\documentclass[a5paper, twoside]{report}
\usepackage{czech}
\usepackage[T1]{fontenc}
\usepackage{ae,aecompl}
\usepackage[utf8]{inputenc}
\usepackage[a5paper, hmarginratio=1:1]{geometry}
\usepackage[cm]{fullpage}
\hyphenation{ru-ka-ma}
\usepackage{fancyhdr}
\setlength{\headheight}{15.2pt}
\pagestyle{fancy}
\lhead[Jaroslav A. Polák]{}
\renewcommand{\chaptermark}[1]{\markboth{#1}{}}
\rhead[]{\leftmark}
\title{Povídky}
\author{Jaroslav A. Polák}
\date{}
\begin{document}
\maketitle
\chapter{Al Anthar}
Nad Alantharem zapadla slunce. Město pomalu usínalo. V zapomenutých hrobkách pod Quarancoatlovým chrámem vzplál Černý plamen, plamen hněvu. Prach se stal kostmi, ty se obalily masem a vnitřnostmi. Vše přikryla sinalá kůže.
\uv{Kdo jsem?} zazněl zoufalý výkřik do mrtvého ticha.
Nikdo neodpověděl.
Lord Namati přerušil svou modlitbu před oltářem okřídleného hada a vzhlédl. Jako by zaslechl ozvěnu narušení reality, ale možná se mu to jen zdálo. Jeho nervy byly dosud pocuchané posledním krutým bojem s Mlčícími v systému Hayden, což byl jeden z důvodů, proč se stáhl na svou rodnou planetu. Miloval Alantharské noci, zřídkavé a krátké ve světě obíhajícím po své komplikované, ale stabilní dráze kolem tří hvězd.
Promnul si unavené oči a pokračoval v modlitbách.
Bezejmenný rozrazil zaprášené víko sarkofágu a rozhlédl se. Stovky rakví pokrývala tlustá vrstva prachu.
\uv{Kdo jsem?} tázal se podruhé.
Nikdo neodpověděl.
Nyní pocítil jeden z nejvyšších mágů Annihinty přítomnost cizího elementu zcela jasně. Komplikovaná geometrie Chrámu, vypočítaná dávnými zasvěcenci s ohromující přesností, se zachvěla, když cosi přetrhlo jednu z nitek bizarní pavučiny vnitřní struktury.
Lord vstal, vzal do ruky blaster a sestoupil po schodech za oltářem do labyrintu podzemních prostor jedné z největších svatyní v galaxii.
Bezejmenný bloudil chodbami. Snad hledal cestu Ven, možná sám sebe. Jeho pohled klouzal po rituálních basreliéfech, zdobících stěny, ale v nich se nenašel. Ani v tichém zpěvu, jenž zněl na křižovatkách některých tunelů\ldots
Namati zapnul lampu na své zbrani, aktivoval implantáty a spojil se tak s chrámovým počítačem. Před očima mu vyvstala podrobná. avšak lehce zdeformovaná mapa komplexu. Narušení geometrie prostoru nemohl počítač zaregistrovat, byl součástí poškozené struktury. Lord však už věděl, kde vetřelce hledat. Šel najisto.
Míjel mlhavé přízraky Zbloudilých a občas se zaposlouchal do zpěvu dávno mrtvých kněžek, zaživa pohřbených pod křižovatkami.
Bezejmenný před sebou spatřil oslnivě jasné světlo. Chvíli mu trvalo, než uviděl i muže, jenž v ruce svíral jeho zdroj.
\uv{Kdo jsem?} zeptal se.
Lord Namati jej poznal. Těch několik tisíciletí nehrálo v tomto případě roli.
\uv{Al Anthar,} odvětil.
\uv{Děkuji,} řekl Aitheel a ještě než stačila doznít ozvěna toho slova, změnil se v prach, kterým vždy byl.
\chapter{Dagmar}
Temnou místnost osvětlovalo jen šest černočerných svící - pět na hrotech Bafometova pentagramu, šestá uprostřed hrůzného obrazce.
Prskaly.
Šest postav v černých pláštích stálo okolo a světlo se odráželo od ocelových prstenů s lebkami a hnáty.
\uv{Ó strašlivá Dagmar, bohyně chaosu a zmaru, přítelkyně tmy, vládkyně děsu, monstrózní královno náhody, šílená ďáblice, Tebe voláme, Tebe vzýváme, přijď mezi nás!!!} zadeklamoval hluboký hlas nejvyšší z postav.
\uv{Ve jménu Bafometa, Lilith, Satana, Nyarlathothepa, Leviatana, Lucifera, Cthulhu, Tiamat, Sutecha, Seta, Azraela, Iblíse, Yog-Sothotha, Dagona, Mumathina Muma, Azraela, Azzieho Elbuba, Fexta, Sartecha, Thanothepa Sothana a ostatních prokletých bohů, ďáblů a démonů vzýváme Tebe, hrůzyplná Dagmar!!!} odpověděli ostatní.
\uv{Tohle by se učil zpaměti jen magor} pomyslel si třetí zleva, když si
všiml káravého pohledu vůdce rituálu na popsaný papírek, který žmoulal v levé ruce.
\uv{Aaaaaaaaaaaaaaarrrrrrrrrrrgggggggggghhhhhhhhhh!!!!} zařval nejvyšší vyvolávač.
\uv{Aaaaaaaaaaaaaaarrrrrrrrrrrgggggggggghhhhhhhhhh!!!!} odpověděli ostatní.
\uv{Na tohle už tahák nepotřebuju} zabručel třetí zleva a upustil upocenou papírovou kuličku na zem.
\uv{Ghaghaghaghaghaghaghaghaghaghaghaghagha\ldots .} šeptali monotónně.
Ani si nevšimli, že se uprostřed pentaklu někdo objevil.
Byla to Dagmar.
\uv{Některé ty tituly jste si mohli odpustit,} řekla do ticha.
Všichni ztuhli.
\uv{Ono to vážně funguje,} pomyslel si Arrrahar, vůdce skupiny, \uv{ale představoval jsem si ji jinak. Teda - je to hezká holka, to jo, ale bohyně Chaosu\ldots} Strašlivá, hrůzná, nevyzpytatelná bohyně chaosu Dagmar se ve skutečnosti ukázala být krásnou a půvabnou malou tmavovláskou s příjemným úsměvem na rtech. I když\ldots trochu zlověstným\ldots na druhý pohled.
\uv{Však já vám ukážu,} řekla Dagmar.
\uv{Ó mocná bohyně, co máme učinit?} zadeklamoval vůdce skupiny.
\uv{Co takhle oběť?} Navrhla bohyně.
\uv{Obětujeme ti dítě! Sám je strašlivou smrtí pro tebe zahubím!} Vykřikl třetí z leva (ten s tahákem). Říkal si Bharoget. Jeho nadšení bylo nefalšované, Bharoget byl pedofilní sadista. \uv{No, to snad ani nebude třeba,} ušklíbla se Dagmar. Bharogetovi se na tváři rozhostil otrávený výraz.
\uv{Stačí, když se zítra po setmění opijete bez alkoholu, prohodíte několik dopravních značek, ukradnete zednickou lžíci a vyměníte ji v nějakém nóbl hotelu za cigarety, které pak vykouříte na mou počest,} řekla s neodolatelným úsměvem Dagmar a zmizela.
Bharoget: \uv{A já chtěl obětovat dítě, už jsem si jedno vyhlídl\ldots }
Arrrahar: \uv{No to snad ani není pravda! To jsou úkoly pro adepty magie chaosu!}
Darkhos: \uv{K čertu\ldots jak se mám ožrat bez chlastu.} (Darkhos byl alkoholik)
Leiliar: \uv{Já nekouřím.}
Arhael: \uv{A já jsem abstinent\ldots vždyť já ani nevím, jaký to je, opít se\ldots }
Morrar: \uv{Třeba to ani nebyla opravdová Dagmar\ldots }
Darkhos: \uv{No jo\ldots ale objevila se a zmizela.}
Morrar: \uv{No a?}
Arrrahar: \uv{Poslouchejte všichni. Toto nebyla žádná opravdová bohyně chaosu. Už jsem vyvolával kde co, takže za to ručím. Za týden to zkusíme znovu.}
Moudře pokývali hlavami. Ještě chvíli smutně zírali na pentagram a pak se jeden po druhém rozešli do svých domovů, hospod a jiných míst, kde neměli mysticky znějící jména.
Týden uplynul rychle. Velice rychle, jak už se to některým týdnům stává. Do ďábelsky vyzdobeného bytu (černé sukno, černé s víčky, černá rakev, lebky, pentagram a tak) velekněze Arrrahara přišli Leiliar a Arhael. Velekněz, bledý jako smrt a páchnoucí jako tři týdny stará mrtvola už na ně čekal.
\uv{Co se stalo Adame, tedy promiň, Arrrahare?} zeptal se Leiliar.
\uv{Jsme chodící mrtvoly. Ta Dagmar byla asi opravdová. Darkhos se uchlastal k smrti, otrava alkoholem\ldots }
\uv{To se dalo čekat, říkal jsem, že tak dopadne,} mávl rukou abstinent Arhael.
\uv{To není všechno. Bhagoret šel ve středu pod lešením a spadla na něho zednická lžíce. Na místě mrtvej.}
\uv{A sakra,} zamumlal Leiliar.
\uv{No a Morrar vjel ve čtvrtek do křižovatky. Nějakej kretén ukradl stopku. Srazil se s náklaďákem.}
Nastalo hrobové ticho.
\uv{To je ale blbá shoda náhod,} zabručel Leiliar.
\uv{Taková\ldots chaotická,} fňuknul ustrašeně Arhael. \uv{Co teď?}
\uv{Vyvoláme ji znovu,} rozhodl velekněz.
Udělali to. Trochu zkrátili rituál, ale podařilo se. Uprostřed pentagramu se objevila Dagmar.
\uv{Říkala jsem, že vám ukážu.}
\uv{Odpusť ó božská,} zadeklamovala trojice.
\uv{Tak si říkám, že byste si mě měli usmířit.}
\uv{Jak, ó strašlivá? Uspořádáme pro tebe třeba i hekatombu.}
\uv{To je shit, stačí, když se zítra po setmění opijete bez alkoholu, prohodíte několik dopravních značek, ukradnete zednickou lžíci a vyměníte ji v nějakém nóbl hotelu za cigarety, které pak vykouříte na mou počest,} řekla s neodolatelným úsměvem Dagmar a zmizela.
\uv{Ale já nekouřím!} zaúpěl Leiliar.
\uv{Drž hubu,} zařval velekněz. Byl na pokraji nervového zhroucení. \uv{Bohové jsou divní. Jak má být člověk černokněžník, když jsou bozi takový hovada.} pomyslel si. Nahlas pak řekl: \uv{Učiníme, co si mocná bohyně přeje.}
Zkusili to. Snažili se, jako o život. Není divu, když jim šlo o život. Ale ztroskotali už na prvním úkolu. Když začalo svítat a noc definitivně skončila, seděli v těžké depresi v Arrraharově bytě a přemýšleli co teď.
\uv{Co takhle se nechat pokřtít, vyzpovídat se a odevzdat se do ochrany církve?} navrhl třesoucím se hlasem Arhael.
\uv{ZBLÁZNIL SES?!} zařval velekněz.
\uv{Promiň.}
\uv{Musíme na ni vyzrát. Nesmíme ji nechat, aby nás zabila svými perverzními náhodami. Spácháme sebevraždu.} Leiliarovi se třásl hlas. Myslel to vážně.
\uv{Máš pravdu. Alespoň odejdeme důstojně,} pronesl se snahou o klid velekněz.
\uv{Ale jak?\ldots } fňukal Arhael.
\uv{Mám tady přes kilo háčka na prodej. Bude to příjemná smrt.} Arrrahar došel ke skříni a vytáhl mikrotenový sáček s bílým práškem. Pak došel do koupelny pro nádobíčko.
\uv{Nesnáším jehly\ldots } rozplakal se Arhael.
\uv{Srabe!} Okřikl ho Leiliar.
Dali se do toho a za chvíli všichni tři leželi na zemi s blaženými výrazy ve tvářích. Ale ne dlouho. Byla to neuvěřitelná náhoda, že tam krátce poté vtrhla policie. Probudili se ve vězeňské nemocnici s představou budoucnosti černější než všechny obřadní svíčky na světě.
A kdesi v jiné dimensi se Dagmar smála a smála. Kdyby nebyla nesmrtelná, tak by na ten záchvat smíchu určitě umřela.
\chapter{Elwing}
Sebejistě kráčela lesem, jako už tolikrát. Její citlivé ruce se dotýkaly mladičkých stromků prastarých lesních velikánů. Vdechovala vůni Hvozdu, naslouchala jeho zvukům.
Slepé oči prázdně hleděly do věčné tmy, jež ji obklopovala už od narození.
\uv{Je čas se vrátit, Elwing, noc přijde již brzy,} oslovila ji Stará moudrá borovice, jež byla její přítelkyní.
Poslechla a šla domů. S její hustými černými vlasy si hrál podzimní vítr.
\uv{Jestli budu muset zase vyčesávat větvičky, Větře, nebudu ti týden obětovat,} pokárala rozverného boha, ale on jejího varování nedbal a dál se proháněl mezi stromy. Doma zatopila v krbu, ohřála si ruce a připravila si skromnou večeři. Pak ještě položila několik drobných kvítků na mohylu, v níž byli pohřbeni její rodiče, obětovala bohům živlů a lesa, zkontrolovala ochranné kameny a amulety, rozmístěné po stěnách malého dřevěného stavení, a šla spát. \uv{Přicházím, Elwing, jsem za každým stromem, mezi kameny a kroužím nad hvězdami. Jsem za tebou. Přicházím Elwing\ldots abych tě zardousil na tvém vlastním lůžku. Ani les ani kouzla tě neochrání, slepá\ldots } šeptal Hlas.
\uv{Zmiz, démone!} přikázala Hlasu Elwing.
\uv{Když zapraská větvička v lese, jak víš, že to nejsem já? Nevíš nic, jsi slepá!}
Probudila se, srdce jí bušilo a nohy ji nechtěly nést. Kolik už nocí se takto probouzela smáčená potem? Ale věděla, že ve dne jí Hlas ublížit nemůže, i když ji sleduje. A v noci ji chránil dům a kouzla kamenů a talismanů, které zdědila po rodičích. Přesto se však pokaždé dostal do dívčiných snů a mučil ji připomínáním své blízkosti.
\uv{Jednou tě dostanu, démone,} zašeptala unaveně, lehla si a brzy opět usnula. Ráno ji přivítal, jako pokaždé, zpěv lesa. Vydechla si úlevou. Před sebou měla celý den a noc byla daleko.
Bezstarostně bloumala hvozdem, který ji s láskou obdarovával svými plody. A když za ní zapraskala větvička, zavolala do věčné tmy: \uv{Kdo jsi?}
Někdy jí odvětil skotačící zajíc, jindy zase liška pátrající po kořisti. Ale někdy\ldots jen ticho.
V takových chvílích běžela po paměti ke své přítelkyni, objala její zvrásněnou kůru a plakala.
\uv{Neboj se, Elwing, neměj strach maličká\ldots je den.}
\uv{Musím ho vidět. Jak mám Hlas porazit, když jej nevidím?} naříkala.
\uv{Nebuď hloupá, tvá slepota je tou nejmocnější zbraní,} kárala ji borovice.
\uv{Já vím, já vím,} povzdechla si Elwing.
Nejistota. Strach.
\uv{Já vím\ldots }
Ticho.
Dny, noci\ldots a sny.
Tolik dní a měsíců a let. Neměnila se. Nic se neměnilo.
\uv{Zabil jsem tvé rodiče a zardousím i tebe\ldots }
\uv{Nedokážeš to\ldots udělal bys to, kdybys mohl.}
\uv{Třeba si s tebou jen tak hraji, slepá. Času mám dost. Vždy jsem měl.}
Tolik dní a měsíců a let naslouchala písním stromů, zpěvu beze slov, melodii, již slyší jen přátelé hvozdu. Nebyla však šťastná, neboť toužila po pomstě, která naplňuje srdce jen zlobou. A zloba, jak známo, štěstí nepřináší.
\uv{Dej mi zrak,} prosila na kolenou Starou moudrou borovici.
\uv{Nemohu, nesmím, ztratila bych tě,} odpovídala její přítelkyně.
A pak, jedné letní noci, otevřela dveře svého pradávného domu a vyšla ven.
\uv{Vrať se!} křičel polekaně její přítel Vítr.
\uv{Vrať se!} volaly stromy.
\uv{Vrať se!} zahoukala sova.
Elwing však nedbala jejich varování a kráčela hvozdem. Za sebou slyšela kroky. Cítila, věděla, že je to On.
\uv{Proč to děláš, maličká,} zaplakala borovice, \uv{chráníme tě, avšak každým okamžikem kvůli tobě umírá semenáček.}
\uv{Dej mi zrak,} řekla a snažila se potlačit rozechvění v hlase.
\uv{Vrať se, Elwing. Nechceme tě ztratit.}
\uv{Neodejdu, dokud mi nesplníš mé přání.}
\uv{Celý les tak můžeš zahubit!}
\uv{Ne, pokud prohlédnu, porazím Hlas a pomstím smrt rodičů.}
\uv{Nezdoláš jej, je mocnější. Je odjinud!}
\uv{Tak tedy zahynu, ale nad sebou zvítězím.}
Dlouho mlčela Stará moudrá borovice. Vnímala dotek chvějícího se těla přitisknutého k voňavé kůře. Cítila pot perlící na dívčině čele, jež se dotýkalo mohutného kmene.
\uv{Tak se otoč,} pravila řečí stromů.
Elwing spatřila nejasné obrysy kůry ve světle úplňku. Rychle zavřela oči a obklopila ji tolik známá tma. Váhala. Dlouho. Vzpomínala na krásné okamžiky, které ve hvozdu prožila, na své přátele, jež milovala. Na moudré duby i rozverné zajíce a srnky. A na lišky, vlky a na nikdy nespatřené hřejivé slunce. Na Starou moudrou borovici a Vítr a\ldots
Vítr plakal. Naříkal, jak jen on to umí. I borovice prolévala neviditelné slzy, celý Hvozd se chvěl zármutkem.
\uv{Vezmi si zpět můj zrak, přítelkyně. A odpusť mi, můžeš-li,} zašeptala Elwing a setřela si slzy.
\uv{Odpouštím ti, maličká. Odpouštíme ti, všichni.}
Otevřela oči do všepohlcující tmy. Otočila se a utíkala do bezpečí svého domu. Démon hlasitě zaklel marným vztekem a odešel z lesa. Navždy.
Zvítězila.
\chapter{Koupel}
Vešel do bíle vykachličkované koupelny znaven pěti předvolebními mítinky, které toho dne absolvoval. Pečlivě odložil jednotlivé části oděvu; pocházel z rodu puntičkářů. S pocitem nevýslovného blaha se ponořil do přichystané lázně, chvíli jen tak odpočíval, a pak beze spěchu a důkladně omyl celé své tělo. Přestože měl již své nejlepší roky za sebou, byl hrdý na svou skvělou kondici i na poměrně přitažlivý vzhled, jemuž nemohly uškodit ani přibývající šediny.
Toho dne se koupal celé dvě hodiny, než konečně, snad i trochu proti své vůli vylezl ven, osušil se, oblékl si župan, obul bačkory, vypustil z vany krev a odešel do kuchyně něco pojíst
\chapter{Ledová královna}
Modlil se k neznámým bohům v neznámé svatyni neznámé země. Kolem štíhlého těla stříbrné modly poletoval černý motýl. Byl to zvláštní konec dne, zvláštní dokonce i na jeho prapodivnou pouť. Překonal Nepřekonatelnou poušť, kráčel ulicemi Iremu a přeplul Řeku. Spatřil národy zemí Knay-Nammath, spal v troskách Airy a snil o zemi, kde šílený muž na prapodivném stroji sepisoval příběhy jeho světa. A přesto byl den, který právě prožil, jedním z nejpodivnějších.
Poprvé k němu promluvila ta, již celou tu dobu hledal, ta, jež se stala posedlostí jeho života. Promluvila skrze stříbrná ústa neznámé bohyně v chrámu města Istarath.
\uv{Jen ledové ticho místo pláče, víc dát ti nemohu\ldots } šeptala ta ústa.
\uv{Já vím,} odvětil. \uv{Ale má cesta neskončí, dokud tě nenajdu.}
Neptal se jí na cestu, věděl, že by jej jen mátla. Pouze se poklonil a vyšel ven. Nad krajinou zářila Večernice a domy podivných tvarů, ukrývající plaché pološílené obyvatele, vrhaly v jejím světle zlověstné stíny. Věděl, že už nemá smysl dále se v Istarath zdržovat. Ještě té noci opustil nehlídané brány a vyrazil do pustin.
Kráčel pouští, nepočítal už, kolikátá poušť jeho života to byla, a přemýšlel o Ní. V první chvíli si ani nevšiml, že se nebe zatáhlo rudými mračny. Zablýsklo se a začala bouře. Vše kolem zčernalo, jeho tělo, jeho tvář bičovaly tisíce černých motýlů. Padl k zemi mezi jejich tělíčka, která se pod ním měnila v mazlavou kaši. Dusil se jemným prachem z hebkých křídel a jeho duše vnímala bolest každého z nich, když je nemilosrdný vítr trhal na kusy a srážel k zemi. Pak ztratil vědomí.
Když se probudil, viděl, že poušť je od obzoru k obzoru pokryta černými motýly. Někteří z nich ještě žili; chvěli se, marně se snažili vzlétnout a skrze šustění jejich křídel zazněla slova, jež uslyšel kdysi dávno poprvé a potom nedávno ve svatyni.
\uv{Jen ledové ticho místo pláče, víc dát ti nemohu\ldots } šeptala křídla.
\uv{Já vím,} odvětil. \uv{Ale má cesta neskončí, dokud tě nenajdu\ldots } Tak, jako poprvé.
Černý prach z motýlů přešel v mramorové dlaždice, dláždění pak následovalo schodiště jehož vrchol se ztrácel v mračnech vysoko na nebi. Věděl, že je u konce své cesty. Teď už jej nic nemohlo zastavit. Nechal se unášet svou posedlostí a stoupal výš a výš. Celé dny. Nedokázal si rozpomenout, jak dlouho putoval. Čas pro něj už dávno ztratil význam. Na mramorových stupních se s narůstající výškou usazovala stále silnější vrstva námrazy. Nesčetněkrát uklouzl a zřítil se o celé míle níž a jen kouzlo, které kdysi koupil od mrtvého iremského mága, chránilo v těch chvílích jeho život. Nakonec se však schodiště změnilo v souvislou vrstvu ledu, která mu znemožnila další cestu. Zastavil se tedy, rozžal svíci a zpíval píseň Jižního lidu. Zpíval dlouho, celé dny, ve dne i v noci, dokud si z nezměrných dálav nevyzpíval šantaka. Nad jeho hlavou zašuměla černá křídla létavce, vyskočil mu na hřbet a letěli vzhůru. Věděl, proč s jeho přivoláním čekal až na poslední chvíli - nechtěl podlehnout strašlivé přitažlivosti démonského sultána Azatoth a být navěky vtažen do hlubin Kosmu. Nyní však věděl, že na křbetě jednoho z jeho poslů stráví jen krátkou dobu, neboť vrchol byl blízko. Letěl vstříc cíli své pouti a vzpomínal na okamžik, kdy Ji poprvé spatřil, když se jako mladý zloděj vloupal do Její svatyně.
