%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2016, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Přes propast věků – sci-fi erotický román">
<meta name="description" content="Nikolka a Charaxos vstupují nazí přes nudabránu do Sněhurčina království. Charaxos prozkoumává apartmá i technické zázemí a objeví sérii šesti osobních chronoportů, z nichž je pět použito k cestě do budoucnosti. Podle údajů zachovaného žurnálu vypočte, že Sněhurka & spol. odcestovali až do roku 2142. Nikolka několikrát vystoupí na povrch, mj. zabrání profesorovi, aby nechal vyvrátit dveře dynamitem. Naposledy pak navrhuje, že ona a Charaxos odcestují do budoucnosti sami, s čímž přátelé souhlasí. • Jana se rychle sbližuje s Davidem – jak v soukromí, tak i při práci. Dokonce se objeví další ‚dědička božích synů‘ ve vysokém stupni těhotenství. Jana se jí ujímá…">
<meta name="KeyWords" content="Éósforos">
<title>Přes propast věků – Kapitola 33 – sci-fi erotický román</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<h1>Kapitola 33</h1>
<p class="p3">
Z Nikolčina deníčku – <i>17. července</i> – pokračování
</p><p class="p1">
„Tady ty dveře se nám nedaří otevřít,“ ukazuje pan profesor.
<br><br>
„To je zajímavé… Ale – kde vlastně jste tedy našli ty zápisky, tu Jeruzalémskou kroniku?“ ptám se udiveně.
<br><br>
„Ach tak, tu kroniku… Ta ležela tady na té poličce, hned vedle dveří…“ ukazuje profesor, „vzorně složená v deskách.“
<br><br>
Došlo mi, že se jedná o zajímavý problém: Lenka totiž na poslední stránce uvádí, že zápis pořizuje uléhajíc na teleportační lůžko… Avšak teď se jeho řešením nebudeme asi zdržovat. Charaxos mezitím prozkoumal pohledem celou místnost. Sleduji, kde se zastavil jeho zrak, a uviděla jsem to také: Série piktogramů jednak varuje před vstupem za zavřené dveře – hrozí tvrdá radiace. A nakonec – mimozemské znaky pro nudabránu!
<br><br>
Rázem je mi jasné, co musíme udělat, avšak Charaxos, dříve než jsem se s ním stačila jakkoliv domluvit, začal sám jednat. Zul boty, svlékl plavky… Rychle jsem se mu přizpůsobila, takže v momentě stojíme vedle sebe úplně nazí. Jen letmo jsem zahlédla, jak se panu profesorovi rozšířily zornice.
<br><br>
Ve chvíli, kdy Charaxos otevřel jeden z kufrů, aby přidal zbytek našeho odění k mé podprsence, sehnula jsem se k němu a vytáhla jsem první nástroj, který mi padl do ruky. Přistoupila jsem s ním ke dveřím a obrátila jsem se směrem k panu profesorovi a jeho doprovodu:
<br><br>
„Přátelé, nyní bych vás chtěla důrazně požádat, abyste opustili tento prostor dříve, než se pustíme do otevírání těchto dveří. Za nimi vám hrozí smrtelné nebezpečí.“
<br><br>
„Jaké nebezpečí?“
<br><br>
„Tvrdá radiace, pane profesore…“
<br><br>
„A vám jako ne?“
<br><br>
„Pane profesore, smím vědět, zda jste vy osobně četl dokumenty, které jste mi předal?“
<br><br>
„Zajisté…“
<br><br>
„Tak se podívejte…“
<br><br>
Rozebrala jsem jednu kapesní svítilnu, kterou jsem vytáhla z Charaxova kufru, a podržela jsem výbojku mezi dvěma prsty. Ta se jasně rozzářila.
<br><br>
„Až tohle dokážete, můžete bez obav vstoupit s námi, pane profesore.“
<br><br>
Zřejmě pochopil, protože pokynul svým společníkům, a beze slova nás opustili.
<br><br>
„Nu, a my můžeme směle vyrazit,“ usmála jsem se na svého průvodce. Postavila jsem se do zorného pole čidla nudabrány a dveře se před námi pohostinně otevřely.
<br><br>
„Půdorys poloviny šestiúhelníka,“ poznamenal Charaxos, „to znamená, že máme před sebou dveře přechodové komory.“
<br><br>
„Jen doufám, že se nebudeme muset navlékat do skafandrů…“ povzdechla jsem si polohlasně.
<br><br>
„Neměli bychom,“ míní Charaxos, „protože podle kroniky se Tanymoialle podařilo všechny choroboplodné zárodky eliminovat…“
<br><br>
„No, to ano, ale někdy před tisíci lety,“ namítám.
<br><br>
„To přece nevadí, oponuje Charaxos, „Lucie a Lenka se zdejší mikroflórou přišly také do styku – a nic se jim evidentně nestalo. Ta radiace je jen pouhá obrana před nepovolanými osobami, ne proto, aby likvidovala nějaké zárodky – a proto my můžeme dovnitř směle i bez skafandrů, byť i by v přechodové komoře nějaké byly.“
<br><br>
„Uvidíme…“ pronesla jsem pochybovačně, otevírajíc vnější dveře podle návodu.
<br><br>
Za nimi běžná přechodová komora – bez skafandrů, přesně, jak prorokoval Charaxos.
<br><br>
„Jakmile projdeme na druhou stranu,“ upozorňuji technika, „ začne se projevovat časový rozdíl podle popisu v kronice.“
<br><br>
„Správně. Předpokládám jen, že Jana s Davidem berou tento fakt v potaz. Aby se pak nedivili, kde že jsme tak dlouho,“ medituje nahlas Charaxos.
<br><br>
„Určitě ano. Vždyť já a Jana známe text kroniky téměř nazpaměť, ani bychom ji s sebou nemuseli mít,“ chlácholím svého průvodce.
<br><br>
„Dobrá. Tak vzhůru do <i>Sněhurčina</i> království,“ zadeklamoval Charaxos téměř slavnostně, zavíraje vnější dveře.
<br><br>
Sotva se tak stalo, oživly piktogramy nad vnitřními dveřmi, signalizujíce, že lze pokračovat v cestě. I ty jsem otevřela podle návodu a před námi se otevřela povědomá klikatá chodba – neklamný to signál, že místnosti v labyrintu jsou šestiúhelníkového půdorysu.
<br><br>
„Nu, a jsme tady…“ vydechla jsem ulehčeně.
<br><br>
Automaticky jsem vyrazila cestou podle popisu v kronice a nedalo ani moc práce najít <i>Sněhurčiny</i> ‚obytné prostory‘.
<br><br>
„Teď je to na tobě…“ poznamenala jsem k Charaxovi.
