%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos & Božena Němcová">
<meta name="copyright" content="© 2017, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Zlatý vrch – zerotizovaná klasická pohádka">
<meta name="KeyWords" content="Libor, nahé dívky, labutě, Čekanka, zahradník, Zlatý vrch, zlatý zámek, zlá čarodějnice">
<meta name="description" content="Zahradník Libor pozoruje překrésné nahé dívky, které se pomocí závojů mění v labutě. Získá krásnou dívku, Čekanku, tak, že jí sebere závoj, pomocí něhož se mění v labuť. Čekanka získá závoj zpět lstí od jeho matky a uletí domů, do zlatého zámku na Zlatý vrch. Libor ji složitě hledá, a když ji najde, uloží mu její matka – zlá čarodějnice – nesplnitelné úkoly, které musí splnit, aby získal Čekanku zpět. Čekanka mu s plněním úkolů pomáhá. Nakonec jsou však nuceni utéci…">
<title>Zlatý vrch – – zerotizovaná klasická pohádka</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<hr>
<p class="p3">
Libor bude určitě pozorovat tři dívky – byť čarokrásné – ve středověkých plavkách<br>Ty se určitě koupaly ‚oděné‘ úplně jinak…☺
</p>
<p class="p4"><i>
<a href="../Pohadky/Zlaty_vrch.html" target="_blank">Klasickou pohádku</a> podle B. Němcové zerotizoval Éósforos
<br><small>(paní Němcová, doufám, promine…)</small></i></p>
<hr>
<h1>Zlatý vrch</h1>
<h2><i>Božena Němcová</i></h2>
<h2>I.</h2>
<p class="p1">
Libor byl jediný syn chudé vdovy. Když se vyučil zahradnictví, přišel domů;
nemoha tu však zůstat, šel ke královskému zahradníku, prosil ho o práci, a také
ji hned obdržel. Byl pořádný, velmi slušný chasník, pracovitý dělník, a proto
se také každému zalíbil. Již tři léta dělal v královské zahradě za
tovaryše, a poněvadž uměl s krejcary hospodařit, brzy sobě několik zlatých
zachoval.
<br><br>
Jednoho dne v poledne položí své nářadí a jde si k rybníčku pod
vrbové křoví odpočinout. To bylo jeho zamilované místečko. Lehl si na měkký
trávník, a přemýšleje, co všecko za uhospodařené peníze nakoupí, hleděl vzhůru
k smutným truchlícím vrbám, jichžto skloněné koruny v zamodralé
hladině rybníka se zhlížely jako panna v oku miláčkově.
<br><br>
Tu něco nablízce zašumí a za malou chvíli je slyšet lehký šplechtot vody.
Tiše rozhrne Libor husté proutí a kouká, co to. Vidí v rybníku tři
nádherné panny v rouše Evině se koupat, dvě byly krásné, ale ta třetí byla
překrásná; jakmile na ni Libor pohlédl, její okouzlující křivky ňader a boků mu
úplne učarovaly. Začala se mu hlava točit a srdce mu tlouklo, div mu
z těla nevylítlo. Panny však neměly ani zdání, že se kdo na jejich ladná
nahá těla dívá.
<br><br>
Nějakou chvilku poplavaly, pak vyšly na břeh, svou svůdnou nahotu ukryly do
bílých šatů, a hodivše přes hlavy řásné závoje, proměnily se v labutě
a ulítly. Dokud se nahé panny začaly strojit, seděla Liboru duše v oku,
teprv když se v labutě proměnily, s hlubokým vzdechnutím vyskočil a
toužebně za nimi ruce rozpínal, jako by prchající zastavit chtěl. Když nebylo
po labutích již ani památky, šel Libor na místo, kde ta svůdná panna stála,
klekl na trávník a položil tvář k místu, na němž outlinké šlépěje spatřil.
Dlouho by tak byl ležel, kdyby pro něho zahradník nebyl přišel. Co živ tak
roztržitě nepracoval jako to půldne; žádného neviděl ani neslyšel a
k žádnému slova nepromluvil.
<br><br>
Přes noc si to Libor všecko rozmyslil a umínil sobě, jestli druhý den ony
okouzlující panny opět přijdou, že bude chytřejší. S nevýslovnou touhou
očekával druhý den. Jak bylo poledne, šel k rybníku a schoval se blíže
místa, kde včerejšího dne šaty panen ležely. Netrvalo to dlouho, přiletěly tři
labutě, a proměnivše se v panny, začaly se svlékat do naha a bílá roucha
uložily blíže Libora. Ta nejkrásnější ale pověsila skvostný závoj zrovna nad
jeho hlavu. Když slyšel Libor, že se ve vodě šplouchají, natáhl ruku a vzal
závoj s větve dolů. Zároveň šaty – veškeré to odění té nejkrásnější sebral
a při sobš uschoval.
<br><br>
Jenže listí zašustilo, panny se lekly, skočily na břeh, hodily přes nahá těla
šat a závoje, a již šuměla labutí křídla v povětří. Ale ta nejkrásnější nebyla
mezi nimi, ta běhala, jak ji pánbůh stvořil, po břehu, hledajíc své šaty a svůj
závoj, bez něhož se v labuť proměnit nemohla.
<br><br>
„Což mně to všechno ptáci zanesli, vítr zavál, anebo mi to zlý člověk vzal?“
<br><br>
Tak naříkala a plakala nebohá panna, jsouc v rouše Evině.
Tu vystoupí z křoví Libor.
