%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2019, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy">
<meta name="description" content="Erotická povídka">
<meta name="keyWords" content="nahý,trikot,sportovní podprsenka ">
<title>Spisy Éósforovy – Se sestrou na chatě</title>
<link rel="shortcut icon" href="../favicon.ico" type="image/x-icon">
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
</head>
<body class="b0">
<h1>Se sestrou na chatě</h1>
<h2>I.</h2>
<p class="p1">
Jmenuji se Roman a je mi 19 let. Poslední pololetí mám šťastně za sebou, ale
maturitu před sebou. Po maturitě mám namířeno na techniku a zdá se, že přijetí
mám ‚v kapse‘, protože matematiku i fyziku mám od počátku studia stále za
jedna – a loni vzali na stejný obor mého kamaráda bez zkoušek a pohovorů,
i když je to beznadějný ‚dvojkař‘.
<br><br>
Žijeme s rodiči a starší sestrou Ivanou (24) poklidným životem v relativně
velkém bytě na malém městě kousek od Prahy. Já tedy navštěvuji zatím
průmyslovku, ale Ivana už bude brzy ‚paní doktorka‘. Do medicíny je ‚zažraná‘
asi jako já do počítačů.
<br><br>
Vedle počítačů patří k mým hlavním ‚koníčkům‘ i gymnastika. Náš oddíl se dostal
minulý rok do krajského přeboru, tak musíme trénovat 4× týdně 2 hodiny.
<br><br>
O své sestře nikdy nemluvím jako o ‚ségře‘ ani ji tak nikdy neoslovuji –
i kdybych měl na ni zrovna vztek (to se občas stává i mezi nejlepšími kamarády),
neboť toto slovo mi zní pohrdavě a urážlivě. Moje sestra je totiž senzační
děvče. Vždycky se na ni mohu spolehnout a ještě nikdy se nestalo, že by
zkazila nějakou legraci.
<br><br>
Mimo to tedy musím ještě poznamenat, že Ivana funguje jako cvičitelka aerobiku
a jeden čas k ní chodila cvičit i Gábinka – tedy jako moje dívka.
Ta navštěvuje obchodní akademii, a jelikož je i členkou amatérské divadelní
skupiny při škole fungující, chtěla si pomocí aerobiku zlepšit svůj pohybový
projev.
<br><br>
S Gábinkou se znám už od dětských let. Tedy – ona je o rok mladší, pravda,
ale bydlí kousek od nás. Nu, a protože jejich škola je převážně ‚holčičí‘
a oni potřebovali do své dramatické skupiny i několik kluků, tak mě taky
zaangažovala…
</p>
<h2>II.</h2>
<p class="p1">
Náš společný příběh se začal odehrávat první týden v únoru – totiž: domovní
správa se rozhodla rekonstruovat výtah. Termín byl stanoven od soboty 1. týdne
v únoru do neděle 2. týdne téhož měsíce. Ne tedy, že by mně nebo Ivaně vadilo
5. patro bez výtahu, ale to neustálé vrtání a bušení nám šlo oběma dost na
nervy. Ivaně proto, že se potřebovala připravit na svou úplně první klinickou
zkoušku, a mně proto, že mám mít zrovna ‚jarní‘ prázdniny – a nějakou shodou
blbých náhod je musím trávit doma – v tom kraválu…
<br><br>
„Mami, to se nedá…“ postěžovala si Ivana hned ráno v neděli.
„Mám tisíc chutí jít se učit na chatu.“
<br><br>
„Na chatu? Teď, v zimě? Zbláznila ses? – Jak tam budeš sama vegetovat?
A jak se tam chceš, holka nešťastná, dostat? Vždyť…“
<br><br>
Táta totiž skončil v pátek v nemocnici s parádně prasklým
slepákem a podle pánů doktorů si tam s tou polízanicí dva až tři týdny
poleží. Ivana ani máma řidičák nemají…
<br><br>
„Myslela jsem, že kdyby mi Romča dělal šoféra…“
<br><br>
„… a topiče a zásobovače a…“ zvolala máma zděšeně.
<br><br>
„Stejně bych byla raději, aby tam se mnou zůstal. Co, kdyby se mi stalo něco
s počítačem…“ přičemž na mě vrhla prosebný pohled.
<br><br>
„… aha, tak i servisního technika…“ zvolala máma skoro zděšeně.
<br><br>
Já jsem však neprotestoval. Jednak mi ten kravál jde taky na nervy, a za druhé
– se sestrou si báječně rozumíme, jak už jsem se zmínil, a vidina společného
pobytu na chatě je opravdu lákavá, i když mi je tedy jasné, že Ivana se tam
bude učit a já tam pojedu jako její ‚technické zázemí‘. Gabča má prázdniny až
za šest týdnů a mě v městské šedi nic nedrží…
<br><br>
Když jsem tedy Ivanin nápad podpořil, máma rezignovala. Před polednem jsme
do auta naložili nějaké zásoby, oblečení, lyže, Ivanin i můj notebook,
dva kufry učebnic, skript a dalších pomůcek (nechápu, jak to chce Ivča
za pouhý týden zdolat…) a ještě ten den jsme spolu vyrazili na Šumavu…
<br><br>
Dorazili jsme v neděli pozdě odpoledne. V posledních záblescích denního
světla jsme si s Ivanou do chodbičky nanosili zásobu dřeva, abych pro něj nemusel
chodit po tmě ven do kůlny. Ale kotel jsem neroztápěl a oběhové čerpadlo
jsem nespouštěl. Teplou vodu tedy nemáme. Tyto složité úkony (táta, jako
revizní technik tepelných zařízení to dělá pravidelně, a já to umím taky)
jsou dobré, když je chata obydlená celé léto, ale na ten týden… Zatopil jsem
v obojích kamnech – u sebe v přízemí (pokoj sdílím v létě s tátou) i v podkroví
u Ivany (pokoj sdílí v létě s mámou), aby taky spala v teple a mohla se učit.
<br><br>
Jen pro pořádek uvádím, že když jsem mimo dosah rodičů, spím úplně nahý,
(a Ivana taky). Člověk si tak nejlépe odpočine. Nikde nic neškrtí, pohoda.
Jenom to znamená dokonale se přikrýt, aby člověk neprochladl. To je pak velmi
nepříjemné.
</p>
<h2>III.</h2>
<p class="p1">
„Vstávat! Vstávat a cvičit!“ budí mě Ivča v pondělí hned za úsvitu.
<br><br>
„A proč?“
<br><br>
„Protože je ráno!“
<br><br>
Po těchto večerníčkových replikách jsem otevřel oči – a spatřil jsem sestřičku
stojící nade mnou v upjatém trikotu. Na tomto místě musím poznamenat, že Ivana,
coby cvičitelka aerobiku, ranní rozcvičky provozuje docela automaticky (já,
jako gymnasta taky!), a pravidelně – no, a (nejen) mě na ně láká právě těmi
svými přiléhavými cvičebními úbory. Samozřejmě i dnes jsem se na její rozkošné
tělíčko nechal nachytat. Vyskočil jsem z postele, jak jsem byl – nahý. (Kdybych
Ivanu ‚předběhl‘, stejně bych musel počkat, až si obleče sportovní podprsenku,
aby si nezničila prsa.)