<br><br>
„Jistě, jistě, proto jsem se také k cestě nabídl,“ souhlasí můj průvodce, pouštěje se do podrobného průzkumu <i>Sněhurčina</i> apartmá.
<br><br>
„Hmm… tady není nic zvláštního,“ oznámil mi po prozkoumání kuchyně, ložnice, obývacího pokoje, pracovny a koupelny. „Ještě se podíváme na zadní trakt za těmito spojovacími dveřmi…“
<br><br>
I tyto dveře jsou chráněny nudabránou, takže se před námi pohostinně otevřely, sotva jsme se postavili do zorného pole příslušného čidla.
<br><br>
Zadní trakt <i>Sněhurčiny</i> rezidence je mnohem rozlehlejší, než vlastní apartmá.
<br><br>
„Je tu vlastně veškeré technické zázemí,“ informuje mě Charaxos. „Podívej… rozvodna, ústředna komunikátoru i teleportu… Aha – a tady je vlastní teleport a ve vedlejší místnosti… Aha – tady jsou chronoporty… tedy aspoň ty části, které po chronoportaci zůstávají na místě.“
<br><br>
„Ano? A dá se z nich něco poznat?“
<br><br>
„Vzhledem k tomu, že tyto chronoporty byly zapojeny správně – ne tak, jak to bratr zvoral na tamtom archeologickém nalezišti – dá se předpokládat, že řídící obvody zůstaly připojeny na zdroj energie… Vidíš? Tady je kabel z rozvodny… Hmm… Bude to chvíli trvat, protože nemám technickou dokumentaci, a budu si tedy muset vzpomenout, jak chronoport druhé generace vlastně funguje…“
<br><br>
„Chronoport druhé generace je snad nákladní, ne? Jeden z techniků-historiků…“
<br><br>
„Chronoporty druhé generace už měly obě varianty – jak nákladní, tak i osobní,“ uvádí Charaxos věc na pravou míru. No, a toto je varianta osobní, takže klid… Musím to vymyslet…“
<br><br>
Charaxos se zahloubal do údajů na monitoru komunikátoru, který za tímto účelem uvedl do provozu, a já jsem jen tak bezděčně pohlédla na časový indikátor svého satelitního telefonu.
<br><br>
„Už jsme tady tři a půl hodiny,“ povzdechla jsem si nahlas, to znamená, že venku uplynul celý týden…“
<br><br>
„Předpokládám,“ ozval se Charaxos od komunikátoru dosti nezúčastněně, „že Jana si je této skutečnosti vědoma a že to Davidovi vysvětlí…“
<br><br>
„Ale jistě. Vždyť já i Jana známe obsah kroniky téměř zpaměti, jak už jsem tě jednou informovala…“
<br><br>
„No – a to se tady můžeme zdržet i mnohem déle, protože… než já…“
<br><br>
„Avšak – občas bychom o sobě měli dát nějak vědět, nemyslíš?“
<br><br>
„Proč ne? Vyjdi ven a zavolej jim. Pak se sem zase vrať, snad už budu mít nějaké řešení. Něco mě totiž napadlo, ale ještě nějakou chvíli to potrvá…“
<br><br>
Vydala jsem se tedy ven, na povrch. Prošla jsem přechodovou komorou a pak dveřmi chráněnými nudabránou. Před nimi je dosti rušno…
<br><br>
„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se pana profesora, který se objevil náhle v chodbě.
<br><br>
„No, co… Zdálo se nám, že už tam jste nějak dlouho, tak jsme povolali pyrotechniky, aby…“ spustil profesor nejistě, odvraceje pohled od mého nahého těla.
<br><br>
„Ale, pane profesore! Vy tvrdíte, že jste kroniku četl. Víte tedy, že tady nahoře ubíhá čas mnohem rychleji, než tam dole…“
<br><br>
„To jistě. Ale vy jste tam vešli sedmnáctého – ani nevím, jakým zázrakem – a dnes už máme pětadvacátého…“
<br><br>
„No prosím! A my jsme tam dole necelé čtyři hodiny. A ještě nějakou – možná delší – dobu tam zůstaneme. Kde jsou vůbec Jana a David? Proč vás od přípravy toho vašeho šíleného plánu neodradili?“
<br><br>
„Původně měli být tady v nějakém hotelu,“ informuje mě profesor, „ale když jsem jim naposledy volal, Jana prohlásila, že jsou kdesi v Haifě…“
<br><br>
„Aha, v Haifě. To znamená, že Jana ví, co se s námi tam dole stane, a čekají na naše zprávy v Davidově domku, dobrá. Děkuji, pane profesore – a ty přípravy na vyhození dveří do vzduchu zrušte. Nadělali byste víc škody, než užitku.“
<br><br>
„Dobře, paní architektko, budu vám věřit.“
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>18. července</i>
</p><p class="p1">
Probudil mě jaksi povědomý pohyb. Lehce jsem pootevřela oči – a hned jsem je zase zavřela, předstírajíc hluboký spánek. Nade mnou se totiž sklání David. V uších má nasazena sluchátka fonendoskopu a jeho kornoutek mi lehce přitiskl na prsa. Poslouchá tlukot mého srdce. Přitom se snaží počínat si tak, aby mě nevzbudil. Nekazím tedy jeho hru, jelikož jeho počínání pociťuji jako příjemné. Jenže… Ono je také docela vzrušující a já, ač bioenergeticky senzitivní osoba, schopná regulovat své fyziologické projevy, nechávám se příjemnými pocity unášet tak, že na ně reaguji čistě spontánně. Proto také David záhy poznal, že ve skutečnosti nespím – samozřejmě podle mého zrychlujícího se tepu…
<br><br>
„Dobré jitro, Jano,“ oslovil mě napůl váhavě, zřejmě netuše, jak budu na jeho ‚pokoutné‘ počínání reagovat.
<br><br>
Otevřela jsem oči a přívětivě jsem se usmála. „Tobě také dobré jitro, Davide.“
<br><br>
„Nebudeš se zlobit, když tě pozvu na ranní rozcvičku?“ zeptal se stále oním váhavým tónem, jako by se bál, že mi podává nějaký ‚neslušný‘ návrh.
<br><br>
„Dobrý nápad,“ odpověděla jsem, a opustivši lůžko jala jsem se provádět obvyklé prostocviky.
<br><br>
„Co, kdybychom šli do tělocvičny,“ zeptal se David s potutelným úsměvem na rtech.
<br><br>
„Cože? Ty máš i tělocvičnu?“ zeptala jsem se nevěřícně.
