%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Ilona Andrews - Kate Daniels 1 - Magie mrtvych</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>a946cd7d-241d-4142-98d5-2c53d96aa431</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p>Magie</p><empty-line /><p>mrtvých</p>
<p><strong>Ilona</strong></p><empty-line /><p><strong>Andrews</strong></p>
<p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>2011</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Věnováno mým dcerám</strong>,</p>
<p><strong>Anastázii a Heleně</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2007 Andrew Gordon and Ilona Gordon</p>
<p>Translation © Hana Šimečková</p>
<p>Cover © Adam Dragon</p>
<p>ISBN 978-80-7398-121-1</p>
<p>Digitalizoval – vymi</p>
<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>
<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong><strong>Poděkování</strong></p>
<p>Jsem velmi zavázána své editorce u Ace Books, Anne Sowardsové, za její skvělé redakční vedení a také nesmírnou trpělivost a laskavost, které projevovala pokaždé, když jsem potřebovala povzbuzení, což bylo až příliš často. Také bych ráda poděkovala svému agentovi, Jacku Byrnovi z Literární agentury Sternig&Byrne, za jeho úžasné rady a nepolevující podporu.</p>
<p>Jsem moc vděčná designérkám Annette Fiore a Kristen del Rosario a umělci Chadu Michaelu Wardovi za fantastickou kresbu a přebal knihy vůbec. Dále pak Megan Gerrity, provozní redaktorce, a jejím zaměstnancům za to, že umožnili této knize vzniknout. A v neposlední řadě také Maggie Kao, reklamní šéfce Ace Books, za všechnu její tvrdou práci.</p>
<p>Ovšem nejvíc bych chtěla poděkovat Charlesi Colemanu Finlayovi, Ellen Key Harris-Braunové a Jenni Smith-Gaynorové z Online spisovatelského workshopu pro Science fiction, fantasy a horor. Za to, že mé práci věřili dřív, než všichni ostatní. Děkuji také Deanně Hoakové za odpovědi na mé nekonečné otázky. A velké děkuji patří i lidem, kteří četli a okomentovali rozepsanou verzi tohoto díla: Hannah Wolf Bowenové, Jeffu Stanleymu, Noře Fleischerové, Lawrenci Paynovi, Marku Jonesovi, Delu Whetterovi, Stevu Orrovi, A. Wheatovi, Betty Foremanové, Catherine Emeryové, Elizabeth Hullové, Susan Curnowové, Richardu C. Rogersovi, Aaronu Brownovi, Davidu Emanuelovi, Jodi Meadowsové, Christiane Ellisové, Kyri Freemanové, Elizabeth Bearové, Mary Davisové a obzvláště Charlene L. Amsdenové.</p>
<p>Nakonec bych se chtěla hluboce omluvit městu Atlanta, k jehož překrásné architektuře jsem se ve jménu umělecké fikce zachovala tak ošklivě.<strong>1.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" />Když vlna magie udeřila, zrovna jsem seděla ve ztemnělé kuchyni a hypnotizovala pohledem láhev alkoholické limonády Boone’s Farm. Ochranné clony kolem domu se zachvěly a pak odumřely, nechaly dům naprosto nechráněný. Televize se se zablikáním probrala k životu. V prázdném domě zněla nezvykle hlasitě. Věnovala jsem láhvi zdvižené obočí a vsadila se s ní, že další na programu bude aktuální zpravodajství.</p>
<p>Láhev prohrála.</p>
<p>„Aktuální zpravodajství!“ oznámila Margaret Changová. „Hlavní návladní znovu upozorňuje všechny občany, že jakékoliv pokusy o vyvolávání či jiné aktivity, jejichž výsledkem je zhmotnění entit s nadpřirozenou mocí, mohou být nebezpečné pro zdraví vaše i vašeho okolí.“</p>
<p>„No nekecej,“ utrousila jsem směrem k láhvi.</p>
<p>„Místní policejní složky mají oprávnění potlačovat podobné aktivity s využitím všech dostupných prostředků.“</p>
<p>Margaret monotónním hlasem pokračovala a já zatím ukusovala ze sendviče. Policisté nemohli ani doufat, že se jim podaří přerušit všechna vyvolávání. Na odhalení podobných aktivit bylo potřeba kvalifikovaného mága. Zhmotnit něco však zvládl každý idiot, který alespoň trochu uměl číst, měl zlomek moci a mlhavou představu o tom, jak má takové vyvolávání vypadat. Než jste se nadáli, tak na předměstí Atlanty řádil trojhlavý slovanský bůh, z oblohy pršeli okřídlení hadi a jednotky SWAT se důrazně dožadovaly další munice. Doba to byla nebezpečná, ale aspoň jsem měla práci. Po nájemných bojovnících používajících magii nebyla v bezpečném světě technologie jednoduše poptávka.</p>
<p>Když měl někdo problémy magického rázu, takové, se kterými mu policie nemohla nebo nechtěla pomoct, obrátil se na Cech žoldáků. A když se to náhodou stalo na mém území, hádejte, komu Cech zavolal? Zašklebila jsem se a promnula si bok. Po poslední zakázce mě ještě stále bolel, ale zranění se hojilo lépe, než jsem očekávala. To bylo poprvé a naposled, co jsem šla proti impalskému červovi bez zbroje kryjící celé tělo. Příště mě budou muset zabalit do ochranného obleku čtvrté kategorie, abych jim na podobnou práci kývla.</p>
<p>Oblila mě ledová vlna strachu a odporu. Žaludek mi poskočil a poslal mi trochu šťáv až na jazyk. Měly trpkou pachuť. Po zádech mi přejel mráz a na zátylku se zježily chloupky.</p>
<p>Do mého domu vstoupilo něco zlého.</p>
<p>Položila jsem sendvič zpátky na talíř a vypnula dálkovým ovladačem zvuk na televizi. Na obrazovce se zatím k Margaret Changové připojil chlap s vojenským sestřihem, kamennou tváří a břidlicově šedýma očima. Polda. Nejspíš z Útvaru pro paranormální jevy. Položila jsem ruku na dýku, která mi doteď ležela na klíně.</p>
<p>Seděla jsem naprosto nehybně a naslouchala.</p>
<p>Vyčkávala jsem.</p>
<p>Ticho nepřerušil žádný zvuk.</p>
<p>Na lesknoucí se orosené láhvi Boone’s Farm se vytvořila kapka a sjela dolů.</p>
<p>Něco velkého lezlo po stropě v chodbě a mířilo do kuchyně. Předstírala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. Ani jsem to nemusela příliš hrát, zastavilo se to totiž těsně za mnou někde nalevo.</p>
<p>Nezvaný návštěvník zaváhal, otočil se a pak se usídlil v rohu, kde se strop spojoval se stěnami. Seděl tam, držel se na zdi pomocí obrovských nažloutlých drápů. Nehlučně a bez pohybu jako chrlič na denním světle. Lokla jsem si z lahve a postavila ji zpátky na stůl, abych si v jejím odraze mohla vetřelce líp prohlédnout. Byl nahý, jeho štíhlé, lysé tělo na sobě nemělo ani gram přebytečného tuku. Kůže se mu na tvrdých pletencích svalů napínala tak těsně, jako by se měla každou chvíli roztrhnout. Jako anatomický model pokrytý tenkou vrstvičkou vosku.</p>
<p>Takový přátelský Spiderman odvedle.</p>
<p>Upír zvedl levou ruku. Drápy ostré jako dýky pravidelně pročesávaly vzduch, dopředu a dozadu, jako zahnuté pletací jehlice. Natočil hlavu na stranu jako pes a studoval mě pohledem očí, ve kterých se odrážel určitý druh šílenství, zrozeného ze zvířecího chtíče po krvi, osvobozeného od jakýchkoliv myšlenek nebo omezení.</p>
<p>Jedním pohybem jsem sklouzla ze židle, otočila se a hodila dýku. Černá čepel se úhledně zabodla stvoření do krku až po jílec.</p>
<p>Upír ztuhl. Žluté drápy se přestaly pohybovat. Hustá, nafialovělá krev se líně valila kolem dýky, pomalu stékala po nahé kůži na krku, pokračovala po hrudníku a pak začala kapat na podlahu. Rysy se mu zkřivily, jak se snažily přizpůsobit jiné tváři. Otevřel tlamu a odhalil v plné parádě tesáky, lehce zahnuté jako dva miniaturní srpky ze slonoviny.</p>
<p>„To od tebe bylo velmi netaktní, Kate,“ ozval se z upírova hrdla Ghastekův hlas. „Teď ho budu muset nakrmit.“</p>
<p>„Reflexům neporučíš. Zazvoní zvonek, dostaneš jídlo. Vidíš nemrtvého, hodíš po něm nůž. Žádný rozdíl, vážně.“</p>
<p>Upírova hlava sebou škubla, jako by se Pán mrtvých, který ho ovládal, snažil na něco zaostřit.</p>
<p>„Co to piješ?“ zeptal se Ghastek.</p>
<p>„Boone’s Farm.“</p>
<p>„Můžeš si dovolit mnohem lepší věci.“</p>
<p>„Ale nechci. Mně Boone’s Farm chutná. A taky upřednostňuju vyřizování pracovních záležitostí po telefonu. A s tebou pokud možno nikdy.“</p>
<p>„Nechci si tě najmout, Kate. Tohle je jen zdvořilostní návštěva.“</p>
<p>Zpražila jsem upíra pohledem a přála si, abych ten nůž mohla zabořit přímo do Ghastekova hrdla. Hrozně by mě potěšilo, kdybych mu mohla podříznout krk. Naneštěstí pro mě seděl bezpečně v obrněném pokoji daleko odsud.</p>
<p>„Dělá ti radost, když mě můžeš vytáčet, že, Ghasteku?“</p>
<p>„Nesmírnou.“</p>
<p>Otázka za milion dolarů zněla, co ho k tomu vedlo. „Co tedy chceš? A zkrať to, na stole mi teplá Boone’s Farm.“</p>
<p>„Jen jsem si říkal,“ odtušil Ghastek suchým, neutrálním tónem, který pro něj byl charakteristický, „kdy jsi naposledy viděla svého opatrovníka?“</p>
<p>Z lhostejnosti v jeho hlase mi po páteři přeběhl mráz. „Proč?“</p>
<p>„To já jen tak. Bylo mi potěšením, jako vždycky.“</p>
<p>Odrazil se ode zdi a pak jediným mocným skokem proletěl otevřeným oknem ven. Můj nůž vzal s sebou. Sáhla jsem po telefonu a za polohlasného klení vytočila číslo Řádu rytířů milosrdné pomoci.</p>
<p>Žádný upír se nemohl dostat přes clony do domu, když magie naplno pohltila svět kolem. Ghastek nemohl vědět, kdy vlna poleví a začne ustupovat, takže musel sledovat můj dům už nějaký čas a čekat, kdy selžou ochranná zaklínadla. Přihnula jsem si z lahve. Znamenalo to, že když jsem se včera v noci vracela domů, někde blízko se schovával upír a já ho ani neviděla, ani nevycítila. Jak uklidňující. To už si rovnou můžu na cechovní ID kartu napsat „Všímavost-sama“.</p>
<p>Telefon na druhé straně zazvonil jednou. Podruhé. Potřetí. Proč se mě ptal na Grega?</p>
<p>Na druhém konci linky se ozvalo cvaknutí a upjatý ženský hlas tisíckrát nacvičeným způsobem prohlásil: „Atlantská pobočka Řádu, jak vám mohu pomoci?“</p>
<p>„Chtěla bych mluvit s Gregem Feldmanem.“</p>
<p>„Mohu znát vaše jméno?“</p>
<p>V jejím hlase zaznívala slabá nervozita.</p>
<p>„Jméno vám říkat nemusím,“ odpověděla jsem do sluchátka. „Ráda bych mluvila s rytířem Mystikem.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho a pak se ozval mužský hlas. „Identifikujte se, prosím.“</p>
<p>Snažili se mě zdržovat, pravděpodobně se pokoušeli zaměřit, odkud volám. Co se tam kruci dělo?</p>
<p>„Ne,“ odmítla jsem pevně. „Ve třetím paragrafu odzdola na sedmé straně vaší Charty stojí, že: ‚Každý občan má právo vyhledat radu rytíře Mystika beze strachu z postihu nebo nutnosti se identifikovat.‘ Jakožto občan trvám na tom, abyste mě spojili s rytířem Mystikem, nebo mi alespoň řekli, kdy bude k zastižení.“</p>
<p>„Rytíř Mystik je mrtvý,“ řekl hlas.</p>
<p>Svět se najednou zastavil. A já tou strnulostí náhle proplouvala bez opory a vyděšená. Hrdlo se mi bolestivě stáhlo. Slyšela jsem, jak mi v hrudi buší srdce.</p>
<p>„Jak?“ Hlas jsem ale měla klidný.</p>
<p>„Zemřel při výkonu služby.“</p>
<p>„Kdo to udělal?“</p>
<p>„To se stále ještě vyšetřuje. Podívejte, kdybyste mi mohla udat své jméno…“</p>
<p>Zmáčkla jsem tlačítko na telefonu, abych přerušila hovor, a pak položila sluchátko zpátky na místo. Zadívala jsem se na prázdnou židli na druhém konci stolu. Ještě před dvěma týdny v ní Greg seděl a míchal si kávu. Lžičkou opisoval precizní kroužky, nikdy nezazvonila o stěnu hrnečku. Když jsem na něj takhle vzpomínala, jako by mi tu v kuchyni najednou zase seděl.</p>
<p>Pozoroval mě tmavě hnědýma očima, pohled měl bolestný, jako mívají světci na obrazech. „Kate, prosím. Zkus se na chvíli přenést přes svůj odpor ke mně a vyslechni, co ti chci říct. Dává to smysl.“</p>
<p>„Ne že bych tě neměla ráda, ale ty to zjednodušuješ.“</p>
<p>Přikývl, na tváři ten přetrpělivý výraz, který doháněl většinu žen k šílenství. Ke vzteku. „Samozřejmě. Neměl jsem v úmyslu znevažovat tvé city. Jen bych byl rád, kdybychom se zaměřili na podstatu toho, co ti teď chci sdělit. Mohla by sis mě prosím poslechnout?“</p>
<p>Opřela jsem se na židli a zkřížila ruce na prsou. „Poslouchám.“</p>
<p>Sáhl do kožené bundy a odněkud vykouzlil srolovaný svitek. Položil ho na stůl a pomalu rozbalil, přidržoval ho konečky prstů. „Tohle je pozvánka do Řádu.“</p>
<p>Máchla jsem rukama. „To stačí, slyšela jsem dost.“</p>
<p>„Nech mě domluvit, prosím.“ Nevypadal naštvaně. Nevyčetl mi, že se chovám dětinsky, i když jsem si to uvědomovala i já sama. Rozčílilo mě to ještě o něco víc.</p>
<p>„Tak dobře,“ odfrkla jsem.</p>
<p>„Za pár týdnů ti bude pětadvacet. Samo o sobě to nic moc neznamená, ale v případě opakovaného přijetí do Řádu to určitou váhu má. Je mnohem těžší se tam dostat, když je ti pětadvacet a víc. Ne, že by to bylo nemožné, je to jen o něco těžší.“</p>
<p>„Já vím,“ řekla jsem. „Poslali mi brožurky.“ Pustil svitek, opřel se o židli a přitom propletl své dlouhé prsty. Svitek zůstal roztažený na stole, i když se měl podle všech zákonů fyziky srolovat zpátky. Greg na fyziku zapomínal.</p>
<p>„V tom případě si uvědomuješ, že mají postihy za věk.“ Nebyla to otázka, ale já na ni stejně odpověděla.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Povzdechl si. Byl to jen nepatrný pohyb a dokázali si ho všimnout jen ti, kteří Grega znali dlouho. Ze způsobu, jakým strnule seděl a lehce natahoval krk, jsem poznala, že uhádl mé rozhodnutí.</p>
<p>„Doufal jsem, že bys ještě mohla změnit názor.“</p>
<p>„To si nemyslím.“ Na moment jsem v jeho očích zahlédla zklamání. Oba jsme věděli, co zůstalo nevyřčeno. Řád sliboval svým členům ochranu − pro někoho s mým rodokmenem to bylo rozhodující.</p>
<p>„Můžu vědět proč?“</p>
<p>„Není to místo pro mě, Gregu. Nedokážu se vyrovnat s autoritami.“ Pro něj byl Řád místem bezpečí a útočištěm, místem, odkud čerpal sílu. Členové se organizaci a jejím hodnotám oddávali naplno, sloužili jí s takovým odhodláním, že pak Řád nevypadal jako sdružení jednotlivců, ale entita sama o sobě − jednotná, samostatně uvažující a neskutečně mocná. Greg její pravidla přijal a posílilo ho to. Já s hierarchií Řádu bojovala a málem mě to zničilo.</p>
<p>„Každý okamžik, který jsem tam strávila, jsem se cítila, jako bych tam kousek po kousku ztrácela sama sebe,“ řekla jsem. „Jako bych se scvrkávala. Rozpadala se. Musela jsem odtamtud pryč a už se nehodlám vrátit.“</p>
<p>Greg se na mě díval, v tmavých očích nepopsatelný smutek. V příšeří malé kuchyně byla jeho krása skoro omračující. Určitým zvráceným způsobem jsem byla ráda, že ho moje tvrdohlavost donutila k návštěvě, takže tady teď seděl ani ne půl metru ode mne jako nějaký věčně mladý elfský princ, elegantní a plný žalu. Bože, jak strašně jsem se nenáviděla za tuhle představu malé holčičky.</p>
<p>„Jestli mě teď omluvíš…“ odtušila jsem.</p>
<p>Zamrkal, překvapený mou formálností, a pak plynulým pohybem vstal. „Samozřejmě. Díky za kávu.“</p>
<p>Vyprovodila jsem ho ke dveřím. Venku už se setmělo a jasné světlo měsíce postříbřilo trávu na mém pozemku. Na verandě zářily bílé květy ibišků jako shluky hvězd.</p>
<p>Sledovala jsem, jak Greg sešel po třech betonových schodech na dvůr.</p>
<p>„Gregu?“</p>
<p>„Ano?“ Otočil se. Magie kolem něj zazářila jako plášť.</p>
<p>„Ale nic.“ Zavřela jsem dveře.</p>
<p>Moje poslední vzpomínka na Grega byla, jak se tyčil na měsícem zalitém pozemku, oděný do své magie.</p>
<p>Bože.</p>
<p>Objala jsem se pažemi, chtělo se mi brečet. Slzy však nepřicházely. Jen mi vyschlo v ústech. Poslední pojítko s mou rodinou se přetrhlo. Už nikdo nezbyl. Ani matka, ani otec… a teď už nebyl ani Greg. Zatnula jsem zuby a šla balit.<strong>2.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Magie znovu udeřila ve chvíli, kdy jsem si balila do tašky to nejnutnější, takže jsem místo normálního auta musela vzít zavděk Karmelionem. Tím jménem se honosil dobitý, prorezlý náklaďák žlučovitě zelené barvy bez předního světla, který měl jednu podstatnou výhodu. Jezdil na vodu smíchanou s magií a dalo se jím přesouvat i během magické vlny. Na rozdíl od normálního auta ale nevydával rachocení nebo brumlání či jiný podobný zvuk, který byste očekávali. Místo toho vrčel, skučel, prskal a s depresivní pravidelností také burácel jako hrom. Kdo a proč ho pojmenoval Karmelion, netuším. Koupila jsem ho na skládce a to jméno měl naškrábané na předním skle.</p>
<p>Naštěstí pro mě ho obyčejně čekalo jen něco málo přes čtyřicet pět kilometrů do Savannah. Tentokrát jsem ho natlačila do siločáry, což samo o sobě zas tak špatné nebylo, jelikož se táhla skoro až do Atlanty, ale jízda přes město autu neudělala moc dobře. Teď náklaďák chladl na parkovišti za mnou, kapala z něj voda a odpařovala se magie. Zabralo by mi dobrých patnáct minut generátor znovu nahodit, ale to bylo v pořádku. Plánovala jsem se chvíli zdržet. Nenávidím Atlantu. A města vůbec. Tečka. Stála jsem na chodníku a zkoumala pohledem malou ošuntělou kancelářskou budovu, která podle všeho měla být sídlem atlantské pobočky Řádu rytířů milosrdné pomoci. Řád se vždycky snažil, aby skryl svou skutečnou velikost a moc, ale v tomhle případě to dost přehnali. Budova, nebo lépe řečeno třípatrová betonová krabice, se totiž mezi okázalými cihlovými domky po obou stranách vyjímala jako pěst na oko. Stěny pokrývaly oranžové skvrny po rzi, která byla vytvořena dešťovou vodou stékající z kovové střechy a prosakující skrze díry v okapech. Silné kovové mříže chránily okénka, kterými nebylo vidět kvůli bledým žaluziím a zaprášenému sklu.</p>
<p>Ve městě museli mít ještě jednu budovu. Místo, kde pracoval podpůrný personál, zatímco operativci tady veřejnosti předváděli, jak milí a skromní jsou. Místo s obrovskou zbrojnicí naditou nejmodernějšími zbraněmi, počítačovou síť a databázi složek se jmény všech, kdo měli alespoň kapku moci. Světské či magické. Někde v té databázi trůnilo ve vlastním koutečku i mé jméno, jméno té zavržené, nedisciplinované a bezcenné. A přesně tak jsem to chtěla.</p>
<p>Dotkla jsem se zdi. Asi půl centimetru od ní moje prsty narazily na pružný odpor, asi jako bych se snažila zmáčknout tenisový míček. Slabý stříbrný svit mi zapulsoval na kůži. Stáhla jsem ruku. Tahle budova byla silně chráněná vůči nepřátelské magii. Kdyby se někdo s pořádnou dávkou šťávy pokusil mrštit proti budově ohnivou kouli, pravděpodobně by se odrazila a nezanechala na šedých zdech ani škrábanec.</p>
<p>Otevřela jsem jednu polovinu dvojitých železných dveří a vešla dovnitř. Po pravé straně se táhla úzká chodba končící dveřmi honosícími se velkou bílou cedulí, na které červeně stálo Neautorizovaným osobám vstup zakázán. Další možností bylo vystoupat řadu schodů nahoru. Rozhodla jsem se pro schody. Všimla jsem si, že jsou překvapivě čisté. Nikdo se mě nepokoušel zastavit. Nikdo se neptal, proč tu jsem.</p>
<p><emphasis>Jen se na nás podívejte, jsme nápomocni a nepředstavujeme žádnou hrozbu, jen sloužíme společnosti. A dokonce necháme každého vstoupit do naší centrály</emphasis>.</p>
<p>Dokázala jsem pochopit potřebu nenápadné budovy. Veřejné záznamy hlásaly, že celá pobočka sestávala z devíti rytířů. Ochránce, Mystika, Kvestora, tří Obránců a tří Strážců. Devíti lidí, kteří dohlíželi na město o velikosti Atlanty. No jasně.</p>
<p>Schody končily jedněmi kovovými dveřmi nabarvenými na tmavě zeleno. Přibližně v úrovni očí se na jejich povrchu slabě leskla malá dýka. Zaklepat nevypadalo jako zrovna nejlepší nápad, takže jsem dveře otevřela dokořán a sama se pozvala dovnitř.</p>
<p>Přede mnou se rozprostírala dlouhá hala, která mé unavené oko potěšila záplavou různých barev: šedou, šedou a ještě o něco šedší. Koberec se superkrátkým vláknem se honosil jednoduchou šedou barvou, stěny byly pro změnu vymalované dvěma šedivými odstíny, světlejším v horní části a tmavším pásem u země. Malá kulatá elektrická světla, kvůli nimž stěna vypadala, jako by byla posázená řadou bradavic, se zdála být také našedlá. Designér musel ten speciální odstín mdlého kouřového skla vybrat schválně, aby esteticky nenarušoval šeď chodby.</p>
<p>Vypadalo to tam úzkostlivě čisté. Na chodbě bylo několik dveří, které s největší pravděpodobností vedly do jednotlivých kanceláří. Na samém konci se na obrovských dřevěných dveřích vyjímal černý smaltovaný mandlový štít. Uprostřed štítu řval vzpřímený ocelový lev vycíděný do vysokého lesku. Rytíř Ochránce. Přesně ten chlápek, se kterým jsem se potřebovala setkat.</p>
<p>Rázovala jsem si to chodbou směrem ke štítu a přitom jsem se ohlížela po dveřích, kolem nichž jsem procházela. Nalevo byla malá zbrojnice. Malý svalnatý muž seděl na dřevěné lavici a leštil dha. Široká čepel krátkého vietnamského meče se slabě leskla, jak po namodralém kovu přejížděl naolejovaným hadříkem. Napravo byla malá, ale čisťounká kancelář, a v ní za stolem seděl obrovský černoch oděný v drahém obleku. Právě s kýmsi mluvil po telefonu. Uviděl mě, s automatickou zdvořilostí se usmál a pokračoval v hovoru. Na jeho místě bych si taky nevěnovala druhý pohled. Na sobě jsem totiž měla pracovní oblek. Džíny dostatečně volné, abych v nich dokázala kopnout do krku člověka vyššího než já, zelenou košili a pohodlné běžecké boty.</p>
<p>Zabíječ si hověl v pouzdře na zádech, částečně skrytý pod bundou. Jílec šavle mi vyčníval nad pravým ramenem, zakrývaly ho však vlasy spletené do tlustého copu, jenž mi většinu času jen překážel. Když jsem běžela, pleskal mi o záda, a v boji mě za něj mohli báječně chytit. Kdybych byla jen o maličko méně marnivá, asi bych ho uřízla, ale už takhle jsem ve jménu praktičnosti obětovala ženské šaty, make-up a hezké spodní prádlo. Musela bych se úplně zbláznit, abych se zbavila i svých vlasů.</p>
<p>Dorazila jsem ke dveřím Ochránce a zdvihla jsem ruku s úmyslem zaklepat.</p>
<p>„Vydržte chvilku, drahoušku,“ ozval se strohý ženský hlas, který jsem včera slyšela v telefonu.</p>
<p>Podívala jsem se tím směrem a spatřila malou kancelář přecpanou kartotéčními skříněmi. Uprostřed místnosti se nacházel velký pracovní stůl a na něm stála žena ve středních letech. Vysoká, upjatá, velmi štíhlá, se svatozáří vlasů obarvených na platinově šedou. Na sobě měla stylový kalhotový kostýmek. Vedle nohy židle, kterou musela použít, aby se dostala na stůl, ležel pár bot barevně ladících k jejímu oblečení.</p>
<p>„Teď tam někoho má, drahá,“ řekla ta žena. Zvedla ruce a pokračovala ve výměně pokroucené žárovky ve vílampě přichycené na stropě vedle elektrického světla. „Nemáte sjednanou schůzku, nebo ano?“</p>
<p>„Ne, madam.“</p>
<p>„Tak to máte štěstí. Ráno bude mít volno. Co takhle kdybyste mi sdělila své jméno a důvod návštěvy? Uvidíme, co půjde udělat.“</p>
<p>Počkala jsem, dokud neskončila s výměnou vílí žárovky. Pak jsem jí pověděla, že jsem dorazila kvůli Gregu Feldmanovi, a podala jsem jí svou kartu. Převzala ji ode mne bez jakékoliv reakce a pak ukázala někam za mě.</p>
<p>„Tamhle máme čekárnu, drahá.“</p>
<p>Otočila jsem se a nakráčela tam. Ukázalo se, že šlo o další kancelář, jen vybavenou černým koženým gaučem a dvěma židlemi. U zdi blízko dveří stál stůl s konvicí na kávu, hlídaný dvěma vyrovnanými řadami malých hliněných hrnků. Velká zavařovací sklenice plná kostek cukru stála vedle nich a u ní ležely dvě krabice Duncanových koblih. Moje ruka se automaticky natáhla po koblihách, ale včas jsem se ovládla. Každý, kdo měl to potěšení ochutnat koblihy starého Skota, věděl, že nikdy nezůstane jen u jedné, a kdybych nakráčela do Ochráncovy kanceláře upatlaná od ručně šlehaného čokoládového krému, nevzbudila bych ten správný první dojem. Našla jsem si místo u okna, v bezpečné vzdálenosti od koblih, a podívala se skrze mříže ven, na malý kousek zatažené oblohy svíraný střechami. Řád rytířů milosrdné pomoci nabízel přesně to, co jeho název napovídal. Milosrdnou pomoc komukoliv, kdo o ni požádal. Když jste mohli zaplatit, něco málo si naúčtovali, a pokud jste na to neměli, postarali se o vaše svinstvo zadarmo. Oficiálně jejich programové prohlášení znělo, že chtějí chránit lidstvo před veškerým nebezpečím, ať už magicky nebo zbraněmi. Problém tkvěl v tom, že jejich definice nebezpečí byla dost proměnlivá, takže někdy znamenala milosrdná pomoc to, že vám usekli hlavu. Řádu procházelo hodně. Počet členů byl příliš vysoký, než aby se dal ignorovat, a nutkání na něj spoléhat bylo velké. Patřil mezi tři pilíře prosazování práva, ostatní dva tvořily Útvar pro paranormální jevy a Vojenské jednotky obrany proti nadpřirozenu. Tihle tři se měli vůči sobě chovat slušně a spolupracovat při ochraně široké veřejnosti. Ve skutečnosti tomu tak úplně nebylo. Rytíři Řádu byli ochotní pomoci, schopní a smrtící. Na rozdíl od žoldáků Cechu je nemotivovaly peníze a vždy dodržovali dané sliby. Odlišovali se od nich ovšem také tím, že měli předsudky a věřili, že jejich názor bývá ten nejlepší.</p>
<p>Do čekárny vstoupil vysoký muž. Smrad ho téměř předcházel, nechutně nasládlý, ulpívající zápach rozkládajících se odpadků. Muž měl na sobě široký hnědý trenčkot umazaný od inkoustu, pokrytý mastnými fleky a zašpiněný od tolika druhů jídla a dalších odpadků, že vypadal jako biblický Josef ve svém mnohobarevném kabátě. Trenčkot měl rozepnutý, takže pod ním bylo možné zahlédnout košili vskutku obludnou, modrou a červenou se zelenými tartanovými pruhy. Špinavé khaki kalhoty mu na těle držely díky oranžovému horolezeckému postroji, který mu je přidržoval v pase a na stehnech. Na nohou měl staré parašutistické boty s ocelovou špičkou a na rukou navlečené kožené prstové rukavice, zastřižené za prvním článkem. Na hlavě mu trůnil plstěný klobouk, staromódní fedora, špinavá a flekatá, až to bylo k neuvěření. Zpod něj visely ve zplihlých slepených pramenech vlasy neurčité barvy.</p>
<p>Uviděl mě a zvedl klobouk, jeho okraj přitom držel mezi ukazováčkem a prostředníčkem, jako někteří lidé drží cigaretu, a tak jsem mohla zahlédnout jeho tvář. Ošlehanou s třídenním strništěm a bledýma očima, bystrýma a studenýma. Když se na mě díval, v pohledu neměl žádnou zvláštní výhružnost, ale něco v těch očích ve mně vzbuzovalo nutkání dát ruce vzhůru a pomalu couvat, dokud nebude bezpečné otočit se a začít utíkat jako o život.</p>
<p>„Madáám,“ pozdravil protáhle.</p>
<p>Děsil mě k smrti. Usmála jsem se na něj. „Dobré ráno.“ Odpověděla jsem, ale tónem se to spíše blížilo prohlášení: „Hodný pejsek, hodnýýý.“ Abych se dostala ke dveřím, budu se muset protáhnout kolem něj.</p>
<p>Recepční mě zachránila. „Už můžete dovnitř, drahá,“ zavolala na mě.</p>
<p>Muž ustoupil a lehce se uklonil. Já prošla kolem něj. Bok bundy se mi přitom otřel o jeho trenčkot a pravděpodobně tak nabral dostatek bakterií, které by dokázaly zneschopnit menší armádu, ale já neuhnula.</p>
<p>„Rád jsem vás poznal,“ zamumlal, když jsem ho míjela.</p>
<p>„Nápodobně,“ odtušila jsem a prchla do Ochráncovy kanceláře.</p>
<p>Tu tvořil velký pokoj, rozlohou nejméně dvakrát větší než kanceláře, které jsem viděla doteď. Těžké, tmavorudé závěsy zakrývaly okna, vpouštěly dovnitř dostatek světla, aby se vytvořilo pohodlné přítmí. Masivní stůl z leštěného třešňového dřeva dominoval celé místnosti. Na něm ležela kartónová krabice, objemné těžítko z naditcového dřeva s odznakem texaského rangera na vršku a pár hnědých kovbojských bot. Nohy do nich obuté patřily muži se širokými rameny, který byl uvelebený v příliš velkém křesle z černé kůže. Zrovna telefonoval, poslouchal někoho na druhém konci. Rytíř Ochránce.</p>
<p>Někdy v minulosti muselo jít o velmi silného člověka, ale teď měl svaly obalené v čemsi, čemu můj otec přezdíval „čisté sádlo“. Stále jistě šlo o velkého silného muže, který se asi dokázal i rychle pohybovat, pokud bylo potřeba, a to i přes nevzhlednou pneumatiku kolem pasu. Oblečený byl v džínech a temně modré košili s třásněmi. Nevěděla jsem, že je ještě někde šijí. Oblečení, v němž byl dobyt, či spíše ukonejšen do poddanství Západ, bylo původně navrhováno pro muže štíhlé jako proutek. Ochránce v nich vypadal jako Gene Autry[1], který se příliš dlouho ládoval Twinkies.</p>
<p>Rytíř se na mne podíval. Tvář měl širokou, s masivní hranatou bradou a zkoumavýma modrýma očima pod výrazným obočím. Mnohokrát zlomený nos měl pokřivený. Vlasy, nebo spíše jejich zbytek, mu kryl klobouk, ale vsadila bych se, že to něco málo, co mu rostlo na hlavě, mělo šedou barvu a bylo přistřižené nakrátko.</p>
<p>Ochránce ukázal na jednu z menších červených židlí postavených u stolu. Sedla jsem si a přitom jsem dostala možnost nakouknout do kartónové krabice na stole. Skrývala zpola snězenou koblihu s želé polevou.</p>
<p>Rytíř se vrátil k naslouchání telefonní konverzaci, takže jsem se alespoň rozhlížela po jeho kanceláři. Velká knihovna, také z tmavého třešňového dřeva, stála u protější zdi. Nad ní visela obrovská dřevěná mapa Texasu, obroubená pásy ostnatého drátu. Zlaté popisky pod každým kouskem drátu označovaly jméno výrobce a rok.</p>
<p>Ochránce konečně dotelefonoval, bez rozloučení zavěsil.</p>
<p>„Jestli máte nějaké papíry k předložení, teď by na to byl ideální čas.“</p>
<p>Podala jsem mu cechovní ID a půl tuctu doporučení. Zběžně je prolistoval.</p>
<p>„Voda a stoky, hm?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Člověk musí být buď dost odolný, nebo dost hloupý, aby se v téhle době potloukal dole ve stokách. K jakému typu patříte vy?“</p>
<p>„Nejsem pitomá, ale kdybych řekla, že jsem odolná, zaškatulkujete si mě jako nájemného hrdlořeza. Takže budu raději mlčet a tajuplně se usmívat.“ Předvedla jsem mu svůj nejlepší tajuplný úsměv. Nepadl na kolena, nezačal mi líbat nohy ani mi nesliboval hory doly. <emphasis>Musela jsem vyjít ze cviku</emphasis>.</p>
<p>Ochránce si pozorněji prohlédl podpis. „Mike Tellez. S tím jsem už taky pracoval. Děláte pro něj pravidelně?“</p>
<p>„Víceméně.“</p>
<p>„O co šlo tentokrát?“</p>
<p>„Měl potíže s tím, že mu někdo nebo něco odvlékalo velké kusy vybavení. A kdosi mu napovídal, že tam má mládě marakihana.“</p>
<p>„Ti patří k mořským tvorům,“ odvětil. „Ve sladké vodě hynou.“</p>
<p>Obézní křupan, který jí koblihy s želé polevou, nosí košile s třásněmi a bez zaváhání identifikuje nepříliš známé magické stvoření. Rytíř Ochránce. Mistr kamufláže nejvyššího stupně.</p>
<p>„Přišla jste Mikovu problému na kloub?“</p>
<p>„Ano. Měl tam impalského červa,“ řekla jsem.</p>
<p>Jestli to na něj udělalo dojem, nedal to na sobě znát. „Zabila jste ho?“</p>
<p>Ha ha, moc vtipné. „Ne, jenom jsem mu dala najevo, že je tam velmi nevítaný.“</p>
<p>Ta vzpomínka bodla jako nůž a na moment jsem znovu klopýtala tmavým tunelem, kde mi hladina tekutých výkalů a jiného svinstva sahala až k bokům. Levá noha mi hořela ledovou bolestí a já ji napůl táhla za sebou bojujíc o každý metr, zatímco se za mnou z obrovského bledého těla červa valila do špíny kolem živo-krev. Kluzká zelená krev rozvířila stojatý povrch stoky, každá z buněk byla maličkým živoucím organismem hnaným jedinou touhou: znovu se sjednotit. Nezáleželo na tom, jak často nebo jak daleko od sebe se tohle stvoření objevilo, vždy šlo o téhož impalského červa. Existoval jen jeden a neustále se regeneroval.</p>
<p>Ochránce položil moje papíry na stůl. „Takže, co byste ráda?“</p>
<p>„Vyšetřuji vraždu Grega Feldmana.“</p>
<p>„Kdo vás tím pověřil?“</p>
<p>„Já sama.“</p>
<p>„Aha,“ odtušil a opřel se na židli. „A proč?“</p>
<p>„Z osobních důvodů.“</p>
<p>„Znala jste ho osobně?“ Tu otázku mi položil naprosto neutrálním tónem, ale bylo nanejvýš zjevné, kam tím mířil. Ráda jsem ho zklamala.</p>
<p>„Ano. Byl přítelem mého otce.“</p>
<p>„Aha,“ zopakoval. „Váš otec by nemohl učinit prohlášení?“</p>
<p>„Je mrtvý.“</p>
<p>„To je mi líto.“</p>
<p>„Nemusí být,“ uklidnila jsem ho. „Neznal jste ho.“</p>
<p>„Vlastníte něco, čím byste mohla dokázat svůj vztah ke Gregu Feldmanovi?“</p>
<p>Klidně bych mu mohla doložit spolupráci s Řádem. Kdyby si našel moji složku, zjistil by, že Greg sponzoroval mou přihlášku, ale tím směrem jsem se nehodlala vydat.</p>
<p>„Gregu Feldmanovi bylo třicet devět let. Byl to nesmírně uzavřený muž a nerad se nechal fotografovat.“ Podala jsem mu malý obdélník − fotografii. „Na téhle je on a já v den mojí maturity. V jeho bytě se nachází totožná fotografie. Je umístěná v knihovně, na třetí poličce největší skříně.“</p>
<p>„Už jsem ji viděl,“ řekl Ochránce.</p>
<p>Jak zatraceně milé. „Mohla bych ji dostat zpátky, prosím?“</p>
<p>Fotku mi vrátil. „Jste si vědoma toho, že vás Greg zahrnul do své závěti jako dědičku?“</p>
<p>„Ne.“ Uvítala bych chvilku klidu, abych se mohla vyrovnat se svými pocity viny a vděčnosti, ale rytíř Ochránce neúprosně pokračoval dál.</p>
<p>„Všechny finanční úspory odkázal Řádu a Akademii.“ Pozoroval mě, čekal, jak zareaguju. To si snad myslel, že mi záleželo na Gregových penězích? „Vše ostatní, knihovnu, zbraně a objekty moci, to všechno přenechal vám.“</p>
<p>Na to jsem neřekla nic.</p>
<p>„Poptal jsem se na vás u Cechu,“ navázal. Modré oči mě přimrazily na místě. „Slyšel jsem, že jste schopná, ale zoufale by se vám hodily peníze. Řád je připravený učinit vám štědrou nabídku za Gregovu pozůstalost. Myslím si, že vám ta suma přijde více než přiměřená.“</p>
<p>To byla urážka a oba jsme to věděli. Uvažovala jsem, jestli mu mám říct, že kdyby se mexické děvky a oklahomští kovbojové nerozhodli trochu si užít, nebyli by dnes žádní Texasané, ale to by bylo kontraproduktivní. Kdybych nazvala rytíře Ochránce zkurvysynem v jeho vlastní kanceláři, neobešlo by se to bez následků.</p>
<p>„Ne, díky,“ usmála jsem se zářivě.</p>
<p>„Jste si jistá?“ změřil si mě pohledem. „Vypadáte, že by se vám peníze mohly hodit. Řád vám za ně dá víc, než byste si kdy mohla vydělat, pokud byste je dražila jednotlivě. Jestli vám můžu radit, tu nabídku přijměte. A kupte si pár slušnějších bot.“</p>
<p>Věnovala jsem krátký pohled okopaným teniskám. Měla jsem je ráda. Mohla jsem je vybělit. Krev z nich pak šla krásně dolů.</p>
<p>„Myslíte, že bych si měla pořídit nějaké podobné těm vašim?“ zeptala jsem se, oči upřené na jeho boty. „Kdo ví, možná by k tomu přihodili navíc i kovbojské tričko s třásněmi. A možná ještě opasek.“</p>
<p>Pohled mu trochu ztvrdl. „Ostrý jazyk vám očividně nechybí.“</p>
<p>„Komu, mně?“</p>
<p>„Řeči zůstanou řečmi. Co doopravdy umíte?“</p>
<p>Tenký led. Postupujte opatrně.</p>
<p>Opřela jsem se do židle. „Co opravdu umím, pane? Nepodniknu nic, co by byť jen připomínalo urážku nebo vyhrožování rytíři Ochránci v jeho vlastní kanceláři, bez ohledu na to, jak moc se mě jeho slova dotýkají. To by bylo hloupé a vysoce nebezpečné pro mé zdraví. Přišla jsem tady kvůli informacím. Prostě chci vědět, na čem Greg Feldman pracoval, než zemřel.“</p>
<p>Na okamžik jsme jen seděli a dívali se na sebe.</p>
<p>Pak rytíř Ochránce nosem zhluboka nasál vzduch se slyšitelným vhúš a řekl: „Máte nějaké základy práce vyšetřovatele?“</p>
<p>„Jistě. Otravovat lidi zapletené do daného případu tak dlouho, dokud se mě viník nepokusí zbavit.“</p>
<p>Zašklebil se. „Víte, že tuhle záležitost vyšetřuje i Řád?“</p>
<p>Jinými slovy držte hubu a krok, slečinko, a nechte to na schopnějších lidech. „Greg Feldman byl má jediná rodina a já hodlám zjistit, kdo nebo co ho zabilo.“</p>
<p>„A co potom?“</p>
<p>„To budu řešit, až taková situace nastane.“</p>
<p>Propletl prsty na rukou do jediné pěsti. „Cokoliv, co zvládlo odpravit rytíře Mystika, muselo mít k dispozici dost síly.“</p>
<p>„Ne nadlouho.“</p>
<p>Nad těmi slovy chvíli uvažoval. „Možná… možná bychom vaše schopnosti mohli využít.“</p>
<p>To bylo nečekané. „Proč byste kruci potřebovali moje schopnosti?“</p>
<p>Počastoval mě čímsi, o čem byl pravděpodobně přesvědčen, že je to <emphasis>jeho</emphasis> nejlepší tajuplný úsměv. Mně spíš připomínal grizzlyho, kterého někdo probudil uprostřed zimy.</p>
<p>„Mám své vlastní důvody. Povím vám, co pro vás mohu udělat. Dostanete na svou ID kartu nálepku vzájemné pomoci. Ta by vám mohla otevřít pár dveří. Budete moci používat Gregovu kancelář a umožníme vám nahlédnout do otevřené složky a policejní zprávy.“</p>
<p>Otevřená složka znamenala, že bych případ převzala tak, jak se dostal ke Gregovi. Holá fakta a žádné či minimální nálezy. Musela bych znovu projít Gregovy stopy. Zatraceně víc, než jsem čekala.</p>
<p>„Díky,“ řekla jsem mu.</p>
<p>„Složka neopustí budovu,“ odpověděl mi. „Žádné kopie nebo citace. A kompletní zprávu předáte pouze a jenom mně.“</p>
<p>„Jsem vázaná cechovní smlouvou o sdílení informací,“ oponovala jsem.</p>
<p>Jen mával rukou. „O to už se postaráme.“</p>
<p>Odkdy Řád poskytoval takový servis? Rytíř Ochránce vycházel až příliš vstříc bezcennému žoldákovi, jako jsem já. Proč? Lidé, kteří mi prokazovali službu, mě znervózňovali. Na druhou stranu, darovanému koni na zuby nehleď. I když jsi ho dostal od obézního suchara v košili s třásněmi.</p>
<p>„Oficiálně spolu nemáme co do činění,“ upřesnil. „Poděláte to, a je z vás nežádoucí osoba.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>„Tím pádem jsme skončili,“ uzavřel celou konverzaci.</p>
<p>Venku si mě mávnutím přivolala recepční a chtěla po mně ID kartu. Předala jsem ji a koukala, jak na ID připevnila malou metalickou nálepku Vzájemné pomoci, oficiální značku, že se Řád zajímá o mou skromnou práci. Pár dveří mi to otevře, a ještě víc mi jich zabouchnou před nosem. No, co už.</p>
<p>„Z Teda si nic nedělejte,“ řekla mi recepční a vrátila mi kartu. „Občas bývá hrubý. Jmenuji se Maxine.“</p>
<p>„Mé jméno je Kate. Mohla byste mi ukázat nebo říct, která kancelář patří zesnulému rytíři Mystikovi?“</p>
<p>„S radostí. Poslední dveře napravo.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Usmála se a vrátila se zpátky do práce. Prostě nádhera.</p>
<p>Došla jsem až ke Gregově kanceláři a ve dveřích se zastavila. Něco nebylo v pořádku.</p>
<p>Čtvercovým oknem dovnitř proudilo denní světlo a zalévalo svitem podlahu, úzký stůl a dvě staré židle. Nalevo se po celé délce stěny táhla knihovna s hlubokými policemi, u nichž hrozilo, že se mohou každou chvíli zhroutit pod vahou úzkostlivě seřazených svazků. Čtyři kovové kartoteční skříně, vysoké jako já, se tyčily u protější stěny. Stohy složek a papírů se nahromadily v rozích, byly rozložené na židlích a zabíraly celou desku stolu.</p>
<p>Někdo procházel Gregovy papíry. Udělali to pečlivě. Kancelář nebyla vyrabovaná, ale podívali se na každou z jeho složek a pak je položili v kupkách na první rovný povrch, který byl po ruce. Vůbec se nenamáhali, aby všechno vrátili zpátky na místo. Tohle byly Gregovy soukromé dokumenty. Někdo se dotýkal Gregových věcí, listoval jimi, četl si jeho myšlenky poté, co zemřel. Z nějakého důvodu mě ta myšlenka znepokojovala.</p>
<p>Vstoupila jsem dovnitř. Cítila jsem, jak se za mnou uzavřelo ochranné kouzlo. Symboly arkány se rozzářily slabým oranžovým svitem a na šedém koberci vytvořily komplikované obrazce. Dlouhé pokroucené čáry symboly propojovaly, křížily se mezi sebou a proplétaly se po celé kanceláři. Místa, kde se čáry protínaly, byla označena zářivou červení. Greg místnost zapečetil vlastní krví − a co víc, tohle kouzlo připravoval jenom pro mne, jinak bych nebyla schopná ho vidět. Pokud bych teď použila magii, nevěděl by o tom nikdo další, protože by se ozvěna magického výboje nedostala z kanceláře ven. Přichystat zaklínadlo o podobné složitosti mu muselo zabrat týdny. Podle intenzity, s jakou čáry žhnuly, by měl výsledný obrazec pohltit zatraceně velký výboj. Proč by to dělal?</p>
<p>Prošla jsem mezi stohy složek až k polici s knihami. Obsahovala staré vydání Almanachu mystických stvoření, ještě starší verzi Slovníku tajemna, Bibli, krásnou edici Koránu v kožené vazbě se zlatým potiskem, několik dalších svazků zaměřených na náboženství a tenoučkou kopii Spenserovy <emphasis>Královny víl</emphasis>.</p>
<p>Došla jsem až ke kartotečním skříním. Byly prázdné, přesně jak jsem očekávala. Poličky byly označené Gregovým vlastním, jedinečným kódem, kterému jsem pořádně nerozuměla. Na tom ani nezáleželo. Vybrala jsem si nejbližší stoh papírů a rozložila opatrně první složku na kovovém rámu.</p>
<p>O dvě hodiny později jsem skončila s prohlížením papírů na podlaze a židlích a byla jsem připravená pustit se do hromad na stole, když mě zarazila velká hnědá obálka. Ležela na vršku stohu přímo uprostřed složek, takže mé jméno napsané Gregovou kurzívou bylo patrné na první pohled.</p>
<p>Poskládala jsem složky na podlahu, přisunula jsem si židli a pak vysypala obsah obálky na desku stolu. Obsahovala dvě fotky a dopis. Na první fotce stály vedle sebe dvě dvojice. Poznala jsem svého otce, mohutného zrzavého muže se širokými rameny, jenž jednou rukou objímal ženu, která musela být má matka. Některým dětem zůstane alespoň střípek vzpomínky na jejich zemřelé rodiče, tón hlasu, náznak vůně nebo obraz. Já si nepamatovala vůbec nic, jako by má matka ani neexistovala. Její ztráta musela být pro otce příliš bolestivá, takže neměl žádné její fotografie a já o ní věděla jen to, co mi řekl. Byla hezká, říkal mi, a měla dlouhé světlé vlasy. Upřeně jsem hleděla na ženu na fotografii. Byla nepříliš vysoká, drobné postavy. Rysy tváře odpovídaly její postavě, dobře formované, jemné, ale nevyzařovala z nich křehkost. Stála sebejistě v jednoduché, přirozené póze, zahalená v jakémsi druhu magického závoje. Dokonale si uvědomovala vlastní sílu. Byla nádherná. Otec i Greg mi říkali, že jsem jí podobná, ale ať jsem se dívala, jak chtěla, netušila jsem, o čem mluvili. Mé rysy byly o něco výraznější, ústa větší a nebyla by v žádném případě našpulená, ani kdybych zapojila veškerou představivost. Zdědila jsem po ní tmavě hnědou barvu očí, ale na rozdíl od ní měly ty moje zvláštní mandlový tvar, a ještě k tomu byly mírně podlouhlé. A taky mám o odstín tmavší pokožku. Kdybych to přehnala s oční linkou a řasenkou, mohla bych se snadno vydávat za cikánku. A tím výčet rozdílů nekončil. Tvář mé matky vyzařovala ženskou něžnost. Můj obličej ne, alespoň v porovnání s ní. Kdybychom vedle sebe stály v místnosti plné lidí, na mne by se nikdo nepodíval. A pokud už by se u mě někdo zastavil na kus řeči, ona by zvládla ukrást jeho pozornost jediným úsměvem.</p>
<p>Hezká. Jo, jasně. Díky, že ses držel tak zpátky, tati.</p>
<p>Na druhou stranu, pokud by si titíž lidé měli vybrat někoho, kdo za ně kopne padoucha do kolene, vybrali by si mne. Žádný problém.</p>
<p>Vedle mé matky a otce stál Greg s půvabnou asiatkou, svou první ženou Annou. Na rozdíl od mých rodičů ti dva stáli trochu od sebe, udržovali si od sebe téměř nepostřehnutelnou vzdálenost, jako by jejich osobnosti vykřísly jiskru, kdyby se náhodou dotkly. Gregovy oči byly plné smutku.</p>
<p>Položila jsem fotku lícem na stůl.</p>
<p>Na další fotce jsem byla já, mohlo mi být tak devět nebo deset, jak skáču do jezera z větví obrovského topolu. Nevěděla jsem, že by podobnou fotku měl. Ani kdy a kde byla pořízena.</p>
<p>Přečetla jsem si dopis, pár řádků rozptýlených po celé stránce, kus Spenserovy básně.</p>
<p><emphasis>Na písčitý břeh psal jsem jméno tvé</emphasis>,</p>
<p><emphasis>však vlny zahladily moje dílo</emphasis>.</p>
<p><emphasis>I napsal</emphasis><emphasis> jsem tam jméno podruhé</emphasis>,</p>
<p><emphasis>leč v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přílivu se znovu rozptýlilo</emphasis>.</p>
<p>A pod tím byla napsána čtyři slova Gregovou krví.</p>
<p><strong><emphasis>Amehe</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Tervan</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Senehe</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Ud</emphasis></strong></p>
<p>Slova vzplála rudým ohněm. Zachvátila mě silná křeč, plíce se mi stáhly, místnost se rozmazala. Skrze hustou mlhu mi tlukot vlastního srdce zněl jako kostelní zvon. Kolem mne zavířil zámotek z propletených sil, ocitla jsem se uprostřed pokroucené změti klouzavých, pružných silových proudů. Sáhla jsem po nich a uchopila je a ony mne vynesly kamsi ven a daleko do světla a zvuku. Světlo mě prostoupilo a vybuchlo mi v mysli, vysílajíc tisíce jiskřiček skrze mou kůži. Krev mi v žilách žhnula jako roztavený kov.</p>
<p>Byla jsem ztracená. Ztracená ve víru světla.</p>
<p>Otevřela jsem ústa, bojovala jsem, abych ze sebe dostala slovo. Nedařilo se mi to, už jsem myslela, že to bude můj konec, ale nakonec jsem ho vyslovila, vložila jsem svou moc do slabého zašeptání.</p>
<p>„<emphasis>Hesaad.</emphasis>“ <emphasis>Moje</emphasis>.</p>
<p>Svět se přestal točit. Našla jsem si v něm znovu místo. Přede mnou se tyčila ona čtyři slova. Musela jsem je vyslovit. Použila jsem znovu svou moc a vyslovila je, silou vůle jsem je přinutila, aby se stala mými.</p>
<p>„<emphasis>Amehe. Tervan. Senehe. Ud.</emphasis>“</p>
<p>Tok moci zeslábl. Znovu jsem upřeně pozorovala bílou stránku. Slova zmizela a po papíře se začala rozlévat rudá loužička. Dotkla jsem se jí a ucítila píchnutí magie. Moje krev. Spustila se mi z nosu.</p>
<p>Vytáhla jsem z kapsy obvaz, protože jsem vždycky nějaký nosila u sebe, přitiskla si ho k nosu a zaklonila se. Spálím ho později. Hodinky na mém zápěstí ukazovaly sedmnáct minut po poledni. Nějak jsem za těch pár okamžiků ztratila skoro hodinu a půl.</p>
<p>Čtyři slova moci. <emphasis>Poslechni, Zabij, Ochraňuj</emphasis> a <emphasis>Zemři</emphasis>. Slova tak základní, silná a nebezpečná, že poroučela i syrové magii. Nikdo nevěděl, kolik jich vlastně existuje, odkud vzešla nebo proč mají takový vliv na magii. I lidé, kteří se kouzlením nikdy nezabývali, dokázali rozeznat jejich význam. Řídili se jimi, jako by ta slova byla součástí jakési prastaré lidské paměti, již nosí všichni v sobě.</p>
<p>Ale nestačilo je znát, museli jste je ovládnout. Když přišlo na získávání slov moci, měli jste pouze jeden pokus. Buď jste je ovládli, nebo jste přišli o život. To vysvětlovalo, proč existuje jen málo uživatelů magie, kteří by je dokázali používat. Ve chvíli, kdy jste je ovládli, vám patřila navždy. Muselo se s nimi pracovat s velkou precizností, a když byla použita, ten, kdo je vyslovil, většinou skončil na pokraji vyčerpání. Greg i můj otec mě varovali, že slovům moci se dá odolávat, ale zatím jsem neměla možnost použít je proti nepříteli, jenž by to zvládl. Patřila ke krajním možnostem, když vše ostatní selhalo. Teď jsem jich měla šest. Čtyři mi předal Greg, dvě už jsem znala předtím. <emphasis>Moje</emphasis> a <emphasis>Pusť</emphasis>. Ta mě naučil ještě před dávnou dobou otec. Bylo mi dvanáct a málem jsem jejich ovládnutí nepřežila. Teď to bylo až příliš jednoduché. Možná že se moc krve zesilovala s věkem. Přála jsem si, aby Greg ještě žil, abych se ho mohla zeptat. Pohlédla jsem na podlahu. Oranžové linky Gregovy clony vybledly natolik, že jsem je skoro neviděla. Absorbovaly, co se dalo. Slova mi bzučela v hlavě, měnila tvar a obracela se, snažila se najít své místo. Gregův poslední dárek. Cennější než cokoliv, co mi kdy mohl dát.</p>
<p>Postupně jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. Vzhlédla jsem a uviděla ve dveřích hubeného černocha, kolem jehož kanceláře jsem prošla asi před třemi hodinami.</p>
<p>„Jste v pořádku?“</p>
<p>„Spustila jsem zbytkovou ochrannou clonu,“ zamumlala jsem, obvaz stále u nosu. „Stane se. Jsem v pohodě.“</p>
<p>Pozorně si mě prohlížel. „Jste si jistá?“</p>
<p>„Jo.“ Ano, jsem neschopný idiot, a teď prosím odejděte.</p>
<p>„Přinesl jsem vám Gregovu složku,“ řekl, ale nehodlal vstoupit dovnitř. Chytré. Pokud jsem spustila past nastraženou Gregem, mohla by zasáhnout i jeho. „Omlouvám se, že jdu tak pozdě. Měl ji jeden z našich rytířů.“</p>
<p>Došla jsem k němu a složku převzala. „Díky.“</p>
<p>„Nic se nestalo.“ Ještě chvíli si mě prohlížel a pak odešel.</p>
<p>Prohrabala jsem Gregův stůl, abych našla zrcadlo. Každý mág s trochou rozumu měl jedno vždy po ruce, protože ho příliš mnoho zaklínadel vyžadovalo. Gregovo vypadalo jen jako obdélník v jednoduchém dřevěném rámu. Zahlédla jsem se v něm a skoro mi vypadlo z ruky. Vlasy mi zářily. Vycházel z nich slabý tmavorudý svit, který se měnil, když jsem si prsty projela vlasy, jako kdybych měla každý pramen vlasů pokrytý fluorescenční barvou. Potřásla jsem hlavou, ale světélkování nepřestalo. Vrčet taky nepomohlo a neměla jsem nejmenší tušení, jak se toho zbavit. Tak jsem se ukryla v nejvzdálenějším rohu, kam ode dveří nebylo vidět, a otevřela složku. Pokud se něco nedaří řešit, je nutné to aspoň přečkat.</p>
<p>Když jsem si poprvé přivlastnila slova moci, vyčerpalo mě to. Teď jsem naopak byla rozjařená, posedlá jakýmsi druhem magické euforie. Překypovala jsem energií a bojovala jsem, abych ji udržela v sobě. Chtělo se mi skákat, běhat, něco dělat. Místo toho jsem se musela krčit v rohu a soustředit na papíry před sebou. Složka obsahovala zprávu koronera, souhrn policejní zprávy, pár spěšných poznámek a několik fotek místa činu. Jeden široký snímek ukazoval dvě těla roztažená na asfaltu, jedno bylo strnulé, bledé a úplně nahé. Z druhého zbyla jen krvavá změť potrhaných tkání. Jako první jsem si našla detailnější fotografii toho zohaveného. Mrtvola ležela na krví nasáklé látce s rukama i nohama roztaženýma. Něco mu vrazilo do trupu, popadlo ho za prsní kost a neuvěřitelnou silou mu ji vytrhlo z těla. V odhalené hrudní dutině se leskla mokrá masa rozmačkaného srdce. Proti houbovitým zbytkům plic a nažloutlé bělosti zlomených žeber vypadala tmavá. Levá paže vykroucená z kloubového pouzdra visela jen na několika zakrvácených svalových vláknech. Další snímek zachycoval z blízkosti hlavu oběti. Smutné oči, které jsem tak dobře znávala, vzhlížely přímo do fotoaparátu. Bože. Přečetla jsem si popisek. Tenhle dobitý kus lidského masa bylo všechno, co zbylo z Grega. V krku se mi udělal knedlík. Bojovala jsem s ním několik agonizujících sekund, dokud neustoupil. Tohle nebyl Greg. Bylo to jen jeho tělo. Další snímek mi nabídl detailní pohled na druhé tělo. To vypadalo nedotčeně, až na to, že mu chyběla hlava. Zlomený kus obratle vyčníval ze zbytku krku, pahýlu obroubeného povadlými cáry roztržené tkáně. Žádné důkazy nenaznačovaly, že by hlava na místě činu zůstala. A na zemi nebyla téměř žádná krev. Měly by jí tady být litry. Tělo leželo našikmo, krční cévy přerušené, tak kam se poděla všechna ta krev? Našla jsem ještě čtyři další snímky těla a položila je vedle sebe na podlahu. Hladká kůže bílá jako mramor těsně přiléhala ke svalům, jako by na sobě tělo nemělo žádný tuk, jen hubené svaly. Z pokožky nevyrůstal ani jediný chloupek. Šourek vypadal svraštělý a neobvykle malý. Potřebovala jsem si prohlédnout zblízka i ruku, ale snímek jsem nenašla. Někdo ho musel zamést pod koberec. Příliš na tom nezáleželo, protože všechny ostatní příznaky odpovídaly. I bez nehtů byl závěr naprosto jasný. Hleděla jsem na mrtvolu upíra. Upíři jsou mrtví už ve své podstatě, ale tenhle skončil i svou nemrtvou existenci. Ani Ghastek s veškerou svou nekromantskou mocí nedokázal dát dohromady upíra bez hlavy. Otázka za šedesát čtyři tisíce zněla, komu tenhle trup patřil? Většina příslušníků Lidu si své upíry značkovala. Jestli byl tenhle označkovaný, blbec fotograf to na snímcích nedokázal zdokumentovat. Co by bylo schopné zamést jak s rytířem Mystikem, tak i s upírem? Nemrtví tohohle druhu se uměli pohybovat neskutečně rychle a bez pomoci zvládli oddělat i celý SWAT tým na jeden zátah. Byli těžkou kořistí. Upír společně s Gregem představovali téměř nepřemožitelnou dvojici. A přesto je někdo zabil.</p>
<p>Zamyšleně jsem se opřela do židle. Ten, kdo je zabil, musel mít velkou sílu. Musel být rychlejší než upír, dostatečně silný, aby dokázal odtrhnout hlavu od těla, a musel být schopný odstínit Gregovu magii a vyhýbat se jeho palcátu. Kdybych měla zpaměti vyjmenovat možné podezřelé, byl by to dost krátký seznam. Za prvé, Lid mohl chtít zabít Grega a použít jednoho ze svých upírů jako návnadu. Starší upír v rukou zkušeného Pána mrtvých byl zbraní, která neměla obdoby. Kdyby jich bylo víc, mohli by zabít jak Grega, tak vlastního krvesaje. To by však bylo drahé a příliš nepravděpodobné, jelikož Greg se specializoval zvláště na likvidaci upírů. Nebylo by to však nemožné. Za druhé, stav Gregova zmrzačeného těla ukazoval spíše na kožoměnce. Takováhle zranění odpovídala použití více než jednoho páru zubů a drápů. Možná to byl lupus, nepříčetný kožoměnec. Těla lidí ovlivňovaných Lykosovým virem, zkráceně Lyk-V, toužila po zabíjení všech bez rozdílu, zatímco se jejich mysl snažila chuť na krveprolití omezovat. Když mysl vyhrála nad tělem, z dané osoby se stal svobodný člověk Zákona a připojil se k dobře organizované a vysoce disciplinované Smečce. Když tělo zvítězilo nad duchem, z kožoměnce se stal lupus, kanibalistický vrah, kterého hormony dohnaly k šílenství. Lovil naprosto všechno a byl loven naprosto všemi. Teorie s lupem byla ještě méně pravděpodobná než ta zahrnující Lid. Bezhlavý upír byl nedotčený až na krk, a lupuové všechno trhali v maniakální zuřivosti. Navíc by jich Greg zvládl několik zabít, na místě činu se však žádná další těla nenašla. A za třetí, pokud by byl vrahem lupus, nebo spíše několik těchto jedinců, nechal by tam tunu důkazů od slin, přes chlupy až po vlastní krev. Kancelář soudního lékaře byla vybavená genetickými profily téměř všech známých kožoměnců. Z toho, co jsem zatím vyčetla, to nevypadalo, že by složka obsahovala nějaké lejstro potvrzující, že se tam našla DNA kožoměnce. Protírání obličeje mi taky zrovna nedodalo žádný zvláštní náhled na situaci. Co bylo nejpravděpodobnější… vraždu nespáchal ani jeden ze zmiňovaných a u toho jsem musela prozatím skončit.</p>
<p>Pitevní zpráva potvrdila, že bezhlavé tělo patřilo druhu <emphasis>Homo sapiens immortuus</emphasis>, upírovi. Ironické pojmenování, jen co je pravda, protože ve chvíli, kdy se z člověka stal upír, lidské vědomí odumřelo. Neznali strach ani lítost, nebylo možné je socializovat, postrádali ego. Na vývojovém žebříčku stáli asi tak na úrovni hmyzu − měli sice nervový systém, ale nedokázali myslet. Ovládal je neukojitelný hlad a vraždili všechno, co jim zkřížilo cestu, aby ho uhasili. Zamračila jsem se. Složka neobsahovala žádný m-sken. Všechna místa činu byla rutinně proskenovaná kvůli přítomnosti magie. Technicky vzato k téhle složce mohla m-sken požadovat jak policie, tak VJON, a mohli ho dostat, pokud by předložili soudní příkaz. Skutečnost, že m-sken chyběl, naznačovala, že na něm bylo cosi, co Řád nechtěl veřejnosti odhalit. Pokud by samozřejmě tentýž kretén, který dělal fotky, náhodou nevyhodil m-sken do koše. Poslední papír ve složce obsahoval jen seznam několika ženských jmen. Sandra Molotová, Angelina Gomezová, Jennifer Yingová, Alisa Konovová. Žádné z nich mi neznělo povědomě a u seznamu nebyl žádný vysvětlující text. Pohled do zrcadla odhalil, že mi vlasy zatím pohasly. Vyrazila jsem ostrým krokem ke stolu a vytočila číslo uvedené v policejní zprávě. Na druhé straně se ozval nevrlý hlas. Představila jsem se a požádala o hlavního vyšetřovatele. „Zabývám se vraždou rytíře Mystika.“</p>
<p>„S vašimi lidmi už jsme mluvili,“ opáčil chlap na druhém konci. „Přečtěte si tu zatracenou zprávu.“</p>
<p>„Ale nemluvili jste se mnou, pane. Velmi bych ocenila, kdybyste si na mě mohl najít alespoň chvilku. Stačila by opravdu jen malá chvilka.“</p>
<p>Ve sluchátku to třesklo a ozvalo se pípání, protože muž zavěsil. Tolik k meziagenturní spolupráci.</p>
<p>Hodinky na mém zápěstí ukazovaly za pět minut jedna. Mám spoustu času na omrknutí márnice. Jednoměsíční povinná čekací lhůta na mrtvé upíry se teprve rozběhla a nálepka vzájemné pomoci zaručí, že nebudu mít žádné potíže, kdybych se chtěla podívat na násoskovo tělo. Zavřela jsem složku, dala ji do nejbližší kartoteční skříně a pakovala se pryč.</p>
<p>* * *</p>
<p>Městská márnice stála uprostřed městského centra. Přesně naproti ní se za obrovským prostranstvím Nepojmenovaného náměstí tyčila zlatá kopule státního Kapitolu. Starou márnici už dvakrát srovnali se zemí. Nejdříve to byl zběhlý Pán mrtvých a pak golem, tentýž, který vytvořil Nepojmenované náměstí z pěti městských bloků, když se mu nepodařilo dostat skrz ochranné clony Kapitolu. I teď, šest let po oné události, odmítalo město prázdný prostor kolem Kapitolu pojmenovat s tím, že dokud nebude mít jméno, nikdo tam nemůže nic vyvolávat.</p>
<p>Novou márnici postavili stylem „do třetice všeho dobrého“. Nejmodernější zařízení, které vypadalo jako zparchantělý potomek vězení a pevnosti, jejž ještě pro jistotu vybavili několika prvky odkoukanými ze středověkých hradů. Místní žertovali, že kdyby se budova Kapitolu zase ocitla pod útokem, státní zákonodárci by jednoduše mohli přeběhnout náměstí a ukrýt se v márnici. Když jsem se tak dívala na stavbu před sebou, dokázala bych si to i představit.</p>
<p>Strohá, odpuzující budova márnice vypadala mezi vyumělkovanými fasádami obchodních center jako Smrťák, který zrovna zaskočil na čajový dýchánek. Její obchodněji založení sousedé museli být nešťastní, že ji mají přímo ve svém středu, ale nenadělali s tím nic. Márnicí procházelo víc lidí než jimi všemi dohromady.</p>
<p>Další znak dnešní doby.</p>
<p>Vystoupala jsem po širokém schodišti mezi žulovými sloupy. Pár kroků k turniketu a byla jsem uvnitř rozlehlé haly. Vysoká okna dovnitř vpouštěla hodně světla, ale úplně zahnat příšeří se jim stejně nedařilo. Shromažďovalo se v rozích a kolem zdí, připravené přichytit se na kotník neopatrného procházejícího. Podlahu tvořily dlaždice z šedé leštěné žuly. Z protější stěny zívaly chřtány dvou chodeb, zalité modrým světlem vílamp. Tam dlaždice končily a pokračovalo nažloutlé linoleum.</p>
<p>Vzduch tu páchl smrtí. Nejednalo se přímo o zápach rozkládajícího se masa, z něhož by se zvedal žaludek, ale o trochu jiný druh puchu. Tenhle byl složený z chlóru, formalínu a hořkých léčiv a vzdáleně připomínal nemocniční vzduch. Až na to, že by si je nikdo nespletl. V nemocnici život zanechával určité stopy. Tady se dala vycítit jen jeho nepřítomnost.</p>
<p>Mezi oběma chodbami byl informační koutek. Dokráčela jsem až tam a představila se úředníkovi v nemocničním mundúru. Krátce si prohlédl mou ID kartu a přikývl. „Je v sedmičce Céčku. Víte, kde to je?“</p>
<p>„Ano, už jsem tady byla.“</p>
<p>„Dobře. Jděte napřed, někoho za vámi pošlu, aby vám to tam otevřel.“</p>
<p>Dala jsem se chodbou vpravo až ke schodišti a po něm sešla do sklepa. Prošla jsem kolem sekce B a zastavila se až před ocelovou branou, která blokovala další cestu.</p>
<p>Asi po pěti minutách se v chodbě rozlehla ozvěna spěšných kroků a zpoza rohu vyšla žena v zeleném nemocničním úboru a zamazané zástěře. V jedné ruce měla tlustý kroužkový pořadač, ve druhé se jí houpal cinkající svazek klíčů. Pár tenkých pramenů blonďatých vlasů jí vyklouzlo ze síťky na vlasy. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. Pleť měla povadlou.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ech, s tím si nedělejte starosti,“ odtušila a zápasila dál s klíči. „Nezaškodí mi, když se občas projdu.“</p>
<p>Otevřela bránu a protáhla se kolem mne. Následovala jsem ji až k vyztuženým ocelovým dveřím. Odemkla dva zámky, ustoupila a vyštěkla: „Poroučím ti já, Julianne, a ty uposlechneš mého rozkazu. Otevři se!“</p>
<p>Magie se jemně rozvlnila a kouzlo pootevřelo dveře. Julianne je doširoka otevřela. Uvnitř na kovovém stole přišroubovaném k podlaze leželo nahé tělo. Leželo ztuhle na nerezové oceli. Jeho kůže měla podivný bledý odstín, bíle růžový, jako by ho někdo obarvil. Hruď mu svíral postroj z oceli a stříbra, a navíc ho jistil řetěz silný jako moje ruka, upevněný ke kruhu v podlaze.</p>
<p>„Většinou jim dáváme jenom obojky, ale u tohohle…“ Julianne mávla rukou.</p>
<p>„Jasně,“ zadívala jsem se na pahýl krku.</p>
<p>„Ne, že by znovu ožil nebo tak. Rozhodně ne bez hlavy. Ale stejně, pokud by něco…“ pokývla hlavou směrem k nejbližší stěně a k poplašnému tlačítku. „Jste ozbrojená?“</p>
<p>Vytáhla jsem Zabíječe. Julianne před lesknoucí se čepelí ucouvla. „Páni. Dobře, to by mohlo zafungovat.“</p>
<p>Vrátila jsem šavli zpět do pochvy. „Ještě sem přinesli druhé tělo.“</p>
<p>„Jo, zrovna na to se dalo těžko zapomenout.“</p>
<p>„Našly se nějaké důkazy?“</p>
<p>„Hezký pokus.“ Julianne se pobaveně zašklebila. „Ale je to přísně tajné.“</p>
<p>„Aha,“ odtušila jsem. „A co m-sken?“</p>
<p>„Ten taky.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. Greg se svýma tmavýma očima a dokonale krásnou tváří leží tady na tomhle opuštěném, sterilním místě, zamknutý kdesi v šuplíku. Zmrzačený a zlomený. Bojovala jsem s touhou schoulit se a obejmout ten prázdný prostor, který mám najednou v hrudi.</p>
<p>Julianne mi položila ruku na rameno. „Měla jste s ním něco společného?“</p>
<p>„Byl to můj opatrovník,“ řekla jsem jí. Mé snahy vypadat neutrálně očividně selhaly.</p>
<p>„Byli jste si blízcí?“</p>
<p>„Kdysi dávno. Teď už ne.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Vyrostla jsem a on si toho zapomněl všimnout.“</p>
<p>„Měl nějaké děti?“</p>
<p>„Ne. Ani ženu, ani děti. Jen mě.“</p>
<p>Julianne se s viditelným znechucením zadívala na mrtvolu upíra. „A to by si jeden myslel, že bude Řád dost ohleduplný, aby k takovému svinstvu nepřidělil někoho z příbuzenstva.“</p>
<p>„Přihlásila jsem se dobrovolně.“</p>
<p>Divně se na mne podívala. „Ale podívejme se. Doufám, že víte, co děláte.“</p>
<p>„To já taky. Opravdu není šance, že byste mě do toho m-skenu nechala alespoň nahlédnout?“</p>
<p>Našpulila přemýšlivě rty. „Slyšela jste to?“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou.</p>
<p>„Myslím, že je někdo u brány. Půjdu to zkontrolovat. Tadyhle si odložím pořadač. Abyste věděla, jsou to tajné zprávy. Nechci, abyste se na ně dívala. A obzvlášť bych nechtěla, abyste si vyhledala ty kolem třetího tohoto měsíce. O braní kopií ze složek ani nemluvě.“ Otočila se a odkráčela ven.</p>
<p>Zalistovala jsem zápisníkem. Třetího bylo zaznamenáno osm pitev. Najít zprávu o té Gregově nebyl zas takový problém. Kriminalistické stopy k případu se skládaly ze čtyř chlupů. Ve sloupečku zabývajícím se původem kdosi tužkou napsal Nzn. Pův Prav Fel Dr. Neznámý, původem pravděpodobně felinního druhu. Takže nešlo o kočičího kožoměnce. Zapsali by ho tam jako Homo sapiens a dodali by přesné latinské pojmenování tvora, v něhož se proměňuje.</p>
<p>Dlouhý složený list m-skenu byl další na řadě. Zatřepala jsem rukou a papír se úslužně podvolil a rozvinul do celé své délky. Měřil skoro metr. Citlivé jehly skeneru na něj barevnými čarami zaznamenávaly do grafu jakoukoliv přítomnost magie. Slabé různobarevné čáry na papíře kolísaly, jasný ukazatel, že se na jednom místě setkal velký počet magických vlivů. Byl nejednoznačný i podle těch nejmírnějších standardů a žádný soud by nedovolil zavést ho mezi důkazy. Malý popisek v horním rohu oznamoval, že jde o kopii. No výborně.</p>
<p>Zašilhala jsem na čáry v grafu a snažila se jim porozumět. Gregovo tělo uvolňovalo magii i po jeho smrti a skener ji zaznamenal jako svažující se šedou čáru, někdy téměř dva a půl centimetru širokou, někdy úzkou, téměř neviditelnou. Hluboce rozeklaná purpurová linka, jež šedou přetínala, musela být upíří magie. Zadívala jsem se ještě pozorněji. V grafu byla další čára, přesněji řečeno série čar, slabých a objevujících se v nepravidelných intervalech po celé délce papíru. Nejdelší z nich byla asi půl centimetru dlouhá, její barva se nedala určit. Zvedla jsem sken, abych si ho mohla prohlédnout proti světlu žárovky. Barva inkoustu vystoupila z papíru. Žlutá. Co se sakra zapisovalo žlutě?</p>
<p>Zatáhla jsem za graf, utrhla ho těsně u dírek pořadače a vložila do vlastní složky.</p>
<p>Julianne se vrátila za malou chvilku. „Nikdo tam nebyl. Tak… vás asi nechám pracovat.“ Vzala pořadač a odešla, nechala mě v místnosti jen s upířím tělem. Natáhla jsem si lékařské rukavice a přistoupila k tělu. Umístění značek záleželo na rozmaru daného Pána mrtvých. Phillian značkoval své upíry symbolem ďáblova oka uprostřed čela. Konstanciini měli značku v levém podpaží. Jelikož čelo jaksi nebylo dostupné, mohl patřit Phillianovi. Teoreticky. Takže jsem se přeci jen dala do hledání značky. Podpaží byla čistá, stejně tak hruď, páteř, záda, zadek, vnitřní strany stehen i kotníky. Pak už zbývalo jen prohlédnout šourek, takže jsem upírovi roztáhla nohy. Varlata se zmenšila hned po úmrtí člověka a během upírova neživota dále sesychala. Existovala dokonce celá studie zaměřená na určování věku krvesajů podle velikosti jejich reprodukčních orgánů. Nezajímalo mě, jak byl tenhle kousek starý, ale podle doprovodných znaků mu muselo být tak padesát. A byl čistý. Bez značky. Nicméně měl jizvu, táhnoucí se u kořene šourku po levé straně. Vypadalo to, jako by mu tam někdo sešil kůži k sobě. Krátké rozhlédnutí po místnosti mi napovědělo, že tady žádný skalpel nenajdu. Vytáhla jsem Zabíječe z pochvy. Zadoutnal, protože vycítil nemrtvého. Z čepele se zvedla tenoučká mlžná chapadla.</p>
<p>„Ne, že začneš odkapávat,“ zamumlala jsem a opatrně přitiskla hrot špičky šavle na jizvu.</p>
<p>Tkáň nemrtvého zasyčela, jak se čepel zabořila do masa. Udělala jsem čistý, asi půlcentimetrový řez a pak šavli odtáhla. Potom jsem lehounce zatáhla za kůži na obou stranách rány. A odhalila hladkou jizvu po spálenině, asi dva a půl centimetru širokou a skoro další dva centimetry dlouhou. Uprostřed spáleniny trůnila úhledně vypálená značka. Šíp, jenž měl místo hrotu kruh. Ghastekova značka. Proč mě to nepřekvapuje?</p>
<p>„Víte, že za zohavování mrtvoly byste mohla dostat pokutu?“ ozval se mužský hlas.</p>
<p>Se šavlí v ruce jsem se otočila. O rám dveří se opíral vysoký muž. Měl na sobě zelený nemocniční úbor, což znamenalo, že měl mnohem větší právo tu být než já.</p>
<p>„Dávejte si pozor,“ řekl.</p>
<p>„Omlouvám se,“ sklonila jsem šavli. „Nemám ráda, když mě někdo překvapí.“</p>
<p>„Ani já ne. Pokud to nejsou mladé, atraktivní ženy.“ Mohlo mu být tak kolem pětatřiceti. Na rameni mu zářil jasně oranžový pruh. Třetí úroveň prověření. Visačka připnutá k obleku to jen potvrzovala. Narazila jsem na podělaného místního kontrolora. Mohl ze mě udělat v márnici nežádoucí osobu, ani bych nestačila mrknout.</p>
<p>Muž počkal, dokud jsem na něj nepřestala zírat, a pak natáhl dopředu levou ruku. „Jmenuji se Crest.“</p>
<p>Sundala jsem si levou rukavici, aniž bych pustila Zabíječe, a potřásla jsem si s ním rukou. „Já jsem Kate. Máte i nějaké křestní jméno?“</p>
<p>„Ano, ale nemám ho rád.“</p>
<p>Zvláštní chlap. Možná že mi projde i to porcování mrtvoly.</p>
<p>„Je to upír,“ odtušila jsem. „Hledala jsem značku.“</p>
<p>„A našla jste?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Přešel blíže ke stolu, aby si prohlédl mou ruční práci. Postavila jsem se na opačnou stranu, abych k němu byla čelem. Doktor Crest byl docela pohledný. Vysoký, s kaštanovými vlasy a relativně svalnatý, soudě podle předloktí. Měl příjemný obličej, otevřený a upřímný, s jasně vyrýsovanými, dobře utvářenými rysy. A taky hezké oči, měly teplou, medově hnědou barvu. Plné rty působily přímo smyslně. Přitažlivý chlápek, ne zrovna klasicky krásný, ale přesto… Vzhlédl od těla a usmál se. A najednou ještě zkrásněl.</p>
<p>Úsměv jsem mu oplatila a snažila se přitom vyzařovat mravní integritu a ušlechtilost charakteru. Přesně tak, budu na vás velmi milá, pane, jen mě, prosím vás, nevykopávejte z márnice.</p>
<p>„Zajímavé,“ utrousil. „Ještě jsem neviděl, aby ji někdo takovýmhle způsobem ukrýval.“</p>
<p>„To já taky ne.“</p>
<p>„Potkáváte při práci hodně upírů?“</p>
<p>„Bohužel.“</p>
<p>Přistihla jsem ho, jak na mě hledí. Sklonil pohled zpátky k mrtvole.</p>
<p>„Doktore Creste?“</p>
<p>Zamrkal. „Ano?“</p>
<p>„Měla bych dát Julianne vědět o té značce?“</p>
<p>„Ne. Můžu jí to říct sám, pokud moc spěcháte.“</p>
<p>V hlavě mi zaklinkal výstražný zvoneček. Tenhle doktůrek byl až trochu moc ochotný a v pohodě. Budu se muset ujistit, že Julianne mou zprávu dostala.</p>
<p>Crest se mračil na mrtvolu. „Úchylné místo pro vypalování značky.“</p>
<p>Ghastek byl úchylný chlap. „Vskutku.“</p>
<p>Nastala další pauza. „Doprovodím vás nahoru, jestli chcete,“ ozval se nakonec.</p>
<p>Jak okouzlující. Snažil se zabránit tomu, abych nepropadla běsnění a nezohavovala dál těla. Poctila jsem ho omračujícím úsměvem. „Jistě.“</p>
<p>Nevypadal ani trochu omámeně. Kruci, to už je dneska podruhé, co se můj úsměv minul účinkem.</p>
<p>Odešli jsme odtamtud bok po boku. Čekala jsem, dokud za námi nezavřel mříž. „Takže… co tady děláte, doktore Creste?“</p>
<p>Zašklebil se. „Dalo by se říct, že charitativní práci.“</p>
<p>Vydala jsem zvuk přiměřený tomu sdělení. „Charitativní?“</p>
<p>„Ano. Provádím rekonstrukční chirurgii.“ Střelil po mně pohledem, jako by se bál, že po něm budu chtít nový nos. „Dávám do pořádku mrtvá těla před pohřbem. Ne každý si to může dovolit, takže to tady dvakrát týdně dělám zadarmo.“</p>
<p>Přikývla jsem.</p>
<p>„Jsou to většinou děti,“ pokračoval. „Potrhané a zohavené. Není to moc pěkný pohled. A je to škoda.“</p>
<p>Došli jsme do horního patra. Počkal, dokud s úředníkem nevyřídím veškeré formality a nezapíšu si Juliannino číslo, a pak mě doprovodil ke dveřím.</p>
<p>„Uvidím vás tu ještě někdy?“ zeptal se.</p>
<p>„Doufejme, že ne na operačním stole,“ odpověděla jsem mu a vyšla ven. Když jsem mířila k místu, kde jsem zaparkovala Karmeliona, cítila jsem Crestův pohled v zádech.</p>
<p>* * *</p>
<p>O bok mého náklaďáku se opíral muž. V tmavě šedé košili, černých džínech zastrčených do měkkých bot a černém plášti, který se snažil vypadat jako pelerína. Zatímco jsem byla v márnici, slunce vylezlo z mraků a zaplavilo ulice světlem. Muž vypadal, jako by sluneční paprsky pohlcoval. Jako by nebyl osoba, ale jen obdélník temnoty v denním světle kolem.</p>
<p>Dav lidí proudících ulicí jako by ho záměrně obcházel. Lidé se na něj nekoukali, naopak, soustředili se tak úporně na to, aby ho ignorovali, že kdyby někdo upustil dvacetidolarovou bankovku na zem, možná by si jí ani nevšimli.</p>
<p>Oči muže mě sledovaly. Zastavila jsem se pár kroků před ním a zadívala se na něj.</p>
<p>Sáhl do vnitřní kapsy pláště a mrštil po mně něco, co připomínalo dlouhou žlutou stuhu. Zachytila jsem to uprostřed letu. Hladké studené tělo se mi ovinulo kolem zápěstí, hadí hlava vystřelila, aby mě zasáhla do obličeje. Sevřela jsem jí prsty levé ruky krk a zastavila ji ani ne deset centimetrů od své tváře. Rozeklaný jazyk zatančil mezi šupinatými rty. Krvavě rudé membrány, na okrajích sytě fialové, se prudce roztáhly jako křídla obrovského motýla. Mládě okřídleného hada sebou zamlelo a snažilo se uletět, ale držela jsem ho pevně.</p>
<p>„Omlouvám se, Jime.“</p>
<p>Roztáhl paže a naznačil jimi něco asi pětasedmdesát centimetrů širokého. Plášť se rozevřel natolik, že jsem viděla, jak se mu pod látkou košile zavlnily svaly. „To hnízdo bylo takhle velké, Kate.“ Jeho hlas byl příjemný, měl melodičnost, která by slušela mnohem méně nebezpečnému a mnohem hezčímu chlapovi. S jeho buldočím ksichtem se totiž dost bil. „Dlužilas mi to a vykašlala ses na mě. Musel jsem ten kšeft odpracovat sám.“</p>
<p>Had se zavlnil v marné snaze zarýt mi zuby do paže. Dlouhé, trojúhelníkovité zuby v sobě neměly jed, ale i kousnutí bolelo jako čert.</p>
<p>„Greg umřel,“ oznámila jsem mu.</p>
<p>Na maličkou chviličku se zarazil a pak se zeptal: „Kdy?“</p>
<p>„Před dvěma dny. Zavraždili ho.“</p>
<p>„Vzalas případ?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Chvíli jsme tam stáli, zachycení v bolestném tichu. Odlepil se od náklaďáku. Pohyboval se s druhem plynulé zvířecí elegance vlastní jen mistrům v přeměňování.</p>
<p>„Kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najít.“</p>
<p>Přikývla jsem a sledovala, jak vychází schody k márnici.</p>
<p>„Jime?“</p>
<p>Vrhl na mě pohled zpoza ramene. „Jo?“</p>
<p>„Co děláš v márnici?“</p>
<p>„Záležitosti Smečky,“ odpověděl a šel dál.</p>
<p>V dnešní době měli všichni nějaké pochůzky v márnici. Dokonce i Jim. Pořád jsem mu dlužila za tuhle zimu, kdy mě vytáhl z jámy, kterou jsem sdílela s fůrou tajícího sněhu a hydrou. Neměla jsem parťáka, ale on by se za něj dal skoro považovat.</p>
<p>Vždycky jednou za čas jsme spolupracovali na placených cechovních zakázkách. Tentokrát jsem ho v tom nechala samotného. Budu mu to muset vynahradit. Nejdřív ale musím zjistit, kdo zabil Grega. A abych mohla postoupit dál, musím přijít na to, co dělal Ghastekův upír na místě činu.</p>
<p>Trochu jsem uvolnila stisk na hadově krku a něžně ho vymrštila do vzduchu. Hádě začalo klesat, ale najednou vzlétlo vzhůru. Mířilo výš a výš, vysoko nad střechy zalité sluncem, dokud mi nezmizelo z dohledu.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když máte pochyby a potřebujete informace, najděte si donašeče a pořádně ho skřípněte.</p>
<p>To byla jedna z mála vyšetřovacích technik, o které jsem věděla. I když… tahle poučka a pak „otravujte osoby zapletené do případu tak dlouho, dokud se vás viník nepokusí zabít“ v podstatě shrnovaly veškeré mé znalosti detektivní práce. Jo, Sherlock Holmes je proti mně naprostý břídil.</p>
<p>Teď jsem byla rozhodně na pochybách a potřebovala jsem informace o Ghastekově mrtvém upírovi. A navíc jsem znala tu správnou osobu, kterou bych mohla skřípnout. Měl ježaté vlasy, chodil v černé kůži a nechal si říkat Bono po nějakém dávno zapomenutém zpěvákovi. A byl to taky Ghastekův tovaryš.</p>
<p>Pokud jste měli talent pro nekromancii nebo nekronavigaci (starali jste se o nemrtvé a taky jste je řídili), kvalifikovali jste se jako učedník. Ve chvíli, kdy jste k tomu přidali i kus znalostí, stal se z vás tovaryš. Pokud jste se ale měli posunout ještě výše, vyžadovalo to opravdové magické nadání a touhu po úspěchu. Většina příslušníků Lidu se nedostala dál než k tovaryšství.</p>
<p>Bono byl tovaryšem druhým rokem. Jeho znalosti nemrtvých se daly považovat za téměř encyklopedické. Když jsme se naposledy setkali, vnutil mi výstřižek z jakéhosi magazínu, abych si ho vložila do Almanachu. Něco o slovanském, mrtvoly požírajícím stvoření jménem <emphasis>wampyr</emphasis>. Nicméně jsem měla pocit, že jeho odborné znalosti se omezovaly pouze na teorii. Odhadovala jsem, že se z něj Pán mrtvých v blízké budoucnosti rozhodně nestane.</p>
<p>Bono se dal najít velmi snadno. Často chodil do Andriano’s, klidného lokálu, pokud by se tak baru dalo říkat. Tenhle na tom byl mnohem líp než některé nově předělané podniky atlantského Podsvětí, kde byly putyky plné rváčů a většina klubů ve svém jméně měla slovo „bolest“. Andriano’s bylo postavené na malém plácku na Euklidově třídě, namísto původního podniku Little Five Points. Stravovala se tam skoro výhradně střední třída.</p>
<p>Bonův hezký obličej, vlasy a krátký kožený kabát zaručovaly, že si ho vždycky někdo všimne. Ženy měly rády jeho společnost. On tu jejich taky, ale soustřeďoval se spíš na kvantitu. Nikdy jsem ho neviděla dvakrát s jednou ženskou.</p>
<p>Jednou za čas se mu někdo pokusil nakopat prdel a skončilo to pár šmouhami jejich krve na nábytku a na podlaze. Když jste strávili dospívání péčí o stáj plnou upírů, podlahu s vámi pak byl schopen vytřít jen málokdo.</p>
<p>Mohla jsem jít přímo ke zdroji a zeptat se na upíra Ghasteka. Potíž byla v tom, že kdybych si to chtěla s Ghastekem vyříkat, musela bych osobně nakráčet do Kasina, kde měl Lid své hlavní sídlo.</p>
<p>A vejít do Kasina by znamenalo, že se budu muset setkat s Natarádžou, hlavním velkým papalášem Lidu ve městě, Ghastekovým šéfem a nadřízeným. Natarádža byl ten nejodpornější druh slizkého červa, ale měl nezaměnitelné nadání vycítit magii. Hádám, že si nebyl přesně jistý, co cítí ze mě, ale strašně moc to chtěl zjistit. Pokaždé, když jsme se potkali, se naše konverzace smrskla na to, že mě chtěl donutit k ukázce síly. A to jsem si nemohla dovolit. Obzvlášť když mi teď v hlavě drnčela čtyři nová slova moci.</p>
<p>Nakonec do Kasina budu muset stejně jít, ale teď mi postačí, když skřípnu Ghastekova tovaryše.</p>
<p>Když jsem se dostala do Andriano’s, bylo skoro jedenáct večer. Bono se málokdy ukázal před soumrakem a já ten čas využila, abych skočila na siločáru a přivezla si Betsi, své staré obité subaru. Vypadalo to totiž, že se ve městě ještě chvíli zdržím. A jelikož magie jako vždycky opadne, budu dříve nebo později potřebovat auto, které jezdí i během Techu. Stálo mě padesát babek nechat Betsi odtáhnout až ke Gregovu domu. Dala jsem se na špatnou profesi.</p>
<p>Vstoupila jsem do lokálu. Bar se rozprostíral po celé délce místnosti. Doplňovala ho řada vysokých stoliček. Páreček divných patronů na opačném konci zíral do svých sklenic. Blondýnka s make-upem připomínajícím spíše válečné malování upíjela něco ovocného z margaritové sklenice. Skrz obloukovité dveře jsem dokázala zahlédnout druhou místnost, přecpanou červenými soukromými boxy, které musel Andriano sebrat z nějakého fast foodu.</p>
<p>Barman, štíhlý a tmavovlasý, mi kývl na pozdrav. Tak trochu flegmatik s dlouhýma rukama i nohama a úzkou, štíhlou tváří; vypadal spíš na univerzitního intelektuála než na číšníka. Jmenoval se Sergio a přesně věděl, jak velký plátek limetky má dát do corony, takže se vyplatilo ho znát. Položila jsem před něj dvě dvacetidolarovky. Sergio zvedl obočí.</p>
<p>„To je za co?“</p>
<p>„Pro případ, že bych něco rozbila. Jdu si trochu popovídat s Bonem. Je tady?“</p>
<p>Sergio kývl hlavou směrem k místnosti s kabinkami a pokrčil rameny. Dvacky zmizely. „Drž se dál od oken,“ odtušil. „Ta jsou pro tebe moc drahá.“</p>
<p>Zadní místnost slabě osvětlovaly vílampy. Bono měl nejradši box v rohu, nejdál ode dveří. Chvíli jsem stála a prohlížela si to tam, dokud jsem nezahlédla bodlinatou kštici tmavých vlasů. Nakráčela jsem tam s velkou parádou v plné polní.</p>