<br><br>
„Pověz mi, mládenče,“ ptala se ho panna, a aniž by zakrývala svou nahotu,
kročila k němu, „neviděl jsi mé šaty a můj bílý závoj? Ztratily se a nevím,
kam.“
<br><br>
„Ptáci ti je nezanesli, vítr ti je nezavál, já si je na srdci schoval.“
<br><br>
„Ó tedy tě prosím, navrať mi vše, hlavně závoj, musím za sestrami.“
<br><br>
„Nikoli, panno krásná! Ty závoj nedostaneš a odtud nesmíš. Já tě miluji více,
než celý svět, než svou matku, než sebe samého, a jestli u mne nezůstaneš, umřu
žalem. Šaty ti ovšem dám, abys mohla vyjít na veřejnost. Tvé čarokrásné nahé
tělo ode dneška smím spatřit jenom já.“
<br><br>
Při těch slovech přitiskl Libor nahou pannu k sobě a tak toužebně jí do očí
hleděl, že jej s patrným zalíbením poslouchala.
<br><br>
„Nežádej si, mládenče, bych u tebe zůstala, bylo by to k tvému neštěstí,
neboť matka by pro mne přišla, a po tobě bylo by veta.“
<br><br>
„Nechť přijde! Pro tebe bych se třeba s obry pral, do ohně skočil a
cokoliv zlého snášel. Jen zůstaň u mne.“
<br><br>
„Zůstanu tedy. Jak se jmenuješ?“
<br><br>
„Libor — a ty?“
<br><br>
„Čekanka.“
<br><br>
„Pojď, moje drahá Čekanko, dovedu tě k své matce, ona tě bude milovat,
jako bys byla její vlastní dcera. Já nejsem sice bohatý, ale pro tebe budu
pracovat ve dne v noci, a co budeš chtít, to ti zaopatřím.“
<br><br>
Libor navrátil Čekance oděv její, vzali se za ruce a šli k Liborově matce.
Podivila se stařena, když viděla svého syna s tak nádhernou pannou
přicházet, ale ještě více užasla, slyšíc, že to je nastávající nevěsta.
Laskavě ji přivítala a slzíc mladý párek požehnala.
</p>
<h2>II.</h2>
<p class="p1">
„Nyní, růžičko má,“ řekl Libor, když se byl s drahou dívenkou vroucně
pomiloval, „nyní musím opět do práce. Co ti mám zvečera přinést,
aby tě potěšilo?“
<br><br>
„Dost na tom, když sám přijdeš. Jdi jen, můj Libore, a záhy se vrať,“ přála si
nádherná Čekanka oblékajíc se.
<br><br>
V předsíni potkal Libor matku; vytáhnuv z náprsí závoj, podal jí ho, pravě:
„Ten závoj, matičko, schovej do truhly, a nedávej ho Čekance,
třebas by si o něj říkala. Chovej ji co jarní poupě, ať nám nezvadne.“
<br><br>
Matka závoj schovala a šla k nevěstě. Nevěděla sice, odkud a čí je,
ale přece se neptala, neboť důvěřovala v syna svého, že by si žádnou
nevybral, která by úcty hodna nebyla. Když vešla do sednice, sedla vedle
Čekanky a začala jí všelicos vypravovat, o svém hospodářství, o dobrých i zlých
stránkách svého Liborka.
<br><br>
„Kolikráte jsem mu již říkala,“ dokončila vypravování, „aby se oženil, že mne
ale tak záhy uposlechne, toho jsem se nenadála. Já myslila, že si vede naši
princeznu, když s tebou přicházel.“
<br><br>
„Jak teprv, kdyby mně byl Libor můj závoj nevzal, to byste byla koukala,
matičko. Nevídaná je krása jeho a k tomu šatu sluší až milo. Škoda že ho
Libor odnesl, musel by mně ho na okamžení půjčit, abyste mne v něm viděla.“
<br><br>
„On ho neodnesl, ale mně ho svěřil pod ochranu a řekl, abych ti ho nedávala.“
<br><br>
„Já ho nechci. Myslí, bloudek, že po něm bažím? Vždyť vím, že se to nyní pro
mne nesluší. Já se chtěla jen vám, matičko, okázat.“
<br><br>
„No počkej, děvče, dojdu pro něj a hodím ho na tebe. Potom ho ale zase schovám,
a Libor bude šlaka o tom vědět.“
<br><br>
Stará se obrátila, šla do truhly a závoj přinesla. Dychtivě jí ho Čekanka
z ruky vzala, a rozvinuvši ho, se zalíbením se v něm přebírala.
<br><br>
Najednou přistoupí ale k oknu, otevře je, a obrátivši se k matce,
praví: „Řekněte, mamičko, Liborovi, chce-li mne za ženu, ať si pro mne přijde
na Zlatý vrch.“
<br><br>
To dořekla, hodila přes hlavu závoj, a proměnivši se v labuť, oknem ulítla.
<br><br>
Nebohá stařena se tak náramně ulekla, že by se jí byl krve nedořezal. Bála se,
co bude Libor říkat, až přijde domů. Večer se schyloval a Libor pospíchal domů.
V jedné ruce nesl krásnou kytku, v druhé košík nejchutnějšího ovoce. Tváře
mu blažeností jen kvetly a oči hořely. Když ho viděla stará okolo okna
zakmitnout, začala se strachem třásti jako osika.
<br><br>
Tu vejde Libor do dveří, a šlehnuv okem po sednici, ptá se: „Kde je Čekanka?“
<br><br>
Matka s pláčem vypravuje, co se přihodilo a co Čekanka řekla. Při každém
slovu míjela víc a více barva z kvetoucích lící mládencových, ruce maje
složené přes prsa, která mu nesmírná bolest křečovitě svírala, hleděl na místo,
kde s milou seděl, jako by mu byly myšlenky spadly. Po dlouhé chvíli
teprve si zhluboka oddechl a velké slzy jako těžké krůpěje se mu po tváři
hrnuly.