<br><br>
„Jistě. Pojď se podívat…“
<br><br>
Teprve teď si začínám uvědomovat, jak velkou rezidenci má David v podstatě sám pro sebe. Vedle opravdu luxusních obytných prostor má k dispozici kompletně vybavenou vyšetřovnu – to už jsem ostatně poznamenala minule – skvěle zařízenou tělocvičnu, obrovský bazén, saunu, rozsáhlou knihovnu, rozlehlou zahradu… Mimozemští přátelé se o něj postarali opravdu královsky – ostatně – jako i o nás, spolupracující dívky. Co si kdo přál, tím byl vybaven…
<br><br>
Ranní čtvrthodinka se tak trochu protáhla na více než půlhodinku, přičemž nakonec mě samé použil David jako činky. Zkrátka a dobře – popadl mě jednou rukou v podpaží, druhou v půli stehen – a začal mnou vzpírat. Několikrát mě zvedl nad hlavu – a pak, opustiv se mnou tělocvičnu, mě hodil do bazénu. Vzápětí skočil do vody za mnou. Teprve, když jsme se dosyta vydováděli ve vodě, přichystal David bohatou snídani.
<br><br>
„A propos…“ oslovil mě David náhle u snídaně, „Jano, mohu tě požádat o povolení být v tvé přítomnosti nahý?“
<br><br>
Jeho ‚žádost‘ mě vyvedla tak trochu z míry. Faktem je, že nazí jsme oba – a je nám tak dobře. Ani mě zatím vůbec nenapadlo shánět se po nějakém oblečení. Kalhotky jsem měla na sobě naposledy včera večer, než jsme se šli sprchovat…
<br><br>
„Vždyť ty jsi tady doma – tak snad…“
<br><br>
„No… jenže ty jsi tady nahá, domníval jsem se, že tady tedy dodržujeme mimozemský Etický kodex, podle kterého…“
<br><br>
Došlo mi, že podle mimozemského Etického kodexu mají na nahotu ve společnosti právo pouze ženy. Muži by tak činit neměli, je to považováno za nevkus a nevychovanost. V uzavřené společnosti, chtějí-li si i oni udělat to pravé pohodlí, musí nejprve přítomné ženy o povolení požádat. Ovšem někde venku, na ulici, mají pánové v tomto směru smůlu…
<br><br>
To pochopitelně neplatí pro spánek, lékařské prohlídky, sportovní aktivity a ‚slavnostní‘ příležitosti. Jen tak mimochodem – když jsem tehdy byla Lence za svědkyni na svatbě – konala se na velvyslanectví v Bamaku – byli jsme po celou dobu ve ‚slavnostním‘ – tj. nazí – všichni, včetně slečny oddávající – <i>Čokoládky</i>-Malik…
<br><br>
„Samozřejmě, že můžeš,“ usmála jsem se přívětivě, „ale teď se na něco zeptám na oplátku zase já tebe: „Jak tě napadlo budit mě poslechem mého srdce?“
<br><br>
„No… To mě napadlo už dříve. Totiž… když ses hned v den teleportace tak vehementně vyptávala na vyšetřovnu, dospěl jsem k závěru, že ty se necháváš vyšetřovat ráda, tak jsem si chtěl vyzkoušet, co by se stalo…“
<br><br>
„A ty?“ přerušila jsem jeho odpověď, aniž ji dokončil.
<br><br>
„Taky. A od tebe to bylo obzvlášť příjemné, i když zrovna to, cos mi dělala, bývá obvykle nepříjemné…“
<br><br>
„Díky za poklonu,“ zasmála jsem se jeho vpravdě šalamounské odpovědi. „V každém případě to od tebe bylo velice milé. Takový originální budíček jsem zažila opravdu poprvé.“
<br><br>
„Třeba mě napadne zítra něco jiného…“ poznamenal tajemně.
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>19. července</i>
</p><p class="p1">
Dnes ráno jsem byla probuzena dalším z Davidových nápadů – opět jsem ucítila lehký dotek na prsou. Tentokrát spánek nepředstírám, oči jsem otevřela ihned. David se nade mnou sklání – a tentokrát mi prsa jemně prohmatává. Jen jsem se slastně protáhla a složila jsem ruce za hlavu, abych svá prsa co nejlépe zpřístupnila jeho počínání. Můj ‚signál‘ správně pochopil, neboť jeho něžné doteky od této chvíle nabraly na intenzitě. David má prsa hladí, něžně mi je tiskne, dráždí mi bradavky. Nakonec se ke mně sklonil a jal se mi prsa líbat a bradavky mi dráždí jazykem. Neudržela jsem se a přitiskla jsem ho k sobě. Teprve, když jsem jeho ztopořený penis ucítila mezi stehny, zvedla jsem se z lůžka, dávajíc mu tak najevo, že si nepřeji, aby do mě vnikl. Byla jsem to nakonec já, která jsem svého partnera odnesla do tělocvičny a po ranní půlhodince hodila do bazénu…
<br><br>
Už včera jsem dospěla k názoru, že David je typický ‚horňák‘, neboť si prohlíží má nahá prsa při každé příležitosti – a já, v souladu se svými exhibicionistickými sklony, jak mi je kdysi po generálním vyšetření vysvětlil doktor Hill, poskytuji mu těch příležitostí záměrně bezpočet. Jeho nádherně ztopořený penis, který zase s oblibou pozoruji já, je mi odměnou.
<br><br>
U snídaně se mě znovu dovoloval, zda smí zůstat v mé přítomnosti nahý, což jsem mu pochopitelně dovolila, ale asi nějak bezmyšlenkovitě, protože se mě na tutéž věc zeptal ještě jednou. Až teprve, když jsem odpověděla dosti důrazně, se s mým souhlasem spokojil.
<br><br>
Dnes po obědě taky volal pan profesor, že se naši dva průzkumníci stále neobjevují. Sice jsem mu připomněla, že mezi podzemím a povrchem vzniká dosti citelný časový rozdíl, ale obávám se, že odmítá brát tuto skutečnost v úvahu…
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>20. července</i>
</p><p class="p1">
Dnes ráno jsem se vzbudila dříve, než David. Využila jsem tedy příležitosti k tomu, abych mu jeho ‚něžnosti‘ oplatila. Vběhla jsem do vyšetřovny a zmocnila jsem se fonendoskopu. Pak jsem tiše vstoupila do Davidovy ložnice a jala jsem se sama naslouchat tlukotu jeho srdce.
<br><br>
David se po chvíli zřejmě probudil, ale předstírá spánek podobně, jako já předevčírem – což jsem samozřejmě ihned poznala podle jeho zrychlujícího se tepu. Konečně otevřel oči a přívětivě se na mě usmál. Své srdce si však s rozkoší nechal poslouchat dál, dokud jsem ho já sama nevyzvala k odchodu do tělocvičny.
