%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv=Content-Type content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta http-equiv="Content-Style-Type" content="text/css">
<meta name="Author" content="Aileen Godson">
<meta name="Translation" content="Éósforos">
<meta name="Copyright" content="© 2018, Éósforos">
<title>Nahota</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
</head>
<body class="b0">
<p class="p5">
Pokud je něco posvátné, lidské tělo je posvátné
</p>
<p class="p6">Wait Whitman<br>
Opěvuji tělo elektrické
</p>
<hr>
<h1>Nahota od starověku po dnes</h1>
<p class="p4">
Výňatek z této kapitoly pochází knihy
<i>Aileen Goodson’s Therapy, Nudity & Joy</i>
<br><br>
z <a href="../Originaly/Nudity.html">anglického originálu</a> volně přeložil Éósforos
</p>
<h2>Nahota v primitivním životě</h2>
<p class=p1>
Mnozí z nás možná nevědí, že nahota je normální stav, který převládal po
většinu existence lidstva. Cokoliv od úplné nahoty až po neformální pokrytí
těla byla součást životního stylu od pravěku přes řecko‑římskou civilizaci až
po část středověku.
<br><br>
Dokonce i dnes, v různých vzdálených oblastech teplejších klimatických
podmínek, zůstávají nahé společnosti, jako primitivní kmeny, jejichž
členové nemají oblečení. Tyto společnosti poukazují mimo jiné na to, jak
drasticky se naše postoje vůči nahotě a společenské organizaci v celé lidské
historii mění. Bohužel, puritánské zákony o slušnosti moderní civilizace
označily neoblečené kultury tropických zón za urážlivé a pekelné. Misionáři,
osadníci a obchodníci účinně vynucovali dodržování západních norem oblékání
všude, kde se nacházejí primitivní kultury. Díky tomuto úsilí jsme nyní
schopni cestovat po celém světě, na exotické ostrovy, připojit se k africkým
loveckým výpravám a zkoumat jihoamerické džungle, aniž bychom museli čelit
»rozpakům« při pohledu na kmenovou nahotu.
<br><br>
Neočekávaně, jelikož civilizace zasahuje do mnoha z těchto mimořádných míst,
jsou domorodé kultury často vážně poškozovány nebo zničeny napadením viry
technologicky nadřazené společnosti. Přitažlivým cetkám a moderním
vymoženostem domorodé populace teměř vždy podléhají – zvykům, oděvům,
chorobám a problémům naší všude pronikající kultury.
<br><br>
Roku 1988 ve vydání <i>The Los Angeles Times</i> ze
3. ledna vyšlo, že primitivnímu a nahému kmeni <i>Yanomamis</i> z odlehlého
severního brazilského území Roraimy, hrozí vyhynutí, protože vláda objevila
zlato a diamanty na jeho území. <i>Yanomamis</i> je
největší známý kmen, který je stále izolován od vnějšího světa: »Kmen
<i>Yanomamis</i> loví pomocí otrávených šípů a mnozí jeho členové používají
primitivních nástrojů, vyhýbají se oděvům, ozdravují tělo ovocem a květinami
a žijí v obrovských chatách z palmových listů – asi po 50 lidech v chatě.
Počet obyvatel Roraimy je asi 100 000. Antropologové, římsko-katolická církev
a indiánské skupiny se obávají, že vynucené ‚zkulturňování‘ násilím bílých bude
dále snižovat populaci <i>Yanomami,</i> převážně prostřednictvím onemocnění.
Bez imunity proti běžným virům snadno zemřou na chřipku nebo nachlazení.«
<br><br>
Kmen <i>Tupari</i> v amazonské džungli Rio Branco v Brazílii je dalším
příkladem nahého života mezi domorodci. Tibor Sekelj, který žil s kmenem
<i>Tupari</i> po dobu čtyř měsíců, napsal: »Není divu, že kmen <i>Tupari</i>
nikdy nevytvořil nějaký druh oblečení, protože počasí je vždy teplé a jejich
přirozená nahota dokonale zapadá do jejich okolí. Kromě obřadů nebo výzdoby
si nemyslím, že se někdy oblečou.«
<br><br>
Muži z kmene <i>Tupari</i> se vydali na lov. Muži a chlapci, kteří zůstávají
v obci, pracují na přípravě půdy pro výsadbu, nebo shromažďování palivového
dříví a stavebních materiálů. Mezitím ženy pečují o děti, sbírají ovoce,
spřádají bavlnu a tkají houpací sítě. Ve tři hodiny odpoledne, po své denní
práci, se muži a ženy shromáždí, pijí fermentovanou <i>chica,</i> dělají luky,
šípy, náhrdelníky a čelenky a zdobí své tělo. Je to život v bezproblémové
jednoduchosti. Jak je pozoruhodné, že takové idylické
scény starodávné a možná i prehistorické doby stále existují spolu s naším
modernizovaným životním stylem plným stresu a složitými vládními strukturami.
</p>
<h2>Nahota v raném Egyptě</h2>
<p class="p1">
Fascinující příběh raného uctívání Slunce a nahoty byl objeven v roce 1887
v malé egyptské vesnici na břehu Nilu, Tell‑el‑Amarna, asi 200 kilometrů
jižně od Káhiry. Tam, arabská žena náhodně narazila na archiv faraóna jménem
Akhen‑Aton (1385-1353 př. n. l.). Na základě pozdějšího překladu těchto
tabulek jsme se dozvěděli, že mladý faraon a jeho krásná
královna Nefertiti považují Slunce, Aton, za pravý pramen života a tím
odůvodňují praxi nudismu pro duchovní a fyzický rozvoj
<br><br>
Vzhledem k objevu těchto tabulek a jiných artefaktů v Tell‑el‑Amarna, sídle
vlády faraóna Akhen‑Atona, je nyní dobře známo, že nebyl jen velkým
náboženským reformátorem a mystikem, který zpochybnil panteismus tradičního
kněžství , ale také básník s velkou citlivostí. Na rozptýlených kamenech,
které tvořily původní zdi Atonova chrámu, archeologové objevili a rozluštili
slavný faraónův »Hymnus k Atonovi, Bohu slunce«, jehož část se v hebrejských
písmech objevuje jako žalm 104 Starého zákona. »Prostřednictvím této básně,«
píše J. Herman v <i>King & Queen of the Sun,</i> »se faraon ukazuje jako
milovník krásy v přírodě, v umění a v člověku.«
<br><br>
Někteří archeologové, kteří rozluštili příběh faraóna Atona, však měli potíže
s přijetím toho, co našli, a stali se vysoce kritičtí vůči Akhen‑Atonovi
a Nefertiti.
<br><br>
»Vycházeli z prostředí viktoriánských a puritánských pojmů, odsoudili tyto
úchvatné postavy egyptské historie, protože zjistili, že nejen faraon
a jeho žena, ale i jejich děti a úředníci chodili příliš malo oblečeni
(třeba i transparentně) nebo neoblečeni vůbec, praktikujíce nahotu
v královském paláci, v královských zahradách a v bazénu, že milují fyzickou
krásu, oceňují dobré jídlo a víno a vedou upřímně radostnou existenci.«
On a jeho vyzývavá manželka měli svůj ‚den na slunci‘, dýchajíce život do
čerstvě idealistického pojetí komunity.
<br><br>
Spontánnost, svoboda a humanistické hodnoty, které jsou součástí života
tohoto pozoruhodného páru, přinesly ostrou kritiku a protiopatření
konzervativních kněží starého náboženství. Po své smrti byl Akhen‑Aton
následován svým zetěm Tutankh‑Atonem (»král Tut«, známý pro báječné zlato
a klenoty nalezené v jeho hrobce ve dvacátém století), který byl kněžími
donucen zlikvidovat Akhen‑Atonovy reformy.