Dlouho tehdy hleděl do hlubokých hvězdých očí Bohyně a jeho srdce sevřela nezměrná touha.
Tehdy poprvé uslyšel její ševelivý hlas. \uv{Jen ledové ticho místo pláče, víc dát ti nemohu\ldots } šeptala Bohyně.
\uv{Já vím,} odvětil tehdy. \uv{Ale má cesta neskončí, dokud tě nenajdu.} Věděl, už tehdy věděl, co musí udělat a věděl také, že to dokáže. Staletí svého života věnoval studiu magických věd a byl zasvěcen do mystérií určených jen nemnohým. Potom v tichém ústraní svého paláce studoval proměnlivé mapy Říše snů. Kdysi. Dávno\ldots
Nyní, když před sebou spatřil hvězdami zdobenou bránu do Jejího paláce, přiměl šantaka k přistání.
Pohladil znamení na stříbrné bráně - sedmicípou hvězdu protínající kruh - a zašeptal prastaré zaklínadlo. Brána se otevřela. Vstoupil.
Bohyně vstala ze svého trůnu a vyšla mu vstříc. Byla krásná. Krásnější než v jeho snech. Prameny dlouhých černých vlasů hladily bílou kůži jejího nahého těla. Byla ztělesněním vší touhy světa.
\uv{Jen ledové ticho místo pláče,} začala tichým, ale melodickým hlasem a usmála se na něj mrazivým úsměvem.
Sáhl pod tuniku, vytáhl starobylý obětní nůž svého lidu a jediným rychlým pohybem, bez zaváhání, jej vnořil Bohyni do srdce. Její oči se rozšířily údivem.
\uv{Víc dát ti nemohu,} řekl temně velekněz Dávných. Mrtvá Bohyně klesla k zemi a její krev mizela ve spárách mezi dlaždicemi z černého onyxu.
Necítil nic.
Neplakal.
Jen ledové ticho zůstalo\ldots
\chapter{Loutka}
Z temné noci, z pleskotu křídel a křiku šantaků vznikl tento příběh
Nikoho by nenapadlo, kolik utrpení nás potká na tom místě. Snad proto, že jsme byli tak mladí, bezstarostní a hlavně tak slepí k věcem, jež nás obklopují už od počátku času. K silám a démonům, skrývajícím se na místech, kam se moudrý člověk neodváží vstoupit, ledaže touží po poznání přinášejícím utrpení, šílenství a smrt.
Běh těch hrůzných událostí započal v knihovně Miskatonické university v Arkhamu, kde můj přítel, studující pátým rokem národopis, našel starobylý spis o dávno zaniklém indiánském kmeni, jehož jméno autor útlého svazku, snad z nevědomosti, snad úmyslně, nezaznamenal. George Finlay tu nepochybně starou, v kůži vázanou knihu nalezl jednoho sychravého podzimního odpoledne. Po chvíli si zvykl na archaický rukopis a se zájmem četl o událostech, které se odehrály nedaleko Arkhamu před téměř 250 lety, jak je popsal ve svém deníku reverend Charles Francis Graves, jenž zde v té době působil a pečoval o spásu duší puritánských vystěhovalců.
Avšak s přibývajícími řádky začal Georgův pronikavý duch tušit hrůzné události, k nimž mělo dojít. Přesto popis masového vyvraždění indiánských vesnic předčil nejhrůznější očekávání. Představa několika set umučených mužů, žen i dětí svržených do obrovské nevysvěcené jámy, barvitě popsaná anglickým přistěhovalcem, ještě několik dní pronásledovala George v děsivých snech. Hned druhého dne se George o onu strašlivou vizi dávno zapomenutého 5. března LP 1675 podělil se mnou.
Tajuplné vyprávění, plné démonů a prokletí, sesílaných ďáblu upsanými Indiány na poctivé křesťany, nám nedalo spát. Listovali jsme zažloutlými mapami ve snaze najít místa, kde se odehrávaly události, jež daly vzniknout tomuto podivuhodnému vyprávění. Nedbali jsme častých varování kněze před kletbou vyřčenou starým démonským šamanem v okamžiku jeho skonu. Byli jsme mladí, a přestože jsem věřil, že mohou existovat síly dosud neobjevené, nepřikládal jsem nadpřirozeným jevům v zápiscích kněze takřka žádnou váhu. George něco takového nepřipouštěl vůbec, vždy hledal racionální jádro každé báje. Právě tato zaslepenost, jež se nám stala osudnou, stála na počátku neuvěřitelných budoucích událostí.
Poněvadž jsme nenašli žádný další pramen, jenž by se zmiňoval o krveprolití, které nás tak neblaze vzrušovalo, a dokonce ani potomky tehdejších usedlíků, rozhodli jsme se prozkoumat v deníku popsaná místa. I když jsem byl při studiu historických věd zvyklý pobývat spíše v tichu knihoven, nedočkavě jsem nyní vyhlížel jaro.
A když skončila toho roku obzvláště mrazivá zima, vyrazili jsme na cestu k místům, jejichž přesnou polohu jsem se rozhodl utajit. V oněch teplých jarních dnech byla jízda universitou zapůjčeným automobilem po stoupající silnici směrem k Vermontským horám skutečným potěšením. Po jisté době jsme pokračovali po lesních cestách, a když se i ty staly nesjízdnými, vydali jsme se k cíli naší cesty pěšky. Stromy nad námi byly stále vyšší a majestátnější, cesta se pomalu ztrácela ve staletém nepořádku pralesa. Člověk zde těžko uvěřil, že několik hodin cesty vozem stačí k dosazení civilizace, v níž se píše rok 1925.
Kompas, mapa a hlavně Georgův skvělý orientační smysl nás vedly k místu, kde měl být hromadný hrob. Jen jedna noc nás zastihla před cílem. Spali jsme nedobře a pronásledovaly nás noční můry a běsi vynořující se z temných hlubin nezkaleného poznání raného dětství. Tma kolem nebyla v našich snech a krátkých probdělých okamžicích pouhým nedostatkem světla, ale živoucím zlem, plným přízraků noci.
Ráno se však moc hrůzné noci oslabila a to, co ještě před několika hodinami svíralo naše duše, se změnilo v matnou a neskutečnou vzpomínku. Unavení, zamlklí, ale odhodlaní kráčeli jsme temným lesem vstříc neznámu. Najednou jsme se ocitli na louce přibližně kruhového tvaru, porostlé rezavou, nemocně vypadající trávou. Jen uprostřed rostl podivný druh keře. Malé šarlatové lístky ve mně probouzely jakýsi podvědomý pocit ohrožení. George shodil batoh ze zad a zkontroloval mapu. Byli jsme na místě. Jáma, do níž byli mrtví naházeni, mohla být kdekoli v blízkém okolí, ale místo uprostřed prastaré a přesto stále holé mýtiny se přímo nabízelo k prozkoumání. Ani jednomu z nás se najednou nechtělo rušit klid zemřelých, ale nakonec vzal George sekeru a vykročil.
Bože, ještě několik kroků a bude u toho místa, pomyslel jsem si. Můj rozum však zadusil výkřik varování, rodící se mi v hrdle.
Několik kroků. Obloha ztemněla a zář slunce byla najednou tak vzdálená. Teplo se změnilo v dusno a po těle mi stékaly potůčky potu. Další krok. Zábrany rozumu se začaly pomalu hroutit, ale pozdě. Spatřil jsem, jak se z rostliny vynořily obludné a jen těžko popsatelné pařáty, jež byly jakousi krutou, ďábelskou parodií lidských rukou. Kožnaté lístky se zachvěly jako stovky jazyků čekající na vybranou, ale dlouho odpíranou pochoutku. Přítel vykřikl, když se mu drápy zaryly do boků a vtáhly ho do čekajícího chřtánu. Vykřikl a křičel i potom, co se keř zbarvil šarlatem krve a špičaté trny se pokryly kousky masa a kůže. Nikdy nezapomenu na Georgovu ruku, zpola již zbavenou tkáně, jak se v marném boji vynořila ze změti větví.
Když řev konečně ustal, nastalo ticho ještě hrůznější.
Chvíli jsem beze slova, umrtven děsem, neschopen pohybu, zíral na to proklaté místo a teprve srkání, s nímž se z keře ztrácely poslední zbytky krve a tkáně, mě probralo z letargie. Pak jsem dlouho běžel.
Když jsem se vzpamatoval, slunce už zapadalo a na lesní velikány snášel se stín. Ty zdravému rozumu odporující události na mne dolehly celou svou silou znásobené ještě vědomím, že jsem na tomto Bohem i lidmi opuštěném místě zabloudil. Citelně se ochladilo, ale neměl jsem nic, čím bych mohl rozdělat oheň a zahnat tak chlad i temnotu, jelikož veškeré vybavení zůstalo kdesi daleko, na místě, na něž jsem se neodvážil ani pomyslet. Stíny se měnily v temnotu noci a vzpomínky útočily na mysl i představivost stále více. Po celou tu nekonečnou noc jsem sám sebe přesvědčoval, že se vše odehrálo jen v mé fantasii. Hrůza prožitého okamžiku mi však bránila přijmout takové vysvětlení. Té noci jsem neměl daleko k šílenství, když jsem spíše cítil, než viděl tiché bělavé siluety, jež kolem mne uzavíraly Kruh. Zdálo se mi, že slyším jejich nelidský šepot. Snad jsem nakonec přece jen usnul, nemohu přesně rozlišit, kdy jsem bděl a co byly hrůzné sny. Nyní již vím, že to není příliš důležité. Démoni spánku a smrti mi vyprávěli o pravé podobě života v jejich světě. Ta slova víc a víc rozdmýchávala plamen šílenství, stejně jako varhany sestavené z lidí místo píšťal, na něž mi jakýsi bezejmenný tvor hrál ukolébavku, zatímco ghúlové, pojídající ještě živé a zmítající se lidské maso, tančili v měsíčním světle.
Avšak nejhroznějším momentem byl příchod Georgův. Chvěl jsem se, nejen zimou, u paty vysoké borovice, když vtom jsem uslyšel kroky mířící přímo ke mně. Marná byla má snaha prohlédnout temnotu, měsíc se skryl za těžkými mračny. Před očima mi vířily jen barevné skvrny. Děs mě zcela ochromil. Jakási podivně tvrdá ruka mi stiskla rameno.
\uv{Pán těchto míst, Wa'thon, tě nemá rád, příteli, ale jeho moc není ještě tak velká, jak by si sám přál. Jeho duch hledá nyní tělo a duši smrtelníka. Příští noc bys nepřežil. Roztříštěnou sílu sevře Wa'thonova mysl do pout své vlády a začne skutečné zlo. Přinesl jsem ti naše vybavení, do západu slunce musíš být pryč.} Hlas ztichl a v tu chvíli jsem uslyšel zvuk, který mohly vydávat jen padající kosti. Cosi mne uhodilo do nohy, ale neodvážil jsem se pohnout. Poté jsem uslyšel táhlý nářek a před očima se mi zjevil obraz mého přítele padajícího vstříc Nicotě, nejhroznějšímu ze všech pekel. Viděl jsem, jak postupně ztrácí všechny složky života - cit, rozum, vnímání, až zbyla pouze jediná - hlad.
Bylo mi dáno vidět samu hranici mezi bytím a nebytím, konec i střed Vesmíru, kde přebývá spolu s Bezejmennými bohy nejmocnější z nich, Ten, jehož jméno je zakázáno vyslovit. Nejmocnější kvantitativní princip světů vznášející se nad prahem Nicoty. Bublající silou jest démonský sultán Azatoth.
Pouhý krátký pohled do těchto končin mě připravil o velkou část zdravého rozumu. Když mě pološíleného zastihlo svítaní, bez jakékoli citové reakce jsem zvedl Georgovo zavazadlo, ležící uprostřed hromádky lidských kostí.
Vydal jsem se na cestu a kráčel k nyní tak vzdálené civilizaci. Ale přesto, že jsem znal alespoň přibližně směr jímž jsem měl dorazit na nějaká známá místa, cítil jsem, že se pomalu ztrácím stále hlouběji ve hvozdu. Občas jsem mezi stromy zahlédl otisky jakýchsi spárů, jež po sobě nemohlo zanechat žádné známé zvíře, ale ani to nemohlo narušit naprostou apatii, v níž jsem se nacházel.
Když se přiblížil večer, zmocnila se mne uprostřed nepřirozeného ticha, nerušeného zpěvem ptáků či bzučením hmyzu, opět panika. Ta zároveň strhla závoj apatie a já jsem pochopil, že jsem jen loutkou ovládanou silami, jež se lidský rozum zdráhá připustit. A více než kdy předtím cítil jsem ducha toho strašlivého loutkoherce.
Beznaděj mě srazila na kolena. Ve své bezmocnosti jsem zoufale prosil Wa'thona o milost. Když jsem po dlouhé chvíli zvedl hlavu, strnul jsem. Jen několik stop přede mnou rostl keř s rudými lístky a ostrými trny, někde stále ještě potřísněnými zaschlou krví. Instinktivně jsem uskočil dozadu. Pařát mi přejel po tváři. Výkřik bolesti. Zlověstné zaševelení okolo. Ze stínů u lesa se vynořila bytost, jež je již po staletí noční můrou mnoha zdejších vesničanů. Pro mě vždy byla jen jedním z mnoha mýtických tvorů, které si lidé vytvořili, aby měli na koho svádět vlastní problémy. Když jsem však ve světle zapadajícího slunce spatřil růžové, asi pět stop dlouhé nahé tělo, čtyři lehce se chvějící páry nohou s drápatými pařáty, kožnatá křídla složená na zádech a hlavu - odporný elipsovitý útvar s množstvím krátkých tykadel - otřásl jsem se hnusem a odvrátil pohled. Neměl jsem už sílu jakkoli vzdorovat osudu.
Chvíli bylo naprosté ticho. Pak se země zachvěla a těla dávno zemřelých se začala prohrabávat ven. Mrtví, vrhající dlouhé stíny, utvořili Kruh, chytili se za ruce a začali nejprve pomalu, ale s ubývajícím světlem stále rychleji, kolem mě tančit. Nejprve v absolutním tichu, později se přidal zvuk píšťal - zběsilá disharmonie tónů démonského nápěvu.
Setmělo se a nezbylo mi než čekat.
Nakonec, snad po několika hodinách, ke mně přistoupila ohnilá mrtvolka dítěte a políbila mi levou tvář. Nastalo ticho. Tělíčko se vrátilo k ostatním a já mimovolně setřel páchnoucí zbytky tkáně, pomalu mi stékající ke krku. Kruh se opět rozevřel a ke mně vykročil shrbený stařec bez kůže, jehož zpráchnivělé černé maso drželo na kostech snad jen silou vůle.
\uv{Wagh'naph! Mnui Niggurath!} zvolal.
\uv{Shub-Niggurath!} zavyli ostatní.
\uv{Hei! Aa Niggurath Nygh!} vykřikl stařec.
\uv{Shub Niggurath Nygh! lá! Shub-Niggurath!} zvolali ostatní.
\uv{Ia Niggurath a Yuggoth! Glhaph am'h Shub-Niggurath!} ozval se nelidský bzučivý hlas na kraji lesa. Výkřik musel patřit růžové stvůře.
Pak mne mrtvola zvedla a hodila do chvějících se větví keře. Nebyl jsem schopen jakéhokoli odporu. Nelidské pařáty mi sevřely kotníky a stáhly mě do úzké šachty, pod povrch země, jež mi byla domovem. Jen shnilé maso na stěnách, jež snižovalo tření, zabránilo sedření kůže z těla. Černý tunel se po chvíli rozšířil a pád se změnil v let. Pojmy nahoře a dole rychle pozbyly významu. Pak jsem spatřil ústí tunelu, jasnou, neproniknutelnou a přece neoslňující záři. Bylo v ní cosi zlověstného. Pak nebylo nic než to světlo.
Když jsem otevřel oči, ležel jsem na chladném černém kameni. Před ním klečelo jedenáct bytostí v šarlatových kutnách zdobených bíle zářícími vzory.
Jen některé z nich měly těla lidských tvarů. Jejich podoba je\ldots ne\-pop\-sa\-tel\-ná.
Na bílé stěně za jejich zády jsem viděl vyobrazení strašlivého černého kozla s rudýma očima a nepřirozeně velkým falem, obklopené nápisy v písmu tak podivném, že by je nikdy nemohl vytvořit člověk. Vzpomněl jsem si na zmenšenou kopii této malby v Necronomiconu šíleného Araba Abdula al Hazreda, jímž jsem si listoval před několika lety ve studovně Miskatonické university. Podle něj má být originál ve Vnitřní svatyni boha Shub-Nigguratha, v jediném pravém sídle Divokého Černého Kozla, jak je tento bůh také nazýván.
Největší hrůza ale sevřela mé srdce, když jsem pohlédl nad sebe. To, co jsem při probuzení pokládal za mámení zraku, byl neproniknutelně černý oblak, pomalu se přelévající nad oltářem.
\uv{Jen málokdo spatří to, co nyní zříš,} promluvil jeden z mužů.
\uv{Jen vyvolení mne mohou poznat a stát se mnou,} řekl jiný.
\uv{Tví předkové zabili Wa'thona, čaroděje, jenž byl mnou. Celá staletí jsem čekal na tebe, abych ovládl tvé tělo a duši. Získáš moc, o které se většina mágů tvého světa a doby neodváží ani snít. A já obnovím svoji přítomnost ve dvanácti rovinách existence.} Shub-Niggurath postupně mluvil ústy všech jedenácti.
Poznal jsem, že brzy přijdu o vše a zaplavil mne děs z toho, co mělo nastat. Mé tělo se neovladatelně zachvělo, když se mě Niggurath dotkl svou myslí.
\uv{Četl jsem o tobě. Necronomicon, Pnakotické rukopisy, Liber Ivonis, Damonická písma, Kniha Dzyanu, Daemonolatria a jiné podobné prameny tě popisují jinak,} zašeptal jsem do ticha ponuré svatyně. Černý kámen, nejspíše obrovský onyx, mě nepříjemně tlačil do zad.
\uv{Ano, jistě. Má pravá podoba se příliš obtížně zpodobuje. Uctívači potřebují obraz, ke kterému by se mohli modlit. Ten obraz nevystihuje sice tvar, ale docela se hodí k mé hravé povaze, plodivé síle a smyslu pro humor.} Zatímco bůh hovořil, jeho nápor ještě zesílil a spolu s ním i vědomí, že se má duše pomalu rozplývá do nicoty. Zoufale jsem vzpomínal, co jsem o tomto bohu četl ve všech těch šílených knihách, o jejichž pravdivosti jsem už nepochyboval.
\uv{AI Hazred tě spojuje s podivnou rasou pocházející z dalekého vesmíru\ldots }
\uv{Pocházím z rasy Starých, před aeony jsem vypadal jako velekněz Phatoth - ta růžová bytost, která byla přítomna tanci Phgua. Dosáhl jsem nejvyššího poznání Dvanácti, Sedmi a Devíti. Nyní jsem jejich bohem a nejen jejich. Dokud se Velký Cthulhu neprobudí a R'lyeh znovu nepovstane, jsem jedinou oporou Staré rasy.}
Jeho slova spolu se sotva znatelným chvěním světla ve svatyni na mne působila hypnotizujícím dojmem.
\uv{Co se stalo s Wa'thonem?} šlo mi vlastně spíš o oddálení neodvratného než o informaci, a přestože to Niggurath zřejmě věděl, odpověděl mi.
\uv{Chyba. I bohové chybují. Podcenil jsem sílu a vůli těch pověrčivých Evropanů. Nečekal jsem jejich útok a ve chvíli, kdy zabíjeli Wa'thonovo tělo, hovořil jsem v hluboké meditaci s Mrtvým Cthulhu. Stačil jsem je ale proklít\ldots pomřeli brzo a dost nehezkou smrtí. Ale teď se už úplně poddej mé konejšící mysli.}
Svět se mi začal rozplývat před očima, když v umírající mysli zazářil poslední střípek naděje. Vzpomněl jsem si na G'Hagah, bohyni hlubin, již v dávné minulosti Shub-Niggurath znásilnil, jak to alespoň vypráví tajemný autor Knihy Dzyanu. Vykřikl jsem její jméno v poslední zoufalé modlitbě. Niggurathův nápor ustal. Celé dlouhé vteřiny se nic nedělo a má naděje vzrostla.
Ticho pak přerušil krutý Niggurathův smích. \uv{Ty jsi skutečně naivní, smrtelníku. ONA se sem NIKDY neodváží. Toto je můj vlastní svět a já určuji jeho běh. Ocitla by se v pasti a ví to. Tak jako já, kdybych sestoupil do jejího sídla. Zemři bez naděje, smrtelníku, právě jsem ji v tobě zabil,} teatrálně pronesl bůh ústy všech jedenácti, a pak jsem přestal byt sám sebou a stal se jím. Dvanáctým vtělením Divokého Černého Kozla.
Má duše však nebyla zcela zničená, jen využitá a podrobená cizí myslí. Paměť mi zůstala i poté, co jsem byl Niggurathova područí zbaven, a proto mohu popsat události, jež následovaly, i když mě i letmá vzpomínka na ty dny ještě dnes rozechvívá děsem.
Dvanáctkrát tekla krev ubohých obětí na oltářích a učinila mé tělo schopným života ve dvanácti rovinách bytí - 144 vesmírech. Získal jsem smysly schopné rozpoznat pravou podstatu světa. Vhlédl jsem do tajů magie, naučil se využívat obrovskou energii světů a bytostí nejbližších nicotě, moc Azatoth. Poznal jsem černý kosmos mimo čas a prostor, z něhož Staří pocházejí, a poznával jsem jej smysly tak cizími, že hodně z toho, co jsem zažil, není možné v lidské řeči vyjádřit. Poznal jsem také temnou planetu Yuggoth na samém okraji sluneční soustavy, nám nejbližší výspu jejich prastaré civilizace. Yuggoth s monstrozními stavbami z černého kamene a černými řekami tekoucího ledu. V okamžiku jsem prožil celou tu neuvěřitelnou historii Starých - kultury, která spojila taje techniky a mystiky do jediného celku poznání, pro lidský rod snad navždy nedostupného.