<br><br>
Ranní čtvrthodinka se zase protáhla na půlhodinku se zakončením v bazénu. Začínám si na ty ranní rituály zvykat a horečně přemýšlím, co bych mohla Davidovi provést zítra – tedy – pokud se opět probudím dříve, než on – to dá rozum…
<br><br>
„Jano, nevadilo by ti,“ spustil David nesměle u snídaně, „ kdybych i dnes zůstal úplně nahý?“
<br><br>
Jeho dotaz sice dost dobře nechápu – snad platí ty dva mé souhlasy ze včerejška a z předvčerejška… Ale nakonec jsem pozadí jeho pohnutek nezkoumala. Jen jsem se slastně protáhla, záměrně vystavujíc svá prsa jeho ‚nenasytnému‘ pohledu, a odvětila jsem: „Myslím, Davide, že jsme kamarádi – a mezi kamarády snad stačí říci si to jen jednou, ne? To je přece samozřejmé, nemusíš se mě dovolovat každý den…“
<br><br>
Jenom se šťastně usmál a poznamenal: „Totiž… Ono v Etickém kodexu stojí, že…“
<br><br>
„Sice nevím, jak přesně to v Etickém kodexu stojí,“ přerušila jsem jeho poznámku, „ale ty můžeš být v mé přítomnosti nahý, kdykoliv budeme sami – a to i tehdy, kdybych náhodou byla já sama oblečená.“
<br><br>
„Díky moc…“ vydechl – zdálo se mi, že úlevně.
<br><br>
Navečer opět volal pan profesor. Už je ze ‚zmizení‘ Nikolky a Charaxa celý nesvůj. Znovu jsem ho ubezpečovala, že tady nahoře dochází oproti podzemí ke značné dilataci času a že naši přátelé jsou v podzemním labyrintu jen několik hodin.
<br><br>
„Je dost možné, že se objeví na povrchu někdy za týden, za čtrnáct dní… možná třeba i za měsíc. Cožpak jste nečetl kroniku, kde tento jev Lucka výslovně uvádí?“
<br><br>
„Četl, četl, paní kolegyně, ale stejně je to pro mne nepochopitelná záhada…“
<br><br>
Nevím, zda nechápe podstatu Einsteinovy teorie relativity, nebo zda se tento jev příčí jeho náboženským představám, ale v každém případě mám z jeho nepochopení nedobrý pocit, obávajíc se, aby neprovedl nějakou nepředloženost.
<br><br>
„Nejraději bych se vrátila do Jeruzaléma a pana profesora hlídala,“ svěřuji se Davidovi.
<br><br>
„Nebuď vyděšená. Zítra mu když tak zkusíš zavolat sama. Kdyby měl nějaké nebezpečné nápady za lubem, tak bychom se tam třeba i rozjeli. Ale dnes jsme si mohli udělat hezký večer, co říkáš?“
<br><br>
„Hezký večer? Proč ne, ale jak by sis to představoval?“
<br><br>
„Můžeme ho třeba strávit ve vyšetřovně…“
<br><br>
Na souhlas jsem ho k sobě silněji přitiskla.
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>21. července</i>
</p><p class="p1">
Na dnešek si připravil David budíček opravdu super originální – zavedl mi totiž do vagíny teploměr, a ještě s ním navíc jemně pohybuje, aby mě dráždil. Jen jsem se slastně zavlnila a nechala se přivést až k orgasmu.
<br><br>
Také nesmím zapomenout poznamenat něco o našich včerejších hrátkách v Davidově vyšetřovně. Davidovi se totiž podařilo vyhmatat v mém levém prsu všech osmapadesát hlavních laloků mléčné žlázy. Teprve asi v polovině vyšetřování pravého prsu jsem se nádherně udělala – a museli jsme skončit. Na závěr jsme se dohodli, že večer půjde na stůl David a já se pokusím dopočítat oněch šestašedesáti vývodných kanálků aspoň u jednoho varlete…
<br><br>
„Nezapomeň kontaktovat pana profesora,“ upozornil mě David u snídaně. No, aspoň že už si mě přestal dovolovat, zda smí zůstat v mé přítomnosti nahý…
<br><br>
„Zkusím to někdy k večeru, ve stejnou dobu, jako on volal včera. Zřejmě to tak lépe zapadne do jeho rozvrhu.
<br><br>
„S tím by se dalo souhlasit,“ míní David. Ale vzápětí poznamenal: „Sice mám dovolenou až do začátku srpna, ale volal kolega, že mají na klinice nějaký závažný problém a že by potřebovali mou neodkladnou konzultaci. Takže je mi to moc líto, ale dnes tě budu muset na pár hodin opustit. Nebudeš se na mě zlobit?“
<br><br>
„Nu, proč bych se zlobila? Ostatně – ten problém, který máš konzultovat, je… jak bych to nejlépe vyjádřila… odborného charakteru, nebo je to jen nějaká úředničina?“
<br><br>
„Odborná záležitost, pochopitelně,“ odpovídá David dost nepřítomně. „Na úřední zádrhele zaměstnáváme právníka, v těch já se nevyznám…“
<br><br>
„Tak v tom případě… Nevadilo by ti, kdybych šla s tebou?“
<br><br>
„Nu, když chceš… Ale máš snad taky dovolenou, ne?“
<br><br>
„Mám, ale to neznamená…“
<br><br>
„Nu, tak se obleč a pojď. Docela spěchám…“
<br><br>
Vzhledem k tomu, že je červenec a docela horko, oblékla jsem si bikinky a přes ně jen lehké letní minišaty na suchý zip, abych je mohla bleskurychle shodit v případě nebezpečí.
<br><br>
„Můžeme jít,“ oznamuji Davidovi.
<br><br>
„No – teda… na to, v jakém prostředí se budeme pohybovat, ses oblékla docela odvážně a provokativně…“
<br><br>
„Snad si nemyslíš, že se budu péci zabalená v nějakých černých hadrech jako mumie kvůli nějakým náboženským fanatikům,“ odpověděla jsem mu dosti nesmlouvavě, <i>i když tedy jako bioenergeticky senzitivní osoba si mohu tělesnou teplotu regulovat podle svých potřeb – nezávisle na prostředí,</i> ale to jsem Davidovi raději (záměrně) zamlčela.
<br><br>
„Nu, jak myslíš… Tak jdeme!“
<br><br>
Na ‚Davidovu‘ kliniku jsme dorazili během necelé půl hodiny. Již byl očekáván svým zástupcem, kterému mě představil jako ‚svou kolegyni z Prahy, která ho přijela náhodou navštívit‘. Ihned mě také navlékl do doktorského pláště…
<br><br>
„Máme tu docela zajímavé sonogramy,“ oznámil mu jeho zástupce, sotva jsme se seznámili a přivítali. „Všimněte si té zvláštní polohy embrya. Ta matka je teprve v pátém měsíci – a embryo vypadá jako dítě krátce před porodem…“
<br><br>
„Ukažte…“ požádala jsem Davidova zástupce také o jednu kopii.
