lehký vánek, skoro by na něj mohla naskočit a nechat se unášet. V dálce štěkaly a skučely lišky, v řídké trávě zaharašila myš. Země umírala, podléhala prokletí nemrtvých lordů, klasy divokého ječmeny byly suché. Jak myš zašmátrala, tenoučký zvuk trávy prozradil její přítomnost.</p> <p>Přišel Pán Zoufalství. Ujal se mysli Crull-maldor, podobně jako se ona zmocnila vrány, a naplnil její vědomí vizí své přítomnosti.</p> <p>Pán Zoufalství mohl přijmout jakoukoliv podobu, to Crull-maldor věděla. Mužskou, ženskou, starou, mladou, lidskou, wyrmlingskou, zvířecí. Všechny byly stejné.</p> <p>Tentokrát k ní přišel v masce člověka, jací žili v Caer Luciare: na čele měl náznaky rohů. Byl hladce oholen, s lesknoucíma se očima a královským pohledem, a měl na sobě černý šat s vetkanými diamanty, které odrážely světlo hvězd. Stál na zídce na věži v Rugasse, takže vzdálené pevnosti se tyčily nad zdmi hradu, temně a zasmušile.</p> <p>Usmál se na uvítanou, hleděl přímo do duše Crull-maldor, pronikal všemi jejími temnými plány, všemi intrikami a zradami, a nakonec je s pokrčením ramen opustil.</p> <p>„Znám tě, ty malá nemrtvá paní,“ zašeptal Pán Zoufalství. „I když se cítíš opuštěná a zapomenutá, já si tě pořád pamatuju.“</p> <p>Crull-maldor bez meškání padla na zem, aby uctila svého pána. „Stejně jako si já pamatuju tebe,“ sykla Crull-maldor, „a vzdávám ti čest.“</p> <p>„Je snad čestné bojovat se svým vládcem?“ vyptával se Pán Zoufalství. Crull-maldor se zmocnil strach. „Je snad čestné neposkytnout krvavý kov, který po tobě požaduje?“</p> <p>„Promiň mi, mylorde Zoufalství,“ odvětila Crull-maldor. „Nechávala jsem si trochu krvavého kovu, abych mohla lépe sloužit tobě, abychom ovládli lidi této říše.“</p> <p>Pán Zoufalství si Crull-maldor dlouze prohlížel, a pak se od srdce zasmál. „Ty mě bavíš, maličká,“ prohlásil. „Dlouho jste se ty a tvůj císař pošťuchovali na dálku, v tom sis počínala dobře. Díky tomu jste teď oba silnější.</p> <p>Nadešel čas, abyste rozpory odložili stranou. Začíná válka, která se bude odehrávat v celém vesmíru. Ty jsi moje velká čarodějnice, budu na tebe hodně spoléhat.</p> <p>V záchraně Severu sis vedla velmi dobře. Ale je třeba vykonat mnohem víc. Potřebuji válečníky, runovládce obrovské síly. Potřebuji víc. Chci velký počet zbraní a brnění. Tví lidé musí pracovat rychleji. Předej schopnosti všem svým lidem − každému muži, ženě a dítěti. Každému předej deset schopností metabolismu.</p> <p>Začni se svými Zasvěcenci, aby mohli předávat schopnosti rychleji. Pak pokračuj s válečníky.</p> <p>Máš dost krvavého kovu na takový úkol?“</p> <p>Crull-maldor se rychle zamyslela. Měla pod svým velením sedmdesát tisíc wyrmlingů. To bude znamenat libru kovu krve pro každých deset Zasvěcených. Bude potřebovat sedmdesát tisíc liber jen na metabolismus. Ale její válečníci budou potřebovat víc než rychlost.</p> <p>„Můj pane,“ svěřovala se Crull-maldor, „nemám víc než dvacet ti sic liber krvavého kovu.“</p> <p>„Neměj strach,“ zašeptal. „Brzy ti ho pošlu víc. Musím nejprve zajistit Rugassu a doly krvavého kovu v Caer Luciare. Pak obdržíš svůj příděl.</p> <p>Jdi mezi lidi a pas se na meh, jak jsi to dělala doposud. Obírej je o schopnosti, aby se i ti, kteří mi nejsou ochotni sloužit, dali na naši stranu.“</p> <p>Crull-maldor náhle dostala nápad. „Mylorde, jestliže naši lidé získají každý deset schopností metabolismu, pak vznikne velký logistický problém. Sedmdesát tisíc wyrmlingů tady na Severu není snadné uživit. Když však budou disponovat tolikanásobnými schopnostmi, budou potřebovat desetkrát více potravy… země je neuživí.“</p> <p>Čím déle Crull-maldor naslouchala, tím děsivěji zněly návrhy Pána Zoufalství. Když své lidi obdaří schopnostmi zrychleného metabolismu, budou mít k dispozici obrovskou rychlost. Schopnost sama o sobě zvýší všechny metabolické procesy. Zrychlí tělo, takže wyrmlingští runovládci se budou pohybovat desetkrát rychleji, než je obvyklé. A tak za jeden rok udělají tolik, co normálně vykonají za deset let.</p> <p>Také ovšem rychleji zestárnou.</p> <p>Budou muset jíst desetkrát častěji. Budou muset lovit karibu, losy, divoké býky a tuleně. Na ostrově však nebyl dostatek zvěře. Za měsíc za dva bude vymýcena veškerá populace zvířat a wyrmlingy ohrozí hladomor.</p> <p>„Na ostrově je nyní spousta potravy,“ oponoval Pán Zoufalství. „Není tu jenom zvěř − jsou tu také koně a krávy a ovce, které patří lidem, a pak jsou tu ještě samotní lidé.</p> <p>Sbírej schopnosti mladých,“ vysvětloval Pán Zoufalství, „a poté zajmi jejich skot. Než spořádáte hospodářská zvířata, malí lidé budou příliš slabí, než aby s vámi bojovali, a můžete lovit je…“</p> <p>Crull-maldor se nad tímto plánem zamyslela. Ve své podstatě byl přímo monstrózní. Pán Zoufalství vytvoří národ runovládců, něco, co − pokud mohla odhadovat − nikdo nikdy dříve nezkusil.</p> <p>U lidí by takový plán neobstál. Lidé byli farmáři a pastevci. Spoléhali příliš na sklizeň, kterou na takovéto úrovni nemohli získat.</p> <p>Avšak wyrmlingská armáda, která se hrnula světy, se bude pohybovat tak rychle, že bude nemožné ji zastavit, a uživí se jednoduše řečeno svými protivníky.</p> <p>„Ach tak,“ zašeptala Crull-maldor. „Staneme se požírači světů.“</p> <p>„Vidíš jen záblesky budoucnosti,“ opravil ji Pán Zoufalství. „Prozatím si tví lidé přivlastní desetinásobnou schopnost, čímž se povznesou nad všechny ostatní rasy.</p> <p>Ale za několik týdnů získají dalších deset schopností metabolismu, a dalších deset − až jich každý bude mít sto. Wyrmling se tak narodí a zemře během jednoho roku, ale dobude mnohého. Práce, na kterou se připravujeme, je vskutku nezměrná: tak obrovská, že bude trvat tisíce let, než se dopracujeme k normálním poměrům.</p> <p>Avšak do roka tví lidé začnou dobývat a zalidňovat tisíc nových světů, budou se pářit a množit A za několik desetiletí neovládneme jeden svět, ale všechny.“</p> <p>Crull-maldor se usmála, neschopná zcela pochopit, co to všechno může znamenat. „Mylorde,“ zašeptala, „jaké místo vyhradíš mně, komu budu vládnout v tak nezměrném království?“</p> <p>Pán Zoufalství se na ni zamyšleně zadíval a zašeptal: „Můžeš si vybrat svět, ten nejdokonalejší klenot, který najdeš, a tam můžeš vládnout.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>15</strong>VODA</p> <p><emphasis>Zdá se, že vesmíru vládne nepsaný zákon. Jakmile se rozhodneš vykonat něco velkého, něco výjimečného, tví společníci si z tebe začnou střílet a spojí se proti tobě.</emphasis></p> <p><emphasis>− Gaborn Val Orden</emphasis></p> <p>Stračka se šest týdnů plahočila po moři, Aaath Ulberovi moře připadalo jako kámen. Většinu času, po který pluli pod těžkým šedivým nebem, narážely do lodi olověné vlny těžké jako balvany. Třikrát se zvedla vichřice, bičovala plavidlo a nemilosrdně si s ním pohazovala všemi směry.</p> <p>Skromné zásoby se brzy začaly vyčerpávat. Jídlo mizelo ze sudů, voda k pití docházela.</p> <p>Aaath Ulber ani jednou nezahlédl pevninu, ale po šesti týdnech cestování Draken při noční hlídce ohlásil blízkost plachtoví. Byly to masivní lodě s červenými plachtami wyrmlingské flotily, dobrých dvacet ozbrojených válečných plavidel.</p> <p>Aaath Ulber stál časně ráno na palubě a udiveně zíral: nevěděl nic o tom, že by wyrmlingové disponovali loďstvem.</p> <p>To se zdálo být záhadou. Žili v podzemí a nikomu neprozrazovali, kolik se jich tam skrývá. Jejich hlavním městem byla Rugassa, ale říkalo se, že žijí porůznu i v dalších velkých městech − v zemích, které sir Borenson dříve znával jako Inkami a Indhopal.</p> <p>Ale válečné flotily?</p> <p>„Kam myslíš, že mají namířeno?“ zeptal se Draken, zatímco zbytek rodiny postával za zády Aaath Ulbera.</p> <p>„Hodlají se představit lidem Landesfallenu,“ podotkl Aaath Ulber. Pohled na lodě mu přivodil nevolnost. „Wyrmlingové seto museli naučit.“</p> <p>Ale jak? uvažoval Aaath Ulber. Nabízela se mu jediná odpověď: lidé z Rofehavanu nějak wyrmlingy pozměnili.</p> <p>Aaath Ulber nechtěl nijak poplašit děti, ale pohled na flotilu ho naplnil neblahou předtuchou.</p> <p>Wyrmlingové se zmocnili Rofehavanu, uvažoval. Nevyslali by lodě, kdyby měli dojem, že na domácí frontě ještě existuje nějaké nebezpečí.</p> <p>Takové nadvlády mohli dosáhnout, přemýšlel dále Aaath Ulber, jedině když získali krvavý kov v Caer Luciare. Jinak by obyvatelé Mystarie wyrmlingy ovládli.</p> <p>Moje žena Gatunyea je po smrti, uvědomoval si. Stejně jako moje tamější děti.</p> <p>Wyrmlingské lodě se k nim přiblížily, a tak musel Aaath Ulber několik hodin prchat na sever, aby se jim vyhnul. Jeho malé plavidlo, lehké a snadno ovladatelné, brzy černým lodím uniklo.</p> <p>* * *</p> <p>O den později jim došla voda Právě když Aaath Ulber potřeboval bouři, žádná nepřicházela a sudy zely prázdnotou.</p> <p>Rodina se nadále nemohla bez vody obejít − zbývalo jim pár dní v případě, že se udrží chladnější počasí; a ještě méně, když se oteplí.</p> <p>Obalil trochu kozích chlupů kolem háčku, připomínalo to úhoře, a hodil provaz přes palubu. Doufal, že navnadí ně − jakou rybu, která mu zajistí trochu vláhy.</p> <p>Aaath Ulber chytil mořského okouna. Pustil se do syrového masa, ale ryba byla stejně slaná jako mořská voda, takže jeho žízeň se jen zhoršila.</p> <p>Existovaly povídačky o vodních čarodějích, kteří dokázali proměnit slanou vodu v čerstvou, pitnou, a tak se vyptával Myrimy, zda by se o to mohla pokusit. Ona to však neuměla.</p> <p>Následující noc se plavili bez vody, stejně jako třetí den.</p> <p>To už Aaath Ulberovi natékal v ústech jazyk a začínalo mu být zle z horečky. Malá Sage na tom byla ještě hůře. Ráno ji přemohly mdloby, a když se probrala, stále jen volala svou zemřelou sestru: „Erin? Erin, kde jsi?“</p> <p>Rain vzala jeden kousek ze svého lněného prádla a namočila ho v mořské vodě, pak z něho udělala obklad a položila ho na hlavu Sage, aby jí snížila horečku. Když však Sage ucítila vlhkost látky, pokoušela se ji dostat do úst.</p> <p>„Potřebujeme vodu,“ povzdechl si Aaath Ulber, když se v jeho blízkosti objevila jeho žena. „Mohla bys vyvolat bouři?“</p> <p>Ochable zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem na podobné věci neměla talent.“</p> <p>Den byl chladný, ale slunce svými paprsky Aaath Ulbera bodalo. Seděl u kormidla a horko mu vysušovalo pokožku. Rty měl rozpraskané a ztvrdlé, cítil závrať.</p> <p>Slunce znamená mou smrt, uvědomoval si.</p> <p>Bolel ho každý sval. Pochyboval, že přežije další den.</p> <p>V noci však kormidluje Draken. Až zemřu, on bude pokračovat.</p> <p>Jestli má někdo zemřít, říkal si, pak to po právu budu já Vždyť já jsem je sem přivedl.</p> <p>Tak se mu v mysli převracely myšlenky, plahočily se v jeho horečnaté mysli v kruhu, když náhle Myrima vyšla z kuchyně.</p> <p>„Zamiř přímo po větru,“ řekla. „Cítím vůni pitné vody.“</p> <p>Aaath Ulber jen trochu posunul kormidlo a Myrima provedla zbytek za něj. Pak pochopila, jak je slabý, nařídila mu, aby ustoupil, a posadila se na kapitánský můstek.</p> <p>Zíral k horizontu a hledal náznaky, že je tam země, ale marně.</p> <p>„Běž do nákladního prostoru,“ radila mu Myrima. „Tohle slunce bude tvá smrt.“ Aaath Ulber se uchechtl, protože stejné myšlenky ho napadaly celý den.</p> <p>Vrávoravě kráčel do podpalubí, kde ulehl i se svými horečnatými sny. Občas si myslel, že je opět osobním strážcem Gaborna a že cestují k pobřeží Mystarie, aby zmapovali říši. Jindy si myslel, že byl zraněn při boji s pleniteli a že ho někdo omylem uložil do vozu s mrtvými.</p> <p>Draken na čelo Aaath Ulbera položil chladivý obklad. Po chvíli se začal zotavovat.</p> <p>Hodinu po hodině Myrima řídila loď, postupně se dostávala stále více na jih. Už se šeřilo, když Rain zahlédla zdroj vody a vykřikla. Aaath Ulber sebral sílu a vydal se na palubu. Rudé slunce na horizontu vrhalo světlo na vzdálený kopec pokrytý sněhem a barvilo jeho vrcholek do červena. Z úpatí hory se zvedala veliká modrá mlha, takže Aaath Ulber nemohl zahlédnout tvar pobřeží ostrova.</p> <p>„Tam!“ vykřikla Myrima.</p> <p>Aaath Ulber se zasmál, Rain, Sage a Draken zajásali.</p> <p>Ovšem o chvíli později Aaath Ulber ucítil podivný pach kovový a hořký.</p> <p>To není hora, uvědomil si. To je ledovec!</p> <p>Led je voda, sladká voda. Jsme zachráněni.</p> <p>Za soumraku, při světle napůl osvětleného měsíce a v záři hvězd, veslovali dva muži v malých loďkách k ledovci.</p> <p>Když se k němu přiblížili, mlha hvězdný jas rozostřila. Slyšeli zvuky ledu, jak se trhal a praskal, každých několik minut se ho kus zhroutil, padal do vody a strhl s sebou lavinu.</p> <p>Získat led bude nebezpečné. Dokonce jen přiblížit se k ledovci je životu nebezpečná záležitost.</p> <p>„Možná bychom měli počkat do rána,“ navrhoval Aaath Ulber. „Aspoň uvidíme na to, co děláme.“</p> <p>„Nejsem si jistý, zda do příštího rána vydržíš,“ poznamenal Draken a ve vzduchu se ozvalo praskání ledu. „Co kdybychom rychle vjeli dovnitř a stejně rychle zase ven?“</p> <p>Aaath Ulber se zasmál. „Mluvíš jako válečník.“</p> <p>Zapálili pochodně a veslovali blíže k ledovci. Vypadalo to, že led se tyčí přímo z vody do výše stovky stop. Draken dlouhou chvíli stál, mával pochodní zprava doleva a hledal schůdné místo.</p> <p>Obrátili se na jih a Aaath Ulber převzal veslo. Za nimi se ozval praskavý zvuk a v místě, které zrovna opustili, se valily ledové balvany.</p> <p>„Pchá,“ zavtipkoval Ulber, „kdybychom to věděli předem, stačilo přistrčit sudy.“</p> <p>Avšak ledové bloky, které se houpaly na hladině, nasákly slanou vodu.</p> <p>Objížděli ledovec, až našli mírnější svah, kde led ležel v hromadách jako balvany.</p> <p>Připevnili loďku k výstupku a vystoupili na ledovec.</p> <p>Draken nesl pochodeň a vydal se vzhůru po rozeklané straně, zatímco Aaath Ulber popadl pod každou paži jeden prázdný sud a kráčel za ním.</p> <p>Když se ocitli sto stop nad mořem a Aaath Ulber zjistil, že voda je čistá a sladká, použil válečnou sekeru jako krumpáč a vydlabával velké kusy ledu.</p> <p>Draken holýma rukama sbíral led do sudů; pak připevnili víka a spěšně sestupovali k loďce, s obavou, že na ně spadne lavina.</p> <p>Obrátili to třikrát, srdce jím strachy bila jako o závod.</p> <p>Když byl ledovec v klidu, obestíralo ho hrobové ticho. A když v něm lehce zapraskalo, znělo to jako zlověstné varování.</p> <p>Když šli naposledy, Aaath Ulber vynesl dva sudy a zmohla ho tak velká únava, že nechal Drakena, aby vytloukal led. Drakena jen lehce ťukl, a Aaath Ulber za sebou uslyšel pohyb.</p> <p>Velké kusy ledu se začaly kutálet dolů. Jeden cinkl o nedalekou římsu.</p> <p>„Lavina!“ vykřikl Draken; otočil se a klouzal po zadku dolů.</p> <p>Aaath Ulber se však zarazil. Bylo to jen pár kusů; doufal, že už jich ví c nebude.</p> <p>Zvedl pochodeň a pohlédl vzhůru k vrcholu ledovce, který čněl tři sta stop nad ním. V temnotě spatřil něco bílého − velikého, co se řítilo přímo k němu.</p> <p>Ledový balvan! pomyslel si. Uslyšel zavrčení a proběhl kolem něj medvěd. Velký bílý medvěd!</p> <p>Byl mnohem větší než obrovští medvědi, které lovil v Dunnwoodu za mlada. Tento druh měl na výšku dobrých třináct stop a mohl vážit víc než tunu. Bezpochyby představoval co do velikosti rekordní kousek.</p> <p>Aaath Ulber volal na běžícího Drakena, jehož pohyb predátora zaujal. Skočil na něho. Váha medvěda strhla Drakena na břicho a oba klouzali po ledových balvanech dolů a mířili přímo do ledového suťoviště.</p> <p>Medvěd však toužil zabíjet.</p> <p>Draken křičel hrůzou a zkoušel se dostat na nohy. Medvěd řval a vrhal se Drakenovi po krku.</p> <p>Draken se instinktivně překulil na záda. Vrazil paži medvědovi hluboko do tlamy, dost daleko na to, aby se vyhnul zubům monstra, a nechal ji tam: snažil se, aby medvěd nemohl tlamu zavřít. Medvěd lapal po Drakenovi obrovskou tlapou a škrábal ho pařáty do boku.</p> <p>Aaath Ulber zařval: doufal, že tím bestii vyleká. Běžel zároveň dolů a mával přitom pochodní.</p> <p>Spatřil válečnou sekeru, se kterou Draken kopal led, a v běhu ji popadl.</p> <p>Draken neměl nic, čím by se mohl bránit, kromě dýky, kterou používal při jídle. Měl ji zastrčenou u pasu. Draken rukou odstrčil medvědovu hlavu, vytáhl dýku a bodl: zabořil ji medvědovi do krku.</p> <p>Medvěd zaskučel a otočil hlavou, aby se podíval, co je původcem jeho bolesti.</p> <p>Pak zavrčel a chňapl po Drakenově obličeji. Jeho čelisti byly jako past na divočáka. Prudce třásl hlavou a snažil se z mladíka urvat kus masa nebo mu možná zlomit vaz.</p> <p>Aaath Ulber dorazil k bojující dvojici a zařval: „Aaaaaá! Nech ho být!“</p> <p>Medvěd vzhlédl a uviděl Aaath Ulbera. V očích zvířete se zračilo šílenství, nekonečný hlad. Aaath Ulber si uvědomil, že uvízl bez potravy na ledovci na celé týdny. Byl zoufalý a nehodlal ani o krok ustoupit.</p> <p>Draken zabodl do medvěda nůž, ale zvíře si bolest uvědomovalo jen stěží.</p> <p>Aaath Ulber máchl celou svou silou, během pohybu seřídil směr sekery, aby medvědovi dopadla přesně mezi oči.</p> <p>Medvěd klesl na Drakena celou svou vahou.</p> <p>„Ty s ho zabil!“ vykřikl Draken poplašeně a snažil se ze sebe stáhnout těžké břímě. „Ty jsi ho zabil!“ vykřikl znovu, ale v hlase mu zněla úleva a radost.</p> <p>„Ano,“ pronesl Aaath Ulber suše. „Já jsem ho zabil. Ale ty ho stáhneš a vybereš mu vnitřnosti!“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>16</strong>PYTEL S PŘÍZRAKEM</p> <p><emphasis>Definujeme svou důležitost. Představ si člověka, kterého bys nade všechno obdivoval, a pak si stanov cestu, jak se tímto člověkem staneš.</emphasis></p> <p><emphasis>− Emír Owatt z Tulistánu</emphasis></p> <p>Od vládce přišla myšlenka v podobě šepotu. <emphasis>Pán Zoufalství touží po tom, aby jeho armádu vedli Nesmrtelní rytíři. Začneš je tvořit a cvičit</emphasis>.</p> <p>Crull-maldor se nacházela v podzemí mezi svými čaroději, stovkami nemrtvých a wyrmlingy, kteří ve dne v noci pracovali na tom, aby splnili rostoucí požadavky Pána Zoufalství, neboť války, které hodlal vést, vyčerpávaly všechny zdroje.</p> <p>Pevnost v Severních pustinách už nebyla netečná vedlejší základna V kovárnách tepala kladiva dnem i nocí. Sekera a kopí, helma a štít. Wyrmlingové Crull-maldor dělali všechno pro to, aby splnili nové rozkazy.</p> <p>Válka byla přede dveřmi, to Crull-maldor věděla. Válka tak rozsáhlá, o jaké wyrmlingové nikdy ani nesnili. Její lidé budou dobývat jeden svět za druhým.</p> <p>A teď tohle?</p> <p>Nesmrtelní rytíři? vyptávala se Crull-maldor. Kolik jich Pán Zoufalství chce?</p> <p>Po tisíce let měli wyrmlingové jen tři. Před několika sty lety se Crull-maldor účastnila vzniku a výcviku dalších tří. Nedávno se však dozvěděla, že někteří z nich byli zabiti. Bylo zřejmé, že je Pán Zoufalství bude chtít nahradit.</p> <p>Byla to těžká práce, vytvořit a vycvičit monstra, práce, kterou Crull-maldor nesnášela − zvláště nyní, kdy byly na její vojsko kladeny tak vysoké požadavky.</p> <p><emphasis>Náš pán si jich přeje sto tisíc</emphasis>, šeptal vládce. <emphasis>Budeme muset pracovat bez oddechu. Začneme bez prodlení. Je to rutinní záležitost. Promluvíš s duchy dětí v dělohách tvých samiček. Začni s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>příkazy a zardus všechny, co se narodí v tomto rozmnožovacím období</emphasis>.</p> <p>Crull-maldor byla jako omráčená, došla jí řeč. Vládce však přerušil kontakt s její myslí, takže z ní sňal břímě odpovědi.</p> <p>Na chvílí se zarazila a uvažovala nad tím, co způsobilo náhlou potřebu tak obrovského množství Nesmrtelných rytířů. Výcvik takového monstra vyžadoval stovky let, stovky tisíc hodin.</p> <p>Jejich výcvik zaměstná Crull-maldor následujících několik století, vezme si všechen její čas i energii.</p> <p>Jsem chůva nemrtvých, pomyslela si. Nic jiného nemohu dělat.</p> <p>Znamenalo to konec jejího života, to věděla. Nedosáhne žádných poct, žádného vysokého postavení. Nikdy se nestane vládkyní, neboť je-li zapotřebí tolika Nesmrtelných rytířů, pak dokonce i Zul-torac bude degradován. Také se stane chůvou.</p> <p>Na co jich Pán Zoufalství tolik potřebuje? uvažovala Crull-maldor. Odpověď byla nasnadě. Pán Zoufalství začal svou velkou a poslední válku. Posílá vojska vstupními branami do vzdálených konců vesmíru. Dobude každý svět do té míry, že nebesa zasténají pod jeho vládou.</p> <p>Bude potřebovat sluhy, kteří ovládnou tyto světy − nejmocnější sluhy arzenálu Pána Zoufalství.</p> <p>Nesmrtelní rytíři si získali přízeň Pána Zoufalství. To byla jediná možnost. Říkalo se, že přijali schopnosti. Jejich živoucí tělo jim poskytovalo dobrodiní, které Crull-maldor nikdy nebude mít. Říkalo se to a Crull-maldor tomu věřila, neboť to bylo jediné vysvětlení, které dávalo smysl.</p> <p>Nesmrtelní rytíři budou vládnout nebesům, uvědomila si Crull-maldor… a já, já zemřu jako jejich chůva.</p> <p>Ta myšlenka ji dostávala do varu. Jsem mocnější než oni, říkala si. Jsem mocnější než císař…</p> <p>A vtom dostala nápad.</p> <p>Jediným důvodem, proč Nesmrtelní rytíři získali přízeň Pána Zoufalství, bylo to, že mohli přijímat schopnosti.</p> <p>Ale co když schopnost přijmu já?</p> <p>Byla to fascinující myšlenka. Proces přijímání schopností fungoval jen u živých bytostí, to věděla. Jestliže runovládce přijal schopnost a zemřel, pak se všechny schopnosti navrátily k tomu, komu byly odňaty. A když zemřel Zasvěcený, pak přišel o své schopnosti jeho lord.</p> <p>Z toho důvodu bylo životně důležité, aby runovládce chránil své Zasvěcené, aby jim zajistil bezpečí, neboť když protivník lorda zabil Zasvěcené a obral tak lorda o jeho schopnosti, lord zůstal slabý a bezmocný.</p> <p>Avšak co je život? Přemýšlela Crull-maldor.</p> <p>Byla to záhada, kterou studovala stovky let. Jako nemrtvá se vzpírala smrti každou vteřinou. Žila napůl ve světě fyzické podstaty a napůl ve světě duchů.</p> <p>Život není absolutní, říkala si. Mezi životem a smrtí jsou nekonečné přechody, odstíny šedi. Tělo přežívá jen tak dlouho, dokud se duch drží své fyzické podstaty, a mnozí lidé, kteří mají pocit, že jsou naživu, jsou smrti blíže, než nakolik by si to byli ochotni přiznat.</p> <p>Tak proč je Nesmrtelný rytíř schopen přijímat schopnosti, a já ne? meditovala. Nesmrtelní rytíři jsou dražší než já, protože já stále lpím na zbytcích svého těla, zatímco oni jen obývají schránky, které jim přenechali jiní.</p> <p>To je ten zásadní rozdíl, uvědomovala si. Nesmrtelní rytíři lpí na svalovině.</p> <p>Po celou věčnost cvičila bytosti, vysvětlovala jim, že nemají duši, že jen síla jejich myšlení jim umožňuje zmocnit se mrtvého těla a obývat ho.</p> <p>Nebyla to pravda. Nesmrtelní rytíři měli duši, mocnou duši. Crull-maldor těmto tvorům lhala, aby se báli bezvědomí, aby se drželi svaloviny, jak jen mohli, jako se tonoucí chytá lana.</p> <p>Bylo pravdou, že duše nebyly celistvé, neposkvrněné. Crull-maldor v rámci předporodních příprav jejich duše poškodila, odstranila duchovní úponky, které tvořily jejich svědomí a dávaly jim jejich vlastní vůli. Tvořila Nesmrtelné rytíře, kteří nebyli schopni se ztotožnit s místem. Proto Nesmrtelní rytíři nemohli komunikovat s ostatními na jiných místech − na rozdíl od Crull-maldor. Byla to odjakživa jejich slabá stránka. Proto je Pán Zoufalství neměl nijak zvlášť v oblibě.</p> <p>Se splynutím světů se mnohé změnilo.</p> <p>Hodně se změnilo, pomyslela si Crull-maldor, a hodně se toho ještě změní…</p> <p>* * *</p> <p>Ani ne o hodinu později se Crull-maldor ploužila do úkrytu Zasvěcených hluboko ve wyrmlingské pevnosti. Měla na sobě slavnostní háv.</p> <p>Nebyl z látky; ušili ho z kůže stažené z těla Crull-maldor. Stáhli ji z ní, když byla ještě naživu. Když ji měla Crull-maldor na sobě, mohla se pohybovat v podobě wyrmlinga: nevypadala jako přízrak. Mohla pomocí rukou pohybovat předměty, když chtěla − mohla nést kopí do bitvy nebo si nastavit okulár dalekohledu.</p> <p>Kůže byla stále živoucí. Sama dýchala a vyžadovala výživu. Přes den ji měla uloženou v sudu, namáčela ji v krvi, mořské vodě a dalších výživných látkách.</p> <p>Kůže stárla, byla vrásčitá. Také se na ní objevily výrůstky − jakési bradavice − a fleky na místech, kde ztrácela barvu.</p> <p>Kůže měla oční otvory, avšak bez očí, měla ústa, avšak bez zubů. Crull-maldor se v kůži mohla pohybovat, ale scházely jí kosti a svaly, díky nimž by jí dala správný tvar.</p> <p>Belhala se shrbená, skoro nedokázala pozvednout hlavu, tahala za sebou nohy. Byla ošklivá.</p> <p>Tento slavnostní háv měl své využití. Oční i všechny ostatní otvory bylo možné pevně zašít, takže Crull-maldor mohla přebývat ve své staré kůži, a přitom se procházet na denním světle, když potřebovala.</p> <p>Nyní doufala, že bude k užitku i jinak.</p> <p>* * *</p> <p>Vězení Zasvěcených byla obrovská hala, kde desítky čarodějů získávaly schopnosti lidských obětí a poskytovaly je wyrmlingům. Síň byla plná lidí − vystrašené lidské ženy, plačící a prosící o slitování, wyrmlingští vojáci dychtící okusit sladký polibek odkazu.</p> <p>Wyrmlingští vojáci přijímali schopnosti, jak nejrychleji uměli. Většinou přejímali od lidí odkazy metabolismu, čímž bylo dosaženo zvýšení jejich rychlosti. Zasvěcení propadali magické dřímotě. Lidští pracovníci se potili a vrčeli, nakládali spící Zasvěcené a odváželi je do skladů.</p> <p>Místnost naplňovaly temné písně pomahačů a výkřiky bolesti Zasvěcených. Jak se odkazy oživovaly, vyšlehovaly bílé záblesky a prostorem se táhl zápach spálené kůže a sežehlých vlasů.</p> <p>Crull-maldor se přibelhala k hlavnímu pomahači a přikázala drsným šeplavým hlasem: „Dej mi schopnost…“</p> <p>Pomahač na ni chvíli zíral a po tváři mu přelétl výraz odporu. Zřejmě byl přesvědčen o tom, že její experiment nemůže vyjít. Jeho odpověď však byla kajícná. „Jakou schopnost, ó Velká?“</p> <p>„To je jedno,“ odvětila Crull-maldor. „Metabolismus je snadný. Předej mi metabolismus.“ Představovala si, jaké to bude, když se stane rychlejší, bude se pohybovat rychleji než ostatní nemrtví, bude uvažovat dvakrát rychleji než vládce. Existovalo tolik různých výhod…</p> <p>Pomahač prošel mezi lidmi a přivedl vhodného kandidáta, mladíka malého vzrůstu s nevýraznou bradou. Chlapec sebou mlátil a kopal, chtěl se osvobodit. Vlastně vypadal jako dítě nadané rychlostí.</p> <p>Pomahač promlouval k chlapci v jeho jazyce, tišil ho, uklidňoval, sliboval mu život za jeho nadání. Pár facek spustilo chlapci z nosu krev a pak se mu dostalo ujištění, že když se vzdá svého talentu, nepřijde o život.</p> <p>Následoval obřad; pomahač vybral odkaz a začal chlapci hlubokým hlasem zpívat; byla to píseň beze slova, která měla chlapce okouzlit, aby vypudila z jeho mysli strach. Pomahač přimáčkl runu odkazu hochovi na krk a ta se v mžiku rozpálila do běla. Vzduchem se roznesl praskavý zvuk.</p> <p>Chlapec se dal do pláče, ale už nezkoušel se vytrhnout. Místo toho tam klidně seděl a zíral na Crull-maldor, jako by se pokoušel odmítnout jí předat svůj talent.</p> <p>Pomahač pokračoval ve zpěvu a přenesl odkaz na Crull-maldor. Otočil se a všude, kde se odkaz objevil, zanechával za sebou bílé světelné čáry: vytvářel světelného hada, který se vinul místností.</p> <p>Když se však zářícími odkazy dotkl kůže Crull-maldor, bílý rozpálený kov ji nespálil. Had jen visel ve vzduchu, jako by se chystal zasáhnout jinde.</p> <p>Pomahač znervózněl, dotýkal se Crull-maldor na různých místech − na břiše, na krku, na zdravě vypadající plošce kůže na jejím čele.</p> <p>Nic však nepomáhalo. Na čele pomahače se objevily krůpěje potu: zauvažoval nad tím, jak ho za toto selhání potrestá.</p> <p>„Paní,“ zaprosil, „nemrtvý nemůže přijmout schopnost … ušla jsi příliš velký kus cesty ke své smrti.“</p> <p>Bylo tomu tak, jak se Crull-maldor obávala. Podstoupila experiment, který nevyšel.</p> <p>Je to proto, že nejsem spojena se svou fyzickou podstatou, uvědomovala si. Jsem duch přebývající v pytli vyrobeném z kůže, nic víc. Mám tvar žijícího tvora, ale nejsem jako Nesmrtelní rytíři.</p> <p>Uvažovala dlouhé vteřiny, a pak pomahači odpověděla. „Ach, já můžu přijmout schopnosti. Ale nejdřív musím získat vhodné tělo…“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>17</strong>BARBARSKÉ POBŘEŽÍ</p> <p><emphasis>Žádný člověk není ve svých očích barbarem, ale často je viděn jako barbar ostatními.</emphasis></p> <p><emphasis>− Vojevůdce Hrath</emphasis></p> <p>O šest dní později se nad klidným, mlhou zahaleným mořem ozval tichý křik racků. V šedém svítání se voda líně převalovala kolem trupu Stračky a připomínala roztavené olovo.</p> <p>Myrima upřeně hleděla přes palubu a sála vůni slaného vzduchu. Pevnina nebyla daleko. Vnímala náznaky − pach podzimního pole a vlhké země. Bylo to nedaleko.</p> <p>Minulo dvaapadesát dní od chvíle, kdy rodina unikla z Landesfallenu.</p> <p>Dvaapadesát dní je velmi dlouho. Za tu dobu se může mnohé změnit.</p> <p>Myrimu pronásledovaly neodbytné otázky: Co najdeme v Rofehavanu? Kde je Talon? Co se přihodilo ostatním dětem?</p> <p>Moře nevydávalo odpovědi. Myrima byla čarodějka, ale na rozdíl od jiných vodních jasnovidců nedokázala předpovídat lidský osud z pohledu na klidnou vodní hladinu.</p> <p>Vtom měla dojem, že se na vodě mihl stín − rybářského člunu. Zmizel však v mlze stejně tiše, jako se objevil. Napadlo ji, že se jí to jen zdálo.</p> <p>Loď stála na vodě klidně jako kláda Plachty stáhla už před hodinou, aby se nehýbala. Díky drobnému kouzlu je obklopovala hustá mlha. Nebylo na tom nic těžkého. Vítr nefoukal a ráno by bylo mlhavé i bez její pomoci.</p> <p>Aaath Ulber se vypotácel z nákladního prostoru a stíral si z očí ranní spánek. Ze zvyku popadl kormidlo, i když nebylo co řídit.</p> <p>„Máme pevninu na dosah,“ řekla Myrima. Nevěděla, kde se přesně nacházejí. Nikdo na lodi nebyl navigátorem. Věděli, že když poplují dostatečně dlouho západním směrem, narazí na souš. Jak daleko na sever či na jih se dostali? Na severu se nachází Internook, domov surových vojevůdců. Tam se také asi dopravili. A jestli dopluli na jih, mohli dorazit do Haversindu nebo Toomu − do zemí, které budou vlídnější.</p> <p>Obr se zhluboka nadechl. „Je tady přístav,“ prohlásil. „Cítím ohniště, na kterých se připravuje jídlo.“</p> <p>Má dobrý nos, pomyslela si Myrima. Válečné klany byly šlechtěny jako lovečtí psi, a proto získal se vším ostatním také dobrý čich.</p> <p>„Jo,“ odvětila Myrima. „Když se zaposloucháš, uslyšíš v dáli varovné protimlžné signály.“ Pohlédla na něj se znepokojením.</p> <p>Aaath Ulber tiše stál, dokud neuslyšel zvuk rohu, dlouhý a hluboký. „Internook,“ pronesl tiše. „Dorazili jsme do zpropadeného Internooku.“</p> <p>Podíval se na ni zneklidněně. Posledních několik dní jedli jen maso ze starého medvěda, které již bylo kyselé a zkažené.</p> <p>„Myslím, že bych se na břeh měla vydat já. Nakoupím čerstvé zásoby,“ navrhla Myrima.</p> <p>Aaath Ulber chvíli mlčel a koutkem oka po ní pokukoval. Věděla, že se bude hádat. Příliš ji miloval na to, aby ji vystavil takovému nebezpečí.</p> <p>„Do města půjdu první já,“ prohlásil.</p> <p>„Proč ty?“ vyptávala se Myrima.</p> <p>„Jsem největší,“ vysvětloval. „Kdyby chtěl někdo dělat potíže, vyřídím to s ním.“</p> <p>Věděla, že se bude chtít hádat. „Jsi největší − a nejsnáze rozpoznatelný,“ oponovala mu. „Budeš vzbuzovat příliš mnoho pozornosti.“</p> <p>„Tvoje tmavé vlasy budou přinejmenším stejně nápadné. Navíc máš heredonský přízvuk. Vždycky si o mně mysleli, že mluvím trochu jako lidé v Internooku.“</p> <p>„To ti tak stačilo k pobavení vojevůdců při pitkách. Tohle ale není hostina a oni nejsou našimi přáteli. Všimnou si tě do minuty!“</p> <p>„Ještě nedávno jsem slyšel, že v Internooku není protizákonné být Mystarian,“ zavrčel Aaath Ulber.</p> <p>„Ještě nedávno jsem slyšela, že vojevůdci z Internooku používají Mystariany na zápasy s medvědy v aréně.“</p> <p>„Tak ať,“ ušklíbl se Aaath Ulber. „Poslední medvěd, se kterým jsem se pustil do křížku, nedopadl nijak skvěle.“</p> <p>„Možná bychom měli pokračovat v plavbě,“ namítla Myrima. „Mám z toho nedobrý pocit. Za dva dny bychom se mohli dostat do Toomu.“</p> <p>Aaath Ulber se postavil vedle ní a položil jí svou velkou ruku na rameno. Snažil se být něžný, věděla to. Snažil se uklidnit její mysl. Bylo to jaksi nemotorné a nevhodné. Jeho ruce měly velikost talířů. Jako by ji objímaly tlapy zvířete. Existovala mezi nimi propast, kterou nebylo možné překonat, a když se jí nyní dotkl, cítila se osamělá více než kdy dříve.</p> <p>„Potřebujeme pivo,“ vysvětloval Aaath Ulber, „to přinejmenším. Slyšel jsem, že se zdejší vodě nedá věřit. Pivo, trochu zeleniny a pár slepic. Můžu se vydat na ranní tržnici, vrátím se do hodiny. Nebudu moc mluvit, jenom vrčet, přikyvovat a ukazovat.“</p> <p>„Přesně to byl i můj plán,“ usmála se Myrima.</p> <p>„Hmm?“ ozval se. Ukázal na ni, vysunul čelist a zavrčel jako by chtěl říct: „Chci tuhle.“</p> <p>Myrima se zasmála.</p> <p>„Vidíš,“ pravil Aaath Ulber, „zkoušel jsem to celý měsíc. Povýšil jsem na mistra.“</p> <p>Myrima už se dál nehádala. Aaath Ulber se vydal k jedné ze dvou loděk, spustil ji na vodu a vlezl do ní. Když se usadil, zdálo se, že je na tak malé plavidlo příliš velký. Vypadalo to, že se pod jeho vahou potopí.</p> <p>Vtom z kajuty vyběhla Rain. „Počkej,“ zvolala. „Půjdu s tebou.“</p> <p>„Ty?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>„Neměl bys jít sám,“ prohlásila. „Se svými blonďatými vlasy dokonale splynu s davem.“</p> <p>Aaath Ulber už otvíral ústa, aby jí odporoval, ale Rain na něj zasyčela. „Budu tě sledovat z povzdálí. Dojde-li k potížím, nebudu se přibližovat, ale poběžím nazpět, abych dala vědět ostatním.“</p> <p>Myrima si dívku prohlížela. Měla správnou barvu vlasů, ale nebyla dost statná.</p> <p>Její návrh dával smysl, ale zmocnila se jí vlna neblahé předtuchy.</p> <p>Když Rain sestupovala do člunu, Myrima prohlásila: „Možná bych měla jít taky…“</p> <p>Aaath Ulber pronesl suše: „Ostatní tě potřebují víc než já. Udržuj loď skrytou v mlze jako v jemném šedivém plášti. Vrátím se brzy.“</p> <p>Vzal vesla a odplouvali pryč směrem ke vzdálenému hučení rohu. Myrima zvolala: „jak nás najdete, až se budete vracet?“</p> <p>„Jednoduše,“ odpověděl Aaath Ulber. „Budu se dívat po širokém pásu mlhoviny na širém oceánu a zamířím přímo doprostřed.“</p> <p>Usmál se na ni, pak zabral vesly, jednou, dvakrát, třikrát − a mlha je spolkla.</p> <p>* * *</p> <p>Aaath Ulber vesloval k pobřeží na malé loďce s Rain usazenou na zádi, která se ze všech sil snažila, aby vypadala statečně.</p> <p>„Neboj se,“ pravil jí Aaath Ulber. „Všichni se budou dívat na mě. Nikdo šitě ani nevšimne.“</p> <p>Zapřemýšlel nad tím, jak moc je dívka nezkušená, a došel k závěru, že se jí nějaká ta rada může hodit. „Až se dostaneme do přístavu, počkej, až budu dobrých sto yardů daleko, než se za mnou vydáš. Rozumíš?“</p> <p>„Budu v pořádku,“ reagovala Rain.</p> <p>Aaath Ulber pochopil, že jen zřídka bylo nutné opakovat jednu věc dvakrát. Měla dobrou paměť a byla bystrá − pokud ji neovládly rozpaky a nebála se promluvit. Avšak nyní její život závisel na tom, jak dobře si povede.</p> <p>Chvíli se jen ozýval zvuk šplouchajících vesel, jak zabíral a vytahoval je. Kdesi od pobřeží zazněl zvuk rohu. Pak už jen slyšeli zvuk vln pleskajících o loďku a viděli nad sebou šedou mlhu Vlny pod nimi měkce pohupovaly plavidlem. Voda byla čistá, tu a tam se v ní vznášel kus chaluhy či malá žlutá medúza.</p> <p>„Až mě budeš sledovat, měj sklopenou hlavu a kapuci staženou do tváře. Asi to nebude největší vesnice v internooku. Místní muži a ženy si budou myslet, že jsi holka z předměstí nebo z vedlejší vesnice. Ale musíš si dát moc dobrý pozor na mládež tvého věku: té se vyhýbej. Budou tě brát za cizinku.</p> <p>S nikým nemluv. Tvař se, že si mě nevšímáš. Což znamená, že se nebudeš dívat přímo na mě. Můžeš se zastavit a hledět do výloh, nebo se předkláněj, jako že si zavazuješ botu, nebo si hraj se zbloudilým psem. Jenom mě nepozoruj očima, rozumíš?“</p> <p>Čekal, až Rain přikývne.</p> <p>„A teď mi pověz, co budeš dělat, až se dostaneme do vesnice.“</p> <p>Rain opakovala instrukce téměř dokonale.</p> <p>Přesto měl strach. Také tvář Rain byla bledá strachy. Tady na Severu nebyla tvář bílá jako slonovina nijak výjimečná, takže došel k závěru, že nebude na tomto místě působit nijak rušivě. Měla správnou barvu vlasů a očí. Místní lidé byli buď blonďatí nebo rusovlasí.</p> <p>Spíše ho znepokojoval strach, který se jí zračil v očích, stažené rty, shrbená ramena a mělký dech.</p> <p>„Chci, aby ses pokusila nemít strach,“ navrhoval. „Tvé obavy tě prozradí. Hlavu měj skloněnou, ale záda drž rovně, ramena vzhůru. Když někoho zahlédneš, usměj se, jako bys zdravila starého kamaráda. A až půjdeš po ulici, mysli na lepší časy, šťastnější než ty, které zrovna prožíváme.“</p> <p>Nyní musel přejít k tématu, které pro něj bylo podstatnější. „Vojevůdci z Internooku nejsou zlí, když jsi jedním z nich. Ale množí se jako krysy, a tak posledních pět set let ochotně najímají své mladé muže jako žoldáky. Jsou rodiny tak chudobné, že vychovávají děti jen proto, aby je mohli prodat. Když jde mladý muž do války, dostává výplatu až po skončení tažení, a když v bitvě zemře, pak peníze dostane jeho rodina. Mnozí otcové a matky vyslali své syny s tím, že doufali, že tak přijdou k penězům a jejich děti budou povražděny.</p> <p>Obyvatelé Internooku se časem proslavili svou brutalitou a válečnickým duchem. Zbytek světa je pokládá za nejhorší sebranku. Ale myslím si, že ve své domovině nemusejí být tak špatní…“</p> <p>Rain promluvila, pomalu a s rozmyslem vybírala slova, hlas jí zněl tlumeným vztekem. „To, co nám udělali vojevůdci z Internooku, se nedá prominout ani zapomenout. Pověst o jejich brutalitě je zasloužená. Navíc nevěřím lidem, kteří vtrhnou do Mystarie a chovají se jako zvířata, bez slitování. Válka udělá muže tvrdšími a v Internooku lidé vyrůstali za tvrdých podmínek po celé generace.“ Nekompromisně pohlédla na Aaath Ulbera a dodala: „Tvé konejšivé lži jsou mi medvědí službou.“</p> <p>Aaath Ulber byl jejím vzrušeným výbuchem překvapen, ale už se naučil, že je v této dívce víc, než kolik lidské oko může vidět.</p> <p>Navíc ani nemohl napadnout její logiku. Obyvatelé Internooku měli po celá staletí těžký život a Rain možná měla pravdu.</p> <p>„O mě si starost nedělej,“ prohlásila Rain. „Už jsem dostala to nejhorší, co můžou vojevůdci naservírovat.“</p> <p>Aaath Ulber se zadíval do jejích jasných očí a spatřil tam něco děsivého: smrt.</p> <p>Byla znásilněna, uvědomil si. Možná více než jednou.</p> <p>Aaath Ulbera se zmocnilo nemalé znepokojení. Kdyby věděl, čím vším prošla, nedovolil by jí, aby šla s nimi.</p> <p>Dál vesloval beze slov. Obyvatelé Internooku byli milovníky ryb, a jak se loď přiblížila k souši, viděl mnoho rybářských člunů kotvících podél pobřeží. Rybáři se pro hustou mlhu neodvažovali vyplout daleko.</p> <p>Zvuk rohu ho navigoval k přístavišti, a tak v pravé poledne přirazil k dokům.</p> <p>Přístav byl jedním z mnoha v Internooku K zátoce si v zákrutech razila cestu řeka, jejíž koryto bylo hluboké a široké. Barbaři do něj zavlekli obrovské balvany a tím zablokovali velkou část původní zátoky, takže vznikl trychtýř, který mířil až na mělčinu. Ústí trychtýře končilo několika železnými pilíři ve vzdálenosti dvou stop od sebe.</p> <p>V létě se leviatani − velcí hadi z hlubin − občas přiblížili k pobřeží a před nimi se hnala velká hejna ryb: lososi, tresky, makrely a mořští okouni. Ryby hledaly záchranu na mělčině a pokračovaly dlouhým hrdlem trychtýře do zátoky. Jakmile se dostaly sem, barbaři spustili vrata, takže ryby nemohly zpět a železné brány nepustily dovnitř hady. Proto byly zdejší vody tak štědré.</p> <p>Mlha se stále držela, Aaath Ulbera chránila před zraky ostatních. Vstal a zašeptal: „Připomínám: drž se daleko za mnou. Půjdeš za mnou až ve chvíli, kdy se ti ztratím z dohledu. Budu pořád hodně hlučný, abys věděla, kde jsem.“</p> <p>Zkontroloval si turban na hlavě, a pak se pomalu vypotácel z loďky a vydal se do doků. Při chůzi si pohvizdoval a těžkýma nohama dupal po dřevěných prknech.</p> <p>Tady u břehu moře páchlo jinak. Rybáři odpoledne kuchali své úlovky a vyhazovali vnitřnosti krabům v zátoce. Čistý slaný pach moře byl nyní těžší, díky přídechu smrti a hniloby.</p> <p>Prošel kolem několika žen, které spravovaly rybářské sítě. Nespouštěly z něj oči. Jak se obával, nikdo s tak mohutnou postavou nemohl projít vesnicí nepovšimnut.</p> <p>Zdvořile pokynul, něco zavrčel a začervenal se, jak cítil jejich pronikavé pohledy.</p> <p>Konečně došel z dřevených doků na pevninu. Musel vyjít po schodech stoupajících do výše padesáti stop, kde pokračovalo kamenité nábřeží. Vydupal schody a uviděl všude kolem rybářské stánky: ocitl se uprostřed vesnické tržnice plné lidí.</p> <p>Na to, že jde o barbarskou vesnici, je celkem udržovaná, uvažoval. Ulice byly čisté a pečlivě vydlážděné, stánky natřené jasnými barvami − kanárkově žlutou, karmínovou, tmavě zelenou. Každý stánek představoval průčelí domu. Domy byly nahuštěny jeden vedle druhého, mnohé sdílely boční zdi, aby udržely teplo. Před domy na každém volném prostranství rostly luční květiny.</p> <p>Nahoře na kopci prosvítaly v mlze veliké domy pro několik rodin, obehnané vysokým plaňkovým plotem. Loudaly se tam krávy, na dvorkách se vrtaly v zemi kuřata a husy. Každý dům byl postaven z obrovských klád a fungoval jako rodinná pevnost.</p> <p>Aaath Ulber zmateně postupoval tržnicí a zíral na gigantické úhoře, kteří viseli z háků u jednoho stánku; zastavil se a pozoroval jednoho kupce, jak sype hromadu krabů do obrovského kotle s vařící vodou. Všude pokřikovali prodejci ryb: „Okoun, okoun − tak čerstvý, že se ještě kroutí!“ nebo „Žralok, žralok − snězte ho dřív, než on sní vás!“</p> <p>Aaath Ulber ryby nechtěl. Pídil se po čerstvé zelenině a možná po malém selátku.</p> <p>Na chvíli se zastavil a poslouchal hlasy z ulice vedoucí na sever, kde další kupci vychvalovali své zboží.</p> <p>Razil si cestu davem, snažil se nikomu nestoupnout na nohu. Lidé v jeho okolí se zastavovali a civěli na něj. Většina se se svým zíráním ani netajila.</p> <p>Kráčel dál a k tomu si pískal. Zastavil se na křižovatce a rychle se ohlédl za sebe, zda neuvidí Rain. Bylo tam příliš mnoho lidí, nemohl si dovolit rozhlížet se příliš dlouho.</p> <p>A tak pokračoval dál a doufal, že ona dobře vidí jeho.</p> <p>Konečně došel k prodavači, který nabízel zemědělské plodiny − čerstvé lesní borůvky, houby, lískové ořechy, včelí plástve − a také nějakou zeleninu: pórek, tuřín, mrkev a jinou kořenovou zeleninu.</p> <p>Jen mručel a většinou ukazoval na to, co chtěl, snažil se měnit svou řeč, když byl nucen smlouvat. Zaplatil příliš: dal ženě prostý zlatý prsten za spoustu jídla, které nastrkal do provizorního tlumoku.</p> <p>Šel dál, aby koupil sele, po němž bažil. Našel pěkný padesátilibrový kousek, vyměnil ho za kousek oceli a strčil si ho pod paži. Prase kvičelo jako šílené. Nedávno prodělalo kastraci a zřejmě se obávalo, že by se o to Aaath Ulber mohl pokusit znovu.</p> <p>Nic neupoutává pozornost více než obr na trhu, který drží kvičící prase, uvědomil si Aaath Ulber. Sledovalo ho každé oko a zdálo se, že všichni lidé do vzdálenosti dvou set yardů nedělají nic jiného, než že na něj zírají.</p> <p>Aaath Ulber nesl pašíka, drbal ho na hlavě a pokoušel se ho uklidnit několika tichými slovy.</p> <p>Už se chtěl vrátit na loď, ale ještě potřeboval další zboží. Doufal, že dostane nějaké dobré pečivo pro Myrimu, nebo třeba nové šaty, něco, co by na její tváři vykouzlilo úsměv. Chtěl také látku na oblečení pro sebe i pro ostatní na lodi. Nejvíce ze všeho jejich rodina potřebovala zprávy − a zbraně.</p> <p>Uklidňoval prasátko a kráčel dál. Koupil čtyři bochníky chleba, které putovaly rovnou do vaku, když vtom zjistil, že prasátko přestalo kvičet a bavilo se tím, že očichávalo tlumok a tiše chrochtalo.</p> <p>Nakonec našel muže, který ve svém stánku prodával různé druhy nožů. Zastavil se.</p> <p>Muž byl starý − překvapivě starý. Měl vrásčitou tvář a rusé vlasy mu zbělely už hodně dávno. Jeho plnovous byl krátce zastřižený a oblečení typické pro obchodníka − ne tak skvostné, aby probouzel závist, ale ne tak ubohé, aby vyvolával pohrdání.</p> <p>V očích se mu zračila moudrost, a když se Aaath Ulber zastavil, aby si prohlédl jeho zboží, pohyboval se svižně.</p> <p>„Máš občas pocit, že ti v životě něco schází, dobrý pane?“ zeptal se obchodník. „Možná je to nůž − abys mohl zaříznout tadyhle prasátko? Nebo by ses rád podíval na něco většího, co by se hodilo pro muže tvé velikosti?“</p> <p>Aaath Ulber zíral na kupcovo zboží. Byly tam dlouhé nože s vroubkovaným ostřím k řezání chleba, malé nožíky, jimiž ženy loupaly jablka. Co však Aaath Ulbera zajímalo ze všeho nejvíce, byly nože opřené o stěnu. Uviděl pár pěkných nožů k souboji − nebyly to luxusní kousky. Nešlo o leštěnou ocel, kterou byste nalezli v Heredonu: se stříbrnými chrániči a výjevy vyrytými do čepelí. A byly za rozumnou cenu − byl to ten druh nožů, který by si válečník vzal s sebou do bitvy.</p> <p>„Máš i něco většího?“ zeptal se Aaath Ulber. „Muž mé velikosti potřebuje patřičné ostří.“</p> <p>Starý kupec si ho dlouze prohlížel. „Nechceš podříznout prase,“ přemítal muž. „Nemám velkou poptávku po opravdových zbraních, rozuměj, ale mám něco, co by tě mohlo zajímat…“</p> <p>Otočil se a vydal se k výloze u zadní zdi, kde otevřel skrytou zásuvku. Objevil se rozměrný meč, jaké upřednostňovali zdejší barbaři − byl téměř sedm stop dlouhý. Nebylo mnoho lidí, kteří by ovládli takovou čepel, ale Aaath Ulberovi se zdálo, že je trošku krátká. Věděl, že si ho nemůže dovolit.</p> <p>Přesto ho stařec položil na prodejní pult. „Musel bys projít světa kraj,“ sliboval, „abys našel jemu rovný.“</p> <p>Aaath Ulber přikývl, ale nezvedl ho. S tlumokem přes rameno a prasetem pod paží toho už dál moc zvládnout nemohl.</p> <p>Hleděl na zbraň s uznáním.</p> <p>„Nemluvíš zdejší řečí,“ pravil stařec. „Odkud pocházíš?“</p> <p>Aaath Ulber zavrčel: „Z východu − Landesfallen.“ Obrátil se směrem k davu, aby zaregistroval tmavě zelený plášť Rain. Dívka postávala nedaleko s nějakými chlapci, kteří spolu bojovali dřevěnými klacky. Aaath Ulber se rychle obrátil zpět.</p> <p>Stařec na něj upíral zrak a souhlasně přikyvoval. Aaath Ulber očekával, že ho stařík zahrne záplavou otázek: „Jak to vypadá na druhém konci světa? Měl jsi dobrou cestu?“ Něco v tom smyslu. Kolem očí se však místo toho objevily vrásky vyjadřující obavy. Předklonil se a zašeptal: „Hledají tě.“</p> <p>Aaath Ulber si byl jistý, že si ho stařec musel s někým splést.</p> <p>„Mě?“ vyptával se Aaath Ulber. „Jak je to možné?“</p> <p>„Nevím,“ šeptal muž tajnůstkářsky. „Od severovýchodu sem připlouvá nějaký obr. To je vše, co jsem slyšel. Ale ptají se po tobě.“ Zadíval se zpříma do očí Aaath Ulbera a naléhavě pronesl: „Vezmi si ten meč!“</p> <p>„Já… na něj nemám peníze,“ prohlásil Aaath Ulber upřímně.</p> <p>Muž se však rezolutně usmál pohledem ostříleného vojáka. „Cena je nízká pro správného muže. Žádám jen hlavu wyrmlinga!“</p> <p>Aaath Ulber nebyl překvapen, že muž slyšel o wyrmlinzích „Jaké o nich máte zprávy?“</p> <p>Stařec náhle vytřeštil oči a sykl: „Pozor, máš je za zády! Jsou tady!“</p> <p>Ozval se výkřik nějaké ženy ve vzdálenosti sto yardů a davem zaburácelo mumlání a klení wyrmlinga.</p> <p>Aaath Ulber se narovnal a otočil se. Davem se jako dva kopce procházeli wyrmlingové. Wyrmlingové za denního světla! vyděsil se.</p> <p>V životě něco takového nespatřil. Slunce wyrmlingy oslepovalo a mohlo spálit jejich bledou kůži.</p> <p>Na hlavách měli helmy a kroužkové brnění zdobně vyřezané z kosti wyrmového světa, které mělo barvu zažloutlých zubů. Svaly a vlasy měli nezdravě bílé, připomínali červy.</p> <p>Už ho zahlédli a odstrkovali chodce stranou, neboť dav se nerozcházel dost rychle.</p> <p>Oni mají schopnosti! uvědomil si Aaath Ulber. Každý z nich vlastnil přinejmenším dva odkazy metabolismu, odhadoval podle rychlosti jejich pohybů.</p> <p>Neměl čas utéct. Doufal, že snad dojde k boji. Wyrmlingové se k němu řítili.</p> <p>Upustil tlumok, sáhl za sebe a popadl ze stolu skvělý rybářský nůž. Jeho čepel byla úzká a dlouhá: dostane se mezi štěrbiny brnění wyrmlinga.</p> <p>Popadl rukojeť a držel ji v dlani, ostřím směrem k zápěstí.</p> <p>Údery srdce mu zněly až v uších. Aaath Ulber uvažoval rychle. Prohlédl si jejich zbraně: každý měl v pouzdře na zádech válečnou sekeru a u každého boku jednu dýku − malou napodobeninu meče. Jeden z nich nesl dlouhý hák a oba měli k opaskům připevněny těžké železné šípy. Aaath Ulber si všiml, jak se wyrmlingové rozhlížejí: hlavy se jim houpaly ze strany na stranu. Dávali si dobrý pozor, ostražitě sledovali dav. I když mířili k němu, odhadoval, že očekávají potíže.