<br><br>
»Cvičili náboženství a nudistický způsob života, který daleko předstihl svou
dobu,« píše Dr. De Horatev v <i>Sun King a jeho královně.</i> »Žili v době,
která je nepochopila,« a dodává, poněkud zarmouceně, že »možná budoucí
generace budou moci více chápat jejich poselství, … naše vlastní éra jim dává slabé
uznání.«
<br><br>
Přesto je známo, že Akhen‑Aton a Nefertiti nebyli prvními Egypťany, kteří se
oddávali slunečním paprskům nazí (Britské muzeum drží ve svých sbírkách
řezbářskou práci – nahého sumerského kněze ze čtrnáctého století př. n. l.),
a existuje malba nahé egyptské loutnistky z patnáctého století př. n. l.,
nalézající se na zdi Thébské hrobky).
</p>
<h2>Nahota ve starověkém Řecku</h2>
<p class="p1">
O stovky let později byla vášeň pro fascinující celostní život egyptského
faraóna Akhen‑Atona nadšeně praktikována antickými Řeky. Zatímco mnohé
kultury uznaly příspěvky starověkého Řecka k právu, politice, literatuře,
umění a filosofii, nebylo zaznamenáno příliš mnoho informací o tom,
že antičtí Řekové obhajovali osvobození od oděvu jako praktické a vhodné.
Šaty obou horních a spodních tříd v řecké společnosti byly v souladu
s jednoduchostí a přísností charakteristickou pro řeckou filosofii – totiž,
že by měl být oděv řešen tak, aby se dal v momentě svléci. Dokonce i oblíbené
šaty určené pro obě pohlaví, s drahokamy nebo kovovými ramenními sponami,
byly vyrobeny z jednoho kusu krásného materiálu.
<br><br>
»Když Řek chtěl tančit nebo pracovat, prostě vyklouzl ze svého oblečení
a pokračoval nahý. Byla to přirozená věc, a nikdo nebyl zděšen.… uviděl-li
nahou osobu tančit nebo pracovat. Archeologové našli mnohé vázy,
zobrazující úplně nahé umělce na festivalech a nahé dělníky v dělnických
oborech,« píše Anthony J. Papalas ve svém článku
<i>Řecké postoje k nahotě.</i>
<br><br>
Historici uznávají tento starobylý řecký postoj, zejména když píší o
atletickém tréninku, který se konal v řeckém gymnasiu. Slovo <i>gymnasion</i>
(lat.: gymnasium) je založeno na kořenovém slovním základu <i>gymnos</i>
(tedy nahý), přičemž tělocvična je definována jako místo, kde
‚člověk cvičí nahý‘.
<br><br>
Ačkoliv nahota byla tak běžná v časné řecké atletice a sochařství,
které historicky nelze přehlížet, historici mají tendenci zlehčovat nebo
ignorovat náboženské a filosofické základy pro nudismus v řeckém životě.
Například řecké <i>gymnasion</i> je jen zřídka prezentováno jako místo pro
všeobecné vzdělání, (kteréžto ovšem ve skutečnosti bylo).
Paul le Valley, v článku, který se objevil v naturistickém časopise
<i>Clothed with the Sun,</i> nabízí přesnější obraz:
<br><br>
»Řekové uvažovali tak, že by pro jejich bohy nebylo větší poklonou, než aby
je napodobovali – aby se stali co nejdokonalejšími, a to jak duševně, tak
fyzicky. Celá osoba byla taková, která měla všechny náležitosti: dobře
rozvinutá mysl v dobře vyvinutém těle. Apollo, bůh atletiky, byl také
bůh hudby. Ve skutečnosti sportovci byli vyškoleni i v hudbě. Gymnasia byla
všude, kde se vyskytovali filosofové, jako Sokrates. Téměř všechny hlavní
školy řecké filosofie měly své sídlo v tělocvičně… Jak bylo řecké náboženství
odmítáno a bylo nahrazováno filosofií, Sokrates často obhajoval nahotu
jako formu poctivosti.«
<br><br>
Je to zřejmé z toho, že staří Řekové se snažili o rovnováhu – jejich cílem
byla ‚zlatá střední cesta‘ v individuálních úspěších, stejně jako ve státních
záležitostech.
<br><br>
Počínaje cvičením v plné nahotě, typický den pro řeckého studenta popsal
Papalas v citovaném článku: »Po několika hodinách činnosti a poučení o těle
se vykoupal a šel do své učebny – nejčastěji nahý, protože mírné klima
v Řecku nevyžadovalo oblečení, s výjimkou několika neobvykle chladných dnů
v zimě… Učitelé a učenci se pokoušeli vytvořit rovnováhu mezi myslí a tělem.
Student proto musel věnovat stejné úsilí jak fyzickému tak i duševnímu
pokroku.«
<br><br>
Perikles, slavný řecký státník, generál a sportovec, řekl, že lidé by měli
harmonicky pracovat na »dokonalé kráse svého těla a mužných ctností své duše…
Jsme milovníci krásy, aniž jsme ztratili cit pro jednoduchost, a milovníci
moudrosti bez ztráty mužné moci.«
<br><br>
Dareos, perský král, který se spoléhal na zprávu špióna vyslaného, aby
pozoroval výcvik Řeků pro bitvu, mylně vyvodil ze svého postoje k nahotě
a demokracii, že Řekové jsou slabými.
<br>
Armádní infiltrátor se vrátil k Dareovi se zprávou o tom, jak Řekové trávili
svůj čas »poskakováním v nahotě kolem dokola nebo sedí, částečně oblečeni,
naslouchají idiotům předkládajícím jim směšné představy o svobodě a rovnosti
pro jednotlivého občana.«
<br>
Na základě těchto informací, Dareos očekával, že Řekové budou snadným cílem,
ale jeho smích se změnil na strach a smutek, když byla perská armáda vyhnána
na Maranthonské bojiště dobře vyškolenými soupeři.
<br><br>
Ačkoli mužům antického Řecka byla nabídnuta výjimečná školení jako občanům
(s výjimkou mužských otroků), řeckým ženám bylo odepřeno vysokoškolské
vzdělání na gymnasiích. Tato nerovnost byla speciálně odůvodněna tím,
že ženy nemají potřebu vzdělání, protože jim není dovoleno angažovat se
společně s muži v občanských záležitostech. Taková diskriminace se však
snížila tím, že se objevilo hnutí za práva žen. Mezi vymoženostmi, které ženy
získaly v této skupině, bylo založení ženských atletických soutěží. Ženy
cvičily stejně komfortně nahé, jako muži.
<br><br>
»Řecké obdivování lidského těla a ochota ho zobrazovat byly úzce spojeny
s řeckou ctí a inteligencí. Nikdo si nemyslel, že je něco špatného na tom,
když mladé spartské dívky mají veřejně tančit nahé, nebo jít nahé
v průvodech. Mladí muži, kteří se shromáždili, aby se podívali na tyto
události, nevykazovali žádnou chuť nebo nevolnost. Plutarchos (řecký biograf
a historik) napsal, že pohled na tato děvčata byl přijat s obdivem a úctou,
bez známek jakékoliv nestydatosti.«
<br><br>
Nakonec se nahota také stala součástí tradice Olympijských her. Starověcí
historici naznačují, že Olympijské hry vznikly již v roce 1100 př. n. l.
jako mírové dohody schválené králi měst Pisa, Elis a Sparta. Hry získaly své
jméno podle údolí Olympie, kde se konaly. První Olympijský festival,
pro který existují záznamy, se konal v roce 776 př. n. l. Přinejmenším
od této doby byly Olympijské hry specificky zasvěceny řeckým bohům.
<br><br>
Sportovci ze Sparty byli historicky první, kdo se vzdali oblečení i při
tréninku na soutěže. Je možné, že k tomu došlo už v sedmém století př. n. l.