<br><br>
„Tak to jsem v životě neviděl,“ uvažuje nahlas David.
<br><br>
„Ale já ano!“ zvolala jsem náhle, uvědomivši si, nač vlastně hledím.
<br><br>
„A – co to tedy je? A hlavně: Jak máme postupovat dál?“ zahrnuje mě Davidův zástupce otázkami.
<br><br>
„To je velice vzácný, tzv. Hillův syndrom,“ <i>v té rychlosti mě jiný název nenapadl a konat zdlouhavou přednášku o mimozemšťanech se mi nechtělo,</i> „a v této fázi se už nedá dělat nic jiného, než provést předčasný porod císařským řezem. Kdybyste byli věděli, že se toto stane, dala by se udělat série opatření, která by vývoj embrya usměrnila, a pak by mohlo dojít ke spontánnímu porodu v předpokládaném termínu. Když už se však stalo toto, proveďte ten zákrok co nejdříve, nejpozději do konce příštího týdne.“
<br><br>
„Jenže… na přelomu pátého a šestého měsíce…“ spustil sám David nevěřícně.
<br><br>
„Nevadí, nevadí. Dítě bude zcela zdravé, všechny jeho orgány jsou řádně vyvinuté. Neuděláte-li to, dítě samo si předčasný porod vynutí a matku při tom zabije!“
<br><br>
„Dejme tomu,“ pronáší David nejistě. „Co bude pak následovat?“
<br><br>
„Co by mělo následovat? O dítě bude nutno se postarat úplně stejně, jako kdyby se narodilo v řádném termínu. Matka však bude mít po tomto zákroku zle zdeformovanou dělohu a ochrnuté břišní svalstvo, ale to už bych dala do pořádku v Praze na své klinice…“
<br><br>
„V Praze na vaší klinice…“ uvažuje Davidův zástupce nahlas, „to nebude tak jednoduché… Nemám představu, jak jsou mezi našimi pojišťovnami nastaveny smlouvy, a matka je samoživitelka. Otec dítěte se nedávno stal obětí teroristického útoku… Po těch debilních nahatých manifestacích…“
<br><br>
„Ujmu se jí naprosto bezplatně,“ ujišťuji Davidova zástupce, „a dítě si může pochopitelně vzít s sebou. I o ně bude vzorně postaráno.“
<br><br>
„Jenže – to musí odpovídat i po administrativní stránce,“ upozorňuje David. „Přece…“
<br><br>
„Víš co? Probereme to podrobně doma,“ snažím se likvidovat choulostivý rozhovor v samotném zárodku.
<br><br>
David souhlasí. Odkládáme lékařské pláště, loučíme se a odcházíme. Záhy zjišťuji, že mé lehké oblečení je pro některé fanatiky opravdu provokující. Vyšli jsme z brány kliniky a zahnuli jsme na jednu z rušnějších tříd, když vtom nás obklopila skupinka čtyř arabských mladíků. Cosi po nás pokřikují, David chvatně překládá do esperanta:
<br><br>
„Kde jsi sehnal tu lehkou? Docela ujde, taky bych si dal říci…“
<br><br>
Instinktivně jsem rozepnula a odhodila své šaty, a jsouc pouze v bikinkách, chytila jsem Davida pevně za ruku. Ten se mi však snaží vykroutit…
<br><br>
„Drž!“ sykla jsem k němu nezvykle ostře.
<br><br>
Sice se uklidnil, ale mladík-mluvčí party si jeho manévru i mé důrazné reakce všiml, a spustil – tentokrát anglicky:
<br><br>
„To jsme to dopracovali! Ženská má přece poslouchat a chlap poroučet. U vás je to nějak naruby. Asi budeme muset zjednat nápravu. A jak jsi to oblečená na veřejnosti, ty couro nestydatá! Zahal se přece, když procházíš jednou ze zemí Prorokových!“
<br><br>
Docela mě svými urážkami dopálil. Ačkoliv jsem původně uvažovala o nějakém vhodném ‚mírovém‘ řešení této prekérní situace, rozhodla jsem se tomu hloučku fanatiků ukázat, že i já dovedu přišít na hrubý pytel hrubou záplatu…
<br><br>
„Nemám důvod se zahalovat. Nejsem tak šeredná, jako vaše ženy, která se stydí vyjít na ulici bez šátku – a to i v Evropě, kde je k tomu nikdo nenutí! A navíc: Toto je území Izraele – a ne nějakého vašeho Proroka!“
<br><br>
Pánové se zle rozlítili – a proti nám je vyslán první kámen. Samozřejmě jsem ochranné pole vyvolala okamžitě, když jsem spatřila, že se jeden z mladíků pro kámen shýbl. Ten se od pole samozřejmě odrazil a trefil útočníka rovnou do choulostivých míst. Mladík se s bolestným úpěním chytil za genitálie a předvedl nám docela obstojný tanec svatého Víta.
<br><br>
„Jak se sami můžete přesvědčit, pánové, u vás běžné kamenování žen má občas neblahé účinky na mužský organismus,“ poznamenala jsem jízlivě.
<br><br>
„Dlouho si s námi zahrávat nebudeš, couro!“ vzkřikl hněvivě další útočník, vrhaje po mně rovněž kámen.
<br><br>
„Ale jdi…“ zasmála jsem se, když jím dostal ránu doprostřed prsou.
<br><br>
„Nemehlo!“ vzkřikl další na jeho adresu, ale vzápětí padl k zemi s rozbitou hlavou.
<br><br>
Čtvrtý se dal v panické hrůze na útěk…
<br><br>
Letmým pohledem jsem se přesvědčila, že pánova rozbitá hlava představuje jen trochu větší škrábnutí nestojící za šití, své odhozené šaty spadlé do prachu jsem nechala ležet, kde byly, a vyrazili jsme k domovu. Sice jsem se, jsouc pouze v bikinkách, stala terčem ještě několika slovních útoků, ale fyzicky jsme už naštěstí napadeni nebyli.
<br><br>
Domů jsme dorazili za soumraku. Svlékli jsme se, osprchovali a usedli k večeři.
<br><br>
„Tak – a teď mi podrobně vysvětli, co to vlastně je ten Hillův syndrom,“ požádal mě David, když robot sklidil nádobí se stolu.