</p> <p>Mohu použít jejich strach ve svůj prospěch, pomyslel si.</p> <p>Nemůžu doufat, že pobiju dva wyrmlingské runovládce za použití obvyklé taktiky.</p> <p>Sám už nedisponoval žádnými schopnostmi. Nemohl se monstrům rovnat − v rychlosti, velikosti, ani v síle. Ale možná by se je mohl pokusit přelstít.</p> <p>Sir Borenson studoval bojové styly desítek zemí a všechny je ovládl. Aaath Ulber došel k závěru, že bude muset použít Borensonových znalostí, aby v této bitce vyhrál, a ukáže wyrmlingům pár triků, které ještě neviděli.</p> <p>Wyrmlingové se blížili. Neuběhlo ani pět vteřin od chvíle, kdy je zpozoroval.</p> <p>„Ty tam!“ vykřikl jeden z wyrmlingů. „Pojď s námi!“ A sáhl za záda, aby z pouzdra vytáhl obrovskou válečnou sekeru.</p> <p>Aaath Ulber si vybral tento moment k útoku. Hodil prase na hlavu příšery. Prase vyděšeně zakvičelo, jak se vzneslo do výšky. Wyrmling vytřeštil oči a natáhl se, aby prase odhodil stranou.</p> <p>V tu chvíli Aaath Ulber vyskočil a všechnu rychlost a sílu použil k úžasnému náporu: jeho ruka se proměnila v rozmazanou šmouhu.</p> <p>Wyrmling byl rychlý. Vydal ze sebe válečný pokřik a prase odkopl, jako by to byl polštář. Sáhl vzad a vytáhl z pouzdra sekeru, zatočil s ní, vyhodil ji do vzduchu a znovu ji chytil − příliš pozdě.</p> <p>Odvrácení pozornosti Ulberovi skvěle posloužilo. Vpravil dlouhý rybářský nůž do wyrmlingova brnění − propíchl mu ledvinu a zakroutil. Wyrmling vykřikl bolestí a překvapením, a pak se pokusil ustoupit. Aaath Ulber podstrčil pod podpatek monstra nohu a ramenem vrazil do jeho hrudi, čímž využil wyrmlingovy rychlosti ve svůj prospěch: ten zakopl a padal.</p> <p>Aaath Ulber popadl jeden z otrávených šípů a schoval ho v dlani. Příšera dopadla na zem.</p> <p>To už se druhý wyrmling zmocnil své zbraně. Vyňal svůj „nůž“ z pochvy a ostražitě se na chvíli zastavil.</p> <p>Aaath Ulber opět skryl nůž do dlaně a stál tam s oběma rukama v pěst, aby příšera netušila, ve které ruce zbraň drží. I když Aaath Ulber měl v té chvíli ozbrojené obě ruce.</p> <p>Muyyatinský trik, pomyslel si Aaath Ulber. To by mohlo vyjít.</p> <p>Muyyatinští nájemní vrazi vyvinuli umění, jak skrývat zbraně. Vytahovali dýky ze skrytých záhybů šatů, nebo při otočkách během boje nože vyměňovali. Ohromovali protivníka momentem překvapení.</p> <p>Zraněný wyrmling zuřivě řval a sbíral se ze země. Aaath Ulber doufal, že mu zbývají pouhé vteřiny života, ale nemohl si být jistý. Wyrmling byl obrovský, přes osm stop vysoký, a rybářský nůž se nemusel dostat až do ledviny monstra.</p> <p>Brzy to zjistím, pomyslel si Aaath Ulber.</p> <p>Pokud zasáhl ledvinu, dostane se příšera během několika vteřin do šoku.</p> <p>Jeho kumpán ustupoval a řval jako lev. Nutil padlého wyrmlinga, aby pokračoval v boji. Lidé všude kolem křičeli a snažili se utéct, čímž vzniklo volné prostranství k boji.</p> <p>Druhý wyrmling udeřil hřbetem ruky ženu, která nesla malé dítě. Rána jí odřízla hlavu od těla a po okolí se rozstříkla krev. Lidé ječeli hrůzou a potáceli se pryč.</p> <p>V té chvíli se Aaath Ulberovi zdálo, že mu před očima objevila rudá stěna. Překvapeně se nadechl, srdce mu bilo o závod, a v uších slyšel vzdálené bubnování.</p> <p>Ztratil vědomí: Zmocnila se ho berserkerská zběsilost.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>18</strong>WULFGAARD</p> <p><emphasis>Z místa, kde slunce slojí, a od toho dne dál přísahám, že budu bojovat proti zlu, ať se nachází kdekoliv − nejprve v mém srdci, pak u mého přítele.</emphasis></p> <p><emphasis>− Přísaha Vlčího Bratrstva</emphasis></p> <p>Ranní slunce nemohlo zcela proniknout chomáči mlhy, která halila vesnici, a Rain měla pocit jako by její staré oblečení bylo příliš obnošené, příliš vetché na to, aby ji chránilo před chladem. Když se však objevili wyrmlingové, po zádech jí přejel mráz mnohem ostřejší než ten od chladu.</p> <p>Za sebou slyšela hluboké vrčení, které mohlo pocházet jedině od nějakého obra. Pak se otočila a spatřila wyrmlingy.</p> <p>Na první pohled jí připadlo, že jsou krásní. Kostěné brnění měli zdobené rytinami, které vznikaly tisíce hodin: byly v něm vydlabány podivné piktogramy a všelijaké uzly, které by mohly konkurovat nejjemnějším slonovinovým rytinám ze všech, jaké kdy spatřila.</p> <p>Pak ovšem zahlédla jejich oči − bezduché a kruté. Byly světle zelené a připomínaly ledové jámy. Jejich lícní kosti byly mohutné, stejně jako čela, jak po tisíciletí vkládali do svých těl vnitřní pancíře, a jejich ústa s přerostlými tesáky působila hrůzostrašně.</p> <p>Během zlomku vteřiny do sebe vstřebala všechny ty dojmy, a příšery se přehnaly kolem ní.</p> <p>Pak lidé na tržišti začali křičet. Prodavači přehazovali přes zboží pokrývky, zatímco vesničané prchali pryč.</p> <p>Nějaký vysoký muž v běhu vrazil do Rain, když doběhl do uličky, až upadla. Ještě si nezvykla na chůzi po zemi, měla potíže se stabilitou.</p> <p>Děti křičely, ale vesničané neutíkali dost rychle: vzduchem se vznesly krůpěje krve, jak jeden z wyrmlingů uhodil ženu, která mu stála v cestě.</p> <p>Rain vyskočila na nohy právě ve chvíli, kdy Aaath Ulber zaútočil. Neměl žádné schopnosti, ale v jeho prospěch se obrátil celoživotní trénink − ne, trénink dvou životů, uvědomila si.</p> <p>Pohyboval se s oslepující rychlostí − a bodl. Vypadalo to, že skočil na jednoho z wyrmlingů a praštil ho, ale Rain zahlédla odlesk nože. Druhý wyrmling proti němu vyrazil s neskutečnou rychlostí a máchal přitom obrovskou sekerou.</p> <p>Aaath Ulber mu šel naproti s výkřikem; bylo to zvláštní zvířecí zavytí, které Rain naposledy slyšela, když zmasakroval jejího otce.</p> <p>Dostal se do ráže a ohnal se po wyrmlingovi, který se nad ním tyčil. Wyrmlingova sekera se míhala jako nejasná šmouha, ale Aaath Ulber vztáhl ruku a popadl ji. Přitom vyskočil do vzduchu, kopl oběma nohama a rozdrtil tím wyrmlingovi koleno.</p> <p>Wyrmling padl na záda a prskal bolestí. Jeho společník byl sražen k zemi, ale už se drápal na kolena. Vrhl se dopředu, máchl hákem a zabodl ho Ulberovi do levého lýtka. Wyrmling zaječel a stáhl Aaath Ulbera k zemi.</p> <p>Poté se zápasící ztratili Rain z dohledu. Dav křičel a několik lidí se řítilo přímo k ní. Mířili k uličce.</p> <p>„Utíkej!“ vykřikla nějaká žena. „Hlídky se vrhnou na nás všechny!“</p> <p>Teď Rain uslyšela podivné klepání − kost o kost − a zahleděla se na ulici. Zpoza rohu vybíhaly desítky wyrmlingů.</p> <p>Slyšela chrčení Aaath Ulbera, do toho wyrmlingové řvali a rachotili, a najednou si uvědomila, že Aaath Ulber nemá šanci proti takové přesile vyhrát.</p> <p>Rozumný člověk by se dal na útěk, ale Aaath Ulber byl v zajetí berserkerské zběsilosti: bez rozmyslu mlátil do wyrmlingských runovládců, i když neměl sebemenší šanci.</p> <p>Mnozí vesničané stáli a ohromeně na tu podívanou zírali. Někteří se odvážili výkřiky povzbuzovat Aaath Ulbera.</p> <p>Rain se zády opřela o zeď a na chvíli se zastavila a zahleděla. Dav se rozestoupil natolik, že uviděla Ulbera na zemi, jak zápasí s mnohem větším protivníkem a pokouší se zuby rozpárat wyrmlingovi hrdlo.</p> <p>Avšak jiný wyrmling, silně krvácející z obličeje, skočil Ulberovi po nohách a kopl ho do žeber, až Rain uslyšela zapraskání kostí.</p> <p>Aaath Ulber se kutálel ulicí, připraven o všechny zbraně: chroptěl a zuřil. Zkrvavený wyrmling se dal do neznatelného pohybu. Skočil na Ulbera, zápasil s ním a mlátil ho ocelovou rukavicí.</p> <p>Udeřil Ulbera do obličeje jednou, dvakrát, a pak následovala silná rána, která obra uzemnila, a padl bezvládně k zemi.</p> <p>Wyrmlingové se otočili k davu a vydali se pomstít těm, kteří projevovali sympatie s Ulberem. Jeden z wyrmlingů vytáhl meč z boty a jedním úderem setnul dvěma mužům hlavu.</p> <p>To už dobíhal zbytek vojska. Ulbera obklíčili, kopali do něj a vrčeli jako smečka divokých psů, zatímco ostatní se vrhli na vesničany.</p> <p>Vypadalo to, že pouhá přítomnost, sledování boje Aaath Ulbera bylo pokládáno za zločin hodný trestu smrti.</p> <p>Vesničané prchali. Kupci se schovali za stánky, často se k nim přidávaly ženy a děti.</p> <p>Mladík běžící kolem Rain ji popadl za zápěstí. Táhl ji k uličce, bránila se mu. Škubl s ní tak silně, až ji zvedl ze země a napůl ji táhl za roh.</p> <p>„Pojď!“ naléhal vyděšeným hlasem. Klopýtla a dala se do běhu, snažila se udržet krok. Běžel po ulici a pak do stáje.</p> <p>„Tudy!“ zvolal a táhl ji ke koním. Zvířata ržála strachy, několik slepic kdákalo a vrhalo se koním pod nohy.</p> <p>Mladík došel k malému žebříku, který vedl na seník ve výšce deseti stop, a přikázal: „Nahoru − pojď nahoru!“</p> <p>Svižně se vyšplhala po příčkách, nahoře objevila obrovskou hromadu sena a škrábala se za ni.</p> <p>Mladík ji spěšně následoval, pomáhal jí kupu přelézt, pak vytáhl žebřík a zastrčil ho za hromadu sena. Pak jen chvíli ležel, lapal strachy po dechu a snažil se zklidnit.</p> <p>Rain se pokoušela o to samé. Srdce jí bilo jako poplašené, měla pocit, že celý děj sledovala do nepřirozených podrobností.</p> <p>V místnosti bylo málo světla. Většina ho přicházela jen od malých dvířek nad nimi, šerem sem proudily sluneční paprsky. Ve vzduchu visela zrnka prachu, která se vznesla s každým závanem větru.</p> <p>Aaath Ulber je nyní po smrti, pomyslela si Rain, a se vší tíhou na ni padl stín zoufalství.</p> <p>To se nemůže stát, říkala si. Král Země pravil, že musí pomoct Fallionovi, musí pomoct se splýváním světů.</p> <p>To už selhal? Tak snadno? Byla to zatracená smůla, co ho sem přivedlo?</p> <p>„Co, co se stane s tím obrem?“ optala se Rain.</p> <p>Pohlédla na mladíka. Měl dlouhé zlaté vlasy s načervenalým nádechem, trochu do rumělky. Jeho brada byla kostnatá, nos úzký, oči pronikavě temně modré.</p> <p>„Je mrtvý,“ zašeptal mladík a položil prst na rty, aby byla zticha. „Je mrtvý. A všichni, kdo jsou na ulicích, budou mrtví společně s ním.“</p> <p>„Ale, ale…“ Rain si představovala mrtvého Aaath Ulbera. Lehla si pomalu do sena, strach jí stahoval žaludek. Bezděky začala otáčet prstenem na své ruce. Byl to její dávný zlozvyk, když se cítila v ohrožení.</p> <p>„Jsi z Mystarie,“ podotkl mladík. Nebyla to otázka. „Znala jsi toho… obra?“</p> <p>Rain nebyla zkušená lhářka. Zarazila se. Ten muž ji zachránil, doufala, že je to spojenec.</p> <p>Kdyby znal pravdu, předhodil by mě wyrmlingům?</p> <p>„Neznala jsem ho,“ pronesla, ale bylo příliš pozdě.</p> <p>„Tvé rty lžou, ale tělo říká pravdu,“ pronesl. Rain si uvědomila, že se třese strachy. Ze všech sil se snažila neplakat.</p> <p>„Věděli, že přicházíte,“ podotkl mladík. „Wyrmlingové už celé týdny pasou po obrovi, muži s rusými vlasy, kterého se bojí.“ Venku na ulici se ozvaly výkřiky, dupot a vrčeni wyrmlingů. Nějaký muž zakřičel ve chvíli, kdy ho wyrmling dostal.</p> <p>Mladík rychle vyhlédl přes hromadu sena, ujistil se, že do stáje nikdo nevnikl, a zašeptal: „Jsou s vámi dva čarodějové, je to tak? Musíme si s nimi promluvit, než je wyrmlingové najdou.“</p> <p>Rain zavrtěla hlavou, pokoušela se v tom najít nějaký smysl. Ve skupině byl jen jeden čaroděj. Přesto měla dojem, že má chlapec pravdu: Wyrmlingové je hledali. V Drakenově rodině se nacházeli dva čarodějové! To bylo tak vzácné, že o tom Rain nikdy dříve neslyšela. „Jak mohli wyrmlingové vědět, že přijdeme?“</p> <p>My jsme se nikomu nesvěřovali, chtěla dodat.</p> <p>Mladík jen prohlásil: „Jak všechno vědí? Jejich vůdci spolu můžou mluvit, i když jsou od sebe na tisíc mil. Celý Rofehavan zahalili do vířícího mraku temnoty a posílají pohromy, aby zničili naši úrodu. Vědí spoustu věcí… které by vědět neměli.“ Rozhlížel se nervózně kolem sebe, zřejmě byl velmi rozrušený. „Budeme se tu muset zdržet.“</p> <p>„Na jak dlouho?“ optala se Rain. Zoufale toužila dostat se zpátky k Myrimě.</p> <p>„Dokud to neskončí − přinejmenším pár hodin. Wyrmlingové…“</p> <p>Před stájí se ozvalo cvakáni kostěného brnění, oba ztichli. Dovnitř se do vlekl wyrmling, koně zoufale ržáli a dupali, protože cítili pach krve.</p> <p>Rain se neodvažovala ani se pohnout. Zadržovala dech, srdce jí bilo, jako by se mělo roztrhnout, a modlila se k Mocnostem, aby wyrmling odešel.</p> <p>Příšera se chvíli motala ve stáji: stála pod nimi a zavětřila seník.</p> <p>Má schopnosti čichu, uvědomovala si Rain. Celá se chvěla. Kéž by přes sebe byla hodila trochu sena, možná by tím zakryla pach svého potu.</p> <p>Z ulice se ozval křik, nějaký muž vyzýval kohosi k boji. „Tys ji zabil!“ ječel na nějakého wyrmlinga. „K čertu s tebou!“</p> <p>Při třeskotu sekery o sekeru se wyrmling vyřítil ze stáje.</p> <p>Mladík vyskočil, chytil se za trám a vytáhl se vzhůru; pak mrkl ven otevřeným oknem. Kradmo se zadíval na ulici, pak zpátky na tržiště.</p> <p>S úlevou si oddechl, ale v jeho hlase zazněl smutek. „Ten muž svým životem vykupuje naše.“ Vskočil zpátky na seno a pokynul k tržnici. „Tvůj obr zabil dva wyrmlingy, ale oni mu nesetnuli hlavu. Vždycky seberou hlavy těch, které zabijí… jestli se nemýlím, je stále naživu. Musíme udělat všechno pro to, abychom ho zachránili. Ale nemůžeme se ani pohnout, dokud se wyrmlingové nestáhnout z ulic.“</p> <p>Rain udiveně zavrtěla hlavou. Před osmi týdny si přála, aby ten muž zemřel. A teď se stane jeho zachráncem?</p> <p>Mladík dlouho čekal, než zašeptal: „Jmenuju se Wulfgaard.“</p> <p>„Takové jméno jsem nikdy dříve neslyšela,“ šeptla Rain. Mladík byl svým způsobem pohledný. Nebylo mu více než dvacet. Napadlo ji, zdají pozoroval na ulici i před několika minutami, ale došlo jí, že i ona viděla jeho: mladík kráčející se shrbenými zády, měl s sebou dřevěný klacek a spěchal, aby se mu neztratila Aaath Ulberova záda. Obávala se jeho záměrů. Napadlo ji, že je to nějaký prosťáček okouzlený pohledem na obra, ale také se obávala, že by mohl mít temnější plány.</p> <p>„Není to jméno, se kterým jsem se narodil. Dostal jsem je, když jsem se přidal k Vlčímu Bratrstvu.“</p> <p>Rain slyšela o lidech, kteří přísahali boj zlu bez ohledu na jeho sílu, nebo kde zvedne svou šerednou hlavu. Věděla, že ji bude chránit, i kdyby ho to mělo stát život.</p> <p>„Sledoval jsi Aaath Ulbera,“ pravila. „Viděla jsem tě.“</p> <p>„Věděl jsem, že je to on,“ připustil Wulfgaard šeptem. Chvíli pozorně naslouchal: nedaleko se ozvalo cvakání brnění. Zvuky bitvy na druhé straně ulice utichly. „Poznal jsem ho, sotva jsem ho spatřil.“ Wulfgaardův hlas ochraptěl zjitřenými emocemi. „Potřebuji… my všichni potřebujeme jeho pomoc.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>19</strong>VÝSLECH</p> <p><emphasis>Naděje živí statečnost, jako potrava vyživuje tělo. Nikdy nedávej svému nepříteli sebemenší náznak naděje, jinak v něm naroste odvaha, která ti bude odolávat.</emphasis></p> <p><emphasis>− z wyrmlingského katechismu</emphasis></p> <p>Ne všichni vojáci Crull-maldor měli v sobě wyrmy. Jen tucet kapitánů bylo natolik ďábelských, že si zasloužili, aby se paraziti živili na jejich duších.</p> <p>Tyto kapitány strategicky rozmístila po ostrově. Jeden z meh se nacházel v přístavní vesnici Ox Portu, takže s ním mohla mluvit na vzdálenost mnoha mil. Kapitán se jmenoval Azuk-tri.</p> <p>Jeho mysl se dotkla její, ale jen lehce, a uslyšela jeho hlas, jako by to bylo vzdálené volání. <emphasis>Našli jsme ho. Našli jsme toho pravého!</emphasis></p> <p>Crull-maldor byla právě v Komnatě šepotu a plnila své denní povinnosti. Byla stále ostražitá, obávala se, že by někde mohlo propuknout povstání. Lidé byli neúnavní.</p> <p>Otočila se směrem, odkud hlas přicházel, a vyslala své vědomí do kapitánovy mysli, aby se jí zmocnila.</p> <p>Náhle spatřila to, co viděl on, a věděla, co věděl on.</p> <p>Jeho muži táhli za nohy ulicemi bezvládné tělo. Byl to na člověka obr, s rusými vlasy a malými výrůstky − rohy − nad čelem pokrytým kovem. Byl z Caer Luciare − „pravý muž“, jak si říkali.</p> <p>Tvář toho muže byla pokryta krví. Měl utržené ucho a obě oči nateklé. Na noze měl vpichy po háku a jen stěží dýchal.</p> <p><emphasis>Málem jste ho zabili</emphasis>, zašeptala Crull-maldor do kapitánovy duše.</p> <p>Bojoval jako šílenec, šeptal kapitán. Byl v berserkerské ráži. Nikdy jsem neviděl takového bojovníka Zabil dva moje vojáky. I když jsme ho dostali na zem, i když jsme si mysleli, že je mimo hru, vstal a zabil naše muže.</p> <p>Crull-maldor byla ohromena. Vládce bude chtít hlavu tohoto berserkera.</p> <p>Ale Crull-maldor nechtěla předat člověka svému nepříteli − zatím ne.</p> <p>Berserker bojoval dobře, přemítala Crull-maldor. A nyní byl v rukou protivníka. Takové činy dělají z lidí legendy.</p> <p>Yikkarga se o něm dozví, předpokládala.</p> <p>Crull-maldor věděla, že Yikkarga podplatil některé z jejích lidí, aby ji špehovali. Nemohla skrývat berserkera dlouho.</p> <p>Ani si nebyla jistá, jestli to chce. V sázce bylo příliš. Pán Zoufalství slíbil Crull-maldor za její služby vysokou cenu a ona svou budoucnost nehodlala ohrožovat.</p> <p>Crull-maldor však měla také své slídíce: věděla, že císař stále plánuje její sesazení a hledá způsob, jak by sabotoval její činnost a jak by ji nakonec nahradil někým jiným. Spor, který trval celá staletí, neměl být odložen. Vládce nyní mohl ztratit více než kdy dříve, a dokonce i jeho sluha Yikkarga si uvědomoval, o jak vysoké zájmy jde.</p> <p>Za poslední tři týdny toho Crull-maldor o Yikkargovi zjistila hodně − a také o síle, která ho chránila.</p> <p>Pán Zoufalství si „vybral“ wyrmlingy a Crull-maldor pilně v Městě Mrtvých hledala, jaký to mělo důvod.</p> <p>Nyní věděla, že mezi Yikkargou a Pánem Zoufalství existuje nějaké spojení, které ho varovalo, kdykoliv se v jeho blízkosti objevilo smrtelné nebezpečí.</p> <p>Takže tohoto wyrmlinga zabít nemohla. Nemohla ho připravit o život přímo. Přesto jí zbývaly některé možnosti, jak mařit jeho úsilí, a Crull-maldor už měla začátek plánu.</p> <p>V mysli stále následovala Azuk-triho. Wyrmlingové táhli berserkera skoro celou míli, až došli ke své provizorní pevnosti − byl to rozlehlý dům, který zkonfiskovali lidem. Stál na kopci, byl dřevěný, z kulatiny − z obrovitánských jedlových stromů. Bývalí majitelé byli majetní, a proto byly klády ovázány mědí, která dům chránila před ohněm. Střecha byla z kvalitní břidlice a dovezených měděných šindelů, které časem získaly zelenou patinu.</p> <p>Dveře rámovaly ohromné kmeny a horní část domu zdobila paroží z karibu. V jejich středu byly umístěny parohy gigantického močálového losa, které měly rozpětí dobrých dvacet stop. Impozantní trofej.</p> <p>Wyrmlingové vtáhli muže do domu, otevřeného a prostorného. Ohniště obklopovaly veliké tabule tesaného čediče, ve velké místnosti stál stůl a řady robustních lavic, vše z plátů dřeva.</p> <p>Crull-maldor zašeptala Azuk-trimu: <emphasis>Prop</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>jč</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> celou svou mysl</emphasis>.</p> <p>Kapitán se zklidnil a přestal ovládat své myšlenky. V té chvíli se muže ujala Crull-maldor. Vkradla se do jeho lebky a přivlastnila si ji, jako když rak poustevníček vyplní prázdnou ulitu.</p> <p>Bylo to snadné, překvapivě snadné − jako když se zmocní vrány. Před velkým splynutím světů, před několika týdny to nebylo zdaleka tak jednoduché, a Crull-maldor došla k přesvědčení, že se jí mysl tohoto muže líbí. Byla plná zajímavých útržků informací o lidských sídlištích.</p> <p>Crull-maldor přikázala svým mužům: „Přivažte ho ke stolu.“</p> <p>Wyrmlingové vyzvedli muže na veliký stůl vyrobený z desek šest palců silných. Nohy už měl svázané. Wyrmlingové ho svázali pomocí provazů a muž zaskučel bolestí, což byly první známky toho, že se snad uzdraví.</p> <p>Když ho zajistili, Crull-maldor sáhla do kapitánova pásku, do přihrádky v pase, a vytáhla hrot sklízečů − železný, asi šest palců dlouhý. Na jednom konci byl pokrytý rzí, ale jeho hrot byl černý od žlázových výtažků.</p> <p>Crull-maldor mu ho zarazila do nohy. Během několika vteřin se válečníkovy svaly stáhly v křeči a vytřeštil oči.</p> <p>„Huráááááá!“ zvolal bojový výkřik a začal sebou házet ve snaze přetrhnout provazy, které ho tiskly ke stolu.</p> <p>Crull-maldor hrot vytáhla. Žlázové výtažky mohly člověku dodat velkou sílu, ale zároveň zatemňovaly mysl − zbavovaly ho rozumu.</p> <p>„Tak co, věnuješ mi pozornost?“ zeptala se Crull-maldor jazykem lidí z Caer Luciare, který ovládla už před více než třemi sty lety.</p> <p>Mužovy oči byly podlité krví, omráčeně se rozhlížel po wyrmlinzích v místnosti.</p> <p>Počítá si nás, pomyslela si Crull-maldor, doufá, že by nás mohl přemoct.</p> <p>„Dáváš pozor, člověče?“ vyptávala se Crull-maldor.</p> <p>„Jsem Aaath Ulber, a všechny vás pozabíjím!“ zuřil ten člověk a ze všech sil se snažil přetrhat pouta. Jeho záda se klenula nad stolem a mocně trhal pažemi. Na čele se mu perlil pot, oči měl plné zoufalství. Není to strach, uvažovala Crull-maldor, ale zoufalá touha po boji.</p> <p>Crull-maldor věděla, že si Aaath Ulber nevymýšlí. Žlázové výtažky způsobovaly, že se člověka zmocňovala zuřivost, a v takovém stavu mohl bez obalu říkat pravdu, dovolil si vzdorovat nepříteli.</p> <p>„Aaath Ulber…“ překládala Crull-maldor, „Velký Berserker?“ Bude jedním z lidských oblíbenců. „Dnes jsi zabil dva z mých mužů. Za to musíš zemřít.“</p> <p>Crull-maldor si s tou myšlenkou chvíli pohrávala. Kdy by měla splnit císařovu vůli, pak by teď toho muže popravila. Jenže to nemohla udělat. Pokud pro vládce představoval opravdu tak velkou hrozbu − pak by se měl oddělat sám.</p> <p>„Nemůžu ti jen tak setnout hlavu,“ vysvětlovala Crull-maldor uvážlivě. „Zabil jsi mé muže na veřejnosti. Ostatní lidé viděli, co jsi udělal. Vzbuzovat naděje u nepřítele je nebezpečná věc. Musíme jejich naději zabít, a to tak, že tě popravíme… přímo před nimi.“</p> <p>Aaath Ulber ze sebe vydal berserkerský pokřik plný vášně a zabijáctví. Snažil se strhnout z paží provazy, mlátil sebou ve vzduchu tak, až se mu kolem zápěstí zařezávaly do masa a začaly se barvit krví.</p> <p>Nemrtvý pán trpělivě čekal, až se zklidní. Trvalo to několik dlouhých minut, než zůstal válečník ležet. Spočíval na stole a lapal po dechu. Byl vyčerpaný. Košili měl nasáklou potem, jeho oči zíraly do prázdna.</p> <p>Nyní Crull-maldor zasela sémě. „Přišel jsi z daleka,“ šeptala nemrtvá, „ale nedosáhl jsi ničeho. Tví lidé v Caer Luciare byli pozabíjeni nebo zajati. Vládce Zul-torac tomu přihlížel. Země je zahalena temnotou, vseje pod kontrolou Zul-toraka. Žena, kterou jsi miloval, už není. Všechny děti, které jsi zplodil, jsou nejspíš snězený. Tví přátelé a souputníci − všichni ti, které jsi obdivoval a kterými jsi opovrhoval − jsou navždy pryč.</p> <p>Možná jich pár přežilo v temných zákoutích Rugassy. Bezpochyby někteří byli podrobeni mučení. Jiní posloužili jako dárci schopností.</p> <p>Tak možná tvoje žena ještě žije. Možná tvé děti pláčou do noci a doufají, že přijdeš.</p> <p>Ale ty je nemůžeš zachránit. Ani za pokus to nestojí. Zemřeš dnes večer před těmi, o kterých sis myslel, že je osvobodíš… dle rozkazu vládce.“</p> <p>Berserker přitom řval a znovu se opřel do pout, jeho uzlovité svaly se vzdouvaly, obličej měl zkřivený zuřivostí a zoufalstvím. I když měl zápěstí pořezaná do masa, bojoval s provazy, atakoval imaginární protivníky, až dřevěné desky pod ním tím velkým náporem praskly.</p> <p>Aaath Ulberovy oči se leskly vztekem a bolestí. Nemělo smysl do něj dál mluvit, protože by se tím ničeho nedosáhlo_muž neslyšel.</p> <p>Se zběsilostí raněného zvířete pořád jen skučel a ječel, snažil se dostat ze svých pout, a doufal, že si prorazí cestu na jih.</p> <p>Ve svých snech, říkala si Crull-maldor, je už v Rugasse a vyprazdňuje císařovy žaláře.</p> <p>Crull-maldor se zaklonila a na tváři se jí objevil úsměv nejvyšší spokojenosti.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>20</strong>SOUBOJ</p> <p><emphasis>Aj, nic mě nepobaví více než aréna, kde tolik skvělých tlukoucích srdcí leží na zemi!</emphasis></p> <p><emphasis>− Císař Zul-torac</emphasis></p> <p>První tři hodiny po odchodu Aaath Ulbera zůstával Draken v klidu. Zvedl se lehký vítr, který rozpohyboval mořskou hladinu. Vlny rozhoupaly plavidlo a jejich bílé vrcholky narážely do trupu, ale Myrima využila své moci, takže loď zůstala zahalena mlhou.</p> <p>Během dopoledne se k nim přiblížily dvě další plavidla, ale ze široka se Drakenovi vyhýbala.</p> <p>Draken strávil noc řízením, ale nemohl spát, a tak zůstal na palubě a zíral do mlhy.</p> <p>Byl podzim a s typickým podzimním počasím se začali kolem pobřeží shromažďovat lososi. Draken zahlédl v okolí lodi mnohý pořádný kus, stříbřili se ve vodě, lenošili, proplouvali v pomalých kruzích. Ten pohled jen zostřoval jeho hlad. Nikdy neměl lososy rád, ale bylo to lepší než zkažené medvědí maso.</p> <p>Myrima si všimla zelené chaluhy ve vodě, pomocí hole ji k sobě přitáhla, posadila se na zábradlí a začala ji žvýkat.</p> <p>Nabídla také Drakenovi a ostatním, ale všichni odmítli. Slaná voda Drakenovi jen zhoršovala pocit žízně.</p> <p>Sage se bavila tichým pobrukováním, rodina celé hodiny jen čekala.</p> <p>Po čtyřech hodinách si Draken řekl, že se Aaath Ulber musel zastavit na sklenku v hospodě, jak to dělával jeho otec.</p> <p>Po šesti hodinách znepokojením zatínal rty. Před polednem si byl jistý, že se vyskytly potíže.</p> <p>Samozřejmě že se vyskytly problémy, říkal si.</p> <p>„Kdy se otec vrátí?“ zeptala se nakonec Sage. To už nastávalo odpoledne.</p> <p>Drakena mučil nepřekonatelný hlad, a také touha, aby byl býval šel do vesnice společně s Rain. Cítil se oslabený z nedostatku vydatného jídla, a ta nevolnost ještě více napínala jeho nervy.</p> <p>„Brzy,“ slibovala Myrima. „Jestli se nevrátí do setmění, půjdu ho hledat.“</p> <p>„Ne beze mě,“ namítal Draken.</p> <p>Myrima na něj přísně pohlédla, jako by chtěla říct: „Jestli se nevrátím, budeš muset vzít svou sestru a utéct.“ Ale pak se její obličej rozjasnil, když si uvědomila svízelnost situace. Vždyť tam někde byla i jeho snoubenka.</p> <p>„Bezpečnost tvé sestry je na prvním místě,“ pronesla.</p> <p>Draken se neodvažoval vyjádřit své myšlenky před Sage. Proč to jeho sestra nechápe? Otec se už nevrátí…</p> <p>* * *</p> <p>Při západu slunce Myrima nechala odvát mlžný plášť večerním vánkem, pak počkala, až padne tma, a Draken vyhodil na moře loďku. Z vody stoupal večerní opar, který vytvářel oblaka na hranici viditelnosti. Voskový měsíc ozařoval horizont jako bílé planoucí oko v mořském důlku. Hvězdy tančily nad sklovitými vlnami. Od jihu vál vánek překvapivě chladný, připomínal dotek smrti. Draken téměř s jistotou registroval na vodě přízraky.</p> <p>Jakmile usedla loďka na hladinu, Draken do ní vskočil. Matka ho pronásledovala rozzuřeným pohledem, on se jí však díval pevně do očí. „Nemůžeš po mně žádat, abych zůstal,“ prohlásil.</p> <p>Myrima se zarazila, jako by uvažovala, čím mu má oponovat. „Neposlechneš mé rozkazy?“ zeptala se.</p> <p>„Ano,“ odvětil Draken.</p> <p>„Pak ti přikazuji, abys vystoupil z loďky a postaral se o svou sestru.“</p> <p>„Možná bych se o sestru mohl postarat lépe, půjdu-li s tebou. Nevíme jaké nesnáze tě čekají.“</p> <p>Matka se na něj podívala přísně a nakonec si povzdechla. Pravdou bylo, že to nevěděl nikdo. „Budeš ale poslouchat.“</p> <p>Myrima předala Sage poslední instrukce. „Jestliže se s Drakenem nevrátíme do svítání, zamiř s lodí na jih do Toomu nebo do Haversindu. Nehledej nás.“</p> <p>„Já vás neopustím,“ oponovala Sage, jako by je svou vůlí dokázala zachránit.</p> <p>„Slib mi, že se za námi nevydáš,“ řekla Myrima. „Jestli se dostaneme do potíží, pochybuju, že bys nám mohla pomoci, Sage. Máš před sebou celý život. Když se nevrátíme, nezapomeň, že tě máme rádi − a navíc si dobře pamatuj, že chci, abys se svým životem naložila co nejlépe.“</p> <p>Sage zatnula zuby a odmítala cokoliv slíbit.</p> <p>Asi bych neměl být překvapen skutečností, jak je moje sestřička tvrdohlavá, pomyslel si Draken, když uvážil, kdo jsou její rodiče.</p> <p>Draken se chopil vesel. Myrima nad vodou nakreslila několik run, aby jim usnadnila cestu, a Draken se dal do veslování.</p> <p>Jak se blížili ke břehu, zavětřil vůni ohně, na němž připravovali jídlo. Zaregistroval rozlehlou vesnici, vystavěnou na stráni nedalekého kopce; její velikost ho překvapovala. Rozprostírala se severojižně podél pobřeží, kam až dohlédl.</p> <p>Internook byl vždycky znám svou lidnatostí, uvažoval.</p> <p>Na obou koncích zálivu zářily majáky. Ohně hořely v kadidelnicích, které držely sochy mužů s hlavami býků, vytesané z bílého kamene. Záře ohňů se odrážela od povrchu kamene, takže monstrózní sochy získávaly oranžovožluté zabarvení a byly viditelné z velké dálky. Jejich rohy jako by byly pokryty zlatem. Trčely do šířky a připomínaly krvavou korunu.</p> <p>Draken si vzpomněl na něco, co slýchával: že každý přístav má v ústí zátoky vždycky svůj symbol − sochu významné osobnosti − aby lodě připlouvající v noci mohly být lépe navigovány.</p> <p>Věděl, že výraz <emphasis>vagr</emphasis> je slovo ze staré internooštiny pro přístav. Ale netušil, jak se řekne <emphasis>býk</emphasis>.</p> <p>„Víš, kde jsme?“ zeptal se Draken.</p> <p>Myrima zavrtěla hlavou.</p> <p>Draken razil cestu k dokům. Stáhl si plášť, aby mu nebylo vidět do obličeje. Když se přiblížil k vesnici, prohlédl si kamenitou pláž. Nezaznamenal jediný vrak, jaké se válely v Landesfallenu.</p> <p>Jak se zdálo, v Internooku spíše hladina klesla, než že se ostrov potopil do moře.</p> <p>Jaká škoda, pomyslel si Draken. Svět by bez barbarů mohl být o něco lepší.</p> <p>Tiše vesloval k zátoce, pach vesnice zesílil. Cítil rybí vnitřnosti a mrtvé kraby, zbytky po denním lovu. Obrovští lachtani štěkali někde mezi balvany na pobřeží, což ho překvapovalo, když uvážil zálibu válečníků v oblékání převařovaných lachtaních kůží, které jim sloužily jako válečné brnění.</p> <p>Městem zářila světla − byly to mdlé odlesky žluté barvy, které propouštěly rolety, barbaři je používali místo oken. V potemnělých ulicích se nenacházely lucerny, jak bylo zvykem v Mystarii. Domy působily podivně a rozlehle. Na kopci stála zvláště velká stavení; nesvítilo se v nich, působila jako jednolité pevnosti obklopené pozemky velikosti čtyřiceti nebo padesáti akrů. V takovém domě by našlo pohodlí i deset rodin.</p> <p>Vesnice vypadala neočekávaně… opuštěná, došel k závěru Draken. Rozloha vesnice byla obrovská, každý podlouhlý dům se krčil jako malá hradní věž. Připomínala ostrov ve své privátní divočině.</p> <p>V ulicích nezpozoroval jediného chodce. Nenacházel se zde jediný bohatý cestovatel doprovázený nosiči pochodní, ani nezaslechl žádné turisty v hospodách, kteří by zpěvem protínali tmu.</p> <p>Celá vesnice byla nepřirozeně tichá.</p> <p>Tohle není Internook, jak ho znám z legend, uvažoval Draken, podle nichž za dlouhých nocí válečníci popíjejí a věnují se hazardu: uzavírají se sázky na zápasy mezi psy a medvědy.</p> <p>Proplouval doky za hvězdného svitu, vylezl z loďky a stáhl si kapuci hlouběji do tváře. Vedení se ujala matka.</p> <p>Vyšli na dřevěnou plošinu, která vrzala a chvěla se pod náporem vln, a pokračovali ke strmému hřebem, kde spatřili schody vedoucí do centra vsi.</p> <p>U doků kotvily stovky malých rybářských lodí. Jak Myrima míjela jednu z nich, popadla prázdný pytel, napěchovala do něj provaz a přehodila si ho přes rameno: doufala, že bude ve tmě vypadat jako rybářka nesoucí si domů úlovek.</p> <p>Trik fungoval aspoň na kočky. Spěšněji vítal tucet hladových šelmiček přebývajících v docích, ocásky trčely vzhůru, chvěly se vzrušením. Některé hebce předly, doufaly, že se najde nějaká ta rybička. Draken se zadíval na oranžového kocoura, kterého osvětlovalo měsíční světlo. Jeho obličej byl podrápaný od ostatních koček, byl nateklý a znetvořený. Jedno oko měl díky ranám zavřené a jeho předení znělo spíše zlomyslně a výhružně: rybí maso vyžadoval, neprosil o něj.</p> <p>Myrima těžce našlapovala, a přitom kočky odháněla. Stoupala po schodech k vesnici, těsně za ní Draken. Ze tmy vystoupili do opuštěné ulice a rozhlíželi se na obě strany. Drakenovi se náhle opřel do zad vítr, a znovu pocítil ten podivný mráz, který mu běhal po zádech. Bylo to jako dotek smrti.</p> <p>Zdálo se jim, že je příliš brzy na to, aby ulice byly prázdné. Nikdo se po nich neprocházel, ani osamělý chodec.</p> <p>Vždyť tady žijí námořníci, říkal si Draken. Proto jsou ulice prázdné. Musejí vstávat za svítání, aby odpluli s odlivem.</p> <p>Ta odpověď ho však nijak zvlášť neuspokojila. Viděl doky u Dvorů Přílivu v Mystarii, kde námořníci hýřili bez ohled u na noc a den.</p> <p>Možná je v těchto končinách nebezpečné potulovat se po ulicích v noci, uvažoval.</p> <p>Myrima se zastavila a promluvila třesoucím se hlasem. „To je divné. Vypadá to, jako by byla vesnice vylidněná.“</p> <p>Pak Draken cosi uslyšel. Větrem se nesla hudba, zaregistroval vzdálený zpěv, jako když muži popíjejí někde v pivnici.</p> <p>„Tudy!“ řekl. „Něco jsem zaslechl.“</p> <p>Myrima se tvářila bezradně, ale následovala ho.</p> <p>Podél ulic stály jakési dřevěné verandy − byly vyrobené z neopracovaných palubek a pokryté bahnem. Draken se připlížil k jednomu z domů a zastavil se ve stínu, a pak se rychle přikradl k hospodě. Po chodníku se pohyboval zcela neslyšně.</p> <p>Když přišel blíže, zvuk zesílil. Ozýval se řev a jásání mužů, jako by zde probíhala velká oslava. Bubny a dudy vyhrávaly v neměnném rytmu, opilí muži zpívali lidové písně v prastarém internoockém jazyce, který už hodně dlouho nikdo nepoužíval. Zařval medvěd, mastifové zaštěkali a jásot byl stále vášnivější.</p> <p>Možná je to nějaký svátek, došel Draken k závěru. Proto je vesnice opuštěná. Všichni oslavují.</p> <p>Přemýšlel, jak se k mm nenápadně přiblížit.</p> <p>Najdu si nějaký temný kout a nepozorovaně se tam schovám, říkal si. Budu mít uši nastražené a pusu na zámek. Určitě se brzy někdo zmíní o Aaath Ulberovi. Nestává se každý den, že se do vesnice dostaví obr.</p> <p>Brzy dorazil k pivnici, ale nevypadala jako hospody, jaké kdy viděl. V domovském Landesfallenu nebyl výčep o mnoho větší než obyčejný domek. Většina hospod byly vlastně domy, které vlastnily vdovy, jež si zajišťovaly živobytí vařením piva. Večer, když skončila všechna práce, žena otevřela dveře, postavila na stůl soudek a dovolila příchozím, aby se u jejího krbu po veselili u plného korbele. Větší úspěch měla, když zazpívala. A ještě lepší bylo, když měla dobrou míru.</p> <p>On však nestál před domkem. Nikdy nespatřil stavení tak prostorné, snad kromě hradu. Bylo celé postaveno ze dřeva, ohromné trámy věkem zčernaly. Připomínalo domy na kopci, ale asi by se do něj všechny najednou vešly. Nemělo okna, ale nahoře, kde se strop spojoval s vrcholem ve výšce asi čtyřiceti stop, zela široká díra. Odsud Draken zpozoroval světlo a kouř pochodní.</p> <p>Ten dům vypadá jako hrad, uvažoval, pevnost ze dřeva. Došel k obrovským vstupním dveřím, byly tak široké, že by jimi projel vůz s nákladem, a trhl jimi, aby zjistil, zda se dají otevřít.</p> <p>Lehce povolily. Okamžitě svého činu zalitoval, protože dveře nebylo možné otevřít nenápadně. Neexistoval však jiný způsob, jak by se mohl dostat dovnitř.</p> <p>Otevřel je jen na škvíru, aby se zkusil dovnitř podívat.</p> <p>Téměř se mu to podařilo. O dveře se zády opíral nějaký mladík, kterého to odstrčilo, a přitom ztratil rovnováhu. Byl hrozně špinavý, mohlo mu být asi pětadvacet, tvář měl celou umouněnou. Vlasy měl vlnité a blonďaté, tak typické pro zdejší muže, přepadávaly mu po zádech, a jeho obličej s kamenným výrazem pokrýval tmavě žlutý plnovous. Měl na sobě vestu ze šedé skvrnité kůže z tuleně, ale neměl u sebe zbraň.</p> <p>Podezřívavě se zahleděl na Drakena, tvářil se nezaujatě. Pak natáhl krk, aby se rozhlédl po davu. Zařval medvěd, muži zaburáceli a zajásali.</p> <p>Dívají se na psí zápasy, pomyslel si Draken, a vstoupil do velkého sálu. Snažil se zahlédnout, co se děje uprostřed. Muži stojící před ním byli tak vysocí, že to bylo jako dívat se přes zeď.</p> <p>V budově, jak se ukázalo, toho bylo více, nejen hospoda. Byla to aréna. Mělké kruhové hřiště nějakých dvanáct stop do hloubky, s průměrem osmdesáti stop, představovalo centrální část místnosti. V řadách okolo stály stoly, každá další řada byla o něco výše než ta předchozí, takže Draken přišel na to, že hledí dolů do malého amfiteátru.</p> <p>Páchlo to tam internoockým pivem, těžce a nakysle, jako zkažená moč ve stáji.</p> <p>Válečníci posedávali u stolů, pih, jedli, hýřili, uzavírali sázky. Mohlo jich být kolem pěti set, všichni světlovlasí. Někteří s našedlými vlasy, jiní zcela šediví. Některým vlasy zářily jako zlaté, u jiných dokonce zahlédl načervenalý nádech.</p> <p>Všichni si byli hrozně podobní − statní barbaři s masitými bradami a vysokými čely, husté, ohromné plnovousy jim zakrývaly ústa. Všichni vypadali, jako by byli bratří a bratranci. Muži s tvářemi ošlehanými větrem a sluncem. Někteří měli vlasy spletené do řady copů, jiní svázané hadry.</p> <p>Na hřišti nebyl medvěd. K pomocným trámům byli na železných obojcích pomocí řetězů připevněni dva obrovští bílí medvědi a tyčili se nad arénou. Několik barbarů mělo s sebou psy, kteří na medvědy štěkali a vrčeli.</p> <p>V aréně stál Aaath Ulber. Oči měl oteklé a zčernalé. Drakena napadlo, jestli vůbec vidí. Pravé ucho měl utržené, zaschlá krev mu obarvila vlasy, krví měl nasáklou i košili.</p> <p>Obr neměl k dispozici žádnou zbraň a byl obklíčen třemi vlky.</p> <p>Jeden z vlků vyskočil rovnou na obrovu hruď. Aaath Ulber uskočil, popadl vlka do pěstí a mrštil jím o zeď, kosti zapraštěly a na návštěvníky se rozprskly kapičky krve. Barbaři zajásali, souhlasně zařičeli a mlátili cínovými korbely o dřevěné stoly. Vyrazil další vlk a zakousl se Aaath Ulberovi do podkolenní šlachy.</p> <p>Obr kopal a mlátil sebou, až vlk zakňučel, odskočil a vrávoravě zůstal stát.</p> <p>Draken na podlaze zaregistroval další mrtvé vlky a uvědomil si, že ty už Aaath Ulber zdolal. Poslední dva neměli k boji sebemenší chuť.</p> <p>Za vlky se otevřela maličká padací mříž. Aaath Ulber se po zvířatech ohnal a vlci se dali temným tunelem na útěk.</p> <p>Tu zvolal jeden z válečníků: „První kolo vyhrává obr! Sláva Mocnostem!“ Zatroubil na válečný roh a dav souhlasně zařičel.</p> <p>Avšak boj s vlky nebyl jedinou zábavou. Sál hučel ve zvuku bubnů, dud a louten. Na pódiu, které bylo tak vysoko, že se zdálo, že je postaveno na krokvích, stála skupina hudebníků. Muži opilecky prozpěvovali a smáli se vysokým hlasem.</p> <p>Draken si všiml muže se šaškovskou čepicí, který měl na sobě háv ušitý z různobarevných kusů látky − šarlatově červené, žluté po sedmikráskách, nebesky modré, zelené po mořské pěně, švestkově modré a šedavé − a proplétal se mezi stoly. Na podnose nesl obrovskou labuť uvařenou i s peřím, její krk visel přes okraj plata. Bavil účastníky tím, jak se snažil projít mezi stoly, usmíval se na hosty a zdravil je, srážel korbele a šlapal lidem na nohy. U jednoho stolu se zastavil, zvedl hlavu labutě, pohyboval jejím zobákem, jako by hostům vyprávěla nějaký vtip.</p> <p>Páchlo to tam. Po celé generace tady polévali stoly pivem. Horší byl však zápach mužů ve vestách z tulení a vepřové kůže. Smrděli hnilobou a špínou. Jen díky vůni smaženého masa a čerstvě upečeného chleba se to dalo snést.</p> <p>Mladík, který, jak se před malou chvílí zdálo, lhostejně sledoval Drakenův příchod, kousek ustoupil a začal mu šeptat do ucha. Hlas měl tichý, mluvil měkce a výhružně. „Poslyš, bratříčku, tady nemáš co dělat. Tohle je jen pro dospělé.“</p> <p>Popadl Drakena za bicepsy a začal ho vyvádět ven. Draken sáhl po noži pro případ, že by se chlapík choval hrubě.</p> <p>„Počkej,“ ozval se Draken. „Chci se dívat!“</p> <p>Dole v aréně zvolal oznamovatel: „A nyní největší výzva: Aaath Ulber, obr, pohroma Severu, se utká s wyrmlingským hrdinou, lordem Gryzzanthalem!“</p> <p>Zvedla se horečná vlna pokřiků a jásotu, a mladík, který držel Drakena, si prostě nemohl pomoct. Zastavil se a zadíval se směrem k akci.</p> <p>Na hřišti se otevřely dveře a vešel tvor, který nepřipomínal člověka ani zvíře. Byl obrovský, vysoký přes devět stop, a nemohl vážit méně než osm set liber. Měl téměř neskutečně široká ramena, kůže se mu nezdravě bíle leskla. Gryzzanthalův obličej byl ohyzdný, na čele měl kostěné valy, a tváře a bradu mu chránily obrněné pláty. Mračil se tak, že nemohl patřit ničemu jinému než čistému zlu.</p> <p>Wyrmling měl na sobě všechny části bitevního oděvu včetně helmy, brnění a pouzdra, vše bylo ozdobně vyryto z kostí. Helmu zdobily kly velkého divočáka, které se kroutily až k její spodní části, takže tvořily chrániče brady. Gryzzanthal držel kulatý ochranný štít ze žlutavé slonoviny s černým kruhem, ve kterém byl červený obraz Velkého Wyrma.</p> <p>Jeho jedinou zbraní byla wyrmlingská čepel, podivný těžký meč, který byl zakončen dvěma dlouhými hroty.</p> <p>Wyrmling praštil mečem o štít a zavrčel vyzývavý pokřik. Aaath Ulber ustoupil, ječel jako rozzuřené zvíře, a oba začali kroužit. Hledali slabá mí sta.</p> <p>Nebyl to spravedlivý boj.</p> <p>Aaath Ulber neměl brnění ani zbraň.</p> <p>Drakena napadlo, co asi musel obr provést, že si zasloužil takový osud. A taky se pozastavoval nad tím, proč válečníci z Internooku nechali v ringu bojovat wyrmlinga.</p> <p>Myrima se tiskla ke dveřím a vyjekla, jakmile ho rozpoznala. Zašeptala: „To je on!“</p> <p>Mladík sykl. „Pšš…“ naléhal Otevřel dveře a pokoušel se je vytlačit ven z budovy. „Tiše. Tady pro vás není bezpečno.“</p> <p>Dole v aréně se Aaath Ulber vrhal na wyrmlingův backhand. Pří šera reagovala tak, že se po něm ohnala štítem.</p> <p>Když Aaath Ulber popadl štít a zatahal za něj, dav zařval: pokoušel se ho wyrmlingovi vyškubnout a monstrum se bránilo.</p> <p>Během vteřiny se Aaath Ulber dostal za wyrmlinga a přehodil mu paži pod chránič na bradě. Aaath Ulber vyskočil do vzduchu a celou svou vahou se pokoušel wyrmlinga uškrtit.</p> <p>Wyrmling sebou mlátil, ale meč mu k ničemu nebyl. Plácal štítem, což také nemělo žádný efekt. Obrovské monstrum se zatočilo a mrštilo sebou vzad, a přitom přimáčklo Aaath Ulbera k dřevěným podpěrám, které ohraničovaly arénu. Aaath Ulber na chvíli bolestí obrátil oči v sloup: měl vyražený dech. Přesto se wyrmlinga držel jako smrt a obecenstvo skandovalo, všichni křičeli: „Sraž ho! Sraž ho k zemi!“</p> <p>Mladík znovu strčil do Drakena. „Utíkej!“ varoval ho. „Běž do lesa. Ulice nejsou bezpečné!“</p> <p>Draken se otočil k odchodu. Stoupající měsíc ozařoval dlážděné ulice a on necelých sto yardů před sebou něco zahlédl.</p> <p>Byl to veliký divočák. Podobal se těm, které otec lovil daleko na jihu v dunnském lese v Heredonu. Zíral na obrovské chlupaté zvíře, jak svými štětinami zametá zem, a jeho obrovité zatočené kly se leskly jako zuby.</p> <p>Divočák byl opatřen chrániči, které v měsíčním světle zářily jako stříbro − přes prsa měl řetězy a na hlavě hrůzostrašnou helmici, která mu pokrývala hlavu a čenich.</p> <p>Dech mu však nevzal obrovský divočák, spíše stvoření, které mu sedělo na zádech.</p> <p>„Wyrmling!“ vydechla Myrima varovně. Draken pomyslel na útěk. Wyrmling však jedním plavným pohybem seskočil ze sedla a nadlidskou rychlostí se řítil rovnou k nim.</p> <p>Má osminásobně zrychlený metabolismus, pomyslel si Draken, možná víc.</p> <p>Náhle ho osvítilo poznání. Válečníci z Internooku si nevydržovali wyrmlingy jako domácí mazlíčky. To naopak wyrmlingové si pohrávali s lidmi.</p> <p>Draken se pokusil otočit a utéct do arény plné lidí, ale dveřník ho popadl zezadu.</p> <p>„Mám ho, pane,“ vykřikl.</p> <p>Ve zlomku vteřiny wyrmling zvedl Myrimu do vzduchu, přičemž jí málem zlomil vaz, jako by nebyla těžší než slaměná panenka.</p> <p>Volnou rukou se zmocnil Drakena a mrštil jím o zeď. Před očima se mu zablesklo, slyšel praskání kostí.</p> <p>Pak se propadl do bolesti a zapomnění.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>21</strong>BRATRSTVO</p> <p><emphasis>Volání vlka je voláním Bratrstva. Když ho slyšíš, pak víš, že tví bratři jsou v nebezpečí, zlo je nablízku.</emphasis></p> <p><emphasis>− Zákon Vlčího Bratrstva</emphasis></p> <p>Během dne se Rain společně s Wulfgaardem pokoušela vyjít ze stáje. Pokaždé však svůj pokus museli rychle ukončit.</p> <p>Wyrmlingské hlídky se objevovaly příliš často. Někdy procházely i ve tříminutových intervalech, někdy se ulice uklidnila i na půl hodiny. Ale i bez ohledu na to Rain věděla, že ulice nejsou bezpečné.</p> <p>V tržnici se už neprodávalo. Neozývaly se hlasy prodejců ryb ze stánků. Nikdo se neodvážil vyjít ven.</p> <p>Rain s novým ochráncem neměli šanci proklouznout.</p> <p>„Všechny výhody jsou na straně wyrmlingů,“ vysvětloval jí Wulfgaard. „Bez potíží mohou stát na kopci vzdáleném dvě míle a pozorovat vesnici. S pomocí znásobené kvality vidění nic neujde jejich pozornosti. Se zrychleným metabolismem můžou někteří běžet třeba i rychlostí dvou set mil za hodinu. Když vyjdeme ven, vyřítí se rovnou na nás, a nebude úniku.“</p> <p>Mladík nemluvil nahlas. Šeptal, jako by byl v doslechu nějaký wyrmling.</p> <p>Moc velkého runovládce byla pověstná a zlý člověk s takovou silou byl důvodem k nočním můrám. Wyrmlingové byli děsiví dvojnásob.</p> <p>„Musíme počkat, až wyrmlingové vydají pro vesničany konec poplachu. Pak se můžeme vmísit do davu.“</p> <p>A tak čekali, Rain si kousala rty, občas nervózně točila prstenem. Seno pod nimi překrásně vonělo. Byla to směsice různých druhů trav − ovsa, jetele a vojtěšky. Sklidili ho teprve nedávno, před několika týdny, takže ještě nepáchlo plesnivinou. Rain s Wulfgaardem se do něj zabalili, aby tak zamaskovali svůj pach. Odhalené měli jen obličeje, aby mohli dýchat a mluvit.</p> <p>„Říkal jsi, že potřebujete pomoc,“ zeptala se Rain ve chvíli, kdy v okolí vládlo mrtvolné ticho a nemuseli se obávat wyrmlingů. I přesto šeptala tak tiše, že ji Wulfgaard skoro neslyšel. „Proč myslíš, že potřebujete Aaath Ulbera?“</p> <p>„Wyrmlingové se ho bojí,“ vysvětloval Wulfgaard. „Neobávají se nikoho jiného, ani našich nejmocnějších lordů… Bratrstvo pátrá po krvavém kovu.“</p> <p>„Našli jste něco?“ optala se Rain.</p> <p>„Něco ano − tu a tam kámen, malou skrýš. Wyrmlingům se podařilo získat většinu, ale existují skryté zásoby… kovali jsme své schopnosti potají a mnozí čekají na hrdinu, který povstane.“</p> <p>„Myslíte si, že Aaath Ulber je tím hrdinou?“</p> <p>„Je to obr, připlul ze severu − muž, který se vyzná v pevnostech wyrmlingů… a v jejich slabých stránkách. Kdo jiný by to mohl být?“</p> <p>Rain nevěděla. Jaksi se nedokázala vyrovnat se svými pocity. Aaath Ulber byl pro wyrmlingy nebezpečný, ale nebyl to druh člověka, kterého by mohla pokládat za hrdinu.</p> <p>„Chystáme se už celé týdny,“ vyprávěl Wulfgaard. „Wyrmlingové zajali mnohé z našich lidí, naše nejlepší válečníky, a odvedli je do svých pevností, aby jim sebrali jejich schopnosti, nebo je posílají do dolů, kde musejí v okovech pracovat. Já jsem jedním z těch, co uniká jejich pozornosti. Předstírám, že mám nemocná záda, aby mě nesebrali.</p> <p>Naši lidé slábnou každým dnem a wyrmlingové stále sílí. Nemůžeme si dovolit dál čekat…“</p> <p>„Věnovali by mu vaši lidé své schopnosti?“</p> <p>„Někteří ano,“ pronesl Wulfgaard zdrženlivě. „Mnozí by se asi přidali na jeho stranu.“</p> <p>„Co by jim bránilo, aby mu pomáhali?“ vyptávala se Rain.</p> <p>„Wyrmlingové jsou všude. Jejich slídilové si dávají dobrý pozor na ty, kteří dávají schopnosti. Likvidují nemocné lidi, co nemohou chodit nebo pracovat. Člověk, který věnuje schopnosti… myslím, že by nepřežil ani týden.“</p> <p>Za takových okolností bylo nadmíru statečné předávat schopnosti. Rain uvažovala nad tím, kolik by se jich našlo. Ale nikdo nepochyboval o válečnících z Internooku. Po generace jejich barbarské hordy trénovaly do bitev proti runovládcům s lepšími schopnostmi a kvalitnější výzbrojí a bez váhání se vrhaly na kopí nepřítele. Neexistovali statečnější bojovníci.</p> <p>Rain se zeptala: „Říkal jsi, že potřebujete pomoc Aaath Ulbera…“</p> <p>„Je tady jedna dívka,“ pokračoval Wulfgaard, „moje milá. Wyrmlingové ji zajali. Posledních šest týdnů se shánějí po otrocích − mužích a ženách, kteří by jim poskytli své schopnosti. Wyrmlingové je nakládají na lodě a odvážejí do Mystarie do míst věčného šera.</p> <p>Nikdo se odtamtud nevrátí.</p> <p>Ale nejsem sám, kdo přišel o svou lásku,“ dodal Wulfgaard. „Odvedli desítky tisíc a ztrátu pocítili skoro všichni v zemi. Přišli o bratra, matku nebo přítele.“</p> <p>„Nač by wyrmlingové potřebovali tvou snoubenku?“ vyptávala se Rain. „Pro půvab, metabolismus nebo krásu?“</p> <p>„Krásu,“ řekl Wulfgaard. „Je velmi krásná.