<p>Bono měl společnost. Podle širokého, tajemného úsměvu na rtech, který skoro říkal „hej, bejby, sedí tu s tebou student magie“, jsem usoudila, že se jedná o dámskou společnost. Nevadí.</p>
<p>Přestal s dvořením a rozhlédl se po místnosti. Uviděl mě. Musel spatřit něco, co se mu nelíbilo, protože úsměv se mu z tváře vytratil. Posadil se rovněji.</p>
<p>Sáhla jsem dozadu. Prsty se mi sevřely kolem jílce Zabiječe a já tasila jedním plynulým, elegantním pohybem. Bonova ruka sjela pod stůl, sahal po pistoli. V kapse kabátu totiž nosíval kolt devítku. Přihnala jsem se před jeho stůl jako velká voda.</p>
<p>Naproti Bonovi seděla drobná zrzka v krátkých šatech bez ramínek.</p>
<p>Položila jsem šavli na dřevo. Bono „smrděl“ upíry, a tak zbraň lehce světélkovala, vypadala na tmavém dřevě jako paprsek měsíčního světla. Zrzce se rozšířily oči. Bonova tvář zůstala klidná, ale pohledem se mi neustále vpíjel do očí.</p>
<p>„Nazdar, Bono,“ řekla jsem mu. „Ráda tě zas vidím. Ojel jsi v poslední době nějakou mrtvolu?“</p>
<p>Z obličeje mu zmizela barva společně s poslední nadějí na klidný večer. „Žádnou, na které by ti mělo záležet.“</p>
<p>Zrzka se vyškrábala ze sedátka a prchla, přitom se snažila zachránit poslední zbytky důstojnosti. Bono ještě chvíli roztouženě sledoval její mizející, houpající se boky a pak se ke mně otočil.</p>
<p>„Vyděsila jsi ji. To od tebe nebylo hezké, Kate.“</p>
<p>Jen jsem zdvihla obočí a vklouzla na sedadlo, které jeho společnice v takovém spěchu uvolnila.</p>
<p>„Přečetla sis ten článek, co jsem ti dával?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Měla bys, Kate. Měla by sis přečíst o wampyrech.“</p>
<p>Přejela jsem prstem po čepeli Zabíječe. Když se mé kůže dotýkal magický výboj, maličko to štípalo.</p>
<p>„Chci vědět víc o smrti Mystika. Chci vědět, proč byl na místě zločinu jeden z Ghastekových násosků. Chci vědět, kdo ho řídil a co viděl. Chci vědět, co mu utrhlo hlavu. A k tomu můžeš dodat cokoliv, co budeš považovat za nutné.“</p>
<p>Bono mi ukázal v úšklebku zuby. „Nejsi dneska nějaká podrážděná?“</p>
<p>Sevřela jsem jílec šavle. „Nemáš ani ponětí, jak moc.“</p>
<p>Naklonil se ke mně. „Tak jen do toho,“ odtušil. „Zkus to na mě. Strčím ti tu šavli do prdele a ošukám tě s ní.“</p>
<p>Zazubila jsem se na něj. „Nedokážeš mě porazit, Bono. Ale klidně to můžeš zkusit. Naznačuješ předem, kam udeříš, nehlídáš si pořádně levé rameno a tvoje pistole při magické vlně nestojí ani za hovno. Tak pojď. Ukaž mi, co v tobě je.“ Viděla jsem výraz jeho očí a věděla jsem, že můj úsměv se proměnil v hladový úšklebek. „Vážně potřebuju někomu ublížit. Potom se mi uleví, bude mi dobře.“ Skoro jsem se smála, měla jsem opravdu problém se udržet. „Jenom mi dej důvod. Ale no tak, Bono. Jeden. Zasraný. Důvod.“</p>
<p>Magie kolem mne začala houstnout, přitahovaná z okolí emanací mé krve. Kdyby měla nějakou barvu, seděla bych teď ve víru rudé. Zabíječ zaplál jasným stříbrným světlem, živil se na mém vzteku. Chtěl se ponořit do živého masa a já jsem byla téměř připravená mu to dovolit.</p>
<p>Bono zamrkal. Ucítil příliv magie a ostře se nadechl. „Jsi šílená.“</p>
<p>„A hodně,“ souhlasila jsem.</p>
<p>Tvář měl najednou bez výrazu a já věděla, že tentokrát ustoupil. Dneska se neporveme.</p>
<p>Bono se naklonil dopředu. „Co kdybych ti řekl, že se smrtí Mystika nemáme nic společného? A i kdybychom měli, tak nejsme povinní o tom s tebou mluvit.“</p>
<p>To pověstné „my“. Chvilku jsem ho přemílala v hlavě a pak jsem mu pověděla: „V tom případě teď vstanu a půjdu k baru, odkud si zavolám na dvě telefonní čísla. Nejdřív zavolám rytíři Ochránci, pro kterého teď pracuju, a řeknu mu, že ve vraždě Mystika je zapletený upír patřící Ghastekovi. Taky mu řeknu, že se někdo snažil ukrýt upírovu značku, což je ilegální, a že se mnou Ghastekův tovaryš odmítl danou věc prodiskutovat a vyhrožoval mi. Pak zavolám Ghastekovi a dám mu vědět, kdo může za to, že se svět kolem něj začne hroutit jako domeček z karet. Že jsi to ty.“</p>
<p>Upřeně na mě zíral. „Myslel jsem, že máme dobré vztahy. Zdravíme se. Navzájem se neotravujeme. Podělil jsem se s tebou o svůj výzkum.“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny.</p>
<p>„To mi přece neuděláš,“ odtušil s přílišnou jistotou. „Víš, co by mi pak Ghastek provedl? A ty jsi slušný člověk.“</p>
<p>„Co přesně ti v mém osobním rejstříku napovídá, že jsem slušný člověk?“</p>
<p>Na to neměl žádnou odpověď, a tak jen zavrtěl hlavou. „Proč já?“</p>
<p>„Proč ne? Jen mi řekni, co potřebuju vědět, a já zase odejdu. Nebo ti ublížím, jedním nebo druhým způsobem.“</p>
<p>Bono byl zahnaný do kouta. Neměl, kam by utekl, mohl jen couvnout. „Říká se jim stíny,“ řekl nakonec, hezkou tvář poznamenanou odevzdaností. „Upíři se zamaskovanými značkami. Ghastek není jediný, kdo je používá, ale dělá to dost často, jestli víš, co tím myslím.“</p>
<p>„A co měl za úkol zrovna tenhle?“</p>
<p>„Měl sledovat Mystika. Netuším proč.“</p>
<p>„Kdo ho řídil?“</p>
<p>Bono zaváhal. „Merkowitz.“</p>
<p>„A co viděl?“</p>
<p>Bono rozpřáhl ruce. „Můžu jen hádat, stejně jako ty. Víš, co se stane s navigátorem, kterému umře upír, jehož zrovna ovládá?“</p>
<p>Měla jsem přibližnou představu, ale víc informací nikdy nezaškodí. „Pouč mě.“</p>
<p>„Pokud se nehlídá, dostane se do šoku ze smrti. Tím myslím, že má pocit, že hlavu trhají právě jemu, takže to mozek dost zmate. K tomu si přidej explozi všech těch sraček, co kolem sebe házel Mystik, a magii, kterou musel vyzařovat útočník… a dostaneš Merkowitze. Nikdy jsem toho hajzla neměl rád. Musím přiznat, že je teď z něj ukázkový vegetativní pacoš.“</p>
<p>Srdce se mi sevřelo. „Nereaguje?“</p>
<p>„Pokecáš si s ním asi tak dobře jako s cihlovou zdí.“</p>
<p>„Jak dlouho takhle zůstane?“</p>
<p>„Teď je v rukou odborníků, ale kdy začne vnímat, nikdo neví. Je těžké někoho přesvědčit, že není mrtvý, když se tak rozhodla jeho vlastní mysl.“</p>
<p>„Má Lid nějakou představu o tom, kdo může mít tolik moci, aby zvládl rozmlátit na kaši Mystika i upíra?“</p>
<p>Bono se zadíval na zeď za mnou.</p>
<p>„Potřebuju jméno,“ řekla jsem mu.</p>
<p>„Corwin. Ale neslyšela jsi ho ode mě.“ Plynulým pohybem vstal a odešel.</p>
<p>Počkala jsem pár minut a pak jsem šla zpátky k baru. Dala jsem si vychlazenou coronu s kouskem limetky. Vyděsila jsem Bona. Malá část mého svědomí se kvůli tomu cítila špatně. Ta větší mi připomínala, že za peníze řídil upíry a kopal do svých protivníků, i když už se vzdali.</p>
<p>Před očima mi vyvstala Gregova tvář. Pořádně jsem si lokla corony. Cítila jsem se poražená a utahaná. Byl to dlouhý den…</p>
<p>Čekala jsem, že se od Bona dozvím víc. Přesto jsem měla aspoň jméno. A Gregovu databázi, ve které jsem si ho mohla ověřit. Dnešek jsem tak úplně nepromarnila.</p>
<p>* * *</p>
<p>Schodiště ke Gregovu bytu halila temnota. Betonové schody neosvětlovala jediná lampa. Když jsem dorazila na první mezipatro, pochopila jsem proč. Elektrické žárovky explodovaly. Jednou za čas se to stávalo, když na některých místech magie udeřila obzvlášť silně. Světélkující vílampy odváděly práci většinou dost dobře − poháněla je magie z okolí, kterou přeměňovaly na slabé namodralé světlo. Dnes v noci ale také nesvítily. Magická vlna musela být příliš silná, takže se konvertory v lampách nejspíš přehřály a vyhořely.</p>
<p>Bylo zvláštní vracet se zpátky na místo, kde Greg žil. Ne, že by mi bylo vyloženě zle, ale taky jsem se necítila dvakrát šťastná. Bohužel jsem neměla na výběr. Budu muset v tomhle prohnilém městě strávit nějaký čas. Potřebovala jsem základnu. Gregův byt byl ideální. Ochranné clony byly vytvořené i pro mě a Greg v bytě skladoval slušnou sbírku základních bylinek, ty správné knihy a mnoho dalších užitečných věcí. Výběr zbraní měl ucházející, ale měl radši úderné zbraně, zatímco já upřednostňovala ty sečné. Meče. Palcáty a kladiva vyžadovaly příliš mnoho síly. Na ženu jsem sice byla silná dost, ale nedělala jsem si iluze. Kdybych se utkala s mužem stejné postavy a totožného výcviku, zadupal by mě do země. Naštěstí pro mě prošlo podobným tréninkem jen velmi málo mužů.</p>
<p>Stoupala jsem po ztemnělém schodišti a snila o jídle a o sprše. Magická clona chránící dveře od bytu mi přilnula k ruce a s modrým zapulzováním se otevřela. Vešla jsem dovnitř, skopla boty a nakráčela do kuchyně. Výhoda mého magického meče spočívala v tom, že vylučoval zvláštní látku, která zkapalňovala maso nemrtvých. Na druhou stranu jsem ho musela alespoň jednou za měsíc nakrmit, protože jinak by se stal moc křehkým a mohl by se zlomit. Vytáhla jsem ze spodní zásuvky metr dvacet dlouhé skleněné akvárium a vyštrachala sáček s krmivem, který jsem si u Grega nechávala, kdyby došlo k nějakým nenadálým událostem. Krmivo mělo šedohnědou barvu, ze všeho nejvíc připomínalo hrubou pšeničnou mouku. Ta také v podstatě tvořila největší část krmné hmoty. Společně s kovovými hoblinami, mědí, železem a stříbrem. Pak ve směsi byly ještě lastury rozemleté na jemný prášek, kostní moučka a křída.</p>
<p>Naplnila jsem akvárium vodou, přisypala hrnek krmiva a tak dlouho míchala dřevěnou lžící, dokud se voda nezakalila a žádné krmivo nezůstalo přilepené na dně. Když se tak stalo, vložila jsem tam šavli a pak si umyla ruce.</p>
<p>Na záznamníku blikalo malé červené světélko. Nemělo by, protože vlna byla v plném proudu. Magie byla ošemetná věc. Někdy telefony fungovaly, a jindy selhávaly. Usadila jsem se do židle a stiskla tlačítko pro přehrávání. Annin ustaraný hlas naplnil místnost. „Kate, to jsem já.“ Posadila jsem se rovně. Anna nikdy nebyla ustaraná. Možná to bylo Gregovou smrtí. Rozvedli se před deseti lety, ale jistě k němu ještě něco musela cítit.</p>
<p>„Poslouchej pozorně, dokud si to ještě pamatuji.“ Do jejího hlasu se vloudila únava a já si uvědomila, že mi musela zavolat hned po tom, co měla vizi. Fakt, že věděla, že budu v Gregově bytě, byl pro ni tak nedůležitý, že ho ani nezmínila. Někdy mělo jasnovidectví své výhody.</p>
<p>„Lesy,“ pokračoval Annin hlas. „Velmi zelené, velmi zdravé, nejspíš jde o pozdní jaro nebo léto. Vzduch voní vlhkostí. Pod některými stromy jsou umístěné dřevěné modly. Jsou staré. Čas setřel hrany vytesané dlátem. Modly mění podobu a tvar. Jedna z nich vypadá jako stařec, ale taky jako medvěd s rohy. Drží něco v ruce, myslím, že misku s vodou. Další muž stojí na rybě, mám pocit, že v ruce má kolo. Další je člověk se třemi tvářemi, zaclání si oči, sedí hluboko ve stínu. Skoro ho nevidím.“</p>
<p>Ten první byl Veles, ten poslední zase Triglav. Slovanský božský pantheon. Toho druhého si budu muset vyhledat.</p>
<p>„Před nimi stojí muž, je obklopený svými potomky. Jsou velice divní, pokřivení. Nehodí se nikam, ani lidé či zvířata, ani živí či mrtví. Za ním stojí jeho sluhové. Páchnou jako nemrtví.“</p>
<p>Anna se zhluboka nadechla. „Ten muž masturbuje. Napravo se něco v jasu objevuje a zase mizí… možná dítě? Po jeho levici sedíš ty se zkříženýma nohama a pojídáš maso mrtvoly.“</p>
<p>Roztomilé.</p>
<p>„Vím, že je Greg mrtvý,“ řekla nakonec. „A vím, že hledáš vraha. Musíš toho nechat, Kate. Vím, že mě budeš ignorovat, ale musím tě varovat. Není to dobré, Kate. Vůbec to není dobré.“<strong>3.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Vzbudila jsem se o osm hodin později unavená. Hlava mi třeštila migrénou. Chtěla jsem Anně zavolat, ale místo toho jsem jednoduše padla na postel a tělo mi na celou noc vypnulo mozek.</p>
<p>Telefon už zase nefungoval. Posadila jsem se na posteli. Měla jsem nějaká data o těch chlupech, ale ne jejich vzorek. Měla jsem pár čar, jež mohly a nemusely být poruchou m-čtečky, a ještě jméno nějakého nočního stvoření, které mi pod nátlakem vydal tovaryš Lidu, jenž by v té chvíli udělal skoro cokoliv, aby se mě zbavil. Navíc celý případ vypadal tak, že šlo o kočičí chlupy na mrtvém upírovi, což může rozpoutat válku mezi Lidem a Smečkou. Představila jsem si dva kolosy, jak proti sobě běží městem jako dvě monstra ze stařičkého hororového filmu. A sebe jako komára mezi nimi.</p>
<p>Byla by z toho krvavá lázeň, kterou by většina obyvatel nepřežila. Takže otázka nezněla jak přežít, ale jak zařídit, aby se podobná věc nestala. Zasnila jsem se a představila si, jak ten komár kopl jednoho obra do rozkroku a druhého praštil zezdola pravým hákem.</p>
<p>Znovu jsem zkusila telefon. Pořád ještě nešel. Zaklela jsem a šla se obléct.</p>
<p>O hodinu později jsem vklouzla do Gregovy kanceláře. Nikdo mě nepřišel vyzvat na souboj. Nikdo mě nezpražil pohledem a nezeptal se, jaktože krucinál nebyl případ ještě vyřešen a proč jsem přišla tak pozdě.</p>
<p>Žádné divadlo. Jaké zklamání.</p>
<p>Probírala jsem se Gregovými daty. Kartotéka neobsahovala žádnou složku označenou jménem „Corwin“, ale v poslední skříni jsem našla stoh složek označených otazníkem. Začala jsem se jimi probírat ve slabé naději, že něco najdu. Cokoliv. Jinak si budu muset stoupnout na ulici, začít chytat lidi a vyptávat se jich: „Znáte Corwina? Nevíte, kde teď je?“</p>
<p>Složky ukrývaly Gregovy poznámky napsané v jeho speciálním kódu. Mračila jsem se, jak jsem probírala jeden nerozluštitelný zápis za druhým. „Glop.Ag.Náb.-7.“ „Náb“ musely být náboje. „Ag“ mohlo být argentum, stříbro. Co sakra znamenalo „Glop“?</p>
<p>Procházela jsem stránku po stránce a mé naděje se pozvolna vytrácely. Když jsem na to narazila, mozek to téměř nezaregistroval. Na jedné stránce bylo naškrábané „Corwin“ a vedle nápisu byly dvě malůvky. Jedna představovala velmi neobratný náčrt rukavice s ostrými čepelemi vycházejícími z kloubů. Další zobrazovala jakousi bizarní čmáranici v tmavém půlkruhu. Zírala jsem na ten obrázek. Neříkal mi naprosto nic.</p>
<p>Zazvonil telefon.</p>
<p>Zadívala jsem se na něj. Zazvonil znovu. Zamyslela jsem se, jestli bych měla odpovídat.</p>
<p>Interkom ožil a ozvala se z něj Maxine. „To byste měla, drahoušku. Je to pro vás.“</p>
<p>Jak to mohla vědět? Zdvihla jsem telefon. „Ano?“</p>
<p>„Nazdar, sluníčko,“ pronesl Jimův hlas.</p>
<p>„Mám nějakou práci.“</p>
<p>Otočila jsem papír na stranu a zkoumala náčrtek. Pořád nic.</p>
<p>„No nekecej,“ utrousil.</p>
<p>„Jo. Neberu žádné zakázky.“</p>
<p>„Kvůli tomu nevolám.“</p>
<p>Zamračila jsem se a otočila papír tak, aby byl vzhůru nohama. „Jsem jedno ucho.“</p>
<p>„Někdo se s tebou chce setkat,“ odtušil.</p>
<p>„Řekni mu, ať se postaví do fronty,“ zamumlala jsem. Ten obrázek mi něco připomínal.</p>
<p>„Já nežertuju.“</p>
<p>„Ty nikdy nežertuješ, protože si strašně moc zakládáš na tom, jaký jsi drsňák. Ale prosím tě, černý kožený plášť? V Atlantě uprostřed jara? Mimo to, já se s nikým setkávat nemusím.“</p>
<p>Jimův hlas zhrubl, na každé slovo položil zvláštní důraz. „Dobře si to rozmysli. Opravdu chceš, abych <emphasis>jemu</emphasis> řekl ne?“</p>
<p>Něco ve způsobu, jakým vyslovil to „jemu“, mě zastavilo. Ztuhla jsem na židli a usilovně přemýšlela, kdo by byl schopný Jima donutit, aby použil podobný tón hlasu.</p>
<p>„Co jsem provedla, že se o mě začal zajímat Pán šelem?“ optala jsem se suše.</p>
<p>„Sedíš v kanceláři Mystika, nebo ne?“</p>
<p>Zásah.</p>
<p>Pán šelem byl něco jako král Smečky, nejvyšší autorita mezi kožoměnci. Vládl svým bratrům železnou pěstí. Jen málokdo ho spatřil a zmínka o něm dokázala zavřít hubu i tomu nejuřvanějšímu kožoměnci. Jinými slovy to byl přesně ten typ lidí, před nimiž mě Greg i otec varovali a radili mi, abych se jim vyhýbala. Zatnula jsem zuby a začala přemýšlet, jak se z toho vyvléct. Musela jsem dříve nebo později navštívit Lid, abych zjistila víc o upírovi. Zatím mě však nic nenutilo, abych strkala nos i do doupěte Smečky.</p>
<p>„Tvé bezpečí je zaručeno,“ ujistil mě Jim. „Budu tam.“</p>
<p>„To není ten důvod,“ zamumlala jsem. Musel být nějaký způsob, jak se podobnému pozvání vyhnout. Zpražila jsem malůvku pohledem…</p>
<p>„Hele,“ odtušil Jim a očividně se snažil znít rozumně. „Zvaž to, že…“</p>
<p>„Řekni mu, že se s ním setkám dnes večer někde v soukromí,“ odpověděla jsem nakonec. „Odpovím mu na jeho otázky, pokud on odpoví na ty moje.“</p>
<p>„Domluveno. Dnes večer v jedenáct, na rohu Jednorožčí a Třinácté.“</p>
<p>Zavěsil. Poklepala jsem prsty na stůl. Konečně jsem přišla na to, co bylo na obrázku. Hlava vyjícího vlka rýsující se proti půlměsíci. Znak Smečky. Corwin patřil ke Smečce.</p>
<p>Ještě jsem si ale musela vyjasnit jednu věc s Maxine. Soustředila jsem se a zašeptala jsem tak tiše, že jsem se téměř ani sama neslyšela. Opravdoví komunikátoři se za pomoci myšlenek dokázali soustředit natolik, že ani nepotřebovali promluvit, ale já jsem ještě pořád musela pohybovat rty jako idiot.</p>
<p>„Maxine?“</p>
<p>„Ano, drahá?“ ozval se Maxinin hlas v mé hlavě.</p>
<p>„Volal mi ještě někdo?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„Není zač.“</p>
<p>Vrátila jsem složku zpátky na místo a vyšla z kanceláře. Maxine byla telepat. A zatraceně silný. Odteď už raději nebudu přemýšlet vůbec nad ničím. Odešla jsem rychle, na schodech jsem se málem dala do běhu. Na představu, že se mi někdo hrabe v hlavě, si budu muset nějaký čas zvykat.</p>
<p>Vrátila jsem se zpátky do bytu. Posadila jsem se na podlahu, opřela se o dveře a zhluboka se nadechla. Celý život do mě vtloukali, že se mám od mocných držet dál. Nepřitahovat k sobě pozornost. Nechvástat se tím, jak jsem silná. Že si mám hlídat svou krev, protože mě může zradit. Když krvácím, musím krev utřít a hadr spálit. Pokud se někomu podaří získat vzorek mé krve, musím ho zabít a vzorek zničit. Nejdřív šlo jen o přežití, pak se z toho stala záležitost pomsty.</p>
<p>Potkat se s Pánem šelem bylo jako skočit po hlavě do politiky nadpřirozených bytostí v Atlantě. Byl jedním z místních hlavounů. Mohla jsem setkání s ním odmítnout.</p>
<p>Stačilo jen, abych se otočila na patě a odešla. Bylo by to tak jednoduché. Před očima mi proběhla vidina, jak dřepím u lidského těla a cpu si cáry rozkládajícího se masa do pusy.</p>
<p>Byt prostupovalo ticho. Byl cítit po Gregovi. Vnímala jsem jeho životní sílu se vším, co ho dělalo tím, kým byl. Podobal se mému otci, byl přímý, neústupný, vždycky věci dělal po svém a nikdy se neohlížel, co na to bude říkat svět kolem.</p>
<p>Nemohla jsem to nechat plavat. Najdu ty, kteří mají v jeho smrti prsty, a potrestám je. Když už ne kvůli Gregovi, tak kvůli sobě, protože bych se pak po zbytek života nedokázala podívat sama sobě do očí.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když vás život zažene do kouta a není úniku, když vás přátelé, rodina, milenec nebo milenka opustí, když jste na konci sil, ustrašení, sami a pomalu začínáte bláznit, víte, že byste dali cokoliv za to, aby vaše problémy najednou zmizely. Pak se zoufalí a rozdychtění vydáte do Jednorožčí ulice a hledáte spásu v jejích kouzlech a tajemstvích. Udělali byste cokoliv, zaplatili jakoukoliv cenu. Jednorožčí ulice vás pohltí, zabalí vás do své moci, vyřeší vaše problémy a určí si cenu. A pak teprve poznáte, co může „cokoliv“ znamenat.</p>
<p>Každé město má podobnou čtvrť. Nebezpečné, zlověstné místo tak zrádné, že se mu vyhýbají i kriminálníci přiživující se na jiných podvratných živlech. Jednorožčí ulice byla jedním z nich. Třicet městských bloků dlouhá, osm bloků široká, protínala zbytky původního Midtownu jako dýka. Napolo sesuté mrakodrapy tam stály jako mlčenliví svědkové technologií minulosti. Prázdné skořápky GLG Grandu, Promenade II a One Atlantic Centra, magií obnažené až na kost. Po ulicích se válely sutiny a kanalizace prosakovala do ulic v páchnoucích potůčcích skrze rozmlácené trubky. Magie se tady usazovala, zůstávala i během nejsilnějších vln technologie a obludná stvoření, jež se vyhýbala dennímu světlu, zde mezi temnými kostrami vysokých budov nacházela útočiště. Blázniví mágové, pokřivení lupuové, kteří se báli smrti z rukou nesmiřitelné Smečky, satanisté a odpadlí nekromanti. Ti všichni utíkali do téhle čtvrti, protože pokud se tam zvládnou dostat a přežijí, žádní představitelé zákona je odsud nezvládnou vystrnadit. V Jednorožčí ulici vládly jejich vlastní zákony.</p>
<p>Zatraceně nevhodné místo pro dostaveníčko.</p>
<p>Dojela jsem na Čtrnáctou ulici Karmelionem a pak ho zaparkovala na odlehlejší straně. Dva zbývající městské bloky budu muset dojít pěšky. Přede mnou se rýsovala rozpadlá kamenná zeď, ubohý pokus nějakého hlupáka z městské rady, který chtěl Jednorožčí ulici ovládnout. Šplhala jsem po troskách, než mi zahradil cestu obrovský betonový blok. Vypadal kluzce, skoro slizce, tak jsem ho přeskočila.</p>
<p>Tady dokonce i měsíční světlo chňapalo a vrčelo jako vzteklý pes a magie útočila bez varování.</p>
<p>Pět minut chůze do útrob čtvrti a cedule na opuštěném domě mi oznámila, že jsem se dostala na místo určení, roh Třinácté a Jednorožčí. Naproti mně mrkal na ulici prázdnými okny starý bytový komplex. Propletená směs betonu a oceli naznačovala, že se dříve jednalo o kancelářskou budovu, teď zřícenou. Trosky blokovaly ulici, pohřbily chodník a vozovku pod sutí. Ulice byla nalevo volná, ale zahalená temnotou. Stála jsem tam bez hnutí, čekala jsem a naslouchala.</p>
<p>Měsíční svit zaléval ruiny. Hustá, inkoustově černá tma se shromažďovala ve výklencích a prohlubních, odkud se natahovala a laškovala se světlem, takže výsledné polostíny smazávaly hranici mezi skutečností a iluzí. Strašidelné panorama vypadalo falešně, jako by pobořené budovy zmizely a nechaly místo sebe jen zrádné stíny svých původních podob. Daleko přede mnou v hlubinách Jednorožčí ulice něco zavylo, nějaká zmučená duše dávala nahlas průchod svému utrpení. Srdce se mi na okamžik zastavilo.</p>
<p>Někdo nebo něco mě sledovalo z temnoty. Cítila jsem, jak na mě jejich pohled tlačí, jako by mě fyzicky stahoval k zemi. Vteřiny se táhly a minuty se vlekly ještě unaveněji. Po chvíli jsem se podívala na hodinky. Zastavily se.</p>
<p>Někde v té tmě kolem číhal Pán šelem. Nevěděla jsem, jak vypadá. Nevěděla jsem ani, v jaké zvíře se proměňuje. Jen pár lidí mimo Smečku tvrdilo, že ho potkali, ale nikdo nebyl ochotný se o svou zkušenost podělit. Jediné, co jsem věděla určitě, bylo, že má moc. Podle posledního sčítání velel armádě tří set třiceti sedmi kožoměnců, a to jen v Atlantě. Nestál v jejich čele proto, že by byl nejchytřejší nebo nejoblíbenější, vládl jim, protože byl z těch tří set třiceti sedmi nejsilnější, a to nezpochybnitelně. Byl v jejich čele díky své síle, což znamenalo, že ještě pořád nepotkal nikoho, kdo by byl schopný mu nakopat zadek.</p>
<p>Mezi kožoměnci bylo nejvíc vlků, pak je počtem následovali šakalové, lišky, krysy, hyeny a menší kočkovité šelmy: evropští rysové, američtí rysové červení a gepardi. Pak k nim ještě patřili trochu exotičtější kožoměnci jako buvolodlaci nebo hadodlaci, ale buvoli si utvořili vlastní Stádo na středozápadě a hadi žili jako samotáři. Všechny zvířecí formy kožoměnců byly větší než jejich přírodní protějšky. Průměrný vlkodlak v šelmí formě vážil přes sto kilo, zatímco šedý vlk kolem pětapadesáti. Z biologického hlediska byla přeměna osmdesátikilového člověka ve stodvacetikilové zvíře naprostý nesmysl, ale když přišlo na přeměňování, kolísající tělesná hmota byla tou nejmenší anomálií. Magie nemohla být měřena a posuzována ve vědeckých termínech, protože pramenila z rozbourávání samotných přírodních zákonů, které umožňovaly fungování vědy tak, jak ji lidé znali.</p>
<p>Ticho přerušilo další zavytí, stále příliš daleko, aby se dalo považovat za hrozbu. Pán šelem, vůdce, alfa samec, musel svůj post obhajovat silou vůle, stejně jako svými fyzickými schopnostmi. Musel reagovat na všechny výzvy týkající se své vlády, takže bylo nepravděpodobné, že se proměňuje ve vlka. Vlk by měl jen málo šancí proti kočkovitým šelmám. Vlci totiž lovili ve smečkách, nechávali oběti vykrvácet a hnali je až do úplného padnutí, zatímco kočky byly samotářskými stroji na zabíjení, uzpůsobenými tak, aby zabíjely rychle a se smrtící přesností. Ne, Pán šelem se bude muset proměňovat v kočku. Jaguára nebo leoparda. Možná tygra, i když všechny známé případy tygrodlaků se objevily v Asii a i tam by se daly spočítat na prstech obou rukou.</p>
<p>Slyšela jsem zvěsti o atlantském Kodiakovi, legendu o obrovském, jizvami posetém medvědovi pátrajícím po zločincích Smečky. I u nich se, stejně jako v každé jiné sociální skupině, našli jedinci, kteří porušovali zákony. A Kodiak byl jejich Popravčí. Možná se Jeho Veličenstvo proměňovalo v medvěda. Kruci. Měla jsem s sebou vzít nějaký med.</p>
<p>V levé noze mi začínalo mravenčit. Přešlápla jsem, abych přenesla váhu…</p>
<p>Hluboké varovné zavrčení mě přimrazilo na místě. Ozvalo se z tmavé díry v budově přes ulici a rozlehlo se ruinami. Vzbuzovalo prastaré vzpomínky na časy, kdy byli lidé jen ubohými holátky, jež se krčila u slabých plamenů prvotního ohně a prohledávala tmu vyděšenýma očima, protože se v ní skrývali obrovští hladoví zabijáci. Mé podvědomí začalo panicky vřískat. Ovládla jsem se a protáhla si krk, až mi zapraskaly obratle. Nejdřív na jednu stranu, pak na druhou.</p>
<p>Koutkem oka jsem zahlédla štíhlý stín. Nalevo nade mnou se na vyčnívajícím bloku betonu ladně protahoval jaguár, elegantní socha odlitá z tekutého kovu měsíčních paprsků.</p>
<p><emphasis>Homo panthera onca</emphasis>. Zabiják, který dokáže kořist ulovit jedním skokem.</p>
<p>Nazdar, Jime.</p>
<p>Jaguár mě pozoroval jantarovýma očima. Kočičí tlama se roztáhla v překvapivě lidském úšklebku.</p>
<p>Mohl by se smát, kdyby chtěl. Nevěděl, co je v sázce.</p>
<p>Jim odvrátil hlavu a začal si umývat tlapy.</p>
<p>Když jsem přecházela ulici a vcházela do díry, šavli jsem pevně držela v ruce. Spolkla mě temnota. A do nosu mě udeřilo ulpívající pižmo kočičího pachu. Takže to nakonec medvěd nebude.</p>
<p>Kde je? Očima jsem prohledávala budovu, upírala zrak do šera. Mezerami ve zdech dovnitř pronikalo měsíční světlo a vytvářelo iluzi pološera a úplné temnoty. Věděla jsem, že mě sleduje. A že si to užívá.</p>
<p>Diplomacie nikdy nebyla mou silnou stránkou. Došla mi trpělivost… „Načičiči…“</p>
<p>U protější zdi zaplály dvě zlaté oči. V temnotě se pohnula silueta a vstala. Ty oči stoupaly výš a výš, dokud se netyčily až nade mnou. Jedna neskutečně velká tlapa se pohnula do měsíčního světla a rozvířila prach na špinavé podlaze. Nebezpečné drápy vystřelily ven a pak se znovu stáhly. Tlapu následovalo masivní rameno pokryté šedou kožešinou přeťatou nezřetelnými kouřovými pruhy. Obrovské tělo se posunulo dopředu, jako by se na mě chtělo vrhnout, a já ztratila rovnováhu a padla zadkem do špíny. Dobrý bože, tohle nebyl jen lev. Tahle obluda musela měřit v kohoutku minimálně metr padesát. A proč byla kruci pruhovaná?</p>
<p>Obrovitá kočka mě obkroužila, zpola na světle, zpola ve stínu, tmavá hříva se na ní vlnila, jak mě obcházela. Vyškrábala jsem se na nohy a skoro narazila do šedého čenichu. Chvíli jsme se na sebe dívali, vzájemně se měřili pohledy. Pak jsem se otočila a začala si oprašovat kalhoty tím nejnedůstojnějším způsobem.</p>
<p>Lev zmizel do tmavého kouta. Místností proběhlo zaševelení moci a neodbytně zatlačilo na moje smysly. Kdybych neměla své znalosti, řekla bych, že se právě proměnil.</p>
<p>„Načičiči?“ zeptal se vyrovnaně mužský hlas.</p>
<p>Nadskočila jsem. Žádný kožoměnec se nedokázal změnit z šelmy v člověka bez toho, aby si pak zdřímnul. Dokázali se proměnit do meziformy, ale šelmolidé mívali s mluvením problémy.</p>
<p>„Jo,“ přitakala jsem. „Přistihl jste mě nepřipravenou. Příště přinesu smetanu a hračky z kočičí šanty.“</p>
<p>„Jestli nějaké příště bude.“</p>
<p>Otočila jsem se. Stál tam v teplákách a volném tričku. Skromný kožoměnec, jak osvěžující. Ani bych nevěděla, že se zrovna proměnil, kdybych neviděla, jak se mu kůže vlhce leskne potem.</p>
<p>Pomalu si mě prohlížel, posuzoval a odhadoval mé schopnosti.</p>
<p>Mohla jsem se rezervovaně červenat, a nebo mu to oplatit. Rozhodla jsem se nečervenat.</p>
<p>Pán šelem byl o něco vyšší než já a vyzařovala z něj nahromaděná síla. Stál v jednoduché, vyvážené póze. Plavé vlasy měl zastřižené nakrátko, aby se nedaly snadno uchopit. Na první pohled by mu člověk hádal něco kolem pětadvaceti, ale jeho postava ho zrazovala. Triko se mu na ramenech napínalo. Záda měl široká a svalnatá, charakterističtější pro sílu a energii, kterou člověk oplýval na začátku třicítky.</p>
<p>„Jaký druh ženy vítá Pána šelem slovy ‚načičiči‘…?“ zeptal se.</p>
<p>„Výjimečný,“ zamumlala jsem odpověď, která se přímo nabízela. Nakonec se mu budu muset podívat do očí. Lépe dříve než později.</p>
<p>Pán šelem měl silnou, hranatou bradu. Kořen úzkého nosu měl pokřivený, jako by mu ho někdo více než jednou zlámal a nezahojilo se to tak, jak mělo. Když vezmu v úvahu regenerační schopnosti kožoměnců, někdo ho musel praštit do ksichtu perlíkem.</p>
<p>Naše pohledy se setkaly. V šedých očích mu zatančily zlaté jiskřičky. Měla jsem nutkání sklonit hlavu a dívat se jinam.</p>
<p>Prohlížel si mě, jako bych byla zajímavá čerstvá svačinka. „Jsem Pánem svobodných šelem,“ oznámil mi.</p>
<p>„To mi došlo.“ Možná čekal, že udělám pukrle.</p>
<p>Trochu se naklonil dopředu, očividně nade mnou přemýšlel, protože si mě měřil, jako bych byla nějaký podivný brouk. „Proč by rytíř Ochránce najal bezejmenného žoldáka na vyšetřování smrti Mystika?“</p>
<p>Obdařila jsem ho svým nejlepším tajuplným úsměvem.</p>
<p>Zašklebil se. „Na co jste přišla?“ zeptal se.</p>
<p>„Bohužel nejsem oprávněna vám to sdělit.“ Ne když mohl podezřelý patřit ke Smečce.</p>
<p>Naklonil se dopředu ještě víc, nechal na svou tvář dopadnout měsíční světlo. Díval se přímo, těžko se tomu odolávalo. Naše pohledy se do sebe zaklesly a já zaskřípala zuby. Mluvili jsme spolu pět vteřin a on už na mě zkoušel pohled alfy. Jestli začne cvakat zuby, budu muset začít utíkat. Nebo ho seznámit se svým mečem.</p>
<p>„Řeknete mi, co víte. A to hned,“ nakázal.</p>
<p>„Nebo?“</p>
<p>Na to neodpověděl, tak jsem pokračovala. „Víte, tyhle druhy výhružek obvykle mají nějaké ‚nebo‘. A nebo taky ‚a‘. Řekni mi to, a nechám tě žít nebo něco takového.“</p>
<p>Oči mu zaplály zlatem. Jeho pohled byl teď nesnesitelný.</p>
<p>„Můžu tě donutit, abys žadonila, ať mi to můžeš říct,“ ucedil, tónem se jeho hlas podobal hlubokému vrčení. Po páteři mi v ledových botách přeběhl mráz.</p>
<p>Stiskla jsem jílec Zabíječe, až to bolelo. Ty zlaté oči se mi propalovaly až do duše. „To bych neřekla,“ slyšela jsem vlastní hlas, „přijde mi, že jsi trochu z formy. Kdy ses naposled musel osobně starat o vlastní špinavou práci?“</p>
<p>V pravé ruce mu zacukalo. Pod napnutou kůží mu vzkypěly svaly a z pórů vyrazila srst, aby obalila paži. Prsty mu zesílily a vyjely z nich drápy. Ruka vyrazila nelidsky rychle. Uhnula jsem dozadu. Ovanula mi tvář, ale nezanechala za sebou šrámy. Pramen vlasů oddělený od zbytku copu mě zalechtal na tváři. Drápy zmizely.</p>
<p>„Myslím, že si ještě pořád pamatuju, jak na to,“ odtušil.</p>
<p>Z mých prstů přešla jiskra magické energie do jílce Zabíječe a vsákla se do čepele, takže se hladký kov mléčně rozzářil. Ne že by to světlo opravdu dělalo něco užitečného, ale vypadalo zatraceně efektně.</p>
<p>„Až si budeš chtít zatančit, řekni si,“ pobídla jsem ho.</p>
<p>Usmál se. Pomalu a lenivě. „Už se nesměješ, holčičko?“</p>
<p>Uměl udělat dojem, to se musí nechat. Protočila jsem šavli, abych si rozcvičila zápěstí. Čepel opsala ve vzduchu úzkou zářící elipsu, pár světélkujících kapek upadlo na špinavou podlahu. Jedna spadla vedle nohy Pána šelem. Odtáhl se od ní. „Zajímalo by mě, jestli tě všechno to proměňování zpomalilo.“</p>
<p>„Máchni po mně tím svým žabikuchem a uvidíme.“</p>
<p>Kroužili jsme kolem sebe, naše chodidla zvedala obláčky prachu z podlahy. Chtěla jsem s ním bojovat, už jen proto, abych zjistila, jestli se mu dokážu ubránit.</p>
<p>Z pootevřených rtů mu vyšlo zavrčení. Odhadovala jsem vzdálenost mezi námi. Švihla jsem po něm zbraní.</p>
<p>Kdybychom spolu bojovali a já přežila, už bych se nikdy nedozvěděla, kdo zabil Grega. Smečka by mě roztrhala na kousky. Tohle nevedlo nikam. Neměla jsem jinou možnost. Kapitulovala jsem. Zastavila jsem se a sklonila zbraň. Ta slova nechtěla ven z úst, ale stejně jsem se donutila je vyslovit. „Omlouvám se. Ráda bych si hrála, ale momentálně nejednám jenom za sebe.“</p>
<p>Usmál se.</p>
<p>Snažila jsem se vší silou ignorovat ten povýšený výraz, který se mu usadil na tváři. „Jmenuji se Kate Danielsová. Greg Feldman byl můj zákonný opatrovník a dlouhé roky také jediná osoba, kterou bych mohla nazývat rodinou. Chci najít toho parchanta, co ho zabil, takže si nemůžu dovolit s tebou bojovat. Nebudu se tady vytahovat magickými schopnostmi. Jen chci vědět, jestli má Smečka něco společného s Gregovou smrtí. Až najdu vraha, bude mi více než potěšením se s tebou utkat.“</p>
<p>Nabídla jsem mu ruku. Zastavil se, chvíli mě studoval a pak srst ustoupila, vsákla se zpátky do pórů. Pán šelem uchopil mou ruku do své, teď už lidské, a potřásl s ní.</p>
<p>„Budiž. Právě teď také nejednám jenom za sebe.“ Jelikož to byl Pán šelem, pochybovala jsem, že kdy jednal jen za svou lidskou stránku.</p>
<p>Zlatá v jeho duhovkách se smrskla na pouhé skvrnky. Jeho sebeovládání bylo neuvěřitelné. Většina nejzkušenějších kožoměnců si mohla vybrat mezi třemi formami. Lidskou, zvířecí a jednou přímo uprostřed mezi těmi dvěma. Změnit část těla do jedné formy, zatímco zbytek organismu zůstával ve druhé, jako to právě udělal on, bylo neuvěřitelné. Až do dnešní noci jsem nevěděla, že se to vůbec dá provést.</p>
<p>Pán šelem se usadil na špinavé podlaze. Neměla jsem jinou možnost než ho napodobit. Cítila jsem se jako idiot, že jsem si předtím džíny oprašovala.</p>
<p>„Když ti dokážu, že Smečka neměla žádný důvod Mystika odstranit, podělíš se o své informace?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Sáhl za nátělník, vytáhl odtamtud černou koženou složku zapnutou na zip a nabídl mi ji. Vztáhla jsem po ní ruku, ale on se složkou uhnul dříve, než jsem se mohla jemné kůže dotknout. Uvažovala jsem, jestli je rychlejší než já. Bylo by zajímavé to zjišťovat.</p>
<p>„Zůstane to jen mezi námi,“ řekl mi.</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Vzala jsem složku a rozevřela ji. Uvnitř byly fotografie. Snímky těl. Některá byla lidská, jiná zvířecí, ale všechna zmrzačená a zakrvácená. Jasná, příšerná červeň převládala na všech fotkách. Těžko se z nich pak něco analyzovalo. Stejně jsem si je ale všechny prohlédla. Těla, jen samá těla, roztrhaná, vykuchaná a krvavá. Dělalo se mi z nich zle.</p>
<p>„Sedm,“ zamumlala jsem, držíc snímky jen za okraje, jako by mě krev na nich mohla potřísnit. „Vašich?“</p>
<p>„Do jednoho.“ Natáhl se, aby poklepal na jednu fotografii. „Tenhle, to je Zachary Stone. Alfa krysodlaků. Odolný zákeřný zkurvysyn.“</p>
<p>Snažila jsem se odmyslet si všechnu tu krev a zaměřit se na zranění. „Něco si na něm pochutnalo.“</p>
<p>„Něco si pochutnalo na pěti z nich. A udělalo by totéž i dvěma dalším, kdyby to někdo nevyplašil.“</p>
<p>V hlavě se mi rozsvítilo. Sice maličké světélko, ale přesto. „Greg na tom pracoval.“</p>
<p>„Ano. A držel to pod pokličkou. Lid lační po moci. Prahne po ní úplně stejně, jako jeho upíři žízní po krvi. Vidí nás jako konkurenci a při jakémkoliv náznaku slabosti zaútočí. Přiznat, že se nedokážeme postarat o vlastní lidi, je slabost. Natarádža by se podělal blahem, kdyby se o tom dozvěděl.“</p>
<p>„Myslíš, že jsou za to zodpovědní?“</p>
<p>„To nevím,“ odtušil se zachmuřenou tváří. „Ale hodlám to zjistit.“</p>
<p>Dávalo to smysl. Řád nikdy příliš Smečku nemiloval, protože byla na jejich vkus příliš organizovaná a nebezpečná, ale kdyby si měli vybrat mezi Lidem a kožoměnci, Řád by se přiklonil právě ke Smečce. Greg mohl sledovat upíra poté, co ho něco zabilo a zabránilo mu, aby cokoli uviděl nebo odhalil, co viděl předtím. Upír se mohl dostat mezi ně. Nebo vamp mohl sledovat Grega a něco ho zabilo, protože se dostal příliš blízko. Nebo…</p>
<p>„Ráda bych mluvila s Corwinem,“ řekla jsem.</p>
<p>Na tváři nedal nic znát. „Je podezřelý?“</p>
<p>Nemělo smysl zapírat. „Ano.“</p>
<p>„Domluveno,“ souhlasil. „Budete si moci promluvit. Ale na našem území.“</p>
<p>„To mi nevadí.“</p>
<p>„Svou část jsem dodržel,“ řekl.</p>
<p>Vytáhla jsem m-sken ukradený v márnici a rozložila ho ve špíně.</p>
<p>„Po čem se mám dívat?“ zeptal se.</p>
<p>„Po tomhle,“ ukázala jsem na žluté linky.</p>
<p>„To vypadá jako porucha na skeneru.“</p>
<p>„To si nemyslím.“</p>
<p>Zamračil se. „Co by se zapisovalo žlutě?“</p>
<p>„To nevím. Ale znám odborníka, který by mohl.“</p>
<p>„Mimo ten sken máš ještě něco?“</p>
<p>Byl tu ten chlup a zvažovala jsem, jestli mu o tom mám vůbec říct. Připravenost je půl úspěchu. Nedal mi ovšem nic, co bych nemohla dostat od rytíře Ochránce. Teoreticky. Přesto mi Pán šelem ušetřil spoustu práce a pochybovala jsem, že by struktura Corwinových chlupů mohla být pozměněná tak vážně, že by ho zmapování DNA nepřiřadilo ke vzorku.</p>
<p>Pán šelem se díval na fotografie, probíral se jimi se zřetelnou pomalostí. Vypadal skoro lidsky. Uvědomila jsem si, že jsem zaujatá. Proti Natarádžovi a jeho sebrance ctitelů smrti s jejich naprostou netečností k tragédii a vraždění. Pro ně znamenali odpravený upír a tovaryš v komatu jen zmarněnou investici, nákladnou a nepohodlnou, ale nebyla to pro ně záležitost emocí. Ta ztráta pro ně nebyla bolestivá. Muž přede mnou naopak ztratil přátele. Byli to lidé, které dobře znal, a oni mu svěřili své životy. Nejdůležitějším úkolem vůdce Smečky bylo vlastní lidi ochraňovat. A on je zklamal. Když si prohlížel snímky jejich smrti, ve tváři se mu zračilo odhodlání a hněv, studený čirý hněv zrozený z pocitu viny a žalu. Tenhle druh hněvu se dal označit jedním slovem. Zloba.</p>
<p>Tohle jsem dokázala pochopit. Cítila jsem totéž vždycky, když jsem přemýšlela nad Gregem. Odteď mi nezbývalo než být opatrnější, protože už jsem nebyla nestranná. Jestli Pán šelem opravdu zabil Grega, budu se muset mnohem více snažit, abych sama sebe přesvědčila, že je vinen.</p>
<p>Kdo by si byl pomyslel, že najdu v Pánovi šelem spřízněnou duši. Jak dojemné. Z Gregovy smrti jsem očividně začínala bláznit. Možná by mi vůdce Smečky mohl vraha přidržet, až mu budu trhat hlavu.</p>
<p>„Na místě činu se našlo několik chlupů,“ řekla jsem. „Kancelář soudního lékaře neví, co s nimi. Obsahují genetické sekvence jak lidské, tak kočičí. Jestli to byl kožoměnec, tak se s ním analytici ze soudního ještě nesetkali. Je to zatraceně divné a ne, nemám přesnou podobu celé šroubovice.“</p>
<p>„Ví o tom Natarádža?“</p>
<p>„Myslím, že ví,“ odtušila jsem. „Jeden z jeho tovaryšů mi dal Corwinovo jméno. Neřekl mi, jestli ho podezřívají, ale to je očividné, řekla bych.“</p>
<p>Pánovi šelem ve tváři zacukal sval, jako by chtěl obličej zkroutit do zvířecí grimasy a zaprskat. „Samosebou.“</p>
<p>„Spokojen?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Přikývl. „Prozatím. Ještě se potkáme.“</p>
<p>„Sem už nehodlám přijít,“ upozornila jsem ho. „Z Jednorožčí ulice mám husí kůži.“</p>
<p>Oči se mu znovu rozsvítily. „Opravdu? Mně připadá uklidňující. Nádherná vyhlídka. A to měsíční světlo.“</p>
<p>„Panoramata mě nikdy moc nezajímala. Příště budu chtít oficiální pozvání.“</p>
<p>Odložil fotografie.</p>
<p>„Můžu si je nechat?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ne. Stačí, že vůbec existují.“</p>
<p>Otočila jsem se k odchodu a pak se zastavila u mezery v rozbořené zdi. „Poslední věc, Vaše Veličenstvo. Chtěla bych jméno, nějaké, které bych mohla napsat do zprávy, aniž bych musela vypisovat ‚Vůdce jižní frakce kožoměnců‘. Jak bych vám měla říkat?“</p>
<p>„Pane.“</p>
<p>Obrátila jsem oči v sloup.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Krátké to je.“</p>
<p>Tohle vypadalo na těžkou noc a ještě pořád nechtěla skončit. Vyšplhala jsem ven, na kupu štěrku. Jim byl pryč.</p>
<p>Něco se mě dotklo na rameni. Bleskově jsem se otočila a uviděla Pána šelem, jak si mě prohlíží ze tři metry vzdálené mezery ve zdi.</p>
<p>„Curran,“ řekl, jako by mi tím prokazoval laskavost. „Můžeš mi říkat Curran.“</p>
<p>A rozpustil se ve tmě. Chvíli jsem čekala, dokud jsem si nebyla jistá, že je pryč. Nikdo na mě ze stínů skákat nebude.</p>
<p>Za Jednorožčí ulicí jsem mohla vidět modré vílampy města. Čas vzít m-sken k odborníkovi.</p>
<p>Návštěvy v pozdních nočních hodinách mu vadily zřídkakdy.</p>
<p>* * *</p>
<p>Champion Heights se dalo najít snadno. Byl to jediný mrakodrap, který ještě stál. Dříve se mu říkalo Lenox Pointe, ale proběhlo na něm tolik renovací a tolikrát změnil majitele, že na staré jméno se už dávno zapomnělo. Sedmnáctipatrová budova z červených cihel a betonu, usazená mezi umělecky ostříhanými jehličnany, se nad bary a obchůdky Buckheadu tyčila jako kouzelnická věž. Kolem jeho stěn a balkónů se tvořila slaboučká mlha, která změkčovala ostré hrany vytvořené člověkem. Onen opar byl způsobený pavučinou clon, které neúnavně pracovaly na přesvědčování samotné magie, jež je napájela, že mrakodrap není ničím víc než velkým kusem skály.</p>
<p>Jejich vedlejší účinek, zkreslení vzhledu, se nerovnoměrně rozprostíral po celé budově, takže některé její části vypadaly jako kusy strmého žulového útesu. Podobné zaklínání muselo stát malé jmění, a i když díky němu mrakodrap doteď stál, nikdo nemohl předvídat, jak dlouho ještě vydrží. Osobně jsem si myslela, že nějaký čas určitě. Celé řešení stavby v sobě mělo bizarní nelogičnost charakteristickou pro složitou magii. Pochopit všechny její zákonitosti vyžadovalo mysl se zvláštním nadáním, podobně jako u kvantové fyziky. Ať už byla budoucnost Champion Heights jakákoliv, jejím majitelům se investice do budovy vrátila už několikanásobně. Mnoho párů by s radostí odešlo do důchodu s částkou, kterou si účtovali za roční nájemné.</p>
<p>Zaparkovala jsem Karmeliona na volné místo mezi cadillaky, elegantní lincolny a podivná vozidla uzpůsobená k tomu, aby přepravovala své majitele během vln magie. Nepřišla jsem na žádný vhodný způsob, jak nést m-sken, tak jsem ho složila a umístila mezi stránky svého Almanachu. Zafoukal noční vítr a přinesl s sebou pachy odkudsi zdaleka. Náznak kouře ze spalovaného dřeva spolu s vůní pečícího se masa. Přešla jsem parkoviště a vystoupala po betonových schodech, obroubených jakýmsi malebným křovím, až k otočným skleněným dveřím.</p>
<p>Očarované sklo ztratilo trochu na průhlednosti, ale neměla jsem problém rozeznat za ním těžkou kovovou mříž bránící vstupní halu a malou strážní budku s hlídačem, který na mě mířil omračovací kuší. Natáhla jsem se po tlačítku interkomu nalevo. Zasyčelo to.</p>
<p>„Patnácté patro, byt sto padesát osm, prosím.“</p>
<p>Jeho hlas se ozval trochu zkreslený statikou: „Kód, prosím.“</p>
<p>„Kupředu kráčel v ten osudný moment zmužilý Scyld do příbytku boha.“ Odcitovala jsem pasáž z Beowulfa. Bez kódu bych musela trčet venku, dokud by se nedovolal do daného bytu, a i pak bych se nedostala dovnitř, aniž by mě prohledal. Musela bych mu nechat dole Zabíječe. A rozloučit se se zbraní? O tom se nedalo ani uvažovat.</p>
<p>Kovová mříž se odsunula. „Můžete dovnitř.“</p>
<p>Otočné dveře mě vpustily do haly zalité světlem vílamp. Moje kroky zněly na dlážděné podlaze z leštěné červené žuly hlasitě, od stěn se vracela ozvěna jen jako slabé cupitání. Došla jsem až k výtahu.</p>
<p>Magie byla stále v plném proudu, ale už i dříve jsem Champion Heights navštívila uprostřed magické vlny. Jejich výtahy fungovaly za každých okolností. Podlahu patnáctého patra pokrýval luxusní zelený koberec. Byl vyšší než některé matrace, co jsem měla možnost vidět. Zatímco jsem se do něj bořila, dokázala jsem se přebrodit až ke kovovým dveřím označeným jedničkou pětkou a osmičkou. Stiskla jsem zvonek a pak ještě zaklepala pro případ, že by ho magie zkratovala. Nikdo nebyl doma.</p>
<p>Kovová krabička čtečky elektronických karet, tak patnáct na sedm a půl centimetru, hlídala dveře. Podobně jako vše ostatní v Champion Heights ani zámek nebyl tím, čím se na první pohled zdál, magie maskovaná jako technologie. Zabíječ zaševelil, když jsem ho vytahovala, a pak jsem jeho čepel strčila do úzké zdířky určené pro karty. Soustředila jsem se na šavli, ruku položenou na jejím jílci. Nechala jsem z prstů vyjít magický výboj.</p>
<p><emphasis>Otevři se!</emphasis></p>
<p>Zámek cvakl a těžké dveře se pootevřely pod tlakem mé dlaně. Zastrčila jsem zbraň zpátky, vkročila dovnitř a zamkla za sebou.</p>
<p>Natáhla jsem se po vílampě a otočila kulatým uzávěrem. Uvnitř vyšlehl široký jazyk modrého plamene a zalil světlem celý byt. Nikdy bych si nedokázala vydělávat jako dekoratérka interiérů. V mém domě převládal pohodlný chaos, ani jeden kus nábytku k sobě neseděl, zato byly všechny nadmíru praktické. Estetické vlastnosti každého kousku musely ustoupit jeho pohodlnosti a luxus pro mě znamenal mít vedle gauče malý stolek, kde obvykle stála lampa na čtení a hrnek kafe.</p>
<p>Tady tomu bylo rozhodně jinak. V okamžiku, kdy jsem do bytu vstoupila, mi bylo jasné, že vlastník ho formoval k obrazu svému podle určité představy. Dívala jsem se na roky pečlivých koupí osoby, která slovo výprodej ani neznala. Nábytek, koberec, bytové dekorace, to vše splývalo v jednotný svérázný celek. Dívat se na něj bylo jako pozorovat imitaci africké savany ve výběhu zoo. Jednalo se o harmonický, ale cize působící příbytek ze skla, oceli a bílého plyše. Žádné hrany, jen elipsy a křivky. Z pokoje vedly troje dveře, jedny do ložnice, další do koupelny s dvojitým umyvadlem a sprchovým koutem a poslední do laboratoře.</p>
<p>Mlha způsobená kouzly neovlivňovala viditelnost z budovy ven a obrovská okna nabízela výhled na půlnoční Atlantu pod nekonečnou černou oblohou. Slabé světlo jediné vílampy se mazlilo se sklem tak, že jím bez odrazu pronikalo do tmy venku. Jako by se sklo stalo neviditelným a byt sám byl jen dalším kusem noční oblohy, obroubeným sklem a kamením, ale spojeným se světem okolo. Kdybych si stoupla velmi blízko k oknu, mohla bych předstírat, že letím vysoko nad městem.</p>
<p>Když jsem se dívala na výhled pod sebou, technologie udeřila. Tisícovky malých světélek se se zablikáním probraly k životu jako drahé kameny na záhybech černého sametu. Pouliční lampy zaplavily ulici pode mnou náhražkou slunečního světla. Vílampa zablikala a zhasla, uvnitř bytu se rozsvítila jasná elektrická světla. Zbortila celou iluzi a oddělila mne od nekonečné temnoty. Sklo se zase zdálo neprostupné, svíralo se kolem mě, jako bych byla uzamčená uprostřed průhledné klece. Najednou jsem se začala cítit zranitelně. Zhasla jsem všechna světla až na jednu stolní lampu z oceli a matného skla.</p>
<p>Umyla jsem si tvář a ruce až k loktům, usušila se načechraným bílým ručníkem visícím na háčku blízko umyvadla a pak se usadila na ultramoderním gauči. Curranova otázka mi nešla z mysli. Proč by rytíř Ochránce svěřoval vyšetřování Gregovy smrti bezejmennému žoldákovi? Na první pohled to nedávalo smysl. Pak jsem se konečně dokázala přenést přes vlastní ego. Jeden z příslušníků Řádu byl mrtev, známý muž značné síly. Nepostarají se o to sami. Svěří to do rukou Křižákovi.</p>
<p>Křižáci sloužili Řádu obdobně jako skalpel lékaři. Máte ošklivý vřed připravený prasknout? Postavte před něj Křižáka. Byli to osamělí bojovníci, velmi zkušení a smrtelně nebezpeční. Svou práci odváděli skvěle a ve chvíli, kdy bylo nebezpečí zažehnáno, se vraceli tam, odkud přišli. Ted chtěl, abych „vyšetřovala zločin“, což znamenalo, že ode mě očekával, že udělám spoustu nepořádku a přitáhnu k sobě pozornost, zatímco bude Křižák tiše pracovat za mými zády. Vteřinu nebo dvě mě to žralo, ale nakonec jsem musela uznat, že to byla výhra pro obě strany. Ted dostal svou volavku a já jsem mohla pátrat po Gregově vrahovi.</p>
<p>Zalistovala jsem Almanachem, vytáhla m-sken a pak ještě složený novinový výstřižek od Bona, ukrytý mezi stránkami knihy. Ještě jednou jsem se na sken podívala, odložila jsem ho na skleněný stůl, rozložila článek a začala číst. Vlastník bytu by měl dorazit co nevidět. Jen zřídka zůstával venku déle než do dvou do rána. Měl utkvělou představu, že třetí ráno je pro něj nešťastná hodina.</p>
<p>* * *</p>
<p>Byly skoro dvě hodiny, když si osamělý taxík našel cestu ulicí pode mnou. Zvedla jsem dalekohled k očím.</p>
<p>Dveře taxíku se otevřely a na chodník vystoupila blondýnka. Vysoká a velmi štíhlá. Krátké černé šaty obtahovaly její úzké boky a vysoký pas, aby se vzduly kolem hrudníku, kde obratně přilnuly k ňadrům, jež vypadala v poměru k jejímu tělu příliš velká. Vlasy měla tak světlé, že téměř bíle svítily. Padaly jí na ramena bez náznaku vlnky.</p>
<p>Tvář měla dokonale krásnou, s vysoko položenými výraznými lícními kostmi, patricijským nosem, obrovskýma očima a plnými rty. Jak kráčela k mrakodrapu, na tváři se jí usadil výraz, jenž by se dal na někom méně atraktivním označit za úšklebek. Ve své kráse byla elegantní, šarmantní a arogantní. Připomínala mladého arabského koně − hrdého, krutého. Ztělesňovala neodolatelnou výzvu pro každého muže.</p>
<p>Osamělý kolemjdoucí se zastavil, ohromený pohledem na ni. Myslím, že asi zahvízdal, ale nebyla jsem si jistá. Blondýnka ho ignorovala s naprostou lehkostí. Pro ni jednoduše neexistoval. Odložila jsem dalekohled a vrátila se k Almanachu.</p>
<p>O pět minut později plavovláska prošla dveřmi. Uviděla mě a zastavila se.</p>
<p>Úšklebek zmizel. „Výborně. Něco pro tebe mám.“</p>
<p>Ne, už zase…</p>
<p>Odešla do kuchyně, odkud vytáhla několik proteinových plechovek ze skříňky a postavila je na bar. K plechovkám se připojil pytlík sušených meruněk, pytlík cukru, tabulka čokolády a obrovský mixér. Z ledničky vytáhla několik vajec a tři z nich rozklepla přímo do mixéru. Za vejci následovaly dvě hrsti meruněk, několik hrníčků cukru, čokoláda a vnitřní obsah nejméně šesti konzerv.</p>
<p>„Voda s ledem,“ zamumlala blondýnka a kývla k nápoji, který jsem si opatřila. „Mohla sis vzít něco z baru.“</p>
<p>„Chtěla jsem vodu,“ odtušila jsem.</p>
<p>Plavovláska se usmála, což na její tváři působilo podivně, a zapnula mixér. Čepele zavířily a proměnily hmotu v hustou jednolitou kaši. Žena vypnula mixér, nacvičeným pohybem odjistila vršek a napila se přímo z něj.</p>
<p>„Jaký to má objem, dva a půl litru?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Na chvíli se odtrhla od pití. „Spíš skoro tři.“</p>
<p>Dopila a pak se naprosto nenuceně svlékla. Opět jsem se zadívala na knihu.</p>
<p>„Je ti to nepříjemné?“ zasmála se.</p>
<p>„Ne, jen ti chci dopřát trošku soukromí.“ A doufat, že se vyhnu tomu úžasnému okamžiku, kdy se mi sevře žaludek a pošle mi trochu kyselin až do krku.</p>
<p>„Můžeš jednoduše přiznat, že se ti ze mě dělá zle.“</p>
<p>„Jen trochu.“</p>
<p>„Jak se ti líbí?“ zeptala se plavovláska.</p>
<p>Vzhlédla jsem a zjistila, že tam stojí úplně nahá. „Na ledovou královnu to není špatné. Ale ty prsa má moc velká.“</p>
<p>Blondýnka se zašklebila. „Ano, já vím.“</p>
<p>„Proč žena?“ chtěla jsem vědět.</p>
<p>„Protože obchoduji s informacemi, Kate, a muži mají ve zvyku vyžvanit svá tajemství krásným ženám.“ Usmála se. „Ale to jistě víš.“</p>
<p>„Většinou musím mužům vyhrožovat fyzickým násilím, aby mi svá tajemství pověděli.“</p>
<p>„To je pak lituji. Očividně mají špatný vkus. Víš, kdo vyrábí konvertory, které se dávají do vílamp tady ve městě?“</p>
<p>„Nemám představu.“</p>
<p>„V podstatě existují čtyři firmy. Koncem tohoto týdne městská rada rozhodne, která z nich dostane smlouvu s obcí na další tři roky. Právě teď ve městě existují tři lidé rozhodnutí, pro koho budou hlasovat.“</p>
<p>„Nech mě hádat, ty jsi jeden z nich?“</p>
<p>Blondýnka neodpověděla, ale úsměv se jí o něco rozšířil a na okamžik se v něm zableskly bílé zuby. Dokonce i finanční neumětel jako já věděl, že cena za podobnou informaci musí být astronomická.</p>
<p>Svaly na jejím těle se pohnuly, začaly se protahovat a kroutit, jako by jí najednou pod kůží ožil chumel červů. Žaludek se mi sevřel a poskočil. Zatnula jsem zuby a pokoušela se udržet večeři tam, kde patřila.</p>
<p>Plavovlásčiny kyčle se pohnuly, ramena rozšířila, nohy zesílily, ňadra se rozpustila a přeměnila v silný mužský hrudník. Provazce svalů se seskupily, vytvořily silné nohy a obrovské paže. Kosti pod tváří se přeskupily, nos zesílil, brada zmasivněla a zhrubla. Barva očí ztmavla na pronikavě intenzivní modrou. Vlasy ustoupily a pak narostly znovu, tentokrát tmavě hnědé. Mrknutí oka a stál přede mnou muž. Svalnatý, postavu vyrýsovanou s ostrou přesností profesionálních kulturistů. Byl ohromný… a taky docela obdařený. Modré oči mě propalovaly z tváře rozeného válečníka − žádné ostré rysy, žádná vystupující kost, jíž by mohl zastavit úder. Ještě ho možná přiodít do nějaké zbroje a získal by si okamžitě oddanost kdekteré barbarské hordy.</p>
<p>„Co ty na to?“ zeptal se, hlas zněl hluboce, rozkazovačně.</p>
<p>Zírala jsem na něj. „Působivé, ale je to trochu moc.“</p>
<p>Naklonil se ke mně, oči zamlžené příslibem, který by dokázal naplnit, tím jsem si byla jistá. Snažila jsem se příliš nemyslet na ložnici.</p>
<p>„Trochu moc?“</p>
<p>„Ano. Líbí se mi ta vnitřní hrozba. Je velmi mužný, ale taky vypadá, že by ošukal všechno, co před ním neuteče na strom… a říkal mi běhno.“</p>
<p>Král barbarů si přede mnou promnul kořen nosu. „Co přesně tě k tomu závěru vede?“</p>
<p>„Nejsem si jistá. Možná je to očima, myslím si.“</p>
<p>„Takže to znamená ne?“</p>
<p>„Znamená to ne.“</p>
<p>„Budu na něm muset ještě zapracovat.“</p>
<p>Barbar splaskl, ta úžasná svalová hmota se scvrkla, aby se hodila ke štíhlejší postavě. Vlasy zmizely, nechaly hlavu holou. Tvář se protáhla, rysy se ustálily na tmavých chytrých očích a velkém nosu. Muž, kterého jsem znala jako Saimana, přešel k baru a nalil si sklenici vody z kohoutku.</p>
<p>„Práce?“ odtušil a zadíval se na m-sken.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Přikývl, vypil sklenici až do dna a znovu ji naplnil.</p>
<p>„Nedokážu vycítit přítomnost magie,“ řekla jsem. „A přesto to vypadá, že nemáš problémy s metamorfováním. Jak to?“</p>
<p>Zadíval se na mě a zdvihl obočí. Gesto tak podobné těm mým, až bych přísahala, že ho okopíroval ode mne. Bylo to pravděpodobné. Saiman obvykle napodoboval manýry svých klientů. Dělal to úmyslně, věděl, že je to znervózňuje.</p>
<p>„Klíčové slovo je ‚vypadá to‘. Metamorfóza teď vyžaduje koncentraci, zatímco během vlny magie plyne přirozeně. Ale abych odpověděl na podstatu tvé otázky… jsem přesvědčen, že mé tělo magii uchovává. Asi jako baterie. Možná dokonce produkuje i nějakou vlastní.“</p>
<p>Vypil až do dna i druhou sklenici a přešel ke gauči. „Jak dlouho jsem tě nechal čekat?“</p>
<p>„Ne moc dlouho.“</p>
<p>Na moment jsem si myslela, že okomentuje výhled a pak nebudu schopná si pomoct a budu se ho muset zeptat, jestli by nechtěl „výhled“ na sebe zakrýt nějakým oblečením. Naštěstí ale zamířil do ložnice.</p>
<p>Saimana poháněla touha po vytvoření vlastního übermana, supersamce neodolatelného pro ženy. Sexuální aspekt jeho snažení ho zajímal mnohem méně než vědecká touha po vytvoření obrazu dokonalé lidské bytosti. Zapojil se do hledání ultimátní podoby z neznámých důvodů, protože jsem opravdu netušila, co by se svým übermanem udělal, kdyby uspěl. Přistupoval k té výzvě s totožnou metodickou logikou, již používal na vše. Snažil se získat zpětnou vazbu od širokého spektra subjektů, přičemž mnoho z nich nemělo ani potuchy, jak doopravdy vypadá.</p>
<p>Dávno předtím jsem se s ním hádala, že jeho überman jednoduše neexistuje. A i kdyby uspěl při vytvoření obrazu ztělesněného mužství, zklamal by se ve svém očekávání. Příliš totiž záleželo na souhře mezi dvěma lidskými bytostmi a právě ona interakce konečně vedla k intimitě. Velmi vášnivě se mnou o tom diskutoval. Naučila jsem se s ním už nehádat.</p>
<p>Setkali jsme se před rokem při jednom cechovním kšeftu, jednalo se o úlohu osobního strážce. Všichni žoldáci takový úkol jednou za čas vzali a bylo jen štěstí, že jsem si vybrala Saimana. Byl tehdy zraněný, upoutaný na lůžko kvůli pooperačním komplikacím nějakého chirurgického zákroku žaludku. Tělo se mu neustále měnilo, jak bojovalo s infekcí, a ukázalo se, že se jen velmi těžko hlídá. Zvládla jsem zabít dva nájemné vrahy, kteří se ho snažili odstranit. Třetího odpravil on sám, zarazil mu tužku okem až do mozku. I když jsem na ten úkol byla najatá, vypadalo to, že je mi od té doby vděčný. Nestěžovala jsem si. Služby neměl zrovna levné.</p>
<p>Saiman se vrátil oblečený do volných kalhot z tmavě modré látky, střižených jako normální tepláky. I když označit je tak by se rovnalo urážce. Na to vypadaly příliš draze. Zadíval se do Almanachu, který jsem měla stále ještě rozložený na klíně, článek od Bona rozložený na první dvojstránce.</p>
<p>„Vystřižený z Volshebstva e Kolduni. Jaký domýšlivý název. Jako kdyby měla ruština dodat názvu ‚<emphasis>Kouzla a kouzelníci</emphasis>‘ nějakým způsobem na větší uvěřitelnosti. Nevěděl jsem, že čteš podobný odpad.“</p>
<p>„Nečtu. Ten článek mi dal jeden známý.“</p>
<p>„Problém s podobnými pamflety je, že si jejich vydavatelé neuvědomují, že magie proudí oběma směry. A oni tisknou mylné informace.“</p>
<p>Tohle byl starý bod sváru. A oprávněně. Lidé ovlivňovali magii stejně, jako ona ovlivňovala je. Když něčemu věřil dostatek lidí, někdy magie poslechla a opravdu se tak zachovala. Nebo něco stvořila.</p>
<p>Saiman prolétl výstřižek očima. „Je nekompletní a plný žvástů, jako vždy. Zařazují wampyra mezi nemrtvé požírače těl zemřelých. Podívej, sice správně píšou, že má obrovský sexuální apetit, ale neuvědomují si, že jde o protimluv. Nemrtví necítí potřebu se rozmnožovat, takže wampyr mezi ně nemůže patřit. Taky zmiňují, že se pokusí spojit s jakýmkoliv savcem, kterého dokáže udržet na dost dlouhou dobu, aby dosáhl vyvrcholení. Ale zapomněli se zmínit, že výsledek takového spojení zůstává u wampyra a slouží mu.“ Znechuceně článek upustil. „Jestli někdy o tomhle stvoření budeš potřebovat vědět víc, ozvi se.“</p>
<p>„Ozvu.“</p>
<p>„Takže co tě přivádí do mého skromného příbytku?“</p>
<p>„Potřebovala bych prověřit m-sken.“</p>
<p>Znovu zdvihl obočí. Někdy bych ho mohla nenávidět. „Inu dobře. Budu si to účtovat od hodiny. Naše obvyklá zlevněná sazba začne…“ mrknul na hodinky. „Právě teď. Chceš kompletní analýzu?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne, jen základní věci. Luxus si nemůžu dovolit.“</p>
<p>„Klient platí málo?“</p>
<p>„Dělám to zadarmo.“</p>
<p>Zašklebil se. „To je hrozný zlozvyk, Kate.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Vzal graf do rukou, něžně ho držel v dlouhých prstech.</p>
<p>„Co tě zajímá?“</p>
<p>„Série malých žlutých čar dole.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Co by se zapisovalo žlutě? A kolik mě ta odpověď bude stát?“</p>
<p>„Skvělá otázka. Dovol mi ale nejdřív udělat test, abychom vyloučili možnost mechanické závady na skeneru.“</p>
<p>Následovala jsem ho do laboratoře. Na černém povrchu ohni odolných stolů a pultů odpočíval prales vybavení, které by donutilo pracovníka jakékoli univerzitní laboratoře skákat radostí. Saiman si natáhl zelenou vodě odolnou zástěru a pár hladkých, matných rukavic a sáhl pod stůl. Odtamtud vykouzlil keramický podnos. Nacvičeným úsporným pohybem přenesl tác ke skleněné kostce v rohu.</p>
<p>„Co provádíš?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Oskenuju m-sken kvůli zbytkovým stopám magie. Při plné izolaci. Nechci žádnou kontaminaci.“</p>
<p>„To si nemůžu dovolit.“</p>
<p>„Je to zadarmo. Nakazila jsi mě svým altruismem. Ale stejně budeš muset zaplatit za můj čas.“</p>
<p>Dotkl se páčky a kostka vystoupala výš na kovovém řetězu. Saiman pošoupl tác na keramickou platformu a snížil kostku, takže podnos obklopovala ze všech stran. Prsty mu zatančily na klávesnici a krychli zalil záblesk zelené barvy. Odumřel, zase zasvítil, zhasnul a pak na jiném stole zachrastila tiskárna a vyplivla kus papíru.</p>
<p>Utrhl ho a podal mi ho. Byl prázdný. Zkouška, zda nejsou přítomny stopy magie, případně zda jimi není vzorek kontaminován.</p>
<p>Saiman na tácu rozložil m-sken, vložil ho do kostky a znovu zopakoval ten pracný high-tech taneček.</p>
<p>Tentokrát z tiskárny vyšla přesná kopie skenu.</p>
<p>Saiman nad ní chvíli uvažoval a pak se opřel o stůl, m-sken stále v ruce. „Potíž je v tom, že skener magie je nedokonalý.“</p>
<p>Naděje ve mně odumřela. „Takže je to závada?“</p>
<p>„Jak se to vezme. Prozatím je skener nedokonalým nástrojem. Zachycuje lidi v různých odstínech od světle modré po stříbrnou, ale velmi často nezvládá vykreslit jemný odstín jejich magie. Uniká mu téměř všechno až na nejextrémnější možnosti, jakými jsou purpurová pro upíra nebo zelená pro lykantropa. Jasnovidec a Mystik přibližně totožné síly se v grafu zobrazí stejnou barvou, i když je druh jejich magie odlišný. A…“ Saimanovi se na úzké rty vkradl úsměv, „zapisuje to vše<emphasis>ferální</emphasis> magii bílou barvou.“</p>
<p>„Ferální? Tím myslíš zvířecí magii?“</p>
<p>„Každý zvířecí druh vyzařuje svou vlastní specifickou magii. Běžná m-čtečka ji zapisuje bíle, takže ji ani nevidíme. Zrovna nedávno pár chytrých hlav v Kjótu zkoumalo různé druhy zvířat za pomoci hypercitlivého skeneru. Přesvědčivě prokázali, že každý druh zvířete produkuje vlastní barvu. Slabou, pastelovou, vzájemně odlišnou, ale vždy se jedná o odstín žluté.“</p>
<p>„Takže ty žluté linky znamenají zvířata?“</p>
<p>„Na prvotřídním skeneru ano. Ale na té naší veteši se zvířata budou nejpravděpodobněji zapisovat bíle. Jediná možnost, jak bychom je mohli zachytit, by byla, kdyby se jejich magie smíchala ještě s nějakou další.“</p>
<p>„Teď se ztrácím.“</p>
<p>„Podívej se na ty linky. Mají lehký nádech do broskvova. Velmi slabý, ale vděčíme mu za to, že je vůbec můžeme vidět. Znamená to, že čelíš něčemu z velké části zvířecímu, co ale bylo nakaženo něčím dalším.“</p>
<p>Cítila jsem se poněkud zmatená. „Dobře. Takže když to shrnu… veškerá zvířecí magie se zapisuje jako bílá, která je ale ve skutečnosti světle žlutá. Velmi slabá žlutá, jež může být přebita všemi ostatními barvami. A není možné ji vidět, dokud se s jinými barvami nesmíchá. Žlutá vlka se smíchá s modrou člověčí a vznikne z toho tmavě zelená lykantropa. Podle toho by se dlakovlk, zvíře přeměňující se v člověka, zapisoval žlutozeleně. Mám pravdu?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„Takže fakt, že vidím žluté linky, znamená, že skener ukázal přítomnost čehosi se silnou zvířecí magií a špetkou něčeho dalšího. Jelikož jsou ty čáry do broskvova, nejpravděpodobnější je… oranžová.“ Poslední slovo jsem skoro vyplivla. Oranžová pocházela z červené a červená byla barvou nekromantské magie. Saiman moje dedukce potvrdil. „Jedná se o zvíře s nějakým spojením s nekromantskou magií. Nevím jakého druhu. Rozhodně to není zvířecí zombie, ty by se zapisovaly tmavě rudou. Užij si to.“</p>
<p>Zaúpěla jsem.</p>
<p>„Čas jsou peníze,“ odtušil na to, „takže ti doporučuju, aby sis nechala své přemítání na později. Máš pro mě ještě něco?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Podíval se na hodinky. „Třicet sedm minut.“</p>
<p>Vypsala jsem šek na devět set šedesát dva dolary, takže na mém běžném účtu teď zbývalo přesně čtyři sta dolarů a devět centů. Ještě jsem měla ušetřenou pětistovku pro případ nouze. Jestli se mi nepodaří brzo přijít k penězům, asi bych měla zvážit změnu místa.</p>
<p>Podala jsem mu šek. Ani se neobtěžoval na něj podívat.</p>
<p>„Dej mi pak vědět, jak to dopadlo,“ řekl se svým obvyklým úsměvem.</p>
<p>„Jestli něco zjistím, zavolám ti jako prvnímu.“</p>
<p>„A Kate… pokud změníš názor ohledně mého nejnovějšího prototypu, nabídka stále platí.“</p>
<p>Pronikavě modré oči a obrovské svaly mi probleskly myslí. Zde žijí draci.</p>
<p>„Díky, ale to není moc pravděpodobné.“</p>
<p>Když jsem kráčela ven z bytu, zjistila jsem, že se mi druh úsměvu hrající na Saimanových rtech rozhodně nelíbí.<strong>4.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Vzbudila jsem se v Gregově bytě něco před sedmou a sáhla po telefonu. Když jsem zavolala na Jimovo číslo, třikrát to zazvonilo a ozvalo se pípnutí záznamníku bez úvodního ohlášení. Nechala jsem mu tam stručné „zavolej mi“ a zavěsila. Nebude moc nadšený. Ráno po noci strávené lovem bylo pro dlaky časem tichého rozjímání stejně posvátného jako meditace pro shaolinského mnicha. Stále ještě chycení mezi člověkem a šelmou se kožoměnci snažili o úplnou kontrolu nad obojím, a tak vítali východ slunce uzavření do sebe. Ve chvíli, kdy byli se svou sebereflexí hotovi, upadali do klidného spánku. Nepochybovala jsem, že Jim včera v noci v Jednorožčí ulici lovil. Teď už s největší pravděpodobností spal. Záznamník bude pípat a oznamovat novou zprávu tak dlouho, dokud mu z toho nepřeskočí. Při té myšlence jsem se usmála.</p>
<p>Pak jsem se začala protahovat, uvolňovat ztuhlá ramena a záda. Kopala jsem proti stínu na zdi. Do úderu jsem dávala všechnu sílu, ale nikdy jsem se imaginárního protivníka nedotkla. Prošla jsem několik základních kopů − přímý, postranní, patou a kolenem. Začala jsem těmi jednoduchými a pak pokračovala propracovanějšími sestavami. Po deseti minutách jsem se začala potit. Donutila jsem se pokračovat ještě dalších dvacet, pracovala jsem na posílení paží, ramen a hrudníku. Greg nevlastnil činky, tak jsem místo nich použila těžkým olovem plněný palcát. Byl mizerně vyvážený, ale lepší než nic. Nevzpírala jsem už několik dní a cítila jsem se slabší než obvykle. Přesto mi cílená kontrolovaná námaha dělala dobře. Nálada se mi postupně zlepšovala, takže ve chvíli, kdy mě začala lákat sprcha, jsem byla téměř pozitivně naladěná.</p>
<p>Telefon zazvonil, zrovna když jsem pokládala ruku na kliku u dveří do koupelny. Otočila jsem se na patě a dokráčela k telefonu. Čekala jsem, že na drátě bude Jim.</p>
<p>„Jime?“</p>
<p>„Haló,“ odtušil mužský hlas. Byl příjemný, dobře modulovaný a jasný. Slyšela jsem ho už dříve, ale chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila kde.</p>
<p>„Doktor… Crane?“</p>
<p>„Crest.“</p>
<p>Ano, po pastě[2] pojmenovaný pracovník charity. <emphasis>Jak se sakra dostal k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mému číslu?</emphasis> „Jak vám můžu pomoci?“</p>
<p>„Doufal jsem, že byste si se mnou zašla na oběd.“</p>
<p>Neodbytný prevít. „Jak jste přišel k mému číslu?“</p>
<p>„Zavolal jsem Řádu a zalhal jsem. Řekl jsem, že mám informace týkající se toho mrtvého upíra a dal jsem jim své údaje. A oni mi dali tohle číslo.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Takže se ke mně přidáte?“</p>
<p>„Mám moc práce.“</p>
<p>„Ale čas od času jíst musíte. Rád bych vás zase viděl, na nějakém méně formálním místě. Dejte mi šanci. A jestli ten oběd nevyjde, tak vám zmizím z dohledu.“</p>
<p>Zapřemýšlela jsem a uvědomila si, že chci říct ano. Naprosto absurdní věc. Seděla jsem na bombě, jak Lid, tak Smečka byli připraveni odpálit mi ji pod zadkem, a přesto jsem teď stála a přemýšlela, jestli mám jít na rande. Jak dlouho už jsem se něčeho podobného nezúčastnila? Dva roky?</p>
<p>„Platí,“ odpověděla jsem. „Potkám se s vámi mezi dvanáctou a půl jednou v Las Colimas. Víte, kde to je?“</p>
<p>Věděl.</p>
<p>„A doktore Creste?“</p>
<p>„Stačí Creste, prosím.“</p>
<p>„Creste, už nevolejte Řádu.“</p>
<p>Čekala jsem, že se <emphasis>zarazí</emphasis>, ale jen vesele zahlásil: „Ano, madam!“ a zavěsil.</p>
<p>Když jsem vstupovala pod sprchu, snažila jsem se přijít na to, proč jsem s tím obědem souhlasila. Musela jsem mít nějaký důvod kromě toho, že jsem se cítila osamělá a unavená a toužila jsem po lidském kontaktu. Obyčejném kontaktu s <emphasis>mužským</emphasis>, který se neměnil v monstrum nebo se mu na kostře nepřesouvaly svaly se stejnou lehkostí, jako by se převlékal. Možná bych té příležitosti mohla využít a zkusit z něj dostat nějaké informace o tom, jak se márnice postarala o toho mrtvého upíra. Jo, to by šlo.</p>
<p>Někde uprostřed sprchování telefon zazvonil znovu. Vypnula jsem vodu a šla ho zvednout. Na linoleu za mnou zůstávaly mydlinkové loužičky.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Tady Maxine, drahoušku.“</p>
<p>„Ahoj, Maxine.“</p>
<p>„Ochránce by vás rád viděl ve své kanceláři dneska v osm třicet.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„Bez problémů, drahá.“</p>
<p>Zavěsila jsem a šla zpátky do sprchy. Teplá voda se do mě opřela s uspokojivou prudkostí, uklidňovala svaly.</p>
<p>Telefon zase zazvonil.</p>
<p>Zavrčela jsem a přiklusala k němu, tentokrát jsem se neobtěžovala vodu zavírat.</p>
<p>„Co je?!“</p>
<p>„Tomu říkám zasraná drzost volat mi takhle po ránu,“ zavrčel Jim.</p>
<p>„Tak mi promiň, že ses nevyspal do růžovoučka!“ prskala jsem.</p>
<p>„Kvůli čemu jsi mi sakra volala?“</p>
<p>„Chtěla jsem, abys rozlepil oči a dal mi seznam vražd ve Smečce: místa, časy a tak dále.“</p>
<p>„Víš, že je to tajná informace. Kdo si kruci myslíš, že jsi?“</p>
<p>„Jediná osoba, které na tom záleží. Mrkni se ven z okna. Vidíš tam frontu lidí, kteří by chtěli krýt ty vaše chlupaté zadky?!“</p>
<p>Praštila jsem s telefonem a vrátila se do sprchy. Nepřítomnost páry mě měla varovat, ale jako idiot jsem vstoupila přímo do proudu vody studené jako led. Zatímco jsem mluvila, ve sprše došla horká voda. Když vyrvu sprchu ze zdi, teplou vodu mi to zpátky nepřinese, jakkoli by mi to udělalo dobře. Vypnula jsem vodu a začala se utírat ručníkem. To bude zase den.</p>
<p>* * *</p>
<p>Seděla jsem na jedné ze židlí pro návštěvníky hluboko v útrobách kanceláře rytíře Ochránce. Tentokrát Ted netelefonoval. Místo toho si mě prohlížel zpoza stolu jako středověký rytíř měřící si z hradeb Saracény obléhající jeho město.</p>
<p>Okamžiky se protahovaly do minut.</p>
<p>Konečně promluvil: „Vyžádal jsem si vaši složku od Akademie.“</p>
<p>A do prdele.</p>
<p>„Měla jste éčkové hodnocení.“</p>
<p>E jako electrum[3]. Zas tak přelomová věc to není. Opravdu.</p>
<p>„Víte, kolik panošů s éčkovým hodnocením prošlo Akademií za třicet osm let jejího fungování?“ zeptal se.</p>
<p>Věděla jsem to. Greg mi to opakoval tolikrát, že mi to číslo proděravělo ušní bubínky, ale provokovat Ochránce mi k ničemu nebude. Zachovala jsem mlčení.</p>
<p>„Osm,“ řekl a nechal to slovo vyznít. „Včetně vás.“</p>
<p>Snažila jsem se vypadat vážně.</p>
<p>Ted pohnul perem asi pět centimetrů doleva, starostlivě se na ně zadíval a pak svůj zrak upřel znovu na mne. „Proč jste odešla?“</p>
<p>„Mám problém s autoritami.“</p>
<p>„Těžký případ přerostlého ega výjimečného studenta?“</p>
<p>„Nejde jen o to. Uvědomila jsem si, že pro mě Řád není tím pravým místem, a tak jsem z něj odešla dřív, než jsem dostala šanci udělat nějakou pitomost.“</p>
<p>V mysli se mi ozval Gregův hlas s náznakem výtky. <emphasis>A tak ses stala žoldákem, nájemným mečem bez cíle nebo příčiny</emphasis>.</p>
<p>Ted namítl: „Ale teď pro Řád pracujete.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jak se přitom cítíte?“</p>
<p>„Inu, pane doktore, bolí to a píchá.“</p>
<p>Odpálil můj pokus o vtip stranou. „Žádné sračky okolo. Jak se opravdu cítíte?“</p>
<p>„Mít ve městě základnu je fajn. Nálepka vzájemné pomoci otevírá dveře. Je to dost velká zodpovědnost.“</p>
<p>„A to vám vadí?“</p>
<p>„Ano. Když pracuju sama za sebe… když to zvorám, jde do hajzlu jenom moje výplata, a tak holt sklidím, co jsem zasela. Dokud se neukáže další kšeft. Teď to zpackám a může umřít spousta lidí.“</p>
<p>Přikývl. „Cítíte se svázaná autoritami?“</p>
<p>„Ne. Dal jste mi dost dlouhé vodítko. Ale vím, že tam je.“</p>
<p>„Dlouhé bude jen tehdy, budete-li na ně pamatovat.“</p>
<p>„Není to něco, na co bych zapomněla.“</p>
<p>„Natarádža si stěžoval,“ odtušil.</p>
<p>Uvolnila jsem se. Změna tématu. „Hm?“</p>
<p>„Tvrdí, že se vyhýbáte konzultaci případu s ním. Prý k tomu má hodně co říct.“</p>
<p>„Často má pocit, že má hodně co říct.“ Pokrčila jsem rameny.</p>
<p>„Víte, proč dělá takový humbuk?“</p>
<p>„Ano. Lid i Smečka patří mezi podezřelé. Chce ukázat, jak strašně moc ochotný je spolupracovat.“</p>
<p>Ted přikývl, s tímhle závěrem souhlasil.</p>
<p>„Neměla jsem důvod jít do Kasina,“ řekla jsem.</p>
<p>„Tak teď už jeden máte.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Výborně. Až tady skončíme, běžte a zavřete mu zobák.“</p>
<p>Přikývla jsem.</p>
<p>„Řekněte mi, co jste zatím zjistila.“</p>
<p>Pověděla jsem mu všechno. O mrtvém upírovi a skryté značce, o setkání s Pánem šelem, který chtěl, abych mu říkala Curran, o žlutých čarách na m-skenu a o Annině snu.</p>
<p>Všechno si to poslechl, seděl tam a přikyvoval, naprosto bez výrazu na kamenné tváři. Když jsem skončila, řekl jen: „Dobře.“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že audience je u konce. Opustila jsem kancelář. Tentokrát Saracéni unikli bez toho, aby jim někdo na záda vylil vařící olej.</p>
<p>Pokračovala jsem do Gregovy kanceláře. Něco mě od poslední noci nenechávalo v klidu, pořád mi to vrtalo hlavou. Až dnes ráno, když jsem měla smysly a uvažování zostřené zuřivostí kvůli ledové sprše, mi konečně došlo, o co se jednalo. Jména žen v Gregově složce. Na ta čtyři jména jsem zapomněla, prostě jsem je vypustila z mysli. To bylo nezodpovědné. A hloupé. Takových chyb bych se měla umět vyvarovat.</p>
<p>Najít složku a vyndat papír se jmény mi zabralo asi pět vteřin. Sandra Molotová, Angelina Gomezová, Jennifer Yingová, Alisa Konovová. Prošla jsem dalšími Gregovými písemnostmi při hledání jmen, ale žádná z nich neměla vlastní pořadač. Neměly společného vůbec nic, navíc každá pocházela z jiné etnické skupiny. Chvíli jsem prohledávala kancelář kvůli telefonnímu seznamu, nakonec jsem ho objevila v nejspodnějším šuplíku. Prolistovala jsem ho. Příjmení Gomez a Ying patřila k nejběžnějším a Molot nebylo zas tak neobvyklé, takže jsem hledala Konova. Našla jsem dva muže s příjmením Konov, Anatola a Denise. Rusové rozlišují příjmení u žen tak, že dodávají samohlásku „a“ na konec mužské formy, takže ženská verze příjmení Konov je Konova. Když jsem to zvážila, přišlo mi, že by to stálo za pokus.</p>
<p>Vytočila jsem první číslo a lhostejný ženský hlas mě upozornil, že bylo odpojeno. Zkusila jsem to druhé. Telefon zazvonil a ze sluchátka se ozval hlas starší ženy se zřetelným přízvukem: „Ano?“</p>
<p>„Dobrý den, mohla bych prosím mluvit s Alisou?“</p>
<p>Na druhé straně bylo dlouho ticho.</p>
<p>„Madam?“</p>
<p>„Alisa se pohřešuje,“ řekla ta žena tiše. „Nevíme, kde je.“</p>
<p>A zavěsila dřív, než jsem se jí stačila zeptat na cokoliv dalšího. Jelikož Molot byla moje druhá nejlepší šance, dala jsem se znovu do hledání. Našla jsem jich šest. Trefila jsem se u čtvrtého. Mladý muž mi sdělil, že Sandra je jeho sestra a zdráhavě mě informoval, že také zmizela. Hledají ji od čtrnáctého minulého měsíce, ale odmítl dodat cokoliv jiného než „poldové ji ještě pořád hledají“. Poděkovala jsem mu a zavěsila.</p>
<p>A pak jsem zavolala devatenácti lidem s příjmením Ying a dvaceti sedmi Gomezům. Jennifer Yingovou jsem nenašla, ale mezi Gomezovými byly dvě Angeliny. Jedna měla dva roky. Druhé bylo dvacet a pohřešovala se.</p>
<p>Bylo téměř jisté, že Jennifer Yingovou potkal stejný osud jako tři ostatní ženy. Uvažovala jsem, že zajdu navštívit policejní okrsek, ale racionálně uvažující část mého mozku mě upozornila, že by mě stejně bez jakékoliv informace vyhodili. Navíc bych k sobě přilákala nevítanou pozornost, jež by mi vyšetřování ještě víc ztěžovala. Policisté respektovali plnoprávné rytíře, ale nespolupracovali s nimi, pokud nebylo jiného východiska. A já nebyla ani rytíř.</p>
<p>Bylo možné, že všem čtyřem dámám sem tam narostla srst a drápy a Curranovi říkaly „Pane“. V tom případě by bylo logické, že se pohřešovaly, protože by byly mezi těmi sedmi mrtvými kožoměnci. Zavolala jsem Jimovi, abych si to ověřila, ale buď nebyl doma, nebo se rozhodl na mé telefonáty neodpovídat. Tentokrát jsem zprávu na záznamníku nenechala.</p>
<p>Když už nebylo nic dalšího na práci, složku jsem odložila. Už byl skoro čas na oběd a já měla dostaveníčko s plastickým chirurgem.</p>
<p>* * *</p>
<p>Návrhář interiéru Las Colimas musel být velkým fanouškem rané aztécké architektury a pozdní moderny řetězce fast foodů Taco Bell. Restauraci tvořila křiklavá směs boxů v jasných barvách, strakaté piñaty a umělá zeleň. Kaučuková stěna lebek vymodelovaná podle skutečných zdí, v nichž Aztékové vyplňovali díry nespočetnými lebkami lidských obětí, korunovala desku dlouhého stolu v bufetu. Malé terakotové repliky tajemných památek se tyčily na okenních parapetech vedle plastikového ovoce sypajícího se z proutěných rohů hojnosti.</p>
<p>Na ladění interiéru nezáleželo. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila dovnitř, obklíčila mě lahodná vůně. Pospíšila jsem si kolem metr padesát vysoké terakotové ohavnosti, jež měla představovat slavného Xochopilliho, prince květin. Oddělovala totiž vstup od pokladny. Rusovlasá servírka mi zastoupila cestu. „Promiňte,“ řekla s úsměvem odhalujícím všechny zuby. „Jste Kate?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Váš společník už čeká. Tudy, prosím.“</p>