Na zemi jsem vystoupil z brány tvořené indiánským hrobem, pochopitelně bez hrůzného divadla, jenž se odehrálo při mém příchodu. To ostatně mělo jediný cíl - nalomení mé mysli, aby se stala snazší koňští boží vůle. Zmizely poslední cáry Wa'thonovy duše, které předchozí dvě a půl století čekaly na vhodného člověka. Vlastně to byla jen mýtina v jarním odpoledni.
Rozhrnul jsem větve šarlatového keře a vydal se k zaparkovanému vozu. Cesta ubíhala rychle. Nikým nepozorován, probíhal jsem lesem jako stín. A druhého dne jsem vstoupil do svého pokoje v podkroví starého a zchátralého arkhamského domu.
Podíval jsem se na tento svět - svět, který byl po staletí mimo dosah mé moci. Moci Shub-Nigguratha. Přestože svítilo jasné jarní slunce, pravá tvář světa na mne dýchala nádhernou atmosférou. Mé oči viděly temné démony, kteří upírali na záda nešťastníků pohledy přinášející utrpení a smrt. Slyšel jsem šumění řeky Styx protékající světy smrtelných. Usmál jsem se na osamělou elfí dívku procházející městem a ona mi úsměv oplatila.
Lidé, říkající si civilizovaní, vidí jen nepatrný zlomek ze skutečností světa, ve kterém je jim dáno žít. Nevidí nespočet struktur a bytostí, jež tvoří zaklad světa a vlastní omezenost pokládají za jediné pravé poznání reality. A pokud se přece jen některým jednotlivcům nebo národům podařilo pootevřít oči vnitřního zraku, sklízejí v nejlepším případě blahosklonný úsměv.
Po chvíli odpočinku jsem povolal na pomoc jednoho z démonů. Okamžitě poznal moji božskou přirozenost, hluboce se uklonil a sňal zlatou masku ducha falešných nadějí. Pod ní zela jen černá prázdnota. Měl jsem v plánu pohostit krvavou obětí duchovní bytosti přebývající na tomto světě a oficiálně tak ohlásit svůj návrat.
Rozhodl jsem se pro jeden z mnoha možných rituálních scénářů. Oznámil jsem démonovi, co mi má přinést, a protože moje lidské tělo potřebovalo odpočinek, seslal jsem kouzlo chránící klidný spánek a uložil se na prosté lůžko.
Shub-Niggurath zastává názor, že i když to není nezbytně nutné, obětní rituál by měl být pompézní, plný symbolů, tajemných zaříkání a extáze. A protože většina bohů, démonů i jiných bytostí z druhé strany světa je staromilská, věděl, že se zavděčí.
Pozdě v noci se démon vrátil i se svícemi různých barev, loučemi, obětním kamenem s okovy pro připoutání oběti, nádherným obětním nožem z obsidiánu a mocným, generacemi mágů užívaným prstenem s leštěným hematitem. Na můj pokyn odnesl kámen na mnou zvolené obětní místo ve Vermontských horách. Druhý den jsem se pohroužil do meditace a nechal svou mysl pátrat po vhodné oběti. Nakonec jsem našel dívku - pannu, krásnou mladou plavovlásku s mírnýma modrýma očima. Byla křesťanka, ale s tak slabou vírou, že mé vůli nemohla ani v nejmenším vzdorovat. Měla ponětí o magii, které stačilo právě k tomu, aby pochopila, že nemá naději. A bála se smrti. Ideální oběť.
Démon ji přinesl druhého dne navečer na obětní místo a přikoval k oltáři. Do Vermontských hor jsem jel vozem. Přestože magie umožňuje rychlejší transport, nechtěl jsem se příliš unavit. Když jsem konečně dorazil, rituálně jsem očistil místo i pannu, nakreslil magické obrazce, rozestavil svíce a upevnil pochodně. Slunce zapadlo. Změnil jsem svůj obličej do podoby deformované černé kozlí hlavy a oblékl si šarlatovou kutnu Niggurathovy inkarnace. Z lesa se vynořil osminohý Phatoth, velekněz staré rasy, a poklonil se mi. Jediným slovem jsem zažehl svíce i pochodně a probudil z hypnotického spánku oběť na oltáři. Chvíli na nás zírala, snad nemohla uvěřit. Pak se ale bariéry protrhly a ozvala se nádherná hudba jejího výkřiku, který les a hory ozvěnou zmnohonásobily. Obřad mohl začít.
Vychutnával jsem děs v jejích očích. Síla rituálu se jejím křikem ještě umocnila. Postupně jsem stále více upadal do extáze. Rytmicky recitované verše rozechvívaly vzduch. Kreslil jsem stále složitější obrazce, některé do vzduchu, jiné na zem, většinu však nožem do nahého těla oběti. Přicházející bytostí se přidávaly k mému zpěvu a nás blasfemický chorál se nesl do dáli. Z plamínků svíček se staly pekelné ohně, mizely hranice mezi dimenzemi. Dívka bezhlesně pohybovala rty v pokusu o modlitbu. Blížilo se vyvrcholení obřadu, pozvedl jsem nůž a vrazil jej do mladého těla. Ještě bušící srdce jsem s neartikulovaným výkřikem vyhodil do výše. Každý z bohů, duchů i démonů se snažil urvat si svůj podíl. Na pokraji sil jsem nabral do prosté dřevěné misky z ještě se chvějícího těla čerstvou krev a pronesl nad ní světící zaklínadlo. Myriády tvorů mne obklopily v napjatém očekávání. Pousmál jsem se. Získal jsem si jejich přízeň. Postupně přicházeli - mocný Nyarlathotep, posel Azatoth a Yog-Sototha, jenž odnesl do hlubin nejcennější dar - duši mrtvé dívky, následovali Hastur, Hypnos, Dagon, Moror, Pan a další bohové tohoto i jiných světů. Krve v misce však neubývalo. Potom pili démoni a po nich zástupy méně mocných bytostí. Poslední přišli na řadu duchové zemřelých smrtelníků. Na všechny se dostalo, žádný nemusel ten večer hladovět Jen jediná bohyně chyběla. G'Hagah. Muselo ji to stát hodně sebeovládaní, aby nepodlehla touze po lákáván soustu. Své služebníky však neudržela. Byla slabší než kdy v minulosti. Byla sama.
Když se omámené bytosti rozešly, vzal jsem mrtvé tělo, naposledy jsem pohlédl do vytřeštěných modrých očí a pohladil plavé vlasy a sametovou kůži, zvlhlou potem a krví. Pootevřel jsem bránu do nejtajnější části říše snů - do míst, kde přebývá Snící Mrtvý Cthulhu, jehož tělo spočívá ve městě R'Lyehu na dně oceánu. Obludný bůh vztáhl chapadla a pohltil tělo obětované.
Když jsem se vrátil ze snové říše, už svítalo. Tělo se mi třáslo únavou a s pocitem triumfu jsem ulehl vedle obětního kamene a okamžitě usnul.
Ach Bože, tak přece jen to byl zlý sen, pomyslel jsem si, když jsem se probudil a slunce už zapadalo. Potom jsem však spatřil zakrvácený kámen, vosk z mnoha svící a prsten s černokněžnickým hematitem na prsteníku levé ruky. Vykřikl jsem hrůzou.
\uv{No, to by snad stačilo.} Za mými zády se ozval panovačný ženský hlas. Otočil jsem se a spatřil krásnou černovlasou ženu s poněkud krutými rysy ve tváři a hypnotizujícíma černýma očima. Oděna byla do tmavých, stříbrem zdobených šatů.
\uv{Shub-Niggurath by mohl být velmi mocným bohem, kdyby nezapomínal na důležité maličkosti. Zatímco v tvém těle úplně vyčerpaný usnul, potlačila jsem jeho psychické struktury a obnovila značnou část tvé duše.}
\uv{G'Hagah,} zamumlal jsem potichu.
\uv{Ano, jsem G'Hagah. A nemám ráda, když mi někdo skáče do řeči. Teď musíme zmizet. Na tomto místě je velmi silný a mohl by sem poslat některého ze svých démonů,} řekla a pronesla krátké zaklínadlo. Objevili jsme se v obrovském jeskynním dómu osvětleném stovkami svící.
\uv{No, nemysli si, že jsem ti vrátila osobnost z dobré vůle či ze soucitu. Něco od tebe potřebuji a ty nemáš mnoho důvodů mě zradit. Pokud uspěješ, zachráníš i sebe, protože Niggurathova mysl v tobě stále přebývá a pokud jej s tvou pomocí neporazím, přijdeš o duši. Tentokrát definitivně.} O tom jsem se s ní nehodlal přít. Zároveň jsem ucítil moc, jež se ve mně skrývala. Moc potlačené duše samotného Shub-Nigguratha. Pohlédl jsem jí do očí a přikývl.
\uv{Výborně. Pomocí obřadu Astann nás přeneseš do Údolí stínů k chrámu Thanothepa, velmistra Gradenů. Přesvědčíš kněze o své totožnosti s Kozlem a získáme prostředky pro vyvolání Gradena Svrhávače.} Oči bohyně jiskřily vzrušením. Zřejmě svůj plán promýšlela už dlouho a nyní se nemohla dočkat jeho naplnění. \uv{A s Gradenem vyrazíme k Vnitřní svatyni.} Její hlas zněl nebezpečně sebejistě.
\uv{A tam?}
\uv{Vzpomeň si, smrtelníku, co ti v paměti zanechal ten hloupý bůh. Slova, jež může vyřknout jen tvor se smrtelným tělem, slova otevírající Propast! Ne, nezabijeme toho boha. Pouze ho pohřbíme. Hluboko pohřbíme a zasypeme troskami tisíců světů. Nikdy, nikdy víc se nevrátí, aby\ldots prostě bude navždy uvězněn. Navždy.} V očích G'Hagah se zračila vůle i zničující nenávist.
\uv{Učiním, co bude v mých silách, G'Hagah, ale náš protivník je mocnější, než si myslíš.}
\uv{Ne, Phillipe Stuarte. Není,} pravila po chvíli. \uv{Teď se najez a napij, co hrdlo ráčí, na naší cestě si už asi dobrého jídla neužiješ.}
Uvedla mě do menšího sálu, kde již čekala prostřená tabule s nejvybranějšími lahůdkami a prvotřídním vínem.
Když jsem si po skvělé večeři naléval do poháru červené víno, žulová skála kolem mne se rozzářila jasným plamenem a z něj vystoupily bytosti, jež lze popsat snad jen jako ztělesnění odvěké hrůzy a děsu. Absurdní a strašliví ohňoví démoni Agnivari. Již pouhý pohled na ně by většinu lidí proměnil v kámen. \uv{Pojď s námi. Paní G'Hagah čeká,} zařval jeden z nich. Zkoušela mě snad bohyně hlubin? Nemínil jsem zkoumat, zda je to past nastražená Niggurathem nebo test mých schopností. \uv{Ještě jsem nedopil svůj pohár,} pronesl jsem klidně. Zaútočili. \uv{Aasta ssa, mamathnja ssa, phanatha ja. Ssaj} zvolal jsem prastaré zaklínadlo ledových démonů Nammanu. Podzemí se zachvělo výkřikem bolesti a zoufalství, když stvůry obklopil led. Poté, co roztál, zbyly po nich jen kaluže bláta. Tato praktická zkouška schopností velice pozvedla mé sebevědomí. Víc než bylo zdrávo, řekl bych dnes, ale v té chvíli jsem dopil víno a vydal se chodbou za bohyní. Cítil jsem neuvěřitelnou, božskou moc, jíž jsem vládl. G'Hagah mi vyšla vstříc. Naše pohledy se setkaly v několikavteřinovém souboji. Nakonec mě přinutila odvrátit zrak, ale i tak mou mysl hřálo vědomí smrtelníka majícího schopnost bojovat proti bohům a snad i vítězit.
\uv{Je čas vyrazit,} přerušila náhle ticho.
\uv{Ano, je,} odvětil jsem.
Vydali jsme se chladnými temnými chodbami do hlubin Země. Do velikých světů plných neznámého života, prošli jsme modře osvětlený K'n-yan, minuli rudě osvětlený Yoth a vstoupili do černého N'kai, prostého světla, odkud přišel na svět hrozný Tsathoggua - amorfní, ropuše podobné božstvo Atlanťanů. Tisíce tsathogguů žijí v těch temnotách, kde se svět prolíná s říšemi snů, jež sní bohové neznající spánek. Jedním tahem nakreslil jsem posvátný heptakl a vepsal do jeho vrcholů jméno Toho, jehož jméno jest zapovězeno vyslovit. Zaklínání zakončené vyřčením jména uvolnilo síly vymykající se všem myslitelným mezím. Síly světů, kde neplatí žádná lidem známá fyzikální omezení. O energii, jež uvolnila průchod do nejskrytějšího Niggurathova světa, by Einstein nedokázal povědět nic. A když záře znaku oslepila vnitřní zrak můj i bohyně, stáli jsme na schodišti chrámu Thanothepa, vládce Gradenů, a hleděli na černé sloupoví monumentální stavby před námi. Stála tam ve své ponuré kráse, z níž vzešly prvky starořecké svatyně. Naprosto cizí prvky a geometrie, jíž bylo užito pradávným architektem, však svědčily o tom, že bytosti, které stavbu navrhly, žily ve světě třemi rozměry vyjádřitelném jen stěží. Vstoupili jsme dovnitř. Černé závěsy ze sametu podobné látky se před námi tiše rozhrnovaly, až jsme stanuli před Thanothepovou modlou. Nemá smysl ji popisovat. Byla živá a proměnlivá a nesla v sobě odraz ničivé síly skutečného boha a pána obyvatel jedné z nejhlubších propastí temnot - pekla Gradenů. Třírozměrná projekce patnáctirozměrné existence beztvarého Smrtícího, Thanothepa Sothana, vyvolala posvátnou hrůzu i v mocné G'Hagah. Padli jsme na kolena a v projevu úcty se dotkli chladného mramoru podlahy chrámu. Gradenské chrámy jsou v mnoha světech, ale ať už říše, v níž se taková svatyně nachází, patří jakémukoli bohu, náleží vždy jako nejzazší výspa ke gradenskému peklu.
Přišel nás uvítat starý Mzzi, kněz, pečující o sochu božstva. Pokynul jsem mu pravou rukou a vyjádřil svůj pozdrav, z něhož zasvěcenec dokáže poznat, že hovoří s vtělením Shub-Nigguratha. Doufal jsem, že náš nepřítel ještě gradenský chrám neinformoval, už proto, že zde plyne čas mnohem pomaleji než ve světě, z něhož jsme přišli. Mzzi se hluboce uklonil a otázal se na naše přání.
\uv{Potřebuji oko Nyglathaggy, královny třikrát třinácté, k povolání pomocníků z první dvanáctky, neboť říše je ohrožena,} řekl jsem obřadně. Ve skutečnosti bych potřeboval mít ve svých službách Gradena z druhé nebo i třetí dvanáctky, ale ty by musel povolávat sám kněz a jistě by se spojil s Oblakem - původním Shub-Niggurathem.
Mzzi se uklonil před modlou a požádal ji o oko Nyglathaggy - bránu šesté třídy. V jeho bezkrevné dlani se objevila jasně pulsující záře. Sevřel dlaň a zformoval světlo do podoby fazetového oka vyřezaného z rubínu nebývalé krásy.
\uv{Zde je, pane. Jsi si jist, že nepotřebuješ silnější pomoc, je-li, jak pravíš, tvá říše ohrožena?}
Byla to léčka? Čekal na moji reakci?
\uv{Ne, zatím ne, moudrý Mzzi. Ale bude-li třeba, dám ti vědět.}
\uv{Věřím, že tvůj úsudek je správný, pane,} skončil kněz rozmluvu a odešel do vnitřní svatyně.
Pokynul jsem G'Hagah a odešli jsme do chladného a mlhami pokrytého Údolí stínů. Pomalu jsme kráčeli směrem ke stezce vedoucí na planinu, již protíná kaňon jako hluboká nezhojitelná rána. Konečně jsme přišli ke schodům ve skále. Pomalu a opatrně jsme stoupali po úzkých čedičových stupních vzhůru a vítr si pohrával s dlouhými vlasy bohyně. Nakonec jsme přece jen dosáhli vrcholu strmé stěny a přivítala nás rozlehlá šedá pustina, pouze na obzoru zářilo křišťálové pohoří. Poklekl jsem a nakreslil do prachu magický obrazec As-Dai sestávající z tří protínajících se pentaklů ozdobených symboly Thanothepa Sothana na hrotech. Do středu jsem položil rubínové oko. Tiché věty splývaly z mých úst a volaly do nezměrných dálek, do nepředstavitelného světa, kde naše pojmy pro čas a prostor pozbývají smyslu. Moc vládců a strast otroků je zde vyhrocena nade vše, avšak i vládci trpí pod panovníkem nejvyšším, obludným nedotknutelným Thanothepem. A snad ani ten není prost utrpení, jež přináší věčné osamění ve světě, kde neplyne čas. Snad proto se nechávají povolat do služeb mágů z jiných světů, kteří k nim nalezli cestu a alespoň na krátký čas je vytrhnou z jejich pekla.
Pronikl jsem do hlubiny temnot a promluvil na Gradenku první dvanáctky z kasty, jejihož příslušníka jsem potřeboval za společníka. Na bytost z kasty Mollah - Svrhávajících do hlubin. Po otevření patřičné brány a oběti vlastní energie Gradenům z vyšších tříd se na planině zhmotnila volaná v podobě krásné dívky v černém hávu. Havraní vlasy lemovaly její bledou tvář s nelidsky dokonalými rysy.
\uv{Jaká jsou tvá přání, pane?} pronesla Gradenka beze stopy jakéhokoli opravdového zájmu v hlase.
\uv{Jak se jmenuješ?}
\uv{Neřeknu ti své jméno, ale můžeš mne oslovovat jako Callistiniel.}
G'Hagah ukázala na třpyt vzdálených hor z čirého křišťálu.
\uv{Pod vrcholky těch průzračných skal sídlí náš nepřítel. Pomůžeš nám v boji s ním.}
Callistiniel se na mne podívala. \uv{Jaké jsou TVÉ příkazy, pane.}
\uv{Půjdeš s námi. Až bude třeba, dozvíš se víc.}
Gradenka přikývla. Vydali jsme se na cestu. Stopy zanechané v prachu záhy zametl vítr. Přemýšlel jsem o možnosti stvoření dopravního prostředku, ale to by stálo příliš mnoho magické síly. Šli jsme mlčky a náš cíl se každým dnem blížil. V noci Callistiniel střežila můj spánek a odháněla dotěrné démony povětří, bohyně po dobu mého odpočinku meditovala - snad o pomstě, snad o synovi, který ji opustil a utekl k svému otci - Shub-Niggurathovi.
Pláň nebyla tak pustá, jak by se na první pohled zdála. Prošli jsme skleněným lesem a brodili se ostrými střepy, obešli jsme několik lávových jezer a minuli osamělá hnízda strašlivých šantaků. A když jehlovité vrcholky z nejčistšího skla byly na dosah ruky, poprvé jsem zapochyboval o úspěchu naší cesty. V mém podvědomí klíčila nejasná, ale strašlivá předtucha.
S Gradenkou po pravici a bohyní po levici jsem kráčel k jasně zářící skále, zbarvené zapadajícím sluncem.
\uv{Máš strach, Callistiniel?}
\uv{Nebojíme se těch, kteří zabíjejí tělo,} odpověděla vyhýbavě a rovněž pohlédla na skálu. Zdálo se mi to, nebo jsem na její tváři zahlédl stopu nějaké emoce? Ani dnes si nejsem jistý. Mohla to být jen hra záblesků a stínů.
\uv{Ararhea moi, tessa moi, dhag loi,} přikázal jsem křišťálu.
\uv{Dhag moi, tessa moi, ararhea loi,} odpověděla skála a otevřela před námi vchod do jeskyně zářící tisíci duhových odlesků. Vstoupili jsme a skála se za námi uzavřela. Chodba nás vedla po schodech dolů do temnoty osvětlené jen slabým bledým světlem, které jsem vyvolal. Po několika hodinách jsme sestoupili do obrovského jeskynního dómu, ozdobeného bizarními křišťálovými útvary, mezi nimiž stál v ostrém kontrastu černý menhir. Vydal jsem se k němu a setřel vrstvu prachu z místa, kde prosvítala rytina. Byl to text psaný v prastarém jazyce a písmu rasy Starých:
Maa thera ghalla ephara,
maa thera ghalla naphara zza.
Khi krathi mé napharri ssa, maa ghalla rra,
Khi epharri ssa, maa ghalla rra zza.
Což přeloženo zní:
Věrného jsem zabil,
nevěrného jsem také zabil.
Kdo proti mně se prohřešil, zabil jsem ho.
Kdo se neprohřešil, také jsem ho zabil.
Znal jsem ta slova, formuli největších zasvěcenců Shub-Nigguratha. Těch, kteří pochopili marnost svého počínání a právě proto v něm pokračují. Tlak v mém podvědomí ještě zesílil. Jedno slovo se snažilo dostat se na povrch. To slovo bylo: PAST.
Kolik z našeho nepřítele ve mně zůstalo? ptal jsem se sám sebe. Zavolal jsem Gradenku. \uv{Ať se bude dít cokoli, tvůj jediný úkol je svrhnout svatyni Shub-Nigguratha do Propasti co nejdříve po jejím vytvoření. Bez ohledu na jakékoli další příkazy. Od této chvíle jednej samostatně,} přikázal jsem jí a obětoval část magické moci na zakrytí významu těchto slov před ostatními včetně G'Hagah.
\uv{Jak poroučíš,} odvětila Callistiniel a lehce se uklonila.
Pokračovali jsme v cestě chodbami vedoucími stále hlouběji do podzemí, stále blíž k Vnitrní svatyni. Dávno jsme překročili hranici největšího vlivu Niggurathova. A pak se chodba rozšířila v prostoru, jejíhož konce ani stropu jsme nedohlédli. A snad míli od nás stála černá stavba Vnitrní svatyně. Nemohu ji popsat, protože každým novým pohledem se měnila přestože dlela v mých vzpomínkách, které mi ten, jenž v ní sídlí, zanechal, nebyl jsem při pohledu na ni schopen slova.
Když jsem otevíral nejstrašlivější brány do dimenzí plných naříkající temnoty, svírala mne hrůza. Ale bylo třeba tak učinit, aby se okolo Svatyně otevřela Propast. Nikdy si nepřestanu vyčítat smrt myriád bytostí, jež nenávratně zmizely spolu se světy, které měly tvořit Niggurathův hrob. Strašlivý výkřik a ticho. Svatyni obklopila temnota a před pádem ji bránila jen nitka vůle jejího boha. Jen jediná bytost je schopná něco takového přervat - Graden Mollah, Svrhávač do propasti. Balancovali jsme na hranici. I G'Hagah se držela na takovém vláknu.
Callistiniel se změnila v nepředstavitelně zrůdnou okřídlenou bytost, jejíž podoba, odraz vícerozměrné nadčasové entity, vyvolala hrůzu i ve tváři bohyně hlubin.