<br><br>
Pustila jsem se tedy do podrobného výkladu o následcích sexuálního obcování mezi pozemšťany a mimozemšťany, o svém rozsáhlém pátrání na gynekologické klinice za asistence tehdy ještě docenta Mámila, o peripetiích, které mě při tom potkaly, když mě přepadlo komando maskovaných goril v izolačních oděvech, kteří mě odvlekli na tajnou kladenskou služebnu, o obětavé práci doktora Hilla, jeho ženy Ariany, Lucky a Lenky na překladech navrácených dokumentů…
<br><br>
Nakonec jsme šli spát až pozdě v noci. Neuskutečnili jsme plánované vyšetření Davidových varlat a dokonce jsem zapomněla kontaktovat pana profesora theologie.
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>23. července</i>
</p><p class="p1">
Včera jsem se kupodivu vzbudila první já. Využila jsem příležitosti a rozhodla jsem se, že probudím Davida rovněž nějakým originálním způsobem. Ve své ložnici jsem objevila zapomenutý teploměr, kterým mě budil předevčírem. Sebrala jsem ho a tiše se vplížila do jeho ložnice. Opatrně jsem stáhla jeho pokrývku a teploměr jsem mu zavedla do konečníku. David se ihned probudil, což jsem poznala podle prudkého zachvění. Oči má však stále zavřené. Slastně se protáhl a roztáhl nohy, abych měla práci s teploměrem snazší, čímž ovšem zcela odhalil i své pohlavní ústrojí. Teploměrem v jedné ruce mu jemně, ale vytrvale dráždím prostatu, druhou rukou mu lehce prohmatávám varlata a sleduji, jak se mu zvětšuje a tvrdne penis. Po několika minutách dosáhl nádherného orgasmu – ejakuloval a pokropil mé nahé tělo šesti mohutnými výstřiky. Vzápětí vstal a odnesl mě nejprve do sprchy a následně i do tělocvičny.
<br><br>
Krátce po snídani se znovu ozval telefon – znovu volá Davidův zástupce, tentokrát oznamuje, že se na výzvu dostavila pacientka, jejíž sonogramy jsme včera studovali.
<br><br>
„V tom případě se tam musíme dostavit. Hned. Teď. Moc ráda bych ji poznala,“ oznamuji docela samozřejmě Davidovi, chvatně si oblékajíc své bikinky.
<br><br>
„No, jestli chceš jít oblečená jako posledně, tak se tam možná hned tak nedostaneme,“ směje se David.
<br><br>
„Nevadí, nevadí, půjdu jen v bikinkách. Nabitá jsem dost, a když se mě budeš držet za ruku, můžeme jít celou cestu pod ochranou silového pole. Tentokrát se nebudeme na nikoho ohlížet, i kdyby se tím šutrem třeba smrtelně zranil…“
<br><br>
„Nu, jak myslíš…“
<br><br>
David se v rychlosti oblékl a vyrazili jsme. Na kliniku jsme se dostali kupodivu bez jediného incidentu, jen personál, zvláště pak pánové, byl udiven, jak oděna-neoděna jsem dorazila. Ale na vysvětlování nemám opravdu náladu. Zvědavost mě žene za záhadnou pacientkou. Jen Davidovi se podařilo vnutit mi na poslední chvíli lékařský plášť…
<br><br>
„Co je na mně tak záhadného,“ přivítala nás pacientka na ambulanci, hned jak jsme vešli, „že se mnou chce zabývat sám pan přednosta a dokonce s asistencí jakési významné pražské profesorky?“
<br><br>
Je vidět, že dívčina byla už podrobně informována.
<br><br>
„To seš ty?“ vydechl David překvapeně, spatřiv pacientku.
<br><br>
Představila jsem se jí – Davida, jak je vidět, zná.
<br><br>
„Rebecca,“ pronesla tichým hlasem, podávajíc mi ruku, „ale můžete mi říkat Becky…“
<br><br>
„Becky je dcera mého spolužáka a má za sebou první ročník studia na univerzitě,“ informuje mne David polohlasně.
<br><br>
Becky jeho poznámku zaslechla a souhlasně přikývla.
<br><br>
„Dobrá, pustíme se hned do práce,“ spustila jsem, sotva mi Davidův zástupce předal dnešní sonogramy.
<br><br>
„Vidíš? Přesně podle mých předpovědí,“ předvádím Davidovi jeden velice zdařilý snímek, ze kterého je patrné, že se nejedná o embryo, ale o zcela vyvinuté zdravé dítě před porodem.
<br><br>
„Máš pravdu, s tím se musí urychleně něco udělat…“
<br><br>
„Co se tam na mne domlouváte, vy dva?“
<br><br>
Ukazuje se, že Rebecca má uši všude.
<br><br>
„Becky, sonogramy jsme si prohlédli, obrátila jsem svou pozornost k ní. „Teď bych si ještě ráda prohlédla tebe. Mohla by ses svléknout? Tedy… úplně.“
<br><br>
„Úplně svléknout? To jako… do naha?“ zeptala se Becky téměř vyděšeně.
<br><br>
„Ano. Můžeš?“
<br><br>
„Když ale… já…“
<br><br>
Nakonec přece jen zmizela za závěsem kabinky.
<br><br>
„Omlouvám se, že to tu nemám zařízené, jako u našich přátel, ale v rámci možností je to tu přece jen pohodlnější, než na jedné pražské klinice, jak mě kdysi informovala Ariana. Tady za závěsem je nejen odkládací kabinka, ale i sprcha a toaleta. Pak, až skončíme s Becky, můžeš se jít podívat…“
<br><br>
„Já vím, taky jsem tam pracovala. Ale s pomocí přátel jsme vybudovali kliniku novou, podle mimozemského vzoru. Projektovala ji Nikolka…“
<br><br>
Ani jsem se nestačila pustit do nějakých podrobností, protože se závěs rozhrnul a před námi se zjevila Becky v plné nahotě, stydlivě si zakrývajíc jednou rukou klín a druhou prsa.
<br><br>
„Výborně, pacientka je tu,“ přerušil David můj proslov. „Tamto mi pak dopovíš v klidu doma, teď bychom se měli věnovat jí…“
<br><br>
„Jistě, jistě,“ dávám mu za pravdu a obracím se k pacientce: „Becky, slož ruce za hlavu a projdi se několikrát po ambulanci sem a tam, ano?“
<br><br>
Becky sice zrudla jako pivoňka, ale přece jen mi vyhověla. I když s počátečním zaváháním. Bříško už má značně vzedmuté, ale prsa má pevná, vzpřímená a bradavky silně ztopořené. Už to signalizuje, že máme před sebou další dívku z dědictví božích synů – a to hodně čerstvou.