<br><br>
Pro pořádek musím uvést, že Ivanu jsem viděl nahou mnohokrát a ona mě taky,
protože aspoň já a Ivana žádní puritáni nejsme, v koupelně se nezamykáme a ve
‚svých‘ pokojících se zásadně nezavíráme. Jen rodiče to dělají, i když jednou
se mámě zasekl zámek u koupelny. Celý večer jsme pak čekali na zámečnickou
pohotovost, a přišli jsme tak o celý televizní program. Než některý z rodičů
vstoupí, ptá se, zda může… Připadá nám to se sestrou k smíchu, ale je tomu tak.
<br><br>
Roztřásla mě pořádná zima, neboť oboje kamna přes noc beznadějně vyhasla…
<br><br>
„No, to právě chce nějaký pořádný pohyb…“ poznamenala Ivana, vidouc,
jak mnou třese zimnice, a jala se předcvičovat.
<br><br>
Ivaniny sestavy jsou dosti náročné, takže jsem se za těch asi dvacet minut
tvrdého cvičení solidně zahřál (ještě, že jsem gymnasta) a následná studená
sprcha (teplou vodu – jak už víme – nemáme) také udělala své, takže nám nezbylo,
než abychom na sebe navlékli tepláky a teplé svetry.
<br><br>
Hned poté jsem se chopil svých povinností a ‚zaúřadoval‘ jsem tím správným
způsobem. Zatímco tedy Ivča připravuje snídani, já jsem užil zásoby dříví
a roztopil jsem oboje kamna – jak u sebe dole, tak i u ní v podkroví.
Za necelou hodinku se mi podařilo vytopit obě místnosti na ‚trenýrkovou‘
teplotu. Ivča se podle svého letitého zvyku automaticky převlékla do svých
oblíbených miniaturních bikinek (za což vždycky ‚slízla‘ pár výhrůžných nadávek
od rodičů, byli‑li přítomni, že se „zbytečně vystavuje sousedům“ a tak),
a já jsem si s úlevou natáhl trenýrky a tričko…
<br><br>
Venku je sice jen +6°C, což je teplota pro pobyt na letní chatě dosti
nevhodná, avšak pro přírodu to znamená oblevu. Sníh kvapem taje a ještě
do toho vydatně prší. Lyžování se tedy musím vzdát. Ivana si zalezla do svého
kamrlíku v podkroví, kde se intenzivně věnuje studiu – no, a mně nezbývá,
než se taky usadit u svého notebooku a věnovat se nějaké zábavě – třeba
seznámení se s novou rolí… Rovněž se samozřejmě starám o to, aby v chatě
bylo teplo. I když je venku nad nulou, není to nic moc. Proto pravidelně
vydatně přikládám v obojích kamnech, přičemž obě místnosti záměrně přetápím,
aby sestřička zůstala ve svých miniaturních bikinkách po celý den,
protože se na Ivanino rozkošné tělíčko rád dívám, právě když je oblečena co
nejméně ☺
</p>
<h2>IV.</h2>
<p class="p1">
Asi po půldruhé hodině se lehce otevřely dveře a v nich se objevila Ivča.
<br><br>
„Copak se děje, Ivanko?“ oslovil jsem ji rozverně, upřev na ní pohled.
„Snad už nemáme hlad? Oběd budu ohřívat až v poledne…“
<br><br>
„No, to zatím ne, ale… Ty, Romčo, nepomohl bys mi trochu? Já mám totiž problém…“
spustila Ivana váhavě.
<br><br>
„Copak, snad se ti nestalo něco s počítačem? Hned se na to podívám…“
<br><br>
„No, to naštěstí ne… Ale…“
<br><br>
„Tak, co se tedy stalo?“ povzbuzuji sestru k dalšímu hovoru úsměvem.
Ještě jsem nikdy nezažil, aby se Ivča jakkoliv styděla mě o cokoliv požádat…
<br><br>
„Víš… Potřebovala bych si pořádně nacvičit poslech srdce a plic…
a když to zkouším na sobě, je to takové… No – není to ono…
Tak jsem si myslela, jestli bys mi jako… to…“
<br><br>
V té chvíli jsem si všiml, že má kolem krku přehozený fonendoskop.
<br><br>
„Abych ti posloužil jako model?“
<br><br>
„Ano… I když tedy… neříká se ‚model‘, ale ‚figurant‘…“
<br><br>
„To je jedno, jak se tomu říká. Jestli si mě chceš poslechnout,
tak nic proti tomu nemám.“
<br><br>
„Tak fajn, díky. Jenom ještě…“
<br><br>
„Copak?“
<br><br>
„No… Jestli by sis sundal to tričko…“
<br><br>
„Tedy, Ivčo… Jestli budeš takovýmto způsobem postupovat i u té zkoušky,
tak tě docent vyhodí, sotva otevřeš pusu!“
<br><br>
„Proč?“ podívala se na mě skoro vyděšeně.
<br><br>
„Hmm, jak bych ti to vysvětlil… Podívej. U doktorky na prohlídce jsem byl
někdy v září, ale pořád si pamatuji, jakým způsobem mě ona požádala,
abych se svlékl. Víš, jak chodím s Gabčou do té dramatické skupiny,
tak si dávám na takové detaily pozor – jako jak se kdo chová a jak jedná,
protože se mi to občas může hodit. A ta doktorka… No, rozhodně to neříkala
tak stydlivě a rozpačitě, jako’s to předvedla před chvílí ty, no…
Cožpak jsi nechodila na praxe? Nebo ses sama u doktora nikdy nesvlékala?“
<br><br>
„Aha… No, ale pochop… Ty přece nejsi pacient, ty jsi bratr – a to je trochu
rozdíl, nemyslíš? Kromě toho: Na těch praxích jsem nikdy pacienty nežádala,
aby se svlékli. Když jsem já měla možnost je prohlížet, tak už byli svlečeni.
Jen asistent se jich zeptal, zda dovolí, aby je mohla prohlédnout i
studentka – tedy jako já…“
<br><br>
„No, ale to potom… Víš co, Ivčo? Koukej na mě jako na pacienta a počínej
si tak, ano? Připravuješ se přece ke zkoušce, tak si představ, že já jsem
pacient a že máš docenta za zády, jinak se výsledku nedobereme.“
<br><br>
„Jenže… Copak doktorka ordinuje takhle?“ pohlédla na své miniaturní bikinky.
„Já jsem jen chtěla…“
<br><br>
Tedy – ‚doktorka‘ v miniaturních bikinkách – to vypadá opravdu komicky.
Ale na druhou stranu… My v naší dramatické skupině taky improvizujeme.
Kostýmy si půjčujeme obvykle až na generálku, jinak bychom se nedoplatili.