</p>
<h2>III.</h2>
<p class="p1">
„Matko, svaž mi uzlík, já jdu na zlatý vrch,“ byla jeho první slova po dlouhém
mlčení.
<br><br>
„Můj zlatý synu, to mi nedělej, co bez tebe počnu? Zanech holku, která tě tak
oklamala.“
<br><br>
„Udělej, matko, jak jsem ti řekl, já bez Čekanky být nemohu, a musím ji najít,
kdybych měl svět kolem dokola zchodit.“
<br><br>
Darmo bylo matčino naříkání, Libor si vzal něco peněz, svázaný uzlík, dal matce
sbohem a šel hledat Zlatý vrch.
<br><br>
„Ale kde ho najdu?“ myslil sám u sebe, jda polem.
<br><br>
Pustil se přímou cestou, kudy ho oči vedly. Dlouho chodil, než přišel do
hrozného lesa, z něhož nevěděl kudy kam. Nohy ho bolely, hlad i žízeň jej
trápily, a stopy lidské nebylo k spatření.
</p>
<h2>IV.</h2>
<p class="p1">
Tu slyší najednou štěkot psa; i domníval se, že najde lidské obydlí. A to také
po nějaké chvíli našel. Chutě vkročil do chaloupky, kde bydlela nádherná lesní
víla, která žádného oděvu na sobě neměla, jsouc pouze v rouše Evině.
<br><br>
„Prosím vás,“ počal Libor, se zalíbením na její nahé tělo hledě „popřejte mi
krátké pohovění a dejte mi kousek chleba. Zabloudil jsem v lese a dlouho
již jsem nepil ani nejedl.“
<br><br>
„Sedni si na lavici; co mám, to ti dám,“ odpověděla víla.
<br><br>
Nijak nezakrývajíc svou nahotu, přinesla víla pecen chleba, kus zvěřiny
a Liborovi to podala. Výslužka od královské tabule nebyla by mu tak chutnala,
jako černý chléb s masem.
<br><br>
„Kam jdeš, hochu?“ ptala se po chvíli víla, předvádějíc mu své nádherné křivky
rozverně pózujíc.
<br><br>
„Na Zlatý vrch,“ odpověděl Libor a hned začal víle upřímně všecko vypravovat,
bezostyšně její nahé tělo pozoruje. Na konec se jí otázal, zda by ona nevěděla,
kde takový vrch stojí.
<br><br>
„Milý hochu, to nevím, ale mohu se zeptat, když se se mnou pomiluješ.
Už dlouho jsem žádného mládence, který by mě potěšil, neměla,
a tak urostlého, jako jsi ty, teprve ne.“
<br><br>
Když Libor vykonal požadovaný milostný akt a pyj svůj z její mokré vagíny
vytáhl, otevřela víla dvéře, vzala píšťalku a třikrát zapískala. Tu přiletělo
sto vran a všecky křídly okolo hlavy plácaly.
<br><br>
„Povězte mi, vy tulačky, zdali která o Zlatém vrchu ví.“
<br><br>
„My nevíme, ale naše přítelkyně, které jsou u tvé sestry, ty budou jistě vědět.“
<br><br>
„Jdi, hochu, k mé sestře. Ona bydlí sto mil odtud v jednom lese.
Řekni, že jí vzkazuji pozdravení, aby ti pověděla, kde je Zlatý vrch.“
</p>
<h2>V.</h2>
<p class="p1">
Libor poděkoval víle za pohostinství i za dobrou radu, rozžehnal se s ní
a obléknuv se, putoval dále. Než se sto mil ušlape, trvá to hezkou chvíli. Ale
všecko má svůj konec; i Libor došel cíle své cesty. Byl to opět les, kde sestra
víly bydlela. Rovněž i ta byla bez jakéhokoliv oděvu a tělo její bylo desetkrát
krásnější, nežli tělo sestry její. Po přátelsku Libora přijala, a když pozdravení
od sestry jí vyřízené zaslechla, sdělila Liborovi: „Zeptám se, kde Zlatý vrch
se nalézá, když se se mnou pomiluješ. Už dlouho jsem žádného mládence, který by
mě potěšil, neměla, a tak urostlého, jako jsi ty, teprve ne.“
<br><br>
Liborovi vůbec nebylo proti mysli přání její, neboť křivky jejího nahého těla
desetkráte krásnější byly sestřiných, jak již výše naznačeno bylo, a její ňadra,
na která se Libor vynadívat nemohl – toť pohádka sama.
Když Libor učinil, jak si víla přála, a pyj svůj z vagíny její vytáhl, kterýž
ona do sucha jazykem svým očistila, ihned dveře otevřela a na píšťalku zapískala.
Tu přiletělo dvě stě vran, které šumíce okolo ní se vznášely.
<br><br>
„Která z vás mně poví, kde je Zlatý vrch?“ ptala se jich víla.
<br><br>
„O Zlatém vrchu žádná z nás neví, ale naše kamarádky u tvé sestry jistě o
něm vědět budou.“
<br><br>
„Slyšel jsi, hochu, co pravily?“ řekla víla Liborovi, rozverně se před ním vlníc.
„Není jiné pomoci, než že musíš ještě dvě stě mil dále k naší třetí sestře
zajít a u ní se na Zlatý vrch poptat. Dříve si však trochu pohov a jídlem se
občerstvi.“
<br><br>
Nato se víla obrátila a přinesla hostu chléb, maso a víno. Libor si dobře
pochutnal, srdečně víle poděkoval, oblékl se a ubíral se dále.