<p>Jak mě prováděla kolem bufetového stolu, slyšela jsem mužský hlas ptát se servírky: „Servírujete k tomu i šťávu?“ Leda na jihu.</p>
<p>Číšnice mě dovedla k rohovému boxu, kde seděl Crest pohlcený luštěním menu.</p>
<p>„Našla jsem ji, pane doktore!“ oznámila mu. Patroni u okolních stolů se na mě zadívali. Kdyby nebyla restaurace tak přeplněná lidmi, asi bych ji na místě zaškrtila.</p>
<p>Crest vzhlédl od menu a věnoval jí úsměv. „Vzpomněla jste si,“ řekl, hlas naplněný překvapením. „Díky, Grace.“</p>
<p>Zachichotala se. „Dejte mi vědět, pokud budete cokoliv potřebovat!“</p>
<p>A s tím se odvlnila pryč, vkládajíc přitom do chůze extra zhoupnutí boků. Nikdy bych si nepomyslela, že žena s tak kostnatým zadkem by jím mohla tolik vrtět, ale servírka mě vyvedla z omylu.</p>
<p>Přistála jsem na sedačce.</p>
<p>„Přicházející bouře,“ okomentoval to.</p>
<p>„Sedíte tady pět minut a číšnice už po vás zvládají házet očkem,“ řekla jsem. „To musí být skrytý talent.“</p>
<p>Rozbalil ubrousek, vylovil z něj pilovitý nůž s kulatou špičkou a naznačil jím, jak ho ta poznámka bodla u srdce. Nůž vypadal ostře.</p>
<p>„Většina lidí se chová k servírkám jako ke psům. Přinesou vám jídlo a čekají na vás, tím pádem musí být nižší druh lidských bytostí a nezáleží jim na tom, jestli je někdo sekýruje.“</p>
<p>Vzala jsem mu nůž z ruky dřív, než si stačil ublížit, a položila ho na stůl.</p>
<p>Zrzavá Grace se vrátila, poctila nás dalším omračujícím úsměvem a pak se zeptala, jestli jsme připravení si objednat. Objednala jsem si bez toho, abych koukala na menu. Crest chtěl churrasco a chimichurri, řekl si o ně španělsky a bez přízvuku.</p>
<p>Grace mu věnovala prázdný pohled.</p>
<p>„Myslím, že by si rád dal hovězí medailonky v česnekovo-petrželové omáčce,“ vysvětlila jsem jí. „Specialitu šéfkuchaře.“</p>
<p>Tvář se jí rozzářila. „A něco k pití k tomu?“</p>
<p>Oba jsme si objednali vodu s ledem a ona opět odešla, zuřivě přitom kroutíc zadkem.</p>
<p>Crest se zašklebil.</p>
<p>„Náhlá změna názoru?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nesnáším neschopnost. Pracuje v restauraci, kde se servíruje latinskoamerická kuchyně. Měla by aspoň vědět, jak se správně vyslovují jména jídel. I když… pravděpodobně dělá, co může.“ Rozhlédl se. „Musím říct, že tohle není zrovna místo určené k tichým konverzacím.“</p>
<p>„Máte problém s mým vkusem?“</p>
<p>„Ano, to mám,“ odtušil.</p>
<p>Pokrčila jsem rameny.</p>
<p>„Jsi tak trochu… útočná.“ Neřekl to stylem, jako by chtěl vyprovokovat hádku. Místo toho mu v hlase hrálo tiché pobavení.</p>
<p>„Takže jsem měla vybrat nějaké tiché místo, vkusně zařízené a diskrétní, které by svádělo k důvěrné konverzaci?“</p>
<p>„No, myslel jsem, že bys mohla.“</p>
<p>„Proč? Vydíral jsi mě, abych s tebou šla na oběd, tak jsem si myslela, že se aspoň dobře najím.“</p>
<p>Zkusil zaútočit z jiné strany. „Nikdy jsem nenarazil na nikoho, jako jsi ty.“</p>
<p>„To je dobře. Lidi jako já nemají rádi, když do nich někdo naráží. Mohli by ti zlámat nohy.“</p>
<p>„Zvládla bys to?“ Zubil se od ucha k uchu. To se mnou flirtoval?</p>
<p>„Udělat co?“</p>
<p>„Zlámat mi nohy.“</p>
<p>„Ano, pokud by mi okolnosti přály.“</p>
<p>„Mám hnědý pásek v karate,“ odtušil. Zjistila jsem, že považuje moje vystupování drsné ženské za zábavné. „Možná bych se zvládl ubránit.“</p>
<p>Tohle byla vlastně legrace. Poctila jsem ho parádním psychotickým úsměvem a řekla: „Hnědý pásek? To je působivé. Ale nesmíš zapomínat, že já se lámáním nohou živím, zatímco ty…“</p>
<p>„Spravuješ nosy?“ doplnil.</p>
<p>„Ne, chtěla jsem říct: dáváš dohromady mrtvoly, ale máš pravdu, ‚spravování nosů‘ se k tomu hodí mnohem líp.“</p>
<p>Teď už jsme se na sebe zubili vzájemně.</p>
<p>Grace dorazila s našimi dvěma talíři jako na zavolanou. Položila je před nás a byla odvolána dřív, než mohla Cresta oslepit dalším ze svých zubatých úsměvů.</p>
<p>„Jídlo je úžasné,“ řekl po prvních dvou soustech.</p>
<p>A taky levné. Zdvihla jsem jeho směrem jen obočí v nevysloveném: „Já ti to říkala“.</p>
<p>„Přestanu se snažit tě ohromovat, když mi slíbíš, že mi nezlámeš nohy,“ navrhl.</p>
<p>„Dobře. Kde ses naučil mluvit španělsky?“</p>
<p>„Od otce,“ vysvětlil mi. „Mluvil plynně šesti jazyky a bůhví kolika ještě rozuměl. Byl antropologem ze staré školy. Strávili jsme s ním dva roky v Mexiku v Templo Mayor.“</p>
<p>Zdvihla jsem obočí, pak jsem vzala lahvičku s pálivou omáčkou stylizovanou do jakési postavičky a postavila ji před něj.</p>
<p>„Tlalok,“ řekl. „Bůh deště.“</p>
<p>Usmála jsem se na něj. „Pověz mi o tom chrámu.“</p>
<p>„Bylo tam horko a spousta prachu.“ Vyprávěl mi o svém otci, který se snažil porozumět dávno mrtvým lidem, o šplhání na nespočetné schody chrámu, kde dvě totožné svatyně shlížely na svět, o usínání pod nekonečnou oblohou u vyřezávaných zdí chrámu a snění o hrůzných kněžích.</p>
<p>Jeho hlasu se nějak podařilo překonat hluk restaurace, konverzace ostatních strávníků se slily do nezřetelného šumu. Bylo to tak nevšední, že bych přísahala, že v tom musí být magie. Až na to, že jsem z něj žádnou moc necítila. Možná to byla magie, ale ta výjimečná, lidská. Zrozená z lidského šarmu a konverzace, magie, již jsem příliš často přehlížela.</p>
<p>Mluvil a já vnímala jeho příjemný hlas, pozorovala jsem ho. Bylo v něm něco velmi uklidňujícího. Nebyla jsem si jistá, jestli je to jeho nenuceným vystupováním, nebo naprostou imunitou vůči mým poznámkám. Byl vtipný, aniž se pokoušel žertovat, inteligentní bez toho, aby se snažil znít vzdělaně, a velmi jasně dal najevo, že ode mne nic neočekává.</p>
<p>Oběd se protáhl a najednou bylo skoro půl druhé. Musela jsem jít.</p>
<p>„Skvěle jsem se bavil,“ řekl mi. „Ale taky jsem celou dobu mluvil jenom já, takže to je předpokládám očividné. Měla jsi mě zastavit.“</p>
<p>„Líbilo se mi poslouchat tě.“</p>
<p>Nevěřícně se na mě zamračil a varoval mě: „Příště je řada na tobě.“</p>
<p>„Příště?“</p>
<p>„Šla bys se mnou na večeři?“</p>
<p>Přistihla jsem se, že říkám: „Šla.“</p>
<p>„Dnes večer?“ zeptal se, v očích naději.</p>
<p>„Pokusím se,“ slíbila jsem mu, a dokonce jsem to chtěla dodržet. „Zavolej mi kolem šesté.“ Dala jsem mu svou adresu pro případ, že by magie zkratovala telefonní linky.</p>
<p>Trvala jsem na tom, že zaplatím svou polovinu oběda, a odmítla nabídku, že mě doprovodí k autu. Den, kdy budu potřebovat eskortu, bude taky dnem, kdy odevzdám Zabíječe někomu, kdo bude vědět, jak s ním zacházet.</p>
<p>* * *</p>
<p>„Pan Natarádža by s vámi velmi rád mluvil,“ informoval mě kultivovaný mužský hlas na druhé straně telefonu. „Nicméně jeho časový rozvrh je až do příštího měsíce plný.“</p>
<p>Povzdechla jsem si a nervózně zaklepala nehty o Gregův kuchyňský stůl. „Omlouvám se, ale nepostřehla jsem vaše jméno…“</p>
<p>„Charles Cole.“</p>
<p>„Něco ti řeknu, Charlesi. Přepoj mě teď hezky k Roweně a já Natarádžovi nepovím, že ses pokusil zazdít vyšetřovatele zvoleného Řádem, na kterého čekal.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho a pak Charles odtušil lehce přiškrceným hlasem: „Malý moment, prosím.“</p>
<p>Čekala jsem u telefonu, velmi spokojená sama se sebou. Pak ve sluchátku klaplo a Rowenin bezchybný hlas mi oznámil: „Kate, hluboce se ti omlouváme za to nešťastné nedorozumění.“</p>
<p>Bod pro mě. „Nic se nestalo,“ pověděla jsem jí. Mohla jsem si dovolit být milosrdná. „Upozornili mě, že by se mnou Natarádža rád mluvil.“</p>
<p>„Vskutku je tomu tak. Naneštěstí je teď pryč kvůli pracovním záležitostem. Kdyby věděl, že ho chceš navštívit, jistě by to odložil. Vrátí se dnes večer a já bych ti byla velmi zavázána, kdyby ses s námi mohla potkat později… řekněme kolem druhé ráno?“</p>
<p>Bod pro Rowenu. „Bez problémů.“</p>
<p>„Díky, Kate.“</p>
<p>Rozloučili jsme se. Zavěsila jsem. Měla vlastní způsob, jak z každé konverzace udělat osobní záležitost, jako kdyby pro ni předmět domluvy znamenal něco životně důležitého a jakékoliv odmítnutí její prosby by ji těžce ranilo. Fungovalo to oběma směry. Když jste s něčím souhlasili, chovala se pak, jako byste jí prokázali velkou osobní službu. Bylo to umění, které bych se s radostí naučila. Bohužel jsem neměla dostatek času ani trpělivosti.</p>
<p>Nevěděla jsem co dál. Znovu jsem zabubnovala nehty o stůl. Dokud si nepromluvím s Corwinem, nemůžu ho vyloučit jako podezřelého. Byl to jediný podezřelý, kterého jsem zatím měla. Možná kdybych otravovala Natarádžu dost dlouho, poskytl by mi nějaká jiná vodítka, ale to se nestane až do dnešní noci, takže mi zbývalo dvanáct hodin bez programové náplně.</p>
<p>Rozhlédla jsem se po bytě. Ztratil atmosféru neposkvrněnosti. Na parapetech se sbíral prach a v dřezu si hovělo pár kusů nádobí. Sklouzla jsem ze židle a začala se rozhlížet po koštěti, hadrech a čistících prostředcích. Když jsem se nad tím zamyslela, krátký spánek by taky neuškodil. Čekala mě dlouhá noc.</p>
<p>Když jsem se později probudila v čistém bytě, světlo zvenčí se zbarvilo pozdním večerem do fialova.</p>
<p>Crest nezavolal. Škoda.</p>
<p>Zatímco jsem ležela v posteli ještě pár vzácných vteřin navíc a koukala skrze zamřížované okno na blížící se soumrak, napadla mě zajímavá myšlenka. Držela jsem ji v mysli a pak vystartovala do kuchyně, zavolala Řádu a doufala, že tam Maxine ještě bude. Telefon se začínal stávat mou oblíbenou zbraní.</p>
<p>Maxine to zvedla.</p>
<p>„Dobrý večer, Kate.“</p>
<p>„Vždycky pracujete tak pozdě?“</p>
<p>„Někdy.“</p>
<p>„Kdybych vás poprosila, abyste pro mě něco ověřila, udělala byste to?“</p>
<p>„Od toho tu jsem, drahá.“</p>
<p>Pověděla jsem jí o pohřešovaných ženách. „Jsou v tom zapojení i policisté, takže by měli mít složku alespoň jedné z nich, Sandry Molotové. Potřebuju vědět, jestli prováděli obecné vyhledávací kouzlo za pomoci něčeho, co jí patřilo. Totéž pak i u těch ostatních tří.“</p>
<p>„Vydržte, drahoušku. Pokusím se to zjistit.“</p>
<p>Přepojila mě. Čekala jsem a naslouchala tichým zvukům prázdné telefonní linky. Zatím padla noc a byt byl až na kuchyni ponořený v temnotě. Vládlo v něm děsivé ticho.</p>
<p><emphasis>Ťuk. Ťuk</emphasis>.</p>
<p>Něco zaškrábalo na okno v kuchyni. Byl to tichounký zvuk, asi jako když do skla narazí suchá větvička. Byt byl ve třetím patře. Žádné stromy nestály tak blízko.</p>
<p><emphasis>Ťuk</emphasis>.</p>
<p>Tiše jsem se stáhla do chodby a zdvihla Zabíječe, telefon jsem držela mezi ramenem a tváří.</p>
<p>Linka znovu ožila a já téměř nadskočila. „Jennifer Yingová nemá žádný záznam,“ ozvala se Maxine.</p>
<p>„Aha.“ Vypnula jsem světla, kuchyni pohltila tma.</p>
<p><emphasis>Ťuk. Ťuk</emphasis>.</p>
<p>Přesunula jsem se k oknu.</p>
<p>„Ale mají složky na ty tři ostatní ženy.“</p>
<p>Natáhla jsem se po zácloně a trhnutím ji odsunula. Za sklem plály dvě jantarové oči plné touhy a hladu. Tvář složená z lidských i zvířecích rysů se tiskla k okenní tabulce. Zdeformované hrozivé čelisti do sebe správně nezapadaly a z nažloutlých zubů visely dlouhé provazce slin. Kůže kolem vlčího nosu se nakrčila. Noční můra přilepila čumák na sklo, protahovala vzduch černými nosními dírkami, až se kolem nich na skle vytvořily mlžné obláčky sražené páry. Zdvihla jednu pokřivenou ruku a zaťukala na sklo aspoň tři centimetry dlouhým drápem.</p>
<p><emphasis>Ťuk. Ťuk. Ťuk</emphasis>.</p>
<p>„Použili na ně jak standardní, tak vysoce specializovaná lokační kouzla, ve všech třech případech. Ale vždycky byla zablokována, nepřinesla žádné výsledky. Kate?“</p>
<p>„Díky moc, Maxine,“ řekla jsem, neschopná odtrhnout zrak od monstra za mým oknem. „Budu muset jít.“</p>
<p>„Rádo se stalo, drahá. Chovejte se k tomu vlkovi slušně.“</p>
<p>Opatrně jsem odložila telefon. Zamumlala jsem kouzlo rozpouštějící clonu kolem okna, Zabíječe stále v ruce, a okno odemkla.</p>
<p>Drápy se zachytily za okraj a bez námahy ho vysunuly nahoru. Vlčí muž vstoupil dovnitř se zřetelnou pomalostí, jednu chlupatou šlachovitou nohu po druhé, a pak se postavil. Mohl měřit přes dva metry. V mojí kuchyni. Hustá šedá srst mu pokrývala hlavu, ramena, záda, ruce a nohy. Svalnatý hrudník a odpornou tvář měl lysé. Viděla jsem tmavé kulaté skvrny pokrývající kůži na jeho prsních svalech.</p>
<p>„Dobře, hezounku. Co pro mě máš?“</p>
<p>Natáhl ke mně ruku, v drápech držel velkou obálku. Uzavírala ji kruhová vosková pečeť s jakýmsi symbolem.</p>
<p>„Otevři to,“ nařídila jsem mu.</p>
<p>Vlčí muž nemotorně rozlomil pečeť a pak drápy vytáhl list papíru a nabídl mi ho. Vzala jsem si ho. Drápy zanechaly v papíru malé dírky.</p>
<p>Čtyři řádky vypsané krásným kaligrafickým písmem mi sdělovaly, že:</p>
<p>Jeho Veličenstvo Curran,</p>
<p>zvolený Pán svobodných šelem,</p>
<p>žádá Vaši přítomnost na setkání Smečky</p>
<p>v deset hodin dnes večer.</p>
<p>Papír byl podepsaný nečitelným rukopisem.</p>
<p>„Za to si můžu sama, co?“ obrátila jsem se k vlčímu muži. „Říkala jsem mu, že chci formální pozvánku.“</p>
<p>Vlk na mě zíral. Jeho sliny dělaly na kuchyňském linoleu malé lepkavé loužičky. Přemýšlela jsem, jaké to bude, až budu úplně sama s dvěma sty obludami, jako je on. Monstry rychlejšími a silnějšími než já, připravenými roztrhat mě z rozmaru jejich vůdce. Žaludek mi najednou poklesl. Nechtěla jsem jít.</p>
<p>„Ty mě tam máš doprovodit?“</p>
<p>Noční můra otevřela tlamu a vyloudila z ní hluboké hrdelní zavrčení, frustrované vyjádření mysli obdařené schopností mluvit a tělem, jež ta slova zformovat nedokázalo. Jenom ti nejšikovnější kožoměnci dokázali mluvit i v meziformě.</p>
<p>„Kývni, jestli ano,“ řekla jsem mu.</p>
<p>Vlk pomalu přikývl.</p>
<p>„Dobře tedy. Ale musím se převléct. Zůstaň tady, nehýbej se. Tohle je pro vlka nebezpečné místo. Kývni, jestli rozumíš.“ Znovu kývl.</p>
<p>Vkročila jsem do chodby, dotkla se zdi a aktivovala clonu. Ve dveřích se zhmotnila průhledná narudlá přepážka oddělující kuchyň a monstrum v ní od zbytku bytu.</p>
<p>Šla jsem se obléct.</p>
<p>* * *</p>
<p>Vybrala jsem si tmavě šedé kalhoty do zvonu. Zakrývaly mi nohu, když jsem vykopla. Vyhlídka na mnoho drápů za zády mě přinutila myslet na lehkou zbroj, ale celé vybavení jsem nechala ve svém skutečném domově společně se zbytkem zásob, kterým teď dávno prošlo datum spotřeby. Ne, že by mi mohla vyloženě pomoci, ne uprostřed Smečky. Prohrabala jsem šatnu, kde jsem si vždycky nechávala nějaké věci na převlečení. Když Greg ještě žil, přicházela jsem sem jako na místo posledního útočiště, takže to obvykle znamenalo, že jsem krvácela a šaty jsem měla zničené. Probírala jsem se svršky, dokud mi pod rukama neuvázla kůže. Černá kožená bunda. Matně jsem si vzpomínala, že jsem ji někdy musela nosit. Kdysi, když jsem měla dny: „Koukněte na mě, vypadám drsně!“ Vklouzla jsem do ní a prohlédla se v zrcadle v ložnici. Vypadala jsem jako nájemný zabiják. A taky mi to slušelo. No dobře. Bylo to lepší než nic. Sundala jsem bundu, vyměnila triko za šedivé tílko, nasadila si popruhy se zádovým pouzdrem na šavli a bundu si zase oblékla. Gangsteři, to jsme my. Výborně. Ještě bych si vlasy mohla stáhnout do ulízaného culíku a přidat tunu make-upu a mohla bych se ucházet o místo ďábelské milenky hlavního záporáka. Máme spůsopi, jak fás donutit dát nám fáš fsorek DNA.</p>
<p>Zůstala jsem u svého obvyklého copu.</p>
<p>Když jsem si znovu zaplétala vlasy, zarazila jsem se a zauvažovala nad dostupným arzenálem zbraní. Nasadila jsem si dva náramky pokryté stříbrnými jehlami a vzala si jen Zabíječe. Abych se zbavila dvou stovek rozzuřených kožoměnců, potřebovala bych bednu granátů a leteckou podporu. Nebylo nutné, abych na sebe navěšela všechno, zpomalilo by mě to. Zato bych si mohla vzít nůž. Jeden nůž, pro jistotu. Dobře, radši dva. A stačilo.</p>
<p>Ozbrojená, oblečená a připravená zabíjet (nebo spíše rychle, ale stylově zemřít) jsem se vrátila k vlčímu muži. Společně jsme sešli po setmělém schodišti dolů na ulici. Přidržela jsem svému průvodci otevřené dveře Betsi a on vklouzl na zadní sedadlo. Když jsme vyjížděli z parkoviště, drápem mi poklepal na záda a pak ukázal doleva. Nápovědu jsem pochopila a zahnula tím směrem.</p>
<p>Dopravní ruch byl malý, téměř žádný. Před námi se rýsovaly opuštěné ulice zalité žlutým elektrickým světlem. Jen málo lidí vlastnilo auta jezdící za Techu. Nebylo proč do nich investovat, jelikož bylo jasné, že magie získává navrch.</p>
<p>Starodávná modrá honda zastavila na červenou v pruhu nalevo od nás. Muž a žena na předním sedadle se o něčem bavili. Neviděla jsem z muže nic až na obrys tmavého profilu, ale ženina tvář měla šťastný, trochu zasněný výraz, jako by si vzpomínala na nějakou hezkou chvilku. Malý hnědovlasý kluk seděl na zadní sedačce. Za okamžik uvidí obludu v mém autě. Byla jsem připravena, že uslyším vřískání.</p>
<p>Kluk zaostřil a pak se usmál. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Vlčí muž předstíral, že zhluboka oddechuje, černé rty roztáhnuté ve šťastném psím úsměvu. Tma v autě většinu jeho rysů skryla, takže byla vidět jen tlama, na kterou dopadalo venkovní světlo, a v šeru zářící oči.</p>
<p>Klukovy rty vyslovily cosi, co mohlo být „hodný pejsek“. Světla na semaforu se změnila a honda vyrazila dopředu, zmizela do noci s dítětem i jeho rodiči, které nic nevyrušilo ze vzpomínání.</p>
<p>Jeli jsme dál, vydali jsme se severovýchodně směrem na Suwanee. Trvalo hodinu, než jsme dojeli k sídlu kožoměnců, a museli jsme kvůli tomu vyjet z města. Z dálnice byla Pevnost v podstatě neviditelná, umístěná ve středu mýtiny obroubené hustou zdí z křoví a dubů, které vypadaly o desítky let starší, než měly právo být. Jediný znak existence základny byla jednoproudová nezpevněná silnice, která se stáčela od dálnice tak náhle, že jsem ji i s průvodcem minula a museli jsme se vracet.</p>
<p>Cesta nás dovedla až na malé parkoviště. Zastavila jsem vedle starého náklaďáku od Chevroletu a znovu jsem podržela vlčímu muži dveře. Vystoupil a zastavil se v jakémsi mlčenlivém pozdravu budově. Tyčila se před námi odpuzující čtvercová stavba z šedého kamene, vysoká skoro sto osmdesát metrů. Temnota se seskupovala v úzkých klenutých oknech chráněných kovovými mřížemi. Budova vypadala spíše jako tvrz nebo hradní věž než moderní pevnost.</p>
<p>Vlčí muž zvedl tlamu a vydal z ní dlouhé, kvílivé zavytí. Ledové prsty mi přeběhly po páteři a pak mě chytly pod krkem. Zavytí stále zůstávalo ve vzduchu, odráželo se od stěn a naplňovalo noc příslibem dlouhého krvavého lovu. Další hlas se přidal z vršku věže, třetí ze strany a pak čtvrtý… všude kolem nás vyly hlídky a já strnule stála uprostřed víru jejich válečných pokřiků. Trochu dramatické, ale požadovaného účinku to docílilo. I takový drsňák jako já se proměnil v další vyděšenou opici chvějící se ve tmě.</p>
<p>Když byl průvodce s představením spokojen, zamířil k tvrzi. Šla jsem za ním a naslouchala posledním ozvěnám krvavé hymny vytrácející se nocí. Vlčí muž se zastavil před obrovskými kovovými dveřmi a zaklepal. Dveře se rozevřely a my vstoupili do malé místnosti osvětlené elektrickými lampami.</p>
<p>Drobná žena s velmi kudrnatými blond vlasy už tam na nás čekala. Mezi mým průvodcem a ní musela proběhnout nějaká mimoslovní komunikace. Podívala se na mě. „Tudy, prosím.“</p>
<p>Následovala jsem ji skrz další dveře do kulaté místnosti. Spirálovité schodiště procházelo podlahou i stropem. Vzhlédla jsem a zjistila, že se táhne kamsi vysoko, kde mizí ve tmě.</p>
<p>„Tudy, prosím,“ zopakovala žena a vedla mě po schodech dolů. Sešli jsme o několik okruhů níž, dokud se můj doprovod nezastavil u ztemnělé chodby, která končila dalšími hrubými dřevěnými dveřmi. Žena je otevřela a naznačila mi, ať vejdu. Prošla jsem jimi.</p>
<p>Přede mnou se rozprostírala obrovská oválná místnost koupající se v příjemném elektrickém světle změkčovaném matným sklem. Podlaha se mírně svažovala jako v univerzitní posluchárně a končila plochým pódiem. Na něm nalevo vedle dveří hořel jasným plamenem oheň ve třicet centimetrů široké kovové míse. Stoupající kouř odsávala štěrbina ve stropě. Od dveří vedla k pódiu rovná, svažující se cesta. Zbytek podlahy byl stupňovitý, rozdělený na metr a půl široké schody. Tam, na dekách jednotné modré barvy, seděli kožoměnci. Většina z nich byla v lidské formě. Někteří tam odpočívali sami, jiní seděli dohromady s příbuznými. Celá rodina na jedné dece, jako by se tam shromáždili na nějakém podzemním pikniku. Šokovaně jsem si uvědomila, že jich tu musí být hodně přes tři sta. O hodně víc.</p>
<p>A Curran nebyl v dohledu.</p>
<p>Dveře se za mnou s klapnutím zavřely. V ten okamžik se všichni kožoměnci otočili a upřeně se na mě zadívali. Zajímalo by mě, co by udělali, kdybych řekla, že si chci půjčit trochu cukru.</p>
<p>Za mnou se znovu otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva velcí muži. Dýchali mi na krk.</p>
<p>Pochopila jsem, co chtějí, a začala sestupovat k jevišti. Přede mnou vstalo pár samců ze svých dek a zahradili mi průchod v půli cesty dolů.</p>
<p>Uvítací výbor. Jak milé.</p>
<p>Zprudka jsem se před nimi zastavila. „Stojíte mi v cestě,“ upozornila jsem je.</p>
<p>„Opravdu?“ Tomu děcku nemohlo být víc než osmnáct, měl upřímnou tvář a delší hnědé vlasy. Hnědýma očima se na mě smál. Věděla jsem, že to bylo předem připravené. A kdo za to může. Ani by si neutřeli nosy, kdyby jim to Curran neřekl.</p>
<p>„Vážně,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, co bude následovat.</p>
<p>„Z mého pohledu stojíš v cestě zase ty mně,“ řekl starší podsaditý muž. Koutek úst se mu zkřivil, jak se snažil schovat přede mnou úsměv. Ta hra ho bavila.</p>
<p>Vysoký chlap, chlupatý a zrzavý, zavolal ze svého místa na dece: „Hej, Miku, nechtěl bys dámě ustoupit?“</p>
<p>„Žádnou dámu před sebou nevidím,“ pošilhával po mně ten podsaditý.</p>
<p>Vlna pískotu a vrčení se rozlehla místností tak náhle, že vypadala téměř sehraně.</p>
<p>Mik si mě pořád měřil. Dokonce i jeho zkoumavý pohled vypadal nacvičeně. Nebyla v něm žádná výhrůžka, jen test toho, co udělám. Musela jsem se rozhodovat rychle a vyřešit to bez přímého násilí, jinak se mnou Smečka spolupracovat nebude.</p>
<p>Naprostá pitomost celé situace byla do nebe volající.</p>
<p>Samci se osmělili. Děcko se zubilo. „Co říkáš, bejby, nepůjdeme na stranu a neužijeme si spolu?“</p>
<p>Skupina vybuchla smíchy. Jeho výstup musela být improvizace. Kluk, potěšený vlastním úspěchem, se natáhl a prsty mi přejel po tváři. Ve chvíli, kdy se mě dotkl, jsem zašeptala jedno slovo tak tichounce, že jsem se ani neslyšela.</p>
<p>„<emphasis>Amehe.</emphasis>“ <emphasis>Poslechni.</emphasis></p>
<p>Slovo moci zapulzovalo a přešlo z mé kůže do jeho. Nával takového množství magie mizející z mého těla mě málem dostal do kolen. Dítě ztuhlo. Ostatní si toho nevšimli, byli příliš zaneprázdnění děláním hluku.</p>
<p>„To bylo dobré, Dereku,“ ozval se Mik. „Myslím, že by si mohla užít s námi se všemi, pokud ti nevadí, že by ses musel dělit.“</p>
<p>Zadívala jsem se na kluka a řekla: „Ochraňuj mě.“</p>
<p>Tělo mu explodovalo v pohybu, mlha z tělesných tekutin potřísnila podlahu. Štíhlá vlčí silueta narazila do staršího muže, vyvedla ho z rovnováhy. Mik padl na záda, na prsou mu trůnil obrovský šedý vlk, tesáky obnažené ve zlé zvířecí grimase jen vlásek od Mikova hrdla.</p>
<p>„Drž ho,“ nakázala jsem mu.</p>
<p>Vlk hluboce zavrčel, tmavé pysky se mu přitom chvěly.</p>
<p>V místnosti bylo najednou ticho jako v hrobce. Doufala jsem, že se z ní nestane moje hrobka.</p>
<p>„Dereku,“ zachraptěl Mik, vlčí váha mu znesnadňovala mluvení. „Dereku, to jsem já.“</p>
<p>Vlk zavrčel.</p>
<p>„Nehýbejte se,“ poradila jsem mu. Sáhla jsem dozadu po Zabíječi a vytáhla ho z pochvy. Slabě kovově zaševelil, když opouštěl pouzdro. Všechny pohledy kožoměnců se upřely na očarovanou zbraň.</p>
<p>Žena po mé levici vstala ze svého místa. Rty se jí zkřivily předzvěstí zavrčení. „Co jsi mu sakra provedla?“</p>
<p>Rozhlédla jsem se po místnosti. Nálada se změnila. Hra skončila a jejich oči teď pálily jako oheň. Vlasy se jim zježily a ve vzduchu byla cítit vražda.</p>
<p>„Tohle je Zabíječ,“ oznámila jsem jim a držela přitom šavli tak, aby ji všichni jasně viděli. Zbraň zažhnula a čepel začala ovíjet tenká mlžná chapadla. „Měl mnoho jmen. Jedno z nich je Rozparovač vlků. Vyprovokujte mě a já vám ukážu, proč ho dostal.“</p>
<p>„Nezvládneš nás zabít všechny,“ zavrčel muž napravo.</p>
<p>„Ani nemusím.“ Snížila jsem čepel tak, že se skoro dotýkala vlkova krku. „Pohněte se a zabiju jeho.“</p>
<p>Naprosto strnuli. Loajalita smečky přehlušila jejich hněv, ale neodvážila jsem se je dál provokovat.</p>
<p>„To by stačilo,“ ozval se Curranův hlas.</p>
<p>Kožoměnci mi ustoupili z cesty a já viděla, že u ohně stojí Pán šelem. Pohlédla jsem na vlka: „Pojď.“</p>
<p>Váhavě sundal tlapy z Mikova hrudníku. Překročila jsem podsaditého muže a zamířila ke Curranovi. Vlk klusal vedle mě jako přerostlý hlídací pes.</p>
<p>Vkročila jsem na pódium. Curranovy duhovky prokvetly zlatem. Byl naštvaný. Ignorovala jsem ho a přešla k míse s ohněm, potáhla rukáv bundy a pak nechala předloktí projít plameny. Bolest se mi zahryzla do paže. Zápach škvařící se kůže a spálených chlupů naplnil vzduch.</p>
<p>Místností se rozlehlo mumlání. Prokázala jsem Smečce svou lidskost a sebeovládání, stejně jako by to udělal kožoměnec. Ti, kteří se nechali ovládnout Šelmou a opustili přísnou disciplínu Zákona, by něco podobného nezvládli. Byl to důležitý a velmi soukromý rituál. Nepředpokládali, že o něm budu vědět.</p>
<p>Curran měl tvář jako vytesanou z kamene. „Pojď,“ řekl a vlk a já jsme ho následovali pryč z pódia skrze dveře do další, mnohem menší místnosti, kde sedělo osm lidí v čalouněných křeslech. Při Curranově příchodu vstali a už tak zůstali. Tři ženy a pět mužů. Jim byl mezi nimi. Takže můj starý známý byl členem Rady Smečky. Kdo by to byl řekl.</p>
<p>Celá osmička se podívala na vlka, na mě, na mou paži a pak na Currana. Jim otevřel pusu, aby něco řekl, a zase ji zavřel.</p>
<p>„Dereku,“ zvolal Curran.</p>
<p>Vlk se na něj podíval. Žár vycházející z Curranových očí ho sežehl a on se posadil jako zhypnotizovaný. Pán šelem vydal zvláštní zvuk. Napůl zavrčení, napůl slovo, ale nepochybně se jednalo o rozkaz. Vlk se roztřásl. Curran povel zopakoval. Vlk se roztřásl silněji, štíhlé tělo sebou zazmítalo. Slabě kňučel.</p>
<p>Pán kožoměnců mě propaloval pohledem. „Propusť ho.“</p>
<p>„To je prosba, nebo rozkaz?“</p>
<p>Curranovou tváří proběhlo zaškubání, jako by se lev v něm chtěl vydrápat ven. „Je to prosba,“ odtušil.</p>
<p>Klekla jsem si vedle vlka, prohrábla jeho hustou srst, abych se dostala do kontaktu s kůží pod ní. Šelma se zachvěla.</p>
<p>„Je tahle místnost opatřená ochrannou clonou pohlcující výboje?“</p>
<p>Curran přikývl. Zadívala jsem se na vlka a zašeptala: „<emphasis>Dair.</emphasis>“ <emphasis>Pusť.</emphasis></p>
<p>Síla slova moci mnou otřásla. Před očima mi zatančila rudá kola, zatřepala jsem hlavou, abych je zahnala. Vlk žuchl na podlahu, jako by z jeho šlachovitých nohou najednou vyprchala veškerá síla. Curran zavrčel a zvíře zmizelo v husté mlze, nechalo dítě ležet nahé a mokré na podlaze.</p>
<p>„Nemohl jsem,“ zasténal.</p>
<p>„Já vím,“ řekl mu Curran. „Je to v pořádku.“</p>
<p>Kluk si úlevně povzdechl a pak ztratil vědomí. Jedna z žen, dlouhonohá štíhlá brunetka kolem třicítky, ho přikryla dekou.</p>
<p>Curran se ke mně otočil. „Udělej to někomu z mých ještě jednou a zabiju tě.“ Řekl to konverzačním tónem, suše a věcně, ale v očích jsem mu dokázala vyčíst jednoduchou jistotu. Kdyby musel, udělá to. Nebude ho to trápit ve snech. Nepozastaví se nad tím. Prostě mě odpraví, půjde dál, a že právě ukončil mou existenci, mu bude naprosto lhostejné.</p>
<p>Děsilo mě to k smrti, tak jsem se mu vysmála do tváře. „Myslíš si, že bys to třeba příště zvládl sám, siláku? I když… radši aby sis s sebou přivedl pár posluhovačů, kteří ti mě nadeženou. Vypadá to, že začínáš měknout.“</p>
<p>Někdo za ním ze sebe vydal jakýsi přiškrcený zvuk. <emphasis>A je to tady, je ze mě mrtvola</emphasis>. Curranova tvář se zkřivila. Zaplavila ho krvežíznivost a pak se jedním impozantním vypětím vůle znovu ovládl.</p>
<p>Ta snaha byla téměř fyzická. Viděla jsem, jak se svaly jeho tváře jeden po druhém uvolňují, jak se jeho vztek stahoval dovnitř. Hněv v jeho očích odumřel na dva doutnající jantarové uhlíky a najednou stál přede mnou klidný, uvolněný a chladný. Byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděla.</p>
<p>„Zatím tě potřebujeme,“ řekl. Přelétl Radu pohledem a zeptal se: „Je Corwin připravený?“</p>
<p>„Ano, nejvyšší pane,“ zaburácel starší muž. Robustní, silnější postavy s obrovskými rameny a pažemi, které by mu záviděl kdekterý kovář. Vypadal tak na padesát, kudrnatý tmavý plnovous a hustou kštici tmavých vlasů měl prokvetlé několika šedivými prameny.</p>
<p>„Dobře. Odveďte ji do místnosti. Za malou chvíli se k vám připojím.“</p>
<p>Muž s černým plnovousem přikráčel ke dveřím na levé straně místnosti a otevřel je pro mne.</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>Obrátila jsem se tedy k odchodu.</p>
<p>Šli jsme bok po boku chodbou plnou zákrutů. Chlap s černým plnovousem a já. „Jmenuji se Mahon,“ řekl muž. Promluvil hlubokým hlasem, mírně zdůrazňoval r ve skotském přízvuku.</p>
<p>„Ráda vás poznávám,“ zamumlala jsem automaticky.</p>
<p>„Já bych byl mnohem radši, kdyby to bylo za jiných okolností,“ tlumeně se uchechtl.</p>
<p>„Kdybych znala rozsah uvítání Smečky, tak bych se s ním radši potkala v Jednorožčí ulici.“</p>
<p>„Musíte pochopit, že Curran nemůže nikomu dovolit vzít si, co je jeho. Kdyby to dovolil, zpochybnilo by to jeho autoritu a někdo by si mohl začít klást otázku, jestli byste mu nemohla udělat totéž co Derekovi.“</p>
<p>„Uvědomuju si, jak to ve Smečce chodí,“ opáčila jsem.</p>
<p>„A jste osoba zvenčí. Těm Smečka nedůvěřuje.“</p>
<p>„Jsem lidská osoba zvenčí. A Smečka se ke mně chovala, jako bych byla samotář. S Curranovým dovolením.“</p>
<p>Stávalo se, ale velmi zřídka, že se kožoměnec rozhodl dodržovat Zákon vlastním způsobem a odmítl členství ve Smečce. Takovým individualistům se říkalo samotáři. Byli to opravdoví outsideři a Smečka na ně pohlížela podezřívavě a s nelibostí.</p>
<p>Mahon sklonil hlavu, což podporovalo můj odhad situace. „Curran nikdy nic nedělá bezdůvodně,“ řekl mi. „Bylo mi řečeno, že jste se s ním už potkala. Možná jste ho při tom setkání něčím nepřímo vyzvala.“</p>
<p>Nepřímo? Provokovala jsem ho <emphasis>vědomě</emphasis>.</p>
<p>„Vaše znalost našich zvyků není zrovna obvyklá,“ pokračoval, „na lidskou osobu zvenčí. Jak jste k těm informacím přišla?“ V hlase neměl chuť vyvolat konflikt.</p>
<p>„Od otce,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Byl to muž Zákona?“</p>
<p>„Svým způsobem. Nedodržoval vaše zákony, ale svoje.“</p>
<p>„V tom případě jste se od něj učila dobře.“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem. „On mě dobře učil. Bylo to se mnou komplikované.“</p>
<p>„Děti občas takové jsou,“ odvětil.</p>
<p>Zastavili jsme se přede dveřmi.</p>
<p>„Budete potřebovat nějakou mast na tu ruku?“</p>
<p>Podívala jsem se na pruh podrážděné zarudlé kůže. „Ne. Pokud se to neošetří hned, pak už nejsou mastičky k ničemu. Ale oceňuji nabídku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Povězte mi, vždycky vás nechávají uklidňovat rozezlené hosty Smečky?“</p>
<p>Otevřel dveře. „Čas od času. Předpokládám, že mám příznivý vliv na neposlušné děti. Prosím.“</p>
<p>Prošla jsem dveřmi a zavřela je za sebou. Místnost byla malá. Uprostřed stál stůl, na kterém byla upevněná lampa vrhající ostrý kužel světla na stůl. Kromě něj byly v místnosti ještě dvě židle. Na vzdálenější z nich trůnil člověk. Schválně si sedl tak, že na něj světlo lampy nedosahovalo.</p>
<p>Celá scéna mi připomínala filmy o špionech z mých dětských let.</p>
<p>„Oklamal tě, že?“ řekl muž. Hlas měl trochu skřípavý. „Vsadím se, že za dalších deset minut bys byla připravená se omluvit.“</p>
<p>„To si nemyslím.“ Přitáhla jsem židli ke stolu. Muž se naklonil dozadu, aby zůstal ve stínu.</p>
<p>„Netrap se tím. On to dělá všem. Proto s ním nemluvím.“</p>
<p>„Jste Corwin?“</p>
<p>„Ne, jmenuju se Sněhurka.“ Zahoupal se na zadních nohách židle.</p>
<p>„A kdo je ten muž, který mě sem dovedl?“</p>
<p>„Mahon,“ řekl. „Kodiak Atlanty.“</p>
<p>„Popravčí Smečky?“</p>
<p>„Přesně ten.“</p>
<p>Tu novinku jsem chvíli zpracovávala.</p>
<p>„On vychovává Currana, víte,“ řekl muž.</p>
<p>„He? A říká mu Pane stejně jako vy ostatní?“</p>
<p>Muž pokrčil rameny. „To Curran je.“</p>
<p>„Má s tou představou problémy,“ ozval se za mnou Curranův hlas.</p>
<p>Zvykala jsem si. Tentokrát jsem nenadskočila. „Možná jsi jejich Pán. Jsem si ale zatraceně jistá, že neporoučíš mně.“</p>
<p>Curran se opíral o zeď.</p>
<p>„Kde je zbytek?“ zeptala jsem se. Muselo se dívat víc lidí, pravděpodobně těch osm z místnosti, kde jsem se málem ukecala k smrti. Alfa samec vlčí smečky, vůdce krysodlaků, osoba mluvící za „průzkumníky“, menší kožoměnce, a někdo, kdo zastupoval větší šelmy.</p>
<p>„Dívají se,“ odpověděl Curran a kývl směrem ke stěně.</p>
<p>Teprve pak jsem si všimla, že jde o jednosměrné zrcadlo.</p>
<p>Zadívala jsem se na Corwina. „Proč se neposunete víc do světla?“</p>
<p>„Jsi si jistá?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Naklonil se dopředu, nechal světlo dopadnout na rysy své tváře. Byla příšerná. Obrovské oči, tvrdé jako křemen, měl hluboko posazené v lebce, stínila je huňatá obočí. Nos měl masivní, bradu příliš velkou a výraznou na to, aby byla lidská. Vypadal, že by zvládl bez námahy překousat ocelové lano. Narudlé vlasy, husté a strukturou podobné srsti, měl sčesané do culíku. Dlouhé kotlety mu visely od lícních kostí skoro až k hrudi a rámovaly vysoké špičaté uši s malými štětičkami srsti na koncích. Stejná srst, jen kratší a hustší, mu pokrývala krk a hrdlo a rámovala mu bradu tak precizně, že si ji zřejmě musel holit.</p>
<p>Ruce, položené na stole, měl neforemné a neúměrné svému tělu. I když měly krátké silné prsty, každá z nich by klidně dokázala sevřít celou mou hlavu. Na článcích prstů mu rostly chomáče nazrzlé srsti.</p>
<p>Corwin se široce usmál. Zuby měl obrovské a špičaté.</p>
<p>Zahnuté drápy mu vystřelily ze špiček masitých prstů. Protáhl si ruce, jako si kočka protahuje tlapky, a poškrábal přitom desku stolu.</p>
<p>„No páni,“ okomentovala jsem to. „Jak se v noci můžete tulit k polštářům?“</p>
<p>Corwin si olízl zuby a zadíval se na Currana. „Líbí se mi.“</p>
<p>„Začneme,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nezeptala ses, co jsem.“ Corwin zabubnoval drápy o stůl.</p>
<p>„Přijdu na to.“ Známá slova, vštěpovaná dlouhé hodiny na Akademii, se mi vybavila v paměti. „Jmenuji se Kate Danielsová. Jsem zákonný a zdokumentovaný zástupce Řádu. Vyšetřuji vraždu a vy jste jedním z mých podezřelých. Zatím si rozumíme?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Corwin.</p>
<p>„Jsem tady kvůli vašemu výslechu, který má za úkol potvrdit nebo vyvrátit, zda jste hlavní podezřelý. Jestli jste tuhle vraždu spáchal, můžete se odpovídáním na mé otázky usvědčit. Ale nemohu vás nutit odpovídat.“</p>
<p>„On může,“ odtušil Corwin skřípavě a kývl směrem ke Curranovi.</p>
<p>„To je mezi vámi a jím. Já vás ke spolupráci nutit nemůžu.“</p>
<p>„Máme jasno, zlatíčko.“</p>
<p>Kratičce jsem se na něj usmála. „Informace, které mi dnes poskytnete, jsou důvěrné, ale neprivilegované.“</p>
<p>„Co to znamená?“</p>
<p>„Znamená to,“ ozval se Curran, „že si je nechá pro sebe, ale pokud by byla předvolána k soudu, bude je muset předat dál.“</p>
<p>„Má pravdu.“ Zadívala jsem se na Corwina. „A taky vás musím varovat, že pokud jste zavraždil Grega Feldmana, ze všech sil se vás budu snažit zabít.“</p>
<p>Corwin se zaklonil a z hrdla mu vycházelo zvláštní bublavé burácení. O chvíli později jsem si uvědomila, že se směje.</p>
<p>„Rozumím,“ řekl nakonec a duhovky mu hrály zelení.</p>
<p>„Takže můžeme pokračovat. Zapojil jste se nějak, ať už přímo nebo nepřímo, do vraždy Grega Feldmana?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Zeptala jsem se ho na ty nejpodstatnější body. Věděl jen to, co bylo v novinách. Nic víc. Nikdy se nepotkal s Gregem nebo s upírem, jenž ho sledoval. Neměl nejmenší ponětí, proč by se je někdo snažil zabít. Netušil, kdo je to Ghastek.</p>
<p>„Byl byste ochotný darovat nějakou tkáň kvůli m-skenu?“ zeptala jsem se konečně.</p>
<p>„Tkáň?“</p>
<p>„Krev, sliny, moč nebo vlasy. Něco, co bych mohla oskenovat.“</p>
<p>Naklonil se ke mně a pak hlubokým hlasem zamumlal. „Něco bych ti mohl dát. Něco jiného než krev nebo sliny.“</p>
<p>Taky jsem se k němu sklonila, dokud se naše pohledy nesetkaly. „Díky,“ řekla jsem. „Ale nejsem dostupná.“</p>
<p>„Spárovaná?“</p>
<p>„Ne. Mám moc práce.“</p>
<p>„Nemůžeš pracovat věčně.“</p>
<p>Impulzivně jsem se natáhla a poškrábala ho pod bradou. Zavřel oči a zavrněl. „Existují kočkodlaci,“ nadhodila jsem.</p>
<p>„Anoooo.“ Natočil hlavu, aby mým prstům umožnil lepší přístup k bradě.</p>
<p>„A pak jsou také dlakokočky.“</p>
<p>Oči se mu otevřely jen na malou skulinku, skrz kterou probleskovala zelená.</p>
<p>„Narození jako zvířata…“ pokračovala jsem.</p>
<p>„A teď je ze mě člověk,“ dokončil za mě a znovu natočil hlavu, aby moje prsty mohly dosáhnout dál za jeho bradu. „Člověkorys. Rád čtu. A lidské ženy jsou připravené pářit se skoro pořád.“</p>
<p>„Stále lovíš mezi stromy, když svítí měsíc, rysáku?“ zeptala jsem se tiše.</p>
<p>„Přijď v noci do Lesa,“ řekl. „A zjistíš to.“</p>
<p>Sedla jsem si zpátky. „Máte m-skener?“</p>
<p>„Jeden přenosný,“ odtušil Curran.</p>
<p>„To bude stačit.“</p>
<p>Čekala jsem, dokud ho nepřinesli. I přenosný skener vážil kolem čtyřiceti kilo. Dovnitř ho vnesla jedna žena a položila ho do rohu. Obrovská konstrukce z kovu a dřeva trochu připomínala šicí stroj, na němž někdo provedl úpravy, aby vypadal jako keltský válečný bojový stroj. Žena si ho kriticky prohlédla a pak ho jednou rukou postrčila o pár centimetrů dál od stěny. Síly měli kožoměnci na rozdávání.</p>
<p>„Víte, jak se to ovládá?“ zeptala se mě. Přikývla jsem, vyndala skleněný tác z přihrádky skeneru a usmála se na Corwina. „Co takhle pramen vlasů?“</p>
<p>Přidržel jednu ze svých kotlet. Mihly se drápy. Chomáč načervenalých vlasů spadl na podnos. Odnesla jsem ho a položila na platformu přístroje. Párkrát se zeleně zablesklo a tiskárna začala vrčet. Konečně to přestalo a ze zdířky vyjel kus papíru. Vytáhla jsem ho ven. Linie byla rozdělená do série krátkých slabých barevných čar. Bohužel na špatných místech. Zkroutila jsem papír, snažila se najít správný úhel světla. Světlá zelenožlutá. Žádná shoda.</p>
<p>A můj jediný podezřelý už není podezřelý.</p>
<p>„Spokojená?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Ano, je čistý.“</p>
<p>Corwin uposlechl Curranovo pokývnutí, zvedl se a odešel.</p>
<p>„Domluvili jsme se na výměnném obchodě,“ řekl Pán šelem.</p>
<p>„To si pamatuju. Co pro vás můžu udělat?“</p>
<p>Curran se zadíval na otevřené dveře a dovnitř se na nejistých nohou vpotácel Derek. Opřel se o rám dveří, tvář měl přepadlou. Vypadal, že by se mu hodilo ještě pár hodin spánku navíc a dobrá večeře. Pocítila jsem záchvěv viny. Bylo to jen unavené děcko, které doplatilo na to, že jsme se s jeho šéfem vzájemně snažili trumfnout.</p>
<p>„Můžete ho vzít s sebou,“ navrhnul Curran.</p>
<p>Zamrkala jsem. „Jako co?“</p>
<p>„Jako bodyguarda. Jako spojku se Smečkou. Vyberte si.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Curran se na mě jen díval.</p>
<p>„Domluvili jsme se na výměně informací,“ oponovala jsem. „Nikdy jsem neřekla, že někoho vezmu k sobě. Mimo to… proč bych u sebe ksakru měla mít vlka, který vám bude hlásit každý můj pohyb?“</p>
<p>„Připoutám ho k vám krevní přísahou. Neudělá nic, co by vás mohlo zranit jak fyzicky, tak nějak jinak. Nebude vás špehovat.“</p>
<p>Derek u zdi se napjal a já se snažila zůstat rozumná. „I když vám třeba věřím, nemůžu ho vzít s sebou. Podívejte se na něj. Je to děcko. Jestli se dostanu do nějakého boje, nebudu vědět, čí krk mám zachraňovat dřív. Jestli jeho, nebo svůj.“</p>
<p>„Umím se o sebe postarat,“ zachraptěl kluk.</p>
<p>„Nemůžete mě donutit vzít ho s sebou,“ argumentovala jsem. „Nechci mít na rukou jeho krev.“</p>
<p>„Jestli nepůjde s vámi, stejně ho budete mít na svědomí,“ zkřížil Curran ruce na prsou. „Zapříčinila jste to. Přivlastnila jste si mého vlka před celou Smečkou.“</p>
<p>„Neměla jsem na výběr. To jsem měla vřískat o pomoc? Přišla jsem sem v dobré víře a vkročila přímo do léčky. Odpovědnost za to nesete vy.“</p>
<p>Curran mě ignoroval a tvrdohlavě pokračoval dál: „Zpochybnila jste mou autoritu. Nemůžu to nechat jen tak. Teď mám tři možnosti. Můžu vám uštědřit veřejnou lekci v ponížení, a věřte mi, že bych to velmi rád udělal.“ Jeho tvář mě nenechala na pochybách, jak moc by si to užil. „Ale musím vás tu trpět, protože jste jediný kontakt s Řádem. Pak můžu potrestat jeho, což nechci. A nebo ho můžu přidělit vám a dát ostatním vědět, že byl váš už od našeho posledního setkání. Vypadala jste vyděšeně a jeho krevní přísaha vydráždila k zuřivosti. Pomůže mu to zachovat si tvář.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Nevezmu ho s sebou.“</p>
<p>„Pak ho budu muset zabít,“ odtušil Curran.</p>
<p>Z tváře kluka se vytratila všechna krev. Odlepil se ode zdi a donutil se stát rovně.</p>
<p>„Neuposlechl,“ pokračoval Curran. „Dotkl se vás, takže na to mám plné právo.“ Srst obalila Curranovu paži. Z mohutné tlapy vyrazily drápy a zabodly se do kůže pod Derekovou bradou. Děcko sebou škublo.</p>
<p>„Mám ho rád,“ řekl Curran. „Nebude pro mě snadné ho zabít.“</p>
<p>„Zraníš ho a zapíchnu tě jako prase,“ ucedila jsem skrze zatnuté zuby.</p>
<p>„Ne, jen se o to pokusíš. Budeš mávat mečem a mít spoustu hloupých žvástů, ale v poslední minutě se stáhneš. A pak ti zlomím vaz a jemu taky.“</p>
<p>Zahnuté drápy zatančily blízko místa, kde na Derekově krku slabě pulzovala tepna. Čas, abych se naučila vypisovat šeky, které taky zvládnu proplatit.</p>
<p>„Vyhrál jste, Vaše Veličenstvo. Připoutejte ho ke mně hned. Za tři hodiny mám schůzku.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Tři rudé kapky dopadly na žhnoucí uhlíky v kovové míse, zasyčely a zabublaly. Pach pálící se lidské krve naplnil místnost. Posiloval propletená vlákna magie. Zašklebila jsem se. Teď probíhalo svazování, rituál propojující Derekovu přísahu a magii obsaženou v jeho krvi. Potíž tkvěla v tom, že krevní přísahy zaručovaly jen velmi málo. Derek bude mít silný odpor k porušování slibů vyslovených za těchto podmínek, ale tím to taky končilo. Když dostane na výběr mezi dodržením krevní přísahy a nějakým silnějším slibem, jako byl třeba ten oddanosti Smečce, tak ho s největší pravděpodobností poruší.</p>
<p>Vysoký štíhlý alfa vlk předříkával slova. Derek je opakoval, proudy moci kroužily místností, ve spirálách stoupaly kolem neskutečně vysokých zdí a mířily ke stropu, schovanému kdesi ve tmě. Rada kolem mísy předtím utvořila kruh a teď vyřkla jednohlasně jediné slovo. Derek zvedl ruku nad plameny. Alfa vlk řízl Dereka do předloktí a nechal jeho krev téct do ohně v míse, aby slib stvrdil. A že do krevní přísahy patřilo mnoho slibů. Krev kožoměnců se srážela rychle a alfa musel ránu znovu otevřít přibližně po každých třiceti vteřinách. A svazování trvalo skoro patnáct minut. Když byli asi v půli, Derek začínal zatínat zuby pokaždé, když se nůž dotkl jeho kůže. Paže ho musela bolet jako čert. Poslouchala jsem pronášené přísahy. Derek slíbil, že mě bude ochraňovat za cenu vlastního života. Slíbil, že mi bude stát po boku v nebezpečí i v dobách klidu tak dlouho, dokud to Smečka bude potřebovat. Zavázal se dělat čest Smečce jako celku, a obzvláště Vlčímu klanu. Nepřidělovali mi jen osobní stráž. Udělali z něj můj druhý stín, a jestli se na mě někdo jen zamračí, jeho čest mu bude velet, aby ho roztrhal na malé kousíčky.</p>
<p>Stál tam, znovu a znovu sebou cukal, když se mu nůž zarýval do paže, vypadal ztracený, tak nějak k politování a nekonečně mladší než já. Otočila jsem se a tiše vyšla z místnosti do setmělé chodby venku. Vzduch tam byl chladný a bůhvíproč slabě voněl po citrónech. Opřela jsem se o zeď, zakryla si tvář rukama a na chvíli si dovolila zapomenout na okolní svět.</p>
<p>Ustálení krevní přísahy nějaký čas trvalo a Derek po tu dobu bude muset být po mém boku, jinak jeho sliby ztratí svou cenu. Bude muset spát v mém bytě, bude se mnou muset večeřet a bude se mnou muset do Kasina… Kasino. Huf.</p>
<p>„Slabý žaludek?“ řekl Curran vedle mě.</p>
<p>Nenadskočila jsem. Dobře, možná trošičku. „Děláš to schválně, že?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Na tom nezáleží.“</p>
<p>Protřela jsem si tvář, ale únava se nechtěla vytratit. To jen přestal účinkovat vyplavený adrenalin. Za pár minut to bude pryč a pak budu zase jako nová.</p>
<p>„Tohle je nad tvoje možnosti,“ oznámil mi Curran.</p>
<p>Kdo by to čekal. „Asi jsem to celé vzala z úplně špatného konce, co?“</p>
<p>„Ano,“ odtušil. V jeho hlase se neskrývala žádná shovívavost.</p>
<p>Chtěla jsem se zeptat, jestli bychom to celé nemohli zkusit znovu. Podruhé bych se mnohem víc ovládala. Méně bych mluvila. Naneštěstí v reálném životě jen málokdy dostanete možnost něco zkusit znovu.</p>
<p>„Odsud mířím do Kasina. Potřebuju vědět, že tam Dereka můžu vzít. Natarádža se snaží zahrávat si se mnou. Jestli se Derek neovládne a naroste mu srst, všechno půjde do prdele.“ Největší zlehčení situace za letošní rok.</p>
<p>„Víš něco o Zákonu?“</p>
<p>„Zákon je Cesta,“ citovala jsem ze Zákona myšlení. „Je řádem mezi chaosem, zdravým rozumem uprostřed zapomnění.“</p>
<p>Zadíval se na mě. <emphasis>Překvapen, Vaše Veličenstvo?</emphasis> Ano, opravdu jsem ho četla. Celý a mnohokrát. „Bez Zákona kožoměnci ztrácejí svou vyrovnanost. Šelma v nich získá navrch, ponouká je k vraždění a pojídání obětí. Požití lidského masa spustí kataklyzmickou hormonální reakci. Násilné sklony, paranoia a sexuální pud ovládnou veškeré uvažování a z kožoměnce se stane lupus. Psychopat, jenž se pouští do každé zvrácenosti zahrnující krev a sex, jaké si jen lidská mysl dokáže představit. A lidská představivost je veliká.“</p>
<p>Teď jsem byla definitivně unavená. Pomalu jsem sjela po stěně a posadila se na podlahu. Do háje s ním, jestli chce stát nade mnou, jen ať si poslouží. „Byla jsem u toho, když Cech napadl pevnost hrůzy Sama Buchanana v Moses Creek,“ dodala jsem.</p>
<p>Mysl mi tu vzpomínku okamžitě naservírovala jako lokaj přehnaně se snažící posloužit.</p>
<p>Vzpomínku na pozemek před Buchananovým doupětem, za příkopy a stěnou z bláta, zpoza které nás jeho šílená smečka kropila výstřely z brokovnic. Podzimní tráva pokrytá těly mrtvých lupuů. Dětský nafukovací bazén, modrý se žlutými kachničkami, plný krve a beztvarých provazců střev a vnitřností. Žena, nahá a zakrvácená, s černými dírami místo očí. S rukama roztaženýma před sebou klopýtala přes mrtvoly, slepě kohosi hledala a pak se opřela o kmen borovice a volala hlasem ne silnějším než zašeptání: „Megan! Megan!“ A my, dva tucty žoldáků v bojových zbrojích, jsme jí nebyli schopni říct o tom tělíčku s tmavými vlasy, které se houpalo na oprátce na stromě, o nějž se opírala.</p>
<p>Zatnula jsem zuby.</p>
<p>„Špatné vzpomínky?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Ani netušíš, jak moc,“ odpověděla jsem ochraptěle a pak jsem si vzpomněla, s kým mluvím. „Nebo možná tušíš.“</p>
<p>Potřásla jsem hlavou, snažila jsem se zbavit vzpomínek, jako ze sebe pes oklepává vodu. Byla to moje třetí zakázka s Cechem. Bylo mi devatenáct a ty noční můry byly ještě pořád živé. A Buchanan unikl, utekl do lesů, zatímco jsme jeho berserkří posluhovače rozmlátili na mokvající kaši. Nikdy jsme ho nechytili. Vědět to bylo horší než kterákoliv noční můra.</p>
<p>Curran mě pozoroval. Otevřela jsem pusu, abych se ho zeptala, proč s tím vzteklým lupuem něco neudělal, a pak si vzpomněla, že jacksonský okres Smečce zabránil zasáhnout. Bylo to před šesti lety. Dneska by se toho neodvážili.</p>
<p>Už jsem měla ústa otevřená, tak jsem se alespoň zeptala: „Co to má všechno společného s Derekem?“</p>
<p>„Derekovi rodiče patřili separátně k jižnímu baptistickému konventu. Byl jejich nejstarší syn, tak mu dovolili chodit do školy. Alespoň na chvíli, dokud se jeho otec neponořil více do náboženství. Pamatuje si, jak pálili před domem knihy dr. Seusse a Sendaka.“</p>
<p>Přikývla jsem. Přechod k „hlubokému ponoření do víry“ nebyl neobvyklý. Polovina měst v horách se „oddávala“ náboženství dříve, než jim hnutí „Žijte-život-s-bohem“ přineslo nová dogmata.</p>
<p>Curran si promnul krk, pod látkou rukávu košile se mu zavlnil biceps. „Když bylo klukovi čtrnáct, vyjeli si na nějaké stanování na konec světa, jakousi obnovu, a tatík domů dotáhl Lyk-V.“</p>
<p>Posadil se vedle mě. „Nevěděl, co to kruci bylo nebo jak se s tím vyrovnat. Nevěděl ani tolik, aby vyhledal pomoc. Během pár dnů se z něj stal lupus. Ti jsou zatraceně nakažliví. Derekova matka se zabila, když ji infikoval, a nechala svého běsnícího manžela samotného se sedmi dětmi. Pět z nich byla děvčata.“</p>
<p>Spolkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku. „Jak dlouho?“</p>
<p>„Dva roky,“ Curranův výraz byl ponurý. „Někdy v půlce prvního roku zabili náhodně procházejícího lykantropa a Derek u něj našel Zákon. To a hladovění ho udrželo při smyslech.“</p>
<p>„Jak to dopadlo?“</p>
<p>„Tak, jak to dopadá vždycky. Z kluka se v tátových očích stala konkurence u samic, a tak se ho pokusil zabít. Derek má dobrou šelmolidskou formu a dokáže ji udržet stabilní.“</p>
<p>Šelmolidská forma byla uzpůsobená k boji, nadřazená jak člověku, tak zvířeti. Většina kožoměnců z první generace s ní měla potíže, nedokázala ji udržet déle než pár sekund. Zlepšovali se cvikem, ale i tak to zabralo léta zkoušek a omylů.</p>
<p>„Derek zabil svého otce?“</p>
<p>„A zapálil dům.“</p>
<p>„Co ostatní děti?“</p>
<p>„Mrtvé. Dvě hlady, tři kvůli něžnostem tatínka a poslední uhořelo. Prošli jsme sutiny a pohřbili jejich kosti.“</p>
<p>„A teď ho dáváš mně? Proč, Currane? Nemůžu za něj být zodpovědná. Jsem zodpovědná jen za sebe, a i tak při tom odvádím mizernou práci.“</p>
<p>V pohledu měl tolik pohrdání, že by mě v něm mohl utopit. „Derek se o sebe umí postarat sám. Ztrátu kontroly netoleruji. Prověřili jsme ho, a když ucítí krev, dokáže se ovládnout. Na tvém místě bych se víc staral o vlastní zadek.“</p>
<p>„No, na mém místě nejsi.“ Vstala jsem. Čas jít.</p>
<p>Vešli jsme zpátky do místnosti, kde Curran řekl pár slov Mahonovi a pak odešel. Mahon ke mně přistoupil. „Dovedu vás ven. Derek se s námi potká u východu.“</p>
<p>„Prosím, ujistěte se, že se osprchuje,“ řekla jsem. „A pořádně se napajcuje nějakým voňavým mýdlem. Nechci, aby z něj Lid ucítil krev nebo vlka.“</p>
<p>Mahon mě vedl pryč jinou trasou, skrz labyrint slabě osvětlených chodeb a rozvětvených tunelů, které nás dovedly až k dřevěným dveřím. Mahon se o ně opřel dlaní a rozevřel je dokořán.</p>
<p>„Curran chtěl, abyste tohle viděla, ještě než odejdete,“ poznamenal.</p>
<p>V místnosti byl jednoduchý kovový stůl a na něm, pod skleněným poklopem protkaným konzervačními kouzly, ležela hlava Sama Buchanana.<strong>5.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Betsi nechtěla nastartovat. Krysodlačímu mechanikovi stačil jeden pohled pod kapotu, zamumlal něco o alternátoru a pak mě nasměroval ke stájím.</p>
<p>Než jsme odešli, otevřela jsem kufr auta a rozvázala šňůrky držící pohromadě dlouhou roli naolejované kůže a roztáhla ji. Uvnitř, upevněné koženými poutky, odpočívaly meče a dýky. Měsíční světlo postříbřilo jejich čepele.</p>
<p>„Páni,“ odtušil Derek.</p>
<p>Chlapi a meče. Otec říkával, že stačí dát do jedné místnosti jakéhokoliv tělesně zdatného mužského, meč a testovací figurínu, a nezáleží na tom, jak je ten člověk mírumilovný, protože dříve nebo později meč vezme a pokusí se jím panáka bodnout. Je to v lidské povaze. Tenhle mladý vlček na tom byl úplně stejně.</p>
<p>„Vyber si zbraň.“</p>
<p>„Je jedno kterou?“</p>
<p>„Kteroukoliv chceš.“</p>
<p>Se zamyšlenou tváří zkoumal přehlídku zbraní. Myslela jsem si, že sáhne po meči s listovou čepelí, ale ten ignoroval a prsty mu místo toho zabloudily k Boru. Byl to dobrý meč, zvlášť pro začátečníka. Čepel měřila osmdesát centimetrů, jílec zbraně z jasanového dřeva měl něco málo pod dvacet centimetrů a byl zakončený přiměřenou ocelovou hruškou. Ostré špičky rovné kovové záštity směřovaly dolů. Byl dokonale vyvážený, stejně jako všechny moje zbraně.</p>
<p>Derek ho zdvihl.</p>
<p>„Je lehký!“ poznamenal překvapeně. „Jednou jsem šel na trh s meči a ty, které tam prodávali, byly mnohem těžší.“</p>
<p>„Je rozdíl mezi mečem a něčím, co jen vypadá jako meč,“ poučila jsem ho. „Kousky na trhu bývají většinou rozumné imitace. Jsou hezké a těžké. A člověk je s nimi pomalejší než šnek na dovolené. Tenhle váží jen kilo.“</p>
<p>Derek zkusmo máchl.</p>
<p>„Je to pracovní meč,“ pokračovala jsem. „Nezlomí se, a když udeříš, do ruky ti pošle jen minimum zpětných vibrací.“</p>
<p>„Líbí se mi,“ řekl.</p>
<p>„Je tvůj.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Vytáhla jsem brašnu s pomůckami a byli jsme připravení vyrazit. Derek začichal směrem k tašce. „Cítím benzín.“</p>
<p>„A máš pravdu,“ pověděla jsem mu a v tom jsem ho nechala. Vysvětlovat mu, že s sebou tahám velkou čutoru s benzínem pro případ, že bych někde prolila svou krev a musela ji ve spěchu uklízet… to by bylo příliš složité.</p>
<p>* * *</p>
<p>Smečka mi půjčila klisnu. Jmenovala se Frau. Správce stájí se zapřísahal, že i když nepatří k nejrychlejším koňům ve stáji, je poslušná, silná a klidná jako skála Gibraltaru. Zatím jsem neměla důvod mu nevěřit. Derekův hnědý valach jí naprosto spokojeně přenechal vedoucí pozici. Kluk na něm seděl se ztuhlostí nepříliš zkušeného jezdce, který se s koňmi nikdy pořádně nesžil. Někteří kožoměnci jezdili, jako by s koněm srostli. Derek mezi ně nepatřil.</p>
<p>Ani jeden z nás nepromluvil od chvíle, kdy jsme opustili Pevnost kožoměnců. To bylo před padesáti minutami.</p>
<p>Jestli s ním mám pracovat, měli bychom aspoň být schopní se domluvit. Zarazila jsem klisnu a donutila ji zvolnit krok, aby klusala po boku valacha.</p>
<p>Dusot kopyt se rozléhal ulicí.</p>
<p>„Proč předloktí?“ zeptal se Derek najednou.</p>
<p>Hleděl na mou spáleninu. Zvyk vyžadoval, aby se do plamene strčila dlaň.</p>
<p>„Protože se nehojím tak rychle jako vy. Potřebuju ruku, abych mohla držet meč.“</p>
<p>„Aha. To ode mě byla hloupá otázka.“</p>
<p>Zadíval se jinam. Na město. Atlanta se roztahovala. Vypadalo to, jako by si město osvobozené od magie oddechlo, ale zároveň si uvědomovalo, že ta volnost je jen dočasná.</p>
<p>Měsíc svítil na sametu noční oblohy, úzký srpek kotouče jinak skrytého závojem stínů. Jemný přísvit a hra světla a stínu se ale nemilosrdně ztrácely před září jasných pouličních lamp. Elektrická světla podobně jako slunce nenabízela žádné kompromisy. Do jejich záře se nemíchalo šero, nebyla v něm žádná dvojakost, příslib hloubky a tajemna. Jen jas, jednoduchý a čistý.</p>
<p>„Všimla sis někdy, jak některé věci během magie pracují, a některé ne?“ zeptal se.</p>
<p>„Například?“</p>
<p>„Například telefony. Někdy během magické vlny pracují, a jindy ne.“</p>
<p>Chtěl si povídat. Pravděpodobně hledal nějaké společné téma. Byla bych svině, kdybych mu nevyšla vstříc.</p>
<p>„Existuje několik teorií. Jedna říká, že záleží na intenzitě magické vlny, že ta určuje, do jaké míry bude technologie selhávat.“</p>
<p>„A ta další?“</p>
<p>Zašklebila jsem se. „Magie je nestálá věc. Není to striktní systém vytesaný do kamene. Prochází tělem každého z nás, naše myšlenky a názory jí dávají tvar a pozměňují ji. Slyšel jsi o papežově moci? Sílu získává díky víře svých oveček. Mnoho tisícovek lidí věří, že umí uzdravovat nemocné, a tím pádem to taky umí. Teď si představ auto. Jak pracuje to?“</p>
<p>Derek se zamračil. „Nejsem si jistý. Je v něm motor spalující benzín, který se proměňuje v plyn. Plyn se rozpíná a na cosi tlačí, nějaký druh pístu, a to umožňuje kolům se točit. Něco takového.“</p>
<p>Přikývla jsem. „Dobře. Jak funguje telefon?“</p>
<p>Zadíval se na mě. „Ehmmm, tvůj hlas rozechvěje telefonní vedení?“</p>
<p>„Ano, ale jak se vytáčené číslo převede, aby ses dovolal tomu správnému člověku? A co když se na vedení posadí pták? Taky pořád vibruje?“</p>
<p>Derek pokrčil rameny. „Nemám vůbec představu.“</p>
<p>„Já taky ne. Stejně jako většina ostatních lidí. Nikdy se nemuseli zastavit a přemýšlet nad tím, jak telefon funguje. Prostě pracuje. Auta jsou něco jiného. Vyžadují větší údržbu a taky se častěji porouchají. A opravy jsou taky o hodně nákladnější, takže se vlastník raději seznámí alespoň se základními principy, na nichž auto funguje.“</p>
<p>„Aby ho nemohl někdo oškubat,“ doplnil Derek.</p>
<p>„Ano. Takže ta teorie zní, že jelikož mnoho lidí naprosto opomíná základní mechanické principy umožňující telefonický rozhovor, může to pro ně klidně být magie. Slepě věří, že telefon bude fungovat, a proto tomu tak je. Na druhou stranu je na auta nahlíženo jako na složeninu mechanických částí náchylných k vadám, takže vždycky, když magie udeří, selžou.“</p>
<p>„To je bezva teorie,“ řekl Derek.</p>
<p>„Naneštěstí mi dost komplikuje práci.“</p>
<p>Narazila do nás magická vlna. Elektrické lampy zhasly a město pohltila naprostá tma. Když se mé oči konečně přizpůsobily tmě, zahnuli jsme za roh, kde nás přivítala řada vílamp. Ještě jedna odbočka a dojedeme ke Kasinu.</p>
<p>„Víš, kam jedeme?“</p>
<p>„Do té zasrané díry, kde žije Lid.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. A v duchu zamávala na rozloučenou veškerým nadějím, že bych si s ním po boku mohla zachovat neutralitu. „Chci, aby mezi námi bylo jasno. Ať se stane cokoliv, nechci, aby ses proměnil. Ber to jako poslední možnost. Nemůžou tě vycítit, protože ses osprchoval. A jestli ti nenaroste srst, tak ani nemůžou zjistit, že patříš ke Smečce. A byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Za prvé bych nechtěla, aby se někde provalilo, že spolupracuju se Smečkou. Vypadalo by to nevhodně.“</p>
<p>„Lid nebude nadšený, až zjistí, že s sebou máš vlkodlaka.“</p>
<p>„Jo.“ Ted taky nebude zrovna skákat radostí. „A za druhé, jestli se proměníš a dojde k boji, pak budeš potřebovat jíst a musíš si najít klidné místo, aby ses mohl vyspat. A klidné bezpečné místo nemáme zrovna po ruce.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Prima.“</p>
<p>Město, chycené pod pavučinou upletenou ze světla a stínů vítězného měsíce, zůstávalo tiché a prázdné. Možná si ten malý génius zvládne udržet lidskou kůži i v Kasinu. Rozhodně jsem v to doufala.</p>
<p>* * *</p>
<p>Magie má vytříbený vkus. Co se týče budov, nejdřív se odshora dolů pustila do mrakodrapů a pak se vrhla na cokoliv velkého, složitého a nového. Bank of American Plaza šla k zemi jako první, následovaná mrakodrapem SunTrust. Pak byly na řadě One Atlantic Center a Peachtree Plaza. Sesula se dokonce i nová budova Coca-Coly. Než se usadil příslovečný prach, zhroutil se i Georgia Dome a zbytek monumentů vítězství lidstva nad technikou spáchal seppuku tváří v tvář útoku magie. Takže když se otřásla budova georgijského World Congress Center, vyviklaná jako mléčný zub, a zřítila se v obrovském oblaku prachu, místní ani nehnuli brvou.</p>
<p>Jen málokdo čekal, že tu parcelu odkoupí Lid. A nikdo rozhodně nepředpokládal, že to místo vyčistí a během pěti let na něm postaví vlastní soukromý Tádž Mahal. A když se bohatě zdobené dveře magického paláce otevřely a veřejnost spatřila blikající řady herních automatů uvnitř… inu, pak město, které předtím vidělo všechno, strnulo s vyvalenýma očima. Šok trval jen do chvíle, kdy si první hlupák uvědomil, že má v kapse pár dolarů.</p>
<p>Teď patřilo Kasino mezi sedm divů Atlanty a nasávalo do sebe davy ochotné zaplatit tu hloupou daň. Naštěstí pro mě a pro Dereka bylo pozdě i na většinu zvrhlých gamblerů, takže jsme se při cestě k Natarádžovu skromnému hnízdečku nemuseli tlačit skrze davy lidí.</p>
<p>Viděla jsem Kasino už mnohokrát, a přesto mě znovu překvapilo. Hlavní sídlo Lidu se tyčilo nad městem jako vzdušný zámek, podobný fata morgáně nad přesouvajícím se pouštním pískem. Ve dne stěny zářily alabastrově bílou, v noci svítily zlatem a indigem, iluminované silnými elektrickými reflektory nebo vílampami.</p>
<p>Lid na budově udělali několik úprav. Místo původních čtyř minaretů jich kolem centrální budovy s kopulí postavili osm. Celý komplex uzavíraly vysoké zdi posázené hranatými strážními věžemi, vybavenými houfnicemi a očarovanými balistami. Na zdobených hradbách se po jednom procházeli hlídači a sem tam i upíři. To místo přímo čpělo nekromantskou magií.</p>
<p>Vjeli jsme mezi bronzové sochy podivných bohů rozestavěné nad vodami dlouhých obdélníkovitých fontán. Pár jsem jich poznala, ale hinduistická mytologie nikdy nepatřila k mým silným stránkám.</p>
<p>Největší socha stála v kruhové fontáně přímo před vchodem. Zvláštní postava, zachycená ve víru ohnivého tance, balancovala jednou nohou na ohavném démonovi. Z ramenou jí vyrůstaly dva páry rukou. Jedna ruka třímala plamen, druhá bila do bubínku, třetí ukazovala na zdviženou nohu a čtvrtá žehnala příchozím. Kosmický tanečník šlapající po nevědomosti světa. Tělo měl v ohni, ale tvář klidnou. Šiva jako Natarádža, pán tance.</p>
<p>Derek si sochu prohlížel, protože jsem před ní zpomalila, a zamračil se na hrad. „Takže se pojmenoval po bohovi?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>V téhle době člověk potřeboval určitý druh odvahy, aby se pojmenoval po božské bytosti. Silných nervů měl majitel Kasina na rozdávání, ale pokud se snažil napodobovat Šivu, měl před sebou ještě velký kus práce.</p>
<p>Natarádža sloužil jako místní pán Lidu. Lid se snažil vystupovat jako nová, nebo naopak velmi stará rasa lidí, záleželo na tom, s kým jste mluvili. Podobně jako Řád měli ústředí po celých Státech, ale na rozdíl od rytířů vypadali, že mají zájem na shromažďování bohatství, aby mohli vést výzkum „tajemství života a smrti“, jak říkaly jejich brožurky. Nechyběly jim odborné znalosti na poli technologie i magie, většina z nich vykazovala zájem o nekromancii a nekronavigaci. Tedy o výchovu, studium a péči o mrtvé.</p>
<p>Lid měl moci na rozdávání. Byli zatraceně nebezpeční, povýšili nekromancii na druh umění. Při všem, co dělali, vykazovali vysokou úroveň profesionality. Obdivovala jsem to, ale to mi nebránilo jimi pohrdat.</p>
<p>Vchod do Kasina byl otevřený pro veřejnost. Uvázali jsme koně venku u zábradlí a prošli mezi dvojicí stráží v kroužkových košilích, černých pláštích a se zahnutými šavlemi. Zbraně vypadaly opotřebovaně. Jako by je někdo opakovaně brousil po tom, co se ztupily na něčem tvrdém.</p>
<p>Vkročili jsme do hlavního patra. Nesnáším kasina. Vidina snadno vydělaných peněz v lidech vzbuzuje jen to nejhorší. Vzduch tam byl prodchnutý chamtivostí, zklamáním a zoufalstvím.</p>
<p>Derek a já jsme kráčeli kolem herních automatů upravených tak, aby se daly ovládat manuálně. Hráči u nich posazení vypadali jako nemrtví tím, jak nevnímali svět a soustředěně krmili stroje více a více penězi. Opakovali stejné pohyby znovu a znovu s monotónností robotů. Žena vyhrála a zběsile poskakovala, když se z jejího automatu spustil vodopád mincí a naplnil přihrádku dole. Její tvář rozzářená radostí působila šíleně, jako by byla bez sebe.</p>
<p>Minuli jsme karetní stoly, zatočili k malému služebnímu vchodu, prošli jím a octli se v malé místnosti, ze které vedlo schodiště. U jeho paty stála další dvojice štíhlých stráží, oblečená byla stejně jako hlídači u vchodu.</p>
<p>Téměř okamžitě se před námi objevila žena, jako by na nás čekala. Měřila něco málo přes sto padesát centimetrů, nejméně o patnáct centimetrů jsem ji převyšovala. Smaragdově zelené šaty nenechávaly příliš prostoru představivosti, jak vypadá její postava. Nebyla štíhlá ani hubená. Když spisovatelé ufňukaných romancí básnili o „vznosných křivkách korunovaných úzkým pasem“ nebo o „měkkém těle, jež toužilo být objevováno“, měli na mysli ji. Nežárlila jsem na ni. Moje tělo mi sloužilo dobře, bylo houževnaté a plné síly, obdařené rychlými reflexy, které mi umožňovaly zabíjet věci dřív, než zabily ony mě.</p>
<p>Ale záviděla jsem jí vlasy. Ohnivě rudé kadeře se stáčely do prstýnků zářících červeným zlatem a spadaly jí až někam k pasu. Derek zůstal stát s pootevřenou pusou, div nezačal slintat. Rowena se na něj usmála, jako by jí právě přečetl nějakou pěknou báseň.</p>
<p>„Kate! Je příjemné tě znovu potkat.“ Jedním úsměvem by dokázala vystřelit raketu do vesmíru. Když se k tomu přidal její kontraalt, podbarvený měkkým polským přízvukem, většina mužů při tom úsměvu ztrácela poslední zbytky sebeúcty.</p>
<p>Věnovala jsem krátký pohled Derekovi. Malému géniovi se sice nepodlomila kolena, ale zrak měl stejně přilepený k Roweninu hrudníku. Vyhýbal se očnímu kontaktu. Dobrá strategie.</p>
<p>„Omlouvám se, jdeme pozdě.“</p>
<p>„Žádný problém. Následujte mě, prosím.“</p>
<p>A to jsme taky udělali, šplhali jsme nahoru po schodech dlouhou chodbou.</p>
<p>„Ty už jsi tady byla?“ zeptal se Derek, pohled pevně přilepený k Roweninu zadku, jenž se pár schodů nad námi pohyboval pod lesklým zeleným hedvábím sem a tam.</p>
<p>„Vrtilka,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Zamrkal a pak si uvědomil, že tím nemyslím Rowenino pozadí. „Vrtilka?“</p>
<p>„Měří asi čtyři a půl metru, taková trojúhelníkovitá hlava, šedé a modré šupiny…“</p>
<p>Očividně vařil z vody. „Natarádžův hadí mazlíček,“ vysvětlila jsem mu. „Zdrhnul mu před pár týdny. Našla jsem ho, protože o to požádal Cech.“ Kdybych zmínila, že jsem musela strávit plné čtyři dny utábořená v bažině, pokrytá rašelinou a blátem bez možnosti převléknout se, naprosto by mi to zkazilo image.</p>
<p>Jako by mě oblila ledová vlna. Chloupky na zátylku se mi naježily. Zahnuli jsme za roh a uviděli upíra. Utíkal po stropě, mířil proti nám. Provazce svalů byly jasně vidět pod napjatou kůží, jež musela být za života tmavá, ale teď barvou připomínala spíše namodrale fialovou. Rowena mu věnovala krátký pohled a pak na něj zamávala způsobem, jakým museli lidé v technických dobách mávat do bezpečnostních kamer. Cítila jsem, jak z ní v pomalé vlně vyšel určitý druh magické energie. Žaludek mi poskočil a já polkla, abych nezačala dávit.</p>
<p>Nemrtvý seděl nepřirozeně strnule. Touha zabít ho mě téměř ovládla. Ruka mě brněla, chtěla jsem se dotknout Zabíječe, který mi odpočíval v koženém pouzdře na zádech. Hleděla jsem do prázdných mrtvých očí a říkala si, jaké by bylo jedním prohnat čepel a pocuchat tak mozek za ním. Člověka, který ho řídil, jsem chtěla zabít ještě mnohem víc.</p>
<p>Upír se pohnul, najednou se dal zase do chodu a pokračoval dál. „Tudy, prosím,“ řekla Rowena a poctila nás dalším oslnivým úsměvem. Neměli jsme na výběr, museli jsme pokračovat, zatímco upír zmizel za zatáčkou chodby.</p>
<p>Ta končila obrovskými klenutými dveřmi. Když jsme se k nim blížili, udělala se v nich dole puklina, začaly se před námi samy otevírat. Za nimi se rozprostíral Natarádžův pětiúhelníkový trůnní sál jako vystřižený z hašišového snu nebo mysli starověkého vypravěče <emphasis>Pohádek tisíce a jedné noci</emphasis>. Půvabné sochy stály zality září kouzelných lamp, jež se míchala s jemným světlem odraženým od Natarádžova zlatého trůnu. Sametové polštáře se válely po podlaze z italských dlaždic a umělecké výtvory nezměrné ceny mezi sebou soupeřily o to, který dodá místu větší zdání blahobytu.</p>
<p>A Natarádža seděl na svém trůně jako nějaký legendární sultán.</p>
<p>Oblečený byl jako vždycky v bílé, hajzl, a jeho úbor mohl stát asi tolik jako má výplata za půl roku. Je fajn být sultánem.</p>
<p>Trůn vypadal… zlatě. A taky pravděpodobně ze zlata vyrobený byl, ale moje mysl nedokázala pochopit, proč by někdo marnil takovou hromadu bohatství, jen aby měl co pod zadek. Mohl mít tak metr osmdesát, působil jako vajíčko postavené na širším konci, rozpůlené odshora dolů. Stylizovaná exotická zvířata, kdysi považovaná za mytická a momentálně pouze za extrémně nebezpečná, pokrývala celou „skořápku“ jak zvenku, tak zevnitř. Drahé kameny jim sloužily místo očí a ve světle mnoha lamp jiskřily.</p>
<p>Natarádža odpočíval na trůně, zpola seděl a zpola se opíral loktem o bílý plyšový polštář. Věk byste mu odhadovali těžko. Soudě podle rysů tváře mu nemohlo být víc než čtyřicet, ale dnes zrakové dojmy nic neznamenaly. Cítila jsem, že je starý. Mnohem starší než já. Dvě stě, možná tři sta let. Nebo víc. Ještě nedávno bych řekla, že podobná dlouhověkost není možná, protože před sto lety technika držela svět pevně ve spárech. Roky u Cechu mě ale naučily nakládat opatrně se slovy jako „nikdy“ a „nemožné“.</p>
<p>Natarádža se na mě zadíval, mírně pobavený mou přítomností na svém písečku. Jeho pleť měla olivový odstín, postavy byl štíhlé… a vyzařoval moc podobným způsobem, jakým někteří muži emanovali fyzickou sílu. Rovné, uhlově černé vlasy mu rámovaly hranatý obličej s vysokým, širokým čelem, nápadnými lícními kostmi a nevýraznou bradou, skrytou pod pečlivě zastřiženou kratičkou bradkou. Oči měl velmi tmavé a pronikavé, přitahovaly pozornost. Když se na někoho upřeně zadíval, dotyčnému připadalo, že hledí hluboko do něj, odkrývá skryté myšlenky a utajované nápady a přivlastňuje si je. Díky jeho pohledu bylo téměř nemožné mu lhát. Já to stejně zvládala.</p>
<p>Vrtilka zasyčela, když jsem kráčela k trůnu. Měřila si mě svýma prázdnýma nenávistnýma očima a ochutnávala vzduch. Dlouhý rozeklaný jazyk jí kmital štěrbinou mezi bezretými pysky. Taky tě ráda vidím, zlatíčko. Pamatuješ si na můj elektrický poháněč dobytka?</p>
<p>Rowena si pospíšila k hadovi a položila mu dlaň na obrovskou trojúhelníkovitou hlavu. Vrtilka vážila skoro sto kilo, nemohla být jen tak zvednuta a odnesena. Navíc se hadi nedají trénovat, protože se na lidi většinu času dívají jako na teplé chodící stromy. Vrtilka ale byla zrůdou zrozenou díky magii a genetické manipulaci. Sice byla oproti savcům pořád hloupá, ale věděla, že ruka na hlavě znamená, že se nesmí pohnout, pokud nechce pocítit bolest. Stočila se do širokých, mdlých smyček u Roweniných nohou.</p>
<p>Natarádžův hlas zněl jako zaševelení hadích šupin na drsném kameni. „Kate.“</p>
<p>„Nate.“</p>
<p>Zašklebil se. „Nemám náladu na nezdvořáctví.“</p>
<p>„Nedivím se. Na člověka ve tvém věku je docela pozdě. Už jsi začal přemýšlet o důchodu?“</p>
<p><emphasis>Víš, že to chceš udělat, a já to vím taky. Tak si to odbudeme hned ze začátku. Otestuj mě, ty zkurvysyne, abych tě zase jednou mohla odrazit, a pak si promluvíme</emphasis>.</p>
<p>Jeho moc do mě narazila, tlačila na mě, snažila se mě stáhnout k podlaze. Oči se mu proměnily v bezedné jámy, rozkazovačné, všemocné, vtáhly mě do svých příšerných hloubek, slibovaly mi otroctví a bolest.</p>
<p>Zatnula jsem zuby a postavila se mu na odpor, snažila se jeho moc odstínit od Dereka.</p>
<p>Natarádža se do pohledu opřel o něco víc, moc se kolem něj vyvalila jako utržená lavina, pokřivila svět a ovládla ho, dokud z něj nezůstala jen jeho vůle a ta moje, vzájemně soupeřící. Projelo mnou bolestivé zachvění.</p>
<p>Tvář se mu zkřivila. Kousl se do rtu.</p>
<p>„To jsou mi způsoby,“ ucedila jsem skrze zuby.</p>
<p>„Nejsou výkyvy nálad znakem začínající senility?“ ozval se zpoza mne Derek přiškrceně.</p>
<p>Ukrutný tlak na okamžik polevil, a tak jsem v sobě mohla shromáždit magii, povolat všechny rezervy.</p>
<p><emphasis>Udeř proti tomu děcku, Nate. Udeř, abych tě pak mohla zabít</emphasis>.</p>
<p>Tlak náhle polevil a najednou jsem se z dlouhého tmavého tunelu vyřítila zpátky do skutečného světa. Natarádža vycouval, protože ucítil nebezpečí. Kruci.</p>
<p>Ohlédla jsem se po Derekovi. Z tváře se mu vytratila veškerá krev. Zatínal pěsti.</p>
<p>Natarádža se znovu zhostil role pobaveného hostitele. „Koukám, že sis s sebou přivedla i domácího mazlíčka.“ Zavrněl. „Mluví úplně jako ty.“</p>
<p><emphasis>Jednoho dne</emphasis>, slibovala jeho tvář. <emphasis>Jednoho dne se spolu vyrovnáme</emphasis>.</p>
<p>„Moje zlozvyky jsou nakažlivé.“ <emphasis>Kdykoliv</emphasis>.</p>
<p>Zašeptání oznámilo nově příchozího. Klenutými dveřmi prošel Ghastek s kufříkem v ruce, oblečený v khaki kalhotách a černém svetru s rolákem. V Natarádžově okázalém trůnním sále působil tak absurdně, že jsem se skoro zasmála.</p>
<p>Kývl mi na pozdrav a postavil se vedle trůnu svého pána. Oba muži byli štíhlejší postavy, ale zatímco Nat vypadal jen štíhle, Ghastek působil přímo vyhuble. Kdyby strávil spoustu hodin v posilovně a do jídelníčku přidal pár pořádných steaků, možná by přestal působit tak kostnatě, ale pochybovala jsem, že někdy viděl činku, natož aby ji držel v ruce. Začínal plešatět a ustupující vlasy dodávaly jeho čelu na výšce. Tvář měl obyčejnou, před nevýrazností ji zachraňovaly jen tmavé oči. Prozrazovaly jeho intelekt a jejich pohled byl vždycky tak trochu vzdálený, charakteristický pro lidi trávící většinu času v zamyšlení.</p>
<p>„A tady tě máme, Ghasteku,“ zvolal Natarádža, jako by mluvil na svého oblíbeného mazlíčka. „Zrovna jsem se zamýšlel nad Katinou novou hračkou. Mohl by být její…“</p>
<p>„Učedník,“ skočila jsem mu do řeči.</p>
<p>„Učedník,“ zopakoval Natarádža a převaloval to slovo v ústech, ochutnával ho. „Jak skromné. Ale když uvážím jeho věk, je to vlastně přiměřené… i když u ní ne zrovna obvyklé.“</p>
<p>„Nerada bych tě zklamala, ale náš vztah je ryze profesionálního charakteru.“</p>
<p>Natarádžův smích otrávil vzduch. „Ale samozřejmě,“ odvětil tónem, kterým se odpovídá malým dětem. „To bylo ode mne necitlivé.“</p>
<p>Usmála jsem se na něj. „Rozhodně. Teď, když jsme se dozvěděli o tvém příšerně špatném vkusu, dáš mi šanci, abych si s tebou mohla promluvit jako zástupce Řádu… nebo mám odejít?“</p>
<p>„Najednou jsi samá práce. Tedy budiž.“ Natarádža se opřel o trůn. „Jsem nespokojen s dosavadním vývojem tvého vyšetřování.“</p>
<p>Ukázala jsem mu zuby. „To mi přijde zábavné. Tobě se zodpovídat nemusím.“</p>
<p>Na to neřekl nic, tak jsem pokračovala. „Pracuju pro Řád, a když jsem to naposledy kontrolovala, rytíři nemuseli podávat zprávy Rolandovi.“</p>
<p>Pozorovat, jaký na ně to jméno mělo vliv, bylo zábavné. Oba sebou trhli, jako bych se jich dotkla nabitým drátem.</p>
<p>„Jak vidíte, pánové, mám přístup k databázi Řádu.“ Byla to nestoudná lež, ale to oni nemohli tušit. Rolandovo jméno vypínalo jejich logiku. Kdyby zjistili, odkud jméno jejich vůdce znám, asi by je na místě ranila mrtvice.</p>
<p>„Řeknu vám, co vím, a jestli něco povím špatně, opravte mě, prosím. Ghastekův upíří stín sledoval Grega Feldmana. Byl zabit náhle a vy jste zatím nedokázali z mysli tovaryše, který ho řídil, dostat obraz vraha. Vůbec jste se nesnažili předat tuhle informaci Řádu, což je pochopitelné, protože byste pak museli vysvětlovat, proč váš upír rytíře Mystika špehoval. Co nechápu, je, proč byste dělali tolik rozruchu kvůli jednomu jedinému upírovi.“</p>
<p>Když jsem domluvila, rozhostila se dlouhá pauza. Pak Natarádža mávl rukou, jako by naznačoval „pověz jí to“, a pak se zadíval kamsi pryč. Najednou vypadal, že ztratil o naši konverzaci veškerý zájem. Rowena zůstávala klidná, dlaň stále položenou na hadově hlavě. Zajímalo by mě, na co teď zrovna myslí.</p>
<p>„Ztratili jsme těch upírů víc,“ ozval se Ghastek.</p>
<p>„Máte důkazy?“</p>
<p>Ghastek otevřel kufřík a vytáhl z něj svazek fotografií. Déjà vu. Přešel ke mně a podal mi je. Derek vstoupil mezi nás, beze slova mu vzal snímky z ruky a pak je předal mně.</p>
<p>Dívala jsem se na černobílé fotky mrtvého upíra. Z násosky zbyla jen znetvořená kupka. Ležel tam žalostně, pavoukovité tělo celé polámané. Sinalou kůži měl potřísněnou hustou tmavou krví. Vamp jí byl pokrytý, jako by někdo ponořil ruku do jeho krve a pak mu ji rozmazal po napnuté kůži s podobnou svědomitostí, jako se maže kuře olejem předtím, než se dá péct. Holou lebku krvesaje někdo úhledně rozbil a z fotografie na mě civěla vlhká prázdnota v místě, kde měl být správně mozek.</p>
<p>Druhá fotka. Stejný upír, tentokrát položený na zádech, aby bylo lépe vidět dlouhý řez táhnoucí se od prsní kosti až ke genitáliím. Z tmavé zakrvavené tkáně vyčnívala nažloutlá žebra. Kdosi použil velmi ostrý nůž, aby rozdělil chrupavku několika žeber na levé straně a oddělil je od hrudní kosti. Neupiloval je, ale rozsekl brutální silou, jediným pohybem. Položil upíra na bok, aby z hrudníku mohl vypadnout vláknitý chuchvalec téměř zakrnělých vnitřností. Neobaloval je žádný tuk, takže se jím vrah nemusel prořezávat. Totéž u močového měchýře a tlustého střeva. Oba orgány atrofovaly v prvních týdnech upírova neživota, takže si pachatel nemusel lámat hlavu s přílišným nepořádkem.</p>