Vzhledem k tomu, že tito průkopničtí sportovci získali mimořádně vysoký
podíl cen, protože jejich těla nebyla omezena oblečením, jiní řečtí sportovci
začali napodobovat nahotu Sparťanů. Poté byla nahota nedílnou součástí
Olympijské tradice až do roku 393 n. l., kdy římský císař Theodosius,
křesťanský vládce Řecka, Olympijské hry zakázal, protože je považoval za
pohanské obřady. Tělocvičny a všechno, co s Olympijskými hrami souviselo,
bylo stiženo opovržením. Teprve roku 1896, o 1500 let později, byly
Olympijské hry oživeny – ale bez nahoty!
<br><br>
»Krása pro Řeky byla sama podstatou mužnosti. Dokonalá rovnováha mysli
a těla následovala starověkou řeckou víru v <i>meden agan,</i> což znamená
<i>nic v nadbytku.</i> A <i>Kalos k’agathos</i> – ‚krásný a dobrý‘ – bylo
řídícím heslem antického Řecka více než pět set let.«
</p>
<h2>Nahota ve starověké Indii</h2>
<p class="p1">
Nyní je známo, že kultovní nahota ve starověkém Řecku byla povzbuzována
existencí nahoty mezi svatými lidmi Indie. Například, když Alexandr Veliký
slyšel zprávy o nahotě asketiků v Indii, poslal řeckého filosofa Onesicrita,
aby vyšetřil vše o gymnosoistech (jméno dané Řeky těmto nahým filosofům).
Zjištění Onesicrita musela na Alexandra zapůsobit a zaujmout ho, protože
pak odcestoval do Indie (v roce 326 př. n. l.) aby se s gymnosofistou setkal
a toto setkání vedlo k dalším výměnám mezi oběma zeměmi.
<br><br>
Pyrrho z města Elis, zakladatel filosofie skepticismu, studoval
s gymnosofisty a po návratu do Elisu praktikoval jejich učení, včetně
nudismu. Dále, když byla řecká armáda v Indii, se vojáci podíleli na četných
náboženských obřadech, které doprovázely nudistické sportovní aktivity.
Několik století poté bylo o řeckých sportovcích, kteří se účastnili soutěže
v Indii, hlásáno, že byli buď nazí, nebo měli jen bederní roušky.
<br><br>
V Alexandrově době (356–323 př. n. l.) se v Indii objevilo množství
asketických sekt, jejichž členové chodili nazí, což byla součást jejich
duchovní disciplíny. Největší z nich, Ajivikas, požadoval úplnou nahotu svých
žáků. Tato skupina trvala asi dva tisíce let, než úplně zmizela. Buddha byl
nahý asketik předtím, než založil vlastní náboženství, a bylo navrženo, že
Buddha měl kvůli svým následovníkům nosit roucho hlavně pro to, aby se
odlišoval od ostatních sekt.
<br><br>
Dnes je většina nahých svatých mužů v Indii spojena s Jainy, členy významného
indického náboženství založeného kolem roku 500 př. n. l. Mahavira,
zakladatel Jainu, trval na úplné nahotě pro mnichy jako součást jejich slibu,
že se vzdají všech světsk ých statků. Časem se tato skupina rozdělila –
nahota byla příliš těžká pro Jainy v chladnějších severních částech Indie.
Tito severní obyvatelé oblékli šaty a stali se známými jako
<i>Suetambarové</i> nebo <i>bíle oblečení</i>,
zatímco jižní byli později označováni jako <i>Digambarové</i> nebo
<i>oblečeni oblohou</i>. Jainové mají v Indii mnoho následovníků.
<br><br>
Paul Le Valley ve svém článku <i>Starověká Indie</i> porovnává Řeky
s gymnosofisty: »Důvody, které každý udává pro svůj nahý asketismus nebo své
nahé sportovní aktivity, jsou nápadně podobné… Mluví o účinnosti… Každá známá
skupina nahých indických asketů chválí hodnoty jednoduchého života, které
nahota povzbuzuje. Zákonodárci Sparty obhajovali nahotu svých občanů
ze stejného důvodu… a z důvodů zdravotních… Gymnosofové chválí nahotu jako
metodu vytrvalosti, stejně jako to dělali Řekové.« Dalším důvodem pro nahotu
bylo to, že se propagovalo ‚nezávislé myšlení a sebevědomí…‘
<br><br>
Le Valley dále uvádí, že »Mahavira vytýkal Řekům, kteří většinou omezovali
svou nahotu na gymnasia, že jsou méně sebejistí, než indičtí asketici.
Mahavira často zmiňoval nahotu jako způsob, jak se zbavit pout… spokojenost bez
oblečení…« Indové a Řekové se shodli, na tom, že nahota představuje stav
čistoty a čestnosti.
<br><br>
Le Valley také poukazuje na rozdíly mezi těmito dvěma kulturami, jako je
například řecký důraz na krásu lidského těla, což je otázka podstatně méně
významná v rámci náboženské filosofie Indie. Zatímco gymnosofisté Indie se
odkazovali na svou nahotu jako na <i>krok směrem k dosažení jednoty s celým
vesmírem, nebo moksha (‚blaženost, osvícení‘),</i> Řekové považovali nahotu
za základ a vyjádření celistvosti jednotlivce a společnosti. Řekové proto
kladli větší důraz na zábavu, hudbu, tanec a fyzickou radost.
<br>
»Snad největší společnou hodnotou obou skupin zůstává,« pokračuje Le Valley
»… spojení indické askeze a řeckých sportovců s myšlenkou míru.«
<br><br>
Podkladem pro Olympiády bylo například spojit různorodé řecké městské státy
pro mírovou soutěž a přátelství, zatímco Jainové na druhé straně,
praktikovali nenásilí <i>ah imsa</i> a vegetarianismus. Dodnes, tyto principy
vedou některé Jainy k extrému, vždy nosí nosní a ústní masky tak, že hmyz je
chráněn před náhodným zachycením (vdechnutím). Gáandhi založil své moderní
politické a sociální reformní hnutí na této Jainovské praxi <i>ah imsa.</i>
<br><br>
Během britské nadvlády nad Indií byla gymnosofistická praxe nudismu značně
omezena. Nicméně, nyní, když existuje nezávislá Indická republika, Jainové
jsou opět neomezeni ve své náboženské praxi nahoty. V dnešní Indii se
některé ženy také připojily k řadám nahých Jainových asketiků.
<br><br>
<i>Sakas,</i> hinduistická sekta Indie, přenesla své tradice nahoty
do moderní Indie prostřednictvím tisíců explicitních soch, které zůstaly
na hradbách města Chajurako. Chrám v Chajuraku byl postaven kolem roku 1000
n. l. Tento chrám sděluje své hodnoty dnešnímu návštěvníkovi s přímostí,
která nezanechává nic imaginárního. »Desítky tisíc lidských a zvířecích
postav tančí šťastně kolem fasády těchto budov… Králové i prostý lid jsou
zobrazeni v radostném sexuálním spojení, zcela nazí kromě korálků, náramků a
dekorací… Krása těla byla vynesena na obdiv. A protože sexuální funkce je
součástí těla, to také bylo vyvýšeno.«
<br><br>
Chrám v Chajuraku není ojedinělým příkladem velké tolerance pro nahotu
ve starověké Indii. Jiné indické chrámy, jako například uctívané svatyně
v Konaraku a Elloře, zobrazují také vysoce realistické erotické sochy. Tyto
představy nebyly zjevně považovány za obscénní lidmi, kteří žili v době,
kdy byly vytvořeny. Přímost jejich vyjádření a umístění na ústředních
veřejných místech ukazuje, že jsou nezbytnou součástí živé zkušenosti
komunity, která je součástí struktury jejich společenského, vzdělávacího a
náboženského života.
<br><br>
Historik umění Mulk Raj Anand pojednává o těchto otevřeně erotických
sochách ve své knize <i>Kama Kala</i> a používá je k vysvětlení rozdílů
mezi východními a západními postoji ohledně lidského těla a sexuality.