V té chvíli jsem ztratil vládu nad sebou a stal se opět dvanáctou inkarnací Shub-Nigguratha.
A pochopil jsem, Niggurath pochopil, že nemohu poručit Gradence, aby do propasti svrhla nenáviděnou G'Hagah, jak bylo plánováno.
Gradenka vyrazila směrem k svatyni. Zachvěl jsem se hrůzou.
Ze svatyně jí naproti letělo prázdnotou jedenáct vtělení s rudými srpy Mhawwni, zabíjejícími nejen tělo a duši, ale veškerý celek existence. Callistiniel zaváhala.
\uv{Aaazzghamma dwari mholna hi!} seslal jsem strašlivé paralyzující zaklínadlo na Gradenku.
\uv{Ih amnahasa. Ghluvarra!} srazila G'Hagah mé zaklínadlo stranou a rozběhla se zpět chodbou.
Callistiniel se vrhla vstříc Jedenácti, rozrazila jejich šik a tři z nich svrhla do Propastí. Od Svatyně ji dělilo jen několik okamžiků. Cítil jsem vztek a hrůzu.
I bohové chybují. Niggurath neodhadl možnost podezření v mysli Phillipa Stuarta, jenž měl vlákat G'Hagah do pasti.
Osm srpů bylo vrženo do zad letícího přízraku.
Dva zasáhly.
Callistiniel zmizela.
Rozběhl jsem se za prchající bohyní.
Na svém území jsem byl rychlejší a brzy se mi podařilo dohnat ten malý náskok. Nezdržovala se magickými protiútoky a v běhu tvořila Bránu.
\uv{Agnama ssa!} zvolal jsem prastarou formuli ohňopravců. Vzplála, ale nezpomalila.
Utvořila Bránu a zmizela v ní.
Proskočil jsem za ní.
Pronásledoval jsem ji temným N'kai postrádajícím světla. Naše síly byly nyní vyrovnané. Zděšení tsathogguové nám uhýbali z cesty. Za mými zády se hroutily stropy celé věky starých chodeb.
Nedostihl jsem ji ani v rudém Yothu. Zraňovali jsme se zaklínadly a kletbami. Ale jak se blížila k svému sídlu, stále sílila, zatímco na mne padala únava. Nenávist, jež mě hnala dál, mi však nedovolila zpomalit v úděsném tempu.
Modrý K'n-yan. Bytosti v mých službách se rvaly s jejími démony a ona unikala. Každou chvíli jsem se mohl dostat na její území. Ale slepá nenávist mě hnala stále dál.
\uv{Asmakselsus Opham!} seslal jsem poslední a nejmocnější zaklínadlo, k němuž jsem měl ještě sílu. Země se otřásla. Absorbovala Sílu. A ta země mě pohltila.
Pozřela mne na svém území, kam mne dohnala zaslepenost. Niggurathova zaslepenost. Jak jsem padal vstříc Temnotě, slábl vliv Kozlího boha na moji mysl.
Obklopovala mne tma. Chtěl jsem otevřít oči, ale byly otevřené. Vysoko nade mnou se ozýval zvuk křídel osamělého šantaka prolétávajícího tímto i pro démony nehostinným místem.
Marnými se ukázaly pokusy dostat se z těchto míst za pomoci magie; skála ji vstřebala.
Ne, nezemřu. G'Hagah se dobře postará o můj život v útrobách pekla, jejž sama vytvořila, protože dokud budu naživu - poločlověk, polozrůda, duše nakažená myšlenkami boha, nemůže Shub-Niggurath vytvořit dvanáctou inkarnaci a na nás vesmír bude působit jen prostřednictvím Staré rasy.
A Niggurath se sem nikdy neodváží, aby mne odvedl - nebo zabil.
A tak, bez naděje na vysvobození, bez naděje na smrt, vyprávím svůj příběh šantakům. Někdy se zastaví a naslouchají tichému ševelení znaveného hlasu.
Při putování říší snů zaslechl jsem mnoho verzí tohoto příběhu. Šantakové jej vyprávěli plachým Pojídačům mrtvol a kočkám. Poutníci, kteří hovoří s Pojídači i kočkami, jej pak tradovali mezi všemi národy nekonečné Snové říše.
Na základě rozmluv s těmi, kdo snad slyšeli příběh první, a vlastního úsudku jsem sepsal osud Phillipa Stuarta a začlenil jej do Damonických písem.
\chapter{Město, prach a měsíční svit}
Zoufalý nářek nesl se ulicemi a mísil se s prachem. Zoufalý nářek hladu a hrůzy. Zápach věcí, které se nedají jíst, dráždil nozdry a naplňoval smrtelnou hrůzou. V jejím břiše se pohybovala drobná tělíčka, mladý život, jenž brzy, už brzy přijde na svět. A ona měla takový hlad. Zesláblá se vrátila do pelíšku pod jednou z mnoha plechových věcí, které opuštěny všemi, kromě koček, stály v ulicích. Stmívalo se. Schoulila se do klubíčka a usnula. Snila o jídle, teplé a syté potravě od té podivné vysoké bytosti, již instinktivně milovala a již z části snědla, když ji našla v kaluži voňavé krve\ldots na samém počátku doby nářků. Začala ze spánku příst. Krev, teplá krev. A maso a vnitřnosti.
Probudila ji rána a zoufalý výkřik. Otevřela oči a viděla dvounožce, jak s divokým výrazem v očích běží k mrtvé černé kočce. Jiný běžel z druhé strany. Znovu třeskla rána a ten druhý už nedoběhl. Vrah vzal svou oběť za ocas a utíkal pryč.
Po chvilce se tiše a obezřetně vyplížila z úkrytu. Došla - pomalu a těžce - k tělu a vnořila drsný jazýček do krve vytékající z rány. Začala příst. Předla a lízala krev, předla a vykousávala svými malými zoubky maso z roztřepené rány.
Vítr hnal ulicí prach a odpadky. Za těžkými mraky se vynořil měsíc a osvítil jasným světlem úplňku mourovatou březí kočku a mrtvou těhotnou ženu.
\ldots
Vítr hnal ulicí prach a odpadky. Celé dny. Mourovatá kočka se nasytila a zase vyhládla. Viděla, jak jeden dvounožec odtahuje mrtvolu. Hleděla na tu scénu v ranním slunci s pocitem zoufalství, ale neodvážila se tomu zabránit. Tolik dobrého masa. Tolik potravy, kterou moc, tak moc potřebovala. Jednoho dne, slunce bylo vysoko na obloze a pálilo, porodila ve svém pelíšku čtyři koťata. Láskyplně olizovala své slepé potomstvo. Své krásné děti. Dva kocourky a dvě kočičky. Milovala je intensivní mateřskou láskou. Čistou a upřímnou. Kočičí.
Milovala je, kojila je; koťata předla.
Milovala je, kojila je a útroby opět svíral hlad.
Koťata předla.
Pak začalo mléka ubývat.
Hlad.
Poprvé od porodu je opustila. Na špinavém nebi zářilo několik nejjasnějších hvězd. Vydala se na lov. Potichoučku se plížila ulicemi, pátrala v temných sklepích, v troskách spálenišť. Ve městě žilo mnoho koček.
Ve městě žilo příliš málo potkanů a ptáků.
Naučila se nejíst mrtvé potkany. Jednou jednoho snědla a vzpomínka na dny kruté bolesti v útrobách jí navždy uvízly v paměti. Zaslechla tiché pištění. Velmi tiché. Šla po zvuku. V jednom starém domě objevila úkryt šedivé kořisti. Samice hlídala klubko maličkých šedivých potkánků dobře ukryté na půdě oprýskané budovy. Hnízdo se skrývalo pod trámem, v rohu. Samice pohlédla na nepřítele divokým pohledem. Kočka skočila dopředu a střetla se s divokou soupeřkou, chránící svou drobotinu. Po chvíli divokého a nelítostného boje se jí podařilo zatnout zoubky do krku oběti. \ldots
Dívka klečela před zaprášeným oltářem. Měsíční svit pronikal lomenými oblouky bezesklých oken. Modlila se.
Modlila se a po tváři jí stékaly slzy. Modlila se za mrtvou. Prosila Boha, aby ji zbavil citu, aby ji otupil v tomto umírajícím světě. Zoufale si přála neztratit víru. Ale vědomí, že její sestra neporodí své dítě ji zbavovalo víry ve spravedlnost, v dobro.
Modlila se.
Prosila, aby to vše byl jen sen. Prosila a viděla sestřino tělo. Její ránu - okousanou zuby nějakého zvířete. Zoufalý pohled ve ztuhlé tváři. Znovu prožívala ten hrůzný pohřeb bez kněze, do neposvěcené půdy parku. Vstala, sklopila hlavu a odešla. Sloupoví vrhalo v měsíčním světle stíny. Měsíční stíny.
\ldots
Ve městě nezůstalo mnoho lidí. Nikde nezůstalo mnoho lidí. Zbyl jen prach. Prach a vítr. A kočky.
Mourovatá kočka kojila svá koťata. Bylo jí dobře. Lépe než dívce bloudící s nožem, pistolí a několika posledními náboji mrtvým městem. Mnohem lépe. Nemyslela na budoucnost. Koťata usnula a tiše předla ze spánku. Město koček a lidí. A psů. Divokých, nemilosrdných, nemocných.
Ve městě žilo příliš mnoho lovců. A tak málo obětí.
Lidé lovili kočky a zdravě vypadající psy. Mnoho zdravě vypadajících psů mělo vzteklinu.
Psi lovili kočky a nemocné lidi.
Městem zněly kroky, cupitání, vítr.
Hlavně vítr.
Kočka nechala své potomky spát a vydala se na lov.
\ldots
Dívka měla hlad. Bloudila nocí a pohrávala si s myšlenkou na hlaveň pistole dotýkající se jejího spánku. A na svůj vlastní prst tisknoucí spoušť. Bloudila nocí, měla hlad a toužila po smrti. Víra v peklo jí v tomto světě připadala každým dnem nesmyslnější. Ale přesto, co kdyby?
Všimla si, že ulici přechází kočka. Mourovatá.
Dívka měla hlad. Před dobou nářků chovala kočky. Milovala je. Nikdy neublížila kočce. Věděla, že její sestra lovila kočky. Ona však nemohla. Měla hlad.
Vzala pistoli do ruky, chvíli se dívala na ni, chvíli na kočku, která si jí ještě nevšimla. Pak si přiložila chladnou hlaveň ke spánku, stiskla spoušť a usnula navěky.
Kočka se lekla a utekla.
Ne daleko. Věděla, že s tímto zvukem je často spojena čerstvá potrava. Po chvíli, když neslyšela nic podezřelého, nahlédla zpoza rohu. Na ulici ležel mrtvý dvounožec. Dost potravy, pokud ji zase někdo neodnese. Dost potravy na několik dní.
\ldots
Vidím tě. Vidím tě na druhé straně. Ztratila ses, malá. Vidím tě na druhé straně. Všichni jsme se ztratili. Nezabiju tě. Nezabiju tě pro tvé maso, ani proto, že pojídáš tu dívku. Až odejdeš, ukrojím si z ní trochu jídla pro sebe. A nebudu muset zmařit život. Jí už to vadit nebude. Je mi jedno, že mnou opovrhují. Kanibal. Jsem kanibal. No a? Oni jsou\ldots vrazi.
\ldots
Najedla se. Dosyta. Najedla se masa. Odešla. Byla šťastná. maso znamená život, mléko pro koťata. Nevšimla si dvounožce stojícího ve stínech. Cupitala do pelíšku. Do malého pelíšku pod plechovou věcí.
Když odešla, dvounožec vyšel ze stínů a vytáhl nůž. Vykročil k mrtvé. Třeskla rána. Kočka nečekala a utekla, jak nejrychleji uměla.
\ldots
Nenávidím to. Ten život, neživot. Smrtelně nemocné lidstvo. Kanibaly\ldots U\-kon\-čit. Musím to ukončit. Tak jako život toho lidožrouta. Krásná, rychlá, milosrdná smrt. Proč jsem vlastně čekal tak dlouho. Každou minutu můžu zemřít a pak tu budou pomalu umírat. A nikdo jim nepomůže. Ještě dnes. Muž sáhl do kapsy své otrhané uniformy a nahmatal magnetické karty a klíče. Schoval pistoli, ještě naposledy pohlédl na dvě mrtvá těla a vydal se známou cestou k základně.
\ldots
Koťata spokojeně předla. Mléka bylo dost. Ona také vrněla. Slunce zapadlo. Tichá noc. Usnula. Zdálo se jí o ohřátém jídle, hladících rukou, měkkém koberečku u krbu. \ldots
Odemykal dveře, zasouval karty, vyťukával kódy, programoval počítač, zadával souřadnice. Snil. O životě s živými. O své ženě, dětech, psu. \ldots
Probudila se. Čenichání. Otevřela oči a spatřila slinami pokrytou mordu velkého psa. Zasyčela a ohnala se prackou. Pes zaštěkal a rafl ji po noze. Vyjekla, ale nemohla zabránit, aby ji vytáhl ven. Zasazovala rány, drápy rozsekávaly velký vlhký čenich. Křupnutí, kost praskla. Pustil ji a zakousl se do krku. Koťata se probudila a mňoukala vysokými hlásky.
\ldots
Počítač rozeznal jeho otisk prstu a zahájil odpočítávání. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět\ldots
\ldots
Stiskl. Křup. Její tělo se uvolnilo. Začal jíst.
\ldots
\ldots čtyři, tři, dva, jedna\ldots
\ldots
Nářek utichl.
\chapter{Noc útěku}
Hlava mi třeštila neustávajícími výbuchy palčivé bolesti a ta ještě zesílila, když jsem otevřel oči vstříc jasnému svitu měsíce v úplňku. Ležel jsem v hluboké jámě a ledová voda, jež zůstala na dně po nedávné bouřce, mi zcela promáčela šaty. S hrůzou jsem si uvědomil ne příliš vzdálené vytí vlků; ozývalo se stále blíž a blíž.
Potom se jako z husté mlhy začaly vynořovat vzpomínky na ty děsivé události, k nimž došlo té noci. Vzpomínky na bezstarostný příjezd ke srubu s batohem plným velmi nadějných vzorků zeminy. A pak, zděšený pohled na Michaelovo mrtvé tělo, vrhající ve světle petrolejové lampy nepřirozené stíny. Prázdné oči hleděly ke stropu a jeho tvář spíše než hrůzu vyzařovala nevěřícný údiv. Vybavil jsem si šílený běh nocí s podivně vyjícími přízračnými rudookými vlky v patách, zběsilou střelbu a kulky zasahující mohutná těla šelem, aniž by jim jakkoli uškodily. To, že jsem se zřítil do té podivné jámy mne zachránilo před jako vítr rychlými pronásledovateli.
Lampa zůstala pádem nepoškozena , a když jsem rozechvělou rukou zapálil knot, s údivem jsem zjistil, že z jámy ústí temná úzká chodba. Mrazivé vytí venku mne ujistilo, že bude lepší vydat se touto pochybnou cestou, i když jsem nechápal, kde se v této pustině mohla vzít taková jeskyně, protože důlní šachta to nebyla - to bych poznal i v úplné tmě.
Pomalu a opatrně jsem kráčel po chladném kameni dokud se blízko, velmi blízko za mnou neozvalo to ďábelské vytí. Neodvážil jsem se ohlédnout; běžel jsem o život s dusotem tlap za sebou. Docházel mi dech, ale ve chvíli, kdy už jsem chtěl všechno vzdát, se přede mnou objevily mohutné dveře. Ocelové kovaní, ač pokryté rzí, jim dávalo dojem neproniknutelnosti. Narazil jsem do nich plnou silou a ucítil bolest v pravé paži. Trochu se pootevřely. Zavytí, jež se v té chvíli za mnou ozvalo, mne na okamžik zmrazilo na místě. Přesto jsem dál urputně tlačil do dubového dřeva. Bolest se stávala nesnesitelnou. Dveře se opět pohnuly. Nějak se mi podařilo vklouznout do prostoru za nimi a přirazit je na původní místo.
Najednou bylo kolem mne ticho. Roztřesen jsem se otočil. Nacházel jsem se v nevelkém prostoru. Původní dutina, zvětšená a přitesaná rukou neznámého, zářila desítkami svící, jež navozovaly dojem posvátnosti toho místa. Z dálky jsem zaslechl zvuk varhan. Sklonil jsem pohled k zemi a uviděl dvě rakve. Jejich víka odsunuta ležela vedle. Pravá truhla nebyla prázdná. Zachvěl jsem se - poznal jsem Michaelovu tvář. Otevřel oči. Rozzářily se temně rudým světlem. Neschopen pohybu zíral jsem do těch očí a bezmocně přihlížel, jak mrtvý vstává, dotýká se mne ledovými prsty, a ukládá mé tělo do rakve. Pak přiklopil víko a já slyšel nervy drásající zvuk kladiva zatloukajícího hřebíky, doprovázený celou tu dobu nelidským smíchem. Pak ztrnulost zmizela a začal jsem křičet bezmocnou hrůzou.
Probudil mne řev vycházející z mého hrdla. S úlevou jsem se díval na bílý vápnem omítnutý strop a sluneční paprsky pronikající oknem. Zamřížovaným oknem. Údery kladiv však rušily krásu úsvitu, i když jsem se zcela probral. To už jsem ale věděl, co znamenají. Byla to kladiva dělníků dokončujících stavbu šibenice, na níž mne za několik okamžiků oběsí za úkladnou vraždu Michaela Wolfa.
\uv{Pořád mi ještě nevěříte, když tvrdím, že peklo jsem už prožil, otče?}
Projev toho ubohého mladíka, plný odmlk a zadrhnutí, jsem se rozhodl upravit. Pouze však styl, nikoli smysl. Kéž duše Johnyho Parkera dojde klidu.
\chapter{O opilci a čertu}
V jednom městě žil opilec. Kdysi to býval bohatý muž, nyní ale už propil všechen svůj majetek, který zdědil po otci, a byl na mizině. Pracovat se mu nechtělo - a kdo by také zaměstnal opilce a k tomu lenocha.
Jednou tak seděl ve své podkrovní komůrce na staré rozvrzané židli u zaprášeného stolu - byl by zpeněžil i židli a stůl, kdyby je někdo chtěl - a potřeboval se napít. Nebylo ale už nic, co by prodal. Ze zoufalství tedy zvolal: \uv{Čerte, duši ti upíšu za láhev kořalky!}
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Vypadala, jako by byla stvořená z kouře. Muž věděl, že je to čert, i když si myslel, že čerti vypadají jinak.
\uv{Tvou duši už dávno máme, opilče,} řekl čert. \uv{Ale prodám ti láhev rumu za tvoji pravou nohu.}
Opilci se příliš nechtělo přijít o nohu, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - vždyť u pití většinou sedí, bez nohy se přeci obejde. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova pravá noha zmizela hned pod kyčlí a objevila se na místě průsvitné nohy čertovy. Ten vytáhl láhev rumu, postavil ji před jednonohého opilce a zmizel.
Opilec začal pít a přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla dočista prázdná. A třetího dne přišla na opilce opět žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: \uv{Čerte, čerte! Celá noha za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!}
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Jen jednu nohu neměl čert průsvitnou - tu, kterou mu dal opilec za láhev rumu.
\uv{Ale ano milý pane,} děl čert. \uv{Dám ti láhev, mám tu fernet, po tom rumu ti jistě spraví žaludek.}
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
\uv{Ale musíš mi za ni dát svou levou paži,} dokončil čert.
Opilci se příliš nechtělo přijít o paži, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - však pije pravou rukou, bez té levé se přeci obejde. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova levá paže zmizela hned pod ramenem a objevila se na místě průsvitné paže čertovy. Ten vytáhl láhev fernetu, postavil ji před jednonohého a jednorukého opilce a zmizel.
Opilec začal pít a přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla zase dočista prázdná. A třetího dne přišla na opilce opět žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: \uv{Čerte, čerte! Celá paže za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!}
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila průsvitná postava s rohy. Ale jednu nohu neměl čert průsvitnou - tu, kterou mu dal opilec za láhev rumu. A z masa byla i jeho levá paže, kterou dostal od opilce za fernet.
\uv{Ale ano milý pane,} děl čert. \uv{Dám ti láhev, mám tu vodku, po tom fernetu ti jistě přijde k chuti.}
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
\uv{Ale musíš mi za ni dát svou levou nohu,} dokončil čert.
Opilci se příliš nechtělo přijít i o druhou nohu, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - však u pití většinou sedí, bez nohou se přeci obejde. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova levá noha zmizela hned pod kyčlí a objevila se na místě průsvitné nohy čertovy. Ten vytáhl láhev vodky, postavil ji před beznohého a jednorukého opilce a zmizel.
Opilec začal pít a přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla dočista prázdná. A třetího dne přišla na opilce opět žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: \uv{Čerte, čerte! Celá noha za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!}
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila postava s rohy. Čert už měl průsvitnou jen pravou paži, trup a hlavu. Zbytek byl z masa a krve.
\uv{Ale ano milý pane,} děl čert. \uv{Dám ti láhev, mám tu absinth, pomůže ti zapomenout na tvé neštěstí.}
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
\uv{Ale musíš mi za ni dát svou pravou paži,} dokončil čert.
Opilci se vůbec nechtělo přijít o poslední ruku, neměl tušení, jak pak bude pít, ale žízeň zvítězila. Koneckonců - je opilec a opilci si vždy nějak poradí, pokud jde o pití. Souhlasil tedy.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcova pravá paže zmizela hned pod ramenem a objevila se na místě průsvitné paže čertovy. Ten vytáhl láhev absinthu, postavil ji na zem před beznohého a bezrukého opilce a zmizel.
Opilec začal pít - láhev byla naštěstí otevřená a tak ji vzal do úst a lačně nasával ten silný truňk. Přestože to byla veliká láhev, už na druhý den k večeru byla dočista prázdná. A třetího dne přišla na opilce opět žízeň. Vzpomněl si na čerta a zvolal: \uv{Čerte, čerte! Celá paže za jedinou láhev, to jsi mě pěkně ošidil! Přines mi ještě jednu!}
Chvíli se nic nedělo, ale pak se před opilcem zjevila postava s rohy. Čert už měl průsvitný jen trup a hlavu. Zbytek byl z masa a krve.
\uv{Ale ano milý pane,} děl čert. \uv{Dám ti láhev, mám tu koňak, tu nejdražší značku. Mnoho let v sudu zrál a na tebe čekal.}
Opilcova tvář se rozzářila očekáváním.
\uv{Ale musíš mi za ni dát svůj trup,} dokončil čert.
Opilci se vůbec nechtělo přijít o trup, neměl tušení, jak pak bude pít, když mu koňak vyteče z krku a nezahřeje jej v žaludku, ale po tom absinthu byl celý zpitomělý a souhlasil.
