Current File : //www/varak.net/www.varak.net/text.html
<!--?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?-->
<!DOCTYPE html PUBLIC "-//W3C//DTD XHTML 1.0 Strict//EN" "http://www.w3.org/TR/xhtml1/DTD/xhtml1-strict.dtd">
<html xmlns="http://www.w3.org/1999/xhtml">
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=UTF-8" />
</head>
<body dir="ltr">
<center>
<table width="90%" border="0">
<tr>
<td>
<h1>Všichni moji blízcí</h1>
<p class="P4">
Umělecké vypravování s prvky charakteristiky </p>
<p class="P5">
Horní Gralt. Zapadlá, bohy zapomenutá vesnice kdesi uprostřed Sendarské doliny.
Nejklidnější místo, jaké si dokážete představit. A přece, právě zde se staly tajemné
události, které ovlivnily život můj a posléze i osud celého království Arathor. </p>
<p class="P5">
„Aurilo! Večeře!“ </p>
<p class="P5">
„Už letím, Mistře. Jen co ošetřím svůj meč.“ </p>
<p class="P5">
„Dobrá, ale pospěš. Jestli mi kvůli tobě vystydne jídlo, budeš zítra celý den cvičit
na kládách,“ netrpělivě vyhrožuje Mistr. </p>
<p class="P5">
Jmenuji se Aurilo a jsem nalezencem. Můj Mistr mě našel jako opuštěného, k smrti
vyhladovělého chlapce. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří přede mnou zavírali dveře
svých příbytků a nezřídka mi pomohli k odchodu řádným kopancem, on mě jen tiše
vzal za ruku a řekl: „Pojď, chlapče. Osud nás dal dohromady a já přísahám, že tě
naučím všemu, co znám.“ </p>
<p class="P5">
Tak začala má cesta válečníka. Nějaký čas, možná pět let, jsme putovali od vesnice
k vesnici a na žádném místě nepobyli déle než měsíc. Jedinou blízkou osobou
mi tenkrát byl Mistr. Všichni ostatní se na mě dívali přes prsty a neustále jsem
na sobě cítil jejich opovržlivé pohledy. </p>
<p class="P5">
Za těchto pět hořkých let mě však Mistr naučil tomu nejdůležitějšímu. Soucitu. Vysvětlil
mi, kdy je nutné s lidmi soucítit, a kdy si naopak soucit nemohu dovolit. Tím
mě také připravil na druhou část mého výcviku. Zasvěcení do tajemství zbraně jsem
se dočkal teprve tehdy, když jsem dokázal plně cítit se svým nepřítelem. </p>
<p class="P5">
Někdy okolo třináctého roku mého života přišla další změna. Když jsme procházeli
Sendarskou dolinou, vkradla se do výrazu mého Mistra zvláštní melancholie. Když
jsme večer seděli u malého ohníčku, začal vyprávět: </p>
<p class="P5">
„Toto je kraj mého dětství, Aurilo,“ začal. „Na těchto místech jsem se naučil všemu,
co znám. A nyní se stane také tvým domovem. Konečně získáš rodinu i přátele. Vím,
jak moc jsi trpěl celé ty roky, kdy jsi musel překonávat všechny ty úšklebky a ústrky,
které ti připravili nevzdělaní vesničané. Zdejší lid mě zná a respektuje a ty jsi
nyní mým učedníkem. Zítra dorazíme do vesnice jménem Horní Gralt. Mám tam blízkého
známého, u kterého můžeme zůstat do doby, než úspěšně zakončíš svá učednická léta
a staneš se opravdovým válečníkem.“ </p>
<p class="P5">
Jak mistr slíbil, tak se také stalo. Jeho známý, sir Perraine, byl již starý muž,
bývalý důstojník královské armády. I přes svoje stáří si však zachoval velmi bystrou
mysl a večer co večer jsme spolu diskutovali o taktice a historii vojenství. Perrainova
žena, Lora, mi pak byla jedinou matkou, kterou jsem za svůj život poznal. Nic nedbala
toho, že jsem nalezenec a přijala mě s vřelostí, jakou jsem od nikoho jiného
ve svém životě nepoznal. </p>
<p class="P5">