“</p> <p>Rain se zamyslela. Copak by mohl mít wyrmling zájem na tom, aby byl krásný? Tiše poznamenala: „Aaath Ulber říkal, že wyrmlingové jedí lidské maso.“</p> <p>Wulfgaarda její slova zaskočila a jen tiše zamumlal: „Také jsme měli takové podezření, ale doufal jsem, že to není pravda. Nemají pole ani zahrady…“</p> <p>„Protože je nepotřebují,“ potvrzovala Rain. „Jedí jen maso. A to není všechno. Wyrmlingové lidem uřezávají hlavy a získávají z nich žlázy, ze kterých vyrábějí zbraně. Říká se jim ‚hroty sklízečů‘. Jsou to hřebíky, které si wyrmlingové zabodávají před bitvou do svalů. Viděl jsi je?“</p> <p>Wulfgaard tentokrát zbledl jako stěna. Chvěl se. Zavrtěl hlavou. Ještě nikdy hroty nespatřil.</p> <p>Rain s ním soucítila. Nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že je jeho milovaná stále naživu a že ji jen připravili o nějakou schopnost. Jestli ji připravili o krásu, pak už žádnou nemá. Rain si představila, jak namísto medových kadeří má teď dívka na hlavě zplihlé a bezbarvé vlasy. Namísto jasných modrých očí jen nemocně nažloutlé zorničky. Přijde o hebkou kůži a zbude jí jen vybledlá papírová pokožka.</p> <p>Z krasavice se stane ubohá zrůda.</p> <p>„Víš, kdyby wyrmlingové provedli tvé dívce něco strašného, dovedeš si představit, že bys ji mohl stále milovat?“</p> <p>Wulfgaard se pokoušel zakrýt svou nejistotu. „Vyrostla v sousedství našeho domu. Stali jsme se nejlepšími přáteli, když jsme byli ještě děti. Svým způsobem je pro mě víc sestra než manželka. Miluji ji stejně jako sebe.</p> <p>Navíc,“ dodával, „se chystám zabít wyrmlinga, který ji připravil o krásu.“</p> <p>„To se lehce řekne,“ poznamenala Rain. „Wyrmlingové se pohybují po širém kraji. Viděli jsme jich plné lodě, jak míří do Landesfallenu.“</p> <p>„Přesto to musím zkusit,“ vysvětloval Wulfgaard. „Uvažuj. Wyrmlingové se snaží nás zotročit. Teď si s tím nelámou tolik hlavu, ale my už vidíme stíny na zdi. Wyrmlingové o nás mají menší zájem než my o prase, které se chystáme podříznout. Zneužijí nás − naše schopnosti, naše žlázy… a jestli se nemýlíš, posloužíme jim jako potrava.“</p> <p>„Musí se jim v tom zabránit,“ podotkla Rain.</p> <p>„Musejí být vyhubeni,“ opravil ji Wulfgaard.</p> <p>Venku se ozvalo známé cvakání wyrmlingského brnění, kost o kost. Na sto yardů od stáje dorazil voják. Dlouho stál, jako by soustředěně naslouchal.</p> <p>Wulfgaard s Rain utichli a čekali do tmy. Při západu slunce pětkrát krátce zahlaholil roh.</p> <p>„Tak se svolávají wyrmlingové,“ oznamoval Wulfgaard. „Sejdou se ve společném sále.“</p> <p>„Dělají to často?“ zeptala se Rain.</p> <p>Wulfgaard se zamračil. „Předtím jenom dvakrát: jednou, když zabrali vesnici, to nám oznamovali zákony. Podruhé aby potrestali nějaké muže, kteří se nechtěli vzdát svých dětí.“</p> <p>To říkat nemusel. Rain bez váhání pochopila, že wyrmlingové vydají prohlášení o tom, že Aaath Ulber bude dnes večer potrestán.</p> <p>„Co těm lidem wyrmlingové udělali?“</p> <p>„Řekl bych, že to ani nebudeš chtít vědět,“ podotkl Wulfgaard.</p> <p>Jakmile dozněl zvuk rohů, Wulfgaard se odvážil vyplížit se ze stáje na ulici.</p> <p>Než vyšel, varoval ji: „Na shromáždění je dovolený vstup jen mužům, obávám se. Musíš tady zůstat, dokud se nevrátím…“</p> <p>Wulfgaard opatrně sestoupil z podkroví a pak vyklouzl ze dveří.</p> <p>Rain se zamyslela. Na ulicích se pohybovali jen muži, a ona v krátkých kalhotách a tunice byla vlastně oblečená jako muž. Vytáhla tuniku nahoru, přitáhla si vázání na ňadrech a vydala se do ulic.</p> <p>V šeru statečně kráčela středem ulice společně s ostatními muži.</p> <p>Kam ale půjdu? uvažovala. Nedaleko před ní se pohybovala wyrmlingská hlídka. Vyhnula se očnímu kontaktu, snažila sejít poklidným tempem.</p> <p>Jestli se vydám k dokům, tak mě uvidí. Wyrmlingové mě dostanou velmi rychle.</p> <p>A tak se vydala ke společnému sálu a doufala, že zjistí, co se stane s Aaath Ulberem.</p> <p>* * *</p> <p>„Kdy jsi mi chtěla říct, že jsi našla jejich mistra?“ vyzvídal Yikkarga po Crull-maldor.</p> <p>Slunce právě zapadlo. Wyrmlingové se hemžili ve svých norách a pevnost v Severních pustinách ožívala. Crull-maldor se nacházela v Komnatě šepotu a z každého posluchačského stanoviště slyšela dusot těžkých nohou a vrčení a prskání, které představovalo wyrmlingskou řeč.</p> <p>„Chtěla jsem ti to říct, až si budu jistá,“ odsykla Crull-maldor. Ukrývání informací byla jejich společná hra. „Vím jen, že byl chycen člověk abnormální velikosti, rusovlasý. Pochybuji o tom, že by to byl zrovna ten váš hrdina.“</p> <p>„Proč o tom pochybuješ?“ vyptával se Yikkarga. „Zabil dva z tvých lidí.“</p> <p>„Není jedním z těch malých lidí,“ odvětila Crull-maldor. „Je to pravý muž z Caer Luciare.“</p> <p>Yikkarga vztekle zavrčel. „Je to on. Musím dostat jeho hlavu, okamžitě.“</p> <p>Crull-maldor na něj úkosem pohlédla. Podezírala ho, že jí neříká všechno. Teď se prozradil. „Nikdy ses nezmínil, že jdeš po skutečném člověkovi. Kolik týdnů strávili mí lidé zbytečným pátráním po nějakém přízraku? Díky tvé pošetilosti a neschopnosti jsi vystavil celou říši nebezpečí Nebo to snad byla sabotáž? Vládce se toho člověka bojí. Copak se pokoušíš vládce zabít? To je velezrada! Budu muset podat zprávu o tvé… neuváženosti Pánu Zoufalství.“</p> <p>Yikkarga se původně otočil jako by hodlal osobně přivést onoho člověka, ale pak se vrátil ke Crull-maldor a v jeho očích rozpoznala strach. Crull-maldor ho měla nyní v hrsti. Nejspíš měl Yikkarga příkaz od samotného vládce, aby skrýval důležité informace, aby zdiskreditoval Crull-maldor. Ale to by vládce nikdy Pánu Zoufalství nepřiznal. Takže teď padne všechna vina na Yikkargu, který bude vydán na milost a nemilost trýznitelům v kobkách Rugassy ještě dříve, než to všechno skončí.</p> <p>Rozložitý wyrmling se zarazil, a pak sebral všechnu odvahu. „Ty blafuješ. Nemáš spojení s Pánem Zoufalství.“</p> <p>„To byla pravda před šesti týdny,“ připustila Crull-maldor. „Ale svět se změnil. Tady na Severu máme mnoho nepřátel a nadbytek lidí, kterých si Pán Zoufalství cení. Nyní šeptá v mé duši, vyžaduje časté zprávy.“</p> <p>Yikkarga nemohl tušit, zda Crull-maldor lže nebo ne. Ti, kteří vlastnili wyrma, mohli komunikovat od jedné duše ke druhé na obrovskou vzdálenost.</p> <p>„Já… já mám přímé rozkazy získat hlavu toho člověka osobně!“ prohlásil Yikkarga.</p> <p>Ach, pomyslela si Crull-maldor, samozřejmě. Vládce se bojí lidského mistra, atak poslal nájemného vraha − válečníka, kterého není možné zabít Kdo jiný by se mohl lépe postarat o lidského šampióna?</p> <p>„To nebude nutné,“ prohlásila Crull-maldor. „Dnes večer jsem zajistila jeho veřejnou popravu v aréně v Ox Portu. Bude bojovat s wyrmlingem − runovládcem v plné zbroji.“</p> <p>Přihlouplým runovládcem, pomyslela si Crull-maldor. Wyrmling, kterého tam poslala, měl schopnosti rychlosti a svalovou hmotu, ale jinak to byl neohrabaný hlupák. Aaath Ulber už předtím na ulici zneškodnil chytřejší wyrmlingské vojáky. Jestliže ho Aaath Ulber přemůže v zápase − zlomený a zraněný člověk, který rozseká na kusy wyrmlingského runovládce v plné zbroji před celým městem − pak bude věhlas Aaath Ulbera zpečetěn.</p> <p>Yikkarga okamžitě pochopil nebezpečí. „Tento člověk zabil už dva tvé vojáky!“</p> <p>„To je pravda,“ odvětila Crull-maldor a tvářila se, že její uvažování je postiženo senilitou. „Ano, teď tomu rozumím. Možná by ses tam měl přeci jen vydat!“</p> <p>Po těchto slovech se wyrmlingský mistr vydal na cestu. Vyřítil se ven z místnosti a zmizel v okamžiku. Měl minimálně osmkrát zrychlený metabolismus, takže dokázal běžet rychlostí osmdesáti mil za hodinu. Ox Port byl odsud asi osmdesát sedm mil.</p> <p>Když bude mít Yikkarga štěstí, dorazí do arény právě včas, aby uzřel, jak Aaath Ulber dobíjí wyrmlingského přihlouplého šampióna.</p> <p>Crull-maldor se usmála. Byla nemrtvá − nesvazovalo ji fyzické omezení, které mělo smrtelné tělo. Nedokázala cestovat rychlostí myšlenky, ale přesto mohla velkou rychlostí překlenout i stovku mil, když potřebovala.</p> <p>Svlékla si pavoučí róbu, aby dosáhla větší rychlosti, a vydala se temnými tunely směrem k povrchu. Téměř okamžitě se dostala k otvoru ve strážní věži. Měla podobu stínu plynoucího po noční obloze osvětlené prvními hvězdami.</p> <p>Pod sebou zaregistrovala Yikkargu, jak se řítí po klikaté prašné cestě.</p> <p>Nabírala rychlost, až se nebem pohybovala rychleji než kámen vystřelený z balisty.</p> <p>Bude v Ox Portu včas a přivítá Yikkargu při jeho příjezdu.</p> <p>* * *</p> <p>Wyrmling stál před Aaath Ulberem s vytaseným mečem, připraven k boji. Prohlížel si ho, ani se nepohnul.</p> <p>Arénu osvětloval kruh pochodní připevněných ve stojanech vysoko na zdi. Oči Aaath Ulbera byly nateklé tak, že téměř neviděl, a kouř způsoboval, že mu slzely. Otřel si slzy, aby se mohl lépe podívat na svého protivníka.</p> <p>Každý nádech mu způsoboval bolest: Aaath Ulber měl polámaná žebra. Zhluboka se nadechl a zasmál se. „Jsi to ty, kdo má zbraň a brnění, a přece se mě bojíš.“ Aaath Ulber odtancoval na stranu, wyrmling ho mrštně následoval.</p> <p>Je rychlý, zatraceně rychlý, uvědomoval si Aaath Ulber.</p> <p>„Já se tě nebojím,“ zařval wyrmling vyzývavě. „Upeču si tě na špičce svého meče a tvá krev dnes večer proteče mým hrdlem!“</p> <p>Aaath Ulber netušil, kolika schopnostmi wyrmling disponuje. Napovídal mu však způsob, jakým mluvil. Bylo to rychle a o oktávu výš.</p> <p>Nejvíce ho však prozrazovalo dýchání. Člověk se znásobeným metabolismem dýchá mnohem rychleji. Když se spočítají vteřiny mezi jednotlivými nádechy, dá se určit, kolik metabolických schopností má nepřítel navíc.</p> <p>V průměru se člověk nadechne asi každé tři až čtyři vteřiny.</p> <p>Wyrmling se nadechoval každou vteřinu.</p> <p>Ne méně než tři metabolické schopnosti, odhadoval Aaath Ulber, ale možná ne více než čtyři… pokud ovšem wyrmling záměrně dech nezpomaloval, aby tak zatajil, kolik schopností vlastně má.</p> <p>To byla potíž, když se člověk utkal s runovládcem. Nikdy jste si nemohli být jistí, kolik mají schopností. Chytřejší wyrmling by se neprozradil. Možná by se snažil udržovat Aaath Ulbera v nejistotě, zda vůbec nějaké schopnosti má.</p> <p>Tento wyrmling byl hloupý. Nepřesvědčil o tom Aaath Ulbera jen nedostatkem taktiky. Byl to také prázdný pohled jeho očí.</p> <p>Tento boj je fingovaný, uvědomoval si Aaath Ulber. Nepřítel chce, abych vyhrál.</p> <p>Ale proč? Aby se zbavil jednoho neschopného bojovníka? To nedávalo srny si.</p> <p>Co kdyby tento zápas měl jen rozparádit dav, říkal si Aaath Ulber. Někde vzadu asi čeká další wyrmling, připraven k boji, aby si tak zvýšil svoji reputaci.</p> <p>Zdálo se, že tomu tak bude.</p> <p>Což znamená, že musím šetřit síly, uvažoval Aaath Ulber.</p> <p>Provedl inventuru svých zranění − nateklé oči, ztráta krve z ucha a nohy, polámaná žebra.</p> <p>A všechno ostatní také bolí, uvědomoval si.</p> <p>Je možné bojovat s člověkem, který má víc schopností rychlosti než ty? rozvažoval Aaath Ulber. Muž, který je dobře vytrénovaný k boji, který útočí a reaguje bez uvažování, by někdy mohl porazit člověka, který nasbíral několik schopností rychlosti. Je to proto, že runovládce se je musí naučit používat − asi tak stejně jako berle. Představují si, že jsou o mnoho rychlejší než obyčejný tvor, že se umí rozhodovat, jak zaútočí nebo jak se budou bránit, když jdou do boje.</p> <p>Aaath Ulber však celý život cvičil boj na rychlejších protivnících a hodlal tohoto wyrmlinga nějakému triku přiučit.</p> <p>Vykřikl a vrhl se na wyrmlingovu levou stranu, vyhnul se jeho ostří. Popadl jeho štít a škubl, tím strhl wyrmlinga k sobě, a využil své hybnosti k tomu, aby se přemístil za nestvůru. V jednom odrazu s otočkou se dostal na wyrmlingova záda. Zašátral rukou pod wyrmlingovu bradu a sevřel mu hrdlo, až se začal dusit. Pak ho koleny kopl do zad.</p> <p>Wyrmling zaječel jako rozzuřený býk a snažil se ho setřást: bez užitku kolem sebe máchal štítem a pak se začal točit ve snaze ho odhodit.</p> <p>Na dvě vteřiny se Aaath Ulber na příšeře vozil. Najednou si netvor uvědomil, že nedokáže Aaath Ulbera shodit, a tak se celou vahou osmi set liber opřel o kůly, které lemovaly arénu.</p> <p>Aaath Ulberova žebra zapraskala a došel mu dech. Stiskl paže silněji a rukou zacpal wyrmlingovi ústa a nos.</p> <p>Uškrtit někoho trvá docela dlouho − dvě nebo tři minuty. O vědomí však člověk přijde asi za třicet sekund. Muž uprostřed boje dokonce rychleji.</p> <p>Tento wyrmling však měl metabolické schopnosti. Spaloval vzduch rychleji než normální člověk.</p> <p>Deset vteřin, pomyslel si Aaath Ulber. Budu muset vydržet jen deset vteřin.</p> <p>Wyrmling provedl krok vpřed, aby znovu narazil vzad. Aaath Ulber věděl, že další takový úder by nevydržel.</p> <p>Kopl do zdi, pokoušel se vyvést wyrmlinga z rovnováhy. Wyrmling neupadl. Znovu se otočil.</p> <p>Už mu to přestává myslet, odhadoval Aaath Ulber. Chybí mu vzduch.</p> <p>Wyrmling trhal hlavou ze strany na stranu, pokoušel se tak uvolnit z objetí Aaath Ulbera, anebo ho kousnout do ruky. Už odpadával. Jeho pohyby se zpomalily.</p> <p>Zacouval, znovu chtěl Aaath Ulberem třísknout o zeď. Slábl, a když poodstoupil, zavrávoral. Aaath Ulber kopl za sebe, zasáhl zeď a urychlil wyrmlingův pád.</p> <p>Tiskl stále pevněji, a wyrmling jako by si náhle uvědomil, že má meč. Přehodil si ho v ruce a naslepo sekl za sebe.</p> <p>Aaath Ulber se vyvalil na wyrmlinga celou svou vahou a loktem odrazil wyrmlingův útok. Úder minul cíl.</p> <p>Wyrmling se zapotácel dopředu a pak upadl. Aaath Ulber si uvědomil, že dav provolává: „Hrdina, hrdina, hrdina!“</p> <p>Neuvolnil svůj stisk, i když byl wyrmling na zemi. Když se netvor přestal hýbat, Aaath Ulber rychle sebral jeho meč z podlahy a odsekl wyrmlingovi hlavu.</p> <p>Zvedl ji a barbaři skandovali. Z odseknuté hlavy v proudu tekla krev, stříkala na Aaath Ulberova ramena. Mnozí muži zvedali korbele s pivem a připíjeli na Ulbera.</p> <p>Ne že by mě čekal dlouhý život, říkal si Aaath Ulber. Zvládnu přitroublého wyrmlinga se třemi metabolickými schopnostmi, ale nepřítel má lepší bojovníky, čekající v záloze.</p> <p>„Na zdraví!“ provolávali barbaři a zvedali poháry nad hlavy. „Na zdraví! Na zdraví!“</p> <p>Chtějí, abych se napil z wyrmlingovy hlavy, došlo Aaath Ulberovi.</p> <p>Pochodoval v kruhu, kapala na něho krev; v davu zahlédl Rain.</p> <p>Ve zdi se náhle otevřely padací dveře a odhalily temnou chodbu, velikostí určenou pro člověka.</p> <p>Muži stále výskali a vybízeli ho, aby se napil. Aaath Ulber otevřel ústa a zvedl hlavu vysoko, aby mu krev mohla stékat do hrdla.</p> <p>Usmál se a mrštil hlavou do davu. Sebral netvorův meč, ze stojanu vyňal pochodeň a takto vyzbrojen se vydal vstříc svému osudu.</p> <p>* * *</p> <p>Rain hleděla na podívanou jako omráčená. Choulila se v těch nejtemnějších koutech a nyní zoufale pohledem vyhledávala Wulfgaarda.</p> <p>Nepodařilo se jí ho vypátrat v davu. Mnoho mužů se mu velmi podobalo.</p> <p>Zaregistrovala ho na opačné straně místnosti, stál stranou. Krčil se tam s několika dalšími muži, kteří těkali očima jako by se báli, že je někdo zpozoruje.</p> <p>Byla to nebezpečná skupinka, většinou mladíci, z očí jim čišela smrt.</p> <p>„Skvělá podívaná,“ mumlal jeden starý válečník, když vstával. „Ten obr je rychlý. Není divu, že o něj wyrmlingové tolik stojí.“</p> <p>Další mumlání: „Připomíná mi mne za mlada.“</p> <p>Ozval se řehot, nebyl to však opravdový smích. Muži působili znepokojeně, poraženecky. Jeden z nich vzhlédl k Wulfgaardovi a zašeptal: „Myslíš, že ho můžou zachránit?“</p> <p>„Nevím, jestli bych chtěl, aby zachránili lumpa, co mi ani nepřipije na zdraví,“ prohlásil nejstarší z mužů.</p> <p>Rain tak pochopila, že Wulfgaardův plán je veřejným tajemstvím.</p> <p>Vstala, a jak dav prořídl, vydala se napříč místností.</p> <p>Wulfgaard ji vyhledal pohledem, sledoval ji. Opustil skupinku válečníků.</p> <p>„Dneska v noci wyrmlingové zajali jednu ženu a mladíka, stalo se to během shromáždění. Byli to cizinci s tmavými vlasy…“</p> <p>Rain potlačila zoufalý výkřik. „To bude Draken s Myrimou,“ pronesla přerývavě.</p> <p>Wulfgaard se kousl do rtu a hleděl do země. „Budeme muset pracovat rychle, jestli je chceme zachránit.“</p> <p>„Ale wyrmlingové,“ oponovala Rain. „Jak se jim postavíš?“</p> <p>„S tímhle,“ pronesl Wulfgaard. Vyhrnul si rukáv a na jeho paži se objevily bílé svraštělé jizvy − runy svalstva, elegance, vytrvalosti a jediná metabolická schopnost.</p> <p>Nebylo toho proti wyrmlingům příliš, ale Wulfgaardovi lidé vypadali nebezpečně a rozhodně.</p> <p>„Kdy udeříte?“ vyptávala se Rain.</p> <p>Wulfgaard se zahleděl na své muže. Bylo jich sedm. Aréna se téměř vyprázdnila. Sebral odvahu a řekl: „Kdy se naskytne lepší příležitost, než právě teď?“</p> <p>Na to pokývl na své muže. Vstal rozložitý válečník s blonďatými loknami, z boty vytáhl krátký meč a vydal se dolů do arény. Obrátil se na své muže. „Dobrá, chlapi, viděli jste, jak se to dělá: bez váhání, bez přešlapování. Teď pojďme osvobodit ty wyrmlingské džentlmeny z jejich kruté smrtelné schrány.“</p> <p>Ostatní vytasili zbraně ze záhybů v rukávech, z vest a bot a v jedné řadě postupovali vpřed. Zabijáci kráčející za pochmurnou zábavou smrti.</p> <p>„Počkej,“ zvolala Rain, dříve než sek nim přidal Wulfgaard. „Ty nemáš nějaký plán?“</p> <p>„Za dveřmi stojí muži, kteří zajistí, aby neunikl jediný wyrmling,“ odvětil Wulfgaard. „Známe to tady. Většina z nás si hrála v aréně, jakmile nás matky naučily chodit. Vezmi pochodeň.“</p> <p>Když došli k zápasišti, každý z mužů se zmocnil pochodně a vskočil dovnitř. Jeden z nich popadl štít mrtvého wyrmlinga. Zamířili do tmavé chodby. Běželi mrštně a tiše, sledovali Aaath Ulberovu stopu.</p> <p>* * *</p> <p>Chodba byla vytesána do pískovce. Vedla nějakých sto stop z arény a stoupala až do obrovské místnosti plné klecí. Některé byly velké tak akorát pro rosomáky. Jiné byly obrovské, bytelné, vešel by se do meh sněžný vůl.</p> <p>Aaath Ulber si neuvědomoval, že by tu byl někdy dříve. Wyrmlingové ho odvedli do arény omráčeného a probrali ho bodnutím hrotu sklízečů do nohy.</p> <p>Světlo přicházelo jen z pochodně a mlhavých hvězd, které zářily velkým otevřeným oknem vysoko nad nimi. V místnosti se nacházeli čtyři wyrmlingové, všichni ve vojenském brnění. Jeden pokynul bradou k největší kleci, která byla větší než člověk, vyrobená z tlustých železných tyčí. Na jejím dně se povalovaly medvědí výkaly.</p> <p>„Do své klece, člověče,“ zamumlal wyrmling.</p> <p>Aaath Ulber na chvíli stál s mečem v ruce a zvažoval své možnosti.</p> <p>„Jsi dobrý,“ zachechtal se wyrmling, „ale ne až tak moc.“</p> <p>Najednou se wyrmlingova postava proměnila ve šmouhu, pohyboval se tak rychle, že ho nebylo možné sledovat pouhým okem. Než mohl Aaath Ulber zareagovat, vyškubl mu meč z ruky. Stačilo jediné postrčeni, aby upadl do klece. Padl rovnou do medvědího trusu a železná vrata zařinčela.</p> <p>Wyrmlingové se dali do smíchu.</p> <p>Aaath Ulber se zvedl na čtyři a ohlédl se po wyrmlingovi, který do něj strčil. Bestie mohla mít osm schopností metabolismu, více než v kolik kdy Aaath Ulber mohl doufat. Aaath Ulber zvedl ze země pochodeň a zeptal se: „Poslali jste na mě nějakého ubožáka! Proč?“</p> <p>„Všichni přítomní už viděli umírat člověka,“ odpovídal wyrmling. „Chceme, aby viděli, jak umírá jejich naděje. Ale bolí to trochu víc, když je nejdříve trochu živená.“</p> <p>Najednou do místnosti proudil chladný vzduch, Aaath Ulberovi přejel po zádech mráz Byl to pocit, který zažil jen třikrát v životě. Do místnosti vstoupil nemrtvý.</p> <p>Vzhlédl, olízl si rty, poohlížel se po netvorovi. Ale nespatřil světlo přízraku, které občas oznamovalo příchod nemrtvého. Tento přebýval ve stínové podobě.</p> <p>Přítomní wyrmlingové jako by si toho nevšimli. Byli na přítomnost nemrtvých zvyklí.</p> <p>Nemrtvý, uvažoval Aaath Ulber, bude jejich velitel… a bude se držet dále od světla.</p> <p>Aaath Ulber se zadíval na pochodeň. Začala blikotat jako v prudkém větru, její světlo skomíralo.</p> <p>„Neplánuju jen tak zemřít,“ prohlásil Aaath Ulber a postavil se.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>22</strong>ÚTĚK</p> <p><emphasis>V bitvě člověk musí neustále hledat příležitosti k útoku, a moudrý muž si své příležitosti vytváří.</emphasis></p> <p><emphasis>− sir Borenson</emphasis></p> <p>Crull-maldor dorazila do arény jen o několik okamžiků dříve než Yikkarga. Zaregistrovala muže zvenčí, kteří byli připraveni zaútočit ze zálohy na wyrmlingy, co by se pokusili utéct.</p> <p>Vlétla nepovšimnuta dovnitř nad jejich hlavami − vplula otevřeným oknem jako cár mlhy − a pak zamířila k trámům, aby se skryla mezi dubovými nosníky.</p> <p>Dole byla podlaha poseta klecemi, které tvořily temné kouty, kde mohla najít skrýš. Wyrmlingští strážní se kupili kolem jedné z nich. V ní s pochodní v ruce stál Aaath Ulber.</p> <p>Crull-maldor se vsunula do stínu trámů nade dveřmi. Několik minut se bavila společně s wyrmlingy, kteří zajatce zesměšňovali a škádlili. Ale neubližovali mu − podle rozkazu.</p> <p>Útok na hlídky byl proveden hbitě. Tunelem se z arény tiše vyřítila desítka mužů, světlo jejich pochodní wyrmlingy varovalo.</p> <p>Její vojáci okamžitě zaujali obranné postavení. Wyrmlingové tasili zbraně a výstražně zařvali. Vtom hlídky z vnější strany s vrzáním otevřely dveře a vběhly dovnitř. Wyrmlingové byli všude.</p> <p>* * *</p> <p>Rain byla v řadě poslední, a i když běžela ze všech sil, Wulfgaard s ostatními mizeli daleko před ní. Slyšela křik a řinčení kovu, jak se srazil meč s mečem, dříve než se ocitla v místnosti s klecemi.</p> <p>To už bitva zuřila v plném proudu. Jeden wyrmling ležel na zemi, jeden muž byl bezhlavý, dva muži zranění. Lidé útočili v organizované skupině, čtyři na jednoho wyrmlinga. Někteří útočili na horní část těla, jiní na dolní. Pouštěli se do nich se zuřivostí, jakou nikdy dříve neviděla: muži křičeli a pouštěli se do rvačky, aniž přemýšleli nad tím, jak by měli útočit nebo kde by se měli bránit.</p> <p>Nikdo neváhal. Rain si uvědomovala, že i když jim chyběla taktika, byly v tom týdny tréninku. Připravili se na chvíli, kdy dojde ke konfrontaci.</p> <p>Jeden z wyrmlingů převyšoval svými schopnostmi všechny ostatní. Když Rain vešla do místnosti, kapitán wyrmlingů zahulákal válečný pokřik a mávl obrovskou sekerou.</p> <p>Dva muži před ním uskočili, ale třetí dostal úder přímo do hrudi. Ostatní přiskočili ve snaze monstrum odzbrojit, ale wyrmling byl tak rychlý, že je jen odhodil stranou.</p> <p>Dva další wyrmlingové měli plné ruce práce. Ten nejzdatnější zařval a ohnal se železnou palicí. Jeho pohyby byly pro rychlost nepostřehnutelné. Zasáhl záda jednoho z válečníků z Internooku.</p> <p>Obrovský wyrmling zařval radostí a ustoupil o krok aby vyklidil bitevní pole před sebou. Se zavrčením pak uvítal tři zbývající protivníky do boje.</p> <p>Muži zaváhali a v té chvíli padli k zemi další dva z nich. Útočníci rychle ztráceli výhodu momentu překvapení.</p> <p>Wulfgaard přiběhl ke kapitánovi a vhodil příšeře do tváře pochodeň. Wyrmling o krok ustoupil a v té chvíli zaútočil Aaath Ulber. Wyrmling se dostal příliš blízko ke kleci Aaath Ulbera, který se natáhl přes tyče, popadl monstrum za pásek a zatáhl vší silou.</p> <p>Wyrmling ztratil rovnováhu. Wulfgaard se na něj bez váhání vrhl a udeřil svým dlouhým nožem: zabodl ho wyrmlingovi do třísla. Z kapitánovy nohy vytryskla krev. Wulfgaard zasáhl tepnu.</p> <p>Wyrmling se ohnal štítem. Wulfgaard odletěl třicet stop stranou a narazil na železnou klec. Wyrmling zaskučel, ozval se výkřik nahánějící hrůzu, a jeho soukmenovci s ním srovnali krok. Tři wyrmlingové v jedné řadě představovali děsivou, hrůznou zeď.</p> <p>Vtom přiskočil Aaath Ulber a popadl kapitána do škrtivého sevření. Netvor odhodil meč a takto uvolněnou rukou se zkoušel vymanit z úchopu Aaath Ulbera.</p> <p>Lidé se vyřítili na wyrmlingy, bodali do nich a řvali. Jeden z mužů se dostal ke kapitánovi a svým poniardem bodal opakovaně wyrmlinga mezi žebra. Ostatní wyrmlingové měli podobná zranění, ale dokázali se udržet na nohou a bojovat.</p> <p>Najednou se ode dveří ozvalo zavrčení. Vstup zaplnila mohutná postava wyrmlinga v plné zbroji.</p> <p>Okamžitě k němu přiskočili tři muži a kroužili kolem něj ve snaze se mu postavit. Wyrmling použil hák, aby jím popadl jednoho z nich za krk, škubl a mladík se vznesl do vzduchu. Zahnutou čepelí rozsekal druhého na kusy, a pak se zaměřil na třetího, a opět ho vymrštil do výšky.</p> <p>Pohodil mrtvoly po místnosti a sejmul jednoho z obránců, který se mu postavil do cesty.</p> <p>Osminásobně zrychlený metabolismus, pomyslela si Rain. Takovému běsu se neubráníme.</p> <p>Srdce jí přestalo bít, krev ztuhla v žilách. Čas se zastavil. Zírala na obrovského wyrmlinga, panovačného a nemilosrdného, a zdálo se, že s pokračující bitvou stále roste.</p> <p>Promluvil jazykem lidí: „Blázni! Mě žádný muž nemůže zabít, neboť jsem vyvolený Krále Země.“</p> <p>Rain nevědomky klesla na kolena. Doufala, že ji wyrmling z nějakého důvodu ušetří. Jako jediná z přítomných lidí dosud nezaútočila. Mezi runovládci neměla šanci.</p> <p>V té chvíli však spatřila stín, sestupující zpoza trámů. Nejprve si myslela, že na wyrmlinga skočila černá kočka, ale stín najednou zazářil − byl to modrošedý přízrak představující ženskou postavu. Přistála vedle obrovského wyrmlinga a rozhlédla se po bitevním poli.</p> <p>V tom okamžiku teplota v místnosti klesla o dobrých deset stupňů a od Raininých úst začaly stoupat obláčky dechu.</p> <p>Nemrtvá byla menší než obrovitý wyrmling, působila téměř roztomile. Byla prastará, s ochablými ňadry a pažemi. Maso na jejím těle se rozkládalo, ale hrůzu tolik nevzbuzoval její vzhled jako atmosféra zhoubného zla, která místnost naplnila. Jako by se v tomto stvoření shromáždila všechna zákeřnost světa.</p> <p>„Nemrtvá!“ zvolal varovně Aaath Ulber. Všichni lidé odstoupili od wyrmlingů, aby se postavili ještě temnějšímu nepříteli.</p> <p>Nikdo z lidí nevlastnil zbraň, která by ublížila nemrtvé. Na to chladná ocel nestačila. S pomocí zbraně požehnané vodním čarodějem by ji mohli odseknout od říše smrtelníků, ale takový úder by pro útočníka znamenal jediné − muž nebo žena, která by provedla takový čin, by po doteku nemrtvé přišla o život.</p> <p>Zbraň Rain byla požehnaná Myrimou.</p> <p>Vytáhla dýku a zvolala na ostatní muže: „Pojďte za mě!“</p> <p>Nemohla doufat, že překoná oba dva, nemrtvou i wyrmlinga, ale nemohla tuto výzvu odmítnout.</p> <p>Přenesla váhu těla a snažila se uvolnit a připravit se na provokativní výskok, jak ji to učil Aaath Ulber.</p> <p>Vtom se nemrtvá obrátila a usmála se na wyrmlingského lorda. Její úsměv byl krutý a plný nenávisti. Rychlostí myšlenky zvedla paži a dotkla se jeho ramene.</p> <p>„Yikkargo,“ zašeptala nemrtvá. „Pojď!“</p> <p>Wyrmlingský lord uskočil vzad, dostal zásah a zavrčel jako raněný pes. Dotek nemrtvé by zabil téměř každého člověka. Avšak wyrmling byl pouze zraněn. Paže mu poklesla a bezradně se mu houpala ze strany na stranu, hák mu vypadl z ruky.</p> <p>Jeho kostěné brnění pokryl led, z nozder mu stoupal horký dech. Wyrmling ztuhl, vteřinu ohromeně stál, a pak nemrtvá vyskočila do útoku.</p> <p>Vrazila ruku do wyrmlingovy tváře. Palcem a malíkem se dotýkala jeho dolní čelisti, prostředníkem na plošce mezi očima mířila přímo do mozku, a ukazovákem a prsteníkem mu zakryla oči.</p> <p>Wyrmling se pokusil máchnout mečem, ale bylo to k ničemu. Jeho pohyby byly chabé, nemrtvá snadno uhýbala z jeho dosahu. Netvor omráčeně stál a pak padl na koleno.</p> <p>Z jeho úst začal stoupat zelený opar. Neživá se k němu naklonila a rychle ho vdechla: sála ze své oběti životní sílu.</p> <p>Pak opět ustoupila. Oči wyrmlingského lorda byly bílé jako led, bezduché a prázdné. Měl ochablý obličej a nepřítomný výraz. Mrtev však obrovský wyrmlingský kapitán nebyl.</p> <p>Nemrtvá se obrátila směrem k Rain a zašeptala: „Dobij ho, koťátko. Vyžeň z něj duši svým ostřím, aby mohl říci o tvých činech svému pánovi, i když bude po smrti.“</p> <p>Pak se nemrtvá obrátila na Aaath Ulbera. „S tímto darem tě osvobozuji, ber to jako důkaz mé dobré vůle. Vládce se tě bojí. Bojí se smrti, kterou přinášíš. Teď jdi a vezmi ji s sebou. Služ mi dobře, člověče, a budeš odměněn.“</p> <p>V té chvíli se rozplynula. Tlumené světlo se znovu proměnilo ve stín, který jako by proskočil dveřmi a vystoupal vzhůru ke hvězdám.</p> <p>Rain se třásla, ruka, v níž držela zbraň, jak byla zesláblá.</p> <p>Pokud padlý wyrmlingský lord mluvil pravdu, byl pod ochranou Krále Země. Rain se pokoušela odhadnout, jak se to mohlo stát, ale nanic nepřišla.</p> <p>Byla jí jasná jedna věc − wyrmling před ní byl zraněn. Možná by dokázal odolat nějakému oponentovi, ale nemohl se ubránit nemrtvé − ta nechtěla jeho smrt, jen ho zranila.</p> <p>Možná má tento wyrmling vnitřní obranu, přemýšlela Rain. Pokud ne, dotek této čepele zničí jeho duši.</p> <p>„Udělej to!“ naléhal Aaath Ulber ze své klece. Rain se na něj zahleděla. Stále držel wyrmlingského kapitána za hrdlo, i když ten už ochaboval.</p> <p>Druzí dva wyrmlingové už také ztráceli sílu. Oba leželi a krváceli z bezpočtu ran.</p> <p>Zem byla pokrytá lidskými bojovníky. Všude byla krev.</p> <p>Rain zaprotestovala, a přitom na Aaath Ulbera zírala. „Copak jsem prodloužená ruka nějaké nemrtvé? Nebudu zabíjet na příkaz toho netvora. Má v sobě vnitřní obranu.“</p> <p>Draken i Aaath Ulber ji oba varovali před nebezpečím vnitřní obrany. Poslechnout takové pobídky bylo nebezpečné, mohla se tak snadno dostat pod jejich kontrolu.</p> <p>Muži zápasili se zámkem u klece Aaath Ulbera, který na ni hleděl přes mříže a zuřivě přemýšlel.</p> <p>„Jsme součástí nějaké větší hry,“ řekl. „Wyrmlingové se často mezi sebou nenávidí, stejně jako nenávidí nás…“</p> <p>Nějaká větší hra, uvažovala Rain. O co tady jde?</p> <p>Jejím jediným cílem bylo přežít tuhle vojenskou akci, ale wyrmlingové a Aaath Ulber bojovali za něco většího. Soupeřili o kontrolu nad milióny světů.</p> <p>Nedokázala si ani představit všechny následky.</p> <p>„Bojujeme za naši věc!“ prohlásil Wulfgaard. Zvedl se ze země a zkusil se postavit. Rozechvěle si klekl a potácel se k ní. Z nosu mu tekla krev, ale jinak se zdálo, že nemá další zranění.</p> <p>Došel k Rain a sebral jí nůž z ruky. Pak došel k obrovskému wyrmlingovi. Zdálo se, že obr nehodlá bojovat ani utíkat. Jen tupě zíral před sebe. Když mu Wulfgaard rozřezal hrdlo a o krok ustoupil, wyrmling začal krvácet, ale nehnul brvou.</p> <p>Wulfgaard se otočil a zadíval se na Rain. Byl hezký, blonďaté vlasy měl rozhozené po ramenou.</p> <p>„Duše mrtvého zůstává v těle půl hodiny,“ pronesl Wulfgaard věcně. „Jestli máme zakrýt stopy před nemrtvými lordy, musíme vzít duše všech − přátel i nepřátel.“</p> <p>Rain nikdy v životě nic podobného neslyšela. Jeden z mužů se dal do smíchu. „Pchá! Odkud to máš − od nějakého nemrtvého lorda?“</p> <p>„Od své matky,“ prohlásil Wulfgaard. „Viděla duše mrtvých.“ Na to Wulfgaard došel ke každému z wyrmlingů a zanořil do nich Raininu dýku, a pak stejnou věc udělal mrtvým z vlastních řad.</p> <p>Zděšeně stála a hleděla. Zabít člověka byla jedna věc. Vypustit život z duše bylo něco jiného.</p> <p>Opravdu to jde pomocí dýky od Myrimy? − přemýšlela Rain.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>23</strong>STOUPENCI</p> <p><emphasis>Žádný lord nemůže doufat, že ovládne myšlenky svých lidí: jakmile se o to pokusí, začnou proti němu plánoval spiknutí.</emphasis></p> <p><emphasis>− král Mendellas Val Orden</emphasis></p> <p>Draken se probíral. Cítil bolest, na tvář mu padaly krůpěje vody. Zmateně něco mumlal. Probouzel se ze snu o záplavách: velká vodní stěna se řítila kaňonem a smetla jeho domov, rodinu, jeho život.</p> <p>V obranném gestu zašermoval rukama. Myrima konejšivě zašeptala: „Jen zůstaň v klidu. Tohle je léčivá voda.“</p> <p>Téměř okamžitě se voda do něj jakoby vsakovala, a bolest ustávala.</p> <p>Zahleděl se na ni nateklýma očima.</p> <p>„Matko,“ zašeptal přes zraněné a krvácející dásně. Najednou si vzpomněl na boj − wyrmlingští runovládci ho tloukli holými pěstmi a kousali ho. Naštěstí to cítil jen krátce, pak ztratil vědomí.</p> <p>Pokusil se zjistit, jak na tom je. Pálilo ho pravé ucho a na krku cítil zaschlou a ztvrdlou krev. Obě paže ho bolely, jako by je měl polámané, a chyběl mu přinejmenším jeden zub. Oči měl napuchlé tak, že skoro neviděl.</p> <p>Celkově vzato na sobě nenacházel jediné místečko, které by ho nebolelo.</p> <p>Myrima očarovala trochu odstáté vody v kyblíku a nyní ji vstřikovala do jeho ran.</p> <p>Nacházeli se v temné místnosti, vypadala jako skladiště Jediné světlo sem vcházelo z hvězd, které prokukovaly střešními deskami.</p> <p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Matka se dotkla pravé poloviny jeho obličeje a ohmatala mu ucho. Její dotek byl palčivý jako včelí bodnutí.</p> <p>„Bývalo mi i lépe,“ odvětila Myrima. „Také mi ukousli pravé ucho. Buď wyrmlingům chutnají uši, nebo si nás tím nějak značkují…“</p> <p>„Otroci?“ optal se Draken.</p> <p>Ze tmy se ozval nevlídný hlas. „Vy tam! Buďte zticha! Žádné mluvení!“ Hlas patřil starému muži.</p> <p>S vrzáním se otevřely dveře a z potemnělé místnosti vstoupil stařík který si v hrnku nesl zbytek zapálené svíčky. Nijak zvlášť mu na cestu neposvítila, ale v jejím světle Draken zahlédl řadu klecí, z nichž v každé se nacházeli tři až čtyři lidé. Netušil, že by v jeho blízkosti mohl být jediný člověk, natož desítky. Vypadali mladě − tedy většina z nich − a byli to chlapci a dívky ve věku mezi dvanácti a dvaceti lety, na počátku životní dráhy.</p> <p>„Zavřete pusy!“ Stařec na ně hleděl uslzenýma očima. Bílé vlasy měl provázkovité, připomínaly červy, vous neupravený.</p> <p>„Hej, co se tam děje?“ Otevřely se vnější dveře a vstoupil druhý muž s lucernou. Byl to rozložitý člověk, v druhé ruce nesl sukovitou hůl.</p> <p>„Ti dva mluvili − ti noví!“ prohlásil stařík, přitom ukazoval na Drakena.</p> <p>Zavalitý strážce vstoupil dovnitř. „No,“ řekl, „pověděl jsi jim pravidla?“ Chlap sarkasticky zíral na Drakena. „Žádné mluvení, chápeš, na rozkaz wyrmlingů. Rozumíš?“</p> <p>Chlap civěl na Drakena tak dlouho, dokud neodpověděl. „Ano,“ řekl Draken.</p> <p>Sukovice prosvištěla mezi mřížemi a udeřila ho do ramene; určitě tam bude mít modřinu.</p> <p>„Rozumíš?“ prohlásil chlap. „Tak a zkus to znovu…“</p> <p>Draken držel jazyk za zuby. Cítil se podveden. Zdejší lidé pracovali pro wyrmlingy. Stačil jediný pohled, aby pochopil, že to nejsou vlastně lidé. Muži se v očích lesklo cosi podlého: dělalo mu dobře, když mohl ostatním ubližovat. Jeho zloba byla tak hluboká, že se před ním Draken toužil stáhnout pryč.</p> <p>Má v sobě Lokuse, odhadoval Draken. Proto spolupracuje s wyrmlingy.</p> <p>Během dlouhé cesty po moři Aaath Ulber varoval rodinu před Lokusem. Wyrmlingové toužili být Lokusem ovládáni, říkali mu „wyrmové“. Podle jejich legend by měl každý z nich dokázat, že je hoden jednoho mít. Proto si také říkali wyrmlingové.</p> <p>První, kdo Drakena před nimi varoval, byl Fallion. Četl o nich v otcově deníku. Říkával mu: „Varuj se zla. Nikdy žádnému člověku neubližuj, pokud to jde, snad jen když ho káráš za jeho špatné činy. Někteří lidé jsou tak zlí, že je zapotřebí je vyhladit ze světa − ti, kteří tě budou chtít zotročit nebo zneužít. Není špatné, když se budeš takovému zlu bránit. Ale vyvaruj se prolévání krve nevinných: tím ubližuješ své duši a vydáváš se napospas vlivu Lokusu.“</p> <p>Draken tiše hleděl na své únosce.</p> <p>„Ahá,“ ozval se muž, „chlapec se učí rychle.“ Chvíli po něm chtivě pošilhával, jako by hledal důvod, aby ho mohl znovu udeřit. Máchl sukovicí, a Draken uhnul stranou.</p> <p>„Pchá!“ zasmál se chlap své hříčce. Pak se otočil a pomalým krokem vyšel ven. A práskl za sebou dveřmi.</p> <p>Stařík s provázkovitými vlasy chvíli zamyšleně stál a hleděl na Myrimu. Zašeptal: „Když budeš na mě hodná, bude to tady pro vás snazší.“</p> <p>Myrima zvedla bradu, Draken zahlédl na její tváři srážející se krev. Stékala jí z ucha po tváři až na krk. Zavrtěla hlavou.</p> <p>Stařec zaprskal, v očích se mu zračil vztek a šílenství. Pak se odpotácel pryč.</p> <p>Draken najednou cítil, že i starcova duše je protknuta zlem. Až se zarazil. Muž měl Lokuse.</p> <p>Chvíli se Draken pokoušel využít vzdalující se světlo k vyhledávání únikové cesty. Mříže byly stavěny nahusto, střecha i podlaha spleteny z kovových pásů, aby zpevňovaly dřevěné lišty. Byl to druh klece, který se někdy používal k lodní přepravě prasat určených k snědku během plavby.</p> <p>Na podlaze nebyla sláma, nic, na čem by se dalo ležet. Přesto se uložili, oba na levou stranu, Draken podložil matce hlavu paží místo polštářem.</p> <p>Už nepromluvili.</p> <p>V dálce nazdařbůh štěkal pes, jako by se chtěl zabavit, o doky se tříštily mořské vlny. Ten zvuk dobře slyšel aspoň levým uchem. Voda v kbelíku opodál páchla smrtí.</p> <p>Od jihu se ozvalo vlčí vytí a o chvíli později se zvedl celý sbor.</p> <p>Znělo to, jako by byli na kraji vesnice, říkal si Draken. Dneska v noci nebude v bezpečí koza ani tele.</p> <p>„Co myslíš, že s námi udělají?“ zašeptala Myrima.</p> <p>Draken se zaměřil na nejpodstatnější. „Jsme v kleci. Chtějí nás odvézt někam pryč.“</p> <p>„Aaath Ulber říkal, že wyrmlingové používají lidi na maso?“ zeptala se Myrima. Draken zavrtěl hlavou. „Nejen lidi. Snědí všechno, co chodí, plave nebo se plazí po břiše. Jen ptáků se nedotknou − nemají rádi peří v puse. Nebudou nás jíst,“ vysvětloval Draken. „Odvezou nás na jih, aby nás obrali o schopnosti.“</p> <p>My jsme ale blázni, pomyslel si Draken. Mělo nám dojít, že jsou tady wyrmlingové. Od splynutí uběhly týdny. Wyrmlingové měli spoustu času, aby si vytvořili runovládce a vyslali válečníky.</p> <p>Ve skutečnosti však Draken netušil, co je čeká. Doufal, že krvavý kov využijí jeho lidé. Doufal, že už budou wyrmlingové pobiti.</p> <p>„Naděje Aaath Ulbera jsou ty tam,“ pronesl sebejistě Draken. „Všichni jeho lidé − jsou pryč…“</p> <p>„Ještě to nevzdávej,“ chlácholila ho Myrima. „Dokud nezkusíme udělat všechno, co půjde, nemůžeme se vzdávat naděje!“</p> <p>„Kolik je těch strážných?“ zašeptal Draken. „Viděli jsme všechny?“</p> <p>„Kdoví?“ odvětila šeptem Myrima. „Lež klidně. Poslouchej, uvidíme, co se nám podaří zjistit.“</p> <p>Draken zklidnil dech. Vlčí skučení se stále přibližovalo. Soustřeďovali se na jihu, ale nyní zaslechl vytí ze západu, jako by se na kraji vesnice stahovala obrovská smečka.</p> <p>Jižní směr ho děsil. Slýchával příběhy o strašlivých vlcích, kteří lovili v těchto končinách. Byli krutí a brutální, a nejeden člověk, který na ně vytáhl zbraň, byl jimi polapen a sežrán.</p> <p>Ulicí se ozval přízračný výkřik.</p> <p>Vlci jsou blízko! uvědomoval si. Rádi ve vesnici. Najednou zvenčí uslyšel chraplavý hlas strážného: „Kdo je tam! Co to má znamenat?“</p> <p>Stařík vyrazil z malé strážnice a nesl si zbytek svíčky, téměř utíkal. Doběhl ke vstupním dveřím a otevřel je. Draken vstal a uviděl na ulici muže s pochodněmi a sekerami.</p> <p>Zahulákal důvěrně známý hlas: „Co je to za člověka, který zradí své lidi a slouží wyrmlingům?“ Aaath Ulber dorazil k širokým dveřím a oba strážní mu zastoupili cestu.</p> <p>„Moudří lidé,“ prohlásil statný strážce, „lidé, kteří nejsou tak hloupí, aby čůrali proti větru. Udělal bys dobře, kdyby ses k nám přidal…“</p> <p>Zpoza Aaath Ulbera vystoupil dav mužů, kteří strážné obklíčili. Za Ulberem stála Rain, tvářila se nevlídně a její obličej byl bledý strachy. Nesla pochodeň. Po okraji davu procházeli mladíci a vyli jako vlci. Světlo plamenů odráželo lesklé čepele zbraní.</p> <p>„Tak pozor,“ dal se do řeči strážný. Chápal, co se chystá. „Neopovažujte se nás dotknout! Zabijete jednoho znáš, a zemře tisíc vesničanů. Wyrmlingové vyhladí všechny lidi v okolí!“</p> <p>Někdo v davu se zařehtal. „Už jsme vyřídili všechny wyrmlingy ve vesnici, a přežili jsme. Nemyslím, že se budou zlobit, když rozpícháme ty vaše staré kůže.“</p> <p>„Vidíte ty muže?“ zaburácel Aaath Ulber a pokynul směrem ke strážným. „Říkají vám, že jsou moudří, ale já vám řeknu, co jsou: wyrmlingové. Mají duši wyrmlingů. Ne všichni wyrmlingové jsou obludy na pohled. Někdy se obluda skrývá uvnitř.“</p> <p>Zavalitý strážný se vrhl do davu, v jeho ruce se zaleskl meč, a zamířil na Rain. Ta ustoupila a čepel se zabořila mezi žebra jednoho z přítomných chlapců.</p> <p>To neměl dělat. Aaath Ulber zběsile zařval a jeho oči začaly zírat nepřítomně vpřed: zmocnil se ho berserkerský vztek.</p> <p>Rozmáchl se wyrmlingskou sekerou a jedinou ranou oba rozsekl napůl až do pasu. Vystříkla krev, ale dříve než spadli na zem, Aaath Ulber skočil vpřed, odhodil zbraň a popadl jejich torza.</p> <p>V každé ruce držel jednu děsivou mrtvolu, třásl jimi a křičel − zpočátku neartikulovaně, pak řval: „Kde je moje žena? Kde ji držíte? Zatraceně, kde je moje žena?“</p> <p>Davem pršela krev, z mrtvol vypadávaly vnitřnosti. Bílá střeva, vínově červená játra, žaludky, ledviny, sleziny, plíce, všechno. Aaath Ulber mrskl mrtvolami o dveře skladiště. Chvíli dupal po zbytcích, kopal do vnitřností jako šílenec a zuřivě řval.</p> <p>„No tak,“ zvolal jeden rozložitý válečník. „Řekl bych, že už to mají za sebou.“ Jeho hlas měl uklidňující účinek.</p> <p>Aaath Ulber dlouho stál a chvěl se, křičel, mumlal si něco pod vousy, až zase nabyl smyslů.</p> <p>Jako jeden muž, válečníci Internooku zajásali. Rain se probírala ostatky a hledala klíče od klecí.</p> <p>Vesničané nečekali. Vběhli do skladiště se sekerami a do klecí udeřili, přesekávali zámky, odtrhávali závory, všemi prostředky se snažili osvobodit své lidi.</p> <p>* * *</p> <p>Po bitvě se Aaath Ulber vrátil do arény a začal rychle svlékat wyrmlingy z brnění. Netvoři byli tak těžcí, že na ně museli být tři, aby z nich dostali kostěné chrániče. Pak jim stáhli kožené vesty, aby si prohlédli jejich hruď. Aaath Ulber doufal, že zjistí, kolik schopností který wyrmling měl a v jaké kombinaci, aby mohl odhadnout nebezpečí, jež představovali.</p> <p>Krátká prohlídka ukázala, že wyrmlingové nemají jizvy na prsou ani na zádech. Značky našli na horní straně chodidel, pod železnými botami.</p> <p>Kombinace Aaath Ulbera překvapily. Jejich velitel měl nejvíce schopností − devět metabolických, devět vytrvalosti, tři zrakové, dvě čichu, dvě důvtipu, jednu hlasu a dvě sluchu.</p> <p>Svým způsobem to byla nezvyklá kombinace.</p> <p>„Kde je elegance a svalová hmota?“ divila se Rain nahlas.</p> <p>„Svalovou hmotu nepotřebují,“ vysvětloval Aaath Ulber. „Jsou o šest set liber těžší než lidé, jediným úderem ruky ti utrhnou hlavu.“</p> <p>„Plus kolik síly by získali, kdyby dostali svalovou hmotu jediného člověka?“ optal se postarší barbar. „Moc ne, řekl bych. Ani ta elegance jim k ničemu není.“</p> <p>To byla pravda, s tím souhlasil i Aaath Ulber. Co se týkalo wyrmlingů, neplýtvali by schopnostmi na něčem, co se jim nevyplatí.</p> <p>Ostatní wyrmlingové měli k dispozici jen málo schopností − každý po dvou metabolických, dvou zrakových a výdrže.</p> <p>„Potřebují naše vidění, aby se mohli dívat za denního světla,“ vykládal Aaath Ulber, „a pak potřebují naši rychlost a výdrž, aby se mohli rychle pohybovat a běhat dlouhé vzdálenosti.“</p> <p>„To jsou dobré zprávy,“ podotkl jeden z barbarů, „nemělo by být těžké je pozabíjet.“</p> <p>Aaath Ulber však chápal smysl jejich konání. Většina schopností, které sbírali, byla podřadných − zrak a metabolismus. Když seberou člověku zrak, oslepne − není schopen boje ani útěku z wyrmlingských žalářů. Když přijde o metabolismus, oběť se dostává do magické dřímoty, ze které se nedostane, dokud bude jeho lord žít.</p> <p>Takoví Zasvěcení prakticky nepotřebují žádnou péči. Ani nepředstavují žádné riziko pro ty, kteří je hlídají.</p> <p>Také bylo mnohem snazší získávat tyto vlastnosti. Člověk se musel vzdát svých schopností dobrovolně. Mohl tak učinit pod hrozbou smrti nebo mučení, dokonce stačil vhodný úplatek, ale muselo k tomu dojít dobrovolně.</p> <p>Je však téměř nemožné vyloudit z nich schopnost, když se bojí, že by přitom mohli přijít o život. Svalovou hmotu, půvab a důvtip nebylo snadné získat.</p> <p>Přesto byli díky této kombinaci velmi slabí.</p> <p>Jeden z udatných mladíků, kteří osvobodili Aaath Ulbera, zděšeně zíral na mrtvé wyrmlingy a v tváři se mu zračila hrůza. Rain k němu poklekla a zeptala se ho: „Co se děje?“</p> <p>„Wyrmlingové si neberou půvab,“ řekl. „Když odvedli mou snoubenku, tvrdili, že je půvabná. Říkali, že chtějí získat její krásu…“</p> <p>Takže taje dívka mrtvá, napadl o Aaath Ulbera. Nejspíš se jim zachtělo jejího měkkého masa. Říkalo se, že mladé ženy jsou chutnější než muži. Je to stejné jako s přestárlým medvědem doupňákem nebo jelenem: maso starého kusu má nepříjemnou, plesnivou příchuť.</p> <p>„Vezmou si její metabolismus,“ prohlásila Rain ve snaze chlapce přesvědčit, že dívka je stále naživu.</p> <p>Aaath Ulber se zamyslel nad velikostí hrozby, kterou wyrmlingové představovali. Postavil se Raj Ahtenovi, který disponoval desítkami tisíc schopností výdrže a desítkami schopností svalové hmoty a půvabu. Po boji s takovým netvorem by se mohlo zdát, že wyrmlingy přemůže snadněji.</p> <p>Ale něco uvnitř ho varovalo, aby nechválil dne před večerem.</p> <p>Ve wyrmlingských pevnostech se nacházeli nemrtví a Aaath Ulber se ještě před rodinou ani nezmínil o Nesmrtelných rytířích a ostatních nebezpečenstvích, kterými wyrmlingové vládli.</p> <p>Bylo mu jasné, že wyrmlingové budou mít svého Raj Ahtena.</p> <p>* * *</p> <p>O necelých dvacet minut později seděl Aaath Ulber v panské síni, po boku měl Myrimu a za sebou Drakena s Rain. Celá vesnice byla na nohou. Z tržnice se rozléhaly podivné výkřiky, lidé na sebe volali všelijaké rozkazy. Vesničané se chystali k útěku, neboť očekávali, že odveta wyrmlingů bude rychlá a krutá.</p> <p>U protějšího konce stolu seděl válečník Hrath, rozložitý muž se širokou tváří. Šedivé vlasy měl spletené do copů, každý ovázaný zakrváceným cárem látky. Čas mu do čela a tváří vytesal vznešené vrásky, jeho pleť byla uvadlá, ale jinak to byl silný muž. Měl pevné svaly, mysl i rozhodnost. „Co bys od nás potřeboval?“ zeptal se. „Řekni, a pokud to bude v mé moci, máš to mít.“</p> <p>Po Hrathově boku seděli někteří z jeho robustních synů, a také muži, kteří pomohli Aaath Ulberovi uniknout z moci wyrmlingů.</p> <p>„Budu na cestu potřebovat jídlo,“ řekl Aaath Ulber, „jen tolik, abych se dostal na jih k wyrmlingské baště v Mystarii. Naše loď kotví u pobřeží.“</p> <p>„Máš ho mít,“ odpověděl Hrath.</p> <p>„Budu potřebovat zbraně. Moc nevěřím vašim velkým mečům, nehodí se do wyrmlingských tunelů. Nejlepší by byla dobrá válečná sekera jako příruční zbraň a velká dýka. Také budu chtít wyrmlingské bitevní hroty a nějaké zbraně do zásoby.“</p> <p>„Najít zbraně pro muže tvé velikosti bude těžké,“ odvětil Hrath, „ale prošťouráme celou vesnici.“</p> <p>Aaath Ulber hleděl na starého lorda zpříma. Jeho žena a děti a celá rozvětvená rodina se nacházely ve velkém domě − babičky i nemluvňata − a v rychlosti balily věci: chystaly se na útěk. Aaath Ulber se sotva odvážil požádat o nic dalšího.</p> <p>„Potřeboval bych schopnosti, kdyby to bylo možné,“ pokračoval Aaath Ulber. „Už je mají někteří z vašich mladíků. Nevím, kolik krvavého kovu máte k dispozici.“</p> <p>Aaath Ulber doufal, že to bude aspoň dvacet schopností metabolismu. Nemohl se silným wyrmlingům postavit s menším množstvím.</p> <p>S dvaceti dovednostmi bude dvakrát rychlejší než wyrmling s deseti. Byla to výhoda, ale ne nepřekonatelný přínos. Wyrmling s vytrénovanými instinkty, skvělým výcvikem a deseti schopnostmi by představoval významnou hrozbu.</p> <p>A jestli potkám wyrmlinga se čtyřiceti schopnostmi metabolismu, znepokojoval se Aaath Ulber, mám problém.</p> <p>Vojevůdce Hrath zvedl ruku, čímž žádal Aaath Ulbera, aby domluvil. Dlouho seděl s lokty opřenými o stůl, s hlavou v dlaních.</p> <p>„Takové dobrodiní ti nemůžu nabídnout jen tak,“ řekl nakonec, „pokud ty nám nedáš něco víc na oplátku.</p> <p>Mluvíš o tom, že popluješ na jih do Mystarie, abys udeřil do srdce wyrmlingů, a mně dává smysl tohle: usekni hadovi hlavu, ne ocas.