<p>Bránici úhledně rozřízl tak, aby se zbavil zbývajících vnitřních orgánů a získal přístup k jícnu. Musel ji odloupnout a pak ruku protlačovat hrudním košem tak dlouho, dokud neuchopil jícen a neuřízl ho. Pak ho jednoduše protáhl dírou a společně s ním z hrudníku vyšly i krví nasáklé nepotřebné plíce a vyboulené srdce. Tohle už jsem někde viděla. Takhle se vyvrhovaly vnitřnosti jelenům.</p>
<p>„Zmizel mozek, srdce, plíce, zbytky jater a ledvin, ale další vnitřnosti nechal na místě,“ vysvětlil Ghastek.</p>
<p>Zdvihla jsem obočí, jelikož jsem je nikde neviděla, a na to on zamumlal: „Další fotka.“</p>
<p>Podívala jsem se na ni a spatřila ošklivý mokrý chuchvalec orgánů v krvavé louži. Upíři je nepoužívali, takže se scvrkávaly, dokud nepřipomínaly tuhé provazce.</p>
<p>„Obdivuhodný výkon,“ odtušil Ghastek suše. „Řezy byly provedeny s téměř chirurgickou přesností. Má skvělé znalosti upíří fyziologie a anatomie.“</p>
<p>„Je možné, že šlo o někoho od vás?“</p>
<p>Ghastek se na mě zadíval, jako bych ho obvinila, že žere malé děti.</p>
<p>„Nejsme hloupí,“ řekl a myslel tím: <emphasis>Nejsem hloupý</emphasis>. „Všechny naše lidi se schopnostmi na takové úrovni máme prověřené.“</p>
<p>„Kromě tohohle upíra a stínu jste jich ztratili kolik?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Čtyři.“</p>
<p>„Čtyři? Čtyři upíry?“</p>
<p>Ghastek se ošil a vypadal, jako by spolkl něco slizkého a kyselého. „Tahle situace nás zrovna netěší.“</p>
<p>„Kde jsou další fotky?“</p>
<p>„Žádné nemáme. Ostatní někdo odklidil. Nedokázali jsme získat těla nazpět.“</p>
<p>„Jak to myslíte, odklidil?“</p>
<p>„Něco je zabilo na místě a přerušilo spojení mezi jejich myslí a navigátory, kteří je ovládali. A než na místo dorazily naše jednotky, těla někdo odstranil.“ Vytáhl list papíru pokrytý úhledným strojovým písmem. „Tady je seznam míst, dat a časů.“</p>
<p>Derek od něj převzal seznam a podal mi ho. Věnovala jsem papíru krátký pohled a pak ho zastrčila do kapsy. Šest upírů a sedm kožoměnců. Někdo se pokoušel rozpoutat válku mezi Smečkou a Lidem a odváděl zatraceně dobrou práci. Komu by to prospělo?</p>
<p>„Takže jste přišli o šest upírů a máte k dispozici jen dvě těla. Jste si jistí, že ti ostatní čtyři nejsou aktivní?“ Z představy, že se po městě pohybují čtyři neřízení upíři, mě oblil studený pot.</p>
<p>„Jsou <emphasis>mrtví</emphasis>, Kate!“ probral se Natarádža ze svého zamyšlení. „Proč se nezajdeš zeptat Currana a jeho oblíbeného lympaga, co se stalo s naším majetkem?“</p>
<p>Lympago bylo nesprávné označení pro Corwina, ale Nat vypadal tak spokojený, že ho dokázal pojmenovat, že jsem se rozhodla nechat ho plácat se ve vlastní nevědomosti.</p>
<p>„Se Smečkou jsem mluvila,“ řekla jsem mu. „Corwinovu nevinu se mi podařilo uspokojivě dokázat.“</p>
<p>„Ale to mi nestačí,“ odvětil Natarádža.</p>
<p>„Bude muset.“ Všechna ta slovní klání měla dopad na mou trpělivost. „Jeho m-sken se neshodoval.“</p>
<p>„Viděl jsem m-sken místa činu,“ ožil najednou Ghastek podobně jako žralok, který ve vodě ucítí krev. „Ale záznamy moci tam byly jen dva. Náš upír a Mystik.“</p>
<p>Do prdele. Já a moje ukecaná pusa. Měla bych s sebou nosit transparent s velkým nápisem: „Tajné informace dávám zadarmo!“ Alespoň by lidé předem věděli, s kým mají tu čest.</p>
<p>„Tak to se vám do ruky dostal špatný m-sken. Ten, který jsem viděla já, jasně vykresloval typ moci vraha.“</p>
<p>Skoro jsem cítila, jak za Ghastekovýma očima pracuje ten jeho obdivuhodný mozek. „Byla bys ochotná poskytnout nám kopii toho druhého m-skenu?“</p>
<p>„Byli byste ochotní mi sdělit, proč se sakra váš upír věšel na paty Gregu Feldmanovi?“</p>
<p>„Možná jsme chtěli na Mystika jen dohlédnout,“ odtušil Natarádža.</p>
<p>Předstírala jsem, že nad tím přemýšlím. „Ne. Tomu nevěřím. Nechávat upíra pobíhat venku jen kvůli obyčejnému dohledu je příliš nákladné.“</p>
<p>„V tom případě už si nemáme co říct,“ zakončil to Natarádža.</p>
<p>„Taky jsem vás ráda viděla,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ghasteku, vyprovoď prosím zástupce Řádu z našeho území,“ zašklebil se Natarádža. „Nechtěli bychom přece, aby se jí něco stalo. To bych prostě nesnesl.“</p>
<p>Ghastek se na mne divně podíval a pak s námi vyšel ven, za sebou nechal Natarádžu i Rowenu. Ve chvíli, kdy jsme se dostali z Natova doslechu, jsem se zastavila. „Opravdu mě nemusíš doprovázet.“</p>
<p>„Musím.“</p>
<p>„V tom případě mám otázku.“</p>
<p>Ghastek se na mne zadíval.</p>
<p>„Kdybys měl nakazit živé zvíře nekromantskou magií, jak bys to udělal?“</p>
<p>„Nakažením myslíš přesně co?“</p>
<p>Na tuhle otázku neexistovala jiná odpověď než mu prozradit pravdu. Na tuhle zakázku jsem vážně příliš pitomá.</p>
<p>„Dostatečné množství nekromantské magie, která by mohla vyústit v záznam moci smíšené barvy.“</p>
<p>„Jaké barvy?“</p>
<p>Musela jsem se ovládnout, abych nezaskřípala zuby. „Světle oranžové.“</p>
<p>Zamyslel se. „Inu, nejjednodušší by bylo nakrmit zvíře masem nasáklým nekromantskou magií. Kdyby si krysa pochutnala na mase upíra, magie nemrtvého by prosákla z jejího žaludku. Něco málo by přešlo i do jejího krevního řečiště. Jelikož je to tak očividné, je to taky špatná odpověď. Už jsem měl možnost oskenovat zvířata, která se předtím krmila masem nemrtvých, ale záznam síly ukázal jen čistou nekromantickou křivku.“</p>
<p>„Magie z nemrtvého masa přehlušila magii zvířete?“</p>
<p>Ghastek přikývl. „Ano. Abys získala smíšený záznam sil, vliv nekromantské magie by musel být velmi jemný. Teoreticky, a teď vycházím jen z teorie, by ten proces musel zahrnovat reprodukci.“</p>
<p>„Nerozumím.“</p>
<p>„Mohl bych ti to vysvětlit, když hezky poprosíš,“ odtušil Ghastek.</p>
<p>„Mohl bys mi to, pěkně prosím, vysvětlit? Je to důležité a velmi bych to ocenila.“</p>
<p>Ghastek dovolil, aby mu na rtech zahrál úsměv. Jen se dotkl jeho rtů a během mrknutí oka zmizel, jako by šlo jen o zacukání svalu. Ukázala jsem mu zuby.</p>
<p>„Jsi mnohem příjemnější, když mluvíš jako normální lidská bytost,“ řekl Ghastek. Můj úsměv ho nijak nevyvedl z míry. „Ta přehnaná sebedůvěra je sice zábavná, ale po čase omrzí.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Jsem žoldák. Chodím tak, mluvím tak, chovám se tak.“</p>
<p>„Takže přiznáváš, že jsi chodící stereotyp?“</p>
<p>„Je to tak bezpečnější,“ odpověděla jsem upřímně.</p>
<p>Na malý okamžik jsem si myslela, že nějak zvládl pochopit hlubší význam mých slov. Pak se znovu ozval: „Takže jsme skončili u krys?“</p>
<p>„Ano. A hezky jsem poprosila.“</p>
<p>„No… pokud bys teoreticky vzala krysí samici, nakrmila ji nemrtvým masem a dovolila bys jí spářit se a porodit s tím, že bys podobný proces opakovala s mláďaty, někde v linii potomků původní krysy by se mohli vyskytnout jedinci s trvalým ovlivněním nekromantskou magii, což by mělo za následek smíšený záznam moci. Něco na způsob světle oranžové na m-skenu.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„Já děkuji tobě,“ usmál se.</p>
<p>* * *</p>
<p>Voda ze Šifovy fontány byla osvěžující. Ošplíchla jsem si tvář a odolávala pokušení lehnout si na ten báječně studený beton. Natarádžův malý test otřásl rezervami mých sil, ale opět se mi podařilo zabránit ukázce síly, již chtěl vyprovokovat. Posadila jsem se na okraj fontány.</p>
<p>„Jsem unavená. Cítím se špinavá a potřebuju sprchu. Jak se držíš ty?“</p>
<p>Derek se chytil rukama okraje a ponořil do fontány hlavu. Pak se otřásl, až z jeho mokrých vlasů začaly odletovat kapky, a vypláchl si nosní dírky. To kožoměnci dělali, když se potřebovali zbavit příliš silných pachů v nose.</p>
<p>„To místo čpí smrtí,“ odfrkl.</p>
<p>„Jo. A taky není zrovna moudré Natarádžu provokovat.“</p>
<p>„Podívej se na sebe.“</p>
<p>„U mě to očekává. Stejně… byla to docela legrace. Co si myslíš o Roweně?“</p>
<p>„To raději nechtěj vědět,“ oznámil mi.</p>
<p>„Máš pravdu. Asi nebudu. Leze mi na nervy,“ přiznala jsem se.</p>
<p>„Proč? Protože je hezčí?“</p>
<p>Zarazila jsem se. „Dereku, už nikdy neříkej žádné ženě, že existuje někdo hezčí, než je ona sama. Takhle si uděláš nepřátele na život a na smrt.“</p>
<p>„Jsi mnohem vtipnější než ona. A taky určitě umíš tvrději udeřit.“</p>
<p>„Och, tak díky. Prosím pokračuj a ještě mě ujišťuj, že je mnohem atraktivnější. Jestli mi řekneš, že mám lepší povahu než ona, zjistíš, jak tvrdě umím někoho praštit.“</p>
<p>Zazubil se. Šli jsme zpátky ke koním.</p>
<p>„Na zpáteční cestě si dávej pozor,“ řekla jsem mu.</p>
<p>Zatvářil se zmateně. „Ochraňovat mám já tebe. Ty si dávej pozor.“</p>
<p>Potřásla jsem hlavou. Konečně mám svého galantního rytíře v zářivé zbroji. Škoda jen, že je to vlkodlačí puberťák.</p>
<p>„Myslíš, že se Lid o něco pokusí?“</p>
<p>„Lid ne,“ zpomalila jsem. „Smečka i Lid ztratili přibližně stejný počet lidí a vraždy se udály přímo na hranici mezi jejich územími. Tahle série vražd vypadá, jako by ji někdo pečlivě zinscenoval.“</p>
<p>„Natarádža?“</p>
<p>„Někdo, kdo by vydělal na válce mezi Lidem a Smečkou.“</p>
<p>„Jako Natarádža?“</p>
<p>„Necháš už Natarádžu být?“ zamračila jsem se na něj. „Nat je především byznysmen. Ano, rád by Smečku pokořil. Kdyby došlo k přímému boji, Lid by možná dokonce vyhrál, ale oslabilo by ho to natolik, že by ho dostalo do kolen i dětské odbrknutí. Právě teď není válka pro Lid výdělečná, a proto nás pozvali do Kasina. Když pominu jejich obvyklou pózu… mají starosti. Nejen že jim chybí šest upírů, které bude nákladné nahradit, ale také cítí hlubší ohrožení. Proč si myslíš, že nás Ghastek doprovází až domů?“</p>
<p>„Jaké ohrožení?“ pokrčil Derek rameny.</p>
<p>Skoro jsem zapomněla, jak fajn je vykládat teorie nahlas. „Už jsi slyšel slovní spojení ‚vytáhnout Gilberta‘? Víš, odkud získalo své jméno?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Asi před devíti lety zběhl Pán mrtvých jménem Gilbert Caillard. A pokusil se převzít vládu nad Lidem tak, že na Natarádžu nastrčil obvinění z vedení obchodů se sexuálními otroky. Což je dost ironické. Pochybuju, že ten starý had měl vůbec někdy sex, natož aby ho ještě zprostředkovával. Každopádně si Gilbert usmyslel, že pokud by se Lid začal za Natarádžu stydět, mohl by přitančit a převzít to po něm.“</p>
<p>„Myslíš, že se vrátil?“</p>
<p>„Ne, Gilbert zemřel. Natarádža ho zabil a nechal spálit jeho srdce. Ten popel pořád nosí u sebe na krku v malém váčku. Ale tohle Gilberta dost připomíná. Ten plán je v podstatě geniální. Dostat Smečku a Lid do války, počkat, než si to spolu vyřídí, a pak přijít a sebrat vládu z Natových slabých, pokud možno umírajících prstů.“</p>
<p>„Bylo by fajn, kdyby umřel,“ odtušil Derek.</p>
<p>„Za prvé, lidi ze Smečky roztrhala nějaká zvířata poskvrněná nekromantskou magií, která pravděpodobně někdo krmil masem nemrtvých. Za druhé někdo zabíjí upíry, někdo s pokročilou znalostí jejich anatomie. A za třetí, Nat má strach. Podívej se na hradby. Zdvojnásobili hlídky. Víš, Lid si ze všeho nejvíc cení moci. Nedá se říct, že by podporovali podobné násilné převraty, ale jestli vítěz nabídne Rolandovi své služby a bude se při tom správně uklánět, pravděpodobně mu to projde. Myslím, že tu máme zběhlého Pána mrtvých.“ Muselo to tak být. Dokonale to do sebe zapadalo.</p>
<p>„Kdo je Roland?“ zeptal se najednou Derek a vyrušil mě z úvah.</p>
<p>„Roland? Je legendárním vůdcem Lidu. Proslýchá se o něm, že žije od doby, kdy magie naposledy opustila svět, což bylo před nějakými čtyřmi tisíci lety. Má prý mít úžasnou moc, skoro jako bůh. Někteří o něm tvrdí, že je to Merlin nebo Gilgameš. Má nějaký druh vlastní agendy a k tomu, aby ji naplnil, používá Lid, i když ho většina z nich nikdy neviděla. Neexistuje žádný důkaz o tom, že žije, a obyčejní lidé jako já nebo ty bychom o něm ani neměli vědět.“</p>
<p>„Opravdu existuje?“</p>
<p>„Jo, je skutečný.“</p>
<p>„A jak o něm víš?“</p>
<p>„Vědět, to je moje práce.“ A věř mi, můj hrdinný Robine, že o něm vím až příliš. Znám jeho návyky. Vím, jaká jsou jeho oblíbená jídla, co za druh žen si bere do postele, které knížky rád čte. Vím všechno, co věděl o Rolandovi můj otec. Dokonce znám i jeho pravé jméno.</p>
<p>Tok lidí směrem k bílým obloukům brány opadl. Bylo pozdě, nebo naopak moc brzy, záleží, z jakého úhlu jste se na celou věc dívali.</p>
<p>Strach mi přejel ledovými, kostnatými prsty po páteři. Na zátylku a pažích se mi naježily chloupky. Upír. A blízko.</p>
<p>Derekův valach zařehtal, Frau zůstala klidná. Toho koně miluju.</p>
<p>Pomalu jsem se otočila a viděla, jak násoska sestupuje po sněhobílé stěně Kasina. Lezl hlavou napřed jako zmutovaný gekon, dlouhé nažloutlé pařáty se bořily do malty. Napjaté bledé tělo se seschlými provazci svalů překypovalo nekromantskou magií.</p>
<p>Vamp šplhal dolů, dokud nebyla jeho hlava přibližně na úrovni té mé, a zvedl ke mně tvář. Za života to bývala žena. Neživot zostřil už tak vyrýsované kontury obličeje, takže upír vypadal spíše jako oběť koncentračního tábora. Krvesaj si mě měřil strašidelnýma očima. Zvedl hubenou ruku, v níž držel nějaký menší předmět.</p>
<p>Pomalu otevřel tlamu. Tvář se mu zkřivila, snažila se přizpůsobit jiným rysům obličeje.</p>
<p>„Mám pocit, že by ti to mohlo patřit,“ ozval se z hrdla vampa Ghastekův hlas. Upírovy prsty se rozevřely a předmět z nich vypadl. Zachytila jsem ho. Byla to moje vrhací dýka. Jak ohleduplné. Dokonce ji i očistil od upíří krve.</p>
<p>„Pověz mi, Kate,“ nadhodil Ghastek. „Proč barvíš svoje dýky na černo?“</p>
<p>„Aby se od nich neodráželo světlo, když je házím.“</p>
<p>„Aha. Očividné, když nad tím tak přemýšlím.“ Upírova tlama páchla smrtí.</p>
<p>„Pojedeme?“</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>„Kam míříme?“</p>
<p>Moc dobře věděl, kde se nacházel Gregův byt. Museli to zatracené místo určitě sledovat.</p>
<p>„Prostě mě jen odveď na okraj vašeho území. Roh Bílé a Javorové by měl stačit.“ Až pak jsem si uvědomila, že na tom rozcestí umřel Greg. „Není to nutné, abys věděl.“</p>
<p>„Ale je. Kdybys zemřela po návštěvě Kasina, museli bychom zodpovídat spoustu nepříjemných otázek.“</p>
<p>Poplácala jsem Frau po krku, odvázala otěže a naskočila.</p>
<p>„Kůň,“ ucedil Ghastek zhnuseně. „To jsem si mohl myslet.“</p>
<p>„Máš proti nim něco?“</p>
<p>„Jsem na ně alergický. Ne, že by mi to teď zrovna vadilo.“</p>
<p>Jezdil na nemrtvých, ale staří dobří koně ho nutili kýchat.</p>
<p>„Jdi napřed,“ oznámila jsem mu. Upír vyrazil, běžel vzpřímený nemotorným, pracným způsobem. Krvesajové nejsou stavění na běhání po zemi. To vyžaduje koordinaci a dýchání. Podobné procesy už pro ně nebyly přirozené. Dýchat nepotřebovali.</p>
<p>Něžně jsem stiskla boky Frau a ona se také pohnula dopředu, vyrazila lehkým klusem. Blízko za námi se držel Derek na svém valachovi. Měla jsem pocit, že kdyby se násoska dostal na kratší vzdálenost k mému koni, Frau by se pokusila zjistit, jestli by ho nemohla rozdupat.</p>
<p>Ghastek upíra nutil běžet asi jeden blok a pak mu dovolil pohybovat se výš. Vyškrábal se po budově nahoru a přeskočil na sousední, na okamžik jako by se vymanil gravitaci. Vychrtlá silueta proplachtila kolem třetí řady oken, pařáty se zaryly do zdi dostatečně dlouho na to, aby se upír odrazil. Nehlučný, nezjistitelný. Nový noční běs.</p>
<p>Jeli jsme postranními uličkami, hlavnímu tahu jsme se vyhnuli. Kolem nás procválal jezdec na sněhobílém valachovi, výjimečně krásném koni, elegantním, se zlýma očima. Muž měl oblečenou drahou koženou bundu lemovanou vlčí kožešinou. Ohodnotil mě a Dereka pohledem, upravil si kuši na zádech a spěchal dál. Hleděla jsem za běloušovým mizejícím zadkem a pátrala po značce: „Jsem bohatý, prosím, oškubejte mě.“ Nenašla jsem, bohužel. Myslím, že si i on uvědomoval, že jeho kůň je vyjádřením sám za sebe.</p>
<p>Před námi se pár dětí shluklo kolem jasně planoucího ohně, hořícího v kovovém barelu. Oranžové plameny olizovaly okraje válce, házely na tváře skupinky žluté odlesky. Na ponurých obličejích mladých lidí se zračilo odhodlání. Hubeňoučký kluk ve špinavém svetru a s pírky zapletenými v rovných vlasech něco teatrálně zadeklamoval a hodil do ohně cosi, co s největší pravděpodobností byla mrtvá krysa. Dneska byl každý kouzelník.</p>
<p>Děti mě pozorovaly, jak jsme kolem nich projížděli. Jedno s chutí zaklelo, snažilo se vzbudit reakci.</p>
<p>Tiše jsem se zasmála a jela dál.</p>
<p>Jestli jsme se potýkali s odpadlým Pánem mrtvých, neměla jsem absolutně žádnou představu, jak z toho celého vybruslit. Možná kdybych připravila past… Vzala bych velkou krabici, podepřela ji klackem a pak pod ni připoutala jednoho z Ghastekových upírů…</p>
<p>Dorazili jsme na Rufusovu a obrátili se na sever směrem k Bílé ulici. Bílá se jmenovala kvůli sněhové přeháňce ve čtrnáctém roce, kdy ošklivý asfalt ulice pokrylo deset centimetrů prachového sněhu. Ne, že by bylo tolik sněhové nadílky pro Atlantu neobvyklých, ale tahle chumelenice přišla v květnu a odmítala se rozpustit po mnoho dalších měsíců, i když se teploty vyšplhaly ke čtyřicítce. O tři a půl roku později se sníh konečně poddal a rozpustil se během babího léta.</p>
<p>Dojela jsem až na roh a tam se zastavila. Zkroucená postava Ghastekova upíra seděla na vršku sloupu, obtáčela se kolem něj jako had kolem větve stromu. Pozoroval mě a oči mu přitom zářily slabou červení, prozrazující příliv magie. Ghastek se musel silně soustředit, aby vampa udržel na místě.</p>
<p>„Potíže?“ zeptala jsem se tiše.</p>
<p>„Rušení.“ Ghastekův hlas zněl, jako by prošel skrze zatnuté zuby. Někdo se snažil převzít kontrolu nad jeho upírem.</p>
<p>Vytáhla jsem Zabíječe a položila ho naplocho přes kobylčina záda. Kov doutnal. Tenoučký povlak vlhkosti se leskl na povrchu čepele. Zbraň mohla reagovat na Ghastekova upíra. Nebo taky na něco jiného.</p>
<p>Za mnou tiše zaržál Derekův hnědák.</p>
<p>„Opovaž se slézt z koně,“ varovala jsem ho.</p>
<p>Dokud Derek zůstane v sedle, bude si pamatovat, že se má chovat jako člověk.</p>
<p>Seskočila jsem a uvázala kobylku k železnému plotu. Ghastekův upír se odlepil od stožáru lampy a nehlučně sjel na zem. Udělal pár klopýtavých kroků směrem do křižovatky.</p>
<p>„Ghasteku, kam jdeš?“</p>
<p>Dolů po ulici uháněl dvoukolák tažený párem koní pádících ozlomkrk. Koně zavětřili upíra a poplašili se, strhli kárku stranou, ale ne dostatečně. Pravé kolo bryčky do upíra narazilo s hlasitým mlaskavým žuchnutím a odhodilo ho stranou. Kočí zaklel a práskl otěžemi, popohnal koně k horečnému trysku. Než jsem se stačila nadechnout, překodrcali ulici a zmizeli.</p>
<p>Vamp ležel nehybně jako žalostná pomačkaná hromádka.</p>
<p>Jak příhodné.</p>
<p>Vstoupila jsem do ulice se Zabíječem v ruce. „Ghasteku?“ zavolala jsem tiše.</p>
<p>Obkroužila jsem ležícího, šavli stále v ruce. Na upírově tváři zůstávala ošklivá grimasa. Jeho levá noha sebou zaškubala.</p>
<p>„Ghasteku?“</p>
<p>Slabé zasyčení upoutalo mou pozornost. Otočila jsem se. Nic. Malá kapka tekutého světla sjela po čepeli a spadla na asfalt.</p>
<p>Vlna ledové hrůzy do mě udeřila jako obrovské kladivo. Otočila jsem se na patě, instinktivně udělala výpad a cítila, jak šavle škrábla o maso, když se na mě seshora vrhl jakýsi podivný stín. Stvoření se v půlce letu zkroutilo pryč od meče a dopadlo vedle.</p>
<p>Derekův kůň zařičel a odcválal do noci i s klukem na hřbetě. Začala jsem pozadu couvat ke Ghastekovu padlému upírovi. Ta věc mě sledovala na všech čtyřech. Byl to také upír, ale tak prastarý, že už ani nedokázal chodit po dvou. Kosti páteře a kyčlí se mu trvale posunuly, aby se lépe přizpůsobily chůzi po čtyřech.</p>
<p>Stvoření se pohnulo dopředu, hubené a šlachovité jako chrt. Tři centimetry tlustý kostěný hřeben na zádech, utvořený z výrůstků na obratlích, které si našly cestu skrz pokožku hrubou jako surová hovězí kůže, mu chránil páteř. Zastavilo se, na chviličku se přitisklo k asfaltu a pak znovu vstalo, rubínově červené oči upřené na mě.</p>
<p>Jeho tvář už ani nepřipomínala lidskou. Lebka se protáhla dozadu v kostěné křivce připomínající roh, aby vyvážila příšerně velké, vystouplé čelisti. Nos mu chyběl úplně, v obličeji nebyl byť jen náznak nosní přepážky. Tvor otevřel tlamu a hlava jako by se mu rozpůlila. Řada tesáků se zaleskla ve tmě. Takové zuby neprokousnou a netrhají, ty člověka rozcupují na malé kousíčky.</p>
<p>Oči stvoření se na mě zaměřily, zorničky podobné sovím zaplály červení.</p>
<p>Skočilo po mně nelidsky rychle. Zamířila jsem tomu na hrdlo a minula, čepel se zabořila do ramene až po jílec. Neustála jsem to, smetlo mě to. Tvrdě jsem narazila do země. Hlava mi třískla o chodník a svět se se mnou zatočil. Tíha na mých prsou mi téměř vyrazila dech. Napjala jsem se a vyslala skrz čepel Zabíječe proud moci.</p>
<p>Vytrhlo mi to jílec zbraně z ruky a tlak na hrudníku zmizel. Nadechla jsem se, až mi skoro praskly plíce, a vyškrábala se na nohy, v ruce vrhací nůž.</p>
<p>Stvoření se třáslo skoro čtyři metry ode mně, omámené a nejisté. Tenká čepel šavle mu vyčnívala ze zad. O pár centimetrů níž nalevo a trefila bych se mu přímo do srdce. Cuklo mu v rameni, zkroutilo se v silné křeči, jak se Zabíječ nořil hluboko do svalu a hledal srdce. Maso kolem čepele měklo jako tavící se vosk.</p>
<p>Hlava stvoření sebou trhla, tvor se prudce otočil čelem ke mně. Pět centimetrů. Zabíječi bude trvat nejméně tři minuty dostat se tak hluboko. Musela jsem přežít tři minuty.</p>
<p>Žádný problém.</p>
<p>Hodila jsem dýku. Špička čepele se odrazila od kostěného výčnělku přesně nad levým okem.</p>
<p>Senzační.</p>
<p>Stvoření znovu skočilo, přeplachtilo čtyři metry mezi námi jako nic. V půlce skoku do něj narazila chlupatá šelmí silueta.</p>
<p>Kutáleli se po ulici, upír a vlkodlak. Jeden vrčel, druhý syčel. A já běžela za nimi.</p>
<p>Na malou chvilku Derek násosku přitiskl k zemi, drápy zabořil do krvesajova břicha. Upír po něm seknul drápy a setřásl ho.</p>
<p>Zaútočila jsem. To tvor nečekal, takže jsem ho zasáhla čistým kopem do ramene. Bylo to jako pokoušet se nakopnout mramorový sloup. Slyšela jsem křupnutí kosti a dvakrát rychle za sebou jsem ho udeřila do krku. Ohnal se po mně, vír zubů a drápů mě zachytával za šaty. Uhýbala jsem, jak nejlépe jsem uměla. Z hrdla stvůry nevyšel žádný zvuk. Ohnala se po mně znovu, tentokrát drápy. Přes žebra a žaludek mi přejela pálivá bolest. Tesáky cvakly jen pár centimetrů od mého obličeje. Ucukla jsem nazpět, očekávala jsem, že mě každou chvíli příšerná tlama pohltí, ale upír mě pustil a ucouvl pár kroků nazpět.</p>
<p>Z ramen mu totiž vyrostl další pár vampích rukou. Otočil se, tloukl se do zad hlava nehlava a já uviděla Ghastekova upíra, jak ho drží za silný krk. Násoska byl přisátý k upírovým zádům jako klíště, drápy mu zarýval do hrdla. Obluda se ohnala po pažích, jež ji svíraly, a napřímila se. Derek chňapal po jejích zadních nohou.</p>
<p>Rozběhla jsem se a zarazila jsem kopem patu do upírova poničeného hrudníku. Kost praskla. Kůže a maso se roztrhly jako přeplněný vak s vodou a z útrob se vyvalil proud příšerně páchnoucí tekutiny.</p>
<p>Stvoření zavřeštělo. To bylo poprvé, co se ozvalo víc nahlas, rozzuřeně a skřípavě. Žíly se mu pod sinalou pokožkou vyboulily, oči mu zadoutnaly tmavou, krvavou červení a zalily svitem jeho obličej. Už byl příliš zraněný a brzy se poddá krvežíznivosti, osvobodí se z kontroly svého pána. Odhodil Ghastekova upíra, jako by to byla hadrová panenka. Derek se tvorovi stále drápal po nohou, neviděl ani neslyšel.</p>
<p>„Běž od něj!“ kopla jsem do vlkodlaka. Rozzuřeně na mě zavrčel, tak jsem ho nabrala špičkou boty znovu. Pustil upíra a ohnal se po mně. Odstrčila jsem ho pryč.</p>
<p>Tvor vřískal znovu a znovu, tělo se mu kroutilo a bortilo, jak se jeho svaly seskupovaly a pukaly Rameny mu vyrazily ven kostěné hroty, trčely z kostry pokroucené jako rohy. Znovu se postavil na zadní a pak prohrábl drápy zem. Zanechaly na asfaltu hluboké rýhy. Skrz díru v jeho hrudi jsem viděla čepel Zabíječe.</p>
<p>Upír se po mně opět vrhl. Rozběhl se ke mně udivující rychlostí, bylo nemožné ho zastavit. Narazil do mě. Uchopila jsem jílec své zbraně a vší silou jí trhla dolů. Praštili jsme sebou o asfalt a klouzali po něm, dokud jsme nenarazili do zdi.</p>
<p>Dobře že nám stála v cestě. Taky jsme se nemuseli vůbec zastavit.</p>
<p>Ležela jsem naprosto nehybně. Z rozseknutého srdce obludy se valila krev a zalévala mě. Před očima mi tančila barevná kola. Postupně jsem si začala uvědomovat, že nad upírovým ramenem svítí krotkým jantarem pár očí. Zamrkala jsem, snažila se zaostřit na tvář té chlupaté noční můry.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ Vlastní hlas mi zněl ochraptěle.</p>
<p>Derek ze sebe vydal krátké zabručení, pak ze mě tělo odvalil a pomohl mi na nohy.</p>
<p>„Díky,“ řekla jsem.</p>
<p>Derek krvácel. Pravou nohu mu hyzdila dlouhá rána a rameno měl rozseknuté drápy. Všiml si, že se na něj dívám, a odfrknul, postavil se tak, abych na jeho nohu neviděla. Já krvácela taky. Pas jsem měla v jednom ohni. Bolelo to, když jsem se ohýbala dopředu.</p>
<p>Šlápla jsem na upíra a vytáhla z něj Zabíječe. Vyšel z něj lehce, maso, jež čepel obklopovalo, tálo díky magii zbraně. Změnila jsem postoj, šavle zasvištěla vzduchem a přesekla ležícímu tvorovi krk.</p>
<p>Zdeformovaná hlava se odkutálela. Zvedla jsem ji. Oheň v upírových očích vyhasl. Vypadaly prázdně. Mrtvě.</p>
<p>Obolavělá a nasáklá odporně páchnoucí krví jsem se začala shánět po Frau. Kobylka přes všechno, co se stalo, zůstala na svém místě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vyrazila jsem k ní, trochu jsem se přitom potácela. Z nějakého zvláštního důvodu mi chození způsobovalo potíže. V půli cesty ke koni jsem změnila názor a zamířila místo toho ke Ghastekovu upírovi.</p>
<p>Jeho vamp ležel na břiše, tvář otočenou ke mně. Položila jsem před ni useknutou hlavu a pak na ni poklepala prstem. „Myslím, že teď už je všechno jasné. Jak je starý, Ghasteku? Tři sta let? Nebo víc?“</p>
<p>Upír se snažil cosi vyslovit.</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Nenamáhej se. Zjistím si to. Díky za pomoc. Vyřiď Natarádžovi, že si může svou ochranku vzít a strčit, víš kam.“</p>
<p>Upír pohnul rukou, prsty obemkl kolem mé nohy. Něžně jsem mu ruku sundala z krví pokryté boty, překročila ji a zamířila ke koni.</p>
<p>Derek si měřil násosku nevraživým pohledem.</p>
<p>„Nech ho být. Musíme se odsud dostat dřív, než sem dorazí úklidová jednotka Lidu.“</p>
<p>Poplácala jsem Frau a pak hlavu narvala do sedlové brašny. Kobylka zafrkala, ten příšerný smrad se jí vůbec nelíbil.</p>
<p>„Promiň, zlatíčko.“</p>
<p>Pak jsem z ní sundala velkou armádní nepromokavou brašnu.</p>
<p>„Benzín,“ vysvětlila jsem Derekovi, jako by ho už dávno nevycítil.</p>
<p>Odhodila jsem brašnu, polila benzínem krvavé cákance i upíra a pak sáhla po zápalkách. Prsty se mi třásly. Škrtla jsem jednu, pak další… benzín chytnul až od čtvrté. Ghastekův upír zakvílel, jak se jeho důkazy společně s mou krví měnily v popel.</p>
<p>Odvedla jsem Frau do noci a můj oddaný vlk kulhal za mnou.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když jsme se dostali až k dětem s mrtvou krysou, Derek se zhroutil. Padl na asfalt, čumákem dopředu. Děti zůstaly překvapeně zírat, ale nerozprchly se.</p>
<p>Vlkodlakem projelo slabé zachvění, obalila ho mlha, a když se rozptýlila, na zemi leželo nahé lidské tělo stočené do klubíčka. Děcka přihlížela.</p>
<p>Rána na jeho stehně byla hlubší, než jsem čekala. Drápy obludy rozsekly silný čtyřhlavý sval a sjely až na lýtko. Když jsem se podívala pozorněji do rány, zjistila jsem, že porušily stehenní tepnu. Obnažené maso se chvělo. Roztržené cévy se stahovaly do původního tvaru a kolem nich se začal znovu scelovat sval. Virus v jeho těle jednoduše odstavil vědomí, aby ušetřil síly na opravy.</p>
<p>Pasem mi projela bolest, trhala mi hrudník na kousky. Se skřípáním zatnutých zubů jsem Dereka obrátila na břicho, jednou rukou ho chytila pod rameny a druhou protlačila pod jeho boky. Byl těžší, než vypadal, mohl mít kolem osmašedesáti, možná sedmdesáti kilo. Co se dá dělat.</p>
<p>„Haló, paní!“ zavolalo na mě to děcko s peříčky ve vlasech. Musela na nás být docela podívaná, Derekovi slezla srst a byl teď docela nahý, mě zase pokrývala krev a v pouzdře na zádech mi ještě stále doutnal meč.</p>
<p>„Nepotřebujete pomoc?“ zeptalo se dítě.</p>
<p>„Ano,“ souhlasila jsem ochraptěle.</p>
<p>Přišel blíž, vzal Dereka za nohy a podíval se zpátky na svou skupinku. „Majku.“</p>
<p>Majk si odplivl a snažil se vypadat hrozivě. Děcko s peříčky ho zpražilo pohledem. „Majku!“</p>
<p>Majk si znovu teatrálně odplivl, i když mu v puse po tom prvním pokusu příliš slin nezbylo, a pak přešel k nám a neobratně sevřel Derekova ramena.</p>
<p>„Drž ho za podpaží,“ doporučila jsem mu.</p>
<p>Zadíval se na mě, v očích se mu kmitl záblesk strachu, pak vystrčil bradu a ruce přesunul.</p>
<p>„Na tři,“ zamumlala jsem. „Tři!“</p>
<p>Naráz jsme ho zvedli. Svět se zahoupal ve víru bolesti a pak byl Derek úhledně přehozený přes zadek Frau.</p>
<p>Bude v pořádku. Lykosův virus se o něj postará a ráno bude jako nový. Na druhou stranu já… pod bundou se mi mokrá skvrna od krve rozšiřovala alarmující rychlostí. Jestli krev začne kapat, budu mít problémů až nad hlavu. A přinejmenším to bolelo.</p>
<p>„Díky,“ zamumlala jsem směrem k dětem.</p>
<p>„Jmenuju se Red,“ odtušilo děcko s peříčky.</p>
<p>Vrazila jsem ruku do kapsy u kalhot. Prsty nahmataly vizitku. Podala jsem mu ji, ale předtím jsem z ní otřela o rukáv krev. Ne svoji. Derekovu.</p>
<p>„Jestli někdy budete potřebovat pomoc,“ řekla jsem.</p>
<p>Obřadně si ji ode mě vzal a přikývl.</p>
<p>* * *</p>
<p>Na schodech byla tma jako v pytli. Stoupala jsem vzhůru, Derekovu tíhu rozloženou na zádech. Když jsem se správně ohnula, bolest se dala ještě snést. Takže jsem tahala Dereka a brašnu schod po schodu nahoru, snažila se udržet správný úhel a dávala si pozor, kam šlapu. Nebyla jsem si jistá, jestli vlkodlak může přežít sražený vaz. Věděla jsem však, že já tedy rozhodně ne.</p>
<p>Zastavila jsem se v mezipatře, abych chytila dech, a vzhlédla ke dveřím svého bytu.</p>
<p>Na schodech seděl člověk, hlavu opřenou o stěnu.</p>
<p>Něžně jsem složila Dereka na podlahu a vytáhla meč. Mužův hrudník se v pravidelném rytmu nepatrně zvedal a zase klesal. Tiše jsem vyběhla po schodech, dýchajíc přitom skrze zatnuté zuby, dokud jsem mu neviděla do tváře. Crest.</p>
<p>Nevzbudil se.</p>
<p>Poklepala jsem ho plochou stranou čepele po hlavě. Když jsem se probouzela já, procitla jsem okamžitě a tiše, ruka mi tápala po meči dřív, než jsem otevřela oči. Crest se probouzel jako člověk neuvyklý nebezpečí. S rozkošnickou pomalostí. Zamrkal, potlačil zívnutí a pak se na mě zadíval.</p>
<p>Dala jsem mu chvíli, ať mě pozná.</p>
<p>„Kate?“</p>
<p>„Co tady děláš?“</p>
<p>„Přišel jsem tě vyzvednout na večeři. Měli jsme domluvené rande.“</p>
<p>Kruci. Totálně jsem na to zapomněla.</p>
<p>„Zdrželi mě až do desíti,“ pokračoval. „Volal jsem ti, ale nezvedala jsi to. Pak už bylo moc pozdě, ale říkal jsem si, že bych se mohl zastavit s něčím na zub na usmířenou.“ Ukázal mi papírovou tašku plnou bílých krabiček se stylizovaným čínským znakem vyvedeným červeným inkoustem. „Nebyla jsi tu. Myslel jsem, že ještě pár minut počkám, sedl si tady na schody…“ Jeho mozek konečně zaregistroval zakrvácené oblečení, meč a šmouhy od zaschlé krve na mém obličeji. Oči se mu rozšířily.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Přežiju to.“</p>
<p>Odemkla jsem dveře od bytu a otevřela clonu.</p>
<p>„V mezipatře je nahý člověk,“ řekla jsem a doufala, že tak alespoň na chvíli zabráním dalším otázkám. „Budu ho muset přinést sem do bytu.“</p>
<p>Crest odhodil čínské jídlo do chodby v bytě a šel beze slova dolů vzít se mnou Dereka. Společně jsme ho donesli dovnitř a položili na koberec v chodbě.</p>
<p>Zavřela jsem dveře před světem a až pak si dovolila vydechnout.</p>
<p>Skopla jsem boty a otočila vypínačem lampy. Zase jsem je měla zakrvácené. Nic, co by nespravila spousta bělidla.</p>
<p>Maličké plamínky ve vílampě zesílily, byt se najednou koupal v příjemném měkkém světle. Crest si klekl, aby se podíval blíž na Derekovu nohu.</p>
<p>„Potřebuje ambulantní ošetření,“ prohlásil ostrým, profesionálním, jakoby neosobním tónem, jímž mluvili všichni dobří doktoři ve stresových situacích.</p>
<p>„Ne, to se pleteš.“</p>
<p>Zadíval se na mě. „Kate, ta rána je hluboká, je v ní špína a pravděpodobně došlo k poškození tepny. Umře, vykrvácí.“</p>
<p>Zmocnila se mě závrať, zavrávorala jsem. Chtěla jsem si sednout, ale z gauče nebo křesla by se krev čistila hůř než z bot. „Krev mu neteče.“</p>
<p>Crest otevřel ústa a pak se podíval znovu na ránu. „Do prdele.“</p>
<p>„Lykosův virus v akci,“ pověděla jsem mu a odešla do kuchyně. V mrazáku nebyl připravený led a nějak jsem se v tu chvíli necítila, abych seškrabávala námrazu z jeho stěn, tak jsem brašnu položila do dřezu a se zábleskem bolesti ze sebe sundala potrhanou bundu. Tílko pod ní bylo nasáklé krví. Zkoušela jsem ze sebe stáhnout i to, ale přilepilo se na mě. Prohrábla jsem zásuvku „na všechno“ kvůli nůžkám, jedny objevila a pokusila se ze sebe top sestříhat. Zachytávaly se v mokré látce. Zaklela jsem a pak už byl Crest vedle mě, ruku na nůžkách.</p>
<p>„Vzpomněl jsem si, že ty Lyk-V nemáš,“ řekl a tílko spadlo na zem jako promočený těžký hadr.</p>
<p>Klekl si, aby mohl prozkoumat rozeklané stopy po drápech na mém žaludku.</p>
<p>„Je to moc špatné?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Většinou jsou to škrábance, ale na dvou místech jsou ty rány hlubší. Tady a tady.“ Prsty lehce přejel kolem těch míst a stejně jsem sebou škubla.</p>
<p>„To bolí.“</p>
<p>„To si dokážu představit. Chtěla bys, abych tě vzal někde na ambulanci?“</p>
<p>„Ne. Na stole v obývacím pokoji je r-souprava.“ Když je magická vlna silná, regenerační souprava poslouží stejně dobře jako doktor kouzelník. Zaplatila jsem za ni sice malé jmění, ale stála za to. Její magie léčila dobře a nezůstávaly po ní skoro žádné jizvy.</p>
<p>Změřil si mě pohledem. „Jsi si jistá? Zašité bychom to měli za chviličku.“</p>
<p>„Jsem si jistá.“</p>
<p>Došel pro ni. Potíž s regeneračními soupravami tkvěla v tom, že byly stejně jako veškerá magie nevypočitatelné a občas ránu rozežraly místo toho, aby ji zahojily.</p>
<p>Cestou do koupelny jsem se vyvlékla z kalhot, kalhotek i podprsenky a pak vkročila do sprchy. Voda se okamžitě zabarvila krví. Žaludek mě bolel. Když na podlaze sprchy nevířila spolu s vodou už žádná krev, vypnula jsem sprchu a křikla na Cresta, ať vejde. To taky udělal. V ruce držel roli hnědého papíru.</p>
<p>„Jak to, že víš, jak je používat?“</p>
<p>„<emphasis>Jsem</emphasis> diplomovaný doktor medicíny.“</p>
<p>„Takoví nechtějí mít s r-soupravami nic společného.“</p>
<p>„Nedáváš mi na výběr,“ odtušil. „Zvedni ruce.“</p>
<p>Zdvihla jsem ruce nad hlavu a začala odříkávat kouzelnou formuli. Crest rozmotal provázek kolem papíru a rozbalil ho. Obsahoval obvaz a dlouhý, široký pás pokrytý hnědou mastí a voskovým papírem. Crest ho odloupl a vzal pás za okraje. Nepřestávala jsem zaříkávat. Mast na páse poslechla a začala kapalnět. Místností se rozšířila silná vůně muškátu.</p>
<p>Crest přitlačil pás na můj žaludek. Přilnul a skrze poraněné svaly se rozlil uklidňující chlad, jenž se pomalu přeměnil na teplo, které prohřálo můj žaludek a zahnalo bolest.</p>
<p>„To je lepší,“ zamumlala jsem. Crest mi obvázal pas. Měl za sebou dlouhý den v práci, a přesto toho tenhle zdánlivě normální chlap udělal tolik, jen aby mě viděl. Proč? Jaké by to bylo doplazit se po drsném dni domů a najít jeho místo toho, abych si o samotě lízala rány v tmavém prázdném domě? Na gauči. Možná. Jak si čte knihu. Možná by ji odložil a pak mi řekl: „Jsem rád, že jsi to dnes zvládla. Dáš si kávu?“</p>
<p>Jeho ruka přejela po tetování na mém rameni. „Proč vrána?“</p>
<p>„Na počest mého otce.“</p>
<p>Prsty nepřestával něžně přejíždět po mé kůži. „A ten nápis pod ní, to je azbuka?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A co se tam píše?“</p>
<p>„<emphasis>Dar Vorona</emphasis>. Dar vrány. Jsem darem svého otce.“</p>
<p>„Darem pro koho?“</p>
<p>„To je, můj milý doktůrku, příběh na někdy jindy.“</p>
<p>„Ta vrána drží v pařátech zakrvácený meč,“ odtušil Crest zamyšleně.</p>
<p>„Nikdy jsem neřekla, že je to hezký dárek.“</p>
<p>Dokončil obvazování a kriticky si svou práci prohlížel. „Víš, že tyhle věci nejsou moc spolehlivé.“ V hlase měl jen stín výtky.</p>
<p>„Jedenáct z dvanácti funguje naprosto bezvadně. Řekla bych, že tahle statistika je rozhodně příznivější než ta, že se dá dosáhnout orgasmu s chlapem při rande naslepo… a ženské to stejně zkoušejí.“</p>
<p>Zamrkal a pak se tiše zasmál. „Nikdy nevím, co z tebe příště vypadne za moudro.“</p>
<p>„Já taky ne.“</p>
<p>Vstal a objal mě. Hřál. Silně. Odolala jsem nutkání opřít se o něj zády. „Máš hlad?“</p>
<p>„Strašný,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„Jídlo už asi vychladlo.“</p>
<p>„To je mi jedno.“</p>
<p>Políbil mě na krk. Dotek jeho rtů vyslal chvějivé teplo až do konečků mých prstů. Otočila jsem se a políbil mě znovu, tentokrát na ústa. Byla jsem tak unavená… chtěla jsem se mu rozpustit v náruči, nechat se držet. „Snažíš se zneužít zraněnou nahou ženu?“</p>
<p>„Já vím,“ zamumlal mi do ucha a přitáhl si mě blíž k sobě. „Jak hrozné.“</p>
<p><emphasis>Prosím, nepouštěj mě. Co si vlastně myslím? To jsem tak zoufalá?</emphasis> Zhluboka jsem se nadechla a jemně ho od sebe odstrčila. „Mám rozdělanou práci. Nemyslím si, že by ses na to chtěl dívat.“</p>
<p>„Dodělej to potom,“ zašeptal a znovu mě políbil. Místo toho, abych se mu vyvlékla, přitiskla jsem se k němu. Nechtěla jsem nic víc než zůstat zabalená v jeho náruči, cítit jeho vůni a jeho rty na těch svých… ale pak by hlava upíra ztratila poslední zbytky magie a já i Derek bychom krváceli nadarmo. Chudák Derek.</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem, tvář zkřivenou. „Pak už bude příliš pozdě.“</p>
<p>„Práce na prvním místě, hm?“</p>
<p>„Ne vždycky. Jen dnes večer.“</p>
<p>„Budu se dívat,“ odtušil.</p>
<p>„Nechceš to vidět, věř mi.“</p>
<p>„Je to součást tvé práce. Chci vědět, co děláš.“</p>
<p>Proč ne? Pokrčila jsem rameny a šla do ložnice najít si nějaké oblečení. Nenásledoval mě.</p>
<p>* * *</p>
<p>V kuchyni jsem doprostřed stolu postavila velký stříbrný podnos. Stál na čtyřech nožkách, takže mezi ním a deskou stolu bylo sedm osm centimetrů. Greg měl v bytě vždycky prvotřídní zásobu bylinek. Smíchala jsem je ve správném poměru a pak aromatickou směs rozprostřela po tácu, takže rovnoměrně kov zakrývala. Crest si sedl na židli v rohu a pozoroval mě.</p>
<p>Rozvázala jsem šňůrky na brašně a pak hlavu vytáhla. Umístila jsem tu zrůdnost na bylinky a vyvážila ji na pahýlu krku.</p>
<p>„Co to kruci je?“</p>
<p>„Upír.“</p>
<p>„Viděl jsem fotky. Takhle nevypadají.“</p>
<p>„Tenhle je velmi starý. Dle mého odhadu nejméně několik stovek let. Neživot s sebou přináší určité anatomické změny. Některé jsou okamžité, jiné probíhají pomalu. Čím je nemrtvý starší, tím víc jsou ty změny zjevné. Upír se mění pořád. Je to ohavnost ve vývoji.“ Ten fakt mě dost trápil. Upíři neměli existovat před dvěma sty lety, kdy byla technologie ještě při plné síle. Mé zkušenosti ani vzdělání mi nedokázaly odpovědět na existenci podobné obludnosti, tak jsem podobné myšlenky odsunula a umínila si, že se na to později musím podívat.</p>
<p>Vytáhla jsem mělký skleněný pekáč, původně určený pro přípravu lasagní, položila ho před podnos a šoupla mírně pod něj. Pak jsem do něj nalila něco málo přes dva litry glycerinu. Průzračná mazlavá kapalina naplnila pekáč a ustálila se.</p>
<p>Vytáhla jsem z pouzdra jednu ze svých vrhacích dýk. Crest se při pohledu na začerněnou čepel zazubil.</p>
<p>„Stylové.“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Nebude to příjemné. Nejednalo se o magii, kterou bych prováděla často. Něco ve mně se proti ní bouřilo, odpor zrozený z rad mého otce, z vlastního názoru na svět a mé místo v něm.</p>
<p>Hlava odpočívala na bylinkách. Za půl hodiny by mi byla k ničemu.</p>
<p>Špičkou dýky jsem se píchla do prstu. Na kůži se vyvalila jasně červená kapka krve. Pulzovala v ní moc. Prstem jsem se dotkla bylinek. Magie v krvi je zaplavila, působila jako katalyzátor. Probudila v suchých květinách přírodní sílu, spojila se s ní a formovala ji. Vyrazila vzhůru skrze pahýl krku, rozšířila se po vlásečnicích ve tváři, pohltila mozek, prodchnula mrtvé maso. Vedla jsem ji, pomáhala jsem jí v cestě, dokud nebyla hlava magií celá nasáklá. Dotkla jsem se hrubé kůže na upírově čele, prst za sebou zanechal krvavou šmouhu a vyslal masem nemrtvého výboj moci.</p>
<p>„Probuď se!“</p>
<p>Mrtvé oči se otevřely. Hrozivá tlama se bezhlesně otevřela a zase zavřela, křivila se s neskutečnou pružností.</p>
<p>Crest spadl ze židle.</p>
<p>Upírovy oči na mě bez mrknutí zíraly, doširoka rozevřené.</p>
<p>„Kde je tvůj pán? Ukaž mi svého pána!“</p>
<p>Temná magie se vyvalila z hlavy a zaplavila místnost. Vzdouvala se, zákeřná a zuřivá, jako podrážděné zvíře připravené zaútočit. V rohu se Crest ostře a hlasitě nadechl.</p>
<p>Hlava se zachvěla. Oči se vyboulily z důlků. Černý jazyk, dlouhý a placatý, visel vyplazený ze rtů. Srpkovité zuby se do něj zahryzly, ale nevytekla žádná krev. Jazyk napíchnutý na zubech sebou obscénně škubal. Zatlačila jsem důrazněji a proti vzdorující nekromagii použila více své moci.</p>
<p>„Ukaž mi svého pána.“</p>
<p>Bělma upírových očí zčervenala. Ze zbytků slzných kanálků se vyvalily dva silné pramínky tmavé krve. Stružky si našly cestu dolů po tváři a pak do bylinek, kde se setkaly s druhým proudem valícím se z pahýlu krku. Ohyzdná záplava s sebou vzala sušené byliny a pak se vylila do glycerinu, kde se na povrchu rozšiřovala v nepravidelné, hrozivé skvrně. Krev tmavla, dokud nebyla skoro černá, a pak jsem v ní spatřila pokřivený, ale nezaměnitelný obraz vykotlaného mrakodrapu s polovinou kulatého loga Coca-Coly, pohřbeného napůl v suti.</p>
<p>Jednorožčí ulice. Vždycky to musí být Jednorožčí ulice.</p>
<p>Hlava sebou trhla. Kosti lebky praskly jako nakřápnutá skořápka. Z upírovy tváře se začalo odlupovat maso a padat po kusech do bylinek. Z polámané lebky se leskla obnažená želatinová hmota mozku. Zápach hniloby naplnil kuchyni. Přehodila jsem přes hlavu pytel na odpadky a pak ho převrátila, takže v pytli skončila hlava i s bylinkami. Zavázala jsem ho a odložila do rohu. Krev v glycerinu se srazila do ohavné, rozkládající se masy. Vylila jsem to do odtoku ve dřezu.</p>
<p>Crest si promnul tvář.</p>
<p>„Varovala jsem tě.“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>Umyla jsem si dlaně a ruce až k loktům svěže vonícím mýdlem a šla do obýváku zkontrolovat Dereka. Spal jako mimino. Posadila jsem se na gauč, opřela se a zavřela oči. V podobné chvíli by se většina chlapů otočila na patě a utíkala, seč by jim síly stačily.</p>
<p>Seděla jsem a odpočívala. Touha po intimnostech pominula a teď se moje tužby zdály neskutečné, pomíjivé jako zpola zapomenutý sen.</p>
<p>Slyšela jsem, jak Crest vešel do pokoje. Posadil se vedle mě.</p>
<p>„Takže tímhle se živíš?“ zeptal se.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Na pár úderů srdce jsme seděli v úplném tichu.</p>
<p>„S tím dokážu žít,“ ozval se nakonec.</p>
<p>Otevřela jsem oči a zadívala se na něj. Pokrčil rameny. „Nehodlám se na to dívat znova, ale dokážu s tím žít.“</p>
<p>Naklonil se dopředu, lokty se opřel o kolena. „Potkala jsi někdy někoho a cítila jsi… nevím, jak to popsat… Cítila jsi šanci dosáhnout něčeho, co ti unikalo? Nevím… zapomeň, že jsem něco řekl.“</p>
<p>Věděla jsem, co tím myslel. Popisoval chvíli, kdy si člověk uvědomí, že je osamělý. Nějaký čas můžete být sami, naprosto vám to vyhovuje a ani na vteřinu nemáte nutkání žít nějak jinak, a pak někoho potkáte a najednou jste osamělí. Doráží to na vás skoro jako fyzická bolest, cítíte se ublížení a máte vztek. Ublížení proto, že byste s tou osobou chtěli být. Vzteklí jste, protože vám nepřítomnost toho druhého přináší utrpení. Byl to zvláštní pocit, podobný zoufalství, druh touhy, kvůli které čekáte u telefonu, i když víte, že ta osoba bude volat až za hodinu. Nehodlala jsem ztratit rovnováhu. Ještě ne.</p>
<p>Přisunula jsem se blíž a opřela se o jeho rameno. Věděli jsme oba, že na sex dnes nedojde.</p>
<p>„Vadilo by ti, kdybych zůstal?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Opřela jsem se o něj a v té poloze také usnula.<strong>6.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Vzbudila jsem se, protože mě někdo pozoroval.</p>
<p>„Už ti někdo řekl, že je nevychované zírat, malý génie?“</p>
<p>Derek sjel Cresta posměšným pohledem. Měl na sobě tepláky, které jsem nepoznávala. Rozhodně je nenašel v Gregově šatníku. Musel pro ně někam ven. Kam přesně zamířil?</p>
<p>Během noci jsme se trochu sesunuli, takže jsem teď Crestovi ležela na hrudi. Posadila jsem se rovně. „Nelíbí se ti něco?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nemám do toho co mluvit.“</p>
<p>„Ale stejně se ti nezamlouvá.“</p>
<p>„Ty a on…“ zagestikuloval rukama, jako by něco dával dohromady, rozevřené prsty se mu setkaly, ale úplně se nedotýkaly. „Nevypadáte spolu dobře.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Jsi tvrdší než on.“</p>
<p>„A co je na tom špatného?“</p>
<p>„Tvrdší má být muž, aby mohl ochraňovat.“</p>
<p>„Myslíš si, že potřebuju ochraňovat?“ Výhružný podtón se mi do hlasu vkradl, aniž bych sama chtěla.</p>
<p>„Nikdy ti neřekne ne,“ vedl si Derek dál svou.</p>
<p>Upřeně jsem na něj hleděla, dokud neuhnul očima. „Jen velmi málo lidí mi dokáže říct ne,“ odtušila jsem.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Co tvá noha?“</p>
<p>„V pohodě.“</p>
<p>„Byl jsi venku, zatímco jsem spala?“</p>
<p>„Jo, šel jsem si krátce zaběhat.“</p>
<p>„Možná by sis měl dát další kolečko.“</p>
<p>Odešel beze slova rozloučení. Vzbudila jsem Cresta. „Čas jít.“</p>
<p>Protřel si tvář dlaněmi. „Zaspal jsem?“</p>
<p>„Je půl sedmé.“</p>
<p>„Dost času, abych se dostal domů a převlékl se. Kdy tě zase uvidím?“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na logo Coca-Coly napolo pohřbené v sutinách a dvě stě let starého upíra. Možná nikdy.</p>
<p>„Co v pátek? Aspoň za těch pár dní budeme moct trochu vychladnout.“</p>
<p>„Tak v pátek.“</p>
<p>Odešel. Už mě znovu nepolíbil.</p>
<p>* * *</p>
<p>Nehty jsem vypáčila víčko papírové krabičky, ve které se přede mnou skrývalo Kuře generála Tso, a strčila do ní prst. Maso mělo pokojovou teplotu. Napadlo mě, že bych mohla celý obsah fláknout do pánve a ohřát ho na poživatelnou teplotu, ale ohříváním na sporáku by změkla zelenina a rozvařenou jsem ji prostě nesnášela. Můj otec byl velkým zastáncem výživných hodnot dušené zeleniny a masových vývarů, připravoval vydatné, horké polévky. Před očima mi bleskla vzpomínka na to, jak jsem se dusila měkkou kapustou a polorozpuštěnou cibulí a on nervózně přihlížel. Usmála jsem se na krabičku a z příborníku v kuchyni vytáhla vidličku. Teplé jídlo se stejně přeceňovalo.</p>
<p>Probodla jsem vidličkou kus kuřete a opatrně se přitom vyhnula kusu zelené papriky. Najednou jsem umírala hlady. Někdo zaklepal. Zastavila jsem se s kuřetem na půli cesty k ústům a zpražila dveře pohledem. Klepání neustávalo. Derek to nebyl. Klepal by opatrně, skoro omluvně. Ten parchant za dveřmi do nich bouchal, jako by mi tím prokazoval službu.</p>
<p>Zadívala jsem se na kuře, pak na dveře. Nacpala jsem si do pusy velký kus masa a šla se podívat, kdo že mě chce okrádat o čas.</p>
<p>Dveře se otevřely dokořán a za nimi stál Curran. Na sobě měl staré džíny a zelený svetr, nesl s sebou hnědý papírový sáček. Zdvihl hlavu a pak zavětřil po způsobu kožoměnců. „Kuře Tso, mořské plody a opékaná rýže,“ odtušil. „Rozdělíš se?“</p>
<p>Opřela jsem se o zeď. Dveře sice byly otevřené, ale vstup do bytu blokovala ochranná clona, takže jsem si mohla dát trochu na čas. „Aha, to jsi ty.“ Zalovila jsem vidličkou v krabičce. „Myslela jsem, že to bude někdo důležitý.“</p>
<p>Curran udělal krok dopředu a otřel se o clonu. Magickou bariérou prošel záblesk karmínové a pán kožoměnců se stáhl.</p>
<p>„Clona,“ odtušil.</p>
<p>„A dobrá.“</p>
<p>Položil dlaň na clonu a zatlačil. Kolem jeho prstů se rozběhla červená a rozšířila se po cloně jako vlny na klidné hladině rybníka, když do něj někdo hodí oblázek.</p>
<p>„Můžu ji prolomit,“ prohlásil Curran.</p>
<p>Zdvihla jsem obočí. „Posluž si.“</p>
<p>Kožoměnci měli vůči clonám přirozenou odolnost, takže nevyhrožoval nadarmo, ale stejně… všechny Gregovy ochranné clony jsem zesílila. Kdyby ji Curran dokázal prorazit, ozvěna jejího kolapsu by mi přivodila zatraceně silnou migrénu, ale pochybovala jsem o tom. Byla to dobrá clona.</p>
<p>Přemýšlel nad tím. Viděla jsem mu to na očích a na okamžik si pomyslela, že se o to vážně pokusí. Pak pokrčil rameny. „Mohl bych ji prolomit. A nebo bychom se mohli chovat zdvořile a ty bys mě mohla pustit dovnitř.“</p>
<p><emphasis>Už vás unavují demonstrace síly, Vaše Veličenstvo?</emphasis> Odemkla jsem clonu. Z vrcholku dveřního rámu se spustila stříbrná vlna, aby se rozpustila v podlaze. „Pojď dovnitř.“</p>
<p>Kráčel směrem ke kuchyni, když se v půli cesty zastavil, tvář zkřivenou, jako by chtěl zaprskat. „Co kruci schováváš ve spíži? Mrtvého upíra?“</p>
<p>„Ne. Jen jeho hlavu.“ Sice jsem ji zabalila do dvou odpadkových pytlů a ve vrstvách plastu uzavřela, ale on ji stejně vycítil.</p>
<p>Usadila jsem se na okraji stolu a kývla směrem k hromadě bílých krabiček. „Nabídni si. Někde by tam měla být opékaná rýže.“</p>
<p>Položil papírový sáček na podlahu, vybral si jednu, nerozeznatelnou od ostatních, a přijal nabízenou lžíci. Pak odchlípl víčko.</p>
<p>„Hrášek,“ odtušil zhnuseně. „Sakra, proč tam vždycky musí strkat hrášek?“</p>
<p>„Co tě tu přivádí tak brzy z rána?“</p>
<p>Použil lžičku, aby všechny hrášky s velkou péčí vybral a vyhodil do koše. „Slyšel jsem, že něco máš.“</p>
<p>„Malý génius mě prásknul?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Kdy? Dnes ráno?“</p>
<p>Curran přikývl. „Kvůli krevní přísaze. Kdyby mu například někdo rozerval nohu na cáry, má povinnost hlásit nám, že už tě nemůže přiměřeným způsobem chránit. A pak někdo musí přijít a zhodnotit situaci.“</p>
<p>„Odkdy znamená ‚někdo‘ tebe? Nemáš kolem sebe dost poskoků, aby podobné záležitosti vyřizovali za tebe?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Jen jsem chtěl na kluka dohlédnout.“</p>
<p>„Včera v noci jeho noha vypadala, jako by prošla mlýnkem na maso. Nenechal mě se na ni podívat, ale myslím, že kost má neporušenou.“ Těla kožoměnců dokázala zacelit rány v mase během několika dnů. Hojení kostí ale zabralo mnohem delší dobu.</p>
<p>Curran polkl sousto rýže. „Pochopitelné. Je mladý. Když je chlap v jeho věku, je důležité brát věci s klidem. Nedělala jsi kvůli němu humbuk, že?“</p>
<p>„Ne. Měl by sem co nevidět přikulhat.“</p>
<p>„Ukážeš mi, co mu tu nohu zmasakrovalo?“</p>
<p>„Až dojím.“</p>
<p>„Máš slabý žaludek?“</p>
<p>„Ne, ale blbě se to bude balit zpátky.“</p>
<p>Vyrušilo nás opatrné, odměřené zaklepání. Šla jsem otevřít dveře a vpustila Dereka dovnitř. Uviděl Currana a zastavil se. Ne, že by se postavil rovnou do pozoru, ale jeho postoj se tomu blížil.</p>
<p>Curran mu mávnutím naznačil, ať vejde, a Derek si vzal po cestě židli. Zadívala jsem se na Currana. „Zbyla tam ještě nějaká rýže?“</p>
<p>Vybral další krabičku a podal mi ji. Otevřela jsem ji a pošoupla k Derekovi. „Jez.“</p>
<p>Čekal.</p>
<p>Musel mít hlad jako vlk. Při uzdravování muselo jeho tělo spálit tolik kalorií, že se mu i při zmínce o jídle zaručeně sbíhaly sliny.</p>
<p>„Dereku, jez,“ pobídla jsem ho.</p>
<p>Usmíval se a dál nehnutě seděl.</p>
<p>Něco bylo špatně. Věnovala jsem krátký pohled Curranovi a pak si sečetla dvě a dvě.</p>
<p>„Tohle je můj dům.“</p>
<p>Podívali se na mě se shovívavými výrazy jako Japonci, kterých se nějaký hloupý <emphasis>gajdžin</emphasis> zeptal, proč se tolik namáhají, když jde jen o hrnek čaje.</p>
<p>„Nebude jíst, dokud mu neřeknu nebo dokud se nenajím já,“ vysvětlil Curran. „Nezáleží na tom, v čím domě jsme.“</p>
<p>Postavila jsem kuře na stůl a zkřížila ruce na prsou. Mohla bych se s nimi kvůli tomu od plic hádat, dokud bych nezrudla ve tváři, ale ani jednoho bych neobměkčila. Nejdříve jedl Král Smečky a vlci dole na žebříčku hierarchie až pak. Tak to stálo v Zákoně. Buď se řídili podle jeho pravidel, nebo ztráceli svou lidskost.</p>
<p>Curran strčil do pusy další vrchovatou lžičku. Žvýkal jídlo, tu chvíli protahoval. Derek nehybně seděl.</p>
<p>Skoro jsem podlehla touze Curranovi uštědřit pořádnou facku.</p>
<p>Pán šelem zaškrábal lžičkou o dno krabičky, olízl lžíci. Pak se natáhl přes stůl a vzal Derekovu rýži. Místo ní před něj postavil hnědý papírový sáček, který přinesl.</p>
<p>Derek se zadíval do pytlíku a pak z něj vytáhl balíček z voskovaného papíru převázaný šňůrkou. Roztrhl provázek a rozbalil papír. Uvnitř na něj čekal dvoukilový steak.</p>
<p>Curran trhl hlavou směrem k chodbě. „Nedělej z toho divadlo.“</p>
<p>Derek vstal, vzal a zmizel kamsi do hlubin bytu. Změřila jsem si Currana pohledem.</p>
<p>„Mám opékanou rýži rád,“ zdůvodnil to s pokrčením ramen. Lžičkou zajel pod papírová ouška víčka a rozevřel ho. A pak pokračoval ve vybírání hrášku.</p>
<p>Z bytu se ozvalo hluboké mručení krmícího se predátora.</p>
<p>„Mírni se trochu,“ odtušil Curran, aniž by zvedl hlas.</p>
<p>Vrčení odumřelo.</p>
<p>„Takže co jsi zjistila?“</p>
<p>Stručně jsem mu to všechno popsala a zakončila vyprávění prohlídkou upíří hlavy. Maso nemrtvého se přes noc rozpustilo a proměnilo ve smradlavou černou hmotu. Pach rozkladu byl tak silný, že ve chvíli, kdy jsem otevřela druhý pytel na odpadky, jsme se já i Pán šelem dusili tím nejnedůstojnějším způsobem. Curranovi stačil jeden pohled na deformovanou lebku a pak pytel zavřel a zavázal.</p>
<p>„Měli jsme to udělat před jídlem,“ poznamenal, když se nám podařilo hlavu znovu zabalit.</p>
<p>„Jo.“ Otevřela jsem okno a vpustila do kuchyně závan studeného vzduchu.</p>
<p>„Takže to plánuješ vyřešit celé sama? Žádné posily?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Dáš vědět policii?“</p>
<p>Zašklebila jsem se. Ta myšlenka mě otravovala od chvíle, kdy jsem se probudila. Zatáhnout do toho poldy by znamenalo zapojení Útvaru pro paranormální jevy a ve chvíli, kdy dá útvar VJONu povinné upozornění, armáda se pokusí zakročit a shrábnout všechny zásluhy sama. Útvar začne vřískat a dožadovat se spravedlnosti a celá věc se protáhne na několik dní. A v té době by má přátelská nemesis mohla být dávno pryč, a nebo hůř, mohla by získat vládu nad Lidem.</p>
<p>Fakt, že jsem měla po ruce jen spoustu dohadů a jednu podivnou lebku, by úřady zrovna nedonutil k opuštění meziagenturní rivality. Rozhodně by si kvůli mně nepospíšili. Cech by mi žádnou podporu nenabídl. Nebyly v tom peníze, a kdybych jen pípla u Řádu, že se nějaký hajzl pokusil rozpoutat válku mezi Smečkou a Lidem a nahnal na to dvě století staré upíry, Ted by mi případ odebral dřív, než bych stačila mrknout. Na druhou stranu by byla sebevražda pokusit se postavit odpadlému Pánu mrtvých samotná. Měla jsem vražedné schopnosti, ale nebyla jsem pitomá.</p>
<p>Pak jsem si všimla, že mě Curran sleduje. „Nevím,“ odtušila jsem.</p>
<p>„Můžu ten problém vyřešit za tebe,“ navrhl mi. Nabízel mi prostředky Smečky. Byla bych šílená, kdybych toho nevyužila.</p>
<p>Počastovala jsem ho zdviženým obočím. „Proč?“</p>
<p>„Protože mám pod velením šedesát tři krys, které před třemi dny pohřbily svého alfu. Volají po krvi a já můžu jen sedět na prdeli a dívat se.“</p>
<p>„To je dost velký risk jen kvůli udržení si tváře.“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Moc je hodně o udržování tváří. Mimo to, kdo ví? Už jednou sněžilo i v květnu, tak se může stát, že i ty bys mohla mít výjimečně pravdu.“</p>
<p>Tu poznámku jsem nechala plavat. „A co když ne?“</p>
<p>„Pak jsem se o něco alespoň pokusil.“</p>
<p>Podivným způsobem to dávalo smysl. „Kdo půjde?“</p>
<p>„Pár lidí.“</p>
<p>„Jim?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože někdo z Rady musí zůstat mimo, aby mohl Smečku udržet pohromadě v případě, že bych zemřel. Alfa vlků se zranil a Mahon pozici v záloze zastával posledně. A nový alfa krys ještě nemá dost zkušeností.“</p>
<p>„Co se stalo alfovi vlků?“</p>
<p>„LEGO.“</p>
<p>„Lego?“ Znělo to řecky, ale nedokázala jsem si to spojit s ničím mytologickým. Nebyl to náhodou ostrov?</p>
<p>„Nesl do sklepa koš s vypraným prádlem a zakopl na schodech o starou LEGO stavebnici, kterou tam nechaly jeho děti. Zlomil si dvě žebra a kotník. Bude trvat dva týdny, než ho budu moct znovu nasadit do akce.“ Curran zavrtěl hlavou. „Vybral si zatraceně dobrou chvíli. Kdybych ho nepotřeboval, tak ho zabiju.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Dorazila jsem k budově Coca-Coly bez toho, aby mě někdo obtěžoval, a schovala se ve stíněném výklenku opuštěné telefonní budky, půl bloku od mrakodrapu v ruinách. Logo leželo částečně pohřbené ve zbytcích něčeho, co musela být svého času velkolepá budova. I teď zbytky její kostry pokrývaly celou ulici. Stála tu jen deset let, když ji strhla magická erupce, příšerně silná vlna magie.</p>
<p>Kožoměnci nebyli nikde v dohledu. Přes ulici ležela zpustošená pokřivená budova, utopená uprostřed hromad zaprášeného rozbitého skla, sahajících až do pasu. Dobré místo pro úkryt. Minutku jsem hledala dostatečně velkou škvíru v drolící se zdi. Pak jsem se protáhla dovnitř a zjistila, že mě pozorují ohnivé oči.</p>
<p>Byli připravení k boji. Růžovými a černými jazyky si olizovali nesouměrné čelisti a obrovské zuby, dlouhé drápy tiše škrábaly o betonovou podlahu. Osm párů očí hledalo kořist, poháněl je hlad. Primitivní divoch v mém podvědomí zavyl hrůzou a pak se zajíkl.</p>
<p>„Aha, to jsi ty,“ ozval se tichý Curranův hlas. „Myslel jsem, že sem jde slon.“</p>
<p>„Nevšímej si ho,“ zamumlala jsem směrem k štíhlé siluetě nalevo, vlčí ženě v meziformě. „On se nezdvořilý už narodil.“</p>
<p>To hraničilo s drzostí, protože musela být jeho holka nebo alfa vlčice. Ohromný chundelatý Kodiak se tyčil nalevo, tmavá hora svalů a srsti s čenichem pokrytým starými jizvami. Mahon se změnil kompletně ve zvíře. Vedle něj stálo cosi obrovského, vysokého téměř dva a půl metru. Mělo to přibližně lidský tvar, chlupaté nohy připomínaly dva sloupy. Postavu tvořily vypracované svaly. Hlavu a zátylek masivního krku mu korunovala huňatá našedlá hříva. Hruď mu přetínaly na obou bocích dlouhé pruhy, slabé jako náznaky skvrn na kožešině černého pantera.</p>
<p>Pokradmu jsem se zadívala na jeho obličej a moc ve zlatých očích mě přikovala k podlaze. Najednou jsem dostala husí kůži. Nemohla jsem se hýbat. Mohlo by to po mně skočit a já bych nedokázala udělat nic, abych to zastavila. Ohromné svaly na krku se obludě vyboulily, jak si protáhla hlavu nejdřív na jednu stranu a pak na druhou. Horní pysky tlamy se rozdělily a odhalily nejméně osmicentimetrové tesáky. Monstrum si olízlo rty, až se mu rozechvěly vousky, a promluvilo hlubokým vrčivým hlasem: „Sluší mi to, ne?“</p>
<p>Curran. V meziformě. Odtrhla jsem od něj oči. „Roztomilé.“</p>
<p>Živoucí noční můra téměř nepostřehnutelně přikývla. Krysák vyrazil dopředu s nelidskou obratností a skočil, našel si místo na holé zdi. Vyšplhal až ke škvíře ve zdi skoro čtyři metry od podlahy a proskočil jí. Zvěd vyrazil.</p>
<p>Curran se otočil a došel ke zdi, kde bok zvetšelé budovy hyzdila dlouhá prasklina. Chlupatá, drápatá ruka narazila do drolící se překážky. Zeď vybuchla směrem ven a pokropila ulici betonem a kamenným prachem. Král šelem prošel skrčený východem, jejž si právě vyrobil, a my ostatní ho následovali jako jeden muž.</p>
<p>* * *</p>
<p>Curran znehybněl. Po jeho levici se s dusáním zastavil medvěd. Napravo od něj opatrně spustila drápatou nohu přímo do špíny Jennifer, alfa vlčice, a zůstala stát. Všichni jsme ztuhli v mlčení jako hlouček zkamenělých soch na zadním dvorku Medúzy. Čekali jsme na něco, co jsem nedokázala ani uslyšet, ani vycítit. Zápach smrti byl zdrcující.</p>
<p>Stáli jsme v široké vstupní hale. Kdysi leštěná podlaha z dlaždic se proměnila v zaprášenou směs špíny a suti. Zašlé zdi jizvily obrovské praskliny, které se měnily v tmavé neforemné díry. Nalevo roztínala podlahu široká puklina. Před námi se původně okázalé schodiště dusilo sutí a odpadky. Nová budova Coca-Coly byla v posledním tažení.</p>
<p>Zleva k nám dolehlo slabé cvakání drápů o kámen. Pár očí připomínajících řeřavé uhlíky zaplál ve tmě praskliny v betonové zdi. Pak puklinu vyplnila štíhlá silueta krysáka. Seskočil na podlahu. Zatímco vlkodlaci připomínali noční můry, krysodlaci většinou vypadali odpudivě. Tenhle byl hubený a chundelatý, pokrytý tmavou srstí až na tvář, předloktí a vypracovaná lýtka. Odhalená kůže měla narůžovělý odstín, vypadala měkce, téměř lidsky. Ruce a chodidla měl obrovské díky dlouhým článkům prstů s velkými klouby a zakončené ostrými drápy. Ústa mu znetvořovaly náznaky deformovaného hlodavčího čenichu a křivé nažloutlé zuby. Krysák sebou při pohybu křečovitě rychle cukal, lidské oči mu těkaly do různých stran.</p>
<p>Ke Curranovi se přiblížil sérií rychlých, krátkých skoků. Tlapami přitom na zemi zvedal obláčky prachu.</p>
<p>„Důůůle,“ zachrčel, ohyzdné čelisti zkreslovaly jeho slova. „Vhelká míštnoššt.“</p>
<p>Pak Curranovi nabídl něco bílého. Pán šelem vzal předmět do masivní ruky, krátce se na něj zadíval a pak ho hodil směrem ke mně. Zachytila jsem to. Lidská stehenní kost. Něco s ostrými zuby a dostatkem trpělivosti ohryzalo chrupavku, jež kdysi chránila konce kosti, a zanechalo na ní úzké škrábance. Otočila jsem ji v rukou a snažila se co nejvíc vytěžit ze slabého měsíčního světla vnikajícího do budovy prasklinami ve stěnách a pokrouceným obloukem vchodu. Na dvou místech kost pojily pruhy hladší, lesklejší tkáně − znak toho, jak ji Lykosův virus po zlomení dával dohromady. V ruce jsem držela stehenní kost kožoměnce.</p>
<p>Krysák přeskákal halu až k puklině v podlaze a my ho následovali. Díra v podlaze byla dlouhá tři metry a v nejširším místě stejně tak široká. Naklonila jsem se přes okraj a zadívala se dolů.</p>
<p>Volný prostor až k podlaze o pět a půl metru níž.</p>
<p>Za mnou ze sebe Medvěd vydal zabručení. Curran přikývl a obrovský Kodiak couvl od díry. Nikdy by se do ní nevlezl.</p>
<p>Kožoměnci jeden po druhém skákali dovnitř, dokud jsem na okraji pukliny nezůstala sama. Sedla jsem si na podlahu, nohy spustila dovnitř, pak následoval zbytek těla, abych zkrátila vzdálenost co nejvíc, a nakonec jsem se pustila. Tvrdý šok z dopadu na kamennou podlahu mi projel nohama a vytratil se.</p>
<p>Nikdo na mě nečekal. Kožoměnci už vyrazili. Jak milé.</p>
<p>Přede mnou ústil dlouhý, úzký tunel. Byl tmavý, světlo tam dopadalo jen slabě. Za mnou se do daleka rozprostíraly zbytky podzemních garáží. Otočila jsem se k tunelu, začala klusat dolů a dávala si přitom pozor, abych nezakopla o betonové balvany roztroušené po podlaze.</p>
<p>Pak tunel skončil, vedl do jakési obrovské místnosti, ze které jsem viděla jen velmi málo kvůli řadě chlupatých svalnatých zad, jež mi stínily výhled.</p>
<p>Prostor zalévalo teplé světlo pochodní zaražených do příček ve zdech. Hořely bílým ohněm, z něhož nestoupal kouř, takže muselo jít o magii. Strop se ztrácel někde neskutečně vysoko, zdobený štuky vymodelovanými do nejrůznějších ornamentů. Podlaha mohla být kdysi tanečním parketem. Šlo o nějaký druh sálu, kde se pořádaly plesy.</p>
<p>Žena promluvila, hlas měla pronikavý, skoro kovový. „Vítej na konci své cesty, kříženče. Umřeš tady stejně jako tví druhové.“</p>
<p>Kříženče? Zvláštní pojmenování pro kožoměnce. Přešla jsem vedle Jennifer a pak spatřila Pána mrtvých. Nebo spíše Paní. Stála uprostřed místnosti, vzpřímená a strohá jako sloup. Oblečená ve splývavých šatech, které byly na ramenou bílé, u pasu pak bílá přecházela v modrou, na sukni postupně tmavla do fialova, aby se na spodním lemu proměnila v krvavě rudou. Lesklé černé vlasy měla dlouhé, zapletené do složitého copu a svázané dlouhým zatočeným provázkem. Na motouzku visela kaskáda malých plastikových korálků. Podívala jsem se pozorněji. Při bližším pohledu jsem musela uznat, že asi plastové nebudou. Jen málo lidí vyrábělo korálky ve tvaru kůstek z lidských prstů.</p>
<p>Necítila jsem z ní moc. Žádný stín, ani náznakem. Nic až na její věk. Musela být ještě starší než Natarádža.</p>
<p>„Jsem Olathe,“ řekla se stejnou vážností, s jakou se museli představovat řečtí bohové svým smrtelným dětem. „Paní mrtvých. Oblíbená konkubína Rolanda, otce Lidu.“</p>
<p>No budiž.</p>
<p>„Můžeš mi to zopakovat?“ ozval se Curran. Hlas mu zněl spíše jako hluboké vrčení, ale výslovnost měl dokonalou. „Nějak jsem zmeškal tu část, kdy bych měl ohromením padnout na zadek.“</p>
<p>Olathe se na něj podívala svrchu. Což muselo být těžké vzhledem k tomu, že ji o více než půl metru převyšoval. Možná mohla být Rolandovou konkubínou, ale vybralo si to na ní daň. Kdysi byla zřejmě krásná, ale teď vypadala opotřebovaně, jako stará panenka, z níž se začala odlupovat ušmudlaná barva. Vysál z ní všechen život, obral ji o jiskru a humor. Jediné, co jí zůstalo, byly oči ve zvadlé tváři: obrovské, plné hrdosti, vyzařovalo z nich odhodlání.</p>
<p>Něco se za ní pohnulo, kdesi ve stínech u zdi. Pokřivená silueta, pak další a další. Natáhla jsem se tím směrem magií a ucítila chladné stěny její obrany. Stáhla jsem se. Nebylo nutné ji provokovat, dokud nebude Curran připravený.</p>
<p>„Zajímalo by mě, jak dlouho s tebou vydržel šukat?“ Curran kráčel dopředu, jednu obrovskou tlapu za druhou. Kožoměnci ho následovali. „Jak dlouho jsi mu vydržela? Rok? Šest měsíců?“</p>
<p>„Třináct let,“ opáčila.</p>
<p>Curran pořád postupoval kupředu. Čím déle zvládne mluvit, tím blíž se k ní dostaneme. Nebylo pro něj obvyklé, aby mluvil tak jedovatě a kousavě… i když to pro něj neznamenalo zase tolik námahy. „Třináct let. A pak jsi ho začala nudit, že ano? Našel si někoho mladšího, hezčího, svěžejšího. A teď jsi tady, krčíš se v nějaké zasrané díře, zapomenutá a odhozená jako použitá guma. A nic jsi za ty roky nezískala.“</p>
<p>Zakymácela se dozadu. „Jeho tělo vstoupilo do mého. Okusila jsem jeho maso a on na mě přenesl požehnání své moci.“</p>
<p>Technicky to mohla být pravda. Jestli si vyměňovali tělní tekutiny, mohla na ni přejít část jeho moci.</p>
<p>„Požehnání moci,“ zasmál se Curran, ozvěna jeho mručení se odrážela od stěn. „A co takhle dítě?“</p>
<p>Neodpověděla.</p>
<p>„Aha, počkat,“ zarazil se Curran. „Já zapomněl. Otec Lidu se příliš bojí zplodit dítě své krve. Nebo jsi mu možná přišla málo mocná?“</p>
<p>Zasmála se. Hlasitý prázdný zvuk se odrážel od stěn, až se zdálo, že přichází odevšad.</p>
<p>„Ale ne, kříženečku. Moc mi rozhodně nechybí.“</p>
<p>Pak zrušila obranné clony. Cítila jsem stíny za ní, zuřivé, hladové upíry. Mladší než ten, kterému jsem usekla hlavu, ale přesto naháněli hrůzu. Zlá magie je obklopovala jako trouchnivý plášť, jen posilovala jejich šílenství.</p>
<p>Vyslovila jedno drsné slovo a siluety za ní vyrazily ze stínů, čpěl z nich neživot a hlad po krvi.</p>
<p>Kožoměnci se rozpojili do volné bojové formace, takže jsem uprostřed místnosti zůstala sama. Curranovy urážky nám získaly asi šest metrů. Útok upírů přišel s překvapivou rychlostí.</p>
<p>Praštila jsem sebou o zem. První z upírů mě přeletěl. Překulila jsem se na záda. Přeskočil mě další vamp. Moje čepel se mu zakousla do odhaleného břicha. Proud krve zacákal podlahu jen pár centimetrů od mé hlavy. Upír mířil na Currana, rány si nevšímal.</p>
<p>Pán šelem zařval. <emphasis>Šťastný lov</emphasis>.</p>
<p>Vyšvihla jsem se zpátky na nohy a vyrazila k Olathe. Otočila se, v ruce malý zahnutý nůž. Řízla se do předloktí. Moc její krve do mě narazila a já se zapotácela dozadu jako omámená. Zatočila se na místě, vlasy se jí rozlétly, oči měla vyvalené a divoké. Krev z rány se rozprskla na zem v širokém kruhu. Rudé kapky se vzňaly a kolem ní se vytvořila karmínová stěna, uzavřela ji v ochranném kruhu magie. Krevní clona. Dala se prolomit jedině za použití krve příbuzného nebo nějaké s větší mocí. <emphasis>Do prdele</emphasis>.</p>
<p>Ze strany do mě narazil upír. Nalepil se na mě, čelisti mu cvakaly, jak jsme klouzali po podlaze. Žaludkem mi vystřelila bolest. Ne, už zase! Magie uvnitř mě vzkypěla. Chytila jsem Zabiječe za čepel, ignorovala ledové pálení a vrazila ho do bledého mrtvého oka. Zabíječ triumfálně zasyčel. Upír se zhroutil na podlahu, cukal sebou, jak umíral. Kopnutím jsem se od něj osvobodila.</p>
<p>Vrhla se na mě další stvůra. Úkrok následoval útok, špičkou šavle jsem mu poškrábala krk. Upír se otočil a zabořil mi drápy do stehna. Vrazila jsem mu Zabíječe do krku, čepel přerušila cévy a projela krčními obratli. Upír rozevřel tlamu, chrlil krev. Kopla jsem ho do nohy. Silně. Kost se se zapraskáním roztříštila. Vamp upadl ochromený na břicho. Vytrhla jsem z něj meč a začala se rozhlížet po Olathe. Za mnou se ve vzduchu rozpustily poslední jiskřičky upírovy magie.</p>
<p>Třetí násoska se vznesl do vzduchu s odpornou tlamou doširoka otevřenou. Čepel šavle mu vnikla do hrudi, hladce prošla mezi žebry a zasáhla zbytnělou hmotu jeho srdce a stáhla se pryč, než stačil dopadnout na zem. Šla jsem dál.</p>
<p>Sál se topil v krvi. Kožoměnci bojovali ve dvojicích, pohybovali se koordinovaně s vojenskou precizností. V rohu ležela dvě chlupatá těla a nad nimi se tyčil Curran a proti němu šli tři krvesajové najednou.</p>
<p>Spatřila jsem Jennifer a kohosi s leopardími skvrnami, jak bojují zády k sobě, obklopení čtyřmi upíry. Klesla na zem, kopla prvního. Drápy se zaryly do násoskova boku a vzaly s sebou cestou ven i zakrvavený kus žebra.</p>
<p>Její spolubojovník se vrhl na dalšího krvesaje a rozpáral mu krk. Kolem nich se sbírala další vlna upírů.</p>
<p>Nikdo si mě nevšímal. Byl to boj mezi monstry a já pro ně byla jen člověk. Stále jsem postupovala dopředu.</p>
<p>Východní zeď se otřásla. Zaprášená omítka explodovala a zasypala úlomky podlahu. Vzniklou dírou se dovnitř vřítilo za ohlušujícího ryku něco obrovského. Udeřilo to do shluku upírů s úžasnou silou. Nemrtvá těla prolétla vzduchem a narazila do zdi. Jeden z nich se přetočil na plazích nohou a pokusil se na to skočit. Mohutná tlapa ho zasáhla v půli letu, přelomila mu páteř, jako by šlo jen o suchou větvičku. Medvěd Atlanty dorazil.</p>
<p>Přede mnou lehounce svítila Olathina krevní zeď. Stála uvnitř ochranného kouzla a sledovala masakr. Krev z rány na předloktí jí stékala na prsty a kapala na šaty. Podívala se na mě a usmála se.</p>
<p>Proč byla kurva tak šťastná?</p>
<p>Pořád se zubila, tvář rozzářenou zvrácenou radostí.</p>
<p>„Máš ráda krev?“ zavrčela jsem. „Ukážu ti krev.“</p>
<p>Řízla jsem se Zabiječem do paže a na jediný úder srdce se krvesajové v celém sále zastavili. Znali tu krev, věděli, čí síla mi koluje žilami. Omámeně strnuli, jako by skládali úctu její magii, a pak pokračovali v útoku na své oběti.</p>
<p>Zakrvácenou ruku jsem vrazila do rudého ohně. Sežehl mě a pak zkrystalizoval. Začaly se po něm rozbíhat praskliny, jako když rozbijete čelní sklo auta.</p>
<p>Z Olathiny tváře se vytratil úsměv. Karmínový oheň se roztříštil a k nohám mi dopadly tisíce malých plamínků. Proskočila jsem do kruhu a bodla Zabíječem.</p>
<p>Olathe se ani nepokusila meč zastavit. Zaryl se jí do žaludku s vlhkým mlasknutím. Potáhla jsem ho výš, prořízla vnitřnosti, rozpůlila játra. Klesla a opřela se o čepel. V jejích očích jsem zahlédla uspokojení z poznání. Také znala mou krev.</p>
<p>Vyškubla jsem z ní Zabíječe a nechala ji padnout. Sesula se na špinavou podlahu. Ležela na zádech a krátce sípavě dýchala. Nad pupkem jí vykvetla tmavá skvrna a rozšiřovala se po látce. Sice jí magie propůjčovala nepřirozeně dlouhý život a odolnost, ale ta brzy vyprchá. Vydávala ji ze sebe každým namáhavým výdechem.</p>
<p>Pozorovala jsem, jak se krvavá skvrna zvětšuje. Vztek ve mně odumřel. Byla jsem unavená. Stehno mě bolelo a rána na žaludku se ozývala, jako by mě přes ni někdo přetáhl rozžhaveným pohrabáčem.</p>
<p>Krevní clona se znovu zacelila, když jsem jí prošla. Bude hořet, dokud nevyschne nebo se nerozloží poslední kapka Olathiny krve. Za průhlednou stěnou nachových plamenů se plesový sál rudě leskl.</p>
<p>Bylo skoro po všem.</p>
<p>Protáhla jsem si krk, zvedla obličej ke stropu. A pak uviděla, proč se Olathe tak usmívala.</p>
<p>Strop byl k prasknutí nacpaný upíry.</p>
<p>Mohly jich tam být tucty. Nahých těl svíjejících se obscénně vedle sebe, namačkaných jako sardinky. Nebylo přes ně vidět štukovanou omítku. Strop teď vypadal jako oživlá středověká freska zobrazující peklo. A proud krvesajů neustával, temnou dírou v rohu se dovnitř protahovali jeden po druhém další.</p>
<p>Kolik jich tam mohlo být? Čtyřicet? Padesát? Stovka? A kolik z nich bylo stvořeno před Změnou, před časem magie? Snažila jsem se procítit magii nahoře a zalila mě vlna ledové nenávisti. Nejméně dvacet.</p>
<p>Strop z nemrtvých se kroutil. Malé milé překvapení, které nám Olathe pravděpodobně chtěla odhalit, až si budeme myslet, že jsme vyhráli. Až na to, že za pár okamžiků zemře a ztratí nad nimi kontrolu. Poddají se své posedlosti po krvi.</p>
<p>Horda vyhladovělých nemrtvých ovládaných jen vlastní krvežíznivostí. Všichni tady umřeme. Curran, Mahon, Jennifer. Já. A smrt se bude rozšiřovat dál, až se nemrtvé obludnosti vyhrnou do ulic ve chvíli, kdy tu skončí s námi.</p>
<p>V sále Curran roztrhl upíra na dvě půlky a oba pokroucené kusy odhodil na podlahu.</p>
<p>Zemřou desítky lidí, kteří doteď v klidu spali ve svých postelích. Budou křičet při pohledu na své děti, rvané na kusy.</p>
<p>Klekla jsem si a rozřízla Olathe hrudník. Maso a chrupavka se pod čepelí rozestoupily. Chytila jsem žebra a rozevřela hrudní koš jako nášlapnou past. Zasyčela na mě. Natáhla jsem se, sevřela v ruce její srdce a nechala magii, ať mezi námi vytvoří pouto. Skrze její krev jsem dokázala vycítit tu spoustu upířích myslí, utopených ve vlastním šílenství.</p>
<p><emphasis>Tohle je špatná cesta</emphasis>, našeptával mi ze vzpomínek otcův hlas. <emphasis>Nepoddávej se tomu</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Ale žádná správná cesta neexistuje</emphasis>.</p>
<p>Řízla jsem se hlouběji do paže a nechala svou krev smíchat s Olathinou. Pomalu jsem nad ní přebírala kontrolu. Začala se třást, podpatky kopala do podlahy. Jestli ji nechám zemřít a osvobodím tak tu hordu upírů, rozptýlí se dříve, než je stačím myslí všechny ovládnout. Neměla jsem hlubší průpravu v řízení nemrtvých, takže moje jediná možnost byla spojit naše síly skrze krevní pouto, rozhodnout, kdy zemře, aby až odejde z myslí nemrtvých, našli tam místo ní mne.</p>
<p>Věděla, co chci udělat. Obnažila zuby ve zvířecím šklebu, ale neměla dost síly, aby spojení odolávala. Magie mé krve byla silnější než její. Zatnula jsem zuby a stiskla ruku. V dlani jsem rozdrtila její srdce. Ukončila její život. V pěsti mi explodovala síla, postavila mě na nohy.</p>
<p>Olathe sebou trhla. Oči se jí zvrátily a zapadly do lebky. Vláda nad hordou upírů na mne dolehla plnou silou.</p>
<p>Místnost se otřásla. Bylo jich tam mnoho. Příliš mnoho.</p>
<p>Jako by se mi kolem hrudníku sevřel ohnivý pás, obklopil mi hrdlo i hlavu a tlačil na mě, hrozil mě rozdrtit. Zapotácela jsem se. Kolena se mi klepala. Otevřela jsem pusu dokořán. Nemohla jsem dýchat. Jednoduše kolem nebylo dost vzduchu.</p>
<p>Věděla jsem, že i přes krevní pouto jsem je nestačila ovládnout všechny.</p>
<p>Přes jejich dorážející mysli jsem byla schopna vycítit pár odpadlíků, kteří se utápěli v krvežíznivosti. Poštvala jsem proti nim hordu. Strop se zavlnil těly trhajícími se navzájem. Kus omítky se odlomil a zřítil se k zemi, kde se půl metru ode mne rozpadl na prach. Plameny krevní clony nevpustily do kruhu ani ven žádný zvuk.</p>
<p>Ruce jsem měla doširoka rozpažené, snažila se udržet rovnováhu, zatímco jsem hleděla skrze oči upírů. Uviděla jsem v omítce dlouhou prasklinu. <emphasis>Díky, bože</emphasis>.</p>
<p>Strop se začal otřásat, jak se do něj naráz zaryly desítky drápů.</p>
<p>Přes lesknoucí se ohnivou zeď jsem matně spatřila Jennifer. Rty jsem se snažila naznačit slovo.</p>
<p>„Běžte.“</p>
<p>Zírala na mě, ale nemohla mě skrze krevní clonu zaslechnout.</p>
<p>„Jděte.“</p>
<p>Najednou se vedle ní objevil Curran. Něco řekl, ale neslyšela jsem ho.</p>
<p>„Běžte. Hned teď. Běžte.“</p>
<p>Vrazil ruku do ohně clony a pak uskočil, protože mu karmínová zeď sežehla kožešinu. Kůži měl načervenalou předzvěstí puchýřů.</p>
<p>Mimo kruh se roztříštil o zem další kus omítky. Pro mě neslyšně, ale oni tupé žuchnutí zaregistrovali a nadskočili. Podívali se vzhůru. Jennifer se přikrčila jako zpráskaný pes.</p>
<p>Curran na mě zíral.</p>
<p>„Běžte. Hned. Jděte. Dělejte.“</p>