Když mluvíme o těchto oslavách života, říká: »Existuje vzájemné potěšení,
které nevyvolává smích, ale úctu… Uctívání Slunce [bylo] demonstrováno
v energii, která dává lidské páry dohromady… Mužské a Ženské formy se tak
stávají projevem duality, kterou si Nejvyšší Bůh přál, pozemské symboly
mužnosti a plodnosti. A stejně jako naše lidská láska je vnímána jako symbol
velké lásky Nejvyššího Boha, tak radost z fyzické unie odráží neomezené
radosti božstva ve stvoření.«
<br><br>
Mulk Raj Anand poznamenává, že sex byl na západě ‚zameten do kouta‘.
Domnívá se, že moderní pruderní postoje pocházející ze západních náboženských
učení jsou nešťastnou součástí západní kultury obecně a neumožňují náležitou
radost nebo otevřenou diskusi o něžnosti koitalní praxe.
<br><br>
Zatímco moderní indičtí průvodci se nemůžou vyhnout tomu, aby tyto
exkluzivní nahé sochy v Chajurako, Konaraku a v Elloře ukázali turistům
z jiných zemí, mnozí pozorovatelé míní, že to není příjemné. Je zřejmé,
že tělesná svoboda zobrazená ve veřejném umění starověkých chrámů není
začleněna do západního životního stylu současné Indie.
</p>
<h2>Nahota v Orientu</h2>
<p class="p1">
Až do dvacátého století se japonský pocit skromnosti výrazně lišil
od pocitu Evropy nebo Ameriky. Nahé obecní koupání bylo například
základním faktorem každodenního života, až docela do nedávna, a stále
existuje ve venkovských oblastech, které jsou vzdálené od japonských
velkých měst západního stylu. Nicméně, Bernard Rudofsky ve své knize
<i>Are Clothes modern?</i> poznamenává, že nahota nebyla přijatelným tématem
pro tradiční japonské umělce. »Dokonce i milenci, kteří jsou v japonském
uměleckém stylu oblíbeným tématem – jsou vždy plně oblečeni, a to ne proto,
že umělci jsou pruderní, ale proto, že se zdá, že Japonci mají rádi
zamilovanost do sebe navzájem. [Tato nekřesťanská kultura] nejenže vynechala
<i>Prvotní hřích,</i> ale nikdy ho nepotřebovala
přijmout.«
<br><br>
Nicméně, Japonci byli dalecí toho, aby byli prudérní! Jejich postoj, že vše,
co je přirozené, je morální, je odhalen ve ‚svatebních knihách‘, vydávaných
po staletí v Japonsku jako prostředek praktického sexuálního vzdělávání
mladých žen. Prostřednictvím explicitního textu a obrázků tento typ knihy
připravuje svobodnou japonskou ženu na sexuální chování, které by se mělo
uskutečnit po svatbě. Zkušené páry jsou také vybaveny ‚polštářovými knihami‘,
které mají být uloženy v blízkosti postele. Ty obsahují eroticky podnětné
ilustrace, které zlepšují manželský požitek.
<br><br>
Potlačování sexuality členů čínské horní třídy bylo mnohem větší. Dokonce
považovali své neklidné rolnictvo za nehumánní. Nahota, dokonce i v umění,
byla považována za nemorální. John Langdon‑Davies ve své eseji
<i>Future of Nakedness</i> vypráví příběh o jezuitských kněžích, kteří byli
zděšeni, když se dozvěděli, že Číňané považují křesťanské knihy obsahující
krásné barevné náboženské obrazy mužských a ženských světců v klasické
draperii za pornografii.
<br><br>
Ve staré Číně přísné zvyky dokonce zabraňovaly tomu, aby žena vysoké úrovně
byla svlečená v přítomnosti svého lékaře. Jediný způsob, jak s lékařem
komunikovala ohledně svých fyzických problémů, bylo ukázat na odpovídající
místo na miniaturní slonovinové nebo alabastrové figurce. Tyto malé sošky,
předměty, které byly pro každou ‚lepší‘ čínskou domácnost ve starodávných
dobách značně významné, si mohou stále koupit turisté v čínských částech
moderních měst po celém světě.
<br><br>
Zkoumáním návyků ke koupání v různých kulturách je možné s určitou přesností
určit postoje k obrazu těla. Japonské, turecké a skandinávské národy se
v poslední době tradičně těšily společnému koupání, stejně jako jejich
dřívější kultury. V řecko-římské říši, až do jejího dekadentního
a klesajícího období, se obě pohlaví obvykle mísila během společného koupání,
protože důraz byl kladen na čistotu, zdraví a socializaci, ne na fyzické
pohlavní rozdíly. Během středověku římskokatolická církev potlačila takové
praktiky koupání.
Společné nahé koupání, kde byla pohlaví obvykle oddělena, přežilo v částech
střední a severní Evropy, až nakonec moderní nudistické hnutí iniciovalo
současně uvolněné evropské postoje vůči koedukované nahotě v lázních
a na plážích.
<br><br>
Západní svět, od středověku přes devatenácté století, neznal čistotu těla.
Vzhledem k tomu, že neoděné tělo bylo považováno za hříšné, smyslové praktiky
mytí, které se oživují v lázni, (jako je luxusní, rozmazlování těla v lázních
Orientu), nebyly pro převážnou většinu lidí dostupné – byly nemyslitelné
a nepřijatelné. V té tobě byly obvyklé jen houbové nebo stříkací koupele
a použití parfému bylo více krytím nemytého těla než prostředkem pro
sexuální přitažlivost.
<br><br>
Turecké lázně využívající termálních horkých é pramenů byly postaveny všude
tam, kde vládla Osmanská říše, zavádějící do mnoha částí Evropy příjemný
a zdravý cyklus nahého plavání, pocení a masážní regenerace. Obě pohlaví –
muži i ženy Osmanské říše – používaly lázně jako společenské centrum,
ale vždy s pohlavími segregovanými.
<br><br>
Nicméně v Japonsku, zemi, která byla požehnána přírodními vulkanickými
horkými prameny, byla běžná rodinná a smíšená komunální koupání,
schválena převládajícími náboženstvími, více než dva tisíce let.
Některé z veřejných lázní v Japonsku dnes mají soukromé pokoje různých
velikostí, kde rodiny nebo společenské skupiny mohou využít parní lázně
v soukromí. Nejběžnější je však velký společný bazén.
<br><br>
Původně šintoistický obřad, praxe společenského koupání v nahotě,
rozšířený po celém Japonsku, se tak stal součástí japonského každodenního
života, jako východ Slunce. Šintoismus, před rokem 1945 státní náboženství
Japonska, zdůrazňuje osobní čistotu, a to jak duchovní, tak i fyzickou.
Dokonce i buddhističtí mnichové stavěli lázně ve svých chrámových
komplexech. Na začátku každého dne si tito mnichové shromáždili borové
větve k přípravě na zahřátí červeně zděného jílového boxu, který byl položen
na kamenné podlaze. Dveře byly otevřeny veřejnosti, jakmile bylo dost páry.
Některé lázně nabízely čajové ceremoniály, zatímco jiné nabízely ovoce
a jiná jídla. Byly tam sansulky (kluci v koupelně) a kadeřníci, kteří
nabízeli svou službu zpětného drhnutí.
<br><br>
Proto si většina japonských mužů a žen zvykla na to, že jsou viděni nazí
a že vidí nahotu druhých ve všech věkových kategoriích. Přesto, s rychlejším
tempem života, typickým pro větší města v Japonsku, a s ‚westernizací‘ domácí
architektury, společná lázeň ztrácí svůj předchozí význam. Společné, nahé
termální prameny však zůstávají cennými prázdninovými místy. V mnoha
oblastech Japonska jsou zimy mrazivé a přírodní horké prameny tradičně byly
příjemnými a zdravými útočišti – napařovací oázy zasazené do skalnatých hor
a zelených lesů. Některé z těchto bazénů se nyní staly místem moderních
resortních hotelů. Současné používání teplých lázní ve Spojených státech je
zřejmé z těchto starobylých a tradičních zvyků společného koupání tak
významných v Japonsku, Skandinávii a Turecku.