<br><br>
„Nu, výborně. Teď se polož tady na stůl, vyšetřím ti nejprve prsa, ano?“
<br><br>
Opět chvilku zaváhala, ale nakonec mi učinila dle mého přání. Nedočkavě jsem zabořila ruce do jejích prsou. Už první hmat, signalizující nadprůměrně vyvinutou mléčnou žlázu, mi napověděl, že uvažuji správným směrem. Jemně prohmatávám její prsa a počítám laloky mléčné žlázy.
<br><br>
<span lang="eo">„Sesdek unu,“</span> vydechla jsem konečně asi po dvacetiminutovém zkoumání.
<br><br>
„Čeho jedenašedesát,“ zeptala se Becky.
<br><br>
Ukazuje se, že dívčina vedle angličtiny ovládá i esperanto.
<br><br>
„To se naučila na můj popud,“ odpovídá David na můj tázavý pohled.
<br><br>
<span lang="eo">„Jen, eminente! Ni almenaŭ pli facile interkompreniĝos.“</span> {„Nu výborně! Aspoň se snáze domluvíme,“} zaradovala jsem se.
<br><br>
„Dobře. Ale co teď se mnou budete dělat dál,“ zeptala se vyděšeně, když jsem jí vysvětlila, co znamená těch 61 laloků mléčné žlázy v jejích prsou.
<br><br>
„Teď musíme jednat velice rychle,“ vysvětluji. „Provedeme porod císařským řezem, Za pár týdnů pak navštívíš mou kliniku v Praze – a tam ti zrekonstruujeme zdeformovanou dělohu a obnovíme funkci paralyzovaného břišního svalstva. Souhlasíš?“
<br><br>
„Mám snad ještě nějakou jinou možnost?“
<br><br>
„To sice ano – nechat si zdeformovanou dělohu a břišní svalstvo tak ochablé, že…“
<br><br>
„… že se nebudu moci na veřejnosti ukázat ani v plavkách! Děkuju pěkně!“
<br><br>
„Její rozhořčený dovětek jasně signalizuje její rozhodnutí pro první alternativu.
<br><br>
„Dobře, je vidět, že jsi rozumné děvče, Becky,“ pochválila jsem ji.
<br><br>
„Připravte sál!“ velí mezitím David.
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>24. července</i>
</p><p class="p1">
Dnes jsem se probudila s teploměrem v konečníku já. David jím jemně pohybuje, a když jsem se protáhla, zmocnil se druhou rukou mých prsou. Úžasný pocit…
<br><br>
Jenže na dlouhé hrátky není čas. Musíme se najíst a vyrazit za naší společnou pacientkou, abychom viděli, jak přežila noc. Dítě – rozkošná holčička je opravdu v pořádku – porodní váha 3,60 kg, všechny orgány má správně vyvinuté, a pediatr, kterého k ní David zavolal, nešetřil chválou na její adresu.
<br><br>
Zato maminka dopadla opravdu žalostně. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na své první setkání s Irenkou, při jejímž vyšetření na klinice u Vašíka Mámila – tehdy ještě docenta – jsem byla osobně přítomna. Až se z toho trochu vzpamatuje, musím se jí ujmout na své klinice a dát ji do pořádku – podobně, jako dali mimozemští přátelé do pořádku Irenku.
<br><br>
Ve víru událostí jsem opět zapomněla kontaktovat pana profesora…
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Janiny zápisky – <i>25. července</i>
</p><p class="p1">
Nakonec to dopadlo tak, že se ozvala Nikolka: „Prý jste s Davidem zpátky v Haifě, říkal pan profesor…“
<br><br>
„Ano, jsme. Považujeme to tady pro nás za bezpečnější. Podle záznamů v kronice se stejně hned tak neozvete, tak jsem usoudila…“
<br><br>
„Ano, usoudila jsi správně a je dobře, že jste se vrátili, protože nám dá ten průzkum tady dost zabrat. Charaxos dole pátrá dál, já jsem jen vyšla na povrch, abych se s vámi spojila a informovala vás o situaci. Jen si představ, že panu profesorovi se to už zdálo nějak dlouhé – a dokonce zaangažoval nějaké pyrotechniky, aby ty dveře vyhodili do povětří. Naštěstí jsem vyšla ven právě včas, abych stačila tomu karambolu zabránit…“
<br><br>
„No nazdar,“ zvolala jsem zděšeně. „Hlavně, že mě David několikrát upozorňoval, že bych ho měla občas kontaktovat. Jenže ve víru událostí…“
<br><br>
„Jaké vy dva tam můžete mít události…“ poznamenala Nikolka dosti nedůvěřivě.
<br><br>
„Náhodou – to by ses divila! Objevila jsem další dědičku božích synů – a hodně čerstvou – jednašedesát laloků, podobně, jako <i>Sličné Akvabely.</i> A navíc těhotnou s tím příšerným syndromem, který jsem nějak spontánně nazvala Hillův…“
<br><br>
„Aha – to jako na počest Hillova bratra, chápu – ale… Jak to dopadlo?“
<br><br>
„Jako u Irenky,“ povzdechla jsem si. „Už to bylo v takovém stádiu, že se nedalo nic dělat. Až se z toho vzpamatuje, musím si ji vzít do péče a dát ji do pořádku…“
<br><br>
„No, aspoň tak,“ poznamenává Nikolka. „Já se navečer vrátím dolů za Charaxem, a jakmile něco důležitého objevíme, dám hned vědět.“
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Z Nikolčina deníčku – <i>25. července</i>
</p><p class="p1">
„Vypátral jsi něco během mé nepřítomnosti?“ zeptala jsem se Charaxa, sotva jsem se s ním přivítala po svém pobytu na povrchu.
<br><br>
„Nu, bylas venku jeden celý den, takže tady tolik času neuplynulo, ale pojď se podívat,“ zve mě Charaxos do další sekce <i>Sněhurčiny</i> rezidence.
<br><br>
„Tady je vlastně několik samostatných apartmá – a v každém byl instalován jeden chronoport. Zdá se, že každý člen skupiny se přesunul časem svým vlastním chronoportem. To ovšem znamená, aby se všichni dostali do téhož období, že ty chronoporty musely být spuštěny synchronně…“
<br><br>
„Dobře, ale do kterého časového okamžiku se oni přesunuli? Dá se to vůbec zjistit? Tam, na nalezišti Viejo de Huantár…“
<br><br>
„Nikolko! Na nalezišti Viejo de Huantár naši technici ten nákladní chronoport zapojili chybně, takže s sebou utrhl i napájecí baterie řídícího modulu. Doktorka Tanymoialla ovšem zapojila ty chronoporty správně, takže jejich paměti nezůstaly bez energie a celý proces je řádně zapsán v žurnálu komunikátoru, i když teď už jsou akumulátory vybité…“
<br><br>
„Dobře. A co to tedy pro nás znamená?“
<br><br>
„To znamená, že my víme, kdy se naši temponauti zhmotnili…“
<br><br>
„No prosím! Taková důležitá informace – a ty mě napínáš víc, než spisovatel detektivek…“
<br><br>
„Tak podívej…“ ukazuje Charaxos na monitor, kde se míhá řada číslic v mimozemských znacích.