Čert se zasmál a zamumlal nějaká pekelná zaklínadla. Opilcův trup zmizel hned pod krkem a objevil se na místě průsvitného trupu čertova. Ten vytáhl láhev koňaku - překrásnou, zaprášenou, s pěti hvězdičkami na vinětě, postavil ji před hlavu, která byla to jediné, co z opilce zbylo, a zmizel.
Opilec-hlava se díval na láhev a nemohl se ani pohnout. Představoval si, jak úžasně by mu chutnal ten koňak - takový pil naposledy před mnoha lety, když byl ještě bohatý - a z té představy dočista ztratil hlavu. Čert ji našel, nasadil si ji a stal se opět člověkem. \uv{Díky tvé hlouposti jsem se zbavil svého prokletí,} řekl pak opilci, který ztratil tělo. \uv{Nyní budeš muset, tak jako já, hledat blázna, jako jsi ty. Přeji ti hodně štěstí.}
Průsvitný opilec v té chvíli vystřízlivěl a nebyl to právě příjemný pocit, i když neměl hlavu, která by jej bolela. Smutný je totiž život bez těla. Odletěl do světa - do hospod i podkrovních pokojíků, a hledá\ldots
Možná jej zahlédnete i vy, jak na vás závistivě zírá skrze vaši zpola dopitou sklenku, dobře skrytý v cigaretovém kouři. Zírá a čeká na vhodnou chvíli k obchodování\ldots
\chapter{Osmý den Valhaly}
\begin{verse}
Žádnému z nás nebyl otcem muž,\\
Jenž zbaběle v posteli zhas.\\
A my sami nechceme jinou smrt \\
Než na poli ocelí chladnou. \\
\emph{Bertran de Born}
\end{verse}
Rudá krev vsákla se do písku arény, však nebylo nikoho, kdo by zvolal \uv{sláva hrdinovi!}, jen mrtvé ticho zůstalo. Vítěz i bojiště před tváří bohů zmizeli, a hle!, znova se rodí a zabitý znovu zrozen k boji pozvedá meč. Souboj začal se. Opět. \uv{Zabít ho; můj úkol v tomto pekle. Zabít toho ďábla,} mumlal Thorleif a ostražitě sledoval protivníka. Ten si výsměšně měřil svalnatého barbara, zlatovlasého a modrookého syna svého národa. Thorleif znova, snad už potisící, žasl nad nepřirozenou zručností a silou nepřítele. Jistě jsi polobůh, pomyslel si. Ale nejsi nezranitelný, ty bastarde Tyrův, či snad Odinův. Pamatoval si na den, kdy strašlivého soka zranil poprvé. Bylo to jen škrábnutí, ale i to mu dodalo odvahy. Umínil si, že jej zabije. Polobůh zahájil souboj překvapivým útokem na barbarovo koleno. Thorleif s šíleným výkřikem odskočil a špička čepele mu jen lehce prosekla kůži na noze. Roztočil meč nad hlavou a předstíral sek na krk. Jakmile sok útok vykryl, barbar stočil úder na břicho. Vtom však jako blesk sjel nepřítelův meč dolů a uťal svalnatou ruku. Thorleif zařval a udělal několik kroků zpět. \uv{Příště tě zabiju,} slíbil - jako už tolikrát. Zasvištění dokonalé čepele, pád hlavy, temnota.
Thorleif se rozhlédl a zašklebil se na černovlasého poloboha. \uv{Bohové, já vám dokážu, že si zasloužím Valhalu!} zvolal, ale v jeho hlase zněl podtón zoufalství. Se smíchem bojoval za Erika v nejdivočejších řežích a s radostí umíral, když se mu chladná ocel vnořila do vnitřností. Díval se na nebe a hasnoucíma očima hledal svou valkýru. Ale žádná nepřiletěla. A pak - aréna a nepřemožitelný bojovník. Znovuzrození, boj, smrt, znovuzrození. Bez konce. Ale naděje, naděje žila. Žila v kapce cizí krve na čepeli meče. Nepatrný, ale jediný příslib vítězství. Barbar bojoval jako zběsilá šelma. Podařilo se mu nepřítele zranit, jenže rychlé ostří bohů si našlo svůj cíl. Nestihl ani zaklít.
Narození, boj, smrt, narození, \ldots mnohokrát.
A Thorleif se stále zlepšoval. Jeho pohyby byly rychlejší a stále častěji tekla krev toho druhého. Nevnímal už neustálé smrti, představoval si hlavu černovlasého boha ležící v prachu a Odina vítajícího hrdinu ve Valhale. \uv{Mnoho jsi vytrpěl, ale stal ses tak nejlepším ze všech mrtvých válečníků a budeš mojí oporou až nastane Ragnarök. Společně svedeme pos-lední bitvu a zahyneme,} snil Thorleif, když bojoval, umíral a znovu se rodil k dalšímu klání. Opět kolem sebe kroužili a odhadovali vhodnou chvíli pro výpad. Svalnatá těla s nadlidskými reflexy se leskla potem v letním slunci. Sek, odražení rány, ostří roztínající kůži, výkřiky bolesti, šílenství i radosti spojené do zpěvu boje. Oddychování, chvíle odpočinku a výpad. Znovu a znovu. Thorleif zahlédl nekrytý krk. Takovou chybu udělal soupeř zatím jen dvakrát, ale barbar nebyl nikdy dostatečně rychlý, aby jí využil.
Jenže od té doby se mnohé naučil.
Bez jakéhokoli krytí provedl otočku. Nic, ani bohové, nemohlo zadržet čepel na její triumfální cestě. Černé vlasy zavlály vysoko ve vzduchu a z krku vystříkla fontána krve. \uv{Dokázal jsem to, bohové, já ho zabil,} šeptal Thorleif. Vyčerpaný, raněný, ale šťastný.
Arénu zaplavila bílá záře a seveřan cítil, jak se mu vracejí síly. Napjatě očekával vytouženou odměnu.
Světlo zmizelo. Opět stál na suchém písku arény. Rozložitý barbar s rezavými vlasy si zmateně prohlížel okolí a nejistou rukou svíral meč. Thorleif potlačil vlnu zoufalství a rozsekal žasnoucího protivníka na kusy.
\chapter{Plameny Selkoru}
V nezměrném tichu vesmírné noci se nad planetou vznášel zlověstně se třpytící bitevní křižník. Neviditelné oči lokátorů neúnavně sledovaly okolí lodi, hlavně plasmové artilerie vyhledávaly cíle a tisíce ozbrojenců netrpělivě čekaly u výsadkových modulů.
V nitru korábu, hluboko pod štíty chráněným pláštěm, seděl v pohodlném anatomickém křesle muž, jehož tvář vyjadřovala odhodlání mládí spojené se zkušenostmi získanými stovkami soubojů; a intrik. Teď jej však čekal souboj, jemuž se nemohl vyhnout. Nervózně vzal do drobné, až žensky útlé, ruky krystal, ležící na černým sametem pokrytém stolku, ozdobeném kyticí černých růží v křišťálové váze.
Černé růže, též Růže z Charasu. Vzácný druh květin pěstovaných Mlčícími mnichy v klášterech na druhé planetě systému Charas (sektor -7,3). Kvetou v sedmdesátileté periodě a pokud jsou utrženy neopylené, usychají i při naprostém nedostatku tekutin až po mnoha staletích.
Aanarmus, Slovník botaniky Pomyslel na svou dceru, která mu tuto vzácnost věnovala na rozloučenou. Teď už jí muselo být přes čtyřicet, ale lord Dar`immar z Narhemu ji měl stále v paměti jako devatenáctiletou dívku potlačující slzy v očích. Až ji znovu uvidím, bude jí sedmdesát, pomyslel si. Bylo to kruté, ale lord si už zvykl, musel jako Annihinta - Nestárnoucí. Stále si dobře pamatoval na svou iniciaci v chrámu Quarancoatla, kdy tolik získal - a tolik ztratil. Ve skutečnosti i příslušníci jeho kasty stárli, ale velmi pomalu. Dar`immar za celý svůj dlouhý život viděl jen jednoho starého Annihintu, tajemného a laskavého lorda z Teotu. Pak se ale odpoutal od záplavy vzpomínek, upřel pohled do bílého krystalu a pohlédl vnitřním zrakem na planetu. Spatřil pulsující jedovatě žlutou auru, auru vyvolanou mocí, jež naháněla hrůzu. Tedy právě zde se nacházelo ohnisko poruch postihujících čím dál větší část nadprostorové matrice galaxie a kdyby neměl Selkorský artefakt, stěží by se odvážil síly planety vyzva
Selkorský artefakt, zvaný i Plamen vládců či Plamen Selkoru - pozůstatek neznámé zaniklé civilisace ze systému Selkor (sektor 1,1). Krystal s třinácti miliony faset, pravděpodobně vytvořený neznámým magickým procesem, obsahující blíže nezjištěné množství energie přímo využitelné v matrici. Je centrem menších nezhoubných poruch nadprostoru. K dispozici je pro zasvěcence IV. a vyšší třídy Arkána, propůjčuje jej Nejvyšší rada Annihinty.
Katalog depositu Nestárnoucích, TAJNÉ
Krystal se rozzářil vnitřním ohněm; bílá záře zahalila křižník a dotkla se planety. Dar'immar vyslal své vědomí k povrchu. Letěl nad mohutnými, barbarskou krásou působícími kamennými městy, zaschlou krví pokrytými oltáři na vrcholcích hor a pyramid, tržišti, cvičišti vojáků bravurně zacházejících s primitivními zbraněmi ze slitin mědi. Chrámy a obětiště - v každém z nich cítil spojení vláken pavučiny moci, on však, veden zkušeností a instinktem, směřoval k Mistrovi, učiteli všech zdejších mágů, či kněží.
Nalezl chrám ve středu největšího z měst a pronikal ochrannou strukturou nejposvátněší z pyramid. Od ústřední magické brány na nejvyšším stupni do stále nižších pater. Střetával se s duchy obětovaných, usilujících pohltit jeho mysl, a pouze díky krystalu se mu dařilo je odhánět, aniž by se příliš unavil. Dotýkal se aktivátorů myslících pastí a včas unikal otvory po jimi vytvořených časových smyčkách, jež jej hrozily pohltit navždy. Archaické kresby zdejších obyvatel se spolu s hyperinteligentními vzory čistého vědomí staly jen těžko proniknutelnou hradbou. Lord z Narhemu musel proti své vůli ocenit umění svého protivníka. Jak se pomalu vymaňoval z magické sítě a blížil se ke svému cíli, narůstala jeho zvědavost. Bylo zřejmé, že jde o práci mocného člena kasty - to poznal ze základních stereotypů, ale jak pronikal stále hlouběji, vyloučil postupně většinu z podezřelých. Znal velmi dobře individuální styly skutečně mocných mágů Annihinty. Něco tak bizarního muselo být dílem šílence, schizofrenika. A umělce. Hořel zvědavostí, toužil poznat totožnost odrodilce. Narušil soudržnost poslední vrstvy a opatrně vplul do nejposvátnější části struktury svatyně. Ve strohé místnosti stál před sochou jakéhosi místního boha nevysoký člověk s bizarní maskou na obličeji. Maskou, jež vypadala stejně jako tvář barbarské modly. Hříva dlouhých tmavých vlasů slepených potem a špínou mu pokrývala ramena. Tělo nezakrýval žádný oděv, jen takřka souvislá vrstva jemného žlutého prachu. Muž se otočil a pohlédl na něj.
\uv{Zdravím tě, lorde z Narhemu, už dlouho víme, že jednou přijdeš,} pravil mág a sňal masku. Dar'immarova aura potemněla. \uv{I já tě zdravím, lorde z Teotu. Udivuje mne, že jste naživu, nicméně - musíte vědět, že nad silami, jimiž vládnu, nemůžete zvítězit,} řekl mírně se třesoucím hlasem po dlouhé odmlce.
\uv{Ano, to víme.} Tato odpověď Dar'immara překvapila. Pro jistotu si pojistil únikovou cestu a upevnil spojení s magickým krystalem. Přestože to trvalo jen okamžik, v mentální komunikaci se tato prodleva projevila.
\uv{Vzdejte se tedy a zachraňte život svůj, i svých lidí.}
\uv{Nemůžeme se vzdát. Je dáno, že budeme bojovat, dokud nebudeme oba poraženi,} zašeptal lord z Teotu. Lord z Narhemu s údivem pohlédl do té hladké tváře plné síly a zběsilosti. Pochopil, že na to, co zanedlouho přijde, nebude vzpomínat s radostí či zadostiučiněním, pokud bude vůbec ještě někdy vzpomínat. A když viděl svého soupeře, nemohl si nevybavit hrst popela vrženou do mezihvězdného prostoru, popela, jenž zbyl ze seschlého těla stařičkého mága z Teotu, nejstaršího z kasty. Nyní se však nemohl mýlit, ten muž v nejlepších letech před ním jasně vyzařoval autentickou a nezaměnitelnou osobní auru jeho dávného idolu.
\uv{Nerozumím vám, lorde, ale porazím vás. Ani tisíc mágů, ani pole planety, ani moc a zkušenosti vám nepomohou. Mám, jak zřejmě víte, Plamen vládců, artefakt ze Selkoru.} \uv{Sám si nejsi vítězstvím až tak jistý, Dar'immare. Je dán výsledek naší bitvy i to, že až si znovu pohlédneme do očí, budeme jiní.}
Chování lorda z Teotu Dar'immara rozčilovalo. Ve vzpomínkách měl laskavého a schovívavého starce, ale přesto to musel být stejný člověk jako ten šílenec před ním. Nepřišel však proto, aby se zabýval těmito věcmi.
\uv{Nemáte naději. Síla magie Selkoru vás srazí do prachu a moje jednotky budou procházet ruinami vašich měst!} V té chvíli se na příkaz vládce planety síla stovek kouzelníků zkoncentrovala do čtyřrozměrné mřížky sršící energetickými výboji, které způsobovaly lokální prostoročasové kolapsy. Lord z Narhemu pozoroval, jak se mřížka rozšiřuje po zvlněné hladině vesmíru, stáhl se a zahájil protiútok. Plamen Selkoru se na okamžik rozzářil jasněji než Slunce a oslepil posádku křižníku. Kulová vlnoplocha energie krystalu se střetla s tessaraktem lorda z Teotu a hvězdy zmizely. Amorfní Selkorští duchové klouzali podél úhlopříček nadčasové krychle a rušili kontinuitu jejich informačních proudů. Na místech zlomů se objevovali bohové, démoni a příšery národa, jemuž lord z Teotu nyní vládl. Selkorský artefakt, jenž vysílal stále více energie, aby posílil těžce dobyté pozice svých bojovníků, viditelně slábl. Ale i tessarakt ztrácel svou kontinuitu a rozpadal se na stále menší části, které se nakonec proměnily v nesourodou změť bestií zběsile se vrhajících na lorda z Narhemu. Krystal křečovitě svíraný štíhlými prsty potemněl a poskytoval stále méně síly. Dar'immar vyvolal vlastní zdroje a ničil nepřítelovy stvůry po stovkách. Mizely v temných průrvách času a zanechávaly za sebou temnotu.
Najednou byl konec. Pán Narhemu strnule seděl ve svém křesle; neschopen pohybu zíral na temný krystal, jenž stále držel v pravé ruce. Pak si všiml černého prachu v křišťálové váze a nakonec svých vlastních vrásčitých rukou. Pocítil strašlivý hlad a žízeň, ale pochopil, že od této chvíle si bude moci doplňovat energii pouze kouzly, protože jeho útroby by si už nedokázaly s potravou poradit. Pomalu vstal a procházel mrtvou lodí. Výsadkové čluny stále čekaly na svých místech, na odsuvných plátech přechodových komor si všiml násilných pokusů o jejich otevření. Bitva zřejmě narušila některé obvody řídícího computeru a všechny východy zůstaly beznadějně zablokovány. S malou nadějí se vydal k sálům spánku. Jen kosti a prach v hibernačních kójích. Pokusil se spojit s počítačem, ale nedostalo se mu odpovědi. Závěrečný boj u lodi zřejmě zcela zničil jemné předivo fotonové mřížky umělého mozku. Koutkem oka zahlédl pohyb. U nouzového světelného zdroje poletovaly můry. Stovky můr. \uv{Zřejmě toho ta bitva zničila víc,} pomyslel si, \uv{i realita se začíná hroutit.} Zmáhala ho únava a beznaděj. Šouravým krokem se vrátil do svého pokoje, aby odpočinkem načerpal alespoň trochu sil. Probudily ho kroky na chodbě. Vstal a upravil si rozpadající se oděv. Do kajuty vešel vrásčitý stařec, lord z Teotu, tak jak jej znal kdysi dávno. Pohlédli si do očí.
\uv{Měl jsi pravdu,} řekl chraptivým hlasem lord z Narhemu.
\uv{Ano, nyní se na své lodi vypravím na Teotu, vynořím se odtam jako tajemný Nejstarší Annihinty, za osmnáct let zemřu a mezi těmi, kdo hodí můj prach hvězdám budeš i ty. A protože si nechci zničit své životní dílo časovým paradoxem, nechám tě tady. Jistě to chápeš.}
Když zahlédl záblesk zděšení v Dar'immarově tváři, dodal: \uv{No, nemyslím tady na tom vraku. Dole na planetě. Staneš se svědkem konce civilisace, u jejíž počátků jsem stál já. Uvidíš pustá města a jejich bývalé obyvatele zahnané suchy do džungle. Budeš se dívat, jak rozebírají skvostné paláce v hlavním městě, aby postavili opevnění kolem středu bývalé metropole, jak hájí chrám a nakonec umírají rukou dobyvatelů, protože je jejich bůh navždy opustil. To je osud, který jsem pro tebe připravil.} \uv{Ale proč? Jaký je důvod té šílené nenávisti?} otázal se lord z Narhemu a hlas se mu chvěl. \uv{Nepředpokládám, že si pamatuješ všechny oběti svých nechutných intrik. Ale vzpomeň si na adepta fundamenální magie, jehož jsi - uznávám - dost efektně vyšachoval z boje o moc v Narhemském systému a zdiskreditoval před všemi dostupnými mistry v oboru.}
\uv{Asur,} vydechl Dar'immar.
\uv{Přesně tak. Čirou náhodou jsem objevil tuto planetu a její barbarskou magii, a tak jsem tu zůstal. Zvláště vynikám ve věšteckém umění, takže jsem se na pomstu mohl připravit s dostatečným předstihem. Jakmile jsem začal narušovat zavedenou nadprostorovou magickou strukturu galaxie, věděl jsem kdo přiletí zjednat nápravu. To je vše.}
\uv{Cos' udělal s časem, ty fanatiku?}
Musela uběhnout staletí, snad i tisíciletí. Bohové, ještě nikdy se mi netřásly ruce. Ještě nikdy jsem nebyl\ldots starý.
\uv{Já vlastně nic. To, co se stalo, je vedlejším efektem našeho boje. Uvnitř bitevního pole, které zahrnovalo planetární systém a okolí, běžel čas normálně, pouze my dva jsme jej poněkud zapoměli vnímat v zápalu toho plamenného střetu. A vzhledem k okolí se naše prostoročasová bublina propadala do minulosti tak dlouho, dokud ji zacyklená energie isolovala od okolí. Pojď, ukážu ti svou loď. Je krásná, obyvatelé planety ji právem považovali za loď boží. Nikdy mě nenapadlo, že stáří bude tak bolet. To jsi mi neměl dělat Asure.}
\uv{Nechci vidět tvou loď. A nechci být dál součástí tvého zvrhlého plánu!} vykřikl lord z Narhemu stařecky vysokým hlasem a namířil na bělovlasého Asura blaster. Zbraň automaticky zaměřila oběť a Dar`immar vystřelil. \uv{To je nedůstojné mága,} zachroptěl lord z Teotu, vyplivl krev řinoucí se mu z úst, svezl se po hladké stěně místnosti k chladné zemi, ještě něco zamumlal a zemřel.
Lord z Narhemu pohlédl na mrtvé tělo a pochopil, že toto se nemělo stát. Čas byl posvátný a on jej svým činem pošpinil. Věděl, co musí učinit, věděl, že to zmrzačí jeho osobnost a věděl, že má pramalou naději na úspěch. Kdyby tak však neučinil, zahodil by poslední možnost jak zabránit nedozírným důsledkům časového chaosu. Teoreticky znal obřad prolnutí celkem dobře, ale nevěděl o nikom, kdo by jej kdy vyzkoušel v praxi. Musel se alespoň pokusit povolat zpět duši mrtvého a podělit se s ní o své tělo. Roztřesenou rukou nakreslil kolem mrtvoly magické obrazce, aby zabránil rozpadu astrálního těla a pak pokračoval v přerušeném spánku, obklopen šerem vyhasínajících světel a tichým hučením podpůrných mechanismů lodi.
Zdálo se mu o rakvích.
Po dlouhém a neklidném spánku se mu vrátila alespoň část bývalé moci. Začal uvažovat logicky a pochopil, co mu mělo být jasné už dřív - že to, co se chystá učinit, se prostě nemůže nepodařit. To vědomí vrátilo jeho mysli vnitřní klid. Vstal a kráčel šerými chodbami, dokud nedorazil do síně zrcadel. Dlouhé hodiny meditoval nad svým obrazem, obrazem starce přemoženého staletími. Zkoumal i svou duši, samu podstatu osobnosti, jež se měla zanedlouho dobrovolně vzdát individuality. S povzdechem se vrátil k mrtvému tělu a započal rituál. Ponořil své vědomí do nadprostorové reality magie a uprostřed chaosu fragmentů temných myšlenek, tyčících se jako bizarní skály obklopené slizskými monstry, hledal mezi bludnými dušemi zemřelých tu jedinou, lorda z Teotu.
\uv{Vem si mne! Vytáhni mě odtud!}
\uv{Krev. Chci krev!}
\uv{Znám všechny taje aspektuálí magie! Vem si mne!} \uv{Jsme tví vojáci. Nechals' nás tu zemřít.}
\uv{Znám budoucnost! Znám budoucnost!}
\uv{Nechci žít.} \uv{Konečně Dar`immare. Už to tady bylo značně deprimující. Jsem připraven.}
Asurův duch seděl na skále a vykládal si karty, jež ležely všude kolem, podle nějakého nepochopitelného systému. Pomalu vstal od nedokončeného díla. Ledový vítr rozvál pestré obdélníčky po krajině. Některé se ve vzduchu změnily v obrovské noční můry a zmizely v šeru.
Duch vztáhl ruku k projekci lorda z Narhemu a ten ji pevně uchopil.
\uv{Něco ti řeknu. Veliké mystérium. Pochopil jsem jej až tady. Čas, čas neexistuje!} křičel lord z Teotu v bouři, která vypukla, když se aury obou mágů setkaly. Pak vše pomalu pohasínalo, až nastala úplná temnota.
Lord z Narhemu přestal existovat.
Lord z Teotu otevřel oči. Tma zmizela.
