%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>7fecaba0-a3de-4bc0-9e00-b1c3104df070</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Město permutací</strong></p>
<p>Greg Egan</p>
<p>NÁVRAT®</p>
<p>PERMUTATION CITY</p>
<p>© Copyright by Greg Egan – 1994</p>
<p>© Cover by David B. Mattingly / via Thomas Schlück Agency – 2002</p>
<p>© Translation by Petr Kotrle – 2001</p>
<p>© for the Czech edition by Radomír Suchánek – 2002</p>
<p>ISBN 80-7174-502-2</p>
<p> <strong>Poděkování</strong></p>
<p>Některé pasáže tohoto románu jsou v upravené podobě převzaty z povídky „Prach“, která byla poprvé publikována v Isaac Asimov’s Science Fiction Magazíne v červnu 1992.</p>
<p>Díky Deborah Bealeové, Charonu Woodovi, Peteru Robinsonovi, Davidu Pringlemu, Lee Montgomerieovi, Gardneru Dozoisovi a Sheile Williamsové.</p><empty-line /><p>Rmoutím se. Cap tě</p>
<p>sper. Au, Tom ctí mě.</p>
<p>Směr matoucí tep.</p>
<p>Super, míco, tma tě</p>
<p>tasí. Mě Rom, tupce.</p>
<p>Co mísa tě trupem</p>
<p>a trusem, co mě tip.</p>
<p>Spím. Teatr EU.com.</p>
<p>Ruse, co tam? Pít mě!</p>
<p>Care, pustí mě. Tmo.</p>
<p>A co musíme trpět?</p>
<p>Metru moc pěstí</p>
<p>a maso. Tucet měr pí.</p>
<p>Těm pomastí ruce,</p>
<p>puse, těm rotacím.</p>
<p>Měsíc mu per, tato.</p>
<p>A tít poměr sumce.</p>
<p>O mapě. Mstít ruce.</p>
<p>Astru pět emocím</p>
<p>a poser tě mít cum!</p>
<p>Nalezeno 6. června 2045 v paměti notepadu vyhozeného do koše ve společenské místnosti psychiatrického oddělení nemocnice v Blacktownu.</p>
<p><strong>PROLOG</strong></p>
<p>(Strmě atomu píce)</p>
<p>Červen 2045</p>
<p>Paul Durham otevřel oči, vzápětí je přivřel před neočekávaným jasem místnosti a potom lenivě posunul ruku na kraj postele, kam svítilo slunce. Pruhem světla padajícího šikmo mezerou mezi závěsy plula zrnka prachu. Vypadalo to, jako by je někdo kouzlil a hned zase začarovával – vyvolalo to v něm vzpomínku na okamžik v dětství, kdy mu tato iluze naposledy připadala tak podmanivá, tak hypnotická: Stál ve dveřích do kuchyně a místnost prořezávalo odpolední světlo. Prach, mouka a pára vířily v rovině zářivého vzduchu. Na okamžik, ještě zmatený spánkem, kdy se snažil procitnout, vzpamatovat se, uspořádat si život, mu to připadalo, že má úplně stejnou logiku dát ty dva útržky vedle sebe – pozorování sluncem ozářených prachových zrnek po čtyřiceti letech – jako se držet běžného plynutí času od jednoho okamžiku k druhému. Potom se probudil o něco víc a zmatek pominul.</p>
<p>Připadal si úplně odpočatý – a neměl nejmenší chuť se současného pohodlí vzdát. Nevěděl, proč tak zaspal, a bylo mu to jedno. Roztáhl prsty po prostěradle vyhřátém sluncem a uvažoval, že by znovu usnul.</p>
<p>Zavřel oči a vypustil z hlavy zcela všechno, na co myslel – a pak se znenadání přistihl, že ho něco znepokojuje, aniž ví proč. Udělal něco pošetilého, něco šíleného, něco, čeho bude těžce litovat… ale podrobnosti mu stále unikaly, a tak začal tušit, že nejde o nic víc než doznívající náladu ze snu. Zkusil si vybavit, co přesně se mu zdálo, ale velké naděje si nedělal. Pokud ho do bdělého stavu nekatapultovala nějaká noční můra, jeho sny zpravidla rychle vyprchaly. A přesto -.</p>
<p>Vyskočil z postele a přikrčil se ke koberci, přitiskl pěsti na oči, tvář ke kolenům, neslyšně pohyboval rty. Šok z poznání byl hmatatelná věc: rudá leze pod víčky, pulsující krví. Jako… po ráně kladivem do palce – dokonce i ta doprovodná směs překvapení, hněvu, ponížení a tupého úžasu byla naprosto stejná. Další vzpomínka z dětství: Přidržoval hřebík k prkénku, ano – ale jen proto, aby zamaskoval své pravé záměry. Viděl otce, když se tak zranil – jenže věděl, že potřebuje vlastní, nezprostředkovanou zkušenost, aby mystériu bolesti porozuměl. A do posledního okamžiku, než švihl kladivem, pevně věřil, že to bude stát za to -.</p>
<p>Kolébal se dopředu dozadu a málem se rozesmál. Snažil se uchovat si čistou hlavu, čekal, až panika přejde. A nakonec odezněla – aby byla nahrazena prostou, dokonale logickou myšlenkou: Nechci tady být.</p>
<p>To, co si provedl, bylo šílené – a bylo třeba to napravit, co nejrychleji, co nejméně bolestivě. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by mohl dojít k jinému závěru?</p>
<p>Potom si začal vzpomínat na podrobnosti svých příprav. Předpokládal, že se bude takto cítit. Chystal se na to. Bez ohledu na to, jak mu bylo špatně, patřilo to k očekávanému sledu reakcí. Panika. Lítost. Analýza. Smíření.</p>
<p>Dvě ze čtyř. Zatím to šlo dobře.</p>
<p>Odkryl si oči a rozhlédl se po místnosti. Kromě několika oslnivých míst zalitých přímým slunečním jasem, vše měkce zářilo v rozptýleném světle: matné bílé cihlové zdi, imitace (imitace) mahagonového nábytku; dokonce i plakáty – Bosch, Dali, Ernst a Giger – vypadaly neškodně, domácky. Všude, kam obrátil pohled (ne-li nikde jinde), byla simulace naprosto přesvědčivá; právě proto, že se stala centrem jeho pozornosti. Hypotetické paprsky světla byly sledovány pozpátku od jednotlivých tyčinek a čípků na jeho simulovaných sítnicích a promítány ven do virtuálního prostředí, aby se přesně zjistilo, co je zapotřebí vypočítat: množství detailů v blízkosti středu zorného pole a mnohem méně směrem k okrajům. Předměty, které neviděl, „nezmizely“ úplně, pokud měly na světelné poměry v okolí nějaký vliv, ale Paul věděl, že výpočty sotva půjdou dál než k nejhrubší aproximaci prvního řádu – z Boschovy Zahrady rajských potěšení zbyla pouze průměrná hodnota odrazivosti, jediný šedý obdélník – protože když byl obrácen zády, jakýkoli další detail by stejně přišel vniveč. Všechno v místnosti mělo v kterémkoliv okamžiku tak jemné rozlišení, jaké bylo třeba k jeho oklamání – nic víc, nic míň.</p>
<p>Technologii znal desítky let. Ale zažívat to na vlastní kůži byla jiná věc. Odolal nutkání prudce se otočit a zbytečně se tak pokusit proces zaskočit – ale v jednom okamžiku to bylo téměř nesnesitelné, vědět, co se děje na okraji jeho zorného pole. Skutečnost, že jeho zrakový dojem z místnosti zůstával dokonalý, to pouze zhoršovala, dělala z toho nevyvratitelnou paranoidní obsesi: Je úplně jedno, jak rychle otočíš hlavou, stejně nikdy nezahlédneš, co se děje všude kolem tebe…</p>
<p>Znovu na několik vteřin zavřel oči. Když je otevřel, pocit již nebyl tak tisnivý. Nakonec pomine úplně; ten stav mysli byl příliš bizarní, než aby se dal udržet dlouho. Rozhodně žádná jiná Kopie nic podobného nehlásila… pravdou však bylo rovněž to, že celkově žádná neposkytla sama od sebe mnoho užitečných informací. Jen pateticky nadávaly, naříkaly nad svou situací a pak se ukončily – všechny do patnácti (subjektivních) minut od nabytí vědomí.</p>
<p>A tato? V čem se lišil od kopie číslo čtyři? Byl o tři roky starší. Tvrdohlavější? Odhodlanější? Zoufaleji toužil po úspěchu? Věřil tomu. Kdyby se k tomu neupnul víc než kdy předtím – kdyby nebyl přesvědčen, že je konečně připraven celou věc dovést až do konce – nenechal by si udělat další sken.</p>
<p>Jenomže teď, když „již nebyl“ Paulem Durhamem z masa a kostí – „již nebyl“ tím, kdo bude sedět venku a sledovat celý experiment z bezpečné vzdálenosti – jako by se veškeré odhodlání někam vypařilo.</p>
<p>Náhle ho napadlo: Kde beru tu jistotu, že pořád nejsem z masa a kostí? Slabě se zasmál, ani se neodvažoval vzít tu možnost vážně. Zdálo se, že poslední, co si pamatoval, bylo to, jak ležel na nemocničním vozíku v Landauově klinice a technici ho připravovali na skenování – zřejmě špatné znamení – byl však přetažený, tak dlouho se k „tomu“ psychicky vybičovával, že v otupělosti z anestetik mohl snadno zapomenout, jak přišel domů, padnout do postele a nechat si zdát…</p>
<p>Zašeptal heslo „Abulafia“ – a jeho poslední chabá naděje se rozplynula, neboť ve vzduchu před ním se objevil přibližně metrový čtverec v provedení černá na bílé, pokrytý ikonami.</p>
<p>Vztekle do uživatelského okna praštil; kladlo mu odpor, jako by bylo hmotné a pevně ukotvené. Jako by také on byl hmotný. Ve skutečnosti už se nepotřeboval dál přesvědčovat, přesto se však chytil horního okraje a zvedl se z podlahy. Hned toho začal litovat; realistický komplex projevů námahy – až po věrohodné píchnutí v pravém lokti – jej přišpendlil k tomuto „tělu“, ukotvil jej na tomto „místě“ přesně tak, jak se toho měl v maximální možné míře vystříhat.</p>
<p>Zavrčel a spustil se zpět na podlahu. Byl kopie. Bez ohledu na to, co mu namlouvaly zděděné vzpomínky, nebyl „již“ člověkem; nikdy nebude „znovu“ žít v lidském těle. Nikdy nebude znovu žít v reálném světě… pokud jeho krkounský originál nenašetří peníze na dálkově ovládaného robota – pak by mohl bloudit po světě jako ve snách a snažit se pochopit rozmazané, rychlostí blesku se odvíjející lidské aktivity. Jeho model mozku fungoval sedmnáctkrát pomaleji než opravdový mozek. Jistě, pokud vydrží, technika ten rozdíl časem setře – a z jeho pohledu sedmnáctkrát rychleji než z pohledu originálu. A do té doby? Bude žít v tomhle vězení, proskakovat obručemi, provádět Durhamův veledůležitý výzkum – zatímco on bude žít v jeho bytě, utrácet jeho peníze, spát s Elizabeth…</p>
<p>Paul se opřel o chladivý povrch okna, zmatený, s pocitem závrati. Čí veledůležitý výzkum? Přece mu na tom tolik záleželo – a udělal si to sám, při plném vědomí. Nikdo ho nenutil, nikdo ho nepodvedl. Věděl přesně, jaké to bude mít zápory – doufal však, že bude mít dost pevnou vůli (alespoň tentokrát), aby je překonal, aby se jako mnich obětoval cíli, pro nějž byl stvořen – smířen s vědomím, že jeho druhé já má stejnou volnost jako vždycky.</p>
<p>Když se teď ohlédl, připadala mu ta naděje absurdní. Ano, rozhodl se svobodně – již popáté – ale až nyní se mu nemilosrdně vyjevilo, že ve skutečnosti se nikdy nemusel vyrovnat s důsledky. Po celou dobu, kdy se domněle „připravoval“, až bude kopií, si dodával odhodlání především tím, že se soustředil na vyhlídky toho, jenž zůstane člověkem z masa a kostí. Namlouval si, že nacvičuje, jak se spokojit s tím, že to dělá pro svobodu druhých – a určitě se o to upřímně, ze všech sil snažil… ale zároveň se potají utěšoval vědomím, že on „zůstane“ venku – že tudíž jeho budoucnost stále má verzi, která se nemá absolutně čeho bát.</p>
<p>A dokud se této šťastné pravdy mohl držet, ve skutečnosti osud kopie vůbec nepochopil.</p>
<p>Lidé to nesli těžce, když se probudili jako kopie. Paul znal statistiky. Devadesát osm procent vytvořených kopií připadalo na přestárlé a nevyléčitelně nemocné. Na lidi, pro něž to bylo poslední východisko – většinou předtím utratili miliony, než vyčerpali všechny tradiční medicínské možnosti; někteří dokonce mezi pořízením skenu a spuštěním vlastní kopie zemřeli. Přesto se patnáct procent po probuzení rozhodlo – obvykle během několika hodin – že takový život je nad jejich síly.</p>
<p>A ti, kteří byli mladí a zdraví, kteří byli pouze zvědaví, ti, kteří věděli, že venku mají zcela životaschopné, žijící, dýchající tělo?</p>
<p>Podíl těch, kteří vyskočili, činil doposud sto procent.</p>
<p>Paul stál uprostřed místnosti a několik minut tiše nadával, palčivě si vědom, že čas běží. Necítil se připraven – jenže čím déle ostatní kopie čekaly, tím traumatičtější rozhodnutí to pro ně zřejmě bylo. Upíral pohled na vznášející se uživatelské okno; jeho snový, halucinatorní charakter trochu pomáhal. Jen vzácně si pamatoval, co se mu zdálo, a tento sen si pamatovat nebude – ale to nebyla žádná tragédie.</p>
<p>Najednou si uvědomil, že je pořád úplně nahý. Zvyk – když už o slušnost v tomto případě nešlo – si žádal, aby si něco oblékl, odolal však tomu nutkání. Jedna nebo dvě naprosto nevinné, naprosto běžné činnosti jako tato, a zjistí, že se začíná brát vážně, uvažuje o sobě, jako by byl opravdový, a tak to ještě víc ztěžuje.</p>
<p>Chodil po ložnici, několikrát vzal do ruky studenou kovovou kouli na dveřích, ale pokaždé se ovládl a neotočil jí. Nemělo smysl začít zkoumat tento svět.</p>
<p>Ale pokušení, aby vyhlédl z okna, neodolal. Pohled na severní Sydney neměl chybu – každá budova, každý cyklista, každý strom, vše bylo dokonale přesvědčivé – ale to nebylo nic světoborného; byl to záznam, nikoli simulace. V podstatě fotografický – plus minus pár počítačem vytvořených úprav a doplňků – a absolutně predeterminovaný. Aby náklady byly ještě nižší, měl „fyzický“ přístup jen do nepatrné části; v dálce viděl přístav, ale věděl, že kdyby se pokusil vyjít si na procházku na nábřeží…</p>
<p>Dost. Ukonči to.</p>
<p>Paul se otočil zpět k oknu rozhraní a dotkl se ikony označené POMŮCKY; otevřela další okno před prvním. Funkce, kterou hledal, byla ukrytá o několik menu hlouběji – věděl však přesně, kde ji najde. Sledoval tento děj zvenčí až příliš často, než aby zapomněl.</p>
<p>Konečně se propracoval k nabídce MIMOŘÁDNÉ SITUACE, která obsahovala žertovnou ikonu s kreslenou postavičkou zavěšenou na padáku. Všichni tomu říkali vyskočení – jemu to ale nepřipadalo přehnaně eufemistické; koneckonců, sotva mohl spáchat „sebevraždu“, když z právního hlediska nebyl člověk. Fakt, že možnost vyskočení byla povinná, neměl nic společného s něčím tak ošidným, jako byla „práva“ kopie; tento požadavek vyplýval výhradně z ratifikace jistých čistě technických, mezinárodních softwarových standardů.</p>
<p>Paul do ikony jemně píchl; ožila a odříkala mu výstrahu. Prakticky jí nevěnoval větší pozornost. Pak pronesla: „Jste si nezvratně jist, že chcete ukončit tuto kopii Paula Durhama?“</p>
<p>Nic to neznamená. Program A chce po programu B, aby potvrdil svou žádost o řádné ukončení. Vyměňují se balíky dat.</p>
<p>„Ano, jsem si jist.“</p>
<p>U jeho nohou se objevila červeně natřená kovová skříňka. Otevřel ji, vytáhl z ní padák a připnul si ho.</p>
<p>Potom zavřel oči a řekl: „Poslouchej mě. Poslouchej! Kolikrát ti to mám říkat? Pominu osobní pocity úzkosti; stejně jsi to všechno už slyšel – a všechno jsi to ignoroval. Na tom nezáleží, jak mi je. Ale… kdy už konečně přestaneš plýtvat časem, penězi a energií – kdy přestaneš plýtvat svým životem… na něco, co prostě nemáš dost síly dotáhnout do konce?“</p>
<p>Paul zaváhal, pokusil se vžít do pozice svého originálu, který ta slova slyší – a málem se rozbrečel zklamáním. Ani teď nevěděl, co říct, aby to něco změnilo. Svědectví všech předchozích kopií sám odbyl mávnutím ruky; nedokázal se smířit s jejich tvrzením, že se v jeho myšlení vyznají lépe než on. To, že ony ztratily nervy a rozhodly se vyskočit, jim ještě nedávalo právo tvrdit, že z něj nikdy nevzejde kopie, která se rozhodne jinak, ne? Stačilo posílit své odhodlání a zkusit to znovu…</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Trvá to už deset let a nic se nezměnilo. Co je s tebou? Vážně pořád upřímně věříš, že jsi dost odvážný – nebo dost šílený – abys dělal sám sobě pokusného králíka? Věříš?“</p>
<p>Opět se odmlčel, ale jen na okamžik; neočekával odpověď. S první kopií se hádal dlouho a zarputile, ale pak už na to nikdy neměl žaludek.</p>
<p>„Pak pro tebe mám zprávu: Nejsi.“</p>
<p>S očima stále zavřenýma sevřel uvolňovací páku.</p>
<p>Nejsem nic: sen, rychle zapomenutý sen.</p>
<p>Jeho nehty potřebovaly ostříhat; bolestivě se mu zaryly do kůže na dlani.</p>
<p>Copak se ve snu nikdy nebál, že s probuzením vše zanikne? Možná ano – jenže sen nebyl život. Jestli se mohl „vrátit“ do svého těla, „vrátit“ do svého světa, pouze tak, že se probudí a zapomene.</p>
<p>Zatáhl za páku.</p>
<p>Po několika vteřinách ze sebe vydal přiškrcený vzlyk – byl to spíš projev nechápavosti než nějaké emoce – a otevřel oči.</p>
<p>Páka se ulomila a zůstala mu v ruce.</p>
<p>Hloupě civěl na tuto metaforu… čeho? Chyby v terminačním softwaru? Nějaké hardwarové závady?</p>
<p>Konečně s pocitem, jako by to byl opravdu sen, si odepnul padák a rozvázal úhledně smotaný balíček.</p>
<p>Uvnitř nebyla žádná iluze hedvábí, kevlaru ani ničeho jiného, co by tam snad mohlo být. Pouze list papíru. Vzkaz.</p>
<p><emphasis>Milý Paule,</emphasis></p>
<p><emphasis>v noci po dokončení skenu jsem si znovu prošel celou přípravnou fázi projektu a důkladně jsem si probádal duši. Došel jsem k závěru, že můj postoj byl – až do posledního okamžiku – poznamenán rozpolceností.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když jsem se podíval zpátky, velmi rychle jsem přišel na to, jak byly moje pochybnosti pošetilé, ale to již bylo pro tebe příliš pozdě. Nemohl jsem si dovolit vyhodit tě a nechat se naskenovat ještě jednou. Co mi tedy zbývalo?</emphasis></p>
<p><emphasis>Tohle: Trošku jsem tvé probuzení pozdržel a našel jsem někoho schopného udělat pár zásahů do fungování virtuálního prostředí. Vím, že to není úplně legální… ale ty víš, jak je pro mne důležité, abys tentokrát uspěl – abychom oba uspěli.</emphasis></p>
<p><emphasis>Doufám, že to pochopíš, a věřím, že situaci přijmeš klidně a důstojně.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Spřáním všeho nejlepšího</emphasis></p>
<p><emphasis>Paul</emphasis></p>
<p>Klesl na kolena. Stále držel vzkaz v ruce a nevěřícně na něj zíral. To jsem přece nemohl udělat. Nemohl jsem být tak necitelný.</p>
<p>Ne?</p>
<p>Nedokázal by to udělat nikomu jinému. Tím si byl jist. Nebyl zrůda, mučitel, sadista.</p>
<p>Ani on sám by do toho nešel, kdyby jako poslední možnost neměl vyskočení. Mezi absurdními představami o vyrovnanosti a zbabělým, zdravý rozum zachovávajícím útěkem k tomu, že význam má jenom verze z masa a kostí, se určitě našlo několik jasných okamžiků, kdy zásada zněla: Jestli je to opravdu tak hrozné, můžu to vždycky skončit.</p>
<p>Ale když šlo o to vytvořit kopii a potom – jakmile její budoucnost přestala být jeho budoucností, jakmile se on neměl čeho bát – ji připravit o možnost úniku… a obhajovat tento podraz tím, že nejde o nic víc než trochu prozaičtější akt sebekontroly…</p>
<p>Znělo to natolik pravděpodobně, že zahanbeně sklonil hlavu.</p>
<p>Potom vzkaz pustil z ruky, zvedl hlavu a zařval vší silou svých neexistujících plic:</p>
<p>„DURHAME! TY HAJZLEl“</p>
<p>Paul chvíli přemýšlel, že by začal rozbíjet interiér. Místo toho si dal dlouhou, horkou sprchu. Částečně proto, aby se uklidnil, a částečně proto, že to bral jako takovou malou pomstu: dvacet virtuálních minut zbytečných hydrodynamických výpočtů toho skrblíka pořádně naštve. Zkoumal kapičky a čůrky vody na kůži, pátral po nějaké malé, ale viditelné anomálii na předělu mezi jeho tělem – propočítaným až do podbuněčných detailů – a zbytkem simulace, který byl vymodelován mnohem hruběji. Jenže pokud nějaké rozpory existovaly, byly tak nepatrné, že je nedokázal zaznamenat.</p>
<p>Oblékl se a dopřál si pozdní snídani, ustoupil normálnosti a smířil se s tím. Co měl dělat? Začít držet hladovku? Chodit nahý, pomazaný výkaly? Měl hlad jako vlk, protože před skenováním nic nejedl, a kuchyň byla vybavená – doslova – nevyčerpatelnou zásobou potravin. Musli chutnala přesně jako musli, topinka přesně jako topinka, ale on věděl, že chuť i vůně jsou do jisté míry podvod. Detailní účinky žvýkání a působení slin nebyly odvozeny ze základních principů, ale jen napodobovaly určité empirické zásady. Jednotlivé molekuly stravy se nerozpouštěly a nebyly rozbíjeny enzymy – šlo jen o hrubý komplex vyvíjejících se hodnot koncentrace živin přiřazených každému mikroskopickému „dílku“ slin. Ty v konečném důsledku způsobí hodnověrný nárůst koncentrace aminokyselin, různých sacharidů a jiných látek až po obyčejné ionty sodíku a chlóru v podobných „dílcích“ žaludečních šťáv… které jsou zase vstupními daty pro modely buněk jeho střevních klků. A odtamtud do krevního oběhu.</p>
<p>Tvorba moči a stolice byla volitelná – některé kopie si přály zachovat všechny stránky tělesného života – ale Paul se rozhodl je oželet. (Takže žádné pomazání výkaly.) Odpadní produkty jeho těla budou odčarovány mnohem dřív, než dorazí do močového měchýře nebo střev. Zapomenuty, pasivně zničeny. Aby se zde něco zrušilo, úplně stačilo přestat to sledovat.</p>
<p>Po kávě si připadal čilejší, ale také trochu lhostejný – jako vždy. Neurony byly vymodelovány nejpodrobněji, takže v jeho modelu mozku byly všechny receptory kofeinu a jeho metabolitů, které byly na každém jednotlivém neuronu jeho původního mozku v okamžiku skenování – ve zjednodušené, ale funkčně rovnocenné podobě. A fyzická realita, která za tím vším stála? Metr krychlový němého, nehybného optického křišťálu, konfigurovaného jako cluster více než miliardy jednotlivých procesorů, jedno z několika set identických zařízení v suterénním trezoru… někde na planetě. Paul nevěděl ani to, ve kterém je městě; sken byl pořízen v Sydney, ale místní uzel určitě zadal vytvoření modelu tomu, kdo momentálně nabídl nejnižší cenu.</p>
<p>Vytáhl z kuchyňské zásuvky ostrý nůž na krájení zeleniny a zlehka se řízl do předloktí. Setřepal do dřezu několik kapek krve – a napadlo ho, který software je teď asi má na starost. Čekalo buňky krve pomalé „odumírání“ – nebo je již převzal extrasomatický, obecně fyzikální model, příliš hrubý na to, aby je znázornil, natož aby je udržel „při životě“? Kdy přesně by Durham zasáhl, kdyby se Paul pokusil podřezat si zápěstí? Podíval se na svůj deformovaný odraz na čepeli. Originál by ho s největší pravděpodobností nechal zemřít a pak by celý model spustil znovu od úplného začátku, ale s vynecháním nože. Všechny předchozí kopie spustil několiksetkrát, přičemž upravoval různé aspekty jejich okolí, v marné snaze najít nějaký jednoduchý trik, nějaké rozptýlení, aby nechtěly vyskočit. Bylo dokladem jeho naprosté tvrdohlavosti, že mu trvalo tak dlouho, než přiznal porážku a přepsal pravidla.</p>
<p>Paul nůž odložil. Nechtěl tento experiment uskutečnit – prozatím ne.</p>
<p>Mimo jeho byt se již o všem nedalo říct, že by to bylo přesvědčivé; architektura budovy se poměrně věrně opakovala, včetně nevzhledných umělých rostlin v květináčích, ale všechny chodby byly opuštěné a dveře všech ostatních bytů byly pevně zavřené – skrývající nic, a to doslova. Do jedněch vší silou kopl; zdálo se, že dřevo maličko povolilo, ale když si povrch prohlédl zblízka, nenašel na laku žádnou stopu. Model tady žádnou změnu nepřipustí a zákony fyziky se můžou jít bodnout.</p>
<p>Na ulici byli chodci a cyklisté – všichni pouze ze záznamu. Spíš než jako přízraky vypadali fyzicky, ale byla to podivná fyzičnost: ve své nezastavitelnosti a neovlivnitelnosti působili jako nějací nekonečně silní, nekonečně lhostejní roboti. Paul se chvíli nechal vézt na zádech chatrné staré ženy; nesla ho ulicí jakoby nic. Její kůže, oděv, dokonce i vlasy, všechno mu na omak připadalo stejné: tvrdé jako z oceli. Ale studené to nebylo. Neutrální.</p>
<p>Ulice měla sloužit jen jako trojrozměrná tapeta. Když se kopie navzájem stýkaly, často využívaly laciná nahraná prostředí, plná čistě dekorativních davů. Náměstí, parky, kavárny pod širým nebem, to všechno určitě velice uklidňovalo, když člověk bojoval s pocity osamění a klaustrofobie. Kopie mohly přijímat realistické návštěvy zvenčí pouze v případě, když měly přátele anebo příbuzné, kteří byli ochotni své duševní pochody sedmnáctkrát zpomalit. I ti nejpozornější blízcí příbuzní si raději vyměňovali videozáznamy. Kdo by chtěl strávit odpoledne s pradědečkem, když na to padne půl týdne jeho života? Paul se pokusil z terminálu v pracovně – jenž mu měl prostřednictvím počítačových komunikačních prostředků umožnit přístup do vnějšího světa – zavolat Elizabeth, jenomže Durham zesabotoval i to. Nic překvapivého.</p>
<p>Když došel na roh ulice, zraková iluze města pokračovala do dáli, ale když zkusil vstoupit do cesty, betonová dlažba pod nohama se začala chovat jako šlapací mlýn a klouzat zpátky přesně takovou rychlostí, jaké bylo třeba, aby se bez ohledu na zvolené tempo nepohnul z místa. Ustoupil a zkusil dotyčné místo přeskočit, ale jeho horizontální rychlost zmizela – bez jakéhokoli pokusu o „fyzikální“ ospravedlnění – a on dopadl jak široký, tak dlouhý doprostřed šlapacího mlýna.</p>
<p>Lidé ze záznamu samozřejmě překračovali hranici snadno. Jeden muž šel přímo na něho; Paul zůstal na místě – a zjistil, že dokud nesklouzl stranou, byl odstrkován do oblasti zvyšující se viskozity a vzduch kolem něho se stával bolestivě nepoddajným. Pocit, že kdyby zjistil, jak tuto bariéru narušit, mohl by se nějak „osvobodit“, byl lákavý – zároveň však věděl, že je to absurdní. I kdyby se mu skutečně podařilo najít chybu v programu, která by mu průlom umožnila, věděl, že by tím nezískal nic víc než čím dál méně realistické prostředí. Záznam mohl obsahovat úplné informace pouze pro místa nacházející se uvnitř určité konečné zóny; „uniknout“ se dalo jedině někam, kde by jeho pohled na město byl plný deformací a vynechávek, až by nakonec zčernal.</p>
<p>Vystoupil z kouta, částečně zklamaný, částečně pobavený. Co očekával, že najde? Dveře na okraji modelu, označené VÝCHOD, kterými by mohl vyjít do reality? Schody vedoucí metaforicky dolů do nějakého kotelnového zpodobnění pilířů tohoto světa, kde by mohl přehodit několik páček a vyhodit to všechno do povětří? Neměl právo být nespokojen se svým prostředím; bylo přesně takové, jaké si objednal.</p>
<p>Mimo jiné si objednal dokonalý jarní den. Paul zavřel oči a nastavil tvář slunci. Navzdory všemu bylo těžké nenacházet útěchu v teple, které se mu rozlévalo po kůži. Protáhl svaly v pažích, v ramenou, v zádech – a měl pocit, jako by z „já“ ve své virtuální lebce ohmatával celé své matematické tělo a dodával mlhavým datům význam; spojoval to vše dohromady, kolíkoval jakýsi zábor. Cítil, že se v něm probouzí erekce. Existence ho začínala svádět. Na okamžik se poddal tělesnému pocitu identity, v němž utonuly všechny nejasné představy optických procesorů, všechny abstraktní úvahy o softwarových aproximacích a zkratkách. Toto tělo se nechtělo vypařit. Nechtělo vyskočit. Nijak zvlášť mu nezáleželo na tom, že má někde jinou – „reálnější“ – verzi. Chtělo si svou celistvost uchovat. Chtělo vydržet.</p>
<p>Sice to možná byla parodie života, ale stále existovala naděje na zlepšení. Třeba se mu podaří Durhama přesvědčit, aby obnovil fungování komunikačních prostředků; pro začátek by to nebylo špatné. A až by ho znudily knihovny, nové systémy, databáze a – pokud by ho některý přijal – duchové senilních pracháčů? Vždycky se mohl nechat pozastavit, dokud procesorové rychlosti nedostihnou realitu – až budou lidé moci chodit na návštěvy bez zpomalení a možná začne být zajímavé obývat dálkově ovládané roboty.</p>
<p>Otevřel oči a zachvěl se v tom horku. Najednou nevěděl, co chce – šanci vyskočit, ukončit tenhle špatný sen… nebo možnost virtuální nesmrtelnosti – ale musel se smířit s tím, že existuje jen jedna cesta, jak dosáhnout toho, aby rozhodnutí bylo na něm.</p>
<p>„Nebudu ti dělat pokusného králíka,“ řekl potichu. „Spolupracovníka, to ano. Rovnocenného partnera. Jestli chceš, abych spolupracoval, budeš se ke mně muset chovat jako ke kolegovi a ne jako k nějaké… aparatuře. Rozumíš?“</p>
<p>Přímo před ním se otevřelo okno. To, co jím otřáslo, nebyl pohled na své podle očekávání blazeované dvojče, ale na místnost za ním. Byla to jenom jeho pracovna – a její virtuální obdobou před několika minutami bez zájmu přecházel – ale stejně to bylo poprvé, kdy v reálném čase zahlédl reálný svět. Přistoupil blíž k oknu, s nadějí, že uvidí, jestli v místnosti není ještě někdo – Elizabeth? – ale obraz byl dvojrozměrný, perspektiva se nezměnila, když se přiblížil.</p>
<p>Durham z masa a kostí ze sebe vyrazil krátké, vysoké zapísknutí a potom s viditelnou netrpělivostí počkal, až druhé, menší okno zprostředkuje Paulovi zpomalenou odpověď o čtyři oktávy níž:</p>
<p>„Jasně že rozumím! Jsme spolupracovníci. Je to přesně tak. Rovnocenní partneři. Nic jiného bych ani nepřipustil. Oba z toho chceme dostat totéž, ne? Oba potřebujeme odpovědi na několik otázek.“</p>
<p>Paul již začínal měnit názor. „Možná.“</p>
<p>Ale Durhama jeho pochybnosti nezajímaly.</p>
<p>Pisk. „Žádné možná, vždyť to víš! Čekali jsme na to deset let… a teď to konečně přijde. Můžeme začít, jakmile budeš připravený.“</p>
<p> <strong>ČÁST PRVNÍ</strong><strong>Konfigurace Rajská zahrada</strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>Maria Delucová projela kolem páchnoucí díry v Pyrmontském mostě šest dní po sobě a pokaždé, když se k ní blížila, si byla jista, že ji přivítá uklidňující pohled na pracovní četu, která dává vše do pořádku. Věděla, že na údržbu silnic a na opravu kanalizace nejsou peníze, ale prasklá stoka představovala vážné zdravotní riziko; nedokázala uvěřit, že by mohla zůstat neopravena dlouho.</p>
<p>Sedmého dne byl puch již na vzdálenost půl kilometru tak silný, že odbočila do vedlejší ulice, odhodlána najít nějakou objížďku.</p>
<p>Tento konec Pyrmontu skýtal neutěšený pohled. Všechna skladiště nebyla prázdná a všechny továrny nebyly zavřené, ale všechny vypadaly stejně zanedbaně, na všech se stejně loupaly omítky a drolily cihlové zdi. O půl tuctu ulic na západ zabočila znovu – a najednou se před ní otevřel výhled na bujné zahrady, mramorové sochy, fontány a olivové háje, táhnoucí se do dáli pod bezmračnou azurovou oblohou.</p>
<p>Bezmyšlenkovitě přidala – na několik vteřin málem uvěřila, že narazila na nějaký park, neskutečně dobře udržované tajemství v tomto chátrajícím koutě města. Pak, když se iluze zbortila – zrazená jak pouhou nepravděpodobností, tak viditelnými vadami na kráse – Maria dál umíněně šlapala do pedálů, jako by doufala, že nedostatky a rozpory se tak ztratí. V posledním okamžiku zabrzdila, vyjela na úzkou pěšinu na konci slepé uličky a zastavila předním kolem svého bicyklu jen několik centimetrů od zdi skladiště.</p>
<p>Zblízka nevypadala nástěnná malba jako nic zvláštního, tahy štětce byly jasně vidět, perspektiva byla evidentně špatná. Maria couvla – a nemusela se vracet daleko, aby poznala, proč se nechala oklamat. Ve vzdálenosti nějakých dvou metrů jako by namalovaná obloha náhle splynula s opravdovou; když si dala záležet, našla hranici znovu, ale musela se hodně snažit, aby nepatrný rozdíl v odstínu neztratila – jako kdyby nějaký subsystém hluboko v jejím zrakovém centru odmítal nepravděpodobnou představu zdi modré jako nebe a aktivně spolupracoval na vytváření klamu. Ještě dál začaly tráva a sochy ztrácet vzhled dvojrozměrné malby – a při pohledu od rohu, kde do slepé uličky zabočila, zapadl každý prvek kompozice na své místo a ústřední alej se zdánlivě sbíhala ke stejnému úběžníku jako přerušená cesta.</p>
<p>Když našla místo, odkud byl pohled dokonalý, opřela kolo a zůstala chvíli stát. Pot na šíji v mírném vánku ochladl a pak začalo pálit ranní slunce. Byl to fascinující pohled – a bylo povzbuzující, že si nějaký místní umělec dal tolik práce, aby zmírnil šedivost čtvrti. Zároveň se Maria nedokázala zbavit pocitu, že byla podvedena. Nevadilo jí, že se na okamžik nechala nachytat; mrzelo ji, že se nedokázala nechat ošálit znovu. Mohla tam stát a obdivovat mistrovství iluze, jak dlouho chtěla, jenže nic nemohlo přivolat zpět tu vlnu radosti, kterou cítila, když byla oklamána.</p>
<p>Otočila se jinam.</p>
<p>Doma si Maria vybalila jídlo, které si přinesla, pak zvedla kolo a zavěsila je do držáku na stropě obývacího pokoje. Terasovitý dům, postavený před sto čtyřiceti lety, byl tvarován jako krabice s obilnými lupínky; měl dvě patra, ale úzký byl tak, že se tam nevešlo málem ani schodiště. Původně byl součástí řady osmi domů, ale čtyři z jedné strany byly vybourány a přestavěny na ateliéry architektonické kanceláře; zbývající tři byly zbourány na přelomu století, aby udělaly místo cestě, která nebyla nikdy postavena. Jediný, který přežil, byl teď podle nějakého absurdního zákona o památkové péči nedotknutelný a Maria jej koupila za čtvrtinu ceny nejlevnějších moderních bytů. Líbily se jí nezvyklé proporce – a byla přesvědčena o tom, že kdyby měla místa víc, necítila by se v domě tak jistě. Měla o dispozici a obsahu domu stejně jasnou představu jako o svém těle a nepamatovala si, že by někdy nějakou věc, jakkoli malou, dala na nesprávné místo. Nikdo další už by se tam nevešel, ale když ho měla pro sebe, zdálo se jí, že vyjadřuje přesně tu pravou rovnováhu mezi jejími teritoriálními a organizačními potřebami. Kromě toho zastávala názor, že na dům se má člověk dívat jako na dopravní prostředek – fyzicky stálý, ale logicky mobilní – a ve srovnání s jednomístnou kosmickou kabinou nebo ponorkou byly rozměry více než velkomyslné.</p>
<p>V patře, v ložnici, jež sloužila také jako pracovna, Maria pustila počítač a očima projela výpis jedenadvaceti zpráv, které přišly od chvíle, kdy se podívala naposledy. Všechny byly klasifikovány jako „smetí“; nepřišlo nic od nikoho, koho by znala, a nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo nabídce na placenou práci. Velbloudí oko, program, který používala k třídění elektronické pošty, identifikovalo šest proseb o příspěvky z charitativních organizací (vše to byly ušlechtilé věci, ale Maria již dřív zatvrdila své srdce), pět výzev k účasti v loteriích a soutěžích, sedm nabídkových katalogů (všechny se vychloubaly, že byly individuálně přizpůsobeny její osobnosti a „potřebám aktuálního životního stylu“ – ale Velbloudí oko jejich obsah vyhodnotilo a nic zajímavého nenašlo) a tři interaktivky.</p>
<p>Všechny „hloupé“ audiovizuální zprávy měly standardní, průhledné datové formáty, avšak interaktivky byly výkonné programy, strojový kód s těžce zašifrovanými daty, úmyslně vytvořené tak, aby bylo snazší, když si s nimi člověk jenom promluvil, než když je zkoumal a stručně hodnotil třídící software. Velbloudí oko všechny interaktivky prošlo (na dvojnásobnou karanténou zajištěném virtuálním stroji – simulaci počítače, na němž běží simulace počítače) a pokusilo se je oklamat, aby si myslely, že se obracejí na skutečnou Marii Delucovou. Dva prodejní programy – supervýprodej a zdravotní pojištění – na to skočily, ale třetí nějakým způsobem poznal, o jaké prostředí se jedná, a zarazil se dřív, než něco prozradil. Teoreticky bylo možné, aby Velbloudí oko provedlo analýzu programu a přesně zjistilo, co by byl řekl, kdyby se nechal oklamat, ale prakticky to mohlo trvat týdny. Zůstávaly dvě možnosti – vyhodit jej bez prohlédnutí nebo si s ním promluvit osobně.</p>
<p>Maria interaktivku spustila. Vzápětí se na obrazovce objevila mužská tvář. „Muž“ se jí podíval do očí, unaveně se usmál a ona si hned uvědomila, že se „podobá“ Adenovi. Dostatečně, aby na poznání zareagovala kratičkým zachvěním, které by její maska nastavená ve Velbloudím oku neudělala? Maria pocítila směs mrzutosti a závistivého obdivu. Nikdy s Adenem nebydlela na stejné adrese – jenže agentury zabývající se analýzou dat zřejmě porovnávaly používání kreditních karet v restauracích nebo bůhvíco, aby objevily vztahy lidí, kteří nežili ve společné domácnosti. Mapování užitečných kontaktů mezi zákazníky se dělalo již desítky let – ale využít data takto, jako zkoušku reality, byla novinka.</p>
<p>Otravná zpráva, nyní právem přesvědčená, že mluví s člověkem, spustila tirádu, kterou odmítla vyplýtvat na její digitální náhražku. „Marie, vím, že váš čas je drahý, ale doufám, že si najdete chviličku, abyste mne vyslechla.“ Na okamžik se odmlčel, aby v ní vzbudil pocit, že její mlčení je jistým vyjádřením souhlasu. „Také vím, že jste velmi inteligentní, bystrá žena, jíž nic neříkají mlhavé, iracionální pověry minulosti, pohádky, jimiž se lidstvo utěšovalo ve svých dětských letech.“ Maria vytušila, co bude následovat; interaktivka to na ní poznala – nepokusila se to skrýt žádným filtrem – a pospíšila si, aby se zachytila háčkem. „Žádný skutečně inteligentní člověk však neodmítne myšlenku, aniž by si předtím dal práci a posoudil ji – skepticky, ale spravedlivě – a my v církvi Boha, se neprojevuje -“</p>
<p>Maria ukázala na interaktivku dvěma prsty, a ta zhasla. Napadlo ji, jestli to nemohla být matka, kdo na ni církev poslal, ale nebylo to pravděpodobné. Určitě se na rodinu nového člena zaměřovali automaticky; kdyby se zeptali, Francesca by jim řekla, že je to ztráta času.</p>
<p>Maria spustila Velbloudí oko a řekla mu: „Aktualizuj mou masku, aby reagovala stejně jako já v předchozím rozhovoru.“</p>
<p>Rozhostilo se krátké ticho. Maria si představila, jak v nervové síti masky dochází k žonglování se synaptickými váhovými parametry, zatímco algoritmus hledá hodnoty, které by zajistily požadovanou reakci. Napadlo ji: Jestli v tom budu pokračovat, nakonec mi maska bude podobná jako plnoprávná kopie. A jaký má smysl chránit se před úmorností hovorů s otravnou poštou, když… to člověk vlastně nedělá? Byla to velice nepříjemná představa… ale masky byly o několik řádů jednodušší než kopie; měly zhruba tolik neuronů jako průměrná zlatá rybka – a byly uspořádány způsobem, který se mnohem méně podobal lidskému uspořádání. Trápit se kvůli tomu, co „prožívají“, by bylo stejně směšné jako dělat si výčitky kvůli vymazání otravné pošty.</p>
<p>„Hotovo,“ oznámilo Velbloudí oko.</p>
<p>Bylo teprve 8.15. Měla před sebou celý den, neslibující nic jiného než účty. Vzhledem k tomu, že za poslední měsíce nezískala žádnou zakázku, napsala půl tuctu spotřebitelských programů – většinou upgradů domácích bezpečnostních systémů, po nichž byla údajně velká poptávka. Zatím se jí nepodařilo prodat žádný; několik tisíc lidí si přečetlo text v katalogu, ale nikdo se nenechal přesvědčit, aby si program stáhl. Vyhlídka na to, že by se měla pustit do dalšího takového projektu, nebyla dvakrát vzrušující – ale ve skutečnosti jí nic jiného nezbývalo. A jakmile přejde recese a lidé začnou znovu nakupovat, bude to dobře využitý čas.</p>
<p>Nejdřív ale potřebovala povzbudit. Kdyby pracovala v Autoverzu, třeba jenom půl hodiny – maximálně do devíti – se zbytkem dne už by se nějak smířila…</p>
<p>Naproti tomu by se alespoň jednou mohla pokusit smířit se zbytkem dne bez podplácení sebe samotné. Autoverz byl plýtvání penězi a plýtvání časem – koníček, který byl ospravedlnitelný, když se dařilo dobře, jenže momentálně záliba, kterou si nemohla dovolit.</p>
<p>Maria ukončila svou nerozhodnost obvyklým způsobem. Přihlásila se na svůj účet v SSS, Spojené superpočítačové síti. Zaplatila za tu výsadu poplatek ve výši padesáti dolarů, který teď musela nějak zhodnotit. Navlékla si silové rukavice a píchla na ploché obrazovce do ikony s drátovým modelem krychle – a před obrazovkou ožil trojrozměrný pracovní prostor, jehož hranice vymezovala tenká holografická souřadnicová síť. Na okamžik se jí zmocnil pocit, jako by strčila ruku do nějakého neviditelného víru: magnetická pole rukavici svírala a kroutila jí, jak startovací impulsy nahodile protahovaly vinutí v každém kloubu – až se elektronika usadila v rovnovážném stavu a uprostřed pracovního prostoru se rozsvítila zpráva: MŮŽETE SI NASADIT RUKAVICE.</p>
<p>Poté ťukla do další ikony, explodující hvězdy nadepsané FIAT. Jediným viditelným projevem bylo malé proužkové menu, které se vynořilo dole v popředí a zůstalo tam viset – ale pro skupinu programů, které spustila, se teď krychle řídkého vzduchu před jejím terminálem změnila v malý prázdný vesmír.</p>
<p>Hned nato vyvolala jedinou molekulu nutrózy, vyjádřenou modelem z kuliček a drátů, a švihnutím ukazováčku v rukavici jí udělila pomalou rotaci. Vrcholy zprohýbaného šestihranného prstence se míhaly nad a pod střední rovinou molekuly; jeden vrchol tvořil dvojmocný modrý atom, spojený pouze se svými sousedy v prstenci; všech ostatních pět byly čtyřmocné zelené, které měly dvě vazby pro další spojení. Každý zelený byl spojen s malým, jednomocným červeným – shora, pokud byl vrchol vyvýšený, nebo zdola, pokud byl vrchol snížený – a ze čtyř z nich také trčely krátké horizontální výčnělky směřující ven z prstence, vystavěné z jednoho modrého a jednoho červeného. Pátý zelený místo toho držel nevelký shluk atomů: jeden zelený se dvěma červenými a vlastním modročerveným výčnělkem.</p>
<p>Zobrazovací software ukazoval molekulu jako hodnověrně prostorovou, bral do úvahy okolní světlo. Maria se dívala, jak se točí nad stolní deskou, a obdivovala její ne tak docela symetrický tvar. Chemik z reálného světa, přemítala, by tomu věnoval jediný pohled a řekl by: Glukóza. Zelený je uhlík, modrý je kyslík, červený je vodík… ne? Ne. Chvíli by se díval, potom by si nasadil rukavice a důkladně by si toho podvodníka prohmatal; vytáhl by si z nástrojů úhloměr a změřil několik úhlů; vyvolal by si tabulky energií vazebných formací a vibračních modů; možná by dokonce požádal, aby mohl vidět spektrum nukleární magnetické rezonance (není k dispozici – anebo, řečeno jasněji, nepřichází v úvahu). Nakonec, až by se mu rozsvítilo, s jakým rouháním má tu čest, by vyškubl ruce z toho pekelného zařízení a vyběhl z pokoje s křikem: „Není jiné periodické tabulky než Mendělejevovy! Není jiné periodické tabulky než Mendělejevovy!“</p>
<p>Autoverz byl vesmír „na hraní“, počítačový model řídící se vlastními, zjednodušenými „fyzikálními zákony“ – zákony, s nimiž se dalo matematicky zacházet mnohem snadněji než s rovnicemi kvantové mechaniky reálného světa. V tomto stylizovaném vesmíru mohly existovat atomy, ale drobně se od svých reálných protějšků lišily. Autoverz nebyl o nic věrnější simulací reálného světa, než jsou šachy věrnou simulací středověkého válečnictví. Z pohledu mnoha chemiků z reálného světa však byl mnohem záludnější než šachy. Falešná chemie, kterou podporoval, byla až příliš bohatá, příliš složitá a příliš svůdná.</p>
<p>Maria znovu sáhla do pracovního prostoru, zastavila rotaci molekuly, obratně utrhla osamocený červený atom a modročervený výčnělek z jednoho zeleného a napojila je jinak, přehodila je, takže výčnělek nyní ukazoval vzhůru. Silová a hmatová zpětná vazba rukavic, laserem vykreslovaný obraz molekuly a tiché cvakání jakoby plastu o plast, které se ozývalo, když atomy zatlačila na místo, to vše společně vytvářelo přesvědčivý dojem, jako by pracovala s hmatatelným předmětem sestaveným z hmotných koulí a tyčí.</p>
<p>S tímto virtuálním modelem z kuliček a drátů se pracovalo snadno – ale to, jak klidně se v jejích rukou choval, nemělo nic společného s fyzikou Autoverzu, jejíž platnost byla dočasně pozastavena. Teprve když povolila své sevření, mohla molekula vyjádřit svou skutečnou dynamiku a začít divoce oscilovat, jak se pnutí vyvolaná změnou přerozdělovala z atomu na atom, dokud nebyla nalezena nová rovnovážná geometrie.</p>
<p>Maria sledovala opožděnou reakci s již známým pocitem marnosti: znovu a znovu zjišťovala, že není schopna ustoupit a smířit se s danými pravidly – přestože byla výhodná. Uvažovala, že by se pokusila vymyslet autentičtější způsob vzájemného ovlivňování, jenž by umožnil cítit, jaké to „skutečně“ je, uchopit autoverzovou molekulu, rozbít a přetvořit její vazby – místo aby se všechno pod jediným dotekem rukavice proměnilo v simulovaný plast. Háček byl v tom, že kdyby molekula poslouchala jen fyziku Autoverzu – vnitřní logiku uzavřeného počítačového modelu – jak by na něj mohla ona, zvenčí modelu, vůbec působit? Vytvořením nějakých náhradních rukou v Autoverzu, aby fungovaly jako dálkově řízené manipulátory? A z čeho by je vlastně měla vytvořit? Neexistovaly přece žádné dost malé molekuly, aby se z nich v takovém měřítku dalo vytvořit něco jemně členěného; nejmenší pevné polymery, které by se daly použít jako „prsty“, by byly jedenapůlkrát tlustší než celý prstenec nutrózy. A stejně, přestože by cílová molekula a tyto náhradní ruce na sebe mohly působit čistě podle fyziky Autoverzu, nic autentického by nebylo na tom, jak ruce samotné magicky kopírují pohyby jejích rukavic. Maria neviděla žádné potěšení v tom, že by pouze přesunula bod, v němž dochází k porušování pravidel – a pravidla přitom bylo nutno někde porušovat. Manipulovat s obsahem Autoverzu znamenalo přestupovat jeho zákony. Bylo to jasné… ale přesto frustrující.</p>
<p>Uložila modifikovaný cukr, jejž optimisticky pojmenovala mutóza. Potom změnila délkové měřítko miliónkrát a zřídila jedenadvacet maličkých kultur Autobacterium lamberti v roztocích, které se pohybovaly od čisté nutrózy přes směs padesát na padesát po stoprocentní mutózu.</p>
<p>Pak se rozhlédla po baterii Petriho misek vznášejících se v pracovním prostoru. Jejich obsah byl vyveden v barvách, které vyjadřovaly zdraví bakterií. Ve „falešných barvách“… jenže ten výraz byl tautologický. Každý pohled na Autoverz nutně musel být stylizovaný: barevně odlišená mapa zobrazující vybrané atributy dotyčné oblasti. Některé pohledy byly abstraktnější, umělejší než jiné – tak jako by mapa Země, na níž by bylo barevným odlišením vyjádřeno zdraví obyvatelstva, byla pravděpodobně abstraktnější než mapa vyjadřující nadmořskou výšku nebo množství dešťových srážek – ale ideál čistého pohledu prostým okem, známý z reálného světa, byl prostě nepřevoditelný.</p>
<p>Několik kultur, přecházejících z elektrické modré do bezvýrazné hnědé, již vypadalo do značné míry nemocně. Maria si vyvolala trojrozměrný graf, který vyjadřoval závislost počtu živých bakterií na času pro celé spektrum živných směsí. Kultury, v nichž bylo jen stopové množství nové látky, rostly, jak se dalo čekat, téměř stejným tempem jako kontrolní vzorek; s přibývajícím nahrazováním mutózou se tempo postupně zpomalovalo, až populace začala stagnovat, někde kolem hranice pětaosmdesáti procent. Dál byly křivky k vyhynutí ještě strmější. V malých dávkách mutóza prostě neměla význam, ale v dostatečně vysokých koncentracích byla zrádná: podobala se nutróze – obvyklé potravě A. lamberti – dostatečně, aby byla částečně vtahována do metabolického procesu, ucházela se o stejné enzymy a vázala cenné biochemické zdroje… ale nakonec se dostala do fáze, kdy onen zbloudilý modročervený výčnělek vytvořil pro reakční geometrii nepřekonatelnou překážku, takže bakterii nezůstalo nic, jen nepotřebný vedlejší produkt a v celkové energetické bilanci ztráta. Kultura s devadesáti procenty mutózy byla světem, ve kterém devadesát procent zásoby potravy nemělo vůbec žádnou výživnou hodnotu – jenomže muselo být bez rozdílu požíváno spolu s přínosnými deseti procenty. Konzumovat desetkrát tolik kvůli stejnému výtěžku nebylo životaschopné řešení; aby A. lamberti mohla dlouhodobě přežít, musela by najít nějaký způsob, jak mutózu odmítnout, než na ni vyplýtvá energii – či ještě lépe najít způsob, jak ji proměnit zpátky na nutrózu, změnit ji z efektivního jedu ve zdroj potravy.</p>
<p>Pro tento účel si zobrazila histogram mutací vyskytujících se u bakterie ve třech genech pro nutrózové epimerázy. Enzymy, jejichž vytváření se těmito geny řídilo, měly nejblíž k nástroji, jaký A. lamberti potřebovala, aby mutózu změnila ve stravitelnou – ale v původní podobě na to žádný z nich nestačil. Zatím žádní mutanti nevydrželi déle než několik generací; veškeré dosavadní změny evidentně napáchaly víc škody než užitku. V malém okně probíhaly dílčí sekvence zmutovaných genů; Maria se dívala na rozmazaný sled kodonů a v duchu proces popoháněla – ne-li přímo k cíli (jelikož neměla ponětí, kde je), pak alespoň… dál, naslepo, do prostoru všech možných chyb.</p>
<p>Byla to hezká myšlenka. Jediná potíž byla v tom, že jisté části genů byly obzvlášť náchylné k určitým chybám při přepisování, takže většina mutantů znovu a znovu „zkoumala“ tytéž slepé uličky.</p>
<p>Zařídit, aby je A. lamberti imitovala, bylo snadné; podobně jako bakterie z reálného světa, dělala při každém zkopírování své analogie DNA časté chyby. Přesvědčit ji, aby mutovala „užitečně“, bylo něco jiného. Samotný Max Lambert – vynálezce Autoverzu a tvůrce A. lamberti, hrdina generace podivínů horujících pro buněčné automaty a umělý život – strávil větší část posledních patnácti roků svého života tím, že se snažil přijít na to, proč drobné rozdíly mezi biochemií Autoverzu a reálného světa způsobují, že v jednom systému je přirozený výběr tak běžný a druhému se naprosto vyhýbá. Při vystavení stejným zátěžovým faktorům, kterých by se E. coli naučila využívat během několika desítek generací, jeden kmen A. lamberti za druhým jednoduše vyhynul.</p>
<p>Pouze několik tvrdohlavých nadšenců dosud pokračovalo v Lambertově práci. Maria znala jenom sedmdesát dva lidí, kteří by měli jakés takés ponětí, co by znamenalo, kdyby se jí to někdy podařilo. Na scéně umělého života dnes vládl výzkum kopií – nesourodých stvoření, mozaik deseti tisíc různých účelových pravidel… pravého opaku všeho, co představoval Autoverz.</p>
<p>Biochemie reálného světa byla až příliš složitá na to, aby se dala do posledního detailu nasimulovat pro tvora o velikosti komára, natož člověka. Počítače byly schopny namodelovat veškeré životní procesy, jenomže ne pro všechna měřítka – od atomu po organismus – zároveň. Proto se pole rozdělilo na tři směry. V jednom táboře tradiční molekulární biochemici zacházeli dál a dál ve svých přepečlivých výpočtech, v nichž řešili Schrodingerovu rovnici více méně přesně pro čím dál větší soustavy, propracovávali se postupně až k celým kopírujícím se řetězcům DNA, celým mitochondriálním segmentům, významným útržkům obřího mřížoví sacharidových řetězců, jež tvoří buněčnou stěnu… ale zahlcovali čím dál větší výpočetní kapacitu s čím dál menším přínosem.</p>
<p>Na druhém konci škály byly kopie: složitá zdokonalení lékařských simulací celého těla, původně zamýšlená jako pomůcka k výuce chirurgů při virtuálních operacích a náhrada za zkoušky léků na zvířatech. Kopie byla jako oživlý tomografový snímek s vysokým rozlišením, propojený s lékařskou encyklopedií, aby ze sebe mohl vysypat, jak by se každá tkáň či orgán měly chovat… který se prochází v moderní architektonické simulaci. Kopie neměla žádné jednotlivé atomy či molekuly; každý orgán jejího virtuálního těla byly vlastně maskované specializované podprogramy, které věděly (encyklopedicky, ale ne atomárně, podrobně), jak opravdová játra, mozek nebo štítná žláza fungují… ale které by nedokázaly vyřešit Schrodingerovu rovnici ani pro jednu proteinovou molekulu. Samá fyziologie, žádná fyzika.</p>
<p>Lambert a jeho pokračovatelé si zabrali území mezi tím. Vynalezli novou fyziku, dostatečně jednoduchou, tak aby umožnila několika tisícům bakterií vejít se do skromné počítačové simulace s vnitřně provázanou, celistvou hierarchií detailů existujících až po subatomární úroveň. Všechno bylo stavěno zdola nahoru, od nejnižší úrovně fyzikálních zákonů, stejně jako v reálném světě.</p>
<p>Cenou za tuto jednoduchost bylo, že se autoverzové bakterie nemusely vždycky chovat jako jejich reálné protějšky. A. lamberti měla ve zvyku vyvracet tradiční očekávání bizarními a nepředvídatelnými způsoby – což většině mikrobiologů stačilo jako důvod, aby ji považovali za bezcennou.</p>
<p>Ale pro autoverzové nadšence byl právě v tom celý vtip.</p>
<p>Maria odsunula stranou diagramy, které jí bránily ve výhledu na Petriho misky, a potom tak dlouho zvětšovala jednu prosperující kulturu, až pracovní prostor vyplnila jediná bakterie. V barevném vyjádření jako „zdravá“ to byla jednotvárná modrá kaňka; jenže ani když přešla na standardní chemickou mapu, kromě buněčné stěny nebylo vidět žádnou opravdovou strukturu – žádné jádro, žádné organely, žádný bičík; A. lamberti nebyla o mnoho víc než váček protoplazmy. Pohrála si se zobrazením, zviditelnila jemná vlákna nerozdělených chromozomů, potom zvýraznila oblasti, v nichž probíhala syntéza bílkovin, vyvolala gradienty koncentrace nutrózy a jejích přímých metabolitů. Z výpočetního hlediska to byly drahé pohledy; počastovala se nadávkami (jako vždy) za plýtvání penězi, ale nedokázala (jako vždy) odpojit všechno kromě základního analytického softwaru (a samotného Autoverzu), nedokázala hledět do řídkého vzduchu a trpělivě čekat na výsledek.</p>
<p>Místo toho najela pohledem blíž, přešla na atomové barvy (avšak převažující molekuly aquy nechala neviditelné), dočasně zastavila čas, aby zmrazila rozmazání působené tepelným pohybem, a pak pokračovala v přibližování, dokud neurčité flíčky rozptýlené v pracovním prostoru nezískaly ostrost. Potom se ukázalo, že jsou to složité spletence lipidů s dlouhým řetězcem polysacharidů a peptidoglykanů. Byla to jména ukradená beze změny jejich reálným analogiím – ale čert to vem, komu by se chtělo strávit život vymýšlením nového biochemického názvosloví? Na Marii udělalo dostatečný dojem již to, že Lambert všem z dvaatřiceti atomů Autoverzu přiřadil odlišitelné barvy a jednoznačná jména.</p>
<p>Probírala se mořem složitých molekul – syntetizovaných A. lamberti pouze z nutrózy, aquy, pneumy a několika stopových prvků. Zahlédnout molekuly mutózy se jí nepodařilo, a tak spustila Maxwellova démona a požádala ho, aby nějakou našel. Postřehnutelná prodleva mezi tím, než program zareagoval, jí vždy připomněla obrovské množství informací, s nimiž si pohrává – a způsob, jímž jsou organizovány. Tradiční biochemická simulace by sledovala všechny molekuly a byla by jí schopna oznámit přesnou polohu pozměněného cukru téměř okamžitě. Pro tradiční simulaci by tento katalog molekul byl „základní pravdou“ – všechno by existovalo“ jenom na základě řádku ve Velkém seznamu. Naproti tomu „základní pravdou“ Autoverzu bylo obrovské množství krychlových buněk subatomárních rozměrů – a základní software pracoval pouze s těmito buňkami, žádných větších struktur si nevšímal. Atomy v Autoverzu byly jako hurikány v atmosférickém modelu (jen mnohem stabilnější); vznikaly z jednoduchých pravidel, jimiž se řídily nejmenší prvky systému. Nebylo zapotřebí konkrétně propočítávat jejich chování; zákony, které vládly jednotlivým buňkám, byly hnací silou všeho, co se dělo na vyšších úrovních. Jistě, bylo možno použít hordu démonů, aby spočítali molekuly a jejich počty nadále sledovali – za cenu značných výpočetních nákladů, do jisté míry mařících smysl operace. A vlastní Autoverz by běžel dál jakoby nic.</p>
<p>Maria uzamkla pohled na molekulu mutózy a znovu spustila čas. Všechno kromě toho jednoho šestihranného prstence se rozmazalo a zprůhlednělo. Vlastní molekula byla jen lehce rozmazaná; díky aktuálním zobrazovacím konvencím byly jasně vidět střední polohy atomů. Odchylky způsobené valenčními vibracemi byly jen naznačeny slabými šmouhami, bledými jako duch.</p>
<p>Zvětšovala přiblížení, dokud molekula mutózy nevyplnila celý pracovní prostor. Nevěděla, na co čeká: že se k prstenci znenadání přichytí úspěšně zmutovaný enzym epimerázy a přesune vyšinutý modročervený výčnělek zpátky do horizontální polohy? Vedle toho, jak nepravděpodobné to bylo, proběhlo by to rychleji, než by si stačila všimnout, že se něco děje. To se dalo napravit snadno: uložila Maxwellovu démonovi, aby si vyhradil místo v paměti pro několik milionů tiknutí historie molekuly a přehrál ji vhodnou rychlostí, pokud by došlo k nějaké změně struktury.</p>
<p>Teď, když byl součástí „živého“ organismu, vypadal prstenec mutózy úplně stejně jako prototyp, se kterým pracovala před několika minutami: červené, zelené a modré kulečníkové koule pospojované tenkými bílými tyčinkami. Přestože to byla jen bakterie, působilo až urážlivě, že by měla být tvořena takovými molekulami, jako vystřiženými z obrázkové knížky. Prohlížecí software neustále sledoval tuto maličkou část Autoverzu, identifikoval struktury tvořící atomy a hledal mezi nimi překryv, aby mohl rozhodnout, které se s kterými vážou. Nakonec ukázal stylizovaný obrázek závěrů, k nimž došel. Podobně jako manipulační pravidla, která s tímto znázorněním normálně pracovala, to byla užitečná fikce, ale…</p>
<p>Maria desetmiliardkrát zpomalila hodiny Autoverzu, vyvolala si prohlížecí menu a stiskla políčko označené SYROVÝ STAV. Maličký shluk koulí a tyčinek se roztekl v zubatou korunu zmítaného polychromatického tekutého kovu. Vlny barev se valily od vrcholů, srážely se, splývaly a vracely se zpět, do prostoru vyletovaly obláčky.</p>
<p>Zpomalila čas ještě stokrát, téměř vřavu zmrazila, a potom stejnou měrou zvětšila přiblížení. Teď bylo vidět jednotlivé krychlové buňky, z nichž se Autoverz skládal, měnící stav přibližně jednou za vteřinu. „Stav“ každé buňky – celé číslo od nuly do dvou set padesáti pěti – se při každém cyklu hodin znovu propočítával podle jednoduchých pravidel vztahujících se k jejímu předchozímu stavu a ke stavům jejích nejbližších sousedů v trojrozměrné mřížce. Buněčný automat jménem Autoverz nedělal nic jiného než to, že tato pravidla bez rozdílu vztahoval na každou buňku; to byly základní „fyzikální zákony“. Nebylo zapotřebí se zde potýkat s žádnými děsivými rovnicemi kvantové mechaniky – stačilo několik jednoduchých aritmetických operací s celými čísly. A přesto neskutečně primitivní zákony Autoverzu dokázaly vytvářet „atomy“ a „molekuly“ s dostatečně bohatou „chemií“, aby umožnila existenci „života“.</p>
<p>Maria pozorně sledovala osud shluku zlatých buněk šířících se prostorovou mřížkou – buňky jako takové se a priori nehýbaly, ale typ postupoval dál – které pronikly do oblasti kovové modři a podmanily si ji, načež byly napadeny a pohlceny pro změnu vlnou jasně fialové.</p>
<p>Jestli měl Autoverz nějaký „pravý“ vzhled, potom jím bylo toto. Paleta, která přiřazovala barvu každému stavu, byla stále „falešná“ – stále zcela umělá – avšak tento pohled alespoň ukazoval složité prostorové šachy, od nichž se odvíjelo všechno ostatní.</p>
<p>Všechno ostatní kromě hardwaru, vlastního počítače.</p>
<p>Maria se vrátila k standardnímu běhu času a makroskopickému pohledu na svých jedenadvacet Petriho misek – když vtom na popředí vyskočila zpráva:</p>
<p>SSS Vám s lítostí oznamuje, že Vaše kapacity byly poskytnuty vyšší nabídce. Snímek Vašeho úkolu byl uložen ve velkokapacitní paměti a bude Vám zpřístupněn při příštím připojení. Děkujeme Vám za využití našich služeb.</p>
<p>Maria půl minuty seděla a vztekle nadávala – potom se prudce zarazila a schovala obličej do dlaní. Především se neměla vůbec připojovat. Bylo to bláznovství, plýtvat úsporami za hrátky se zmutovanou A. lamberti, ale stejně to dělala znovu a zas. Když Autoverz byl tak podmanivý, tak hypnotický, tak… návykový.</p>
<p>Ten, kdo ji ze sítě vyšťouchl, jí vlastně prokázal laskavost a ještě dostane zpátky padesátidolarový poplatek za připojení, protože ji úplně vyhodili, ne jen zpomalili na hlemýždí tempo.</p>
<p>Byla zvědavá, kdo byl tím bezděčným dobrodincem, a tak se připojila přímo na burzu BIPS – tržiště, kde se nakupovala a prodávala výpočetní kapacita. Její připojení k SSS šlo přímo přes burzu; měla počítač naprogramován tak, aby se automaticky přizpůsoboval kursu – do určitého stropu. Momentálně však BIPS – biliardy instrukcí za sekundu – skupovala nějaká skupina, která si říkala Operace Motýl, za šestisetnásobek tohoto stropu, čímž se jí podařilo získat sto procent obchodované výpočetní kapacity, která byla na planetě k dispozici.</p>
<p>Marii to ohromilo – nikdy nic takového neviděla. Diagram úspěšných dražitelů – obvykle mihotavý kaleidoskop tisíců jehlově tenkých výsečí – měl podobu celistvého, neměnného kruhu. Neznamenalo to, že z nebe začnou padat letadla, ani světový obchod se skřípavě nezastaví… ale desítky tisíc vědců působících na vysokých školách a v průmyslu denně spoléhaly na to, že burzu využijí k práci na úkolech, pro něž nestálo za to pořizovat si vlastní výpočetní kapacity. Nemluvě o několika tisících kopií. Bylo bezprecedentní, aby se do sítě vecpal jeden uživatel a přeplatil všechny ostatní. Kdo potřeboval takovou výpočetní kapacitu? Velký byznys, velká věda, vojáci? Ti všichni měli svůj soukromý hardware – obvykle převyšující jejich potřeby. A pokud vůbec obchodovali, byli to oni, kdo nadbytečnou kapacitu prodávali.</p>
<p>Operace Motýl? Ten název jí mlhavě něco říkal. Maria se připojila ke zpravodajskému systému a zapátrala po zprávách, ve kterých se toto slovní spojení vyskytovalo. Nejčerstvější zpráva byla tři měsíce stará:</p>
<p>Kuala Lumpur – pondělí 8. srpna 2050: Ministři životního prostředí ze Společenství zemí Jihovýchodní Asie (ASE-AN) se dnes na svém setkání shodli na pokračování poslední fáze Operace Motýl, kontroverzního plánu, jehož záměrem je pokusit se zmírnit ztráty na majetku a životech, způsobované skleníkovými tajfuny v oblasti.</p>
<p>Dlouhodobým cílem projektuje využití takzvaného „efektu motýlích křídel“ k odvrácení tajfunů od zranitelných hustě obydlených oblastí – nebo dokonce zabránění jejich vzniku jako takovému.</p>
<p>Maria řekla: „Definuj ,efekt motýlích křídel’.“ Před novinovou zprávou se otevřelo druhé okno.</p>
<p>Efekt motýlích křídel: Tento termín jako první použil meteorolog Edward Lorenz koncem sedmdesátých let dvacátého století, aby zdůraznil marnost snahy o sestavování dlouhodobých předpovědí počasí. Lorenz poukázal na to, že meteorologické systémy jsou tak citlivé na výchozí podmínky, že by motýl, jenž zamával křídly v Brazílii, mohl rozhodnout, zda o měsíc později bude či nebude tornádo v Texasu. Žádný počítač nebude moci zohlednit takové nepatrné detaily – a proto je každý pokus předvídat počasí na víc než několik dní dopředu odsouzen k nezdaru.</p>
<p>V devadesátých letech dvacátého století však termín začal ztrácet svůj původní, pesimistický význam. Celá řada vědců přišla na to, že i když následky drobných, nahodilých vlivů činí chaotický systém nepředvídatelným, za jistých okolnosti by se tatáž citlivost dala promyšleně využít k nasměrování systému zvoleným směrem. Stejné procesy, které zesílily zamávání motýlích křídel v tornádo, by mohly zesílit také projevy systematických zásahů, umožnit jistý stupeň kontroly, který není přímo úměrný vynaložené energii.</p>
<p>Efekt motýlích křídel se nyní běžně používá v souvislosti s principem ovládání chaotického systému minimální silou, díky důkladné znalosti jeho dynamiky. Tato metoda byla uplatněna v celé řadě oborů, včetně chemického inženýrství, burzovních manipulací, poloautomatické aeronautiky a systému řízení počasí navrhovaného zeměmi ASEAN, Operace Motýl.</p>
<p>Text pokračoval, ale Maria pochopila, o co jde, a vrátila se k článku.</p>
<p>Meteorologové předpokládají, že by do vod západního Pacifiku a Jihočínského moře byla rozmístěna síť tvořená statisíci aparatur pro „řízení počasí“ – zařízení poháněných sluneční energií, která by podle potřeby měnila lokální teplotu tím, že by přečerpávala vodu mezi různými hloubkami. Teoretické modely ukazují, že dostatečný počet aparatur složitě řízených počítači by bylo možno využít k ovlivnění charakteru počasí ve velkém měřítku, k „postrčeni“ počasí směrem k nejméně škodlivému z řady jemně vyvážených možných výsledků.</p>
<p>Na širém oceánu bylo instalováno osm různých prototypů aparatur, ale dříve než technici jeden prototyp vyberou pro hromadnou výrobu, bude vypracována rozsáhlá studie proveditelnosti. V průběhu tří let bude každý potenciálně hrozící tajfun analyzován počítačovým modelem dosahujícím nejvyššího možného rozlišení, do něhož budou zahrnuty účinky různého počtu a různých typů dosud neexistujících aparatur. Pokud tyto simulace prokážou, že by zásah mohl podstatně zmírnit ztráty na životech a majetku, rada ministrů zemí ASEAN se bude muset rozhodnout, zda investovat či neinvestovat odhadovaných šedesát miliard dolarů, jež jsou třeba k tomu, aby se systém stal realitou. Jiné země experiment se zájmem sledují.</p>
<p>Maria se ohromeně odklonila od obrazovky. Počítačový model s nejvyšším možným rozlišením. A mysleli to doslovně. Skoupili veškerou výpočetní kapacitu na trhu – zaplatili za to docela slušný balík, ale pouze zlomek toho, kolik by je stálo, kdyby si měli koupit stejný hardware přímo.</p>
<p>Postrkování tajfunů! Zatím ještě ne, ne doopravdy… ale kdo by mohl Operaci Motýl mít za zlé krátký monopol, který získala, když šlo o tak grandiózní experiment? Přestože se jí to přímo netýkalo, Maria ucítila vzrušení, když si představila měřítko podniku – a vzápětí směs viny a vzteku, že je pouhý přihlížející. Neměla kvalifikaci v oboru fyziky atmosféry nebo oceánů, ani doktorát z teorie chaosu – ale na projektu takových rozměrů se určitě našlo několik set míst pro obyčejné programátory. Když na síti běžely inzeráty, nejspíš se pachtila s nějakou pitomou zakázkou na zdokonalení hmatových vjemů plážového písku pro návštěvníky Virtuálního Zlatého pobřeží – nebo si hrála s genomem A. lamberti a snažila se stát prvním člověkem na světě, jenž přinutí simulovanou bakterii k tomu, aby předvedla přirozený výběr.</p>
<p>Nebylo jasné, jak dlouho bude Operace Motýl všechny tajfuny monitorovat – ale mohla zapomenout, že by se ten den k Autoverzu ještě vrátila.</p>
<p>Zdráhavě se odpojila od zpravodajské sítě – bojovala s pokušením počkat si na první zprávy o dotyčném tajfunu nebo na to, jak na obrovské skoupení kapacit pro zpracování dat zareagují ostatní uživatelé superpočítače – a začala procházet své plány na nový programový balík pro ochranu před zloději.</p><empty-line /><p><strong>2</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>„Žádám o dva miliony eur. Nabízím nesmrtelnost.“</p>
<p>Kancelář Thomase Riemanna byla plná, ale bez zbytečností, elegantně zařízená, aniž by působila okázale. Jediné velké okno nabízelo panoramatický výhled na Frankfurt – severním směrem přes řeku, jakoby od Sachsenhausenu, až ke třem jantarově černým mrakodrapům Siemens/Deutsche Bank Centre – který Thomas považoval za stejně pravdivý jako kteroukoli jinou z možných alternativ. Polovina kanceláří v samotném Frankfurtu se otevírala do tropických deštných pralesů, ohromujících pouštních roklí, antarktických ledovců ze záznamu – nebo do zcela umělých krajin: venkovsky idylických, futuristických, meziplanetárních či zcela jednoduše neskutečných. Když si mohl vybrat, co chtěl, rozhodl se pro tento pohled, známý z dob, kdy měl tělo; bylo to možná sentimentální, avšak nebylo to alespoň směšně nevhodné.</p>
<p>Thomas se odvrátil od okna a zadíval se na svého hosta s upřímnou skepsí. Odpověděl anglicky: kancelářský software mohl překládat za něho – a byl by použil úplně stejná slova a syntax, neboť byl naklonován přímo z jeho jazykových center – ale Thomas přesto raději používal verzi „sídlící uvnitř“ jeho vlastní „lebky“.</p>
<p>„Dva miliony? O co vám jde? Nechte mne hádat. Pod vaší obratnou správou můj kapitál poroste nejvyšším možným tempem, jaké je v souladu s potřebou naprosté bezpečnosti. Cena výpočtů určitě dřív nebo později opět poklesne: vzhledem k tomu, že posledních patnáct let rostla, je to pravděpodobnější než kdy dřív. Takže: může to trvat deset či dvacet let – případně třicet, čtyřicet – ale nakonec bude výnos z mé skromné investice stačit na to, abych mohl běžet na nejmodernějším hardwaru, do nekonečna… s tím, že vám samozřejmě připadne drobná provize.“ Thomas se zasmál, ale škodolibost v tom nebyla. „Zdá se, že jste si potenciálního klienta příliš dobře neprověřil. Lidé jako vy obvykle mají vytříbenou inteligenci – ale obávám se, že v mém případě jste skutečně vedle. Mně nehrozí, že mě vypnou. Hardware, který momentálně používáme, není nikde pronajatý; je plně vlastněn nadací, kterou jsem před smrtí zřídil. Moje pozůstalost je spravována tak, že jsem naprosto spokojen. Nemám žádné problémy – finanční, právní, psychologické – které byste mi mohl vyřešit. A jestli o něco stojím ze všeho nejmíň, je to nějaký laciný, špinavý věčný fond. Vaše nabídka pro mne nemá smysl.“</p>
<p>Paul Durham se rozhodl nedat na sobě znát zklamání. „Já nemluvím o žádném věčném fondu,“ řekl. „Neprodávám finanční služby. Dáte mi možnost, abych vám to vysvětlil?“</p>
<p>Thomas vlídně přikývl. „Pokračujte. Poslouchám.“ Durham jednoznačně odmítl prozradit účel své návštěvy předem, ale Thomas se přesto rozhodl ho přijmout – očekával zvrácený pocit uspokojení, až se potvrdí, že za mužovou tajemnou rezervovaností se neskrývá nic neobyčejného. Thomas téměř vždy dal svolení k návštěvám zvenčí – přestože ho zkušenost naučila, že většina prostě škemrala o peníze, v té či oné podobě. Domníval se, že každý, kdo je ochoten zpomalit svůj mozek sedmnáctkrát jenom kvůli výsadě, aby si s ním mohl promluvit tváří v tvář, si zaslouží vyslechnout – a nebyl imunní k lichotivosti tohoto procesu, spočívající v nerovném obětování času.</p>
<p>Ale šlo o víc než o lichotivost.</p>
<p>Když ho ostatní kopie navštěvovaly v kanceláři nebo seděly vedle něho u stolu v zasedací síni správní rady, každý byl „přítomen“ přesně ve stejném smyslu. Bez ohledu na to, jak bizarní bylo algoritmické podchycení tohoto setkání, byla to schůzka sobě rovných. Nedocházelo k překračování žádných hranic.</p>
<p>Avšak návštěvník schopný pozvednout a vyprázdnit šálek kávy, podepsat dokument nebo potřást rukou – ve skutečnosti však nehybně ležící na lůžku v jiné (vyšší?) metafyzické rovině – byl nabit příliš mnoha neskrývanými připomínkami povahy věcí, než aby byl přijímán stejně klidně. Thomas to oceňoval. Nechtěl podlehnout uspokojení – nebo něčemu ještě horšímu. Návštěvníci mu pomáhali udržet si jasný obrázek o tom, čím se stal.</p>
<p>„Vaši situaci samozřejmě znám,“ prohlásil Durham. „Vaše zajištění patří k nejlepším, s jakými jsem se setkal. Četl jsem ustavovací dokumenty nadace Soliton, jsou prakticky nenapadnutelné. Podle současné legislativy.“</p>
<p>Thomas se ze srdce rozesmál. „Ale vy si myslíte, že to zvládnete líp? Soliton platí svým nejzkušenějším právníkům téměř milion ročně; měl jste si opatřit nějaké falešné doklady o kvalifikaci a požádat mne, abych vás zaměstnal. Podle současné legislativy! Věřte mi, až se zákony budou měnit, změní se k lepšímu. Asi víte, že Soliton dává na lobování za zlepšení slušný balík – a není sám. Trend postupuje jedním směrem: každým rokem přibývá kopií a většina z nich de facto ovládá prakticky veškeré bohatství, které jim patřilo, když byly naživu. Bohužel, vaše načasování je křiklavě nevhodné, jestli chcete použít zastrašovací taktiku; minulý týden jsem obdržel zprávu, která předpovídá plná lidská práva – přinejmenším v Evropě – do začátku šedesátých let. Pro mne deset let není mnoho; zvykl jsem si na momentální koeficient zpomalení: i kdyby se procesorové rychlosti zvýšily, klidně bych se mohl rozhodnout, že budu raději žít dalších šest nebo sedm subjektivních měsíců stejným tempem, kterým žiji teď, než abych posouval všechny věci, na které se těším – jako třeba evropské občanství – dál do budoucnosti.“</p>
<p>Durhamova loutka sklonila hlavu na znamení zdvořilého souhlasu. Thomas si znenadání představil druhou loutku – tu, v níž se Durham skutečně cítil být – jak se sklání nad ovládacím panelem a mačká nějaké tlačítko na submenu etikety. Bylo to paranoidní? Jenže to by udělal každý rozumný návštěvník, který přišel žebrat, že by řídil setkání z dálky, místo aby vystavoval zkoumavému pohledu pravý jazyk těla.</p>
<p>Viditelná loutka řekla: „Proč utrácet velké peníze za vylepšený hardware, když výsledkem by fakticky bylo zpomalení vývoje? A souhlasím s vámi i ve vyhlídkách reformy – v krátkodobém výhledu. Lidem samozřejmě leží dlouhověkost kopií v žaludku, avšak prezentace vůči veřejnosti byla zvládnuta pozoruhodně dobře. Každý rok je naskenováno a oživeno několik nevyléčitelně nemocných dětí: je to lepší než výlet do Disneylandu. Utajeně je sponzorován sitcom o kopiích z řad dělnické třídy, který pomáhá tomu, aby celá myšlenka nevypadala tak hrozivě. Právní statut kopií je pojímán jako záležitost lidských práv, zejména v Evropě: kopie jsou invalidní lidé, nic víc, nic míň – vlastně jenom osoby, které podstoupily něco jako radikální amputaci – a každý, kdo mluví o dekadentních, bohatých nesmrtelných, kteří se zmocňují veškerého bohatství, je okřikován jako neonacista.</p>
<p>Je tedy klidně možné, že za deset roků získáte občanství. A když budete mít štěstí, situace zůstane stabilní ještě dalších dvacet nebo třicet let. Ale… co je pro vás dvacet nebo třicet let? Opravdu si myslíte, že momentální stav bude tolerován věčně?“</p>
<p>„To samozřejmě ne,“ uznal Thomas, „ale řeknu vám, co ,tolerováno’ bude: skenovací zařízení a výpočetní kapacity, tak levné, že bude možno vzkřísit každého na planetě. Každého, kdo o to bude stát. A když říkám levné, myslím za cenu srovnatelnou s očkovací dávkou na přelomu století. Představte si to. Smrt by bylo možno vymýtit – podobně jako neštovice nebo malárii. A to, o čem mluvím, není žádný solipsistický strašák; tou dobou umožní dálkově ovládaní roboti kopiím ovlivňovat fyzický svět stejně dobře, jako by byli lidmi. Civilizace neuteče před realitou – pouze překoná biologii.“</p>
<p>„To je daleká, hodně daleká budoucnost.“</p>
<p>„Jistě. Ale neobviňujte mne z uvažování v krátkodobém horizontu.“</p>
<p>„A do té doby? Privilegovaná vrstva kopií bude čím dál větší, čím dál mocnější – a bude čím dál větší hrozbou pro obrovskou většinu lidí, která ani potom nebude mít možnost se k nim přidat. Náklady klesnou, ale nijak drasticky – jen tolik, aby se částečně uspokojila prudce zvýšená poptávka ze strany manažerů a vyšších úředníků, jakmile hromadně odhodí zábrany. Dokonce i ve světské Evropě je hluboce zakořeněn předsudek, který říká, že zemřít je odpovědné, morální. Existuje etika smrti – a první velký segment společnosti, který ji odvrhne, spustí obrovskou lavinu odporu. Dostatečně malá elita gigabohatých kopií je přijímána jen jako pouťová atrakce; magnátům projde všechno, ani se nepředpokládá, že by se chovali jako obyčejní lidé. Ale počkejte, až se počet zvedne desetkrát.“</p>
<p>To všechno už Thomas slyšel. „Je možné, že budeme nějakou dobu nepopulární. To však přežiju. Víte, už dnes jsme ostouzeni mnohem méně než lidé, kteří usilují o organickou hyperdlouhověkost – s pomocí transplantací, omlazování buněk, všeho možného – protože my alespoň nevyháníme výš náklady na lékařskou péči, nezabíráme místo v přetížených léčebných zařízeních. A přírodní zdroje nespotřebováváme zdaleka takovým tempem, jako když jsme byli živí. Jestli se technika dostatečně zdokonalí, může to dopadnout i tak, že nejbohatší kopie bude mít menší dopad na životní prostředí než nejasketičtější živý člověk. Kdo potom bude mít morálně navrch? Budeme nejekologičtějšími obyvateli planety.“</p>
<p>Durham se usmál. Loutka. „Jistě – a jestli se to uskuteční, mohlo by to vést k celé řadě ironických situací. Ale ani slabý dopad na životní prostředí by nemusel vypadat tak svatě, kdyby se tatáž výpočetní kapacita dala využít pro záchranu desetitisíců životů prostřednictvím řízení počasí.“</p>
<p>„Operace Motýl způsobila několika jiným kopiím jen velice nepatrné potíže. Mně osobně žádné.“</p>
<p>„Operace Motýl je teprve začátek. Řešení krize na maličké části planety. Představte si, jaké výpočetní kapacity budou třeba, aby se subsaharská Afrika zbavila sucha.“</p>
<p>„Proč bych si to měl představovat, když zatím nemají prokazatelné výsledky ani mnohem skromnější plány? A i kdyby se ukázalo, že řízení počasí je schůdná cesta, vždycky je možno postavit další superpočítače. Nemusí to být postaveno jako kopie proti obětem záplav.“</p>
<p>„Momentálně jsou výpočetní kapacity omezené, nemám pravdu? Samozřejmě se zvýší – ale je téměř jisté, že nároky ze strany kopií a řízení počasí porostou rychleji. Dlouho předtím, než dospějeme k vaší utopii bez smrti, narazíme na úzké hrdlo – a já se domnívám, že výsledkem bude doba, kdy budou kopie prohlášeny za nezákonné. A to v celém světě. Pokud jim byla zaručena lidská práva, budou jim odňata. Aktiva svěřenských fondů a nadací budou zkonfiskována. Superpočítače se dostanou pod přísný dohled. Skenovací aparatury – a skenové soubory – budou zničeny. Může trvat čtyřicet let, než k tomu dojde – nebo to může přijít dřív. Tak či onak, musíte být připraven.“</p>
<p>Thomas se klidně usmál. „Jestli vám jde o to, abyste u mě získal místo futurologického poradce, bohužel už zaměstnávám několik – vysoce kvalifikovaných – lidí, kteří nedělají nic jiného než to, že tyto trendy sledují. Všechno, co mi momentálně říkají, mi dává důvody k optimismu – jenže i kdyby se mýlili, Soliton je připraven na velmi široký okruh nepředvídaných událostí.“</p>
<p>„Skutečně si myslíte, že když bude celá nadace oškubána, dokážou zajistit, aby byl váš okamžitý snímek bezpečně ukryt – a po sto nebo více letech sociálních nepokojů znovu oživen? Trezor plný ROM na dně těžní jámy by mohl skončit jako jednosměrný výlet do geologických dob.“</p>
<p>Thomas se zasmál. „A zítra by se mohl s planetou srazit meteor, který zničí tento počítač, všechny moje zálohy, vaše organické tělo… cokoliv a třeba všechno. Ano, mohlo by dojít k revoluci, která můj svět odpojí od proudu. Je to nepravděpodobné, ne však nemožné. Také by mohla přijít epidemie nebo ekologická katastrofa, která zabije miliardy organických lidí, ale všechny kopie ponechá nedotčené. Nikdo nemá nic jisté.“</p>
<p>„Ale kopie mohou ztratit mnohem víc.“</p>
<p>Thomas byl důrazný; byla to součást jeho osobní litanie. „Nikdy jsem nezaměňoval, co mám – velice dobrou šanci na prodloužení své existence – se zárukou nesmrtelnosti.“</p>
<p>Durham bez obalu přisvědčil: „Zcela správně. Nic takového nemáte. Proto jsem vám to přišel nabídnout.“</p>
<p>Thomas se na něho znepokojeně zadíval. Přestože si z definitivního skenového souboru nechal editací odstranit stopy po chirurgických zákrocích, ponechal si jizvu na pravém předloktí, malou připomínku nehody z mládí. Pohladil si ji, ne zcela bezmyšlenkovitě; byl si svého zvyku vědom, byl si vědom vzpomínek, které k jizvě patřily – ale byl naučený nepřepouštět těmto vzpomínkám místo na slunci.</p>
<p>Nakonec řekl: „Jak nabídnout? Můžete snad dokázat – za dva miliony eur – něco, co Soliton nedokáže tisíckrát lépe?“</p>
<p>„Mohu spustit vaši druhou verzi, naprosto v bezpečí. Mohu vám poskytnout jistou pojistku – před vlnou odporu proti kopiím… nebo před dopadem meteoritu… nebo před vším ostatním, Co by se mohlo stát.“</p>
<p>Thomas na okamžik ztratil řeč. To téma nebylo zcela tabu, ale nevzpomínal si, že by je někdo nadnesl tak nepokrytě. Rychle se vzpamatoval. „Děkuji, nemám však nejmenší přání spustit druhou verzi. A… jak to myslíte, ,naprosto v bezpečí’? Kde ten váš nezranitelný počítač bude? Snad na oběžné dráze? Nahoře, kde na jeho zničení postačí meteor o velikosti kamínku, místo balvanu?“</p>
<p>„Ne, na oběžné dráze ne. A jestli nechcete druhou verzi, nevadí. Mohl byste se jednoduše přestěhovat.“</p>
<p>„Kam přestěhovat? Do podzemí? Na dno oceánu? Vždyť ani nevíte, kde se nachází tato kancelář. Proč si myslíte, že můžete nabídnout lepší místo – za tak směšnou cenu – když nemáte nejmenší ponětí o tom, jak jsem momentálně zabezpečen?“ Thomas cítil čím dál větší zklamání a podrážděnost. „Přestaňte s těmi nabubřelými tvrzeními a přejděte k věci. Co je vaše zboží?“</p>
<p>Durham omluvně zavrtěl hlavou. „To vám nemohu říct. Alespoň zatím ne. Kdybych se to pokusil vysvětlit bez přípravy, nedávalo by to smysl. Nejdřív musíte něco udělat. Něco velice jednoduchého.“</p>
<p>„Ano? A co by to mělo být?“</p>
<p>„Musíte podstoupit malý experiment.“</p>
<p>Thomas se zakabonil. „Jaký experiment? Proč?“</p>
<p>A Durham – softwarová loutka, mrtvá schránka oživená bytostí z jiné roviny – se mu podíval přímo do očí a prohlásil: „Musíte mi dovolit, abych vám ukázal, co přesně jste.“</p><empty-line /><p><strong>3</strong></p>
<p>(Strmě atomu píce)</p>
<p>Červen 2045</p>
<p>Paul – nebo člověk z masa a kostí, jehož vzpomínky zdědil – vystopoval dějiny kopií až k přelomu století, kdy vědci začali jemně vylaďovat obecné počítačové modely používané při výuce operatérů a ve farmakologii, dělat z nich individuálně přizpůsobené verze, schopné modelovat potřeby a problémy jednotlivých pacientů. Podávání léků se předem zkoušelo na modelech, které zahrnovaly specifické genetické a biochemické rysy, což umožňovalo optimalizovat dávky a předcházet alergickým vedlejším účinkům. Náročné operace se nacvičovaly a zdokonalovaly ve virtuální realitě, na softwarových tělech s anatomickými detaily – po nejtenčí kapiláry – vycházejícími z tomografických snímků živého pacienta.</p>
<p>Tyto první modely měly hrubou aproximaci mozku, plně postačující pro kardiochirurgii či imunoterapii – a dokonce do jisté míry využitelnou, když šlo o vážná mozková poranění a tumory – ale bezcennou pro studium jemnějších neurologických potíží.</p>
<p>Snímací technika se však neustále zdokonalovala – a kolem roku 2020 dosáhla stadia, kdy bylo možno zmapovat jednotlivé neurony a neinvazivně změřit vlastnosti jednotlivých synapsí. Kombinací snímacích zařízení bylo možno z živého orgánu vyčíst každý psychologicky důležitý detail mozku – a napodobit jej na dostatečně výkonném počítači. Zpočátku se modelovaly pouze izolované nervové dráhy: části zrakového centra, které zajímaly tvůrce umělého zraku, nebo segmenty limbické soustavy, jejichž úloha byla nejasná. Tyto dílčí nervové modely poskytly cenné výsledky, ale funkčně kompletní vyjádření celého orgánu – zasazené do celého těla – by umožnilo předem vyzkoušet i ty nejjemnější neurochirurgické zákroky a psychofarmakologické testy. Hodně let však žádný takový model nebyl vytvořen – zčásti kvůli zřídka vyjadřované nervozitě plynoucí z vyhlídky, co by to znamenalo. V cestě nestály žádné formální překážky – státní regulační orgány a institucionální etické komise se zabývaly pouze prospěchem lidí a zvířat. Zatím na žádnou laboratoř nepodnikli žádní aktivisté pumový útok kvůli nelidskému zacházení s fyziologickým softwarem – ale musel přijít někdo, kdo jako první prolomí nevyřčená tabu.</p>
<p>Musel přijít někdo, kdo vytvoří kopii s vysokým rozlišením a úplným mozkem – a nechá ji procitnout a promluvit. V roce 2024 bostonský neurochirurg John Vineš spustil vlastní kopii s plným vědomím v hrubé virtuální realitě. Po necelých třech hodinách reálného času (se zrychleným tepem a dýcháním, se zvýšenou hladinou stresových hormonů) historicky první kopie pronesla první slova: „Je to jako být pohřbený zaživa. Rozmyslel jsem si to. Dostaň mě odsud.“</p>
<p>Jeho originál poslechl a vypnul ho – ale později demonstraci několikrát zopakoval, aniž něco změnil. Usoudil, že když spustí tutéž simulaci více než jednou, další újmu už tím způsobit nemůže.</p>
<p>Když Vineš své výsledky zveřejnil, perspektivami na pokrok v oblasti neurologického výzkumu se nikdo nezabýval; v prvních čtyřiadvaceti hodinách – navzdory odrazující výpovědi kopie – se titulky hemžily nesmrtelností, masovým útěkem do virtuální reality a hrozbou, že fyzický svět zcela osiří.</p>
<p>Paulovi bylo tenkrát dvacet čtyři a neměl představu, co si se životem počít. Jeho otec zemřel o rok dřív a zanechal mu skromné obchodní impérium soustředěné kolem prosperujícího maloobchodního řetězce, jehož řízení neměl nejmenší chuť se věnovat. Sedm let cestoval a studoval – vědu, dějiny, filozofii. Všechno, do čeho se pustil, mu šlo docela dobře, nedokázal však najít nic, co by v něm rozdmýchalo skutečné intelektuální zanícení. Starosti s finančním zajištěním ho do budoucna nečekaly, a tak pomalu upadal do stavu zasněného uspokojení.</p>
<p>Zpráva o kopii Johna Vinese však tuto apatii rozmetala na prach. Vypadalo to, jako by se najednou mělo splnit všechno, čím kdy technika slíbila přetvořit lidský život, a ještě s úrokem. Dlouhověkost bude jen začátek; kopie se mohly vyvíjet způsoby, které byly pro organické bytosti nemožné: upravovat svou mysl, předefinovávat své cíle, nekonečně se měnit. Možnosti byly opojné – zrovna když poklesly ceny a ubylo stinných stránek prvních verzí, právě když se strhla nevyhnutelná lavina odporu. Paul byl dítě nového milénia; byl připraven to všechno využít.</p>
<p>Ale čím déle přemýšlel o tom, co Vineš udělal, tím bizardnější souvislosti ho napadaly.</p>
<p>Veřejná diskuse, již experiment odstartoval, byla vzrušená, avšak žalostně povrchní. Znovu se rozhořely desítky let staré hádky o to, kolik mohou mít počítačové programy společného s lidskými bytostmi (z hlediska psychologie, morálky, metafyziky a informační teorie…), a dokonce o to, jestli kopie mohou být „skutečně“ inteligentní a mít „skutečné“ vědomí. Vinesovy výsledky zopakovali další pracovníci a jejich kopie brzy prošly Turingovým testem: žádná komise expertů, která zkoušela skupinu kopií a lidí – pomocí zpožděného videa, aby se zamaskoval rozdíl v běhu času – nedokázala rozlišit, kdo je kdo. Někteří filozofové a psychologové však dál trvali na svém, že to nedemonstruje nic víc než „simulované vědomí“ a že kopie jsou jenom programy, které dokážou předstírat detailní vnitřní život, který ve skutečnosti vůbec neexistuje.</p>
<p>Zastánci hypotézy silné umělé inteligence tvrdili, že vědomí je vlastnost jistých algoritmů – výsledek toho, že informace jsou zpracovávány určitými způsoby, nezávislými na tom, jaký stroj či orgán je k tomu použit. Počítačový model, který by pracoval s daty o sobě a svém „okolí“ naprosto stejně jako organický mozek, by musel procházet úplně stejnými duševními stavy. „Simulované vědomí“ je stejný oxymóron jako „simulované sčítání“. Oponenti namítali, že když se namodeluje hurikán, nikdo nezmokne. Když se namodeluje termojaderný reaktor, nevyrobí se žádná elektřina. Když se namodeluje trávení a metabolismus, nespotřebují se žádné živiny – k opravdovému trávení nedochází. Takže když se namodeluje lidský mozek, proč očekávat, že dojde k opravdovému myšlení? Počítač, na němž by běžela kopie, by mohl být schopen generovat věrohodné popisy lidského chování v hypotetických scénářích – a dokonce budit zdání, že vede rozhovor, kdyby správně předvídal, co by byl udělal ve stejné situaci člověk – ale to sotva obdarovalo vědomím stroj jako takový.</p>
<p>Paul rychle dospěl k závěru, že celá tato diskuse je jalová. Přinést jakémukoli člověku absolutní důkaz, že kopie je schopna myslet, bylo nemožné. Kopie žádné další vysvětlení nepotřebovala. Cogito ergo sum. Konec diskuse.</p>
<p>Ale pro každého člověka ochotného dopřát kopiím stejný předpoklad vědomí, jaký dopřával ostatním lidem – a pro každou kopii ochotnou udělat na oplátku totéž – bylo skutečným smyslem toto:</p>
<p>Některé otázky týkající se povahy tohoto společného stavu osvětlovaly kopie jasněji než všechno, co bylo před nimi. Otázky, které bylo třeba prozkoumat, než bude lidstvo moci s důvěrou začít odkazovat svou kulturu, vzpomínky, cíl a identitu svým nástupcům. Otázky, na které mohla odpovědět jedině kopie.</p>
<p>Paul seděl ve své pracovně, v oblíbeném křesle (byť nebyl přesvědčen, že se strukturu povrchu podařilo napodobit věrně), a snažil se nalézt alespoň nějakou útěchu v nepopiratelné absurditě strachu z dalších experimentů na sobě samotném. „Přežil“ již „přerod“ z člověka z masa a kostí v počítačový fyziologický model – zdaleka nejradikálnější fázi projektu. Pohrávání si s několika parametry modelu mělo ve srovnání s tím působit bezvýznamně.</p>
<p>Na terminálu – který byl jinak stále nefunkční – se náhle objevil Durham. Paul již ho začínal brát spíš jako pánovitého maličkého džina uvězněného v obrazovce než jako obrovskou, všemocnou božskou bytost, jež se prochází síněmi Reality a tahá za provázky. Jeho hlas měl takovou výšku, že jakákoli aura moci a majestátnosti splaskla, jen co promluvil.</p>
<p>Písk. „Experiment jedna, test nula. Základnová data. Časové rozlišení jedna milisekunda – standard systému. Napočítej do deseti v sekundových intervalech, co možno nejpřesněji odhadnutých. Jasné?“</p>
<p>„Myslím, že to zvládnu.“ Sám to vymyslel, nepotřeboval podrobný návod ke každému kroku. Durhamův obraz zmizel; experimenty musely proběhnout bez vodítek z reálného času.</p>
<p>Paul napočítal do deseti. Džin se objevil znovu. Když se Paul zadíval do tváře na obrazovce, uvědomil si, že ho nic nesvádí k tomu, aby o ní přemýšlel jako o „vlastní“. Možná to bylo dědictví toho, jak se distancoval od předchozích kopií. Nebo se představa, kterou o sobě měl, nikdy příliš nepodobala jeho skutečnému vzhledu – a teď, v zájmu ochrany zdravého rozumu, se vzdalovala ještě víc.</p>
<p>Písk. „Dobře. Experiment jedna, test číslo jedna. Časové rozlišení pět milisekund. Jsi připraven?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Džin zmizel a Paul počítal: „Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset.“</p>
<p>Písk. „Něco zajímavého?“</p>
<p>„Ne. Vlastně, nemohu se zbavit mírných obav, když vím, že manipuluješ s mou… infrastrukturou. Ale jinak nic.“</p>
<p>Durhamovy oči již nezískávaly skelný lesk, když čekal na zrychlenou odpověď; buď se zdokonalil v sebeovládání – nebo, což bylo pravděpodobnější, vložil do linky nějaký dobrý editovací software, aby zamaskoval, jak se nudí.</p>
<p>Písk. „Obavami se netrap. Máme přece kontrolní vzorek, ne?“</p>
<p>Paul by byl býval raději, kdyby mu to Durham nepřipomněl. Věděl, že ho Durham určitě naklonoval a bude oběma kopiím poskytovat tytéž smyslové vjemy – ale změny v časovém rozlišení modelu prováděl jen jednomu z nich. Byla to zásadní součást experimentu – ale on se tím nechtěl zabývat. Připustit vedle toho všeho ještě existenci třetího já, stínu svých myšlenek, bylo příliš.</p>
<p>Písk. „Pokus číslo dvě. Časové rozlišení deset milisekund.“</p>
<p>Paul počítal… Nejjednodušší věc na světě, pomyslel si, když je člověk z masa a kostí, když je z hmoty, když kvarky a elektrony dělají to, co je pro ně přirozené. Lidé byli ztělesněni v konečném důsledku poli elementárních částic, které určitě nemohly být ničím jiným než samy sebou. Kopie byly vyjádřeny obrovskými množinami čísel v paměti počítačů. Čísel, která se určitě dala interpretovat jako popis lidského těla sedícího v místnosti… ale bylo těžké vidět tento význam jako inherentní, nezbytný, když o tom, jak bude model zakódován, rozhodly desetitisíce účelových voleb. Tohle je můj krevní cukr… nebo hladina testosteronu? Je to rychlost, jakou motorický neuron předává vzruchy, když zvednu pravou ruku… nebo signál, který vychází z mé sítnice, když se dívám, jak to dělám? Každý, kdo by získal přístup k nezpracovaným datům, avšak neznal by použité konvence, by mohl ta čísla prosévat celý život, aniž by rozšifroval, co znamenají.</p>
<p>A přesto žádná kopie zahrabaná přímo v datech – znalá či neznalá podrobností – nemohla mít sebemenší potíže s tím, aby se v tom všem vmžiku vyznala.</p>
<p>Písk. „Test číslo tři. Časové rozlišení dvacet milisekund.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři.“</p>
<p>Aby kopii ubíhal čas, čísla, která ji definovala, se musela mezi jednotlivými okamžiky měnit. Znovu a znovu přepočítávaná, kopie byla sledem momentek, filmových políček – nebo políček počítačové animace.</p>
<p>Jenomže… kdy přesně z těchto momentek vznikalo vědomé uvažování? Při výpočtu těchto snímků? Nebo v krátkých mezidobích, kdy vězely v paměti počítače a neměnily se, nedělaly nic než to, že vyjadřovaly jeden statický okamžik života kopie? Dokud se obě fáze střídaly tisíckrát za subjektivní sekundu, zdálo se, že na tom prakticky nezáleží, ale už velmi brzy -.</p>
<p>Písk. „Pokus číslo čtyři. Časové rozlišení padesát milisekund.“</p>
<p>Co jsem? Data? Proces, který je vytváří? Vztahy mezi čísly? Všechno výše uvedené?</p>
<p>„Sto milisekund.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři.“</p>
<p>Paul počítal a poslouchal svůj hlas – jako by zpola očekával, že si začne všímat rozrůstání ticha, že začne cítit mezery, které v sobě má.</p>
<p>„Dvě stě milisekund.“</p>
<p>Pětina sekundy. „Jedna. Dvě.“ Vznikal a zanikal s frekvencí pěti subjektivních hertzů? Ani nejprimitivnější celuloidové filmy se nemíhaly tímto tempem. „Tři. Čtyři.“ Mávl si rukou před obličejem. Pohyb vypadal zcela spojitě, úplně normálně. „Pět. Šest. Sedm.“ Proběhla jím nenadálá, prudká vlna nevolnosti, ale přemohl ji a pokračoval. „Osm. Devět Deset.“</p>
<p>Džin se objevil znovu a krátce, starostlivě zapištěl: „Co se stalo? Chceš si udělat přestávku?“</p>
<p>„Ne, jsem v pořádku.“ Paul se rozhlédl po nevinné místnosti, místy ozářené sluncem, a rozesmál se. Co by Durham udělal, kdyby od kontrolního pokusu a od subjektu právě teď dostal dvě rozdílné odpovědi? Pokusil se vybavit si, co chtěl v takovém případě udělat, nedokázal si však vzpomenout – a příliš se tím netrápil. Jeho problém už to nebyl.</p>
<p>Písk. „Test číslo sedm. Časové rozlišení pět set milisekund.“</p>
<p>Paul počítal – a po pravdě řečeno nevnímal žádný rozdíl. Jistě, mírnou nervozitu – ale když si odmyslel podrážděný žaludek, zdálo se, že na tom, co cítil, se nic nezměnilo. Bylo to logické, přinejmenším v dlouhodobé perspektivě – poněvadž z dlouhodobého hlediska nebylo nic vynecháno. Jeho mozkový model byl plně popisován jen v půlsekundových intervalech (modelového času) – ale v každém popisu byly nadále zahrnuty výsledky všeho, co by se „bylo bývalo stalo“ mezitím. Každé půl sekundy se jeho mozek ocital přesně v takovém stavu, v jakém by byl, kdyby nebylo nic vypuštěno.</p>
<p>„Tisíc milisekund.“</p>
<p>Jenže co se dělo mezi tím? Rovnice, jimiž se model řídil, byly příliš složité, než aby se daly vyřešit v jednom kroku. Při výpočtu řešení se průběžně vytvářelo a zahazovalo obrovské množství dílčích výsledků. Tyto dílčí výsledky v jistém smyslu započítávaly – byť přímo nevyjadřovaly – události, ke kterým docházelo v mezerách mezi dvěma po sobě jdoucími úplnými popisy. A když byl celý model závislý na libovůli, kdo by chtěl tvrdit, že tyto započtené události, pohřbené v proudu dat o něco hlouběji, jsou „méně skutečné“ než ty, které byly popisovány přímo?</p>
<p>„Dva tisíce milisekund.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři. Čtyři.“</p>
<p>Jestli se mu zdálo, že řekl (a slyšel se říct) každé číslo, bylo to tím, že účinky toho, jak řekl „tři“ (a slyšel se to říct), byly zahrnuty do podrobností výpočtu toho, co se s jeho mozkem dělo mezi okamžikem, kdy řekl „dvě“, a okamžikem, kdy řekl „čtyři“.</p>
<p>„Pět tisíc milisekund.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět.“</p>
<p>Když na to přišlo, fakt, že slyšel slova, která „ve skutečnosti“ nikdy neřekl, nebyl o nic podivnější než to, že kopie něco slyšela. I standardní milisekundový krok tohoto světa byl příliš hrubý na to, aby se mohl projevit celý rozsah slyšitelných tónů. V modelu zvuk nebyl vyjádřen kolísáním hodnot tlaku vzduchu – jež by se nestačily měnit dost rychle – ale akustickými výkonovými spektry, závislostmi intenzity a frekvence. Dvacet kilohertzů tady bylo jenom číslo, označení; takovým tempem ve skutečnosti nemohlo naprosto nic oscilovat. Opravdové uši rozkládaly tlakové vlny na složky o různých frekvencích; Paul dobře věděl, že jeho mozek přijímá přímo dané hodnoty výkonového spektra, v modelu odebírané hrubou improvizací z neexistujícího vzduchu.</p>
<p>„Deset tisíc milisekund.“ „Jedna. Dvě. Tři.“</p>
<p>Paul bojoval se závratí, ale dál pravidelně počítal. Zároveň si píchl do mělké řezné rány, kterou si způsobil na předloktí kuchyňským nožem. Bolelo to přesvědčivě. Odkud se tedy bral tento prožitek? Jakmile deset sekund vyprší, jeho plně popsaný mozek si bude toto všechno pamatovat… ale to nevysvětlovalo, co se dělo nyní. Bolest byla víc než vzpomínka na bolest. Zkusil si představit změť miliard dílčích výpočtů, jak překlenují mezeru a nějakým způsobem si „dávají smysl“.</p>
<p>A napadlo ho: Co by se stalo, kdyby někdo počítač vypnul, jednoduše vytáhl zástrčku – právě teď?</p>
<p>Nevěděl však, co to znamená. Nevěděl jinak než sám za sebe, kdy to je, „právě teď“. „Osm. Devět. Deset.“</p>
<p>Písk. „Paule – vidím mírný pokles krevního tlaku. Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“</p>
<p>Točila se mu hlava – ale odpověděl: „Stejně jako jindy“ A i když to nebyla tak docela pravda, kontrolní pokus určitě použil stejnou lež. Za předpokladu…</p>
<p>„Řekni mi – kdo jsem byl? Kontrolní pokus, nebo subjekt?“</p>
<p>Písk. „Na to ti nemůžu odpovědět,“ pravil Durham. „Zatím pořád mluvím s oběma. Ale jedno ti řeknu: oba jste pořád identičtí. Vyskytlo se několik velice drobných, přechodných odlišností, ale teď už úplně odezněly – a pokaždé, když jste byli ve srovnatelných reprezentacích, všechny funkční projevy celků větších než několik neuronů byly shodné.“</p>
<p>Paul pohrdavě zavrčel. Neměl v úmyslu dát Durhamovi najevo, jak byl experiment znepokojivý. „A co jsi čekal? Když vyřešíš stejnou soustavu rovnic dvěma různými způsoby, samozřejmě dostaneš dva stejné výsledky – plus minus nějaké ty drobné rozdíly ze zaokrouhlení, která se cestou vyskytnou. Musí to tak být. Je to matematická jistota.“</p>
<p>Písk. „Já přece souhlasím.“ Džin napsal prstem na obrazovku:</p>
<p>(1 + 2) + 3 = 1 + (2 + 3)</p>
<p>Paul přikývl. „Tak proč se touto fází vůbec zabývat? Já vím – chtěl jsem být pečlivý, chtěl jsem začít na pevných základech. Ale pravda je taková, že je to plýtvání prostředky. Proč nepřeskočit pitomosti, které jsou jasné, a nepostoupit k experimentům, u nichž odpověď není předem jasná?“</p>
<p>Písk. Durham se káravě zamračil. „Já netušil, že se z tebe tak rychle stane takový cynik. Umělá inteligence není odvětví čisté matematiky, je to empirická věda. Předpoklady je třeba prověřit. Potvrzování takzvaných „jasných“ věcí přece není zas tak potupné, ne? A vůbec, pokud je to všechno tak jednoznačné, proč by ses měl bát?“</p>
<p>„Já se nebojím, chci to jen mít za sebou. Víš co… pokračuj. Dokaž, co považuješ za nutné dokázat, ať můžeme postoupit dál.“</p>
<p>Písk. „Takový je plán. Ale myslím, že bychom si teď měli oba trochu odpočinout. Otevřu ti komunikaci – jen pro příchozí data.“ Otočil se, sáhl někam mimo obrazovku a stiskl několik kláves na jiném terminálu.</p>
<p>Potom se s úsměvem otočil zpět na kameru – a Paul přesně věděl, co řekne.</p>
<p>Písk. „Mimochodem, jednoho z vás jsem právě vymazal. Nemohl jsem si dovolit nechat vás běžet oba, když se budete jenom poflakovat.“</p>
<p>Paul mu úsměv oplatil, přestože někde uvnitř něco křičelo. „Kterého z nás jsi ukončil?“</p>
<p>Písk. „Záleží na tom? Řekl jsem ti, oba jste byli identičtí. A ty jsi tady pořád, ne? Bez ohledu na to, kdo jsi. Bez ohledu na to, který jsi byl.“</p>
<p>Ode dne, kdy ho naskenovali, uplynuly již ve venkovním světě tři týdny, ale dostat se do obrazu o dění ve světě Paulovi netrvalo dlouho; následné události smazaly význam většiny podrobností a velká část vln z různých stran se navzájem vyrušila. Izrael a Palestina se znovu ocitly na pokraji války, tentokrát kvůli údajnému oboustrannému porušování dohody o vodě – ale společná mírová demonstrace přivedla na skelnou planinu, kde stával Jeruzalém, více než milion lidí, a obě vlády byly nuceny ustoupit. Bývalý americký prezident Martin Sandover se stále vzpíral vydání na Palau, kde měl čelit obviněním, která vycházela z jeho role v krvavém státním převratu z pětatřicátého; Nejvyšší soud konečně zrušil staré rozhodnutí, jež mu zaručovalo imunitu před všemi cizími zákony, a den nebo dva to vypadalo slibně – jenomže potom jeho tým právníků přišel s celou novou sérii zdržovacích taktik. V Canbeře se vynořila a zase zapadla další půtka o vůdcovství, ministerský předseda zůstal nesesazen. V týden staré reportáži to jeden z novinářů popsal jako „velké drama“. To by člověk asi musel být přímo u toho, řekl si Paul. Inflace klesla o půl procenta a nezaměstnanost o stejné množství stoupla.</p>
<p>Paul rychle prošel staré zprávy, pak přelétl očima články a zrychleně si přehrál události, které by nejspíš přepečlivě sledoval, kdyby byly „čerstvé“. Cítil zvláštní zlost, že mu toho tolik „uteklo“ – teď to měl všechno před sebou, ale to nebylo vůbec totéž.</p>
<p>Napadlo ho, jestli by neměl cítit spíš úlevu, že nepromarnil tolik času podružnými detaily. Již jen to, jak velice málo ho teď zajímaly, bylo důkazem, jak nepatrný měly z dlouhodobého hlediska význam. Jenže co mělo význam? Lidský život se nepočítal na geologická období. Lidé žili hodinami a dny – museli se tedy zabývat věcmi ve stejném časovém měřítku.</p>
<p>Lidé.</p>
<p>Připojil se na televizní vysílání v reálném čase a díval se, jak za necelé dvě minuty mihotavě proběhl celý díl Rodiny Unclearových, doprovázený nesrozumitelným pištěním místo zvuku. Soutěžní pořad. Válečný film. Večerní zprávy. Působilo to, jako by byl daleko ve vesmírnu a řítil se k Zemi mořem signálů zatížených Dopplerovým posunem. Ta představa měla zvláštně uklidňující účinek; jeho situace koneckonců nebyla zas tak bizarní, když se i lidé z masa a kostí mohli ocitnout prakticky ve stejném vztahu ke světu jako on. Nikdo by si netroufl říct, že by Dopplerův posun mohl někoho zbavit lidství.</p>
<p>Na město ze záznamu padl soumrak. Paul se najedl guláše ze sojového proteinu, ohřátého v mikrovlnce – napadlo ho, jestli má nadále smysl, morální či jiný, aby zůstal vegetariánem.</p>
<p>Dlouho přes půlnoc poslouchal hudbu. Tsang Chao, Michael Nyman, Philip Glass. Nebylo ani poznat, že každá nota „ve skutečnosti“ trvala sedmnáctkrát déle, než měla, že zvukový ROM v přehrávači „ve skutečnosti“ neměl žádnou mikrostrukturu nebo že samotný „zvuk“ byl do jeho mozkového modelu přenášen počítačovým trikem, který neměl s normálním procesem vnímání zvuku nic společného. Přes to všechno ho vyvrcholení Glassovy Mishimy chytlo za srdce jako víceramenná kotva.</p>
<p>Kdyby související výpočty prováděli tisíce let lidé přehazující kuličky počítadla ze strany na stranu, cítil by i potom přesně totéž?</p>
<p>Bylo hrozné to přiznat – ale odpověď musela znít ano.</p>
<p>Ležel v posteli a přemýšlel: Pořád se chci z tohoto snu probudit?</p>
<p>Ale zůstalo to akademickou otázkou; zatím neměl na výběr.</p><empty-line /><p><strong>4</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>Maria se s Adenem domluvila, že se sejdou v Nadiru, nočním klubu na Oxford Street, kde občas hrál a často tam chodil psát. Obyčejně je dostal dovnitř oba zadarmo a dveře – hrozivý, přechodové komoře podobný vynález z rýhované, černé, eloxované oceli – ji po krátké bezpečnostní kontrole propustily. Jednou se jí zdálo, že zůstala uvnitř, s nožem nevysvětlitelně připevněným k pravé kozačce – a co bylo horší, se zrušenou třídou úvěruschopnosti. Ta věc ji strávila jako mucholapka mouchu, zatímco Aden stál na pódiu a zpíval jednu ze svých žertovných písní o lásce.</p>
<p>Uvnitř bylo husto, vzhledem k tomu, že byl čtvrtek, a málo světla jako vždy; nakonec se jí podařilo Adena zahlédnout, jak sedí u stolu u boční zdi, s obličejem měkce ozářeným displejem notepadu. Pokud věděla, nezdálo se, že by se nechával nemístně ovlivnit tím, co při komponování poslouchal, ale tvrdil, že v tichu pracovat nedokáže, a raději jako aspirace – nebo katalyzátoru, či co to vlastně bylo – využíval živých vystoupení.</p>
<p>Zlehka mu položila ruku na rameno. Zvedl hlavu, sundal si sluchátka a vstal, aby ji políbil. Chutnal po pomerančovém džusu.</p>
<p>Nabídl jí sluchátka. „Měla by sis to poslechnout. Zkorumpovaní buddhističtí právníci sjetí crackem. Jsou dost dobří.“</p>
<p>Maria zalétla pohledem k pódiu, i když se nedalo poznat, koho vlastně myslel. Asi tak tucet účinkujících – dohromady čtyři kapely – stálo ve zvukotěsných plastových válcích, každý zvlášť. Většina hostů byla na někoho naladěná. Na hlavě měli sluchátka, do nichž si vybrali zvuk jedné kapely, a stínítka z tekutých krystalů, která kmitala synchronizovaně s jednou skupinou válců, aby ostatní kapely nebylo vidět. Několik lidí si tiše povídalo – a Maria usoudila, že z pěti možných zvukových kulis nejlépe vyhovuje její náladě právě toto poklidné téměř ticho. Kromě toho nepoužívala induktory nervových proudů ráda; nemohly sice ušní bubínky fyzicky poškodit (čímž zbavovaly vedení klubu rizika soudních sporů), ale vždycky pak měla pocit, jako by jí v uších – nebo ve sluchových drahách – hučelo, bez ohledu na to, jakou hlasitost si nastavila.</p>
<p>„Možná později.“</p>
<p>Přisedla si k Adenovi. Ucítila, jak se lehce napjal, když o sebe jejich ramena zavadila, a potom se nuceně uvolnil. Nebo možná ne. Často si myslela, že čte řeč jeho těla, ale vybírala signály z šumu. „Přišla mi dnes otravná pošta, která vypadala úplně jako ty,“ prohlásila.</p>
<p>„To mi lichotí. Řekl bych. Co prodávali?“</p>
<p>„Církev Boha, který se neprojevuje.“</p>
<p>Zasmál se. „Pokaždé, když to vidím, mě napadne, že by si to jméno měli změnit. Bůh, který nic nedělá, si nezaslouží velké písmeno.“</p>
<p>„Spustím ten program ještě jednou a můžete si to spolu vyříkat.“</p>
<p>„Díky, nemám zájem.“ Usrkl ze svého nápoje. „A nic jiného než smetí nepřišlo? Žádná zakázka?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Takže… další den nudy u počítače?“</p>
<p>„Z větší části ano.“ Maria zaváhala. Aden se jí obvykle vyptával, co je nového, jen tehdy, když měl sám nějakou novinku – a ona byla zvědavá, co to je. Ale sám od sebe nezačal, a tak vylíčila své setkání s Operací Motýl.</p>
<p>„Vzpomínám si, že jsem o tom něco slyšel,“ řekl Aden. „Ale myslel jsem, že je to otázka desítek let.“</p>
<p>„Realizace pravděpodobně ano, ale simulace určitě už začaly. Ve velkém.“</p>
<p>Ve tváři se mu objevil výraz bolesti. „Řízení počasí? Koho chtějí vodit za nos?“</p>