</p>
<h2>VI.</h2>
<p class="p1">
Když člověk s radostí někam chvátá, mžikem cesta ubíhá. Tak se vedlo i
našemu poutníku; než se nadál, měl dvě stě mil za sebou a chaloupku, kde třetí
sestra bydlela, před sebou.
<br><br>
„Jestli mne i ta beze zprávy odešle, nevím, ke komu se obrátím,“ pomyslil
u sebe Libor, vcházeje do chaloupky.
<br><br>
Tak laskavě jako předešlé dvě sestry přivítala ho i třetí sestra. Ve svém rouše
Evině a stokrát krásnější, nežli ta první. Když se dověděděla, co si Libor žádá,
řekla: „Odpověď dostaneš když se se mnou pomiluješ. Už dlouho jsem žádného
mládence, který by mě potěšil, neměla, a tak urostlého, jako jsi ty, teprve ne.“
<br><br>
Když se s ní vroucně pomiloval, její nádherně modelovaná prsa jí prohnětl, pyj
svůj do její vagíny mohutně vystříkal a ven vytáhl, ona mu ho ústy svými osušila,
a jak ještě vzrušena byla, dveře otevřela a svou píšťalkou ihned tři sta vran
přivolala.
<br><br>
„Ráda bych věděla, kde se nachází Zlatý vrch; která z vás o něm ví, rychle
mi pověz,“ ptala se víla svých poslic.
<br><br>
Tu vystoupila jedna jediná, a ta byla kulhavá. Takto pravila paní své:
<br><br>
„Já vím o Zlatém vrchu. Tři sta mil odtud stojí uprostřed pěkného údolí a
zdaleka se již leskne. Na něm je vystavěn zlatý zámek, a v tom zámku bydlí
čarodějnice s třemi nádhernými dcerami. Je to zlá žena. Jedenkráte jsem
si chtěla ten zámek zblízka prohlídnout, ale jak mne baba spatřila, popadla
kámen a deset sáhů daleko jím po mně mrštila, až mi nohu přerazila. Od té doby
kulhám.“
<br><br>
„Dobře na tě; proč lezeš, kam tě všetečnost láká. Nyní tě tam ale sama pošlu.
Doneseš na svých křídlech hosta mého, jehož zde vidíš, až k patě
Zlatého vrchu. Zůstaň zde, vy ostatní odejděte.“
<br><br>
Nelíbilo se to jaksi černoperé poutnici, ale špetnout nesměla, neboť
neposlušnost trestala paní velmi přísně, zvláště tedy, když vrána viděla, jakým
způsobem Libor její paní oblažil, protože byl stále v rouše Adamově.
<br><br>
Když snědl Libor, co mu byla víla předložila, podal jí ruku, a přeje jí všecko
dobré, oblékl se a s vděčností se s ní rozloučil. Šel napřed a vrána za
ním. As dvacet kroků za chaloupkou křikla na něj, aby postál, že mu něco poví.
<br><br>
„Utrhni si tři žaludy,“ pravila, „a dobře si je schovej; až poletíme a já
zavolám: ,Pusť žalud!‘ tedy to učiň.“
<br><br>
Libor uposlechl její rady, utrhl žaludy a schoval si je. Nato mu poručila, aby
na ni sedl, a když to učinil, vznesla se s ním nad temný bor. Jako když
oblaka táhnou, míjely před jeho očima lesy, pole, vesnice a města.
Najednou byli u konce a nepřehledná, modrozelenavá hladina mořská se pod nimi
leskla.
</p>
<h2>VII.</h2>
<p class="p1">
Daleko byli už za břehem, tu volá vrána: „Pusť žalud!“
<br><br>
Libor sáhl po něm do kapsy a pustil ho do moře. Mžikem vyrostl z vody
veliký rozsáhlý dub, do jehož košatého vrcholu vrána s Liborem se spustila.
<br><br>
„Zde si odpočinem, moje křídla jsou unavena a dlouho ještě, než konec moře
doletíme,“ pravila vrána, sednuvši si vedle Libora.
<br><br>
Po chvilce se ale opět zvedla a chutě šlo to dále. Jak vyletěli, dub zmizel.
Než doletělili na konec moře, pustil Libor i druhé dva žaludy do moře, a
pokaždé vyrostly z nich duby, na nichž si povětrní cestovníci odpočinuli.
<br><br>
Za mořem byla vysoká hora a na tu horu se vrána spustila.
<br><br>
„Z té hory máš k Zlatému vrchu ještě sto mil,“ pravila k Liboru.
„Z nejhoršího jsi vyvázl, a proto se nyní sám postarej, jak tam přijdeš.
Já se vrátím k domovu, neboť bych nerada také o druhou nohu přišla.“
<br><br>
To dořekla, a již byla v povětří.
</p>
<h2>VIII.</h2>
<p class="p1">
Rozhněván hleděl ještě Libor za podvodnou vránou, tu slyší pod horou nesmírný
křik. Škrábe se se skály dolů, aby viděl, co se děje; ale jak velice se podivil,
vida u paty na palouku dva tyranské obry se prát.
<br><br>
Ti ho ale hned zpozorovali, a na minutu pranice zanechavše, křičeli na něho:
„Jak se můžeš opovážit, ty červíčku zemský, vkročiti do našeho království?“
<br><br>
„Já přišel přes daleké moře, a odpočívaje na této hoře, slyšel jsem náramný
křik; nevěda, co by to bylo, ani že bych sem vkročit nesměl, sešel jsem dolů.“
<br><br>
„Je-li tomu tak, budiž ti odpuštěno. Nyní jdi však odtud, bychom naši hádku
rozhodnout mohli.“
<br><br>
„Ale smím-li se vás tázati, oč se tu jedná? Já již ledacos ve světe slyšel,
snad že bych vám dobrou radou posloužit mohl.“
<br><br>
„Jen jdi svou cestou, co bys ty nám poradil, to my dávno víme,“ odsekl jeden
z nich.