Vstal a narušil jeden ze symbolů kolem svého bývalého těla. Astrální splynulo s tělesným a vnutilo svou vůli poddajnému organismu. Svaly se napínaly, síla nezměrné moci ducha přetvořila podobu Dar`immarova těla a lord z Teotu po chvíli s uspokojením pohlédl do zrcadla. Kdesi v dáli, mimo čas a prostor, jako by zaslechl tichý nářek lorda z Narhemu. \uv{Život mě naučil počítat se všemi variantami, lorde. Že jsem to ale nevděčník, lorde. Ale teď se k tobě budu muset chovat moc mile, lorde,} pochechtával se Asur z Teotu v mrtvém tichu lodi. Potom pracně prolezl přechodovou komorou na svůj přepadový člun, několika mikroexplozemi uvolnil kontakt s křižníkem a odletěl pryč.
Prostříleným průchodem rychle unikal do vakua vzduch. Nesl s sebou i mrtvé tělo, střepy čistého křišťálu, trochu černého prachu a velký temný drahokam. Vyhaslý Plamen Selkoru.
Z povrchu jediného měsíce planety se oddělil temný obrys kosmické lodi, otočil se zádí ke slunci a v oslepující záři fotonového pohonu zmizel v hlubinách vesmíru. Selkorský artefakt, dodatek: Krystal zřejmě nenávratně zmizel spolu s jeho posledním držitelem, lordem Dar'immarem z Narhemu, během cesty do sektoru (3,3) za účelem vypátrání a odstranění zdroje poruch nadprostorové matrice galaxie. Stalo se tak zřejmě někdy kolem data 100524564. Katalog depositu Nestárnoucích, TAJNÉ
\chapter{Skřítek Větřík a čarodějové ze světa lidí}
Větřík byl jedním z nejbohatších skřítků v Údolí. Bydlel ve starém pařezu s pěti věžičkami a před vchodem měl verandu zacloněnou bílým chorošem. Rád na ní vysedával, když slunce zapadalo, a díval se, jak starý ještěr od naproti s přibývající tmou víc a víc vykukuje ze své jeskyně. Ten ještěr měl své jméno, ale to bylo tajné, a tak mu všichni říkali prostě Dráčku. Před domečkem byla zahrádka, kde si Větřík pěstoval létající bylinky. Měly bílé kvítky s drobnými křidýlky a skřítek je musel uvazovat provázky ke kořeni od pařezu, aby mu neuletěly. To by pak musel čekat do další úrody, než by zase mohl přiletět ve své vzducholodi na návštěvu ke Skalníčkovi; neuměl totiž šplhat po skalách tak dobře jako on.
Jednoho rána si koupil za trochu fantazie soudeček medoviny (skřítci totiž neplatí penězi, ale fantazií, a proto pořád vymýšlejí různé neuvěřitelné věci, aby o ni nepřišli a nezchudli), naložil jej do gondoly upletené z trávy a jemných kořínků, přivázal ke gondole sedm létajících bylinek (tři po každé straně a jednu dozadu jako kormidlo) a vznesl se do vzduchu. Jak tak pomalu stoupal podél bílé skály ke Skalníčkově jeskyni, všiml si, že se dole na cestě zastavili dvě bytosti ze světa lidí (nebyl si tak docela jist, jestli to byli lidé, i když tak vypadali) a prohlížejí si jeho pařez. Zpozorněl.
Ti dva - mladík a drobná dívka - si totiž docela určitě povídali o jeho domečku. To ho překvapilo, neboť věděl, že kromě malých dětí lidé svět skřítků nevidí. Usoudil tedy, že to nejsou lidé a rozhodl se, že je bude sledovat a Skalníčka navštíví později, protože byl zvědavý, kdo že to skřítčí údolí vlastně navštívil. Zatahal tedy za provázek kormidla, a vznesl se přímo nad ně. Dvojice vykročila dál. Vítřka (skřítek se jmenoval Větřík, ale volali na něj Vítřku) zmátlo, že přestože oba vidí skřítčí domečky všude kolem, nevšimli si kouzelné říčky protékající Údolím, a tak nevědomky kráčeli po její hladině.
Jak tak šli, viděli víc a víc z tajného skřítčího světa. Všímali si velikých domů, ve nichž bydlí skalní obři, ochočených brouků, které skřítci chovají jen tak pro radost, všimli si také, že skály jsou ve skutečnosti prastarými živými tvory a viděli, jak dýchají. Když došli na konec Údolí (Větřík se bál, že půjdou dál a on už je nebude moci pozorovat, protože opustit Údolí je pro skřítky moc nebezpečné) otočili se a šli zase zpátky. Tehdy si konečně všimli Stříbrné řeky, kterou celou tu dobu procházeli, vyčarovali si loďku a dál se pak plavili proti jejímu proudu. Obdivovali zasněné stromy, smáli se tvářím obrů, kteří na ně vykukovali z nitra pradávných skal a dívka si umyla vlasy v květinovém vodopádu. Občas dokonce zahlédli i drobounké vílinky a skřítky, kteří se kolem nich proháněli na hřbetech myší, ale viděli je jen mlhavě, protože kouzlo, kterým vládli nebylo zase tak silné.
Když nakonec spařili i Svatyni, nejposvátnější místo všech obyvatel Údolí stvořené ze skal, stromů a fantazie, Větřík konečně porozuměl té záhadě. Už věděl, že ti dva opravdu jsou lidé, ba dokonce dospělí lidé, ale probudili v sobě skřítčí duši, a tak mohli spatřit alespoň malý kousek jeho světa. Měl radost. Řekl si, že všichni lidé možná nejsou zase tak špatní, jako ti, kteří víc a víc ničí všechno krásné kolem sebe. Otočil svou vzducholoď a přistál na kraji Skalníčkovy jeskyně. Celou noc pak oba kamarádi upíjeli medovinu, povídali si o čarodějích ze země lidí a smáli se hlasitě, ale laskavě, jejich úžasu při objevování zázraků skřítčího světa. A oba čarodějové zaslechli jejich smích a rozesmáli se také. Pak odešli z kouzelného Údolí zpátky do země lidí.
\chapter{Soumrak}
Po večerním nebi se honila temná mračna a chlad snadno pronikal kamennými zdmi starobylého kláštera. V neútulné kobce toho dne proti sobě seděli dva muži. Mladý a starý, rytíř a mnich, žák a učitel. Blátivou cestou pod úzkými oblouky oken projela s hlasitým lomozem dobytčaty tažená kára. Její zvuk vyrušil dvojici v tichém rozjímání.
\uv{Zapuď tu myšlenku, můj synu. Nepokoušej osud na východě. Jsi dobrý křesťan a statečný rytíř, Maritaine, ale jsou zla, jimž nedokáží čelit ani andělé nebeští a my, my se můžeme pouze modlit,} zašeptal mnich.
\uv{Ne otče. Naším posláním je bojovat a třeba i zemřít, je-li to vůle Boží. Nebojím se,} řekl rezolutně rytíř a hotovil se k odchodu.
\uv{Kdyby ti hrozila jen smrt těla, nebránil bych ti, synu. Bůh s tebou,} ukončil rozpravu mnich; věděl, že veškeré přesvědčování je marné. Rytíř, snad zklamán strachem starého muže, chladně poděkoval za požehnání a odešel. S žalem v srdci uléhal moudrý Bernard a když jeho nejmilejší žák za úsvitu opouštěl město, byl již mrtev. Rytíř dlouho putoval, než konečně dorazil k hranici Říše. Pak se po několikadenním bloudění pralesy vynořil v barbarských zemích slovanského východu\ldots Děkoval Bohu za vnuknutí naučit se obtížnému jazyku zdejších obyvatel, protože jen zřídka narazil na někoho, kdo by dokázal mluvit řečí civilisovaných lidí.
Projížděl stále bědnějšími vesnicemi, jejichž obyvatelé měli míli od míle pokřivenější představu o Bohu a pravém učení. Žasl nad sveřepým zachováváním prastarých rituálů a modloslužebnictví, jež by se snažil za jiných okolností co nejurputněji potřít; nyní však měl před sebou úkol důležitější než spásu duší polopohanů. Věděl to, cítil starobylé Zlo otravující duše poddaných i pánů.
\uv{Nepokoušej osud na východě,} varoval jej Bernard. \uv{Nejezdi na východ,} naléhavě šeptali vesničané.
\uv{Sídlí tam Černěbog,} dodávali někteří a křižovali se. Nikdo mu nemohl zabránit, aby vykonal svaté poslání. I tak se však nedokázal ubránit znepokojujícím myšlenkám, když trávil večer v pustině u skomírajícího ohně a nemohl usnut. Dokáže to i přesto, že ho varoval jeho učitel. Nedbal neblahých znamení ve svých snech. Bůh pomáhá věrným. A dalšího dne za úsvitu, marně se snažícího rozehnat hustou podzimní mlhu, se znovu vydal na cestu.
Opět vesnice. Kůň namáhavě bořil nohy do bláta. Rytíř zamířil ke kapli, malé rotundě bez apsid. Starý, již zetlelý, dřevěný kříž nad vchodem se znatelně nakláněl doleva. Uvázal grošáka a vstoupil dovnitř. Ovanul ho chlad a zápach hniloby. \uv{Pane Ježíši,} zašeptal, poklekl před oltářem a dlouho se modlil. Vyrušila ho stařena, jež zapálila neuměle vytvořenou svíci a překotně drmolila své prosby. Na to, aby jí rozuměl, by musel znát zdejší jazyk lépe, ale rozeznal jména mnoha různých svatých, Panny Marie, Krista, ale i Běloboga, Radigosta, Peruna\ldots Znechuceně vstal a odešel. Přespal na slamníku v jednom z několika páchnoucích stavení. Nepřehlédl kříže, věnce česneku, uschlé snítky planých růží i kostrbaté pentagramy a jiné čarodějné symboly na sesouvajících se zdech z nepálených cihel. Odvrátil zrak od té podivné směsice křesťanských a pohanských symbolů, jež představovala pro obyvatele jedinou hráz chránící je před hrůzami přicházejícími po západu slunce. Dlouho se převaloval na lůžku, než mu bratr Smrti, Spánek, konečně zavřel znavené oči.
Křik a dým. Přítel klesající s šípem v hrudi. Brána odolává úderům těžkého beranidla. Krev v očích zabarvuje svět do ruda. Náraz a zmučené dřevo povoluje. Šílený běh za hradby nepřátelského města. Mrtví spolubojovníci se mění pod kopyty hrdých hřebců v krvavou kaši. \uv{In nomine Christi!} A meč v ruce je tak těžký\ldots
Sen. Jen sen. Maritain silou vůle uklidnil třesoucí se údy a osušil chladný pot. Té noci se už neodvážil usnout. Z protějšího rohu místnosti k němu doléhal šepot starce, jenž mu poskytl přístřeší. Hovořil sám se sebou, snad v domnění, že jej nikdo neslyší.
\uv{Jede na východ. Je šílený. Jistě je šílený. Z východu přece přicházejí\ldots\-Oni\-\ldots\- ne\-pře\-mů\-že\ldots\- Čer\-ně\-bo\-ga ne\-pře\-mů\-že. Ne, už se nevrátí. Odjede a už se nevrátí\ldots Nikdo se nevrátil. Ovládnou\ldots } Stařec mluvil stále tišeji až jeho hlas splynul se zvukem severního větru přinášejícího první sněhové vločky.
\uv{Otče náš, jenž jsi na Nebesích\ldots } začal se rytíř bezhlesně modlit, jen jeho rty se pohybovaly v temnotě. A venku zpíval Vítr své vlastní modlitby bohům noci. Za kalného úsvitu vstal, zahřál se u ohně, který stařec založil v ohništi uprostřed příbytku, rozloučil se s hostitelem a odjel dřív, než mohl zaslechnout zoufalý nářek matky, jejíž desetiletý syn toho rána už oči neotevřel.
Podkovy zanechávaly šňůru stop na opuštěné kupecké stezce a staleté stromy k němu vztahovaly pokroucené větve, jako by se snažily zabránit mu v jeho svatém poslání. Naučil se usínat za žalostného vytí vlčích smeček. A když míjel hnijící zbytky povozů obklopené kostrami zvířat i lidí, odvracel pohled. Nedbal horečky, jež spalovala jeho tělo, za mlhou obklopující vědomí viděl jen vzdálený cíl. Den za dnem, na své Pouti.
Jednoho večera stočil koně k jeskyni na dohled od stezky. Obezřetně vešel do přítmí a po chvíli si jeho zrak zvykl na šero. Trhl sebou, když si všiml postavy sedící u nerovné stěny. Než stačil cokoli říci, neznámý vstal. Maritain pro jistotu tasil.
\uv{Zadrž, rytíři. I já sloužím Kristu, zde, obklopen démony, které zaháním silou slova Božího,} vykřikl muž. Byl velmi starý a dlouhé šedivé vlasy a vousy jej činily ještě věkovitějším, takže se podobal okolním stromům. Na potrhaném rouchu visel dřevěný kříž.
\uv{Čemu vděčí starý poustevník za tak vznešenou návštěvu?} otázal se stařec a Maritain si teprve v té chvíli uvědomil, že ten Boží člověk nehovoří barbarskou řečí Slovanů, ale plynnou latinou.
\uv{Jsem Maritain z Wormsu. Vypravil jsem se vyvrátit Zlo, které se skrývá v těchto krajích a touží po moci nad světem. A neodradí mne strach malověrných,} odvětil rytíř poněkud ostrým hlasem očekávaje, že ho i tento muž hodlá zrazovat jeho úkolu.
\uv{To, k čemu směřuješ, je mocné, tak mocné, že i sám Svatý Otec varuje odvážlivce před cestou do těchto krajů. Ale ani on nezná staré proroctví o statečném hrdinovi, který rozdrtí hlavu Hada z Prokleté hory. Žehnám tvému poslání a žehnám tobě, Maritaine z Wormsu. A nyní si odpočiň v mém skromném příbytku. Připravím ti odvar z bylin, jež zahánějí horečku a nachlazení.}
Ještě dlouho po západu slunce rozmlouvali o boji s Temnotou a o síle Slova. A zatímco rytíř malými doušky upíjel horký odvar, odebral se mnich do hloubi jeskyně a pak se vrátil s tři dvanáct palců dlouhým, na jednom konci zašpičatělým kouskem dřeva, stářím již zcela zčernalým. \uv{Z tvých slov jsem nade vší pochybnost poznal, že jsi Vyvoleným. Toto je tříska ze Svatého kříže. Vraž ji v pravou chvíli Nepříteli do srdce - tak jej zahubíš. A opatruj ji dobře. Vlastnilo ji mnoho svatých mužů a ty jsi nyní jejich následovníkem.} Rozhostilo se ticho. Rozechvělýma rukama uchopil Maritain ten vzácný dar.
\uv{Nemám slov\ldots Jestliže jsem snad někdy zapochyboval o úspěchu svého Poslání, nyní již nepochybuji,} poděkoval rytíř. Dotek Síly, jenž pocítil, když držel relikvii, jej svou prudkostí roztřásl.
Pak se oba pomodlili a zanedlouho je přemohl spánek. Křik a zběsilý běh. Někteří muži pobíjejí lučištníky na hradbách. Hlavní voj udolává poslední zbytky obránců města. Zblízka nejsou tak hroziví, jako ve vyprávěních biskupů. Umírají rychle. Některé domy hoří. Nad rozsekanými těly se vznášejí bizarní přízraky. Několik vojáků svrhává půlměsíc z vrcholku bělostné mešity. Ostatní rozrážejí dveře domů. Nářek žen a dětí. Po dláždění teče krev. Jakási dívka prchá ulicí\ldots
Poustevník, probuzen výkřikem, probděl zbytek noci s rozechvělým Maritainem až nakonec vzpomínka na sen přestala týrat zmučenou mysl. Ale ráno, ráno po dlouhé době slunce rozehnalo mlhu. Rozloučili se. Stařec s nadějí v srdci naslouchal vzdalujícímu se zvuku kopyt.
S nově nabytým sebevědomím směřoval rytíř k cíli. S úsměvem si prohlížel své zbraně - řetěz s ostatkovým křížem, arcibiskupem posvěcený meč a to nejcennější - třísku ze Svatého kříže. Nesčíselněkrát si přitom představoval porážku Nepřítele. Věděl, že má vše ponechat Vůli svého Pána, ale nemohl si pomoci.
Nepostřehl okamžik, v němž se krajina změnila. Zapadající slunce zářilo krvavým světlem soumraku, ale noc nenastávala. Rostliny zežloutly a ze všech stran na něj dýchal zatuchlý zápach věčného umírání. Na jeho duši opět padl Stín. A pak se objevily vesnice, ale jejich obyvatelé již byli změněni v šílené trosky, živící se krví proudící v korytech potoků a shnilým masem, které přinášel její proud. Sápali se po něm a otevírali lačná ústa s nepřirozeně velikými zuby.
\uv{Ssskutečná krev!}
\uv{Živé maso.}
\uv{Chci je!}
\uv{Satan, Černěbog, Samael, Jaga, Cthulhu, Asmodeus, Niggurath\ldots }
\uv{Hlad.}
\uv{Černěbogu, dej nám ho. Dej nám maso.} Rozehnal je ranami svého meče a při pohledu na umírající těla se ani nedokázal modlit za spásu jejich duší. Nasadil koni ostruhy a co nejrychleji ujížděl pryč. Po chvíli zpomalil - zvíře se začalo dusit jemným prachem. Zmizely poslední stopy rostlinstva a zbyla jen poušť. Čas od času zastavil a vykašlával černý hlen. Nevěděl, kolik času již uplynulo; nemohl jej nijak měřit ve světě s nehybným sluncem. Zásoba vody se mu začínala povážlivě tenčit. Pak se na obzoru objevil kopec. Říčka krve, proti jejímuž proudu jel, k němu vedla jako tepna k srdci. Nebylo pochyb, před sebou měl cíl své dlouhé pouti. Ač umdléval, pobídl koně do klusu a pohladil jílec meče. Černá skvrna na vrcholku se postupně změnila v siluetu chrámu. Vznosná klenba baziliky, ač znesvěcena rytinami oslavujícími Ďábla, jej ohromila svou velkolepostí. Uvázal koně, otevřel vstupní bránu a hrdě, s hlavou vztyčenou, vešel dovnitř.
\uv{Bože, vrátím ti Tvůj svatostánek!} zvolal a jeho hlas se odrážel od kamenných stěn zohavených výjevy zobrazujícími s nevídanou věrností hříšná pokušení těla. Raději od nich odvrátil zrak, protože cítil, že jakousi zvířecí část jeho samého, pohřbenou hluboko pod skořápkou víry, přitahují. I přesto mu však vzájemně se prolínající zpodobnění Smilstva a Smrti tančila před očima. Vykročil k oltáři - černému kvádru pokrytému zaschlou krví. Otřásl se při pohledu na rudými kameny vykládaný pentagram, zářící vyzývavou krásou na zdi za obětním kamenem. Raději sklonil hlavu. Ztuhl, neboť na mramorové podlaze spatřil černou siluetu podivně znetvořené postavy. Zděšeně ucouvl a ještě pevněji sevřel kříž ve své levé ruce a meč v pravé. Nejmocnější zbraň si prozatím ponechal zastrčenou za opaskem vedle své dýky. Rozhlédl se a vydechl ulehčením, skoro se zasmál. Stín vrhala jen temná socha, doposud skrytá jeho zraku sloupovím.
Vítr hnal otevřenou branou dovnitř prach z okolní pustiny, jež kdysi dávno bývala hvozdem. I samo sluneční světlo tam mělo barvu krve a Maritain věděl, že před šelmou, jež mohla každou chvíli vystoupit z Propasti, jej neochrání.
Otočil se zpět k obětišti a meč mu vypadl z ruky. Stála tam půvabná dívka oděná do lehké bílé řízy. Bledou tvář zdobily velké temné oči, v nichž mohl spatřit cokoli jiného jen ne krutost, nenávist či zlobu. Vypadala tak\ldots , nevinně. Překonal však ten pocit, zvedl meč, a začal se nahlas modlit.
Těžká vstupní brána se s ohlušujícím třesknutím zavřela. Dívka se posadila na oltář a začala si orientálním hřebenem, který vytáhla zpoza obětního kamene, pročesávat husté kadeře. Když skončila, otázala se s milým úsměvem plynnou latinou: \uv{Přišel ses sem modlit nebo bojovat?} Nečekal ženu, byť by to byla jen elfka. Věděl, že mnoho žen sloužilo a slouží pekelným mocnostem, věděl o líticích a znal i příběh o Lilith, ale přesto ve svých představách očekával spíše odpornou stvůru s hladovým pohledem v rudě zářících očích. Čekal, že pohled tvora s nímž se střetne, jej popálí jako pohled baziliška, kterého skolil v Hispánii; že bude děsivější než hnijící živé mrtvoly, jež zprovodil ze světa v labyrintu starých římských katakomb. Nelidštější něž přízrační démoni hodující o půlnoci na nepohřbených mrtvolách uprostřed bitevních polí. Mnohokrát už ve své fantasii bez váhání vnořil do vysněné stvůry meč. \uv{Zplozenče pekel! Svým zjevem mne neobelstíš!} vykřikl po chvíli mlčení a zaútočil, používaje kříže jako štítu. Dívka rychle uskočila z kamene a Maritain uklouzl na snad coul vysoké vrstvě zaschlé krve před oltářem. Odporný zápach držící se u země jej téměř omráčil. Přesto neupustil svou posvěcenou zbraň. Vstal a pozvedl meč. \uv{Tak ty mě chceš zabít. Sekat a bodat mečem do mého těla. Dívat se, jak mi vytéká rudá krev z ran, jak se v bolestech svíjím zamotaná do vlastních vnitřností; toužíš po mé smrti, aniž bys znal alespoň mé jméno. A to jen proto, že nesdílím tvoji víru, ostatně tak jako nespočetné zástupy různých bytostí. Nuže dobrá, zaútoč, dovedu se bránit. Ale navrhuji příměří. Pohovořme si trochu, než se začneme zabíjet,} řekla kráska jemným, melodickým hlasem. Maritain sklonil čepel, zůstal však ve střehu. \uv{Máš snad co říci na svou obhajobu?} \uv{Jistě. Třeba to, že nemůžu za to, čím jsem. Ty snad ano? Pokus si jen na okamžik představit, jak by ses cítil, kdyby tě pronásledovaly desítky nepřátel jen proto, že jíš, piješ, dýcháš\ldots , a vyprazdňuješ se. Moje potřeby se od těch tvých dost liší, ale tak jako ty, nemohu bez nich žít, Maritaine.}
Rytíř sebou trhnul, když vyslovila jeho jméno.
\uv{Jsem Airam, kněžka Pána Propasti, jestli tě to vůbec zajímá. Co mi odpovíš, boží bojovníku?}
\uv{Nejsi nic než skvrna na tváři světa. Snad máš pravdu, když říkáš, že na tom neneseš veškerou vinu, ale vši a blechy také hubíme. Nepřesvědčila jsi mne. Braň se, stvůro!} vykřikl a provedl odvážný výpad. Airam uskočila, ale přesto jí špička meče pronikla kůží pod levým prsem. Rudá krev potřísnila zbraň i bělostný dívčin šat.