</p> <p>Ale v ocase stále zbývá síla. Bez ohledu na to, co uděláš jako další věc, wyrmlingové nás za dnešní noc draze vyplatí. Mé rodině se možná podaří utéct, ale kam se schováme? Nevím. Wyrmlingští špehové nás mohou vyčmuchat, ať se pohneme, kam budeme chtít: wyrmlingové už jsou tady. Jsou roztroušeni po všech částech Internooku, po deseti ve vesnicích, po padesáti ve městech. Vás je jen pět. Ani netuším, kam se poděli wyrmlingští strážci města. Obvykle se počet strážců znásobuje. Možná mají potíže na venkově. Říká se, že někdy v noci, když město spí, se vydávají hledat krvavý kov…“</p> <p>„Nejde jenom o strážné v našem městě,“ dodal jeden z mladíků. Předklonil se a začal šeptat, jako by ho mohl ně − jaký wyrmling zaslechnout. „Za posledních pár týdnů mnozí z těch největších a nejstrašnějších wyrmlingských runovládců odešli. Dostal jsem zprávy z mnoha vesnic.“</p> <p>„To není žádná záhada,“ řekl Aaath Ulber. „Léto vrcholí − je čas wyrmlingské říje. Rozmnožovat se mohou jen ti největší a nejstrašnější z nich. Vracejí se do pevnosti, hluboko do svých nor, kde drží ženy, pěstounky.“</p> <p>Aaath Ulber se neodvažoval říct, že je buď jejich nemrtvá paní svolává k páření nebo k jinému úkolu.</p> <p>Z jemu neznámých důvodů se v boji proti wyrmlingské říši postavila na jeho stranu.</p> <p>Možná, pomyslel si Aaath Ulber, nemrtvá doufá, že až zabiju jejich vládce, stane se nejvyšší ona.</p> <p>Nebo je prostě šílená.</p> <p>Wyrmlingové nepatřili k nejstabilnějším tvorům.</p> <p>Ale sám sobě přísahal: Ať bude chtít cokoliv, ať nabídne kde co, já odmítnu.</p> <p>Vojevůdce Hrath poklepal na stůl a hleděl na Aaath Ulbera. „Dáme ti tolik schopností, kolik můžeme, a rozhlásíme po širokém a dalekém okolí, že jsi přišel. Seženeme potřebné množství krvavého kovu. Ale když to uděláme, poskytneš nám svou ochranu.“</p> <p>Aaath nerad uzavíral tak velkou dohodu, ale neměl na vybranou. Kdyby přijal jen pár schopností a odešel, wyrmlingové by pochytali jeho Zasvěcené a pozabíjeli je: a Aaath Ulber by zůstal opět slabý a zranitelný.</p> <p>Nechtěl zde však zůstat po zbytek života a bránit na ostrově barbary. Povzdechl si. „To mám teda štěstí,“ pronesl. „Přišel jsem do města pro bochník chleba a podsvinče, a co z toho mám? Válku!“</p> <p>Vtom se dali barbaři do smíchu a vojevůdce Hrath bouchal pohárem do stolu.</p> <p>„Myslím, že mou pomoc budete potřebovat,“ připustil Aaath Ulber. „Ale chápete, že přítomnost wyrmlingů na Internooku je vlastně mizivá? Jejich hlavní baštou je pevnost Rugassa, nacházející se v samotném srdci Mystarie. Tady na ostrově jsou desítky tisíc wyrmlingů. Ale ve vnitrozemí jsou jich miliony. Hodlám jejich centrum prorazit.“</p> <p>„Hodláš s nimi bojovat? S miliony?“ optal se vojevůdce Hrath. „Jen ta vaše hrstka?“</p> <p>„Hodlám udělat všechno, co můžu,“ odvětil Aaath Ulber. „Ale doufám ve větší pomoc. Na jihu se nacházejí lidé mé velikosti, nebo tam aspoň bývali před splynutím. Netuším, kolik jich přežilo, ale mám v plánuje sjednotit proti wyrmlingským hordám.</p> <p>Nemohu bojovat proti říši sám, ale tisíce takových válečníků, jako jsem já, mužů se schopnostmi? Mohli bychom otřást základy Rugassy…“</p> <p>„To bezpochyby,“ podotkl Hrath a zamyšleně si okusoval ret. „Takže nás chceš obětovat?“</p> <p>Aaath Ulber věděl, že ho vojevůdce zkouší. Vlastně se ptal, jestli si Aaath Ulber prostě vezme schopnosti a odmašíruje do války, a tedy nechá ostrov bez obrany. Hrath potřeboval slib, že budou v bezpečí.</p> <p>„Člověk, který získá schopnost,“ pronesl Aaath Ulber, „získává největší dobrodiní, jaké mu může být nabídnuto. Nechci, aby se muži, ženy a děti Internooku dostali do nebezpečí.“</p> <p>„A přitom to vaši lidé dělali bez ustání,“ oponoval vojevůdce Hrath. „Vaši bohatí lordi z Mystarie si najímali naše děti, stavěli je do první bitevní linie a zneužívali je ke ztupení zbrani runovládců, se kterými bojovali. To já znám. Sám jsem byl jedním z nich. Bojoval jsem za krále Ordena proti Kupeckým princům.“</p> <p>Aaath Ulber potlačil zaúpění. Byl ještě dítě, když se o té bitce dozvěděl. Tenkrát vládl otec Gaborna Val Ordena. Kupečtí princové se snažili vytvořit kupeckou stezku do zakázaných zemí Inkarry, a král Orden se jim postavil. Kupečtí princové byli známí jako zbabělci, kteří se nikdy neúčastnili bitev, a tak si najali těžké kopiníky z Beldinooku a nezkrotné muže z kopců v Toomu.</p> <p>Král Orden byl pragmatik a nechtěl testovat odhodlání protivníka na svých vojácích. Tak si najal žoldáky z Internooku a rozkázal jim, aby zformovali štítovou zeď, která ponese hlavní nápor protivníkova útoku − zatímco on vše pozoroval z povzdálí a hodnotil. Mezi beldinookskými kopiníky byli mnozí, kteří disponovali schopnostmi.</p> <p>Kopiníci z Beldinooku měli dokonce mnohem více schopností, než král Orden odhadoval, a jeho žoldáci byli pobiti.</p> <p>„Nejsem král Orden,“ řekl nakonec Aaath Ulber, který došel k rozhodnutí. „Nenechám vás bez obrany.“</p> <p>„Tak co tedy uděláš − zachráníš Internook naším jménem, než odejdeš?“</p> <p>Zajistit Internook byl veliký úkol. Zabralo by to měsíce nebo týdny, pokud by se to vůbec dalo zvládnout. A každá minuta, kterou zde Aaath Ulber strávil, znamenala další minutu pocitu úzkosti, další minutu bolesti z neznalosti, co se stalo s jeho ženou Gatunyeou, dětmi a přeživšími lidmi v Mystarii.</p> <p>Myrima se předklonila a dotkla se Aaath Ulberovy paže: prosila ho, aby těm lidem pomohl.</p> <p>Aaath Ulber se zdráhal přijmout tak těžké břímě, ale Myrima prohlásila: „Nemůžeme jen tak odejít. Musíme zachránit ostrov. Když se pokusíme vyplížit se odsud, wyrmlingové zaútočí a vesnici zničí. Naší jedinou nadějí je zabezpečit ostrov a pak se teprve vydat na jih.“</p> <p>„Kolik je tu wyrmlingských vojáků?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>Vojevůdce Hrath pohlédl na mladíka, byl to jeden z mládenců, kteří pomohli zachraňovat Aaath Ulbera. „Wulfgaarde?“ Chlapec se dychtivě předklonil. Vojevůdce Hrath se dal do vysvětlování: „Tenhle mladík složil přísahu, že bude bojovat s wyrmlingy. Jeho dívku sebrali několik dní po splynutí.“</p> <p>V očích Wulfgaarda se objevil vražedný lesk − ten druh odhodlání, s jakým se Aaath Ulber nesetkával často.</p> <p>Pokud jeho dívka opravdu darovala schopnost wyrmlingovi, pak neexistoval způsob, jak zjistit, který by to mohl být. Pokud darovala zrak, bude slepá, dokud nebude její lord zabit. Jestli darovala metabolismus, pak ji ovládá dřímota. V každém případě by Wulfgaard musel pobít jednoho wyrmlinga po druhém, dokud by se jeho milovaná neuzdravila.</p> <p>„Odhadujeme, že se jich tu ukázalo kolem dvaceti tisíc,“ hlásil Wulfgaard. „Ale obáváme se, že v hlavní pevnosti na jihu je jich mnohem víc. Jak ti říkal vojevůdce Hrath, těch dvacet tisíc je rozmístěno po celém ostrově, polovina strážných v každém městě se jednou týdně střídá, a pak je tady přepadová jednotka, která cestuje po celé zemi…“</p> <p>„V eskadrách po padesáti,“ dokončil Aaath Ulber. „Myslím, že máte pravdu. Podzemí jich bude mnohem více. Wyrmlingové vždycky tají své počty. I když mají vůdce v Rugasse, všude po pevnině mají rozmístěny stovky menších pevností.“</p> <p>Aaath Ulber to nechtěl připustit, ale ani jeho lidé je nikdy nebyli schopni spočítat. Mnohokrát přesvědčoval Velkého krále, že by se měli vydat na jih a prchnout za hory v naději, že se jim podaří se jich zbavit. Ale král byl oprávněně proti. Wyrmlingské pevnosti byly všude a vydat se do boje proti jedné z nich nenabízelo žádnou velkou naději − zvláště kdyby se lidé Aaath Ulbera ocitli na otevřeném bitevním poli, beze zdí nebo věží, které by je mohly ochránit.</p> <p>„Kolik schopností mi můžete poskytnout?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>„Sbíráme krvavý kov několik týdnů. Už jsme tvým jménem nějaké schopnosti získali.“</p> <p>„Získali schopnosti?“ opáčil Aaath Ulber.</p> <p>Vojevůdce Hrath se předklonil. „Já sám jsem přijal schopnosti čichu od tří psů. Ostatní muži obdrželi svalovou hmotu, půvab, výdrž, metabolismus, krásu, hlas, zrak a sluch. Můžeme během několika dnů dostat schopnosti od tisíce lidí z celého ostrova.“</p> <p>Užaslý Aaath Ulber se předklonil. Představoval si, že to bude trvat týden, než shromáždí stovku schopností. „Jak jste je mohli získat mým jménem?“</p> <p>„Samotní wyrmlingové ohlásili tvůj příchod,“ vysvětloval vojevůdce Hrath. „Pásli po obrovi, který připluje od severu. Prohledávali nám domy, polností, hledali muže s rohy na hlavě. Zprvu jsme si mysleli, že se zbláznili. Ale jak nás obtěžovali čím dál víc, nedůvěra se proměnila v naději.“</p> <p>Aaath Ulber se dal do zběsilého uvažování. Už dlouho lovil wyrmlingy a věděl, že jejich nemrtví čarodějové mají neobvyklou moc Ale nikdy neslyšel o tom, že by měli dar věštění.</p> <p>Tak jak mohli vědět, že přicházím? Pokud ovšem, napadlo ho, se jejich moc nějak nezvětšila nebo nezměnila po splynutí světů…</p> <p>„Mohli jste si zvolit vlastního zachránce,“ oponoval Aaath Ulber.</p> <p>„Jaký by to mělo smysl?“ ozval se Wulfgaard. Posunul židli dopředu, aby kolem něj mohla projít dívka s náručí plnou polštářů. „Nějakou dobu bychom mohli bránit naše území, ale říká se, že opravdové nebezpečí se nachází na jihu, pod pláštěm tmy. Kam by se vydal náš zastánce? Na koho by zaútočil? Tak jsme čekali na tebe.“</p> <p>Aaath Ulber se zamyslel nad frází ‚pod pláštěm tmy‘. Nikdy nic podobného neslyšel. „Řekněte mi, co se v Rofehavanu změnilo od splynutí světů…“</p> <p>„Ty nevíš?“ zeptal se vojevůdce Hrath.</p> <p>„Vím, že většinu Landesfallenu na druhé straně světa pohltilo moře, tak jsem se co nejrychleji vydal sem.“</p> <p>„Toom zachvátilo moře také,“ odpověděl vojevůdce Hrath, „stejně jako Haversind a celé území podél severního pobřeží. V Mystarii však hladina klesla a většina toho, co bývalo oceánem, je nyní pevninou. Lodě v zátokách skončily na suchu. Tady v Internooku se moře nijak zvlášť nezměnilo.</p> <p>Těsně po splynutí jsme se moc mimo naše území nevydávali. Měli jsme i tak dost potíží. Objevila se tady pevnost s tunely, které vedly do podzemí, a jedna temná věž.</p> <p>Ženy a děti, které se vydaly na průzkum, se nikdy nevrátily. Stejně jako odvážní muži, co se je vydali zachránit.</p> <p>Vyslali jsme všechny runovládce, které jsme mohli, ale už to bylo deset let od doby, kdy jsme naposledy provozovali tento rituál. Muži, kteří tam šli, už nebyli těmi runovládci jako kdysi. Někteří postrádali svalovou hmotu, jiní půvab. Už nebyli zdraví a vyrovnaní. Přestože ještě disponovali rychlostí runovládců, potkal je zlý osud.</p> <p>Vyšplhali na wyrmlingskou věž, ale myslím, že se nedostali moc daleko. Nedlouho poté, co tam vstoupili, se všemi otvory wyrmlingské pevnosti začal dovnitř valit kouř. Neunikl jediný muž.“</p> <p>„Wyrmlingská pevnost není něco, co se dá snadno zdolat,“ souhlasil Aaath Ulber. „Wyrmlingové milují pasti. Ve vzduchu plném spáleného oleje nedokázali dýchat ani vaši runovládci. Uvnitř wyrmlingského doupěte je spousta šachet a falešných zdí. V každé tvrzi se nachází sklízeči, ale kvůli nim si až tak moc těžkou hlavu dělat nemusíte. Tvrz střeží přízraky, čarodějové veliké moci, kteří odolávají smrti a kradou životní energii těm, které přemohou. A jako má každý roj svou královnu, v centru wyrmlingské pevnosti přebývá nemrtvý lord, který pomocí vizí komunikuje s vládcem.“</p> <p>„U všech Mocností!“ zavrčel vojevůdce Hrath. „Proti takovým zrůdám nemáme zbraně.“</p> <p>„Já ano,“ ozvala se Myrima. „Mohu vaši zbroj očarovat, takže zničí i ty nejmocnější přízraky.“</p> <p>„Proto se vás wyrmlingové bojí,“ prohlásil vojevůdce Hrath. „Bojí se vašeho příchodu.“</p> <p>Poblíž se ozval skřípavý zvuk, nějací lidé po podlaze přetahovali těžkou lavici. Dva mladíci zvedali ukryté dveře a po žebříku sestupovali do prostoru pod podlahou.</p> <p>„To je naše zbrojnice,“ vysvětloval vojevůdce Hrath, „je schovaná tak, aby ji wyrmlingové jen tak nenašli.“ O několik vteřin později začali muži vytahovat z podzemí zbraně. Hrath pozvedl obočí a oslovil Myrimu: „Požehnáš našim zbraním?“</p> <p>„Odneste zbraně k nejbližšímu potoku; udělám to hned, jakmile to bude možné.“</p> <p>Lidé se hemžili všude kolem, balili jídlo a oblečení, chystali se na útěk do noci. Vojevůdce Hrath škubl bradou a muži začali odnášet zbraně − oštěpy, sekery, štíty.</p> <p>„Co ještě víte o tom, co se děje na jihu?“ zeptala se Myrima.</p> <p>Vojevůdce Hrath zavrtěl hlavou, jako by je chtěl varovat, že má pro ně tragické zprávy. „Několik dní po splynutí začaly připlouvat lodě z jihu, naši lidé se vraceli z Mystarie. Také je přemohli wyrmlingové − a děly se i horší věci.</p> <p>Mluvili o změnách, které nastaly během velkého splynutí. Na Dvorech Přílivu se objevili obří lidé, jako jsi ty. Varovali je před strašnými věcmi, které nastanou, ale ten hlupák, vojevůdce Bairn, se začal bavit tím, že je zabíjel, a doufal, že si tím usmíří wyrmlingy a uzavře s nimi jakýsi pakt.</p> <p>Pak se objevila nějaká okřídlená žena a mluvila o horách krvavého kovu na východě…“</p> <p>„Počkej,“ přerušil ho Aaath Ulber. „Říkáš, že se objevila okřídlená žena? Byl to člověk, nebo vypadala jako já, anebo to byl wyrmling?“</p> <p>„V každém případě to byl člověk, až na ta rudá křídla,“ odvětil vojevůdce Hrath. „Byla mladá, krásná.“</p> <p>Aaath Ulber se nad zprávami zamyslel. Jediní okřídlení lidé, o kterých kdy slyšel, byli wyrmlingští Seccathé − vyšší lordi. Nosili křídla, která byla vyhotovena tak, že to dosud žádný člověk nedokázal, ani by je nemohl zkopírovat. Občas se stávalo, že k nim lidé nějak přišli − buď pobili toho, kdo je měl na sobě, a přizpůsobili si je − ale to se stávalo velmi zřídka, nanejvýš jednou nebo dvakrát za tři generace.</p> <p>Wyrmlingští Seccathé byli vzácní. Patřili mezi ně tři Nesmrtelní rytíři, několik členů císařské rodiny a možná šest kurýrů a špehů, které zaměstnával vládce − byli to zároveň skvělí bojovníci.</p> <p>Kdo mohl zabít Seccatha? přemýšlel Aaath Ulber. Několik takových bojovníků existovalo.</p> <p>„Ta okřídlená žena řekla, jak se jmenuje?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>Vojevůdce Hrath svraštil čelo, soustředil se, rozhlédl se po davu, hledal pomoc. „Toho dne byl ve městě Angdar. Slyšel ten příběh mnohokrát v noci po hospodách od těch, co toho byli svědky, a ví toho víc než já. Řekla ta žena své jméno?“</p> <p>Přistoupil k nim Angdar, rozložitý muž s mastným obličejem. „Nepamatuju se, že by řekla křestní, ale příjmení ano: Borenson. Vím to, protože jsem to jméno mnohokrát slýchával v písních, a napadlo mě, jestli má něco společného s tím velkým válečníkem.“</p> <p>Aaath Ulber přiskočil k Angdarovi: pocítil takovou vděčnost, že muže přátelsky poplácal po zádech. „Moje dcera. Moje dcera je naživu. Kdy se to přihodilo?“</p> <p>„Před polednem, dva dny po splynutí světů.“</p> <p>Myrima zalapala po dechu a začala vzlykat, stejně jako Draken. Aaath Ulber tam stál a chvíli je objímal.</p> <p>„Talon?“ pronesla Myrima. „Ona má křídla? Ale jak to?“</p> <p>Aaath Ulber okamžitě přišel s vysvětlením. Tvář Myrimy se přitom rozjasnila. Zdálo se, jako by z jejích rysů zmizel strach a obavy, a objevila se nepřekonatelná naděje, která se v ní skrývala několik týdnů.</p> <p>„Talon je naživu,“ zaradovala se Myrima. „Nerozmačkalo ji to při splynutí.“</p> <p>Aaath Ulber objímal ženu a syna, ale přitom přemýšlel. Jak si Talon vybojovala křídla Seccathů? Jak se vůbec dozvěděla, jak může jejich křídla získat? Jestliže Fallion odešel do Podzemí, jak se mohl vrátit o dva dny později?</p> <p>Některé odpovědi byly zřejmé. Talon věděla o kopci krvavého kovu v Caer Luciare. Nějak se jí podařilo zabít wyrmlingského Seccatha a někdo jí musel ukázat, jak se křídla používají.</p> <p>Mnoho otázek zůstával o nezodpovězených.</p> <p>„Řekni mi,“ vyptával se Aaath Ulber Angdara, „co říkala moje dcera, jak nejpřesněji můžeš. Jaká slova použila?“</p> <p>Rozložitý válečník se zamyslel a na chvíli se odmlčel. „Přišla pro pomoc,“ řekl. „Varovala vojevůdce Bairna před wyrmlingy stejně jako ostatní a pověděla mu o hoře krvavého kovu. Chtěla pomoc s… osvobozením nějakých lidí z wyrmlingské pevnosti, dvou mužů, které zajali…“</p> <p>„Fallion a Jaz!“ zaradoval se Draken a Aaath Ulberovi poskočilo srdce radostí s nově nalezenou nadějí. Nechtěl dělat ukvapené závěry, ale kdo jiný by to mohl být?</p> <p>Myrima zamumlala: „Wyrmlingové se museli dozvědět o tom, že Fallion spojil světy. Doufejme, že posvátná hrůza, kterou to v nich vyvolává, ho udržuje při životě.“</p> <p>Padesát dní ve wyrmlingském žaláři, zauvažoval Aaath Ulber. Tak dlouho přežije málokdo. Wyrmlingové nebyli laskaví. Ale existovali i takoví, co byli odolní − jako Fallion Orden.</p> <p>Aaath Ulber pohlédl na Angdara. „Jak vojevůdce Bairn odpověděl na žádost mé dcery?“</p> <p>„Zeptal se na polohu hory krvavého kovu. Řekla mu ji a on přikázal lučištníkům, aby po ní stříleli oheň. Podle všeho odletěla pryč nezraněná.“</p> <p>Aaath Ulber dělal všechno pro to, aby odolal náporu berserkerské zuřivosti. „Bairn je pitomec.“</p> <p>„Byl pitomec,“ opravil ho vojevůdce Hrath. „Nedlouho poté, co žena odletěla, začal chystat výpravu do divočiny nad Ravenspellem: chtěl najít tu horu!“</p> <p>„Nad Ravenspellem?“ optal se Aaath Ulber a na tváři se mu objevil podivný úsměv. Chytrá holka. Jeho dcera určitě vojevůdci Bairnovi nedůvěřovala. Poslala ho na honbu − rovnou do tábora nepřítele. „No, předpokládám, že už se nemusím zdržovat s pomstou.“</p> <p>„Nikdo neví, co se stalo pak,“ pokračoval vojevůdce Hrath, „pošetilost přišla Bairna velmi draho. On a jeho lidé se rychle vydali na cestu, ale nikdo už je nikdy nespatřil.</p> <p>Bojím se však, že kopl do vosího hnízda. Temní vznešení se začali na nebi kupit, létali nad hrady v Mystarii, prozrazovali pozice našich vojsk wyrmlingským hordám. Wyrmlingové zaútočili na Dvory Přílivu − použili plenitele a ženisty, aby probourali zdi hradu.</p> <p>Wyrmlingští runovládci zničili zemi ani ne za týden.</p> <p>Naši lidé se vydali na jih. Když tak učinili, nebe zahalila temnota − obrovské vířící mraky barvy kouře z hořícího oleje.</p> <p>Stále se drží na nebi, celá Mystarie je zahalena do věčné noci. Temní vznešení létají tam a zpátky, jediné světlo přichází z blesků, které křižují nebe.</p> <p>Nebesa žehrají a sténají,“ prohlásil Hrath vážně, „země je utrápená. Proto jsem přemýšlel… my všichni jsme si říkali, jak by mohl smrtelník přemoci takovou moc? Proč se tě wyrmlingové bojí?“</p> <p>Aaath Ulber byl skoro přesvědčen, že ví docela přesně proč. Nešlo o jeho zdatnost v boji, bylo to něco, co zjistil už dávno, informace, kterou v sobě bedlivě střežil − a kterou nikdy nikomu nesdělil.</p> <p>„V aréně,“ pokračoval Aaath Ulber, „byl wyrmlingský lord. Chvástal se, že nemůže přijít o život, protože je pod ochranou Krále Země. Slyšeli jste už něco o tom?“</p> <p>Hrath se odklonil od stolu, oči rozšířené překvapením. „Král Země? Wyrmlingský Král Země? Jsi si jistý? Tak to je opravdu strašné!“</p> <p>„To nemůže být pravda,“ vpadla do hovoru Myrima. „Duch Země by moc nikdy nepředal takové zrůdě!“</p> <p>„Je to jisté?“ zeptal se Aaath Ulber. „Duch Země se stará o všechna svá stvoření, o jestřába stejně jako o myš, o hada jako o holubici. Možná jsou wyrmlingové na pokraji vyhubení. Jestli tomu dobře rozumím, tak jsem je vyhubil!“</p> <p>Aaath Ulber rychle uvažoval. To by dávalo smysl. Pokud lidský rod představoval pro wyrmlingy velké nebezpečí, pak by je Duch Země mohl chtít chránit.</p> <p>Avšak Aaath Ulber si nedovedl představit, že by pro wyrmlingy opravdu představoval tak velké nebezpečí… pokud ovšem… Jeho mysl se vrátila zpět k oné skryté informaci. Bylo načase odhalit tajemství, které v sobě skrýval více než deset let.</p> <p>Předklonil se. „Je tady něco, co vám musím říct: šest měsíců předtím, než skonal, Král Země Gaborn Val Orden mě přišel naposledy navštívit. Byl starý a nemocný, objevil se u mých dveří v jasném světle jednoho rána. Strážní u hradní brány přísahali, že jí nevstoupil, že se zhmotnil ze země…“</p> <p>„Pochybuji o tom, že by se zhmotnil,“ ozvala se Myrima. „Správce Země je těžké zahlédnout, pokud nechce, aby si ho někdo všiml.“</p> <p>„V každém případě,“ pokračoval Aaath Ulber, „se zdržel dva dny, a když jsme zůstali mezi čtyřma očima, pověděl mi tajemství, které jsem měl dát na vědomost, až nastane správný čas.</p> <p>Řekl, že existuje způsob, jakým by mohl zabiják přelstít jeho moc. Říkal, že zjistil případy, kdy zemřeli jeho vyvolení − rukou vraha. Cítil jejich blížící se neblahý osud, někdy i týdny dopředu, ale když se to přiblížilo, nemohl na té události nic změnit.</p> <p>Říkal, že jsou to tajné rozkazy lidí, kteří tak chtěli získat moc, a bál se, k čemu by to mohlo vést…“</p> <p>„Jak se to mohlo stát?“ pravil vojevůdce Hrath. „Moc Krále Země a její uchování se staly legendami.“</p> <p>„Pomalý jed,“ odpověděl Aaath Ulber. „Když ho člověk požije, má smrt jistou, ale nemusí se to stát za několik dnů, dokonce ani měsíců poté, co došlo k otravě. Proto Gaborn cítil neodvratný konec hodiny nebo týdny předem, a jak nebezpečí vzrůstalo, doufal, že Duch Země mu poví, jak ho má odvrátit. Ale než si uvědomil, že neexistuje záchrana, vrah už byl dávno pryč.“</p> <p>„Takže,“ otázal se vojevůdce Hrath, „ty navrhuješ, abychom wyrmlingy otrávili.“</p> <p>Aaath Ulber seděl a uvažoval. Přesně to se odehrálo předešlý večer. Nemrtvá odrovnala jednoho z vyvolených Země. Smrtelnou ránu mu však uštědřil mladý Wulfgaard.</p> <p>Pokud zrůda byla pod ochranou Krále Země, pak mu to nebylo nic platné.</p> <p>Nejprve byl znehybněn, pak jednoduše zabit.</p> <p>„Ano,“ souhlasil Aaath Ulber, „jed je jeden způsob, jakým se do toho dá…“</p> <p>Aaath Ulber se rozhlédl po místnosti. Vesničané se připravoval i na útěk, ale uvědomil si, že taková podívaná o to více upoutá pozornost wyrmlingů.</p> <p>„Řekni lidem, aby zůstali ve svých domovech,“ varoval Aaath Ulber vojevůdce Hratha. „Za každou cenu musíme vzbuzovat dojem, že je tady všechno při starém. Předej mi schopnosti a já vesnici ochráním.“</p> <p>„Ale…“ ohradil se Hrath. „Co když se wyrmlingové dozvědí, co jsme provedli, a zaútočí? Nebudeme moci chránit tvé Zasvěcené.“</p> <p>„Ukryjeme je na půdách a ve sklepích, jak to jen půjde.“</p> <p>„A jestli wyrmlingové zaútočí vojenskou silou? Nemáme hradní zdi, abychom je odrazili. Vojenské výbavy máme moc málo.“</p> <p>„Když budu runovládcem s mocnými schopnostmi, pak budu potřebovat jen malý počet vojáků a ochráním vás. Můj štít bude vaší hradební zdí a já vyhraju vaše bitvy.“</p> <p>* * *</p> <p>Aaath Ulber měl stále zakrvácené ruce a oblečení, když v noci přijímal schopnosti. Rain pozorovala, jak vojevůdci Internooku pálí ohromný táborák a jak jeho rudé plameny zabarvují vlasy na obrově hlavě do tmavšího odstínu červené, který zdůrazňoval krvavé cákance na jeho šatech. Ve světle ohně ještě více vystupovaly rohy čnící nad jeho čelem. Aaath Ulber čekal v ulici. Na jeho počest vyvalili sud s pivem a z nějakého tajného místa ve vedlejší vesnici přinášel stařec odkazy.</p> <p>Byly zabaleny do olejem nasáklé kůže a ukryté v sudu od jablečného octa. Kůže páchly dokonce až k místu, kde stála Rain, což byla vzdálenost dobrých čtyřicet stop.</p> <p>„Wyrmlingové vůbec nemají rádi ocet,“ vysvětloval stařec. „Kdyby byly schovány do sudu s pivem, pak může nastat problém. Ale když je dáte do octa, wyrmling si jich ani nevšimne.“</p> <p>Odkazy vyskládal − bylo jich šedesát: překvapivě vysoký počet.</p> <p>A ceremonie mohla začít. Rain nikdy předtím nebyla svědkem předávání schopností. Její otec byl lord, bohatý člověk, ale v době jeho služby se doly v Kartishi zavíraly, takže odkaz nikdy nespatřila.</p> <p>Fascinovaně sledovala celý postup. Za ní se shromáždil velký dav lidí, mohlo jich být pět tisíc. Lidé také dychtivě pozorovali. Někteří přišli jen tak ze zvědavosti, jiní přišli předat své schopnosti. Všichni působili nadšeně a strkali Rain do zad ve snaze získat lepší výhled.</p> <p>Toho večera všichni očekávali velkou podívanou, jako by byl nějaký svátek a měl se konat ohňostroj z Indhopalu.</p> <p>Stařec bral jeden odkaz po druhém a prohlížel si je ve světle plamenů. Byly to tyčky velikostí a tvarem připomínající malé hroty, trochu silnější než nejsilnější drát, délky lidské ruky. Byly vyrobeny z krvavého kovu, barvy o něco tmavší než zrezivělé železo, který na jazyku chutnal jako zaschlá krev.</p> <p>Na špici odkazu byla runa, mystické písmeno, určující vlastnost, kterou Zasvěcenec předá lordovi. Runa byla velikosti nehtu lidského palce, a přestože tvar runy nepřipomínal nic ze života, její forma nepostrádala mocnou auru, pocit oprávněnosti, a vyzývala k porozumění.</p> <p>Každý odkaz byl vyroben z čistého kovu krve, který byl na omak tak měkký, že mohlo dojít k poškození pouhým neohrabaným dotekem nehtu. Během převozu proto mohlo dojít k porušení runy: čaroděj, který je používal, se musel ujistit, že odkaz je bezvadný a bez kazu, jinak by se rituál nepovedl.</p> <p>Proto stařec kontroloval každou runu na odkaze, někdy vzal pilník a lehce dopilovával.</p> <p>Při práci Aaath Ulber vstal a promluvil. Doufal, že si tak získá srdce a souhlas místních lidí.</p> <p>„Nejsem obyčejný člověk,“ zvolal k davu. „Vidíte to už podle mého vzhledu. Co však vidět nemůžete, je skutečnost, že představuji dva lidi, kteří se spojili při splývání světů.“</p> <p>Na to dav zahučel.</p> <p>„O jednom z nich jste už mohli slyšet, protože jsem byl osobním strážcem Krále Země Gaborna Val Ordena, když byl mladý. Byl jsem sirem Borensonem a bojoval jsem po boku Krále Země, když plenitelé odtáhli na Carris. Chránil jsem ho, když na něj Raj Ahten poslal nájemné vrahy, to byl náš král ještě chlapec, stejně tak jsem se staral o jeho syna Falliona Ordena a posledních deset let jsem mu zajišťoval bezpečí v Landesfallenu.</p> <p>Ve službách starého krále Ordena jsem se dopouštěl nečistých činů, které zakrvácely mé ruce a znečistily mé svědomí. Slyšeli jste, že jsem povraždil Zasvěcené Raj Ahtena na hradě Sylvaresta. Zabil jsem více než dva tisíce mužů, žen a dětí. Zabíjel jsem, abych − abych zachránil našeho krále a náš svět.</p> <p>Nevyhýbal jsem se krveprolití. Nesoucítil jsem, ani jsem nevyjádřil soustrast těm, které jsem zabil. Byly to činy, které mě zostudily, ale byly to činy, které jsem nemohl odmítnout udělat.</p> <p>Zabil jsem lidi, se kterými jsem předtím poobědval, s nimiž jsem chodil na lov, které jsem miloval, jako by to byli mí bratři…“</p> <p>To Rain zaujalo. Nebyly to věci, kterými by se člověk chlubil. Bála se Aaath Ulbera, protože se neuměl krotit, pro jeho syrovou brutalitu.</p> <p>„Ale to je pouhá polovina příběhu,“ pokračoval Aaath Ulber, „neboť jak jsem vám říkal, jsem jedno tělo, v němž jsou spojeni dva lidé.</p> <p>Ve stínovém světě, který jste viděli padat z nebes, se jmenuji Aaath Ulber, a náleží mi titul Velkého Berserkera. Byl jsem nejlepším válečníkem mezi muži mého světa, pod mou sekerou a oštěpem zemřely více než dvě stovky wyrmlingů.</p> <p>Sedmkrát jsem se zanořil do hlubin wyrmlingských pevností a jednou jsem byl jediný, kdo se odtamtud dostal.</p> <p>Neříkám vám to proto, abych se před vámi chvástal,“ pokračoval Aaath Ulber, „říkám vám to, abyste věděli následující: hodlám našeho společného nepřítele zabít. Nebudu projevovat soucit, neušetřím jediné dítě.</p> <p>Jsme dva lidé v jedné schránce. Trénoval jsem po celý život a dosáhl jsem dovedností, které nikdo nikdy nespatřil.</p> <p>Jsem nejsilnější ze všech lidí − rychlejší, silnější, lépe připraven.</p> <p>Wyrmlingové se mě bojí, protože jsem nejnebezpečnější žijící člověk. Mluvím jejich jazykem. Znám jejich způsoby. Dostal jsem se do jejich pevností několikrát. Wyrmlingové ode mě nedostanou nic − nic od vás − jen prokletou smrt!</p> <p>Tímto vám přísahám: ti, kdo mi dnes věnují schopnosti, udělí ránu wyrmlingům. Já nezeslábnu, ani neustoupím. Smrt všem wyrmlingům!“</p> <p>Na to obyvatelé Ox Portu zajásali, pozvedli zbraně a ozvaly se válečné pokřiky. Některé ženy se daly do pláče, zatímco pivo všude teklo proudem a muži zvedali poháry k přípitku.</p> <p>Není lepší způsob Jak získat schopnosti, říkala si Rain, než od opilých barbarů.</p> <p>Jakmile Aaath Ulber skončil, stařec pozvedl dokončený odkaz a zvolal jeho jméno. „Svalová hmota? Kdo našemu zastánci věnuje svalovou hmotu?“</p> <p>„Copak ještě nějakou svalovou hmotu potřebuje?“ vykřikl jeden válečník a ostatní se dali do smíchu.</p> <p>„Jsem silný,“ souhlasil Aaath Ulber, „ale budu čelit wyrmlingským runovládcům, kteří jsou ještě silnější. Potřebuji sto schopností svalové hmoty, o nic méně! A potřebuji je dnes v noci: musím očistit tento ostrov od wyrmlingských nepřátel!“</p> <p>„Hurá!“ zajásali lidé a z davu vystoupil obrovský barbar: byl nedočkavý, chtěl být první.</p> <p>Stařec ho povzbuzoval a zvolal: „Buď požehnán! Buď požehnán. Nechť tě všichni Radostní ochraňují a Vznešení stráží tvůj život!“ Poklepal barbara po rameni a rituál začal.</p> <p>Bylo zřejmé, že stařec není příliš zběhlý v předávání schopností. Ruce se mu třásly, začal zpívat, chvěla se také tyčka. Možná někdy dávno mohl sloužit jako pomahač nějakému vojevůdci, mágovi, který se specializoval na předávání schopností. Odkazy se však v posledních letech stávaly stále větší vzácností. Nyní zavřel oči a začal zpívat melodii beze slov. Zněla nervózně a nepěkně.</p> <p>Nebyla to opravdová slova, ale opakované zvuky − úpění, hučení zpestřované ostrými výkřiky. V jeho písni bylo něco jako melodie, která však působila nespoutané jako vítr prohánějící se horskými údolími.</p> <p>Rain se v písni ztrácela. Byla tak fascinovaná, jako by se zpěv stal součástí jí samotné, jako by jí proudil v krvi.</p> <p>Když se jí poddala úplně, probral ji pach pálícího se masa. Starý pomahač zvedl odkaz a přitiskl ho barbarovi na obnaženou hruď, a během zpěvu se kov rozpálil do běla.</p> <p>Chlupy se vznítily a kůže propálila. Barbarova tvář byla tvrdá, kamenná, oči zíraly nepřítomně. Poklekl a zadíval se na Aaath Ulbera, mezitím co pomahač mu rozpáleným kovem vypaloval značku. Po čele Zasvěcence stékal pot, čelist se mu chvěla bolestí, ale nevydal ze sebe žádný zvuk.</p> <p>Pak pomahač odtančil se zdviženým rozpáleným kovem. Odkaz přitom za sebou nechával bílou stopu ve tmě, červa bledého bílého světla, které viselo ve vzduchu, jako by bylo vyřezáno ze dřeva.</p> <p>Děti křičely „Jééé!“ a žasly.</p> <p>Pomahač zamával odkazem ve vzduchu. Vytvářel spletité uzly bílého světla připomínajícího obrovské lano. Jeden konec lana byl ukotven v barbarově hrudi, druhý zářil na špici odkazu. Pomahač si prohlížel bílou stopu, ze všech stran na ni zíral, a nakonec odnesl tyčku k Aaath Ulberovi.</p> <p>Obr odhalil hruď plnou jizev − byla to stará zranění z bitev, a také doteky odkazů.</p> <p>Pomahač přitiskl kovovou tyčku k prsům Aaath Ulbera a v té chvíli se stopa bílého světla, která ty dva spojovala, rozpadla. Světelný červ na hrudi barbara vystřelil jako šíp a se svištěním se řítil k Aaath Ulberovi. Zasáhl odkaz, který se proměnil v prach a zmizel, a na malou chvíli to vypadalo, že se světlo rozzářilo v jeho hrudi. Na jeho kůži se objevil bílý záhyb ve tvaru runy a vzduch naplnil štiplavý pach spálených chlupů a příjemná vůně pečené kůže, připomínající grilované vepřové.</p> <p>Říká se, že přijetí schopnosti, jakékoliv schopnosti, způsobuje přijímajícímu lordovi vrcholně příjemné pocity. Aaath Ulber obrátil oči v sloup, jako by měl omdlít blahem.</p> <p>Hlava se mu kymácela a málem ztratil vědomí.</p> <p>Avšak osud toho, kdo předává schopnost, není tak jistý. Předávání schopnosti způsobuje takové utrpení, že se to nedá popsat. Ženy tvrdí, že porodní bolesti vedle toho blednou, a Zasvěcenec předávající svou schopnost téměř pokaždé skučí bolestí, někdy vzlyká celé hodiny.</p> <p>Avšak tento rozložitý barbar nekřičel, dokonce ani nenaříkal. Jen klidně seděl, na čele se mu rozprskávaly perličky potu, až nakonec přes veškeré úsilí omdlel.</p> <p>Síla ho zcela opustil a.</p> <p>Následovala napínavá chvíle, všichni se dívali, jestli barbar ještě dýchá. Velmi často muž, který předal svou sílu, s ní přišel o víc: přišel o život. Když ho opustila síla, jeho srdce bylo tak slabé, že přestalo bít, nebo plíce neměly dost energie, aby mohl dýchat.</p> <p>Barbar ležel na zemi, dýchal pravidelně, dokonce dokázal zvednout paže, jako by se chtěl plížit. Překulil se na břicho a zasmál se: „Jsem slabý jako mimino!“</p> <p>Vtom kolem propukl jásot: když totiž mohl mluvit, pak jistě přežije.</p> <p>Tak začal ceremoniál předávání schopností. Vedli ti, kteří nabízeli větší schopnosti. Byly to svalová hmota, půvab, důvtip, výdrž, jejichž předávání bylo nebezpečnou záležitostí. Člověk, který předal příliš mnoho výdrže, byl náchylný k horečkám, jež se přehnaly vesnicí. Ti, kteří se vzdali půvabu, často trpěli křečemi; jejich svaly se nemohly uvolnit, takže se někdy udusili z nedostatku vzduchu, nebo trpěli hladem. Dokonce i ti, kteří předávali důvtip, mohli zemřít, protože v první chvíli po předání schopnosti lidské srdce mohlo zapomenout, jak má bít.</p> <p>A tak odvážní muži a ženy přicházeli, aby nabídli své schopnosti, a s každým úspěšným převodem se prohlubovala oslava toho, že stařec věděl, jak má dovednosti předávat, aniž by přitom Zasvěcence zabil.</p> <p>Rain si všimla mladé ženy u táboráku, která mazala jednoho ze zraněných válečníků z arény hojivou mastí. Rain šla a půjčila si ji od ní. Balzám voněl po bylinách. Vydala se za Drakenem.</p> <p>Opatrně mu navrstvila mast na ucho, kde mu ho únosce utrhl. Když se ho dotkla, Draken sebou netrhl, ani se neodtáhl. Místo toho se k ní naklonil a vychutnával si její přítomnost, i když ho to stálo bolest.</p> <p>Škádlila ho: „Vy, Borensonovi, s divnou dírou na místě, kde by mělo být ucho! Doufám, že naše děti tuhle vlastnost nezdědí.“</p> <p>Draken se na ni usmál, oči se mu leskly, a stáhl ji k sobě, aby ji mohl obejmout. Rozhlédl se. Všichni viseli pohledem na Aaath Ulberovi. Stáhl Rain do tmy ve stínech mezi domy a vášnivěji políbil.</p> <p>Během týdnů na lodi nebylo nikde místo, kde by mohli být sami, takže se neodvažovali ani se políbit. Teď si to vynahrazoval.</p> <p>Líbal ji na rty, na tváře, tiskl ji k sobě tak těsně, až sotva popadala dech. Nakonec jí stáhl vlasy dozadu a zadíval se na ni v bledém světle hvězd.</p> <p>„Jsem rád, že ti wyrmlingové neutrhli ucho,“ řekl. „Toužil jsem po tom, až ti ho budu moci líbat.“</p> <p>Sklonil se, okusoval jí ucho, a to v ní probudilo vášeň. Objímal ji a celé jeho tělo se vinulo k jejímu. Na prsou cítila jeho silnou hruď, toužila vyběhnout do lesů, do stínů, kde budou spolu sami.</p> <p>Věděla však, že ještě nenastal správný čas. Chtěla pořádnou svatbu s rodinou a přáteli, aby se stali svědky jejich spojení. Po chvíli se přikradli nazpět k ceremoniálu.</p> <p>Uviděli Myrimu, na tváři měla kamenný výraz. Tvářila se, jako by ji něco kouslo.</p> <p>„Mluvil jsi se svou matkou?“ vyptávala se Rain. Chtěla zjistit, co se děje.</p> <p>„Ne,“ odpověděl Draken a pevněji držel za ruku. „Proč?“</p> <p>„Vypadá tak smutně,“ pronesla Rain, a pak najednou pochopila proč. Aaath Ulber přijímal schopnosti metabolismu, které ho zabijí. Nestane se to hned, ale ukrátí to jeho život o desítky let.</p> <p>„Tvůj otec se zabíjí,“ poznamenala Rain. „Obětuje se, a ani nepožádal tvou matku o souhlas… nepromluvil ani s tebou nebo se Sage.“</p> <p>Draken byl chvíli zticha. „Teď má ještě jednu rodinu. Hádám, že jejich potřeby jsou větší než naše.“ Draken si povzdechl. „Obětuje se pro obě svoje rodiny.“</p> <p>Rain se kousla do rtu. Vyděsilo ji, jaké oběti si tento systém magie žádá. Před chvílí se bála, že by mohl během rituálu zemřít některý ze Zasvěcenců, a cítila úlevu, když viděla, že přežil. Ale nyní si uvědomila, že obětí dnešní noci je Aaath Ulber.</p> <p>Zemře na svá zranění, i kdyby ho nezabili wyrmlingové. Nic ho nemohlo zachránit.</p> <p>Aaath Ulber se během noci stával stále mocnějším, také jeho vzhled se nepatrně měnil.</p> <p>Se třemi schopnostmi důvtipu v jeho očích zazářilo nové světlo, posedlost vnímání. Učil by se teď mnohem rychleji a nezapomene nic, co kdy uvidí nebo uslyší.</p> <p>Když přijal schopnosti svalové hmoty, záda se mu narovnala a svůj velký objem nyní nosil snadněji.</p> <p>Jakmile přijal schopnosti výdrže, modřiny a škrábance na tváři se začaly hojit během hodin, a i přes temnotu noci působil zářivějším dojmem.</p> <p>Se třemi schopnostmi půvabu byl hbitější, pohyboval se s grácií tanečníka.</p> <p>Dvě schopnosti krásy způsobily, že vypadal mladší a byl hezčí, dokonce i jizvy mu jaksi slušely, vyzařoval nový pocit jistoty, ten druh odvahy, který nabádal ostatní, aby ho následovali.</p> <p>Se schopností hlasu byl jeho tón hlubší a jemnější, takže ostatní ochotněji přijímali jeho rady.</p> <p>Po přijetí metabolických schopností se jeho tělo zrychlilo stejně jako dech, tón hlasu se zvýšil. S desetinásobným metabolismem bude schopen běžet sto mil za hodinu, možná více. S dvaceti schopnostmi zvládne běh pod vodou.</p> <p>Ale ne všechny dovednosti, které přijal toho večera, způsobovaly viditelnou změnu. Někteří předávali schopnosti, které zůstávaly skryté.</p> <p>Vojevůdce Hrath se vzdal schopnosti čichu, které získal do psů, aby Aaath Ulber mohl sledovat stopu wyrmlingů a aby vnímal přítomnost každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti.</p> <p>Schopnosti zraku mu umožňovaly vidět lépe než sova, takže mohl pozorovat protivníka na míle daleko, dokonce i ve tmě.</p> <p>Několik schopností sluchu mu poskytovalo možnosti drozda, takže by zaslechl volání o pomoc i z velké vzdálenosti.</p> <p>Noc pokračovala, barbaři předávali Aaath Ulberovi schopnosti jeden po druhém, jak to jen starý pomahač zvládal, až mu předal všech šedesát.</p> <p>Barbaři z Internooku proměnili Aaath Ulbera ve zbraň z masa a kostí. Doufali, že ho namíří jako šíp přímo do srdce nepřítele, ale Rain myslela jen na to, jak často se směr šípu odkloní od cíle.</p> <p>Zasvěcenci byli okamžitě odsunuti na tajná místa, protože podaří-li se wyrmlingům najít Zasvěcence a zabít ho, kouzelné spojení mezi Aaath Ulberem a Zasvěceným se přetrhne a Aaath Ulber ztratí schopnost, kterou tak zoufale potřebuje.</p> <p>Proto některé naložili na vozy a odvezli, jiné odvedli do doků a naložili na lodě. Někteří se belhali zpět domů, nebo se vydávali do divočiny, aby se ukryli tam.</p> <p>Během noci se Draken vydával na moře, aby si promluvil se Sage. S prvním světlem úsvitu ji přivedl do vesnice.</p> <p>Sage vystoupila z lodi a vkročila na pevninu. Hleděla na stromy a bahno, vdechovala vůni lesů rostoucích za vesnicí. Dotek země ji oživil, zlepšil jí náladu. Byla ráda, že je zpátky na souši.</p> <p>S postupujícím dnem vyslali kurýry na východ i na západ podél pobřeží, kteří nesli zprávy s varováním vojevůdce Hratha. „Dávejte si pozor na to, s kým mluvíte. Mezi zaměstnanci wyrmlingů jsou špehové. Řekněte starostovi každé vesnice a města, co se událo, a žádejte je o pomoc. Ale zatím ať neorganizují otevřené povstání proti wyrmlingům. Nechceme je znepokojovat. Spíše potřebujeme další odkazy, a aby každý lord každé vesnice vyslal svého šampióna, který se k nám přidá. Sejdeme se zítra za úsvitu!“</p> <p>Rain se zachvělo srdce při těch zprávách, dění sledovala s úzkostí. Barbaři z Internooku pro ni vždycky byli nepřátelé, ale nyní doufala, že uspějí.</p> <p>Pro případ, že by do vesnice měla dorazit wyrmlingská hlídka, vojevůdce Hrath rozestavěl mladé muže na stráž, aby tajně sledovali příchozí. Pracovali ve stodolách a na polích podél cest, měli rozkaz zahvízdat určitou písničku, kdyby se někde objevil wyrmling.</p> <p>Odkazy došly a na nebi zazářilo svítání. Dav se rozcházel, slunce se vyhouplo nad horizont v rudězlatém hávu a v doprovodu modrých mraků lemovaných barvou roztavené mědi.</p> <p>Starý pomahač byl vyčerpaný, zralý do postele, ale Aaath Ulber ho pověřil posledním úkolem. Vyhrnul si jednu nohavici a objevil se šrám, červený a zjizvený věkem. Byla to runa, jakou ještě Rain nikdy neviděla.</p> <p>„Až dostaneme další odkazy, mohl bys vyrobit pár takových?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>Starý pomahač poklekl a zadíval se na šrám. Nervózně se začal třást, byl radostí bez sebe. „Je to to, co si myslím?“</p> <p>„Ano,“ odvětil Aaath Ulber. „Dostal jsem ho v Inkarře, když jsem byl mladý. Je to, můj příteli, legendární runa vůle.“</p> <p>Rain se na ni zadívala. Byl to zvláštní symbol, který jí připomínal kresbu bodláku: od středu trčely četné hroty.</p> <p>Runa vůle, říkalo se, znásobuje většinu lidských schopností. Člověk se s její pomocí stává silnějším, rychlejším a urputnějším v boji.</p> <p>Ale jak může prospět Aaath Ulberovi, říkala si, berserkerovi, který v bitvě ztrácí vědomí a stává se šíleným z touhy po krvi?</p> <p>Vtom se ozval výkřik. „Leviatané! Leviatané v zálivu!“</p> <p>Celá vesnice zajásala. Ozval se ohromující zvuk válečných rohů. Vesnice se jako jeden muž otočila a všichni běželi dolů po dlážděných ulicích.</p> <p>Ve vodě se svíjely desítky velikých hadů. Vířili hladinu a jejich stříbrné šupiny se leskly v ranním slunci, tu a tam měli po těle nalepené vilejše. Obrovští samci plavali s hřbetní ploutví nad hladinou a v jejich vlnitém pohybu se prsní část jejich těla zvedala šest stop nad mořské vlny.</p> <p>Před hejnem leviatanů se mihotaly ryby − velké reje řítící se na mělčinu. Jak se přiblížily k rybí pasti, mačkaly se jedna na druhou. Shromáždila se tu tučná hejna kajmanek a okounů. Ploutvemi čeřili vodu do běla. Vyskakovali do vzduchu, snažili se dostat do pasti, a jako vždy, ani ne dvě stě stop od pobřeží se leviatané zlověstně otočili, a trhali a skákali, jak pojídali nejtučnější úlovky.</p> <p>Vojevůdce Hrath pozoroval celou podívanou, zářil a poplácal Aaath Ulbera po zádech. „Přinesl jsi naší vesnici velké štěstí! Tolik leviatanů jsme neviděli už mnoho let!“</p> <p>Rain napadlo, jak dlouho tohle štěstí vydrží.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>24</strong>ZOUFALÝ PLÁN</p> <p><emphasis>Střez se plánování ze zoufalství, neboť když tak učiníš, jen nahráváš svému nepříteli. Je mnohem lepší uvažovat dopředu, přinutit protivníka, aby on snoval zoufalé plány.</emphasis></p> <p><emphasis>− učitel Waggit</emphasis></p> <p>„Vážně chceš zaútočit na wyrmlingy?“ zeptal se toho rána Draken otce. „Tedy, tu nemrtvou, co ti pomohla, je to tak?“</p> <p>„Nebudu šetřit wyrmlingský přízrak,“ vysvětloval Aaath Ulber Drakenovi. „Pomohla nám ze svých důvodů, mě se to netýká. Když si chce ze mě dělat svého pěšáka, o to spíš bych se jí rád zbavil. Zničím ji společně se všemi jejími lidmi.“</p> <p>Draken se zachvěl. Doba svítání byla jiskrná a chladná, rána tu byla mnohem chladnější než doma v Landesfallenu ve stejnou roční dobu. Ucítil ve vzduchu závan mrazu a kruté zimy. Slunce se sklánělo nad vesnicí, vytvářelo modré stíny, a ohně na vaření v obytných domech se v těžkém vzduchu držely při zemi.</p> <p>Muži seděli ve stínu verandy patřící k hospodě, všude kolem pražilo ranní slunce. Starý vojevůdce Hrath byl, jak se zdálo, hlavou vesnice, ale kvůli plánování válečných akcí předal velkou část svých pravomocí Wulfgaardovi.</p> <p>Mladík přinesl mapu nakreslenou na těžký pergamen. Mapa vznikla asi před padesáti lety, pergamen byl starý a ošoupaný, ale byly na ní uhlem zaznamenány nové značky a krátké poznámky.</p> <p>Mapa představovala ostrov Internook s jeho členitým pobřežím a zamrzlou tundrou. Nejpodstatnější však byly informace týkající se měst. Každé město nebo vesnice bylo zaznačeno kroužkem a vedle něj číslo znamenající počet wyrmlingských vojáků určených ke střežení daného sídla.</p> <p>Navíc červené značky ukazovaly, kde měly wyrmlingské hlídky základnu.</p> <p>„Ne všechna čísla jsou přesná,“ omlouval se Wulfgaard. „Mám zprávy z mnoha měst podél pobřeží i od vzdálenějších vesnic, ale v některých případech se jedná o odhady. Dá se to určit, když víme, kolik velkých rodinných domů se na každém místě nachází. Jeden wyrmling přijde asi na sto našich obyvatel.“</p> <p>Mapa byla vskutku odrazem vysoké inteligence. Draken byl stejně jako Aaath Ulber ohromen.</p> <p>Přesto Drakena zaráželo, jak je možné, že je jeden jediný muž přesvědčen o tom, že zachrání ostrov, když podle všeho tu byla jedna obec vedle druhé. Lovení wyrmlingů v každé oblasti zabere týdny, nebo dokonce měsíce. Navíc ať už začne Aaath Ulber svůj útok odkudkoliv, wyrmlingové ho obklíčí.</p> <p>Avšak Aaath Ulber položil prst na tmavou skvrnu asi osmdesát mil na jih − na wyrmlingskou pevnost.</p> <p>„Tady,“ prohlásil Aaath Ulber, „tohle je kořist. Tam musíme zaútočit.“</p> <p>Po ulici proběhly děti nesoucí kbelíky. Aaath Ulber držel mapu na klíně a pořádně si přihnul z velkého poháru.</p> <p>Draken přemítal nad tím, kolik velkých bitev bylo plánováno na hospodských verandách.</p> <p>Vesnice ožila. Rybáři byli v přístavišti se sítěmi a harpunami a sklízeli tučné úlovky okounů. Ženy pracovaly s noži a děti nakládaly filety do solného roztoku. Celá vesnice se vrhla na tu úrodu, ozýval se zpěv a veselí.</p> <p>Nad střechou kupcova domu na protější straně ulice se vznesla vrána a posadila se na větrnou korouhev z černého železa. Vojevůdce Hrath se na ni podíval a zašklebil se. Vrána seděla na svém bidýlku čelem k odpolednímu větru, který jí jen zlehka čechral peří.</p> <p>Aaath Ulber si prohlížel mapu. „Wyrmlingská pevnost,“ optal se Wulfgaarda, „našel jsi tajný vchod?“</p> <p>„Tajný vchod?“ opáčil Wulfgaard. „Žádný tam není. Jenom jeden vchod a východ.“</p> <p>„Wyrmlingové mají vždycky tajný vchod,“ vysvětloval Aaath Ulber, „někdy víc než jeden. Wyrmlingské doupě je jako mraveniště. Musí se větrat. Takže někde existuje druhý vchod. Bude dost velký na to, aby jím prošel wyrmling, takže bude mít na výšku čtyři nebo pět stop. Tajný vchod nebude na dohled od hlavního vchodu, ani ve vyšší úrovni. Většinou bývá na vzdáleném konci kopce − ne méně než dvě míle od hlavního vchodu, ale často je ve vzdálenosti deseti mil a dále.“</p> <p>„Ničeho takového jsme si nevšimli,“ odvětil Wulfgaard. „Ani stopy.“</p> <p>„Tak ho najdu já,“ pravil Aaath Ulber. „Wyrmlingové ho budou mít dobře ukrytý. Může být zakryt kamením nebo keřem. Když však sleduješ stopy wyrmlingů…“</p> <p>Aaath Ulber ukázal na tři velké kopce na západ od wyrmlingské pevnosti. „Podívám se za nejvyšší horu. Tam by to mohlo být.“</p> <p>„Rád bych šel s tebou, jestli můžu,“ nabídl se Wulfgaard.</p> <p>Aaath Ulber pohlédl na vojevůdce Hratha, aby zjistil, co si o tom myslí.</p> <p>Vojevůdce pokrčil rameny. „Wulfgaard se umí pěkně rozparádit.“</p> <p>Aaath Ulber ukázal paží směrem od východu na západ ostrova. „Máme stovky mil pobřeží − a víme, kde jsou wyrmlingové ve vnitrozemí umístěni. Nemůžeme se do toho pustit…“ zamračil se, soustředěně uvažoval.</p> <p>„Proč nemůžeme?“ vyptával se Wulfgaard.</p> <p>„Varovalo by to wyrmlingy v pevnosti,“ vysvětloval Aaath Ulber. „Pokaždé, když zabijeme wyrmlinga, osvobodíme tím pár Zasvěcených. Ti, kteří mrtvým wyrmlingům věnovali metabolismus, se proberou z dřímoty, slepí začnou vidět. Wyrmlingové si toho brzy všimnou, pomstí se, a potáhnou do bitvy.“</p> <p>Jak se zdálo, tahle skutečnost Wulfgaardovi nedošla.</p> <p>„Co je důležitější,“ pokračoval Aaath Ulber, „zabitím wyrmlinga ohrozíme Zasvěcené.“</p> <p>„Jak to?“ zeptal se vojevůdce Hrath.</p> <p>„Co myslíš, že wyrmlingové udělají se Zasvěceným, který se uzdraví?“ naznačoval Aaath Ulber. „Člověk nemůže předat schopnost podruhé, takže jako Zasvěcení jsou k ničemu. Možná by je mohli použít jako otroky − ale neexistuje nic, co by člověk dokázal a wyrmling ne. Otrok není skoro k ničemu. Jenže wyrmlingům chutná lidské maso. Pochybuji, že by se někdo, kdo se uzdraví ve wyrmlingských kobkách, někdy ještě nadechl čerstvého vzduchu.“</p> <p>Wulfgaard zbledl strachy. „Takže nemůžeme wyrmlingy prostě pobít,“ řekl. „I kdybychom chtěli, nemůžeme se proti nim postavit bez…“</p> <p>„Obětování všech životů, každého muže, ženy a dítěte, které dosud zajali,“ potvrdil Aaath Ulber.</p> <p>Hrathovi se zachvěla víčka a pohlédl na Aaath Ulbera. „Pak nám tedy zbývá jediné,“ navrhoval. „Sami budeme muset Zasvěcené zabít, obrat wyrmlingy o jejich schopnosti. Když tak učiníme, budou wyrmlingové oslepení slunečním světlem, pomalí jako želvy, vrhne se na ně obrovská početní převaha. Tak bychom je mohli dostat − dokonce by je zvládli i naši starci.“</p> <p>Wulfgaard popadl mapu a mrštil jí na zem. „Ne!“</p> <p>Draken vzhlédl k Aaath Ulberovi. Jako sir Borenson zabíjel Zasvěcené už kdysi, vraždil je, až po schodech věže Zasvěcených na hradě Sylvaresta stékala krev. Dodnes se o tom zpívají písně.</p> <p>Aaath Ulber zavrtěl hlavou a zabručel: „A kdo tady mluví o obětování životů vašich lidí? Podle umírněného odhadu mají tady na ostrově wyrmlingové asi dvacet tisíc vojáků. Každý z nich má nejméně dvě schopnosti. Wyrmlingové museli stáhnout do toho svého brlohu nejméně čtyřicet nebo padesát tisíc vašich lidí.