<br><br>
„Nechoď,“ poroučel druhý, „já ti hádku povím a rád se podívám, co nám poradíš.
<br><br>
Pohleď, zde leží sedlo, které jsme my oba bratři od našeho otce zdědili.
Ono má tu vlastnost, že kdo na ně sedne a řekne: ,Tam a tam chci být!‘
v tu chvíli se tam octne. Což divu, že ho chceme teď oba dva; nemohouce
se nijak srovnat po dobrém, umínili jsme sobě, který kterého přepere, ten že
sedlo obdrží.“
<br><br>
„Já vás brzičko srovnám, jen se mi nechte na to sedlo podívat,“ pravil Libor
a přistoupil blíže k osudnému předmětu.
<br><br> Obrové koukali, co bude dělat, on si však najednou sedlo obkročil
a řekl: „Chci být na Zlatém vrchu!“
<br><br>
A již ho nebylo vidět, a obrů soud byl ukončen.
</p>
<h2>IX.</h2>
<p class="p1">
Jedním okamžikem octnul se Libor na Zlatém vrchu u brány zlatého zámku. Skuliv
sedlo s vrchu dolů, zabušil na bránu. Tu se otevřela závora, a škaredá
baba vyšla, tážíc se Libora, co žádá.
<br><br>
„Hledám zde svou milou, jížto říkají Čekanka. Je-li zde a jste-li vy paní toho
zámku, tedy mne k ní doveďte.“
<br><br>
„Oho, mladý muži, ne tak zhurta! Já jsem paní toho zámku a Čekanka moje dcera.
Nemysli však, že ji tak zlehka dostaneš.“
<br><br>
„A co mám tedy dělat, abych si ji zasloužil?“
<br><br>
„Musíš tři věci vykonat. Dovedeš-li je, bude Čekanka tvoje, jestli ne, budeš
syn smrti.“
<br><br>
„Cokoliv veleti budete, všecko vyplním.“
<br><br>
„Pojď tedy za mnou,“ pravila škaredá čarodějka a vedla Libora po mramorovém
dvoře do krásných pokojů.
<br><br>
V jednom mu poručila, aby počkal, a odešla. Za malou chvíli otevřely se dvéře,
a Čekanka v rouše Evině stála na prahu.
<br><br>
Šat svůj Libor se sebe strhal, jedním skokem byl u ní a k srdci ji
přivinul a ňadry jejími nechal se na nahé hrudi své laskat. „Ach, jak jsem po
tobě toužil, děvče moje. Proč jsi nezůstala u mne, proč jsi mi tak velký
zármutek připravila? Kdož ví nyní, zdali tebe od tvé matky dostanu?“
<br><br>
„Kdybych byla u tebe zůstala, byl bys ještě větší zlé podstoupit musel.
Nedělej si z toho nic a důvěřuj ve mne, jako já v tebe důvěřovala,
ač vím že se třemi vílami ses pomilovat musel. Všecko se šťastně skončí.“
<br><br>
„Jak ty to můžeš vědět?“
<br><br>
„Přece vím, kudy sem od vás cesta vede,“ odvětila znuděně nahá Čekanka.
<br><br>
„Pravda. Jen se bojím, aby mé počínání bez následků nezůstalo…“
<br><br>
„Jen klid. Pohlavní spojení víl a lidí jsou neplodná…“
<br><br>
Tak potěšila Čekanka svého věrného milence, vymanila se z jeho vroucího
objetí, penis jeho z vagíny své vytáhla, svými ústy ho očistila a odešla.
Noc se schylovala, Libor dostal dobrou večeři, a potom, ulehnuv do hebkých
podušek, tvrdé usnul.
</p>
<h2>X.</h2>
<p class="p1">
Ráno přišla k němu stará čarodějnice, jeho nahé svalnaté tělo si zálibně
prohlédla, svaly mu tvrdě prohmatala, pyj jeho i varlata mu pohladila a dovolila
mu milostivě, aby se ustrojil.
Předložila mu snídani a řekla: „Chceš-li Čekanku dostat, pojď chutě za mnou,
uložím ti první práci.“
<br><br>
To si nedal Libor dvakrát poroučet a šel rychle za babou na dvůr. Ta mu dala
dřevěnou pilu, sekeru a palici a vedla ho nedaleko zámku, kde stál velký borový
les.
<br><br>
„Na tomto místě,“ pravila, „chci mít do večera sto sáhů dříví. Nebudeš-li hotov,
musíš umřít.“
<br><br>
Liboru bylo více do pláče než do práce. Co si měl s dřevěným nářadím počít?
Vzal sekeru, uhodil o kmen, a v ruce mu zůstalo kus topůrka; s pilou
se též tak dálo. Udeřiv vším o zem, lehl na mech a poslouchal zpěv ptactva,
obíraje se v duchu se svou Čekankou. Kolikráte si vzpomněl, že mu smrt
hrozí, vždy přece důvěřoval slovům milenčiným, která mu slíbila, že ho neopustí.
Přišlo poledne a Čekanka v rouše Evině přinesla oběd.