</p>
<h2>Čarodějnictví a satanismus</h2>
<p class="1">
Pro mnoho lidí, slovo ‚čarodějnictví‘ vyvolává vize zla, Halloween,
babizen na koštěti, nebo jiné divné a možná zvrácené rituály nahoty a sexu.
Někteří historikové se však domnívají, že čarodějnictví je nejstarším
náboženstvím na světě, a proto je přesvědčivé navzdory převažujícím
předsudkům judaismu a křesťanství. Tito historikové náboženství říkají,
že obřady úrodnosti a čarodějnictví jsou jen uctívání a úcta k přírodě, a že
nový-měsíc, <i>Esbat</i> a sezónní <i>Sabbat</i>, jsou jen obřadní rituály
v odvolání k bohům za plodnost země a plodnost jeho obyvatel. Slovo
‚čarodějnictví‘, například, ve skutečnosti znamená »řemeslo moudrých«,
protože ‚wicca‘ – jeho kořen, znamená ‚moudrý‘. Jak se civilizace vyvíjela,
toto staré náboženství se stalo směsicí kultů plodnosti, egyptského okultismu
a dávných kabalistických studií.
<br><br>
Tento postoj byl přenesen do nekřesťanských extrémů a byla zavražděna
obrovská spousta nevinných lidí. Nyní je známo, že velká většina těchto
nešťastných obětí neměla žádnou spojitost s ‚nemravným jednáním‘ – jen
s tím, že je jako ‚nemorální‘ identifikovali jejich bázliví sousedé a
nepřátelé. Samozřejmě, že je možné, že v té době existovalo několik
čarodějnic, které použily své lektvary a pilulky pro osobní zisk a pomstu,
jak žalobci tvrdili, a ony musely své pronásledovatele proklít s velkou
energičností. Ale tradice ‚wicca‘ jako celek byla náboženstvím, které slaví
radost, zdraví a plodné sklizně.
<br><br>
Toto staré náboženství má dnes renesanci jako součást »nového věku« v oblasti
zájmu o metafyziku a psychické jevy. Meditace a hypnóza, tradiční nástroje
čarodějnictví, jsou nyní populárními metodami ‚zvyšování vědomí‘ k dosažení
osobních a globálních změn. Květiny, bylinky a krystaly, přírodní svátosti
starého náboženství, jsou také ve svých léčebných rituálech široce používány
novými činiteli ohledně jejich léčebných účinků.
<br><br>
Hodně zla, které bylo připisováno čarodějnictví, je vlastně součástí zcela
odlišných tradic satanismu a | nebo uctívání ďáblů. Kulty tohoto typu byly
založeny spíše na ateistickém požitkářství, než na uctívání přírody. Stejně
jako čarodějnice, i stoupenci těchto náboženství praktikovali také rituální
nahotu, ale jejich důraz byl kladen na orgastickou sexualitu. Jejich »černá
mše« se soustředila kolem nahé ženy jako oltáře a jejich obřad zahrnoval
liberální užívání drog a halucinogenních lektvarů.
<br><br>
Jejich teologie byla a stále je jiná. Anton Lavey, jehož Satanská církev byla
založena v roce 1966 v San Francisku, věří, že i když existuje Bůh, není
schopen zasahovat do lidských událostí. Jelikož Satan, je symbolem hmotného
světa a tělesné povahy člověka, stal se uctívaným modelem. Jeden čas byl
satanismus uznán za fungující náboženství (nebo anti-náboženství) i
v Evropě, ale nikdy ne ve velkém měřítku.
<br><br>
Během věků byly se satanismem spojeny rituály pomsty pro zvířecí a lidské
oběti a divné příběhy o rituálech s nahými mrtvolami. Zatímco možnost
existence tajných ďábelských kultů v moderích časech nemůže být ignorována,
La Veyova Satanská Církev se zdá být nezhoubnou verzí uctívání ďáblů. Ale
hororové příběhy o vraždách a sexuálním zneužívání se někdy vyskytují a jsou
často připisovány rituálům ‚kultu ďáblů‘. Například v nedávném televizním
programu (1989) Geraldo Rivera pohovořil s důstojníkem, který tvrdil,
že neslavný kult masového vraha Charlesa Mansona byl propojen se skupinou
<i>Son of Sam,</i> údajně satanským kultem.
</p>
<h2>Raní křesťanští nudisté</h2>
<p class="p1">
V současném nudistickém hnutí existuje řada ministrantů a kněží.
Ve skutečnosti moderní nudistické hnutí bylo z velké části organizováno
vysvěcenými náboženskými vůdci. Tito náboženští vůdci používali jako své
ospravedlnění mnoho částí judaisticko-křesťanské Bible, které hovoří o
přijímání lidského těla bez hanby (jako odkazy na ty apoštoly, kteří byli
rybáři, nazí při práci). Náboženští nudisté používají tyto citace jako
odpověď fundamentalistům, kteří káží o Božím požadavku na oblečení.
<br><br>
Například reverend. Martin Wadestone, autor ‚nudismu a křesťanství‘, píše:
»Ve skutečnosti ve světle Bible neexistuje hřích v samotné nahotě.
Hřích ovem je, pokud člověk používá nahotu pro chtivé nebo nemorální účely.
Bible nehovoří proti nahotě ani neučí, že tělo je hanebné. Je zde zmínka
o hanbě v nahotě, ale tato hanba byla vytvořena v mysli člověka, nikoliv
božským příkazem.«
<br><br>
To byla také víra nejméně pěti skupin v dějinách křesťanství: Carpocrations,
Adamites, Adamianis, Encratites a Marcosians. Většina historických informací,
které máme o věřících a praktikách těchto prvních křesťanů, přichází
k nám ve skutečnosti prostřednictvím záznamů kritiků a jízlivých kritiků
římskokatolických církevních úřadů, neboť tyto úřady z velké části zničily
spisy těch, které považovali za kacíře.
<br><br>
Platonický filozof Carpocrates, narozený v egyptské Alexandriilexandrii
ve 2. století n. l., věřil v jednoho Boha jako stvořitele světa a všeho
v něm. Spojil křesťanský ideál bratrství člověka s částmi Platonovy republiky,
obhajoval to, že Boží sláva by neměla být skrytá. Vyzval křesťany, jak muže,
tak ženy, aby se dívali na přirozené tělo s vděčností za tvůrčí sílu Boží
lásky. Jeho učedníci museli strpět výsměch a někdy i těžkou persekuci, ale
pokračovali ve svých praktikách do čtvrtého století n. l. Záznamy naznačují,
že na počest této sekty byly vytvořeny nudistické sochy a muzeum. Byli to
Carpocrationvi učedníci, kteří poprvé vytvořili sochu Kristova těla
v exponované podobě, která se dnes běžně užívá.
<br><br>
Adamianové existovali ve druhém a třetím století n. l. Byla to skupina,
která doufala, že znovu získá nevinnost lidstva ztracenou v edenské zahradě,
a proto pracovala v nahotě a žila jako nudistická komunita. Domníváme se,
že skupiny Adamianis používaly opuštěné pohanské chrámy pro vlastní rituály.
<br><br>
O několik generací později se na scéně objevily Encratité a Marcosiané, kteří
vzešli z Adamianské tradice. Encratité byli vegetariáni a mnoho, ne-li
všichni, praktikovali nudismus. Ve starověké Galii (Francie) se gnostický
učitel, jménem Marcus, a jeho následovníci stali známými jako Marcosiané, a
ve třetím století byli v údolí Rhôny dobře zavedeni. Irenaeus, současný
konzervativní křesťanský spisovatel, kritizující jejich nahotu a náboženské
přesvědčení, poznamenal: »Marcus je považován těmito lidmi beze smyslů
a prasklými mozky jako opravdový zázrak.«
<br><br>
Adamité (bez spojení s Adamianis) byli aktivní sektou v Čechách během
patnáctého století. Byli součástí husitské reformace. Tato skupina vytvořila
řadu náboženských nudistických sekt.