“</p> <p>„Spíš čtvrt miliónu,“ poznamenal Wulfgaard.</p> <p>„U všech Mocností!“ zaklel Aaath Ulber.</p> <p>To číslo bylo šokující. Napovídalo, jaké jsou počty vojáků skrývajících se v podzemí.</p> <p>Aaath Ulber nikdy nevstoupil do wyrmlingské pevnosti takové velikosti. Napadlo ho, zda je vůbec možné zbavit se těch zrůd na takovém místě, a s tak malými zdroji, jaké měl k dispozici.</p> <p>Rugassa by byla proti tomu jen zkušební jízda. Měl by šanci probádat wyrmlingské doupě, prostudovat jejich obranu a dozvědět se něco víc o nepříteli.</p> <p>Aaath Ulber se přeptal: „Čtvrt miliónu? Jsi si jistý?“</p> <p>„Dozvěděl jsem se počty lidí z padesáti měst a vesnic,“ řekl Wulfgaard. „Jestli jsou mé odhady správné, pak je to minimálně čtvrtmilionu.“</p> <p>„Nemohli takovému množství lidí vzít schopnosti,“ opáčil Aaath Ulber. „Museli by mít nejméně čtyři tucty pomahačů, kteří by pracovali dnem i nocí, aby předali tolik schopností.“</p> <p>Jestli ovšem nebyli schopnostmi obdařeni také pomahači, uvědomil si Aaath Ulber.</p> <p>Uvažoval. Kolik pomahačů by wyrmlingové mohli mít? Kolik je wyrmlingů v pevnosti? Jestliže má každý bojovník dvě nebo tři schopnosti, znamená to, že disponují více než sto tisíci válečníků?</p> <p>Takový počet se zdál být příliš vysoký.</p> <p>Možná wyrmlingové lidi jen sbírají, nebo jen zabíjejí, protože představují nebezpečí.</p> <p>Ozvala se Myrima. „Wyrmlingové si mohou lidi držet v zajetí, dokud nebudou mít dost času na odebrání jejich schopností.“</p> <p>To dává smysl, pomyslel si Aaath Ulber. Tím by zabili dvě mouchy jednou ranou: wyrmlingové pochytají ty, kteří by chtěli zorganizovat povstání, a přitom si zajišťují zásoby Zasvěcených.</p> <p>Avšak sběr tolika schopností vyžaduje odkazy. Mají wyrmlingové tolik krvavého kovu?</p> <p>Aaath Ulber zvažoval situaci. Možná dolují někde na Severu, ale spíše se zdá, že spoléhají na lodní dodávky z Rugassy.</p> <p>Při té úvaze mu po zádech přejel mráz. „Kdyby se nám podařilo získat jejich odkazy…“</p> <p>Najednou se obavy o wyrmlingské Zasvěcené přesunuly v Ulberově hlavě na vedlejší kolej. Byly tady jiné neodkladné úkoly.</p> <p>Aaath Ulber ukázal na mapu. „Přišel jsem, abych zachraňoval lidské životy, ne abych je bral. Já vidím jen jeden způsob, jak Zasvěcené zachránit. Budu se muset vypravit dolů a zabít jejich strážné, pak se tunely dostat nahoru, a cestou pobiju co nejvíce dalších wyrmlingů.“</p> <p>Draken se nad plánem zamyslel. To by znamenalo, že na povrchu zůstane dvacet tisíc wyrmlingů se schopnostmi, jimž budou muset čelit silní bojovníci.</p> <p>„Budeme potřebovat šampióny,“ dodával Aaath Ulber. Nebude snadné získat od těchto lidí další schopnosti, ale budou se muset obětovat. Prohledají okolní vesnice a farmy, aby sehnali potřebné Zasvěcené. „Budu chtít silné muže, každého se stovkou schopností, abychom vyhladili wyrmlingské runovládce z povrchu zemského. Odhaduji, že každý bude muset mít aspoň dvacet metabolických schopností. Také potřebuji muže, kteří se se mnou vydají do podzemí a budou hlídat wyrmlingské odkazy a Zasvěcené, aktéři mi pomohou zajistit, že neunikne jediný wyrmling…“</p> <p>Draken doufal, že bude jedním z těch, kteří obdrží schopnosti. Trénoval s otcem zabíjení wyrmlingů několik týdnů. Otec Drakena připravoval náboj od jeho dětství.</p> <p>Vojevůdce Hrath seděl a mračil se: přemýšlel nad plánem. „To je nebezpečné,“ zamumlal. „Jestli se wyrmlingové na povrchu dozvědí, co děláš…“</p> <p>„Vyhladí celá města,“ prohlásil Aaath Ulber. „Oni vyplení města, a není toho mnoho, co proti tomu můžeme udělat. Ale pokud mají wyrmlingové k dispozici tolik odkazů, kolik se obávám, nemáme čas na lepší plán. Každou chvílí, kterou zaváháme, se stávají silnějšími.“</p> <p>Hrath zavrtěl šedivou hlavou. „Plán je dobrý, když má velké šance na úspěch…“</p> <p>Samozřejmě měl pravdu. Aaath Ulber dostal jiný nápad.</p> <p>„Jestli jsou mé odhady správné,“ prohlásil Aaath Ulber, „pak nejsilnější wyrmlingové jsou nyní dole v podzemí a věnují se páření. Wyrmlingy to spíše obtěžuje, ale v tomto ročním období se z plemenného wyrmlingského samce stává jelen v říji. Nateče mu krk, oči se zbarví krví a mysl má poblouzněnou. Samci mezi sebou bojují o právo spáření se s některou ze samic, i když na tu čest čeká stovka samiček.</p> <p>Jsou-li v takovém stavu, budu schopen pozabíjet ty největší lordy. Což znamená, že na povrchu budou většinou nejslabší jedinci, zmetci.“</p> <p>Vojevůdce Hrath zavrtěl hlavou. „A co když se mýlíš?“</p> <p>„Tak možná všichni zemřeme,“ reagoval Aaath Ulber, aby objasnil situaci. „Ale je fakt, že nás to všechny jednou čeká.“</p> <p>Pozvedl pohár k přípitku a od srdce se zasmál. Barbaři z Internooku byli násilničtí, když šli do války. Hrath zvedl svůj korbel stejně jako Wulfgaard a všichni muži provolávali slávu.</p> <p>„Takže doufáš,“ pokračoval Hrath, „že se ti podaří zabít všechny wyrmlingy v té díře?“ Starý vojevůdce se neubránil pochybovačnému tónu. Nezdálo se mu pravděpodobné, že by jeden muž mohl zabít desítky tisíc. I mocný runovládce se muže dopustit omylu. Dokonce Raj Ahten podlehl slabším.</p> <p>„Ano,“ doznal Aaath Ulber. Obr vstal, vykračoval si tam a zpátky a hluboce se zamyslel.</p> <p>Myrima ho pozorovala pronikavým pohledem. „Včetně jejich dětí?“</p> <p>„Každý lev vyrůstá ze lvíčete,“ podotkl Aaath Ulber. „Nemůžu je nechat naživu.“</p> <p>„Jsou wyrmlingové lvi?“ optala se Myrima. „Jednou jsi říkal, že možná pocházejí ze stejného druhu jako lidé − jako ty nebo já.“</p> <p>„Nemají lásku ani smysl pro čest.“</p> <p>„Povraždíš děti v kolébkách?“ vyptávala se Myrima dál. Drakenovi se stáhlo hrdlo. „Nebo roztříštíš hlavy jejich batolat? Chceš nás chránit, a to je v pořádku,“ naléhala Myrima. „Kde však končí ochrana a začíná pomsta? Kde se čest střetává s podlostí?“</p> <p>Aaath Ulber stál a přemýšlel. Na obličeji se mu rozhostil výraz odporu. Je lodí, která přišla o kotviště, pomyslel si Draken.</p> <p>Aaath Ulber hledal pohledem pomoc u vojevůdce Hratha. Vojevůdce pokrčil rameny.</p> <p>„Nemluvňata a děti nech být,“ radil Hrath, „každé dítě menší dospělého muže. Třeba se nějací obyvatelé Internooku o ně postarají.“</p> <p>Aaath Ulber si oddechl. „Dobrá, děti ušetřím, to mohu − a rád. Ale doufám, že nebudu muset všechno zabíjení provádět čepelí. Wyrmlingové jsou často ve svých norách vybaveni kouřovými a vodními pastmi. Doufám, že se mi proti nim podaří použít jejich vlastní ďábelské léčky.“</p> <p>„Hlavně to bude práce s mečem,“ souhlasil Hrath.</p> <p>Vyrovnaným hlasem se ozval Wulfgaard: „Chci být jedním z těch, co budou střežit naše lidi v podzemí! Mezi Zasvěcenými bude moje snoubenka.“</p> <p>Aaath Ulber se otočil na patě: „Jestliže budou naši válečníci tam dole pobiti, je ti jasné, že nemůžeš Zasvěcené nechat naživu. Náš nouzový plán bude takový, že je všechny zabijeme, abychom sebrali wyrmlingům jejich výhodu. Dokážeš to?“</p> <p>Wulfgaard ztěžka polkl a svěsil hlavu. „Zabiju je všechny až na jednoho,“ zaprotestoval.</p> <p>Aaath Ulber ho probodával pohledem a zašeptal: „To nestačí.“</p> <p>Drakena napadl o: Dokázal bych to já?</p> <p>Chladný rozum mu napovídal, že by toho měl být schopen.</p> <p>Kéž by se těm lidem nic nestalo, říkal si pro sebe, ale ani je neznám. Já bych se nestaral o žádného z nich, neušetřil bych jediného. Muž, který věnuje schopnost mému nepříteli, je mým nepřítelem, a jeho život je ztracen. Každý muž, žena a dítě tam dole to ví.</p> <p>„Možná bych měl hlídat Zasvěcené já,“ navrhl Draken.</p> <p>Obr Aaath Ulber se přísně zadíval na Drakena, mračil se a přemýšlel.</p> <p>„Ten chlapec uvažuje správně,“ přidal se vojevůdce Hrath. „Bude lépe, když to tam dole ohlídá někdo cizí, žádná lítost mu nebude svazovat ruce.“</p> <p>„Drakene, ty tam nepůjdeš,“ protestovala Rain. „Nemůžeš mě tu nechat. Musíš dodržet svůj slib.“</p> <p>Samozřejmě měla pravdu. Byl také zasnouben a nemohl Rain jen tak opustit. A navíc se obával přijmout potřebné metabolické schopnosti.</p> <p>„Já půjdu,“ ohradil se Wulfgaard. „To není tvoje bitva. Já půjdu, i kdyby to mělo znamenat, že zabiju svou milovanou.“</p> <p>* * *</p> <p>Wyrmlingská hlídka dorazila do Ox Portu toho dopoledne v jedenáct hodin.</p> <p>Ohlásily je městské hlídky. Mladík, který shazoval seno z půdy na kopci, se dal do zpěvu:</p> <p>„<emphasis>Matko, skliď</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prádlo</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ze šňůry</emphasis>,</p> <p><emphasis>C</emphasis><emphasis>izinec vchází do města</emphasis>.</p> <p><emphasis>A spousta věcí se ztrácí</emphasis>,</p> <p><emphasis>Když cizinec vchází do města</emphasis>.</p> <p><emphasis>Varuj se nemravného pohledu, šilhavého oka</emphasis>,</p> <p><emphasis>Hladovec zírá na kolemjdoucí</emphasis>.</p> <p><emphasis>Proto otče, odveď své děti</emphasis>,</p> <p><emphasis>Když cizinec vejde do města</emphasis>.</p> <p><emphasis>Mnozí jsou ranění, které milujeme</emphasis>,</p> <p><emphasis>Když cizinec vchází do města</emphasis>.“</p> <p>Byl to signál, že wyrmlingové dorazili, Rainino srdce tlouklo o závod.</p> <p>Aaath Ulber přijal zprávu s klidem. Vzhlédl k seníku, mladík pokynul bradou na západ, složil ruce k tělu a zvedl tři prsty.</p> <p>„Zdá se, že je načase, abych vám zaplatil za své živobytí,“ pronesl Aaath Ulber. Vstal ze svého místa na schodech hospody, oprášil si kalhoty a řekl vojevůdci Hrathovi: „Budu potřebovat lano.“</p> <p>„Zajmeš je živé?“ V očích Hratha se zaleskla nedůvěra.</p> <p>Aaath Ulber popadl ze země kámen. Nebyl velký, mohl vážit asi libru, ale jeho záměr byl jasný. „Vždycky, když zabiju jednoho wyrmlinga, osvobodí se několik Zasvěcených − což je pošle na jistou smrt. Existují lepší způsoby, jak zacházet s našimi nepřáteli.“</p> <p>Ani nedokončil svou řeč, když wyrmlingové vyšli ze zatáčky a v plné zbroji kráčeli dlážděnou ulicí, v bílém kostěném brnění a s helmami. Hlavy se jim při chůzi městem houpaly zepředu dozadu. Zřejmě se rozhlíželi po wyrmlingských strážných, kteří měli vesnici hlídat.</p> <p>Aaath Ulber se nenuceně vydal jejich směrem se skloněnou hlavou. Na ulici bylo ještě několik lidí. Všichni se zdržovali dole u zátoky: chytali ryby, čistili je, nasolovali, chystali se je udit.</p> <p>Aaath Ulber se klátil k nim. Když ho uviděli, nahrbili se: poznali ho. Jeden z wyrmlingů se už už otáčel, jako by chtěl běžet pro posilu.</p> <p>Aaath Ulber popošel stranou, aby mohli projít. Wyrmlingové se zdáli být překvapeni jeho chováním. Zastavili se, neodvažovali se k němu postavit zády. Jeden se rozhlížel, snad měl strach, že by jim mohlo zastoupit cestu více mužů z Caer Luciare. Vtom Aaath Ulber zaútočil.</p> <p>Ve skoku se proměnil ve šmouhu, pěstmi mlátil do protivníků, bušil do nich svou zbraní − kamenem, co zvedl na cestě.</p> <p>Aaath Ulber ještě nedisponoval úplnou řadou schopností. Chtěl dvacet metabolických schopností, ale vesnici zbývalo jen sedm odkazů. Ostatní už použili a vypadalo to, že se mu dalších jen tak brzy nedostane.</p> <p>Přesto jeho schopnosti fungovaly dostatečně. Do dvou vteřin všichni tři klesli k zemi. Jeden měl roztříštěnou helmu, druhému prýštila krev z oka.</p> <p>Aaath Ulber posbíral netvorům zbraně. Jeden se pokusil vstát. Aaath Ulber ho kopl tak, že mu polámal několik žeber, takže padl zpět.</p> <p>Wulfgaardovi trvalo skoro půl minuty, než vyšel z hospody s kusem provazu. Muži wyrmlingy svázali a tucet dobrovolníků je pomohlo odtáhnout do arény, kde je Aaath Ulber zamkl do klecí pro medvědy.</p> <p>„Zabijeme je?“ vyptával se vojevůdce Hrath.</p> <p>Aaath Ulber se jen usmál. „Zabít? Hodlám si od nich vzít schopnosti. Svalová hmota tří wyrmlingů se nenajde jen tak.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>25</strong>VODNÍ VÁLEČNICE</p> <p><emphasis>Některé cesty vedou ke štěstí, ale jen málo lidí po nich kráčí. Lidé doufají, že najdou zkratku, nebo si představují, že ho najdou všude, kde se uvelebí. Ale opravdové štěstí přichází, když dosáhneme hodnotných tužeb, ne když se jen poddáme touze.</emphasis></p> <p><emphasis>− Myrima</emphasis></p> <p>Míli proti proudu řeky Ox Portu Myrima vystoupala do čistého toku a omyla zbraně lidí z vesnice. Bylo časné ráno, těsně po rozednění. V noci spala jen málo, ale přesto se cítila odpočatá. Dotek vody jí obvykle propůjčoval sílu.</p> <p>V lese kolem ní byli ptáci: blejsci se potápěli, aby polapili pěnkavy, které vzlétaly jako kapičky jantaru z padlé olše na protější straně řeky, brhlíci a zpěvní ptáci čiřikali v horském hlohu.</p> <p>Runa, kterou nakreslila na každé držadlo a čepel, neměla jméno. Zdálo se jí o ní jednou dávno, v děsivém snu, ve kterém bojovala s nemrtvým.</p> <p>Sen následoval těsně poté, co se střetla s nemrtvým monstrem. Tehdy ji to málem stálo život.</p> <p>Symbol, který kreslila, byla runa přetržených pout − pout rodinných, přátelských, pout s tělem a s tímto světem.</p> <p>Myrima ji nikdy nikomu neukázala. Měla dojem, že věci takové závažnosti jsou posvátné. Přicházely od Mocnosti, které sloužila, a byly dány pouze jí, aby jí pomohly splnit její záměr.</p> <p>Jsem Vodní válečnice, říkala si, když žehnala zbraním, a byla jsem povolána do války.</p> <p>Zamýšlela se nad tím, jakou roli bude muset v nadcházejících bitvách sehrát. Její volbou mezi zbraněmi byl tisový luk správné délky, z jádrového dřeva, červenobílý, se strunou z kočičího střeva.</p> <p>Šípy upřednostňovala střední velikosti, tenké, aby překonaly velkou vzdálenost, a lehké, aby se s nimi dalo cestovat. Kdyby nemusela bojovat s ničiteli, chtěla by železnou špičku, co se rozevře doširoka, se širokou hlavou, která poškodí tepny a prořízne maso.</p> <p>S lukem necvičila několik týdnů: ne od té doby, co jí záplava odnesla domov. Poslední roky se už tréninku postupně vzdávala.</p> <p>Napadlo ji, zda to nebyla chyba.</p> <p>Voda ji vyzvala do války, ale jaká byla její úloha?</p> <p>Možná budu muset dělat jen to, co činím teď, pomyslela si − žehnat zbraním, aby mohli jít do boje ostatní.</p> <p>Snila o tom, že už má všechno válčení za sebou. Nacházela se v období svého života, kdy děti pomalu opouštěly domov. Doufala, že zakoření v údolíčku Sweetgrassu, že bude sledovat dospívání svých dětí a že ty si postupně postaví domy podél hranice její farmy. Těšila se, až si bude hrát s vnoučaty a předá dětem a jejich protějškům tradici výchovy potomků.</p> <p>Teď se však můj život chýlí ke konci, pomyslela si.</p> <p>Borenson byl pryč jednou provždy, jako by zemřel. Poslední stopy se skrývaly někde uvnitř obra Aaath Ulbera a zanedlouho i on najde svou smrt díky schopnostem.</p> <p>Požadoval dvacet metabolických schopností. S takovou bude žít po zbytek života v jednom záblesku. Vydrží dva roky, možná tři.</p> <p>Celou tu dobu se bude pohybovat dvacetinásobnou rychlostí v porovnání s normálním člověkem. Každý den se mu bude prodlužovat.</p> <p>Už je mimo můj dosah, říkala si. Co zbylo z mého muže, mě navždy opustilo, ne ve smyslu vzdáleností, ale v čase, kam já jít nemůžu.</p> <p>Takové myšlenky Myrimu napadaly, když oplachovala každou sekeru, oštěp, dýku a meč, a pak je rozložila na slunci, aby oschly, runou vzhůru.</p> <p>Bylo zapotřebí, aby zbraně osušilo slunce. Runy by ztratily svou moc, kdyby je setřela lidská ruka.</p> <p>Když skončila, postavila se zády k slunečním paprskům a zadívala se na hromadu čepelí. Ležely jich na zemi stovky, všechny zbraně Ox Portu.</p> <p>Bylo zde hodně výborných luků a toulců plných šípů.</p> <p>To je vše, co po mně Voda žádá? přemýšlela Myrima. Nebo si mám troufnout na boj?</p> <p>Myrimina magie je už během cesty dvakrát zachránila. Chtěla se vydat do wyrmlingského doupěte a bojovat po boku Aaath Ulbera.</p> <p>Avšak věděla, že na tak tvrdou zkoušku nemá dost fyzické síly ani rychlosti.</p> <p>Zařehtal kůň. Zadívala se směrem na cestu. Na voze seděli dva mladíci a čekali, až práci dokončí. Mohlo jim být asi patnáct nebo šestnáct, v Drakenově věku. Bystří, mladí, plní naděje. Měli před sebou celou svou budoucnost.</p> <p>Zavolala na ně: „Už je to skoro hotové. Až zbraně uschnou, můžeme nakládat. Když je budete rozdávat, řekněte jejich majitelům, aby předtím, než půjdou do boje, nestírali ostří − stejně tak ať neotírají krev, která na nich ulpí při boji.“</p> <p>Mladíci přikývli. Myrima přistoupila k jednoduchému luku, který vypadal, že by se mohl hodit pro její postavu. Sebrala ze země šíp, šedé husí peří ještě bylo vlhké, natáhla luk a zamířila na suk stromu.</p> <p>Luk byl na ni moc silný. Nemohla bez potíží zacílit.</p> <p>Nebo jsem už možná příliš slabá, pomyslela si Myrima. Stačí pár dní tréninku a paže se zas přizpůsobí.</p> <p>Vypustila šíp a minula suk o jeden palec.</p> <p>Myrima vyhledala pohledem chlapce a vzpomněla si na Sage, které bylo pouhých čtrnáct let.</p> <p>Kdyby se Myrima vypravila s Aaath Ulberem do bitvy, znamenalo by to, že tady nechá Sage, opuštěnou oběma rodiči. Také tu ještě byl Draken s Rain, a Myrima stále doufala, že se shledá s Talon, Fallionem, Jazem a Rhiannou.</p> <p>Jsem matka, uvědomovala si. To je poslání, které si nesmím dovolit opustit.</p> <p>Než jsem s nimi otěhotněla, uzavřela jsem se svými dětmi úmluvu, že budu jejich zastáncem, jejich pevným bodem a nadějí. Slíbila jsem, že budu jejich rádcem a společníkem.</p> <p>Aaath Ulber odcházel, klestil si cestu, ze které nebylo návratu, a Myrima se rozhodla, že ho nechá jít.</p> <p>Neporadil se s ní ani s dětmi, než přijal schopnosti. Nevysvětlil jí proto své důvody.</p> <p>Možná se hodlá rozloučit, než vyrazí na wyrmlingskou pevnost, uvažovala Myrima. Musí se rozloučit s Drakenem, Sage a Rain.</p> <p>Je čas rozloučit se s ním navždy, říkala si. Přitom jí po tvářích tekly slzy: předala tak svou vodu zemi.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>26</strong>SHROMÁŽDĚNÍ HRDINŮ</p> <p><emphasis>Hrdinové se nerodí ve snech či legendách, můžeme je objevit všude na své životní pouti. Pohleďte na starce, který se namáhá ze všech sil, aby snesl dříví na oheň a zahřál manželku za chladné zimní noci, nebo na mladou ženu, která čelí smrti, aby na svět přivedla dítě. Hrdinství není nic zvláštního, je to obvyklý stav lidské mysli.</emphasis></p> <p><emphasis> − Gaborn Val Orden</emphasis></p> <p>Drakenovi se zdálo, že je den delší než jindy. Mladíci se vydali na cestu zrána a do poledne se nevrátil ani jeden.</p> <p>Lidé se začínali trousit do Ox Portu. Starý farmář přivážel na voze taženém sobem náklad koňského hnoje. Když dojel k hospodě, sáhl do mrvy a vytáhl třináct odkazů.</p> <p>Nedlouho poté začaly přijíždět další dary. Na oslíku přijížděla mladá žena, zahalená do zeleného pláště se staženou kapucí, která vypadala unaveně a ztrhaně. Než dorazila k hospodě, odhodila plášť a plavně seskočila z oslíka.</p> <p>Byla runovládkyní, která potají přijala schopnosti, a přicházela s nedalekého města.</p> <p>Večer se z okolních vesnic a měst začali shromažďovat další hrdinové.</p> <p>Nikdo z nich nevypadal tak, jak by Draken očekával. Každá obec v okolí někoho poslala. Vojevůdci z Internooku vyžadovali od šampiónů tři základní věci: zaprvé to museli být zkušení válečníci. Runovládci nepotřebovali velkou sílu, protože jediná schopnost svalové hmoty zajistila, že se stal člověk silným. Podobně tak muž, který postrádal obratnost, mohl získat schopnosti půvabu, a ti, kteří byli pomalí, se mohli zlepšit díky metabolickým schopnostem.</p> <p>Vojevůdci proto hledali ty, kteří byli zdatnými bojovníky.</p> <p>Druhá věc, kterou vojevůdci vyžadovali, bylo sebeobětování, neboť jim Aaath Ulber řekl: „Kdo toho dne bude válčit, zemře.“ Možná nezemřou v boji, ale budou nuceni opustit své rodiny. Dvacetiletí otcové za sebou zanechají osiřelá batolata.</p> <p>Válečníci s odrostlými dětmi měli přednost. V ideálním případě měli být uchazeči bez příbuzných.</p> <p>Třetí podmínka byla dána tím, že vojevůdci nebyli ochotni předat schopnosti poustevníkům a samotářům, protože věřili, že člověk, který není ve spojení se svou komunitou, žije svým způsobem v nerovnováze a ve vzdálenější budoucnosti by mohl představovat nebezpečí.</p> <p>A nakonec měl být šampión silného srdce. Musel být nelítostný, pevný ve svém odhodlání.</p> <p>Hrdinové byli vybráni. Rozhodli se pro devět z nich. Obyvatelé Ox Portu si za svého šampióna vybrali Wulfgaarda. Jak do vesnice postupně přibývaly odkazy, starý pomahač chlapci předal schopnosti.</p> <p>Wulfgaard byl jako jediný z šampiónů mladý muž. Ostatní patřili ke zkušeným mužům, léta plné síly měli za sebou. Strávili však mnoho let v soubojích se sekerou a oštěpem. Tři ze čtyř starších mužů byli bojoví mistři, kteří cvičili mladé, a ostatními šampióny byly ženy, trénované tělesné strážkyně. Mistryně čepelí z Internooku byly ve známém světě známé jako vynikající bojovnice, často si je boháči najímali ke střežení mladých panen.</p> <p>Wyrmlingové do bitev ženy neposílali, a proto neodhadli hrozbu, kterou představovaly ženy z Internooku.</p> <p>Do setmění na místo „zabloudil“ nejeden pomahač. Z nedalekých vesnic a měst dorazili lidé, aby „pomohli s úpravou nalovených ryb“.</p> <p>Pomahači se pustili do práce. Celou noc předávali schopnosti v naději, že šampiónům věnují dost dovedností na to, aby ukončili wyrmlingskou hrozbu.</p> <p>Pomahači zpívali dlouho do noci, zatímco odkazy se žhavily do běla a zanechávaly za sebou zářivou stopu světelných hadů.</p> <p>Aaath Ulber si vynutil schopnosti svalové hmoty od dvou polapených wyrmlingů, od třetího převzal zrak, a starému pomahači se podařilo vyrobit devět odkazů vůle, které věnoval každému ze šampiónů.</p> <p>Celou noc se lesem do vesnice vkrádali další a další lidé. Většina jich přišla jen přihlížet. Velký šampión přišel, aby vyplnil wyrmlingskou věštbu − probudil naděje a obavy barbarů.</p> <p>Atmosféra ve vesnici připomínala svátek: lidé zpívali, oslavovali, tančili v ulicích. Místní opékali na otevřeném ohni ryby, prodávali vdolky a horké pečené oříšky.</p> <p>Někdo dokonce přinesl vlajku a zasadil ji do stožáru − červený prapor s bílým kruhem, znak Internooku, proslulá Koule Internooku, kterou brával Garth Highholm do války proti tothům.</p> <p>Vojevůdce Hrath zakázal hru na dudy a bubny, bylo to příliš nebezpečné. Vojevůdce namítal: „Hlasitá hudba na nás upoutá pozornost. Stejně tak bychom mohli zatroubit na válečné rohy a varovat našeho protivníka!“</p> <p>Nemohl zcela zabránit oslavám. Veselí se zvedalo jako silný zimní příliv, který narušil balvany zoufalství a spláchl jez pláže do hlubokých vod.</p> <p>To nevěstí nic dobrého, pomyslela si Myrima.</p> <p>Avšak do svítání se neobjevil jediný wyrmling.</p> <p>S prvními nočními hodinami, daleko před svítáním, si Aaath Ulber vybral zbraně, které s sebou vezme do wyrmlingského doupěte. Nesl si starou válečnou sekeru, kterou mu před věky věnoval Velký král Orden. Přibral několik dýk, wyrmlingské bitevní hroty a meč, který byl pro něj příliš malý.</p> <p>Pak se vydal za svou rodinou, aby se rozloučil.</p> <p>„Zůstaňte tady,“ řekl. „Mějte se dobře. Malá Hilde zůstane ve vesnici, aby se o vás postarala, ale budete se muset mít na pozoru před wyrmlingy. Než se vrátím, den bude dlouhý a krvavý. Pak se postarám o města a vesnice v okolí.“</p> <p>„A když to nedokážeš?“ zeptal se Draken.</p> <p>„Poznáte chvíli mé smrti: Zasvěcení se proberou. Jestli se tak stane, nezapomeňte, že jsem vás miloval.“</p> <p>Vtom se oči Sage zalily slzami. „Nemám na vybranou?“ zeptala se.</p> <p>„Někdy nám život nedává možnost volby,“ odvětil Aaath Ulber. Ruce jí položil na ramena a zadíval se jí do očí. „Obyvatelé Internooku hledají hrdinu a očividně jsou přesvědčeni, že já jsem hoden být jejich velitelem.</p> <p>Takže je musím vést. A také nezapomeň, že jsem měl děti i ve stínovém světě. Co se s nimi stalo, nevím, ale obávám se nejhoršího − stejně jako v případě všech našich lidí.“</p> <p>Aaath Ulber poplácal Drakena po zádech. „Buď silný,“ řekl. Mladíkovi nebyla předána ani jedna schopnost. Ale stejně jako jeho otec byl i on připraven na boj s wyrmlingy, stačila mu k tomu síla a dovednost, které si vypěstoval mnohaletým výcvikem.</p> <p>Myrimu napadlo, jak dlouho asi bude trvat, než pročistí wyrmlingskou pevnost. S dvaceti metabolickými schopnostmi budou všichni válečníci, Aaath Ulberovi šampióni, schopni povraždit tisíc wyrmlingů za hodinu. Ale kolik wyrmlingů se v té díře nachází?</p> <p>A jakým člověkem se Aaath Ulber stane, až se vrátí? Vzpomněla si na sira Borensona, když se vrátil z masakru na Zasvěcených v tvrzi krále Sylvaresty. Byl napůl mrtvý, raněný do hloubi duše.</p> <p>Neuměla si představit, že by tomu bylo tentokrát jinak, i když tvrdil, že to dokáže.</p> <p>Přísným pohledem si odměřovala Aaath Ulbera a zeptala se ho: „Proč vy, runovládci, když chcete zachránit život, tak máte pocit, že musíte zabíjet?“</p> <p>Aaath Ulber smutně odvětil: „Neexistuje jiný způsob, jak zachránit Zasvěcené, jak dobře víš.“</p> <p>* * *</p> <p>V pět hodin ráno za doprovodu zářících hvězd se šampióni vydali na východ k wyrmlingské pevnosti.</p> <p>Při odchodu pomahači nepřestávali zpívat, aby nabyté dovednosti dobře sloužily Aaath Ulberovi a jeho válečníkům.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>27</strong>DVEŘE</p> <p><emphasis>Neexistují dveře, které by odolaly Zoufalství. Vejde do každého srdce, prolomí každou zeď.</emphasis></p> <p><emphasis>− z wyrmlingského katechismu</emphasis></p> <p>Cílem Aaath Ulbera byla wyrmlingská pevnost. Nechal Wulfgaarda, aby je vedl při jejich běhu ve světle hvězd, sto mil uběhli za necelé dvě hodiny. Cesty podél pobřeží se vinuly mezi kopci potemnělými díky porostu zakrslých borovic.</p> <p>Směrem na pevninu zemi krášlily farmy, velké domy vystavěné mezi kopci. Obyvatelé Internooku si obvykle drželi pár dojnic a koz, aby zabezpečili potřeby svých rodin, proto bylo území protkáno mnoha stezkami.</p> <p>Šampióni neměli na sobě brnění, takže nocí běželi svižně a lehce.</p> <p>Aaath Ulber se obdivoval síle, kterou cítil.</p> <p>Už stárnul. Před několika měsíci by přemýšlel nad tím, zda mu stojí za to vstát ze židle, zvažoval by, zda se opravdu potřebuje pohnout. Věk, nedostatek síly, nedostatek energie − to všechno mu bylo na překážku.</p> <p>S nově přijatými schopnostmi se pohyboval snadno. S pomocí svalové hmoty a výdrže měl víc než dost síly a energie vykonat všechno, co jen potřeboval. Se schopností vůle k jeho touhám neexistovaly hranice. Myslet znamenalo pohybovat se.</p> <p>Myslet na běh znamenalo běžet. Wulfgaard vedl šampióny mezi kopci, pádili co nejtišeji, vyhýbali se větvím, které jim zastupovaly cestu. Přeskakovali nahuštěný porost a kamení jako divoká zvěř.</p> <p>Před lety Aaath Ulber přijal tolik schopností, že věděl, co může teď očekávat. Běží-li jeden rychlostí sto mil za hodinu, tělo je oklamáno. Organismus pracuje, jako by se namáhal lehkým sprintem.</p> <p>Když vystoupal na menší kopec, jeho tělo se občas vzneslo. Letěl dobrých čtyřicet nebo padesát stop, než se znovu dotkl země.</p> <p>Při běhu často podél stezky zaregistrovali vysokou a lišky. Zvěř před nimi utíkala a schovávala se. Zdálo se jim však, že se pohybuje pomalu, jako ve snu: Aaath Ulber by byl bez problémů schopen něco ulovit.</p> <p>Před úsvitem je nikdo nezahlédl. Wyrmlingové byli všude kolem, ale jak sliboval Wulfgaard, drželi se ve městech a vesnicích a u hlavních cest: hlídali nezměrnou většinu lidské populace. Neznepokojovali se tím, že by se nějací lidé hnali nocí mezi poli.</p> <p>Říkalo se, že wyrmlingové občas vysílali přepadové hlídky, ale šampióni Aaath Ulbera na žádnou nenarazili. Možná se nyní vojáci přesouvali jen za denního světla, kdy byli lidé vzhůru.</p> <p>Nebo měl možná Aaath Ulber štěstí.</p> <p>Když dorazili k wyrmlingské pevnosti, Aaath Ulber se zastavil a poslal dva šampióny, aby hlídali hlavní vchod. Tím zajistil, že se tudy nedostane ven jediný wyrmling. Slunce již stoupalo k horizontu.</p> <p>Zbývajících šest šampiónů pobíhalo po krajině, hledali wyrmlingský tajný vchod.</p> <p>Aaath Ulber vběhl mezi kamenité vršky, kde předpokládal, že narazí na wyrmlingskou stopu. Byl asi patnáct mil od pevnosti. Nechal se vést čichem.</p> <p>Říká se, že čich psa je šedesátkrát vnímavější než lidský. Aaath Ulber přijal schopnosti čichu od tří psů, a podobně jako vlk zaznamená po větru pach krve na pět mil, i on snadno zachytil wyrmlingskou stopu.</p> <p>Pach ho vedl pod hory do srázovitého údolí. V době, kdy do těch míst Aaath Ulber dorazil, už slunce vyšlo, stříbrným světlem se prodíralo mezi modrými stíny kopců.</p> <p>Země tu byla příliš kamenitá pro stavbu usedlosti, přesto Aaath Ulber objevil pár vesnických chat patřících pasákům koz a lesníkům.</p> <p>Všechny domy byly prázdné. Wyrmlingové se přehnali údolím a zbavil i se každého, kdo by mohl zahlédnout hlídače pochodující podél řeky.</p> <p>U jednoho ze srubů svědčila hromada lidských ostatků o neblahém osudu ubohých obyvatel. Na dvoře se povalovala lidská paže a kosti nohou: místo odpočinku mladé rodiny. Stopy zubů dokazovaly, že je wyrmlingové ohlodávali s chutí.</p> <p>Pach wyrmlingů vedl šampióny k mělké řece jejíž dno bylo poseto oblázky. Podél břehu rostly severské borovice, temné a zakrslé. Byly namačkány jedna vedle druhé, takže tudy mohl člověk projít jen stěží.</p> <p>Les byl tichý. Ani veverka neposkakovala mezi stromy, sojka nepípla. Jeleni nevybíhali z vysoké trávy u řeky, aby vrhali se do lesa, s parohy rachotícími mezi větvovím. Ozývalo se jen občasné zavrnění křídel lovící vážky v rákosí.</p> <p>„Už jsme blízko,“ zašeptal Aaath Ulber k šampiónům. „Pach sílí.“</p> <p>Šampióni se zastavili a tiše se pustili do jídla. Vytahovali potravu z vaků − chutný bílý sýr s tvrdou slupkou, čerstvý chléb, vařenou rybu ještě teplou z ohně.</p> <p>Nezaujatý pozorovatel by řekl, že se zdrželi jednu minutu, ale podle Aaath Ulbera odpočívali nejméně půl hodiny.</p> <p>Věděl, že bojovníci potřebují novou energii. Nadcházející den bude dlouhý a krvavý.</p> <p>Když dojedli, dali se do běhu. Nešli po zemi, ale vznášeli se nad vodní hladinou. V dané rychlosti to bylo snadné.</p> <p>Aaath Ulber to chtěl vždycky zkusit.</p> <p>Nohy nad hladinou udrželi bez potíží, ale bylo těžké se něčeho zachytit a ještě těžší změnit směr. Snadno se klouzalo, ale zastavit bylo téměř nemožné. Připomínalo to spíš běh na ledě nebo po měkkém mechu, ale po chvíli Aaath Ulber přišel na to, jak se po vodě pohybovat.</p> <p>Chtělo to, aby si všechno naplánoval. Mohl trochu vytočit nohy, podrážky bot mu sloužily jako kormidlo. Při rozběhu musel udělat několik trhaných kroků, a přitom zarážel špičky prstů u nohou do měkké vody, přičemž pocákal všechny, kdo byli za ním. Když chtěl zastavit, musel zarazit paty, takže odpor vody ho zpomalil.</p> <p>Když zadupal, voda pod jeho nohama vyštrikovala v pomalém pohybu, krůpěje visely ve vzduchu jako diadémy.</p> <p>V každém případě zjistil, že chůze po vodě je jak výzvou, tak radosti.</p> <p>Řeka vydávala tlumenou wyrmlingskou stopu, protože voda téměř všechen pach odnesla a kamení v korytě skoro všechny stopy zakrylo. Na březích řeky však byl mezi borovicovým jehličím a listovím cítit jejich trus a moč. Na některých místech v řece zahledli obrovské stopy chodidel − dvacet palců na délku a osm na šířku − kde wyrmlingové pochodovali po mělčině a na blátivém okrají řeky.</p> <p>Aaath Ulber a jeho hrdinové se řítili po vodě, zdolávali vlny v rychlosti. Pohybovali se rychleji, když byl tok hlubší − v klidných tůních.</p> <p>Tu a tam vyskočil za potravou velký hnědý losos, přičemž na hladině za sebou nechával velký stříbrný kruh, a Aaath Ulber si vzpomněl na dny svého dětství, kdy neměl na práci nic důležitějšího než sedět na břehu a chytat ryby.</p> <p>Vodní tok vedl přímo do wyrmlingské pevnosti tři míle od místa, kde se vydali po řece. Řeka vytékala z jeskyně mezi balvany. Jeskynní otvor byl vysoký a široký.</p> <p>U vstupu byly kamenné stěny pokryty tmavě zeleným mechem. Ze zdi jeskyně hojně vystupovalo drobné kapradí, vzduch sladila vůně divokého jetele, a do toho několik modrých horských orchidejí na břehu řeky vysílalo aroma noci a touhy.</p> <p>Skupinka se na chvíli zastavila. Aaath Ulber se ponořil do vody, zatímco ostatní hledali v okolním lese nebo v tunelu před sebou stopy po wyrmlinzích. Aaath Ulber nic neviděl, nic neslyšel. Nemohl však uvěřit tomu, že by stezka před nimi nebyla střežena.</p> <p>Zaposlouchal se: ranní vzduch byl tichý a klidný jak to člověk může zažít jen v hlubokých lesích. Za zády jim skučel silný vítr, který mířil dolů do jeskyně. Vypadalo to, jako by země prováděla jeden nekonečný nádech.</p> <p>„V mém světě existuje jedno přísloví týkající se wyrmlingů,“ vyprávěl Aaath Ulber. „Pokud je snadné dostat se dovnitř je nemožné dostat se ven. Buďte bdělí, přátelé. Čekají na nás léčky.“</p> <p>„Máme zapálit pochodně?“ zeptal se jeden ze šampiónů.</p> <p>Aaath Ulber zavrtěl hlavou. „Jenom by nám znečistily vzduch. Wyrmlingové používají světélkující červy k osvětlení stropů, a ohnivých cvrčků, ti zajišťují světlo zespodu. Bílá kůže wyrmlingů dokonce lehce opaleskuje. Měli bychom mít dost světla k vidění, dokonce i k boji.“</p> <p>Každý ze šampiónů přijal pět schopností zraku a čtyři sluchu. Aaath Ulber doufal, že to bude stačit k převaze nad smysly wyrmlingů, kteří vyrůstali v podzemí po mnoho generací.</p> <p>Vběhli do tunelu dlouhého skoro čtvrt míle a znovu běželi po vodě. Kanál byl úzký a hluboký, voda ledově studená.</p> <p>Nad hlavami jim v pomalém sledu rostly krápníky: byly seskupeny do houfů a měly bílou a žlutou barvu. Křídly do stropu tloukli netopýři a kvičeli.</p> <p>Po čtvrtmíli se před nimi objevil zázrak. Aaath Ulber zpomalil a udiveně se rozhlížel. Jeskyně se rozšiřovala v podzemní jezero, nad nimi se rozprostírala veliká střecha, vysoká asi padesát stop. Desetitisíce světélkujících červů osvětlovaly strop. Aaath Ulber se na ně díval očima wyrmlingů: jako by se světla shromažďovala ve hvězdných konstelacích, zářících v nekonečné noci.</p> <p>Málem zastavil, ale voda byla hluboká a on nechtěl klesnout pod hladinu. Jen trochu zpomalil − na pouhých osmdesát mil za hodinu − ztracen v té nádheře.</p> <p>Kanál pokračoval dál tři dlouhé míle, když najednou skončil. Řeka v kaskádách stékala vodopádem a čeřila se v ústí kanálu. Vedle pokračovala široká cesta vyhloubená krumpáčem a šídlem − byl to tunel.</p> <p>Odsud vycházel kyselý pach wyrmlingského masa, jako by tam bydlel starý medvěd doupňák. Aaath Ulber cítil hnijící maso a kosti.</p> <p>Zastavil se a zvedl ruku, aby varoval šampióny za sebou. Cítil blízkou přítomnost wyrmlingů, velmi blízkou. Měl dokonce pocit, že když natáhne ruku do tmy, tak se jich dotkne.</p> <p>Zašel za roh.</p> <p>Očekával, že tam budou dveře, možná padací mříž, či posuvná kamenná zeď. Avšak dveře před ním byly z masa. Stála před ním zeď z wyrmlingů: vysocí jedinci se sekerami a háky. Měli široká ramena a rozložitá břicha.</p> <p>Zářili svým vnitřním světlem. Aaath Ulbera udivilo, že vidí tak dobře. Na stropě a po zdech byli umístěni světélkující červi, na podlaze vyskakovaly jiskry od ohnivých cvrčků.</p> <p>Strážní nebyli oblečeni jako obyčejní wyrmlingští válečníci. Neměli na sobě kostěné brnění ani zdobné helmy či štíty. Halily je jen bederní roušky, částečně zakrývající jejich ošklivá těla − jizvy z bitev, stovky jizev po polibcích odkazů.</p> <p>Jejich vůdce se zastavil a zvedl sekeru, aby si proklestil cestu. „Stát,“ pronesl běžným jazykem Rofehavanů. „Tudy neprojdete.“</p> <p>Aaath Ulber tušil, že wyrmlingové budou mít svého Raj Ahtena, ale nepředpokládal, že se s ním setká tak brzy.</p> <p>Uviděl však před sebou dalších pět přeborníků.</p> <p>„Myslíš to vážně?“ zeptal se Aaath Ulber. „Jistě jsi už slyšel věštbu?“</p> <p>„Vstoupili jste do brlohu nemrtvé paní Crull-maldor,“ řekl wyrmling, „odkud se nedostane živý jediný člověk. Zná vaše plány. Seděla na vašich poradách.</p> <p>Nevšimli jste si vrány na střeše na protější straně ulice? Viděla vaše mapy, slyšela vaše debaty. Zatímco váš politováníhodný, ubohý pomahač pro vás zachránil pár schopností, naši pomahači nás obdařili tisíci.“</p> <p>Aaath Ulber se zarazil. Tito wyrmlingové byli nebezpeční. Mezi lidmi byl Aaath Ulber největší ze šampiónů v osobním boji. Ale wyrmlingů zde bylo čtyřicet tisíc. Pokud byly jeho odhady správné, v téhle díře jich bylo i více než čtyřicet tisíc.</p> <p>„Přišel jsi s námi uzavírat sázky?“ vyzýval ho Aaath Ulber. „Nebo bojovat?“</p> <p>„Obojí,“ připustil wyrmling. „Crull-maldor tě vyzývá, abys odsud odešel. Ty máš přece zájem na vládci. To on zotročil tvé lidí − ty, které nechal naživu.“</p> <p>„Rozumím,“ řekl Aaath Ulber. „Neodvažuje se ho zabít sama, tak chce, abych to udělal já.“</p> <p>„Ano,“ odvětil wyrmling. „Toto je její nabídka: dej se okamžitě na ústup a ona nechá naživu vaše Zasvěcené. Nebude proti vám provádět žádné akce.</p> <p>Ale jestli si budete razit cestu dál, potrestá tě. Ví přesně, kde jsou ukryti vaši Zasvěcení v Ox Portu − každou loď, každou stodolu a sklep. Pokračuj dál a nepřežijí následující den, protože naši z nejlepších jim číhají za dveřmi!</p> <p>Dnešek nepřežije tvá žena Myrima, dcera Sage, ani syn Draken. Jdi dál a Crull-maldor promarní životy tvé rodiny, všech, které miluješ.“</p> <p>Aaath Ulber znejistěl, zůstal stát, mohl váhat třeba celý rok. Moc dobře věděl, že nemůže couvnout. S wyrmlingy nemělo smysl uzavírat dohody.</p> <p>Přijmout jejich nabídku se rovnalo sebevraždě.</p> <p>Přesto se obával, že když bude pokračovat, zaplatí za to velmi draze.</p> <p>Oni blafují, říkal si, spíš je to jejich naděje než jistota. A i kdyby říkali pravdu, neodvážím se jít nazpět.</p> <p>To je chvíle, po které touží každý muž, uvědomoval si Aaath Ulber. To je chvíle, kdy celá budoucnost visí na vlásku. Na konci boje budou buď pobiti všichni wyrmlingové, nebo všechno, co jsem miloval, přijde nazmar.</p> <p>Obával se, že se může stát obojí, že ve skutečnosti tento boj nemůže vyhrát.</p> <p>V Caer Luciare měli přísloví: pocit úzkosti je otcem hněvu. Vtom se v Aaath Ulberovi probudila vražedná zuřivost.</p> <p>Berserkerský vztek v něm míval silné slovo, ale nyní se v něm rozpálil, jako když dmychadlo vznítí uhlíky v srdci kovářské výhně.</p> <p>Byl nedočkavý, zuřivý. Aaath Ulber se wyrmlinga bál, ta zrůda toho o něm věděla příliš mnoho. Wyrmlingovy výhružky nepostrádaly jistou opodstatněnost.</p> <p>Aaath Ulber zařval válečný pokřik, zvedl válečné kladivo do výšky a v nejvyšší rychlosti se vyřítil do davu wyrmlingů.</p> <p>Za ním zaječelo pět hrdinů a zaútočili v druhé linii.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>28</strong>V CELE ZASVĚCENÝCH</p> <p><emphasis>Každý lidský život, ať už skvělého člověka nebo zbabělce, musí skončit. Země vydává mnoho sil k obraně, ale přijde čas, kdy i Země bude žádat zpět to, co dříve vlastnila.</emphasis></p> <p><emphasis>− Gaborn Val Orden</emphasis></p> <p>Svítání se v Ox Portu odělo do nádherného stříbrného hávu, přesto měla Myrima těžkou hlavu z neblahých předtuch.</p> <p>Slunce vyšlo; kohouti kokrhali a naparovali se v ulicích a na střechách domů. Krávy bučely, čekaly na dojení; ptáci čiřikali v křoví a prozpěvovali si své ranní trylky, samečci odrazovali rivaly od pokusů o obsazení teritoria.</p> <p>Neměl to však být obyčejný den. Začínala válka, zuřivá a smrtonosná. Myrima to cítila v žaludku. Vnímala mrazivý strach, který jí stahoval vnitřnosti i svaly.</p> <p>Vzala zapůjčený luk a šíp, postavila se ke kraji ulice a čekala na… něco.</p> <p>Vždy když zakrákorala vrána ve stromoví nebo zaržál kůň, vyděsila se. Nálada byla nakažlivá.</p> <p>Oslavy skončily okamžitě poté, co Aaath Ulber a jeho společníci odešli, a všichni ve vesnici, muži i ženy, se instinktivně stahovali do obranných pozic − pro jistotu. Lučištníci se skrývali na senících, muži popocházeli kolem prahů svých domů s palicemi a meči při ruce, všichni nenápadně pohlíželi k cestám.</p> <p>Na náměstí stále zpívali pomahači: přidávali dovednosti hrdinům tak, že předávali schopnosti jejich Zasvěceným, čímž šampiónům zdokonalovali jejich vlastnosti.</p> <p>V písních zněla naléhavost. Válka byla na spadnutí.</p> <p>Myrima se dívala na jejich snažení a přála si, aby také mohla provést nějaké kouzlo. Byla však vodní čarodějnice a nemohla toho udělat mnoho, snad jen seslat na vesnici mlhu, která by ji zahalila před zraky ostatních.</p> <p>Bez rozmýšlení se do toho pustila a stáhla mraky oparu od moře. Zpočátku mlha jiskřila ve slunečních paprscích, ale její strach byl velký, proto nechala mlhu zhoustnout natolik, až překryla vycházející slunce.</p> <p>Krátce po svítání, když už byl Aaath Ulber hodinu pryč, Myrima cosi zašeptala do ucha vojevůdci Hrathovi. Chvíli na ni skepticky hleděl a pak přikývl.</p> <p>Hrath se otočil k davu, zatleskal a vyžádal si pozornost. „Lidé,“ zvolal, „obyvatelé Ox Portu, dopřejte mi sluchu! Máme tady prohlášení…“ Obrátil se na Myrimu.</p> <p>Stála v chladné šedavé mlze, tvář měla unavenou a bez výrazu. Přesto jí v očích plál vnitřní klid jako mihotavá tůňka. Mluvila nahlas a vyrovnaně: „Všichni, kdo chcete žít, před vstupem do arény plivněte na zem, abyste předali vodu zemi, a vejděte dovnitř.“</p> <p>Po tváři Myrimy se skutálela jediná slza a spadla na zem: to byla její osobní oběť. Otočila se a kráčela dlážděnou uličkou na východ k aréně.</p> <p>Vojevůdce Hrath radil svým lidem: „Jděte. Byla to blízká přítelkyně Krále Země. Jděte za ní. Vezměte také Zasvěcené, všechny, které najdete!“</p> <p>Vesničané se vydali na určené místo a vedli s sebou všechny Zasvěcené, kteří mohli chodit, nebo je nesli.</p> <p>Myrima stála u dveří a polévala je vodou z vědra. „Voda vás očistí…“ a rozstřikovala krůpěje na hlavu a ramena každého příchozího. „Moře vás ochrání. Nechť vás voda přijme.“</p> <p>Ujistila se o tom, že každý plivl, a pak vybídla vesničany, aby vstoupili.</p> <p>Jakmile někdo přešel práh, mlha se zvedla zpoza jeho nohou a následovala ho do arény. Tvořil se hustý opar.</p> <p>Až teprve ve chvíli, kdy byli Zasvěcení shromážděni na jednom místě − slabí a bez energie − si Myrima uvědomila, kolik schopností bylo předáno. Napočítala by jich přes osm set, což bylo asi tolik, kolik měla vesnice celkem obyvatel. Většina Zasvěcených pocházela z blízkých vesnic a farem. Přesto těch několik stovek Zasvěcenců nebyli všichni, kteří předali své schopnosti. Desítky jich zůstaly na lodích: byli příliš daleko od břehu.</p> <p>„Sežeňte všechny Zasvěcené na jedno místo,“ rozkázal vojevůdce Hrath. „Když budou pohromadě, snadněji je ochráníme.“</p> <p>Vesničané vyrobili v písku na dně arény a v okolních tunelech postele. Muži se postavili na stráž u dveří a vojevůdce Hrath vyslal malou Hildu do středu Zasvěcených. Byla obklopena hluchými a slepými muži a ženami. Ti, kteří věnovali půvab, byli stočeni do klubíčka, svaly měli stažené v nepřekonatelné křeči. Ti, kteří věnovali sílu, byli ochablí a slabí. Ti, kteří věnovali důvtip, se proměnili v hlupáky: močili do kalhot, teplá tekutina vycházející z jejich těl jim přinášel a uspokojení.</p> <p>Aréna se proměnila v blázinec, v nemocniční oddělení, mezi světly pochodní se vznášel opar.</p> <p>Děti zlobily.</p> <p>Ani nestačili zavřít dveře na závoru a zastrčit rozžehnuté pochodně do stojanů, když se ozval silný výkřik.</p> <p>Někteří z těch, kteří věnovali metabolické schopnosti a upadli do magické dřímoty, se náhle probrali. Někteří z těch, co byli slepí, náhle prohlédli.</p> <p>„Lord Theron je mrtev!“ zvolal muž. „Můj lord padl!“</p> <p>Podle starého pravidla, když runovládce zemřel v bitvě, ti, co mu věnovali schopnost důvtipu, dokázali vyprávět o tom, jak zemřel, protože Zasvěcení sdíleli vzpomínky na poslední chvíle svého lorda a dokázali si vzpomenout na to, jak skonal.</p> <p>Proto dva muži a dvě ženy povstali a zvolali: „Theron je mrtev, nechť přetrvá jeho památka!“</p> <p>Než domluvili, další Zasvěcení začínali ožívat společně svoláním. „Lady Gwynneth skonala!“ ozvalo se. „Lord Brandolyn je po smrti!“</p> <p>Příliš rychle, pomyslela si Myrima. Naši šampióni umírají příliš rychle.</p> <p>„Umírají v jeskyni,“ vykřikl nějaký muž, „tyčí se nad nimi obrovští wyrmlingové.“</p> <p>Promluvila malá, křehká stařena: „Přišlo pět runovládců obrovské síly − je jich pět, aby odklidili naše lordy z cesty.“</p> <p>„Znali jméno vesnice Ox Port!“ vykřikla mladá žena. „vyhrožovali Zasvěceným. Říkali, že sem přijdou jejich šampióni a pomstí se!“</p> <p>„Lordu Theronovi probodli hrdlo bitevním hákem,“ popisoval pohledný mladík. „Sekerou ho usmrtili.“</p> <p>Dav mlčel, ohromen zprávami, a Myrima pohlédla na vojevůdce Hratha. Očima těkal po vchodech do arény. Připomínal zvíře zahnané do kouta.</p> <p>„Náš lord byl laskavý člověk,“ vyprávěl první z probuzených. „Jeho poslední myšlenky byly věnovány jeho ženě a rodině. Jeho poslední obavy se týkaly naší bezpečnosti.“</p> <p>Arénou vládlo hluboké ticho, Myrima vnímala jen tlukot svého srdce, a pak něco dalšího. Rozhlédla se kolem. Draken měl skvělý dlouhý meč, který dostal od Hratha. Myrima disponovala lukem a šípy. Rain držela krátký meč a Sage neměla nic.</p> <p>Dlouhé vteřiny Myrima vyčkávala, zda se neproberou další Zasvěcení, ale nedělo se nic.</p> <p>Aaath Ulber je stále naživu, uvědomovala si. Už se musel dostat přes wyrmlingské hlídky.</p> <p>Ale věděla, že se může i dost dobře mýlit. Mohl někde ležet v bezvědomí, svázaný, s roubíkem v ústech. Byl sice naživu, ale to neznamenalo, že je v pořádku.</p> <p>* * *</p> <p>V Komnatě šepotu získávala Crull-maldor zprávy o postupu nepřítele. „Blíží se k laboratořím!“ vykřikl hlas ze skleněné trubice, zatímco jiný varoval: „Dostali se do jatek!“</p> <p>Zprávy přicházely jedna přes druhou, dohromady jaksi nedávaly srny si. „Tak kam,“ vyptávala se Crull-maldor, „do laboratoří, nebo na jatka?“</p> <p>Neodpověděl ani jeden z kapitánů. Odhadovala, že už jsou oba zabiti. Z komunikačních trubic přicházely další zprávy, myriády protiřečících si informací.</p> <p>Lidští šampióni postupovali pevností šílenou rychlostí, Crull-maldor je nestačila sledovat. Obávala se, že ani ne za deset vteřin stihli vyprázdnit jatka, a další minutu už se řítili halami. Uběhlo patnáct minut od chvíle, kdy prolomili vchod.</p> <p>„Spusťte všechny padací mříže,“ řekla. „To je zpomalí.“</p> <p>Problém tkvěl v tom, že lidé se dostali dovnitř zadní branou a nyní útočili norami vzhůru, patro za patrem. Při takovém útoku nemůže wyrmlingská horda využít k obraně kouře.</p> <p>I když spustí padací mříže, každé podlaží je řízeno ze spodnějšího patra. Lidem brzy dojde, jak lze otevřít mříže nad nimi, a její taktika zpomalí jejich postup.</p> <p>To právě v tuto chvíli potřebovala: zdržet je.</p> <p>Crull-maldor útok neočekávala. Předpokládala, že se Aaath Ulber bude chovat uvážlivě. Lidé milovali své rodiny, udělali by cokoliv pro jejich ochranu. To věděla.</p> <p>Aaath Ulber však svým konáním odsoudil ženu a děti k trestu smrti.</p> <p>Lidé se už dostali většinou podzemních pater, pobili tisíce wyrmlingských žen a dětí. Brzy by se mohli dostat do Cely Zasvěcených.</p> <p>Lidé dozajista Zasvěcené povraždí. Bylo to naprosto logické, a jakmile bude po nich, wyrmlingové se stanou bezmocnými.</p> <p>Ten člověk mě může zničit, pomyslela si Crull-maldor. Všechny roky mé práce budou zmařeny. Pán Zoufalství mě potrestá, vysaje mou duši.</p> <p>Crull-maldor netušila, co se stane s vědomím, když duše zemře. Existovaly dva druhy smrti, smrt těla a smrt duše. Pán Zoufalství znal způsoby, jak zabít obojí.</p> <p>Přesto se mezi nemrtvými proslýchalo, že život nikdy nekončí. Ve smrti těla odchází duše na svůj svět. Ve smrti duše, říkalo se, odchází vědomí z duchovního světa do říše mlh. Tam život pokračuje, je to však život nevyzpytatelný.</p> <p>Nebyla si jistá, zda má věřit na život mimo duchovní svět. Obávala se, že smrt duše bude jejím koncem.</p> <p>Crull-maldor zvažovala, zda má zaútočit na Aaath Ulbera osobně, ale neodvažovala se. Přibližoval se k ní příliš rychle a disponoval zbraněmi, které by zničily i nemrtvého lorda. Crull-maldor byla připravena tuto hrozbu odvrátit. Jediné, co musela udělat, bylo zabít Zasvěcené Aaath Ulbera.</p> <p>Je to závod o to, kdo dřív zabije Zasvěcené toho druhého, uvažovala.</p> <p>Crull-maldor se zmocnila vědomí jednoho ze svých nemilosrdných runovládců jménem Zil, který získal stovky schopností.</p> <p>Dívala se jeho očima: spatřila lesnaté údolí zarostlé borovicemi, u hranic Ox Portu. Stál na strmém srázu a díval se dolů. Crull-maldor spatřila velkou mlžnou stěnu obepínající vesnici, která se valila od moře.