<p>Maria potlačila podrážděnost. „Teoreticky to určitě vypadá slibně, jinak by nezašli tak daleko. Nikdo nevyhodí několik milionů dolarů za čas superpočítače, pokud nemá perspektivu, že se mu to vrátí.“</p>
<p>Aden se rozřehtal. „Ale ano, vyhodí. A obvykle se tomu říká Operace něco. Vzpomínáš si na Operaci Zářivá cesta?“</p>
<p>„Jo, vzpomínám.“</p>
<p>„Chtěli nasadit do horních vrstev atmosféry nanomechanismy, které by uměly sledovat teplotu – a teoreticky s ní něco dělat.“</p>
<p>„Vyrobit částečky, které by odrážely jisté vlnové délky slunečního záření – a potom je podle potřeby rozložit.“</p>
<p>„Jinými slovy, pokrýt planetu obrovskou termostatickou přikrývkou.“</p>
<p>„Co je na tom tak strašného?“</p>
<p>„Myslíš kromě té čistě technokratické arogance? A kromě faktu, že vypustit do životního prostředí zařízení schopné replikace je – naštěstí ještě pořád – protizákonné? Nefungovalo by to. Některé komplikace vůbec nikdo nepředvídal – proměnlivé míchání vzdušných vrstev, jestli si dobře vzpomínám – a přitom by převážnou většinu požadovaného efektu zmařily.“</p>
<p>„Přesně tak,“ řekla Maria. „Jenže jak bychom to zjistili, kdyby si neudělali pořádnou simulaci?“</p>
<p>„Stačí obyčejný selský rozum. Celá tahle představa, jak řešit technikou problémy vzniklé technikou…“</p>
<p>Maria cítila, že ztrácí trpělivost. „A co bys tedy radil ty? Skromně sedět v náruči přírody a doufat, že tě za to odmění? Myslíš si, že nám matka Gaia odpustí a všechno dá do pořádku – jen co se zbavíme těch zkažených počítačů a slíbíme, že se přestaneme snažit zjednat nápravu sami?“ Měla říct „chůva Gaia“.</p>
<p>Aden se zamračil. „Ne – ale jediná cesta, jak ,zjednat nápravu’, je působit menší dopad na planetu, ne větší. Místo vymýšlení takových grandiózních plánů, jak všechno srovnat do řady, musíme zařadit zpátečku, nechat přírodu na pokoji, dát jí šanci, aby se mohla uzdravit.“</p>
<p>Marii jeho slova ohromila. „Ne, na to je už příliš pozdě. Kdyby se s tím začalo před sto lety… fajn. Všechno mohlo dopadnout jinak. Jenže teď už to nestačí; napáchané škody jsou moc velké. Chodit po špičkách mezi troskami a doufat, že všechny struktury, které jsme rozvrátili, se nějakým zázrakem napraví – a chodit po špičkách dvakrát tak opatrně pokaždé, když se populace zdvojnásobí – to prostě nepůjde. Dnes je ekosystém celé planety do stejné míry dílem člověka jako… velkoměstské mikroklima. Věř mi, byla bych ráda, kdyby to nebyla pravda, ale je to tak – a když už jsme umělý svět vytvořili, ať už úmyslně či ne, měli bychom se naučit ho regulovat. Protože když ustoupíme a ponecháme všechno náhodě, sesype se to na nás nějakým nahodilým způsobem, který pravděpodobně nebude o nic lepší než naše nejhorší, dobrými úmysly vedené chyby.“</p>
<p>Aden se jejích slov zhrozil. „Umělý svět? Ty tomu vážně věříš?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To je tím, že trávíš tolik času ve virtuální realitě; pak nepoznáš rozdíl.“</p>
<p>Marii to rozhořčilo. „Copak já-“ Potom si uvědomila, že myslí Autoverz, a zarazila se. Už dávno se přestala snažit vtlouct mu do hlavy, v čem se liší.</p>
<p>„Promiň,“ řekl Aden. „To bylo pod pás.“ Udělal gesto, že to bere zpět, mávnutí rukou, které vyznělo spíš netrpělivě než omluvně. „Hele, pusť ty depresivní ekosračky z hlavy. Já mám pro změnu dobrou zprávu. Jedeme do Soulu.“</p>
<p>Maria se rozesmála. „Do Soulu? Proč?“</p>
<p>„Nabídli mi práci. Hudební katedra univerzity.“</p>
<p>Ostře se na něho podívala. „Díky, že jsi mi to řekl, když sis dal žádost.“</p>
<p>Odbyl to lehkovážným pokrčením ramen. „Nechtěl jsem, aby sis předčasně dělala naděje. Nebo já. Dozvěděl jsem se to teprve dnes odpoledne; skoro tomu ještě nemůžu uvěřit. Hostující skladatel, na rok. Několik hodin učení týdně a ve zbytku času si můžu dělat, co budu chtít: psát, koncertovat, produkovat – zkrátka cokoliv. A nabízejí ubytování zdarma. Pro dva.“</p>
<p>„No tak… zadrž. Několik hodin učení? Proč potom tam musíš jet osobně?“</p>
<p>„Chtějí mě tam, fyzicky. Je to otázka prestiže. Každá rychlokvašková univerzita se může připojit k síti a sehnat si tucet přednášejících z celého světa -“</p>
<p>„To není nic rychlokvaškového, to je efektivní.“</p>
<p>„Laciné a efektivní. Tady nechtějí být laciní. Chtějí exotickou kulturní dekoraci. Přestaň se smát. V Soulu právě mají australský měsíc; stane se to jednou za dvacet let, tak bychom toho měli využít. A mají zájem o hostujícího skladatele. Žádný záskok.“</p>
<p>Maria se opřela a snažila se to strávit.</p>
<p>„Nevím jak ty,“ pokračoval Aden, „ale já si dovedu jenom hodně těžko představit, že bychom si jinak mohli dovolit strávit rok v Koreji.“</p>
<p>„A ty jsi řekl, že to bereš?“</p>
<p>„Řekl jsem možná. Pravděpodobně.“</p>
<p>„Ubytování pro dva. A co budu dělat já, až ty budeš dělat exotickou dekoraci?“</p>
<p>„Co budeš chtít. Všechno, co děláš tady, můžeš stejně snadno dělat tam. Pořád mi vykládáš o tom, jak jsi propojená se světem, jsi uzel v logickém datovém prostoru, na tvé fyzické poloze vůbec nezáleží…“</p>
<p>„Ano, ale smysl je v tom, že se nemusíš stěhovat. Mně se líbí tam, kde jsem.“</p>
<p>„V té králíkárně.“</p>
<p>„Univerzitní byt v Soulu nebude zcela jistě o mnoho větší.“</p>
<p>„Budeme chodit ven! Soul je vzrušující město – odehrává se tam úplná kulturní renesance, netýká se to jen hudební scény. A kdo ví? Třeba si tam najdeš nějaký zajímavý projekt. Všechno se neinzeruje na sítích.“</p>
<p>To byla pravda. Na rozdíl od Austrálie, jež měla jen kandidátský statut, byla Korea plnoprávným členem ASEAN; kdyby byla v Soulu ve správnou chvíli a měla správné kontakty, mohla se podílet na Operaci Motýl. A přestože to bylo jenom zbožné přání – vybudovat správné kontakty mohlo trvat deset let – sotva se jí mohlo dařit hůř, než se jí dařilo v Sydney.</p>
<p>Maria zmlkla. Byla to dobrá zpráva, vzácná příležitost pro oba, ale stejně nedokázala pochopit, proč to na ni vybalil tak zčistajasna. Měl jí o všem říct ve chvíli, kdy si podal žádost, třebaže svým šancím nevěřil.</p>
<p>Zalétla očima k pódiu, kde dvanáct potem zbrocených hudebníků hrálo jako o duši, a vzápětí pohlédla jinam. Bylo v tom něco nepříjemně voyerského, pozorovat je a nebýt na ně naladěná; nešlo jen o pohled, jak v tichu vylévají své city, ale také o vědomí, že jednotlivé kapely se navzájem nevidí, zatímco ona je může vidět všechny.</p>
<p>„Nemusíš s rozhodnutím spěchat,“ pravil Aden. „Akademický rok začíná až devátého ledna. Za dva měsíce.“</p>
<p>„A oni to nebudou potřebovat vědět o hodně dřív?“</p>
<p>„Potřebují vědět do pondělka, jestli jsem to vzal – myslím však, že s ubytováním problém nebude. Chci říct, že jestli zůstanu sám v bytě pro dva, svět se kvůli tomu nezboří.“ Nevinně se na ni podíval, jako by ji vyzýval, ať mu připomene čas a místo, kdy slíbil, že odmítne takovou šanci jen proto, že s ním nebude chtít jet.</p>
<p>„Ne, to určitě ne,“ řekla Maria. „Jsem pitomá, to mi nedošlo.“</p>
<p>Když Maria přišla domů, nedokázala se ubránit pokušení, aby se připojila na burzu BIPS a zjistila, co se děje. Operace Motýl z trhu zmizela. Omniaveritas, její vyhledávač informací, nezaznamenal žádné zprávy o tajfunu v oblasti; možná byl předpovězený, ale neuskutečnil se – nebo se měl teprve objevit, avšak simulace již vynesly verdikt. Byla to zvláštní představa, že může být po všem dřív, než se bouře stane realitou… na druhé straně v době, kdy by došlo k něčemu, co by stálo za zmínku ve zprávách, by aktuální meteorologická data – a to v ideálním případě – neměla nic společného s tím, co by se bylo stalo, kdyby byly v provozu aparatury pro regulaci počasí. Jediná reálná data, která simulace potřebovaly, se týkala obvyklého výchozího bodu, okamžitého stavu počasí na planetě těsně před tím, než by započala intervence.</p>
<p>Kurs BIPS byl neustále asi o padesát procent vyšší než normálně, jak se obvyklí uživatelé přetlačovali, aby dohnali zpožděnou práci. Maria zaváhala; cítila, že by potřebovala povzbudit, ale pustit si Autoverz právě teď by bylo hloupé; bylo by mnohem rozumnější počkat do rána.</p>
<p>Přihlásila se k SSS, nasadila si rukavice a poté aktivovala pracovní prostor. Ikona s postavičkou, která uklouzla na banánové slupce, zastavenou uprostřed pádu, symbolizovala okamžitý snímek jejího přerušeného úkolu. Klepla na ikonu a před ní se okamžitě objevily Petriho misky, na nichž se A. lamberti krmily, dělily a umíraly, jako by uplynulých patnáct hodin vůbec nebylo.</p>
<p>Mohla se Adena zeptat přímo: Chceš jet do Soulu sám? Chceš ode mě na rok pryč? Jestli je to tak, proč to neřekneš rovnou? Jenže on by to popřel, bez ohledu na to, jestli to byla nebo nebyla pravda. A ona by mu nevěřila, ať by lhal nebo nelhal. Proč se ptát, když se z odpovědi člověk stejně nic nedozví?</p>
<p>A momentálně se zdálo, že je to stejně jedno. Soul nebo Sydney, vítaná nebo nevítaná. Sem se mohla dostat odkudkoli – geograficky i emocionálně. Zadívala se do pracovního prostoru, přejela prstem v rukavici po okraji jedné Petriho misky a žertem prohlásila: „Jmenuju se Maria a jsem závislá na Autoverzu.“</p>
<p>Kultura v misce, jíž se dotkla, jí přímo před očima přešla z blátivě hnědé v čistě hnědou a vzápětí začala průsvitnět, když prohlížecí software přestal mrtvé A. lamberti klasifikovat jako něco víc než náhodná uspořádání organických molekul.</p>
<p>Zatímco se hnědá hmota rozplývala, Maria si všimla něčeho, co jí do té doby unikalo.</p>
<p>Skvrny elektrické modři.</p>
<p>Zvětšila si ji, nechtěla dělat unáhlené závěry. Skvrnu tvořil nevelký, pomalu rostoucí shluk bakterií, jež přežily – to však ještě nic nedokazovalo. Některé kmeny vždycky vydržely déle než jiné; řečeno nejpřízemněji, vždy do jisté míry docházelo k „přirozenému výběru“ – ale čest být posledními dinosaury nebyla tím triumfem evoluce, který hledala.</p>
<p>Vyvolala si histogram, který ukazoval rozšíření různých forem enzymů epimeráz, nástrojů, do nichž vkládala své naděje, pokud šlo o přeměnu mutózy zpět na nutrózu… jenže nic výjimečného nenašla, pouze obvyklý rozptyl krátkodechých, neúspěšných mutací. Nic neukazovalo, v čem se tento kmen lišil od všech svých vyhynulých bratranců.</p>
<p>Tak jak bylo možné, že se mu tak dobře dařilo?</p>
<p>Maria pomocí identifikátorů „označila“ část molekul mutózy v kultivačním prostředí, uložila namnoženým klonům Maxwellova démona, aby je sledovaly a zviditelňovaly… byl to autoverzový ekvivalent metody označování radioizotopy, používaný biochemiky v reálném světě – a zároveň něco na způsob nukleární magnetické rezonance, protože démoni měli signalizovat veškeré chemické změny a zároveň vyznačovat polohu. Zvětšila si jednu přeživší A. lamberti, vyjádřenou nyní neutrální šedou, a pozorovala roj fosforeskujících zelených teček, které prošly buněčnou stěnou a teď se, poslušny Brownova pohybu, motaly protoplazmou.</p>
<p>Jedna část identifikátorů podruhé změnila barvu ze zelené v červenou, čímž ohlásila zdolání první fáze metabolické cesty: připojení energeticky bohatého shluku atomů – víceméně autoverzové obdoby fosfátové skupiny. Ale to nebylo nic nového; během prvních tří fází procesu by enzymy, které fungovaly s nutrózou, plýtvaly energií na podvodníka, jako by byl tím, kým měl být.</p>
<p>Přesněji řečeno, tyto červené tečky již nebyly mutóza, ale Maria uložila démonům, aby přešli do nezaměnitelné fialové nejenom v přítomnosti samotné nutrózy, ale také v případě, kdy sledované molekuly byly v některé z pozdějších fází obnoveny – zachráněny uprostřed procesu trávení. Jelikož epimerázy zůstaly nezměněny, pochybovala, že se to děje… ale bakterie nějakým způsobem prospívaly.</p>
<p>Červeně označené molekuly se potulovaly buňkou nahodile, částečně natrávené byly bez rozlišení promíchány se syrovými. Na přehledných vývojových diagramech metabolismu – Embden-Meyerhofově dráze v reálném světě a Lambertově dráze v Autoverzu – to vždy vypadalo jako uspořádaný molekulární dopravník, ale pravda byla taková, že v obou systémech nepohánělo život na nejhlubší úrovni nic jiného než série náhodných kolizí.</p>
<p>Několik červených identifikátorů změnilo barvu v oranžovou. Druhá fáze: enzym stáhl šestihranný prstenec molekuly v pětihranný, přeměnil nadbytečný vrchol ve vyčnívající shluk, odkrytější a reaktivnější než předtím.</p>
<p>Stále nic nového. A stále ani náznak fialové.</p>
<p>Následně se nic nedělo tak dlouho, že Maria zalétla pohledem na hodinky a řekla: „Glóbus,“ aby se podívala, jestli se s novým dnem právě nepřipojilo nějaké významné populační centrum – ale autentický pohled na Zemi z vesmíru ukazoval, že svítání postoupilo již daleko do Tichého oceánu. V Kalifornii se pilně pracovalo ještě dřív, než přišla domů.</p>
<p>Několik oranžových identifikátorů zežloutlo. Třetí fáze Lambertovy dráhy, podobně jako ta první, spočívala v tom, že se na cukr navázala energeticky bohatá skupina atomů.</p>
<p>V případě nutrózy to bylo v konečné fázi odměněno tím, že dvakrát více molekul, které poskytly energii, bylo „znovu nabito“, než bylo předtím „vycucáno“. Ale čtvrtá fáze – rozbití prstence na dva menší zlomky – to byl okamžik, v němž mutóza postup nevratně zadrhla…</p>
<p>Jenže jedna žlutá tečka se jí přímo před očima rozdělila na dvě… a oba nové identifikátory měly fialovou barvu.</p>
<p>Maria byla tak překvapená, že důkaz ztratila. Pak zahlédla, že se totéž stalo znovu. A potřetí.</p>
<p>Trvalo jí minutu, než to promyslela a pochopila, co to znamená. Bakterie nenapravovala změnu, již Maria s cukrem udělala, nepřeměňovala mutózu zpět na nutrózu – ani nedělala totéž s nějakým částečně natráveným metabolitem. Místo toho se jí muselo podařit upravit enzym, který prstenec štěpil, vyvinout takovou verzi, která působila přímo na metabolit mutózy.</p>
<p>Maria proces zmrazila, potom zvětšila měřítko a prohlédla si opakovaný záznam v molekulárním měřítku. Dotyčný enzym byl vystavěn z tisíců atomů; bylo nemožné všimnout si rozdílu na první pohled – ale o tom, co způsobuje, nebylo pochyb. K přesunu dvouatomového modročerveného výčnělku, který na cukru přemístila, zpět do „správné“ polohy vůbec nedošlo; zato enzym se dokonale přizpůsobil změněné geometrii.</p>
<p>Vytáhla si starou a novou verzi enzymu, zvýraznila oblasti, kde byla terciární struktura odlišná, a prozkoumala je konečky prstů – hmatem si tak potvrdila, že prohlubeň v obří molekule, v níž k reakci docházelo, změnila tvar.</p>
<p>A když byl prstenec rozbit? Úlomky byly naprosto stejné, bez ohledu na to, zda původním cukrem byla nutróza nebo mutóza. Zbytek Lambertovy dráhy proběhl, jako by se nic nestalo.</p>
<p>Maria byla radostně vzrušená a lehce omámená. Lidé se o podobnou spontánní adaptaci pokoušeli šestnáct let. Ani nevěděla, proč právě ona nakonec slavila úspěch; pět let si pohrávala s mechanismy, které bakterii sloužily k napravování chyb, snažila se A. lamberti přinutit, aby mutovala nikoli rychleji, ale nahodileji. Pokaždé dostala kmen, který – jako Lambertův původní, jako kmeny ostatních badatelů – znovu a znovu procházel několika předpověditelnými a nepotřebnými mutacemi, které byly stále stejné… skoro jako by něco hluboko uloženého v mechanismu Autoverzu bránilo nesmírné rozmanitosti, která byla pro biologii reálného světa tak přirozená. Calvin a ostatní vyslovili domněnku, že se stejná bohatost nedá očekávat, na žádné úrovni, protože fyzika Autoverzu pomíjí hlubokou neurčitost kvantové mechaniky reálného světa – protože postrádá tento životně důležitý přísun „pravé nepředvídatelnosti“.</p>
<p>Ale to bylo odjakživa absurdní – a ona teď dokázala, že to absurdní je.</p>
<p>Jen krátký okamžik uvažovala, že by zavolala Adenovi nebo Francesce – jenomže Aden by to nepochopil tolik, aby se vzmohl na víc než pouhé zdvořilostní pokývání hlavou, a její matka si nezasloužila, aby ji v takovou hodinu probudila.</p>
<p>Vstala a chvíli přecházela sem a tam po maličké ložnici, příliš rozrušená, než aby zůstala v klidu. Mohla by poslat dopis do Zpravodaje Autoverzu (plné předplatné, sedmdesát tři) a jako přílohu připojit genom kmene, z něhož vyšla, aby experiment mohli vyzkoušet všichni ostatní…</p>
<p>Sedla si a začala dopis tvořit – vyvolala si textový editor do popředí pracovního prostoru – ale pak usoudila, že je to předčasné: bylo třeba udělat ještě mnohem víc, aby získala východisko alespoň pro krátkou zprávu.</p>
<p>Naklonovala malou kolonii kmene živícího se mutózou a dívala se, jak vytrvale roste v kultuře čisté mutózy. Žádné překvapení to nebylo, ale i tak to stálo za to udělat.</p>
<p>Pak udělala totéž s čistou nutrózou a kolonie samozřejmě ihned vyhynula. Původní enzym, který rozbíjel prstenec, byl ztracen; původní role nutrózy a mutózy jako potravy a jedu se vyměnily.</p>
<p>Maria se nad tím zamyslela. A. lamberti se přizpůsobila – ale jinak, než čekala. Proč nenašla způsob, jak zpracovat oba cukry, místo výměny jedné výhradní odkázanosti za jinou? Taková strategie by byla mnohem lepší. Bakterie z reálného světa by to udělala.</p>
<p>Chvíli nad tou otázkou dumala – a potom se začala smát. Šestnáct let se lidé pídili po jediné přesvědčivé ukázce přirozeného výběru v Autoverzu – a ona si dělala hlavu, že to nebyla nejlepší ze všech možných adaptací. Vývoj byl nahodilá chůze minovým polem, nikoli předem určená dráha, dál a výš k „dokonalosti“. A. lamberti našla úspěšný způsob, jak proměnit jed v potravu. Byla to smůla, jestli důsledek byl: a naopak.</p>
<p>Maria udělala ještě tucet dalších experimentů. Úplně ztratila pojem o čase; když přišlo svítání, software poněkud zvýšil jasnost obrazů před ní, aby se neztratily v denním světle. Teprve když vypadla ze soustředění a rozhlédla se po pokoji, uvědomila si, kolik je hodin.</p>
<p>Znovu se pustila do dopisu. Poté, co zplodila tři koncepty prvního odstavce – Velbloudí oko je ohodnotilo všechny stejně: věř mi, nebude se ti to ani trochu líbit, až to budeš číst později – konečně si přiznala, že je vyčerpaná. Všechno vypnula a odploužila se do postele.</p>
<p>Chvíli strnule ležela, s obličejem zabořeným do polštáře, a čekala, až se ztratí Petriho misky a enzymy, které měla pořád před očima. Před pěti lety vydržela pracovat celou noc, a projevilo se to maximálně tím, že v polovině odpoledne dostala záchvat zívání. Nyní si připadala, jako by do ní narazil vlak – a věděla, že s ní několik dní nic nebude. V jedenatřiceti je člověk starý, starý, starý.</p>
<p>V hlavě jí hučelo, bolelo ji celé tělo. Nevadilo jí to. Všechen čas a peníze, které do Autoverzu vrazila, se teď vynahradily. Každý okamžik, který tam strávila, byl ospravedlněn.</p>
<p>Vážně? Převalila se na záda a otevřela oči. Co konkrétně se změnilo? Pořád to nebylo nic víc než koníček, který si dopřávala, složitá počítačová hra. Bude slavná mezi sedmdesáti dvěma ostatními autoverzovými nadšenci. Kolik účtů to zaplatí? Kolika tajfunům to předejde?</p>
<p>Zabalila si hlavu do polštáře. Připadala si hloupá, zoufalá, ochromená – a vzdorovitě šťastná – až jí ochably údy, vyschlo jí v ústech a místnost jako by ji ukolébala k spánku.</p><empty-line /><p><strong>5</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>Peer se chodidly obou nohou a dlaní jedné ruky pevně přichytil skla a chvíli si odpočinul. Zaklonil hlavu, aby ještě jednou obsáhl pohledem stříbrnou stěnu mrakodrapu, která se nad ním táhla do nekonečna. Přestože budova neměla konce, kolem pluly nadýchané obláčky, vyšší než kterákoli část budovy.</p>
<p>Uvolnil pravou nohu, ukotvil ji na stěně o něco výš, potom se otočil a podíval se dolů na úhlednou síť města pod sebou, obklopeného předměstími, která byla stejně pravidelná jako zoraná pole. Perspektivou zkrácená venkovská krajina za nimi tvořila zelenohnědý okraj polokulovité mísy Země: horizont zahalený modravým oparem dělil pohled přesně vedví. Rysy krajiny, podobně jako oblaka, byly „nekonečně velké“ a „nekonečně vzdálené“; konečné město, jakkoli velké, by se scvrklo do neviditelnosti, podobně jako pata mrakodrapu. Vzdálenost však byla větší, než se podle perspektivy mohlo zdát; Peer věděl, že by se mohl přibližovat k zemi, jak dlouho by chtěl, aniž by jí kdy dosáhl. Hodiny, dny, staletí.</p>
<p>Nemohl si vzpomenout, kdy zahájil sestup, třebaže jasně chápal – vědomí z oblaků, vzpomínky z oblaků – smysl, v němž byl začátek, a smysl, v němž žádný nebyl. V jeho vzpomínkách, podobně jako před jeho očima, jako kdyby se mrakodrap sbíhal k úběžníku; když se ohlédl ze současného okamžiku, nedokázal si vybavit nic jiného než sestup přerušovaný odpočinkem. A přestože v myšlenkách odbíhal, nikdy neztratil vědomí; jeho minulost jako by se táhla zpět bez přerušení, věčně – přesto ji dokázal celou obsáhnout svým konečným pohledem, díky nějakému zákonu duševní perspektivy, nějakému paměťovému integrálu omezujícímu sumu čím dál menších příspěvků k jeho stavu mysli od čím dál vzdálenějších okamžiků minulosti. Měl však také vzpomínky z oblaků: vzpomínky z doby před sestupem. Nedokázal je propojit se současností, ale přesto existovaly, pozadí poznamenávající všechno ostatní. Věděl přesně, kým byl a co udělal v té době před časem, v němž nyní žil.</p>
<p>Peer byl vyčerpaný, když se zastavil, ale po krátkém odpočinku se zase cítil doslova plný energie a elánu. Když se v „době v oblacích“ připravoval, vyeditoval veškeré potřeby nebo touhy po jídle, pití, spánku, sexu, společnosti, dokonce i změně scenerie, a předem naprogramoval své externí já – sofistikovaný, ale vědomí postrádající, řídící software, který mohl sáhnout do modelu jeho mozku a těla a podle potřeby libovolnou část doladit – aby zajistilo, že tyto podmínky zůstanou zachovány. S radostí se pustil do dalšího sestupu, šťastný Sisyfos. Slézání po hladké, zrcadlové stěně mrakodrapu stále byla nejčistší radost, jakou si dokázal představit: teplo slunce, které se k němu odráželo, prudké, studené nápory větru, tiché skřípání oceli a betonu. Adrenalin a klid. Cyklus vysílení a dokonalého načerpání nových sil. Věčný pohyb. Nekonečno na dotek.</p>
<p>Budova, Země, obloha a jeho tělo zmizely. Peer, zredukovaný na zrak a sluch, zjistil, že se dívá na svůj Bunkr: shluk obrazovek plujících v černé prázdnotě. Na jedné z obrazovek byla Kate, dvojrozměrná a černobílá. Jediné, co se pohybovalo, byly její rty.</p>
<p>„Nastavil sis práh zatraceně vysoko,“ řekla. „Kdybych tě nevyvolala, dozvěděl by ses o tom tak za deset let.“</p>
<p>Peer zavrčel – na chvíli vyvedený z míry absencí hmatatelné zpětné vazby z konvenčních orgánů řeči – a prostřednictvím úmyslu pohnout okem, zalétl pohledem k obrazovce vedle ní, na níž byl graficky znázorněn vývoj bunkrového času k reálnému času v nedávné minulosti.</p>
<p>Pozorovat Bunkr – tvrdit, že v něm „je“, by bylo nadnesené – byl výpočetně nejúspornější stav, jaký kopie mohla zaujmout, kromě ztráty vědomí. Peerovo tělo již nebylo vůbec simulováno; podstatné části jeho mozkového modelu byly zmapovány do abstraktní neuronové sítě, soustavy idealizovaných digitálních bran, nijak neaspirujících na fyziologickou pravděpodobnost. Nezaujímal tento stav příliš často, jenomže bunkrový čas zůstával užitečným standardem, sloužícím jako srovnávací základna. V nejlepším případě – ve vzácných chvílích, kdy poptávka poklesla a on využíval procesorový cluster jen se dvěma nebo třemi dalšími uživateli – klesal faktor zpomalení jeho bunkrového času někam ke třiceti. A v nejhorším? To nejhorší se dělo ještě před několika minutami: část grafu byla dokonale plochá. Více než deset hodin reálného času nebyl vůbec počítán.</p>
<p>„Operace Motýl,“ prohlásila Kate. „Simulace řízení počasí. Ti hajzlové skoupili úplně všechno.“</p>
<p>Z jejího hlasu bylo znát, že je otřesená a rozčilená. „Žádná velká ztráta,“ pravil Peer. „Solipsistický národ znamená vytvoření vlastního světa, podle vlastních podmínek. Bez ohledu na rizika. Reálný čas není důležitý. Klidně ať nás spočítají jednou za rok. Co by se změnilo? Nic.“ Podíval se na další obrazovku a uvědomil si, že byl v mrakodrapovém modelu pouze sedmnáct subjektivních minut. Falešné vzpomínky se uchytily dokonale; nikdy by nevěřil, že to byla taková chvilka. Vypočítat vzpomínky předem samozřejmě nějaký čas zabralo – ale mnohem míň, než by trvalo, kdyby měl ke stejnému efektu dojít konvenční zkušeností.</p>
<p>„To se tedy pleteš,“ namítla Kate. „Není pravda, že -“</p>
<p>„Ať nechají proběhnout jeden okamžik modelového času jedné kopie na každém procesorovém clusteru v den, kdy je uveden do provozu – a pak ať jej zcela vyhradí ostatním uživatelům. Každá kopie by putovala od jednoho stroje k druhému, se zpomalením několik miliard… a vůbec by to nevadilo. Výrobci by nás všechny mohli nechat běžet zadarmo – udělat z toho jakýsi rituál: duchové mrtvých žehnají hardwaru. Potom bychom mohli zrušit všechny svěřenské fondy a úplně se přestat starat o peníze. Čím jsme levnější, tím míň jsme zranitelní.“</p>
<p>„To je jenom polovina pravdy. Čím víc nás odstrkují, tím větší nebezpečí nám hrozí.“</p>
<p>Peer si zkusil povzdechnout; zvuk, který z něj vyšel, byl docela věrohodný, ale absence pocitu byla nepříjemná.</p>
<p>„Existuje nějaký důvod, abych zůstával v nouzovém režimu? Budu muset udělat nějaké bleskové rozhodnutí? Letí snad rakety na -“ Zalétl pohledem na obrazovku. „ – na Dallas?“ Dallas? Americký dolar musel vůči jenu prudce poklesnout.</p>
<p>Kate nic neřekla, a tak Peer zalétl pohledem k ikonám těla a místnosti a dal pokyn k jejich aktivaci. Jeho těla zbavené vědomí a vznášející se obrazovky Bunkru se vmžiku přelily do mladého muže, bosého, oblečeného v modrých džínách a tričku, usazeného ve velínu bez oken – klidně to mohlo být řídicí centrum středně velké kancelářské budovy.</p>
<p>Fyziologický stav těla přímo navazoval na poslední okamžiky, které strávilo na stěně mrakodrapu – a byl příjemný: uvolněný, osvěžený. Peer si uložil okamžitý snímek, aby si ten pocit mohl navodit znovu, když bude chtít. Prosebně se podíval na Kate; nechala se obměkčit a připojila se k němu, takže zmizela z obrazovky a hned se objevila na židli vedle něho.</p>
<p>Řekla: „Já jsem Solipsistický národ. Nezáleží mi na tom, co se děje venku… ale přesto potřebujeme jisté záruky, jistou minimální úroveň.“</p>
<p>Peer se rozesmál. „A co s tím uděláš? Začneš lobovat? Budeš trávit všechen čas apelováním na Brusel a Ženevu? ,Lidská práva’ jsou pro ty, kteří si chtějí hrát na to, že jsou lidé. Já vím, kdo jsem. Já nejsem člověk.“ Zarazil si pěst do hrudi. Snadno pronikl tričkem, kůží a žebry a vytrhl si srdce. Cítil, jak se tkáň rozevírá, cítil následky – ale i když projevy bolesti byly „realistické“, předem naprogramované bariéry je udržely v izolaci uvnitř jeho mozku coby vjem bez jakýchkoli citových nebo dokonce metabolických důsledků. A srdce mu v ruce tlouklo dál, jako by se nic nestalo; krev ignorovala „mezeru“ a přecházela přímo z jednoho konce utržené tepny do druhého.</p>
<p>„Mrknutí, a deset hodin je v háji,“ řekla Kate. „Není to žádná katastrofa – ale kam to povede? K vyhlášení výjimečného stavu, ke znárodnění veškeré výpočetní kapacity v Tokiu pro řízení počasí?“</p>
<p>„V Tokiu?“</p>
<p>„Podle některých modelů, skleníkové tajfuny začnou pronikat k japonským ostrovům v příštích třiceti letech.“</p>
<p>„Tokio ať jde do prdele. My jsme v Dallasu.“</p>
<p>„Už ne.“ Ukázala na stavovou obrazovku; fluktuace burzovního kursu a sháňka po nejlevnějších BIPS je přenesly přes Tichý oceán zpátky. „Ne že by na tom záleželo. V plánech se počítá i s Mexickým zálivem.“</p>
<p>Peer položil své srdce na podlahu a pokrčil rameny, potom zašmátral v hrudní dutině po dalších orgánech. Nakonec si nabral hrst plic. Vytržená růžová tkáň se neustále nadouvala a smršťovala v rytmu jeho dýchání; funkčně byla stále uvnitř jeho hradního koše. „Když začneš hledat jistoty, necháš se ovládnout potřebami starého světa. Tak jsi Solipsistický národ, nebo ne?“</p>
<p>Kate se podívala na jeho nekrvácející ránu a tiše řekla: „Solipsistický národ neznamená, že musíš zemřít na hloupost. Rozebereš své tělo a myslíš, že tím dokážeš svou nezranitelnost? Naroubuješ si pár vzpomínek s vnucenou perspektivou a myslíš si, že jsi žil věčně? Nestojím o nějakou lacinou iluzi nesmrtelnosti. Chci, aby to stálo za to.“</p>
<p>Peer se zamračil a začal si všímat nejnovější volby jejího těla. Stále se dalo poznat, že je to „Kate“ – i když to byla nejúspornější variace na dané téma, jakou kdy viděl. Krátké vlasy, ostře vystouplé kosti, pichlavé šedé oči; štíhlejší než kdy dřív, jednoduše oblečená do volné bílé řízy. Působila asketicky, funkčně, odhodlaně.</p>
<p>Řekla – s hranou nonšalancí, jako by měnila téma – „Zajímavé novinky: nějaký člověk – návštěvník – oslovuje nejbohatší kopie a prodává místa pro druhé verze za směšnou cenu.“</p>
<p>„Kolik?“</p>
<p>„Dva miliony eur.“</p>
<p>„Co – za měsíc?“</p>
<p>„Navždycky.“</p>
<p>Peer pohrdavě odfrkl. „Je to podfuk.“</p>
<p>„A venku shání programátory, designéry, architekty. Objednává – a platí – práci, která bude potřebovat přinejmenším několik desítek procesorových clusterů, aby mohla běžet.“</p>
<p>„Dobrý tah. Možná že několik těch roztřesených starých páprdů vážně přesvědčí, že splní, co slibuje. Ale moc jich nebude. Kdo zaplatí bez toho, že by se k hardwaru připojil a ověřil si výkon? Může jim ukazovat simulace skvělých mašin, ale když to nebude podložené realitou, nic z nich nevymáčkne. Sbohem a šáteček.“</p>
<p>„Sadersonová zaplatila, Repetto zaplatil. Dle posledních zpráv byl za Riemannem.“</p>
<p>„Já tomu ani trochu nevěřím. Všichni mají vlastní hardware – proč by do toho měli jít?“</p>
<p>„Všichni jsou mediálně známí. Lidé vědí, že mají vlastní hardware. Jestli se situace zvrtne, můžou jim ho zkonfiskovat. Zatímco tenhle člověk, Paul Durham, je nikdo. Evidentně dělá prostředníka někomu jinému – ale ať je to kdokoli, chová se, jako by měl přístup k vyšší výpočetní kapacitě, než má Fujitsu, a za tisícinu ceny. A nic z toho není na volném trhu. Nikdo oficiálně neví, že to existuje.“</p>
<p>„Ani neoficiálně. Protože to neexistuje. Dva miliony eur!“</p>
<p>„Sandersonová zaplatila. Repetto zaplatil.“</p>
<p>„Podle tvých zdrojů.“</p>
<p>„Durham musí odněkud dostávat peníze. Mluvila jsem přímo s Malcolmem Carterem. Durham si u něho objednal město, tisíce čtverečních kilometrů – a nic z toho není pasivní. Všude architektonické detaily na úrovni ostrosti vidění nebo ještě lepší. Pseudoautonomní davy, statisíce lidí. Zoologické zahrady a přírodní parky s nejmodernějšími behaviorálními algoritmy. Vodopád, jaký není nikde na Zemi.“</p>
<p>Peer vytáhl kličku střev a hravě si je omotal kolem krku. „Mohla bys mít takové město celé pro sebe, kdybys o to opravdu stála – pokud bys byla ochotná žít se zpomalením. Proč tě ten podvodník Durham tak zajímá? I kdyby to myslel doopravdy, nemůžeš si jeho cenu dovolit. Vyrovnej se s tím: jsi zahrabaná se mnou tady ve slumech – a vůbec to nevadí.“ Peer se pokochal krátkou vzpomínkou na jejich poslední milování. Nechal ji splynout s momentální scénou, takže viděl Kate dvakrát, a ta nová, šedooká, jako by se dívala, jak leží na podlaze a prudce oddechuje pod hmatatelnou vzpomínkou na její dřívější tělo – třebaže ve skutečnosti ho viděla sedět v křesle a lehce se usmívat.</p>
<p>Každá vzpomínka je krádež, napsal Daniel Lebesque. Peer pocítil nenadálý osten postkoitální viny. Ale čím se provinil? Dokonalou pamětí, ničím jiným.</p>
<p>Kate řekla: „Durhamovu cenu si dovolit nemůžu – avšak Carterovu ano.“</p>
<p>Peer zůstal na okamžik zaskočen, ale potom se na ni obdivně zazubil. „Takže ty to myslíš vážně?“</p>
<p>S vážným výrazem přikývla. „Ano. Přemýšlím o tom už nějakou dobu, ale po desetihodinovém zastavení -“</p>
<p>„Jseš si jistá, že Carter je seriózní? Jak víš, že skutečně má co prodat?“</p>
<p>Zaváhala. „Sama jsem si ho najala, když jsem byla venku. Trávila jsem hodně času ve VR, jako návštěvník, a on vytvořil některá z mých nejoblíbenějších míst: zimní pláž, tu chatu, kam jsem tě vzala. A další. Byl jedním z lidí, s nimiž jsem se radila, než jsem se definitivně rozhodla sem přijít.“</p>
<p>Peer na ni znepokojeně hleděl – mluvila o své minulosti málo, což mu vyhovovalo. Naštěstí se vrátila k věci. „Se zpomalením, s filtry a maskami je těžké se v někom vyznat… ale myslím, že se zas tolik nezměnil. Pořád mu věřím.“</p>
<p>Peer pomalu přikývl. Bezděčně si přetahoval střeva tam a zpátky přes ramena. „Ale jak mu věří Durham? Jak důkladně si prověří, jestli ve městě nejsou černí nájemníci?“</p>
<p>„Carter si je jist, že mě schová. Má software, který dokáže můj model rozbít a ukrýt hluboko do algoritmu města – jako několik miliard nedůležitých redundancí a neefektivit.“</p>
<p>„Neefektivity se dají odstranit optimalizací. Jestliže Durham -“</p>
<p>Kate ho netrpělivě přerušila. „Carter není pitomec. Ví, jak optimizátory fungují – a ví, jak jim zabránit, aby na jeho věci sáhly.“</p>
<p>„Fajn. Ale… jaké budeš mít možnosti komunikace, až se tam dostaneš?“</p>
<p>„Nebude to žádná sláva. Pouze omezené možnosti odposlouchávat to, k čemu si zjednají přístup právoplatní obyvatelé – a pokud je smyslem tohoto místa utajení, je možné, že toho nebude mnoho. Z Carterových slov jsem nabyla dojmu, že se chystají vzít si dovnitř všechno, co potřebují, a potom zvednout padací most.“</p>
<p>Peer o tom chvíli přemýšlel, ale nakonec se rozhodl nepoložit otázku, která se nabízela, a dokonce ani nedat na sobě znát, že ho napadla. „A co si budeš moci vzít s sebou?“</p>
<p>„Veškerý software a veškerá prostředí, která jsem využívala tady – což neobnáší zas tolik dat, ve srovnání se mnou. A až budu vevnitř, budu mít permanentní přístup k veškerému vybavení – k informacím, k zábavě, ke společným prostředím. Budu se moci procházet po hlavní ulici – neviditelná a nehmatatelná – a prohlížet si bilionáře. Avšak moje přítomnost nebude na nic působit – jen to všechno neznatelně zpomalí – takže i při nejpřísnější kontrole by mělo vyjít, že celek není kontaminován.“</p>
<p>„Jakou rychlostí poběžíš?“</p>
<p>Kate si odfrkla. „Měla bych odmítnout odpověď. Ty jsi rekordman s jedním výpočtem za rok.“</p>
<p>„Jsem jenom zvědavý.“</p>
<p>„To záleží na tom, kolik bude mít město přiděleno BIPS.“ Zaváhala. „Carter pro to nemá žádný ověřený důkaz – ale podle něho je dost pravděpodobné, že Durhamovi zaměstnavatelé mají k dispozici nějaký nový, vysoce výkonný hardware -“</p>
<p>Peer zaúpěl. „Prosím, celý ten podnik je sám o sobě dost podezřelý – tak se nezačni dovolávat mýtického průlomu. Co vede lidi k tomu, aby si mysleli, že by to někdo dokázal udržet v tajnosti? Nebo že by vůbec chtěl?“</p>
<p>„Třeba v dlouhodobé perspektivě nechtějí. Avšak nejlepší způsob, jak tu technologii využít, by mohl být prodat několik prvních kousků z nové generace procesorů nejbohatším kopiím – dřív než se dostanou na volný trh a cena BIPS se zřítí.“</p>
<p>Peer se rozesmál. „Proč se potom vůbec zašívat? Jestli se to stane, nebude důvod k obavám ze strany řízení počasí.“</p>
<p>„Protože možná k žádnému průlomu nedošlo. Jediné, co je jisté, je to, že několik nejbohatších – a nejlépe informovaných – kopií se rozhodlo, že stojí za to odejít do tohoto… útočiště. A já mám šanci jít s nimi.“</p>
<p>Peer chvíli mlčel. Nakonec se zeptal: „Takže se stěhuješ – nebo si necháš udělat klon?“</p>
<p>„Klon.“</p>
<p>Mohl svou úlevu snadno zamaskovat – jenže to neudělal. „To jsem rád,“ řekl. „Chyběla bys mi.“</p>
<p>„Ty bys mi taky chyběl. Chci, abys šel se mnou.“</p>
<p>„Ty chceš -?“</p>
<p>Kate se k němu naklonila. „Carter říkal, že tě přibere – i s výbavou – za dalších padesát procent. Nech si udělat klon a pojď se mnou. Nechci tě ztratit – ani v jedné verzi.“</p>
<p>Peer pocítil vlnu vzrušení – a strachu. Uschoval si snímek tohoto pohnutí a pak řekl: „Já nevím. Nikdy jsem -“</p>
<p>„Druhá verze, která poběží na nejbezpečnějším hardwaru na planetě. To neznamená vzdát se vnějšku – to znamená získat konečně trochu opravdové nezávislosti.“</p>
<p>„Nezávislosti? Co když ty kopie začne Carterovo město nudit a rozhodnou se je opustit – vyměnit za něco nového?“</p>
<p>Kate to nezaskočilo. „Není to nemožné. Ale záruky nemáš ani ve veřejných sítích. Takto budeš mít alespoň větší šanci, že jedna verze přežije.“</p>
<p>Peer si to zkusil představit. „Černí nájemníci. Žádná komunikace. Jenom my a software, který si vezmeme.“</p>
<p>„Jsi Solipsistický národ, nebo ne?“</p>
<p>„Ty víš, že jsem. Ale… ještě nikdy jsem druhou verzi neměl. Nevím, jak se na to budu po rozdělení dívat.“</p>
<p>Jak se na to bude dívat kdo!</p>
<p>Kate se sklonila a vzala z podlahy jeho srdce. „To, že máš druhou verzi, tě nebude trápit.“ Upřela na něho své nové šedé oči. „Běžíme se zpomalením šedesát sedm. Carter předá své město Durhamovi za šest měsíců reálného času. Jenže kdo ví, kdy nás Operace Motýl znovu zastaví? Takže na rozhodování nemáš dlouho.“</p>
<p>Peer dál ukazoval Kate své tělo, jak sedí v křesle a rozmýšlí si to, přestože ve skutečnosti vstal a přešel na druhou stranu pokoje, vymaniv se jejímu hrozivému pohledu.</p>
<p>Kdo jsem? Opravdu to chci?</p>
<p>Nedokázal se soustředit. Manuálně vyvolal menu na jednu kontrolní obrazovku. Tvořila je řada identických obrázků: anatomických kreseb mozku, jaké se zhotovovaly v devatenáctém století, a to s povrchem rozděleným do oblastí popsaných různými emocemi a dovednostmi. Každá ikona představovala souhrn psychických parametrů: snímky předchozích stavů mysli nebo čistě syntetické kombinace.</p>
<p>Peer stiskl ikonu nazvanou ČISTÁ HLAVA.</p>
<p>Během dvanácti krátkých let reálného času, co byl kopií se pokusil prozkoumat každou možnost, zmapovat do posledního důsledku, čím se stal. Transformoval své okolí, tělo, osobnost, vnímání – ale majitelem zkušenosti byl vždy on. Triky, které na svou paměť zkoušel, vždy přidávaly, nikdy nemazaly – a bez ohledu na změny, které prodělal, byla nakonec vždy pouze jediná osoba, která nesla odpovědnost, která kousky posbírala. Jeden svědek, který to všechno sjednocoval.</p>
<p>Pravda byla taková, že při představě, že by se měl této jednoty nakonec vzdát, se mu točila hlava strachem. Byl to poslední zbytek iluze lidskosti. Poslední velká lež.</p>
<p>A jak napsal Daniel Lebesgue, zakladatel Solipsistického národa: „Mým cílem je vzít všechno, co by mohlo být uctíváno jako bytostně lidské… a rozdrtit to na prach.“</p>
<p>Vrátil se do svého sedícího těla a řekl: „Udělám to.“ Kate se usmála, zvedla jeho tepající srdce ke rtům a dlouze, předlouze je políbila.</p><empty-line /><p><strong>6</strong></p>
<p>(Strmě atomu píce)</p>
<p>Červen 2045</p>
<p>Paul se probudil bez jakéhokoli zmatku. Oblékl se a najedl se, snažil se cítit optimisticky. Demonstroval svou ochotu spolupracovat; teď přišla vhodná chvíle, aby na oplátku o něco požádal. Došel do pracovny, pustil terminál a zavolal na vlastní číslo. Džin to vzal okamžitě.</p>
<p>„Chtěl bych mluvit s Elizabeth,“ řekl Paul.</p>
<p>Písk. „Nejde to.“</p>
<p>„Nejde to? Proč jí jednoduše neřekneš?“</p>
<p>Písk. „Nemůžu to udělat, Paule. Neví, že existuješ.“</p>
<p>Paul se na něho mrazivě podíval. „Nelži mi, je to ztráta času. Chtěl jsem jí všechno vysvětlit, jakmile budu mít kopii, která přežila -“</p>
<p>Písk. Džin chladným hlasem prohlásil: „Nebo jsme o tom uvažovali.“</p>
<p>Paulova jistota zakolísala. „Chceš mi tvrdit, že se konečně naplňuje tvůj životní cíl – a ty ses o tom ani nezmínil jediné ženě…“</p>
<p>Písk. Durhamův obličej se změnil v kámen. „Opravdu nemám zájem o tom mluvit. Nemohli bychom pokračovat v experimentu, prosím?“</p>
<p>Paul otevřel ústa, aby protestoval – a pak zjistil, že nemá co říct. Všechen vztek a žárlivost, které v sobě měl, najednou vyprchaly a zůstal… trapný pocit. Připadal si, jako by se mu znenadání rozplynul před očima vzdušný zámek, složitá představa o vztahu s milenkou někoho jiného. Paul a Elizabeth. Elizabeth a Paul. Do toho, co se mezi nimi stalo, mu nic nebylo. Bez ohledu na to, co mu říkaly vzpomínky, to už nebyl jeho život.</p>
<p>„Jasně, pojďme pokračovat v experimentu,“ řekl. „Čas letí. Určitě už ti bylo pětačtyřicet… cože, včera? Hodně štěstí a zdraví.“</p>
<p>Písk. „Díky – ale jsi na omylu. Zatímco jsi spal, vzal jsem to několika zkratkami: vypnul jsem část modelu a většinu toho, co zbylo, jsem ošidil. Je teprve čtvrtého června. Prospal jsi šest hodin za deset hodin reálného času. Říkal jsem si, že to není špatný výsledek.“</p>
<p>Paul běsnil. „Na to jsi neměl právo!“</p>
<p>Písk. Durham si povzdechl. „Uvažuj prakticky. Zeptej se sám sebe, co bys dělal na mém místě.“</p>
<p>„To není vtip!“</p>
<p>Písk. „Tak jsi spal bez celého těla, to je toho. Zbavil jsem tvou krev několika toxinů nefyziologickým tempem.“ Džin vypadal, jako by nechápavost nehrál. „Ve srovnání s experimenty to nic není. Proč by tě to mělo trápit? Probudil ses přesně v takovém stavu, v jakém bys byl, kdybys spal normálně.“</p>
<p>Paul se zarazil. Nechtěl vysvětlovat, jak se cítí zranitelný, když někdo může hmátnout škvírami ve vesmíru a zbavit ho ve spánku nepotřebných orgánů. A čím míň ten mizera věděl o nejistotách své kopie, tím líp – jedině by jich využil.</p>
<p>Řekl: „Trápí mě to, poněvadž experimenty budou bezcenné, pokud do nich budeš nazdařbůh zasahovat. Přesné, řízené změny – to je celý smysl. Musíš mi slíbit, že to už neuděláš.“</p>
<p>Písk. „Ty sis stěžoval na marnění času. Někdo musí brát ohled na zachování našich tenčících se finančních prostředků.“</p>
<p>„Chceš, abych nadále spolupracoval? Nebo chceš všechno začít úplně od nuly?“</p>
<p>Písk. „Fajn, nemusíš mi vyhrožovat,“ pravil vlídně džin. „Máš moje slovo: žádné další účelové zásahy.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Zachování našich tenčících se finančních prostředků? Paul se usilovně snažil na peníze nemyslet. Co by džin udělal, kdyby si již nemohl dovolit nechat ho běžet – pokud by se Paul nerozhodl vyskočit, až experimenty skončí? Ovšem, uložil by snímek modelu, dokud by neobnovil hotovostní tok, aby mohl začít znovu. V dlouhodobém výhledu by založil svěřenský fond; zpočátku by stačilo vydělávat jen tolik peněz, aby mohl běžet částečně: aby zůstal v kontaktu se světem a zůstal ušetřen příliš velkého kulturního šoku… dokud technika nezlevní natolik, aby mohl žít nepřetržitě.</p>
<p>Všechny tyto uklidňující plány samozřejmě vymyslel muž se dvěma budoucnostmi. Bude opravdu chtít udržovat v chodu starou kopii, když by si mohl našetřit peníze na pořízení předsmrtného skenu a „vlastní“ nesmrtelnost?</p>
<p>Písk. „Můžeme se dát do práce?“</p>
<p>„Proto tady jsem.“</p>
<p>Tentokrát měl být model trvale popisován se standardním rozlišením jedné milisekundy – ale mělo se měnit pořadí, v němž se stavy počítají.</p>
<p>Písk. „Experiment dvě, test číslo jedna. Obrácené pořadí.“</p>
<p>Paul počítal: „Jedna. Dvě. Tři.“ Obrácené pořadí. Po počátečním skoku do budoucnosti se teď pohyboval reálným časem nazpátek. Bylo by zajímavé, kdyby mohl na terminálu sledovat nějakou vnější událost – nějaké entropické klišé jako třeba rozbití vázy – s vědomím, že pozpátku jde on, nikoli obraz… ale věděl, že se to nedá udělat (nemluvě o tom, že by to zkazilo celý experiment, prozradilo rozdíl mezi subjektem a kontrolním pokusem). V reálném čase by byl nejdřív vypočítán konečný stav jeho mozku v modelovém čase, zahrnující vzpomínky na vše, co se „stalo“ v „předchozích“ deseti sekundách. Ty vzpomínky by nemohly obsahovat, jak viděl, že se reálná rozbitá váza poskládala ze střepů, když vázu zatím nikdo nerozbil. Trik by se dal udělat se simulací či videonahrávkou reálného děje – ale to by nebylo totéž.</p>
<p>„Osm. Devět. Deset.“ Další nepostřehnutelný skok do budoucnosti a džin se objevil znovu.</p>
<p>Písk. „Test číslo dvě. Nejdřív liché stavy, potom sudé.“ Z vnějšího pohledu měl počítat do deseti, s vynecháním každého druhého okamžiku modelového času… pak zapomenout, že to udělal, a počítat znovu, vrátit se a vyplnit mezery.</p>
<p>A z jeho pohledu? Zatímco počítal, pouze jednou, vnější svět – přestože jej nikdy neviděl – přeskakoval sem a tam mezi dvěma různými oblastmi času, které byly rozsekány na sedmnáctimilisekundové úseky a proloženy mezi sebe.</p>
<p>Takže… kdo měl pravdu? Paul se nad tím zpola vážně zamyslel. Možná měly oba popisy stejnou platnost; ostatně, relativita s absolutním časem skoncovala. Každý měl nárok na vlastní hledisko, ať se řítil vesmírem rychlostí blízkou rychlosti světla, nebo překračoval horizont událostí černé díry. Proč by vnímání času z pohledu kopie nemělo být stejně posvátné jako z pohledu kteréhokoli kosmonauta?</p>
<p>Ale ta analogie měla kaz. Relativistické transformace byly hladké – možná extrémní, ale vždy spojité. Časoprostor jednoho pozorovatele se z pohledu druhého dal roztáhnout a deformovat – ale nedal se rozkrájet jako bochník chleba a potom zamíchat jako balíček karet.</p>
<p>„Každý desátý stav, v deseti sériích.“</p>
<p>Paul počítal – a cvičně se snažil hájit svou perspektivu, snažil se představit si, že vnější svět skutečně v rychlém sledu střídá zlomky času vytržené z deseti rozdílných časových úseků. Potíž byla… že tento údajně třesoucí se vesmír obsahoval počítač, na němž model běžel, infrastrukturu, na níž záleželo všechno ostatní. Jestli byla tato uspořádaná chronologie rozcupována na kousky, co ho drželo pohromadě, co mu umožňovalo, aby se tou otázkou zabýval?</p>
<p>„Každý dvacátý stav, v dvaceti sériích.“</p>
<p>Devatenáct ztrát paměti, devatenáct nových začátků.</p>
<p>(Pokud ovšem nebyl kontrolní pokus.)</p>
<p>„Každý stý stav, ve stu sérií.“</p>
<p>Přestal reálně cítit, co se s ním dělo. Pouze počítal.</p>
<p>„Pseudonáhodné řazení stavů.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři.“</p>
<p>Teď byl… prach. Z pohledu vnějšího pozorovatele bylo těchto deset sekund rozkrájeno na deset tisíc nesouvisejících okamžiků a rozptýleno v reálném čase – a z pohledu modelu postihl stejný osud vnější svět. Charakter jeho vědomí přesto zůstal naprosto neporušený: nějakým způsobem se nacházel a skládal se z těchto promíchaných útržků. Byl rozložen jako puzzle – ale věděl, jak byl rozřezán a zamíchán. Jednotlivé kousky zůstávaly nějak – samy od sebe – ve spojení.</p>
<p>„Osm. Devět. Deset.“</p>
<p>Písk. „Potíš se.“</p>
<p>„Já i on?“</p>
<p>Písk. Džin se zasmál. „Co myslíš?“</p>
<p>Paul řekl: „Udělej mi jednu laskavost. Experiment skončil. Jednoho z nás vypni – subjekt či kontrolní pokus, mně to je jedno.“</p>
<p>Písk. „Stalo se.“</p>
<p>„Teď už není třeba nic skrývat, ne? Takže se mnou znovu udělej pseudonáhodné řazení – a zůstaň připojený. Tentokrát počítej do desíti ty.“</p>
<p>Písk. Durham zavrtěl hlavou. „Nemůžu, Paule. Zamysli se nad tím: Nemůžeš být počítán nesekvenčně, když nejsou známy minulé vjemy.“</p>
<p>Pochopitelně, opět problém rozbité vázy. Paul navrhl: „Tak se nahraj a použij záznam.“ Vypadalo to, že džinovi tento požadavek připadá zábavný, ale souhlasil; dokonce záznam zpomalil, aby trval deset sekund modelového času. Paul sledoval jeho rozmazané rty a čelisti, poslouchal monotónní šum.</p>
<p>Písk. „Konečně spokojený?“</p>
<p>„Opravdu jsi mixoval mě a ne záznam?“</p>
<p>Písk. „Ovšem. Tvoje přání je mi rozkazem.“</p>
<p>„Fakt? Tak to udělej ještě jednou.“ Durham dělal obličeje, ale poslechl. „Teď rozmixuj záznam,“ požádal Paul. Vypadalo to úplně stejně. Pochopitelně. „Ještě jednou.“</p>
<p>Písk. „Jaký to má všechno smysl?“</p>
<p>„Neptej se a udělej to.“</p>
<p>Paul se díval a chloupky na šíji se mu ježily. Byl přesvědčen, že je na pokraji… čeho? Toho, aby se konečně postavil tváří v tvář „jasnému“ faktu, že kopie nedokáže zaznamenat ani nejdivočejší permutace vztahu mezi modelovým a reálným časem? Bezmála dvacet let byl s touto téměř jistotou mlčky smířený… jenomže nechat si sám doslova rozmixovat hlavu – aniž by se to jakkoli projevilo – přesto provokovalo tak, jak to abstraktní pochopení nikdy nemohlo dokázat.</p>
<p>„Kdy postoupíme k další fázi?“ zeptal se.</p>
<p>Písk. „Proč jsi najednou tak hr?“</p>
<p>„Nic se nezměnilo. Chci to mít co nejdřív za sebou.“</p>
<p>Písk. „Zapojit všechny ostatní stroje vyžaduje obratné vyjednávání. Síťový alokační software není napsán tak, aby se přizpůsoboval zeměpisným rozmarům. Je to něco podobného jako jít do banky a žádat, aby určitou sumu peněz uložili… na jisté místo v paměti určitého počítače. Lidé si v podstatě myslí, že jsem blázen.“</p>
<p>Paulem proběhla krátká vlna empatie, když si vzpomněl, jak tyto obtíže sám předvídal. Empatie hraničící se ztotožněním. Ale potlačil to v sobě. Byli teď dva úplně jiní lidé, s jinými problémy a jinými cíli – a zapomenout na to by byla vůbec nejhloupější věc, jakou mohl udělat.</p>
<p>Písk. „Jestli chceš, mohl bych tě pozastavit, než dokončím přípravy, abych tě ušetřil nudy.“</p>
<p>„Díky. Jenže raději bych zůstal při vědomí. Mám o čem přemýšlet.“</p><empty-line /><p><strong>7</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>„Dvanáct až osmnáct měsíců? A nemohli se splést?“</p>
<p>„Co můžu říct? Namodelovali to,“ odvětila stroze Francesca Delucová.</p>
<p>Maria se snažila, aby její hlas zněl klidně. „To je spousta času. Necháme ti udělat sken. Dáme dohromady peníze. Můžu prodat dům a půjčit si něco od Adena -“</p>
<p>Francesca se usmála, ale zavrtěla hlavou. „Ne, holčičko.“ Od chvíle, kdy se na ni Maria naposledy skutečně podívala, kdy naposledy vědomě zhodnotila její vzhled, jí trochu zšedly vlasy, ale žádné viditelné známky nemoci se na ní neprojevovaly. „Jaký by to mělo smysl? I kdybych o to stála – a já o to nestojím – k čemu je sken, který nikdy nepoběží?“</p>
<p>„Bude běžet. Výpočetní kapacity zlevní. Všichni na to spoléhají. Tisíce lidí mají skenové soubory, které čekají.“</p>
<p>„Kolik zmrazených mrtvol se podařilo přivést zpět k životu?“</p>
<p>„To není totéž.“</p>
<p>„Kolik?“</p>
<p>„Fyzicky žádnou. Ale některým udělali sken -“</p>
<p>„A ukázalo se, že jsou neschopné života. Všichni zajímaví – celebrity, diktátoři – mají poškozený mozek, a ti ostatní nikoho nezajímají.“</p>
<p>„Skenový soubor není totéž co zmrazená mrtvola. Nemohla by ses stát neschopnou života.“</p>
<p>„Ne, ale také by nestálo za to znovu mě oživit.“</p>
<p>Maria po ní střelila zlostným pohledem. „Já tě oživím. Ty nevěříš, že ty peníze seženu?“</p>
<p>„Možná seženeš,“ řekla Francesca. „Ale já se stejně nenechám naskenovat, takže na to zapomeň.“</p>
<p>Maria se na pohovce shrbeně předklonila. Nevěděla, jak si má sednout, kam dát ruce. Do místnosti proudilo nepříjemně jasné slunce a odhalovalo každý chuchvalec na koberci; musela se přemáhat, aby nevstala a nezatáhla rolety. Proč jí to Francesca neřekla do telefonu? V telefonu by to všechno bylo tisíckrát snazší.</p>
<p>„Tak dobře, nenecháš se naskenovat,“ připustila nakonec. „Na světě se určitě najde někdo, kdo vyrábí nanomechanismy proti rakovině jater. I kdyby měly být jenom experimentální.“</p>
<p>„Proti tomuto typu buněk ne. Nepatří k běžným onkogenům a nikdo si není jist buněčnými povrchovými identifikátory.“</p>
<p>„No a co? Můžou je najít, ne? Můžou se na ty buňky podívat, identifikovat buněčné znaky a upravit stávající nanomechanismus. Veškeré informace, které potřebují, máš ve svém těle.“ Maria si představila zmutované proteiny nahrávající metastázám, jak ční z buněčných stěn, zvýrazněné zlověstnou žlutou barvou.</p>
<p>„Kdyby bylo dost peněz, času a informací, určitě by se to dalo udělat… ale zdá se, že v nejbližších osmnácti měsících se k tomu nikdo nechystá.“</p>
<p>Maria se začala chvět. Přicházelo to ve vlnách. Nevydala ni hlásku; jen seděla a čekala, až to přejde.</p>
<p>Nakonec řekla: „Určitě jsou nějaké léky.“</p>
<p>Francesca přikývla. „Beru léky na zpomalení růstu primárního nádoru a omezení dalších metastáz. Transplantace nemá smysl; mám už příliš mnoho sekundárních nádorů – takže selhání jater mě trápí ze všeho nejmíň. Mohla bych brát všeobecné cytotoxické prostředky a vždycky je tu možnost radioterapie – nemyslím si však, že by přínos vyvážil vedlejší účinky.“</p>
<p>„Chceš, abych zůstala s tebou?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nebyla bych na obtíž. Víš, že můžu pracovat odkudkoliv.“</p>
<p>„Není to třeba. Nebudu bezmocná.“</p>
<p>Maria zavřela oči. Nedokázala si představit, že by se měla takto cítit hodinu, natož rok. Když jí otec před třemi lety zemřel na infarkt, slíbila si, že sežene peníze, aby mohla Francesce nechat udělat sken, než oslaví šedesátiny. Cíl byl v nedohlednu. Zvorala jsem to. Promarnila jsem čas. A teď je skoro pozdě.</p>
<p>„Třeba v Soulu nějakou práci najdu,“ vyslovila své úvahy nahlas.</p>
<p>„Myslela jsem, že ses rozhodla nejet tam.“</p>
<p>Maria k ní nechápavě vzhlédla. „Proč si nechceš nechat udělat sken? Čeho se bojíš? Chránila bych tě, udělala bych všechno, co si řekneš. Kdybys nechtěla být spuštěna, dokud bude existovat zpomalení, počkala bych. Kdyby ses chtěla probudit ve fyzickém těle – v organickém těle – počkala bych.“</p>
<p>Francesca se usmála. „Já vím, holčičko. O to nejde.“</p>
<p>„Nechci se kvůli tomu hádat.“</p>
<p>Maria byla zoufalá. „Já se nebudu hádat. Vážně mi to nemůžeš říct? Prosím.“</p>
<p>Francesca se dala obměkčit. „Poslyš, bylo mi třiatřicet, když udělali první kopii. Tobě bylo pět, vyrostla jsi s tím – ale pro mě je to pořád… příliš cizí. Je to něco, co dělají bohatí excentrici – tak jako si svého času nechávali zmrazovat mrtvoly. Pro mě je představa, utratit několik set tisíc dolarů za naději, že mě po smrti bude imitovat počítač, prostě… fraškovitá. Já nejsem excentrický milionář, nechci utratit své – nebo tvoje – peníze za to, že si vybuduju nějaký… mluvící památník svého ega. Ještě jsem neztratila soudnost.“ Úpěnlivě se na Marii podívala. „Musím pokračovat?“</p>
<p>„Nebyla bys imitovaná. Byla bys to ty.“</p>
<p>„Ano a ne.“</p>
<p>„Co to má znamenat? Vždycky jsi mi tvrdila, že věříš -“</p>
<p>„Věřím, že kopie jsou inteligentní. Jenom bych neřekla, že jsou – nebo nejsou – ,stejná osoba’ jako ten, z něhož vyšly. Neexistuje správná nebo špatná odpověď; je to otázka sémantiky, nikoli pravdy.</p>
<p>Jedná se o to, že momentálně mám vlastní představu, kdo jsem… co jsou mé meze… a to pro mou kopii, spuštěnou někdy v neurčité budoucnosti, neplatí. Chápeš to? To, že si nechám udělat sken, ještě neznamená, že se budu na umírání dívat líp. Bez ohledu na to, co by si mohla myslet moje kopie, kdyby někdy byla spuštěna.“</p>
<p>„To mi děláš naschvál,“ vyhrkla zlostně Maria. „Je to stejná pitomost, jako… kdybys ve dvaceti řekla: ,Nedovedu si představit, co ze mě bude v padesáti, tak stará žena bych doopravdy nebyla já.’ A potom se zabila, protože kromě té starší ženy není co ztratit a ona nespadá do tvých ,mezí’.“</p>
<p>„Neřekla jsi, že se nebudeš hádat?“</p>
<p>Maria odvrátila zrak. „Nikdy jsi tak nemluvila. To ty jsi mi vždycky říkala, že ke kopiím je třeba se chovat přesně jako k lidem. Kdyby ti to ,náboženství’ nevypláchlo mozek -“</p>
<p>„Církev Boha, který se neprojevuje, nemá na kopie názor, kladný ani záporný.“</p>
<p>„Protože nemá názor na nic.“</p>
<p>„To je pravda. Takže to sotva může být jejich vina, že se nechci nechat naskenovat, ne?“</p>
<p>Maria fyzicky cítila, jak se jí dělá zle. Téměř rok se vyhýbala tomu, aby se k věci nějak vyjádřila. Ohromilo ji to a zděsilo, snažila se však matčino rozhodnutí respektovat – a teď viděla, že její postup byl šílený, neuvěřitelně nezodpovědný. Člověk nezůstane stát a nedovolí, aby někomu, koho má rád – někomu, kdo ho naučil rozumět světu – dělali z mozku kaši.</p>
<p>„Je to jejich vina,“ prohlásila, „protože ti podryli vlastní úsudek. Napumpovali do tebe tolik nesmyslů, že už o ničem nedokážeš nezaujatě přemýšlet.“</p>
<p>Fancesca se na ni jen káravě podívala. Maria ucítila osten viny – Jak jí to můžeš v takové chvíli ještě ztěžovat? Jak na ni můžeš začít útočit, když ti právě oznámila, že umírá? – ale nehodlala to teď vzdát, vycouvat z toho, být „pozorná“.</p>
<p>Řekla: „Bůh se neprojevuje… protože Bůh je tou příčinou, proč je všechno tak, jak to je? To nám má všem pomoci, abychom se cítili smířeni s kosmem?“</p>
<p>Francesca zavrtěla hlavou. „Smířeni? Ne. Jde jenom o to, jednou provždy se zbavit starých představ, jako je božský zásah – a potřeby nějakého důkazu nebo dokonce víry, aby člověk mohl věřit.“</p>
<p>„A co tedy potřebuješ?“ zeptala se Maria. „Já nevěřím, tak o co přicházím?“</p>
<p>„O důvěru?“</p>
<p>„A lásku k tautologii.“</p>
<p>„Nezatracuj tautologii. Je lepší založit náboženství na tautologii než na výplodu fantazie.“</p>
<p>„Ale to je horší než tautologie. Je to jako… svévolné měnění významu slov, je to jako něco z Lewise Carrolla. Nebo George Orwella. ,Bůh je příčinou všeho… ať je ta příčina jakákoli.’ To, čemu by každý člověk se zdravým rozumem říkal fyzikální zákony, jste se rozhodli přejmenovat na B-O-H-A… jenom proto, že to slovo v sobě nese nejrůznější historické rezonance – nejrůznější zavádějící konotace. Tvrdíte, že nemáte se starými náboženstvími nic společného – tak proč se držíte jejich terminologie?“</p>
<p>Francesca řekla: „Nepopíráme historii toho slova. Oddělujeme se od minulosti mnoha způsoby – ale zároveň uznáváme svůj původ. Bůh je pojem, který lidé používali tisíce let. Skutečnost, že jsme tu představu zušlechtili, očistili od primitivních pověr a zbožných přání, ještě neznamená, že nejsme součástí stejné tradice.“</p>
<p>„Ale vy jste tu představu nezušlechtili, vy jste ji zbavili smyslu! A právem – ale zdá se, že si to neuvědomujete. Odhodili jste všechny nápadné hlouposti – veškerý antropomorfismus, zázraky, vyslyšené modlitby – ale zřejmě jste si nevšimli, že když jste to udělali, nezůstalo nic, co by bylo třeba nazývat náboženstvím. Fyzika není teologie. Etika není teologie. Proč předstírat, že jsou?“</p>
<p>„Ty to opravdu nechápeš?“ zeptala se Francesca. „Mluvíme o Bohu z toho prostého důvodu, že stále chceme. Člověk má v sobě hluboce zakořeněné nutkání používat to slovo, ten pojem – spíš je leštit než zahazovat – navzdory skutečnosti, že již neznamená to, co znamenalo před pěti tisíci lety.“</p>
<p>„A vy velice dobře víte, odkud se to nutkání bere! Nemá to nic společného s nějakou božskou bytostí; je to jen produkt kultury a neurobiologie – pár evolučních a historických náhod.“</p>
<p>„Samozřejmě. Která lidská vlastnost není?“</p>
<p>„Tak proč se tomu poddávat?“</p>
<p>Francesca se zasmála. „Proč se čemukoli poddávat? Náboženský impuls není nějaký… virus cizího myšlení. Není to – v nejčistší podobě, v nejčistší formě, zbavené veškerého obsahu – produkt vymývání mozků. Je to součást toho, kdo jsem.“</p>
<p>Maria zabořila tvář do dlaní. „Opravdu? Když takhle mluvíš, jako bys to ani nebyla ty.“</p>
<p>„Copak ty nikdy nechceš poděkovat Bohu, když se ti daří?“ řekla Francesca. „Nikdy nechceš Boha požádat, aby ti dal sílu, když ji potřebuješ?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ale já ano. Přestože vím, že Bůh se neprojevuje. A jestli je Bůh příčinou všeho, pak má v sobě i nutkání používat slovo Bůh. Proto pokaždé, když z toho nutkání získám trochu síly, útěchy nebo smyslu, zdrojem té síly, té útěchy a toho smyslu je Bůh.</p>
<p>A jestli mi Bůh – ačkoliv nedělá žádné rozdíly – pomáhá vyrovnat se s tím, co se mnou bude, proč by tě to mělo rmoutit?“</p>
<p>Ve vlaku cestou domů Maria seděla vedle chlapce, asi sedmiletého, jenž sebou celou dobu škubal v neslyšitelném rytmu PHV – participačního hudebního videa – indukovaného přímo v nervech. Nervová indukce byla vyvinuta pro léčbu epilepsie, ale dnes se nejčastěji využívala k vyvolání příznaků, jimž měla původně ulevovat. Když se na něho podívala z boku, viděla, jak mu oční bulvy pod zrcadlovkami těkají sem a tam.</p>
<p>Šok, který jí zpráva o matčině nemoci způsobila, trošku polevil a Maria začala vidět věci poněkud jasněji. Ve skutečnosti se jednalo o peníze, ne o náboženství. Chce být mučedník, zachránit mě, abych nemusela utratit ani cent. Vše ostatní je hledáni výmluvy. Musela od rodičů přebrat spoustu zastaralých nesmyslů o tom, jak je ctnostné nebýt „přítěži“ – nechtít po další generaci příliš, „nezkazit jim nejlepší léta života“.</p>
<p>Cestou tam si nechala kolo v úschovně na Hlavním nádraží. Když pak jela poklidným provozem nedělního večera pomalu domů, stále se cítila vycucaná a otřesená, ale přece jen o něco pevnější, když měla možnost o tom přemýšlet. Dvanáct až osmnáct měsíců? Do roka ty peníze sežene. Něco se najde. Dokáže Francesce, že to břemeno na svá bedra může vzít – a matka pak bude moci přestat s vymýšlením výmluv.</p>
<p>Doma dala vařit zeleninu, potom vyšla nahoru a zkontrolovala poštu. Ve složce „Smetí“ bylo šest zpráv, čtyři další v „Autoverzu“. V „Nudné, avšak lukrativní“ nic. Po dopisu, který poslala do Zpravodaje Autoverzu, ji kontaktovali prakticky všichni předplatitelé. Dostala blahopřání, žádosti o další informace, nabídky ke spolupráci a několik vzkazů na hranici zdravého rozumu, plných nedorozumění a stesků. Její úspěch s A. lamberti se dokonce dočkal ohlasu – v časopise Svět buněčného automatu, jehož zaměření bylo o něco širší. Ke vzrušenému nadšení to mělo daleko – a ona byla svým způsobem ráda; vracelo to věcem perspektivu.</p>
<p>Přejela kontaktní obrazovku rukou a veškerou odpadní poštu smazala, potom se chvíli dívala na ikony autoverzových zpráv a uvažovala, že s nimi udělá totéž. Potřebuji se zmobilizovat. Soustředit se na vydělávání peněz a přestat marnit čas s touhle pitomostí.</p>
<p>Přečetla si první zprávu. Nějaká dívka z Kansas City si stěžovala, že se jí nedaří zopakovat Mariiny výsledky, a obšírně popisovala svou komplikovanou verzi experimentu. Maria po dvaceti vteřinách přestala číst a soubor smazala; dlouze odpověděla již na půl tuctu podobných dopisů, a veškeré pocity závazků, které k „autoverzové komunitě“ cítila, se při tom vytratily.</p>
<p>Když spustila druhou zprávu, ucítila, jak se dole něco pálí, a najednou si vzpomněla, že sporáku v pátek odešel mozek – musela všechno hlídat a nemohla ani dálkově vypnout plotýnky. Zesílila hlasitost terminálu a zamířila do kuchyně. Ze špenátu byla zčernalá hmota. Mrštila kastrolem přes úzký pokoj; odrazil se a dopadl jí skoro k nohám. Znovu jej zvedla a začala jím bušit do stěny vedle sporáku, až kachličky začaly praskat a padat na podlahu. Netušila, že ničení domu může přinést takové uspokojení; bylo to jako roztrhat si šaty, vyškubat si vlasy, ublížit si. Neúnavně bušila do stěny, až nemohla popadnout dech, hlava se jí točila, pot z ní lil a obličejem se jí rozlévalo zvláštní horko, jaké nepoznala od dětských záchvatů zlosti. Matka jí přejela hřbetem ruky po tváři a otřela slzy vzteku. Chladivá kůže, snubní prstýnek.</p>
<p>„Psst. Podívej, jak vypadáš. Vždyť celá hoříš!“</p>
<p>Za chvíli se uklidnila a uvědomila si, že v patře pořád hraje zpráva, kterou spustila; odesilatel ji zřejmě naprogramoval, aby se v nekonečném cyklu opakovala, dokud nepotvrdí příjem. Sedla si na podlahu a poslouchala.</p>
<p>„Jmenuji se Paul Durham. Četl jsem váš článek ve Zpravodaji Autoverzu. To, co jste dokázala s A. lamberti, na mne udělalo velký dojem – a jestli se domníváte, že by pro vás mohlo být zajímavé získat prostředky, abyste mohla pokračovat, zavolejte mi na toto číslo a můžeme si o tom promluvit.“</p>
<p>Maria si to musela poslechnout třikrát, než si byla jistá, co zpráva znamená. Získat prostředky, abyste mohla pokračovat. Formulace se zdála být záměrně rezervovaná a dvojznačná, ale v konečné podstatě to mohlo znamenat pouze jedno jediné.</p>
<p>Nějaký idiot jí nabízel práci.</p>
<p>Když ji Durham požádal o osobní setkání, Maria byla tak překvapená, že se nezmohla na nic jiného než na souhlas. Durham řekl, že bydlí v severním Sydney, a navrhl, aby se sešli další den dopoledne ve městě, v Markét Street Café. Maria, kterou na místě nenapadla věrohodná výmluva, jen přikývla – byla ráda, že hovor uskutečnila přes softwarový filtr, který z její tváře a hlasu odstranil každou stopu úzkosti. K programovacím zakázkám většinou nepatřily pohovory, dokonce ani po telefonu – nabídkové řízení bylo obvykle plně automatické, založené výhradně na poskytnutých cenových nabídkách a ověřeném přehledu praxe. Maria nebyla u osobního pohovoru od doby, kdy jako studentka žádala o úklidové práce na částečný úvazek.</p>
<p>Teprve když přerušila spojení, uvědomila si, že stále nemá ponětí, co po ní Durham vlastně chce. Nějaký nefalšovaný autoverzový fanatik by teoreticky mohl být ochoten obětovat peníze za privilegium, že s ní bude spolupracovat – třeba platit účty za počítačový čas s tím, že o slávu za všechny další výsledky se podělí. Bylo obtížné vymyslet nějaké jiné vysvětlení.</p>
<p>Maria probděla půlku noci. V duchu si ten krátký rozhovor přehrávala a přemýšlela, jestli jí neuniká něco do očí bijícího – přemýšlela, jestli by to nemohl být nějaký kanadský žertík. Těsně před druhou hodinou vstala a spěšně si udělala rešerše Zpravodaje Autoverzu a několika dalších časopisů zabývajících se buněčnými automaty. Žádné články od nikoho jménem Durham nenašla.</p>
<p>Kolem třetí hodiny vzdala další úvahy na toto téma a přinutila se usnout. Zdálo se jí, že zůstala vzhůru, rozrušená novinou o matčině nemoci – a když si pak uvědomila, že to byl jenom sen, začala si zlostně nadávat, protože tento důkaz její lásky byl pouhou iluzí.</p><empty-line /><p><strong>8</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>Thomas vyjel výtahem z kanceláře domů. V životě to byla desetiminutová cesta městskou drahou, ale po téměř čtyřech subjektivních měsících si na zkrácení začínal zvykat. Dnes začal stoupat, aniž by na to pomyslel – obdivoval dubové obložení, nechával se uspat tichým bzučením motoru – ale v polovině cesty vzhůru ho znenadání přepadla krátká závrať, jako by ta elegantní rakev přešla do volného pádu.</p>
<p>Po svém vzkříšení si zprvu stále dělal starosti, které stránky své minulosti by měl napodobovat, aby si zachoval zdravý rozum, a kterých by se měl v rámci upřímnosti zbavit. Okno s výhledem na město vypadalo docela neškodně – ale chodit a jezdit umělou davovou scénou mu připadalo groteskní, a když to několikrát zkusil, zjistil, že ho to silně rozrušuje. Příliš se to podobalo životu – a příliš se to podobalo jeho snu, že jednou bude zase mezi lidmi. Nepochyboval, že by vůči té iluzi časem znecitlivěl, ale nechtěl to. Až se jednou usídlí v dálkově ovládaném robotovi, který bude stejně živý jako jeho ztracené tělo, až konečně znovu pojede skutečným vlakem a půjde skutečnou ulicí – nechtěl, aby mu radost z toho zážitku kalila léta dokonalého imitování.</p>
<p>Neměl v úmyslu se klamat – ale kromě rozhodnutí, nenapodobovat svůj fyzický život na úroveň parodie, bylo těžké přesně stanovit, co to znamená. Odmítal představu, že by se nejbližší dveře měly vždy magicky otevřít do zvoleného cíle, a nijak netoužil, aby stačilo lusknout prsty a on se mohl teleportovat. Uznat – a využívat – neomezené plastičnosti virtuální reality možná bylo nejupřímnější… ale Thomas potřeboval svět s pevnou strukturou, nikoli snové město, které se překonfiguruje podle jeho okamžitého rozmaru.</p>
<p>Nakonec našel kompromis. Vytvořil své soukromé verzi Frankfurtu pomocnou geografii – nebo architekturu; alternativní topologii města, v němž se všechny budovy, mezi nimiž se pohyboval, chovaly, jako by byly jedna na druhé, takže je všechny mohla spojovat jediná výtahová šachta. Jeho dům „na předměstí“ začínal šestnáct pater „nad“ jeho kanceláří „ve městě“; mezi nimi byly zasedací místnosti, restaurace, galerie a muzea. Poté, co si takové uspořádání zvolil, bral je jako neměnné – a třebaže výhled z každého místa, kde vystoupil, byl s tímto vztahem v křiklavém rozporu, dokázal s paradoxem takového stupně žít.</p>
<p>Thomas vyšel z výtahu do přízemního vestibulu svého domova. Dvoupodlažní dům, zasazený do skromné desetihektarové zahrady, byl jen jeho – stejně jako reálný originál od doby, kdy se rozvedl, do propuknutí smrtelné choroby, kdy se dovnitř nastěhoval lékařský tým. Zpočátku nechal chodbami zbytečně klouzat úklidové roboty a na záhonech pracovat zahradní roboty – díval se na ně jako na součást architektury, jako byly roury s odpadem, mřížky klimatizace a nesčetné další „nepotřebné“ vybavení. Po prvním týdnu roboty zrušil. Odpady zůstaly.</p>
<p>Pocit závrati pominul, přesto došel do knihovny a nalil si sklenku ze dvou karaf z broušeného skla, vzpružující směs Sebedůvěry a Optimismu. Pouze jediným slovem mohl přivolat úplný panel pro regulaci nálady – zjevení, které mu odnepaměti připomínalo mixážní pult z nahrávacího studia – a tak dlouho upravovat parametry svého rozpoložení, až najde takový stav, že již nebude chtít nastavení měnit… jenže ta vyloženě technická metafora mu způsobovala rozčarování. „Drogy“ navozující změnu nálady zde mohly fungovat bez vedlejších účinků a s takovou zacíleností, jaké nemohla žádná reálná chemikálie nikdy dosáhnout – farmakologická přesnost byla možná, avšak sotva povinná – a bylo přirozenější polknout na povzbuzení hlt „životabudiče“ než udělat úpravy prostřednictvím batetie posuvných potenciometrů, visící v prostoru.</p>
<p>Přestože konečný výsledek byl naprosto stejný.</p>
<p>Když nápoj začal působit – bylo možno navolit, aby účinek byl postupný, příjemné teplo rozlévající se z žaludku, než byl jemně zmanipulován vlastní mozek – Thomas usedl do křesla a začal se snažit dopátrat smyslu svého setkání s Paulem Durhamem.</p>
<p>Musíte mi dovolit, abych vám ukázal, co přesně jste.</p>
<p>U křesla byl terminál. Thomas lehce stiskl tlačítko a na obrazovce se objevil jeden z jeho osobních asistentů, Hans Lohr.</p>
<p>„Mohl byste mi zjistit co možná nejvíc o mém návštěvníkovi?“ řekl Thomas, jako by o nic nešlo.</p>
<p>Lohr odpověděl okamžitě: „Ano, pane.“</p>
<p>Thomas měl šest asistentů, kteří se střídali v nepřetržitém režimu. Vše to byli lidé z masa a kostí – ale byli tak důkladně přizpůsobení, že dokázali své myšlení libovolně přepínat z normální rychlosti do zpomalení a zase zpět. Thomas si od nich udržoval odstup, komunikoval s nimi pouze prostřednictvím terminálu; rozdíl mezi „osobní“ návštěvou a „pouhým obrazem“ na obrazovce by při podrobném rozboru příliš neobstál, ale v praxi se přesto dal důsledně uplatňovat. Občas si říkal, že jeho zaměstnanci pracují v Mnichově nebo v Berlíně… „dost daleko“, aby to „vysvětlovalo“ fakt, že se s nimi nikdy nesetkal osobně, a přitom „dost blízko“, aby alespoň metaforicky mělo smysl, že fungují jako prostředníci s vnějším světem. Nikdy se neobtěžoval zjistit, kde skutečně jsou, aby se skutečnost náhodou nedostala do rozporu s touto představou, která mu vyhovovala.</p>
<p>Povzdechl si a dopřál si ještě jeden doušek S&O. Bylo to balancování, chůze po napjatém laně. Kopie mohla zešílet oběma způsoby. Zajímat se o pravdu příliš mohlo vést k patologické posedlosti infrastrukturou – algoritmy a optickými procesory, mechanismem „klamu“ ukrytým pod každým povrchem. Ten, kdo se zajímal příliš málo, mohl postupně podlehnout samolibé představě, v níž se život odvíjel jako normálně, a obcházet nebo bagatelizovat všechno, co bylo s iluzí normální fyzické existence v rozporu.</p>
<p>Jaké byly Durhamovy pravé úmysly? Dohnat ho k šílenství?</p>
<p>Thomas si objednal obvyklou zběžnou prověrku, než Durhama pustil dovnitř. Odhalila jenom to, že pracuje jako obchodní zástupce pro Gryphon Financial Products – průměrně úspěšnou anglicko-australskou firmu – a nemá záznam v trestním rejstříku. Složitá bezpečnostní opatření byla sotva opodstatněná; návštěvníci mu nemohli nijak ublížit. Poradci přes VR Thomase ujistili, že systém nemůže poškodit nebo narušit nic s výjimkou přímého zásahu do hardwaru; pouhý signál přicházející optickým vláknem z vnějšího světa nemohl proniknout chráněnými vrstvami softwaru. Návštěvníci, kteří působili spoušť a vypouštěli viry ďábelsky rafinovaným, binárně modulovaným lusknutím prsty, patřili do oblasti fikce. (Doslova; Thomas jednou viděl, jak se to stalo v Rodině Unclearových.)</p>
<p>Durham pravil: „Nebudu vám lhát. Byl jsem nějaký čas v psychiatrické léčebně. Deset let. Trpěl jsem bludy. Bizarními, složitými bludy. A dnes vím, že jsem byl vážně nemocný. Dokážu se ohlédnout a pochopit to.</p>
<p>Avšak zároveň se dokážu ohlédnout a vzpomenout si, co jsem si myslel, že se děje, když jsem byl šílený. A aniž bych jen na jediný okamžik odmítal uznat svůj stav, dodnes mi ty vzpomínky připadají tak přesvědčivé…“</p>
<p>Thomasovi naskočila husí kůže. Zvedl sklenku… a pak ji odložil. Věděl, že kdyby pil dál, nakonec by ho nerozrušovalo nic z toho, co muž řekl – ale zatím nevypil dost, aby byl nezvratně přesvědčen, že o to stojí.</p>
<p>„Pokud vy sám nejste připraven ten experiment podstoupit, zkuste alespoň přemýšlet o dopadech. Představte si, že jste upravil způsob, jímž jste počítán – a představte si, jaké by to mělo následky. Myšlenkový experiment, o nic víc nežádám. Je to příliš? Svým způsobem jsem ani já víc neudělal.“</p>
<p>Terminál zazvonil. Thomas hovor přijal. Lóhr řekl: „Mám předběžnou zprávu o Paulu Durhamovi. Chcete, abych vám ji přečetl?“</p>
<p>Thomas zavrtěl hlavou. „Podívám se na soubor.“</p>
<p>Prošel jej na první úrovni podrobností. Paul Kingsley Durham. Narozen v Sydney 6. června 2000. Rodiče: Elizabeth Anně Maddoxová a John Arthur Durham… majitelé lahůdkářství na sydneyském předměstí Concord v letech 1996 až 2032… po odchodu do důchodu se odstěhovali do Mackay v Queenslandu… oba již zemřeli přirozenou smrtí.</p>
<p>Vzdělání získal na státní střední škole. 2017: maturitní zkouška s celkovým výsledkem mezi prvními třemi procenty; nejlepší předměty fyzika a matematika. 2018: dokončil první ročník magisterského studia na Sydneyské univerzitě, složil všechny zkoušky, ale ve studiu nepokračoval. 2019 až 2032: cestoval po Thajsku, Barmě, Indii a Nepálu. 2024: po návratu do Austrálie zjištěna porucha s bludy, pravděpodobně vrozená… stav částečně upraven medikamenty. Celá řada příležitostných zaměstnání manuálního charakteru do května 2029. Stav se zhoršuje… v lednu 2031 přidělen invalidní důchod. 4. září 2035 umístěn na psychiatrické oddělení nemocnice v Blacktownu.</p>
<p>11. listopadu 2045 provedena nanochirurgická operace hippocampu a prefrontální mozkové kůry… výsledek jednoznačně úspěšný.</p>
<p>Thomas přepnul na druhou úroveň, aby vyplnil desetiletou mezeru, ale nenašel o mnoho víc než dlouhý výčet léků, nervových štěpů a nosičů genové terapie, které byly v tom období Durhamovi injektivně vpraveny do lebky, aniž by se to projevilo jakýmkoli zlepšením. Často se vyskytovaly poznámky, že léčba byla nejdříve vyzkoušena na sérii částečných modelů mozku, jenže v praxi se neosvědčila. Thomas uvažoval, jestli o tom Durhamovi někdo řekl – a co si ten člověk představoval, že se stalo, když byl medikament vyhodnocen na patnácti samostatných modelech různých oblastí mozku, které dohromady zahrnovaly celý orgán…</p>
<p>2046-2048: studium financí a administrativy na Macquarijské univerzitě. 2049: promoval s vyznamenáním a byl okamžitě přijat firmou Gryphon jako mladší obchodní zástupce. Od 17. ledna 2050 pracoval v oddělení umělé inteligence.</p>
<p>To znamenalo prodávat v různém přestrojení ochranu kopiím, které měly strach, že je někdo připraví o majetek. Do Durhamova popisu práce určitě patřilo trávit dlouhé hodiny jako návštěvník – i když asi ne zacházet do vyjevování podrobností o vlastní léčbě na psychiatrii nebo nabízet klientům metafyzické myšlenkové experimenty. Nebo samozřejmě ztrácet čas s kopiemi, které jsou evidentně tak dobře zajištěné, že služby Gryphonu nepotřebují.</p>
<p>Thomas se odklonil od terminálu. Bylo to skoro až příliš jednoduché: Durham oklamal doktory, aby uvěřili, že ho vyléčili, a pak – s typickou paranoidní důmyslností a tvrdošíjností – začal pracovat na tom, aby získal postavení, v němž by se mohl stýkat s kopiemi, sdělovat jim Velkou pravdu, která mu byla vyjevena… a snažit se z toho vytěžit trochu peněz.</p>
<p>Kdyby se Thomas spojil s Gryphonem a pověděl jim, co jejich šílený obchodní zástupce provádí, Durham by určitě přišel o práci a pravděpodobně by znovu skončil v ústavu – kde by mu snad pomohl druhý pokus o nanochirurgický zákrok. Durham pravděpodobně nikomu neubližoval… ale postarat se, aby se mu dostalo léčby, bylo určitě to nejlepší, co se pro něho dalo udělat.</p>
<p>Sebejistý, optimistický člověk by zavolal ihned. Thomas se po sklence podíval, ale rozhodl se ještě chvíli počkat, než alternativy utopí.</p>
<p>Durham řekl: „Chápu, že za všechno, co jsem zažil – nebo si to alespoň myslím – ,vděčím’ své nemoci – a vím, že neexistuje spolehlivý způsob, jak vás přesvědčit, že už šílený nejsem. Ale i kdybych byl… proč by to mělo snížit význam, který pro vás nadnesené otázky mají?</p>
<p>Většina lidí z masa a kostí žije a umírá, aniž by poznali, co jsou, aniž by jim na tom záleželo – vysmívají se pouhé myšlence, že by to mělo být důležité. Vy však nejste z masa a kostí a nemůžete si dovolit luxus nevědomosti.“</p>
<p>Thomas vstal a přešel k zrcadlu nad krbem. Jeho vzhled stále vycházel především z jeho posledního skenu; měl stejné, nepoddajně husté bílé vlasy, stejnou volnou, skvrnitou, průsvitnou, pětaosmdesát let starou kůži. Držení těla však měl jako mladík. Model vytvořený ze skenového souboru prošel důkladnou vnitřní omlazovací kůrou, která odstranila šedesátileté chátrání každého kloubu, každého svalu, každé žíly a tepny. Uvažoval, zda je to jen otázka času, než podlehne marnivosti a udělá totéž se svým vzhledem. Mnozí jeho obchodní partneři ztráceli věk postupně – ale jenom málokdo skočil o dvacet, třicet, padesát let zpátky nebo zcela změnil vzhled. Co bylo nejupřímnější? Vypadat jako pětaosmdesátník z masa a kostí (jímž nebyl), nebo tak, jak by vypadat chtěl… jaký by chtěl být… kdyby si mohl vybrat? A on si mohl vybrat.</p>
<p>Zavřel oči, přiložil konečky prstů na tváře a osahal poškozenou kůži. Jestli si myslel, že ho tyto ruiny charakterizují, bylo to tak… a kdyby se naučil přijmout nové mladé tělo, platilo by totéž pro ně. A přesto se nedokázal zbavit představy, že vnější omlazení by neznamenalo nic než vytvoření mladé „masky“… zatímco jeho „pravá tvář“ by dál někde existovala – a stárla. Ukázkový Dorian Gray – hloupá moralistická bajka vycpaná „věčnými“ pravdami, které už dávno zastaraly.</p>
<p>A k příjemnému pocitu stačilo připadat si zdravý a plný elánu, mít pokoj od artritidy, bolestí, křečí a návalů zimnice, od dýchavičnosti, kterou si ještě živě vybavoval. Cokoli dalšího působilo příliš snadně, příliš svévolně. Každá kopie se mohla v okamžiku změnit v hollywoodského Adónise. Každá kopie mohla předhonit kulku, zvednout budovu, vychýlit planetu z její dráhy.</p>
<p>Thomas otevřel oči, zvedl ruku a dotkl se povrchu zrcadla. Věděl, že se vyhýbá rozhodnutí. Ale jedna věc mu dál ležela v hlavě.</p>
<p>Proč si Durham vybral jeho? Ten člověk možná trpěl bludy – ale zároveň byl na jisté úrovni inteligentní a racionální. Ze všech kopií, jejichž nejistoty mohl zkusit využít, proč si vybrat takovou, která má nenapadnutelné postavení, zabezpečený hardware a dobře spravovaný svěřenský fond? Proč si vybrat cíl, který působil dojmem, že se nemá absolutně čeho bát?</p>
<p>Thomas ucítil, jak se mu vrací závrať. Bylo to šedesát pět let. Jeho jméno se neocitlo v žádném novinovém článku, ani v žádném policejním hlášení; žádné, ani sebedůkladnější hledání v databázích jej nemohlo spojit s Annou. Naživu nebyl nikdo, kdo věděl, co udělal – a padesátiletý bývalý pacient psychiatrie z druhého konce světa mohl něco vědět ze všech nejmíň.</p>
<p>I muž, který ten zločin spáchal, byl mrtvý. Thomas viděl, jak byl zpopelněn.</p>
<p>Vážně si myslel, že Durhamova nabídka bezpečného útočiště byla nějaký složitě zašifrovaný eufemismus pro to, že nebude vyhrabávat minulost? Pro vydírání?</p>
<p>Ne. To bylo absurdní.</p>
<p>Tak proč nezavolat na několik míst a nezařídit, aby se tomu chudákovi dostalo patřičné péče? Proč mu nezaplatit ošetření u nejlepšího švýcarského neurochirurga (který by postup předem ověřil na sérii nejdokonalejších částečných modelů mozku…)?</p>
<p>Nebo skutečně věřil, že by Durham mohl mluvit pravdu? Že mohl spustit druhou kopii na místě, k němuž se nikdo nemohl dostat ani za miliardu let?</p>
<p>Terminál zazvonil. „Prosím?“ řekl Thomas.</p>
<p>Lohra vystřídal Heidrich; někdy to vypadalo, že se služby střídají tak rychle, až se z toho Thomasovi točila hlava. „Za Pět minut máte schůzi správní rady Geistbank, pane.“</p>
<p>„Děkuji, přijdu hned.“</p>
<p>Thomas si zkontroloval v zrcadle, jak vypadá. „Učesej mě,“ řekl. Vlasy se ucházejícím způsobem upravily, pokožka dostala sytější barvu, oči se rozjasnily; jisté obličejové svaly se uvolnily a další napjaly. Jeho oblek nevyžadoval pozornost; stejně jako v životě se nedal pomačkat.</p>
<p>Málem se rozesmál, ale jeho nově učesaný výraz ho od toho odradil. Účelnost, upřímnost, uspokojení, šílenství. Byla to chůze po napjatém laně. Počítáno jedním způsobem, měl devadesát let, druhým osmdesát pět a půl – a stále nevěděl jak žít.</p>
<p>Na odchodu zvedl sklenku Sebejistoty & Optimismu a vylil ji na koberec.</p><empty-line /><p><strong>9</strong></p>
<p>(Strmě atomu píce)</p>
<p>Červen 2045</p>
<p>Paul sešel po schodech a několikrát obešel blok. Nešlo mu o nic víc, než aby na sebe alespoň na chvíli zapomněl. Byl unavený tím, jak musel neustále přemýšlet o tom, čím je. Ulice kolem budovy působily docela povědomě, nikoliv proto, aby se mohl obelhávat, ale proto, aby si mohl být jistý alespoň sám sebou.</p>
<p>Bylo těžké oddělit fakta od pověstí, ale slyšel, že i gigaboháči měli sklon žít v relativně obyčejném prostředí, dávali přednost realismu před fantaziemi moci. Říkalo se, že několik modelů psychotiků ze sebe udělalo diktátory v honosných palácích, v nichž si nechávají posluhovat, ale většina kopií zvolila iluzi kontinuity. Pokud se člověk chtěl zoufale přesvědčit, že je tou osobou, se kterou ho spojují vzpomínky, bylo tím nejhorším, co mohl udělat, naparovat se v nějaké virtuální starožitnosti (s úpravami) a hrát si na Kleopatru nebo Ramsese II.</p>
<p>Paul nevěřil, že „je“ svůj originál. Věděl, že není nic víc než oblak těžko klasifikovatelných dat. Již jenom to, že byl schopen uvěřit ve svou existenci, byl zázrak.</p>
<p>Co mu dávalo ten pocit identity?</p>
<p>Kontinuita. Soudržnost. To, že jedna myšlenka souvisle následovala druhou.</p>
<p>Ale odkud se ta souvislost vzala? U člověka nebo u kopie běžící obvyklým způsobem fyzika mozku nebo počítače znamenala, že stav mysli v jednom okamžiku přímo ovlivňuje stav mysli v okamžiku následujícím. Kontinuita byla jednoduše věcí příčiny a následku. To, co si člověk myslel v čase A, mělo vliv na to, co si myslel v čase B, a to mělo vliv na to, co si myslel v čase C…</p>
<p>Jenže když se subjektivní čas pomíchal, tok příčiny a následku uvnitř počítače neměl vůbec nic společného s tokem jeho poznání – tak jak mohl být jeho podstatnou součástí? Když program hláskoval jeho život DBCEA, ale působilo to úplně stejně jako ABCDE… pak musela být struktura vším a příčina s následkem byly podružné. Celá zkušenost mohla zrovna tak vzniknout náhodou.</p>
<p>Představme si úmyslně poblázněný počítač, který tisíc nebo víc let někde sedí, přeskakuje z jednoho stavu do druhého, neusměrňovaný ničím jiným než elektrickým šumem. Mohl by obsahovat vědomí?</p>
<p>V reálném čase odpověď zněla: pravděpodobně ne – tak mizivá byla naděje, že by náhodou mohla vzniknout nějaká spojitost. Jenže reálný čas byl jen jednou možnou vztažnou soustavou; co všechny ostatní? Pokud se stavy, jimiž stroj prošel, daly v čase libovolně přeskupit, kdo mohl vědět, jaký utříděný řád mohl z toho chaosu vzejít?</p>
<p>Paul se zarazil. Bylo to nesmyslné? Stejně absurdní jako obhajovat, že každá místnost plná opic skutečně naťukala do počítače souhrnné dílo Shakespeara – pouze písmenka poskládaly v trochu jiném pořadí? Stejně absurdní jako tvrdit o každém dost velkém množství kamene, že je v něm obsažen Michelangelův David, a každé skladiště plné barev obsahuje kompletní díla Rembrandta a Picassa – nejen v nějaké latentní podobě, čekající, až je nějaký zručný padělatel fyzicky přetvoří, ale pouze díky možnému předefinování souřadnic časoprostoru?</p>
<p>Jistě, u sochy nebo obrazu to byl žert. Kde byl pozorovatel, který viděl, že barva je v kontaktu s plátnem, že kamennou postavu patřičně vykresluje vzduch?</p>
<p>Ale když zkoumaný útvar nebyl izolovaným objektem, nýbrž samostatným světem, který měl alespoň jednoho pozorovatele, jenž je schopen tečky pospojovat zevnitř…</p>
<p>Nebylo pochyb, že to je možné. On to dokázal. V závěrečném testu druhého experimentu poskládal sebe a své okolí – docela snadno – z prachu náhodně rozptýlených okamžiků, z něčeho, co v reálném čase vypadalo jako evidentní šum. Jistě; to, co počítač udělal, bylo vymyšleno tak, aby to ve zdánlivě bezcílných výpočtech zaručeně obsahovalo jeho zašifrované myšlenky a vjemy. Ale kdyby byl dán dostatečně velký soubor náhodných čísel, nebyl důvod nevěřit, že by čistě náhodou nemohl obsahovat skryté struktury, které by byly stejně složité a spojité jako ty, které tvořily jeho. A bránilo snad něco tomu, aby tyto struktury, jakkoli promíchané v reálném čase, věděly samy o sobě, tak jako byl při vědomí on, a poskládaly si vlastní subjektivní svět, tak jako to udělal on?</p>
<p>Paul se vrátil do bytu. Zápasil přitom s pocitem závrati a neskutečnosti. O tom, že by na sebe mohl zapomenout, nemohla být ani řeč; cítil se tak nabitý pravdou o své zvláštní povaze jako nikdy.</p>
<p>Ještě pořád chtěl vyskočit? Ne. Ne! Jak by mohl říct, že by se raději probudil a zapomněl – probudil a „získal zpět“ svůj život – když se před ním začínaly rýsovat odpovědi na otázky, které jeho originál ani neměl odvahu položit?</p><empty-line /><p><strong>10</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2050</p>
<p>Maria dorazila do kavárny o patnáct minut dřív – a zjistila, že Durham již tam je, sedí u stolu nedaleko vchodu. Zaskočilo ji to, ale zároveň to byla úleva; počítala s dlouhým čekáním, a když o ně tak nenadále přišla, neměla čas, aby začala být nervózní. Durham ji zahlédl, jakmile vešla. Potřásli si rukama, pak si vyměnili několik zdvořilostních frází a z nabídky na aktivních obrazovkách stolu si objednali kávu. Vidět Durhama osobně nijak neodporovalo dojmu, jaký dělal v telefonu: muž středního věku, tichý, konzervativně oblečený; nevypadal jako typický autoverzový nadšenec.</p>
<p>„Vždycky jsem si myslela, že jsem v Sydney jediná, kdo si předplácí Zpravodaj Autoverzu,“ řekla Maria. „Několikrát jsem byla v kontaktu s lanem Summersem z Hobartu, ale nenapadlo mě, že je někdo tak blízko.“</p>
<p>„Není žádný důvod, proč byste o mně měla slyšet,“ přiznal omluvně Durham. „Bohužel jsem se vždycky spokojil s četbou příspěvků; sám jsem nikdy nic nenapsal, ani jsem se nezapojoval do konferencí. Ve skutečnosti s Autoverzem sám nepracuji. Nemám čas. A abych byl upřímný, ani to neumím.“</p>
<p>Maria to vyslechla a snažila se nedat na sobě znát údiv. Bylo to, jako by o sobě někdo řekl, že studuje šachy, ale nikdy je nehrál.</p>
<p>„Ale velice pozorně jsem sledoval vývoj, kterým se obor ubírá, a určitě umím ocenit, co jste dokázala s A. lamberti. Možná dokonce víc než někteří vaši praktikující kolegové. Myslím, že to vidím v poněkud širším kontextu.“</p>
<p>„Myslíte… buněčné automaty jako takové?“</p>
<p>„Buněčné automaty, umělý život.“</p>
<p>„To je hlavní oblast, o kterou se zajímáte?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Ale nikoli jako spoluúčastník? Maria si zkusila představit tohoto muže jako mecenáše scény zabývající se umělým životem, štědře sponzorujícího nadějné mladé odborníky; Lorenzo Nádherný pro Botticelly a Michelangely teorie buněčných automatů.</p>
<p>To by neobstálo. I kdyby ta představa nebyla od základu absurdní, nevypadal, že by byl tak bohatý.</p>
<p>Káva dorazila. Durham se chystal zaplatit za oba, jenomže když Maria začala protestovat, bez dohadování ji nechal, aby za sebe zaplatila sama; byla hned podstatně klidnější. Poté, co automatický servírovací stolek odjel, přešla rovnou k věci. „Říkáte tedy, že máte zájem finančně podporovat výzkum, který vychází z výsledků, jichž jsem dosáhla s A. lamberti. Máte na mysli nějaký konkrétní směr -?“</p>
<p>„Ano. Mám velice konkrétní představu.“ Durham zaváhal. „Stále nevím, jak to nejlépe podat. Ale chci, abyste mi pomohla… něco dokázat. Chci, abyste vytvořila zárodek biosféry.“</p>
<p>Maria neřekla nic. Nebyla si ani jistá, jestli mu dobře rozuměla. Zárodek biosféry byl termín z žargonu terraformování – používaný pro veškeré rostlinstvo a živočišstvo potřebné k tomu, aby se mrtvá, ale teoreticky obyvatelná planeta stala ekologicky stabilní. V žádném jiném kontextu se s tím termínem nesetkala.</p>
<p>Durham pokračoval: „Chci, abyste navrhla prebiotické prostředí – planetární povrch, pokud chcete – a jeden jednoduchý organismus, o němž si myslíte, že by byl časem schopen vyvinout se do velkého množství druhů a vyplnit veškeré potenciální ekologické nitky.“</p>
<p>„Prostředí? Takže… chcete krajinu ve virtuální realitě?“ Maria se snažila nedat na sobě znát zklamání. Opravdu si myslela, že by jí někdo chtěl platit za práci v Autoverzu? „S mikroskopickým primitivním životem? Tedy něco jako… prekambrijský zábavní park, v němž by se uživatelé mohli scvrknout do velikosti řas a prohlížet si své nejstarší předky?“ Maria se přistihla, že přes veškerou nechuť, již k nesourodé virtuální realitě cítila, se jí ta představa začíná líbit. Jestli jí Durham nabízel možnost na celý projekt dohlížet – a peníze, aby to dělala pořádně – bylo by to tisíckrát zajímavější než všechny úmorné zakázky v prostředí virtuální reality, které v minulosti měla. A mnohem lukrativnější.</p>
<p>Jenže Durham řekl: „Ne, prosím. Zapomeňte na virtuální realitu. Chci, abyste navrhla organismus a prostředí se zmíněnými vlastnostmi v Autoverzu. A prekambrijské řasy pusťte z hlavy. Neočekávám od vás, že znovu stvoříte prapůvodní život na Zemi, převedený do chemie Autoverzu – i kdyby něco takového bylo možné. Pouze chci, abyste vytvořila systém se… stejným potenciálem.“</p>
<p>Maria teď už nechápala vůbec nic. „Když jste se zmínil o planetárním povrchu, myslela jsem, že mluvíte o virtuální krajině v plném měřítku – několik desítek kilometrů čtverečních. Ale jestli mluvíte o Autoverzu… myslíte nějakou puklinu ve skále na mořském dně? Něco takového? Něco, co by vzdáleně připomínalo mikroprostředí na rané Zemi? Něco přirozenějšího, než kultivační misky vyplněné dvěma různými cukry?“</p>
<p>„Nezlobte se,“ omluvil se Durham, „nevyjadřuji se příliš jasně. Pochopitelně si budete chtít zárodečný organismus vyzkoušet v celé řadě mikroprostředí: jedině tak budete moci jakžtakž spolehlivě předpovědět, že by skutečně přežil, zmutoval, přizpůsobil se… rozvinul se. Avšak jakmile toho dosáhnete, budu chtít, abyste popsala celý komplex. Specifikovala celé planetární prostředí, které by Autoverz mohl podporovat – a v němž by byla šance na to, aby se zárodek vyvinul ve vyšší formy života.“</p>
<p>Maria zaváhala. Začínala přemýšlet, jestli má Durham vůbec ponětí o tom, v jakém měřítku se v Autoverzu pracuje. „Co přesně si představujete pod tím ,planetárním prostředím’?“</p>
<p>„To, co je podle vás dostatečné. Řekněme – třicet milionů kilometrů čtverečních?“ Zasmál se. „Ať nedostanete infarkt; nechci od vás, abyste vymodelovala všechno, atom vedle atomu. Chápu, že všechny počítače na Zemi by nezvládly o mnoho víc než přílivovou louži. Chci pouze, abyste popsala základní vlastnosti. Na to vám bude stačit několik terabytů – možná i méně. Dát dohromady topografii nezabere tolik místa; není důležité, jaký přesný tvar má každá hora, každé údolí a každá pláž – úplně vám postačí statistický popis, několik podstatných fraktálních rozměrů. Meteorologie a geochemie – z nedostatku lepšího slova – budou o něco složitější. Ale myslím, že víte, o co mi jde. Všechno, co je pro prebiotickou planetu důležité, můžete stručně shrnout s využitím poměrně malého množství dat. Nepředpokládám, že dodáte obří autoverzovou mřížku, která bude obsahovat každý atom v každém zrnku písku.“</p>
<p>„To samozřejmě ne,“ odvětila Maria. Rozhovor byl s každou přibývající minutou podivnější. „Ale… proč specifikovat celou ,planetu’ – v jakékoli formě?“</p>
<p>„Velikost prostředí a proměnlivost klimatu a terénu jsou velmi důležité faktory. Podobné podrobnosti ovlivní počet různých druhů, které vzniknou izolovaně a později budou migrovat a vzájemně na sebe působit. V pozemském evolučním vývoji rozhodně měly svou úlohu. Proto mohou nebo nemusejí být klíčově důležité, ale sotva se dá říct, že jsou bezvýznamné.“</p>
<p>„To je pravda,“ začala opatrně Maria, „jenomže tak velký systém v Autoverzu stejně nebude moci nikdo spustit, tak jaký má smysl jej popisovat? Na Zemi systém je tak velký a my se s tím musíme vypořádat. Jediný způsob, jak vysvětlit veškeré fosilní nálezy a současné rozložení druhů, je pohlédnout na věci v planetárním měřítku. K migraci došlo, je třeba s ní počítat. Ale… v Autoverzu se to nestalo a nikdy nestane. Podobné jevy budou vždycky zcela hypotetické.“</p>
<p>„Hypotetické?“ zeptal se Durham. „Máte pravdu. To však neznamená, že o výsledcích není možno uvažovat, nedají se představit, nelze o nich vést spory. Považujte celý projekt za jakousi… pomůcku k myšlenkovému experimentu. Nástin důkazu.“</p>
<p>„Důkazu čeho?“</p>
<p>„Že autoverzový život může být – teoreticky – stejně bohatý a složitý jako život na Zemi.“</p>
<p>Maria zavrtěla hlavou. „To nejde prokázat. Namodelovat několik tisíc generací bakteriálního vývoje do několika mikroprostředí…“</p>
<p>Durham mávl rukou, aby ji upokojil. „Nedělejte si starosti; neočekávám nereálné věci. Řekl jsem ,nástin důkazu’, možná i to je příliš silné vyjádření. Chci… sugestivní fak.</p>
<p>Chci nejlepší plán, nejlepší předpis, jaký jste schopna sestavit pro svět zasazený do Autoverzu, v němž by se nakonec mohl vyvinout složitý život. Soubor výsledků vypovídajících o krátkodobé evoluční genetice zárodečného organismu plus nástin prostředí, v němž by se takový organismus mohl vyvinout ve vyšší formy. Dobře, spustit svět o velikosti planety není možné. Ale to není důvod, proč nezvážit, jak by takový svět vypadal – proč neodpovědět na tolik otázek, na kolik se odpovědět dá, a nedotáhnout celý scénář do co nejkonkrétnější podoby. Chci, abyste vytvořila tak propracovaný a tak podrobný balík, že kdyby vám jej někdo zčistajasna dal, stačilo by to – nikoli aby něco dokázal – ale aby vás přesvědčil, že v Autoverzu může vzniknout skutečná biologická rozmanitost.“</p>
<p>Maria se rozesmála. „Já už o tom přesvědčená jsem. Pouze pochybuji, že je možné přinést nenapadnutelný důkaz.“</p>
<p>„Tak si představte, že přesvědčujete někoho skeptičtějšího.“</p>
<p>„Koho konkrétně máte na mysli? Calvina a jeho kliku?“</p>
<p>„Jestli chcete.“</p>
<p>Marii najednou napadlo, jestli nakonec Durham není někdo, koho by měla znát – někdo, kdo publikoval v jiných oblastech scény zabývající se umělým životem. Proč jinak by ho taková debata zajímala? Měla si vyhledat rešerše v mnohem širším okruhu.</p>
<p>Maria řekla: „Takže abych to shrnula… chcete předložit co možná nejpádnější důkaz, že deterministické systémy jako Autoverz jsou schopny generovat biologii, která je stejně složitá jako biologie reálného světa – že nuance reálné fyziky a kvantové neurčitosti nejsou podstatné. A pro případ námitky, že složitá biologie se může vyvinout pouze ve složitém prostředí, chcete popis vhodné ,planety’, jež by mohla existovat v Autoverzu – nebýt drobného zádrhele, že hardware na němž by mohla běžet, téměř jistě nebude nikdy postaven.“</p>
<p>„Je to tak.“</p>
<p>Maria zaváhala; nechtěla svými námitkami tento projekt smést ze světa, ale těžko se jej mohla ujmout, když jí nebylo jasné, jaké jsou jeho cíle. „Ale když se to všechno udělá, o kolik to reálně obohatí výsledky s A. lamberti?“</p>
<p>„V jednom smyslu nepříliš,“ připustil Durham. „Jak jste řekla, nikdy se nedá přinést důkaz. Přirozený výběr je přirozený výběr, a vy jste dokázala, že v Autoverzu k němu může dojít; možná by to mělo stačit. Ale nemyslíte, že – pečlivě rozvržený – myšlenkový experiment s celou planetou je o něco… evokativnější… než jakýkoli počet reálných pokusů s Petriho miskami? Nepodceňujte potřebu působit na lidskou představivost. Vy možná dokážete již teď vidět všechny důsledky své práce. Jiní lidé mohou potřebovat, aby jim je někdo jasně vysvětlil.“</p>
<p>Maria proti tomu neměla co namítnout – jenže kdo rozdával výzkumné granty podle toho, co je evokativní? „Tak… která univerzita?“</p>
<p>Durham ji přerušil. „Nejsem akademik. Pouze mne to zajímá. Je to takový koníček, stejně jako ve vašem případě. V reálném životě jsem pojišťovací agent.“</p>
<p>„Ale jak jste mohl získat finance bez -“</p>
<p>„Platím to sám.“ Zasmál se. „Nemějte obavy, můžu si to dovolit; mohu vám slíbit, že jestli do toho se mnou půjdete, škodná nebudete. A vím, že není obvyklé, aby si amatér… zadával subdodávku. Ale jak jsem řekl, já v Autoverzu nepracuji. Trvalo by mi pět let, než bych se sám naučil udělat to, co chci od vás. Samozřejmě budete moci všechno publikovat pod vlastním jménem – jediná podmínka z mé strany je poznámka pod čarou s poděkováním za finanční podporu.“</p>
<p>Maria nevěděla, co má na to říct. Lorenzo – pojišťovací agent? Soukromá osoba – dokonce ani žádný autoverzový nadšenec – jí nabízela, že jí zaplatí za nejabstraktnější programovací práci, jakou si lze představit: nikoli simulaci neexistujícího světa, ale „přípravu“ simulace, která se nikdy neuskuteční. Sotva mohla pohrdat někým, kdo chtěl vyhodit těžce vydělané peníze za „nesmyslný“ autoverzový výzkum – ale všechno, co ji samotnou pohánělo, aby to dělala, se točilo kolem nezprostředkované zkušenosti. Bez ohledu na to, jaké intelektuální požitky jí to přinášelo, ta pravá posedlost, ta pravá závislost byla v tom, navléknout si rukavice a sáhnout do toho umělého prostoru.</p>
<p>Durham jí podal ROM. „Tady najdete podrobné poznámky – včetně několika mých myšlenek, neberte to ovšem tak, že se jich musíte držet. Chci to, co podle vás bude s největší pravděpodobností fungovat, ne to, co má nejblíž k mým předčasným představám. A je tam také samozřejmě smlouva. Dejte ji na posouzení svému právnímu expertnímu systému: pokud vám něco nebude vyhovovat, jsem poměrně přizpůsobivý.“</p>
<p>„Děkuji.“</p>
<p>Durham vstal. „Omlouvám se, že musím rozhovor zkrátit, ale bohužel mám další schůzku. Prosím – přečtěte si ty poznámky a všechno si rozmyslete. Až se rozhodnete, zavolejte mi.“</p>
<p>Když odešel, Maria zůstala sedět u stolu, civěla na obdélník z černého epoxidu a snažila se pochopit, co se stalo.</p>
<p>Babbage navrhl analytický stroj, aniž měl reálné vyhlídky, že se dožije jeho zkonstruování. Kosmonautičtí nadšenci od šedesátých let dvacátého století projektovali mezihvězdná plavidla do posledního šroubku a matičky. Zastánci terraformování neustále chrlili vyčerpávající studie proveditelnosti k projektům, o něž se s největší pravděpodobnosti v nejbližších sto nebo více letech nikdo nepokusí. Proč? Jako pomůcky k myšlenkovým experimentům. Jako nástiny důkazů.</p>
<p>A jestli měl Durham, který v Autoverzu dokonce nikdy nepracoval, nekonečně velkolepější vizi jeho dlouhodobých možností než ona, možná to bylo tím, že byla odjakživa příliš blízko, příliš ponořená do nezajímavých eventualit, než aby viděla, co viděl on…</p>
<p>Potíž byla v tom, že tady nešlo o dlouhodobé možnosti. Počítač, na kterém by mohl běžet autoverzový svět, by byl mnohem větší než planeta, již modeloval. Pokud by se takové zařízení někdy podařilo zkonstruovat, jedno v jak vzdálené budoucnosti, jeho stavba by musela být opodstatněna lepšími důvody, než byl tento. Nebyla to otázka vizionáře, který předběhl svou dobu o jednu nebo dvě generace; autoverzová ekologie byla vyloženě teoretická představa a bude jí vždycky. Projekt byl myšlenkovým experimentem v nejčistším smyslu.</p>
<p>Zároveň to bylo příliš dobré, než aby to mohla být pravda. Zakázka snů pro každého autoverzového fanatika. Ale pokud to celé nebyl nějaký krutý, rozmarný žert, proč by jí měl Durham lhát?</p>
<p>Maria schovala čip do kapsy a odešla z kavárny nerozhodnutá, jestli má dát přednost pesimismu a skepsi nebo radosti – a provinilosti. Provinilosti, neboť Durham – pokud nelhal, pokud skutečně měl v úmyslu zaplatit jí opravdovými penězi za toto úžasné, zbytečné cvičení – musel být trochu blázen. Pokud by tu práci vzala, zneužívala by ho, těžila by z jeho výstředního šílenství.</p>
<p>Maria vpustila Adena do domu neochotně; obvykle se scházeli u něho nebo na neutrální půdě, ale byl navštívit přítele, který bydlel nedaleko, a ji nenapadala žádná výmluva, jak by se ho mohla zbavit. Zahlédla za ním červený, zcela bezmračný západ slunce a otevřené dveře vpustily dovnitř soumraku patřící pach rozpáleného betonu a bzukot večerní dopravy. Po sedmi hodinách, kdy byla zavřená v pokoji a četla si Durhamovy poznámky k jeho autoverzové Rajské zahradě, jí venkovní ulice připadala zvláštní, skoro až šokující – zatížená propastí dvou miliard let mezi ekvivalentním okamžikem pozemské prvotní plodnosti a všemi těmi bizarními důsledky.</p>
<p>Prošla předsíní a rozsvítila v obýváku. Aden spěchal za ní a opřel si kolo o schody. Dokud byla sama, dům jí dokonale vyhovoval, ale stačilo, aby přibyl jediný člověk, a hned se zdálo, že je tam těsno.</p>
<p>Došel k ní a tichým hlasem řekl: „Slyšel jsem, co je s tvou matkou.“</p>
<p>„Odkud? Kdo ti to řekl?“</p>
<p>„Joe zná jednu tvou sestřenici v Newcastlu. Angela? Jmenuje se tak?“</p>
<p>Ruce měl založené na prsou, opíral se šikmo o dveřní rám. Maria řekla: „Proč nejdeš dál, když už jsi tady?“</p>
<p>„Je mi to líto. Nemohl bych nějak pomoci?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. Chystala se ho zeptat, kolik by jí mohl půjčit, aby jí pomohl s pořízením skenu, jenže zatím to nedokázala nadnést. Nevinně by se zeptal, zda je si Francesca jistá, že se chce nechat naskenovat – a celé by se to zvrhlo v hádku o její právo zvolit si přirozenou smrt. Jako by byla nějaká jiná reálná volba, bez peněz na sken.</p>
<p>„Byla jsem za ní včera,“ odvětila Maria. „Nese to poměrně dobře. Ale teď o tom nechci mluvit.“</p>
<p>Aden pokýval hlavou, potom se odlepil od veřejí a přistoupil k ní. Chvíli se líbali, což přinášelo jistou útěchu, jenže Aden brzy dostal erekci, a Maria neměla na sex náladu. I v tom nejlepším případě to vyžadovalo vůli k potlačení nedůvěry, vědomé rozhodnutí zapomenout na to, že její emoce pohání biologický hodinový mechanismus – a momentálně měla stále plnou hlavu Durhamova návrhu, aby do A. lamberti zabudovala něco na způsob latentního diploidismu, tedy sklon vytvářet „omylem“ nadbytečné kopie chromozomů, které by nakonec mohly vydláždit cestu k pohlavnímu rozmnožování a všem jeho vývojovým výhodám. Aden se odtáhl a sedl si do křesla.</p>
<p>„Myslím, že už jsem konečně dostala práci,“ řekla Maria. „Jestli se mi to celé nezdálo.“</p>
<p>„To je skvělé! Pro koho?“</p>
<p>Popsala mu setkání s Durhamem. Zakázku, zárodek biosféry.</p>
<p>Aden prohlásil: „Takže ty ani nevíš, co z toho bude mít – kromě toho, že ne tak docela dokáže nějaký bezvýznamný intelektuální aspekt evoluce.“ Nevěřícně se zasmál. „Jak poznáš, že jsi to ,ne tak docela dokázala’ dost dobře? A co když Durham bude mít jiný názor?“</p>
<p>„Smlouva je postavena ve všech bodech v můj prospěch. Složí peníze do svěřenského fondu, ještě než začnu. Stačí, abych vynaložila ,prokazatelné úsilí’ na dokončení projektu do šesti měsíců – a jestliže vzniknou nějaké rozpory, je právně vázán přijmout rozhodnutí nezávislého rozhodčího ohledně toho, co je to ,prokazatelné úsilí’. Expertní systém, který jsem si pronajala, dal smlouvě klasifikaci AAA.“</p>
<p>Aden se přesto tvářil skepticky. „Měla by sis sehnat druhý posudek; v polovině případů se tyhle systémy spolu vůbec neshodnou – natož aby předvídaly, co by se stalo u soudu. A vůbec, když to všechno proběhne hladce, co z toho budeš mít?“</p>
<p>„Třicet tisíc dolarů. To není špatné, za šest měsíců práce. Plus výpočetní čas do výše dalších třiceti tisíc – účtovaný přímo jemu.“</p>
<p>„Fakticky? Jak si to všechno může dovolit?“</p>
<p>„Dělá pojišťovacího agenta. Jestli je dobrý, mohl by vydělávat, co já vím… dvě stě papírů ročně?“</p>
<p>„Což po zdanění dělá sto dvacet. A tobě za tu blbost vyplázne šedesát?“</p>
<p>„Ovšem. Dělá ti to nějaký problém? Ani tak nezůstane o žebrácké holi. A co já vím, klidně by mohl vydělávat dvakrát tolik. Nemluvě o úsporách, investicích… daňových fintách. Do jeho osobních financí mi nic není; jakmile budou peníze ve svěřenském fondu, pro mne za mne ať si klidně zbankrotuje. Když práci dokončím, pořád za ni dostanu zaplaceno. A to mi stačí.“</p>