<br><br>
„Hleďme, jáť myslila, že budeš mít plné ruce díla, a ty si hovíš.“
<br><br>
„Kterak mám dělat, když se mi pila i sekera roztříštily? Jiné pomoci nebude,
než že musím smrt podstoupit.“
<br><br>
„O tom ani nemluv; což jsi již zapomněl, co jsem řekla? Sedni a jez, já budu
sama dělat.“
<br><br>
To dořekla a několik kroků popošla, otočila třikráte prstenem, jenž se jí na
podlouhlém prstu skvěl, a pravila: „Zde na tomto místě chci mít sto sáhů dříví!“
<br><br>
Tu chvíli bylo slyšet po lese kácení, sekání, řezání, a než se Libor naobědval,
bylo sto sáhů dříví narovnáno.
<br><br>
Podivil se Libor veliké moci své milenky, a od té chvíle nebál se ničeho.
<br><br>
„Nuž, je hotovo,“ sdělila mu Čekanka, jakoby se nechumelilo. „Teď přišel čas
milování.“
<br><br>
A Čekanka, strhnuvši šat i s Libora, vrhla se chutě na svého miláčka,
jeho ruce na svá prsa položila a rukama svýma varlata jeho jemně tiskla. Penis
Liborův do Čekančiny vagíny už jakoby sám zajel, a Libor začal přirážet.
Čekanka se ovšem nedala zahanbit a sama přírazy tvrdě opětovala, nechávajíc si
vagínu řádně vystříkat Liborovým teplým ejakulátem.
<br><br>
Když už byli oba hotovi, Čekanka očistila svými ústy Liborův penis.
Porozprávěli spolu a Čekanka, zakázavši Liborovi, aby matce o čemkoliv říkal,
nařídila mu, aby se oblékl, a odešla domů.
<br><br>
Večer baba přišla a zlostí strnula, vidouc, že vše, co poručila, hotovo jest.
I vedla Libora domů, avšak po nahé Čekance do jeho pokoje večeři znovu poslala.
<br><br>
Libor se najedl a tentokrát to byl on, kdo se sebe veškerý oděv strhal, aby se
mohli opět vroucně pomilovat.
</p>
<h2>XI.</h2>
<p class="p1">
Druhý den ráno babice znovu vstoupila do Liborova pokoje, znovu se zkoumavě
zahleděla na jeho nahé tělo, svaly mu prohmatala ještě tvrději, než včera,
předkožku mu celou dolů přetáhla a tentokrát mu tvrdě i varlata a penis pomačkala.
Když se najedl a oblékl, vyvedla ho opět ven a uložila mu další práci:
<br><br>
Dostal dvě kovaná vědra a opět babu následoval. Přišli k velkému rybníku a
baba pravila: „Tu vodu z rybníka přeleješ na ten kopec, sice tě zabiju.“
<br><br>
Libor sedl na zem a očekával poledne. Nač by se byl s přelíváním vody na
kopec hmoždil, když by zbytečná byla jeho práce. V poledne přišla opět
Čekanka v rouše Evině s obědem.
<br><br>
„Jak vidím, mnoho jsi nepracoval,“ pravila.
<br><br>
„Čekal jsem na tvou pomoc, což by moje práce platila?“
<br><br>
Tu Čekanka otočila prstenem, řkouc: „Chci, aby se voda z toho rybníku na
onen vrch přelila, a tam až k západu slunce zůstala.“
<br><br>
V tom okamžení se z rybníku voda ztratila, a kopec byl od vrchu až dolů
potopen.
<br><br>
„Nuž, práce je hotova, ty ses taky naobědval, tak je čas k milování,“
prohlásila Čekanka strhávajíce s  Libora veškerý jeho šat, takže i on stál
před ní v plné nahotě.
<br><br>
Libor ovšem nezůstal chladným a vrhl se v rouše Adamově na svou milou, jsoucí
v rouše Evině. Vroucně se pomilovali, a když Čekanka svými ústy opět očistila
Liborův plodník, nařídila mu, aby se oblékl, a pospíšila domů.
<br><br>
K večeru, když baba na kopci vodu spatřila, zaskřípala zuby, že se jí opět záměr
nepodařil. Doma se Libor pokojně navečeřel,pomiloval se s Čeknkou a ulehl na lože.
</p>
<h2>XII.</h2>
<p class="p1">
Když ráno baba vstoupila do jeho pokoje, prohlédla si jeho nahé tělo tak
zevrubně, jako by ho rentgenovala, svaly i varlata mu tvrdě prohnětla,
předkožku mu tvrdě přetáhla v celé dálce, jeho penis pečlivě prohlédla
a žalud mu důkladně pomačkala. Pak mu i dva prsty do konečníku zasunula,
kvalitu jeho svěrače posoudila a prostatu mu tvrdě promasírovala, až několikrát
mohutně vystříkl. Teprve potom mu dovolila, aby se najedl a ustrojil.
<br><br>
Pak musel opět s babou ven, tentokrát na zelenou louku. Když přišli
doprostřed, vzala baba píšťalku a zapískla. Tu se přihnalo tři sta zajíců,
kteří jako kobylky po louce skákali.
<br><br>
„Ty zajíce budeš do večera na této louce pásti, ztratí-li se jen jediný, zabiju
tě.“
<br><br>
Ale sotvaže se obrátila, nebylo po zajících na louce ani památky.
<br><br>
„Blázen by se za těmi ušáky honil, Čekanka mně je svolá,“ pravil Libor.
<br><br>
A to se také stalo, neboť jak Čekanka v Evině rouše přišla, zatočila
prstenem, poručila, aby se zajíci na louku vrátili a tam až do večera zůstali.
V okamžení jich bylo plná louka a ani jediný nescházel.
<br><br>
„Nu, a co teď?“ zeptala se Čekanka naobědvaného Libora.
<br><br>
„Teď bychom se mohli pomilovat,“ vydechl toužebně Libor, svlékaje se do naha.