Jenže sestřička improvizovat neumí. Ta bere obvykle všechno až moc vážně…
<br><br>
„Prosím tě, Ivčo! Máš tady ten plášť?“
<br><br>
„Mám dojem, že mi máma něco takového do kufru hodila…“
<br><br>
„Tak víš co? Jdi k sobě nahoru, uprav ten podkrovní pokojík tak, aby
připomínal ordinaci, obleč se jako doktorka a čekej. Já tam za tebou za chvíli
přijdu!“
<br><br>
Když odešla, napadlo mě, že i jí by určitě prospěla práce v naší
dramatické skupině – ale Ivča funguje taky jako cvičitelka aerobiku a další
koníček už by byl na ní přespříliš. Kromě toho – zájemkyň z řad děvčat
je dost. Kdyby byla kluk – to by po ní sáhli všemi deseti…
<br><br>
Chci-li Ivče opravdu účinně pomoci, budu si muset zahrát nejen roli
‚pacienta‘, ale i ‚zkoušejícího docenta‘ a nakonec i ‚režiséra‘ –
aspoň tedy tak, abych správně korigoval sestřino jednání a vystupování.
Lékařskou odbornost už budu muset nechat na ní. Ostatně – je to její parketa…
<br><br>
Mé úvahy dvakrát přerušil hluk shora – došlo mi, že Ivana dokonce stěhuje
i nábytek, ale než jsem se rozhoupal k tomu, abych jí pomohl, lomoz ustal.
</p>
<h2>V.</h2>
<p class="p1">
Asi za půl hodiny jsem se vydal po schodech nahoru, doufaje, že je to dost
času na to, aby se Ivana řádně připravila. Zaklepal jsem na dveře
podkrovního pokojíku, ve kterém se sestra učí…
<br><br>
Když se ozvalo její „Dále,“ rázně jsem otevřel dveře – a málem jsem sám
vypadl z role, zůstav stát s otevřenou pusou. Totiž – za dveřmi jsem spatřil
celé její dílo: Své lůžko odtáhla doprostřed místnost a upravila ho jako
vyšetřovací lehátko. Navíc – nevím proč – odtáhla svou šatní skříň z kouta
asi metr podél zdi. Uvědomil jsem si, že oba kusy nábytku jsou docela těžké
a že se s takovou ‚přestavbou‘ pokoje musela dost nadřít. (Ještě, že netahala
i mámin nábytek…) Nu, a ve dveřích stojí ‚paní doktorka‘ Ivana v bílém plášti…
<br><br>
„Dobrý den, paní doktorko!“ pozdravil jsem hlasitě, když jsem konečně popadl
dech.
<br><br>
„Dobrý den, pane, jaké je vaše přání?“
<br><br>
„Objednala jste se mě dnes na poslech,“ oznámil jsem Ivaně samozřejmě.
<br><br>
„Tak si odložte tričko, támhle v kabince,“
ukázala směrem ke své šatní skříni.
<br><br>
Pochopil jsem její záměr se šatní skříní,
vstoupil jsem do prostoru mezi ní a stěnou a stáhl jsem si tričko.
<br><br>
Poslechla si mě pečlivě na prsou i na zádech, udělala si pár poznámek,
požádala mě, abych se oblékl a opustil ‚ordinaci‘.
<br><br>
Večer za mnou Ivana přišla. Zeptala se mě, zda bych jí nechtěl dělat
figuranta každý den.
<br><br>
„Ale ano, s radostí,“ odpověděl jsem jí, v duchu doufaje, že m+ bude vždy
‚vyšetřovat‘ bez trička. Já si před děvčaty svlékám tričko ochotně, protože se
před nimi rád chlubím svou sportovní postavou, což Ivana ví.
<br><br>
„Bude nás to oba zvlášť těšit,“ a oči jí při tom zvláštním způsobem zazářily.
<br><br>
„Ale neříkej to mamince. Víš jenom, jak řádila, když jmenovala všechny tvé
‚funkce‘ a když přišla řeč i na můj počítač.“
<br><br>
„Neboj, neřeknu…“
<br><br>
Uslyšel jsem, jak Ivana slastně vydechla, a pomyslel jsem si, <i>co by se
asi tak stalo.</i>
<br><br>
Každé dopoledne jsem tedy Ivče dělal figuranta. Vždycky mě požádala, abych
si odložil tričko ‚v kabince‘. Počínala si při tom docela správně.
A pak mi vyšetřovala svaly a páteř. Další dny už to tak příjemné nebylo,
i když mě i nadále vyšetřovala hmatem, sahala na mě tak profesionálně, že by
jí musel docent pochválit. Musel jsem si lehnout na ‚vyšetřovací lehátko‘
a sestra mi vyšetřovala ledviny a ostatní vnitřní orgány. Sice to bylo také
příjemné, ale ne tolik, jako v první den. Nutno přiznat, že jako ‚režisér‘ jí
nemohu zatím nic vytknout. Pokud se drží i ‚lékařské‘ parkety – to už záleží
na ní – nemůže jí nic vytknout ani zkoušející docent.
</p>
<h2>VI.</h2>
<p class="p1">
V pátek odpoledne jsem si ve skrytu duše začal přát, aby mě Ivana ‚vyšetřila‘
celkově a pořádně, nejen aby si na mě nacvičovala některé vyšetřovací metody
ke zkoušce. Své přání jsem jí vyjevil téhož dne navečer.
<br><br>
Ivana se na chvíli zamyslela, a pak odpověděla: „No, zítra jsem si chtěla vše
zopakovat, tak to udělám podle tvého přání formou celkového vyšetření. Přijď
ráno za mnou…“
<br><br>
V sobotu ráno, hned po jí vedená tvrdé rozcvičce a studené sprše jsem roztopil
oboje kamna, zatímco Ivana jako obvykle připravovala snídani. Najedli jsme se,
a já jsem asi za hodinu zaklepal na Ivanin podkrovní pokojík. S sebou beru
instinktivně i svou aktovku.
<br><br>
„Dále,“ ozvalo se.
<br><br>
Vstoupil jsem a pozdravil se s ‚paní doktorkou‘.
<br><br>
„Co si račte přát, pane?“ zeptala se Ivana, jako obvykle.
<br><br>
„Jsem zde objednán na komplexní preventivní prohlídku,“ sdělil jsem jí.
<br><br>
„Tak se posaďte,“ ukázala Ivana na židli proti sobě, „a tohle to vypijte,“
dala mi k vypití asi litr jakéhosi nápoje.
<br><br>
Vypil jsem nápoj a Ivana spustila:
<br><br>
„Průkazku pojišťovny bych prosila.“
<br><br>
Otevřel jsem aktovku a podal jsem jí příslušný doklad. Chvíli ‚hrabala‘
v lejstrech na stole a pak se jala na jeden papír cosi psát.
<br><br>
„Jaké choroby jste prodělal v dětství? … Pobýval jste někdy
v nemocnici? … Chirurgické zákroky…“
<br><br>
Zdá se, že Ivana se do své role vžila. Vyptává se mě podrobně
na osobní i rodinnou anamnézu, dokonce i sama na sebe… Později jsem zjistil,
že si všechny své otázky i moje odpovědi poctivě zapisovala. Nepředstírala,
že to dělá ‚jenom jako‘…
<br><br>
„Dobrá, odložte si. Můžete támhle v kabince,“ požádala mě, ukazujíc za
svou šatní skříň.