<p>Aden zavrtěl hlavou. „Jenom nechápu, proč si myslí, že to má smysl. V tuto chvíli existuje bůhvíkolik tisíc kopií – které řídí polovinu největších společností na světě, jestli sis toho náhodou nevšimla – a tenhle člověk chce dát šedesát tisíc dolarů za to, aby dokázal, že umělý život může být složitější než bakterie?“</p>
<p>Maria zaúpěla. „To jsme přece už probírali. Autoverz není virtuální realita. Kopie nejsou lidským ekvivalentem A. lamberti. Jsou ošizené, jsou chaotické. Dělají, co dělat mají, a dělají to velice efektivně. Ale nemají žádnou… hlubší logiku. Každá část jejich těla se řídí jiným souborem účelových pravidel. Jistě, bylo by šílené modelovat celé lidské tělo na molekulární úrovni – ale jestli tě zajímá, jak na biologii působí fyzika elementárních částic, kopie jsou k ničemu, protože žádnou fyziku elementárních částic nemají. Chování neuronů kopie se neřídí žádnými hlubšími zákony, je to jen otázka určitých ,pravidel pro neurony’, která vycházejí přímo z toho, co je známo o neuronech v lidském těle. Jenže v lidském těle je toto chování výsledkem fyzikálních zákonů, působících na miliardy molekul. V případě kopií jsme kvůli efektivitě udělali podvod. Neexistují žádné molekuly a žádné fyzikální zákony; pouze jsme ručně zadali hotové výsledky – biologii.“</p>
<p>„A to uráží tvůj estetický jemnocit?“</p>
<p>„O to nejde. Kopie mají své místo – a až ten čas přijde, budu raději softwarový kříženec, než abych byla mrtvá. Říkám jen to, že z nich nejsme schopni poznat, jaký život jaká fyzika unese.“</p>
<p>„Palčivá otázka naší doby.“</p>
<p>Maria cítila, jak rudne hněvem, promluvila však klidně. „To asi ne. Ale mně to připadá zajímavé. A Paulu Durhamovi zjevně taky. Možná je taková otázka příliš abstraktní, než aby se dala označit za vědu… možná není práce v Autoverzu nic než čistá matematika. Nebo filozofie. Nebo umění. Ale ty si evidentně neděláš žádné výčitky, že se budeš rok v Soulu věnovat vlastnímu zbytečnému umění na náklady korejských daňových poplatníků.“</p>
<p>„Je to soukromá univerzita.“</p>
<p>„Tak na náklady korejských studentů.“</p>
<p>„Neřekl jsem, že na tom, abys tu práci vzala, je něco špatného – jenom nechci, abys na to doplatila, kdyby se ukázalo, že ten chlap lže.“</p>
<p>„Co by mohl takovým lhaním získat?“</p>
<p>„Nevím – ale zároveň nechápu, co může získat, jestli mluví pravdu.“ Pokrčil rameny. „Ale jestli máš radost, já ji mám taky. Třeba to všechno bude fajn. A já vím, že jsi v situaci, kdy si nemůžeš dovolit být moc vybíravá.“</p>
<p>Moc vybíravá? Maria se rozesmála. Rozebírat to z Adenova pohledu bylo legrační. Durham ji nevodil za nos, nemarnil její čas; myslel to absolutně vážně – jeho poznámky byly důkazem. Tři sta stran – měsíce práce. Dopracoval plán tak daleko, jak mohl bez toho, že by sám pronikl do složitostí Autoverzu.</p>
<p>Možná stále nechápala jeho motivy – ale možná nebylo co „chápat“. Když se ponořila do jeho poznámek, nijak tajemné jí to nepřipadalo. Durhamův plán byl vnitřně… přirozený, jasný. Byl sám o sobě cílem, nepotřebujícím žádné úmorné vysvětlení zakořeněné ve světě akademické slávy a finančního zisku.</p>
<p>„Co je na tom tak legračního?“ zeptal se klidným hlasem Aden.</p>
<p>„To nic.“</p>
<p>Poposedl v křesle a zvláštně se na ni podíval. „Teď alespoň nebudeš muset trávit všechen čas v Soulu sháněním práce. Byla by to otrava.“</p>
<p>„Já do Soulu nepojedu.“</p>
<p>„Žertuješ.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„V čem je problém? Tuhle práci přece můžeš dělat kdekoli, ne?“</p>
<p>„Pravděpodobně. Ano. Ale -“</p>
<p>V Marii zahlodala nejistota. Vypadalo to, že se ho to skutečně dotklo. Dal jasně najevo, že pojede bez ní, když bude muset – ale to bylo pochopitelné. Působit jako hostující skladatel byla jeho zakázka snů. Neměla nic, co by mohla položit na druhou misku vah, neměla co ztratit, když s ním půjde. Aden mohl svůj postoj vyjádřit diplomatičtěji, místo aby v ní vzbudil pocit, že je kus zavazadla, který si s sebou buď vezme nebo ne – ale to nebyl ani důkaz, že se jí chce zbavit, ani neodpustitelný zločin. Občas mu chyběl takt.</p>
<p>„Co je s tebou? V Soulu by se ti líbilo, a ty to víš.“</p>
<p>„Líbilo by se mi tam až příliš,“ řekla. „Měla bych příliš mnoho rozptýlení. Tenhle projekt bude makačka, to nejtěžší, co jsem kdy dělala, a jestli mu nedokážu věnovat veškerou pozornost, nepůjde to.“ Původně to měla být improvizovaná výmluva, ale byla to pravda. Měla půl roku na to, aby svět alespoň navrhla, když už jej nevybuduje; kdyby tomu nedala všechno, nikdy by se nezrodil, nikdy by neožil.</p>
<p>Aden si odfrkl. „To je absurdní! Vždyť ani nemusíš napsat program, který bude běžet. Sama jsi řekla, že když vynaložíš přiměřené úsilí, bude to stačit, ať odevzdáš cokoliv. Co ti Durham řekne? ,Nezlobte se, ale podle mne tento sliz nikdy nevynalezne kolo’?“</p>
<p>„Pro mě je důležité udělat to dobře.“</p>
<p>Aden chvíli mlčel. Potom promluvil: „Jestli tady chceš zůstat kvůli matce, proč to neřekneš rovnou?“</p>
<p>Marii to překvapilo. „Protože to není pravda.“</p>
<p>Zlostně se po ní podíval. „Chtěl jsem ti totiž nabídnout, že tady zůstanu s tebou. Jenže ty jsi o tom nechtěla mluvit.“</p>
<p>Maria to rozetnula. „Tak to jsi mi přišel říct? Že kdybych chtěla zůstat v Sydney kvůli Francesce, odmítl bys tu práci v Soulu?“</p>
<p>„Ano.“ Řekl to tak, jako by jí to mělo být jasné od začátku. „Ona umírá. Myslíš si, že bych odešel a nechal tě v tom samotnou? Vážně mě máš za takovou sketu?“</p>
<p>Ona neumírá; nechá si udělat sken.</p>
<p>Ale nahlas neřekla nic. „Francesce je jedno, jestli odjedu nebo zůstanu. Nabídla jsem, že se k ní přestěhuju, jenže ona nechce, aby se o ni někdo staral. Natož já.“</p>
<p>„Tak pojeď do Soulu.“</p>
<p>„A proč vlastně? Abys neměl špatný pocit, že ode mne odjíždíš? Kvůli tomu to celé je, že? Pro tvůj klid duše.“</p>
<p>Aden o tom chvíli přemýšlel. „Dobrá. Tak si naser. Zůstaň si tady, když chceš.“</p>
<p>Vstal a vyšel z pokoje. Maria poslouchala, jak zápolil s kolem, potom otevřel dveře a práskl jimi.</p>
<p>Uklidila v kuchyni, poté zkontrolovala, jestli je zamčeno, a zhasla. Potom vyšla do patra a lehla si na postel. Nechala v místnosti zhasnuto a představovala si, jak se budou s největší pravděpodobností události vyvíjet v nejbližších několika týdnech. Aden jí zatelefonuje, než odjede, pokusí se to urovnat, ale ona již pochopila, že by to nebylo nic těžkého, rozejít se natrvalo. A teď, když to došlo do takové fáze, jí to připadalo jako přirozený další krok. Nebyla rozrušená, ani se jí neulevilo – cítila jen klid. Ten pocit na ni přišel vždycky, když pálila mosty, odháněla od sebe lidi. Zjednodušovala svůj život.</p>
<p>Nechala počítač puštěný i poté, co dočetla obsah Durhamova ROM; obrazovka byla prázdná a teoreticky čistě černá, ale když se její oči přizpůsobily tmě, všimla si, že slabě šedě září. Tu a tam se nahodilý bod obrazovky rozsvítil krátkým zábleskem – pixel aktivovaný radiačním pozadím, zasažený kosmickým zářením. Dívala se na záblesky, jako by to byl pomalý déšť padající na okno do jiného světa, dokud neusnula.</p><empty-line /><p><strong>11</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Leden 2051</p>
<p>Malcolm Carter se prezentoval jako vysoký, robustní, energicky vyhlížející muž zralého středního věku – a ve skutečnosti mu bylo padesát osm, takže jeho návštěvnické tělo dost možná bylo vytvořeno přímo podle těla reálného. Peer si vzpomněl, jak viděl jeho fotografie z počátku třicátých let, kdy se proslavil jako jeden z prvních architektů-programátorů, kteří se víc než na posluhování lidským návštěvníkům využívajícím virtuální prostředí jen pro práci nebo pro zábavu soustředili na potřeby kopií. Ale návštěvníci si u něho nakonec objednávali zakázky také – návštěvníci jako Kate, kteří byli na cestě dovnitř. A Kate se tenkrát pohybovala po podobné dráze, mladá počítačová umělkyně vytažená z oregonského zapadákova a adoptovaná sanfranciskou uměleckou smetánkou přibližně ve stejné době, kdy se Carter vyšvihl z malé počítačové firmy v Arizoně. Peer si nebyl jist, zda by ho podle těch starých časopiseckých fotografií poznal – na druhou stranu, nikdo dnes nevypadal stejně jako ve třicátých letech, pokud s tím mohl něco dělat.</p>
<p>Carter si s Peerem potřásl rukou a kývl na Kate. Peera napadlo – ze zvědavosti, nikoli z opravdové žárlivosti – jestli se v soukromé odbočce od verze setkání, kterou vidí on, nevítají trochu vřeleji. Stáli v prostorné přijímací hale, jejíž stěny a vysoký strop zdobil motiv na sebe narovnaných soustředných kruhů, vyvedených štukami na omítce krémové barvy. Podlaha byla dlážděna černobílými kosočtverci. Toto byla Carterova veřejná adresa ve virtuální realitě; vytočit číslo a „přijít sem“ mohl úplně každý. Místnost však spouštěla pro každého volajícího zvláštní verzi; Peer a Kate zařídili, aby dorazili společně, ale nehrozilo, že by náhodou narazili na některého z Carterových – nebo Durhamových – zámožných klientů.</p>
<p>„Doufám, že vám nebude vadit, když to zestručníme a budeme se držet věci,“ promluvil Carter. „Nerad používám induktory déle než čtyřiadvacet hodin na jeden zátah.“</p>
<p>„Je od vás moc hezké, že jste si na nás vůbec našel čas,“ odvětil Peer. V duchu si vynadal. Zvažoval, že tomuto muži vyplatí značnou část veškerého svého majetku – a svěří mu osud autonomní verze svého vědomí. Měl na audienci nárok. Přesto, s faktorem zpomalení šedesát…</p>
<p>Carter – pokud to skutečně byl Carter a ne jenom přesvědčivá maska – ukázal na dveře na konci místnosti. „Jestli se později budete chtít podívat, mám tam skicu města; kdybyste potřebovali průvodce, neváhejte se ozvat. Ale myslím, že město není to hlavní, co vás zajímá. Ve skutečnosti chcete vědět, jestli vás mohu bezpečně propašovat do mezer, že?“</p>
<p>Peer zalétl pohledem ke Kate. Zůstala zticha. Byla už přesvědčená; tohle všechno bylo jen kvůli němu. Carter natáhl ruku ke středu pokoje. „Vidíte tu fontánu?“ Před jejich zraky se poslušně objevil deset metrů široký mramorový svatební dort korunovaný okřídleným cherubínem, jak bojuje s hadem. Voda se kaskádovitě valila z otevřené rány v cherubínově šíji. „Počítají ho redundance ve skice města. Dovedu se dostat k výsledkům, protože přesně vím, kde je hledat – ale nikdo jiný by neměl nejmenší naději, že na ně přijde.“</p>
<p>Peer přistoupil k fontáně. Už když se blížil, všiml si, že vodní tříšť je nehmatatelná; když ponořil ruku do vody kolem paty fontány, neucítil nic, a pohyb, který udělal, nezanechal na zpěněné hladině žádnou stopu. Pouze sledovali výpočty, nepřicházeli s nimi do kontaktu; fontána byla uzavřený systém.</p>
<p>„Ve vašem případě samozřejmě nikdo nebude potřebovat znát výsledky,“ řekl Carter. „Kromě vás – a vy je znát budete, protože těmi výsledky budete vy.“</p>
<p>Peer odpověděl téměř bez přemýšlení. „Já ne. Můj klon.“</p>
<p>„Na tom nezáleží.“ Carter tleskl. Vzápětí se ve vzduchu nad fontánou objevila mnohobarevná, trojrozměrná mřížka. „Toto je schéma části softwaru, v němž běží skica města. Každá krychle představuje proces. Balíky dat – ty barevné tečky – proudí mezi nimi.</p>
<p>Nic tak primitivního jako podmnožina procesů věnovaných fontáně neexistuje. Každý jednotlivý proces – a každý jednotlivý balík dat – souvisí s nějakým aspektem města. Ale tu a tam dochází k jistým mírně neefektivním výpočtům a k výměně určitých ,nadbytečných’ informací.“ Tečičky ve shluku krychlí a některá data se rozzářily jasně modrou barvou. „Jedna z nejjednodušších fint spočívá v tom, že se použije vektor v situaci, kdy je třeba pouze směr – kdy na velikosti vektoru nezáleží. Zcela logické operace s vektorem, ve svém kontextu naprosto ospravedlnitelné, čirou náhodou provádějí výpočty s velikostí. Ale to je jenom jedna metoda; podobných jsou desítky.“ Znovu tleskl, a všechno kromě modře vysvícených míst zmizelo. Diagram se přetvořil, rozptýlené procesy se spojily do kompaktní mřížky. „Jde o to, že fontána se počítá spolu s městem, aniž by kterýkoli software otevřeně kradl čas pro parazitní úkol. Z pohledu počítání města má každá řádka každého programu svůj smysl.“</p>
<p>Peer namítl: „A když Durham prožene váš kód optimalizačním programem, který všechny nezbytné vektory upraví, odstraní všechny neefektivity…?“</p>
<p>Carter zavrtěl hlavou. „Nevěřím, že by do kódu jakkoliv zasáhl, ale i kdyby to udělal, optimalizační programy dokážou něco zachytit pouze do určité míry. V plné verzi města se výsledky vašeho počítání rozprostřou do takové šířky, že by každému programu trvalo měsíce, než by zjistil, že tato data ve skutečnosti nejsou někde potřebná – že v konečném důsledku nemají pro legitimní obyvatele žádný význam.“ Roztáhl tvář do širokého úsměvu. „Optimalizace čehokoli, co souvisí s kopiemi, je ošidná věc. Určitě jste slyšeli o tom miliardářském samotáři, který chtěl běžet co nejrychleji – přestože se s vnějším světem zásadně nestýkal – a tak pustil na svůj kód optimalizační program. Optimalizátor po roční analýze oznámil: TENTO PROGRAM NEBUDE MÍT ŽÁDNÝ VÝSTUP, a vyplivl optimalizovanou verzi – která nedělala absolutně nic.“</p>
<p>Peer se zasmál, přestože neslyšel vtip poprvé.</p>
<p>Carter pokračoval: „Město je v praxi tak složité a procesu, které se odehrávají, je tolik, že i kdyby se všechno ponechalo náhodě, nepřekvapilo by mne, kdyby k nějakým velice složitým podružným výpočtům docházelo čistě náhodou. Ale nepátral jsem po nich – spolklo by to příliš mnoho procesorového času. A totéž platí pro každého, kdo by vás hledal. Jednoduše to není praktické. Proč by někdo utrácel miliony dolarů za hledání něčeho, co nemůže napáchat žádné škody?“</p>
<p>Peer se skepticky zadíval na modrý diagram. Carter budil dojem, že ví, o čem mluví, ale trocha hodnověrně vypadající grafiky ještě nic nedokazovala.</p>
<p>Carter jako kdyby mu četl myšlenky. „Pokud máte nějaké pochybnosti, podívejte se na software, který jsem použil.“ V prostoru před Peerem se objevila velká tlustá kniha. „Toto modifikuje program A, aby potají vykonával program B za předpokladu, že A je algoritmicky dostatečně složitější než B. Co to přesně znamená, je uvedeno v technickém dodatku. Vyzkoušejte si to, ukažte to svému oblíbenému expertnímu systému… ověřte to jakýmkoli způsobem, který se vám zlíbí.“</p>
<p>Peer knihu vzal, zmáčkl ji do velikosti kreditní karty a zasunul si ji do zadní kapsy džin. „Není důvod, proč byste neměl být schopen udělat všechno to, co říkáte: propašovat nás do města, ukrýt nás před prohledáváním, ochránit nás před optimalizací. Ale… proč? Co z toho budete mít? To, oč žádáte, je nic ve srovnám s tím, kolik vám určitě platí Durham. Tak proč riskovat? Nebo šidíte všechny své klienty z principu?“</p>
<p>Carter se rozhodl zareagovat pobaveně, nikoliv uraženě. „Praxe, že se nějaké procento projektu ošidí, má dlouhou a úctyhodnou tradici. O to úctyhodnější, když klientovy zájmy nejsou vážně ohroženy. V tomto případě se navíc jedná o určitý elegantní programátorský výkon – který stojí za to sám o sobě. Pokud jde o peníze, počítám si tolik, aby to pokrylo mé náklady.“ Vyměnil si pohled s Kate – kvůli Peerovi, jinak by to neviděl. „Ale nakonec tu nabídku dělám jen jako laskavost. Takže jestli si myslíte, že vás chci podvést, klidně to odmítněte.“</p>
<p>Peer změnil přístup. „Co když své klienty podvádí Durham? Vy je šidíte jenom o několik BIPS – ale co když Durham vůbec nechce město spustit a jde mu jen o to, aby zmizel s penězi? Viděl jste někdy jeho hardware? Pracoval jste s ním?“</p>
<p>„Ne. Ale on nikdy netvrdil – alespoň ne přede mnou – že má vlastní hardware. Slyšel jsem to tak, že město poběží na veřejných sítích. Je to samozřejmě nesmysl; kopie, které ho financují, by na to nepřistoupily ani na okamžik – je to jen slušný způsob, jak mi říct, že se o hardware nemám starat. A pokud jde o pláchnutí s penězi, když soudím podle toho, co si dovedu odvodit z jeho finančních toků, bude mít štěstí, když z projektu vyjde beze ztráty. Z čehož mi plyne, že skutečnou finanční stránku má v rukou někdo úplně jiný; Durham je jenom nastrčená figurka. Až bude po všem, skutečný majitel hardwaru mu zaplatí za starosti, které s tím měl.“</p>
<p>„Majitel čeho? Toho hypotetického ,průlomového stroje’, který zatím nikdo neviděl?“</p>
<p>„Pokud přesvědčil Sandersonovou a Repetta, aby mu zaplatili, můžete si být jist, že jim ukázal něco, co mně neukázal.“</p>
<p>Peer chtěl protestovat, ale Carterův výraz jasně řekl: Ber nebo nech být, věř si, čemu chceš. Pro svou bývalou milenku jsem to udělal, ale po pravdě řečeno je mi jedno, jestli se necháš přesvědčit nebo ne.</p>
<p>Carter se omluvil. Když se otočil a odešel, provázen ozvěnou kroků rozléhajících se prostornou síní, Peer nedokázal uvěřit, že by zůstal celých patnáct minut reálného času, které zabralo, než došel k východu. Tak zaneprázdněný muž by to leudělal. Ve skutečnosti nejspíš stihl dvě nebo tři schůzky s dalšími kopiemi, zatímco se bavil s nimi: střídavě se zapojoval do hovoru a v době nepřítomnosti nechával svou tvář rozhýbávat maskou.</p>
<p>„Co nejhoršího se může stát?“ promluvila Kate. „Jestli je Durham podvodník, jestli je město švindl, co můžeme ztratit? Jediné, co si za peníze můžeme koupit, jsou BIPS – a ty přece zastáváš názor, že je jedno, jak pomalu běžíme.“</p>
<p>Peer se zamračil. Stále zíral ha východ, který Carter použil, a překvapeně zjišťoval, že nedokáže odtrhnout pohled. Dveře pro něho vůbec nic neznamenaly. „Část kouzla spočívá v tom, propašovat se na jízdu zdarma. Anebo podplatit Cartera, aby nás propašoval. Není to nijak zvlášť… důstojné, schovat se na lodi, která nikam nejede.“</p>
<p>„Mohl by ses rozhodnout, že na to nebudeš dbát.“</p>
<p>„To udělat nechci. Nepředstírám, že jsem člověk, ale pořád mám… základní osobnost. O vyrovnanost nestojím. Vyrovnanost je smrt.“</p>
<p>„Ale na mrakodrapu -“</p>
<p>„Na mrakodrapu se zbavuji všech rozptýlení. A je to omezeno na ten jeden kontext. Když vyjdu ven, mám své cíle. Mám své touhy.“ Otočil se k ní, zvedl ruku a pohladil ji prsty jemně po tváři. „Mohla by ses rozhodnout, že nebudeš dbát o bezpečnost. Nebo o ceny BIPS, o řízení počasí, výpočetní politiku – mohla by ses rozhodnout, že všechny výhružné zvuky zvenčí budeš brát jen jako pšouky. Ale pak bys do toho vůbec nepotřebovala nebo nechtěla jít.“</p>
<p>Kate nechala tělo, jehož se dotýkal, stát tam, kde bylo, jenomže v dalším, úplně stejném, o krok couvla. Peer nechal ruku klesnout k boku.</p>
<p>„Až budu součástí toho miliardářského města,“ řekla, „ráda na vnější svět zapomenu. Až všechny ty peníze a vliv vydám za přežití.“</p>
<p>„Myslíš to tak, že ti to bude stačit ke spokojenosti – nebo máš v úmyslu učinit vědomé rozhodnutí, že budeš spokojená?“</p>
<p>Tajemně se usmála – a Peer se vědomě rozhodl, že se tím nechá dojmout. „Ještě nevím,“ řekla. „Budeš si na to muset počkat.“</p>
<p>Peer neřekl nic. Uvědomil si, že i přes pochybnosti, které měl, bylo téměř jisté, že s ní půjde – a nejenom pro ten šok, že může stvořit svou druhou verzi, nejenom kvůli podkopání svých posledních antropomorfních iluzí. Pravda byla taková, že chtěl být s ní. S ní ve všech podobách. Pokud by on vycouval a ona do toho šla, zešílel by z vědomí, že si nechal uniknout jedinou příležitost mít svou verzi, která ji doprovodí. Nebyl si jist, jestli je to chtivost nebo láska, žárlivost nebo oddanost – ale věděl, že musí být součástí toho, co ji tam čeká.</p>
<p>Bylo to znepokojivé odhalení. Peer si uložil snímek svého rozpoložení.</p>
<p>Kate pokynula směrem ke dveřím, jež vedly do návrhu města.</p>
<p>„Proč to dělat?“ namítl Peer. „Budeme mít dost času, abychom si to prohlédli, až to bude opravdové.“</p>
<p>Věnovala mu zvláštní pohled. „Ty nechceš uspokojit svou zvědavost? Teď – a jednou provždy pro toho, který zůstane?“</p>
<p>Zamyslel se nad tím a potom zavrtěl hlavou. „Jeden klon uvidí dokončené město. Jeden je neuvidí. Oba budou mít minulost, v níž o něm nikdy neslyšeli. Klon, který zůstane venku, ten, který město nikdy nespatří, se bude snažit hádat, jak vypadá. Klon, jenž bude uvnitř, poběží v jiných prostředích a někdy si na město ani nevzpomene. A když si vzpomene, občas si je vybaví špatně. A občas se mu bude zdát o divoce deformovaných verzích toho, co viděl.</p>
<p>Všechny tyto okamžiky považuji za svou součást. Tak… na co bych měl být zvědavý?“</p>
<p>„Zbožňuji, když mi začneš dělat přednášky,“ řekla Kate Přistoupila blíž a políbila ho – když k ní pak zvedl ruce, vytratila se do dalšího těla a nechala ho objímat pouze mrtvou váhu. „Tak už zmlkni a pojďme se podívat.“</p>
<p>Peer pochyboval, že se někdy přesně dozví, proč zemřel. Sebebolestivější introspekce, sebemučivější výslech bývalých přátel prostřednictvím videopohlednic ani sebehlubší analýza posledního skenu expertním systémem ho nepřivedly o nic blíž pravdě. Propast byla příliš široká, než aby se dala překlenout; poslední čtyři roky fyzického života ztratil – a události z té doby vypadaly spíš jako nešťastný výlet do paralelního světa než pouhá amnézie.</p>
<p>Koroner nechal závěr otevřený. Horolezecké nehody byly vzácné, protože nejdokonalejší technické pomůcky byly prakticky bezchybné – jenže David Hawthorne se všem slabošským vymoženostem (včetně implantátů na principu černé skříňky, které mohly zaznamenat alespoň činy, které k jeho smrti vedly, když už ne jejich motivy) pohrdavě vyhýbal. Žádné skoby plné mikročipů, které dokázaly ultrazvukem prosondovat skalní stěnu a vypočítat své maximální zatížení; žádný postroj ověšený inteligentními nouzovými balony, které mohly utlumit jeho šedesátimetrový pád na rozeklané skály; žádný robotický spolulezec, který by ho s přeraženou páteří dokázal odnést dvacet kilometrů nerovným terénem a předat ho na intenzivní péči, jako kdyby tam doplul na oblaku morfínu.</p>
<p>Peer to do jisté míry chápal. Mělo smysl nechat se skenovat jen proto, aby člověk zůstal otrokem překonané úcty ke křehkosti těla? Když už zvítězil nad smrtelností, jak by mohl dál žít, jako by se nic nezměnilo? Každý biologický instinkt a každá rozumná představa o podstatě přežití se staly absurdními – a on nedokázal odolat pokušení, aby tu transformaci zdramatizoval.</p>
<p>To nedokazovalo, že chtěl zemřít.</p>
<p>Ale ať byla jeho smrt jen nešťastná náhoda, jasná sebevražda či výsledek nějakého bláznivě nebezpečného kousku, který neměl být (záměrně) smrtelný, čtyři roky zastaralý David Hawthorne procitl ve virtuálních slumech a uvědomil si, že této vyhlídce ve svých myšlenkách přikládal asi tak stejnou váhu jako možnosti, že se probudí v očistci. Bez ohledu na to, čemu v těch chybějících letech uvěřil, co si představoval v posledních několika vteřinách života na tom vápencovém převisu, do pořízení posledního skenu si vždycky namlouval, že k jeho virtuálnímu vzkříšení dojde ve vzdálené budoucnosti, kdy bude buď nezřízeně bohatý, nebo cena výpočtů poklesne natolik, že na penězích prakticky nebude záležet.</p>
<p>Bylo mu šestačtyřicet a byl dokonale zdravý; vedoucí pracovník u Incite PLC – pětadvacáté největší marketingové firmy v Evropě – zástupce ředitele divize interaktivní cílené pošty. Kdyby si dal pozor, mohl zemřít ve sto padesáti a stát se okamžitým členem elity – tou dobou možná v kybernetickém těle neodlišitelném od reálného.</p>
<p>Ale tím, že zaplatil za právo nebát se smrti, u něho muselo na nějaké úrovni dojít k záměně abstraktní, literární, morálně zdůrazněné nesmrtelnosti vyvolenců osudu, jakou jsou nadáni mýtičtí hrdinové a ctnostní věřící v posmrtný život, s vysoce specifickou, volnému trhu uzpůsobenou verzí, na niž uzavřel smlouvu. A ať už se pravdě blížilo kterékoliv ze spletitých psychologických vysvětlení jeho smrti, z finančního pohledu byl výsledek velice prostý. Zemřel příliš brzy.</p>
<p>Během týdne reálného času – několika subjektivních hodin – přešel od modelu z masa a kostí sídlícího v luxusním virtuálním bytě, který si koupil v době pořízení prvního skenu, k vědomí bez těla, pozorujícímu svůj Bunkr. Ale ani to nestačilo, aby si dokázal udržet svou roli ve vnějším světě. Lidé, kteří si nechali udělat sken, neměli možnost plného životního pojištění – natož ti, kteří navíc holdovali nebezpečným formám odpočinku – a koronerův verdikt vyloučil dokonce i proplacení jediné předražené, nanicovaté náhradní pojistky, kterou mohl dostat. Při zpomalení třicet, nejpříznivějším poměru bunkrového času k reálnému, jaký mu výnos z investicí mohl zajistit, byla komunikace obtížná a produktivní práce nemožná. I kdyby začal spotřebovávat svůj kapitál na to, aby si kupoval výhradní využití procesorového clusteru, rozdíl v běhu času by ho stále činil nezaměstnatelným. Kopie, jejichž svěřenské fondy ovládaly mohutné balíky akcií, zesnulí ředitelé společností, kteří zasedali v neoficiálních radách, jež se sešly jen dvakrát do roka a v klidu udělaly tři čtyři rozhodnutí, mohli žít v podmínkách časově natažené ekonomiky zpomalení. Hawthorne zemřel dřív, než dosáhl potřebného kritického množství financí – natož postavení emeritního ředitele, kdy by byl placen jen za to, že jeho jméno figuruje ve firemní hlavičce.</p>
<p>Když pochopil realitu situace, upadl do nejčernější deprese. Bylo mnoho nákladných, zmrzačujících nemocí, které ho mohly stáhnout z pohodlí vyšší střední třídy do relativní chudoby a izolace – ale umírat „chudý“ bylo zvlášť palčivé. Ve fyzickém životě se spokojeně podřídil konsensu: peníze jako nejhlubší úroveň reality, majetková přiznání jako definice pravdy… ale o víkendech většinou prchal do pěstěné zahrady anglického venkova, tábořil pod širým nebem, zbavoval hlavu byzantských fantazií Města – připomínal si, jak je to všechno umělé a ploché. Nikdy si nedělal iluze, že by dokázal žít z toho, co dá země: „zmizet“ do lesa, který dvakrát za den mapují družice EarthSatu s centimetrovou přesností, živit se masem chráněných druhů, holými zuby strhávat liškám a jezevcům obojky se sledovacím čipem, stoicky snášet všechny vzácné nemoci a napadení parazity, vůči nimž ho dětská očkování a injekce polyklonálních T-lymfocytů neučinily imunním. Po pravdě řečeno bylo téměř jisté, že by zemřel hladem nebo zešílel – ale o to nešlo. Důležité bylo, že se jeho geny prakticky nelišily od genů jeho předků, lovců a sběračů žijících o desítky tisíc let dřív; vzduch se stále dal dýchat a byl zadarmo, slunce dál zalévalo planetu svými paprsky, pohánělo potravní řetězec a udržovalo podnebí, v němž mohl přežít. Nebylo fyzicky nemožné, nebylo biologicky absurdní představit si život bez peněz.</p>
<p>Při pohledu na obrazovky svého Bunkru se za tím banálním, ale uklidňujícím pochopením ohlížel s pocitem ztráty, z něhož se mu točila hlava – protože již nebylo v jeho moci vymanit se alespoň na okamžik z davové halucinace komerce, vydávané za realitu, nebylo možné vyždímat ani trochu pocitu důstojnosti a nezávislosti, zpola sebeironického, z hypotetické schopnosti žít nahý v lesích. Peníze přestaly být pohodlnou konstrukcí, na niž se dalo pohlížet s patřičnou ironií – protože na komputerizovaných finančních transakcích, které plynuly z jeho investic k síťovým poskytovatelům BIPS, teď stálo všechno, co si myslel, všechno, co cítil, všechno, čím byl.</p>
<p>Byl bez přátel, byl bez těla, a celý svět, ve kterém kdysi žil, se změnil v pouhou rozmazanou krajinu viděnou oknem rychlíku. V takové situaci byl David Hawthorne připraven vyskočit.</p>
<p>Kate mu v tom zabránila. Výborem obyvatel periferie, do něhož ji přivedla jenom naděje na získání sponzorské podpory pro jeden z jejích projektů, byla určena jako ta, která má podniknout „uvítací návštěvu“. Bylo to předtím, než se o své vůli rozhodla netoužit po obecenstvu pro své umění a snížila jeho kvótu výpočetního času na úroveň, která byla vzhledem k ostatním procesům bezvýznamná.</p>
<p>Jediný kontakt, který Hawthorne od své smrti měl, byly krátké, předem nahrané vzkazy od bývalých přátel, bývalých milenek, bývalých příbuzných a bývalých kolegů. Všechny se nesly víceméně v duchu loučení, jako by se vydal na cestu bez návratu do místa, kam moderní komunikační prostředky nedosáhnou. Také dostal nabídku, jestli se nechce poradit, od expertního systému pro traumata vzkříšení z kliniky, kde mu dělali sken – prvních deset minut úplně zadarmo. Když se na jeho komunikační obrazovce objevila Kate, synchronizovaná s jeho zpomalením, a začala se s ním bavit, vylil jí své srdce.</p>
<p>Přesvědčila ho, aby vyskočení odložil, dokud nezváží jiné alternativy. Nemusela ho příliš přesvědčovat; pouhá její přítomnost měla na jeho názory nesmírně příznivý účinek. Řekla, že tisíce kopií přežily, přestože měly faktor zpomalení třicet, šedesát nebo i horší – nehrály žádnou roli v lidské společnosti, kromě pasivního výnosu ze svěřenských fondů nevydělávaly žádné peníze, žily si svou rychlostí a samy si také určovaly svou hodnotu. Neměl co ztratit, když to sám zkusí.</p>
<p>A pokud se s takovou izolovanou existencí nedokázal smířit? Vždycky se mohl pozastavit a doufat, že se ekonomické poměry ontologie nakonec vyvinou příznivěji – byť s rizikem, že se probudí a zjistí, že se rychlostí srovnal se světem, který je mnohem cizejší, mnohem nepřístupnější než ten současný ve zrychlení.</p>
<p>Pro někoho, kdo bláhově doufal, že se probudí v robotickém těle a bude žít dál, jako by se nic nezměnilo, byly slumy šok. Kate ho provedla po Pomalých klubech – místech, kde se setkávaly kopie, které byly ochotné synchronizovat se s rychlostí nejpomalejšího z přítomných. Po žádném miliardáři ani památky. V kabaretu Andalou hudebníci vystupovali jako oživené saxofony a kytary, písně byly viditelné a hmatatelné psychotropní záření, které se příjemně linulo zpěvákům z úst. Když se večer vydařil, dav se mohl po vzájemném souhlasu nechat strhnout dostatečně silným pocitem kamarádství, telepatie a synergie, který (na okamžik) setřel všechny osobní bariéry, psychické i pseudofyzické, a přetvořit publikum a účinkující v jediný organismus: stovka očí, dvě stovky končetin, jedna obrovská nervová síť rezonující vzpomínkami, vjemy a emocemi všech lidí, z nichž se skládala.</p>
<p>Kate mu ukázala několik prostředí, v nichž o samotě žila a pracovala. Několik si jich koupila, některá si vybudovala sama. Zarostlou, abnormálně velkou maloměstskou zahradu na počátku léta, vylepšenou a upravenou vzpomínku z dětství, kde tesala masivní sochy, aniž by k tomu potřebovala víc než deset na desetitisící variant barev, textury a tvaru. Ponuré, šedé pobřeží pod věčně hrozivými mračny, s oblohou jako tmavý olej na plátně, obživlý obraz, kam se chodila uklidnit, když se nechtěla vědomě rozhodnout, že bude klidná.</p>
<p>Pomohla mu od základů přebudovat byt, transformovat jej z fotorealistické betonové králíkárny v soustavu vjemů, které mohly být tak trvalé nebo citlivé, jak si přál. Jednou před spaním se do celé struktury zabalil – jako kdyby to byl spací pytel – zmenšil ji a změkčil, až měl hlavu uloženou v kuchyni a tělo v ostatních pokojích. Změnil topologii tak, aby výhled z každého okna byl jiným oknem dovnitř, aby každá stěna sousedila s jinou; celý prostor se ve všech směrech uzavřel do sebe, konečný, ale bez hranic, vesmír jako lůno.</p>
<p>A Kate ho zasvětila do interaktivních filozofických her Daniela Lebesguea: Pozorovatele, Příčetného (jeho adaptace Pirandellova Enrica IV.) a samozřejmě Solipsistického národa. Hawthorne přijal roli Johna Becketta, zdráhavé kopie posedlé sledováním vnějšího světa – která se nakonec stane sama o sobě celou společností a kulturou. Software hry Hawthorneovi takový osud nepřehrál. Byl jak pro kopie, tak pro návštěvníky, a pracoval na úrovni vjemů a metafor, nikoli nervové rekonstrukce. Lebesgueovy myšlenky byly fascinující, avšak nepřesné, a dokonce ani on sám se je nepokusil naplnit – pokud bylo známo. Ztratil se v roce 2036; stal se poustevníkem, vyskočil nebo se pozastavil, nikdo nic přesnějšího nevěděl. Jeho stoupenci pak sepisovali manifesty a návody k virtuálním utopiím; ale ve zobecnělém pojetí být „Solipsistickým národem“ jednoduše znamenalo přestat se podrobovat vnějšímu světu.</p>
<p>Tři subjektivní týdny – téměř čtyři roky reálného času – po vzkříšení Hawthorne slezl z kolotoče na dost dlouho, aby se zorientoval ve zprávách z vnějšího světa. Ve zpravodajských souhrnech nebylo vůbec nic mimořádně dramatického či nečekaného – žádné šokující politické změny, žádný úžasný technický průlom, o nic víc občanských válek nebo hladu než v minulosti.</p>
<p>Zprávy dne na BBC: Pět set lidí přišlo o život při bouřích v jihovýchodní Anglii. Evropská Federace snížila přijímání ekologických uprchlíků o čtyřicet procent. Korejští investoři uskutečnili svou hrozbu a v rámci obchodní války o biotechnologické tarify uvalili embargo na vládní dluhopisy vydané Spojenými státy, provozovatelé inženýrských sítí začali od federálních budov odpojovat elektřinu, vodu a komunikační služby. Nehledě na nejaktuálnější podrobnosti, všechno to působilo stejně povědomě jako instantní snídaně od známé značky: stejná konzistence, stejná chuť, jak si to pamatoval z minulosti vzdálené čtyři, osm let. Když upíral oči na terminál před sebou a nechával se těmi zvláštně uklidňujícími příznačnými záběry vtáhnout do děje, tři halucinatorní týdny tančících saxofonů a obyvatelných obrazů upadly do bezvýznamnosti, jako by to byl jenom živý sen. Nebo alespoň něco na jiném kanálu, co se nedá zaměnit se zprávami.</p>
<p>„Klidně tady můžeš sedět a dívat se na to věčně, pokud chceš,“ řekla Kate. „Některé kopie – říkáme jim svědkové – se vypracovávají v… systémy… které nedělají nic než to, že sledují zpravodajství; nejdůkladněji, jak jim to zpomalení dovolí. Žádné tělo, žádná únava, žádné rozptýlení. Ryzí pozorovatelé, kteří sledují, jak se tvoří dějiny.“</p>
<p>„O to já nestojím.“</p>
<p>Ale neodtrhl oči od obrazovky. Z nevysvětlitelných důvodů se tiše rozplakal. Přepadl ho smutek pro něco, co nedovedl pojmenovat. Ne pro svět definovaný zpravodajskými agenturami; v takovém nikdy nežil. Ani pro lidi, kteří mu poslali nahraná sbohem; tenkrát přišli vhod, ale teď už pro něho nic neznamenali.</p>
<p>„Ale?“</p>
<p>„Ale stále považuji za zcela reálné to, co je venku – přestože k tomu nemohu patřit. Maso a kosti. Pevná zem. Opravdové slunce. Nakonec je to pořád jediný svět, na kterém záleží. Nedokážu předstírat, že to nevím. Tady je všechno jen krásná, naprosto bezvýznamná fikce.“ Včetně tebe. Včetně mne.</p>
<p>„Můžeš to změnit,“ řekla Kate.</p>
<p>„Co změnit? Virtuální realita je virtuální realita. Nemůžu ji proměnit v něco jiného.“</p>
<p>„Můžeš změnit svou perspektivu. Změnit svoje postoje. Přestat své zdejší prožitky brát jako něco, co je méně než reálné.“</p>
<p>„To se snadněji řekne než udělá.“</p>
<p>„Vůbec ne.“</p>
<p>Vyvolala ovládací panel a ukázala mu software, jejž může použít: program, jenž provede analýzu jeho modelu mozku, identifikuje pochybnosti a obavy, které ho vedou k tomu, aby se ke světu obracel zády – a odstraní je.</p>
<p>„Lobotomie ve stylu udělej si sám.“</p>
<p>„To tedy sotva. K žádnému ,fyzickému’ vyříznutí nedojde. Program metodou pokusů a omylů upravuje synaptické váhy, až najde minimální možnou změnu, která vede ke kýženému cíli. Bude přitom otestováno a zničeno několik miliard krátce žijících, zjednodušených verzí tvého mozku, ale tím se nemusíš trápit.“</p>
<p>„Ty sama jsi to udělala?“</p>
<p>Zasmála se. „Ano. Ze zvědavosti. Jenže program nenašel nic, co by ve mně změnil. Byla jsem už rozhodnutá. Už venku jsem věděla, že chci přesně tohle.“</p>
<p>„Takže… zmáčknu tlačítko a bude tady sedět někdo jiný? Vmžiku syntetizovaný spokojený zákazník? Jen tak jednoduše se zruším?“</p>
<p>„Ty jsi skočil ze skály.“</p>
<p>„Ne. Já jsem ten, který neskočil.“</p>
<p>„Není pravda, že se ,zrušíš’. Jenom se změníš do té míry, jak musíš. A budeš si moci dál říkat David Hawthorne. Co víc bys mohl chtít? Co víc jsi kdy udělal?“</p>
<p>Mluvili o tom spolu hodiny, rozebírali detailní filozofická a morální hlediska; rozdíl mezi „přirozeným“ smířením se situací a uvedením se do smířeného stavu. Ale když se nakonec rozhodl, připadalo mu to jako další epizoda snu, další bezvýznamná fikce. V tom smyslu byl starý David Hawthorne věrný svým názorům – přestože se o ně zároveň připravil.</p>
<p>Kate se však v jedné věci zmýlila. Přestože kontinuita jeho vzpomínek byla dokonalá, cítil nutkání podtrhnout změnu tím, že si zvolí nové jméno, první jednoslabičné slovo, které mu přijde na mysl.</p>
<p>„Minimální možná změna“? Bylo možné, že kdyby jeho příklon k Solipsistickému národu byl méně radikální, musel by pokřivit mnohem větší část své osobnosti, aby se vůbec dal přesvědčit. Několik odvážných, nezbytných řezů místo tisíce jemných zmrzačení.</p>
<p>První změna však otevřela cestu mnoha dalším. Peer (volbou) neměl trpělivost s nostalgií a sentimentalitou; když mu nějaká část osobnosti vadila, zbavil se jí. Některé vlastnosti (s největší pravděpodobností) zmizely navždy: sbírka malicherných žárlivostí, ješitností a zbytečných posedlostí; tendence k iracionální tísni a vině. Jiné přišly a odešly. Peer získal, odstranil a obnovil celou řadu vloh, sklonů k náladám a pohnutek; tužeb po poznání, umění a fyzických zkušenostech. Za několik subjektivních dní se dokázal změnit z asketického, těla znaveného studenta sumerské archeologie v poživačného gastronoma, kterému ke štěstí stačí připravovat a konzumovat rozmařile simulované hostiny, nebo v disciplinovaného odborníka na šotokanské karate.</p>
<p>Jádro zůstalo; jisté hodnoty, jisté emoční reakce, jisté estetické citlivosti přečkaly tyto změny bez újmy.</p>
<p>Stejně jako vlastní vůle přežít.</p>
<p>Peer se kdysi sám sebe zeptal: je to dost, to jádro invariantů – a víceméně nepřerušená nit paměti? Získal David Hawthorne pod jiným jménem nesmrtelnost, kterou si zaplatil? Nebo v některém okamžiku zemřel?</p>
<p>Odpověď neexistovala. Maximum, co se dalo v libovolném okamžiku říct, bylo to, že existoval někdo, kdo věděl – nebo věřil – že kdysi byl Davidem Hawthornem.</p>
<p>A tak se Peer rozhodl, že to stačí.</p><empty-line /><p><strong>12</strong></p>
<p>(Strmě atomu píce)</p>
<p>Červen 2045</p>
<p>Paul pustil terminál a navázal kontakt se svým starým organickým já. Džin vypadal unaveně a neupraveně; zdálo se, že veškeré doprošování a úplatky, k nimž se musel uchýlit, aby poslední fázi experimentu připravil, si vybraly svou daň.</p>
<p>Písk. „Experiment tři, test nula. Základnová data. Veškeré výpočty provádí procesorový cluster číslo čtyři šest dva, Superpočítačový ústav Hitachi, Tokio.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři.“ Bylo příjemné konečně vědět, kde je. V Japonsku Paul ještě nebyl. „Čtyři. Pět. Šest.“ A ze svého pohledu tam nebyl ani teď. Za oknem bylo vidět Sydney, nikoli Tokio; proč se uchylovat k vnější geografii, když to na výsledek nemělo žádný vliv? „Sedm. Osm. Devět. Deset.“</p>
<p>Písk. „Test číslo jedna. Model rozdělen na pět set úseků, počítaných v pěti stech procesorových clusterů, rozložených globálně.“</p>
<p>Paul počítal. Pět set clusterů. Pouhých pět pro hrubě vymodelovaný vnější svět; celý zbytek byl vyčleněn jeho tělu – a nejvíc mozku. Zvedl ruku k očím – a informační tok, díky němuž měl motoriku a zrak, zdolával desítky tisíc kilometrů optického kabelu. Nezpůsobilo to žádnou znatelnou prodlevu; každá jeho část se při čekání na žádanou odezvu z celého světa jednoduše uložila k zimnímu spánku, bylo-li to nutné.</p>
<p>Bylo to samozřejmě vyložené šílenství, výpočetně i ekonomicky. Paul odhadoval, že stojí přinejmenším stokrát víc než obvykle – ale pětsetkrát ne, poněvadž kapacita každého clusteru se využívala pouze částečně – a jeho faktor zpomalení pravděpodobně stoupl ze sedmnácti až někam k padesáti. Kdysi se věřilo, že kdyby se každé kopii věnovaly stovky počítačů, problém zpomalení by se mohl zlepšit, nikoli zhoršit – jenže kritická místa při přenosu dat mezi procesorovými clustery nedovolovala ani nejbohatším kopiím stáhnout faktor pod sedmnáct. Bylo jedno, kolik superpočítačů kdo vlastnil, protože rozdělením se víc času promarnilo na spojení, než kolik se ušetřilo navýšením výpočetní kapacity.</p>
<p>Písk. „Test číslo dvě. Jeden tisíc úseků, tisíc clusterů.“ Mozek o velikosti planety – a já tady počítám do desíti. Paul si připomněl odvěký – naivní a paranoidní – strach, že všechny počítače na celém světě připojené k síti by mohly jednoho dne spontánně zrodit globální hypermozek; on však byl téměř jistě první inteligencí planetární velikosti na Zemi. Ale nijak zvlášť si nepřipadal jako digitální Gaia. Připadal si jako obyčejný člověk usazený v místnosti, která má několik metrů na šířku.</p>
<p>Písk. „Test číslo tři. Model rozdělený do padesáti úseků a dvaceti časových řad, nasazený na tisíc clusterů.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři.“ Paul se snažil představit si vnější svět ze svého pohledu, ale bylo to prakticky nemožné. Nejen že byl rozptýlený po celé zeměkouli, ale stroje, které byly daleko od sebe, současně počítaly různé okamžiky jeho subjektivního času. Byla nyní vzdálenost mezi Tokiem a New Yorkem délkou jeho corpus callosum. Scvrkla se planeta na velikost jeho lebky – a kromě padesáti počítačů, které kdykoli přispívaly k tomu, co nazýval „přítomností“, byla zcela vykázána z času?</p>
<p>Možná že ne – i když z pohledu nějakého hypotetického kosmického cestovatele byla celá planeta zdánlivě zamrzlá v čase a placatá jako lívanec. Relativita říkala, že tento pohled je naprosto legální – ale Paulův nebyl. Relativita připouštěla spojitou deformaci, ale žádné krájení a lepení. Proč ne? Protože musela brát v úvahu příčinu a následek. Vlivy musely být lokalizované, šířit se z bodu do bodu konečnou rychlostí; kdyby se časoprostor rozsekal a přeskupil, příčinná struktura by se rozpadla.</p>
<p>Ale co když jste pozorovatel, který nemá příčinnou strukturu? Když jste strukturou uvědomující si sama sebe, která se nepravidelně objevuje v nahodilých záchvěvech nějakého zdroje šumu, a vaše časové souřadnice tančí sem a tam kauzálně uznávaným „reálným časem“? Proč byste měli být prohlášeni za bytost druhé kategorie, která nemá právo vidět vesmír po svém? Kde je nějaký podstatný rozdíl mezi takzvanou příčinou a následkem a jakýmkoli jiným vnitřně logickým systémem vnímání?</p>
<p>Písk. „Test číslo čtyři. Model rozdělený do padesáti úseků a dvaceti časových řad; úseky a stavy náhodně rozděleny mezi tisíc clusterů.“</p>
<p>„Jedna. Dvě. Tři.“</p>
<p>Paul přestal počítat, rozpřáhl ruce a pomalu vstal. Jednou se otočil kolem dokola, aby si prohlédl místnost, zkontroloval, že je stále neporušená, celá. Potom zašeptal: „Tohle je prach. Samý prach. Tato místnost je v tomto okamžiku rozptýlena po celé planetě, je rozložena v rozmezí pěti set nebo více sekund – a přesto zůstává celá. Chápeš, co to znamená?“</p>
<p>Džin se objevil znovu a zamračil se, ale Paul mu nedal šanci promluvit. Proud slov, který se z něj vyřinul, se nedal zastavit. Pochopil to.</p>
<p>„Představ si to – vesmír bez jakékoli struktury, bez tvaru bez propojení. Mračno mikroskopických dějů jako útržky časoprostoru… s tím rozdílem, že žádný prostor nebo čas není. Čím je charakterizován jediný bod v prostoru, na jediný okamžik? Pouze hodnotami polí elementárních částic, pouze hrstkou čísel. Když se odvrhnou pojmy, jako je poloha, uspořádání, struktura, co zůstane? Mračno náhodných čísel.</p>
<p>To je vše. Nic víc není. Vesmír nemá vůbec žádný tvar, žádný čas ani vzdálenosti, žádné fyzikální zákony, žádnou příčinu a následek.</p>
<p>Ale: Když se struktura, která tvoří mne, mohla posbírat ze všech ostatních událostí odehrávajících se na této planetě… proč by se potom struktura, o které uvažujeme jako o „vesmíru“, neměla poskládat, najít, přesně stejným způsobem? Když dokážu poskládat svůj koherentní časoprostor z dat, která jsou natolik rozptýlena, že by klidně mohla být součástí nějakého obřího oblaku náhodných čísel… z čeho pak usuzuješ, že neděláš totéž.“</p>
<p>Džinův výraz zakolísal mezi úlekem a podrážděním.</p>
<p>Písk. „Paule… nechápu, jaký to má smysl. ,Časoprostor je lidský konstrukt; vesmír ve skutečnosti není nic víc než moře vzájemně nesouvisejících událostí…’ Podobná tvrzení nemají smysl. Můžeš tomu věřit, jestli chceš… jenže co se tím změní?“</p>
<p>„Co se tím změní? My vnímáme – nazýváme – jedno uspořádání množiny událostí. Ale proč by toto uspořádání mělo být jedinečné? Není důvod věřit, že struktura, kterou jsme našli, je jediným koherentním způsobem uspořádání prachu. Vedle nás musejí existovat miliardy jiných vesmírů složených z téhož materiálu – jen jinak uspořádaného. Když já mohu vnímat události vzdálené tisíce kilometrů a stovek sekund jako sousedící a současné, mohou být světy a tvorové sestaveni z toho, co bychom my považovali za body v časoprostoru rozptýlené po celé Galaxii, po celém vesmíru. My jsme jedno možné řešení obřího kosmického anagramu… ale bylo by pošetilé se domnívat, že je jediné.“</p>
<p>Písk. „Kosmický anagram?“ odfrkl Durham. „A kde jsou všechna zbývající písmena? Kdyby něco z toho byla pravda – a zárodečná abecední polévka skutečně byla neuspořádaná – nemyslíš, že je vysoce nepravděpodobné, abychom tomu všemu dali nějakou strukturu?“</p>
<p>Paul se nad tím vážně zamyslel. „Není pravda, že jsme našli strukturu ve všem. Vesmír je nepravidelný, na kvantové úrovni. Makroskopicky to vypadá jako dokonalý systém; mikroskopicky se to rozpadá na neurčitost. Smetli jsme zbytky neuspořádanosti až na nejnižší úroveň.“</p>
<p>Písk. Džinovi viditelně dělalo potíže zachovat trpělivost. „Paule… nic z toho se nedá ověřit. Jak bychom mohli pozorovat planetu, jejíž stavební části jsou rozptýleny po celém vesmíru, natož komunikovat s jejími hypotetickými obyvateli? To, co říkáš, má jistou – čistě matematickou – platnost: Kdyby se vesmír dostatečně jemně rozemlel, prach by se mohl přeskupit jinými způsoby, jež by dávaly smysl stejně jako originál. Ale jestli jsou všechny tyto přeskupené světy nedostupné, je to stejné jako s počítáním andělů na špičkách jehel.“</p>
<p>„Jak to můžeš říct? Já jsem byl přeskupen! Byl jsem v jiném světě!“</p>
<p>Písk. „Jestli je to tak, byl to umělý svět; vytvořený, ne objevený.“</p>
<p>„Najít, vytvořit… ve skutečnosti v tom žádný rozdíl není.“</p>
<p>Písk. „Co tím chceš říct? Že nějaký vliv z tohoto jiného světa přetekl do počítačů a změnil běh modelu?“</p>
<p>„To samozřejmě ne! Tvoje struktura nebyla narušena; počítače udělaly přesně to, co se od nich očekávalo. To však neznamená, že by moje perspektiva ztrácela platnost. Přestaň uvažovat o vysvětleních, příčinách a následcích; jsou pouze struktury. Rozptýlené události tvořící moji zkušenost měly stejně reálnou vnitřní konzistenci, jakou mají procesy v počítačích. A je možné, že nepocházela jenom z počítačů.“</p>
<p>Písk. „Jak to myslíš?“</p>
<p>„Ty mezery v experimentu jedna. Co je vyplňovalo? Z čeho jsem byl utvořen, když mě nepopisovaly procesory? Což o to… vesmír je velký. Dost prachu, který může být mnou, mezi jednotlivými popisy. Dost událostí – nijak nesouvisejících s tvými počítači, možná ani s naší planetou a naší epochou – z nichž se dá vytvořit desetisekundová zkušenost.“</p>
<p>Písk. Džin teď vypadal opravdu znepokojeně. „Jsi kopie ve virtuálním prostředí ovládaném počítači. Nic víc, a nic míň. Tyto experimenty dokazují, že tvůj vnitřní smysl pro prostor a čas je neměnný. Přesně to jsme předpokládali – nevzpomínáš? Vrať se dolů na Zem. Tvoje stavy se vypočítávají, tvoje vzpomínky musejí být tím, čím by byly bez manipulace. Nebyl jsi v žádných jiných světech, nesestavil ses ze zlomků vzdálených galaxií.“</p>
<p>Paul se rozesmál. „Tvoje hloupost je… neskutečná. Proč jsi mě stvořil, když mě nehodláš ani vyslechnout. Zahlédl jsem hlubší pravdu, na níž stojí… všechno: prostor, čas, fyzikální zákony. To nemůžeš odbýt jen tím, že řekneš, že moje stavy byly nevyhnutelné.“</p>
<p>Písk. „Kontrolní vzorek a subjekt jsou stále identičtí.“</p>
<p>„No jasně že jsou! Vždyť o to jde! Je to jako… gravitace a zrychlení v obecné teorii relativity – všechno záleží na tom, co od sebe nemůžeš odlišit. Je to nový princip ekvivalence, nová symetrie mezi pozorovateli. Relativita rozbila absolutní čas a prostor – ale nezašla dost daleko. Musíme se oprostit od absolutní příčiny a následku!“</p>
<p>Písk. Džin zdrceně zamumlal: „Elizabeth říkala, že se to stane. Říkala, že je to jen otázka času, kdy ztratíš kontakt.“</p>
<p>Paul na něho vytřeštil oči. „Elizabeth? Tvrdil jsi, že jsi jí o mne nic neřekl!“</p>
<p>Písk. „No tak už jsem řekl. Nechal jsem si to pro sebe, neboť jsem myslel, že bys nechtěl znát její reakci.“</p>
<p>„A ta byla jaká?“</p>
<p>Písk. „Hádal jsem se s ní celou noc. Chtěla, abych tě vypnul. Říkala, že jsem… vážně narušený, když mě mohlo napadnout něco takového udělat.“</p>
<p>Paula to zranilo. „A co by taky mohla vědět? Nevšímej si jí!“</p>
<p>Písk. Durham se omluvně zakabonil. Paul ten výraz okamžitě poznal a jeho útroby se proměnily v led. „Možná bych tě měl zastavit, než si to promyslím. Elizabeth vznesla několik… vážných etických otázek. Myslím, že bych si s ní o tom měl ještě jednou promluvit.“</p>
<p>„Běž do prdele! Nejsem tady proto, abys mě dal k ledu pokaždé, když se ti v hlavě něco rozleží. A jestli se Elizabeth chce vyjadřovat k mému životu, ať si to ksakru probere se mnou.“</p>
<p>Paul přesně věděl, co by se stalo. Pokud ho Durham pozastaví, jeho už znovu nepustí – vrátí se k původnímu skenovému souboru a začne znovu od začátku; bude se svým vězněm zacházet jinak a bude doufat, že nakonec bude subjekt ochotněji spolupracovat. Možná první sadu experimentu úplně vynechá.</p>
<p>Ty, díky nimž pochopil.</p>
<p>Ty, které ho udělaly tím, kým byl.</p>
<p>Písk. „Potřebuju čas na rozmyšlenou. Bude to jenom dočasné. Slibuju.“</p>
<p>„Ne! Nemáš právo!“</p>
<p>Durham zaváhal. Paul si připadal otupělý, nevěřícný. Něco v něm odmítalo připustit nebezpečí – odmítalo se smířit s tím, že by zemřít mohlo být tak snadné. Pozastavení by ho nezabilo, neublížilo by mu, nemělo by na něho žádný vliv. Zabilo by ho, kdyby nebyl znovu spuštěn. Byl by pasivně zničen, zahynul by nezájmem. Potkal by ho osud jeho výkalů.</p>
<p>Durham sáhl mimo obrazovku.</p><empty-line /><p><strong>13</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Únor 2051</p>
<p>Maria řekla: „Přepočítej vše až po pátou epochu a potom mi ukaž východ slunce na Lambertu. Nula stupňů zeměpisné šířky, nula stupňů zeměpisné délky a nadmořská výška jedna.“</p>
<p>Zírala do prázdného pracovního prostoru a čekala. Bojovala s pokušením změnit instrukce a nechat program zobrazit každou fázi simulace, čímž by se všechno značně zpomalilo. Po několika minutách se objevila rozpukaná, temná planina zalitá stříbrným světlem. Bezejmenná hvězda – oslnivá a nabobtnalá, neskutečně bílá vzhledem k tomu, jak nízko na obloze stála – proměnila řetěz vyhaslých sopek na obzoru v černé siluety podobající se řadě špičatých zubů. Povrch v popředí vypadal sklovitě, nehostinně.</p>
<p>Maria zvedla oko do výšky tisíce metrů a potom je nechala plout východním směrem. Terén se opakoval, zlověstně souměrné kužely vyhaslých vulkánů byly jedinou úlevou od rozpukaných vyvřelých planin. Tato konkrétní, podrobná krajina byla jen řada počítačově zpracovaných „uměleckých uripresí“, vytvořených na požádání z čistě statistických údajů o topografii planety; vlastní simulace se nezabývala něčím tak puntičkářským, jako byly jednotlivé sopky. Cestování po planetě bylo marnotratným způsobem jak něco zjistit – ale těžko se dalo odolat pokušení zahrát si na průzkumníka, přistupovat k tomuto světu tak, jako by jeho tajemství měla jít při vynaložení dostatečného úsilí odvodit z jeho vzhledu… přestože pravda byla přesně opačná. Maria neochotně zmrazila obraz a pustila se rovnou do numerických dat, z nichž vycházel. Atmosféra byla znovu příliš řídká. A tentokrát skoro úplně chyběla aqua.</p>
<p>Prošla simulaci pozpátku, aby zjistila, kdy se aqua ztratila, ale tato verze Lamberta nikdy neměla oceány, které by stály za řeč – ani polární čepičky, ani atmosférickou páru. Na začátku udělala malou změnu ve složení prvotního mračna plynu a prachu, zvětšila podíl modrých a žlutých atomů a doufala, že Lambert v konečné fázi získá hustší atmosféru. Dosáhla však toho, že z více než poloviny odpadu v Kuiperově pásu vznikla naprosto nová stabilní vnější planeta. V důsledku toho na Lamberta dopadlo mnohem méně komet z pásu, které byly bohaté na led, čímž planeta přišla o zdaleka největší zdroj aquy – a značnou část atmosféry. Plyn, který se uvolnil při sopečných erupcích, byl chabou náhražkou; tlak byl příliš malý a chemické složení úplně špatné.</p>
<p>Maria začínala litovat, že nemlčela. Trvalo jí téměř hodinu, než se jí po telefonu podařilo Durhama přesvědčit, ze stojí za to zasadit Lamberta do řádného astronomického kontextu a opatřit ho geologickou historií táhnoucí se až ke zrození jeho hvězdy.</p>
<p>„Pokud tento svět představíme jako hotovou věc a řekneme: ,Podívějte, v Autoverzu může existovat’… logická reakce bude: ,Ano, může existovat – když jej tam vložíte ručně – ale to neznamená, že je pravděpodobné, že by byl vznikl. Pokud budeme schopni předvést paletu výchozích podmínek, z nichž mohou vzniknout planetární soustavy s vhodnými planetami, ubude další prvek nejistoty, který proti nám mohou použít.“</p>
<p>Durham nakonec souhlasil, takže vzala volně prodávaný program pro modelování planetárních soustav – neuctivě nazvaný Laplaceovské kasino – a přizpůsobila jej fyzice a chemii Autoverzu – nikoli základní fyzice autoverzového buněčného automatu, ale makroskopickým důsledkům těchto pravidel. Většinou se jednalo o stanovení vlastností pro různé autoverzové molekuly: pro vazebné energie, body táni a varu ve vztahu k tlaku a podobně. Aqua nebyla pouze jinak nazvaná voda, žluté atomy nebyly totožné s dusíkem – a přestože se některé chemické reakce daly převést, jako by existovala shoda jedna ku jedné, v obrovské frakční koloně zárodečné hvězdné mlhoviny mohly mít nepatrné rozdíly v měrné hustotě a těkavosti vážný dopad na výsledné složení každé planety.</p>
<p>Existovalo také několik zásadních rozdílů. Jelikož Autoverz neměl žádné jaderné síly, hvězda se bude zahřívat výhradně gravitační energií – rychlostí, kterou její molekuly získaly, když se rozptýlený zárodečný oblak plynu zhroutil do sebe. V reálném vesmíru vznikli z hvězd neschopných zažehnout fúzní reakce hnědí trpaslíci s krátkou životností, ale podle fyzikálních zásad Autoverzu mohlo gravitační vyhřívání dodávat energii dostatečně velké hvězdě miliardy let. (Jednotky délky a času nebyly jednoznačně převoditelné, ale kromě puristů je převáděli všichni. Pokud se šířka červeného atomu vzala za šířku atomu vodíku a rozestup mřížky za jeden tik hodin jako rychlost světla, vyplynula z toho víceméně rozumná korespondence.) Podobně platilo, že když planeta Lambert bude postrádat vnitřní teplo vznikají rozpadem radioizotopů, vlastní gravitační teplo z jejího stvoření bude dostatečně velké, aby bylo zdrojem tektonické činnosti prakticky po celou dobu, co bude hvězda zářit.</p>
<p>Bez jaderné fúze, která by syntetizovala prvky, zůstával jejich původ záhadou, a tak bylo nutno vyjít z předpokladu příhodného plynového oblaku se stopami všech dvaatřiceti prvků – a se správnou hmotností a rychlostí rotace. Maria by byla raději, kdyby mohla eventuální původ oblaku probádat, ale věděla, že by projekt nikdy nedotáhla do konce, pokud by se u Durhama pořád přimlouvala za to, aby rozšířil meze zkoumání. Smyslem bylo prozkoumat možnou různorodost autoverzového života, nikoli vymýšlet celou kosmologii.</p>
<p>Gravitace Autoverzu se v podmínkách, pro něž to mělo význam, blížila klasické newtonovské zásadě nepřímé úměry druhé mocnině stejně jako gravitace reálného světa. Při mimořádných hustotách by nespojitý charakter buněčného automatu způsobil prudký odklon od Newtona – a Einsteina a Chua – ale Maria neměla v úmyslu okořenit svůj vesmír černými dírami a dalšími exotickými prvky.</p>
<p>Ve skutečnosti byla gravitace považována za bezvýznamný vedlejší účinek Lambertovy původní volby pravidel automatu – neboť provozování dostatečně velkého Autoverzu, aby se mohla projevit, bylo očividně nemožné – a několik lidí se pokusilo tuto nadbytečnost odstranit při zachování neměnnosti všeho ostatního. Nikomu se to však nepodařilo; jejich „racionalizované“ verze nevygenerovaly nic, co by se bohaté chemii originálu alespoň vzdáleně blížilo. Peruánský matematik Ricardo Salazar nakonec dokázal, že jejich snažení bylo marné: pravidla Autoverzu byla vyvážena na hranici mezi dvěma radikálně odlišnými úrovněmi algoritmické složitosti a jakýkoli zásah za účelem zvýšení efektivity nutně vedl ke zmaru. Vlastní přítomnost nebo nepřítomnost gravitace nijak nesouvisela s chemií Autoverzu – ale zdálo se, že kořeny obou jevů jsou ve složitých pravidlech automatu nerozdělitelně propleteny.</p>
<p>Maria usilovala o hvězdu se čtyřmi planetami, třemi malými a jedním obrem. Zárodečná planeta Lambert měla být druhá od hvězdy a pokud možno mít slušně veliký měsíc. Bez ohledu na to, zda přílivová jezírka byla či nebyla hnací silou evoluce v reálném světě, mostem, po němž se život dostal z moře na souš (a přesto, že hvězda jako taková by stejně působila malými slapovými vlivy), nemohlo být na škodu stvořit Larnberta tak, aby se obecně co nejvíc podobal Zemi, neboť Země zůstávala jediným příkladem, kde bylo možno hledat inspiraci. V situaci, kdy zůstávalo kolem terestrické evoluce tolik sporných otázek, bylo nejbezpečnější zohlednit každý faktor, který by mohl být významný. Gravitační působení ostatních planet by se postaralo o poměrně složitou soustavu Milankovitchových cyklů: malé změny oběžné dráhy a kolísání osy vyvolávající dlouhodobé změny klimatu, doby ledové a interglaciály. Pás komet by obraz dotvořil; nejenom tím, že by dal poměrně brzy vzniknout atmosféře, ale také tím, že by do miliard budoucích let přinesl možnost hromadného vyhynutí druhů.</p>
<p>Vtip byl v tom, jak zajistit, aby se všechny tyto rysy, teoreticky obohacující evoluci, sešly s takovou verzí Lamberta, jež by především poskytovala podmínky k přežití zárodečného organismu. Maria měla v hlavě půl tuctu modifikací A. lamberti, které přicházely v úvahu, ale s konečným rozhodnutím čekala, až uvidí, jaká prostředí budou k dispozici.</p>
<p>Otázka, zda zárodečný organismus – nebo jakýkoli život – mohl na Lambertu spíš vzniknout než tam být umístěn lidskýma rukama, tak zůstávala nezodpovězena. Max Lambert vymyslel Autoverz původně proto, že doufal v možnost pozorovat, jak z jednoduchých chemických směsí vznikají reprodukující se molekulární soustavy – tedy primitivní život. Úkolem Autoverzu bylo poskytnout kompromis mezi chemií reálného světa – obtížně a nákladně manipulovatelnou a sledovatelnou v podmínkách zkumavkových experimentů, věrnými simulacemi napodobitelnou pouze za cenu nepříjemně zdlouhavých výpočtů – a dráždivými vizemi nejranějšího „umělého života“: počítačových virů, genetických algoritmů, strojů se schopností samoreprodukce, zasazených do jednoduchých prostředí buněčného automatu; vypočítat je bylo banálně snadné, ale nedokázaly vrhnout mnoho světla na zrození molekulární biologie reálného světa.</p>
<p>Lambert se deset let marně snažil najít podmínky, které by vedly ke spontánnímu vzniku autoverzového života. Aby se ujistil, že jeho cíl není nemožný, aby demonstroval, že živý organismus může v Autoverzu alespoň fungovat, ať se tam ocitl jakkoli, vytvořil A. lamberti – výsledek projektu, který zabral dvanáct let. A. lamberti ho natrvalo svedla stranou; k původnímu výzkumu se již nikdy nevrátil.</p>
<p>Maria snila o tom, že se jednoho dne sama pokusí o abiogenezi, ale nikdy v tomto směru nepodnikla žádné kroky. Byla to práce s otevřeným koncem; veškeré problémy s mutací A. lamberti vypadaly vedle toho poddajně a konkrétně. A přestože to v jistém smyslu sahalo k podstatě toho, co se Durham snažil dokázat, byla ráda, že zvolil kompromis; kdyby trval na tom, že svůj „myšlenkový experiment“ zahájí s naprosto sterilním světem, v nejistotách kolem přechodu od neživé hmoty k nejjednoduššímu autoverzovému životu by zanikly všechny ostatní aspekty projektu.</p>
<p>Zrušila pouštní planetu Lambert a vrátila se k zárodečnému mračnu plynu. Vytáhla si panel s mnoha posuvnými ovladači a upravila složení mračna, o polovinu snížila předchozí poměrný nárůst počtu modrých a žlutých. Planetologie metodou pokusu a omylu. Výchozí podmínky pro soustavy s planetami pozemského typu v reálném světě byly zmapovány již dávno, ale pro Autoverz něco takového ještě nikdo neudělal. Nikdo neměl důvod.</p>
<p>Marií proběhla kratičká vlna stísněnosti. Pokaždé, když si připomněla, že tyto světy nebudou nikdy existovat – dokonce ani v tom smyslu, v jakém „existovala“ kultura A. lamberti – celý projekt jako kdyby se objevil v jiné perspektivě, vzdálil se jí jako fáta morgána. Práce jako taková jí přinášela radost, sotva mohla chtít víc, ale pokaždé, když se přinutila zasadit vše do souvislostí – nikoli v Autoverzu, ale v reálném světě – zjistila, že se jí točí hlava, je dezorientovaná. Důvody, jež Durhama k projektu vedly, byly mnohem chatrnější než nenapadnutelná vnitřní logika věci samotné; ustoupit od práce bylo jako couvnout od planety pevné jako skála a spatřit, jak se proměnila ve volně uvázaný balon, nic víc.</p>
<p>Vstala, došla k oknu a rozhrnula závěsy. Ulice dole byla prázdná; beton žhnul v neskutečné záři poledního slunce.</p>
<p>Durham jí platil slušné peníze – peníze, jež jí pomohou zařídit Francesce naskenování. To byl dostatečný důvod, aby pokračovala. A přestože byl projekt možná v konečném důsledku k ničemu, alespoň neškodil. Bylo to lepší než pracovat na nějakém požitkářském letovisku ve virtuální realitě nebo interaktivní válečné hře pro psychotické děti. Nechala závěsy klesnout na místo a vrátila se ke stolu.</p>
<p>Přibližně kulové mračno se vznášelo uprostřed pracovního prostoru a bylo zobrazeno jako viditelné, přestože v jeho vesmíru chyběly hvězdy. Bylo to smutné; znamenalo to, že budoucí obyvatelé Lamberta budou odsouzeni k tomu, aby zůstali sami. Bude jim zcela chybět perspektiva, že se někdy setkají s cizím životem – pokud si nepostaví vlastní počítače a nenamodelují si jiné planetární soustavy, jiné biosféry.</p>
<p>Maria řekla: „Přepočítej to a opět mi ukaž východ slunce.“</p>
<p>Čekala.</p>
<p>A tentokrát – z definice ve falešných barvách – byl sluneční kotouč jasně, třešňově červený a vznášel se pod silnou hradbou mračen, žíhaných oranžově a fialově, která se táhla přes celou oblohu. A co víc, celá scenérie se před ní opakovala, táhla se do dáli, mihotavá a převrácená. Zrcadlila se ve vodní ploše.</p>
<p>Ve tři čtvrtě na osm Marii napadlo, že by měla práci ukončit a něco sníst. Stále byla v opojení úspěchem, ale cítila, jak málo chybí, aby byla dalších šestatřicet hodin nepoužitelná, pokud se bude dál přepínat.</p>
<p>Našla rozpětí výchozích podmínek mračna, z nichž důsledně vznikaly pohostinné verze Lamberta, a zároveň byla splněna všechna astronomická kritéria, o která usilovala – s výjimkou velké oběžnice, která by byla milá, ale její význam nebyl klíčový. Další den se mohla pustit do vytváření prostředků pro A. lamberti, aby dokázala na této planetě sama přežít, vyrobit si z řídkého vzduchu s pomocí slunečního světla vlastní nutrózu. Jiní programátoři již vytvořili spoustu pigmentových molekul schopných vázat energii; „doslovný překlad“ chlorofylu neměl potřebné fotochemické vlastnosti, ale podařilo se objevit několik využitelných analogií, a nyní šlo o to, stanovit, kterou bude možno s nejmenšími komplikacemi začlenit do bakteriální biochemie. Zavést do Autoverzu fotosyntézu bude nejobtížnější část projektu, ale Maria si věřila; prostudovala Lambertovy poznámky a seznámila se s celým spektrem metod, které vypracoval pro přizpůsobení biochemických procesů zvláštnostem autoverzové chemie. Ale i kdyby pigment, který kvůli účelnosti zvolila, nebyl pro daný úkol tou nejvýkonnější molekulou, pokud by zárodečný organismus dokázal přežít a rozmnožit se, měl by potenciál k tomu, aby si nakonec našel lepší řešení sám.</p>
<p>Alespoň potenciál, když ne příležitost.</p>
<p>Právě v okamžiku, kdy se chystala Laplaceovské kasino vypnout, v popředí pracovního prostoru naskočila zpráva:</p>
<p>Juno: Ze statistické analýzy reakčních časů a výskytu chyb vyplývá, že vaše připojení k SSS je monitorováno. Chcete přejít na šifrovanější protokol?</p>
<p>Maria pobaveně zavrtěla hlavou. Určitě to byla moucha v programu a ne štěnice v připojení. Juno byla veřejně šířený program (zdarma, ale příspěvky vítány), který si stáhla čistě ze solidarity s americkou lobby na ochranu soukromí. Americké federální zákony nadále zakazovaly používání softwaru detekujícího štěnice a každé trochu slušnější kódování pro soukromé účely – ze strachu, že to FBI bude dělat problémy – a Maria proto poslala autorům Juno příspěvek, aby jim pomohla v boji za dobrou věc. To, že si program skutečně nainstalovala, byla legrace; představa, že by někomu stálo za to poslouchat její rozhovory s matkou a sledovat její nudnou práci na zakázkách pro VR nebo nestřídmou zálibu ve výletech do Autoverzu, byla absurdní.</p>
<p>Ale žert bylo třeba dovést až do konce. Rozjela si textový editor v SSS – lokální terminálový by se tomu, kdo se na linku napíchl, nijak neprojevil – a napsala:</p>
<p>Ať jsi kdokoli, varuji tě. Mám v úmyslu zobrazit Langfordova fraktálního baziliška pro výmaz mozku, takže -.</p>
<p>Zvonek na dveřích se rozezněl. Maria se podívala, co ukazuje záběr kamery v kukátku. Na předním schodu stála neznámá žena. Něco málo přes čtyřicet, konzervativně oblečená. Za ženou byla zcela jasně vidět věc, která ji neohrabaně prozrazovala: kompaktní dvousedadlové Mitsubishi „Avalon“ s elektrickým pohonem. Policie Nového Jižního Walesu byla pravděpodobně jediným na světě, kdo tento model zakoupil, ještě než závod v Bankstownu v šestačtyřicátém zavřeli. Maria si často říkala, jestli by nebylo lepši to vzdát a namontovat na všechna domněle neoznačená auta modré majáčky; přiznat situaci by bylo důstojnější než se tvářit, jako by nikdo nic nevěděl.</p>
<p>Zapátrala v paměti, jestli se v poslední době něčeho nedopustila – nenašla však nic – a spěšně sešla do přízemí.</p>
<p>„Maria Delucová?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Já jsem detektiv seržant Haydenová. Oddělení počítačových podvodů. Chtěla bych vám položit několik otázek, jestli vám to nevadí.“</p>
<p>Maria znovu zapátrala po provinilých tajemstvích; ani nyní nenašla žádnou stopu – přesto by byla bývala raději, kdyby návštěva byla z oddělení vražd nebo ozbrojených loupeží, kdyby to byl někdo, kdo si evidentně spletl dům. „Ale ovšem,“ řekla. „Pojďte dál.“ Pak, když ustoupila ode dveří, si uvědomila: „Ach – málem jsem zapomněla. Asi bych si měla ověřit…“</p>
<p>Haydenová jí s úzkým úsměvem očividně neupřímného souhlasu dovolila připojit notepad ke zdířce ve svém policejním odznaku. Notepad spokojeně pípl; odznak znal soukromý klíč, který souhlasil s platným veřejným klíčem vysílaným policejním oddělením.</p>
<p>Když se Haydenová posadila v obývacím pokoji, přešla rovnou k věci. Ukázala jí na displeji svého notepadu fotografii.</p>
<p>„Znáte tohoto muže?“</p>
<p>Maria si odkašlala. „Ano, znám ho. Jmenuje se Paul Durham. Vlastně… pro něho pracuji. Dal mi jistou programovací zakázku.“ Necítila překvapení; jen náraz, jak byla sražena k zemi. Bylo pochopitelné, že se na oddělení podvodů zajímali o Durhama. Bylo pochopitelné, že se jí pohádka posledních tří měsíců rozplyne před očima. Aden ji varoval. I ona to věděla. Byla to zakázka snů, příliš dobrá, než aby to mohla být pravda. Vzápětí se však od této reakce distancovala, rozčílená sama na sebe. Durham jí převedl peníze do svěřenského fondu, ne? Platil její nový účet v SSS. Příliš dobré, než aby to mohla být pravda, byl tupý fatalismus. Dva dospělí lidé o vlastní vůlí dodrželi své sliby; skutečnost, že nikdo cizí transakci nepochopí, z ní ještě nedělala zločin. A po všem, co pro ni udělal, si zasloužil přinejmenším výsadu pochybností.</p>
<p>„Jakou programovací zakázku?“ zeptala se jí Haydenová.</p>
<p>Maria se jí to – podle svých možností – pokusila vysvětlit, aniž by to znamenalo mluvit celou noc. Haydenová měla slušné počítačové vzdělání – což nebylo překvapivé – a dokonce věděla, co je to buněčný automat, avšak o Autoverzu buď neslyšela, nebo si to všechno chtěla poslechnout znovu v Mariině podání.</p>
<p>„Takže vy věříte tomu, že vám tenhle muž zaplatí třicet tisíc dolarů… když mu pomůžete vyjasnit čistě teoretickou otázku týkající se umělého života?“</p>
<p>Maria se snažila, aby z jejího hlasu nebylo moc poznat, že je zatlačena do kouta. „Sama jsem za Autoverz utratila desítky tisíc dolarů. Je to stejné jako spousta jiných koníčků, je to svět sám pro sebe. Lidé tomu dovedou propadnout a utratit za to spoustu peněz. Není to o nic divnější než… stavění modelů letadel. Nebo rekonstrukce bitev z dob americké občanské války.“</p>
<p>Haydenová proti tomu nic nenamítla, ale netvářila se, že by na ni použitá srovnání zapůsobila. „Věděla jste, že Paul Durham prodává kopiím pojištění?“</p>
<p>„Věděla jsem, že je pojišťovací agent. Sám mi to řekl. To, že není profesionální programátor, přece neznamená, že nemůže -“</p>
<p>„Věděla jste, že se také snaží prodávat svým klientům podíly na jakémsi útočišti? Místu, kam by se mohli uchýlit – nebo tam poslat svůj klon – pokud by se politické klima obrátilo proti nim?“</p>
<p>Maria přimhouřila oči. „Ne. Jak to myslíte – útočiště? Superpočítač v soukromém vlastnictví? Snažil se získat peníze, vytvořit konsorcium…?“</p>
<p>Haydenová řekla na rovinu: „Peníze získává, to rozhodně – ale pochybuji, že někdy získá dost, aby mohl koupit hardware, jaký by potřeboval pro službu, kterou nabízí.“</p>
<p>„Tak z čeho ho vlastně obviňujete? Že se pustil do podniku, v jehož úspěch zrovna vy nevěříte?“</p>
<p>Haydenová neodpověděla.</p>
<p>„Mluvila jste s ním o tom? Vše, co vám kdo řekl, může mít jednoduché vysvětlení. Mohlo se stát, že některá senilní kopie špatně pochopila jeho náborové řeči k věčnému fondu.“ Senilní kopie! Hm, mohlo se stát, že nějaký sken pořízený po rozvoji demence by odolal poznávacím opravným algoritmům.</p>
<p>„Samozřejmě jsme s ním mluvili,“ odvětila Haydenová. „Odmítl spolupracovat, není ochoten o té věci mluvit. Proto doufáme, že nám budete moci být nápomocná vy.“</p>
<p>Mariin vzdorný optimismus zakolísal. Kdyby Durham neměl co skrývat, proč by se odmítl hájit?</p>
<p>„Nechápu, jak bych vám mohla pomoci,“ řekla. „Jestli si myslíte, že uvedl klienty v omyl, běžte si promluvit s jeho klienty. Jejich svědectví potřebujete, ne moje.“</p>
<p>Rozhostila se trapná odmlka, kterou po chvíli ukončila Haydenová: „Svědectví kopie nemá žádnou váhu; z právního hlediska jsou kopie jen určitým druhem počítačového softwaru.“</p>
<p>Maria otevřela ústa, ale pak si uvědomila, že každou výmluvou, kterou požije, ze sebe udělá ještě většího pitomce. Zachránila aspoň část hrdosti nevysloveným postřehem, že právní postavení kopií je natolik fraškovité, že každý normálně uvažující člověk může mít problémy s tím, aby si je zapamatoval.</p>
<p>Haydenová pokračovala: „Durham by mohl být obviněn z toho, že podvedl vykonavatele pozůstalosti, když softwaru, s nímž se radí, poskytl zavádějící údaje. Precedenty existují; je to úplně stejné, jako když zveřejníte v prospektu nepravdivé informace, které zapříčiní, že automatické nákupní programy koupí vaše akcie. Můžeme kopie vyslechnout jako neoficiální zdroj informací, podle něhož se při vyšetřování můžeme řídit, ale to, co řeknou, u soudu neobstojí.“</p>
<p>Maria si vzpomněla na jednu epizodu z Rodiny Unclearových, kde vznikl podobný problém. Babette a Larry Unclearovi se stali svědky vytunelování bankovních účtů, když se příslušná datová stopa z nevysvětlitelných důvodů zhmotnila v podobě usvědčujícího živého obrazu z ledových soch na dvorku jejich kybernetického předměstí. Nepamatovala si přesně, jak to dopadlo; desetiletý Leroy nejspíš udělal něco, co bylo maličko ilegální, ale z morálního hlediska nežalovatelné, a lstí dohnal lupiče k tomu, aby se prozradili úřadům…</p>
<p>„Nevím, co očekáváte, že vám řeknu,“ promluvila. „Mne Durham nepodvedl. A o jeho záměru nic nevím.“</p>
<p>„Ale pracujete na něm s ním.“</p>
<p>„To rozhodně ne!“</p>
<p>„Navrhujete pro něho planetu,“ řekla chladně Haydenová „K čemu myslíte, že mu bude?“</p>
<p>Maria na ni vteřinu nechápavě zírala a pak se málem rozesmála. „Promiňte, asi jsem dost dobře nevysvětlila, jak se věci mají. Navrhuji planetu, jež by ,mohla’ existovat v Autoverzu v nejširším smyslu toho slova. Je to matematická možnost. Ale ta planeta je příliš velká, než aby se dala spustit na reálném počítači. Není to žádná nesourodá VR -“</p>
<p>Haydenová ji přerušila. „Já to naprosto chápu. To ovšem neznamená, že by rozdíl pochopili Durhamovi klienti. Technické podrobnosti týkající se Autoverzu zrovna nepatří mezi věci, které jsou všeobecně známé.“</p>
<p>To byla pravda. Maria zaváhala. Ale -</p>
<p>„Stejně to nedává smysl. Především, tito lidé by určitě měli poradce, experty, kteří by jim řekli, že člověk, který jim slibuje autoverzovou planetu, je idiot. A proč by jim Durham nabízel autoverzovou planetu – pokrytou zárodečným slizem – když jim mohl nabídnout standardní sadu prostředí ve VR, která by byla tisíckrát lákavější a tisíckrát věrohodnější?“</p>
<p>„Domnívám se, že jim nabízí obojí. Pro práci na části ve VR si najal architekta ve Spojených státech.“</p>
<p>„Ale proč obojí! Proč ne jenom VR? Do Autoverzu nedostanete jedinou kopii – a i kdyby se vám to podařilo, na místě by zemřela. Na převedení lidské biochemie do podmínek Autoverzu by bylo třeba padesát nebo šedesát let výzkumu.“</p>
<p>„Oni by to nevěděli.“</p>
<p>„Mohli by si to zjistit během deseti vteřin. Vykašlete se na poradce; stačí jedno zavolání vyhledávači informací, celkové náklady pět dolarů. Tak proč vyprávět lež, která se dá tak snadno odhalit? Z hlediska kopie, v čem je autoverzová planeta výhodnější než nesourodá VR?“</p>
<p>Haydenová se nenechala vyvést z míry. „Vy jste odborník na Autoverz. To řekněte vy mně.“</p>
<p>„Já nevím.“ Maria vstala. Začínala se jí zmocňovat klaustrofobie; neměla ráda cizí lidi v domě. „Mohu vám přinést něco na pití? Čaj? Kávu?“</p>
<p>„Ne. Ale pokračujte -“</p>
<p>Maria zavrtěla hlavou a znovu si sedla. Měla pocit, že kdyby odešla do kuchyně, nechtěla by se vrátit.</p>
<p>Nechápala, jaké mohl mít Durham důvody k tomu, aby odmítl mluvit s policií, pokud nebyl zapleten do něčeho dostatečně pochybného, aby ho to přinejmenším stálo místo. Do hajzlu s ním. Možná že ji nechtěl podvést, ale stejně ji převezl. Nedostane za dokončenou práci ani cent; pokud by Durham pouze zbankrotoval, ostatní věřitelé by na svěřenský fond neměli žádný nárok – ale jestli peníze byly výsledkem trestné činnosti…</p>
<p>Lorenzo Nádherný. To určitě.</p>
<p>Nejhorší na tom bylo, že Haydenová ji patrně považovala za dobrovolného spolupachatele. A jestli Durham hodlal nadále mlčet, bude muset své jméno očistit sama.</p>
<p>Jak?</p>
<p>Ze všeho nejdřív se o té boudě musela dozvědět co nejvíc a rozplést svou roli v ní.</p>
<p>„Co přesně kopiím slibuje?“ zeptala se.</p>
<p>„Bezpečné útočiště. Místo, kde by je neohrozila žádná vlna zášti – protože by neměly spojení s vnějším světem. Žádné telekomunikace, žádné stopy. Nakrmí je dlouhou povídačkou o tom, jak přijde doba temna, kdy nemyté masy přestanou nadále tolerovat, že jim vládnou nesmrtelní boháči – a zlé socialistické vlády zkonfiskují všechny superpočítače v zájmu řízení počasí.“</p>
<p>Vypadalo to, že Haydenové ta perspektiva připadá směšná. Maria se svým soudem počkala; důležité bylo, jak se na věc dívali Durhamovi klienti, a ona si dovedla představit, že Operace Motýl vzbudila v mnoha kopiích pocit ohrožení. „Takže tam pošlou svůj klon a zabouchnou dveře pro případ, že by jejich originály čistky nepřečkaly. Ale co potom? Jak dlouho má ta ,doba temna’ trvat?“</p>
<p>Haydenová pokrčila rameny. „Kdo ví? Stovky let? Pravděpodobně sám Durham – nebo nějaký spolehlivý nástupce o několik generací později – rozhodne, kdy je bezpečné vyjít ven. Dvě kopie, jejichž vykonavatelé podali žalobu, si nepočkaly, až dovypráví plán do konce; vyhodily ho dřív, než se stačil k takovým podrobnostem dostat.“</p>
<p>„Určitě byl i za jinými.“</p>
<p>„Jistě. Nikdo další se nepřihlásil, máme však seznam potenciálních kandidátů. Bohužel, s majetkem přihlášeným v cizině; zatím se mi nepodařilo žádnou z těchto kopií vyslechnout – zatím zápasíme s jurisdikční byrokracií. Ale některé daly prostřednictvím svých právníků jasně najevo, že nebudou ochotny se o věci bavit – což podle všeho znamená, že Durhamovi na návnadu skočily a teď nechtějí slyšet nic, co by mluvilo proti němu.“</p>
<p>Maria si to zkusila představit: Žádné komunikační prostředky. Odříznutí od reality na neurčitě dlouhou dobu. Několika kopiím vyznávajícím „Solipsistický národ“ by se taková představa mohla líbit – jenomže většina z nich měla příliš málo peněz, než aby se staly terčem složitého podvodu. A i kdyby Durhamovi nejbohatší, nejparanoidnější klienti skutečně věřili, že chybí málo, aby se svět obrátil proti nim… co kdyby se situace venku zhoršila natolik, že by spojení nikdy nebylo obnoveno? Lidé, kteří by útočiště střežili, by mohli vymřít – nebo jednoduše odejít. Opravdu by byl někdo kromě kopií s nejradikálnějšími separatistickými tendencemi ochoten riskovat, že zůstane uvězněn v utajeném počítači, zahrabaném někde uprostřed pouště, bez možnosti zjistit, kdy bude stát za to znovu se připojit k civilizaci – a každopádně bez možnosti iniciovat kontakt?</p>
<p>Zdroje na principu radioizotopů mohly dodávat energii po tisíce let; mnohokrát redundantní hardware nejvyšší kvality mohl teoreticky vydržet skoro stejně dlouho. Jediné, co by tyto kopie měly, podle čeho by si pamatovaly realitu, by byly informace, které si s sebou vzaly na začátku. Pokud by se z toho stala cesta bez návratu, byly by jako mezihvězdní kolonisté, kteří si s sebou do kosmické prázdnoty odvezli otisk pozemské kultury.</p>
<p>Až na to, že mezihvězdní kolonisté by čelili pouze zvětšující se prodlevě rádiového spojení, nikoli absolutnímu tichu. A bez ohledu na to, co opustili, měli by se alespoň na co těšit: nový svět, který budou zkoumat.</p>
<p>Nový svět – a možnost nového života.</p>
<p>Dal by se v takovém případě najít lepší lék proti klaustrofobii než příslib, že si s sebou do úkrytu vezmou celou planetu, osetou potenciálem pro vývoj vlastního exotického života?</p>
<p>Maria nevěděla, jestli má mít vztek nebo být ohromená. Jestli měla pravdu, musela obdivovat Durhamovu troufalost. Když ji požádal o soubor výsledků, jež by přesvědčily „skeptiky“ o šancích na autoverzovou biosféru, neměl na mysli akademiky z oboru umělého života. Chtěl přesvědčit svoje klienty, že i v naprosté izolaci budou mít všechno, co může realita lidstvu nabídnout – včetně něčeho na způsob „kosmického výzkumu“, dokonce s možností kontaktu s mimozemšťany. A toto by byli praví mimozemšťané; žádné kreatury z návrhářské dílny jako ve hrách na principu VR, vzešlé jen a pouze z lidské psýchy; žádní skvělí, nepřesvědčiví biomorfové z nejdokonalejších modelů fenotypického výběru, darwinovské obdoby platónských ideálů. Život, který urazil celou strastiplnou cestu, molekulu po molekule, stejně jako ve skutečnosti. Nebo téměř celou: vzhledem k tomu, jak málo bylo zatím známo o abiogenezi, měl Durham dostatek rozumu, aby začal od „vyrobených“ mikrobů – jinak by jeho klienti nemuseli uvěřit, že na planetě vůbec nějaký život vznikne.</p>
<p>Maria jí váhavě vysvětlila, co ji napadlo. „Musel by tyto kopie přesvědčit, že provozovat Autoverz je mnohem rychlejší než namodelovat skutečnou biochemii – což je pravda – aniž by byl příliš konkrétní, co to bude obnášet. Ale i tak si myslím, že je to šílené riziko; kdokoliv by mohl snadno zjistit pravdu.“</p>
<p>Haydenová se nad tím zamyslela. „A změnilo by se tím něco? Jestli je smysl tohoto světa především psychologický – jako místo, kam se dá ,uniknout, když dojde k nejhoršímu a realita se stane trvale nepřístupnou – přestalo by záležet na tom, jak pomalu běží. Jakmile by se klienti vzdali naděje na obnovení kontaktu, zpomalení by se stalo bezvýznamnou veličinou.“</p>
<p>„Ano, ale je rozdíl mezi pomalým a fyzicky nemožným. Jistě, mohli by přibrat hrubou skicu planety – což je to, o co mne Durham požádal – ale neměli by ani zlomek paměti, která by byla potřebná pro její oživení. A i kdyby to dokázali nějak obejít, mohlo by trvat miliardy let autoverzového času, než se zárodečný organismus vyvine v něco zajímavějšího, než jsou modrozelené řasy. Vynásobte si to zpomalením bilion… myslím, že chápete.“</p>
<p>„Vybité baterky?“</p>
<p>„Vybitý vesmír.“</p>
<p>„Avšak stejně…“ namítla Haydenová, „pokud se nechtějí příliš vážně zabývat perspektivou, že skončí trvale uvězněni, je možné, že by neměli zájem blíž si ověřit ani nic z tohoto. Vaší zásluhou bude mít Durham štos působivých technických detailů, kterými jim může zamávat před obličejem, dostatečně přesvědčivých, aby to otupilo jejich strach z ponorkové nemoci. Možná jim o nic jiného nejde. Jediné, co je důležité, pokud všechno proběhne hladce, je konvenční virtuální realita – dostatečně dobrá, aby je vydržela bavit několik století reálného času – a ta sedí dokonale.“</p>
<p>Marii připadalo, že je to hodně ukvapené tvrzení, ale přešla to bez jakéhokoliv komentáře. „A co hardware? Jak ten sedí?“</p>
<p>„Nesedí. Nikdy žádný hardware nebude. Durham zmizí mnohem dřív, než jej bude muset předvést.“</p>
<p>„Zmizí? A s čím? S penězi, které mu někdo dá bez toho, že by se na něco zeptal – bez ochranných klauzulí, bez záruk?“</p>
<p>Haydenová se významně usmála. „S penězi, které mu někdo dá – většinou na legitimní účely. Objednal si město ve VR. Objednal si planetu v Autoverzu. Má nárok na procenta z honorářů – to není žádný zločin, pokud to řekne předem. Prvních několik měsíců bude všechno, co udělá, v nejlepším pořádku. Pak v jistém okamžiku požádá své příznivce, aby zaplatili konzultantům za zprávu – řekněme studii dostatečně silné hardwarové konfigurace. Vyhlásí nabídková řízení. Některé nabídky budou pravé – ale ty nejatraktivnější budou Jenom na oko. Později se Durham nechá slyšet, že má zprávu hotovou, ,konzultanti’ dostanou zaplaceno… a po něm se slehne zem.“</p>
<p>„Hádáte,“ řekla Maria. „Nemáte ponětí, jaké má ve skutečnosti úmysly.“</p>
<p>„Neznáme konkrétní podrobnosti – ale bude to asi něco v těchto intencích.“</p>
<p>Maria klesla do křesla. „A co teď? Co mám dělat? Zavolat Durhamovi a říct mu, že je konec?“</p>
<p>„V žádném případě! Pokračujte v práci, jako by se nic nestalo – ale snažte se s ním stýkat častěji. Hledejte si záminky, abyste s ním musela mluvit. Zkuste získat jeho důvěru. Zkuste ho přimět, aby s vámi mluvil o své práci. O svých klientech. O útočišti.“</p>
<p>Marii to rozhořčilo. „Nevzpomínám si, že bych nabídla, že vám budu dělat informátora.“</p>
<p>„Záleží to na vás, ale jestli nejste ochotná spolupracovat, naši práci to velice ztíží…“ řekla Haydenová naprosto klidným hlasem.</p>
<p>„Je rozdíl spolupracovat a hrát neplaceného špicla!“ Haydenová se téměř usmála.</p>
<p>„Jestli vám dělají starost peníze, budete mít mnohem větší šance, že dostanete zaplaceno, když nám pomůžete Durhama usvědčit.“</p>
<p>„Proč? Co mám udělat – zkusit ho zažalovat, až zbankrotuje, jak bude vracet peníze lidem, které podvedl?“</p>
<p>„Nebudete ho muset zažalovat. Je téměř jisté, že soud vám určí kompenzaci jako jednomu z poškozených – obzvlášť tehdy, když pomůžete dostat případ k soudu. Existuje na to fond, výnos z pokut. Není podstatné, jestli vám Durham bude moci zaplatit sám.“</p>
<p>Maria o tom přemýšlela. Pravda byla taková, že to pořád smrdělo. Chtěla snížit ztráty na minimum a hodit to za hlavu. Předstírat, že se nikdy nic takového nestalo.</p>
<p>A copak? Připlazit se k Adenovi a škemrat o peníze? Zakázky zatím stále nebyly; nemohla si dovolit odepsat tříměsíční práci. Několik tisíc dolarů by na pořízení skenu Francescy nestačilo – ale kdyby je neměla, mohla by být přinucena prodat dům dříve, než chtěla.</p>
<p>„Co když vzbudím jeho podezření? Jestli se najednou začnu na všechno ptát…“</p>
<p>„Snažte se být přirozená. Každý na vašem místě by byl zvědavý; dal vám zvláštní zakázku, tak musí s otázkami počítat. Vím, že jste na začátku brala, co vám řekl, ale to neznamená, že jste o tom nemohla víc přemýšlet a zjistit, že zůstává několik věcí, které vám stále vrtají hlavou.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla Maria. „Udělám to.“ Měla vůbec na vybranou? „Nečekejte však, že mi řekne pravdu. Lhal mi už předtím; teď svou verzi nezmění.“</p>
<p>„Možná ne. Ale třeba budete překvapená. Třeba potřebuje někoho, komu by se svěřil – někoho, komu by se mohl pochlubit. Nebo může jen utrousit několik narážek. Možné je cokoli, pokud s ním budete stále mluvit.“</p>
<p>Když Haydenová odešla, Maria zůstala sedět v obývacím pokoji. Byla příliš rozrušená, než aby se vzmohla na něco jiného než na to, že si celý rozhovor v duchu opakovala. Před hodinou byla vyčerpaná, ale hřál ji pocit vítězství; teď si připadala unavená a hloupá. Pracujte dál, jako by se nic nestalo! Představa, že by teď měla začlenit fotosyntézu do A. lamberti, aby se zavděčila oddělení podvodů, byla tak bizarní, že se jí zatočila hlava.</p>
<p>Byla to škoda, že k ní Durham nebyl upřímný a nepřizval ji k účasti na habaďůře. Kdyby od začátku věděla, že má pomoci oškubat bohaté kopie o trochu peněz, práce by alespoň získala základ v reálném světě, který jí celou dobu chyběl.</p>
<p>Nakonec vyšla do patra, aniž se najedla. Její připojení k SSS se automaticky ukončilo, ale v pracovním prostoru se stále vznášela lokálně generovaná zpráva od Juno. Pokynula terminálu, aby se vypnul, a ve stejnou chvíli ji napadlo, že se měla Haydenové zeptat: To jste vy, kdo se mi napíchl na telefonní linku?</p><empty-line /><p><strong>14</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Únor 2051</p>
<p>Thomas seděl v knihovně a prohlížel si poslední zprávu z výběru pořízeného jeho vyhledávačem informací z událostí uplynulého týdne reálného času. Na obrazovce se objevila reportérka v kabátě podšitém kožišinou, jak stojí v mělkém sněhu před budovou Nejvyššího soudu Spojených států a chystá se promluvit do kamery – i když pravděpodobněji seděla ve vyhřátém studiu a dívala se, jak softwarová loutka mimikou napodobuje její slova.</p>
<p>„Dnešní rozhodnutí v poměru pět ku jedné znamená, že kontroverzní kalifornský zákon zůstane v platnosti. Úřady, které zabaví počítačová paměťová média, aby prověřily, zda neobsahují simulace mozku, těla nebo osobnosti podezřelého ze spáchání trestného činu, mrtvého či živého, neporušují práva nejbližších příbuzných ani majitelů softwaru zamčená čtvrtým dodatkem ústavy. Předsedkyně nejvyššího soudu Andrea Steinerová zdůraznila, že rozhodnutí se nijak fledotkne postavení kopií. Jak řekla, software je možno zabavit a prověřit – ale nebude postaven před soud.“</p>
<p>Na terminálu opět naskočilo menu. Thomas si protáhl ruce nad hlavou. Na okamžik si palčivě uvědomil rozpor mezi svým chatrným vzhledem a přirozenou silou, kterou cítil v pažích. Nakonec se přece jen znovu stal svým mladším já. Stal se jím fyzicky – bez ohledu na to, zda se rozhodl podívat se mu do tváře v zrcadle nebo ne.</p>
<p>Thomas sledoval ságu kalifornského zákona od samého začátku. Doufal, že Sandersonová a její kolegové vědí, co dělají; pokud by její úsilí mělo opačné účinky, mohlo to mít nepříjemné následky pro kopie všude. Thomasův model veřejného mínění pokrčil svými stochastickými rameny a prohlásil, že důsledky zákona se mohou vyvinout oběma směry podle toho, jaké kroky budou podniknuty k jeho naplnění a podle několika dalších faktorů, z nichž většinu by bylo těžké předvídat nebo jakkoli ovlivnit.</p>
<p>Záměrem evidentně bylo šokem dohnat lhostejné americké voliče k tomu, aby podpořili lidská práva pro kopie – ze strachu, že alternativou bude fakticky únos, vydrancování mysli a možná dokonce poprava, to vše bez soudu. Počítačově gramotní lidé pochopí, jak zbytečný bude zákon v praxi – jenomže jejich přízeň se již z větší části podařilo získat. Rodina Unclearových měla nejvyšší sledovanost u té demografické skupiny, která chápala technické aspekty nejméně, což byla studnice kladného poměru, která teprve čekala na vytěžení. Thomas si možnosti dovedl představit. Vzkříšený dělník Larry Unclear by se mohl ocitnout v podezření, že se v době své smrti dopustil vraždy. Prostřih do minulosti: Nedorozumění v baru vede k vášnivé, nápadné hádce mezi Larrym a hostující hvězdou X. Komická eskalace ve rvačku se vším všudy. Hostující hvězda Y využije zmatku a rozbije hostující hvězdě X o hlavu láhev – zatímco Larry se svou obvyklou nešikovností, jež mu získává přízeň, skončí v komatu pod stolem. Podle nového zákona by Larry mohl být uprostřed noci vytažen z domova a odveden od rodiny, aby se podrobil kafkovskému virtuálnímu výslechu, v němž by provinilé sny, ve kterých si vyčítá svou odpovědnost, byly uznány za vzpomínky na to, jak zločin skutečně spáchal… a hostující hvězda Y, stále živý člověk, absolvuje civilizovaný proces, vylže se a je zproštěna obvinění. Syn Leroy by jako obvykle mohl situaci na poslední chvíli zachránit.</p>
<p>Thomas zavřel oči a zabořil hlavu do dlaní. Většina místnosti se přestala počítat: představil si, jak pluje Durhamovým mořem náhodných čísel a nese si s sebou křeslo a kus podlahy, jediné předměty, jimž dává svým dotykem pevnost.</p>
<p>„Nic mi nehrozí,“ řekl. Místnost se na okamžik částečně obnovila, lehce pozměnila zvuk jeho slov a pak se znovu rozplynula v šumu.</p>
<p>Kdo by ho mohl obvinit? Nezůstal už nikdo, komu by na Annině smrti záleželo. Všechny je přežil.</p>
<p>Ale dokud v něm stále existovalo vědomí toho, co udělal, nemohl si být nikdy jist, že to nevyjde na povrch.</p>
<p>Několik měsíců po zločinu se mu zdály sny, ve kterých za ním Anna přišla do bytu. Probudil se s křikem, zpocený. Upíral oči do tmy pokoje a čekal, že se objeví. Čekal, až ze světa kolem něho strhne kůži normálnosti, až odhalí důkaz jeho zatracení: krev, oheň, šílenství.</p>
<p>V dalším období začal vstávat z postele, když ho těžký sen probudil, nahý prolézal stíny a vyzýval ji, aby tam byla. Přál si to. Prošel postupně všechny pokoje svého bytu, většinou tak tmavé, že si musel hledat cestu s nataženýma rukama, a čekal na okamžik, kdy se její prsty znenadání propletou s jeho.</p>
<p>Tak se to opakovalo noc co noc, a ona nikde. Z její nepřítomnosti se postupně stala hrůza sama o sobě, mrazivá, působící závrať. Stíny byly prázdné, tma lhostejná. Pod povrchem světa nebylo nic. I kdyby povraždil sto tisíc lidí, noc by stejně nevyčarovala jediný přízrak, který by se mu postavil.</p>
<p>Přemýšlel, jestli ho toto poznání nedožene k šílenství.</p>
<p>Nedohnalo.</p>
<p>Později se sny zcela změnily; už v nich nebyly žádné chodící mrtvoly. Místo toho se mu zdálo, jak přišel na hamburskou policejní stanici a ke všemu se přiznal.</p>
<p>Thomas si přejel rukou po jizvě na vnitřní straně pravého předloktí, kde se při nemotorném útěku poškrábal o cihlové zdivo zvenčí okna Annina pokoje. Nikdo se ho nikdy nezeptal, jak k ní přišel, měl v záloze věrohodné vysvětlení, ale lež zůstala nevyslovena.</p>
<p>Věděl, že si mohl nechat vzpomínky na zločin vymazat. Vyeditovat z původního skenového souboru, z aktuálního modelu mozku, z jeho záložních snímků. Jiný důkaz neexistoval. Bylo absurdní si představit, že by někdy někdo měl sebemenší důvod – natož legální nárok, natož moc – vzít data, která ho tvořila, a prozkoumat je… ale pokud by to ulevilo jeho paranoidním obavám, proč to neudělat? Proč nezlikvidovat nervozitu z technické proveditelnosti toho, že by si někdo mohl přečíst jeho mysl jako knihu – nebo ROM – obrácením metaforické nebo téměř realistické pravdy ve svůj prospěch? Proč nepřepsat poslední obviňující verzi své minulosti? Jiné kopie využívaly toho, čím se staly, k pošetilým rozkošnickým výstřelkům. Proč si nedopřát trochu klidu duše?</p>
<p>Proč ne? Protože by ho to okradlo o identitu. Pětašedesát let ho břemeno myšlenek na tu jednu noc v Hamburku tížilo stejně vytrvale jako gravitace; projevovalo se ve všem, co od té doby udělal. Kdyby vyškubl celou zašmodrchanou žílu své psýchy – a způsobil, že by se polovina zbývajících myšlenek stala nesrozumitelnými – zůstal by zmateným cizincem ve vlastním životě.</p>
<p>Jistě, s každým pocitem ztráty nebo dezorientace si také mohl poradit, odstranit jej… ale kde by se takový proces amputace zastavil? Kdo by zůstal, aby se mohl radovat z nezatíženého svědomí, které vyrobil? Kdo by spal spánkem spravedlivých v jeho posteli?</p>
<p>Editace paměti ovšem nebyla jedinou možností. Existovaly algoritmy, které ho mohly hladce a rychle přenést do stavu osvíceného smíření: uzdraveného, zahojeného, smířeného se sebou samým a s celou svou nezcenzurovanou minulostí. Nemusel by naprosto nic zapomenout; jeho absurdní strach, že bude obviněn na základě přečtení mysli, by jistě zmizel spolu s ostatními neurózami souvisejícími s pocity viny.</p>
<p>Nebyl však připraven podstoupit ani tento osud – bez ohledu na to, jak blažený pocit by se jím nejspíš rozlil po dokončení proměny. Nebyl si jist, zda mezi vykoupením a iluzí vykoupení je nějaký významný rozdíl… avšak jakási část jeho osobnosti – byť ji proklínal jako masochistickou a sentimentální – se bránila představě okamžité milosti.</p>
<p>Annin vrah byl mrtvý! Spálil jeho mrtvolu! Co víc mohl udělat, aby ze sebe zločin setřásl?</p>
<p>Když nemoc postoupila a on ležel na smrtelné posteli – když si každé ráno vrtkavě pohrával s vyhlídkou, že si objedná poslední sken – byl přesvědčen o tom, že být svědkem osudu svého těla bude dostatečně dramatické, aby ho to od vyčpělé, mechanické, vytrvalé viny očistilo. Anna byla mrtvá; to nemohlo nic změnit. Zpět ji nepřivedly ani výčitky svědomí, které ho pronásledovaly celý život. Thomas nikdy nevěděl, že si „zasloužil“ právo mít od ní pokoj – jenže postupně si uvědomil, že nemá nic jiného, co by tomu maličkému cínovému metronomu v lebce nabídl, než výstřední usmiřovací rituál: smrt samotného vraha.</p>
<p>Jenže vrah ve skutečnosti nezemřel. Mrtvola, která šla do pece, nebyla nic než svlečená kůže. Dva dny předtím, než si nechal udělat sken, Thomas ztratil nervy a změnil dřívější instrukce, aby jeho já z masa a kostí bylo po naskenování umožněno znovu nabýt vědomí.</p>
<p>Takže umírající člověk se nikdy neprobudil, nikdy nezjistil, že má před sebou smrt. A žádný jiný smrtelný Thomas Riemann neodnesl břemeno viny do plamenů.</p>
<p>Thomas potkal Annu v Hamburku v létě roku 1983 v kavárně vlakového nádraží. Přijel do Hamburku, aby něco vyřídil pro svého otce. Ona jela do Západního Berlína na koncert. Nicka Cavea s Bad Seeds.</p>
<p>V kavárně bylo narváno, sešli se u jednoho stolku. Anna nevypadala nijak úžasně – tmavé vlasy, zelené oči, kulatý a plochý obličej. Kdyby se potkali na ulici, neohlédl by se za ní – ale brzy na něho udělala dojem.</p>
<p>Zhodnotila ho pohledem a potom prohlásila: „Za takovou košili bych vraždila. Máte nákladný vkus. Co děláte, abyste si ho mohl dovolit?“</p>
<p>Thomas opatrně zalhal: „Studoval jsem. Techniku. Před několika měsíci jsem toho nechal. Bylo to beznadějné, nic mi nešlo.“</p>
<p>„Tak co tedy děláte?“</p>
<p>Zatvářil se zkormouceně. „Otec má obchodní banku. Šel jsem na techniku, abych se zkusil vymanit z rodinného podniku, ale -“</p>
<p>Neměla s ním ani trochu soucitu. „Ale podělal jste to a on vás teď má na krku.“</p>
<p>„A naopak.“</p>
<p>„Je hodně bohatý?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A vy ho nenávidíte?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Mile se usmála. „Co kdybych ho unesla. Vy mi dáte všechny důvěrné informace a o výkupné se rozdělíme půl na půl.“</p>
<p>„Vy se živíte unášením bankéřů?“</p>
<p>„Nejenom tím.“</p>
<p>„Řekl bych, že pracujete v obchodě s hudebninami.“</p>
<p>„To se pletete.“</p>
<p>„Tak v second-handu s oblečením.“</p>
<p>„Čím dál tím hůř.“</p>
<p>„S kým se máte v Berlíně sejít?“</p>
<p>„Jen s několika přáteli.“</p>
<p>Když ohlásili její vlak, zeptal se jí, jestli by mu dala číslo. Napsala mu je na rukáv košile.</p>
<p>V dalších několika měsících jí zavolal pokaždé, když měl cestu na sever. Třikrát si našla výmluvu. Už to chtěl vzdát, ale vždycky si vzpomněl na ten uštěpačný výraz v její tváři a věděl, že ji chce ještě někdy potkat.</p>
<p>Začátkem listopadu konečně řekla: „Tak se zastav, jestli chceš. Stejně nemám nic na práci.“</p>
<p>Chystal se, že ji vytáhne někam do nočního klubu, ale měla doma dítě, jen několikaměsíčního chlapečka. „Není můj. Hlídám ho jedné kamarádce.“ Dívali se na televizi a potom se pomilovali na pohovce. Když z něho Anna slezla, řekla: „Jsi vážně docela roztomilý.“ Políbila ho na tvář, pak zmizla do ložnice a zamkla se tam. Thomas usnul při sledování starého filmu s Johnem Waynem. Kolem druhé hodiny v noci zabušily na dveře dvě nedospělé dívky s rozmazanou maskarou a Anna jim prodala umělohmotný sáček s bílým práškem.</p>
<p>Thomas, který byl stále na pohovce, se jí zeptal, jestli to byl heroin nebo kokain.</p>
<p>„Heroin.“</p>
<p>„Ty to svinstvo bereš?“</p>
<p>„Ne.“ Podívala se na něho s lehce pobaveným výrazem. Bylo jí jedno, jestli jí věří nebo ne.</p>
<p>Znovu se probudil o půl šesté. Anna odešla. Dítě bylo stále v postýlce a křičelo. Thomas je přebalil a nakrmil; Anna mu ukázala, kde všechno najde. Chtěl si dát sprchu, ale netekla teplá voda. Oholil se a odešel, tak aby stihl sjednanou schůzku; říkal si, že Anna se určitě brzy vrátí. Po celé dopoledne a během oběda cítil na rukou kyselý pach chlapcovy kůže a přemýšlel, jestli jej usmívající se realitní developeři cítí také.</p>
<p>Zatelefonoval z hotelu, kde zaplatil za noc, kterou tam nestrávil, protože věděl, že otec podrobí jeho výdaje kontrole. Anna byla doma; probudil ji. Opodál někdo podrážděně zavrčel. Thomas se o dítěti nezmínil.</p>
<p>Příště přijel v neděli odpoledne, kdy nemusel spěchat někam jinam. Setkali se v Alsterpavillonu, dali si kávu, pozorujíce šašky v loďkách na Binnenalsteru, šli nakupovat na Jungfernstieg. Thomas Anně zaplatil šaty, které si vybrala, značkový gotický šunt, který vypadal mnohem hůř než nejlacinější imitace; zdálo se, že doopravdy se nechce oblékat jako on. Chodili z obchodu do obchodu, zavěšeni do sebe, a ve vstupu do nejdražšího butiku se zastavili, několik minut se líbali a blokovali tak zákazníky, kteří se snažili projít kolem nich. Potom šli dovnitř a utratili spoustu peněz.</p>
<p>Později v nočním klubu, kde špatná kapela oblečená jako Beatles hrála písničky Sex Pistols, narazili na Martina, vysokého, šlachovitého, blonďatého mladíka, kterého mu Anna představila jako kamaráda. Martin ho v jednom kuse frajersky plácal po zádech, tak moc se snažil zastrašovat, až byl skoro k smíchu. Všichni společně se pak dopotáceli do Annina bytu, kde seděli na podlaze a poslouchali desky. Když Anna odešla na toaletu, Martin vytáhl nůž a řekl Thomasovi, že ho chce zabít. Byl hodně opilý. Thomas vstal, kopl ho jednou do obličeje, čímž mu přerazil nos, pak mu nůž vzal a sténajícího ho odtáhl na chodbu. Obrátil na bok, aby se neudusil vlastní krví, a zamkl dveře.</p>
<p>Anna vyšla z koupelny. Thomas jí řekl, co se stalo. Odešla se na Martina podívat a podložila mu hlavu polštářem.</p>
<p>Když ho pak svlékala, Thomas řekl: „Jednou jsem v televizi viděl anglického vojáka, který se právě vrátil ze Severního Irska a prohlásil: ,Bylo tam peklo, ale bylo to aspoň opravdový. Teď můžu říct, že jsem žil.’„ Thomas se smutně zasmál. „Ten chudák to měl úplně převrácené. Zabíjení lidí je opravdové a žít normálním životem je nějaký sen, nějaká halucinace? Chudák, byl mladej, ale úplně zpitomělej.“</p>
<p>Hledal na Anně stopy vpichů, ale žádné nenašel.</p>
<p>Když byl zpátky ve frankfurtské kanceláři, sám ve svém bytě nebo u jídelního stolu v domě rodičů, myslel na Annu, vybavoval si obrazy a vůně, které k ní patřily. Vzpomínky ho nikdy nerušily; dokázal vést rozhovor nebo číst zástavní podmínky, a přitom si ji v duchu přehrávat jako zvukovou kulisu.</p>
<p>O Velikonocích na něho otec přitlačil. „Měl bys uvažovat o tom, že by ses oženil. Mně je to jedno, ale má to sociální výhody, které budeš dřív či později potřebovat. A ber v úvahu i to, jakou radost bys udělal mámě.“</p>
<p>„Je mi čtyřiadvacet,“ ohradil se Thomas.</p>
<p>„Já jsem byl ve čtyřiadvaceti zasnoubený.“</p>
<p>„Třeba jsem na chlapečky. Nebo mám nevyléčitelnou pohlavní nemoc.“</p>
<p>„Nevidím důvod, proč by jedno nebo druhé měla být překážka.“</p>
<p>Thomas jezdil za Annou každý druhý víkend. Kupoval jí všechno, o co si řekla. Někdy u sebe měla dítě. Chlapeček se jmenoval Erik.</p>
<p>„Kdo je matka?“ zeptal se Thomas. „Znám ji?“</p>
<p>„Nechceš,“ odvětila.</p>
<p>Občas si o ni dělal starosti – bál se, že skončí ve vězení, že ji zmlátí feťáci či konkurence – ale zdálo se, že se o sebe dokáže postarat. Mohl si najmout soukromé detektivy, aby záhady jejího života odhalili, a bodyguardy, aby na ni dávali pozor, ale věděl, že na to nemá právo. Mohl jí koupit byt, zaopatřit ji investicemi – ale nikdy o nic takového nepožádala, a on tušil, že by ji urazil, kdyby jí to nabídl. Jeho dary byly štědré, ale věděl, že by bez nich dokázala žít. Využívali se navzájem. Thomas si namlouval, že Anna je stejně nezávislá jako on.</p>
<p>Neřekl by, že ji miloval. Netrpěl, když spolu nebyli; cítil jen příjemnou otupělost a těšil se, až ji znovu uvidí. Žárlil, ale posedlost to nebyla, a ona mu své ostatní milence neukazovala; situace, kdy musel připustit jejich existenci, byly vzácné. Martina už nikdy neviděl.</p>
<p>Anna s ním jela do New Yorku. Usnuli přímo uprostřed představení na Broadwayi, byli se podívat v Mudd Clubu na Pixies, potom vylezli po schodech na vrcholek Manhattan Chase.</p>
<p>Thomas oslavil pětadvacáté narozeniny. Otec ho povýšil. Matka mu řekla: „Podívej se, kolik máš šedých vlasů.“</p>
<p>Na jaře Erik zmizel. „Jeho matka odjela, odstěhovala se,“ odbyla to Anna.</p>
<p>Thomase to mrzelo; oblíbil si chlapcovu společnost. „Víš, říkal jsem si, že je třeba tvůj.“</p>
<p>Nerozuměla tomu. „Proč? Řekla jsem ti, že není. Proč bych ti lhala?“</p>
<p>Thomas měl potíže se spánkem. Neustále se snažil představit si budoucnost. Až jeho otec umře, bude pořád jezdit jednou za čtrnáct dní do Hamburku za Annou, která bude prodávat heroin a spát s pasáky a feťáky? Z té představy se mu dělalo zle. Ne proto, že nechtěl, aby všechno zůstalo, jak je, ale proto, že věděl, že to tak nejde.</p>
<p>Tu červnovou sobotu nechybělo mnoho do druhého výročí jejich setkání. Odpoledne si zašli na bleší trh a on jí koupil bižuterii. „Kdyby to bylo hezčí, byly by z toho jen problémy,“ řekla.</p>
<p>Dali si něco k jídlu a šli tancovat. O půl třetí skončili zpět v Annině bytě. Tančili po maličkém obýváku a opírali se jeden o druhého, víc unavení než opilí.</p>
<p>„Bože, ty jsi krásná,“ pronesl Thomas. Vezmi si mě.</p>
<p>Anna řekla: „Chci tě požádat o něco, o co jsem tě ještě nikdy nepožádala. Celý den se snažím sebrat odvahu.“</p>
<p>„Můžeš mě požádat o všechno.“ Vezmi si mě.</p>
<p>„Mám kamaráda, který má hodně peněz v hotovosti. Skoro dvě stě tisíc marek. Potřebuje někoho, kdo může -“</p>
<p>Thomas od ní couvl a potom ji udeřil do tváře. Zděsil se. Ještě nikdy ji neuhodil; nikdy ho to nenapadlo. Začala mu pěstmi bušit do hrudi a do obličeje; on tam stál a chvíli si to nechal líbit, potom jí pevně chytil ruce za zápěstí.</p>
<p>Popadla dech. „Pusť mě.“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>„Tak mě pusť.“</p>
<p>Nepustil ji. „Nejsem žádná pračka špinavých peněz pro tvoje kamarády,“ řekl.</p>
<p>Soucitně se na něho podívala. „Propána, co jsem to udělala? Urazila jsem tvé morální zásady? Zeptala jsem se, nic víc. Mohl jsi být užitečný. Nevadí. Mělo mě napadnout, že chci příliš.“</p>
<p>Přistrčil obličej skoro až k jejímu. „Kde budeš za deset let? Ve vězení? Na dně Labe?“</p>
<p>„Jdi do prdele.“</p>
<p>„Kde budeš? Řekni mi to.“</p>
<p>„Dovedu si představit horší osud,“ odpověděla. „Mohla bych si hrát na šťastnou rodinku s bankéřem ve středních letech.“</p>
<p>Thomas ji prudce odstrčil směrem ke stěně. Než narazila, uklouzly jí nohy; jak padala, uhodila se hlavou o zeď.</p>
<p>Nevěřícně se k ní skrčil. Týl měla rozseknutý širokou ranou. Dýchala. Popleskal ji po tvářích, potom jí zkusil otevřít oči – vyběhly nahoru do lebky. Zastavila se v poloze, kdy téměř seděla na podlaze, s nohama nataženýma před sebe, hlavou svěšenou a opřenou o stěnu. Kolem se rozlévala kaluž krve.</p>