</p> <p>Prostřednictvím Žilových schopností sluchu se zvuky vesnice ozývaly nepřirozeně jasně: křik dětí, zpěv pomahačů shromažďujících schopnosti.</p> <p>Všude kolem se skrývali jeho vojáci, bezhlesně se krčili ve stínech.</p> <p>„Odveď runovládce do vesnice,“ šeptala Crull-maldor. „Čas se naplnil. Pobijte všechny vesničany.“</p> <p>Zil vyštěkl na vojáky jediný rozkaz. „Zabíjejte!“ A wyrmlingští runovládci seskočili ze stromů a vyřítili se k vesnici, tiše a vražedně.</p> <p>* * *</p> <p>Rudá mlha se postupně před očima Aaath Ulbera rozplývala, i když pokračoval v boji. Odskočil před padajícím wyrmlingským vojákem, prořízl mu hrdlo a poslal ho k zemi. Wyrmlingské ženy a děti křičely hrůzou, snažily se utéct. Chodby však byly přeplněné, útěk nebyl možný.</p> <p>Těla pro něj představovala živou zeď, která zpomalovala jeho postup.</p> <p>Paže ho bolely únavou, stejně jako plíce a záda. Měl obrovský − hlad, málem kolaboval, hlava se mu točila vyčerpáním.</p> <p>Padl na koleno a nehýbal se, jen oddychoval.</p> <p>„Aaath Ulbere,“ zašeptal Wulfgaard, „jsi zraněný?“</p> <p>Aaath Ulber letmým pohledem zkontroloval své tělo; byl promáčený krví. Stíral si ji z očí, cítil, jak mu teče po pažích a tváři jako pot. Nejdřív si myslel, že je to jen krev wyrmlingů, ale pak si uvědomil bolest v pravém bicepsu. Jeden z wyrmlingů ho poranil bitevním hákem. Na prsou si všiml drobných ran, útočníci prořezali koženou vestu, všiml si škrábanců na obličeji a na hřbetech rukou. Měl dostatek schopností výdrže, aby je snesl, a při troše štěstí se mu do setmění zhojí.</p> <p>„Jsem docela v pořádku,“ pronesl, a náhle ho zasáhla vlna vzpomínek. Připomněl si hrozby, které se týkaly jeho ženy a rodiny, a obrátil se mu žaludek. Proti tomu všechno ostatní získalo jakousi mlžnou podobu − útok tunely osvětlenými světélkujícími červy, výkřiky, tisíce umírajících wyrmlingů v jeho rukou, matky s dětmi, jejich hlavy rozseknuté sekerou, nemluvňata mrštěná o zem. „Jsem v pořádku,“ prohlásil zoufale. „Jsem v pořádku.“</p> <p>Svaly se mu třásly. Otočil se a pohlédl na Wulfgaarda. Za jeho zády stála válečnice jménem Anya. Oba byli smáčeni krví.</p> <p>Cesta za nimi byla posetá zkrvavenými těly, spatřil wyrmlingskou krvavou lázeň, mnozí sebou ještě škubali a mlátili nohama.</p> <p>„Kde je zbytek našich vojáků?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>Wulfgaard sklopil hlavu, zíral do země a zašeptal: „Odebrali se na věčnost, nechť jsou jejich kopí břitká a cíl správný.“</p> <p>„Musíme si udělat přestávku a najíst se,“ žádala Anya po Aaath Ulberovi. „Ty sám jsi říkal, že musíme po hodině nebo po dvou odpočívat a jíst.“</p> <p>Aaath Ulber zavrčel. Cítil se slabý a vyčerpaný. Nikdy nezažil tak velký hlad. Runovládce může bojovat celé hodiny až do konce, ale ne bez jídla. Boj vyžaduje energii a Aaath Ulberovy zásoby tuku byly na nule.</p> <p>Anya shodila ranec a vytáhla chléb, pečené kuře a borůvky. V reálném čase jim krátká přestávka potrvá minutu. Wyrmlingové tím však získají minutu k přeskupení.</p> <p>„Jak dlouho jsem byl mimo sebe?“ zeptal se Aaath Ulber. „Jak dlouho už bojujeme?“</p> <p>„Myslím, že pět hodin,“ odvětila Anya.</p> <p>„Podle mě šest,“ prohlásil Wulfgaard.</p> <p>Čas byl pro ně relativním pojmem. Každý měl k dispozici jinou kombinaci schopností a každý měl jiné vnímání času. Ve wyrmlingském podzemí chybělo slunce putující po obloze, takže jim zbývaly jen nepřesné odhady.</p> <p>Aaath Ulbera berserkerská zuřivost nikdy neovládla na déle než půl hodiny. Copak byl tentokrát v ráži po několik hodin?</p> <p>Jsem zničen, pomyslel si Aaath Ulber. Přijmout schopnost vůle bylo nerozumné.</p> <p>Teď už bylo pozdě na nápravu.</p> <p>Už příliš dlouho bojovali bez potravy, a tak válečnici jedli.</p> <p>„Kde jsme byli?“ vyptával se Aaath Ulber.</p> <p>„V norách s nekonečnými chodbami,“ odvětil Wulfgaard. „Je tu několik tunelů, které procházejí paralelně jeden vedle druhého. Většinou jsou tu domácí oddíly. Našli jsme jeskyni, kde probíhá páření. Měl jsi pravdu, byly tam tisíce wyrmlingů, ale nebyli… vhodně oblečeni k boji.“</p> <p>Aaath Ulber slýchával, co se povídalo − o nahých wyrmlinzích, které přemohl neovladatelný chtíč. Žádný člověk se však nikdy nestal svědkem takové podívané. Vyprávěli o tom zajatí wyrmlingové.</p> <p>Aaath Ulber si tu scénu vybavoval jen matně − stovky wyrmlingů, nahých, končetiny propletené, nevnímali nic kolem sebe, kromě vášně z páření.</p> <p>„Naším hlavním cílem,“ prohlásil, „je najít Zasvěcené.“</p> <p>Jakmile Zasvěcené zajistí, bylo mu jedno, co se stane se zbytkem wyrmlingů. Možná se pokusí spustit ohnivé pasti, ať se wyrmlingové v horních patrech udusí.</p> <p>„Nemůžou být daleko,“ uvažoval Wulfgaard. „Čtvrtmilionu lidí jen tak neschováš.“</p> <p>Aaath Ulber souhlasil.</p> <p>Naházeli do sebe jídlo a zapili ho pivem. Žádný wyrmling se neopovážil na ně zaútočit. Zrůdy pobíhaly v tunelech ve snaze utéct. Křičeli a klopýtali jeden přes druhého, sami si způsobovali zranění a smrt.</p> <p>To Aaath Ulberovi ulehčovalo práci.</p> <p>Do pěti minut podle času měřeného jeho tělem Aaath Ulber dojedl. Ostatní ještě neskončili, prohlížel si je. Pohybovali se pomaleji než on.</p> <p>Obyvatelé Ox Portu vědí o našich nesnázích, uvědomoval si Aaath Ulber. Přeposílají mi metabolické schopnosti. Pohybuji se rychleji než mí společníci.</p> <p>O kolik rychleji? napadlo ho. Dvakrát? Ne, neměl pocit, že by se pohyboval o tolik rychleji. Ale zdálo se, že má víc metabolických schopností než ostatní − o pět, možná o deset.</p> <p>Pohlédl na mrtvou wyrmlingskou ženu ležící opodál. Tuniku měla rozřezanou na zádech, spatřil její bledou kůži. Na hřbetě měla dvě jizvy.</p> <p>Aaath trhl látkou a roztrhl tak halenu napůl, aby si mohl jizvy lépe prohlédnout. Do její kůže byly vypáleny dvě runy metabolismu.</p> <p>„Všichni mají schopnosti,“ konstatovala Anya, „dokonce i nemluvňata.“</p> <p>Aaath Ulber uchopil kámen a začal ostřit hroty válečného kladiva, zkušeně obtahoval kov olejovým brouskem.</p> <p>Přemýšlel nad tím, proč měly ženy a děti metabolické schopnosti. Celé wyrmlingské společenstvo žijící třikrát rychleji než normálně? K čemu by to vedlo?</p> <p>Představil si horníky získávající rudu ze země třikrát rychleji, než je obvyklé, a kováře vytloukající čepele. Představil si nemluvňata rostoucí třikrát rychleji než obvykle, zatímco matky rodí dva až tři wyrmlingy za jediný rok.</p> <p>Následky by byly nedozírné. Překonali by nás, přemnožili by se. Vytvořili by… společnost, která nás ovládne.</p> <p>Co říkal Gaborn? „Jejich armády se proženou nebesy jako podzimní blesk?“</p> <p>A nebude to wyrmlingy stát prakticky nic. Zasvěcené, kteří předali metabolickou schopnost, není třeba krmit. Nemusejí nic pít a není třeba se obávat jejich útěku. Tito lidé prostě upadnou do magické dřímoty až do dne, kdy zemřou jejich lordi.</p> <p>Říká se, že ti, kdo věnují metabolickou schopnost, stále dýchají, ale tak pomalu, že to Aaath Ulber nikdy nezaznamenal. Říká se, že jejich krev stále cirkuluje. Ale zbytek těla je v jakémsi hibernovaném stavu, ačkoliv jejich spánek je mnohem hlubší, než když se uloží medvěd na zimu.</p> <p>Péče o takové lidi byla nulová. Museli se postarat jen o to, aby se jim do svalů nezakusovaly krysy. Tuhle práci zastane několik teriérů přebývajících v cele Zasvěcených.</p> <p>Monumentální děs wyrmlingských plánů ho zasáhl vší silou.</p> <p>Jediný způsob, jakým by taková společnost mohla existovat, by vyžadoval, aby wyrmlingové nadále přebírali schopnosti od lidí.</p> <p>Seberou metabolismus nám všem, uvědomoval si Aaath Ulber. To právě činí v Internooku: sbírají schopnosti jak nejrychleji jejich pomahači dokážou. Každý má nyní dvě schopnosti, ale za týden budou mít po třech, pak po čtyřech, po pěti. Kdy to skončí? Až wyrmlingské krávy vyvrhnou devět telat za rok, nebo možná deset?</p> <p>Za měsíc by mohlo dojít až k tomu. Za tři měsíce by mohl mít každý wyrmling padesát schopností nebo více.</p> <p>Jeho lidé nebudou schopni odolávat takovým zrůdám. Nedošlo by na válku − ani by o ní nebyla řeč − ne pokud wyrmlingské dítě dozraje do dospělosti za jediný rok a pak zplodí tucet dalších!</p> <p>Zděšeně pohlédl na Anyu a Wulfgaarda, a došla mu řeč.</p> <p>„Ano,“ ozval se Wulfgaard. „Taky to vidíme. Našli jsme zbrojírny, kde vyřezávají brnění z kostí. Na šídla používají rohy plenitelů. Děti si vyrábějí brnění samy, stejně jako ženy. Celý wyrmlingský národ se chystána válku.“</p> <p>„Co jste udělali s dětmi?“ zeptal se Aaath Ulber.</p> <p>„Ty nejmenší jsme nechali naživu,“ odpověděl Wulfgaard, „jak jsme plánovali. Nevěděl jsem, co jiného mám dělat.“</p> <p>V hlase Anyi se ozvala hysterie: „Všechny nás naženou pod odkazy. Všem nám seberou metabolismus − každému muži, ženě, dítěti.“</p> <p>Na Internooku žily čtyři miliony lidí. Aaath Ulber si myslel, že má dost barbarů k tomu. aby přemohl wyrmlingy. Ale nyní se zamyslel nad tím, jak je vidí wyrmlingové. Tyto čtyři miliony lidí nebyli protivníci, ale jen dobytek zralý na porážku. Čtyři miliony lidí nebyly čtyři miliony nepřátel: byli to potenciální Zasvěcení.</p> <p>Wyrmlingský plán byl tak ďábelský, že se Aaath Ulberovi udělalo špatně. Uvědomil si další věc. Tisíce mužů a žen na ostrově byli přinuceny věnovat schopnosti wyrmlingským dětem, a tito muži a ženy nemohli být osvobozeni, dokud wyrmlingské děti nezemřou. Tento krvavý úkol připadl jemu. Pouhá myšlenka na vraždění dětí − i když wyrmlingských − ho málem vykolejila.</p> <p>Zabíjení nevinných, uvažoval Aaath Ulber. To jeta vychytralá past, kterou pro mě nastavil Pán Zoufalství?</p> <p>Jak může člověk zabít nemluvně, aniž by to způsobilo neodčinitelnou ránu na jeho duši?</p> <p>Aaath Ulber zavřel oči. Stane se ze mě hrdina, jestliže to budu muset udělat? Nebo se stanu potravou wyrmů.</p> <p>Netušil, jak dál.</p> <p>Budu se muset vydat nazpět a pozabíjet děti a nemluvňata, uvědomoval si.</p> <p>Ale než se stanu potravou Lokuse, přísahal si, uštědřím wyrmlingům ránu, ze které se nikdy nevzpamatují!</p> <p>Aaath Ulber ustal v ostření čepele a vyskočil na nohy. „Musíme najít wyrmlingskou celu Zasvěcených,“ pronesl vážně. „Nemůžeme znovu odpočívat, dokud ji nedostaneme pod svoji kontrolu.“</p> <p>Wulfgaard vyslal pohled k Anye. Ptal se jí pohledem, zda si na takovou výzvu troufá. Jako jeden muž, vydali válečný pokřik a dali se na cestu.</p> <p>Aaath Ulber v čele. Řítili se podzemními tunely. Někteří wyrmlingové leželi na zemi, ušlapaní a zranění. Nechal je v péči Wulfgaarda a Anyi, a přemýšlel: hledal Zasvěcené, a ubytování pro čtvrt milionu lidí by za normálních okolností nebylo nic jednoduchého. Ale spící tělo nevyžaduje tolik místa.</p> <p>Běžel vpřed, zahnul za roh, všiml si místních obyvatel na útěku.</p> <p>Avšak na jeho pravé straně se nacházel široký boční tunel a odtamtud zaregistroval záblesky jasně bílého světla.</p> <p>Aaath Ulber se otočil, vydal se tunelem a ocitl se v široké komnatě. Z vápencového stropu visely stalaktity. Po zdech stékala voda, v místnosti bylo vlhko.</p> <p>Aaath Ulber pocítil chlad, přítomnost nemrtvých. Jeho dech stoupal v obláčcích, u stropu se leskly ledové vějíře. Na druhé straně místnosti zaregistroval čtyřicet nebo padesát stínových přízraků. Měly na sobě třpytivě černé hávy z pavučin.</p> <p>Někteří začali syčet chvatná kouzla.</p> <p>Sáhl k opasku a vytáhl několik wyrmlingských bitevních hrotů − každý z nich vážil asi libru. Mrštil čtyřmi najednou.</p> <p>Hroty se vyřítily do řad nemrtvých, prosekly jejich odění a mlžná těla.</p> <p>Při jejich zásahu vykřiklo deset nemrtvých, vydávali ze sebe pronikavé skučení. Jak se nestvůry rozpadaly, zvedl se nečistý zelenočerný mrak. Chladné železo v kombinaci s Myriminými kouzly byla pro ně vražedná kombinace.</p> <p>Několik nemrtvých se vrhalo ke vzdálenému východu. Aaath Ulber vytáhl dýku a vhodil ji do davu.</p> <p>Dva nemrtví se proměnili ve špinavý kouř, zatímco ostatní se dali na útěk.</p> <p>Vyběhl, tasil dlouhý meč a začal mezi nimi tančit, snadno ničil jednoho po druhém. Dával si dobrý pozor, aby se jich nedotkl.</p> <p>Na zádech ucítil chladný vítr. Rychle se otočil, aby zjistil, že nemrtvý po něm natahuje ruce.</p> <p>Aaath Ulber po něm sekl a nemrtvý vybuchl v odporný dým. Aaath Ulber měl pocit, jako by jím provanul studený vítr, který mu mrazil srdce, ale nemrtvý byl ten tam.</p> <p>Otáčel se na všechny strany. Neviděl žádného nemrtvého, ale říkal si, kam zmizel ten poslední.</p> <p>Umějí být nevyzpytatelní. Nemrtvý se musí za dne skrývat před světlem, ale jinak jim stačí trocha stínu − hadí díra nebo prasklina pod kamenem. Dokážou se poskládat na nepatrné místo.</p> <p>Tato místnost byla nebezpečná.</p> <p>Pozorně ji prohledával: byla to laboratoř, kde pracovali wyrmlingští čarodějové. Na stole ležely železné bodce a tyglíky plné odporných sekretů. Tady wyrmlingové vyráběli hroty sklízečů.</p> <p>Na zdi visel pár nedodělaných umělých křídel. Kosti perutí se zdály být vyřezány z wyrmských kostí, nemrtví roztáhli kůži graaka přes kostru a na zdi viselo potrubí z tepen a žil, připomínající liány, které do křídel přivádělo krev, aby mohla růst. V dřevěné bečce z poloviny naplněné krví bylo uloženo srdce nějakého velkého zvířete, které do křídel pumpovalo výživu.</p> <p>To všechno Aaath Ulber postřehl jediným pohledem, ale jeho pozornost upoutala jiná věc: byla to mlžná bílá koule na stole, ze které vycházelo mihotavé světlo.</p> <p>„Koule!“ zvolal Wulfgaard. „Koule Internooku!“</p> <p>Aaath Ulber si nebyl jistý, zda tomu může věřit. Jak by je mohlo potkat takové štěstí! Koule patřila legendám. Měla představovat nesmírnou moc.</p> <p>Erden Geboren ji osobně přinesl z podzemního světa před dávnými věky a předal ji jednomu ze svých přátel.</p> <p>Ale jak už to s významnými předměty bývá, stala se cílem zlodějů. Koule za ta staletí zmizela stokrát, a vždy ji opět našli o několik desítek let později.</p> <p>„Je…“ ozvala se Anya, „… opravdová?“</p> <p>Aaath Ulber k předmětu přistoupil a prohledával ho pohledem. Koule se zdála být z čistého křišťálu, protkaná oblaky, které se uvnitř koule pomalu převalovaly a připomínaly obláčky plující oblohou za letního dne.</p> <p>Jestli to není Koule Internooku. uvažoval Aaath Ulber, pak je to něco stejně záhadného.</p> <p>Rozhlédl se místnosti a povšiml si desítek výrobků v různém stadiu vzniku. Znal všechny wyrmlingovské výtvory, ale něco takového ještě nikdy nespatřil.</p> <p>„Je to bezpochyby koule,“ ozval se Wulfgaard. „Vidíte, je umístěná na plášti, který patříval člověku. Wyrmlingové se jí báli dotknout. Odnesli si ji sem k podrobnému studiu.“</p> <p>Aaath Ulber sklopil zrak. Místo, na němž koule spočívala, bylo pokryto tmavě zeleným pláštěm se zlatým lemem; plášť měl zlatou sponu ve tvaru hlohového listu. Mohl patřit nějakému obtloustlému lordovi.</p> <p>„Wyrmlingové rabovali naše domy,“ ozvala se Anya, „sbírali všechno, co mělo nějakou cenu − zlato, zbraně.“</p> <p>„Pak tedy,“ přitakal Aaath Ulber, „se zdá, že našli něco lepšího než zlato.“</p> <p>Sklonil se a pečlivě si ji prohlédl. Zjistil, že její povrch je popsán jemnými liniemi − byly to vznešené runy, které po jejím povrchu tančily. Takové runy však nikdy předtím nespatřil.</p> <p>Popadl kouli, pečlivě omotal pláštěm a zvedl ji.</p> <p>Koule pod jeho prsty zajiskřila, vydávala jasné světlo. Vzduch zapraskal nábojem statické elektřiny a všude kolem něj se rozvířili ohniví motýli, kteří se pak vnořili do jeho těla. Při jejich doteku se jeho svaly stáhly v křeči a rozpálily se.</p> <p>„Ona tě trestá,“ podotkl Wulfgaard.</p> <p>Koule nebyla nijak zvlášť veliká. Mohla mít napříč jednu stopu. Když si ji však Aaath Ulber nacpal do kapsy, cítil, jak se pod jeho dotekem smršťuje, jako by od něj chtěla utéct.</p> <p>Během krátké chvíle měla v průměru čtyři palce a byla temná jako noc.</p> <p>„Cos to udělal?“ vyptával se Wulfgaard.</p> <p>„Věř mi,“ odvětil Aaath Ulber a podal kouli Anye, která okamžité otevřela svůj vak a začala do něj onen předmět cpát, „že netuším, co dělám. Ale nemáme čas tuto záhadu řešit.“</p> <p>„Existují zkazky o tom, že koule zklidní moře našim lodím…“ pronesl Wulfgaard.</p> <p>„A o nenadálých bouřích valících se na pevnosti nepřátel,“ dodal Aaath Ulber. „Jestli víš, jak rozpoutat bouři proti této pevnosti, pak si posluž.“</p> <p>Anya zašeptala: „Tellaris ji používal k vyvedení ducha své dcery ze země mrtvých.“</p> <p>Aaath Ulber znal podivné legendy o kouli. Také se mluvilo o prokletí. Příliš mnoho z těch, kteří ji vlastnili, došli smrtelného zranění. Mnohé z těch, kteří ji chtěli vlastnit, brzy potkala smrt.</p> <p>Jistě, pomyslel si, podobný osud by snad čekal i toho, kdo má dobrého koně. Svět byl plný zlodějů, co by člověku pro něco takového bez váhání prořízli hrdlo.</p> <p>„Jdeme dál,“ rozkázal Aaath Ulber. „Musíme najít Zasvěcené, už nám nezbývá moc času…“</p> <p>* * *</p> <p>„Myrimo,“ pronesla Rain, a na jejím obličeji se zračily obavy, „myslím, že bych se měla vydat na Stračku. Bitva je na spadnutí. Sage ať jde se mnou. Bude tam bezpečněji.“</p> <p>Rainino srdce bilo jako o závod. Oživlí Zasvěcení je varovali: wyrmlingové věděli o Ox Portu. Znamenalo to, že se tu brzy objeví. Osoba s deseti metabolickými schopnostmi dokázala bez potíží běžet šedesát mil za hodinu. Při takové rychlosti mohli být wyrmlingové u nich za hodinu a půl. Možná ještě mnohem dříve.</p> <p>Stihneme to? uvažovala Rain.</p> <p>Myšlenka na útěk se v této chvíli zdála být jako dobrý nápad − nejen pro Rain, ale pro všechny.</p> <p>„Nepůjdeš s námi, matko?“ zeptala se Sage.</p> <p>Myrima se smutně usmála a zavrtěla hlavou. Bradou pokývla směrem ke shromážděným Zasvěceným. „Nemůžu,“ vysvětlovala s nekonečným smutkem. „Ti náleží vašemu otci. Někdo je musí bránit.“</p> <p>Místnost hlídala runovládkyně. Byla to mladá žena jménem Hilde. Rain rozuměla, co tím Myrima myslí. Nemůže zanechat Zasvěcené v cizí péči.</p> <p>Draken cosi zavrčel a vytáhl meč. „Ani já neodejdu.“</p> <p>Rain mu pohlédla do obličeje, byl pevně rozhodnut.</p> <p>„Aaath Ulber není tvůj otec,“ zdůrazňovala Rain Drakenovi. „Nejsi mu vděčný za svůj život.“ Prosila Myrimu: „Není to ani tvůj manžel.“</p> <p>„Máš pravdu,“ odvětila Myrima. „Možná v něm zbyl jenom malinký kousek Borensona, koutek v mysli Aaath Ulbera. Ale i kdyby představoval jen stín vzpomínky, jámu musím zůstat věrná. To vím.“</p> <p>„Stejně jako já,“ přidal se Draken.</p> <p>Hleděl Rain do očí, vnímala jeho obrovskou bolest a strach. „Prosím,“ řekl, „musíš-li jít, pak jdi!“</p> <p>Sage se rozplakala a objala Myrimu. Došla k rozhodnutí. „Chci také zůstat, matko.“</p> <p>Rain s nadcházející panikou upřela zrak na dveře. Čas běžel. Obdivovala oddanost, kterou projevovali jednotliví členové rodiny jeden vůči druhému, ale nechtěla zemřít pro Borensonovu památku.</p> <p>Myrima pohlédla na svou dceru Sage; láska v jejím výrazu obličeje nabývala na intenzitě. „Tak tedy s námi zůstaň. Můžeme jistit otcova záda všichni společně.“</p> <p>Zemřou ve snaze zachránit to, co zbývalo ze sira Borensona, uvědomila si Rain. Napadlo ji, zda byl Borenson skutečně tak skvělý muž. Copak stál on nebo kdokoliv jiný za takovou oběť?</p> <p>Ze vzdálené ulice se ozval výkřik. Byla to žena a v jejím hlase zazníval strach a bolest. Wyrmlingové přicházeli.</p> <p>Rain nedůvěřoval a Myrimině magii. Říkalo se, že vodní čarodějové mají zázračnou ochranitelskou moc, ale působnost jejich kouzel nebyla jednoznačná. Mocný mág mohl lest čarodějky prohlédnout, stejně jako člověk s bystrou a soustředěnou myslí.</p> <p>Někteří lidé v aréně volali na poplach a zděšeně se rozhlíželi, jako by hledali nejbližší východ.</p> <p>Myrima se postavila ke dveřím a zabránila jim v útěku. „Zastavte!“ zvolala. „Nikdo nesmí odejít. Nepřítel je tady. Prohledávají vesnici. My jsme skryti, skryti v mlžině našich schopností. Nikdo z nepřátel nás tu nenajde. Odvraťte pohled od nepřátel a oni odvrátí své oči od vás! Neuvidí vás!“</p> <p>Než dořekla poslední slova, ozvaly se rány na dveře arény. Dřevěná vrata proťala wyrmlingská sekera, dveře se roztříštily a do arény prostoupily paprsky světla.</p> <p>Myrima se otočila k protivníkovi čelem.</p> <p>V okamžení před ní stál statný wyrmlingský samec a rozhlížel se po aréně.</p> <p>Děti strachy zalapaly po dechu.</p> <p>Myrima ho sledovala pohledem. Sklouzla očima na zem, stejně jako wyrmling.</p> <p>Wyrmling rychle dýchal. Určitě měl desítky metabolických schopností.</p> <p>Wyrmlingský samec se rozhlížel po místnosti, měl skelný, rozostřený pohled jakoby zasněný.</p> <p>Najednou se arénou rozezněl výkřik. Probudila se jedna ze Zasvěcených a zakvílela: „Jaká to ztráta, naše lady Any a padla v bitevní vřavě!“</p> <p>Rain potlačila chuť zanadávat a se zvoněním vytáhla krátký meč z pochvy: očekávala wyrmlingův výpad.</p> <p>* * *</p> <p>Aaath Ulber zařval bolestí, když se sekera wyrmlingského runovládce zasekla do jeho skalpu a rozeklála mu lebku.</p> <p>Rána způsobila, že o krok ustoupil a zavrávoral. Hlava se mu zatočila. Zkoušel se zorientovat.</p> <p>Dostal se do cely Zasvěcených. Naneštěstí tu narazil na wyrmlingské hlídky − byli to obrovští samci označkovaní stovkami odkazů.</p> <p>Jeden z nich se k nim přihnal a máchl hákem, kterým vymrštil Anyu do vzduchu. Svíjela se a lesklý povrch její čepele vystřeloval do stran jako hadí jazyk, ale obrovitý hák ji zasáhl do zátylku. Wyrmling třásl rukou a kosti páteře zapraskaly. Hlava Any i se podivně kymácela.</p> <p>Wyrmling mrštil Anyou o zeď, a vtom Wulfgaard zaječel válečný pokřik. Chlapec provedl výpad mečem a zabodl ho do paže wyrmlinga, dostal se mu až do ramenní jamky. Z rány vytryskla horká krev a Wulfgaard odtančil vzad.</p> <p>Na to zaútočil Aaath Ulber. Odkopl mrtvého strážného a uviděl před sebou Zasvěcené. V mdlém světle pocházejícím z desítek tisíc světélkujících červů přichycených na stropě uviděl muže a ženy naskládané jako sáhové dříví: leželi násobě po třech, po čtyřech.</p> <p>Rozezněly se poplašné zvony, vážně duněly obrovské gongy. Wyrmlingové se pokoušeli zpomalit Aaath Ulbera tím, že spouštěli padací mříže, ale on si včas v dolních chodbách všiml ozubených soukolí a brzy přišel na to, jak s jejich pomocí otevře padací mříže v patře nad sebou.</p> <p>Také se mu podařilo najít wyrmlingský poklad.</p> <p>Místnost byla plná Zasvěcených. Mnozí stále ještě spali, ale jiní už byli vzhůru − muži a ženy, kteří opět nabyli svých schopností.</p> <p>Naneštěstí byla cela také plná wyrmlingů. Wyrmlingští dělníci se ploužili kolem s těžkými meči a stínali hlavy nešťastníků, kteří udělali tu chybu, že se postavili. Na podlaze ležela ve vysoké vrstvě bezvládná těla.</p> <p>V záchvatu krvežíznivosti Aaath Ulber zabořil válečnou sekeru do hrudi wyrmlingského runovládce, pak vyskočil do vzduchu a kopl do hlavy dalšího.</p> <p>Stezka se otevřela.</p> <p>Wulfgaard se vřítil do místnosti a dychtivě hledal svou snoubenku.</p> <p>Aaath Ulber zíral na wyrmlingské dělníky, kteří se soustředili na zabíjení Zasvěcených, když se probudili, a před očima se mu vytvořila rudá mlha. Se zvířecím jekotem se brodil mezi mrtvými těly a spěchal k wyrmlingům.</p> <p>* * *</p> <p>Vojevůdce Zil nechápavě zíral do arény v Ox Portu. Bylo to podivné stavení: mělo tlusté zdi, ale scházela mu střecha.</p> <p>Uvnitř ze smaragdového jezera tryskaly horké prameny, z vlny se valila vířící mlha.</p> <p>Vedle rostlo několik buků, mezi větvovím čiřikali a prozpěvovali ptáci.</p> <p>Zil se podivoval celému výjevu. Vypadalo to jako nějaká svatyně, lázně obehnané zdí, kde se mohl lidský lord koupat pod stromy a meditovat.</p> <p>Nebo tady možná barbaři prováděli nějaké posvátné rituály, oběti Vodě.</p> <p>Byly tam stromy, ale nebylo se kam schovat. Lázně byly prázdné.</p> <p>Uslyšel varovný výkřik. Znělo to skoro jako lidský hlas, otočil se za zvukem. Zjistil, že to je jen poplašená veverka.</p> <p>* * *</p> <p>Wyrmlingský samec větřil jako pes pokoušející se zachytit pach, a Draken čekal na správný moment, kdy zaútočit.</p> <p>Najednou se na ulici ozvalo volání. Wyrmlingové našli nějaké další oběti. Vojevůdce se obrátil a zmizel takovou rychlostí, že se proměnil v neznatelnou šmouhu.</p> <p>Kolem probleskli další wyrmlingové, bylo jich nejméně tucet, a jen někteří z nich věnovali aréně zběžný pohled.</p> <p>Vzduch ve vesnici plnily výkřiky těch, co zůstali ve svých domovech.</p> <p>Avšak kolem arény probíhala smrtonosná armáda bez povšimnutí − stejně jako většina lidí.</p> <p>Vesnice ztichla a o minutu později vesnický pomahač zvolal: „Další schopnosti pro Aaath Ulbera! Kdo ho obdaří rychlostí na jeho dnešní cestě?“</p> <p>Ostatní pomahači také začali vyvolávat, doufali, že ve chvíli nouze se jim podaří schopnosti na Aaath Ulbera přemístit.</p> <p>* * *</p> <p>V Síni šepotu se Crull-maldor dozvídala špatné zprávy.</p> <p>„Lidé jsou pryč?“ vykřikla.</p> <p>Kapitán Zil stál na východním konci vesnice. Jeho muži se postarali o čistku. Prostřednictvím očí kapitána viděla, jak končí prohlídku rodinných domů, pak se zadívala do lesů.</p> <p>„Lidský pach podél cest je silný,“ vysvětloval Zil. „Myslíme si, že možná utekli do vnitrozemí.</p> <p>Prošli jsme každý dům, každý obchod. Lidi odešli.“</p> <p>Crull-maldor zprávu přijala a snažila se zachovat klid. Lidé převzali vládu nad celou Zasvěcených. Nemohla je odrazit.</p> <p>Zvony zněly na poplach. Wyrmlingové utíkali do spodních pater, hledali únik přes hlavní bránu. Její lidé nyní zvedali padací mříže a dávali se na bezhlavý ústup.</p> <p>Crull-maldor zvažovala své možnosti. „Lidé se nemohli dostat příliš daleko,“ řekla. „Prohledejte lesy na východě. Možná utekli do vedlejšího města.“</p> <p>S tím Zil a jeho wyrmlingští runovládci vyrazili na východ. Vytvořili obrovskou rojnici, aby se dopátrali stopy po prchajících lidech.</p> <p>Crull-maldor ukončila komunikaci. Její wyrmlingští přeborníci byli zabiti a obávala se, že za chvíli lidé popraví Zasvěcené, aby oslabili její moc nad ostrovem.</p> <p>Přišla o tucty nemrtvých vládců.</p> <p>Co však bylo podstatnější, lidé najdou její odkazy v cele Zasvěcených. Bylo jich tam nejméně deset tisíc.</p> <p>Mohla být ráda, že jich tu nebylo víc. Pán Zoufalství jí slíbil, že je pošle, ale zatím nedorazily.</p> <p>Utrpěla jsem porážku, uvažovala. Už nic nezachráním.</p> <p>Nabídla Aaath Ulberovi obchod, a on odmítl. Zradil její naděje.</p> <p>Jen málo útěchy jí skýtalo pomyšlení, že Aaath Ulber zničí císaře.</p> <p>I přesto, přemýšlela, až bude po císaři, mohla bych získat jeho úřad…</p> <p>Naděje to byla chabá, a když se jí chvíli zabývala, nakonec se rozplynula úplně. Ne, už nemohla doufat, že by mohla zaujmout vládcovo místo. Zbývalo jí jediné. Slíbila sama sobě: Aaath Ulbere… pomsta bude má.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>29</strong>DOTEK NEMRTVÉ</p> <p><emphasis>Zimní noc na Internooku je chladná jako dotek nemrtvého, a stejně tak tě připraví o život.</emphasis></p> <p><emphasis>− přísloví z Rofehavanu</emphasis></p> <p>V pevnosti v Severních pustinách potoky krve znečistily chodby v místech, kde mrtvoly vytvářely drobné přehrady a odbočky.</p> <p>Jakmile byla cela Zasvěcených očištěna od wyrmlingských vrahů, nic nemohlo Aaath Ulbera zastavit.</p> <p>Našel tam truhlu s odkazy, napočítal jich na deset tisíc. Byly uloženy ve schránce vytesané ze žuly. Našel velký poklad, dost velký na to, aby se jeho prostřednictvím zrodili mocní šampióni, a Aaath Ulber si troufal tvrdit, že by se mohl stát klíčem k záchraně lidstva.</p> <p>Wyrmlingové byli stále silní. Více než sto tisíc Zasvěcených přetrvávalo v dřímotě.</p> <p>Aaath Ulber se zastavil u dveří, zatímco mladý Wulfgaard hledal mezi Zasvěcenými svou snoubenku. Nakonec ji našel, ležela obličejem k zemi v kaluži vlastní krve.</p> <p>Wulfgaard ji otočil na záda. Tvář měla bílou, vyčerpanou, rty potřísněné krví.</p> <p>Čelo jí hyzdila vypálená runa metabolismu. Vězela v kruhu: beztvará masa, která stále tkvěla v její mysli, jako by měla být rozpoznána.</p> <p>Určitě se probudila, pomyslel si Aaath Ulber, když jsme odpravili wyrmlinga, který vlastnil její schopnosti.</p> <p>Wulfgaard ji vzal do náruče, pak se zadíval na strop jeskyně a dlouze zakvílel. Pozvedl tělo do výšky, jako by žádal svět, aby se stal svědkem.</p> <p>Pro toho chlapce nebude v této válce žádného vítězství, říkal si Aaath Ulber. Možná se dočká pomsty, možná zabije wyrmlingy, ale tím to pro něj skončí.</p> <p>Aaath Ulber ho nechal několik minut sténat a truchlit, aspoň si to myslel. Ve skutečnosti slunce urazilo na své cestě oblohou méně než minutu.</p> <p>Tu chvíli využil Aaath Ulber k přípravě. Odhodil některé ze svých čepelí a naostřil pár wyrmlingských zbraní.</p> <p>Přitom uvažoval nad tím, jak to všechno ukončí.</p> <p>Wyrmlingská pevnost byla postavena po vzoru mraveniště. Dolní otvory, dobře ukryté, naháněly do nor čerstvé povětří.</p> <p>Těla wyrmlingů zahřívala atmosféru, takže vzhůru do tunelů stoupal teplý vzduch − který nakonec unikal horním vchodem.</p> <p>Zabíjení wyrmlingů teď bude hračkou. Aaath Ulber už jen musel vyklidit horní patra. Věděl, že v těchto částech wyrmlingové brání pevnost kouřovými pastmi, a odhadoval, že je najde schované v patrech nad sebou. Bude stačit je jen zapálit, a kouř s sebou ponese do tunelů nahoře smrt.</p> <p>Aaath Ulber pojídal oběd a odpočíval. Dal si půl hodiny. Víc nepotřeboval. Měl dost schopností vytrvalosti, takže spánek nepotřeboval. Podobně jako ostatní runovládci jen postával a hleděl do daleka na nějaký svůj osobní sen.</p> <p>S tolika schopnostmi důvtipu zjistil, že vzpomínání je velmi jednoduché. Dokonce se mu snadno vybavovaly i příhody, které zažil předtím, než přijal schopnosti.</p> <p>Stál v cele smrti, jedl sýr s chlebem, který si přinesl ve vaku, ztracen v laskavé vzpomínce.</p> <p>Vzpomněl si, jak se poprvé setkal se svou ženou Myrimou, stalo se to v malém městě Heredonu. Přijala schopnosti půvabu od svých sester a matky: takové schopnosti nebyly na prodej.</p> <p>Získala tak kombinaci krásy a duševní rovnováhy čtyř skvělých žen. Vlasy měla tmavé a hedvábné. Panenky jejích očí byly tak tmavé, až získávaly modré odlesky.</p> <p>Pohled na ni způsobil, že z obrovské touhy na ni jen hleděl neschopen slova. Chtěl znát její jméno. Chtěl držet její ruku a procházet se s ní.</p> <p>Vládce Gaborn Val Orden je představil a navrhl, aby uzavřeli sňatek. Byla to zvláštní chvíle, která v něm vždy probouzela údiv.</p> <p>Proč to Gaborn udělal? ptal se Aaath Ulber sám sebe. Pro Gabornovu povahu nebylo typické, že by se choval jako dohazovač.</p> <p>Samotný Gaborn k tomu řekl, že to udělal z náhlé inspirace. Cítil, že je to vůle Země.</p> <p>Ale proč? Jak naše spojení pomohlo Mocnostem?</p> <p>Nebyl si tím jistý. Často cítil, že ho s Myrimou čeká velký osud, ale netušil jaký.</p> <p>Možná nejde o naplnění mého osudu, ale o naplnění osudu mých dětí, říkával si.</p> <p>Nebo možná už bylo velké dílo vykonáno. Ochraňovali jsme s Myrimou Gaborna a Falliona, když byli mladí. Živili jsme je, bránili proti nájemným vrahům. Provedli jsme to skvěle.</p> <p>Přesto toužil po něčem dalším. Chtěl vědět, která chvíle představovala naplnění jeho osudu.</p> <p>Možná to bude nějaká velká věc, kterou vykoná. Možná půjde o čin tak bezvýznamný, že si ho smrtelníci ani nevšimnou.</p> <p>Odvrátil svou mysl od těchto úvah. Když bude takto uvažovat, nic nevykoná, a obával se, že by tím v sobě mohl vyvolat falešnou pýchu.</p> <p>Místo toho se soustředil na vzpomínku na Myrimu, krásnou jako měsíc v úplňku, zářivou jako diamant. A v jeho mysli zašeptal starcův hlas:</p> <p>„<emphasis>Stárnu, já stárnu</emphasis>,</p> <p><emphasis>vlasů mám stále míň</emphasis>,</p> <p><emphasis>a nohy své zmrzlé</emphasis></p> <p><emphasis>snad v horké vodě utopím</emphasis>.“</p> <p>* * *</p> <p>Aaath Ulber se probral a cítil se odpočatě. Usoudil, že půlhodina už uplynula, a to stačilo.</p> <p>„Pojďme to dokončit,“ zvolal na Wulfgaarda.</p> <p>Mladík klečel vedle snoubenky. Po jeho tváři se kutálely slzy, oči měl zalité lítou zuřivostí.</p> <p>Ani nevím, jak se ta dívka jmenovala, napadlo Aaath Ulbera. Asi už teď na tom nezáleží.</p> <p>Wulfgaard pokývl hlavou ke spícím Zasvěceným. „Možná bychom měli ty ostatní zabít. Kdoví, co wyrmlingové dělají nebo čeho jsou schopni. Kolik hrdinů ještě mohou mít na povrchu? Možná by vyhladili celé vesnice Ty a já jsme jediní tady dole, kdo jim v tom může zabránit.“</p> <p>V tom vězela podstata problému. Šestý smysl Aaath Ulberovi napovídal, že tahle bitva ještě není u konce. Nemrtví mohou komunikovat na obrovské vzdálenosti. Nemrtvá vládkyně Crull-maldor věděla o jeho přítomnosti. Varovala své kapitány a wyrmlingové zaútočí na města a vesnice po celé zemi.</p> <p>Jediný způsob, jak jim v tom zabránit, bylo zabít Zasvěcené.</p> <p>Aaath Ulber tento plán zavrhl už dříve. Ale také doufal, že se sem dostane s větším počtem šampiónů. Nyní si uvědomoval, že kráčí po ostří nože a neví, na kterou stranu upadne.</p> <p>„Nepřišel jsem, abych zabíjel Zasvěcené,“ oponoval Aaath Ulber.</p> <p>„Přísahal jsem, že vyčistím tyhle nory a že těm, kteří budou na zemi, přenechám jejich útrapy.“</p> <p>Wulfgaard do něj zabodával pohled. Aaath Ulberovi bylo zřejmé, že touží po pomstě a že je přesvědčen o tom, že jediným a zaručeným způsobem, kterým to lze provést, bude zabít Zasvěcené.</p> <p>„Už tě bitva omrzela?“ popichoval ho Aaath Ulber. „To jsi z boje tak unavený?“</p> <p>„Ne!“ odporoval Wulfgaard.</p> <p>„Nejlépe dosáhneš své pomsty,“ pokračoval Aaath Ulber, „když zabiješ wyrmlingy − ne své vlastní lidi. Jsem si jistý, že mnohé zde přítomné mladé dámy jsou zasnoubené. Udělal by s jim to, co wyrmlingové provedli tobě?“</p> <p>Wulfgaard se tvářil zběsile. Vztek a bolest ho přivedly na pokraj šílenství. Odmítal odpovědět.</p> <p>„Vybereme si ten těžší způsob,“ navrhoval Aaath Ulber. Chtěl, aby se Wulfgaard vydal zabíjet wyrmlingy, ale věděl, že nemohou nechat Zasvěcené bez dohledu.</p> <p>Aaath Ulber byl lepší válečník. To znamenalo, že to bude on, kdo dokončí práci v norách, zatímco Wulfgaard zůstane tady a ohlídá Zasvěcené… a přijde o rozum.</p> <p>„Zůstaneš tady se svou snoubenkou,“ rozhodl Aaath Ulber. „A ne abys svými činy pošpinil její památku.“</p> <p>Na to se otočil a vrhl se do wyrmlingských tunelů.</p> <p>Následující hodiny představovaly jednu obrovskou noční můru. Aaath Ulber povraždil všechno, co se mu připletlo do cesty. Nikoho neušetřil, a jen jediný wyrmling způsobil, že zaváhal.</p> <p>Byl v jeslích, kde se wyrmlingské ženy staraly o děti. Byl nucen je všechny zabít, děti i dospělé, neboť kdyby malé nechal při životě, jen by tím prodloužil jejich umírání.</p> <p>Když se vřítil do jedné boční jeskyně, žena starající se o tucet batolat se k němu otočila a promluvila jazykem Rofehavanu s podivným inkarranským přízvukem. „Prosím…!“ žadonila.</p> <p>Zarazil se, čekal, že řekne něco víc, ale zdálo se, že víc toho v rofehavanštině neznala.</p> <p>Napadlo ho, kde se to slovo naučila. Když se starala o Zasvěcené? Nebo byla jako on, dva lidé spojení vjednom těle?</p> <p>Snad by se jí mohl zeptat, ale odpověď by nezměnila to, co muselo být vykonáno, a tak jí prořízl hrdlo a pokračoval dál.</p> <p>* * *</p> <p>Výkřiky umírajících následovaly Aaath Ulbera až do Sine šepotu. Tam se zastavil a ostražitě se rozhlédl.</p> <p>Všude kolem sebe slyšel hlasy − wyrmlingské výkřiky bolesti, rozkazy, vzdálené zvonění zvonů.</p> <p>Místnost byla prázdná s jednoduchým kupolovitým stropem. Světlo skýtali tři světélkující červi u stropu, všude po místnosti byly do kamene zatlučeny stříbrné prsteny. Každý prsten obklopoval rytý piktograf a z otvoru uprostřed vycházely zvuky.</p> <p>Těmito otvory zaslechl Aaath Ulber šeptání.</p> <p>Po zádech mu projela vlna chladu. Rychle se otočil: čekal, že na svých zádech najde nemrtvého. Z jednoho z otvorů přicházel šepot wyrmlingských velitelů, kteří křičeli ke zmatkujícímu davu: „Zpátky! Zpět do děr. Zde není úniku!“</p> <p>Podlaha pod ním vibrovala údery gongu.</p> <p>V místnosti bylo chladno.</p> <p>Vzhlédl a uviděl otvor, že kterého šepot přicházel. Prsten kolem byl označen třemi piktografy − Požíračem duší, číslem dvě a holou lebkou.</p> <p>Od úst Aaath Ulbera stoupaly obláčky dechu. Znovu se otočil.</p> <p>Nemrtvá byla nablízku. U vchodu nikdo nestál.</p> <p>Znovu se otočil. „Ukaž se!“ rozkázal.</p> <p>Z jednoho z otvorů nad ním se ozvalo šeptání. „Už jsi mě viděl,“ prohlásil wyrmling jazykem lidí z Caer Luciare.</p> <p>„Já tě znám,“ vykřikl Aaath Ulber, „Crull-maldor.“ Říkalo se, že když člověk zná pravé jméno nemrtvého, přináší mu to jistou moc, ale Aaath Ulber žádnou nepocítil.</p> <p>„Konečně,“ zaskučela neživá posměšně, „ty znáš mé jméno!“ Tiše se zachechtala a její hlas náhle utichl. Aaath Ulber věděl, ze které trubice hlas přichází. Vytáhl válečný bodec a protlačil ho průchodem.</p> <p>O chvíli později zaslechl opět šeptání, které přicházelo z jiného otvoru na vzdáleném konci zdi. „Dotkl ses mě,“ pronesla Crull-maldor. „Hluboce jsi mne ranil, a teď bodnu já tebe.“</p> <p>Aaath Ulber se otočil, neboť na zádech pocítil mrazivý závan. Nikdo tam však nebyl.</p> <p>Snaží se zůstat za mnou, usoudil. Vyjde z jednoho z těch zatracených otvorů. Ale z kterého?</p> <p>Následovala dlouhá odmlka, během níž věděl, že se pohybuje: řítí se šerými síněmi, pokouší se ho dostat, aniž by si to uvědomil.</p> <p>Neklidně se točil ze strany na stranu − otáčel hlavou, hledal za sebou stín.</p> <p>Koutkem oka zaregistroval temnou šmouhu a uviděl, jak z jednoho otvoru stoupá opar.</p> <p>„Pojď sem!“ zařval. „Skončeme to hned!“</p> <p>„Nač ten spěch?“ optala se nemrtvá uvážlivě, její hlas se ozýval tiše ze vzdáleného konce místnosti. „Říkají, že pomsta je nesladší, když vychladne.“</p> <p>Aaath Ulber se pomalu otáčel, a při svém tanci neustále šlehal mečem.</p> <p>Šepot se znovu ozval z trubice. Byl vzdálený, tak nejasný, že by ho člověk bez schopností ani neslyšel. „Hlídej si svá záda, človíčku. Ještě se tě dotknu. V hodině, kdy nebudeš dost bdělý, způsobem, jakým nebudeš očekávat, zmrazím tvé srdce…“</p> <p>Aaath Ulber zaváhal. Čekal, že se nemrtvá vrátí, ale místnost postupně získávala obvyklou teplotu. Nabyl jistoty, že zmizela.</p> <p>Bude se před ním někde ukrývat, stočená jako brejlovec pod kamenem.</p> <p>Vyřítil se z místnosti a běžel chodbou vzhůru. Úroveň o patro výš byla bez wyrmlingů. Táhli pryč, utíkali na povrch.</p> <p>Nedaleko jedné strážnice našel obrovskou kamennou káď, která páchla po dehtu. Odsunul těžké víko a pohlédl dovnitř. Dehet byl promíchán s nějakým odporným býlím. Pach byl víc než hnusný; jako by mu naleptával hrdlo.</p> <p>Ve strážní budce našel pochodeň a křesadlo.</p> <p>Aaath Ulber zvedl válečnou sekeru nad pochodeň a třel křesadlem tak dlouho, až sprška jisker dopadla na suchý mech, kterým byla pokryta hlavice pochodně. Rozdmýchal pochodeň, a jakmile se objevily plameny, vhodil ji do kádě.</p> <p>Z kádě vyskočily plameny, které sahaly až po strop, a z pekelného kotle se vyvalil černý kouř.</p> <p>Aaath Ulber se obrátil a vydal se do hlubin wyrmlingské pevnosti, zatímco kouř se valil tunely vzhůru.</p> <p>Když procházel kolem Komnaty šepotu, na chvíli se zastavil. Zaslechl chraplavý kašel wyrmlingů a zděšené výkřiky z cel nad sebou.</p> <p>Nechá kouř, aby dokonal smrtící dílo za něj.</p> <p>S těžkým srdcem kráčel nazpět. Dole byly stále ještě wyrmlingské děti, mrňousci jejichž jediným prohřeškem bylo, že se narodili jako wyrmlingové a že jim byly předány schopnosti.</p> <p>Bylo načase je za tyto zločiny potrestat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>30</strong>DOBA PŘÍSLIBŮ</p> <p><emphasis>Jaro je doba příslibů a na podzim příroda tyto sliby plní.</emphasis></p> <p><emphasis>− Rofehavanské přísloví</emphasis></p> <p>Pád Wyrmlingské říše na Internooku přišel rychle.</p> <p>Jak se Myrima obávala, wyrmlingové se na některých místech stihli pomstít. Wyrmlingské smrtonosné jednotky pochodovaly ulicemi v desítkách měst, vedeny mocnými runovládci, a wyrmlingské válečné rohy oznamovaly útok na pevnost po celé zemi.</p> <p>Avšak v povstání, které následovalo, lidé dalekosáhle převyšovali počet uchvatitelů. Většina wyrmlingských válečníků neměla více než tři metabolické schopnosti. Byli rychlí, ale ne rychlejší než šípy střelců.</p> <p>Z kouře a popela velké pevnosti vyšel Aaath Ulber. Řítil se krajinou a prohledával východní pobřeží. Přežili ještě tři další šampióni, ti se hnali na západ.</p> <p>Té noci zazní písně na počest obra Aaath Ulbera, oděného do šatů utkaných z krve, který cestoval po zemi v krvavých botách.</p> <p>Do odpoledne Aaath Ulber polapil wyrmlingského šampióna Žila. Bylo to asi dvacet mil na východ od Ox Portu, wyrmlingové tam podpalovali vesnici.</p> <p>Říká se, že Zil prosil, aby byl ušetřen jeho život, nabídl, že bude lidem sloužit. Aaath Ulber by však takovému tvoru nemohl důvěřovat, takže Žila probodl svým mečem, prořízl mu hrdlo hned pod čelistí. Wyrmlingovi vypadl z úst jeho proradný jazyk a cukal sebou na zemi.</p> <p>Aaath Ulber pohodil wyrmlingského šampióna do ohně, který řádil na střeše jednoho z nejlepších domů ve vesnici.</p> <p>Do soumraku Aaath Ulber běžel neskutečnou rychlostí městy podél pobřeží a zamířil na sever, do divočiny, aby vyklidil wyrmlingské doly.</p> <p>S večerem barbaři z Internooku zpívali a hodovali. Za − jatci opouštěli pevnost a obyvatelé Ox Portu vyslali vozy tažené rychlými koňmi, aby jim zkrátili dobu cestování.</p> <p>Noc byla teplá a jasná, na nebi jiskřily hvězdy a obyvatelé Internooku pomýšleli na oslavy.</p> <p>Draken diskutoval s Myrimou. „Proč oslavují? Internook nemá dost odkazů, aby se ubránil. Wyrmlingové dozajista potáhnou z jižní pevnosti a lidi ztrestají.“</p> <p>Myrima se účastnila hodování, vybírala chléb na cestu. Předpokládala, že Aaath Ulber bude před soumrakem zpátky. „Oslavuj život, dokud můžeš,“ odvětila Myrima, „neboť smrt přijde příliš rychle. To lidé z Internooku dobře vědí.“</p> <p>Zvedla bochník ječného chleba ze stolu, měl příjemnou medovou barvu, a na zkoušku ho zmáčkla. Pak se obrátila na Drakena a slova, která pronesla, zněla tak, jako by vyvěrala přímo z jejího srdce: „Měl by ses dnes večer oženit s Rain. Opatrnost ti možná bude našeptávat abys počkal, ale moje srdce říká, že by sis ji měl vzít a že byste měli společně užívat života, dokud to jde.“</p> <p>Draken na ni nevěřícně zíral. Vypadal mladě. Bylo mu patnáct, táhlo mu na šestnáct. Skoro ještě dítě.</p> <p>„Ale k tomu potřebuju pozemek, musím postavit dům, všechno připravit k tomu, abych svou ženu zajistil.“</p> <p>„To přijde později,“ odpověděla Myrima. „Můžete na tom pracovat spolu. Bude to těžké, ale dá se to zvládnout.“</p> <p>„Nejsem dost starý,“ namítal Draken.</p> <p>„Věk se někdy neměří nároky,“ reklamu. „Unikl jsi s námi Lokusovi Asgarothovi, když jsi byl ještě dítě. Plul jsi s Gwardeenem, postavil ses wyrmlingům. Takové věci přidávají chlapci věk, aby předčasně dozrál. Jsi více mužem než člověk dvakrát starší.“</p> <p>„Otec by s tím nikdy nesouhlasil,“ pronesl Draken.</p> <p>„Aaath Ulber? Není tady, aby ti v tom zabránil,“ reagovala Myrima.</p> <p>Nerada to připustila, ale Drakenův otec už byl pryč. Borenson se proměnil v monstrum, hrdinu legend. Jako se hmyzí nymfa promění ve vážku, tak on přijal hrůzostrašnou podobu.</p> <p>„Tvůj opravdový otec, sir Borenson, by se mnou souhlasil,“ řekla Myrima. „Byl to člověk, který miloval pohled na šťastné lidi.“</p> <p>Draken lehce přikývl. „Ano, myslím, že by souhlasil.“</p> <p>* * *</p> <p>A tak se té noci při oslavách Draken oženil, zatímco Aaath Ulber stále ještě prohledával neobydlenou krajinu. Svatbu měli podle zvyků barbarů z Internooku.</p> <p>Před celou vesnicí stál spolu s Rain u ohně a vojevůdce Hrath svázal jejich zápěstí silnými provazy. Předal Drakenovi do pravé ruky umně vyrobenou sekeru a Rain do levé láhev vína, a pak opakovali svatební přísahy.</p> <p>Draken se chvěl, obřad ho dojímal. Blízkost Rain, teplo jejího doteku, očekávání, které vnímal − to všechno ho rozechvívalo. Málem si nevzpomněl na slova přísahy. Zíral na svou matku stojící na druhé straně táboráku, viděl její oči přetékající radostí, a malá Sage stála vedle a držela ji za ruku.</p> <p>Draken slíbil, že bude Rain milovat po zbytek života a že neulehne do lože jiné ženy. Slíbil, že se postará o živobytí její a jejích dětí, jak těl, tak duší. Přísahal, že je bude chránit a podporovat ve dne i v noci, za teplých jarních dešťů a za úrodného léta, dokud ho nepropustí zimní led.</p> <p>Když skládala sliby Rain, téměř je ani nevnímal. Byly skoro stejné jako ty jeho, ale zapamatoval si jednu podivnou větu, kterou nikdy na žádné svatbě neslyšel, Rain slibovala, že „ho bude plísnit, jen když to bude třeba, a nikdy ho nebude sekyro vat.“</p> <p>Když byl slib u konce, vzal ji do náruče a políbil. Vesničané pozvedli korbely a hlasitě je zdravili. Ozvalo se povzbuzování jako „Požehnána budiž vaše postel!“ a „Na zdraví; na hojnost; na radost!“</p> <p>Pak opouštěl dav, stále připoután k Rain. Vojevůdce Hrath ho varoval: „Nerozvazujte uzel až do svítání. Přineslo by vám to smůlu!“</p> <p>A tak společně kráčeli k dokům a nastoupili do loďky, každý držel jedno veslo a pomalým tempem veslovali ke Stračce. Oceán byl té noci klidný jako letní jezero, na jeho matném povrchu se zrcadlily hvězdy.</p> <p>Vystoupili na kotvící loď a zadívali se na nebe. Nad vodou visel srpek měsíce a v dálce zakřičel vodní pták.</p> <p>Draken políbil svou ženu a zahleděl se jí do očí.</p> <p>Její tvář nepatří mezi ty nejkrásnější, jaké kdy spatřil, pomyslel si. Byla sice docela hezká, ale ne tak jako některé z velkých žen známých z legend.</p> <p>Nemiloval ji proto o nic méně. Naopak, toužil ji držet, být na ní závislý.</p> <p>Políbil ji a o chvíli později si uvědomil, že ji laškovně tahá za oblečení. Nemohl si sundat košili, protože to nedovolovala pouta, která ho s Rain svazovala.</p> <p>„Řekl bych, že je to nějaký barbarský vtip určený novomanželům,“ pronesl. „Rozřízneme ten uzel.“</p> <p>„Ne,“ zaprosila Rain. „Nechejme ho být. Líbí se mi být k tobě přivázaná.“ Zarazila se a pak dodala: „Raději rozřežme oblečení.“</p> <p>Stalo se.</p> <p>* * *</p> <p>Aaath Ulber se řítil nocí od vesnice k vesnici, cestou zabíjel wyrmlingy.</p> <p>Nemohli před ním utéct, i když se o to pokoušeli. S čichovými schopnostmi psů dokázal vnímat podivně zkažený pach jejich tuku na celé míle.</p> <p>A tak nebylo nic těžkého nalézt wyrmlingy v každém městě či vesnici, a s tolika schopnostmi metabolismu nebylo o nic složitější je snadno vyřídit.</p> <p>Zabíjení ho unavovalo. Toužil s tím přestat, ale musel si stále opakovat, že s každým odrovnaným wyrmlingem osvobodí další čtyři nebo pět Zasvěcených.</p> <p>Nenašel jsem ještě sám sebe jak žádal Král Země, uvědomoval si. Jsem bezradnější než kdy dříve.</p> <p>Doufal, že mu snad pomůže Myrima. Dotek vodní kouzelnice mohl člověka uzdravit − dokonce i jeho potemnělou mysl. Tolikrát za nocí, když se probudil, protože trpěl nelítostnými sny o zabíjení, ho Myrima vyléčila.</p> <p>Doufal, že ho vyléčí i nyní, ve chvíli nejtěžší.</p> <p>Pro zbytek světa to byla obyčejná noc. Ale Aaath Ulber měl dojem, že teď vlastní třicet nebo čtyřicet metabolických schopností. Dokázal běžet dvě stě mil za hodinu po nekonečně dlouhou dobu.</p> <p>Práce toho dne se mu zdál a bez konce.</p> <p>Přesto běžel, a pokaždé, když se zastavil v nějaké malé vísce, aby zlikvidoval wyrmlinga, si říkal: Co jsem tím získal?</p> <p>Vyhladil jsem bezvýznamnou pevnost v pustinách, kde vládne mráz − uvažoval − byla špatně vybavená, řízená vůdcem, který byl příliš zlý a přízemní na to, aby byl schopný.</p> <p>Není to nic proti tomu, čemu budu muset čelit v Rugasse.</p> <p>V Rugasse měli k dispozici hory krvavého kovu. V Rugasse vládl císař a pod ním povstal nějaký falešný Král Země. V Rugasse se po nebi hemžili Nesmrtelní rytíři a Temní vznešení.</p> <p>Co jsme získali tady, říkal si, není nic.</p> <p>Běžel krajinou dlouhou nocí a jeho mysl byla neklidná. Jeho představivost vykouzlila noční můry, kterým se bude muset postavit v Rugasse.</p> <p>Občas ho znepokojilo pomyšlení na Crull-maldor. Nemrtvé se podařilo uniknout a i nyní se bál, že se před ním zničehonic vznese ze země, nebo se zhmotní za jeho zády.</p> <p>Přísahala mu pomstu.</p> <p>S koncem dlouhé noci uzavřel svůj okruh po východním Internooku, aby se naposledy vydal k pevnosti, kde se měl setkat s ostatními šampióny.</p> <p>Když zdolal kopec několik mil od pevnosti, pohlédl k moři, kde spatřil flotilu wyrmlingských válečných lodí − byly tři a mířily k pobřeží.