<br><br>
Přírodně žijící křesťané byli označováni tradicionalisty jako
‚gnostikoví kacíři‘, protože jejich křesťanská nauka byla ovlivněna
esoterickými učením a východními mystickými myšlenkami. Henry de Horatev
napsal, že »v jistém smyslu mohou být sice považováni za gnostiky, ale ve
skutečnosti ‚gnostici‘ nejsou, neboť se jedná prostě o radikální křesťany.«
<br><br>
Tyto nahaté náboženské skupiny nebyly exhibicionisty, raději žily
v izolovaném a nepřístupném úkrytu– chráněni lesy v Galii, pouštěmi v Egyptě
a na ostrovech Řecka. Vybudovaly robustní kamenné zdi pro soukromí a ochranu
před nepřátelskými komunitami, které je obklopovaly. De Horatev uvažuje:
»Můžeme jen litovat, že jediné záznamy, které máme o raných křesťanských
nudistech, přicházejí k nám jen z nepřátelských cenzorských kruhů. Doufejme,
že někdy v nějakém evropském či africkém klášteře nebo hrobě bude objeven
úkryt ztracených gnostických knih, které vrhnou nové světlo na pronásledované
skupiny starodávných nudistů, stejně jako svitky od Mrtvého moře přinesly pro
starou hebrejskou literaturu nové chápání.«
</p>
<h2>Nahota jako protest</h2>
<p class="p1">
Nahota byla použita v průběhu celé historie jako forma protestu, jakož
i vyjádření pozitivních hodnot člověka. Je-li jedním z cílů, abychom si
něčeho všimli, je svlékání v oděné společnosti určitě efektivní metodou
získávání pozornosti. Toto byla taktika, kterou používali někteří hippies
v šedesátých letech 20. století, a také řada náboženských demonstrantů v celé
historii. Například s ohledem na slavného sv. Františka z Assisi: »Když byl
pokárán, zbavil se šatů a chodil nahý po ulicích.«
<br><br>
I když je samozřejmě možné to interpretovat jako akt náboženské pokory spíše
než protest, není pochyb o duchoborech z Kanady, kteří opustili Rusko
v roce 1898 (rusky: духоборы), a stále existují v malých koloniích na severu
Spojených států. Extrémistická a individualistická sekce anarchistů, která
se oddělila od ruské pravoslavné církve v roce 1785, Duchoborové, se počítali
přibližně na 15 000 osob, když poprvé přišli do Kanady. Říká se však, že
‚Synové svobody‘ mají neustálé potíže se zákonem kvůli svému odmítnutí
dodržovat kanadské zákony upravující vzdělávací, občanské a kulturní
standardy. Duchoborové často v hloučcích protestovali. Jejich první nahý
průvod byl uskutečněn v roce 1903, a ačkoli demonstranti byli stíháni
a uvězněni, pokračovali v tomto jedinečném způsobu, jak dělat prohlášení,
po několik desetiletí.
</p>
<h2>Tělesná svoboda a ženy</h2>
<p class="p1">
Dokonce i poté, co evropské náboženské praktiky kladly přísná omezení na
svobodu těla a sexuální požitky, existovala období uvolněných postojů, možná
jako reakce na příliš dlouhé společenské a sexuální represe. Jorge Lewinski,
autor <i>Naked and The Nude,</i> poznamenává, že někteří historici spojují
takové výkyvy se změněným postavením žen v těchto kulturách. Ukazuje, že raný
středověk je přísně patriarchální, kde vládnou kněží s represivním postojem
k nahotě a sexu. Pozdnější středověk je však známý rytířstvím, trubadúry,
obdivem žen a uvolněnějšími postoji. Renesance byla éra větší prestiže pro
ženy, s jeho řecko‑římským šatem a oceněním pro nereligiózní nahé obrazy.
Zvýšená tělesná svoboda se zdá být spojena s rozkvětem uměleckého hnutí
tohoto období.
<br><br>
Potom přišli Calvin a Luther, kteří v průběhu reformačního hnutí přinesli nová
patriarchální morální omezení. Toto bylo znovu následováno uvolněním morálky
v osmnáctém století, které na krátkou dobu obnovilo sociální postavení žen.
Dále došlo k hlubokému ponoření do restriktivního, patriarchálního
viktoriánského období – od něhož se feministicky orientované dvacáté století
ještě úplně neosvobodilo.
</p>
<h2>Puritánská etika, viktoriánství a ostuda</h2>
<p class="p1">
Celý člověk od hlavy k patě je tak ponořen do záplavy bezbožnosti, takže
žádná část nezůstala bez hříchu, a tak vše, co z něj pramení, je považováno
za hřích.
</p>
<p class="p2">
<i>Jean Calvin,</i><br>
reformátor 16. století
</p>
<p class="p1">
Naše slabost nespočívá v našich dílech, ale v naší povaze; naše osoba,
příroda a celá bytost jsou poškozeny Adamovým pádem.
</p>
<p class="p2">
<i>Martin Luther,</i><br>
reformátor 16. století
</p>
<p class="p1">
Francouz Jean Calvin, který měl dost bohatství, okázalostí a morální licencí
řídící katolické církve, se stal vůdcem reformního hnutí. Byl nucen utéci ze
své země. Calvin získal uznání ve Švýcarsku jako zakladatel protestantského
presbyterianismu. Získal také slávu jako zakladatel puritánské etiky.
<br><br>
Martin Luther, německý mnich, byl ‚Otec reformace‘. V roce 1517 se rozloučil
s papežskou autoritou, aby vytvořil protestantskou luteránskou církev,
a vzbouřil se proti tomu, co viděl jako morální laxnost a extravaganci
katolické církve a její aristokracie. Luther přinesl fundamentalistické,
ne‑nesmyslné náboženství připravené pro střední třídu a jí přizpůsobené.
<br><br>
S příchodem protestantismu přicházely i biblické interpretace, které jako
nikdy předtím zdůrazňovaly nečistotu a hřích lidského těla. Také byl
zdůrazněn strach z ďábla. Zatímco Bůh byl mysl a duch, ďábel reprezentoval
zlo a záludné tělo, smyslnost. Podezřelé čarodějnice byly pronásledovány
a usmrceny podle nejnesmyslnějších žvástů. Zkouška na detekci čarodějnice
v Anglii (zrušena v roce 1219, ale údajně byla praktikována až do 18.
století) je popsána v <i>Cult and Occult</i> Roberta T. Smitha. »Nejdřív ji
svlékli, pak svázali palec pravé ruky na palec levé nohy, pak palec levé ruky
na palec pravé nohy a pak ji hodili do řeky nebo rybníka. Když se ponořila a
utopila, nebyla čarodějkou. Když se vznášela, pomohl jí Ďábel. Byla tedy
vytažena a popravena.«
<br><br>
Puritánská etika přišla do Ameriky s Mayflowerem. Naši první osadníci byli
tvrdě pracující protestantští poutníci, kteří neměli ani čas, ani náklonnost
k frivolitě. Vina a hanba jejich těl se stala zákonem země a tento zákon byl
ve Spojených státech ještě extrémnější než v zámoří. V Evropě byla extrémní
pruderie převážně omezena na střední třídu, protože aristokracie a nižší
třídy byly schopné přijmout více svobod ohledně pravidel náboženských
moralistů. Avšak v Americe byl morální zákaz proti takzvaným ‚činům ďábla‘
silnější.