\uv{Bravo, rytíři. Jen málo chybělo a zasáhl bys srdce.} \uv{Vysmíváš se mi snad?!} vykřikl bojovník a zaútočil znovu. A opět ji jen škrábl.
\uv{Ne, nevysmívám. Jsi mocný. Můžeš mne zabít. Ale nedělej to, odhoď ty prokleté zbraně. Netoužíš po mně snad? Řekla bych, že se ti líbím. Neboj se, neublížím ti. Slibuji.}
Světlo se odráželo od jejích očí, zkrvavená látka na hrudi těsně přiléhala k ňadrům. Rytíř sevřel meč, až mu zbělely klouby. Pak ale zvítězily vzpomínky na hrůzné utrpení tisíců lidských bytostí. Na kostry podél cest, mrtvé děti s vytřeštěnýma očima, pustinu protkanou žilami rudých potoků a lidi změněné v krvelačné bestie.
\uv{Vím, na co myslíš. Ale záleží jen na úhlu pohledu. Co si asi myslí prase o řezníkovi? A nepovažovalo by, kdyby ovšem mohlo myslet jako člověk, za zvrhlé takové vepřové hody s tabulí ozdobenou upečenou hlavou svého druha? Ne, nejsem horší než ty, jsem jen jiná.}
\uv{Snažíš se mě zmást. Ďábel je Lhář. Jak mohu věřit jeho služebnici?}
\uv{Místo, jež nazýváš Peklem, není zlý svět. Je zde a bude od věčnosti do věčnosti. Je svou podstatou nejblíže Chaosu, z něhož se vše rodí. Vše - i tvůj bůh. Řád je jen malá část Chaosu. Tvé Dobro není ničím jiným než nedostatkem rozmanitosti, již tvůj omezený rozum vnímá jako Zlo. Nedostatkem Zla\ldots } skončila Airam a dramaticky se odmlčela.
\uv{Rouháš se? Ale máš strach. Bojíš se toho, jak říkáš, nedostatku Zla. Nebo ne?} křičel do ticha Maritain.
\uv{Ne. Bojím se tvého meče a paže jím vládnoucí. Copak si opravdu myslíš, že ty jsi posel Dobra? Tak dobře, vezmi si můj život. Zrodím se dříve či později znovu, utrpení Smrti není věčné. Tak tedy sekej, bodej, zabíjej, ovšem věz, že jsi jen Maritain, rytíř s mečem, a ne šiřitel Dobra či Spravedlnosti.} Airam odhodila svůj šat a nahá poklekla před rytířem.
\uv{Tvé lži mne neomámí,} zašeptal rozechvělým hlasem rytíř. Krvácející rány dokazovaly její zranitelnost, ale Maritain se rozhodl ďáblovu kněžku překvapit zbraní nejsilnější. Upustil ocelovou čepel, zařinčela, toho dne už podruhé, na chladném mramoru. Vvytáhl třísku ze Svatého kříže a dotkl se jím Airam. Vykřikla a v tom zvuku zazněla nezměrná hrůza. Začala se svíjet jako podivný had na špinavé a páchnoucí podlaze; rytíř se neubránil vítěznému úsměvu. \uv{Samael! Abadon! Démogorgon! Nyarlathotep! Mastema! Bafomet! Ááááááá\ldots } ječela upírka a Maritain se rozmáchl, aby jí třískou proklál srdce. Vtom mu však její ruka vytrhla svatý předmět a kráska uskočila za oltář. \uv{Promiň. Chtěla jsem ti alespoň na chvíli udělat radost. Jestlipak víš, že kdyby se všechny kusy dřeva, vydávané za ostatky Svatého kříže daly dohromady, stačily by nejméně na dvanáct křížů. Muž jako ty by se měl spoléhat na svou sílu. Ne na kus dřeva,} dodala dívka vlídně. Jejich pohledy se střetly. Pomalu vykročila směrem k němu.
A pak se oddal záři nevinných očí, jejím rudým rtům a svůdným křivkám jejího těla. Milovali se dlouho a on cítil, jak mizí poslední zbytky jeho Síly. Bylo mu to úplně jedno. V tom objetí skutečnost neznatelně prolnula se snem. Křik a krev. Nářek znásilňovaných žen. Plameny. Útlé nohy prchající dívky se zaplétají do střev jedné z mnoha k nepoznání zohavených mrtvol. Padá a její tmavé vlasy na okamžik přikrývají tvář padlého válečníka. Běží k ní. Je tak krásná. Strach v jejích očích. Vniká do ní a utápí se v rozkoši. Jediní živí mezi desítkami tuhnoucích těl.
\uv{Zabij ji. Všechny zabíjíme. Biskup tak rozkázal.} Nářek nesoucí se ulicemi pomalu utichá. Doráží ji dýkou.
Po dláždění teče krev. Vykřikl a procitl v objetí něžných paží.
\uv{Miluji tě, můj rytíři,} zašeptala, \uv{Jsi unavený. Velmi unavený. Spi.}
Usnul.
Znovu a znovu, snad tisíckrát, se s ní objímal v horečnatých snech, v nichž se krása střídala s ošklivostí chechtajících se stvůr, jež se jej dotýkaly svými slizkými těly. Procházel krajinami, které musely pro svou zvrácenou krásu patřit jedině Ďáblu. Nakonec došel k Hoře. Vrcholkem dotýkala se Nebe. Stanul před branou, ústící do jejího nitra. Užasl při pohledu na drahokamy a dokonalé rytiny, jež ji zdobily. Když se k ní přiblížil, mohutná vrata se tiše otevřela a za nimi stála Airam. V levé ruce držela černý pohár naplněný krví.
\uv{Pojď a napij se mé krve z Grálu Nesmrtelnosti a vstup do Života věčného.}
\uv{Ne! Toto je brána pekelná. A za ní je už jen Ďábel!} marně jej varovalo cosi hluboko pohřbeného ve zmučené mysli. Maritain šel, uchopil číši a napil se. Veřeje se zavíraly. Světlo dopadající z předpeklí se úžilo, a když zmizel poslední paprsek, vzplanula v něm bolest, jakou nikdy před tím nezažil. Z úst mu vycházel neartikulovaný řev.
\uv{Vzbuď se lásko. Probuď se do Života, který není hrůzným snem, ale svrchovanou vládou nad Světem. Zůstaneme navždy spolu.}
Rytíř otevřel oči. Nad ním se skláněla Airam, nyní již opět ve svém bílém šatu. Po zraněních nebylo ani stopy. Na jazyku ucítil chuť krve.
\uv{Lhalas mi, prokletá. Zničila jsi mě.}
\uv{Probudila jsem tě. Také jsem procitla v hřejivé náruči Víru, jenž proměnil nešťastnou a bezradnou ubožačku v Airam!}
\uv{Udělala jsi ze mne bestii. Monstrum, upíra! Vím to! Cítím to! Nenávidím tě!}
\uv{Nenávist je dobrý začátek. Jen tak dál.} Kněžka vstala a přistoupila k oltáři. Maritain se zvedl a spatřil, že na tom místě leží okovy připoutaná dívka.
\uv{Je to panna, můj rytíři. Dárek ode mne. Bude tvou první Obětí. Přistup!}
Došel ke kameni a jako omámený uchopil velký obřadní nůž, který mu Airam podala. Dívka na oltáři vykřikla a odvrátila tvář. Její dech se zrychlil a celá se roztřásla. Pozvedl čepel. \uv{Bodni!} vykřikla kněžka.
Zatnul však zuby, otočil se a hodil zbraň překvapené Airam k nohám.
\uv{Ne, Stvůro. Tobě i Peklu navzdory, ne. Neudělám to, i když po tom toužím.} \uv{Ale uděláš. Když ne teď tak později. Není jiná možnost. Ostatně, už jsi to přece jednou dokázal. Zabít nevinnou.}
Nezmohl se na slovo. S velkým úsilím došel ke dveřím chrámu a rozkopl je. Poznal, jak strašlivou má sílu. Vyšel ven a pohlédl na věčně zapadající slunce. Stálo na obloze níže, než když přijel. Nechtěl myslet na to, co tu nastane, až jednou zapadne.
\uv{Tu pannu ti tady pohlídám rytíři. Vrať se brzy. Ach, myslím, že se vrátíš brzy,} ozvalo se z baziliky, která - jak už věděl - Bohu nikdy nepatřila. Sám Vládce Propasti ji utkal z Maritainových nejtajnějších představ a myšlenek, aby tak usnadnil Airam její úkol.
Rozhlédl se po svém koni. Na místě, kde jej uvázal, ležela jen ohlodaná kostra. Tiše zaklel a rozběhl se z kopce. Věděl, že by se mohl snadno proměnit ve tvora schopného letu, ale neudělal to. Nechtěl užít žádné ze svých nových schopností. Slyšel šepot démonů v horkém větru. Necítil únavu a brzy měl na dohled vesnici pololidí. Stále častěji musel myslet na to, co se mělo stát nejmocnější Silou jeho života. Měl hlad. V představách viděl ten páchnoucí oltář a spoutanou dívku. Mladé pružné tělo plné krve, její vyděšený pohled, záchvěvy svalů. Sevřel ruce v pěsti a běžel dál. Proběhl vesnicí. Její obyvatelé mu uctivě ustupovali z cesty. To hrdlo. Náznak pulsující krve. \uv{Ne! Nesmíš!} křičela jeho zraněná duše. \uv{Ne! Chci žít!} prosila oběť v jeho představách, když se nůž blížil k jejímu tělu. \uv{Obětí se završí tvůj přechod na druhou stranu a já zemřu,} naříkala duše. Utíkal neúnavně dál. Myslel na bělostné paže marně se snažící vyprostit z okovů, na rovné břicho, panenský klín a proud jasně červené krve vytékající z rány. Toužil pít Krev a Utrpení člověka. Cítil, že slábne; že bez Krve nemůže žít. Zastavil. Otočil se. Krok. Druhý. Padl na kolena, sevřel prach do pěstí a cítil, jak mu protéká mezi prsty.
Vstal a s úsilím, o němž netušil, že je s to jej vynaložit, pokračoval v cestě - od Chrámu.
Najednou jedovatý svit slunce zmizel. Obklopovalo jej šero, ta oku lahodící švestková barva mladé noci, chvíli po západu slunce, prosvětlená prvními hvězdami a měsícem v poslední čtvrti.
Zaslechl kroky. Přes lesní stezku, přeběhla dívka. Utíkala, jak nejrychleji mohla.
Zpozdila se venku. Nyní běží a doufá, že se dostane do bezpečí rodného domku, pokrytého česnekem a desítkami křížů, pomyslel si.
Změnil se v obrovského netopýra a rozlétl se za dívkou. Pak nabyl opět lidské podoby, či spíše jakési její ohyzdné karikatury s drápy ostrými jako obětní nože a krvelačnými tesáky. Byla mladičká, skoro ještě dítě. Vykřikla bolestí, když jí rozerval břicho a chlemtal horkou krev smíšenou s tělesnými šťávami. Chvílemi omdlévala a tak jí drásal údy, dokud ji nepřivedl k vědomí. Vytrhával vnitřnosti. Pil. Tak jako do jeho těla plynula životadárná tekutina, zaplavovaly jeho mysl výbuchy čiré rozkoše. Pak vydechla naposledy.
Když se skláněl nad jejím na kusy rozsápaným tělem, věděl, že cosi v něm zemřelo. Necítil však lítost. Otočil se a pomalu odcházel zpět k Chrámu, nebylo proč spěchat. Za zády slyšel mlaskání démonů dojídajících ještě teplé maso.
\uv{Buď vítán, Mortemore. Jak vidím, již jsi obětoval. S ní si tedy můžeme pohrát společně,} řekla s roztomilým úsměvem Airam a ukázala na oltář. \uv{Ano drahá. Máš přednost,} odvětil Mortemor. Palčivá nenávist, již k ní dříve choval, zmizela spolu se jménem, které dostal při křtu. Otočili se k panně a dlouhé minuty vychutnávali hrůzu v jejích očích.
\chapter{Svitek}
Na počátku spatřil Quaran první paprsek Světla. I utkal z něj závoj Struktury a roztáhl svá nekonečná křídla nad Kosmem\ldots Chrám Apeiron, KONEC Lady Iratah z Atalacu opatrně uchopila křehký svitek, popraskaný a zažloutlý, jako drolící se stěny Nejstaršího chrámu, jako její ruce\ldots Na nebi umírala poslední hvězda\ldots Systém Quaran, KDYSI Poutník znaveně zvedl hlavu a pohlédl na vzdálený obzor, utápějící se v záři zapadajícího slunce. Stál v prostých šatech uprostřed nedozírné stepi a rychle ztrácel síly. \uv{Zasvěcení\ldots } šeptaly jeho okoralé rty. Nemohl si vzpomenout, před kolika dny odložil rituální blaster, nechal si deaktivovat implantáty a oblékl nepohodlný šat z hrubé látky. \uv{Zasvěcení\ldots }
Povzdechl si a vykročil. Slunce zapadlo, na nebi se rozzářily myriády hvězd a na cestu mu svítil jasný kotouč galaktického jádra. Snažil se vycítit pramen, nedokázal se však už soustředit. Ušel ještě několik stovek kroků a zhroutil se vyčerpáním. Čekala. Čekala a věděla. Ráda by se adeptovi, jenž ležel nedaleko svatyně, rozběhla na pomoc, ale nesměla. Čekala tedy a trápila se. Mladík už několik dní nedokázal najít vodu a nezareagoval ani na blízkost chrámu.
\uv{Bohové, proč?} vykřikla do ticha. Stříbřitý svit Jádra zaléval její štíhlé paže, jež zoufale pozvedla k nebi. Zachvěla se, nejen chladem. Otočila se a pohlédla vstříc nevysokému svatostánku Quarancoatla, pra-dávného draka, který se během času změnil z národního boha Quaranů v symbol bezejmenných sil universa. Zdi z rudého kamene rychle ztrácely teplo, nastřádané během dne. Smaragdové oči zasazené do basreliéfů opeřených hadů se nezúčastněně třpytily. Probudilo jej světlo nového dne, nenašel však sílu k tomu, aby vstal. Věděl, že zemře, že nedokáže najít svatyni a podstoupit rituál. Zabloudil sám v sobě. Kdesi daleko před ním se rozplývala vidina nesmrtelnosti a nezměrné moci zasvěcenců řádu Annihinty - Nestárnoucích. Bylo mu to jedno. Zavřel oči.Vzpomínal.
Mnohokrát už pohřbívala vyschlá těla neúspěšných. Ale žádný z nich neumíral tak blízko cíle. \uv{No tak, vstaň!} šeptala do ticha, rušeného jen občasným závanem větru. Hleděla k vyvýšenině, která bránila umírajícímu, aby spatřil krvavě rudou bránu, v níž stála. Bránu k životu, k nesmrtelnosti. Kousla se do rtu, setřela slzy a vešla do chrámu. Obrovské dračí hlavě nevěnovala jediný pohled, odešla do své komnaty, lehla si na měkké lůžko a stočila se do klubíčka. Když opouštěl loď, byl nabitý energií, nebo to alespoň tak cítil. Naposledy pohlédl na zářící siluetu výsadkového člunu mizející v záři rudého slunce a vydal se na Cestu. Zdálo se mu, že od té doby uplynula celá staletí. Staletí boje s řídkou a horkou atmosférou, nedostatkem vody i potravy a později i s přeludy, vyvolávanými všudypřítomným jedovatým pylem. \uv{Nechci ještě umřít,} řekla chladné soše boha. \uv{Nebojím se, jen\ldots Jak jsi krutý.} Quarancoatl mlčel. Jako vždy. Nebyl tam od toho, aby mluvil. Vnitřním zrakem shlížela na umírajícího. Adept nesmrtelnosti musí překonat sám sebe, projít peklem, dokázat svou vůli\ldots věřila tomu. Sama to dokázala, nikdo jí nepomohl. Vzpomínala, jak kráčela na pokraji vyčerpání ke svému cíli. Před oltář se doplazila, tělo do krve rozedřené. Kněžka - její předchůdkyně, jež nyní bojovala kdesi daleko s Mlčícími - ji zasvětila. Stalo se to před více než třemi staletími, věděla ale, že na tu chvíli nikdy nezapomene. Seděl s přáteli a popíjel lahodný nápoj z ghirtu - lehce omamné rostliny, sklízené v jeho vlasti. Už se mu třásly ruce a tekutina svlažovala nejen hrdlo, ale i krk a hruď. \uv{Nic nevydržíš,} zasmál se kdosi. Úsměv na rozpraskaných rtech\ldots \uv{Když ti pomůžu, mladičký blázne, ztratím Sílu. Mé tělo se obrátí v prach\ldots za hodinu, možná dřív. Nikdy nepohlédnu do tváří Mlčících a nepřipojím se k bojovníkům, kteří chrání náš vesmír před jejich nájezdy. A duše? Po věky bude tančit na Planině zrádců\ldots } Přistoupila ke křišťálovému zrcadlu. \uv{Přeci to všechno nezničíš,} oslovila samu sebe. Slunce zapadlo a step opět zalila stříbrná zář. Vykročila do noci, hleděla na hvězdy, o nichž vždy snila. Sklonila se nad nehybným tělem, svlažila jeho rty vodou a pronesla léčebné zaklínadlo. Adept vstal. \uv{Kdo jsi?} zašeptal, síly se mu rychle vracely, ale hlas měl stále ještě zastřený. \uv{Na tom nezáleží. Asi čtyři sta kroků tímto směrem je svatyně, najdeš tam dost jídla i pití. Zavolej pomoc, implantáty jsem ti aktivovala. A až budeš zas jednou bojovat, nevzdávej se. Nikdy nevíš, jestli tvůj cíl nezakrývá jen hloupý pahorek.}
Pochopil. Jeho oči se zaleskly slzami. Vykročil k ní. \uv{Už běž a mě nech o samotě,} zašeptala. Poslechl. Otočila se k němu zády a vykročila do noci. Vstříc temnotě. Chrám Apeiron, MEZIDOBÍ Ve vzduchu vířil bílý popel\ldots K dračímu oltáři se pomalým obřadním krokem sunulo dvojřadé procesí Nestárnoucích, oděných v bílých hávech. Každá dvojice mágů se hluboce poklonila Stvořiteli a poté shořela v plamenech, vycházejících z tlamy obrovské sochy. Najednou jeden z mágů vystoupil ze zástupu a vydal se zpět ke vstupní bráně. Nikdo mu nevěnoval jediný pohled. O chvíli později se oddělil mág, jenž předtím kráčel po jeho levici. Setkali se před chrámem. Slabochu, říkal obviňující pohled. Lord z Al Antharu přikývl. Neměl co dodat; nebylo co vysvětlovat. Jak vysvětlit, že spalující touha po smrti může být i přikazem k životu\ldots \uv{Sbohem, Asure,} zašeptal Nikatroy, lord z Al Antharu, a vykročil ke kosmodromu. Věděl, že mu nikdo jeho čin nevyčte, alespoň ne nahlas. A věděl také, že z vlastní vůle oslabil řady svých přátel, kteří se vzdali svých těl, aby mohli zasáhnout v bitvě o systém Quaran, nejposvátnější oblast známého vesmíru. Stovky mágů, zakletých v křehké čtyřrozměrné mřížky duší se v těch chvílích už snažily zvrátit nápor Mlčících\ldots Když nastupoval do své černé lodě, naposledy pohlédl na Lorda Asura, dosud bezradně hledícího vstříc plamenné cestě. Nikdo by nepřežil nadprostorovou cestu sám\ldots Systém Charas, MEZIDOBÍ Lady Iratah zpívala smutnou píseň o čekání na úsvit a hleděla na tisíce lhostejně pomrkávajících hvězd. Kdysi doufala, že mezi mlčícími mnichy, pěstujícími své proslavené růže, najde klid. Cítila však jen hořkost a zlobu. Zradila ses sama, proč viníš druhé? říkaly oči mnichů. Nenáviděla jejich trpělivé úsměvy. Nic nedělali. Ani se nemodlili. Jen pěstovali ty své růže\ldots Vzpomínala na Asura. A občas si vzpomněla i na Nikatroye\ldots Chrám Apeiron, MEZIDOBÍ Asur, Lord z Tilhemu, pohlédl na odlétajícího Nikatroye, zasyčel bezmocným vztekem a vydal se ke kosmodromu. Netušil, že ještě někdy spatří svou stříbrnou loď, lesknoucí se v záři hvězd.. \uv{Sektor Charas!} křikl do ticha prázdné kabiny, když se za ním hermeticky uzavřel průchod. Palubní systémy ožily. \uv{Vítám tě, Asure,} odvětil počítač hebkým dívčím hlasem. \uv{Mám připravit nějaké občerstvení?} \uv{Zmlkni!} Systém Quaran, MEZIDOBÍ Stovky zpárovaných syntetisovaných duší vyslaly vstříc Mlčícím proud smrtící energie, jenž se spojíl s vlákny vyslanými z planet, kroužících kolem centrální hvězdy, posvátného Prvního slunce Quaranů.
Stovky zpárovaných syntetisovaných duší vyslaly vstříc Mlčícím proud smrtící energie, jenž se spojíl s vlákny vyslanými z planet, kroužících kolem centrální hvězdy, posvátného Prvního slunce Quaranů. Bojujeme sami proti sobě, uvědomili si s hrůzou mágové. Bojujeme sami proti sobě, uvědomili si s hrůzou mágové. Síly se střetly a vtáhly systém Quaran do zvětšující se černé díry\ldots Chrám Apeiron, MEZIDOBÍ Titánská stavba na povrchu jinak pustého světa osaměla. Živoucí stíny minulosti, tiše plující po zdech, se marně snažily promluvit a zaplnit tak samotu\ldots
Systém Al Anthar, MEZIDOBÍ Nikatroye probudilo šeptání dívčího hlasu jeho palubního počítače. Stejný hlas, jaký zazníval i lodí lorda Asura z Tilhemu. Od chvíle, kdy se nad Nikatroyem zavřelo víko hibernační kóje, uplynulo více než dvacet let.