</p> <p>Měly obrovská vesla a veliké čtvercové plachty jakoby potřísněné krví.</p> <p>Jsou to zásoby pro Crull-maldor, přemýšlel, nebo nové vojsko?</p> <p>Nezáleželo na tom. Bude muset wyrmlingy zlikvidovat, aby se zprávy o povstání nedostaly až ke vzdáleným břehům.</p> <p>Na chvíli se zastavil, pojedl lesního ovoce, pak seběhl s kopce dolů a dorazil na kamenitou pláž. Skočil do vody a zabral.</p> <p>Rychlostí dvou set mil za hodinu se řítil po moři, klouzalo mu to, mlátil sebou. Mořský povrch mu pod nohama připadal pružný, ale byl pevnější než na řece. Nebyl si jistý, zdaje to způsobeno obsahem soli ve vodě, nebo tím, že měl k dispozici více schopností.</p> <p>Běžel po rovném povrchu oceánu, skákal přes vlny a naplavené harampádí.</p> <p>Lodě se přiblížily, jejich velikost ho ohromila. Prkna trupu byla asi šestnáct palců široká a mohla být dobré čtyři palce silná. Hlavní stěžeň se tyčil poctivých sto stop nad vodu.</p> <p>Uviděl wyrmlingského kormidelníka. Aaath Ulber se objevil s takovou rychlostí, že kormidelník ani nestihl ze sebe vydat nějak projev překvapení. Aaath Ulber vyskočil dvacet stop do vzduchu, rovnou na příď, chytil se těžkého zábradlí a zlehka dopadl na palubu.</p> <p>Ani ne za minutu pobil všechny přítomné wyrmlingy a loď se v mžiku stala příbytkem přízraků.</p> <p>Když kontroloval nákladní prostor, zjistil účel plavby. Loď vezla poklad: kamenné schránky plné odkazů; bylo jich přes tři sta padesát tisíc. Byly vyrobeny z kvalitního krvavého kovu a hlavice již měly vyřezány runy metabolismu.</p> <p>Jistě, uvědomoval si Aaath Ulber. Wyrmlingové na jihu jsou lépe zásobeni odkazy. Trvalo jim několik týdnů, než vypravili náklad na tuto bezvýznamnou, zapadlou základnu.</p> <p>Aaath Ulber radostně vyrážel na jednu loď za druhou, pobil vždy posádky a zajistil poklad.</p> <p>Jak se plavil zpátky na kamenité pobřeží, snil o tom, co by to všechno mohlo znamenat.</p> <p>Na Internooku budou muset být další Zasvěcení. A bojovníci se tu nacházeli urputní a silní.</p> <p>Stál u kormidla, naváděl lodě a zvolal k pobřeží: „Wyrmlingská říše bude naše!“</p> <p>* * *</p> <p>Myrimu té noci odvedli do pokoje vesnického hostince. Byl pěkný, s postelí a slamníkem přikrytým prošívanou dekou, a s polštářem z husího prachového peří.</p> <p>Hostinská, asi padesátiletá hospodyně, rozdělala v krbu malý oheň, i když nebylo chladno, a na noční stolek přichystala víno a sýr.</p> <p>Když se Myrima ukládala do postele, bylo dávno po půlnoci. Omyla se teplou vodou v umyvadle a slíbila si, že se příštího dne vykoupe − v čerstvé čisté vodě, v řece.</p> <p>Oblékla si noční košili a posadila se k zrcadlu, aby si pročesala dlouhé vlasy. Usmívala se na sebe.</p> <p>Jedno z mých dětí mělo dnes svatbu, pomyslela si. S trochou štěstí bude brzy na cestě první vnouče.</p> <p>Místností zavál studený vítr, napadlo ji, že se nejspíš otevřely dveře. Podívala se tím směrem a spatřila, jak mezerou prostupuje jakási mlhovina.</p> <p>Vtom se před ní objevila wyrmlingská stařena. Kůži měla věkem rozpraskanou, její tělo bylo neforemné a pokřivené.</p> <p>Myrima se zděšeně odtáhla. Její jedinou zbraní byl luk a šípy, jejichž očarované hroty by dokázaly zabít i nemrtvou. Odložila si však luk na postel na druhé straně pokoje.</p> <p>Wyrmling se tyčil nad ni. Myrima uslyšela ve své mysli slova: Pojď se mnou do země mrtvých.</p> <p>Myrima rychle uvažovala. Neměla žádné schopnosti. Její kouzla byla bez vody neúčinná.</p> <p>Avšak dotek očarovaných zbraní by nemrtvou odehnal. Myrima popadl a rukojeť dýky připevněné k pasu.</p> <p>Nemrtvá se vrhla vpřed, rychlostí se proměnila v nejasnou šmouhu.</p> <p>Myrima vytáhla dýku z pochvy, a spíše ucítila než uviděla útok nemrtvé. Zápěstím jí projela chladná bolest a ruka jí zmrzla, takže jí dýka vypadla ze znecitlivělých prstů.</p> <p>Myrima se rychle otočila a skočila napříč místností k toulci se šípy za postelí.</p> <p>Po zádech jí přejel mráz: nemrtvá ji polapila. Jako by ji probodla chladná ocel a rozřízla jí srdce.</p> <p>S těžkým vzdechem padla na postel, zrak i sluch slábly.</p> <p>Sage! pomyslela si. Ve své poslední chvíli zatoužila po svém dítěti.</p> <p>* * *</p> <p>Ani ne hodinu po svítání Aaath Ulber dorazil do vesnice Ox Portu společně s ostatními hrdiny v patách.</p> <p>Ranní slunce zlatě zářilo na nebeské klenbě a jen několik mraků na horizontu nepatrně zachytávalo sluneční paprsky, aby nebi propůjčilo jeho barevný odstín.</p> <p>Ptáci zpívali ve stromech, na kraji vesnice se veverky proháněly s čipmanky a shromažďovaly semena v hnízdech: připravovaly se na nadcházející zimu.</p> <p>Hrdinové táhli povozy, přiváželi poklady z wyrmlingských zásob: odkazy z lodí, dalekohledy, zlato.</p> <p>Na vozy se všechno nevešlo. Většina pokladu zůstala na místě, kde ho vylodili, a mnohem větší jeho část teprve měla dorazit − stovky tisíc Zasvěcených, které osvobodili z temnoty.</p> <p>Mladý Wulfgaard nesl poklad z nejdražších − legendární Kouli Internooku. Zářila v jeho rukou tak jasně, že se zdálo, jako by nesl úlomek slunce.</p> <p>Téměř všichni hrdinové měli radost, smáli se. Aaath Ulber očekával, že je vesničané uvítají s písní na rtech.</p> <p>Jak došel na kraj Ox Portu, pochopil, že něco není v pořádku, když uviděl vojevůdce Hratha, vážného a zasmušilého. Věděl, co se přihodilo, dříve než uslyšel jeho slova.</p> <p>„Došlo k útoku,“ vysvětloval vojevůdce Hrath. „Do vesnice přišla nemrtvá. Hostinská jen slyšela, jak tvá žena upadla, pak už nic. Když vyšla nahoru, aby se na ni podívala, Myrima ležela u postele a na čele měla jinovatku. Nic se nedalo dělat.“</p> <p>Aaath Ulber chvíli nehnutě stál, šokovaný, nemohl tomu uvěřit.</p> <p>„Je mi to moc líto,“ pronesl vojevůdce Hrath. „Zahájili jsme pátrání po celé vesnici.“</p> <p>Aaath Ulber padl na kolena. Žádné schopnosti by ho v tuto chvíli neudržely na nohou, z bezvadné paměti mu do uší zněla slova Crull-maldor: „Ještě se tě dotknu. V hodině, kdy nebudeš dost bdělý, způsobem, jakým nebudeš očekávat, zmrazím tvé srdce.“</p> <p>Dotkla se ho, teď už to věděl, a bál se, aby se tak nestalo znovu.</p> <p>„Draken! Kde je Draken a Sage?“</p> <p>„Jsem tady, otče,“ vystoupila Sage z davu. „Draken je s matkou, střeží její tělo. Byl s ní po většinu noci.“</p> <p>Děti jsou naživu, aspoň prozatím, pomyslel si. Bylo však otázkou času, kdy se nemrtvá vrátí.</p> <p>„Odveď mě k mé ženě,“ řekl Aaath Ulber. Sage ho popadla za ruku a vedla ho.</p> <p>S tolika schopnostmi metabolismu se mu zdálo, že se Sage pohybuje jako ve snu.</p> <p>Aaath Ulber ucítil sladkou vůni Myriminy kůže mnohem dřív, než se přiblížili k hostinci.</p> <p>Jeho mysli se zmocnila temnota, oči měl zaslepené zármutkem.</p> <p>Cítil se ztracený, mnohem více než kdy jindy ve svém životě.</p> <p>Přesto mu dotek ruky jeho dcery přinášel určitou radost. Tato válka ho velmi brzy odvede na vzdálená pobřeží, do nebezpečí, o kterých zatím nic ani netuší. Chtěl jít s ní, chtěl držet ruku svého dítěte − tentokrát naposledy.</p> </section> </body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAKcAZYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5viRPMAdfoPeiTJduelTA AHAAznO6l2ZBI61zAVhGx4PSo5I89Oau7QBUDrgc0kMpkA9eDT044z+NOK5P4Ui4/AGmIdk 5xxQSMdjTT6U0nnHQ0xCMe2Bz14qHAxkqPyqQ9fyqM9v1q0MY3UfKPypjc9B+lKT3AphHbj FMQnfJAP4U09QcfTigqOmf0prf54piGnt2NMPPFB69Tn6UE8UwGcd8YqNqkyADnmo+Oxp7j DYNueh7CkAGcFR9KUYzyeKUD/OaoALYOcKv0FKVbCqxz1pPr605mHmAE+tRJjRRlX58Y6HF MfAcfSpJTvmZulRscHA796aAcowhHcn0oxyKM0o4PXkUwA4xwBnrmmg07GOopoGQTigQGnh n2eXn5c5x70w9elSDjkjimAmSDxxSgZ7ZpvU9adjbjJoYxTuBBJxihWZHVkbaVOQR1FJ1xT jjGDSAQtuJYnJPOT3p0fL8Cm05Mg5H6UCJyOQRg4X8qqsOQCBkVbjy3r0FVnHH49KSGMAyK WNeSOpNIvr2qaEemM02JDZVRpDtxkEDNWGISBCvUEEEDpTPKHmhQepyTTpsfIoPLHJxUjIJ maTdvct9fWmEDysenSiQ8NjuaaQTjHSqBiFTuDY707GGyvFNG5mP15p+ORimyRHAznjNNA4 x0pckmhRyQaADqctyPejaDn3pCOtKudwxzTAu28zWa5T+LrRUOWYBTyetFZlHaIpaUDHBFT be1LCPnB74pzKc5zXMOxCwPORUbAsdoHWpHIHPeoXbkkkUAyJuAajzz6exp7nLE8fQVET0U Ee9UICxPP8AWo2bng4/GlJGcA9PSmMDnt25xVIBrHn3+tNPt1HvR7CmMT0BNUAh+9/9emE/ QUE+5qNjwP8AGmIViP8ACo365FKT6H9aaWGMc5+tNANwc/dH5U08ZyP0p5H5fWmMMjtj60x DOOvp7UwjPbBp5HpTRj2/GmAuOec0vAzgU0D5vX3pwHGR+VUAo5dR0z602QEs5zwB1p64Zu 3FRycRE9z7VnLcpFHndz60OP3gHNLn5ic4pW5YEniqAMdPSnDBBNIBwMg0uCBwKQCE8Y700 ZFKW6YHNICSetUgHY9KQnA9aVaMc4NMkQYHOKeqkkDrmkxx9KerY79KGNC4wTkc0hOenNKA S3XilKjA96m4DM+1OBIGRSYxT0PzAEZz7UATW7F88lQowaruHKkkcGrkYBUqv48VWlYnjtT QyHkKRjNWYEGFGCDyTUEeN4JORViNmPA9+cUMSHDicLnkjPWoiMyB93A7VKNwuC3OQvHFEs sezaqFdwqRlUEZfIBB4pEwWLDoBSKcRP2PFSLgJIefSqAh6E4NPwQMmmg5Jz2obPApiHBQF 461Hjvmn7vr1puKBB2oB5xRn8KAcE8UwLMQVs7iRRUiKCi9ORnpRWY7HdQ4XJ/pTZGAbOM+ lR7/AExUUj5zXMUJI2M1Vc55/WnO2T1+vFRMcf8A6qYCknP/ANeomPuPzpSc+tMfoDzVAKH GVJAOCDg9DX1F8A/DvgL4pW2sw+IvAekw3emNEyyWauiSI+eCpY8gr+tfK4J3DOa+rv2Njm 98ZjniO26/WSritRHlfjXxB4UsPEV/YeH/AIb6BbWtrO8KvdJJK77TjP3gB0rnLXxto0cw+ 3/DfwteRZG5UglhYj2YOcH3xVHxs3/FU6ueo+2zc5/6aGuOJOfvfjmkgZ9T+GvhZ8IfjL4R ur7wPbXfhrxBZgfaLBrgyiMnoQG4ZTzyMV84+K/C2qeEfEV3oerRbLm2fBKjhxnhh7Gu5+A Xii68MfHDw9JFMVg1CYafcrnh0k4Gfo20/hXp37WukWtv410y/iRVlu7dvMIHJ2kAZptW1H ufLLbe2fxHSmfQ59K7n4Z+FrLxT8RtOsdWmjt9Ftm+2ancSHCRW0ZBbJ7ZOF/4FXZ/tE+Bo fCnxYvbixto4NN1NFuoFiQLGnqqgcYHH51QjxZTtGAMn3pDkqWJzgV9Efs+WPw48c3Vz4H8 V+CdMl1lLZprDUQZFe428skg3YLAHIIA4BrxLxRo1xoniPUdNuYFglt7h0aNFwq4PAA9MYp vcVjAI+XuKZtyTjmvavhDJ4D1Sw1638b+DNMubPRtNa9F+vmJO7hwAjENtbduwOB0qL4e3f hPXfi5pGh6n8PNEm0fWLxLTyP3qyW6tkBlcPyemcjn2p9bBY8b245x+tKc4J/rXtPxt0zwv 4V+JN94c8N+EdNs7GwaNi7eY7ynAYgkt909MDnHeu1h0n4bS/s22/xHk+GOk/2y9xJatBHP OsDMsm3djeSBjtmnfQLHzEi/Kz5APTFRzDcpXHIru18TaXDO7t4A8NNFu/1RjnwfbPm5r1b wX4I+FXxs0bUNN0XSJfBvjKzh88QW9y81tcoONyK5J4JAK5yMjk1n1KR8wAEMAeBnvUpUcY rQ1zRb7w9r17pGoR7bmzlaJwOmQeorP5yD7VV7gdj4A1Lwpa69a6d4r8I2+uWV5dRxyTG4l imgRiFOzawU9c8g9K96+PXw9+HXwobRV0HwXZ3z3pk80XtzOQAoGMbXHrXzFo2P+Eg071+1 Rf8AoYr7d/a48NalqvhnSvEGn2z3EWmvIlwEXJRWAw304pS2uB89+CfEPwY1XxDaaT44+Gl vpltcyLENQ07ULjbExOAXR3Py+pB4rE+N2g6boHxf13S9KsorGxsmjghghXCqgjXH1J6knk 15hKf3pG7v61v+I/FGreK9Zm1nW5Umvp1VZHRAgO1Qo4HsBTYGB0zRzmvpH4XfCDTfEX7PX i7WbqK3l8QX8Qn06J8GaC2hY5lUdQHdWXPcLXzrNA0MpR1ww4I9DVX6CsQYOOtPXnrzmvfP gD4Z8BfEGbWPD3ifwhDLdaZpzX0d/DczI8u1wCrru29G4IA6VylhrHw90/xn5HiH4b2M2gi cxS+Re3KzxR7sbw2/DEDnBHNJvoCR5gc//WpecYr379oH4ReFvh1qOi6l4Tllk0zVEMot5p DIABgjB64I/nWzpPhT4X6z+zlqXxKfwFHa6tYTyWv2aK/nMMrqVw3LEgYbkZ7UrjPmcninK SASOvSp9RaJ76WWG0jtI2OVhiLFUHoCxJ/M1DF97NMRYh+VCOD71UkOCvHFe6/s4eAtL8af EV7nxDDby6Pp0RzBckBLm4dWEUWD948M+P8AZry/x34YuPCXjPVdBuR89lcPFn1GeD+VC3A 5qFd0mKtxjcpYAAciu1+Elv4W1T4g6X4c8U+HP7VtdVu0thOl1JDJb7sjK7ThufWvT/ir8G NAs/Btn8QPha0l74ZeMi4i3tI8LAkFjnkYPBHbFDYI+etpM/XIxUcwKSjj5QOK3NDuNL0/X 7e613STq2nRt+/tBO0JkXHOHXkEdRXtHxp8IfCzwTp+it4X0Oe9uNZtUv43ub2TbHAwBU4B 5J5FIZ85qG8vOODT8bYG45JxX0taeEfhFdfs7j4nS+B7yO8S4ezexh1WXy2kVwoIY8heQe9 eOSa74QimzJ8O7V4N3+r/ALUuQ3/fWf6UxHDpkAnH50rcpx619G+Efhb8MvjH4cvv+EGbUf C/iuwi86TS7u5+1QzJ03oxAYjPB7jIrwLV9Hv9C1m70jU4DBdWkrRSIexFFxWM7GQB3pBnH FLkY465603JHt71QhRxmlAzxTR6etSRDLdcYoGTKRGFyOMUUSA4Xvjj6UVNhnYPIM8ccVA7 A5pCcng9vWmswBIXJGeMmuYYjH3GajJ78U7ntyOO9NO48dqYhvYdMfSmEngEcfSn/wAIqNx kZHX0oGM/iyB+OK+r/wBjUj7V40I/552v85K+Thw2AO1fWv7HtrdwW/i3UJLaRbeZreGORl IDsu8kDPXAI/OtIbiPnTxuf+Kp1f8A6/JuB/vmuPOd3f2r1T4m+AfF+ieJdSlv9CuhBLcyS JLHGXVgzEg5HTg1wNh4b8Qapci303Qr+7l9I7Zjj6nGAPrUrYZ0Xwj02fV/jR4QsLdWZzqU Urd8Kjb2P5Ka9K/aS8Vwa/8AE24tLZw8Olp5GQf4zgsPwrC8Palp3wesLu/tru01Xx9ewtb xrbsJYNHiYfMS44eY9MKSFHfrXGeGfD+s/ELxxYeHNP8AOubvUJt1xORuMaZzJK57ADJye9 VvoBqfZ5vDfwfjQQyDUPGUplLpnK2EDYC/SSXn6IK9h8aMfib+y54f8XNGX1jw+xsbzjDHY MFj9VCt+NeWfEDxp4isfHmq6VpOr3un6ZpL/wBnWVvFIYxHDD8icdicZPqTXpH7Ovju88Se I9X+HXi/VJ9Tstcs2Nst1Lu2SoCSq5/vKT/3zRvogPAfCHiS58E/EDRvFFtkvp10szKD99M 4dfxUkV7T+034UtbbxNY+NdL2vpviKATpIvQvtBz+KkV47478L33hLxdqGhX8LRy2srKMjG 9c8MPUYr6F8FnT/iv+yjN4f1e/W1vfCFwFa5f5ilv95T6/dyv/AAGne8bgeGuW8NfCaHTsm PUPFcy3k6leVsYWIhAP+3Jvb6IKT4SSs/x28E89NXg5/wCBVk+MtZ/tvxJc36RiG1ULb2kC n5YYEULGo/AZ+pNaXwcV5fjp4JjQF3OqwttHJwDkn8qpbiOp/aEcv8avELH++n/oArrrY4/ YbsCP+grP/wCja4/9oKOWH4y6/wCchTeyspYY3DaORXf6Npl/f/sP6etrYz3J/tKeXbEhYl fO68duKX2Q6nzTqRCSMq5xnP6V3vwA1O7079oDwa9qzAz3ht3A/ijdGVgfzz+FcDqy4vGh2 ssoJDIc5zXo/wANhb/Da5b4meJkEN5aQyR6FpUuVnvLllK+aU6pEgYnc2MnAGamHcpkPx7a 1f4y+J/suMR3RRsD+Ida8mAxWlq+qXerXl1qF9MZ7q6kaWWQ/wATsck1mJjb6VSVgL+jc+I NNH/T3F/6GK++f2kviD4h8BaXo9toZtdmpPL54uIRICFAwBnp1r4N8NWs994v0eytYmluJ7 2FEjUZLEyCvsn9smzu5NJ8NXscDtbQNMskgGQhYLjPpnFN7CPlTWvHd3q0Vzbz6Noam4BVp Y9PRZF91bsfesDw/otx4j8TafoNmwWa+nWEOeiA/ec+wGSfpWS4/en617B4B0XVfDHwn8Uf FhIngkATRtJnZf45jtmlXP8AdQbQfVj6UbIDqfhX8S7HS/2j7RUkWDwzfRjw7HEX+VLYALE 34yAMf981x/xz8FHwV8VtWsI4yLSaT7Rbt2KtyfybIrnU+JHjSykRrTxDNEyYKsI4zg9v4a 9/+Mar8UfgZ4P+KdjD5t5Db+RqXljJR1+V84/28n6Gk9rgct+yWqH4ieKFdiqnw/MCfQeYl ZHiD4L3k/hyTx9p/iG1vvCjyyG5mijY3NuQ5DRmIdWB98dD0re/ZLgaX4g+LlRS4Hh+Ucc8 mRMCqHwq+JFv4J8dap4X8UHd4V1y4e3vUk5FrLuKrNjtjo3tz2pvVoEcb8SviZefEHWobmW A2umafbrZ6fas25o4lAGWPdmxk16n4NTd+wp4ol4wNWmPP/bKuE+OPwmvPh34lkurSF5fD1 4fMtbkcouedhI/T1FegeCRt/YK8VFlwG1SUgnoRmKp6MD5du/9e3Peo1fYhOOorTsdJ1HX/ EFto2jWj3uoXcgihgiG4sx4/L1PYV6h4Z+GmnT/AB2v9DSWbUPD3hTN1qlyQGVhCoLqMDGH lGwD0qrhYqPrVz8O4/COm2DiPUtKmj12+Ab71y4DJEw/2IsLj1dq7/8Aaa0S11O/0T4k6On maZ4gtI5BIuCNxXcMn15I/CvMNQ+Jniu+1O81Z7+JJbyd5yotYiEyeAMqeAOPwr3LwZrFz8 Zv2ZvEvhXVpFuvEHh2UT2xVFjZojkx4VQBgEMpwPSl0uB89/CUMfjV4SXHP9qw8f8AAq9J+ DfxbXwH4kv9A8Rg3PhDWriSK8hcZFuzEjzQPTsw7jnqK534B+H7nVP2gtBQQts06WS9uCR/ q1jQ9fT5io/GuJ8VafcaT4l1fT7iMxy2t3IpUj/aJ/lTvqgPUPjh8JZPAmtLrOif6X4X1Mi W1uYzuWPcMhc+h6g+9c98Tb+a68PfDsu5Zk8LW6flLKP5AV6T8CPiNpHiHw4fgv8AENlm0i /UxaZdSt/x7yHpET2BPKnseO4ri/j34bHhHxNo/hVJzcR6NpEVqsrLguvmyMCffDYqdtAOu 0tc/sISkHB/tqX/ANGLXzXeFvtLZPTOOa+nNFtbq5/YRmFvBJKRrEr/ACIWO0SLk8duDXzH fFftUoLAc1XUR6j+zzq93pHx+8IG2kYC6uTaSAHhkkQgg/ofwq3+0atqPjt4lFvtIWWMEr6 +Wuai+Ekdv4Mv1+KviVPIstLikOkW0gw+pXhUqgRTyUTJZn6DAHWvOfEOtXuu61e6rqEvmX d7M08zerMc/l2oAwm4NJwOOlB5OakjXcW5zgdKskRFLZJHFSIpHzAVGCyrirCH92MDODjnv SYwcEIp5/KillbLAZBx7ZooA6TkgYPOM0xvxpxPfGOPSmYJPPT6VypjAdQQDSgHPFKFx7/h TmO3p/Ki4ELHbxkjp1qEtxx/OpTk9qjZfrzTGRq7LKHQkMpyOehB4rtI/ij8QQwLeMtUG3o Fn2gfQCuO2kHvS7cDFO4Hay/FDxxckmTxZqbHpkzkmsXVPFGv6pGU1DXb+6Xuklw5U/hnFY uOMCniPnJ9+M0gIjIQNqAKAOwrd8PeNvFvhOG5g8Oa/d6VFcndMLYhTJ9TjP4ZxWOY+CetQ v3/AJZqk7CNnXvFmueIY1XWNTmvih3BpgC2frjJqhoHiPXPC2rrq2gajLp18qMi3EIG9Qeu CRx/Os91Bz/KomHbiqTA6XxB418R+KYkHiDWLnUjEcq05BI/HGapaN4q1rw/p+r6fpd60Fr rEAt7xAoPmIG3Aexznn0JrFYYBxj8qYwznimBPc3BlbOOMVreG/G3ifwi8reHNWfTHmOWki jQv0xwxBK/gRWAT1JFREZb/wCtVCOx1f4j+K9djjGs63NqBjkWVTcIjkMDkHkc89uhrZs/j R8SzbrbHxfepbxjakMaxoij0CqoAFeZHr/9aru3yY9g+8cc1MtEUjr9T+Jni+8R2m8QXBYj 76hFb/voLn9a4K5vbi7uJLq6nlubiQ/PLM5dm+pPJpbsjYFB564qoBnrTigZMMmHJ55pitj 6VIPlgbnnNRgcZNMDqPC3j3xV4OWZfDWq/wBmmVxI0iQRtIGAxw7KWXj0IrqLr45fEvULX7 PqPi+7u4+myZEcfkVry9QRnAo70Bcs3Vy1zevdOQ0rsXY7QBnOenSvQJPjb8SLnSV0m78R+ ZpqoEWyFpAIFUdBsCbcfhXm2DTcHb60xFy9u3vbyW6faZJWLNtUKMn0A4H4V2mhfFvx1oHh yHw5pmuG10iHcVtUgj2sScktlfmJ9TmuAXOPegfeGelFgPSNJ+MfjzQIpYtA1iLS0nOZTaW UEbSck/MwXJ6msLxF4p1HxNL9t1iaO4uecyLCkbPn+9tAz+NcwB83tT36AenNKwHodn8ZPi FB4Yt/DsniF7rSrZPKit7qCOdVQdF+dTkAcc07/hc3jx9DGgNq0A0YDH2BLGBYCM55QJg88 15tnB60oBxmnYZ6joPxj8aeHbp7rRLjTbBmOH8jTLeMyDupZUBwfrTdK+L3jPQtLuNO0fVY rG1u5XnnWO2i3TsxJO9iu5+vGScCvNkDbcnp6U1mJ2r7c0gNzXNYn1mZbu5WATEcmCFIgfc hQBn3q94R+InivwI96fC2opp73wVbiQQI7uo6LuYEgd8CuaZgEAHPFVjxk9zTQj1DT/jV47 025ubnS9UtbK5vcC4ngsIUklx03MFyRXP+J/Fmr+K7j7ZrlzHdXYyDMsSozfUqBn8a5JWww PBFWQTgZPX39qVgHRu0RTBwQeoPOa6jxT481zxZeafqeuvDd3tjbRWolePPnrGTtMgPDHnB 9a5Pfxg8kU2T51GcAD0oA9a034+/Eiw0lNIs9Xs7DT4Bsjs7SwhiiQHkgKFx3NcvqnxJ8Q6 hdPNIdMWU8+cml24fPru2da43HzEnHB5qFjzgfSiwGlq2q3+qXq3mpXs95cEBfMmcsQAOg9 B7Diswksck96fPwV4pi4AHtVCI/WpIeN+3rjmoyO5FPi7kc5BpgLgZzjNTjJVBkYqv68VKG +QL74qQEZlJ+YUVGxzyetFMLnVt6D0pVQ9vepFiLdfSp0i4IC1yXKsVgPWm4J4q20WOg/Om eUx4Uc54pXHYqeWMf/WppTtjkVbMDFeMZxSGIqMHk/SncViuFA6DpShcnOOlXYdPvrmMy29 lcTRhiu6KFmGfTIHWpRo2rtwukXx9vsz/AOFMVjPVQPSlx1q3PY31qN11ZXFuPWWFkH6iqr ZC+noKAI2HoTUDgDqfXvUrnBJB61A55/8Ar0wHW6WzXKLeSyRQE/O8Kh2A9QCQD+db8OnfD 9wDNr2vof8AZ02I/wDtWuYY8nPp60wuw4z196pDudtFpXwtZv3/AIn8SqP9nTIv/jlaEehf Bcgeb4x8Uqe+NLj/APiq84MrDOf500zOBwefSq1C563B4Z+AD/6/xz4pX1zpyD/GtK38Ifs 2MQZvH/iZfrZhcf8AjleHtcS+tRNdSj+KmhHvSeDv2dBIPL8W61cYPGZ1jz+Bi4q8PCf7Pf zE6vqsmPXVYlz+cYr58tbqXzDlugpZr2TaRkg+1S73K0PoD/hE/wBnVmOZdTnbrzr1uP5gV Zj8Hfs8kZXTNQcDnP8Awkdrz/4+K+ZDdyknmgXLhfX8K0sxH1fH4L+A2weV4QvbnjP/ACMV qf8A2sKsXnw2+A15oUNxZafeaTrb3SQ2WmnUY7h76QkbUwsjDYx4JJXGTzXyWbpuF46elKL qRHDR5U9ivBpagfX/AI3+F/whg0u/vL+w03QNRWOFbiO0vSgspCvz+WgZ95H93bz6814po3 gn4TXniKws7v4lXkUE1+kLiXS2jDQlsEl9x2k9N2MDPtXmjahOzGSQlnPJdjkn8a6jxP8AD rxt4W8M6P4n1/SWtNO1hN9sxcFsEZG9RymRyAaFdDufR7fB/wCG0N4+m6n4X0+z8PC9nQay usZljgC5SUy+Ztck8eUEyOua8HtvCHwpbUYo734l3ltbtcOshGks2yME7cHdySAOcY56V5y Lx0TYc7R0XPA/Cq73MjmizFc+x9L+DPwzOjxXPh3StP17UJNOaWGOXUhcrKenmEh0AOOdu0 Yqovwy/Z40vRLIQpqfiy8mZ1mkt7+OF4GB5Vo2ddmDwBz06mvku21G4t28yGV4nxjcjFTju MilN67HoPrTswPqeX4f/ANpMyeHtfslH8X9sWx/nMaqTfDr9nfGWudfhxwT/alof/Z6+dNF 0bX/ABBcvb6Dol5qkwxuS0t2kK5PGcDj8a6LxN8NvH/g7QYdZ8U+HpNJtJ5BFGJ3QO7EZ+4 CT0HelqB66/w2/Zxb5j4t1y35+6b60aom+Gf7OOQp+JGr23PJeSB+PwFfOguHLge9Pa7keZ vm44xinqFz3+b4a/s9xLgfF3UlAyci2R/5LWTc/D74DI2YvjBqRHYf2UWOP0rxdryUj5TwO OlMN1NvHfpSswPWLvwR8HV/1HxX1A4H8Wisc/kwrFm8KfC5MhPibesegzoTkf8AodcI91Jn cT0XFQGd2bJ49qdmFzsJ/DfgWNiIfH9xLn10WQf+z1Tm0nwzFF+58WvISR9/TJF/9mNYKyk 8nnIxmojI+0hjnJ70BcnnVEZvLkMiB8K+Mbh64poXEWcZJ55qJnYxKCamYkQA5+bHrQIYpD Z569RUYAZ2fsvFSIrKjY69aamVt85wTz9aAGTn5lPtUZ6EYp8oJdfpzUZ5wapCEPpT04QkV Gc5qRGO3gc02CEI24z1PNOAwORihx+857U5iSOT6UhjQq5+YYopF+Y9aKok9CS3zjPHHSpf KCg44xWitoWQs3yBQOary7OEThRXm3NSm0Y5yKj8sZ44HpVjIA5qNmpgRttAHeq8mCevSpX YAHFVWYdB+dUl1GeufBfx9f6H4l0zwlNFby6LqeoKJQyfvI5HwgdW/Lg19CfF3xdrHw1sdJ fRYrUy3Mjq7TpvGFAPTPvXyD4EY/8ACyfDI6H+1Lb/ANGrX1D+1YANM8OnOMyzf+grW1/cu SV/AHxP074r6hP4N8V6VaRajPEz27xA+XcbRlkKno2OR64NeCfFzwAfA3itrWEf6JcoZoQP 4RnBWs74a6hJpnxl8J3kbYK6pCh9wzBSPyY19FftX2Nm2laHfRhRP50kTfTbn+dJ6xuI+OG OCfWoj+vPFSuplmZIlMnPRF3fyqNYJ55DHDBJK6gkrHGWIHfgdKQEDnORyaZKRk8HC8dacV LE8Y61G4LShI1LM3RQMk/h3qkIjdyT6fjUTN7/AK06RHjlZHVlfurDBH4Go3bAyTj8asBHf rzgVBuzjmlyZG2plv8Ad5oSOWQt5cbyFRuO1Sdo9TjoKpASxELExyMk4qKV/wB3jnOetAJw q+vNNkXeAFBZ84CjkmklqMrcYNKvUA9KQggkEYI6g0/Hyg96pgLzuJp6LnOTUPb0qZQVIBB BIzyMUgHqVSVGcbkVgWHqM8192/tN61oN/wDAfQFs54pV1FoJ7LYQd0YTJI+gIr4P3c8nH1 NWhqN0beOBriSWOEERozlljB7AHgfhQ9gKtyu2VsDjNQgDuadK5dyT1pqjvjimhDwABxmlB HpQeFBPFKDk9uelAHoHw0+Kfib4X6xJeeH5ofs948RvbeaMMs6ISdueq8M3Ir6q/a6eO7+H 3hu6Ufu5rneufeMkV8LvjY30r7e/ahkVvg74Oi/iVouf+2FTLYZ8Skbbh+wGaYp/eFh09as nYHkLEH8ag9WHSmAnQdeOtNyeT2pX4470wMO7AHPrTEPlO0YHTFMQHAIqVyWYL1BprLtGAc +9CEOQ5x9adtG/A5zUQwpBJH0JqUH5wykYPTFAxgXsee2fSp5jt2j0GPxqEOwZsHk0+Y5CE sM/lQA8Sgg8YAHpTpfuqAMZ9fpTcYXp0X9aWVtuzdjNIBj4FwB6L0qsfpVg/NcKx6EVCdoz 8wH1NUhDSfSpIyN3TkUz3zmnIf3v1oYDpMAt6mlyDH70xvmdsnpwKF+4QaQxBwfSikUZODR Vknrt1KSqx7/lwPxrPkkXPBqtNcEncWqm9xznNcCpM0uWzIuMk1C0mScNVUzc4z1pnmnuar 2bC5YZhgj9KhOMnJphlH+TUbOeapRC51PgNv8Ai5fhj/sK23/o1a+oP2rHVtN8PLnkSzf+g rXyx4Ff/i5fhfv/AMTW27/9NFr6q/aF8PeI/FEWmjQtHudS+zzy71gXJUEDH8qpr3bCR8yf Dqzkv/i/4TtYxln1a3/IOGP6A19GftKXptH0CQqskkN41wInHysFwcH2PSsD4I/CzUfC/jJ PHPjmBdNjsEY2drK43mRhtMj44UKCcA85PtXI/Hf4g2PjXxj5mmNmwsYvIifPEjZyzD27fh Ra0bAfSXwt8YaX8SPhnqmtQeHLLSdTtzNaTw20a7dwTKspxnBDD8jXlPwZk/4Rvx5o/gHSt MtJr3VIJdQ8RXlwm6RFIJjgQ9toKE+7Gtj9kO4Efgfxc7crHfI+P+2Q/wAK8e0b4mHwV8dr vxrPaPewSXNzHNCrAO0bkj5SeMjC/lVPdCMP4teEVg+Muo6NodqGlvrpRBAg6vIQMe3Jr1/ xYND/AGdPBOkaH4VsLG+8Y6gvmXup3MIlIwPmPPRcnCqMDjmsL4W6gvxK/ajg8QT23lRRGa /SInJQIu2MH1ILCsH9pG6mk+K11BI5K21tEijOcZBJqVoh+Z3fhPUdG/aN8Jaz4d8UaRY23 i3TIfOt7y1j8vzUPG8AdCpwCOhyK+XmguvBHjyCS906K6n0e9V5LW4X93KY2ztYf3Tj9a9X /Ze1BrL9oLTYg+FvrW4t3Hr8m8fqgqL9o3Ro7H4u6lMke1bwC46dScj+lVtZhe5794d1fSP HvwJvfFej+G7TS7q4hubea2t4lPlTIDnaQBwQQR9a5r4ELZ6N4vi+FumaHYXMaaU194j1KV czPcsF2xIf7iblXHruNbn7K08Nt8ANXnuBlLfVLh8H/rlGa8E+HPxbi+G3xb1HxPqNlNqNp qUc0FwkJAkG5w6sueOoA+hquor6HPeKfh5JefHm78F+HIVV7zUhBbrj5Yw/zEn/AGVBJ+gr 2r4h674f/Z40/SPBvw60XTbrWnh8+/1O/t1mkk5xlu+SQcAEACq37Pc3/Ce/tBeIvGVxDtk hs5bmJevltIwRR9Qu6vJPjfqEuofFTXZnk3eXIIV9goxS2Qz1+HTdB/aV+FWp6vHodlpPjj QztnazTaso2lkYDqVbBBBzgivka7sprK5kt7iMxSxMUdT/AAkHBFfS37HmptafEnxFpxcmO 70gyFfVo5FwfyZvzriPHfhRbz49voCD5dS1SJMDsJZBn9CafVAeleBfAfh74SfBKL4q+LtG g1PxFqSLLp9rdIGW3Rv9WAp43sPmJxwOB3q18PfHdp8bvEc/w58e+ENIlW9t5pbO8sLfyZL Z0XdyfT0PHOPWui/aw1SOPQfD3h62QJbxSs6qOgCLtA/WvPf2SdU0nT/jJqq6nPFDPdaXIl q0rAZYSIzAE99oJ/A0bsDkvBms6T8FPi1rOl+LPCVl4ltBMLGU3KKxt1D5MqBlIJwenHTrX tv7VOnaRbfDqwh0jTrS0hkuY3BtoEjDLgkfdAr53+NWqWOtfE/xJqVhIstvLdPskU5DAcZF fQ/7SCMfhF4XlbkPHbE59fKFHQOp8RyIRIR705VxwasTr+/b5QOansLF9S1ey0yIfvLueOB fq7Bf61Qj6T+GHw+8NeBPhC3xf8caVFql9dJ5ml2NwoaOKMnCMVPBZzyCegx61q+BPiNpfx j8Vx/Dfx34F0X7LqqyC0udOt/LltHVCwye4wDyMYOK7H9qdItB+G3hnw9ZKI7YSLCqgYASJ AFH8q8g/ZS1DTLT4/AalNFFLPp08Vo0hA/e5QkAnuVDUt2M8g8eeErjwZ401fw5cEsbKYoj f3l6qT74Ir7W+NfhIeJPBvg1L25Nlo0Twy6hd/8APvbrBl2+uBgD1Ir5e+PGp2es/F3xHfW UqTwGcIJFwQSqgHB+or6f/aN1aew+A2kWCNhL828TD1CoG/pS+yBmeB/GfwZ8bX6/DnQfBs ekxiIpZi7to8XgUZOSMneRk/Nyea+ZvjD4CHgb4gXmmWsRjsnIngU9FU9VHsKzvh/rE2mfG LwpqMT7Wh1a35HcFwpH5E19A/te6ckfivQbpVx51q4J9cNSfcDw/wCCPw3i+JXxJTS9S8wa TY273175ZwzxqQBGD23MQM+ma9YtvjFpfhb4jSeELz4beHrfwjBc/YpIRZr9oRN23zNx4J7 4PUd6xv2WvFGheFviZrUGu30FhFqWltHDLcOEQujh9mTwCRnH0rz/AOLOq2ev/EHXdZ0tg1 rNMfLZTwwAxkfXFN7oDsf2jvhdpngjxhFqWg2q2um6kjOsUYwiMO6+gOeleR+CvCeq+OPHG k+E9JA+16hKI97DKxLjLufZVBP4V9eftNQx3Pwj8I30gzLshyfYxZNcR+x/osLePfE/iWSI N/ZlgsMRP8LSvkkfhHj8aF2Av+Ndb8IfAXUbPwd4M8HaRrGoQxLLf3urQ+a8hPTJ6gnk4GA BijxN4F8K/G34PS/EjwPoMGieIdP3rfWFqoVGdACygAAHIIKnGea8b+MOtyav8UvEeoSHLP eMi8/wr8oH6V7T+xzqziHxzorsXiaCC6VD6/OhP/oP5UlqB8qWOk3eo6zZ6TapuurydIIlP 95mCj9TX07441fQfgZq+l+A/C3hDQ9Xlt7WObVb7VLbznupG6jPVRx9BkcVwvhzRINN/al0 PSmUeVB4hjXB9N+R/Su0/aj8JalZfEVvErQO1hfxKvmgcI68YP4YxTb0AzPjFonw81P4R6F 8Q/BOgw6Vc6/c+XdwRn5bd4wQ6Ko4X5jyR1ABr0n9nK6+FXjXSx4aufh3pkXiLRbKJp7q4t o5ftq/daUEjIO7GQfWvnez8RWr/BO88JXM5F3FrUd9axlSco0RWU57cqv516X+yYjRfG+/B 4EmkTdP+ukVNAecfHPS7Oz+MfiKOxt47a2SVViigQIiAIOAB0r6i+Bf/CnviV4Uu7nTvhjp OmalpJjguopraOXdleJA2OQSrdeQRXzb8e1x8YvEi4z/AKSv/oIr1b9itn/tfxtDz5Zhtmx 77pBSWwj5m8d2iQeNtc8qNY0+3TBUQABRvIAAHSuYQbXBxXfePIBJ421kdf8ATp+3+2a5Nr XC5xTT0AzlABYn0o9R61N5f7pj24FSwwExg8ZIpiKiK24gDOB2orQS32sf8aKdwsbDXBYfe 7VCZTkjP6VRMv8AKgye+KrlJuW/N9+/pQZOOM8VUMnftQJBjr2pWHctiQ5x6UhkOeDVcMM9 f0p6gnng0nELnVeA2J+JnhcA/wDMVtv/AEatfX/7RvinX/B1jo3/AAj+qTac95NKZXgIBcA DAP518e+AP+So+FR/1FrXt/01WvqX9rokWXhrH9+b/wBBFS1oNM+atX8e+JdYDx6pr17eo3 BSSY7T9R0rl5rx5WwTwapzORI31pgJ65/GhRFc+xP2TmZfht46YHlZwR/34NfLPiGXdfzO2 dzyuTj6mvqL9k0n/hWPj1j084c/9sDXytr7ZvZBj+Nu/uaTWo+h7l+yJiT4w6gzn5k0mTH/ AH8jFYf7RDf8Xg1rPYIP/HasfsoX6Wnx4jtnbBvdOuIlGepG1/5Kab+0vB9n+M2pqOjwRSZ +q05LYOhz37PTFP2hvCm0dZpR+HkvXb/tQAf8LBtmPU2mCf8AgRrkv2a7Vrr9ofw7tGfJW4 mPsBCw/qK6D9pq+in+KD26H/j2tlRvqSaJdA6Hf/s/3Ult+zD4okQ8jULn/wBEx18javzck +9fWfwIB/4ZX8UNjj+0Lrn/ALYx18l6pgz/AFp/aDofUf7FcYOveMJT94W1so+hZz/SvE/i 0n/Fy/EYA/5fpP5167+xjfpF4/8AE2nM4BuNNjlVc9dkmD/6HXlvxgt3g+KHiKOQYY3jN+B 5pS3QX0Ol/ZY3R/GuQA4DaPdg/kprp9cgSX9r3w7nAH9o2ZP1wDWR+ylZNN8XdQuFHFvo05 J9NzIoqXxJq8MH7T2maizDy7bVrRGPphlU/wA6OqBbGz+1BI769pqseFWbH/fQr5gyySlgc EHIOeQa+sf2o9OdLrTbsp8qvLGW9yc/0r5QkBDt3HNStwZDdSvJCyseMHvX2v8AtHIG+BHh CQj5tlsM/wDbIV8TSg+XIfY/yr7c/aO4+A/hBeny2/8A6KFW1oCPiKYfv27j2ro/h5Ck/wA V/CMTj5X1e0B/7+rXPzZ89uc81reEr1dO8eeHtQcgLbalbSk56ASqTTQXPr39sgn+yPCo/w Cm0/8A6CtfEzuyT71Yhgcgjgg19x/thWkknhbw3fIMxx3EqMfTcox/Kvh8xiR2YthQfxNSM SWZ3iIJ6Zr7c/ahOfg14N/vGSMn/vzXxY0dsYSVUhQMA5yx/Cvtv9pS0+2/Cvwbbg4y6Hk4 z+5oewI+N/DQY+PNDK5G3Ubc5/7arX1h+1+f+Jh4bIxkQy9frXzR4d0hoPGuimUmNv7RgIU ng4lXvX0f+1wS+uaFHxnyZAM9OtJvQdj5s8IeBNf+InjK38P+HbdJLh08yWWXiK3jX70jn0 H5kkAV65qPhr4SfDDUP7P8Rx3njvWrZd0tqkn2e1RsZwwHUexJ+ld/+yRplvB4S8b+Idga6 +S1WTuEWNnI/Nh+VfM3iO/lutS1C5mctPcSSOzNyWJY0+oH1f8AtOSwXnwa8MXkNsLeOZoH SFekSmMkKPp0rn/2SoRH4U8fy/8ALQz2yk+n7tz/AFrZ/aODw/BDwejja0aW+QexEVc9+yL dJLYeP9LZ8zN9muAM4yMSKT/KjqwPmzxu7P4o1Rsks13IT7fMa9y/Y8Vn8feKrcfcfRhn6i Zf8TXi3xAgNn401mH+JbyRemf4jXun7GNvI3jXxdfODsj0yKPP+9IT/wCy0RA4v4j3E3hj9 oXU9Vsh/pFhqkV0g6cqVbH44r7huLbwx8U/AEFwFiv9M1KASRkgHGR0PowPB9CK+NfFejx+ OP2i9X0SK58kX1/MizqgYgpGSMDPquKw/hf8Z/FHwv1hLW3T+0NClkzc6dI3Gc4LRn+F/wB D3pLawjS+KfwkHgDXwkJlk0u7JMMjfeRv7h9fY11P7LUZh+Nd3Gw+Y6TMTx28yOva/jJc6J 4w+CNn4l06VJbe6eGW3lI5AY4IPoR0PuK8V/ZqcR/HnULcHppMyrj2dKEtR3OF+PCI/wAXv EgyMm4H/oAr1D9jRFTXfGATp9mts/XdJXlPx4WWD4z6+rqSBOpHvlBXr37HC+ZqXjK5RMIs VtGT75kNNbEnzz4xQt8QNZiK5DX8+P8Avs1gXEQWAkA5weg9q7fxTpz/APCa6teKMqbucnP +81ctexGO0d2YquwjHrSTGcnL8qZKnn2rS0y3LWhkcHBPGB2qExefF5arlxzx6V0Oj2TLpc JP8QztP86skoC2OeVNFb8MPmxLNKojZs/KDkCis2yjg8nNLuOc9DTAeOBzSjqP8K1uQP3E4 pecZzTM9ev5U4YwcUBYlQsc4/nUqk5wveq4OPepQ/y4xg+1FwselfB/wjrviL4neHrux02d 9OstRinurvaRFEqMGILHjPA46819QftOeGtX8ReGNJ1DSbSS5azd3kjjGW2kAZA79K+T/Cn xM8ZeEdIbStB1k2Vm0xuGjESMS5ABOSPQCuluvjx8SbuIRT+JXkQDAHkx/wCFQ3cpHk13FJ DdSRyxtG6HBVgQQfcVCjEsBjOegxWhql/JqV7Nd3DB55mLO3TJ+lUYneGaOeMgPG4de+COR /KqTJPuD9lrw1qmm/CPxDJqdlLZtq1y7QRzIUdoxEF3YPIBOcfSvkvxro19oviK8sdRtJbd 45nC70IDDJwQe4rr4P2ifiupdm8UBS/ULaxgfyrkPFXjjW/GMkU+v3wu5YgdjeWFxn6Ck1d 3HdWsQeBPFD+CfiNoXimMErp90skqqOWiPyuP++Sa95/aZ0KTVL3TfHWkL9u0q9tl/wBJhG 5duMo3HbFfLxIJ6c16H4F+MvjLwPpv9j2NxbX+kgllsdQg8+KMnrtzyv0BxTa0BM9X/ZW0L +y9V1/4layDaaTp1m1rBPMNqu7EFypPUKqgE/7VePfEXxI/ivxvqutorst7cs0SAZO3ooAr X8X/ABm8X+MrBdNv7qCy0xf+XKwi8mI9+QOo9q8/ttYvNP1iy1axZUubKZLiFmXcA6kFcg9 RkUJXeoN9D7Y+AvgzVbT9mG+sNVsZrO51a4ubmKKZCr7GUIpKnkZ25+mK+KvEemX2lapNY6 hay288TlWWRSp4Pb1Fepp+0x8XJFZZ/EcJzycWcY/pXn/izxnq/jO+S+124We5RdqssaoMZ 9BRZ3uO6sbXwR8ZweBPi/out3snl6fIzWd42eFikG0sf907T+FeiftI+EbvTPHL+IIoWk07 UkVvPTlAw9/cYOa+d849a9c8HfHbxl4b0OLQbmPT9e02BdkEOqwed5K/3VbIOPY5pSQkz1b 9mm0tvBPgfxV8SPEQNrbXUYtbMuMGZEyzFc9QWKgepFfP/ibWJtR1271cP5c9xcNcg55Ult w/Lit/xj8VfEnjYRRatcQw2UGDFZWieXCn4V55dXBlcnJpD6H3X4o0+2+O/wCz7pms6IVbV XjWUJn7twg2yRt6c5/Q18o6R8GfHOseKX0u90S40WzgYm+1C9TZDaxD7z7jwxwDgDOTUPw1 +L/i34YXs50K4imsrlg09jdAtE7DjcOhVsdxXR+P/j94r8fac+n3f2XTLCT/AFsFkCPN9mY nJHtRbW6C6PPdb0ey1nx5d6X4E0+6urGa4+z2EYQvJKvCByB03H5j2Ga+yP2k/D2pP8FtHg trd7htMMImWMbiAqbSeO3FfIXgn4neJfh1rd5qvhSe2gubuD7M7TwiUBNwbgHociu2vf2mP iZqVsYL/U7GVWGCPsa4pvYaPE7jctwwIIwehGKiJOOCQex9Kuarem/vpryRgZZnMjkDAyeu BUWnwme7XdH5kUY8yQY4Cj1/QfjQI+9pgvx0/Zo0uW2Akv3t0DqWwRcwjDqT2yRnPoa+T9O +DnxB1TxWfDqaBdaawf8A0q7u4ylvapnl2c8EAc4GSa3Ph18UfFXgTU9T1LRYylqzKbnTrm PFuSeIwqj7hA9OSOtdb4t+O/ir4gW0mjOtrotlMMTLak7pR0wWPas5TUWzaMG7Hk+u6LYXn xEk0HwHb3Oo2ZljsrVwhaS5YAI0mB0DNlvQA19i/tK6HqEnwk0mazt3n/sqVTN5a7sLs25+ ma+ZPBXi/wAS/DPWb3UvD/2aCa5h+zSvcQ+bsAbOQMj8fau31H9or4mSac8U9/psqSDBxaL tIPvmhTUkNwaZ5t8Ore78TfEPRNBitpbic38MisiFvLVXDMWI6AAE5r6L/as0S/lTSNZgsp J7SJWjlkRN3lknIJ9K+cvB/wAZvFfw+1HWbjwybGE6xKstw81t5hBG7AXkYGWNd/P+0l471 7wxc2lzJYT3CsVmj+zDDxEYyvPBoa0J1bPQP2RL+Gfw9408NlwJzJHcKvqjIUJ/AqPzrgvF nwI13SPHNxqOseVa+DILj7Vc6gZANsO4MUVerOfugD1ry/wj8Q9X+H/i+HxN4YkSOdQUlt5 hlJ4m6xuB2yMg9QQK7D4g/HXxH8T7OC0v1h0+wiO/7Fak7XfHDMTyaq2zI2Pob44adcfEb4 P6Ne+F7RpUkWG7ghAG7ymXp9QCM14L+z94hi+H/wAfTpOq3cC2WqK+lzypIGj8wkGM7umN4 25/2qw7P42+L7X4dW3geJ4o7OFGiW5APnJCTnZnOMckZ64ry64nM1wFh+9nscc0dbivoezf tDeCbrw98XdRuVhZbHUf9KilI+Ukj5xn24/OvU/2b7eHwB8D/FPxA1pfJTUnxaq42tLHGpV dueoZ2bH0rzbSP2hNfg8LQaP4t0LSfFsdsgjil1NCZBjsxHDY45Iz61m+Ifij4m8eXUFvfC C2soYsW2m2abYY8jA47nHT0pbAdX8IZLW9+NeiTzTiW6mupJHYEfM7I/8A9evOPiP4Qv8Aw T4+1XTp4ZI4o5C8UrDCsjc7gfTr+VdB4RmPhfXbPVbRxFqtnKwZ2O4RllIU49eTj3ru774w pdaTbT+LPCekeJriJd1vNeJ+8UqcYbHB/KkpK9kVbTU2L6+Ph/8AZL8HaJe/JfXxa4igcYY RmRnGR9GB/GvOfgTr8Wh/tEaP9qcJHfvLZFj0y6fJz/vKo/GoPHfjDVPF2pRahqci7xH+7g iXEcCYztUfSvPfJhhvYL97xrS/R1mRYRzE2dwOfUYH41o5Jbknt/7TXgnV38ft4n07TJ7m0 vI1SRoIzIVkXjBA55GK9J/Zj0oeEfDmq6Tq6vbeJNQRdUnsnXD21t9yLzB/CzHe2084Irzt P2p/EsGgw21xo2nXGpMm1NRLMNxHG8x9A3frivN/Dvxn8U+FfFGu+I7Z4NR1LXkVLqe8Vm6 NkbcEY9MdMVKY9DS8S2N1D4y1S0nhZZGuJHAPoxJH6GvOdbkMVsqqCC2Aea9e03x3c+Nddi k1pbFLsRMImjj2AN6tkn3Ary/xRZtZxXiHD+XceSW9WHfFZQl7/KU17tzntJjae7zjIUc9+ K9BvdJj0y5jskikVfsiTESdfmBPH4VyXgC/sLXxtaxanzBMfLClA4ZzwAR75r1z4pWcFnr8 V5ZTlop7NI/LDZETJ8pX26jinOTVRIaj7jZwU8RWGHy4ycjkCimXlwsVxsaUoSOgPPFFbKN zG55sAMUhXB7VIvI/+vS7CR1yfrUXGQkUoyCcfyp23g54NATntTuFgHof5U8Zz0/SmYxxQK Yiyj7ckcn3qUOWQsFxVIHn/wCtUiuQOvP0osBKyliMUzBBw386kEmSAFGPYUu0Hk/ypgQNn HH86bk46/rUjLj19elIMnsc+tNMRGDhgaVl53KePagqV5JNOjkULy64z03CmAxQamiTdxxS Apu++P8AvqpIGRZR8wwcd6AK8ilGzUQP+cVeulB5X9DVPYx6KT9AaLiBQcjj9KnjXbxj9Kd Da3LcrazE+0bH+lXodL1FxldNu291gc/0qG0OxUwdvOR+FQucc44rVOi60/CaPqDn2tJD/S mt4Z8SuPl8Oaq30spf/iaVx2MVjjJ5pjNjPNdAngrxlP8A6nwlrD/Sxk/wqG68G+LrWaCG7 8M6pbPcyLDEJrR03uxwqgkdSeKaaBIwDyc+/rSZP410uteAfGvh17pdb8LanZC0x58j25KR 5HGWGV/WucjjaSVYo1Lu5CqqjJYnoAO9O6HYSGGW4mSCCNpZZCFVFGSx9AK9P0D4a3G0xan eqkkwXfBAd2O4ViO+avfDz4X+LZy+r3ugahYWxzFHcT27JgfxEA8+2cV9GeF/C+kaLp37u2 WR+rvIM/zrmq1eX3UehhsMprmkeKN4His9C1C2tbiWefz1d2lPLEKMDPtmvPNGsSuumx1BG TzSIz/wLJzmvpK60DUJ4tRkGnXDmQyT/wCrOFXOFOT7CvJrvw7rUuprPZaFqNxArAebHbOw JGehAripTleXN1OirCKS5ehiagfN0W3nYsJEBt7ls5xLG2AxHuuMn0rkVuMv9mMYQlmQheR uFdu+g+IRfavD/Yl9GH23K7rZwN44PbuM1ycujalBrko/s2+WKUrJGWt36kAntXTTla6OWo r2ZzF6sYuG+XlX6fj0ptjctb6hvVSFztcDuKn1i3u0vyRaXCjOeYm/wrIxLHJukjkC5yQQR XWtUcr0ZualbZiS6TKyfxADvmsuKYAgKCGyc1b0+7a4uDayOSJEwM9iOao3UYt7onco3c8G nF20YnrqafnI9sePmxjgc+lPsVEU6zyL8q5Zc98VnWcyNKEZlO5sn3rUAMl0tupUxpjj69a oglnIlkRDl2KZAAwASa6fwrBHYTXk8g86U2+YsnAXkZP5VzxUS6qkaMNqjYAP512uk6VJDp 99cXBcbozDGo5OeoFZztbUqO5X1KWA2kt5YyAJISkqEcqw6cfrVGwuLeSW3+3S+fDlcRdOc nNVdSSQrIZ4zHI3ytHyAjj2+mKh0m1a6u2VgxESZygzj/69QlaINnbalbWNhYXeuPMJc8Qx 9Mtngc9uledXtwHmjYOZJmG+duxcnpXUavDdzwJbPMTFGPky3LHB6j1rlJYnhgWPcTt6nGC SetZ0npeT1E0VJg7FYG+8nQ+g61PbxyMwhVch+cnqKsJbNMUDShF4JycZ+lLJdDyRFGAjLn Pzc1bn0QJGnprTC4ndX8tohnI42tkYx+VM1e4lutGuLidjJMZVd2I5JJwa04IwNKju1Qok4 GcjqQeayrbWobHT7iPYrzyHKmRCwBD9M9ifWriluDZxcrtFKJI2KsvzKR1BHQ166urXer6c sWsOsssEYZGVsFg4DEnHfI/nXkF7KZp2lyN0mWOOmTXoVtKFuAWQbjbKgweeMYrRxTabBNp WOkktrebyxLtBC5yffFFUo7qKYIUbzAi7T7HNFWm0rGbep5eB25p6sUHPPSoxzz2zTxz/AP qrF2LRIRkbh2zR1HQ5+tCHBx0z2xT+AQQKlajIyhzn196ZtIb/AOvUpY7wuDg0khHAyTWqg +hNyHAHJH60ZyAKC3oaByOn607NMNwDEdDUqyetRH6/rTc+9aK0iWi0pDdSOlGMdBwfaq6M AeTU3mAjr0qXECxa3UtpdJcwbPMTkeZGsi/irAg/jXS2/j3X7flV0sZI/wCYTbf/ABFchvB wOMU1iCQRz9KVhno1r8TvEsfbSG9m0i2P/slasXxh8WxEYj0Mj0OkW/8A8TXlcBHB71dCnG 7rUsaPXB8c/F0SKUsfD7H30uP+lSw/tFeMoSQdK8Nt2ydNUfyNeRDayHPYZr1zxl4O06y8I x+JvD+j6XcXEWh2El/YC3bdZidNxvcE/PlxtyOEzyOeE2kg1H/8ND+LZJS72lhHn+GDfGPy Bq3B+0N4pHBjIx/dvHH9DWdL4e8N6v4bk8QaLoFlb6n4e08premlC0csckG+G/RScghyFYD gHacYNXtJ8PeHLjXfCltPoGniC98EXGq3BMLEPcokxWYgHOQY14HHXjms3JFK5P8A8NE+Jk +898oH9zUSP5xmkP7SHiIEbrrWAB/d1JP6w1yGreG9KufAvw8bT0sxNqZv3vtSjiaLfHDIP mbd0CpnJwO1Y/xL0TStN1XRNf8AD9lDDoOvWEd5DbwTGWKKVD5dxCH74dT+DCmt7BqelH9o rXVjSSXUPE0aN91lvoMPj0Jg5q2/7Sst7oi6Dqdrf3drPMPtN9dPDLcxw/xCIKiru9CwOKp eLXsdQ0P4w3l8l3YxLBpktlpN9bmFtKmLqEiUfdDbN2NnBTJNeTeEPCeh+I9J1m71bxpZ+H prHYbeO6wftJYNkAA7uMDkA9aa1Ge0eIf2g9IutKn0zRfD1w0KeUlvJeThQyoOPNCAF891J INcDo3xhutI8RWGoz+E/DF1HbX63rImlxxuTn+BxypHY+oFUoPh34Ql8Fza0Pi5pH2+N9ps jbyKQPo2HY/7qkVl+I/BfhvSfCdlrGj+PbLxFeTOFntbeJojb9eochj9cUxXZ9i+CfF2n6p ozeKNO067t31eWe62ahdCYjzDjBIGSoxwueK0r/V49G0+DyUhndV2negweOtc78JtPsLv4S +DZWtYnaSwnMoXIkl8vgbT0BH61015pVvONHzZwmKezaSXzAcO3zc9e2BXBVlJSa7HtUoU+ VabmDcfETQLy0aG/t57eLycMyfvCWByASeSCfyrl9b+P2rSTWkFtFd6VFAxUmxMSrMueMh1 bb+FdHH4K0m/0+NY9NgXU9OQS3NuGby7yFwSHAzkFT6VxOpaDo9hr3gvSpPD0V8mvRQm6kL NvdpZCjLGQfk2Dpjv1qVVmtzGdGPQnn+PesQ6u9obvVHRIy+TJBjgZ4xHnrxVQftFastwIJ ZLwnai4eWLqepP7vtXN69ouiWkFr4is7O3ntdDvL7TNXILkXJiJa2dvm48xcLxj5ga4Lxhp tt/wifgjUNJ0iGO+1PSri+vDbK7NIyTSKWwWOAEQdPQmtIzlLqYuMV0O/1P9pnxFBOzW+nt NCpwXkdMAnOAcR8HA6VkP+1B4jYnfoOmTKRgiYK38kFctr3hyCL4UaTeWbLLcaJq622t2y3 fmxymZQ0UjorfIVIki7HitrU/h74R1Pxz8SPDVvp0Wg23hy6t/sd/FI5CJJcxwtFJvYhsiQ kHggr3Ga642tqcknqWG/aW1p2Uv4P8NsR3e2z/AIU+++Nt3IkBh8I+EpHlVtwfTQfmXBA6+ lcD4kg8N6T8Utd8JReEYUtLLUhYWrPLL5qBJ1RnlO75t6hs9MFhjGKz/iFp9ppfxR8T6Rot otpYaPqMsMNujM22NH2jliSTjqSae7QkzopfjLqMspR/B3g8Y4wNISpoviTPdrGW8O+F0kk J3BNIj6CvJL1QtyXRsjJBxVzTZD5jNnGEP51pZEnqdj4ruLmWa4Xw94dQqhk3JpcYIUVq3X xBl/sO3tv7N07zZRl0S0VRnPHH0rzezlSKF1kYmMAAgfxH0qA3k08qomEjRiE7lRScFJApN HV3LwXcjlwsdxISzxIMAMe1bGn2caWWLS3jjLIsjEn7pGevfsK4GCOZ7tWdyf4iQTuNdJY3 rxfZklDG0VGLcYK5OQCe56VhOGjSKTG3135Tq0xyAcMR0Oaxr11ndQkbvAq7soOG9a2tYe1 muYbU5TyjuEYHPrya4y/vpfte8sASBhU4Cj6VlCin7yJaszQbZLbpOUaPPGD2OcD6VVm+XB HGTgYHJqxHeJNH5rr22nng88YrK1GVmkdI22gHIJraEH1Bs7jRNQ0+98Bi1Dumpw3gARsbZ EI6juCPSsfVEg+zxCF4yMsyMDwT34781Q0maOz0Z1OfOZ92ScbQQRWQZ1EYghXKoOMeprVR tsDdyKSGKJt27e45x2Xn9a6Hw5Isskzy5Zx90++K5hVk2liMkitvw7M8TyADJ960RJ2ZQRx oryqzEZO0dP8A69FY8jXDr8sgBLE7sfkKKLiscgF4z1FLzS84GB3oCkjJxxWBSDIHUd/Sng jrnPFIVBOOh96jKlRxTsBJuAwQKic9PekzjgjPHcdKaWHAxn3rZMmwmTxSbzSHsKjyQavmE TBz1zxTsgjrUIOaXOKXmhkp6ZBpN3PcUxX4weDQOWAo1AeDyMVICB9B71Hjp0/OgGpAniba fY1fWVdmD+FZYbnrUqSHjmk1cDQVufWtF/EfiR7r7T/b2oGb7ObTzPtD7vJPWPOfuf7PSsZ JAR6e9Toy9Kge5an1bV5p5Z31S7knmh+zyyNK26SLp5bHPK4AGDxxVyLxR4ojkhePxBqKvB AbaJhcMDHEesY54T/Z6VlHAHT9Kax64H6VIF5/EniGKzSxh1y/S1ijeJIRMQiI/wB9QOgDd x3rMudW1W50u20q51G5m0+0LG3tnkJjhJ6lV6DPfFI6Fs7v5VCyDJwMY9qBlm/1zWtUtlt9 S1e7vIUYMEmlLAsF2gn1IHAJyQOKzg2zkdRUhXPaoyCMnOPaqQrjvPYnJOKUXDZ55/GouvP WgBicAU0B9PfCX4gPa/D/AEq3utRkQ6c8sMSl8eWM5GPqDXpll47TWCtlb3oeMZzGDx718f eCrG51vWv+Ect3YSXSO8Q3Y+dVJx+IBFe+fCTwjb6TbNe3cVxHqBZkkWVjhAD6evvXnYhcs nK59BhJOpCKtsej6/q13bmO+hu5FuIYzCMNgtGRymf5V5LrvjC8t4wtjqtxbqqsqorcx54b aeqk+2K6XxvqoAljiPfgV4zL9qnuCfLE3zcoRkGuOKcmdNW0VaxN500vhy50+HUriKzuijS xbv3cpTJUuO+MnntmsWXxP4wsIhaQeIbpYba2+zweW42pGWyUXjhc847mtaS3szZG0mWS0G S+eCvvz2rKh0mY3P2JB5kUhxBKOjHOSuenStYT5bnn1YXMvWPE3iPTZL21tdWuIRqTrPfBS P8ASHGCpk4+YhhuHuc1g6t4t8S64lxHq2u3l4lzKJ5hJJxNIOjvj7zD1OcVreMIQdVupcAB JfLx6YFcaeua9Oi1KCZ5lVcsmbk3i7xLPLHNPrVzLKjRv5jsGdin3CzEZbbgY3E9BSDXtQ1 TxNNqus3kl5dXzFbmeU5aQsMFmPc+9YfUY70DOeDg1s0jNPqbF/p88EtxHKCDEN2PccH+dV rNtlxHnoePpXfJDDrGhw6gqDz7mGWGTcON+zB/UKfxrz+2jLMNw5Xn8O9Y058yafQupG2p0 0BYq6N8y56e4BqGwjlDuqbThTye/rTtNfzYJHLD5W2n16Z/xpllKwuy0b4LFh07e1b7IzNS OZLa7A8v7sY35BByelaBuUt7C5d2RkVMDvkk8f59qwZJ/N+0uSFY8ZbtjoKgMu/TViZid77 iB3PpQkgNx9ZgMJMoZ/3eSCoJyemD2ri7uZZbqRweC2APar14/k25j3HJA6GsiL5p1zyAal RUdgbua8TFkwAAsfQUxJYUM0rtukHRdvH501WYRMwOPxqAFVs5ST980bCHmd5iN3pn6VXkO HbYNpJHPpUjOd3PTAGM/lSPGSwkY7FHOPWq2GN4ETc8Hue9XdMkdEcjAY/dxVOWVXO7b8q9 ABU9qfnCDrnpTQjpVkKwKucsOtFUi7qqKFyAOtFRcDK2DAFKUGAT296mVSw9enepljG3Bzj 61hcopkHt61Gyng1e8rB5H60wx9Ce+KdwM/aPT68VFgZ2ir0sWCGA4+tVXTLZ61opCsQHOM YqIn9KnZB/9aoG+XtVJgKG4HFPUnioR06c09WwOP5U7iHk8ZwRUkZ43ZqPIKhfzpyEZAp3A mPUGoyeev61MgzxmmOnelcQwHIxn9aerY4/SmhfalxTAsRtx1qZXwaqqSDgVKrd/wCtSBaZ ie/ApVIyelRI2RgnH40/pySKkZI/KNyB7Y61Vbof8KlZ8A9OKhbk80AIV4zjr7VEVzg+/pU 3B6ADFAUZ+ntQmIhWM5Hb8KNwjlGeB3qyi5/h46nis6VtxLdMnNFykj2r9nXR4774iz+Irh C1vpURwB/E75UD8FzX0f4t1C3juFmtLcKRFtO3jIzxXnfwVs/D/hD4WJLq+qW9vqOsyC8Ia TDRx4wg+pAz+NbV7ren6zHdNpzs8UL+WSSDg4z+tebiZNysj6fBU1Gku557rlzJczyAtnJr MtrSOCLzDj16Vr6haFroBF3ZP4VVuk+y2gLcjuK51dI0lq9Tk9WkYq6KOOgBHXJp3gS287X ZdNLFV2uwUnIJUc/Qiqkd4l74ogtm+4ZR+Azz+lbPhFjF48nlSNSsU7HcRyNxOaVW6g15HH pKdzh/HsAsrjyz8rvGJGB6sW5rz7qa9D8f/aL3WJZXHyoSAfXHA/SuAiiLsw7KCxOa9PBv9 0rnlYlfvHYEjZgCOBnGaRY2bft5KjJrpdLsEl0K+dkYPCI5Qc9Ruwf51m3Ci01+VUx5aseO uVI5roU020YOLSTOi8IaorabPo8nqZV55+o9652eLyLpg3XzCM+oPeqqyS6ffM8BKSRP8uf StDzIr8sQoVmG7HuO1So8snJbMbd42fQLGVorkLyvXt+FXYoXWJpl+ZQcZA9TTbcpd/ZYjG FmDeUx9uxNayObPUvs7xkpzhCeGGOtKU3HQixUiG6zeYAeYCcA464/xqvHFuuoIQRhBk4PF XzFCpEcbliELMey+31rPZWiTeMAj0rSLBlHUw/2l2A/dk4HOapW2VnH41abMjEsOoBHHQ5o iRkUArwmT061VyRHJKqnPy5J571Ccm1KkYAPPNTxxtIxABxySRxV/U9PhsNNhSOXMzDeyn+ EdqTdtBmPHtDrI3OBzz3qVnMkuG27cZyemaFjUqQ2VIwR71HuG1ASc8gjsBTAkjVZDt2kjv mpIgfNLJwQRUdqskkoQHAPy4qPDC5cByAGOAO9O4jZhul2fOBkcUVHBJHsU+WM45zRU3AdG QB6iplbnPpUEfA4PNTMDt4PauYocWXOAep9elNbhMn271AGb171KpyvJ/WmBG7gJwc1SkwD nvWh5SdM4B96iktRjcp/WqTAzjj86hZR3Ga0GtHGCoz75qq8ZU4I5FUmgKyrwTSbRgjn1qY KBQUJGQKdwK44I4zUqjp/WlCAU4AZp3ESJuyBUrHI6flTIwMjP8qsIinqP0pNgQRLlxkcU+ SLDZB6U5kKHjvQCeMjgUcwEeDn0pQMHr+tP6/WnLzjnmjmEKOO/wCtOZgQCTk0mDnHc+9If kP/ANepTAXjHXr70mOuPzzSZx3/AFpQ3vVgLtHQfrTRj60E54z+tJgAZoAWWUJA/H8OKymJ yB2wBVu4f5VX1IqgxJfOaEUjVOtXs0ENvcv56QKFjLk5UDoPwr6n8BaRpmkfDPT5rm7Q3eq ot1MryAlCRhVHoMfzr5HjwW544rv/AAFe6e+oXM/iGaa4trCENBapIUMr5wAT12jqQOtc9a mnHQ9LB12qnK3ue830MMMpbI4HWvOvFWqLHAY1OCw7Gu1umiv9Di1O3YhJED+3ToK8a1i4a 51BgG3KvHrXnQs3qenUk7aEei3SReJ7K5lTcnnLn6V02sJd+GUtLiRjHd3g3v8A7K//AKjX K20JWUOGG4dAK6jxzfSaxq9shJcRQqCeuQFySfxqar5pxXQwtyxfcxPFU0J0cS4y0q/u2/v A/wD1hXnkPyOyHG1+D7jIOP0rpNcmmfT7eOTCeUmcepziudhj/e4kzt27jivRwsOWmeZiJc 0z0ezsEtPDupEptkMagK3UAn/61cLdwPL4gkiiXDMAMZ/2QK6i5vnMTQCUESpG7Hpx2Fc/L iPVYbpeEjIDNnPNKldNt9QqWaSRi3zD7Ux5z0OfUcUQOYyHGRjuKfqkRh1a5iP8EjDr15qK IqQUJxkZFdq2OR7mklyYpkuVypPcZ4NbN0JXgj1AfvPlA+pxXLozBSpOQOeK7PRZYrmzWLq EBIDe1TKKdkhGbcam9zJujgWFkXaAo6+5qlI8hbfIMp16dTXXZtUQtJoiTY/i+6axbyO1um +S0MAU8KrdBVuhLoTzGT5EsuZA2WAztA6e1WYrJ2RY3baSCWOK0I2t0tDbpGMY69Gz/WoYp IkcwyFgw/vLgGs5KcehWhsWOlWlnp51S8KmJFLiMj73pXK3V1LdF5JQC8r5+ntWpdXOYjbu GdTzjmsmWDykDwAsN5bJH3amD7hfQjdWfBP384NRwhJJCjxplCTkcHipU3AMWOOajRCru44 OOvrWlxCwSgXcjKxCjJ57VV3fvnYHJJJqUqQJQF+Yj+tV2XY5GcYPNUBowPIIxuP0ye1FFt NDt/1bS4GPmOBRUgWEcd/X0qQyfLnHUVTPDZ+lIW4Iz2rCxRZLZbI4/CgP1/Cq6tzyARTgc kY/lQBaR8jBPSpFkK+4NVFbt/SpkYZA/pQhlkOrLgMBjtmqVwm45z096cfY/pSbz0NMRQwQ eaApJA6/jVvaAcjrSEKD05pgUyhDU5UOM9asgr3GfrSjaMcde+aLgV1BzyOKlXIIyMin5AH p+NIXA5GPzoYCZ4x+hFIPocfSk/CjHHGM0hC9OnX6VNFHv74/CowufT3NKFPIBxQBPJHHGm 4Plv8A69VjuYnOacYzwAP0qwsBwCRj8KLgV9hweDjmkwQOMirZRfm4H5VWZCFZup9MUXAiD 8nn9aQuWOAaTBPP9KccBaq4FOU7peTnHFVW6g5qbdulbioWJLY7CtUMli4BPtmp0mkhYSQu UfOdynFV88e+KuWFncahdJaQY3HkknAUdyaQHrOheNRefDe30RTu1GBnibHB2ZyrfkcfhWI bFyWLggjkk1z+jaJqF5O0ukwMIosjzicFvf2HtW6fDF28rJrusuNibymcjB6D8ua4auHSfN eyZ61HEtxs43aMe91mK0JS0AllBwWHIU/1rUuL+ZL+yndd7T24EmOeSMf0qnoPh+51i4Y2l x9msQxRX8vdJNj0HQcVLeiRtaZbJv8ARoiIldh8zHH/AOqqdOm3yLdGPtKjXO+pjeI5FZok U8E5P59Kh12wGl6pNbqchkBQ/wCyQCKt6pp81xrxszGxaIHeuORtHNM1ZprpbWG4iPnW0Qj WTH+tQfdP5cVUJW5UiJRvzNjbKQzPApOS8O3n1HI/lT51VobiEDB3dT2/zmoLCGSeGSK3H7 61PmIw6kelX7hT5ZuAPvAFvqf8ik9JEx1RzOo7pp0uWOWkUBjnqw4P9Kqxhy+0DrWmbbzIW hVWOXBU46etW4bAQx8j5j7V1c1lqc7jdkVrbuUWGNfMkZvugf1r0vwToSSLNKsSO0ackjIU k9q5nSdNeO1a4ZgDL8i4+8B7fX+VfQvg7whJpvhaGIRE3cw8yYkc7mHA/AYqoJvUHY8t1fR ZBIxUNjHIrmZdKIjckEH6V73q+i20UEmYd8irg7e5rz/UtPQsdqbW7qK9Je8kjmfus8uuLS RGJ61mTmRDhwSO9d1c2RVyoXcfTHSsW8t4QzRMwMo7Dkj61lK9xowbe6jRik8YkiY8nHzCm 3aPHISi/upW+XHII7VLcWMYORNtPXkUyGeaJNi7XRG3lTzn1rCpS6oafRjFSGMk7VY8Y46V CyxyAsExx29a2wbFogy4KnlgB/nisi5lV3CpEI4lHyqox361x63NLFGeJoTuZzuI54xVBss R3zWhcnfC2eefrWWGPIxito6oRo2qYTB5BGaKjjyEULzx0opga88Hy7gMH61R28V0ssasoA XGOnFU2tBklRxjpXImMx/LOMcA9jmpFHGcZ6ZzV5rXaeKasRzxkdKfMhlThSOBRuQYNXTHz 93JqF4VbouD7Gi4iBmBGePyqIsR3qyYPT09aYYaaYEAc4/+tSZOf/rVKYh6D86aIxnoKLgR h+5o3n8KeY++BQIs4wB+VO4EZJpw9zThGfTr7VYjt8jJH6UrgQoufX86mEZC5J/WrkdqN3A 496mkgRAQQW9DipuBmbT0/rQEOcf1q99nwpwDmmCJyTgHNO4CIUAwQPxp0zfLkHHtU0dpIe dpFSSWjbcqc9aVxGcQUycg57VA25jgitCSHZ948+xqLaCenJ96Yyp5LHAXFNktmSF2JHyrn p7VqiEbBg4P1pt1Gsen3Bzu+QinzAcsn9KjPXp1qRAQSfamYGea6AHg8Z6mvQvB2mLDcI86 ZYpvdSOgPQVy3h/TFvdUtnuXSG03ks7nrjnAHevTfDdvcXN0gjWSW6uGChSc5PQAZ/KtqCT mrmdR2iatnp5sZEsbNxHBctuA7g/3fpWZ4zRZtR1IR7g6J5XTr8vP411UElxZjUI5dOD3Fl +93sSJIGjG4j0wRkEVzOn+G9fvtNu/GmtXaw2kAN55H8BjJ6E9OQcDPeox0oSrRV7KK0+b/ I6MPJqjK27K3hWdIJLJVeS2toxsDxrlskYLH169Kt+GrHQdF8QXFl4zlktry2mLIWTdA6k5 DgjPXisbTNagEN1a6bE+xnEsLvg4VucH0xWjHCdQneSUnc2M85yBXCqCd09LnXCu1ytdO4m rtpum/FZL+3ure70nUCw86M5XDjB+hGareJdMspXa309kuLhCQqwHeGz0Ix/L3ru7/wABRX PwsutYuo4raViZLIcAyBB87fTPFe0/Bn4eWt3oEOpz2zW0LypNlVA85dgO3p93JOaIYNe01 l8P4oc8XaGi+L8GfIWm+DPFOkyxa1NZyWqA4BnTAcdxtPJovLWZp5I2Qln5PybVGTngelfZ /wAUPC3h7S45tVmt1jkXmNI8t+navmbWIYp5HeKN8MSeT3r1KmGjyKcNzy6VeTk4vZHALaC OF12DGcDFWLOye9ulRYgVBBYAdR6fjV6UYzERkdxivoz4K/CeOYWXiPU7fdbSQl1SQYG8+3 fAwPzrhpQ5pavRHRUklHTc5vwR4KXUpE1DUNN4tTvyU2KXPIUD0HFeqeTJp9o8hkDyOD5hU cD6V22v2sei6IYrWyxmTZCqnlh3PtXkvifXbmHTbTSDsW9YFrgW742jJwufX3r0YpdDmUnq 2ZWu6xbxotsNqtjhF5Y+5rj7s24DPC2X25eSQABfp6UsayRWxEqqsrZeVi2Qo9yfavLPF/i ibWbj+xtELGyB2yOo5uG9v9n+ddLlGEbsyu5MXV9fW71L+zdFUzEth5l/j9Qvt71nXV3YWN x9iTY05I345Cn3Peob0r4UsPsUJU6rcpmZxz5Kn+Ee9ZNu1xp+nz3SyIROADkZJ5z3rmlVa 33NFE1LiJbcCS4kDlug6D8BWfLAwHm7QfTHBrMjubpr77dM+5VOQD0PsK1Le8fUZmDQLGqj OME5oVRSHZoggmSGbYF3ccZ6/j9KrXS3Cy75GHzdMHimXUiLcmONvmjYZxyM06Xc5VySWI4 U81xVEr6Gi2GBA0ZGCxHv2qr/AGfvkbYwCk8A1qRJtXZu5bIbAq3GvyBVwqjgHvWHtGtirE FlYoindtzjvRUd3dG3MaIT070VNpS1A0ZZiHAyDmljmCqc9CPzqkTujDDsQetMjk4w1bcpB oyEMOBxUAAwOOPapEO5MP8ApT1tS/Kc1nKC3KTIwgPWlK4HAzWhDpV1KvyRlj2wKZNZXNuA Z4jGCccisvIDMKclunOKaYu+athcgk8nJFRkDuKeoyqYlxxQIM/4Z96n59zTlLdgT71SuJk a2eec59s1ILEE9D+dTKxQDPBFNNy27C1Si2K4xbRE5Iz9TUqQRZ5FQNOT/F+tNM3zbVP1Oa fIK5pJGoI+UEHrU7LDjkAGs37RtHWonuScnP61HKM0HMQ+6R70wGMHgAD2rNac5PNMNweoN HKBs+YmOWqGSdR0PWsprkgEfWoHuck5/OhQGaMjo3JFR+YqdAPyrOa5Pr+lRtcnof5VaixG objgGqF9qJVHtgM70HPpVbz2yD7elUJWaSYyYqoxBDASW+tGD60mefpTjkjOOAK1Gd94cSZ 7WFF02W6j8kOJUgLBQOuQPQ9+9d/GLePRLbUJDF9nMixysSo+U5OFHfGD78VmeELO6t9Jgv rPVYFmmhVUtJI1JGBglc+o46Vyni/Un1LWYPDemoxgsWZpmQ4DSNwx/DoKpzcPdhuTy82rH +JPHd1rxn02wzp9lcSEysud86rhVU+vHJHf8K2tKvhqGkW8N1NcaisA8sxzzg2ygfdxEvGc d2ya5FbW0s5jdZa2+ynMckbB2OPvMEOP4uBn364rf8NM1vrq2N5pZthcgzSyqRtw2CpGOoG fwzUU4x5lzFOTs7GrHFHHcPBCixlz8zYx1roobcWUeQu/aMELwTWXYwpc628ThvM3/KAM7s cYr1G28I3I1DQLKaJvN1aUHJXhV3Y/TB/Kt21JuwRunqP8RJc6xaeHfB9ta+W0dssdw6S7t wzubJ7DJNfVfhW3is/DVlaW6COKCJUVR2AGK+aNbQaN4sumhgUBWVVK9k6Dn9frX0B8O76W +8MRyTSGRl43+taew5aTm3dtmUql6ijayMb4ry28ei7HtDOzj5sdhXyXqsRlvJBEnkru4Un jFfSHxp8YaTYWUNoLnddAnMadfxr5J1XWyt1PPK7Qo2cljgV3QsqCT3ORXdVuOxWlhUSuC2 cN6819V/Az4t6Jr9nZeArmV016wt2AJQBJkQ9m/vBcZFfFT6jeancs9k8cUCkMXmYqJBnGB 3A4PPasWGS/sZJbq1uZbSUbiZIpGEjIevIOcEH8a8dpX0PQvofpb4uvSbU39jcRXCxAgLH8 +SPTHevnHVoJ1uZbkMXldiSHPJPevnGy8aeLPD+i3mg6Tr1xY2V2wllWNsHOMYB6rkc8YzS eHfHWq+HYtRVJpLpryIxgyuSYmPVwT3xxWadaEuaMvkD5WrNHa+PPGKHf4c0yUFM/6ZcIeJ D/AHF9vU1kx3MWn+H1uLaK4sVuEAXMg3TSg5DDjKqK4lb6K4vFd4lK5AKNwT75rfmvJ7jUI 7wNFOsKhEhkG5VUcYxWs6zk7yJUbLQhvtNvXvo7jUJGL3IEu+RgS4PeqWosy4WPhEbb1yKl a3uvLaZ48McgKD0B9BUEQKyL5imSPkstSpJ9QKkjbiiJnA7ds16RY6fZ6X8P73UbqPEjQZD d89h+dclpOlTXmpxv5RWN2yOOMV2/jWZbHwrb2SKB9olChSOwGTWsbcrkJ7njyyNEd5+8eT WqZfNiVkVQmMYxVKSEhSy/cPamQyiHcpJA7DPGaykrlG2ksSIytyf7w7VL52cfLnP3cCsi3 jJJmuJAFzjaTWlbx4XDdXORnsKwlFIpEiAT3L71+6o525oqWHdEpA2qT1Y8/QUUrsdyvE+0 YI4+tLsxyGyPrVswliCFIx7UxIWzwDzxWnMQLExK49D61t6UjM8YJ4zVO2sZGbheK63QtIM kqEjvwMVjOehSR634M8LQXMUUr26uMBgcd657446TYaUdA0jTrZVvNRm8zdn7uCFAx7lv0r 2Dw3e2ejeC5r+8URW1jA00rnjCqMn+VfIWv/EbU/GnjKLXtVZY3hdBbxIMJFGr5Ax69z6ms qNPmfMbTdlY9FvfhfNpybC+VQYLN61yuo+F/sTkvgL2zX11cafpmpaal0drxTRrIrKchgRn Irxbx1pCrNstW3KOgwPzrLmlGVpCcE1eJ4hLbwxZA6iqLsAeBXSXunzpuDL+lYktlICT1rr hNGDRQkZSM/0qqz88ZH4VakgfkYIqIxbBjbmtlJCKxVmPQ/lVhVVFLGmFXx0wPanGEkd/rT uIZJJnO01XLScnJ9qufZlP8XPfike2XnnIFAFMM5yAT3zSiOTd3/OrDKq8IOPpUTuw/wD1U xjZQQmc/rVRtzZ9D71YZ2OaEWR2wqE/QUCKRBJ4BpPLkZsnNbEOnXkzqotpMnpxXRW/hl1j 3zjBHOPWpc0twOGS3lc4C8VTIwxGCAOK7PWLuw0uCS2hCS3rLjjkRfX3rimOO9UncpDsAGl SOSeZLeJS8kjBFUd2PAFRqcofrxU9jk3aNt3BDn6VRR6B4nXXfCqadoRt5LS8htBJJMV4O7 nCn19xXOaLp0yia+uGEcrEKqzMVD7sjccAk46471fsftF0zPcm5uo4FLsq7pCq56D0z0z0F bUcF1JKhktDEsJwH3CSSMlsqo9PTjPWs0mrvuPfQqrYSTfZbPS4xJbqBOomYQB8HCxkk/MS wJ6YOOKrM0EJubuCW906VC3krED9nZekqbzzkt+ldFLYWqHUL9tJgWOB5GW4uX3yCRSAqiP pnr8gz1zxio2tNSCQWujanJO0vzRw6uAo3jnYinIBY8jkU00DjY2vDF0hkF5aTie5O0xuvJ HoT79R+FfRelzXa3Olm7/eXWmReWXP8J2M3/s1fMnhO+itvElrqoMUhNz5UsCsRtds84I4G ckcnpX2HqVvcWmq3F0bVZP+JSZpCowBMxVQPfgGtqb5VcaV9DzDxEl1qOtyxKuDIFVuOntX qfws1uWPQ9TmvJRb2lj8hizwnbP6Vxuqxi41my1DU7+HR7C1ZLq6nuDtVwuMrn8DXjPiP4u 6lqFzrnhvwFCYtO1W4Yy3pXDtHknbHu4A6/Ma71JRpWn1OKqnKr7nQs/Fr4gaONRl03TLb7 ZqLSs8kwO9nyfl+grx+a1uNa1Ce2nlOrXuFCR2MwCW55LE5HzbTgHHvV+80mKxsvtV/Bf6f prks87cPdOgIVwecnJ6dODU9tDJqFqtzp+mW0WmIPLeUSCO7Jk4cbuOmVJAXp9a5KteVT0N adJU1ZGc0aFIprnyYb1cxtBcoYSqD5X5ByTnBXp/FUkrQWOpB2s4dryEs8ikSvtbClRkq3I OeoJb2q9HZWhe6tbe7uZCP+WWoxkE/NhyrbiTkKpPoD0pkk8GjeW91G0flqMwDqpKnDp3A5 BHNcjmjo5Gzh78xpIsC5byhklwAS3YHGAcdPestw/3mwrPyfpW9rfiB722ito7SOKJCSG2g Mx9TjjOAB+Fc4zAuSCefWrj5ktWF8tjg4yDzxSo0kR3xMwHrT4ZmXaAx3KcqR2prAOFVUIc Zzk9aoktHV775SJMMv8AEo5qRdWmeMxtjLdcDFVo7dpSkCRnziT0PLD0pkIKTkEDK9VYdfa lyxA6/wAOeMLXTNVEmp2jmLBXMf8AB74rf8WatZa/eWQ0+7SW0SIuxQ/NyemO3TmvM7kOWW R2BJ4OKmsboWrgtkLnIdB8yH1Hr9O9CilsBu3MAjuZFSIhEA2t1D59KyprJoyTgsp5JrsdO t476BbmVo50cYBhOFU+nPINSJoN1dQszWMkJALSQuRuVex49e1UI4dZD5aRyDcu7hv8fety ACQZUMRjJBPWm3ukSQNllYKx5IWiGXZmOQ/OcANjg/4GsakWWmG4CQRheAvrRU9lDPJvcWp mAJAAHb1orG47HR/2W2SQgXB6etSppu0qXTHqa6CCWIbROAw4z71sefp3lyoSpQpjHfNczm wSRz9raxC3wF+hNb2kFLeUO5AAPSsIS+Q21jlQeMHtSz3SKu+KQgntUO7Y07HUfFPx7KPhV c6JCQrX7pb5HB2A7m/lXzUH2yKQOBz1rs/Hl001vpyly2Gc8/QVwwPzCu6hG0AlLmZ9lfDj 4mWk/wAN9It50EslrALZyTzlOBn8MUmua7pupbvJhSImvnXwNqj28E9qT8rfMPYjj+tdJe6 81natcySEomOAevauWrTbkUp2Vjq76KJicKrD6ViS2MTyDcuB9K4t/HF6VudkaKSw8rvgd8 1r6D4nbU0mhu4kiljAIZeQw6fhS9lOKuS3c0rrS4GX5FC+prMm0mMng5NbbymVAodQDxzWx p76ZBARMFaUjq2OKOZom1zhm0cbflQnmmrpUjKdsfA9e1egLNpZDGRlBByNo61RkltElLQR jHvVKpJg0cYmlb92QSR6CqE9lJ5rJFEzDOBx1ruJJAR+6CqppYEQPuY81amxWOLtvDmqXI3 x2mE9X4Falv4HedgJtQijz1CqWxXZQT2G0JcSOo9hmrn2vS0gKwKef4ietDqSBI44+EdEte ZJzcDH05qFY7O2uP8AiXWuX6dM11ct/YmMq9tFMR0JHT8qz31BTlYYlUdgoxS5m3qJlWys9 VvpTz5KgFix42gdTntXEeKvEokuZNP0i9M1vt2yTgY8w9wM9vfvWt4t1+4tNNaxineOW5GC AcYTv+deaZ5wBXRCN9WJC56jNRuecDt1pxPbvUeK3KJI0LbVHJY8Ct+G0EcyW8CNJJ0IXks 5PAFZmnoomDv/AAjNe4/DXwDe3dtdeMLqSK2g09RKu9d7An7mF9T79OtCi5OyHexz+sabc+ DANEmd/tlxbKb+NG2EF8N5Jb0Hy5oaW2mVjOhG1pUW5ifCu42kyyA8bQvCICBkZ5zXXa58K vGlxZX2uXdnPLbbFla6cEl93PBPUjv2rzu3urqxmFrHymCm1wMSj0Oc4HuOaifMnqVFrodR Ep027M17JLFbrIRFcCNpncsOWkjUhQrAjkeoxmrl5aziYztbagmpQwqnkLbiNWByC3U4OMn dyTwMVWgv0ubSb7Ku6Rm8y8iihldoQFwFSZz0OBkfXGafHp8n2cww6LPJFNGXhuHv8fMcHb k4Az2DZzXNKpG5vGOhRh06TUpoZrNpgqsApaEL57kZ3jHZe3ce2a+rtI8e2l34XsP9Ck13x HdW8cUmm2427DFkeZIx4jQnB569q8a8MaW897a3UVtdLBpStuUou6WdjufeRxxkD6KK+g/h 1of7nUb6WErNcXTBvkC5AAA/rXp0oJx1OGrUcXoeS/E3wX4j8aeHby41a+Q6lDEZ7WwtM+R Cy8lR3du241822dpea7NItvpqyP5SieK34cHd8hKsQOhxjPftX6T/ANjQjUVk8oeZs5NfCX xe8Njwf8WtZ0qO0EVpOxvI3gOS28Ek442YyB+Ge9Ku46NGdJtt3OVZ9FtLjT9Q1iKX7UbcQ RaYr+ZDhSwxNjkDPYdTz0rQhs45vNXxSIb64mU3UcVvIkMkJJGAc8IcYI/AUng/SdU13X7r TPB9vDqOuTFnb7Wn7u3ibIdhnjjgk9R2r1/S/gHqFxqmJlS6uUTc94Yikbn0GeSM55NcqhO o/d2OnnjDVnkry6rq8axRxO2Y9szXCo+CM/Nuxkkg8nvXHapo99YXAlbcyMpxt5AHvX2BY/ CoRaOY7tLeLD7dm8lmPqSK5XxX8ONHQtDHPJcbEChQCq7vX1NdLwqpq63MvrCkz4/v7aRU3 SNuJOc1mFCM17Drvga40qSeWRxlR8qMOP1rzK+VHuSgh2bfvYHBNc8ZdGWmnsZ7281uY2ni ZBIu9dw+8PWkZskMV+YfrW1c3dzfafDaXcrPHaJiEH+H2B9Kx2CyQ7lU71G0/wCNVF33G1b UswRmW0kZYSzw5csp/g6fXqagj3b2k2sw3ZYCliO20kYAlmyjEHoKnsGJXYJDuf5B6JkjJN USK8UMoLx7mJ+9v4wfWoBbTAM8SM8fUnGOPf0q6I0Y5Y42ZxJtOHxx/wDrHekWYwyNKhBIA Vg4OGH0/D9aLjLmg6jLY3qCF1IYqrIwJEgJ+6wHX6jkV6xoupanb/aov+EdW7eb54RasV8x ieERm+9hc8HkAGvGLSVG1MSqm1AxKrnpzXW2njnVdEvVmsxG9s0TW728gyHVvvEHqrdgR0r J1JqaUdjphTi6bkz13xN4QMdouoRRgieJSU9sc/XnPPtXiWt2Ji1CO3gYqyfvXH90npXs+l a74dvfho15pfiqWCPTB51zY3rBpwP+eKk/eUnAUivJ5LKa7SbVtSvYbKS6YybJJACF7DHsK 0nOyOZqzuZVrq7wr9kdvKKcll/ioqjN/Zkc5P2vzyepVDiisuVMdz0D7TInIb8KY127LjJB 9c1blsrnLOY8nA5BzUYtJlUGWL8etclxlR5JgucsR69qq3N88MBdmOBXdW0mkT6cYpbdQ6x 7OvGfWuO+IUOk2ej232TfHcTDDInK4Hf1qYTTlytDscHrd7NdTRRSnJizyPc1lL1qS4dZbh nUEKegPWo1GRzXoJWRJoW17LaRfuG2ybuvpSz31zdn9/OzgZwCeKo9BjNIxO36UNAXO5q7Y XRs71JsnbyGweoqipynHUD0p6g4pMR6XHp99JCsywM0bKGDAZGKgzNGeUb8q0fDmuzP4Zto om2mFTC/HJx3/KhlM8mFYkk9WyK4Lu7TK0M/zrkdEIAp3mT4yzNVwWN0ZRvTKf3ga038PDy RL9rijjPPznr7Cm5JAjFT7SU3IjMvrV0NIseGj2kDn1rRg0aO7gK204SWM4JaQAfgKrXVhc Wknly3kYY9BvHP5UuZXsFtLlIPPIT5cTNjrx0qGW4k27ZWIA6D0q7DaCVcNeNEc8jg1BLba cjYOoq5z6U+ZCsZ4nY5JyPQmlF5KhOxiWPrTJWtQ5WO4yKpPIP+WZ4960WojkfElxJca9O0 rlmACjPbjpWRkjmr2rsravOQQTkZ+tZ+DnJrsjsgA+velGAcUh9KAPmApjOm8K6emp+ILOz kOEkcF/8AdHJ/QV9j/AuXTdX0ltIvYgWub57iaM9GRR+7GfTpx7V8l/D1f+KrgX+OSORFPu VIFe3eB9XudE8QRC3mCR2joki7sY9fqa2hJRhr1Ymm1ofbeoaZbajpcun3CA28ieWV7Y+lf LnxW+B8FhtvfDyQ/MpZkchenp7+1fQvhvxbb6vpUF27bEdc/N2+tY3jbxR4Xjt7Jb7y7pZJ MRsD09apQu+V7GDmkrx3PirUfCeuJ5NyLXyY4wm+O2Zk34GORnqR1rPtZ9Omumj0+zmWVLl WDzsWEOcDGD17mvqf4k698MtH0H+zhfxJqk4GyOMF2XPdsdPxrxnTb61bw3f6ZNp1o08Mpa G5I+d3c4yT2wAQPQE1wzoLnOylVbiamlanqOi2+taNpl2Ba3h8uR5F5fBwXHcE89O1fRPwp 1BjoNpp0hEziNpXnBJ3kuRx7cV8w+ItRt5tedNHjhW3ihS3DxjiSRUy7n3JNe3fCPxRYwCH S7iRYnFvAQWPQtk4/M16NNXi4nHVdmpHulxc29sVmlIGfl3eleBftAfDO08U3FlrazLFNs+ zSOVJO0HevT3z+ftXr3irUhY+G7iaKPcchA6n7hY4DH6EivJ/EvxR0q50rSrWWVotWmlVfJ x1IXJJ9utZRoqfxbBOo18O51nwi8HWXhnwekn9nJDfXoEl1OyASXDerYGAPRRwK7rVpo7fT 2LSeSHIQMP4c1xei/ECK60hJGiR8ICrRHgjHp61zmv+NI77TphbzmYRON4PVeeK1SSlboJt yWm7PUrDT7e2gUZEznlnPeq2peH7C+s5IfJRWI+U471wnhPxEFZpHlKQKpZwz8A/jW6/xD0 lldVb50XLHPAPp71tKnNu61uZ3jFcslqeD/EXQJoTdWMyxM2CqnPBr5l1vT/st61vJEBIOo r658e65ptwk1+ZVSTj9wcc+4r5Z8R3AuNQuZlkLRs+VB6iuHExUZG1DVHPy2ijR/Mb5XySt cmWYE7Titm/uZGiSNiRjhRWOrBWOeQaxp9zplpZMQOwBAJG7rz1qxbZG6MuVB5IBwWA7VDB G090kca8k/lV6/gNtdiSM8Mc/jVuSvYg2bW3l1G0Lqt24iQmGNHBLgHk/UDP4VXvI4FjnNx Hco+Mlc4CnuM9M5qqbiK0WG4t5wZXXcyrkGFs9M+/tVG8uZr6aS7lIDOcsAep9cUrajQtoQ r9evArZhtQ77roKEPRT1IrnoyM/NkD2PSrUU05YN5hVBxnvUVIN7M68PWjDSSubb2Olk7ir QkdOTVNrfT/ALR8hkmCjlnPFQn7Zd7VYnb/AHjVuC2tPNjinkKxDqQe9cyTjvK56N41X7sE vNmY0aea21SE7UVevplkm8mCLbFGSFAGc+9FdMZOx586aUmlqeji+VmHbpVqO+Zcsx3J3yO n41yulX0epp5Jylwo5Ud/cVV8SX0thZeVEzBrjK89h3rl5LvlZxnYSa1okcMsv2mJvLXLhC CQK8x8TaxHq2q+ba+YtqiBI1fg+5x9axV4HFO7c1vCkoO47iZ56U4GmcUo9OtbCHZIGO9Ln Jz2xSHGRzinjGzBFAE0ZPTuanQHOO2fSqqE71JFWx14FSDO28EyCaK4tCqllYOMnGB0rvYY 4wgJ8oc446Zryfw+zf2k6o+zfGRkHHSuladkOGnYgdOa5alNt6Bc667ivHBSKWMqenFZlzo 17jfc3yLt5wc5H4VnRXJmRR9sZdvua0mWze0W5lvJppT95SKz5XELla30lWOft556lQa0Bp VvbzK6SyTSY65rNFyEb92uFHQMKlXVRE6ybAWHHAq7MVy7daZe3LED92BjJxmqD+G2Vj5lz