<p>Pochopil. Drápatou rukou chytil Jennifer za rameno a odstrčil ji dozadu. Vlčice na okamžik zaváhala a pak se rozběhla.</p>
<p>Zrak mi selhal. V uších jsem slyšela bušení vlastního srdce, ohlušující jako údery velkého zvonu. Necítila jsem tělo, jako by už ani neexistovalo. Hluchá a slepá jsem zůstávala uprostřed nicoty, kymácela se, zatímco nemrtví nade mnou rozbourávali strop. Přes omítku a cement se dostali k podpůrné kostře z ocelových nosníků, která nám nad hlavami držela pět pater zbudovaných z betonu. Tenké paže chytily traverzy a začaly za ně tahat s nadpřirozenou silou.</p>
<p><emphasis>Bože. Nikdy jsem nebyla zrovna hodná</emphasis>.</p>
<p>Kov zaskřípal na protest.</p>
<p><emphasis>Mohla jsem se víc snažit. Mohla jsem být lepším člověkem. Teď tady před tebou stojím, jaká jsem. A nehledám výmluvy</emphasis>.</p>
<p>Ocelové nosníky začaly povolovat a ohýbat se.</p>
<p><emphasis>Pane, měj se mnou prosím slitování</emphasis>.</p>
<p>V duchu jsem viděla, jak se obrovské traverzy lámou. Viděla jsem, jak začínají tuny omítky, cementu a oceli padat dolů.</p>
<p>Na upíry a na mne, pohřbívají nás pod sutí a vytvářejí hrobku, ze které nedokáže uniknout ani krvesaj.</p>
<p>Cítila jsem, jak jejich nenávistí naplněné hladové mysli jedna po druhé mizí. Konečně jsem mohla povolit. Pustila jsem to strašlivé břemeno a pak jsem ztratila vědomí.<strong>7.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" />Zabíječ odpočíval v pochvě na nočním stolku, vedle seděl muž a četl si prastarou brožovanou knihu. Na obálce svíral chlap v hnědém obleku a fedoře v náručí bezvědomou blondýnu v bílých šatech. Snažila jsem se zaostřit na název, ale bílá písmenka se mi rozpíjela před očima.</p>
<p>Muž měl na sobě oblečený modrý nemocniční úbor. Doktorské kalhoty mu končily nad koleny a odtamtud se zpod modré tkaniny vynořovaly vybledlé modré džíny. Otočila jsem hlavu, abych mu viděla na nohy. Džíny mizely ve velkých, těžkých pracovních botách.</p>
<p>Opřela jsem se znovu o polštář. Otec měl pravdu. Nebe existovalo a nacházelo se kdesi na Jihu.</p>
<p>Muž sklonil knihu a zadíval se na mě. Byl podsaditý a průměrné výšky. Kůži měl tmavou, hladkou a podobnou leštěnému ebenovému dřevu, černé prošedivělé vlasy přiléhaly k hlavě ve vojenském sestřihu. Hleděl na mě skrze brýle s úzkými obroučkami, oči měl inteligentní a zároveň jiskřící humorem, jako by mu někdo právě pověděl nemístný vtip a on se ze všech sil snažil nesmát.</p>
<p>„Krásné ráno, že?“ řekl a v hlase mu zazníval nezaměnitelný harmonický přízvuk pobřežní Georgie.</p>
<p>„Nemělo by to být ‚Brý jitro‘?“ zeptala jsem se. Hlas mi zněl slabě.</p>
<p>„Jen pokud je člověk nevzdělaný hlupák,“ odtušil muž. „A nebo chce vypadat jako vidlák. A já už jsem příliš starý, abych si hrál na někoho, kým nejsem.“</p>
<p>Přesunul se ke mně a vzal mé zápěstí do ruky. Rty se mu neslyšně pohybovaly, když mi měřil tep. Pak se prsty lehce dotkl mého břicha v oblasti žaludku. Projela mnou bolest. Ucukla jsem a ostře se nadechla.</p>
<p>„Na stupnici od jedné do desíti… jak moc to bolelo?“ zeptal se, prsty mi zkoumal rameno.</p>
<p>Zašklebila jsem se. „Kolem pěti.“</p>
<p>Obrátil oči v sloup. „Bože, za co mě trestáš… další těžký případ.“</p>
<p>Pak naškrábal cosi do linkovaného žlutého bloku. Nacházeli jsme se v malé místnosti se smetanově bílými zdmi a panelovým stropem. Sluneční světlo sem pronikalo dvěma velkými okny. Nohy mi zakrývala modrá pokrývka.</p>
<p>Muž odložil pero. „A teď, slečinko… kdokoliv vám řekl, že na sebe můžete plácnout r-soupravu a vřítit se bezhlavě do bitvy, zasloužil by pořádný výprask. Stačí, aby se to potkalo s jakoukoliv magií, a ta zatracená věc se vždycky zcvokne.“</p>
<p>„Zcvokne,“ zopakovala jsem. „To je lékařský termín?“</p>
<p>„Samozřejmě. Sledujte teď můj prst očima, prosím. A nehýbejte hlavou.“</p>
<p>Pohyboval levým ukazováčkem a já ho následovala očima.</p>
<p>„Velmi dobře,“ okomentoval to. „Počítejte od dvaceti pěti pozpátku až k nule.“</p>
<p>Poslechla jsem a on pak spokojeně přikývl.</p>
<p>„Vypadá to, a teď upozorňuji, že pouze vypadá, že jste se vyhnula otřesu mozku.“</p>
<p>„Kdo jste?“</p>
<p>„Můžete mi říkat doktor Doolittle,“ odtušil. „Plavil jsem se dnem a nocí, možná celé dny a týdny, tam, kde žijí divočiny, a teď jsem jejich osobním lékařem.“</p>
<p>„To byl Max.“ Bolest mi zkroutila bok, hekla jsem. „Ne doktor Doolittle.“</p>
<p>„Ach,“ řekl. „Jaká pocta potkat tak vzdělanou osobu.“</p>
<p>Chvilku jsem na něj zírala, ale on se na mě jenom smál očima.</p>
<p>„Kde jsme?“</p>
<p>„V Pevnosti Smečky.“</p>
<p>„Jak jsem se sem dostala?“</p>
<p>„Přinesli vás.“</p>
<p>Pocítila jsem nutkání protřít si čelo a zjistila jsem, že mám na paži přidělanou hadičku z kapačky.</p>
<p>„Kdo mě sem donesl?“</p>
<p>„Jednoduchá otázka. Jeho Veličenstvo vás vyneslo z budovy, pak vás přehodili Mahonovi přes záda a takhle přivezli až k mým dveřím.“</p>
<p>„Jak se ke mně Curran vůbec dostal?“</p>
<p>„Z toho, co jsem pochopil, pro vás skočil skrz nějaký druh ohně, popadl vás a pak vyskočil zase ven. Což by odpovídalo jeho popáleninám třetího stupně. Kupodivu vy žádné popáleniny nemáte. Pohmožděný bok, vážné poškození v oblasti žaludku, velká ztráta krve, ale žádné popáleniny. Jak je to možné?“</p>
<p>„Jsem výjimečná,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Curran prošel dvakrát ohněm clony krve. Dvakrát. Kvůli mně. <emphasis>Idiot</emphasis>.</p>
<p>„Ale proč, to mi nepovíte.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tomu říkám vděčnost,“ povzdechl si s hraným smutkem. „Poté co vás sem přinesli, jsem strávil zhruba čtyři hodiny tím, že jsem dával vaše tělo dohromady. Většinu času mi zabralo,“ v té chvíli mě propaloval pohledem, „léčení vašeho žaludku.“</p>
<p>„Popáleniny třetího stupně,“ utrousila jsem.</p>
<p>„Ano. Ale vy jste mě stejně neposlouchala.“</p>
<p>„Slyšela jsem každé slovo. Čtyři hodiny, žaludek, bok, ztráta krve. Nedal jste mi krevní transfuzi, že ne?“</p>
<p>Nedalo se odhadnout, co by magie v mé krvi provedla s cizí plazmou.</p>
<p>„Bože chraň. Věřím, že mě považujete za amatéra.“</p>
<p>Slovo „amatér“ vyslovil jako „amatur“.</p>
<p>„A co obvazy?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Složil jsem přísahu doktora-léčitele, milá dámo, a ještě jsem ji neporušil. Vaše šaty, zakrvácené obvazy a podobné věci mnou byly osobně spáleny.“</p>
<p>„Děkuji vám.“</p>
<p>„Není zač.“</p>
<p>„Popáleniny třetího stupně znamenají, že jsou poškozené všechny vrstvy kůže,“ nadhodila jsem.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl doktor Doolittle. „Vypadá to špatně, ale bolí to ještě hůř.“</p>
<p>„Na stupnici od jedné do desíti?“</p>
<p>„Asi jedenáct.“</p>
<p>Zavřela jsem oči.</p>
<p>„Pán si uhnal hezkou zlatavou kůrčičku,“ řekl Doolittle tiše. „Věřím, že by ho obsadili do nějakého starodávného hororového filmu. Ale teď už je mu dobře. Jako ve vatičce, řekl bych.“</p>
<p>„Ve vatičce?“</p>
<p>„Předepsal jsem mu pobyt v nádrži. Je to obrovské akvárium naplněné jistým roztokem, který jsem sám osobně vyvinul za mladých let. Kdyby bylo Jeho Veličenstvo obyčejný člověk, epitel jeho kůže by se dal obnovit pouze transplantací. Jelikož normální není, pár dní si poleží v nádrži a pak se vynoří s novou pokožkou. Léčení ramene ale zabere delší dobu. Což mi připomíná…“ Vstal, přešel ke dveřím a vystrčil hlavu ven. „Povězte Medvědovi, že náš host už je vzhůru.“</p>
<p>Vrátil se a začal se prohrabávat ampulkami na stole.</p>
<p>„Co má s ramenem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Počítám, že na něj nešťastnou náhodou spadl kus stropu. Rozdrtil mu levou lopatku.“</p>
<p>Obrátil se a v ruce držel injekční stříkačku.</p>
<p>„Ne,“ odmítla jsem pevným hlasem.</p>
<p>„Technologie se vrátila dvacet minut po tom, co jsem s vámi skončil,“ odtušil. „Máte bolesti, takže vám na to naprosto nemoderně dám lék proti bolesti.“</p>
<p>„Ne, to nedáte.“</p>
<p>„Tohle je demerol. Je docela slabý.“</p>
<p>„Ne. Demerol nenávidím. Točí se mi po něm hlava.“ Jako by nestačilo, že jsem byla zesláblá a uprostřed sídla Smečky, teď mě chtěl ještě omámit drogami.</p>
<p>„Hloupost. Buďte hodná holka a vezměte si léky.“ Postoupil o pár kroků dopředu.</p>
<p>„Přibližte se ke mně s tou jehlou,“ varovala jsem ho s veškerou zlobou, kterou jsem dokázala sebrat, „a vrazím vám ji do zadku.“</p>
<p>Zasmál se. „Přesně tohle mi Jennifer řekla, když jsem se pokusil sešít jí ránu na hýždi. Naštěstí pro mě ji do vás píchnout nemusím.“</p>
<p>Ukázal mi prázdnou stříkačku. Zamrkala jsem a cítila, jak se mi v žilách rozlévá uklidňující chlad. Musel mi ten zatracený demerol stříknout do kapačky. <emphasis>Hajzl</emphasis>.</p>
<p>Zavřela jsem oči. Motala se mi hlava, byla jsem unavená. A stejně to pořád bolelo.</p>
<p>Místností se rozlehly hlasité kroky. Přišla mi návštěva a jen jeden kožoměnec se neobtěžoval pohybovat tiše jako nájemný vrah.</p>
<p>Rozlepila jsem oči a uviděla Mahona, jak kývl na doktora a tiše hlubokým hlasem poznamenal: „Dobrá práce.“</p>
<p>Pak si vzal židli, přišel ke mně a posadil se vedle. Obrovská předloktí si opřel o nohy. Široká záda napínala látku na nadměrně velkém triku, ale přestože mu téměř praskalo na ramenou, neškodilo by ho zkrátit asi o třicet centimetrů. Kožoměnci měli v oblibě tepláky a Mahon na sobě měl jedny v šedé barvě. A byl bez ponožek − na sluncem prohřáté podlaze spočívala jeho chlupatá chodidla.</p>
<p>Můj pohled se setkal s jeho hnědýma očima. „Smečka si cení tvé oběti.“</p>
<p>„Žádná oběť se nekonala. Jsem naživu.“ A Curran je spálený na uhel.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ale byla zamýšlena a za to jsme vděční. Získala sis důvěru a přátelství Smečky. Můžeš nás navštívit, kdykoliv se ti zachce. V časech nouze můžeš požádat o naši pomoc a my se ze všech sil pokusíme ti vyhovět. To není malá věc, Kate.“</p>
<p>Pravděpodobně bych na to měla říct něco květnatého a formálního, ale demerol mi znemožňoval pořádně uvažovat. Poklepala jsem ho po velké ruce a zamumlala: „Díky.“</p>
<p>Mahonův pohled byl srdečný. „Není zač.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Byl pátek a já šla. Oblečená v šedé teplákové soupravě a příliš širokých teniskách, které mi darovala Smečka, dobývala jsem metr po metru chodbu, pomalu, ale jistě. Zmocňovala se mě závrať a musela jsem bojovat s nutkáním natáčet se pořád doprava, protože bych pak neustále narážela hlavou do zdi.</p>
<p>Doolittlova kouzla dokázala utlumit bolest žaludku na pouhé tupé pobolívání, které se ozvalo, když jsem se špatně ohnula. Slíbil mi, že by mi neměly na břiše zůstat skoro žádné jizvy, a já mu věřila. Se stehnem jsem tolik štěstí neměla. Upír z něj vyrval kus masa a přes Doolittlovy snahy si ponesu jizvu jako připomínku po zbytek svých dní. To mi však nevadilo. Byla jsem vděčná, že mi vůbec ještě nějaké dny zbývají.</p>
<p>Chodba ústila do široké místnosti o velikosti větší tělocvičny. Zaplňovaly ji nejrůznější přístroje, s velkou péčí rozmístěné na kamenné podlaze. Některé zrozené z technologie, jiné magického rázu, další byly spletitou směsí obojího.</p>
<p>Šlachovitá žena průměrné výšky a přibližně mého věku seděla na čalouněném lůžku vedle dveří. Připomínalo ohromný psí pelech. Žena chroupala slané krekry. Asi krysodlak. Ti neustále něco jedí.</p>
<p>Změřila si mě pohledem zpoza záplavy uzoučkých tmavých copánků. Na konci každého se houpal dřevěný korálek.</p>
<p>„Jo?“ odtušila.</p>
<p><emphasis>Jak přátelské</emphasis>.</p>
<p>„Mám schůzku,“ oznámila jsem jí.</p>
<p>„No a?“ odpověděla.</p>
<p>Pokrčila jsem rameny a prošla kolem ní. Nezastavila mě.</p>
<p>Nádrž byla umístěna podél levé zdi, napolo skrytá za velkou kamennou deskou, na kterou někdo načmáral křídou kabalistické symboly. Pokroucený znak, který měl být správně nakreslený červeně, a pak dva egyptské symboly, jeden pro Nil a druhý pro kanopu. A něco vzdáleně připomínajícího japonský znak pro draka.</p>
<p>Obešla jsem to plýtvání místem a přiblížila se k nádrži. Měla krychlovitý tvar, dva a půl metru na dva a půl metru. Skleněné stěny zadržovaly uvnitř kalnou nazelenalou tekutinu, ve které jsem dokázala rozeznat nejasné obrysy lidského těla nehybně plovoucího v kapalině.</p>
<p>Zaklepala jsem na sklo. Tělo se pohnulo a Curran se se zašploucháním vynořil na hladině. Sundal si dýchací masku a zachytil se rukama za okraj nádrže, takže se zbytek jeho těla nalepil na sklo. Přesně to jsem potřebovala. Bledého Pána šelem v celé jeho nahé kráse a s bahenní vodou kolem k tomu.</p>
<p>Nová kůže byla velmi světlá. Husté vlasy a obočí teď neměl delší než ranní strniště.</p>
<p>„Díky,“ řekla jsem a upřeně jsem se mu dívala do tváře.</p>
<p>„Není za co.“</p>
<p>Bylo mi poněkud trapně, bojovala jsem s nutkáním přešlápnout. „Odcházím.“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Až s tebou domluvím.“</p>
<p>„Doolittle tě propustil ze své péče?“</p>
<p>V hlavě se mi vynořila vzpomínka na rozzuřeného stárnoucího doktora, kterak si mě měří pohledem. „Neměl na výběr.“</p>
<p>„Můžeš zůstat, kdybys chtěla.“ Curran si utřel vodu kapající mu z brady.</p>
<p>„Ne, díky. Ne, že by mi to nelichotilo, ale vážně musím jít.“</p>
<p>„Čeká na tebe neodkladné vyřizování?“</p>
<p>„Tak nějak.“</p>
<p>„Jsi si jistá, že by ses ke mně nechtěla připojit a vlézt do nádrže? Voda je skvělá.“</p>
<p>Zamrkala jsem, došla mi slova. Curran se rozesmál, očividně si užíval každou vteřinu.</p>
<p>„Ech, raději ne,“ dokázala jsem ze sebe dostat.</p>
<p>„Nevíš, o co přicházíš.“</p>
<p>To se mě opravdu snažil sbalit, a nebo si se mnou jenom zahrával? Asi to druhé. Inu, tuhle hru mohou hrát jen dva. Okatě jsem se zadívala na jeho podbřišek.</p>
<p>„Ne, díky,“ odtušila jsem. „Vím úplně přesně, o co přicházím.“</p>
<p>Zazubil se.</p>
<p>„Přišla jsem si popovídat ohledně Dereka.“</p>
<p>Curran nějak zvládl pokrčit rameny, i když se musel přidržovat stěny akvária. „Zprostil jsem ho krevní přísahy.“</p>
<p>„Já vím. Ale stejně trvá na tom, že se bude ochomýtat kolem, a to já nechci. Snažila jsem se mu vysvětlit, že dělám nebezpečnou práci za málo peněz, a pokud se bude zdržovat v mé blízkosti, mohlo by to být škodlivé pro jeho zdraví.“</p>
<p>„A co na to on?“</p>
<p>„Řekl mi: ‚Jasně, ale dají se na to balit holky? Ve velkém?‘“</p>
<p>Curran se zasmál, pak se potopil jako delfín a znovu se ukázal na povrchu. „Promluvím s ním.“</p>
<p>„Mohl bys to udělat spíš dřív než později? Je totiž přesvědčený, že mě odveze domů.“</p>
<p>„Dobře. Řekni Mile u dveří, ať ho za mnou pošle.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Otočila jsem se k němu zády.</p>
<p>„Jak ses dostala přes oheň?“</p>
<p><emphasis>A do hajzlu</emphasis>. „Nebyl ještě v plné síle,“ odtušila jsem. „Pitomé štěstí. Ale nemohla jsem ven. Řekla bych, že se Olathe zatraceně těšila, až mi ten strop shodí na hlavu.“</p>
<p>„Aha,“ poznamenal Curran. Nedokázala jsem poznat, jestli mi uvěřil, nebo ne.</p>
<p>Znovu jsem se otočila a pak udělala malou posměšnou poklonu, ze které mě znovu rozbolel žaludek. „Ještě něco, Vaše Veličenstvo?“</p>
<p>Odmávl mě pohybem zápěstí. „Můžete jít.“</p>
<p>Znát Currana bylo příliš nebezpečné. Držel v rukou příliš mnoho moci, byl nepředvídatelný, a co bylo nejhorší, měl vrozený talent rozčílit mě, vyvést z rovnováhy.</p>
<p>Doufejme, že se naše cesty znovu nezkříží.</p>
<p>Mladý vlk, jehož jméno jsem neznala, mě zavezl až ke Gregovu bytu. Poděkovala jsem mu a vyšla schody, abych odhalila bílou skvrnu na svých dveřích. Papírek se vzkazem. Stálo na něm: „Kate, snažil jsem se ti dovolat, ale neodpovídala jsi. Doufám, že dnešní večer stále platí. Zarezervoval jsem nám stůl ve Fernando’s na šestou. Crest.“</p>
<p>Strhla jsem vzkaz, skrčila ho v hrsti a pak odhodila stranou. Clony zasvítily a zavřely se za mnou. Silné dveře mě oddělily od zbytku světa a já si úlevně vydechla. Skopla jsem tenisky od Smečky z nohou, doplazila se do postele a usnula.</p>
<p>* * *</p>
<p>Když jsem se vzbudila, pozdní odpoledne se začalo pomalu měnit ve večer. Cítila jsem se vyčerpaná a nevrlá, znepokojená, jako bych zmeškala nějakou důležitou událost. Chvíli jsem v mysli pátrala po příčinách své mizerné nálady. Bez úspěchu. Bylo mi ještě o něco hůř.</p>
<p>Ležela jsem v posteli, pozorovala strop a přemýšlela, že Crestovi zavolám, ať na dnešní večeři zapomene. To by bylo rozumné. Jenže dělat rozumné věci jsem neměla v povaze. A zmeškat rande mi připadalo jako vzdávat se bez boje.</p>
<p>Dobelhala jsem se do koupelny a umyla si tvář studenou vodou. Nepomohlo to.</p>
<p>A do Fernando’s jsem si mohla obléct jen jedny šaty, jednak proto, že to byla moje jediná formální róba, a taky proto, že v Gregově šatníku pro hosty žádné jiné nevisely. Měla jsem je na sobě na jakémsi večírku, kam mě v listopadu zatáhl. Strávila jsem tam dvě hodiny posloucháním lidí, které očividně velice bavilo poslouchat se při řečnění.</p>
<p>Vytáhla jsem šaty ze skříně a hodila je na postel. Pak jsem přešla do kuchyně a napustila si sklenici vody. Ztratila jsem hodně krve. Přinutila jsem se zhltnout jednu sklenici, pak jsem ji znovu naplnila, vrátila se do ložnice a vodu přitom usrkávala.</p>
<p>Šaty ležely na přikrývce, koupaly se v posledních paprscích unaveného slunce. Byly jednoduše střižené, odstín látky se nedal pořádně pojmenovat, někde na půli cesty mezi broskvovou, bronzovou a khaki. Vybírala je pro mě Anna. Pamatuju si, jak se probírala mezi šaty zavěšenými na drátěných ramínkách, procházela je jedny po druhých, zatímco neskutečně hubená prodavačka nervózně přihlížela. „Nepotřebuješ vypadat štíhlejší,“ vysvětlovala mi Anna. „Nebo vycpávky. Potřebuješ trochu změkčit křivky postavy. To jde mnohem komplikovaněji, ale se správnými šaty se toho dá dosáhnout. Naštěstí pro nás máš pro tyhle správný odstín pleti. I když v nich budeš vypadat tmavší, což zase není tak úplně na škodu.“</p>
<p>Dívala jsem se na šaty a vzpomněla si na znepokojivý pocit, že se nepoznávám, když je mám na sobě. Měla jsem souměrnou postavu, štíhlou, dalo by se říct, ale nikdy jsem nebyla hubená. Většina žen nenabírala svaly lehko, ale když jsem propnula paži, viděla jsem, jak se mi na ní rýsují. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila zhubnout, vždycky se mi jen podařilo nabalit si na postavu o něco více svalů. Takže jsem se přestala snažit podobat se vyzáblým standardům krásy už někdy ve čtrnácti. Přežití mělo přednost před módou. Byla sice pravda, že jsem nevážila padesát kilo, ale díky úzkému pasu jsem byla ohebná a dokázala jsem kopnutím člověku zlámat krk.</p>
<p>Tyhle šaty moje svaly maskovaly, klamaly oči, aby viděly měkké křivky tam, kde nejsou. Potíž tkvěla v tom, že jsem si nebyla jistá, že je dnes chci kvůli Crestovi nosit.</p>
<p>Dotkla jsem se měkké látky a přála si, aby Anna zavolala.</p>
<p>Telefon zazvonil.</p>
<p>Zvedla jsem ho a ze sluchátka se ozval Annin hlas: „Ahoj.“</p>
<p>„Jak to děláš?“</p>
<p>„Co? Volám, když se mnou chceš mluvit?“ znělo to pobaveně.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Většina jasnovidců má dar mírné empatie, Kate. Schopnost vcítit se do jiné osoby působí jako spojení pro to, co děláme. Znám tě už velmi dlouho… pamatuji si, když ses učila chodit… a mám s tebou trvalé pouto. Přemýšlej o tom, jako kdybych byla naladěná na určité rádio, které většinu času nevysílá.“</p>
<p>Usrkávala jsem vodu. Věděla jsem, že svou vizi zmiňovat nebude, dokud se jí na ni nezeptám. Neměla jsem chuť se zrovna ptát.</p>
<p>„Jak jde vyšetřování?“</p>
<p>„Našla jsem Gregova vraha.“</p>
<p>„Aha. A co jsi mu provedla?“</p>
<p>„Jí. Rozřízla jsem jí břicho a pak rozdrtila srdce.“</p>
<p>„Jak milé. A co udělala ona tobě?“</p>
<p>„Mám jizvu nahoře na stehně a žaludek se mi ještě pořád hojí. Ale tentokrát jsem aspoň měla profesionální lékařské ošetření.“</p>
<p>Anna si povzdechla. „Řekla bych, že to není zas tak špatné… na jeden z tvých případů. Jsi spokojená?“</p>
<p>Otevřela jsem ústa, abych jí řekla ano, a pak jsem se zastavila. Důvod mé rozmrzelosti byl najednou zjevný.</p>
<p>„Kate?“</p>
<p>„Ne, nejsem spokojená.“ Pověděla jsem jí o Olathe a jejích upírech, stvořených před Změnou. „Má to příliš mnoho neuzavřených konců,“ odtušila jsem pak. „Za prvé si nejsem jistá, kdo Grega zabil. Myslela jsem, že by to mohl být jeden z jejích upírů, ale to by nevysvětlovalo záznam zvířecí moci na m-skeneru, a během boje jsem žádná zvířata nezahlédla.“</p>
<p>„A není možnost, že bys to šla zkontrolovat teď?“</p>
<p>„Ne. Budova je kaput. Za druhé, kde jsou ty zmizelé ženy a proč byly uneseny?“</p>
<p>„Jako potrava pro upíry?“ zkusila Anna.</p>
<p>„Čtyři ženy by jí stačily sotva na den. Proč jich s sebou nevzala víc?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>Usrkla jsem vodu. „To já taky ne. A nepřítel ve tvé vizi byl mužského pohlaví. Je toho ještě víc, ale teď si zrovna nevzpomenu. Mám hrozný pocit, jako bych něco přehlédla. Něco zjevného, až je to směšné.“</p>
<p>Zmlkla jsem. Anna čekala na druhém konci linky.</p>
<p>„No nic,“ ozvala jsem se konečně. „Budu muset počkat, dokud si to můj mozek nepřebere.“</p>
<p>„Hm,“ odtušila Anna. „Že by nějaké naléhavější záležitosti?“</p>
<p>„V šest mě ve Fernando’s očekává pohledný plastický chirurg.“</p>
<p>„Aha. A to ses mu nezmínila, že se ti ta restaurace hnusí?“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem. „Očekávala jsem, že mu to dojde. Formální večeře nejsou nic pro mě, Anno.“</p>
<p>„Zlehčení roku,“ zamumlala Anna. „Je zábavný?“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Plastický chirurg. Je s ním zábava? Dokáže tě rozesmát?“</p>
<p>„Snaží se,“ odtušila jsem.</p>
<p>„To zní, jako by se mu moc nedařilo.“</p>
<p>„Myslím, že jsem to celé možná příliš uspěchala,“ svěřila jsem se jí.</p>
<p>„Kterou část? Intimitu, nebo sex?“</p>
<p>„Asi obojí.“ Pro mě slovní spojení „příležitostný sex“ znamenalo oxymoron, protimluv. Při sexu jsem byla zranitelná a na tom nebylo nic nahodilého. Nikdy jsem nespala se žádným mužem, kterému bych nevěřila a neobdivovala ho. O Crestovi jsem toho nevěděla zase tolik, abych cítila jedno nebo druhé. A přesto jsem s ním chtěla hupsnout do postele. Promenádovala jsem se před ním nahá, proboha. „Dělá mi to starosti. Myslím, že to má co dělat s Gregovou smrtí.“</p>
<p>Na druhé straně bylo ticho. Nakonec Anna zamumlala: „Hleďme, hleďme, skulina ve tvé zářivé zbroji.“</p>
<p>„Dnes v noci ji hodlám opravit.“</p>
<p>„Jsi maximalistka, Kate. Všechno, nebo nic. Možná si zaslouží šanci.“</p>
<p>„Nemyslela jsem tím, že to utnu. Jenom hodlám přehodnotit situaci. Zjistit, jestli je zábavný.“</p>
<p>Anna si povzdechla. „Vezmeš si ty šaty, které jsme tehdy koupily?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Malá rada,“ odtušila. „Nech si vlasy rozpuštěné.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Nakráčela jsem do Fernando’s s rozpuštěnými vlasy. Sahaly mi až pod pas, lemovaly mi tvář a změkčovaly rysy. S make-upem na tváři a vysokými podpatky jsem alespoň vypadala jako typ ženy, která by tam jedla. Ze střevíčků mě bolel bok.</p>
<p>Řekla jsem své jméno bezvadně oděnému uvaděči a ten mě nasměroval hlouběji do restaurace. Moje boty tiše klapaly na mramorové podlaze, jak jsme procházeli kolem kulatých stolů s pečlivě naaranžovaným bílým prostíráním. Muži v drahých oblecích a upravené ženy v róbách stojících víc, než kolik jsem vydělala za měsíc, konverzovali u stolů a beze spěchu jedli. Několik popínavých rostlin obtěžkaných prudce vonícími bílými květy vyrůstalo z keramických květináčů. Někdo si dal velkou práci, aby jejich úponky na zdi rozmístil s uměleckou precizností.</p>
<p>Tohle místo jsem nenáviděla.</p>
<p>Crest seděl u rohového stolu a pročítal si menu. Vypadal otráveně. Pak vzhlédl, uviděl mě a strnul. Možná jsem povrchní, ale ten přihlouplý výraz mi udělal dobře. Nikdy nebudu krásná. Dokázala jsem však být úchvatná.</p>
<p>Uvaděč mi s elegancí tanečníka odsunul židli. Poděkovala jsem mu, což bylo pravděpodobně proti pravidlům, a sedla si. Crest na mě zíral.</p>
<p>„Potkali jsme se už?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Mám ten pocit,“ odtušil. „Vypadáš… jinak.“</p>
<p>Bylo na čase prolomit iluzi. „Jinak? Úžasně, oslnivě nebo nádherně by mě možná dokázalo dostat na lopatky, ale ‚jinak‘? To teda nevím.“</p>
<p>Zafungovalo to. Přestal tak civět. „Už jsem si myslel, že nepřijdeš.“</p>
<p>„Práce,“ odtušila jsem. „Navíc jsem tě předtím mučila v Las Colimas, tak ti alespoň můžu dopřát možnost vrátit mi to.“</p>
<p>„Nelíbí se ti tady?“</p>
<p><emphasis>Ne. Atmosféra je dusná, jídlo nechutné a jediné, co si tady můžu dovolit, je miska ovesné kaše. A dělají ji tady vůbec?</emphasis> Pokrčila jsem rameny. „Není to zas tak špatné. Chodíš sem často?“</p>
<p>„Jednou za tři týdny nebo tak nějak.“</p>
<p>A do háje.</p>
<p>Číšník se ukázal a zapředl s Crestem rozhovor, kterému jsem nerozuměla a ani jsem ho nechtěla poslouchat. Dívala jsem se kolem sebe, dokud číšník nezamumlal kódová slova: „A dáma si dá?“</p>
<p>„Jaké tady podáváte saláty?“</p>
<p>Objednala jsem si jeden za dvacet dva dolarů a číšník odešel.</p>
<p>„Žádné hlavní jídlo?“ zeptal se Crest.</p>
<p>„Dneska ne.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Crest vypadal spokojený, že se na mě může dívat, zatímco já nevěděla, co dělat.</p>
<p>„Vypadáš nádherně,“ ozval se konečně. „Úplně jinak.“</p>
<p>„Je to jen iluze,“ pověděla jsem mu. „Jsem to pořád já.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Usmál se. Podle jeho pohledu jsem poznala, že přemýšlí nad tím, jaké by to se mnou bylo v posteli. Proč jsem jen nemyslela na totéž? Tmavý oblek mu slušel. Několik žen ho dokonce zjevně vyhledávalo pohledem.</p>
<p>Zjistila jsem, že na mě od stolu poblíž hledí muž. Předpokládám, že mi to asi mělo lichotit.</p>
<p>„Tak jak to jde v práci?“ řekla jsem konečně, jen abych něco vypustila z úst.</p>
<p>„Přemýšlím, že odejdu ze svého místa,“ oznámil mi.</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Rád bych strávil více času studiem Lykosova viru,“ řekl. „Myslím, že je fascinující. Zvlášť způsob, jakým se samotná struktura kostí přizpůsobuje vlivu magie. Kdyby se podařilo posunout podobné schopnosti někam dál, znamenalo by to velký pokrok v rekonstrukční chirurgii. Žádné invazivní zákroky nebo implantáty, žádné zotavování, jen eliminace nedokonalostí za pomoci vůle.“</p>
<p>Usmála jsem se na něj. Možná ho někdy seznámím se Saimanem.</p>
<p>Číšník dorazil s vinným lístkem. Crest objednal a pak dál žvanil o fascinující povaze Lyk-Vé, zacházel přitom do tak technických detailů, které moje omezené chápání nedokázalo vstřebat. Uctivě jsem ho pozorovala a přemýšlela nad tím, proč by Olathe unášela ženy. Něco mi na tom nehrálo.</p>
<p>Crest ztichl a já zamrkala a vypnula autopilota.</p>
<p>„Neposloucháš mě, že ne?“</p>
<p>Ne. „Ne, klidně pokračuj.“</p>
<p>„Nudím tě?“</p>
<p>„Tak trošku.“</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekl.</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Není za co, opravdu. Ty se chováš jako ty a já jsem já. Pro tebe jsou kožoměnci nové a zajímavé téma. Pro mě jsou součástí práce. Jsou násilničtí, často krutí, paranoidní a extrémně teritoriální. Když nějakého vidím, považuju ho za možného protivníka. Ty jsi nadšený, protože dokážou měnit strukturu svých kostí. Mě zase štve, že jejich čelisti v meziformě zrovna nesedí k sobě a pak slintají na podlahu. A když jsou mokří, příšerně smrdí.“</p>
<p>Crest se na mě díval.</p>
<p>„Mimo to mi chybí lékařská specializace, abych porozuměla většině toho, co jsi během posledních pěti minut říkal. A nesnáším, když se cítím jako laik. Pro mé choulostivé ego je to příliš.“</p>
<p>Natáhl se ke mně a dotkl se mé ruky. Kůži měl teplou a suchou a z nějakého neznámého důvodu mě jeho dotek uklidňoval.</p>
<p>„Už mlčím,“ slíbil mi vážně.</p>
<p>„To nemusíš,“ řekla jsem mu. „Ale mohli bychom se bavit o něčem jiném. O knihách, hudbě, o všem jiném kromě práce.“</p>
<p>„O mých a nebo tvých oblíbených věcech?“</p>
<p>„O obojím.“</p>
<p>Svět se na okamžik zastavil, když magie opadla. Debaty u stolů na okamžik ustaly a pak se znovu rozběhly, jako by se nic nestalo. Naše večeře dorazila. Můj salát se skládal z listů hlávkového salátu, vkusně naaranžovaného, aby rámoval tenké plátky pomeranče a kousky zeleniny. Dloubla jsem do listu salátu vidličkou. Z nějakého důvodu jsem neměla hlad.</p>
<p>„Jak ti chutná salát?“</p>
<p>Napíchla jsem na vidličku kus pomeranče a snědla ho. „Je dobrý.“</p>
<p>Usmál se, na tváři se mu rozhostil spokojený výraz a mně to připomnělo radu, kterou mi kdysi dávno kdosi dal. Když vás chlap vezme do restaurace, nechvalte jeho výběr. Místo toho se rozplývejte nad jídlem a on bude nadšený, že u vás zabodoval. Rozplývat jsem se bohužel nedokázala.</p>
<p>Pár minut jsme mluvili o ničem, ale konverzace pořád skomírala. Cokoliv jsme sdíleli v Las Colimas, bylo pryč, a nedokázali jsme to znovu přivolat. Šťouchla jsem zase do salátu, vzhlédla a zjistila, že se mi Crest dívá někam za rameno. „Nějaké potíže?“</p>
<p>„Ten chlap na tebe pořád zírá,“ řekl Crest. „A už to přestává být zdvořilé. Myslím, že za ním zajdu a zeptám se ho, co má za problém.“</p>
<p>Otočila jsem se a zjistila, že o dva stoly dál sedí povědomá osoba. Opíral se o židli, byl napůl otočený, aby se mohl lépe dívat na náš stůl. Curran.</p>
<p>Proč já?</p>
<p>U jeho stolu seděla uhrančivě krásná asiatka v titěrných černých šatech. Vypadala nervózní, štíhlými prsty cupovala okraj ubrousku. Věnovala mi vyplašený pohled jako gazela u napajedla a pak se rychle odvrátila. Currana jako by to nezajímalo.</p>
<p>Naše pohledy se setkaly a Curran se široce usmál.</p>
<p>„Nemyslím si, že by bylo dobré s ním mluvit,“ řekla jsem.</p>
<p>„Stará známost?“</p>
<p>„Pán? Ne. Potkali jsme se pracovně.“</p>
<p>Mrkla jsem na číšníka a ten připlachtil k nám. „Ano, madam?“</p>
<p>Kývla jsem směrem ke Curranovi. „Vidíte toho muže s velmi krátkými vlasy? Vedle té krásné ženy?“</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>„Mohl byste mu prosím donést misku s mlékem a mými pozdravy?“</p>
<p>Číšník ani nemrkl, živoucí důkaz prvotřídního personálu ve Fernando’s. „Ano, madam.“</p>
<p>Crest se na mě díval, očividně se nemohl dočkat, až mu to vysvětlím.</p>
<p>Číšník donesl ke druhému stolu mléko a pak Curranovi cosi zamumlal. Na tváři Pána šelem zahrál dravčí úsměv. Pozvedl misku v jakémsi druhu pozdravu. Oči mu zaplály zlatou. Odlesk jantaru zasvítil a zmizel tak rychle, že bych ho přehlédla, kdybych se nedívala přímo na něj. Přiložil si okraj misky k ústům a pil.</p>
<p>„V džínech tady vypadá nepatřičně,“ poznamenal Crest.</p>
<p>„Je mu to jedno, věř mi. A nikdo z personálu ve Fernando’s není dost šílený, aby ho na to upozornil.“</p>
<p>Tahle restaurace vlastně ani nevypadala jako druh podniku, kde by Curran chodil. Tipovala jsem ho spíš na člověka, který rád čínu nebo steaky a krevety.</p>
<p>„Aha.“ Crest se snažil Curranovi věnovat hrozivý pohled. Jestli bude takhle pokračovat dál, Curran se brzy potrhá smíchy. Najednou jsem dostala vztek.</p>
<p>Crestův pohled se zastavil na Curranově přítelkyni. V jeho očích se objevilo něco nového. Zájem? Obdiv? Možná ho přitahovala? Curran na něj mrkl.</p>
<p>Crest složil ubrousek, který měl na kolenou, a položil ho na stůl. Na talíři mu zbývala nejméně půlka kuřecího medailonku.</p>
<p>„Myslím, že bychom měli jít.“</p>
<p>Odstrčila jsem od sebe téměř nedotčený salát. „Dobrý nápad.“</p>
<p>Číšník se znovu zhmotnil u našeho stolu. Crest zaplatil hotově a vyšli jsme do noci. Venku zatočil doleva.</p>
<p>„Moje auto je tímhle směrem,“ kývla jsem na opačnou stranu.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nachystal jsem pro tebe malé překvapení. Jelikož jsme večeři dost zkrátili, je možné, že tam budeme příliš brzy. Vadilo by ti, kdybychom se prošli?“</p>
<p>„Vlastně ano.“ Rozhodně v těchhle botách a kvůli do ruda rozžhaveným jehlám, které mě píchaly do boku. „Mohl bys mě tam prosím odvézt?“</p>
<p>„Bude mi ctí.“</p>
<p>Když jsme mířili k jeho autu, cítila jsem, že mě někdo sleduje. Zastavila jsem se, abych si na střevíčku upravila řemínek, a zahlédla jsem ho přes ulici, jak se opírá o jakousi budovu. Kožená bunda a rozježené vlasy se nedaly splést.</p>
<p>Bono. Ghastek na mě dohlížel, ale tentokrát poslal místo upíra svého tovaryše. Dobrá volba. Bono byl na mě ještě pořád naštvaný kvůli té naší malé slovní přestřelce v Andriano’s. Zjistil Ghastek, že jsem skřípla jeho tovaryše, který mi pak pověděl o jeho neoznačených upírech? Možná jsem to brala všechno ze špatného konce.</p>
<p>Bono se lehce přesunul, aby na mě mohl pořádně vidět. Proč by mě měl špehovat zrovna teď, když byla Olathe mrtvá? Pokud jí ovšem nesloužil. To by dávalo smysl. Jestli chtěla převzít Natarádžův byznys, pokusila by se přetáhnout na svou stranu i mladé tovaryše. S její krásou a mocí by to pro ni nebylo zas tak těžké. Chtěl ji Bono pomstít? Nebo se v téhle hře vyskytoval ještě nějaký další hráč a Bono plnil jeho rozkazy?</p>
<p>Pořád to neskončilo. Instinkty mi napovídaly, že to celé bylo příliš jednoduché, příliš příhodné, a teď mi to Bono potvrdil. Co věděl, že jsem to netušila já? Přemýšlela jsem nad tím, že přejdu ulici a vymlátím to z něj. Budu do něj bušit pěstmi tak dlouho, dokud mi všechno do nejmenšího detailu nepoví. A nebo ještě líp, mohla bych ho přirazit ke zdi a pak ho odtáhnout do auta.</p>
<p>V téhle čtvrti se nikdo nebude ohlížet po ženě ve večerních šatech a jejím příteli, který to přehnal s pitím a ona ho teď musí podpírat. Mohla bych ho nacpat do auta a odvézt na nějaké odlehlé místo.</p>
<p>„Kate?“</p>
<p>Crestova příjemná tvář mi zaclonila výhled. Do hajzlu a do prdele.</p>
<p>„Které auto je tvoje?“</p>
<p>„Tamhleto.“</p>
<p>Usmála jsem se na něj, nebo se o to alespoň pokusila. Vrhla jsem po Bonovi poslední pohled a pak nechala Cresta, ať mi otevře dveře svého vozu. Donutila jsem se sednout dovnitř. Později, Bono. Najdu si tě. Kdykoliv.</p>
<p>* * *</p>
<p>Crestovo auto mělo protáhlý tvar kulky, šedou metalízu a jistě muselo být drahé. Otevřel mi dveře a já se uvelebila na koženém sedadle spolujezdce. Pak nastoupil i on a vyjeli jsme. Vnitřek auta byl bez poskvrnky. Žádné použité kapesníky, zmačkané a nacpané do držáku na hrnek. Žádné staré účtenky nebo stvrzenky válející se po podlaze. Na přístrojové desce se nikde neskrývala špína. Vypadalo to tam bezvadně čisté, téměř sterilní.</p>
<p>„Řekni mi, máš ty vůbec aspoň jedny obnošené džíny?“ zeptala jsem se ho. „Jen jediný pár tak starý, že se z nich skvrny už nedají vyprat?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Dělá to ze mě špatného člověka?“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem mu. „Ale uvědomuješ si, že ve většině mých džínů je špína zažraná?“</p>
<p>„Ano,“ odtušil a oči se mu smály. „Ale mě nezajímají tvoje džíny, jen to, co je v nich.“</p>
<p>Dneska ne. „Dobře, alespoň si rozumíme.“</p>
<p>Kolem nás se posouvalo město, v ulicích bylo sem tam vidět auto jezdící na benzín, přiživující se na smrtelných křečích světa technologie. Napočítala jsem stejný počet vozidel i jezdců na koních. Ještě před patnácti lety v ulicích převládala auta.</p>
<p>„Kdo byl ten člověk?“ zeptal se Crest.</p>
<p>„To byl Pán šelem.“</p>
<p>Crest po mně střelil pohledem. „Ten Pán šelem?“</p>
<p>„Ano. Alfa vlk Smečky.“ Nebo spíš lev.</p>
<p>„A ta žena byla jedna z jeho milenek?“</p>
<p>„Pravděpodobně.“</p>
<p>Cestu nám zahradil sněhobílý buick, natlačil se do našeho pruhu a pak se skřípěním brzd zastavil před semaforem. Crest obrátil oči v sloup.</p>
<p>Světla semaforu zablikala, zaplála s oslňující intenzitou a pak jejich svit zeslábl a téměř odumřel.</p>
<p>„Zbytková magie?“ zamyslel se Crest nahlas.</p>
<p>„Nebo špatné elektrické vedení.“</p>
<p>Drahý doktor začínal pochytávat slovíčka z magického žargonu. Zajímalo by mě, kde se dozvěděl o účincích zbytkové magie.</p>
<p>„Dává to smysl.“ Crest zaparkoval vedle obrovské budovy. „Jsme tady.“</p>
<p>Poslíček mi otevřel dveře. Vystoupila jsem na chodník. Crestovo auto se nacházelo ve vybrané společnosti dalších. Všude kolem nás se z volv, cadillaků a lincolnů tlačili na chodník dobře oblečení lidé. Ženy, které se usmívaly tak široce, že jim málem popraskaly rty, a muži nabubřelí vlastní důležitostí. Páry pokračovaly v cestě směrem k vysoké budově před námi.</p>
<p>Pikolík nasedl do auta a odjel s ním, nechal nás tam stát všem na očích. Lidé se na mě dívali. A na Cresta také.</p>
<p>„Pamatuješ si divadlo Fox?“ zeptal se Crest a nabídl mi rámě. Otevírání dveří byla jedna věc. Viset někomu na rukávu druhá. Nabídnutou ruku jsem ignorovala a zamířila ke dveřím s rukama volně svěšenýma podél těla.</p>
<p>„Ano. Zbourali ho.“</p>
<p>„Vzali z něj kameny a zbudovali z nich tohle místo. Skvělé, ne?“</p>
<p>„Takže namísto toho, aby postavili novou, svěží a nedotčenou budovu, přetáhli sem všechnu tu agonii, hluboký žal a utrpení, jež se vsákly do těch kamenů ve starém divadle. No bezva.“</p>
<p>Počastoval mě nedůvěřivým pohledem. „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Umělci ze sebe hodně vyzařují emoce. A trápí se kvůli svému vzhledu, kvůli věku, kvůli konkurenci v oboru. I drobný detail pro ně může být smrtelně důležitý. Budova, kde hrají, nasává všechny jejich prohry, závist a zklamání jako houba a všechno to utrpení v sobě udržuje. Proto empati nechodí na žádná představení větší než frašky na jarních trzích. Atmosféra místa je pohlcuje. A je neskutečně hloupé tahat dlouhé roky toho všeho do nové budovy.“</p>
<p>„Někdy tě nechápu,“ odtušil Crest. „Jak dokážeš být při tom všem tak zatraceně praktická?“</p>
<p>Zajímalo by mě, na jaké kuří oko jsem mu šlápla. Z pana Uhlazeného se najednou vyklubal morous.</p>
<p>„Přeci jen existují i další emoce.“ Hlas mu překypoval zlostí. „Pocit triumfu, euforie při skvělém výkonu, radost.“</p>
<p>„Máš pravdu.“</p>
<p>Vkročili jsme do potemnělého vestibulu, osvětleného loučemi i přesto, že na stěnách byly elektrické žárovky. Lidé kolem nás se pohybovali v neustávajícím proudu směrem k dvojitým dveřím v protější zdi. Šli jsme s davem, prošli dveřmi a octli se v obrovské koncertní hale naplněné řadami červených sedadel.</p>
<p>Lidé se na nás dívali. Crest vypadal potěšeně. Byli jsme středem pozornosti. Vysoký, elegantní Crest a jeho neobvyklá společnice ve výrazných šatech s jizvou klikatící se jí na rameni. Nevšiml si, jak moc davy lidí nesnáším, ušlo mu, že začínám kulhat. Kdybych mu to pověděla, jenom bych tím věci zhoršila. Takže jsem pajdala dál, usmívala se a soustředila, ať nespadnu.</p>
<p>Místa jsme měli přesně uprostřed a já si nepostřehnutelně oddechla. Sedět bylo mnohem lehčí než stát.</p>
<p>„Na koho čekáme?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Na Aivishu,“ odtušil Crest vážně.</p>
<p>Neměla jsem vůbec představu, kdo by to mohl být.</p>
<p>„Je to její poslední vystoupení sezóny,“ pokračoval. „Už je moc teplo. Nemyslel jsem si, že by mohla zvládnout představení tak pozdě, ale vedení mě ujistilo, že nebude mít žádné problémy. Dokáže využívat zbytkovou magii.“</p>
<p>Opřela jsem se do sedadla a v tichosti čekala. Kolem nás se lidé usazovali na místa. Starší žena oděná v bezvadně bílé róbě, doprovázená uhlazeným postarším gentlemanem, se zastavila u nás. Crest vyskočil na nohy. Dobrý bože, to si budu muset stoupnout taky. Vstala jsem, usmívala se a vychovaně čekala, dokud nás vzájemně nepředstaví. Žena a Crest spolu tlachali ještě pár minut, zatímco jsme já a její doprovod sdíleli vzájemné utrpení. Konečně odešla.</p>
<p>„Madam Emersonová,“ vysvětlil mi Crest a poplácal mě po ruce. „Pravděpodobně poslední velká dáma Jihu. Vedla sis dobře, myslím, že se jí líbíš.“</p>
<p>Otevřela jsem pusu a pak ji radši zase zavřela. Neudělala jsem předtím nic, jen jsem stála a usmívala se. Jako vychované dítě nebo dobře vycvičený pes. To snad čekal, že jí obskočím nohu?</p>
<p>Zazvonil zvonek nabádající diváky, ať mlčí. Ticho se rozlilo koncertním sálem a pak se sametová opona rozevřela, aby odhalila malou ženu. Byla trochu při těle, kůži měla tmavou, stejně jako vlasy barvy havraních křídel, ze kterých měla na hlavě vytvořený vysoký účes. Dlouhá róba ze stříbřité látky se kolem ní v záhybech rozlévala a spadala jí z ramen, třpytila se, jako by byla vyrobená ze sluncem prozářené vody.</p>
<p>Aivisha přejela tmavýma bezednýma očima po divácích a pak udělala malý krok dopředu. Stříbrné kaskády kolem ní se rozvlnily. Otevřela ústa a začala zpívat. Měla neuvěřitelný hlas. Překvapivě čistý a krásný, nabral výšku a zesílil, jako by bral sám ze sebe sílu. Vytryskla z ní moc, prodchnula celý koncertní sál a ohromila publikum. Zapomněla jsem na Cresta, na Olathe i na práci a poslouchala, ztracená v melodii okouzlujícího hlasu.</p>
<p>Aivisha zvedla ruce. Z konečků jejích prstů vyrazily tenké ledové střípky, točily se a kroutily v dokonalé souhře s její písní. Led se jako neskutečně složitá široká stuha rozprostřel přes jeviště, aby začal šplhat po postranních sloupech a vykvetl tam v trsech chmýří podobného ledovému jehličí. Led se tiskl k záhybům Aivishiny róby jako poslušný mazlíček, nedočkavý jí vyhovět. Nedokázala jsem odhadnout, kde začíná stříbro látky, a kde končí křišťálová čistota ledu.</p>
<p>A Aivisha pořád zpívala a led pro ni tančil, připravený uposlechnout každý její rozmar. Opanovala nás a uhranula, tajili jsme dech, dokud její hlas nevystoupal do mohutného crescenda. Vyšel z ní záblesk modré záře a v mžiku vypařil led. Křišťálová stuha vybuchla a vytratila se ve vzduchu.</p>
<p>Pak padla opona a oddělila Aivishu od obecenstva. Na okamžik jsme ohromeně seděli. A pak koncertní sál vybuchl potleskem.</p>
<p>Crest mi stiskl ruku a já ten stisk opětovala.</p>
<p>O tři čtvrtě hodiny později zastavil auto na parkovišti před mým domem.</p>
<p>„Můžu tě doprovodit ke dveřím?“ zeptal se Crest.</p>
<p>„Dnes ne,“ zamumlala jsem. „Omlouvám se, ale vážně bych nebyla dobrá společnice.“</p>
<p>„Jsi si jistá?“ zeptal se Crest, v očích umírající naději. Cítila jsem se kvůli tomu mizerně, ale nemohla jsem to udělat. Něco mi říkalo, ať to utnu hned teď a tady.</p>
<p>„Ano,“ pověděla jsem mu. „Díky za večeři a za společnost.“</p>
<p>„Doufal jsem, že dnešní večer neskončí tak brzy,“ řekl mi.</p>
<p>Konečky prstů jsem se dotkla jeho ruky. „Omlouvám se. Možná někdy jindy.“</p>
<p>„No co už,“ odtušil. „Vždycky je tu další večer.“</p>
<p>Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Ještě chvíli tam zůstal a pak odjel pryč. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že ode mě očekával pusu na dobrou noc.</p>
<p>* * *</p>
<p>Bok mě začínal pobolívat čím dál víc a ve chvíli, kdy jsem přecházela parkoviště, bolest propukla naplno, ještě okořeněná ostrými křečemi.</p>
<p>„Prostě skvělé.“ Vyklouzla jsem z bot. Bosá a se střevíčky v ruce jsem zamířila ke dveřím…</p>
<p>Chodidlem jsem šlápla na hrbol na chodníku. Uklouzla jsem a skoro skončila na zadku. Bolest se mi zakousla do nohy. Ohnula jsem se, čekala, až to přejde, a polohlasně přitom drtila v zubech nadávky.</p>
<p>„Potřebuješ, abych tě odnesl?“ zašeptal mi kdosi do ucha. „Už zas?“</p>
<p>Otočila jsem se a hákem jsem drzouna praštila do břicha. Moje pěst se setkala s pevnou zdí vypracovaných svalů.</p>
<p>„Dobrý úder,“ odtušil Curran. „Na člověka.“</p>
<p><emphasis>Jistě, jistě. Slyšela jsem, jak jsi hekl, když jsem tě praštila. Rozhodně jsi to cítil</emphasis>. „Co po mně chceš?“</p>
<p>„Kde máš svého hezounkého partnera?“</p>
<p>„Kde máš partnerku ty?“</p>
<p>Začala jsem znovu kráčet k budově. Jediný způsob, jak se ho zbavím, bude, když vyšplhám po schodech a pak mu před ksichtem uzavřu clonu.</p>
<p>„Doma,“ odpověděl. „Čeká tam na mě.“</p>
<p>„Tak mi prokaž laskavost, a jdi si kurva za ní.“</p>
<p>Dokulhala jsem až ke schodům a tam si sedla. Noha po mně požadovala přestávku.</p>
<p>„Pořád to bolí?“</p>
<p>„Ne, sedím na špinavých schodech v drahých večerních šatech, protože se mi tu líbí.“</p>
<p>„Dneska jsi nějaká mrzutá,“ poznamenal. „To se tak stává, když si nezašukáš.“</p>
<p>Vzhlédla jsem k obloze plné malinkých teček hvězd. „Jsem unavená, bolí mě noha a řeším svinstvo, na které potřebuju odpovědi, a žádné nenacházím.“</p>
<p>„Jako třeba?“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Za prvé nevím, kdo zabil Grega a proč. Za druhé jsme nenašli ani stopu po zvířatech poznamenaných nekromantskou magií, která zabíjela tvoje lidi. Za třetí, Gregova složka obsahovala jména několika žen. Proč je Olathe unesla a co s nimi pak udělala?“</p>
<p>Sklonil se ke mně. „Skončilo to,“ oznámil mi. „A ty prožíváš těžký případ nedostatku pozornosti.“</p>
<p>„Těžký případ čeho?“</p>
<p>„Jsi bezejmenný žoldák a najednou s tebou chtějí všichni mluvit. Všichni mocní lidé ve městě znají tvé telefonní číslo. To se pak člověk cítí důležitý. A teď taneček skončil. Soucítím s tebou.“ Hlas mu překypoval posměchem. „Ale skončilo to.“</p>
<p>„Mýlíš se.“</p>
<p>Curran se otočil k odchodu.</p>
<p>„Nazvala tě křížencem,“ řekla jsem jeho zádům. „Proč?“</p>
<p>Mou otázku ignoroval.</p>
<p>Donutila jsem se vstát a vyšla nahoru. Vklouzla jsem do bytu, převlékla se, naházela do tašky věci, bez kterých se neobejdu, vzala Zabíječe a znovu sešla po schodech dolů. Nastartovala jsem Karmeliona, štěkajíc slova zaklínadla jako vzteklý pes. Vyjela jsem z parkoviště. Měla jsem tohohle zatraceného města až po krk. Jedu domů. Do svého skutečného domova.<strong>8.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Denní světlo se prodralo oknem a polechtalo mě na tváři. Zívla jsem a zahrabala se pod peřinu. Nechtělo se mi vstávat. Ještě ne. Při zpětném pohledu nevypadal ten nápad zas tak dobře − vyjet z města kolem půlnoci s bolestí v boku, zvlášť když kolem čtvrté ráno magie opadla, a tak můj náklaďák uvázl skoro dva kilometry od domu. Dostala jsem se však na místo určení těsně před svítáním a teď už na tom všem nezáleželo. Byla jsem doma.</p>
<p>Zabořila jsem tvář do polštáře, ale slunce nechtělo přestat svítit, a tak jsem se s povzdechem protáhla. Bosýma nohama jsem sjela na slunečními paprsky prohřátou podlahu a spokojeně odpajdala do kuchyně udělat si kafe.</p>
<p>Venku bylo zatím pozdní ráno v plném proudu. Jasná obloha svítila modří. S listy myrty si nepohrával ani ten nejmenší větřík. Kuchyňské okno žadonilo, ať ho otevřu. Odemkla jsem ho, vyhrnula spodní půlku nahoru a vpustila do kuchyně pobřežní, mořem vonící vzduch. Domov. Konečně.</p>
<p>Na pozemku byla zaražená tyč. Tak, aby byla snadno viditelná jak z kuchyně, tak z verandy. Na tyči byla nabodnutá lidská hlava.</p>
<p>Dlouhé vlasy visely zplihle v krví spečených pramenech. Bledé oči vylezly z důlků. V doširoka rozevřených ústech s potrhanými rty se rojily zelené mouchy.</p>
<p>Ten obraz byl tak mimo můj sluncem zalitý svět, že na okamžik nevypadal skutečný. Nemohl být.</p>
<p>Do kuchyně se vetřel nezaměnitelný zápach rozkladu. Vystartovala jsem do ložnice, obličej zkřivený bolestí. Popadla jsem Zabíječe, se kterým jsem šla k předním dveřím domu. Clony byly aktivované. Opatrně jsem otevřela tu u dveří a vstoupila na verandu.</p>
<p>Nic. Ani zvuk. Ani závan moci.</p>
<p>Nic až na hnijící hlavu na pozemku před domem.</p>
<p>Přiblížila jsem se k ní a pomalu ji obkroužila. Patřila mladé ženě. Zemřela teprve nedávno. Výraz hrůzy byl na její tváři stále patrný. Velký hřebík jí vzadu na hlavě přidržoval kus složeného papíru. Nazdvihla jsem ho špičkou Zabíječe. Vykoukla na mě křivá písmena.</p>
<p><emphasis>Líbí se ti můj dárek? Vyrobil jsem ho speciálně pro tebe. Až uvidíš svého kamaráda křížence, pověz mu, že s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho hlavou takhle plýtvat nebudu. Strhám mu z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>kostí všechno maso. Budu si pochutnávat na jeho zdechlině, dokud nebudu mít plný žaludek, a pak nechám své děti dojíst zbytky, zatímco budu odpočívat s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jeho ženami. Maso hybridů chutná jako sračky, ale je výživné. Olathe to nikdy neocenila. Škoda jejích šatů. Moc se mi líbily</emphasis>.</p>
<p>Vešla jsem zpátky do domu a zavolala na Jimovo číslo.</p>
<p>* * *</p>
<p>Hlava mrtvé hleděla na Jima. Jim pozoroval hlavu.</p>
<p>„Znáš kurva divné lidi,“ odtušil Jim.</p>
<p>„Pravděpodobně se jmenuje Jennifer Yingová,“ řekla jsem. „Vlasy mají mongoloidní strukturu. Je to jedna z těch pohřešovaných žen, jejíž jméno jsem našla ve Feldmanově složce. Když jsem se vracela domů, což bylo dnes kolem půl páté ráno, ještě tady nebyla.“</p>
<p>Jim přičichl k hlavě. „Čerstvě zabitá. Den, nanejvýš den a půl,“ okomentoval to. „Musíš zavolat Curranovi.“</p>
<p>„Nebude mě poslouchat. Myslí si, že lačním po slávě.“</p>
<p>Jim pokrčil rameny. Pracovali jsme spolu dost dlouho na to, abychom věděli, že ani jeden z nás nepřekypuje touhou proslavit se. „Jdeš mu strašně na nervy.“</p>
<p>„A je toho víc.“ Dovedla jsem ho na verandu. Na plátně ležela rozložená hromada lidských kostí pokrývající celou podlahu.</p>
<p>„Vykradla jsi hřbitov?“</p>
<p>„Přemýšlela jsem nad tím, jak se mohl dostat tak blízko mého domu, aniž by ho zastavily clony, a tak jsem začala pátrat a našla tohle všechno. Naaranžoval je v kruhu kolem pozemku, u stromů. Je to druh clony. Velmi staré.“</p>
<p>„Jak moc?“</p>
<p>„Pochází z neolitu. Primitivní lovci pokládali kosti svých obětí kolem vlastních sídel. V podstatě se to zakládá na představě řetězu Kamene, Kosti a Dřeva. Použiješ Dřevo a Kámen, abys získal Kost, spoutáš je dohromady, takže ve chvíli, kdy jsi s nimi hotov a Kost navrátíš Dřevu a Kameni, zaručí ti to ochranu. Vytvořil si sám pro sebe bezpečnou cestu, aby mi mohl chodit po pozemku, jak se mu zlíbí. Kouzlo se však dá jednoduše zlomit. Stačí jenom odebrat kosti, a proto už tu clonu nikdo nepoužívá. Naneštěstí se nedá vycítit, pokud o ni nezakopneš.“</p>
<p>Vzala jsem jednu z lebek a podala mu ji. Jim ji vzal, pak s odporem ucouvl a zasyčel. Oči mu zaplály zeleně.</p>
<p>Lidové zkazky správně popisovaly, že v okamžiku úmrtí se tělo kožoměnce navrátí do své původní formy získané při narození. Lykosův virus způsoboval určité trvalé změny ve struktuře kostí, které zůstávaly i po smrti. Několik dlouhých lesklých pásů kosti vytvořených Lyk-Vé zdobilo hlavu na charakteristických místech nad čelistí a kolem lícních kostí.</p>
<p>„Krysodlak,“ ucedil Jim a podal mi lebku, jako by ho pálila v ruce.</p>
<p>„Hádej, kolik jsem jich našla?“</p>
<p>„Sedm.“</p>
<p>„A alespoň tři upíry. Kostry nejsou kompletní. Některé kosti chybí, ale je mezi nimi osm pánví a devět lebek, z nichž tři mají tesáky jako krvesajové.“</p>
<p>Jim si měřil kosti pohledem.</p>
<p>„Musíš od nich upíry oddělit.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Dej kosti násosků vedle,“ zopakoval. Byl rozrušený, do hlasu se mu vloudilo hluboké vrčení.</p>
<p>„Tak proč nepohneš zadkem a nepomůžeš mi?“</p>
<p>„Nebudu na <emphasis>ně</emphasis> sahat.“</p>
<p>Povzdechla jsem si. „Jime, já nejsem kriminalista. Bez zasrané lupy a m-skeneru je od sebe nerozeznám. Ty je ale od sebe dokážeš rozlišit díky pachu.“</p>
<p>Zpražil mě pohledem, oči měl trochu divoké. „Zkus je rozdělit, a když budeš mít potíže, dej mi vědět.“ A s tím odešel znovu na pozemek. Povzdechla jsem si a dala se do třídění kostí.</p>
<p>* * *</p>
<p>Seděla jsem na verandě mezi dvěma kupami kostí a pozorovala, jak jaguárodlak na mém pozemku vydupává nohama kruhy kolem tyčky, na které byla napíchnutá hnijící hlava mladé ženy. Zklamala jsem ji. Prohlédla jsem si veškeré důkazy. Došla jsem ke špatným závěrům. Já byla pořád naživu, seděla jsem tady, zatímco ona zaplatila za mou hloupost. A aroganci.</p>
<p>Jim stále pochodoval, kladl jednu nohu tiše před druhou, honil kolem kruhu neviditelnou kořist. Žlutá mu zaplavila oči a čas od času mu zacukal horní ret, aby se pod ním ukázaly tesáky. Pokud vám kočka zrovna nezívala do tváře, její tesáky jste nespatřili, pokud ovšem nebyla připravená je do vás ponořit. A Jim byl připravený <emphasis>někoho</emphasis> zakousnout. Bude se muset postavit do fronty.</p>
<p>„Přestaň. Takhle mi na trávníku vyhloubíš díru.“</p>
<p>Jim se zastavil, aby mě mohl zpražit pohledem.</p>
<p>Na příjezdové cestě zastavila tmavá dodávka. Jezdila na magii a vodu podobně jako Karmelion a dělala i stejné množství příšerného hluku. Z auta vystoupili čtyři kožoměnci s kamennými výrazy, vykročili směrem ke mně a v rukou nesli několik plátěných pytlů. Vstala jsem a ustoupila vedle, aby měli přístup ke kostem.</p>
<p>Začali rozlámané kostry svých mrtvých skládat do pytlů a přitom je rozdělovali. Zacházeli s ostatky opatrně a s úctou, podobně jako se čínský obchodník dotýká svého nejlepšího zboží.</p>
<p>Pak z dodávky vystoupil Doolittle v džínových montérkách. V rukou držel přenosný m-skener. Zastavil se, aby pronesl pár slov k Jimovi, a pak pokračoval k hlavě na tyči.</p>
<p>Jim přišel k verandě. „Curran tě chce ve městě.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu jít. Až tady skončíte, musím zavolat policii. Vy jste své kosti zpátky dostali. To samé si zaslouží i Yingové rodina. Dostat ostatky své dcery.“</p>
<p>„Co mám kurva říct Curranovi?“</p>
<p>Doolittle seškubnul vzkaz ze hřebíku a obrátil ho na druhou stranu. „Vypadá to, že ho napsal na zadní stranu nějakého magazínu.“</p>
<p>Vzala jsem mu papír z prstů. Stránka pocházela z <emphasis>Volshebstva e Kolduni</emphasis>, „Kouzel a kouzelníků“. Pochybného plátku, jehož věrohodnost Saiman tak rychle odsoudil.</p>
<p>„Kate?“ zeptal se Jim.</p>
<p>Chtělo se mi brečet. Jak jsem mohla být tak pitomá? Přinesla jsem z domu Almanach a podala Doolittlovi článek o wampyrovi, který mi předtím daroval Bono. Přečetl pár slov. „Tady se píše, že se to stvoření živí masem z mrtvých těl. Páří se se zvířaty a výsledkem jsou kříženci mužského pohlaví, ani zvířata, ani lidé. Kde jste to vzala?“</p>
<p>„Dal mi to jeden z Ghastekových tovaryšů.“</p>
<p>„Ghastek to věděl,“ zavrčel Jim. „Věděl to celou dobu. Vyrvu mu srdce, parchantovi!“</p>
<p>„‚Wampyr hnaný touhou po zplození potomka vyhledává ženy ovládající moc, protože jen ony dokážou pravého wampyra donosit‘…“ Doolittle se na mě zadíval. „Tady nemůžete zůstat, Kate. Musíte s námi do Pevnosti.“ Otevřela jsem pusu, ale umlčel mě mávnutím ruky. „Je nás tu sedm a vy jste jen jedna. Pokud budeme muset, odneseme vás tam.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Rada Smečky seděla v čalouněných křeslech kolem stolu. Uprostřed trůnila hlava Jennifer Yingové, umístěná pod skleněný kryt protkaný konzervačními kouzly. Doolittle ji tam přinesl jako důkaz. Stala se mlčenlivým svědkem všeho, co bylo v místnosti řečeno. Vedle ní se z reproduktoru telefonu linul Saimanův klidný hlas.</p>
<p>„Wampyři jsou výlučně mužského pohlaví. Historie jejich rodu je dost stará. Je pravděpodobné, že byli nedílnou součástí kultů plodnosti v raných zemědělských společenstvích za doby bronzové. Během těchto rituálů byly mladé ženy ztělesňující Bohyni přiváděny k wampyrovi, který tak mohl sehrát roli jejich chotě-mládence tím, že s nimi souložil. Samozřejmě že kopulace často vyústila v ženinu smrt, v kterémžto případě wampyr dokončil plný cyklus rituálu tím, že její tělo pozřel.</p>
<p>Příchod doby železné s patriarchálními archetypy bohů-hrdinů znamenal konec kultu Bohyně, a tak se wampyři postupně začali přesouvat do odlehlých regionů. Zvláště se jim zalíbily rozlehlé ruské lesy.</p>
<p>I když je žene touha rozmnožovat se, wampyry skutečně zajímá jen zplození silného samce, dalšího wampyra. Všichni potomci ženského pohlaví se rodí mrtví. Ve chvíli, kdy se narodí syn, wampyr ho nakrmí masem vlastní matky a vyžene ho, vystrnadí ze svého teritoria. Musím poznamenat, že donosit dítě wampyra může pouze žena ovládající výjimečně silnou magii.“</p>
<p>„A co ty zvířecí děti?“ chtěl vědět Curran.</p>
<p>„Wampyr se spáří s čímkoliv, co dokáže anatomicky penetrovat. Výsledný potomek, pokud je životaschopný, bývá většinou sterilní. Jediný wampyr může mít velmi mnoho těchto stvoření jako služebníky. A jelikož se kulty plodnosti zaměřují také na regeneraci, wampyr pravděpodobně bude mít také silné samouzdravovací schopnosti. Mé zdroje uvádějí, že je imunní proti kovu, dřevu, drápům i zubům. Je téměř nemožné ho zabít.“</p>
<p>Curran kývl na Mahona. Medvěd promluvil: „Smečka vám děkuje za informace.“</p>
<p>„A já oceňuji vděčnost Smečky. Účet vám zašlu do tří dnů.“</p>
<p>Mahon vypnul telefon.</p>
<p>„Musí to být Crest,“ oznámil Curran.</p>
<p>Překvapeně jsem se zeptala: „Jak znáte jeho jméno?“</p>
<p>„Vím o něm mnohem víc než ty. Opravdu si myslíš, že bych s tebou jednal bez toho, abych sledoval každý tvůj krok?“</p>
<p>„Derek mě pro vás špehoval. Slíbil jsi mi, že to neudělá.“</p>
<p>„Vlastně jsem umístil zvěda do bytu nad tebou,“ řekl Jim. „Gregův byt není zvukotěsný.“</p>
<p>Zmlkla jsem, ohromená rozsahem jejich zrady. Měla jsem to očekávat. Smečka byla vždycky na prvním místě. Byli profesionálním způsobem paranoidní.</p>
<p>„Jak jste se s Crestem potkali?“ zeptal se alfa vlků.</p>
<p>Neodpověděla jsem.</p>
<p>Jim se ke mně naklonil a dotkl se mé ruky. „Kate… tohle je jeden z těch okamžiků, kdy přísloví mlčeti zlato neplatí.“</p>
<p>Nebylo vyhnutí. Nedalo se z toho vybruslit. Jestli je Crest wampyr, nedokážu ho porazit sama. „Šla jsem do márnice, abych prozkoumala tělo mrtvého upíra, který byl nalezen na místě činu, kde se udála vražda rytíře Mystika. Hledala jsem na něm značku a on tam prostě nakráčel. Řekl mi, že je plastický chirurg a že v márnici provádí něco, co nazval ‚charitativní povinností‘. Měl na sobě nemocniční úbor a visačky, které ho označovaly za jednoho z vedení. Pozval mě na oběd. Odmítla jsem.“</p>
<p>„Jak na to zareagoval?“ zeptala se baculatá, podsaditá žena středního věku. Prošedivělé vlasy měla stažené na vršku hlavy do drdolu. Ostatní jí říkali Teta Bé. Z jakého důvodu? To jsem netušila. Vypadala jako oblíbená babička každého děcka. A taky byla alfa samicí dvanácti hyen, které Smečka zahrnula mezi své členy.</p>
<p>„Vypadal překvapeně.“</p>
<p>Radou proběhla lehká vlna mumlání.</p>
<p>„Má přístup do márnice,“ prohlásila Jennifer. „To znamená spoustu těl.“</p>
<p>„A díky tomu, že je plastický chirurg, má možnost setkat se se spoustou hezkých žen,“ dodal alfa krysodlaků s pusou plnou brambůrků. Hnijící hlava na stole očividně jeho chuti k jídlu neuškodila.</p>
<p>„Proč se nespářil s Olathe?“ zamyslela se Jennifer nahlas. „Je očividné, že spolupracovali. Pomůže jí stát se hlavou Lidu a na oplátku dostane všechno upíří maso, které bude chtít. A k tomu čerstvá těla.“</p>
<p>„Byla neplodná,“ řekl Jim. „Roland se musel pojistit, než s ní začal šukat.“</p>
<p>„Šla jste nakonec na ten oběd?“ chtěla vědět Teta.</p>
<p>„Ano. A proběhl úplně normálně. Znovu jsem ho viděla až po tom, co jsme s Derekem potkali toho upíra. Crest spal na schodech, když jsem Dereka nesla domů.“</p>
<p>„Spala jste s ním, drahá?“ zeptala se Teta Bé. „V tom musíme mít jasno.“</p>
<p>Snažila jsem se udržet a neskřípat zuby. „Ne.“</p>
<p>„Pak jste ho neviděla v nekontrolovaném prostředí.“ Teta Bé zavrtěla hlavou. „Mohl se celou tu dobu maskovat.“</p>
<p>„Musel by mít výjimečné krytí,“ řekla jsem. „Necítila jsem z něj magii. Vůbec žádnou.“</p>
<p>Curran, který se opíral o zeď, překřížil ruce na hrudi. „Takže pokud to shrneme, nikdy se neobjevil ve stejné době jako wampyr. A vypadá to, že se ukáže v jejím životě pokaždé, když se v případu posune někam dál. Nikdy nebyla u něj ani neviděla nikoho z jeho přátel.“</p>
<p>„Je obeznámený s technologiemi.“ Konečně mě napadlo něco chytrého, co jsem mohla přidat k dobru. „Vlastní auto.“</p>
<p>„A něco dalšího?“ zeptal se Mahon.</p>
<p>„Fascinuje ho Lykosův virus.“</p>
<p>„To se mi na něm líbí,“ odtušil Jim. „Kluk si o něm myslí, že je to hajzl.“</p>
<p>Díky, Dereku.</p>
<p>Curran se odlepil ode zdi. „Buď je wampyr, a nebo není. Jak to zjistíme?“</p>
<p>Doolittle se zavrtěl v křesle. „Jediný způsob, jak to zjistit, Pane, je proskenovat vzorek krve. Oddělená od těla nemůže skrývat svou magii. A čas v této záležitosti hraje velkou roli. Čím méně času bude mít krev k tomu, aby se rozložila, tím lépe. Navrhuji, abychom s sebou vzali přenosný skener.“</p>
<p>„Jestli je opravdu tím, kým si myslíme, že je,“ ozval se alfa vlk tiše, „měli bychom na něj jít v plné síle.“</p>
<p>„Pochybuji, že nám dá vzorek krve dobrovolně,“ řekl Mahon.</p>
<p>„Nemůžeme ho k tomu nutit,“ upozornil ho vlkodlak.</p>
<p>Donutit osobu k darování vzorku krve kvůli proskenování bylo nezákonné. Jednalo se o porušení soukromí a soudy podobná provinění neústupně trestaly. Pokud se ukáže, že je Crest člověk, mohl by kvůli tomu udělat tolik rozruchu, že z toho Smečka bude mít problémy ještě několik let.</p>
<p>„A k tomu si připočtěte, že bude vědět, kdo vy všichni jste,“ upozornila jsem je.</p>
<p>Chvíli nad tím dumali.</p>
<p>„Na tom nezáleží,“ řekl Curran. „Pojďme to vyřešit hned teď.“</p>
<p>* * *</p>
<p>„Necítíš se kvůli tomu zrovna dobře, že?“ zeptala se mě Jennifer, když jsme vysedaly z černé dodávky, která nás přepravila ke Crestovu bytu.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Bude to v pořádku,“ utěšovala mě. Obě jsme věděly, že lže.</p>
<p>Semknutá skupinka kožoměnců obsadila schody ve vestibulu. Recepční ve službě, hubený zrzavý chlapík, se při našem příchodu začal zvedat. Curran kývl jeho směrem, jako by se znali už léta, a muž se znovu zabořil do sedadla.</p>
<p>Naše šestice vyběhla po schodech nahoru. Curran vepředu, následovaný Jimem, Jennifer, Doolittlem a mnou. Nejstarší syn Tety Bé náš průvod uzavíral. Rozhodl se vzít si s sebou brokovnici. Dorazili jsme ke Crestovu bytu. Za mnou blokoval schodiště Tetin syn. Zamyslela jsem se, jestli ji nenese kvůli mně, kdybych si to náhodou na poslední chvíli rozmyslela.</p>
<p>Žaludek se mi stáhl. Měla jsem z toho špatný pocit. Měla jsem za ním zajít sama. Neměla jsem je nechat, aby mě tahali s sebou. <emphasis>Už se do podobné situace nikdy nenechám vmanipulovat</emphasis>.</p>
<p>Curran zaťukal na dveře. Ozval se Crestův hlas: „Haló?“</p>
<p>Curran se zadíval na mě.</p>
<p>„Tady Kate,“ řekla jsem. „Nejsem tu sama a potřebuju si s tebou promluvit.“</p>
<p>Za dveřmi bylo ticho, chvíli tu novinu zpracovával a pak se dveře otevřely dokořán. Crest vypadal lehce zmateně. Přejel pohledem sbírku kamenných výrazů na tvářích venku a pak ustoupil dozadu. „Pojďte dovnitř.“</p>
<p>A to jsme taky udělali. Kožoměnci se rozmístili po domě a Crest zjistil, že kolem něj utvořili kruh. Udržovali si od něj vzdálenost kolem metru a víc. Aby měli dostatek místa pro skok, ale zároveň si nestáli v cestě.</p>
<p>„Mohla bys mi vysvětlit, o co se jedná?“ požádal Crest. Pohled mu zabloudil ke Curranovi.</p>
<p>„Tihle lidé jsou kožoměnci,“ vysvětlila jsem mu. „Několik jejich druhů ze Smečky zemřelo. Jsem zapojená do vyšetřování a vrah si ke mně vypěstoval nezdravou náklonnost. Nechal mi na zahradě hnijící hlavu s milostným dopisem.“</p>
<p>Z Crestovy tváře se vytratil veškerý výraz. „Aha,“ odtušil. „A ty si myslíš, že ten chlap jsem já.“</p>
<p>Doolittle udělal krok dopředu. „Kdybyste byl tak hodný a poskytl nám dobrovolně vzorek vlastní krve, tahle záležitost by se dala vyřešit během pár minut.“</p>
<p>Crest se zadíval na kluka s brokovnicí. Špatný cíl. Když pominul sebe, děcko bylo nejneškodnější ze všech zúčastněných. „A co když neposkytnu?“</p>
<p>„Měl byste,“ odtušil Curran suše.</p>
<p>Crest se zadíval na mě. „Kate? Ty věříš, že jsem ten zabiják?“</p>
<p>„Ne. Ale musím to vědět jistě.“</p>
<p>Tvář mu zkřivila směs emocí. Myslel si, že jsem ho zradila. Já o tom byla přesvědčená taky.</p>
<p>„Říkal jsi, že chceš být součástí toho, co dělám,“ pověděla jsem mu tiše. „Teď jsi. Dejte nám prosím svou krev, doktore Creste.“ Nechci, aby ti někdo ublížil.</p>
<p>Crest zatnul zuby. Kožoměnci kolem mne se napjali. S pohledem upřeným na mou tvář si Crest vyhrnul rukáv košile a nastavil paži. „Tak to abychom to vyřešili hned.“</p>
<p>Doolittle mu převázal biceps pruhem gumy. Dlouhá jehla propíchla kůži a do čisté zkumavky vystříkla tmavá krev.</p>
<p>„Tak mi povězte,“ řekl Crest. „Co přesně mám vlastně být? Jelikož je do toho zatažená Kate, předpokládám, že bych neměl být normální člověk. Z čeho jsem vinen?“</p>
<p>„Myslí si, že se krmíš masem mrtvých,“ vysvětlil mu Jim.</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Jasně. Lovíš je. V noci. Lidi, upíry, členy Smečky, na tom nezáleží. Ulovíš je, zabiješ je a pak sníš jejich těla.“</p>
<p>„Roztomilé.“ Crestův pohled mě pořád propaloval. Doolittle odnesl vzorek ke skeneru.</p>
<p>„Och, doktůrku, a to jsem nezmínil to nejlepší,“ Jim se dostal do ráže. Zkurvysyn. „Taky unášíš mladé ženské. Ošukáš je a pak je sníš. Páříš se se zvířaty a pak s nimi máš děťátka. Kupu malých pokřivených Crestíků, kteří bloudí městem a hledají, kde by mohli sežrat nějaké lidské maso.“</p>
<p>„Rozkošné.“</p>
<p>Skener začal hučet. Vyšel z něj vytištěný záznam moci. Jim zavřel hubu a naklonil se dopředu, oči upřené na svou kořist. Kožoměnci teď balancovali na pokraji své lidskosti, připravení zabořit drápy do teplého masa. Dýchali zhluboka, svaly napjaté předzvěstí skrývaného pohybu. Oči měli hladové a ani nemrkli.</p>
<p>A jejich oběť, člověk uprostřed místnosti, stál obklíčený a sám, hleděl na mě jako ztracené dítě. Vytáhla jsem Zabíječe z pochvy a držela ho připravený.</p>
<p>„Člověk,“ řekl Doolittle. „Je čistý.“</p>
<p>„Jste si jistý?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Naprosto, ani stín pochybnosti.“</p>
<p>Skupinou proběhlo zachvění, jako by někdo cvakl neviditelným vypínačem. Odložila jsem šavli. Curran mě pozoroval. Tvář měl klidnou, byl to však druh klidu, který předchází bouři. „Prokaž mi laskavost,“ ucedil. „Příště až budeš mít zase nějakou předtuchu, nezmiňuj se o ní.“</p>
<p>Otočil se ke Crestovi. „Tímto vám ze strany Smečky nabízím formální omluvu a naše přátelství. Bude vám poskytnuta přiměřená kompenzace urážky, již jsme vám způsobili. Velmi byste nás poctil, kdybyste ji přijal.“</p>
<p>Crest udělal rukou zamítavé gesto. „S tím si nelamte hlavu.“</p>
<p>Curran prošel kolem mne a kožoměnci se jeden po druhém vytráceli z místnosti, dokud jsme v ní nezůstali jen Crest a já.</p>
<p>„Opravdu sis myslela, že bych mohl být zrůda.“ Crestův hlas v sobě měl tichý údiv. „Pověz mi, jak dlouho jsi mě podezřívala? Šla jsi se mnou na večeři a přitom sis myslela, že znásilňuju a zabíjím ženy, abych se nakrmil jejich masem?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ne? A proč bych ti měl teď věřit?“</p>
<p>„Kdybych tě tehdy podezřívala, pokusila bych se tě zabít.“</p>
<p>„Jako jsi byla připravená zabít mě před malou chvíli?“ Začal přecházet po pokoji, najednou se pohyboval, jako by pro něj zůstat na jednom místě představovalo příliš velkou námahu. „Viděl jsem ti to na očích. Kdyby ten papír obsahoval něco jiného, než na něm bylo, probodla bys mě mečem. A ani by tě netrápily výčitky svědomí!“</p>
<p>„Naopak, trápilo by mě to, a hodně.“</p>
<p>Otočil se na patě. „Víš, opravdu jsem si myslel, že mezi námi něco je. Něco hezkého. Ale mýlil jsem se.“</p>
<p>Na to by nebyla žádná odpověď dobrá, a tak jsem radši mlčela. Crestova tvář zbledla rozhořčením, místo rtů měl jen úzkou čárku. „A co je na tom nejhorší, myslím si, že by ti vyhovovalo, kdyby se ukázalo, že jsem to já. Chtěla jsi, abych byl ta stvůra.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou.</p>
<p>„Ne, chtěla jsi to. Co v tom bylo, Kate? Prostě jsi toužila dokázat, že máš pravdu, a nebo jsem příliš odlišný od světa, ve kterém žiješ? To musím být zrůda, aby ses se mnou vyspala?“</p>
<p>Ta poslední věta od něj zapůsobila jako říznutí nože. „Je mi to líto.“</p>
<p>Zamával před sebou rukama, snažil se uchopit vzduch. „Líto je slabé slovo!“ Propaloval mě pohledem a pak se donutil vydechnout. „S touhle konverzací jsem skončil. A s tebou taky. Běž. Jdi pryč.“</p>
<p>Odešla jsem. Zavřel za mnou dveře. Přála jsem si, ať je zabouchne, ale on je jen velice opatrně zavřel.</p>
<p>Na schodech na mě nikdo nečekal. Sešla jsem až do vestibulu a zastavila se u recepčního. „Máte tu zadní východ?“</p>
<p>Ukázal dál do chodby. Vydala jsem se tam, vyšla z budovy a šla pořád dál a dál. Kožoměnci mě mohli najít podle pachu. Kdyby mě opravdu chtěli vystopovat, nezabránilo by jim v tom vůbec nic. Měla jsem pocit, že je ze mě Curran natolik znechucený, že se o mne přestal zajímat. Zastavila jsem koňskou bryčku a zaplatila kočímu padesát dolarů za to, že mě odveze k nástupnímu bodu siločáry.<strong>9.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Seděla jsem na verandě a střídala láhev Boone’s Farm se sangrií a pozorovala noční život. Byl velmi tichý. Noční vánek se unavil, takže ani nešustil tmavými listy na větvích topolů. Na pozemku se nepohnulo ani stéblo trávy.</p>
<p>Spolkla jsem velký lok sangrie a pak Boone’s Farm. Nesnažila jsem se pít, snažila jsem se ztřískat do němoty. Aby se moje tělo cítilo stejně špatně jako mysl. Přála jsem si, abych měla nějaké pivo, kterým bych jablečné víno mohla spláchnout. Alespoň by se mi udělalo zle rychleji.</p>
<p>Zvládla jsem toho zpackat docela dost. Bylo těžké tady sedět a nebýt na sebe hrdá. Selhala jsem při hledání Gregova vraha. Bude znovu zabíjet mladé ženy a kožoměnce. A já ani nevěděla, kde po něm začít pátrat. A zvládla jsem posrat veškeré vztahy se Smečkou, odpískat jejich už tak slabou důvěru. A tu Řádu v tom případě taky. Zajímal se o mě fajn chlap. Nebylo to dokonalé, ale měl mě rád. A dost se snažil. Normální, slušný chlap. A já náš vztah rozbila tak, že už se nedal slepit dohromady. Nebyl součástí mého světa, tak jsem ho do něj zatáhla. Za mých podmínek.</p>
<p>Obrátila jsem jednu z lahví dnem nahoru, hltala jsem pití, aniž bych vůbec cítila jeho chuť, dokud jsem se jím málem nezalkla, a pak jsem ji pozvedla v pozdravu vzdálené řadě stromů. „Dobrá práce.“</p>
<p>Na to stromy neřekly nic. Zavrtěla jsem hlavou a sáhla po další lahvi.</p>
<p>A pak jsem uviděla na pozemku obludu. Seděla na zadních a nasávala vzduch. Obrovský parchant, mohl vážit přes sedmdesát kilo. Dlouhá našedlá srst mu vyrůstala v chomáčích na hubeném těle. Mezi nepravidelnými skvrnami srsti prosvítala odhalená pokožka, bledá a zvrásněná. Zvlášť v oblasti žaludku, kde kůži brázdily rozeklané jizvy. Na zádech měla stvůra malý hrb, srst, jež ho pokrývala, byla delší a hrubší, tvořila zacuchanou hřívu hned za velkou hlavou zdobenou kulatýma lidskýma ušima.</p>
<p>Stvoření mělo těžké a svalnaté zadní běhy, tvarem vzdáleně podobné psím, ale s delšími prsty. V předních tlapách, menších a znepokojivě připomínajících lidské ruce, svíralo cosi tmavého. Zaostřila jsem na vlhký neurčitý tvar. Veverka. Stvůra očichala svou kořist dlouhým vrásčitým čumákem, otevřela silné čelisti a pak se do ní zakousla. Noční ticho narušilo nechutné křupání lámaných kůstek.</p>
<p>Stvoření s chutí žvýkalo, v rukou svírajíc zakrvácený zbytek zvířete. Pak se na mě podívalo. Malá, krví podlitá očka žhnoucí z tváře zrůdy byla nepopiratelně lidská. Když jste se dívali do očí kožoměnci, viděli jste v nich šelmu deroucí se ven. Jakmile jsem se dívala do očí té obludy, žhnuly porozuměním, slabou, a přesto pozoruhodnou inteligencí, čišel z nich smutek a schopnost cítit utrpení. Věc zvedla příšernou tlamu k obloze a vypustila z ní děsivý neustávající zvuk, jako by tucet hlasů najednou mumlal stejnou frázi v desítce jazyků naráz. Pak se vrátila k veverce a ukousla z ní další kus.</p>
<p>Dolehlo ke mně slabé škrábání drápů. Rozhlédla jsem se. V zákoutích skrytých ve stínu se schovávaly pokřivené siluety. Některé velké, některé malé. Seděly na zábradlí, plížily se pod ním a kolem schodů verandy, vystřelily pod náklaďák na příjezdové cestě. Přesouvaly se a pohybovaly všude kolem mne.</p>
<p>Okraj lahve se dotkl mých rtů a já se napila, zatímco se obludy přibližovaly.</p>
<p>„Chudák Crest,“ zamumlal sametový hlas. „Žiju už tři sta let a nepamatuju si, kdy jsem se naposled tak dobře zasmál.“</p>
<p>Se zřetelnou pomalostí jsem postavila láhev na zem a ohlédla se po hlase. „Tos byl ty,“ řekla jsem. „Kruci. Kdo by si to byl pomyslel.“</p>
<p>Bono se na mě usmál, tentokrát ukázal i zuby. Bílé a nelidsky ostré. A taky jich měl příliš mnoho. Zvláštní, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla.</p>
<p>Černé nagelované bodliny kamsi zmizely, na ramena mu teď spadaly jemné prameny vlasů. Byly šedivé, měly zvláštní odstín podobný špinavé kobercové pásce. Kůži měl hladkou a bledou, viděla jsem z ní příliš, protože se Bono rozhodl objevit nahý. Tedy až na cosi připomínající sukni nebo kilt, co mu viselo z boků, a jestli mělo cokoliv zakrývat, odvádělo to zatraceně mizernou práci.</p>
<p>Svět se rozmazal. Protřela jsem si čelo. Víno začínalo účinkovat.</p>
<p>Bono sklouzl ze zábradlí, na kterém předtím trůnil. Pohyboval se po verandě s tekutou uhlazeností, lehce sklouzl na všechny čtyři a klesl na prkna podlahy, aby se mohl posadit vedle mě.</p>
<p>Bylo v něm cosi naprosto cizího. Ve způsobu, jakým se pohyboval, jak seděl, jak byl cítit. Pozoroval mě očima překypujícíma nenávistí. Cosi tak nelidského, že se můj mozek zastavil. Narazil na tu hradbu odlišnosti jako do cihlové zdi. Chtělo se mi z něj křičet.</p>
<p>Přinutila jsem se nehybně sedět. Ta námaha spálila trochu alkoholu a dokázala jsem už mírně zaostřit.</p>
<p>Na trávníku nedočkavě čekalo několik menších obludek, až velká skončí s veverkou.</p>
<p>„Je to pro tebe těžké, že?“ řekl wampyr tiše. „Hrozně těžké sedět takhle vedle mě. Chce se ti křičet a utíkat. Běžet přes trávu tak rychle, jak to jen půjde, a neohlížet se, protože víš, že mi nemůžeš utéct. Ale stejně poběžíš, protože je lepší zemřít ke mně zády než se na mě dívat. A víš, proč tomu tak je? Protože tvé tělo ví, že jsi jen jídlo. Že tě použiju, sním a zbytky odhodím.“</p>
<p>Znovu jsem zdvihla láhev ke rtům a lehce usrkla. „Kolik kýčovitých knih jsi musel přečíst, abys takovou trapnou řeč vymyslel?“</p>
<p>Natáhl se, lehl si na bok a hlavu si podpíral loktem.</p>
<p>„Jen se směj, Kate. Máš k tomu poslední příležitost.“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. Lovec veverek se zatím ohnal po menší odpudivé příšerce, která se odvážila chňapnout po chlupatém tělíčku v jeho rukách. Menší obludka vyštěkla a připravila se k dalšímu pokusu. A pak ztuhla, krátká, téměř průhledná oháňka se jí začala třást, jako by ji svírala neviditelná ruka. Stála nehybně, silné nohy doširoka rozkročené. Třes se rozšířil přes páteř až ke krku. Ruka naposledy tvrdě stiskla a pak stvoření pustila. Trhlo sebou a spadlo na zem. Roztřeseně se znovu postavilo na nohy a pak se s kňučením a ocasem staženým mezi nohama odpotácelo pryč.</p>
<p>„Děti občas zlobí,“ řekl Bono. „A proto je nutné potrestat je. Jestli tě to zajímá, dokážu tohle dělat i svým ženám.“</p>
<p>Upřel zrak na velké monstrum a to k nám přikráčelo. „Tak abychom si to představování odbyli co nejrychleji,“ oznámil mi wampyr. „Tohle je momentálně můj nejstarší syn. Říkám mu Arag. Aragu, tohle je budoucí večeře. Budoucí večeře, tohle je Arag.“</p>
<p>Aragovy lidské oči, posazené hluboko v pokřivené lebce, se rozšířily.</p>
<p>„S čím jsi to kruci…“</p>
<p>„Pavián,“ zavrtěl wampyr hlavou. „Silný, krutý a agresivní. Naneštěstí je víc po mně než po své matce. Umí mluvit. Aragu, řekni něco Kate.“</p>
<p>Netvor se zadíval na své ruce. Nejistě přešlápl z nohy na nohu a pak ze sebe vydal táhlé deformované zavřeštění, příjemné asi jako když přejedete nehty po tabuli. „Kreeev,“ zaskučel.</p>
<p>„Smutné, že?“ usmál se Bono. „Chodí po zemi, ubohé mizerné stvoření, náhodně ze sebe vydává slova, touží po něčem a ani sám neví po čem. Nenávidí všechno a všechny. Zkoušel jsem mu vyrvat hlasivky, ale ty zatracené mrchy mu vždycky dorostou.“</p>
<p>„Kreeeev,“ zakvílel Arag.</p>
<p>Wampyr mu gestem naznačil, ať se vzdálí. „Jen běž.“</p>
<p>Arag se vrátil na místo uprostřed pozemku. Wampyr si povzdechl. „Přemýšlím, že až tady skončíme, zabiju ho. Myslíš, že bych měl?“</p>
<p>Upila jsem další doušek vína.</p>
<p>„To ti nepomůže,“ řekl Bono.</p>
<p>Pokrčila jsem rameny a znovu usrkla. „Proč jsi uzavřel dohodu s Olathe?“</p>
<p>„A proč ne? Byl to dobrý plán. Dříve nebo později by spolu kříženci a nekromanti válčili a Olathe by pak převzala moc nad upířími stájemi. A měl bych dost upířího masa, abych se mohl nacpat k prasknutí. Maso upírů je nejlepší. Staré a plné chutí jako dobré víno.“</p>
<p>„Jedl jsi taky kožoměnce.“</p>
<p>„Jejich magie mě posiluje,“ zašklebil se Bono. „Ale chutnají jako sračka.“</p>
<p>Prsty se dotkl mých vlasů. Uchopil jimi jeden pramen a zvedl ho k nosu.</p>
<p>„Vsadím se, že jsi chtěl původně naštěkat do boudy Olathe.“</p>
<p>Obnažil zuby v grimase. „Ta děvka byla neplodná, věřila bys tomu?“ Omotal si mé vlasy kolem prstů a pak se skrze ně podíval na měsíc. Odtáhla jsem se a on s uchechtnutím nechal prameny vyklouznout z ruky.</p>