Léta mého učednictví byla ta nejšťastnější v mém životě. Perraine s Lorou
mi byli skvělou rodinou a Mistr tím nejlepším učitelem. Všechno krásné však jednou
musí skončit. </p>
<p class="P5">
Začalo se proslýchat, že Temný opět povstal a jeho nemrtví přisluhovači brázdí krajinou
a zabíjejí vše živé, na co přijdou. Mistr nyní musel často opouštět Horní Gralt
a vracel se vždy s výrazem hrůzy ve tváři. Nikdy nám však neřekl, co vše venku
zažil. Až jednou. </p>
<p class="P5">
„Dlouho jsem se to před vámi snažil tajit, nyní to však již dále nelze. Situace
je mnohem horší, než se mezi lidmi povídá. K nemrtvé armádě se přidali i horští
orkové se svými vlky.“ Toto bylo poprvé, kdy jsem v Mistrově hlase cítil
beznaděj. „A co hůř, jedna taková skupina se blíží právě sem. Musíme je zastavit,
zdejší lidé nesmějí poznat utrpení, jež Temný přináší. Příliš dlouho jsem otálel
s vyjevením své pravé identity. Perraine, přines mi prosím můj meč, který jsem
zde před lety zanechal.“
</p>
<p class="P5">
Perraine se na jeho slova mlčky zvedl a odešel. </p>
<p class="P5">
„A ty poslouchej, Aurilo. Jmenuji se Aurelios. Jistě už jsi o mě slyšel, byl jsem
to já, kdo čelil Temnému a dokázal ho porazit, i když jen na krátko. Nyní už vím,
že tenkrát nebyla na konečné střetnutí ta správná doba a já nebyl ten, kdo měl bojovat.
Bohužel, tenkrát jsem byl ještě mladý a myslel si, že dokážu překonat svůj osud,“
vyprávěl dále Mistr. </p>
<p class="P5">
V tu chvíli se objevil Perraine a v rukou držel podlouhlou dřevěnou krabici,
na níž byly vyryty runy moci. Aurelios se pomalu zvedl, převzal krabici a začal
tiše šeptat jakési zaklínání, snad otevírací formuli. Po několika sekundách víko
odskočilo a uvnitř se objevila nádherná čepel, hrozivá a při tom nádherná ve své
dokonalosti. </p>
<p class="P5">
„Poklekni, Aurilo,“ vyzval mě Mistr. </p>
<p class="P5">
„Tvé celé jméno ode dneška zní Aurilo Stira. V jazyce tvých předků to znamená
Čepel naděje. Zároveň přijmi můj původní meč, jež nyní po právu náleží tobě. Zároveň
s čepelí však také přichází zodpovědnost. Mé poslání strážce světla nyní přechází
na tebe.“ </p>
<p class="P5">
Aureliova slova mě ochromila. Já, sotva dospělý mladík se mám stát strážcem světla? </p>
<p class="P5">
„Mistře, takovou čest si snad ani nezasloužím. Jistě je v celém království
mnoho zkušenějších můžu než jsem já.“ </p>
<p class="P5">
„O tom pochybuji, Aurilo. Ty máš nadání pro čepel ve své krvi a byl jsi zrozen jen
k jedinému. K boji. Pokud může někdo porazit Temného, jsi to právě ty.“
Jakmile domluvil, poklekl naproti mně a řekl jen: „Vezmi si mou čepel a běž zachránit
tuto vesnici před orky. Jakmile jednou začneš bojovat, pochopíš více, než jsem ti
schopný říct slovy.“ </p>
<p class="P5">
Uchopil jsem tedy jílec meče a v tu chvíli mnou projela vlna poznání. Už jsem
věděl, proč Aurelios nemohl nikdy temného porazit. Temný byl čisté zlo, a jako takový
mohl být poražen pouze někým, kdo nikdy nepocítil nenávist, ačkoliv k ní měl
mnoho důvodů. Zároveň jsem věděl, že tím jediným dotykem začala nová část mého života.
Od nynějška budu sám, protože každý, kdo se mi pokusí pomoci, zemře. </p>
<p class="P5">
Nebude to však již ono hořké osamění, které jsem prožil v dětství. Nyní vím,
že i tato část mého života jednou skončí a já se opět setkám se všemi svými blízkými. </p>
</td>
</tr>
</table>
</center>
</body>
</html>
Mini Shell