gdclKmfxDOkWI2+b3FZsmr6jK+TKM54zQoMLln+wbNQSJnc+6gYrmPFtxFpV5a2djL5kyr5 kxxxz0WrEviCWe6e2ebCIPv5wDjrXF3t09zfSzM5Yu3B9u1awpu92MpTyNPcPK4wzNnA7VG c4p7Yz6UzB/CulCE4Palj+/SHgZpYuoNMZ0/hXUF03xLp945ASOQBj6A8H+ddJea+bbxRNN Hknedu1sByD3rhIIizHA4x0rYuraeezfVoEDi3AW5jH34+MCTHdT0J7Hr1qb/ZGfRfgj4h3 l5pv2KabyhEnllM8LxXEeMte1eLxGUW7ZreACSAbvlGTzxXn/hfX3guCXu4oY3+Vt3VvQ1f 8TeJIJrZViHmS4Kq54PXnis3Ka0BRTZR1DWb3xR4tkSSdYmnYQ7gcDrjNdlfa7baXe6fbJe W7mc+VIzE4hCHG5sf3ueeeDXkyxyLcC4BIEh+UdMjuabNcPNdZyflGxfYUpRble5rGSjG1j 2rR72IJ5crpcRW6ESMp+VnkYc/kBWwuurD4keODfFbyxW9pIAOmYc5HuGwR9K8307WrWTTm llMdv5eMW6DAnKJhCfxySa6bRNbt4fF2q21zCtzHNFBDDKBkRSgJ8/PT+IZpwxEoXlbYUqK mku56Ld/FHU2DXkl/NcWty0bTxjggFMAHt97H5VzHixJl8O2XiJoZolimlihuHX7zMPMA/J mH4ViajrunQXcqG1L2ksL2N1GuBnaB5cq/wC0rBqteKPHE1zo0+ltaq8Jhj+14If7SAgAnj 9GUgHGenWtpYidS3u2Rh7CNNvUt/DPxMYJb65l1DG8ZMbNgKB3rotX8Q2VsLy/sbweXdQMd vUGQDIHsa+ZxdXdk58qVnt5cgMvRhXR2Ny8+nGJnJDHcBnnNRKTRasexW/ja7XRo7mSRSCF EgA6r70zVvFVxHpklxazuRyApIIHHpXnelrfSWjqLmOWF1aKRGbDAY4OMVjXOo3+jM0Mt0C jjIU84NaRxDtykOj9posat47vZblPtJdzGMDPQ1zF5qd1fk3fmKAeCKg1XUV1AErCA5PLAY z+FZqQSkYwQvU8VLvLcpWQ+WR5SZmGQPlH1qAnKgDt2qxLMZI4FQ8RKVAxxVdsk8jBppWFe 5qaPGoD3BGWztHtWmYBOkpuACjHC8dPfNQ6fEqacnHPJPGOaJJcnyeSo5wBXM9ZXRRnGzVZ 9rSfus4GetV7qze2fgl4m+63rWrGFLM7YZBzgiomJkLFj17GtFLUDKRgi8qM1o2tuPllnlV QegqjcoFYELgGowScZPSrceZaF0pqLvJXOvisbdkDTXIORwAelK9np8atiVYgB977x/CuWx cNwhbHZd1aWmSeRILi6gnm2EFVRcg/WuN0WnfmPajjIT932fzNdUsrYKfLcKw4z94+5orS0 vTLvxTqE00xTTo1jBRpCBu5xiiqUU92c9SrXjK1NaehxqXM1pcx3lrK0c0R3K1O1vW7nXb1 bi4RYwqhQi9M9z+NVJG2xgdTVQn2xmuhJbnkig55NP7UxTUnXtVAIVzjBpCuOPWn8jvxQWB GMe+aAALn8BTs8n0pm7HbNKByfWgokGBgjqDVsHr/AIVTA54IxVqM5XqM1LEa+jTQ2+opJc NtjwVLY6V28NpaSIkqzoY34Q+tedx7TgkVp290Yk8tuQv3eelQ4Xe5DOwupbfT5EifG8jIA HIHvTWupDHgOWU89eK5z7Q9xKXlcu7fxMeTXS6X9mnsQs0yJKhI2kgHA71M6aigK/mBiQX4 9BSPtGdzZ+nNX4raC5mlhhO7y8fMG4I9qztV22KhAAZGGRjsPWpW9hFOW7tROsTbgT/Eegq G9kEFvleGbgZ/nWRI5ZySSx681Hd3kr28au2Sg2gkVuqdhmbcyjJ2k+5qntOMg1MxXJHNRP 8AjVDImzjGaaccU49AKb15PamMac4xxzUsSgc+lMyS3NWIkYqSvQep60gLdqeozkn061bS7 ltJxJDMYpBlQw6+496oRkjLnjPHFO2HywDydxIJPSjQRoWtjBqT3Etrm1uoYjKRHgo/I6A9 Dz2qv/ZVw0yzTTNKF5cAbSp9Dnp9a3/AoH/CWrvnFvuRow5I4LKQOvr0rJ1mWVdUnbzng8z ORjKDHy4P5GsOd8/ItjRJct2VZwxupBGyzS7B8sI3BB6Z9u5qGOFzGGUZBO0H1PfFW9Ma5S Zgt3FDFKhjkZM/cPXgdfpV2SO3RZXt3ka3h+S0ZsAkZ5Yj8/xNbk3K0YkS3YRKHRztXI5OK 37KSWLU7i6gfDxuZMDnOOtZ2hQvPqmnqLf7RGLlFEQGd53DjHcV1/izTG0bUr+6jsZYd8ry SQlNptgSeCvUD0PvQluDdrDdf0a4bXYlhaNrbX4o7qxlLBVO/tnoPm3Cueje5VTpV8slrc2 jFYi3yshB5Qg/jx71PYaxB9ijsdTE1zpm1tkSNh7YtyWjzx1GcdDWnd6Zfalax3qyJrluii P7bbr+/RR0WWM87gO/61S0JuctvtMTWzKbVnbIDDKMfp/D9aqPFcWZIjJYKeApDg/iK9E0z QYdZjCRpDqixqTKkGIrjaOmQ3+H41ROi6KIpIY9K1FbgMQiymPAHfLAj2xx60SV9wuc3p2r 3dlcsgjRWlUBmU5JFZerQSNOXluI5GySBvyMVu3VhHbvlNMjXB/113dFQPwGM1nahM0disD aikiu2TFBHtQY7571grJ6Gt3a3QwIv9GkMkkYYD0bpTJZJZEEjAoM5UKMAj1q5dlNibV3Fx gc1BNdRt5KBTG8QGQWyp9cema1T6mVkVVYq6yqGTPU+9NCl5QMggnsOtKuThYwwBORz1qeG JoJRJuBdTjHpVAatqHMZiQYGCOTTZytqpAILk85HtULXWfmAC+tV3y+ZGGTnHrXOk73K6Bv +UAH9KcRtiBxuOPT3qEEs4GOlOJb+n4VpYRGzKYnUDJHY9qrpjPepXO4EADOMYp6eVj95Hh h1xVbIcVdlyw1BLYMrxROp/vLXT2WpRSW4aJol2/wjiuPEsSj5IQT71aitrqVA6tGinoM81 y1aUZavQ9nCYypS92PvHVXGqrcMFinjiA5ORzmisK30mRyw5kYddvSiseWK0uej7erL3nH8 TBdQx5PbmqrHJqy7N5PKgY79zVWu9Hyo4DKj61LUSjpUgH50xCj7tBz6UoGDntQ46c/hQMQ dTnpUwAVi4A56e1MCjbn0FOTJ7ZU80mMVs7vl6ZqVHGRj8ahYEEgDHOT7U89AV4yPTvQBop 07/TNWgep65561TjOFDDr34q2gynA9c8UiGibLDgEgHpg1bglLkBxll7+oqmvXrjrzUiM0T q684PI9aewjo7Kd7dllhOG6YPSqWpzyXM5mmxuC444q5ZCOSHzI23r/Ks/UiIkLuMIOB9ad le4jGlIzvPA7ms6aTzHyOAOlTzyvISScDsueKpMcEZovcYmAMnH41Cw7mpWOB1/WomcdMZ9 eaBoi5z15pGHG0d6dgAgmm7sHPemMUDjnj3qwsgcCKLJJ4zVQyA8DpU8ACjd68CkBdVdqDb njgikmclWwT71Gkmf3a9h1omABCDk49KBG/4Xsl1CXUf3Qm+z2bTmN+RtDKC3HcA5H0qXxu p07xJJHHH5ASUGSIjhSVGceqnqPrXRfBuO1bx/bW9yY2jv45bB4m/iWRCOPxxXZfHTwQJrS 08W6UrTQvbRidUThNo8vdkf7UZH415tSuoYmMZbM6lTfs7nkRi046s7ae0NzEn3ZREYvM4+ 9sOcf/Wqe4L3cvnyMXbaqAYCgAfSoPBsEWoatFZz3C2yFWBlKlgowScgc9q6W40ea2WGRk3 IRwR0Neg5JM5rGTpOo3WnapbXlqvly20qyK47YPX8K6XVdRu7zxBqOpLfyXGrSXLBZ9uFMf PPPUnPOR7VNpOhrqkksNtGFm2hl7liO1Yb3t3baxfm0wIi7AoQDlCenNZ1G+XQ0gve1IhDp N/OqXUR0+Un95cWq7ox7mP/AOJI+laVh4b1O2k+2eHtXgvZAcA2chjk/GN8N+WarW89zc2v khEMK8lVUAmuo8O2pMS3UFvIzQHflM71xWkJJ6S0IlG2xn3M3iSKWaHXvCct/eSKPJd4JEk jOeT8g+YEdj9arTpqFkkaap4Vn01rhC0Uk7vBuA7gNy34da+hvCfim51RX06S6uXiuWRHzk AYPGM9OnavK/jXYWen+LIb+AH7TGNkgkct1zg89O9bSikrXM7ta2PNPD+m6v4k8U/YLGGAT NyHunX5foWOBWb4ys7zSdQks7gAbG2sVAwT3wRwapXUluYGZwRO8mVIPGPT86ztQvppIUti SRH1yc1lZXKTdiuZEVlblgg71XRHuHJwcD7zAdKsCSF1G63Vj7EjNJHMYmlj8oESDAA/h5p jGuvkSKu5CFHJU5zU9y/zCQNHvl+dhGMBD6YrPODuJPIqzaL9ouCrnHyk9OlU9hFiNWa3Zi Scc8UiuQwD5x3qz5ZihKj0wfrVOQsxClcEd8VkncoGk2JwDzyTUXmEkKBnjFOcgpkDkUscY 5Krnir6EktvEWJIx0OeaeTHG2M4KsPfNNMoij24we4FVZZOWIyMnPNTZtjL8phfnaCOPu9q rxJ5kwj85owT1xnFVw/7xQOmRV1ZBDJ5qoj9CVkGVP1ptWKi9dTtLHRPCNnEsmo69qs7uo/ d2sSRbT7lmOfyFFY0OraBNGjXlpIkgGCtvGqr/wDXormfPfY9ePsbaSX3/wDAOejNq3yXSu qH/lpHyy/geoqabQrtbU3toVvrMHmaDnb7MvVT9azHckkdqtWOoXmm3IurC5e3lHBZT1HoR 0I9jXTqtjxysBggGpB9a6uG/wDDuvAR6xAuk3rf8vcC5hc+rL1X6jj2qLV/BWsaVAt4YxPY vyl1Ed8Tj/fHA/HFTzJaMDmhzQ2ApqR4ZIjtlQqfccVFJ/q8A85qgEQbjy2AOtXFUkccAD8 6rwqA4BGc8mrxBBAGCTn6VMmMgaNiSSPmHvTcYUNwQKtS8LyQDk5xTHjQDgnBP5UkwJYPmg z1IJq9DgEE9s5qlbHBZd2O4wavR9M/XincRKV2nIGRmn46ntTlGVPH1pwjGMBhSuSRKzqpK MynPbIqK7nluEUSnJUdfWrDL274qpIAOPzphYpyDaMd/pVdhk5P8qsSDJwDkfSoG+VaYELg 4yOar/xc1OzZGBxnioGwrBfXkmmhiOSSBmosMTkU4YJx61YSLBU44I596oCsi4bqKsktGg+ bBqPySXyFpzkhjkk/WgCSHhi27n0qSVi8w5zgc80xPlic9SR+VS74LSISzI0ssgysecAD1J /pU3GbGg6nd6Pr1jqGmYW5hkSRSRnBDA8flX0/Bfw+PPhj4g0fRQVgt5buOLC4Miyr50ePT EqsPxr5U0+5uZmkmtbSJCBt3En5fpXf+C/iLrGiatBFrN7cLZQwrbxDOVgRSWXaB2ySffNe bjqLnDmh8S/4BvTm0rHnNqJdL1oiUNGY259a9t8IRWviTwvbaFHiTWJHeRH39Y9n3ee+4cV i6voOka/e/atH1SynlupnZFEqqST0XB6c1mWlxqXgvx1Y/a4WiljASeGVcbP7wx2I4INdFK qqsU3ozFpp6neeH9E1GK+gdIHWdJQuFO1lbPWuV1LT30bx1eW1zBt3E/K4GSrZ/wA/hX0Lr Mcf/CP2Wt2VsqoUEcqIfmD+v0I6GvGPGRt5LvSrmCDbJKJIvZQrk4yepG6pcuaLRslyyVjn Z9HktHW4tRuhkHIHtXceC47rRZ4NYlCPAzbl2PuOR2ZaybW8gg08wjfNM7KERezdB9c10MO j6BttZ31Sdri4lIkthhVhAxkg9wTnt2pU6m9ypRvax7dp9t4bXxHa3FgkLT6hCL0wF8bM9d o7DNfLfxl1S41vx/qUscPlQROFcJkgEcAk12Xi/wAQzeD/ABdpep6NCFtbeHZtEhYsp+9nP auN1fUz4huL4WcSf8TAiRgvLfjW8W9LbHLVkkeUXc0bXcarGQq88dzVC8H+kY+pYDsfSu21 nwpc6PJJJfxGNli4DDHNcXPEsfKuSDzyMZrWLITUthLWBpCMEgAiryWYV7m5cYRBheepqTS reZt0jIyxIclivei5nF6fIXEduh5A6sfeplJ3KSbdkYOzOWB4/nVixO2469RtpbggEqhBA4 yOg9qijBBHOK13RT0ZtSoEVQeh9/aqs0asHIGRjIqwlx5hAkw341ZMSmElRj1zXOnYe5iBC AFz1xQMqeCOBzirJhYSY7Y5J7VGIMFsDKnvnitbklYkkbueOajlO5gc9etWpYcLgcEZAA70 5rP92pyBVJoVikuQQ2OlXo+ce/PSkjtQQdxGTVlI4UDBfl9aUpIaRUis7iZ28mFmHr2orUh naEFYZmTJ52UUuYDnuCeKUDqKj57VKOnrVDF6DArr/BHxC8ReBdQMulTR3FlKcXGnXS+Zb3 C9wynj8RXIAjjinggUpRUlZgtD6c0/Tfg98Y4CdDkXwT4rkGW02TDW07f7APr/ALJz7V5t4 n+D+s6Feyw3EO0If9fBmSI/1WvLkdkZWQlXBypBwQfUGvTfD3xd160torLxFLLqtmgCJKzf vo1HQZ/iA9651TlTd46rt/kU7NHIXXhLXtPR7l7F7m2zzLbjeB9cciqZAEbhgxwfl4xX0V4 e8R6XfYvtOMdxGMFnQ7WT/eH+NexaB4V+FHxHtmtNZ0+1j1MjCSKoglb8Rw1dHJzx5o/cZq TvZnwhdBdgKjkc/wD66ZA3nBo29Pzr7D8b/sj+ZDLceFNS8xwPkim4Y+3vXyn4l8L6z4O1m fR9bspLO9hP3ZFI3D1HqKzXY0aMuJjHJkjnkVfRtwJXgHj6Vnu+WyAOeelXrTa0RGfqMUxF 2J+cZOassuUHB46nvVVFIxxmrKF8Y4PpSuIbKhwCM5qpKmTgHHFXirL9/qR2qlcg/LjPvTT AqMqoPmIOPeqDjOc1dfdIM4OBVGVypIzz/KmgIXKxr2Ldh6VX75bv2qQnceeR61GTk4q0Im tYjLMAAD+HStpLe1iBcfOBgAvxk/SqdhBtiY8hmAxno3rV2dYlVVkORjICdqh6sBlrp9zq2 p22nadEZ7q6kEcUY4DEn17D1J6Vr3miaFLJPoOiXJ1TV7eN55L9H2wTMgy0UKn7wChjvPLF eBirvgbVdL03xbEbrdHaXFtcWc0ijc9uJYmTzR/u5z9M1iR6Ze6Bq8scyKbrT3V0eI7kkUH h1PRkYdx1FRd89n0K6HOqwCMG+tO82O4jAmj5XgMDzj6V1mkeHI9c8XLpUl1BaWoL3E11Lw lrbKN7yH1wvQdzgd67C+8CeB9UtZrrQ5b6x2nEXnOG3oBgOw7MepHQZwKc6kYK8ioQlLSJ5 hY2l4YJJLB2fbJh19Fx1xXZeGryz0qQzrb22qPIArC5j3Kv09K5S11P+yr2eGGJbiKPhnU4 LY6mnRailxqca2CiI3DAMsjBVz656CsZqcm01oarkUb31PSodE0zxTfQWGjQDStYuGYxRgl raQgFsHPMfAPOcCuQM8l9qOL69khuo/lK3DksG6YJPbtn0rr9L1KbwJZXtvdHT7rXNVs2hX DrI2nxMcHDA43OM8dhiuLvrVLyBBcH99j5ZM8496ygtRy1PqTwx4lsZPB9lHOxlnt7VLa9t pY+oH3JAOhI9e4Fec+P7G7PiTS7TUbg21tAplaYpu+RskEKvXoAPqK8ottc1ewlsWtrqc3N ivknb1ePOQD64r2vSPFXhyfTIBq+i3dx5FuyqiQE8t1znp14rOc/Z79SJ832ItnN6Smq6zo N3cw+RALKBpZLsMsRii3YX733mY9hzisq11ddC1V5poV1a7giBhhmVgm9j8rFf4gOvvxTvE EiC6EljpM0ttCnmi3WBvkVcfM4HBxgdeBWBey/21rseoBri2inVQzTPlgB2z6elOlyW5lsD nVl7ri7lrVNd1vXo7m9urZrsx/6xo4AFiAPIAHH4Ctv4cH7dry3EUT3Msh+UrF8v09BWRr/ AIkGh2CaR4fkjM86YY4GIlPB/wCBGs/wxPd6TGzw6nPDKwLSJCxOR3OBWsMQlHmktOncVbC ufuRevXseifFS1tJNUMd5fwJG43yDeN6eoKrnB9q8jkOm2zGa2iQouVWWYYH155q3qmv6Xd O4hilupieWwT9eT0rktRlnvpt77UVeEjU8KP8AH3rSnJz1asZxoxoq17mu13HfxfZ5NQkWA NkxwxHbn196kbw7G9jLNBclio3KB/EPT61zFrM0FyhDFQD1FdlZanCR5ZAwep9TVVFKOzNY NPSxxMuWdQBhB0XHSuo8GwaYNahl1aFZrJy0Bz0ViOCaoatZG1viY0DQSDzBnv6iqOnXq2M 1wroXimjZdp7Hqp/CumDvZownvYv6xpzaTrdzYo/mRo2Y3/vJ2q7FCW8PmMviSQmY4HIC8D 8+aqz3Ed9osl5PKPtMBVVz/FnqPfpSabfxiCa5uVUqqNEo6cFelJrrYUWyjLK7RDPWiOYhV BB5zSuC0SyhflULk/X/APVUBZTn07YqLIY6Sc78kZpDMecZz9aQgMfbHTFDADHB57U7IBxl baBnJPpSAkdDnJ5pofdxigDk5pgPy6r8p6mihDjufwopAZh6k0oOCTSd+OaAfWrAkHT0pR1 xUa5zT+ccc0gJA2eRn0qVCWIVcgDiq2eefxqSNtsgYLkY45oYy5Yape6RdC50+5e3lHdTwR 6EdxXs/g74k27xwf2v/oUpIAmT7hP/ALKa8MRh5o7YOeau/bCxeGQ4RwcA9qm7T0CyP0c+H Xj6SXT47a/uTeRbAUcHJ/A9xV7xzffDXxbpr6H4xsrVmk4gkvYsKG7BZB90/iK+DfAfxS8Q +BLhUt2+3aaWy1nMxAA9Ubqh/T2r6J8MfFHwd8RbNtPuZBpureWVksbwjbdNkfMrYwxwBgc Hr1ra6l0E0eU+Ofg3p+lXLy+Hb1kiBO2Gdt6Y9nHP55ryufSr/S7hlvLdo8dHXlfzr6I1y6 tNNMli6TLFE+NkjEYHqj89PRs/WufufDi6qpbR7+C9kcbvssmI5T64B4b8DWU0l0JTZ4wku 3BPI71eV1I3KcZ9q1Na8Pz2U5iexktrlclo5FKkj2FYUbdVHFYlp3LTkFSV596pSSAn7vFW FOD8x4qjcsBHnBJPQAc0IZUubgBMAYrPbLjHY+tSzMQ+R1PGKhYgfLnOK1QiIAt8oOc9qXy 8Oqrye5NKg5AHHripoyyu4XuNvamDLyTGONUjPAUc4qN5t6sWJ7bRkCo3/dpt3ZIwG96glc /LwFAGKSRJraFcRweI7SRyAjbg5256qRXQWGvW9jJNo2s2hvtLZiY3iIE9pu5zEx4I9UPyn 2PNcTFM0VzFLtBYEEA9MVomRZ5lY5+UYznr6U1H3tR7I6u+0TU9MEl/YXg1DQNUhED39qnE ihg3lPnmJsqNynGccEiqUkqWui3M1vdysVRsokpK9hz+NWtJ1LVPDtk9/p129sWGJk4ZJl/ uup+Vx7EVzWq6g02pPPZ2UFtFINpgt4yIcn7wAJOPXGaz+JWQ4tdzItlYSRrkB5WGSa05NC 2XSiA+cCcGPofwqCBvNkXeiLggDC4rp4r6zgGwXMQkwMg8/hSnNrYuMU9wk8C60r2//FPXX luMmWI+bz9VJrQi8OTCaW307VraaW25e2u38tl9QGPp0waveG9SW48UaVZ/b5bON7uMvNGG by0ByzYHPQGtTxD4nt5PiTrms2ljYapFc3MjRSXduG3qTgNxjnGKmNW75aiG6bWsWcg1nct fBY1a2vo/4iA6H2JGRW9bXnjLEG7Uo4EZWCMkIG4D69a5u+1q9ivXlhMUZJLCNIwqL9AKy5 9a1Vl5uFic5O9CQf8A61c86TqPRK3nqdEaih1dztJY9TuiJrrWJywzHu3bMqeoI4yK5/U7a 3ViG1V/Lj/hVhk/jXOGKS6bzJb5mPcvJk/zqJrSzji8yTUI2YHHlqCW+vp+tXTw7j9r8CZ1 lLp+J1OgL4dWM6tqtjLqrGQxxWxmKLwM5Yjkj2FdDeeL9allEWjW1joliz7nt7SEKCPdup/ E1yN1rlrqem2u6e3s5bRfL8mO3CCQeuR1P1qs+uQrAIgpJHOfWrVNyd2jLmNC7tALyT7LOH jYlsL1BPXNVJ47azGZf3srj7ijpWPC91e36pbFhJI2BtNfUehfCXw3H8NXuhKdQ8QTwfPKx LKCecAe1dEKTZzVaygfLqwqLxY7wbY5D8pz0z0rURRagO7YHpmpfFmly6Rd/wBn3WFuIMMV xyoJ4B/nWtpA+1aXNa+YhjlwZEKjcSOhBrKrpudND3tjOlvLW6svs8mUOC0bAZx+VcvLbyK NpU7ieAO/vXVWr3eiaoHtmEc8RbyywBBBGCOfY1WSWOez27QlzbPvC/3lzyKKclHbYupDmf mc237qMRPndnO2pLYmUeT0BJB9s96dfpm6acqdkpyrdiO9W2g/0J5lVY8OoXA+8Ouf0rq0O axPcQNBo64kDhypyBxWZuweK37iSS40OaaQqz5ySoCjr6Dp1rAAGCxP4VindsByk5zgUHJk 5oUgDDVMBGcKJMgjOMVQEJCjBwcUsYBByRntil8sfMFbdjk8U6MKGKkDB5yaBMVUOeQc+1F WoMHdv24U4GTiikBgH71OyMYNNPU0VYx4IPTrSjuR19KYASeOtSBW60gFViAWxnFORsZyM8 d6FQshDdM0+OM4bAzjnP40XGMGVy2MAd6TcXkGOT2qcNuBRxx3p0cIZhipv3GLuKjJPLcD2 pZC0Dq6OQw/iB6Htikk3bgCMKDxTXy5Y/KOc4zSQj0HQ/iffJajTPEqnUrQL5azNzIg9/73 866nSrmyupke0kDxBhtKtnHoc9Qf1rxRUQ87vx9au6dqF7pl0txaTtG/X2PsRVuV9xNXPrU aTrmo6IZ5NJXxTYQgbreTH2mIeqN/F9Dg+9cbeeAvCms33lWkt1pN8pCzWV0myWE+hVsE/w Cea7L9nv4w+H5tWPh/xHcR6Xc3CeXE8rfupW9A3Y+xre/aE8beBbLUNN0+8sv7R10oTJJbb RLbKCQNzZzyeQPxrnlFpqxXQ+b/ABp4C13wZ5FxqMavY3JYRXCnI47NjofSuAllJZpMZHTP p6V7LN8aLZtAvfD+oQT3unMB5RuEBbr0bsSPWsnXPBXg7WtB0jVfDmvW9he3qBWs5WyjS46 juvv2FGqlZgtTyUIHyxqJoUwSWJ5wM1v634X13w7HF/a2nvDFPny5hzG3bAYcVg4DTcAbFH TtWqAFUKOO1OjO3PAY54obG3JqBpGwDxjFUhF2O6+z4KopIwfmGSTVZ5hNIQVU859KrElh1 +lTW1tNcP5cQyeregp2sIciyTTiONWdicACultvD16drb/JkGBskTIP4itrwpoETiHaCbiR Q2D1b6V3N5baZ4dij1PxBcfZF58mJhukk9SFHJrVQ6syc9bI8/1Ox1WO2hs77TyIZCCJoDu GB1yOorUsrG6gsJngtobO2jDziSZt/lgkYOT/ABAACtfXdY0fWtF/tHRtUlL2sZElmYjGSG IAOe5JwuPeucg0u88TavZ6F9sJjOJJlB+WMZ2hcdCSea8vFNp2i7RW7O3DKH2ld9jiL+bzH eaMsw3nEx43++KnS3soLZpztddv3s55xWx43i0HTtSk03Rl3xWreVHJvJMxHDSN6DIIUenN caJGOQeQTnHauqn78E1oRNcsmjqvDviOfRLC6hgtLRbi6jaEXTqWmRGGGC9hkcZ969T+Gnw 6s/GNhNd6nq9xZJC4VUiAYnI7k/09a8LhDNuOCXbCL+NfdvwZ8LabdfDfRru5jjllGZCiMw wenI7/AFraNON3I55zkuWK7mTpH7M3gPUJil3c6zdvgbnE4REPpwK5Pxt8G/A3hO5kht9K8 xUG5XllZzj3ya+r/Os4JXtLUm3laMMWXp6DivC/iH8OviB4q8VQKbmD+wkG95d5ZpGz/dHU AY4zQ/dV0jRrmdtj5rtNPsLHVHuIdMje5mUw2FkkYZpGJ5dh6VHN4MtJBeyXqSCdwWG1D8r jk5A6ZNe1X+l6B4f8SW3h7R4ftetX6i3NxdAgo5OBjHQDrgVka94cbwhbv9u1u3u5b1sMkU RD7V55yeBn86xoKXPKVRf5BWqKyjDZfefOt9pphXP2SYODhh5RGRW/r/hizTwxZ3elWweZt rEJGwcAjndn3r6e+F/g/RvGnh+9mX97MjcCTICA9ORWdJomjSaPr3hsl3i86W1k80BGicdh jJPPQ8VwVsXaScdk/vOvD0HO8ZLWx8p6JBeJeeWVjh9DIwX8K9z8KfFGDwxpr2WpXH2llwY xbAsQPQk8V88XIS3v5FSYkRyFQWBJ6963tJuNJkbzbw3chXtEqqG9sknH5V60W90ebUp82j O38X6j4a8TXtx4gWAw3cjfNHKSTjHXjjNZHg3wtfa3PfXsN+mn2un2TXE00o3L5YB2ggdyc AVnahrttaxRrpmkWsO88vMTO5/PgflXXubzR/gn4nVMmXUL+2gk28HYVLfl2x71nJJ6FU7w Wh5vqGuR3cHEeyXqDnpWeb8HMiE+YQQx9ahlhVVVtgQAY56k/SmFIxao5fJJIxjpTjTilZG zqN6stah+9tLe4i+aLld3cH0I9amd5E02CF9qlwpUB8sPcjtUGlnfNLp78pcKVx6MOQf8+t LBgysh2ZI6Hhmx0wfwq9FuSr9DVUhtHlhzx1PNY8hSJMYyccDNX5LiVoXiMAt9icLjryOSe 9ZLhmOSwJPfNQlqxa9R0brhml5HYZpoYl+AAAabGEGS/wA3oKk3E8YAFUwFUsp3joaUHKgK TkA9afH8yYb6c1KsMjHKrhcUgJ4kExJIUH370VAS8bcD8OlFK4GSfvGnohPNBUHJHWgN2FU MdhVOaTzRnpTDu6nim0DJjP6L+dTW7vIJUXAYrke/NU6ntjiYsOwPHrSaAb5zhuQM/TBqzF eIud6D2wKmv7RI1iu4PnglGQT1B7g+4qmuzIPAPXgdKWjAsuy3ATDEN79hUbx7OM8Yx9aeN /ZvwpssrRthlyvcVKEMjLh+MkDtirahe+ctnHtUGzcoKSYTsPSpAibFBJGOpoYybEkUmQcb T2PSrn2q5uLySS5uJLh2XmR2LMcdMk1TVVZQFk3DJ4I5NNR/nZQTn+VSMmlO92DHCquTz1q O1uHtZpJ7YblxtwTk49qYSxid84LHHPpT1dFhIBHzdOaLaAejaR8RAvg5dJ1C2juo42GUm+ YOpbkEHpwetT3fgbQPENmL/wAK3f8AZ1ww3GyujmNj/st1H415oUTYBJw3XINWtO1+/wBNZ VSYmHPH+yKykppXgaxcW/fI9W0XVdDm+zaraSW8meGYZVh6gjgiseT5+cY9sV7Lpni+x1Sz FlqqR31u3DK6gkZ7/wD6qgi8EaRbeIdP1vTmkutNgmEktmWBfAP8J/oayWLS0mrMt0Ha8dU eX2Wj3NzELhlMMBBKyOMB8ddvrW3puh3paxaK0ka2uJCuQpJk24LHA5AwevSvZvE3iKyvpd J0xotN1rWJ3aWJrS18iOJFARTIjctIdu4pwueeR1woNak/4S+yvdYFjpUkUyFmjdjclDw7u U4KkZ4HXp0rahVlV1asc9RcqbPrb4V/DzSrD4Taba6npMbX7+ZKxmQNIhZjgBuoGMYr5J+O unaf/wALAvb3TL43qKBC7cMsTLwUQjsD+ua+zm8a6Frfg+/h8M38+2KCOMXIjKbd52ggt/F 1P5V8b/EubQ7C4fS9KTy0QkKvUgk85962lU0UTOMUlzI4bw1PY2Wl3D6inmxruvfLA5d0Ur ChPYbmLEf7IrH0LxWmj3N1fyQSS3TKywMpwuSuMn6f1qHUpXhsxAow0xxgen/6q5+6CKyov ReP8axVOM783U2UnF3RHNK08zSyHLsck0RRNIwVFyaZtIAZsgHp6ml8wnCj5R6V1mZq6VHG 14nm5aKM5wnGTX6EfCy7sdK8C6dEcCWWJWOO2RwPwr88dPv4bW4ja5hZ4lYFljIBIzz1r2i 7+Nmlt4eaz0yPUbS4UARfdAGPUitaTSTuYVYuVrH2Nq9xdHVoLyBCse0Zm/u4zkVoyXc0Om x31mxuLST5nhHVSfTPavkvwn+0Xbf8IfHo/ieWeK+tZGaKdYzIkqnn5scgjpW7qn7SWjXmg QWVnM0Fyvyu+wgY/qKifwNx3Rom1JLoegGKCT4laXHe3It5nd5lZo1laBgCRjcKrfFbwWde utJnvfGd3dwQuQ5hs4UaNSPVQP1ryDwx4kHiX4maS41NyszyEP5mQPkY/hXoXibW7DT/AA0 0jXs1xfW9yvmQqf8AWREHJ+orKgmqV5LqTN+/oWtD1u68FCXSbPxPfCy58oyW8Hze/C8n61 xWm6xLqvxX1+0udakn+0pHeec0aIS4AVuFAHQCr/jN9Eb4dQappVwTM4PlsexI6fX2rwLR9 WvLTxaZ55SJpIWjLZ6d/wCleTiMN7SM5LTsd+Er8lSLY74n6JY6L47v4rJi1nMROgU8AtyR +ea5zS47J5wHDMMZ27sVs+J5n1C6kDMZHSLdk9Tg1yUEpimDKcV34W/soqTu0RiUnUk47M6 TVrm2/s+2azhjhMblHKDJYH1NegaDcN4r8Iaz4e37rqa2jubZSfvyQ8Mo99uD9K8n3GSJ4g pAk5APrW34Y1U2GqQLJdmwZJVaO4HJt5B0fHp2I7it3BM5k7KyMW9idYyJFZHjcqykYwahg RHtJ0cfOFDJ9Qea+kPEXwz0XxVJbTXt7D4Z16/UPhsGyvD/AM9IpASOf7pwRXLt+zh4ztZS 4vbKS2/57LIu3Hqcmqu1uCR5Z4V0+XUfE1ssaMUiUyyEdlVSTU6WsUlnOHiXndKXC/MgHTn 616prOmaB8M/B9xBpmox32t3qGKeVfmCL3VT3zgZI7V5tHGkeizys5EssKRLkerbm/lWE5m 9NbsoGQ3OihmAaWLKk1jvzDyMHvzWzaIGsL1M7SvzAkdTjNYDOWbJ71cOpE3ezJwquNirzu 61KkKI5EpxjkD1piKRyD71YgAmba4LfTrVshAoidtikhuuPWl3+S6sSSRxjNTr5URBAAbH4 1RlZpJM5IA6ZqE7jEmLPKcMR3op27P3R83c560VoSUwh5OP6Uzpj7vvUzsA/A/PvULtycc0 ixjHnAPFN/WjilDFTkUwE5qSFiJAOx4qOpIQhlUscAEZ/OgDUgcnTbmDcp27ZMH0zg49xxW e0ab8FitXZjGl0IUhaOSMkH5gQ61HeRbFW5TaVbgjPI98VKAhPCgJ82O5ppfgq2T9RTFZmB 5wc05d275gKBAkpVunBPBq0WOccE9eO9SW9ok9tcyKwVoUD49fmA/rVUxyA8gHB7UtGBOD5 Xlz5+TOQfcdRVicCK5dY/mQ/MGHcHpVRN5tpLYgbXO8E9Qw/xHFXNXjVLuE24PlyW0b4POC V5/XNFkBSldtuzqO4qdIwVDPngcVU+YHLD3p/nsMgqOeaLDJppOrZJBAXrUUZDEt2A4FQSN lRj8qXdtj2jrTS0AVJpYpPMRyre1ddofi6+t5GDI8iouSyjJA9xXHAccd609GbF5JGkyxO8 LBWfOM4zjisq1KNSNpK5pCo4O6Z6bb69p2qmC7kSIzRtuSVByhHqK5W9vriw8UibVLePUyY WBikZlUqQQpG3BGMhh9Oao+LtYt9Q8YXWoaBGttZKscMQiUIGEaKm4gd2Kk/jWfPqFzftDc liZ4oikgBxlQf6g4rGhRdJ3T0f4F1aiqR21PTIPFNzpPhq3nhvryIxzxj9xLsLLtIbcO4rk biVr64ErTNM8rn5nJJx1JP4VBNqrX+jRQJbQwiJsBEYlnxgDPHv+NWrh1sLGeby9pRBbxj/ aPLE/j/ACq56HPBaGFd3AlvpZzysI2J9e9YsmHZpD90HAz3Nak9ts8uDOWxuck/xGqgijmu YjIrrZkmNGXje2PU+5GT6VtAtlSG3mu5CsShiAScnGABmrkcCwWzyKEuoJFCykJ80Rz2z0+ taNjp000Yi8hYXtMySueN6nkZz1zjAA9c1Ky+ZMLqyvQbtEAkjlwNwA5XHT2561dybGd/ZS 3Ubzac7XAH/LIEF19PqMVLF4avJ9LF/bTxTjGTDGrtID/dIA6/j2q7b2gBS5Wye3ZH5EjER zEnAVSO/U/TNatpDqTx/ur21iLEloSZSRkH5sDp1/WpcnsgOHubO7sp2hu7aSCRDgrIpUg0 Q2803zRxl1Xk4I6d67y4i1YoM6jaalDDgmJnlBfuchhwTikubVI5IU1DwS0bhsEW0mfMAOH O3rn7/Tj7vpT5xGn4H8RWOi/ES1vtTtg9vOssaPEmHjJTaMgcHp+td5qWnxXSPdQ6n9ojn4 juRypI6Kw/hPavCtVhigaKSzsr2ykVskSjgEAcqe3Oa3dD8X3ol2sM3T4VsHCXHsw6bvcV0 QalHlZlOOt0dQdalsGuvDuqRj7DdDaQ3SKT+GRT/OvMtRuZY79xkiWJtufcV6V4jiOr6Vaa 7YoXs2PlTIww9vJ3Vh/I9647WNCkgu4rsjzIZRtLDu2OPzH8qJK+jCNlqXPDG/WNQljiiSS 7lUIEd1ChMcnLEDrXPa5o0ui+JbrSZpopHhfG+Jgy8jIwR9actq1tc7GAKuCyEHp7VBb28s mqOgIyvzEE9R7VxwpuM209Ox0yqqUFG2oS70VGOAV4JoIW6IX5UcDG8nAP1qW5jbYVb5Seg NQ2ixtdpHKflwd2T7GtzFGvbeI/FPh5PsSXT/ZlPEL4li/DqPyq1J8RPEcuAskURxj5E4/K uWZ5DboN7FQCMZ96jjV969cMcA+tAy/NeX+o3hmvLh5pHO3cxzye1bd/JHJ9jihbKpIyuMd MADFVLprWHS4rOGAJOs4kacsSWyPSqZup5rsCXaPL6bVwOT1rKcbu5cZWi0aV1G0WlzOGK7 jyB3PQf1rnQmWAFbd9MDpCrj5mkx+ArHUfMcen5UqV7MgmOFHGOfSpU8qPEnnckY4HOaqsx VQCBuJpyD5sH8DjrWjQEkkx+6BncOpHSowCAC2Tk008T5xwOlOeUjKgdeOaEhE62sssImjy wJII9KKtaTcIhdJmwhGR7Gik2MxXEmeRUZyOoxUrStk/IBQfmXJC1QyDvRU3lAocHlev0ro o/CMknhcax/aMAdgWW3Od20dye2aV7DOXoyQcjtVqxsZb+/hs4iFeUgDNdRf/AA81yxvJ7O KWG6kijLyiFs7AOoNNtLcRyc7kzse55qSO6IOHUNHg/I3I5FSppl/dSyLb2csxiUF/LQnb9 fyro9E8IfafDU3iCe9iURy+ULRjhnXuef0pdB6HOXFtbQxNNFdKSSPLizkkH19KqM5JGOa1 7jw5dw2VvNHtne5DPFHGdz7ASOQOhOM4rOs9Ov7+/WwsrOae6Y4ESKS3HXjtQgLWl/vVvkb IItXYfUEH+lVRNIMHgjpWhFZXGlaw9rPtMjRSRsBzglCMVkgPsIA5pdRFwSBu3T1qzdlp7e C4AOFQRE9gRnimaZps96zHzVihT70smcD246mpmX7G7Wtw2YmYozdsHow+hpNWAoNC7jIBA 7mmCKQEhvyroDp90uiXhkjJMLI3y5OBkg5x09cVS0vSb/Wbo29jBJOw6hBk+1NXeiAztm0c +nQ1IYQkEUxbKyZ/AjtTryyu7G9e0vITFKh2spPQ1paPp41Oy1GzWdEmggN5CrH/AFhT7yD 3Kkn/AIDQFzGADtgd+AMc1ZjRoW3Kf3i9OM4rq9HfT7DwiXhWP+0r2Vt8zEFkhHARR2yckn 6VzE5aS4MafM7OFG3qxzgU2IjuLWQp9rtk2xjAdc52H/Co7UPLeRx7NzMwAAHJrcg06ez19 9K1OQ23y7Zmxu8sdxgdao3f9ni8AsYpRFn/AJakE/pSvfQZ0PhTTHlv55TEZEtwRGp/jlJw ox655/Ct34h6LJ4e1LTvD1wR59tbLd3Q7q7jIU++OfxrV8E3Vv4fGk3WqwpHFa7rxgOGkb+ EN9AP1rk9e1a98WeJr/WL1gs+pyvcyE9I4h0H4AfpXnuUp1vJGsUrXOW1Jpo7dHYENcgsDk fdzg/mRTitu+mLcw25SGJFEpWXJMhY9FPTtx7ZrOu7hru7d4Uwn8KgZwo6fpWxo2krc6Rfa jL8klv5YiG3htxOT+ld+0SL3ZdtjBdw2LTXqRXAlYLqEjFUAVFIV8ggkYIAqNj5llG19pyX dvni5tx82epHHI5P06V2d34MOmx6ZcQWM097e2cdybeKMTGBMN5jbCNuCNvJ6c1xUVm+nXG La8jV1kdEcEtHPg9VPBxzg47igL3FSS4iWGfTdXaYw/OkbKS8eD+YxgYz60+e70+SXe9vLq JY/KZS+6T/AGSByCOO/aontXeWVb63DmP5TPCCwBB5yBhh1H41Zszd3ipBY2lrA8KlklUup kRT17BmU8E9fyoaES7dEjLJNoN9b7wSGPnqSegGMmo4NRtrKTNtq2sWgxtOCc4yAcbh9e/p VY3t3Ewil1tkRpmHzoWbG3hjznOeMdutJdX1wZkLa3FOqLujdQdxIxweeM8VKVhEMkqyS74 NQZyd+550w3qPuk5yc9qr3m69s1nFklpNajMlwpKibPT/AIFwcY9KrXN6bm8865/ehmy6Dg 4zyATmrlu0M0YhZL2eBZ932IZ+aMA7vm7Mv5VYz03wXrdtrfhu5tLtR9qCCC7AHLqf9XN9Q eD/APXrOvIjDY3GnXG0sp3Ke2R0rhNN1KDQtcttR06aXymZo5oZeGCZwQccHjB+ortfErqD 9oSXLFQ688OP84r0Of2kObqtGczjyyscjqLRPbxNG2DnPSsmOcRTCcxl5FI2tnAXHXI71uT vbpYttVWYtvXcMjFYBaTc2I1wzZHGK4upqixf3r3V00hIP0GKr2mftsbe4681Ne2UsMi3Dt AqSjKokoZsdOg6fjUNoQt3ExGcMP50DE2k28jkcI5B49arwnEyHoMiruFWS/iYEbTnHuDVF epOORzQM1r8jyCwP09jVWzJdmlOTyASTS3LebZo44PpUFs37sx++RUtaB0L+qnCxIOBy2B0 rNJO3+dbM9qL6xUo3+kRgsE7sO+PpWIAWP0pU9gFVWZuCD9aXed1KMKSMnBFOjQnCqvU/nV gT21vJeytHGPmC7j+FM8mR5Sqoev51u6TafZ50uJGEe47dvXIrobe309kywVZQ21vMGQMcZ ArCdVQVykrnNwaFezxq6qIRj04NFeg/bNOW1jgW3e/kTI+X5Ux6465ork+svsaKEe547JGw Y55wemaQAgZGKsSFlkJPzc9KiOHxmPaQPWu+5mbOj6ZDe6dLKc+YCVJzxiuinnmhtIrKbTr WYKNihQQx46ZrN8JzwRotvKpIlmVPpk4zV/W57eKcrG7rMkrnaRwpwRgetZPcRwcjeXckoC m1sgZ5H416BpGv2FnPNNf22py2kluIg6HcVJHfkZ+auCjVJb2NZd2HYBsda68WtxFElw/7q LO8oP+WcYOB7ZrRq+gFWz1O80C/vUivSouYijCN/XsSO4rQs7i2OkvFdX8MLBshJc5HPHAB 9TWRfrfeKPFEsthZyztM+FKRfwgcEgD0Ga9BtfHd9oHhi48KmCF7OZ1LLLGrFNo6jIznrRe wGRZa3BBo8ggn8qXJtfNf91+7Y5JAHPPQ+1T+Fp9Q0LTNS1M2arFqQayhuvMUrIQMlQepxn JI+hriry7ie7YpGXjBbYobp6c+grrPDvg/wATeKbOLT9KiuNQuVt2kSOLGLaHdljzgDOck+ 9ZytHdlK72OOuJdt6sxzLtlOTjPUV0eraj4ck8IaFpGk2TQ3MFoXvZpF5mnZiSc9wBtA+lV 7jSU0e0kSWaORi+WWJtwBxjGeh61HbaH/aN4TbXubdAA8mz7i4/hHf0pwkpfDsDVtx2gyG5 0FLZnVI4TI5+QfMxx1Pc9Kwbl5TfYZBlWUrkZHXvV6fR5NNtfOF9GDJIyCAMcgYHznjHPTH tVJ4IDFia7YM/OAmdv1q9b67C0todLbyzrE0uBLbOWjZS5O7jqffjFN0e41DQS91YXCxR3G JYZWbBkQ5BA9WB4IpkFhHBoK6g92FMZ8uO2jfO9c8s3p7DvUSX5fRZNDadGhMxuLUuuDDJj BwfRhwR6gGiN7uzB2KzWV74l8QW9nbOHur24EatIwAye5PYDnn2rY1zw5H4a1nyob0Tm04e VWBDPjBAx261zyXT6a+6W3jnlUMCHTcnIxk/nVO91CeeURy52q27ae2aok042jitniABXzO PUDqOe9Y4fZcb9pxvDbh1GDWvFeyadaLdLGFubxSI8gHZH0Jx6k9KxY3BYBuhPNJIfU1ImE msyOk0sysPmLsCcH1PeqcVs73scLuRlsHnkAdT+Qqzp9rHNHJcTRhjbjAOcANnjPr61YYSx S7kQb5MnzJD8uM//WxSfkHU6LWbhD4bihQl55JNjD+6vX/AVyup6mNksFuSu9BCT/sDt+OK fLqd/LmGWXcDnG1QuPXH4VlXqhSojBEfUZ55qIU7blOV1Y2PBunf2l4ktbfaxWR9jBeTjBz XrVp4Sih1DSvD27LNHFNchemCCxB+n9a4P4aXMWm6zDqMsTMvnRxZ7DcwBP5V7athLBrM2s zqfNh1D7K7DoI9xjP4crW0ablK7Jckkej6JZQXOj3txfIrWVyhtxHtyUzwpX3ArwL4xeEY9 M1sXemabJd2bxmW4UsMpKc7nRVxtHAJA4zzX0vNCmmeG8OoDMwjiU+o5JryPxdKsquZQTuQ lGjOTGfQ1vKMZXfUl+7ZHzRbTL5yGOeaGc5ws67kUHkMGzkEdfrUjfY7u8fzbtEt2G1HZ3f yAfmBHTJONpz3NburW1nO7W0yFN2cshxg9jjv9K4p47iyu/LPDdAT0IPGa515lXOmcIhjur e3itGVVCru5wDkZUfN1OCWI4+lc1IssMkkaskmPmYRfMFHXr7V2svnRb9S1u/gvL1YyJS5D SRkYAATgFgRj5sjBBArF1O0vbWCKHyrstJGHZ0Xar71LY9WHBJJ9D2otYDnXcuM5ZiDk5xW xpMsktsYV1Sa0Echnc5GBxt3jvkZ5HcH2rPnjaKExrFI1uyiWMuACM4BbjtkYrcsHg03wxF eS20V7FcytvhMgYpJGRtLL1VSrsM9/wAKHsNDtQh1C9szPd28N0p6XdrtJkYnjPfrweKWG+ ju/DUULg+fY5BJP3hnH8iPyqq1xovkMtneXdqSMrFKgkVfUZHPuPwqo8ySajM8dwsvnIWJW LywCO23pVUpOOjJkrk8My52PIdg6dqzr0Ri4by8MCOoNNdzkIT0PFI+xF/1fzDoc4xSSEkQ 7RuTbzmrYTbzuAK4OKrKD8pPTqatbS0bYINDAdfAx385z8rkj8wDVFTgN7+tWL4H7WWPLFQ SfwqIL867uh9DTQyxtLaep7DmoLcZkyauQzeZoksTEZjb5fXBqtBkJz9KXcCzNcy2tzbT27 7JYuQfQ1euYrfUWW7063ZWnP7yBRuKN3x7HrWZeFWZG6eo619H2vg3wt4e/Z2tJLq3V/E+s 7Lz7Xuw1uOqKp9AvUdyTUpNpNDR88C0cSSK8bR7eMFelWLe3jUhnjZmUjavrWpJFK0lwsw/ eRfeUnr7j2pI2WMK+4EnHOP5VFR2HFGjbabczQicRjeOdp7D1qyujX+p3ckVs4ikEfmMrcb h/nFdZoPg1IPDQ8R+I9UntYrgf6LZ2xAllU9GJPQHsMZqj4i05vB9/p1yL15ZZI2kltd4aS BD0Vm9T9OKy9lU5ebvsWrbGHdiSzMccUTMyoFYg45optvqtjcs00zAb/m2oxyp9Dn+lFc/s 2tGg93ucS+WYnA61XZF8wb2wvfAzT5PMSRvnOKiLErnv0x/Wu9IzOl0trOwMd1Y6nHPMpDB JIirKf1/Opbu91IsJ3jivlckvyH/AEHIrB0WyfUtXhtROLccs8pONqgZNQGzuzettUs2774 7jPWk0mxm1A8NvHJqUunNFbFwhIU4J6jHoeKWO5tizB9WlNjtyYRFhipOcdcHmskpdPJDb3 SyASMO/wB4Zqytr/xOVttyAPIApJwvTj8KLC2Omk8W3OmWa2+iW8lvY79xZQWaQ4xuZ+u78 gMAVzF/qc9zcJcthtybeepH+NP8QB7bV2ECfZpM7WSKTcM+xHBFV7WASXpF4rODkNkdeOce 9NaoZHZrDJqlv9sdo7cyASlRkhe+PfFeseFPFx0CG+j0uWVYdTX7NKwOHSDdnBx0zgAkV5d JLFOgitrZoo49xBP6V6PZ+HljiuY7icRz7okGDk7doJxn3xXJioxlGzNKbszl/EkIcXPkI4 TIYKTnqeprt/hR4OuPEuj3VnBOIJZBJIZW5wsa5K/iSKr3HgnV/ssFy1lfPHekrbOYmxcH0 Q4+bt09a9P+HPh2906FrWVtT0S/t1bzYwvlOiMB8xDDvxwRzTpvlp2QSV2eF+J9Jms727tG 5ktGwW98c1zEihvKYnGQM5+lexa14bv5L7VnEc98turTXLeVkohOAzMvC5yBk965OfwnIot b02zi3uE3KikNt7fNnG2t+ba5mkYWl2R1G6ttOgkEYnmECu3TkgA/rWj4p8GXnh3xXa6Aki XV1IyRqQDguTt6eh4IrTsdF+yrE8lzEixyh8qC5X8F/wAa7zUdRtNa8TaZrn2Ei/spI5D5j iLzWU+h5x/Klz2a7DUbpmh4g+G1ponhKGG0liE4I8xn6yfLk5P9K8Vn8KXc1091OsFtYxqX BklRPNcdEGT/AJFe73UviHxGbhRZwSfK8rRW+6ZtiDcxHQYA5zXmeo2fiQ6AniH+zGj0V5W ht7wwLsZ+cqD2bg04y3Bo88XS7vUb13a5haUnGI1dwPbgcCp5fCjQEedqkEeRn5xj+ZFbxt Lm+u40LPho1aR1ZuDjnPYn0HuKg1zwnqGkajJp2q2k1hdR48yGYYdcjIyPoRV3bEclf2721 xLDBci4iYLl4/usau7SlvG+zc7KMZGeK3dE8M32s38Omadp01/dSkiO2h5eQgE8D6c0/VNM nsmfTJLdraa3Zopkk++jA4ZT+NFwsczp3+k6lbQAkltykDvkGq93Gq6qLW5LRRRuFcoMlQT ycdzXU+G9BabXDdLytojSt/SuYMUmp6wxU4+0SkA/jUxlefKgt1PUvDWhWUemyrbXBuYImZ oXddpZuoJHOK+jbDTItduvLCAwX1sLkkcjLoDn/vrn8K8g8CWFsvhuF2iAMMZEik9XBKn9R Xu/gUAeFWj/AOXu0xalgc7lPzL+hx+FdlWySSIp6t3MG91wahJFFdXYj+zJ86AH5ZBlX/Ii vJ/FF0PtDwxt9oY8BY+TJ74Hf2ru/ijomoeENWbUyV/srVXOf+mM5UdfQNjr6j3rwrW74Wc y3FvcOs+N3yPyCf61yYWrGpTc49x1bqXKznNSkaS8ldiVYNjaRhs59KxdRkhleS1kIYp0f+ 63fHtV5piq3V1ITmHABY8s7HjPr3NYC/M+0nJbIyat9xI2NL1W6OmS6PPuuYXfC23m7WaY8 I44zx35xyM1dMs1rxfy30ouQXmV1EbKGYK21iCBnBG7p1GK5G4cfamaM4CnAI46d62NL1O6 ulg0u5uLiZEOLdAxbDfwqB2GST0p2KEv4JdJuJdOfeseEllhkUZDFSVBx6A+uD1qrA4/4R2 8jjmZJDIjSIDw6jIGRjsT3NWbkI8KSGCJf3ZwdhQyHu/XBOTjj06VkRSsiSRh2USLtIBwDz kA+1ADZXeSZnkADHqAMfpS27+TcpIRkK3Na3iTULPUteN9ZIFiaKIMoXaNwQBuPqKx5G3yM 2MAkmiLbSuN9i3coqTNt+760iKrqd/PuOtRSTNO5Z89P6UrfMoxwQOoFMkdbrG0z+YMqAQK AzbcKO1Ntiokw+4r1ODyasS+W07vGoiDkkKCeKTESmET3FmGGA4wfw71QkyoAI25GR7ity2 hkljBzgQRu+c8Dt/WsS4ff5Wf4ECmhMYyOQqGGeGFSw7iBgcn0quMVftNqIN2SzcDA6D1+t NgJKxmudzLgDqMV1j6xe6hZWqtJK0ECCJA7khcDoM1z11PBIdqoqOvHHerGnXAjmCSSfJzt Q9Nxxz7VjNNqw0aFwZGRLiPi4t+m7o6/wB012msaxp3i4wTafbQ29uURZYQAnltwCO2PrXn V3qEu2aCCJjg/O2OFrNhuriNJVhlYNKpR1H8YP8AWtqdorVXE7s9+uPFlvfa8qXenfZ4bEm OJV+YKyDCZ9BwMmvKr+9mvPENw93IzzTkhtxzg9QK3/DF3evb3b3UMK7UBjLHMsrlf7pPOB nPHpXCXk7xamZ7hmWQS7iCuDx7U3JvToAsnlRSMm4KwPINFanivS5dJe0uyg8m9iWVG7YIy P0NFNtxdhbmfNpLs+RKoB6bmAqqbAqSGmGR2AroLqeddqJaC3ByQQvJHqTWev2uWGW1SNZA /JLqAR9DnpXIp6GhkIYo3JUkkDrSXF3eSqk8s5diNo/2QDwPpWomlKH+d0+7jagxj8akOmx tEsOflXoeOtVzxAuaU1sb6yk1EM9s7Au2eVGOcGquqwQx3KzQtiPzMrnsO2aJUltIFT5pEx gLx09arGQ3CbGOQPektdQaVrkOoqn2stDIJIzgqy9M4pizPFFKjId7kEYPQ+tdBFpZns42R S2MjirR0Oacbo4mfIJAUZPv0q0xHJRyyiQgDarnkntXqclkI9KtdS02WW4tHcw/vid5Ycls +h5x7Vh6N4YGqajb2rqUgMoE0vOFQctk/QGvVNSjhj+G0V4pZXnu57kwk8oD8i8dgBgColG L3KTZ6Rc6VLqvwl+GJhvLGMaLek33n3SRGDdMCpwxGePTPaui1WbQ5fG3xNv5bu3maO3tp7 Z3uOC+3om1huGByK8E1jwnrWj/AA80rUNSv4r2DWIxdWeyRmMSYAIIIGD9M1g+GpZbG7Mjl AqMwGQPlG3k0r7oR9B65pfhpdd8dR6dBZRxjw3FParDNwJ2yWVTu+bpnac9K57Vovh9c+C9 C8QrpWmWtpq9pDb3cUbkyWs4lAuJQucghN20n+90rzVvB91qWo6Fo9tqtgb7XXCwxiYt5BY /KJSoO0ng4GcZGcVzWvaLqnhzXtT8PXEitNYyNFM0RLLkHBIOOnvVWQj6Gv8Awv4S034gaL oiaHpD6Df6msttew6gjCa0KYaN0HJAIzvY5z3NW9M0/wANa94y1aK/02ybRtB3JKszedLOF ZyqRFm6sMDjoFHNfLUFxfJEiMq56DA7euK6G3nv7bTZLZJ4ZUlXy2A6EGm1EE2e+eEvD+jT aubzUNC0jTNP1DV2sbqx+27hFbiHesboXCgbgrbgWJPbFULex0eT4e+H9DlhtZ9Nl8eOj2r yAr9mLMuTznbgEbv1r5+a0uoNH88OsjS8Ko52kcYrc8M2AXRpb2eWM3MhJbeOcDgD2pxjFi ue2+JfC/guxghuNB0mxtby18ZwWe6GdiZbdiDhst90ZGCMAYFeVePdLhi+P+o6ZpWmQ3MJ1 BBa2zyfupw20gMxP3WJOTnpmsPxBpGoNodvqt1ZSWsdwWFvLJHhLgDqyMeoHQ44ri1gu8fO eMdx2oskxn1bH4e0fw58T/ANrpnh3TYpLa9STU9ctcRxyzGN2McS7jiNR1b12jrmqNv4P8I 3t7aardafaatNf+KLy314TyZNpAzyCNgQw8tQAH3989a+ZY4bqOb5MNgdAO1Wh9rUZC7mIw Md/ajQNT0TXPD1novhDxPqGgz+Zpk13Jb2t03LyQBiqAepbnn0ryDTrAwXhmH/ACyO1F9WN fS/jPT7O18PeCvA1kYDM0Uc85LjBlkwqgn0yefrXnI8BalB8QZPCVzFD9utJhBO0T7l3vhi QfZSK58FPepLa5dRKySNzwbbXKpNpLRt++jGoBm/jB+VlH0YfrX0J4G0ea1vEu5FBhkjUzK BjDYyCfpyK4fxT4ZXRbDS30wxtdWYzHtdQZIuA4/HGfqK7uLxvpdr4Ja6tfLeedNqgEHavQ bsVlPFTlzOKu3p6Irk5Ukcd8d/EWlTaUlhLsurZ8wygNgoc/nkY4r461a7JuXi3eY4OFkJ/ wBYvY/X1r1L4keI7TV7SWzsGkutQaMC6ubm3SNnKsSPKwSQQOCerACvJrma0lgMpKptQYAJ y7dM+xzzW+Eg4UuWxzzd5FC+k2QpaqfmHzv7se34V6Zd+D9BudJs4LOwcQCwW4/teE53SkD KN2PJPHUYrysnzGDSDbxktyefen2+o3WlXERtrqQRN80kaOQrA+3SlXpTqW5JWaOijUjC6k r3K2q6ZcaTqD2k5D4+ZHXo69iKpxllZXRiGU5BBwRXZ+IEg1HREu4juaIB1buVPUVgaLZG5 laUpuCfdXGdxrahNzjd7k1I8r0LN7tvzFLaxR/NGnyxE/KwHKBcdehz7Vj3CH7S4Lc9fmGC R9K2XjkFjqUbW01tiWOVFKbD3XnIzjntWX9lcvjDEnAyQeK12IK0bbJUcKGwQcHvTplxLLn Bbd1XpWhrJuW1NpJxAXTEe+3AEblQBkY45GKpwhZYLot98LuH501rqIr4IGRnFPjmKHB5By DTTjI5FbGlSxxRXlq9la3Au4xH5k6EtAdwO6M54bjH0NNiKdtbMyiTkFumPSrEUjw3iSry0 ZyKsXukvBOht5yjYBXJ7/XtVM3N1aTZurdZG5wx7/iOtQI2ryWaz0+6EsSo1yFZD/EFJzj9 K5bBPPatU3cN3YSpJPtmLAqr9/xrM4DH5siqSsMIYGllVF5ycVsRWzi8ljhyWiAXj+dV9Jk ZL5Z1U7Yucqu45+nrXS2/l2Z+1TBYfPiV1+bPHU598npTArLYQWghur6BHgn3KXI+ZGHYjt UGiWRurx7iGB2t4X/1pXIj9C30qDV9T+0+XGg27SWyOhzXqXgiy0CX4ayNJev9oJkub2FTh SuSI06ZzhCT7VnLQaMTxymm6V4T8P2OlaY8McsH2me9lALXMjnJOOoAA4z1rkNMs4ltTcLE Vll53HPyL6D61IYbzVdGsgAJXZmHChdq56s3p9fSt+OKwCRWySNdyNhQkIwpY8dT159KNkD MD7KZZdkMReQc/KuT9aju7aKWIjU7jMoPylPmkx6E9MfnXpepeCk0S0jutSuGliAJngtwI1 TjjnOW5xzXld1GkVy6KcqOVJHUHpQ00LQ19S8Qajc6Zptg5gkgtIvKiQqGdVUkDeSOv9KKy IdjyHcMgKAKKH5hc6VY42mG+R5G4+/2qY+WpwbNS3qBk1QdbpsuJF4IyStTRPLtH3S+eMfy ryn6mxbEMEn3owrf3cVcjs7HcqyEj0OP6VThuZoJvuISOxNayXULKGutuewUGpcmFjF1PR5 CjeQNsTcHcck1nW/hi/chow6oOCxHBrsZr6083yEVXBHV+AfpT4NYuIYWtlU+V6AZOPaqVa pFWQrI3fhhJY+F/iH4f1PVr5YLKzufNmbYzYXYwPABJznFdynjjS9Q0zxtpU2sW9lq89xG+ h3yQeXGtukxlEW5FymSS3I5J5PFeXNNaNYtKzuMcABSWJ9BWHpUOovr0UhtT5LthvmztUjp XRCtde8Kx9LWHj3wgfGfiXxfYaslqh8tLDTpIXit7m8EW17qUIpyAOgOT1OASKzW8ZaPB4E tZo/FFpZ+I7S4upriS401549ZWYkbgowASuAA3T2rzTTPBt7qF/bwWhknkkkbyraJctIzDJ x+C/pWhqnw31l7iyaXS9ThguFEVsGib964+8FHqMHj61p7W+qQcp6V4e+JPhLTtK8J6Zd63 bi1tdAuLTUIjAzKJmwY0OV55zyOOtc4/jPRn8F+AdGt9ctbcQRi21qUWSzyQp5quo+dfmA2 jIBwcc5rC8LfCt9Y8WaXoGrm40+DVI5XhvBEHDhELZXnBHykdeM1n2vw3u9Qt9Gh0hJmu9X vJbaITRmOLKdxKTg8AkgDIx3q4y5ugmelXnjvwYLnwpax+IILgaX4pk1Ca4aF1CWwyQyjbw Dn7qgDsBgU/wD4Trwb5z3mn63b2d0nil9RuJnRguoWRJyAdvzYQ48s45zXkt78OrnTbXW7j U/PVtI1CGyk8qHfE4c4LCTOARxhSOc9qu+NvhheeHvE994f0RbzV7WzkgiN55YXM8qAiPAO ATuGB3q7iLvhLUdJ1b9qPTNQ0K1+yaXdatuhgKgbY2DcY6DPp2zXpk3jvQdO8TaFo3iPULR rnT/EV3eNcJb/ALu2s8SKsRKqNzEnoAegz0rwCHQvGXhK9utVggvtKudJnEM1wBsa1ldflU nsSp4rU1Lwt4u1nwdF8RNQIuLaSf7IkgbM0z5OWKj34z1J7UdgPQ9I8caE2p61f6n4lsLBb TVLddPggsgoktFnLkpIibs4Ztw4z3NaI8dfD+98U+JYNVuLX+xL/VJbu31Kxme3urcCFVB2 bf3iMcgDsScjvXh7fD3xh9pt7T+wtQ+03crRwwiIlpHUZdB6MByVPOO1PHw38bGJQPDOrAN C1zk2zgeUOC3TgCiy2A9lh8U+E9Rsfhfp03jSCG20lJ47yKe3Nx5bgHyi6FSpGBjPOMjitO x8deCYfFPw9fUfEFnOukWV/DqU8sTsCzjEYbKfNkgEcce1eE2HgDxlLaw31hoepzRTwNcRz xW7FXhHVwfSrNp4Lmm8DXmuul9Jcod8MMVsWVoAcSTM5xhQSACAec5xRoGp6Po3jjRZfC86 Tatpek+KbLWrWdZxEsMNzYREL5SFFwQFLEqfve5Ndbp3jH4cauZItIvLfS0j8Xw6pDbS27b pbcBQ5jVVOATuJU4AGc18w2Ogapqizy2VtLNHCVEjgfLHuOFDMeBk8DPWvTPBvghraw07Vb 6W6s7i81QaQg+ylkjZm2OzOSBvBPC9wDkjih6LTcB/i7xBp138a31GC/t/7MbV43jnXiNLd JQxPTjgdMV7rZ+JdA8QHxVPEY9Wgl1mOaweC0yfLaNRvLBQSoYEknnivnbxP8L9TtNR1iG1 a6uYNJ1H+zIrkwFUumzyARkB8kcZ5zXe+H2vvC+gGzMctrdeYRNFMpR0I+XaQehABqH7tMv eR7PcjSbzX727jhhXT7mG6tom+zYUtIi7SRjdjK+nB+teWfFG5ih8P6M2llfK03T47bUEji KNFIScFgQM9ua7fwPNdX9jdatOjG2sImZFPRnxXzV408ZahBq15cG4CTzO6SKfmV1P8JHcV y053k4jnZHmWsXsjallXyWbPBql5Jv7lEhhLzMfuJyWP0qe4itbl/tttujLDPktzs/3T3H6 iuy+EXho+IPH1mzStHDZOLmYoedqc4H16V27Kxzpamdp+kajoFuviRozGLUeapdMhHHYg+/ GDXnNzPJdXct3MF3yyGRgoCjJOTgDoK9G+J/ibVbrxNq0DuIIr9yZYIxtUqGyuR68V5nWyV irHQWV1/xT80bkYQOo/H0/OtTSfEF34esbG+0pIocKfNdgCSwOMAevTNco8jLax26ghT87e 5qWykQK0E8bSRn5gobGD61MI8t2upUnextT69rnii/a5vrwyTJyQFwCp6/0rMnuLhrkRByx yF47mqdndy2krtFty42EEZ4qwjSLcJOANwG8ZHT0o15hFrVooo9OgCZ3q5D56Mf8ismNN1v K4zlMfkamu5JZyGdi+z17CmW7oqzq+ctHhcDvmrtbQRABkZyOK0tMG+UoRnjPXpzWco5APS tHTxid2PZeOOtJgzblkZiBMPmQ5zjr6GqN5tMTL95AMHjp9K1gvmwIzEqQMKcdqx7uT/WKn ylM8evvWb1YkYpjUKSDn0/+v6VGetPcgksOAe1ImMknH1NalG9oMebWbZMFmdgNjnCsP6Vs aYLqLxfpUFynlM06R7JVDKVY446hhXNW0vkW4k65bG3Ht1rfs9Ya3mWJgLlLdkdQ+Dtcc5H 0NZSbVykkzW8d6JpWm6jL5Wlm1IYjfbzZQn/cbp+BrnrXxEun2FxaQRzOk8YiIdgAAPpWz4 ou7zxDef2pbqGYj95EnqepA/pXCvlXwTznBB7UoarUlmtFqlxcXEUA/d2y8LCDwtb1hdWMN wk11cSo6sCqRICeDnJJ4FcdbnZcI3I57V0FpqE1swht4IJJJWGGljDn6DPStHuhHsGq63Br OlzKWEsDQ53Ic565/GvI9UtzCYZCMb0BUE8gds12cpSzsZY4F2BsuyLzgkcgegri725jutP V1P76Ntr568DAqpO4ijbOqqSybue1FQo7BSFPf1orNgdwbSO2yG+QEZLO5b6nFQhFZiiBn7 7ipGPTrT5GEuWazZGbsGIXgegqa1w0aS3Ds6juD8p/OuSVOC1bNk2yeHSrp4S/mIo5wM5JN RTxLHD5TbPM7t2A9Pzqhfam8XnCKfyguCNv3qgTUS6iSSXcABklaz5Fa6Q7W6l5kicgidVb 37n2pshnWT90M57qwP8AKskuhuEmSL+Lqfu4+lX3sIChmNyT3IQbRn8O1aRpwfQTsPe8v4p B5Sv7+proNI1i8aRRcWjofu5yFz789a55b9IG+RjIMDIChQv0OeanXUQZFnaTJzgDPQVTo0 npYWp758M7pm+Inhx5pPJiFyHPmMAAArZJzXTQ/E2Lw1rEVh9na/tbXUbyeZ5WCmTzcrhMZ CgKeDznJ6Zr5sPil1jMIxIO+TwPpWXdeJL09ZA3HpijlUVaOg9z6f0H4jabop0C3isZLrT9 HmupkJdBMfNDAKOoAAbn1rIsvHuk6RpfhaGaxmeTQtXk1KTay4kVt3yr6EAjr3r5oGu3e8z Atu6LtJ/WtGHWLqWH/SGkZ0PSQZyKzfPDW4aHrt34+0C40LxhpNpYajENe1qHUY3kKN5Ko4 Yq2COT82Me1bHxH+Jfhzxjp10E0e6sdQjuxd2F0mwEHYqsswB+Y/JlW5I4HavEm1JON1sqK RtJXr9akt59Pcl5dwOM7Qfb1NNVe6FY9W+NPiw6nFpCPZNp+o39nBqGrRGQNvnMYjjJxwPk XdjqN/rVLQfiTpGi/DbQtLbT7iXVdF1wavAxK+RN0+V+44yOPY15veXMMgIEG8Y4fPWsW4N xIhCYVF+6N351catxNH0LJ8XvDr/FDSvFFjH4hNgl5JqFzp1xcRvGszRsn7pRjH3uSTnHGK m0z43aHZLoKzW+pyDTYdSjmwy/vjcsWTgtyFz3/CvnWJ5Y4EcKzPGBleuay3ubtMMyOFJ5P YVomnoI+lfDPxf0HRbfwXFNa6i6aDp93Z3KxlAJmm6FRu5AOetUdW+KWh3/AIB03T4v7Y03 W9Ls202OSxmSO3u4D/z1yC3YZUdTnmvnf+0XRPmfGOcU1tSJQYJPqM1dhHs3w4+IFp4Oivr e8VLvT7+WI3dhPaJcQ3MSE5XDEFX54bkeoroz8U/C8eiafpcelXVhFB4pHiAwQ7XSOANlYl JYZbgdQB1r51W8lwOuPalj1BrvVBHk7SwjBz2FNXb0GfZOgeKtN1O/8Z3KWFxPp2pOutFSy qbWcMDDu5wd2AvGc7a4hr8X95bW8YvLu5nci481w/zljho++MdQ2ec14zZ65drfCW3mMRiG 0ODjoMAV6B8P/EQbxhbrK8aMmZC79PfnsayxLUE+UuGrsfQusP8A8Ij8GrqKP9/LLhWxxsz 6+lfFfiidb/UDLsG5ZGB6nr6/Svof4teMLx5UkspzGGjBDxEFXXuGHRhXz89uNbkefTtNaO 8dHlkjgyyMqDLPjquBya4sEnNurIKumiOWlJdlXG0LgDaMV0/hDWZfDd22tWuuNpOoR/JHO I96OD1Dr3FcxLFIr5c7U67lwRism+vPtDhI8rCnCj19zXqQ3uYo0/GHiW78XeLLzXr2GCGa 4Iyluu1OBjIHbOM/jWNBC0jMwjMgQbmA9KiyelbGmhbed4TyzAYbHf0pzlZXLWr1KG2OQMV wmOcVLZW0lzqMUMR+djzuOAOMmrV5bC3lLKp2TA4Udj6VWtU3XkSsxUFgCQeQO9KMk1dA1b Ri31u8dyYMKoXuMVcuVzBHNnHmIgPPpUV8EWUxxEkHBJbk1r6dpli1pA15GzPKjEFWxg4yP 5UuZKzYvI58RSS3JjRSR/EB6etQ2oK3DEHlVP8AKtlZf7Ku7yJlWUTRGNW9sjn68Vk2bKLq QsOMHvVN31QJFdBlvu1p6YpN5syACpJrMRtjHrjpW34eilm1dFQbhtOfYUS0EdS8a/YoycF 0Xn3rk9SVdzkDgZOa6e7m/eSB2Ge/+RXL6o+4N8vHTg1NiVuY2OMg8H1pBx3BpRnANHJbIH J9K0LL9mUFvLcTDcsX3V7M5Hyj8Ov4VXWSRCCG5PJNXNUhawMelNxJbjdMP+mjDJH4DA/Oq JUqBx2oaA1rW/lhO7cwYfxdq2Tb6frYH2n9zcngSr3+vrXIknPDEA1Ytb6W2cH7w7isJU3v EuMlszQuvDer2U+BbGeLtLHyp/wPtV+HRNcQxXEVhI5Qg/IQSMfjWtYeJ7WXRbi1ujuOzKB jyD/X6VS0GCaW+murS68hozvji3ExsO+RV4duo+WasypQS1TL0V/5DLZXLOLpAA6spyD1xW NrKxLOZEyryrjHQH3r07TxDqOrSXk4Bt2thEUxlZJD3x3wOK8m1KVZYcEkSRPg+/aumrS5D O1igj9VbPrRUOeetFc5Nj0mSQS3RtmIeRl3bA3Qep9Kz724ihZbNXV3YD7rfdFbcNzbkPLZ xwP03FUGTj1701rQXjMPsLOgz91MZyOuazcFLUvmtpY5G6EdypkjKKwB7HmqELzCQQhNwJG M8CvQofDlpZ2RW9t44iehkk+fnsBWNe6ZbRWUNyqshd2QZOQcd89+tY80VomXa5mW8PmW7K 4GAwJIPY1CsmZdgy6t0UjA9qsXdjfW+nE7JhG3KOyfKfxNQwAKVfeqtwHBOelQr7hsaMMJl lbfCuFIByOM5/wpbjTrcB5ixKIfug9z1NEU37oNw5J6jHXpxTxdpJCY3UYYbcAfe9qwcpJg 33M2SxbLeW4IILE44FUZLbbhGB3EZGe9dNDJbmT5cbs8hxx+VOWO3WdHAX5uCpHSmq1tw0O bihmDN+6IwAcYyD6GpHmuLfciK3GSc8YrqxK0aqBGCuMYGOKrG0spgDIm0sDkH9an2190Fj nYpXYglGIHLc1Y/db8mMKO4Ldvf0q7LpKAMI5Ovt0quYJInLSopQEcMcB+Kvni9hagX3YCq 4XqBkVHtfaAJGAzyc4zVlIont2f7VGiDJClhn2qsyyFuVQR9M+YMj8KEA9ZpI4gAxDdOR7d 6cigsQZMjrzVe6tLeRPKW7LjGcKcZqiNMMciD7XKqk5Jzz04FVFJ7uwmaDfZCf3qxkdF96y jqFrHK6xWymToCelXJbOEwBYJWVwdwYnmmRadCjrP1wMkdQT35rZcsd3ckpzOs8CR48lnO/ eeqgUy2tprG4R5kwSjOj5yGz0PtWx4d0mfxBrTgxNJaQKJJh2P91fxr1/w38Mp9VvRdTw/N kfKRjj0ArrSsrk31seK2EcixhmJJJJ4OcV2Xgi6a38ZWo2lt4IYdeMV9CJ8HNGEGbzRYyAM 7yMN+Yrjb34bWGiao+oabeT28gBVYph5q4+vBH61yVXzppamkdHqcP4yu4ra5uTbbRCeTCw ygPcgdvwrkWsLs21w2kC5gFpGZp2iJ2xRuduSw5CknGD610evWds2qD+1bwQKrAn5Tg/jWB qFpPdwz6tY3Dtp4ItZJYwQm77wRvU4GcH0rShB04aky956HL38g0zRVtoyglu87trZ+T/69 c13rca0knvHExQbDtGRnFV7+zjjjWTZ5LYwR/e+lbJrYLWKlqqsSxXO08d6tMTuPy4PXIGD T7W2ZbTzP4vQjGKlFuzEkg7QMsD296XMhG5Y266zYFCQHHyk4+6/Y1j20CWlxObtSLiIlEi 9GHVj7Dt9auaNqn9j6iJXiae3cEOgOM+4+lN8R6hZajrkl5YxOkTogxIPmyF5/WualzwqON vdZ0T5ZQTvqZTsXlZ8Zy1WF1C5QQxlwY4sYXHb61BBC0i/KQMdc9qVoW3f3sV03RzkzyQnV bbzo1uIskFZGKggjuRyKyoGVJgWiEoORgkjPvxV1i9uryeRHKWjZCJFztz/ABD3HrVFSIZV ZkDgDOCeP0qkAwFAeVB/Gux8DavNpuqzz2ljYyyiHKC5i8wAgjpk8Vx+VL/6sAeld78PnWX U76zMcPlTWpyrRhtxUgjnqO/INUJk+qy2txI84QQSy/M8aDKZ9vQVx96jEModH+hx/Our1e G1E7+SslsAcYRt4/I8iuTvUOGVZQ69ieDU9SVuUPss/TZ09CDV3TLdoNTtri7gcQx5n+YYD heeD35GKqCF1UA7RnuGFfc3wW+FPwx+JvwY0TW9d8JutzCJbNkTUJ/L+V/mZBv+UMfmI9Se 1N3LR8a2GgXviC7kuW1bR4JZ3Lsb3UYoCWJyc7jXQz/CzU4oVm/4SrwhLuZV8uPXoWZcsqj Iz0+YfgD6V9X3nwd+ClreXpT4X38unWsqQC/GpSCKSU3K27JjzMghmJ5HIU+1M1P4Q/BKy8 SXWmx/Dma5tYLeWc6iNXdISUjWQplnABw47+prPnHY+TE+GWoNHubxX4RiPzfLJrkKnh2X+ ak/Qj1rF1TwpcaSjNJrWhXe3tZ6lHMT9Apr7Jh+EPwQubvT7eHwAwa9DBA+tSoySbmURspO VJKqBuAHzcE4q3onwT+DuryW0cHwyvgZJmhuSupu4tMPIgZvnGRmNunqKfOKx8IptMZXBWT qp/pXQ+HpGhuYd7MpY8jtg19MftDfCv4W/C/wFZXnh7wkRqepXf2aK5lvZmW2AUuzbS2GOB gA8c5r5UF06yKiSuiY3LIq8itqcrO41odhpGtahp+tXdiyrJDbhnTfxgDkZ9RXPaxp3lXNz JbqzrIRINp3DDDPHr3qzY3SQXv2u/uPM2x4ZlByw9/zqlBrMq3fmKxKKQEXH3VHTFXVqXiX 5Mxse9FdgY/D+rp5txHLbXOctJblRvH+0rcZ9x+VFcvOhezl0PYtO8C6Pp8hFvEGmHO4cqe OTiud8YajeaVP9htRbBgm7CqGcN2b0BrU1rxxZsJLW2nMUy/KSnKrwMAeprz/AFm+uX1Qxv btMyxgYUY3N2yep5615kHUqS5p7G8uVK0TnrOO71TUZJNRuLmSNG/fvv6+wPrXR2N5aW0kU C6ePLgb90szmQFs9D2A6VoWFrZaX4abz5oXvJH3Fo24UdTxjn61k3TRXclsiKqrEzuXXq6+ vPbNbSlzu3QSjyq5DeS3lzPi/upLiKMny0X/AFSZPO0fpVix0e11EGLZ5ZZs7lbc45/lVi6 u5L63s7OSCJoIE2RiNSpIzn5vetfSrLVmjMWmWa25RSZJHkAP/wBas5z5VvYqNupz+saBo+ nzy2Njf3ElxES0hk+UJkZA9K5VTcRyqxllMWeZIiQAM+vavVH0m1iiZtciDTOQVjQby5I++ cHmpW8P2UsbWkFuVgkxn5tpPuPx7VEcXFKzIcHLVaHAadr8i+ZZ31nDfoMiOaRPnHPTcuMi rltqGnyxztdWYDrkYiJUf7J5NdBJ4JsVDPBO0iH7zEhQBnkYPU1WHgzUo5f3MAlQryyjLSD PHtxjtVOtRlqK0loZU0F0saG1ldpXXeYgNxX8quWVhe3UQBR5JMZCBG5/HGBWv/oulqsDQL Fdo45ZwpIPTjqRV3HiGW0W8uZjY3IbEDy/KJFPYr6e9YSn2SGokVl4YuZVU/aCpPIEi7SPb 61LNoSeSIbqLMuSFJA+Y/iay5te8SQQM99L5gh/dqsOGG7PJOO9VH8UXF6wTzlgaHghnyuO /vk1j7Os3e/3FWiTW/hLRyxe4n+zK3TD8gg9u386i/4Q3RLmJ2Go3O7cSrSFfnH4cfjU66p bz7rtgZI7dSp2jPWmapYX8ttHfSLKlkyhooIl27vr3q1KqnrKwrJEMWhaLbonkZnk3bSJDl mHtj0qR9LtVuw0qSxR8LsPQt/MmlFzcz4hscxuu0MQudi//XqjO+t2sMcrwyTBjgELnn0/K hc7esgNy58N6bKIzNdJErKSqoMN+ZrL1DRrWx0+4li84xRwlw5IwSB7VRg1TVU3Rz2xhVAf v9CO+DWffa/LdaVdQJIpDoVOPT2q4U6t0r3RLtY9C+HcltoPhOxuJoczajI07Edx0X9K+iP DeteHbeGK/wBTnS3GQMOfmP4V8d6L43l0/SY9OmBkhhACAcMv0PatjSfFEl9qHmSz+VADk5 PEYFe04JqzOe7Tuj7m1Lxp4citFRpwBLH5iEjG5ema+Y/G/wAQ3n1LUItNceVuxnbnaB3H1 rzTxD49v9d1ma5S4eO2VRDAhP3Y1GB/j+NYM13cyRSt5khUnLsqnC+mT2qYxhSeiHZtalPV 7y6v7xmnkZ3Y53E5/wD1VFbXIto/LG9izA7AeGPrjuarzzoisqn5j371PoeqRafqpuJ5BGW hKxysuRG3r/8AqonOXK2tSopN6jrqW9vbmW6s7B7ZQilztKjIGMjPc9azTYzzgPNLvlVgcO 3QV1OteI0urOztobn7bdBMSS7SqE+vNZ1urIfMaPKnr9a541KjjeSsaTUU9Hcqw8P5cvB7K 39DW1BpFhdQ7pZZrdh0Iww/WqLw5Jzj5ueeaVUljjLxM6E8DDYH5VlJOSvF2HGcftK5Bd6e ls5VZkkHPJBX/Gs9kUcMinHdTmtR0ml+9MTn3qs8Kry/7znr6VtByW7uRJxeyIlhVQCmMf3 uaQREksOnv9askMB8hIGBilHzKAxxn3qrklbzjFC8RIWKQjf8oJOORiqmiae2rarFbsATLI F54GSatXMi2jwTPGJV3MCp6dKi02WL+1DcwK0EQYE4OSlax1Bo7b4i+FvDWg65/ZWkWzRrb FUmufNLb5Co3AdsA1k+HP8AiXLNPA2+6cmFUI6KRyeKu+PNViurtYU6IiOu4YLKwBya9O+E 9h4d0zTbBr3T47/WrpVnCMu9hu+6AOnAxyfWumdPZQM2+rOEuPB+qy6LPq13eR2RQ5MUsfO 09CDn9K4e70u7TcPMjbI7qRmvtjxj4G0k6CNW1q8VZl/eR2iMAiN6nH3j+lfK/jSexEhhtp /3kJLJg9fWnGjpdsjmu7I88awniUMwjx9etfSPwo+OWofC34Y6J4c0vwqPEM+p3V3cFRM0T IwdV2ABTu4Gc186XV6ZYw+dzdCAOBXRDWdR0jwbob6fcvaSzpdIZojtkC+cCQrdsnGfXFZ1 Pd+E0j/ePp9viRrl7e3fiCb4CQefdESSuNcKlmGCG2AYD/KvIAJwKpv8ckFta6W/wTtFgFy 1qkE+plMTSxFdrBk5LoCATkHHBzXO+E9XW98MWdyl/BPO0QW4mhYlVkAG5fr+GOeK07i5u4 7KzmEULRSXSpFPLEHyRk7gCOoOcEe9fM4PM61bEyw9WCVr7eR9TmWU0MNg44ujNtO2jt1Mw ftI+E4pYi3wYs1kt0eIb9RbcASxIbKcnLNyckEnFWbX9qHw5Yiw+x/CK1iFixktimpn5CWL En5OfmJPOeTmsyDwf4RtvEd1BFo0eqtJdPL9ouxlgzHJTGcYU5Ga1PE3hzQ9Usf7Pl0O1CR /de2jEUkXqVKjtj3Fa1s7oUq3sXF9uhnh+H8RXoqspJXV7f1scp8Zvjc/xi8DWEJ8ODRv7N 1JTn7V53mb4n/2RjGK8OvMGRooGGyJEGB3/wAk11OsaTDpGg6naxXH2qH7fbyQXAxiSJ4ZG Rh+B596477R5aNEoyzMCW+navdg09UfOyTi7MlLuzmA5BkwMA9qtXUenRWbeTE/n7gASeAO /wCdUjJtEbnO85Rsdc9qnngf7MrcsRwec4rUbd9WVo52B7g+oopiJ8x/xorLlRNztLa3t7G 4adruO8utxBdTwgx796Zf6khvhm43zhAjlG6L6Z/nXOTak4Vo0O8ZyHIx29KgshNJfoYYjN IuWIIzn61h7LW8i1K2x1F74itZtAigt7OJHh4Vg2Dyed2OuaoWUty2i3l5BhGZ1Vnb5jtHJ A9s4pmneGL68lR7qOS0tGJyxGWJ9Av+cVsXWnGwsF06CcFVY75EOM8559qLRgrIbbluMsNU 1c2MbALLHG+dmBknPQ11OkXs897tumZIH5KbdzE+/YU3Q9GMlmhgT5ynVhkHqTgAc9K6C28 Ca9cwxy2+nyXALfL5WQGHXJzjjtXmV61Jtp6GiuVLuM3w8tLySBbZSfMCA7ueRnAxVJrWeX Or2LT/ADoEWMtlnOM/d9/5V6Vp/hbV9KsWv9Wht9OiZNxiYb2kI9ck4H4VFbQateamlzodj ZJajdI5knDZbGM8A7RgcCuCOIWqjsvuG72uzzG0u7q/8qwu4TZiQYAbI3MT0579a24obeOQ ramRryIKDbhyDGOhIGf510OrWtnNe2mr6xb3AkE/lRbOIppOobnGcZ4rf0zwbPqGpW+tXVs 9r9ogWOSeYhDGoznaoHJ6HnBxVTrwtd6L9RXS1ZyekCGa4nhhtltL5myJ7tlJk2/eGSPSt3 UfDr67piSJdC6uTIAp8/aFGO4xjA9qNa8P6XFfXbXeuyS3E4RoxHZAZXPJbHbA6+tZVz4kt 7uS10Sz0m9sIEJWF9h82faeu0cc4PPQVg+abU6Y9OhnR+H9UttR2a5LGkEUjKhikUsB69K5 3UPBWnQrdTxailzOzbghwM9Tlj279Kv+KbfVbLS3uLKOa5gSUQ3ZuI8sJD0GR15PbvTNBl1 aG8mtY1tDsX5YjKplduMk56D2rtg6ij7RSIbSRzkQGk2VtdRTS/2gpLGKOMlQB6g8nHXNMg 17V7Qi5ub4wvIS7JKuCynkEDpXa+KbPXt0IigS1uvLZmmIAY9PlXHUda4fxRpep2sCQ6rp7 vL5YdZ1XlCRkqx6V0UpRq25rXZKkXh4yiuLhonZo8KMOIwDIfeqUmtxnVjuZtzqFxnBOa5m OzkiQPcxtE6gMOOQO2R2qvOrxXIfcS6DII/xrpjhqf2R36nWtdJcSeQkaT9nYsFAA9PSs29 0iz8sPExjcjbtzwx7ms231iQSRGTYgXOTt9e9Wm1qIT5TeyFeXYcg/wCz6ChU5wfug2mc3q NrLp9y1pKMSLg5ByCDyKhS5kjUhXOD1Ga3tVurXUHUmNVcIAZNuMmsJ4Ifn8uYB1IURsDli fTtXfTk2tdzJongv2iYSBzuU5B9KvSeI72WOSN55HR23sGc4ZvUjuayZIPKfZIdpHUEcg+l NEBbleV9avQRLJMzuXJ6mtKz0+01DTdQuZ9XhtZ7REaC3dGJuiWwVUjgEDnmm2ljBLHsWJp pgCx54AHsK0xZ6fb6fdi4Fwt4wjNr5OPLPPzh+/TpjvUpq9hXKGm+RunS4KCd8BGc8U261S 4trqSB41Yh8g9AQeac0Eb2Uhnj5AG1u+Say5N09wiYOUXBOeuKNJboo0otTMmPNUkeqL0rY 8lpLBp7eVZ7dPvtHnMefUdRWTZ3+6LZJhXHGRxmrqXBjczwuY3GQCD/AD9RXNJeQ1bqMbgN hiRnsKYzFQoAP5dqZNLncyBVcHLKOn1H+FR+ZtfDfePY1STJJhM4+UEkHHUU5AQ/zZP071V yu7nGMDtSq79iCBRYA1Uk2iOP4HrOQG38q7im4J6L1UjqDWncxNPbMiRksegA6msi2nMLup 2+W4IZXGR/+utYfCNGhc6rLqVy0lydzshTe3UDHFegR+N5NIuhJYQhWVUQc/dAUDH6V5a6e TchFkV+hyvTmtmGL7bNMCxUR5Zs9QBXQpO6ZDV9DuNS+IXijX4JVkuTJFEu50B6DNefXt4L qRnJZcn61JZ3H2cztDIwSUeWT3x3rPZ08zP3lz06ZFEqkpbiUUthPKdQdmWB/Wt3V8/8IV4 YHT/j7/8ARorn3cklegzwM10WsjHgTwqe5+2f+jRWb3RZ1HgDULfQvC2o6nqdwYbKa8jt0K qXzJsYnIHQY716zo2oma0SezmjkRhE0croJVCbv4c/dz69RXjn9k6HrGn6XDaeJ9L0nSbeJ XuYrhmFwJ9o8xmUj5ySMKQcAYGOte66cIrnTrDV7a1+0aC6vayajblRFBLHghX6bRg9emeK +YzGjKNT6xQT5uvZWR9fluKhLDPCYu3s+ne7d/62E1m8X/hLbu6gUxhkRz6KwHJ9hxn8a8u 8XfEgPFDF4ZvpUmS4JnlKbQ6rhl2n+6WznpnHpXo2tCzmtBYahIuqKoYfaIgY8hhztZfugj gjPPevO/GPhvwlpXgf+07e1jstQu51isovMd3kCn94/LYCgcZx1NceX08P7dOd5T9NPX+kd 2Z1sT9VtTajC3f3n2Wn+Zwst3c3ngm5eeQHy763jQ4wFURzED8MmuWG4PleTnrXRDJ8EXqr zu1GE5z0/dS1jJHswSPqK+yR8ERPuw+4cj5hU6SyvFIS5A44HWiaEuiygMFyVyfXrVYE+ac HH9a0Gbeg6RcaxevbWqNIyR7zgdsgf1or3b9l3QtHutc8Qavr8iR2UVultHuOCzs27j6Bf1 oqowbV7DVup4e3hG6MmyG8glII8wrnCD+tdJYaRZeHpS8A+3zMAWdsAKB6CtK+03SdOJi+2 SrcsiOsKAseemcd6qXOlWH9hSXMmuxrPK5KW+R5jEd2z0FcKqXLSL91qVwLaTVL7MUCqI0M S7jz97+nNclLdW720h3sryfOAV3ED0zW5ZJbTWaWx3ODgZ37smt6fRdKazVUhFsV4lmkBLg DrtUdT9axnKMHeTHc42w8SS2jxFbqTbGSVC5BB9RXoPhf4malHdvLPNLczMuJZp3ztQc5Ck 4J9Kzh4LszbJNYIt2zHKxyEDeD/LFaemaNDp10GvobZ5MERRRlQCv90kDI+tcFZ4epFq1w5 pLVM9o0i30vUfDaaxrzXUc90nmNEsCBUjJ4PPcjBwPWrQfRkaSbRbe9t7W2KoqxR+SlwScZ ZnHIHfHSuZ0S+s98VtEjyNENqRecxAJxycjn6+1dJceKdJXyPDRY30dzIvmRJIC1vz94N/M V4EqTUtLilPm3JtU12xn0v7MzPJFA5eS8s0W5KKMBsooyuOzH0rzq6/sKC6ju9J8ZR6nb3i Mk9tc3U0MinGWKoVAJ/Gu51f4eQ+LvNkhvYNHu4DshkiXEiKv3H3DBw3P0rz3VvBi6ZOq+L LC7vGDPGslvF1XH3mkBG4gg84rqw0aWyevb+v0NYxWxs6fqlxOkcGnzW5MESW1q91EQpkI4 QkjJ/vf/AK66+wsdVXxJbrDcm4Lf6xLy3URQlUPCFeSSccniuV8N+GJl0GG90u9uNZ8Ov82 PN2PasDkEKwB4PU5/Cuw8B6dqOmi88X61rr6hDcjyYIoQZIkUtjeT1B4+nWs8QoxTcSZRWx pyeGNNazmlvw0cUkeZoZZSsO8fxAHpz9OK838X+H9A0p5JIyjy3GFhmt4d5Eg5GWHbp1966 lruHxFbXWpR64fEE8d2zQQxP9nRApChGTui/wDj3vXnvjyTxNFeC7tdVaNdn763VzvcZ+8R wFHYADtWWGhPntzW/Az62MW3vLcQppt7qKTBiZpQ4xIDnIGDwOecdMVlT+MpzdGJNIkucEK xkQZ2+p7CuevLzU7m2WSDR4dqBhJcqCsjZ4yTnJP1Fc6NTuLGWIIXk2g43joPT/a/GvfhhE 7t7hY6LXdC06HTJrq1SZdRctIQ8u7cpx+o/WuBaOcYzAzAd3Jr0iC+vbuyim1CyRInBh3Rq QyHGQSPQ+vauNu9Mma+lSZXkmYjaEbKqPX6Yrqw83G8ZsS8zn2LbuEUewphQt99uKvtpt4U 8yO3cxKcFzwPrVYpMzmMsoZTggAnHNdyknsBF5eUJDsQvtVKX/XnH51ffzo/kk4BI9ah1R7 eS+32yFEKgEe/erje9gexc1Dyp7vzWkVBMiuxxyGxz/KoIpLVCyrHJM3QEcD/ABp93cCaG2 uDFyE8s89dvf8AI1XEzSN8uyPJ7DFV6GbOi0C8ls9VgkVERWOwqy/ezxg+tev/ABC0zStJ0 K2/s4wXH2mKGeUyRhnR1DZCMPug7uV9hXimlxRJcLPPMvBzjqTXcaz4hE0Fu95am90/5owq yFeQvGCOhBIP4VyVYvni0CR59fTuZW5J9F7U7Q7E3huJR0hi5PqzHH+NV7hwxVEBaRvXitO yuY9L0mZIn3PMdzNjjPQAfnW03pZdTSC7mNMAlzJsBGCQKmSZ25+YsPSpVnRkO5OnbGc1LG 1uy5GFIOBgUN9xDHbeoOQXHvjOe1KihwAeGBxhj2qZkDbhwD6mmD7QjZX5wehNTcVio0Eok LD6gZ60eXNt2gHdjkVfjnA4aIEn0qeOeMncYyMcHFJzfYLFGKOd4yXLIuMbhzj3FYzqBIyK 29VYgN03D1rrpLsywPCrKhYEA7elclMnl3EkYkWUIxXenRvce1aUm3e4mEITzRvJVc9QMnN aH2porhpo+BIuDyec1mdulbNjpj6jbBhJGioOWAOR9a0k0tWBkZOcDgUnfk1qXWjzQIrxv5 ynrtHNUQmAexz3pqSewiMYzzXotj9g174W2+lOwim0u4lmkm2Fmtw5BSRgOTCcsrEZ2kKSM GvOxtEi78lARnHUjvWiNRbT9W+26DcXNn5Tk28m/Eir6Ejr79jSauB1t74Pu7h7ee7iFvZS 7QNRtwbq3VfXdHnP04NfUXgv4i/DGy/Z3Xw74rv1u7WF2so4pkEc1yUwVYIpJHOCO/TNfNG meLkEcVxeaNALllG6706Z7CZj7+X8h/FK2rPU9I8Q3yWNzcNK0zbBBq0UILnsEu0AaN+wZx tzjPFcFSDnpfY1hPlexueMPiF4RvbSXTvB/hG303cAq3RZvMQ+qgkkn6+vSuRSHxjqGjul3 dzWmkMNpn1ArBCF7hSwyc+iZJrbvPEOj6DO+n2V7cxm3OwwaJHDBGpH8LXThpJWHdwACc7e MVzk/it2vftNnpsUFxni7une8uF91eUkKfcKKdKlGmrIupWlU+Im8QR2en+ENM0GBWLGT7S XkXZJKCG/eFTyqsWwoPO1cnG6uMeD5DxjaO/atOSaS5uJLi5kkmmkO55ZCWZj6knqap3xaO xbYMnGM+lbx0ZizIlV2YjIVcZABqOSNgokAOByR/WpbYlpQrckg4xWxY2hnuoIgeHwrD2// VW7eolqfRP7PmnWlro002pZS1MYd8nGZZCCo/BE/WiqWn3w0jwpYW64R7gm5cDsDwg/BQPz oruhokiXZs8wlihuZVuPMEMeFZmDEOw9M1Ti06wv9VSAxu8bbiJUGcEAkA5qg97LLaBJpNu B0xjHtmooNca0uH8tDs2MhIPKkjrXz6pzS0NdDtLQJFY+RCDbSKPndQGb0DAdxjvWVqGtz2 unuzqfMIVNxAAkU9CK59PEDsk2+MkNgJIp5j4+79KypLqa4KxyuXRQAF3dPpThhtbyHfQ62 fxZPb2kK24jMxx+9HBHqM/1pthrs9zqU1xbpum2MXUqZE2jttzzWF5SGLbkKSP9Y/AU10Hh zQdbuVlsBb/Z42DFpG43sM7Rn04/WnKFKEW9hc1jpNE1XU9deO3Wb7B5QYyvEdu9e/Xr+ld 5pH2PS4Le/hFttfEbeYwaQepJB+UVwek6ZqVtos6rdRbUIKvIduePmX371hNqF+0hgs7w3M hmKqyqeCx+7k1wypqpJqOwRmr3sfT/AIes7XU7BorbUZLb7RKHdUIAKj+HPXFbfi+6kija3 /4SvTdD0eK02SmWMzSyL/Qc+5Jr5O/tPVNPniaYXgVJNkhQkYI7AenvXY2Hi57iPy7mWJTn CpMdxP16+9efUwclLnvdDU3e7NO58Qy2HiJB4F1+bV4hFtEM8TRjjqwUfLjHtXY/D/xBq5n /ALR1aW2cW5eOPT0UBZiy5GdvQfhWFFremJaqIxDcTPwFTEf4be9Pj1uxtEEcQgguZuGAOW XHQ4oqNTjyqHz6l8ylqdheWN7qi295anTtPeMFp4EIiAkYZMrgY3NzwD061S1u28G6Tm51D KxWSl5ZFuMtcErjcB1YgngdOa4XUfEc9xHOkbCe4eTaiT8g46g49gak03UG1KwCXtm0LsNo AzyB6Hr+dc6oSVnJ2RNrO7PN4NOuYc31tdn7O8xTPmcjqS4UEkgDqT61kXer/Yrl7ed4byN vldCnIUHOCSAenP417BeeG9EvdJCBX+1su4yNLt2ewxyT9c158vw0muDNJ/aDQw7CY5blcn OcfN6/hXsUsTSldzdgd0zk2vIJL5m092tkkkzgE8Z9QSc1fXWBGvlRwq8j/K8jfxf4VYk+H WvxtKTLbu8ePLSFtxkB7gdvx9Ku2/gW8hjd725TeFJVYe575zW86lF/aE4t9CnHq6TR+Ulp sBON/wDeGe38qZ9mt9SnW2jifBUfcIHTufWtG48LE2wltNRJcgACY4VBjpkelamneFIoYkl hjlubhV4bBUZ9fpWTq04q8WCTMe98OaddobeORd6sGVtw3Kf7vPauA8U6W2l6okJXG5C3XP evVv8AhCbvzEu5JlgZgXKSnlT2+tcZ47s5LOLTr4N5oBeAhhkcCt8NVvUUVK4SRxhy+lxHP CuyfpUNvHvfDHbxWpJDC2lK9ucqrq7bVIwSORg+lUZ5I4zsiHzfxMe1eqZMtrLHGhjQBpP7 wbgVImoym3aB5CY1OQCehqnFsXG9xsHORxmmvHJNMBbwsQT0A61L13GhtxIBOGQhhtwSKiW QuyI/+rU8LWpZ6Bqt/deQluQ2Cx3HCqAO57H2ptxZx2Q2KwMx4znPOannjsVyuxMococxgo B0HGaEtklYbYSOe3QGr13tt5UgdjvI2yDsPYUqzrI0sgQKD1CcAfQVlzO1xalNLK5Zy24bc Y5OasRWkgXc5B7AfhVqOR9jAP8AKoLHn7wpeGUEcenpWbkxXsQmwjAXB+Ykc1XeCVG2eWSg 4Bqws299vHGO1KH3ZH93np1ou1uFymUYDcvJ561zrKd7A8EE5rp7i4hijaRk6jhcck1zTNv dnJ5Y5NdVK4mxBvYCMc+g9K6LwzGT9qKuPuAFM8nn0rnuh4PPrW14fvPs15KxyWddpA/i5q 5q6A6dWME0Ucdr+/jbIZu34Vk+JbWCS7+0xII7lhmWNOn1+tagvcOPPO4nJVM4APqfWq0Nn NfXVwkSAuEaT06elSlbVkHEMDuPFbelaVY6t4ltNMtL0x284Aaa5ATaduW79Mg49az7uIpK 4OMk8kGq8LMk6FBuOcY9c8Yq3sWjpRYEyuyM4gBOwn07fpSi2k3csu0j7vPP41pIGt4QsIY oi4wOce1Qea+10ddoI9cc1wc8rj0KRifeEKnrgNSiNhkdSD6VbZ0dNgbBU880xhlsKwHIyC etUpMCDnj2Izx0ocAqMjcOoqQiLLqWxg9ieaYEwBtbf+FWpDM+W2ENzHcIuE3Yb15rqfDlm LnUlXIGcRgj1b/AZrDaMn5Tkg9sV2nhOH7PbS3j8CKMkdjubgfpmtYu7QI6fULg6jqrQROV hgQKu3jgYCj8hRXN3erPpdj9rj5e4lwAD/CB/jRXT7RdSbHAX7st4YAWAGcoT05PFVSkZG8 luegrpdX063XWkuMuxuLkqyEjaBu7ccVh6n+51O6WP5VWUqB6CuRy1saJaXKaqyPlSTx0qa MTkbFjSTHbAzUasTFyB6ZqxZ28dzIRISMLkFT7U7gdL4T0yzup7j+1rYtBt2ojMRucg4+gH +FdQ3iW40+aPTE09oraACOJk5OMc4NYnh+Rk0Rrg/O8b4G7pxWRqt9PK7vkJufZhBgAZ6/X 3rglH2tRqRFrs7HULm2uGW3S6zHCwIjjGWCt94H9c/Wul0u10i4gF0ZYiJD+7jcbHAxwQBz nivNIpTFAZY1VZ1AYTAfN06emPwrY0q7u9R0tBdXLsZQ8hYYBUr0we1c1Sl7ujE0b2tRra2 ZhtXMcAkUOQN0xODkhumelYENri7nup4pZFZcRu2N3Tv2zU19qt7c+EtSWWXLWcnlxPj5gu QeT36moNKvbieCOF5MK0B3Y6nmnBSjBhFHUaetvCHlaJHcjCsVwy4642/5NZ402TVNV83Tr 5pjGPmSQYOfQkdKr6ZvOoSBppGREOEJ4res5T5gjjVIRKw3mNdpPHHNYtuEnY2UV0C0sCc/ bdYd7mJx5fyAY/wB0enbmumW5srR5oJXibcmWETglPbPbvXl/iJpbbUpkinkCgjjd6Gs6G9 ufsUlx5h8zzevrj19abwzqK7Zd2meoT30FncwmGaNo2y7LkDr/ADrLk1y8gubdFZGklZipZ hgcc1wd5qNzM0dyxQSs2CwXHTgVowyvNeYbACruGB3zSWGSSb1JbNldWawRtQuZBEZGBJU5 3gHsKkh1Sa+dr60dIkk+U7hkfU+9cnqEf23VoxcO7KrlNueMVehuZWi8nICxkhccY7Vo6C5 U+pKfRHQM+mAJEzmeROWZTjP4Vb03VzZNteRnMu77xxGgB4GK87Usmxg7Fim4knnOarT6jd wzBUk4Dd+ar6tfS41oepNqDzNtvPs88ZzkYy30+lcf8QorCbwkrWyIpgkUhV429jx+NZf2q 4YhGlYqwOeaparPLLBNFI5ZGiJI7dKdGhyTUk9hvYwbW9SLT4wsskjFfLYSAYU9gvtisVE8 xwvGc9+9JHK5Mcefk35x71bVRFLO6AAqMj25r27GIkkTJMAYywA/h5+tSQX0UL5ZHJB9q07 hVis4XQYYKRmucaRi5z60rX3BNo6nSvEq2cV0jyuoncvt27s8etRWVudY1E3RkMdvEeGPBZ +oArmzxgV2+iN5GnW0SqrLIrFgwzya56iUE3Hdl8zasyldStJKZZo9si9c+uKiiiZVyQM+u a17uGJ8MUUMwySB3rIaRyAu7jGamM7qyJe49ifLbA4Undz1/wDrVC11JHuRiQh+bbngVJNk xlsnIUVTkGQuSSSOauKTEyeOVd4fsQOexqUzqF3BOhqKHDEEgDHIx9KjmwDhRjPcVXKmxBc yDbnYrB1xtJPPzVQvLZYm8yP/AFbdu6n0q00Q+T5mP1NOZA+nzxsSQh4J6mtErDMglewNXd KKi+QEZJyKrRorRSE9VAIrS0SCOWW7dshoI96EdjuA/kat7Emvao9ybiTqIhnp71PBfGyvV eFmEi5LFeNoxVe2laC1ujHgcGsNpX5fPL9TUruySG8k8+5kKjCg1f8ADGkS634ht7COQREh pS7IzBQiliSFBOOOtULg7eFAHuK2fB9zc2usvNaXMtvKYXjLxttJVhhhn0Iom7RbZaRoNdB f9ke1QtOrjc2OO+RVy4giM5TbgLjFVmtYtx4I5xx2rhjysqxEYkcgxvtwccnp71WubeQOTC +fVi3X6Ut0pjuV2u3zNg5NSrkNtB4rRaagQQRzEBJJsnGMEc1ficQQHzCpB6HPP1qufkGV6 9M1QYl5WBP8OfrTtzAaqMkkwKNy2FAzxXZxIYNGSFVw0rbsZ69hXGaLbxtfoxzxk9e/Fd5M o/tG3i/hVDgfQcVrCPLqOxyfiCdJNRWxH3LZAOB3P+RRWDeEy3EsrMd7yMSc+5opctxH/9k = </binary> </FictionBook>