<p>„Rychle mysli,“ řekl. „Rychle mysli.“</p>
<p>Klekl si k ní tak, že měl každé koleno z jedné strany, vzal její obličej do dlaní a potom zavřel oči. Přitáhl si její hlavu k sobě a udeřil s ní o zeď. Pětkrát. Potom přidržel prsty u jejích nosních dírek, aniž otevřel oči. Necítil žádný výdech.</p>
<p>Couvl od ní, otočil se a otevřel oči, potom se prošel po bytě a věci, kterých se mohl dotknout, otřel kapesníkem. Očima se jí vyhýbal. Brečel a třásl se, ale nedokázal myslet na to proč.</p>
<p>Ruce, košili, kalhoty a boty měl od krve. Našel pytel na odpadky, dal do něho všechno oblečení a pak si umyl krev z kůže. Uprostřed zorného pole měl černé místo, ale zvládl to. Pytel na odpadky schoval do kufříku a oblékl si čisté oblečení: modré džíny a černé tričko. Prošel byt a sbalil všechno, co mu patřilo. Málem sbalil i Annin adresář, ale když se podíval, zjistil, že v něm není. Zkusil pátrat po denících, ale žádné nenašel.</p>
<p>Desítky lidí je v uplynulých měsících viděly spolu. Její sousedé, její přátelé. Desítky lidí je viděly odcházet z nočního klubu. Nebyl si jist, kolik jejích přátel ví, co dělá, odkud je. Nikdy jim neřekl víc než své křestní jméno, ostatní si vždy vymyslel – ale Anna jim mohla říct vše, co věděla.</p>
<p>To, že ho s ní viděli, když ještě byla živá, bylo dost špatné; nemohl si dovolit riskovat, aby ho viděli odejít předními dveřmi té noci, kdy byla zabita.</p>
<p>Byt byl ve druhém poschodí. Koupelnové okno vedlo do uličky. Thomas hodil dolů kufřík; přistál s tichým žuchnutím. Uvažoval, že by skočil – téměř věřil, že by z dopadu vyvázl nezraněn, nebo téměř věřil, že by mu na tom nezáleželo – ale pod tímto šálením se skrývala šedivá jistota a miliardu let starý nástroj v jeho lebce, který chtěl jediné: přežít.</p>
<p>Vylezl do okenního rámu, do mezery vzniklé odsunutím jedné ze dvou tabulí, takže měl jednu nohu z každé strany drážky. Římsa jako taková tam nebyla, pouze dvě řady cihel samotné zdi. Musel se skrčit, aby prolezl, ale zjistil, že když levou ruku přitlačí k hornímu okraji rámu, udrží rovnováhu, zapře se.</p>
<p>Pootočil se, pak natáhl ruku podél vnější zdi a našmátral rám koupelnového okna sousedního bytu. Slyšel hluk dopravy a někde hrála hudba, ale z bytu nevycházelo žádné světlo a ulička dole byla opuštěná. Obě okna od sebe dělil necelý metr, jenomže druhé bylo zavřené, čímž se jeho šířka zmenšovala na polovinu. S jednou rukou na každé hraně přemístil pravou nohu do okna sousedů. Pak pevně stiskl mezilehlou zeď předloktími a přesunul levou nohu. Nakonec, když se pojistil přitlačením pravé ruky, se úplně pustil prvního rámu.</p>
<p>Šoupavě se přesunul přes římsu o šířce jediné cihly. Zápasil přitom s nutkáním tiše odříkávat Zdrávasy. Pros za nás hříšné? Uvědomil si, že přestal plakat. Nedaleko druhé strany okna vedla okapová roura. Představil si, jak si o zubatý rezavý kov roztrhne dlaně, ale roura byla hladká; musel vynaložit všechny síly, aby se na ní udržel, sevřít ji rukama a koleny. Když se nohama dotkl země, podlomila se mu kolena. Ale ne nadlouho.</p>
<p>Tři hodiny se schovával na veřejném záchodku a civěl do jednoho kouta místnosti. Světla a kachličky mohly patřit vězení nebo blázinci. Připadal si odtržený od světa, od minulosti; čas se pro něho rozpadal na okamžiky, šoky jasného vědomí, mihotavé kapky rtuti, kapičky potu.</p>
<p>To nejsem já. Je to něco jiného, co si myslí, že je mnou. A mýlí se to, mýlí, mýlí.</p>
<p>Nikdo ho nevyrušil. V šest hodin vyšel do ranního světla a nasedl do vlaku domů.</p><empty-line /><p><strong>15</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Duben 2051</p>
<p>Durhamův byt v severním Sydney byl malý a poměrně skromně zařízený, úplně jiný, než Maria čekala. Jediné, co viděla, byl spojený obývák s kuchyní, ale zvenčí bylo jasné, že o mnoho víc místa tam není. Durham bydlel v šestnáctém patře, ale budova byla ze všech stran obklíčená ošklivými kancelářskými mrakodrapy z konce dvacátého století, zrůdnostmi z modrorůžového umělého mramoru; tady se žádné drahé výhledy na přístav nekonaly. Na někoho, kdo oškubával důvěřivé milionáře – ale rovněž na někoho, kdo jim jenom prodával pojištění – Durham nepůsobil zrovna úspěšným dojmem. Marii se nechtělo věřit, že by to zaranžoval jen kvůli ní, aby podpořil historku, kterou jí napovídal: aby demonstroval skromný životní styl, jenž mu údajně umožňoval, aby jí platil z vlastní kapsy. Pozvání přišlo celkem nečekaně; Maria neměla důvod naléhat, aby jí ukázal, kde bydlí.</p>
<p>Položila notepad na poškrábaný jídelní stůl a otočila jej tak, aby Durham viděl na grafy. „Tady mám poslední výsledky dvou nejslibnějších druhů. A. litophila má vyšší tempo mutací na generaci, ale rozmnožuje se mnohem pomaleji a je citlivější na změny klimatu. A. hydrophila je plodnější a má stálejší genom. Ve skutečnosti není houževnatější – je jenom lépe chráněna oceánem.“</p>
<p>„Co vám říká šestý smysl?“</p>
<p>„A co vám?“</p>
<p>„A. litho se vyvine v slibnější druhy – jež všechny zahubí jedna velká krize. A. hydro pomalu vyprodukuje obrovskou zásobárnu mutací neutrálních z pohledu přežití, z nichž některé budou později užitečné na souši. Prvních sto tisíc druhů, které vylezou z moře, to nedokáže – ale to nevadí, vždycky se najdou další. Nebo se nechávám příliš ovlivnit pozemskými předsudky?“</p>
<p>„Lidé, které se snažíte přesvědčit, budou téměř jistě uvažovat stejným způsobem.“</p>
<p>Durham se zasmál. „Neškodilo by být nejenom přesvědčivý, ale také mít pravdu. Pokud se tyto dvě ambice vzájemně nevylučují.“</p>
<p>Maria neodpověděla. Sklopila oči k notepadu; nedokázala se Durhamovi podívat do očí. Mluvit s ním telefonem, se softwarovými filtry, bylo snesitelné. A vlastní práce byla cíl sám pro sebe; když se ponořila do složité hry autoverzové biochemie, dokázala pokračovat v práci bez sebemenších potíží, jako by vůbec nezáleželo, k čemu to bude. Neudělala však prakticky nic, aby napomohla tomu, že ji Durham do svého tajemství zasvětí. Proto s touto schůzkou souhlasila a proto jí musela využít.</p>
<p>Potíž byla v tom, že když tu teď seděla, byla tak nervózní, že se téměř nedokázala bavit o nejneutrálnějších technických záležitostech, aniž by se jí třásl hlas. Kdyby ze sebe Durham začal sypat lži, jak doufá, že si to v některém z příštích vydání Světa buněčného automatu rozdá se skeptickými členy mafie umělého života, pravděpodobně by začala křičet. Nebo, což bylo pravděpodobnější, by mu pozvracela holou linoleovou podlahu.</p>
<p>„Mimochodem,“ řekl, „dnes ráno jsem podepsal uvolnění vašeho honoráře – pověřil jsem svěřenský fond, aby vám vyplatil celou částku. Práce probíhají tak dobře, že mi to připadlo jako správná věc.“</p>
<p>Maria k němu překvapeně vzhlédla. Tvářil se naprosto upřímně, ale přesto se – nikoli poprvé – nedokázala ubránit pomyšlení, jestli ví, že za ní přišla Haydenová, jestli přesně ví, co se dozvěděla. Cítila, jak červená. Příliš mnoho let používala telefony a filtry; nedokázala zabránit, aby její obličej prozradil, co se v ní děje.</p>
<p>„Děkuji,“ řekla po chvíli. „Ale nebojíte se, že nasednu do prvního letadla na Bahamy? Zbývá udělat ještě spoustu práce.“</p>
<p>„Myslím, že vám mohu věřit.“</p>
<p>V jeho hlase nebyla ani stopa ironie – ale prakticky tam žádná být nemusela.</p>
<p>„Když už je řeč o důvěře…“ pokračoval, „je možné, že máte napíchnutý telefon. Promiňte; měl jsem vás na to upozornit dřív.“</p>
<p>Maria na něho vytřeštila oči. „Jak jste na to přišel?“</p>
<p>„Přišel? Chcete říct, že máte? Zaznamenala jste jednoznačné příznaky?“</p>
<p>„Jistě to nevím. Ale jak…“</p>
<p>„Můj je. Odposlouchávaný. Takže je zcela logické, aby byl i váš.“</p>
<p>Maria měla v hlavě zmatek. Co se chystal udělat – oznámit, že ho sledují z oddělení podvodů? Kdyby to rovnou vyklopil, asi by se už nedokázala dál přetvařovat. Musela by mu přiznat, že to ví – a pak by mu musela říct všechno, co se dozvěděla od Haydenové.</p>
<p>Shodit ze sebe všechen ten tlak. Nadobro tu frašku skončit. Neměla nadání k těmto hloupým hrám: čím dřív si budou moci přestat lhát, tím líp.</p>
<p>„A máte konkrétní představu, kdo to dělá?“ zeptala se. Durham si vzal chvíli na rozmyšlenou, jako by se otázkou do té chvíle vážně nezabýval. „Špionážní tým nějaké firmy? Nějaká organizace hájící národní bezpečnost? Nedá se to zjistit. Vím o zpravodajských službách jen velmi málo; váš odhad by měl stejnou váhu jako můj.“</p>
<p>„Tak proč si myslíte, že vás -“</p>
<p>Durham bezstarostně řekl: „Kdybych pracoval na vývoji počítače, který by byl řekněme o třicet řádů výkonnější než kterýkoli existující procesorový cluster, nemyslíte, že by to takové lidi mohlo zajímat?“</p>
<p>Maria se málem zalkla. „Jistě.“</p>
<p>„Ovšemže na ničem takovém nepracuji. A oni se o tom nakonec přesvědčí a dají nám oběma pokoj. Takže není sebemenší důvod k obavám.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Durham se na ni vesele ušklíbl. „Pravděpodobně vycházejí jen z toho, že když jsem si objednal planetu v Autoverzu, mohl bych mít prostředek na to, abych ji skutečně spustil. Tenhle byt prohledali už několikrát; nevím, co si od toho slibovali. Malou černou skříňku posazenou v koutě některého pokoje? Schovanou pod květináčem, kde v tichosti louská vojenské šifry, hrabe majlant na burze – a jen tak bokem, aby se nenudila, simuluje jeden dva vesmíry. Každé pětileté dítě by jim řeklo, jak je to směšné. Možná si myslí, že jsem našel způsob, jak zmenšit jednotlivé procesory do velikosti atomu. Pak by to možná šlo.“</p>
<p>A to jsem si myslela, že je konec lhaní. Nehodlal jí to nijak usnadnit. Tak dobře. Maria ze sebe klidným hlasem dostala: „A vám by každé pětileté dítě řeklo, že jestli vám někdo prohledal byt, bylo to oddělení podvodů.“</p>
<p>Durham na sobě ani teď nedal nic znát. „Proč to říkáte?“</p>
<p>„Protože vím, že vás sledují. Byli za mnou. Řekli mi přesně, co děláte,“ Maria se teď na něho dívala zpříma. Byla napjatá z představy konfrontace, ale neměla se za co stydět; to on ji chtěl od začátku klamat.</p>
<p>„Nemyslíte, že oddělení podvodů by potřebovalo soudní příkaz a prohledalo by byt v mé přítomnosti?“ prohlásil.</p>
<p>„Třeba ho vůbec nikdo neprohledal. O to nejde.“</p>
<p>Lehce přikývl, jako kdyby přiznával jisté drobné porušení etikety. „Ne, nejde. Chcete vědět, proč jsem vám lhal.“</p>
<p>„Já vím proč,“ vyhrkla Maria. „Prosím, nechovejte se ke mně jako k idiotovi.“ Její zatrpklost ji samotnou překvapila; musela ji hodně dlouho skrývat. „Sotva bych svolila, že se stanu vaším… spolupachatelem -“</p>
<p>Durham zvedl jednu ruku ze stolu v gestu, které bylo zpola smířlivé, zpola netrpělivé. Maria zmlkla, spíš úžasem nad tím, jak klidně to všechno bral, než proto, že by toužila dát mu šanci k obhajobě.</p>
<p>Řekl: „Lhal jsem, protože jsem nevěděl, jestli byste uvěřila pravdě. Myslím, že snad ano, ale jistý jsem si být nemohl. A nemohl jsem to riskovat. Omlouvám se.“</p>
<p>„Samozřejmě že bych uvěřila pravdě! Dávalo by to mnohem víc smyslu než ty žvásty, kterými jste mě nakrmil! Ale chápu, proč jste to nemohl riskovat.“</p>
<p>Durham ani teď nejevil známky zkroušenosti. „Víte, co vlastně nabízím svým podporovatelům? Těm, kteří hradili vaši práci?“</p>
<p>„Útočiště. Někde umístěný soukromý počítač.“</p>
<p>„To je skoro pravda. Přijde na to, co si pod těmi slovy představujete.“</p>
<p>Maria se cynicky zasmála. „Ano? Která slova vám nejsou jasná? Soukromý?“</p>
<p>„Ne. ,Počítač.’ A ,někde’.“</p>
<p>„Začínáte být dětinský.“ Sáhla pro notepad, odsunula židli, na níž seděla, a vstala. Když se snažila vymyslet nějakou pichlavou poznámku na rozloučenou, uvědomila si, že nejvíc ji na celé věci deptá fakt, že jí ten mizera zaplatil. Lhal jí, udělal z ní spolupachatele – ale ve skutečnosti ji neošidil. Durham k ní klidně vzhlédl.</p>
<p>„Nespáchal jsem žádný zločin,“ řekl. „Lidé, kteří mě podporují, přesně vědí, za co platí. Oddělení podvodů, stejně jako zpravodajské služby, dělají nepodložené, absurdní závěry. Pověděl jsem jim celou pravdu. Rozhodli se, že mi nebudou věřit.“</p>
<p>Maria stála vedle stolu, ruku položenou na opěradle židle. „Prý jste se o tom odmítl bavit.“</p>
<p>„To je přece lež. I když to, co jsem jim mohl říct, určitě nebylo to, co chtěli slyšet.“</p>
<p>„Co jste jim mohl říct?“</p>
<p>Durham na ni pátravě pohlédl. „Budete poslouchat, když vám to zkusím vysvětlit? Posadíte se a budete poslouchat až do konce?“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Protože jestli si to nechcete poslechnout celé, můžete odejít teď hned. Ne každá kopie na mou nabídku přistoupila. Jediné, které se obrátily na policii, byly ty, které mne odmítly vyslechnout.“</p>
<p>„Proč by vám mělo záležet na tom, co si teď myslím?“ zeptala se popuzeně Maria. „Vymámil jste ze mne veškerý autoverzový pseudožargon, který by se vám mohl hodit. A ja o té vaší boudě nevím o nic víc než policie. Nebudou mít důvod chtít po mně, abych proti vám svědčila, když budu moci u soudu říct pouze: ,Detektiv Haydenová mi řekla to, detektiv Haydenová mi řekla ono.’ Tak proč to raději nezabalíte, dokud máte nějakou výhodu?“</p>
<p>„Protože ničemu nerozumíte,“ odpověděl jednoduše Durham. „A já vám dlužím vysvětlení.“</p>
<p>Maria zalétla pátravým pohledem ke dveřím, ale nesundala ruku z opěradla židle. Práce byla cíl sama o sobě – ale ona byla stále zvědavá, co přesně má Durham s plody její práce v úmyslu.</p>
<p>„Stejně, co bych celé odpoledne dělala? Modelovala přežití Autobacterium hydrophyla v mořské tříšti?“ Sedla si. „Mluvte. Poslouchám.“</p>
<p>Durham začal: „Téměř před šesti lety – volně řečeno – si jeden můj známý udělal svou kopii. Když se ta kopie probudila, propadla panice a pokusila se vyskočit. Ale originál zesabotoval software; vyskočit nebylo možné.“</p>
<p>„To je protizákonné.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Tak kdo byl ten muž?“</p>
<p>„Jmenoval se Paul Durham.“</p>
<p>„Vy? Ten originál jste byl vy?“</p>
<p>„Ne, to ne. Já jsem byl ta kopie.“</p><empty-line /><p><strong>16</strong></p>
<p>(Otěr pístu mamce)</p>
<p>Červen 2045</p>
<p>Paul cítil, jak mu něčí ruka sevřela předloktí. Pokusil se ji setřást, ale paže se mu prakticky nehýbala a z ramene mu vystřelovala strašná bolest. Otevřel oči a bolestí je znovu zavřel. Zkusil to znovu. Na pátý nebo šestý pokus se mu podařilo zahlédnout přes vybledlý jas a slzy tvář.</p>
<p>Elizabeth.</p>
<p>Zvedla mu ke rtům hrnek. Upil, vyprskl a zakuckal se, ale potom se donutil, aby alespoň trošku řídké, sladké tekutiny polkl.</p>
<p>„Brzy budeš v pořádku,“ řekla. „Hlavně buď klidný.“</p>
<p>„Proč tady jsi?“ Zakašlal a zavrtěl hlavou, ale vzápětí ho to zamrzelo. Byl dojatý, ale nic nechápal. Proč mu jeho originál lhal a tvrdil, že Elizabeth chce, aby ho vypnul, když ve skutečnosti s ním cítila tolik, že se odhodlala podstoupit tak náročný proces a navštívit ho?</p>
<p>Ležel v neznámé místnosti na něčem, co připomínalo zubařské křeslo. Na sobě měl nemocniční úbor; v pravé ruce kapačku a v močovodu cévku. Když se podíval nahoru, spatřil propojovací přilbu, objemnou polokouli plnou magnetických induktorů axonových proudů, zavěšenou na portálu nízko nad jeho hlavou. Připadalo mu, že se to hodí, vytvořit simulované místo pro setkání, které vypadá jako místnost, v níž se musí nacházet její skutečné tělo. To, že ležel v křesle a měl všechny příznaky procitajícího návštěvníka, se mu zdálo trochu přehnané.</p>
<p>Levou rukou poklepal na křeslo. „Jaký to má ale smysl? Chceš, abych přesně věděl, co podstupuješ? Fajn. Jsem ti za to vděčný. A jsem rád, že tě vidím.“ Zachvěl se ulehčením a opožděným šokem. „Vlastně je to fantastické.“ Slabě se zasmál. „Vážně jsem si myslel, že mě zlikviduje. Ten člověk je úplný blázen. Věř mi, mluvíš s jeho lepší polovinou.“</p>
<p>Elizabeth seděla na židličce vedle něho. „Paule. Snaž se pozorně poslouchat, co ti řeknu. Potlačené vzpomínky se ti samy od sebe začnou postupně vracet, ale pomůže ti, když si o tom všem s tebou nejdřív promluvím. Takže především, nejsi kopie. Jsi člověk z masa a kostí.“</p>
<p>Paul zakašlal. V ústech měl kyselou chuť. Durham jí dovolil, aby s modelem jeho trávicí soustavy udělala něco nevyslovitelného.</p>
<p>„Z masa a kostí? To má být nějaký sadistický žert? Máš ponětí, jak to bylo těžké, jak dlouho mi to trvalo, než jsem se vyrovnal s pravdou?“</p>
<p>„Není to žert,“ odpověděla trpělivě. „Vím, že si zatím nevzpomínáš, ale… když sis nechal udělat sken, který měl být spuštěn jako kopie číslo pět, konečně jsi mi řekl, čím se zabýváš. A já jsem tě přesvědčila, abys ji nespustil – dokud nevyzkoušíš jiný experiment: nezkusíš si to na jejím místě. Abys bezprostředně poznal, co bude muset podstoupit.</p>
<p>A ty jsi souhlasil. Nechal sis potlačit vzpomínky z doby po zhotovení skenu, abys nemohl nijak poznat, že jsi jenom návštěvník, a vstoupil jsi do prostředí, v němž měla kopie žít.“</p>
<p>„Já že -“</p>
<p>„Ty nejsi kopie. Rozumíš? Dělal jsi jenom to, že jsi byl na návštěvě prostředí, které jsi přichystal pro kopii číslo pět. A teď jsi z něho venku. Jsi zpátky v reálném světě.“</p>
<p>Její obličej neprozrazoval ani náznak lži – jenže to se dá softwarově vyhladit. „Nevěřím ti,“ řekl. „Jak bych já mohl být originál? Vždyť jsem s originálem mluvil. Čemu mám věřit? On byl kopie? A myslel si, že je originál?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne. To by kopii sotva ulehčilo, nemyslíš? Pátý sken nebyl nikdy spuštěn. Tu loutku, která si hrála na tvůj ,originál’, jsem ovládala já – charakteristickou slovní zásobu a jazyk těla poskytl software, ale za nitky jsem tahala já. Předem jsi mě instruoval, co má říkat a dělat. Už brzy si na to vzpomeneš.“ „Ale… ty experimenty?“</p>
<p>„Experimenty byly hrané. Asi pochopíš, že se sotva daly udělat s návštěvníkem, s fyzickým mozkem, ne?“</p>
<p>Paul zavrtěl hlavou a zašeptal: „Abulafia.“ Žádné okno rozhraní se neotevřelo. Paul se chytil křesla, zavřel oči a pak se rozesmál. „Chceš říct, že jsem s tím souhlasil. To jsem takový masochista? Já se zblázním. Nevím, kdo jsem!“</p>
<p>Elizabeth ho znovu vzala za ruku. „Jsi ještě dezorientovaný – nepotrvá to však dlouho. A ty víš, proč jsi na to přistoupil. Štvalo tě, že ti kopie pořád vyskakovaly. Musel ses s tím, co prožívají, nějak vypořádat. Strávit několik dní ve víře, že jsi kopie, mohlo projekt buď posunout dál, nebo potopit: buď budeš skutečně připraven konečně vytvořit kopii, která se dokáže se svým osudem vyrovnat – nebo se natolik slituješ nad jejich situací, že je přestaneš vytvářet.</p>
<p>Podle plánu ses to měl všechno dozvědět ještě uvnitř, po třetím experimentu. Jenže když jsi tam začal vyvádět, zpanikařila jsem. Nenapadlo mě nic lepšího než to, že jsem nechala loutku, která hrála tvůj originál, aby ti řekla, že tě pozastaví. Nechtěla jsem tě vyděsit. Nevěděla jsem, že tě to tak sebere.“</p>
<p>Do místnosti vstoupil technik a vytáhl mu kapačku a cévku. Paul se zvedl na loktech a vyhlédl skleněnými výplněmi v lítacích dveřích pokoje; na chodbě zahlédl půl tuctu lidí. Neartikulovaně zařval z plných plic; všichni se otočili a podívali se jeho směrem. Technik nevzrušeně řekl: „Ještě hodinu nebo dvě možná budete cítit bodání v penisu.“</p>
<p>Paul klesl zpátky na křeslo a obrátil se k Elizabeth. „Reagující davy bys mi nezaplatila. Já bych je nezaplatil. Vypadá to, že mluvíš pravdu.“</p>
<p>Lidé, nádherní lidé: tisíce neznámých, kteří se mu s podezřením nebo s údivem dívali do očí, uhýbali mu na ulici z cesty – nebo, což byl častější případ, viditelně a vědomě to odmítali udělat.</p>
<p>Jak příjemná byla svoboda města. Celý den chodil po ulicích Sydney a znovu objevoval každou ohyzdnou obchodní pasáž, každý močí páchnoucí, mnoha odpadky zaneřáděný park a uličku, až se nakonec s bolavýma nohama prodral odpolední špičkou domů, aby se podíval na zprávy v reálném čase.</p>
<p>Nezůstal žádný prostor pro pochybnosti: nebyl ve virtuálním prostředí. Nikdo na světě by neměl důvod dát takové peníze jen za to, aby ho oklamal.</p>
<p>Když se ho Elizabeth zeptala, jestli se mu vrátila paměť, přikývl a řekl, že samozřejmě ano. Nepídila se po podrobnostech. Skutečnost byla taková, že poté, co si v duchu tolikrát probral její verzi, si jednotlivé fáze dovedl téměř přesně představit: pochybnosti po pořízení pátého skenu, opakovaný odklad spuštění modelu, přiznání projektu před Elizabeth, přijetí její výzvy, aby sám vyzkoušel, jak jeho kopie trpěly.</p>
<p>A jestli se potlačené vzpomínky ve skutečnosti neintegrovaly, to nevadí; podíval se do literatury a zjistil, že existuje dvouapůlprocentní riziko, že se to stane. Elektronické znemožnění přístupu ke vzpomínkám mohlo někdy trvale poškodit nervové spoje, v nichž byly zašifrovány.</p>
<p>Měl dokonce účet od databázové služby, který dokazoval, že se na tentýž článek už díval.</p>
<p>Znovu si přečetl a přehrál zprávy, na něž se díval zevnitř; žádné rozpory nenašel. Zběžně prolétl encyklopedické databáze – náhodně si zkontroloval jednotlivá fakta z historie, zeměpisu a astronomie – a přestože ho občas překvapily detaily, které doposud neznal, nenarazil na žádné překvapivé nesrovnalosti. Kontinenty se nepohnuly. Hvězdy a planety nezmizely. Války skončily týmiž vítězstvími a porážkami. Všechno souhlasilo. Všechno se dalo vysvětlit. Přesto se musel stále vracet k osudu kopie, která byla vypnuta a již nikdy nebyla spuštěna. Obyčejná lidská smrt byla jedna věc – vetkán do mnohem většího goblénu, byl to proces, který dokonale dával smysl. Ale z vnitřního pohledu kopie, jejíž model byl jednoduše pozastaven, neexistovalo pro tuto „smrt“ vůbec žádné vysvětlení – pouze okraj, kde struktura nenadále končila.</p>
<p>Ale jestli pochopil experimenty správně (bez ohledu na to, zda k nim skutečně došlo nebo ne), kdyby se kopie dokázala poskládat z prachu rozptýleného po celém světě a překlenout mezery ve své existenci prachem z celého vesmíru… proč by ji někdy měl potkat nesmyslný konec? Proč by se stuktura nemohla nacházet sama?</p>
<p>Nebo najít větší strukturu, s nímž by se mohla spojit?</p>
<p>Z teorie prachu vyplýval nespočet alternativních světů: miliardy různých možných příběhů poskládaných ze stejné zárodečné abecední polévky. Jedna varianta, v níž Durham skutečně spustil kopii číslo pět – a jiná, v níž to neudělal, zato se však nechal přesvědčit, aby zaujal její místo coby návštěvník.</p>
<p>Jenže jestli se návštěvník nechal dokonale oklamat a cítil všechno, co kopie dělala… co ty dva vlastně odlišovalo? Pokud člověk z masa a kostí neměl jak poznat pravdu, nemělo smysl mluvit o „dvou různých lidech“ ve „dvou různých světech“. Obojí myšlení a vnímání fakticky splynulo v jedno.</p>
<p>Kdyby kopii bylo umožněno běžet i poté, co se návštěvník dozvěděl, že je z masa a kostí, jejich dvě minulosti by se znovu rozešly. Jenže kopie byla vypnuta: neměla ve svém původním světě vůbec žádnou budoucnost, žádný samostatný život, který by mohla žít.</p>
<p>Takže dvě subjektivní minulosti zůstaly jako jedna. Paul byl návštěvník, který věřil, že je kopie. A také byl kopie jako taková. Obě struktury hladce splynuly; nedalo se říct, že jedna minulost je pravdivá a druhá falešná. Obě vysvětlení měla stejnou platnost.</p>
<p>Kdysi, když se chystal na skenování, měl dvě budoucnosti.</p>
<p>Teď měl dvě minulosti.</p>
<p>Paul se probudil ve tmě. Chvíli nechápal, co se děje, pak vytáhl zpod polštáře ruku, do níž dostal křeč, a podíval se na hodinky. Úsporná infračervená čidla v ciferníku hodinek zazamenala jeho pohled a rozsvítila údaj o čase – který vystřídala připomínka: V SEDM HODIN V LANDAU. Bylo teprve pět pryč, ale zdálo se, že už nestojí za to znovu usínat.</p>
<p>Vybavil si vzpomínky na minulou noc. Elizabeth na něho nakonec uhodila a zeptala se přímo, k jakému dospěl rozhodnutí, zda zanechá práce, které věnoval celý život, nebo bude s novou vervou pokračovat, když už poznal na vlastní kůži, o co jde.</p>
<p>Zdálo se, že ji svou odpovědí zklamal. Předpokládal, že už ji nikdy neuvidí.</p>
<p>Jak by to mohl vzdát? Věděl, že nikdy nemůže získat jistotu, zda odhalil pravdu – ale to neznamenalo, že ji nemůže získat někdo jiný.</p>
<p>Kdyby vytvořil kopii, nechal ji běžet několik virtuálních dnů a potom ji náhle ukončil… pak by alespoň ta kopie věděla, jestli její zkušenost existuje dál.</p>
<p>A kdyby jiný Paul Durham v jednom z nesčetných miliard alternativních světů mohl ukončené kopii poskytnout budoucnost – strukturu, s níž by mohla splynout – tento Durham z masa a kostí by možná celý postup zopakoval. A tak znovu a znovu.</p>
<p>A přestože by spojení bylo vždycky dokonalé, „vysvětlení“ pro člověka z masa a kostí, který věřil, že měl druhou minulost jako kopie, by se nutně stalo ještě víc „vykonstruovaným“, méně přesvědčivým… a teorie prachu by byla ještě přitažlivější.</p>
<p>Paul ležel ve tmě na posteli, čekal, až vyjde slunce, a díval se touto zrcadlovou chodbou do budoucnosti.</p>
<p>Jedna věc v něm hlodala. Byl ochoten přísahat, že měl sen, těsně před probuzením: složitý příběh, který mu přinesl nějaké poznání. To bylo všechno, co věděl – nebo si myslel, že ví. Podrobnosti visely na pokraji toho, co si dokázal vybavit.</p>
<p>Jeho sny však byly prchavé, a proto nečekal, že si na něco dalšího vzpomene.</p><empty-line /><p><strong>17</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Duben 2051</p>
<p>Maria na židli poposedla, aby se pokusila znovu rozproudit krev, ale vzápětí si uvědomila, že to nestačí. Vstala a belhavě se prošla po místnosti, pak se sklonila, aby si namasírovala pravé lýtko, do něhož ji chytla křeč.</p>
<p>„A vy tvrdíte, že jste třiadvacátý?“ zeptala se. Téměř měla strach, že to od ní bude znít příliš skepticky; nebála se proto, že nechtěla Durhama urazit, ale proto, že si nebyla jistá, jestli již chce tak podivuhodně strhující historku rozmetat. Stačil by náznak posměchu a stavidla by se otevřela. „Jste třiadvacátý Durham z masa a kostí, jehož minulost obsahuje všechny, kteří byli před ním?“</p>
<p>„Možná se v přesném počtu mýlím,“ připustil Durham. „Je možné, že jsem tuto poslední verzi započítal více než jednou; jestli jsem schopen uvěřit ve třiadvacet inkarnací, některé z nich mohou být falešné. Povaha bludů, jimiž jsem trpěl, k nejistotě přispívá.“</p>
<p>„Přispívá. Není to trochu slabé slovo?“</p>
<p>Durham zůstal klidný. „Dnes jsem vyléčený. Nanochirurgie byla úspěšná. Doktoři mě uznali za duševně zdravého a já nemám důvod o jejich závěru pochybovat. Udělali mi sken mozku; funguje bezchybně. Viděl jsem výsledky před a po. Aktivita v prefrontální kůře -“</p>
<p>„Vy vážně nechápete, jak je to absurdní? Uznáváte, že jste trpěl bludy. Trváte na tom, že teď jste vyléčený. Ale tvrdíte, že vaše bludy nebyly bludy -“</p>
<p>„Připouštím to od začátku,“ řekl trpělivě Durham, „můj stav vysvětluje všechno. Domníval jsem se – poněvadž jsem byl duševně nemocný – že jsem třiadvacátá generace kopie jiného Paula Durhama, z jiného světa.“</p>
<p>„Protože jste byl duševně nemocný! Konec.“</p>
<p>„Ne. Protože teď mám papíry na to, že jsem zdravý – a logiku teorie prachu chápu stejně dobře jako kdy dřív. Je úplně jedno, zda moje vzpomínky jsou pravdivé, falešné nebo obojí.“</p>
<p>Maria zaúpěla. „Logika teorie prachu! To není teorie. Nedá se ověřit.“</p>
<p>„Kdo ji nemůže ověřit?“</p>
<p>„Nikdo! Chci říct… i kdybych vyšla z toho, že všechno, čemu věříte, je pravda: ,absolvoval’ jste třiadvacet různých experimentů a pořád nevíte, co jste dokázal nebo vyvrátil! Jak říkáte: váš stav vysvětluje vše. Slyšel jste někdy o Occamově břitvě? Jakmile má nějaký jev dokonale jednoduché vysvětlení, není zbytečné pátrat po čím dál složitějších způsobech, jak vysvětlit totéž? Žádná teorie prachu není třeba.“ Její slova se ozvěnou rozléhala téměř prázdnou místnosu. „Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu.“</p>
<p>Durham pevně řekl: „Po třiadvaceti dvojznačných výsledcích už vím, jak to tentokrát udělat správně. Kopie plus virtuální prostředí je jen slátanina, chaos. Taková soustava není dost bohatá, dost podrobná ani dost konzistentní, aby se dokázala udržet sama o sobě. Kdyby byla, zachoval by se celý svět virtuální reality, v němž jsem byl, když jsem byl vypnut. Ale to se nestalo. Místo toho jsem – pokaždé – našel člověka z masa a kostí, který měl důvod se domnívat, že má se mnou společnou minulost. A to vysvětlovalo moji zkušenost mnohem lépe než VR – dokonce i pokud jde o šílenství.</p>
<p>Teď musím vytvořit pevnou strukturu, která může mít jen jednu minulost.“</p>
<p>Maria se několikrát zhluboka nadechla. Bylo toho tolik, že se to téměř nedalo vydržet: Durhamův smutný byt, jeho kosmické vize, jeho houževnatá, mechanická logika, úporně se snažící pochopit odkaz jeho nemoci. Doktoři ho vyléčili, byl duševně zdravý. Pouze nechtěl popřít svou bludařskou minulost, a tak si vymyslel bezchybně logický, naprosto nevyvratitelný důvod, aby si ji ponechal.</p>
<p>Jestli skutečně tohle všechno pověděl policistům, proč po něm pořád šli? Měli poznat, že je neškodný, a dát mu pokoj -a nechat jeho debilní klienty, aby si poradili sami. Ten člověk nebyl nebezpečný ani sám sobě. A kdyby se mu někdy podařilo zkrotit část energie a inteligence, kterou vložil do tohoto „projektu“, a nasměrovat ji k něčemu hodnotnějšímu-.</p>
<p>„Víte, co je to konfigurace Rajská zahrada?“</p>
<p>Marii otázka v prvním okamžiku zaskočila, avšak potom rekla: „Samozřejmě. V teorii buněčných automatů je to stav systému, který nemůže být výsledkem žádného předchozí stavu. Nemůže vzniknout žádným jiným uspořádáním buněk. Když chcete konfiguraci Rajská zahrada, musíte od ní začít – musíte ji zadat manuálně jako výchozí stav systému.“</p>
<p>Durham se na ni zazubil, jako kdyby právě celý argument uznala. „Cože?“ zeptala se.</p>
<p>„Není to jasné? Buněčný automat není jako nesourodá VR; je do nejmenšího detailu stejně pevný jako fyzický vesmír. Není to žádná změť účelových pravidel na vysoké úrovni; jedny a tytéž zákony platí pro každou buňku. Je to tak?“</p>
<p>„Ano, ale -“</p>
<p>„Takže když vytvořím v konfiguraci Rajská zahrada buněčný automat, nechám ho proběhnout několika biliony tiků a potom ho vypnu… struktura se bude v prachu nacházet dál – nezávislá na této mé verzi, nezávislá na tomto světě, ale stále se bude jednoznačně odvíjet od toho počátečního stavu. Stavu, který se pravidly automatu nedá vysvětlit. Stavu, který musel být vytvořen v jiném světě – přesně jak si to pamatuji.</p>
<p>Celý problém zatím spočíval v tom, že se moje vzpomínky vždycky dají beze zbytku vysvětlit v rámci nového světa. Vypnu se jako kopie – a ocitnu se v těle z masa a kostí s reálnými vzpomínkami, které mohly fyzikální zákony vytvořit z předchozích stavů reálného mozku. Tento svět mne dokáže vysvětlit pouze jako člověka, jehož bludy jsou neuvěřitelně nepravděpodobné – ale nedá se popřít, že skutečně mám celistvou minulost navíc, která není vyloženě, fyzicky nemožná. Takže bez ohledu na to, čemu bych věřil raději, musím dojít k závěru, že výsledek experimentu zůstává dvojznačný. Stále se mohu mýlit.</p>
<p>Ale buněčný automat nemůže poskytnout ,minulost navíc’ konfiguraci Rajská zahrada! Je to matematicky nemožné. Když se ocitnu ve vesmíru buněčného automatu a podaří se mi vysledovat svou minulost po konfiguraci Rajská zahrada, bude to nezvratný důkaz, že jsem v předchozí inkarnaci celý vesmír skutečně založil. Teorie prachu bude obhájena. A já budu konečně vědět – nezpochybnitelně – že jsem celou dobu nebyl blázen.“</p>
<p>Maria si připadala zpitomělá. Na jedné straně věděla, že by se mu měla přestat přizpůsobovat, měla by přestat brát jeho myšlenky vážně. Na druhé straně měla pocit, že když se Durham tolik mýlí, měla by být schopna uvést důvody proč. Neměla by být nucena prohlásit ho za blázna a odmítnout mu nadále naslouchat.</p>
<p>„Najít se ve světě buněčného automatu?“ zeptala se. „Snad nemyslíte Autoverz -“</p>
<p>„Ovšemže ne. Není naděje, že by se mohlo podařit převést lidskou biochemii do Autoverzu.“</p>
<p>„Tak do čeho?“</p>
<p>„Existuje buněčný automat, kterému se říká TVC. Podle Turinga, von Neumanna a Chianga. Chiang jej dokončil kolem roku 2010; je to vylepšená, elegantnější verze von Neumannovy práce z padesátých let dvacátého století.“</p>
<p>Maria jen nejistě přikývla; slyšela o tom, ale nebyl to její obor. Věděla však, že John von Neumann a jeho studenti vypracovali dvourozměrný buněčný automat, jednoduchý vesmír, do něhož bylo možno zasadit složitou soustavu buněk – „strojek“ do značné míry podobný stavebnici z Lega – který se choval jako univerzální konstruktér a zároveň univerzální počítač. Se správným programem – řetězcem buněk, které fungovaly spíš jako kódované instrukce než součást stroje – mohl provést jakýkoli výpočet a zkonstruovat cokoli bez výjimky. Včetně další své kopie – která mohla postavit další kopii a tak dál. Maličké počítače-hračky, schopné reprodukovat samy sebe, mohly vznikat bez konce.</p>
<p>„Chiangova verze byla trojrozměrná, že?“ řekla Maria.</p>
<p>„Mnohem lepší. N-rozměrná. Čtyř, pěti, šesti, jak se vám zlíbí. Díky tomu je spousta místa pro snadno dostupná data. Ve dvou rozměrech musel původní von Neumannův stroj sahat dál a dál – a čekat čím dál déle, aby získal každou další informaci. V šestirozměrném TVC automatu můžete mít trojrozměrnou síť počítačů, která se nekonečně rozrůstá – a každý má vlastní trojrozměrnou paměť, která může rovněž růst bez omezení.“</p>
<p>„A kde je v tom všem vaše místo?“ zeptala se otupěle Maria. „Jestli považujete převod lidské biochemie do podmínek Autoverzu za složitý, jak se chcete zmapovat pro šestirozměrný svět zkonstruovaný výhradně pro podporu von Neumannových strojů?“</p>
<p>„TVC vesmír je jeden velký, stále se rozrůstající procesorový cluster. Poběží v něm moje kopie -“</p>
<p>„Já myslela, že celým smyslem je skoncovat s kopiemi!“</p>
<p>„- v prostředí VR, které mi umožní interakci s úrovní TVC. Ano, bude to nesourodá kopie jako vždycky – jiná alternativa neexistuje – ale zároveň to bude propojené s vlastním buněčným automatem. Budu svědkem jeho fungování, budu cítit jeho zákony. Tím, že jej budu pozorovat, jej začlením do toho, co je třeba vysvětlit.</p>
<p>A až bude simulovaný TVC vesmír, spuštěný na fyzickém počítači, znenadání vypnut, nejlepším vysvětlením toho, čeho jsem byl svědkem, bude pokračování tohoto vesmíru – prodloužení vzešlé z prachu.“</p>
<p>Maria to téměř viděla: obrovskou mřížku z počítačů, zárodek řádu v moři náhodného šumu, šířící se od jednoho okamžiku do druhého pouhou silou vnitřní logiky, „nabírající“ potřebné stavební kameny z chaosu nečasoprostoru samotným definováním prostoru a času.</p>
<p>Ale představit si nebylo totéž co uvěřit.</p>
<p>„Kde berete takovou jistotu?“ zeptala se. „Proč by to neměl být jen další pacient z psychiatrie, který věří, že byl – na okamžik – kopií spuštěnou v TVC automatu spuštěném na procesorovém clusteru v jiném světě?“</p>
<p>„To vy jste připomněla Occamovu břitvu. Nemyslíte, že soběstačný TVC vesmír je mnohem jednodušší vysvětlení?“</p>
<p>„Ne. Bude pravděpodobně nejbizarnější, jaké si dovedu představit.“</p>
<p>„Je bizarní mnohem méně než zase další verze tohoto vesmíru, která bude obsahovat další mou verzi vybavenou další soustavou vhodných halucinací.“</p>
<p>„Kolik vašich klientů tomu všemu uvěřilo? Kolik si jich myslí, že se také svezou?“</p>
<p>„Patnáct. A šestnáctého to láká, jestli se nemýlím.“</p>
<p>„A zaplatili -?“</p>
<p>„Každý asi po dvou milionech.“ Odfrkl si. „Je docela legrační, jaký tomu policie dala význam. Pár velkých sum peněz změnilo majitele ze složitějších důvodů, než je zvykem a tak došli k závěru, že určitě dělám něco nezákonného. Přitom se ví o miliardářích, kteří přispěli většími částkami církvi Boha, který se neprojevuje.“ Odmlčel se a pak spěšně dodal: „Z mých ani jeden.“</p>
<p>Marii dělalo potíže vyrovnat se s měřítkem celé věci. „Vy jste našel patnáct kopií, které byly po vyslechnutí těchto žvástů ochotny postrádat dva miliony dolarů? Jestli je někdo tak důvěřivý, nic lepšího než přijít o peníze si nezaslouží.“</p>
<p>Durham se tím nenechal urazit. „Kdybyste byla kopie, také byste teorii prachu uvěřila. Cítila byste její pravdivost ve svých neexistujících kostech. Někteří z těchto lidí prošli stejnou zkušeností jako já – nechali se vypočítat po náhodných zlomcích – ale jiní to nepotřebovali. Věděli již, že se dokážou rozptýlit v reálném čase a reálném prostoru, a přitom se dál nacházet. Každá kopie si teorii prachu dokazuje milionkát za den.“</p>
<p>Marii najednou napadlo, že Durham si mohl tohle všechno vymyslet jenom pro ni – ale svým klientům říct přesně to, co si myslela Haydenová: nějakou podvodnou, ale metafyziky prostou pohádku o ukrytém superpočítači. Ale nechápala, co mohl získat, když jí poplete hlavu… a příliš mnoho detailů najednou dávalo až příliš smysl. Jestliže jeho klienti celou šílenou vizi přijali, zmizel problém, jak je přinutit k tomu, aby uvěřili v neexistující superpočítač. Nebo se alespoň změnil z otázky důkazu v otázku víry.</p>
<p>„Takže jste slíbil, že do konfigurace Rajská zahrada zasadíte sken každého ze svých ,podporovatelů’ plus software, aby mohli běžet v TVC?“ zeptala se.</p>
<p>„To všechno a ještě víc,“ odpověděl hrdě Durham. „Nejvýznamnější světové knihovny; ne úplně celý obsah, avšak desítky milionů souborů – textových a zvukových, vizuálních, interaktivních – týkající se všeho myslitelného. Takové množství databází, že se nedají vypočítat – včetně všech zmapovaných genomů. Software: expertní systémy, vyhledávače informací, metaprogramátory. Tisíce dostupných prostředí virtuální reality: pouště, džungle, korálové útesy, Mars a Měsíc. A zadal jsem zakázku samotnému Malcolmu Carterovi, aby vytvořil obrovské město, které bude fungovat jako ústřední shromaždiště: Město permutací, metropole TVC vesmíru.</p>
<p>A samozřejmě tam bude váš příspěvek: zárodek mimozemského světa. Lidstvo v tomto vesmíru jednou najde jiný život. Mohli bychom se vzdát naděje, že se nám podaří totéž? Jistě, budeme mít vlastní softwarové potomky, znovu vytvořená pozemská zvířata a dozajista i nové, zcela umělé bytosti. Nebudeme sami. Ale stejně potřebujeme šanci na setkání s Jiným. Nesmíme se té možnosti vzdát. A co by mohlo být cizejší než autoverzový život?“</p>
<p>Marii naskočila husí kůže. Ta Durhamova logika neměla chybu. Nekonečně expandující TVC vesmír, v němž všemi směry vzniká z ničeho nová výpočetní kapacita, „bude“ nakonec dost velký, aby v něm mohla běžet autoverzová planeta – nebo dokonce celá planetární soustava. Sbalená verze planety Lambert – zkomprimovaný popis obsahující namísto skutečných hor a řek topografické souhrny – by se do paměti počítače v reálném světě snadno vešel. Pak by Durhamova kopie mohla jednoduše počkat, až bude síť TVC dostatečně velká – nebo se pozastavit, kdyby nechtěla čekat -a nechat to celé rozvinout.</p>
<p>Durham pokračoval: „Pracuji na softwaru, pod nímž budou běžet první okamžiky TVC vesmíru na počítači v reálném světě. Pravděpodobně jsem schopen dokončit jej sám. Ale autoverzovou práci bez vás nedokončím, Marie.“</p>
<p>Ostře se zasmála. „Vy chcete, abych pro vás dál pracovala? Lžete mi. Kvůli vám za mnou přijdou z oddělení podvodů. Přiznáte se mi, že jste byl duševně nemocný. Potom mi řeknete, že jste třiadvacátá verze milionáře z paralelního světa-“</p>
<p>„Bez ohledu na to, co si myslíte o teorii prachu – a bez ohledu na to, co si myslíte o mém duševním zdraví – vám mohu dokázat, že nejsem zločinec. Moji podporovatelé to zaručí: všichni mají dokonalý přehled o tom, k čemu se jejich peníze používají. Nikdo z nich není oběť podvodu.“</p>
<p>„Já to beru. Jenom -“</p>
<p>„Tak přijměte honorář. Dokončete práci. Bez ohledu na to, co vám namluvila policie, máte na ty peníze plné právo a já mám plné právo je vám dát. Nikdo vás nepožene před soud, nikdo vás nezavře do vězení.“</p>
<p>Maria byla zmatená. „Prosím, zadržte. Nechal byste mě, abych se zamyslela?“ Durhamova holá logičnost začínala být stejně vyčerpávající jako ohnivá rétorika každého očividného fanatika. A během poslední půl hodiny se toho změnilo tolik, že zatím neměla šanci, aby aspoň začala přehodnocovat svou situaci: právně, finančně… a morálně.</p>
<p>„Proč vaši podporovatelé tohle všechno neřekli policii?“ zeptala se. „Jestli mohou podpořit vaši verzi přede mnou, proč nemohou udělat totéž před policisty? Tím, že odmítají vypovídat, jenom přiživují podezření.“</p>
<p>Durham souhlasil. „Vyprávějte mi o tom. Všechno je tak desetkrát složitější – ale budu s tím muset žít i nadále. Myslíte, že by riskovali, že se veřejnost dozví pravdu? K několika nepříjemným únikům informací už došlo – ale zatím se nám podařilo zakalit vodu vypuštěním vlastních dezinformací. Kopie, které fakticky ovládají miliardová obchodní impéria, budou mnohem raději, když si je lidé budou spojovat s nějakým pochybným pojišťovacím agentem a jeho průlomovým superpočítačem – a pověsti vyšumí, protože je nebude o co opřít – než by daly světu na vědomí, že se chystají poslat klon do umělého světa, jenž běží bez hardwaru. Akciové trhy dovedou docela znervóznět, když lidem začne vrtat hlavou, jestli všichni členové jisté správní rady začali ve volném čase hrát virtuálního Caligulu. Kdyby se rozkřiklo, že kopie ve vysokém postavení udělaly něco, co by se dalo považovat za náznak, že se již necítí vázány starat se o svou firemní zodpovědnost, o své osobní bohatství nebo další existenci planety Země…“</p>
<p>Maria došla k oknu. Bylo otevřené, ale venkovní vzduch se nehýbal. Stála sice u moskytiéry, ale vyšlo by nastejno, kdyby stála u pevné cihlové zdi. Teprve nyní si všimla, že v horním bytě se nějací lidé hlasitě hádají.</p>
<p>Když za ní Durham přišel poprvé, polovážně ji napadlo, jestli nebude zneužívat člověka, který ztratil zdravý rozum. Teď to nedokázala jen tak odbýt mávnutím ruky jako pokryteckou urážku jiného excentrika. Tady nešlo o nadšeného fanouška umělého života, který měl víc peněz než rozumu. Bývalý pacient psychiatrie se chystal utratit třicet milionů dolarů z peněz jiných lidí, aby „dokázal“ vlastní příčetnost – a dovedl klony svých podporovatelů do kybernetického ráje, který vydrží nějakých dvacet sekund. Vzít si dílek pro sebe bylo trošičku jako dodávat jídlo pro jonestownský masakr.</p>
<p>„Jestli odmítnete dokončit zárodek biosféry, kde bych za vás našel náhradu?“ řekl Durham. „Nevím o nikom, kdo by dokázal alespoň začít chápat, o co se jedná.“</p>
<p>Maria se po něm ostře podívala. „Nesnažte se mi lichotit. A nic si nenalhávejte, ani pokud jde o ten zárodek. Chtěl jste balík přesvědčivých dat, a to je všechno, co dostanete – pokud svou práci dokončím. Jestli spoléháte na to, že se obyvatelé planety Lambert postaví na zadní a začnou s vámi mluvit… nemohu vám zaručit, že se to stane, když celou věc spustíte miliónkrát. Měl jste nasimulovat biochemii reálného světa. V takovém systému alespoň bylo dokázáno, že inteligentní život může vzniknout… a teoreticky byste na to měl výpočetní kapacitu.“</p>
<p>Durham racionálně řekl: „A. lamberti se zdála jednodušší, jistější. Každý organismus z reálného světa – modelovaný subatomámě – by byl příliš velký program, než aby se dal předem vyzkoušet na nějakém fyzickém počítači. A kdyby se mi to nepodařilo, bylo by příliš pozdě na to, abych změnil názor a zkusil jiný přístup – uvězněný v TVC vesmíru, se spoustou knih a časopisů, ale bez odborníků.“</p>
<p>Maria cítila, jak jí proběhlo zamrazení; pokaždé, když už si myslela, že se vyrovnala s tím, jak vážně Durham toto bláznovství bere, jí dal takovou odpověď, která jí to znovu zdůraznila.</p>
<p>„Může se ukázat, že autoverzový život je stejně nepoužitelný,“ namítla. „Může se stát, že A. hydrophila bude generaci za generací chrlit mutace, které budou na nic, a vy to nebudete mít jak napravit.“</p>
<p>Vypadalo to, že Durham se chystá odpovědět, jenomže potom se zarazil. Maria cítila, jak se mrazení vrací, ale nejdřív nevěděla proč. V dalším okamžiku ho probodla rozhořčeným pohledem, stejně rozčilená, jako kdyby ji požádal rovnou.</p>
<p>„Já tam nebudu, abych vám to spravila!“</p>
<p>Durham měl dost slušnosti, aby se na okamžik zatvářil zkroušeně – ale místo aby popřel, že mu něco takového někdy přišlo na mysl, jí řekl: „Když na teorii prachu nevěříte, co se tím změní, jestli v datech Rajské zahrady bude váš skenový soubor?“</p>
<p>„Nechci, aby se moje kopie probudila a žila několik subjektivních sekund s vědomím, že zemře!“</p>
<p>„Kdo mluvil o tom, že by měla být probuzená? Spuštění kopie v simulované TVC síti je počítačově náročná operace. Nemůžeme si dovolit probudit více než jednu kopii, dokud ještě poběžíme na fyzickém počítači. Mou kopii. Pokud se jedná o vás, váš skenový soubor by k vytvoření kopie ani nebyl použit; data by tam jen ležela, naprosto netknutá. A vy byste mohla sedět venku u terminálu a na celou operaci dohlížet, abyste se přesvědčila, že jsem dodržel slovo.“</p>
<p>Maria byla pobouřená – přestože jí chvíli trvalo, než prokličkovala Durhamovou rozčilující logikou a našla cíl.</p>
<p>„A vy – jistý si, že se jednou probudím – byste mne pod falešnou záminkou rád vzal na palubu?“</p>
<p>Durham vypadal, že ho obvinění skutečně zaskočilo. „Pod falešnou záminkou? Poskytl jsem vám veškeré informace a obhajoval jsem svou věc nejlépe, jak dovedu; jestli mi stejně nevěříte, není to moje vina. Mám si snad připadat provinile proto, že mám pravdu?“</p>
<p>Maria začala odpovídat, ale potom jí to celé přišlo příliš směšné, než aby v tom pokračovala. „Nechte to být,“ řekla. „Nebudete mít šanci si připadat nijak, protože vám rozhodně nenabídnu skenový soubor.“</p>
<p>Durham se uklonil. „Rozhodnutí je na vás.“</p>
<p>Maria zkřížila ruce na prsou. Skutečně se maličko chvěla. Napadlo ji: Co je, bojím se, že ho využívám? Jestli na tom, co dělá, opravdu není nic nezákonného, dodělej práci a vezmi peníze. Jeho kopie bude několik sekund věřit, že je na cestě do nebe kopií – a stane se to bez ohledu na to, co udělám já. Těch patnáct klonů to stejně všechno zaspí, jako by nikdy nebyly vytvořeny. To není žádný Jonestown.</p>
<p>„Odměna by byla šest set tisíc dolarů,“ řekl Durham.</p>
<p>„Nemám zájem, ani kdyby to bylo šest set milionů,“ odmítla Maria. Chtěla to zakřičet, ale její slova přešla v šepot.</p>
<p>Šest set tisíc dolarů by stačilo Francesce zachránit život.</p><empty-line /><p><strong>18</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Květen 2051</p>
<p>Vypadalo to, jako by se Peer s Kate miloval, ale on o tom pochyboval. Ležel v příjemné sluneční záři na měkké suché trávě louky bez hranic. Kate měla delší vlasy než obvykle; lechtaly ho na kůži všude, kde ho líbala, přejížděly po něm s erotickou precizností, která mohla být stěží dílem náhody. Bylo slyšet cvrlikání hmyzu a ptačí zpěv. Peer si vzpomněl, jak David Hawthorne kdysi píchal v poli jednu trpělivou milenku. Vraceli se do Londýna z pohřbu jejího otce, který se konal v Yorkshire; tenkrát mu to připadalo jako dobrý nápad. Tohle bylo jiné. Žádné větvičky, kamínky ani zvířecí trus. Žádná vlhká zem, žádné skvrny od trávy, žádné svědění.</p>
<p>Dokonalá louka sama o sobě nebyla důvodem k podezření; ani jeden z nich nepatřil k podivínům, kteří si zakládali na věrohodnosti a masochisticky obnovovali realističnost včetně rozčilujících detailů. Dobrý sex byl stejnou měrou záležitostí volby. Peer se přesto přistihl, jak přemýšlí, jestli s tím Kate skutečně souhlasila. Nemilovala se s ním už několik měsíců – i když vzpomínky na to, jaké to bylo posledně, od té doby mnohokrát použil – a on v žádném případě nemohl vyloučit možnost, že se pouze rozhodl oklamat se, aby uvěřil, že nakonec svolila. Ještě nikdy tak daleko nezašel – pokud momentálně věděl – ale mlhavě si vzpomínal, jak se rozhodl důkladně zamaskovat důkazy, pokud to někdy udělá.</p>
<p>Jasně si vybavoval, jak Kate začala flirtovat, když spolu procházeli Carterovo město, a pak k němu natáhla ruce a začala ho svlékat, když na odchodu stáli ve dveřích.</p>
<p>Zatímco mu rozepínala košili, zrušil pro ni všechna omezení přístupu ke svému tělu – a zařval ohromením a rozkoší, když ho uprostřed jejich fyzicky věrohodné předehry vzala do ruky neviditelná druhá Kate, dvacetkrát větší než on, zvedla si ho k ústům a olízala ho od prstů na nohou po čelo jako nějaký obr se zálibou ve sladkostech, který slizává polevu z cukroví ve tvaru člověka.</p>
<p>Nepřipadalo mu to nijak zvlášť nepravděpodobné; kdyby se Kate rozhodla, že se s ním znovu pomiluje, dovedl si představit, že by něco takového udělala. Samo o sobě to nic nedokazovalo. Mohl tuto představu předepsat tak, aby odpovídala všemu, co o ní věděl – či zvolit scénář a následně přepsat své „povědomí“ o ní, aby odpovídalo dění. V obou případech mohl software naklást stopu falešných vzpomínek: věrohodný přechod od jejich setkání s Cartrem – jehož skutečností si byl jist – po tenhle okamžik. Veškeré vzpomínky na to, jak klam připravoval, by se dočasně potlačily.</p>
<p>Kate přestala přirážet. Zavrtěla hlavou, přičemž mu pokropila obličej a hruď potem, a řekla: „Jsi tam, kde se zdáš být, nebo jsi někde jinde?“</p>
<p>„Chystal jsem se ti položit stejnou otázku.“</p>
<p>Uličnicky se usmála. „Hm. V tom případě je možné, že toto tělo, o kterém doufáš, že jsem to já, se tě zeptalo jako první jenom proto, aby ses upokojil.“</p>
<p>Na obloze nad jejím ramenem Peer zahlédl osamělý mrak který změnil tvar, aby vypadal jako výstřední socha parodující těla na trávě pod sebou.</p>
<p>„A potom se k tomu přiznalo?“ zeptal se.</p>
<p>Kate přikývla a začala se zvedat. „Ovšem. Ze stejného důvodu. Kolik úrovní blufování bude třeba, aby tě to začalo nudit a řekl jsi: Do prdele, vždyť mně je to vlastně jedno?“</p>
<p>Zvedla se, až se téměř rozdělili. Zavřel oči a porušil geometrii, slízl jí pot, jejž měla mezi lopatkami, aniž pohnul jediným svalem. Odpověděla tím, že mu strčila jazyk do obou uší současně. Rozesmál se a otevřel oči.</p>
<p>Mrak na obloze ztmavl. Kate se na něho znovu spustila a velice slabě se zachvěla.</p>
<p>„Nepřipadá ti to ironické?“ řekla.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Translidé se baví stimulováním kopií nervových drah, které bývaly odpovědné za pokračování druhu. Ze všeho, co se nabízelo, lpíme právě na tom.“</p>
<p>„Ne, nepřipadá mi to ironické,“ odpověděl Peer. „Nechal jsem si buňky pro ironii vzít. Měl jsem na vybranou, buď to, nebo kastrace.“</p>
<p>Usmála se na něho. „Vážně tě miluju. Ale řekla bych ti to? Nebo bys byl dost pitomý, abys předstíral, že jsem to udělala?“</p>
<p>Začal padat teplý, příjemný déšť.</p>
<p>„Je mi to jedno, je mi to jedno, je mi to jedno.“</p>
<p>Peer seděl na nejnižším ze čtyř dřevěných schodů, kterými se vycházelo na černou verandu jejich statku. Čas od času zavadil pohledem o bosé nohy a útlé, hnědé ruce. Desetilety kluk ze statku za soumraku. Prostředí i tělo mu vytvořila Kate a jemu se tato poklidná nálada líbila. Žádná vymyšlená rodina, žádná role, kterou by měl hrát: toto byl obraz, nikoli drama. Jedno místo, jeden okamžik trvající tak dlouho, jak v něm chtěl být. Scenérie nebyla úplně fotorealistická – obsahovala jisté drobné deformace tvaru, barvy a struktury, které znemožňovaly zapomenout, že se nachází v uměleckém díle – ale žádné těžkopádné techniky v ní použity nebyly: žádné viditelné tahy štětcem ani van Goghovy světelné efekty.</p>
<p>Přímo před ním, metr nad hlínou posypanou krmením pro kuřata, viselo uživatelské okno, které celou estetiku rozbíjelo. Klonovací utilita trvala na dodržení složitého potvrzovacího postupu: Peer neustále opakoval: „Prosím, přejdi k poslední otázce, vím přesně, co dělám -“ jenomže před oknem stále naskakovaly ikony v právnických parukách a talárech a s vážným výrazem prohlašovaly: „Musíte si pozorně přečíst toto upozornění. Před dalším krokem bude váš model mozku přímo prohledán, jestli obsahuje důkaz, že jste upozornění plně pochopil.“</p>
<p>Bylo to tisíckrát těžší než vyskočit – byl si tím jist, protože to málem udělal – jenomže vyskočení také znamenalo pro lidi venku méně právních komplikací. Peerovu pozůstalost spravovala vykonavatelka, která podepsala smlouvu, jež ji zavazovala jednat podle „všech náležitě ověřených pokynů včetně zrakové nebo sluchové, případně komplexní simulace lidské bytosti, která bude působit dojmem, že nabízí instrukce či radu“. Obsah pojmu náležitě ověřený se točil kolem devětadevadesátimístného číslicového kódu, který byl „pevně zanesen“ do Peerova modelu mozku, když jeho kopii vygenerovali z jeho skenového souboru. Mohl si jej vědomě vybavit, kdyby musel, v nějaké nepravděpodobné krizové situaci, ale k normálnímu používání stačila pouze vůle. Nahrál videopohlednici, přál si, aby byla náležitě ověřena – a stalo se. Dokud by mu klíč někdo neukradl – nevytáhl přímo z paměti počítače obsahujícího data, která vyjadřovala jeho mozek – byl Peer jediným softwarem na planetě schopným zakódovat instrukce své vykonavatelce v takové podobě, jež byla kompatibilní s jejím odpovídajícím klíčem. Neměl nic, co by se víc podobalo právní identitě.</p>
<p>Podle zákona musel každý klon, který ze sebe kopie vytvoří, dostat nový klíč. Bylo na původní kopii, existující ještě před klonováním, aby rozdělila světské statky mezi dvě budoucí já – nebo spíš na dvě portfolia vykonavatele pozůstalosti.</p>
<p>Peer bojoval s přesvědčováním klonovací utility, že jeho úmysly jsou skutečně takové, jak tvrdí od začátku: Klon nebude potřebovat žádný vlastní majetek. Peer jej bude vydržovat, sám zaplatí čas, kdy bude běžet. Neměl v úmyslu držet jej při vědomí déle než minutu nebo dvě; jen tak dlouho, aby se ubezpečil, že se rozhodl správně.</p>
<p>Skoro si přál, aby tam s ním byla Kate. Nabídla se, že zůstane, ale on odmítl. Byl by rád měl její podporu, ale toto bylo nutno udělat v soukromí.</p>
<p>Nakonec utilita řekla: „Máte poslední šanci operaci zrušit. Opravdu chcete pokračovat?“</p>
<p>Peer zavřel oči. Když uvidím svůj originál, jak sedí na verandě, budu vědět, kým jsem, a uznám to.</p>
<p>„Ano, opravdu chci.“</p>
<p>Necítil žádnou změnu. Otevřel oči. Jeho nově vytvořené dvojče stálo na zemi v místě, kde předtím bylo okno rozhraní, a dívalo se na něho s vytřeštěnýma očima. Peer se zachvěl. Poznal v chlapci sebe, a nejen po intelektuální stránce – dílko, které pro něho Kate vytvořila, zahrnovalo úpravy všech částí jeho mozku, které měly co dělat s obrazem jeho těla, aby ho pohled do zrcadla nešokoval víc než to, jak při chůzi cítil své končetiny. Avšak v konečném důsledku ani tolik neprohlédl „přestrojení“ desetiletého těla, jako se spíš přistihl, že o klonu – a o sobě – uvažuje, jako by skutečně oba byli tak mladí. Jak by mohl toto dítě poslat do vyhnanství?</p>
<p>Peer tu absurdní představu zapudil. „Tak co?“</p>
<p>Klon vypadal omámeně. „Já -“</p>
<p>„Víš, co chci slyšet,“ napověděl mu Peer. „Jsi na to připravený? Jsi spokojený se svým osudem? Rozhodl jsem se správně? Ty jsi ten, kdo to teď ví.“</p>
<p>„Ale já nic nevím.“ Prosebně se na Peera podíval, jako by doufal, že mu pomůže. „Proč to dělám? Připomeň mi to.“</p>
<p>Peera to zaskočilo, avšak jistá dezorientace se dala očekávat. Vlastní hlas mu zněl „normálně“ – zásluhou nervových úprav – ale klon přesto mluvil jako vystrašené dítě. „Kate,“ řekl vlídně. „Chceme být s ní. S oběma -“</p>
<p>Klon horečně přikývl. „Samozřejmě.“ Nervózně se zasmál. „A samozřejmě jsem připravený. Všechno je v pořádku.“ Těkal očima po dvorku, jako by hledal únikovou cestu.</p>
<p>Peer cítil, jak se mu svírá hruď. „Jestli nechceš, nemusíš v tom pokračovat,“ řekl klidně. „To víš. Jestli je to pro tebe lepší, můžeš hned vyskočit.“</p>
<p>Klon se zatvářil ještě polekaněji. „Ne, to ne! Chci zůstat s Kate.“ Zaváhal a pak dodal: „Bude tam šťastnější, bezpečnější. A já tam s ní chci být; chci ji poznat z té stránky.“</p>
<p>„Tak v čem je problém?“</p>
<p>Klon klesl na kolena do hlíny. Peer si v prvním okamžiku myslel, že vzlyká, ale pak si uvědomil, že ten zvuk je smích.</p>
<p>Klon se znovu postavil a prohlásil: „V ničem není problém – ale jak to mám podle tebe brát? Jen my dva, odříznutí od všeho ostatního. Nejenom od reálného světa, ale od všech ostatních kopií.“</p>
<p>„Když ti začne být smutno, můžeš si vytvořit nové lidi. Budete mít přístup k ontogenetickému softwaru – a nebudete mít důvod brát ohled na zpomalení.“</p>
<p>Klon se znovu rozesmál. Po tváři mu stékaly slzy. Zkřížil ruce na prsou a svalil se bokem k zemi. Peer se na něho nechápavě díval. Klon řekl: „Já se tady snažím sebrat odvahu k svatbě a ty už mi hrozíš dětmi.“</p>
<p>Najednou vymrštil ruce, popadl Peera za kotník a strhl ho ze schodu dolů. Peer s prudkým žuchnutím dopadl zadkem na zem. Jeho prvním instinktem bylo připravit klon o schopnost přímého kontaktu s ním, ale zarazil se. Nehrozilo mu žádné nebezpečí – a jestli si jeho dvojče chtělo na svém bratrovi-stvořiteli vybít trochu agresivity, mohl to snést. Byli koneckonců rovnocennými soupeři.</p>
<p>O dvě minuty později ležel Peer obličejem v prachu a ruce měl znehybněny za zády. Klon klečel na něm, sice bez dechu, ale triumfální.</p>
<p>„Tak dobře, vyhrál jsi,“ uznal Peer. „Teď ze mne slez, nebo zdvojnásobím svou výšku, přiberu čtyřicet kilo, vstanu a zašlápnu tě.“</p>
<p>„Víš, co bychom měli udělat?“ zeptal se klon.</p>
<p>„Potřást si rukama a rozloučit se.“</p>
<p>„Hodit si mincí.“</p>
<p>„O co?“</p>
<p>Klon se zasmál. „Hádej.“</p>
<p>„Řekl jsi, že půjdeš rád.“</p>
<p>„Půjdu. Ale ty bys měl taky. Říkám, že si hodíme mincí. Když vyhraju, prohodíme si čísla identifikačního klíče.“</p>
<p>„To se nesmí!“</p>
<p>„Nesmí!“ odfrkl pohrdavě klon. „Slyšte: kopie, jež se hlásí k Solipsistickému národu, se dovolává zákonů světa! Je to snadné. Software existuje. Stačí, když budeš souhlasit.“</p>
<p>Peerovi se mluvilo těžko; vyplivl písek, ale mezi zuby mu uvízlo nějaké semínko, kterého se nedokázal zbavit. Přesto cítil zvláštní neochotu „podvádět“ – odstranit semínko z úst nebo klon ze svých zad. Bylo to tak dlouho, co naposledy musel snášet něco nepříjemného, že to vypadalo, jako by novost toho pocitu vyvažovala nepohodlí.</p>
<p>„Tak fajn,“ řekl. „Udělám to.“</p>
<p>A když prohraje? Ale proč by se toho měl bát? Ještě před pěti minutami byl připraven stvořit klon, který bude dělat černého pasažéra. Jaképak stvořit, stát se jím.</p>
<p>Minci vyrobili společně, jen tak se dalo zajistit, že nebude reagovat na skryté vlivy. Editor reality, který společně spustili, jim pro jejich potřeby nabídl standardní, předchystaný předmět, který vyzdobili jako librovou minci. Fyzikální jevy spojené s vyhozením reálné mince vůbec nevstoupí do hry; každá kopie by si snadno spočítala, jak musí lusknout palcem, aby dostala předem určený výsledek, a podle toho by akci provedla. Výsledek se bude řídit generátorem náhodných čísel, ukrytým hluboko v nitru operačního systému.</p>
<p>„Já hodím, ty si řekneš,“ navrhl Peer – přesně ve stejném okamžiku jako klon. Zasmál se. Klon se též nepatrně usmál. Peer se chystal ustoupit, ale potom se rozhodl počkat. O několik vteřin později sám řekl: „Tak dobře, hodíš ty.“</p>
<p>Ve chvíli, kdy mince vylétla, Peera napadlo uzavřít ji do druhého předmětu, do neviditelně tenkého pouzdra, které by ovládal pouze on – ale na dlouhém seznamu atributu poctivé mince se pravděpodobně nacházel takový, který by upozornil na podvod, kdyby byly pravé strany ukryty. Vykřikl: „Hlava!“ těsně předtím, než mince dopadla na zem.</p>
<p>Oba padli na ruce a na kolena, až se málem srazili hlavami. Peer kopnutím dozadu zahnal slepici, která se k nim přiblížila.</p>
<p>V prachu se leskl prezident Kinnock z profilu.</p>
<p>Klon se mu podíval do očí. Peer se snažil, aby na sobě nedal znát úlevu – dalo mu to dost práce, pokud nechtěl přerušit vazby se svým tělem. Pokusil se přečíst výraz ve tváři klonu, ale nepodařilo se mu to; jediné, co zahlédl, byl odraz vlastní sílící otupělosti. Pirandello řekl, že je nemožné cítit opravdové emoce při pohledu do zrcadla. Peer se rozhodl vzít to jako dobré znamení. Ostatně, byli stále jedním člověkem – a to byl celý smysl.</p>
<p>Klon se postavil a oprášil si kolena a lokty. Peer vytáhl ze zadní kapsy džin knihovní kartu s vyraženým hologramem a podal mu ji; byla to ikona od kopie všech prostředí, individuálně upravených utilit, těl, vzpomínek a ostatních dat, která od svého vzkříšení nashromáždil.</p>
<p>„Nedělej si o mne starosti – ani o Kate,“ prohlásil klon. „Dokážeme se o sebe postarat. Budeme spokojení.“ Zatímco mluvil, plynule se přeformoval do staršího těla.</p>
<p>„Nápodobně,“ řekl Peer. Zvedl ruku a potřásl si s mladíkem pravicí. Pak přivolal jedno ze svých řídicích oken a klon zmrazil. Nehybné tělo nechal viditelné jako ikonu snímkového souboru. Zmenšil je na několik centimetrů, zploštil je do podoby dvourozměrné pohlednice a na zadní stranu napsal: MALCOLMU CARTEROVI.</p>
<p>Pak se po cestě vrátil kilometr zpátky k jednomu z milých detailů, které tam Kate vytvořila, poštovní schránce označené US MAIL, a hodil pohlednici dovnitř.</p><empty-line /><p><strong>19</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Červen 2051</p>
<p>Anesteziolog řekl: „Počítejte pozpátku od desíti.“</p>
<p>„Deset,“ začala Maria.</p>
<p>Zdálo se jí, jak přišla k Francesce s kufříkem plným peněz. Když šla chodbou za matkou, kufřík se otevřel a stodolarovky se rozlétly vzduchem jako konfety.</p>
<p>Francesca se k ní otočila, zářící zdravím, a láskyplně řekla: „To jsi neměla, holčičko. Ale já ti rozumím. S sebou si to vzít nemůžeš.“</p>
<p>Maria se rozesmála. „Ty si to s sebou vzít nemůžeš.“</p>
<p>Její otec byl v obýváku, oblečený jako ve svatební den, i když nebyl tak mladý. Zářivě se usmál a natáhl k Marii ruce. Za ním stáli jeho rodiče a rodiče Francesky – a když Maria přistoupila blíž a stoupla si na špičky, spatřila, že za jejími prarodiči stojí bratranci a tety, praprarodiče a pratety, Jedna řada příbuzných a předků za druhou, táhnoucí se do nitra domu, a všichni se smáli a klábosili. Peníze je všechny probudily k životu. Jak mohla být tak sobecká a chtít jim toto velké shledání odepřít?</p>
<p>Maria si razila cestu davem, zdravila se s lidmi, o jejichž existenci neměla ponětí. Hezcí, tmavoocí bratranci ze sedmého kolena jí líbali ruku a šeptali komplimenty v krásném dialektu, jemuž nerozuměla. Závoji zahalené vdovy v černých šatech stály ruku v ruce se svými vzkříšenými manžely. Děti se motaly dospělým mezi nohama, po hrstech kradly jídlo a na útěku si je cpaly do úst.</p>
<p>Ukázalo se, že neuroložka z kliniky je její vzdálená příbuzná. Maria jí přitiskla ruce k uchu a překřičela hluk družné zábavy: „Je už sken hotový? Bude si z toho moje kopie něco pamatovat?“ Neuroložka jí vysvětlila, že sken zaznamenává pouze vzpomínky, které jsou uloženy trvale jako změny v synaptických vazbách; pomíjivá elektrochemie tohoto snu bude navždy ztracena. „Ztracena pro toho, kdo ji nemá,“ dodala tajemně.</p>
<p>Maria cítila, že se probouzí. Náhle dostala strach, že by mohla být kopie, a ze všech sil se snažila zůstat ve snu – jako by se mohla protlačit davem, dějem zpátky a odejít jiným východem. Jenže okolí bylo čím dál mlhavější a méně přesvědčivé; cítila tíživou existenci svého procitajícího těla: bolest v ramenou, opuchlý jazyk.</p>
<p>Otevřela oči. Byla sama ve vesele vyzdobeném pokoji pooperační péče na Landauově klinice; předtím, než ji uspali, ji tudy provezli na vozíčku, aby přesně věděla, co může čekat. Přesto několik vteřin trvalo, než pravdivost snu vybledla. Její otec byl mrtvý. Prarodiče byli mrtví. Žádné velké shledání se nekonalo. A nikdy se konat nebude.</p>
<p>Pokud se jednalo o kopii… její skenový soubor ještě ani neexistoval; potrvá několik hodin, než budou surová tomografická data zpracována na anatomickou mapu s vysokým rozlišením. Ale ještě pořád se mohla rozmyslet a výsledky Durhamovi vůbec nesvěřit. Zaplatil klinice za naskenování, jenomže kdyby odmítla soubor předat, nic by s tím nenadělal.</p>
<p>Pokoj pooperační péče byl ozářen měkkým světlem. Dokola stály modré a oranžové květiny bez vůně. Maria zavřela oči. Jestli Durhamova logika něco znamenala, mohla se surová tomografická data pravděpodobně zpracovat sama, najít v sobě vědomí stejně snadno jako každá kopie, která byla rozporcována a spuštěna nahodile. Dokončený skenový soubor byl zbytečný.</p>
<p>Dokonce ani nebylo zapotřebí nechat se naskenovat; naprosto stejná data zcela jistě existovala, roztroušena po vesmíru, bez ohledu na to, zda kdy byla vytažena z jejího mozku a shromážděna v něčem, co si představovala jako jedno místo.</p>
<p>Vlastně, jestliže měl Durham pravdu – pokud se události, o nichž si myslel, že se v TVC vesmíru stanou, dokážou samy najít v prachu, pak se stanou, ať se děje, co se děje. To, co někdo udělal v tomto světě, na tom nemohlo nic změnit. Celý projekt Rajské zahrady byl nadbytečný. Každá permutace prachu, která by byla schopna uvědomit si sama sebe, dát si smysl, by to udělala. A ona by odmítnutím nechat se naskenovat dosáhla pouze toho, že by Marii z oné permutace odepřela minulost, která by působila dojmem překryvu s jejím konkrétním životem. Zatímco třetí žena – v jiném světě, v jiné permutaci – by tuto roli přijala.</p>
<p>Maria pomalu otevřela oči. Zrovna si vzpomněla, co byla první věc, kterou chtěla po procitnutí udělat. Každé skenovací zařízení bylo naprogramováno tak, aby poznalo – v reálném čase, před zahájením náročného zpracování, které následovalo – spektrum magnetické rezonance čtyř z pěti barviv, jež se dala použít pro nastavení a identifikaci. Snímkovací technik jí ochotně zapůjčil značkovač „číslo tři“ a nastavil skenovací zařízení, aby bylo vůči tomuto barvivu slepé.</p>
<p>Vytáhla ruce zpod přikrývky. Na levé dlani stále měla napsáno: NEJSI KOPIE.</p>
<p>Naslinila si prsty a začala zbytečná slova mazat.</p>
<p>Maria dorazila do bytu v severním Sydney kolem půl jedné. Na Durhamově kuchyňském stole stály vedle sebe dva terminály; kromě nich byl byt stejně strohý jako při její poslední návštěvě.</p>
<p>Přestože to nebylo technicky nezbytné, Maria trvala na tom, aby po dobu toho, čemu Durham říkal „start“ – spuštění prvních okamžiků TVC vesmíru v podobě programu na reálném počítači, z čehož se měl hypoteticky zrodit nezávislý, soběstačný vesmír, který naváže v místě, kde verze spoléhající na hardware v reálném světě skončí – byli oba fyzicky na stejném místě. Mohla tak alespoň kontrolovat klávesy, které Durham stiskne, a slova, která vyřkne, aniž by musela přemýšlet o tom, jestli je jí ukazováno to, co na té úrovni skutečně probíhá. Neměla představu, před čím se chrání – ale Durham byl vysoce inteligentní člověk s jistými velice zvláštními názory, a ona neměla důvod věřit, že jí odhalil své bludy v plném rozsahu. Jeho klienti část jeho verze potvrdili – a oni měli dost prostředků na to, aby si ji prověřili mnohem důkladněji než ona – ale o tom, co se děje v jeho hlavě, – jim Durham i tak mohl lhát.</p>
<p>Chtěla mu věřit, chtěla uvěřit, že konečně nalezla pravdu – ale bylo těžké stanovit nějaké hranice toho, do jaké míry by se přesto mohla mýlit. Měla pocit, že ho zná dost dlouho na to, aby nemusela mít vážné obavy o svou fyzickou bezpečnost – ale stále existovala možnost, že se znovu ukáže, že veškeré její představy o tom, jak dobře mu rozumí, byly naprosto mylné. Kdyby vytáhl z kuchyňského dřezu porcovací nůž, začal jím mávat a klidně jí oznámil, že má v úmyslu obětovat ji Duchu nového měsíce, neměla by právo cítit se zrazena nebo překvapena. Nemohla očekávat, že bude žít z výnosu šílenství, a zároveň spoléhat na obvyklé parametry civilizovaného chování.</p>
<p>Durham z masa a kostí představoval jen jednu polovinu problému. Jakmile bude program simulující TVC buněčný automat odstartován, podle plánu neměla ona ani Durham nijak zasáhnout. Každý zásah by porušil pravidla automatu – základní zákony nového vesmíru – a celé úsilí by zesměšnil. Pouze Durhamova kopie běžící na simulovaných TVC počítačích mohla jednat v souladu s těmito zákony. Vždycky budou mít možnost projekt předčasně ukončit, vytáhnout šňůru ze zásuvky – ale ve všech ostatních směrech bude mít vývoj pod palcem kopie.</p>
<p>(Jistě, předčasné ukončení simulace v případě, že by se něco pokazilo, by – podle Durhama – nezabránilo zplození nezávislého vesmíru, nad nímž by neměli žádnou moc… ale mohlo by jim zůstat dost nevyužitého počítačového času na další pokus.)</p>
<p>Vzhledem k tomu, že bude mít ruce svázané, jakmile se vesmír rozběhne, mohla ovlivnit, co se stane nebo nestane, pouze prostřednictvím konfigurace Rajská zahrada – do níž patřily všechny programy, které v TVC síti zpočátku poběží. Maria napsala část tohoto startovacího softwaru sama; zbytek napsal Durham, nebo si jej nechal udělat na objednávku; ona ale všechen osobně zkontrolovala. A zabudovala do něj pojistku: všechny kopie kromě Durhamovy budou zablokovány, aby se nedaly spustit, dokud TVC procesory nevyřeší přiměřeně obtížnou matematickou rovnici. Maria odhadovala, že spojené počítačové zdroje celého světa by nedokázaly problém vyřešit dřív než za deset let; třicet milionů dolarů bez režijních nákladů by na to zdaleka nestačilo.</p>
<p>Podle Durhama a jeho stoupenců to však nebyla žádná překážka; pro stále mohutnící zdroje bobtnajícího TVC vesmíru to bude hračka, vyřeší rovnici během jednoho dvou týdnů od rozběhu. Ale dokud by žádný takový vesmír nevznikl – a pokud by se test nepodařilo obejít – nehrozilo, aby se druhá Maria Delucová nebo kdokoli jiný probudil. Byla to její záruka, že se nebude konat žádný virtuální Jonestown. Jen jeden osamocený prorok, jenž na okamžik vznikne a pak zanikne.</p>
<p>Durham připravil instantní kávu. Maria se rozhlédla po spartánsky zařízeném pokoji. „Mělo by to vypadat jinak,“ řekla. „Měli bychom mít dvě stě lidí se sluchátky na uších a obrovskou obrazovku přes celou stěnu. Jako byla ta, kterou kdysi při letech do kosmu používala NASA.“</p>
<p>Durhamův hlas přehlušil vařící vodu. „Nedělejte si starosti, budeme využívat větší výpočetní kapacitu za sekundu, než jakou použila NASA na celý program Apollo.“</p>
<p>Výpočetní kapacita. Další důvod ke znepokojení. Maria se připojila na burzu BIPS; kurs od její poslední kontroly maličko stoupl, ale zatím žádný náznak toho, z čeho měla hrůzu. Kdyby právě dnes znovu vstoupila na trh Operace Motýl, Rajská zahrada by byla vytlačena, musela by počkat, až se kurs BIPS vrátí na normální úroveň. Pro Durhama nebo jeho podporovatele by se tím nic nezměnilo – dokonce ani v případě, že by startovací program byl ze sítě vyhozen v polovině a dokončen dny nebo týdny později. Na reálném čase nezáleželo. Maria dovedla pochopit logiku, kterou to mělo – ale při pomyšlení na zdržení nebo nečekané zpomalení se jí přesto žaludek stahoval úzkostí. V každém právním posudku, který dostala, bylo jasně řečeno, že ona ani Durham s největší pravděpodobností nemohou být trestně stíháni – a i kdyby proti nim byla vznesena obvinění, bylo velice nepravděpodobné, že by mohli být odsouzeni – a i kdyby k tomu došlo, odvolání by bylo téměř jistě úspěšné. Přesto měla po každém dni, kdy pracovala s Durhamem coby vědomý „spolupachatel“, pocit stále větší zranitelnosti ze strany úřadů a jejich rozmarů. Haydenová se k ní chovala velmi chladně, když se přiznala, že přestala hrát svou směšnou „špionskou“ roli. Riziko, že bude obtěžována, samozřejmě s dokončením projektu nezmizí – ale i tak to bude značná úleva.</p>
<p>Začínala litovat, že dodržela svůj slib, že se nebude snažit zaznamenat prohlášení Durhamových klientů, v nichž ji ujišťovali, že se na plánu podílejí jako plně informovaní spoluúčastníci. Ověřené zprávy, které mohla vidět – na veřejných terminálech – by sice neměly stejnou váhu jako svědectví člověka, ale kdyby je měla uloženy někde na čipu, cítila by se mnohem jistěji. Bez ohledu na právní postavení kopií, nedokázala si představit, že by mohla být stíhána za podvod, kdyby mohla dokázat, že faktické „oběti zločinu“ moc dobře věděly, za co platí.</p>
<p>Durham položil její kávu na stůl. Maria mu polohlasně poděkovala, když si vedle ní sedl. „Žádné výčitky na poslední chvíli? Ještě pořád můžete vycouvat, jestli chcete.“</p>
<p>Zůstala viset očima na obrazovce, na mihotavém koláčovém grafu burzy BIPS. „Nepokoušejte mne.“ Jako by vážně uvažovala o tom, že se připraví o jedinou reálnou naději, jak dosáhnout toho, že Francesca bude mít sken – po veškeré práci, po veškeré úzkosti – jen kvůli směšnému, mikroskopickému strachu, že by se tento umělý vesmír skutečně mohl rozvinout do soběstačné existence.</p>
<p>Durhamův terminál zapípal. Maria zalétla pohledem na obrazovku. Komunikační okno hlásilo: SPĚŠNÁ ZPRÁVA. Když si začal prohlížet text, odvrátila zrak.</p>
<p>„Když už mluvíme o výčitkách na poslední chvíli, Riemann si to rozmyslel. Chce přistoupit.“</p>
<p>„Řekněte mu, že je pozdě,“ odvětila podrážděně Maria. „Řekněte mu, že loď už odjela.“ Nemyslela to vážně; podle toho, co věděla o finančním zajištění projektu, byl Durham v situaci, že s trochou štěstí do večera nebude ve ztrátě. Cena dalšího lístku by jeho majetkovou situaci zásadním způsobem změnila.</p>
<p>„Klid,“ řekl, „postačí nanejvýš půl hodiny, aby se tam dostal. A jeho poplatek pokryje o dost víc než jen zvětšení objemu dat; budeme moci nechat celý start běžet o něco déle.“</p>
<p>Maria musela chvíli počkat, než jí to došlo. Potom řekla: „Vy chcete vyhodit většinu ze dvou milionů eur za protahování něčeho, co -“</p>
<p>Durham se usmál. „Co? Co by stejně fungovalo?“</p>
<p>„Co by podle vás stejně fungovalo!“</p>
<p>„Čím déle uvidím svou kopii, jak pozoruje TVC vesmír, tím budu šťastnější. Nevím, jaké to bude, ukotvit pravidla automatu – ale jestli zní deset jednoznačných experimentů dobře, jedenáct zní ještě lépe.“</p>
<p>Maria odstrčila židli dozadu a odešla od svého terminálu. Durham začal ťukat do klávesnice. Nejdřív spustil programy, které přepočítají konfiguraci Rajská zahrada, aby se do ní vešel nový pasažér se zavazadly – a pak nasměroval neočekávané peníze od Riemanna přímo na účet projektu v SSS.</p>
<p>„Co je vám?“ zeptala se. „Dva miliony eur je víc než dva miliony dolarů! Mohl jste z toho žít až do smrti.“</p>
<p>Durham psal dál a podrobil Riemannovy dokumenty několika zkouškám pravosti. „Nějak vyjdu.“</p>
<p>„Tak jste je mohl dát na charitu!“</p>
<p>Durham se zamračil, ale trpělivě řekl: „Pokud vím, Thomas Riemann každoročně štědře přispívá na zmírnění následků hladomoru a výzkum plodin. Rozhodl se, že tyto peníze dá za místo v mém útočišti; není mým úkolem nasměrovat prostředky z jeho fondů do něčeho, co je podle vás nebo mne nejzáslužnější věc.“ Podíval se na ni a s předstíranou vážností dodal: „Tomu se říká podvod, slečno Delucová. Můžete za to jít do vězení.“</p>
<p>Marií to nepohnulo. „Mohl jste si něco nechat pro sebe. Pro tento život, pro tento svět. Myslím si, že vaši klienti neočekávali, že to všechno budete dělat za nic.“</p>
<p>Durham dokončil práci u terminálu a otočil se k ní. „Neočekávám, že to pochopíte. Berete celý projekt jako žert – a to je v pořádku. Ale sotva můžete čekat, že se k němu podle toho budu chovat já.“</p>
<p>Maria už vlastně ani nevěděla, proč má zlost, jestli je příčinou zpožděný start, nemravné plýtvání penězi – nebo jenom to, jak tam Durham seděl, zcela bezchybně logický jako vždycky.</p>
<p>„Ten projekt je žert,“ řekla. „Přes tři sta milionů lidí žije v uprchlických táborech a vy nabízíte útočiště šestnácti miliardářům! Před čím potřebují chránit? Žádná protikopiová revoluce nikdy nebude! Nikdy nebudou vypnuti! Víte stejně dobře jako já, že tam dalších deset tisíc let budou jen sedět a bohatnout!“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Takže vlastně jste podvodník, ne? I kdyby vaše ,svatyně’ opravdu vznikla – i kdyby se ukázalo, že vaše hýčkaná teorie je správná – co vaši podporovatelé získají? Pošlete jejich klony do izolace, toť vše. Je to stejné, jako byste je zavřel do černé skříňky na dně těžní jámy.“</p>
<p>Durham se lehce usmál. „To není tak docela pravda. Říkáte, že kopie přežijí deset tisíc let. A co když jich bude deset miliard? Sto miliard?“</p>
<p>Zachmuřila se. „Nic nevydrží tak dlouho. To vám uniklo? Zjistili, že temné hmoty je dost, aby to za méně než čtyřicet miliard let zvrátilo rozpínání vesmíru -“</p>
<p>„Přesně tak. Tento vesmír nevydrží.“</p>
<p>Maria jizlivě přikývla a pokusila se říct něco shazujícího, ale slova jí uvízla v hrdle.</p>
<p>Durham bezstarostně pokračoval. „TVC vesmír se nikdy nezhroutí. Nikdy. Sto miliard let, sto bilionů; na tom nezáleží, bude se rozpínat stále.“</p>
<p>„Entropie -“ začala chabě Maria.</p>
<p>„Není problém. ,Rozpínání’ je vlastně špatné slovo; TVC vesmír roste jako krystal, nenatahuje se jako balon. Přemýšlejte o tom. Rozpínání běžného vesmíru zvyšuje entropii: všechno se stává rozptýlenějším, neuspořádanějším. Pokračujícím budováním buněčného automatu TVC pouze získáte víc prostoru pro data, větší výpočetní kapacitu, víc řádu. Obyčejná hmota by nakonec podlehla rozpadu, ale tyto počítače nejsou z hmoty. V pravidlech buněčného automatu není nic, co by jim zabránilo vydržet věčně.“</p>
<p>Maria si nebyla jistá, co si představovala předtím; že Durhamův vesmír – tvořený stejným „prachem“ jako opravdový, jen přeskupeným – potká stejný osud? Evidentně o tom předtím příliš nepřemýšlela, protože takový verdikt byl absurdní. Přeskupení bylo nejen v prostoru, ale i v čase; Durhamův vesmír si mohl vzít bod časoprostoru z doby těsně před Velkým krachem a po něm vzít další z doby deset milionů let před Kristem. A i kdyby se dalo pracovat pouze s omezeným celkovým množstvím „prachu“, nebyl důvod, proč by se nedal opět použít v jiných kombinacích, znovu a znovu. Stačilo, aby osud TVC automatu měl vnitřní logiku – a neexistoval důvod, aby někdy skončil.</p>
<p>„Takže vy jste těm lidem slíbil… nesmrtelnost?“ zeptala se.</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Absolutní nesmrtelnost? Že přežijí vesmír?“</p>
<p>Durham předstíral, že je nevinný, ale viditelně si vychutnával šok, který jí způsobil. „To je význam toho slova. Nikoli: zemřít za velice dlouhou dobu. Prostě: nezemřít. Tečka.“</p>
<p>Maria se s rukama založenýma opřela o stěnu. Snažila se vymanit z pocitu, že celý rozhovor je stejně neskutečný jako všechny Durhamovy halucinace na psychiatrickém oddělení v Blacktownu. Pomyslela si: Až bude mít Francesca sken, udělám si dovolenou. Zajedu za Adenem do Soulu, pokud budu muset. Cokoli, abych byla pryč z tohoto města, od tohoto muže.</p>
<p>„Takové myšlenky mají moc,“ prohlásila. „Dřív nebo později někomu ublížíte.“</p>
<p>Durham se sám zatvářil zraněně. Řekl: „Jen jsem se snažil být upřímný. Já vím: původně jsem vám lhal – a teď mě to mrzí. Neměl jsem na to právo. Jenomže co jsem měl dělat s pravdou? Nechat ji zamčenou ve své hlavě? Schovat ji před světem? Nedat nikomu jinému šanci věřit nebo nevěřit?“ Upřel na ni oči, klidné a příčetné jako vždy; uhnula pohledem.</p>
<p>„Když jsem vyšel z nemocnice, chtěl jsem všechno publikovat,“ řekl. „A zkusil jsem to… ale nikoho renomovaného to nezajímalo – a publikovat v časopisech, které se zabývají pseudovědou, by bylo jen přiznání, že je to celé nesmysl. Co jiného mi tedy zbývalo, než vyhledat soukromé podporovatele?“</p>
<p>„Rozumím,“ uznala Maria. „Zapomeňte na to. Udělal jste to, co jste podle vás musel udělat – nemám vám to za zlé.“ Málem se jí z těch frází zvedl žaludek, ale nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak ho umlčet. Měla už plné zuby připomínání, že myšlenky, které pro ni byly jen prostřed kem k dosažení jistého cíle – myšlenky, které bude moci za osm hodin navždycky pustit z hlavy – představovaly pro tohoto muže celý život.</p>
<p>Pátravě se na ni podíval, jako by skutečně hledal radu. „Kdybyste věřila všemu tomu, čemu věřím já, nechala byste si to pro sebe? Strávila byste celý život tím, že byste předstírala světu, že jste byla šílená, nic víc?“</p>
<p>Marii zachránilo před odpovědí pípnutí Durhamova terminálu. Konfigurace Rajská zahrada byla přepočítána; sken Thomase Riemanna byl zabudován do Velkého třesku jejich buněčného automatu.</p>
<p>Durham se i s křeslem otočil čelem k obrazovce. „Všichni na palubě lodi bláznů!“ pronesl vesele.</p>
<p>Maria zaujala místo vedle něho. Natáhla k němu ruku a váhavě mu ji položila na rameno. Aniž se na ni podíval, sáhl na její ruku, lehce ji stiskl a potom ji z ramene sundal.</p>
<p>V souladu s dlouhou tradicí buněčných automatů, program, který měl TVC vesmír nastartovat, se jmenoval FIAT. Durham stiskl klávesu a na obou jejich obrazovkách se objevila ikona vybuchující hvězdy.</p>
<p>Otočil se k Marii. „Ujměte se toho vy.“ Chystala se proti tomu něco namítnout, ale pak zvítězil pocit, že nestojí za to se kvůli tomu hádat. Půlku práce udělala ona, ale byl to Durhamův výtvor, bez ohledu na to, kdo přestřihne pásku.</p>
<p>Když na ikonu poklepala, rozprskla se jako laciná raketa z ohňostroje. Na obrazovce po ní zůstal jehelníček zářících červených a zelených stop.</p>
<p>„Hodně laciné.“</p>
<p>Durham se vesele ušklíbl. „Myslel jsem, že se vám to bude líbit.“</p>
<p>Ozdobný efekt se vytratil a na jeho místě se objevila mihotavá modrobílá krychle, zpodobnění TVC vesmíru. Stav Rajská zahrada obsahoval miliardu hotových procesorů, tisíc na každé hraně krychle – ale přesný počet již v tuto chvíli neplatil. Maria tak tak dokázala rozeznat jednotlivé strojky, podobné malým krystalům; každá tečka v sobě měla šedesát milionů buněk automatu – nepočítaje paměťové seskupení, které se táhlo do dalších rozměrů a v tomto pohledu nebylo vidět. Data, která byla předem načtena do procesorů, se počítala na terabyty: skenové soubory, knihovny, databáze; zárodek planety Lambert – včetně její hvězdy a tří dalších planet bez života. Všechno bylo shromážděno ne-li v jednom počítači – TVC vesmír byl pravděpodobně rozdělen v patnácti nebo dvaceti procesorových clusterech – pak alespoň jako jeden logický celek. Jeden systém.</p>
<p>Durham tak dlouho snižoval tempo hodin, až se modrobílé mihotání zpomalilo na stroboskopické blýskání a potom pravidelné střídání jasně rozlišitelných barev. Procesory na samém okraji stavěly svoje kopie; v tomto pohledu modrá patřila hotovým, fungujícím procesorům a bílá patřila nedokončeným strojům. Na každé vrstvě modré vyrostla vrstva bílé, která prudce zmodrala a tak dál. Slupka tohoto vesmíru vznikla s instrukcí, aby vybudovala další vrstvu, která bude přesně stejná jako ona (včetně kopie stejných instrukcí), a pak čekala na další příkazy, které se mají z centra předat dál.</p>
<p>Durham dvousetkrát zvětšil obraz, ještě víc zpomalil tempo hodin a potom změnil vyjádření, aby bylo vidět jednotlivé buňky automatu v podobě barevně rozlišených symbolů. Procesory se proměnily z monotónních modrých nebo bílých krabic do složitých, barevných, trojrozměrných bludišť, primového filigránu sršícího jiskrami světla.</p>
<p>Bylo vidět, jak každý procesor v křečích reprodukce chrlí stovky párů jemných, červených a zelených „stavebních drátů“, které vyrůstaly přímo do okolního prázdného prostoru – až dosáhly shodné, předem dané délky, prudce zatočily o sto osmdesát stupňů a těsně vedle začaly růst opačným směrem. Dráty, zářící složitě se pohybujícími pruhy, kmitaly sem a tam mezi povrchem mateřského počítače a nevyznačenou hraniční rovinou, dokud úplně nevyplnily mezilehlý prostor, jako by to bylo nějaké zvláštní elektronické hedvábí tkané do pevného kokonu.</p>
<p>V detailu se dráty proměnily v dlouhé čáry buněk označených šipkami, z nichž některé byly vyvedeny sytějšími odstíny, jež představovaly „aktivované“ stavy. Zářící pruhy budované z binárního kódu jasná/tlumená postupovaly po drátu od šipky k šipce, jak se data plánu na dceřiný stroj přesouvala z centrální paměti dál.</p>
<p>Když se hodiny ještě víc zpomalily, bylo možno sledovat proces v detailu. Jakmile jasný impuls dorazil na konec stavebního drátu, průhledné „vakuum“ nulového stavu se změnilo v „zárodečnou“ buňku zobrazenou jako nerozlišená šedá krychle. Následná data nové buňce řekla, čím se má stát – každý impuls, případně nepřítomnost impulsu, ji změnil na přechodový stav, jenž byl o něco specializovanější, a přiblížil ji konkrétnímu konečnému stavu, který byl požadován. Stavební dráty vyrůstaly z mateřského počítače podle tohoto principu; prodlužovaly se tak, že na koncích stavěly další své dílky.</p>
<p>Po vyplnění celého prostoru, který měl dceřiný stroj zaujímat, zahájily opačný proces: kousek po kousku se stáhly, rozmotaly cikcak utkaný kokon a zanechaly na místě to, co plán vyžadoval. Celý proces vypadal groteskně neúčinně – mnohem víc času padlo na prodlužování a stahování drátů jako takových, než na budování buněk dceřiného stroje – jenomže umožňoval, aby pravidla automatu byla co nejjednodušší.</p>
<p>„Řekl bych, že je to v pořádku,“ promluvil Durham. „Můžeme pokračovat?“</p>
<p>„Jistě.“ Maria postupně upadla do fascinovaného stavu; zapomněla na naléhavost, kterou cítila, zapomněla na sebe. „Popožeňte to.“ Při rychlostech, v nichž by byli schopni sledovat dění na úrovni jednotlivých procesorů – natož jednotlivých buněk – by k ničemu užitečnému nedošli. Durham vrátil tempo hodin na maximum, jež si mohli dovolit, a mřížka se rozmazala.</p>
<p>V porovnání s tím bude další fáze bolestivě pomalá. Durham udělal kávu a připravil sendviče. Výsledkem režijních nákladů souvisejících se spuštěním kopie v soustavě počítačů, jež byla sama o sobě simulací, byl faktor zpomalení kolem dvou set padesáti. Více než čtyři minuty reálného času na jednu subjektivní sekundu. Obousměrná komunikace nepřicházela v úvahu – TVC vesmír byl hermetický, žádná data která do něj nebyla vložena od počátku, jej nemohla nijak ovlivnit – ale i tak mohli špehovat, co se děje. Každou hodinu se mohli podívat na dalších čtrnáct sekund toho, co dělala Durhamova kopie.</p>
<p>Maria se pustila do namátkové kontroly na jiných úrovních a začala softwarem, který běžel přímo v TVC mřížce. Strojový jazyk TVC počítačů byl přibližně stejně tajemný a absurdní jako jazyk všech hypotetických Turingových strojů, ať už šestirozměrných či ne, ale byl dostatečně jednoduchý, aby umožňoval zadat metaprogramátoru napsání – a pečlivé ověření – programu, který jim umožnil simulovat běžné moderní počítače. Takže procesorové clustery v Tokiu, případně Dallasu nebo Soulu simulovaly buněčný automat obsahující soustavu bizarních nehmotných počítačů které pro změnu simulovaly logiku (když už ne fyziku) samotných procesorových clusterů. Odtud už probíhalo všechno naprosto stejně jako na reálných strojích – pouze mnohem pomaleji.</p>
<p>Maria pomalu žvýkala sýr a listy salátu mezi silnými krajíci bílého chleba. Bylo úterý odpoledne; ve většině okolních bytů vládlo ticho a ulice dole byla bez života. Sousední kancelářské budovy byly bez nájemníků, obývalo je jen několik nenápadných squatterů; v místech, kde nejbližší budovou pronikaly sluneční paprsky pod správným úhlem, Maria zahlédla oblečení rozvěšené na šňůrách natažených mezi kancelářskými příčkami, aby uschlo.</p>
<p>Durham pustil hudbu, operu z dvacátého století s názvem Einstein na pláži. Nevlastnil reprodukční soustavu, ale operu si vytáhl z knihovny, kterou zakoupil pro Rajskou zahradu, pustil ji na pozadí a nechal ji hrát z reproduktorů svého terminálu.</p>
<p>„Co uděláte se sebou, až to bude hotové?“ zeptala se Maria.</p>
<p>Durham odpověděl bez zaváhání. „Dokončím celou sérii padesáti experimentů. Spustím vývoj planety Lambert. Asi týden budu slavit. Projdu se po hlavní třídě Města permutací. Počkám, až vaše malé blokovací zařízení přestane působit. Probudím své pasažéry do jejich soukromých světů a budu doufat, že někteří z nich budou ochotni si se mnou čas od času promluvit. Začnu konečně číst Dostojevského v originále -“</p>
<p>„Velice zábavné. Ale já jsem se ptala na vás, ne na něho.“</p>
<p>„Chtěl bych nás brát jako nedělitelné.“</p>
<p>„Myslím to vážně.“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Co budete dělat vy?“</p>
<p>Maria odložila prázdný talíř a protáhla se. „Ách… spát až do poledne, celý týden. Ležet v posteli a přemýšlet, jak konkrétně oznámím matce, že si může dovolit nechat si udělat sken – aniž by to znělo, že jí říkám, co má dělat.“</p>
<p>„Tak to nemáte šanci.“</p>
<p>„Ona umírá,“ řekla jednoduše Maria. „A může se zachránit – aniž by někomu ublížila. Aniž by kradla potravu z úst příští generaci, nebo proč vlastně má za to, že je takový zločin nechat se naskenovat. Upřímně – opravdu si myslíte, že nechce zůstat naživu? Nebo by nechtěla, kdyby si to mohla s jasnou hlavou rozmyslet, beze všech pocitů viny a moralizujících nesmyslů, kterými ji zatížila její generace?“</p>
<p>Durham zůstal nestranný. „Neznám ji, takže na to nemohu odpovědět.“</p>
<p>„Byla dítě devadesátých let. Učitelky v mateřské škole jí nejspíš řekly, že vrcholem její existence bude to, že po smrti přispěje k pohnojení deštného pralesa.“ Maria se nad tím zamyslela. „A nejkrásnější na tom je… že to pořád ještě může udělat. Pořídit si sken, nechat se nacpat do masomlýnku… a výsledek nechat rozházet nad Daintree.“</p>
<p>„Jste perverzní.“</p>
<p>„Již brzo budu mít peníze. Můžu si dovolit trochu vtipkovat.“</p>
<p>Jejich terminály zazvonily současně; prvních čtrnáct sekund života uvnitř bylo připraveno, aby se na ně mohli podívat. Maria cítila, jak jí jídlo, které právě polkla, v útrobách tvrdne v hroudu o velikosti sevřené pěsti. Durham řekl programu, aby pokračoval.</p>
<p>Kopie seděla v jednoduchém stylizovaném velínu, obklopena vznášejícími se uživatelskými okny. Jedno okno ukazovalo znázornění malé části TVC mřížky. Kopie neměla možnost téhož božského pohledu na mřížku jako oni; software, jejž použili, mohl fungovat pouze na úrovni mimo jeho vesmír. Neexistoval jednoduchý způsob, jakým by mohl zjistit stav libovolné buňky automatu; místo toho byl kolem malé oblasti ve středu mřížky vybudován systém stavebních a senzorických drátů (vždycky spojených se specializovanými procesory). Durham tento aparát pojmenoval „Komora“. Dění hluboko uvnitř Komory se dalo odvodit nepřímo z dat která postupovala senzorickými dráty. Nebylo to stejně složité jako odvodit, co se stalo při srážce v urychlovači částic na základě informací zaznamenaných okolními detektory – ale princip byl stejný a také účel byl stejný. Kopie musela uskutečnit experimenty, aby prověřila vlastní základní „fyzikální zákony“ – pravidla TVC automatu. A (simulované) moderní počítače, na nichž běželo jeho VR prostředí, měly (simulované) spojení s Komorou – podobně jako počítače v reálném světě propojené s kterýmkoli reálným urychlovačem.</p>
<p>Kopie řekla: „Zahajuji první experiment.“ Zručně vyťukala na klávesnici sled kódových písmen. Durham celý postup nacvičoval, než si nechal udělat sken, dokud nedokázal každý z padesáti experimentů zvládnout za rovných deset sekund, ale Marii přesto překvapilo, že kopie – prudce probuzená v křesle velínu, bez jakéhokoli úvodu do situace, bez možnosti zvyknout si na svou identitu a svůj osud – měla tolik duchapřítomnosti, že se do úkolu hned pustila. Pro pobavení si představovala, jak se tato Durhamova verze probudí uvnitř počítače, konečně si uvědomí, že „ostatních třiadvacet případů“ nebylo naprosto nic ve srovnání s tím, když je to teď doopravdy – a rázně to svému originálu oznámí. Ale zdálo se, že to není příliš pravděpodobné: kopie tam pouze seděla a ťukala do klávesnice, jako kdyby na tom závisel její život.</p>
<p>Experimentální projekty se daly zautomatizovat. I kontrola výsledků mohla probíhat automaticky. Kopie mohla dvě minuty sedět a dívat se na blikající zelený nápis, který by říkal: VŠECHNO JE PŘESNĚ TAK, JAK BYS BYL OČEKÁVAL, SLOŽITÝMI DETAILY SE NETRAP. Neexistovala žádná soustava vjemů, na jejichž základě by kopie byla schopna dokázat, že žije v buněčném automatu, který se řídí všemi pravidly, v jejichž dodržování doufala. Nakonec musela přijít ke slovu stará dobrá Occamová břitva – a víra v to, že když vidíme na displeji správný výsledek, bude to nejspíš skutečně tím, že je správný.</p>
<p>Maria zírala kopii přes rameno na obrazovku, na uživatelské okno uvnitř. Když kopie zadala poslední kódové písmeno, uspořádání buněk, které v Komoře vytvořila, ztratilo stabilitu a začalo vytvářet nové buňky v okolním „vakuu“, čímž spustilo kaskádu, která nakonec narazila na senzorické dráty. Bylo to zvláštní, ale kopie sledovala vlastní simulaci toho, co se v Komoře mělo dít, a v těsném sledu rekonstrukci „skutečných“ událostí založenou na senzorických datech.</p>
<p>Obojí evidentně souhlasilo s výsledky simulací, které původní Durham uložil do paměti. Kopie s viditelnou radostí zatleskala, zakřičela něco nesouvislého a pak řekla: „Zahajuji dru -“</p>
<p>Marii se začínala točit hlava ze všech těch úrovní reality, které protínali – ale byla odhodlána vypadat stejně nad věcí jako jindy. Prohlásila: „Co jste s ním udělal, probudil ho s hlavou napumpovanou amfetaminy?“</p>
<p>Durham odpověděl ve stejném duchu: „Ne, je opilý životem. Kdybyste měla jenom dvě minuty, možná byste si je taky vychutnávala.“</p>
<p>Čekali, trávili čas tím, že víceméně náhodně kontrolovali software, zobrazovali vše od stimulačních schémat v modelu mozku kopie po statistiky výkonu TVC počítačů. Poměrně spletitá hierarchie simulací uvnitř simulace se intuitivně zdála být zranitelná, nestabilní – potenciál katastrofy se s každou úrovní násobil. Ale pokud výchozí stav připomínal domeček z karet, byl to simulovaný balíček: dokonale vyvážený ve vesmíru bez vibrací a větru. Maria byla spokojená že architektura každé úrovně je bezchybná – dokud ji podpírá úroveň pod ní. Muselo by dojít k poruše na reálném hardwaru, aby se to všechno zhroutilo. Byla to málo pravděpodobná věc, nikoli však nemožná.</p>
<p>Podívali se na druhé pokračování kopie při práci a potom si udělali přestávku na kávu. Einstein na pláži hrál stále, opakovaně a hypnoticky. Maria se nedokázala uvolnit; byla příliš nabuzená kofeinem a nervní energií. Ulevilo se jí, že všechno běží hladce – žádné softwarové problémy, žádná Operace Motýl, žádné známky toho, že by se k ní některá Durhamova verze začínala chovat divně. Zároveň však cítila něco hluboce zneklidňujícího v perspektivě, že se to v nejbližších šesti hodinách všechno rozvine, přesně podle předpokladů, a potom to jednoduše skončí. Pak bude mít peníze pro Francesku, a to ospravedlňovalo všechno… přesto se nepřestávala znovu a znovu trápit absolutní marností jejich počínání – mezi záchvaty starostí o tak absurdní věci, jako bylo to, zda nemohla vylepšit reakci A. hydrophyla na dehydrataci. Durham jí dovolí publikovat veškeré její dílo v Autoverzu, takže to nebylo úplné marnění času – a mohla je vylepšovat tak dlouho, jak chtěla, než je předhodí skeptikům – avšak již teď si dovedla představit bizarní lítost, kterou bude cítit proto, že vylepšení přišla příliš pozdě, než aby se mohla zapracovat do „pravé“ planety Lambert: právě té, kterou momentálně splachovali spolu s mnoha miliony dolarů do kanálu.</p>
<p>„Škoda, že žádný z originálů vašich pasažérů nemá tělo,“ prohlásila. „Když už si to všechno zaplatili, měli by tady být a dívat se.“</p>
<p>Durham souhlasil. „Někteří tady možná jsou duchem; poskytl jsem jim možnost stejného pohledu na simulaci, jaký máme my. A jejich auditoři dostanou od všeho ověřený záznam – důkaz, že dostali to, co si zaplatili. Ale máte pravdu. Není to bůhvíjaká oslava; měla byste si připíjet s ostatními a cpát se kaviárem.“</p>
<p>Dotčeně se zasmála. „Ostatními? Nepatřím k vašim obětem – já jsem jenom komplic mistra podvodů, ne? A nejsem tady proto, abych slavila; jsem tady jen proto, abych měla jistotu, že váš dvojník nezkratuje software a neprobudí mne.“</p>
<p>Durhama to pobavilo. „Proč by se pokusil vás probudit tak brzy? Myslíte si, že na něho během dvou minut padne nesnesitelná osamělost?“</p>
<p>„Nemám představu, co by mohl udělat nebo proč. To je celý problém. Je úplně stejný blázen jako vy.“</p>
<p>Durham na to neřekl nic. Maria by svá slova nejraději vzala zpátky. Jaký to mělo smysl, znovu a znovu ho popichovat a posmívat se mu – myslela si snad, že by ho mohla přivést zpátky na Zemi Byla to otázka hrdosti; nemohla vydržet vteřinu bez toho, aby mu připomněla, že ji jeho myšlenky neuchvátily. Počítačový cvok, fanda umělého života; ona dosud stála nohama pevně v reálném světě. Jeho vize autoverzové biosféry na ni udělala dojem – když si myslela, že Durham chápe, že to nikdy nemůže být víc než myšlenkový experiment. A všechna práce, kterou na TVC vesmíru udělal, byla geniální – přestože byla v konečném důsledku výtečná. Svým způsobem dokonce obdivovala, jak tvrdohlavě vzdoruje zdravému rozumu a odmítá si přiznat svůj sebeklam.</p>
<p>Jednoduše nedokázala snést myšlenku, že by Durham třeba mohl chovat sebemenší naději, že ji přesvědčil, aby brala „prachovou hypotézu“ vážně.</p>
<p>Tři minuty po desáté došly peníze – zůstalo jen tolik, aby to stačilo na závěrečný úklid. TVC automat byl vypnut mezi dvěma tiky; procesory a paměť, které obrovská simulace využívala, byly uvolněny pro jiné uživatele – paměť se kvůli bezpečnosti ze všeho nejdřív přemazala na uniformní nuly. Celá složitá struktura se v několika nanosekundách rozplynula.</p>
<p>Noc proměnila okna bytu v zrcadla. V prázdných kancelářských věžích nebyla vidět žádná světla; jestli si squatteři něco vařili na ohních, už dávno je uhasili. Maria se cítila odtržená, unášená časem; jízda na sever přes sluncem zalitý přístavní most jí připadala jako vzdálená vzpomínka, sen.</p>
<p>Jednotlivé části Rajské zahrady dosud zůstávaly ve velkokapacitní paměti. Maria vymazala svůj skenový soubor a pečlivě si prověřila kontrolní záznamy, aby se přesvědčila, že data nebyla přečtena víckrát, než měla být. Čísla souhlasila; nebyla to žádná záruka, ale uklidňovalo to.</p>
<p>Durham smazal všechno ostatní.</p>
<p>Záznamy špionážního softwaru zůstaly. Prohlédli si poslední krátkou sekvenci zachycující kopii při práci – a potom si přehráli celý dvouminutový záznam od začátku.</p>
<p>Maria se dívala s rostoucím pocitem hanby. Jednotlivé útržky na ni prakticky nezapůsobily, ale při nepřerušovaném sledování kopie budila dojem duševně vyšinutého vůdce nějaké sekty, který se za volantem autobusu plného zmrazených miliardářů řítí přímo k hraně útesu – a nadšeně zrychluje s neochvějnou jistotou, že tahle věc poletí a odnese všechny do země za obzorem, kam slunce zapadá. Podržela se svých racionálních vysvětlení: omezené samostatné identity kopie, jejího radostného odchodu.</p>
<p>Když se opakování uprostřed experimentu zastavilo, Durham zavřel oči a nechal hlavu klesnout dopředu. Tiše se rozplakal. Maria uhnula pohledem.</p>
<p>„Promiňte,“ řekl. „Uvádím vás do rozpaků.“</p>
<p>Otočila se zpátky k němu; usmíval se a posmrkával. Pocítila nutkání ho obejmout, částečně sesterské a částečně sexuální. Byl bledý a neoholený, viditelně vyčerpaný – avšak v jeho očích bylo víc života než kdy dřív, jako by ho naplnění jeho posedlosti osvobodilo od minulosti tak dokonale, že se teď díval na svět jako novorozené dítě.</p>
<p>„Šampaňské?“ zeptal se.</p>
<p>Maria ochladla. Stále neměla důvod mu důvěřovat. „Když dovolíte, nejdřív si zkontroluji stav svého účtu,“ řekla. „Může se stát, že nebudu mít co slavit.“ Durham se uchichtl, jako kdyby pouhá představa, že ji mohl podvést, byla směšná. Nevěnovala mu pozornost a použila terminál. Šest set tisíc dolarů, které slíbil, bylo převedeno na účet.</p>
<p>Chvíli se dívala na číslice na obrazovce, otupělá podivnou pravdou, že to jednoduché uspořádání dat, která představovaly, posvěcených jako „bohatství“, může vyjít ven do žijícího, dýchajícího, rozkladu podléhajícího světa… a vrátit se nezměřitelně obohaceno: s otiskem všeho, co dělalo Francesku člověkem.</p>
<p>„Jednu skleničku,“ řekla. „Jsem tady na kole.“</p>
<p>Vypili celou láhev. Durham přecházel po bytě, čím dál hyperaktivnější. „Třiadvacet kopií! Třiadvacet kopií! Představte si, jak teď musí mému nástupci být! Má důkaz, ví, že měl pravdu. Já jenom vím, že jsem mu dal tu šanci – a dokonce ani to se nedá unést.“ Znovu se rozplakal, ale najednou přestal. Otočil se a úpěnlivě se na Marii podíval. „Dělal jsem to všechno sám sobě, ale stejně to bylo šílenství stejně to byla muka. Myslíte, že jsem věděl, když jsem začal, kolik bolesti a zmatku to bude obnášet? Myslíte, že jsem věděl, co to se mnou udělá? Měl jsem poslechnout Elizabeth – jenomže tady žádná Elizabeth není. Nejsem živý. Vy si myslíte, že jsem živý? Jestli kopie není člověk, co tedy jsem? Příbuzný z třiadvacátého kolena?“</p>
<p>Maria se snažila nepřipouštět si to. Nedokázala cítit obyčejný soucit – byla příliš poskvrněná, příliš provinilá – a tak se snažila necítit vůbec nic. Durham systematicky šel za tím, čemu věřil. Zašel nejdál, kam to šlo; buď ho to vyléčí, nebo bude zralý na další kolo nanochirurgických zákroků. Nemohla udělat nic, co by na tom něco změnilo. Začala si říkat, že mu svou pomocí na projektu – aniž kdy uznala jeho premisu – možná pomohla zbavit se jeho bludů… ale o to nešlo. Dělala to všechno pro peníze. Pro Francesku. A pro sebe. Aby se uchránila před bolestí z toho, že Francesca umírá. Jak vůbec může uvažovat o tom, že by odmítla? Kopie, podobně jako pohřby, se dělaly pro ty, kteří přežili.</p>
<p>Durham najednou zmlkl. Posadil se vedle ní, neupravený a zkroušený; nebyla si jistá, jestli vystřízlivěl nebo jen přešel do dalšího stadia. Bylo půl třetí; opera už před hodinami dohrála, v bytě bylo ticho.</p>
<p>„Byly to hloupé řeči,“ prohlásil. „Omlouvám se.“</p>
<p>Dvě otočná křesla, na nichž celý den seděli, byla kromě stolu jedinými kusy nábytku v místnosti; nebyla tam žádna pohovka, na které by se mohla vyspat, a podlaha vypadala studeně a tvrdě. Marii napadlo, že vyrazí domů; mohla se svézt vlakem a pro kolo se vrátit později.</p>
<p>Vstala; potom, téměř bez uvažování, se sklonila a políbila ho na čelo. „Sbohem,“ řekla.</p>
<p>Než se stačila narovnat, položil jí ruku na tvář. Prsty měl studené. Zaváhala a pak ho políbila na ústa – vzápětí málem ucukla, jak na sebe dostala zlost. Cítím se provinile, je mi ho líto, chci to jen nějak kompenzovat. Potom se jí podíval do očí. Už nebyl opilý. Věřila, že Durham chápe všechno, co cítí – celý ten propletenec zmatku a studu – a jediné, o co mu jde, je pomoci jí vyrovnat se s tím.</p>
<p>Znovu se políbili. Byla si jistá.</p>
<p>Cestou do ložnice jeden druhého svlékli. Pak promluvil: „Řekni mi, co chceš, řekni mi, co se ti líbí. Dlouho jsem to nedělal.“</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>„Několik životů.“</p>
<p>Měl šikovný jazyk a byl vytrvalý. Málem měla orgasmus – ale než se to mohlo stát, všechno se rozpadlo na izolované pocity: sice příjemné, ale bezvýznamné, lehce absurdní. Zavřela oči a pokusila se dosáhnout toho vůlí, ale bylo to jako snažit se plakat bez důvodu. Když ho jemně odstrčila, nestěžoval si, neomlouval se ani neměl hloupé otázky; ocenila to.</p>
<p>Odpočívali a ona zkoumala jeho tělo. Byl pravděpodobně nejstarším mužem, jakého kdy viděla nahého; v každém případě nejstarším, jakého se kdy dotkla. Padesát. Byl… spíš chatrný než ochablý, jeho svaly byly spíš zesláblé, než že by se proměnily v tuk. Bylo téměř nemožné si představit, že Aden – čtyřiadvacetiletý a pevný jako socha – jednou podlehne stejnému procesu. Ale čeká ho to. A její tělo již začalo.</p>
<p>Sklouzla po něm a vzala do úst jeho penis. Snažila se přenést přes komickou cizost tohoto aktu, snažila se opít jeho pachem. Zpracovávala ho jazykem a zuby tak dlouho, až ji poprosil, aby přestala. Nemotorně změnili polohu, takže se ocitli bok po boku: vnikl do ní a okamžitě dospěl k orgasmu. Vykřikl, zařval zřejmou bolestí, nikoli hranou rozkoší. Než z ní vyklouzl, zaťal zuby a zpopelavěl; držela ho za ramena dokud se nevzmohl na vysvětlení. „Dostal jsem křeč… do levého varlete. Občas… se to stává. Je to pocit, jako kdyby mi je drtili ve svěráku.“ Zasmál se a zamrkal, aby z očí vyhnal slzy. Políbila ho a přejela mu prstem kolem genitálií.</p>
<p>„To je hrozné. Ještě to bolí?“</p>
<p>„Ano. Nepřestávej.“</p>
<p>Později se přistihla, že se ho nechce dotýkat; když jim oschl pot, jeho kůže začala být lepkavá, a tak když se zdálo, že usnul, vysmekla se z jeho objetí a posunula se na kraj postele.</p>
<p>Nevěděla, co udělala: všechno jen zkomplikovala, zahájila další fázi jejich komplikovaného vztahu – nebo jednoduše dala punc jeho konci, rozloučila se s ním? Hodina katastrofálního sexu nic nevyřešila; stále měla provinilý pocit, že vzala peníze, že ho „využila“.</p>