<br><br>
Vážně jsem vstal a zamířil jsem za skříň. Uvědomil jsem si, že mi neřekla,
jak dalece si mám odložit, a rozhodl jsem se ji ‚potrestat‘ jako ‚režisér‘,
i když tedy – sám jsem se proti roli ‚pacienta‘ taky provinil – a to hned
v pondělí, když jsem jí dělal figuranta poprvé, a pak každý den, protože jsem
do ‚ordinace‘ chodil jen v trenýrkách, v tričku a v domácích pantoflích…
Avšak – ke zkoušce se připravuje Ivana – ne já – <i>a proto jí musím předvést,
co by se po jejím vágním příkazu také mohlo stát,
i když je to velice odvážná ‚bláznivina‘…</i>
<br><br>
Bez dalšího uvažování jsem shodil pantofle, tričko i trenýrky, a před sestrou
– ‚paní doktorkou‘ Ivanou – jsem se zjevil v plné nahotě.
<br><br>
Ivana ani nevytřeštila oči, jakoby předpokládala, že se svléknu úplně do naha.
<br><br>
<i>Aha! Takže pochopila… Ale ‚doktorskou etiketu‘ hodila za hlavu (a já taky)…
To by jí docent asi nepochválil. Dokonce jsme si začali tykat!</i>
<br><br>
Ale do nové role se vžila a poručila mi, abych se chvíli procházel sem a tam.
Pak mi nařídila, abych vzpažil, a musel jsem se po ‚ordinaci‘ znovu procházet.
Nakonec jsem se musel projít sem a tam po úzké lavičce, místo po kladině,
aby ‚paní doktorka Ivana‘ viděla, jak držím rovnováhu (jako gymnastovi mi
to nedělalo žádné potíže).
<br><br>
Přiznám se, že jsem teď byl v rozpacích zase já, protože u doktorky jsem
nikdy úplně nahý vyšetřován nebyl. A když ano, tak jen tu malou chvíli, kdy
vyšetřovala mé pohlavní ústrojí. Ovšem Ivana (zřejmě pochopila, kde udělala
chybu) nic nenamítá a pracuje dál, ‚jako by se nechumelilo‘ ( i když podle mně
se ‚chumelí‘ – a pořádně…)
<br><br>
„Dobře, to stačí…“ instruuje mě dále Ivana, když si z mých ‚procházek‘
nadělala asi půl papíru poznámek. „Postav se ke mně zády…“
<br><br>
Ivča docela tvrdě prohmatává mé svaly na rukou, ale od děvčete to opravdu
potěší,<i> i když už se mě nedotýká tak ‚profesionálně‘, jako v minulých dnech
– připomíná mi to způsob, jakým se mě dotýká Gabča.</i>
<br><br>
„Svalstvo dobře vyvinuté, podkožní tuk přiměřený…“ pokračuje Ivana. Od děvčete
se mi to samozřejmě líbí, až slintám blahem.
<br><br>
Pak pokračuje šokujícím způsobem: „Vyčůrej se!“ a podává mi průhlednou
plastovou odměrku.
<br><br>
<i>Tedy, na malou se mi chce. A moc. Nejspíš po tom jejím utrejchu. Ale – </i>
<br><br>
„Co-o? Tady, před tebou, a docela nahý?!“
<br><br>
Jako malí kluci jsme závodili, ‚kdo dál‘ a ‚kdo výš‘, ale holky jsme do toho
‚instinktivně‘ netahali, i když dnes vím, že kdyby si holka lehla, mohla by
(teoreticky) aspoň soutěžit v oboru ‚kdo dál‘, i když…
<br><br>
„Já při tom stejně budu koukat na hodinky, abych mohla vypočítat průtok.
Jak jinak mám zjistit, zda máš zdravou prostatu?“ uklidňuje mě Ivana.
<br><br>
Dal jsem na její slova a jal jsem se mohutným proudem vyprazdňovat měchýř,
i když – ten její změněný přístup mě měl varovat! Měl jsem pravdu! V moment,
kdy jsem spustil, odvrátila zrak od hodinek a pohlédla zvědavě na mě. Čůrat
nahého mě neviděla ani Gabča! Zastavit silný proud už jsem nemohl, a Ivana na
hodinky pohlédla znovu, až když jsem skončil. Styděl jsem se náramně!
Z naměřených hodnot jsem bleskově vypočítal průtok a Ivča prohlásila,
že na mé prostatě žádnou zvláštní závadu nepozoruje.
<br><br>
Nasadila do uší sluchátka stetoskopu a jeho ‚kornoutkem‘ mi přejíždí po zádech
i hrudi. Zvlášť dlouho mi poslouchá srdce, až už jsem měl docela strach:
„Cože tak dlouho posloucháš mé srdce. Nelíbí se ti snad něco?“
<br><br>
„To ne. Ale ráda tlukot zdravého srdce poslouchám…“
<br><br>
„Tak, a teď dostaneš klystýr,“ prohlásila striktně, když mé srdce přestala
poslouchat a uklidila stetoskop (kvůli kterému to vlastně všechno začalo).
<br><br>
Řekla to takovým stylem, že se jí nedalo odporovat. Vrazila mi do zadku jakousi
hadičku a odkudsi spustila teplou vodu. Asi jí měla ohřátou na kamnech.
Když do mě všechna voda natekla, vrazila mi do zadku gumovou zátku se slovy:
„Teď to chvíli drž!“
<br><br>
Asi po 10 minutách zátku vytáhla, nechala mě usednout na průhledný plastový
kbelík (kde ho vzala?), a do něho jsem obsah střev vypustil. Byl jsem úplně
nahý a před sestrou jsem se styděl až na půdu, – ale ta úleva!
<br><br>
„Postav se na váhu…“ zněl další sestřin příkaz. „Nejprve zády k aparátu.“
<br><br>
Ivana přistoupila k váze a chvíli manipuluje s tyčí. „Hmm, výška postavy
185 cm… Otoč se…“
<br><br>
„… a váha… 75 kg. To máme BMI…“
<br><br>
„… 21,914 kg/m²“ vypálil jsem ze sebe dřív, než stačila Ivana naklepat
příslušné hodnoty na kalkulačce. Co je to BMI, to vím. I jak se počítá.
Počítat zpaměti – i složité příklady – mi nikdy nedělalo žádné potíže,
a Ivana to ví. Podobně, jako když jsem zpaměti vypočítal ten průtok.
<br><br>
Polož se na lehátko…“
<br><br>
Dnes ho měla dokonce potažené i papírem (kde ho vzala?).
</p>
<h2>VII.</h2>
<p class="p1">
Ivana přistoupila k mému vyšetřování vleže. Nejprve mi důkladně prohmatala
svalstvo hrudní a břišní, což jsem kvitoval, jako výbornou věc, protože svou
sportovní postavou se před děvčaty rád chlubím (zvláště pak před Gabčou,
ale i před sestrou je to příjemné) – a pak se mě jala prohmatávat do hloubky.
<i>I když ne tak ‚profesionálně‘ jako v týdnu, teď mě skoro vzrušovala,
jako Gábinka.</i>
<br><br>
Musím však přiznat, že to už tak příjemné nebylo – i když…
Nebylo to nepříjemné. Když mi tvrdě stiskla břicho, a to po té, co jsem
bohatě posnídal, tak jsem poněkud povyskočil. Nutno přiznat, že Ivana ráda
spí ‚na tvrdém‘, takže mě stiskla opravdu důkladně. Pak si to ovšem uvědomila,
a její stisky byly ‚něžné‘ <i>jako od Gábinky</i> a snesitelné.