<p>„Ale pak jsem narazil na tebe. A ty neplodná nejsi, Kate.“</p>
<p>„Proč já?“</p>
<p>Naklonil se blízko ke mně, jeho horký dech mě zalechtal na tváři. „Vím, co jsi zač. Vyšplhal jsem na kopec a čichal k hrobu té tlející kupy kostí, které jsi říkávala <emphasis>otče</emphasis>. Cítil jsem jeho pach a vím, že jeho krev nekoluje v tvých žilách. A vím čí ano. Všechna ta moc zhmotněná v úhledném, sladkém provedení. Věděla jsi, že tvůj skutečný otec mou rasu před tisíci lety lovil? Tvoje ubohá omezená mysl nedokáže pochopit hloubku mé nenávisti k němu. Porodíš mi syna, Kate. A všechna magie tvé pokrevní linie bude patřit mně.“</p>
<p>Tiše se zasmál a já musela potlačit chuť ječet. „Proč jsi zabil Grega?“</p>
<p>„Dostal se ke mně příliš blízko. Olathina malá lest ho neoklamala. Věděl jsem, že ho budu muset dříve nebo později zabít. Trik spočíval v tom, abys opustila svůj milovaný, clonami prošpikovaný dům a vydala se hledat vraha.“</p>
<p>„Chtěl jsi, abych se utkala s Olathe. Toužil jsi dozvědět se, jestli je moje krev silnější než ta její.“</p>
<p>„Ano. A tobě trvalo tak hrozně dlouho, než jsi na to přišla. Prakticky jsem ti nakreslil mapu. Musel jsem tě nakrmit každým drobečkem informací. Jediné, cos měla udělat, bylo sledovat stopu, ale scházela jsi z cesty a vracela se na začátek. I opice by to pochopila rychleji. Přeci jen, od opice tě malý krůček dělí.“ Olízl mi tvář. „Magie je dnes v noci silná a já začínám mít hlad. Doma na mě čeká čerstvá mrtvola. A bude jich víc. Mezi Lidem je mnoho nekromantů, kteří budou raději sloužit mně než tomu hlupákovi na zdobeném trůně. Ukončíme to, co říkáš?“</p>
<p>Mlčela jsem.</p>
<p>„Žádná trefná poznámka? Vyděsil jsem tě, Kate?“ Hlas se mu pak ztišil do šepotu, ale slova, která mu vyšla z úst, překypovala mocí. „<emphasis>Estene aleera hesaad de viren aneda.</emphasis>“ <emphasis>A teď jsi navždycky moje</emphasis>.</p>
<p>Dobrotivý Bože. Pro něj představovala slova moci řeč. Síla prastaré magie se mě chopila, drtila mi mysl svou nesmírností. Pohltil mě vír světla, vtáhl do sebe a odnesl daleko, do dosud nepoznaných hloubek. Kousla jsem se do jazyka a ucítila vlastní krev. Něco uvnitř mě, zuřivého a odmítajícího se podvolit, nabylo na síle a já vykřikla. Oslepená jasem jsem slyšela, jak říkám jediné slovo.</p>
<p>„<emphasis>Dair</emphasis>.“</p>
<p><emphasis>Pusť</emphasis>.</p>
<p>Světlo ochablo a spatřila jsem Bonovy oči, jak se vpíjejí do mých. Odkudsi ze zapomenutého místa mé paměti se vynořila neznámá slova, ale jejich význam jsem chápala jasně. „<emphasis>At ner tervan estene.</emphasis>“ <emphasis>To dřív zabiju já tebe</emphasis>.</p>
<p>Rozbila jsem láhev o schody. Sklo se roztříštilo, střepy se rozkutálely po betonu. Vrazila jsem mu ostrý okraj do hrdla. Vystříkla na mě krev.</p>
<p>„<emphasis>Ud.</emphasis>“ <emphasis>Zemři</emphasis>.</p>
<p>Země se otřásla mocí, kterou jsem do toho slova vložila. Wampyr padl, z jeho krku se valila krev. Vyrazila jsem ke dveřím a proskočila jimi. Clona se za mnou se zavlněním zavřela.</p>
<p>Wampyr vydal zvláštní bublavý zvuk. Prošel skrze rozříznuté hrdlo, proudy krve mu pomáhaly ven. Bono sáhl po lahvi. Prsty obemkly sklo kluzké krví, sjely a pak stiskly ostrý okraj, který se mu zabořil do prstů. Zatáhl a vyrval si láhev z krku. Něžně ji upustil na prkna.</p>
<p>Bublavý zvuk sílil, s každým mučivým zakašláním z něj vyšlo víc krve. Rudý proud z rány vyplavoval střípky skla. Ohyzdná obludka se vplížila na podlahu, aby očichala zakrvácenou láhev. Bono ji chytil jednou rukou a pak s dvacetikilovým stvořením mrštil přes zábradlí, jako by nevážilo víc než kotě. Prsty přejel po příšerné ráně, setřel krev. Zavírala se. Když se úplně zahojila, bublavý zvuk se změnil, zesílil a já si uvědomila, že se Bono směje.</p>
<p>„Dobrý pokus,“ ucedil a ukázal mi krk beze stopy po předchozím útoku. „Jsem na řadě.“</p>
<p>Skočil k otevřeným dveřím. Mezi dveřním rámem explodovala rudá stěna a on zavyl, protože ho odrazila zpátky. Vyskočil na nohy a otočil se, oči mu sálaly. Stříbro mu z očí stékalo na tváře, ulpívalo na kůži. Teď už na něm nebylo nic lidského.</p>
<p>Znovu zaútočil na dveře a pak uviděl ostré, hranaté upíří kosti strážící vchod zevnitř domu.</p>
<p>„Děvko!“</p>
<p>„Kámen, dřevo a kost, Bono,“ pravila jsem otupěle. „Tvoje clona posiluje tu moji.“</p>
<p>Zaječel. Až se rozechvěly okenní tabulky. Přitiskla jsem si dlaně k uším. Bono udeřil pěstmi proti podlaze verandy, až se prkna rozlétla.</p>
<p>„To nepomůže,“ pověděla jsem mu. „Můžeš klidně zničit celý dům. Clona tu bude dál.“</p>
<p>Upřeně mě pozoroval, stříbřité potůčky mu zalévaly tváře, jako by plakal kov místo slz. Jeho potomek se zachvěl a přitiskl k zemi. „Ještě to neskončilo,“ zavyl wampyr. „Zničím všechno, co tě chrání. Zabiju kočku a nakrmím se jeho masem. Prostoupí mě jeho magie a vrátím se. Pak už tě žádná clona neochrání!“</p>
<p>Seskočil z verandy a hnal se pryč kamsi do noci. Jeho potomstvo ho následovalo.</p>
<p>Opřela jsem si hlavu o stěnu. Všechen ten chlast mi zabraňoval přemýšlet. Nezemřel. Ani jsem to neočekávala. Někdo, kdo dokáže splétat slova moci do vět, nebude přemožen jen jedním.</p>
<p>Kočka? Říkal, že zabije kočku. Mluvil o Jimovi? Ne, Curran. Musel mluvit o Curranovi. Jim nebyl dost silný, aby ohrozil mou clonu. Curran ano. Všichni kožoměnci měli vůči podobným kouzlům přirozenou odolnost. Měla bych zavolat Jimovi a varovat ho.</p>
<p>Kdo mi ale uvěří?</p>
<p>„‚A mému věštci muži s posměchem láli!‘“ zamumlala jsem a vyškrábala se na nohy.</p>
<p>Stejně jsem Jimovi zavolala. Neodpovídal a tentokrát se neozval ani záznamník.</p>
<p>* * *</p>
<p>Výboj z hroutící se clony mi projel lebkou. Hlava mi explodovala bolestí a spánek se vytratil.</p>
<p>Někdo byl v mém domě.</p>
<p>Rukou jsem zajela pod polštář, uchopila jílec vrhací dýky a vytáhla ji z pouzdra. Ležela jsem už naprosto bdělá a klidně dýchala. Pokoje v domě naplňovala jen temnota a ticho. Nebylo nutné stavět se do role lovce. Ať už to byl kdokoliv, přijde si pro mě.</p>
<p>Stín o velikosti člověka číhal v chodbě. Temnější obrys v šeru opřený o zeď. Na úder srdce zaváhal a pak se začal přibližovat. Přivřela jsem oči, pozorujíc stín mezi řasami.</p>
<p>Šest metrů. Nádech a výdech.</p>
<p>Pět.</p>
<p>Čtyři. Dost blízko.</p>
<p>Hodila jsem dýku. Tmavá čepel proletěla vzduchem a zakousla se siluetě do ramene. Kruci. Minula jsem.</p>
<p>Stín po mně skočil. Já se vrhla po Zabíječi, ale ten parchant byl rychlejší. Vykopla jsem oběma nohama. Tvrdě. Stín srazil kopanec stranou a chytil mě za pravé zápěstí. Ocelové prsty stiskly a ruka mi ochabla. Levou rukou jsem ho praštila do krku. Zavrčel a zjistila jsem, že na mě hledí dvě žluté oči.</p>
<p>„Pusť mě, ty hajzle!“</p>
<p>Curran poslechl. Promnula jsem si zápěstí. „To neumíš mluvit, krucinál?“</p>
<p>Nechápavě na mě zíral. Natáhla jsem se pro lampu a až pak si uvědomila, že magie stále ovládá svět. Sáhla jsem po svíčce na nočním stolku. Škrtla jsem sirkou. Úzký plamen se rozzářil. Curran stál přede mnou s rozšířenýma očima. Nemrkal. Tvář a ruce mu pokrývaly malé rudé flíčky, vytvářely na něm červený povlak. Natáhla jsem se a dotkla se jeho dlaně. Magie mě píchla do konečků prstů. Krev. Curran byl pokrytý krví, maličké kapky mu rašily ze všech pórů. Prorazil clonu a to si vybralo daň.</p>
<p>„Currane?“</p>
<p>Nijak mi nenaznačil, že slyší. Musel být omámený rozbitím kouzla. V hlavě mi zatím bušila bolest jako velké kladivo. Zvedla jsem se na nohy, vzala Currana za ruku a dovedla ho do koupelny, kde jsem ho strčila pod sprchu. Pustila jsem studenou vodu a nechala ledový proud, ať mu omývá tvář.</p>
<p>Sklopila jsem víko záchodu a sedla si na něj. Voda tekla. Za aspirin bych zabíjela.</p>
<p>Curran se ostře, roztřeseně nadechl a pak zas vydechl. Do očí se mu vrátilo vědomí. „Zima,“ prohlásil.</p>
<p>Když vypínal vodu, třásl se. A pak se oklepal. Kapky zhasly svíčku a nás pohltila tma.</p>
<p>Poslepu jsem se natáhla a hodila po něm ručník. Našla jsem dveře a pak vyrazila ke kuchyni. V půli cesty krátkou chodbou mi cosi spadlo na hlavu. Uskočila jsem do strany a sáhla po tom. V prstech jsem svírala větvičku.</p>
<p>Co to sakra?</p>
<p>Vzhlédla jsem a spatřila noční oblohu. Ve střeše zela obrovská nepravidelná díra. Curran si vybral nejvyšší místo na budově, kde bývá clona nejslabší, a prorazil ji společně se střechou.</p>
<p>Zaskřípala jsem zuby a pokračovala v cestě do kuchyně, kde jsem vytáhla vílampu. S trochou přesvědčování se rozsvítila, něžný modrý plamínek zalil svitem pokoj kolem. Curran se objevil ve dveřích.</p>
<p>„Rozbil jsi mi střechu,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>„Bylo to lehčí než se dostat přes dveře,“ odtušil. „Klepal jsem. Neodpoví dala jsi.“</p>
<p>Protřela jsem si spánky. Odteď už žádné víno.</p>
<p>Něco zařinčelo. Vzhlédla jsem. Curran položil na stůl mou dýku. „Jak je na tom tvoje rameno?“</p>
<p>„Trochu citlivé,“ odpověděl.</p>
<p>Nebylo by v mém nejlepším zájmu říkat mu, že jsem mířila na krk.</p>
<p>„Měla jsi pravdu,“ řekl. „Ještě to neskončilo.“</p>
<p>„Já vím,“ oznámila jsem mu tiše.</p>
<p>„Je tu někde wampyr.“</p>
<p>„Vím.“</p>
<p>„A má Dereka.“</p>
<p>Vyvalila jsem na něj oči.</p>
<p>„Poslal jsem Dereka a Corwina do Lesa,“ vysvětlil Curran. „Zaútočil na ně na místě setkávání a unesl děcko. Poslední, co si Corwin pamatuje, je, že měl kluk zlomenou nohu, ale jinak žil.“</p>
<p>„A co Corwin?“</p>
<p>„Je zraněný,“ řekl Curran.</p>
<p>„Moc vážně?“</p>
<p>„Umírá.“</p>
<p>* * *</p>
<p>„Třetí strom zleva,“ poznamenal Curran.</p>
<p>Stáli jsme na verandě těsně vedle sebe a před námi se rozprostírala noc.</p>
<p>„Vidím ho,“ stvoření připomínající plaza se krčilo ve větvích topolu, dlouhý, šupinami pokrytý ocas mělo obtočený kolem kmene. Pozorovatel, kterého tady Bono nechal, ať na mne dohlédne.</p>
<p>„Nemůžeme to zabít. Bono si myslí, že zůstanu sedět v domě a budu se schovávat za clonami. Jestli to zabijeme, vycítí to. Má s nimi jakýsi druh telepatického spojení.“</p>
<p>Curran přikráčel ke stromu. Obluda ho pozorovala obrovskýma kulatýma očima. Vyskočil, zachytil se za nízkou větev a vytáhl se na ni. Plazí netvor zasyčel. Zašla jsem do garáže a přinesla smotané drátěné lanko. Curran popadl tu věc pod krkem. Zakvičela a pustila se větve. Mrštil s ní dolů, já na ni šlápla a zadrhla jí lanko kolem krku. Kůži měl netvor téměř průsvitnou, světle olivově zelenou, lesknoucí se průhlednými šupinami. Curran seskočil a společně jsme druhý konec připoutali ke stromu. A pak jsme vyrazili k siločáře.</p>
<p>* * *</p>
<p>Seděli jsme na úzké dřevěné plošině, narychlo sbité dohromady z kusů vyřazených fošen. Říkalo se jim siločárové taxíky, levné dřevěné konstrukce, které ležely na hromadách vedle nástupních míst siločar. Nic živého nemohlo jet po siločáře bez nějaké opory pod nohama. Pokud byste byli dostatečně hloupí a zkusili to, proud magie vám usekne nohy těsně nad koleny.</p>
<p>Siločára nás táhla k Atlantě rychlostí téměř sto padesát kilometrů za hodinu. Magie držela taxi naprosto nehybně, takže to vypadalo, jako by dřevěná plošina zůstávala na místě, zatímco se pod ní vesele otáčela planeta.</p>
<p>„Vysvětli mi ještě jednou tu kostěnou clonu,“ řekl mi Curran tiše.</p>
<p>„Zabil upíry a krmil se jimi. Maso, které snědl, vytvořilo mezi kostmi a jím pouto. Tím, že jsem kosti přenesla dovnitř a spojila je s kamennými základy a stěnami, donutila jsem ho bojovat proti sobě samému. Zničit podobnou clonu je téměř nemožné. Taky jsem ukazatele clony rozházela po celém pozemku, aby měl volný přístup na verandu. Tak se těšil, až mě uvidí, že si toho ani nevšiml.“</p>
<p>„Tys ho tam nalákala?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Takže clona z kostí se dá zvrátit, ale krevní clony se dají porušit pouze osobou příbuzné krve?“</p>
<p>„Jablka a hrušky,“ odtušila jsem otupěle. Cítila jsem se unavená a zároveň neklidná. „Krevní clona bere svou sílu přímo z krve, zatímco clona z kamene, dřeva a kosti využívá magii okolí. Bere svou sílu z magie samotné. Přítomnost kostí ji pouze vymezuje, tak jako čočky, díky kterým může dál projít jen světlo určité barvy. Nemůže do mého domu, když magie vládne světu. A jelikož je sám magická bytost, zřejmě je během Techu příliš slabý, aby se o to pokoušel.“</p>
<p>Pozorovala jsem, jak se planeta pohybuje, údolí utopená ve tmě a kopce líně se převalující na obou stranách kolem nás. Chudák Derek. Zatnula jsem zuby.</p>
<p>„Nech to být,“ ozval se Curran.</p>
<p>„Měla jsem si najít někoho, kdo by mi naslouchal.“ Nedívali jsme se na sebe, místo toho jsme se rozhodli oba zírat na noční krajinu.</p>
<p>„Na tom by nezáleželo,“ řekl Curran. „Stejně bych je poslal do Lesa. Bylo to pro ně nejbezpečnější místo.“</p>
<p>„Při zpětném pohledu to do sebe všechno zapadá,“ ucedila jsem hořce. „Byl Ghastekův tovaryš, přesně uprostřed průzkumné jednotky Lidu. Věděl, kdy upíry vypouštějí ven a kam míří. Věděl, které trasy vaši lidé používají, když se vracejí z města zpátky do Pevnosti. A každou volnou minutu trávil uháněním ženských v baru.“ Opřela jsem se o plošinu. Měla jsem výhodu v podobě Anniny vize, a stejně jsem ji nevyužila. „Jsem tak pitomá.“</p>
<p>Na to Curran neřekl nic.</p>
<p>Hvězdy jasně zářily, smály se na nás z oblohy, vysmívaly se dvěma lidem na kusu starého harampádí. Zavřela jsem oči, ale spánek nepřicházel.</p>
<p>„Vrazila jsem mu do krku rozbitou láhev,“ řekla jsem.</p>
<p>„Viděl jsem to zakrvácené sklo.“</p>
<p>„Smál se. Měl láhev v krku. Krev z něho crčela proudem a on se mi stejně smál.“</p>
<p>„Až ho najdu, smát se přestane.“ Řekl to bez náznaku přehnané sebedůvěry, podobně jako jiní lidé slibují, že se cestou z práce staví nakoupit.</p>
<p>V Almanachu se psalo, že je wampyr imunní vůči kovu, dřevu, kameni, zubům i drápům. Jak ho kruci zabijeme?</p>
<p>Curran natáhl ruku. Teplá dlaň se dotkla mého předloktí. Jen na okamžik, pak se zase stáhla. Z nějakého důvodu jsem se cítila líp. Nebyl důvod, aby to mělo podobné účinky, ale stejně mělo. Zavřela jsem oči, položila hlavu na navlhlá prkna a usnula.</p>
<p>* * *</p>
<p>Probudil mě lehký dotek na rameni. „Nástupní místo,“ oznámil mi Curran. Posadila jsem se a zahlédla před námi mezeru v siločáře, kde se pohled na normální svět mírně deformoval. Čekalo tam na nás několik vysokých postav.</p>
<p>„Přátelé, nebo nepřátelé?“</p>
<p>„Přátelé,“ řekl Curran.</p>
<p>Plošina se vyboulila, snažila se sama od sebe smrštit. Stará prkna zaskřípala, napnutá vyvíjeným tlakem, a začala být slizká, jak vlhké dřevo odpuzovalo vodu. Čára se zachvěla křečovitým nárazem a vyplivla nás do pokřivených náručí tuctu kožoměnců. Drápaté ruce se ke mně natáhly, aby mi z plošiny pomohly dolů. Na nohy jsem se postavila sama.</p>
<p>„Kolik ještě zbývá?“ zeptal se Curran vedoucí samice.</p>
<p>Zavrčela, nestejnoměrné čelisti klaply a před Currana předstoupil kožoměnec v lidské formě. „Dvě skupiny, můj pane,“ řekl. „Malá rodina z Waynesville a devět lidí z Asheville. Neočekávaně se tam sesula půda, musejí odházet bláto, aby se dostali k nástupnímu místu.“</p>
<p>Curran přikývl a vyrazil nahoru po hliněné cestě roubené hustými keři. Daleko před námi jsem zaslechla příšerné burácení upraveného vozidla.</p>
<p>„Koně by byli mnohem tišší,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nemám rád koně,“ odtušil.</p>
<p>Křoví všude kolem překypovalo životem. Pozorovaly nás svítící oči, vpíjely se do každého našeho kroku. Smečka byla v pohybu, stahovala se do Pevnosti. Žádný kožoměnec nezůstane před jejími hradbami, a dokud poslední z nich neprojde branami opevnění, cesty k tvrzi zůstanou silně střežené.</p>
<p>„Nikdo nemůže vydržet v plné pohotovosti věčně,“ ozval se Curran, jako by sledoval tok mých myšlenek. „Po tom, co jsme zabili Olathe, jsem je nechal jít.“</p>
<p>Až na to, že to ještě neskončilo.</p>
<p>Burácení vodou poháněného auta začalo být natolik hlasité, že se přes ně nedalo mluvit. Zahnuli jsme za roh cesty. Uviděla jsem upravený džíp hlídaný třemi vlky. Nastoupili jsme dovnitř a Curran nás odvezl do Pevnosti.</p>
<p>* * *</p>
<p>Ošetřovnou Smečky se rozléhalo Corwinovo namáhavé dýchání jako klinkání umíráčku.</p>
<p>Nesouměrnou tvář měl přepadlou, šedou kůži nataženou na kostech. Upřel na mě horečné oči.</p>
<p>„Les volá,“ zašeptal. Dotkla jsem se jeho ruky. Zahnuté drápy mu vystřelily z konečků prstů a poškrábaly mě na kůži.</p>
<p>„Dobrý lov,“ řekl dlakorys.</p>
<p>„Neví, kdo jsi,“ ozval se mi Doolittle za ramenem.</p>
<p>Něžně jsem uvolnila ruku z rysova sevření a poplácala ho po chlupatém krku.</p>
<p>„Nebude to trvat dlouho,“ upozornil nás Doolittle.</p>
<p>„Všechno bolí,“ zachraptěl Corwin.</p>
<p>Podívala jsem se na doktora, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Na podobný druh bolesti mu nepomůžou žádné léky.“</p>
<p>„Našli jsme ho nabodnutého na zlomeném stožáru lampy,“ odtušil Curran tiše.</p>
<p>Corwin se s trhnutím posadil. Obrovské ruce mě chytily za ramena a zelené oči zaplály, najednou je měl znovu jasné.</p>
<p>„Umírám,“ zasípal.</p>
<p>„Ano,“ řekla jsem, zatímco Doolittle současně vyhrkl: „Ne.“</p>
<p>Kocour se ke mně přitiskl. „Nikdy ses v Lese neukázala,“ řekl.</p>
<p>„Ne.“ Něžně jsem ho držela. Hrudník se mu chvěl, jak jím otřásala bolest. „Nebyla jsem tam.“</p>
<p>„Taková škoda…“ zašeptal.</p>
<p>Ochabl mi v rukou, položila jsem ho zpátky na polštář. Zachvěl se. Pokrývky zalil rudý vodopád a mezi zmuchlanými obvazy zůstal ležet rys. Srst měl matnou a zakrvácenou.</p>
<p>„Kruci!“ vyštěkl Doolittle a odstrčil mě stranou.</p>
<p>Couvla jsem od postele, když horečně sahal po injekční stříkačce. Curran mi položil ruce na ramena a nasměroval mě k posteli u protější stěny.</p>
<p>„Potřebuji, abys pro mě někoho identifikovala,“ řekl.</p>
<p>Podívala jsem se na postel a uviděla člověka ležícího na zádech, zakrytého až k bradě. V jeho strnulé pozici bylo cosi nepřirozeného. Curran z něj strhl pokrývku a já zjistila, že je muž k posteli připoutaný. Prohlížela jsem si jeho špinavě hnědé vlasy a tvář s hrubými rysy. Připadal mi povědomý. Už jsem ho někdy viděla.</p>
<p>Otevřel prudce oči a já udělala krok zpátky. Ten příslib v očích jsem poznala okamžitě. Vandrák z Tedovy kanceláře. Kousky skládačky do sebe zapadly. To ode mě bylo hloupé.</p>
<p>„Našli jsme ho vedle Corwina, v naprostém bezvědomí,“ vysvětlil Curran. „Podle všeho zasáhl do boje kvůli Derekovi, ale nechce mi říct proč.“</p>
<p>„Rozvaž ho.“</p>
<p>Curran mě sjel pohledem. „Má problémy se sebeovládáním.“</p>
<p>„Rozvaž ho,“ zopakovala jsem. „Neměl bys nechávat Křižáka Řádu svázaného na ošetřovně, Currane.“</p>
<p>Z Corwinovy postele se ozval mučivý zvuk, chraplavé bolestné mňoukání zvířete v agonii. Na okamžik Curran vypadal, že praští pěstí do zdi, ale ten výraz z jeho tváře zmizel po jediném výdechu a místo něj se mu tam opět rozhostil klid.</p>
<p>„Vysvětli mu, že se má chovat slušně,“ řekl Curran. „a až potom ho rozvážu.“</p>
<p>Posadila jsem se na okraj postele. V pohledu Křižáka se odrážel náznak šílenství. Všichni Křižáci byli více či méně blázni. Měli to v popisu práce. Ve chvíli, kdy se osvobodí z pout, pokusí se zabít všechny v místnosti.</p>
<p>„Vím, kdo je wampyr,“ řekla jsem mu. „A taky vím, co chce.“ Oči rytíře Řádu se na mě upřely. Když se na vás doopravdy zadíval, vpil se vám pohledem do očí, začali jste se potit, svaly se vám napjaly a věděli jste, že máte jen dvě možnosti. Bojovat, nebo se dát na útěk. Teď mě ale pohledem nepropaloval. Poslouchal. „Wampyr nemůže zůstat venku věčně,“ řekla jsem. „Brzy přijde sem a pak s ním budu bojovat.“ Ukázala jsem na Currana. „Stejně jako on. Zatímco budeme já a Curran bojovat a krvácet, tady bude ležet chlap přivázaný k posteli, protože byl příliš tvrdohlavý, než aby ustoupil a pokusil se s námi dohodnout.“</p>
<p>Křižák promluvil. „Vzali mi zbraně.“</p>
<p>Curran přikývl. „Dostane je zpátky, pokud mi slíbí, že s nimi nenapadne moje lidi. A zůstane v Pevnosti. Nemůžu dovolit, aby běhal kolem a všechno ještě víc posral. Buď bude spolupracovat, nebo zůstane připoutaný k posteli.“</p>
<p>Zadívala jsem se na Křižáka. Šílenství mu zaplálo v očích a pak se vytratilo. „Souhlasím,“ ucedil nakonec.</p>
<p>Vytáhla jsem z opasku nůž a začala přeřezávat pouta na jeho pažích. Křižák se posadil a mnul si zápěstí. Nabídla jsem mu nůž, ať si uvolní i ty kolem kotníků.</p>
<p>„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nick,“ odtušil. Měl na sobě charakteristickou teplákovou soupravu Smečky a čistě voněl.</p>
<p>Podívala jsem se na Currana. „To jste ho donutili vykoupat se?“</p>
<p>„Museli jsme ho vymáchat,“ odtušil. „Měl vši.“</p>
<p>„Mé zbraně,“ ozval se Nick.</p>
<p>Curran nám naznačil, ať ho následujeme, a my poslechli. Vedl nás ven do chodby, na rozcestí dolů a pak do malé místnosti. „Musím jít,“ oznámil mi s rukou na klice. Obrátil se k Nickovi. Měřili se na okamžik pohledy. „Ani se odsud nehnete,“ řekl Curran.</p>
<p>„Nehne,“ pravila jsem. Křižáci možná byli šílení, ale pořád šlo o rytíře Řádu. Když něco slíbili, většinou to dodrželi.</p>
<p>Curran nám otevřel dveře a odešel, zatímco jsme s Nickem vstoupili do místnosti.</p>
<p>Osamělá postel se tiskla ke stěně vedle malého prádelníku a stolu, na němž byly rozloženy zbraně. Nevypadalo to, že tam někdo bydlí. Na nábytku nezůstaly žádné osobní věci nebo pohozené oblečení. Ze stropu visel těžký boxovací pytel a mě napadlo, jestli jde o běžné vybavení všech pokojů v Pevnosti. Nick přešel ke stolu. Já si sedla na postel.</p>
<p>Když ho kožoměnci vzali k sobě, měl u sebe tolik vybavení, jako by se chystal lovit medvěda. Na stole se leskl nejméně tucet žraločích zubů, hned vedle sig sauera, devítky s dlouhými náboji dvaadvacítkami, brokovnicí, několika zásobníky a krabičkami nejrůznějšího střeliva. Kolem brokovnice ležel omotaný řetěz. Podle barvy kovu nejspíše stříbrný. Krátký meč podobný římským gladiům ležel po straně ve společnosti několika ostrých úzkých dýk a zahnuté pilovité čepele určené k podřezávání krků. Na rohu stolu odpočíval zamotaný drát s dřevěnými držadly. Garota. Kromě zbraní na stole pak opasek s kapsami, dva kožené chrániče na předloktí uzpůsobené k držení žraločích zubů, zádové pouzdro na meč, r-souprava a obvazy.</p>
<p>Nick se svlékl do pasu, takže jsem měla možnost prohlédnout si jeho jizvami posetý trup. Levé rameno měl převázané. Stáhl si obvazy, pod kterými se objevila hluboká rozeklaná rána, a připlácl na ni regenerační soupravu. Pak vzal ze stolu novou rolku gázy a začal rameno znovu obvazovat. Vstala jsem, postavila se za něj a pomáhala mu obmotávat bandáží záda. V tichosti jsme spolupracovali, dokud nebyla rána zafačovaná. Natáhl si znovu košili a kolem pasu uvázal pásek s kapsami.</p>
<p>„Jak dlouho už ho sleduješ?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Nedíval se na mě, jeho pozornost byla upřená na vybavení na stole. „Čtyři roky.“ Po jednom zasadil žraločí zuby do chráničů na předloktí. „Nejdřív v Québeku, pak Seattlu. A v Tulze.“</p>
<p>Dotkla jsem se stolu. „Nic tady ho nezabije.“</p>
<p>Zastrčil gladius do opasku. Nezajímalo ho, že na něj nic nemá. Stejně se o to pokusí.</p>
<p>„Jak jsi věděl, že wampyr zaútočí na kluka?“</p>
<p>„To děcko bylo k tobě připoutané přísahou. Přirozený cíl.“</p>
<p>„Já jsem lepší cíl než on.“</p>
<p>„Ne. Chce tě živou. K páření.“ Přistoupil ke mně a dotkl se mé paže. Na konečcích prstů se mu zaleskla slabá světélka. „Moc,“ vysvětlil. „Přitahuje ho stejně, jako světlo láká můry.“</p>
<p>Nepotřeboval demonstraci síly. Dokázal ji vycítit dotekem. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli na mě tehdy před Tedovou kanceláří sáhl. Otřeli jsme se o sebe.</p>
<p>„Máš za to dítě zodpovědnost,“ řekl. „Dopustila jsi, aby ho unesli.“</p>
<p>Měl pravdu. „Podobná slova nemají zrovna velkou váhu, když je říká člověk, který se nechal chytit Smečkou a připoutat k posteli. Víš ty co, dones mi nejdřív hlavu wampyra a pak mě můžeš soudit.“</p>
<p>Na okamžik se na mě upřeně díval, tvář bez výrazu, a pak skřípavým hlasem pronesl: „Budiž.“</p>
<p>Pohnuli jsme se ve stejný okamžik. Já zírala do hlavně jeho sig sauera, on měl špičku Zabíječe přitisknutou ke krční tepně. Nebyla jsem si jistá, jak jsem vytušila, že se pohne.</p>
<p>Dveře se pomalu otevřely. Někdo vkročil do místnosti a zastavil se. Ani jeden z nás nebyl ochotný se tam podívat. Uběhl dlouhý okamžik a nově příchozí opět odešel. Dveře se za ním s klapnutím zavřely. Ticho přerušilo hlasité zaklepání.</p>
<p>Zašklebila jsem se na Nicka. „Jestli máš něco v plánu, udělej to, ať ti pak můžu proříznout hrdlo a jít dál.“</p>
<p>Hlaveň zamířila nahoru a pak zmizela s cvaknutím pojistky v pouzdře. „Ne teď,“ ucedil. Vrátila jsem Zabíječe zpátky do pochvy.</p>
<p>Klepání neustávalo. „Vstupte,“ řekla jsem.</p>
<p>Dveře se otevřely a stál v nich kožoměnec ženského pohlaví. Otočila se ke mně. „Curran vás chce vidět,“ oznámila mi. Pak mě odvedla do místnosti Rady vzadu v kulatém sále a podržela mi dveře. Naznačila nám, ať vejdeme.</p>
<p>Vstoupila jsem dovnitř a spatřila na podlaze ležet mrtvou dívku. Ležela na boku s nohama obscénně roztaženýma a rukama vystrčenýma před sebe. Potrhané tričko měla nasáklé vlhkostí. Maličké srdíčko na dlouhém zlatém řetízku viselo na jejím krku, skrze poničenou látku spadalo na zem. Šperk, který by si pro sebe koupila dospívající dívka. Dřevěnou podlahu hyzdily dlouhé škrábance v místech, kde se její drápy zaryly do prken. Musela změnit podobu předtím, než zemřela.</p>
<p>Hlavu měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu, prázdné modré oči zíraly do stropu. Vypadala mladě, strašlivě mladě, mohlo jí být nanejvýš čtrnáct. Někdo jí zlomil vaz, rychle, čistě, jedním zničujícím trhnutím.</p>
<p>Curran její tělo pozoroval ze stínu. Mahon seděl u zdi a masíroval si čelo. V ruce držel kus papíru.</p>
<p>„Wampyr nám poslal telefonní číslo,“ oznámil Curran.</p>
<p>Mahon si rukou zakryl tvář. Před očima mi proběhl scénář událostí posledních minut. Dívka vrhající se dopředu, modré oči šílené wampyrovými myšlenkami. Uprostřed skoku se mění ve vrčící bestii. Mahon jí zastupuje cestu, obrovské paže ji popadnou, instinktivně jí rozdrtí křehké kosti, dřív než stačí zareagovat mozek. Dívka se proměňuje zpátky a padá k podlaze… nezeptala jsem se, kde na jejím těle číslo našli.</p>
<p>„Zavoláte mu?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Curran. „Nějaké rady?“</p>
<p>„Když se mu věci začnou vymykat z rukou, ztrácí rozvahu,“ řekla jsem. „A myslí rozkrokem.“ Nebylo toho zrovna moc.</p>
<p>Curran zvedl sluchátko a vytočil číslo. Táhlý tón zazněl místností jednou, pak podruhé. V telefonu klaplo, jak ho někdo zvedl, a ozval se Bonův hlas. „Vidím, že jste dostali můj vzkaz.“</p>
<p>„Přesně tak,“ řekl Curran.</p>
<p>„Zabil jsi tu holčičku, kočko? Leží tam teď někde na podlaze? Díváš se na ni teď a přemýšlíš, jak dobře se s ní mohlo mrdat? S tím ti pomůžu. Byla roztomilá. Neohrabaná a hloupoučká, ale roztomilá. Trochu suchá, ale pak hodně krvácela, takže to ani nevadilo.“</p>
<p>Curranův výraz byl uvolněný, téměř netečný.</p>
<p>„Je tam s tebou tvá holka?“ zeptal se Bono. Nadšeně blábolil, jako by se něčím sjel.</p>
<p>„Vysoká, tmavovlasá, s pronikavýma očima? Hledal jsem ji, ale byla pryč, tak jsem aspoň unesl tu lidskou bloncku, kterou jsi měl před ní. Budu ji mít zítra k obědu. Abys mohl jíst čerstvé maso, musíš ho nejdřív nechat změknout na nějakém teplém místě. Ale ty maso jíš stejně syrové, takže poučovat tě o jemnůstkách při vaření je ztráta času. Mé děti se chystají tvou holku naporcovat. Chtěl bys ji slyšet křičet?“</p>
<p>Pak bylo slyšet zaskřípění otevíraných dveří a ticho prořízl ženský hlas. „Prosím, ne,“ žadonila v čiré hrůze. „Prosím, prosím, prosím…“ Já. Měla jsem tam být já. A nebylo nic, co bych teď mohla udělat. Jen poslouchat.</p>
<p>Curranova tvář byla stále klidná. Zvedl židli a začal kovové nohy ohýbat do pokroucených křivek.</p>
<p>Najednou se žena zalkla, dokázala hrůze dodat nový rozměr. Pak propukla v pláč, hlasitě, bezútěšně vzlykala. Její zoufalství naplnilo místnost. Neměla naději. Věděla, že umírá a nemůže smrti uniknout. Dvakrát ostře zaječela a pak ztichla.</p>
<p>Bonův hlas zavrčel: „Idiote!“ a z telefonu se tlumeně ozvalo Aragovo nezapomenutelné, nelidské zakňučení.</p>
<p>„Roztrhnul tepnu,“ vrátil se Bonův hlas. „Je to tak jednoduché. Uříznout žaludek a pak vytáhnout střeva, ale ne, on zaboří drápy do tepny. Teď budu muset vnitřnosti umýt. Přeci jen ho asi zabiju.“</p>
<p>Fňukání se vzdalovalo, sláblo ve sluchátku. „Pověz mi,“ řekl Bono. „Znělo to takhle, když jsi s ní šoustal? Pro mě křičet nechtěla, jen vzlykala. Opravdu mě zklamala. Jsi tam ještě, kříženečku?“</p>
<p>„Jsem tady. A taky pro tebe mám něco, co by sis měl poslechnout. Kate, řekni ahoj.“</p>
<p>„Nazdárek,“ řekla jsem.</p>
<p>Na druhé straně linky se rozhostilo ticho. „To není ona,“ opáčil Bono. „Pořád sedí ve svém domě.“</p>
<p>„Jak se má tvůj krk?“ zeptala jsem se. „Ještě pořád pliveš sklo?“</p>
<p>„Je <emphasis>tady</emphasis>,“ ozval se Curran. „Se <emphasis>mnou</emphasis>. Dnes večer, až budeš čekat, než ti změkne mrtvola, přemýšlej o mně a o ní. Přemýšlej, jak o to dneska večer prosí ona.“</p>
<p>„Stejně ji nakonec dostanu.“ Bonův hlas byl pokřivený napětím.</p>
<p>Curran si hlasitě povzdechl. „Co tě tak přitahuje na ženských, se kterými jsem něco měl?“</p>
<p>Bono praštil sluchátkem. Otočila jsem se a opustila místnost.</p>
<p>* * *</p>
<p>Bloudila jsem chodbami, dokud jsem nenašla místnost, kde jsme se málem porvali s Křižákem. Nick byl pryč. Doufala jsem, že má dost rozumu, aby zůstal v Pevnosti. Naštvat teď Currana by se rovnalo sebevraždě. Zavřela jsem dveře a přešla k oknu. Pršelo. Šedá obloha chrlila proudy našedlé vody na vybledlou trávu dole. Vypadalo to, jako by šeď prosákla i do místnosti a vysála ze skromné výbavy pokoje veškerou barvu. Déšť někdy skončí a pak budou tráva a stromy znovu nádherně zelené, zářící svěžími barvami. Zvláštní, jak něco tak bezbarvého a fádního dokázalo oživit svět.</p>
<p>V malém prádelníku byla jen šedá tepláková souprava a nic dalšího. Položila jsem Zabíječe i s pochvou na modrou spartánskou pokrývku, svlékla se a natáhla na sebe tepláky. Začala jsem pomalu, protahováním a skákáním přes neviditelné švihadlo, dokud se mi svaly nerozlilo teplo. Protáhla jsem si krk a zaútočila na boxovací pytel.</p>
<p>Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo. Mikina i triko pod ní nasákly potem, látka se mi lepila na záda. Když už mě začínaly bolet nohy, uslyšela jsem zaklepání. Mozek ten zvuk ignoroval. Vykopla jsem znovu, udeřila do pytle se solidním žuchnutím a ještě jednou, dokud se má mysl k tomu zvuku nevrátila. „Pojďte dovnitř.“</p>
<p>Vstoupil Curran a zavřel za sebou dveře. Setřela jsem si pot z čela a protáhla se. Sedl si na židli, ruce položil na kolena. Hleděl na podlahu a čekal, dokud neskončím s tréninkem.</p>
<p>„Zavolal zpátky,“ oznámil mi, když bylo hotovo.</p>
<p>„Co říkal?“</p>
<p>„Chvíli se vztekal. Slíbil, že mě zabije. Ale na Pevnost nezaútočí.“</p>
<p>„Očekával jsi to?“</p>
<p>„Ne. Ale doufal jsem.“</p>
<p>Sedla jsem si na židli. Neodehraje se to, jak bychom chtěli. Bono se nenechá vyprovokovat do něčeho neuváženého, kde by byl oproti Smečce v početní nevýhodě. V téhle nové době rozhodovaly o osudu mnohých souboje tváří v tvář.</p>
<p>Bono vyzve Currana. To bylo nevyhnutelné. Curran ohrozil jeho mužnost, přeměnil to v osobní záležitost, a když ho vyzve, Curran bude muset přijmout. Byl vůdce Smečky, alfa samec, takže neměl možnost vycouvat. Neukryje se v bezpečí Pevnosti, zatímco wampyr bude řádit a vraždit všechny, o nichž si bude myslet, že nám jejich smrt přinese bolest.</p>
<p>Pohlédla jsem na Currana. „Tvoje,“ odmlčela jsem se, protože jsem nemohla přijít na vhodné označení. Holka nebo přítelkyně znělo nepřiměřeně, dívka zase moc neosobně. „Tvoje dáma,“ řekla jsem nakonec. „Je v bezpečí?“</p>
<p>„Ano,“ odtušil. „Je tady.“</p>
<p>Přikývla jsem, výkřiky té druhé ženy mi stále zněly v uších. Curran zvedl hlavu, oči měl ustarané. Vypadal staře a unaveně.</p>
<p>„Není to tím, že by mi na nich nezáleželo,“ řekl. Pro něj to ječení také neustalo.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Ale nemůžu dopustit, aby mě zastrašoval.“</p>
<p>„Já vím,“ zopakovala jsem tiše.</p>
<p>„Mrzí mě to,“ řekl a já si nebyla jistá proč vlastně.</p>
<p>Odešel.</p>
<p>Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Každý měl nějakou slabinu. Patřilo mezi zákony přírody, že každé stvoření má nepřítele, nemoc nebo citlivé místo v samém svém jádru. I wampyr musel být v něčem zranitelný. Nebude to v žádné knize. Kdyby to byl ten případ, Křižák by jeho slabinu už našel. Přemýšlela jsem o všem, co se událo od Gregovy smrti, pečlivě jsem procházela každou událost a snažila se vzpomenout na všechny podrobnosti. Přemýšlela jsem nad Bonem, nad místy, která navštěvoval, lidmi, jež mohl potkat, nad jeho chováním.</p>
<p>Rozpršelo se silněji. Oblečení nasáklé potem mě začalo studit na zádech.</p>
<p>V pokoji nebyl telefon. Vstala jsem a šla chodbou, zkoušela se dostat do různých místností, dokud jsem nenašla jednu s telefonem. Zavřela jsem dveře a vytočila číslo.</p>
<p>„Haló,“ prohlásil mužský hlas s uhlazeností naznačující, že má zdvořilost v popisu práce. „Dovolala jste se do vnitřní kanceláře Lidu. Jak vám mohu pomoci?“</p>
<p>„Potřebuji mluvit s Ghastekem.“</p>
<p>„Pan Ghastek je v současné době zaneprázdněn.“</p>
<p>„Přepojte ho. Hned.“</p>
<p>Nelíbilo se mu, co slyšel v mém hlase. Telefon cvakl a na lince se ozval Ghastek. V pozadí byl jakýsi hluk.</p>
<p>„Haló?“ Slyšela jsem tiché hlasy, jak se o něčem radí. Nebyl sám.</p>
<p>„Musel jsi to vědět,“ řekla jsem. „Byl dva roky tvým tovaryšem.“</p>
<p>„Obávám se, že nechápu…“</p>
<p>„Nezačínej…“ zavrčela jsem.</p>
<p>V mém hlase bylo tolik vzteku, že zmlknul.</p>
<p>„Pověz mi to, Ghasteku. Pověz mi, co víš.“</p>
<p>„Ne,“ opáčil.</p>
<p>Zavřela jsem oči a snažila se rozumně uvažovat. Mohla bych tam jít a povraždit všechno, co by mi stálo v cestě. Měla jsem se opravdu od čeho odreagovávat. Ve chvíli, kdy by mě zastavili, by se stáje Lidu koupaly v krvi. Mohla bych to udělat. Hrozně ráda bych to udělala, ale to by nevyřešilo náš problém.</p>
<p>„Přijde si pro tebe,“ pověděla jsem mu. „Nesnáší tě. Teď přestal mít zábrany, a až zabije všechny, které nenávidí, najde si tě a budeš chovat upíry pro něj a jeho potomky. Budeš mu kuchtit minutky.“</p>
<p>„Myslíš si, že mě to už nenapadlo?“ zašeptal Ghastek zuřivě.</p>
<p>„Tak mi řekni, co víš. Pověz mi to!“</p>
<p>Odpovědí mi bylo jen ticho. Uplynul jeden okamžik, pak další.</p>
<p>„Nemám, co bych ti řekl,“ odtušil nakonec a zavěsil. Potlačila jsem touhu mrštit telefonem proti zdi.</p>
<p>„Chtít informace po Lidu je zbytečné a hloupé,“ ozval se za mnou Nick. „Kdyby z nebe pršely sračky, neprodali by ti ani volný deštník.“</p>
<p>Otočila jsem se. Nick měl vlasy stažené do ohonu, takže vypadaly o dva odstíny světlejší. Strniště zmizelo a ukázalo se, že se pod ním skrývala sice hrubá, ale příjemná upřímná tvář. Přešel po pokoji, pohyboval se s elegancí znalce bojových umění věřícího svým schopnostem natolik, že už nebojuje, aby si něco dokázal, ale stále příliš mladého, aby si nechal narůst panděro senseie. Byla jsem schopna z jeho chůze odhadnout, že je rychlý a trénovaný, má na své straně paměť ve svalech, která mu dovoluje bez zaváhání nebo zamyšlení zablokovat úder nebo kop.</p>
<p>Zastavil se v uctivé vzdálenosti a já si uvědomila, že voní po mýdle, Irském jaru. Na okamžik jsem si nebyla jistá, zda jde o stejného člověka, a pak se naše pohledy setkaly. Zaplavila mě povědomá touha o krok ustoupit.</p>
<p>„Ale podívejme se, vždyť jsi docela roztomilý,“ řekla jsem a snažila se nervózně nesmát. „Jediné, co ti chybí, je jedna z těch malých náušniček v uchu.“</p>
<p>Počastoval mě zdrcujícím pohledem.</p>
<p>„Docela by mě zajímalo,“ pokračovala jsem, „když tohle předvedeš lidem, začnou se třást a spadnou na zadek rozechvělí strachy?“</p>
<p>„Většinou šokem umřou,“ odtušil.</p>
<p>„Na wampyra to ale nezabralo.“</p>
<p>Přes rameno si přehodil velký batoh.</p>
<p>„Míříš někam?“ podivila jsem se a sedla si na postel. Moje reakční doba se pravděpodobně blížila té jeho a bylo mezi námi dost místa. Pokud se o něco pokusí, budu mít čas uhnout.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A jak se chceš dostat přes hlídky Smečky?“</p>
<p>„Plánoval jsem, že bys mi pomohla,“ oznámil mi. „Obrali mě o moji oměj, ale vím, že ty nějakou určitě máš.“</p>
<p>Protřela jsem si tvář rukama. Vlčí mor jsem s sebou měla. Bylo by ode mě hloupé pustit se na území Smečky a nevzít si ho s sebou. A pravděpodobně jsem ho taky líp uměla používat. „Proč bych ti pomáhala utéct? Máš vůbec představu, jak na mě bude Curran naštvaný? To si tu rovnou můžu podřezat žíly.“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, jak tě wampyr hodlá použít, je to docela dobrý nápad.“</p>
<p>Nick ke mně přistoupil, pomalu se natáhl a přejel mi konečky prstů po ruce. Na kůži mě ostře zaštípala magie, prsty se mu rozsvítily bílou září, jako by si namočil ruku do fluorescenční barvy.</p>
<p>Odtáhla jsem se. „Přestaneš s tím už?“</p>
<p>Pohled měl pátravý. „Kdo jsi? Odkud pocházíš?“</p>
<p>„Jsem si docela jistá, že si mě udělali máma s tátou,“ pověděla jsem mu. „Víš, jak… muž strčí penis ženě do vagíny…“</p>
<p>„Vím, jak ho zabít,“ přerušil mě.</p>
<p>Sklapla jsem.</p>
<p>Nick si přidřepl vedle mě. „Když jsem byl ve Washingtonu, sledoval jsem ho do chrámu Gorgony. Pomohl si tam ke kněžkám a všechny kněží povraždil, jenže archiereus chrámu, předtím než zemřel, mi pověděl, jak wampyra zabít. Budu ale potřebovat své nástroje. Pomoz mi se odsud dostat a vrátím se se zbraní, se kterou ho máme šanci porazit.“</p>
<p>„Proč jsi to prostě neřekl Curranovi?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Pán šelem mě poslouchat nebude. Má klapky na očích. Jediná věc, která ho zajímá, je bezpečí Smečky. Nepustí mě ven.“</p>
<p>„Pověz to mně.“</p>
<p>„Pomůžeš mi?“</p>
<p>„Nejdřív mi řekni, co víš, a já pak udělám, co budu moct.“</p>
<p>Nick se ke mně naklonil. „Kost oběti,“ zašeptal. „Dá se zabít kostí.“</p>
<p>„Pomůžu ti,“ řekla jsem. „Ale až budeš venku, potřebuju, abys mi prokázal laskavost. Dones mi dárek, Nicku.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Curran se na mě díval. Neměl v očích vraždu. Jenom mě pozoroval a tvář měl bezvýraznou. „Kde je Křižák?“ zeptal se vyrovnaným hlasem.</p>
<p>„Potřeboval nějaký čas jenom sám pro sebe,“ vysvětlila jsem mu. „Možná se pletu, ale nevypadá zrovna jako týmový hráč.“</p>
<p>V místnosti nás stálo sedm. Curran, Jim ve své jaguáří podobě, Mahon, dvě vlčí hlídky, správce stájí a já. Hlídky a správce stájí vypadali, že je jim to velmi nepohodlné. Oči jim ještě stále slzely od vlčího moru a u hlídkaře nalevo se naplno projevila alergická reakce. Od červené vyrážky až po výtok z nosu, který si chtěl zoufale utřít. Nebýt Currana, asi by se divoce rozběhl kamsi pro kapesník, ale takhle musel kvůli přítomnosti Pána šelem stát v pozoru. Takže tu prostě stál a z obou nosních dírek mu kapalo.</p>
<p>Curran klidně přikývl, předstíral, že rozumí. Na můj vkus byl až moc vyrovnaný. Kdybych byla na jeho místě já, dávno bych vybuchla. Protáhla jsem si lehce zápěstí a ucítila, jak se mi o pokožku otřel okraj koženého náramku plného stříbrných jehel. Mahon vychovaně požádal, jestli by mi během naší malé konverzace s Curranem mohl podržet Zabíječe. Přesně takhle. Ne, že bych teď Currana mohla zabít. Nebo chtěla. Neměla bych ho teď zabíjet. Vždycky se o to můžu pokusit. Později.</p>
<p>Pán šelem zkřížil ruce na prsou. Tvářil se nevzrušeně. Klid před bouří…</p>
<p>Jaguár u mých nohou se napjal a pak se přikrčil, snažil se vypadat menší. Nick potřeboval trochu odvrátit pozornost, než vystřelil jako šíp ze stájí na koni zabaveném ve stájích Smečky. Já jsem se postarala o vyrušení tak, že jsem nechala Jima a jeho četu zuřivých kožoměnců, aby mě pronásledovali po okolí.</p>
<p>„Takže aby bylo jasno,“ řekl Curran. „Rozuměla jsi mi, když jsem výslovně zakázal, abyste ty nebo Křižák opustili Pevnost?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To jsem si myslel.“</p>
<p>Chytil mě za krk a přirazil mě ke zdi. Nohama jsem se nedotýkala podlahy. Prsty mi drtil krk. Stiskla jsem ruku, kterou mě svíral, a vrazila mu dlouhou stříbrnou jehlu do dlaňového nervu mezi ukazováčkem a palcem. Curranovy prsty se zachvěly a povolily. Pustil mě. Sklouzla jsem k podlaze, padla na ni a podtrhla mu nohy. Poroučel se k zemi. Odkulila jsem se a postavila znovu na nohy. Na opačné straně místnosti se Curran zvedl a přikrčil, oči mu zlatě zaplály.</p>
<p>Celá záležitost zabrala nanejvýš dvě vteřiny. Ochromené obecenstvo nedostalo šanci zareagovat. Curran se natáhl po jehle, vytrhl ji a upustil na podlahu. A přitom ze mě nespustil oči.</p>
<p>„V pořádku,“ pověděla jsem mu. „Mám jich víc.“</p>
<p>Z přikrčeného postoje přešel do efektního skoku. Rozběhla jsem se dopředu, plánovala jsem, že proklouznu pod ním a zarazím mu jehlu do žaludku. A oba jsme narazili do Mahona.</p>
<p>„Dost!“ zařval Medvěd.</p>
<p>Odrazila jsem se od jeho nohy, až jsem si sedla na podlahu a hloupě koukala. Mahon popadl Currana za ramena a bojoval, aby ho udržel na místě. Obrovské svaly na ramenou a pažích se mu vyboulily, až mu popraskaly švy na rukávech.</p>
<p>„Teď ne,“ zabručel Mahon. Jeho rozumný hlas neměl žádný účinek. Curran sevřel rukama Mahonovy paže. Viděla jsem v nich počáteční fázi držení v judu, ale Curran dál nepokračoval. Místo toho se to zvrhlo v brutální ukázku síly. Mahonova tvář zrudla námahou. Nohy mu začínaly podkluzovat.</p>
<p>Vstala jsem. Mahonovy paže se chvěly, ale Curranovi zbledla tvář vypětím. Medvěd proti Lvu. Místnost byla tak naplněná testosteronem, že byste ho mohli krájet. Podívala jsem se na hlídkaře.</p>
<p>„Vy a Jim byste raději měli odejít,“ pověděla jsem jim.</p>
<p>Mladší vlkodlak se naježil. „Neposloucháme rozkazy od…“</p>
<p>Ale starší ho přerušil. „Jdeme.“</p>
<p>Vytratili se dveřmi a jaguár s nimi.</p>
<p>Přešla jsem k mužům zaklesnutým do sebe, velmi něžně vzala Currana za pravé zápěstí a zatáhla za ně. „Pusť ho, Currane. Prosím, nech ho. Nech si říct. Jsi rozzlobený na mě, ne na něj. Pusť ho.“</p>
<p>Napětí se z jeho tváře začalo pomalu vytrácet. Zlatý oheň v očích ztratil na síle. Uvolnil prsty a oba od sebe odstoupili.</p>
<p>Mahon supěl jako vyčerpaný tažný kůň. „Děláš špatně mému krevnímu tlaku,“ řekl mi. Pokrčila jsem rameny a pak trhla hlavou směrem ke Curranovi. „Na něj účinkuju ještě hůř.“</p>
<p>„Odešla jsi,“ ucedil Curran. „Věděla jsi, jak kurva moc je to důležité, a stejně jsi odešla.“</p>
<p>„Nick ví, jak ho zabít. Potřebuje zbraň a ty jsi ho nechtěl pustit ven,“ řekla jsem.</p>
<p>„A kdyby tě wampyr chytil,“ odtušil Mahon tiše. „Co bys dělala pak?“</p>
<p>Vytáhla jsem kouli, kterou mi dal Nick, a ukázala jim ji. Velikostí se podobala vlašskému ořechu, byla kovová a dostatečně malá, aby se mi vlezla do dlaně. Jemně jsem ji stiskla po stranách a z koule vyjely tři ostny vlhké jakousi kapalinou.</p>
<p>„Kyanid,“ vysvětlila jsem jim.</p>
<p>„S tím ho nezabiješ.“ Curran se zašklebil.</p>
<p>„To není pro něj, ale pro mě.“</p>
<p>Zírali na mě.</p>
<p>„Lidé umírali,“ řekla jsem. „On se smál. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo sedět na zadku a zůstat v bezpečí.“</p>
<p>Curran zavrčel. „Myslíš si, že je to pro mě lehké?“</p>
<p>„Ne. Ale jsi na to zvyklý. Máš zkušenosti s přebíráním zodpovědnosti za životy druhých. Já ne. A nechci, aby kvůli mně umřel někdo další. Už tak se brodím v krvi až po kolena.“</p>
<p>„Musel jsem vyslat ven tři hlídky,“ odtušil Curran. „Kvůli tobě. Nikdo z nich neumřel, ale mohlo se jim něco stát. A to všechno kvůli tomu, že jsi nesnesla nebýt na pár minut středem pozornosti.“</p>
<p>„Hajzle.“</p>
<p>„Seru na tebe.“</p>
<p>Začala jsem čichat. „Co je to kruci za puch? Počkej, já už vím. Jsi to ty. Smrdíš. To jsi posvačil skunka, a nebo je to tvá normální vůně?“</p>
<p>„To by stačilo,“ zaburácel Mahon. Oba jsme překvapeně zmlkli. „Chováte se jako děti. Currane, zmeškal jsi svou meditaci a potřebuješ ji. Kate, ve tvém pokoji je boxovací pytel. Tak ho využij.“</p>
<p>„Proč já musím mlátit do věcí, zatímco on jde meditovat?“ zamumlala jsem cestou ven.</p>
<p>„Protože když do pytle praští on, zničí ho,“ řekl Mahon.</p>
<p>Už jsem byla skoro u svého pokoje, když mi došlo, že jsem Mahona poslechla bez odmlouvání nebo stínu pochybnosti. Věčně kolem sebe šířil jakousi otcovskou auru, která mě pokaždé dokázala vyvést z míry. Nebylo proti ní obrany, a pokud ano, nevěděla jsem o ní. Nepoužil ji, když bojoval s Curranem. Zatímco jsem poslušně zasypávala pytel ranami, snažila jsem se přijít na to proč. Údery to byly dost ubohé. Pak se mi v kostech usadilo vyčerpání. O pouhých dvacet minut později jsem to vzdala, osprchovala se a padla na postel, aniž bych přišla na nějakou odpověď.<strong>10.</strong></p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Někdo stál nade mnou. Otevřela jsem oči a Curranova tvář se mi objevila přesně uprostřed zorného pole. Opíral se o zeď vedle postele a díval se na mě.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Zavolal,“ oznámil mi Curran.</p>
<p>Posadila jsem se na posteli. „Rozhodl se, že chce bojovat?“</p>
<p>„Jo. A k telefonu pustil Dereka. Zlomil klukovi nohu a drží mu ji v železech, takže se kosti nemůžou pořádně zahojit.“</p>
<p>Čím dál lepší. „Určil si Bono nějaké podmínky?“</p>
<p>„Chce tam mě, Křižáka a tebe. Dnes v noci.“</p>
<p>Jak milé. Soukromá oslava pro první tři na wampyrově seznamu nejžádanějších osob. „Kde?“</p>
<p>„Jihovýchodní nástupní místo siločáry. Řekl, že odtamtud už nám dá vědět.“</p>
<p>„Bereš s sebou někoho jako zálohu?“</p>
<p>„Ne,“ odtušil. Neuvedl žádné důvody, ale znala jsem je všechny. Jeho slovo, čest, povinnost. Fakt, že se wampyr chystá zabít Dereka. Každý z nich by stačil sám o sobě.</p>
<p>Promnula jsem si obličej, abych zahnala ospalost. „Kolik je hodin?“</p>
<p>„Poledne.“</p>
<p>Hlídky mě chytily kolem sedmé ráno, do postele jsem se dostala kolem osmé, takže jsem za sebou měla celkově čtyři hodiny spánku. „Kdy musíme vyrazit?“</p>
<p>„O půl osmé.“</p>
<p>Znovu jsem si lehla, přetáhla přes sebe přikrývku a zívla. „Dobře, vzbuďte mě v sedm.“</p>
<p>„Takže půjdeš?“</p>
<p>„Čekáš, že se tady budu schovávat?“</p>
<p>„Označil tě za svou svačinku.“</p>
<p>„To je od něj milé.“</p>
<p>„A taky by tě nejradši ze všeho ojel.“</p>
<p>Zvedla jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. „Hele, Currane, co po mně vlastně chceš?“</p>
<p>„Proč se s tebou chce pářit?“</p>
<p>„Protože jsem dobrá v posteli. Odejdi, prosím.“</p>
<p>Curran kousavou poznámku ignoroval. „Rád bych věděl, proč ho tak vzrušuje pomyšlení, že by tě zbouchnul.“ Někde v té větě byla schovaná slovní hříčka, ale nevypadal, že by si toho v momentálním rozpoložení všiml.</p>
<p>„Jak to mám vědět?“ odtušila jsem. „Možná ho rozpaluje představa, jak bude mučit moje děti. Spala jsem čtyři hodiny. Potřebuju nejmíň další čtyři, Currane. Jdi pryč.“</p>
<p>„Zjistím to.“ Od něj to znělo jako výhružka.</p>
<p>„Chceš od něj moc, špatně jsi to pochopil.“</p>
<p>Odlepil se ode zdi. „Jak najdu Křižáka?“</p>
<p>„Měl by se tady během pár hodin objevit. Myslel si, že dostane pozvánku. Tentokrát mu prosím neber zbraně. Přijde dobrovolně.“</p>
<p>Curran odešel. Zhluboka jsem se nadechla a donutila svou mysl dokonale se vyprázdnit.</p>
<p>* * *</p>
<p>Nick prošel dveřmi deset minut po půl čtvrté. To už jsem byla vzhůru a obouvala se.</p>
<p>Zavřel dveře a opřel se o ně. Na tváři měl znovu strniště a vlasy vypadaly zase mastně.</p>
<p>„Co sis to provedl s vlasy?“</p>
<p>„Prach, gel na vlasy a trocha oleje na promazávání pistolí.“</p>
<p>„Přemýšlel jsi už, že by sis tu směs nechal patentovat?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Vstala jsem. Zamkl dveře a z trenčkotu vytáhl koženou roli. Položil ji na stůl, rozvázal šňůrku držící ji pohromadě a pak ji trhnutím rozbalil. Uvnitř ležely dvě nažloutlé čepele. Jedna téměř třicet centimetrů dlouhá, druhá by se mi s klidem vešla do dlaně. Zvedla jsem tu větší zbraň. Byla vyrobená z rozpůlené stehenní kosti, uprostřed čepele se táhl dlouhý důlek, kde byl v kosti dříve morek.</p>
<p>„Moc těžký,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„A křehký,“ odtušil tiše. „Už jsem zlomil čtyři.“</p>
<p>„Proč jsi neměl jeden s sebou, když jsi s Bonem bojoval o Dereka?“</p>
<p>V očích se mu zablesklo. „Měl,“ ucedil. „Rozlámal se mi v kabátě, když mě kopl.“</p>
<p>Prstem jsem přejela po čepelích. Když vezmu v úvahu, jak málo času na to měl, byly skvěle udělané.</p>
<p>„S touhle se k němu moc blízko nedostanu.“ Položila jsem větší zbraň a vzala si tu malou.</p>
<p>S tou se budu k wampyrovi muset dostat blízko. Hodně blízko.</p>
<p>„Dostaneš jen jednu šanci,“ řekl Nick.</p>
<p>Přikývla jsem a zastrčila zbraň do pouzdra na nůž.</p>
<p>„Pořád máš tu kuličku?“ zeptal se.</p>
<p>Přikývla jsem.</p>
<p>„Plánuješ ji použít?“</p>
<p>Ruka mi cukla směrem k uklidňující váze kovu v mé kapse. Někde hluboko uvnitř jsem věděla, že ji nepoužiju. Budu bojovat až do konce, bojovat, dokud mě nerozseká na malé kousíčky. Donutím ho zabít mě, pokud budu muset. Jsem přeci jenom člověk. Takovou práci by to dát nemělo. Pohlédla jsem na Nicka a uvědomila si, že přesně ví, nad čím teď přemýšlím. „Pokud nebude jiného východiska,“ řekla jsem nakonec.</p>
<p>* * *</p>
<p>Jela jsem na koni patřícím Smečce, klidném, svalnatém stvoření neidentifikovatelné barvy na půli cesty mezi bahnitou hnědou a černí sazí. Kopyty drtil zem, jako by čekal, že se pod tenkou vrstvou půdy skrývá hnízdo kroutících se hadů a on se k nim dostane, pokud dostatečně silně dupne.</p>
<p>„Vítr,“ pověděl mi nevrlý vlkodlak, když mi předával otěže. Vzhledem k tomu, že jsem mu před ani ne čtyřiadvaceti hodinami potřela tvář vlčím morem, nebyla jsem na jeho seznamu oblíbenců zrovna vysoko. „Jmenuje se Vítr.“</p>
<p>Přemýšlela jsem, že se ho zeptám, proč by někdo dával jméno vzbuzující představu rychlonohé hvězdy závodů nelegitimnímu kříženci mezi válečným ořem rytířů a přerostlým tažným koněm, ale nakonec jsem od toho upustila. Teď si Vítr vesele produsával cestu setmělým městem rychlostí unaveného maratónce v rychlochůzi. Curranův vyjící džíp se taky zrovna nezavařil. Nicka jsem nikde neviděla. Jeho zrzavý valach vyrazil při prvním zavrčení magií poháněného motoru a trval na udržování bezpečné vzdálenosti.</p>
<p>Poplácala jsem koníka po krku. „Alespoň se neplašíš.“</p>
<p>Mělo to asi stejný účinek jako křičet uprostřed tornáda. Ten zatracený džíp utopil jakýkoliv jiný zvuk v mučivé bitvě o ovládnutí všech frekvencí.</p>
<p>Magická vlna tentokrát přišla mohutně a ještě nabírala dech, zaplavovala ospalé město dosud nepoznanou silou. Smíchala se se svitem starého měsíce, kroužila v alejích, pěnila kolem poničených zbytků vykotlaných budov, užírala plast a beton. Jak jsme projížděli opuštěnou průmyslovou čtvrtí a mířili ke Conyers a nástupnímu místu siločáry, viděli jsme všude kolem hroutící se trosky kdysi hrdých staveb. Pomalu se rozpadaly v nic, zatímco magie vítězila. Bylo téměř nemožné spatřit v tom nějaké poselství. Pověrčiví lidé to považovali za znamení, temnou předpověď nadcházejících událostí. Zamračila jsem se na pohřebiště lidských ambicí a jela dál. Dnes večer bych dala deset let života za to, aby se technologie na pár hodin zase ujala vlády. Vzhledem k situaci jsem těch deset let možná ani neměla. Nástupní místo se lesklo před námi, krátký kontrolovaný posun v realitě přišitý na místě magickou jehlou. Dorazili jsme na místo současně. Burácení Curranova džípu Nickovi téměř poplašilo koně.</p>
<p>„Mohl bys tu věc vypnout?“ zaječela jsem přes ohlušující řev motoru.</p>
<p>„Ne! Pak se příliš dlouho nedá nastartovat!“ křikl Curran v odpověď.</p>
<p>„Proč jsi nejel na koni?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Na koni! Kůň!“</p>
<p>Curranovo gesto mi docela jasně naznačilo, kam si koně můžu strčit.</p>
<p>Z šera vyběhlo zvíře a zastavilo se před námi, strnule pózovalo, dokud si nebylo jisté, že jsme ho viděli. Připomínalo rysa červeného, ale jen trochu. Bylo příliš velké, mohlo mít tak třicet kilo, hřbet i nohy mělo příliš dlouhé a nepřiměřeně úzké jako dospívající kočka. Vrchní část tváře mělo naprosto jasně kočičí, zatímco spodní se mohla pochlubit téměř dokonale lidskou bradou a malými ústy s růžovými rty. Výsledný dojem byl pro mě příliš znepokojující.</p>
<p>Alespoň jsem teď měla docela přesnou představu, kdo zanechal chlupy na místě Gregovy vraždy. Když se příšerný rys přesvědčil, že ho vidíme, rozběhl se dolů po dálnici s nečekanou rychlostí.</p>
<p>Nick ho okamžitě začal pronásledovat, stejně jako Curran v džípu. Po pár okamžicích pobízení si Vítr uvědomil, že se má pohnout, a šťastně poslechl.</p>
<p>Následovali jsme kočku ven z města kolem dálnice skoro hodinu. Koně už začínali umdlévat, ale šelma se nehodlala zastavovat. Konečně vystřelila nahoru po postranní cestě kryté baldachýnem vysokých borovic. Cesta se pod tlakem kořenů rozpadala. Bude zpomalovat koně a auto úplně zastaví.</p>
<p>Nick stíhal kočku, zatímco já se zastavila na dost dlouho, abych viděla, že Curran zaparkoval auto na okraji dálnice a vyskočil z něj. Vypadalo to, že chce zbytek cesty doběhnout. Stiskla jsem silně Větrovy boky, jelikož nedokázal rozpoznat jemné pobídnutí, a můj oddaný oř začal dusat za tím Nickovým.</p>
<p>Křižáka jsem dohonila na konci cesty, kde se stromy rozestoupily a ohraničovaly obrovskou mýtinu. Před námi stál masivní, odporný komplex z červených cihel a betonu. Dva a půl metru vysoká betonová zeď hlídala budovu, z níž byla vidět pouze vrchní tři patra. Rozhlédla jsem se. Všechno kolem bylo přerostlé a neudržované, i když mýtina stále vykazovala stopy původních úprav. Úzký pruh chodníku, napůl udušený pod kobercem rostlin, vedl k mezeře ve zdi, ke vstupu. Těžká kovová křídla brány byla pootevřená, nabízela úzký výhled do prostoru vevnitř. Rysí obluda vyskákala po chodníku až tam a zmizela za branou.</p>
<p>Na té stavbě bylo něco povědomého. Měla jednoduchou, téměř hrubou konstrukci. Jednalo se o hranatou krabici vysokou čtyři patra s úzkými okny blokovanými kovovými mřížemi, a přesto mě ten pohled naplňoval hrůzou.</p>
<p>Curran se objevil zpoza ohybu cesty, běžel lehkým tempem. Na jeho tváři nebylo ani stopy po potu.</p>
<p>„Red Point,“ odtušil temně a zastavil se vedle mě. „Musí to být zrovna Red Point.“</p>
<p>Nick se na mě zadíval.</p>
<p>„Místní vězení,“ vysvětlila jsem mu. „Kriminálníci v levém křídle si stěžovali, že je chtějí zabít duchové. Nikdo si toho nevšímal, dokud při silné magické vlně stěny neožily a vězně nespolkly. Našli tam těla částečně pohřbená ve stěnách.“</p>
<p>„Vězně napůl uvězněné v cihlách,“ odtušil Curran ponuře. „Většina z nich ještě žila a křičela.“</p>
<p>Zavrtěla jsem se v sedle. To, co jsem považovala za kupu suti nalevo od hlavní budovy, na sebe vzalo pevné rysy zřícené strážní věže. Kruci, jakto že ty stromy tady rostly tak rychle? Vypadaly stovky let staré.</p>
<p>„Myslela jsem, že VJON to před mnoha lety srovnal se zemí,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl Curran hlavou. „Jen to uzavřeli poté, co zdi nepřestávaly krvácet. Nezabijí to, dokud nebudou vědět, že to nemohou použít.“</p>
<p>Natáhla jsem se a snažila se vycítit moc. Ucukla jsem. Vězení halila hustá příšerná magie. Procházela zdmi, celá budova v ní byla utopená, ta hrůznost prosakovala ven, rozšiřovala se jako neviditelná chobotnice s chapadly pátrajícími po kořisti. Znovu jsem zapátrala a našla v husté magii změť vláken síly poskvrněných nekromancií.</p>
<p>Něco se na moci vězení přiživovalo, pohlcovalo ji, aby mohlo samo fungovat. Něco nemrtvého a nevýslovně mocného.</p>
<p>„Zombie?“ zašeptala jsem.</p>
<p>„Rozhodně tak páchne,“ zašklebil se Curran, horní ret se mu lehce zachvěl, až se pod ním ukázaly zuby.</p>
<p>Kovové veřeje brány byly pootevřené, zvaly nás dovnitř. Nechtěla jsem tam jít. V hlavě se mi vylíhla šílená myšlenka. Mohla bych prostě odjet. Otočit koně a odcválat. Někam daleko a už se neohlížet.</p>
<p><emphasis>Nemusela jsem tam jít</emphasis>.</p>
<p>Seskočila jsem a začala uvazovat Větra ke stromu. Nebylo by ode mě fér brát ho tam. Sáhla jsem dozadu pro Zabíječe a vytáhla ho z pochvy.</p>
<p>„Nevykloubila sis takhle někdy loket?“ zeptal se Curran.</p>
<p>„Ne. Mám s mečem spoustu praxe.“</p>
<p>Nick sesedl a uvázal valacha ke stromu vedle Větra.</p>
<p>Nečekala jsem na něj a rovnou vyrazila k bráně.</p>
<p>„To ho chceš porazit sama?“ ozval se Curranův hlas vedle mě. Zněl pobaveně.</p>
<p>„Jestli budu ještě chvíli čekat, nezvládnu jít dovnitř,“ odtušila jsem. Kolena se mi klepala. Zuby mi jektaly.</p>
<p>Popadl mě a políbil. Projela mnou vlna tepla, od rtů až po prsty na nohou.</p>
<p>Curranovy oči se smály. „Pro štěstí,“ zašeptal mi horce do ucha.</p>
<p>Odskočila jsem od něj, otřela si ústa hřbetem ruky. „Až skončíme s wampyrem,“ zavrčela jsem zlostně, „počítej s tím, že dojde na ten souboj, který jsi tak moc chtěl.“</p>
<p>„Mnohem lepší,“ poznamenal Curran.</p>
<p>„Jestli už jste vy hrdličky skončily s vrkáním,“ řekl Nick, „ustupte mi z cesty.“</p>
<p>Curran se proměnil ve výbuchu trhajícího se oblečení. Nebyla jsem si jistá, co mi nahání strach víc. Neznámo, které nás čekalo za branami, a nebo hrozivý kříženec člověka a pravěkého lva vedle mě. V té chvíli mi to bylo jedno. Váha kuličky s kyanidem se přesouvala v mé kapse.</p>
<p>Společně jsme se kradli k bráně. Curran do ní uhodil. Otevřela se dokořán a odhalila před námi pozemek osvětlovaný třemi hořícími hranicemi. Vkročila jsem dovnitř a ochromeně se zastavila.</p>
<p>Wampyr stál uprostřed dvora, koupal se v záři plamenů. Měl na sobě kilt. Pas mu obemykal opasek ze širokých stříbrných kotoučů a z jednotlivých kruhů se na kožených šňůrkách houpaly amulety z kožešiny a kostí. Zdobené chrániče ze stříbřitého kovu mu halily ramena, spojené řetězem z kovových kroužků, spočívajících mu na nahé hrudi. Zbytek paže mu od zápěstí po lokty pokrývaly chrániče vyrobené v podobném stylu. Ruce zůstaly holé. Lýtka měl obmotaná látkou, ale byl bosý, bez bot. Stál v lehké vyrovnané póze, připravený skočit. V dlaních svíral kopí, zakončené třicet centimetrů dlouhou čepelí zakřivenou jako turecká šavle. Ostří svítilo vypůjčenou září ohně, doplňovalo se s leskem v jeho očích. Vypadal podivně. Uprostřed dvora s moderní budovou za zády. Působil prastaře, a přesto byl živý. Rozpor sám o sobě, jako by se čas protrhl a vyplivl ho ze svých hlubin i s kiltem a neupravenými šedými vlasy.</p>
<p>„Kruci,“ zavrčel Curran. „Netušil jsem, že se tady pořádá maškarní.“</p>
<p>Jeho hlas prolomil iluzi. Luskla jsem prsty. „Do háje. Já věděla, že si s sebou mám vzít ten kostým francouzské služebné.“</p>
<p>Wampyr se zasmál, zaleskly se ostré zuby. „Podívej se do oken, Kate. Pohleď na své sestry.“</p>
<p>Vzhlédla jsem a pak je spatřila. Naaranžoval je v oknech jako bledé sochy. Ženy. Byly jich tam nejméně dva tucty, stály na okenních římsách strnule, pořád v potrhaných zakrvácených šatech. Některé z nich byly mrtvé na první pohled, jiné… několik mrtvol se houpalo na velkém řetězu nataženém ze střechy. Všechny vypadaly podobně, okradené o duši a s totožným výrazem strachu, jenž jim křivil tváře. Když jsem sledovala to místo zpoza zdi, ještě tady nebyly.</p>
<p>Zabíječ zadoutnal, živil se mým vztekem. Hustá matná kapalina se zaleskla na špičce čepele a pak ukápla, vypařila se dříve, než dopadla na zem.</p>
<p>Něco se pohnulo zevnitř obrovské hromady suti u protější zdi. Hora odpadků a smetí se otřásla, nadechla a pak vyrazila nahoru, neskutečně vysoko. Do nosu mě udeřil nechutný smrad. Skoro jsem se zalkla. Odpadky začaly opadávat, odkryly nažloutlé kosti a cáry hnijícího masa, ze kterého crčela páchnoucí kapalina. Velikánská hlava si mě změřila hluboko zapadlýma mrtvýma očima. Obrovité čelisti se rozevřely a pak scvakly, až o sebe zaskřípaly zuby dlouhé jako moje paže. Ohavné tělo se pohnulo. Drápatá pracka se zvedla a pak zase dotkla země. Dvůr se otřásl. Kostěný drak vyrazil.</p>
<p>„Drak pro rytíře,“ zvolal wampyr. „Nejsi šťastný, Křižáku? Právě jsem ti opatřil výmluvu, ať se mnou nemusíš bojovat.“</p>
<p>Nick proběhl kolem mě, z rukávu mu vyjel stříbrný řetěz. Švihl jím po wampyrovi a Bono tanečním krokem uhnul. Ohromná hnijící noha přistála před Nickem, oddělila ho od wampyra. Kostěný drak po Křižákovi chňapl.</p>
<p>Ze dveří se vyřítila horda wampyrových potomků a začala se rojit kolem mne. Máchla jsem šavlí, téměř jsem první chlupaté vychrtlé tělo rozsekla vedví. Těsně předtím, než jsem uviděla, jak Curran vyskočil drakovi na rameno. Tam setrval jen chvíli a seskočil dolů za monstrum, kde stál Bono a zubil se.</p>
<p>Dav oblud se vlnil kolem mě. Zabíječ řezal a syčel. Ostré drápy se mi zabořily do boty a stáhly se.</p>
<p>Něco bylo špatně.</p>
<p>Sekla jsem po prasečím rypáku a viděla, jak lidské oči netvora vyhasínají. Chundelaté tělo se zhroutilo k zemi. Jeho sourozenci zaplnili díru v řadě. Pozvedla jsem ruku k novému úderu.</p>
<p>Monstra neútočila. Vrčela a tlapami rozrývala zem, ale přímo do mne se zatím žádné drápy nezabořily. Sklonila jsem zbraň.</p>
<p>Měli mě tam zdržet. Zaměstnávat mou zbraň, abych měla napilno a nedostala se k opravdovému boji. Stvoření odhodlaně stála na místě a vrčela. Kropenatá věc se širokými čelistmi po mně vyjela, mou paži minula jen o vlásek. Nedovolí mi pohnout se z místa.</p>
<p>Nebo jsem je mohla všechny pozabíjet. Měla bych je všechny pozabíjet.</p>
<p>Něco ve mně se proti vraždění ubohých polozvířat vzpíralo, přeci jen se na mě dívala lidskýma očima. Otáčela jsem se a hledala vůdce útoku. Araga jsem našla napůl přikrčeného, lehce se kýval. Ohyzdnou tvář mu zdobil mdlý, netečný výraz.</p>
<p>„Aragu,“ oslovila jsem ho.</p>
<p>Obluda nedala najevo, že by mě slyšela. Čelisti měla rozevřené, odhalovala zažloutlé tesáky a silný jazyk.</p>
<p>„Aragu!“</p>
<p>Stvoření na mě hloupě civělo. Pohnula jsem se, abych ho obešla zleva, zavřískal a najednou ožil. Pořád jsem šla. Zaútočil na mě. Obrovskou hlavu mi ohromnou silou vrazil do boku. Padla jsem na zem a spatřila nad sebou jeho tesáky. Slina mi ukápla na tvář, táhla se mu od zubů. Tyčil se nade mnou, černé pysky se mu chvěly, nohy měl strnulé. Mdlý výraz se mu znovu rozhostil na tváři. Ucouvl, vrátil se na své místo v kruhu chlupatých oblud.</p>
<p>Vyškrábala jsem se na nohy. Bono své potomky držel telepaticky zkrátka, nedůvěřoval jim.</p>
<p>Přes řadu chlupatých zad jsem viděla, jak se drak pokusil Nicka kousnout. Křižák se přikrčil a zombii do rozevřené tlamy cosi hodil. Čekala jsem hlasitou detonaci, ale žádná se neozvala. Nickovy granáty nechtěly fungovat. Magie na tomto místě byla příliš silná.</p>
<p>Daleko na levé straně dvora spolu zápasili Curran a wampyr. Bono se pohyboval rychle, vyrovnal se kožoměnci rychlostí i obratností. Rozpuštěné vlasy mu létaly kolem hlavy, skákal a točil se jako derviš. Zbraň se mu v rukou slila v rozmazanou skvrnu, utvořila zeď, kterou měl Curran problém prorazit. Záda Pána šelem hyzdil dlouhý šrám, zaléval se krví. Nehojil se. Ostří kopí muselo obsahovat stříbro.</p>
<p>Bono bojoval s Curranem a ještě zvládal držet své děti na uzdě. Muž mnoha talentů. Nastal čas vrazit mu do soukolí kus klacku.</p>
<p>Prozkoumávala jsem pohledem masu příšer před sebou a pak si vybrala tlustého, plešatého netvora. Stál na neúměrně tenkých nohách, civěl na mě tupýma očima. Tlustý břich mu visel dolů, dosahoval téměř až k zemi.</p>
<p>Trhla jsem zápěstím. Těžká kulatá hlava se skutálela do špíny v gejzíru krve. Srdce obludy ještě několikrát zapumpovalo, jako by nevědělo, že je stvoření mrtvé. Z pahýlu krku se vyvalila další krev, naplnila vzduch těžkým kovovým pachem.</p>
<p>Hordou proběhlo zachvění. Mršina bez hlavy se skácela k zemi a kruh bestií kolem mě sborově přikývl, hypnotizovaný pádem těla. Prořízla jsem monstru břicho a do špíny se vyvalila pokroucená zakrvácená střeva. Odřízla jsem kus kouřících vnitřností, nabodla ho na Zabíječe a ponořila do kaluže krve. Oči skupiny se upřely na maso. Zvedla jsem špičku čepele a podržela ji Aragovi před nosem.</p>
<p>„Krev,“ pověděla jsem mu.</p>
<p>Aragovy paviání nozdry se rozšířily. Nasávaly pach. Silný jazyk mu vylezl z tlamy, nenasytně olízl vzduch.</p>
<p>Chvějící se kus masa ho lákal, krev kapala na zem. O krok jsem se pohnula zpátky a Arag šel se mnou, pohled přilepený ke slizkému pamlsku.</p>
<p>Další krok. Arag mě následoval a pak sebou trhl, zarazil se v půlce pohybu. Zakrvácený, měkký kus masa se mu houpal před nosem, tak blízko, že stačilo, aby se naklonil dopředu a dotknul se ho. Chtěl ho. Chtěl ho strašně moc. Stejně se nepohnul. Bonův vliv nad nimi byl příliš silný. Nemohla jsem ho ničím zlomit. A každý okamžik, který jsem strávila mimo boj, zaplatili Nick a Curran svou krví.</p>
<p>Skupina pokřivených oblud na mě hleděla, vypadali skoro zuboženě.</p>
<p>Trhnutím jsem Zabíječe zbavila kusu masa, který vyletěl vysoko do nočního vzduchu. Arag zemřel dřív, než dopadlo na zem.</p>
<p>Bono mě ještě nikdy předtím neviděl zabíjet. Stínala jsem je jednoho po druhém, rychle, metodicky, pracovala jsem s mechanickou přesností. Někteří se bránili, když ucítili ohrožení, jiní jen hloupě civěli, když se do nich zabořila kouřící čepel a přeřezávala svaly i šlachy. Během tří minut bylo po všem a já se rozběhla přes dvůr ke Curranovi a Bonovi.</p>
<p>Kostěný drak zaútočil, aby mi v tom zabránil. Máchnul po mně ocasem, a když jsem se odkulila stranou, dupl ohromnou tlapou do země, zahradil mi cestu. Zombie se po mně ohnala hlavou, čelisti cvakly jen pár desítek centimetrů ode mně. Vyskočila jsem zpátky na nohy a sekla šavlí po hnijící tlapě. Zabíječ projel rozkládajícím se masem ve výtrysku smrduté lepkavé tekutiny. Narazil do mě drakův ocas. V boku mi vybuchla bolest, jako by mě smetl náklaďák. Proletěla jsem vzduchem a přistála na zbytcích masakru, který jsem předtím způsobila. Vyskočila jsem na nohy a uklouzla na krvi Bonových dětí, hlavou napřed jsem se zřítila mezi jejich těla.</p>
<p>Kde se sakra flákal Nick?</p>
<p>Drak se přiblížil, aby mohl zabít. Obrovské zuby se po mně natáhly a já se odrazila od mrtvoly, po zádech jsem klouzala po krvavém nepořádku. Kostěné čelisti se zabořily do místa, kde jsem ještě před okamžikem ležela.</p>
<p>Mrtvé oční bulvy se pohnuly, zaměřily mou novou polohu. Drak zaútočil. Skrčila jsem se do strany. Velké zuby zaškrábaly na zemi vedle mě. Vrazila jsem Zabíječe nemrtvé obludě do tváře, vyslala výboj magie do hlavy v místě, kde se čelisti stýkaly dohromady. Drak trhl hlavou nahoru, vzal mě s sebou. Houpala jsem se šest metrů nad zemí a čelisti zombie cvakaly, snažily se rozdrtit můj meč.</p>
<p>Dusila jsem se puchem rozkladu. V mezeře mezi drakovými zuby jsem zahlédla zpola shnilý jazyk úzký jako list, jak vlaje uvnitř klece z tesáků.</p>
<p>Zabíječ si pomalu prorážel cestu masem nemrtvé bestie, rozpouštěl chrupavku i svaly. Drak zatřepal hlavou jako pes držící v zubech mrtvou krysu. Něco uvnitř lebky s lehkým prasknutím povolilo. Obrovitá dolní čelist se ulomila a šla k zemi a já s ní. Přetočila jsem se ve vzduchu, snažila se dopadnout na nohy a místo toho se zřítila na rozeklané zuby. Ostrý kostěný úlomek mě bodl mezi žebra. Vykřikla jsem a odstrčila kosti obludy od sebe. Nade mnou zaclonila drápatá pracka nebe. Uskočila jsem do strany a drakova tlapa rozdrtila zlomenou čelist.</p>
<p>Nezáleželo na tom. Mohla jsem ho rozkrájet na kousíčky a stejně by mě pronásledovaly i jeho údy.</p>
<p>Zatnula jsem zuby a snažila se potlačil oheň, který se mi rozšiřoval v boku. Uviděla jsem Nicka, jak se nade mnou vytahuje na střechu. Mířil na opačný konec, kde na křídle budovy seděla skupinka několika siluet. Navigátoři.</p>
<p>Drak vyrazil za mnou. Couvala jsem a málem šlápla do ohně. Nick sprintoval po střeše k hloučku osob. Bylo potřeba několika navigátorů, aby uřídili nemrtvého draka. Kdyby Nick dokázal jednoho z nich odstranit z řady, zombie by se mohla zhroutit. A nebo taky osvobodit. Vytáhla jsem z ohně větev a mrštila ji po stvůře. Obloukem letěla a pak se rozprskla na hrudi nemrtvé bytosti. Rozkládající se tkáně se odmítaly vznítit. A drak se pořád beze strachu blížil. Oběhla jsem hranici tak, aby mezi mnou a bestií byly plameny. Chňapl po mně, ale držel se od ohně dál.</p>
<p>Nade mnou Nick vrazil do bytostí na střeše a jedno chlupaté tělo poslal k zemi. Cestou dolů křičelo jako o život. Drak obešel zapálenou hranici, donutil mě přemístit se.</p>
<p>Utíkala jsem a prsty si zajela pod tričko. Dloubly do zlomené kosti, projel mnou záchvěv oslepující bolesti. Když jsem je odtáhla, byly mokré. To nebylo dobré. Drak zaváhal a pak se zkroutil pryč ode mě, velkou hlavu na neskutečně dlouhém krku zdvihl ke střeše.</p>
<p>Rozptýlení. Bože, prosím, ať se ukáže, že je ten, co řídí draka, zbabělec. Jen pár minut, víc nepotřebuju. Začala jsem tiše polohlasně zaklínat. Magie se ke mně přivlnila, spojovala se kolem mě, táhla se v mých stopách jako prospěchářská kočka, která ucítila tuňáka. Zabodla jsem Zabíječe do země a přiložila si k žebrům i druhou ruku. Teplá krev mi pokryla dlaň. Obě ruce jsem vrazila do ohně. Plameny mi olízly kůži a krev zasyčela, vypařovala se. Stále jsem nepřestávala recitovat zaklínání.</p>
<p>Na střeše zatím Nick bojoval s čímsi vysokým, ozbrojeným drápy. Po obou chňapl drak, snažil se je nabodnout na své zuby.</p>
<p>Magie zesílila, vlila se do mě, skrze mou krev a maso se spojila s plameny. Ruce se mi pokrývaly puchýři, platily ohni za jeho služby.</p>
<p>„<emphasis>Hesaad</emphasis>,“ zašeptala jsem k plameni. <emphasis>Můj</emphasis>. Nasáklý mou krví sebou škubl jako živá bytost. Už nešlo o pouhé spalování kyslíku, stala se z něj živoucí síla s mocí propůjčenou magií.</p>
<p>„<emphasis>Amehe.</emphasis>“ <emphasis>Poslechni.</emphasis> „<emphasis>Amehe, amehe, amehe…</emphasis>“</p>
<p>Plameny se oddělily od smetí, jež jim sloužilo jako palivo. Přede mnou se ve vzduchu vznášela ohromná ohnivá koule. Mávnutím ruky jsem ji vypustila. Přeletěla dvůr, prudce burácela a pak narazila do drakovy rozeklané páteře. Dopad koule rozlomil draka v půli. Zadní část padla v plamenech, zatímco přední se bez opory začala hroutit k zemi. Obrovská hlava se stále bezmocně natahovala, snažila se pořád dosáhnout na bojující osoby na střeše.</p>
<p>Plameny požíraly nemrtvé maso. Bylo by tak lákavé sesout se k zemi a jen se dívat, ale kdybych to udělala, už se nezvednu.</p>
<p>Sevřela jsem jílec Zabíječe a na pravé ruce mi pukla kůže. Vykřikla jsem a zbraň upustila. Bolest byla příliš velká. Spálenými prsty jsem na opasku nahmatala lahvičku s anestetikem. Otupit. Musela jsem bolest v rukou otupit. Ampulka nechtěla z opasku vyklouznout ven, prsty jsem měla neohrabané. Po tvářích mi stékaly slzy. Konečně se uvolnila. Stiskla jsem korkový uzávěr zuby, vytáhla ho a pak vyplivla na zem. Zatřepala jsem ampulkou. Vyhodila do vzduchu prach, který utvořil obláček. Vkročila jsem do něj s rukama napřaženýma před sebou. Svět se zahoupal, najednou se trochu pokřivil a přišla otupělost.</p>
<p>Viděla jsem, jak sahám po jílci, který jsem necítila, a zvedám ze země meč. Otočila jsem se a šla přes dvůr k místu, kde Curran stále bojoval s upírem.</p>
<p>Hukot ohně přerušilo pronikavé zavytí, výkřik plný čirého, prudkého hněvu. Tak silný, že mohl patřit jen člověku. Ze střechy se k zemi řítila dvě těla. Jedno z nich na sobě mělo trenčkot.</p>
<p>„Sbohem, Nicku,“ zašeptala jsem, když obě narazila do smetí. Výkřik Křižáka zemřel společně s ním. Drak se otřásl a začal tát, rozpadal se přímo před mýma očima v hromadu kostí a slizu. Ten, co tu obludnost řídil, zaplatil pád životem také.</p>
<p>Vlekla jsem se přes pozemek. Až teď jsem si všimla krvavé skvrny na svém triku. Nezbývalo mi už moc času.</p>
<p>Uviděla jsem Currana, vyčerpaného a krvácejícího z tuctu míst na těle. Bonovo tělo působilo neforemně, jako by z něj kusy chyběly. Vypadalo to, jako by mu z těla někdo vytrhl celé kusy svalů a kůže se nad dírami jednoduše znovu zacelila.</p>
<p>Wampyr obtočil kopí kolem krku, s lehkostí ho chytil a vrazil špičku čepele Curranovi do stehna.</p>
<p>Ten zavrčel a po wampyrovi chňapl, vyrval mu z hrudníku velké kusy masa. Wampyr vykřikl a odtančil pryč. Kůže se mu nad ránou spojila dohromady a zavřela.</p>
<p>Nohy se pode mnou podlomily. Upadla jsem. Kulička s jedem mi vyklouzla z kapsy a odkutálela se z dosahu. <emphasis>Jen tak dál, Kate. Jen tak dál</emphasis>.</p>
<p>Obrátila jsem hlavu a pozorovala bitvu vzhůru nohama, ani jsem nebyla schopná ucuknout, když na mě stříkla jejich krev.</p>
<p>Oba byli unavení. Už neměli sílu na posměšky nebo okázalý řev. Teď už jen bojovali, strašlivě, krvavě a bolestivě.</p>
<p>Bono se znovu lehkým tanečním krokem stáhl. Curran zavrčel hlubokým hlasem a uviděl mě. Jeho pohled se na okamžik zaklesl do mého a já pochopila, že teď to přijde.</p>
<p>Bono se vrhl dopředu. Curran srazil kopí stranou a máchl drápy po wampyrově noze, úmyslně provedl ten úder příliš pomalu. Kopí se v zářivém oblouku stáhlo zpátky. A pak Bono znovu udeřil. Špička ostrá jako břitva zasáhla Currana do žaludku a vyjela mu ze zad, připíchla ho k zemi. Wampyr do úderu vložil veškerou sílu, naklonil se dopředu. Silné ruce ho uchopily za ramena. Obrovské svaly se napjaly. Z Curranových úst vyšel strašlivý ryk. Kosti se začaly lámat a svaly trhat. Skrze Bonův hrudník jsem viděla světlo, jak mu Pán šelem roztrhl trup vedví. Na okamžik si obě půlky hrudníku zachovaly vzpřímenou polohu, hlava a krk z levé části trčely v podivném úhlu. Pak wampyr neudržel rovnováhu a svalil se do špíny.</p>
<p>Curran se sesul na kopí. Z úst se mu vyřinula krev a jeho tvář znehybněla. „Ne,“ slyšela jsem se šeptat. „Prosím, ne.“</p>
<p>Wampyrovo tělo sebou trhlo. Zmrzačený hrudník se mu otřásl, pomalu vstal do kleku. Na okamžik tak zůstal, ale pak znovu upadl. Začal se posouvat po sazemi pokryté zemi směrem ke mně.</p>
<p>Viděla jsem, jak se plazí a jeho tělo se usilovně snaží opravit napáchané škody. Hlava se dostala do stejné roviny s tou mou. Skrze díru v jeho hrudníku jsem viděla rudou pulzující hmotu srdce, zpola skrytou za zničenými houbovitými plícemi.</p>
<p>„Fajn rvačka,“ ucedil skrze krví pokryté rty. Pravé oko mu nepřestávalo pomrkávat. „Aspoň budeme mít o líbánkách na co vzpomínat.“</p>
<p>Vrazila jsem mu kostěnou čepel do srdce.</p>
<p>Bono zaječel. Nelidské zavytí otřáslo věznicí a okna vybuchla. Bušil do sebe rukama, snažil se dosáhnout na dýku, ale nebyl schopný malou čepel najít. Drápy vyrazil po mém krku, ale to už jsem necítila. Nezáleželo na tom. Poslední útok na wampyra mě obral o zbytek sil.</p>
<p>A už mi nezbývalo nic, jen tam ležet. Alespoň ho uvidím chcípnout dřív, než zemřu sama. A to mi bude muset stačit.</p>
<p>Bono ležel na zádech. „Nechci umřít,“ šeptal mezi krátkými sípavými nádechy. „Nechci umřít…“</p>
<p>Z těla se mu začalo kouřit. Povlak tmavomodré mlhy, který ho pokryl, byl nejdříve tenký, poté nabral na síle, zkroutil se do dlouhých výhonků a začal unikat vstříc noční obloze.</p>
<p>„Má moc… mě opouští,“ zachraptěl Bono. Kouř zesílil a wampyr začal cosi šeptat v řeči moci. Jeho slova nedávala žádný smysl. Horečně odříkával zaklínadla, snažil se udržet při životě, nebo se modlil, nebyla jsem si jistá.</p>
<p>Zmrzačeným tělem mu projelo zachvění. Šepot utichl. Patami se zaryl do země. Modrý kouř zmizel, jako když někdo sfoukne svíčku. Wampyrovy široce rozevřené oči strnule zíraly kamsi do noci.</p>
<p>Skončilo to.</p>
<p>Přála jsem si, abych se dokázala posunout o kousek dál a dosáhnout na Currana. Možná budu mít s kým v posmrtném životě bojovat a hádat se, jestli to dnes nepřežijeme.</p>
<p><emphasis>Byla to zatraceně příjemná pusa…</emphasis></p>
<p>Pohltila mě temnota.<strong>Epilog</strong></p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Peklo se až neskutečně podobalo mému domu.</p>
<p>Ležela jsem pod něčím, co vypadalo jako jedna z mých pokrývek, na čemsi, co připomínalo mou postel. Tupá neodbytná bolest mi pulzovala na žebrech. Lidé v posmrtném životě taky cítí bolest?</p>
<p>Na nočním stolku vedle postele stála sklenice vody. Najednou jsem dostala strašnou žízeň. Natáhla jsem se po skle a zjistila, že mám ruce pokryté silnou vrstvou obvazů.</p>
<p>Chvíli jsem hloupě civěla nejdřív na obvazy a pak na sklenici.</p>
<p>Ruka v bezprsté rukavici sklenici zvedla a nabídla mi ji.</p>
<p>„Na vteřinku jsem si myslela, že jsem mohla přežít,“ odtušila jsem, pohled přilepený na Nickově neoholené tváři. „Ale teď už je mi to jasné. Dostala jsem se do pekla a ty mi budeš dělat vychovatele.“</p>