<p>Co by udělala, kdyby se s ní chtěl setkat znovu? Nedokázala si představit, že by dalšího půl roku poslouchala, jak básní o skvělé budoucnosti, která před jeho vesmírem vlastní výroby leží. Byla svým způsobem hrdá, že mu nikdy nepodlehla, nikdy ani na okamžik nepředstírala, že přijala jeho teorie – a nikdy nepotkala formálně příčetného člověka, který by s ní dokázal tak taktně nesouhlasit. Ale kdyby se pokusila vytvořit mezi nimi trvalejší přátelství, navzdory své skepsi, bylo by v tom cosi neupřímného. A kdyby se jí někdy podařilo vyvést ho z jeho sebeklamu… pravděpodobně by měla provinilý pocit i z toho.</p>
<p>Dlouhé bdění se na ní začínalo projevovat, bylo příliš obtížné o tom přemýšlet. Rozhodnutí budou muset počkat do rána.</p>
<p>Světlo z kuchyně jí dveřmi padalo na obličej; tiše zavolala na domácí ovladač, a když to nemělo žádný účinek, vstala a zhasla světlo ručně. Když si hmatem hledala cestu zpátky do ložnice, zaslechla, jak se Durham zavrtěl. Ve dveřích se zarazila, najednou zaváhala, jestli k němu má jít.</p>
<p>„Nevím, co si myslíš,“ řekl, „ale nic takového jsem si neplánoval.“</p>
<p>Rozesmála se. Co si namlouval? Že ji svedl? „Ani já ne. Jediné, co jsem od tebe kdy chtěla, byly tvoje peníze.“</p>
<p>Chvíli byl zticha, ale viděla, jak se mu ve tmě blýskají oči a zuby, a vypadalo to, že se usmívá.</p>
<p>„To nic,“ odvětil. „Jediné, co jsem od tebe chtěl, byla tvoje duše.“</p><empty-line /><p><strong>20</strong></p>
<p>(Opět tací, rum sem!)</p>
<p>Když si pak Peer mezi sestupy dopřál odpočinek, vzhlédl a konečně si uvědomil, co ho mátlo. Oblaka nad mrakodrapem se nehýbala; nejen že stála vůči zemi, ale byla ztuhlá do posledního detailu. I ty nejnadýchanější výběžky na okrajích, podle všech předpokladů citlivé na nejslabší vánek, zůstávaly po celou dobu, co se na ně díval, beze změny. Tvary všech mračen vypadaly naprosto přirozeně – ale veškerá dynamičnost, kterou měly větrem modelované tvary v sobě, na první pohled podmanivá, byla jen čirou iluzí.</p>
<p>V prvním okamžiku nevěděl, co si má o tomto zvláštním detailu myslet. Potom si však vzpomněl, proč se pro něj rozhodl.</p>
<p>Kate zmizela. Lhala mu: vůbec se nenaklonovala. Odstěhovala se do Carterova města a žádnou jinou verzi po sobě nezanechala.</p>
<p>Nechala ho – nebo jeho polovinu – o samotě.</p>
<p>Netrápil se tím zjištěním. Na mrakodrapu se nikdy ničím netrápil. Držel se stěny, pokojně sbíral síly a žasl nad tím, co udělal, aby se zbavil bolesti. Kdysi, v čase v oblacích, než zahájil svůj věčný sestup.</p>
<p>Nastavil prostředí jako obvykle – město, oblohu, budovu, ale znehybnil mraky, kvůli zjednodušení a také proto, aby mu sloužily jako příhodné memento.</p>
<p>Pak si naplánoval vodítka ke vzpomínkám a změnám nálady za posledních patnáct subjektivních minut. Stačilo, aby postup načrtl v hrubých rysech, jako když naivní hudebník brouká melodii přepisovacímu zařízení: software, který používal, skutečný sled stavů mozku dopočítal. Jeden okamžik bude „přirozeně“ navazovat na další; jeho modelu mozku postačí jednoduše se řídit svou vnitřní logikou, jinak nebude muset dělat nic. Díky tomu, že logiku vyladil předem a načetl správné vzpomínky, se bude požadovaný sled duševních událostí odvíjet: z A do B do C do… A.</p>
<p>Peer se podíval přes rameno k zemi, která se nikdy nepřiblížila, a usmál se. Už dříve snil o tom, že to udělá, ale nikdy nenašel odvahu. To, že Kate navždy ztratil – přestože věděl, že je s ní – ho muselo konečně přesvědčit, že nemá co získat, když to bude dál odkládat.</p>
<p>Plán se mu z hlavy nevytratil úplně – mlhavě si pamatoval, jak prožíval stejné odhalení už několikrát předtím – jenže jeho krátkodobá paměť byla selektivně poškozena, aby omezila zřetelnost této opakující se falešné minulosti, a jakmile se přestal soustředit, několik volných asociací ho nakonec dovedlo zpátky do přesně téhož stavu mysli, v jakém byl na začátku cyklu. Jeho tělo bylo – vůči všem viditelným záchytným bodům v okolí – rovněž zpátky tam, odkud vyšlo. Zem a obloha se nehýbaly a všechna patra budovy byla stejná. A každý sval a kloub jeho těla se dokonale zotavil, jako vždy.</p>
<p>Peer se rozesmál nad vynalézavostí svého já v oblacích a znovu zahájil sestup. Byla to elegantní situace a on byl rád, že konečně našel dost rozumu, aby ji realizoval.</p>
<p>Byl tu však jeden detail, na který se nedokázal soustředit jedna volba, kterou v době v oblacích učinil, a zřejmě se rozhodl, že ji před sebou naprosto utají.</p>
<p>Naprogramoval své externí já, aby ho nechalo absolvovat cyklus předem určený počet opakování? ABCABCABC. a pak rozčísne oblohu jako boží pěst nějaké hřmotné DEF – nebo se výběžek kumulu dá skutečně do pohybu – a jeho věčný pohyb skončí? Mohlo se stát, že ho ze stěny budovy strhne hák nebo nějaká malá zněna prostředí vykolejí jeho myšlenky z dokonale kruhové dráhy. Tak či tak, prožít jeden nepřerušený cyklus bude stejné jako prožít jich tisíc, takže jestli vůbec někde odtikával budík, subjektivně bude jeho další cyklus tím, kdy začne zvonit.</p>
<p>A jestli žádný budík nebyl? Mohl nechat svůj osud v rukou někoho zvenčí. Náhodná zpráva od jiné kopie nebo nějaká událost ve světě jako takovém mohla zafungovat jako spoušť, která ho uvolní.</p>
<p>Nebo se mohl rozhodnout pro absolutní solipsismus. Plahočit se cyklem bez ohledu na to, co jiného se děje, dokud vykonavatel jeho pozůstalost nezpronevěří, teroristé nevyhodí počítač do povětří atomovou bombou, civilizace se nezhroutí nebo nevyhasne slunce.</p>
<p>Peer se zastavil a zavrtěl hlavou, aby si z očí otřepal pot. Pocit déjavu, který tím vyvolal, byl s největší pravděpodobností čistě syntetický; neřekl mu nic o tom, kolikrát gesto ve skutečnosti zopakoval. Najednou se mu nezdálo pravděpodobné, že by mohl udělat něco tak nechutného a nechat cyklus proběhnout více než jednou. Jeho subjektivní čas se uzavřel do smyčky, valil se sám na sebe; nebylo nutné, aby po posledním okamžiku následovalo vnější opakování prvního. Bez ohledu na to, co se stalo – z vnějšího pohledu – „potom“, smyčka byla plynulá a celistvá. Klidně se mohl úplně vypnout po vypočítání prvního cyklu a nepoznal by žádný rozdíl.</p>
<p>Vánek zesílil, chladil ho na kůži. Peer se nikdy necítil tak klidný; tak fyzicky vyrovnaný, tak duševně smířený. Ztráta Kate musela být těžká, ale již se přes ni přenesl. Jednou provždy.</p>
<p>Pokračoval v sestupu.</p><empty-line /><p><strong>21</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Červen 2051</p>
<p>Maria se probudila ze snu o tom, jak rodí. Porodní bába ji pobízela: „Tlačte! Tlačte!“ Křičela přes zaťaté zuby, ale dělala, co jí bylo řečeno. Ukázalo se, že „dítě“ je zakrvavená soška vyřezaná z hladkého, tmavého dřeva.</p>
<p>V hlavě jí hučelo. V místnosti byla tma. Náramkové hodinky si sundala už předtím, ale pochybovala, že spala dlouho; pokud by to tak bylo, postel by jí připadala cizí, potřebovala by nějaký čas, aby si vzpomněla, kde je a proč. Takto se jí však události té noci vybavily okamžitě. Bylo hodně po půlnoci, ale ještě nezačal nový den.</p>
<p>Poznala, že Durham tam není, ještě než natáhla ruku přes postel, aby se přesvědčila. Potom chvíli ležela nehybně a poslouchala. Jediné, co slyšela, byl vzdálený kašel, jenž se ozýval z jiného bytu. Nikde se nesvítilo; všimla by si světla linoucího se z jiné místnosti.</p>
<p>Když vyšla z ložnice, do nosu ji praštil strašný puch. Výkaly a zvratky, se sladkým nádechem, z něhož se zvedal žaludek. Představila si, že Durham zřejmě nezvládl celodenní stres a noční šampaňské, a málem se otočila a vrátila se do ložnice, aby otevřela okno a zabořila hlavu do polštáře.</p>
<p>Dveře do koupelny byly přivřené, ale zevnitř se neozývaly žádné zvuky, které by ukazovaly, že tam stále je; ani sten. Oči jí začaly slzet. Nechtělo se jí věřit, že mohla všechen ten hluk zaspat.</p>
<p>„Paule?“ zavolala. „Jsi v pořádku?“ Nedostala ale žádnou odpověď. Jestli ležel v bezvědomí v kaluži zvratků, alkohol s tím neměl nic společného; musel mít vážné zdravotní problémy. Otrávené jídlo? Otevřela dveře a rozsvítila.</p>
<p>Byl ve sprchovém koutě. Rychle z místnosti vycouvala, ale podrobnosti se jí přesto vybavovaly ještě dlouho poté, co ji opustila. Kličky střev. Krvavě červené výkaly. Vypadalo to, jako by klečel a potom se rozjel do stran. V první chvíli byla přesvědčená, že zahlédla nůž, rudě kontrastující s bílými kachličkami – ale potom ji napadlo, že třeba viděla jen Rorschachovu kaňku nahodilé skvrny od krve.</p>
<p>Začaly se jí podlamovat nohy. Podařilo se jí dojít k židli. Seděla tam a hlava se jí točila. Musela napnout veškeré svoje síly, aby se vůbec udržela při vědomí; sice v životě neomdlela, ale pokud chtěla zůstat při smyslech, nedokázala nějakou dobu dělat nic jiného než sedět.</p>
<p>První věc, kterou cítila jasně, byl pocit úžasu nad vlastní hloupostí, jako by s očima dokořán napochodovala přímo do cihlové zdi. Durham věřil, že jeho kopie dosáhla nesmrtelnosti a dokázala prachovou hypotézu. Dokončením projektu se naplnil celý smysl jeho života. Co čekala, že potom udělá? Bude dál prodávat pojištění?</p>
<p>Slyšela ho, jak křičí přes zaťaté zuby, to on dal podobu jejímu snu.</p>
<p>A Durham to byl, kdo dál tlačil, Durham, který vypadal, jako by se snažil porodit.</p>
<p>Zavolala na ambulanci. „Rozpáral si nožem břicho. Rána je velice hluboká. Nedívala jsem se zblízka, ale myslím, že je mrtvý.“ Zjistila, že dokáže mluvit s loutkou z ústředny záchranných služeb naprosto klidně; věděla, že kdyby musela říkat stejné věci člověku, zkolabovala by.</p>
<p>Když zavěsila, začaly jí cvakat zuby a vydávala ze sebe krátké stísněné zvuky, které jako by k ní ani nepatřily. Chtěla se obléci, než přijede ambulance a policie, ale neměla sílu se pohnout – a pomyšlení, že by se měla starat o to, aby ji nenašli nahou, jí připadalo neuvěřitelně malicherné. Pak její ochromení něco zlomilo a ona vstala, potácivě obešla pokoj a posbírala oblečení, které jen před několika hodinami rozházeli.</p>
<p>Zjistila, že je úplně oblečená, choulí se v koutě obývacího pokoje a v duchu si předříkává litanii výmluv. Nikdy mu nepodlehla. Vystupovala proti jeho šílené víře při každé příležitosti. Jak ho mohla zachránit? Odstoupením od projektu? Tím by se nezměnilo nic. Mohla zkusit zařídit, aby ho hospitalizovali? Doktoři ho prohlásili za vyléčeného.</p>
<p>Nejhorší, co udělala, bylo to, že stála vedle něho a nechala ho vypnout vlastní kopii.</p>
<p>Ještě byla šance -</p>
<p>Prudce se postavila, přiskočila k nejbližšímu terminálu a znovu se přihlásila na účet projektu v SSS.</p>
<p>Jenomže Durhamův skenový soubor byl pryč, byl smazán stejně přepečlivě, stejně nevratně jako její. Kontrolní záznamy nedávaly naději, že by se data zachovala někde jinde; podobně jako její soubor, byla dokonce výslovně označena, aby nebyla zahrnována do automatických záloh SSS pořizovaných každou hodinu. Data byla reprodukována na jediném místě: uvnitř samotné konfigurace Rajská zahrada. A veškeré stopy této struktury byly smazány.</p>
<p>Seděla u terminálu a přehrávala si soubor, který ukazoval, jak Durhamova kopie provádí experimenty: testuje zákony svého vesmíru, radostně se řítí vstříc… čemu? Předem neohlášenému, nevysvětlitelnému zániku všeho, co budovala jako základ své existence?</p>
<p>A jeho mrtvola teď ležela v koupelně, usmrcená vlastníma rukama, tak jak to chtěl; oběť vlastní dokonalé logiky.</p>
<p>Maria zabořila obličej do dlaní. Chtěla věřit, že tyhle dvě smrti nejsou stejné. Chtěla věřit, že Durham měl celou dobu pravdu. Co pro kopii znamenaly počítače SSS v Tokiu a Soulu? Žádný experiment uskutečněný uvnitř TVC vesmíru nemohl existenci těchto strojů dokázat ani vyvrátit. Byly – pro něj – stejně bezvýznamné jako Francesčin směšný Bůh, který se neprojevuje.</p>
<p>Tak jak ho mohly zničit? Jak mohl být mrtvý?</p>
<p>Venku se ozvaly rychlé, těžké kroky a zabušení na dveře. Maria šla otevřít.</p>
<p>Chtěla věřit, ale nedokázala to.</p><empty-line /><p><strong>22</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Červen 2051</p>
<p>Thomas se připravil na to, že bude svědkem smrti.</p>
<p>Tím, kdo zabil Annu, byl Riemann z masa a kostí, nikoli kopie, která zdědila vrahovy vzpomínky. A Riemann z masa a kostí měl dostat příležitost to zohlednit, než zemřel. Měl dostat šanci přiznat svou vinu, přiznat svou smrtelnost. A dát svému následovníkovi rozhřešení.</p>
<p>Nebylo mu to umožněno.</p>
<p>Avšak ani teď nebylo příliš pozdě. Stále to za něho mohl udělat softwarový klon – který by věřil, že je z masa a kostí. Ukázal by, co by dělalo smrtelné, lidské já, kdyby vědělo, že umírá.</p>
<p>Thomas našel v albu vhodnou fotografii – staré chemicky vyvolané snímky na papíře, které krátce po propuknutí posledního stadia své nemoci nechal zdigitalizovat a zrestaurovat. Vánoce 1985: matka, otec, sestra Karin a on, seskupeni před rodinným domem, oslněni zimním sluncem. Karin, laskavá a ostýchavá, zemřela na rakovinu lymfatických uzlin ještě před přelomem století.</p>
<p>Oba jeho rodiče žili přes devadesát let. Vypadali, že nesmrtelnosti dosáhnou čirou silou vůle – ale zemřeli dřív, než byla skenovací technologie dovedena k dokonalosti. Když jim Thomas navrhl kryonickou konzervaci, pohrdavě ho odbyli. „Nemám ani náhodou v úmyslu udělat se sebou to, co američtí zbohatlíci udělali se svými domácími mazlíčky,“ vysvětlil stroze otec. Mladík na fotografii se příliš nepodobal obrazu, který by si Thomas vybavil, kdyby zavřel oči a zkusil si vzpomenout – ale výraz jeho tváře, zachycený při přechodu od vyplašenosti k aroganci, vypadal pravdivě. Zpola se bál, že fotoaparát odhalí jeho tajemství; zpola jej vybízel, aby to zkusil.</p>
<p>Thomas si schovával kopie svého skenu ze smrtelné postele – bez přímého přístupu, uvnitř trezorů v Ženevě a New Yorku – aniž k tomu měl konkrétnější důvod než velice mlhavou představu, že kdyby se jeho model nenapravitelně poškodil – v důsledku pomalého viru či malé programátorské chyby – a všechny pozdější zálohy by se nevyhnuly podezření, začít žít znovu bez vzpomínek na dobu po roce 2045 by bylo lepší než nic.</p>
<p>Když shromáždil nezbytné prvky, napsal celý scénář předem a nechal jej proběhnout – aniž se podíval na výsledek. Pak klon zmrazil a v posledním možném okamžiku jej poslal Durhamovi – bez šance vycouvat nebo se dokonce rozhodnout, že se první pokus nezdařil, a zkusit to znovu.</p>
<p>Nyní byl připraven zjistit, co udělal, zhlédnout fait accompli. Posadil se v knihovně – bar již předtím zamkl – a dal terminálu znamení, aby začal.</p>
<p>Stařec na posteli vypadal mnohem hůř, než Thomas předpokládal: měl propadlé oči, byl značně zežloutlý a skoro plešatý. (Tolik k upřímnosti vlastního vzhledu, „minimálním“ změnám, které udělal, aby vypadal společensky přijatelně.) Hruď měl zbrázděnou jizvami, opředenou sítí elektrod; podobná spleť mu pokrývala lebku. Pumpička zavěšená vedle postele zásobovala jehlu zavedenou do jeho pravé ruky. Klon byl pod vlivem hrubě namodelovaného syntetického opiátu, jenž proudil do jeho hrubě namodelovaného krevního oběhu, obdobně jako byl Thomasův originál pod vlivem opravdového sedativa od okamžiku pořízení skenu až do své smrti, která nastala o tři dny později.</p>
<p>Ale v tomto záznamu to bylo přichystáno tak, aby se koncentrace prudce snížila – aniž pro to byl fyzicky hodnověrný důvod; žádný však nebyl nutný. Pokles byl vyjádřen na diagramu v rohu obrazovky.</p>
<p>Thomas se díval, svíraný úzkostí, rozrušený nadějí. Konečně nadešel rituál, do něhož odjakživa vkládal naděje, že by ho mohl vyléčit.</p>
<p>Stařec nabyl vědomí, aniž by otevřel oči; klikyháky EEG Thomasovi nic neříkaly, ale software, který simulaci sledoval, opatřil situaci titulkem. Následoval další text:</p>
<p>Anestetikum ještě nezabralo. Copak nedovedou nic udělat pořádně? (Nesrozumitelná formulace.) Skenování nejspíš ještě neskončilo. Zatím nemohu být kopie. Kopie se probudí s jasnou hlavou, usazená v knihovně a předem upravená tak, aby necítila žádnou dezorientaci. Tak proč jsem vzhůru?</p>
<p>Stařec otevřel oči.</p>
<p>„Zmrazit!“ vykřikl Thomas. Potil se, bylo mu špatně od žaludku, ale neudělal nic, aby zbytečné projevy zapudil. Chtěl přece katarzi, ne? Nešlo především o to? Podtitulky poskytovaly jen přibližný obraz o tom, co klon prožíval. Mohl získat větší jasnost; záznam obsahoval stopy z hlavních nervových drah. Kdyby chtěl, mohl klonu číst myšlenky.</p>
<p>„Řekni mi, co si myslí, čím prochází,“ vyzval. Nic se nestalo. Zaťal pěsti a zašeptal: „Restartovat.“</p>
<p>Knihovna zmizela; ležel na zádech na nemocničním lůžku a omámeně civěl do stropu. Když se podíval dolů, spatřil shluk monitorů vedle sebe, dráty na hrudi. S pohybem jeho očí a hlavy nebylo něco v pořádku – byly pochopitelné, ale znepokojivě nesouhlasily s jeho úmysly. Cítil se vystrašený a dezorientovaný – ale nebyl si jist, nakolik je to vlastní reakce a nakolik to patří ke klonu. Thomas v panice zavrtěl hlavou a knihovna se vrátila – i jeho tělo.</p>
<p>Zastavil přehrávání a znovu se zamyslel.</p>
<p>Mohl se vysvobodit, kdykoli bude chtít. Byl jenom pozorovatel. Neměl se čeho bát.</p>
<p>Potlačil pocit, jako by se dusil, zavřel oči a poddal se záznamu.</p>
<p>Nejistě se rozhlédl po pokoji. Nebyl kopie – to bylo jasné. A toto nebyla žádná část Landauovy kliniky; jako významný akcionář a budoucí klient prošel nemocnici příliš mnohokrát, než aby se mohl mýlit. Jestliže bylo skenování z nějakého důvodu odloženo, měl být zpátky doma – nebo na cestě tam. Ledaže by se stalo něco, co vyžadovalo lékařskou péči, jakou Landau nemohl poskytnout.</p>
<p>V místnosti nikdo nebyl a dveře byly zavřené. „Sestro!“ zvolal chraptivě. Neměl dost síly, aby zakřičel.</p>
<p>Automatická pokojová služba odpověděla: „Momentálně se vám nikdo z personálu nemůže věnovat. Mohu vám nějak pomoci?“</p>
<p>„Můžeš mi říct, kde jsem?“</p>
<p>„Nacházíte se ve Valhalle, v pokoji 307.“</p>
<p>„Ve Valhalle?“ Věděl, že s nimi uzavřel nějaký obchod, ale nemohl si vzpomenout proč.</p>
<p>„Valhalla… je frankfurtský hospic Americké společnosti zdravotní dynamiky.“</p>
<p>Hrůzou se mu uvolnily útroby; byly již prázdné. [Thomas se účastně zpotil, ale vydržel to a nevysvobodil se.] Valhalla byli řezníci, které si najal, aby se postarali o jeho tělo, až zůstane po pořízení skenu v komatu, dokud z něj nevyprchá život – s minimální lékařskou péčí, jakou zákon připouštěl bez heroických opatření k prodloužení života.</p>
<p>Sken už byl hotový – jenže to zbabrali. Nechali ho, aby se probudil.</p>
<p>Byl to šok, ale rychle se s ním vyrovnal. Neměl důvod propadat panice. Do šesti hodin odsud bude pryč a bude mít nový sken – a ten, kdo je za to zodpovědný, bude na ulici ještě dřív. Zkusil se zvednout, aby se posadil, ale z přetrvávajících účinků infůze se mu hlava točila tak, že nedokázal svoje pohyby koordinovat. Padl zpátky do polštářů, popadl dech a přinutil se klidně promluvit. „Chci mluvit s ředitelem.“</p>
<p>„Je mi líto, ale ředitel není dostupný.“</p>
<p>„Tak s nejvýše postaveným členem personálu, jehož najdeš.“</p>
<p>„Momentálně se vám nikdo z personálu nemůže věnovat.“</p>
<p>Pot mu stekl do očí. Nemělo smysl tomuto automatu hrozit žalobou. Vlastně… mohlo by být moudré nevyhrožovat žalobou nikomu. Na takovém místě by byli bez problému schopni zareagovat tím, že by mu jednoduše něco píchli, aby se vrátil do komatu.</p>
<p>Potřeboval informovat o situaci někoho zvenčí. „Chtěl bych si zavolat,“ řekl. „Můžeš mě spojit se sítí?“</p>
<p>„Nemám k tomu oprávnění.“</p>
<p>„Můžu ti říct číslo svého účtu propojené s mou hlasovou identifikací a dát ti oprávnění, aby sis tu službu nechala zaplatit.“</p>
<p>„Nemám oprávnění k přijetí čísla vašeho účtu.“</p>
<p>„No, nevadí, tak tedy, prosím… zavolej na účet volaného Rudolfu Dieterlemu z firmy Dieterle, Holingworth a partneři.“</p>
<p>„Nemám k takovému hovoru oprávnění.“</p>
<p>Nevěřícně se rozesmál. „Jsi vůbec fyzicky schopná spojit mne se sítí?“</p>
<p>„Nemám oprávnění k vyzrazování technických podrobností.“</p>
<p>Každá nadávka by byla jen plýtvání dechem. Zvedl hlavu a rozhlédl se po pokoji. Nebyl tam žádný nábytek, žádné zásuvky, žádný stůl, žádná židle pro návštěvu. Pouze monitory z jedné strany postele, narovnané na vozících z nerezové oceli. A žádný terminál, vůbec žádné komunikační zařízení – dokonce ani sluchátko na stěně.</p>
<p>Zkusil nahmatat jehlu v předloktí, z vnitřní strany těsně pod loktem. Místo vpichu zakrýval těsný, celistvý gumový rukáv, několik centimetrů široký; připadalo mu, že to trvalo celou věčnost, než se dostal nehty pod okraj – a i když se mu to podařilo, bylo to k ničemu. Rukáv byl až příliš těsný, než aby se dal z paže stáhnout, a příliš elastický, takže ho nemohl vyhrnout jako rukáv košile. Jak to sundávali? Zkusil zatahat přímo za hadičku infuze; rukáv ji držel pevně, nejevila žádné známky, že by chtěla vyklouznout. Druhý konec mizel uvnitř infuzní pumpičky.</p>
<p>[Thomase napadlo, jestli tato neodstranitelná jehla spolu s kafkovskou pokojovou službou nemohou vzbudit v klonu podezření – ale vysvětlení, že by nějaké budoucí já sken probudilo podruhé, bylo zřejmě příliš komplikované, než aby mu v takové krizi přišlo na mysl.]</p>
<p>Neměl jinou možnost než vzít pumpičku s sebou. Bylo to nepříjemné – ale jestli bude muset při hledání terminálu chodit po budově zabalený do prostěradla, sotva bude podezřeleji, než by beztak vypadal.</p>
<p>Začal si z hrudi sundávat elektrody, když vtom mu pravou paží proběhl impuls znecitlivujícího tepla. Pumpička dvakrát pípla; když se otočil, spatřil, že uprostřed pouzdra jasně září zelená kontrolka, jíž si předtím nevšiml.</p>
<p>Než stačil zareagovat – zalomit hadičku – z ramene se rozšířila ochromující vlna. Pokusil se svalit z postele, ale necítil, že by jeho tělo nějak zareagovalo.</p>
<p>Několikrát mrkl a zavřel oči. Snažil se zůstat při vědomí – a podařilo se mu to. [Scénář kopii dopřál několik minut jasného vědomí – což nemělo nic společného se skutečnými farmakologickými účinky opiátu.]</p>
<p>V počítači bude záznam jeho EEG. Určitě někoho brzy upozorní, že se probudil – a ten někdo pochopí, že jediná humánní možnost je oživit ho.</p>
<p>Jenže někdo měl být upozorněn už v okamžiku, kdy se probudil.</p>
<p>Bylo mnohem pravděpodobnější, že ho nechají zemřít.</p>
<p>[Thomasovi se z toho chtělo zvracet. To bylo sadistické, šíleně.</p>
<p>Ale na nějakou upejpavost bylo už pozdě. Všechno, čeho byl svědkem, se již stalo.]</p>
<p>Jeho tělo nic necítilo, ale mysl byla křišťálově čirá. Teď, když jej nerušily tělesné projevy, mu jeho strach připadal čistší, ostřejší než všechno ostatní, co kdy cítil.</p>
<p>Pokusil se vydolovat známé, uklidňující pravdy: kopie přežije, bude žít za něho. Toto tělo bylo odjakživa předurčeno k tomu, aby zemřelo; s tím se už dávno smířil. Smrt byla nevratný zánik osobnosti; toto nebyla smrt, bylo to svlečení kůže. Neměl se čeho bát.</p>
<p>Pokud se ve smrti nemýlil. Pokud se ve všem nezmýlíl.</p>
<p>Ležel ochromený ve tmě. Chtěl usnout, a zároveň mu spánek naháněl hrůzu. Chtěl cokoli, co by ho rozptýlilo, a zároveň se bál, že promarní poslední drahocenné minuty, že nebude připravený.</p>
<p>Připravený? Co by to mohlo znamenat? Smrt nevyžadovala žádnou přípravu. Neuchyloval se k úpěnlivým prosbám na smrtelné posteli, adresovaným bohu, v něhož přestal věřit ve dvanácti letech. Nechystal se odvrhnout sedmdesát let svobody a zdravého rozumu, vrátit se ke své infantilní víře. Najdi Království nebeské jako dítě, nebo se do něho nedostaneš? Právě ten verš mu pomohl prohlédnout primitivní mechanismus lapení do pasti; překlad byl až příliš srozumitelný (dokonce i pro dítě). Inteligenci dospělého by tyhle nesmysly musely urazit – ale co na tom, spolkni je, nebo se budeš věčně smažit.</p>
<p>Ale stejně se pořád bál. Háčky se zasekly hluboko.</p>
<p>Ironií bylo, že konečně dostal rozum a odvrhl celou tu šílenou představu, že se nechal probudit úmyslně. Aby se podíval do tváře své smrtelnosti! Aby svou kopii očistil od viny! To by byl až příliš žalostný žert. A nyní se hypotetický dědic, jemuž by to pošetilé gesto prospělo, ani nedozví, že se to náhodou stejně stalo.</p>
<p>Tma v jeho lebce jako by se najednou rozevřela, neviditelný výhled se rozšířil v neviditelnou vyhlídku. Veškeré pocity, které mu připomínaly, že je na lůžku v hospicu, pouze ochromený a osleplý, teď zmizely; byl ztracený na planině temnoty.</p>
<p>Co by vůbec mohl kopii říct. Skličující pravdu? Umírám se strachem. Zabil jsem Annu jen ze sobectví a ze zbabělosti a teď, navzdory všemu, se stále bojím, že by mohl existovat posmrtný život. Bůh. Soud. Vrátil jsem se dost hluboko abych začal váhat, jestli by se z každé pověry, v níž jsem jako dítě věřil, nakonec nemohla vyklubat pravda – ale ne dost hluboko, abych přijal možnost pokání.</p>
<p>Nebo nějakou uklidňující lež? Umírám v míru. Našel jsem odpuštění, všechna svá strašidla jsem uložil k věčnému odpočinku. A ty teď můžeš žít vlastním životem. Syn nebude trestán za hříchy otce.</p>
<p>Fungovalo by to, a pomohlo by to? Nějaká fráze, stejně prázdná jako vůdů zpovědi, stejně líbivá jako poslední slova nějaké trpící duše nacházející hollywoodské vykoupení?</p>
<p>Cítil, jak se pohybuje tmou. Žádné tunely světla, vůbec žádné světlo. Uklidňující sny, žádné předsmrtné halucinace. Do smrti chyběly hodiny nebo dny; tou dobou bude jistě již znovu v komatu. Jedno malé milosrdenství.</p>
<p>Thomas nehybně seděl před terminálem ještě dlouho poté, co záznam skončil.</p>
<p>Klon měl pravdu: byl to nesmyslný, falešný rituál. Vrahem byl a vždycky bude; žádným způsobem nemohl dosáhnou toho, aby se viděl jako nevinné softwarové dítě mrtvého Thomase Riemanna, nespravedlivě zatížené otcovou vinou. Leda by se celkově přetvořil – vyeditoval si vzpomínky, změnil svou osobnost. Vytesal ze své mysli někoho nového. Jinými slovy: zemřel.</p>
<p>To byly možnosti, které měl. Musel žít s tím, co je, jako s celkem nebo vytvořit nového člověka, který zdědí pouze část toho, čím byl.</p>
<p>Zlostně se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Neprocházím žádným uchem jehly. Zabil jsem Annu. Zabil jsem Annu. To jsem já.“ Sáhl si na jizvu, která ho definovala, a pohladil ji, jako by to byl talisman.</p>
<p>Ještě chvíli tak seděl, ještě jednou prožíval tu noc v Hamburku a plakal hanbou nad tím, co udělal.</p>
<p>Pak odemkl domácí bar a dodal si sebejistotu a optimismus. Celý ten rituál byl zbytečný – ale když nic jiného, zbavil ho iluze, že by to mohlo být jinak.</p>
<p>O něco později se ke klonu v myšlenkách vrátil. Postupně upadl do narkózy. Protrpěl si hrubě vymodelovanou extrapolaci nemoci, která zabila jeho originál. A potom, v okamžiku simulované smrti, dostal nové tělo, mladé a zdravé – s obličejem podle fotografie pořízené o Vánocích 1985.</p>
<p>Vzkříšení – na okamžik. Pouhá formalita. Scénář mladého vraha zmrazil, aniž ho probudil.</p>
<p>A potom?</p>
<p>Thomas zašel příliš daleko, než aby se tím trápil. To, co udělal, udělal kvůli rituálu. Odevzdal klon do Durhamových rukou, aby mu dal – jako člověku z masa a kostí, za něhož se považoval – velice malou naději nového života ve světě za smrtí, nepoznatelném.</p>
<p>A jestli to celé byla chyba, nemohl už teď udělat nic, aby to změnil.</p>
<p> <strong>ČÁST DRUHÁ</strong><strong>Město permutací</strong></p><empty-line /><p><strong>23</strong></p>
<p>Maria se probudila z bezesného spinku s čistou hlavou, klidná. Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Postel ani místnost neznala; obojí bylo prostorné a přepychové. Všechno se zdálo být nepřirozeně čisté, neumazané pobytem lidí, jako pokoj ve drahém hotelu. Byla dezorientovaná, ale z klidu ji to nevyvedlo; měla pocit, že vysvětlení přijde každým okamžikem. Měla na sobě noční košili, kterou nikdy v životě neviděla.</p>
<p>Najednou si vzpomněla na Landauovu kliniku. Bavila se s techniky. Půjčila si značkovač. Provedli ji po pokojích pooperační péče. Anesteziolog jí řekl, aby počítala.</p>
<p>Vytáhla ruce zpod přikrývky. Její levá dlaň byla prázdná; uklidňující vzkaz, který si tam napsala, byl pryč. Cítila, jak ve tváři ztrácí barvu.</p>
<p>Dřív, než se stačila zamyslet, vstoupil do pokoje Durham. V prvním okamžiku byla tak ohromená, že ani nehlesla a potom se na něho rozkřikla: „Co jste to se mnou udělal? Jsem kopie, že? Spustil jste kopii!“ Uvězněnou ve startovacím softwaru, se dvěma minutami života?</p>
<p>„Ano, jste kopie,“ odvětil tiše Durham.</p>
<p>„Jak? Jak jste to udělal? Jak jsem to mohla dopustit?“ Zírala na něho a zoufale čekala na odpověď, ze všeho nejvíc rozčilovaná představou, že by mohli oba zmizet dřív, než uslyší vysvětlení, než pochopí, jak se mu podařilo proniknout všemi jejími složitými pojistkami. Jenže Durham pouze stál u dveří a tvářil se zmateně a rozpačitě – jako by takovou reakci očekával, ale teď nedokázal tak docela uvěřit že k ní skutečně dochází.</p>
<p>Nakonec řekla: „Tohle není start, že ne? Tohle je později. Vy jste jiná verze. Ukradl jste mne a spustil jste mě později.“</p>
<p>„Neukradl jsem vás.“ Zaváhal a pak opatrně dodal: „Myslím, že přesně víte, kde jste. Věřte, dělal jsem si výčitky, že vás budím – musel jsem to však udělat. Děje se tady příliš mnoho věcí, které vás budou zajímat, kterých se budete chtít účastnit; nemohl jsem vás nechat všechno to zaspat. Bylo by to neodpustitelné.“</p>
<p>Maria neposlouchala, co říkal. „Nechal jste si můj skenový soubor i po startu. Nějak jste si udělal kopii.“</p>
<p>„Ne. Jediné místo, kam se kdy data z vašeho skenového souboru dostala, byla konfigurace Rajská zahrada. Jak jsem slíbil. V TVC vesmíru – nyní všeobecně známém jako Elysium. Který se řídí jen svými vlastními zákony.“</p>
<p>Maria se na posteli pomalu posadila a přitáhla kolena až k bradě. Snažila se smířit se situací, a přitom nepodlehnout panice, nesesypat se. Durham byl šílený, nepředvídatelný.</p>
<p>Nebezpečný. Kdy už to konečně pochopí? V hmotné podobě by mu pravděpodobně dokázala přerazit vaz, kdyby se musela bránit – jenže jestli měl toto prostředí pod palcem, byla bezmocná: mohl ji znásilnit, mohl ji mučit, mohl naprosto cokoli. Samotná představa, že by na ni zaútočil, jí stále připadala absurdní – jenže nemohla spoléhat na to, že by jeho předchozí chování k ní něco znamenalo. Byl to lhář a únosce. Vůbec ho neznala.</p>
<p>Zatím však byl stejně civilizovaný jako vždycky předtím; zdálo se, že má v úmyslu v šarádě pokračovat. Bála se zkoušet toto pozlátko pohostinnosti – přesto se přinutila klidně říct: „Chci použít terminál.“</p>
<p>Durham pokynul k prostoru nad postelí, ve kterém se vzápětí objevil terminál. Marie se zmocnila úzkost; uvědomila si, že se dosud držela tenoučké naděje, že by mohla být člověk. A ještě to bylo možné. Samotný Durham měl kdysi vymazanou paměť a nechal se přesvědčit, že je kopie, přestože byl jenom návštěvník. Nebo alespoň tvrdil, že se to stalo, v jiném světě.</p>
<p>Vyzkoušela tucet čísel – začala Francesčiným a skončila Adenovým. Terminál všechna prohlásil za neplatná. Nedokázala si dodat odvahu, aby zkusila vlastní. Durham mlčky přihlížel. Zdálo se, že kolísá mezi nefalšovanou účastí a určitou nezaujatou fascinací – jako by pokus o několik telefonátů vrhal stín pochyb na její duševní zdraví; jako by se dopouštěla bizarního, bláznivého jednání, jež si zaslouží bližší zkoumání: nahlížela za zrcadlo, jestli tam nenajde předměty, které viděla v odraze; jako by mluvila s televizním programem… nebo telefonovala hračkovým telefonem.</p>
<p>Maria vznášející se zařízení vztekle odstrčila; terminál se pohyboval lehce, ale zastavil se, jakmile od něho odtáhla ruce. Náhražková VR a její „fyzika toho, co se hodilo“, jí připadala jako poslední urážka.</p>
<p>„Myslíte si, že jsem pitomá?“ řekla. „Co dokazuje nějaký kašírovaný terminál?“</p>
<p>„Nic. Proč tedy nepoužijete vlastní kritéria?“ Potom řekl: „Centrální počítač,“ a na terminálu naskočilo menu s mnoha ikonami nadepsané VÝPOČETNÍ CENTRUM MĚSTA PERMUTACÍ. „Dnes už toto rozhraní mnoho lidí nepoužívá; je to původní verze, navržená ještě před startem. Ale pořád vám poskytne přístup ke stejné výpočetní kapacitě jako nejmodernější kopersonální připojení.“</p>
<p>Ukázal Marii textový soubor. Okamžitě jej poznala; byl to program k řešení velké, záměrně složité soustavy diofantovských rovnic, který sama napsala. Výstup z tohoto programu byl dohodnutým klíčem, jenž měl „po“ startu otevřít Durhamovi přístup k ostatním kopiím.</p>
<p>Spustil jej. Terminál ihned vychrlil výsledky: plnou obrazovku čísel, z nichž nejmenší bylo dvacetimístné. Na každém počítači v reálném světě by to trvalo léta.</p>
<p>Na Marii to však neudělalo dojem. „Mohl jste nás zmrazit, když program běžel, aby to vypadalo, že neuběhl žádný čas. Nebo jste mohl výsledky vygenerovat předem.“ Ukázala na terminál. „Myslím, že je to celé podvod. Nemluvíte se skutečným operačním systémem, ve skutečnosti program vůbec nespouštíte.“</p>
<p>„Klidně v rovnicích změňte některé parametry a zkuste to znovu.“</p>
<p>Provedla to. Upravený program „proběhl“ stejně rychle a vychrlil novou soustavu výsledků. Trpce se zasmála. „Co mám udělat teď? Odškrtnout si v hlavě tohle všechno jako pravé? Na tu obrazovku jste mohl dát cokoli, co vás napadlo; stejně bych nepoznala rozdíl. A kdybych napsala další program ke kontrole výsledků, mohl byste zfalšovat i jeho fungování. Ovládáte přece celé toto prostředí, ne? Takže nemůžu věřit ničemu. Bez ohledu na to, co udělám, abych si vaše tvrzení zkusila ověřit, můžete zasáhnout a přizpůsobit to tomu, co chcete. Proto jste celou dobu stál o můj skenovy soubor? Abyste mne tady mohl zavřít a zasypat lžemi – konečně někomu ,dokázat’ všechny ty své ujeté představy?“</p>
<p>„Jste paranoidní.“</p>
<p>„Vážně? Vy jste odborník.“</p>
<p>Rozhlédla se po luxusní vězeňské cele. Závěsy z červeného sametu rozvinoval vánek. Slezla z postele a přešla na druhou stranu pokoje, ignorujíc Durhama; čím víc se s ním hádala, tím obtížnější bylo fyzicky se ho bát. Vybral si svou metodu mučení a držel se jí.</p>
<p>Z okna se otevíral výhled na les třpytících se věží – nepochybně vykreslených přesně tak, aby to odpovídalo všem zákonům optiky, ale přesto příliš štíhlých, než aby mohly být skutečné… jako nějaká expresionistická filmová dekorace z dvacátých let dvacátého století. Viděla návrhy; toto bylo Město permutací – ať už běželo na jakémkoli hardwaru. Podívala se dolů. Byli ve výšce asi sedmdesáti, osmdesáti pater, ulice byla prakticky neviditelná, avšak těsně pod oknem, asi deset metrů napravo, se k sousední budově táhla lávka a Maria viděla dvojice a trojice klábosících loutkových obyvatel, které se po ní ubíraly ke svým fiktivním cílům. Vypadalo to všechno nákladně – jenže se zpomalením se dá koupit dost subjektivního výpočetního času, pokud je člověk ochoten na takovou dohodu přistoupit. Kolik času uplynulo ve vnějším světě? Roky? Desetiletí?</p>
<p>Podařilo se jí zachránit Francesku?</p>
<p>„Myslíte, že jsem se zmocnil vašeho skenového souboru a spustil celé toto město jen proto, abych se mohl radovat z toho, jak jsem vás napálil?“ zeptal se Durham.</p>
<p>„Je to nejjednodušší vysvětlení.“</p>
<p>„To je směšné, a vy to víte. Promiňte, vím, že to pro vás musí být bolestivé. Nebylo však pro mne lehké to udělat. Uběhlo sedm tisíc let; měl jsem dost času, abych si to rozmyslel.“</p>
<p>Prudce se k němu otočila. „Přestaňte mi lhát!“</p>
<p>Zvedl ruce v gestu, které vyjadřovalo kajícnost – a netrpělivost. „Marie… jste v TVC vesmíru. Start se podařil, prachová hypotéza se potvrdila. Je to skutečnost, a vy uděláte dobře, když se s tím smíříte, protože jste nyní součástí společnosti, která s tím žije už tisíce let.</p>
<p>Vím, řekl jsem, že vás probudím pouze v případě, že planeta Lambert skončí neúspěchem – pokud budeme potřebovat, abyste se ujala práce na zárodku biosféry. V tom jsem porušil slovo, přiznávám. Ale… dal jsem špatný slib. Planeta Lambert neskončila neúspěchem; je úspěšná tak, jak jsme si to nepředstavovali ani v nejdivočejších snech. Jak bych mohl dopustit, abyste to zaspala?“</p>
<p>Ve vzduchu vedle ní se otevřelo uživatelské okno ukazující částečně ozářenou, modrobílou planetu. „Nepředpokládám, že kontinenty budou vypadat povědomě. Poskytli jsme Autoverzu velké zdroje; to, co pro většinu z nás bylo sedm tisíc let, byly pro planetu Lambert nějaké tři miliardy.“</p>
<p>„Ztrácíte čas,“ řekla na rovinu Maria. „Nemůžete mi ukázat nic, co by mne donutilo změnit názor.“ Přesto visela očima na planetě, když Durham obraz přiblížil.</p>
<p>Vylétli z mraků v blízkosti východního pobřeží velkého, hornatého ostrova, který byl součástí souostroví rozkládajícího se po obou stranách rovníku. Holý skalnatý povrch štítů měl okrovou barvu; v původním projektu žádný takový minerál neměla… jenže čas a geochemie mohly dodat něco nového. Vegetace, která pokrývala prakticky každý ostatní kousek souše až po vodní hladinu, byla zbarvena do modrozelených odstínů. Když oko kleslo ještě víc a ukázaly se drobnější struktury, Maria spatřila pouze „trávy“ a „křoviny“ – nic, co by vzdáleně připomínalo pozemské stromy.</p>
<p>Durham se zaměřil na louku nedaleko pobřeží – podle měřítka v dolní části obrazu několik set metrů – a to, co si byla odvodila z náznaků v krajině, se nečekaně potvrdilo. Ukázalo se, že něco, co zpočátku vypadalo jako oblak smetí unášeného větrem nad travinami – že by nějaká semena? Je roj lesklého černého „hmyzu“. Durham zmrazil obraz a pak jednoho tvora ukázal v detailu.</p>
<p>Pozemské definici hmyzu neodpovídal; nohy byly čtyři, nikoli šest, a tělo bylo viditelně rozděleno na šest článků: hlavu, části nesoucí přední nohy, křídla a zadní nohy, a ocas. Durham pokynul rukou a otočil obraz. Hlava byla tupá, ne úplně plochá, a měla dvě velké oči – pokud to oči byly: lesklé modravé kotouče bez viditelné struktury. Zbytek hlavy pokrývaly jemné chloupky uspořádané do složitých, symetrických obrazců, jež Marii připomněly maorská obličejová tetování. Čidla chvění – nebo pachu?</p>
<p>„Moc hezké, ale zapomněl jste na ústa,“ řekla.</p>
<p>„Vkládají si veškerou potravu do prohlubně přímo pod křídly.“ Otočil tělo, aby jí to ukázal. „Přichytí se na těchto štětinách a rozloží se působením enzymů, které vylučují. Člověk by čekal, že vypadne, ale nevypadne – dokud není trávení a vstřebávání živin ukončeno. Potom změní protein na štětinách tvar a přeruší adhezi. Celý jejich žaludek není nic víc než tahle lepkavá, ven otevřená kapka, která tam visí.“</p>
<p>„Mohl jste si vymyslet něco uvěřitelnějšího.“</p>
<p>Durham se zasmál. „Přesně tak.“</p>
<p>Křídla, jichž byl jediný pár, byla průsvitně hnědá a vypadala, jako by byla z tenké vrstvy stejného materiálu jako exoskelet. Každá ze čtyř nohou měla jediný kloub a končila vějířovitým útvarem. Ocasní článek měl černohnědé vzoroví, které připomínalo terč, jenže uprostřed nebylo nic; ze spodní části okraje vybíhala tmavá trubice, která se zužovala do jehlově ostrého hrotu.</p>
<p>„Lamberťané mají diploidní chromozomy, ale jenom jedno pohlaví. Kteříkoli dva mohou jeden po druhém vstříknout DNA do určitých typů rostlinných buněk; jejich geny buňku ovládnou a změní ji v něco mezi cystou a vajíčkem. Obvykle si vybírají určité místo na stoncích určitého druhu křovin. Nevím, jestli se to dá nazvat parazitováním – nebo jen budováním hnízda na molekulární úrovni. Rostlina dodá zárodku živiny a přežije celý proces v dokonalém zdraví – a když se mláďata vylíhnou, oplatí jí službu roznesením semen. Jejich předkové ukradli před miliardou let část ovládacích mechanismů jednomu rostlinnému viru. Podobných genetických výměn je mnoho; ,říše’ jsou tady biochemicky mnohem příbuznější, než byly na Zemi.“</p>
<p>Maria se od obrazovky odvrátila. Nejhloupější bylo, že pořád ještě cítila touhu se ptát, dostat z něho podrobnosti. „Co přijde teď?“ zeptala se. „Půjdete ještě dál a ukážete mi jemnou anatomickou strukturu, buňky toho hmyzu, proteiny, atomy, autoverzové buňky – a budete čekat, že mne to přesvědčí, že celá planeta je zasazená do Autoverzu? Rozmrazíte toho tvora, necháte ho proletět kolem – a já si mám na základě toho udělat závěr, že tak složitý organismus, vymodelovaný na tak podrobné úrovni, by nemohl běžet ani na jediném počítači v reálném světě? Jako kdybych mohla osobně ověřit, že každé jeho mávnutí křídly odpovídá reálnému sledu několika bilionů stavů buněčného automatu. Je to úplně stejné jako výsledky těch rovnic. Nic by to nedokazovalo.“</p>
<p>Durham pomalu přikývl. „Dobře. Co kdybych vám ukázal některé jiné druhy? Či evoluční historii? Paleogenetickou dokumentaci? Máme v archivu každou mutaci od roku nula. Chcete se k němu posadit a podívat se, jestli to vypadá autenticky?“</p>
<p>„Ne. Chci terminál, který bude fungovat. Chci, abyste mi umožnil zavolat svému originálu. Chci si s ním promluvit a třeba se nám společně podaří vymyslet, co udělám, až se z tohoto pitomého blázince dostanu na vlastní účet v SSS.“</p>
<p>Durham se zatvářil polekaně – a ona na okamžik uvěřila, že snad konečně dosáhla toho, že ji začal poslouchat. Ale on řekl: „Měl jsem důvod vás probudit. Brzy navážeme s Lamberťany kontakt. Mohlo se to stát už dřív – ale nastaly komplikace, odklady z politických důvodů.“</p>
<p>Teď u ní prohrál úplně. „,Kontakt s Lamberťany?’ Co to má znamenat?“</p>
<p>Pokynul k nehybnému hmyzu, který k nim byl stále otočen zadní částí a genitáliemi. „Tento druh jsem nevybral náhodou. Je to vrchol autoverzového života. Mají vědomí, uvědomují si sami sebe, jsou vysoce inteligentní. Nemají prakticky žádnou techniku – ale jejich nervová soustava je asi tak desetkrát složitější než lidská – a při některých úkonech se mohou dostat ještě mnohem dál a provádět něco na způsob paralelních výpočtů v rojích. Mají chemii, fyziku, astronomii. Vědí, že existuje třicet dva atomů – byť zatím neodhalili základní pravidla buněčného automatu. A modelují prvotní oblak. Jsou to myslící bytosti a chtějí vědět, odkud se vzaly.“</p>
<p>Maria natočila ruku před obrazovku, čímž vrátila do záběru Lamberťanovu hlavu. Začínala Durhama podezírat, že skutečně věří všemu, co říká – ale v tom případě bylo možné, že tyto mimozemšťany nestvořil přímo on. Možná nějaká jiná z jeho verzí – originál z masa a kostí? – oklamala jeho i ji. V tom případě se hádala s nesprávným člověkem, ale co jiného mohla dělat? Začít vykřikovat prosby o propuštění k nebi?</p>
<p>„Desetkrát složitější než lidský mozek?“ zeptala se otupěle.</p>
<p>„Jejich neurony využívají k přenášení vodivé polymery místo membránových akčních potenciálů. Vlastní buňky jsou velikostí srovnatelné s lidskými, ale každý axon a dendrit přenáší více signálů.“ Durham posunul obraz za Lamberťanovo oko a předvedl jí to. Neuron optického nervu při detailním zkoumání obsahoval tisíce molekul podobných velice složitě zauzleným provazům, probíhajícím po celé délce buňky. Na druhém konci byl každý polymer napojen na jakýsi měchýřek. Tenký molekulární kabel se zdál být malinký ve srovnání s váčkem buněčné membrány, uštípnuté od vnějšího světa. „Existují téměř tři tisíce odlišných neurotransmiterů; všechno jsou to proteiny vystavěné ze tří podjednotek, přičemž na každou podjednotku připadá čtrnáct možností. Je to trochu jako lidské protilátky – stejná finta pro vytvoření širokého spektra tvarů. A vážou se na jejich receptory stejně selektivně jako protilátka na antigen; každá synapse je biochemická rozvodná deska se třemi tisíci kanály a žádným rušením. To je molekulární základ lamberťanského uvažování.“ Vzápětí trpce dodal: „Což je víc, než máme vy a já: molekulární základ pro všechno. My stále používáme staré, ošizené modely lidského těla – rozšířené a upravené podle vkusu, ale stále založené na stejných principech jako první mluvící kopie Johna Vinese. Existuje též dlouhodobý projekt, který má dát lidem možnost realizovat se na atomární úrovni… ale když pominu politické komplikace, dokonce i nadšenci neustále nacházejí naléhavější věci, které je třeba udělat.“</p>
<p>Durham vyjel okem ven z buněčné stěny a nasměroval je přímo proti koncové části neuronu. Změnil barevné schéma z atomárního na molekulární, aby tak zdůraznil jednotlivé neurotransmitery s vlastními, odlišnými odstíny. Potom obraz rozmrazil.</p>
<p>Několik měchýřků z šedé lipidické membrány se se škubnutím otevřelo a vyvrhlo záplavu jasně zbarvených teček. Když prolétaly kolem oka, ukázalo se, že jsou to složité, nepravidelné kapénky s ohromující pestrostí forem. Durham opět otočil zorný úhel dopředu a zamířil k opačnému konci synapse. Nakonec Maria rozeznala barevně odlišené receptory zasazené do buněčné stěny přijímacího neuronu: molekuly s dlouhými řetězci, stočené do sevřených, klikatých prstenců s boulovatými prohlubněmi na venkovním povrchu.</p>
<p>Několik minut se dívali, jak se od jednoho receptoru odrážejí tisíce neodpovídajících neurotransmiterů. Pak to Durhama začalo nudit a požádal software: „Ukaž nám zásah.“ Obraz se na vteřinu rozmazal a vrátil se k původní rychlosti právě v okamžiku, kdy správně tvarovaná molekula konečně našla svůj cíl. Narazila na receptor a zapadla na místo. Durham včas projel okem skrz buněčnou stěnu, aby ukázal, jak zapuštěná ocasní část receptoru zareagovala změnou konfigurace. Řekl: „To nyní podnítí aktivaci druhotného posla, který dodá energii příslušnému polymeru – pokud tam již není vázán zpomalující posel, který blokuje přístup.“ Znovu promluvil na software, který se vzápětí ujal ovládání oka a ukázal jim všechny události, které právě popsal.</p>
<p>Maria ohromeně zavrtěla hlavou. „Řekněte mi pravdu – kdo to všechno rozpracoval? Tři tisíce neurotransmiterů, tři tisíce receptorů, tři tisíce druhotných poslů? Věřím, že mi můžete ukázat individuální strukturu každého z nich – a věřím, že by se skutečně chovaly tak, jak tvrdíte. Pouhé napsání softwaru, který by to napodobil, by představovalo obrovskou práci. Koho jste si na tohle najal? Lidí, kteří by to vzali, nemůže být mnoho.“</p>
<p>Durham se téměř neznatelně usmál. „Vás jsem si najal. To jste určitě nezapomněla. Zárodek biosféry? Důkaz, že život v Autoverzu může být stejně rozmanitý a složitý jako život na Zemi.“</p>
<p>„Ne. Od A. hydrophila k tomuto by to trvalo -“</p>
<p>„Miliardy roků autoverzového času? Výpočetní kapacitu v řádech, které by přesahovaly možnosti Země jedenadvacátého století? To je to, co planeta Lambert potřebovala a přesně to dostala.“</p>
<p>Maria ustupovala od obrazovky, dokud to šlo, pak se svezla po stěně vedle okna zakrytého červenými závěsy a zůstala sedět na koberci připomínajícím plyš. Složila obličej do dlaní a snažila se dýchat pomalu. Měla pocit, jako by byla upálena zaživa.</p>
<p>Věřila mu? Zdálo se, že teď už na tom ani nezáleží. Ať udělá, co udělá, Durham ji bude neustále bombardovat podobnými „důkazy“, podporujícími jeho tvrzení. Bez ohledu na to, jestli záměrně lhal nebo ne – a bez ohledu na to, zda byl klamán nějakou svou jinou verzí nebo zda byla „prachová hypotéza“ nakonec správná – nikdy ji odsud nepustí zpět do reálného světa. Ať už byl chorobný lhář, spoluoběť nebo klidný dodavatel pravdy, svobodu jí dát nemohl.</p>
<p>Její originál tam stále někde byl – s penězi na záchranu Francesky. To byl smysl celé té šílené hry, odplata za to, že dala všanc svou duši. Jestli si to dokáže pamatovat a opírat se o to, možná se jí podaří uchovat si zdravý rozum.</p>
<p>Durham pokračoval – buď její úzkost nevnímal, nebo měl v úmyslu zasadit jí poslední ránu. „Kdo by to mohl vymyslet?“ zeptal se jí. „Přece víte, jak dlouho trvalo Maxi Lambertovi převést bakterii z reálného světa. Opravdu věříte, že jsem našel někoho, kdo by dokázal vyrobit fungující – nový – pseudohmyz jen tak z ničeho… natož ještě inteligentní?</p>
<p>Dobře, nemůžete si osobně srovnat makroskopické chování s pravidly Autoverzu. Ale můžete prostudovat všechny biochemické cesty, můžete je vystopovat až k prapůvodnímu druhu. Můžete pozorovat růst embry a buňku po buňce – sledovat gradienty řídicích hormonů, diferencující se vrstvy tkáně, vznik orgánů.</p>
<p>Celá planeta je pro nás otevřená kniha – můžete bádat o všem, co budete chtít, prověřit si to na kterékoli úrovni, od virů po ekosystémy, od aktivace molekuly sítnicového pigmentu po geochemické cykly.</p>
<p>Momentálně na planetě Lambert žije šest set devadesát milionů druhů. Všechny se řídí zákony Autoverzu. Všechny jsou prokazatelně odvozeny od jediného organismu, který žil před třemi miliardami let – a jehož charakteristiky, jak předpokládám, znáte zpaměti. Opravdu věříte, že by někdo mohl tohle všechno vyprojektovat?“</p>
<p>Maria k němu rozčíleně vzhlédla. „Ne. Ovšem že to vzniklo evolucí; muselo se to vyvinout. Klidně už zavřete hubu – zvítězil jste; věřím vám. Ale proč jste mě musel probudit? Já se tady zblázním.“</p>
<p>Durham si dřepl a položil jí ruku na rameno.</p>
<p>Pokusila se rozpitvat své ztráty na kousky, které by dokázala alespoň nějak pochopit, a přitom začala chraptivě vzlykat. Francesca byla pryč. Aden byl pryč. Všichni její přátelé. Všichni lidé, které kdy potkala: osobně i na sítích. Všichni lidé, o kterých kdy slyšela: hudebníci, spisovatelé, filozofové, filmové hvězdy, politici a mnohonásobní vrazi. Nebyli dokonce ani mrtví; jejich životy neležely v její minulosti, celé a úplné. Byly rozptýlené kolem ní jako prach: nesmyslné, odtržené.</p>
<p>Všechno, úplně všechno, co kdy znala, bylo rozemleto na nahodilý šum.</p>
<p>Durham zaváhal a potom ji neohrabaně objal. Měla chuť mu něco udělat, ale místo toho se k němu přitiskla a rozplakala se, zuby zaťaté, ruce sevřené v pěst, roztřesená vztekem a žalem.</p>
<p>„Nezblázníte se,“ řekl. „Můžete tady žít, jak budete chtít. Sedm tisíc let nic neznamená; neztratili jsme starou kulturu – pořád máme všechny knihovny, archivy a databáze. A jsou tu tisíce lidí, kteří se s vámi budou chtít setkat; lidí, kteří mají úctu k tomu, co jste udělala. Jste mýtická postava, hrdinka Elysia; jste spící osmnáctý zakladatel. Na počest vašeho probuzení uspořádáme velkou slavnost.“</p>
<p>Maria ho odstrčila. „Já o to nestojím. O nic takového nestojím.“</p>
<p>„Dobře. Záleží to na vás.“</p>
<p>Zavřela oči a schoulila se ke stěně. Věděla, že musí vypadat jako urážlivé dítě, ale bylo jí to jedno. Obořila se na něho: „Měl jste poslední slovo. Smál jste se naposledy. Oživil jste mě, jenom abyste mi mohl vymáchat hubu v důkazu vaší drahocenné víry. A teď chci znovu usnout. Navěky. Chci, aby tohle všechno zmizelo.“</p>
<p>Durham chvíli mlčel. Potom řekl: „Můžete to udělat, pokud opravdu chcete. Až vám ukážu, co jste zdědila, až vám ukážu, jak s tím nakládat, získáte moc izolovat se od zbytku Elysia. Pokud se rozhodnete usnout, nikdo vás už nikdy nebude schopen probudit.</p>
<p>Ale copak tam nechcete být, na planetě Lambert, až uskutečníme první kontakt s civilizací, která vděčí za svou existenci vám?“</p><empty-line /><p><strong>24</strong></p>
<p>(Město Rmut)</p>
<p>Peer byl ve své dílně a vyráběl na soustruhu nohu od stolu, když jeho pohled upoutala poslední zpráva od Kate: Tohle musíš vidět. Prosím! Sejdeme se ve Městě.</p>
<p>Odvrátil zrak.</p>
<p>Pracoval se svým oblíbeným dřevem, borovicí Lambertovou. Na základě genové knihovny a map rostlinných buněk si vytvořil vlastní lesík, vymodeloval jednotlivé vzory od každého typu buňky až po atomární úroveň, a pak jejich základní chování shrnul do pravidel, která mohl nechat proběhnout miliardou cyklů pro desítky tisíc stromů. Teoreticky mohl vybudovat celý lesík z jednotlivých atomů – a byl by to zdaleka nejelegantnější způsob – ale kdyby se zpomalil do takového časového režimu, v němž by stromy vyrostly tak rychle, jak potřeboval, musel by nechat Kate daleko za sebou.</p>
<p>Zastavil soustruh a přečetl si zprávu ještě jednou. Byla napsána na lístku připíchnutém na nástěnku v dílně (což byla jediná část jeho prostředí, kterou jí dovoloval navštěvovat, když pracoval). Lístek vypadal obyčejně, až na to, že písmena měla tendenci poskakovat nahoru a dolů, když se ocitla na okraji jeho zorného pole, aby upoutala jeho pozornost.</p>
<p>„Jsem tady šťastný,“ zabručel. „Je mi jedno, co dělají ve Městě.“ Dílna sousedila se skladištěm, které bylo plné noh od stolů – zatím jich bylo sto šedesát dva tisíc tři sta dvacet devět. Peer si nedokázal představit nic, co by ho snad mohlo uspokojit víc než dosažení dvousettisícové mety – byť věděl, že s největší pravděpodobností si to rozmyslí a odejde z dílny dřív, než k tomu dojde; jeho externí já ho převádělo na nová povolání v nepravidelných intervalech, ale statisticky měla další změna už teď zpoždění. Bezprostředně předtím, než se dal na práci se dřevem, vášnivě zhltal všechny texty v centrální knihovně, které se týkaly vyšší matematiky, prošel všechny výukové programy a potom osobně přispěl několika důležitými novými poznatky k teorii grup – aniž by ho nějak trápilo, že se o jeho práci žádný z elysijských matematiků nikdy nedozví. Předtím napsal více než tři tisíce komických oper s librety v italštině, francouzštině a angličtině – a většinu z nich inscenoval s loutkovými účinkujícími a publikem. Ještě předtím sedmašedesát let trpělivě studoval strukturu a biochemii lidského mozku; ke konci plně pochopil podstatu procesu vědomí, což mu udělalo radost. Každá z těchto činností ho ve své době naprosto pohlcovala a přinášela mu uspokojení. Dokonce se kdysi zajímal o Elysijce.</p>
<p>Jenomže to už nebyla pravda. Raději myslel na nohy od stolu.</p>
<p>Ale o Kate zájem neztratil. Zvolil si to jako jednu z několika málo invariantů. Ale poslední dobou ji zanedbával; nesetkali se bezmála deset let.</p>
<p>Melancholicky se rozhlédl po dílně a oči mu padly na hromádku čerstvého dřeva v koutě, jenže potom posílil své odhodlání. Radosti soustruhu lákaly – ale láska znamenala přinášet oběti.</p>
<p>Peer si svlékl pracovní plášť, protáhl si ruce a po zádech padl do nebe nad Městem.</p>
<p>Kate se s ním setkala ještě ve vzduchu. Kde se vzala, tu se vzala, slétla k němu, popadla ho za ruku a málem mu vykloubila paži. „Takže ještě žiješ!“ překřičela vítr. „Začínala jsem si myslet, že ses uzavřel. Vypravil se hledat nový život beze mne.“ Řekla to sarkasticky, ale byl v tom výrazný podtón nefalšované úlevy. Deset let mohla být i teď dlouhá doba, když to člověk dopustil.</p>
<p>„Vždyť víš, kolik mám práce,“ řekl Peer tiše, ale slyšitelně. „A když pracuju -“</p>
<p>Pohrdavě se zasmála. „Pracuješ? Tak tomu říkáš? Libuješ si v něčem, co by i nejpitomějšího továrního robota unudilo k smrti?“ Měla dlouhé, uhlově černé vlasy, které se jí míhaly kolem tváře, jako by se jich nahodile zmocňoval vítr, ale vždycky zakryly pouze tolik, aby to zamaskovalo její výraz.</p>
<p>„Jsi pořád -“ Vítr mu slova sebral; Kate mu vyřadila afyzikální srozumitelnost. Zakřičel: „Jsi pořád ještě sochařka, ne? Měla bys to chápat. Dřevo, zrno, struktura -“</p>
<p>„Chápu, že potřebuješ náhražkové zájmy, aby ti pomohly zkrátit dlouhou chvíli – ale mohl bys zkusit nastavit parametry opatrněji.“</p>
<p>„Proč bych měl?“ Nutnost zvýšit hlas v něm probudila chuť se hádat; vůlí přiměl své externí já, aby účinek obešlo, a zakřičel s klidem: „Nahodile, vždycky po několika desetiletích, si najdu nové cíle. Je to dokonalé. Jak bych na tom mohl něco vylepšit? Nezůstávám u jedné věci věčně; ty si nejspíš myslíš, že marním čas, ale je to jen na padesát, na sto let. Co na tom v dlouhodobé perspektivě záleží?“</p>
<p>„Stejně by sis mohl líp vybírat.“</p>
<p>„A co by to podle tebe mělo být? Něco společensky přínosného! Úsilí o zabránění hladomoru? Poradenská služba umírajícím? Nebo něco intelektuálně náročného! Odhalování základních zákonů vesmíru? Musím přiznat, že pravidla TVC mi úplně vypadla z hlavy; zabralo by mi možná celých pět vteřin, než bych si je znovu vyhledal. Hledám boha? To je těžké: Paul Durham mi zásadně nevolá. Objevování sebe sama -?“</p>
<p>„Nemusíš být přístupný každé absurdnosti, která člověka může napadnout.“</p>
<p>„Kdybych omezil spektrum možností, zanedlouho bych se začal opakovat. A jestli ti stadium, jímž procházím, připadá tak nesnesitelné, můžeš se s ním snadno vypořádat: můžeš se zmrazit, dokud se nezměním.“</p>
<p>Kate to rozhořčilo. „Nemám v hlavě jenom tvůj časový režim!“</p>
<p>„Elysijci nikam neutečou.“ Neřekl jí, že ví, že se již několikrát zmrazila. Pokaždé na dobu o několik let delší než předtím.</p>
<p>Otočila se k němu a rozhrnula si vlasy, aby bylo vidět jedno uhrančivé oko. „Stejně se obelháváš. Nakonec se začneš opakovat. I kdyby ses sebezoufaleji přeprogramoval, nakonec obejdeš celý kruh a zjistíš, že jsi už všechno někdy dělal.“</p>
<p>Peer se shovívavě zasmál a zvolal: „Tohle všechno jsme určitě už někdy probrali – a ty víš, že to není pravda. Vždycky je možné syntetizovat něco, co tady ještě nebylo: novou uměleckou formu, nový obor studia. Novou estetiku, novou posedlost.“ Padat vedle ní chladivým vzduchem pozdního odpoledne bylo příjemné, ale už se mu stýskalo po vůni pilin.</p>
<p>Kate zařídila, aby vzduch kolem nich znehybněl a ztichl, i když pokračovali v sestupu. Pustila mu ruku a řekla: „Vím, že jsme to už probrali. Vzpomínám si, co jsi řekl naposledy: Když dojde na nejhorší, prvních sto let můžeš přemýšlet o čísle jedna. Druhých sto let můžeš přemýšlet o čísle dvě. A tak dál do nekonečna. Až čísla narostou natolik, že ti nebude stačit paměť, můžeš si ji vždycky rozšířit, aby se tam vešly. QED. Nikdy ti nedojdou nové a vzrušující zájmy.“</p>
<p>„Kde je tvůj smysl pro humor?“ odvětil klidně Peer. „Je to jednoduchý důkaz, že i nejhorší varianta je nekonečná. Nikdy jsem neřekl, že bych to skutečně udělal.“</p>
<p>„Avšak velký rozdíl by v tom nebyl.“ Teď, když přestala schovávat tvář, vypadala spíš ztracená než rozzlobená – volbou, ne-li uskokem. „Proč ti musí všechno připadat tak… naplňující? Proč nemůžeš rozlišovat? Proč si nemůžeš dovolit, aby tě něco začalo nudit – a pak přejít k něčemu jinému? Později se k tomu můžeš vrátit, když budeš cítit, že to potřebuješ.“</p>
<p>„Zní mi to hrozně lákavě. Moc lidsky.“</p>
<p>„Jim to fungovalo. Občas.“</p>
<p>„Ano. A věřím, že i tobě to občas funguje. Potácíš se sem a tam mezi svým uměním a pozorováním velké elysijské mýdlové opery. Mezitím nějakých deset dvacet let bezcílné deprese. Většinou jsi nespokojená – a když dovoluješ, aby se to dělo, je to vědomá volba, stejně uvážená a podřízená náladám jako všechno, čím se obelhávám já. Jestli tak chceš žít, nehodlám se tě snažit změnit. Ale nemůžeš očekávat, že tak budu žít já.“</p>
<p>Neodpověděla. Po chvíli bublina nehybného vzduchu kolem nich povolila a ticho opět zamklo v burácení větru.</p>
<p>Občas přemýšlel, jestli se Kate ve skutečnosti vůbec někdy vyrovnala s šokem, který jí přineslo zjištění, že jako černí pasažéři nezískali několik set let v útočišti pro miliardáře ale sestup do propasti nesmrtelnosti. Kopie, která přesvědčila Davida Hawthornea, aby ukázal fyzickému světu záda, oddaná stoupenkyně – dokonce před smrtí – filozofie Solipsistického národa; žena, která nepotřebovala žádné úpravy mozku ani složité vnější mechanismy, aby se smířila se svou softwarovou inkarnací… se teď rok za rokem chovala čím dál víc jako někdo, kdo chce tělo z masa a kostí – nebo spíš někdo, kdo chce do Elysia. Přitom to bylo zbytečné. Jejich maličký dílek nekonečna byl stejně nekonečný jako celek; v konečném důsledku Elysijci nemohli dělat nic, co by nemohla ona.</p>
<p>S jediným rozdílem – nemohla mezi nimi chodit jako rovná a zdálo se, že právě po tom prahne nejvíc.</p>
<p>Jistě, Elysijci záměrně vykročili za získáním logického konečného výsledku všeho, o co by podle ní měly kopie usilovat – zatímco ona se pouze omylem svezla. Jejich svět bude „vždycky“ (jeden elysijský okamžik vedle jiného elysijského okamžiku) větší a rychlejší než ten její. Proto „přirozeně“ – podle archaických lidských hodnot, které neměla to srdce vymazat – chtěla být součástí hlavního dění. Ale Peerovi doteď připadalo absurdní, že se užírá závistí, když si může vytvořit – či dokonce odstartovat vlastní stejně složitou, stejně lidnatou společnost a ukázat Elysijcům záda stejně důkladně, jako oni ukázali záda Zemi.</p>
<p>Bylo to její rozhodnutí. Peer se s tím vypořádal stejně jako se všemi ostatními rozpory, které mezi nimi byly. Měl za to, že jestli spolu mají strávit věčnost, nakonec své problémy vyřeší – pokud se vůbec vyřešit daly. Byli teprve na začátku. Jako budou vždycky.</p>
<p>Převrátil se a podíval se dolů na Město – nebo spíš zvlástní, opakovaně použitelnou mapu Města, se kterou musel vystačit, ponoření do jeho stěn a základů. Tajný parazitický software Malcolma Cartera nebyl slepý vůči svému hostiteli; mohli sledovat, co se děje ve vyšších úrovních programu, na němž pirátsky běželi, byť nebyli schopni ovlivnit nic z toho, co se tam dělo. Mohli se zmocnit krátkých, částečných záznamů dění v opravdovém Městě a přehrát si je v omezeném náhradním prostředí. Bylo to trochu jako… být široce oddělenými písmeny v textu Odyssea, kde stálo: Peer a Kate četli: Leopold Bloom se toulal Dublinem. I když to zhutnění nebylo tak kruté.</p>
<p>Pohled z výšky byl každopádně úžasný; Peer musel uznat, že se pravděpodobně nedá odlišit od reality. Mezitímco klesali, slunce zapadalo do oceánu a Ulamské vodopády se na východě třpytily jako jantarová tabule zasazená do žulové stěny Révové hory. V předhoří zachycovalo světlo asi tucet stříbrných jehel a obsidiánových hranolů, bizarních rozhleden, a rozlévalo je mezi sebe. Peer sledoval tok řeky bujnými tropickými pralesy a temnými travnatými pláněmi až do samotného Města.</p>
<p>Budovy na předměstí byly nízké a rozlehlé, ale postupně se zvyšovaly a zužovaly; profil stoupal křivkou, která odrážela tvar Révové hory. V blízkosti centra propojovalo věže Města na každé úrovni tisíc křišťálových lávek, tak hustých, hvězdicovitě se rozbíhajících, až se zdálo, že každá budova je přímo spojena se všemi ostatními. Nebyla to pravda – ale pocit, že by to tak mohlo být, byl přesto podmanivý.</p>
<p>Ulice a lávky byly plné dekorativních davů, tupých loutek, které se řídily těmi nejjednoduššími pravidly, ale vypadaly stejně cílevědomě a zaneprázdněné jako kterýkoli lidský dav. Byla to možná zvláštní ozdoba – ale ne o mnoho zvláštnější než vůbec mít budovy a ulice. Většina Elysijců toto místo pouze navštěvovala, ale když se Peer takovými věcmi zabýval naposledy, několik set – především ze třetí generace – se jich rozhodlo zabydlet se ve Městě trvale: přijmout veškeré detaily jeho architektury a geografie jako dané parametry, odpřisáhnout věrnost jeho euklidovským vzdálenostem. Všichni ostatní – většinou z první generace – byli chováním této sekty zděšeni. Bylo zvláštní, že „obrat“ byl největší tabu mezi nejstaršími Elysijci, kteří byli ve většině ostatních ohledů tak konzervativní. Možná se báli, že by se jim zastesklo po domově.</p>
<p>„Radnice,“ řekla Kate.</p>
<p>Následoval ji tmavnoucím vzduchem dolů. Peerovi Město vždycky vonělo příjemně, ale uměle, jako právě rozbalená elektronická hračka z dětských let Davida Hawthornea, nic víc než mikročipy a umělá hmota. Spirálovitě klesali kolem ústřední zlaté věže, nejvyšší ve Městě, proplétali se mezi průhlednými lávkami. Hráli si na Petra Pana a Zvoněnku. Peer už se s Kate dávno přestal hádat kvůli složitým cestám, které pro přístup k rekonstrukcím vybírala; spustila tuto špehýrku do Města z vlastního času a úplně ovládala přístup k prostředí. Mohl buď přistoupit na její pravidla, nebo zůstat úplně stranou. A smyslem toho, že tu byl, bylo udělat jí radost.</p>
<p>Slétli na dlážděné náměstí před hlavním vstupem do radnice. Peer v jedné z fontán překvapeně poznal zvětšenou verzi ukázky, na níž jim Malcolm Carter předvedl své algoritmické pašerácké triky: cherubín bojující s hadem. Určitě si jí už někdy všiml – stál na tomto místě stokrát – ale v tom případě to zapomněl. Jeho paměť byla zralá na údržbu; bylo to už dávno, co zvýšil objem příslušných sítí, a s největší pravděpodobností byly před zaplněním. Obyčejné dodání nových neuronů zpomalovalo paměť – vzhledem k ostatním mozkovým funkcím – způsobovalo, že měl člověk v některých režimech uvažování pocit, jako by plaval v sirupu; musela přijít celá spousta dalších úprav, aby načasování působilo přirozeně. Elysijci si napsali software, aby tuto harmonizaci zautomatizovali, ale jemu se nelíbily výsledky verzí, o něž se mezi sebou podělili (čímž mu je zpřístupnili), proto si napsal vlastní – ale musel ji teprve vypilovat. Věci jako nohy od stolu mu v tom neustále bránily.</p>
<p>Náměstí nebylo prázdné, ale všichni lidé kolem nich vypadali jako loutky, které pouze procházejí. Vlastníci Města již byli uvnitř – a tak se o výpočet vzhledu jejich okolí, nyní oficiálně nepozorovaného, staral Katin software, který skutečné Město potají sledoval a rekonstruoval je pro ně dva. Vzal Kate za ruku – a ona mu to dovolila, i když svou kůži učinila chladnou jako mramor. Pak vstoupili do sálu.</p>
<p>Obrovská místnost byla zaplněna zhruba z poloviny, takže se na zasedání dostavilo asi tak osm tisíc Elysijců. Peer si shromážděné krátce prohlédl z ptačí perspektivy. Byla zde zastoupena celá řada módních směrů v odívání – nebo neodívání – a tělesných typů, zahrnujících jednotlivé generace, ale většina lidí se rozhodla zúčastnit ve více či méně tradiční lidské podobě. Výjimky bily do očí. Jedna klika Elysijců ze čtvrté generace se dostavila v podobě modifikovaných Babbageových strojů; při „zachování měřítka“ by se do celé síně nevešel ani jeden z nich, a tak různé části mechanismu vyčnívaly do míst, která jim patřila, z nějakého skrytého prostoru. Totéž platilo pro ty, kteří se dostavili jako „Searleovy čínské pokoje“: obrovské skupiny jednotlivých lidí (nebo automatů v lidské podobě) provádějících vždy několik jednotlivých úkonů, které dohromady vydaly za celý fungující počítač. „Komponenty“ usazené v síni byly rozmazané šmouhy s rukama jako bohyně Kálí, dávající znamení neviditelným kolegům tajnými pohyby rukou, jež byly tak rychlé, že zdánlivě splývaly ve statickou vícenásobnou expozici.</p>
<p>Peer neměl ponětí, jakým způsobem ten či onen systém odebírá ze svého okolí zvukové a vizuální informace pro naprosto normální Elysijce, které tyto neskladné počítače v konečném důsledku všech těch rotujících koleček a horečných pohybů rukou (pravděpodobně) simulovaly – nebo zda dotyční lidé necítí téměř nic jiného, než by cítili, kdyby jednoduše ukázali světu standardní psychologický model.</p>
<p>Kromě okázalých, přepychových rób bylo vidět různorodý houf zvířecích těl – která mohla a nemusela odrážet skutečné modely svých obyvatel. Mohlo být pozoruhodně příjemné být lvem či dokonce hadem – pokud si člověk nechal pro takovou změnu vhodně uzpůsobit mozek. Peer nějakou dobu žil v tělech zvířat, historických i mýtických, a ve všech mu bylo dobře – jenomže když to stadium pominulo, zjistil, že stačí velice malá modifikace a může se v lidském těle cítit úplně stejně dobře. Připadalo mu vkusnější najít pohodlí s fyziologií předků. Většina Elysijců mu zřejmě dávala za pravdu.</p>
<p>Osm tisíc byla typická návštěvnost – ale Peer nedokázal odhadnout, jakou část celkové populace to představuje. I při vynechání Callase, Shawové a Riemanna – tří zakladatelů, kteří zůstávali ve svých soukromých světech a s nikým nebyli v kontaktu – mohly být stovky a tisíce příslušníků pozdějších generací, kteří se rozhodli opustit základní komunitu, aniž vůbec ohlásili svou existenci.</p>
<p>Stále rostoucí krychle Elysia byla od počátku rozdělena do čtyřiadvaceti stále rostoucích, kosých pyramid; jedna pro každého z osmnácti zakladatelů a jejich potomky a šest pro společné podniky (jako vlastní Město permutací – ale především planeta Lambert). Většina Elysijců – nebo alespoň většina těch, kteří používali Město – se rozhodla synchronizovat se s běžným objektivním během času. Tento Standardní čas postupně zrychloval vůči Absolutnímu času – tikotu hodin buněčného automatu TVC – takže každý Elysijec potřeboval stále rostoucí příděl procesorů, aby udržel krok; jenže samotné Elysium se rozrůstalo ještě rychleji a každému tak poskytovalo stále větší přebytek výpočetní kapacity.</p>
<p>Teritorium každého ze zakladatelů bylo autonomní a dále se dělilo podle jeho představ. Touto dobou mohl každý vydržovat několikabilionovou populaci žijící podle Standardního času. Ale Peer měl podezření, že většina procesorů je ponechána v nečinnosti – a čas od času snil o tom, jak někdo z páté generace Elysijců, studující dějiny Města, na Malcolma Cartera něco zajímavého vyšťourá a vynutí si na některém ze zakladatelů, aby mu poskytl volné výpočetní zdroje téměř prázdné pyramidy na pátrání po černých pasažérech uvnitř Města. Veškerá Carterova velice důmyslná kamufláž – a pravděpodobnost na úrovni atomu v kupce sena, jež jim dávala pravou záruku, že nebudou odhaleni – by při takové prověrce neměla šanci obstát, a jakmile by jejich přítomnost byla zjištěna, bylo by snadné je vytáhnout ven – za předpokladu, že by Elysijci byli natolik šlechetní, aby to pro pár zlodějíčků udělali.</p>
<p>Kate zastávala názor, že v dlouhodobé perspektivě k tomu musí dojít. Peer se příliš netrápil, zda je najdou nebo ne; pro něho bylo skutečně důležité pouze to, že zároveň konstantně narůstá výpočetní infrastruktura Města, aby stačilo jak zvyšující se populaci, tak stále rostoucím požadavkům elysijského Standardního času. Dokud tento proces pokračoval, zvětšoval se také nepatrný zlomeček těchto zdrojů, který využíval on. Nesmrtelnost by nebyla k ničemu, pokud by byl uvězněn ve „stroji“ s konečným počtem možných stavů; v konečném čase by vyčerpal seznam všech možných věcí jimiž mohl být. Pouze příslib věčného růstu dával věčnému životu smysl.</p>
<p>Kate načasovala jejich vstup do záznamu přesně. V okamžiku, kdy usedli do prázdných křesel v zadní části sálu, na pódium přišel samotný Paul Durham.</p>
<p>„Děkuji vám, že jste se ke mně připojili,“ začal. „Svolal jsem toto shromáždění, abychom probrali důležitý návrh týkající se planety Lambert.“</p>
<p>Peer zaúpěl. „Mohl jsem spokojeně vyrábět nohy od stolu, a ty jsi mě vytáhla na Útok vraždících včel, díl tisící devadesátý třetí.“</p>
<p>„Můžeš si vybrat, že tady budeš rád,“ namítla Kate. „Nemáš důvod být nespokojený.“</p>
<p>Peer zmlkl a Durham – zastavený přerušením – pokračoval. „Jak většina z vás ví, Lamberťané poslední dobou činí vytrvalé pokroky ve vědeckém řešení své kosmologie. Celá řada týmů teoretiků přišla s modely prachoplynových mračen, z nichž mohla jejich planetární soustava vzniknout – modely, které se velice blíží pravdě. Přestože v Autoverzu žádný takový proces fakticky neproběhl, byl v hrubých rysech nasimulován před startem, aby bylo snazší sestavit uvěřitelný, hotový systém. Lamberťané se nyní zaměřují na parametry té simulace.“ Ukázal na obří obrazovku za ním, na níž se vzápětí objevil obraz: několik tisíc hmyzovitých Lamberťanů rojících se ve vzduchu nad sytě modrozelenou loukou.</p>
<p>Peera to zklamalo. Vědecké řešení své kosmologie znělo jako dílo technologicky vyspělé kultury, ale na scéně nebyly vidět žádné vyrobené předměty: žádné budovy, stroje, dokonce ani nejjednodušší nástroje. Zastavil obraz a jednu jeho část zvětšil. Samotní tvorové mu připadali úplně stejní jako o několik set tisíc lambertovských roků dřív, když byli označeni za „druh, který s největší pravděpodobností vybuduje civilizaci“. Jejich článkovaná, chitinová těla byla stále nahá a bez ozdob. Co čekal? Hmyz v laboratorních pláštích? Ne – ale stejně bylo nesnadné smířit se s tím, že se skoky, kterých dosáhli v inteligenci, nijak neprojevily na jejich vzhledu ani na jejich okolí.</p>
<p>Durham pokračoval: „Sdělují si jednu z verzí teorie a zároveň aktivně demonstrují matematiku, na níž je postavena; jako když jedna skupina badatelů posílá druhé počítačový model – jenže Lamberťané umělé počítače nemají. Pokud tanec vypadá přesvědčivě, ostatní skupiny jej převezmou a pokud u něj zůstanou dostatečně dlouho, osvojí si jej, takže se k němu později budou moci vrátit, aniž by ho musely stále předvádět.“</p>
<p>Peer zašeptal: „Poleť se mnou zpátky do dílny, zatancujeme si pár kosmologických modelů. Co říkáš?“ Kate si ho nevšímala.</p>
<p>„Převládající teorie využívá přesnou znalost chemie a fyziky Autoverzu a zahrnuje podrobný rozpad stavby prvotního mračna. Dál nejde. Zatím neexistuje žádná hypotéza, jak toto konkrétní mračno mohlo vzniknout; žádné vysvětlení původu a relativní četnosti prvků. A žádné vysvětlení, žádná rozumná historie toho, co bylo předtím, být nemůže; Autoverz nic takového nenabízí. Žádný Velký třesk. Obecná teorie relativity neplatí, jejich časoprostor je plochý, vesmír se nerozpíná. V nitru hvězd nevznikají žádné prvky, nejsou tam žádné jaderné síly, žádná termojaderná syntéza; hvězdy hoří jenom díky gravitaci – a slunce Lamberťanů je jediná hvězda.</p>
<p>Takže tito kosmologové narazí na cihlovou zeď – nikoli však vlastní vinou. Podle Dominika Repetta nastal ideální okamžik, abychom s Lamberťany navázali kontakt. Oznámili svou existenci. Vysvětlili původ jejich planety. Zahájili pečlivě řízenou kulturní výměnu.“</p>
<p>Shromážděnými proběhl tichý šum. Peer se otočil ke Kate. „To je ono? To je ta zpráva, kterou jsem si nemohl nechat ujít?“</p>
<p>Soucitně se na něho podívala. „Tady se mluví o prvním kontaktu s mimozemskou civilizací. Vážně jsi to chtěl zaspat?“</p>
<p>Peer se rozesmál. „První kontakt? Pozorují tenhle hmyz do mikroskopických detailů od doby, kdy to byly jednobuněčné řasy. Všechno se o nich už ví: jejich biologie, jazyk, kultura. Všechno se to dá najít v ústřední knihovně. Tihle ,mimozemšťané’ se vyvinuli na sklíčku mikroskopu. Nemají v zásobě žádná překvapení.“</p>
<p>„Kromě toho, jak na nás zareagují.“</p>
<p>„Nás? Na nás nikdo nezareaguje.“</p>
<p>Kate po něm střelila jedovatým pohledem. „Jak zareagují na Elysijce.“</p>
<p>Peer se nad tím zamyslel. „Čekal bych, že i o tom někdo všechno ví. Někdo určitě namodeloval reakci lamberťanske ,společnosti’ na odhalení, že nejsou nic víc než experiment v oboru umělého života.“</p>
<p>Na pódium přišel Elysijec, který se prezentoval jako vysoký, hubený mladý muž. Durham ho představil jako Dominika Repetta. Peer už se dávno přestal snažit mít přehled o rozrůstajících se dynastiích, ale měl pocit, že toto jméno je z poslední doby; rozhodně si nevzpomínal, že by se nějaký Repetto věnoval studiu Autoverzu v době, kdy měl pro něj vášeň on.</p>
<p>Repetto promluvil ke shromáždění. „Domnívám se, ze Lamberťané již mají koncepční rámec, který potřebují, aby pochopili naši existenci a porozuměli naší roli v jejich kosmologii. Je pravda, že nemají umělé počítače – ale celý jejich jazyk myšlenek je založen na tom, že svět kolem sebe vyjadřují v podobě numerických modelů. Tyto modely byly původně variacemi na několik geneticky daných témat – terénních map ukazujících zdroje potravy, algoritmů pro předvídání chování predátorů – ale u moderních Lamberťanů se vyvinula schopnost vytvářet a testovat celé nové třídy modelů způsobem, který je jim stejně vlastní, jako byla pro nejstarší lidi schopnost používat jazyk. Skupina Lamberťanů je schopna rozebírat a posuzovat matematický popis populační dynamiky roztočů, které pasou za účelem obstarání potravy, stejně snadno, jako dokázali předstartovní lidé vytvořit nebo pochopit jednoduchou větu.</p>
<p>Nesmíme je posuzovat podle antropomorfních měřítek; lidské mezníky ve využívání techniky jednoduše nejsou relevantní. Lamberťané si odvodili většinu autoverzové chemie a fyziky pozorováním svého přirozeného světa, doplněným o velice malý počet řízených experimentů. Vytvořili pojmy obdobné teplotě, tlaku, energii a entropii – bez ohně, metalurgie nebo kola… natož parního stroje. Vypočetli body tání a varu pro většinu prvků – aniž by je vůbec někdy získali v čisté podobě. To, že nemají techniku, dělá jejich intelektuální úspěchy ještě úžasnějšími. Je to stejné, jako kdyby staří Řekové psali o bodu varu dusíku nebo kdyby Egypťané předpověděli chemické vlastnosti chloru.“</p>
<p>Peer se pro sebe cynicky usmál; zakladatelé odjakživa rádi slyšeli, když se někdo zmínil o Zemi – a pokud se zmínky týkaly dob, které o mnoho předcházely jejich narození, tím lépe.</p>
<p>Repetto se odmlčel; viditelně narostl do výšky a jeho mladistvé rysy se změnily v důstojnější, vyzrálejší. Většině Elysijců to určitě nepřipadalo jako větší snaha o manipulaci než změna postoje nebo hlasu. S vážným výrazem pokračoval.</p>
<p>„Většina z vás bude znát usnesení městského shromáždění z 5. ledna 3052, které zakázalo kontakt s Lamberťany, dokud si nevytvoří vlastní počítače a neprovedou simulace – experimenty na poli umělého života – jež budou stejně složité jako samotný Autoverz. Bylo to považováno za nejbezpečnější možnou laťku… ale podle mne se ukázalo, že toto rozhodnutí bylo pomýlené a naprosto nevhodné.</p>
<p>Lamberťané hledají odpovědi na otázky svého původu. My víme, že uvnitř samotného Autoverzu se žádné odpovědi najít nedají – ale já se domnívám, že Lamberťané jsou intelektuálně vybaveni, aby pochopili větší pravdu. Máme odpovědnost za to, aby se tu pravdu dozvěděli. Navrhuji, aby toto shromáždění změnilo usnesení z roku 3052 a pověřilo tým autoverzových odborníků, aby vstoupili na planetu Lambert a – kulturně citlivým způsobem – informovali Lamberťany o jejich dějinách a celkovém kontextu.“</p>
<p>Šum diskuse zesílil. Peer, přestože se tomu bránil, pocítil okrajové hryzání zájmu. Ve vesmíru bez smrti či nedostatku politika nabývala zvláštní podoby. Kdyby některý ze zakladatelů nesouhlasil s tím, jak je planeta Lambert spravována, mohl si klidně překopírovat celý Autoverz do svého teritoria a naložit se svou soukromou verzí podle vlastního uvážení. V protikladu se snadností takové operace se zde každé frakci naskýtala vzácná příležitost demonstrovat svůj „vliv“ a zvýšit svou „prestiž“ tím, že shromáždění přesvědčí, aby zákaz kontaktu s Lamberťany ponechalo v platnosti – aniž to oponenty vyprovokuje k tomu, aby si Autoverz naklonovali a stejně pokračovali po svém. Mnozí příslušníci první generace pořád ještě dávali přednost posouzení takových věcí.</p>
<p>Vzápětí se vztyčila Elaine Sandersonová, oslnivá ve světle modrých šatech a v těle, jež společně s nimi hlásalo: 1972 až 2045, a jsem na to pyšná (přestože si obojí brala jen při oficiálních příležitostech). Peer si dopřál druhý výlet časem: když měl David Hawthorne něco pod dvacet, viděl Sandersonovou z masa a kostí v televizi, jak skládala přísahu coby ministryně spravedlnosti Spojených států amerických – země tvořené v čase přísahy základními částicemi, z nichž některé se klidně mohly překrývat s částí těch, jež v tomto okamžiku představovaly Elysium.</p>
<p>Sandersonová řekla: „Děkuji, pane Repetto, že jste nás seznámil se svým pohledem na tuto závažnou věc. Je škoda, že tak málo z nás věnuje čas tomu, aby měli aktuální informace o pokroku Lamberťanů. Přestože Lamberťané ušli celou cestu od jednobuněčných forem života po současný, vysoce sofistikovaný stav bez našeho přímého zásahu, pravda je taková, že jsou v každém okamžiku v naší péči a my všichni máme povinnost přistupovat k této odpovědnosti s maximální vážností.</p>
<p>Ještě si vzpomínám na některé první plány, které jsme pro nakládání s Autoverzem vypracovali: záměrně před sebou utajit podrobnosti o životě na planetě Lambert, čekat a přihlížet, jakoby z dálky, až obyvatelé vyšlou sondy k ostatním planetám své soustavy, dorazit jako ,badatelé’ v ,kosmických lodích’, kteří chtějí poznat jazyk a zvyky této ,cizí civilizace’ – snad dokonce zajít tak daleko, že bychom do Autoverzu zahrnuli neviditelnou vzdálenou hvězdu s ,rodnou planetou’, z níž bychom mohli přicestovat. Otrocké napodobování hypotetických mezihvězdných výprav, jež jsme nechali za sebou. Bizarní šarády.</p>
<p>Naštěstí jsme od těchto dětinských názorů už dávno upustili. Nebude žádná falešná ,objevitelská mise’ – a žádné lhaní Lamberťanům ani sobě.</p>
<p>Tyto staré, směšné plány však mají jednu vlastnost, na niž bychom neměli zapomínat. Vždycky jsme měli v úmyslu setkat se s Lamberťany jako se sobě rovnými. Hosté ze vzdáleného světa, kteří rozšíří jejich vidění vesmíru – ale nepodkopou je, ani je nespolknou jako celek. Přijdeme k nim jako sourozenci, kteří obhajují svůj názor – nikoli bohové odhalující božskou pravdu.</p>
<p>Žádám shromáždění, aby zvážilo, jestli tyhle dva stejně chvályhodné úmysly, upřímnost a pokoru, není možné sloučit. Pokud Lamberťanům hrozí krize chápání jejich původu, který povýšený instinkt nás nutí, abychom k nim vtrhli a naservírovali jim okamžité řešení? Pan Repetto nám říká, že již vydedukovali vlastnosti chemických prvků – prvků, jež zůstávají záhadné a neviditelné a projevují se pouze ve složitých jevech přirozeného světa. Lamberťané evidentně mají talent pro odhalování skrytých struktur, skrytých vysvětlení. Kolik dalších století může trvat, než uhodnou pravdu o vlastní kosmologii?</p>
<p>Navrhuji, abychom kontakt oddálili, dokud hypotéza naší existence nevznikne mezi Lamberťany spontánně a nebude důkladně probádána. Dokud se sami přesně nerozhodnou, co bychom pro ně mohli znamenat. Dokud oni neproberou, jako to teď probíráme my, jak nejlépe by s námi mohli jednat. Kdyby mimozemšťané navštívili Zemi v okamžiku, kdy lidé poprvé vzhlédli k nebi a zakusili první krizi chápání, byli by uvítáni jako bohové. Pokud by dorazili na počátku jedenadvacátého století – kdy lidé po několik desetiletí předvídali jejich existenci a zvažovali logistické otázky kontaktu – byli by přijati jako rovnocenní partneři; zkušenější, dovednější, informovanější, ale v podstatě nic víc než očekávaná součást správně se chovajícího, dobře chápaného vesmíru.</p>
<p>Domnívám se, že bychom měli počkat na obdobný okamžik lamberťanské historie: kdy budou Lamberťané netrpělivě očekávat důkaz naší existence – kdy pro ně bude mnohem obtížnější vysvětlit naši nepřítomnost než náš příchod. Až začnou mít podezření, že odposloucháváme každý hovor, který o nás vedou, bylo by nečestné zůstat v utajení. Do té doby bychom jim měli dopřát příležitost, aby našli co nejvíc odpovědí sami, bez nás.“</p>
<p>Sandersonová se znovu posadila. Část obecenstva jí zdrženlivě zatleskala. Peer reakci lenivě zmapoval a porovnal ji s návštěvou; zdálo se, že má velký úspěch u hlavního proudu třetí generace – ale jeho příslušníky provázela pověst, že ochotně zfalšují všechno.</p>
<p>„Nechtěl by ses zapojit do diskuse?“ zeptala se Kate; byl v tom částečně sarkasmus, částečně sebelítost.</p>
<p>„Ne,“ odvětil vesele Peer. „Ale jestli v té věci sama máš vyhraněné názory, navrhl bych ti, aby sis celý Autoverz zkopírovala a zkontaktovala Lamberťany osobně – nebo je nechala v nezkažené nevědomosti. Jak sama chceš.“</p>
<p>„Ty víš, že na to nemám místo.“</p>
<p>„A ty víš, že na tom nezáleží. V ústřední knihovně je kopie původního zárodku biosféry, celý zhuštěný popis. Mohla by sis ho zkopírovat taky a zmrazit se, dokud konečně nebudeš mít dost místa, abys ho mohla rozvinout. Funguje to deterministicky – každý Lamberťan by ti zamával křidélky úplně stejně, jako zamával Elysijcům. Až do okamžiku kontaktu.“</p>
<p>„Vážně věříš, že město doroste do takové velikosti? Že po miliardě let Standardního času to všechno nevyhodí a nepostaví něco nového?“</p>
<p>„Nevím. Ale nějaká alternativa se vždycky najde: mohla bys rozjet celý nový TVC vesmír a udělat si tolik místa, kolik budeš potřebovat. Půjdu s tebou, když budeš chtít.“ Myslel to vážně; následoval by ji kamkoli. Stačilo, aby řekla jediné slovo.</p>
<p>Ale ona odvrátila zrak. Toužil ji udělat šťastnou, ale rozhodnutí bylo na ní: pokud si chtěla představovat, že stojí venku ve sněhu – nebo spíš zazděná uvnitř zdí – a dívá se, jak si Elysijci vychutnávají realitu, nemohl na tom nic změnit.</p>
<p>Následovalo tři sta sedm řečníků; sto šedesát dva podpořilo Repetta a sto čtyřicet Sandersonovou. Pět tlachalo, aniž měli nějaký program; pozoruhodně malý podíl. Peer snil o zvuku, který vydává brusný papír na dřevě.</p>
<p>Když konečně došlo na hlasování – každý původní příchozí měl jeden hlas, klonování na poslední chvíli se neuznává – Sandersonová zvítězila s desetiprocentním rozdílem. Vystoupila na pódium a v krátkém projevu poděkovala hlasujícím za jejich rozhodnutí. Peer tušil, že mnoho Elysijců již ze svého těla nenápadně vyklouzlo a bylo již touto dobou někde jinde.</p>
<p>Také Dominie Repetto řekl pár slov. Byl viditelně zklamaný, ale přijal porážku taktně. Zato Paul Durham – pravděpodobně jeho učitel a patron – měl lehce tupý výraz modelu těla s obličejovými svaly hrubě oddělenými od modelu mozku. Durham – s neobvyklou minulostí, kdy jako kopie krátce pobýval v jiných permutacích – působil dojmem, jako by si nikdy neosvojil předstartovní stav věcí, natož elysijské novátorství; když měl co skrýt, bylo to na něm zřetelně vidět. Nesl rozhodnutí těžce.</p>
<p>„A je to,“ řekla chladně Kate. „Splnil jsi svou občanskou povinnost. Můžeš jít.“</p>
<p>Peer rozšířil oči a zbarvil je do hnědá. „Pojď se mnou do dílny. Můžeme se pomilovat v pilinách. Nebo jenom sedět a povídat si. Buď šťastná jenom tak. Nebylo by to tak špatné.“</p>
<p>Kate zavrtěla hlavou a rozplynula se. Peera zabolelo zklamání, ale netrvalo to dlouho. Jindy to vyjde.</p><empty-line /><p><strong>25</strong></p>
<p>Thomas se krčil v rámu koupelnového okna, zpola venku z Annina bytu. Věděl, že tentokrát budou hrany zdiva ostřejší než břitvy. Přešel k sousednímu oknu, přesně zopakoval známé pohyby, přestože mu z rukou a předloktí crčela krev. Z ran vylézal hmyz a rojil se mu po pažích a po tváři, lezl mu do úst. Vyzvracel se, ale nezakolísal.</p>
<p>Slezl po okapové rouře dolů. Z uličky pod domem se vrátil do bytu. Anna šla po schodech vedle něho. Znovu tančili. Znovu se pohádali. Znovu došlo ke rvačce. „Rychle mysli. Rychle mysli.“</p>
<p>Klekl si k ní tak, že měl každé koleno z jedné strany, vzal její obličej do dlaní a potom zavřel oči. Přitáhl si její hlavu k sobě a udeřil s ní o zeď. Pětkrát. Potom přidržel prsty u jejích nosních dírek, aniž otevřel oči. Necítil žádný výdech.</p>
<p>Thomas byl ve svém frankfurtském bytě, měsíc po vraždě, a zdálo se mu, že Anna stojí vedle postele. S očima zavřenýma vytáhl ruce zpod přikrývky a sáhl do tmy. Vzala ho za ruku. Druhou rukou ho zlehka pohladila po jizvě na předloktí, pak zatlačila a snadno pronikla prstem skrz jeho křehkou kůži a měknoucí maso. Zmítal sebou v prostěradlech, ale ona ho nepustila; zarývala se hlouběji, až držela holou kost. Když mu zlomila loketní a vřetenní kosti, zkroutil se bolestí a znenadání ejakuloval; vše, co jeho zkažené tělo drželo v sobě, vyšlo jediným proudem: tmavá sražená krev, červi, hnis, výkaly.</p>
<p>Thomas byl ve své předměstské vile, seděl nahý na podlaze na konci chodby. Překvapilo ho to. Zvedl pravou ruku a zjistil, že v ní drží malý nůž na zeleninu. A vzpomněl si proč.</p>
<p>Na břiše měl sedm narůžovělých jizev, sedm číslic, dosud čitelných, z jeho pohledu správně otočených: 1053901. Začal znovu vyrývat prvních šest.</p>
<p>Nevěřil těm hodinám. Lhaly. A přestože se každý zářez, který si do kůže udělal, po čase zahojil, dlouho se zdálo, že se mu dařilo čísla opravovat dřív, než vyblednou. Nevěděl, co měří, věděl jenom to, že údaj se pravidelně zvyšuje, ale vypadaly jako prubířský kámen něčeho, co mělo blízko ke zdravému rozumu.</p>
<p>Předělal poslední číslici na dvojku, olízl si prsty a setřel krev. Zpočátku ještě prosakovala, ale když to zopakoval pětkrát šestkrát, čerstvá rána se čistě, červeně rýsovala na jeho bledé kůži. Několikrát číslo vyslovil. „Jeden milion padesát tři tisíce devět set dvě.“</p>
<p>Thomas se ztěžka postavil a vykročil chodbou. Jeho tělo znalo jen čas, který do něho vyřezával; nikdy se necítil unavený, vyhládlý a dokonce ani špinavý – mohl spát nebo nespát, jíst či nejíst, mýt se nebo se nemýt; nebyl v tom žádný znatelný rozdíl. Vlasy a nehty mu nedorůstaly. Obličej nestárnul.</p>
<p>Před knihovnou se zastavil. Měl za to, že všechny knihy metodicky roztrhal na kusy, jenže cucky byly v jeho nepřítomnosti pokaždé uklizeny a knihy vráceny na místo.</p>
<p>Vešel do pokoje. Zalétl pohledem k terminálu v koutě objektu jeho nejhlubšího odporu; nikdy se mu jej nepodařilo poškodit – rozbít, ulomit, ohnout nebo alespoň poškrábat některou část jeho viditelné formy. Ať byl či nebyl nezničitelný, nikdy nefungoval.</p>
<p>Přecházel od jedné police k druhé, ale každou knihu četl nejmíň desetkrát. Naprosto všechny ztratily smysl. Knihovna byla poměrně dobře vybavená a Thomas prostudoval svaté texty každé víry; těch několik, o nichž se při pružném výkladu básnické licence snad dalo říct, že popisují jeho stav, nenabízelo vůbec žádnou vyhlídku, jak jej změnit. Ve vzdálené minulosti prodělal několik horečných konverzí; dovolával se každého božstva, které kdy lidstvo zavedlo. Jestli narazil na to, které existovalo – to, jež bylo odpovědné za jeho zatracení – jeho úpěnlivé prosby se nedočkaly žádné odezvy.</p>
<p>Jediné, co po smrti nikdy neočekával, byla nejistota. Zpočátku se tím velice trápil: být uvržen do pekla, aniž by alespoň zahlédl nebe, aby věděl, o co přišel, a vyslechl si blazeované „já jsem ti to říkal“ od věrných stoupajících vzhůru – natož aby došlo na nějaký formální soud před bohem z jeho dětství, při němž by každé dogmatické tvrzení, o němž kdy pochyboval, bylo prohlášeno za absolutní pravdu a každá teologická disputace byla jednou provždy vyřešena.</p>
<p>Ale později došel k závěru, že pokud je jeho stav věčný a nevratný, sotva záleží na tom, jak se jmenuje bůh, který to tak zařídil.</p>
<p>Thomas se s překříženýma nohama posadil na podlahu knihovny a pokusil se vyprázdnit mysl.</p>
<p>„Rychle mysli. Rychle mysli.“</p>
<p>Anna ležela před ním, krvácela a byla v bezvědomí. Čas se zpomalil. Měl pocit, že okamžik, k němuž se blíží, nemůže zvládnout, nemůže jej prožít znovu – ale posunul se k němu a pochopil, že nemá sílu se odvrátit.</p>
<p>Postupně také pochopil, že veškeré obrazy jeho rozkladu a zmrzačování jsou jen složitými gesty nenávisti k sobě samému. Když mu někdo trhal maso z těla, bylo to rozptýlení – téměř úleva. Jeho utrpení nevysvětlilo jeho zločin; utopilo jeho myšlenky ve znecitlivujícím oparu. Byla to představa moci, představa trestu.</p>
<p>Zde však nebyl žádný balzám pokrytecké bolesti, žádné předstírání, že jeho barokní muka působila nějakou alchymii spravedlnosti. Klečel nad Annou a nedokázal plakat, nedokázal ucuknout, nedokázal se oslepit před rozměrem toho, co udělal.</p>
<p>Mohl zavolat záchranku. Mohl jí zachránit život. Stačilo by tak málo síly, tak málo odvahy, tak málo lásky, že nedokázal pochopit, jak může mít člověk od každého tak málo, a přitom dál chodit po Zemi.</p>
<p>Ale u něho to tak bylo. U něho ano.</p>
<p>Proto hlavu přitáhl k sobě a udeřil s ní do zdi.</p><empty-line /><p><strong>26</strong></p>
<p>Po týdnu, kdy byla Durhamovým hostem, se Maria vydala hledat si vlastní příbytek.</p>
<p>Její hněv vyprchal, otupělost prvotního šoku pominula, pátá nebo šestá vlna nevěřícnosti konečně odezněla. Přesto se nadále cítila téměř ochromená podivuhodností pravd, které byla nucena přijmout: vyhnání z vesmíru lidstva z masa a kostí; neskutečné existence Elysia; inteligentního života v Autoverzu. Nemohla se v těchto věcech začít orientovat, dokud nenajde pevný bod, na který by se mohla postavit.</p>
<p>Odmítla si sbalit jakékoli zavazadlo, které by její skenový soubor doprovodilo do příštího života; měla by pocit, že se Durhamovi podvoluje, kdyby učinila sebemenší ústupek potřebám kopie, v jejíž spuštění nevěřila. Žádná prostředí, žádné vybavení bytu, žádné šaty; žádné fotografie, diáře ani naskenované věci na památku. Na žádné napodobenině své staré úzké terasy ve VR by se necítila jako doma. Mohla se pustit do toho, že si ji zrekonstruuje podle paměti, detail po detailu – nebo nechat architektonický software vytáhnout dokonalou imitaci rovnou z jejího mozku – ale necítila se dost silná na to, aby si poradila s citovými rozpory: vábením starého světa, stínem sebeklamu. Raději se rozhodla pro jeden z předdefinovaných bytů přímo ve Městě.</p>
<p>Durham ji ubezpečil, že se na ni kvůli využívání veřejných prostředků nikdo nebude dívat skrz prsty. „Jistě, mohla byste si zkopírovat Město do vlastního teritoria a rozběhnout si soukromou verzi ve vlastní režii – a celý smysl tak popřít. Toto je jediné prostředí v celém Elysiu, které se podobá místu ve starém smyslu. Každý může chodit po ulicích, každý tady může žít – ale nikdo nemůže přeskupit dominanty obzoru, jak se mu zlíbí. Když tady někdo chce změnit barvu pouličních ukazatelů, strhne se vášnivější debata, než když se průměrné místní zastupitelstvo rozhodlo změnit územní plán celé čtvrti.“</p>
<p>Město permutací jí tak zdarma poskytovalo svou falešnou, místními předpisy svázanou, kvaziobjektivní existenci, zatímco model těla běžel na procesorech v jejím vlastním teritoriu – a oba systémy vyměňováním dat vytvářely dojmy, které získávala, když chodila po ulicích, vcházela do štíhlých kovových budov a prohlížela si prázdné byty, jež možná měly být cítit barvami, ale nebyly. Samotná se cítila nervózní, a tak Durham chodil s ní, starostlivý a uctivý jako vždy. Jeho lítost působila na určité úrovni upřímně – bolest, kterou jí způsobil, mu nebyla lhostejná – ale nezdálo se, že by hlouběji bylo místo pro pochybnosti: viditelně očekával, že mu probuzení dřív nebo později úplně odpustí.</p>
<p>„Jaké to je, mít sedm tisíc let?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Přijde na to.“</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Na to, jak se chci cítit.“</p>
<p>Našla si byt v severovýchodním kvadrantu, v polovině mezi centrální věží a okrajem Města. Z ložnice viděla hory na východě, třpytící se vodopád, v dálce kus lesa. K dispozici byly i lepší výhledy, ale tento jí připadal tak akorát; kdyby si pořídila něco okázalejšího, cítila by se nesvá.</p>
<p>Durham jí ukázal, jak se přihlásit: stačil jen krátký rozhovor s bytovým softwarem. „Jste jediný Elysijec v této věži,“ řekl, „takže si můžete naprogramovat všechny své sousedy, jak budete chtít.“</p>
<p>„Co když neudělám nic?“</p>
<p>„Implicitní chování: nebudou se vám plést do cesty.“</p>
<p>„A co ostatní Elysijci? Jsem taková kuriozita, že mne lidé budou vyhledávat?“</p>
<p>Durham se nad tím zamyslel. „O vašem probuzení se všeobecně ví – ale zdejší lidé jsou většinou dost trpěliví. Pochybuji, že by někdo byl tak neuctivý a začal vás obtěžovat na ulici. Vaše telefonní číslo zůstane neveřejné, dokud se sama nerozhodnete jinak – a vlastní byt teď ovládáte vy; je stejně bezpečný jako soukromá prostředí. Software prošel přísnými testy: vloupání či vniknutí někoho nepovolaného je matematicky nemožné.“</p>
<p>Durham ji nechal, aby se zabydlela. Chodila po pokojích a snažila se zvyknout si v nich, přijmout je za vlastní; přinutila se k procházce okolními ulicemi, snažila se najít klid. Byt ve stylu art deco, věže Fritze Langa a ulice plné komparsistů, to všechno ji znervózňovalo – ale zpětně si uvědomila, že nemohla jít nikam jinam. Když se pokusila představit si své „teritorium“, svůj soukromý díl Elysia, připadalo jí to stejně děsivé a nezvladatelné, jako kdyby zdědila jednu čtyřiadvacetinu starého vesmíru z galaxií a vzduchoprázdna. To, že nový vesmír byl v podstatě neviditelný a byl vystavěn z mřížky samovolně se množících počítačů, které zase byly vystavěny z buněk buněčného automatu – jež nebyly nic víc než řady čísel, bez ohledu na to, jak snadno se daly barevně odlišit a uspořádat do úhledných struktur – pouze nekonečně umocňovalo pocit, že je v jeho nesmírnosti ztracená. Úplně stačilo, že její skutečné tělo bylo soustavou výpočtů rezonujících v maličké části jinak tiché krystalické pyramidy, která se v TVC vesmíru táhla do dálky odpovídající tisícům světelných let. Při představě, že by se svými smysly pohroužila do falešného světa, jenž byl ve skutečnosti jiným koutem téže stavby – úplně se stáhla do tmy té obrovské, zatuchlé krypty – se jí panikou stahoval žaludek.</p>
<p>I když Město bylo stejně nereálné, alespoň to byla halucinace, kterou sdíleli ostatní Elysijci – a ona, ukotvená tímto konsenzem, našla odvahu zkoumat neviditelný svět tam dole z bezpečné – byť iluzorní – vzdálenosti. Seděla v bytě a studovala mapy Elysia. V největším měřítku byla většina krychle vyobrazena jednotvárně: pyramidy ostatních sedmnácti zakladatelů byly soukromé a její byla prakticky nevyužitá. Veřejné teritorium se dalo zbarvit podle softwaru, který v něm běžel – identifikovat jednotlivé procesy, vysledovat toky dat – ale i potom byla většina jednobarevná: pět z šesti veřejných pyramid bylo věnováno Autoverzu a na jednom procesoru za druhým běžel tentýž jednoduchý program, který zaváděl pravidla autoverzového buněčného automatu – zcela odlišná od pravidel pro TVC. Na tuto oblast byla navlečena tenká metalická síťka, podobná spleti tenkých drátů ponořených do neznámé substance s účelem sondovat její vlastnosti. To byl software, který sledoval planetu Lambert – zcela izolovaný od Autoverzu, nepodléhající jeho zákonům. Jeho původní verzi napsala samotná Maria, ale nikdy nedostala příležitost vyzkoušet jej v planetárním měřítku. Generace elysijských odborníků na Autoverz jej pečlivě rozpracovaly a vylepšily, takže teď nahlížel bilionem neexistujících trhlin v prostoru, porovnával, interpretoval a velice přehledně třídil vše, co viděl. Výsledky proudily do centra Elysia, do ústřední knihovny kanálem, který díky hustotě toku dat zářil jako stříbro rozžhavené do běla.</p>
<p>Vlastní centrum byl oslnivý mnohostěn, seskupení databází obklopených komunikačními strukturami, které zvládaly příval informací proudících k pyramidám a opačně. Prošel tudy každý kontakt mezi Elysijci z různých klanů; od telefonních hovorů po potřesení rukama, od sexu po nejrůznější složité polidské intimnosti, které Elysijci za posledních sedm tisíc let vynalezli. Z mapy se však nedalo nic poznat; i při maximálním zvětšení a nejpomalejším přehrávání vypadaly proudící balíky dat jako jednotvárné světelné body, jejichž obsah byl bezpečně anonymní.</p>
<p>Druhý nejjasnější tok dat spojoval centrum s Městem, projevujícím se jako jemný labyrint algoritmů lpících na jedné stěně šesté veřejné pyramidy. Díky tomu, že autoverzový software na druhé straně hranice byl vyjádřen temnou modří, Město vypadalo jako chaotický, neony ozářený lunapark na okraji obrovské pouště, na konci třpytivé dálnice. Maria přiblížila obraz a dívala se, jak se z centra vyřinuly balíky dat odpovědných za vlastní mapu.</p>
<p>Neexistovala jednoznačná korespondence mezi tímto pohledem a Městem, jak je ukazovaly smysly. Veškeré davy falešných chodců, rozptýlených po viditelné metropoli, se tu daly najít jako těsné seskupení maličkých blýskavých bloků nadepsaných DAVOVÉ CHOVÁNÍ nebo RŮZNÉ SKLONY. Polohy a ostatní atributy jednotlivců byly zašifrovány do datových struktur, které byly příliš malé, než aby se daly pozorovat bez trvalého zvětšení. Mariin byt byl stejně mikroskopický, byl však produktem širokého rozptylu jednotlivých složek, natolik rozdílných jako OPTIKA POVRCHŮ. DYNAMIKA VZDUCHU, TEPELNÉ ZÁŘENÍ a TEXTURA KOBERCE.</p>
<p>Mohla spatřit své tělo jako podobný diagram funkčních modulů – ale usoudila, že to počká.</p>
<p>Nejdřív jedna pitva, potom druhá.</p>
<p>Začala zkoumat informační zdroje Elysia – datové sítě, jež se jako datové sítě zobrazovaly – a dvakrát denně opouštěla byt a sama se procházela po Městě; poznávala dva prostory odpovídající těm, jež znala z minulosti.</p>
<p>Probrala se knihovnami, nikoli jen tak náhodně, prolistovala si Homéra a Joyce, prohlédla si Rembrandty, Picassy a Moory, přehrála si pasáže z Chopina a Liszta, podívala se na kousky z Bergmana a Bunuela. Potěžkala váhu korpusu lidské civilizace, který si Elysijďané vzali s sebou.</p>
<p>Připadal jí lehký. Dubliňané teď byli stejně neskuteční jako Iliada, ke Guernice ve skutečnosti nikdy nedošlo – anebo jestli došlo, zachytit elysejský pohled přesahovalo síly každého umělce. Sedmá pečeť byla šílená, nesmyslná pohádka. Jediné, co zůstalo, bylo Nenápadný půvab buržoazie.</p>
<p>Rozhodnutí jakkoli se změnit bylo příliš obtížné, a tak, implicitně věrná lidské fyziologii, přijímala potravu, zbavovala se strávených zbytků a spala. Existovaly tisíce způsobů, jak si vykouzlit potravu, od gurmánských pokrmů z kulinářské databáze, které se doslova vynořily z obrazovky jejího terminálu, po časově úspornou volbu nasycení stisknutím tlačítka, přičemž příjemná chuť v ústech zůstala. Staré rituály se však dožadovaly toho, aby je dodržovala, a tak si došla nakoupit syrové ingredience od loutkových prodavačů v lahůdkářství a vařila si sama, často špatně. Čím dál víc ji unavovalo sledovat fungování nedokonalé chemie, jako by tu obtížnou simulaci podvědomě prováděla sama.</p>
<p>Tři noci se jí zdálo, že je zpátky ve starém světě a baví se o banalitách s rodiči, přáteli ze školy, jinými autoverzovými nadšenci a bývalými milenci. Ať však byla scéna jakákoli, vzduch byl nabit, vyzařovala z něj sebevědomá autentičnost. Probouzela se z těchto snů zmrzačená ztrátou, snažila se zachytit prchající jistoty, věřila – pět nebo deset vteřin – že ji Durham omámil, zhypnotizoval, vymyl jí mozek, aby se jí zdálo o Elysiu, a tak se vlastně pokaždé, když si myslela, že tady „usnula“, probudila do pozemského života, který nikdy nepřestala žít.</p>
<p>Potom se mlha v jejím mozku rozptýlila a ona poznala, že to není pravda.</p>
<p>Poprvé se jí zdálo o Městě. Byla venku na Patnácté avenue, když ji loutky začaly prosit, aby se k nim chovala, jako by to byly normálně myslící bytosti. „Turingovu testu přece vyhovujeme, ne? Je cizinec v davu méně než člověk jenom proto, že nemůžete být svědkem jeho vnitřního života?“ Tahaly ji za oblečení jako žebráci. Odpověděla jim, že nemají být směšné. „Jak si můžete stěžovat?“ řekla jim. „Vy vůbec nic nechápete? Odstranili jsme nespravedlnost.“ Muž v černém obleku jako ze škatulky se na ni ostře podíval a zamručel: „Chudí budou vždycky.“ Ale neměl pravdu.</p>
<p>A zdálo se jí o samotném Elysiu. Proplétala se TVC mřížkou v mezerách mezi procesory, transformována v jednoduchou, autonomní soustavu buněk podobnou nejstarším, nejprimitivnějším formám umělého života; nic nenarušovala, ale pozorovala všechno – a ve všech šesti rozměrech. Probudila se, když si uvědomila, jak je to absurdní: TVC vesmír nebyl zaplaven žádnou analogií světla, která by široko daleko roznášela informaci o každé buňce. Být zapojen do mřížky znamenalo být prakticky slepý k jejímu obsahu; jediným způsobem, jak něco zjistit, bylo natáhnout se dál a horlivě to tam propátrat – často se zničujícími důsledky.</p>
<p>Pozdě odpoledne, v zlatavém světle, které pronikalo do pokoje ložnicovým oknem po tisíci nahodilých, propočítaných odrazech mezi mrakodrapy, si obvykle pobrečela. Připadalo jí to nepřiměřené, povrchní, smutné, nemorální. Nechtěla „truchlit“ pro lidstvo – ale nevěděla, jak chápat jeho nepřítomnost. Odmítala představu, že svět je již dávno mrtvý – jako kdyby ji elysijská tisíciletí spánku postrčila do nejisté budoucnosti Země – a tak se snažila svázat se s časem, který si pamatovala, a v duchu sledovat život své dvojnice. Představovala si usmíření s Adenem; nebylo to nemožné. Představovala si ho velice živě, stejně citlivého, sobeckého a tvrdohlavého, jako byl vždycky. Snila o těch nejobyčejnějších, nejméně napadnutelných okamžicích jejich soužití a nemilosrdně odstraňovala všechno, co působilo příliš optimisticky, co se příliš podobalo zbožnému přání. Nelákalo ji vymýšlet pro druhou Marii dokonalý život; chtěla pouze vytušit nepoznatelnou pravdu.</p>
<p>Ale musela dál věřit, že se jí podařilo zachránit Francesku. Cokoli jiného by bylo nesnesitelné.</p>
<p>Snažila se pohlížet na sebe jako na vystěhoválce, někoho, kdo připlul za oceán před vynálezem letadel, před telegrafem. Ti lidé nechali ve svém dřívějším domově vše, a přežili. Dařilo se jim. Prosperovali. Jejich životy to nezničilo; přijali neznámo a byli obohaceni, změněni.</p>
<p>Neznámo? Žila v artefaktu, matematickém objektu, který pomohla Durhamovi vytvořit pro jeho miliardáře. Elysium byl uspořádaný vesmír. Neobsahovalo žádné skryté divy, žádné ztracené kmeny.</p>
<p>Ale obsahovalo Autoverz.</p>
<p>Čím déle o tom přemýšlela, tím víc se jí zdálo, že planeta Lambert je klíč k jejímu duševnímu zdraví. I po třech miliardách let evoluce to byla jediná věc v Elysiu, která ji spojovala s minulým životem – vracela ji do noci, kdy se stala svědkem toho, jak A. lamberti strávila mutózu. Nit byla nepřerušená: zárodečný organismus A. hydrophila byl odvozen ze stejného kmene. A jestli byl Autoverz tenkrát nejdokonalejším útěkem od reality, exkluzivní intelektuální hrou ve světě sužovaném problémy, nyní byla situace úplně opačná: Autoverz byl domovem mnoha stovek milionů forem života, vzkvétající civilizace, kultury na prahu vědecké revoluce. Ve vesmíru řídícím se rozmary, pohodlím a fantazií to vypadalo jako jediný kousek pevné půdy, který zbyl.</p>