<br><br>
Musel jsem si lehnout na břicho, a sestra mi prohmatala páteř obratel po
obratli. Znovu přitvrdila, takže jsem několikrát zaúpěl, ale to bylo Ivaně
jedno. Jen, když jsem pořádně nezařval. To by ovšem znamenalo problém,
a musel bych jít ke skutečnému lékaři, aby on zjistil, co mi vlastně je.
<br><br>
Nakonec mi Ivana řekla: „Teď se otoč a široce roztáhni nohy, vyšetřím ti
pohlavní ústrojí.“
<br><br>
Otočil jsem se tedy a důkladně jsem roztáhl nohy, To však Ivaně nestačilo,
takže mi roztažené nohy k čelu postele přivázala řemínky. K hornímu
čelu mi přivázala ruce, rovněž řemínky (kde je vzala?) a tím mě částečně
znehybnila. Ještě štěstí, že mi nenatáhla řemen přes břicho, to by mě
znehybnila úplně…
<br><br>
Když už jsem byl znehybněn, Ivana mi vyšetřila prsní dvorce a bradavky. Ty mi
dokonce pomačkala pinzetou (což, musím uznat, bylo docela příjemné). Potom
mi důkladně vyšetřila pupík a prohmatala mi i spodní část břicha od pupíku
dolů, která je obvykle kryta trenýrkami nebo slipy.
<br><br>
Pak teprve se pustila do vyšetřování pohlavního ústrojí. Začala mi
něžně prohmatávat scrotum, což bylo velice příjemné a mně se postavil penis
jako svíčka. Toho Ivana využila k tomu, že mi přetáhla předkožku úplně dolů.
<br><br>
Obnažený žalud penisu mi zdlouhavě prohmatala. Sice to dost bolelo, ale
na druhou stranu to bylo příjemné.
Pak s prohmatáváním penisu přestala, ale předkožku mi nechala staženou se slovy:
„To abych měla pod kontrolou ústí tvé močové trubice…“
<br><br>
Pak mi tvrdě stiskla varlata a nadvarlata. Strašlivě jsem zařval a trhal
jsem sebou v poutech. Penis mi splaskl, čehož Ivana využila k tomu,
aby mi ho znovu důkladně prohmatala (nezapomínejme, že jsem měl stále staženou
předkožku). Opět to příjemně bolelo, takže se mi penis znovu postavil do
pozoru. Varlata a nadvarlata mi pak dlouho jemně prohmatávala.
<br><br>
Pak si Ivana oblékla latexovou rukavici, ukazováček namazala vazelínou a
vrazila mi ho neomaleně hluboko do konečníku. Nejprve důkladně prozkoumala
svěrač, a pak mi začala tvrdě masírovat prostatu, takže mě donutila k tomu,
abych se vystříkal, majíc pod kontrolou mou močovou trubici. Moje semeno bylo
husté a bohaté. Na konec uznávám, že už jsem druhý týden nesouložil (první
týden Gabča menstruovala, druhý jsem byl s Ivanou na chatě), takže jsem se
mohutně vystříkal nejen na papír pod sebou, ale i na svá prsa a na celé břicho.
<br><br>
Tím Ivanino docela příjemné (i když jsem se při něm musel několikrát stydět a
několikrát i zabolelo, a to natolik, že jsem musel zařvat) ‚vyšetření‘
na štěstí skončilo. Ivana vyhodila potřísněný papír, a já jsem se šel
osprchovat studenou vodou. Potom jsme spolu upravili podkrovní pokojík do
původního stavu, aby případně rodičové nic nepoznali.
</p>
<h2>VIII.</h2>
<p class="p1">
V neděli cestou domů jsem nejprve mlčel. Ale pak jsem s Ivanou navázal řeč:
„Ty, Ivčo, to včerejší vyšetření bylo docela pěkné. Ale vysvětli mi, proč’s
neprotestovala, když jsem se svlékl úplně do naha? Já jsem tě chtěl původně
‚potrestat‘ za ten tvůj vágní příkaz…“
<br><br>
„No vidíš. A já jsem zase myslela, že tak vyšetřit chceš, nu a přizpůsobila
jsem se, i když docent by mě za ten můj včerejší výkon zrovna nepochválil.“
<br><br>
„Co já ti k tomu mohu asi tak říci? Kdybys vynechala ty bolestivé zákroky,
na příklad ten hnusný stisk varlat, a místo nich jsi mi podrobněji vyšetřila
svaly, což se mi moc líbilo, bylo by to docela fajn.“
<br><br>
„Nu můžeme to zopakovat s aplikací tvých připomínek – kdykoliv se mnou pojedeš
sám se mnou na chatu. To víš, kdyby nás při tom načapali rodičové, bylo by zle…“
<br><br>
„Jo, to máš pravdu. To si ani nechci představit.“
<br><br>
A tak máme se sestrou další společné tajemství. Ale pokračoval jsem: „Poslyš,
Ivčo, ale docent…"
<br><br>
„Docent by mi to spočítal, to si ani nepřej vidět. Ale potřebovala jsem
se nějak ‚odreagovat‘, a protože jsem předpokládala, že by se ti to mohlo
líbit, tak jsem si to s tebou vyzkoušela Tys mi před chvílí prozradil, co se
ti na tom líbilo a co ne. Ještě mi pověz, zda se ti líbilo čůrat přede mnou
úplně nahý. A ten klystýr… no ten jsem ti potřebovala dát, abych tě mohla
vyšetřit konečníkem.“
<br><br>
„Co ti mám na to říci? Zpočátku jsem se strašlivě styděl. Vždyť nahého mě
neviděla čůrat ani Gábinka. Ale potom jsem si řekl, že ty jsi přece jen moje
sestra a že by to nemuselo být tak hrozné. Nu, a nebylo. Styděl jsem se,
ale krásně…“
<br><br>
„To jsem ráda, že jsem ti mohla udělat aspoň takovou radost, když ses o mě
celý týden tak dobře staral…“
<br><br>
Zase jsme utichli, ale ne na dlouho. „Ty, Ivčo, a jak se dělá podobné
vyšetření u dívky“
<br><br>
„Nic jednoduššího. Vyjednej si to s Gábinkou, a já ti to na ní v květnu
předvedu. Říkal jsi, že jí bude osmnáct…“
<br><br>
„Osmnáct jí bude, ale vyzkoušet to na ní… To právě ne. To bych jí chtěl udělat
sám. Jako narozeninové překvapení. A to bych chtěl udělat právě v tom květnu.“
<br><br>
Ivana se na chvíli zamyslela. Potom mi navrhla: „Tak víš co? Vezmeš mě
na chatu za tři týdny. Vezmeme s sebou Milana, a on ti to předvede na mě.
To už budu mít po menstruaci a Milan po zkouškách…“
<br><br>
<i>(Milan je Ivanin přítel. Studuje taky lékařskou fakultu, jako Ivana, jenže
o rok výš.)</i>
<br><br>
Proti Ivaninu návrhu jsem neměl námitek.