<br><br>
Zahleděla jsem se na ně a chvíli přemýšlím, co znamenají…
<br><br>
„V přepočtu na váš kalendář to znamená 10. února 2142,“ vyrušil mě z přemýšlení Charaxos.
<br><br>
„Dobře, je tedy jasné, co se stalo,“ vydechla jsem překvapeně. „Ale – teď babo raď, co budeme dělat…“
<br><br>
„Jakou babu to vzýváš?“ ptá se mě udiveně Charaxos.
<br><br>
„Žádnou… To je jen takové rčení, víš?“
<br><br>
„Aha… Takže ti nebude vadit, když něco navrhnu já…“ poznamenal Charaxos.
<br><br>
„Proč by mi to mělo vadit?“
<br><br>
„No, uvidíme… Vyjdeš znovu na povrch, vysvětlíš přátelům situaci, a pak se vydáme do roku 2142 za nimi – je jedno, zda jen my dva, nebo zda se k nám David s Janou přidají. I když tedy… S tím Davidem bych moc nepočítal, když není bioenergeticky senzitivní. Ono by bylo dost obtížné dostat ho bez úhony jen sem, dolů. Přechodovou komorou by musel projít ve skafandru…“
<br><br>
„Jen tak mimochodem – kolik chronoportů máme k dispozici?“
<br><br>
„Právě, že jenom jeden. Tanymoialla jich má k dispozici šest – a pět jich použila. Navrhuji proto, abychom na tomto teleportu nastavili zdejší časoprostorové souřadnice jako zpáteční adresu. Pak se nejprve přenesu v čase já sám a ten chronoport pro tebe odešlu zpět. Bylo by však vhodné, abys o našich záměrech přátele informovala dříve, než je začneme uskutečňovat.“
<br><br>
</p><p class="p3">
- × - × - × -
<br><br>
Z Nikolčina deníčku – <i>27. července</i>
</p><p class="p1">
„Jana s Davidem souhlasí, abychom odcestovali jen my dva,“ oznamuji Charaxovi po svém návratu s povrchu. „Panu profesorovi jsem také vysvětlila situaci. Souhlasí s tím, že po svém návratu oblečeme několik členů expedice do skafandrů a provedeme je zdejšími prostorami. Dokonce mi slíbil i to, že se do našeho návratu zdrží všech nepředložeností včetně těch svých pyrotechnických orgií…“
<br><br>
„Dobře, budeme mu věřit,“ odpověděl Charaxos nepřítomně, zabývaje se jakýmisi výpočty.
<br><br>
„Kdy začneme?“ zeptala jsem se.
<br><br>
„Hned, jak dokončím výpočty,“ odpověděl opět nepřítomně.
<br><br>
„Co vlastně počítáš?“
<br><br>
„Nikolko, prosím tě, neruš. Nerad bych, abychom se s Tanymoiallou a tvými přáteli minuli. Máme k dispozici jen jeden jediný pokus – a ten musí vyjít!“
<br><br>
Nechala jsem tedy Charaxa nerušeně pracovat a jala jsem se připravovat kávu, která mu jistě přijde k chuti. Dokonce jsem donutila <i>Sněhurčin</i> automat k přípravě zákusků.
<br><br>
„Mám to!“ zvolal Charaxos radostně zrovna ve chvíli, kdy robot donesl kávu a zákusky na stůl.
<br><br>
„Tak pojď ke stolu a můžeš mi poreferovat u kávy,“ usmála jsem se.
<br><br>
Charaxos se nedal dlouho pobízet a spustil:
<br><br>
„Navrhuji toto: Na stanicích všech chronoportů nastavíme zpáteční adresy – časoprostorové souřadnice sem a na zítra ráno. Jen u toho jednoho jediného, kterým budeme cestovat my, nastavím ty souřadnice na tři minuty po mém startu. To znamená, že se ti ten chronoport za tři minuty vrátí. Ty na jeho stanici nastavíš stejné souřadnice, jako na těch ostatních, vstoupíš do něj a necháš se přenést v čase a prostoru za mnou. Ten cíl jsem spočítal na 14. březen 2142 dvanáct hodin GMT – taky zde.“
<br><br>
„Ale mně jsi tvrdil, že oni se přenesli do 10. února 2142. Tak proč…“
<br><br>
„No… Tanymoialle by to asi nevadilo, ale pro ostatní by to byl šok – zahrnuji do svého výpočtu i psychologický efekt…“
<br><br>
„Hmm, to zní rozumně. Pustím se tedy s tebou do toho,“ rozhodla jsem se po krátkém uvažování. „Kdy začneme?“
<br><br>
„Nač to odkládat? Navrhuji začít s přípravami ihned,“ sděluje mi Charaxos docela samozřejmě. „Dopij to kafe a já ti předvedu, jak se nastavují souřadnice a jak se obsluhuje chronoport, protože – až tedy nebudu, tak…“
<br><br>
„Moment, moment,“ přerušila jsem Charaxovy výklady, „nebylo by tedy lepší, kdybych odcestovala první já?“
<br><br>
„No, to rozhodně ne,“ protestuje Charaxos. „Sice si myslím, že jsem všechny parametry spočítal a nastavil správně. Ale existuje také možnost – i když v podstatě krajně nepravděpodobná – že se mohu mýlit. Pak ovšem by ses dostala do naprosto bezvýchodné situace, které musíme stůj co stůj zabránit!“
<br><br>
Nezbylo mi, než souhlasit…
</p>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2016</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p1">
<a href="538_Kapitola_32.html" title="Přes propast věků – Kapitola 32:
Jana, která takový útok nečekala, sice trochu zaváhala, ale nakonec přece jen proti grázlíkovi vyslala dávku elektrické energie. Jeho paralyzovaná ruka klesla, ale Janina podprsenka je zničena – a útočník navíc drží jeden její cár v zaťaté pěsti, kterou mu svírá křeč.">
<b>Předchozí kapitola</b></a>
<a href="540_Kapitola_34.html" title="Přes propast věků – Kapitola 34:
„Tak předně: Svíjej se a vzdychej rozkoší, když tě vyšetřuji, aby dospěli k názoru, že si počínám lépe, než Azizill,“ nabádá mě Zemill. „Taktéž v tomhle směru instruuj sestru, aby mě aspoň častěji zapojili do hry, a my jsme se mohli stýkat."><b>Pokračování</b></a>
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0