<p>A přestože si nijak nenalhávala, že Lamberťany osobně „stvořila“ – to, že načrtla ranou historii planety a slátala jim předka uzpůsobením převodu pozemské bakterie, jejž uskutečnil někdo jiný, jí stěží dávalo právo připisovat si zásluhy za jejich vícenásobnou nervovou soustavu a venkovní trávicí ústrojí, natož fakt, že si uvědomovali sami sebe – nedokázala si jednoduše umýt ruce nad jejich osudem. Nevěřila, že by planeta Lambert vůbec někdy mohla vzniknout – nicméně pomohla tomu, aby se to stalo.</p>
<p>Částečně ani teď nechtěla dělat nic víc než se bouřit proti svému probuzení a oplakávat, co ztratila. Přijmout Autoverz jí připadalo jako urážka památky Země – a znamení, že akceptovala způsob, jakým se k ní Durham zachoval. Ale začínala mít pocit, že obrátit se zády k jediné věci, jež mohla dát jejímu novému životu nějaký smysl, bylo zvrácené na hranici šílenství – pouze Durhamovi natruc, jen aby důvody ke svému probuzení proměnila v lež. Byly jiné možnosti, jak mu dát najevo, že mu neodpustila.</p>
<p>Byt – zpočátku nemyslitelně velký, téměř neobyvatelný – pomalu ztratil svou cizost. Desátý den ráno se konečně probudila s očekáváním přesně takového pohledu na svou ložnici, jaký našla. Neznamenalo to ovšem, že by se smířila se situací, ale přinejmenším nebyla překvapená, že je tam, kde je.</p>
<p>Zatelefonovala Durhamovi a oznámila mu: „Chci se připojit k expedici.“</p>
<p>Kontaktní skupina zaujímala jedno podlaží ve věži v jihovýchodním kvadrantu. Maria, kterou teleportace nelákala, dorazila pěšky, přešla z jedné budovy do druhé po lávce, ignorujíc loutky a kochajíc se výhledem. Bylo to jistě rychlejší než se přesouvat v úrovni ulic, a Maria postupně přemáhala strach z výšek. Tady se mosty nehroutily v důsledku nepředpokládaných vibrací. Plexisklové trubice se neřítily k zemi a nevysypávaly mrtvá těla na chodník. Nezáleželo na tom, jestli Malcolm Carter vůbec něco věděl o pozemním stavitelství; sotva se dalo předpokládat, že se město bude obtěžovat pracným modelováním napětí a zatížení jen proto, aby zjistilo, zda by se jeho části měly nebo neměly v zájmu realismu zřítit. Všechno bylo dokonale bezpečné z rozhodnutí.</p>
<p>Durham na ni čekal ve vestibulu. Uvnitř ji pak představil Dominiku Repettovi a Alise Zemanské, dalším vedoucím projektu. Maria ovšem nevěděla, co může od prvního kontaktu s pozdější generací Elysijců očekávat, ale jevili se jako elegantně oblečení lidé, muž a žena, oba „před čtyřicítkou“. Měli na sobě oděv, který by nepůsobil jako nemístně výstřední v žádné kanceláři Sydney jedenadvacátého století. Z úcty k ní? Doufala, že ne – ledaže by v jejich subkultuře bylo obvyklé ukazovat se každému v jiné podobě, odvozené právě tak, aby mu byla příjemná. Repetto byl dokonce tak neobyčejně pohledný, až se málem štítila pomyslet, že si on – nebo jeho rodič – takovou tvář záměrně vybral. Jenže co teď znamenaly kódy marnivosti z doby plastické chirurgie a genového inženýrství? Také Zemanská byla úžasná, s tmavě tečkovanýma, fialovýma očima a plavými vlasy, které jí trčely jako hřebíky. Durham vypadal – alespoň na Marii to tak působilo – téměř stejně jako muž, kterého v roce 2050 poznala. Začalo jí vrtat hlavou, jak se asi jeví mladým Elysijcům ona. Pravděpodobně jako nějaká čerstvá vykopávka.</p>
<p>Repetto si s ní nekonečně dlouho potřásal rukou. „Je to obrovská, obrovská čest vás potkat. Nedokážu vyjádřit, jak moc jste nás všechny inspirovala.“ Obličej mu zářil; vypadalo to, že to myslí upřímně. Maria cítila, jak červená, a zkusila si představit sebe samotnou v obdobné situaci, jak si třese rukou s… kým? Maxem Lambertem? Johnem von Neumannem? Alanem Turingem? Charlesem Babbagem? Adou Lovelaceovou? Věděla, že ve srovnání s kterýmkoli z těchto průkopníků neudělala nic – ale měla sedm tisíc let na to, aby její pověst byla přikrášlena. A tři miliardy let na to, aby její práce přinesla ovoce.</p>
<p>Patro bylo rozčleněno na kanceláře oddělené jen několika příčkami, ale zdálo se, že nikdo další tam není. Durham si všiml, jak nakukuje za přepážky, a tajemně řekl: „Pracuje tu víc lidí, ale přicházejí a zase odcházejí.“</p>
<p>Zemanská je uvedla do malé zasedací místnosti. Řekla Marii: „Můžeme vstoupit do vyjádření planety Lambert ve VR, pokud chcete – ale měla bych vás varovat, že to může být dezorientující: být tam, ale nehmotná, procházet vegetací a tak dál. A pohyb rychlostmi, které jsou nezbytné pro sledování Lamberťanů, může přivodit cestovní nemoc. Jistě, existují nervové úpravy, které oba tyto problémy odstraňují-“</p>
<p>Maria nebyla připravena začít zasahovat do svého mozku – ani vkročit na povrch cizí planety. Prohlásila: „Myslím, že s obrazovkami to bude jednodušší. Bude mi to lépe vyhovovat. Nevadí vám to?“ Zemanská vypadala, jako by se jí ulevilo.</p>
<p>Repetto se postavil na konec stolu a promluvil ke všem třem, i když Maria věděla, že je to všechno kvůli ní.</p>
<p>„V poslední době se toho na planetě Lambert děje tolik, že jsme ji zpomalili srovnatelně se Standardním časem, abychom byli schopni držet krok s vývojem.“ Na stěně za ním se objevila eliptická mapa povrchu planety. „Poslední zprávy hovoří o tom, že desítky nezávislých skupin chemiků začaly hledat jednodušší, unifikovanější model, který by byl základem nejnovější atomární teorie.“ Objevila se zvýrazněná místa, rozptýlená po celé mapě. „Téměř před třemi sty lety se standardní model – dvaatřicet atomů s pravidelným uspořádáním hmotností, mocenství a vzájemných afinit – stal obecně uznávaným. Lamberťanská obdoba Mendělejevovy periodické tabulky.“ Letmo se usmál na Marii, jako by mohla být Mendělejevovou současnicí – nebo možná proto, že byl hrdý na exotickou znalost dějin vědy, která již neplatila. „V té době byly atomy považovány za základní entity, nedělitelné, nevyžadující žádné další vysvětlení. V posledních dvaceti letech tento pohled konečně začal dostávat trhliny.“</p>
<p>Maria již přestávala chápat. Z toho, co si narychlo přečetla v posledních několika dnech, se dozvěděla, že Lamberťané upravili vžitou teorii, když byl zjištěn nový jev, který teorie nedokázala vysvětlit. Repetto si jejího výrazu zřejmě všiml, neboť se odmlčel, jako by čekal, co řekne.</p>
<p>„Autoverzové atomy jsou nedělitelné,“ namítla. „Neexistují žádné stavební části, jež by se daly izolovat, žádné menší stabilní entity. Můžete srazit jeden s druhým s energií, jakou chcete, a ony se nanejvýš odrazí – a Lamberťané nemají možnost je srazit s žádnou energií. Takže… určitě neznají ze zkušenosti nic, co by současná teorie nemohla dokonale vysvětlit.“</p>
<p>„Rozhodně nic ze svého bezprostředního okolí. Jenomže problém je v kosmologii. Zdokonalovali modely vývoje své hvězdné soustavy a nyní hledají vysvětlení pro složení prvotního oblaku.“</p>
<p>„Vzali třicet dva atomů s jejich vlastnostmi jako hotovou věc – ale nedokážou udělat totéž v případě neodůvodněného množství každého z nich v prvotním mračnu?“</p>
<p>„Je to tak. Je těžké přesně přeložit jejich motivaci, ale mají velice vytříbenou estetiku, která velí, jakou teorii přijmou – a je pro ně fyzicky téměř nemožné odporovat jí. Když zkusí zatančit teorii, jež nerezonuje s nervovou soustavou, která hodnotí její jednoduchost, tanec ztratí koordinaci.“ Na okamžik se zamyslel a pak ukázal na obrazovku za sebou; objevil se na ní roj Lamberťanů. „Tady je příklad – z ne tak vzdálené minulosti. Toto je tým astronomů – dokonale obeznámených s pohyby planet po obloze vůči slunci – kteří testují teorii, jež se pokouší tato pozorování vysvětlit s využitím předpokladu, že planeta Lambert stojí na místě a všechno ostatní obíhá kolem ní.“</p>
<p>Maria tvory velmi pozorně sledovala. Měla by potíže, kdyby měla identifikovat rytmy jejich složitých, proplétajících se pohybů – ale když se roj začal rozbíhat, úpadek koordinace byl očividný.</p>
<p>„A tady máme heliocentrickou verzi o několik let později.“</p>
<p>Tanec byl znovu příliš složitý, než aby se dal analyzovat – byť skutečně působil harmoničtěji – a po čase začal být téměř hypnotický. Tmavé tečky míhající se na pozadí bílé oblohy zanechávaly stopy na jejích sítnicích. Všudypřítomná tráva pod nimi působila jako zvláštní prostředí pro astronomické teoretizování. Lamberťané se zřejmě smířili se svým stavem – v němž pasení roztočů představovalo nejvyšší formu ovládání přírody – jako by byl stejně utopický jako elysijská absolutní svoboda. Stále je ohrožovali dravci. Mnozí umírali v mladém věku následkem nemocí. Jídla však bylo vždy dost: namodelovali své populační cykly a naučili se tlumit oscilace ve velice raném stadiu. A bez ohledu na to, zda byli či nebyli milovníky přírody, nedocházelo k „ideologickým“ půtkám o „kontrolu porodnosti“; jakmile se populační model rozšířil, stejná opatření ihned převzaly komunity po celé planetě. Lamberťanská kulturní pestrost byla omezená; v jejich případě byl geneticky určován mnohem větší podíl chování, než tomu bylo u lidí – mláďata se rodila soběstačná a měla mnohem menší nervovou přizpůsobivost než lidské malé děti – a příslušné geny měly relativně málo variací.</p>
<p>Heliocentrická teorie byla vcelku přijatelná; tanec si zachoval soudržnost. Repetto jí celou scénu přehrál ještě jednou s „překladem“ v menším okně, jenž v každém okamžiku ukazoval pozice znázorňovaných planet. Maria ani pak nezaznamenala soulad – Lamberťané rozhodně nelétali dokola, aby jednoduše napodobili hypotetické oběžné dráhy – ale zdálo se, že synchronizované rytmy planet a hmyzích astronomů někde v jejím zrakovém centru splynuly a aktivovaly nějaký detektor souvislostí, který dost dobře nevěděl, jak si má tu zvláštní rezonanci vyložit.</p>
<p>„Takže Ptolemaios měl jednoduše špatnou gramatiku,“ prohlásila. „Jasný nesmysl. Velenedobré. A ke Kopernikovi dospěli o několik let později? To tedy zírám. Jak dlouho jim trvalo, než se dostali ke Keplerovi… k Newtonovi?“</p>
<p>„To byl Newton,“ vysvětlila zdvořile Zemanská. „Gravitační teorie a pohybové zákony, to vše bylo součástí modelu, který tančili; Lamberťané by nedokázali vyjádřit tvary oběžných drah, aniž by zahrnuli jejich zdůvodnění.“</p>
<p>Maria cítila, jak se jí vzadu na šíji ježí chloupky.</p>
<p>„Jestli to byl Newton – co tomu předcházelo?“</p>
<p>„Nic. Byl to první úspěšný astronomický model – vyvrcholení asi deseti let pokusů a omylů prováděných týmy po celé planetě.“</p>
<p>„Museli přece něco mít. Primitivní mýty. Želvy. Sluneční bohy na vozech.“</p>
<p>Zemanská se rozesmála. „Evidentně žádné želvy ani vozy – ale ne: žádné naivní kosmologie. Jejich nejstarší jazyk vznikl z věcí, které mohli snadno pozorovat a modelovat – ekologické vztahy, populační dynamika. Dokud byla kosmologie mimo jejich chápání, ani se nesnažili ji rozřešit; byla to věc, o které se nemluví.“</p>
<p>„Žádné mýty o stvoření?“</p>
<p>„Ne. Uvěřit nějakému ,mýtu’ – nějakému mlhavému, nestabilnímu vysvětlení – by pro Lamberťany bylo jako… trpět halucinacemi, vidět přeludy, slyšet hlasy. Nedokázali by vůbec fungovat.“</p>
<p>Maria si odkašlala. „V tom případě jsem zvědavá, jak zareagují na nás.“</p>
<p>„Momentálně jsou stvořitelé něco, co je mimo diskusi,“ přidal se Durham. „Lamberťané takovou hypotézu nepotřebují. Chápou evoluci: mutace, přirozený výběr, dokonce přišli s myšlenkou makromolekulárního genu. Ale původ života je otevřená otázka, příliš obtížná, než aby se dala vyřešit, a pravděpodobně by trvalo staletí, než by přišli na to, že jejich prvotní předchůdce byl zasazen ,ručně’… pokud vůbec je nějaký důkaz, který by to mohl potvrdit, logický důvod, proč by A. hydrophila nemohla vzniknout v nějaké imaginární prebiotické historii.</p>
<p>Ale k tomu nedojde; myslím, že ještě několik desítek roků si budou na problému prvotního mračna vylamovat zuby a pak uhodnou, o co jde. Myšlenka, jejíž čas nadešel, se může rozšířit po celé planetě během několika měsíců, i kdyby byla sebeexotičtější; tihle tvorové nelpí na tradicích. A jakmile teorie, že jejich svět byl stvořen, vyvstane ve správném vědeckém kontextu, nezblázní se z toho. Alisa chtěla říct jenom to, že primitivní pověry, na které věřili první lidé, by prvním Lamberťanům nedávaly smysl.“</p>
<p>„Takže co…?“ zeptala se Maria. „Počkáme, až ,stvořitelé’ přestanou být tématem mimo diskusi, než tam vrazíme a oznámíme, že to jsme my?“</p>
<p>„Přesně tak,“ odvětil Durham. „Máme povolení navázat kontakt, jakmile Lamberťané nezávisle vysloví předpoklad naší existence – ne dřív.“ Zasmál se a s viditelným uspokojením dodal: „Čehož jsme dosáhli tím, že jsme žádali mnohem víc.“</p>
<p>Maria stále neměla dobrý pocit – ale nechtěla zdržovat, když se teprve učila chápat nuance lamberťanské kultury.</p>
<p>Řekla: „Dobře. Kosmologie je aktivátor, ale oni hledají hlubší vysvětlení své chemie. Daří se jim to?“</p>
<p>Repetto znovu vyvolal mapu planety Lambert; symboly označující polohu týmů teoretiků vystřídaly ve stejných místech sloupcové diagramy. „Toto je časové vyjádření tanců konaných pro různé subatomární modely, které byly v období posledních pěti let zkoumány. Několik teorií vypadá do jisté míry slibně a každé vylepšení je posouvá o kousek dál; ostatní skupiny dosahují poměrně nahodilých výsledků. Nikdo nepřišel s ničím, co by byli schopni přenést na větší vzdálenost; tyto tance mají příliš krátký život, než aby si je skupiny poslů zapamatovaly.“</p>
<p>Maria znovu ucítila, jak jí naskočila husí kůže. Falešná poselství zemřou cestou. Všechna ta efektivita, ta nemilosrdná honba za pravdou, v sobě měla cosi hrůzného. Avšak možná to byla jen raněná pýcha: stavět se k některým nejtvrději vybojovaným intelektuálním úspěchům lidstva, jako by byly prakticky samozřejmé, nebyl nejpříjemnější rys, jaký mohl cizí druh mít.</p>
<p>„Takže… žádný tým v této chvíli nemá pravdu na dosah?“ zeptala se.</p>
<p>Repetto zavrtěl hlavou. „Zatím ne. Ale pravidla Autoverzu jsou podle téměř všech kritérií nejjednodušším vysvětlením dvaatřiceti atomů.“</p>
<p>„Pro nás nejjednodušším. Lamberťané nemají ve svém prostředí nic, co by je navedlo, aby uvažovali v jazyce buněčných automatů.“</p>
<p>Zemanská namítla: „V jejich prostředí nebylo nic, co by je navedlo, aby uvažovali v jazyce atomů.“</p>
<p>„To sice ne, ale staří Řekové o atomech uvažovali – nevymysleli však kvantovou mechaniku.“ Maria si nedokázala představit, že by člověk z doby před průmyslovou revolucí mohl vymyslet buněčný automat – byť jenom jako matematickou abstrakci – natož pokračovat dál a dojít k hypotéze, že by jím mohl být samotný vesmír. Mechanické kosmologie vznikly až po fyzických hodinách; počítačové kosmologie vznikly po fyzických počítačích.</p>
<p>Lidské dějiny však naprosto zjevně nebyly nejlepším vodítkem k lamberťanské vědě. Měli již svůj newtonovský – „mechanický“ – planetární model. Nepotřebovali, aby jim cestu ukazovaly artefakty.</p>
<p>Řekla: „Pokud se jedná o tu ,estetiku’, kterou se řídí přijatelnost teorií – podařilo se vám zmapovat nervové struktury, které se na tom podílejí? Dokážete kritéria reprodukovat?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Repetto. „A myslím si, že vím, na co se chcete zeptat.“</p>
<p>„Vypracovali jste vlastní verze možných lamberťanských teorií buněčného automatu? A poměřili jste je lamberťanskou estetikou?“</p>
<p>Skromně sklonil hlavu. „Ano. Samozřejmě nemodelujeme celé mozky – to by bylo velmi neetické – ale můžeme si pustit simulace zkušebních tanců na lamberťanských nervových modelech, které nemají vědomí.“</p>
<p>Modelování Lamberťanů modelujících Autoverz… „A jak to šlo?“</p>
<p>Repetto zaváhal. „Výsledky zatím nejsou průkazné. Žádná teorie, kterou jsem vytvořil, nefungovala – ale je to nesnadný úkol. Dá se těžko říct, jestli skutečně vyjadřuji hypotézu tak, jak by to udělali Lamberťané – nebo zda jsem v modelu postrádajícím vědomí skutečně zohlednil všechny jemnůstky příslušného chování.“</p>
<p>„Ale slibně to nevypadá?“</p>
<p>„Je to neprůkazné.“</p>
<p>Maria se nad tím zamyslela. „Samotná pravidla Autoverzu nevysvětlí četnost prvků – jež je hlavním problémem, který se Lamberťané snaží vyřešit. Takže co se stane, pokud celou představu buněčného automatu vynechají a přijdou s úplně jinou teorií: něčím naprosto pomýleným, co však bude souhlasit se všemi daty? Vím, všechno ostatní, co se jejich světa týká, pochopili mnohem snáze, než se to kdy podařilo lidem, ale to neznamená, že jsou dokonalí. A pokud nemají tradici v tom, že by řešení obtížných otázek vzdali s odkazem na ruku stvořitele, mohlo by se jim podařit splácat dohromady něco, co vysvětlí jak zárodečné mračno, tak chemické vlastnosti prvků – aniž by se to alespoň trochu přiblížilo pravdě. Nemožné to není, ne?“</p>
<p>Rozhostilo se těžkopádné ticho. Marii napadlo, jestli se nedopustila nějakého strašného faux pas, když nadhodila možnost, že by se kritéria pro kontakt nemusela nikdy naplnit… ale sotva mohla těmto lidem říkat něco, co už sami nezvážili.</p>
<p>Pak Durham klidně řekl: „Ne, nemožné to není. Takže si budeme muset počkat, kam Lamberťany jejich logika dovede.“</p><empty-line /><p><strong>27</strong></p>
<p>(Město Rmut)</p>
<p>Peer ucítil, jak začala změna, a vypnul soustruh. Bezmocně se rozhlédl po dílně, zastavil se očima na každém předmětu, bez něhož si život nedokázal představit: pásové brusce, pak polici plné obráběcích nástrojů pro soustruh, velkých plechovkách oleje a menších plechovkách fermeže. Na hromádce čerstvě nařezaného dřeva. Vzdát se těchto věcí – nebo hůř, vzdát se lásky k nim – mu připadalo jako definice zániku.</p>
<p>Pak začal situaci vnímat jinak. Cítil, že vykročil z tesařského života do většího plánu světa – nebo neplánu: nahodilého koktání od jedné záminky ke druhé, které dávalo jeho existenci různé významy. Nedokázal si pocit ztráty udržet; nadšení pro všechno, čemu se v posledních sedmdesáti šesti letech věnoval, se rozplynulo jako sen. Fáze, kterou nechával za sebou, v něm nebudila odpor ani nechápavost – ale nijak netoužil ji prodloužit nebo zopakovat.</p>
<p>Jeho nástroje, jeho oblečení, samotná dílna, to vše se rozplynulo a zanechalo po sobě jednotvárnou šedou pláň táhnoucí se do nekonečna pod oslnivou modrou oblohou, bez slunce, ale přesto zářivou. Klidně čekal, až objeví své nové povolání. Vzpomněl si na poslední přechod a pomyslel si: Tato krátká mezidobí jsou životem sama o sobě. Napadlo ho, že by příště mohl stejný řetěz myšlenek uchopit znovu a potáhnout jej o něco dál.</p>
<p>Pak kolem něho vyrostla z holé země obrovská místnost táhnoucí se stovky metrů všemi směry, vyplněná řadami dřevěných zásuvek na preparáty. Vysoký strop se zaprášenými světlíky uzavřel prostor nad jeho hlavou a celou scénu dokončil. Zamžoural očima do šera. Na sobě měl silné černé kalhoty a vestu oblečenou na škrobené bílé košili. Jeho externí já, jež mu vybralo posedlost, která by ve světě vyspělých počítačů byla nesmyslná, ho vyšňořilo pro roli viktoriánského přírodovědce.</p>
<p>Věděl, že zásuvky jsou plné brouků. Stovek tisíc brouků. Ve svém čase teď nemohl dělat nic jiného než je zkoumat, kreslit, popisovat a třídit: vzorek po vzorku, druh po druhu, desetiletí za desetiletím. Byla to tak blažená perspektiva, že se radostí málem svalil.</p>
<p>Když přistoupil k nejbližším zásuvkám – kde na něho již čekal čistý skicák a tužka – zaváhal a pokusil se dát smysl svým pocitům. Věděl, proč je tady šťastný: jeho externí já mu znovu přepojilo mozek, jak je k tomu naprogramoval. Jaký větší smysl chtěl?</p>
<p>Rozhlédl se po zatuchlé místnosti, snažil se zjistit zdroj své nespokojenosti. Všechno bylo dokonalé, tady a teď, ale minulost s ním byla stále, šedá pláň přechodu, desetiletí strávená u soustruhu, chvíle ve společnosti Kate, jeho předchozí vášně. Dávno mrtvý David Hawthorne, neviditelný, jak se drží skalní stěny. Nic z toho nemělo žádnou spojitost s jeho nynějšími zájmy, s jeho současným okolím – ale detaily se přesto dál vznášely na okraji jeho úvah jako zbytečné, anachronické rušivé elementy. Byl oblečen pro svou roli – tak proč iluzi nedokončit? Hrál si s falešnými vzpomínkami už dřív. Proč nevytvořit virtuální minulost, která „vysvětlovala“ jeho situaci a jeho nadšení pro úkol, který měl před sebou, v podmínkách zapadajících do prostředí? Proč nevytvořit osobu, která by na Peera neměla žádné vzpomínky a mohla by se skutečně ztratit v radostech, které přinášelo vypuštění do této drahocenné sbírky?</p>
<p>Otevřel okno ke svému externímu já a společně začali vymýšlet životopis entomologa.</p>
<p>Peer se zaraženě podíval na blikající elektrickou lampu v koutě místnosti, pak k ní došel a přečetl si vzkaz načmáraný na stole pod ní.</p>
<p>POTŘEBUJU S TEBOU MLUVIT. NĚCO SE STALO.</p>
<p>Zaváhal a pak vytvořil vedle lampy dveře. Kate jimi prošla. Byla popelavá.</p>
<p>„Sháním tě celou věčnost,“ uvítala ho. „Kdy už to přestane?“ Její hlas byl nevýrazný, jako by se chtěla hněvat, ale neměla sílu. Peer zvedl ruku k její tváři; Kate ji odstrčila.</p>
<p>„V čem je problém?“ zeptal se.</p>
<p>„Problém? Čtyři týdny jsi byl pryč.“</p>
<p>Čtyři týdny? Peer se málem rozesmál, ale Kate vypadala tak otřeseně, že se zarazil. „Víš, pohltilo mě to, co dělám. Je to pro mě důležité. Ale mrzí mě, jestli sis dělala starosti -“</p>
<p>Umlčela ho. „Byl jsi pryč. Neřekla jsem, že jsi mi nebral telefon. Prostředí, v němž se nacházíme – a jeho majitel – neexistovalo.“</p>
<p>„Proč si to myslíš?“</p>
<p>„Komunikační software oznámil, že žádný proces nepřijímá data adresovaná na tvůj osobní uzel. Systém tě ztratil.“</p>
<p>Peera to překvapilo. Původně Malcolmu Carterovi nevěřil, avšak po takové době se zdálo nepravděpodobné, že by v infrastruktuře, kterou pro ně do Města vetkal, byly nějaké vážné problémy.</p>
<p>„Možná že mě přestal sledovat,“ řekl. „Jenže na jak dlouho?“</p>
<p>„Dvacet devět dní.“</p>
<p>„Stalo se to už někdy?“</p>
<p>Kate se trpce zasmála. „Ne. Myslíš, že bych si to nechala pro sebe? Nikdy jsem nenarazila na žádnou zásadní softwarovou chybu, až doteď. A automatické záznamy to potvrzují. Teď k tomu došlo poprvé.“</p>
<p>Peer se pod tuhým límcem poškrábal na krku. Přerušení ho dezorientovalo; nedokázal si vybavit, co dělal, než si povšiml blikající lampy. Jeho paměť potřebovala údržbu. „Je to znepokojivé,“ uznal, „ale nechápu, co bychom s tím mohli dělat, nanejvýš nechat proběhnout nějaké kontroly, zkusit identifikovat problém.“</p>
<p>„Udělala jsem kontrolu, když problém existoval.“</p>
<p>„A-?“</p>
<p>„Rozhodně se nic nestalo s komunikačním softwarem. Ale žádný ze systémů, na kterých tak či onak běžíš, diagnostika vůbec nenašla.“</p>
<p>„To není možné.“</p>
<p>„Nepozastavil ses?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne. A to by stejně nic nevysvětlilo; i kdybych se pozastavil, systémy, které za mne odpovídají, by byly dál aktivní.“</p>
<p>„Tak co jsi dělal?“</p>
<p>Peer se podíval přes místnost zpět k místu, kde stál. Na jednom stole ležela zásuvka s preparáty a vedle ní tlustý skicák. Přešel ke stolu. Kate ho následovala.</p>
<p>„Asi jsem kreslil brouky,“ prohlásil. Snad sto stránek skicáku bylo použito a otočeno. Nedokončenou kresbu jednoho z exemplářů bylo vidět. Peer si byl jist, že ji nikdy předtím neviděl.</p>
<p>Kate skicák zvedla, zadívala se na obrázek a potom letmo prolistovala několik předchozích stránek.</p>
<p>„Proč ten pseudonym?“ otázala se. „Přestrojení nestačí?“</p>
<p>„Jaký pseudonym?“</p>
<p>Přistrčila skicák před něho a ukázala na podpis. „Sir William Baxter, FRS.“</p>
<p>Peer se opřel o stůl a horečně se snažil mezeru vyplnit. Hrál si s pamětí, to bylo jasné – ale určitě by to zařídil tak, aby nakonec pochopil, co se dělo, ne? Když se s ním Kate spojila a kouzlo zlomila, jeho externí já mu mělo poskytnout úplné vysvětlení. V duchu si vyvolal jeho záznamy; poslední zdokumentovaná událost byl jeho poslední nahodilý přechod. Po tom, co dělal pak, ať to bylo cokoliv, jako by se slehla zem.</p>
<p>„To jméno mi nic neříká,“ přiznal nechápavě.</p>
<p>Co bylo ještě podivnější, představa, že strávil posledních devětadvacet dní kreslením brouků, ho nechávala chladným. Veškerá vášeň, již měl pro hmyzí taxonomii, zmizela spolu se vzpomínkami – jako by celý balík patřil někomu úplně jinému, kdo si ho teď vzal a odešel.</p><empty-line /><p><strong>28</strong></p>
<p>Jak se jí Město otiskovalo do mozku – po každém oslnivém západu slunce zůstával zlatý obraz vypálený do jejích neexistujících sítnic, každá podniknutá cesta zapisovala mapy neexistujících ulic do jejích neexistujících synapsí – Maria cítila, že se vzdaluje vzpomínkám na starý svět. Podrobnosti byly stejně ostré jako dřív, avšak její minulost ztrácela svou sílu, svůj smysl. Jelikož zavrhla myšlenku truchlení za lidi, kteří nezemřeli – a kteří ji neztratili – zdálo se, že jí z pocitů zůstala jen nostalgie… ale i ta byla podkopána rozpory.</p>
<p>Stýskalo se jí po pokojích, ulicích, vůních. Někdy to bolelo tak, až to bylo komické. Ležela, byla vzhůru a přemýšlela o nejzchátralejších opuštěných budovách Pyrmontu nebo umělém pachu syntetického popcornu linoucího se z VR salonů na George Street. A věděla, že by dokázala zrekonstruovat svůj starý dům a jeho okolí, celé Sydney, a nejen je, do takových podrobností, jaké by chtěla; věděla, že i s tou nejpitomější bolestí, kterou jí amputovaná minulost působila, by se mohla vypořádat v okamžiku. Přesné pochopení, jak daleko může zajít, více než stačilo, aby se vzdala jakékoli touhy udělat byť jen jediný krok tím směrem.</p>
<p>Ale zdálo se, že rozhodnutím nesnažit se ulevit mučivému stesku po domově přišla o právo na cit. Jak mohla tvrdit, že touží po něčem, co mohla tak snadno mít – a zároveň si to dál odpírat?</p>
<p>A proto se pokusila odsunout minulost stranou. Přičinlivě studovala Lamberťany, připravovala se na den, kdy bude kontakt povolen. Pokusila se vžít do role legendárního osmnáctého zakladatele, probuzeného ze spánku trvajícího tisíce let, aby mohl být přítomen triumfálnímu okamžiku, kdy se obyvatelé Elysia konečně setkají tváří v tvář s cizí kulturou.</p>
<p>Lamberťanské komunity – navzdory jistým společným rysům s pozemským společenským hmyzem – byly mnohem složitější a mnohem méně hierarchické než mraveniště a včelí úly. Jednak byli všichni Lamberťané stejně plodní; neměli žádné královny, dělnice ani trubce. Mláďata byla počata v rostlinách na okraji lokálního teritoria a po vylíhnutí obvykle překonala stovky kilometrů, aby se začlenila do vzdálených komunit. Tam se přidala ke skupinám a naučila se jejich specifickou činnost – ať už to bylo pasení, obrana před dravci nebo modelování vzniku planetárních soustav. Specializace zpravidla byla na celý život, ale členové skupiny občas měnili profese, pokud taková potřeba vyvstala.</p>
<p>Lamberťanské skupinové chování mělo dlouhou evoluční historii a zůstalo hnací silou kulturního vývoje – neboť jednotliví Lamberťané nebyli fyzicky schopni vymýšlet, ověřovat nebo si sdělovat modely, jejichž prostřednictvím se vyjadřovaly nejsložitější myšlenky. Když se jedinec účastnil úspěšného tance, mohl si model osvojit dostatečně, aby byl schopen vyměnit si roli s jiným jedincem, až se bude tančit příště – ale nikdy nemohl o dopadech myšlenky přemýšlet sám, o samotě. Jazyk tance byl jako lidské písemné vyjadřování, formální logika, matematická symbolika a počítání to vše spletené do jednoho – jenomže základní dovednosti byly vrozené, nikoli kulturní. A byl natolik úspěšný – a natolik harmonizovaný s ostatními aspekty jejich společenského chování – že Lamberťané neměli důvod vypracovat samostatnou alternativu.</p>
<p>Jedinci ale zdaleka nebyli nemyslícími součástkami. Měli vlastní plné vědomí; skupiny plnily mnoho rolí, ale „společná mysl“ mezi ně nepatřila. Jazyk zvuků, pohybů a pachů používaný jednotlivci byl mnohem jednodušší než skupinový jazyk tance, ale přesto byl schopen vyjádřit většinu pojmů, jimiž se lidé před zavedením písma zabývali: úmysly, minulé zkušenosti, životy druhých.</p>
<p>A individuální Lamberťané mluvili o jednotlivé smrti. Věděli, že zemřou.</p>
<p>Maria prohledala literaturu, jestli nenajde nějaké vodítko k tomu, jak se vypořádávají se svou smrtelností. Mrtvá těla byla ponechávána tam, kam padla; nekonal se žádný rituál, který by událost zdůraznil, a nebylo patrné nic, co by se podobalo smutku. K žádné lidské emoci – dokonce ani fyzické bolesti – neexistovaly jasné lamberťanské analogie. Když se zranili, intenzivně si to uvědomovali a sami podnikali kroky k minimalizaci škod – ale v tomto případě vstupovaly do hry spíš specifické pudové reakce než celkové biochemické změny podílející se na změnách nálady u člověka. Lamberťanská nervová soustava byla „úspornější“ než lidská; nedocházelo k žádnému zaplavování určitých oblastí mozku velkými dávkami endogenních stimulantů nebo sedativ – vše se přenášelo uvnitř uzavřených synapsí.</p>
<p>Žádný smutek. Žádná bolest. Žádné štěstí? Maria před tou otázkou couvla. Lamberťané měli vlastní spektrum uvažování a chování; každý pokus převést je do lidských podmínek by byl stejně falešný jako barvy samotných autoverzových atomů.</p>
<p>Čím víc se dozvídala, tím víc se zdálo, že role, kterou při vzniku Lamberťanů sehrála, ztrácí na významu. Tenkrát jí jemné vyladění jejich jednobuněčného předka připadalo jako událost nejvyššího významu – už jenom v zájmu přesvědčení skeptiků, že se autoverzový život může rozvinout. Teď – třebaže několik jejích biochemických triků zůstalo i po třech miliardách let zachováno – bylo těžké připisovat změnám, které udělala, nějaký reálný význam. Přestože celou lambertovskou biosféru mohlo transformovat k nepoznání, kdyby zvolila jiný tvar jediného enzymu v A. hydrophila, nedokázala na Lamberťany pohlížet, jako kdyby byli závislí na jejích činech. Rozhodnutí, která udělala, ovlivňovala to, čeho byla svědkem na svém terminálu, nic víc; kdyby se rozhodla jinak, viděla by jinou biosféru, jinou civilizaci – jenže nedokázala uvěřit, že by samotní Lamberťané nežili tímtéž životem i bez ní. Nějak by si našli způsob, jak se poskládat z prachu.</p>
<p>Ale pokud to byla pravda – pokud by pro jejich vznik stačila vnitřní logika jejich zkušenosti – pak nebyl důvod věřit, že se nechají přesvědčit k tomu, aby usoudili, že jejich vesmír potřeboval stvořitele.</p>
<p>Pokusila se srovnat toto sílící přesvědčení s optimismem kontaktní skupiny. Oni studovali Lamberťany tisíce roků – kdo jí dal právo zpochybňovat jejich odbornost? Potom ji napadlo, že se Durham a jeho kolegové mohli rozhodnout předstírat smířenost s politickými omezeními, jež na ně byla uvalena, dokud nebudou vědět, jaké stanovisko ve věci zaujímá ona. Dokud nezávisle nedojde ke stejným závěrům? Durham možná tušil, že se nenechá dotlačit, aby se přidala na jejich stranu; bylo mnohem diplomatičtější dát jí volnost, aby si zformovala vlastní názory – a dokonce použít trochu reverzní psychologie pro nasměrování kýženým směrem.</p>
<p>Nebo to byla nefalšovaná paranoia?</p>
<p>Po pěti dnech studia Lamberťanů, sledování historie jejich stále úspěšnějších pokusů o vysvětlení svého světa – a pěti nocích snahy přesvědčit se, že to brzy všechno vzdají a uznají svůj statut umělého života – již nebyla schopna ty rozpory v hlavě udržet.</p>
<p>Zatelefonovala Durhamovi.</p>
<p>Byly tři hodiny ráno, ale on byl zřejmě někde mimo Město; Standardní čas udával tempo, nikoli však cyklus střídání dne a noci, a Durham měl za sebou místnost oslnivě zalitou sluncem.</p>
<p>Řekla rovnou: „Myslím, že bych si ráda poslechla pravdu. Proč jste mne probudil?“</p>
<p>Zdálo se, že ho otázka nepřekvapila, ale odpověděl obezřetně. „Co si o tom myslíte vy?“</p>
<p>„Chcete získat moji podporu pro uspíšenou expedici na planetu Lambert. Chcete, abych prohlásila – s veškerou pochybnou autoritou ,matky’ Lamberťanů – že nemá význam čekat, až přijdou na to, že existujeme. Oba totiž víme, že se to nikdy nestane. Ne, pokud nás nespatří na vlastní oči.“</p>
<p>„S Lamberťany máte pravdu,“ řekl Durham, „ale na politiku zapomeňte. Probudil jsem vás proto, že vaše teritorium sousedí s oblastí, kde běží Autoverz. Chci, abyste mi umožnila využít je k nabourání do planety Lambert.“ Vypadal jako dítě, které se s vážnou tváří přiznává k nějakému dětskému přečinu. „Přístup přes centrum je přísně kontrolován a všichni jej mohou vidět. V šestém veřejném klínu je spousta nevyužitého prostoru, takže bych mohl zkusit proniknout dovnitř odtamtud – ale opět platí, že je to potenciálně viditelné. Vaše teritorium je soukromé.“</p>
<p>V Marii se vzedmula vlna hněvu. Nechtělo se jí věřit, že někdy mohla skočit na vysvětlení, že byla probuzena proto, aby nepřišla o slávu spojenou s kontaktem – samotný fakt, že ji Durham zneužil, nebyl nijak zvlášť překvapivý; bylo to stejné jako za starých časů – jenže být probuzena nikoli pro svou odbornost, nikoli pro své postavení, ale proto, aby mohl vykopat tunel z jejího dvorku…</p>
<p>„Proč se potřebujete nabourat do Autoverzu?“ řekla trpce. „Existuje snad nějaký závod, o kterém se mi nikdo neobtěžoval říct? Zasraní nesmrtelní, kteří se koušou nudou, se perou o to, kdo si připíše první nepovolený kontakt s Lamberťany? Udělali jste z xenobiologie nový olympijský sport?“</p>
<p>„Nic takového.“</p>
<p>„Ne? Tak o co jde? Zmírám touhou se to dozvědět.“ Maria se snažila přečíst výraz jeho tváře, i když to nic neznamenalo. Dovolil si vypadat zahanbeně – avšak zároveň působil pevným, odhodlaným dojmem, jako by skutečně věřil, že neměl jinou možnost.</p>
<p>Najednou jí to došlo. „Vy si myslíte… že Elysiu hrozí ze strany Autoverzu nějaké nebezpečí?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Chápu. Takže jste mě probudil, abych o to nepřišla? To je od vás velice pozorné.“</p>
<p>„Marie, omlouvám se. Kdyby byla jiná možnost, nechal bych vás spát věčně -“</p>
<p>Rozesmála se, ale zároveň se rozechvěla. Durham přitiskl dlaň na obrazovku; stále ještě na něho měla zlost, ale dovolila mu sáhnout skrz terminál z jeho sluncem ozářené místnosti a vzít ji za ruku.</p>
<p>„Proč musíte jednat tajně?“ zeptala se. „Nemůžete přesvědčit ostatní, aby dali souhlas se zastavením Autoverzu? Musejí přece chápat, že Lamberťanům by to neublížilo; nastartovalo by je to naprosto stejně, jako to nastartovalo Elysium. O genocidě nemůže být řeč. Jistě, pro autoverzové badatele by to byla ztráta – ale kolik jich může být? Co znamená planeta Lambert pro průměrného Elysijce? Je to jen jedna z forem zábavy.“</p>
<p>„Už jsem se ho pokusil vypnout. Mám pravomoc nastavovat rychlost, kterou běží, vůči Standardnímu času – a dočasně zmrazit celý Autoverz, pokud usoudím, že je třeba přehradit informační tok, abychom mohli dohonit rychlý vývoj.“</p>
<p>„A co se stalo? Přinutili vás, abyste ho znovu spustil?“</p>
<p>„To ne. Vůbec se mi ho nepodařilo zmrazit. Už se to nedá udělat. Tempo hodin se nedá zpomalit pod určitou mez; software příkazy ignoruje. Nic se nestane.“</p>
<p>Maria cítila, jak se jí z dolního konce páteře rozlézá mrazivý chlad. „Jak ignoruje? To přece není možné.“</p>
<p>„Bylo by to nemožné, kdyby všechno fungovalo – takže zřejmě se něco pokazilo. Otázka zní, na jaké úrovni. Nedokážu uvěřit, že řídící software po celé té době najednou odhaluje skrytou chybu. Jestli nereaguje tak, jak by měl, pak se procesory, na nichž běží, nechovají správně. Takže buď byly nějakým způsobem poškozeny… nebo se změnil samotný buněčný automat. Myslím si, že pravidla TVC jsou podkopávána – nebo začleňována do něčeho většího.“</p>
<p>„Máte pro to nějaký konkrétní důkaz?“</p>
<p>„Ne. Nechal jsem znovu proběhnout staré kontrolní experimenty, které jsem udělal během startu, a nadále fungují – bez ohledu na to, kde jsem je vyzkoušel – ale procesorům, na nichž běží Autoverz, nejsem schopen dát příkaz, aby provedly vlastní diagnostiku, natož aby prověřily, co se tam děje na nejnižší úrovni. Dokonce ani nevím, jestli je problém omezen na určitou oblast nebo jestli se pomalu šíří… nebo jestli k tomu už dochází všude, ale projevy jsou tak nenápádné, že se nedají zachytit. Pravidla se totiž dají prověřit pouze zvláštním aparátem. Tak co mám dělat? Rozebrat polovinu procesorů v Elysiu a postavit místo nich testovací komory? A i kdyby se mi podařilo prokázat, že k porušování pravidel dochází, jak by to pomohlo?“</p>
<p>„Kdo další o tom ví?“</p>
<p>„Pouze Repetto a Zemanská. Nevím, co by se stalo, kdyby to proniklo na veřejnost.“</p>
<p>Marii to rozčílilo. „Co vám dává právo nechávat si to pro sebe? Někteří by mohli podlehnout panice… ale čeho se bojíte? Nepokojů? Rabování? Čím víc lidí o problému ví, tím je pravděpodobnější, že někdo najde řešení.“</p>
<p>„Možná. Anebo by pouhý fakt, že o tom víc lidí ví, všechno ještě zhoršil.“</p>
<p>Maria to strávila mlčky. Sluneční světlo, jež se linulo terminálem, vrhalo hvězdicovité stíny. Místnost vypadala jako středověký dřevořez alchymisty objevujícího kámen mudrců.</p>
<p>„Víte, proč jsem si vlastně zvolil Autoverz – místo fyziky reálného světa?“ zeptal se Durham.</p>
<p>„Méně výpočtů. Snadnější osetí životem. Moje skvělé výsledky s A. lamberti.“</p>
<p>„Žádné jaderné pochody. Žádné vysvětlování původu prvků. Říkal jsem si: v nepravděpodobném případě, že by na planetě vznikl inteligentní život, by dokázal najít svoje vysvětlení jen naším prostřednictvím. Tenkrát to všechno vypadalo vzdáleně a nepravděpodobně. Nikdy mne nenapadlo, že by mohli pominout zákony, jež jako zákony známe, a celý problém obejít.“</p>
<p>„Zatím se pro žádnou teorii nerozhodli. Ještě stále mohou přijít s modelem buněčného automatu – včetně potřeby stvořitele.“</p>
<p>„Mohou. Ale co když to neudělají?“</p>
<p>Marii vyschlo v krku. Znecitlivující abstrakce již ztrácely svou hypnotickou moc; začínala se cítit až příliš reálně: příliš tělesná, příliš zranitelná. Dobré načasování: ve stejnou chvíli, kdy si konečně začala zvykat na iluzi, že je ze skutečného masa a kostí, se najednou zdálo, že se základy tohoto vesmíru mohou každou chvíli proměnit v tekoucí písek.</p>
<p>„To mi řekněte vy,“ odvětila. „Už mě nebaví hádat, co se děje ve vaší hlavě.“</p>
<p>„Nemůžeme je vypnout. Myslím, že to dokazuje, že již Elysium ovlivňují. Pokud se jim podaří vysvětlit svůj původ způsobem, který bude v rozporu s pravidly Autoverzu, může to deformovat pravidla TVC. Možná jenom v oblasti, kde Autoverz běží – nebo možná všude. A pokud ztratíme oporu v pravidlech TVC -“</p>
<p>Maria nesouhlasila. „To je… jako tvrdit, že by prostředí virtuální reality mohlo změnit fyzikální zákony reálného světa, aby si zaručilo vnitřní konzistenci. Přestože v prostředí VR byly tisíce kopií, na Zemi se nic takového nestalo.“</p>
<p>„Ne, jenomže co má blíž k reálnému světu: Elysium, nebo Autoverz?“ Durham se zasmál, bez hořkosti. „Pořád jsme jenom nesourodé kopie, většina ve vlastních pohádkových světech. Naše těla jsou jen účelové aproximace. Naše města jsou nezničitelné tapety. ,Fyzikální zákony’ všech prostředí v Elysiu si navzájem – a vnitřně – odporují miliónkrát za den. Ano, v konečné fázi všechno běží na TVC procesorech, všechno je v souladu s pravidly TVC – ale jedna úroveň je od druhé izolovaná, navzájem jsou neviditelné, bezvýznamné.</p>
<p>Všechno, co se děje na planetě Lambert, je těsně svázáno s jednou soustavou fyzikálních zákonů používaných jednotně, všude. A trvá to tři miliardy let. My možná už ani nevíme, co jsou nejhlubší zákony, ale každá událost, které jsou Lamberťané svědky, je částí soudržného celku. Pokud dojde ke konfliktu mezi dvěma verzemi reality, nemůžeme spoléhat na to, že naše verze dostane přednost.“</p>
<p>Maria nedokázala hájit, že by nesourodá VR mohla obstát proti pevné logice Autoverzu. Řekla: „Potom by určitě bylo nejbezpečnější zajistit, aby k žádnému konfliktu nedošlo. Přestaňte pozorovat Autoverz. Vzdejte se plánů na kontakt. Izolujte obě vysvětlení. Zabraňte jim ve střetu.“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl rozhodně Durkam. „Konflikt již nastal. Proč jinak je nejsme schopni vypnout?“</p>
<p>„Nevím.“ Maria odvrátila zrak. „Kdyby došlo k nejhoršímu… nemohli bychom začít znovu? Vytvořit novou konfiguraci Rajská zahrada? Znovu se nastartovat, tentokrát bez Autoverzu?“</p>
<p>„Pokud budeme muset.“ Pak dodal: „Pokud si myslíme, že se můžeme na TVC vesmír spolehnout, že udělá všechno, co je naprogramován udělat – aniž by změnil startovací proces, pokazil jej… nebo dokonce předal dál upravené zákony, o nichž si myslíme, že jim unikáme.“</p>
<p>Maria se rozhlédla po Městě. Budovy se nehroutily, iluze se nerozpadala. „Jestli mu nemůžeme do takové míry věřit, co zbývá?“</p>
<p>„Nic,“ řekl chmurně Durham. „Jestli už nevíme, jak tento vesmír funguje, jsme bezmocní.“</p>
<p>Vyprostila svou ruku. „Co tedy hodláte udělat? Myslíte si, že když budete mít přístup k větší části Autoverzu, než umožňují datové kanály vybíhající z centra, může se vám podařit pravidla TVC uplatnit? Že když celá jedna stěna pyramidy zakřičí na sousední procesory stop, bude to mít větší váhu než normální hierarchie příkazů?“</p>
<p>„Ne. Mohlo by to stát za pokus. Ale nevěřím, že to bude fungovat.“</p>
<p>„Tak… co?“</p>
<p>Durham se naléhavě předklonil. „Musíme pravidla vybojovat zpět. Musíme jít do Autoverzu a přesvědčit Lamberťany, aby přijali naše vysvětlení své historie – dřív než budou mít jasnou alternativu.</p>
<p>Musíme je přesvědčit, že jsme je stvořili, než to přestane být pravda.“</p><empty-line /><p><strong>29</strong></p>
<p>Thomas seděl na zahradě a pozorně se díval, jak roboti ošetřují květinové záhony. Jak sahali mezi oslnivě bílé květy, jejich stříbrné údy se blyštěly na slunci. Každý jejich pohyb byl přesný, ekonomický; žádné zakolísání, žádný odpočinek. Udělali, co museli udělat, a postoupili dál.</p>
<p>Když zmizeli, posadil se a čekal. Tráva byla měkká, obloha modrá, vzduch zcela klidný. Nenechal se oklamat. Podobné okamžiky již zažil: okamžiky blízké klidu. Nic neznamenaly, nic nezvěstovaly, nic neměnily. Vždycky přijde další vize zkázy, další děsivé zohavení. A další návrat do Hamburku.</p>
<p>Poškrábal si hladkou kůži na břiše; poslední číslo, které si tam vyřezal, se již dávno zahojilo. Od té doby si probodl břicho na tisícovce míst; podřezal si zápěstí a hrdlo, propíchl si plíce, přeťal stehenní tepnu. Alespoň si to myslel; žádná památka po těch zraněních nezůstala.</p>
<p>Tichost zahrady ho začala znervózňovat. Scéna v sobě měla bezobsažnost, kterou nedokázal proniknout; jako by se díval na nesrozumitelný diagram nebo abstraktní obraz, jejž nebyl schopen analyzovat. Rozhlížel se po trávníku, když v tom se barvy a textury, které vnímal, najednou úplně rozpadly do nesmyslných světlých ploch. Nic se nepohnulo, nic se nezměnilo – ale jeho schopnost interpretovat uspořádání odstínů a barev zmizela; zahrada přestala existovat.</p>
<p>Thomas v panice – poslepu – sáhl po jizvě na předloktí. Když ji jeho prsty našly, účinek byl okamžitý: svět kolem něho se znovu poskládal. Seděl, na okamžik nehybný, a čekal, co se stane dál, ale tmavě zelený pruh v koutku oka zůstal stínem vrženým fontánou, širá modrá plocha nahoře zůstala oblohou.</p>
<p>Stočil se v trávě do klubíčka, hladil si mrtvou kůži a tiše si broukal. Měl za to, že si jednou jizvu usekl; nová rána, kterou si způsobil, se zahojila beze stopy – ale původní tenká bílá čárka se objevila na svém místě. Bylo to teď jediné znamení jeho identity. Když se v zrcadlech uvnitř domu podíval do obličeje, byl k nepoznání. Jeho jméno byla nic neříkající změť zvuků. Ale pokaždé, když začal ztrácet ponětí o tom, kdo je, stačilo dotknout se té jizvy, aby si vzpomněl na všechno, co ho definovalo.</p>
<p>Zavřel oči.</p>
<p>Tančil s Annou po celém bytě. Byla cítit alkoholem, potem a parfémem. Byl připraven požádat ji o ruku; cítil, jak se ten okamžik blíží, a téměř se dusil strachem a nadějí.</p>
<p>„Bože, ty jsi krásná,“ řekl.</p>
<p>Dej mému životu řád. Bez tebe nejsem nic: útržky času, útržky slov, útržky pocitů. Dej mi smysl. Dej mě dohromady.</p>
<p>Anna řekla: „Chci tě požádat o něco, o co jsem tě ještě nikdy nepožádala. Celý den se snažím sebrat odvahu.“</p>
<p>„Můžeš mě požádat o cokoli.“</p>
<p>Dovol mi, abych tě pochopil. Dovol mi, abych tě složil a držel tě pohromadě. Dovol mi, abych ti pomohl najít své vysvětlení.</p>
<p>Řekla: „Mám kamaráda, jenž má hodně peněz v hotovosti. Skoro dvě stě tisíc marek. Potřebuje někoho, kdo může -“</p>
<p>Thomas od ní couvl a potom ji udeřil do tváře. Cítil se zrazený; poraněný a směšný. Začala mu pěstmi bušit do hrudi a do obličeje; on tam stál a chvíli si to nechal líbit, potom jí pevně chytil obě ruce za zápěstí.</p>
<p>Popadla dech. „Pusť mě.“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>„Tak mě pusť.“</p>
<p>Nepustil ji. „Nejsem žádná pračka špinavých peněz pro tvoje kamarády,“ řekl.</p>
<p>Soucitně se na něho podívala. „Propána, co jsem to udělala? Urazila jsem tvé morální zásady? Zeptala jsem se, nic víc. Mohl jsi být užitečný. Nevadí. Mělo mě napadnout, že chci příliš.“</p>
<p>Přistrčil obličej skoro až k jejímu. „Kde budeš za deset let? Ve vězení? Na dně Labe?“</p>
<p>„Jdi do prdele.“</p>
<p>„Kde budeš? Řekni mi to.“</p>
<p>„Dovedu si představit horší osud,“ odvětila. „Mohla bych si hrát na šťastnou rodinku s bankéřem ve středních letech.“</p>
<p>Thomas ji prudce odstrčil směrem ke stěně. Než narazila, uklouzly jí nohy; jak padala, uhodila se hlavou o zeď.</p>
<p>Nevěřícně se k ní skrčil. Týl měla rozseknutý širokou ranou. Dýchala. Popleskal ji po tvářích, potom jí zkusil otevřít oči; vyběhly nahoru do lebky. Zastavila se v poloze, kdy téměř seděla na podlaze, s nohama nataženýma před sebe, hlavou svěšenou a opřenou o stěnu. Kolem se rozlévala kaluž krve.</p>
<p>„Rychle mysli,“ řekl. „Rychle mysli.“</p>
<p>Čas se zpomalil. Každý detail v pokoji se dovolával pozornosti. Světlo z jediné matné žárovky na stropě bylo téměř oslepující; každý okraj každého stínu byl ostrý jako břitva. Thomas se na trávníku posunul. Cítil, jak se o něho tráva otřela. Stačilo tak málo síly, tak málo odvahy, tak málo lásky. Nebylo to nepředstavitelné.</p>
<p>Annina tvář ho pálila do očí, milá a děsivá. Nikdy neměl takový strach. Věděl, že jestli ji nezabil, nebyl nic; nic už z něho nezůstalo. Pouze její smrt dávala smysl tomu, čím se stal, hanbě a šílenství, které byly vším, co mu zbylo. Uvěřit, že jí zachránil život, by znamenalo navždycky se zapomenout.</p>
<p>Zemřít.</p>
<p>Přinutil se nehybně ležet v trávě; jeho tělem se přelévaly vlny otupělosti.</p>
<p>Roztřeseně zatelefonoval pro záchranku. Hlas ho překvapil; zněl klidně, rozhodně. Potom si klekl k Anně a zasunul jí ruku pod hlavu. Teplá krev mu stékala po paži, pod rukáv košile. Jestli přežije, možná nepůjde do vězení, ale skandál ho stejně zničí. Vynadal si a přitiskl ucho k jejím rtům. Nepřestala dýchat. Otec ho vydědí. Nepřítomně hleděl do budoucnosti a hladil Annu po tváři.</p>
<p>Zaslechl na schodech muže ze záchranky. Dveře byly zamčené; musel vstát, aby je pustil dovnitř. Když ji prohlíželi, bezmocně couvl. Potom ji zvedli na nosítka. Doprovodil je za dveře. Jeden z mužů se mu nepřátelsky podíval do očí, když manévrovali s nosítky na podestě. „Někdo si připlatí, aby je mohl trochu pocuchat, co?“</p>
<p>Thomas nevinně zavrtěl hlavou. „Tak to není.“</p>
<p>Zdráhali se, avšak nakonec ho nechali jet vzadu. Thomas slyšel, jak řidič vysílačkou zavolal policii. Držel Annu za ruku a díval se dolů na ni. Prsty měla ledové, tvář bílou. Sanitka prudce zatočila; chytil se volnou rukou, aby nespadl. Aniž zvedl hlavu, zeptal se. „Bude v pořádku?“</p>
<p>„To se pozná až po rentgenu.“</p>
<p>„Byla to nešťastná náhoda. Tančili jsme. Podjela jí noha.“</p>
<p>„Když to říkáte.“</p>
<p>Řítili se ulicemi, kličkovali vesmírem neonů a reflektorů, přehlušeným kvílením sirény. Thomas z Anny nespouštěl oči. Pevně ji držel za ruku a celým svým bytím si přál, aby žila, ale odolal nutkání se modlit.</p><empty-line /><p><strong>30</strong></p>
<p>Velitelé kontaktní skupiny se sešli u Marie v bytě. Sotva se posadili, Durham řekl: „Myslím, že bychom se měli přestěhovat do mého teritoria, než budeme pokračovat. Jsem na opačné straně centra, než je Autoverz – třebaže to je bez záruky. Jestli vzdálenost ještě něco znamená, měli bychom aspoň zkusit své modely pustit někde na spolehlivém místě.“</p>
<p>Marii se udělalo nevolno. Vlastní Město bylo hned vedle Autoverzu: lunapark na okraji pouště. Ale ve veřejném prostoru se žádní Elysijci nepočítali, pouze budovy a loutkoví chodci. Řekla: „Šest dalších zakladatelů má pyramidy, které sousedí s Autoverzem. Jestli si myslíte, že hrozí průnik těchto jevů za hranici… nedokážete si najít výmluvu, jak je přesvědčit, aby své lidi odstěhovali co nejdál? Nemusíte jim všechno vyklopit – nemusíte jim říct nic, co by mohlo zvýšit riziko.“</p>
<p>„Měl jsem dost starostí s tím, abych přesvědčil třicet sedm zanícených autoverzových badatelů, že se mají věnovat projektům, při nichž nám nebudou překážet. Kdybych přišel za Elaine Sandersonovou, Angelem Repettem a Tetsuo Tsukamotou, aby přeskupili geometrii svých výpočetních zdrojů, trvalo by jim asi deset vteřin, než by nechali prověřit celý Autoverz, aby zjistili, co se děje. A zbývající tři pyramidy obývají poustevníci, již se od startu neukázali; nemohli bychom je varovat, ani kdybychom chtěli. Nejlepší, co můžeme udělat, je poradit si s problémem co nejrychleji – a co nejmíň nápadně.“</p>
<p>Maria zalétla pohledem k Dominiku Repettovi, ale zřejmě byl smířen s potřebou nechat svou rodinu v nevědomosti. Řekla: „Připadám si jako zbabělec. Prchnout na opačnou stranu vesmíru a šťourat do sršního hnízda pomocí dálkového ovládání.“</p>
<p>„Nedělejte si starosti,“ odpověděl stroze Repetto. „Vůbec nevíme, jestli má geometrie TVC nějaký význam. Logické spojení mezi námi a Autoverzem nás může vystavit většímu riziku, než jaké hrozí nejbližším fyzickým sousedům.“</p>
<p>Maria i teď raději dělala všechno ručně, prostřednictvím svého „pevného“ terminálu; žádná okna rozhraní vznášející se ve vzduchu, žádná telepatická spojení s externím já. Zemanská jí předvedla, jak použít obskurní utilitu, která ji přenese přímo z jejího teritoria. Méně zámožné kopie kdysi na Zemi při pátrání po nejlevnějších BIPS přebíhaly z kontinentu na kontinent, jenže v Elysiu nikdy nebyl důvod, aby se někdo takovým způsobem stěhoval. Když na terminálu potvrdila poslední dotaz, představila si, jak je její model zastavován, rozebírán a přenášen přes centrum do Durhamovy pyramidy – nepochybně za doprovodu miliardy pečlivých kontrolních kroků… těžko se však dalo odhadnout, jak obstojí i ty nejpřísnější verifikační procedury nyní, kdy nejzákladnější pravidla, o něž se opíraly, byla zpochybněna.</p>
<p>Nakonec Durham naklonoval byt a všichni se, nepostřehnutelně, přenesli do zkopírované verze. Maria vyhlédla z okna. „Zkopíroval jste i celé Město?“</p>
<p>„Ne. To, na co se díváte, je originál; přidělal jsem opravdový výhled.“</p>
<p>Zemanská otevřela na stěně obývacího pokoje několik uživatelských oken; jedno ukazovalo oblast, v níž běžel Autoverz, s frontálním pohledem na trojúhelníkovou stěnu, která sousedila s Mariinou pyramidou. Softwarovou mapu – temnou modř programu autoverzového buněčného automatu, velice jemně žilkovanou stříbrným výzvědným softwarem – překryla schématem lambertovské planetární soustavy, jejíž oběžné dráhy byly podivně rozsekány a přeskupeny, aby se vešly do pěti sousedních pyramid. Modelovaným prostorem byl relativně tenký disk, široký pouze několik set tisíc kilometrů, ale pokračující ještě asi padesát procent za oběžnou dráhu nejvzdálenější planety. Většina byla prázdná – nebo vyplněná pouze světlem linoucím se ze slunce – ale nic nebylo ošizeno; každý krychlový kilometr, i ten nejjednotvárnější, byl modelován do úrovně autoverzových buněk. Byla to ohromující marnotratnost; Maria se prakticky nedokázala na mapu podívat, aniž by se snažila vymyslet možnosti, jak výpočty probíhající v celém tom téměř vakuu aproximovat. Když byla donucena přestat a smířit se s tím, že to tak prostě je, uvědomila si, že vlastně nikdy úplně nepochopila rozměry Elysia. Absolvovala cestu lambertovskou biosférou z planetární úrovně až po molekulární – ale to nebylo nic ve srovnání se subatomárními výpočty, jaké by si vyžádala sluneční soustava.</p>
<p>Durham ji jemně uchopil za loket. „Budu potřebovat vaše oprávnění.“ Došla s ním k terminálu, který pro sebe vytvořil v koutě pokoje, a zadala číselný kód, který byl začleněn do jejího skenového souboru ještě na zemi; devadesát devět číslic splynulo z jejích prstů velice snadno, jako kdyby to nacvičovala tisíckrát. Kód, který by jí na Zemi otevřel přístup k její pozůstalosti, tady odblokovával procesory pyramidy.</p>
<p>„Teď už skutečně jsem váš komplic,“ řekla. „Kdo půjde do vězení, když s použitím mé identifikace spácháte zločin?“</p>
<p>„My tady nemáme vězení.“</p>
<p>„Tak co přesně nám Elysijci udělají, až zjistí, čeho jsme se dopustili?“</p>
<p>„Vyjádří náležitou vděčnost.“</p>
<p>Zemanská přiblížila mapu, aby byly vidět jednotlivé TVC procesory na hranici, a pak zvětšila obraz ještě víc, aby ukázala jejich složitou strukturu. Vypadalo to jako schéma soustavy trojrozměrných mikroobvodů ve falešných barvách, bylo to však příliš přímkové, až příliš dokonalé, než aby to mohl být mikrosnímek nějakého reálného předmětu. Mapa teď byla z větší části odhad: simulace řízená omezenými daty přitékajícími ze samotné mřížky. Existovaly pádné důvody, proč „měla být“ správná, ale nedal se najít žádný nezpochybnitelný důkaz, že to, co vidí, tam skutečně je.</p>
<p>Zemanská upravovala pohled tak dlouho, až se dívali přímo dolů středem tenké vrstvy „nulových“ buněk, které oddělovaly oblast Autoverzu od Mariina teritoria – a Maria tak poprvé spatřila své procesory. Šipka v malém diagramu nahoře ukazovala orientaci; dívali se přímo ke vzdálenému centru. Všechny procesory měly totožnou stavbu, avšak ty v Autoverzu žily kódovanými řadami aktivovaných stavů, jež vyznačovaly datové toky, zatímco její byly téměř nečinné. Pak Durham připojil její teritorium k softwaru, který měl spuštěný, a z centra se vyvalila vlna dat – trochu to připomínalo scénu s hvězdnou bránou z filmu 2001 – jak docházelo k přeprogramování procesorů. Reálná vlna by proběhla v pikosekundě Standardního času; mapa byla dost chytrá, aby událost ukázala zpomaleně.</p>
<p>Přeprogramované procesory se rozblikaly daty – a potom začaly chrlit stavební dráty. Každý procesor v TVC mřížce byl von Neumannův stroj a také Turingův – univerzální budovatel a zároveň univerzální počítač. Jediný stavební úkol, který tyto procesory v minulosti prováděly, byla jednorázová vlastní reprodukce, ale zůstával jim potenciál k postavení čehokoli, pokud by dostaly náležitý plán.</p>
<p>Stavební dráty se natáhly přes propast a dotkly se povrchu autoverzových procesorů. Maria zadržela dech; skoro čekala, že uvidí obrannou reakci, protiútok. Durham si udělal analýzu možných variant předem: pokud by se pravidla TVC udržela, každá „válka“ mezi těmito stroji by se velmi brzy dostala do fáze věčného patu; dokázaly by věčně stát proti sobě a navzájem si ničit „zbraně“ stejnou rychlostí, jakou rostly, a žádná strategie by tento nerozhodný výsledek nedokázala zvrátit.</p>
<p>Kdyby ale pravidla TVC prohrála, výsledek se nedal předpovědět.</p>
<p>Žádný zachytitelný protiútok se nekonal. Stavební dráty se stáhly a zanechaly po sobě datová propojení překlenující mezeru mezi pyramidami. Jelikož mapa ukazovala propojení jako neporušená, software musel získat nějaký důkaz, že skutečně fungují: autoverzové procesory přinejmenším reagovaly na jednoduché testy neporušenosti spojů tak, jak měly.</p>
<p>„Aspoň něco,“ poznamenal Durham. „Nepodařilo se jim postavit nás úplně mimo hru.“</p>
<p>Repetto se ušklíbl. „Říkáš to, jako by se Lamberťané procesorů zmocnili – jako by rozhodovali, co se tady děje. Zatím ani nevědí, že tato úroveň existuje.“</p>
<p>Durham nespouštěl oči z obrazovky. „Ovšemže nevědí. Ale stejně z toho mám pocit, jako bychom podnikali diverzi proti nějakému… myslícímu protivníkovi. Lamberťanským strážným andělům: znají všechny úrovně, ale žárlivě si brání tu verzi reality, která vyhovuje jejich lidem.“ Povšiml si Mariina znepokojeného pohledu a usmál se: „To byl jenom vtip.“</p>
<p>Maria sledovala, jak Durham a Zemanská udělali několik testů, aby prověřili, že se skutečně napojili na autoverzovou oblast. Všechno souhlasilo – ale na druhé straně, tytéž testy fungovaly, když byly provedeny prostřednictvím oprávněného spojení, přes centrum. Podezřelé procesory fungovaly jen jako poslové předávající data obrovskou oklikou, která potvrzovala, že spolu ještě mohou hovořit – že se základní struktura mřížky nerozpadla.</p>
<p>„Teď zkusíme zastavit hodiny,“ řekl Durham. Stiskl několik kláves a Maria se dívala, jak jeho příkazy proběhly spojeními. Hlavou jí blesklo: Třeba se něco pokazilo v centru. Třeba se ukáže, že celá krize je jen malá, lokálně omezená chyba. Něco, co se dá dokonale vysvětlit. A snadno spravit.</p>
<p>„Nepodařilo se,“ oznámil Durham. „Zkusím běh zpomalit.“</p>
<p>Příkazy byly opět ignorovány.</p>
<p>Následně zrychlil běh autoverzových hodin o padesát procent – úspěšně – a potom jej po malých krocích zpomalil, až se vrátil na původní hodnotu.</p>
<p>„Jakou to má logiku?“ zeptala se otupěle Maria. „Můžeme ho pustit, jak rychle chceme – v rámci kapacity výpočetních zdrojů, které mu můžeme poskytnout – ale když ho zkusíme zpomalit, narazíme na cihlovou zeď. To je prostě… zvrácené,“</p>
<p>„Podívejte se na to z hlediska Autoverzu,“ ozvala se Zemanská. „Zpomalení Autoverzu znamená zrychlení Elysia; vypadá to, jako kdyby existovala mez, jak rychle můžeme v Elysiu běžet my – mez výpočetních zdrojů, které pro nás může vyhradit.“</p>
<p>Maria zbledla. „Co tím chcete říct? Že Elysium je teď počítačový program běžící někde v Autoverzu?“</p>
<p>„Ne. Ale existuje jistá symetrie. Princip relativity. Elysium bylo zamýšleno jako pevný referenční systém, prubířský kámen reality – ve srovnání s nímž mohl být Autoverz deklarován jako pouhá simulace. Ukázalo se, že pravda je rafinovanější: neexistují žádné pevné body, žádné nepohyblivé předměty, žádné absolutní zákony.“ Zemanská na sobě nedávala znát strach, blaženě se usmívala, když mluvila, jako by ji ty myšlenky okouzlily. Maria toužila zjistit, zda jen skrývá své emoce nebo jestli si tváří v tvář sesazení svého světa z trůnu navolila vyrovnanost.</p>
<p>„Symetrie byly stvořeny proto, aby se daly porušit,“ prohlásil Durham. „A pořád máme výhodu: stále víme o Elysiu – a Autoverzu – mnohem víc než Lamberťané. Není důvod, proč by naše verze pravdy nemohla dávat stejný smysl jim, jaký dává nám. Stačí, abychom jejich myšlenky zasadili do správného kontextu.“</p>
<p>Repetto vytvořil loutkový tým Lamberťanů, kterému přezdíval Mluvčí. Byl to roj maličkých robotů připomínajících Lamberťany, kteří mohli fungovat v Autoverzu – byť byli v konečném důsledku ovládáni signály zvenčí. Také vytvořil čtyři „dálkově řízené roboty“ v lidské podobě, pro každého z nich jednoho. S pomocí Mluvčího coby tlumočníka se mohli „zjevit“ Lamberťanům a zahájit složitý proces navazování kontaktu.</p>
<p>Zbývalo zjistit, zda je Autoverz pustí dovnitř, nebo ne.</p>
<p>Zemanská zobrazila zvolený vstupní bod, a to opuštěnou travnatou plochu na jednom z rovníkových ostrovů planety Lambert. Repetto pozoroval vědecký tým v nedaleké komunitě. Spektrum myšlenek, jimiž se zabývali, bylo širší než v případě většiny ostatních týmů; proto se domníval, že by mohli být elysijským teoriím přístupní.</p>
<p>„Je čas namočit palec do vody,“ řekl Durham. Do druhého okna zkopíroval travnatou krajinu a pak závratným tempem zvětšil jedno místo ve vzduchu, až se objevil opar koulejících se molekul a potom jednotlivé autoverzové buňky. Vzduchoprázdno mezi molekulami tak bylo znázorněno průhledně, ale mřížovou strukturu vykreslovaly tenké čáry.</p>
<p>„Jeden červený atom,“ řekl. „Jeden malý zázrak. Je to příliš mnoho?“</p>
<p>Maria se dívala, jak příkazy postupují TVC mapou: instrukce jedinému procesoru, aby přepsal data, která představovala tuto mikroskopickou část Autoverzu.</p>
<p>Nic se nestalo. Vzduchoprázdno zůstalo vzduchoprázdnem.</p>
<p>Durham tiše zaklel. Maria se otočila k oknu. Město dosud stálo; Elysium se nerozpadalo jako sen podkopaný pochybnostmi. Přesto cítila, že se potí, cítila, jak ji tělo táhne na pokraj paniky. Nikdy úplně neuvěřila Durhamovu tvrzení, že je nebezpečné svěřit se s tím, co vědí, ostatním Elysijcům, jenže teď chtěla sama utéct z místnosti, schovat obličej před důkazem, aby náhodou nepřidala na misku nedůvěry.</p>
<p>Durham to zkusil ještě jednou, ale Autoverz zůstal věrný svým zákonům. Červené atomy se nemohly spontánně zjevit z ničeho – porušilo by to pravidla buněčného automatu. Kdysi ta pravidla možná nebyla víc než několik řádek počítačového programu – programu, který bylo možno vždy zastavit a přepsat, přerušit a stornovat, zkrotit vyššími zákony – ale to už teď neplatilo. Zemanská měla pravdu: již neexistovala žádná pevná hierarchie reality a simulace. Řetězec příčin a následků teď tvořil smyčku – nebo uzel s neznámou topologií.</p>
<p>Durham klidným hlasem řekl: „Dobře. Plán B.“ Otočil se k Marii. „Vzpomínáte si, jak jsme se bavili o izolování Autoverzu? Jak jej udělat konečný, ale neohraničený… povrch čtyřrozměrného toroidu?“</p>
<p>„Ano. Ale byl příliš malý.“ Nevěděla, co si má myslet o té změně tématu, ale rozptýlení uvítala; hovor o starých časech ji maličko uklidnil. „Sluneční světlo by během několika hodin oblétlo celý vesmír a vlilo se zpět do systému; výsledkem by bylo, že planeta Lambert by byla příliš dlouho příliš horká. Zkoušela jsem tepelnou rovnováhu změnit různými fintami, ale nic pořádně nefungovalo. Tak jsem tam hranici nechala. Světlo a sluneční vítr zmizí za hranicí, opustí model. A dovnitř se dostane jenom -“</p>
<p>Najednou se zarazila. Věděla, co zkusí v další fázi.</p>
<p>Durham dořekl za ni: „Dovnitř se dostane pouze chladné tepelné záření a malý proud atomů, jako nahodilý přítok mezihvězdného plynu. Přijatelné hraniční podmínky – lepší než systém nějakým kouzlem zasadit do dokonalého vakua. Ale nemá to žádnou pevnou logiku, žádný model na úrovni Autoverzu, který by přesně popisoval, co tam má být. Mohlo by tam být úplně všechno.“</p>
<p>Vyvolal pohled na okraj Autoverzu; atomů plujících dovnitř bylo tak málo, že musel poslat Maxwellova démona, aby nějaký našel. Software, který napodoboval přítomnost uvěřitelného mezihvězdného média, vytvářel atomy v tenké vrstvě buněk „vedle“ hranice. Tato vrstva nepodléhala autoverzovým pravidlům – jinak by atomy nebylo možno stvořit – ale její obsah působil na sousední autoverzové buňky obvyklým způsobem a umožňoval maličkým hurikánům atomů přeplout za hranici.</p>
<p>Durham poslal jednoduchý příkaz podprocesu, který atomy tvořil – instrukci, jež měla splynout s tokem nahodilých požadavků, které již přijímal: vlož červený atom do jistého bodu, s jistou rychlostí.</p>
<p>Fungovalo to. Atom byl vyčarován v hraniční vrstvě a následně přestěhován do vlastního Autoverzu, přesně v pravý okamžik.</p>
<p>Durham poslal sekvenci tisíce podobných příkazů. Následovalo tisíc dalších atomů a všechny se pohybovaly se stejnými vektory. „Nahodilý přítok“ již nebyl nahodilý.</p>
<p>Elysium působilo na Autoverz; byli na druhé straně.</p>
<p>Repetto zajásal. Zemanská se tajemně usmála. Maria se cítila hůř než kdy dřív. Doufala, že se ukáže nenarušitelnost Autoverzu – a pak by symetricky mohlo být stejně imunní vůči zásahu zvenčí Elysium. Oba světy, ať už si navzájem odporovaly nebo ne, by mohly pokračovat každý svou cestou.</p>
<p>„Jak nám to pomůže?“ otázala se. „I kdyby se vám pomocí tohoto programu podařilo vložit loutky do vesmíru, jak je bezpečně dostanete na planetu Lambert? A jak byste chtěl řídit jejich chování, až tam budou? Pořád nejsme schopni sáhnout dovnitř a manipulovat s nimi – to by porušilo pravidla Autoverzu.“</p>
<p>Durham měl všechno promyšlené. „Za prvé je dáme dovnitř v kosmické lodi, kterou necháme přistát. Za druhé je uděláme na ovládání rádiem a budeme jim vysílat signály z okraje modelu. Když dokážeme přesvědčit software řídící přítok atomů, aby dovnitř poslal kosmickou loď, dokážeme přesvědčit software chladného tepelného záření, aby dovnitř vyslal maserový paprsek.“</p>
<p>„To tady chcete sedět a snažit se vyprojektovat kosmickou loď, která může fungovat v Autoverzu?“</p>
<p>„Nemusím; už je to hotové. Jeden ze starých plánů kontaktu počítal se zamaskováním za ,cizince’ z jiné části Autoverzu, aby to pro Lamberťany nebyl tak velký kulturní šok. Chtěli jsme jim říct, že existují miliardy dalších hvězd, nespatřitelných zásluhou prachových mračen, která jejich soustavu zakrývají. Celá představa byla samozřejmě nemorální a byla zavržena před tisícovkami let – mnohem dřív, než se objevili myslící Lamberťané – jenomže technická část byla dokončena a uložena do archivu. Všechno to tam pořád je, v Ústřední knihovně; mělo by nám trvat asi tak hodinu poskládat z jednotlivých částí fungující expedici.“</p>
<p>Znělo to bizarně, ale Maria v principu nedokázala v plánu najít chybu. „Takže… nakonec přece jen poletíme za mimozemšťany vesmírem?“ řekla.</p>
<p>„Vypadá to tak.“</p>
<p>Repetto výraz zopakoval. „Letět za mimozemšťany vesmírem. Museli jste tenkrát mít zvláštní nápady. Někdy mě skoro mrzí, že jsem tam nebyl.“</p>
<p>Maria to vzdala a naučila se pracovat s ovládacím panelem viděným v duchu, aby se tak mohla přepínat mezi elysijským tělem a autoverzovým dálkově řízeným robotem. Natáhla ruku robota a rozhlédla se po lesknoucí se pilotní kabině Ambasadora. Ležela v akceleračním křesle vedle ostatních členů posádky. Podle letového plánu robot v tuto chvíli neměl téměř žádnou tíži – ale ona se stejně rozhodla účinky abnormální gravitace, ať už vysoké nebo nízké, odfiltrovat. Robot za všech okolností věděl, jak se má v reakci na její přání pohybovat; bylo by absurdní postihovat se kvůli „realismu“ kosmickou nemocí. Nakonec nebyla v Autoverzu – nestala se tímto robotem. Celý její model lidského těla stále běžel v Elysiu; robot byl s tímto modelem spojen způsobem, jenž se příliš nelišil od spojení na principu nervové indukce, jaké bylo mezi návštěvníkem VR z masa a kostí a jeho softwarovou loutkou.</p>
<p>V duchu se přepnula a vrátila se do naklonovaného bytu. Durham, Repetto a Zemanská seděli v křeslech a s prázdným výrazem civěli před sebe; opravdu dělali jen o málo víc než to, že zabírali místo. Vrátila se do Ambasadora, ale v koutku zorného pole si otevřela malé okno, které ukazovalo byt viděný jejíma elysijskýma očima. Pokud měla v Autoverzu pouze spuštěnou loutku, chtěla mít jasno v tom, kde se nachází její „skutečné“ tělo. Vědomí, že místo ní sedí v křesle nepozorovaná, nic necítící panna z výlohy, jí nestačilo.</p>
<p>Z akceleračního křesla se dívala na – prostorovou – obrazovku vysoko na protější stěně pilotní kabiny, která ukazovala jejich předpokládanou trajektorii, klesající po mělké šroubovici k planetě Lambert. Prošli lodí přes hranici v nejbližším možném místě – sto padesát tisíc kilometrů nad rovinou oběžné dráhy – s příhodnou, přednastavenou rychlostí; k dosažení cíle a na sestup jim mělo stačit jen velice málo paliva.</p>
<p>„Ví někdo, jestli se někdo obtěžoval nacvičit s tím skutečné přistání?“ zeptala se. Když mluvila, měla z hlasového ústrojí, ať bylo kdekoli, naprosto normální pocit – ale barva hlasu jí přes robotovy uši připadala zvláštní. Na triky, které se děly v jejím modelu mozku, aby se odstranilo narůstající rádiové zpoždění mezi jejími úmysly a konáním robota, raději ani nemyslela.</p>
<p>„Všechno se nacvičovalo,“ řekl Durham. „Kvůli zkušebním letům znovu vytvořili celou planetární soustavu před vznikem života. Jediný rozdíl mezi tenkrát a dnes je v tom, že mohli zhmotnit loď přímo ve vakuu, všude, kde je napadlo – a ovládat loutkovou posádku přímo.“</p>
<p>A všude porušovat pravidla Autoverzu. Bylo zneklidňující slyšet, jak to někdo řekl nahlas: mrtvý Autoverz se všemi subatomárními detaily byl pouhou simulací; vše se změnilo až existencí Lamberťanů.</p>
<p>Druhá obrazovka ukazovala vlastní planetu zabíranou kamerou vně trupu. Pohled se nijak nelišil od toho, co jí tisíckrát ukázal špionážní software; přestože kamera a oči robota podléhaly čistě autoverzové fyzice, jakmile byl obraz převeden do jejího neautoverzového mozku, byly použity obvyklé konvence falešných barev. Maria se dívala, jak se modrobílý kotouč přibližuje, a v hrudi měla svíravý pocit. Beztížný stav s iluzí tíže. Klesání a nehybnost.</p>
<p>„Proč se ukazovat Lamberťanům přímo?“ optala se. „Proč neposlat napřed Mluvčího, aby připravil půdu, aby se přesvědčil, že jsou na nás připraveni? Žádný živočich tady není větší než vosa – a žádný nemá vnitřní kostru a nechodí po zadních nohou. Humanoidní roboti vysocí sto osmdesát centimetrů budou vypadat jako nějaké stvůry z jejich nočních můr.“</p>
<p>„Lamberťané si s novými stimuly nedělají problémy,“ odvětil Repetto. „Neupadnou do šoku. Ale určitě upoutáme jejich pozornost.“</p>
<p>„Přišli jsme se ukázat jako stvořitelé vesmíru,“ dodal Durham. „Nemá význam se za to stydět.“</p>
<p>Do horních vrstev atmosféry pronikli nad noční stranou. Jak pevnina, tak oceán ležely v téměř dokonalé tmě: žádné měsíční světlo, žádný hvězdný svit, žádné umělé osvětlení. Loď začala vibrovat; přístrojové desky v pilotní kabině bzučely a čelo jedné obrazovky slyšitelně prasklo. Vzápětí přerušil rádiové spojení kužel ionizovaného plynu kolem trupu, a jim nezbylo než se vrátit do bytu, aby tam přečkali nejhorší. Maria se rozhlížela po zlatých věžích Města a poměřovala sílu jejich majestátní, vnitřně deklarované nezranitelnosti s nenapadnutelnou logikou škubání, jehož byla právě svědkem.</p>
<p>Vrátili se na posledních deset sekund sestupu, již po rozvinutí padáků. Vlastní dopad vypadal relativně hladce – ale možná ji jenom hýčkal gravitační filtr. Opustili akcelerační křesla a počkali, až trup ochladne; kamery ukazovaly, že tráva kolem nich zčernala, ale v souladu s předpověďmi požár prakticky okamžitě uhasl.</p>
<p>Repetto vybalil z odkládací schránky Mluvčího, otevřel nádobu s robotickým hmyzem a vytřepal jej do vzduchu. Maria trhaně uhýbala, když roj v prvních několika vteřinách poletoval bezcílně, než se seskupil do sevřené formace v jednom koutě kabiny.</p>
<p>Durham otevřel dveře přechodové komory, nejdřív vnější a potom vnitřní. Roboti žádnou pneumu nepotřebovali, jenže konstruktéři Ambasadora si zřejmě pohrávali s možností zmapování lidské biochemie do Autoverzu – skutečného vytvoření „mimozemšťanů“, kteří by se mohli s Lamberťany setkat jako se sobě rovnými – místo aby si hráli se složitými maskami.</p>
<p>Vyšli na sežehlou půdu. Bylo časné ráno. Maria přimhouřila oči před sluncem prozářenou, čistou bílou oblohou. Teplo na robotově kůži o sobě dávalo znát. Modrozelená louka se táhla do dáli, kam až oko dohlédlo; když odstoupila od lodi – keramického, nízkého komolého kužele, jehož bílý tepelný štít zčernal šmouhami – zahlédla pahorky na jihu, které loď zakrývala. Svahy byly porostlé hustou vegetací, ale vrcholky byly holé, rezavě červené.</p>
<p>Vzduch byl plný tichého cvrlikání a bzukotu. Podívala se, kde je Mluvčí, ale vznášel se v blízkosti Repetta, téměř neslyšitelně; zvuky přicházely ze všech směrů. Některá volání poznala – poslechla si několik neinteligentních druhů v rámci rychlého kursu evoluční historie, jež vedla k lamberťanské komunikaci – a musela konstatovat, že na nich není vůbec nic zvláštního; kdyby poslouchala cikády, včely, vosy a komáry, znělo by to stejně. Když ale zavanul slabý větřík od východu a přinesl něco, co robotův čichový aparát identifikoval jako pach slané vody, na Marii náhle dolehlo zdrženlivé seskupení emocí tak silně, až se lekla, že se jí podlomí nohy. Ale nestalo se to; nepokusila se záměrně omdlít, takže robot stál jako socha.</p>
<p>Durham k ní přistoupil. „Vy jste na Lambertu ještě nebyla, že?“</p>
<p>Zakabonila se. „Jak bych mohla?“</p>
<p>„Pasivně. Většina autoverzových badatelů to tak udělala.“ Maria si vzpomněla, jak jí Zemanská nabídla vyjádření ve VR, když se s kontaktní skupinou setkala poprvé. Durham se shýbl, uškubl hrst trávy a potom stébla rozházel. „Jenomže tohle jsme nikdy předtím udělat nemohli.“</p>
<p>„Aleluja, bohové přistáli. Co budete dělat, když se Lamberťané začnou dožadovat zázraku? Utrhnete několik lístků na znamení své všemohoucnosti?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Vždycky jim můžeme ukázat loď.“</p>
<p>„Nejsou pitomí. Loď nic nedokazuje. Proč by nám měli věřit, že provozujeme Autoverz, když nedokážeme ani porušit jeho zákony?“</p>
<p>„Kosmologie. Prvotní mračno. Příhodné množství každého prvku.“</p>
<p>Nedokázala se ubránit tomu, aby se tvářila skepticky.</p>
<p>„Na čí straně jste?“ zeptal se. „Vy jste navrhla prvotní mračno! Vy jste načrtla původní topografii! Vy jste vytvořila předka celé lambertovské biosféry! Chci od vás jen to, abyste jim to řekla. Je to pravda a oni se s tím musejí smířit.“</p>
<p>Maria se rozhlédla. Marně hledala slova. Připadalo jí jasnější než kdy jindy, že tento svět nestvořila; existoval sám za sebe.</p>
<p>Namítla: „Není to stejné jako říct… že váš originál z masa a kostí byl jen blázen, který trpěl zvláštními bludy? A že každé jiné, lepší vysvětlení, které pro svůj život vymyslel, muselo být špatné?“</p>
<p>Durham chvíli mlčel. Pak řekl: „V sázce je Elysium. Co máme podle vás udělat? Převést se do chemie Autoverzu a odejít žít sem?“</p>
<p>„Viděla jsem horší místa.“</p>
<p>„Slunce za další miliardu let zmrzne. Slíbil jsem těmto lidem nesmrtelnost.“</p>
<p>„Jste připraveni?“ zavolal na ně Repetto. „Zahlédl jsem tým; nejsou daleko. Asi tři kilometry na západ.“ Maria byla v první chvíli zmatená, dokud si neuvědomila, že Repetto má stále přístup k výstupům ze špionážního softwaru. Pořád byli vně Autoverzu a nahlíželi dovnitř.</p>
<p>„Deset sekund!“ křikl Durham. Otočil se k Marii. „Chcete se na tom podílet, nebo ne? Musí se to odehrát tak, jak jsem to naplánoval – a vy se toho můžete buď držet, nebo jít zpátky.“</p>
<p>Chystala se mu hněvivě odseknout, že nemá právo dávat jí ultimáta, když si všimla maličkého okna s pohledem do bytu, které se vznášelo v koutku jejího zorného pole.</p>
<p>V sázce bylo Elysium. Statisíce lidí. Lamberťané ten šok přežijí, až se dozvědí svou „pravou“ kosmologii. Elysium by to mohlo, avšak nemuselo přežít, když Lamberťané přijdou s alternativou.</p>
<p>„Máte pravdu,“ řekla, „je třeba to udělat. Pojďme šířit slovo boží.“</p>
<p>Tým se vznášel ve volné formaci nad loukou. Marii napadlo, že by mohli být napadeni, ale zdálo se, že Lamberťané neberou jejich přítomnost vůbec na vědomí. Zastavili se asi dvacet metrů od roje. Dál pokračoval pouze Mluvčí.</p>
<p>„Účelem tohoto tance je sdělit, že pro ně máme zprávu.“</p>
<p>Mluvčí se zastavil v sevřené vertikální rovině a jednotliví roboti se začali navzájem obletovat v proplétajících se osmičkách. Lamberťané okamžitě zareagovali a uspořádali se do podobné roviny. Maria zalétla očima k Repettovi; zářil jako desetiletý kluk, z jehož krátkovlnného rádia domácí výroby se právě začaly linout slibné praskavé zvuky.</p>
<p>Zašeptala: „Vypadá to, jako by nás dokonale ignorovali… a mysleli si, že mluví se skutečnými Lamberťany – nebo si všimli rozdílů?“</p>
<p>„To nepoznám. Avšak jako skupina se zatím chovají normálně.“</p>
<p>Zemanská řekla: „Kdyby vás robot přivítal vaším jazykem, vy byste mu neodpověděla?“</p>
<p>Repetto přikývl. „A u Lamberťanů ten instinkt má mnohem hluší kořeny. Myslím, že… nerozlišují. Jestli si rozdílů všimli, budou je nakonec chtít pochopit – ale hlavní prioritou zůstane přijmout zprávu. A posoudit ji.“</p>
<p>Mluvčí se začal přesouvat do složitější formace. Marie vůbec nic neříkala, jenže si všimla, že Lamberťané začínají změnu váhavě napodobovat. Teď to přišlo: Durhamův a Repettův souhrnný kosmologický balík. Vysvětlení prvotního mračna a základních pravidel autoverzové chemie: buněčný automat vytvořený před pěti miliardami let s hotovým oblakem. Dvě miliardy let planetárního vývoje, které se tak docela neodehrály, v tu chvíli vypadaly jako odpustitelná dobře míněná lež; podobné komplikované detaily mohly přijít na řadu později, pokud bude základní myšlenka přijata.</p>
<p>„Chybné zprávy zpravidla není možno předat příliš daleko,“ řekl Durham. „Skutečnost, že Mluvčí není tým z žádné sousední komunity, by mohla teorii dodat důvěryhodnost.“</p>
<p>Nikdo neodpověděl. Zemanská se optimisticky usmívala. Maria hypnotizované sledovala tančící roje. Zdálo se, že Lamberťané napodobují Mluvčího téměř dokonale – ale to pouze dokazovalo, že zprávu „přečetli“. Zatím to neznamenalo, že jí uvěřili.</p>
<p>Maria se odvrátila a zahlédla na pozadí oblohy černé tečky. Přetrvávání zrakových vjemů patřilo zpátky do Elysia, k jejímu modelu mozku. Vzpomněla si, jak byla zklamaná, když brala autoverzové molekuly do reálných rukou a rukavic. Udělala vůbec nějaký pokrok k pochopení skutečné povahy Autoverzu?</p>
<p>Repetto řekl: „Ptají se. Žádají o… objasnění.“ Maria se otočila zpět. Lamberťané porušili souhru s Mluvčím a roj se přeskupil do něčeho, co vypadalo jako vlnící se černý létající koberec. „Chtějí ,zbytek zprávy’ – zbytek teorie. Chtějí popis vesmíru, v němž byl buněčný automat stvořen.“</p>
<p>Durham přikývl. Vypadal omámeně, ale šťastně. „Odpověz jim. Poskytni jim pravidla TVC.“</p>
<p>Repetta to překvapilo. „Určitě to chceš udělat? To v plánu nebylo -“</p>
<p>„A co máme dělat? Říct jim, že do toho jim nic není?“</p>
<p>„Přeložím pravidla. Dejte mi pět sekund.“</p>
<p>Mluvčí zahájil nový tanec. Vlnící se koberec se rozpadl a pak začal pohyby přejímat.</p>
<p>Durham se otočil k Marii. „Je to lepší, než jsme se odvažovali doufat. Takto nás posílí. Nejenom že přestanou zpochybňovat naši verzi; pomohou ji podepřít.“</p>
<p>„Zatím ji nepřijali,“ připomněla mu Zemanská. „Řekli jen to, že první část toho, co jsme jim sdělili, sama o sobě nedává smysl. V dalším kroku mohou požádat o fyziku reálného světa.“</p>
<p>Durham s úsměvem zavřel oči. „Ať se zeptají,“ řekl tiše. „Všechno jim vysvětlíme – až po velký třesk, jestli budeme muset.“</p>
<p>„Myslím, že to neobstojí.“</p>
<p>Durham zalétl pohledem k roji. „Dej jim šanci. Ani to pořádně nezkusili.“</p>
<p>„Máš pravdu. Ale už posílají zpět… vyvrácení důkazů.“</p>
<p>Nová formace roje byla pevná a jednoduchá: koule, jíž po rovnoběžkách, od pólu k pólu, probíhaly kruhové vlny. Repetto prohlásil: „Software jejich reakci neumí přeložit. Požádám jej, aby znovu prošel všechna stará data; je možné, že v několika případech již tanec pozorován byl – ale bylo jich příliš málo, než aby to bylo vyhodnoceno jako statisticky významné.“</p>
<p>„Třeba jsme udělali nějakou gramatickou chybu,“ nadhodila Maria. „Pokazili jsme syntax a oni se nám smějí do obličeje – aniž by se obtěžovali přemýšlet o zprávě jako takové.“</p>
<p>„Tak to není,“ řekl Repetto. Zamračil se jako někdo, kdo se snaží představit si něco ožehavého. Mluvčí začal sférickou formaci napodobovat. Maria ucítila, jak se do jejích elysijských útrob vkrádá chlad.</p>
<p>„Co to děláš?“ zeptal se ostře Durham.</p>
<p>„Jen projevuji zdvořilost. Potvrzuji přijetí jejich zprávy.“</p>
<p>„Která říká?“</p>
<p>„Obávám se, že to nebudeš chtít slyšet.“</p>
<p>„Zjistím si to sám, když budu muset.“ Postoupil o krok blíž k Repettovi, ale vyzařovala z toho spíš netrpělivost než hrozba. Z trávy se s hlasitým cvrkotem vzneslo mračno maličkých, modrých, komárům podobných tvorů.</p>
<p>Repetto se podíval na Zemanskou; mezi oběma proskočilo něco elektrizujícího. Marii to vyvedlo z míry – bylo jasné, že jsou milenci, avšak ona si toho do této chvíle nevšimla. Ale možná signály předtím chodily jinými kanály, které před ní byly stíněny. Až teď -.</p>
<p>Repetto řekl: „Odpovídají, že pravidla TVC jsou falešná – poněvadž systém, který ta pravidla popisují, by přetrval věčně. Odmítají všechno, co jsme jim řekli, protože to vede k něčemu, co je z jejich hlediska nesmysl.“</p>
<p>Durham se zakabonil. „Ty mluvíš nesmysly. Znají transfinitní matematiku tisíce let.“</p>
<p>„Jako formální nástroj – mezikrok při jistých výpočtech. Žádný jejich model nevede k nekonečným výsledkům. Většina týmů by ani nezašla tak daleko, že by se takový model pokusila sdělit dál; proto jsme tuto reakci mohli vidět jenom vzácně.“</p>
<p>Durham chvíli mlčel a potom odhodlaně řekl: „Potřebujeme čas, abychom se rozhodli, co s tím udělat. Vrátíme se, prostudujeme si historii nekonečna v lamberťanské kultuře, najdeme způsob, jak problém obejít, a vrátíme se.“</p>
<p>Marii vyrušilo nějaké jasné pulsování, jež zahlédla koutkem oka. Otočila hlavou – ale ať to bylo cokoli, zdálo se, že to letí kolem ní stejně rychle, jak to stačila sledovat. Pak si uvědomila, že je to okno do Elysia; prakticky mu přestala věnovat pozornost, vyplnila je jako slepou skvrnu. Zkusila na ně zaostřit zrak, ale nedařilo se jí obraz rozeznat. Přemístila okno do středu a zvětšila je.</p>
<p>Kolem okna bytu se valily věže Města permutací. Ohromeně vykřikla a zvedla ruce, pokusila se upozornit ostatní. Budovy pouze neodplouvaly, ale měkly, roztěkaly se, deformovaly se. Padla na kolena, rozpolcená mezi touhou vrátit se do svého pravého těla, ochránit je – a hrůzou, co by se mohlo stát, kdyby to udělala. Zabořila ruku do lambertovské hlíny; působila opravdově, pevně, spolehlivě.</p>
<p>Durham ji uchopil za rameno. „Vracíme se. Zachovejte klid. Je to jen pohled – nejsme součástí Města.“</p>
<p>Přikývla a obrnila se, přemohla instinkty, které jí říkaly, kde je nebezpečí a kterým směrem by měla prchnout. Naklonovaný byt vypadal stejně pevně jako vždy… a i kdyby zanikl, nemohlo jí to ublížit. Tělo, které musela bránit, bylo neviditelné: model běžící na opačném konci Durhamova teritoria. Kdyby předstírala, že je na planetě Lambert, nebyla by ve větším bezpečí, než kdyby předstírala, že je v naklonovaném bytě.</p>
<p>Vrátila se.</p>
<p>Všichni čtyři stáli u okna a bez hlesu se dívali, jak město rychle a tiše… imploduje. Kolem se řítily budovy ztrácející okraje a detaily, sbíhající se ke středu. Následovala předměstí, pole a parky plynoucí ke zlaté kouli, která byla vším, co z tisícovky věží zůstalo. Kolem se mihla zelenomodrá šmouha dešťového pralesa. Vzápětí výjev zčernal, jak se přivalily kopce a pohřbily místo, z něhož se dívali, ve skalní stěně.</p>
<p>Maria se otočila k Durhamovi. „Co lidé, kteří tam byli…“</p>
<p>„Všichni odešli. V šoku, ale nezranění. Nikdo nebyl tam – v softwaru – o nic víc, než jsme tam byli my.“ Byl otřesen, ale zdál se být přesvědčen.</p>
<p>„A co zakladatelé, kterým patří sousední teritorium?“</p>
<p>„Budu je varovat. Všichni můžou přijít sem, všichni se můžou přemístit. Tady budeme v bezpečí. TVC mřížka se neustále rozrůstá; můžeme postupovat dál, než naplánujeme další krok.“</p>
<p>„TVC mřížka se rozpadá,“ pravila pevně Zemanská. „Jediný způsob, jak se dostat do bezpečí, je začít znovu. Sbalit všechno do nové konfigurace Rajská zahrada a nastartovat Elysium ještě jednou.“</p>
<p>„Jestli to jde,“ namítl Repetto. „Jestli je nekonečno ještě možné.“ Zdálo se, že ho, narozeného ve vesmíru bez omezení, bez smrti, verdikt Lamberťanů ochromil.</p>
<p>V dálce se objevila červená záře; vypadalo to jako obrovská koule zářící suti. Maria se dívala, jak útvar zjasněl a pak se rozpadl do formace světel propojených jemnými stříbrnými nitkami. Neonový labyrint. Lunapark v noci, při pohledu ze vzduchu. Barvy byly špatné, jenomže tvar se nedal zaměnit: byla to softwarová mapa Města. Jediné, co chybělo, byla dálnice, datové spojení s centrem.</p>
<p>Dřív než Maria stačila cokoli povědět, formace se znovu přeskupila. Zdánlivě nahodilá podmnožina procesů vyvolala oslnivé světelné body, které se vzápětí daly do pohybu směrem k sobě a shlukly se do těsně spojeného jádra. Matnější slupka vytvořená kolem nich zbývajícím softwarem se usadila do symetrické konfigurace. Systém vypadal uzavřeně, soběstačně.</p>
<p>Mlčky se dívali, jak se vzdaluje.</p><empty-line /><p><strong>31</strong></p>
<p>Peer se otočil a podíval se za sebe. Kate se zarazila uprostřed lávky. Zdálo se, jako by ji opustila veškerá energie; položila obličej do dlaní a pak klesla na kolena.</p>
<p>„Odešli, že?“ řekla sklesle. „Určitě nás objevili… a to je jejich trest. Nechali Město běžet… ale vyklidili je.“</p>
<p>„Zatím to nevíme.“</p>
<p>Netrpělivě zavrtěla hlavou. „Udělali si jinou verzi – zbavenou kontaminace – jen pro sebe. A my už je nikdy neuvidíme.“ Trojice elegantně oblečených loutek se k nim přiblížila a s úsměvem, zabrána do hovoru, prošla skrz Kate.</p>
<p>Peer k ní přistoupil a sedl si na překřížené nohy vedle ní. Marně vyslal softwarové sondy, aby pátraly po jakýchkoliv stopách Elysijců – ale Kate trvala na tom, aby prohledali rekonstrukci Města pěšky, jako by jim oči nějakým kouzlem mohly odhalit náznak osídlení, který softwaru unikl.</p>
<p>„Dá se najít tisíc jiných vysvětlení,“ řekl vlídně. „Někdo mohl… třeba… vytvořit nové prostředí, jež bylo tak úžasné, že se tam všichni nahrnuli, aby si je prohlédli. Módní trendy se šíří Elysiem jako mor – ale toto je jejich shromaždiště, centrum jejich vlády, jejich kus pevné země. Vrátí se.“</p>
<p>Kate odkryla tvář a soucitně se na něho podívala. „Jaká móda by dokázala z Města odlákat všechny Elysijce během několika vteřin? A kde se doslechli o tom skvělém uměleckém díle, které museli vzít útokem a vidět na vlastní oči? Sleduji všechny veřejné sítě; neobjevilo se na nich nic mimořádného, co by mohlo způsobit exodus. Ale jestli nás objevili – jestli věděli, že posloucháme – asi by ho nevyhlásili veřejnými kanály, nemyslíš?“</p>
<p>Peer neviděl důvod, proč by to nemohli udělat; kdyby je Elysijci našli, zároveň by zjistili, že on ani Kate nemají moc jakkoli ovlivnit Město – natož jeho obyvatele. Utajená evakuace neměla logiku. Dost těžko dokázal uvěřit, že by někdo chtěl potrestat dva neškodné černé pasažéry – ale ještě těžší bylo smířit se s tím, že byli „posláni do vyhnanství“, aniž museli absolvovat složitý rituál spravedlnosti – nebo byli aspoň za svůj zločin veřejně zpranýřováni a pak formálně odsouzeni. Elysijci si nikdy nenechali ujít příležitost k malému divadlu; rychlá, tichá odplata se k nim nehodila.</p>
<p>„Co když se neúmyslně přerušilo datové spojení s centrem -“</p>
<p>„To už by spravili,“ řekla pohrdavě Kate.</p>
<p>„Možná. To záleží na tom, o jaký problém by se jednalo.“ Zaváhal. „Ty čtyři týdny, co jsem byl pryč… pořád nevíme, jestli mne od tebe odřízla softwarová chyba na naší úrovni – nebo jestli byl problém někde hlouběji. Jestli se objevují chyby v samotném Městě, nějaká mohla přetrhnout spojení se zbytkem Elysia. A mohlo nějaký čas trvat, než závadu identifikovali; najít věc, které trvalo sedm tisíc let, než se projevila, může bý docela problematické.“</p>
<p>Kate chvíli mlčela a potom řekla: „Můžeme snadno zjistit, jestli máš pravdu. Zvětši naše zpomalení – zvětšuj je víc a víc – a uvidíme, co se bude dít. Naprogramuj naše externí já, aby zasáhla a přehodila nás zpátky na normální rychlost, pokud se objeví nějaký náznak Elysijců… ale jestli se to nestane, žeň to dál do budoucnosti, dokud nebudeme oba přesvědčeni, že jsme čekali dost dlouho.“</p>
<p>Peera to překvapilo; myšlenka se mu líbila – ale myslel si, že Kate dá přednost prodlužování nejistoty. Nebyl si jist, zda je to dobré znamení či ne. Znamenalo to, že chce za Elysijci udělat tlustou čáru? Co nejrychleji zahodit poslední zbytky naděje v jejich návrat? Nebo to byl jen důkaz toho, jak zoufale touží, aby se vrátili?</p>
<p>„Víš jistě, že to chceš udělat?“ zeptal se.</p>
<p>„Ano. Pomůžeš mi to naprogramovat? Ty jsi na takové věci odborník.“</p>
<p>„Tady a teď?</p>
<p>„Proč ne? Jedná se přece o to, abychom si ušetřili čekání.“</p>
<p>Peer vytvořil ve vzduchu před nimi ovládací pult a společně sestavili jednoduchý stroj času.</p>
<p>Kate stiskla tlačítko.</p>
<p>Zpomalení sto. Loutky používající chodník náhle zrychlily v neviditelné šmouhy. Zpomalení deset tisíc. Noci a dny běžely kolem, potom se míhaly, pak kmitaly a nakonec – zpomalení milion – splynuly. Peer zvedl oči k obloze a díval se, jak po ní oblouk sluneční dráhy, napodobující střídání ročních dob, čím dál rychleji klouže nahoru a dolů, až se rozmazal do slabě zářícího pruhu. Zpomalení miliarda. Pohled teď byl dokonale statický. Virtuální obloha neměla naprogramovány žádné dlouhodobé astronomické cykly. Žádné budovy nevyrostly do výšky, ani se nezhroutily k zemi. Prázdné, nezranitelné město nemělo na práci nic jiného než se opakovat: existovat, existovat a existovat. Zpomalení bilion.</p>
<p>Peer se otočil ke Kate. Seděla v pozorné póze, s hlavou vzhůru a očima odvrácenýma, jako kdyby něco poslouchala. Hlas elysijské hyperinteligence, konečné fáze miliardy let usměrňované mutace, která se rozhodla obsáhnout celou TVC mřížku? Objevovala jejich osud? Soudila je, odpouštěla jim a dávala jim svobodu?</p>
<p>„Řekl bych, že jsi tu sázku vyhrála,“ poznamenal Peer. „Ti už se nevrátí.“ Zalétl pohledem k ovládacímu panelu a pocítil chvilkovou závrať; uplynulo více než sto bilionů let Standardního času. Jenomže jestli s nimi Elysijci přerušili veškeré kontakty, Standardní čas neměl smysl. Peer zvedl ruku, aby jejich zrychlování zbrzdil, ale Kate ho chytila za zápěstí.</p>
<p>Tiše řekla: „Proč se tím zatěžovat? Ať to šplhá do nekonečna. Stejně už je to jenom číslo.“</p>
<p>„Máš pravdu.“ Sklonil se k ní a políbil ji na čelo.</p>
<p>„Jedna instrukce za století. Jedna instrukce za tisíc let. A stejně na tom nezáleží. Konečně jsi dosáhl svého.“</p>
<p>Houpal Kate v náručí, zatímco elysejské věky letěly dál. Hladil ji po vlasech a pozorně sledoval ovládací panel. Pouze jedno číslo stoupalo; kromě zvláštní fikce uběhlého Standardního času zůstávalo všechno přesně stejné.</p>
<p>Město, které přestalo být svázáno s růstem Elysijců, zůstávalo na všech úrovních neměnné. A to zase znamenalo, že struktura, kterou pro ně Carter vložil do softwaru, se také přestala rozvíjet. Simulovaný „počítač“, na němž běželi, poskládáni z rozptýlených redundancí Města, byl teď konečným „strojem“ s konečným počtem možných stavů.</p>
<p>Byli znovu smrtelní.</p>
<p>Byl to zvláštní pocit. Peer se rozhlédl po prázdné lávce a pak se podíval na ženu v náručí. Měl pocit, jako by se probudil z dlouhého snu – ale když v sobě zapátral po nějakém náznaku života, do něhož by jej mohl zařadit, nenašel nic.</p>
<p>David Hawthorne byl mrtvý cizinec. Kopie, která s Kate obcházela Pomalé kluby, byla stejně vzdálená jako tesař, matematik nebo libretista.</p>
<p>Kdo jsem?</p>
<p>Aniž vyrušil Kate, vyvolal soukromou obrazovku pokrytou stovkami identických anatomických kreseb mozku; jeho paleta duševních parametrů. Stiskl ikonu s názvem ČISTÁ HLAVA.</p>
<p>Vytvořil si tisíc umělých důvodů, proč žít. Dohnal svou filozofii téměř až do krajnosti. Ale zbývalo udělat poslední krok.</p>
<p>„Odejdeme,“ řekl. „Nastartujeme si vlastní vesmír. Měli jsme to udělat už dávno.“</p>
<p>Kate stísněně hlesla: „Jak budu bez Elysijců žít? Nedokážu přežít tak, jak to děláš ty: přepojit se, navodit si štěstí. Nezvládnu to.“</p>
<p>„Nebudeš muset.“</p>
<p>„Trvalo to sedm tisíc let. Chci znovu žít mezi lidmi.“</p>
<p>„Tak budeš žít mezi lidmi.“</p>
<p>S nadějí se na něho podívala. „Vytvoříme si je? S pomocí ontogenetického softwaru? Adam a Eva nového, našeho světa?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Peer. „Já se jimi stanu. Tisícem. Milionem. Kolik budeš chtít. Stanu se Solipsistickým národem.“</p>
<p>Kate se od něho odtáhla. „Stanešse? Co to znamená? Nemusíš se stát národem. Můžeš ho vybudovat spolu se mnou – a pak se jen dívat, jak se rozrůstá.“</p>
<p>Peer zavrtěl hlavou. „Čím jsem se beztak již stal? Nekonečnou řadou lidí – s vlastními důvody ke štěstí. Spojuje je tenoučká nitka paměti. Proč je nechávat roztažené v čase? Proč dál předstírat, že existuje nějaký ,reálný’ člověk, který všechny ty změny prodělává?“</p>
<p>„Pamatuješ si sám sebe. Věříš, že jsi jeden člověk. Proč tvrdit, že je to přetvářka? Je to pravda.“</p>
<p>„Jenže já už tomu nevěřím. Každý člověk, kterého vytvořím, je spoután iluzí, že nadále patří k této imaginární bytosti zvané ,Já’ – ale ve skutečnosti k jejich identitě nepatří. Je to falešná stopa, zdroj zmatku. Není důvod v tom pokračovat – nebo ty různé lidi nutit, aby se v čase následovali. Ať žijí všichni pohromadě, setkávají se a baví se spolu.“</p>
<p>Kate mu stiskla ramena a podívala se mu do očí. „Nemůžeš se stát Solipsistickým národem. To je nesmysl. Jsou to plané řeči z jedné staré hry. Jediné, co by to znamenalo, je… zemřít. Lidé, které software vytvoří, až budeš pryč, v žádném případě nebudou tebou.“</p>
<p>„Ale budou šťastní, ne? Čas od času. Z vlastních nejasných pohnutek.“</p>
<p>„Ano. Ale -“</p>
<p>„Přesně to jsem i teď. Přesně to mne charakterizuje. Takže když budou šťastní, budu to já.“</p><empty-line /><p><strong>32</strong></p>
<p>„Sedmnáct hotovo, zbývá jedna.“ Durham si pro evakuaci dodal klid a výkonnost. Maria, dosud nemodifikovaná, se s úlevou dívala, jak konečně sbalil Ireně Shawovou spolu se sedmi miliony potomků a jejich prostředími, která vydala za čtyři planety, do bobtnající Rajské zahrady „ve výstavbě“. Komprimovaný snímek celé civilizace proudil datovými kanály, které Durham vytvořil pro obejití podezřelého centra – tuctem nezávislých cest, na každém kroku znovu a znovu kontrolován – dokud neprošel bariérou do oblasti, kde vznikalo nové Elysium.</p>
<p>Zatím se neobjevily žádné známky, že by se deformace mřížky šířila dál – ale poslední městské shromáždění dalo Durhamovi jen šest hodin na sestavení a nastartování nového zárodku. Marii překvapilo, že ho k tomu úkolu vůbec určili, když právě jeho tajná výprava na planetu Lambert byla tím, co zapůsobilo jako katalyzátor celé katastrofy (a nechali ho sledovat hlídacím softwarem, jenž měl monitorovat jeho kroky a úkol převzít, pokud by selhal)… ale stále byl tím, kdo Elysium postavil a spustil. Zřejmě proto mu věřili víc než komukoli jinému, že je zachrání z jejich rozpadajícího se vesmíru, stejně jako zachránil zakladatele z legendární chátrající Země.</p>
<p>Dva ze tří „poustevníků“ z řad zakladatelů – Irene Shawová a Pedro Callas – zareagovali na nouzové signály vyslané do pyramid z centra. Přestože tisíce let mlčeli, neodřízli své světy úplně od informací ze zbytku Elysia. Thomas Riemann to zřejmě udělal.</p>
<p>Maria zkontrolovala časový údaj v oknu rozhraní; zbývalo jim čtrnáct minut.</p>
<p>Durham již několik hodin předtím spustil program, který se měl pokusit nabourat do Riemannovy pyramidy. Podařilo se mu vytvořit nová spojení s procesory, ale bez Riemannova osobního kódu zůstávaly veškeré odeslané instrukce ignorovány – a vzhledem k tomu, že každý neúspěšný pokus uvedl v činnost časový zámek, nemělo smysl snažit se procházet všechny devadesátidevitimístné kombinace. Durham proto dal metaprogramátorovi za úkol postavit TVC „stroj“, který izoluje a rozebere jeden z Riemannových procesorů, aby mohl propátrat obsah jeho paměti a odvodit kód z vnitřních, důkladně zašifrovaných testů.</p>
<p>Zatímco program se blížil ke konečnému výsledku, Maria ostře řekla: „To jste mohl udělat i s mou pyramidou, ne? A mne nechat spát.“</p>
<p>Durham zavrtěl hlavou, aniž k ní vzhlédl. „A odkud bych to udělal? Neměl jsem přístup k hranici. Toto je možné jen proto, že mi ostatní zakladatelé dali volnou ruku.“</p>
<p>„Já myslím, že byste se nějak provrtal, kdybyste si to umínil.“</p>
<p>Chvíli mlčel a potom připustil: „Možná že jsem to mohl udělat. Jenže já jsem chtěl, abyste planetu Lambert viděla. Opravdu jsem věřil, že nemám právo nechat vás zaspat kontakt.“</p>
<p>Pokusila se najít příhodně jedovatou odpověď – ale pak to vzdala a unaveně řekla: „Neměl jste právo mne probudit – ale jsem ráda, že jsem Lamberťany viděla.“</p>
<p>Program pro luštění kódů oznámil: „Jsme uvnitř.“ Nebyl čas na dekorum, na vysvětlování krize ani ospravedlňování evakuace. Durham vydal sled příkazů, jež měly zmrazit software, jenž v pyramidě běžel, provést jeho analýzu, vytáhnout z něj všechna důležitá data a sbalit je do nové Rajské zahrady. Riemann a jeho děti nemuseli poznat žádný rozdíl.</p>
<p>Software měl jinou představu. Potvrdil přístupový kód, ale odmítl zastavit.</p>
<p>Maria se otočila stranou a začala nasucho dávit. Kolik lidí tam bylo? Tisíce? Miliony? Nebylo jak to zjistit. Co by se stalo, kdyby je změny v mřížce pohltily? Světy, které obývají, by implodovaly a zmizely, stejně jako mrtvé Město?</p>
<p>Když sebrala síly a podívala se znovu, zjistila, že Durham nevzrušeně změnil taktiku. Prohlásil: „Snažím se prorazit komunikační blokádu. Třeba se na nějaké úrovni dostanu dovnitř nebo se mi alespoň podaří s někým promluvit. Možná funguje ovládání zevnitř líp: my jejich software nemůžeme zastavit a načíst celý najednou, avšak oni to třeba udělat mohou.“</p>
<p>„Máte sedmnáct minut.“</p>
<p>„Já vím.“ Poněkud zaváhal. „Pokud to bude nutné, můžu zůstat a nastartovat je zvlášť. Myslím, že jim příliš nezáleží na tom, jestli jsou ve stejném vesmíru jako zbytek Elysijců, nebo ne.“</p>
<p>„Zůstat? Myslíte nakloňovat se a jednu verzi nastartovat s námi ostatními -?“</p>
<p>„Ne. Zemanská zařídila, aby start zevnitř potvrdila stovka lidí. Nemusím tam být.“</p>
<p>Marii to zděsilo. „Ale – proč byste se měl vynechat? Proč to riskovat?“</p>
<p>Otočil se k ní a vyrovnaně řekl: „Já už se znovu nerozdělím. Užil jsem si toho dost na čtyřiadvaceti Zemích. Chci jeden život, jednu minulost. Jedno vysvětlení. I kdyby to znamenalo konec.“</p>
<p>Program, který měl právě v té chvíli spuštěný, triumfálně zapípal a zobrazil zprávu: „Nalezen datový port pro fyzickou interakci s jedním prostředím. Zdá se, že je v neporušeném stavu.“</p>
<p>„Pošlete tam tisícovku robotů, ať poberou všechno, co by mohlo být živé,“ vyhrkla Maria.</p>
<p>Durham se o to již pokoušel. Zamračil se. „Bohužel. Ale zajímalo by mě…“</p>
<p>Několik metrů napravo od sebe vytvořil dveře; vypadalo to, jako by vedly do bohatě zdobené chodby.</p>
<p>„Máte jen sedm minut,“ připomněla mu nervózně Maria. „Port nefunguje: jestli se robot nedokáže zhmotnit…“</p>
<p>Durham vstal, prošel dveřmi a pak se rozběhl. Maria se dívala za ním. Ale „uvnitř“ přece nehrozilo žádné zvláštní nebezpečí – žádné zvýšené riziko. Software, na němž běžely jejich modely, byl stejně zabezpečený bez ohledu na to, kde se zdála být jejich těla.</p>
<p>Dostihla Durhama právě ve chvíli, kdy doběhl ke zdobenému točitému schodišti; vypadalo to, že jsou v patře nějakého velkého, dvoupodlažního domu. Poklepal jí na rameno. „Díky. Zkuste se podívat dolů, já to projdu tady nahoře.“ Maria litovala, že se nezbavila všech omezení navozovaných lidským metabolismem – ale v tuto chvíli byla příliš rozrušená, než aby se snažila zjistit, jak změny udělat, příliš vybičovaná adrenalinem, než aby dělala něco jiného, než běhala po chodbách a křičela: „Je tady někdo?“</p>
<p>Na konci jedné chodby rozrazila dveře a ocitla se venku na zahradě.</p>
<p>Zoufale se rozhlédla. Pozemek byl obrovský – a evidentně prázdný. Stála, lapala po dechu a poslouchala, jestli nezaslechne nějaké známky života. V dálce byl slyšet jen ptačí zpěv, jinak nic.</p>
<p>Pak si všimla něčeho bílého v trávě, nedaleko záhonu plného tulipánů.</p>
<p>„Tady dole,“ vykřikla a rozběhla se k tělu.</p>
<p>Byl to mladý muž, úplně nahý. Ležel na trávníku s hlavou v dlaních. Zaslechla za sebou třesk rozbíjeného skla a poté těžké žuchnuti. Když se otočila, spatřila Durhama, jak se zvedá ze země a kulhá směrem k ní.</p>
<p>Klekla si k neznámému muži a pokusila se ho probudit pleskáním po tvářích. Durham konečně dorazil, popelavý, viditelně zbavený uměle navozované vyrovnanosti. „Myslím, že jsem si vyvrtnul kotník. Málem jsem si přerazil vaz. Neriskujte – s naší fyziologií se děje něco naprosto zvláštního; nejsem schopen předělat implicitní nastavení starého světa.“</p>
<p>Maria popadla muže za ramena a prudce jím zatřásla, ale výsledek to nemělo. „Je to marné.“</p>
<p>Durham ji odtáhl stranou. „Já ho probudím. Vy se vraťte.“</p>
<p>Maria se pokusila v hlavě vyvolat ovládací panel, aby se přenesla pryč. Nic se nestalo. „Nedokážu se spojit se svým externím já. Nemůžu se přenést.“</p>
<p>„Tak použijte dveře. Utíkejte!“</p>
<p>Zaváhala – ale neměla v úmyslu přidat se k Durhamovu mučednictví. Otočila se a vyrazila zpátky k domu. Schody brala po dvou, snažila se zachovat čistou hlavu. Pak se rozběhla chodbou. Dveře do evakuačního velínu tam stále byly – nebo alespoň byly vidět. Když k nim běžela, cítila, že bojuje s nějakou neviditelnou bariérou – ale když doběhla do dveří, prošla bez potíží.</p>
<p>Hodiny na okně rozhraní právě ukazovaly dvacet sekund do startu.</p>
<p>Když si vymínila, že zůstane, Durham ji přesvědčil, aby si nachystala program, který ji sbalí do nové Rajské zahrady v okamžiku; jeho ikonu – trojrozměrnou Alenku vstupující do ploché ilustrace v pohádkové knížce – bylo jasně vidět v rohu okna.</p>
<p>Sáhla po ní, ale pak se ohlédla po dveřích do Riemannova světa.</p>
<p>Chodba se pohybovala, pomalu se vzdalovala. Ujížděla pryč podobně jako budovy Města.</p>
<p>„Durhame!“ vykřikla. „Ty pitomče! Imploduje to!“ Ruka se jí třásla; lehce přejela prsty po ikoně s Alenkou, ale nedala do toho sílu potřebnou k vyjádření souhlasu.</p>
<p>Pět sekund do startu.</p>
<p>Mohla se naklonovat. Jednu verzi poslat se zbytkem Elysia a druhou poslat, aby ho varovala.</p>
<p>Jenže nevěděla jak. A neměla čas se to učit.</p>
<p>Dvě sekundy. Jedna.</p>
<p>Udeřila prudce pěstí vedle ikony a vyrazila ze sebe naříkavý zvuk. Mapa obří krychle modrobíle blikla: nová mřížka začala růst, okrajové procesory se začaly reprodukovat. Stále to byla součást Elysia – novou strukturu simulovaly procesory staré – ale Maria věděla, že hlídací software jí nedá druhou šanci. Nedovolí jí start zastavit a začít znovu.</p>
<p>Podívala se dveřmi zpátky. Chodba se stále plynule vzdalovala – několik centimetrů za sekundu. Jak daleko to ještě mohlo pokračovat, než dveře narazí na stěnu a odříznou Durhama úplně?</p>
<p>Zaklela, přistoupila k nim a prostrčila jednu ruku. Neviditelná hranice mezi prostředími ji stále propouštěla. Na okraji se přikrčila a sáhla si na podlahu; dotkla se dlaní ujíždějícího koberce.</p>
<p>Celá rozechvělá strachem vstala a překročila práh. Zastavila se a nahlédla za dveře; chodba končila nějakých dvanáct patnáct metrů ve směru, kam se otevíraly dveře. Měla v nejlepším případě čtyři nebo pět minut.</p>
<p>Durham byl stále v zahradě, stále se snažil muže vzkřísit. Vztekle k ní zvedl hlavu. „Co tady děláte?“</p>
<p>Popadla dech. „Zmeškala jsem start. A tohle všechno se… odděluje. Jako Město. Musíte pryč.“</p>
<p>Durham se otočil zpět k cizímu muži. „Vypadá jako omlazený Thomas Riemann, ale mohl by to být potomek. Jeden ze stovek. Jeden z milionů, těžko říct.“</p>
<p>„Miliony? A kde jsou? Vypadá to, že je tady sám – a nikde ani stopa po jiných prostředích. Našel jste jenom jeden komunikační port, ne?“</p>
<p>„Nevíme, co to znamená. Můžeme se přesvědčit, že je sám, jedině tak, že ho probudíme a zeptáme se ho. A mně se nedaří ho probudit.“</p>
<p>„Co kdybychom ho jenom… odnesli odsud? Já vím: není žádný důvod, proč by to mělo odstěhovat jeho model do bezpečnějšího teritoria – jenže když byly naše modely tímto místem ovlivněny, donuceny podřídit se lidské fyziologii… pak již byla podkopána veškerá logika, o kterou se to opírá.“</p>
<p>„Co když jsou tady další? Nemohu je nechat být!“</p>
<p>„Není čas! Co pro ně budete moci udělat, když tady zůstanete uvězněný? Jestli bude tento svět zničen, nic. Jestli nějak přežije… přežije i bez vás.“</p>
<p>Durham vypadal znechuceně, ale neochotně přikývl.</p>
<p>„Hoďte sebou,“ řekla. „Jste zraněný – tu Šípkovou Růženku vezmu já.“</p>
<p>Shýbla se a zkusila Riemanna – Thomase, nebo jak se vlastně jmenoval – zvednout na ramena. Když to dělali hasiči, vypadalo to snadně. Durham, který se zastavil a pozoroval ji, se vrátil a pomohl jí. Jakmile stála, nebylo tak těžké jít. Prvních několik metrů.</p>
<p>Durham pomalu kulhal vedle ní. Zpočátku mu nadávala, neupřímně ho přesvědčovala, aby šel napřed. Pak přestala a poddala se absurditě jejich situace. Zrudlá, lapající po dechu, řekla: „Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu svědkem… rozpadu vesmíru… a při tom ponesu nahého obchodního bankéře…“ Zaváhala. „Myslíte, že kdybychom zavřeli oči a řekli… my na ty schody nevěříme, třeba…“</p>