</p>
<h2>IX.</h2>
<p class="p4"><i>(začátkem března)</i></p>
<p class="p1">
Ivaně se podařilo zaangažovat Milana. Nedalo to ani moc práce, protože Milan je
fajn kluk a dobře si rozumíme. Já Gábinku zatím nezpracovávám. Jednak ještě
není plnoletá, což je pro klinik‑sex a MedFet nezbytná podmínka, a také proto,
že to má být pro ni pokud možno narozeninové překvapení.
<br><br>
Jak se dostat na chatu? Ivana tvrdila, že si tam jednu učebnici zapomněla,
a že jí teď nutně potřebuje. Já jsem se nabídl, že tam s ní pojedu, jenže
k té naší bláznivině potřebujeme tři dny: jedno odpoledne tam,
druhý den celý na ‚místě‘ a další půlden na cestu zpět.
<br><br>
Zalhal jsem tedy, že máme ředitelské volno (už je mi 18 pryč a omluvenky si
tedy mohu psát sám), a v pátek dopoledne jsme vyrazili.
Zajeli jsme pro Milana (bydlí ve své garsonce) a odpoledne už jsme byli na
místě. Ivana vhodila při dobré paměti do auta jakousi učebnici, abychom
nezapomněli na ‚kamufláž‘, a rozešli jsme se do ‚svých‘ pokojů – já tedy
do přízemního pokojíku a Ivana s Milanem do toho podkrovního. (Kdyby jen rodiče
věděli, že já mám děvče a Ivana kluka, pane, to by byl ‚bugr‘…) Topil jsem sám,
stejným způsobem, jako první týden v únoru, když jsme tady byli sami s Ivanou.
To znamená, že jsme si do chodbičky nanosili zásobu dřeva z kůlny a topil jsem
v obojích kamnech. Kotel jsem neroztápěl a oběhové čerpadlo jsem tudíž
nezapínal, takže jsme teplou vodu opět neměli k dispozici.
<br><br>
V sobotu ráno mě probudila obvyklá Ivanina průpovídka: „Vstávat! Vstávat a
cvičit“
<br><br>
Chtěl jsem odpovědět obvyklou replikou „A proč?“ Jenže Ivana měla na sobě místo
upjatého cvičebního trikotu, na který jsem byl zvyklý, kalhotky svých
miniaturních bikinek a sportovní podprsenku, a za ní stál Milan jen v trenýrkách.
Na tomto místě musím podotknout, že Milan má předplacenou permanentku do
posilovny, kam chodí cvičit 2× týdně a že podle toho jeho tělo vypadá. Celá
naše rodina, i naši přátelé a přítelkyně, jsme založeni sportovně. Táta vesluje,
máma v létě plave a také jezdí na lodičkách.
<br><br>
A co já? Opět jsem z postele vyskočil nahý – i před Milanem, ač mě viděl
nahého poprvé (aspoň může uznat, že nejsem žádné tintítko), a jal jsem se
cvičit podle Ivany. Pak jsme si dali studenou sprchu, Milan připravoval snídani
– v teplácích a svetru, nu, a já jsem zatím roztápěl oba pokojíky
na ‚trenýrkovou‘ teplotu, aby se Ivana mohla svléci a nechat se přede mnou
Milanem eroticky vyšetřit, neboť jsem tak chtěl vyšetřit Gábinku v den nebo
po dni jejích osmnáctých narozenin, a od Milana jsem chtěl, aby mě to na Ivaně
naučil.
</p>
<h2>X.</h2>
<p class="p1">
Ivanin podkrovní pokojík byl s Milanovým přispěním opět upraven jako ‚ordinace‘,
a já jsem ho skvěle vytopil (jak už jsem napsal), takže jsme se všichni
přestěhovali tam.
<br><br>
„Tak se svlékni,“ řekl Milan rozverně Ivaně, která se mezitím převlékla
z tepláků a svetru do svých oblíbených miniaturních bikinek, (všiml jsem si,
že nesnídala…)
<br><br>
Ivana ani nezašla do ‚kabinky‘ (ač tam opět byla) a shodila kalhotky i
podprsenku před námi.
<br><br>
Milan tedy vyzval nahou Ivanu, aby předložila kartičku pojišťovny, dal jí vypít
asi litr silně močopudného nápoje (jako dala před měsícem ona mně) a jal se jí
vyptávat na osobní a rodinnou anamnézu. Všiml jsem si toho, že Ivana byla
vysvlečená do naha i v této fázi. Milan ochotně zodpověděl můj dotaz a
ubezpečil mě, že pacientka za těchto podmínek na sebe prozradí i to, co neví.
<br><br>
Ukázalo se, že má pravdu, protože když přišly na pořad intimní otázky,
vypovídala Ivana docela otevřeně o tom, kdy začala menstruovat, kdy a jak
začala masturbovat, kdy a jak přišla o panenství (rodiče ji pokládají stále za
pannu), jak často souloží a zda, jak a kdy ještě masturbuje.
<br><br>
Ivana přišla o panenství, když jí bylo 16 let. To ani Milana neznala a stalo
se tak s minulým přítelem, se kterým se asi před dvěma roky ve zlém rozešla.
<br><br>
Toto pravidlo jsem si tedy zapamatoval. Budu muset stejnou techniku uplatnit
taky u Gábinky. Zajímalo by mě například, zda si dosud pamatuje, že jsem ji
o panenství připravil já v den, kdy přestala ‚být pod zákonem‘.
<br><br>
Tu se sestra začala podivně kroutit, a prosila Milana, aby jí ‚pustil na malou‘.
Milan jí vsunul mezi nohy průhlednou plastovou odměrku se slovy: „Můžeš to
pustit!“
<br><br>
Prvně v životě jsem viděl čůrat děvče – kterým byla má nahá sestra. Prsty si
roztáhla stydké pysky a z nich pustila moč poměrně silným proudem. Milan ji
nechal úplně vyprázdnit měchýř, já jsem spočítal průtok, a pustili jsme se do
dalšího vyšetřování sestřina těla. Taky by mě zajímalo, zda se přitom styděla,
jako já. Musím se jí na to pak zeptat.
<br><br>
Když se vyčůrala, Milan jí nařídil, aby se k němu postavila zády, a jal se
prohmatávat její svaly. Pak mě nechal na Ivaně opakovat to, co jí sám dělal.
Zjistil jsem, že sestra má svaly jemně vyrýsovaná, ale skryté pod dostatečnou
vrstvou podkožního tuku, který dává jejímu tělu ženský tvar.
<br><br>
„Tělesnou teplotu měříme zásadně rektálně,“ spustil ke mně opět Milan,
„a pro kontrolu u dívek též vaginálně,“ vsouvaje Ivaně teploměry do konečníku
i do vagíny. „To proto, aby se stydlivé pacientky ještě více styděly.“
<br><br>
„Jak sám můžeš vidět, má sestra ovšem žádná stydlivka není,“ namítám mu.
„Sama se nabídla jako mo‑ figurantka (málem jsem řekl ‚jako modelka‘), sama se
před námi ochotně svlékla do naha…“
<br><br>
„Jako figurantka – na to je zvyklá ze školy,“ přerušil mě Milan.