<br><br>
„Správně,“ přizvukuje Čekanka.
<br><br>
A oba, ‚ustrojeni‘ k lásce, vrhli se na sebe a zajíci se nestačili divit.
Když se dosyta pomilovali, Čekankaopět očistila svými ústy Liborův penis, opět
mu nařídila, aby se oblékl a sama spěchala k domovu.
<br><br>
Baba vztekem hořela, vidouc večer zajíce na louce a Libora u nich sedět,
jako by neuměl do pěti počítat.
<br><br>
„Teď je ale Čekanka moje?“ ptal se Libor, když přišli do zámku.
<br><br>
„Zítra si ji můžeš vzít,“ odpověděla rozzuřeně čarodějnice, přinesši mu večeři,
„ale nejprve se mnou se pomiluješ. Nebo snad myslíš, že nevím, jaké rejdy
s Čekankou provádíte, když si myslíte, že jste sami, co?“
<br><br>
Po těch slovech se sebe babice strhla kytlici a před Liborem se objevilo její
ohyzdné nahé tělo: hnusně povislé prsy, povolené břicho, celulitidou
poznamenaná stehna, a vagína její, toť žumpa otevřená…
<br><br>
Libor, celý rozmrzelý, byl nucen svléci se do naha a s ohyzdnou babicí
se pomilovat. Hlavu svou marně odtahuje, aby nemusel čichat dech její smrdutý.
Teprve teď mu došlo, proč jeho nahé tělo babice každé ráno
tak důkladně zkoumá. Když skončili, s úlevným povzdechem snědl večeři a
nahý ulehl na lože.
</p>
<h2>XIII.</h2>
<p class="p1">
Když bylo po celém zámku ticho, začalo to na okénko Liborovo:
„Vrku, vrku, vrku!“
<br><br>
Nahý Libor vyskočí z postele, jde k oknu a vidí roztomilou holubičku.
<br><br>
„Hle, hle, copak ty zde hledáš?“
<br><br>
„A což bych hledala než tebe, vždyť jsem tvoje Čekanka,“ odpoví holubička,
sedne mu na rameno, a zobáčkem do ztopořených prsních bradavek ho klobajíc,
příjemně ho dráždí.
<br><br>
„Přináším ti radu, co zítra dělat máš. Matka tě odvede do síně, kde bude tři
sta dívčin stejných tváří a stejného těla, abys sobě z těch tří set mne
vybral. Chceš-li mě poznat, dej dobrý pozor na oči; která na tebe pravým okem
mrkne, tu vezmi, to budu já.“
<br><br>
„Děkuji ti, rozmilá holubinko, ač bych tě i bez mrknutí mezi tisíci byl poznal.“
<br><br>
„Však tomu nevěř, zítra se přesvědčíš.“
<br><br>
Holubinka odletěla, a Libor očekával nepokojně ranní červánky. Jakmile se
nasnídal, přišla baba pro něho, a jeho nahé tělo znovu důkladně prohmatavši,
nařídila mu, aby se najedl a oblékl. Pak ho vedla do velké síně. Tu byla taková
skvostnost a krása, že Liborovi oči přecházely. Na zlatém stropě svítil měsíc
a tisíce hvězd ze samých diamantů, kolem dokola visela na zdích sáhodlouhá
zrcadla a pod nimi stály pohovky, potažené červeným aksamitem se stříbrnými
květy; podlaha byla ze zlatých a stříbrných tabulek složena.
<br><br>
Což byl ale blesk všech těchto hvězd, jež se na zlatém stropu třpytily, proti
bleskům očí, které z milostných tváří tří set zcela nahých dívčin na Libora
se jiskřily. Každá mu mžitkem do očí pohleděla. V duchu děkoval Libor
Čekance za dobrou radu, neboť by byl věru nevěděl, kterou vyvolit, kdyby nebyla
poslední nahá dvčina pravým očkem šelmovsky mrkla.
<br><br>
„Tato je moje,“ řekl, chytiv Čekanku za kulatý prs.
<br><br>
„Tedy si ji nech; ale dříve ze zámku odejít nesmíš, až zítra ráno,“ řekla
čarodějnice.
<br><br>
Libor byl ke všemu povolný, jen když měl, co si žádal.
<br><br>
Když přišel s nahou milenkou do svého pokoje, vroucně se s ní pomiloval
a ptal se jí, zdali má tolik sester.
<br><br>
A ona jemu odpověděla: „Nemám já sestry, jen dvě; ty ostatní byly povětrnice,
od mé matky přičarované, které by tě byly tu chvíli roztrhaly, kdybys jednu
z nich byl místo mne vyvolil.“
<br><br>
„Kolikráte jsi mne již smrti zbavila, děvo krásná!“ zvolal Libor a políbil
to bělounké tělo na kulatý prs. „Ale tvá matka musí být živý drak.“
<br><br>
„Ba ovšemže je, a já se posud bojím, aby se ti něco zlého nestalo, a proto
zůstanu pořád u tebe.“
<br><br>
Půl dne nešla od něho, až teprv navečer se oblékla a odebrala se do své komnaty,
řkouc: „Zaslechnu-li něco podvodného, přijdu pro tebe a oba prchneme.“
</p>
<h2>XIV.</h2>
<p class="p1">
Láska a strach nedaly Liboru usnouti. Raději se také oblékl – a dobře udělal.
O půlnoci ťuká někdo zlehoučka na okénko. Libor byl jedním skokem vzhůru a okno
otevřel.