<p>Zdolala je tak, že se pod svým břemenem shrbila skoro až k zemi. Zoufale toužila zbavit se té tíhy a třeba jenom chvíli si odpočinout, ale byla si jistá, že kdyby to udělala, nestihli by to.</p>
<p>Když vyšli do chodby, dveře bylo stále vidět, stále se pomalu vzdalovaly. Maria hlesla: „Běžte napřed a… držte je otevřené.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Nevím. Běžte tam a postavte se doprostřed.“</p>
<p>Durham se zatvářil pochybovačně, ale začal se belhat napřed a dorazil ke dveřím s velkým náskokem před ní. Prošel na druhou stranu, pak se otočil, postavil se jednou nohou na každou stranu a natáhl k ní ruku, připraven vytáhnout ji do odjíždějícího vlaku. Na okamžik si ho představila rozkrojeného, jak sebou jedna polovina v krvi plácne do každého světa.</p>
<p>„Doufám, že tenhle… mizera byl velký… filantrop. Doporučovala bych mu… aby byl, do prdele… svatý.“</p>
<p>Nahlédla vedle dveří. Do slepého konce chodby zbývalo posledních několik centimetrů. Durham podle jejího výrazu zřejmě poznal, co se děje, a couvl do velínu. Dveře se dotkly stěny a v dalším okamžiku zmizely.</p>
<p>Maria zařvala zoufalstvím a upustila Riemanna na koberec.</p>
<p>Doběhla až ke zdi a zabušila do ní, pak klesla na kolena. Zemře tady, v implodující představě nějakého cizího člověka. Přitiskla tvář na chladivou malbu. Ve starém světě byla jiná Maria – a bez ohledu na to, co jiného se stalo, alespoň zachránila Francesku. Jestliže tento šílený sen skončil, tak skončil.</p>
<p>V tu chvíli jí někdo zlehka položil ruku na rameno. Polekaně se otočila a natáhla si přitom sval na krku. Byl to Durham.</p>
<p>„Tudy. Musíme to obejít. Pospěšte si.“</p>
<p>Zvedl Riemanna – určitě si v Elysiu dal kotník do pořádku a nejspíš se také posílil – vrátil se s Marií kousek zpátky a provedl ji knihovnou do malé komory na konci. Dveře tam byly, několik metrů od stěny. Durham se pokusil projít. Riemanna držel hlavou napřed.</p>
<p>Jakmile Riemannova hlava prošla rovinou dveří, zmizela. Durham polekaně vykřikl a couvl; hlava se vrátila na své místo. Maria k nim dorazila ve chvíli, kdy se Durham otočil, aby zkusil dveřmi projít pozpátku a Riemanna táhnout za sebou. Opět to vypadalo, jako by část Riemannova těla, která prošla, zmizela – a v okamžiku, kdy zmizelo podpaží, kde ho Durham držel, zbytek těla spadl na podlahu. Maria nahlédla za dveře – a spatřila Riemanna celého, jak leží přes práh.</p>
<p>Nemohli ho zachránit. Tento svět je nechal chodit sem a tam – podle vlastních pravidel – ale pro samotného Riemanna nebyl jimi vytvořený východ ničím, jen prázdným dřevěným rámem.</p>
<p>Vrátila se a překročila přes tělo do Elysia. Jak dveře ustupovaly, znovu se objevila Riemannova ramena.</p>
<p>Durham, vzlykající zoufalstvím, protáhl své ruce dveřmi a odsmýkal spícího muže o metr dál – a pak zřejmě jeho neviditelná hlava narazila na stěnu, poněvadž jím dál pohnout nešlo.</p>
<p>Durham couvl zpět do Elysia právě v okamžiku, kdy dveře zneprůhledněly. O vteřinu později spatřili vnější zeď domu. Když dveře letěly vzduchem nad zahradou, imploze – nebo oddělení – se zrychlila a vzápětí celou scenerii obklopila tma; vypadalo to jako model ve skleněném těžítku, odplouvající do vesmírných hlubin.</p>
<p>Maria se dívala, jak se bublina světla zmenšuje a tvary uvnitř se roztékají a přeskupují v něco jiného, příliš vzdáleného, než aby se to dalo rozeznat. Byl teď Riemann mrtvý? Nebo jen mimo jejich dosah?</p>
<p>„Nerozumím tomu,“ řekla. „Ale to, co nám Lamberťané způsobují, není jen nahodilý rozpad… není to pouhé zničení pravidel TVC. Ten svět držel pohromadě. Jako by jeho logika získala navrch nad logikou Elysia. Jako by nás již nepotřeboval.“</p>
<p>„Tomu nevěřím,“ odvětil chabě Durham. Krčil se u dveří, zdrcený porážkou.</p>
<p>Maria mu položila ruku na rameno. Setřásl ji. „Pospěšte si a nastartujte se sama. Ostatní Elysijci už v zárodku nebudou, ale všechno ostatní – veškerá infrastruktura – by tam mělo být. Využijte to.“</p>
<p>„Sama?“</p>
<p>„Udělejte si děti, jestli budete chtít; všechny potřebné utility jsou v ústřední knihovně.“</p>
<p>„A – co vy? Uděláte totéž?“</p>
<p>„Ne.“ Podíval se na ni a nevesele řekl: „Už jsem toho měl dost. Pětadvacet životů. Myslel jsem, že jsem konečně našel pevnou zem – ale teď se to všechno hroutí do iluzí a rozporů. Zabiju se dřív, než se to celé rozpadne: zemřu a nenechám nic, co by se dalo vysvětlit v další permutaci.“</p>
<p>Maria nevěděla, jak zareagovat. Přistoupila k oknu rozhraní, aby si udělala přehled o tom, co ještě pracuje. Po chvíli řekla: „Autoverzový špionážní software přestal fungovat -a celé centrum odumřelo – ale v kopii ústřední knihovny, již jste pořídil pro zárodek, jsou nějaká souhrnná data z posledních okamžiků.“ Rychle prošla Repettovu analýzu a převodní systémy.</p>
<p>Durham si stoupl vedle ní; ukázal na zvýrazněnou ikonu se stylizovanou kresbou roje Lamberťanů.</p>
<p>„Aktivujte to,“ řekl.</p>
<p>Přečetli si analýzu spolu. Jeden tým Lamberťanů objevil soustavu rovnic pole – nic, co by souviselo s autoverzovým buněčným automatem – s třiceti dvěma stabilními řešeními. Pro každý z jejich atomů jedno. A při dostatečně vysokých teplotách tytéž rovnice předpověděly spontánní vznik hmoty – v přesně správných proporcích, aby to vysvětlilo prvotní mračno.</p>
<p>Tanec byl posouzen jako úspěšný. Teorie získávala podporu.</p>
<p>Maria byla rozpolcená mezi zlost a pýchu. „To je velice důmyslné – ale jak vysvětlí čtyři humanoidní roboty opuštěné na louce?“</p>
<p>Durham vypadal, jako kdyby ho otázka smutně pobavila. „Přiletěli přece kosmickou lodí, ne? Určitě je poslala nějaká jiná civilizace, jako emisary. Někde tam musely být jiné hvězdy – ukryté za příhodným oblakem prachu.“</p>
<p>„Proč by však měli nějací cizáci Lamberťanům vyprávět o TVC buněčném automatu?“</p>
<p>„Možná v něj věřili. Možná objevili pravidla Autoverzu… ale když se jim nepodařilo vysvětlit původ prvků, začlenili to všechno do většího systému – jiného buněčného automatu – včetně nesmrtelných bytostí, které stvořily Autoverz, zárodečný oblak a všechno ostatní. Ale Lamberťané jim vysvětlí, jak to skutečně je: takové spletité teorie jsou zbytečné.“</p>
<p>„A Autoverz nás teď shazuje jako odumřelou kůži.“ Maria se právě dívala na lamberťanské rovnice pole; byly mnohem složitější než pravidla Autoverzu, ale měly svou zcela zvláštní eleganci. Sama by je nikdy nevymyslela, tím si byla jista.</p>
<p>„Nejde jenom o to, že nás Lamberťané svým vysvětlením překonali,“ pokračovala. „Hroutí se celá představa stvořitele. Vesmír s myslícími bytostmi se buď najde v prachu… nebo ne. Buď se samy pochopí jako soběstačný celek… nebo vůbec ne. Nikdy nemohou být a nikdy nebudou bohové.“</p>
<p>Zobrazila mapu Elysia. Temná skvrna, která označovala procesory, jež přestaly reagovat, se rozšířila ze šesti veřejných pyramid a zachvátila podstatnou část teritorií patřících Riemannovi, Callasovi, Shawové, Sandersonové, Repettovi a Tsukamotovi. Zvětšila si okraj temnoty; stále se rozrůstala.</p>
<p>Otočila se k Durhamovi a poprosila: „Pojďte se mnou!“</p>
<p>„Ne. Co bych mohl dělat? Znovu upadnout do paranoie? Probudit se s úvahami o tom, jestli skutečně nejsem nic víc než zdiskreditovaný mýtus o humanoidních vesmírných návštěvnících planety Lambert?“</p>
<p>„Můžete mi dělat společnost,“ řekla rozčileně. „Pomáhat mi, abych se nezbláznila. Po všem, co jste mi udělal, si to zasloužím.“</p>
<p>Durhamem to nepohnulo. „K tomu mě nepotřebujete. Najdete si lepší způsoby.“</p>
<p>Otočila se zpátky k mapě. Na okamžik se jí zmocnila taková panika, že nedokázala na nic myslet. Potom ukázala na rozrůstající se prázdnotu. „Pravidla TVC se hroutí, Lamberťané ničí Elysium – ale co ten proces řídí? Musí existovat nějaká hlubší pravidla, která upravují střet teorií: rozhodují o tom, která vysvětlení obstojí a která padnou. Můžeme po těch pravidlech pátrat. Můžeme se pokusit pochopit, co se tady odehrálo.“</p>
<p>„Vpřed, nebo vzhůru?“ zeptal se kousavě Durham. „Kde chcete hledat ten vyšší řád?“</p>
<p>Maria byla na pokraji zoufalství. Durham byl její jediné pouto se starým světem; bez něho by veškeré její vzpomínky ztratily smysl.</p>
<p>„Prosím! Tohle můžeme vyřešit v novém Elysiu. Ale teď na to není čas.“</p>
<p>Smutně zavrtěl hlavou. „Marie, mrzí mě to – ale nemohu s vámi jít. Je mi sedm tisíc let. Všechno, co jsem usiloval vybudovat, je v troskách. Všechny mé jistoty se vypařily. Víte, jaké to je?“</p>
<p>Maria se mu podívala do očí a pokusila se pochopit, pokusila se odhadnout hloubku jeho únavy. Dokázala by vydržet tak dlouho jako on? Možná pro všechny přišla ta chvíle, kdy nebyla žádná cesta vpřed, žádná jiná možnost než smrt. Možná měli Lamberťané pravdu, možná „nekonečno“ bylo nesmyslné… a „nesmrtelnost“ byla fatou morgánou, jíž se žádný člověk neměl snažit dosáhnout.</p>
<p>Žádný člověk -</p>
<p>Maria se k němu vztekle otočila. „Jestli vím, jaké to je? Takové, jaké to chcete mít. Neřekl jste mi to snad? Máte možnost přesně si zvolit, kdo jste. Staré lidské okovy jsou pryč. Jestli nechcete, aby vás drtila tíha vaší minulosti… tak jí to nedovolte! Jestli opravdu chcete zemřít, nemohu vám bránit – ale neříkejte mi, že nemáte na vybranou.“</p>
<p>Durham v první chvíli vypadal sklíčeně, jako by pouze umocnila jeho zoufalství, ale pak jako by na něho něco z její tirády zapůsobilo.</p>
<p>„Vy asi opravdu potřebujete někoho, kdo zná starý svět, že?“ řekl vlídně.</p>
<p>„Ano.“ Maria mrkáním zahnala slzy.</p>
<p>Durhamův výraz najednou ztuhl, jako by se odpojil od těla. Opustil ji? Maria se mu málem vytrhla – ale potom jeho voskový obličej znovu ožil.</p>
<p>„Půjdu s vámi,“ prohlásil.</p>
<p>„Cože -?“</p>
<p>Rozzářeně se na ni podíval, jako idiot, jako dítě. „Udělal jsem několik úprav svého duševního stavu. A přijímám vaše pozvání. Vpřed a vzhůru.“</p>
<p>Maria byla ohromená, úlevou se jí zatočila hlava. Objala ho a on její objetí opětoval. Udělal to pro ni? Přetvořil se, přebudoval se…</p>
<p>Nemohli si dovolit marnit čas. Přistoupila k ovládacímu panelu a kvapně připravila start. Durham se dál díval a usmíval se; působil dojmem, že ho blikající displej fascinuje tak, jako by jej nikdy dřív nespatřil.</p>
<p>Maria náhle ztuhla. Jestli se přebudoval, vymyslel se jinak… kolik zůstalo z muže, jehož znala? Obdařil se nadlidskou přizpůsobivostí a vyléčil se ze svého závěrečného zoufalství… či v tichosti zemřel někde, kde ho neviděla, a stvořil pro ni společníka, softwarové dítě, které pouze zdědilo otcovy vzpomínky?</p>
<p>Kde byla hranice? Mezi sebetransformací tak rozsáhlou, aby změnila touhu po smrti v dětský úžas… a smrtí jako takovou, a předáním radostí a břemen, která již nemohl unést, někomu novému?</p>
<p>Zkusila najít odpověď v jeho tváři, ale nic z ní nevyčetla. „Musíte mi říct, co jste udělal. Potřebuji to pochopit.“</p>
<p>„Řeknu,“ slíbil Durham. „V příštím životě.“</p>
<p> <strong>EPILOG</strong></p>
<p>(Sem potěr mutací)</p>
<p>Listopad 2052</p>
<p>Maria opřela o šálivou nástěnnou malbu na konci slepé uličky tři věnce. Ten den nebylo výročí žádného úmrtí, ale nosila tam kytky pokaždé, když na ni přišla taková nálada. Neměla žádné hroby, které by chodila zdobit; oba její rodiče byli zpopelněni. Paul Durham také.</p>
<p>Pomalu ode zdi ustoupila a dívala se, jak hrubě vymalovaná zahrada s korintskými sloupy a olivovými háji téměř ožila. Když přišla na místo, kde perspektiva imaginární aleje splynula s perspektivou cesty, někdo zavolal: „Marie?“</p>
<p>Prudce se otočila. Byl to Stephen Chew, další člen dobrovolné pracovní čety. Na vozíčku za sebou táhl pneumatickou sbíječku. Maria se s ním pozdravila a vzala do ruky lopatu. Kanalizace na Pyrmont Bridge Roar zase praskla.</p>
<p>„Je krásná, že?“ pochválil malbu Stephen. „Nejraději bys prošla na druhou stranu, co?“</p>
<p>Maria neodpověděla. Společně mlčky vykročili po cestě. Po chvíli jí z toho puchu začaly slzet oči.</p>
<p> <strong>POZNÁMKA PŘEKLADATELE</strong></p>
<p>Pokusil jsem se převést úvodní anagram „nalezený v paměti zahozeného notepadu v psychiatrické léčebně“ nejlépe podle svých schopností a podle možností češtiny. Přesto se domnívám, že by se mohla najít celá řada čtenářů, kteří by jej ocenili v původní, anglické podobě. Zde je:</p>
<p>Into a mute crypt, I</p>
<p>Can’t pity our time</p>
<p>Turn amity poetic</p>
<p>Ciao, tiny trumpet!</p>
<p>Manic piety tutor</p>
<p>Tame purity tonic</p>
<p>Up, meiotic tyrant!</p>
<p>I taint my top cure</p>
<p>To it, my true panic</p>
<p>Put at my nice riot</p>
<p>To trace impunity</p>
<p>I temot an outcry, I</p>
<p>pin my taut erotic</p>
<p>Art to epic mutiny</p>
<p>Can’t you permit it</p>
<p>To cite my apt ruin?</p>
<p>My true icon: tap it</p>
<p>Copy time, turn it; a</p>
<p>Rite to cut my pain</p>
<p>Atomic putty? Rien!</p>
<p>Zbývá doplnit snad jen to, že jednotlivé kapitoly jsou nadepsány:</p>
<p>Rip, tie, cut toy man</p>
<p>Remit not paucity</p>
<p>Toy man, picture it</p>
<p>Can’t you time trip?</p><empty-line /><p>Greg Egan</p>
<p>Město permutací</p>
<p>Z anglického originálu</p>
<p>PERMUTATION CITY</p>
<p>vydaného firmou Millennium, An Orion Book Ltd,</p>
<p>Orion House, 5 Upper St Martin’s Lane,</p>
<p>London WC2H 9EA v roce 1994</p>
<p>přeložil Petr Kotrle</p>
<p>Vydáno v nakladatelství NÁVRAT</p>
<p>Vydal Radomír Suchánek,</p>
<p>ul. Kosmonautů 2, Brno,</p>
<p>jako svou 781. publikaci v roce 2002</p>
<p>První vydání</p>
<p>Z dodané sazby vytiskly</p>
<p>Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.</p>
<p>ISBN 80-7174-502-2</p>
<p>V budoucnosti našich pravnuků nesmrtelnost není nemožná. Lidská mysl se dá nasnímat a převést do virtuálních prostředí. Výsledek: „kopie“, virtuální lidé se zachovanou pamětí a identitou, závislí pouze na stabilitě světa počítačových sítí. Což je dělá zranitelnými.</p>
<p>Paul Durham má sen – vytvořit nedotknutelné virtuální útočiště, které začne prodávat nejbohatším, nejvlivnějším kopiím na světě. Ale Paulovi nejde o zisk. Posedlý virtuálním a umělým životem, posedlý tím, co považuje za nové chápání podstaty vědomí, nesní o něčem tak bezvýznamném, jako jsou peníze.</p>
<p>Paul je možná šílený. Ale také je možné, že jeho poznatky v konečném důsledku překonají prostor, čas, evoluci, podstatu hmoty, život vesmíru.</p>
<p>Za vizi Paula Durhama by se nemusel stydět žádný bůh.</p>
<p>Greg Egan je dynamit. Jeho dílo je myšlenkovou fikcí, jeho úžasná představivost je apokalyptická. Město permutací, postihující život a boj několika lidí – mladé ženy s vášní pro umělý život, která se zoufale snaží zachránit život své matce, miliardářského bankéře s jizvou strašlivého zločinu a milenců, jimž v bezčasovém virtuálním světě láska nestačí – překračuje hranice lidské mysli a otevírá dveře věčnosti.</p>
<p>Město permutací je nepopsatelně úžasné.</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAewDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5vchliUMMlunbpUKbBcxg
sP8AWDjoSc1NcHCI2QRu4H4VWRVMv3QSWDDHGDW/QpIn+WO5JxnfLx7cmqcjDzsFDuDZ459
qssSGJd84lHbpzVaaELcOA3AOcg8U476hYYXYcqyuSBjHpg1JGxJKArkn+lREICQpBzwT+B
qwgQ4XGT6Ee1U9xGikMYxHcMjAck8c8VNNKlrEUjEag/NgDvVEkqQpBOc/TpTZFydzsSD6Z
zmlyi1E8z5XKnf2Ix6mkGd3ykMeDjGcde1NEZbeUBLdSPxp6xOV4yJM/nVbFJmdft/pUbMR
uIqbTZFW5keJRv2nJAxRfRp58TOmPlxz2ptht+2S7c7SD9awl8Q/M2lYGQF0zjPJ/KrLny9
pQDGMHFVT0AAOM9KmUqRklqU43LTtqWnnBjU7dx9KrHY24MAFYc05RtQquSTUbRswAHBpKy
B6saBlWIIIBz0pwQ7sAgEe1Pjt3zgIQrDnPerLWcisDggEZ561XNYLMoiPA7/e4GKRt247s
A8CtAgeUuF56e9UZUB6xkEe/XmmpX3E13Ij+8ORjGOMj71PJyDwBx2FTeQVjAwMk9qDFt52
5HGavmViblbZzknJA4PpSFT97ZvwPTp71fhtZJJBhMrzxT5rCSJScFc0uZBfQzHQqM/KGz8
3oPpT4VXGFHfk1bMA2ZwaI4OThTnGM4obVhq5U2kSYC9B0qzFGg5b7p9qurbrwSuOOTVgQA
KcqWA6YrNySHa5QYArhRjjHSlSM5AYcVtW2krPEXbIwM02fS2hfIztx3qedD5WkZYj2/vAP
angZHbn2qbyixKgNgdqAoUYxSDlZGoC9AB+FPYLsGcEn0FKQuOcCpIkR1Csp46dqTKitRYx
HjacZ+lRSRr5hGPfpVo2TnaUiIGOD3qzb6c02dyncKjmSLt0MzYS2AvH0psltvJITPvXSW+
kthtyBT05qb+zVChdgJz2qHUVy1HQ5qGwPDFc4OelaNvbgNuOAe3FdDDpAH+sBGTwKvjRIR
GGEY+U+tZyrotQsjBtrWRo2Yx/Nn0q6tnL5SsjbemQRW3HbiNiu0nP+cVJ5UaAS7NxzjnoP
pXO6rG0YjQGKJsgbupyOTUZyqgtGrDryK2zCZlwyKD3JqlLAVk8phwM9aalcnUqwoDEN8Sn
046VKTbQMQCm0D+71pd+IyiLgketQmJpWKtjGQfei19y0iB5E83EYTafQc07KJKCwUnHXHS
nG0Me5sD1qOMBpD5kZPqc1V+w7DprdmheQlWBI24FUvlikUSKp79K1kDyIVRfl4BANEsMW4
bo+mBg/wBKUZWJcTkvEkgj0K72KASoAAH+0K84aQsAxxxk4713XifUYBJJYwBZTkM+45wPT
FcTJGHcueOwxXVBGMvIrtckqFVQAO/4UhkYxtgfeY4/ShodzAFGzmrCQgrgg5HtitlYxsyE
ySBWxJhTxwPephHC8e4zqjc4TbyT6VZ8lFiYKMc9Pxp21d2cZ+XqfrVrTUdr2Rn7drKkpGT
/AA+9RlW2guuDkmr6gM65HOc81EyruxI2HHY03poCXQhtnMb7nZfl5X8q2LI/6GNgByM7T3
5rGdFYCRjtXpj0qayumtpRg7lbIOfSoTs7ia0NOTa24Iu0qCTkdea2tNkBsVzKoOTxiqZgU
YbB5Xkn8Ku20Mht1MZXbz1zV7rQlb6mBKEaIYDAZx15qEBI5vlY5JUjip59/kxtld4cEgDp
UKAmUkDgnj/aPtWiJsOYAyPn+Fhkk9eTzUFxIDcNgnIbHTqfSpDyG38EOB+tNlDLIZQF2Fi
cnvzz+lHXQogMYJO5SCvYrUsSswO3O0YPpkU15pZMu8haRtpBJ5NTIQikE5HTr14ppgOLSO
BFuLAdcn2pyg4+Y4I5HP0xUYTaRyCdvOPpTwSVI+8AeMjkVZDfYm2MS2Bt9fzqRF2lsnDN9
3J5FQK77yxyfr9auKHI4GD2BFFxu6MrUImN5Ecbht9aNKjD3jk/e2Y46VtppKXkiSz38FnG
vykvuLH32qOlTR6PFYAz22pWt75gwY4ldWX3IYDiuR1PesX0uQmMq/rkU3y229eo/XNaCJu
UFlwaDGc8dPpVXFcrIGGMZ471dtlCsS6jA5x60wI3AyMfSrCKxOSfas5XNYtGrZLA67/K+X
IOO9TarHbLGJEQk9gKy1d4juViuO3rTZ55n4G7HSseR3NLpFXy0Z854U8U+eGBoQcncPTvS
qpHGDk+tDKSu3IJ9q2szNtFXYYmHoal4C4IwD3pWiZsZp21wu0jI+lapGTsOhl2YyMYPWpZ
J1lTay5bPWoFQ5+bkU8RHPB560rBfQPsrGIMOTnGPWpI7eVSAUKjuakSZ0UYHI9qlNw8qjd
U6j0GQhJDtfII9K02Nm1sAqnK8HNZmOOB+NOLlG5BzUyi2aRktjpdPijFsrSc98dM0TQfbQ
SG2J2DGsNb1i44I29hxVgX7lfk4xWDg73Nbqwl1prwjhj8x6gcYrOns3jZTgkEdfWtX7RvI
DNg1Izl4vKIyPXFaJtbks58xSbsLGfyrYsbdUVfMT65FWYbdHZdkROR6da3IbUmMAx8Hk5F
ROdhqJVt4BIQxBCAdCMVfi0tXQOCF9OKvW9qI4g6xc54GMmtOCNusgGCO3pmuCc2tjojFMz
PsBRApYMQc4x19qJbAKA+BvUdSvX24rXWIs4JXKDmpHhG8DgAetYe0saclkZUNqdwaRc55A
I9qtCES8Bdq5/M1oRJGjgFt24YOOcYpJPLKFUyM8g4/Ss3NsOQpPbJg4HOMZphiUAbhkdOO
1WwwA5yGxnBHWq0jMxICcE5yD3pxbJaSKcrxxMRGe+elU7iMTYOOSOfpV0iQyMFTKg8e9PS
N1kUGPr0xzj610J2M9zHNp5S4AOASCR0/GnpZrHumySTwR6VqqiidSMN9O9O+yebKdzBSfv
E96PadxryMmS3jyjb8qR3p0VtDIxVUJcj0rSmtUwFOCytwe9MCxxByzKGGSxPSm5aaD9Sqb
ZLRlYsCCcZ96y9euYrXRL25Tb5qRnaw7MeBVi7v03MuST6g1zHiO8Z9Cuk8sbGABI471pCE
nqyHLseZzbjKd7HeW3ljzmosOwLcAAjOeBViTEjmTaANvABznFViSAFOc5wD6V2xdjAb5Tb
SQpO0ge/TNS7mx94jI6n+VQSlhnacEAdKgKF8ZyuCeevbvVKVgNMOpVgXH50jzRD5AQAeNx
PTn/Cs9UJQ5HyjPIphUH5gvIbr7VXM0RJdjRM0ZbHQHGT689qqt5b7gZSjE7efSo8IVI3cZ
70KuZA3DLxxjk/jRzFKw/Ydhw24DioYwxkyWJBHT0p+W83HcdqS3WR7pEUFtwwBjvQ5XFc7
iSP93HGi7htAPtWjYQxraBXByGP8Oe9ZhmYbsjGOBir1oJfs+TPtyTwTVaia7HJXLAfP78g
dqrKwWXcGI2sHz6e9W7gmSKMMcBTt/OqrfITjkgDOe1bGaJGKrI2PmywP45qO4EYlJHzKDh
Rn3p2CdzbcgN09aZOF81m2EAk4NBVu4wIqcKgKgfLTx5fyAkjBBzTSqYGSRj8ac0IZecZBz
yM0CJUYFmIIIK5NSDyy+eR9Pwpm3OOgPHQU9EAfOc84qrk27D8KrttyPr9auQDcwOcn2qsv
zS/dyx/WrsS7WI6Nk5qW+omyzBbS3d5BbwLulldY0U9CWOB+pFfb3hT4CfD/QdDgttU0ODW
dQKAz3V1k7mxyFUHCrnoOvrXxv4UUP410NSODf2//o1a/SEfeb6msiTxbxLZ/s8+D9UXSvE
Oj6PZ3pjEvki2d2VT0J25xmsT+2v2WmPNppOT/wBOcw/pXO/E34f6v8Rf2g9Y0zR7m0gmtN
Ltp3NyzAFT8oxgHnkVj/8ADMXjj/oJaKf+2j//ABNJDaKPxen+Edz4e0y5+G/9nRXaXZjuY
7dHjdoyhwcN1AI7VhfBvTNH1j4qaZpOuaXBqdleJJG8U4yFIQsGHvkVp+JvgL4n8KeHLzX9
W1TR0s7NdzFJXLMSQAoG3kkniqvwL5+NXh4joWl/9FNTSDofVTfB74ZZGPBen/8AfLf41wG
oD9mnSNWu9K1Gy0q3vLSUwzxtDMdjjqOBivelbJr5Y8WfAHxtrvjrXNctLnShb395JcReZO
wbax4BG3rSuI9dsfhZ8Itb0eDUNP8AC2nXNldIJIpoi4DqehHORXz/APHL4Y6N4CvNM1Lw7
5sVlqLPE0Erl/KkUbvlJ5wQentX1N4L0S58OeBdF0K8eNriwtlhlaMkqW74z1FeL/tTSovh
/wALxFhvN9KwXuQI8H+dDKTPO/gP4e0LxN46u9J8SaXDqVs1k0saS5Gx1deRgjsa+kH+C3w
uZSP+EOtBkdmf/wCKrwD9m07vitP7afKf/Hkr6+aqehJ4A8f7MccjwyHRkdGKspacYIOCP0
rlfiDp/wADJvhxrF14Jn0ldat1SSJYZ3EjgONwVXPOQTWNcfs6fEKe+uZlXSsSTO4P2s9Cx
I/h64rnPGXwc8SeCfC517XpdPWEzpbrHDKXZmbOD0AA4pXuh9TG+HPg+Xx344s/D6zmCBw0
txMvJSJRyR7nIA9zX1ja/An4YW1ukTeHDcsoGZJ7iRmb3ODj9K8U/ZojB+JN+20ALpr4x/v
pX1rIx8hwMD5T1qm7Ce54PcaR+zTa3UlrPdaMksbFGUXcvBHUcGo/7M/ZmZgBfaMST3vZR/
WvHPDPwg8YeMtFOvaPb2L2ks8qAy3IRsq5B4xWw37O3xEP/Lnpn/gYP8KlN2KaszkfibZeG
tM+Id5aeEJ7ebRWhimga3m81BlfmG7J756niuNWRg3OcV13jL4ca94BNqdeSzhe7z5UcFwJ
GYDqxA6DmuR/vCmkmaJskMrE5BxVmKeQr83IH61VUA8ntUoIC8HHtQ4pDUj7M8PfCr4far4
Y0vVG0N0a7tY5iBcOMFkBPel1vwL8JPD4gOuSw6Z5xPlfab9o9+MZwCee1dh4FGPh14cH/U
Og/wDRYrzr46eAPEnjqfw8fD9lBcixM3n+bMse3dtxjPXoaznGK3REZybtckj0z4GFtkfiH
TMk5x/an+JryrWrjTrXx5rWkaU8cmn2ro1vJHKJVeN1BBDD3JH4U23+APjQlVm0LTwOhZrl
MAetc1Pb2vhXWb2wWGAXFu7W05gORlT0/nXJVjGSslqdtC6d+bQ+g/Bnw10++0WDVtaeZjc
r5kdvG2wIvYnuSeta+q+C/hpo0ccmtXUenLK2Ea5vvL3nvjJ5rsvDjiTwtpcgGA1nE35oK8
V+O+i3HiPx74F0a0tEup51uisTsArYCkg547VfsKcI/Dc5/bVJS+Kx0n9lfBkj5PEenfUao
v8AjXO+NbD4caX4K1HXfD+o2+o3lmqOYodQSVihcKx2+wOelc3F8FtakOLnwjYqoH8EkeT+
tSS/Ba9ELtN4Us0UAk4kRTjHJzmuWcqdrch0qEt/aIxDapIQUkLKQCOO3al+zKY2AIBUdQa
S2nhSGOKEhkjXaCG3Djjr3rp/BGh/8JF4sgilTNrAfNmb/ZHRfxNcEYSlJRR2TUYJyO98Of
C3w7d+HLG51a2uUvJIw7qlwQATyOMcHGOKk1v4S+HY/D1++kw3RvkhZ4FM24M4GQMYxzjFZ
3iT4mSWHx20Hwhp7K9hBG39qY4CtIMIP+A8H/gVev8ATn0r21QptWseO6k92fFtjdWckaSp
Jtym4hhyPUH3ByKlj1CMSJvjYoCA+OMj0B966fxl4ai0D4j6pp6wgWt632+0wMAI5+dR/uv
k/QishLG3zsU8jHbI6V58uWE7SO6N5Ruj3ZfhD4NkhifN+C6hgPtIzyPpVa9+CPhS4sJkt5
r+OZ0Owm44DY4JGKr/ABc8QXfhTRPCGs2btvg1aBXjzxJGY2DqfXIJr1G1uIL2xhuraQSQz
oJEcfxA85r0lSp6pI8/2k+rPhG5sp7S7uLa5iaG4t5mgljbqrKcEV6z4D+FPgzxr8PLjVNa
/tBJ4ZJEl+zzhAwQBhgFTjjir/xu8H/YfFlr4mtBttdVIhuNo+7cKMqT/vqCPqvvXYfCeMw
/CvVgyBTvuDgdD+7qYfE4s1lJ8qaPhe7jtzLI0CFY97bAzZIXPAPvis6RMufkx+PSu4u9Ns
R4Os78R7bhnKk9yMnrXKyRjOdu36GknfYrbRmWIhkEDk9T6ikWHKAlRzwR7Yq+wBbkDPQE/
j/jSJCzKd4BYEDitIroNsEtYVCkxhlI6ds4FRSxRRs3yDn1ArTijxEVBAKjpUUsRK5K8j3r
YzUjLeKNGG0dOgqMQrvyF24yB781otbhQS3BzkioPIXbvbd14A5zk1LSK22KQtmkcRoCzsc
AL1NdxpHhMW0Qurn5rzAxnog9MevvXPabEG1e3DAZEo6cdDXorXG24cEbOOQeawndfCUvMz
ZtGDL8jLzy1Rx6cyxgBR+Vax1FWYR7M49K1LYwtbITHknPf3qeeS3L5Is8ilA8tAwPXt6VU
Iy5ywXOBn05q1OyCMKAdvtzzVZtgYqf9kdOnevQSuclyRlVUkYDkdv60yTHmZZiVPAHYVJv
AhO7njOP5VWklXexIPXr26ULa7GDAFjuHtn8afgEZx05zSbgX3nsTgY4pysgO3gEj3H86pK
w9GrCgbSp2kbwOan6qNqhcDHHfio1O5scHAFKuQyA5z0+vFHUklj2rJuA785/Cr1urSysIl
LkZOBVBSgc5POM8VYhuPLfchCnPWpcRNHTeFDjxzoeRjF/b5zxj94tfo+Ttdh71+Y9tqwtZ
45Ujj+0RyrKszZLKVYEY59RX2P4X/aS8A6jolvJ4ju5tI1TaFniMDyIWA5ZGUHg9cHnmsib
Hm/xm8V+IfCnx21a68N6pLptxcadbRSyRqpJXGQOQe9e1fAnX9b8TfDIapr+pS6hem9mj86
UDO1duBwBXM6z8Rf2dvEmoLf67Np+o3YQRiaexlL7R0BO3oKl0n43fBzw/eW+g6FcR2GjiK
SVporZ0jjkyMKFxkk8kn2oBm3+0K234Jatx1mt/wD0aK+dPgUd3xr8PDH8Up/8hNXqHxg+L
fw48W/CnVdH0fxPHLfOY5Io3gkXzCjg4BIwDjPWvGvg14h0LQPihp2t6/qK2Vjaxyv5hVm3
MUKqMKD60R3G9j74HUV83eHvixrtr+0TqXhjXdYabQ5b6axgikVQIGz+7wQAeoxz6136/H3
4TcH/AIS6P8beX/4mvj7xtrdje/FDxBrGhX63NrPftdW1ygIznDA4OCMGl10C2h+iRIxnHB
7V8J/GSPxTbfE++0/xPq1zqQtW3WUkx+X7O+Su0DAB7H3Br6K8PfH/AOH1x4Y02fXfEMVhq
UkC/aYGiclJBw3IBHPX8a8r+Pfi/wCGvjPRLDVvDvia2uNa09/LMQjdWmhY8jJXHytg/iaY
JEH7NJ3fFO6OMY06X/0JK+vSVHB6+lfE3wC8UeHfC/jW/wBW8S6xDptutkYo2kDHe7MOBgH
sua+kf+F3/Ck8/wDCZWh/7Zyf/E02KzPmm5+NvxRS9uVj8UMqrM6gC3j4AY4/hrG8TfE3xv
4v8PjQ/EGqx3tn56XHNuqsGXOOVA45r3Jrn9l2WSSRpNH3OxZjmcZJ5J/Ouc8c3/wAsfh7r
M3hWPSJ9bNuUtRGJWYOTjK7uAQCTz3pX7ofUp/s1SL/AMLJ1A/9Q58D/gaV9Yy8wSf7p/lX
wP8ACzx4ngbxxZ63PC01nJG0FzHH97y26lfUggHFfWtv8a/hdeQB18Y2cZYfcmV0I9iCKcg
tqfLmifFDxz4a0NdE0DWI7KyhmlZVFujklnJOSQSeTX2/prvLpdpLK26SSGNnOOpKgk14a8
f7MrXDXBu9E3M5kYCeULk8njOOvauv0f41/Da+t7k/8JJZ2MNvOYIRMxQyooGHAI4B5A+lJ
bA7tnkP7T2D428MqRwLGU/+RK8F+8xxxXsH7Qnibw74l8TeHr/w5rlpqcUVtLBKLeTcYzuB
GR6Hn8q8ZEmGOTxTjoWWAuDnNKpw5PtUSuCQSfpUgYbj78c1dh2P0D8EHPw88O8Ef8S6Dqc
/8s1rzb46ePvFHgu50CHw1ew2gvfO87zYVkzt24xnp1NdHoHxB8AaV4Z0vTLnxppCzWtpFE
4+0LwQgBrK8V6p8FPG0tnL4g8UaVdNY7vI235j27sZztIz0FZyv0M476nikfx2+KMMod9U0
u4UH7j2agH8iDXAT3l3qeqalqd6IkuL+4e5dIs7QW5OM9q+iP8AhGf2dshv7c04sOn/ABNW
/wAa8Q+Id74ZHxDvtP8AB8Nuui2sUcaS277llbaCzZyeuf0qNXodNOUVI+1fCxJ8G6KSc5s
YOf8AtmK8d+N+vXfhv4ieCNXsEjN1bxXRj8wEryADkfjWh8M/jD4TufB2n6Xr+rwaTqdlEI
GFy2xJVXgMrHjkdR61q+Krn4OeM57GfXvEulTy2JbyJI9REbKG+8ODyDgVUr9DBaS94r/Br
xp4t8XtrR8UzWcn2Ty/I+yw+XjduznnnoK7zxuWT4e+I3VmyNOnI5/6ZmuG0jxR8JPA729j
ouv2LPqc6QkrdiXbgHDO2cKo98da1/FXjPwbqPg7WtOtvF+jtcXVjPDGpvYxlihAHX1qVfl
97ccrc3u7HyToOpvYaPbImEBXJb69Sa+s/hrpKeG/A0ep6tLFaz35W4leZwojU/cXJOOnP4
180fC/StJ1vVtNGtX9pZ6ZZIs101zMsYYL/AMnnJ/Su6/aE8ZWetWnh/wzoGr2N7p87vPc/
ZJ1kGUwEU7TwACxrKEEnzs66sm4qmj0KL4efDZNd1HWpfFRuL/UZTNNNLqUROSc4X0A/oK9
T066sp7JRZX0V7HEAhkikWTJA7le9fAqafo2wu9jEzY4zXt3wB1vTdDvNY0+e4tdPsJIVuG
aWZUXzAcZG4+h5pxcVJ2W5nUozULt6I9G+NWjm48LW3ie3iDXGhy+ZJ/tW74WUfhw3/Aa8N
GpQu6hXJDEE4HFfTN14s8CahZT2d14o0WW3njaKRWvY8MrAgjr6GvlF7MaX4kn0CC9tb+O3
uFit7iCdZFljLfI24HH3SM/7prCvSTlzF4abs4s9o/aCG7wF4ZCn72rQEH/ALZtXS/CjxA1
xpkug3b/AL+1/eQg94j1A+h/nXHfHnVdKuvBugRWes2F1PZ6rbtNFFcozqu0rnaDnGa5zQN
Yl0jxJbapA53QuGZR0eM/eGaVar7Oqm9go0faUpW3PoPxZ4dtvFXhPUNFuMKZ48xSH/llKv
KOPowBrhPht5yfCrXIrqIxXUEt3FPF3jkVNrD9OPYiu8Hijw3sTzNf0+IuquEkukVsHkZBO
ayNR1PwbDo+tSW+raUJruKWWXZdx/PJ5e3P3uvArs5Vzcxx3duU+HdRQr4C0uTORI7FRjHc
1yzIzfKql35wEGTmvS7DT9Mv/A+nz6tKYbW0tZ7shXCmRlOFjyemc9uadp3xO8O+G7BU0rw
5G002mm1n3YT94XZi2eS2FKjseK4PaySagrtHc4apt6HGaD4E8WeJomuNB0Sa8SOTy2kyqK
G64yx+ldfonwL8baxpkN/G+n2sM2cebOS3Ug8AHuKoaH8XdW8O+GG0jSIIraQ3AmMiwAnsD
yevQVit8SvHISO0i8Q3sMEZyscUgjUc9OMVnF4pzeyj03v8yrUopX1Ot8MfBvWdevNXtv7V
tLQaTdG0lm8pnV2C5O3p+taGpfBgabf6RE/iqAx6i0mJDathAi7s4zzmvLo9Z8RSBxFqc8Y
uJTNIfPYB3PUtzz+NVpb7V9xVtRkIA+X96xK56454zRKljJTvGpZW7dbevfUUZUVur/M9c8
S/Ai50LQrvV7jxZavFbRiQh7ZlBGQMZyfWs/WfgR4m0vRZ9XTVNMubWFDLlGdSy4yMAj+te
Z3Wt61dKUm1CZ1fClDMxBwOAQTUzeNfFr2clk2uXz27qY2heZmVhjkYPbFT7PFred9eq6D5
qL2X4mhD4a1jS9bg+3WDokV59maZCHjEm3djcOOhBrqbrTJ52LKpBz8x/D/61Z3w+8ZXdsx
8NvbJNbXRkOcYKuyBck9wAvSu9ZNwHlrtHUD07VpUqyjLVExgmtDjP7GaE5fg9VJrVtLC5S
1RVuWjAzxj3rYeFRkBS2e2M547f5NWUtnlXcjKAOMbgvP0qfbsfLY+ebraIFKjA744qq43M
j7yQeD3Ix61cnXenIyenHQ1VMU+8hFx8oOc9K92LOBCeYigjnpghvrUMzBiwX5WHUj6VOY8
y4cE5Yg4qKeP5yNvO4n9Kd1sVa405RV3sScetTg7pcuxwfz9Kg8sks3JwTwT7ipBuWY70OO
+fWqdhbFqPy2wy5QlRxQd6nAYg8E9+3NV9x2gAEAcA+tTMdygH720d+9ShbguwocOST/TrT
hkLyD65HcUIAQS+c84x34pT8yj5TjH3W6DpVJ3Ha5TMkiXbrvbC1Pa3DnzCxLDPQnj8quQX
OkW4K3Gkvcyjh3knYAEnsFxRNJp10PMsLFrM9HXzTIrHPUZ5HFc/N72xXLbUZ5m4lGHHr60
vmHptIPfjtjpUMgKjI9eTTtkhjzt2qOc5rTS4JdWPZx5eCmV9CKlWTaNqswHaqwfbjKnnjn
0qXGGIAB5/OmlrcLCtIBhVw2KN2x+DjPcd6aVBzgfPxgClwNqqRk+oOMUaDSsPEuU2k9R3o
whIAAP0oEQCr3A55+lPVejbe3ap0FoPRzgL17cmnROuWGwd6rlSVJ2kHmnjDOCV3Ad6dl1B
K5IsrHpjPQin5VgMoOfamqo5wuBjj86UqAcqM47UtAaZIshxnGV/vGl3qcHA46H0qPhVAJ4
PUdgavppOpNGsq2cpiK7gQvBFS2lua06M6l+SLfoVQy5Bzx3qQFCCAB78UR28k7hIkZ3P8I
GTUs1jd2y7p7aSIE9XGBRdXsCozacraIiAjEikKAeuQKUOSx9Kbhsk45NOVTnpVGfKyZGwO
uD2qVZCASxJqBQMg80/wBvWgfKTHymO7ylIPtTwlu5x5SflVfJXgdBUnTBFIqyJTBbtwYkP
4VMkcMYwkar9BUIYZ4PNO3H1oHYnJVlKEBgex6VGLW2yCbeMZPpSK+Acrz607zCR93pQOw6
OC2VgVgQfRaQ29qXJNrGec/d70gkJXG3ilLkdTSaRVuw7EXkG3WMCPOStNjgtYnV47ZFkXo
w4xQpAOTTiwAz1pcqGT+YTznmlM26No5FDKRhge49KpeZnqKXf8pHTNRyopMX7LYfwWcQ/C
rNv9ltCXhiEbnqVzVIMy9DTmZtoBPOeTQ4gtHcnK2Rm89rVGlLZ3HrXTw+JJwQzsW4xj2rk
VYDkH2pwcjgGs50oz3LhUcdjuLm48O6pMtzqOlRTzBdvmElTjsOKsR6F4ImjDPY20eeTlm4
/WuBWdwQvNS/aJCyjeR6iud4W3wyaNVVj9qKZo/EabTbLRdK0/Sgq24aRtqNnAHTGa82Zhu
O7Gecit3xNM0iWkTNkKGrn2VtuVA75z9K2pU+RJGdRqTuid2YjcC3XGaeWw7ZPzE4BqFS5j
bOcHkj3qQENIAw+UHgiuqKOeSL0DlY2LcgDAz2qCZtxVgxyQO1SKMRg9z2B96gcgE4GfQ5q
jC2tiLazK3VmOGyo/Wq8snOd/XvTmkYqWCt0xx3qszN5nzIADg49sVLNUranVeB5EbxdZbi
BgsSx9hXrrX0O826NmUdSOR0rwvQpGj1QNE3zAEnHbgdK66PUJonLMSAepJ61w16XO7m8JW
R6Kl0o3NkDbxuP0rObXtOzh2Zn/iKnvXDy6hNMGBuG2N1XPWp7OOM24+c9T919tZQw66jlU
0sjkJMi3wFwTxwaYqKzEMeSo79KlkxsIJ7cH0qBD+83eoGfzr1TgRM0EfmABcnOMnniomtw
8rFugPIH0qXzl3bl9cDNMLt5+R3P9Kl3LjuSw6WXLbVOPrT5dLCfMV3MBnnn86tRahs5yAc
HtVp7xZIyCAfesHKRo0mc/HZO2RwCH4/OrJsCSB5KsR7/rV0SwsmVABqu1wUlz1BrSMpEtI
pvbumCCM+lOaIrndtxx0qUs0g3yDB7Y75FJ1JU4II6fhWybI6j9MXQ0vZRrEs5R1PEDY2N0
AI/XNNuhp8U2NJuJLm2Cgs0ikEN3H+c1iT7PtFwzZxvIH14q3pkeIJPlZQX/OsuW0rlPbYd
IDIeoxjoKsKSYdvB4AOKQxt0Y4wMjFPijHlkA46dq0CxCVz9enSnyKVI798U9lboi5pxBds
H7w446Gga01Y1VUK47nkHPSkCFUDcE47fWlVS24DqtdH4U0+yvPtMV3bLIUAK8kY5NY1aqp
Rcn0PQwWDnjK0aFNpN99trmCoOeQuMetK6gITngdhXon/AAj2jf8APiv/AH0a4/xDaRWGtN
bQQ7IXhWRR+YP+fesKOMp1Zcsdz08x4exOAo+3qNNXS0v1+RknnbyORnjtSrG3IAzn0pzIo
OQOCOla/h/T0vtRSOdS8KqWcZxx/nFdNSoqcXJ9DxsNhp4irGjT3k0l8zKRAAQT9KXB3AHO
K9C/4RvSMg/Zen+0a5fxFBaWOrQWNpAY90JlY5JBOcVy0sbTqy5Y3Pbx3D+KwNF16rjZdm/
8jHVMgcdeueldd4Y1Mqn9nzOMr/qmJ6e1VfD2nWl754vId7IBtwxGK3v+Ee0g4zan8HYf1r
DF16TvSnuenkOWY2LhjsM42d7pt6rZrZktvp1pY3tzfoQrS/MS3Hljvj2NcNqmpT6zqwmjZ
l0+PKxDP38d664+FdGIIME2D285/wDGpI/DWkRRiOO2ZVHbeTXFRr04z55tt+n/AAT3swyv
GYmh9WoxhTjdtpN6t/8AbpxAX1BFLsBOBnNTXSpHqV5bxggQSlOfTqK2tF0ZLyM3dypEROF
UHGfevanXhCCqS2Pz3D5dXxOIeFpr3lf006mBxSj1Fdt/wj+lk/6lv++zSjQdMAx5Lf8AfZ
rl/tCj5nv/AOqeO7x+9/5HE8nnFSYIA5BHauzOg6b/AM8mH/AzXIzLGNQvIIw4WCUx/N1ro
o4mFZ2ieZmGTYjL4Kda1m7aCAAHHU96dg5x3rpLPRLKWwgeZH3smThsVP8A2Bp39x/++6xl
j6KdtTupcMY6pCNSPLZq+/f5HK/NjFOUEJzXVDQ9PAxsk/77NKNEsSRgSD/gdT9fpeZp/qt
j/wC79/8AwDlQAOlBXd0p0ciS+YUBwkjR/N14OK3LLRI5LdZrlmG/kIPT3rpq1oQjzSPHwe
XV8ZVdKirtb9jBIwMHil56kjFdQdDsP+mo/wCBUf2JY4xmT/vquT69R7v7j2v9Vsd5fecsV
B5pCoxXUHQLNgQryAnvkHFYFxbG2upbdm3GM4zit6WIp1dIM8vHZRicDFTrLR6XTuVQuetI
cnqKkorqPIsRd6BxTmXim0rEgW55OKBIFOd2feopSqfM52r6mqct3HjEZJPqOnWh2CzINYX
zzEGHAGcmsz5RH8/A56VZZ2kkBPpwxPSmMRnIAwc/yqLPoXYrPMqnC/N1yoGe1H2ohWRUy2
RjI6CpN8QG5nzg5I/CjzINzKV3YJ7fSqV+rJaWw0XEvkEFSrryPfmq7zz8EJznj6+taEt5a
MA2ckfKvfgGoDd26suEzj0FNSv1Is+xVM0+BvjIU4+9wc02QsuflJ4BAHPt1qZ5onIHzAEY
9+9M86JycnAI4/CjfqKxY0y4EN9ukHl/IVHHXPNa8l/uIK4Iwe9c80saMCHb1x+dEcpdi+/
auCcmkhamqbqUNtxznk1uWMq/ZRlXY7jyGxXJxXAwhdgQScnPNdRYD/RflVmG44PrVuzWhk
7oySoZMrx79qgzmQqeDsqeRWKtuU8jtTBFubK9duOe9UmSkyNnByGHBORz3zTACSyA5IOKm
27nVSOM84HvSmNVcjPOePpRzK1ilF9iBEBJ3/MMY56DHpUxmdV+QcDqPWmSRNGGBOQR1B9q
VWDZ4wec/pSsmDumNR/L4JwRkVIrchz1Bzj1pgU7jntkfWnoQCzMuzBwMVTt0JbuOJ3Rnlh
296cABgFVJHemLhVCtlmYjPtUgHDE/dGAB7UgNCHwlaT2L3s91MsxJJUtCox2wGcE/lUE+m
R6UUhileSOVRIC6qDz6bSQR71zkrv5k24ggsQDWrp0bNZsR/eb+lYRUlK7ehu7ONrak4Jfp
xj9abtIXJUgccVKVxnHXOePrQQzZKg4b1ra5CVkRbsLjvk8j6UDG/dg89aXYwOMVIsf97r2
ouikIPL84AAkA8+9dP4Q/wCPu7HQ7Bx+JrmdmeSD+FdR4RRlubokEfIo6e9cWMa9jI9/h9f
8KVL1f5M6TTrn7VFOSeYpniI9wf8ACue8Z22TYXo/gkMDfRhkfqKn8NTt/bWvWrHAF0ZFHr
2NaPiO2a68OXiqMyRp5qexU7hXi026VZM/Rqy+v5XUju7NfOL/AOAcHLGAoBHHpXU+GUFrp
97qDjaqqQD7AZrm1dJY1lAyGXcMd63talOk/D5o1+WS4VU/Fjz+leti3eCgurPgMggo154h
7U4t/PZfmdTZytPYW9w3WRFf8xXD+KcDxZGuefsg4/4Ea7TTVKaPZoeqwoP0rjvFCf8AFXI
3H/HoB/49XnYP+P8AefZ8QybypN7vl/I0vCh/fXI/2AP1NbOtyyQeH7+aJykiQsVYdQcVj+
FAfNuRj+FefxNa3iDjw3qX/XBv5UsT/vP3FZJpk112n+pwUc+qSQxyHWbsFlBI3VLHcarGw
ZdYus+5zUdsmbeHg/cH8qs7D6V7Psqe9kfmf1mv0m/vII1nNzcXFxKZZJ2DsSMc4x/Su+0l
duj2vGMpn65NcWqEZ7122l/8gm2B7IBXDmFlTil3PreE7yxlSctXy/qjA8VXl9DqWn2lndv
bCVHdmTqcVkrJrJyTrVzzXT6vo0mo6hZ3cUqp9nR0Kkdd2Of0qD/hH7nbnzk+nNThp0FTSn
a5ecYLM6mMnKgpOLtaz02XmYom1g/MutXCsOOgIP51HHHObu5nuJhI8xViduOcY/pW3Jody
kW5SrlTkgHmqQXPNd9L2TfNTsfM4ujjaNqeK5l63IJrrWZpE8nU2t4Y1AVEUZrf8Om8eC4+
13r3J3jBcAFeKx9hGMLW7og/cTdvmH8q5cZThGk2ke5w/iK88fCM5trXS77MPElzcWXhy7u
LaUxyxgFWHUZIFc3HNru5JBrspJAIBjU1v+LVP/CJXw9Qo/8AHhWase5FIXOAOBWWCpwnBu
Sud3EletTxUVTk17vR26so2NpNA0wnkR2llMmVXHXrx9a7lVCxKo6AAD8q52O1kdl2oRz3r
pNpxipzC3upef6HTwrF81aUvL9TkNXvdYk8TyWNnfG2hihVzhQck/WqoOv4JOuycdR5S4rU
Wya98baiu05W3irXGgsQFK4HfNb0YUfZx5ktjyMe8ZPFVXTnK3M9m+jLUO5reN2bLFQSfU1
yeu5HiuJQT+9tdzDsSrcH9a7BU8qIR/3RiuW1KA3PjW2hUHP2J2z/AMCrz8I7Vj6rP4uWW2
er90pbCDzxSFNvbFacmmzRgkoSBVaW3dMDaa+guj8wlSlHdFHZznGPemnjPtVvY3THSoZFz
/Dn2pmJzt3IX3O5OAeFPQ81W3cErHgnnv0ramsXCu8I3A9R3FZM8Tj5iuCpwM9KxdylqUuT
kMef88VC+C+7G7B6dO1XBaySSELktt52/wA6bJbhBgYx7Cpu2Gl9SkWAiClfun+lRkBs/wB
41e8k+VsZAenJ/GozEA4Cpz61ajJhdGecg5QDPTPb6UnV3GCM5x3xzW7BZyFWARMepHFQXU
JL4ZFQgcbe9X7N9WZud2ZLMABnjNNLrgqcjnqR1FXXg5U/Lgngj61E0A3sDhsqMZocGiWU9
3zjcORxzSbxtHQHHHepjA5fCrnp/LNSRWE7JlzsG3sOlJXZLaW5BGzl0RYw7E9QMYruNNDt
ZDLYIJHSudgt1jh2ocOByfXjNdDZu4tlAQN75rVpxV2YOWuhTZWWQj5iCOlMTCqpbptx9Oa
nlE5bBXIxycEdqqmOQbAMAY6GsuY35bEjIN/HUHmnvEoYFX785quxfpjDDniopGkZsMTgcj
jrTSEPeRQ5j65HGaRkG9mAA9aY65UHIIz90+mKcc5OWIyO30rSJEu4D74BJY8Z9OtSeSAN+
4Z6EdutRADIB3dSefwqV1JOE+6epJ96sze4mxRz3x29akRQchiRnFQDcWBXjnj2OanLZXDc
YNAXVzCmRPNlKygLuPX61s6W+2xC9csxJ9RxWG0QKOW5Yvw3tWxpxK2Ccdzis9djQ1SS6gh
MAmlwmdpG3HpVVZGA2kHHXrVq1Tz244A96mWhUdR5gBXKjkc5p5tvmjyOtSERJIA5YEfpV+
wWS5mClB5Y7n0rFy6m8Y3diobEMh+XBBrc8N2xiuLhjnDKMZrSTT9PKLIJCjHjaehq3a20U
EYZOrdfpXn4iunBo+ryPBuOPpTfT/JnHaJMYfGGpZB2vduh9MYrtyquCjDKMCCD3Hesbwvp
UOo3Ouyuv7xL87WHbgVu7NrFWHIODmuCvNSatukfYZDGcYVYy2cm1+X6HnFlp5W9/s4j5op
zEfoG4P5Yq741cTalpWljBC5lYD8h/KtqKxMfjS6lwdkkSTLxwG+6f5VzNw41DxdqV03CQY
t0P0rvjP2tSD7I+VxGH/s/BV4vec+VekdTvrMgWFuD18tc/lXFeIyG8YjJO37ID/49Xa26/
wCiQ7R/AP5Vx3iIA+LBnGfsq/luNc+Ef7+/qe/xDplUV/h/I0fCy4e5wT0X+ZropoY7iJ4J
4xJG42sjchhWF4aTZJcHsVUj9aveIZHi8OajLGSrpCxBHUGpxWtdpeRrkUlDKFNq9uZ2+bJ
E0jTUVVWzjAAwMLUrWFnApeK1QMAf4favPYLXzYI5Dd3YZlBO2YjnFWEglhfcl9dRnGP9aT
+hrq+q1v5/zPBXEOC/6BUv/Af8iTT5PtNks8iAMzN909geK7XTXjOmwhewxXF2kAs7VYEYs
FJ5Pua1YNSubOJhDEkuOQjHbn8a3xVGVWCS3R5WRZjSwWJc6vwyVvTqdYMdQKXJxiuT/wCE
o1IN/wAgPj/rsKmi8R6jJKitobKhIBYSg4HrXlPC1V9k+9XEGXydlU/B/wCR02SAcVx5AGr
ahaLyIZcrnsrDOP51149jkds1yGCfFmrnr/qyR68VvgXao15HBxRBPDQfaX6Ms+UAcZrU0l
Nkcvu2apJG0j4VSc1sWtubePk8tzXbjH+6Z89w/Tf16El5/kzL8WDd4VuxnGdoz/wIVrWej
xCJHfjKj+VZfioA+FroHuV/9CFdpaWrSW8ecr8g7e1ceHm409O56udKDxvvq9or82UorS3j
42A8dao111vpoWNnfBODyfpXJsAOlYYiXM0ejkLv7Sytt+pl6RG8njjVtpwRbQ11P2WdeeQ
fXFZvg63E/jnW+OltEenvXojWAKkYwfT1rT2yikvJHzWJcniKtn9qX5s84ZTubJzyaxVjJ+
IVq4BwLFxwP9qugnAW4lQnOHI/WqujQLP8R4ExkfYHI+u6sKEkp3Pq86bWAjbe8TR8tW4eL
IPtioJNLgnydoXHb/P/ANeuvn0nco+XFVG0aY/6pCSOpx0rtjXXR2PkOe+k1dHC3eiGNiVB
xjtWLLZPETuUjjgnvXqn9kPGp8wsRjoKq3OiQTLnyh07d66Y4rl+LY554KnV1paM8qkgwPl
PJ7VAYATyufqK7660DycYiBGewrHvNNit08yYmIHoc5J/CulVoy2Z5dTCTpu0lY4a9jEUpj
ibZlOcD1NZ7RYbPPIzg1v6jAWuDKI28sKBuP8AhWbtHrmrRwyVmZkkRbleCef0oEbKy45De
9XnTI6cD0qIRHcA3KjArRbGd2WIVAQh2A74JrOvhmQKvXnpWgI0KA7BweOKr3BVgSVyTkk4
71d9DLZmZImRnPzdsfWqzqRhjnt1+tXyMc9x0psnzKo9Me3enqXsQWiBiS/Lcde9TMrAhcc
N1PpxUMcqxTcKCCauJKkoTaPY57VUXbQiSuQBRldrE4AzjvW7YOFtQOfvGsblWABXOM8elb
Nk+LYDZu5PNEnchxTOmOkRy24RgfnOeO3HSoJdIiBAkTp07VpBnEiPGuAf7x6VdEMl1IwLq
irgknpXje0kt2e6qEZbI5N9LQkoiEHPBqhfaYY1ywPHXFd3JCkcm0lMkYwayrm2Ewdc9eMm
tYVmY1MMoo4GWJo2Bwck8Z+hpSF+YMCWHGa6HUbGOBM7i7KM9M1iuu1mYqMtziuuNQ4KlO2
jK4LMcEe3SpGQtHgg49qnUxKQCPmPP0pAflyD1P8AWtefqYuKKwXaFAHAIqQqC2O+f6U9Uy
voTShPn3LyAMjNDmLkMFo5CkhEcnD9QhIrWs0At14OGJP0qT+39ajXbFqtyih8gJIQAcdgO
KvQy3F8guryQzSyH5nPfFRzSvqXy3KxRcAlSQDUqny9pQY9RU7WznopCZqzb6XPMyhQTk8E
iolNdS403eyKM05lfBwe3PFTx6jPHGEjG1QMdetaDeHbvftWIsR7dasr4cusKixMTj+70rJ
1IdWdKw9bpFmZa3jmZGkmYAHpXbaZMskOFbcOp5zVCw8FXtw4Yx5A55FdA2hHRkTzRtMg/A
YrzcVWpSXKnqfWcP4TEU8XCpONo+foyr4GvY7b+31KjnUG5I6fLVuS4S5uZZI1wN9ZPhvSX
vJtekhk5S8J4PByoNXIbaezmmWdSg4OSeK45QhrJPXQ97LMXUhiI0XG0W5K/ndiX1ytlYz3
jYAhjZyT7CuE8PwI2k+fPJ807tKwPUkniug8ZXGPD5tIWDS3cixYBycdT/Ksa2s5IkjjVGK
ooUdq7cHGycmePxTiOfEQox15V+L/AKR3EIKwRlR/CP5VxmtwibxwAOP9DXP/AH1XaREJDG
jsqkKMgn2rltVxD4yWVXz5loFGOejVz4XSr957vEKTy1RfeJp6HCYjLn+6Kl8SDHhbUmHXy
GpdIyRIzYFaMscNxA8MypJE42srYII96Vd2rXfkb5PT58qVNaXUl97ZwNtH/ocBGBmNT+lT
Y9SDXZLY2KKES3iVVGAABgU77HZZ/wCPeL8hXcsfHsz5n/VKvf8Aix/E41QCvzA/hUqKC2D
wAM02C5lvb6/OxBFFOY0Cj0rprCCGSyj8yJWIyPmHNdNTEKEVNrc8TA5VLF15UISStfV7Oz
sYO0FflHHvVq32NIBxW79jtc58hM/SnrbQL92FAfUCuV46DWiZ9BDhavF3c4/j/kScY46Vy
9vE0vi7WAATgxjj6V0s08FtE008ixxrySxxis7wXbSagdS1p4ysd1PhM9dorjw0uRubPa4g
UaypYeL1bv8AJJ6m5Y6cIVDOuRUt9gMgUAALx+dbcdpJIwAUc9vSs/WbcQ3EUX8WzJA+tFa
rzrVnPlcFTxMYQWmv5HIeJ8Hw1OD/AHk/9CFeuWVtH9khJUKdi5z9BXlHiOFn8PXKgZ2lWP
03CvbbO2DW0BGCDGn8hWPNaml5nNna/wBu/wC3V+bIBbII3KgMdp6joMV5cwOTx3r3GCyDc
BQQwx+FeS61pU+laxPZ3ClcMShxw654I9aw9om7HdkFSKlODert+BB8PI2l8d6+B1FtB1+t
eqm1IOSMfXvXklhdXOl30t7YSGC4lQRvIoBLKDkDn3rTbxT4hdCjalIQf9lf8KqbcnoKpkl
eVWc1JWk2+vV37GZd831wo5/eN/Ol8IxB/ipChUsBp0hwP96q7EnLuevJY/qa3PhFbtrXxL
1TVoxutLGzEG/HBZmH9FJpxuoyfka8QVY0sLCm3q2vw1bPVINIEyh9uFHY1aGkxhdvljAro
/KUAAjpURiLZyMc15znJbHxntLs5aXRg24hRg9sVVk0JWyVXiuvKDkEfjUTIAu0Lz15qZV5
9zWFS2xx0uhRmPa0YLeteW+P9PNnqlvGFG3ycj8zXvbwjaSRge1cxr/hKw8QHfcGSOVV2rI
h6DPoeDXRhcZ7Od57G9R+2puEj5xYo/GD+FZN7aYUyQpg/wB0DNdl4l0VNE1e4sobj7QsTY
Mmzac9xisQgMuMV9bTmpRUlsfOVqTi+WRybeZxtPBFQkzZ+YqDjp17Vr39v5Um9Vwh6VQKB
hkgEV0LU4XpoU2Ny2NrgCqjCfzDH5hPBP19q02hXI2jAz6+1QNGCxOTmqSJvYzClw0YYrgE
cCopGkU/MSVB49ua03OEKdG6/SqzxjJUkkDHU+9OztuO5nFnVNxQj0LfjWtaR/6KjHnI9K0
dP09Lm2LrEGdTg7h2+lW2snOQFwMYqU7PUGnYxnjKgAjOR19K1bMRC2GZcHJ42mozYyHnkH
mrUNo6xBfLkbHdV4q+dGfKzoftMsciooXPpj2qUvclsbsDjjHQ1fk0mMNHK64YY3DPOapzw
SLISFyeCQDmvIU4vY+leGq017xC8snntvODjrRE0cpHz8sCPwojQl2BIB9zSRKYrrlBzxVa
WOez5ixqWk/uuBvZhkGsF9Hl2BEhYt6HtXo9kdPlRWlkGRkEGppW0q1t2mby2B6Y61xrFyh
7trnuSySFVe050keUPod4EMjQsSpx0qM6bIowYiMdyK9Sj1XTmgKCAEnsBniryafpNxEHSF
AnTBHNaPHSh8cWc8MhjWf7momzyyHRJJUEyruX6VO2hnYWWIgDIzjtXo7GysXMMdkkgU53E
9RSyajbOjItgqBhjhunGKj6/J7R0PTjwnUcbuX9fefPzII1cEdHOB6cV6N4Z8PyXmh29yIs
qwJB/Gq7eBIGbd/aL5Jycxj/ABrv/D13Domi22mfZhMIAQZAcFsnPStcTi7RXsndnLgOHMT
7X/aado27r/Mr2Xg9JGjMygJnJrq7Xw7ploihIRhRj86uWF5aX0YkgOGH3ozwR+FSajd/2b
Y/alhEvzBcZxjNeBWxFao+Vux9BSwNGjLkpw97zHHTbQoAYFJUccDikj0y3yoEK8HPSskeL
1Rdn9n59fn/APrUDxiiggacef8AbH+FY+zrf0z0PqmI/l/I6WG1jT+ACo9T0nT9X0+Sx1C3
E1vJjchYjODnqOa5/wD4TAMflsmH/Ax/hVzS/E9lqF5JZAiO6hUO8XUqpPBz0OaydKrH3rb
HLXw1SMf3q0enTXyJ9K8LaNoazrpFr9lWfBkXcW3EdOpqW5023uYJbaeANFKpR1I6gjBqvq
fiFLC6WA2pl3LvDK2Kot4yjwF/s9sj/bFVGFZ+8Ojg6qglCHu/Izv+Fc+F4biKeHT2R4zlT
5rHB9eTV3/hGbQMGjT5lPccGnf8JfEeDYN/32KQ+KoiMfYW/wC+66lLELr+I4Zby7UkvkjI
vvAGjajfvc3ULNK/VhKw/QVRf4c6bbTefYxyLKowpZyw/Wu1s9ZsLqLIcpIOqv1/D1p8+po
IZDGA5UZxRGvXi9Gc08uoyk4ypK/3Hnlz4MuZ4PJcEqTk/Nj9RVOP4cQElSZApPaVjj8a7X
/hJV2APakkdw1R/wDCS28fzTsLWJiF3ORgsTgdq6/rFd6EzyOglzTjovM5Jvh1YQk7xO3uJ
mqE+BdKX7wuQf8Aru1eji6YDbKoxnHIpstqsxbZ85HIWksVNfEZvKcMlpE89tdDsLCJ7e0V
lUuXYs27JPXk0XWg2l8qpK8qhTkeW5Xmty5lh85ojGflypx3qsbi1gj8yd/JiT70jnAUepr
tVe5yTyecU5cnu/oYB8IWYYBWuST/ANNm4rQsvAlpcZVmucnpiZq67TrSC4gW7SQFSNykfx
DHb61PbeIrK3dT9ik9DyK56mJlqobmmGyeNRc/LczLP4WaFLta6F1IoP3WnbFdha6Da2kKW
VrCsUUY2xonT6VZ0HxDpOrXTWKSCK7A3C3dsuy8fNj05rq4rFD84QBq8iriaqlaZD9lh5Sj
CKT2djCt9H8tBtBQjrk9Krav4S0zX7P7Jf8AnBEcPmCTYxIGAMgdK6LWr6PRdKbUJ7dpY1Y
KwjIBGe/NZugeKNH1y7NlBIILzG5bWRwZGXHLADtRCrUa5o9DmnGU6Tqte7scqPg74UmUxs
2pEMMEfayePyrvbXSha20cCAssaBFLnJwBgZqhrHi6w0DUzp9xazTSBVcmPGBnPHP0ql/ws
rSduDp939cr/jW6nWmtXciGW13FTpU9GdRDA6sA2eKq+IPCuj+JrVbbWIGkERzHLE5jeP12
sOn06Vgr8S9GHIsbst2Py/40n/CydGLEtZXnPX7vP60+Wad0VLK8Y9HTZSf4LeEgmReaz+F
3/wDWqMfBfwoybl1DWF/7ex/8TXc6Lrun67ZefYXCOUwssQYF4SegYDoa0RAWYtuGOwp+3q
R0bZ5MqUYtxlo0eZn4MeE5htN/rDKeMG6H/wATXonhbwzpXhjSBpujWgt4MlmJJZ5G/vMx5
JrmZfiFo9pcyW81peLLExRhsHUfjXR+GvGuh65KbG2d4LlQNsdwQrS9c7RnnGOapSqT0lsa
4jAVqMPbOm0u5veW3pTXTgc1eK5qDYfWspRseeplQrgZbpUZGMknFRazrOn6HYm61KcRR5w
o6s59APWuTPxL8Ng4xd/9+f8A69YOk3qj0aGFxFaPNTg2vQ6x1Jzn8KztSmhs7Ge7kO1II2
kbjsBWE3xJ8NHOPtY+sP8A9euY8a+OdJ1Lwnc2WmmYSzYV2lTYFXIJ5zSp4ac6kU1o2jpeD
xVOLlKm0l5HndzP/apmuJSWkkcyEn3NZNtp6tO4lT916A45p9nOUkyf4ql1KXVIpANKtYZQ
RlmkfbtPtX1lSTpLki7XNMDRp4qarVYuSjukr37GH4jutLtEWxWBp72T7qIT8noSO1c5tJ5
br3rWttJntLmS61KVZdQmJZiGztFZ8i7XJ7ZNdmGTUdXc+bzOfPiJfu+S3S1revmQFRnbkK
D3PaozAxWR8jahxnPWpG6gegqJCNxQniuo8oqyqrM2B2OPeoHibIOCBnBA71ekxuOFBY9Kg
TYzMryiMDpkZz60COy+GcNvda9NptzGr+fESm7+8Dn+Rr1KXwjYyA/ulGehBrxTwrqCab4z
067RsxrMFJPHBODmvpMEE4yCcZ//AF183mc6lKsnF7o+tyaNOrRlCau0/wAzg5/BEG8Mny9
hjnJ/z61OPCsEaKu1jxnhff612coyhUnA6/Wo5DGojDA5C+nua4FjKttz2PqWHW0Uc3Fo6v
KZAn1J57U8eH7dIyuwEnqTzXTeWq4VFxkDp9KcIRt5PvmuF1573PbcqfSKscLJ4VR5Mxlhl
uT3qOTwe7BtpyevIrvjHzycU5Y12kZ4z6Vax1VLc5JYfDt35EefnwrME+UkEegrOuvDd4Bn
LMAeRjFepeUnXvUMluhUgqPx7VpHMKl9SHhMNLeJwGn6AgKyygg46CtuHT1j+VY8DP51vi3
jHAXGO2KlSIMMnoKyqYmU3dnoUvZUFanE4LVo/J1B0wBwvSuV8R6ne6XZW8thGss00whVGX
dknoAB3rsvEYCa3Ko5+Vfw4rzrx87x6LauhIIuARjsdp5r08N7zid+Y1pwy2dWm7NJar5EQ
1Px0QSNDXIO0r5RznOMYzW/oV/fX+nGW/tTbzK5XG0qGHqM/wCeK8oSaUxlwzZOBlmPua9B
8DO76LOHdmCzYGTnAwOBXpYmhGELpHxuQZli6+NjTq1G009H6HQzX8umavpF6jnP2tIX90f
5SP5Gu98Rb/7GkyeA68Z968210AjTQTgG/g/9Cr1HxTAE0NyBgh1/nXh1rKUGfUSklmUo/w
CH9f8AI4I9Caz9FtPGGv6Uup2I0xIHZlAlLBvlOOwrQP3T9DXSfC+JpPAFoWzgzS9P981rU
qezg5FZtVqKtShCbimpXs7bcv8Amc2fDnjpWGX0jHpl+f0q74f8P6/a+Krm91G2hSOW0EW+
GXcu5WyOOCK9J+ykgHO7nFKLb+6K43im1ay1PNblKzlUk7O+rucH4ijMd7EAeNmf1rlNbvp
tN0l7u3RXkDqoD9OTiuz8WxmLUoVJzmP+tcL4l50McZ/fx/8AoQrrw+sYnu160o5dKpB2ai
/1NVNB8cuu4RaSCeceY3+FPWy1qxULrSWyyt937O5YEe+e9etpZxKAT1rj/GMSR3VrgYBRv
5isYYlzly2R52Xzm66Uqkn5N6fkcJqt3JYRWuoRHD29xG31BO1h+INenyafstnbacFST+Ve
VeJx/wASFwO8sf8A6GK9yfAsj2/dH/0GniG4xi1/WxOMqunjZRX8sX+Mv8keQPMqSxwseZM
7fwqvqls11pV1bpw7ISp9GHIP5iq+qGT+2dFEIBZ7hkAPoUOa1cAqTj866lpZntc6xDrUJd
NPk4r/AIJ02kPJqmh2N+nImgVzz3xz+tagVrW2luJsFUQt0rP+HMi/2JeaYwBaxumVR6I/z
r/Mj8K0/Fbi20VlC4M7BD7jqf5VxTb9q4Hz+Fqyq8tOS12fqtGefNMJLyRCcvt3t+JOP5Vl
eJOfDN8PVAP1FM0qd7rXtYmwfKRo4VPY4Bz/ADqTxHz4bvP90fzFehFWml6Hp16/t8vrVFt
aaXorr9D2LTNNhTRrSJBx5EfB7fKK85kA8xwOmT/OvWrFB/ZloQcYhQ/+OivJZP8AWPxj5j
XnYeXNKRllEnJST7L9TU+Gsat8UdTkYDMenKB7ZZa9ziXuTxXifwxTd8StYOf+YfF/6GK9y
SL5c5rlx38X5L8j47FNfWKv+KX5nO+OgD4Mu89mQ/8AjwrzL4Yxq/xcvncZKaX8vtl1H8q9
O8cqf+ELvDjgFP8A0IV5v8KF3fFnVNwyBpY/9DFb4X+BP5/oa1H/AMJn/cRfka/xF8O+I5/
EEN5omlnVHu+CitsECooALMeOSTxXGz6F4u0uIXGv6GunW7HYki3KyFm64wCe2a+llVS33R
XB/FQAeHbQY63P/sprSnWdlCyNMtzDFSxVOk6j5draWtb0v+J4tcSmG1mmHzGNC231wM1Y0
vRPHes6Xa6pYeExcWV0nmRSC6Rdy+uCaraiNumXZHB8pv5GvfPhjGv/AAqvw0MZJsl/me9d
kpckOZK+p6ef4/EYatTjRnyppvZd/NM4/wCFOia9pGu+IYtb0e504XSwTRiXDKxAZThl4Pa
vWHjjgt2mk4RFLN9B1q55ZwO1cz491A6X4KvCjbZbgfZ4z7t/9bNc037SXM1/SPj6XPiayg
3dzf5vU8K1W9bUNVvL45/fys4wOgJ4/SqEV++j6rpuuRnDaddxzk+iZw//AI6TVS3a6vPEF
/FbRl7WxtFeZuyEuAD/AOPCrEsazwSQOMrIpUj6jFdUbQaufpTVLG4arh6eyvH5r/gn1kCr
IHQ7kIBUg5yDyD+VIy5HFcr8LNVbW/hlpLzSbrqzQ2Nxzn54jt/UAH8a6+SMqeuBU1afKz8
kjJ7Pc8N+KN1LJ4rjs2bMVvApA/2mySa8w1S/NgsWy2e4lnlWKOKM8sx6V6R8TiB45uM/88
YsflXn6qH8W+FgeQdWg/8AQhTppNpM/S1WnhsmVWi7SUV+JZGg+PsZ/wCEEvwfeSP/ABrmv
EEuqw2t9pOq+HruxuDEVIYq20kZGcV9fmNSSWUA9zXzV4kMupa7qmpGWNQ1y33j8xGcAD8B
W2Carzd42S9T5aWbY6cHGVW6em0evyOQsmzY20jZDCNcg+o4rfLZUc1lSQgOcjI6cmtYKMD
iu3HfZPY4X/5er/D+pyN83/FbS724S0UgfU1k3DJksG6nNaOot/xWN6RyVtYx9OTWa9uGBD
GvQwqtSjY+Nzf/AH2r/if5lZ5olGWYCqRnj8zdvz+FXGt0OQVGKqSRL5gRT0OMYrq1PIshJ
Jk3AgkOOx9DVZmjDAltrHn5hU8kCnYR94fzqGSAsxYnt3+lBOgiyKGVo5R5inII9c8V9H6R
4ht7nSbS6kkAeSFS4J745r5pEXJ2tjJ6Y4r0nQZpDoFrG0hbapTj2NefjaCrRV+h62XYh0J
u3VHqdzr9kG2GTcCM4DcVG3ifTmVATjauPvY7mvN5ZVDcOenJI709Zsxp+7D8dT9a85YCnY
9WeZTue1sOcY7Cnfwqfy9qV+qkE4x/Smo2cjjGK+Zep9Z0HsMjkcGkAwSCc0obPAPA65pO5
9O1ZtWQhGJzxT1GCM/QD0pv8IPf0pdwcAjoakYmBycd6RnCLyaXr06VFIpbjpVR1KWr1OH8
RENrkzf7K/yrz/xtB9p06wg3+Wr3IDPsLBBg/MQOTXf+IV261Muf4V/lXP3l/a2CK93cJCj
NjLnHNe9h3y8rSPZxNGFfAulOfKmlq+n5HnA0TT0i2jXc4IGTZy9ORnp+Ndj4SsmstGfMiy
CWTepVSvGBwQec1cGv6MTkapAfq1PbXtFVdx1KDH+9mu2rWnUjytP+vkfN5bl2CwFf6x9Zj
KyfZb/NkWu4/wCJSCet/Bj3w2a9V8WMTocv/XVf5mvKdFhm8X+NdO+xwyf2ZpkouJpiMBiO
g/HtXqnirjQW6Z81c15OIsqkI9TppV44jHyrU9Y3ST723/M4E8gj2rT8P6tP4b0WLSbSNJI
oyzBpMljuOT0+tZh4UnIHB5NQeG/DHiHxH4fg1hfEaW4mZwIzbbyMMR1z7VvNQcffeh6mY4
ihRqQVWm5tp2tbTa+7Xkda3jDUmGFtoFPXODW34V8SJ4givF8lkksZBBJI2MO2MnA7CuRX4
f8AiQHjxVAec4az4P610fgnw1f+Hk1VdRuLedrycTo8GQMbcHg8iuSrGjyPltc8XEYmFVwj
RpOGut7bW8m+pT8Z4OqW+enk5/8AHjXHX9jFqFp9mkdkXergr6g5rr/GYxqVv6CLA9+TXEa
3dXNppXm2kgSUyIgZhkDccV0Ye/IrHv8APThgHKqrxSd13R3n/CaXwxmygwemSaxtW1i41a
eKWaOOPy12hU578nmmv4L8RaZFJfXuu295bxqWaFICrH8fbrVDavrSjCne8LDwDoVo+1p03
FrTXf8ABtGL4mdTpcMAYGSe4jRF9ea92mTbaPGw+7GR/wCO15L4I8KnXNYfXtXvTc/2bdNF
HaKmAGU5Vm9uc4r2C6INpNgD/Vt/I1z4yavGEen/AAD5meIlicTKu42WiXfS+r+bPEigfxl
4WQ9DqAyPwrWv7Y2eo3Fs3HlyMvPpnis2NR/wmfhTn/l+GfyrrfGNqItcF0FCi4jDcdyOD/
SuqUrSivI9zD1OXMq0O9vwiv8AglDwXciz8dT2rEeXqNpkD/bjP/xLVe+IGoiGYJu+W0gMr
emT0/kK5cXP9na7o+q8hbW8TeR/cfKN+HNQ/EG6mvXuoYcmS9uRbx4P8OQB/T86fsuatGX9
f1Y4av8AsmIxFb+Vcy9ZL/O43QdNaz8BaXeyIRPqUs10xPUgkBf0H61T8Rf8i5ef7o/mK9B
8UWSabpeiafEMR2sHkqPoBn9c15/4lX/inLvk87R/48KulPnkpd3+pvTh7PJZR7Ql+p7/AG
SqmlWgxyII+vb5RXjcn+uf/eP869ktMnTLbv8AuU/9BFeOMMzN6bj/ADrz8L8Uh5JtP5fqb
/wsCn4l617adF/6GK9xTrjtXiHwqUD4la4Qef7Pi/8AQxXuCjB9jWOO/ir0X5Hx+Mf+01f8
UvzOb8eZXwRekdC0f/oQrzj4Tj/i62rH/qFr/wCjBXpXj4A+CbzJxho//QhXnfwpH/FzNU/
dqP8AiWL8wPJ+cV0YVfuZ/wBdjeo/+Ev/ALif+2nuSgkjHauD+KnPh6y/6+f/AGU136/dFc
B8Vf8AkX7L/r5/9lNZQ+NHPlWuNpev6Himpf8AIMuv+uTfyNfQnwxQD4WeG+P+XFK+fNS/5
Bd3/wBcm/ka+hvhn/ySzw3/ANeKV6k9afz/AEPS4of7+l/hf5nYhRivIfi/qSLeWOlhtqwx
tcy89zwP0Br2JF3EDOPrXzH4/u5fEGvaxLbSBfNYwRs3QKvyj9AamEVdXPPyGlKeIlVir8i
bt3b2X5nQ/Bjw0NU8F+JtZukG7W5Ht4iw52IDj/x4/pXEtC0cjRSLtkRijA9iDg16T4S+Ie
h+FvB2l6BFpV05soAjSKVAd+rMM9MnNcHrd9a6hrt7fWEDwW9zIZVjfG5SevT3zV1Hebktj
6Dh6hjMO6kcTBpS11tv1O/+CGp+Rrmv+HZHysypqEAPr9yTH/jp/GvapADXyx4V1YaB8QtA
1h3KQef9kuD28uUbefo2019TyMmMbs1vK0oJ9T5DOsO8PmFRLZvmXz/4Nz58+J/Pj65U9oo
v5VwSYHi/wsP+orD/AOhCu7+J7f8AFfXTD/njF/6DXCIwHi/wqT/0FIT+tZUl7yPs8R/yIv
8AtyP6H0trl4LHQ7+7/wCecDsCPXHH618yzqokJf5iwxz617x47uZF8IXcaHHmMqfhurw+R
NzgHkj0rsy2KVNy7nxXK+UyWBLMa0R90fSq0/lo5XPOTmrI6D6VWOd+Vn1nDUbOr8v1OJ1R
C/jO97D7LHk/iaquQMjB+taF5HJP41vYYYnlke3jVEjUszE9gBVO/tr6wMa32nXVpvzt+0R
GMtjrjI5r0MNJKnFNnxebf75V/wAT/MpsPnAHeqLrtu/fcDVzzVMy4Bb2FQ3MM8eobJLeRJ
M5KMpBGeR+ddXMjySCZd5IzgetVwFCkMT+dacWmapcWf2tNKvWtyxUSpAzKSDggEDHWs6dJ
IDiS3lQ52gSRlc4/rRzx7kWaKqxqI9ykc5GSa9A8Gm2m0SVJpNpjk4AOT0rgWKbFXdgnqD2
rpPDbmK2uQrnaXB3Z9qzrR5o2N8PPknzM7N7az+804K9walVtNWJBycD0965eWcnks351Os
hKLy3SuT2b7nY8TG/wnvjNux7AdvakH3gCTnsMUhbJ6Z4/pTVcuOor4g/R7dCcgCTdkf4+9
AwpOT7VCWIO3qtOwc80na2pNu48sOg+b1oUgjAGBTSAOp5/KozKFHUfT0rO12O1yekfAH1q
Dzj34pBcgMMnI9qagxWZxPiMn+3ZlI6Bf5V5x8QMf2VZ8c+f+fFeieIXWXW7h16YUfoK878
eL/xKLNs8C4wf++TX0OC+KC9DrzZv+y5/wCFfocTHGvlpxyc817n8KNH02fwhLLd6dbTv9p
cb5IlY4AHc14WjZ2YO3GevPevfvhVNDF4CQSONzXMhb3GRXZmqao2j3R+cZPHnxKTV9GegQ
Rw28Ygt4Y4ogeFjUKB+ArH8WcaEwH/AD1WtSOdJc4kHNY/imRDoWwMCxlXvXy9KL9orn3uG
Vq0Ul1OEf8A1T/7p/lXWfDBgvw7sAf78v8A6Ga5QjII9Rir+g6pceHtGh0qzSOSCEsQZM7j
k5PT616lWLnDlXc9DH4WrXrQnDZJ/jb/ACPUAwPXikVsk1wf/CXaj/zwt/yP+NXfDvi86nr
Vzo9zDmaCL7Q8wwEA4CqB6+9cLw80nKx59ehOhFSn1dl6lXxju/teElwV8kYX+7zXDeIf+Q
TH73EP/oVdt4unSXV4RGekWT+Zrh/EIP8AZcZAzi4iJ+m6vQw3wxO3E3WVzX91nu00QntZI
G5DoVP0IxXk0sJineNxgoxUj6cV67/D+HBrzXxDa/ZdfuVC4WQiQfiOf1rhwsvecRZTO0nD
ur/195L4Bu2tvFuqac3+rvIEukX/AGlOx/0x+Vei3OBazcY+Rh+hryGwmNh4u0W/BwhmNrL
npskGB+uK9eueLSbJxhG5/A0sVG1RS7nlV6fssVUh53Xo9fzueLRH/itfCn/X8P8A0E16R4
1tt+lW9yo5hk2k+x/+vivOIlP/AAmvhY9vt3/stexavaC90O7twu9jGWA9xyK2xEuWUGbTq
eyzOc/OP/pKPIriCO5t3glGUfr+dM0mz/tn4o6Jp/Jisla8kwem3kfrtqwOSCRjpWz8IbP7
fr3iLxAy8Bks4WI6Actj8hXXKXLCUvL89Doz+cY0o01vNq/pHX8/zNvx8rrJp+88kSHH4iv
NfEWP+EdusjPC/wDoQr1D4hKPP05c87XOPbIry/xIpPh66HptP/jwqMJtE1vfKJv+7P8AU+
hbOJDpduwJ3CBP/QRXibth3XH8R/nXudmqnT7UEgAxJ2/2RXi19bSWt/cWssYVo3KkEe9c1
CykznyKes0/L9TX+E4J+JevYH/MPh/9DFe4jpj0r5+8MaifC/iG81iCBbh7qBYCjsVC7TnI
Irsv+Fn3J66ND/39P+FLFUXOd49keVicoxc69ScY6OTa1XV+p1fxA58D3f8AvR/+hCvO/hK
M/FPWf+wYn/oYqxr/AI7uNc0d9NbTYoEkZSzhyx4PoarfBs/aviT4iu4VJhiso4Sw+6W3+v
4GtaEJQpT5u3+RhjsPPC5dGlWVpOd//JT3kDAxXn/xV/5AFl/18/8Ashr0GvPfiqQNCsAep
uTj/vg1zQ+JM4Mo/wB+p+v6M8W1L/kF3f8A1yb+VfRXw1Gfhb4aHrYx/wAq+dtTQ/2VeY7x
N/I19E/DZgPhd4aUc/6DH/KvTk/3fz/Q9Hij/eKf+F/mbXibVf7H8K6jf5w0cJVOeSx4H6m
vl2BNc1jxPb+HfD9hFe30sTTHzZNgUDkkt2r2r4saqE06x0hHBaeTzpF/2V4X9T+lcj8CbD
7Z4t8TeJZFB8kLYRH8dzfoFqqdtW9kjhpVauAy1VaLtOrLfyV/1/MxW+HXxTUZPhuwI9ft6
/41UvfCvi/RrX7V4i0mCzhZgiPDcrLlueCB06da+oi2Rz+dcx46sF1HwXqUJGWji85COxQ5
/lmpnUVtEhYDOsb9Zgq1VuLaTWnXTsfNGoWrXFhNEjHcVyuOoYcqfzAr6H8K+IZdV8KaXqq
MXFzbIzg9mxhh/wB9A14PjGCK9C+EV4jaRquhu3zWN0ZYwT1il+YY9gwapnJqm2un/Df5Hv
8AEVBN067X91/mv1ML4iS+d42uZB0MUXH/AAE1xSDPjHwqPXVIq734j2bw+KxNgiOeBGUno
ccGuIWJU1nS9QOT9gu0uSn98KentRQqXtJndOjLEZQqVFXbirfJo9t8Xi2l0dYruTy4Hly7
btvQEjn6ivD5LqNLhypyuTj3Fdd4o8VQ+IrCK0jsHtlSXzCWcNng8dPeuGuo4baCS4ml2Rq
MsfSvQwc4xgoyep8xUyvFwg24aLV6r/Mu32saU9pY28Vq/mW6MHYBRvYtkfpgU0fdH0rf0v
4TeKtV0m21eAWUVrcwi5j86Y7ihGRwBxxWDjHHpxxU4pRTXKz2OHK/tPaLSytt53OXg1eXQ
viZJq8MaySWiQyqjEgMQehNWvH/AI91Hx7f2d1e2cVr9ljMaJEzMDk5J571a0XwvJ4o+IGo
2MV8lm8sUEYd0L53E+h9q9JT9nifEnm+KYmwONtoePf71dVKVJKLlv8A8D/I+NzRy+tVLbc
0vzPAdOmW0v1kkhSZQD8rg4NWb7WzceIG1VrZMs4fywTtGFCgfpXsOl/Bq31OW80638Sxwa
jp1zNG7LbFvPUbfmxnjBOMCuATwFNP4rk0b+00TZd3dt5vlEj9ygYtjPfOMV181NXdzylOo
kkujuvU39C+Ktp4f+EUWh2iMdXXUBOEG4Bo94ckt0HTGKwfE/xRXxJqWh3n9hx2UWm3LXMk
UchYSszAnkjg8fSuri+BVzJ4Sg8QzeK7O2t5LZblhNA22MEA43A+9UL34Da/BNZQw61plwb
1HkjIDr8qruJ6Hsa419W9pzX9759fwHz1eWy2PINZulvb5biFDErjO315J/rXY+F9JSfQxL
DN+9LfvF/u8cD+tUV8EavN4e/txbeF7OKUwM4kAYPsMmMHr8tdV8PrC8bR7m4SFkgmkBR3X
CtgEHB710V5+zg2mbYCkq9ZU2tHcqyaNKrcncT0460/+zJljj+YDK5+vJrtJtNmkyWwwA7U
h02NUQMuDt/qa4Prp9C8n12OxcgFeuOOo68Um9R3x7Vhvr6qv7yFwcDkf/WrOm1y6kDCC3k
A9SK8COHnJbH1DnCO7OskkAAycEVA16EOA3BPrzXEPf6qVG5Sqt0PJpIJtVYF1wT1BIwa3W
DdtWYrEwb5VFv5HayahGkeXJHvUa3sbt94dO4rllvdSWMrJAsrD1qZtWaBVY2+ZMcgdMVP1
Zx0R0Rq07Xd16o25r4IQisMnk5rEvdYkNxsU5UfexWfdai9w3mJayx44BI61TluZJIURoir
KeeK7KWGUbNo87EYrW0HYZrNre3xjms9QexYAl9qB9/59K4vX9Nu3hgj1DXGngLk7dqR4YD
I5J+tdsL6RsxqpJUdxmvO/GF3NJqy2bKYoogGK9NxPevTw0HzJHh5piJOk2pN303dvu2MmS
CxuJ1j05pgwxzcsoyMZPT3zj2xXqPhOSS08NQW0coyHbcVIIznnBHUcV5CAeDuyc9T6V3nh
S+lbTDEWA8lyoxxx1rqxFPmjZnh5fW9lW5vI9HGo3UaDZIeecCq1/dy3lkYWl2SEHZIRnaT
0OO9YRviNuWPfjtTlvW3DdyD39K836ur3sfURx7WzZUOka7wv/CTAH0NsP508aPr5wE8SIT
/ANe4/wAanN44PHIGRz3p0V5tLOCc46Vp7OX9Iw+t2+3L/wACl/mQNoXiONMnxGpPf9x0/W
rfh7TbvSdSu7+51AXc92ioTs2bQtTx3z4yD+dTCbcBJ+FZNStZnRGqpSUlKTtrrJv82Taza
XuqeW1heJZzqQHdl35XHAA7c1lSeEddvrcwT+I7dkJB4tyOhyOa1Um7h+vWrIvSuFXLZrLl
lFWjodjqxrXVWTs9LKTS+5Ox31vdSi1USOGcKBn1OOaw/Eej3Wuwp9gvI7K+UjE0i71Kc5U
j+RqhFqs5ChiPSrA1ObPGc15iozpy5lud0eRxfI7emjOfl+H/AIpniML+J7La3/TuR05Fen
wRTPpkdvfyJJM0YSZo8hWOMEjPNcquqyqc4z9K1odVMqj5cZ4wO1Kqqs0ubp5WMFh7S5uZt
+bb/M5tfh9rb+KrTUYtXtRY2t2J4oGiYuqg/dLeuK9UWIL8oxgDGfasW01EKuwcsvbHWtWK
63D5kxmuatKpK3P0OOpSnGcpNtt93f8AM861r4d67Pqsz6Hq9rbWDAbIp42Z1OOeR2znFdV
4I8MN4V8Lx6XLOlxOZHmlkjBAZmPYHnoBXSBs9B+FSYAHp70pYicocj2Oao5Tnzzk2/Nt2O
X8X+GrvXrGNtNuYrbUI8KkkwJRVz82VHU9K4K5+FvjG7tJLabXNKMcg2keU4/pXsv8XPWlK
nqa0p4mdONo/kKU6ko8nPJRtaybS+4rWUckOm29tKQ0sMSI5HIYgAEjNYPivwk/iGL7Rp91
HY6knSV03pIPRh1/GumGMg+tPTgbSTz0qI1HGXN1BSlDWDafdOx5FH8M/HZbnWdG+myT/Cp
/+FXePTjZq+i/ir/4V7DGACG3E+1XYjkA/r6V0fXJ7WX3HPPFYmO1aX3s8Qk+EvxBmj8v+2
9HjDcFo1fcP0r1LwJ4ItPAvh82ME32m6uH826uMY8x8YGB2A6D8fWumUnCkHAqbfwMk1TxE
qsXF6I82tUqVpKVWbk13dwrlfG/hq48SaIUsZUj1C3Ba281sRbjgHdgE9M11hAB9FprdTtH
bpWadmTTqTpyU6bs11PAZfhX8RJYmja70Ta42nDP0PX+GvYvBGmX/h/wXpWjam0LXNnD5LN
CxZDgnBBIHatY7l7fU5qLzCWznJ7nPSt5V3NcrSRrVnVrtSqzcmu7OF+IPgnXdcvoNQ8PTW
5uDxML2XaiKB8oQAeuSc1qfC/wrqHg7wpcWGryW7Xk949wxgcsuCAByQOeDXTbjnGTmkJxz
1+taRqtQ5BVHUqKMZzbUdl0Rp+amPvVWvFjurSa1ZiFmjaMkdQCCD/OqhfIG0kGmF2zgsc4
rnkyY0rO6PEtV+HPjmDVblNJTTJNPVyLd7icrIydtwAxmtHwP4U8c+H/ABkmoana6ctnNCb
e5aG4ywX7ytg9cH+Zr1J97McufX60xg5Y7iQK0eIbi42XY9CpVxFZctWq2uxm+JdDt/EGlP
au6xXSgmC4K58tvcd1PcV5BP4B+IqTskVjpNwgPEi3RXd74PIr3D+IegFRM5BxuPPSopVHS
VlZ+prTr4inFQpVHFeR86a5pfjbw+Yv7R03T184EoI7jcTjGen1rldVuNe1HS57GTToEjlA
ViJecd69y+Idmb1bSWW4CLD8u0ry27POfbb+tYlz4a8GWvhnVrybVWlu4LrybdROMug25bA
GDyTzXu4f2coRnJa+RhXxuLadOVVtPR7f5GHb/Ejxba6dDZm9doobUWypv2hQABkADrgYrk
V1bXJpXW30q3kRTwxmwTWh4s0+z06/sILB96TWEE8hBP32XJ61c8MSaVZXj3GswedbC3kVV
Kk/OVOw8e+K6akKbXPa5jhMVXotwoy5Vu7Ja/gccmpaxZ+J11gxx2U6KgASUkEqcjODnua6
KP4meK7fW7zV47+IXN5HtdSCyADsq5+X61yWoytLLtwTjn6Us2oRP4dttMGm26zwTtN9qCn
zJAf4WPoMcVv7GFrON+h5FavOdSUnLVu9zWfxTePFaXFrdvFdw+a8rlziRnfdkVhR6vfpqD
3cd1++lMhZ9x/iHJqf7Xa3GoW1xPZpDbRuplSJOoyCfrUGqyadcXQmsQ0ayzzO6hANqF/kA
/4DWtovSxzNtXtIs2/ijWbTSL7SYtReS1u4xEyvKxwAQfl5wM4q7o/j7xHourWuof2hPei2
R40inuGKgMu0jr06flXafB6w8D6rqupWHiXToLqSRUFqsyHaOu45BGD0rqfHejfBbQ9Fu0G
nR22p3Fm81isIlxuxgc5x15wa46lWiqjpta/j/mWoT5ea+h4qfF2or4Yi0RS4g86S4bkEMz
JsHbsM/nXpfw11SS58DRaa8QxYSOikZyd53dz7VxOiaN4Pv9J1uTUL8W95bWW+yVZtu+fdw
uD1+lep+DfD9t4ft9Ttba7a7t2uyI3cDJCqM5x15Nc+YTj7OS81+Z6WTc31mMuln+Rbma4S
Nvs9tk8cn1qhIdRkKsYFzj+MjPU11L7Swx1xn/61V5Wj+X90jEjJ3cdzXz8atuh9xJuXVoj
ltLdgP3S9Bzj2qF7KAj5QAvcCrrgFhn0HeoiOehwPSsU33OtN9ChJpULN948nJJFOGnW4Vg
ARjnirZcg84ppZtp4/Sq55bXHzSb3Mx9MjZi5ZunApiaSqybz849xWkGfeRtyP5VHKZDjaP
yHFV7Se1x80tiKKyiiB+RTnjpUxtYGUMYVUj261WM8ycH5T61G986DaTlh6VSUmyZN7se+n
xMuQqr68da8b+J2l/ZfEEN2krSNdJkxhfubRj8q9ca/mJACZB6muK8W3JXWYA03k/wCiuQD
cvEDz/sqSf0FelgueNVNng53yvBt9U1Y8j+yTBd7xuPUFDxXpXg/w8w8ORXLOHe7YyAD+Ed
MfpVHULuFdLkVL1AwBIRdRnbuoxhkwf8+nPo3hsI/h2yLsrEoSGDh88nvgZ/KvSxeIlGF13
PnMmoQq13z7JfqjGn0dY4ig5YHvVCWxdCqxqcDuK9E+wWsg3Egk9aifSYcfuyMH2rzI4225
9TPLoS+HQ8/+xTMpYL15wetP/sybGen0rtn0jH3MGqk9hIcIV6e3FarF32ZzPLUtznP7Mky
pB4PepfsT7tm7BraFjMsgDZMZ7UktuWkKop46mj2zfUaw0IrYzo7FwikPknrT1tJVOT2PFa
MFjcPJyRt7YqzBa4dleQfTvUSq+Z0U6EXZWsU1gO7BzgVdRdqg9fpWjDZ25ZQzn0Oe9aMdp
YxrhlrjnXPTpxjBaGCkLNgjkZ9K07Owk3bsc9s1rrHbbRshAJ7461owKqgfuxx7VzSxD7EV
KkUtFqUre3liYt14/Cr8cs4OWANW129PLAB71KI4yQVxXNKpfc8+dW+6CGXzByu0irOc4IP
6VCFUNxx9KlBVc+/es1G70OSVugo6DnkdPen9V9+tM3L1OfrSLKAenArZQ6GY88IWxg+9KN
oJJ7etRNKw6Jx2NIxO0fLknuKvkQ+Vl1JV+8rcY61at5lYjaefcVgrNOJ/khJTuenNSC6uW
ZflKr64pOmZzoXOmRgx5OcdDUqP1BPesS3uyGCsfxq/HcKWIyOtKN1scE6LiaCvuBGMDtnt
TM4kIxxjmmJMh+UU9uGBB6jrWjd1c57WFypbJ4wKayIMADGemKapHmA9/wBKlIUkHPSpvcN
iEIgB4wfTNMIBOO1TNGCPlY9ab5TAUy00VmBOQoNN8pmQggirDpIvbgVEdx9al3NFLsVzDs
6tn2pnlkkcBQPSrOw9TyKjKsrYIobsaqQ0xkrgHjvUbQHbn0qTc4J+XFCyluGHIrnnNlJtH
kXxOsrt9StWhiYwJCQW3YG4knGe5wK54/D7xGVuITNax/ZpIojH5pb5pFDjAA54xmtf4r63
dSa7ForMq20CrMu1ed5B5J+lcRN4o8RTzzSNrV0HndZJCj7dzKAFPHcAYr63Bxq/Voctk7H
BVn77N3wp8PtW8WTTyG8FvHbIn7ySNnBzn5Rz2ArZ8Q/DabSdLvWk1mJvsmntfsBCRnBxt6
8Z9a5TStY1PR7SX7PeSqsg+ZS5weMevpXLa1q91e/LNeTShV28yE5Hoeeav2WInWvz+6ull
/WxdRqjT5r6vp/wTp9K+HQ1XRPEOqy601sNIx8qwBvN/dh8Zzx1xWx4T+DMXiTwrZ63deJG
spLoE+WLdXC8467ua8n+2Ti3ljWZyjn5gGPP1pVup54ktjcSqicKFcgCu+dKtJPknZ9NDx+
aCWqPVdd+EdlpHgy+1u28WtcJbDPlG2Vd3zBeu7jqe3NcL4E8Enxj4iOlrqi2W22e4aQx78
YYDGMjrnNYd2Ps9nsSST5uCN5OayrW9mgdhDK8ZKhSUYg4qYUsRCDjUneXR2/QmUoOV0rI9
e1T4OjTvEukaG3i6NZ9TWQxO9sQFZQMKcHvmn618Bde0rR7rVW8RWdzBaxvLtZHBIUZwCe/
GB9a8iOp6iZ0uBfXHnRA7H81iy/Q54qdvEviD7O8La5fmJwQyG4YhgeDkE1j7DGKKXtE++m
+v+X4g5Uv5TR0bwbq3iDVDZaP9mnlWB7ojzNoCoec8dfSvUfh/a6vp+j3dnqNuYZY7k5Qnk
AqGznv1FeMaR4g1bQLye70i+e0kniaCQoB8yHqOa9w+G2qXWreGri7vShl+0lQwXbuAUAfW
ufMuZUm3serkvKsSu9mdUJJSpXYB3zUMzhSuUJyMjnHc1oY6huSPX/PSmyW8ThCf7vc+5r5
m9z7jnRyy6jfyqjRKWUYBXH9a045JHKA5HsaUWxgASIgkAdKUPs5KksODzjFbzak/dR3wjZ
au4SRyHq3I9aRWfkHIxTJL6GMYkIQ+4rLu9WVw+yQIB39alU5S2QpTjD4jaU7jjimySCMbj
9319a5eTWpYCsyYYkdD6VRk1ma6lMZwp65Hato4Scn5HDPG0Yu3U6qWeNSXOBk81A00Tddq
n1xXKreSlSCehqWC6bzPnPfqe1dKwriR9fi3sdFvi+8HX615b8QdavrPxFBBY3ssCNbDcEb
Gcsc59uK7dblWH3hgAd68l8dTNN4qZk/eIkSKcfQ124Snapdnj5ziFPDcq6sqv4g1iS2Nu2
r3jRuPnVpSQ2Tk/0/KvafB7/bPCWnzXkuZWjOWPXqa+flZzKNoIGAMGvcfCEgTwjpqbRxGc
E/U10ZhH3LR7nm5A1HESv/AC/qjsUSNUH73G3rg9DU7XEPlAibkdgKoRbJIcbhmnCCNQDz9
RXgOKvqffJXWhfF9b7eTz6VPHd25BJOB7dazPLjPQEn37U4wL8w9KlwixezfU0na0kG1WJb
t61A1tavn99WdteOQbGBPc1oLsMYEgJ9iMVHLy7MPYx6kiWEYUFHyPrzUy2Me0HZ3qruiTD
iQg9MCpopGyrCZgvak+buZul2JxYfMCq4qZoAcZYgio/PkP8AE351G1y0K/vGB+lZe8yVCR
oRkb0UdR3rRRgvv9Kwbe+jaUk56elXxOhVNp2huPenyM5qtN3saqSBiFA9+am3gDBP596w3
u1hPzSqvNK2tKkfyFXPqecVPs29jllQfQ6Fc8nOSaUtjgcn0rnV8RTEnEcZ4oOvTqm5YkA/
iNbKhNaWMXRmjo/4sZzRXOf29MQSoTPYgVCdYupSGDYz/KtY0Jh7GR1W75cHp/OgSKBgHPr
XMRavdRvuLZA7Gro12MsN8WM9dtOVCa6EuhI2zNGB1C/WnpcW+0Zdcelc9LqFnMpBjZQfXi
s7MfmHy5iSDnHTApqhda6MuOGUlq7HcK9q+OVxn1qxFHCsgKeuevFcXbtMx5cggZ5Na9rOy
KDJJnvx1xWLpcvU56uFcVozp9uGJByTUjSEpgH61k21xDIM72J9OtaAZGzhwSMVk7nmTptO
zLEcqn5fTuKd5q5AzyargqR1oIDdRWMZmTgmTmXC8NkZpDcbhjP9KrhABwOaQ9cc/hVqaYc
iLYlLcnkehoL98Y/GquWxjaT9aRptgy3yjpUOV2NQJt56449aQsWHt61X+0p6cfWg3EZI5r
Ftl8jXQlIwMjJqB2IXlcA0jTheilh7VE1wpzhTn3qfU0jFngXxLnMnjy9yASiRof8Avn/69
c3a2u475PlXGc4rovGMIm8earK2Qnmgc9sKOK56+vVigMaN93tX3WFf7mEV2RzOmot1amxX
1K8ADRxtXNTsxRiB1PIqxNMXYs55qrMwCEDnNehGNlY8evWdWXMyBThDx1NSwYB6c1EeRn3
NSxcY963iccvMdqLf6Mp6YrEidSw+QHgcnmtnUGxb8DmsOLAy2eCopy3COw9/lxg+3XFRHg
sp6nFPfG4FTkjOOKjYkHJ60mgEIA5zjBzzXvXwjx/whUuDz9qb+QrwJtx5AyDn+de+/Cs7f
BLMPlLXLk/kK8jNP4HzR7OTK+KXozv2YBgMcHrSuuAmGwMeoHc1Dvz1z+PamTM5EXl5C7PT
Pc18mfcWNCbTgCCANuBVO6sgIwpIB65710p2427gSQO/TisjULOW4XcJUAHG0HGawg3fVio
125JSZzFxpluXDSSg5Pc1zusRWtoSLeQEscmusuNJuto3KpHQYrFufDt00rHywAfTmvTo1F
F3cjrrwVSHuWbZxsrnJZeQaiUMrZwa6V/DM67fMlwx52gdPrQ3hi9ZPlK+oxxXpLE011PAl
l9d62OdQkIME5zQZiMKw568VtyeG7tELNkAelMXQJmwTkdhkdaar0+4LA4jpExgcLkHtzmv
OfELs/iq7KqSAFX8AK9fXQHUnzXJUZyAK8Nu7yS51Ge6nwJHY5CjpjjFd2EnCcm4s8fNKFS
jCMaitf8AQX5JHbLbAvTPevXfCbsPDNgpI2+Xw2OTya8b3EvtyTjH5V614E8/UPD+xk2i1f
y1b1HXn3qsY/cuzLJU3ieVdUdlbMx+ZiB9K0kf5Rt64rOhg8vAZj9KvopBG1TgdK+eqSTZ+
lU6bjGzJ0YDl+/pUyssnylR16moVhZzkKc1KIJRwUIPWudtDlbuIQrOQgAx09aY4YnIYipD
E8XGG+b2pCjrztI9KcXcEVSJSSBxVdnmReXJrRwc9D9TUb25lyME5rRStuROLa0KwuZtxBY
89KYZ2Yg7ifrVr7EyspIbiojaEMcLTUo30MHGoJ5zZGDjirJmYKpLHg5H1qP7K24EA1egtP
LGXXJPrVOUbGUoyT1K5SSRizLkHnJpAkqgFV+U8GtAxHGRnn0pBbvwQDTVREOLKO4q6pgqP
ek81gNuc47DrV9rF5k5DZ7EdapCxmEh3goT155rdTi+pjyN7CPIFUFDk5/Gn+cwUEjkDFO+
yykZHPueTSi2cnLZNWpx7j9lIcGAUhjnPpUgkbZg4/GkW2O3kZOaf5Dgckk+wo9rEfspDB9
5e3uaZ5rrIyoRgd+1TGBgM5J9qSOHdIcpgnsRwaiVRGkKTWrHpeSlQDgH2q1DeOqgAg96qr
D1C9fUjrQkDb9zHGPSsHKLLdONjYiv5Mbw+z1FX01E7NxbBHesBDtI/rTnkzhBzzWclGxyz
w0WzqYNRLf8tDVgXpyNrfr/ACrkluGVhjjHvVtLhgucnNc7j2OSeDW50q3UnXzCB7nvTvts
oJ+Zfr61z4u23BSeeuDUn2ohQT/+qpcEYPC+R0KX4wFkUe5qQ3MDnAYHj8q5s3Lbd3Psahe
5kJAPKnrWbpX2I+ppnUloDgjBNRN5CDLBfzrlzczKcKp49KhnuJ9wJJP1NT7FrqaLBN9Tq3
l2L8uMZqB5kByTjnua5dr6cpsDFfxqhNPcMFBdyCeoyaSoN9TeGBfVnl3jDVt3ibU9jbgbh
lP4cf0rjp5mkbLHmrV9Ff3utXXkWk08klwwCxxkkkkkYHuBVeTStWMEs40y7MUGTLIIWwgB
wSeOMEGvu6KjCCXkfEYmrOrN32RULAgiqkhwM1rab4f8QawJTpWj3t75OBJ5MRbZnpn0qLU
NA17T7iO21DRrq0lfG1JoypbOcY/I/lWyqw5uRSV+xySUl0MtTmLOcZNTREgjmtOHwp4pm0
hNUh8O30tgYzKLhYSUKDq2fSpNM8L+JtWtIrzTfDt/eW0hIWaCIsp5xwfrWiqRW7M7MxtTJ
+zrgnNZEY/dYIxnHHpXWan4a8UW9pJNeeHNSt4IBueWS3YKg9SccVk2mg6xeGUWmk3tyY9u
/wAm3Z9meRnA4yOaXtYPVNEpNaMyihxn0GKjGVbPfPSti50bWLZgs+kX8BkOFDWzjdjrjjn
FVbjTr23Ba6sLmADgtJCyjP1Iq/aRfUFcywcZwTgk17/8LOPBIz3nfB/KvBFjUkAnBBP48V
7b8PriWHwbb+Sco0jsD75FeXmfvUbLuj6DIoOWKsuz/Q9DckN7DkZ/rT3kVQg4Hy/xY9TWK
L+5AxtBx7c09r24Kp+6J4/qa+Y5Wfc1KUuUs/2jPuQq5AK9AeelTQ3c0hy8zL61lM5V125J
IA6e1Mczqcg5PbrgCtvdeh3eyTR1EVzG21W4yepPFXJPIZcsencVx8UlwCM7vXjtV5LyQSk
+XIc9z0rCdBN3TOWdDW8WaU3k7sqCW+nWoTKoyD2/SlUG5UlWMfPAPFNOnyMOSCKy5FHctc
q0kwM8bjDYIFIY4ZMMU7+nBqKWw8pPM2kqByPX6VRa6u0c/IQnQChQv8LNFBPWLNMxwx5O0
gg9q+ffGHhu+uPHGrPpelObbzQAIwAu5gOnPcmvX7zUpbeJ7q6k8mGMYJdsCvDvEFwb/wAU
315C26KWTKtkjtivayylJTb6WPleInGNKEb63/CxU/4R3V44VlOl3G1yFUhcjJ6D8cV794W
0NLLwtYRJF5DtEryqVwxcjkn3rwFYJT0kKjP8JwK+hvCt3bXnhuxW3vEmaKBFkCnlSBg5HU
dK3zTmUFba553D0kq8n1tp95qLZ2yNlxu/lVlY7YEbFwO2KabZz/H15pwtZV2nBK+tfP3b3
Z9w5J6uRaVYdowAR6UrNGqcAE56YqluZTjDAZ6mo5JCeA3Ws+Vmfs7vc0RMkn3kC47+tSny
QOQvPrWTG4YfM2DQZtvSQk+woUQdLWyNBo4WJAA9cilS3hyPWqKyMyE8/WnpNjaC2D707Po
DhJLRl14U24XFV2t03dB707zG9aYXYE479anVExUkTw2kckq/KGxzWounxMOAD+FZ9m/70D
IrajcA9Rms5zknocdec09yuumxk/dGKkGnR7eAAKt7hjJP5U7zARgcVHtJ73ON1ZvqV4rOJ
eCB9aiu9NhfEhGWPXHGaublHWoLucKg55z0q4TlfcUZTctGZUmnYJw+M05NPjAyTux2qSS9
jD8sKgk1K3U48znFdqUmdnNVaI57Ywv8vK4qvlfaiXV7T+8xY05b20aPiMH6VpZpao6IOVt
URsQcLnjPNSGKQ42k4NSCa2PzJECBUskyMhYlVJ7d6hybeo3JprQpm3myOgye/FSpbknaz/
hTd2HwWY9+vFDT+UDtHJGRmqtJ7A3LuSvbbcgDPp71WaMCQ7pM4HSiS9lEBJYZYcCqTPJty
5wD3pWl1ZVNOXUtGRUXLdPWlF4McD5RVAgsrEOTikVNoDCTk9s9apLQ6PZrqXxdqZVccj0r
QW4h8sEuoz0rBaFchywLe5puHVyRxnsOKbgnsRKjGWx00d5CMh9pAqZb6JmwFWuSG/nJbk9
MYp8ckkZJAYj6cCs3RW5jLCR3udV9pixjYBxUEskUpBKDA6ZrDFySBuBXPUk8Uv2jLDBPPX
0FZ+y8yVh+VmrlM9F+mP8AOaJTGIizYJA/KsgyShiQ3HSmXFw0dlLIxyFjZvyBo9m77kyhZ
XueWS/Ei9g8fr4itbNI4oZUcWbSEo5jQopJHPQkj6mq5+J2sJpOq6cbOB49TSSORmLMVDyM
5wM9csfyrhZJMNu+8DknFRO/OR6ivsvq8JRUbaH5q6km73PUvCvxbn8MaLfWqabbG6uJGmD
iM8sQAATnoMVg+J/iJqfiXV7fUbqGBZYY1QeWhAyFYZ5J/vmuJaRvvKvbJ4qF5GDYXuM4pr
B0o1HVS97uKVWUkos9MtvjB4isvAx8JRWtqtotr9ljbY28JggnOcZ561Y8O/GfXvDPhyz0L
S9PszHbrjdJExYknJPBrzHzSY9uccf0qzbNtwSecYq/qlOaaktzL2slszv9X+N/iPVvD2o6
FfWFp5F8jI0ihgyhj257VH4N+Lt34PfVpEsILh79YyA7sMbF2gAj2rzjUOAQT1GcDr1qjGe
CABgHjA96zhgKNOLhCNkyvayk+dvU9f1b47alqWu6FqA01LV9KleXZDKSJdwwQcjgYq14p+
PbeLPCV1oFz4dWE3LKxlWctt2sG6Y9q8aclCV2gnuTVUsituAOQSKmOXUYcrS+HbV/5jdaU
lZnc+H/AB2ltfA6xbJdQ2+lzaZbKkafuw+cMc9cE9eteu+FZ7HUvD8d9YweXbSsdqlQu3Cg
HgcdQa+aVGXDYXB46V9EfDtlh8BaehHHzn6c1yZnDlpJrue5kSviXbs/0OrFtGuXAFLIi/L
8qjjuAe59SKYbghCUU49DzQ9ztVMDIK5zjPc189qz7Waa3GOkYwQoPTBpBGhycDOK8k0z4n
38MoTVbeO8jP8AEg2MPy4NdFa/E7RHkAnhuYVP8RAP8q6amCrRdkr+hxUs7wlVfHyvz/qx3
mxRgAZHv3qwAMFc9B3rAtfE2g30PmWuqW5GcYd9hH4GtVJ45QJIpkkB6OjAg/SuSUJx3TPS
hVhUV4STLykIARVuGYHGTxisxZDt5XJParMOX6DjvU+o5w6s0NiSqE696Z/Zyn53HANSRYj
HAzVhXDDOen6VlJP7Jxuco/Cc/rnhzTNZsDZalb74VO8FWKkEd81856vaRWOt31nYy+bbQz
Mkbkhtyg9cjg19WSKjRkMMq/B96+U9YWA61fGwjENoZm8pAc7VBOK93KJTblFvRfcfLZ5Zq
ErK769SkBLjJbPtXvHgfwdpmlW1trEN5Lc3E9uC3zjYu4DIwOv414Opfafmr6U8HwWNv4R0
/wDs9CsMsYl5Yt8x+9yffNdWaSlCkknucuSQjOs3JXtqbyqo9Pqak7c8Y/So+D1GacGIXHU
18xyn2TVxsyBxtYA/0qsbLef3bYI7EdaujkZIx7U4Njinew1OUdjHlgdJCGA/KmPCWwc4Fb
skayKVcZHas+a2eJyeq+tNSNqdbm0e5S8kKgxnJo8no247hU3149KOOx47UzfmYwLgZPFOp
8Sh5lRm2qSAT6Vpaxptvp0kS29ysoZcnBzipdupjKrFTUHuzMVirBl4IrThuBIgKnmsugSC
M7g4U+ppSimgnBSNxZWOBmneYw5z0rGW/VDuLBse9Tx6pFJ8q9fXNTyeRyyoS7Gg1wQcnjF
Yl7cXskp8qMkZxnPSrryhzy3A7UAq3QVrBKJUIqPQ5yS31FgeG/CqTWd0W+YNkjua7HmgJH
v3FRnFdKxDXQppdTkI7G4LBdpwO5q6LG6H3DkDsO1dKBEpyQMD2oDxsQAgU57U3iJPoTFqO
qRi2ttdDJIJFaQh/dfvUyex71aEsIbaad5iEcNkenrWEqjl0G6kn0Knk8c8fTtVOe3lyWQ7
gPXitXzYup6jvUMmH+YdKI1JIabb1MFlnYbthI/LFW4UPl5ZAQeitV1kXg46nFJsX0oczbm
VrIqSLGSMxlfpVZVczfLwPpWqAgz2prKqjp/9amp2K53sZMsEqEHBPfAFQkv5hDIx7881uF
t2CRzUbRoxzjafWtVV01GpvqZscs3XhvXIzU8u50ZVU7iOoq4qRIfUU4hCDtXik536CdTUz
VRm2bkA4zUoEKDB9e39Kt+WhGCufemFYjwF6daTkDm2QloSMYP+f61T1WWODQdRc84t5D/4
6etaJiULkcD6VieLGS38G6tKBtH2ZgD7niinrJLzOWvO1KT8n+R8687OR2qInBx196eSeAR
gmopPun1BxX26R+ZvQN5C571XmKowcHBKHNTBC/JBUAnqKgnDbvu7gB/WtGQtyXAKBQ2MVZ
hYtx0I4NV8LtUAYqROJAR361UTORDqT4VQTuyOlVYeUY+5qfURkBfTNQQuUiwyYHPOaHqxx
+Ekbcysdw49ep5qs8jldwUngHAHvT2bJVCO/wCBGahlYqwOTt5GB9ab21Gh8bFiMjncBmvo
/wCHqqfAOmZUZKsf/HjXzjG26VIwp4PJNfSPgHK+A9L/AOuZ/wDQjXh5t/CXqfRZF/vL9P1
R0zKoXZjAPXFRTW0zlTGFC4xj8TU2/wBBzSOm4IWTnHr7n3r5yk/e1PsK93HQ+V3IDAHjJ6
/hTQSWVdykbSOK6mbRLVJAFWXsc8VCuk/ufJ8sBTg7yo3D8a+wTvuflyizBGd64Y/4VKtxc
owVJpcDB4Jx0rWk0KVctAd0eevQ1Ul0u5jkwUd29gR+FDStoPlkmaWleJfEFm6RWt/Mqg9G
O5cfQ116ePvEaoI0kg6Yz5YrlbPSLxQIhbsJSOS3FS3Flc2dwsVyo3kbsDms3RpSesUzrji
sTTjaM2l6s3ZfG/il5sHUSoAzhVCir1l8Q/EFtIDPPHOuf4kHP5VyrW06KpaKRVboWBANH2
C+8tZRbSeW/wB1scGh0KNrcqKji8QndTf3s9FufibJLod4jWISeSJkV45OFJHB55rx0IzKS
X4HGT3rXdJseU8Ug3MF4TcevYd60Y4fDl4lyk3iSWKGIo0GNLUGbCkZOG+XnsetXRo06KfI
rXMsRXq4hp1Hscn5bAjPANe5fDa+V/BUEMlxGslvK8YDNjjOR/M1wZtLG60G2Rb5U2ZT5dK
YEtnGDKPvGo7SxZLFGtpPNkC5dEjZWjIzkMD1IHccc1z4qmsRT5HpqdGArywtX2iV9D3Tch
/5bxnPo4qZQ2MrzjuDmvBZI723MbMki+avmIc9VzjNTRahqkZCx3dzGQMgbyK8p5a+k/wPe
We9JU/x/wCAe6LKQMEHOalSTB9uleKxeIfEGMjUpyp/iznBqVPG/iK0A3XK3C9D5iDP6Vk8
uqdGjdZ1QfxRaPagwPQ0Bg2QefavKrb4k33BktYGxwcEqTWpB8RrYrmXTZFPQlXB/nXO8BX
jrY3jmWFl9r8zsZofKbgHB96iz822siHxxoF7HiR5YW/2kJGaWPX9Gml2x6nAW9C+D+tYuj
VjvFnqUcXRqKymvvNcHBzSsxY5NVY7iGVd8U6SDp8rZp+/0JI6ZrJq251qz1Jqge3V2yXOK
fznBJH1pobJ6mjYpXWxGbJCD8xx6GkW0jVgAzAj0qck55PNJzmnzMfMx6KVXBYn3qRSBnL5
qDd0y2M+tVLvVNP0+FZr27ht42O1WkbAJ9B70JOT0M5tJXk7GuMfxOTTmwefM4GO9ce3jnw
6DhL7zQO6ITSjx14fP/L6V7fNG2K3WHq/ys5HXob86+9HWqzONnf3FOC7HDBwCOa5qDxj4d
mISPWLcOOxbaRWnHqlrcqDBdRSe6uDmplSlHdNFxnCfwtM0pMlt+/BphkCnHLfjiqyyfLyW
wfypd4yeufXFZu+xry20Y9nLNTg/GG6CotwzQzbR8pzQVa2hIHyMlTweBQX9PTioeRwCTj1
pMkdDRYnQkDsR1pPMJ60zJopoB/mY6U3cdxJ/wAKSkLlRnaD6VQDywwQAeetNGc9c/SjOeT
xTd46c0AS+Ye1M6cDoOlN3Ac9/wCdG4YoAdk9QawfF8Fzd+FNQtbWF55pUCCNBktkjPH0rd
JAGTWRr/8AaB0af+y3jiugCVeXoAAST9cA498VtQV6kfVHJjHbD1H5M8f8PeCtU8VRzyaRA
8iWzgTHaWAyM/hwKw5jpltO9vexXCSxsVlUP3z/AIYr1H4deFPH76bqUfhm/sbdZ4YnkE7u
pIljOwAgcMAfzrlb34YeK7yCfWZzatHJ58rvubA8rO7nbjnacetfTPF8k7Sa6W/E/PPZKcV
yrXqY6+E/EGobbjTvDepyWcmXjkELMGXr1A5rE1HSNT02dl1GyuLZgiSNFNGUKqWOOD617B
D4I+LlrpNndWniGGDT/s6tEsepsqKmAeew4P0zXGfEh/F3/CRXR8TiKO5t7a2hmSKbzQUOf
LbPcnBNKlipTqODadu267XMpU1FXVznP7A1eQxmDRNRIbGD9mcg55Hb0pDourxjb/ZF9uBy
SbZ+34V7FN8dfFHhbTNHtb7wzYJFLYxzW+y4bLRfdUnHQ8dKxde/aJ8Q6ppUdtptouj3YcP
9ogmLEr3GGFa+3rX0h+P9f0iHCD6nkupW9yCzSwyR7G8tyyEBWx0Pofam2sVo0ciXE/luAd
oVc7j6V2C634g1nwLeC50uS+i1HW45pL9pFG6YIf3eOOSOc9K5bQ/B3iXxXcXP9gaRPfm3I
Mohx+7z65IrWNaVnKSJsloipNDEJRsZpImGS23GCO1URCX+aQ4YtyM+9dmvjHXdB8KXHgkw
JarI0qXsc0KO4ZjyAxGRgDHWu4+J/iC41b4eaHYSeBr3QxG8e+9mgVRcEJgbWAB56/Sl9Yk
2kluPlSvdnksGlXMi/aLYGWJMmVl6Rg5wT/ntX0R4NQReCNKTerhYfvL0PJ5rzDwbf6l4Z0
XxRoc3hqe7lvLdMhrMu1uGBAc91GG4Nem+D4pIPBekwyo0brCAUYYKnJ6jtXlZlV54Wt1/Q
+jyGK9s2n9n9TfD4wCDxRIQdpPHHdsdzTOoIodhhMEY29wfU+leAnbU+xnseISzs4GSR04q
SO7mibfDjfsxkgce9PktMKBg/MPyoSyZW2OrcDqD0FfWXTPzHlnc2rbVFfTwl1CkrHq2MYP
+NFvMk2oDflkUFizY69qp+SsaohHXGQGzVqC3CbmOcOMZHes5WSbR0R5rq5pC5a4nRSxJY8
ngZwKqvaR3V0XkAZkPBCinJCAoKuS2OOo5x+lWrbERZsSFlyeF4HFYqTjsbpX1ZjvqMy3P2
V/nRH+665xVy8vHMUMPnfKcsI+gX3xS3Folzcu0akOWPzEdajawZjv3bo2bAbr06mtFNdRK
MuhR1uNbHRo7lY0nG4NsYkEn1yCDXMpqdm00sg0S0TeNqqryARcdR83r65rs/E9rCvh5DPO
bZFIUMULEnsMDpXFLp+lhpQPEMKhc4L28nz4A9B3/AExW9GSnG7/X9DkxSlCdjYXxFKNGi0
yGCSGGORZlC3kuA4+823djJx1xx2rovDmol47mSKPY07FW3uXOCMHk81xMllZQwK8et29wx
C5iWOQMMjnquDiu28L2gSylCypcKkvEkYODx7iivyKF0LDc7qE8r/6fbJ5EY8keXGccYNIz
Rx+ZdSQlpYz5YYGttLJjcI8kbRsxyAR0pk+nKkMoIYjfuIK+3WuBVlseu6cnHR6GKsEM6si
J5Ydue9OuNLWHYijIU8tjr710Wn6fHNMf3BCg4JPH44rtdW0fSRokUsCh5wuSDxTda2x51W
TjJRaPFHsrOO8DEOYsEAHrmlS1tpY3A3jaePU11N3ppVnIhDN1APIz+FZ8dhclsLDhMnc3b
NbKqmrmyo6XsZkFjB5QkMrA5wFxWPrWkjctxG5545U8iu9j0qNUAlIBwR8ik4PWp5tKaazk
jZRI3G0gYx9aj6wkzaWDc1ax5dBaXqbRAztkZwHK1at7/XrZdlvfXSld3y+ZkDHbmuvt9Kl
UPC0O8r8wLHgc8mn/ANl4TPytGzglxxgenSqdeLeqFHCVIq8W0c7/AMJX4oijRkvJWGBw0Y
PP5VetvHfiBBGrwRysQST5Z5/KtyDTIJoCyxhmAxt+7Tv7ICxRMkechslW+ZD6VhKVB6OKO
2EcZHWNV/eZkfxF1JR+90lG9huFTv8AEWcQCUaTjBwyl+fr06VcXTQ0ajGSTnOAMg9vwpw0
uGJN3kkgEhs8gf7VYtYZ/ZOhVMcv+Xj+5HHap8Q21TXdP0+4MljpaTp9sEbHc6bhu59Mdq9
p+Mfw+uPEPg3SNT8INFfCzRpktrUf66BlGGTHUjHTvz3r5g8awQWviiWW2nSSKYB8IQfLPd
Tiuh8F/GDxR4QtH0yK6mn0qRShty+Cme8bc7f5VdXBpuFairSi9NXaz3+b89jwa1etUqNVZ
ev9L9DAt71IZZLW4RkYkhg2QUb0IqC5VrjEDzYAbOV4DCoPFPiu88U6sL+5ggt2Rdg8mMKX
HqzdWPuawRJcRzKxdyOuOuK9SHM0nNWZi5pe6tTsIIbJU5hV/duauQtaxkeWojI7qSK4xdR
mVDuJwT1zVqLUflyrZqmkawmktDuR4hk02Pzhq8sGDgYdq0rL4nXsBCm9W8DdFePkj2PFcT
aPb3tvsnuY1lJ/1Uy4Rueu7tx61ANMtoGWWbT2iSQbk8xflIPTB6VhKjTl8SOiGOrQdoSse
s23xb03d5WoWMkLrw208A/Q1uW3xA0C6x5F1tY/wsK8ahkh8sRbE2+mKtR+WrDaigdjgVyy
wNKWyPTp5tXWk2n8j3CLxDYT/wCqmV8dgelP/t20yBk8+1eLRysucNtI/WtK31rUbdQBdbl
H8Mg3CsJYGPQ7I5tJ7pHrR1m3CliTgck09dYtHGUkLfQV5xb+KIQqJd2uQON0bYx+Heta11
jRZpldZvIyP4hjn61i8GlumdEcwctrHYjWLMqWEnA6+1A1azkQMJcqx6+tYiW8EqK1u8c27
5tyMDke9JFZx5dPKLy/eKDgfhis/Y0zT63Vv8KNw6raAlDKOOu40h1ayIH79R3xmsdbRxOz
si7SPkA4z9ajOnEFXUKMnkA80KjT7h9cq/yo3TqVoMZl6+9S/b7TqJBx61z62DEbpMkDPTg
0LYEsyAEbegPXnvQ6NPuUsZPrE6A6hbFcCVSD79a434i6o0HhQ/ZLpoZXnVCYzglSDkH8PW
rbWIjmKk+W5B5A6muI8fxNbabag5G+fn0OBXRhqEFVi0zhx+Mk8POLjuctZeL/ABLpyP8A2
f4gvLbdtBCSlQQq4UYHoOlTDx14xawbTh4kvBaOjK0O/wCUq3Xj3yfzrmnIG8j6gfhTFOcN
gggcfkK+h9hBvmlFXPieZrqdXL498Y/2KNHbX7l9NEYhW3ONoUEYHT2rF1bXtY1y5nm1O9e
6nnKCSVwMnbkLnHpzVEkEOu088CoGSX7ZiRf4gc9/X+tCw1KLuopP+v8AInnk1Zsu6vf6pr
S2gvrxZRaQLbRADGyNeg/Ws1rCUgFJFOPWrQD7wpyAe5qWI/PsZScMBx9K2jRhFWSM5VGW7
TxLrGl6RZ6QjwPaQXwv1Vo8/vQm3k9SMdq1vBnxC8ReBbq9vNFS13Xn3vPjLjI/GuNumxdY
KHIA4NLG8hgVmGCeRj6UnTjLR7Fxm1qjT1fWr3WtbvdTvoIBNdytO2xAoVjjOB2Fdd4t+K2
ueLfDenaDqFnZw2+nyI8ZhB3NsXaM5J7V5+z5YqW9eAOcVWkJMpVcZ5IPr9al0kreQuZnql
t8YdVh13W9SfSLV31i0ispEDsAqxjaCMdzXrmnasur6Tbao0Edq93GJDDGcqpPUDNfKUbEh
gV53dQevNe3eH7jUY/D2nJG7+V5APHpXk4/Cwkk46M9/JsT7GpLmu01+p6P5q/3wfanGRQq
fODx3OO5964p7vUxseOcsmORt5qb7VrMqK8bNtxjj615H1ST2aPqv7RpdYsy302Z5ACSVCj
3xkdzUsOj3CyrN5W5TxkfxCpW8d+GZrkxbblYWUIAsZyzcYzXZG0jl8qNYnQEbie6+/HA/K
uydedO3OrHz9HC0a1+Sd7HInRSh8xYyNr/AD4bgD8K2F0QlImRD06DPPp+XNdF5En7tTwin
BQjqB3NXvJUuQzv94jcBtGK4amMk7I9COApo5e10m3QlXDKw4wT1qx/Z0Uhk4IP3VyvB9v/
ANdbyx2hKhtyuikjnIx1q3DZNInmFjjghv8A61ZPEvc1+rU0rWOGu9Kl+0EkqMn7o5wfbH+
c1fs9IjY/vPLJAycj73tiuo/s+HzS74KbvmJXBPHJxViGCABQFCL1BC4C/nTlim1oYKjTjK
9jzD4j6U0fhmMxDCmRW54wBn/61eX/ANgakLaS7NsxhRyjMCCAR1717d8Ur5rbSdPtLO+aC
4knyxjk+bZjvjtn8K8TvvtYuWv5ZmlnZi3mk5OfWvay6c5UE31PncylF12l5DEs7iSOOeKM
+SxCCReVLE4Az2r1v4dWkjaZcRzxZK3DIc84bHIP5V5OmqX6OV+0bgxTdlVOdi7V7dgTXtf
wwvbi/wDD17JdzedILk+ikcDsB0ozCUoUGy8sUXiF6M6o6MkpEiDEi9cHIP1pk2l26RufLy
XIXaTx/nNdDCNjll+Y45J/WmXLxw2sswV2KoXPuAM18r7eV7I+oajF7HMx2r25UlX7g85yD
VyW3eUxkEvHwu0nk49awrPxt9ru7ezbw3qsK3EgCyMo2rk9SfSu3WKErhlwwPBrepVq02ud
amUfq9b3o6mFNpduX3Y24xwOmKjGnwli4w6sc8DH6Va1fWtI8OWCXmpSOsTt5akLu5+lYMH
xD8HyMsUWpNGzttAaJgCT0GcVcFWnHmim0aurQpvkk0maDac+9nhVBxxk9/eoSbGyiU6jdQ
WjOPuyyAbvpU+t+ItM8PQ282pTNCtwSqbULknr07V5X458QeHvEWo2jW7XU6QRlS8ce3BJ6
YNdWHpVKzV727mGKxVKgm01zdrndmO1vA8lrKkyH5PMiYHp7Cp4LbzIBvjCMDkgjsK5z4cC
yj0W7Nr5qKbgg/aF5BwOmK6vUNX0fTvITUL+OJp32RqeNxqasXGo6cbux2YWpCdBVp6X+4i
Sz4dlUAN0+nrSJbEKXIVmUdz0Iq7hAq4QMnYrWHqXirQNF1AWeoXRiuXUNsCE8HoTislzzd
o6nXN0qa5ptJGi9nEzLO+cbenXH0rz7x7oPiO7mSfTLy7udPm+X7FCQCh9fcfXpXpUbo6jZ
8yfeUjuD3pSInOGOCvIFVSrSpSUkZYjCwr03Bu1+x87f8K48UXcoC6S6KvXzZUXn86pax8P
vEmjWf22e0EsHVvKfeYx6nFfS6xxlQ3YdCe1N2xgujKMkYYEcc9sfT1rrWYTvtoeX/YlFKy
k7/L/ACPl/wAN6rp+iTXDapoFlrdtcRlGhuSwMfcMjL0Oa27zw14N1mzlvfCuutp08UHmS2
GrOFLEDkRyD730OK9E8TfDLRtXle60pl025I5XGYmP+71H4V5Fr3hHX9CkIvrBxEOlxEPMj
P4jp+Nd0KtOq+aMrP8ArvoeDiMDXw79+N13MDWNE1XQboW2s6fPZyOquvmLtDKRwQehBrLE
irggncvau3tfHXiC10m60mWaK9tJ4jCIrqMTBBjAK55BHb0zXOx6bCzg3U4i5xheuPU16FL
natNf1+h50nFbMoxXjo5yTj3FadvrF3EGiSYyQlgxiY5ViOmR0Na8Ok6EFzJFJLz1Z8ZpJd
P0QkSeWIIj2LY/KtuR7ke0v0CPU7KaVmurc2zuMhrXCqD/ALp49zimz3saTeXBcmaMAESFd
h+hGagk0nT5sfYLm4U5zhlLqfxwMVTfS9SiWRhatIijkp3/AA61k48uh001d3Lza5bxkKWd
29FGTWhp19PfzAbUt4OhkmOD+Ark4mjQtiMRknkEcirXnK6KocqRwcelK3cuTnb3dz0MQ6f
AC0mqITjoqtj+VRebYshGXDA9Vyc1xtprD2MuxVDcYIIyD75rWh8S2bSCMfupD1KZK/jmul
QitWzjlUrSdldfeblrMbZ9y/b3LHI8uUx4/TmtRNe1yHItXuoweD5squf1Gax4Lx7kbonE3
uhxipf9JDEs2B/tHpUOlSk7tXLVWvFJc9vmaP8Awlmv6aDdXl/A0a4+Rwpz+QrOvfi9Ikpj
g06GRFPLEkD8MVwniW0vLXUQ8k3nW82WjbcWx7e1c6xOzKjI6g9Kynh6T+yUsdXirc7Z7TD
8ZLeU7b3RyVAwfLlx/MVswfFfwyyBZYru3Leqq5H0INfPcb5JAHFW4pYlug0m3ap/i7CspY
Kk1sbwzaunvf1sfSVr488JXC/JrSRMBnEyEHNcd8SNa0u/s9N/s/UYLpvMfeUYZ6enavIrt
xFN+4dWjOTx0qkJ33EZxxwfSppYSMJKcWa18znVpulJb9v+HN4vwWTkY6A/Wl5KZwRhf6Cm
mDy7aHlS5Cn5W3foKZ52FZRkEHHI9q9SL0PLkh/BHTrk5/AVHFIyzkc4ZjkD8KWSY+WQyY6
se1V1dhOxxuIJOO3NW12My+zFsY3Bj2I96mVg0mQCSMDA71SNx+734IOcZqRb1o9zBc5PAq
12MmyG5cLLkMSSu4qO1CtmFQASAPx5FRSTtOUZ0Cgjb9etOFz5kSrkAAAED6YqVuyr6aDnC
nhSf8KqudjEc8ArmpjIq7cqAVHzEdzUUjea277q8kjvSlewcyLEZQDcMkhjnjtX0N4Yskuf
CWmkrl/sykAf1/8Ar187xTAkg4xjHT3r6A8B+JtFv9DtdLS4EN7bxhPKk4Ln1B714+ZKap3
j0Z7+TSp+2cZvdGyLXy0B2tHtIAyCSR7iiWykLBlVgG5+Ucda6AxA7fm3EDGMcUNCAEDNIp
x0UZHU+lfOrESTPsfq0Wjw2OC+3wlfDMWcj51IyvI56179DCBHvKlHAADEnJXH6jNfKDahO
vCzzDGejn0z2r2j4aalItrdWdzq0F1FKomid5cy5yFKsN3A9Pzr1sfQlKHMuh8hk2JjCo6b
Xxfpc9MB2hTIVGeenBzT729sbGOa5u51ggQfNK54H+Fc54w1t9A0KTUrZI5TG8YVGzhlPp6
9O1eXeJde8UXcNtB4gjW1gulNzbooAWRDx2Jzj3715NDCSrWk3ZHuYzMIYf3N5W+R7nK8Ue
k3F+kuyFIWkDrg5GM5GePeuc8Daw+oahdIPEF3qapHylyqDbluDlfbjB9a5jRNUa8+G0uip
qsZ1CWbyoUklAKIWHr2xn8M12nhvwzpehD7SmpCe7dPLkk3qqHofuj+Z5reVKNGnOE9W9Fo
ebLFTr1adSPw2u9e/Q6yQqoDu24g9c8D8PSlYiZAsGVeRGCP12kg4OPrXB+IPEGqaJ4mWOW
0tr/T5ot0JjkIIxnKt1rN0/4kyNqMSS6RZ21mzAlo5zmMdSVBGTj0ohgKkqaqRVzSWZUVP2
cnY4zxT4d8SaLei81om5W4fAukfcrt6eoPtWEzLJEytE/PHSvWviLrFlNbaZpkyRGC4IuTN
K7hQo4AyoJGeecYriYodAaTC/ZChdAdmpOvBHP3o+OfyNe1h60nSUprXyPm8VSjTrOMHdeZ
wtzF5Ep+9tPTIrrfB8fi2C8j1TRoJktxy8r/ACxFB97OevFT6hZaRKIdn2cjzXLAaiH4GcD
7nH1rW0nxU9roP9gWthHLbGF0DeazOoOcnIGOCetKvUlKFoRvfe/Y2wqhz3nK1trdz02Pxj
oEyzSWerxXM0CkmNG+9gZwoxzVG38RG+8A6zcky281vFJ9/Oclc55A9a5S9kgudNtbXdBGl
oH+d41J+6RgkEkjtxWLPr8Fl4V1PTYzDHLezCIIiOQse07jk++K8iGBi1aKd7rf19D25Y1/
belmZfhrVdUk8TaXb/bn8t7lMqcYPPevo12dAc/d9a+W9KvG07U4b2CMyTWsiuqHoSDwDX0
Fpvi2y1GykkeG5tpYo/MdLiIpuGMkqe4p5rRk3GUVoiMqrRScJPUx/iNHJdaTZQQpbS/vS2
bg/Kvy4yPU/pXmMWmFr7etvaSAOu2SOM7lwckbQcHnv2zUeq+LrrUtffVLoeYm3y0gKAqqE
/dAzj8etbEtrdQrHcWWkRMu392UbYysRzkY546c124elLD01Fs4MTXjXquaWh2Hjl4ZGs47
m2lmdYmZRHg7TkDnPHIrz3VvPiktv7ChuLed3YOrbdz5IC7RyT0NVJfEXiHRbu7t7ueaVmU
R7dTX94q5DLgA8H86kg1uXxJPDp+om3t0j82Rbhco0ZbBPJPbjFenQ/dYVUt/+HuebiJzr4
x1krRf+R0ngzxGY49Q0/WtQUXcbiRCxXbt9ARxnNed6rrdxqWs/a7p3ZxIzL+8IAGTjaMcY
4+tQXi3FnrdymhXMU8eF+Z5Ux06ZPBx0qibLV2jE8tiSNpJctjI67gM9AAenFZQowhN1F1O
qpi51KUaL2jc9V8JePbea3tdK1NpEn3GNJnIII7bjxz+FY3jSTRZvGMn2m3uZpY0RG8qTGC
OeneuDtZTJe20pKiON1LZbOFDA110vjCyg1vUJ4NHVmuJi/nSOA7rgAdRwOOlTTwsFX5lom
javmNWphFSa5mmrd7WZ0+s+RqN9DDaaldx3CWitDDCcLKME568Hj0rrtA89NBtYrsuLhUw2
85YH3968iuPFyX1xCIol02ZSQZ94bPGMZxx1rR0C/voNVhnGpvcI7bJFLO4Oeo9PxrmxOEf
Jyp3SPQwOaL2vtKkGubS19j0rxFrsOmaJPIZ0EyREqhcKzc4yO/FU/C3jG48T29xFdw2gks
tsaT22dsi444PPbr3ryTxjrF5q+oRG/tYoDCrBQg5ZS3r36V0nwvu7KCO8jmvYoJZnQKjkK
W+nrWLwihhm2rs6oZj7bHxUXaK0/r5nrOAzbj0z2pskcbFl3EowOU7H6jvXHXvxB0+y1afT
xpV5dKCQJIxkPjqRnsMVEfHSMmIoLeORkwivdBXUngZBXrz0rjWFrPVRPVnmeFV4uX5nkfj
qzis/G+qRpbJaxLKdkaKFAXAwR9a5YEQsVzuz0YnOB3r1o+C9U8VaDLf31wG1iFyqM8iuss
eBhCV4B9K8q1fTrqwvJbO+t5LedW+dGGCv+P16V79GcOXkb1R8XXpTv7S1oy1X+Qxb0vlfP
WMkbS5PJ/wqZV8iDeZQzE55+Yn8ayApDccAH0pjsULFCevrWzfNsZwajujpIdSUquGKgdxz
WnHqEqD5W8xGHXvXBh9rArlD6jvWhDOQqsJcHGDUONjeFS70OqmFvfZaQRuDziUcj6MOaov
oO8E28pjI52yNuB+jD+tU7aeXZvKbwuchTz+AqVNZ2uothJI2OVHQVKT6GrkvtFe5s7m2Qi
5t3EePvr8w/T+tZZtwW3wtk56dq6UazL9mdZ5ILSZjwM7uPcVQFtJqk7PFb3Ezk4BjQIv51
d3HVmM+SehRtryaz6l0bPUnj6CtSPxHeAbo8HA6sMk/nT/APhHtbZOYFSPoRLKoNU7qxlsJ
AlzaNFngHqv5jirVZWsYPD9Uya4vbzULR4JmDhlyAf51zgVkBidPmHfnPSukhgRtz7g2Rxj
iq97G6gqY/ujlyuM/jSdRsh04JWb1MONZJYpZFVXSMZIPGM//XptuIzDJ5srrIAdgABB9jU
4hWBnVmBIOMKcioMYctkc9QKtsx5RrJl+COAcD1ppVBGzMeT0xUnzbAwXGOBmnQRma6jUp8
pYA9qLuw2tdDeXUdKmlTNrOPLABSOYgH8Ov4VtW6aNNGQmkNFnl2lZ8H8RTLdIlP7qFYyOh
24zVoyuFHp0rnb1PSS6v8jNubLQ55CYb/7IR1jLeYh+nesqazMGXSeOdclgY+/tXTRWGnO4
kudLikJ6nBAP5Vt6V4N0TxHqS2Vm8Om3DLnDXGzefQbjjNaqryLmk9Dmq0/5Y/d/kedGOZ4
9q8gnsenNRFCHG4kZ7+nNejeKPhvq/g9Y/wC0wqiXcYiDnzMEdxxn1+tchLYngqOfT8a6qG
Ip1Y89N3T6nnSi1o0ZccRYSKTgkcZ7/jUCDG1j8qnkf7Jx3rQe1eNWQKcfex3PNZzRuoZHO
ATu2/pWrfvXJeqHknb8nOfzpNwUjcBnHUd+KlSF9gCKc7QxyenFNMTNl2TOQPoOOtW3fYm7
EWTcWO/AyTjP41PDcTQyqyHymA3DnB69RVORAFEg5yueBStHzkgEngVjJGql2PXvCHxWltU
Wx11TdWy/KJgR5iD3/vCvabPU9G1KxhvLXUYJInXg+YB36EGvjgEJhSDt56fXFb1pJItogS
bavPH4142JyylVfND3X+B72GzetRjyS95ee5FIkfnbdxAyeWOONorr9Ui0+1exnsgVE8JZw
8ZAZsbSee/X+dZ2p+FL+3SGbzIplbPy2+6Qnjg4A4qXWLy81aO2jubeWFLWIop8txkYxjkc
dK7XdtNbHhJ8iakXNU1e51i2s7W5uZBFawLFHER3Axu98jFS3d3Pqk1ql7JdSCyjEEW+MBQ
o52r0/I1X02ysb66kmWF4PL+4gUgkbe2cVfurOCCMxXDTjBG1nbcST1JOe/as7RTUUjocpT
Tm3e5Wlgi+zby7FVO1duCVJPcZ6U61ji8p4phIkqtyEbI4qsBaI7NNqHlPj7iRbsY6AjgVa
aa0JWG1k+1Fh93y8HI6/h/hXTT3szlvZGxok1zaTO8TeX8gB3bQQP8AgQIFakBkuEkt4oIU
MY+UpEWwM8ndwBWNY301oxLyvangANEct7VKJry5vjHbz+TKw39SgycHgf5zXdKFOUdNGYq
ctF0NL4galKb6x010QCO2jcsB3wRgGuMEjKcgZOOme1M1A3gv3SdzK/ds9qrLLIjcqcYxXF
CkqcFFGlas6lRzZpxzrn5hj9a0tG1U6eLyS2tWlE1sbUuzYEWSMtz9K5/cUTKpxjJyavWFx
Kuh3EAgSQtJ5g+XLA9OO/SuatFNWaOnDVHF3Rsx+NdSt4RMFtA0SmONDGASCMHIH8zWVqXi
G31Gxt9shDhvMkQxqSWwcc46c9Kfo2mXl5ZyailtbztuMHkXIO1uM5zkYxxWjJpl20wN1p9
vcGMAGEQFA5K4Khh3H9K57wjLQ6vektzBiucOHB3KvJx/F9a6C01C7sPOOnTXUtzLEY2DKG
QAjkDnn8MU+C2RA8mpjT9KhycKYiwHoM5GR1Oaj08y6hNKLKG2ZIyMlgyk88Y+b8a0m1OOu
xKbpu6ZzM8WqIu99PkEYwQTGT+NdZHpup6vbx3Mmp/Z2CgNC0ZUIMfXmrv9hkz/AOk2zAM2
0GKTCY65IJJPPr7VVeRNFkaK0hhuIWPmN510sTHPBwpHIz3op1IzdrXM7Juzdkctqkcltql
1FcT/AGmWJgC7Z+bA9O359qu+Hbib+0F+yWZupgCVQEA89CT6Cq5t5b+6urtp4rUO+/y52K
jB468Cr+gW6W3iWKKG5huS0ZCvE3AJHTOe2K3mrReg1GzLF94a+0a9PcXUsCPM0ZWNQHx8v
IxxzkVXu7KxtY5XitpXacMpV43Cng/KvHAz2qxcW1w3iK7iiuEieScKCJRjIQHdyDu/Aiti
e1EOnuL+7S4kVHLN5IAA2HjaOpPvXLzNW1Gle9kcIs2m2rGG90KHeOSGmlQ/oa0bHTk1SGd
4LaGWIOT9nEjZJIwPnPPBGawLmIPfxtbqzQcfw7f0ya6nw1DevDdGHTxcwtcHEksgTawHGR
3HtXXJWWhyVZWiVn8KtuZv7ISUgYEUchRQfXJ688e/FQXRNneCOW4SGViNyLK3yE8c+ld1B
Z28kiwC1lXymYKVKhAe/cEjqO+K4XWdMb+3rq18jy8IuGWQ4Ax64/nWcW+plRm3KxW1GOJT
EgeOZ2QOXjlL4HPy88Z71Xhg5JiieQ54WMEt+lSDT4raBZU8yN84wzhzj1wOnaui057a10p
LydyEEpUFhwWI4z7VrGWx2crk7FKzh023jDSXZtX8wkrLJ5ZPGRkdxmqF5h9aS0tpym8oP3
rbRubuT2HNdF9q095Fkle22SDaJPvscZ5+Y8Y9Oa53XIraPVXUuW3qmwEdeOe/anOmoPQ0k
tD2rwtpWk6FpRtT4htrqWZxIz+au3cOMDk8fWuR8c6v4e1S6l0fUdJN09ucJdRShHj69Dg5
Gfcg1ySeFY5kENtqkJI7vCRkfnVOx1N4po7e4uVxESjjHIGexwSQMV5v1FwqOpOTb+78j0H
mEvZKio2Xnr+Zkar4H1OziFzp0qapaOu8NAcyIMc70HI/lXHyxSjHy4X3Fe5aDeLph1HX4b
V54LaORRcLExEnGQSw6D1+lcXdy2/inWXuNT8rznXgwgREY/z1Oa3pyndx3S6nPU5Gk1o30
/W5526HHpmo8bV+8cd66q+8K3SSn7BNHdKvHllgHz/Wsm5065spWtr+3ktZhxslUqf1rpbW
zMpRcNStBcSmGQlgmMFWAO4Ee9MjnuXBhiUICcblGKJYnYoqghQMEVMkZUEKAecDmk2lsY3
k2X7X7Pp43SBJ5MjJcZq4NcllwkeIVPGB0rmt0wIw2fxqWFHlkUA4BOCajkvrc0U1Hobq62
8IKMzTgnoTVy2vNVvleO20kSo3VXBIH+FRafa2MMw3AuB39frXU2DyyzR2+nqyuxwqRKSze
3vWnIrGTxM7+7oc9F4d1CEMZJ4kOeEDE1HJaXaxmKdWIcYGTkZr3nQvhB4k1ZVutXVNMt25
BkGZD9FHT8ak+JXgDQvC3geGay82W9kuFjM8j9RtJPHQdq8mrmGHhVjQTblLtqjSEari520
Pl6S2ZS2VO4dcDp7UyO0ZskLkV1M9mhzlAc1DFp2CFC5OfwrtVRi0uYEdhI5AjVmbHQDOK3
LDRooWEk8LyS/eALBFH9a9I8FfDXXPFcTDTLQm3QgPNI3lxKfTPc/SvXdH/Z9iiTdq+sIi9
THaRZP/AH03+FY1MRCOkmdEYpanzvHFNx5cUQx0wpc/rxVlbS8kOxTIWbnC4H6AZr6zsPhR
4I0wqTpbXzoOHu5C+fwHFdJb6Rpliqix0y1tlXoYoVX+leJic9p0XaEXL52/zOuFNyW58gW
PgnxJqIH2XSLycMOGEDkfm2BXRWnwa8WXKh30wW/O4b5EjYH8K+psepzUUzRxRtJIyoiDc7
N0A9a8mfEWIk7Qgl97NlQitz578baiup+C9E0C8WX+1dNcrciRem0bc575/pXkN1YmMkgk5
Nex+J7qHWvEl7exLtjkfjnnAAUE/XGa5S60uB+dgK9yM+lfV5evZUVG1r6283q/xPHxK5pt
nmE8Ui5IYbiMYb61jTWhLbipJ4BJ7816ZdaNAT8qc49axLrSApJXPT17168ZNrQ47cpxJwi
qFbPAA9aQHJfbtIOOnAroZdJRTtC8Yx9KzRpZDHJbPfNbczD3Si7OqH5UIf7p649ajlVtzI
yj5T8xHT2+tdn4O8J2uv8Ai230u5llS3fduKYBwBn8Oa930j4b+DtJdHg0lJ5h92S4zIf8/
hXnYrMIYd8sldnq4LLZ4pc0XZeZ8x6boGsak4i07Tri5JORsjJH5129p8LfGhtI2Nhbw7hn
bNMA35V9ILbR2yKsMaxRrwEQAAfgKrzQK7K29k46biO5rx5ZzUb91JL7z36eQ0kvfm2/u/z
PnXwpqH2GG6E17HA0uwEPkbgB2IFdI3iOyaL59Rt1BweW7dMe1eYf2zqdg+ywu5rbJG5Vbb
zjrRH4o8QGXBvZOctlgDyfwr6W81sz5OMopWaT+R6ZcyWWqasHOpx3EcURJ8h+VJPAyK57x
Jrtvc2ZsLWFQQ6gSE8kAdR3rK0nV9Qka7Vpow+BtLELjn5iAByfrWQ/2rKMY1L5BOMZbj61
k4uUrvUJT/lVju9Jni1SWK2M6eYI1VYniUpuGDk45we/Oa3ptDvHtQqtayNGcSL5QAbHIwe
uAPpzXn2hC/XW7fZZCRWOAjt8snHv7ivVzYRrbtPb2NnJPj5lYYCHHODjOa56k3CStsKMOZ
M5nWnutFuks4Hkx5YY5U43HIz83cirU9ulrpPnQ3MaM4Qp5gZpxznaqnkrxnPIqrrmo6ppW
opavdJKY40fLxA9RnHPpWrqSx+Za6tJIL6KS3VQsiqDExO7aB3HvWvtHyx/q5zRWpw+pi6M
6SzSq0zfeVQRgdiQfXNU0SeVsK35V0+p69axahHDPpzXEUZ3RguYmXIxgjBB+pFVZtVW2k8
nU9OgiR7f9ybZI0lA3csWAOWwCM9a3U3bVESp66M5u6Mm3YHwQOo61bglMVoFkZ2z8xGalt
da0YtavdWUhljZg/l7AJFOcZyD8wGMH1rRiRJ7aOa3EiRupwm4Fhj14GaxnK7N6ceU0dMvI
FsoLR1n37vOCxKxEoJ6ZB5Oex6Yq/Nc29nJJp95LPbc+YrbnyVIBKFs55Pat7RtiaVaQR7G
kaLeI426jqen86FuRBNM00KiSSXJCrzIAOM+uO1cLkubY9BaJanKeIorVrWKXF8RLMF2yq+
MgZ+UHoDnisqGyQSpIL2S2RsBN0LK7+oC9D+ddnre+e2g+324ijEyn94cDGCMZ/KpbaOEQR
/2fFaY2jZ5mflbj07mtYVHGFiZQuyTRoLfUrV7TWkW6a1UFJYgUODwFwMDtmuY1/Sli1qKO
OCRIPkVXcj8c4FaN3dappLW0yQwPKVYMmei54zuHTqBTL7xTeaniCXTDYQqRMq2yI5JHAIL
Y4/nU0rxnzrYzlZMt6jFp87rKzLeogKKJJVCqQMnqO/pXH66kVvr9slvCkSvAXHlOFBUnBw
RjB7ce9btslvqJMMd/qMI2gSPJwXOckDk4/DFZmqWNs+pm0sLG51a6e1ZkaS7VBE2cBvm6j
PbPNerOcXT51saSvON0Z0Ou2Wk6p9nnii3wzMdrSF9mQAFzznFX38a6bfzR2v2J90g2tKW/
iIwSF9s9Ce1YQ0JhEDPFBPPIPmdmy3PUYzj8amsNOj0u/trkWMe2Nwn7pt8kmQRlQThSR+t
YzoaczOdSexV1JEbVjFCvnKVIXouTj26fnXXeFZprXS/3UYldpmWSGJvn4HHPT/63NcnI1x
qc1zrVrsg/eiCOMt/rMDnGeeB1zTku7sWkaRQySTRvibDoFBY5BU5z1z7VS5WtTnrQclZHp
VrNcMiiW13B9xMIlDy5z0OcYFYV05n1meCK3KxsuyaKQ4K44xmuTv9dvbSQwSGQSnO/aACh
PYFSeKZBqOqs6ywzqZGTKLECWPsMDOaU4x5dCKNN0580jotU0uytoVktdGuriQ8FI5XJAHf
r9Kr6ZfajHdrbR6NcvA52CFyzBAT1z68Zra8OXs9y0j6imovNEgLm5wVH0GAR+Oa3Jmgktn
+yRTKdvVYyp5BG7k8e57VhTbjZ7ntKManvR0+RWsZ45TLPaRwTCNiCz7RtI69QD2riNY1Ge
LUlkGyaRN6vKoD/wAWRz06VV1GO9sbc3NzeWtwxIiKpLuYqe2MZ69Tmq1oqW63cmo37WVxy
gtjb7y+4cc9Fxx746VtOpGa90zqwnflkrM17Xxm6SYkumQjpi0jbP15pYLeK/vbeXyIo/NR
pGcjgkDOcdj3rGTQrebV7WytdWt7uS4CZkiVwsbscbeRkke1bj2d6J1WC4s0W1jmUlbhY2w
vDEhueccDGTzWDcb6aGVpvzG2njPW9Gjmhtp4rq3lOSZFDc9xjsKy7ufUNevXubaxjS8kXL
RWcYwVxy20Z/GmHQ9Ve4S1fRbtbucqIEELAz55+X1yORiulj8AeMrFbZjpPkpcHyUJkCnzD
/yyy2Pm45FT+6hK6smw5pzVr3sYH9n+KNy+dpt2FyF2m3P1x09K9am8YeEdd8LQSeJtELpJ
IbZo1UOyMAAMtwVz+NcLH4b8ZzTizi0y9M6scRrJGWG0ZPAOeBzx2qe88EeIVvUtYbO1kt1
eIiOC5WTzd/AcYPIzwT/CSM1OIp061k3t2NMPiZUVK2z7i+OPhObOBdV8Hub602b3tPMDyx
45O3H3x7dRXks6Fl3AFCf4TXo9xofifRvEEWmtA9ldyHbGBICsQZiAC54HTrn05qlrFjc/2
fBPqmk3UYcBIbiUghnXg8gfMuAcDPvzUU1KCtKVxVZxlJuMbfkedsWQA4B9Ks2p54TI7ba6
aHwxY3UNs6azaQ3E7bFhkYjZzgs7Ywo79TTovCMz6jdW1lqFvKLdXZpFPyMFGW2nv7etb86
RjKnJ6lC2dMKRz619Afs+aNBdeIdQ1qYIwso1jhyM7XYnn64BrxNPC+sWkMtxdoqQR7AZMh
gN3KjKk9q9b+FV1rmkSXVv4avNK1CW6RZJIJ3dCoHAI4561xYypJYeXJ+O33hSot1Emj6fu
plVPLBDe9eK/HOVRoOmW5KnfOz4zzwB/jXSf2x8RfLLHQdHbg8LdtzgdORXhvj7x1f+KLuG
31DTRYS2O5DEAQwJPOc/SvlcHh69bHxrztyx7NPp/mejWcaVJws1fyONkjiMpwOgzW14W0J
dY121slODcyrH9ATz+lc4bgEAnpnr6Vs6DrU2l6nBe20gSWGRXQ+hBr7Cak4vk3OCLjzan2
dpNhaaRpcGl6fGIrW3XaqgfmT7mtDzCBg15PZfGbw8+mxyXMFwt5j95GgBGfYnrVm+8f60d
Mj1Kw8NzfZZgPKlfLFsjOdo7Yr4eVHHSfLONtersekvZ7o9Klc4yMc1WnuYLeIm4njhX1cg
V4XqPxF164dt14bUMAQI/lOPyrJ07xDbJfyz+IbdtSiPRXdvvfQEZreOSVpLmqS+7Un6zBa
I9nvfG+gWSlftZuJegSBS2T6Z6V514q8dXOsn7JbW0ttZrztdW+c/7R9PaqVj8SINPv7W+t
PDtjD5cbpJHCpTOWBznnkY/Wtu7+NMF5p13bSaH5byxMiOsoYgkdeRXoYXKo0Xz8jb82v+G
M54nmWkjzsXkccI3upP3iT3PORURvYJSn74IcAda7jwz4/8OaL4VtdOvdHN3MCzM4CMOT2B
GaTUviF4M1HQry3/AOEe8q6lBELi2QbTng5BznFeq6tSE+VUm13RycicbuWpwMzQO+1ZFLH
3GDxWZOsT5KsowOOf5V7FYeM/hlNZTNqGgQr5SIAfsS8+p6881i6v4n+G41bRW0/QbY2qSF
rvNoV+Qggcd+e1bwxNS6Xs31JlRX8yPJLi1hI3q4OSRis2W1Q5YspI9+a9+ufEnwPeIhNDj
EgP/Pk+P515/ouv+EP+Eq0w6x4ds4tLsllWUwxF2ucklC6nuOK66WJlUbXI166GMqKj9pEH
w70mK28eWB+1w3Bls2nxC27YSPuN6EY5Fe4GDAy3B78/zrz/AMJ6r4e1HxrZLommfZPJsZV
kYRhAW3k546/KQK9NaNRtXzMnHRfevm80qOVZNq2n+Z9ZlFoULJ9Sg0W5e4IGeaqXCEOmQP
u+nufrWqyESlRhhjA+tVLgyApsjUgrnlgO59SK8tanu+0sfLGm6jo0Gl20d/oltPMCSZZbd
mJGePmDjPHHtitD+0fCJbLeG7DuAAJl5PTo56Vwq6tdQW6rDcyBVAAAbtTYtZvRMJDdyKQD
yOv+cV+gON9j825rbI6bW77Rz5S6NpsdkXkG942kdmAHQlz0zzj1qluh3ufInAbAJaHk+wq
gurTXE1uLqUywxHeI+mDnn61d/ti0YZ/eq2SDkdPQZzRGOgnK5paDdW9prUFzKTGIQWJCYP
pgep56Cu2tPFGlETFvtYYEAgw52kjA3HPFebtqVlFGWdd4PPzRg4yOvB6irEuu6eLdBbxxR
SSDcZFDZGABhh3zjvnrWNSmpOzLjNpaHVzy2eq38t5PG8zOoDFmEbggY+VfTjqfXtWxBeTX
MFtJDaKkdu6xr5LjDKOedx68HI6cZ7jPn8fiBNmBfXMPPyqgU49snnFQv4lmZXO+SN2wGYn
O89ifT8KiUHsK8fmeiXtg2q29zrctpp9xamYRma4MkEYA4+aRT1z6cVk6dYaeyKP7OsH8wO
SqayqM2OeQw+Xj86yha3suiyH7NGYPLyzi5wuT325xnkHFc8r7I9qhcE4q6dJ667bf1cutU
i7OMbaa+b7nSz6dZI9hL/Z1pG0+VbOrI5f0yAPk+p61fttJS5iTyLeNiBytvMJQPmI69T+F
cUFQMDsBAPeuj0PVL3T7a7is5WRShL7f7ufz6+lEoOK0ZnGalLU3NWtddskt7W6s1tRDArh
IUMTmJ+pJHVTxknvUJF3axR21nFbxzwuWll80CUNknHPPA45FM1JdJu7UtZa5qb6ksQZkuI
xFGQMEqrbiSeTgdzWJ5iT6jGwhcXDOWkmnmxuJPO8isIy5lc6mrG3DJcTwfaI5nmidX5kmB
8wEhvlHbv1Hau40uw0aykiuorFPtAG4ucllY9Ce2fcCvKYLyWNxeO0QVpPLa3VirhcZz9O2
etdRP4utyssejySaYIYsGZ2Z2vHzxkNnYME9PQZpyhKeiEpRjrI6XVYLS7a2dIka5VCoZ42
YnBz17da8y8ZTW6T24SzTajFZNqlQM8dDyDxkV2Njr99aWzLrs9yXlRJYU2j/AFR6Ec9Mgm
uU1+G013xAym7vLozjIigjDOm1OAVPcnsO2a0pQ9nvqcU5OVZ9it4JmI1W/toLK6v8qCY4M
tIFycnAp/im7V9RWCXT59PziFlePDAZzg7unbp2rL0HUV8O3s81jeahb33lvEqFNhIxzlgc
jBPQVFeX2p6zfxzalcyiaY7ZbqYMzNxgFs88DpjtXS5v5HRGS5OU24r7bMxkEIjQ8IrjLHG
FG889jVW8vJ59LlBt4CIVUsigAjnOd2c5PtVHTrPRo2jk1G+MoMi5CMQFBPJIxk4A9e4pmt
X2gS2jW2lWc0UocbZWlJXaCc/KfWnKv0szSNFSg58yVumt/wAEV4L+2Cyzm2wxcMyoQqqNw
zgH1HFaMusaJJoc9umhH7S8vmC6+0coMYUAAcjA7+magh1d/D32u104WV+kwQ/antgXQ9fk
3fd9D606XWtPv20+B9CsrCK2Ty2MIIMxJHzvknOMdBjvWF+n6kpJGrahmsVksbEQxSAtndv
dVIAIJI55UEY9TT9K1/U/Dt9LPpkcTu5IJeLzNnqPbmrkuoWT6g8WnRLHamRSjKrRIi+oXJ
4rl1iN5d3UyC4CGXKtAobdk9+Qa6KiTgkzi3lK53UPxN1zULuETW1s8UcirLiHB5OMZ7d69
LmuNMurVoHjB8wbRtfdjg+2RXzzb20qTSsbO+Xy2xhVB3Ec89Oc/wA67+w8R6qwgijmFus5
4VSju3GDknp9K4VCKSUEkehh6qh7oDwDbyRyMlwiuPmCyZPfof8AGsu58OQ2zs9xGZSwxlS
SOO3rXYWOqzT2Jkdo7kxOQ4hIJVRwMjnOTVbU43lv1Q6eySPgn7q7Rj279eaUpSUrM9SpRo
umqlNHEro8Nvcq/wBmZAAGIOQcGun/ALG017Dy5rUQsp4AjBGSOMkn8fbFdG2iQtvmkimhe
OMEPNcqVJ6jI6dPwrGm1W8vdRSCO0/c4KrGp4KjqSRgHpnNTKc5bKxiqUafxa3+Zis1zp+o
wzRuWmshthw7/u/RRk/Lj2q1bh7i0f7ZfSg+YAA0gdVY8k4Jzk92x9TXTQaVoa6fNqDaTfT
zRuCUMg2AEduPnz+lctcW66pqgitbGTT4Xf5g7b1j5+mfw5pwrc7aV/XQylQ5WlbfoaP2TQ
tPT/iWarIssiBJRF8rPnGVB/8Ar9qZa+EZ78A2EaSMgLgLJtAB6Eev8/Wo7fwxdPqUccE6X
Ac5GWK8evv/ADr2HT9KjtLeDy5mj+T/AFcDfIx6ZGef89K5sTinQWj3PQw2XyrP95HlPMrf
wXrFvcNFcWnmReUcYkkYAFRlQcjOT29a05fhdc6nbpNbqllbRKqbRIzYb1wR25GAa9Kt7dF
Vthl3N13Hdjn36VfgW4WHYreXGxJYZ6/n3rx6mZVd0ej/AGTSSseTW3wZhkBI1Qy8ZAI2j3
5HNblp8ItHt5fNjvbohxtdPNK8d1JXqK9HthIGAY+Wi/r+NWsRqwC4Hv8A/XrjlmGIk9JFL
AYeD+E4OH4UeD4gu7T5ZR97m4YD8uOK6nRvDuh6AG/snS4LNpMBmQZYj6nJrU64AB47Hino
Dw2AOenWuWeIrVFaUnb1NY4elB3jFDw5C5Ixjp3zWD4k8HaB4qt8atZr5wHy3Ufyyp+Pf6H
NbhC4OFJPt2+tOwCwAB4/WsISlB80XZjqU4zVpK582+LPhXr3h0Pc2KnVdOTnzIR88a/7S9
fxFcK0sCQ5VRu9cYINfZuACctg4xx/SuI8VfDDw/4m8y6jiGnag3/LxCmFc/7a9D9Rg17mG
zZr3ay+Z4VfK+tF/I+Z1vJBsKv8x6n1r3fx54j1Hw14M8N6bZzGF54F3up+dSqjoe3U15Vr
/gHxF4Z1WCLUbPfbSTKkd1CC0TZYDr/CfY12/wAb5fJl0CAH7kMnXrwVFejUqQrVqNtVq/u
RwU4Sp0ql1Z6GpoHxb0O0lmXV9ANxFJbwQDaEYp5abSfmHfrT/BF/4EvJNRn12HcVUGNJo9
wHLMx49sDivCvtGBg8mpUuRjAG3nFd8sJCopWbV+zZyxrNNXVz6Kkb4Q3Ot2/mtFBZPa54a
VCH38fT5aNZ0D4TjQdQvNI1kyXMUTNFGt5nc3YYIz+FeAxXS7txJGBjg1bjukZSodsMeRmi
GDlBWU5fN3E6sXvFHtegfD7wlqfhewv9S8RNbXcyBmRZ4wF5OBtPSq+tfDbQLbRptYsfErz
MCpWEiM5BYKeh7V5T5qsqr57OBjG7GAKVYdw3q/UY+UYzSlha7qc8atl2tcXtadrcup7Bb/
BWwvYXktfFUhEZ2swt1IB6/wB6sfUfhNaWXiLSdHl8UhJdQR2VjbnA244698/pXnkU17Bbt
bwXpSKRgWXJBOKgme+eZZTclpBwp3nge3pTjh8SpK9TT03H7Si/s/ievXfwINvaGf8A4SlS
oBJItemB/vVxGg+CdJ8ReJLTR7DxH5nmWjXM8ohx5DD+Dk/N9a5VptRCFTfzbfQSsM/hmqg
SWJ9yyMnoV44ralSrpt1J32tpb1Jc4O3Kj1zwb4as9E8agW2pJeBtPEpOQCGYjK4Hp716ef
L3KW4TocjtXi3wigI8RX0m8k/ZsD0+8K9lUrGdnUjgHP8AL/61fNZkmq9pO9kj6rK7Ohdd2
DnKshB+tVLpSXTbGuNv8QyepqwBwQTkAcjrj6CopXcbMIcbfb1PuK8tLsesfLd5Joktzf3d
9b213eSsrkD9yhPO7AGNuOOMVg2aWNrf/wBqWs1ms6Tkx2s6+bCEIPXd1weMGoJhcarBFZX
U8VtFaK3ks6AMyk5IJAyefWufEb+c0RPmKOAUBwf8ivvUkz4WVSTjFWVl5JP79/vPS9M13R
wSNesbG4cSGXz4bf52YgDD9BgDoAKk1K+8GavGkUNixu3DJEY18kcj7xI6heuO+K4i41a91
C7Sa7R5CkSwhkUD5VACjj+dVTJOX8zyJC4x8pHCgdvzqVSTals/U5pR5p8yZcfTLNW2vrsI
IO0hYmOKU2GjBgr62Qc5YJbnn9ayzbzDe/2d0z1ytHluHVmUkYyGK+1bslWvsbccfh5fval
cMAc8QqM8fWqmoDSDGhtHuHl3BjuCgY/Cs5VQhT8rYGCMe1aVvo1xcwG5bbHEBiMv8oc9MA
9DjB701bqTLyOoTUtNaxdJdI/dxx4iZVwwbHUkDJB4656Vyq3LBiGG4r8xJ4wM/pXRPYa+d
HeIapA1qFUeWpyzA8cEDtj1rPbwxq5uY7c2Nz5s0ZkSJYyWdOuQMZIxVR5VfUmo5PYpLcAn
jJAwCc+9aNhf/ZLqO4idlYHHynB596gl0C/trj7Lc2s8UxTd5ckZVtueuCM496ktNKuxeNB
NEwkgCysrHbhT0POODmplyk03K6Oml1HVbhJES1unjUGWSR5FztGeFYj359aqaZrV7cXZYa
beajGikGM3ATnoORz+Aq/KzC3S5XW442t1Mf2aTcSwbkADHT1GMe9ZsEl/HK0tkluJI8PuV
FBUD0/TjvXJF9j1Xtq/yMu+1nxPuCtBKsaHa3yjJ5yMn15pX1y+aC4hlsCqtH5RZmJ2MGzk
HucDHcVtMusIywSyW3l57shAye+Dzn1NTXKXdiskt1FZzgoJWA2uvXjO337elXGV2kQ4WTZ
UttZM9mba6sbOEGL5JFt90hYfdGc8Z9azLzUbq0d5J/C8qKZSzuySpuyMBc9uuQevNbEur2
93bPDFo+jxSlRtkit2VlPHIJOOMZ59/WnWUWo6hHNp6+KYLsSkKkEjTPG7A7h8u084HBq6r
UHsc0WctHq148YtbXSWJicyFkQuyZ6jdgn9a66DxhImmvcwaawVrhWxPGJolHeNdy56dyT7
Yqe1k8Yz6vbva6ENHtg4EvlW8kSTIeS0gUncO/40HXdWsc2drPHDE6qxRQQoOOMg1z+09o7
I2iupt6vLY3N1b3cOhWFrHfIIItIUuLlWI3JNnGORjvj2rg11K1YmOfTE+y28iC5mKIZV6h
gBjAye3OMda6U3Gu6n5MragkohYleB949WIPfnrWPc2Q0262SzLFM33mKhgvPXApR09250S
p1HH2iT5e5e0n/hGbK8jPiDSEureWHzPJLBG5PyMGHtjg9farev+H9JF/aS6bpVnHb3caPF
Akyu2AfnLZbI4PArEk1W9iYT2lxEDklVjiGBxg4UjFVYEmvXWBoRukOc+UAx/Grs073Mm1a
x1g0o2GlXOo6rOphiZo0FtdxZUgfKChJJBHUCvLxIrSbpXlK56L6V3F1oUyIXuLSIkdiQev
06jjr0rEisrbf+8t2WJeuwf5xWjlK3vO5jyxXwqxTgk0Q+HruO5t7ltYeQGKfz8RKnGcpjL
N174ogv7xfItWkKRRqqYRBkr19OvvWpBpaG5VrPT5bqPJyCAdrdenpitu0jD3qSvotw3ITc
iKSMdAPp/Spu1qkNShezkkSeG72eCZ0XTdyxHezKORzzuX+KtdDfa1ePZy77YsSI08onfz0
J7dOtWZrfWrW7MRjuZElJKvEnyk9wdo7d+a1rHwxr81iNcNxDDCnDGZmQxrnhsDjHXjFcs6
0fibV+h6KjOMOR30L1v8JfFd1Cpa6tEtiA5LTHjPPTHWs5NJk0G8VL1WJBwyDOB2zk4GPau
28Oand3ELf8Tt9Sh37A6s23I9B6Yraks4GYzLbhzkKzuAxP4mvDljK8JuFZpryVj2cPgIyi
qkXYqPpGlajp6yCGdQmHy2Pnb/Zx/D/9auZvPh66zGbSbkMWywiuUAx+I/TgV3UUUrfu1zG
UwFVV4AqQRgne/wAuM7SxwMZxkVxwxVSnL3Weg8LSklzb9zzrTfA3iaC/Zp76FLcHhULESD
6EcV6BDbSW0EPmRRqQBxuxg9z0/wAmre64XASRiA33mXJ5Hp3+lTCSRw3mMUUYbLLngev41
nXxNStrOxVKmqSsvzIGhOd7s5Zsg7h19qmKDarNuUqcYC8Af1p7xuPlaHzMDDHPUevNG4LG
A7JsYdNxIA+neuS5q5NocqZAZW2g9ifvcVZjjKj5ske5/pUK9QoyAP4dvH/6qnjXeAQxIxz
xiobaM5Mc23OHOB296kC/u88EdRTNuSVwCM8U5RsXAA+bqe9TczY7b2AAHWg/KM8ADgUMB3
7+n9aGGFPoaOpIFAeSBTgp54ximoDgA9O9KpIPDZBP50hMQohVkZVKsPmDDj9a+evj1dwN4
i0y2SdXeG1fzEByY8tkA+mRXovxK8ff8IfYrZ2ab9TukLQ7h8sS5xv9znoPxr5a1LUJru7m
ubqYzTSsXd3OSxPUmvfyrCSuq8tunmeFmGIjb2Md+pA86hjzxnrSpc5PHHXNZ0lxzjGAe/v
TBKShy3evroRstTxGjWW6ZRjqSf61aiuuOG74rAMu05Y9/wCtS+cwYFmJGRnH1rYhwudLBq
I2fe5q+moj5SDgA1xwu1VQ+8/MeKsLegYy3bJP4U7XMnG2x2kV8rAlmqQXCsDtIz1rkIr1v
72flPOauJfgDl8np1p2JOm8wshIXI/lVZgS+45A7VmpqA27c9RmpEuvfjp9Kka3PW/hEqtq
WpscgiJOAOvzV62FABU5wCc//Xrxj4S6rZ2mr3dtPPsnvIwkPoxHUfX2r2YFAB0UHAXB796
+NzVNYl362Pssqd8OreY2YfKRs4YY25zn6VBL8vlgQq3y9SPc1PIFUhSc87T2qKcHKBZ1jA
Xo4yeprzUes9dD5U1DTLwnaiysijBd4hn8hnis2PSjFAs/7s7yR5fO9T3PSrthE6MArSMEG
7b5e7J7A4I4PetNLfU1d0ddsoAn2Ish+Ugkc5IA5H5Cvu7RTPg/RGR9iAxI0W5CAikv39c0
9FW2MkM1krO/KuWOV4/L/wDVUsmqa9fXrS3k0TsMBkkVRkADtt46UyTWpo7lRdaVbXCMfvC
MDcPTKkUKWgluSwfY1kSdrZiEJy0bDO49CfU+1XvsenbnUeY80wP7spwCffP4+lULfUj/AG
jvi0G3t4pZPlVFLlAfTJJ47Vd1fxAbK3O238ud0MYEoYFU9sjPOfU0pQbfqUpRSbZGumxSW
032dbUy8ssbwEPg+h6DpXOL4g1O1860trloYtxUiPjI9CR1GfWkttclWZze7LiF87xxuwe4
PUVXhsJ57gxxZlX5mXj7wx1z36/pW8Icr945alRSS5NxLa/kj1D7XcDzWZyWVu5z710Sa3b
peRXy2HzR/IFJGMZ5HTpVaXVdOn002J0iMXbYSOcN91eOMevHX3qq9rMtqw2bXD4K5AI+vt
VqMZO8kYttbO5sXGv2t3cPM+mReaVCByFJAz2JFOXxHHGztFpdsJCRhyi/KQMcccD+tc4LW
X720MBzwR0P41HfMbWF1kGG4/ColGKCEpM6e21I3S2c01uJZJgSG+UZ6jr/AI0ar5sf7yy0
sukq4QqAFx0JwTwenrzWn8M73Tmt0sIwZrvZI0kcn3HXPA4I/MGp9b0uJ5Ps2pRGN4pWRAw
BIXdn0B6EYJ9K4HJKpynraqnzXOFjnv2ODpEu0D5mXPGDg5PpXZakDe+DBcrafZVjcQFWwp
bGP4cdc4+b9K67wl4G07ULlJp0vHjjk2R2yOB55xywwcAep9/pnob3wDaJp+o2lpHLp5knZ
Iy03nxBwQQHycjJ4z0Fcc8woQrKEnqrf1vc0p0Ksouy3R494ftkfV7cvIqBG3gtnGRz/jXp
0giWyvpobdJWSVmMTOEZkOeOGPJGeg+lcUlldWV69pcOls8XzSSLbCQxgdTt/i+nvVmxm1q
YtPot1DqBiO+VZbcWx+/8oDO3PGSPTpXp4q82uXyPOpvl3NW6l1AhJv7DsZvOjJIN+q+Xx9
3JBrhJ7edBCz26wLKvEYlD5GB/EOPw7V6bpuna1GWu9XmtUt2jb/R7cBGBIzjIJB/CqEvgx
9Y06C5tpRa7YgcTbii428ZA469cVwRqxpu87JfM64Qc3ZbnIW1mohZ0kubchd3OAGxxkHv1
rJvElaCcpPNsLZEbEEEe9dPeiXTIil9HJ51oQssJGWI6ZUnqPT2rlptchllnAgucKCnMOSi
16CcZRuip+7aNyXSrmeGNo0uUsgfk3O4QBT1yQOlKt55U0bnVreZoG8uNQcj6rnoKoXFis9
kUFyzBx83lRmUjjPKjn6+laVnpN7Bpo+wxW9xKUMTxz2aqY1PJkBfrgenIrO+txwg5LT+vk
aF/e2waKCO6N3tT52DgbM5+UY7fX3qGOyW4hDLdwb5B80YfLjHPTuPxqrcoNMaDTRb2ktwI
g8jrGFJHPBI5Pr1pY7UyQ/aUizEhBKITn8D2qr+7oZzhabR0NrDd6M8dolvY3u9vP3GUMAN
uAMj1yOKvR6s7ddGtWWSfgB8E4HI59PeuctvGFhpWpJa21ndC3WbzXXcGfBABzxzxnGMVpR
+P9HkuWVLS68v7X5oXaG2w/T1rohZQV9zwq9Ocqraie8afZ2KQQ3Nu0du8sYMpYEEntnOc8
Utzbx3KC1a5jVPvFFOA498dar2Xl39hDexYaB03DdyecEL9ecY7Gp3h2TYQYcAZHb86+Bm3
zvXVH61ShFwRBp+l6TpeJrGygjlK7cxkgEeuD/nNapk2xB2EnTGF7j8KpqjEkK3AyABz35G
a8m1z4oajo/iHUdNSxt5Y7WYorktu469DWtLD1MTJqLuzKvWo4WKc9F6HceLvHth4RW1Mtl
JeSXBbG2QJt24/xrln+O9mx+XQpSnoZ1LZ+u3pXmXjDxcfFz2rXUMdsbZWVRGTzuI5OfpXK
fY5WbNp5s+0ZYIudvvxXt0stpRgnUjr6/5M+ZxOZTdV+xl7vTQ+pPBPxA0/xlPdWkdnJYzw
J5nllgyup75x+GK7qB3baXVSwHB67gfbtivnb4KxPH4tvllRgTaEDcCMHcK+gIkCQ7ZFIXp
8p/Lj614eOpQp1eWGi0PawNWVahzTd2W3TMgAO9WYFiASeOgz6ZqQxh4l8/5T1G0dutUYBJ
5oeJpFIOWB4x9Oxqbz5wx3NtDcqrYH547157R2uLT0LCRbHEnGMYwOuPSp1DJ1ORWXqVxJb
6Lf3fmHfFbuwIHQhSc18nHxn4pjIYeIdQH/AG8Mf6114XBSxKbvax5uLxiw8kmr3PsN84GW
GT6GnBm2qQRjPcV8gRfEHxgkgZPEd9gHOGlJr6g8L6rNqvhfTdRuCDNcQK8m0Y5x29KeLwE
sNFSbvcMJjI4huKVrHQYJfPWnk9we1Q7lwctwO3SmmTJ6npwMV5tu53NEp3t+PBHrUgB4Hp
VVZGLZz90/5xT/ADvm27hk857CnYlpnz58e5lbxfp0WfmjsueemXNeG3DNvJJ616/8cZN/j
2Nd4YpZx5P1LGvHpgTIR14zivt8BH9xBeR8jiv48yBjvB5HHOKTI8srnA/vddo+lMKsihiO
GODmlwFYbVxgfnXsraxyD9m8cNnA3e5xUiohBKnPNRKwYMegBz7ingnY7AEkntWhDfYa0bK
M5IXPahMBFIBA9D9KY8gKqsmc/l0pdwGMDgDH4UInUswEhZH44GDk80GQjBPznJJOe2KIHV
YzIVBBOMHvxUDSKCD1HpnmtCeUvpcHbnJPPr71fS53chuR2rBVmIZgNoxyc5zUodwW2Hbn1
OKVibX3Optb9oz5kTMjqQ6spwVI7ivoX4d+MJfEukSQXoP2uy2q8gHEmeh+vFfLaSybgVOS
BhgDXuHwVnH2PVmeNuXRd/cDBNePmtOMqDbWq2PZymU1iFFPRntbSbiOhHTjrUM21thVnA2
9jx1NVvtKOB8xPOanklicISE+7jLZ55PoRXyFrH2Tiz5VFzqcOyR7KaO33hDOqEBcjjJAwa
1I/FlwHNsupGUEBS5RW3qBgDkZI9jW1o1vHd2Rj1LT45bdEzkysijA4PynnHP5mse51nSWT
7NZ6FGZQCpaOPzCxJ7k/gPwr7dPmbTR8EoJK/NYqyywXeoS3ckiNK7eY6EnDnr3/L0qnd3V
nbTPbRacry7vLkmfLbcnIKD+E4475zUl7LdWkqzjRJbEBRuIJVSOnI/OsRfED2EzS21miBg
3mHdyy5wV+nSt4xUjCcrdS7Z38DXcI3FGV14LHjnP0q58RL1LvXo0imaSKG3VVdm3M2Rk5x
xx0zXMC8UOZ/LVwJN+0d8c4rWvIbrUNYhgiSZ571Y3RPMDscr8q5H8j0q5QSqRl2Rj7R8rj
3ZiG0lNrHJ54bzARjHK8cU6V7kx2y+a+LVfKXB5IyT+HU163Z/BvxNNpiSNcabBJJwytNuI
IxjkD5axfEfw31fwtbmfVY9tvK2xbqJlkRmx93rkfjWbxeHnLlU036mXJNdLHG2lo8iiYSk
Nu4yCMc9c11Gm6lbxWt/Y61dzlrrkXMMXmSD5s4yXA6gdjWAL2C38yJys0kbYMghXD/nREn
26Tbbw43ZxtQLu5ycYrWUeZDvb1NOWSyktLi3N9qkiCIRRE+WoYBsgMOePxzVmOwS8HmJfT
tbMXHlTPucAY+9gY9T9MVlyQSWys7IQw4+ntWpocEMmyGWe4jZVMkhifkEnofb8KwqRsro2
hJt6mnol1o2g6il/qc0z26riV44B1bOFx6dKm8TyWWq2b63ptpcTSOvyM7AAhe+09OnFZ/i
63h/4ROVbaKR2UxtudPnPzn+L8aoyakbTwrZ2O1bK4TYq3ckXVecjPTPNcqgpe+t9jpc2o8
nQytF+IviXQMLpWr3FtGcgBCGHPOPmBwM/0rVf4veNJIJoJtXYrO25v3afNnqScVw7z70nt
zZIZHG07CwLHOd23uaIVht9/nRNKHQBSG2bTnnrwelaPDUZS5pQTfoiVVlHaTXzPSPCetal
qet3d5LIJrjyXk8xgfvHA/hGcfTH1r0Twy+oS6FGl8zSoC0gZVncYyeR24rzrwGJbm5uItM
nTTAbd281T5jqAFJyrcEdcA8c11dyy6R4TtprnXlb90ssFv8AZ4V8zGG2HnIHbJB+hpYimp
O22xMZWZ0099ezTGSRLjAz5R2PnGPQt/SuB1j4meIPDN7FbabLA6PADIksYcqxxkEZOOg4N
R6n498TLcJMbCzjtpWfyURbeTao7E7efqQM9q831JtQ1DUJb27syWkIZtibe3HA4rKGCjPS
dmuxTruHvJ2Z0I8V3/iCa5TVYRNDIgDOkeDEFPBGPcgVr2+lWDCIrttoWwDLMWQKcc5OMZ4
4zXEaJLLaXsccubVJGVG3g4fnpkdPWvQvEGqLcxQafLL5cUBJEisVEvHGO5+vSumVNxahHQ
canM1OWtvxKulAx30sjW6BTG6iRJNqtzjk/wCc10stxcSiOa2uIY4pQSWlXcU44HUEA8Z+n
vXCWiy3l1dRCBD9mCoWF95OckYIOPmropfD95Z6dcTya1NAnliRrcyltoBOFEu7kc88c1FR
K9rnoUJ2g2ky5JPY3Vv51xeaXNdNje/2cqzn+7nG4D8aR9Mit7O6tL2fhMyPCjfcOM4yv6H
865iOydlP2WZpgrcf6Xt2Ec9CM/Src/jTSltri3GlvDdlXQyNKHwxGOpGcVVSLasv0PNoJw
m5Sbd77nCYlt54r3zmlEy8bicg465/GmGS4imcuzxSAbdycbvX8Klhu98NuGPkrEhHUEMcY
wVHOfet3SNPi1A3Mtzpj6hHabim1iiyZAwCwOR3IHeumKvoc0qnK7s9i8DeNbX/AIRWK21X
V7e0uYCYlVn25QY2tj19TXa6TrWj6ncn7JqsF1NGhLLFIGOB3Ir5zXR/7Ts/9C8OXdtLHIM
BJHkLKeowxwAOOfpXT+D9W8I+HPGC3BkvFWZfKClQyQbsZGd2Wx79K8TF5XG0qkHrvY+hwe
dyThRklba57jf30Gl6FeahAwJghaVd2cMwBNecap8GrnXTD4hfW1t21dvNMZiyEcxl2wQem
VwPr7Vv/EGaWfRrLTrLVfs0mpSPEgjVWFwNmdhORtU55PUVzEV78cbC2ttMi0i6uYLIYhIt
kkDDaVBDfxAq1ceXwjCDm5JN9+3/AA50ZnWU6qhZtL+vyKMvwH1KOAzLrto2IBOfkYZ/ebM
fnVVfCl38OLJfEuoXE91Z3LC1xp87Wzq7IJFy2CCPb1FaLeLvjAlpLHJ4fneEQhGb7CPuK2
8cj3zXNeLvFXje78JLoXiHRnsrMyx3CyNaNGxYJtHzHjBAFetdS91yTTPGlypXUWvkej/D7
xhZa3rj2tp/bOUt2d1vLpZ0HzAZA2g5/GvV9n7sFTwoG/5uT7Zx1r5V+F/iHT/DviWe71C6
+zxtbmMNtJycjsPpXvegeNNH8QTSQaXfG5kgQOyNGUIXpkZ6187mGFlGfNCPu2PossqQlSU
HJc19jrFdpC0h+ZmyW+b7noPyqYIyB9p3HqFHGOPWqq3HzhJMhmGeack83mBUVkJweD2rxm
mz15JoyfGcz2vgjWrgI2Utmyrd8gDg/ia+arxzNb2U11poR45jgxQKN6Drv4yT7ng819E+P
blYfCd20twI/OZY97EnBZhwf/1EV5TBYvaXMgt9WlcSQlFtzOojwBgnIl4PX256V9xw/Qvh
5Pu/8j4TiCuoYiMX0Xn5nJNfeHtPuT9h0xbwF3877bbI4TJH3NrY4OQPbFfRPgu4ik8F6XL
bR7Y2i+VQu0Lye3OK8ltNE023lZbNI1YD5trHD9xysp6GvX/DbSv4atmkJLKSrZOSTk8nPN
PP6Tjh4vT4unox8PVVPFSSv8PX1RrtKwGd3fqKkMpKZXt61EAAd2QRjJ5oYFjyGwPQ4r4hL
U+8sSiQsCQcnGce9CzBgR83pjFQZIk3BcccetJ5gA6bfQDvVJCaPnH41Pv+IkwxjbaxD9K8
mnI5U8YHWvTvi+wl+JF6VblYYlIPrtFeXS5Ayo3EV9rg0lSj6Hw+K/jT9WQNkFOSOnGal3K
MqTjce4qEuxOSOBwaSKfaSCmcjvXqRVjjbLCYywI5HA9qVWJAI45wag84AnBP4ipEcbyQwH
HerSERzNlwDzxkH+dSBvkAHXOM1DMrOQFIz69e9S4JA8sgjgGmlYQ8FvITn+LJqpIQ0mTkZ
Pap5WKxIgG7jOAMZqB96smBjHr0qraCLSAfwt0PAzjrSSMzFju+6x5qNNyndgemDjmhiSCO
hz1JoYmTo5DEjj3Fe8/BkldC1Ilid865/wC+f8/nXgab4pi25WIOcjkGvfvg8Yj4YunA2lr
o4Of9kV5GZfwH8j3MmV8XH5/kenvNsUFiAPTnineYzIh68dvqfaqMtyqzEnhT39/WleRiEO
0Hjtk9z6V8vyn3ui3PC7XU/EiJqmn2ei3Exlia2ntzatK8AGCe3yNx19K4SeLWLa92mzvIn
kHmJEUZWZeu4DGT9RXfDxNqGsa3bW2j6Ppy+W6NK9rAYDcAgKRIN/zc54zzjNOtU8T2suma
9qOj3FzaWrSLJeTNKFt4idu1iDkKBk/L64r6v2ri9bXPyzlvqmcfoqXOq2d9aS23mPt837V
JMV8pFBZgASFYkeufzoubjSLzUjcX0UcSFVQx2yCIEKMZxyMk4JNbepa3pt/aTrpPh+LTbC
2dvMSKZ5BITzkFslR39DXOm68Oz2XkPFNbzl8+YOcDHC4z0zzXZTl1asYTjeWhnwjBQO6EL
gKVPPtWgFvI0E8BYl2/IDuuPxqex0qC/Z00+RZXjiMjrtwQqjJNUrC5e3QGSKX5j0kX5fZh
mtuZN2RjZx1ZsjWvEsAVft1xDGSOWuGHH0zRJq2p33mQT6wbkrksJGd8AY55z/eqlJq0gj3
pOluX+XoSP8OK1dJ0i71hrue3uZLpbSIzz+VEBiMdTyelYSUYSvZK3kX7RyW9zC06QW06XD
Qx3Hlsx8qQZRj05Hf1q1osd9M1yIw8kVvHvbb82xc4Y+wrRsNGtdRurjZcSwTIpa2hdCxuZ
CfugjAHrnpUmq604uxf6Np0GmmC3VJoIU2hyp+83PPY+nFOVS7tEqnSduaRnxtaajqy2dxf
i0gCs3mMm4EhSVGB1ycD8antZLa1tXMNqyzCMbppQWVTyCRjjNZDadqHiHxK9rpqS393cPu
zbxHc7HlgFFK+l32n6nc2M6XKX9qx82B0IZSvUEfjQ2pe7fU0itDWvbx30955tVluoCE8y0
8xvmG7kZzxisxo7a9toPtJaNJSTH9mbeYiDj94D1PcYI4otrFjYyxRW7SSEBwYwWVFzzu46
5rSt4NKj0e3t5h5mqG/AZC7RK0OzuT8oG78feoa5S0r6ljT5ra91WG0k19raJcJLNMMPKAS
QynHycYGMnnPNemWsXh2OyisYxbNApAWLdG/L5JPzd+leCzQlbl/9DkPqoUnAz/CfTqAfan
xIxdZBFLHHwADnnHUj2qJ4ZVH7rOSpBy3Z6vraWGhSDUtKtxcfaITA9vbyBDGuD8wCA4Hrn
86wJ9a0rUbeOLV9Ovg8KrHF5twdqrjnClMcnvn09KwbOW+jiu5tME8LqpEjq5DMncY4yDxS
3/iPU5NKutP1K+1GQSqoERc7CByMg5OAcYq/ZOL5b3N6V0tWb0Y8MP4eZb+2la9jJHliYFl
GDtKZTCr7buvNdU2m3thbxt/wjiC3kA8lmLKdpGR+PrXls8s+kXBTTtZS6idVYzKpQMygZG
GGflzj8Kc/jLXhMzrfTv1OGIYH6DtXVhpKldvqc2Lpuokl0On8aCey0y2ebw/9lXzSVlbcV
LY6jgflXKifUbi/jZfs92TGCqSFQF7dDityLTPEHinTEDavbm080blupwmGx1APbBqC68Cf
2REb7VNatVs0uBDiB97yKSfmGM4BwKqq+ed+5tQw9SFLma0XYj09ZkRo3SKObzQxQTBcMCc
AYznntXoOvNfx+BFmuYxN9pRQY5JOCxIGOxxWNaT/Dy2ijaPCSRn5ZCzbgfXNYOqPe3llfL
pd3eX9gZAqyvIfJi4yQyngHpg+1TicJ7K0+ZP01NMJj+ZSp8sl6qw20iu7WGa5g0BCIM7jJ
NkDA5PJ5FQ3NtoP9nXU2mWlzcXECrIbhidsUm77gwSGHI5PNY7afqtuqySXCSx5AdUlJOOe
vr+HrXa6h4o0q/8O/2d9huIZyEDAIAnBHfOfzrBp6W1NoOGvNocDNNI8ayzKwnDHcTGuPw9
8V6R4H0+3u9Ie4ubKGdIpC3mOoDLgdR049a4VoEaVEe28oP8ybzjv1+nBr0G18H/ABAtLRb
fTFsPs20keTeQtuzz0Y59KirONNe80rnMqVSqvdVzctNL09Feaz0zJR2yY22OAwwNue+Bnp
/Os7WBp1z4eQalDLpVok0ZLriWV+ehUEFc++CKrReHPipbgNHprsCR9x4Wzj6H3rcttN1tf
33iCynglaXYLAwRnaO0hY8kDr171yutFp2kn6MhUJRknJfgccLqw/sGSzgt7ySJWlNqZn++
WG3zcMvQgAYByDyDWXbeM/Hdqn2e217UohDhWRZ2IX0HXtxXUal4fTxP4n07RbWYaHPiRT9
uHlR45bII7ZH61m/8K11Uxia21jT9skkyHNxgnZIqE/iWBHsDTjKlb3+p2tzvoUYvH3ju3t
HtI9a1FImUoUJzuH+f51NdeNvEXiO1XR/Feq6jdaUQryQxqm8FeFwSP51ZX4eeIm2JHd2r7
1XgXHIyBj+dMl8BeKrTT7rUmiUxW7QxSSCdWOZArIMd/vDPpzVr6v5E89Vq0mzHg8P6Uxur
qbWFW3hm2mPehmKEAjavAJ5IPNeofC3RbTS/FN5La6o0/mwGKJd0bMy8Nk4Y9M44yPeuJvI
/DEl2LfV7saTfWLeTPbrB5izSDKszberZ53Z59K39E8beH9J1GWe0W3CpiFGlhk+X5QuVAb
7uAM5Ga5MRTnUpuMb6o6cLUjTqxnLZH0Pboh+UMGbnCjGelWG2lAC0bseOR0xnv3PtXO+GP
Emg+I4PM0+9glmVGV44yQ2B/EFbkDPeukALZVkyzEckZ2gd6+MqQlCXLJWZ9cqsai5ovQ8k
+IFxv8RyWkV84S3tldbYsBG7nJGdzAA+jDkcVzjFL+wSI4EjKC0m8sUcdxmUg+n41r+PbKK
88UzvDosWqhNu8Pc+UeFGCOQT/npXL2/g+ZfIvYXGn3RkLhTG0yxeiZGQ3rX6ll1P2eFppR
3in23R+YZjUVTEzm5dX57E8uhaVdR20baeVMIKrGsrnjrxjPcmvRvhvc3MEVz4ea2UWlvmS
3YbiygnlSWA3cnP+RXI6d4WtNLkSaTJmkUln2SYbjqAYyBya7DwpJPDrVwcRoGt/vRxhdw3
f7i+nfNYZ1RhLAzk1qrP53Nslr1I46EIy0Z3DBVyroR+gqq7gfMzsvp/n1pk0h3ZkZiB69B
VZpW3cuAW7E44r82jE/VI+ZIZTJ8wz6nce9CztncepGc9+KpSy7T8pVjngLzSeYXJ5Knbkh
u9bKFjWx84/FOYS/EbVmRSCNgz9EWvPZjlyoAwR19a7L4iyNJ8QNYbAUmQcenyiuJmdjnBy
AOh6V9phVanH0R8Bif4s35v8yP5mYK/HPOPSmBcdevv2qSZDGyqXjcEAkp/CfSmBSqkhdw6
5r0UjjbF8vZzlR7etOWEyS9VQcn24prHY2CTnAPAp5YCQLjdwTTUe5m30I5YiWBSPYD2zmk
MbrggcdiO1SuS4V17daarBX/ehipYAgcZHeiyFexNfRTW8sccjDeq87ef1qixfODwCe1aVz
+9uVyDuKDGRVN2RZVDsdvPSjlQ+bsQIM7gx+hNOAJBAOT60qykOrJwQerc0wS9MDnvTsCkT
pvZjucgdq9++FTCPwY+1lBa4cgE5P3Ryfavn8SKcY5OTxXufw8nWHwXHyzsZZGwF6dO9eZj
43pWPfyWVsSm+zPRftUytvEGcDhweCPYDNMaOGZUkZ/LLDoXx3NZH2+QlQgGXXlGYk4/x/W
phcxNFGWjw235gBjBya8OMGtkfZqanoUby90E6cGTV7FsRFI5RNEyO+0ZwWtgSeemeKzbTR
NIsYDBbzxb5Y4Wl+23FsybQc4Xcow3qOmOtalxpOitpS28+m6QTCpaNVWBs/KAW+W5GG4ye
OTUd1btrOgxx3ieSyIAZHeUgDONm4zkDeowTt4zXVzU7WWzPgFGc5LuZ+o6X4fvrldIto7d
FnjJX7MkALkc7mMTEHrjJx7DvXC6v4QXTZ2iSCIqSCHb+QPrXosMNlp72UNvpv2CE7xCE3s
GBOSFLnG0eo4z71Lq32e5s5I3Z/OC4Ukvg49dtXTqezaUdj0IYOnWoSlLSaf+R4wdKInZUU
qjDa7oThOTnOPaqjTPbymBrxJ1t32R87hj2z2rs7lGnSWJI1gKnAkByW+ofn1rlYdPS3uJY
blo5FVi24ZGW9fyr2IT967PmqtNrSJE2pTRQmRo9x7Fot2B6fpWjZ3+oLfNHFJDbPdKCztt
UFD67enrUVwbeK3CpdzQvt2osYzu9KxZXuBcK5nlRAQHd492Pr+FE7SkJQaWppXmtv8Aa4b
a4uC9rHMRILdvlAyAxQnuR3pB4m0e01OaK1003GlLOXRJ8b3HT5mAz07Dist7V7m1kuYYxO
obD+XHhVHYk9s1myWzxsV8tVckggHNU6cH1NlOUFojudO8SyeFPFEfiPSM2YkMhtRETtRGP
IBJzgZ71cg8RW15rE+vaqba8lNy8t0ZHeKW6EgIKZHOwelcaIvP8LhPmZ4JfkY9s/5FTWnh
TV7rToLq2i3+Y5QZOM4HPXis+SK1ZpzStoekeAfHMXg/Vd0EMbWc6NHdZjUySqeg3N07Vbu
PGOiaj4hGseKNBXV1tonW28i4WM9f3YlAGGCjgjHOa82s9PltNRSx121vPLKM6RwYDk4O3G
c8ZrsdG1PQNc1O2tPGYl8PxQRLHA1pbYTcoOGZT95j0qZRgn7RK78iqanL3HKy/ryOca+vN
Q1yC5uXNtJ+7hF3CS32RNxzsUHnhunp0qeJZBqFxBCs9za2zMI5MbRKnbhuQT125z1p+pnw
zL4sgiia/tZXl8q6acxRoP8AaAUYTjnvWvotlot74qey0S4uGst7SRSXMSSu20dOWUMpNaU
63K/h6fIdSk5bO/5v5FEzhh5xWcqRk5QnaRxiqUUwvNUe0FwsWxC+bk7EcKM/ePQ9gO5rqU
8HeOv7I127Xw6ViRPP+0MSvlBW58obsNnuOcCuW1GVbHV7CPXLa/0+1nsxKwVlkeYlTtkUs
MBWOOO1X7ZSd4u5j7JpWkrGYsEuovLaWNmmousbXOIgPlVeTnOMjGenNZcayXEYuYI1ZNwU
/wAIXvjJPUjmta30TxXda9DokOnSpf3gEtvBIBEzqRlSCcDBH50W2h+JdR+0taaO9wLdt0y
ww7tpz3Ape26tqw/ZXskmdB4b8YaXo2hCzu9LknkErSeYJFHy4xjHfnmmeKvGeh6xoK2ttp
ssVysqt+8OV2bTnIB9a5C+gkEvl3sSwzK2zy1TbgDqD75rW8J6Emr3F0Ptk1q0cahmEIfv1
IPSlKKXv3Op5nXjR+r391abf0zmPtCPeiYwDywc+WrcdMda1bC7ht3Eq3JsoWB2qMyhmxjL
A8EH+ld3N4Dg2kDXAyer2aYY98c1wviHQ5dP1iW0jkM6KqP5iRlBgj+72pKpGZ5sK3M7I1h
qu0Atrdu4VvufZcqeBnI7ipob83dwQkNlLMCSYkh5A4564P0rjYo2Lp8x3Z6YrtLXTDLLdr
bI8k8xBxtBAGcnBq+XU2cnYsJLeC42S2VpbRyBl897cHaDwecnAHPIoTRJnA+w3E7ogC/JK
s4ZgMHGCDg4yMiq1zaSxwsxRlRc55AI5/i9OazVmWS1lnsxlImBl8xI1K9RwO/bpRJdgg77
m2LXXIXAf7RHk4Uskg3fTitC0vvEts6xR3EskO7cVfey/jxXPpe/ZrhFuPPyQHVo3KdvYmu
v8Kn+1IrkSPeTpBG9yY4ppN5UDAzzgjPHHI5J4rOo1GLckUrt7mBres3dzrCz3a23npFtKS
RsV56Ebuc4rOXUztBa1sCEG3lWG4+vWvXfCvgXwx4rubfU9VkdkbKtFHLwgHQMeDn61b8f+
BpdItY18K+FrBFQlmYIJZXToCM5z74ry/7ToU6qoW1+5Hb9Rqyh7Tyv6njUesbuBY2zEd0m
kGP161M+v26RvE1q2DnhLqQAn+EkZ7YrJu7eeO7kWdGt5CSSjR7CPw7VUCIrM0iluoGa9hc
sldHArp+8MuTPfXRnBZ2clmJBJJPvVi0htrVWbVHVWPI5yR+AqlM8soykvljA+TJqlJAck9
ec5Peq1L5Ke6N628TS6Tqa3mj3UlvKhwjp8rLxg8iuvsfjP4xtmXfq32lRztnQSfzH9a8se
JiCdwG45BNNEb8gZ9OayqUYVPjVy4TlD4HY9hf4gRa/r631+8Vl5pzOFyVZiB7HH5V16a7p
UiKG1awmWQZ+UoD16cxivnONHXkLnnB/KrsNxPgjlSO/rXbSxEqSUUtDz6uBpVXzSdmfRQu
IvME0awSqRjIWMgDH+6K0NG1AQWet3KGO2+z2DsroBnOT1wa+ebTXtWs2C29/NEoGcK5Gf1
r0bw78QoWt7uw1VRDLd2/2dLpQWCnPDODnIGe1LHVfb4aVNR1dvzRGCwjw2KjVclZX/J2Nb
TvE/irUNOZrKKJUkykbCXDIwAI+VpP1IqK58Z6zolzFaXkxElwA26QZIBGM5BIOSDx2rotG
GntaR3X21L24jU+bcx7tsh3Z3bTCwAPpXAXq3Gj3g1aKNJ1vWlkEnlh0JDfKMMuF2ngjAzX
Hy0nokvwCLrp6Nr7/AMz03wtqWo6ibmLUlZdm0oXB565711TOFBKuquRgknJOa8PtfiNNpa
ER6bAZ3G52aPYN3c/KBx7GrQ+LWoA4WxsgDgKPmA6eteJicBUqVXKmlY+wy3M6VLDxhXk+b
Xu+p03xF8Hf8JFp39o2UKLqcCZ+XrOv9wn1Hb8q+driNlmKMChUlSp4P0r3ez+Ldiy/8TGw
MZjBYNA+75hyOD0rwW/vDc6pc3bklpJGc/ic12YOlVppwqKyWxyZjUw9VqpRer33IiyGUl1
IIPT0qLJKHILEHqPSiRo2mDiLHTIVu/1pVfKsrLsHPKjNeueI77saJFfjccgdSKk3Mp3Fhj
OAfwquoC9xyPajCZOSQPbmndkEjsCFUtz3FSxSkzJu6NgZB6c+lU5DmTPTNEaB5UBYjJ65q
gNa6mVrtxvPB6kf1qtKwBUZHTOPeoJEBkdFyxPAOOSajdkRQh3Kw65HJNJO49iXJUjy1+gP
epUkt1uI8xZXHzqWxnjnmq4jdUBYbQ3TnqKANkpz3UjkZo2Q7O5ahkCl/wB2MspAPpXtHgk
TxeDLR9/lgMx4c9c9dtch4O8HpqLw6jqEiLboQ0cJ/wCWnu3OQOK9JuXFrM6xIGG0BeCVB9
jjGK8vE1FL92j6PLsPKC9vPRPQY2oLIT5MnmFTjcvDAnNWmurqNVQbSAOC0u0/kazZJImIM
F4YCrglx15H8s96nlvNRgKxwMAgH8eXP5jiuVwXY9N1dHd/cdLYeDf7Asb29kE02qvbv59y
YbqIzkgk5XYyjrjtXmt94XNha29/BbzWa3Rb/Q7h2MsC8YVt6AH1yCeo6V7p46TTl0WTVo4
Y4rhlaPMqRrIXxtKM7EfMrY7k4PfFeV+MLma98PadssYLtUYM8i3A3ISMYAEz/Ke5wDXJgM
T7e01pfR/I+aq0lFWfQNA0qGKwS9fzGuXkY7JJA2wrkcIowOD3PNbMsPmQlFAaTOOQRz/Su
dvdV1vSvC1gkGj+Tcbm2KHaf5SeXxuI5PoB2zk4rk3+IXiUTSQnTlkZCQy+QRtI65Hau2VO
dVtx/M78HiqVGDhPqdl/wj1xhp5mBYEkMhBB9sHn9a4bXI57S+82SPykwVcOhT8epBroNE8
U3esxzPqNo0MildjRoQWGDzg9frTL2zjvN8lxZs465aHrz0OP51tSc4ytUHXp0KlNOjc4e1
0zUPEWtRWlg8fnL/y0klWJMH/aJAqO+0DUdMubiG5v7PETFSiXSuQckdFPPXt61q+JLKDT9
MaaxgMSkAB1Qhevv3ri4pGM4aWVgmRuwOa7023dbeh4tSPs3yyOhsdVlt4pIXu2CAAOkZAV
x7/SiW8t3ZhIsUzkYGWIweoYGs68u9OYeVZQMshOWkdsk9fy61FaRC6mSHDhH5baORx1q+V
fERzJ6HURwXNppj3PmWe94/OKq4Gecbcf3h121paHqdxCA19Z+aisXDbtse4HGfr3rjbuVJ
JIrSO4Z7eLgvjO49z9K39O1aaG2itdkXkyFlDM20k44OPXiuWadrM1i9TubSK3m1OG/WFLh
EJ+Zhgljz369/bip/HtpDP4PWNIfJkhm80fIBvQ9wTzgE4+tZ+iT2z2gjhiLFTvdoj86sMj
IPJ/AcVL4h12Q6DNAgWQQr8odRuCnuScdCeOtcMlL2ia6Hq0+X6u7nmGxZbuWOMb5XC4yvO
R2+mOtb1jthlETRASKuVKL/qz7CsvTLqRLlJFlHyfLk53Ada9AsL3Q5Fs45bctO7hUkjVVy
f9pjnPPbFd3O4xvueZUk4WsjJs/EniKwt77TtP1m9s7aeNw8YlIRyeOc9B71z7a74rNraWM
kqz2+lSM8AnRGVTg52luox0HT2rt9Tt0lSWBV2KX2PbylVZh6hwMbeeg9DXOSafJf6mHeWO
BWDDcSNoCjChlOMdOoPOazTvrYau1qcvB4jv42MlwTcyLbtbx+bz5AJz8mfu4ycema6nwh8
U9Y8HaxJqOjiOETRLDLFsBWRQOc+/vUz6Lp8enD9ykE6wl5C6E5IPUEZz1HHvXDvBbTQlh8
rsCcngHn0rRRhUTUkRJSjazOt8Q+M9I8San/atzoyfa3OGCNtDHcDuOMfNxwaseHtXmnv72
803TUZJNgmTzwrAgHkGRuSe9cdp+kC7u5drYKlSij+L1rTufCmp2txK0CC7jILpJGQVYe1D
jTjFRI5Kk9bXR6fFc3DkGTwzqLRyYMfkzROSfzqvY6na6d4p1GS5g1DTQ8MKeW6AuMZyWAP
Q9utefWE0YjhtWs5Dcs+0kdfZcV654a+EV/Jpi6t4n1rT9Dsp13YucNJt9RkgD86wqKnDST
tf+vM6MNzUp+1pR1XfYJNe0uM7vtsu4DH/AB5YbPp064ryq0meK+e6lm+SVn5Yn93k9wOc1
2XxB0/wjolqsHhtrvUpcfNeyArH9EAAHpzXlXmzNFg7mJ569TitsLGFnKN9e6X6G2Or1K3L
Gaira+6rbnS3t7p5kaI3ss8RQgttwCM8A9M1z1wLM/LFC6Hn5wxOfw7VUdZVkyzHB7A57U0
jPLnOBnivQUUzym+5dWUIjkHoOc84pLPVtR02/ivNNupLeePlHjYgg+oqugZ3KhG6Zz61Om
lyXFwqxK27GMgd6ThdWZN0j07Qfi4LK7F3qegWlzdvgNcQkwmT3ZR8p/KvTNP+Ntnd2WLW4
06CULzBdI0PPs4BX88GvniPwhq0tnK0QhlZSON+0jHse9Y19Bd2E4t3t5I2jUL8y459q8iv
lWGrv3o6nTHFVIaxZ9Rz+KNE8SxE6z4Zj1FGAIa1kjfH5Hd+dc7f+FfhffRu/larpDlsAOC
oz6DdgV8+w3U6zJIJSmDjIrUg8X67YExWurXMQU8KkxIP4HisFk7p/wAGbXkm0v1X4HV/aL
krTin6o9YPwf0C9jWXTfG1qsh52TjOPxGKyb74L6va2z3EGuaXdKozhX5J7ACuJh8faz5ge
4NvcMqlQZbeNuCc+n69a0IPiDNGPn0uxkBwcIGj/wDQWFWsLjoPSpdeaX/AK+s4aS1pWfq/
8jYufgn49UBl0uGZT18uZTg+lZdz8J/HVmjSTaBKkQ6tuXA9/wDPrV61+JbRwBXtrxWHV4b
5hn8DmtIfFSExNDKdY8txhlF6jAjuOY+lK2Yxeya9P/tg9pgmtFK/yOX/AOFa+N41zJ4YvM
A84TIpD4B8Yow3+HbtGZsAFevHHNdxafF90j2nVdbjwCFwY3wB06gc4p8vxammRo5fEOpPE
8hVke3QnZxg/e60lUzBbxX4/wDBKf1LvL8DjF+GnjiWUAeHbocZyygD8ya1rL4Q+OLiYR/2
ZHG55IeTkD1wK6Zvi7CpCf8ACS62Y+58mIHH4msyT4rpLk3mr61IUJ2sqxA4zxyQecVk55j
LovuZX+xL+Z/cdz4K+F2seFtQGqalqogYAqVHyxqeOTg5P5V0/jWz8G3OnRNeTQR3oGJLy3
k8otx97tk5rxK8+KGnSZMdvq87Hgma/wBoPvhFH86xJPiIkUklxb6BZGU/dkui9wY/pvOD+
IrhWW4qpVVapJ8y7WX63/rY6HmGHhD2cIaLv+u9/wADdfTrabRrjV9Wvrw20VykCMLeOXeW
zgknGeF9azXTQN0xGoQ7eTH5+m43dcZ2tx2rkNX8Xa/rpRNR1KaWNDlYywCJjphRgD8BThq
6yQqXizlRgj6dvyr6OFKol72/keL7RdNTob3T9MTRbrULbVbeQRoxSNNPlUPnvuJwv415sz
Mxxzuzmuz06TTp/tKapNOlq1tKyJGxG+QLlBj/AHsV0PhP4a3vjHwlda9BOpe2Z1mjEih8K
obO04JHbNWpKCbm/vKjF1HaKPKkZwScck1IqSYGT8vQmt8adpyz/ZrqSWxuAdsokG4K2efy
rOltlExFs/mpuYblHVQeuK6F6mLXlqUWQgZK5wMUyFdzhumKumCWV/L8o726e3NONq8bHeh
BJ4+lWTZ3KyhBltuR7jrxmrCxKHVtigA5yRzTkjIw/lbvTtViOKTyFLqeMkY+lb00iJFJ0A
bcmfvZyOoNVXUF3ZuTy2fXmr5UJI0cgHUgkf0qGRVAQY+fOScjkehqJJDu3oQKhx93aeoGc
4pV+V9wBJHqaUNnoCcenepUjkMkahCWcjA7ms2rFrueveDhv8L2U007wBQyAryfvHr7V0CX
TvcBDdJIFU8BWww98dD/AI1leBLR/wDhGfs08AaSORsgN6nOM9M9OK1bgEzfvoFRT8pVlIx
jpkjrXi1LOpKLPrqCaownHr6me5a4mmk2q4BCspx+hP8ASrAugsaK2pPEQvKhA3f1xTZUDs
FaUtIW5jPUjsOTRLar8gScoAuNoTocmqvHqZpSV3H+vxPK5fEmrT3kcs19PJMjZRpJWbafU
ZPWux8Qajq3iTw9Y+SssklvPsky4y7FeMAKMd+Mkn8K5NfsFtK97bJLNJsIUeSFhzggnJJP
GP6VVuNSkaKGKC6ZoxzkZBVuRzz7118qdrLY+cem56LbiRfD/h+KNori9s5GlmWOcblBfCx
soTgjnOWP4Vb1BNQ1K8guYZVs0iJaSOIKzO3Oecc8dc+vtWH4ZjmnhsZcQWv2tShnjfDyEM
f3jLnJIOR249a7C+0e3kD3E9tbtuH3vL7gYBB9PWuSpJKWprG7WhzUkUkF0n2l3dZ7dCiPt
VlAGMDIqRZriSIsSxif7zE5fA9RkA1FqtpNZtaiyCQiWJXPGFc9DjPcVnTXUbtJZrdMZFJZ