\uv{Něco nového?} zamumlal mág otázku, již kladl při každém probuzení z hibernace už celá staletí. \uv{Systém Quaran se změnil v rozpínající se singularitu. Velmistr svolává Sněm a trvá na osobní účasti. Bude se konat zde, na Al Antharu, za dvěstatřicetosm let. Galaktická federace se rozpadla, ústřední vláda\ldots } \uv{Stačí, díky. Politika mě teď nezajímá.} Nejraději by se ztratil někam k okraji známého vesmíru, ale tím by všechno ještě zhoršil. Nesměl utíkat před odpovědností. \uv{Zachránil jsem ti život, Asure,} zabručel. \uv{Ale ty si myslíš, že bychom to my dva rozhodli\ldots Určitě si to myslíš a nenávidíš mě za to. Umíš skvěle nenávidět\ldots } Vystoupil na šedivou plochu kosmodromu. Na nebi zářila trojice sluncí. Dlouhý Al Antharský den byl sotva v polovině. Podal ruku muži, jenž mu byl představen jako současný prezident planety, a pozdravil uvítací výbor. \uv{Svrhli jste monarchii?} zeptal se. \uv{Tyranie rodové aristokracie zde jednou provždy skončila,} prohlásil hrdě prezident. \uv{Hodně štěstí,} popřál mu Nikatroy a nechal se vznášedlem dopravit do chrámu. Systém Charas, MEZITÍM \uv{Zradil nás,} pravil Asur. \uv{Všechny nás zradil.} Iratah mlčela. \uv{Měl právo odmítnout,} povzdechla si nakonec. \uv{To jistě měl,} řekl trpce mág. \uv{Ale i tak zradil. Mě, protože společný boj měl potvrdit naše usmíření. Řád, neboť právě my dva jsme mohli bitvu rozhodnout, a tedy i tebe - vždyť ti přísahal, že se za tebe bude bít až do konce, nebo ne? Nejsme snad všichni vyvolenými mágy, zodpovědnými za osud vesmíru?} Přikývla. Věděla, že Nikatroyovi nemůže věřit. Věděla, že nemůže věřit nikomu\ldots
\uv{Odejdi se mnou, Iratah. Budeme spolu bojovat - jako tenkrát\ldots } \uv{Ne, Asure. Skončilo to. Budu bojovat, ale sama.} \uv{Změnil jsem se, Iratah.} \uv{Sbohem, Asure.} \uv{Setkáme se na Sněmu,} připomněl jí. \uv{Na shledanou, Iratah\ldots } Systém Al Anthar, MEZITÍM \uv{Posaďte se, barone,} zamumlal Nikatroy. \uv{Povraždili vládnoucí dynastii, včetně žen a dětí!} křičel baron a zuřivě přitom gestikuloval. \uv{Posaďte se, barone,} zopakoval lord z Al Antharu. Šlechtic se uklidnil a posadil se pohodlně do měkkého křesla. \uv{Stačí, když nám vyjádříte svou podporu, a republika se zhroutí,} začal baron. \uv{Řád Annihinty nesmí zasahovat do politiky a vy to víte. Snažíte se marně.} \uv{Jsou snad pravidla důležitější než spravedlnost? Jen vy ji můžete znovu nastolit!} \uv{Spravedlnost?} Lord Nikatroy se trpce pousmál. \uv{Sbohem, barone\ldots } Když za sebou návštěvník práskl dveřmi, vzal Nikatroy svitek, na kterém mezitím uschl inkoust, smotal jej a převázal stužkou s pečetí. \uv{Spravedlnost,} zabručel. Prožil už celá staletí, byl jedním z mála vyvolených, kteří uspěli v zasvěcovacím obřadu Řádu Annihinty\ldots \uv{Spravedlnost?} Několik tisíciletí, pokud by započítal i roky strávené v hibernaci. Tisíce válek mezi národy, kastami\ldots Stovky převratů jen na Al Antharu, potoky krve\ldots
\uv{Spravedlnost? Jen slovo\ldots } Systém Al Anthar, Sněm, MEZITÍM Podívat se jí do očí. Snad i proto tehdy vystoupil ze zástupu, ač si tolik přál zemřít. Podívat se jí do očí. Ještě jednou. Naposled. Udělal to. Prohráls, sdělily mu chladně. Zklamals, ale nic jiného jsem ani nečekala\ldots Lord Nikatroy pokrčil rameny. Nic jiného nečekal. Hovořilo se o změně strategie. Už dvě třetiny Nestárnoucích padly v boji s nepochopitelnými bytostmi z vnějšího kosmu. Quarancoatlova křídla, nadprostorová matrice vesmíru, se měnila v cáry\ldots \uv{Bůh umírá,} pravil s ledovým klidem lord Namati, jeden z nejproslulejších mágů Annihinty. \uv{Domnívám se, že jeho zranění mohou být smrtelná.} \uv{Bůh nemůže zemřít!} odporoval vášnivě Asur z Tilhemu. \uv{Vše, co žije, podléhá smrti,} namítl Nikatroy a ignoroval Asurův pohled plný zloby. Celý rok žil pochmurný Al Antharský chrám učenými rozhovory i výbuchy vášní. Duchové, žijící v jeho jindy tak tichých zdech, se ustrašeně krčili hluboko v podzemních kryptách a jen lord Nikatroy je občas navštěvoval, aby jim ulehčil v jejich nelehkém údělu\ldots \uv{Pro tebe,} řekl Nikatroy a podal lady Iratah svitek. \uv{Nechci,} odvětila chladně. \uv{Máš právo odmítnout,} přikývl vážně Nikatroy. Nikatroy nebyl prvním Nestárnoucím, který odmítl sebeobětování, ale Iratah by byla prvním Nestárnoucím, který odmítl dar\ldots Tiše vzdychla a vzala svitek do ruky. \uv{Nebudu jej číst.} \uv{Kdo ví?} usmál se lord z Al Antharu. \uv{Nebudu\ldots Dokud nezhasnou hvězdy nad Apeironem,} prohlásila Iratah. Nikatroy přehlédl z řečniště shromážděné mágy. Nastalo ticho. \uv{Boj, boj, boj\ldots nic jiného neslyším. Bojujeme s Mlčícími už celá tisíciletí. Hovoříme o změně strategie, jako by to měla být jen změna strategie boje\ldots } \uv{On zešílel!} vykřikl kdosi. \uv{Ticho!} zavelel lord Namati. \uv{Ať uděláme cokoli, obrátí to proti nám. Celá válka začala naprosto nevinnými potyčkami a narůstala se silou, kterou jsme do konfliktu vkládali\ldots } Dav zašuměl. Proč jen to muselo napadnout zrovna mě, povzdechl si v duchu Nikatroy.
\uv{Neposlouchejte ho! Je to zrádce!} vykřikl Asur. \uv{Odmítl bojovat o Quaran\ldots } \uv{Nemělo to smysl!} vykřikl lord z Al Antharu. \uv{Tak proč jsi nás nevaroval?} Nebyl jsem si jistý\ldots \uv{A pak!} Asur počkal, až se mágové utiší, \uv{Podle mě ani nemá právo být jedním z nás! Kdyby pro něj Iratah málem nepoložila život, když se mu rozhodla pomoci při iniciační zkoušce\ldots } \uv{Mlč, Asure! To je jen mezi mnou a Nikatroyem!} přerušila jej Iratah z Atalacu. V sále to vřelo. Všichni znali tu podivnou historii o lady Iratah, která porušila pravidla zasvěcovací zkoušky, jíž měla být nestranným svědkem, aby Nikatroyovi z Al Antharu zachránila život. To se občas stávalo. Daleko podivnější však bylo, že to přežila\ldots \uv{Vykazuji Asura, lorda z Tilhemu, z tohoto sněmu!} zahřímal Velmistr, který zatím do jednání nezasáhl. V sále se rozhostilo hrobové ticho. Asur zrudl a jen stěží ovládl vztek. Pohlédl na lady Iratah, v jejích očích však viděl jen chlad\ldots \uv{Pokračujte, lorde z Al Antharu!} vyzval Velmistr poté, co Asur opustil shromáždění. \uv{Nemám, co bych dodal,} řekl unaveně Nikatroy. \uv{Berte to jen jako možnost, o které bychom měli přemýšlet\ldots } \uv{Ať vymyslíme cokoli, někdo to bude muset vyzkoušet jako první,} uchechtl se jeden z mladších mágů. Sněm skončil, tisíce lodí postupně opouštěly kosmodrom, přátelé se loučili s vědomím staletí, která je brzy rozdělí, možná navždy\ldots Sebedokonalejší nadprostorová síť nemohla nahradit osobní setkání. \uv{Sbohem, Iratah.} \uv{Nikatroyi?} \uv{Ano?} \uv{Možná jsem ti křivdila\ldots } \uv{Dej mi vědět, pokud to někdy budeš vědět jistě.} \uv{Sbohem. Nikatroyi.} Nikdy jsi mne nemohla milovat, protože to první, co jsi ke mě pocítila, byl soucit, uvědomil si v té chvíli. Nikdy\ldots Smutná pravda. Sněm skončil a duchové se s ulehčením rozlétli labyrintem chodeb Al Antharského chrámu\ldots Systém Al Anthar, MEZITÍM Nad Al Antharským chrámem zapadla slunce. Město, rozkládající se pod posvátnou horou, pomalu usínalo. V zapomenutých hrobkách chrámu vzplál Černý plamen, plamen hněvu. Prach se stal kostmi, ty se obalily masem, vnitřnostmi a kůží\ldots \uv{Kdo jsem?} zazněl zoufalý výkřik do mrtvého ticha. Nikdo neodpověděl. Lord Nikatroy přerušil svou modlitbu před oltářem okřídleného hada a vzhlédl. Jako by zaslechl ozvěnu narušení reality, ale možná se mu to jen zdálo. Jeho nervy byly dosud pocuchané hektickými událostmi, které se odehrály na Sněmu. Jeden z důvodů, proč se rozhodl zůstat na své rodné planetě. Miloval Alantharské noci, zřídkavé a krátké ve světě obíhajícím po své komplikované, ale stabilní dráze kolem tří hvězd. Promnul si unavené oči a pokračoval v modlitbách. Bezejmenný rozrazil zaprášené víko sarkofágu a rozhlédl se. Stovky rakví pokrývala tlustá vrstva prachu.
\uv{Kdo jsem?} tázal se podruhé. Nikdo neodpověděl. Nyní pocítil přítomnost cizího elementu zcela jasně. Komplikovaná geometrie Chrámu, vypočítaná dávnými zasvěcenci s ohromující přesností, se zachvěla, když cosi přetrhlo jednu z nitek bizarní pavučiny vnitřní struktury. Lord vstal, vzal do ruky blaster a sestoupil po schodech za oltářem do labyrintu podzemních prostor jedné z největších svatyní v galaxii. Bezejmenný bloudil chodbami. Snad hledal cestu ven, možná sám sebe. Jeho pohled klouzal po rituálních basreliéfech, zdobících stěny, ale v nich se nenašel. Ani v tichém zpěvu, jenž zněl na křižovatkách některých tunelů\ldots Nikatroy zapnul lampu na své zbrani, aktivoval implantáty a spojil se tak s chrámovým počítačem. Před očima mu vyvstala podrobná, avšak lehce zdeformovaná mapa komplexu. Narušení geometrie prostoru nemohl počítač zaregistrovat, byl součástí poškozené struktury. Lord však už věděl, kde vetřelce hledat. Šel najisto.
Míjel mlhavé přízraky Zbloudilých a občas se zaposlouchal do zpěvu dávno mrtvých kněžek, zaživa pohřbených pod křižovatkami. Bezejmenný před sebou spatřil oslnivě jasné světlo. Chvíli mu trvalo, než uviděl i muže, jenž v ruce svíral jeho zdroj. \uv{Kdo jsem?} zeptal se. Lord z Al Antharu se zachvěl při pohledu do té důvěrně známé a přece tak cizí tváře. \uv{Nikatroy Al Anthar,} odvětil. \uv{Děkuji,} řekl Nikatroy a ještě než stačila doznít ozvěna toho slova, změnil se v prach zapovězených myšlenek\ldots \uv{Kdo jsem?} zašeptal lord Nikatroy. Nikdo neodpověděl\ldots Systém Tilhem, MEZITÍM \uv{Zradili mě,} sténal lord Asur. \uv{Celá Annihinta mne zradila\ldots } Spiknutí. Spiknutí proti cti, proti němu\ldots Roky osamění narůstala jeho touha po pomstě. Mám právo\ldots Potom - první tajné setkání s vládcem Tilhemu\ldots Právo\ldots Spravedlnost\ldots Systém Al Anthar, MEZITÍM Lord Nikatroy vystoupil ze vnášedla a zamířil ke své lodi. Někdo to bude muset vyzkoušet jako první\ldots Zarazil se, když ze stínu jedné z budov vystoupila postava. \uv{Nenechám tě v tom samotného, Nikatroyi,} prohlásil lord Namati. Oslovený se uklonil staršímu Řádu. \uv{Nemohu od vás žádat pomoc v tak nejisté věci.} \uv{Ani nemusíš,} usmál se Namati. Jeho holá hlava se leskla v umělém světle reflektorů. \uv{Poletíme mou lodí\ldots } Hranice známého vesmíru, MEZITÍM \uv{Zítra unikneme z pasti Mlčících, Nikatroyi\ldots } Nikatroy hleděl na Labyrint a naslouchal unavenému hlasu lorda Namatiho. Myriády světelných vláken se proplétaly v měnlivém vzoru mysli jejich stvořitele. Deset energetických center zářilo jako malá slunce. Vzpomínal na chvíli triumfu, když Mlčící slábli každým neopětovaným útokem. Jste v pasti, pomyslel si v té chvíli. A byli\ldots \uv{Dnes jsem dokončil své dílo\ldots } Labyrint - mapa, souhrn všech možných cest - i zcestí. Lord Namati pomyslel na stovky let práce v beznadějné šedi, obklopující jejich loď. Nespočet hodin cvičili oba mágové sférické průniky a ještě déle trvalo vytvoření společné báze na úrovni nejnižší sféry. A pak - vlákna. Nekonečné propočty s přesností dosud nevídanou. Labyrint. A přece bylo Namatiho dílo jen zmenšeninou struktury pasti, jež je obklopovala. Nyní, když bylo dílo završeno, mohou uniknout - uniknou! - a Labyrint zmizí, neboť už splnil svůj účel. \uv{Kterou z cest jsi zvolil?} přerušil Namatiho zadumání Nikatroy. \uv{Přímá cesta je, zdá se, nejrychlejší,} mumlal Namati spíše pro sebe. \uv{Nedůvěřuji však přímým cestám.} \uv{Jsi tvůrce Labyrintu,} pousmál se Nikatroy. Lord Namati se rozesmál. \uv{Možná máš pravdu. Ostatně - nemám žádný plán. Situaci posoudíme na místě. Známe strukturu, všechny přípustné cesty. Stačí, budeme-li se jich držet\ldots }
Naposledy pohlédli na Labyrint, jenž zůstane navždy vštípen do jejich myslí, a potom jej Lord Namati s tichým povzdechem odvolal. Po mnoha desetiletích opět pohlédli na stříbřité stěny lodní centrály. Počítače neúnvně informovaly o okolní prázdnotě. Teď už to nebylo důležité. Věřili, že na své myšlenkové pouti zlomí moc Mlčících - snad navěky, snad jen na krátkou chvíli. Krátkou, ale dostatečnou k osvobození jejich lodi. Nikatroy ještě zadal počítači příslučné instrukce. A vydali se na cestu. Nejnižší energetické centrum\ldots Ještě cítili blízkost lodi, když hleděli na bezpočet klamných cest, z nichž jen tři vedly ke svobodě. Zář jejich myslí se téměř ztrácela v rudém světle, které je oblopovalo. \uv{V dalčích centrech se už neuvidíme vůbec, ale toho se neboj\ldots Dám na tebe, vydáme se přímou cestou a uvidíme,} rozhodl Lord Namati. Nikatroy překonal okouzlení z té spletité krásy, která mnohonásobně převyšovala dokonalost Labyrintu. Toto byla skutečnost. Vybrali z tisíců nejkratších cest tu pravou. Vyrazili. Spojnice pulsovala duhovými všezahrnujícími barvami. Nikatroy ale spatřil i roztřepené chuchvalce roztrhaných myslí, které uvízly na falešných cestách. Nebylo jim pomoci. Další centrum. Zářivější, vzdušnější, přesto však ještě spojené se světem dole. Nabrali sílu a připadali si nepřemožitelní\ldots A stále vpřed! Další spojnice byla už mnohem harmoničtější, její barvy se přelévaly a doplňovaly. Slyšeli šumění vody a hukot ohně a zvláštní, neopakovatelnou píseň přetváření. Cítili, jak se osvobozují z pout nižších sfér, okouzlení z krásy tvoření\ldots Svit energetického centra je naplnil touhou zůstat v něm navždy. Stát se vězni dokonalé harmonie Středu\ldots Odololi však a pohlédli kupředu. Cesty před nimi byly vzdušné a zářivé, jen s nepatrnými příměsemi vzpomínek na hmotu. Nikatroy bezmyšlenkovitě zvolil přímou cestu\ldots Okouzlen vznešeností směřoval Nikatroy k Nejvyššímu. Cíl, brána, osvobození z pasti, kterou utkali Mlčící z jejich myslí, už zářil jasněji a jasněji na obzoru. Namati spěchal za ním. Rovněž podléhal okouzlení, ale\ldots Proč jen se ta cesta odívá stále neprostupnějším závojem, který víc a víc připomíná\ldots Letěli a unikali z podivného parakosmu. \uv{Je to nádherné!} křičel Nikatroy. \uv{Takto bych chtěl plout navždy!} Která připomíná\ldots Zář před nimi rostla každým okamžikem\ldots MLHU! \uv{Stůj!} vykřikl Namati. \uv{Proboha, zastav se!} Světlo před nimi, tak jemné, tak lákavé. Touha po pohlcení\ldots Lord Namati zpomalil a pohlédl vnitřním zrakem dopředu. Viděl statisíce duší dávno ztracených mágů, obklopujících Centrum před nimi. Ve věčném nepohybu směřujících k té klamné záři, k centru Pavučiny\ldots Tak končily oběti Mlčících. \uv{Je to past!} volal Namati. \uv{Prober se, Nikatroyi, je to past!} Neslyšel. Nechtěl slyšet. I Namatiho se už stále silněji zmocňovala neodolatelná přitažlivost falešného slunce. Musel se jí bránit celou svou vůlí. \uv{Co to je?} ptal se sám sebe. Počítal přece se vším\ldots Zapomněl na Touhu. \uv{Vrať se, blázne,} křičely lapené duše. \uv{Vrať se, dokud je čas.} Chorál zoufalství rozechvěl spojnici, Nikatroy to nevnímal\ldots Je to, přemýšlel Namati, je to\ldots \uv{Je to něco jako singularita! Nezáří vlatním světlem! Je to zář pohlcovaných! Vrať se!} volal Namati. Neměl tělo, nemohl plakat, když viděl, že je pozdě. Nikatroyova mysl se připojila k nespočtu bezkonečně směřujících\ldots \uv{Dosáhnu tě,} šeptal Nikatroy. Touha po tom světle smazala vše, co jej dosud vázalo ke světu\ldots Zpomaloval. Netušil ještě, že bude zpomalovat věčně. Lord Namati se odvrátil, těžce a pomalu se vracel do výchozího centra. Přitažlivost jej svazovala a dusila. Řval bolestí odpoutávání\ldots Když Namati opět vyrážel na cestu, tentokrát největší možnou oklikou, Nikatroy ještě upíral zrak plný naděje k falešnému slunci svého bytí\ldots Nepochopil, že je ztracen, ani když zoufalý lord Namati prolétával kolem po přitažlivostí zkřiveném vláknu naučené cesty. Namati viděl oblak rozpadajících se myslí a posouval se kousek po kousku ke svému vykoupení. Bylo jeho povinností přežít. I když už nechtěl. Soustředil se na Povinnost. Další energetické centrum naplnilo Lorda Namatiho jakýmsi podivným klidem. Věděl už, že zvítězí. Bylo mu to jedno. A potom, vysvobození. Bez radosti, beze štěstí. Osvobození z Prázdnoty stalo se samo Prázdnotou. Počítače okamžitě zareagovaly a loď vyrazila v nastaveném kursu. Namati pohlédl na vyschlou mrtvolu lorda z Al Antharu. Necítil už nic. Byl svobodný\ldots Nikatroyův pohled postupně pronikal stěnou z mlhy. \uv{Kdo jste?} zeptal se překvapeně. Odpověděl mu trpký smích statisíců věčně umírajících polapenců\ldots Systéo Charas, POTOM Najednou si připadala prázdnější, než kdykoli předtím. Mám pro vás špatnou zprávu, lady Iratah. Mluvte, Namati\ldots Nemohla mu dát to, po čem toužil, nemilovala jej, alespoň ne tak, jak si to přál. A přece\ldots Prázdnota. Mnichové se usmívali. Pohlédla na zaprášený svitek. Ještě ne\ldots Tělo lord Nikatroye bylo pohřbeno v kryptě Al Antharského chrámu\ldots Hranice známého vesmíru, POTOM Setkali se. Bubny oslavily příchod konce času. Na jediné planetě systému Atalac vzhlédlo děvčátko v šatech princezny ke hvězdám. Poprvé. Poprvé, po staletích krutých bojů si pohlédli do očí mág Annihinty a Mlčící. Svatební let nočních můr\ldots Bezejmenný lehce pohladil několik kosmických strun. Chvějící se ruka položila černou růži na mrtvé tělo, jež spočine v hrobce Quarancoatlova chrámu. Poprvé. Navždy. Mnichové z Charasu začali tiše zpívat. Lord Namati roztříštil zrcadlo a zemřel. Válka skončila. Chrám Apeiron, KONEC Vzpomínala na miliony prožitých let. Vesmír umíral, Quarancoatlova křídla se změnila v ubohou změť několika posledních nitek stále rychleji pohlcovaných rakovinou množících se singularit.
Vzpomínala pomalý zánik Řádu, který přišel o Nepřítele. Na Asura a jeho strašlivou pomstu, jíž po tisíciletích Války nastala tisíciletí válek\ldots Zůstal jen poslední chrám. A\ldots Proč jsi mi nevzal Sílu, Quarancoatle? Proč jsi mě neztrestal za záchranu Nikatroye? ptala se v duchu, ač tušila, že odpověď jí zůstane navždy skryta. K čemu mě potřebuješ? Lady Iratah z Atalacu opatrně uchopila křehký svitek, popraskaný a zažloutlý, jako drolící se stěny Nejstaršího chrámu, jako její ruce\ldots Na nebi umírala poslední hvězda\ldots Chrám Apeiron, POČÁTEK Temná hudba zazněla chodbami Apeironu. Kdesi daleko na jihu pozvedl kněz číši Prázdnoty a vypil ji až do dna. Panova flétna zazněla v Neexistující svatyni, když Stařec umíral. Nikdo na ni nehrál. Tichý dívčí hlas ztrácel se v minulosti\ldots Víření bubnů či snad hrom blížící se Bouře? Odnikud Nikam zaduněly kroky Mlčících a pak utichly. Nejsoucí se objevil. Apeiron zmizel\ldots Na nebi zemřela poslední hvězda\ldots Statisíce let bolesti pro tento okamžik, kdy jediné světlo, jež ještě zůstalo, vycházelo z ní a vše kolem mizelo v Prázdnotě. Zlomila pečeť a rozvinula pradávný svitek. Byla to jen milostná báseň\ldots
\end{document}
Mini Shell