<br><br>
Vletí do pokoje bílá labuť, a proměnivši se v Čekanku, praví: „Honem,
Libore, vezmi mne kolem pasu, zaboř hlavu svou do mých ňader, přikryjem se
závojem, abychom mohli oba odtud uletět, neboť tě chce zítra matka usmrtit.“
<br><br>
Libor si to nedal dvakrát poroučet, vzal Čekanku okolo útlého těla,
sklonil hlavu a zabořil ji do jejích ňader, ona přehodila závoj přes obě těla,
a již letěly labutě oknem dolů pod Zlatý vrch, kde ležely dvoje boty a skřínka.
<br><br>
Tam se labutě opět proměnily a Čekanka řekla k svému milému: „Jedny boty
obuješ ty, druhé já; jsou to dvanáctimílové, jež jsem matce vzala. V té skříni
mám klenoty, dej na ně dobrý pozor.“
<br><br>
Boty na nohou, vzali se za ruce a začali si vykračovat; jak udělali krok, byli
dvanácte mil daleko a tedy jim cesta ubývala, jak by pálil. Než baba slyšela
přece nějaký šustot, vstala, šla do Čekančiny komnaty, a tam nikoho nenašla.
Ulekla se a běžela k Liborovi, i bylo též, jak by vypláchl. Zlostí celá
bez sebe běží pro dvanáctimílové boty, ale i ty byly pryč. Rozvzteklená popadne
čtyřiadvacetimílové a pustí se za uprchlými.
<br><br>
„Ohlídni se, Libore, zdali za námi někdo nejde,“ pravila Čekanka, když slunce
vycházelo.
<br><br>
„V dáli vidím něco černého.“
<br><br>
„To je moje matka; hoď skříň na zem, šlápni na ni a ke mně se přitul.“
<br><br>
Na ta slova otočila Čekanka prstenem řkouc: „Milý ať je keřem, já na něm růží.“
<br><br>
V malé chvíli hnala se touž cestou zlá baba jako divý lev, ale keře, na němž
jediné poupě rozkvétalo, si nepovšimla. Sotva sešla s očí, proměnili se
milenci v předešlé postavy a utíkali dále. Baba však, seznavši, že jde
nepravou cestou, obrátila se a přišla jim opět na stopu.
<br><br>
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptala se Čekanka v temném lese.
<br><br>
„Nevidím nic, ale zdaleka slyším šust.“
<br><br>
„To je moje matka; stoupni na skříň!“
<br><br>
Otočila opět třikrát prstenem pravíc:
„Můj milý ať je kostelíčkem, já kazatelnou!“
<br><br>
Zase přeběhla baba v samém vzteku, kostela ani kazatelny si nevšimnuvši.
Milenci byli rádi a spěchali dále. Opět čenichala dračice, že nejde dobře, a
vrátila se nazpět.
<br><br>
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptá se Čekanka na velkém palouku.
<br><br>
„Vidím něco černého.“
<br><br>
„To je matka, stoupni na skříň.“
<br><br>
Zase otočila třikrát prstenem řkouc: „Můj milý ať je rybníkem, já na něm
labutí.“
<br><br>
To se hned stalo, ale baba to přece zdáli pozorovala. Když přišla
k rybníku, proměnila se ve vola a začala vodu z rybníka lokat.
Již plavala ubohá labuť skoro na suchu a každou minutu myslela, že ji stará
spolkne; tu se najednou nabobtěný vůl rozpukl a voda sběhla do rybníka.
<br><br>
Radostí zatřepá labutěnka křídly, a oba se opět stanou Liborem a Čekankou.
<br><br>
Aby se nemuseli na ošklivou mrtvolu nepřirozené matky dívat, odešli dále,
a nemajíce čeho k obávání, hodinku odpočinuli a vroucně se pomilovali.
Potom se oblékli a spěchali chutě k domovu.
</p>
<h2>XV.</h2>
<p class="p1">
Liborova matka byla slabá a trápením sešlá, dnem a nocí myslila na svého syna,
kde as je a zdali ho do smrti uhlídá. Jednoho dne, právě jako tenkráte,
když přivedl Libor nevěstu, kmitne se krásná děva okolo okna, dvéře se otevřou,
a do nich vstoupí Libor a Čekanka. Kdyby ji byl syn do náručí nechytil, byla by
padla na zem.
<br><br>
„Pojďte, babičko, dejte chaloupku komu chceze, máme pro vás jiné obydlí,“ řekla
Čekanka, když se starucha trochu vzkřísila a s nimi porozprávěla.
<br><br>
„Proč mi říkáš ‚babičko‘, když jste ještě ani svatbu neměli?“ zeptala se
Liborova matka udiveně Čekanky.
<br><br>
„Protože, když jsme ještě byli u nás a Libor o mě bojoval, vystříkal mi
několikržt vagínu tak dokonale, že jsem z toho otěhotněla,“ odvětila Čekanla
rozverně.
<br><br>
„I ty uličníku jeden!“ hubuje babička žertem. „To se dělá – pohlavně obcovat
s dívkou ještě před svatbou? Přečti si, co tomu říká katechismus!“
<br><br>
Ale babička to opravdu myslela jen v žertu…
<br><br>
Zvěděvši, že má syn knížectví, dala chaloupku chudé ženě a šla s miláčkem.
Za chaloupkou stál kočár s čtyřmi koňmi, do toho všichni tři sedli
a jedním cvalem letěli k zámku, kterýž si byl Libor s Čekankou na
cestě k domovu koupil. Libor žil se svou ženou v rozkoši a do
smrti se jim nebe lásky nezkalilo. Babička se štěstím synovým vzkřísila a ještě
vnoučata na klíně houpala.
</p>
<h1>KONEC</h1>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2017</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p7">2.12.2017
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0