<p>„Nejsi tak vtipná, jak si myslíš,“ odfrkl. „Vypij tu vodu.“</p>
<p>Když jsem polykala, bolelo to.</p>
<p>Prázdnou sklenici mi vzal z rukou a pak vstal, trenčkot se otřel o okraj mé pokrývky.</p>
<p>„Hele, pozor na bakterie,“ upozornila jsem ho.</p>
<p>„Mé bakterie jsou nejmenším z tvých problémů,“ odtušil. Natáhl se a prsty přejel po mé paži, chvíli studoval mléčnou záři. „Většinou tak jasně nesvítí. Ani tak dlouho.“ Pomalu se obrátil, prohlížel si můj dům. Starý dobitý gauč, poškrábaný noční stolek, stařičký koberec a koš plný čistého prádla − všechno to byly obnošené džíny a vybledlá trika. Pak zamával světélkujícími prsty. „Vidíš? Ještě pořád svítí.“</p>
<p>Zvedla jsem zafačované ruce a položila mu je na prsty, abych svit zakryla. Tolik lidí kvůli mně umřelo. Pokaždé, když jsem na to myslela, mě v hrudi bolelo. Chtěla jsem se na někoho pověsit a donutit ho, ať mi řekne, že bude všechno v pořádku, stejně jako jsem to chtěla slyšet na pohřbu svého otce. Dál už nikdo nezbyl. A pokud mě někdo utěšoval, věděla jsem, že lže.</p>
<p>Vždycky jsem vyhledávala potíže jiných lidí. Naprostí cizinci si mě najímali, ať vyřeším jejich problémy. Léta jsem se snažila zajistit, aby problémy nezaklepaly na dveře mně a nerozcupovaly mi život na kousky. A nezabralo to. Tolik zmarněného času. A čeho jsem za tu dobu dosáhla kromě smrti dalších lidí?</p>
<p>„Zodpovědnost je svinstvo,“ poučil mě Nick.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Jemně odstrčil moje ruce ze svých. Na kůži mu stále tančila bělavá záře. Zavrtěl hlavou, jako by se nad něčím podivoval. „Kdybych byl sám, ovládal moc a z nějakého důvodu nechtěl, aby mě našli, možná bych se teď snažil chovat chvíli nenápadně. Ale věděl bych, že dříve nebo později budu muset s pravdou ven, protože kdokoliv po mně pátrá, mě nakonec stejně najde. Začal bych si budovat konexe. Něco málo si zjistil o vlcích samotářích. Jakmile je zaženeš do kouta, nemají se na koho obrátit.“</p>
<p>Položil na pokrývku malý papírový obdélník a měl se k odchodu. Otočila jsem vizitku. Bylo na ní jen telefonní číslo bez jména nebo adresy. Strčila jsem ji pod polštář.</p>
<p>„A co Curran?“ zavolala jsem za ním.</p>
<p>„Přežil to,“ rozloučil se Nick.</p>
<p>Později mě přišel navštívil Doolittle. Vyměnil mi obvazy, pomohl mi do koupelny a pak mi vyprávěl, že Mahon za námi i přes Curranovy rozkazy vyslal průzkumnou četu, která nás téměř minula kvůli kouzlu obestírajícímu Red Point. Mohli jsme umřít přímo tam, na místě, kdyby se Nick nevypotácel z brány. V Red Pointu našli šestnáct žen, zbitých a zneužitých, na pokraji smrti. Pro sedm dalších jsme dorazili příliš pozdě. Hrůzám Red Pointu unikla jen jejich mrtvá těla v plastových pytlích. Také se našel Derek, zamknutý v jedné z menších místností.</p>
<p>Pak konečně někdo zavolal policii a Útvar pro paranormální jevy se snesl na staré vězení jako smečka psů na ztracené kotě. Odkryli pohřebiště lidských kostí v jednom ze sklepů. Bylo tam dost koster, aby zajistily márnici práci na další rok.</p>
<p>Doolittle mi zakázal sahat na obvazy dalších čtyřicet osm hodin a odešel. Slíbil mi, že za mnou pošle zdravotní sestru.</p>
<p>Zatímco byl pryč, udeřila vlna magie a já strávila dvě hodiny mumláním zaklínadel, abych opravila jednak své ruce, jednak clony kolem domu. V době, kdy dorazila sestra, byla ochranná kouzla v plné síle, takže se nemohla dostat dovnitř. Poslouchala jsem, jak za dveřmi dobrých dvacet minut láteří. Pak odešla.</p>
<p>Nikoho jsem u sebe nechtěla. Samota pro mě teď byla to pravé.</p>
<p>Ležela jsem v posteli, čas od času podnikla hrdinskou výpravu do koupelny a hodně přemýšlela. Nedalo se toho moc dělat, až na to přemýšlení.</p>
<p>Později se u mě zastavila návštěva z Útvaru pro paranormální jevy, kterou clona bohužel neodradila. Dva neuniformovaní policisté se mě střídavě snažili okouzlit a vydírat, abych jim dala prohlášení bez přítomnosti zástupce Cechu. Pětačtyřicet minut konverzace, poté jsem ztratila trpělivost a předstírala, že jsem usnula, abych je dostala pryč z domu.</p>
<p>Příští ráno jsem už chodila. Nepříliš dobře, ale chodila. Zamyslela jsem se nad rychlým postupem svého uzdravování a strhala si obvazy z rukou. Neměla jsem nehty, ale jinak ruce vypadaly normálně. Kůže na nich sice byla velmi bledá, ale v pořádku. Kdyby nebylo magie, léčení by mi zabralo měsíce. Na druhou stranu, kdyby nebylo magie, do podobné šlamastyky bych se ani nedostala.</p>
<p>Zavolala mi Anna. Mluvily jsme spolu a po pár minutách naše konverzace začínala být čím dál víc napjatá, pak prohlásila: „Změnila ses.“</p>
<p>„Jak to myslíš?“</p>
<p>„Mluvíš, jako bys zestárla o pět let.“</p>
<p>„Hodně se toho událo,“ odtušila jsem prostě.</p>
<p>„Povíš mi o tom?“</p>
<p>„Teď ještě ne. Někdy později.“</p>
<p>„Aha. Potřebuješ s něčím pomoct?“</p>
<p>Potřebovala bych, ale nechtěla jsem ji tady. Nebyla jsem si jistá proč. „Ne, budu v pohodě.“</p>
<p>Nenaléhala na mě a já jí za to byla vděčná.</p>
<p>Další den večer mě znovu navštívil Doolittle, který za dveřmi otravoval tak dlouho, dokud jsem ho nepustila dovnitř. Zbavil má žebra obvazů. Pod nimi se na hrudníku objevila dlouhá rozeklaná jizva, táhnoucí se téměř přes celý bok. Doolittle byl přesvědčený, že se jizva časem ztratí. Já si to nemyslela. A i kdyby, škoda na mé osobě byla stejně napáchána a žádné množství magie to nedokáže napravit.</p>
<p>Uběhl týden bez jakýchkoliv zpráv. Ve chvíli, kdy jsem byla schopná ke své spokojenosti ovládat pero, napsala jsem dlouhou zprávu týkající se podrobností vyšetřování, ovázala ji hezkou modrou stuhou a poslala Řádu. Přiložila jsem ještě žádost, aby kopii přeposlali Cechu, a nechala ji tam pro pošťáka.</p>
<p>Začaly mi růst nehty, za což jsem byla vděčná. Prsty by bez nich vypadaly podivně. Košík vedle dveří se zatím naplňoval dopisy, z neotevřených obálek se pomalu stávala hora. Ignorovala jsem ji. Někde v té hromadě se skrývala bankovní upozornění, ve kterých mi slibovali strašlivé věci, pokud neuhradím dlužný zůstatek. Nechtěla jsem to řešit.</p>
<p>Hodně jsem přemýšlela, zatímco jsem seděla na sluníčku, během dne pila ledový čaj a večer kávu a četla si. Anna znovu zavolala, ale když vycítila, že nechci mluvit, konverzaci rozpačitě zkrátila.</p>
<p>Během jednoho z těch prosluněných dnů jsem podnikla nájezd na skříň, kde jsem schovávala lahve s jablečným vínem, a všechny je vylila do kuchyňského odpadu, až na jednu láhev Boone’s Farm. Tu jsem si nechala pro zvláštní příležitost.</p>
<p>Příští neděli jsem vstala brzy, probuzená hlasitým bušením. Rozléhalo se domem a odráželo se od stěn. Chvíli jsem naslouchala, abych se ujistila, že nejde jen o výplod mé fantazie, a pak nevrle vylezla z postele a šla zjišťovat, co se děje.</p>
<p>Rychlá prohlídka odhalila ohnisko, odkud zvuk vycházel. Jmenovitě střechu mého domu. Vyšla jsem ven, abych na situaci měla lepší výhled. Slunce už dávno svítilo a začínalo spalovat zem. Zadívala jsem se na vršek domu a uviděla Pána šelem v roztrhaném tričku a džínech se skvrnami od barvy. Držel v ruce velmi zručným způsobem kladivo a mlátil jím do mé střechy. Vedle něj seděl Derek a poslušně mu podával šindele.</p>
<p>Svět se zbláznil.</p>
<p>„Můžu se na něco zeptat?“ zavolala jsem.</p>
<p>Curran přestal máchat kladivem a zadíval se na mě. „Jistě.“</p>
<p>„Co děláte na mé střeše?“</p>
<p>„Učím kluka cenné dovednosti,“ opáčil Curran.</p>
<p>Derek si odkašlal. Chvíli jsem to zpracovávala, a když jsem konečně otevřela pusu, abych jim něco řekla, zazvonil telefon.</p>
<p>„Vypadněte z mé střechy,“ zavrčela jsem a šla ho zvednout.</p>
<p>„Slečna Danielsová?“ ozval se ve sluchátku cizí mužský hlas.</p>
<p>„Kate.“</p>
<p>Díra nad domovní chodbou byla téměř pryč. Curran nevykazoval žádné známky toho, že by chtěl přestat.</p>
<p>„Kate, tady detektiv Gray od ÚPJ.“</p>
<p>„A vy jste který z těch dvou pito… strážců zákona, co přišli ke mně domů?“</p>
<p>„Ani jeden.“</p>
<p>Zvuk kladiva nabyl na nové síle, jako by se Curran snažil zatlouct do země celý dům. Hádala jsem, že se snaží dostat hřebíky do dřeva až po hlavičku jedním úderem.</p>
<p>„Stojím vedle rytíře Ochránce Monahana. Informoval mě o vaší práci na případu vražd redpointského stalkera.“</p>
<p>Redpointský stalker. Fuj. Znělo to jako něco z těch přihlouplých kriminálních seriálů v televizi.</p>
<p>Bušení kladivem dosahovalo ohlušující hlasitosti.</p>
<p>„Opravdu to na nás udělalo dojem. Jestli se mohu zeptat, co jsou ty tupé rány?“</p>
<p>„Počkejte minutku,“ položila jsem sluchátko na stůl a zařvala: „Currane!“</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Mohl bys na chvilku přestat? Mám na telefonu ÚPJ.“</p>
<p>Něco zavrčel, ale bouchání ustalo.</p>
<p>„Omlouvám se. U čeho jsme skončili?“</p>
<p>„Říkal jsem, že na nás vaše práce udělala velký dojem. Kontaktovali jsme Smečku a Pán šelem nám o vás pověděl samé pěkné věci.“</p>
<p>„To že udělal?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dejte mi chviličku.“ Znovu jsem odložila telefon. „Currane?“</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„ÚPJ ti kvůli mně volala?“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Cos jim napovídal?“</p>
<p>„Už si přesně nevzpomínám. Mám pocit, že jsem zmínil tvou disciplinovanost a schopnost plnit rozkazy. A možná jsem taky řekl něco o tom, že jsi týmový hráč.“</p>
<p>Derek si přidušeně odkašlal.</p>
<p>„Proč?“ chtěla jsem vědět.</p>
<p>„Tehdy to vypadalo jako dobrý nápad.“ Curran se vrátil zpátky k úderům kladivem.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekla jsem do telefonu a zacpala si prstem druhé ucho, abych vůbec hlas v telefonu slyšela. „Jeho Veličenstvo má sklony k přehánění. Nejsem týmový hráč. Jsem nedisciplinovaná a nerespektuji autority. A Pán šelem drží kladivo jako prase kost.“</p>
<p>Derek málem spadl ze střechy, jak moc se smál.</p>
<p>„Týmového hráče nehledáme,“ řekl Gray.</p>
<p>„Ach tak.“</p>
<p>„Co víte o Mardukovi?“</p>
<p>„Starověké božstvo. Má v oblibě lidské oběti. A je velmi specifický, co se týče jejich přípravy. Proč?“</p>
<p>„Hledám nějakého zástupce Řádu, jenž by byl ochotný pomoci mému týmu s jedním případem. A dali mi vaše jméno.“</p>
<p>„Jsem poctěna, ale nemám žádnou pravomoc zastupovat Řád.“</p>
<p>„Rytíř Ochránce říká něco jiného.“</p>
<p>„Ach tak.“ Ach tak byl dobrý slovní obrat. Krátký a neutrální.</p>
<p>„Mluvil jsem s Cechem. Jsou pro. Uznali, že je zapotřebí navázat styky mezi nimi a Řádem, a vypadá to, že budou všichni spokojeni, pokud tu práci vezmete.“</p>
<p>Spolupráce mezi Cechem a Řádem. Výplata. Opravdová výplata. Sice směšně malá, ale přesto. Naneštěstí v mém současném finančním stavu znamená malý výdělek potíže.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Ráda bych pomohla, ale nemůžu. Jsem na mizině. V podstatě jsem teď v mínusu a budu muset vzít nějakou zakázku Cechu, než se budu moct zavázat k něčemu jinému.“</p>
<p>Ve sluchátku se ozývalo nezřetelné mumlání tlumené konverzace a pak Gray řekl: „Rytíř Ochránce se ptá, jestli jste v poslední době kontrolovala svou poštu.“</p>
<p>Dloubla jsem do hory korespondence nohou a rozhrnula ji po podlaze. „Mám se koukat po něčem určitém?“</p>
<p>„Po modré obálce.“</p>
<p>Vylovila jsem ji z kupky ostatních a otevřela, sluchátko jsem přitom svírala mezi ramenem a uchem. Z obálky se na mě smálo krásné oznámení, pyšně sdělující, že mi bylo připsáno na účet šest tisíc dolarů. V hlavičce stálo: „Za služby poskytnuté v souladu s článkem ustanovení M1.“ M1 zahrnovalo odměňování Křižáků. Na rozdíl od rytířů nedostávali plat, ale odměny za odvedenou práci.</p>
<p>„Povězte mu, že děkuji.“ Nikdy se ze mě Křižák nestane, věděla jsem to já, věděl to i Ted. Teď jsem ale byla vděčná za záchranu.</p>
<p>„Vyřídím,“ řekl Gray. „Takže to místo vezmete?“</p>
<p>Díky, Tede. „Ano,“ odtušila jsem. „Vezmu.“</p>
<p>„Výborně. Kdy můžete nastoupit?“</p>
<p>Zadívala jsem se ven, kde zrovna začínal krásný den, a zamyslela se nad dvěma kožoměnci na své střeše.</p>
<p>„Zítra,“ oznámila jsem. „Můžu začít zítra.“<strong>Ilona Andrews (*1976, *1970)</strong></p>
<p>Ačkoliv se Ilona Andrews jeví na první pohled jako čistě ženské jméno, ve skutečností se za tímto pseudonymem skrývá manželská i autorská dvojice Ilona a Andrew Gordonovi. Ilona se narodila ještě v Sovětském svazu a do Spojených států se dostala až jako teenagerka. Andrew je oproti tomu rodilý Američan, který sloužil v námořnictvu a později i v armádě. Ovšem zvěsti o tom, že on byl elitním americkým špionem s povolením zabíjet a ona tajemnou ruskou agentkou, která ho nakonec svedla, jsou zlomyslnou fabulací jejich literární konkurence. Kterou ovšem s velkou chutí šíří sama autorská dvojice :-). Ve skutečností se poznali až na univerzitě, kde Ilona studovala biochemii a Andrew jí začal pomáhat s psaním první knihy. V současností žije tato sympatická dvojice v Oregonu společně se dvěma dětmi, třemi psy a kočkou.</p>
<p>Do žánru městské fantasy vstoupila Ilona Andrews románem <emphasis>Magie mrtvých</emphasis> (Magic Bites 2007). V něm se poprvé na scéně objevila Kate Daniels, která se jako žoldačka nechává najímat k řešení různých problémů souvisejících s nadpřirozenými bytostmi. Těch je ve světě, který prodělal jakousi magickou apokalypsu, víc než dost… Román čtenáři přijali velmi příznivě, takže se autoři mohli pustit do dalšího psaní. Cyklus má zatím pět knih, vedle již zmiňované <emphasis>Magie mrtvých</emphasis> je to ještě <emphasis>Magic Burns</emphasis> (2008), <emphasis>Magi</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis> Strikes</emphasis> (2009), <emphasis>Magi</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis> Bleeds</emphasis> (2010) a <emphasis>Magi</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis> Slays</emphasis> (2011).</p>
<p>Od roku 2009 toto autorské duo píše další sérii s paranormálními motivy nazvanou <emphasis>The Edge</emphasis>, která je na rozdíl od <emphasis>Kate Daniels</emphasis> pojata v poněkud romantičtějším duchu.</p>
<p>Více informací najdete na autorském webu www.ilona-andrews.com.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Ilona Andrews</p>
<p><strong>Magie mrtvých</strong></p>
<p>1. vydání</p>
<p>Anglický originál Magic Bites</p>
<p>Překlad Hana Šimečková</p>
<p>Obálka Adam Dragon</p>
<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>
<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>
<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>
<p>jako svou 221. publikaci</p>
<p>Ostrava 2011</p>
<p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p>
<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>
<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[1] Americký zpěvák a bavič vystupující často v roli zpívajícího kovboje (pozn. red.).</p>
<p>[2] Crest je známá značka zubní pasty (pozn. red.).</p>
<p>[3] Asi je myšleno <emphasis>electrum magicum</emphasis>, což je slitina všech sedmi planetárních kovů, kterou pak mohou mágové použít k výrobě magických předmětů (pozn. red.).</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADMBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACUBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMvAkADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD58fJnf/epeTT3H758f3jS
qDmoMmNC80Fcmpdp9KUL60hbEG2gJiptp9KMetAyILzTto9vyp+2lCZoAZgjsKkTp0H5UoX
nmnqADU3AFz0wPyqQDkZx+VKAKcBzS3AkVTjPFToeR0/KmLxT19aQEqtjrj8qkU89vyqEci
pBwBSZLLIP0/Knq2PT8qrocnmpQcmosGxLk+35U9eRzj8qYKcDikUPxn0/KpAOOg/KowTxU
oo2IDnGMD8qNh9B+VSDpRViY0Lx2/Kjb9Pyp1FAgHA6D8qXPsPypKKAFz7D8qM+w/KmFgKQ
PmgCTPsPyoz7D8qZk5p1AC59h+VGfYflSUUALn2H5UhzjoPyoooATn2/Kjn2/KlooATn2/K
jn2/KlooATn2/KkyR1x+VOooAhYbvT8qhdT6D8qt4HpTMZPSgZRK4/wD1VG656AflV146hK
4OKBlJl7YH5U3b7VbMfNM2VQXKxX6flSheegqx5ftR5ftQFyDA9vyo2+w/Kp/L9qCnFAEG3
6UEZGMCpdlNKmgLkRAHUD8qbj6flU2DSYpoVxij6flS49hTsUuyncBm09gKNvsKk2mjafQ1
I7ke32FLt9hT9p9DRtPoaAuM2/SnD04pdp9KcE6UCuNwfQflRznoPyqTZS7TQBFg+g/KjP0
/KpCDTSnegBhJ9vyppH0z9KftNNKnNUmAw5x0H5VERyOmfpU7Dpio2TkUXAxXB81qFGDTmB
85hTlBzjFUaMB1p2AacOKftz2pC3ItvtRsqwEpfLqbiK/l0myrmymtHzRcog20oXFTBTmnb
KQEQUmnqnNSADNOxTuAg609aaBzThwcUgHL94VJTAOakHJpMlijqKlDcioh1qQdaTG9iZT3
NPFRA8VIpOKgESKcVMDwKhA4BqVelK5I8dqfTFp9WgCijnPtTguabFYbSNUm00xlOcUkFhl
IAc08JxTlT3pgNpafso2mgBlFP2Gk2UXQWG0U7ZRsoCw2ilKnNGDQFhKKXBowaAsJRTgpxR
soAbSEccU/ZSYNAhm01GyDOanwaTYfTNAysUGeaYY+KueWTzijyWoAo+X7UeXV/wApqPJJ4
p3QjPMfpTduK0jBjtTDBx0ougM8ik2Ve8gelMMHFFwKmym7RVzyTSeQaYFTZ7Uu0VbWDjmp
Ps9ICjso2Ve8gegpTb8ZxQBn7RS7KvC2z0zT1te+KYGeEp6wsT0rRW256VKIDg8UroTM0QM
fal+zkc5rTWA+lL5PtRcVzJMJ+tMMLA9K1zB7Uxoc9qAuZXlH0ppirUMPHSoWjA7UwuZ2wD
IqPy+avtGCaYYgDQFzlyP3jGnKvOac/wB4/WnKvHFU2aoAuakVRmnqnFPVO9JMdxFA/Gnbc
08LzT9opCRHtFIU5qcKOtKFJoHcrbKNlW/Lo8s9qVwuVNlOC+tWfKNHlnvRcZW204A1NsOc
U4RkHBFFwIscUoGak2c0oQ0mxXG9qcAadtPTFOweBSbC4DmpUBx0ojQntVhUxgVIXGIvNSY
5GKSWSC1hM1xKsUY6sxxXJ6p4zVCYtKjGOhmkGfyFNRctEUlc68ska7pGC/WqjazpkWfMuF
AHUjtXlt1qN/eOWubqWQnsWqrx3rVU31ZXIup65BrekTMNl9Hz0zxWhDPbTf6udGz0wa8UL
KeNlW7PU76xkD21y64/hJyD+FN0xcnZns5iP4UCHnkVwFh46uQ4S/TC54aLGR+B6/nXeaXq
lrqUYazuYrg45TGxx/wHmsnGUTNxa3JhAfWl8jNaCxhlyAfpT1h9qlt9SLmcLcYpPs5PUVq
+QP8AIppix2pXFzMyjAQaPIP1rTMWe1KICRkii4czMwQ8UeVWl5OD0p3ke1Fw5mZJh5pDAS
OK1jbZ5xTfs5z0ouHMzK8kg96d5JNagtc8kGni156UXDmMkQZp32fFan2U56Uv2c/3aOYOY
yfJPpR9nPrWx9mbsKU2pA+7RcOYx/s/rzVW6n+x2txOsYlkjQsqHOCfwroPszf3apXemyGP
enBFFxxnZ3ZPo76dqTpbL4u8NpO2PluLWdTn8DzXf2Pwt8RX677bVvCzqejiG4Of14rwvV5
538PzW9yEcw3MbRtt+Zckg4Ne3+Gbq8i/Zo129+0SeeLB41k3cjcQnX6NXBWnUpzik9z3aM
aNWDkopf8ADnI+INOtNJuIbeHxd4a1q7a4WGSx0pJTIqkkM+8kr8uOazjbKHOK6W9j+zSCx
to4oLeBVjSKJAqgAY7VSFuv1z7V2LRani15xlL3FYxjbDNRm1roPsny5xUYtMngVSkzG7Rg
m0OOBUZtTjpXSfYjTTZZ7U+YEzm/smTTvsR9K6VNOO4DbVgacQOn6VDmaHLrY5HIoNnjjFd
S1kqrwOarPa+1CmI537JjtS/ZsdQa3vsp9KBaMT93ir5xMwfs2egp62xHatwWeO1ONsAAKd
2RdmKLfFOEKjqK1DCM8Cm/Zx1pXJ9TO8oHoKaYh6GtT7OFFM8k+gouBm+TSNDxWn5B9KRrc
46VSYXZkNASPWq7wVstFgHiq0kXX1qrjUjFkjANRBDmtJ4fmOaj8n5ulO47nEFAXNSomOKe
E56VMqd60ZsRheaeF9Kl2VII8c1mBDsNPSM1Jtx2p4B9KTYDNmOBTgMcU4A5qRY8nNTcCPF
LsqYR8VKIxjpRcCqEOads9qs7B6UoXnGKLjuVBDls07yT71eWL2p4iz2pWC5m+X7UeWfStL
yBSfZ/QUCM4RnPSpFiGeauCA56U8QjPIoArqgFRajfW2l2TXNww+X7qZ5Y+laJVY42dyFRR
kk9hXk/iHVpNV1FpBkQL8sSnsB3+tXGPMy4xuRaxrV3q0+6U4jX7kY6KP8AGssLxnoKBt6c
0hcsTkcGt1pobpWDKikLj+7Rsp/kkRhzk54Ap3Bq5DuyeBUmcffXJ9BVlYfLQEr85pgi3Ox
Y8Dr6Ucw+USGITEksET1NXrZpbWZJLWceYhyrgkEH61QEb3RGAVjXoTV2KAEKD8idgeCalv
uaKNz0rRPGFvLLBDdXLZkG1/MHKt6hh1Fd2qex5rwLKx5XOSMDA4A/+vXpHh/xARFZW9zPn
z1KM3PyuMgE59RWMo9jmrUtLo7gKegORR5VW7eMywRykcuoJqcQY6isTkM/yRjBHNL5K4HG
K0PIJOcU8Qk9BSuBmCEZ6U7yfatL7Oc88UvkZNF0BnrbAnkcUrWiDtWmICOgoFuW5INF0LU
zRbJipFt1I4WtMWbHoOKnisGb/wDVU86DlZj/AGcelH2UeldJHpJPOOPpSHTyGwFNLnFY55
bQHoKk+xZH3Tit4WW3qMfhUiWpOQFJqk7knO/YvaknsB9mc47V1S2Bb+A0tzp/+iuNuOO9A
HgHiSPy9NvMD/l4i/ma9k8PEn9lXXAf+fT/ANqLXlfjWHytPvBj/l5i/ma9V8O8/sr62PW1
/wDai1y4n+JT9f0PosF/C/ruirqqqmpTFh/FXMx+KV/tmfT/ACdKtzHMYUF/dvC0nTDcIRg
545rvtb01nuJ8L15rybxO88ega3aSYZBGpAI6HevT0rqWuiPKw/I6lpxueqT+HfFFto8msX
dl4WtNOiUO91NrDLGAenPl1gaVcDVEu322rfZp/JE9nI0kE/yg7kZlUkc46dRW/aCWf4VfD
yO5bz0m1iLerjIbbDKygjvggGr00ckkp3DvXPSm5QTludGLhTguWMdWYX2YelKLcZxgVtmz
KoXYYArlfEOsy6dFDBp+1tSvpRb2oblVb+JyO4Uc47nFXzdjip03OSjE04WA1NNH03TbrWt
ZdQwsbMDdGp/ikc/LGvux57CmandT6Rcta6z4n8G6FdLw1mXnv5o/ZzGAFNdD/Z8vh3RLH4
f+G7mW01HU4TqGt6qpzcLDnaTu/wCekjfKD/CoYis0+G00+0+z6RbJZwL0WMcsfVj1Y+pPN
Yxlze9sj0pqjh9Grso6bHqGtKzaJe+GfFWzlodPuntLj8ElBBPtkVAoguZbi3SOe1vbX/j5
sLuPyp4M9CynqvowyD61zmuaUs12puibHUV/499StxskjbtuI+8vqDXVeENZk+JlrL4W8ST
LYeOtF3f2fqoA3HHVX/vxtxuXoQcjBFa6ws3sHs6NZXp6M5nVNfj0fUre0aC0XzY2kMt7O0
SAhgNoIU89/pXTaXp3iPXdKk1HRNI0HVY41LtDZaozTOB/CgMYBY9gSMmsjVVu3086gLQWt
7bzPa3tm43fZ50OHTnqOhB7qRXF6L4lu/BPxE1LV9Pja301JYzcQxjEa7wvboOSac1KMbx1
ChTpy9yUdUeixR219YQ6jYMZLaXIGV2sjA4ZGU/dZTwQehFVZotmdwNdhqQ07Wre58feCl+
3LKA2uaVBy0wA/wCPmJf+eyjqP41Hrisma0t76whvrCdLmzuUDwzRnKup9PT+lONRSXMjir
4f2ctNjhW8Rxw61PpxXSbcROqIdQuniaXIB3DCEY5xXazeG/Edrof9uXaeE7LTcA/a7jV3W
PnoM+XyT6CuUmsZDqhsLiJJrW4Vo3jkUMCCPetTw2ks3g/4dW10/wBpRItSulSX5lDptjU4
PcBjj0zRPmUlZ6M7Kaoypt8uxW06c6jZyzlIMRzvCJLdi0UwU/fQsASp9xTpZ7W0jmmuCRF
BG0r7Rk7QMnArdlVmzI/WuC8SrdvaT2lkrPc6g4s4UA5Jb735AE1rtqedCKqVUoqyudXFpu
qy+DrDxzLcWkekXN5HbyafGgeS2hk+VJXlz97eVyoGAG61HPZtFM0ZBypwaf8ABTULbxF4Y
8RfDXU5tq3cUkUIY8gEYVh9GAIPtVu1a4v9HtLq7TbeIGtrtf7s8bFJB/30pP0IrKlUb5k9
0zsxtBU0pRVjHkgwvSqMsXbFdK1t6ioXsQ3QV0o8o5Y25J+7U8VgzkfIa6NNN5GR+lXY7FU
x8lUmRKR4Sq4IyatImRUcKFiCemKvIgxnFVJnYRbPanAYFWNvtTSozU3QFfBpwHHNS7RShM
1IyILzmpgvpSheOlSontQAixnIqVUqVI6mWI5pXEVRGM1KkVWRD3xUyQk9qLiK6xDFSCA46
Vcjg56VaS3DdsVIGaIM9qUW/titZbbrxTxak9qAuY/ke1KsAPatgWh9Kf8AYunHNFwuedeO
77+z9B+yocS3TbPoo5NeT5JHJ5rrfH2qR6l4mlgt23QWf7sMOjNxurloY/Mkx6V1QVonVTj
ZDNny1IsR25JGBT9m9hjpVqaE4jiUfMcZpuRvyFeKHzEJA61aaJBIqdRGMfj3NakFmIkPH3
duPbvUUFnsXc53MWJzj/PU9qi9zZQstSkYzhiRyeMmnRabLdP5aAhBzI3ZR6VvtYxQYa6IU
IMkHnHr/SvUPDHwu8Wanp9lf29hHp9pMRKFuh87j+FmHoeuMUp1FCN2y6dJ1HaJ59pvhNhb
i6vonjh2Bo4hw8gPQ47Z/wA9asQ+Ebm/muCYXhYjEUKrkr9fw617nq3hWDw35VtdXv8Aafi
G7XcAANltGOsmB+Qz3PFdDo/hWPStP86WLF1OoBJXBUent715dXFtRco7ntUMHCbXN8J8eH
Tp7fV/sN2jI6Pls9/Stm8tmitYniBXyLgIcHqPWvSvi14Yi0/VbLXIEEcc2xZBjHLE/wDxJ
rkpY0l0e7UDcwUuPqpBrvpVHOEZPqeNiaKo1JU0eteH0W40K0f0TB4961fsoFV/CUKtoUWD
uGA35jNdAYOOlZSep4M1ZmI1uBThDgfdrTNsTj5e9OFsf7tQ5BbQy/ILDpTltuma1BbE1It
sc/cqOYdjPjtN3GKtxWAx93862be0AAO2rotcDO2spSKsYQsPTAq7DZAdsitL7Oc521PHEA
ORSvcZVSzH0qGW0XdgDBrVGVNKVLdquwGN9gB68VKlgu7gVprESemasw253dKtOxLVzNjsh
2FNvbLFk/yjOK6OK2xyRiodRhH2NwF7U+YFE+VviFF5en3n/XzF/M16T4cH/GLGte9rx/38
WuB+JibNNvOP+XqL+ZrvvDY/4xZ1r/r2H/o1KzrP3qfr+h7uEX7r+u6O41O03TTEqOleF+O
ofK0vXeP+WS/+hrX0ff253zcdRXz/APEWLZpOvH0hX/0MVdOV5WPNoR/eL1O70lN3w1+Gan
vrKf8ApNNXUmyHmH61zmgLv8A/C5D31pP/AEmnrv5LXEjYHf0rli7QXz/M6MYk5I5PW8Wun
O3sa8j09/7U+OGiWUpzHbQBgPUsSx/kK9j8XWr/ANjyFQeAeleF2t4NG+M+h6lMdkM6RIWP
tlD+uPzrXV0pW7CwllO57/YQ/avGvji9cAvFeW2nrjtHHbq2B7bpGNav2FehAxUOjqkPxD8
Z6c3BvDaaxD/txvEImI+jx4P1FbkkW0cCtFsjDFfxWeaeNNBSbT3lRORzXjTXk2h/Evw3r0
BKSTFYpSP4irbT/wCOkflX0h4iQHSZQw/hNfOuv2b3Xi3wtYQrmWS4kkAH93cv+Bq3Z03cv
Bt+0sj2TxnaRDx/qIVRs1nSYNRYD/ntG5hZvqVKflXBDT7ePR/HcrQpJJFrGkxgOuRtLR5G
PevQPEjibx7IiHcNK0KK3kPYSTTFwv12oD+IrlI4w9t44Q9G8QaMP/HoqiMnKnFvfQ7lpWl
bsvzRwtvqmpfDHxq3iHw9v/sl5ilzaE5EXP3D7f3T26V65JNpa6W/jzwuvn+F79jNq9hEuW
02U/euY1HRc/6xB0+8O9YvjTww1pqV5PHAJYJSyyxMuVdT1Brz/wAMeJNT+FPidLu1aW68N
3rbJIm52+qn/aHPP8Qqpx154/PzMqdVVo8k9z0m909DrVtPCyywyYkjkQ5V1IyCD3B61Q8H
Q+bovw8THXT9WP8A5GStue10vQ1s/EGjzLP4E1Bwyspz/YsrnofS3Yn/AIAx9DxV8FWxg0/
4bq5B8zSdVkBHoZkp3TcWthQpOlTqJ7f8BlrUbXyoTxya5ji1vtd1yNA76Dpv2e2H9+/u/w
B3GPqqnP411uv3UULPJKwSGFWlkPoqjJ/SuN0WfTm8M28XiOfXrK/1K9/4SNP7HsxcSBcmO
IuCCAoHAz3HtVVHaKRhgKdpOozk7id/B/jjwxrtopSO02afNgfe2DAJ+oJ/KvZdZso7Xx/q
kEIH2TXrdNatcdBLxHcKPx8t/wDgRryHxobK9042ui3PjDU381Z2jv8ATkjG5eQ2VQEY5r0
mx8R2/iL4S6J4yt8tc+F7tWul/i+zOPKnB9tpD/8AAKybtVUktHp/kd86cp0nGTuy2LHpmn
iyUZJFb9xaLFKwBDL1BHcetU5YvSupNnzbRQEEajOKYyKW6VYdWANVsEMKtNGPKeAQREovH
GBV1IsdqS3jzFGcfwg/pV1ISeahvU7rEAiBprQ5FXvJK801ozjpTTQzP2ClCelXfJOOlIIT
nOKOYCsIiKmRBUwjPpUiRH0ouII04xjmrSRccinxRcA4q2kYOOKm4iBYhipEh5q0IhtqVYw
COKLgQxxH0qykY9Kcq+1TonSkwYLGpxgVMIhinRrzUwGSMVNyUiNYhiuf8a6wug+Frm5UgT
yIUi+p4zXUKOvFeMfF3UTPrltpSnMcSh2Hv/k1dP3pWZpGN3Y8wLHy2Lcs3JPr3qzBHi2Z+
hPyj8aY8WZORxwKvKgWy+mTXa2ehFDNPtzPIq9mOfwBxWlY2xvNUlXGVUjGO3OKXQYifLIX
P7pm+hzWhpSJb/apWUkldmc4OQM/zrCUtbHTBaXGeYphuRhstPsj29cYPP5VLaRBbwH7/k4
bbjOXPCis62+2neIYmmuZT8uOVj7Ak9K9D8G+DNR1LUbDTbaPzbu63XG4nt0EjHsg557447
U3JRWocrm7I6H4d+BJNb1N7y/1O304RBZEluIRMqNnPKsQCe/PFera/rnjnwpGWhu7Dxfpi
r+9msVEN4nq2zJU49u3auG8dfBvxgk9u/hrWXubARgSRnEckTjq4/vA+nWsJfBeu2mkzy/8
VT/wlCS+ZGWgE1jLEoGEZgdwYkNyO5AORXNLlqq90dlNezaXK2j1r4b3fg7Xpbq8sGuW1qQ
+bef2i++4Y9uem0egxj0ru57dfIYfeJ7VmeCvDVpaG21S8s44tQu7UCSUJtcd8MOx9fpXnX
xb8TyWutf8I5b+LIvDYiUSySrIEllDA4VSegwCfevKlCU52SO/2lpW5tvkZH7QkZTwf4ZeO
MhTfSRuR7JkD9T+VeOWbf8AEgnkLZYwt+JwP8K0/Fdzap4PjVPFur6y0l8jRW97MGiQBCWd
F59QN2ec1hWFwq6W6EAg5PPQYzn+Ve1Sjy00jxsS26zb6nvHw7jaTwraE87o0P4YNdkYADW
H4AtDbeEbBGHzLbRKT77AT+rV1YiJOcVyzep4s1dspC2BzkcU4WoPYVqR25Zc460siJCMtj
3rISRmi2AGOlOSDBGefwqlLrr3+tDw74TsIdc1lBuuFafyoLNf+mkgB+cngIAT64rU8P3S6
7oNrqsds1s8heOa3dtxglRikkZPqGB/ShxZrKlKK5mizDBwMirixccjNWUgwBxUqrkYxWZF
jNZQDnFNDgHpVu4jAHBH4VVEWW4qrCaAB3PAqdI84GKkhi5wcVbSGruIiSAZq4kQXnGKRRt
qXk8CncVhWIAwKpXuWtJAvJxV0xMASa4zxwNVufC+qWOjzGC+ngaOCUNt2Mehz29M+9Jasq
Ku0jwn4rWs0WlTGQFTNeRrGDwWPJOPXiu68Mws37MviC0jy00Vi8hUck7GDnj6Ka4G58EeK
bgfL4cso5gMebPqbzuPXlgcfhXXeDdP+KHhuTba6bpFzA3DQzXpCkHqD8lKrGUnFx6M9yi4
U48nN/W/6HuU6rd6el/BiS3uIVlSRDlWUgEEEdsGvnf4nRMmg+IJCpCiJOf+2i13KeFdbh1
XTLzTfBtp4WWK8Se4l0/XZJITECTJGLfAX5unHSvPfFfg3x3rOr6lG8Zu7Sa5Z4lfUPLh8r
OY1MYXqBjueacFyyvc5IUoxmnzeZ6B4beJfAPwyuJJFWKHXIRI5PCb4ZkXPplmA/GvYbjT5
BvJicAe1eD+FNG+IOleHJtA1HwvoOt6TOu17W7vyBj/AL49ec1YuPD2sINqfD6ONR0RfF93
sH0WseSys/M2qQhUafN/X3nZ+NriV7O08OaXIg1/WJltrOIgMyKT+8nZeyIuSSeM4FeBeIP
D9zq2gGa0mkvLmzu7g2EzIqPdQLIV5A43HbuGPSvWPC+l+OtDXUX0H4daHa3F5C0Qujqu6V
cggEuyliASDjPNdHd/D9bPwvpOmQYeXT7WOAyL/E6j5j+LZNbU5KCszOTjRilHU5Hwd4vuf
FnhzSfEekxG68V+GUeC708HEmo2TYEkag/xjaHX/aXHevXtO1LTfEOkxavot2l5Yy8B04KM
OqsOqsDwVPIrxC68DX1vr6a/oN8+ha/GcmdU3Q3B/wCmi+vuPxFaM51yS9k1HUvA17Bq8o/
far4T1dbY3XvJG2AT7sCatKysthSjTrpNOzO18ZXdvZaRPNczpb20SlpJpDhUHqT/AE715h
4ZsraHVLj4m+JLeWDT7ZVg0uzZf30+SfLRU7ySMcgdgRnpWomi61ql7BOPBupX1zE26K48V
60sscTf3hDEME/hXdaL4Omtb+LxB4l1H+2dZhU/Z8R+XbWOevkx9m9XbLH2qJxc48myCHss
Mrt3fkYJ0zULLSZp9Y2nXNWuDfX4Q5EbkAJCp7iNAq/UGubiUR6Z8Qb0n93a6/pUknssbQ7
z+Ga0/iTa+J9RayTw/JKiRyObhIrj7Ozjb8uHweAeo71h+CtH8daDaX9i3hvR9T07UQy3Vr
eaix88N97cxU5J9a0lF2XKKhK7dSUtz2rWdKS6edJVzknB9a8T8W+F0tftEctuJ7G4G2SL1
9wexHY12vh3QfF1j4l0+RbS60jQ4lkFzbTa+dRidCuESNGUMpDYOc8AYrrNV0uK9tXjlTOc
9a0g9TgqL2U/ddz5m8MeLtT+HOpvo17t1HwzqJIZJU3I6HhuP7wH3l79a9za20mw17wHZaI
NumwaNqPkKWztQtEwGfbOBXF6p4BgvXuNMvEY2lwch1+9Ew6Op7EfrT9O0nxvZW1lYXVqsR
0TTr2zttS8xWS4MuzymVR8wxtyQRxUOkoVOeOz3PSjXjVpOMnZ/wDALfia1fW7nTvDMLYuP
EF4lqf9m3U7pm+m0bfq1dFpmnrq2peIdeiUpbTXn9m2YXgLbWo8oY+r+YfxrzPw3o3xE0zx
PBry2NteX0ShPMv9U3PgdQDtwoJ5wBXcxaJ4wbVbe50zSH8PJLerdXSQa/59mQX3Tf6OydW
GehAyc07vnvYhwgqDpxmjI8VaZPplzFe28jZRgTz1rG+ETQaV8SPEfgfUlH9l6xA37tuMxy
D/AAYj8K73x9Z31/o15DpYEd00bCFm/hbHGf8AGvG9K8J+PrbxPBrkMUEl3AAoN3qG5sDoM
7eBTqpzg0tyMG1FNtnt3hpblvDA029JfUdEmfSrtu5aI4Rz/vR7G/GrrQ5HSuU1ey8Za8za
lb+G4NG16ZI431Kw19kSTaQA00OzEmBkevau6eMiQ8cfSlzaHJiacVLmi9zGkgPpVdrfkEj
NbEsZJ6VAIiWAIpqRy2R89WcBMEX+4P5CtJICB0p1jCBZQNjJMan9K0lhBXpiplM3szPEB3
HinfZs/wANaAhwc0y7uLXTrY3N1KsaDpk8sfQetJSb2EUjaADOKT7MvpWhbT2t7bLPazJNE
3RlP6exqTyh6Cndp6gZJtxu4qQQAEVo+SvpQIsdqfMBWSPtip0TkVKI8dqkSPmjmAaFAGak
C5FO28YqVU4ouIYi+1WEHqKRUI7VOqcdKLiADHbinqMnjinBM1OkWSKLgNRTn39a+dfHkhu
fiRqIJ4hcJ+QH+NfSyRAV8xeKDn4ha0xOf9Kbmt6O7N6C94y7iHaFGMHBb/D+dSMn7oxdzD
nj6U66Ba5nP/PJQPw4qVFDX8Izw6qn58Vuj0bXZo+EVWVRAfvukiL/AOhVMIi1vbqEY+fMf
lBwW4/+tWf4SuDp/iFklONj7hn24P6V0Woj7BNalFAEF65GfQ9P0NTNdTSm9LM9D8K/De41
GS3m1d0t9PiG6K2jUYc+rf3se/Wvf/BXh/TdBM88EP7+6KiSVvmdgOgJ/oOB2rD8OQJd6LZ
zQjjyl/lXZWsTRxLjqK8CVacn7x9HXhTjDkgdFJHGV3KB64xVQWiSy7/LVcd8U+KVnixk+9
MmleLLDJCgtx3wOlaOS3PJSktLjnCRMN7Z/wBrtXmPxN8EW+u39j4g064Fpq9owCuYlmhlC
5KiWNuHAJOO4ya6efVraHypb64vGdsOTFZuYowTjlgMCtLUrrT57F4rZi7KqgAj+MnPX6Zp
xnKD5o6M2VNcyUldbM+BvGuhSeFfHt9ok0qyvCiTFkXahLqHO1f4VyxwO1O06J7loLFOZJ2
SBV9csAf5muz/AGgLEQfGhYAweQadbmQjuecfpipvg14WfxF4/iupB/omiJ9omz/FI2di/w
Az+Fe1zXp80jxalqc5KOx9H6Vp4stPitgMBRjFasVszEACtGGyBIATNbVppgIBKV5rld3Zw
ct9TFisjtxmuN8W3jafImGwqncxPoOTXrbWIijLBQOO9eI/FWOS4037BZk/bdWuI9NtgOu6
Q/MfwQMaIPW5tTpc0kjyv4LeJJLTxrJvk2w3cskoGccsxbP619CaPCmm/EjxBoYwLbWIl1+
yA6BjiO5Uf8DCP/wM18ueMtEk8HeIpr/Qpx9h0y8GlAj+KVEDM2fTcSv/AAGvf4fEUd/4F8
J/EWE7pNBuU+14/wCfSbEU4P0yr/8AAazSkqrb2kvxR61WCnC3X/P/ACZ6a1oAMVXlgKDAr
p5LUEZX5lPQjvVKWzxknpTem54rh2OUmjKnkVCitkkAml17xJ4U8P3sdrr3iCy0+4lXzEim
c7mXpnAzxmqNj438BXl7DZ2/i7TXnncRxpvK72PRckAZJ96pJgqc2r2Zr28L78mtJUG0VaF
k0bEFcY9qR1VDzwKV0TYrFBuxTxGQOvNc5efELwHp+pz6dfeKrG3vLdvLliYsTG390kAjNR
N8Tfh2vTxjYOfRQ5P6LT5WWqU3tF/cdUVJ61E9jBM2ZFzWFJ8RPAEMVtLN4u06NLqPzYS0h
+ZMkZ6ccgjn0pp+Jvw5Tn/hM9NbH9xmb+SmjlY/Y1P5X9xvjSrEHPkqaeNPs1+7EB9K51Pi
d8OpGwPGWmp7yMyD82UCuj07U9L1iHz9I1O01KLGd9pOsoH12niizE6c4/ErEgtYyu0rx6V
KmlWh5MQNSZA5PFZes+MfC3hnyB4g1210w3GfJWYnMmOuAATgcc1Ek9kOCbdkbaaZaY4iAp
JNKtevlg1yf/C3fhvHGXHi+zfA+6qyEn6fLUv/AAtb4bzPsXxppqk95GZB+bACs/Zy7HT7O
dvhf3HSC3ii4RNv0phQE89PeorXUbDVLX7Xpd/bX9sek1rMsq/mpIFK0gUcmrjG25zS0IZt
PtZfvRqfwqsdItdwIWqOteMvC/hyWCLxBrtrpsk6lo0lYlnAOCQACcVmL8U/h11/4S+y/wC
+ZP8A4mtEmJUpTV1F/cdTHYwwj5EANDQ5GMZrmT8U/hyR/wAjfZf98yf/ABNNPxT+HSrn/h
L7IAf7Mn/xNVZg6E19l/cbr6RbStl4gaRdHtY2yiYqnf8AjnwdpX2Ual4n061+1xCeAyTAe
bGejjHY+tU3+Jnw8HP/AAm+kE9ts+c1V2QqMn0f3G99nCrgDpUbwBhg81zr/E/4eY/5HLTD
14EhJ/LHFMPxN+HmDjxhp/5t/wDE0XYfV6n8r+5m4+nQMwZlyR7VI9jbvHtZeK5xviZ8PcD
/AIrHTueRhmJ/EAcfjUR+JfgDcFHi/T+TjlmA/MjApOUhewqfyv7mbJ021Q/KmCasJBHGpA
6VzB+JHgBjx4u08n2ZiP5Vb07xZ4e1ySSPRNatr9oQDIsLHcoPQkEA496m7E6U0ruL+40ri
0il6rmqR0mDdkIM/SqGoeMvDemXpsbrUxJfDraWsT3Ey/VIwSPxxVdvH/haIZvZ9S09f795
pVzCv5lKacmNUqjV0joYrOOIcHmh4+2OKbBeWt1axXdncJcW06CSKaNtyyKehB7ipA6sRUX
M2u5XeLI4FRJaFpAcGtQKu3IqzDGvGR1qk7EtHyjZa/oMdpCkms2aSIiqyGUAggcit6wuoL
+Dz7SeK4hyRvjYMM+ma8LHhv7Uby8ur+LTVRztNzFJ8znB25C4GVYtk9lPtXp/wvtILfwlL
JGQ7yXLhn9QAMY9K7q1CMI8yZrfzO0EINeXfEHUF/4SaCxSUMttCu8DnaxySD74xXq7P5cZ
cKG2gtg98DNeAafDJ4o8Vxrc3TRTX9wSzBN+zIJ4BIzgDAGajCR5pOXYGdt8PLxWmu7R5AN
6B1UnGSDzj8DXoBQg15np3h/WfDWu2k8luwRl+0RMzIPMh4DMQrHA+Ycda9S2DefQdqeJST
uiSAKSalWPjpUoUHtTgpHauO4EWz1FKF7AVLilUfNmruA1Is1OsYFVZNS0y1ultrvUrO0Zh
ndcTqijgnGSevFSWeo6dqC7tP1C2uxsWQ+RKH2Bs43Y6Hg8Gqs9x8r3LYjGalEYA4poPFSq
cipuTYckftVhEA61GnanvMkNvJNKcIiliT0phY5jx74rh8L+H2EbZ1C6BSBf7o7sfpXzgVk
3/abhi0s8m4s3Uk81u+Jtem8TeJ7m+kYtEG8uEH+GMHH6nmsm+kVprVVxt3HFdsI8qO6lCy
uT3KlnmbP34xn+X+FRrIBDby4J2lQcfWnribdtPIXIz3Heq8Hz2kkLkZHH0qzqW4l9cNaeI
2lGFKMTkfxKef5V1+pYu7FZ8gBzEWO7P3hjP8q4jVA0ksMr8OIlVvfA6/pWpp935/hq+tt3
7yK3DJnsVcGna6IvyyaPrT4P6yNT8H2qSt+8gYxSD3FevxIPLyMEeor5A+HPjODQtSDTy+X
ZanGsi54CyjhhX05o3iGC+to5YpVkA4ODXgYmm6dR32Pfp3r0Izi9VudbGhVenWo7qayjty
8s8cWBnazBSaWGYSReua5/X/D2lXhW7u7AXLIu1/mIZk7gc4pQae5zRgpTtN29BzeItNmgl
tDcW9wufmUHJqC2t7aTT45bdo4bB5HleVj/AKvAyxY+w/QVxup6N4Y1hYrBpbmxeORWh22e
yWMjsHVfnGOoJOa4j4zeJ7vwR8LR4Ht9TS41TXZmeSWEFGSywByD91nwFP411RpKpJI6q7h
h6XNG6lfZ/meNeKPES+O/itqviSEH7Lc3JitlPUQRgKn5qM/jXsv7NFm80/i252/8tIIwQP
TdXzz4ZZIpHY8eSrP/AOO19V/srWm3wj4hvHU/vtQVBnvtQZ/Vq78S+Wk/kfNxV9z3O0sue
RiteGEKMAU5VwBgVOgPcYrz6NJyfvCdkZOuTra6c7dGIxXgt7qkD/Em51m6AfT/AAVpcmoy
g9GupVOxfqFAH/Aq9V8caxbWqMZ5QkEKNLISeiqMk/kDXhPh2ebU/AEeoSaTqGpnxJ4hS91
VbGDzpEtY28wJtHY7Y0x9a7K0Y04qO1zbDptuRm+LvCt5B4JttGv+b+6tTdzM3/P2580n/v
okVY/Z91i11fSNZ8D6qN1rdxMhQ/8APORSrD8K7vxtrCeJHE9p4K8XJKrZG7SSMf8Aj1eKe
E45vDfxnkuo7a8sLR5iVju4TE+H5YEZ7NmsMW4qHNF/Dr9x0UFN3Ulv+v8ASPrP4Z6ldX/g
O30/UZC+q6JK+k3uepkhOwMf95Njf8CrqrqIvEQOuK8+0W6GjfF+aMHFl4usRdJ6C8twEk/
Foih/4Aa9JdlzyRSnytKS6nJUjaTPnn4i+GrS48RjWJtR1HTLxoltmnspAAVBJXcrAg4JP5
1yHgX4gfaNU1T4dePvJ1iwZ3tRPJGF8xc4GcdD0II5B6V7d8QLSC6iCbQWJr5pu/BsF/JrN
8909pcN4qXT0nTkx/u2bOO/IHFZtKUN7PobUJN+63oj6N8N6ve+H9YtvBXiW8e9huAf7D1m
U/8AH6gGfs8p7ToO/wDGoz1zXVapFJ5DGL7wGa+Z/BvjJnurv4YfE8b7aV1+zXavtaJ8/u5
Y37EHlWHQ8GvcPD3iLUoL1vBviyZJdZiiMtlqAG1NYtx/y0X0lUYDp6/MODT1lvutzKtSXx
RPH/EugzWd9rOqaFrGo6XqX72/ESyh7eSUDc2UI43Y7Guv0XxJ4h8X2HhfTItXudES80mTV
b24sVQTyhXWNEViDsBJJJAzxVnxMkRur4hB/wAes3/otqyfhu4juvCBPfwYP/SkVUt1IuFR
ypyb6f5HL+IfDGj6VLKun32qafdR28n7+K43NOwLyBpdwIY7mY9uta3hXxv4hv8A9nu/1dL
trTVLZoYFvIo03gNNGpIyMZwxpvjqVGv5yBz5Ev8A6AawPAX/ACbNrH/X1bf+lEVKf2H5/o
y8NJzi+Z3O71fS/ElnPKIviFrjbSQPtkFvcIceq7BXFXurW+kXKXfjfw1YXdnuCjxF4eU2N
zbHsZBHgqfzWvc9Uitp7iZGUEFiDXkviqzXTLlmCCW1mBjmiYZWRD1BFXFJs5IYqd/e2O30
zxTeaNb2D6rrP/CQeFtSdYrLxCQFltpG4WK7AwCCeBKAOeGAJzXMfEDTbTU/EFjJqNxfWd1
b7oI7izm8twjEEqeoIyAa5L4QXkFl4t1/4X6v/pmgagjCOKU5zGwB499pH4rmtbUbm4t9JS
x1eczX2g3kum3E7HLSiIjY592jKE+pzRFXk090a1o8jVSBL8KfGviK58B+LYri/kuLjRre5
a2uZACwKoxUntn5RWpcx+I30ewu/wDhZOpm7ntIrh0vLW3ng3OgY5QIDtyccGuI+DZEvgr4
ivwA9pdtj6xvVZvFOvXOraLZz3hns5tOt4JQ8O1YlEfHPtxz3zU0oczml3N8TUdJJx6s63w
bc2vijxJf6Hc21v4S8d6eN0OraMvlxXXGQzxjCyIcjKsM4PYivTtE8Q3Wt+G1ur23S01KGW
WzvoI+VjuImKOF/wBkkZHsRXjHw3s31b4vXfimB9uk2VuIReNwkgRcO+em0YPPTivRfCN6b
vRtS1pVZINa1W61GAMMHymfah/4EqhvxqU9ZR7WMcXH92pPc5PxrY2Wp+I7We8ub20u0Q26
XNnN5bbCd2D1BGeaZ8MvHXiS7+Efi2Wa+d77R7S4a3u2ALKVUlT9eKk8XTK2tW3/AF0rlvh
Qyj4R/EYbufsV1x6/I1Oqvdi/NDwcm4tPZHd31t4nFhbXEnxD8Rs0sMch/wBQACygngR+pq
PRfEviXw1qlraaprkniDRda82zD3EKpPaTmNmTJHDK2COgOa6h8S6Tp8bBObWH+If3BXn0s
qa9qkel6hplpc+Hrm/ubW3mimdZvNtowzShlwNuWK8H1rS0exFOrUcnzapehz01nbT+GfDN
9Fqt3pV9/ZMFqJ4CrRsFBKb0IOQCT09a634Q+Otd11tY8JX/ANmXxBbQyJaXLQowEgBAJBH
OGwfpVHxVZWv9kx29lCsUNsgjijUcIo4AH5V5xZaxL4X+IuieLITtincQ3IHdlwG/NSD+FF
SPNDmW6Hhq/PJxe3Q6u5ilu7eDXbjxNrdvrOpQrBdztJHhJosoY2QIBtV9wx6Guq+FHjnxV
4h0bxD4UkuY08T2dtKllcSRq37wAhcgjnnH5io/HulxW/iXVIrYA2etwjXLIgfL5nCXKj8d
r/8AAjXltp4gm8IfEHS/GFqCEm/dXSjuyjB/NcH8KJpSjzxW2ptGbU3Cfqv68jrjDdvJpWt
eHdY1qXX/ABHeQl4ppEYTyrxMZFCDGwKy8Y7V2njDXL7xdbarpranLZ+GLZm054rNED6nKu
BMWcqSI1b5AFxnDHNPmsl8OjXPHelXSTTa7ttPDVqOfstxdfNcOB2G4b/YA1iXZs9NsrPQ7
Z/9D0+IKXbqwUZZz7k7ifrUw99qa2JxNSVJKKd5N6f1+AeCtYufDfi6/nOq31/oOkaKbu+j
vCj+Uwz5aKdo6hQMe4qhrGt6y1zY399q0v8AwlXiEpYNIqqsemwE+YyQqoHKggbmyd3NFtG
y+BdPhnjK3Xi+9fWr1T1Wxgx5SH2ZhEPzrz7xLrFwNQ0vWlyz2N8zn6sAR/6CRTjFvmlEuU
rSjCXz/r1/Q9r1MPpF3d+EfC1xN4d0fR4ovt09kQt5qFzKu/55iCwAXBJ6knqBWVpviXVPB
d3D4gttf1K+0pZ44tTsNTuDcDyXYKZUY8qVJyQeMZrWv7n+0YT4/wBDt5NV0XVraJdUhtVM
k9nNEpVZgg5ddp2sByMA4NYTXVq+myX+nzwX1q6HEkZDo3qD6e4PNTBKUU11Ma1SdOpfeJv
eCtUto/BNpbQ3MckdvcXUETIQRIizvtI9RtxXRpqgPIfIrye18SRrKsdxKIY1YDyoYMkjI3
BcYAwMn8K6Qa5p0cQlguZWRnAUSQbDtPc4Jwc8Y/GtHSlueXVmpScktz0e1v1YcmtKG9BYA
V5/YXbOrMsmfm7d624rs28e6Q4zyCafs+5lznxXBqEv9vgXBk1CDzCsltJLJtlQcFTtOcYA
HHYV7H4Ju7HUPD0l3p2mQaXatcMFtrd3ZFIVQSC/zckE8+teE3AiTULq4hMitG5Kknac4Oc
EdK978I6K+gaPLpLyPK0c2/fJF5ZO+NH+7k8fNxzyOa9DEr92bSsmbz/6mTJ42N/I18122C
Y1IAU+tfSU5KWtwwxuSJyPwU184WE0Nv5M15ps11CSDtWQxBxjkBsH9PSscImotBvex0OlI
8d1buE+RplwwHXDDP8AMV7uyAN2HNfPum6lHJc28Uli4aIotsY2UbP3oZzIcZfqQOmOO1dT
rfjrWbmaZYhbwxROdirHuJAI6k+3pV1qLk1Yk9bKMozsP5VBJd20N9b2MswS5uVZokI++F+
9j35ry/x/beJvDGj6dEtxHFA6I/2yxeVftO9A4VizEHaGXpjGcGvOTrOrSLFdyandPcQndC
7SsSg7kZqKeEUle5VmfS0riMNIxwqgseM8Dk15j4g+JVytzND4fMioE2q8tuDlvXBORVHQv
EvjTWtF1G8nnW4sINsE0hgGY/MBAPHc4x+NcPeaTqWnRq009rKqqHzbXKS7AT0OD19q0p0I
qTUhK6dmS6trmp6/ILjWL8zzxBtoeJVxuO5ug7mvQ/g25K64Qir/AKknH/Aq8nBhkaVrh2D
beMDkt6H0r1L4Oy+X/bRyOTEcf99V0VY2ptI0m/dPYCrqo3KRnse9OjlX1FeF+INe1rWfiz
YaffarcPBp90lnb7TsMcQbIXjr1PJr2mN13kZ6cc15c6ThFN7sU0k7RNRG75rlviDqUll4S
uooGCtKuzd9SAa3vtCqMbq4n4io134YkCZJjcMcHsRg/wBKmHxK5MVqeG2j+VkMe9MuH8wl
V+8nzL9KgkdlYqw+YZqJpm3BuhHQ16VrndzGjb3DCYemOKRJPJnYDkPk1TWQAq8XDA5we1G
8sA/YnH0pcpoplu8JLR5OflDKfbvSabK1tfPESDHNG8R/EU44ktQe8Rx9QaqYaKeKTHygjk
UIUtXc39MkW5019KlI3KxeIk9Gx0/nXXeFvHWv+FpYmRjeWgPzROfmA9j3+ledRP5Wpsqtt
3Hcp9xXR29yk0RDKFEhJxjo3cfnXLiIc0drndgqrhOydrn1x4E+J2j+JIo447kRy94pDhx+
FenNeWssAPmrgDoa/Om5vZrG5Sa1laKZDlJEOGBHfNdro3xz8Y6aqxXLRagqjG6QYY/UjrX
EsJJrmhsdlWvRc7VNH5H2hcz2JR7i6uUit7eM3EkjtgIq8lj7Yr4c+I3iYeN/iBqviFCfsj
MI7YMOkSjCn8ev41u+JPjP4i8UaLcaQLeOwtrpfLuHR90kkeQSg7AEjn1rgJhkxxEcA7mA/
QV24Wi6avJann4qtGb5YO6RZ0yMR2txIeCylB75xmvs/wDZwsltfhDaXGMG7uZ7g/i5A/RR
Xxz5JW3jtUIM0gC49C3f8K+sPhD4yt7Hw/pfgy30a/doiY/tcUYaFMkkFzn5QMfjSxSbhoc
LlyySPe5LmKM5LgCo31SAQsfMUYGfSuL1bVhESpvY41zyGJBb2GBXI6n4pjiRlDbA6gRkyH
5jnj69fauSEpdGOTgjnvi1eXGqwweH7Rz9q127WxQDqI/vSn/vkY/4FS6T4Z12TU9X0rwt4
lvNF0rRGi0/NrBHIbi5Cb5iS44C7kXjvmqOi3sV/wDEzVfFF4N2neDNOkznkNcbTJLj1Iwq
5r2H4bWn9jfDrTEvwrajeqdRvGI5aec+a+fpuA/CtnJVanv7L8zocnRpq27/AK/I80u/B/j
uC3eQ/EfW3x1zbw/4V4V430fUNNDaydevr29huFWXz0VcKejDb/tYz9a+3dRu4nt3jUL07C
vmH4h6Qsmo3dq2Ql7G0fP94/dP54p8sG7JGEMTLnXM9DrtJ8QT6/8ABjT/ABbZgyar4XuY9
SCj7xWP5Z0/4FEz/pXtJ1OO4t47m2lElvOiyxOD95GGQfyIr5e/Z01/7PrOoeG78Awzg7om
GQequP512dgt9pOk3vhg3Vx9o8PXj2CCMDLwcPA2T6xsB/wGuaik06Tfwv8ADoa42M3FShv
/AF+q/E7fxPfFpkXJOSP515baKJk1CM9H8fJkf9sWrhPEuoavc3iONUuvsxmCgPdlQWz6Aj
sK17NLt/hhdy21wyzv41iVJlkwQxjZQd2eOT1reVNQtbuRhVKzv/W5H418PpqMrWc/7meFi
bS5x/qz/db/AGT+nWtjwD4ui8T6ePhx45uJrDVrOUPpmpDie1nX7jKx7gfg68GvMNdtvEdt
JryahrVxJJpMyQTY1LftZ87SMH5h06ZrHm+1T389rc3YXVNP2CG4+0Biw6hS3f2PY+1VOCk
lyvVGtHnStPY+k7291OWfU9G8QRxW/iGys5XnEQIivIijBbmHP8Ddx/Ccg1F4FBhn8Hh+M+
DAef8Ar4FcnoHjW1+IXhy38L+Ibx9J8XWAePTdU24dWKlWRvVWHDL0PWu7kgfQPEvhrT7oI
s1p4PS3k8s5Xes6g4PpxXNfmdno0VUgqdOTXX/I5LxjKp1OYbs/uZf/AEA1n+A/+TZNZ/6+
bf8A9KIqzvFGpxSa80XnAM8Mm0Z6/IaveB2I/Zg13HUXEB/8mI6uqrKPr/mRg/hfqe2Xd0P
tsvIzuNcN43mSXTWzjOO1Xdanu9Lv7hXuIroAht8Ryozzj8OlcBr+ti7gd7iQQ20S75ZW4C
KKpRdzx4yblZGN4QWR/j3pzRfeW2j3kf7p/pit34k3rDxB4sgt0LC61yKIsBx8tvF5n64B+
tP+HFpHosms/E7xJE9vbIuYIWHzsMYjjUf32+UAeprnfFXgXxIuuafqWvy3IfUbk3dxHDbs
fLml+cpzgfLwue+2lSkpVpS6K33ns4hWpJGl8FGS30rxq95Cbmxjtrj7TCjbTIoV9wB7EjI
zWRd6p4PtrvRri68H6oulTkRj+0dY+1oAACF2LjAAIOD1rd+DibPBHxDBHK2d2OfaN6w9V+
Gl1BbwtLLe/Y72yt5IWZFwJDGCG+90BOPpmopxUnUTfX9EdNWpyNO3X9T1jXIG1DxHZ6BqM
8dr4SvbJLrTbSwiEUeo7BmSGZxz8vDCMYDKec4NX5tUUEIMIqqAqqMBQOAB6V5/8N9WfxP4
eufhb4jujpuu6ZL52k3bctbTp93HqOcEd0Y1aku9Qu55LWeye21e3nFpeWK8mKfOAB/stwV
PcH61UIpR5bbHnY5Tfv8AQp+Jb4SazbYJzvrN+DMxsfCPjPUrizW+sbe2mkmtXOFnUKxKH6
jitbxD4R1nSvEum2WrPBHeXIaZIEmDEKmNxJ/EVn/Cjj4Q/EZfSzuR/wCONVYmDUEvNGmAe
j9f8y3qNvBPHClj8JvCtk8iI4L37ucEAgcqB0roV1+21mfwbBBpUWjS6XLqOnT2MQURwyCF
GG3bwVI5H1p3ify7WC0gaAR3EdrATz1zEpB/I1xdjHEPEP8AaEbXBneQzCLzT5SyMmwuF/v
FRirdFJpoyeMUlKMl3t+R0+pvuieErknNeXa1Ym8tL/TAMyEedB/vrk4/EZH41239ux37xq
lrcxLLE1xbzSqAlzGr+WXQg5xuBHOM1xmv3MlveR3MXBVs8VtFHFDno1FzKx6JomsN4r+A9
nq65m1TwdOJ5B/E9qRtmX/v2276pXmniu0t7ax1SORt0Tsklqyj70hPykexBP4V0Pwm8Q2n
hn4mT6beFTo2uxEMjfdw+eD+JYVsTeF4tItvEd3r1uz2XhJTYaZuP/IRuZj/AKMR6hYigP4
+lcsJezvDtse3KnzSU10/r+vU3tEd9U+Bel67ZHzdT8Jy/ajGvJaHaUnXHr5bFh/u1y99a3
Ou6pbaFZvvfXrlLWJ1P/LE/NI+fTZ/OqXw78TR/D/x/Fpdzdm60LVYgJt/K+Yw2yfhuz+BF
djZ6Td+B7bxTr80YddFh/sfwzIes7XTZST3KqyJn0Q1nC8E6fXp6P8AyHKmpyU77f1+ev3l
XWtUtr/XdYv7Uj7HGV0fTwOgt7f5WI9mk3n8BXmuq26B5hJH5ttMNsiZxkev1FbFzKljFBp
0D5htIxEp/vEdT+JyfxqJvPljvJY7NJbWxt47q6kMm1kieTy9yrj5gpILcjArrjFRR5cnOr
Wcof1YyfDPivxL8P743uhXbXenMd0kDdR/vDsf9oV7Fotz4J+LSzXOkSjwx4tZNzSwcJcH/
ptGMLKvv94eteMarp72Gs2ojcxsZNp2nGc1pWlrPoXxC8NajpsTW95cXPlzIgwH6HI+o6/h
WVWny+/B6/mdtDEe09yS1/r+ux1V/YRW1teHUmWy1mzuZrO600JvELhBtYOSAUfOV6nB+td
X4d8MRLp9o4xu+ziNhcRKQrMpVseuD0PUda6qfS9W1n4xeIINIknghks9OF1PEEKxzbXOWD
A5Pl4H4itO61m28Na9faNc2l2sUc29PJiUqyuoyeQexNaKo5Rujz69JQqW6FbTNCsNHRYt/
mKa5PxRq8b3SxRSBVVsYBq94t1a8vrePTfBukX2q6hOuQBCIEhVeCWOfpwOTzXkMcOqoIrr
VJmknupWVVbjlOuO2B0raGqOHlXNqeKXWUurgjJJlPHf8K0dI8WeJ9Bs5oLGdmt5xz5sZcR
nplT/AAn/AAFbviD/AIRy31K1ttM+1ta31lH9skurSLzYpAxOYdrcAkYJbDEZrqvAFnqWpe
CoNKj8WR6Zol7ct/aNhJqUdqLpAVBEYZGKtkgbiRnsOK75SXLqjrbSWp55ouv+MIbe6s9NF
1fG6UtJmB53xyCRjsc1B/a2vXFhY6HqN5dPp2nl3trSZSqw7vvbQQOuOa9l8Ca0v9nafZ6T
4i1jSNQsreezW4bW7OGFIfPOE2yDPv655HFRfFKe08Q6ppOlR6vfXeoWEG6S81PV7Wa3SE4
z5bR4/ebsEhu1Zc3vNWJ5keRW58u6jliXG0Fj26NmtS2hiuLxEnkW3RpGLyORgAZJwPXAx+
Vaf9gXmmWtzPPFoF/HFFIheLUBJImJAPMXaepyAOxGaVL2Py7mJGjUEErFaWwcnBc/fb03D
8DVTbEehXvgh/Eem2mhH4iWsySWEmoQwXdnKDE2B+5Ungcbfm6cYFfO7PtmQEHbGoU49+v8
zX0NJ4u8a6H4APiC51TxFFe2WkDT5S9rbfZoopsm3xL95gflIAGRzzXz1LC8V2i3aNE5VWd
X69M/qMH8aqkmrmkdj0i+1bUPA3gjTPC0FzYXFprUEeoXv2Rj5u7duRXb/Z446ZzUnibxAu
lWWm23hBWaxmCfaLiOYXDTFWDJGVaMeQ49AWJz1OKfqlzpni34V6Feaxfa1P4i0y2aCCNbe
JbYW6ShF+bAZ+w7kEc1xmuyapYtDH9jutKjjk3cSShZJl53bW4VhwePWs0lez3Ja1RU8Qa1
c63rt5qeoq6XlwzNOWjVWZyxzkADBxjPHUV2Pwtm8o6qVJ5Mf49a86uDcPcSSXTO07Es5ky
WZj1Jzzmuz8DXsen6frF5PuMUflbgg5Oc9K2klyWRU17tkQ30xHxgLg9NRU/yr2N9S27uxz
XhrXa33xDivY1KLPeoyq3UcjrXrLqzO3PeuSutES+hefVHP8VYOteIbe2heGZ1lnZdwi3dB
6n0FZviTWhotsiQ4kvp+IYz29WPsK5LTrE3Ie5vWaVmfMshPMjelRTo82r2LiiO4tNElsVv
DeSz6hKzbrOCHy44FB4LSN94n0A49ahOm2NzDHDb2lzHKmWd4gZC3tg//Wrs9C0W6v4NSCw
RLOG27B/dHp6Gur8PaVBHKukLCYbqQlZJuu444/Cu6yRpc8NvrB7UNLbTNdWykKZfLK7G/u
sD0NUY5lJKP0Ixx3r1PxBYrpHjR7LUrdm0u8Bt7zaOAwHD47YHevNNd0a40PWJLOZW8vh4X
I/1sZ5Vge+RUSQ7kttOGZo5OjDHPep0VVimt5F3Iy5VuvNZsb8JMTznBrYtrdpYppHkWMKp
YK38R9B2rLU3i7ohuLF2jjdTl2QsMf7PX9K2I1W50y11CM7RMfLkx0WZfun6EVFpd/DFqlg
t4AsMN0CZn+6sbfKwb0FPs4vsia7pG8NAyGeE54wrHDA/SokmaKSWxiXtwbm8L4IGMY9KiT
AOcDNRA7k39T3p8XMgz0FaJWVkYOTk7s1YYovLBPbnirUY/eee+CM52n26VSif5Bz7kVIZw
A+5sKeCfamCdjsvBcFvea9596Ld1jhd9twWCliAAcr6Z78V7X4JNpbabo94uq6dbXf29UNr
ic3N1MHyseVITO0nA545rzbwH4f1EaNFqq6Zc381xIQbOOM/OnBxux0P3eORiuj0J31Xxjo
L2NrHo1vY63EZtIjaaTbIzACZyRtQ7TtByCQK5qi5ro5HO87nqvi3VZ9O0q5Z7dS7E7i8av
jIyMFv5+1eMal4wuIr+7smudN0ySAoPNugZJeUB3IgG3vxz1r37xxp0z6JqUEFot23k/u4o
VzIpIPPCHdznHIwK8wPheWUyyRWjxyxRo0hZdzRjA4P0yOa4qduXU6ITjGV5K5keAfFvgmz
8Pax4U1rVxBY6pFJDNdM3zneDlycdcnNegJ8TLzSrGzjTxZ4O8UwJJBa7bKWWC+nVnWMERc
ruAOT24NVbLw/eWjs64ZQQCxUEMR1IyBj6da9G0eOGDRzdS2sG+PGHES7lOR0OM0lBQb5Xu
azxUJr3o/19xsXsn2dJCWLbSRXz58S/FC23iK0tVWxiDxNP5967hchsBAF6nvya9uvL6OaI
x9iMda8+8QaTbMrSsEJGSAVBx75NWtGcVGcVK81oeD+HPEVn4e8YPri6hbSyyzNLJ5IKoNx
yQo7CvZdS8TeCPGVzFrth4603QdZa3Ftdwahu8i8jUnZuKkFXXJwwPQ4IrmvGeuaVpthHb6
KDucKLlp4o9ynI/1Z7d+teSat4hv47uRba9CR/MmPMEjEdf4RjBz/ADrSGFcp+0Tsz0JY2E
lyuOny/wAjc1Bo7PXLhZE0fUI4ZHRL3zStpcbCpJiY5JPOPpmu38La54S1X4b6r4S1bxPpu
j31zf8A9p29xIp+zpOH3BcddmPl9cGvFLy8uYII547p5gjbVEsJEa4OcKCfbpRD4r1g+ZHi
1xMNuPIXqeBj0rpnhpztrsZQxNKCtCFv69DrdT8J2Vr4ltpHuNG1O2cPKW0mQ6gi46CRF2s
qszAf/qrC8V+GbPw7qUto87pe7Vm+yzaa9uVDHcAOThcHg+lXra0ihvZbXWvt0F2tk88iw2
qSbJcsFTAflCOS3VT271efXIrW0W2i8L2l42p2gEMtxaAysu44kjbcSvQjPXjpXRFTWj1OW
rOLneCsYsMGpTR2+sG0ksbogT2cnllEvFXGdh7svr36V7XqnjWz1m98P6rHcpJNL4eaGRQw
JWQT5II/hPHevA1TUYruKxl81HgA8uKQn92GCkbRk4Brbe3e01x9PMyP0LyxIULEqDyOvGc
fhWE8LFyUzX6z+6dOSNjWtWhGqSSeXb+bFGWV57jYAXBXgYJbH+Fdd8MvE/hWLwLqngbxFr
kOnW2oRlBdbhmJ+CG59GANcJbwi1nEzwtcqAflcEckHHPbHWvXfD3ga01P4O3PjUagLe6hU
xi2ADqWU7STnncx5wOBWNWhzpK5rTxUKcLJa9S9qfiUTwLFJ43+HzKECm4imuN0uB98xAHB
PcA4rl/P8Mi6juZZ7/xncxtvht7azNnp8bDoxMn3serE/Su5l02C7+GGm+JLLRrG1uIXCzi
zwXRASpaRfUkA5/2q5LUrq2uLAyXFzmQY2gdx2/HFc04u9mwWJpw1pw1K1x4s1CHXtL1jVm
064awmM1ppruy2VuygnLHGZJT0DEcdgOtUPEHxj8Qaxq9pPK+iuIV83Cl41QgbcbnJ3E57e
lc3rd7La2b3kMskQjdQTG6q2CQCPmzk89uR9K43TxHfysGv7XTCgZ/OuQSrnGVQAA8nGM12
QopRsjJV+aSlU1PV/hH4q8O6ZHrmkeIdZtbKDWUmjknLYVPMBBP0G6tPWvFXiy4ttL8OQX/
hzXobS0KwXOjI145SFAm6RBhkyMdc815rdeIPKKaTaadY3EcFysP9sRCUR3QChS3I4U8vWp
qzvBrL6Vpy2dpLLAJINRsrqdY9xxnHy/OflOVx/Fk8AVjGhySbT3N6uJjONnEx77W7q41KH
W4LuO317T9m5YYWieVQMhsHuvT3Br23SPH3hbxVDpviw+I9K8PeNtNVY3Ooki2v0HSOUDnG
eVYfMp6ZHFeEXVjFcrZ67pkUdvFdXKqLZJWnmtSHCASO3UscsB6HFet/GG2g0XxdNpMN59k
uHs4JgrQqkXIOc7QTng/jVTppyTi9SY4nlhaSuYXiv4hXGr/FqXxHPbaaz2EHkokWoh7Z1x
yY5MDfktkjA6e1S/CPxP4c0vTtZ8O+JNTgtrPWIpYpZQ4AG8EEgn0zXB28yy2somWykkGVR
5TJmMHB8wADGBg9fU00+JLq2txFAlhNtAbzAjBju52EH+50P9aqrQlVVrhDFUqekItHtGr3
hvDa7vGfgPUPs9rHafaP7RkgedYxhHdNrANjg4OKx7O30a71NNP1jx34c02xn+Wd9NnaWZl
7qJHwEyOMgE+leTvr17dyjdaQwq6lgfLwGxxwSOfwrodPnkOnxM8Nu+5eT5SnP6Up0altZC
jXoJ83Jqdp4r1TS7nxRrE+hPAdKtBDpOn+Qd0YghT+A+hdjz7VxWpMbm2bjt0qzLJvVUwEU
dFUAAfgKp3MwitWm27lHv1q6cbKxy1Zqc3Kxz05d9OjuFJE+nyhg3+wx5/I4P517F4w8W/8
JDpuk6fHKslto1qs0xVsrLeumB067I8/i/tXnOkJfz3MjaXazyyyK0Zit0MpdCOQQAcj1q4
yPbxNZtbfZdjHMXl7Npz6djUSopzU30OiOJtT9mczdJLc6dOhyZrVjPGfUfxj8ufwr1/VfF
n9s+HvC2lC4WaPSbM31ztbIM7gxwr9Qu9vxFeeRwKk3mqvJqzGUt4jFBDHCjHcwjQLk468U
p01KSk+gQxPLTcepHeyOQzg8nk1e8O+KodC16w1C+sze6VLbzadqcJUkPBJjg4/HmqRAcbe
tQLbSwTeZA5Qn0NXKKnGxlRn7OXMehz+GYL6K1ufDXiTw/rmmQENbSXuora3UKDpHKCCH2j
jcMEgcjNaWkRWzeMbe+ZrbxZ4khXy7DRtEJe3tz3aSYjA7FnbGAMAV5RPdQWd5aXN5oun34
dmQpPEAGJUgMSBk4Jz+Fd3ora2fBesW39hWGm6f9gFyt9Aqi4uEMhUuMyKFPytjAycdKydC
claT0On61SjeUI6s+k/B/8AYvgzRLmbxH4m0ybXtUuTeajMJ1UNM2FCIpOdiAKg+me9dDcy
eELxRqc1/YukjELP56bXK9QDnBxX546jDp17NC2m3DL5dsZZ21FlQySDJYR+oIxhTyTmtbR
Nbi1TxzpN/rALmSXzJo4YoYoQQmBtjbEag7V3ZwDz3xXZKkuS1tEcbquTuz7bk8YeB9NeO4
jmjaCQbftUTI6JnON2DkZx3FeQfHyDSdJsfCEOlSQLKWuHxERgKyr82B75rzb4mDwDc+JJb
S3t7q01Vra3NmunRWyWkpdF4ml46c844zXF6nH4QvPGGjWXg46rCksqw3I1qaPajlgBtdeA
nqe1KhTimpWM53mrM4LV4/7O1i6tLmNg6Sb8jKZDDPRhnuK9L+G/jfUtF0K4s9I1C/tJFdp
QIbxY0wcDJXyX5BAOSRkYA5rz3VNJ1JfEyw66Z7NrmRHaW5DFxCxG1wDyw28gDqBgV6R4O8
Q+FPCVjrGkNHG9xbXbmLUWuLqzm1GLIxE8cX3FwN3zV0Sd4Fy1SOQv9Ri8SaZpcIf7PdQxS
QvJcylhLK0xYscRj+9yCSe+R0qrrV9qGoahBNqpmk2QCJGliX7qgBQSqLk4HU84Irr/AApr
+gad4fN3J4TtdQvreRzGzXN5mN5JMCVSgKqQCF9WwO9J481/xbrmmaPpGr/bBPaiSQ6ZcTS
yzRxhABMyyINqsueQTnnpSvqZ7M4/R9Rn09prezuHt4boKs0SqNsoVspuHfB5FWbmznuL/w
Cy6XPJCoyZGeQfukCjzJD/ALI68c4rHjc6ddRuYZUuEySrRhdvPHP0qPX1BuVRTGF3vwikD
j68mnbUuO+pp+NNOg0M2mnab4/tfFdrcR+ZKbB5fKhKnCqwfqeSR6ZNcp5shYEsWOMZPNWL
7TrzTrgW19bmCYokgR8ZKsoZTwehBFQRoHlYbQMcfQ+9bJ2Rskkixb3ctvcxzNhgjBiu7qM
8j2zU2o6i+oymaSRgWdm8nczKnuMk1Wa1lTyfNiUK8e9SP4l5wev1p1pZT31yLe1t2mlYna
i9TgE/0qJJbiaW6GxhZLlftEuxWPzu2Tge9b2nTwwaDqFtAUlFw0Suy5+Ugse/XoKx7C6fT
9Rt72KKN5IJFlCTIHRipzhlPUe1dJf+JZvELWkU2laVpwt9257G3EPnFjndJjqRyB7VDfYl
mHbSLDrVrcB90yXCsEI4IB9a9he8SKFp5CFRV3ufTjJrxkxhtUBDKqiTAGcMc+ld5rd1M3h
6ztopAGugpcj+6BzWdWHNZBa7OanludW1WbVJhulmYRQJ2UdgPpXc6TYQwaaZCoeK1k8of9
NZSMv+VcppqEA3ZUlIOIx6sehrq9Mgf7Jb25ZisamZ+f4nb7x962iraGrVjr/A1oH1y6gn2
nzUG723HA/lXpOn+C3/ALTN1sydmeDzkccCsbwbooju7dpJG3zIgZguSMHj8q9fP+j3qLGA
Ujyu/ZgSHbnjvVPcR4/rGlaLPq2i61d2ZubbTbk/2vFGdzGGQbAzY9D+gryL4ieGNJ0LwRC
1jIL26lVIlXytptY1lduTuIy67CMdq63VPF154F+KFtqUE23SL+Z7DUEuQTD5MjHcj+gU5I
9ia434j3lhpfhayt9CXy9Pvru7W0s93mJFFvUbo5CMsp2gKT0U0PYDyRMM5KJ5aPyF61cgi
MjgBj8pHyknGa7v4p+G08Ov4cjijKKunRwtkDlgAxOR1+8a4m3H77fnAGDXPJM1gS2uoyaX
q9veraxXX2eUMYZRuSUA52sO4NXb7VNBu55ru0sp9NW7ikElsjB44XZ8qE/2MY47Yre8I+D
7TX9K1fWW1pbe900q8NksPmPOSwA68AZIHvzWV488Kz+G9fksngljVlDHzYRFsdlztGOMYO
QRVRV0Deuhy6HDMhxmnxnAY59q9N0rxFo17s0/xZ4ITV7SO3VfN05PJuYSABvLAc596w/E/
hXQItHbxJ4M1mS/0xHSO7tLpdlzYs/3c9nTPG4dDgd6VhXOYik+Use3ArT0PTpdT1BvLjZ4
LRTcStjIABGSfYZrFgyzD5gB0JrvvD2s6RolnczXGkwXD+XlVZJhuTI5ODgL056Z4pO5nOd
lZHo8t8dI0XTrLVJDoSXsDQx3M0c263iJDC8iwfmkOduAMcD1qvoXiCfQ/FkGu3OmO3hu81
K3lGsiSeKIrDgMQhOHZsYIfPOccVy8njXw7rGkahBqEC6fO1vizktoJpiJCwym5m+QYzyBW
tr2reHNY+H4NrqUsUqlzZwxaW8KXoUhS0jlyoIIPYHk+tY25d1ucyR6R4m+PnhbW/C2rw6T
BqmmaxdBUtxLCrrtzz8wPHy561x+g/GCztPOTXxe3SgKoMMSA5A5B/IV4tGhMiBnCjI612n
h/wCHep+JoXeC6NtHLIWV3sLiVflOGGUQ9CV/76FV9WpRVi5Suet/8Lq8KXFk0CwX1tIshA
Q24JC9AWYYyTxXYad4k+1aAHhlb7PcKsiluOM8ZFfO2p+Ar/StNj1KXUYGS8JYR/ZrhWjCt
g5LRhT+Br1bRpDF4O0/JHNulY1KMIpcplJrY7xNSjfkuM1zXiPUUW1f52yFJ5IAGKqreEKM
HFYOuzGW0ZWIyepP+FZRjqScp411rwxN4Vnsj4Y1O21XMLR3Ml98gPGW8sqM5Ge5HI9K82/
sy+1GJr8G4uCwDvthdygPTcQMetej+LU8P/2XZG48Rp4incIkiFp4JbFR/BuYFSvODgfw8V
kahJaaFpKww6pYW5mHnw20TXF4ZoCuIkZiQqjcpOCAw388YrvptJFO7XunCX1ksMO+OSRz5
YaTzEC7WJ5HU57c1nAxk8Ek4xzjrW1f69d31vLGLK1tVuc+bFb2iosY3ZCoeuOKoX1ldaVd
XOn6lE0F1EBhAVbBIyMkHGMEdK6UaRTs2wbzbWFrWaCEGXDKVCsTjPRgeK1LyC0iiBWSfcU
8wB4k254yMq3Tr/k1W0qfSFvDBfm5/s6SPM0kFvG06uFYjZuOAC5APcrUz381uIY5ra3OUD
AvBGQexx69/wAQDUu99BSNfw663l9aJDo0V9NbRO89skEigrx87MhyQOuTgDHPBrt9Y8K6h
J45j/sPSb+8tZFj8u4WFyshKYOXwFHII61ynw3j0p7nW579ruOW30/Nu0Cbk3ZwRJhgQpyv
r7g11XxJ1OSw+HmjrY6tqMV3qFz5d3AZD5E0cYyuPm6qSvYde+K55tqfKtxKN3qZ1/b/AGN
IVmjDm4VisjvsyV+8FycHb3rp/At/bL4S1Az6EmoraIZ5Zmv5ICgYhVCoDh+eeBn1ryfT55
rnTYxcSNIsbOEDnIUE84HbJ64rM1RPL864RXR/u5LEAjA+6KHT5tGHLE+t/DeuaHf/AAnud
EWcS6lHZyTC0htnS4DB9xXf0lGcEgdvpXkmozFpvLVT8oww24IPpXnujXl1b6Za3FvdSxSx
fOrpIQUIOcg/WvTvsepyot1c2tyTKA7SSRMNxPJJJH61i6aUrsUmkcxdw317azW+mWT3d3t
GIxaiZQD1JJ+4cAkH2rktWCS3ExaWYXMjbp/MjUDIAA2hOB3zXRXkc0+qWqWlob+aQsptY0
lk3ADgsqdQOcY5GOeKyToV3NDOIbO+MyMFjzb+WhJYD5ixG3rxxW0XYov6Tc3d7oiRy38k8
NhIo+y3GorCrbYTjahHIwCM577feuxPxN06P4h/28mhyrpOn2T2senx3kZaKZRjzkPTnhfd
c15Xc6bFp5kg1eK4hvmkKQCIo6nBZSG56+YAOO1aen22s31iLL7BJ5lhJIUSCzjJEqIq7WO
QWwDznPPPU1EoRk7stNxOyvfFUEHwzTw/qGmef4mF6l0dUWaORPK3CRY8Kc/dwuO2Pauh8X
+JtQ+IPia18S28sHh+K609BFG0olYopZScICytnd8pAIXnvXls2m6/qF1ePLoxiu7cQrLb2
1uECAx5U7R0yi7icc8k4q7p9v4j8Nai7fZ9Q026uEeMNBndIudr4Knlcgg89qagorTcmTbV
jQ0rTEa8ufN8TwWUeNjXey5wWYYEZwmct2B61a17TvC/9g3qabHpUur2nlxH+z728kknbcA
z+S8WFZhuypIxg46Vm6L4kuYDcW+oaVqWru7JIFF/cRtvjJYNtUc4JGOPlIzkZrS0bxPDc+
OvO0+C88Li4neTUJ3125jWQ7TtEkmxihDkkEgnJxT1T1Jsc88k0klqqGY29pugtZvtEsscK
lix2lkwFzu/GregSySiWKR5MblAG3JGfQDqa1F8d2q2zaFYaZrmmWZkKhF12V4gCxDkK6YI
YncSf61lQ6hanVbk26XFtGHxG0kwlZCP4t4AzyMg49Kp8zvoGxc1C+isblLd7a5Z5QfLUxF
GYc84Pbg/lUp1ZNZvbgXcEi3XliRg0QUYHH3Rx2qXxhqV9478eQX9lAE1FbZUWOEhdwiBy+
WwAecmsjTdM8TRatdpBp6Xd60zWMnmzp8siIXKhtw6KpOehxjOapRXQTTsXNH8Rvo2rWmpW
lhHhLNy0EdxLEJ2zjezxsGU+wOKfJqM2o+ItQlljESMFkEYZ32k5z8zksfxNZemWOrQ+INH
x4dt9XkvY/OtbG4QyxXcbZAyqsCeQSBkHI6Ve8jVB481WGfQ2sZVfMtpFEyi3A6DaScDr1J
pyjo2Rs9Sczqo+VsmlUSy52xSH/gJ5roJLhzpLaxFpsv2EAMblFHlMCcDBA9QRn1rnp/Ety
0rC3t4hFuwrSMzMR67Vzz7Vzpc2xfMPmRrWTy7tTA/91xg1Imx1LI4bHXB6VzEs2pXTbmkw
0hONtnO3vwdvP4U2PV7rR2dI7i1vvOXaykOhj5z3A5zV8l9EXaRpeIMrb2Zz/y2/pS+HdN0
fWJdZt9UdVv/ACx/Z8k155ESyk4ywwTJjjCL70/TLyy1OK3fV9PFyrGaOONLlolSQRko+4A
k4P8ADjk8VsWMj2nhKPU2+Hl/MbVCYvEct3MkdsS4HmRqoCjaxHGT81O7irEdTkNa0q3TUr
PTLS+iupXkEazxB2jnLMFUoCoOM+3tXQaD4RvLXWtT0PVvGNv4O1ceXZmxvraVpL1WO4AKq
njO0gYycior9odM+LOn3iWtrHp8E0N3HttmeIwBA3m+UzbiCAX27gc+lbmu+KbXV7jT9X0q
DStS16fWVuY0GmTW8kxUhUQSNIR5fC5TIILcGrbdkhJWVjnr/QdV1me9uvFXii0sL6y8myj
TVY5Y2uEAwoDBMKqpg/NzgisZLObw/wCMLP7NdLPEk26C9gVhFcKCQWjLqMr1GcV1Guv4vg
tJZNb8FOIdavI5read5gHeM4MagyElTkLhueBg9KhGheMPEl/pV5F4V1C20i1XhIop5bazQ
yEMV3EnaSDkLnmiLaXvbDseY65qmparrjXWpX893cREQxySuWZEThFB7BQMCozHNqVxPc3W
oxLKFZ2e5kO6RgpbA65Jxge9QX6SDUp8oVJkY8j3qSO2gktZHlnljuc4RFi3Ky4PU54OcVs
lodTslc6ODw74ot2uf+EfurrUoba2hubibRRLNHF5gDBGKDAdSeR2PSqsz67qWpifWbrU76
bZ5PmXRcPhR9zc/oO2ela/h+LxRZxyy+AJNe1K0eVIGewWW3HnlQSPkbr2G7qK0tc0/wAS2
unaevijVNRkmneSSGy1BJkWD5V/elpflfeOOCSMc1DbTMG3e5zmjNpYuJpL6/Sz8uNpIxKp
l81xjamADy3IBPANWNal+1eIog08ykXJy1yo3kmTPRAcHOMgd6xdbsbjTb2OK5kjErqJAkc
iuUU4IyVJHI5HP5VJFNb6jq9kk9rK8LzDdFayfvHBPIBwefTg96La3HZ7no3xT0Twukl3c2
mt2tnq63h+0Wssk8zSlo4yeWjAUhi2R7Gs74feJk0jW7251HxHZWkbWUNsQIWUXEaSA+WNi
HDYBO4+vWquoHwr4a1XUjpk0uprJbXEEZnmivYw7Im1uVXnORu6+nSoLW2aHVptN0J9OaDU
tOgFzcXcaSx27OVZgjoCI9pxn+IDINZfZ1H0LGv+Ib/UtMsjYSFtIjd4Si7iPP8AnJGWGcl
GHTC8+tYekbriEQacEh1JmnMkkyCRfKKcjbtyG96vanH9j0izzrGi6jOYns9sGM20YJOGUq
Dvzkh+eDisO2t5ItLGpW19JFP50kUixSqpC4HIAIY55zVPbQSWgg0rzgyvMllcRQ+YUucr9
oO7GI+OuOxqDTrd5Zcb1XfwNxAAPoakuNQd3tpYZJRPDuYTM5LZJ47kDH9aZBPK8YhLllQf
KD0UUK/cfQsNod+dY0qBTbF9RTzYAblANuSPnOcIflPDY7HvWv4ijfTL0aT5yyNAixbgc5B
AJPQetchfKkdwSi/K3PzYOeBWi0mo6lewXMxku5XZVLkkljjjJNaW0TNEludHaXEb28Voql
dnzOcfezwK7PQGku9XvorKNpfLIAPUPgcjFc54a0e61TX2ur3ULSMwKcQMdhZVU4Uds9frX
d/D6wvVbVLI20Vsn2pJIr3aSBE4bKP3545FaRKbue5eH9Njju47x3IInVIlPUjbyGH8q6HV
JUl1iONCoUMRheDyMVhSabqMGgxRWZSWeJY5N6PncQeo9tpxUFt9tvteiWUm3kiQBgwOCO+
DUvViPMNW0G5vPFpNtay65DqGba60ryAftCICzMjt8qzITlckFhkV4NLczan4+0HQ72eeTT
dOuY7a3W4QBliD8Er2JAGRX0nq8OsaBqoEepWsWnagDJdWGvSNHY3vUiWGReVlTA4BH4188
apJpy/HmV41l+yi/HyO29lkxgqCPvDd0PpikwPR/jwRe+HdO1EAjbcfLkYOCuP6CvDIZCY1
IOOle7/GmSZvCFtFOTGwaPMA/hIzyfevA4ThCfTmspGkT2j4P6Nf3qibT9PbUJVlN+9tHw0
ohOFQt/CCSTk8ZAr0j4m2drd/C/Tb/UtHtbGTS52mn+2P5pRpAyrGxH3hnHHY4Iqj+z5Zht
OWZAQ6WHmsYsiU5ZicEcduQe3Su18XQ6n4j07TPCWkXmnJ/brzzXA1CNpYXhiXJQFfmGW5B
HIIouoxuyoxc5csVd6/hqfNfhPxFL4R1y4mfR49c0xTE86yu8aAoSUYumTtB6qcgiqJure9
0DWpM29vJq2oLDI8W4xRRlvMJVeu0dh1r1O3+H3jT4aXT3d14E/4SnQo7gXiRaVflirBCAJ
VKhmTnJGK8j8QMdP0HRylslss00880C9VYkAAjqMAYFZwcZNyQpJxVmVfEfhXWPClxb6pHJ
Fe6UzBrTVLRvMgkIORz/C2cfK1V9V8VeIfEd4suratc31x5AtF3YGYgciPCgAjPOPWtTwt4
tvNDS4ihmhntLo7ZdPucGC4B6hgRgHHete88F6P4quJrnwEx0zVUXzDoF1MA0vGSbWUnD/7
hOfQmtk7GDgnqTaD4N8PXugwvqfjTS9IvyYzLbXrPE0YLsG6r82BjpxVLSr7R4PBGp6Iby3
M91N5jSyRMZYQjnaIWBwA4PzAiuTtrpRcz2uuWjT3Kfuh9rneNoGyc5H1PINdcls1npL6vp
MFrbaPqIiBhFwJZbZkO3DOyEqXYEgL247VLu92Yu63EtvD17f6RFfWlplo9qvggKyAZMhZm
6k4G0CrmjTaneefb6Hql4v2cPOUFz9nUD+LGZAMnHQcmqkjWd5oFlLNJGbu3uTaqGeNf3P3
w2Au9juLZc9sDtXQ6l4ZivtVmj0zxLpd6VthMrKskgYp8hjGIhzgbs4wAOTms5S6MW5r+LL
+5l8NWIneCG6mRzLBbMSsa/LtwRMwwcAlSAc561taLJP/AMIzaRM4KCBNnzDPb3rhdV0aDT
/JWz8T6JqQkhMjm26REYOxiUBLc8da7rT9Img8KafqL7DDJApDLKnzc4zt6/pUSty7kyRqx
o+0Zx+dUNUt1azctKqYUk9auxFVHFV9RH+jsevy9COtc6bTJOC8ceGpvD2mW+oXhu9t2qyR
xyW7wBlIBJWQnBwSB75rzYMA4UffY8ADJJ+gr2DxXf2k/gm207UFlaaI+dZL9kUrtYjcWk3
5PKnCkduK81jubNbdk/s8i8z+7uQ+3YdwIO0DHADDr3z2rtpSdjRPQzEBkm2NKkTc8yHaBi
qt4yxSohKucH7nIFbDx3EkLXDW0jRqMmUwnbyOCTjHJzj1qWG38KTWd42uXOrQ38QBtFsIY
mhZec+YWIIOfStuYpM5oSR7PmMm4/7Ix3xV77RpkemMsP2s3zsyP5ip5PlnGMfxBs967qw8
AeHtXs/t+lP4pnsmszcRSC2tNzyAsGBBl4XIGO/B46VxtzpFppHikaTrc19aRIV+0kQqZ4s
qG4Tdhuq9+hqlKLYaG54X1PQNHuNVCx3l8LvT/JjaXZCYJiQd2Mnco5GOuDT9Tnj1HwzHqu
pzFxb3Qtf3o6goWXAAxxtI5OTnpWHNbaPb2Vo9he3s98yub2Ge3CRQ8/JsYMd2RjOcc1PaT
zTadcWrSSS2QuFfyv8Aln5u3hiOhbBIz6VDhFe8T1LVg9tLaB7QqYtxA2jArndVnkbUruJ3
3IqfKD26V01uI44tmVjUHjoBXG38pfU7l2w53lcjngdKcFeRcUdNpRzoMXUDDAHv1r3fWvE
l5eaTBHH5ti9vbBXihmkkWUYX5iWYgfQV866PcM0jwrK3liFvlJ4Br2f4lLa23hvTrnRtQh
Il8s3McdyryRyeUMqwCgqOnyn61z1YrmREk76Hm0ev6mks00V7JbtGxVJI7prcqpDAgbeT1
GfYY71iSiWYgvqv2h2ODgu/pzk9fpQ0SC0eeZWKGQooVhncBnkfiPrUJUxRrGHyzHzAY5Nw
5HTHY1TWpqkWlSTT5DJ5Au1kV4wZoWCgklQRnqepHv7iptNkGmXLfaraBprVmk8m7idjM4A
HlNgjGevPpUCXDvp7Wr7zIzpIkjzOBGF3Ert6EknOex+prV0XU9Fjv2u9e8PDWEZD5iyXsk
bSScfPuGec5OPehIZrWupWWl6bFFBoWk+IYoGZpdQkt5kdTKvETtkDglgo/wBjjitvwdqlo
fF99draR6KjQS+TFDqT2cNvkcruIZiD2UYzWdoGoeHJp73R5tD/ANDv9kyJc6s8UcTRROTu
YD5izHK5HB471aabw7F4quhZaZNGsRcB4dQ+0I/fIdl54IH4GlKN0yGtSW01OSw8Qrepeza
lcxp5QurHVZ90eR8w8wJlVPdfat+/1fQdCGra1aXS3lzeTJ9qGm+KJzPICc7TuhCuAc8n+d
ef23i3VtHuZU8O61f6PHKQrLFMSGAzgc9skn8aral4u8XahbXFhqPiK8urOUqskLuNr7fu5
GO1NU3caR6MmoeHvF9lbX2rFRcQh0hbU/Fx85AT1KGLjnp271g6Xa6dHrOpW1tDpptzEziS
4kN7sMYJOxk2j5umSK4ew1LU7YSW9pevDHKpDquCGyMcj6cV2XhfUH1XxdObydpJn06VWkk
wMBIiOgAHSplBxvYGjDl1SdNFuNLMNj9nvQkcsksCmVApJUo5+4cnDEdRiqeqz2s1/b3WnW
8sSxW8QKXSJhmXrgKMFCRxnk9620/sRtKRJbaWWNooVuJEt1WeNi7FzEScFdo++fYEVmv9i
t7yOyQwXNjO+0TysHmiRsDOQQAVByB0DZqotdg5dC54Wtob/wAaWq3TKG80SLFtQrK/BCBH
YByc/cyM46jFdZdRSxfFfXRDZsPK27oRbEbfl6bEk+X/AL6IrB8IRzW3itDB4eXXNOnn+yG
4urMypEpYDzQw+RZAMHJOBn3r2BZb0tOYoYlG0xKkcY4GAN4wMhu/pzSnO2hhUVmea+ILub
VNRuJNM066hs5FXZALfywMAkgIvyj5ifwxmucYzWFiLi5jubWcthVKeXnBHOa9d1NLi3hMd
zemSVo+Yo5Shh5IZJBgfNx+FeZ+OpBcYuDfi8kYpl9pXPyjjB9MBc98ZqYNaImLu7M5n+0L
owRm41HUYzC5K5u5ABnsMfd/CsklS7uSzE5J3DcT7+/1qa/jYW/ng7hGQW5yBngVn27PKTG
Fy+M4Hp611RStc6Hdmxp+rm0hiWG8kt7iKUyK8TFXUEY4I9uPxrv/AAj4r8KaWtrLrd7e3y
RuEOnNaCa3jj3ZLKJHC79wB4XGB61wUmq7fCVnokkISSO8luN27O4Mij09R696oKjPZzXKk
FI3RW5HBYHHH4daiUVMVj07WPD+sfE/xLrPiPwtFHNZ+cg23RjhkyRgZVAUUDb69CO5qlof
h3w3dWP2HXodUt9atJRbzWjXdtZrIXYldvmDeeO+PSsqz8U+MPDo06y0LXdU0OO6tYmaKCV
lEhyQrkbeQ3YDPBHNati3jXWPEl9qEsV+fHOnKkn2qZpTennYEEYQgMVIVS23HrUapW6ElD
SdN8NatqaabPe6la2CIwiluZ7eCb7TtBYSFzhIsDC9wa1tR0/QIPGnh7RPB8OvC9t5FhvBP
Ms8Nw+4YaNo2CshyecgdOc1gX2trqEd5df8I7qDWi3puJpZLkzBZG4CyOY8biMjJwTnOOK7
jSfiFok82jabpmgX+nTLFFpqLJq6yIlt5odoQsibSh/2zx60SutbC1PEtTunn1GZpOMHYCB
2HAqDq20sMY7in3SH7dcEZ/1jfzpDuDA8/iK36GjO4+H9pNcyatOuJ5TAgVDDOwVtwxKDC6
7WXqM5J7Cus8STa74HudC1aHSJI7O3jZbfULm1mi+0s0aiWHyrhpFAwN24KMliRXmWj21tf
W2rWs4kWV7TfFLEqlkZXXByzDaDnBIycVd8R6nHql097bwXwQwRQQJcQ+UhZVVXYBTt5Izk
dc81i1eWpFveMnxZr1x4n8QzatcWUFq0pIhjhiRFWMHhTtVQ5HTcRmuj1Pw1oWjQaBNYXt1
Lf3cqtIQoXaPl3AYIwQc8nrXFtZXJuIZHTdGsg3KQQE+bofrXW6/q9zfa0sml22n6Vf2twR
aDR0ZfOJYg7JP4go/iOOOKck248ptdNWPVvE0vw30GKHVIfD+kalCs80Cp9gEytICgJfZPk
KBnaxGDz61x97P4UPi2W1vNPXQReQQy2sWiRhYi8jKAJMzEBSozjcMMecVe05vjTp+mappN
3ZardQXMVxBHEtxCgjuBsYux58wAEfKeDu4rQsPCmiJ8SbvQvGemy65eTaZCdPhkt5YDIx4
IwhXGMMM9DWNuW92ZWaOUsfDGl+JbYySIbOa1eayiFlFFm4aIFzJKzScsQeSODgYzXK2GhT
NDczx3MseyWaFYwoDNhec/NwD0NepeDpbWw/sux062e2FxJNuii858uysmOGOOFUdj8vvXE
T6dPfeJ9eu7PVWE63M6lWtHkd0A+Yng45IXnnvTbd2NabnEtbSpPsZDubOO/eprWH9+EaRY
wwPLHAra0TxHd6XfiYQ2s8sI8hElgB2gtzgAdc+vNJe6lqN5oU1mtiptI7g3Ek8duQyMw6F
sfd9BVaj1OcaKKTUokkkxEXwzdcCr91qV1ZsGsiUgSQHdt6HHf0rJmZkm3Ag45z610F8TLo
cixWzvDI6XAlCkCM9Ch9jmteiNlsb2keA/E2uXNjqq3NvYw6g7CO6a+jRGwhbGCcjPqRW1Y
Wmv6Dr19o0GrWLXZhWFgbpWTJIxtcHG4Z61zOgTa3Yyy2+nMlp5kbQxzMdrMrHJXdnp/Suq
tbLXJNJufEV5HaLczTMWaRlZXZDuPH4CtdEBvDWfiBZR297cWdy9vbMI/Ot3LZLj5FbGRXo
Pw98ez3+uGz8RK1tdmLETSDHmYP5da8J0/wAQWUXlP9kuFvGi3bA5jAlD7t8ZTgn3I4rttU
tZtS8ZyvbxXcVxa20ckYk4YHq7jGcg5znvikB0vxGuta8OaXrOuaPNLe6Lcusd7pN1Gbi1Z
CcPIrn/AFTA9VGODmvBvhraxaj8VNLecSPFDI9zIFb5yiAnGT36CvbPFniS8t/AH9l+IYbK
5+2wTva39swBuUEfyiVR90gk8HnivDPhpf8A9meOLa72K+Yni2lsZ3jb1/Go6gew/GjUILj
wLaRQ29xAGuVOJgCe5PPX86+fgCoP0r1H4p6im2TSLaV5LeKVDlzkk49a8wON2D3H9Kie5c
T234Wa7pUMOnW+qXc1jbtB5YuoM4t5FZhlgP4eQSTmo9D8ZahF8WUv552MOnNmDGQpjMh3l
fQEMcivL9Dnmt5fJALxyEsiZ4fIw6/iMH6iu01fUraW/tdfk1BbmSJVgumaMRu8bcJLtHr0
I7FawxEeejKK3PSyitTo46nOr8Ldn6S91/gz7eEgKh4GJyAysO4PQ18Y/HHws+j/ABOvZ3h
AttSU3NtgnbkjDD2+btX0v8NPEKa54Mggdt93p4EE+Dyw/gb8V/lWd8YPAx8a+DXewiDaxp
7Ge2A4Mi4+eP8AEDI9xXz1Cbpzuup71WhGhWnQrK9tH/mfGdiun3l7Hpt9piRz42+ZHIyEn
6dDkVr3ejf2bYWl68ssdtcO8cErkOu9PvLuGNrYIOPSqWraTdNbR3kUbLLGeDjBBHY+hFbv
hLULPxHa3XhDW74W1prbApMwytlfIp8qbHZW+43+97V9HSqKoro+ezHAVMDV5J7PVPujc0l
PDfjzTIfDPilJLHxIjMmm69EMfaMr8kNxnqARtDHnnHasbwHNf6trVt4T1We+nhhgmgtYrc
JIbYE7pGRXK5PB2nPBrjrm5udOujYbLmxu7ZylxG8mcyg4yOOBj/Gp9PvS94h1Ca5lh8plT
Zgndj5Rk9s46c4q5K6aPJn5mpdWkqa9dWdtbXMrx3LxKPLJkbDHqq5+bAyQM96vSr4q0e4k
jNvrFhOy744wskbtC2SSAMHYeSexpkOsan/ZljaQvcRPau0kFwkkisEIKlV5wBjPzdcZFaG
m6nqlx4ge81PVL29ksbb7Syy+dMJbdM5iYoQyxHIBOcAGmmZMoXuqyWltb28+k+SyF2Wf50
edWIxuycELg4I9TmvWv7c0GTwHoCJrNvc34s0DweYGaDBxsHcfjXlt5Lf+LdX0SHVtObSYb
q3lNrLZWks73SAsysqM/wAwBGzKkAAE4rnNHkMNyk+0qH/ixwcdcHvTcFKNhNX1PoO2k8+J
JETAIyCM/wA6bfPIttJjbjHfFYGhauJLaGElSOBmr+qXe2zYq4HGOBzXC42lYgseJ9a1PVP
hpd6ebi5mtIIUHlefbk5UjGF2ByB3wcgZrw8papFGYJ3knLZkGwKiew9T69ule5eKbOa0+E
WofadTuLT7Wlu9vp7QTqk+CpZg7DaSQRk9BjA614OgIlYZ6N9a6aGzLRojWNTOlvpTapcjT
3CK8G8lGCZKZHfaWJH1qtaWemTzXsur3F1BHHbyfZ2tlicvOBlQ6uwwmOpGT2FVxnHBGMd/
pW/4esIL6LVobsF7UQGaWJLi2hkYIrEbDNzuBI4XqM+1dGw2MaXSdIh1L+wru5lbVdPVSL2
xtTklv3gX5yY8YOGHzH0rK0uPVo7S/wBEs7a2kj1SBHfzhEZQkZ3ho3Y/IfXHJHFdZollb3
nhrVINIunRls2a3+2S2Kb4clpFbcdzPuHy4O4CtDXIbyDxCmuWMAnTVbaOR1vxp08sku3Ck
Ih2opXrkBhx3qVJroTzHJabPceGjdW80dyLqZbdtlvcRiNlR1kXcQG3HH/fJ65ximaz4lvL
3y4pY0+xRunk7kTzoztwQXUDcpJzyM0mr21vaagIbVZEhMMbYlMZIJUE/wCr+XH6+vNY18f
3CY/vr/MULV6lLXUdfwiaWZm3hI7fzdyqWxg8A+gJxzWp/wAITria6NFt9LvZrxoYpZYmgC
PFvXcMgnAGOhJGax9RV5GYIWGIQWA7gE5/AVPaSancvev9ovGYorzsHJLIo4L85IHGM9Kq7
VrM0Rb0vw+99p91dst1HHBtdpEt/MiWMOFkdyDkBSV4AOScVlws0TyMSzHPJOTuPYmrEFx5
M25neRFYFoS+FlHUq2CODjn8Km022spheyT3v2aRIi8MfklxM2fubgfk+pGKhtrVlWJdPie
bzo0GZV3NxAsnAXJOSQBwDUQuLHzA6S3bMxDnEcaDjB49DkGmG3zZySMwDeaMrzkZHTPSrd
raTLaz2ot90tyF2q0WXIHdG7c8Ed6zvfUDauLsS6RPrenyX6XMJ+zpJPcQsFjmeXepTG45X
v2OemRXO2y6JJdx/wBrtfRWxUbza7Gk39MgMQCPatBtBlsrfdqkctnIzbYkaPPm7SQ+Gzxt
YAEd8+1dBaT/ANnaHdaVYNFJa3SOZJJbNTIGZApAJyQAAMHscmhyUUOzOc026t4LgWd3c3w
01t7usEcfmbtp2YLf7XXnp05qfT54bW6aSdiIgpVSqZJ/AVd0fQd822+hkXcCFOOOvHNdFL
4UjhaNri1aeBWBYK2wkZ6E84471nKtG5ooNo8xvi8tzLKqDYWOCD0Ga6bStJ0LW7aKQ3+o6
fdgJDJbQWJvPNfgGRW3Lt3ddh6evNaN9oFpbvcTQaS4t5ARHi4L+USeGOR82BxjvWTJ4fur
e3FztaONhujbkBhnBIx6GtVUTja9iXArWulyrqEtnKJ477cEgtjbnfNkEjv8pPy4HvXa+Dt
LhtfGjQPdyC6XTrnzYZrdojE3kkleeuDge/WuS0c2kd5mYRTzF9oikgkkPHRhtIOfQA10em
6zZTO8ltbWdpfmO4ikWCKUSNGyAby7MRjIxjrUTk72RDiVrPT/ADvCeqXdn4kmtHt7GN57V
5EjFyhc5iA35cDAYKAevSsK6sNMmk02LQJry5M8ccd095CIkiumbBjUjjZ0OTg9ayXjdWiK
N+8DblJ/nntUz3d9YwBIbqWIGRZ/lf8A5aLyr/7wycGnF9ikdv4Ru/FOieKtG0z7XcwWF5M
sj2sFzuhmhZ9rM2CVCnZyTg8Cva7ay+e6cu8Y+6jDgMxPRvl+7j09BXzFpmq+V4mtri4ln+
z/AGhJbkwtteRAQz/XOK+l/EfifTPD3gS11RLeI/2hL5kCSLtmG4bhtH93bgsfXjNZVbtpo
yqRu0Z+uahZ6e8kls0pumOLh7gLICDg5HHUkZyecV5D441u41W3Zri4zF5mdiqAepOTjtkn
j3pdU8YXFzaFIlUB2LZxy2fU1yt3NLPkk5duc+h9a0graiVIs6xqFtN4Y06wTTbiEo0krXD
LgTbm42nHQYx1PPpWLaMsN6JvK3RlSDhcjp3zV1xdXEMUc1zK8cIKxRu5KxjOcAduSTSR2I
kbZtLM3UGtLpLU0GXl+0sAtkjJTfvPyjOcY69ar+RL9mcBdiMyknvxn/GulTSIbePfcopdh
gLTZrKBvmcIijou3k1KqLZBymNaQT6nrWn2dxcXriTbBG0Z3yADO1UDEDGegzgVoT2eq2cU
mt6TrNzcWflGSa8aYwyuUYCRWXfvO1+PfqKktZbW1vjKbd5Cq5iKY+Vwcg4PUZHPtmux8Pf
EHX7G4JudP0GQEEZfTojtYgdCV6ZGcU3MTiczb3F54SkMer6RDrOlaiiSfY7i4kFvK5AYOy
xOMuo459604oLjw9JpNxd+HNMtxqd0lxa3TsWaGMdArb2ULznBGQVya63Wfi5qb6fdRWNlp
SNJPIcPaW5QwY/drtCg789SDyKwtYSLxSdP8TQajoelNaxiVrWR0gmk+bkBVyGYbTjOOCKX
M29diLHlGopLBqMySZXeS3ByCCTg1WeRiyZZif51JqLEahPyT+8PfIHNNjfyZN2A2QVPsK6
Vsi7EkEsccjTtG0k64MQAAA9cj+VbS6prOuSwW+pSvdfZocQK8oVYo0GcL0AwB9SapGyWdI
XYTxZDbxDtbBDKBwTwME/pVTTop5NSNpHII5mISP7QEVdxIQbtxwBg9e3WodmK17nWm28QN
piSjTr9rLUZY5IZPL+W6k5EZU4ySQDgD0rG1m+MOr2v9qR3sjWNwyNBIViKqG3OgwPlbeWz
xxWda3uqW+pR6UmpT5S8VPLjfzFWQNtymD65xtIz261bvbK71S+MYlW5u3uHibax3kjJLkE
9zxyeoNHKkxWSep00vjjRbjxPquq6fp9xbRaqx+3QX80Uu+IuhKxYTEb4B+YDpT7nxV4PHi
C8mGhXd7bXemfZUi+2xlojxsKER8MuOo5OetVbn4az6HLq8XiLUm0xrOy+0wSRQ+aLnO3ap
w3yg7uvWsnwcdOtviDpUFxbprFrcXEcLGUvH94jJAVlbK845Gam0bA0nexnWV54ctrpXvNI
1F12PkJe+WSxUhCDt6A7SfXBHepFNonhxLy3uZUvnu5I8LdLkx7ARmMDPXq2cHpjineLAra
0ETT4bKKFGjjMTlvOQSPtkYFmKtjjbnjAqbTfClzeeFG8RRs3kxtcBlELnHlIrfeHHO78O9
OSVrldLmffW62q2s0N4JnuIhOwRHUwkn7pJ6njORTC119iaX7eTE5CNEJGyxwcZHepGtr2U
Rrcq0I8gSIbhmAePPBUdx16cVoaVLpz2U9pdC3jj5kDSyS4LYAGAowT1rO4N6GTp0Cz61py
yMjK90kbR9TjcOvtXqeo6V4caGO21PUNSjujfhPs9rCHiWDGS3qXzgAV5qk1rF4vW/ggEWn
296rnytzJGgfjBPOMevNerSQX+s3Lto+nNLLcIZ0eNdwKddxPYY5rRRujROxdsr34BW3h25
0+/wDAHiHUdZXf/pksw3A9mBEgCjPbBNeaTjQU3NaLqOml+jNIGUDPVhn869Tufhpqtnb2N
7Lfac0mqp5kVsHZTIg+8cnjrXnnjDQrnQ70yvZ7VjAV1Lblx+FU4ebK5gGleHLjTte1bRvE
eoWVzpJ8yytrm38xb0ZAbbKpwh5yAeorqPDHie/1vxpZza/rS2sVxam1eVYuSqg7R9fmPX0
q58N9I0bWPgv4ntr24v2u0ulvnsYtogdUZVDbvvFgG9sVb+FI0628Y3sLWENxYajG9urXKh
0gZWz8+enAI49aUZXuuw5bFL4ywWOl+HLa20+O2I+0GOWa1yI5JDGGZl3cnOefevDtMuYrK
9F1JGWMasYwDjD44NepfFm5mubJy0SQoNVkljijGFRHj4AHYccCvJYmjW4jMoyisCw9QDTe
5B2GsafcWHg/Sri8nZ7nVme7aNuqIDtTP15Ncy3QHuBzXSa94iPiFIHeBYRbKUUdTtPQewF
YBC5lXGSVGKzmXEv6XKAWRkYlcMjL1Q9iK6bw7qixapGbpUKhnGx41YM7DDQtnAw4PBPQ1y
unkC6iz/EMY9a6DUtLFvon9uHcY96xXEbghiD0b6jrTjtdEySvY7nwzrGs+Fb9rfStQntHU
HyJAc+ZEG+44PBKngg/WvWNL+M90lukWt6QLpwc/aLR9jH6qePyNeArqEdxY4W73zQ7WjuA
uFkx/wAtB3Y87WX05rfsbtb2yjuFXaWGGXP3WHUfnXgY6k6UueHwv8z9SyCrhM4o+wxcb1Y
LfZuPR3W9tje8V3ekaz4kvtR0qzltrO8IkaCbGRIR85GOxPNecar4Wlt521HR3+cEO0R4yQ
c5GO4rscZ5oAOetcNKvOlLmiz7DFZRhcVhlhqquktH1XoyjceG7v4tn+201S0s/EMYW3nhl
hMayqqqqMSowG7ZPUCuU13wN8QvCWmTfbdPmk0jcC9xaMJ4AfUleV/HFdc9nLHdfbdMu5tP
vgMCaBtu72I7iuz8CfEXUobx9F8U6bDdwBSHmC7d6A7ssF4ccdSOK+iw2LhX0ejPyLOeHa+
Wvn+Kn0a/Xt+R85W19++TzdxjJGdp5xntWxMRcXszLOIUWEkb32l1H8HHUkdunFe9/Fjwb8
OdV+GmqfEnRtPfSbvzP9GFqvlw3Db1TaU6EdTuHOa+drWSCRW+1SSp+6OwxqGy+PlByeF9S
ORXY1ZnyrRv6FeahEr2VutlFDcMuL3UY9y2pCvgLKR+7DZIwOCcelZccgFrbxiAL5W7DlAC
2SOp6nHv0p8V8tvBGgd7iMgedaTZELkZxkBuQM5B7H9T/mHwruJ2+Z39SvbP9B+NVclI6PQ
NUaO+t4ieGcDFdjeXayQZDFQQQwVSdvoea8ka4ltissLbHVshh2Nb+gXc97bXbTzNKEAC5I
Ldzxk1jUh9pESj1PdPiXYf2V8JNLv7e+SdIo4I51Yq2FlTlApkbrnJIUEYFeZa14SvU0z+1
7fw6ulw/aIraOCGRpgQwBVjJuI53LwcH5/Y11Pigtd/ConUtR0cfZUga0S1WASsTwU+Uby2
CM9uDk149ExRcbmGXGV3kjr3rGirr3e4dTub3wfo1tffYbzxGNM1QuY5NFe3aeW1fftMTSK
drkJ8+RwelN8Ex3D3t7pXl2s9rfrIsBktLSVzOkZYEfaCNi7M8qeuB1rDh12RNEvNJ+wWHl
3MUcbzmDM6FGLh1fOQx6E9xWz4d01L3StbdGmaxW3G4g2SSeYEJIPnnds4P+r5/E10K4m9D
vLC8je7hh0jTopf7Usp/LRNE0tmeSB9rgjfgLk9TyR0zXKyX3ijT9T0y68NaHo02meIIhZa
bJqel2QacgZk3KDhMNuwTjIxms9LDxNr2k3lsdP04xXsMUNpIy2MJVUbrK2dyfdIDLyTjNc
Zp2m6N9ntrvVjqC2jOyXZtzDlWb/VeWGPI4O7OMdqq2hCsS3S3UVwftdlbWcxUHybZFVB7g
KSMms3UGzbL0++P5itrV0kguLRZERC1lA4CpGMgrwSI+M4HOfm9eaw74g2wA7Ov86cdzaOw
l/G8kvyK5CQZJUZA69fati0t7SfUZxNLPpAuI4xFBBCW8wEYZTk5IwM5PU9uKybtZdxkSNm
RYsORnCgnuf8as6fpWuT3bWi6ddy3jhCkWzLlSMJtB5OcjH1pPVGhs6TPYf2Rc29zpdjcuA
jpLLbv5vEuSpdDxuB2k46cDmse0SM3Lb0AJXCjB+U59v5GiEXo8yOASLGvEojOMY/vfQ/rX
R6BpX3bu4T5wP4hyADnmspNJalRE8y91Gzh06SUm3tIwiRkYXAYnkgDJyTjOT71dXT/LA3y
BsDAwScCtKW/t7cAMiERjAAAGKzptYiklCwwfKa5G2a2JhbwiLy2jjmAzgSZOM5zj8Tn8Kg
SxdHyj9Oh64qRZpJZkiEG4N6da1IIwqeapx2wf61Dkx2LWn3Nxbxb3QMvp1zW9FryfZSpUM
Dx07VzsMocsChVxyQOmKScRhCPuFu61CSvc15WlZGg9zE++AMNxGVHZhXOXlyYD9mZBtfIV
uv4VTmnuLefzMnys4BHY1euWW9ss4AmHUjsfWrdkCWlnuczPcGK0aA6XbibcCLwbhMmDng5
xyOOnSqkE1zbXouIxgSo0QY9weDiupbTorq23PktxuUdQw/xrIuLJEKiNmba20Z6KM1sqsW
rGbpu5kzRF5Y8DhfvZpl5buZFWOPIUjitm4tWjO9QdvU/WqtxjZl5sZoUiXGwyO2sYoo2n4
DF97L2BUgdOc7scVZ17xBqXiBtNj1CRc2drHaRKpJCRoMDJ7k1XEcJtwgbcowxJ7kVCVUfM
UyWOTnt7U1LoS4lySKNYdoGVQ8kDocdKrRxkrkryTVtVcQ+Ywxgg8+9NcSYAJ2+wHSqUhWG
xQ7lGOT6Dv710ulWAt0aRY/NnIzk/wis6wtinl5AZ3xtGOgrpriVLG0+yht87fex3PpUylr
ZDS6mJcRLHKXkJlmYfKuen+FUDaySMBI+41qFDnOA0jDJIqrIxEjZfBHYdqjmLsQrYQL80j
YFRyLbKMKpYdKnFuJBvmY+y5pDbxgfeC+w5NVdWItcy5YUJzgY9O9UzbpvDDjHODzzW+0dq
qncACByT3qhI8BJKriqjMGjjtURF1KbacjcSc8c1CpRcYII75NdZf6RD4ia7vtCgtbCHS7Y
C6WeY77mQE7mUHPqOPauhsPgl4qvofNTVfDsOYnkj36gv70rjKj0OD16V1qpGKSkY301ODt
Ynaz8xJpUUN92NQy+/40tjpMuoXEkMttcXVzcIIraKPIcuWGMrgluMjA7keldjZaNBoxjsN
f1O+09YbqTzbnTIkuYFPlZVkORmXOAR2XmlnuW/4WDDeRa7rF83nQuNSFsYr08DDJGT94dF
9azlN7oIu7screDUlSK1u5ys1qRBsWNV2Km1VXgZ3ADknr+dWr+yt08WJavp15qimd1msG/
dzSnn5QVB2nofwNVb93Mk0kzO2XZmLn5zzk5Pr61mapqC3N811aMYGLl1w5LJ6fN1J96uDb
1Y5R1PV9MhOmeJfGNpZ+CNR0COfQShi1O4Vza4RG3szRnIOAQBg/MBmvH1jSW7X7Q+2IsGf
nHHU8gHHpV/zLfURf3F1rl2skcKmFLndK90+VUxgg4XAyeeygVnmGUJJMd+0fJuP0yf51pF
WuJIdcfZjMzW0DxW7sxjjZ9xVSeAW7nHepbS5li8qJrcSW0TszRglS24YIZl5xwPypqqIoW
LcLgbQ31600S4RMMem3HTI9xQ1cN9DVutYhl08240K1SQ2y2/n5kLLtP31y2AT0I6VktKBE
AIQnAGQTzW5HFpmmXmnX8bLrUTxF57W5haNFblSh55AJBB9aoy6TLAsZuN6B1DjevVc4z9O
Ky0QbGS0suDEsjBJSAy5OG+tfZvwus0sNP1i9ub2SW00zR5MRSL8sZ2AZGOvce1fGrRsJBO
FIgSUAsO3PH0r6vspdSt5YrbS7y1trG/t5FvGnusCVSoztUA7Wwep4NbRWpodrJZJrl3aa1
r1tDNZrpKSQ20akeUhX5ACPUnqPSvIvGEE/iHXr+0sLRTJPFi3DH5TgcofRuOM17XrWoWHh
W38mDXtKsvs9pa2KJ9uiM8KITk4dcY+bJ+leO+L9WjXXFurfyNS+0XUNwr2VxHJnYDzlDjn
IyMc1basBzHgG4uPCuj2l/bLYXeiXhktdbinmHmxocbhtyDxtGMdxXd+CNOe78KXupWqWX2
GOSRhFysiq2SHx3bG3A9zXC+Kvh/pfh/RLXU7vUTcaxqUUjz2boEaASsoicp2YEsMenNdn4
RubfRfDtvpNxpU1vqNy8W2Vl3pIxcL8pBwvy81jGFm2XKV0keR/GGR7XxFbaOxOYrdJHz/e
5HPvivMCM9BzXofxnmml+LmrCZCqxrGsee67etcDGuQ7HsKTIN62Sznso4baQyTLCWkLIQQ
c9PoPWs+QnzXYdBj+Veh+HrCyPw1u76OCA3ywSHc0ZEmd2Dhv4l2/ka4G4j8ueSPvgCiWxa
Leiokt/aJLIUUOMuBkjJr3XVtO064+F2o2FjBIHMQ3PcDc7kZ+Ydvyrxfwjb+brMKSRlkYj
Bxn5q9LutQv/wCyZY4kkZIX2sR1A54ojsKR5L4b1aGzuTp2pgNZTkpvbObZzxvX+R9q9Ds7
KXS9Wa3ddsV1F5ibT8pZTgkexBBryK7wbybA4MjYH416fo17c3PgXw3I7eYbG6ubYvnJCOu
VBPsVNcuKhzUZI9rIK7o5lRkuskvk9DpWHGR0pgz3pqSbohj0pwfPHXFfKs/fbNbjl5NZus
2TXeny+TK8NwiHZJG2GHqM+laCnBocBkZT3GKqMnFqS6GVajCvTdKaumrGB4l1y+b4HaNpr
LMIrvUC0rNIWUGJSAqg8LknOBiuDsoCyHa2CkRk6ZzgdPau81Vml+COo28iACx1qIRMT/eD
bsD+dcLZSrFt3oWR08tsY4B69jX2ClzRUu5/OGLpexrTpfytr7ma1lDqYiW5tbaUTzFWhnR
+ScsCcdOcEc1UEka6epKFgpYkAnJ5HHpRK9tDM6xEy27MdoRvmCgnHJH0Oe9IAGsYU4QMzA
u3A6jqcdPxP4VVzjiVjPaSgqtvxnhpHx09RVuy1b7JYyQ6eoieTEkySlQrYxt2k8k+1W9Dj
0ibWlgvLi2tbaSXy2lliDwxpnlj1IyBwR3NYEsdvE87eazIpdYioBZiDwWHYY71VkyrXPdt
Y07Uta+Cp1HVdasdSudFvPscMttdebGyZBEcexACcHqW5wfSvPLzw7Y2Wl/boPFem3c67C9
kqSJMhIBK8jaSM4OD2NULu61Gw0ZvCf8Aa4n06CYy/wChXJMDuwByCCAw59OorNtpDKQqn5
nZQAT1OcVnGDV9SDWhsrOTTbu6OtWcUtvEsiWzBvMuCTtKLxgMB8xz2qhJrMtrYXel/ufsd
8yrNut43cgcjY7AlOcdCKkukms7ubT54IRcIRCxBDEMB1DDg9cZqZYtS0S8v8XNva3D2rQs
jTRN5kbj5gM5ycemCPWqXqFiLVZI9B8VpLprxNNaRIoeVYJ1yY9rfdBRxz16+vNO0LxTqfh
i7+16P9iaa4t1hZrmzhuAFJ6DcDtPv16Vz1nJPbvHd2c8dvJbOGQlhkN2OD16VNPqdze3b3
V3MZJnVVLBQmQAABhcDoBVlWLy3LS20ROAY08vhQvT6dfr1qC9f9x/wJf501r5pIYtzFhFG
IwCPugZwB7c1XnkDQuo7NnPrSTQJWNNG3yzRlowjW7bml3bRjOOnUk4Azxkiiyv55XaeS5l
M+xFFxvKuhA4+bPUAYqosxbzVCht0JXcSfl/L39a6c6NG9ysxMMHmwJI0UFuY1zjGBnOcjn
P1rKUorctajtGs2NvNPNJ5SFOhP3+QRwPzreiuLaKBQsDSBRhnPUmqdqlsisHG7jaB0xzWh
AlhKxHlyfL1B4rkm7s3StsRpHZTPvK4Y8YbmtGDR4mDPHHG+e69qsw6PbXA32+5SoztPepY
J47WQRPhVHQn19DWTfQ1iu5TMAs5QGOz+6TUs372MyxMEm/j9HFXrxo7qMq2CuMZA6GucFx
NaXBt7j5sH5G9RU2Gmrl/bIGWQfKynkVJcIJIPNjHBHIz0pkFwsn7snk/cP9KeqMjnvHIPw
FRfU6OUyGCs21unRh/I1JBF5DpHnIPCH19jTruNY5BL0H3WFSqVkHlHAYdD79jRJmaVnqRl
zBKs6/6t/kkU9j2NQTxBnyv3ZeP/r1aysyOsowW4b2I71Wt8lZI3+8Bnn1FJbmjXQz7s7Yi
GJrEnGSAqbgOa2dT4jJH8XNZCsSwGOprphscdT4rDyhEITABPJoSB5JB1Kg5471LGrysx2n
qAK14rcxWgOzDNgf5/nTvZE9SukTyEyNjah/Bm/+tVWTbLOkP8Oclq0rj9zbrGgyTSWNmHl
VXGCTnmpuDNXT/LtYXup8bhyoP6Coo1eV5LiUje2cZ7VPLGsk6RdIozz7mp7gQRRkMQEHVv
6VJpYz2IRSqZ5+856k1m3EvzhF2gDkgVNcyNO22PKLVaS3SNFDA5botAvQb9p35wTjpmnJI
nXGcUq2gZslf1qQWO1dzfd+tMm9iCW4GCyJ83rWNLKTISeExzjpW1OqxxkY6+nOKyp1ET79
mT0LN1q4WFJsy9dvZrrVjJLaLbtGgiComzeAThiO5PrW54M8a3Xg7U7u9j0y01Rbu3+zSQ3
kQlVU3A/Ln7vTFczq95Ld6k7SytJ5X7sFuoAJ4+lOsTZAzC6SRsx4j2NjD56n1FdVk1ZnM9
j0e2v9N18w6nq/h++t9Invbgy2+n30drBuWDOEDcLKB1bGGXC1janqmh6d45tNQuINYg0xP
JlFtPdqb7ygvy7ZV6HGNp7CuUvb3Zp4sILWDb5nnC5wfOIK42E5xt74xnNYLbSxYq34tmqh
TQRWpq3+o2k5lEJfazMV3ckAnjJ7n1rOhWCWeCKSRY0LAM7A7VBPJOOfyqDIG4AAAjGDS42
7DnIK5HvWqio6I1ZdEEckavGRkDohxyO/P4VqO1jHYpi3/wBOZ1kNwsmA0eMFNhGM5/i/Su
fjO0gjO71Bq417I4CsqnAxz3pkcrG3E0TeesUeyMt8qMcsq54Ge9V1dpJ4y7FiOASecAcVM
Gikt5UYrEUGVG3O85HHt659qXTbc3WrW8LHarONxP8ACPWjoVY19Q0m40+Cxnubcr9stxOo
wp4LEAjDE9s8gH2pYL2BLyGO7ERiWQOzSxs/A6KQD0PTj1rUm0G/m2zWiyTKADuROME4H68
VzEl2skgQorqTjdkiso2nqS0VLyQzTzSIggEjFhEnCrk5Cj2GcV9QaBp+vXWtWWh6CiS3t1
pyrEJThFCoMlj9Rx7ivl9wPtSg9FcZz6Zr7R+GsEOjeItY8capeKmnafaLBbJvwZJGUEADu
MH9a2TsWjzHxz4e13T/AB41prEqTzpJEC0gDh32A9ecj6+lYOreCbqKcXVrB/pDQmR42Ji3
sM8Ljv04r0Hxl5GreK7+4trvzJmukMrKw+b5Bnn1z6ela9qkOu+GNTtWk8rUrYiWEk/Mx4y
PyGauYkeC2Aluo47y81KYx27xzG1mkJ3kHHfnI5r3O40ZrbRtKkTVo79YZI7xYoFG2BQu7P
8AezgkHtxXO+K7Cwg1GLUII7eVpnhRniXau/B49if511ekuXOqLdQGO4uYZJbcLMsgeMLg8
KPlOeMfjUDPl/4h6rHrXxG1vUoG3QvPtQ+qqMVzcefs8jjgfyps0hnnllOcu7Nz9asCKSLS
xcso2SPgAnrWQHeeGLiO30K3iuZZzHJK0AMp+RUkUghfQE81y9xazDVGtHAEyHyyM9xx/Lm
uhmUQ+E9HkaWzVLqWW4WCBDuyoCqXP4nAro7DQ4ta0iTWxtF/YyL5kKYzIoAG/wDLGfpVyV
1Ya3KPhLTZY7qLK7Bbs67iOGOc/wAqv6jqFzYR6lEhC7tykZ5ziuq0S3jZ7i4i2RvMm8Qv6
9CQf6VwGq/bbzU9UtvL+ZbgswxzgUJAzzu/t3hm3OCN/wA2COleneE20yP4UXtvO1yNTfWL
cwhU/dbPKcnLdieePpXA30c95emWZNobgZwB+Ga9AtEmtfDWl20qujXLPfvGU2qV/wBVER9
QrGuXEyUacrnt5Dh5YjMqEI/zJ/Jav8jQhciEgdc44qSLIBJqO32uvHGDVgIB15r5Jo/oOT
VxPMAbpxTXk3EbeADmldM521R1SU2miXU44k2bUHqx4FEU5PlRnUqRpQdSWyVyv4hhEHwNt
dUkRHXUtdco2eQIwQR+IGa5Gwg0Iy2kt/cXIg2h7hYWTf1+ZUB746Zrovior6KmgeCYr0T2
+m2i3JUDAEsqjP48H864y0ulil3hIHIHSVAy/lX2fLZJI/mbEVXWqSqveTb+/U2brS40tot
Rgs7tNNuXZbeaYEGQDrg4wT9Kz1YJbxy4VyrM21gCDyDgj3rWudet77Tlhlu7sT+cXS2SQJ
ZWwxz5cf8ACT6g+tZUs8Hl+V9oTKlsDBZece+P5ULsznQzTptOXVYpdTgklsmmLSQ27CIgH
0JBC4OPwFWtM07SLu1uY9R1u2tHRJ5IEA/eu6AeWhOMYfJx7g9KzrgQu8jNNFGHIyscOAuP
T0q9DdT3ml2Ph6CKBwLozxSR2WbiVm42lx8zLxwtXsN7FiW5hsr28bSIDFYTI0CRXTLLKsT
YByQMbv8AaFNsotVuJnttKsZruWeM+bFBEZHaNSGJwBnjA5HSoLxJrWeWCeKSFkfDLIm1h9
QRkfjSpqmoaa4udKvZrS4AKiSCQo209RkHOCO1JNk2OkNxaHRptDQSSAIii8Vg0EQZg/z/A
Clh/d4P3ge1cqdT1DSzPaWFyqW90CsqLGrbuMHkjI4OOMUsGsXdnmS1uZLZj97y225wDt/X
mpb+OxzI0VzLdXUvlyrKqhUwy5kDDOS244B6cGnFW3BGOmEI/cHYMEqe4oEiCTLw/KOoz+l
XkiIfBQPjB2n0qF8PczOsSxAkkIucKPQZ7UNlrUg8w/wqVB7UrNxwOafCCwYt+FWViDLggZ
BHNZ8xdia3s8jzGYqcYrahnugw8y7YIVEa5HYdvpVa00nUrwgLiOLu7cZ+ldFZ6II4TFJcN
J6AjGD7VhOa6lxiytbfMitFMJMnGM/yrYtpRFlZchexqpHZQRjYqeVID8pHSrDvukRJl2SD
jrw1YN3NOU1bPVRa3AZHBXP4it24XTNWhLK6xzHuOjVxktsJlJRSGHpUUc1zbcBzwehNZtd
S723NuaO5sDtmwYz0YdGFVLmJb6IqBiZBw3qKtwatugENwnmQyDC5/hPpUYiaEhk+bb+o7U
m2XGKZl2kr7jFICsi9K3rdvMGxujfNx2Pf86qT2a4F3GCAOQR/D7Gmw3caXIUttVhuRv5j8
Khu+pvDT4i1qdqxQuBlSMcd6z7YFoE3HDL8oPuOlb0hElm35MP7p9R7Vz9pJsvZbeQbQ/K/
Wo1aKqJKVyaQHzRIo5bqPcVBNF5UizoTtHP1FXJ1+YuowRzj3qhcXe8KirwGwfpVrUhlPUg
q2mAM4PH41lKRuBwAOT9Kt3s2+NQc42kf4VnSOEUHOVNdEXaJyTXvGhZlXmRRwu7cfpW47b
njQj7q5/E//Wrn9LYCYsx6Aj61elux5giVsuRnAHak2KKJWmQFmZeSflB9BV+yIkj81l685
9qwLmcFwPvZO0AetbME6rCiMw+Xk49fT6UD5dTRPlRxmeU4A6D1rNnEk/7xgdg4C+pqrLdv
dXSRhsqDk+lT3twLG3Q48yZ+EHp6mpuNq+i2BGjt4y0vBHJzVdZEnuS7/eb7qe1VVtbu7IZ
vlTu2eprWs7CK1G933k/xGjmQ1F9CSK0z85BA9T0oeEbct8yjsKnkuYo0y7DYOg9apyXZnO
1E+gJoWocplTljKRgKCeoqF7dJ8Ju5NX/s5d2eUAD0HOKl+zxon3wi+nei5Liec3q/8TC5O
Af3h4/Gp7eM5GECgjOKgvh/p9z1/wBYf5mpLGUpKNyB8jHzdq7zkexp31kyWVt5lt5RAYmX
/nryD+lYctou/b5u3PTiuhkl+0ohwI1jB47GqTW7GRfn/h6bcg/X0qoysRBtHU/CzSdButc
ks/Ehgh0/VbOWzN7Mgc2TEE+ai9N3GB6ZzUXijwPYaRe61p3hqeXxDZaaYrhtYC7TDAQVId
enLMBuHeuatNTt7e1hiaYK8ZJPHTk1O2tW7LIv2xsSYDAEgMPQjv8AjVtvoL3r3Rh3tt9lk
igBU7YxyFAPJPX1+tVlUk81f1KaG6u0kgfeojCkjsagii3N0zVq9tTdPQfaWM140iR87RuJ
9PSrljYS2upQSMy7t3rUlrM1taXES5UsVI45z/hVYySidJZbjcynPAIrGTlrYlM9IfQri50
VdQisrq4gaNwrxyBRuVc5xjOBzXkr5NwSW3fNnOMZrrJPEAmjMcTyW4wFAEjYXjB46cnk1z
8tsisZBeRsDzwpH6VnQTje5d10K0KJNewxyfdeVVc+xbBr37xX4lWBh4f0wIbdYgIsHgFcA
c+prwiNJNpESbmHO5RXuPwukhm8QbdQnitwXQxzzxCVdx6r7cd66IyuwL9nZ3mkM1xqtpLD
BO/nq08ZXzHwBxnqBWxbapbJ4g+26bd+XJGQ5HZjgfz6V6t4gub+8nuNC8QQaR4i09n8+0k
u7pIGiGeMEEEcVwMHiL4UaRNdw65Jpnmj5Il0ySSZgw6Ak8ckYJrRiLj+HZV1xZ0uWi06/I
kuY4F3+U47gf5xW/f6fp2i6d9rjjkijsorgymddrkMuTuH4cVg6d4t0vWBdNpWqTae8Fzut
zGoJ+bgR4PY88+tcx8UPFuu2Xw48RpqDefNeXX2OOdjmTaRtO4fQGpYz5VyHyw6MSR+Jq7Z
JEuoWzSq7RiRd4RdxK55wO/HaqsaDOcdOlW7OaW2niuYpHjkjbIZDhgeelQgOy1CLTI76eW
K6WaOVQbdYY9ioW5wVyduBjp3rr/BGq/YJreS5t1MVyTBK7jt2/OvKzezCZZQoVUAxGBgH3
+tdTp/2h7csspXeAyc8h85HH6VpcSvc9MliSwkn/dhY2/exBj0QnGOOlcWsX2uy1DUTMVZ5
ykix/x45zn9K3Lm5k1Xw1bancgq+wrNtGASOK5XwrcO1uwmRZLSEPdzl32qqoeB+JwKBmTr
/kpLa6fBGsflRjcpGS0jc9/wrqpNSn1adbmZt8cMSWsA7JFGNqgfkT+NYHh9tPudeu9V1uC
WWGKGW4jhibaZJm+WFc/3QxBPstbVqgihRWIbYMf7x714+ZTtBRP0fgXCOWJqYp7RVl6v/g
L8TQtweuMCpywUZJAHvUHmFxhFAoS0LPvmkLei9q+es2fq7XVjyzuf3S59z3rjvEeqyNPZ2
Wfl89WYDvg13AwuFAGBXm/i6LHiaEQrwUBA/wBqu/Axi6yufKcVV6lLLKns+rS+TI/G1hc2
fiYPdzSTyXNvHMJHByQRjHPXGKxtPnmt7gvE+wMCjHjlT1616t8TbK01X4U+DfGlkhD5On3
RH94ICufxVq8pVrZbpCqOEwGwHBwfrjpX07Pwl7GibkW/iVLxYo5Nl2JArqrI2GzgqPlIPp
0rT8Ua+NbvbK5ljWOe0hWHZFFDHGBluAqDnkjrk4rnrqSN9XYNyhm5JIIxnrkcVb1u3t7Ce
K2hurW6EkKyb7ObzFU5PytwORjp70rolIqRwyyRzPGm+OIBpDuAwCcDr1rSD614auFvI5Zb
PULS48u3uYLgEwSKMnaVPHDdfrXPkl2yMDHqalWCYIGHl4U+ooZfKWLq9vtQvZdQ1G6ku7m
4YySTTOWaQ9yxPU0+2u5bW8gu7eZopoHEiSKeUIPBHvVeCVraXcURz6HkVNNdPcKAyIoHPy
jFK4uUk1aa6uEsmn1RL8CEsqrkm2y7ExtwPmzlu/WpbHTC9rDML2KJrkER7w4CEZ6/Lhs4x
weCRmqUv7xYkt4RARGFkw5PmsCfm56dcYFdBo+sX2jzWrxW5WazD7CLiRDuIbDFegIz0AHT
nrSb7D2My8ubf7Q32K2kgiAUbZJN53AAMeg6nJ9gaaA4uJIcqSB1XkUrreXF1JNcS753+Yy
F+SfU+tSo5edpGyJGYs77sl89jRfQegiwlbclRyeavaKgkvVYqTt65pGZUUHHar2hYOotGM
ZdSQKxk9GNbnTRyv2+72FXjLE8avI3lsKyR5kLOynK4yR6VG6teKQrHYwwQO1cu50XtsX5b
hVlCl13evrSTeTeIqltrr0b2rHlsbpYPJnYsYuVlX+IetEYnhUN5pkOOoHWiwlJ9Tfs5Wjl
COQ+OM1euLBLiEywqM1ztpO3mB+c9wRXS2l1tAbqGpGkZJ6SMaOCWAPHJkqefpWvp0wLCJz
kHir8lrDOu9R1rPaBbGUEn5DxmpbTG4yi9DWMaxoUAzG/BzXJ6pC1lODGS1sXyv8AsnuDWz
LfgBonJBPQ1k3lyZopFmG4gYNYbSOiTUo3e5dsdQxH5c+dhHl7+uB/Cfp2qpfAwpuwN6HqO
3pVaxYNFLbbxk9M9qnlJnRQ44YbfrVR0ZEnzRsSTXTNCJ1OdoBYetZck6zBjHuGf5U2Oy1a
QOkVrJuQ+n8NT22k6uYSy6e0RkOxA/f3q0tDFy1IrmDdbPGMZUBqwWJdkTHJOAveu2t/C+r
zSoZJFSJeGAOc+1WB4MlSWSSN0YA4Rjjp61SmkJq5zltbiKExjG9xg+3rUM6tHK6oQHblj3
x6D2rft/D2opdSqQGGCFbH60SeE9Y+zrcrDuLHDE9T9KXNcTOaQEgzYwo+VQO3vSNcMMhep
4J9BW7LpF3byOJ4WURjoF6VRuNMmJVvLZSxyFIx+NVdCuNsHjhhaSU5ON2PWlt/Nvr0ynhf
cdvSs6WOaLarAg8qc9CKkW7dZlitsBU4OeMmna4JnQSX8FumFy4BwMCs6TVJ5GJFnJimrMk
BEss/mytyAowqVbtb2GXJDxsvfDZxUWsbWb2KLNcO6vIm0HtuOakEqKQPKB9TuNastzZsB+
8Q/Q1l3d5YrjLjJ6AGmhPQU3KA7ULrx6Cs6cXG4sJN4z7jFSPcWwXcztj/AGTmoGvoiuYYg
x9WNUrGbl3Obuone9uWRSwEjZwenNCwT28qLPEY2PQN3qO7kKX90m4geaen1pxuTIUyzMwP
JY5/Ku5nEzVU5XAY429AM8+laen3N3bpNFbTEpPAqShYw3Q8Lz05PWsSG4UgYNadvK4O6Jy
pI2nHcVDMndHJzQMJHB9c1F5LegrrbJI7PVob2axhvo42LNbzZ2SexxW5fa/pV3pFzYR+B9
FspZkCLdRB/MiOc7lyetbc4/aPsecBWUdMD2rW062LsHdSAOc4qC8jEcm0EnFb+mSFbdVHI
I5pylZFvVFa5ZBJuBbOMdKyZnyxIPHvW5eMcngEVmMeQMYzWPMTEqRXk0B3Rtt4xx6U99Sl
mbdKRn1NWEjIydq//rqGcYJG1eMjijmNCRNVX7MLYWat/DkE5Ne8fD62s9Kgt5tVCp50yOg
YZ28cZBr57BKSIyrtIYcg17rpsEnjvxPNp4uhYafbRedJKFJEajHYcknpgVpSVr2GncNW+H
d/qM9xr2p+IdOs1mlMwSafB8suQNuM/lmman4U+GCXITTW1jU5fNKNLbBdrvwBtB6jNZuse
M/CnhWzt9Gt0m182D70tjNtg3M24mSQclv9heBU2ial8RviXC2l6LaR6Ho0Dia6Nlb/AGcI
mRg7yMn6iuh6lpaHc+H/AA74W8N+IbTULW51DT/Nla0ay1WWNUuRjpkcoRnrXDftC2d1oht
LBFlSwv5/PjzJ5q/IgGA/Q/ezWtY/DfUbHxJMYGOqQ2rAuZJ90iOTyGzyQeu73qz8XNPt3+
BHlTaaNPk0fVR9ljdyxCPwQrH72dx5/wBmpewj5kD7eBVm3sri6sbq9jZPKtAGcMeTk4GPW
qjRuuCVIB6UqZwcMcEdAev1rMDUjnM8MaFFZ933jx+FaEDXVpMsiNhlbIyaydPtrm6WQwoS
qFdx7Amta5028sLYtKCOQSGP3D2I9RVoDu9K1aOTwbcruQBZGc5HqhyMevArnPDDrJpNzHJ
dC1jVAzEoW8w5OF44A781lwXLJot1CWw4kU7fXPWoLdZGeOxtnZPtBCPhuCM9xTbsB0S3Hl
6ZbrHaKs1zKbwyjOREAURCOmM5amJrN2p2vp7OB0IBGa1racXuLsQrGiolvEB/cjG0E+5OT
+Na8TQhASwz6185iq8XVa5bn7Tw9lWIw+X0506ri5+81a++2/lY5iDxUkcyxy2kijvxnFdN
aX1tdopikye4PBons7O6Qia3icfTn86wbnQbu3m83TpyUHIVjgj6Vx2pT+H3We3zY2g7zft
I+Ss0dOc+n51wnjGNrfWrLUshxym09OK6bT768CeVqFvIpzjzCK57xxMnn2VorDPzSHP5Ct
sGpQxCXqeZxJKnWyipOXla+mt1/wAE29BvZNb+Bfinw5MN5sDHqNpjnDK2XH/fJJryuPGfr
XqHwmhE3jqPQ3uPKt9TheCUsOMMjIQfzFearatb3U9vMCsls5iIPXcpKn+VfTt6H4Yy5aQx
MjqQG3DGSOlUbhlMqqucINoyME1filROT+lJbLJI7CGwjvS3UyDkdOB/nvWQaGWOD71KfN2
gdVPapIIppop/Ih80Rp5rtjlFHU1c0zTbjU7lLaDYCRktI4RVHqWPAHuapM0VramcqsTyKv
WaIl1G80PnRA/Mmeoq9Bol0dVNoWhUxvtJZlK59PcVevNPZJlleaDDcAW4CqMcdBQ+xjKUW
ZEcEyTJKqg7WDcn34q3PJfajqE99M2+W4kMjM7ZJJrbuNWmu1t45Ft41gj2I0cYVuB39ayY
vmCb0Zcnt6nmoEu5HPb3AfgIuFCnB7+tKzmWZcxrGURUwvcjv+NWLm9leLyXRdsQ2qO4/Gq
cDF9znrmgtIlcFsqQePSprYSw3ME8RKFW5PTjvRDkqzdeasRRiRckZ9qiTsWkdTuhZgwbcj
jINSLBEjEooIHpxisWyuLgRtFGoYL1Dc8e1WxNtAYExsOozwK5mrGydzTZ5YkJMYmTHBHB/
KqYRJwdo2DPfjFQvqUqqQSGB6EVCNQkzuKDFSVddSwbeWN9yxsHHbNTwXV2kgBhdlPUYpkO
uAfJcRAj1AzXW6ObG5US7goP6VMpWLUU3ZMoxaiFi8plZHPTcMVRvr0ywtGcFfXuK66/022
uYyBtyB8rVxGoWjQXBjU5SY8D0asea7NnHl3KIu2Z1DE5QYye4qcRXF5IDbxExnGWNafh/w
ALvq8rSy7o40OGx3PpXpOleFrRHRQpAUDYO1DaRCuzi9B0BXiUNathSS0mOWz2rqV0jS9Pt
VaS3jSTaNpPJNdlPZi2gISMRjHIA/lXP3mjyTL5nks8mCyl24U+tZ8+pq42VkUftlrarGEh
O45BYisq51STDrIVYKPlNSzLNgRXDhinp0zVN7SNwzOcj+dXoQ4soz6+LfyXEJZjwMcD3NR
rrMzIc7Y0zwQeWpl1ZRrJsfBB7f3axZI5LO/WJhuTG5AK0UVbQxldHRxXtyJBJkkE8gHtW/
Hqxe0LyHYi8ccn61zqRARqgDEkBmPpV8ArCsKsPlOenWpaRaTRsR3sMmxHjBYDK5H3/rUMi
Wl2TFiOJumSKz4/N3OLcDze+e1SWBuTcN9ttdmP4lOeKfoTJGdf+GLKVyIlYEnkN0+tcL4h
8PXVjKXiLPGnYDjFe421gZlAOSG5AIqnq2gl7WWAxho5Rz2xTjJ7EOFtTwS1hFwf37/KBu2
DvWtBNYbliAED44BHX61Dr+ky6TqbQwrsQjO7P6VSibzU23SFH7SetXYaNx7D5Syqpz2HQ1
kahpJx51n8kn/LSPHUfSrEd9cWh8vPmR+9SC/hkk+YlW9/8atJpiaRh+UFQ5GCOq1GhiDbl
kG0Hoa3JIo5FJADd6jjtrAjbLCACapPuQ43OQ1BT/aN0R081v51ApGRlh+NWdSmP9pXIUY/
eN/M1VeTfFgqMjuK7NzmJxcoJAuc49K1rO4Ut1xXNqjE5ArUticDjmpaIkrnSoyMrYIGBnk
9T6VWunhitkl81S5YjZ3A9aqeY4Q7Say7t5GYZJoM4RJbqRZWDgVds53ICIACB1JwKyI8kD
I6VaXOMAVb2NHoagkW5jkkLrGY1LkMeoz2rKaZc/fBx0pGjkYGqjW0xbhSaiyHE0EZT0Kkn
NJNA5CPtGJOFPr61FZpPCWyq4KsvTOM1bfDjBjA+bPHYYxQ7IGzLdCMgjkV6Dca3qGg6U+k
adK0F9fwobyZPvBSP9WD2znk1xkVs893FbwRPNIzAbEXJPPNd/okulaT4wn8ReLlgFmgZob
WVsmRui5QckdOK0gXHY2/hB8N7MatbeJfEcY8qGYLZWMkW/7VID1KH+Eepr6X1u31SXT73Q
vD0MamZoxPdzSCOOMdSqDv6cV8y2vxg8Rz6nPN4K8L/wBpajISZNRuYmdgSCPlRcJGoHGD6
VuaR4g+MPiKSSTVfFkGnbU4gtreIOcds4IBxW2xR7DB4ZtJ9dt7rVbo210saxi6gXIkIGNr
L3GO9eGftIXx0690zwhY3LS2IZ76XKthpScLtLfwgE8V6jb+HtL1jRGhvfF/iO91qWIPa2f
2w7ztHDAKFBUNXiXxs1O9uoPDumz3b3ltCkk6S3GWnjZsAxu564INJ7AePrJIhDIxBHTmpL
yaKTUZnKbF6fJxggDPFRkqPnDduKvtBbyaPK5tollRQ4mMhLk+mOhrMCTT5H0zVGieA3Cgb