„A že se ‚ochotně svlékla do naha‘ – nezapomínej, že před námi, jako před
doktory, se ‚ochotně‘ svleče každá pacientka, byť i třeba trpěla nadváhou nebo
obezitou, pokud si jako herci svévolnou změnou scénáře nepoškodíme reputaci.
Nyní ovšem scénář určuji sám, protože mě o tuto ‚práci‘ tvá sestra požádala.“
<br><br>
„Jenže my žádní doktoři přece nejsme!“ namítl jsem.
<br><br>
„Hmm, to máš pravdu. Nejsme…“ poznamenal zasmušile Milan.
<br><br>
Jenže během tohoto proslovu už byla teplota změřena. Oba teploměry shodně
ukazují 37,3°C, což Milan označil za ‚normální‘ teplotu.
<br><br>
Sice jsem ho upozornil, že normální teplota je 36,8°C,ale on namítl, že se
jedná o teplotu v podpaží, ale že on měřil teplotu uvnitř těla, a tam že je
zpravidla asi o půl stupně vyšší.
<br><br>
Pak Milan nechal Ivanu procházet se po ‚ordinaci‘ a projít se po úzké lavičce.
Držet rovnováhu nebylo pro cvičitelku aerobiku nic těžkého (a pro Gábinku to
rovněž bude snadná záležitost). Procházet se po ‚ordinaci‘ jí nařídil, jak mě
později informoval, aby zjistil stav držení jejího těla, což také dopadlo
‚na výbornou‘.
<br><br>
Teď jí Milan dokonce ‚naordinoval i klystýr. Do konečníku jí vrazil ústí
klystýrového přístroje a napustil do jejích útrob asi tři litry ohřáté vody.
Potom jí konečník ucpal gumovou zátkou a nechal ji lehnout si na záda na
‚vyšetřovací‘ lehátko. Pak jí důkladně prohmatal napuštěné vnitřnosti
(a mě to chvíli nechal dělat taky). Stiskli‑li jsme tvrději, sestra zaúpěla,
tak (aspoň já) jsem toho okamžitě nechal, neboť jsem dospěl k názoru, že to
Ivanu bolí. Protože mě samotného nebavily při vyšetřování bolestivé fáze…
Ale Milan jí stiskl napuštěné útroby několikrát, dokud Ivana nezařvala bolestí,
byť jsem ho upozorňoval na porušení scénáře. Připomněl jsem mu dokonce svou
námitku ke scénáři Ivaninu.
<br><br>
Dal mi za pravdu. Z konečníku jí vytáhl zátku a dovolil jí obsah střev
vypustit do průhledného plastového kbelíku, což jsem kvitoval s povděkem,
protože jsem si hrozně přál, aby i Ivana zažila silné ponížení a z něj
vyplývající stud. I na to se jí musím vyptat.
<br><br>
„A nastává nám poslech plic a srdce,“ prohodil Milan, vytahuje stetoskop.
<br><br>
Ivana dýchá zhluboka, volně i zadržuje dech podle Milanových pokynů.
Ten mi dává též poslouchat. Ivanino srdce však sám poslouchám neúměrně dlouho.
Dokonce i Milanovi se to zdá podezřelé. Teprve, když se starostlivě ozvala sama
Ivana, odpověděl jsem jejími slovy:
<br><br>
„Rád tlukot zdravého srdce poslouchám…“
<br><br>
Milan se asi dovtípil, co se tenkrát stalo, protože se zasmál, sebral mi
stetoskop a uklidil ho.
<br><br>
Pak Ivaně poručil, aby si stoupla na váhu. Změřil ji – 176 cm, zvážil ji –
67,8 kg, a já jsem vypočítal její BMI – 22,013 kg/m².
</p>
<h2>XI.</h2>
<p class="p1">
„Nu, a teď přišel čas na to, abychom jí vyšetřili prsy. Budeš to dělat ty podle
mého návodu. Musíš jen dávat pozor, aby se předčasně ‚neudělala‘. To by pak
ztratila o další vyšetřování zájem. „Ale nejprve…“
<br><br>
Milan změřil krejčovským metrem Ivanina prsa – 96 cm a obvod hrudníku pod prsy
– 79 cm, vypočítal rozdíl – 17 cm, a pak prohlásil: „Tvá sestra nosí
podprsenku 79C,“ což Ivana potvrdila.
<br><br>
Nutno přiznat, že Gábinka má také bujné poprsí s velkými dvorci, ale Ivana má
také opravdu pěkná a pohledná prsa, a já se na ně nemohu vynadívat.
<br><br>
Ale vraťme se k Milanovu výroku: Už jen to, že řekl ‚prsy‘ a ne ‚prsa‘, mě
poněkud ‚dostalo‘. Znamená to, že se jedná o vyšetření každého prsu zvlášť,
ne o vyšetření obou prsou jako celku. Jsem zvědav, jak mě bude Milan instruovat.
<br><br>
A přišlo to: „Nejprve jí každý prs vyšetři ve stoje. Ať dá příslušnou ruku
za hlavu.“
<br><br>
Ivana dala levou ruku za hlavu…
<br><br>
„A teď levý prs řádně prohlédni zrakem – zda je hladký, zda na něm nepozoruješ
nějaké abnormality, jako je vtažená kůže a podobně.“ Sám Milan se rovněž dívá
svým ostřížím zrakem, „Tak, já tam nic patologického nevidím. Teď ten prs
důkladně prohmatej od podpažní jamky po obvodu pěkně v kruzích až po dvorec
a bradavku. Nu, a bradavku můžeš stimulovat prsty, a třeba ji i povytáhnout.
Měla by se sama ztopořit.“
<br><br>
Potom dala Ivana za hlavu pravou ruku, abych totéž mohl provádět také
s pravým prsem.
<br><br>
„Myslel jsem, že Ivana, jako mladá dívka, má ty prsy pevnější. Zatím však
zjišťuji, že je má poddajné jako kus hadru.“
<br><br>
„To se ti jen zdá,“ instruuje mě Milan. „Vždyť ‚prs‘ – co to vlastně je?
Jen kůže, tuk a žláznaté těleso. Pokud chceš něco tvrdého, osahávej si sochu.
Ivana má prsa přímo výstavní, tak co bys ještě chtěl?“
<br><br>
„Lépe jsi to vysvětlit nemohl,“ ozvala se sama Ivana.
<br><br>
„Ještě ti vyšetříme prsa vleže,“ rozhodl poté Milan.
<br><br>
Sestra si tedy lehla na záda a automaticky složila ruce za hlavu, aby měla svá
prsa bez zábran přístupná ze všech stran.
<br><br>
„Nyní si každý prs rozděl pomyslně na kvadranty a každý kvadrant prohmatej
důkladně zvlášť,“ poučuje mě Milan. „Já ti to předvedu na pravém prsu, totéž
ty pak uděláš na levém.“ A jal se Ivaně prohmatávat pravý prs.