<br><br>
Během 15. a 16. stol. byla jakákoli odchylka od normy chování nebo životního
stylu podezřelá. Hysteričtí fanatici prováděli hony na čarodějnice, které byly
ještě nesmyslnější než ty v Evropě. A zákon platný v době, kdy bylo New
Jersey stále britskou kolonií, uděloval stejnou pokutu ženám: »... ať už
panny, ženy nebo vdovy, které proti tomuto zákonu svedou nebo zradí
manželství některého z poddaných Jeho Veličenstva použitím vůní, kosmetiky,
mycího prostředku, barvy zubů nebo obuvi s vysokým podpatkem.«
<br><br>
V Evropě se nemnoho let fyzické a emocionální volnosti těla, které zažilo
napoleonské období, přesunulo do verze puritánských represí známých historii
jako viktoriánství. Byla vyvinuta morálka střední třídy, která zdůrazňovala
sebehodnocení, sebeovládání a lásku k práci. To se dobře hodilo k názorům
náboženských moralistů, jejichž víra byla nyní podporována vládnoucí
monarchií. V Anglii královna Viktorie (která vládla od roku 1837 do roku
1901) a princ Albert představovali vzorce chování, které byly přijaty jako
nová morálka Evropy a Severní Ameriky.
<br><br>
Hanba týkající se sexuálních tužeb a aktivit dosáhla takových extrémů,
že žena v polovině 19. století skrývala všechny části těla kromě své tváře.
Měla na sobě několik vrstev spodniček a oblékala se do halenky s vysokým
límcem, lem sukně courala po podlaze a kapuce zcela pokrývala jejíhlavu
Šál měla utažen kolem těla. »Dokonce i dámské ruce byly skryty.
<i>Viktoriánský dámský deník</i> (noviny!) z roku 1840 informoval, že
‚rukavice jsou vždy vhodné pro dámu v domě, kromě jídel‘. A některé ženy se u
stolu bez rukavic objevit nesměly. Měly na sobě prstové rukavice bez rukávů.
Očekávalo se, že muži budou ‚správní‘ jak v šatech, tak ve způsobech.
<br><br>
Odkazy ma tělo však nebyly dostatečné pro morálku viktoriánského období.
Sexuální výrazivo a odkazy na ‚choulostivé‘ části těla byly odstraněny ze
‚slušného‘ jazyka, aby se zabránilo stimulaci hříšných sexuálních tužeb.
Bylo nepřijatelné zmínit lidské tělo ve smíšené ‚zdvořilé‘ společnosti.
Nohy se staly ‚končetinami‘, kuřecí stehna se stala ‚tmavým masem‘ a kuřecí
prsíčka ‚bílým masem‘. Někteří lidé vedli svou prudérnost až k extrému,
zakrývajíce i nohy od klavíru. Thomas Bowdler přinesl Shakespearovi
‚úctyhodnost‘ tím, že publikoval deset svazků jeho děl odstraniv všechna
slova, která odkazují na sex nebo nahotu.
<br><br>
Viktoriánský věk trval od poloviny devatenáctého do počátku dvacátého
století. Viktoriánství vytvořilo společnost rozporů tím, že uvaluje tělesná
tabu na běžné biologické naléhavosti a potřeby. Zdravotntcké učebnice té doby
uvádějí, že každá žena, která měla sexuální potěšení, byla abnormální.
Frigidita pro ženy byla považována za žádoucí a lékaři předepsali sedativa
těm, které nebyly chladné. Přestože bylo přijatelné, aby muži měli sexuální
touhy, lékařská profese varovala, že mužské libido vede k trvalému
odčerpávání psychických a fyzických sil.
<br><br>
Avšak pýcha viktoriánského manžela, že má ‚ctnostnou‘ manželku, byla fasádou,
která skrývala temnou stranu. Během této doby se v ulicích Londýna objevilo
více prostitutek na jednoho obyvatele než v jiných obdobích historie tohoto
města. Rozkvět obchodování s pornografií a výnosný obchod s pannami
existovaly. Mladé dívky byly unášeny: »Cena na černém trhu se pohybovala
v rozmezí od čtyřiceti do padesáti liber, podle jejich věku a krásy.« Po té,
co byly zneužity, se tyto dívky často připojovaly k řadám prostitutek.
<br><br>
Toto byl rozkvět skrytých ‚francouzských pohlednic‘, tištěných fotografií
nahých žen, které dnešní normy považují za něco málo víc než mírně svůdné.
Tyto pohlednice však byly nepochybně ‚pikantní‘ vůči zanedbanému muži, který
neměl žádnou jinou příležitost uspokojit svou přirozenou zvědavost vidět nahé
ženské tělo. V této souvislosti bylo hlášeno, že slavní básníci, kteří byli
symboly romantismu devatenáctého století, Elizabeth Barrett a její manžel
Robert Browning nikdy neviděli navzájem svá nahá těla.
<br><br>
Byly cenzurovány knihy, umění, divadla a tance. Avšak nahota byla povolena
v malbách alegorické nebo andělské povahy. Bylo také povoleno prohlížet
mučení nahých nebo transparentně zakrytých svatých a obrazy smyslného,
trpícího muže Spasitele byly vystaveny v úctyhodných domácnostech.
<br><br>
»Nedostatečně blečený svatý Sebastián triumfoval v hrobce kaple i na plátně a
dokonce v kameni jako oslavenec zbožných, zatímco nahota Adama a Evy,
vytrvalých exhibicionistů, vždy závisela na zapomnění cenzorů. Lidské tělo
bylo pečlivě skryto před očima. Oděvy byly zéměř hermetické.«
<br><br>
Avšak realita v sekulárním umění vyvolala během viktoriánského období násilné
reakce. Na příklad takové známé práce jako <i>Bathers</i> Gustava Courbeta či
Manetův <i>Oběd na trávě</i> a <i>Olympia</i> byly považovány za obscénní.
Zatímco francouzský spisovatel Émile Zola vášnivě bránil Maneta, rozsáhlá
sbírka řeckých a římských soch vystavených ve Vatikánu byla pokryta fíkovmi
listy. »Nahá sochy, zaslané misionáři do muzeí byly zničeené nebo zakryté
bederními rouškami.«
<br><br>
V pozdních čtyřicátých letech byly týmu z časopisu <i>Life</i> přidělen první
fotografie z proslulé Sixtinské kaple ve Vatikánu. Církevní úřady
spolupracovaly s jedinou výjimkou. Všechny fotografie známého stropu od
Michelangela musely být před publikací ‚očištěny‘, aby se odstranila čelní
nahota postav. Nebylo však žádné omezení fotografování nástěnných maleb na
dolních stěnách. Bylo zjištěno, že jeden z předchozích papežů pověřil umělce,
aby se postaral o nahotu nižší úrovně namalováním draperií nad exponovanými
středními úseky. Vzhledem k tomu, že slavný strop byl tak nepřístupný, byl
malování draperií ušetřen.
<br><br>
Spojené státy měly Anthonyho Comstocka, proslulého svými křížovými výpravami
proti čemukoliv co by naznačovalo sex nebo smyslnost. Zvláštní agent pro
americkou poštu, který začal svou ‚práci‘ v roce 1868, vedl neúprosný boj
proti <i>smut</i> (prasečinkám), který vedl ke konfiskaci mistrovských děl
takových slavných malířů a spisovatelů jako George Bernard Shaw, Tolstoj,
Zola, Balzac, Stendhal a Flaubert. Jeho cenzurní síly omezovaly tělesnou
svobodu, umění a čtenářský materiál národa po čtyři desetiletí. A jeho
represivní mandáty zůstaly po mnoho let po jeho smrti součástí amerických
poštovních předpisů.
<br><br>
Literáti byli neustále ve válce s Comstockem. Spisovatelé a kritici
si stěžovali, že »… mnoho z jeho případů se týkalo knih, her a obrazů, které
měly k pornografii velice daleko.« Comstockova posedlost spočívala v tom,
že to, co považoval za ‚prasečiny‘ (aspoň dnes) uctívaná mistrovská díla
erotiky, jako díla D. H. Lawrence a Henryho Millerera, Kama Kala chrám umění
Indie, a mnoho sochařských a obrazových prací devatenáctého a počátku
dvacátého století. Brojil také proti nahotě nejen ve starověké kultuře, ale i
v moderní. Založil dokonce <i>New Yorkskou společnost pro potlačování
pornografie</i>/ Dokonce dostal i policejní pravomoci a nosil pistoli při
hledání bláznovství. »Při jedné příležitosti vstoupil do bordelu a nabídl
třem ženám čtrnáct dolarů, aby se zbavily nahoty. Pak je nechal zatknout.«
Předchůdcem Comstocka bylo ‚peklo a síra‘ Tento ‚ochránce mas před zlem‘ byl
tajným sběratelem pornografie.