tnTPHBx3ra1XxMNW0+ws7xPs5tGdWcJy8ZOQD7g1kXkph1PT7lomJ+zxttA5bjjrU8l3ZXA
jSRxGysSTcJ94ZzgkflVgLqASacmaTYCseD0B9vyq7pRaee+1WYk+Sgt4fUu3C/kOahu3tk
gkmtrVYTgqmyYSJnvweT1/CtrS7M29tbWQUnyV86UD/no3QfgKwrz9nByZ6WV4KWOxlPDR+
09fTd/gbUE1nDbR29vBJMIlCg4xmo5JLybBjtYYl7ZbmpURgmDkfSnrJu+WNBkdia+Vur3S
uf0WqDjFRUrW7DEh1Ir895HGp/urmpI7KbdvTUJd3uMCpIzJk7oyv4VKEkUbgazc2nsZ+xi
nu2/V/5ggmijfzZPMHQV5dr16b/xPPh96owhX8OP516fOjXNjPAuUZ0ZQenJHFeOS2tzY6g
1tcq0c8bAN7GvWyyKcpT6n59xxXqRw9Oio+63dvzWy/G56L4LaS08ZeHLzY0UvnmMsPUEFf
1FO+IOhQ6T8ZPEdsYx5L3zXCKRxskUSD/0Ks7R9VMK6aZcrJFdJKjj1zXUfGCW7m8bWWtlE
RdSsI2BI4+TK9fXGK9zofkz2OQvYLeSzgjt7eJJjKAWHBIweCfSudgS0LN9qmli548sA1oJ
ezltkoQqR6jin28kEuoxxWW21QjDNL83P+FZyM4lbSbGxuo7l726S3MaZVWYgucdOKu+GL6
Ox1iGVpLiKVSDC8LhQHzxuz1X2pmnyvZpeW0N9BEjgqTIpJk6jjFZltKY71BgcN6c1ceo97
o9NlurEzXV4LUtNccvI5JLP6nt69K56+mRAcW8cWRkDb1HrSLcv5IOe3fnvWXeSAuWPzZPQ
HpUXMIxKd5OTMeAvPQdqYsskhVd5bnpUEys7nap4Pao97qwK8e9M3J/MOHO4kk4yas23yR5
PriqSZKMM5IxV22OYhntmkaIu2qH94h6E5FWYHEbmN1yPX1qtaSBZPLxnvVhVVd3nHaufve
lYyZp0LCbYZjKhdAPmyD+lbFvPBewh/L8t/7rd6wi7opCESRsODmrFtcFY1jRFXHQetS7WE
aE1pvbpgdgtQf2eFYJ5mHPQDk//Wp6S3M0ghhBLtxmtGCAQMEtszXB4aXsPpWLlY0jG4Weh
RLIrXEuWP8ADjpXVW0FrbwhV5Pt2rJt4hH80z/Kv3iW6mm6hrstjb/uY44zjg7QSB61zVG2
9DtpRitWapvxFIYhISeo3VhzsmpXgiAG4uGGD39KxJL/AFLUJVklk3AkDOMV2XhnSjgNNGC
Qc7v7taJJK7MJSu7I6/w+Y7eL7IwAZiDur0LTIkCDgEg8HFeezSWtpcR/Jk9vrXT6fq6Q2y
iSQBev1rGSTd0XC51lwiSq3ygnGPeue1G2uWiIh+QLzlu9a9pqFtewBo3wRwM9afeRmS3ZV
wDjGTUPQ6krnE3OmW8m95ZR8i5PHJNYN/aywwtKi7hxwB0rtTaEiVbgYbPB9RUV1DBFABtG
CBmoUtSnHS55rKElRDIhiOcHP86yLlUj1dAImkjC8P612l7bMbkkRhxngY4NVZvD8q7MN97
nI6r7fSumM+5yVKbeplWZlmwqxkNJ1B7VtwafuXByD2NXYdMNuit5fK8Z9a3IbVJo0ZkK+o
rOU0bQg2c2mlyuWWIlZCM5Ard03R7kwLHOBKfUit+zsEeUCMBTW8yQafAJCAXPQHuazc3Yr
ksU7HR0t7QvKPmHQVzet3EcauJBsUfqa6eHUXnjcz/IucH0ri/ESn7QRw4PIBrWD7mE4No4
TxHosOo2oZk3MOQ5/pXnc0JsneG6jLW2cK38UZ/wr16WaZSkLbCGBAPp71yGv6Wi8MCfNGS
wHH0rohLozmlG2qOCkR42wjb1PIPqKaFWUBCSD2pWSa1JVQXQHlT2+lOR45D0w/fNbpWRn5
kah1bAcj6mpSshPI/WmSxMDkMB9arl5ElxksPUH+lUk3sNSS3MDUP+Qnd/9dmH6mqTE9M1d
1FgNTux/wBNm/maoscmuhHMTqu2MPnrUsU5UjnjpUHnkwrHjoaZv+YUD5TZSclaqXJJy2eA
aaGIhU/560MxZcDkelIzSsQidk+lTJcuxwozUJjdudpoEcqj5QRmncrQvRXbH1p7XMmPlGT
WcFkQZ2nFSLKeneiwrFgX0ocKRirSXDNIF55rKc/Nu7ipreYiYE9BSaQmuppw6nqGlyPeaZ
N5F1sZBIByAetN8PaXP4g1lJ9RLz2qNmd5JgpYZ6bj0rPaXLHr1qzp+yWcQOuRIDjHUMBnI
qouxSdlY9xXU9EY6bpnh9ItK06ONftJhYlHcgjj+9juTVvwlcKLia3YFpQwKvtByK8psLSd
Y45dzhR8xzXcaFeo1x9rWV1aPlk6Fh35rovc0Pa/Devz2Yl0S58NyaqDO0KksP3Stjkgc47
9eazPiL4Zudb+Het2VppltqNwsbS20LRrDMmDuyp9RzwaTRvFUUEiX6eIY9FjVQLm4MbODj
kBgozz616pYwRah5UVzJcXfnOWS5l2OSrD+ELyFxjGeaTVwPzcWJWgkk5BQdCO9Kss00aWp
27AeuOfzrqviB4XvvB/jnV9FmgPkySNPbkA4MTMSpH6j8K5eK3vRGdttISRgkKTxWdgJoY0
vboxSz7Qq4jLcdO2e1TpaSLKQ0nyZw2ecfWp9KnjtYZIrgMrueVlj3L7H14q+sUd3ss7JVZ
5DzIWGFHc47Va8wJdB0NLu5l1Oa3lTRbFs3FwB8pbGQgz/ET29K3rC+uraBh9lJeV2lckHO
Sf6DAp9pO7aRBpEEjf2PaymaOLp50x4Mh9RxxV2JypHOP614WNxCl7lro/WuEshqUqf16q+
VyXu6a2769/y9SI6teFsCydR7L1p639yH/48iv1q+sjAAlhzTz+8Hz8ivJ54/yn3qpVI/FO
/wAl/kZRvNSZvljwPqKuxyakFBeFGH1qUJGjHKg/hUodMcUOSeyKULdW/u/yK3nXa/M9mSP
RGzXEeMraOS8j1SLKkuIXVhg5AzmvQfMVeScVyvim2tr1A3nBNrDc7H5V7c/nXVgppVkfP8
R4f22W1bq9ldfIx7O2jubG8kV9rQhXjQ9XO7t9K7P4hvPqHws8I6rIrM9jPLZOSOmVDqD9c
GuS0xbqzc6ddr5TKeh/iHXAPoa9G8QxR3v7MtzcKyboNXin2k5YZBQ8+gzX1FtD8F3R4quJ
HyvfpVtLZgc5waz7YnfkHFa7TZGWcZxjHvWUiNh1vGYJlkO1lTkqe9ZjSbr8vjHz1qxkMhE
hA9KxpUK3B+pNOG4JanSK5+zJzz2qlcHJ545oEjrboT2HQ1Xkl80EkfPnJwKklKxWdsu3fm
mkMFViDtPQnvT5FIkfjuaZ95AGJ46AnpTLFjIV/bvV+3XaGXtk81nghetX4HBUDIORke9Io
uRIQyTKc44b6VrJGjRgMMg8nuDWXGpXJXnd1q7FcNGBnpWEtzVPQlNtaJLjlc+lWYra2HKl
/wClQgC4U547g55qxaosZBO529W6D3rJlpGvb26JHsUdfvHp+FTS3CW6eXHxxgkdW9h6Cs9
r0xRk7t0rDj/ZHr9apG4O4NuLk9+wqLXNLpG1EoRRc3jqMcxQ9h71RdW1K9UmNmt05cgffP
YfStvw94ZvNVH2/USy2x+4Dxu/+tWvq0FrpWnSfZlVQwKluy/SsmtdDRS0MG00+OWSIDgDs
Oa7SzAtRsSRS7Dgr3Hr+FctpTxQXMSckkZHetu5uYbS4EjsEPbB9aUuxMPe940fKdnEs5Ls
DwtQXE727gnKq3bPSpUwsPnCcIzjIycis51nupOQW5yT2/CpsaJdzuNHGLONoyX3AEt6V0i
6rtXy58nA4NcHpt9JokiRXJxbSngntXQq8d1mSOZWUDgg1k3rqdHLpdGrPdwFBNvBfsp/i9
qRmR4SSgORg+1cxeK1sN28juc88UWmrTCMJJ8mD8oPf3NS4X1RaqraRtvbQrtRCF2nJpzQx
mJAUzuyMiqJusXCiR0bd6VqJPEI1BfAPQ01FrcTatoS22nAxcnI96mjtcPtGAvrUq3tsjBJ
JVCkde1ZuoaqVJSHaozw3tTcbk+1a0RrzXMFmqtEN79PlqhLeyzzGSU9B0/u1FH5jWy7Bkk
Zb6Vz2r6wUnWzg/1z9QO1ZGq7l+fUBPI434VP4R/WmyXNpfIIjBulC8qO9U5rIwachDFZGG
WJ6/SstL2a1YfZ5BvHVmGcD0FarayIk+4zUhNaXJneJSpwAuPuj0rP1GRLiAcBs9TitDWjc
tEt4zHy35KNwM1lWyx3EQy2QewPGa0izmmlexxWs6eY53mVQ0QHzj1HrWEdGmuQXtG8xgMg
HqRXZasGhma3deM9TWDZXSWF+1owwhOVBrri3y3RyW96zOc3XlsWhmD4BwQwyVpyfvOQyFv
XGM131zZWuoQLcBVBHDjufeudvdIEcmYRjHI4rWFRMmUGmeeaip/tW7/66t/M1V2mtW6t/P
16eLOA87DP41XurYW13JAGzsOM+tbnPexTwKUJ0I9auRbUJO0MSMc0x4145xntRcLjCw8lV
7imiQqc5pwCiTDCldAh46HpQBLHIT3qV2Plls9KhTYCAcZqZ5A0QUAGglopmViMbjQCFOfW
lKgNyMUjHLY7UyiZIPNjB34Y9M96iiBWYoe3FSySHyEUYBXoRVdGKybmoJRM/apYZGidJIy
VdCCpHY1Dvz0FPRvmwaQdDvbDVW1HTQXUKynYwra09SYAY/l5I3fwjPdj6Vxvh4FoblMhcM
GyfpXSQahbW1vulR5gOdgOAc9QR6fSt4Fx2Ow8Marq1rrVtHpN1N5wI3+RAJDsBG8gEc8fz
r2iPxLqT6s2pWljZaeltceZPE04+2XigBQJFX7rAfNXhWjeIrJLjzhbzzSCZJEgUeUrkrsk
TA5wx2nr1HSvQNC8S3aa7dGy0+209IpkmmhRfmkyAGGfUYqyhPjl4L/t3RF8c2WJb2wTbMF
c7XticggEdQTn3zXzeiktlRyemDX25qkcd74N1nw604uM2UjwsTkshUkA+4r5L02w0uSxhb
hpSPmwe9eXjJ+ytLufccNYT68pUdPd79mZ1po/nxM0i7jjOc9KsReG4y3nLldwwQr43D0Nd
FFEIU8vcWHYEdKkxj7pxXiSxdS7sz9LjkuXqKi6UXbrYxGikgwCgCjgY7CmhgWGTWtO7RAv
tyo6mqB2zvlRgnrWalfc91arQSOZc43ZFW0mTgZzWfJFtbGOlMQc5UkH2punGSuglJ3s0au
dz5PSmMy7scr+lRxySxICGJz602SSR+QuTWSjrY0SsLIfmwGJHrWRqmxNLuWkAK7CDn6VqL
v2/MOazNfhMmi3CpwdmTW9HSaRxZjdYOq4q75X+RgeHddg8230nW5P9DLARXZGXtD2PunqO
3avQoWnsvg78RfD14wIt542ibqGxIpyp9DxzXiI6V1ieL7iXwTN4bvIXmf5Ut7kSY2xhgSj
jHz4x8p7V9Zc/mc52Lsen0qZmwMbzimxhdwyoI9KmLRDB+zD/vo1myCVC/mJHnvzVaXm4IP
c8GpPtKK28QYY9954qBpcyhgAPamtwV7l9N+51LDHTBNQyFU5Ukk9vSpWuI2lcgAg8CoiVJ
5qQQkku52IHBOc1GoBUsWwRUmIyccUOsQiwBz60x2ICSaWCUxSq38PQioz1oxjtSLOks5FY
bD1/lVkMoUhgPqDXP2crKwZnIUcGteN96jABz3qHG4XsTiVY+f0qYX+2PEakvjq3Ss6QEOS
D0/SiCKW5kCAELnmpcEty1JvYtfaZ5mCR5Ynof612nhfw35zJc325kU5x0z7VW0TRYV2zTj
jqcjnHYfjXVxXQA3sdttGdqon/LU+g9unNYya2RaXc22nk+WCHaFUckfdVfb2964rxJdLdM
pcsLVWwgHWQ1vTTtfBonJgsk++q8eYfSsK/WK4v1YfM6D5I8/Kg9axfc06GBLcX1rA08cuH
ZtoX0HaoJdbvkUR6rFuDc5HBNdHNpq3OlL5TElOTjqx9apQ6JaapC1rcXe24fIQOOQRW9Ll
a1OapzRfumbpHij7JqnmX7m6sD1Un5lHpivZdGXw5qIjvNO1GKRiAShfBPtivAL7QNV0HUF
GrWsr2iuBJLEgb5M84B6nFeo2Hwi07xRoLa58NfFwvmQ5a2mUwTRk/wALYPB/DFcePxOFwy
jKvJxT62dvm9l8zbDOs20kn89T0rVNOtdQ8Pz2cYErfejcDlPasXw/ayWCmO5U52kDvmvIL
Hx54k8K622kapcLcx2r+VMiN8wweQT3NeyaFrmk+IrXz9JusSEbpbdyAyDuap0pRXNun1Or
26k+VqzXQuaikjQpEuG3EZ/2frWS2m7r0eWzs33FP8KjuTW0cIxikTILYQL/AFrSS3Hlndh
WUc+9LYe+5xlzavZ3BEs5lUrw3v6Ck0w6jnyxcFkY7lLHIUelbN1ahsoqHaCWXd1qrYPGZp
FUN5a9j3NS5WFyakjK0W4zkmbP3EJw49RVmKzd445hloOpHU/Q1dlthII8LtyMleuw1oWNs
lshyQ0ROTx0NKLvuNx5djMe/lhA3fuY24GeoFZVnpQl15tRudyqcbEPI+v1rX1ufRoonuby
7jgjU7cydD7V5ZqXxcs9LmdNFt/7QnJ2pJMcIn0HerjRc/hRTrxh8bPYbu3keCQoAXf5QxH
SvN9ee00OUz3epKpi5Me4EsfpWGtl8afH0S3EUd1aWv8AAiJ5KsPYmvPPF+gan4Z15dH1e/
hu74KJJIYJ/OMTH+Fz/e46VGHlh5VfZKonLsmmyK9Spy86g0u7Owu/HVpdsbi/WSdf4Ic8K
O3SodO1bUpNShvJIvstm5+RPWs7QfCN6bSHV9QtfKSY/u4m+9x3PtXVW+m3Ut8puFAt15GO
lds4wirI4YOpKV5E+twC7ijk2ncwyxxXEaxaOnlyLnevQ+or0y6WCTTJIi2yQfd/2q5PVLM
PbAKcMBnHvWFKVtDqqwd7mdpWrGeFAT+9QbSp7j1rajnVjh1BB9e1ckto0Fwkykp3HFdHYX
FvOmxwAT3rVmaPKtQdhq13gkETNj86qFmYksSSe5q/fW7za5eRxjLGd8AfWqJjYMVPUcV2H
HcQMQcg0FmJyTUggcxs46L1qPBoAQ5Zsk5pCSeCTUqeWpPmgsuOMetR9TxQARZadVycZq/L
GGmYp8qfw8du1UIyUk3DrVjzmZsmgQNC7NgZJqILgA8k1OlzLC7PE+xipXI9CMH9KjExWMx
7RjcGz34oGNaN9wBB5ppXD7TUjT7n3YxxTdwdiT1NNAKFNPRfmyaReOvNSKMnNCVwNnT5/K
B245XB5/I1oaXOG1HM2WQ8Ng81gQyGPt+NaFi6rfoCN3OQCeCa1iEdjv7PShd2ovHlSKSP9
5HI77Qcds+tdLYySLfPfw3By21XPTL7dwU57EdD3rgHj/03fPOypGpaPBwGDDgEHj26V0Og
6zYr4d1LTbqIvPcxoEnT7y7G4AJ7Y7VoWfRfhyeGbT7fzYMNdR4i28NsPykkHnAJ5r5ev/D
F34d8TXemXbhJopWKuD8sibjhhXq+h+JtRuNP0+NBuntraRFeHhtg5yc/xetcb8VxLFP4Yv
hE2Lm0YecDkP8ANkDPfqT+NcOMpuULpn1fC+MjhsZacbp/mjED3cZ/eR+YPUGpxKNuSGH1F
ZENxdwbWOZEI6HtV+C+tp2xkqx4w1fMODWp+4cyb1RXuJzKCgBAzVeJWjlznitoxRtgkCo3
gh9MUKdlZGilG6I9scnzHFNNuifMuDSNDjhHIpfJmK8SVCK07kDSAfKTg+lSx+WQMkUfYQe
Wbk9aia3CuQXJHYZp+7sUmpaFmRolTJYCsbXZFj0i6f0jNWZMBwjOCKxfFcmNCZU/jYLW9C
mnUiebmtX6vgK1XtGX5Hn46CpUGQKREy1W44xX1Z/NjY2MhG5qYzL/AHaQxEAmojkdqViCY
lTztqGRVPI4pQxx0oA82VUyFycZPQUwFQAKMCnMBipjbFInk8xGCNtx3P0qM9P/AK1QUiId
aJQVwN3B5oYE9jSBWz3NBYsMQkZgz7AFzk0i5OSelIVYvsx1rQtbR5ZkhRcsePpR6gOtLR5
CpTIz19D7VoOohxHHyx/StCWJbG2OMB2H5D0qnEmAZm5PUCpvcqwiwHO3O5v4q6DS7NVQFg
APvN9KztPt2uJt7ngH/JrpQBFBz3PP0rCrLWxcUWfODRLFGSpzwPT3qzCSzAqSI4+Ac/571
TtITK5Z8hT+n+RV6WRY4hEi4z+grEe5LLcAQJBEMgckerGq1xYyLZE/MGkOWar+kWfnyi4k
GQvQVa1WdYleJANwHT09qyldvQ2WkdSpp8oN9HEvzKqgD0z61f1LRYbnZdlzG0XzZjGMe+a
q2dtstQWO1ieWHp6VpxSukawAHaTnnv8AWlqnclWasy9pOsWd/Yf2b4jthI33VnWP5WX39K
QfDa2E73vhrWbjS2mG13s7ho9w9CQeRVGeYbiXJjRem0dPyqpf6hOHtrSwlkgjmHDLxk1ai
5K3R/NEyaWrXz6nnvj7wA/hOSKRLp7lrklsvyW55JPemeCZbm01Wzu7bcpBAfmu38cWl+tv
po1KczBEwpPrWb4JgtF1IB1QbvlKt/OuxSfJqcco3noj2m2uIGghkjG7zBnJGTmpJSYZQrs
XbG4j+79PWsSGSCzi/cXB2ucKrDj8K6CyimMZZ515H3W7fjXnStex61NSauzMhlW4adTDgD
kbuvPv61YsbGNVLxpt5zwMg1YuLaNIsqwyTzirWkXFsbkQMCHc4AxwKhmyV9xsdqIw3y7g3
QVHe3UdvanzQUCjsMiumu9OaNAyEOgPHHSsLU9P32UkbNtjY9ccrRF2HKDex4p8RprjVbdr
W1DGO3G5j0yT3ryWy8NaprV9Fa2KF2k+XJ6L9a+gPHOmpBo7xQ8NKoXd3IrI+HTaTpt3LaT
MouDjaTzXfCry0m4o8uVJutytmjpV98abbw8+hy67aqoQRJdNEPPhUDHyt9O5GRVPw/4B0X
w+7anflry65Z5Jju3Mep56mu7166MSlYl2t/eHRq464kedv3zs/tngV51CjSpczowUebeyt
c652ulN8xYvNRn1CYQ21skNuvCKRyRViWHdAsccSoF6gCm2bW8UnyqDj+9Vu4vIV+VXVmI5
AP6VpJ9jSC1uzl9ReW32lFyAeRjisXWZo3tEnicscjchGCtbWoXcgOxF++ec84rmL5yJiHX
kjkZqqadrmdVq9iRLeCWwVcEkjIPQ1SijaAsqgHuDUizyLHGYsgJ0U9hSzhZQJYvlJ5+hro
Oc841AFNcvXjYqwmfBH1qrhs5xk1Y1Fs63fA9p3/maZniuw5CImXaQR196hPJ6Yqyzc5xUZ
eMvkx/rQBFjPFTLbnruFKY4iN0UinuQeCDTQ5A+9TsCaB4ioHIzUexmYAYyeOtPL5I5pGHQ
9x0pDY9bfbdeTNIE469qhYDJwc4OKRizMWY7ie5pMGqEJTkBLU3pUqMeDQBYSPcMU4IVbB6
U1H4qbOVpALsUHIkBx2qSKb97GytjnnvUUe4tgCtSytFM4lONi8txxVRl0Gjq49LmuNKS+k
izHDhXkf8AunkVO9raxFyk3mSx7TESPkbp1/GqlrqNw9rNa2Gm3urSSqU2wRM4Xnjpxxirr
+GtXvdHj1OS8i065nc77e5cQMuOvHfpWxR0Fn4nhtLP7V9pEF1HdtMkSLuIV02PGe2Bg/mK
1bqzvtd8GSaadO/dwL5llLPGS3ByAD2PUD615TbJJ9tubW21Iw20YMj+UcsfVt3bntXUeG/
EWgaRcQXovr9riMZmMty0nmjOcBAcCpnFSXK+ppSqyo1I1I7rUgtWZ4gGTdE4yM0sumwyZK
Eo1dfa+FNY8a67dXXgbSJZNEuJdyT7CkMbMMsgZuuDnkZ60N4P1FNQutNe9tDe2k6208CyZ
dJG+6uMc+nGcZGcZr5eeFrRm1FH7vS4iy+pQp1atWMW0rq+qfU4cTXli2yVC0fr1H51cS4i
uVDI3Hp3rrV8F6pLHqaw3mn3D6VzfwmbY9oPWQMBt6HrWZd+APEsF3biKySOa6i8+CJZUJm
j/voM5I9xUOhUe8WmdVLN8BL4a8X80YcnmoTsbd7VENQKAiVCD2q/No+vWcgiu9NlUt02ru
J+mM5pkmlagQ5SyeZYxlzGu8R/7xGcfjWXsprRo9JY3Cuy9pHXzRXGoRkgbDVO6m3sSmRT5
gUXzAoIPAINUCZGbkgD61VOCeqNKs4wjp1JYIWcFyckVlavF59sYnJxu6Dqfp71pNeQ2cJE
s6rnrzUENzaXegX/AIlstVtTe6Lcpu0qcbWuIXG0TRsCNxVzyo6cHpXo4WjOc+bofG8SZrh
aGClhozUqkla17/f2ONubM2d20ZZXU4ZHU5DKehpQBxxVW5u3nlLquw98sW57nJ9TzUccjm
UfMTXuNH4k49TUwu3BqMRRySBfX3xzTQSeT1pA5RyPUYpMhCyRRxMVIBx+NKqxFc7lHtUEk
hZjnH4UY4zSRRKVTqGpAFLAbz+JqMdeRx9KGBB4HH0qShzBgxAJ/OoWlbJBzge9TMWHX0qs
3XNBSJoWG7eVziut0O1IiMzjDt09q5iyi824ROxPPvXbQnytNklX+7tX8aym+haMy8P2i5I
xlFP51CdxcKO3+f0qxtMalj9BTbePdOAO/Jp6JaFI6DS7dVQYH3R+tXZVLFVAyWOAPaotKQ
vEAD944zWrHEhlaQj7q5X2A6fnXHvJs0fYkto9kLscMU+Vfc9/8KrMhluSoySODWjIi2tsw
Y/6pQD7seTVOwBd2b+Jskfj61QtmdTahLHSzM2PlXC+59a4+6uWe5Dg7tzZY+tbmu3QigW1
Q/KFFc7Bta+8tQSduAD0z3pIvm6HSRSeZbA5wuAfqamiMpDuhzt5+tQWCKsbJNj5hjAoWVV
1FQMlANuOxpMkutN50UfkgbsEvjsKSxUXN9CjttRGznb09qrR+ely21RgcZ/xrc0cPPd7JM
KoOWbsfpUt2VxpXdiPxpbRXOntIcs0aggHoR7VyHg7Tze3cly8XlpFklifvHsBXeeIpUzGU
XdDnaVXnJrK8OW5F9c3DAKq/KiIOPqaFP3Ghypr2p0EGkzTSx3M37xC3CDov0rbmQQuqx9T
x14NENx5EILg4bnBNQODI5YttwOBXPY7YS6Dru5YxiHjeOGFQWE0trJtnkwASVx0x6Gq0hP
yyM2RU6BVAkLAsf4T0FZOVjpUUd5Y3iSWQVXyCORnpWXf3SiQxxqXQjG7rg1kW186xfugdw
6j2rUt5orhS+EDHvmrjqKWhxPjCWKPRXeSFpFTgALXMWml2d7DDeRAW7rhg69CK9P1/ToZt
Jltp2T94u0HOdpPeuI0h1a1ayPlhrcmN/8AaPrWsJWi0cVWneSbNW+C/wBlhQ5kbkg5ycVz
saqZAS4Hp711N7FHDpqBWEZI+UnqD6VzKjbcqSAEJ6ehpw2diKmjSNBrASDdEQGxzmsC5WS
Och1w3YniuthlRIMsOcc9653UjHeSh1Vjt5yKi2uprdW0MC4ceaqpIQVPzd6x9WQtcq+cgj
0q1cMY7ngHGaum3We3LMOQM1utDmnqZEVurRgqMtiqzgxlkzlT39DWpbxZCsnDqcH3FV9Tt
9jq6d60TIPJ9Sfbr1//ANd3/wDQjSLIMUmsAjXr/j/lu/8A6Earxsc132ukcheBBFV5cBuK
eDkcUxhxzStZgMJ44JqIuxzU2M01lGKbZVhEJZsVMRgVBGDvNSlh0pEsZuNOUFjTTz0qSBc
tigCNhtNTJ92iWNkkwwxQMjFADhxU8fSogRU8I3NikwJYAS+T611miWVrPBdTXUrpFFGCwU
4JrlogFbHvXRaXIdskIwVmTYQent+tRzWaYHX6d8Uk8Kaa1noLlJGhOTs4DHjmuXvvGnjHx
TJvvJlaQgKtw6AOBgj0zyDXJWhH9rZvCC24qSfu5ziu1RAhBX07VVWs4vQ66NFSV2Y8fhtt
5e8vZX3feVTgN9a7Xw54a0We6gnGk215NbuHjiuyTFIegEnqvPT2qiiCSENjnpXZeEbIHez
qSjDace9ef7aXMm2enGlFxskejXAOl/FKTTL34kRWaNC0Ol+HraDaIcqswKtkLgc7Tjjpiu
fuPEnw60HWvFlr/wALDttetNXhuJ5tO1VHkiWeRQwVJIwNx3x4fBHVccivn/xDHqOseNrwe
JtWubyWCQwRu+C/lqTsGfQAjmmfYdCtZNgt3mOOGLbz78CvUTvqeO3ZtM9Q0z4geEYtUuWu
PDkuqaRqemeW001qDf6fclNhjZ9w86EDpnnGPeobPxhp7Q+Hrq21WTQ/Edoz2l5drJKIbK2
dgm4PIXGwqASqDivNJP7OU71sShA4zxkfSopJNPnQCKCaED/nnLx+RqrXQk7HrjPqGiaHqK
Wmq6bdeG4Lw+Q1uAk08lwgfepJ3SRY6enNeReFvE9/4O8Q2Wt6SxEsEhDoZWRJRkgq4H3gQ
TwazZXltp1lEqytGuEaQEMo9ARxWcknnWtwMlTuLgD86aVhX1ujp9X0y/03T4tUGsWU8Nzd
Swi2gm3S27D5sOp/hIPDc5xWXJBMvhwav/wkFkZjcmA6aGIulUDPmlcY2ds5zRq0awX6mW9
tJw8SMr2z7k5UHGQOueD71X/tm4TQ59Fj+zvaTyrM7fZ0Mm5cgASY3BeemcGiyK55dWatj4
Wj1G68MtqfiOKKw1t2jkmhRpTYOCQElBwNxODgHgHNZl7Dp8ZiXT3CyxQeVdxkFv3yuQcMe
OQAeOO1U/tV7JpiadJdTGwjkMyQM+Y1cjBYL0yQAM1ahv8AHh/+yf7NtQ3nmY3ygidlxjyi
c4KZ5HHBpJO5Lt0M1Ii7BQQKtpbGPknJpIh++XjHNavlfL0qjGcrFFVIFOAHJIz9afKMfhU
e8d6ghdyFkA6CmhSOtWeophFBVxkaAt0JzSupEGV556ilbKorDjJqNpCIlQfjz1pWKTI3Zs
AZNNxk4pW+6Ny4P86B1pNFJmnpyYkJ9Bmus66dBGAegY1zdgB9mlf0ArqoFWVbZQPlCVhPu
aJmfcIUVIz1xk/Wksl3O0nTsBTr4j7TIQeOlNsyN4QdlH+NK/ulrRnT6agjQjOMIT+J4/rV
q1nWRssflYgfgKpxuFspmzztwKigbC+WvOATWC2uU2aF/cmSILnlmLn3J4FO0+Yw/Pnkg9a
x5peV3HP/AOqnpckCNFJAVck+tPoTvIu6petNcDcc9Oaj01DvaYkcngd6yBI0knzMeverlp
dC2n5YlW4+lCWgX1O4sFiNzH5pxxwp/io1a2KXsO1gN/IwO1ZlpeC41GBkJLJha6W7/fxLM
sYxGcLmpuWa9npts9iuxfnI5xzVqCzW0jcYAPqe1JoErpbb3XGTyPSi+vj9rjt4l3Fuc9hW
E23ob01b3jOvNs1yY1nEOwZwRwaw7eZtOt55JCU3SDDfWto6Zdy6mNPmfeJAXmkxxGPT8qr
3axpcpbQwh4FfGDyCPWltEFq7mvZTeY8cjZKkYOTnmtqaYPGvygdjxXn66qbbV00+FcAc59
K6cyySRjcSVFS4uxopJMkuDFtC7iwBzWbJcGCVjuPJ6+ntU3lSkiRmYFTjHbBqSKGAs67Nz
N684rLkd9Td1k1ZEtuZHkVI7sFcc54IqS8nFjOsyv8AuzgMv9ahithEuUYhv79YWppcJqca
u/mSSdAT2qoxaYnVTVjvEvLO608rtBXqMd68/hsZLXXpVifgvuz2NdDZCaKJ4/KKqMc/0Ht
UNzp6mOW5s95lYjCg9D3pwlq0RVu7X6G1cW8eo6c3nnaydVHauWS0YyyqQQue9bdlqsaSR2
t4hXzVwzY4U+5qa208G8lQSeYDyrdnFXFuLdyaiU7NFC4s2t7YAElSOp61WttNIs55D8qjk
ZroLnBURSJhEOMtT5rZXswgG3AovcFGy1PJrm1C3LSMCVkYkZFOhyI3RfmBHBrS1/O9oAQF
H3PY1iaW/lxnzCW3oX47YNbpaHNJ62CB1iOG+U52mnanEXtlcdqraiWhkinAyH4OfetCEfa
NNOeRihog8W1kA67f4H/Ld/8A0I1QCkVf1fjxBqA/6eJP/QjVX+GvT2ijktch8wqcdqcJAR
zSMmTxURGDihajSJx1pzKNuaag4p7nAqSiJODmms37wHtSj5SR60xhk0LcCRnUAkVJBJ84I
4NVehqeIYUNTdiCxPIzyZNR7jTWOT7U/AK9eaQBvqWAsJOM81VYHPFXLZgG5NJgSCRhL171
t6dcBZE5+tYT/fJ9at2JlknCRIXPXj0qJJWAq37h72eHLMEmYqvRVyc5+tdXpF+t3Yj5gZI
vlYVyOqrLFqcwkRozJhsMCCRTNK1F9Pvgw5Rzhh6inUhzw0OmjPkl7x6faMZCIwa9n8E6SG
sFyuSwrxDTZV+1JIp/dNgg19GeAXR7aLHTbXk1loe9hmrs+fvi5oC6J8R1uPszPHfWyyqF4
BZTtb+lcmiXtxH+6jNpAHKCQpgEjkjceh9utfQXx/8ADt9P4Tt/Eumh0l0qQmV06iFuCfwI
Br5wbxDr97o8uhnUZ57C4uvt8kMmADPt27wRz0HSvVw0+emjxMVT5KrRZNjYwyFrnUwxXos
Y3k/iaqyzaKSSLKZmBOH8zHH4CnnSpTbQXcl0wjkBEoAA2v6Vk3MMUQZVkJK9D611HMbEWn
2c+hXOraYs0N7pkiyzm5ni8ooxATYh+d23dcZGK59Tsma4CkibLMoHQ55x7VCNzONibnz8u
Rk1dlbKJEcbVGMigCu9nEV3pIQG7Gq5QW9wr5yh4OavWsg88QzDKOOvcUy6iAZ4iMHPH9DQ
ASKd204wOcUgf5duBUyMskCPj5sDNQSEbzjoaYCKcOAOMc1t2k/2m2MjLhgcGsYYDH6Vf05
yqSoR8vBBoMqiurj7lRyapBQzYB6etWblzk1QLkNSaM47F1YuPvD86QIhyJDjHpVdZacGz0
qBlki1KqrMcDoRUItEkZmQnaDtHzDNMz7VBJkdsUDVyS4ULgHO5R3qru9aQnjk0wnFBZ0Wn
4Nk4/vCuq0w5tY2PZMCuHsZyAY8+9dhpM++3VMcjI+tc1XY2gUL58TEZHzHmlsG3Sl/ao9V
GJz7HmmWUoSdQejKRS+yV1OnZytk4zgECltmxuJ/u1WlkzCF28FQaQSlEU+orGK0K6kckpa
XjtRlgcHjjFRQje5buKmUF5DV2BDDwQKRhlsJzjvU8qBUGPvGoQcLtUcnjNAtDq/DsYNyMc
llwT/Wu4ZkgsXSUFgg646muO8KIqSoXOTnmu2umWfT5Yz1PNYyRSYzTdWj+xzgAnYuWap9E
jGqX0IUZtwd2T1JFc35QgspIY32vJjnPavR/B1jFa2KHGW21C2NL3si19ijTTZWXAmvZCCR
zhe1cTqe3SVl3HLh9qZPAPrXoOozrBp0zxpiWCNin1xXg8njFdTF1pesKIrsEvb3HQOw/hb
3pqnKWqHKrGGhqx7vty3EpBc/ebFdHHrNt5LCQEOOAoHWvOLfxGlxCpiYeYnDbquw6jLHdG
aWTdF6DoK3dO+5Cn1R6FYagl1CzyobfacEE9akl1K0tvlJ3tkD5B1H/wBauOTV7aS3bbcoV
JyMHFU7vX7aEB2cPKvQKelZ+yEqiT0dzvl1i2VHZhwM8etc7c3i32pR3+DGsY2hT3GetYMW
uJKoaSNkU8AnrVgajaySw2zShFb5t3oB1q/ZaFc76nqlsv25Ifs54ZATjsK6C00q3QB1AUk
8j1ryLw58Vbe48VWmkadpJFs7eUZmOS309q9iiuFku3WNhgdq45U3T0l1OyFaNTWHQwvEOk
2nktu3RiUY2r0B9aytJvLVJY7N22yxDaDnqO1dXq4Z7QjZ5gXkr0ry+e4B8SgiEqqDLbO2O
5oWpMnytM9IFvBM7SMAcjoelZV+0o3BVKjt7CnWN0J4fNVm2+jVFqN4YrOSfbuK+lFO9x1Z
I8u8QSqb1o95EgGce1YST+TBC3T7wP0I/wDrVsa46X91HdRgpl9hH1BrnZfmsYgeMj+VdSO
NmjfMZtNUgglf1FS6ReY8qJsBXGKyIrtmsVVvvrnIqGC4MLnGfl5X/wCvRa6Fex53rLhfEW
pHP/LzJ/6Eaq+ZnpUuu5HiTUx/09Sf+hVRV8DmvQXwo5kixupDtIzUe6kLZoQmTowHellPT
FV9xpxYmhiQ5vu5pIyN3NSKm5BTfL2tSsO4rKM5p4/1YwKFUnoKkXYgJYkn0FIRCoYsMrxU
jMoXABzTmlOflUCoS53cjNACbqtQkLzUAZScbanUDjFICVuVJr0Twnc+H/BmmR614gi+0Xd
4T9ltim4Oq/edvQA8D3zXnqsAAeDjBwa0fFWqadqcOhzWiGG4jsRb3UZOcOrHkegIOazlHm
sjWnZe8Zet6nc6/rFzqt05DyuSqDoi9lHsKyjkcHrXbeF/A91rvhzW/FV7cDT/AA9osRae5
YZaaY/cgjHdiSM+grk5IpFhjllieOOUFo2ZcBhnqD35rWNloNq+rOv8M3rS6asTctEeCa+l
fhm0klpDKHyGHSvljws4S6ki6g8ivpH4U34bNqWA8tsV52Jjuerg57XPdLjTLbV9EutOvEV
4bmJopFIzlSMGvgfXdIuPBvizUPD99GRNYzEIcfeQnKEHuMV9+Wk3lqSTxjrXgXx58Ef2+I
de06ILf2anzH2/fh6kEDqR2qMLWUJcr2Zpi6DqJyW6PnCe8ad2lZlRW/hB71TAe5HlwbXZe
GbOAPrTpktIJCrxS3ZUDH/LNOenTk1BPPLLGImCRxAcJGML/wDX/GvbseGPb7PCgETmWQjD
yAYH0Wotu7oMUqSgJhYzjpnFNLFjwaQDvLK4k9O9JI/mwZblkH44qWIsY3jY5BGefWqSsUm
wfpQJMsWp+TafU0wj9aYjiPfzyD/SnFsx5PHNAxSCegq3bMY4WzUCAFlAGK0EgDWkrY5UZp
omWxVkbcKqumKs5yKYVzmgxWhUBINWEzjNIYhnmrEcXyg1LKuM2mo3QspIIGKtun7s1nysy
nAqLDWowoojO7rURXNIzsTzSKSSMUMpItW7FHVq7TQZAZgcDBPArjY1yQfQ10OjXQS4SM9z
XPU1No6F7W0xdyrjqeKzIG/eLz83Y1u60gkjFyuM1h7CssbD1x+FTF+6U9zelkBVMHIKmop
ZQI1Ge1ICCCCMbarzk+ds9OlSgLMbbIwR1NWrfBUt61SA4wT2wKuqSsQA4qmJPUlABViTzj
GfSoo0/ecAnH4ZqQFSgVeW7kmkWRlbaoB9WzWd7DSSOh0W68hkYrgZ5zXZeYkzpIjAoeozX
mtvPtIBB65rodN1TCmMKGB/vGp6g1bU172EN4gt3iJMJxkdq9G0q5MKxbTgEdK4K1lVyBJI
MgZXHatC31mWCYI6EjO0H+tTJFRfVncXU0dySu/CsMMO9eE/EL4f6h9skvtOV5IWPmDbyVN
d5c6y7SPI6kpGfmNdX4f1GC+tlAQvDIPvEZGKzjVlTndbG06Sqwt1R8gm4vrGcxy7o3B+YM
MZrRh8QtHLH5pd4ejYbBH0r6b8V/DrR/Edu8cVpHFORnzFXge1eJ+Ivhnc6BZuZowoJIVkH
869SM4SVzzFzxdirLazzSxeaI3tJRvRgcMBjjNF1LDodmbnHzH7sZHU/Wl065C6SlpLJ5jx
gADH3fasjXFlv7fzHYtOJAixoP4ahNydmdUlGEbow77WL6/nM007IeyocAflVvSotV1QGzs
o7ieeYbC4ycL3xXq/gb4KzarZQalrGLeKQZ8or82K908PeCtC8N2wWwtV8wD75AzRUrRp6I
5qcZVXc848C/DP+woYdSv1IvAm+NDyEFej6dHtbP8AEe571W1fWVhvRbGCQy4wMdMVSg19B
bSzouWRtu0DnPtXkTnKpJyke7TpxpQSRt38yhGTB3YrhVkhk1twsYDZw+O9XbrVLy9mWNIn
RHUlmbjFQWFki6oGbcT7HNLQUrvY6JbZbbT9mVDcnGelclq1065QP+7A+bmtDX9SaGU28fH
HJz0rjJ7h5rySMgtwOPWt4xt7xyyfMzEv5V8vAwCr7hj61i6k3lXACYKkb1x+orV1GGYl1I
Ugdh6VhXEqvGq4AKdM8mt46kSZR8x45MNwrf5xUkTFjtTluxqJ2EilSDu65FQqzJJhvlNa2
MTjNf8A+Ro1Uf8AT1L/AOhGs2tLxAMeKdV/6+pP/QjWbXXHZGY4HmlpADmnbaqyJYlOzmmn
jrTgDipEWY2+SlwW5qBWPSrMYzUtgKAQuM0mypdlLtxSAgaoTjNTS9arnjrQBPEFNT9BVeI
MeQDVoRSFehoAarc49ainRJBz94dDUphkUFiBxUZUnrSKWh7F8P8AUNO8b6J4Q+D0ymy0eC
7n1fX7pnCCcICwAPYBRya0PEulaD4psPF/xau4xH4N0xRo/hqxj/drcOgCR5HaMHLH1NeK2
8VyBJ9jmeKSRDGwVtu9T1U+xr1f4f8AiSy8UXXhHwB4pht9O8G+FUuNTv45j/x9yKC+X9eu
Ao9alo1TTPO9H06/srqCa7tngE8Imj3jaXQ9HAPY84r1XwNqk1lr8caNhJOGNc1r3iZfHHj
3W/FaRvBa3Uix2cDADybdBtjXA4HAzgVp+GEEniaxRnKr5nOOp9q4q7u2ejh42SPqfSrmS5
sySS3HasHW5pHIVuccV0XhyAnS5M5QngGsDxBNb2kDmQgvn8a830PbTV9T5I+Ifh2bw54tu
vJjdNOum86HZyq7uSv4GuTjEDMDKjygEfdODX03rulWevWLx3QEqEYHt9K+dvEujzaBqslt
8zwsSY39R717mGr865Zbo+fxmGdOTnHZjH+xRxDyY9+7pvbJH5VU8+4LbUREH+ytVYpmUkM
NoP51ajaEkZVsnvmu2554oaQOVdQ2e9UJEInPGCOcEVri3G/jjI70y4thIADJlhwGNIWhjl
vkYcZJzmlfLIqKec0xwVlMWMEHmpowC4Jzx6UDL0AXcoYciukhjQ2TgL96Nu3tXPW8TTXCr
Dls+1dxp9l5Vu0btztx+dUhPY8/Q8CplApPJKsRzwSKTJU81nzGA/aM8inoAOlRbsnirCnK
9KVwtccF3L9ao3EHzc5rQRscU141Y4bpScgTsY32bceCaRYWRsEVqSqiOFiXPvUfks3Wpvc
0TIol56VZhDqcocMOVNOWAjsamSIlenIrNrU0UkadpdrcWpjkY7vQ0xk27cEfLxmsk5jn3R
yEbjyBWunzWuTWbjbY0TuyzCyln3N1Aps4BuVx9KghyefSrC4Zh3pIZKmdy8Zq3I2yGoEU7
sAU+dwFCkZFNiWwkbdFB5NWQOAFHHrVW3Us24jrWrGVTkjJrKQJdRihgnzIBj1qWB2WUHy/
k74qKUIx3MST3xUCw/vAyB2I54zTSKk9Ds7aT7VGkcJCyDkcYP41fjugjYnB3INrZHGawdO
aQTRuG2OvOD0b2NdGdlxGFuEVJTwcDIFZVexdI0reW3b92TFlh0xWxpk9rZoyQSogj5dQ3S
sGHRYleKbfloz8uTgflWva2MAu/P8ALBf3/i+tcrSOpM6XT9biMkYVmZZDhSBx+NbOp6ZDr
elTWlzCh3rgkjpVHSbe3cKREoA/IGtoS7SWzlemK3p6rc5aqSdz5S1/RJPDviS+0uVfuMGQ
/wB5T0ruPhb4Ug1yebVblFaO2kCBSOrVofGLSHkurfXYU3bV8uQD/wAdruvhrozaF4JtYJQ
PPuD58p7gntXZOdqd0c9lJqJ2FxcW2nQKGTCqOgFZcmvwHYXVljk45HK1evovMfkZXuD3FY
N2kTgMgBA7V5829jtpcu7KN1qVlLcY+0RyTjgc84rLuLy1t42YkRovOc9DU0tla+dJOIY0k
fhmUcmqJ0u3VWEwVoOpUnINYqKO3mbIoLye5kP2WKSRyflcD5T70trM9pcNbmYvMCWkIQjF
XIZ7X5YtJhmZhwXjHCCs1lkzLcxyOA5xmUYZiP51cbX2IlsZesXAjuWkZVd3PVj0rCkvZmz
IpQMQAoA6jvTdXkuE1Ei42zluQRhQBSq+LdYsIgZTj5s12HClZsjvdhVWLlgRj6Vy1zFHHN
mNeDzk1rG63q0HSRCfoRWRcTBchlLD37VUdBPUrOPTj6VRuA2RkVdjlSQ7D1ps0YZsY57Vq
jNnEeIVP/CV6t/19y/+hGs0Ia3dfg3eKdWP/T3L/wChmqIgwK6E9Ec6KW01LswuTU5iwM4p
jqQtO4MrHrUygYqIg7zxUy9KbFcQJk8VaiQjmmxJk1bVMYqbjFSPjmpViQnmhRkYqYRjHXF
ZtgV2t4Q2WxiopRaxtgKD+FTSr1qo680IRIJYwBhalEwPSqwQdqmVDxxVBcSWR+naoCWIwa
tOu481CVINAXLNhxKBUviS2ZUgv4gcOPLkPrjkZqG0+WTJ4reeNb3S5bU4Jdflz/eHIqNpX
Ki7FPw5cE2u3tnB+tejeDLX7R4ktmxkxncPrXlPh+YwX72z9JBkD0Ir1b4fXscXiuMzthQN
o9M+9c2IhZux62Fmmkj6j+3rpnhzzpSAVXt3NeEeN/HEFksskpMkjA9Oxrs/H3iFLXwwUjm
AMmBt7ivk/VtQutS1B2cvKXfakYBYk54AHc1z0KXO9TuxFf2astzvPDnxISMtb3sjfM2QWH
SsvxzqMOoQLMGG0njP8P41xl3Y3en3c9lqFo1tdQELLDIPmRsfdI7H2ru7Cyj8N2VsLzTH1
nxPeqHsNLdS6WakcSyKPvP3CngdTXdGlGEuZHmzxE5w5JHAm3WJVM8TxlhuUOpBYeozTwyB
RsHH0q9qOo6xqt8z65eS3N1GxTM7ZZMHBX2A9KiRRwCufTNdy11PPkOTfKRtGcDFWFs3J56
Y6UsLqjjC4+lXEO5927r/AA1RBjX2lrJCZ7cjzVHzp6r61lRhCwBY12axgkFB8wrE1TTmtZ
hcIg8mU84/gb/Ci3UroXNHjgVlcOck4rr8qp5YAkD8a4jTyytnIyK6u1dZNm85PTmhCb0Ob
lhAlkwM/Mf51VezLc10UlsPNcYB5PaomtgK5dbmPU59bQg4xVmO2OOma0/s4zUyQLgY6007
jk0ZYtiOSKRrZmOMVufZgU96b9l5yRiqsZcxlJYDbkjJo+y4b7ua3VgVUNRIiiXJ5FFg5ii
lmWH3anSw5+ZenStdI0ZcgVI0aqmTWiiTzs4TUEEd+yqMAdqkSY7NuaXWF26zKuMDHSq8ZI
YD1rCS1O6m9Ll+2fKkd6ntGJmwTkVVg+WRs1btsC4FZtGlzT24G7pUM3LgZ4qaQlYc4qBDu
cAjOaha6iZaTEUWePXmnRzSFdwOfT0/+vUFwwDqp5UDgU55WVEGce9RYpl9WmfjahAHPapV
KHIa3II6Kr/zrOErGMhAwU/xZ5NOW2dlB2lQe7HOapaEM6XSVEaDYdzMehHT2rrLO8gEYgu
2CYHIjXCivPrSWOwO2Xp1B3cit62vjMEZJEbJxjrj6msqiu7mlN2PQbfTreclrRg7Y5AfOB
VyPSruOAAORlvvZyT9K5ex1RbEAoqpjsh/nXR6T4ijecJyzjkei1go3djaU0lc6m0s5Y5Fb
dswBkDpWr8iKVVeSc5NYUniGzgiaW4uI40UZ5YZNcB4h+LNhbbodMjknlPQkfLVqnK9kYup
cufFDxFYafbWlnNtmLOGaP0xzzXc+F9ZstV8P2k9tOjEoMgHkfWvlnXbvUtcvnvr45klPC4
6CjSPEWreFrsPazP5Z6oeldUqadNQXQyinGfOz6+nlDNnPtisW8t43lfypRGT19q8l0z40J
+5F/YyAE4Ljt711qeN/DmqShYNTXcw6NxXP7GW7NFNXsb95pSzLGfN3BeQQcZPvWe9nZWrY
uozMW/hWqqaqNuI5s84VgetP/tFXHzkNg96xcbHVCYkusSsXs9Nh+zYG1mZelY97NcW9mFk
khdlBy2T1/pVi9u4kkMrKof27+1ctqupokUsBlCzTdVYdBTjDW9huo1szBJS6uXmnZS7E8q
+RVsJEyIomVio4HqKqraNbwK4AZScZXkUFoxGo/jH8q6LGF+5m6lDJBMXD/KeQ2P0quirMh
3Lk962pHWe1MXVjnr7Vz0b7JTj5PamjN3RVmiMM2cYBpzTEsM8471cuEWSHdkEiqjKuz3Fa
3JbMPXYG/4SjVPlwDdSH/x41n+Q3p+ldVriJ/wkWonv9pk/9CrMKpmtrNJHKpGMYWIwRimG
AkdM1tlEx0pjIgHShFcxgPbNTUhZW5HFbbxpjPaqzhAe1VcSdyvEhB6VcWLIzUa8DpUglxx
mo1KHiPAwKeMgc8CkimG4CQce1Plmg6An8qSGV3VnPHNRG2YnpWpbrbuOHGatC2BOcDFVYy
cjFW2I+tPMbKORWx9nUGo5IOOBQLmMRh83Sm+XzV6eHHPSq4YDsKB3CGI1qQF4wDmqkUiBR
gc1ZSTIqZK5pcx9Wiey1RLyEYWQ7wfRu9dP4Y1dF1GOYyEKxyRnvWfewJe6dJCx+bgofQiu
a093hnZSSGU9KJLnhY3o1OWVz1Hxjr9xqLZSUlVGODXI+EvEx8KeLU8RLai6uLaGU2YbBVL
hk2o59dhO76gUt1deZphA64rnbLzWvEgChxI2NrDjPr7VFGPKrHTXnzSTO08KRw2803ivW4
zqMsUhNrbyks19dscgn1AJ3H8q9v0H4f6vquhXNxp18V8VXP8ApGo3bYUzseRaxv8AwKo9O
p+lcH8MfDn9s6yNWOxbbT8w2Ubn7z4+aQDvgfqa+nPC9hHaWSsMKF4UKenufevn81x7hJUq
fzOzC0Lxc2fIHiTwDe6WJrmJJDJEx+0W0vEkTd+vXvXJJHlePwr7g8aaBaeLNB1J9kaXKQs
sssUIa4CY4kUH74HOR1x05r5G1vwtqPh29S3vgkkUg3W91Cd0VwnZlP8AMHkd697A1qlWkn
UVmedXgoy0OfRCMZFXIjvG3gD1704RjJHNNCbXHp6V6BzNGjaKGTY457H1qzNYpcWroV3oR
ggVnwsySAhue2e9b1vMQmQQFYVQzihbvZXTWr/Ltbg46jtXUWdplVbHOQAfWjVdPWRFuYxk
irVk5W3QPggnNGgnsZ8kgWZwccMahlnXsaoXV1i6lAP8Z/nVQ3JJNYcpyvc0TKpPWpY5B2O
KxftBJ4qxFcZHWiwnqbiTDOM1MXT1rBFztbk09r3I60ri5DTmuQAVU1XjYs+R61RWUyHrWh
bAAZoT1BxsjWgKhfmOKlZlIAPeslrhlYDtVhZt688Gtbmdmc34gTGqCUdGArPBwQa3NYg8+
HcPvJyKwVPy7T+FYy3O+m9C0hyc1biYI4eqK9gKnRs1Fka3N5232hPtmqdvIN3XpT7WXzLc
qevTFUd5jkOPXFZxWg7otu5acDtUhYvMB1UVTD/vAatwdc0rFbouR4MgGTkdParRlaRwigs
gIzg4z7VRXKs3qcYFaNtGJrmO1j7fM5qGIu6dpD6jOruAsbNtQZ611GuaXBo+jq1uQmwDcc
feNVIbyGzvIE6Bf4R2rorMw+IpTBM2+FDuYfyFQnrrsN36Hn0usiGIBt270NMt9X12e4K6d
G+WGMKK2LjQI9R8WyQj5LdG/QV6l4f0bTYAqwWygAcHvWjUYq6ITu7M4PQvA+t6xA1/rjyJ
EOVQk8+9SWfw++0atvdP3CtwK9mljDRLEvCdDj0qRLaKGIiNNuOlYKbRu0lY8s1bwLD9sXZ
GAg4HFU5PhraXcaBzudiR34FevSQKyKkuGLc5I6UxLSFSGxhjWntGkZct9zxJvhmI7NX3ZX
dsYY5U+tYl14BvbB5WETgryOOor6KMEO7y8Ar1p7wQyriRA3GOaftWHs9ND5yhi8RacIHiO
6FztAYZxWvd6/daZcQwX1qwZ+hXoa9YvNItmXZ5Q2q2QB2rmPHGgw3emQXMSBXhYEkelPnT
tdEqLVzIggvNUtzJDFslIO1X74ridSSaK7ljuynmHlWPBGO1emieKDw/Dc72G0DJ4JHpXF+
KjBqUcV0SivL8rNjv2NJSV7F2drs5iK5ILqrmLK/Mn8JPqKdJMJAN4Ksw/P3rLimkillieN
WZQQUPRgOuKnYq0IWNiF6ru7e1Ow1K5Kly8bIzHI3Yaqd+QXMiDhqEkJDq3/66imbdCOehp
pA2OSXfHtYDp2qBmwhHvTEb5wBzmmynMm2tEjNlHxFfOPE2qBT0upB/48ax/t0pPWrfiP8A
5GrVh/09y/8AoRrG5rZbIwUepofbZMdaha6lOTvI/Gq4b2pFG44pFaFtJZX+85x9aGlwajJ
2LTVQtyaQaE4nPY05ZGJzUO33pclelAEpkIPWomlOck00uO9ROd3SmBajuQpHP5GtO31UIN
rA4rnc4OCKcJcGqsRY64arAR15qpLqxyQqg1gpNk4zUyklqQuVFyW+aVeUA+lQCU4JNOVMj
k0yRQKVy0kC3GBgVYjuSD9az+M1KhPWkxo1PNaSMoprMvIHSVbxF+U8SY7e9W7eQA81qxW6
TqV4ZXGCp7io5rFJWMH7Q3lEDkUWF5b2t8ZZVdzsdQY/4WIwDTtS0mXTLnyGVjFIN0T9iPT
61lhSrEdxxW0YprmLcjdtfEWr2s9i1lfz232Fi9uI3xsYnJP455r6I8GfHfSjooh8UxS2t8
vEksCZSYDuB2PtXy9FkSA1pwOMjOawr4SlXtzrY1p15037rPvfTdUsNTsLPWtIu1ngkAeG4
hPI9R9fUGszxF4LsPEVncC1sopDOS9xp33EnPXzYG/5Zy+3Q18teBfHWr+DNR8yxYz2MxH2
iykbCSe4/ut7ivq7wn4o0jxVo41HR7jzIxjzYXOJIG9GA5Hse9W4co1JSPmfxT4HvPD7tdw
l7vTN20SldrwN/clX+Fvfoe1cmYgee9fcOraLZ63G8shjivHTy2mkTMc6noky9x6N1FfOvj
n4YXekXVxdaTaOkcZ3TWBO5oh/ejP8afyrSM+5k4nlGz5cngjpVy3kBjBwAw5qNo8HGORUs
ACv04PFbIysbCBZ7QhlOOuPeqYhKy7YztX0qW1dt+3jBGMU50YShk+Ut1HoKoGefXEn+lzc
/wAbfzqIuD3plyjfbJ/+ujfzpoj9eawuiOQd5m18VKkvFVnTmnKeKLonkJ2ck06M881DuFP
UjPWsm9S0rFxHCt1rQhnGzg1jbvepopGUd6aZnJGjJISc5pwuP3fB6VQeQkcGo/NPY4qnJE
KJeNzuJ3HI6YrNuYAh3oOM1Jkscj9KRpPkwetK9zaPukERwRU44YGoQvzZzUy9PrSRqWIZG
RyVOM9aR/8AWk46nNQ58s5J4qUEt0oAarHzOfWtSJMImDWbjLCteEAquPSs5FrYeB8+T2q5
pNwLeWWd8ZNUmYKxHqKgVjuIqWriZtz3bXN0QhwQM5rp/DeotpsUzZIznnHU4ri7bPJ9a1I
LnH7kHgnGaz5ehd+p09ten7RJcMdzMeo7132h3b/ZUYkK78fhXk8E2JCDyB1rr/Dupyvcrv
bKouSR29BVSWyI2dz1aG5jMgiHzMgy3tViRxg5YBR/OuB0fWSLh/Ncb3ck+mBWjqOvCHSY5
lYHe/8AWo5OgKdlqdZNKoMPzDpUKXCsQCwHOK4HUvFL/arZYmGw4J5596gn8RSxLbkS/vJJ
cED+72qvZi5z0lHVpGG4bhSNOEX5mGBxXD2viBzrywAkRtFuLds1LdeIAwba2NjYYGj2YlU
bOj1K8jjjUq4DN909ifSuT1fXlXS543TDEYzjiszVNbk8prd2A8uQDI/Q1yup3kr2rqxJ3H
Az6UpR0RUXzal6x1r7XpdxaTlQyg4xxkVzdo63Ucto+WQ7l9wOo/nWYJQjP85BUc4NP06cR
LdOeqoCv480KO7ZTl0M92LWqOGInic5b3yf0IxSiZGijOMdQVqObi4PPDckj35qsZNqOvry
PrWy2M+pJvPc855NJIx8siog2Qp7mnydCaEtS3qQPJsOcVCZCX3ZokbJOahZwBxVpEtlPxG
R/wAJXq3/AF9y/wDoRrKAxWj4jb/irdX4/wCXuX/0I1mhvaqT0RmgIwM1NEny571BuzVpeI
80AIwDAA9qXcFFNpDgLk0gGtIc4ppl7VG7jNQM/PFOwEzSDPWlD8VWJ709TnjvVNASNzzTa
nSPK5PFKYM9MUuYViOIHOauxjkGoEG04qypAxUtgTrgd6hlIp+V9aikUmpuykiru+brU5bb
HVfbiSpZSDHgGqHYSOcg9a2tOvQjqC1c2Awq1CxUgg81Mo3Qz0v7Lba3pTWlwRk8o46o3Yi
vN7+E29/NbnlojtbjHPeum0fVjBIqscjvzW5rWhxeItMN1psKHUo8MAODKO6/X0rGnJ03Z7
Mdr7HmYOH9quQPnHOKrT21xaybLq2mgcEjEqFeR1602OQqeBxXerdBHQQS84Brp/DviLVPD
eqR6ro921tcrwecq4/usO49q4u2uPlx1NaMM4PU0PYD7N+HfxN0rxlEtpMVsNYVctas3yyj
uYyfvD26ivR59NstVs/s9wpxHzG6/fiP+yfT/ZNfn9aXc0M6TRTPFLGwdJEYgqR0II6V9If
DL45RXMkOieNJVimJCxakeFf0Evof9rp61i4NbFqXRlj4g/B0zbtR0lUjuDk7kGI5vcj+E1
4Nc2V1p181re27QSr1Vh+vuK/QGBIbm3AYCSKQbgc5B9CP8a888ffCnS/E9q0sEIS7Ayjrh
T+fY/pThJjavofIMa8bgehrQhy4AIzz+lX/ABB4U1TwtqDxX8LGHds80LwD2Df3TVONWjkX
IwOxrdO+xi7nF+INKNlfmRFPlS5YHH51hkY7V6jqFkuo6bLA4y/3o29CO1edXFsyMVK4IJF
c848rLiZsh61FkjvViSHn3qFkIPSswa7CAk1NGMjNQheatKu0YoFYNvvUgcAYxUZPPWm5z2
oIaLKsGpSoFRxjnpTy3vSJHKdtNkUlTgUKwLjNWNvFUtBFWL5l6cjrUhXB61ED5UxUjhqkL
fMM9Ks0uPIUjBp8S9s0zILe1TRDDdaQXI2DKQa1LV/3a1SkXI/GrVuAAo/Sk0UmPmP7/bmk
UfN9ahkbddfSpo3+ZemahlaFvzQkY28GrMGQN5NUMgzomenJq6zbVwD04pCbtsXoZsBj6it
WwvhbrtR9hYYNc+rYVf1qVXy/J4xiokNM6W11BlmjJJ2HcPxrQ1jUJW0hYc7AAMGuVMoS0j
I5JfP5VJd6m1wAjjCjAHvU3Y0lqW5Z2lmyCVKgA+1RT3TPIrbjgfd/2qgV12EnknGcd6rvI
qzKqcBVIFF2KyNu2v2S4hZm/wBUvIHQCq02tNPfy4OI2YYrGnm2q0YPzYG7H8qqIxDb61iz
OSOgvtRMt2wD5D46dzUF7fbYFhAB3HNZEcxaXf8A3OfrS3M+9A2PmqZLU0jois5+dwDwc/j
RC5USDdjgDFMZh5gyOKiBIk69eTTtoSPYExM5PVsCsyRz5jDPRq0ZH2xIo/iOaypMm5OV71
cQLMbc89qkkcYzmq6khqjklwcZp21HcZM/NVmbkU+ZxmqrPVCDxH/yN2sD0vJf/QjWSxxWr
4l48Yax/wBfkv8A6Eay+D70LZEx2GqcmrqsDHiqyqMcUqsQwFMbROAarzMc4HGKucbc1Tkw
WJpCsVnz60ypmTiosYNXcLBjinRnDZpKei5obGkXYiHAFTYAHSq1v8pqdnAFYjIXI3ZHFAk
5GDUbnnNKoFWKxcjYGrBQFOlUojg+9aEZyoqWMpPGA/IphUEcCrkiZxxUAQ7ulJMCv5XNSq
mKsrB3NJ5WG5qroBtuG83jIrufD148Mign865O1hy/Suw0m1GA1c1aSehSR6Bquh2vjrws2
lzyCO6T95azn/lnJ7/7J6H/AOtXzzqOn32i6pPpep2zW91A210b+YPcHse9fRnh6QwOpzxX
KfHQQyW2gTLEnns0qmTHzFQFwM+gNY4WrKM/Z9GayXu3PG4Zdpq+lzvIUDisuOPnMr7MVaS
5jRdsS59zXsGBrxT7V4NaEUwKjODnqDXNpc+pq9Dc4IxQB7z8MfjVq/gh49N1HzNU0DOPIL
Zktx6xk9v9k8emK+vfD/iPRfFWiw6voV7HeWko+8p5U91YdVPsa/N23mXOM9a7Lwb4417wT
rK6loF35ZYgTQPzFOvo6/16iocQPuTxJ4T0zxHaPHeQrvKld+3Jx6EfxD2NfOPjD4V6noE0
j2ERmg5cIuW2j/YP8Q9uv1r3D4d/Fbw/8QLQRQOLHV41zNYSsN3uyH+Jf1Heu7urW2vIGgu
IlljbqDStbYq/c+F4QxUKRxnB7YNcx4n0hra7W6Rf3c4J9g3evrbxj8ILfVZJLzSmW3uzyH
AwJPZwP/Qhz614br/hfU7aO50fV7NrW7QeYit0JHQg9CD6inN8yBI8Ukte9VZLYjtXUy2XB
yuCOCPSqUtmcdK5xnNmAilG4DBFaslqQelMFrz0oAyyp644puMVqvafLzVCa3ZDkE4pJ3M5
IjEhU0u/JzUJ680q/KcHpV2IZYXBcN6VoIQRWcilx8pFWIzIDjrSsZMdcwkjIHI6Gq6bmX8
a01HmR4PJFVJI/LcsBxTTNIsjH3gKtRKTVPdg5xVmKcEY/nVFFlgAvNOibBU5qOT7n1pImy
uO9IBJ2xdsVPakin3ygZ70XKbZdw7jmqSkxThhwBRZFmzG4N6M9KsmT5gM1nRt++Eo6EU4S
kualIDUEoZMjikE5Xac9KrRt+7FI7AAA9zUNagaKXIMQDc7f1qvPOMxqDkZyapebtjGODmo
WmO6jkHc34rrcxA7EGoWlPms4PPSs60nJkOD2qV5sFsUuURNvLkkd6e5225yOar2xzgdalu
X+XrVJCuQoxUYB5pXbgZ4FRw85Y85qK8lEceO54ppXGRSzkynB/WkEpy3PQY+tZ0sh3YHXN
PWQ84OTT5UBdaXc6KOdoxVbP75mNERKxl2+9UTOdhyMU0rAOaYh+tV5Gy3Wm7huJNQs/J71
QCySZquzZpJHIBqHfk4pgXfE/8AyN+s/wDX5L/6EayQcVs+J0/4rLWR/wBPkv8A6GayGXAq
VsiUNV9tAk+aoWyDTd2DTsUaMchYYqKReozUUMhBGamyGek1qA3HFRmIk5Aqfbg0uaAKpjI
PNPQc8VKyZ5pUXnAoAmiTgHFJOMY4q3DgR+4qC5fr7VC3Az5DjvSoenNRufmzSgjFaAW0PP
WrsT9s1mRtzV2JhkVLAvhS54qdbbODtpbNNxrXWEBQRWEpWGjLMBUdKgMfzGtiVO1UpEO7p
SUgaEtAFauu0iRQAM+1clH8p9K0bS8MTjnFRNXBM9W050wCCBXD/Gadnh8Prn7pmP8A6DWh
pOsLlQWFc78WLoXH9hlTnCy5/wDHaxoRarI1bvFnm7qGXOOabkFc9D6UoZgw44pHTaeOle0
Yiq/vVuKUjv0rOzg8U9ZCDQBuxXG7GDgitK2uSx5bFczFKQ45xWhBcA4YetAHYaff3FndRX
VpPJBcxMHjljYqyMOhBFfUfwz+PUN4tvo3jeRYbk4jj1IDCP7SD+E/7XQ98V8iwXI4I7Vt2
lyNoPt0oeoH6PI6SoskbqyMAVZTkEeoNZWveGtJ8RWBs9UtVlUcpIOHjPqp7V8s/Dj4saz4
SaKynL6joxIDWrt80PvGT0+nT6V9TeHvE2jeKNMXUNHvEnjP3k6PGfRl6g1DA+XviP8ACnV
/C15NqNvGb7R5Du+0xrzEfRwOn16fSvLprPI6da/Qh0jljaORFdGBDKwyCPQivD/HvwShuR
Lqvg6JIZj80mnk4R/+uZ/hPt0+lRKPYpM+WJLLr8tVzaFT0rsbzS7izuZLW7t5Le4iO14pF
Ksp9waz5bPjpWTGc3LBx0qhNbjniunktT6Vnz2vOQvFQ9CWjlZrQZyBUJiweRXSNZFhwKqv
Z1SkZyTMiNCrZFWVHfFT+RjtSLGc9Kq5lYIjtenXKKy8d6aVwTxTs5XBpi2M0Eq+DyKlVRi
nSRjJOKdGAcg1RqieM7kwetQElJj6CpE+RuvFEi7gDigZJOwlhBA5AqiAshI71ZibgpimmL
bIWUYzQUmRRTNHujY49KsxPkFqryxktvHWpIvkbnkUhlwS/u8inM4ManNUvM2lh2NKX/djm
lZAPkcY69KqmXLnmlkOUOKp7vnPFOwGpaybWzUpk4Zs1RgkAfBp7uBnnGaLCZpW0oC570Ty
FiFzzVKCUDrTJJz5xOaLCL4kWJSCelZd1cb3LE49qWWfcpPSsuSVmfjpRYosKfNkyKtqFRf
Wq8GEiycbjTWdqALRfjg8VC7buM4qIPjOTVeSbsDimA+RwBgVWaTANNaTrk1XeQetMBzSZz
zTFYk1EWyTTkPNAGx4of8A4rPWv+v2Uf8Aj5rJJ3DrWp4p/wCR01v/AK/Zv/QzWOeKUdkSg
fFVyMGpmOTwajYcjiqTKDn1p6MQ3WkAyOKUKd1IC2rZXk0hGWxTEBHepFBLZNSK5Mqjbioj
8pJFTdOKQoGFCfQYRykLzUMrls07Yc+1OEBZM4o2Aot602rbW5weKgaIqelNMBEyDnNXInq
qi5qzGuO1KT0KRt2MoGM1txSgqBmuVhkKdDWpbXWcCueSvqM2JMEVTYcmpRIWHNRnOazQEB
TmkKMOQasBakEWccUwIbW4ljmABIxUHjG4e4TTC5ztD/0rTitMyA4rO8YwmBNMB/iV/wClV
Tt7RB0OSPHTtSZ52MflPf0p+5cVHuXLE/lXokDHUo2CfxphznrUw2uvJ5HSo2XB5oAcrHr6
VZhnI+7VLJHSno20jmlcDct7jaRk9a3LWcDBJ4rkYpPm961rS5YjDHOKYHc2N3tbrmu48Ne
I9S0LUotR0m7e2nHUqchh6Edx7V5TaXYVsKeK6TT77AHzUAfZngj4o6b4jSOx1JVsNSPABP
7uU/7J7H2Nei9eOlfDumaluwAeR717V4T+KN9o9iIdZWS/sYgPnU5ljX2z94D0PNS0B6Z4w
8A6H4xtSL2LyL1RiK8iGJF9j/eHsa+cPFfgDWvCt1s1CAS2zHEV1EP3b/8AxJ9jX1ZpGs6X
rumx6hpV7HdW8nRkPIPoR1B9jVi7tLa+tZLS7gjngkGHjkXcGH0qGrjufEEun8fd/Ss+bT/
9mvofxh8I5IBJf+GFaeH7zWbHLr/uHuPY815FPYMsjxvGUdDhlYYKn0I7VzNNMq5xJstv8I
xVWSwUZ3Lwa7VtOzyB+lU59PODhSKi4rHCTWanO0VTaDBIxXWXFkYyTjmsma3PPGK2S0MWt
TEaHAxjio/LrQkUg4IqseO1WZspOnOKURZ5qSQ8g46GnoRjrTLiV2jI7UY9qtuoK8dagK8H
jFMZCqHfkVNgdxSRtUsinaHxQMhZFwarNwwxU7v1xVdzhx6VI7iybSMgc0zpFmhmyODTo3V
kKNQO5VWTlge9V2OHzT51Mb5BOKRgGH1pjHIfnzmpJGx71UDFWxnoakZ8yDPSgllwH5BUbN
1J600SZGAKYz80xoSQ/LjNQomTn0ods0pkCqAKQyQt+FRO/vUEkxqPfnmmkBMXOOtVXbJPN
DSZyM1XZvenYB7vxUBJNDH3pmfemgHg4p6MM1Fn3pQcUMDa8Vn/AIrTW/8Ar9l/9DNYpJPe
tfxWf+K11zn/AJfpv/QzWNn3qYrRCsKTgUgOTRwaaeDxVWGTKMEGpSDuzUcfI5q0FGORUPQ
CMGrEYGKY8QCgiiJuStIVhWfD09JQp6ZBqKSM5yKApK460rDLqIsnQVejtsJjHWqlnwRmtY
uAg21k2BVaxBTdjpWbPbkE8V0MbZwO1QXduCpKjrUqTuVY5wR7TU6gY6VLJAwJ44pgBU1re
4xUU5NW7ZHBBqKPGa1rSIMgIHNZSdhlq3jZx0yastbsDytT2UYV+elajRI4G3FYc1hGIIsD
pU8UOSOKutbHd0qWO2ORgUcwxkEeCOKwfiBjZpA6YWT+YrsYbVuCRXH/ABFj2NpQPcSf0p0
ZXqoHscIfWmvknJHFDZBxupGclcE8V6xmJnAp/wB8cdajNJuKsCv5UAL2ptShN67lqMkZx3
osBLG3UDr2q1CzAgj8ao8jHPIqdHZiKAN2Cbbg7gOK2LK8KsnPFcnEyhsMSo9zWlBchQBng
UAegWN9scFX+tdzo+phkCSEdMMvXI//AFV5BZXn3ea6rT9Qw6uGwQPWgD0bR/EWr+ENcefR
7xoSDyjcpKnYMvf+dfQ/gn4n6P4pSO0utun6qR/qHb5JPdGPX6da+Wb64SewgvkzlT5b/wB
KdZ3eCrBjkHIIPINc7fK7FW0PuPPFcj4q8BaP4mRp3UWuoAYW5jXlvZh/EP1rzDwZ8W73Tk
jsfEDPfWQwqzjmaIe/94frXuOnanYavYx32nXcdzbSDIdD+h9D7VSakiT5w13wpqXh27MGo
2+1WOI5l5ST6H19utc5PbAgjbX1vd2Vpf2klpeW8c8EgwyOMg15B4r+F9xbeZe+Ht1zAMs1
qxzIn+6f4h7dawlTa1Q7nh11YbgflrCurErn5cV6BJakMyuhVlOCrDBB9DWTdWW7PFEW9jO
W555PZnJ+XNZslsQfu13FzYkZ4rGuLLGeM1qRY5V4DzxUBjIPAroJbbGeMVQe1YGmJlEA45
qNwScYq6Y8DnrURUng0FIzxlWq0r74sHrSPb55pqowouO5XcdcdqhYFhgirpj5yKiMRVzkc
UguUACvymlU4zVt4M8jjvUDpg0xleb5lqsSRVp/unNViBzTGmRZO/OKMkuKcxAXgVGCM5pp
DLAbC5qvJKc9aSSXC8Gq5bPanYZMHzTHkHTNRGTaOKrvJk570WAmLYPWmmSod2e9FMB4PJp
j9aUHHWmMcmkhIaxwKizTnJ5pg5FMY8EU6oxxUi0AbHi3jxvrg/6fpv8A0M1iZFbfi7/ked
c/6/p//QzWGRk1MdkC2HDjmgnNNFLTuBKj45NWg+QCKpL1x2q4oOOKl7gShvlwe9MQjzetA
BOBUEhKSg0gL5xup0Q+Y+lUjOCOtTW84L7TzUNMDQSRAQBVtZV2jNZjHByKmjlO5QeRWbV9
QNuAErkVZMe5eRTbML5NX1QGIkVi3Ysy3tkAyVFZVzGoJxWxcOUJFZkq+Y2PWqjfcDMD7Wr
c02YHaCazZLJ85AqS2DwSAHIqm7jOsjYBMitC1zIRzWFb3AMQzWzpsybwDxXPJAjV8gkjit
C2s9wU7aktIvPxitmCzKqK55S6GqXUpi1Cj7teT/ElmPieGPeCsdsvy5+4SSen5V7b5ODnv
Xz/AOOYooPHeqLDMzBnV23dmKgkfhXRhNaj9CamxzgUMxIPSmOpxjNBY9SfyqNnHrXsGBJt
yKXym65FQ+aQOMEUhlZscnHpQBYTvHu4PpTNoQkdTRC21hhQKtTQvjzVQsuOcdqAKnOeaer
7ehFCo8gyGUL605ZbaE/KPOcflQBIkUzqXYED1q4pVFXB+tUH1CVzjZgegFIspYYb60Abtt
dbTjpnpW3ZX3I+bBFcfHMcjNattcBCoxyKAPTtPv0khktyciVcDPr6022vioAJ5Bwa5Kz1B
opFYA8HNaaS7rhnB++c49KyqLqVFna2moc/errvDvi3VfD16tzpV15TEjfGeUlHow/r1rzO
2lVTzn8K2beT5QxY1iM+tPCHxM0XxLssrgrp+qHjyHb5ZT/sN3+h5ru+DxXw2l0okUliMHO
c45r1zwX8X7/Slisdc8zUbAYUS9Zoh9T94fXmtUyD17xL4G0rxErTlRa32OLiMfeP+0O/86
8O8R+GNU8PXJh1G3IjY/u505ST6HsfY19G6TrGma5p6X+l3kd1bv8AxIeR7EdQfY1Pd2Vpf
Wr2t5bpcQSDDRuMg0OKeomj4/ngDduayp7PJJAr3bxb8LLiDzL3w3meIZLWjH51/wB09x7H
mvJbi2kjkeN4zHIhwyMMFT6VNiGjjLiy6nb0rKltiG6V3UlmHViw7ViXNlzTsI5KSAg5xVd
4cmuikszzmqUloBzQSzGMZAxim+WPStGWPjGKrumOlFiblApjtTWUbeasOMdaquxGaQXInO
KpznFWXfIOaqTtkU0UijJJ2qs0mCSakkbDGqMzHmmWiRpQQaj38VArdRSqQfrVlIezErUYb
3okbC1Fk+tBQ5mJqE9acTg000AFO3UzNJuFADyc00nFG6mEk0AIxzmmjpS0UAJnBFSA1HTh
QBueL+PHOvD/AKf5/wD0M1h1u+L+fHmv/wDX/P8A+hmsXAqVsgWwyin7R6UbR6ULUBV4q9E
Mjr0qkBzVtCR0pPcCY4C5FU5lJ5rQSLcM9qhmjwpqVuBnFfeljJRwaVuDim/xCtANeJt681
OdoK4rNhlIHWratuxisWgNmG5ZYwoOK1rO43rhj1rnYmBXGea09PYluTxWMo6XKTLdzEGaq
yW48ytMFcjIzT/3PUr+VZ3aGVRb5HyoTUUljI+SI+a04pYlYDcyj9K0LdoJM4cGpu0BzEcE
qEhgRV22WUSDDgVsXKW+wFcbjVNxbA9cGle4HV6NchCqyOCa6yCVGwQeteX291HERtkPFbV
pryIAN4/E1zyps0jI72Ro1jZ3YKqjLMegA7183eLL2x1LxdqV/pzM9vO4YM3G44AJHt6V7U
mtwXUDwS4aORSjDPUEYNeBavpq6Vrd5pySeYkEhVGHdeo/Q11YKKjJt7im7orFVxyQMmoiq
5NB2qBnNReYAcLXqmJNHApNWPscG0sz4NVEmx3IpruzkfNxRcCfaEcBWDV02lZFhNiPzpHI
UoOy965eBT5gIHPqa9M8F6JJfWV5fblS3gIiDtwM9SfwrCtPlg2NK7sedXFnJDdPE0JJU8c
9PSmi1uApYW5A9a1vEElnNr90bCXzIlbHnRMWWU4+8PSssQec2DK59jmtYO8UxeRGUIOHdF
P1zTtkOM+buOegpxs1UHfGTngbHzUYtdp+Vj+IqgJFeJTgLn3q1FIS+SelUsBSFzzU0bY60
AbdtdnzAD2rt9FsHu7Fbgc5Y155bnJBTlvU17N8PoUfwohdgs3mSbcjOR1rlxMnGF0OO9in
9jMB+ZNpz0zU32hVwo4I4rpLvSZhZ+ZKx3bclcZI/GuLmWRJiGBBzxWFOd0KVy+bkbhkitC
1uBsGTXPKJGJyhyKu2rsF+vY9q25gO80HxDqWhXq3uk6g9tL/ABAcq49GHQivffCPxS0vWv
Ls9XKaffthQxOIpT7E9D7Gvly1mjyAT3xWzbyQ9s7u5NNTA+ztwPNc14m8E6N4liL3EXkXg
GEuYhhh9f7341494T+JGq+HxHa3LnUNOGB5UjfPGP8AYb+hr27QfE+jeJbbztLu1kZRl4W4
kT6r/WtFJSA+fPFXg/W/DMjfa7bz7UnCXUQJRvr/AHT9a4uWFm+Zkxnivs6WGKeFopo1kjc
YZWGQw9xXlHi34SwXQkvfDJW3l5Y2jn5G/wB0/wAP0PFN+QuU+eJ4VCkEVl3EWO1djqemXe
m3clnqFq9tcIcMkgwf/r1gXEYz0FZXZHKjnZYs84qlJEBzW3Mg54qjKFIIxzVmbRizIMcc1
QmXqQDWxOgB4qnLHkHigRjSEKOapTPzitG6hwu4etZky5waZSKU3rVCTJJNaEoyCB1qlKuK
EWioxxmmBiDmnyD0qKrGPZ93WkyMU2jHpQWhTz2pDUqocUjJQBA1MPBqQrzzTCOaAEyaTnP
WlpKAFooooAKKKKAN/wAXjHjzX/8AsIT/APoZrHC8VueLl/4r3xBn/oIT/wDow1kqOKhPRE
EJUr1pKnIBHNRMvGRTTGmNBIOaswtk81XCMx4qYIycmhsRpRMpFNnUFDzVaJ6dI/as7ajTK
bpyTTCMVOc5ppA9asoYmQM4q1G+Kr5wPanKw4pAaMM67xnFa0U8YUYOK51WUEcVZWUnAzxU
ONwOhS8HrUjXJxncKwUkwetWFkLDrUOIF+S9YcZFNTWBENhb8qz5MkVQlTnPenyoDYfW2Yn
DfrUJ1aVjw9YmznmlDLyAelVyIDY/tOXP3qemqSBuWrHQliNvJ9KtrFIq7ioHsaVkgNq21a
ZTkk4x0BrA1Qfa9XnuY5N6uQWJPfGDViUTtayLEApIPzCsVYJzEpDYBGQCelXTgr3AklQoQ
oYEelVigU8j8qWSKSMgtIOnY00MwPJVh71tcBdqYzmoyBu4OaleRGUDaB7io+KQEqMVHB/C
t3T9b1zSbcxWepTwwyA74VwUYHg5U5HIrJskDS7mGQOauSSbsdqOVS0kGxUCxZxA5i9icU4
wXRB2u+D75pJlRzzgVCTPEMxyHHbHStAJWhaJMyO2e2aFnnjPyyfnVdrqV8eYScU5jBKAMk
GpuBO0krKcgNnmozNt4aLFRfvohkHcvtWjZXVi5K3RC570wNnwtomq+KNTGn6ZCqBRulmf7
sa/4+1e0rpUHh/QrXSI5pPMMir5yr80hPJ47Cq/wa0WeTw7e6nbWrGGafCPjDSgDHHqAc13
V34ZuHgF3aWMj31numK4Z93+yCOM142Ir3qOHRG8Y6XMq28PakkOwajP8+BuwMeuOawdZ0A
2Nw17d30khXn94AAPyrqNEjl8SXSy3kH9mQldiLLL8zv0zx2qj4ss9Ns4JokvmndAY5Ai7h
9AT3+lc0ZtPlG1pqcLI85XfGAV7NWcl1KGJdwM+lb9vYjU7tvs7usAUD5yFxx1x2FQ6roUd
kEdE8xACc5wGrrjJXM2rFOK9lypVcj17VqwXzJH8xrlRdNGrJI6qQeB1xSpqQwQJSc1tfsQ
ztU1Q4GTkVo2OsXtleRXlndSWs0ZyskTYYfjXAR6gmAGJ46VdTVQBgMQfWtExH054P8AjRA
4jsfFaiN+gvYl4P8AvqOn1HFeyW13bXtqlzZzxzwSDckkbBlYexFfBkOp5H3ic9a7Hwr4/w
Bd8LXIk0q6xCTl7aX5on+o7H3HNbRkK59Ya94Z0bxLZtbatZpMMYWQcOnuG7V4D4z+Eet6F
5l7pIfVtPGWOwfvox7r3+o/KvUfBvxa8PeKTHZXMi6XqrcfZ5m+SQ/7DdD9OtegurA7kbB/
unof8KqyYbnwrMvzlcYIODkYwfSs+VBk19feL/hd4c8XB7jyTpeqn/l6gUfMf9pejfXrXzh
4x+HnibwbOzapa+dYk4S9twWib0z3U+x/M1LViGrHAyoME1TkUYNabxhgcHiqM0eM0EWMuU
DaVxmsm5hGSQMVtyqBk96z7gjPSgaRhyJ+NVZE7YrUljG44FVJIwaYzJkjwTioGjOa0ZY8V
WK561Vyingg9KVFOanMfNAUCi47jl4FDKDSZIpcmpEQOp5xULDpxVpulRMBjNNMaZXK560b
RUtIaooiopzAAUwdKAFpM+1GCelOCnjNAHT+Lv8Ake9fH/UQn/8AQzWNitfxeT/wnviD/sI
T/wDoxqygMjms47IgTYT6UhQYxUlNamAsYC09ipFQU5Rk9cUAOz6UrEFeaQgDoeaaeetJjS
EJFRPIV4FPIABquTliR0plDt2etOUjPFRd6UAk8UAWASD1pS5A60xY5D/A35UNFJjiNj+FI
kkSYgjk1djuM1lbXX7ysPqKkikKnmixRtBwwxUbpkVFC4IBzVnII61mTcqSREjGcZ9qgaEj
oc/hWnsGMhqYsTu2MEj1p3KKCQv1Ugn0FXxNMigyKSo6nNXINPU/KqEsOea1oNFXCHYCwGS
H6Gs5VFcaORv5SsIEXyLIcbDycetUAtwx+9XR6zbJJqcVlGEjYctKw4X6/hWQlvC8TtJfGC
ZT8qNESGHrkdK6aXw3BmYySA4YHNNdD1K1YlWZcEEP7ioTK3RlqhEXtipoIWmkEYON3f0Hr
TMgnpWrZW3lxhnOHcfkKANazg0q5ijs5iumzDhLk5KN7OOx96z7+zubC5MFwAfRozlXHYg1
pXcX2fTURtjhuc9a597mdAIQ7NEOiHkD6VaasA8hCuCcGk8hjnyyWOOagWUBuRmpCXUeYA3
rlaL3AiZePmTApuyNugwamN2CAHTNANu2PmxSAIXe2kUsA0fcEV7N8OdJtdN0Bddl0eK7e4
LswkQOxTgIBnoOteRWVhc6pew6fp8Et3cysAqRqWOPU46Cvq+OXSvDs1jcX0htLmO38uG2j
hJReMAucbR34rzsbVtFQ7mtNXdy9b2RMUNnBHDo7Iu9WM4WMd8Y/wAK2tFbVotQgna+W4iV
Sr+XMvzfQE81xlpHotrrkS+Iro621+jXOShYx56D6dhWhqN14dfWXttG0PT4pltgFkZ2jRi
evQ9fevH5W3odHN1JfEkt34Q0qTTtIkt7+1dmmkMrqJoWJwF+X69K5FNVa8u1trlRaSRgeZ
9rQqpPoMDNZF3q2I9Qt72yWCF3XDQDLEg54brjNcfeeJbm7vZmnkcSFvv8lpMcDJrrp0XYy
lUTOx1/xDbaZp4037HCzSMJHnibLAA88ds+9ctdeJ5tbuGZneKLBREIwAPasqQSTqGfcRno
8g5pP7Nmuk/cOkbjJGG7d8V0xgo7mDdytcTASMigujdCTiolmKA9MdsVfTTFZfLeQLKvUH0
9ahm0qe3GXdTnkDPX6jtWqkhWsQx3bdCcVMlySf8A69U5YXQqShFVmkdWxnArWLQHSQXm0j
kj8a0Yb5f7x/OuMS4IYZPSr8V2SMYrQlnZLehgB1Fen+C/jT4i8NCK0vt2saYpA8uZ/wB7G
P8AYf8Aoc14dBdEck1dS7Xu1AJn3l4U8e+GfGVr5mjXytcKMvay/JNH9V7/AFGRXSTQx3Fu
8E0SzROMMkgDKw9CD1r89bXVJrK8iu7OeSG4iOUlicqyn2Ir3DwR+0Fq1j5dl4vt/wC0rUc
fa4cCdR/tDgN+hqubuUdv40+BOj6qJb7wpKmkXp+Y2zAm3kP06p+HHtXzn4m8La74Xv8A7D
rumy2chPyswyknurDhq+2vD/ifQfFVgL7Q9ShvY8fMEbDxn0Zeqn6ireqaRpms6dJYatYQX
1rIMNFOgYH8+h96dkxWPzwnXHaqEyZU4FfT/jf9nRXEt94IvNjcn+z7tvl+iSdvo3518567
our6DqD6drWnzafcr1jmXGfdT0Ye4qbWJsczMuCaoSnBJxWpIuGIY5FZk+ew4piKskgKkY5
qqxA4qSQEE1XbrQMcSAKjdhTXYAVCWzQBKWApC4xUJOaSqsNIlL5pjEnvTKKLDsOppIpDx0
ptMYrHIpmOMUvJ6UoBoAVQAKfTVpaAN/xidvxA8Q/9hCf/ANGGslX461p+Mz/xcDxDn/oIz
/8AoZrFDcVK2RNiwX460wvioS9JnNFgsTqcmpwARVWM+lWk5FSIXGBShNwzQeKVZMDGKQEU
qHGKqshWrisGf5qSYKRgVRVyjjBzU9psa7jV+FJGaiI4xTQpBB3YIo6DPp/wp4d+HbabG+o
aZqd2BErNPassqk7QT8oGRzkfhXWaV4X+DOtA/wBnPcSlThl80BlPoRjivkjTfE2saNcxS2
d7ImxgRtavX7zU3ubvwz4wh/c3WoB7a8Mfy+c6Yw5A7lW5+leVi6dWMXKEjrw7puSjOJ6v4
w+BvhW+8E3uqeGPtH262XzfKcqwdB97GB1HWvkPULaSxvpLeRNpQ4r728C6t5UyW8zb45VH
yk5BBHINfNnx68CHw34yuJrWIi0uD50LAcFW5/TpU5bjPrFO8tzTG4f2E+VbHjcUpGM1bSX
J61nhWzjFPBIr1jz0zUEo6E0+GRjIgiyTnnjoKowOHbDTeWF7kZqZDJG5KyHae471EhnW2a
5dREWVmHJNdR4dsJ9W1OK03x+WDlnPAUdyfoMn8K88guZncNJMyA8bn6fSvTNIjl07wh8oK
XutMbePHVYRzI348L+JrkqWiuZmkU5OyPUvD3gv4aavbG7aG6llkJy5kUbvfpwK6RPg18OJ
oWlkt7lFAyXeVcD35HFc/wCENMSAWlspwOCQDVL9oTxBfeG9DsNL0+VoUki8x8HBYknr+Ve
JgsTXxVRpS0TPWxWHpUIR01Zwnxt8E/D3w1o1lP4W1n7Xeyyss8Pmo+xQMg/KPXivnYryau
3eq317u+0ztJn1NUs9CTivqacXGNm7njNp7EtpCJbxEx8q/Mx9q2BKXlaUYwDxVK3XyLfp8
85/JRUrtsi2iqYhZbt8EA9feqcsyv1Xmo3Yk5qEk5qkAtKrOjblcqaSlAzQA5pC5y4BPqOK
RgOfbrRtPZc1csrWTU7y3sbWBnupGEcaqPvk9KTt1A9e+C2nX66XqOo2Fx9jlkmEZlAHKKB
kZPua9nn1OaOSJ77zZrNCACEEp3f3seua5vw1o2qeHfD2naLp6TJdQDPlLCOT1ZmY9/YV3O
m6ktrp8kmqWf73AkAkhAD89mHTFfOV6nPUckd0I8sUjzjxR5l14qsJrC11OCS8XyJZrgCJV
A5wnbOOtYk9ukM5VJLZDGxUeZNvb867X4larpeo+Fnupbu2kuY8TWUENrIhJzhsMTj8aqWO
n6AunaPdHwkjm4tRJJcXNztDv/EVXsvYE9a0jK0EzOUW2cVdaFMYi/8Aalsc8hPNIA/PrXO
w6DM966l45TglAhzg9ulepPo2jXCRPbabbTTAs8Y+0ZjAHYgmp9H8NQCbz3kilaNQ7Q2Q34
J7KBx+JrRYiyF7I80i0y3i1hdJv4kWaNQWLHCjIyMk8Vsr4ftZZjbQPYyz43KyT5RV74Nbn
ibQ4J9Wj1K11GIajGhV4LiMMwQDgCMfxfWsXwxaWpM2oNcFJyWAkDLEARzwDQ6nMroOVLQz
bvTdOguEQxlLkZ3FskKB3x2H1qlOlok7w2zQ3N0rDKx5ywPTb711t3rURtZ4be3F3O7KGlH
Lv6jp1zXH3enJdXUV1YI+lXMfzGZ2IYEdcVcHfSRMlYoXEnlyMt3aSRSgkMrD7tYdy6Slik
O0Due9bdyrAl7mGS5dvma5nc/MfWsee6jZwAigHuO9dMDKTRQ2Y5z0qaOTZgmlkT5CwUkH0
qozMTtUZNdBFzUW6AOQ1PF2zd6yCsiLlgaWOUg4JqkwudBBcAHmtWO4AUc8GuYhc1pRzDAF
FxnTafrWoaRex6hpV9PZXUZyssDlG/HHUexr27wd+0jd23l2XjSxN3EOPt1ooEg92Tofwx9
K+bzcgLjNQtdDPHendgfor4c8X+GvFll9r8Paxb36Yyyo3zp/vIeR+Iqn4p8L6f4mtBYapp
Gm39i5Jk+1K29D6oRyD+Ir8+7PVbzTbpL3Tr2ezuozlZoJCjj8RXoi/tC/E+PTlsl1q3k2j
HnyWqNIR7nuffFVcV0dh8Qf2f47OVrjwPfzSpkk2N8MED/Yk7/Rvzr521fTr/SdRl0/UrV7
S7i4eKQciuw1b4r/ABB1ZWS98VXpRuqxERj/AMdArhLm5kmkeSWR5JHOWd2LMx9yaSBtdCg
565qo7gA1YlOTVOTAyc0yRjEkGmUu7NNzVIdhaSjNJTKClpKUdaADFGBTgM0uBQAzHpRin4
FNPWgBBS0UmaANvxpz4/8AEP8A2EZ//RhrBxXSeNFH/Cf+Icf9BCf/ANGGufKkCs4vQCLPp
Rk0pUAZpKtASITVlGOetVR6VIpOakloseY3oaYXJyKbuOetICTnNKwhwB6ig5706PrUmAaY
Ih2ZFRlOMVPjmk2igspSqQPxr2vS9PudQ8JeErKBC7m7mk4HQbUFeOSqMqPevrL4K6dBdXn
hyOdFcJazygN670FceLdqdzah8aJrPV5NG8VHQ7mXZdWriM/7QA4I9iK7z4neHovHHwsa8i
QPe6chcY5JQ/eH4da8a+Kdws+vJ4t0w7bjTZ/sl6qn7ybjsc/Tlfyr2f4Y+JYNQsYo5HEsV
wmCp6EEcivn6dP6nXi18M/zPXlN4yg7/FE+Gb21a0vJIHXayHHNVT12k/L3xXr3xw8EN4W8
a3Pkp/o0p82JgOqHkV5Ktu7glQSPUV9TGXNG54LVmEckSHhNwB43VbW8LRHKxKhPHFVVt5O
MJuY9h2q6LcxBCbAOrdWLfypNoEbvhPTJdc8RQaejF1Zh1AwB/QV9F6P4KTVJodZmDLplvG
IbdcY3Rrnkf7zZP41wnwu8MJLZpLbWxiu9Rf7PG391Osj/AIDj6tXqvi/xXbaT4o0XwVpkg
VLcKsqqe54x+A4ry67dSapx+Z10n7OLqHN/DXWG1XVVO/KoccfWsr9qfmXSv+vVT+pql8Fm
26rcIHIAmYc/WtH9qZRt0hs5/wBFH/oRrly6ChiKkY7XR34xudKEmfKVOij8ydU7E8+w702
rVuNkDS/3zsU/zr6U8Yslt85ccKvCj0qvNLzg08sFTiqrEM4HcmlYB0cUkxxGhb6VHLFJCc
SoV+tfQvwp0PwvpupaMdfsBez6jmWON/8AVhVOMt689unFaH7SPgDT9LvrfxDotjHa2d7GG
McKBURxw2AOnY1zrERdR0+qLcGo83Q+Z1+9mpRUY4/+vThuPQ4rpIJA8SlllVz8vy7WxhvW
vSvhO9lp+uza5LY3k19DGf7PW2j3lXPDO3BJwDxgV53axW8tzGgMkmfvHb90fTvXt/w48La
tfTtJo2q3+l78I8kahAqdfvH+QrlxErQ5WaQV2e0WGtaXPosx1eTFzMAFtriORckDkA8Mf0
FaulnwrcWUFnNo0szo/wC8jtLzMAB6A5bP1Arc8M+FE0uPzb3WrrU5WQiQyhfmB65Y8nNQa
qvgSx1MQTabG11IMhFYqMD2HavBSjL4fwOuV0ct4u07zLu/tGgjj0V0W38xIw7wqTzsz6dv
xrzXw14gsNL1U+H7n7LdLBMBDcagWZdnRFIHQV7Xeat4RsHSG6s3gEi/IPPbaR7bsjNZt3o
PgLxR4h0tnljtLqGMhLSeEJ9qGc5DDg+mRmtYrlVmJavQ5i5s/Bdx4XvL+6Nmy290w3WFqd
1wfbPKoPU1zup+I9K0exFpoRR43VS5tSysp7pkfewOtbHxX0nxxb2yaPpumW1lphj+QWrKF
l9Sx61y/gXT7O1tfs+soZZWPyKJhGrJjn5ip6njtVxpq129SXPojHs/E8iakLrTdLcyKGMk
0jh3kB6k56emKzbW406y8QywXukxReejSh5txAYjhVPrn0r3PTLX4ctrTaK2nXWn6pAq5gk
kByp5DKQMMD2NdFrvw/8AAk+n/b/EOoXcUMIJjJkUbAOflAWnGcHJx7A4StzPY+dL+XxBa3
aQz6fCtyf4VIUcjg4HTisq8u55F2ixClT82Dnce5rqtZ1HwivjB47DVZ7rR5JFDTTDExUD1
xkDPGcV2Nq3w7g06G91LS7hrKSQQ/a4rkOiuegYYBXPY1s/cV2jOzk7I8Guma4LNciRnP14
rFmt5fNOI2x24r7Qtfhz8OL3TTqL28sVtt3GQTAgD8q5640P4ORzNGLiR9hxkTqM/mK0hiI
NXiroznQlGVpbnytF5qjAWTjsFpHKMGbyyoJzyOQa+oJdL+F0ETTwaPqN5GgyzW0iy7R3OF
5/So/Fnw88A6p8LLvxV4XMrSoFZD5gK8tggjHWtI4iLdmiXRla58ti4DoVyNvuKiKrkkHP0
oubd47hxtOA2OBTl6YycV0syLEDMMZ6Vb38daoKSOhP4Upk45bHvQWSyTkVCbjioXfI5NV3
kUfSrQFz7T71G1wfWqTOmCQ1RFy3eqSFY0PtPvUbS7ulUi5HelElDCw6U5FUnBDVadhiqz8
80CREaSkJOaATmqRQtJkUE4ptMB24UbhTTRQA8N6U7JqMHFAJzQBJSE0ZppJyaAEJzSZopO
9AHU+M/wDkfvEP/YQn/wDRhrn26V0XjMD/AIT/AMQ/9hCf/wBGGueb0rKOyAgbrTakIBNQs
6qcFgM9MmqsBKORTqjVgcY70/NNE2H5FOHrUVSKc0MRKpIp+4d6ZjNIQAKQDiRSbhTKOO+a
ABiC6Add1fYnwQjC6xowx9zS3b85f/rV8gRxq0sX+8K+y/gzHs1uAH/lloyH83c/0rhxfwf
13Omh8R4pc6zBH8T9V0fUmBsNSMkEo9Ax4b6g4P4V03wy1a50HXbrw3fvtuLKYqPcZ4I9j1
/GvKfHkVzF43ubyJfuyk5B5611FzfvLZaL42g4mgKWV/jrwP3bn6j5f+AiubG4dVqNlvuvU
3wlX2dS/Q+j/iz4ag8b/DManAga809MkjqYz1/I818cHQ79pTbqdoDbVByM19sfDbxBb31i
kErh4J0wVPIII5r55+MWia34a8W3FvCC8G5mhaNP4TyCPwrPAYl1aS79fUeMoezqabM8iXS
71UdliPXaSDnNa3h/RL6+1+1tIrUSF2AGTmrl5c3IgthJok1pI8WCQpAf1b3J/CvSvhhoEr
o14LZory7l+zW5IOVB+8wz6Ln8SK7pVOWLbOSMbux6/wCDray8OeH73xNMF+zWMP2a04wGI
6sP958n6Cvn6PWbrWPjfZ3dypUyyBxu6tlutfQXjyC3k0eLwpZalDZRWMQYxk8yPjofYDH4
k1806ZLeH43WMd+irNEY0+Q5BG7g+1c+HWjk93qa1XqktkehfBoquuXanj/SH/8AQjWv+1K
v+h6Mw6fZf/ZjWN8IMDxJfqeouZB/4+a3v2ogP7H0RgP+Xdhn/gVcmE/3up6o78R/u9M+Rz
wKvugQRw/881GfqeTVa1RZLuNXOFB3H6DmrLNmRmbgsScV9GeQRTPhQtO062a81SCBATuYf
zqBzucmvQvhD4dOt+MbcmMtFG4Y9+Byf8KicuWLkNHpU2g6rZD/AIScIY7Pw7aW6Abf9Zlt
0hH03ZP0r2TxLFa/Ef4ES3FsRNLbILmPHJwBhh+X8q5T4meLrLQ/GNh4SKp9j+zi3u0HRzI
Pnz+BFSfAPUv7Ov8AWvAmpPvFrKyKGP3424/UYP414Uk4yjXel9Pkzug+eMqR8eX0DWWoSw
MvKE8Gq6qJE3mVVJONvevS/jB4Um8OeP76yWEnbI23A6r1B/LFcx4f8NvqAklvLS6kT7sQg
wBuzySfQe1e4qkeTmOG3Q7D4feD9Ou4X1LULsCKDLzYHypGOBz3JJwB619OeCbCNtKW+ljF
lp0CFo4z0RR/E3qxrxXSdKW0udB8HQKyfaGF7dA/eIyRGp9uGP4ivovWHi0XwnDZQyRQSXC
/KzJuOB0Cr0JPvXgYqbq1PZ9N3/kehRiqcPaPfoch4t8SSeIrGXSvC96iTIQhtDKInPfcSe
n0ry6bRfEM10tlaeHLx9fQ75pftLSyFMdCCcKMc5rV1bUfD9reMNXfUrW6jcNJLDaYKqepy
Op96p6/4p+HUMO3TNa1e+eQZkMs5g38YIOOSfrVR7QRm2nqybXtP8e6ZbQTa7pEd6keEt1a
cERFh8vA+8QO3Sue8OeKLqbxJB4K1+UNA0w23Bk+e0kP3XRhyCp9OD0NcRe3c093LJaa/eQ
w+ZlYjMWxnpgnpgVHoen299440m1tr42rzE77qWXOG9Sfr2HNdUY2T5jFvXQ+utfMuo+D9L
XVpPMvrN5LWVkQEPIMYbk8AjB/GvCfGzahbywRM8MKRsRGlvKGUj+8SKz/ABZ4gke3i8Nye
JtQu47eQlT5e0s3Qse/TpntiuIvtLktoIZV1G6eKRyQDJnaPQ4qIUtU7jcz1WxkkvPiv4Ol
mlMkj6aqs/Tdh3Ar0L47X17YaZp9pYziPdDkptzuBJzXnGggD4meCAM4/s7v/wBdHrsf2jn
hjh01pJ2hItQQQevJ4rKKX1h+iNpS/cL1/wAj5vvmnV5GuIt0snKlOMfWum0G7uJ/hb4khl
djGvksFY5wRKuDXFJO9y7RLcPIoUsMnGP8a63w4WHw08Shv7sJ5/66rXoyjoccfiR9Q2RI/
Z9nkRv3n2RPm79RXyhcz3L3soNy4Ic9zX1lp4A/Z7mOOtpH/MV8szwrJcysrEAMflGCTzXF
gdKS/rqdGM/iszrTV9a0vU4bqyvZUKMDndivoPTPENte/CLxJd/LF9oMRmVMACbcAxA/2hg
n3ya8s8JeBZ/GOrwWFnIiSS5CmX5VGBnk/hVPxDouoeGNXn0kyBJbeRo2KuTG+OM+9dkuWd
l2OWLdvU5O7t1a7lYSPt3E8Dg1VCEMcDj3q8zxO3ly70mHYHjNQSwOAcSMNoywY9K16AUZF
ZCSnA9KgMrBiGIGfWpp5NqcHqOD61RlkUgjJ47iqSuA53UKc96qGUqco272NIGGMM5Y9gaY
zY4wR+FaIBxf++cZ7CkLqcY/Wk3Dg8/jTSuTnP4VSATcQetLvJ71Gcg0maol7k24+tRsSaQ
GjFJIaQ2ilNJTGFNIPWnUUARmlp2BTT1oAKB1pQM07AoACcUxjzTm7Uw80AFGKTnvTqAOr8
Z/8j/4h/7CE/8A6Ga56t/xox/4WB4h/wCwjP8A+hmufJrOOyEmMYd6734WfEt/h94mtzqOl
2Gq6FPOrTxXlssrW5xgvGxBKnHp1rg29KjOAR65p3GfQni/xT+zVe/ES+8Uw2utXryfvJtO
jtkFletsA2jOGiycZZe+TXz3M8UtxLLDD5ETuzJFu3eWpPC5PJwOM+1fZHwh8Ga34V+Cl1e
aj8LtF1zxSJ/tFjBdvb+bdQMAwYP83TsvWvkPWrtdQ8QalqCafHpwubmSb7HGSUtyzEmMZ5
wDkVYFMGnKcGoh605Sc1LFYtIafgGoYyc1KOT1xSJFIIHHSnCJ+pUY96QMQe1SFi45pXASF
ib2BAoHzjFfZvwiXbrN22P9Vo0A/Rz/AFr43sgDqsA25JcfhX2d8KRjW9bUDGzTrZD9fJz/
AFrixfwr1X5nVQWrPlTxuxk8UXeHYDeelXvh7fQXM174c1KULZ6lGYWLH7jE5Rh7hsGmeLr
GSTxHeyBlADH6muOYT2F7HdRgqVbqK3S5o2ME7M+hPhXrd3peoTaHfZS6sZShUnng4Nev/F
bRJfE3w/j1zTIvMvrNNrlPvbD6fQ185z6nibRfHVrnFxi0vgO0qj5WP+8v6qa+oPh9rkGo6
d9jmbfBcR7Tz1Br57/d8Xb7M/zPa/3jDecfyPjzS9a8RSa8ukwbjJJOquZV3MxHue9fVnhR
P7N0y78T3wMqaZAYIdq58yT+NgB6tgfRa5hvhlc6T4pv71LdJp1l2W0nXBY8P+AyfwrQ+Jn
iK78H6Hp3h7QkZDDGHmkHqRxn37/jXoVZRqSjTXzPPg+SLkzz678VaVrVpfWmt2EqXouDMl
1hlZyT0yR0ry3QVjh+NdtHE7OiSxYZm3E9O9dfe+Idfkh+2yzTTxyL8jyRbuO9cZosyyfGD
T7lC5EpiYl125OcHHtXXTja78jBu56h8J+PFmpKBnF3IP8Ax81037T4LeG9Eb/pi/8A6FXM
/C5tnjTVlx/y+y/+jDXWftNpu8I6Gw6+XIP1FeZhf98qfI9Sv/u8D5HtIwqNO4znhQKbI+W
Jqy6tGqhASo46VXuFCSYHpmvo0eQQMCcAdTX1j+zt4ajs7U6vdRjaoMzEj+FBk/mcflXy7o
llJqeu2tpGu4swyPWvtXwGh0Kzu5NRVINISJbJXdggbaPnI+rbvyrz8bPlil3ZtSjd3Plz4
na3qGs/ES51MxyEtO0gOPf/AAr0bQtYn0vxn4S8XqjJHqUQsbvjGXTAB/FSv5V63dwfB66u
Hmn06KSRjkt9rAz+tcb4zdL3TEsfBuiWk2mae/20hLlGmUopyRlsnjsBXNWn7WnyWexpSXJ
NNs0f2j/Cbazp2meJbOIs0kflTMvYqM5/L+VfNenX88OoWGnxpsRZAEyT8oz0x9a+0fDt1Y
/Er4PvaiXBMQcNjJVlHp9M18m+KvD8WjeLbWS1uZZreOXmSVQnO7sBV4arz01zbhWp8tR2P
VfDCm4+PdzFKQ/2eKKMH6Rr/UmvTvi1ItqdOk+0m2ZYlVZFGWXJPQV5RoV0mn/H+OZ2/d39
vDKhPfMYH81Neu/F6+1nSrCw1rSYRIoh2yHyw7dxgZBx17VwtP28/RHS/wCDH5nmN14j0ua
5jsrPxXdRPIuGu7uH5FIHoRlj1rm7seGkEyw3VnqY35e6msyAp64AxyT1xVOXxjdXNg1nPo
fm3S4aMi3LyHn7q+me568Vjr411qGNrUeHriOENuKrbcA9zuP5V0Qpy2RzOS6m9HrdzPZ/Z
dO0TTxZIQxV7cZlI6N6ge2ar6rea7axaZp40XS9Pvby5Hl3USgSx9yf9kYrR8E+NNHuJ5Rq
9o8NwxCwq7FRjvkgHnNen2g+HF14jj0++0We21Xak8Ze43rKrdHVscjINE2qSvJCjHndoHg
mt2+k2V1I0Md9dNuO6aXjzG7kE84rnNVu/JEMcayoj4JAPFfZ2teEfhvaaUdQ1q1mjibJAj
fczHuBgV8s/E9NJXxJJH4W0p7fRiU8k3DfvDx82R1HOcVvRkpWM5xcXZnX+HsH4leByDkf2
d/7Ueux/aRETR6YssJcfZAcgdPmNcf4fRo/iV4IRk2kad0/7aPXcftFLfG3017W1EyC2G5i
cc5Nc8f94fov1OiX8CPqz5fNrI2JbddrKMDAxx/Wus8Oo6fDPxIsgO4rCcn/AK6rXNS3sqK
ourVlAxlkOcc112jF3+GniSTeWjKw7cjH/LVa75vQ5UtUfUPw9MGrfDK20i8UiKaFVYgZ6V
jah8NPAMMsvn6m0RByypb8j8q0NCElr8DmurMiO4W2QI+cYJI5r5r1DxZ4ut7+cLqUiBXIy
ZD/AJ/GvKwkKkqad7Hbi3D2mq7H0v8ADqTwPZ+JJNN8PfPcxDBaX72O+F7V8/8AxZu79PiD
qMUSLIDPIRnt8xrtPhp4zm1HULJdSu4Lm+hlV4X2gSKR1G7qQRkYrj/ivdCT4j6nKbl0MM8
ipsjypGcjJrsowcZtSdzmqNOKaVjzU+RcSlLmPyXGRv3Y2HtxVW0mg8iRpWd3UlSBzketW7
q/W/RIri13SryXjHzY96z5bhIJmktFZQn3WZMEDvkeld6RzlCaRmlOEbaf4cdKjVQ7kcofT
Fafn/arYTxREYOGOR1qNlXYAFG7uV5x7VYrlOW1k8otsRh696gCSiPBAKj81+taAL42iNWC
92OKrvncf3Q56/N1phcqNu3c1EWJapiMMAVIHTikIjHIOTTKIOc8iipSAaQqMcU0xWI+RSZ
Pen7CelNIIqhgaSilAyKAEopcGkbIoAKWmg5NO70AGKMUtFADCCelAXvUigUhoAY3akHWhu
tA60AdJ4zb/i4HiIH/AKCM/wD6GawzWt4z5+IXiL/sIz/+jDWKGwKzS0QDm5U1uaFfeGV0L
XtJ8S6S80txCJtN1G3GZbe4TpGQSAYnzhu44IrF3A9qhm4iYjg9KYH1F4e1L4Kal8KB458V
6Hrmg6lp6pbiKzvruNbmXGE+znfjBx9BXy5NIJbiWVQQHdmAZtxAJJGT3Pv3r3yD4/y6fov
hjwZqXgGOfwXa2Mdvf6bfxbnuiGz5sZbGAMDHvmvB7xreTUbqSziaG1eZ2hjY5KIWO1T9Bg
VfUCGnL0ptKDigCZDUqtgVAMryafvzkmoJsTZLdanUdORVZGRiATiun8OeE9U8Sz+VpdvJO
R12KTj6+lS9FdhytlXRrZJ9ctI0fe7OMgL05r7D+FCq+veK9hyIytsCO+yEKf1Brynw58Lh
4MkGua+UNzH88FtuyWbsW9AD1r0v4R31lo9zcQ3F2ry3UrSyH+8zHLH8zXjYzEQvGN+qPRw
1GTUnbofNfjSGQeKrtvLYjceAeprmvs1xdFY4dPmmLnG3BzmvpH4j/DDxBba3Pqnh6xF1by
ZdZVQyYB9h0NeSTPe6XfLa6wjW9xHgGNVMbNkdx1rsjU0OFq25R8EXdvew6h4Pvg0MV+pSE
v8A8splOUbP+9x9Ca9P+FXiW6tUfS7jcl5ZMyMp6gg4NePa79nsZbXWLa8jSUzYWCM5OB1P
0rvopSni3QPFVsQtvrJEN2FPCzrgHP8AvDDfnXFmFD21FvZrVHoYKr7Oor7M+p9K1U3FhLq
d6v7q3jMh45OBwPx6V8keN9Z8Q614quNQczGOSZlCMTtGf8K+ivHOsSeHPBltZ2Ow3N1iRg
zYwo4H5mvm6bVtRg1GWO7JmjV9xZedgPOAB0qcFFqmpS1bIxbUqjUdkZF/qWt22khJ9Rmkj
H7sRY4A9h2FZnhK+vNR+JGlmeQyCORQnAGBu9q7y20W48THFtpguFcH5fmIX0J960PDfwwu
/CevTeJtai+y21qN8EZXBlcD5VUdeuMntzXpe0jGLT0OSMXJl/4bHZ411h8ZH26X/wBGGu+
/aJs2vPAeiSqp4Z1J9OhrivBsVtpKyT3Fyonlcu5H94nJ/WvadY02z+Inw7bSba5j+1x/PE
WPBOMEfjXgYetH65Nvqe1iaT+rRXY+CJZzG7pCxOeCaok9c9vWvU/EvwX8Y6LNOzaXdMiEk
FYic/kDXCWnh+/1C6WzhjLSltuACTX1ampK6Z4ex3nwV8PtqHiP+0GiLrByoI6sThR+ZFep
/tE6+2jWOl+FNOm8oWlupk2nGZG5JPv/AI1t/B/w/ZeHNSsdHuGU3qgXNyo/gPREPvySfTi
vNvj/AKDrk/jy+vp4m8p5C6kjgr2x+FedGcauIbb2NnFwprzPEf7T1HbzeOP+BV0ngDxDqt
h4wtJjK80IcGQZ4K9wT71yewQ3BSeHfwQFzjn1rtNF0dZ9E8+O/W3ut4xABkvzwB+Fd1Syj
cwR9E/BPVR4Z+Iet+D3Y/ZjL59qCeCjcjH4EV5n8b/Cj6L8U1WGV47eeZWjcnIVWOQQPxro
JxJoHjfwXrbTbJ5bQx3APB2q2FJHuDjn0r1j4reCv+FieGNO1XRmVr62UKSOSF6g/hzXkU5
qnWlDvr/md8050lPtoeD6rLdrpmk+Kbf95daFKILjb94wlsox9s5H4ivp7Tr7/hP/AIbQvo
+pra3BTzBLsEm3j5hg96+arvTfEXhXWDFNaWUunyJ5c9sHJ85WGCGz1J/St3wV4g1P4b3n9
p6eJ9Q8IzvukC/NLYn0cDsP73Q+xoqxfMqkdenyFCScXTl8i/rWjeJtI1a5ht/iVbs+MhYk
jWU9tp4IH0FcVNofi6+gkSPxpK0Dkhy0gA6c7hXtPi7wJo/xK0tfEvgW+gS7kG944yBvPqD
2PtXz3rPgbxxoN01vcx3IViflZSN59/WtKdpK8ZL7jGWjs0U9c8PS6UyBdYE7xBWbAAArvN
Pdrnxx4BeRtzGzZSfYSGvOoPCfiPULpYEt5XMhAY7Sz16tHo8mkeN/CMcsgJ06123AH/LN2
cnaffFLE6UpKTvoy6DvVTR6N8a9Vv8ATtM0iwsYFeKSJp3HTOD69hXyrq2vahe6jHdTzReY
W2hIU4UA+v8AWvpn9oa1uLrwXo2oQv8AutjxlUbDev5HpXzJpeiaprF1AlvprocgBlPStcO
o8ikZ1L87PXdAZn+Jngh26nTv/aj13f7QlpfXMOn/AGcyCAWw37TgfePU9q4yytl0z4qeHr
e4mAbTbGOKY+jszMV/AEV6l8ZdJvdW8O2N7YzAWwj2S5GRkEkE/nXHzL6w/RHTKL9hG/dny
PqsVyIGtkkVI+MbRx+db/h6No/hp4lU3DS4WHr/ANdVqhqFtDNiBLnEsQKkc4PvXUado9xp
3wo1M3ASP7bNDbxdfnO8MSPXAX9a9GUrR1ORL3lY+h9Pj+0fs9zxecIQ1oh3sOBgivm3T2j
juLmwugJ7yR98MijKup4KnPf2r6d8DpFq/wAKG0W3mR7lrbYoPI3DBH8q8R8QeGfF8Mlxpk
umTM7SK1vcGHYYHHfIHIIrgwc70kkdOLi1V1OUi0uOwuJT9mdbhSViRTtDN/eJ7YqCSxvrq
VoILlQ6nAjkk35P4106/CvxVLcxSIt35knMuATz3we4r1T4cfDddN1GJtdMU88bBxEwDMCO
hPp9K6J1owV2znjCUnZI8B8TeFfE3gkx2urItiZkEy5AYup6Hj+Vef3l3eyzMTJHJu+Xdtx
kV7/8fZF1rx3NbxIkkikRKRJhgqj8uua8Rn0eG3lVHikL4+YeYCF9ea7Kcrq7MmrGHDK9qw
aOQYbhgRwKsTC/i2uzou8bhj0p86WLSOEt5Cox91sio5mRhDBEkgRjgNJyQfQH0ra9yWiLd
cuh5RvU4pNhAO50yfUU9ozbSMvmDK8ECmu/Ql1AIx0oFYTa4AVGUmosssmGCjPGR3NP8o/f
yCPrTPKiyfnzj1pooa5Kthk5pm7nG3FSPvKgctjgGoWBBw3FMmxMCCKRlBqFXw2Kk8yrGkR
lQGO3pSU4tk8U3JzQMfkYpj80YJ6UY7UARkYpATmnlTSbTQAbqcCDTCMUmD1oAlpGIxUW71
oPPNAAetLSUmOc0AdD4z4+IXiL/sIz/wDoxqwwc1t+NP8AkoPiL/sIz/8Aow1hBhnFQvhQE
g+uK9z/AGetI0mK58T+PtY0621BPD8CR2MF26pHJducINz/ACgk4AJ6ZrwsE1dh1XU7fQbz
QIr+WPSr6VJ7m1Bwkrp90t64zxTSA+m/ilpnj7xz+ztZ+IfHHhxoPFelayUhjtIlcvbS8YA
jLcDK85/hzXy1PBLb3MtvcRPDNExR43XDIwOCCOxBra0jxT4r0OBIdE8UarpsSNvVLW7dAD
+BqjqV9e6tqtzqmp3L3V7dyGWaZ8bpHPVjjuabaEmZ5HFNwam254HFIYyM0rjGijI+tGDQQ
aLATK8bYG3p0ru/CfjC18NwtbyI7rIVdjFIYyCM45HXr0rz0ZA6U8SEjGzP41Eo8ysNO2x7
ddfFLQ9QjAutPuZwvrduP61Vt/iD4Wgm8+LSLlGXkEXkgP8AOvHA6j+EilRyXwIy3tWH1aF
ti/aS7n1BoP7Qr2bxW1pDI/IULNKXz+Nc98WNYs/Es13reuLFDq7QxiO2t2yemFz+FeM2La
jcZgtbQZX5944Ke+aju5p5iuZPMYkAtnOcep71lGioz93QTm3uV7uPy49iurMCGPy/1rsPC
ni6OCy/snWEMlp5qTo0eN0bochhnj1B9jXIFWEjeZkjsCaQQxMQJJAo9BxXU1FqzIV1qet+
MfihN4s1mKTYkNpEAiru+YKo7mmaRdW2p3D+TbnDHbjB/P3NeZxXNpZTRzOqS89MA4+tdVp
mu+HkeIXE9/FtYMzRnbubOQOO1ckqdvhLu3qz07Sru60K8a3l8xLdgJEaKQoRjPcdevSsbX
/i7pl5dSWeqWdxP5BKYN03apYPGXhKWO6innmhd12h3AYr+XQDrivFdcSzbxTfvbzG4sTck
pMBguuRzTp01J++h3a2PR5PH3hKKTy/7Fn3YGR9rk/xrd0D4o6dZXUY0bTrlJ24RPtj4J+h
NeKC3k1bV7kxKfL3tIzEchB/kV0thothqHhnUJYZzb6vpUqSKyvgmFv4iOpAOMkcjNaTo0l
H3kNTlfc9vb9pnWtOt3iGnIzLlStxuJB6etePeHviP/Yt/fS/ZgVuyCzKxVlwSeCPrXIXuj
eIBD9svEke3ckrcFspJ7g96yHh2tgkE+1awo00rRE5SW57VYfFbw/Y3wvobC4W5HO/7U/J9
67C4/afvW097ZdK0+7UoUH2tC+OMetfMgwDUqqjwhmkVfmwV7/Wj6vTvewueW1zoNM0q48S
+IjaaVCJXkJYs5CKnNeieGtF1fwveC7h0iS4nKMruZApAPGUHX8ab8PfD9rpmnWOqazp/wB
rj1AmRbZn2FIlHDk+9ej6l48+HOh6a8lvbi7uvL8uO2tlYshHTLt0A9R1rkrVZc3LBXLjBc
t2zim8SaDqN1JcX+g6ncSI/ltIksjEN/drqPDHxoi0G7NlYafdwqmf3dzMzYx1yD0rh7T4s
x6VaqNK06NLxZfPNzKu5mY9eOgX9TXn2qatqOra3da3NL/pV47Fyoxgn0FSqXM/fiPm5dmf
RPjLxv4a8a20OrX3iPTNMuY4ilvDs/eHnqfT05rgbTxhYaPdrNZauqSMp3O4O1h6AdCK830
3TsQSTSW2QrbgWGCeO9dC2gStGJGtbNSy7g1zLjyx64HGPrR7OKdmw5uyO/0P4j6BbaqJ9N
t5bS+kOT/ZZaNZD7pypP4V66nxant7SManbSMpwFW6jQv9cDpXz7pGtaXYxWdotysJg3NIb
SEJkk8EueTWrb+KrSK8+xaFDPq948YaV3bcp/E9h3NZTppu6Q4ya6nrtx8YrV90Vtbx26vk
GRdsY/MCvPtY+IS2movLYaDFd3CjzDIw3n9a4XUNQ1WWaR3sIo2bJYKwC9eP/wBdaulW1zJ
eWzSwJMVIV3iOEiXuWJ60uVJXsO7exgav4/u/FOpSRa9dzRwNlgpOAhHQY9BWl4Q8bQaFaX
VpE7zo7hy6Owc9gMjtUfizwHpiStqaavEYJ2JU7gACOduKxZfF1slnZafBbRRvBGYyYVG04
6cdz3ya6VyyXuIz1v7x3P8Awkvgszfb7q2nF0zZCLdv5jn1wK7TQ/j3Z6bpr2tnE7qhwEut
0gx75rwG01S1nd5b6TymVSSEXMjsf4Qew9TSQa/JNGdPtIVELtubcQN2PU+lJ0VLdD9o7Wu
d9f8Aj2y1bx5L4rngiSV3ykMUO2FcDbn/AD3q5qnjXw9qbImoWeo3IjGV2TkKPp8teXjUbu
7GW2goThUG1AKY2sXEOV3kgjn/AOtV8hPMewaF8Q9I0ORZtLttRgx/fu+PyxXfw/HHWJoG8
lIyiDJdpxxn1r5aUTTQiUziVsbhGp+6PU1bt7vTobRlikkt5cEl3QlXPp9aj2EOxXtJdz6L
g+N13rMkti0k0EwBwom278dcErVXT/ijb+HLp9RFveTTuclJ5gyk/gM184yaxfrJBI1ykoh
IdVA9K7S6vX1XRLXV4tHEjzgrutm/1eOoZexqZ4eEXqtAVSXRkfiTxBputazNfXlo0JlYsW
RjkHPUH3rl57jTYHZwhdHBAyece/vXRTTXdwiIvhkyAdVdx1x14qsdJ1NFFyvhaDa44UuSR
7kV0QsjJs5prywVSYwB6DOfzqvNdRXKKpkaJVHAA79q3k0jVLi6NrHolqHbjKqc/hXtfgP4
EafqSqviO6FnOVyYol3OM+vYfSqnVhTV5DjFy0R88M8Bhzc/Kx7j+KmKbFYctKzE9EC/rmv
TfjB8NrDwD4lbTrW5a6jaNZY3AwcN2YdjXmtvNBb27G4swW3fLIO31FaxkpK6JKZVWbCl9v
bI+7Sp5aNlmZ+3TrWpPeRSTI8EBdBg/NwCahluhMRtUCTP3QOBTAp+ZGCAAygegqtKUZiQx
yfWrktxOq+S4XHbIqF03RD93yOrU7gVi4Zs7QvGOOlJjpkdaeIpFJdenSrKgPAd6EFevHWq
uBULHb0pAc09mBJCg4puRimgCnrjuKjzTsnFMBxUHkUhwBikDEdKQvk80AIRSHpS59KYT2o
AaRmk6cU6mt1FAC04DpQoBFOoEzb8ajHxB8RH/qIz/wDow1g10PjUf8XA8Rf9hGf/ANGGsD
b61K2QXBcjqa7b4YeKfCHhLxst9458ORa9o8kflNFJEsnkkn/WBT1I/lmuLH0r2f8AZ913X
rHxbd6Vonw+0/xjcTR+avnrEklqBgFhK/QdOKaGd/8AFW7+FVtaW+n3/wALJtC0nV4RNpPi
bR4o+QRkMUGN2MjdG2D/ADr5kkVElkVJfNRWIWTBG8Z4ODyM+navpb45+KNS1WPT4fiP8Nv
E2k2Vkx8iOz1GAWRlPG4yLG3zYOACR+tfMr4ZjsyFycZ6496JE2GHrkVJ8rx8nmoWGB1poK
55qbDQ8jHVgRScbgKaQob5c1IJCPugfWgZJuj2hW4wKbhMYDAUqytESZIwwb1FOghtJw2+b
yGx37mlsAzb8u7enHarWnpHJcL5k6RKB1NVGtXXdggqB2qHnABGMUNJqwHV6vqFuBBbafdS
MAuJygwhz2HrWR5roQsUR4xtBHOKrW10I5QzjKgdDW9aa3Y2mo213ucmJlJUrkEDn+dY8rj
okBiyRXhyzpImchgV6EVDHas1wqF9+epHQetdVe+Lf7RLxXPmSBidgCKoA611HgTRNB124m
j1J3tQiAhEUFpMnoASPrQ6kktRpX0PPvslikyI0Tlc7Tt6E1qf2PbTx4tEYOTgkv8A419Ga
f8ADL4W6nObFdZnj1AKN8M0RjkAPfaT0rB+J3wjt/BVlDq+myvd2EkeDJjbtYdjz/8Arrnj
iIzfKnqi3Tkldo8QSysxZt5kam5jyFx7fT1rGns3IBeaNAByOprqoNE1zV7FZ7G3YRTzCBc
Agux/pVPR/D0upXeqWsas72O7zD1wFznI/wB7ArojOMU23sJQdyPw5ZyRa++jwlTdXcLLCG
OA743KufU4xj1NacVr4Z1COS8stf8A7C1hUIez1BCgV84ZA44ZT74IqtrWkrH4mOZnhiW2i
v7e5iXPyMoO7HXhsjjkEVhatJDqGpyzzTpcXEhy069Jj/e+p707c2qY9uhDevdFGtlvGaGM
8RLLujH0HTFZi29w7fLEzfQV7T8PPhZpGsRQT+INTNilwSIFWPez46nGRgDgfWvYj+zn4XS
zNyPE5tIwOZJYgAP/AB6oeKpxlyX1H7OTXNbQ+Nls7hsgQtkHB9qs6Xpkt9fJbQxSTStyEj
XcQO54rtfiT4c0zwp4xGl6Lr8Ot26oshuIPu7j1U8nkfWvWvhVofhzSLWPXf7Ul+1XEIaZo
LVZUiXqUIB3fU4rSdXkhzERV3Y8mhg1+dDaNfvHGy7drZGcdFP09Ko3Wg6wJJRLJGqqo5c4
3Cvry18H+GfE+L6x1uC48z5hLFbDvz2NQ33wg8MQKx1DXWlmcbRmP7v/AAEGuBYqLV0bOjJ
bnx6fDuuBB5EEL/Luyh5UD3rU8MaYA1xc6zpr3Eabdq+YE+Ye/evpKb4SeHb6bydO8R2bTD
BFu5MJbHqO9cR4q+HOr+HLgXFxA9tZFiWaAgo6+zf5NP6xzKxDg1qeZnVNNjtLmJ9GeaZiG
i8uQhYR6Y71s6LqOjPpc667pr3TZ4kB7elLc6vpWiyJfwX8d1IhISN4PugjGMevua9a8IDw
dr8FrYa1pqpc6pC0sM8eAU2kKfbmoqSUYczWhUYuTsjwefUrENNHB4ejnJz5bHPyehOP61B
psNzdQz20NjObiQDbFbHaMZ6se4z2r6jk+C3hm3Eht9cFtHKOQ8XJ/HNVR8NfBOkyPcv4lE
dw4GZVVs8HrS9vC2jD2bvqj51n8KataSK2pJeQZ+VWkOAW68euP0rn7+LVorR2F5O0IfEgQ
nB/LrX2PF4F0HXXt5Rr/wBut402DKZyM5wDnjPfvWdrXwd8OyyKs+tQ2UJORAsJC4H48/jR
DEpvUqVKS6HxHdveuFM8kkqg4G4nj6VCvmxnc8blM/nX1zqPwv8Ahtpccbar4kXy1fOFhxn
8Sas/EH4a+BdK+GdpqejW4Nw1wM3bPnehUnGBxjpXXHFwb5TOVOVrtHyZaNdXt4kGn2MlxI
3AjHINS3Wmara+U1zpU8Xm5aPK/fXOCR7Z719GaN4N8C6eQtx4kayWT5FuRb/upCR0Dhsfn
XbP8IdE8QEMni2aVSiqrCPOFHQA54A9BWc8VGM+V6FRoykrpHyxB4J8ZXFmbyLR2htiAd0r
hePpWRcaXqVo7Ce2YMv3jncK+i/iL8FNN8MeHLvVl8bxfaoVVo7aQlJJSSBgfN7+leIRaXe
wwMsd5NOHUlmk+VVHqM8n6mt41L9TJxsco0kyRBY8oTy20/e9q2tHuricrbRxRSAfN5bnlj
/+qp9L0K0uNbtbOe5ESTOqPIeQgPevbtI+FvgR2hW88QXFpLI2yJntcLIfQMGIz+NFSrCMb
yHGLk7I8uufCthc28TrLAGkXcPKOeB3rKs4de8LzXVzarJPpjOsc8inKDPQn0avqB/gF4dS
w+1L4oWziUfNPNHtGPruri7TwX4Tt9NmS68Vq9jOzCYQQGSOPDEBmweOmc471zRrJxvui3C
Sdmjy7WtU1OMRf2XBexWuwFTsHznHLGuTudb1me9HmXt0hYCNgWIJHpivrPSfhx4Q1Gytl0
/xQbmMAcxrwx6DvxxUXif4JeHrLQJ9Ql121iaGJnjM0eHfAztHPfpRTxFNu0RypTirtHGeC
NMsfDmnx3ur3USXTIG82ZwywgjOF/vN9OlGt/GTSfDzuugbri6GT58p4z6he/415ff2KgSQ
WtxlVUn5WAANYWk6Ta3Gtw2ep3McMU0gUyuchQccn86v2MKj5pakKcloiLxJ4v1HxRqTXmo
zyTzO2WdzWSrQpGGnnjyDnYOSwr6K0b4S+A7tbeK71R0M7FYna2wsp9AwYjPtXRa1+zn4Pt
tCuNR/4SGOxEaMyGSMAEgZC8nvVqvTT5OoOErcx8m3VxbyThLIOtv94K/VT3FRJMing4btk
VuPp1vbXz21rAz3GRtJGQfWvT/BfwP17xGq306x2UDHO+cbRj27mt5VYwV5EJNuyPHoxdvI
gFuZmxkDb196mlS5ZFE1uyOBg4GM/Wvr21+CPhLRLUy614i2swGSqKg/Asc1Um+H/wAJH6a
7dMx43B4zk1zfWoPYv2cj5BlhZW4wo9PSpY5o44ygUg9yx7V9PX3wS8D6o5j0vxRHHcyD93
HeJ5ZY+xHBry3x38E9e8HQLfXEO+zLbRPGdyE+me341rCvCWlxOElq0eR3DReYTHkjuai3L
ngYr2DwN4E8Oa7ZNLqOq+VMJTGIY4RI2MD5sbgfyBr0rTfgf4C1Ustl4oSWRGKPGbcqyN6E
E5BoqYmnS0mONOUvhR8rHjnBx7CjNfYdz+zj4YsrL7VdeKrazhHBkuIto/Vq+X/GujWeheK
L7TtNvotRtIJWSK6hHyyqOjCtIVY1PhJcWtznMimkjvSdcZB617N4B+H/AIa8QaLDdX+sMt
xIzAwRQeYyAHjPzA8/SrlJRV2JK+x4wTSfjX1lpvwK8CauD9g8UJMQxVlFuQykdQQTkH2rQ
1H9m7wlY2XnXvjK102I9JLiIL/NhWEcXSk7JmjpTSu0fHtHU4rW12xt7DWrq0tbhbiGKV0S
VOjgMQGH1xms3bXWndXMhqjFPpQBSgcn2piZveNV/wCLg+Iv+wjP/wChmsDaa6Pxqp/4WD4
i/wCwjP8A+htWDtNRF6IkiwRztr2/9mXxh4d8JePddPiDVI9JN7p5S3vJRlImBzk/4d68Tb
pg17h+zb8PtC+IGteKoNfsbe6htdPMdu067vs8r5AkC5wSB61SKR3vgf4e+JNA8T32vTfEH
QfGXw61hZZNea5ujiSIgkyNE2cP6EGvl28jtBqV3/Zwk+w+e/2bf97ytx2Z99uK9jvPg14Z
liksfhv8W9K125XMb6ZeS/ZnncHohztY5HAP5149LHPb3EtvcwyQTxMUkilBV0YHBBB75qZ
PUZReM7sAHJ7U1oZEwSvFXRnceAWPTmkEhjLLIpY+tFwKhjYnhW/AUBdrFWGD71cguZYmzG
2xfQjNWzLZ3b7phukJA4GAKhys9gMkeZtPIYe9PQHbtMQOR1ParM9pGqsy/Id2R3JqoUYPg
Oxzxz3p3TAs29tdiNpAmY14LdqpykF8AcVa+13tpFJbbsLINpGM4HtVMN0wMYpxQCojFsev
apkgOcKhP1FEF9NbhvLVCSepGSKlXU70HII65Py9aNQGC3ckhhIcf3BVm2u77TyZovOCg9W
zUcOoaghPlvncQxG3rXTWeja/rNjPbT3yw+WPPjgcD5/Ws5O3xDSO5udcvr3wb4Y1+R2W/s
75rYTA/M0TLu2k9wCv619O6Wll8Qfhq+j3RDySRB4yeocDj+o/GvCPh94MvNY07w/ZXKb0g
vmunVxwVVRnI/Gus8M+I5fA/wAX38MTsRpt1+9s3zwUY5A/A5X8K8XEXjUVSHTf0PQoNOm6
cuuw9r3RtA0XTNLSLyrywmyYsfeGeTntj+leN+Mrx/AXxWutQ0co8Wqwi4ntz9xlYncp9M9
R717P8d9CTS3bxVYhx9uTAEYyN38Sn69fxr5d1q+l1TbqF2WedWEcoY5IXHAHtXdh6N25PV
M56k3a3Yfq2pRzXpS0Jksjue2SQ/NCGOSmfTPb3qLwvor674kgtYFIDOAykfdrFlDpgA7kJ
+UjqK+hvgd4Ik1SOS9uUCSSIyLMeMLj5mP0HH411znGlAxV5SLfh11vPGtvMgePToD9lsye
AVTqfckncfqK7r496peaN8O9Mis5CguN7MfXGAK5/wAX3Wn6XrHguz0TH2NbuaEsONzZTLf
jWx+0Xlvh9ojYzgP17dK8alBvFcz6pHfOSeHSj3PkiEX2varBaebskmbBZuFUd2PsBXrXg+
wl8NeMLSG31pZ3V0DBQdpBx/SvPvD+na/bWra9YXcNstxmBDI4Ekq/xbV9OK6Pwx/bMvjWy
N7eo/79ehB3cjrXr1felo9DgVj3T4FjHjDxNZAlbaG/kEaZ4UbzwK5P4q+IvEmn+PL5dOil
lSKZiqIPrzXXfAs48eeKxjpqD8/8DNY3xL8PTal4/uHWC+DzM+x7cnLHcecDtXk0nGM537/
odtbWEF5Hmvhv4kXmoakNK8Xq8ttI2EkU4lhYn7yP1Ujtjr3r3/4ZeL7jUdR1T4d+LiuqfZ
vlWWQf8fMJwUYjsdpHNfPtz4W0m31OO3istQk1GGQgOz/K2OvTivUfBlrM3xwuLiNCFtbOC
3mI7OI1yPwyB+Fa4qcVD2kd0Th4uUuSWzPKvjd4V/4Q/wAfXNnEzG33Bo+OCh5X+ddz4S1X
StJ8Hw+LL0RSvYWv2e2iZhzK0hPTrwOa0P2jNX8MnxSLfUrRrq4ihjjIRsEHGefpmvCU1bw
2AsIs51Qn5vm4+ldtvaQSaZzfC9DZ134weLdS1OZ0v5Nm75QrEAD8K2/hj8RPEuoeNYbS7v
ZJIpMoVZiRjBrkrfVPCsKZEDrlix+TcSf8K2fhrNpsvxCga2jwzMTgjGKpqPLZRFrfc+gP2
dWluNDuxNIziOdwoJ6AV4T4++I/im28ZXcMOoSoiuQAGI4zXu/7Nxxod+Mf8vD/ANa8K8ee
Ho5/El9qD2dx9lWcoZQuFJ9Aa4MIoxnO66s6sTd8vojH0P4teJrfU4vtd200Bb50l+dWHoQ
eK9c8beMtKl+C9lZWd1CrT3jzJbxOC0SFMkY7AMTivEH0C3aEmOwuItjDc5HSs24tLmHdF5
bFB/ETk4rvcYSaa0scl2lbudL4E8WXFrqDaVqy+dpF8PJnhk53Ke49COoPavbPg3qNxoXjv
UPB+p3TzLA262d2zuTqpH1BFfLzR3EcqzoG3RnPPAAr2CDWpYI/C/jmBt0tm62N4VP8I5Qn
8Nw/AVzYyj7SDa/po6MNU5J27npfx48zSvEwvZbQ3odN9pH/AAAt/G3ckcgCvn2TUrjWbyd
7lWfbglUO1P8AgVfXHxT0mDxj8KbbWrYbpbVeWXqY3H+P86+M9QDxTHTTPsgjO3C/Ko9c+t
VQtOKcTKrFwk4shuL1LYyLakSy7id4+6P8a9o+G1prHiDwhHpM0hc3l/b+We6bWLsw9wBj8
a8Qizd38VnblQhbaNo6ivsb4caZa+E/Cc+t3MYWPSbQsue8zgHj3A2j86rEPlhZbsKd+a/Y
4L4/+OptKmg8J6ZcHyrRQspB+8/fP06V4v4b8cXujaiLw3GBjcwxnJ9PpWd441l9e8UXd3J
IZC7kkk9ya5c4TpzXRSoxhTUUROTlJyZ75aa5FouqWfjjw5ui0eeUJqNjCTstpD3UdlbqPQ
5HpXuvxB0VfiD8MItX0O5aSW3iLlY2++hGcjHpXx54I8SHR9QkstQgM+m3amG4hY8Mh7fUd
QexAr6D+FnjGXwH4pj8KahcmfRr8ebp1y3R0Y/dPv2I9RXn1qfsantl8/Tv8jrpy9rD2b36
Hzvf6bLb3rW8zSLIp5IySf8AGl0zTy+oNClpNJIxASSTgKfevo/40/De2t5B4m0nMdnP86h
E3BH6lTjt3BrD+EngKbV78ajfRFgJP3asDtJHVj7Cup1lycxy8r5uU7nwb4VuR4Ts5deuxa
6fYyLfXDLxghSEQe/JP5V5h8S/iU/ibWV0zTWf7Kn7uONTkKPX6n1rrvjV4/0+1tB4U0y7d
LWDPmvDz50ncn2rxnwBFbm6vtavAZLOyQzyBv8AloR91fxYgVhSp3/ey3KnJ6QR6l4A8JW8
FzbTXtsLnVZ1DrHIMiBOzuO5PYfjXrHi/wAXR+CNC8m2CXGrsmVjY/6sdmI9fQVn/DW3Np4
Wu/FmrDzJ5Ua6kJ7+gHtnAr5l+IHi7XNZ8R3k7SHmXO4dT7A1y0ovF1HOXwrY6alqMeRbsl
17xxr+sXk02r3ExldjtkZiVHtiuOl1y/eUMl3Jt7AMetZl5qF/dHNxMW2jaMelUllKnjjPf
0r2ow0OA9J8MeP7mznTTtdVb7TbnG6Jm5X3U/wsOxFfRc+qSat8Bte02+vDfpZeVJbXMn35
YSfkLf7Q5U+496+LWaL5SGGPQV6JpfxOv9P8E6j4bWOOSC9UKZHzvjAYEhe3JA61jUo3s47
mkZuzi9jlbXVL3TfEKfZZNgWX+tfQnhm6uLn42WUnmMn2zToJpwpwHbZjJ9+BXzQk/navEw
+bdICcV9I+DD/xenR8j/mEwfyrnx8V7J/11RvhH+9VjR/aT1y9066sdOglKwrAjYPcnk18u
zTTz5lZshj09K+jf2pf+RgtMD/l2i/lXzWkpiboSp6iuqgkqasc9T42NbcWPNbPhrWL/T9f
tTbTFPnFZIZG7H8Ku6ZFt1u1PYuK3lrFog+nvAMs8/xz1lRIwjmSOdkBwNzRqSa5/wDaV12
/tvFv9mQykQwxooH/AAEE/wA66H4ccfHXU/8Ar2h/9FrXHftNLn4iT8dk/wDQBXkUIr6xP5
fkd1WT9jD5ngTvJK+9ySx6mnc7cYp20jHIpTuHBr2bnn3Ixx1pVIyaQjmnKoC79w+lK4zpv
GbKPiH4i3jd/wATGfj/AIG1c87gk7RgelbXjbb/AMLD8RbW/wCYjP8A+hmsPAx1pJaIkYSO
mea6Pwf4gsNAu7n7VrPiPRmuRsF1okiE4IwVeNiNw+jCudYKvavSfgz8S/D/AMMfFF1qniD
wyusLMgSGYBDJbepTd6g81aKRf0v4E6j4x0a51v4caxb+IILXl7W7tJLC7BxkAB8oxPqGry
iXz0nmS53+erlX3nLbgcHJ9c19b+Pfi34c+Juiix0D4sX3gHEBZ9PutPaP7Txn/Wp82COAF
4NfJz2jrMY2dVOfvMMZ96UnYZXQZYNuwfX0qTfMuGLB8n61NLYTQRq/yyRnqVOagVRuAcPG
PYVNwJpDIp2+UUDDp60+F2gjBNoGVjyR1P8AhUCysIwpl4z0q1E7SLxMMKPu+vvUsC1EzTy
kCyIz+FXHt1ghEtzaRxRSN5YkZvut2471mGQA+ZvI4x1qTTbI6tfCJ2ke1TJb5u/9Ki3UpF
O6k+0XGyIZTONx6mr9tooeMyOyuvUgHnHpW6nhyyiXeymPfyoznP8AhUkGnWNuCqRnBBJy+
M1DqK1ohazMIabOodktgIlIx3JqR7K6ld8whFABIA4FXUl+zSbftOxgejngfSrlvaXEk7Z1
HdHjc+PX0zS52DRUsobK2ninKtLBEuZACAWPZR6Vvw+JoNHjkaG3jhupFfMivucKRgLkioL
KW2s5jdv5csiN8luI8+YPxrO1XVbufUXQWsUMdy5xuHzH3HoKytzaDTsj6W+DNyLnR3u8Nl
LC4YM3XIVa8j1fUZde06eaBj/a3h6U3UR6s0JPzr+Bw351698Hgq+F7to+VXS7jp+A/pXzb
aa0+g/FB52IeJn2yofusp4IP1FZwgpOaNHJrlZ9caJcWnxU+DjWv3roRb489VkUcj8elfFv
iKybR/EF3ZToQjMRzxivoL4S63/whfxHufDLTk6deYubJyeGRuV/Ht9Qazf2kvAqWmsp4gs
IcWt+PMXaOFf+Ifnz+NLBzcJOk+n5dDbER5rVF1/M8F8N6bPqfiGCygTeruBjGc19faxcW/
w2+C8r2ihLu9j+zxY6qn8bfif515Z8APBUmoakmpXEW3bwrEdPU/gM/pWT8fvHTav4rex02
crZ2Y+zwhTxsXv+J5reo/bVVBdNTnj7q5gt76S/0/wbdyNnOqyAf98oa9c/aIy3wu0ghRyX
yfwFeK6PIH8K+DpCoUjVWHH+6te6/HWFLj4b6FHKSqea24jnjaK5Hpifl+p0L/d/mfK8c0y
2FuiqQtvGIlO3n14/OtTwtPNJ4300bV8sSrg/jzVy1bwyZY11UajNbKrFQE8vnHYf1qLw5d
6Q3jTTktI3O2ZQAW5xmupNO+hytHufwQuFi8feKlfvfyH/AMfNbPj/AMHePtV8QyTaVJNbW
DO58xHCgqxz1zWF8FrUXPj3xURx/p8gH/fZpfiT8V00zxY2gX9ktzYJM0ZQkrgA4zkEHPpX
m0lJ1Z2XX9DurOKhC/b9TU8NfD+fS5FnutSXUb6MHyY94dUY/wATY/kOtXWvNE+F9pdahqk
6XGrTlpREWBeRyeWb0Ga5D4b+JJPDXxFGhajftc6VqCifTrmU5LIeik+o5U+4qD9oTwfeWO
qReILIs+n3QJHGQjDqppRpOrUcKr26IJyVOClS69TxzxZr1t4l8QXeralKXknckZHqetZcW
i2cl1BJBaNcWzkZAbBz6Z9fYVnGSCQFWiLmPncwxvPriun0vxNo1tpX2K90uczGQSC7RuYx
joi9ifWvWaaWhwRfcyre3todSuWgMdrDGCD5w5Ujtg9a6P4btC/xEjYXBmO4fOU27jj+VcT
dSDUb15og5jLFgrnc34jvXWfDO2u0+IFo8qkB2zkjHahr3XcaPob9m0j+xL9cc/aHrwv4hS
30/i+4sIr1oUDGUBXPAzxx0617p+zaD/Yl+eebh68O8dtpsOv3W2KeS4VmfevALZ4rgwq96
fqzrxP2fRHM6nc+J4k+z3FwyQFNyjIUccbj6msfT7ySK7S4kcPhtpMpyqH1x3pbzUJdRiEd
2ZZPJTbEM5JPXOayktzIzR/NtI5U+tepGOlmcT3L98sE9/cxx3ks8O/h2HLe+B0rs/AXk6j
Zaj4Skkw1/EfJzztmX5kP5jH4158kkttaTKsYKTY+cfXFdHpGpNaWenX9o/lPZSbZOMEknr
71M1ZaDi7H1f8AAvXIvE3w+ufC+pZ8yNGtZFY8j0/I18x/EPw9D4c8X3drLauWicqdx4JBr
1bwTraeG/jBb3kLbNM8RwrcKAflEh4Zf++wfzrV/aX8Nn7VZ+I7WLcl7H85HZxwf6V5+G9y
o6f3ej/yOuv70Y1O/wCh458NNKh1nxTFcS2SrBbfvXAHXHOP6V738Y9cHhT4Y2Ph5Wxd3oN
1chffOB+efyrF+BPhQNBBPcIFEzedKxGMRpyfzbH5GvNfjh4q/wCEk8b3ciMTAjFIx6KOBW
y/eVvJHP8ADD1PJt8Uspd1PJ5p0ogZA0UYBHTFLFCjBTjPt61tW2h3d2QbeEKDz1HFd7aRk
YiRSvIGGck8e9eo+Grhtf0YeF9UkNvdRt5umXT8eTL6E/3W4B9OD2rnP7FitIUlmxO5HIBw
B7fWqx1QQ6jZC3DI/mYI9RWUmp6Djdan1Z8L/HY8R+H5/CPia1JvrY+RcRSjnKnGfrW98Qf
E+k/D/wAJC00+JYLi4iKZj4Mcfr9TXlngl3n+Ps0r9ZbC3duOp8pefrWT+0/cSR+KUhVyFE
MYx/wGvKo0r1XSvotvmehWa9mprdnkOvzJqt09zDcNI7tjk9e9dFpqC0+GLqECvdahDC+O4
AZsfmBXlbSlUJV2U9sHpXpWlXDXXwoZ1bc1nqEUrk+hDLn88fnXrVYNRsjig1zH1dM6aX8D
5JYkUjyYlOe4NfIt6kEurTrcxukaMX3qOCTzgV9c2u7XfgHdfZDmUWayLj1XBP6Zr4c1i5v
E1WeGWVx8x4z1rz8uhekrHRjP4rJdQjjiu8mJF3cgL29M1lypEZSVG0Hkj3pGu5thBO7Pc9
RTGuDI4Z1GfUV6yTRxkscMZGSowOetaMOow26oggicLkfMmetZQbfkq2BTXUd2FOwFiC6Ya
pB5CKi7gCccnmvozwrdCD4x6NNJyDpcA/8AHa+cLKP/AImEBYgLvFfR/hWBZ/jHo6Y4/sqA
5/4DXm5jdUZW7f5HXg/4yPXfiV8MrX4jSW96NRgtmSJUPm5HQfSvNP8Ahma2xj/hILD8WP8
AhXSfGvxze+CZbbTLFFZXhV2DKDkn614ovxm1pgCkEDE9hCvH6VFJYhxVmiajpcz0PSE/Zn
to33Lr2n/99H/Cnf8ADPen6XKl/deIbBYoeTgkn8OK8xk+NmshgFt4GHciJf8ACiz+Mmp3u
qQWl5YW00LsAUeFSP5Vo4YhrWSJTpdj2vwHZ2DfFvU9V0+fzbeRUjQ4xwqqv9K86/aZYH4i
TqB/Cn/oIrs/h1KifHHWbazgS2s3jjlSCMYVNyKTgduc1xP7TAP/AAsWdh2Cf+gCubCpqvN
Sd9vyOjEOLpQcTwbHzDI4pWILcdKaN5bAbrUyKVJ3LmvaPNISgI61HtwcbhmrbIdwGOajkj
XOaCrmx40/5KL4j4z/AMTK4/8ARhrB3ZOFU5rd8bf8lD8R/wDYSuP/AEYawxkLkcZoWyCwm
x88HPevfv2ePFvgnTrPW/Dfinw7pWoaxOTc6c2opCqTEDHk+bIMKT2ycdfWvBUjL9Hwa9D8
OeBvCmtfBPxJ461y+1SG50m9jtUS0jSWMb+FLhsEDPUg8ehpoZ9B/FTWrPUfgTZa74z+FFr
bXn2xtLVLe5jEumx4JSSKVFYAfKMD7tfIUi+aMJJuUfyr0G01Dxh4I8AeFr7w/wCLr2HSPE
Hn3RtY1BjSWN/LaNw2Q4xtOCMc1yF3bpJdSSzFBNOxdhCoVck5IAHAHsOKzm1cDNR5IFyig
jPQHPNTCWWZfmjx+HX2qQ21vFyZc9to9aVwqAtFOq4HAJ6VKYFN4hjAVVDc89qYlsoO5pkX
uOatKrHaZIy4Xjiql7FEuWC7HP8ADVJ3AbKyquN3Wren6xcaaoEMceM7jkZyferPh/RI7ye
C61ZpIdKO7fIo5YKM4X69M10l9H4UvFubmzitYGYeXDasWLRgDG4nuTUSmk+Vq5UU9yjH4t
065hkF/ayJM33WRsgVILu0vQGglEmfmbcBn6VyNxZLE5EcwdexPGaiWOeJ/wB2dp/2afso9
AcjrVijMhea1Vyx5I7VfitEklQQxkkfMQThR/jXGxnUF2hZW4561oWmp63JLHbwsAXk2Bmq
ZU7DTudmLQ28cMu2N5FBO3dkk1zPifU55GjEyLHO7BVVf4Vqtdza1Z3MsaX6yFDnevf2FWd
I8L6/4o122VoHYlhyRnv0rONNRd2yb3Pqr4PxPB4JvAUP/IGkYZ9y3+FfLWqR251y/leTEy
tkA/WvsL4cWUcVvrOixzpJJFZCxyDkF9jFgPozY/Cvj/xnoWp6f4quY5YHTMm08e9Y4eSlK
eptNNJX7HV2eoTan4RttVtH/wCJr4bkDZB5a3Y8/wDfLHP0Y19P2zaX8VPhJFbzupl2iWM9
SrgcivjfwjraaH44kt7pQ9nOTBNGejIRtYflmvd/g/LqGi+N7/wgJmkgiPnWzf3425VvxBF
c+MTpNVY9Pyf/AATowzU4ulLrseg61BZfCj4T3D28oF9dRmCIgY2kjLn8sD8q+ItXvTf381
zIx+ZuPzr6B/aQ8Z/bPECaDbzbobFfK4PBbqx/P+VfPH2G5uoIkt4mdnbtXoYaHLDme7OSo
9bLoer6OCvgrwo+QQNW6/8AABX0V8Xrm5s/hlpmoWkcbzwlyvmAFQSg55rwK10q6sPBnhS0
ul8uZ797kK3UIqqufpk4r6Y8XaVbeI/hXHC8xEUXzO0abyAV9PrXnVJJYn5fqdUU3h36nwx
eapfalO01/MWmJwNvAI/CrfglVPjzT26fvV7+9dje/DoNc3SaZqSvb2yCSVrgCMgY5wKreC
PCYm8eWJtbtpolkB3smCcHt7e9d6qRaaRxuLR7p8Cs/wDCe+KiOn9oP/6Ga8n+Nk8KePdUi
NrDLJ9pYiT+LqeK9X+Bzxx+M/EcxcBJ72R055I3nmvOvjj4cu7Tx/dXrW0k8MkzOXIwoyc4
HrxXDhmvaT16/odmIXuQ9DnPDuqr4t8NroUIWDWdOY3GnSqcEuOWjz/tADHuBX0d8P8AxBp
/xV+G03h7Wiq3yL5b7vvRSgcNXxtDrCaRqsV1YW8qSRtuz93bzmvWNM8US6Vqtt8RtDGIJ3
WPV7ZOAjn/AJaY7Bv0OfWtcRSelSC1X4+RFGS1hLZnI+PPBmq+FfEd3a3CrD5LleeM/T1rB
s4bZxtcFpDyBng+xr7L8RaNonxe8GQ6hprwtqcceY2P/LUY+6ff0r5T1rQNV8MX1zZ6nbOA
HLMgG3a3ua0p1vaRTizGdN05WZhtq97ZKzWtkkER4LeXkn2z610vw4vLu78d2f2mUKoOOTl
mOK5mPW9FDxPeafPeOp+aFJdihfTPqfWun+G9vdaj8QI9RTTIrG0hBlKpnaigEkknrwOtat
aaonqe9fs2hjol/g8faH/nXgXxA0y5TxtcSJfxM7Ox5OdvNe/fs5EQ6TdRO6gyzFgCex6V4
D8VbG+07xpdhtO4SRiX9eelcOEd5Tt3Z14n7N+xzUMMltOVZxOTxvxwg/xps8dr5TFE2EHk
seWNYUus37L5W4IpOSFHeoY7qfzd7EtkcZGa9NU3u2cbLV9loygLY7LjgCqSGVbWcJ94kd+
AKmeW7lb5lZvwpkYk8uVhCxHQ4HQ1pbSxJ6Vo17Jqvw7W4hbGoeHp1uoyPveUcBx+B2n86+
qIVsfib8HbVZ2VpQqyoepDAYI/L+VfG3w51Qad4oS3vE/0O7UwTKf4kYYb9DXvnwYvtT0jx
Lqfg2ZywsZjs56rng/iMGvJxi9k1Vj00+TPQw69onTfU9Nv9MHgj4fXUFmwN5exrZQY4wMZ
c/qfzr5F1+1tlv5hcs81xJJ8oTkFfUV7r8fPHTWGpx6RaXRjks4DH8nOZH6/lwK+axdTLJF
LFMRIX25fsPf9a2oQaV31OWo1eyJY7FC7AISQSMHjbj1p1rrM1o7xxQIxf5W+Y4qO/u1VRb
2MjSTP8skh6HPUVmtCtvy7bjjjaeh9a7LXWpidrDqetlA7WMJtQNvzrkce9VLlBPqsFzFGL
bLrmJkyM98VW0/WXiiRGEro2Mrngn3rbT+0tUu7K4eJmywWMYyBWbXKV0PWPA6lfj2yg8DT
rcf+Q1qv+0xp8d14qiILGYwoQB0OFq74QXyPj1O8hVfLtYIW7fMIlyK3vjyrJqAnkskuLeS
2Roz3DgdQa86lK2Il8vyO2qv3ELnxzJCquUZ844OK7z4dT2twdQ8MXFxti1OExKzcBX6ofw
YCub1i3tpNl3EnlM27zIx2wetZtuGs75bq2lI2EMD3r2H70TgWjPsP4AeJwbC78I6tlbi1Z
oXifrt6EV418Zvh4nhfxrckgrbSkvGw7qTkEVNourXWqXVr4t8NSqviS0VRd2g4+2oB95fV
8DkdT1GTXvUF/wCFPjh4JGn3jJb6zbLgLL8rRt3Vu+K8qDeGm09Iv8PI7p/voqS3R8UvYWe
fkuMc8A1DJZIuSJ144r0zxZ8IvEfhXVXjewIXJZG6qw9j3rj30LWHncyW7xgdBt6n0r01O/
U4bMxEsEbapmG5j0r0zSfg7eah8NdV8Zy3cUEOnsgELqS0xOAcHoMZFWPCPw81jWtTi1DUY
Vt7KDHmSSJgAf1NfRXj1rTw58BJLS2iEKTSIiqR1wC3PvxXPUxHvqCerNIwbi5M+IVVotYh
hGPkkAr6P8G5/wCF0aOf+oTB/wCg18/2VpealriFbcsTJnAFfQ/haBrP41WKTMqm306CGQE
4w2zOP1rHMJWpP+uqN8In7VDP2m42bxFanzAMWsZwe/Br5tVpYIWVVAJ6tX1L+0nod7f39l
f2yb4WtkGQM9Mg18xT2F0N7M4GBz7CuuhJciOefxMoKYwhJBLE81NpgJ161bP8Y4qB4AuCZ
Qc+la/h7Sbu9160FvCz5kHQVvK1iD6S+HH/ACXTU/8Ar2g/9FrXG/tNMy/Ea4weCE/9AFdt
4AUQfHHV3Z1AjVIOvVlRQf1z+Vc7+0xol7N40a9jiLQyojBsdtoFeTh2vrE/l+R3VlalD5n
zmsigg4wamWYk8rwfamGAQy8nJXqDUizAKFOMV655w8MDyFJNMbk5wanEihdy9aaWBBLHg1
IF/wAb/wDJRPEeP+glcf8Aow1glsYrd8bKv/CxPEntqVx/6MNYIALDI4zVL4UWTwqjgszgB
Rkj1r1D4W/GCX4Ww65pk2hweIdI1QKxtZMBRIO7ZByMdsV5WwKkEBQDzim+aY0wRuU80LuB
73r3xo+HPjTQbHw34i+G13ounWUzTW0ug3EcbWzN98hSNpB7jvivHL66tnvWTSDdLbbyIFn
2mTbnjeRxn6VjMxPIPNCySqQwYgg9qTVwLTyy7wsiDOTn2Iqe3mdWZ1gVsEZ3KOnpVEzSk8
n2qaG9liO0AEdxjrUuIG8ryXUcs728aA85jwoTHQe9c7h7y9C9dzY5OB+dWJLwG2aJY2RnP
Jz2qCCUQ5YgE9s04xsmB1dzq0JhjhsgIY44/KaML8v4f41i3TyzyDEKRmMbQEHB9z6moUYs
RKQQh746kVK10EfYU4bBwDyfb2rJRtsFyt5TSJseN9y9O+Pw7VYhgiDkushRhn5RzXQw+K7
aG8WaLSbS2i2BUt8fKTjG5vU55praxJDZSpDc2itN8zyIvzn/AGQewqeafYuyMFpbYTKApV
Tx82QfbNaEq2i2atBOFDH1+YHvityXWL++0FIr+WzkC4CxqiKFUdST1zWdNpsL2v8AagNmi
KQpQyhWJPcCpvfcdtNDLt4kF2HF2pccsrjdmvbdE8cadpukQWjo+lSLCFcwwpuY4wW3dea8
80HSrK6ubdftllaSXQKAzSAeSB/ET6mugGgxXJzHq9hO0Gd3zDDAcDBPLdM1lOSfQIpnb+F
/G/hzQNRN3Y+I7kMx3NDJGmD+tS+N/i38PvEWk30E3hCKbVpIysWoB1UxuOj4HWvOtWtNBv
LWC3WGxjuBkSLbqXZT6s3+Fefazp8Nle3Zt2DII12EdM5waVGnTbbWhUqkmrNmPcybr5rlS
d24tn8a9u8CfErTNJltdcvS51Sws5LaIKuRKDkoCe20k/ga8NXrkipI38uQjPy5xXfOnGat
IyTad0anifWJ9a1ue+mcuzsWJPc12fw+8U+HdChkTV9Kju52KtFK6hvLHORg+vWvOZYirgZ
yGHyn1pTGPMbgHC4we9VKCceUL63PcdU8WeE9a1JL681e9ikVRGqpEgCDsBzwK7Xwx8aNC8
OQmya/uNQtz8jR3CIBjpzXylKQdgVBGAf8k1sXdsxiXUFjCLsCTgjOHI4/Mc1yvCU73Zqqs
0rJn0P8RPFvg3W9IRtH8IJZ3QlDyXUT4WRcH5SB1ycGsvSfEuj2ejpbQwzabcGPy5JLe2Uu
5PUhjyM15N4amiFwEvbubyQuURXxvHpz0we9b/iD4gatqF+LSxFrBDHGsZ8qPHA/2uuT3Pe
sJU5RlypXBNbnomgXmieHNVWSz1XVEm4bZ9mTGPzrvdY+LPgzVdOltdd8OJqsscRVZX2qVO
OPpivlLUPEmry3Uoe/LOQVZ04BHoKdaw20luss+pMBkbk3ck1Kw9nzv8CnUk1Zm/cDRr1Z/
sluInOQMt29vrVHR9Xm8K3EgktzPZzqY57eTlXQ9Qam1HXNIht4LfS7XEsPMk0uPmPYCufu
J7m/Pk7vMLfNIa3hzPVmb0PYPA/jrQPCUzTaZreoRwu25bWSNGVB6bs8/Wul+IXxh8I+LPC
F7YXHhuO41SSIJBfl13xNkc9MnjPGa+aQI/lwvXpU8d1JCpVAqKOpxmmqEFLmitQc5PRsWx
g2aqlzMqCAMGIc43KD0r24ePvCb6VNY2tsdIhuEMb/AGaJAzA9iev+NeNWp0ybH2iFmVRgs
Tyx9B7Us8UUkbJDZYIOck81c/fdmJNo9t8L+LvD/hi8Fxp+r3zEEZjMabT+RrrvEXxX8A+I
dLujqvg231G8aFkW5ZghVipAb8Dg18tRm9jnAtYT/u4qdpZ50b7dG4UdEXgfjWKw8Yu8S3U
k17zJpdPsPNeZ3Z1/2f4j7U2BGedR5CxIeMH0qGG7to5MytluwHQVcM4dPPK+YzNgKDgL9a
2dzO5FMCjyNFCXTON5OAPpVNzOhMIfbC3J9DVvUJXgljTzI5cDOxOQtRSNDPYBxkv0J6AU0
SVPOe1uYJ45PuMDkV7p4G8e6Hp/iG38W385F3FZfZ5oAhJnZfuNnoOMA59K8CUxnCuSQKUT
+WTtBUdhROkpq0ioycXdHTeLfEF14i8UXOozvkyOzkk55Nc+91I3yk7sDj2FQ+cHJL559Ke
TB5QGxgx9q1skSNluWBBXII9OlSRu0ziSNFLehNV2GFAK4570RBs5V9pz2p2QGnbzvG5mkb
y8cYx1Fes+EfH/AIb0vRbaCazWO8iLE3RjV2JJJBGenHFeNssxRkY7gepqu9uw+/waiUFJW
BNo9ytvE/hCDW31f+39QW6eQyM/lISSfU55r1B/jh4SfQ4rTWNJGuxD5QJlVT+fNfHyQcAn
IrVgjiKxo4kdOrCM8iueeFp83MjX2smrX0Nrx9qui674svL7RtI/sqymkzFbIc+WMAYz9ef
xrlXRo28uRSpOPvDGRW5ZPoUd55l4bllAzjPX0B/lUurXOn6tLttg0AByMjIz6VtGVtLaGR
g2N5c6TfC5s7hgynPB6V6fpXxD0qe7hvNUV4dTjH/IQtH8mb6Njh/+BDPvXlcsbQymNkKsv
ByMUwRhj86YB6cU501NajUmndH2DoPxv0ySyS11TUoNThAxi7thn8cEj9KvSfEn4Y588aFp
xlPORAT+nFfHKRxwAPudh6KcCpEvkAI2EYPHPOa5/qsel/vNPaPqfTevfGvw48e23gZkjPy
woBEg/AV5b45+K2q+JbVLGSdBp8ZylunAUH+vvXnBjiksHnbEbbvlB/iHcmqTRSlAY1BB9O
tXDD04u6RLnJqx6h4F8Y6Do2msl1ZoL4ylxdGNXYDAwBu6Yx+tbkfifwmutPq39vah9qd/M
ZvLQkn1znmvD9h3keWR689akEUbMWBKgCqnQjO/MONSUdj6yX49eD5NGXTdc0hdegTtOFU/
1r588a6jp2qa/e6hoFmtjps0jPFbxnIhU9ENcaYgMkDr3psc0tuSEc7W4Yeop06EIfCTKTl
uOEm04dc1634I8beHdH0aKB7UW2oIzbrxY1dyCeMFumOleQsQXOKZgbs1tKCkiU7HvGneJ/
CWn6sdSg17UFnZy5PlpyScnPNeiXPx28EX2mR2fiDw6niBIxgGbarYr5FwPegZ59BWCwsE+
bqaOrNqzehq67cWl5rl1cWkQt4JJHaONTnYpJIX8BxWYB702jcRXRa2hmTAsoIBGD1p249K
jD8ZFKH38Ggmxs+Nxj4ieI/+wlcf+jDXP1u+N3P/AAsXxJx/zErj/wBGGsIZbgChfCig3e1
O2Nj5qE3ggjHB71M5LKF2gAk4I/lQBEFGTkZA607ywG64GMigq0fBxx0pys7KVGKAE2HcBt
zViG0kmdRHEd2cdaGg2xo6OTlQx+vpT4w7TBFcqeowelS2wCS2cMQ42gHbgjoaoCFpLlYlB
JZsYxW5agJJ5M8rjIJ9cmsph5d4fLYgo/BHHFKLbA1rsyW1pFaLGJI4GOSOCx9TWM8UksjH
yyMnoTV2eaSaYuSTnpzyfrUsR8stGy4kI+91xSTtqBlvazrjK8+lQFSoOV5z6VqzwzbFd5+
egwKroAkoDkkEgGrUwKgDk7QG9xVuLT7idGk5x+efarjwpKzPaR7Igo4J5/H3NMX7UiAr8i
5wMHpSbe6HcI9KkCxb5ADIdoAGTmr02i3cLho7mQlAAX96znvmMyvlhzgkHn8KJ9Tu1H2eK
R1jByMnJPuai0pBdmwbqexDwtdzS7kxkjAB781l+azKsbFsPlSzHP0qBnvriEGR9y4zyaqB
5MY3ZA5FVGNtwvcdt2vj0ND/AHie1SnE6F14defqKgznHNbCHxNJuAU9DxxU8y3LEkoRjqd
tS2a7rmOIYA6sT6d69F0XVNFurafS7Hw8t27KQ11PJtwcdcDms5zcehSSe7PKicqGPPNa2m
XUUtxFb35d4VxGsanCvz/EfQE0zVLGfStSmgkCl4nz6giq7yxl1l27WPPAp35loTsaetadc
aPqj2lwE2j5lMB+XPYiqVkkXmkXRYqeR82Bn3pJ9VnuFCTqsoUYUnqKp+e3Q85o5W1qO50E
E+mRSgTxCTkKFHQL9fWtC/1TSLl1ubbSo7f5htRB6cD8a5fTvIe7V7snyEI3qBksM9K67xZ
Y6NpWrWNz4fkl/s++gV3hkHKN0NYSpq6KWpgfZ1uJpJ2jS22jITOSTVDzAjGNWYs5w3p9K2
I0lCPLEqFU/vdSaxJVl81iT8zE9KcdWSyz9nlkYMsZYA4LCntaTD5fJGW9806PMdmkcUjlf
vPz1NSLDPHv+fbtHJzmn1EUhH9l+Z85Hb0rVtb2a7gMMNuyqTjf3PrWWS3mH5t3uasWkjW3
77J2rnODjk0PVagtDSMktrGxhY7umTztH+NZ09xI6kybgOy45PuaZAtzO7bJCRnfjNIlxcF
/lKhfRuTUpJDuOc2cK72jZ2xkriopmkfa6RFWbkKOAPSrdzdRJABDDlsfO7f0FV/O3QjALE
HnnGaoRDHFeSyfIhGwZZj0H1ps0BChPPMncgcAVfuJEjgWNmfLjJCngf41m+fglVH500wIC
hTryKQtGWG1T75qVgzIXPTNRc+tXcCWN/mysY/Gr63koZZGiXjjOM8VlFsHrVmGaTAXORQ1
cCa4uPNdmEW1c1AsoLAFcVZ85ghTy1bcetQOvy7yBgUgDdyecUhlcv8AM+T0GRU0UmyNmCg
g9c1HInIwo5oA0E0e+aETAKIz0DPgn8K05fC2rWkQlMtvHJtHyCYEkHoRiqouma3hjubh2j
iHyKByD9abALjZJKkwKqoJ3AncvpWd33GrdSk+n3cKyySoVjhIDEnJJJp0DWkDrMkuzacjI
5B/rVmeVFIdBsRsMwBJDHtx2rJu3WSZmOMnk4GOfarWu4i7rGrx6nPBIIv3qLtkmPBlPqR7
VQRi2M8qPSo42jdQhTJz1p8kZjTzI2yufu1VgJFdQzJt4PO4npTsQs4BlCqgyDjrVHzCWzn
BpSSetFgLV01uGVbaaSQgZJYYA+gqBLh1YksRnjioSDnr1pCCODVWAmaQ53byTmnfaQFwFy
fWq/anpCxBIxinYBfOJPPSlZ9x4GKfHbFiM4pfLQthaVwIgecUhIB61IVC5BHNIT0yMfTvR
cBBk9KORxUySbRt2ghxjntUcjHIPrTTAaOvNJg0A5OKU8UmAgpc46CkzSclsCkB/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0