<br><br>
Začal od podpažní jamky. Prs si pomyslně rozdělil na čtyři díly, a každý díl
důkladně prohmatal. Pak krouživými pohyby znovu prohmatal celý prs, zastavil se
jen na dvorci, který prohmatal zvlášť důkladně, a pak otestoval vlastní bradavku,
kterou dlouze promnul mezi prsty, mírně ji povytáhl a ‚cvrnkl‘ do ní. Růžová
bradavka po těchto úkonech zčervenala a znovu se ztopořila, jako při vyšetření
ve stoje, což Milan kvitoval jako její správnou reakci.
<br><br>
Po něm jsem nastoupil já a provedl jsem totéž s Ivaniným levým prsem, za což jsem
od Milana sklidil pochvalu. Ivana těžce dýchá, a Milan mi poradil, že je nutno
ji nechat ‚vychladnout‘, aby se předčasně neudělala, neboť je nutné ještě jí
vyšetřit rodidla. Další pokračování v jejím vyšetřování tedy asi za půl hodiny.
</p>
<h2>XII.</h2>
<p class="p1">
Sestra roztáhla nohy. Má stydké chloupky esteticky sestřižené. Gábinka je
vyholena úplně na hladko. Chodí totiž každou sobotu ráno dvě hodiny plavat,
a tvrdí, že „tak je to nejhygieničtější“. Asi má pravdu, a mně se tak bude i
snáze vyšetřovat, pokud tedy bude chtít. Ale já si myslím, že bude, protože ona
je pro ‚každou špatnost‘, jak sama říká, a souložíme spolu i 4× týdně, pokud
tedy nemenstruuje nebo nejsme každý jinde ze ‚služebních‘ důvodů, (jako jsem
byl já s Ivanou na chatě začátkem února. (Nebo včera, dnes a zítra.)
<br><br>
„Škoda, že nemáme k dispozici gynekologický stůl, nebo aspoň křeslo,“ zalitoval
Milan, „to bys do ní v zrcadlech perfektně viděl. Takhle ji jen vzrušíme a
přivedeme ji k orgasmu, i když i to stojí za to.“
<br><br>
Milan mi naznačil, jak mám sestru prohmatat. Ukázal mi, jak se provádějí
jednotlivé druhy vyšetření – zvláště pak bimanuální, rektovaginální a rektální
s kontrolou správné funkce svěrače.
<br><br>
„Je jen škoda, že ti její vagínu nemohu předvést v zrcadlech. To bys tedy
‚něco‘ viděl…“ zalitoval znovu Milan.
<br><br>
Nakonec mi naznačil, jak mám dráždit sestřin klitoris, abych u ní vyvolal
orgasmus. Ivana má orgasmus nádherný. Pěkně teče z vagíny, na doraz se vypjala
a vydala ze sebe zvláštní zvuk. Pak její tělo sebou zaškubalo a zalil ji celou
pot.
<br><br>
Tím celé Ivanino vyšetření skončilo, protože Milan prohlásil, že to je známka
toho, že Ivana je ‚hotová‘.
<br><br>
Podkrovní pokojík jsme uvedli s Milanem do původního stavu. Následujícího dne,
tedy v neděli, jsme jeli domů.
</p>
<h2>XIII.</h2>
<p class="p1">
V květnu jsem opět zalhal, že máme ‚ředitelské volno‘ a krátce po Gábinčiných
osmnáctých narozeninách jsem ji odvezl. Jel jsem opět na chatu. Tentokrát jsem
prohlásil, že já se musím připravit na přijímačky. I když to příliš věrohodně
nevyznělo, dostal jsem od rodičů svolení na celý týden. Za tu dobu snad Gábinku
zlomím.
<br>
Podařilo se. Hned ve středu se mi ji podařilo ‚vyšetřit‘. Moc se jí to
líbilo, takže ve čtvrtek ona ‚vyšetřila‘ mě (ani k tomu instruktáž nepotřebovala)
a v sobotu zase já ji.
<br><br>
Zato po návratu… Máma se dozvěděla od spolužáků, že po dvakrát žádné ‚ředitelské
volno‘ nebylo, a chtěla vědět, co jsem na té chatě dělal. V autě viděla sedět
Gábinku, a tak jí ‚docvaklo‘, k čemu asi došlo. Řekla o tom tátovi, a bylo zle!
Marně jsem se uháněl tím, že už je mi devatenáct a jsem vlastně dospělý. Rodiče
si stáli na svém, „že když si chci hrát na dospělého, že jsou moc zvědaví, jak
se o sebe postarám sám,“ a podobné rodičovské kydy.
<br><br>
Oni jsou sice povinni mě na škole podporovat, ale soudit se s nimi nechci, tak
jsem byl nakonec nucen ustoupit. Budu si muset dávat větší pozor při styku
s Gábinkou a misím upozornit Ivanu, aby si dávala větší pozor při styku s Milanem.
<br><br>
Na to druhé ‚ředitelské volno‘ mi máma omluvenku nechá potvrdit u své doktorky,
protože na celý týden by nebyla uznána omluvenka ani ode mne, ani od rodičů.
Abych prý neměl neomluvené hodiny – a bylo by jich dost na dvojku z chování,
ale prý je to naposledy.
</p>
<h2>XIV.</h2>
<p class="p1">
Na chatě by se daly skvěle učit role. Bylo tedy hloupé, že jsme byli s Gábinkou
přistiženi, protože takhle se na chatu nedostaneme. Naštěstí máma naší
dramatické skupině fandí, tak mi dovolila na chatu jezdit, zvlášť, když ji Ivana
ubezpečila, že nás „bude mít pod dohledem“. Je podzim. Na chatu teď jezdíme
se sestrou i s Gábinkou skoro každý víkend. Občas se stavíme i pro Milana.
<br><br>
Rodičům je divné, že se nám tam tak zalíbilo, a moc prý by
je zajímalo, proč jsme tam s nimi nebyli i přes léto, ale my o těch pobytech
víme svoje. Samozřejmě, že jsme před nimi tajemní, jako hrad v Karpatech.
Ještě, že nám přejí Gábinčini rodiče, a rádi mě vidí. Já jsem teď na
technice, a v pátek mám jen samé přednášky, kam chodit nemusím, a Gábinka si na
pátek už může psát omluvenky sama.
<br><br>
Gábinka se ze začátku ostýchala svléci se před Milanem do naha, a dalo dost
práce ji přesvědčit, aby se před ním přestala stydět. Nakonec napadlo Ivanu,
abychom se pohybovali po chatě úplně nazí, a byla první, kdo shodil přede
všemi své bikinky. Na schodišti a v chodbičce je sice chladněji, ale to se
snadno přeběhne. Jednoho dne se ozvalo zaklepání na dveře horního pokojíku.
Nahý Milan otevřel dveře, a za nimi stála nahá Gábinka. Pozvali jsme ji mezi
nás, a od té doby se automaticky svlékáme, jen co vytopím obě místnosti na
‚trenýrkovou‘ teplotu.
<br><br>
Na chatě se buď navzájem vyšetřujeme, nebo já s Gábinkou a Milan s Ivanou
souložíme, a hlavně se učíme nové úlohy, protože nás dramatická skupina stále
udržuje pohromadě. Přidali se k nám Milan i Ivana. Pro moje rodiče je to docela
přijatelná omluva. Kdyby jen věděli…
</p>
<h1>KONEC</h1>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2019</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p7">20.2.2019
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0