<br><br>
Snad nejkrutějším a nejdestruktivnějším projevem viktoriánství bylo necitlivé
zacházení s původními kulturami náboženskými misionáři a evropskými
kolonisty. Bez respektu k domorodé hrdosti a důstojnosti, pro jejich
náboženské zvyky, ani pro praktičnost jejich šatů a životního stylu,
arogantní viktoriánství vyžadovalo shodu s evropskými zvyky. Vynucování
oblečení od těch národů, jejichž kultury jim dříve dovolily prožít svobodu
těla, nebylo jen náročné a ponižující, nýbrž i neefektivní, a stálou
připomínkou jejich ‚méněcenného‘ dědictví a postavení. Zpráva bývalého
guvernéra vesnice Tonga z roku 1894 popisuje tyto podmínky: »Bylo potrestáno
pokutou a vězením nošení domorodých oděvů, bylo potrestáno pokutou a vězením
nošení dlouhch vlasů, nebo věnců květin, byli potresténi pokutou a vězením
ti, ktrří zápasili nebo hráli s míčem, byli potrestáni ti kteří nenosili
košili a kalhoty, a v některých lokalitách i ti, kreří odmítli nosit kabát
a boty… «
<br><br>
Křesťanští misionáři vytvářeli oděvy zakrývající tělo, z jakéhokoli zdroje.
Často nutili domorodce, aby nosili šaty podobné pytlům, ale také jim byl dán
podivný sortiment vyřazených oděvů z kontinentu. Richard Harrington vypráví
o tom, že »v Leopoidvillu nosí černí nosiči dětské rúžové čepečky, nevědouce,
že jsou k smíchu bílým kolonistům. Viděl jsem africké ženy s podprsenkami
uvázanmi nad prsy, které používaly jako kapsy.«
<br><br>
»Vzhledem k tomu, že domorodci se nikdy nenaučili prát nebo opravovat
šatstvo, trvalo louho, než se přizpůsobili evropským oděvům, které nosili
tak dlouho, dokud se nerozpadly. Bylo zaznamenáno velké snížení čistoty
s následnými kožními onemocněními a dalšími infekcemi. Domorodci byli
vystaveni stejným rozpakům, když museli být viděni v oděvu, právě jako my
v oděné společnosti bychom se cítili nazí. Je až s podivem, že více misionářů
neskončilo v kanibalských hrncích!
<br><br>
Nicméně, vždy existovaly protestní hlasy proti moralistům, hlásajícím ve
viktoriánské éře antisexuální chování a tělesnou hanbu, a to zejména ze
vzdělaných tříd. V roce 1833 napsal Thomas Carlyle hodně diskutovanou knihu
<i>Sartor Resartus,</i> ve které zpochybnil dogma nevyhnutelnosti oblečení.
Diskutoval o morálním, náboženském a politickém vlivu šatů a humorně
konstatoval, že pokud by vládla v Domě pánů nahota, jejich síla by se
snížila. Také filosoficky zvažoval možnost nahého světa.
<br><br>
Benjamin Franklin napsal o svém každodenním rituálu. Každé ráno nahý ve
studeném vzduchu četl a psal. Franklin byl údajně viděn plavat v Temži
v Londýně bez oblečení. V Leysinu ve Švýcarsku doktor Charles Rollier léčil
tuberkulózu a dalš nemoci předepisováním opalování, což byla podle něho
součást léčby. Britští spisovatelé a umělci, například George Bernard Shaw,
Oscar Wilde a Aubrey Beardsley, zesměšnili mravy své společnosti a prokázali
svou víru tím, že občas nosili extrémní oblečení nebo projevovali nekonvenční
chování. V Americe spisovatel Henry David Thoreau a básník Walt Whitman
vyjádřili silné pocity o potřebě navracení k přírodě a svobodě těla.
</p>
<h2>Moderna dvacátého století</h2>
<p class="p1">
Na přelomu století začala slavná americká tanečnice Isadora Duncanová nosit
volné oblečení v běžném životě a na jevišti a říkala: »Žiju ve svém těle jako
duch v oblaku«. Okouzlila publikum v Americe a v Evropě novou ladnou svobodou
a expresivitou jejích vystoupení plynoucích z řeckých tunik, i ve filmu.
Skoncováním s konvencemi Duncanová nejen začala novou módu v tanci, ale
otevřela cestu k modernismu dvacátého století v oděvu, čímž korzet zastaral.
<br><br>
Vzpoura proti viktoriánskému oděvu vzplála i v Německu, když v roce 1903
napsal Richard Ungewitter knihu <i>Die Nacktheit,</i> která obhajovala návrat
starých řeckých postojů k nahotě z hygienických a moralistických důvodů.
V roce 1905 otevřel Paul Zimmermann první místo pro společenský a rodinný
nudismus, <i>Freilichtpark</i> (Park volného světla). Současně napsal jiný
německý doktor, Heinrich Pudor, knihu nazvanou <i>Nacktcultur,</i> která
pojednává o výhodách nahoty v koedukci a obhajuje sportovní vyžití bez
těžkopádných oděvů. »Dr. Pudor nazvá nahotu aristokatovskou proti otroctví
odívéní, které přirovnává k plebejství. Prohlásil, že »všechny národy, které
budou potlačovat právo svých příslušníků na nahotu, brzo upadnou.« Nudistické
hnutí (nyní už v mezinárodním rozsahu) se rozrostlo ze svých skromných
začátků přímo skokově.
<br><br>
Ženské (sufražetkové) hnutí začalo napadat status quo před první světovou
válkou, ale teprve po válce se začala otřásat strnulá vláda represivní
morálky. Když byli jejich muži vysláni do války, ženy se ujaly vedení svých
rodin a pracovaly na pracovních místech, která jim nikdy nebyla k dispozici.
Do dvacátých let 20. století se ženy emancipovaly od omezování šatů
a předváděly své tělo ve zkrácených halenkách a krátkých sukních. Ženy dokonce
zlikvidovaly korunu ženskosti tím, že si natáčely vlasy. Skrytá zvědavost
na nahotu byla nahrazena otevřeností nahoty v zábavě. Zesměšnění striptýzu,
Ziegfeldovy blbosti, marnosti hraběte Carrola a skandály George Whitea byly
velkolepé a smyslné projevy radosti a krásy ženského těla. Na odvážnější
pařížské scéně zahrnovala hudební produkce plnou nahotu.
<br><br>
Avšak perfektní kouzlo ‚klapky‘ dvacátých let 20. století bylo potlačeno
velkou depresí, která následovala. Tehdy bylo tělo osvobozeno od
těžkopádných oděvů, sexualita byla veřejně uznávána a nezdálo se,
že by se to mohlo vrátit zpět. Nicméně existovaly a existují mnohé náznaky,
že naše kultura jako celek se zcela neosvobodila od svého dědictví
viny a hanby zakořeněné v ‚původním hříchu‘, napsaném v našich biblických
kořenech.
<br><br>
Nahé tělo je stále považováno za nepřirozené. Nahota v americké televizi je
vzácná. Během denních hodin, kdy se dívají děti, je nahota nepříípustná.
Děti jsou chráněny před ‚škodlivými‘ účinky pozorování přirozeného,
normálního a neškodného lidského těla, ale násilí na těle je vnímáno
jako zábava pro naše děti i pro nás samotné. Ovšemže takové systémy zmatených
hodnot pomáhají naplňovat psychiatrické ordinace.
</p>
<h1>KONEC</h1>
</body>
</html>
Zerion Mini Shell 1.0