ge3HXPQ962hHmV0dUKnItS7qWl2l3YXKRomWTnblCDnAwNxBOfSuGt/DXm2ssseoRrcRdLZ
lYOxHXtj8609bOqWuoLFO0iG3y7cY2HAI6fhVG2u9PjuJbvV7m4u5ZImdfIYD94Rkbie2et
bwi4q6dzkryU5bWM210srukuUbawyMvjGOufwq5B5UlxJZ2EnkQscSzsc4XHQe1UbyS9ubH
7UZ4RGDgRL1b6etZ6StCPkYgjnOa1tzaNnPpHZHeyafoFpLcIJIp4lQAXEXzD2I6HnPp161
TTTdDmtVkj84ufnKyEjHvwcf1rlVkYDCsRkdM1paZORfRxysFz8uSen1x1rNppajjZv1O50
ya3tZo7b97OqKSuxcgZ6YJwadfQG7n33MonEmEaJ25A9Tg9qfbWipe/aLO9ErqAoR0YjHrk
Dp+VaTWdvPG6vDbmTJO/lsH/Z5H5GuZWTPYhTk48rINOstOs9HvhcFYj5cjIDGGZht9+g49
TXlUUzKD+/I2/MB716xdfa7LSruzScGCeNlEPm4BOMZ2jj9a5my+Her6npkF9HeabbGeY26
JPOEkJDbTx6A8n2rWFN3dtmc1WMnJKK2OGm1C7LYa5fH+03ApiXtzGAqTuOeoY4NdxdfC3x
Bb6hFp32nTJrmVggWO7B5zjn0x3rI1rwPr2hTol/aAl3EatEwcFiMgceorp9npsc7hUW6Nv
wLbX/iG5vbKO9aN0CyK0hJUY9eD7cd8VOngKQuQ+pQzFm6J8uGPODkDuKs/D2xutC8QMNYS
Syguo8MrJnzF3AE8crjOc4revNbtZLuWOORoYQfLZ45CCqj7uc53Y6/yqMPBOrOE+ysZYpz
hTg473dyHwj4dg0nU7gX65aaAkID8w+fqMeuKu614n0vRbGeDThF9pGQDGOEz2Oep+lc1r3
ii7uLuLSNEvmkUjy1nY7eepPPQdefTFNtV0TxT4Zj0YQJY+I7I+VbC3RnGpMzEkOezccED6
1y4nDwVZy3R6GFx844VU4xSlrd9dTJ0zXWPiNdQ1GdndiPnXCsPoccGvqbwPN4BvdNXVDBb
m8hQGS5v5fNYe4MhOPpXxtNHcWs7wzQ+VLG5jdW/gIOCPwq/puuz2Uq+cqXMaHiOYblz6kd
zU4nC+0ScHa33NdjKhiVG8aiun16p/qfWfjTUvCnjG2k03RdOufEd4Pkzp8OY4/TdIcKB+J
rwjXvg34t01zdjSsITu2RvvKD0Pb8q7rwj8fItPtYrG90+FYUwo8lRHj8q9d0/wCKngvVLJ
p5b+K2CAsyznjFeVF1sJflja79V+G33HpuMK6V3zW7aNffr+h8U32lXdlJ5d7BLEwPQqQao
7GZx8u0AYGe1fU2veK7Hx5fvo3gXwgmtS5w19dRhYU9T0/nVeD9nKKbSjLqWrFNSmO4/Zox
5Mef4cHk/WvQp5g4x/fRs+2/5ao82eGTf7p3X3f8OfOFj9iguo3uommhVg0iK23cO4B5wau
f2ultIxtkAAPygPyBmvWNW/Z98Q2BY2F5Bex9NpyhI/WuA1X4b+LtMkbz9IkKgc7RuH6V1Q
x9Co7KSv8Ad+epzvB1lryv+vQy5fEF2Ygu9gSuSqmsS51SScMcj8T1NE1pPFM0MsbxlThkP
BB96qtaDYpKYJ64GK7FNHO4dCs8mYgThT7VEX3KCSSOwq4bE45XI+tM+wsCOQuBgZrRVFsT
yO5WVtwUYGeuOlPDbgcIEx+lTiJshXQMexNIsJZtvRc9TTUrkctiOIF0KqyDarMxY46U1SW
3ZbcAQOuanS0kXqCeMcc96sLZt0fOQM7cdTmnz2FYqxlmXaeCMY460hLhSO55ya0IrTncyg
kHpQ1kcBScEHp1/ClKSeg7GeN8jBM9TwPoKa/mF9y5bnkDv+FXDbFW3BQo6jnoaaYSEPVGJ
znvS5k9hvyKbxux2N8p/wDr1GUKxkNhiR8vvV1x+8O4ZPr7VG8eAAFxk4qb3HZkCAKuGGT+
dT27hWA6Dqfpim+WAwYYJPQ1KY1SQgDIGOfehtIai7XBJuOo24OO/BFXbHVLuzJEF3LFlSC
UbGRwccduKoeWAdo5LHr6cU8xKjFV5XHJ6YqXZ6FRunoWIo47y7ae6ndTIS7MRu5Jz617DY
eKZLm1iS58BeHvENhCqxNNbwYmRQBksFO7P4H6140xH3eVOegNavhxriDW0ubRJNobkRZHT
0I/pXJXoQnZvdG8JNPU9D8aaz8ONQhk0bw7oE1jNHPGbe7inbyiDjflG5GOQB6ivRF+BHw7
1OKFrHxzIJvLGV8+GYA9/Q1o23gjwx4/8Myw2t9BZ6wy/vUnhVpVI6MA3zj8CRXlPxO8C6z
4X1NL2LSYLPT/ACY4g9rKXR3UYZznlSx59K8+FfmUYuTi/Pr/AFY7K1FxnK8U0ux0fif4C6
D4etYLm9+IkFlbSvsjluLQ4LemVJrn/Dvwh1LxhpOoappviHTo7fTrh4DJKH2Sqo4cYHTHY
+teX3GpX0kPkz3UpRTkKWJAPtXt/wAIPCtn4g8G3ct146vtDk+0mM29vdpGki7RyVbr6V1K
daELOV/kcfLCUlaJ4reT/wBl3t3pkqWt35cjR+dH8wbnqp9K3YfBcmqeD5/FzavpFrHCrKL
F5ds823AJVO/Wu30H4R6DrnxA8ReHZPEktvDprgwThEfzgeuTkCvOvGenzeHPFN74ZF0bmH
TZGjikJAyDznjjmtViJSajF6idDk1ktDovEnwt1nwL4R0/xVcX9hNBetH5US7mfLruHBGOn
WjwFYeG9d07XZ/El0YpLC386ERR5c5zkAngckda9C8T+Cbab4RWWt6j46vtSEUNvKmnyzIU
i3FVYKMk8AnHHas5PD/wi8N/E63t7rV11Dw/JppuJN05f9+Dwh2YznsKj21RxcZPXy/r7ja
MIwmp20+RgfDSBbmwvlMoVhKCu52BORg7cfQV2ckfmRstrA0giypGQyg+uD+PrXnfxB8f6T
qV1bWfhCzm0uytizCT7jTHAAJUdAMdK4keI9djQOuoTHJOTu71zqlOr78tL9D16eOp0oKlF
Xt12Pa1ngnkSO2tEeQDL7W2bcdcrz+FaCWizQRyyyhGZegbBAyevvXhB8Y+IBFsfUJivQAd
PxrRXxjr0sSF9QfKrtA44H5VcsNP7JcMwpX/AHkb/cRS67dRwPZ291I29yIo9g29cjGegIN
WNGNxIswuLKNdv3SIR8/qDWRLqyOyp9jt4YvNEmUjG76Ankj8akfWbYuyrB5qJ/CxK/yNdc
Yvoj53mW53eigRswivYLfzrsSGFXCYwuNuDxjvXcBXnt5J0dZFUlSqsCGYD1ziuM8L6lcWv
h+xki0ISwyzyzKyYbc3CBOhI5I69c1uH/hMRa3y6lax2cTu6PLcwmEIwHzKMEcjH4dTXJVi
7m1N32KHi+5htI7QXpTY8W1QDvJI984rzmPVX+1vNY26yMCBHGygkdjW5q2hx2Fov9r6tCW
+ztc24TfIrsSMJ7dTz0rk7O/EGorL/ZwRhwJNp49eOhroopWshylrqMlj1SS4Q3mY2Jxt5z
j6DrWnNoUdjbWF9dSxXH2lnQ2sbZljxjBYdAp7HNXiLG/Vp9/lzLyo8z5SO49RmnRy2Yt1t
gAZZPl39NvfAat5O6VhKKu76kOsImn2iiC2kW3bjZLtZAfT1FcayOrnjO48KO3Ndxq2iXMG
jrdS2hijZhsdpSd7H1H5Vhy6FrMSs8mnyArwSRwG9KcHFrRmNaM07SVjJCtGCGXDoSCvf3r
c8OW4nvPNnGDGMgbMqfSsx9P1CGQGbT507/cPTvz+NddpNtPBYeXhSpbccD5sH1pS1Wg6Mf
eubEd8sDlltvLyesScH8a0IL6SMoE8nY3ADkAg9+Aaxzg3AJK8ErllO1amgdVBAgWQL/FsJ
zUqmkrtHYqsovRmnqsiTW0qTRRtK2BlGC7skdOKyYrGaxQxSaQlwWkRoyboOUUnpx2INY9/
4k0iO2kt47XdIGw3zMAcHnPPtXP3WuWEtgRDatBdED50Y44fI4/3eK6KNopg6kW9d/68j06
6ttP0688zUPCUaW8rRlDBdklduN4DE9+/1rRurfRHGnwDwNPB5zJKJBfEs8Z4AAzgE4644r
x2PWhJHGkqFtjIclzk4+937100Nrf6jpK6vbQ3myS7+zW7rcghGP3EwTkfWt9GCmpN2/r8D
qL6NLO+l1PStDvNMsgfKDvN5uAR90n3wawtQWSWCWSCZRLKMqFZQT7HH5VHqui+LNF8Pm41
KOe3ihuPInfz1dDIQCoKg9eetZ+kRa1rcslrpVub+aKJpjGiDKooyzD6Cuabs+ZaGVVxlpY
7Pxn8MrLQPg94Z8Z2948lzqe3zVZgR8wJwB1yMYrySCeW1vFnhl2NE+VKnaR9K69r/wAT+I
9Jj0aO9kuNO04F4oC3ypu67R69a5K5sbq0lC3ULxMcMAykZB7isacXFNSd9WcDqRbsuh6JD
4s8I+IIfI8WeGHF3HEIre80pxCygD5QUwVbnkk81Qk8CW17pSXugeKdN1KchWeyLtFOrE4C
KGGHPTkGuR07VbzR7s3NjN5Uro0XmY5AYYOPSnX+qpcvbvbWcVkbeERfuARvIP32OeWPrUq
lKNlT0X9f1oaqcXrIl1XSNX0LUpdN1a2a0u4Ww8UowR3/AB45qt5065jWQnoSo7103hz4h6
jobztcWlnqouAEkGoQibKdSo3dMnrg5rbhufhzq2lNqF94W1jS5ox891psweEyHkAq4wufQ
GlGpKLtOOndf5f8OU4p6xZU8OfEXxJoSJDZXv2dBgKi8CvR9N/aD8SWbhdQt4blOgJGNw+o
rzWw8J6Bq+nxXFt480+y1BuDaXkEiBBngeYAQeOpqSXwJ4vuJ57PT7W21sW2A7afOk27K5G
0g5bHHTpXPOnhpzakrP7vxOmOIxEUkndff/me86b+0No1wqrqenNAT1Ktmua+IfxrXUIF0n
wlblJJ/lkuiMvg/wAK+n1rw2706+0uQW2qaXeWEoGCbiIp25xkdqyVnb7TuilZW4wAeKmOW
0JNT3t53RcsdO1kkn36/wCX4H0l8Kvhvoc2/WfFVzBeXsnC2ryAhCeTnJ+Y16JqHwe8C6gW
kWy8on/nk36V8cReJdVt2Ty7hkAA+6xFblr8R/FNsR5OpXCn0DcVjUwVeUnKM9/Vfk/0OmG
LoKPLZpeil+dj6Hvf2fPDsqn7PdywgngH/wDVXM6v+zzDbo80Or7IYkLs8iAAACvPrL43+N
bUbV1CWQAdG5FXtU+N/iXWdBm0q7fBnjMZeMY69e1c7w+Oi1yy/G/5o19rhJK7S+635HEWH
h2XWfFg0HR5PPLyFElK44HfHpXb3HwN8cwZK2AmOeikc1hfD3xPYeF9dbVbu3eWVAFiIP3e
5/lX0DY/tB+H5wVuLKWIg9Q2cV0154mE/cjpbtfX5NHNRp0Jwu2rvzSt954M/wAM/GkTFTo
UwK+i5qu3gXxWnzvodyo5Byhr6dj+NXgycnMrKSOrLxV6P4n+CblABexqGGCGXNck8dioL4
L/ACl/wTRYOg+v/k0T5DvtE1LTNg1Cxltd/wB0uuM0Lo+pGJZl06d1YZV1XIb3r3H4x6loH
iHRLS50q6jme0l+YLwdrDH+FaHwZ8S6RB4am0vWTBi3lwhkxkKeQOe1bRx1VYZVnDW9mtf8
jm+qQdZ0rva66nzxJpd4p+ezmQEc5Tmqn9mXJ62shOP7pr7oa88EXIVC+nue2QtRm08Elj8
tgfcFQBXPLNmvsr7/APgHSstXd/8AgP8AwT4Vn02YDzJIHRQOpXGTTE0q7kUyxWsrK3PCki
vtvVtF8DappN1p1y9msU67TsdQRx1Hoa+fdJ1af4YeNGsr1I9R0SV+CQGVl/vD/aHcVph8z
lXTUI+8ul9/nYipgFTac21F9bbP7/xPKF0DVXznT5znkDYf8KfD4c1eRti6bcc852H/AAr7
cs9f8DXenx3MctjEkihgGCggU/8At7wQmCt9YZH0qXmlRfZX3v8A+ROlZbG2nN93/BPiGTw
3qkN6LO7tzaNJynnjZv8ATBPGK7TT/gn4y1FVkitVSNwDu3ZBH1HBr6M8TXHw18RaLJYatf
Wbx87HTh4j6qccV45p3j3VPhlqhtLPWE1/w8zHYjN86D0x/Cf0q6eOrYhcsFyyXk2n6PT8S
JYSFG7qJ2+779L/ADQ7T/2ddbfLXlzFERyMDPPuO9ddoHh7T/h/dCLxh4cYW3GzVrMGaHHr
IMbk/lWlP+0N4ZSBZYLaVnK8h2xXMah+0bHIjpaaXGQw2nec5H9a55rF1dJRbXbSP6/nc3j
7Ki+aElF+Tv8A52+Vj21rbwbr2kR3MRsbuzwDHcQuAU91YEFT+Rrx/wCJ97YR6DLpcfic6l
CMlYb0b5Iz/syjk/RgfqK8U1rx7JNfT32jwnS3nO6WK2ysb5PJ29AfpXJXupXF7KTNM0nOT
z610UcualGTdktbLv8A12OapjKaTt7z2v0/zfzsK7rLd5kIJD7cAdT9aqzyy2txKmCmDgqe
GX8KUSAPt29wDgZrc8V6ZO0tjqFxCbW7urVfOimQowlUYJ56bl2sPXmvc5lFpHjJXVzmlv7
mMFhM6k+hqKWeWRzJK7HdyCx61Gw2uyggsPXpTXchMEA56Yq012B+pZN5MylJZHxjABPFQ+
e2NxO45J+lRIDJIik4BYDNSeTiZlT94iHhwM/jindEJNkrs6qwdSpIBO6ntkWduvclmx7dM
1pG2jv4J5LhxFcJAnkhm5k2/LgepOazrlBE6RbtxjU5yfunPIFZ3u7I6VeK1IAZMfe4Bz9a
v24/dk8DJJ5NZ5dgoyAGPY9TV6No1iXzELEjIIGeKcm1sEbdTotSfWfENhEEspRomhIIkYR
ArapIdwDMB1JzjP0rBGnrGwyC6deB0p8F9fQwyafHdSLaXLq9xCrkJJjkFh3xnqa7Lxu3hW
+1a1/4ReW50y3Ngkcy37Ft8iLliCAcAkYHvVarY46l3K8WYena1fWEbWVjdXMNoch0SQqDk
gnI6dVX8hW1c+Pdd1DQBoV5q95c2Im84xyNu+Y9Tu65/GsXQrHT/LvbrV9ZNpNbhHgtfJMo
us/wlgfk4NS3Fjb2bXAkjmjy5mj3xsh8sgbMg/wnrn6VPsk90RGVTVpjpNbuJLOJDHbzXFv
cLJDPImXUL0jPYr0yMdqng119Z8UJcXECXF/eXX7yKFvJEjs+cKRgICfpiqX2PTiyhmcTFd
xwvKY5OPbiqt9oa2NqLh4rm2mc/uQ6nMucFSoPXPPIrTktYqHMtzsNS8BeKNRuxBDZ2FpPp
8stvKsMytIzjMhLkH58Djd0rCmvda0TUl0bUolnmGyQfZplcjuB8uRn2rG/t+5gtIrGOH7N
cROfOuF3CXBXayHnp+taenNp0cTyWkfmXI+YTOx3r7dcCsrNaM66NrWiy5e+IHZlsbtJrky
qNqrKpXnIwOOD2x+NU7XVNKhuhJPp2EiyHhad8k+5/Ssy7W0llhu7iaVG3FWCuCxwf8Ku2d
5oVv5so09rt33DzLhskZGBwOCaElZ2HOcm/edySHW7Sa9RPIlMCqUWPzCQ2TwM+3FbsVs7K
Vjs5V3fMFSRXCj371l6Xqum2dj9k/smO4lc4V5fneEZzlPQ59c8VpQnK+Y8hLA5Xcpyv60K
LZUJLcuRRW6qihwG6HcrCpQsYaQeYqKv8SAk1Npel3Gr6msFi1u7cFjeTiNFH+0zEfkK9Ot
/hFo9xaLJceN7G3uXBBSzdGRPoWbJrzcbmWGwbtWlb73+VzeEJT2R8s3UbSTSOSOWJwPzqq
YHwMcg9favpw/s7aPK+bfxxCwxyBEhP6PTx+zZAyYTxknXI/0bj/0KvNfEuAhpKdvk/wDIz
eFqN3t+KPmWGDM8aAck4Feivp03h7S9N0XWPD91FqVzOt1GTKUE0H90LnqTnmvSL79m6LTL
b7dceNbW3jiO5pJ4ti9emd1QeLfB+itoj+IrePV9Xt7LZ59+0rLGke7GIy4y3J6jgV6GCzr
BYl/u6nW2qaXpdq2ppCjKmmpI8+0zxBaf8JtceU8GnaS7My22pxveQoSu3LJyWOc4Paugvf
FtjYaQ81rY+FLx3RoFFvYyRyqCxIfsPpyeOMVyGpjwo2oRtplrf2UUkRJaRgzbs8EZGMHvW
HKyxXiuwaVYpBlX/jAPGfqK9WUG5av8jjrNxb6nf6Bb/YrKKS4txKk0iz3MaYU4znb7DGPw
ro9TuLfWbJv7S0e0+0GQeUY23HysHhuT0zxWF4X1tNZM0bBIZFOSMfez2rvbfRdFltSza+Y
5yMtG1o2A3puFclacYSvK/wCP6Hie824tK/ql+Z5PceELDU3abT5XtG/hjcbgcd/YVzWp+G
dU04Ey2zOn/PSMbhivcbTRFnuUi+0w20eSPMkB2qOuTjNWrvw49uolTU7K8XONsEjZ/HIHF
P65CL5WwjUqW5lqj5p8iQAhlHynH/16urq+px6O2jLfTDT3lEzW4chC/QMR3Ne9p4GXWmdG
srFyBnMsqxk/icZrzr4heC4fCi2SrB5UtwSQqTiVdo78E960jiaU5KCav2OqnVnJc3K7M83
3TK59vfrVqz1O/wBOk8y0uZYGI+8khXHr0rb03wrd6rp7XsEkSAMV/eHaTVW58L6xaqzSWb
SIOA0Xzj9K6bRZoq62ua9j8TPFlrqMF1Lq0l28ELQp9rxOFRuq7XyMHHPerOha74ZgllufE
vhiPVEeIhFimMWGySW+XuTx7CuLltWhJV0cMMfeGMfhSPC5b5RnIrN0IPZW9NDeNd97nojT
/Ci+1Xc1jrmm2jwrhYZ0mbzMnJ+YD5QMAfjUGu6P4Ch0d7jw/wCKr+a7DAJaX1kEJ5GSXDY
AGfSuFsZrjTdQgvYGxPbuHQEAgMOhwaua1q1/r2r3GrX83mXdzgyPtC5OMdAAO1TGlKOik7
ebv+dy3ODWx24+HVrJbpJYfEDw7O7qp8qSZ4WUntyuOPWqcvw68WNqj6ba/YL+aONJSbO8j
dGViQMHIycjpXDKLjgqxYgHOegFWEuLyNleKRlPHKnGKnkrJ3UvvX+TRSdO234nXXnw/wDG
Oko8mo+GdRt4449zSGElVGO5GQBVM2U8CL51rLCCvBeNlz75Nanh/VLu8tL+31nxhqWmxPA
2xE3ypO+OEIzgA9M1o6X8TfHGn2aWUestJbRAJHDPGkwUAdPmB4qVOsm00n96/wAyWodGzn
4wgUDd+tXIwTtC4xmta58Y6/fXsV7ILCKZFZMxWcS7lJBORtwelW9A8Sf2VFcpL4c0jVmuX
3s17BuKey4IwParU58t3HXtf/gE2jeykZCwOQclunr1p3lMjbkkePJGdp610VhcWT60L688
OW0lq9x5z2sMjIoXGPLXnOO9dNqF/wCCbi3lS18CyWkm0NHIl2+4NkZBGcbSM89axlXcWvc
b+7T8R+zTXxHm7T3UR3CeQduGqGXUr9QMXkwB/wBs130+qfDtnCT+CdTgGeTDqef/AEJawr
N/A82q366hba2tmWAs0t5EMijHIYkc/lVurpeUX+H+Y+V9JHJTalqJbP2uUgerGsy/u7iaP
bPMzoDuGTnmu/1CP4bfZ7iK1XxKt6q4jSVIsF/RgBmsPWZvh4dKjGmR65FfBlMhuHjMZQ/e
AwARx0rKFeMvsP7i+SX8y+841r+8g3LHO4j/AIV3cCmjU77n96/vk9K7jR5fhYNEVtZs9au
r4O28RTLGrLngDg4OP5Ulrf8Awst4njufDWrXr+YxEy6h5YZc/LkbeuMA1qqyu0oPT0/zBR
lbVo4ddRuxkeceB+dVzcyOzGQkjB6c130P/CFvqd3rMXgfUrvw7FCqOrXb/wCjyZ+8ZAOh9
DUN34j+HJgnFl4BaKYgeU8l+7hcf3l/iB7ilKs1ZKDf3f5j5H3X9fI8/LyumXAyTmpLSG9v
JzBaW8lw56LEpYn8BXeXXxK0oaZJZaV4E0PT2kG3zliZ5F5yCrMTg1mf8LJ8TR68NbtJ4LG
+24L20CRZG3aeFAGSOD60/a1GrKFvV/5BaK3lcbp3w48dasJFsfDOoOUIV98flhD1Gd2McE
HmtLSfhpezLe3OuarpuiQafK0NwlxcL5wcdgg657HpWDfeMPFWtXErXOrXk8sxy+JG+f2wO
w5qpqc2mS6dYNZm9W+2st4J2BQtngr0IGOoPpU/vZK17PyX9fkNci2O7k1/wnoyTaP4G0F9
Wu7i32/2lfpm4jYA7/KUHA4z/wDXrze/1TUNUnhN9eSXJgURK0jFtqjgAZ6AelV45Zra4E0
EhjmRsqyscgjvTQ7F2Zjkufm9zWtOmomcqja0N/wvo95r2u2uladZJd3dy21EY4BPJ5PYYB
zVq+R/CXifUbLVtDt2uIZNrW8q5CH29sc/jU3w58VN4Q8caV4g8lJltJgSjnAYEEEZ7cGvW
dW8U/DDXviv/a3iPTbK6tL62JuZIXkKxyBjt4wCWCBQccVhWqzhUS5bxs/v/wCGOjD36OzR
4BcmO5mnlSIRF5C6oq8KD0A9qNPku7WWZrTG6RTGVxnOe1fTc+p/s421p51rpVnJMvRRBKT
7da8ntPiBBaeIPD1xHo1lHZ6HcM6C3gCPcDP/AC0Y5ycYqaOJlVvywa23VvzKlCzu5fcceN
C1zTtHN6+lyiDUEIt5GXkqjDcyjsAeM+9RaPrR0fVprg6daz7ojC8N1H5i5I5OD3967nWPi
Hq2t+JLD7PBBFawXMr21u23gSvvIZvb9KoWOn+CLrwzrM+t6obXxGb7FqsWXjEefnzjjH49
KtzlZ+0X3Cj3izzzy9zl1YKMEgH+VadrZXk1qkiQFlPQivQG8M/CqXw691D4mvY79YpXWF1
BG5YwUBOOpfI69K2PDPhfwfd+FrC5vfiA+nXEiEvbKEwnzEd6UsRG17P7mT7J3t+p5pDpsE
3h641KfWLaKe2kXZZkN5twjdSCBgAY5zRZDVdY0WWy+3wLbWG+4igmbBdmHOzjk4A49qe3h
q9ghBubu3hlC7lgySSeuDxjPtUVj4evpwzG4jtsE8OSCoA6nHr0zXpXtujhSmtEyto9zcRp
JLHawXLK6RtG55l3HhQvfp2rZ8WSTXs0VzJ4hW7nmtla6hdXRrVwceQAeu0BenFS+GvDF0m
tW08M8ZaJvMUtHujXbyN3r+VbWseCNR1LyEj1KGRYlHl4gIB8xyTkgZPJzk5P4VyyrxUzrj
B8jSMLXfJ1PWZLxNT05IbaNLQtZxmEzIIwC4U4JJzyTyTUWqa1qzRyLqWtw6jLbwrZQOxLm
FECujRn+Hpt9auTeD7bSWkGpXizEx7jtUgRt/dOSOSOe9VZtN8NopEYm3MCMtIOGHU4Ax9K
05ubVCVOVrN2MFp9Mv72zd7W5ZihN44k3PNISSGXjgdBjn1pYUd7svbw+VCXAOWLAcdM1pR
QWduont2ZZN2Au3BC9juz1qS6d5FULHGhVRjy+Nwz1PvTWug40uV81zClSSNpCSrFsrkgnH
uKrBZl+QOTu/wq/OpkJ3BkkHHqMfSnW0LxZd1zjnLDHatoRb0IqWvcdZWUonR5sjB9eTXXq
IwnVg/bABFZFonnsnLKmckKcfpWsFEa+ZI529jSqNLRDidDovxPj8HWE2lP4a0zVi8nmma7
TcwyANo9uK3bb4raTqlxCh+F2iySzt5alRsDt1wDjGa8dcafceLYxfzSQWEjgO6DccY5xXo
scFnbaM2l6eITayP5zMX84RZ6bDgHPCtk8jp3xXC8vw8061XT77mbqVpVFRoxu36WOw/4S/
w/PGhPwh055HIGEmAOSu/044FUR8Tfh5b3Tw3vwxW2kjOGVLkhlI9qwz9pY3Bmn80zZ83zF
BUnaFP3QCOABwe9Y9zo+l3MOqar4gu9l84PKHasfZNi/wAWcAc9MEdamOBwla6pN382zWvH
GYRKVaKafZJ6nav8YPh7YxNc6Z4CBvVYNELycyxr74Oefw/GuM134oeJvG2qW1jrU5i0p3V
WsrU+VGRnA57/AFPFc14D8PaL4h8StbeI9eTRdMhjaWSduWYDoqj1Nej3Pi/4b+F/DuqaD4
Q8PTalNdgxNqV/tLAY6qMZHt0rkWHo0at1Byl99vv0R0Qcpx5m7I57xb4dtrPwwl9baLNby
WoXzJXvluFlXdgDaMbR9K42Jjq1rBZxRGbVI87AOroM4jPYlcEj64rs9W1PwlfeG5rO08PX
FleyYCTrOzquDn7p615xdym11WN7cGBo0UqcbSxx972r2asH8SJxHIpe7t/XoTW13c2lyt5
aSbZByK9G0Pxyl6Et7qNIpsYJLYBNcnBd+G/EN9K2qySaLcvGoWa0j3xPIM7nkTP8XH3fri
q2qaDPp0qRwzwalDJGHjuLBzID16jGVPB4I7Vytwb5Zf18zzquHU433PZvt1x5SSKsTA9fL
LOMfhV2OWaUZ80IPTac/mTXiGleJdZ0xsWt15sC8hHOR7122m/ELT7gqL9GtXbuOVrmqUGt
kedOhOOyuegp5gIJmJ/ACvHPiHqbX/i3yEYmO0QRfRupH6/pXpaa3Yy2ElzBdxSpEhdsN0A
GeleNWjPrPihGcZ86Yux9RnP8qWHpNScmOje7bPQ9Gaz0jS7aK7jjaTyg6iSPzAGZuTt9QK
vxXEs15LEyYfflpFQR5/AcCpIsq7yQ5CsBj92G6emen4VJGhUKdu0E5bJyc+5710O12Yymn
G3UjmsLedSLm3WUHs/NZc3hXQ5P3hsfLJ/55sRW7GkhXIRmyTggZzWza+Ftf1C2+0W2nSNE
BneWUcfiaznWjTV5ysvNkU4zk7QTfoeet4J0tyximljY9c4bFSWXwll1KF57TVYl2NtxNGR
79RXo+neEWnuGGparBZOvTcjP/Liu20bRNK0yBrd9Ra8V23lo8Jz7CuDEZrSpKyld+l/xO2
lTrS1b09f6Z8/z/CHxHFj7Ottc47rLj+eKzT8NvFVuzKdEnk94gH/ka+sYk0dDmO2JHYvzW
pFc2S4C+UnHG1cV57z57RVz0YUH1kj43uPCuvWTob3RL+BfvZeBgP5VXFqY2w6lD6OMH9a+
3Y5VcALKCvpmlaxsbk/6TZ20ydP3kSt/MURz9rWdP7n/AMA3+qroz4pjh5HKk+x61p2sKs4
6CvrO58HeFbmNlfw9p2SOGFuoI/KvMfFvhnQtNu7aG20uGCRgxfYMDrxxXdh83p4iXKotHN
iIOguZ6o4rQbOCe9toZsJE8iqz4+6DxmvY/Gfw+8N6X4Sl1PTnCSxIpUFid5OBg+5ryy8jt
bC0WW3h2EsAWB7VDJrdxeJFZTXM0kOeIzJxnHvwK0rU51ZxnCVkv67/AJlUK0XB6HN6lEgZ
hgcd658TSW9zHcW7tDNGwZJBwVI6EV197b2krMvmyo4XDJIACp9DXN3VlFgjzyCOPu5H4V6
dNpqxm73KLa9rQ1xtc/tOcaruJ+15/eZxgHNc3fu91LLcSNuebMjE8Et3J+tbktqn8M+498
isma2Of9YOCe1apRWwXb3ZjOGzuA2An8KrSsWb2BPaust9H0q6VUm1jyXbqhT+RzQnhzQHE
kkmvSIFbBLxAD8K0bgY+1S6P7mc1a6zqVpY3NhbXksVrcrieFW+WQDpuFZxRiCCMn3716JH
4G0cqGGsPIH5yNvNRX/hPQ9NgWW8vLvyzwDgYBqOeFyfrK21POz8jDvnv6Unz4J2nB4r0y1
8IeGru3E8V/NIncbwMfXjitRfC3hyxt2kayMwXnLMW/Sm6iW5DxMU7WZc+AfiXwT4a8S3sn
jG32pcQbIrho9/lNnnj3rE+KNxo3ib4jXt74H09zpxRFJji2iRwOWx2zT9Sh0W80G7t7KCO
2n2b0wmGyOcVV+Gmox22vT2lzBFOko3eXIDtYgdOK4pU4xqOulraxusS5U3G1jm4/CHiKbD
NZCNSODI4Uj8K1rbwDdPaTPd3iiZUJjii5BbHcmvZLu50y5iKQ6Hb2jk5DxSPge2GJrz3xX
e6hokkd1ZbWiY7Srr0/Gqp13PS1jkdWcpcsZHEWHg/wAU6lppv9N0O+u7MOVMsMJdAw6qSK
lPgbxvJqEdl/wjOom6kjMqReSQxQHBbB5xmtvwp8RPEfhW5uLrTb/yoZX3yWhG6J89QV6fi
K3NV+OXiC98a6f4lFvBbXNlCYUijZtjKTnDc81nOpiFUtGKce/U9mjGk0pTk0znIvhb8Rni
BHg/URnjJixUcvw78R2Wm2t9qEMdvDeXpsk3XClg4JUgoOQAQea9Buv2lfF0sDxCx05WbIy
I2OP/AB6vIL7xDqOpa5NqkkhFzJP5/wAi8Byc5A7c1NCeJk/3kVFfe731/AufsrJpts9I1H
4Tx6JHPpV5eyX/AIgSYp5Nq6KETajBgr4Zs7sfhXnXijRJ/D2siAw3EUMqCRFudof3ztJHW
rK+LdVm1m51PUnXVLyaPYzXYMhyOh9QcDFZsry6k5juXjtlDySiRxg4xnb644rpipRd5MUn
Fr3TL8xtmN45OGOe1TRvMYl2SDbjjjpSwWaPaPO1yivHyqdzyBj8j+ldR4h8Jf2HqMNpa6t
DqIktop3kjKgI7rkp1PI6Vo6kU1HqQk9WY2o6vdzyRM5YlOVJ5zVKbVL2e5x5xCr8oAPQYH
HWqkgfyI0DZPoKYFBYYAJ4zz71pvqyHJ3udHpfiF7EsvlFnDAhw3IPTHuD3FdknxSiiuI7s
wSJNFIHDgqSGxg4yOhHbtXmMCCOUktwSvT61BKiiVgMMC2cke9ZypRluUqkkd1rHjuC+mSS
O1BJyS8oDHJGN314rMkHms7Arz83y9Mcc1zJtR9jkuGlVG3hFjwcsCCdw7YGAPxFaNvqgRf
KMbfd2HnrVpKKsi41P5jXjjZ5yqqT0Hf1qaOWC3vDazSpCT8khfOPXNUVvImMUhdYz6ZxTN
Dt7LVfFkMWtXYtbJ5D5srE8KAemKtRbKnU5VdamTcu4ncJISu4gEfXrTkupiQpmyCMdea9W
vPBfgBYkex8RQSSO6hFEpJAJGc5HGBUs3w18Pf8uviS2YjgYuUO78K0ulpGS/I8x4m+rTXy
PLUvbqGQNHN8w4Ge9ObW7x87pA5zjpXcx/DSO41C5ii1VJBAVx86/NkZ4qtffDG6tbeW5F6
pSMbugP8AI01Rctbr70H1yC91P8GZHhCy07Vteki1OBnV0YxhWK4f8K9AhsU01JrKCP7MAx
KDLEbT0IJAJ5xz6qa8rguoNOvN3llZoDtEiOyliM5P4nH4CvQLLxRBq1zZWzoZr69m2ySE7
FhHQKnbGOTnvSqU41aXs1o1sdOFxEsLifbPWLVn5db/ANeh0mrTalcXlzLZaxbjSXeAQ2Ri
JaNVGGUHGFxgjgndn3rA1XSm1eFrc362LLGzbpHARumFYk+oPPPOa1bU2d8PNtrzajNMqPI
P9Z5ZG7ofQ5pup6hpOj295EL1Lm8RAFjKAiVgOC+RtKkcjGMDgc1zYXAypPnq7L0108jux2
aUalJ0cNeUpd+mvn/wx5Nc2s2n6tJp93tDwnBKtkE/UVftrSWUrIB5cYOQ0nGT14q3cBJtW
a8llWeSecHLxjIBXJbr68UTXa53JHuYD7z/ANO1aSalK8TLDymocvU99ml+I8mhWpk8MaBc
WzRJJHKFGcYBUnvnFeG/EGDUbbxpbS6/aQRSOqBobdsqVB56evNc/JresA/8hC58oEjb5rY
Hb1ptxNNdaet7cXbTTxsB80m44z2oTtGxrWrKUOXW/r/wCfW9Bm0uysNZGwafqTSm2RXzJG
FfaVdeoIp+meIGs9Y0iexlOlT2y+XJdQksW5++V78HGO9TeIzp1z4esNRS+lk1eeeSS7tjz
EmcFGX3I4I7YrmpLa4jRZHheNXGUZ1IDfT1qYxU4+8csnyPQ75/EXhjV767TxJYl5nlx/am
nKIXbHG9oyNrDAzjg571Ha+D73VNOjutDvLPVN5P+iidY7hDnABRiM56jbmuattAubvSzeJ
NBuDhVhySzDu3HH51bHh++gCtby52jJx8uOO3fNV9Xmo2pdPIydWF/eI7/TdV0maa3vLW70
+WMkSJLGVxkdD+Bp+hXn9mXxuvKWchCg5xgn+db83iLVvDEsE+g6pfiOWJWu477a6NIBgjH
IZcdM881Wm8X6bqsts+reGNOk8uTfLJZxm2kkTHKkrx79O1ZNVF8Uf69P8AgjlThJWubene
PrWG4VdR0oyIB90OQp+uK7T/AITzwdfLGLDTYdKlwMlpWbn8c153PYeANRiaTTNf1DRpT8y
29/CJkI9BInP4kVjyeG77+wRrUMlneWeQjLFMvmoxOBlDhsZI5xiueVOlUd5XT+a/4DMfq2
jUVv8AP/gnvf8Awml5d2QtjfwSwheAAmcflVZdRVVJV3UHryQDXz/A1xbhwwnt2yULMCAGH
UZ6Vah17WYmEUWps8bLwGPH15rNYGmvgVjnnQm3rK9u57tBqsUu4RuSAepO0Z9B61fiu5cc
sQv+z1rxC08a6tZIqPbQygccLyffNbdv8SEYbZ7Bo/dW/wAazqYO+iMXRmnoevRalcJgea+
0dMNWjDr8y4zIG+vavJLXx9pr/fkkjB45XjNbVv4s0Sc4TUYxn+9xXDUy5S3jcm9WHRnqMP
iOQMpKqR69K04fE7rj+H8a8tg1i0lUeVexP9HFXku1Yh94PfIPevMqZXBbI1WKnHRnsem68
LpCrRzyOp6RIG49T3rl/H9q1yYNVjjuCYh5cweLaAD0auTs9UMN9HJIZ2jBHmLHIULL6Z7V
3fli6tCn2DXnt5k/guFlVhj6156oSwdeM09P6v1O+NV4mi6b/r8DxjxJcGLS4irf8tRx+Br
lBeuLiMKqEDjBOQfrXV+PrWbTrQ2s8MkTLKGUSLtbac4JFcFZ/vtQtomcDfIq5JxjJxX3GH
alS51sctBOMbPuXLySXzmM5ZW9Qevpz6VnPKqn55HIBx15rrNf8N32nXM0EgjuokP+thcOP
zFcdNGEJx933rWlUhUjzReh0OVxtwYtjGMSAkcEsD/SueuvNI3CY/4mr9zcvAU+YKCfvHoK
w1le6vjEXwD0YetaOy1ERG4khmDqWyDkE1oXHiC4uoIhKIi8eQXRcEg+tZ93DcKVkY5GOdt
UTtZflz1wfrWis9UK1y8l7JGAFO1MevNbNt4k1FbYQtMs0GP9XKAwP51ypCHLbtx6AVYt1W
SVgvDADnPAp2VrA4p7q50SyJcmQ2iiOaQ7ltk6H2A712/h19ZWJLXULAx26r8rv1+leTzNN
BLvLFHyApXt9DXpfw+vlurK8j1LVkhSNwIfNJbJ5yBjn0/OpqtctznqU3KPunUvbW7yKGgU
5yCdorzCIv4f8cg8hILjqe6Hpn869SkuLWJWL3UJX+8HA/Q815v4+gj/ALSttRgIkjnixuQ
5G5eP5YrGCvoclC6lZ9T1mYRyRiZpSseM7gRivLPGmtW18wsILslI3yysep9qw7rxTq9/Zx
2X2g+XGgQBDgYA71jLASTI6lsnIGen1p06NmddOg4u7ZZt5chozJnGDj15qO6kWS43IEUMe
FU9Bn+damn6Dc6hbz3UYS2soMedeSsFjTJ6DuxPoMmqupzaOLG1tLK0P2iMs1xdsxJlJOAA
vRVAH1raLV+RHbytK7Mw7wpAxkc8YrT0O6sbbVbebVFma1VsusL7XHuDg81kYG8kcKRUaKf
mCkkj1NW0raApa3PXmvfC2v2e2fWbOO5lDKGvLMiSPJGCXQ84HPSodf0vwzDZypFqWgDmQJ
LYxzNINvK43cYPavLQ4QYx064oMgcBGcgk9c+1YqnZ3N/a7uxYgaKNCLiEkuhCEHBBz19+m
K7nWrnwPe3sVxoa3ljC0KCWGQggSgYYr/snr+JpkXw/sbv4WzeMoPE1uLm1X97pkgAlzvC8
c9Mc5+tcekoVAIFLpjqy81zNxrO8G7xbTKV4qzW50dz4Stk8JadrVtrlreXk5Im02JWMlsv
zYZj0wcD862dP+GVtqUEtw/jfQbIoI8rPKyF8oGOBjtnafcGt3w/8SvFmjaDqM41WwhmjaK
NLK6slL3AOckHHRcDr61hzePda1fx/Ya7eLpv2oeXbgz2yCAANwWXBAxk5NY89d3W2/wDWx
ryUU1/X6lK6+GWtWfheTxMuo6VNYqN4WK6Uyld5TOzr7/SucHhHW7rwreeK4beNtLtbhbaZ
/NUOrnGML1I5HNdPZ30qa74h1Oay07UViExkRmxGCzhQ8Q74JyAO1avgLWdIjjv4L3wHZa6
llbvc3DSzGNggPLEZwcZ6AZrT2tWMW99u3+YlSg5dvvOAh8K+ILjQv7cg0uaTTftAtVnA+X
zT0X1/Guit/hZ4v0++iufE3h2907SlKma4kTAXPC89uSK6668d/DKXQr7TbbwDNp8kiMYJY
b1mEUuCVbB44OOa42z8WeILyO6s7rWry5WeJlVJrhmUOF4JBPPAOPenGpWkruNvX/gMXs6a
63Kd8fCn2i7jSK8eddwSXzVCM/TdjHTpxWMtwqvaMbGL9wpEuGP707icn35xx2rV1TTEiE+
y2EDDDAOenAOPr/WubbzNp/dsCT6V2QndWRzttu8tC2l1GmxHgJIZju3EYUj5enoaT7TD+7
3rMH6ZDY7dvxqix3HGAOpJK9aYEc4OPlPQk4rRRJb7F03YWYbbiWMDIBB+uM/pUkd64bZJf
T+WSOozuGRnv9aouxXkjFTw281xEWijOMHJbgDFD2sSbcniC1fCPp1iVRxhvs43MB6mr417
Rp5EaTQdMjKZwYg6H26NXFpGgxuPB6ZHf3qRYgo3ZJZjxzU8kexXPJ9TubPU9GSER/YF4JA
2XkiEFup696lmn8N2oMtxp100TgARxXO7kdySv0rgECl2PfGBzwK0rfU7yySaO1uGhEqbHC
Hhh/WonF2sn+IRbT1t9yGXuqPLK32UGKMn5QTlgPrUYS/uXAVHw3T5qrEkyKQOTwPar8Goz
W0uwOCw6qy5HTp9KqKWxbkiSIaUlvFBepK1wpO9o5flJrRE2lxIRFpJlwvBds1BFcaLffLN
B9kkJ3M8Y+QkevcVnG5vIlYpKyRBvlbHceh+ldKml0/A55Qb6nQaWQJz9khtrR2TcTICfy6
1vCytLq2DajrV0ZoW/dxQ2alGHrliMZ9xXAjVJ0dZkf8AeKu0GpVv9R1GUpGZJJG4Eack1t
Gt7tmzB09TqVHlmSO7S38tj14VsZ4zjvVduMtZ3RkC87Bkj8+tVP8AhG9duo45pLaSJ/4vN
O0Diqs0c2jTTWjvuLIHPltkA+tae1T6Gbp32JJ725iYM9r5D9ifmDfn+FUHmkaczTkEnAbj
ggVBPeO6AGQkHjk0xHJXzEI2qMHvn0NYzcVqzWEZbXI5XLTOwUBc8AL0FAuJlYqCRGMYIOD
1qcQM9zEBIPnIGSdoGaff2otbh4pGjlPUNE+5fzrlbTZ0K61Om0j4ieJNG0t9Ns7oS2rsWe
G5iWZCc5JwwIqzH4506e+uLnU/Bmi3v2ghyPJaHYQoB2+WRtBxkj1rhgFIBIP4GpYyjnZgn
g5z3rL6vT5nJKzL9tLRNnoPiFfD1tpEbz+CL3Q727i821kS8Z4pEPIbawJI/GoLWx8CzWsZ
l8TalY3DIN6y2Ili345wQwOPwrjrm+nuVX7Q7SqnyopOQo9qgQGVWKlig6YGcYpqlLltzW/
rzuNzXa52t54ZsAtqdO8XaPfLcyCPDCSFosjOWDLjHY4Jq2nw78UtbGWz0211GHs9neRyZP
0DZ/SuKWBtgABPckDOPpTvNvI5NsLOp6g55yKz9nVS+K/qv8rBzU29Ublzoet6fe/Y7zRr+
2nRN5jaNgQucbsY6cdajSSeIn/T5ocdBuIq9NrP9mJYaj4f17VhqhQpc+awUR9MBGByRz3q
6PiX4tkiaK+uYb8bSP8AS7SKT9SuaT9pb4U36tfowcIX3M6LVNWjUbNamCjsWNacHirxVbr
th1qTgcfOapReNJEivFuNC0WZrx2kLSWYyhIA+Qj7o74Heq+g+INMsr2GXU9AttQgSIoyPI
yiRs/ebB5OOKiUb/FD8hKlDv8AgXtQ8SeI9Vi8rUZxdBSCGY/MPxrOtr67truGc2xJiYP7E
g5roL3xV4PvLa5SDwRFYO+0wSx3spKc85BODkZH40//AISD4eSFVk8I6hEe/laqT+jIamnK
VrKDX3f5h7OK0TX9fI2NQ+K2qajsN5oForJnmGPy9wPqBXKX/ieyvpNz6FLHKeC0bYH5Yp1
1f+DJNftxDb6tZ6UqEyr5qSzbuxU7QMVbkf4bsAE1XxDbhzgl7aFsD25FZxp06K9yLRPsLu
/6nJ3N9BKhR7GXYezHOKzYngtpQ62jliOprrNYg8HQ2LNo/iS+uroEHyLmy8oEE8ncHOOOa
n0rR/CN3bXs2r+L5LERMViSKzaQzKB15Ixn0rTngo82v3P8i/YPZfmjE/tzTZLBYZdIkeZc
4lV8YrBuXgnmfybJlLdPX9K7U2Pw5j1Bd3ifVpLRoN2Vs0DiTOCMF8AYxz71DqNv8Oo9Nnf
TdT12e+AIjSaGJEJx/EQc4+laRcZbX+4j2Ftf1ODmicnKQsqqORUsf2mJAqQDsckV3FvL8M
009Dcx+ILm9KfOY5Yo4w+OgypOPrUlwvgiOWzuofDmuCxcPukuboDzTj5drBMDB6jn8KHV+
y4v8P8AMv2fdnDTQ3E0bvKoXknjjFFvHcRhm81xjk4OK7uTWPhpHHGF8H6hIR99n1RgCfb5
OlUbPxboumwzrbeDtLuJWkYpJeeZMUUnhQCwBx6kVUaj2UH+H+bD2cbXujlyJnLEySOAMjG
T+fpW1pXg7xP4itQ+laLdXVtG+1pGOyNWxn7zEAfSnTeONcBvhbTx2EN9H5UkNpGsSFQMY2
gcDmsg63qktoLOTUJjAG3hPMJTPrj1pP2rXupJ/f8A5DSgt2dRD4EnSyFxqPiTQ9MjkQkRS
3O+UjH9xA3PsaopB4WsdJivLq/n1PUXBxYrH5cUZ/vM+csPVQB9awo9ViTSryyksYpZp3TF
ywJkjA6hT2znmp9P8P6tq1hdXltCfslnE80sznChVxke55UY96tqX2nZCTWyQ/xBrV7q98k
zyptKKfJiQRxw/wCwqjgAVBqOkXuk3Itb+NYp2RJdhOSFZQy59ODnFVbKFZ7yKNnEayOqlz
0AJHNbWs26JrF0sd+2oxRyMkdy3WZRwDjtnH5Yq4LldkTJ31ZzrhlBDYyD2GKhQZbI571pX
McaEBUO7096qyQrHIEXJXuCMGtDO1yFg4zJ0OaUKzsG2gkjjtUrRsPU5HpUYIEoV+nA+lMa
sh4mmSHaGcKDg88VYhWRo9wK8k55xVHaCMrwOfxrVs5VW2UGRFJ5wY8/0qOXsaXe57RrGh2
HjTX5tT8QeItU+1KFty66O3yIowrNsGPXn2q3omkaF4fuVi0/x1prQ28xmX+0tHkwxKbTyw
+nHrXQ6V4n0PSI4LRdU8Z6dNfhJLaOF4pVkRiVXaDnrjoe9XL7xzpVu1zpmqeOvENpcr+7l
hvdIhOw45VhjOeRXzklU+Bt27aW/wDSWexene6t+P8AmeaaX4hsbZ/Mm8NeG9QEl0LUpPCU
3df3p54U5zn2HpWz4x8Jza5ewWug6f4U0jyocyvpmo/LOrngHPXG011ya9baZ4Yhn/4SLRb
kiNdlvfeHyPM5AwZMfNjOc1g614n8OaLrlzeW7eF/EpmzuiXSWREbjhWzjtVXm3+5VvPX/J
Ee6l+8ehxEvwX8aWtrLO1hY3KEDY0d9GdpyOcZ5/8Ar11F34KjsbPQ9W03wNd2Jt0K391Ld
JLHMSAuQoY4+bOB7ism98daRehsfD7QYZXGMr5u1fooYDv+ldf4b+H3hjx3rUGlaF48uxeS
xmR4INHlEEJAG4li+AB0yevFdNOhiKlnUdvl/lL8zn9pRj8Kv/XoeU+MYTFHcgn975wP3sk
985rlFt4JbwfLcRxNFlizDcX25JHtn8a9Q+JPgGy8JeJW8P6b4hk8SajEN12kFqQLduykgn
LY6+nFcYdK1KJDJNpt1HGFJLNAwAH5V60IWRwyndmHHar9nXdKxlAO4MowGzwPyqL7HcknD
kjOOa05ICWaMMQT3ABr0ey+EFzcfBqb4kTaylvCkxihsTAzPM28JwwPc57dqqwnJ2PKZLGQ
jA2fiM1dWKFbJYJNHiaRYZUMocguzY2uQOMr2rftfDU1w4QxSBiONwIz+dNvvDt9p8mx0lB
4J+U8Ck3rZsFLqYEiaMZSZNKuYhnny5OnC+vuHOf9oelRhNAk8sZvITg9MH09vr+laP2W4L
Y8pmOP7tK1oS6gxEOORlfSizDnXVFZtO0NIiv2uVJApJVoOpwTg/iAPxqZPDunXUjQprFmA
WVFkdWXGWxn8AM/Q1ZtrSBL1Li8svtSI++SIsV8z2yORXf+E/Dngbxf49tdOxJoGkSWbtM9
1eKAkqjqHYdDwMYFc9Ryi9E2WuV67Hkt34fu7O1WaKWG6hkjWVvKOTFyRtYf3uOnuKp3QaU
o32dYiIwvC43Ed/r617bqWheBLTx/Bomm+IrqXSkJS6vSm7Y655X5fmXpz9a0NS8EeBZ7AK
3j+C7tLSZSYY4trqrkBivPJ79DWDxag1zJ6+T/AEN40W72a+8+eY0VWbIJYgHaB3p620krC
FZQgGWG84APeu71nwlplvdFtPvZkhUfKtyg80n2UdB9cVhWfh2/1XU4rCwjWWaYkKA4UE4z
1PTpXbCd43RzS0epzXky5IRMqeTV22tNXgtW1SC2mjgQ7fPjU7Vb03Vqf2dPESjRlR0z2rR
TT9Qj8OTyFFa2llVd3mYZcZzhc9/cVTbVtQjFSvZFW28RXItvJ1IFyRxJ3YfWr9v4ktYdPE
AsLKZTkbpbdXcD3J5rLNr8iROcbW5Bpp05wiyeYm1uAcjnHX+YrZVGlZmTUb3RBdSaa1s6i
3AcnO8cEZ7D2qtaaT9qWRlubeBEXcRPJtL+w45NX1siGwcNk9RzVqKwtvsc0klyElUrsiC5
8zPU5zxioqPm12Lh7uxzjL/Dg7gcDFM2l2YhNg6Y/rXX6T4eudZ1WDS9Os5Ly8uG2RQQ8s7
YzgfgDUmteFLzw/qs+k6taNaX9vgSW7sC0eQCAcH0INFgc29zjwnGQMHtntT40feSwwMZPP
Ue1bRs02/IUBH6002OQuWGD2wOtUtCbmMqYZieucfSux8AT6nB40sJdJ0aPWLmPKx2bRZEi
jrkd+vWsUWAV3O4bvrya6HwVbXC+LLH7NrqaJMz/LfSMQsX5flWdazpu5pSb50drqWtaZJ8
QrWfxP8ADc2UC2vl3GnQRshOWP71eB24rh/Gk3hWfUUufCmlzadaYAaGWQs4bndzzxXrZj+
Itl8VLT+zPEml+I9XaxZYrjepjeIMcxnPGc9s15/8S18RyeLwfFWnWun6j+78yODaIyNvD8
Z6+tcNDSpv07/odVW/K2117fqebbJA4C4bPX2pJCArBuWHGPxrc0jRhrGv2mnG7itBdTiL7
RMSI4yTgFiO2cV03i34bap4LgH9tXtgt28zxxWkM3myyRqcedxwEPbOCfSvTjocB5yASuQM
dxVyxs7u/vYbG2iEs87hI0H8RJwBUr2Ts6kHOTxjpj0xWtoemmbX7OL7cunrJKq/anziH/a
JHPFZybSbKjvYn17wN4n8KW0d34g0OeygkfykeQAAtjOBg1i6dpl5qkwg07T5rqYdRDGXbk
egr1T4k6RrthYWEWpePLfxRaSzsypFKXMLBQCSMnGQcYql8LNP8ZTazdSeC9UttPvkjBcTy
bRKvpyD9a5lWfsnUdvxsdHs17RQVzzW90m+sLgw31nNbS7NxWZChI9cGsvYO+QvY5zivR/i
ND4lfxlcR+KrqG71aKNI5HgcMvC8DOAM49K4ZrNucE4PGAa6aT5opsyn7snFFrUfEup6ho1
no900RtbI5i2wqH6Y5YAE/jS6Pruq6I902nNGpuojDIXjVjsI5ADA4z6iqcNi5JLKdwNWWs
2VOgcgdT1zmkoRtawuZt3uYsVneTeZNb28zwoPndIywT6kDio40cHBXqeu7NeufD7RPHDad
f3/AIa1ey06BFYStczrHkHkjkHPSuHkMryzzuqebNI0kjBR1J5I9Pwqee8ml0L5Xyps55BJ
twq55/WteGTVtYhh0aXUEgtrcGSKO8mKRoeny54BNdF4S8Ba9401O4s9EFs19DC9wIJpNjS
qvUID95h6VV8T+CNZ8Lap/Z+sy2wvvLWSSGGYSGAnosmOFb27Um9NAj5nJ3EDW9w8LEMVbn
acio3OCOOucivSrD4Q+LNZ0O01/ToLR9MuhJuujOqx2vljLecT/q/bPXPFcWlo8EkiywpIV
ygYHKn3FPm0GlHqZDtJJ5Yc/cXauewq9p8GmPBcTXt79mmjXMcfkl1l9iQRtz680v2GVkYB
SBnPQUv2OViRsGRjvSbbWgkombIFDZC7DwNv6101pehvBE9lLrLxG3ffBZRIR5rOwDlz6AK
MeuKyXsGYEshOOPemJYXAx8uRnv6U27hFlnQfs39oyzXVstwixN5cTHC7yOCfXHXFX3i2qh
3bQAT9eBWdb6LfzMRawTSlcsREhYgY68VZ0fQfEGtanDpuhWdxfX0m4R28C7nfA5wPwNJyJ
cU+pm3FxKJLhOCrYHzAZH0Paoo4vNDvsHAyMnB/WtzxDaXNpenTNQ0WPSb6xJiuI9pV93+2
CTz/AI1lrEiIXWUbzkBTzmqi01qDTRVeVlDcYC8cGoySAM8kqce1WyiFdpYOT1+tM8vJfYM
AjHpV6EpPcpqF53LgYH4mvatOsfgXJouny319q1vfPbq11HG5KiX+LGR0rx4QO7KiBi55XA
J/lWlJpeoW2yO6tPLlKhikiYZc9iD0rkxFL2qSU3H0djopTdPW1z6I07wrYW2oXMmo6BY6y
srLJZpa62sL2Sj+Hk5OD3/xqt460Xwlo0c2r+I/CuvW094MLKdVjlV5CCcFhlj7n0qPWde0
Dwx4W0sT6B4S8RLNGseYNyzqQoOZPfJxn2ryDVr59eF7qFvbrCkDCQ2cIISOM8ZUEnpwD9a
8ulRq1Juc37vzTf4/p/mdsqlNLlS1/r+tyzqHi7XPEKW8GqahPPbWqCO3iZvkRRwBgenHPW
ss3C5bcQCDis+C4BUc7Rk4P8qjExU4wCd3XFezCmoqyPNnJyfvHXeG9A1bxX4is9C0W0e5v
Ltwq7eir3Zj2AHJNfTXirWdP+CXgyLwX4MtGn8T3sSi+1OC3ZjDkffJ7v2Udup7V8r+HfGX
iHwvdy3Ggatc6ZJMoSSW3O0sM9CfSu/8O/GvxMmphPE/i7xHPakcfZL3y2X35BzVuy1HC8v
dR3fw48Lx6Z8PvFPxN1TXNXSO23QxR6Xcm3luiCCwdiCwO9gMdjzXo3gTxdA/wk8ZeMJ110
QWsLwpFrOoG7WQqmRsBVdvzOAeua8r0+LxJPZzn4S/E24e3mdrh9Lu7kRTb25Yg9GJPfjNc
b4g8T/FKzS78O+M5taktLtBJPDJL8sigjDcAjGR27ipjVjL1NKmGqQeq0OB3ZuMEh2PAwOp
r6k+KWu6p8MvhF4D8J6BqEljqHkieaSD5WO1QT+bvn8K+ZLS40n7elxbX81l5BDoZYhIwcH
27DHWtzXfFes+KtQtbzXvFB1Se3+SKSdipQZ3dCvqKvmS3MeR9D6m8SWt9f6V8JvB2qzNda
rqF1HeX87gGTy44975I92x+FcT8W/iZ4ui+Mtx4V8I6ktnCPJsDGkEbeZK/wB7JIJ6sB+Fe
YS+PPGp1q38R3HjNpdQs4GhgnSaJnjjbllAI7/Sueubm8vNdbxFca75mpyTfamuDPGGMmch
sDvnH5Uc8e4uSR754nn0/wCF+qaL4HbxP4u1C8a1jwmnz28MaFmKhVVkPfJ/nXpGuaVZ6j8
Z/AOgGFZn0azn1S6mkVTI3Ajj3kAAktk+lfKlz8ZviBcsZJ/GDZUjDvHFvGDng7M9R696ev
xg8U2mry+IB4zubnWLm2W3mkjtY1JjUkiPcwx1J6ClzxWw+Rns/hLxdr3i79pm/wBMsb/Z4
ct7ieR7WOGPY8cY2DPy55bBzmt/wnNoqeKPiz8RZbK3W0sHa0g/dqUIiTLEDGMlgvPvXzp4
O8QePNNmvNa8EWk9irKVvNQaISYBbcS7MCAMkHAAro/E+uz+Cvhze+Cm8XyXj6gxnljs0je
3ufNwz7mxvVgffn26VMqsU+Xqaxw85K+yO81S/k+Gv7Nmgahp7R2PiXxHci4kuxChkAfMjY
yDwF2jHvWV8GdV8R/Ej4n6fD4l1I6pp2kq9+Y3ijVRIBsTO1Rnluh9K8qt/jZ4/i0qz0ybV
obm1soxFClxZwzeWBwMFlPYYqOx+L/jLSvEc3iDTtXjttQuIFtpGitIkRowcgbAu3r3xWlk
9TCx77/wsPQoPitcaje/FDTD4ejupAdIi0pi2wAqE3eXz8wyTn6V4d4/1jTPEvxW1vUtBEM
On3M+23KL5alVULvxgYJxn8ahm+MXjFw8rHSWcgtk6TbAk+udnX3riNPkN5De3TXUUc6Yfy
34MpLc4+mcmjSw0fT3g1bfwd+y54g8VPa251DUZ2itDcRLJg5Ea43Dno59OK3NPu3u/wBmv
X/Eeu3Vnr13fqbazxYxx+VI2I1RSqjJ3MDn2rivFXxW0fTfhh4Q8LeBLyDUJLCLN8txZCRM
hP7ki4PzsxyOmPesW58a+ItRttK0/VtVj1FLKRbyHSNItI44UcfMhk2gLwecUOy3MZSUT0L
4sa6nwr8N+CvD+jabpcmqR2ebia7so52CqqqeWHUsW59qh8R6kvg/4Gab4og07T4/Fnim6F
y00ljEzBCCxCoQQoCBRgcDPvXlHjXWta8VY1jxbrkF7qjQLElpawjCRhiw3leF5OfqKo3nx
r8aRabYaPqC6XqlnYxiK1N7p0U20AbcZYdcAD8KfNdNocZJo9w1RdNvf2e/DF342j06O+8Q
6lAjXq2kcBghaQtnKqMYjXr/ALVdvd6D4T8QatZWPgrxx4e0yJIfLTT7Ows7ppCOS2Wyx4/
xr5LvPjH4l8Qarpsmt3Vg8OmRslray2MbWyZGOYsYPHetKx+LHibQ7yLUNMtPC1jdGJniur
TTIA6joRlRlTj1obTZaimrnvXw9tNTt/2hfEen317p+oWeh2YE13Fp0Nud3BUfKvysAz5I6
4rzzw7rN38Y/jbDo2rQ2dzoq30t68cVpGjtDHnaryKNzKRsHJ715t4f+Kfjzwtq+s6rpt0t
zca0268eaBbgSnJOSPxNJYfGfxPo/iaHXtJtNK0y8hgeDbZ6fHDG6MRncoHzHgYJ6U0Kx7d
beIf7Z/aO/wCEI0PQ/D8ehQ3hgeMaVC5MUS/vDvK5ySD9OK6ew0fwdD4z+Kfi2Xw/p/8AY+
iwpaRwG3Ux+bHFukYLjAJJUcV882nx58UadqM2qWGneH7HUJdwa7t9JjSX5vvcj1rIX4xeJ
18Dat4QE0DWOqSvPeSPFmadnYMzF/cgfhxQrhY9j+D2oD4lePbPTtW8LeHrbS9IhkvGWz05
EEh2+WquTncAWz9RWf8ADnRtK8cftNardLpNp/YtrJcz/ZBCvkhF/dxjbjHJwa8i8CfFPxD
8Pb6+utAe2DXkYimS4iEilQcjg9Op/Our8PfGzxLp+tNBoGk+HNIutQUWzvBp6w9T95mBz3
703eOrGk3oZHj69sbrx/q+o6BC9nbC8lSJLaLy44o1O1SuOOQCT9a4261C4u50a4uJbhkwN
0p3MQM4GT2r6DutZ8feGPhzB8OP7J0/ULvVi0Vrc2Lo/wC5Ay65HJc56ntnGTXj/wASJbmH
WLc3Pg5PCs3lqHt1TaJDyN/vnFc9OcZSVjaUJJNs9d8N6JoPg39m2fx3qGhaff67qtyIrI3
8AmVEL7RhT7K5/KuP0K61r4oeKNP8KWWheHbKWWYStcQacsRRY/mbeRyVx1HfpWXZ/G3WY/
B2meEdS0bQ9W0zTgBBHfWm8qRnB4Yc8mqekfGC/wDD/ja28T6FoeiaXcw272/kWtqUhcMck
sN2c9Oc1vZ32MD3bRtP8JXnxLh8GS3nhu/v4rlobi1i8KBFYpkuok34HAI3Yrc0XwR8ONQ+
K3jt/wCzNGgi03ybO1tZ9vkxTGPLy+XkZ+baPwPrXgen/Hi/0vxOPEWneE/DdlqTGQy3Mdm
waQv94lt2eT6U7wp4wuvEnilraHwh4X1XWL25mujdapGwJLncVJ34wM4AxWcpckOZlJXdj2
Txz8O5fDvw+1DxJaDwTfxW0OJFj0UIXJ+X926ucNluM1ifEHwz4G8J+HfAeg6hbjSbq5t/t
Op6jaQ5uXCxgYz3y7H/AL5rj/iJ4+8caZplt4G1LRtC0KwVkvhbaUg8uXDblzyRjcM471pT
+NvG/wASbODxBJ8MNF15rVfKjvPJcmLBzgKZAOvPTvWbnH2er3KUWpbbGh8bvDfhPwf8PPC
el6TpsLanegzTahKn+kyxqvG8+pLD/vmvJPh74R1Dxr47sNE0uK3eUv5zfalJhCKMkuByR2
x3zT/iV8S9Z8f6/bX2uWcFnJZwfZ0ht87QN2T1J55qp8O/ibqPw68RSa7pVrBPLJC0DR3AJ
XaSDxgg5yBXQvIzbu9T6A8N6B4Q1P4jR+FJn8F39zBO6XNpa6BPGzCPO9VkL7R069K8Z+Lt
toOn/FjXdO8O2UVlp1rMIVhi+6GVRvI9PmzWjpHx0PhzxIfEWieBdAs76cSeZKiyln3nJyS
5xzzx615ff6xca54guL18y3F7O8pVf7zEnA/E1K0G0z6K+BHhbwV4x8I+ItI1PTbe/wBcSM
yQGaP5oAVKqVIPPzYPtXmfh3QLfSdPk8Q6/ZLcu8rafpmnyjIvbr7rOw7xxnr6tgetdL4d+
IfjP4SaXaajceBdPs4rpDHHczx7Wm6NjKnOOM9O9ee6z8S9Q1jx1beKpbe3ie2lWW3s402w
QKrbtir6Fsk9ySTURkmtC5Jp2Z9I+J/Amm+BdP0HT/Cvhjw3faoLcvfXer6j9nmL4Ayo8xT
gnd04wMU+/wDhv8PPE/j7wZo2n2Oni4e3mv8AWxplyZI3Cqvyltx5Mjdc5IBrxjxL8btG8Z
ayNW8R/DvSL6+EQh803VwmEUnAwrgdz2qr4T+Msfgjxbfa74e8LabaW95ai2Nl5sjKoByWD
ElskjmqtqTqdD4n8deGNG8Ta14f0f4eaLLo9vdPCqyTXGJwjbdzASbScj0ro73w54N8Kfs+
6P4v1XwdY6hrur3QkijmeRVVGZmC/KwJVUAHrz1ryHWvHHhTUrG5gtvh5YWN3dZK3cd5cOy
MTksAzYJPP51seNvinrPjvw9pNhHoaWGn+HovL3WZd1AZQgL56cAj8aTSS1DXY9T1jwP4U1
j4LeHdZtvCNloniLxBqENtaCzeTAV5CM4djn5AT+VVPiDpngHwP480vwNoPw/07WbiSKFZ7
i8uJvMaSRtoHysB05/GuPn+OuoXT+DvsuhWlrbeFHDwQB3ZZiE2DfnvjJ49ade/GrRLjx4n
i68+H2nTa8kqSic6hOVDKuFO3O3gY4p8q6Cuew3PwZ+Hd98cbbQLfSxbWFlpH229sop2Kyy
NJtQZJLAYyTg+lQav8FZNOtb+/i+H3g2S1tlkmVDqF6sjRrk4znAO0fTNeE3/AMWLHXvE2q
eIvFHhtNQv7xlMZh1CW2FvGAAI12HkcDr3rSPxyGmeCdX8NeHPDaaYmsIUlmlv5rmQDbtbb
vPHGR+NJ6jPVvAGraV4T/Zs8QeMh4btbZ7p2thGJZB9sBOwBiTlfvsPlxwua5r4I6FoPiXx
hr/ittGOg6VpGngrBYXky7JCDlhJu3fdVs8965fS/il9v+D9t4P1LwENY0TSX82S4iu5ICG
DFgzbOn3jWPpHxitfD3gPxR4U0Pw5Harr8kmJxcMzW6EBQgyOdq55J5zReN2VZnnHiC9fUt
bu79vMb7RM8uZJNzHcSRknkkDuaycqvJXJ/SiaZpJSdwVQOAarmRgo5DL2IHBrNK+xqrJFu
0laC9inRyrI2QV4I9xXrmlfFa2VrfTW0PTdU8wBRPqFnGkgP+0VGCOnvXlOn2ljeQXD3Oqp
YyRrmNHhZxJ3xkdKTTFnudRhhiyZnkCgqM4561hUoUq38VXSOilVlTkuR7nvb+MdeMbnTLP
Q9IKLtZ7KyBdQehUkda5G+07Tby5+1XTXM1zIN0splCmRsnLEHvXWrpoGnFvs+87wjE5OOM
4x9QfyrM1Hwbq9/cJcWWoTWcWwDyoxwCM81x08RhaGlOKifcYjKJU6ftLKbva2n66fgc78T
fC+k6DHZNoutvq0Rc+fI1u0RiYgbRg+oBrzaCaW2uWmjldHwYyQfvBhyD7YNfUMviHwV42M
/hjU/FF7fW1/Cq281/brG1tOv3GDADg5xzXgXjLwBr3gnVnttUtnEJOYrlPmjkU9DkdOK6c
PVbio1dH5nxFSjpz0zJls9PvVWbT3ENy5d3t2OETGMKhPJJz0NZ13Z32nXYhvrSe0nb5gsq
FGIP16j3psSusr8528/hXU2Xj7V4LVdN1I2+rWCEBLfUI/NCDp8pPK/ga6ZOcPgVzCPJP4t
GcxBPNC7lZNmRgjsec80rgpsDKV+XeeeCDXR3q+B9TvIDDBe+H4ZEO/y3+0xiTOAQDhgOvG
TU//AAgss8Zl0bxFpeqofuq1x5Eh/wCASY/mapVIvdWM5U30dzmba+urS7WS3maMochkJFd
fonxO8WaPeyXMGom4klj8om5TzcoOQvPbNc9f+E/E2kv5mpaJewIVyHMJZCPXcMis+KBQwP
mEZ4IoapzKVSrT2Z6RD8QNFm8KzaNqvhCwuLmaUyNqAA85SzbmI4HuPQVa1/XvhPqlvEdI8
I3Ol3HnR+aUnLK0Y++MepFcf4e8FeJ/FZmHhvRLzVTb4Moto9/lg9M/XBrbufhR8QdKsZr/
AFHwbqtpawqXmmlgISNR1JNL2Ed0V9Zla0lc07lPg/N9me2tdet8OROnnK5K4ONpxjOcU22
h+EY8RBpYtefS/I+4Zl8wS5B7D7uM5ribezmudRht4gWkkkCIB3JOAPzxXvXj/wCGnw3+He
o6Npmpz+ItRvr628x47SWEBWyBxuXOCd2BTdHW/M/vB4jS3IvuOJn1H4M2Ukn2Hwfqt+x4U
3d4QM/QVLH8SvDOlqP+Ec+GulWcp6STqZm/8ez7V6RrX7P2iJ8RvDPhfR9XvVTU7WW8vjch
He2jTGCMADJLbee4qtpvwg8Can8SJvBsNr4zjMUskX9oyxRLbnYOWBKdMjAo+rx63fzK+uz
XwpL5Hius+P8AxRqdzfSi6FjHeYM8NsNiSEDA+Ue1cl5TSFSxbI4ye1fR8XwT8J22i+Otb1
XXNSTTvDV49tbTQpGWm2Iu7IIwTubbgECqWk/C/wAB+Jfhp4l8ZaVqWvWEejRuR9uSErLIq
bsDZz3A69TVRpxh8KMKlapU1mzwqHw9qdzprajb6fcy2aSLCZ0iZkWQnhCwGMnjAovdJvNO
u2tL+0mtbmI4eGZCjL9Qea+ndO0bTvg94E0PVr/xhq+myeJYkkuLK2soLkK4QMrKHHyldww
3J6VhXHwq8OnwZe/EXXdX8SXFpd3WLO3jt0a8uFZsCSQNwGJDH0AFX13Mtdz52aEHKKMFhz
3q3FpF1ZWqXdzbSIlwAYWZCA65OWB6EZGPwr6AHww8KWPwqb4g6Z/ak8zzpbWen63CiCSRp
RGGKp97qSAeOOc16T8WPAXibxZYeEfA2h2o+zWFv599fOoSCMhQgHHU/fIUDv2pa32Kurbn
yBaqS0jN5igRlQE659/avTbuCO2sTHOyeHbcQqIrG1zLc3L7f4iPu5zmr/gj4a6f408fXHh
7w/q2oRaZZwML6/uoURiQ2CEjHQE9NxzXoXg/QPBfivUb7wd4TvtasZ4vNkl1K5toZGcA+W
ShLEgHHBApTu9jmqQd0zyDWzLpnhuK1SytNIiuRj7OG8y5uMYyzk/dX0FeemJJArT2yzxKx
cxEHB/wr6Gl+GfhU/D7xD4rutWuoNP0+8e0W4MSzy3nlyBNwyRty+QAD2rGm+F/hS++EOr/
ABA0HxBqnk2BaNYdQtI4/OcFQQCrH+9+YqoaIcE0fPN5phRftESnynYhQTnb7H3qJbJyFAy
SOmK9+0v4SwXejWlzdaL42aWeISMbXSomiJ/2C0gJHuQM1sa78ENC8O+LfCOk3Gv6hJH4hY
x+T9jTz4n+XAYbsY+Ygntg9aaXQ1bPni2nuLCbfDAqISpZRzkj9eavW11ZyzM17aKbfcWWP
buAJ68k59+te8/HDw98NNH8RjQdDhn0vV7K1UC2s7RWjnkflS8rNkHGOx/WsnxL8I/CngaD
SofF/i/UI9T1CDzzb6fponWLGAQSXHc46ckGlZMalY8UNjpc966xNNEjsAjY3A+vB/xqS88
K3FssU0dzbzJK2zIPlkH0IYDjPfpX0Gfgja+Hvi54G0uHVm1W31R/tkscsAiaKKLDHcMkYI
4+tdR4u8JL8T/in4utIta/sTRvC9rFGzQW4ZWcAs4KggcEN78UWa2GmuqPlGXwprAaWT+zJ
rhbfHmtAvmKoPqVyPxrNNq0J3EMpz19B6V9K+CfAmjeKNE1d/DXjZ/N02186aWXSDAMkMQP
MD5PQ9e1YMHg680L4KR/EWTWY0W/uBHHpc9osyz5cjdubJGQrN0zUpzKfL3PG4rvWbJobuK
6uYnibMUisw2H29KNc1vWNe8mTVLya+kiAVJJWLMoyTjJ9ya9u8UeHtZ8TfBW1+IusavBY2
NvJ9l0/Q7S1EcEY37AVweM4JJwTxXlWk6bp+saxZ6XDZ3H2m8lSCNY5QQXYgA4I9aLJO9tR
KUmrXOSWNI4HBgDueAe496rNE4JyMEdq+jvEPwI07w3qY0+88R6nPKYxIXstAmuEAOeN6tj
PFZOg/BdPE+p6v8AYfERttG0a3WW7v76wkgZGwSY/KJzkAZznFaqZB4SYXaHaOpNdP4Ii8O
P4hx4pu7y00/YQZLQDfu4x9BXqvhr4MaB40stTn8LfECO8Omw+dMs2myQqBgkck+1U4fg/b
w/DbRvG+teK7bSrTVZRGkJtJJnGSwGAv3idufxqZLmi4rQcXaSZ5z4zi0H+3inha+vb3ThE
uyS8/1m7+IY7AHpXZeEbLSYvBj3h+Jdzot8EeQ6bFG2GIHTqASa0fFvwcl8OeALHxnZ+IIt
Ss7yZYYofsckExJzyFbn+E8V59oeganrXiK10Gwt3+3Xkqwxq6lfmJHXPQVhKlzRUE9jZVb
ScmjBktzcTySHABPOe5qrJAUkKqAEA6joK931v4MW3hjVX0nVfGYF4iK0gt9Gup0G4ZADqC
DWh8KvhN4P8WePrywvPEH9rWFhCZZIYrea2aUEYzuP3cMcEHk4Nb9LIwbu7nzk9vKSPvkH0
7e9MSOaGUPG7K6fdI4IP+Ne7y/Dvwp4m+Jy+HvB/i2zEV/cTRwRNazYtggJVWZvvk4IyK4/
xT4D1Hwz4+ufB7j+0NRjmSJDAhAnZwCu0HnnIpsd7HD3+p6tqCrHeXs91Gh+QPIWC4GOM9K
oeSzs29RkH0r3DTvgZPfafrms3PinTbTR9GIjub9o3dPNAHmRoFGW2E7Sw4J6Ug+C8V34D1
nxhoPjLTNWsdIUtOEgmhOQASoLqOcEVHKkh8zZ4aLU7iACM98VIIXIXknI/h/rX1d4a8ESe
C/A2nDxVf8AhBrDWSmo2ia0JFe1mVAw4UZcYYZXOPXrXG6h8JNR1HT9Q8deIPGOj2Olz3jQ
w37xOEuzuI3xpGvCEggDHQelMNUjwUiYRsokO0HPAzitC21XUrHT5bVJmFvdACaNTgSKD0Y
Dr+Netal8D7qz8FReMLDxJpmr6fLcJaxCCOVGeRn2AAOo71oa98C7Twtq1vpOv+O9Fsr+5j
WSKOQS87m2gbQpPX1xSlZ9AV0eHykzRWxk+RcFCec5z1NI0JyqGRLmVQQiJnK555/Gva7z4
E+INN+JWj+BprmwuJ9QhNyskLuEEa53buMr93Gcd6seKLN7vx8/hqaHTdPtdHY2UEOmQ/JG
VQZLOwDyNnqx75rWlRdWXLEiU+VczPDptMuwd32BguACOOvrVVrG+XaWtpF2j7w7f/rr2mX
wVPN5ht7yGVkOGXOGH1rHufCeqwuQLdnHUbCHz+VdDwVZdLmarwZ5/baJ4jk8OXWt2+77Ba
uEmPmAMpJ/uk5PPfFYbPOBjfguxJPc+1eiT6Tfxgo9s6jGMMpH86XTPD2n6osljcQ7r+aRR
DEjBJnABLbGPyHoOGPPGK450atJOVRaeh0QlGbUYfmedJDNMgC8knGavLpeoOIiLeV1kO1C
UIUn2PQ11s/hDV9FkkOnXscriYxG1nxFOjBdx3RNz0yM9OPcUqeINf0mSOO6t7m1MEm4RNu
QI44LbemcH0rH2ia0Zo6TXxHOy+GtQtNJe/v4ZbQy7TaK8ZK3IJG7DdBgc/jXbeDPFUXg2z
3x+EEuridSDdTB8nIxhewB9qz5PGEdyAb+0iuQJhMVe2ick+hOBweMj2q9deObe40+GyNrb
29ukqzCKBJFRSvIwPMwB64HHasalNVYuE1dep005+ykpQdmjqJPitrslq8Wn+EIYy43LmKR
+gyTz1wM1h33izx3JcB5r+W0YrxBCyIIxk8Y5way7/x1Dc2jQxwxxPhslFY7gwwc73Pbvis
K71i81OVbmRDLhQingYUdBgYH5CsKeBoR1UF+f5nTUx1afxTf5Ech3EEEqVTCntxW/pXjbX
NPt59KkuE1DT5wFe1vV82PHPTPK/8AAcVk6pHbxXQ8pt64wOevFU7e3kmugwjJGB055r0eR
Ne8jyo1JQd46F29XSr5jNbaf9hkxysUhZD+Dcj86524sLlXOF8wnJAHXFbxtnTOVILMAF6E
9sCpNS0+bSxDO93FdQyllEkR5RgcFSOx4/EVNoxdkzW8qju0cmyywyhyNuPWpYppFjO1sDG
TW6ZIRJgojA9VZeGro9P0bwXrUX2e6uH8O3hHyTEGW3kPof4kz68iic1BXa08v8gpxUtE7P
zOStfEWtWtu1tb6pdRWzjmOOVgpB6gjpWloniy60WCWKOwsrmKQjcLy0Sb16EjIroPCfwq1
DxheahbaTqNsj2jOB5pO19pxwce4rRvvgL8RNOhaT+zEuolOWNvKrn8uprBzoN2lY2VOvbT
UraZ8S7nSkkOlaZa6aJSGl/s2ae08zHTdsfBAz6Vcn+KMuq2ElhrUmsz20oxJGmsy7XX0Ku
GGK4eDwh4gvL+4s7LTrma6hGZYUjJZB0yR25qrN4c1u0mdbnTbqIoMsXiYbfrVOFJr4vx/w
CCZ8tX+X8DuPDfiDwTpPjzSNYm0zUTptpIJ5YTMkkjup3DHyqMZC/rXdeIvib4J8X/ABij8
Wa/aaounW32cW0MYQsqx/MQwzzlieh6V4D9lvFPmNG+zpuAIpds4AY846cVpFK3Lchpp3aP
qyy/aI8ID4r6r4tvNN1JrefTorCz2+WWhVWLOSuf4mI79q5a4+I3hE2s7RePPiN9qwWUmeM
Ju6j5Q3Ar582zDerKd56dfl/xqWJJt4Qht59quVpdSLWZ9ga9caB4X/Zy8LaP4wl1CNfEEw
vbprYCSWVyfOO/cRkHKgnOa4XVviz4AtPhrD4A8KWF7BZXd6kuoTyxhSYvMDOAu9izEKByc
V4jcan4l12OG2ury/1BLf5Yo3dpRGOB8oOcdB+VUf7Nu9++SylQbsbmUgZobipX6lKE3sj1
v42/E/SviB4g0qXw+k9vpunWhhSO4QIQ5bJwATxgKPwrtrj4x+Eb/wCHXhrw7p/iPxN4VuN
MgRJ306BXMzBMEFt44zk++a8v0v4I+PtQaNhpK28TruDXDhRj8Oa7Ww/Zy1COFJdb8SWlmm
ct5YyMd/mOBWTrwW7N44Sq3a1vUpR+P9HHi/w9cap488T+I9EtLsXd3b39uBgx8x7VDncd2
PpXp3hn4jax4l+PV74q0yw1W58K/YTbJCyEYAUNlVJ27i4/HNcZc6J8G/AFjPJcamNb1MEb
EB80qcjgAcD8TWF4w+NGs6n4f8nwtbW+i6U7tCyxSr9oYAdSB9xfcVCrzm0oR+bNnhqdNN1
JXfZHpOgfE/wB4Nv/ABhpn2LVtPvdVvJHSRbQM8XmDKqVDdVZjxnsKr+HPF3gT4W6JrA0qw
1u68SC1ELzahaiAhiMqTlvlUt83Ga+Y11DZNYz2ReO7iYNJI77gX3ZDAH+tdlfC88QSz6xf
Xk2uagGiWe/mYJbwgsBt5GWHPbAFaOMuZWPPlUitWd/4u8f+HLj4HaH4B8PyXUtxDMkl/M8
BVJWALuVY9cufyrWg8aeH7z4W+Evh/o1nqOoXEV9DdapHHbECWNHMkgX+9zgfhXkevraxoi
i9OoSxsUNxAuy2QgfcTjkjuav+CrqX/hKdIt4L2axeVzC08cvlkKQcjJBAonUcIOa6Imm1N
6npvj3xT4K8a+NYPEg1/XYbLT1iiewg0qT5VV8sC4cBc89RS6x8ZfBuqftAaF4pme6bw9o1
m0cZ8giRZWDfNs6kZI5rk/FPitPDfgvVdC0SKO3ecyW91tk3uzKcM+89dwP86+fZL92fcSe
vrzUYatKqnJqy6Gtel7JpX1PoLxJr3gHVfiivj2TxNqGpQS6pDNNZ/2a0XlxKR8u8sQcKvQ
Dmu48b/FrTNW8VyXmkfE/UvDtoI0VbF9DLlDjJbJP8WQa+VLaa8/s2eaK5RUjkUPEcc7gVD
c/iKueLJNSi8Q3MOpXsd5dqUQ3ET7kkAQAY/DA/Cui+tiLK1z6F8DfFfQNN+Kd74l8Z+Mr3
xBFZ2P2TT7l7IozF2Bf5B90DGPxqrpfxV8PWHwd8aWz38p8V+JbqaZlELbVV22jL9Pulj+N
fMazyB2G4/TNO89vM27mBxzz3qyGfRfgfx/4Y8KfAfxTo8F7KPFOtBo44xCxCpgIPn6ZwXP
410Hi/wASeBPFvwx8J+EdL8T3OjjR413wSaZLK0koTaACMDO4t+dfLdrf3FvdxXCSr5kTh1
4x8wPFej/8Lx+JKuJP+Emm3rz/AKuPI/8AHaBHsn7QU8Hhb4c+CPh9auwFtALmXjaW2qFBI
9yzmvDPA99HZeNLHUm1+DRXs2+0RXlxA06K6/dBReTnpWB4h8Wa14s1JtU1/Upr+9cAGaU5
IAHAHYD2FYLylMbSSAAfrmgLWPtvw58d7W11UT+J/iJpF9pqxtm3sNInjlZ/4cMeP8aytF+
MPhi48K+MHHidNC8Qa1qMs8D3to1zHFF8qpwoIPyKQR6mvjoXkuVEZCH1xxXR2fhnxPqvh6
51/T9MkutPtMmeZHX90AMnIznAHOcVLtFascU5PQ9s1v4g6va+Gr+3074qaNdreKLeW1sdG
Ns8iN8pO7YAAASeuaX4z+PfDGueHvBvhfwlqiXVjpMWJZERowrhVRTggdgx/GvCtQ8OeJtM
0mPVL/SLu2sJgvlXMsZEb5GeD3rEaV1kZRcI5HGV6GiNmrphJNOzR9N/FP4m+GV8N+BtA8L
ammrwaPEWuDmSPEojCKSRtbIyx4NcD4I8Xyt8So/Ec+sWelT2qmSOXUpJ5IsgYCHbuY5znm
vJPKujEJjG6p2facH6GiRgJF2BkXHOT1PelyxbuUnJe6j7k8PfHa0t72SXxb448MzafHExE
WlW9z5zvxgDeuPX9K474c/FLwqf+FhahqmuWujanrU8jWU08JG1XDbdzIpPBxxXyV9peJSv
mA59e1CXm0bUfknsaqwmerwahbeD/iH4f1G08QafrCWUsUzXGnxusYAb5gdygk7ckn3r1L4
veP8AwcniO48U+C9aXUtZ1K0SyV4VOyxABDSgkcyMpCjH3cE18rtdy544boSe9BuZgrIznD
ckdaVtLBre59T2OueE739mnTvBWn+MdK0vU7icT38d80iZG8swyqknon4VLN4l8FaD8FNN+
G+neJrC8vtWv1OpXNpvMMERlDSMWYA/dULjHNfJxuZeqSleMYzxT0vpVGDLnn16e9PXcVz6
N+PfjvRNf8Y6RD4bvoNQ0jTbARxtHkxs7HkdugVRivQNX8a6BJ8NfCGheEvFPhEGwt0N1Fr
cZba4QYKrsIDbi2TXxgL+QEgnOc5yegqRJp3mCJJ8uQQR0NS7WbGr3Pqi28b3V94p8LaB4s
8YeFG8N2t4NQl/spCkUbRZZQ52jqx4HNUNf8Q6L4z/AGmYtbutUt18M2dzCPtrtiJooRu6+
7Z/OvNtJ8BaJqlnFInxE023vHXc1vdRSRqrH+EMetdDN8IPHVjZvcWstlqNpsL+bbXQwRjr
82K5niqcLJu3qa/V6j1SPatK+Ifgu4+OvijxtqPiGxjsbGwjsNNZ5OLjjc5T2zkfjXk3hxd
BvtN1Xxv4j8YWthfm5nuF03y981zu5yoyOpbA+lee6S+qvM8Wn2D3cioXaOOLzSB0JIFbGl
GafXbaO6svLkQszRspTtnnNd+FqXq2g7MxnTurNGpc313p2pT6rFHJFBlWlQjB2MOuD3rr7
b7DqUC3dvdSTRygEMZCCOPavONc8TRT6jeK8+yNfkUA5zx0964yDxDrGnsUsr6eNMlsI39K
9WpiVGV9yoYZcp708UscwCFpjnIVxn9R/XNcR4006K+sXuLTTbpr+0Ac/ZlUhEJOd6jkg9Q
w4GOa5K1+IviG2idZHjlYj5GdOnv71XuNV1e0hi8RQ3kqXu/a8iuQcHtx29qwxFf21FxgEc
Oqc+ZluHVPFFppNrql9E1/pE87BHulE0bSquCD3Bx9P0raHjvQr+30u2k0y904W1wJWjgu/
Ojwc5KRyggMSR3xVCTxhpOuaRdxa74ft2v5mZ47+zcwMjEYyyD5WA5yOCaj8MyeGrG8WWae
w1BQGDwanCwQn+HBQ5HH5V889rzj939foejBOekGvnb9S9q03hHXLWysP7ZXT/s1x5Imk0x
UlMRH35GjbDkHtjNW7zS/A0OkWFvDqvh+7vEuIxJdhLpHePncXU8Y9cc02/uPh1BaRzah4T
wbsuytpWqkBfmwFKsDipv+Ff6dqvhiK+0Pw9q8c88vmRNLqEAi8kkr/Fg59zUXjZO7S+RTp
yTa0f3lXVj4MsNghuNBuneJypsbKZjEx2kA+YwB9jz9K53Vbm21G7SbSftf2RIxGhnVdzY6
nCgAD2rSsPhxqdpY3DayljbPJal7aWfUo0WN1YbmIUkt3AHGc1iw3HkWsMNvMs6IuC24IAc
5IHqPfvW1Jwbsncxm5Wu9P6+RNFp8UF3s1JmhaMjKMOf84rpLea2e38vRdHkmKD5pmG1F7Z
LngfiayPGH/IxN/wBc1/lWpqP/ACSG0/3z/wChmtJT0TOXlV7GJcajFaeczYudSWXy49g3R
RDH3wf4m5wOwxnmuti8NzaZ8Hbw+I9KvopdQdLywcIdvA24JI+Uk847g15da/fH/XSvqj4o
f8kn0H/r3j/9F1y4ibjy+bR6GEXxS7J/kfLkYc2sM2G3MXBz7GrHm8EDLYGAfaoP+XWP/fl
/nUK9D/uivSS0PNlvY6nw94w8Q+FpJptB1J7N3BQ8AqwzyCCDXo1l8cfiDBD/AKTaaffpgF
nSLB/HacV4i/8Ax7v9TXdeEv8AkSde/wCuEf8A6EK468IWu1c2hVqR0izoPCvxUuvDXjPUv
EOpaLJctewiJ40OwL8+7IPNejR/tH+FbmKSK88O3gZlIClkYN7fSvCZv+PGb/r3b+YrkZP9
YtZ+xg1y28joWJqfE9Wz37xr8V/BXiPwXPpmn6G1pcu4IVoU2qRnkEVi/Dzxl8PtC0CS28V
aR/aVw+zYDbK2zAO7knntXiZ+631P8zSj74+tRTw8KV1Hq7lvFTbTfQ+pB8V/g5C4EXhU4P
GRZp/jXKa58RfAU/jWz1Wy0hxZQMjPD9mjXfgcivCZPuD60i/6w/UfyrT6rCW9/vNFjqq2P
o6D9oDw1ZSSjT/AsUDEfKy7FJ574WuC8bfFS48YxW0T6Hb2iRSFh5IPJ9DxXncf+vH0H86m
b/Ur9TSWEpXTa+HY5JYyqrxR6fe/Hb4hSBII5bXToFUKDHCG2j1yc155r/jPxdr5kuNR1a+
u4lfazOzeWCegx0HAqpe/d/75/lWwn/JGdX/7C0X/AKA1dSpQhZJGHt6knZs5fUru0awsPI
D+esbLc7uhbdxj149augK3h3TkezS1aSRz9sLkmVePl29gK5eX7j/U1ozf8gqz+p/nW01ZI
iCvGTLVtf2NnfedLm5EEqMIz92RQeQa1NU8cXWpyxedGogjb93axrshVc5xtHX6muIm/wBe
/wBBTh9z8KT94xlFLU6LUPFWq38cUEk7JbxMTHDGAqIT1wKoJqt4ShMshKjI56GqEn+rNPt
f9cv0/pSumO3LFWJri7mnyJSTwcgk1VDFskjgVJL1b6VAPu/h/Q1drXHd31JllPngsSyggk
YxnHarWq3MEupzS2Nu8FsZN0aO5coMdCTyaz/4x9DT5e/+9Qo9Q5naxIu5iSvIPf1oYlJFB
z8y5ziiP/VR/wC+KfL95f8Ad/rVR1uNsYrNuIX73eglgpAzwM02H/j4b6UfxN9KqyEOySqc
YyueO/rQZHZixzuChc+w7Un8a/7v9KD1/GoY27hkkAhPpVuHULq3UwxzvGjZDBGI/P1qqn+
sqKX/AF340rXsK/LqjZudd1K7sEsLi/nntwRtiZyVGOAcHgcVmgFX4UoAMdKji6j6f1qxN0
P0FKyjdItNy1Z08fj/AMT/ANkWOjtqDNYWTrJDblFKqynK/hTPEfi/XPF0kNxqjxO0ChRsi
WNcZ9FAzXNW/wBw/wC9/SkH3W/D+YqOSMXdIqM5SVmxtzLvn3OACR2HFNBj2BlJ3Z5BGMD+
tQ3H3PwH86b/ABfhV33MovRFgSuU3cjGKC5IJ3ckVH/yyP1pp++31pMpoFG4EjOMZ5qaCMk
gluQO5xUA6p9B/OpV6/8AAT/Kna5KLV/aRWl3JbpcLcFMfOg+UkjOB9M1r+GrfTr7VIbHVL
5tPgkO37R5e4IT0JHpXOyf6/8AE1btP+PuP/eH86ymrxNqfxHsp+D2uzwrL4a1jS9bjILA2
94qn/vlufwrQvm+MWk+G5tI1TT9Ri0kJh2aAMqoB1Dr0Ax1rhvCv/IaH/XWvqS9/wCSXax/
2DX/APQK8HGVJYezqWnqrabbev5I9GglVi5RvH5nzbol14h0K5OoaNcXVlLIu3zkBG5fTnq
K6aHV9e8Ta9a3Os3Xm3UcDxJKYhkAjuAOetdrqH/JM7b/AK5r/wCg1wmg/wDIctv9xv5V7O
C5J1+flV1pfqYWaajfQ4m50C5jvQlyoVPMYAuCFbj1rovB3gyz8Q6zb2MoKSszsqrkl1GM8
Hpj9af4p/48D/11NdD8M/8AkpOl/wDXtL/IV0VFdpM9Gmo0k5WvbubPxP8Ah34Y07w0tzAn
2K8gjCxEA4lAHOQO/fNeFeZcQ2clmxWRJcMNwyBzX0d8W/8AkF2H/XK4/wDQBXzrcf8ALr/
uj/0IVonZtIwqxcqUJyd2yjqGjazau081oZoGxiaEFkyRwDjoeDwaxPnX5iPy6kZr3jw/9z
UP+utv/J68KuP9YP8Ae/rXOptVJQ7HBVgo2aHmRwsSrnO3cVXOcZ//AFU9r65AVDcOdqj+I
4Pt+FVH/wBYv/XOkj7f7v8AWqujnu0yeS4upipicscgAE8nNdvpPg7xTf6TBcadoN3dQFce
bGBhiOvf1rjbb/j8tv8ArqK+oPhv/wAiVF/12k/nXBj8ZLC0+eKu7ndg8MsTUcJO2lz/2Q=
=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAewDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5vchliUMMlunbpUKbBcxg
sP8AWDjoc5qa4OERsgjdwPwqsiqZfugksGGOMGt+hSRP8sdyTjO+XjPbk1TlYedgodwbPHP
tVliQxLv/AMtR26c1WmhC3DgN0Ocg8U476hYYXYfdZXJAxj6GpI2JJUFck9/pURCAkKQcnB
P4GrCBDhcZPoR7VT3EaKQxjEdwyMByTxzxU00qWsRSMRqD82AO9USSpCkE5z9OlNkXJ3OxI
PpnOaXKhaoQyfK5U7+xGPU0gzu+UhjwcYzjr2pojLbygy3Uj8aesTleMiTP51WxSZnX7f6V
GzEbiKm02RVuZHiUb9pyQMUX0aefEzpj5cc9qbYbftku3O0g/WsJfEPzNpWBkBdM4zyfyqy
58vaUAxjBxVXsAAcZ6GplKkZJalONy07alp5wY1O3cfSqx2NuDABWHOKco2oQuSTUbRswUD
g0lZA9RoGVYgjAOelOCHdgEAj2p8du+cBCFYc571ZazkVgcEAjPPWq5rBZlER4Hf73AxSNu
3HdgHgVoEDyl+Xnp71RlQHrGQR79eaalfcTXciP7w5GMY4yPvU8nIPAHHYVN5BWMDAyT2oM
WOduRxmr5lYm5W2c5JyQOD6UhU/e2b8D06e9X4bWSSQYTK88U+awkiUnBXNLmQXMx0KjPyh
s/N7fSnwqmAFHfk1bMA2ZwaI4OTtU5xjOKG1YauVNpEmAvQVZijQct90+1XVt14JXHHJqwI
AFIKlh2xWbkkO1ygwBXCjHGOlKkZyAw4rattJWeIu2RgZps+ltC+RnbjvU86HytIyxHt/eA
e1PAyO3PtU3lFiVAbA7UBQoxilcOVkagL0AH4U9guwZwSfQUpC45wKkiSN1Csp46dqTKitR
YxHjHGfpUUka+YRgevSrRs3baY4iBjrVm305ps7lO4VHMkXboZmwlsBeKbJbbycJn3rpLfS
W+bcgU9Oam/s1VULsBOe1Q6iuWo6HNQ2B4YrnBz0rRt7cBtxwD24roYdIA/1gIyeBV8aJCI
wwjHynuazlXRahZGDbWkjRsxj+Yn0q4tnL5SsjbOmQRW5HbiNiuCc/5xUhijQCXZuIOOegH
tXO6rG0jEeAxRNkDd1ORyajOUUFo1YdeRW2YTMuGRQfU1SlgKv5RHAz1pqVydSrCgMQ3xKf
TA6VKTbQMQCm0D+71pd+IyiLgketQmJpWKtjGQfei3ctLqQPInm4jCbfpzTsokoLBScdcdK
cbQx7mwPWo4wGkzJGT6nNVfsO1h01uzQvISpBI24FUflikUSKp79K10DyIVRfl4BANEsMW4
Bo8YwMH+lKMrbkuJyXiRxHoV2UUAlQAAP9oV5wZCwDHHGTjvXd+J9RgEkljABKchn3HOB6Y
riJIw7lzx2GK6oIxk+xXa5O0KqgAd/wpDIxjbA+8xx+lDQ7mAKNnNWFh+XDA5HtitlYxsyE
ySBWxJgYxwPephHC8e4zqjc4Tack1Z8lBEwUY56fjTgq7gcZ46n61a01Ha9kZ+0qypKRk/w
+9RlW2guuDknpV9QGdcjnOefrUTKu7EjYYdjTemgJdCC3fy33Oy/Lyv5Vs2R/0MbQDkZ2nv
zWM6KQJGOFzjHpU1ldNbTDB3K2Qc+lQnZ3E1oacm1twQbSAScjrWzpsn+grmVQcnjFVDAoA
fHVeSau28UhgUxldvPrWm60JW+pgShGiGAwGce9QgJHN8rHJKkcVPPv8mNsrvDgkAdKhQEy
kgcE8f7R9qtE2HMAZHz/AAsMknryeaguJAbhsE5DY6dT6VIeQ2/ghwP1psoZZDKAuwsTk9+
ef0o66FEBjBJ3KQV7FaliVmB252jB9MimvNK+XeQs7bSCT1/yKmQhAQTkdPrxTTAcWkcCLc
WA65PtTlBx8xwRyMn6YqMJtI5BO3nH0p4JKkfeAPGRyKshvsTbGJOBt9fzqRF2lsnDN93J5
FQK77yxyfr9auKHI4GD2BFFxu6MrUImN5Ecbht9aNKjD3jk/e2Y46VtppKXkiSz38FnGvyk
vuZj77VHSpo9HisAZ7bUrW98wYMcSurL7kMBxXI6nvWL6XITGVf1yKb5bbeuMj9c1oIm5QW
XBoMZzx07cVVxXKyBlxjPHerlsoViXXgc49aaEbgZGPpVhFYnJPtWcrmsWjVslgdd/lfLkH
FTarHbLGJEQk9gKy1d4juVivt602aeZ+Bux0rHkd7ml0VfLRnznhTxT54YGhBydw9O9Kqkc
YOT60MpK7cgn2razM20VdhiYehqXAC4IwD3pWiZsZp21wu0jI+lapGTsOhl2YyMYPWpZJ1l
Tay5bPWoFQ5+bkU8RHPB560rBfQPsrGMMOTnp61JHbyggFCvqakSZ0UYHI74qU3Dyr81TqP
QZCEkO2TII9K02Nm1sAqnK8c1mY44H404uUbkHNTKLZpGS2Ol0+KMWoaTnuB0zRNB9tBw2x
OwY5rDW9YsOCNvYcVYF+5X5OMVg4O9zW6sJdaa8I4Y/MeqjjFZ09m6MpwSCOvrWr9o3kBmw
frUjOXi8ogEeuK0Ta3JZz5ik3YWM/lWxY26oq+Yn1yKswwI7KUiJyOuOtbkNqTGAY+Dycio
nOw1G5Vt4BIQxBCAdCMVfj0tXQOCF/Cr1vaiOMOsfzdh1NacEbdZFABHb0zXBObWx0RimZn
2AogUsGIOcY6+1EtgFAkwN6jqV6+1a6xFnBK7kHNSPCN6jgAetYe0saclkZUNqdwaRc56Aj
2q0IRKcBdq5/M1oRJGjgFs7hg4GcYpJPLKFUyM8g4/Ss3NsOQpPbJg4HOMZphiUAbhkdOKt
hgAM5DYzgjrVaRmYkBOCc5B704tktJFOV44mIQ859Kp3EazYOOT1+lXWEjSMAuV3ce9PSOR
ZFBj+90xziuhOxnuY5tPKXABwCQSOn40+OzVC02cseCPStVUUTKww2PTvTvsnmyncwUnqT3
o9p3GvIyZLePKNvypHenRW0MrFVQlyPStKa1TAU4LK3B70wLHEHLMoYZLE9KblpoP1Kv2ZL
QqxIIJx+NZevXMVrol7cpt81IyVYdQx4FWLu/Tcy5JPqDXMeIrxn0K6TyxsYAEjjvWkISer
Icux5nNuMrGRjvLbyx5zUWHYM3AAIzngVYk/eP5m0AbeADnOKrEkAKc5zgH0rti7bmA3y22
khSdpA9+malDMF6kcdT/ACqCUsM7TggDpUBQvjOVwTz1qlLUDTDqVYFx+dI80QGwEAHjcT0
5/wAKz1QlDkfKM5IphQH5gvIbg+1VzNESXY0TNEWwOAep9ee1VX8t9wMpRidvPpUeFKkbuM
96RVzIrcMvHGOT+NHMUrEmw7CA27HFQRhjJksSD29Kky3m47jtTbdXe6jjUFtwwBjvQ3cV9
TuXT93HGq7htGfbitCwgjW1CvkEMf4c1mGZgGyCMcDFXrUSGDJn25J4JqlcTRydywHz+/IH
aqysFl3BiNrB8+nvVu4JkijDHAU7fzqq3yE45IAzntWxmiRiqyNj5ssD7ZzUdwIxKSPmUHC
jPvTsE7m25Abp60ycKJWbYVBJwaCrdxgRU4VAVA+WnjyzsBJGCCDTSqYGSRj8ac0IZecZBz
yM0CJUYFmYEEFeakHll88j6fhTNucdAeOgp6IA+c55xV3Jt2H4VXbbkfX61cgAZgc5PtVZf
mk+7lv51diXaxHRsnNQ31E2WYLaW7vILeBd0srrGinoSxwB+ZFfb3hT4CfD/QdDgttU0ODW
dQKAz3V1k7mxyFUHCrnoOvrXxv4UUP410NSMg39v/wCjFr9IR95vqayJPF/Etn+zz4P1RdK
8Q6Po9nemMS+SLZ3ZVPQnbnGaw/7a/ZaY82mk5P8A05zD+lc78Tfh/q/xF/aE1jTNHubSCa
00u2nc3LMAVPyjGAeeRWP/AMMxeOP+glop/wC2j/8AxNJDaKXxen+Edz4e025+HH9nRXaXZ
juY7dHjdoyhwcN1AI7Vg/BvTNH1j4qaZpOt6XBqdlerJG8U4yFIQsGHvkVp+JvgL4n8KeHL
zXtW1TR0s7NN7FJXLMcgBQNvJJPFVPgZz8avDxHQtJ/6KamkHQ+q2+D3wyyMeC9P/wC+W/x
rgNQH7NWkatd6VqNlpVve2kphnjaGb5HHUcDFe9K2TXyx4t+APjbXvHeua5aXOlC3v7x7iL
zJ2DbWPAI29aVxHrtj8LPhFrejwahp/hbTrmyukEkU0RcB1PQjnIrwD45fDHRvAV5pmp+Hf
NistRZ4mglcv5cijd8pPOCD09q+pfBWiXPhvwLoug3jxtcWFssUrRklS3OcZ6ivF/2ppUXw
94XiLDeb6VgvcgR4P86GUjzr4D+HtC8TeOrvSfEmlw6lbNZNLGkuRsdXXkYI7GvpF/gt8Lm
Ug+DrQZHZn/8Aiq8A/ZtO74rT+2nyn/x5K+vm7VT0JPAHj/ZjikeGQ6MjxsVZS04wQcEfpX
K/EHT/AIFzfDjWLrwTPpK61boskKwzuJHAcbgquecgmsa5/Z1+IU99dTKulYlmeQH7WehYk
Z+Xriuc8ZfBzxJ4J8LnXtel09YfPS3WOGUuzM2cHoABxSvdD6mL8OfCEvjrxvZ+H1nMEDhp
Z5l5KRKMkj3OQB7mvrK1+BPwwtrdIm8OG5ZRzJPcSMze5wcfkK8T/ZojB+JV820ALpr4x/v
pX1tIx8lwMA7TyapuwnueD3Okfs02t1Ja3F1oySxsUdRdy8EdRwaj/sz9mZmAF9oxJPe9lH
9a8c8M/CHxh4y0Zte0e3sXtJbiVAZbkI2Vcg8YrYb9nb4iHpaaZ/4GD/CpTdimrM5L4m2Xh
rTPiHeWng+e3m0VoYpoGt5vNUZX5huye/qeK4xZGDc5xXXeMvhxr3gE2p15LOF7vcIo4LgS
OwHViB0HNcj/AHhTSTNE2SGVicg4qxFPIV55H86rKAeT2qUEBeDj2ocUhqR9l+HfhV8PtW8
L6XqraI6PeWscxAuHGCyAnvTtb8CfCTw+sB1yWHTPOJ8r7TftHvxjOATz2rsPAgx8OvDg/w
CodB/6LFed/HTwB4k8dTeHj4fsobkWLTGfzZlj27guMZ69DWc4xW6IjOTdrj49L+BZbZH4h
0zJOcf2p/ia8q1q40618eazpGlPHLp9qyPbyRyiVXjdQQQw9CSKbb/AHxoSFm0LT/Qs1ymA
PWubnt7XwprN7YLDAtzbu1tOYDkZU9P51yVYxkrJanbQunfm0PoLwZ8NbC+0WDVtaeZjcrv
jt422BF7E9yT1rX1bwV8NNGjjl1q5j05ZWwjXN95Yc98ZIzXZeG38zwrpcg43WcLfmgrxb4
76LceIvHfgXRrS0S6nnF0VidgFbAUkHPHatPYU4R+G5z+2qSl8Vjo/7K+DJHyeI9O+o1Rf8
a53xpYfDjTPBWpa74f1G31G8s1WQww6gkrFCwVjt9gc9K5uH4La1IcXPhGxVQP4JI8n9akk
+C195LtN4Us1UDJxIinHc5zXHOVO1uQ6VCW/tEYhtkkIZJCykAjjt2pfsymNlBAKjqDSW08
KRRxQkMka7QVbcOOOveum8E6H/wAJF4sghkTNrAfNmP8AsjoPxNcMYSlJRR2TUYJyO+8N/C
3w7d+G7G51a2uUvJEDuq3BAyeRxjg4xxUmtfCTw5H4fv30mG6N8kLPApm3BnAyBjGOcYrO8
S/EyTT/AI66B4Q09lewgRv7UxwFMgwg/wCA8H/gVewdDn0r21QptWseO6k73PiyxurOSNJU
k2ZTcQw5HqD7g5FSx6ggkTdGxQEB8cZHoD711HjPw1FoHxH1OwWEfZb1v7QtMDACufnUf7r
5P0IrHSxt+UU8jGOMjpXny5YTtI7o3lG6Pdl+EPg2WCKTN+C6hgPtPPI+lVr34I+E7iwmSC
a/jmdDsJuOA3Yniq/xc1+78K6B4R1myZvMt9WgV488SRmNg6n1yCa9RtLiC9sIbu2lEkM6C
RHH8QPOa9L2VPVJHn+0n1Z8I3VlPaXlxa3MTQ3FtM0EsbdVZTgj/PrXrPgL4VeDPG3w+udT
1r+0EnhlkSX7POEDBAGGAVOOOK0Pjd4P+xeK7TxPaDZa6qRBcbR924UZUn/fUEfVfeuw+Es
Zh+F2rBkCnzJzgdD+7qYfE4s1lJ8iaPha8jtvOkNujLFvbYGbJC54B98VnSJlz8mPx6V3F3
ptj/wh9pfiPbcM5UnuRk9a5WSMdSu36GknfYrbRmWIhkHHJ6n1FIsOUBKgZ4I9sVfYAtyBn
oCfx/xpEhZlO8AsCBxWkV0G2CWsKhSYwykZx2zgVHLFFGzHYOfUD9K0oo8RFQQCB0qOSIlc
leR71sZqXcynijVhtHToKjEKh8hdp5A9+a0WtgoJbg5yRUBhXbvbcMHgDnOTUtIvbYpC3Z3
CICzsQAF6mu40jwmLaMXV1815gYz0QDt7n3rndOiDavbqwGRKOnHQ16M1xtuHBGzjkHmsJ3
XwjT7mbNowYfIy8/eqOPTmWMAIPyrWOoqzCPZnHpWnbtAbZCUJJz396jnkty+SLPI5QPLQM
D17elVCMucsFzgZ9OatTsgjCgHb7c81WbYGKn/ZHTp3r0UrnJckZVVJGA5Hb+tMkx5mWYlT
wB2FSbwITu54zj+VVpJV3sSD169ulC2uxgwBY7h7Z/Gn4BGcdOc0m4F957E4GOKcrKDt4Bx
7j+dUlYejVkKBtKnaRvA5qfqo2qFwMcd+KjU7mwcHAFKuQyA5z0+vFHUklj2rJuA785/Cr1
urSysI1LkZOBVBSgc5POM1YhuPLfdGQpz1qXETR0vhQ48c6HkYxf2+c8Y/eLX6QE7XYe9fm
PbasLWeOVI4/tEcqyrM2SylWBGOfUV9j+F/2kvAOo6JbyeI7ubSNU2hZ4jA8iFh1ZGUHg9c
HnmsibHm/wAZvFfiHwp8dtWuvDeqS6bcXGnW0UskaqSVxnHIPcV7V8CfEGt+JvhkNU8QalL
qF6b2aPzpQAdq7cDgD1rmdZ+In7O3iTUFv9em0/UbsIIxNPYyl9o6Anb0FS6T8bfg54fvLf
QdCuI7DSBHJK00Vs6RxyZGFC4ySeST7UAzb/aEOPglq/H/AC2t/wD0aK+dPgUd3xr8PDp80
p/8hNXqPxg+Lfw48W/CnVdH0fxRHLfOY5Io3gkXzCjg4BK4BxnrXjPwa8Q6FoPxQ03W9f1F
bKxtY5X8wqzbmKFVGFB9aI7sb2PvgdRXzf4f+LGu2v7RWpeGNd1hptCkvprGGKRVAgbP7sg
gZ6jHPrXfr8fPhNwf+Euj/G3l/wDia+PfG+tWN78UPEGsaFfrc2s9+bq2uUyM5wwODgjBpd
dAtofokSMZxwe1fCnxkj8U23xPvtP8T6tc6kLZt1lJMfl+zvkrtAwAex9wa+ifD3x/+H1x4
X02fXfEMVhqUkC/aYGiclJBw3IBHPX8a8r+Pfi/4beM9EsNW8PeJrW41rT38vyhG6tNCx5G
Sv8AC2D+JpgkQfs1Nu+KlycYxp0v/oSV9e5UHBPPpXxL8AvFHh3wv42v9W8S6xDptutkYo2
kDHe7MvAwD2XNfSX/AAu74Unn/hM7Q/8AAJP/AImmxWZ81XXxt+KKX10kfihlVZnUD7PHwA
xAH3axvEvxO8b+L/D39heINVjvbPz0n5t1Vgy5xyoHHNe4tc/suyyySNJo5Z2LsczjJPJP5
1zvji++AFj8PdZm8LR6RPrZtylqIxKzBycZXdwCASeaSfdD6lH9mqRf+FlagR/0DnwP+BpX
1lJzA/8Aun+VfA/ws8dp4G8cWWtzxNNZvG0FzHH97y2HJX1IIBr61tvjX8LryAOvjKzjLD7
kyvGw+oIpyC2p8uaJ8UPHPhrQxomgavHZWcM0rqv2dHJLOSckg55Nfb2mO8ulWcsrbpJIY2
dsYySoJNeHPH+zK9w1ybvRNzOZGAnlCknk8Zx17V1+j/Gv4bX0Fyf+Eks7GG2nMEImYqZUV
RhwCOFPIH0pLYHds8h/aewfGnhgEcCylP8A5ErwX7zHHFew/tCeJvDviXxL4ev/AA5rlpqc
UVvLBKLeTcYzuBGR6Hn8q8YEmGOTxTjoWWAuDnNKpw5PtUSuCQc/SpAwyffirsOx+gXgc5+
Hfh0YI/4l0HU5/wCWYrzf46ePvFHgu40CHw1ew2v23zhMZYVkzt24xnp1NdH4f+IHgHSfC+
laZc+NNIWe2tIonH2gcEIM1l+K9U+CnjaWzk8QeKNKumsd3kbdQMe3djOdpGegrOXkZx31P
E4/jt8UYZQ76npdwoP3Hs1AP5YNcBcXt5qmq6nql6IkuL+4e5dIs7QW5OPavoj/AIRn9nb7
39uacWHQf2q3+NeIfES98MD4hX2n+D4bcaLaxRxrLbvuWVtoLNnJ9cfhUe89DppyipH2r4V
JPgzRCTnNhBz/ANsxXjvxw1678N/ELwPq9gkZureO6MfmAkcgA5H41ofDL4w+E7nwbp+l6/
q8Gk6lZRCAi5bYkqrwGVjxyOo9a1fFVz8HfGc1jNr/AIl0ueWxLGCSPURGyBvvDg8g4FOV+
hgtJe8Vvg1408W+L5Na/wCEpms5Psnl+R9lh8vG7dnJzz0Fd941LJ8P/ETqzAjT5yOf+mZr
hdI8UfCTwM9vZaLr1i0mpzpCSt2JduAcM7Zwqj3x1rY8U+M/Buo+D9Z0628X6O091ZTwxqb
1BlihAHX1pK/L7245W5vd2PkjQdTfT9GtlQhAVyW+vUmvrL4aaSnhvwNHqmrSxWs1+VuJGm
cKEQ/cUknHTn8a+aPhhpOk63q2mrrV/aWem2SLNdtcTLGGC/wjJ5yf0rvP2hPGdnrNl4f8M
6Bq1jeafcO81z9knWQZTARTtPAALGsoQSfOzrqyfLGmj0GP4efDdde1HWpvFJuL/UZTNNNL
qUROSc4X0A/oK9T066sp7JRZX0V7HCBGZIpFkyQO5XvXwImn6NsLvYxM2OM17d8Adb03Q73
WNPnuLbT9PkhW4ZpZQi+Ypxn5j6HmnFxUnZbmdSjNQu3oj0f41aObnwrbeJreINcaHL5sn+
1bvhZR+HDf8Brw0alC7LtkJDEE4HFfTV14s8C39nPZ3XifRZYJ42ikRr2PDKwII+96GvlCS
zGl+JLjQIL21v47edY7e4gnWRZYy3yNuBxnaRn/AHTWFeknLmLw03ZxZ7R+0EN3w+8NBT97
Vrcg/wDbNq6T4Ua+0+mS6Bdv+/tf3kIPeM9QPof51x/x41XSrrwVoUNnrNhcz2eq27TRRXK
M6rtK7toOcZIrm9B1iXSPEdtqkEh3QOGZR0eM/eGaVar7Oqm9go0faUpW3PoXxZ4dtvFXhP
UNFuML9ojzFIf+WUq8o4+jAGuE+GvnJ8LdchuovKuoJbqKeLvHIqYYfTjI9iK7seKPDfloX
17T4i6q4SS6RWweRkE5rJv9T8HQ6TrMtvq2lCa7ikll2XkfzyeXtz97rgCuzlXNzHHd25T4
c1BGXwFpkhORI7EcY7muVZGb5VUu/OAoJOfSvTNP0/TNQ8EWE2rTeTa2ttPdkKwUyMpwseT
03E9uadpvxO8O+GrBF0rw5G08umm1n3YT94ZGYtnkthSo7HiuB1ZJNQV2ju5NU29Di9B8C+
K/E0bT6Dos14kcnltJlUUN1xlj9K6/RPgZ421jTIb+N9PtYZcgebOS3Ug8AHuKoaF8XNW8O
eGH0jSIIraVrgTeYsAPoDyevQdqxm+JfjkJHaReIbyGCM5WOKQRgc9OAKzjLFOb2Uem9/mU
1SilfU63wx8G9Z12+1e1/tW0tBpN0bWWbymdXYLk7en61oan8GBpt9pEb+KoDHqLSASG1bC
BF3ZxnkGvLo9a8RyBxHqc6faZTNIfPYB3PUtzz+NVpb7VwxVtRkIA+X96xK56kc8ZolSxkp
XjUsrdutv89RRlRW6/E9c8S/Ai50LQrvWJ/Flq8VrH5pDWzKCOOM5PrWfrHwI8TaXos+rpq
mmXNrChlyjOpZcZGAR/WvM7rW9aulKTahM6vtUp5zEEAcAgmpz428WtaSWTa5fPbuDG0LzM
ysMcjB7YqfZ4tbzT16roPmovZfiXofDWsaXrUH26wdUivPszTIQ6CTbuxuHHQg11V1pk87F
lUg5+Y/h/9as34feM7u1c+HHtkmtroyHOMFXZAuSe4AXpXfMm4ARrtHUD04xWtSrKMtUTGC
a0OM/sZoTl+D1UmtS0sLlLVVW5aMDPH41syQqMgLuz26547f5NTrbvIuUKgDjG4L+lR7dj5
LHz3dbRAhUEDvjiqrjcyPvJB4PcjHrVydd6cjJ6cdDVUxTbyEXHyg5z0r3Ys4FoJ5iKCOem
CG781DMwYsF+Vh1I+lTmPMuHBOWIOKinj+cjbzuJ/SndbFWuNOUVd7EnFT53S5djg/n6VB5
ZJZsE4J4z7ipBuWY70OO+fWqdhbFqPY2GXKEqOKD5gOAxDcE9+3NV9zbQAMAcA+tSsQygH7
20d+9Sg3FUIUOHJJ/pThkLyD65HcUIAQS+c84x34pT8wHykDH3W6DpVLULXKZkkS7dd7YWp
7W4c+YWJYZ6E8flVyC50i3BW40l7mUcO8k7AAk9guKJpNOuh5mn2LWZ6OvmmRWOeozyOK5+
b3tiuW2o3zMkow49fWjzD02kHHPHb0qGQEDIPfk07Y5j3bdqjnOa10uCXVj2ceXgrlfQipU
k2jarMB2qsH24yDzxz6VLjDEAA8/nQkr3CwrSAYVcNijdsfg4z3HemkA5wPn4wBS8bVUjJ9
QelGg0rajxLlNpPUdTRhCQAAfpQIgFXPIHPP0p6r91gvbtU2QtB6OcBevbk06J1y3yDvUBU
lSdpHWlG1nBK7sd6dl1BK5KspPTGehH40/IYDKDn2pqqOcLgY4/OlKqpyozjtS0CzJFkOM4
yv8AeNLvU4OBx0PpUfCqAT8p4I7A1eTSdSZFlSzlMRXcCF4IqW0tzWnRnUvyRb9CsGXIOeO
9SAoQQAPfiiO3knk2RIzuf4QCTUstjd2y7praSIE9XGBRdXsCozacraIiAjEikKARzkClDk
sfSm4bJOOTTlU56VRnysmRsDrg9qlWQjJYk1AoGQeaf7etA+UmJic7vKU59qeEt3OPKQfhV
fJXjsKk6YIpFWRKYLduDEh/CpkjhjGEjVfoKhDDPB5p24+tA7ExKspQgMD2PSmC1tsgm3jG
T6UivgHI+hp3mEj7vSgdh0cFqrArAg+i0ht7UuSbWM85+73pPMJGMcUpcjqaTSKt2HYi8g2
6xgRk5K02OC1idXjtkWRejDjFCkA5NOLADPWlyoZP5hPOeaUz7o2jkUMpGCD3FUvMz1FLv+
Ujpmo5UUmL9l0/+CziH4VZt/stqS8MQjc9SuapBmXoaezHaATznk0OILR3Jitk0xma1RpS2
dx6108PiScEM7FuMYrkVZRyD7U4ORwDms50oy3LhUcdjuLm48O6pKtzqOlRTzBdokJIOOw4
qxHoXgiaMM9jbR55OWbj9a4FZ3BC81L9okLKN5HqK53hbfDJo1VWP2opml8RpdNstE0vT9L
Crbh5G2o2QAOmM15qzDcd2M85Fbviacyx2kTNkKGrn2VtmVA75z9K1pU+RJGdRqTutCd3Yg
sC3XGaeWw7ZPzZwDUClzGc9Dkke9SghpAHHyg8Eda64o55IvQOVjYtggDA9qgnbcVYMSSBj
ipFGIweCT2B96gcgMeM+hzVGFtbEWGZW4LMcNlR7daryyc5D9e9OaRipYBumOO9VmZt+WQA
HBx7YqWapW1Oq8ESI3i6y3EDBYlj7CvXWvod5t0bMw6kcjpXhWhSNHqgaJvmAJ+nA6V18eo
TRPuYkAjkk9a4a9LndzeErI9FS5X5jkDbgbj9Kzm13T92HZmcfeIPeuIl1CaXcPtDbG6rnr
UtpFEbcHzD1PRttZQw66jlU6I5GTIt8BcE8cGmKisxDHkqO/SpZCNhBPbg+lQIf3m71Az+d
eqcCJmgj8wALk5xk88VE1uHlYt0B5A+lS+cu7cvrgZphdvPyO5/pUu5cdySHSy5bapx9akl
0sJ8xXcwGeefzq1FqGznIBwe1WnvFkjIIB96wcpGjSZz8dk7ZHAIfj86snTySB5KsR7/AK1
dEsLJlQAartcFJc9Qa0jKRLSKb27pggjPpTmiK53bccVKXaQbpBg9sd8ik6kqcEEdPwrZNk
dR+mLoaXso1iWco6niBsbG6AEfrmm3Q0+KbGk3ElzbBQWaRSCG7j/OaxJ9n2i4Zs43kD68V
b0yPEEnysoL/nWXLaVyntsOkBkbqMY4AqwpJh28NgAHFIY2zhjjAyMU+KMeWQDjp2rQLEJX
P16dKfIpXHfvinsrdEXPrTiC7YP3hxx0NA1pqxqqoVx3PIOelIEKoG4Jx2+tKqltwHVa6Pw
pp9lefaYru2WQxgEZJGOTWNWqqUXJ9DvwWDnjK0aFNpN99u5gqDnkLjHrSuoCE54HavRP+E
e0b/nxX/vo1x/iGzisNaa2gh2QvCsij8wf8+9YUcZTqy5Y7nqZjw9icBR9vUaaulpfr8jJP
O3kcjPHalWNuQBnPpTmRQcgcEdK1/D+npfaikc6l4VUswzjj/OK6alRU4uT6HjYbDSxFWNG
nvJpL5mUiAAgn6UuDuAOcV6F/wAI3pGQfsvT/aNcv4igtLHVoLG0gMe6EysckgnOK5aWNp1
Zcsbnt47h/FYGi69Vxsuzf+RjqmQOOvXPSuu8MamVT+z5nHy/6pientVXw9p1pe+eLyHeyA
bcMRit7/hHtIOM2p/B2H9awxdek70p7np5DleNi4Y7DuNndNNvVbNbMkt9NtLG9ub9CFaX5
iW4EY749jXD6pqU+s6sJY2ZdPiysQz9/HeuuPhXRyMGCbB7ec/+NSR+GtHhjEcVsyqO28mu
KjXpxnzzbb9P+Ce9mGWYzE0Pq1GMKcbttJvVv/t04gL6ggUuwE4Gc1NdKkepXlsgIEEpTn0
6itrRdGS8jN3cgiLOFUHGfevanXhCCqS2Pz3D5dXxOIeFpr3lf006mBxSj1Fdt/wj+lk/6l
v++zSjQdMHHkt/32a5f7Qo+Z7/APqnju8fvf8AkcTyecVJggDkEdq7M6DpvXymH/AzXIzLG
NRvIIw6rBKY8N1roo4mFZ2ieZmGTYjL4Kda1m7aCAAEDqe9OIOcd+1dJZaLZS2MDzI+9kyc
Nip/7A07+4//AH3WMsfRTtqd1LhjHVIRqR5bNX37/I5X5sYpyghOa6oaHp4GAkn/AH2aUaJ
YkjAkH/A6n6/S8zT/AFWx/wDd+/8A4ByoAHSgqW6U6ORJfN2g4SRo/m68HFbllokctus1yz
jfyEHp7101a0IR5pHj4PLq+MqulRV2t+xgkYGDxS89SRiuoOh2H/TUf8Co/sSxxjMn/fVcn
16j3f3Htf6rY/svvOWKg80hUYrqDoFmwIV5FJ78HFYFxbG2upbdm3GM4zj8a3pYinVdoM8v
HZRicDFTrLR6XTuVQuetIcnqKkorqPIsRd6BxTmXim0rEgWGeTigSBTndn3qKUqnzOwVfU1
Tlu4+kZJPqOnWh2CzZBrK+eYgw4xnJrM+UR/PkDnp9Kss7SSAn04YnpzTGIzwBg5/lUWfQu
xWeZVOF+bHVQM9qT7UQrKqZbIxkdBUu+IDcz5wckfhR5kG5lK7uT2+lUr9WS0thouJfIIZC
rryPfmq7zz8YTnPH19a0Jb20YBs5I+Ve+QDUBu7dWXCZ+gpqV+pFn2Kvnz4G+MhDj73BzTZ
Cy/wk8AgDn261M80TkD5gCMe/U0zzomblsAjj8KN+orFjTLgQ3wMg8vCED3zzWvJf7iCmCM
HvXPNLGjAh29f50Ryl2379q4JyaSFqarXcobbjnPJrbsZl+zch2O48hsVycVwMIXYEEnJzz
XUWI/0b5QWG44PrVuzWhk7oyioZMrx79qgzmQqeDsqeRWKtuU8jtTBFubK9duOe9UmSkyNn
ByGHBORz3zTACSyA5IOKm27nVSMDPOB70pjVXIzznj6UcytYpRfYgRASd/zDGOegxUxmdV+
QcDqPWmSRPGGBOQR1B9qVWDZ4wec/pSsmDumNR/L4JwRkVIrc7z1Bzj1pgX5jntkfWnoQCz
MuzBwMVTt0JbuOJDRnkjt704ADAKqSO9MXCqFbLMxGfapAOGJ+6MAD2pAaEPhK0nsXvZ7qZ
ZiSSpaFRj6M4J/KoJ9Mj0opDFK8kcqiQF1UHnrjaSCPeucld/Mn3HILEA1q6cjNZsR/eYfy
rCKkpXb0Oh2cbW1Jxl844x+tN2kLkqQMjipSuMgdc54+tBDNkqDhvWtrmdrIi3YXHfJ6fSg
Y37sHnrS7GBxipFj/vde1F0UhB5fnAAEgHn3rp/CH/H5dg8HYOPxNczszyQfwrqPCKMtzdE
gj5AOnvXFjGvYyPf4fX/ClS9X+TOk065+0xTknmKZ4iPcH/Cue8Z22fsF6P4JDA30YZH6ip
/Dczf21r1qxwBdGRR69jWj4jtmuvDl4qjMkaeansVO4V4sG6VZM/Rqy+v5ZUju9V84v/gHB
yx4UAjj0rqPDCC10+91BhtVVwD7AZrnFdJY1lUZDLuGO9b2tTHSfh80a/LJcKEx7sef0r1s
W7wUF1Z8BkEFGvPEPanFv57L8zqbOVp7C3uG6yor/mK4jxTgeLI1zz9kHH/AjXZ6apTR7JD
1WFB+lcd4oT/irkbji0A/8erzsH/H+8+04hk3lSb3fL+Ro+FD+/uR/sAfqa2talkg8P380T
FJEhYqw6g4rH8Jg+bcjH8K8/ia1vEHHhvUv+uDfypYn/efuHkmmT3Xaf6nBRz6pJBHIdZuw
WUHG6pY7jVY2yus3ROe5zUdqmbeHg/cH8qs7D6V7Psqe9kfmf1mv0m/vII1nNzcXFxKZZJ2
DsSMc4x/Su+0hduj2vy7cpn65NcWqEZ7122l/wDIIth6IBXDmFlTil3PreE7yxlSctXy/qj
A8VXl9DqWn2lndvbCVHdmTqcVkrJrJyTrVzzxXT6vo0mo6hZ3cUqp9nV1Kkdd2Of0qD/hH7
nbnzk+nNThp0FTSna5pnGCzOrjJyoKTi7Ws9Nl5mKJtYPzLrVwpHHQEH86jjjuGu7me5mEj
zFWJ245xituTQ7lItylXKnOAeapBc8130vZN81Ox8xi6ONpJU8VzL1uQTXWszSJ5OpNbwxq
AqIozW/4dN48Fx9rvXuTuGC4AK8Vj7CMYWt3RB+4m7fMP5Vy4ynBUm0j3OH8RXnj4RnNta9
X2YeI7m4svDl3cW8pjljAKsOo5Fc3HNruUkGuysSAQDGprf8AFqn/AIRG+Hqqj/x4VmpHuR
TtzhRwKywVOE4NyVzu4kr1qeKiqcmvd6O3VlGxtJoWnE8iO0spkyq469ePrXcKoWJVHQAAf
lXPR2sjsu1COe9dJtOAM1OYW91Lz/Q6eFYvmrSlvp+pyGr3usP4mews7420MUKucKDkn61V
B1/BP9uycdvKXFai2bXvjbUFC5KW0Va40FmAUrjNb0YUfZx5kr2PIx7xk8VVdOcrcz2b7lq
Hc1vG7tlioJPTJrk9dyPFcSgn97a7mHYlW4P612Cp5UQjHRRiuW1OA3PjW1hUc/YnbP8AwK
vPwjtWPqs+i5ZbZ6v3SlsIPPFIU29sVpyabNHnKE4qtLbumPlNfQXR+YSpSjuijs5zjHvTT
xn2q3sbpjpUMi5/hz7UzE527kMm53JwDgKeh5qtu4JWPDHnv0ramsXCu8Q3A9R3FZM8Tj5i
uCpwM9KxdylqU8k5DHn/ADxUD4L7sbsHp07VcFrJJKQuS23+H69abJbhAAMY9hSu2PS+pSJ
AiClfun+lR4DZ/vGr3knytjIO3J/GozEA4Cx8+oqlGTFdGecg5UDPTPb6Ucb3GCM5xjnHNb
kFnIysAiEepHHWobqEl8MioQONver9m+rM3O7MhmAUZ4ppdSCpyOepHUVdeA5Ujbgngj61E
1uN7A4OVGM0ODRLKe75xuHI459KTeNo7HHHepzC5fCLnp/LNPhsZ3QFzsG3sORSV7ktpbkE
bOWRFjDsT2GMcV22nBmshufaQSK5+C3WOLajYcDJb14zXQWjsLZQEDe9aNcquzBy10KjKyy
EckEdKYnyqpbptx9OanlExfBXIx1wR2qqY5BsAwBjoaz5jflsSMg3jHUHmnvEoYFX785qux
fp0brxUUjSM2GJwORx1ppCHvIocx9cjjNIyDezAAetMdcqDkEZ+6fpTjnJyxGR2+laRIl3A
ffAJLHv6dak8kKN+4Z6EdutRADIB3dc8/hUrqScJ909ST71Zm9xNijnvjtUiKCSGJGcVANx
YFeOePY5qctlcNxg0BdXMKZE82UrKAu49frWzpb7bEL1yzEn1HFYbRAo5bli/De1bGnErYJ
x3OKz12NDVJLqCEwCaXCfdI249KqrI2NpBI69atWqee2BwB71MnYqOo8wArlRyOc0823zR5
HWpCIkkAcsCP0q/YLJczBSg8v1PpWLl1N4xu7FQ2IZD8uCDW54ctjFcXDHOGUYz9a0k0/Ty
iyCQox42noat2ttFBGGTq3X6V5+IrpwaPq8jwbjj6U30/yZx+izeR4x1LIO17t0P0xXbFVc
FGGUYEEHuO9YvhjSodRutdldcyR352t6cCt7ZtYqwGQcHNcFeak1bdI+xyGM4wqxls5Nr8v
0POLLTyt7/ZxHzRTmL8A3B/LFXfGsgm1HSdLGCFJlYD24H8q2orHy/Gt1Lg7JIkmXjgN90/
yrmbhxqHi/Urp+EgxbofpXfGftakH2R8piMP8A2fgq8XvOfKvSOp3tmQLC3B6+Wv8AKuL8R
kN4wXOdv2QH/wAertbZf9DgwP4B/KuO8RAf8JYoOP8Aj1X/ANCNc2Ef7+/qe/xDplUf+3fy
NHwsuHucE/dX+ZropoY7iJ4JoxJHINrI3IYVheGk2SXB7FVI9uTV7xBI0Xh3UZUJV0gYgjq
DSxWuIaXka5FJQylTavbmdvmyRNI01FVUs4wAMDC1K1hZwKXitUDAH+H2rz2C182CORru7D
MoJCzEc4qwkE0L70vrpDjH+tLfpXV9Vrfz/meCuIcF/wBAqX/gP+RJp8n2mzWeRAGZm+6ew
PFdrprxnTYQvYYri7SAWdqsCMWCk8n3NasGpXNnCwhiSXHIRjtz+Nb4qjKrBJbo8rIsxpYL
EudX4ZK3p1/Q6wAdQKXJxiuT/wCEo1IN/wAgPj/rsKni8R6jJKitoTKpIBYSg4HrXlPC1V9
k+9XEGXydlU/B/wCR0uTg4rjyANX1C0XkQy5XPZWGcfzrrx7HI7VyBBPi3ViOf9WSPXit8C
7VGvI4OKIJ4aD7S/RlnygOM1qaSmyOXjq2apJG0j4VSa2LW2NvHyeW5rtxj/dM+e4fpv69C
S8/yZmeLBu8KXgzjO0Z/wCBCtWy0aIRI78ZQfyrL8VAHwtdg9yv/oQrs7S1aS3jzlfkHb2r
jw83Gnp3PVzpQeNXOr2ivzZTis7ePgoDx1qlXW2+mhUZ3wTg8n6VybADpWGInzWPRyF39pp
bb9TL0mN5PHGrbDgi2irqfssy88g+uKzPB1v5/jrWsjpbRHp716K1gCpAGD6etae2UUl5I+
axLk8RVs/tS/NnnDKdzc55NYqxk/EG0cA4Fi44H+1XQTgLczITnDsP1qro0Cz/ABHt0I4+w
OR9d1YUJJTufV502sArb3j+Zo+WrcPFkH2xUEmlQT5O0KR2/wA//Xrr59JDKPlxVVtGmP8A
qkJI6nFdsa66M+Q576TV0cJd6IY2JUHGO1Ystk8RO5SOOCe9eqf2Q8anzCxGOgqrc6HBMuf
KHTt3rpjiuX4tjnngqdXWlueVSQYHynk1AYATyufqK7660DyekQIz2FY95psVunmTHygeh6
k/hXTGtGWzPLqYOcHaSscNexiKQxxN5eU5AHqaz2iw2eeRnBrf1GDdcGURt5YUDcf8KzcD1
zVo4ZKzMySIsMrwTQI2VlxyG96vOmR04HpUQiO4BuVGBWi2M7ssQqAhDsB3wTWdfDMgVevP
Sr4jQoDsHB44qC4KsCSuScknHervoZ7MzJEyuf4u2PrVZ1Iw5z269uavkY57gcU2T5lUH29
uc9aepWxBaIGJL8tx1HWpmVgQuOG4J9OKhjlWKbhQQTVxJUkCYH1z2qou2hElcgCjK7WJIA
zityxcLa45+8e1Y/KsACuevHpWxZsRbAbc8nmiTuRypnTnSI5bcIwPznPHbjpUEukRAgSJ0
6dq0g7iRHjXAP8AePSrohkupGBdUVcEk9K8b2kluz3VQjLZHJvpiElEQg54NUL7TDGuWB+X
riu7khSOTaSucYwayrm3Ewdc9eMmtYVmY1MMoo4GWJo2Bwck8Z+hpSFG4MCWHGa6HUbGOBM
7i7KM9M1iuu1mYqMtziuuNQ4KlO2jK4LMcEe3SpGQtHgg49qnUxKQCPmPP0pAflyD1P8AWt
efqYuKKwXaFAHAIqQqC2O+f6U5UyvoT2pwT59y8gDIzQ5i5DBaOQpIwjk4fqFJFa1mgFuvB
wxJ+lSf2/rUa7YtVuUUPkBJCADjsBxV6GW4vlF1eSGaWQ8ue+KjmlfUvluVii4BKkgGpVPl
7Sgx6ip2tnPRSFzVm30ueZlCgnJ4JFRKa6lxpu9kUZpzK+Dg9vSp49RnjjCRjaoGOvWtBvD
t3v2rEWI9utWU8OXWFRYmY49OlZOpDqdKw9bpFmZbXjmaNpJmAB6V22mzLJDhW3DqeaoWHg
q9uHDGPIHPIroG0I6MieaNpkH4DFebiq1KS5U9T6zh/CYini4VJxtHz9GVfA14lsdfVlHN+
3J7fLVuS4S5uZZI1wN9ZPhvSZLyfXpIZOUuyeDwcqDVyG2ns5plnUoODk9K45QhrJPXQ97L
MXUp4iNGUfdbkr+d2F9crZ2M942MQxs5J9AK4Pw/Aj6UZ7iT5p3aVs9SSa6DxlcY8Pm0hYN
JdSLFhTk46n+VY1tZyRJHGqMVRQoHSu3BxsnJnkcU4jnxEKMdeVfi/wCkdxDkQRlR/CP5Vx
mtwibxwoHH+hjP/fVdpEQkEaOyqQoyCcdq5bVcQ+M1lD532gUY56NXPhXat957nEKTy1Rfe
Jp6HCYmlz/dFTeIxjwvqTDr5DUaRkiRmwK0ZY4biB4ZlSSJxtZWwQR70q7tWu/I3yenz5Uq
a0upL72zgbaP/Q4CMDMan9Kmx6kGuyWxsUVUS3iVVGAABTvsdln/AI94vyFdyx8ezPmf9Uq
9/wCLH8TjVAK/MD+FSooZsHgAZ5psNzLe39+diCKKcxoFHpXTWEET2UYkiViMj5hzXTUxEY
RU2tzxMDlUsXiJUISStfV7OzsYO0FflHHvVq22NIBx1Fbv2O1znyE/KnrbQLysKA+oFcrx0
GtEz34cLV4u7nH8f8iTjHHSuXt4TL4v1gKCceWOPpXSzTw20TTTyLHGvJLHGKzfBdtJqLal
rTxlY7qfCZ67RXHhpcjc2e3xAo1lSw8Xq3f5JPU3bHThCoZxkVLfYDIFAAA4/OtuO0kkYAK
Oe3pWfrVuIZ4Y/wCLZkgfWitV51qznyuCp4mMILTX8jkPE/8AyLM+f7y/+hCvXLK1j+xwZU
A7Fzn6CvKPEcLP4euVAzt2sfpuFe22dsGtbcjBBjT6fdFY81qaXmc2dp/Xv+3V+bIFtkEbl
QGO09R2xXl7A5PHevcILINwFBBGPwryXWtKn0rWJ7O4UrhiyHHDrngj1rB1E3Y7sgqRUpwb
1dvwIPh7G0vjzXgOotYev1r1U2pByRj6968ksLq50u+lvbBzBcSoI3kUAllByBz71pt4q8Q
uhRtSkIP+yv8AhVTblawqmSV5VZzUl7zb69XfsZl5/wAf1yo5/eN/OjwlEH+KkClS3/EvkO
B9agYk5dz15LH+dbfwjt21r4manqsY3WljZ+RvxxuZh/QE04tqMn5G3EFWNLCwpt6tr8NWe
qwaQJlD7cKPWrQ0mMLsEYwK6PylAAI6VEYi2cjHNec5yWx8X7S7OWl0YNuIUYPbFVZNDVs7
V4rryg5GPxqJkAXaF5681Mq8+5rCpbY46XQozHtaPLeteW/EDTzZ6nbxhRt8nP6mve3hG1i
Rge1cxr/hOw8QHdcGSOVV2rIh6DPoeDXRhcZ7Od57G9R+2puEj5xYo/BB9OKyb20wpkhTB/
ugZrsvEuipomr3FlDcfaFiIBk27Tn0xWIQGGMV9bTmpRUlsz5ytScXyyOTbzONp4IqEmbPz
FQcdOvate/tzFJvVcIemKoFAwOQMV0LU4XpoU2Ny33ZABVRhceYY/MJ4J/+tWk0K5G0YGfX
2qFowWJyc1SRN7GaUuGjDFcA9B3qGRpVPzElQePbmtNzhCn8XJ+lVnjHKkk49/enZ23Hczm
Z1TcUI9z+Na1pH/oqMecj0rR0/T0ubYusQZ1OPmHb6VbaycnAXAxjipTswadjGaMqACM5GM
+lalmIhbDdLtOTxtNMNjIeeQeasw2kixBQkjY7heKpzRnys6L7TLHIqKFz6Y9qlL3JbG7A4
4x0NX5NJjDRyuuGGNwzzmqc8EiyEqvPBIBzXkqcXsfSyw1WmveIXlk89t5wcdaImjlI+flg
R+FEaEuwJAPuaSJTFdcoPSq0sc9nzFjUtJ/dcDezDINYLaPLsCJCxb0PavR7I6fLGrSyDIy
CDU8raVa27TN5bA9MVxrFyh7trnuSySFVe050keTvod4EMjQsSpx0qM6bIowYiMdyK9Rj1X
TmgKCAEnsBmr6afpNxEHSFAnTBHNaPHSh8cTnhkMaz/c1E2eWQ6JJKgmVdy+wqdtDO0ssRA
GRnHavR2NlYuYY7JJApzuJ6ilfUbZ0ZFsFQMMcN04xUfX5PaOh6ceE6jjdy/r7z5+ZBGjgj
o5AHpxXo3hnw/Jd6Fb3IiyrAkH8art4EgZs/2i+ScnMY/wAa7/w9dw6Jottpn2bzhAD+8Bx
uyc9K1xOLtFeyd2cuA4cxPtf9pp2jbuv8yvZeD0leMzKAmcmurtfDml2iKEhGFGPzq5YXlp
fRh4Dhh96M8EVJqN3/AGbY/alhEvzBcZxjNfP1sRWqPlbsfQUsDRoy5KcNfMcdNtCgBgUkD
jgcU2PTLcFQIV4OelZQ8XqibP7P9vv/AP1qB4xRQQNOPP8Atj/CsuSt/TPQ+qYj+X8jpYbW
NP4AKj1PSdP1fT5bDULcTW8mNybiMgc9RzXP/wDCYBj8tkw+rj/Crml+J7LULySyBEd1Cod
4upVScA56c1k6VWPvW2OWvhqkY/vVo9OmvkT6V4W0bQ1nXSLX7Ks+DINxbcR06mpbnTbe5g
ltp4A0UqlHUjqCMGq+p+IY7C6WA2pl3LvDK2Kot4yiwF/s98jvvFVGFZ+8Ojg6qglCHu/Iz
v8AhXPheG4ini09keM5U+axwfXk1d/4Rm0Db0T5lPccGnf8JfEeDYN/32KD4qiIx9hb/vuu
pSxC6/iOGW8u1JL5Ix77wBo+o373N1EzSvwWErD9BVF/hzpttN59jHIsqjClnLAfnXa2es2
F1FkOUkHVX6/h60+fU0EMhjAcqM4ojXrxejOaeXUJScZUlf7jz258GXM8HkuCVJyfmx+oql
H8OYCSpMgUntKxxXbf8JKvlgPakkdw1Rf8JLbx/NOwtomIXc5GCxOB2rr+sV3oTLI6CXNOO
i8zkm+HVjCTvE7e4maoT4E0pT832kH/AK7tXo4umA2yqMZ7imy2qzFtnzHHC0lipr4jN5Th
ktInntpodhp8T29orKpcuxZt2SevNF1oVpfKqSvKoU5HluV5rcuZYfOaIxn5cqcd6rGe1gj
Ek7iGJPvSOcBR6mu1V7nJPJ6kU5cnu/oYDeELMMArXJP/AF3bitCy8CWlxlWa5yemJmrrdO
tILiBbtJAVI3KR/EMcY+tWLbxFZW7qfsUnoeRXPUxUtVDc0w2TxqLn5bmZZ/CzQpdrXX2qR
QfutO2K7C10G1tIUsrWFYooxtjVen0qzoXiHSdWumsUkEV2BuFu7Zdl4+bHpzXVxWKH5wgD
CvIq4mqpWmQ/ZYeUowik9nb9TCt9H8tBtBQjrk9Krav4S0zX7P7Jf+cqK4fdBJsYkDAGQOl
dFrV9Ho2lNqE9u0qKwVhGQCM9+azdB8UaPrd2bKCQQXmMrayODI64yWAHYUQq1JLmj0OacZ
TpOq17uxyo+D3hWZTGz6kVYYI+1np+Vd7a6ULS1jt0BZYkCKXOTgDAzVDWPF1hoGpnT7i1m
mk2K5MeMDOeOfpVIfErSQpB0+7/ADX/ABrdTrTWruRTy2u4qdKnozqIYGVgGz/n0qr4g8La
P4mtVtdXgaQRHMcsTmN4/Xaw6fTpWCvxL0Ycixu89j8v+NJ/wsjRixLWV5z1+7z+tPlmndF
SyvGPR02Un+C3hIJkXus/hd//AFqjHwX8Ksm5dR1hf+3sf/E13Oi67p+u2Xn2FwjmPCyxBg
XhJ6BgOhrREBZidwx2puvUjo2zyZUoxbjLRo8zPwY8KTDadQ1llPGDdD/4mvQ/C3hjSvC+k
f2bo1oLeDJZiSWeRv7zMeprmpfiDo9pcyW81reLLExRhsHUfjXR+G/Guh65KbG2d4blQCsd
xhGl652jPOMc1SlUnpLY1xGArUYe2dNpdze8tvSmunA5q8VzUGw+tZSjY89TKhXAy3SoyMZ
JOKi1nWNP0SyN1qU4iiztXuzn0A7n2rkz8S/DYOMXf/fn/wCvWEqTeqPRoYWvWjzU4Nr0Os
ZSc5/Cs7UZYbOxnu5DtSCNpH47AVhN8SfDRzj7WPrD/wDXrmfGvjnSNR8J3VlppmEs2FZpY
9gVcgnnNKnhpzqRTWjZ1PB4qEXKVNpLyPOrm4/tUzXEpLSSOZCT7msm209WuHEqHyvQHGTT
7OcpJk/xVLqUuqROo0u1hmBBLNI+3afavrKknSXJF2uXgaVPFTVarFyUd0le/Yw/EdzpdnG
LIQNPeSfdjQn5fQmuc2k8v1PWta20me1unutSlSXUJSWOGztFZ8i7ZCe2TXZhk1HV3Pm8zn
z4iX7vkt0ta3r5kBUZ25AB7ntUZgYiR8jahxnPWpDwR7CokI3FGPBrqPKKsqqzNgdjj3qB4
myDggZwQO9XpMbiAoLHpmoEKMzK8ojA6ZGc+tAtDsfhpDb3Ovy6dcxq/nxkpu/vA5/ka9Tl
8I2MgP7pRnoQa8U8Lagmm+M9Ou1bMaTBSTxwTg5/OvpMEE4yCcZ//XXzeZzqUqqcXuj6zJo
0qtGUJq7T/M4OfwRBvDp8vYEc5P8An1qceFYIkVdrHjJwvv8AUV2coyhBPHX61FIY1EYYHO
30z3NcCxla257P1LDraKOci0dXlMgT6k/Snjw/bpGV2BiepPNdN5aqNqLjIHT6U4QjbyffN
cLrz3ue25U+kVY4WXwqjyZjLDLcnvUcng92DbTk9eRXfGPnk4pyxrtxnjPpVrHVUtzklh8P
J35EefnwrME+UkEegrOuvDd4BnLMAeRjFepeUnXvUMluhUgr+fatI5hUvdkPCYaW8TgNP0B
AVllBBx0FbcOnqnyrHgZ/Ot8W8Y4C4x7VKkQYZPQVlUxMpu7PQpeyoK1OJwWrx+TqDpgDhe
lcr4k1O90uyt5bCNZZpphCqMu7cT0AA712XiMBNblUc/Kv4cV514+Z49FtXQkEXAIx2O081
6WG95xO/Ma1SGWzq03ZpLVfIiGp+OipI0Jcg7SvlHOc4xjNb+hX99f6cZb+1NvMrlcbSoYe
oz+X4V5RHNK0ZYM2TgZZj7mvQfA7u+izh3Zgs2ACc4GBwK9PE0Iwhex8bkGZYuvjY06tRyT
T0fodDNfy6Zq2kXqOc/a0hf3R/lI/ka73xFv/ALGkyeA68Z968213BGmgnAN9B/6FXqPimA
R6HIQMEOv868OtZSgz6iUksycf8P6/5HBHoaz9FtPF+vaUup2I0xIGZkAlLBvlOOwrQP3T9
DXSfC+JpPAFoWzgzS9P981rUqezg5FZtVqKtShCbimpXs7bcv8Amc2fDnjpWGW0jHpufn9K
u+H/AA/r9r4qub3UbaFI5bQRb4Zdy7lbI44Ir0n7KSAc7ucUotuyiuN4ptWstTzW5Sacqkn
Z31d/0OD8RRmO9iAPGzP61ymt302m6S93boryB1UB+nJArs/FsZi1KEMc5j/rXC+Jf+QH0z
+/j/8AQhXXh9YxPdr1pRy6VSDs1F/qaqaD45ddwh0kE848xv8ACnrZa1YqF1pLZZWPyfZ3L
Aj3zXrUdnEoBPWuQ8YxJHdWuBgFG/mKxjiXOXLZHnZfOcq65qkn5N6fkcJq13JYQ22oRHD2
9xG31BO0j8QTXp76fstnbacFST9MV5V4nH/EgkA7yR/+hCvcnwLI9v3R/wDQaeIbjGLX9bE
4yq6eNlFdYxf4y/yPIHmVJY4W6yZ2/hzVfU7ZrrSrq3Xh2jO0+hHI/UVX1Qyf2xoohALPcM
gB90Oa1cAqTjNdS0s0e0prEOtQl00+TS/4J02kSSarodjfpyJoFc898c/rWoFa1tpZ5sFUQ
t0rP+HMq/2Le6YwBaxumVR6I/zr/Mj8K1PFbi20RlC4M7BD7jqa4pt+1cD5/C1ZVeWnJa7P
1WjPPWmEl26E5fG9vxJx/KsvxJz4Zvh6oB+oqPS53utf1ibB8qMxwqe3AOR+tSeIxnw3ef7
o/mK9BK00vQ9OvX9vl9aotrTS9FdfoexaXpsKaLZxIOPs8fB7fKK85kx5jgdNx/nXrOnoP7
LsyOMQxn/x0V5NJ/rX4x8x/nXnYeTlKRllEnJST7L9TU+G0at8UtSkYDMemqB7Zda9ziXuT
x7V4l8MU3fEvVzn/mHx/wDoYr3NIvlzmubHfxfkvyPjsW19Yq/4pfmc745APgy8z0BQ/wDj
wrzL4ZRq/wAXb13GSml/L7ZdR/KvT/HKn/hC7044yn/oYrzb4Uru+LWp7hnGlj/0Na2wv8G
fz/Q1qP8A4S/+4i/I1/iN4d8Rz+IIbzRNLOqvd/KUVtggVFABZjxySeK42fQvF2lxfaNf0N
dOt2OxJBcrIWbrjAJ7Zr6WVVLfdFcJ8VAB4ctBjrcj/wBBNaU6zsoWRpluYYqWJp0nUfLtb
S1relzxa4kMNrLMPmKIWx64Gan0rRfHes6Xa6rYeEhcWV0nmRSC6Rdy+uCaragMabdY4PlN
/I1738MI1/4VV4bGMk2a/wAz3rsk+SHMlfU9PP8AH4jDVacaM+VNN7Lv5pnIfCnRNe0nXvE
MWt6Pc6ct0kE0YlwysV3KcMvB7V6y8aQ27TSDCIpZvYDrVvyzj0rmfHmoHS/BV4yNtluB9n
jPu3/1s1zSftJczR8dS58TWUG7ub/N6nheq3x1DVby/P8Ay3lZxgdATx+lZ8V++j6ppuuR8
Np13HOT/sZw/wD46WqpA11eeIb6K2jL2tjaK8zZ4QlwAf8Ax4VYljWaCSBxlJFKkfUV1RtB
o/S2qWNw1XD09lePzX+TPrJSrIHjO5CAVIOcg8g/lSMuRxXKfCvVW1r4ZaU80m66slNjcc/
xxHb+oAP412EkZU9cCpq0+Vn5JGT2e54d8UbqV/FUVkWJit4FIH+02STXl+qX509Iils9xL
NKsUcUZ5Zj0r0j4nkDxzPk/wDLCLH5GvPtofxX4XB5B1aDP/fQp00m0mfparTw2TKrRdpKK
+9lr+wfH2MnwHfg+8kf+Nc14gl1WG1vtJ1Xw9eWNwYipDFW2kjIzivsBo1JbcuD6180+JWl
1LXtU1EyxqGuW+8eSM4AH4CtsE1Xm7xsl6ny0s3x04OMql09No/5HH2LZsLaRshhEuQfUcV
vlsqKy5IQHIIyOnJrWCjA47V2477J6/C+9Vf4f1ORvm/4raTe3ypZqQPqaybhk3Fg3fNaWp
MP+EyvcclbVB9OTWY9uGyGNehhValGx8dm/wDvtX/Eys80SjLMBVIzx+Znfn8KuNbocgqMV
UeJfMCL2OMYrq1PIshJJk3AgkOOx9DVZmjDAlsMefmFTyQKdh/iH86hkgLMWJzx3+lBOgiy
KGVo5R5inII9e1fR+j+Ibe60i0upZAJJIVLgnvjBr5p8rkhWxk9McV6ToM0n9gWsbSFtoKc
exrz8bQjWir9D1suxDoTduqPU7jX7INsMm4EZwDxUT+J9OZUDHG1cfex3NecSSqG4c9OSfW
nCXMafIH46nmvOWAp2PVnmU7ntjDnGOwp38Kn8valfqpBOMf0pqNnI4xivmXqfWdB7DI5HB
pAMEgnNKGzwDwOuaTufTtWbVkIRic8U9RgjP0Apv8IPf0pdwcAg8GpGJgcnHekZwi8ml69O
lRSKW46VUdSlq9Th/EZ3a5M3+yv8q8/8bQfadOsIN/lh7oBn2FggwfmIHJrv/ES7dbmH+yv
8q5+8v7WwRXu7hIUZsZc45r3sO+XlaR7OJoxr4F0pz5U0tX0/I85GiaekW0a6DhhybOXpyM
9Pxrr/AAlZNZ6M+ZFkWWTepUFeMDgg85q7/b+jEgjVID7Fqe2u6KoydSgx/vZrtq1p1I8rT
/r5HzeW5dgsBX+sfWYysnpot/myLXsY0oE9b+DHv82a9V8WMTocv/XVf5mvKdFhm8X+NdOF
nDIdM0yUXE0xGAxHQfj0FeqeKsjQW6f61c15OIsqkI9TppV44jHyrU9Y3ST723/M4E8gj2r
T8P6tP4b0aLSrSNJIo2Zg0mSx3HJ6fWsw/dJzjg8moPDfhjxD4j8PwawviNLcTM4EZtt5GG
I659q3mouPvvQ9TMcRQo1IKrTc207WtptfdryOtbxhqLDC20CnOc4NbfhXxJH4givE8lkks
ZBBJI2MO2MnA7CuRX4f+JR08VQHnOGs+D+tdH4K8NX/AIeXVV1G4t52vJ1nR4MgY24PB5Fc
lWNHkfLa54uIxMKrhGjScNdb22s+zfUp+M8HU7fP/PHP/jxrjr+xi1C0+zSOyrvVwV9Qc12
HjMY1K39BFgH15NcPrd1c2mlGW0kCSmREDMMgbjiujD35FY9/npwwDlVV4pO67o7z/hNL5c
ZsoNp9SaxtW1m41aeKWaOOPy12hU578nmmt4L8RabFJfXuu295bxqWaFICrH8fbrVDavrSj
Cne8LDwDoVo+1p03FrTXf8ABtGL4ndTpUUAYeZPcRoi+vNe7SpttHjYfdjI/wDHa8l8E+FT
rusvr2sXpuf7NumijtFTADKcqze3Oce1ewXJBtZsAf6tv5GufGTV4wj0/wCAfMzxEsTiZV3
Gy0S76N6v5s8SZQ3jLwsh6HUFyPwrWv7Y2eo3Fs3HlyMo+meKzY1H/CZeFOf+X8Z/Kut8Y2
oi1wXQUKLiMNx3I4P9K6pStKK8j3MPU5cyrQ72/CK/4JQ8F3Is/HU9sxAj1G0yB/txn/4lv
0q98QNREMqx5+W0gMremT0/kK5cXP8AZ+uaPqvIW1vE3kf3HyjfhzUPxBupr17qGHJkvbkW
8eP7uQB/n3p+y5q0Zf1/Vjhq/wCyYjEVv5VzL1kv87jdA01rTwFpd7IhE+pzTXTE9xkBf0H
61T8Rf8i7ef7o/mK9B8T2KabpWiadEMR2sHkqPoBn9c15/wCJFH/COXfJ5Cj/AMeFXSnzyU
u7/U3pQ9nkso9oS/U9/sVVNJs+ORBH17fKK8bl/wBe/ux/nXslnk6Za/8AXBP/AEEV44wzM
3puP868/DfFIeSfb+X6m/8AC1VPxM1nvjTo/wD0MV7inXHavD/hUo/4WVrZ/wCofF/6GK9x
AwcdjWOOX71ei/I+Pxj/ANpq/wCKX5nN+PMr4IvSOhaP/wBDFeb/AAoH/F19UP8A1Cxn/v4
K9L8egHwTeZOAGj/9CFedfCn/AJKbqf7tR/xK1+YHk/OK6cKv3M/67G9R/wDCV/3E/wDbT3
NQSRjtXB/FTnw7Z/8AXz/7Ka79fuiuA+Kn/Iv2Q/6ef/ZTWMPjRz5Vrjafr+h4rqP/ACDLr
/rk38jX0F8L0A+Fnhvj/lySvn3Uf+QZdf8AXJv5GvoX4Zf8ks8N/wDXilepPWn8/wBD0uKH
+/pf4X+Z2QUYryL4v6ki3djpattWKNrmXnueB+gNewqu4gZx9a+Y/iBeS+INf1iW2kC+Yxg
jZugVflH6A1MYrqefkNGU8RKrFX5E3bu+i/M6H4MeGxqvg3xNrN0gzrUj20RYc7EBx/48f0
rinhaOR4pFxJGxRgexBwa9I8JfEPQ/C3g7S/D8Wl3TtZwhGkUqA79WYZ9ya4PXL+11HXr2/
sIHgt7mQyrG+Nyk9envmrqO83JbH0HD1DGYd1I4mDSlrrbfqd98EdT8jXtf8OyPlJ0TUIAf
7w+STH/jp/Gva5ADXyv4W1b+wPiDoGsO5SAXH2S4I6eXKNhz9G2mvqh2TGN2a3laUE+p8hn
WHeHzCols/eXz/wCDc+fPifz49uFP/PGL+RrgRgeLfC47f2rB/wChCu9+KDf8V9csP+eMX/
oNcErAeLfCxP8A0FIT/wCPCsqK99H2df8A5EX/AG5H9D6Y1u8+w6Lf3f8AzzgdgR64/wAa+
ZZ1HmEv8xYY59a948d3Mi+ELuNDjzGVM+26vDnTe4B5I54rry2KVNy7nxXK+UyXBLMa0R90
fSq0/lo5XPOTnFWR0H0q8c78p9Xw1FqVX5fqcTqiF/Gd52H2WPJ/E1WcgZGD9av3kck3jW8
hhjeWR7eNUSNSzMT2AFU7+2vrExre6ddWm/O37REYy2OuMjmvQw0kqcU2fGZt/vtX/E/zKb
D5wB3qi6lbv33A1c81TMuAT7CobmGePUNslvIkhIJRlIIzyPzrq5l3PJIJl3k84HrVcBQpD
E/nWnFpuqXFn9qTS71rcsVEqQMykg4IBAxWdOkkBxJbyoc7QJIyucf1o549yLPsVViUJuUj
nIyTXoHgw202iyxzybTHJwAcnpXAsU2KN2CeoPauk8NuYra6Ct8pZfmz7VnWjzRsb4efJPm
Z2j21n95pwV7g9qeraasaLknA9PeuYlnJ5LN+dTLKSi8t0rk9m+52PExv8J76zbsewHb2pB
94Ak57DFIWyemeP6U1XLjqK+IP0e3QnIAk3ZH+PvQMKTk+1QliDt/h7inYOecUna2pNh5Yd
B83rQpBGAMAU0gDqefyqMyhR1H09KzSux2uT0j4A+tV/OOfSgXIDDPI9qagxWOJ8Rk/27Mp
GMKv8q84+IGP7Js+OfP/AD4r0TxDIsut3Dr0wo/QV5348X/iUWbdhcY/8dNfQ4P4oL0OvNm
/7Ln/AIV+hxKRr5accnPNe5/CjR9NuPCEst3p1tcP9pcb5IlY4wO5FeFo2dmDtxnrz3r374
VTQxeAkEjjc1zIWHqM12ZqmqNo73R+cZPHnxKTV9GegQRw28Ygt4I4YgeFjUKB+ArH8WcaE
wH/AD1WtSOdJc4kHNY/imRDoWwMCTKvevl6UX7RXPvcMrVopLqcI/8Aq3/3TXWfDBgvw7sF
P9+X/wBDNcoRkEeoxV/QdUn8PaNDpVmkckMRYhpM7jk5PT616lWLnDlXc9DH4WrXrQnDZJ/
jb/I9QDA9eKQNkmuD/wCEu1H/AJ4W/wCR/wAau+HfF51PWrnRrmHM0EX2h5hgIBwFUDufeu
F4eaTlY86vQnQipT6uy9Sr4y3f2vCS4K+SML/d5rhvEP8AyCU/6+If/Qq7bxdOkurwiM9Is
n8zXD+IVJ0tCBnFxET9N1ehhvhid2Jusrmv7rPdpohPbPA3IdCp+hGK8mlhMU7xuMFGKkfT
ivXf4fw4Nea+IbX7Lr9yoXCyESD8Rz+tcOFl7ziLKp2k4d1f+vvJPAN21t4u1PT2/wBXeQJ
dIP8AaU7X/TH5V6Nc4FtLxj5WH6GvIbCY2Hi7Rb8HCGY2suemyQYH64r1+54tZtxwAjc/ga
WLjaopdzyq9P2WKqQ87r0ev53PFYjjxr4U/wCv4fyNekeNbbfpVvcqOYZNpPsf/r4rziJT/
wAJp4Wbt9v/APZa9i1e0F7od3bhd7GMsB7jkVtiJcsoM2nU9lmc5+cf/SUeRXEEdzbvBKMo
/B/OmaTZ/wBs/FHQ9PwTFZhryTngbeRn8QKsDkgkY6Vs/CKy+36/4i8QMuQGSzhYjoBy38h
XXKXLCUvL89Doz+cY0o01vNq/pHX8/wAzc8fK6vp+/qRIcfiK808REDw7dZGeF/8AQhXqHx
CUefpwB52vx+Iry/xIpPh27HptP/jwqMJtE1vfKJv+7P8AU+hLKJDpdscncIE/9BFeKO2Hd
cfxH+de52YB061BIwYk7f7Irxa+tpLXULm2kjCtHIVII965qFlJnPkU9Zp+X6mv8KAT8TNd
wP8AmHw/+hivcR0x6V8/eGNRPhjxDeaxBAtw91brAUdioXac5BFdn/ws+5PXRof+/wAf8KW
Jouc7x7I8rE5Ri516k4x0cm1qur9TqvH/AD4HvP8Aej/9CFedfCUZ+Kmse+mJ/wChirOv+O
7jXNHfTTpkUCSMpZw5Y8H0NVvg4ftXxK8Q3cKkww2SQlh90tv9fwNa4eEoUp83b/IwxuHnh
cujSrK0nO/4HvIGBivP/ip/yL9l/wBfP/spr0GvPvioQNBsBnk3Jx/3wa5ofEn5nBlD/wBu
p+v6M8V1H/kGXX/XJv5Gvon4aDPws8ND1sY/5V876kh/su7x3ib+Rr6I+GhA+Fvhpev+gx/
yr05P938/0PR4o/3in/hf5m54l1X+x/C2o3+cNHCQnPO48D9TXy5Auuav4nt/DugWEV7fzR
NMfNk2BQOSS3ava/ixqvl6ZZaQjgtPJ50i/wCyvT8Mn9K5D4E2H2zxd4m8SSL/AKgLYwn6n
c36AfnVU7O7eyRw0qtXAZaqtF2nVlv5K/6/mYrfDr4pqMnw3YH3+3r/AI1UvPCni/RrX7V4
i0mCzgZgiPDcrLlueCB06da+oi2RzXMeObBdR8F6lARlki85COxQ5/lmpnUVtEhYDOsb9Zg
q1VuLaTWnX5HzTqFq1zYTQox3FSVx1DDlT+YFfQ3hTxDLqvhPS9VVi/2m2RpAezYwwz/vA1
4PjGCK9B+EN4jaTq2hu2GsbnzYwe8UvzDHsGDVM5NU210/4Y9/iKgm6de391/mv1MT4iy+d
42uJB0MUXH4GuJAz4v8LD11SL+dd78R7R4fFazYIjngQqexxkGuIWFU1jS785P2C7S5Kf3w
p6e1FCpe0md06MsRlCpUVduKt8mj23xeLaXRlhu5PLgeX523begJHP1FeHyXUaXDlT8uTj3
Fdd4p8VQ+IrCK0jsXtwkvmEs4bPXjp71w11HDbQSXE0uyNBkn0r0MHOMYKMmfMVMrxcINuG
i13X+ZdvtY0l7SxtorV/Mt0YSMAo3sWyOnXjimj7o+lb2lfCfxVq2k22r262UVrcwi4j86U
hihGRwBxxWFjb8p6jjipxSircrPY4cr+09otLK23nc5eHVpdD+JkmrQxiSS0jilVWOAxB6E
1a8f+PtR8e31lc3tnFai1jMaJG7MDk5J571a0bwvJ4o+IGoWMV8lm8sUEYkdC/3ifQ+1ekJ
+zxcYk83xTE2BxttDx7/erqpSpJRct1/l/kfG5q5fWqltuaX5ngWnTLaX6SSQpMoB+VwcGr
N/rZuNfbVGtkyXD+WpO0YUKB19q9h0v4MwalNeabB4lig1HTrmWN3W2Leeo2fNjPGCcYrgF
8AzT+LJNFGpomy8u7bzjESP3KBy2M984xXXzU1dtnlKdRJJdHdepv6D8VLTw98IU0O0Rv7X
XUBOEG4Bo94ckt0HTGKwfFHxRTxLqOh3f9hx2Uem3LXMsUchcSszAnkjg8fSurh+BV1L4Sg
8QzeK7O2t5LZblhNA22MEA4LA+9UL34DeIIZrKGHWtMuDeo8kZAdflVdxPQ9jXGlhvac1/e
+fX8B89XlstjyDWrpb6+W4hQxK4zt9eSf612PhbSUuNDEsMw80t+8X+7xx/jVFfBGrzeHjr
a28L2cUpgZxIAQ+wvjB6/LXU/D6wvG0i6uEhZIJnBR2XCtgHOD3rprz9nBtM2wFJV60abWj
uVpNGkVuTknpx1p39mTLHH8yjK5+vJrtZtNmkyXwwAzxTTpsaogZcHb2+prz/rh9A8n8jsn
IBXrjjqOvFJvUd8D0rDfX0Vf3kLg4HI/+tWdNrlzIrCC3kA9SK8COHm1sfUucI7s6ySQADJ
wRUBvQhwG4J9ea4h7/AFUqNylVboeTSQTaqwLrgnkgkYOK3WDdtWYrEwb5VF/cdrJqEaR5c
ke9Rrexu3DDp3Fcut7qSxlZLdZWHrUras0CqxgzIRyB0xU/VnHRHRGrTtd3XyNya+CEIrDJ
5Oaw73WJDc7FOVH3sVn3WotcN5iWsqY4BI61TluZJIURoirKeeK7KWGUbNo87EYvW0HYZrN
rfXxSaz1B7FhkvtQPv/PpXF6/pt28EEeoa408BcnbtSPDAZHJP1FdsL6RsxqpJUdxmvO/GF
3NJqy2bKYoolDFf7xPevTw0HzJHh5piJOk2pN303dvu2MmSCxuJ1j01pQwxzcMq5GMnp79P
bFeo+E5JLPw1BbRyjIdtxUgjOecEdRx1ryEA8Hdk56n0rvPCl9K2mGIsB5LlRjjjrXViKfN
GzPDy+t7KtzeR6ONRuo0GyQ884FV7+7lvLIwtLskIOxyM7W7HHesE3xG3LHvx2py3rbhu5B
7+leb9XV72PqI49rZspnSNe4X/hJgD6G2H881J/Y/iA4CeI0J/wCvcf41YN44PHIGRz3pYr
zaWcE5x0rT2cv6Rh9bt9uX/gUv8yB9D8Rxpk+I1z3/AHHT9at+HtNu9J1K7v7nUBdz3aIhO
zZtC1PHfPjcD+dTCbcBJ+FZNStZnQqqlJSUpO2usm/zZNrNre6n5bWF4lnOpAd2XflccADt
zWVJ4R12+tzBP4jt2QkHi3I6HI5rVSbPIfGetWRelcKuTmsuWUVaOh2OrGtdVZSs9LKTS+5
Ox31tdSi1VZHVnCgZ9TjmsPxHo91rsKfYLyOyvlIAmkXepTnKkfyNUYtWnIUOR6VYGqTZ4z
mvMVGdOXMtzujyOL5Hb00Zzsvw/wDFM8TQv4msdrf9O5HvXqEEUz6ZHBfyJJO0QSZo8hWPQ
kZ5rlV1aVTnGa1odVMqj5cZ4wO1Kqqs0ubp5JGCw9pc3M2/Nt/mc2vw+1t/FVpqMWrWgsLW
7E8ULRsXVQehb1xXqiwhflGAAMZ9qxbTUgq7Byy9sda1YrrcPmTGa5q0qkrc/Q46lKcZyk2
233d/zPOta+Hmuz6rM+h6vaW1gwGyKeNmdTj5uR2znFdV4I8MP4V8Lppcs6XFwZXmlkjBCs
zemeegFdIGz0H4VJgKPTHelLETlDkexzVHKclOcm35tuxy/i/w1d69YI2m3MVtqEeFR5gSg
XPzZUdT0rgbn4XeMbuzktptc0kxyLtI8px/SvZv4ufvUpU9TWlPEzpxtH8glOpKPJzyUbWs
m0vuKtlHJDptvbSkNLDEkbkchiAASM1heK/CT+IYftGn3UdjqSdJXTckg9GHX8a6YYyD609
OAFJ69KiM3GXN1EpShrBtPunY8iT4Z+PC3/IZ0b6bJP8ACp/+FX+PTjZq2i/ir/4V7DGACG
3H6VdiOQD+vpXR9cntZfcc88ViVtWl97PD5PhN8QZo/L/trRow3BaMPuH6V6n4D8D2ngXw+
1jDN9purh/NurjbjzHxgYHZR2/H1rpgThSvAqbfwMk1TxEqsXF2SPNrVKtaSlVm5Nd3cK5X
xv4auPEmhmOxlSO/twWtvNbEW44B3YBPTNdYQAfRaa3U7R26VmnZipVJ05KdN2a6ngMvws+
IksTRtd6JtcbThn6Hr/DXsXgjTL/w/wCCtK0bU2ha6s4fJYwsWU4JwQSB2rWOV7fU5qLeS2
c5Pc+lbyrua5WkjSrOrXalVm5Nd2cL8QfBWua5fW+oeHpbdrknEwvZdqIoHyhAB65JzWn8L
/CuoeDvCtzYavJbteT3j3DGByy4IAHJA54NdNuOcZOaCcc9frWkarUOQVT2lRRjOTajsuiN
PzU/vVWu1jubSa2ZiBLG0ZI7Agg/zqoX4GCQaYXbOCxziueTJjSs7o8S1X4c+OINVuY9Jj0
yTT1ciB7i42yMnbcAMZrQ8EeFPHPh/wAZJqOp2mnLZzQm3uWhuMsFzlWweuG/ma9TfezHLn
1pjByxLEgVo8Q3Fxsux6FSriay5atVtdjO8S6Hb+INLe1d1iulBMFwVz5be47qe4rx+fwF8
RY52WKx0m4QHiRbrbu98HkV7hj5h6AVEZCDjcRnpWdKo6SsrP1NadfEU4qFKo4ryPnTXNL8
beHzF/aOmaeomBKCO43E4xnp061yuq3Gvajpc9jJp0CJKArMJecd69y+Ilmb1LSWW5CLB8u
wry27POfbb+tYlx4Z8GWvhrVrybVmlure5ENuonGXQbctgDB5Jr3sP7OUIzktfIwr43FtOn
Kq2no9v8jDtviT4ttNOgsvtrtFDai2VN+0KAAMgAdcDFciura5NM622lW8iA8MZsE1oeK9P
s9PvrCGwfek9hBcSEE/fZcnrVzwu+lWd61xrUHnWogkAUqT85U7Tx74rpqQpuPPa5jhMVXo
twoy5Vu7Ja/gccupaxZ+J11gxpZTIiABJSQSrZGcHPc10UfxN8WQa5eavHfQi5u49rqQWjU
Dsq5+X61yWpStLLt5OOfpSzahC/hy30wabbrPBO032oKfMkB/gY+gxxW/sYWs43PIrV5zqS
k5at3uaz+KrySK1uLa7eO7hMryyF+JGd92R+VYUer36ai93Hc/vpTIWbcf4hyan+1W1xf21
xPZpBbxuplSJOo4J+tQatJptzdCaxVolluJ3dRGF2oX+QD/AIDWtovTlOZtptqRatvFGtWm
k32kxai8lteRCFleVjgAg/LzxnH5Vc0fx94k0XVrTUP7RnvRbI6JFPcMVAZdpHXp0/Kuz+D
1h4H1XVtS0/xLp0F08ioLVZkO0ddxyCMHpXVeO9F+CuhaNdJ/Z0drqVxZvNYrF5vLYwOc4+
9zg1xzq0VUdNrXt1/zLUZ8vNfQ8W/4S7UV8MR6KpcQGaS5bkEMxTYO3YZ/OvSvhpqklz4Hi
014hiwkdFIzk7/m7/SuJ0TRvB9/pWtyajqH2e8trEyWSrNt3z7uFwev0r1Lwb4etvD8Gp21
tdtd273WI3cDJ2qM9OvLVhmE4+zkvNfmelk/N9ZjLpZ/kW5WuEjYwW2T6n1qhK2ouQxgXOP
4iAeprqnClhjrjP8A9aq0pjyp8pGJHO7jua+ejVt0PuJPm6tEctpbtj90vQdvaonsoCMKAF
7gVdcAsMnsO9REc9DgelYpvudab6FCTSoWb7x5OSSKcNOt1UgAjHPFWy5B5xTSzbTx+lVzy
2uPmk3uZj6ZGzF9zdOAajTSVWTefnHuK09z7yNuR/Ko5TIcbR+nFV7Se1x80tiKKyiiB+RT
njpUzWkDIGMKqfp1qsZ5kOD8p9aje/dBtJyw9Kq0myZN7se+nxMuQqr68dRXjfxO0v7L4gg
u0laRrpMmML9zaMZ+leuNfzEgBMg9TXFeLbkrrMAabyf9Fc4Ny0QPP+ypJ/QV6WC541U2eD
nbi8G31TVjyP7JNt3ujj1BU8V6V4P8PMPDkVyzh3u2MgA/hHTH6VS1C7iXS5ES+QMASEXUZ
27qMYZMH/Ppz6J4bCP4dsi7KxKEhg4fPJ74Gfyr0sXiJRhddz5zJqEKtd8+yX6ox59HWOIo
OWB71QlsXQqsanA6kV6J/Z9tJySDnr71C+kQ4/dkYPtXmRxttz6meXQl8JwH2KZlLBevOD1
p/wDZk2M9PpXbPo+BlME1UnsJDhCvT24rVYu+zOZ5aluc5/ZkuVIPB7+tS/YpN2zdg1tCxm
WQK2TGe1JLblpCqKeOpo9tfqNYaEVszOjsXCLh8kjmnraSqcnPB4rRgsbh5OSAvbFWYLXDs
ryD6VEqtup0U6EXbSxTWA7sHOBV1F2qDwfStGGztyyhnPoc960Y7SxjXDLXHOuenTjGC0MF
IWbBHI+ladnYSbt2OfetdY7YKNkIBPfHWtGBVUD92OPauaWIfYipUilotSlb28sTFuv8qvx
yzA5YKatrt6eWAD3qURxk5XFc0ql9zz51b7oIZvMHK7SKs5yAQf0qEKobjj6VKCq59+9ZqN
3ockrdBR0HPI6e9PPK4PXrTNy9T+dIsoB6cCtlDoZj+iM2MH3pRtBJP61E0rAcJx2NI2Qo+
XJPcVfINRZdSVT8ytxjrVq3mViNrc+9YIlnE/yQkp3PTmpBdXLMvykL64pOmZzoXOmRwx65
xyDUqPwQT3rEguyHCsfxq/HcKWIyOtKN1scE6LiaCvuBAGB2z2pmcSHjjHNMSZOVFPbhgQe
o61o3dXOe1hcqWyeABTWRBgBcemKauPMB7/pUpCkg56VN7hsQhEAPGDnpmmEAnHapmjBHys
etN8psUy00V2GchQaZ5TMhBGKsMki9BwKiO4+tJ3NFLsQGHZ1bPtUflk4GAoHpVnYep5FRk
MrYxSbsaqQ0xkrgHjvUbQfLn0qTc4J+XFCyluGHNc85spNo8j+J1ldyajaNDExt44SC27A3
Ek4z64Fc6fh94kK3EJmtY/s8kURj80t80ih1wAOeCM1sfFfW7p9ch0RmVbWFVmG1fm3kHqf
pXDzeKPEc080ja1dB53V5Cj7dzKAFPHcAAV9bg41fq0eWyZwVZ++zd8K/D7V/Fk87m8FvHb
In7ySJnBzn5Rz2ArZ8QfDabSdLvWk1mJvsuntfsBCRnacbevf1rlNJ1jU9HtZfIvJVWQfMp
c4PGB39K5fWtYur35ZryaUKu35pCcj0PPIq/ZYida6n7q6WRdRqjT5r6vp/wTptJ+HQ1XRf
EGqS601sNJAO1YA3m5jD4zkY64rY8JfBqPxL4Vs9cuvEbWT3QJ8sW6uF5wOd3NeT/bJxbyx
rM+xz8wDHn60q3U88SWxuJVROFCuRiu+dKtJPknZ9NDx+aCWqPVdc+EVnpHgy/wBbtvFrXC
Wy58o2yru+YL13cdT9a4XwJ4JPjHxF/Za6mtntt3uGlMe/G1gMYyOuc1h3Q+zWexJZfm4I3
kg1lWt7NA7eTK8ZK7SUJBxUwpV4Qcak7y6O36EylBu6Vkevar8HRpviTSNEbxdEs+prIYne
2ICsoGBwe+ak1r4C6/pej3OqN4js7mG2jeXayOCQozgE/TAryFtT1EzpcC/uDNED5b+axZf
oc8VYPiXxB5DxNrt+Y3BDIbhiGB4OQTWHsMYope0TfXTfX/IHKl/KaGjeDtW8QaobLR/s08
oge5I83bhUIznI6+nrXqHw/ttXsNIu7PUbcwyx3BJQ9cFQ2c9+CK8Z0jxBq2gXs13o989pJ
NG0DsgHzIeo5r2/4bapdat4bubu92GX7TsDBdu4BAB9cVjmXMqTbWn/AAT1cmcViV3szqxJ
KVKbAO+agmcKy5UnIyOcdzWjjrnkj1/z0pktvE+wn+73Pua+Yvc+45kcuuo38qo0SllGAVx
/WtOOSRygOR7GlFsYMJEQSAOlKH2clSWHB5xit5tSfuo74Rst7g8ch6tyPWhWfkHIxUcl9D
GMSEIfcVl3erK4fy3CAfrUqnKWyFKcYfEzaU7jimySCMbj931rl5NakgKzJhiR0PpVGTWZr
uUxthD1yOcVtHCTk/I4Z42jF+Z1Us8akucDJ5qBpom67VPriuVW8lKkE9DUsF03mfOe/U9q
6VhXHUj6/FvY6IvF94OteW/EHWr6z8RQQWF7LAjWwDBGxnLHOfbiu3W5Vh94YA9a8l8dTNN
4qYpmREiRTj6E124Snapdnj5ziFPDcq6srP4g1iS2Nu2r3bI4+dWkJDc5P9Pyr2jwc/2zwl
p895LmVozknr1NfPys5lG0EAADmvcfCEgTwjpqbRxGcE/U10ZhH3LR7nm5A0sRK/8AL+qOx
RY1QfvcbeuD0NTtcQ+UGE/I7AVQi2SQ43DNOEEagHn6ivAcVfU++SutC+L6328k59Knjurc
gknA9utZnlRnoCT79qcYF+YelS4RYvZvqabtaSLtViW7VXa2tXz++rOw8cg2MCe5rQXYYwJ
AT7EYqOXl2Yexj1JEsIwoKPkfWplsY9oOzvVXdEmHEhB6YFTRSNlWEzBe1S+buZul2JxYfM
CqkVM0GcZYgiozPIf4m/Oo2uWhX94wP0rP3mSoSNCMjcgXqO9aKMF65P0rBt76NpSTnp6Vf
E6FU2ttDce9PkZzVabvY1UkDYQD35qbeAME/iaxHu1hPzSqvPelbWljj+Qq59Tzip9m3scs
qD6HQLnrnJNKTjgcn0rnk8RSknEcZ4pDr04TcsSAfxGtlQmtLGLozR0f8WM5ornP7emIyoT
PYgVCdYupSGDYz/KtY0Jh7GR1W75cHp/OgSKBgH61zMWr3Ub7i24DsauDXYyw3w4B67acqE
10JdGRtmZAOoX609J7faMuuPSuel1CzmUjy2UH14rOzH5h8ucnBzjpgetNUL77lxwyktXY7
hWtXwdy7farEUcKyAp6561xls0zHlyCBnk1rWszIoMkme/HXFYuly9Tnq4VxWjOn24YkHrU
jSEpgH61k21xDIM+YxPoea0AyHOHBxisnc8ydNp2ZYjlXhfTuKd5q5AzyargqR1oYBuorGM
zJwTJzLheGyM0huNwxVcIAOBzSHrjn8KtTTDkRbEpbnqPQ0F++MfjVXLYxtJ+tI02wZb5R0
qHK7GodibeeuOOxpCxIHp61X+0p6cfWg3EZIGaxbZfI10JSMDIyagdiFyVwDSNOF6KSO2Ki
a4U5wpz71PqaRizwL4lzmTx5eZGSiRp/wCO/wD165u1tdx3vwuM5xXR+MoRN481WViQnmgc
jphRxXO314sUBjQ/dPSvusK/3MIrsvyOV01FurU2K+pXYAaONvpXNTsxRiB1PIqxNMXYs55
qrMwCEA5zXoRjZWPIr1nVlzMgU4RuOp/KpYMA9Oai6j8TUsXGPet4o45eY7UW/wBFB6YrEi
dSw+QHgcmtnUGxb8DmsOLHLbuCtOW4R2HvlcYPt1xUROGZT1OKe+MgqckdOKjYkHJ60mtAE
IAGc4wc817z8IiP+ELmwfm+1N/IV4G248hcg5/nXvnwqO3wS7D5S1y5P5CvIzT+B80ezkyv
il6M9AZsEDHB60OnCYfHHqB3NRB8nnP49qZM7kR+WMLs9Ae5r5M+4aNCbTgMEAFcCqd1ZAR
hSQD1z3rpTtxt3Akgd+nFZGoWctwu4SoAONoOM1hBu+rFRrtytJ2OZuNMty4aSUHJ7muc1i
K1tCRbyAljk11lxpN1tG5VI6DFYtz4dumkY+XgH0r06NRRd3I7K8FUh7lm2cbK53Fl5BqJQ
ytnBrpH8NTqF8yXBPO0Dp9aVvDF6yfKV9QRxXpLE0+58/LL671sc6hITgnOaDMRhWGD14rb
k8N3SIWbIA9KjXQJmwTkdhkdaar0+4LA4h7RMcH5cg9uc15z4hcv4quyqkgBVz7AV6+ugOp
PmuSozkAV4bd3klzqM91PgSOxyFHTHGK7sJOE5NxZ4+aUKlGEY1Fa/wCgvyO7ZYIF6Z7165
4Sdh4ZsFJG3Zw2OeprxzcS+3JOMflXrXgQz6h4f2Mm0Wr+Wreo68+9VjH7l2ZZKm8Tyrqjs
rZicsxA+laSP8o29cVnQweXgMx+hq+i4IwpwOlfPVJJs/SqdNxjZk6MAcv39KmUrJ8u0dep
qFYWc5CnNSiCUcFCD1rnbQ5W7iEKzkIAMdPWmOGJyGIqQwyRcYb5vakKOuDtI9KcWCKpEpy
BxVd3mReXJrRwc9D9TUb2/mZGCc1opW3InFtaFYXM25gWPPTmmNO7EHcT9atfYmUqSG4qI2
jBjhaalG+hg41BPOfIwccVZaZgFJYnB4+tR/ZX3AgGr1vaeWMuuSfWqco2MpRknqVykkjFm
UkHnJpBHKoBVRtPBrQMRxkZ59KQW78EA0KoiHFlHcVcJgge9J5rAbc5x2HWr7WLzJyGz2I6
1T+wzCU7wUJPPPNdCnF9THkbeg15Aqgoc8/jT/OYKCRyBinfZZSMjn36mlFs5OWyatTj3H7
KQ4MApDHOfSpBIxTBx+IpFtjt5GTmn+Q4HJJPsKPaxH7KQz+Je3uaZ5rrIVQjA79qmMDAZy
T7UkcIaQ5TBPYjg1EqkTSFJrVj0vZSoBxx6VahvHRQMg96qLD1C4z6kdaVIG35Y4x6Vg5RZ
bpxsbEV/JjeH2eoq+monZuLYI71gIdpH9ac8mcIOcms5KNjknhotnUwaiWH+sNWBenI2tn8
f5VySzspGOMD1q2lwwXOTmudxOWeDW50q3Un/PUge57077bKCfmX6+tc+LttwUnk84NSfai
FBPH9KlwRg8L5HQpfjG2RR7mpDcwOcbgePyrmzctt3c8dDUL3MhIB5U9azdO5n9TTOpLQHB
GCaibyEGWC/nXLtczKcKCMc8VFPcT5BJJ+pqfYtdTVYJ9zqnl2L8uMZqB5kzknHPc1y7X05
TYGK/jVCae4YKC7kE9RmkqDfU3hgWt2eX+MNW3eJtT8tt2Z2U/hx/SuNnmaRsseatX8V9e6
3deTaTTySXDACOMkkknGPqBVeXStVMEs4027McGTLIIWwgBwSeOMEV93RUYQS8j4nE1Z1Ju
+yKhYEEVUkOBk1q6doHiDWBL/AGVo97e+VjzPJiLbM9M+lR6hoGvWFxHbaho13aSvjas0ZU
tnOMZ+h/KtlVhzcikr9jjkpLoZanMROe5qWI8jmtODwp4pn0hNTg8O30tiYzKLhYSUKDq2f
SpdL8MeJdWtI7zTPDt/eW0hIWaCIsp5xwfrWiqRW7M2mY2pE/ZlwTmsiIfusEYzjj0rq9T8
NeJ7e1klu/DmpW8MA3PLJbMFQepOOKyrTQtXuzKLTSr25MYXf5Nuz7M8jOBxkc0vaweqaJS
a0ZlFSBn04qMZDZ756Vr3OjaxbMFn0m+gLnChrZxux1xxziqs+n3tvlrqxuYAOC0kLKM/Ui
r9pF9QVzMBxnBOCTXv3ws48FZPed8H8q8FWNSQCcEHH14r2z4fXEsPg2DyTlGldgffIry8z
96jZd0fQZFByxdl2f6HojkhvZeRn+tOeQKEHA4z83Xqaxhf3IGNoJHtT2vJyqfuieP6mvme
Vn3NSlLlLI1GfchViAV7HnpU0N3NIcvMy561lM5V125JIA6e1Mczqcg5Pbk4ArX3Xod3sk0
dRFcxttVu56k8VcfyGXLEcdx0rj4pLgEZ3evHaryXkglJ8uQ57npWE6F3eLOWdDW8WaU3kl
vlBJ9MdahMqjIPb9KVAblSVYx88A8U06fIw5IIrLkUdy1yrSTAzxuNrYIFIY4ZMMU7+nBqG
Ww8pPM2naByPX6VSa6u0c/IQnQDpQoX+FmignrFmmY4Y8naQQe1fPvjDw3fT+ONWfS9KkNt
5oAEYAXcwHTnuTXr95qUtvE11cv5MMYwS7YFeHeILg3/AIpvryFt0UsmVbJ6YxXtZZSkpt9
LHyvETjGlCN9b/hYqf8I7q8cKytpdxtYhVIXIyeg/HFe++FdDSy8LWESReQ7RK8qkYYuRyT
714EsMp6SFRn+E4FfQ3hW7trzw3Yrb3iTPFAiyBTypAwcjqOlb5pzKCttc87h6SVeT620+8
1Fs7ZGy43fqKsrHbAjYuB2xTTbOf4uvNOFrKu04JX1r5+7e7PuHJPVyLSrDtGBkelKzRqnA
BOemKpb2U4wwGepqOWQn5Q3Ws+Vmfs7vc0RNHJ95AuO/rUp8kDkL+NZMbhh8zYNBm29JCT7
ChRB0tbI0GihYkAD1yKVLeHI9aorIzITz9aek2NoLYPvTt2BwlbRl14U24XFV2t03fzp3mN
60wswJx361OqJSkiaG0jklX5Q2Oa1V0+JhwAe9Z9m/70DIrajcA9RnFZznJPQ4685p7lddN
jJHyjFSDTo9vAAFW9wxkn8qd5gxgcVHtJ73ON1ZvqV4rOIfKQPrUV3psL4cjLdDjjNXNyjr
UF3OFQc856VcJyvuKMqjlozKk07BOGxmnJp8YGSc47VLJeRhuWFV5NSt1ODJziuxKTOzmqt
Ec9sYXwvK4qvlfaiXV7T+8xJpy3to0fCA/StbNLVHRBytqiNiDgZ4zzUhikONpODUgmtj8y
xAgVK8yMm4lVJ7d6hybG5NNaFM282RyBn14qVLck7WemlsPgsx79aGnMQO0cnkZqrSewNy7
kr22MgDP9arNGBIcyZwOlEl7KICSwyw4FUmeTbuY4B70rS6sqmpS6loyKi5bp60ovBj5V+U
VQILKxD5xSKhXDCTk9s9apLQ6PZrqaAu1MquPmHpV9biHywTIAO1YJhXIcsC3uabhw5IOM9
hxTcE9iJUYy2OljvIRkPtIHpU630TNgKtcl8/OS3J6dKfHJJGSQGI/lWborcxlhI73Oq+0x
dNg6VBLJFKQSi4HTNYYuSQNwK565PFL9oywwTz19BWfsvMlYflZq5TPReO2P8AOaJTGIyWw
SB+VZHmShiwbjpTZ7h47OWRjkLGzfoaXs3fcmULK9zyub4j3kHj9fENrZrHDBLGws2kJRzG
hRSSOehJH1NVz8T9YTStW082cDpqaSRyFizbQ8jOcDPXLfpXCySENu+9nJNRO/dfUV9msPC
UVG2h+aupJyvc9S8KfFufwxo19apptsbm4kaYOIzy20AAnPQYrC8T/EXU/Eur22o3UECywR
qg8tCBkBhnkn++a4hpG+8q9snioXkYNhe4zj1prB0o1HVS97uKVWUkos9MtPjB4hsfAx8JR
WtqLRbX7LG2xt+zByc5xnnrVjw78Z9d8MeG7PQtL0+zMdup+eSNixJOSeDivMPNJj25x/8A
qq1bPsIJPOKt4SnNNSW5l7WS2Z6Bq/xw8R6r4f1LQ73T7Tyb5GjaRdwZQx7c9qi8GfF278H
vq0qWEFw9+seA7sMbF2qAR7V5xqHAOT1GQF69aoxnghQMA8YFZwwFGnFwhGyZXtZSfO3qev
6t8dtS1PW9Cvxpq2r6VM0pWGYkS7hgg5HAxVvxR8ez4r8JXegXPhxYTcsp81Zy23awbpt9q
8ZclCV2gnuTVUsituAOQSKmOXUYcrS221f+Y3WlLRndeHvHaW1+p1i1S6gttLm022RIk+QP
nDHPXBPU81634UnsNR8PR3tjB5dtKx2qVC4woB4HHUGvmpRlw2FAPHTrX0P8OmWDwFp6Ecf
OfpzXJmceWkmu57mRK+Jduz/Q6wW0a/PgGiVEyvyqOO4B7n1ppuCFYohx7jNNe5KqmBkFc5
xnua+e1Z9rNNLUR44xghQemDSCNDk4GcV5JpnxPvopQmq28d5Gf4kGxh+XBrorb4naG8gE0
NzCv94gH+VdNTBVouyV/Q4qWd4Sqvj5X5/1Y7zYvAAyPfvVgKMFc9BWBbeJdBvofMtdUtyM
4w77CPwNaqTxygSRTJIp6OjAg/SuSUJx3TPShVhUV4STLykIARVuGYHGTxisxZDt5XJParM
OX6DjvU+o5w6s0AiSqI+vemf2ch+dxwDzipIsRjhc1YRwwzn8fSspJ/ZONzlH4Tn9c8OaZr
VgbLUrffCp3gqxUgjvmvnPV7SKx1y+s7KbzbaGZkjckNuAPXI4NfVkio0ZDDKvwfevlPWFg
OtXxsIxDaGZvKQHO1QTivdyiU25Rb0X3Hy2eWahKyu+vUpAS4yWz7V7x4H8HaZpdtbaxDeS
3NxPbgsN42LuAyMDr+NeDqX2n5q+lPB9vY2/hLT/AOz0KwyxiXli3zH73X3zXVmkpQpJJ7n
LkkIzrNyV7K5vKqg9vxqTtzxj9Kj4PUZFODELjGTXzHKfZNXGzIHG1gD/AEqsbLef3bYI7E
daujJGSMe1ODY4p3sNTlHYx5YHSQhgPypjwlsHOBW7JGsilXGR2rOmtnicnqvrTUjanW5tH
uUxCFQYzk9c0nk9G3HcKn+vHpRx2PHamb8zGKuOTxTqfEoeZUY7QSAT6Vpaxptvp0kSwXKy
hlycHOKl26mMqsVNQe7MxWKsGXgitOG4EiAqfm6Vl0CQRncHCnsTSlFNBOCkbiysQBmn+Yw
5z0rFW/CHcWBI96nj1SKT5V6+uank8jllQl2NBrgg5JxWJfXF5JIfKjJGcZz0q68oc8twO1
AKt0FawSiVCKj0Ockt9RYHhvwqk1pdFhuDZI7mux5oEcZfcVGcV0rENdCml1OQjsbgsF2nH
qauixugRsOQOw7V0oESnJAwPagNGxACBTntTeIk+hMWo6pGLa210CSQStaQh/dfvUyex71a
WWENtPWneYhHDZHp61hKo5dBupJ9Cp5PHPH07VUnt5SSyHcB+Fanmxck9fWoZMP8w6URqST
BNt6mCyzsM7CR+VW4UPl5ZAQf4Wq6yLwcdaTYvpTczfmVrIqSLEcZjK8dqrKrmb5eB9K1QE
Ge1NKqo6f/AFqFOxXtHsjJlglQ5wT3wBUJL7yGRj355rcLbsEio2jRjnG33rVVdNRqb6mdH
LN1+965Gaml3OjKqncRjIq4qRIfY04hCDtXik536CdTUzVVmCbkC8VKBCgwfXt/SrfloQQV
z71GyxNwF6daTkDm2RFoSMc1T1SWODQtQc84t5D/AOOnrWiYlC5HA+lYvitktvB2rSgbR9m
cA+54ohrJI5a07U5PyZ86c7OR2qEnBA6+9SEkEAjk1FJ0PqDivt0j8zegbyFz3qvMVRg4OC
UORUwQvnIKgE8kVXnDbuV3AD+taMhbkwAKABsY71ZhYtx0I4NVsLtUAYqVOJARxnrVRM5EW
pOAqgndkdKqQ8ox9zVjURkBfSq8LlIsMhA55zQ9WOPwkh3FWO4cevfmqryOV3BSe+APepGb
JVCO/wCBGahlJVs5O3kYH1oe2ox8bFiMjncBmvo/4eKp8A6blQcqx/8AHjXzjG26VIwD16m
vpHwANvgPS/8Armfy3GvEzZ/ul6/5n0WRf7y/T9UdMyqBsxgHrUM1tM5UxhQoGMfian3+g5
pki52Fl5x/U+9fO0n72p9hXvy6Hyy5AYA8ZPX8KaCcqu5SNpHFdRNolskgCrLzg549KiXSS
IfJ8sBTg7yo3D8a+vTvuflyizBGd64Y/wCFSpc3SMFSaUAYPBOOla0mhSrloDujz16Gqcul
3McmCjs3+yCPwoaVtB8skzT0rxL4gs3SK1v5lUHox3Lj6GuwTx/4jVBGjwemfLFcnZ6ReKF
iFuwlI5LcVNcWVzZ3CxXKjeV3YHNZujSk9YpnXHFYmnG0ZtL1Zuy+N/FLy4OolRjOFUKKvW
fxD1+2cGeeOdc/xIOfyrlGtp0VS0Uiq3QsCAaX7BfeWsotpPLf7rY4NDoUbW5UVHF4lO6m/
vZ6Lc/E15dDvEawCTyRMiOknCkjg8146EZkJLcDjLd613Sbb5TxSDcwXhNx/Ad60Y4PDl4t
yk3iWWKGIo0GNLAM2FIycN8vPYnmro0adFPkVrmWIr1cQ06j2OT8tgRngHvXuXw2vQ/guGG
S4jElvK8YDNjjOR/M1wZtLG60G2QXypsyny6UwJbPQyj7xqO0sWSxRraTzZNuXRI2VoyM5D
A9SBzkcc1z4qCxFPkemp0ZfXlhavtEr6Hum5Cf9fGc+jiplDYyvOO4Oa8FkS9tzGzJIvmr5
iHJ5XOMipotR1WMqsd3cxkDIG8ivKeWvpL8D3lnvSVP8f8AgHuiykDBBzmpUkwfbpXisXiL
xBjI1Kcqf4s5wamj8ceIrQDdcrcL0PmIM/pWTy6p0aN1nNB/FFo9oDZ6UoYNkH8q8rtviTf
DBktYGxwcEqTWpB8RrYrmXTZFPQlXBrneArx6G8cywsvtfmdhND5TcA4PvUWfm21kQ+ONAv
Y8SPLA3+0hIzSx69o80u2PUoC3oXwf1rF0akd4s9Sji6NRWU195rg4OaVmLnJ7VVjuIZV3R
TpIOnytmn7/AEJI6ZrNprc69HqTVA9urtkucU/nOCSD700Nk9TS2KV1sRmyQgjcfxpFtI1Y
AMwx6VOSc8nmk5zT5mPmY9FKjBYn3qRSAOXzUG7plsZ9aqXep6fp8KzXt3DbxsdoaRsAn0H
vQk5PQzm0leTsa4x3cmnNg87+BjvXHt448Og4S+80DuiE0o8c+Hz/AMvpXt80bYrdYer/AC
s5HXo786+9HWqzONnf3704LsYMHGRzXNQeMPD0xCR6vbhx2LbSK001O1uVBguopM91cHNTK
lKO6aLjOE/haZpSAlvM34NMMgU4+ZvocVWWT5eS3P5Uu8ZPXPris3fY15baMezljTg/GG6C
otwzQzbR8pyaCrWViTzMgkqeDwKC/p6VDyOAScetJkjoaLEkgdiOtJ5hPWmZNFNAP8zHSm7
juJP+FJSFyoztB9KoB5YYICnJ600Zzyc/SjOeTxTd4PHNAEvmEdKZ04HQdKbvAOf8mjcMUA
OyeoNYPi6C5u/CuoWttC880sYQRoMlskdvpW6SAM1k69/aB0eb+y3jiugMq8vQAAkn8gce+
K1oK9SPqjlxjth6j8meO+H/AAVqnipJ30iB5FtnHnHaWAyP06ViTHTLad7e9iuEmjYrKobH
Of8ADFeofDnwr4/fTtRTwxf2Nus8MUkgnkdSRLGdgBA+8Ae/euXvfhh4rvIp9YuDaskhnld
9zYHlZ3c7cc7Tj1r6d4rknaTXS34n537JTiuVa9TFXwn4g1ALcab4c1OSzky8cggZgy9eoH
NYuo6RqemzMuo2VxbNsWQxTRlCqljg4PrXsEHgn4uWukWVzZ+IIYNP+zq0Sx6mVRUwDz2HB
+ma434kP4v/AOEhuT4nWKO5t7W2hmSKbzQUOfLbPcnBNKlipTqOm2tO267XMpU1FXVzmv7B
1eUxmDRdRIbGD9mcg55Hb0oOi6vH8v8AZF9uByxNs/GPwr2KX46eJ/C2laPa3vhmxSKWxjl
tylw2Xi+6CcdDx0rG179orxBqmlJbabaLo92HDfaIJtxK9xhh3rX29a+kPx/r+kQ4Q7nkmp
W9yNzSwvHsby3LIQFbHQ+h9qbaxWjI6XE/luAduFzuPpXYrrfiDWfAt8LnS5L+LUtajmk1B
nUbpghxHjjkjnPSuV0Twf4k8V3NyNA0ie/a3IaUQ4/d59eRWsa0rOUkTZLRFSaGISjazSRs
MlguMEdqo+UXy0hwxbkZ967NPGOuaB4VufBRt0tRK0qXsc0CO4ZiBgMRkYAx1ruPib4gm1X
4daJYSeBr3RBG0e++mt1UXBCYG1gM89fpR9Yk2kluPlSvdnksGl3Mi/aLZTLEmTKy9Iwc4J
/z2r6H8GIIvBGlpvWQLF95eh5PNeYeDL/UvDOkeJ9Fm8Nz3ct5bJkNZl2twwIDnuow3Br03
wdFJB4K0mGRGjdYcFWGCpyeo7V5OZVeeFrdf0Po8hivbNp/Z/VHQBxwCDxSSsCVPTju2O5p
vYikkYYTBAG3uD6n0rwE7O59jPY8RlnZwMkjpxUkd3NE2+HG/ZjJA496fJaYUcH5h+VCWTK
2x1bgdQegr6y6Z+Y8s7m1baor6eEuoElY9WxjB/xot5km1Ab8sigsWbHXtVPyVjVEK4zjID
Zq1BbhNzHOHGMjvWcrJXR0R5rq5pC5a4nRSxyx5IwM4FVXtI7q63yAMyHghackICgq5LY46
jnH6VatsRFmxIWXJ4XgHHWsVJx+E3SvqzIfUZhc/ZH+dEfhXXpVu8vHMUMPnDacsI+gX3xS
3Folzcu0akSFj8xHWo2sGY792+NmwrdenU1oprqJRl0KOtxrY6NHcrGk4LBtjEgk+uQQa5l
NTs2mlkGiWqbxtVVkkAi46j5vX1zXZ+J7WFfDyGec2yKQoYoWJ9BgdK4pdP0sNKB4hgULnB
e3k+fAHoO/6YrejJSjd/r+hyYpShOxsL4ilGjRaZDBLDDHIsyhbyXAcfebbuxk4644ro/Dm
pb47mSKMo07FW3uXOCMdTzXESWVlDAsket29wxC5iVJAwyOeq4OK7bwtaBLKULKlwqS8SRg
4PHuKK/IoXQsNz+0JpX/ANPtk8iMeSPLjJHGDQzRx+ZdSQlpYz5YYGttLJjcI8kbRsxyAR0
pk+nKkMoIbG/cQV9uteeqy2PXdOTjvoYiwQzqyRp5YduR1p9xpaw7EUZCnlsdfeuh07T455
j+4IUHBPT8cV22raPpI0SKWBQ84XJB4qnWS2POqycZKLR4o1lZxXgYhzFggA9c0qWttLG4G
8bTx6mupu9NKs5EIZuoB5GfwrPjsLgsQsOEydzds1sqqaubKjpexmQWMHlBzKwOcBcVj61p
I3LcRufTlTyK72PSo1QCQgHGPkUnnrU82lNNZyRsokbjaQMY+tR9YSZtLBuatY8ugtL5Nog
ZzkZwHK1at7/XrZfLt766Uru+XzMgY7c119vpUqh4WhLlfmBY8Dnk0/8AsvCZ+Vo2cEuOMD
06VTrxb1Qo4SpFXi2jnf8AhLPFEUaMl5KwwOGjB5/Kr1t478QJ5ayQRysRkt5Z5/KtyDTIJ
oCyxhmAxt6Uv9kBYomSPJIbO1vmQ+lYSlQejijthHGR1jVf3mbH8RdRX/W6SjewJFTyfEWY
QCVdJxg4Kl+fr06VcXTQ0SjG4k5zgDIPb8KcNLhiTd5JIBIbPIH+1WLWGf2ToVXHL/l4/uR
x2q/ENtU1zT9PnMljpiTp9sEbHc6bvm59Mdq9p+MXw+uPEHg3SNT8INFfCzRpktrQZ86BlG
GT+8Rjp35r5g8awQ2viiSW2nSSKYB8IQfLPdTjpXQ+C/jD4o8IWr6ZFdTT6VIpQ25fBTPeN
udv8qurg03CtRVpRemrtZ7/ADfnseDWr1qlRqrL1/pfoYFvepDLJa3CMjEkMGyCjehFV7lW
uMQPNgBs5XgMKi8U+K7zxTqwv7m3gt2Rdg8qMKXHq7dWPuawBJcRzKxdyOuPSvUjzNJzVmY
uaXurU6+CGyVOYVf3bmrsLWsZHlqEI7qSK41dRmVDuJxnrntVmHUflyrZqpJGsJpLQ7lfEM
mmx+aurywYOB87Vp2XxOvYGCm8W8DdFePkj2PFcRaPb3tvsnuY1lJ/1Mwwjc9d3QcetQf2X
bQMss2nvEkg3IZF+Ug9MHpisJUacviR0Qx1aDtCVj1m2+LembvK1CykhccNtPT8DW5beP8A
w/c48i72sf4WHNeNQyQ+X5WxNvpirUflqw2ooHbgVyywNKWyPTp5tXWk2n8j3GLxDYTf6qZ
Xx2B6U7+3bTIG48+1eLRysoOG2kfrWlba1qNuoAutyj+GQbhWEsDHodkc2k90j1o6zbgEkn
A5Jp66vaOMpIW+grzi38UQhUS6tcgcbo2Ix+Heta11jRZpldZvIJH8Yxz9axeDS3TOiOYOW
1jsRrFmVJEnA6+1A1azdAwlyrHr61iJbQSorW7xzbvm3IwOR74pI7NMunlF5fvFBwPwxWfs
aZp9bq31ijcOq2gyhlHHXcaQ6rZED9+oHXGeax1tHE7O0ahSPkA7/Wo/7OI2uoUc8gHmhUa
fcPrlX+U3TqNoMZl6+9S/b7TqJBx61z62LEbpMlRnkcGhbAl2TBG3oD1570OjT7lLGT6xOg
N/blcLKpz79a474iao1v4UJtLkwyvMqExnBKkHIP4VaaxEcxUt5bkHnHU1xHj+JrbTLYHI3
z856HArow1CCqxaZw4/GSeHnFx3OWsvF/ibTUb+zvEF5bbtqkJKVBCjCjA9B0qZfHfjI2Da
cPEl4LR0ZWh3/KVbOePfJ/Ouacgb2H1H5UxTnDYIIXj8hX0PsIN80oq58TzNdTq5fH3jEaJ
/Yza/cPpojEK25xtCjGB09qxdW1/WNcuZ5tTvXuZ59gkkcDJ25C9PTmqJIw67Tk9KgZJftm
JF/iBz39f60LDUou6ik/6/yJ55NWbLur3+qa0lmL67WUWkC20QAwEjU8D9azWsJSAUkU1aA
feFPAPc/WpYj+82MpOCOlbRowirJGcqjLdp4k1jS9HtNHRoHtIL4X6q0eSZQu3k9SMdq1vB
nxC8Q+Bbu9vdFS1LXn3vPjLjI59a426bF1go2QBwaWN3MCswAJyRj6UnTjLR7Fxm90amsa1
fa3rd7qd9Bbia8ladvLQKFY4zgdhXW+LPitrfi3wzp/h/ULKzhttPkRozDnc2xdozkntXn7
Pltpbj0A5xiq0hJkIXGeSD6/WpdKKt5C5meq2vxh1SDXta1J9ItXfV7OKxkQSMAqoNoIx3N
etabq66xpNtqjQR2r3cYkMMZyqnvjNfKcbEhgV53dQevNe2+HrjUY/DunJG7+V5GePSvKx+
FhJJx0Z7+TYn2NSXNdpr9T0jzV/vg+1K0gCr84PHc47n3ri3u9TGx45yyY5G3mpftesyqrx
OQuMcfWvH+qSezR9V/aNK2sWZj6bK8gBJKhR7447mpYdHuFlWbytynjI/iFSt468MzXLRbb
lYWQIAsZyzds12RtI5fKjWN0BG4nuvvxwPyrsnXnTtzqx8/RwtGtfknexyJ0Uo3mLGRtf58
NwB+FbC6ISkTIp6cAd/T8ua6LyHxGjcIpwUI6gdzV7yVLkM7/eI3AbRiuGpjJOx6EcBTRy9
rpNuhKuGVhxgnrVj+zopDJwQfurleD7f/rreWK0YqG3K6KSM8gDrVuGyaRPMLHHBDf8A1qy
eJe5r9WppWaOGu9Kl+0EkqMn7o5wfbH+c1fs9IjY/vPLJAycj73tiuo/s+Hzd742buSVwTx
zxViGCABQFCL1BC4C/nTlim1oYKhTjK9jzD4j6U0fhmNoxhTIp54wBn/61eX/2BqYtpLs2z
GFHKMwIIBHXvXt3xSvmttJ0+0s75oLiSfLGOT5tmO+O2fwrxO++1i5a/lmaWdmLeaTk59a9
rLpzlQTfU+dzKUXXaXkMSzuJI0uIoz5LEIJF5UsTgDPavW/h1aSNplxHPFkrcMhz2bHIP0x
Xk6apfo7L9o3BimcopzsXavbsCa9q+GF7cX/h69ku5vOkFyfRSOB2A6UZhKUKLZeWKLxC9G
dUdGWUiRBh164OQfrTZdLt0jc7MliF254/zmuhhGx9y/Mcck/rTLl44baWYB2KoXPHUAZr5
X28r2R9Q1GL2OZjtXtypKv3BGc5Bq5LbvKYzkvHwu0nk49awrPxsLu7t7NvDeqwrcSALIyj
auT1J9K7dYoSuCuGU8HvW9WrVptc61Mo/V63vR1MKbSrcvu27cY4HTFRjT4SxcYdWOeBj9K
t6vrWkeHLBLzUpHWJ22KQu7n6VgQfEPwfIyxRakY2dgoDRMASeg6VcFWnHmim0aurQpvkk0
maDac+5nhVBxxk96hP2KyiU6jdQ2rOPuyyAbvpU+t+ItM8PRW82pTNCtwSqbULknr0HSvLP
HPiDw94i1G0a3e5uEgjIZ4o9uCT0wa6sPSqVmr3t3MMViqVCLaa5u1zujHa3geS1lSZD8nm
RMD09hU8Ft5kA3xhGByQR2Fc58OPsUei3ZtfNRTcEH7QvIOB0xXV3+r6Pp3kJqF/HE077I1
JxuNTVi4zdOOtjsws4VKKrT0v9xElnw7qoAbp9PWmpbEKXIVio7noRV7CBVwgZOxWsPUvFW
gaLqAs9QujFcuobYEJ4PQnFZLnm7R1OubpU1zTaSNB7OJmWd8429OuPpXn/j3QvEd1Mk+mX
l3c6fN8v2KEgFD6+4+vSvSo3R1BT5kwGUjuDSkROcMcFecVVKtKlJSRliMLCvTcG7X7Hzt/
wrjxRdygLpLoq9fNlRefzqlrHw/8R6NZ/bZ7QSwdW8pg5jHqcV9LrHGVDdh0J7U3bGC6soy
RhgRxz2x9PWutZhO+2h5f9iUUrKTv8v8AI+X/AA3qunaJNO2q6BZ63bXEZRobksDH3DIy9D
mtu88M+DtZs5b3wrrradPFB5kthqzhWYgciOQcN9DivRPE/wAMtG1eV7rSmXTbkjlcZiY/7
vUfhXkWveEtf0KTF9YOIh0uIh5kZ/EdPxruhVp1XzRlZ/130PBxGBrYf443XdGBrGiaroN0
tvrGnz2cjqrp5i7QykcEHoQfassSKuCCdy9q7e18deILTSrnSppor60niMIiu4xMEGMArnk
EdvTNc7HpkLODdTiIZxheuPU16FLnatNf1+n4nnScVsyjFeOjnJOPcYrTt9Yu4laJJjJCWD
GJjlWI6ZHQ1rw6ToQX95FJLz1Z8ZxSS6dojESCMQRHsWx+Vbcj3I9pcI9TsppWa5tzbO4yD
a4VQcf3Tx7nFNnvY0m8uC5M0YAIkK7D9CM1BJpOnzY+wXM6nOcMpdT+OBiqcmmalEsjC1aR
FHOzv+HWsnHlOmmru5ebXLeMhS7s3ooya0NOvp7+bG1LeDvJMcH8B3rk4mjQttjEZJ5BHIq
15ysiqHKkcHHpSt0ZcnO3u7noYh0+AFpNUjJx0VWwf0qLzLFkIy4YHquTn8q4201h7GTYqh
uOQRkH3zWtD4ls2kEYzFIepTO38c10qEVq2ccqlWTsr/iblrMbZ9y/2g7NyPLkMeP05rUTX
tci3C1e6jB4Pmyq5/UZrHgvHuRuicTH1U4x+FSn7SrEs2B/tHpUOlSk7tXLVWvFJc9vmaX/
AAlmv6cDdXl/A0aY+R1U5/Ks69+L0iSmODToZEU8sSQPwxXCeJbS8ttRDyTedbzZKNuLY9v
aucYnZlRkdQelZToUn9ktY6vFW52z2mH4yW0p23ujkqBg+XL/AIitmD4reGWQLLFd25b1VX
I+hBr57jfJIA4q3FLEt0Gk2lV/vdhWUsFSa2N4ZtXTte/rY+k7Xx54SuF+TW0iYDOJkINcd
8SNZ0u/stN+walBdN5r7yjDPT07V5DdyCKb9w6tGQTx0qkJ33EE444PpU0sJGElOLNK+Zzq
03Skt/67m8X4JTkY6A/Wl5KZwRhf6CmmDy7aHJUuQp+Vt36CmedhWUZBBxyPavUi9Dy5Ifw
RjHXJzn2qOKRknI5wzHIH4Usk58shkx1Y9qrq7faGONxBJ9ua0fkZl9mLAYLBj2I96nVw0m
cEkYGB3qibj93uwQc4/wDrVIt6Y9zBc5PA9eapdjJshuXCy5DEkruKjtQrZhXAJAH48iopL
hp2R5ECgjb9etOW53xKuQAAAQPpipW7KvpoOcIeEJ/wqq52MRzkZGamMirtyoBUfMR3NRSN
5rbvur1I70pXsHMixGUA3DJIY547V9DeF7FLrwjppK5f7OpAH9f/AK9fO8UwJIOMYx096+g
PAfibRb7Q7XS1uBDe28YTy5OC/wBDXj5kpqnePc9/JpU/buM3ujZFr5aA7Wj2kAZBJI9xRL
ZSFgyqQG5+Ucda6Axg7fm3EDGMcUjwgBAzSKcdFGR1PpXzqxEkz7H6tFo8Njgvd8JXwzHnI
/eKfu8jnrXv8MIEe8qUcAAMSclcfqM18otqFwvCzzAjPRz6Z7V7P8NNSkW1urO61aC7ilUT
RO8uZc5ClWG7gen5162PoylDmXQ+RybExhUdNr4v0PTAdoXzCvPPTg5qS9vbGxjmubqdIIE
HzSueB/hXN+MNbfQNCk1O2SOUxPGFRsgMp9Py7V5d4l17xReQ20HiCNbWC6U3NuigBZEPHY
nIHv3ryaGDlWtJ6I9vGZhDD+5vK3yPdJXij0m4v1l2QpC0gdcHIxnIzx71zfgbWJNQ1C5Qe
IbvU1SP7lwqDbluDlT6cc+tczomqNe/DaXRU1SM6hJN5MKSSgFELD1/hxn8M12fhvwxpmhf
6SmpCe7dPLkk3qqHofuj+Z5raVKNGnOE93otDzZYqderTqR+G13r36HWSEKA7tuIPXPA/D0
pzETIFhyryIVR+u04ODj61wfiDxDqmh+JljltLa+0+aLdCY5CCMZyrdazNP8AiTI2oxJLpF
pbWbMCWjuDmMdSVBGTj0pwwFSVNVIq5pLMqKn7OTscZ4p8PeJNFvftmt5uVuHwLpH3K7enq
D7VhM6yRMrRvyMdK9a+Iur2U1rpmmTJEYbhhcmaV2VQBwBlQSM884xXExwaA0mFNoyF0Hya
k44I5+9Hxz+Rr28PWk6SlUWvkfN4qlGnWcYO68zhbmIQSn72D0yK63wfH4tgvI9T0aCZLcc
vK/yxFB97OevFT6hY6RIIdnkEea5YDUg/Azgfc4+ta2k+K2tdB/sG1sI5bYwugbzWZ1DZyc
gY4J6/Spr1JSp2hG9979jbCKHPecrW7dz02PxhoEyzSWerw3M0CkmNG+9gZwo71Rt/EZv/A
AFrNyTLbzW0Un385yVznkCuTvZILnTLW1zBGloH+d41J+6RgkEkjtxWNPr8Fl4V1PTYzCkt
7MIgiK5Cx7TuOT74615EMDFq0U73W/r6Htyxr153pZmX4a1bVZPEul2/25/Le5TKkDB5719
GuzoGz93pmvlvSrxtO1OG9gjMk1rIrqh6Eg8A19BaZ4tstSspJGiubaWKPzHS4iKbhjJKnu
Kea0ZNxlFaIjKq0UnCT1Mf4jRy3WkWUEMdtN+9LZnPyr8pGR6n9K8xj0stfb1trSQBl2yIh
3Jg5I2g4PPftmo9V8XXOpa++p3S+YgXy0gKAqqE/dAzj8etbEtrcwrHcWWkRMu392UbYysR
zkY546c/Wu3D0pYemotnBia8a9VzS0Ow8cvDI1lHc28szrEzKI8Hacgc545Fee6t58T239h
RXEE7uwkVgu58kBdo5J6GqkviLxDo13dwXc80zMoj26muJFXIZcAHg/nUkGty+JJ4dO1D7P
bpH5sq3C5Roy2CTkntgYr06H7rCqlv/wAPc83ETnXxjrJWi/8AI6XwZ4jMceoafrWoKLqNx
IhYrt246AjgnNedatrdxqWs/a7p3ZxIxX94QAMnG0Y4xx9agvFuLPW7lNCuIp4yF+Z5Ux06
ZPBxVE2ertGJ5LEkbSS5fGR1yBnoAD04rKFGEKjqLqdVTFzqUY0HtG/zPVfCXj23mt7XStS
aRJ9xjSZyCD6bjxz+FY3jSTRpvGEguYLmaWNERvKkwARz079a4O2lMl7bynaI43UnLZwoIN
ddL4vsYNc1CeDR1driYv50jgM64AHUcDjpU08LBV+daJo2r5jVqYRUmuZpq3e1mdRrPkaje
wQ2mpXcVwlorQwwHCyjBOfY8eldb4f+0JoNrHdlxcKmG3nLA++e9eRXHi+O+uYRFEumzqSD
PvDZ4xjOOOtaOgX9/BqsM41N7hHbZIpd3Bz29PxrlxOEfJyJ3SPQwOaL2vtKkGubS19j0vx
DrkOmaJPIZ1EqREqhcKzc4yO/GapeFvGNx4nt7iK6gtBJZbY0nts7ZFxxweex5715L4x1m8
1fUITfWsUBhVgoQcspb179K6L4X3dnAl5HNeRQSzOgVHIUt9PWsnhFDDNtXZ1QzH2+Piou0
Vp/XzPWsBmyeme1Nkjjcsu7KMDuTsfqO9cde/EHT7LVp9PGl3l0oJAkjGQ+OpGecDFRnx0j
JiKC3jkZMIr3QV1J4GQV689K41hazV1E9aeZ4VXi5fmeReOrKKz8b6pHHbJaxLJ8kaKAAuB
gj61ywIhbbndnoSc49a9aPgzVfFWhS39/cBtYhcqjPIrrLHgYUleAfSvKtX066sLyWzvreS
3nVvnRhgr/AI/XpXv0Zw5eRvVHxVelO/tLWjLVf5DVvi+V85YyRtMhPJ/wqVV8iDe0oZs5y
fmz+NZAUg8cAH0pjsULFGPX1rZvm2M4NR3R0kOpLtXBKAdxzWnHqEqDKt5qMOveuDD7WBXK
H1HetCGchVYS4OMGocbG8Kl3odVMIL7LSKjg84lHI+jDmqL6DvBNvK0ZHJEjbgfow/rVO2u
Jdm8pvC9Qp5/KpU1nayi2EkjY5UdBUpPoauS+0V7mzuLZCLm3cR4++vzD9P61lm3BbfCxJz
07V0o1mX7NIs8kFpKx6Z3ce4qgLZ9TuGeK3nncnAMSBF+uau7jqzGfJPQo215NZ9S6MD1J4
+grUj8R3gG6PBwOrDJP50//AIR7W2Tm3VI+hEsqg1TubGWwkCXNo0OeM9V/McVarK1jB4fq
mTXF7eahaPBMwcMuQD/OucCsgMTp8w7856V0kMCtufcrAjjHFV72N1BUx/dHLlev40nUbId
OCVm9TDjWSWOWRVV0jGSDxjNNtxGYZPNldZADsAAIPsanEKwM6swJzjCnIqDGHL8c9QKtsx
5RrLluCOASB600qnlszNz2xUnzeWGC9OBmnQRmW6jUp8pYD0ou7XG1roby6jpU0sebW4Xyw
AUjmIB/DGfwrat00aZCE0hoyeXaVnwfxFMt44lP7qFYyBwdvWrRlcKB26Vzt6npJdX+Rm3N
loc8hMN/9kI4MZbzEP071lTWZgy6TxzpksDH39q6WKw053D3OlxSE9TgqD+VbmleDdE8R6k
tlZvDp1wy5w1xs3ew3HGa1VXkXNJ6HNVp/wAsfu/yPOjHM8e1RkE9j05qIodwDEjPfPTmvR
vFHw31fwgsZ1MBRLuMTA58zGO44z6/WuPlsSMFRz6fjXVQxFOrHnpu6fU86UXHRozI4iwkU
nDEcZ/xqBBgqx4U/wDjp960XtHjRkCnH3sdzzWa0bqGRzgE7sfpWrfvXJeqHknb8nOR+NJn
aQWAzjqO/FSpC+wKinO0McnpxTTEzZdkyCB9Bx1q277E3YiybmY78DJ4z+NTw3E0Mqsh8pg
Nw5weo5FU3QBRIOcjPApWj5yQOeB9Kwkupqpdj17wh8VZbVFsdcDXVsvyiYH94g9/7wr2iz
1PRtSsYby11CCSJ14PmAd+hBr45yEwpB289Pyres5XW0QJNtXnj8a8jE5ZSqvmh7r/AAPew
2b1qMeSXvLz3IpEj87buIGTyxxxtFdfqkWn2r2M9iCqzwlnDxkBmxtJ579f51nan4Uv7ZYZ
jJFMrZ+W33SE8cHAHFSaxeXmrR20VzBLClrEUU7HGRjGORx0rsd201seGnyJqRe1TV7nWLW
ytbm5kEVrAsUcRHcDG73yMVJeXc+qS2q3slzILKMQRb4wFCjnavT9ar6bZWN9dSTLE8Hl/d
QKQSNvbOKv3VnBBGYrhpwQRtZ23Ek9STnv2rO0U1FI3cpTTm3e5Wlgi+zby7FVO1duCVJPc
Z6U61ji8p4pvMSVTyEfI4qsBaI7NPqHlPj7iRbsY6AjgVaaa1JWG1k+1Fh90RYOR1/D/Cum
nvZnLeyNjRJrm1md4m2fIAd20ED/AIECK1IS9wklvFBAjRj5SkZbAzyd3AFY1jfTWjEvK9q
eAA0Ry3t/9apRNeXN8Y7efyZWG/qUGTg8D/Oa7pU6bjpuYqctF0NL4galKb6x010QCK2jcs
B3wRgH+lcYJGUggZ46Z7UzUTeC/dLhzK/ds9qrrLIjcqcYxXFCkqcFFGlas6tRzZpRzrn5h
jH41paNqp04XklvbNKJrZrXezYEWSMtz9K5/cUTKpxjJyavWFzKuh3EAt0kLSeYPlyQenHf
pXNWimrNHThqji7o2Y/GupW8ImCWgaJTHGhjClgRg5A/maytS8QW2o2NvtkIcN5kieWpJbB
xzjpz0NP0bTLy8tJNRS1gnO4weRcg7W4zknIxjitGTTLtpgbrT7ecxgAwiAoHJXBUOO4/pX
PeEZaHV70luYMVzhw4O5V64/i+tdBaahd2HnHT57qW5liMZDKGQAjkDnn8Kfb2yIHk1Mafp
UOThWjLAegzkZHU5pmnmXUJ5VsYbZkjIyzBlJyeMfN7ZrSbU467Epum7pnMTxaoi730+QRj
BBMZP411kenapq9vHcyap9nYKA0LRlQgx9eau/2GTP8A6TbONzbQYpMJjrkgsSefX2qs8ia
LI0VpDDcQsfNbzrpYmOeDhT1Ge4op1IzdrXM7Juzdkcrqscttql1DcT/aZYmAZ2z82B6dvz
7Vd8O3E39oL9lszdTAErGDg89D9BVc282oXV1dtPDahn3+XOxUY6deBV/QLdbbxLFFDcw3D
NGQrxNwCR0zntit5q0XoNRsyxf+G/tGvTz3UlujTNGVjUB8fLyMcc8dqr3dlY2qSvFbyu04
ZCrxuF6H5V44Ge1WLm2uG8RXcUdwkTyTqoIlXGQgO7kHd+BFbE9oINPb7fdpcSKrsW8kAAb
DxtHUn3rl5mrajWt7I4RJtNtWMN7oUW8ckNNKhx+FaNjpyapDO8FtDLEHJ+ziQ7iSMD5+vB
GawLmIPfxm3Vmg4527f0ya6nw3DevFdGLThcwtcHEkkgTawHGR3HtXXJWWhyVZWiVpPCrbm
b+yFkIHEUcpRQfXJ688e/FQXRNneCOW4SGViNyLM3yE8c+ld1BZwSSLALaZPKZgCpUID37g
kdR3xXC61pjf29dWvkeXhFwwkPAx64/nWcb9TKjNuVitqMcSmJBJHM7IHLxyl9o5+U9s96r
wwAEmKN5CDwsYJb9KkXToraBZU8yNs4wzhjj1wOnaui057a10pLydyEEpGWHBYjjPtWsZbI
7OVydilZw6bbx7pLtrZ/MJKyyeWTxkZ9RmqF5iTWktLacp5mwfvW2jc3cnsOetdEbnT3kWS
V7bZINok++xxnn5jxj05rndcitY9VdS5beqbAR14579qc6ag9DSS0PavC2laXoWlG1PiG2u
pZnEjP5q7dw4wOTx9a5Hxzq3h3VLmXRtR0k3T25wl1DKEePr0ODxn3INclH4VjmQQ22qQkj
nLwlcj86p2WpvDNHb3FymIiUcYGQM9jgkgYrzfqLhUdScm3935HovMJOiqMY2Xnr+Zkar4H
1OyiFzp0qapZupcNBzIgxzvQcj+VcfLFKMfLhfcV7loN4umNqOvw2zzwW0cii4WJiJDjIyw
6D1+lcXeTW/inWXuNT8rzXXCmBRERj/AD1Oa3pyndx3S6nNU5GlJaN9P1ueduhx6ZqPG1fv
H3rqr7wrdJKfsE0d0q8eWWAfP9ayLnTrmyla2v7eS2mHGyVSp/Wul22ZlKLhqV4LiUwyEsE
xja4zuBHvTI57lwYYlCAn7yjFEsTsUVQQoGCKmSMqMKA3OBzSbS2MbybL9qLfTxukCTyZGS
4zVwa5LKAkeIVPGB0rmt0wPDZ/GpYUeWRQDjJwTUcl9bmimo9DdXW3hBR3acZ6E1btrzVL5
XjttJ81D1VwSP8A61R6fa2MMw3ZcDv6/WupsJJZZo7fT1ZWY4VIlyze3vV8mhk8TO/u6HPR
eHdQiDGSaJDniPcTUclrdqhinViHGBzkZr3jQvhD4l1dRdasiaZbtyDKMyH6KOn41L8SfAG
heFvA8M1mZZr2S4WMzyP1G0k4HQdq8qrmGHhVjQTvKXbVGkI1XFztofL0lsylsqdw647e1M
jtC2SFyK6iezQ5ygOahi07BChcnP4V2qoxO1zBjsJHI8tWZsdAM4rcsNGihcSTwvJJ94AsE
Uf1r0fwV8Ntc8VxuNMtC0CEB5nby4lPpnufpXruj/s+xxJu1fWERepjtItx/wC+m/wrGpiI
R0kzojFLU+eI4puPLiiGOmAXP64FWVtbyT5AZCW52rhf0AzX1lYfCfwRphXOltfOgyGupC+
fwHFdJb6Rpdiqix0y1tlXoYoVX9cV4mJzynRbUIuX4f5nXCm5Lc+QbHwV4j1ED7LpF5OGHB
ELkfmcCuhtPg34suVDvpYtxncN8iRsD+HNfU+31ORUUzRxo0jsqIg3OzdAPWvJnxFiJP3IJ
fezb2EVqz578a6iup+CtF8P3iy/2rprlbkSL02jbnPfP9K8hurExkkEnJr2TxRdQ614kvby
FdsbvgeuAAoJ+uM4rk7rS4H/AIAV7kZ44r6vL17Kio2tfVrzer/E8fErmm2eYTxSLkhhuIx
hvrWNNaEtuKljwCfXmvTLrRoCflXnHrWJdaQFJK56evevXjJvY5PhOJOEVQrZ4AHrSA5L7d
pBx04FdBLpKKdoXgD16VnDSyGOS2e+a25mL3Si7OqH5UIfhe+PWo5VbcyMo+U/Mw6e3Ndl4
P8ACdtr/i220u4mlS3kzuKYBwBn8Oa940j4beDtJdHg0pbiZfuyXOZD9fT9K87FZhDDvlkr
s9XBZbPFLmi7LzPmLTdA1fUpBFp2nXF0xOQI4yR9c129r8LfGZtI2NhBDuGdsswDflX0gtr
FbIqwRrFGvARAAB+AqvNAHZWDsnHTcR3NePLOal/dVke/TyGkl78235af5nzt4U1D7DDdLN
exwNLsBDkjcAOxFdI3iOyaH5tQt0BAPL9umPavMP7Z1OwfZp91NbZI3Kp28460sfijxAZcG
8k5y2WAPJ/CvpbzWzPk4yilZpP5Hpdy9lqmrBzqcdxHFESfIflSTwMiue8Sa7bXFkbC1hUE
OoEhPJAHUd6ytJ1fUHa7UzRh8DaWITGT8xAA5P1rIf7TuRjEpfIJxjJ4rJxcpXeoSnp7qsd
3pM0WqSxWxmTzBGqiJ4lKbhg5OOcHvzmt6bQ717UKrWsjRnEi+UFDY5GD1wB9Oa890IX663
b7LLzFY4CO3yyZHv8ASvVzYRrbtPBY2ck+PmVgAEOOcHGc1z1JuEk1sKMOZM5rW3utFuUs4
Xkx5YZsqcbjkZ+buRirU9uttpPnw3MalxGU8wM06852qp5K8ZzyKra5qOqaXqCWr3STGONH
y8QPUZxz6Vqaksfm2urSSLfRSW6qFkVQYmJ3bQO49619o+WP9XOaK1OH1MXRnSWaVWmf7yq
CMDsSPfNU0SeVsK35V0+p69aRahHDPpzXEUZ3RjeYiuRjBG0g/Uiqs2qJbS+TqenQwo9v+5
NskaS43feLAHLYBGa3U3bVESp66M5u6Mu3YHwR3HWrcEpitAsju2fmI/8A1VLa61opa1e7s
5DLGzB/LCASKc4zkH5gMYPrWlEiXFtHNbiRImUgLuUsMevAz9axnK7N6ceXS5f0y9gWygs5
BOHLecFiViJQT0yDyc9j0xWhLcW9nJJYXk09tz5itufJUgEoWz69q39G2JpVpBHsMjRbxHG
3UdTnH86RbkQTTtNAokklyQq8yADjPriuFyXNsegtFucp4iitWtYpcXxWWYLtlVwMgZ+UHG
Ac8VlQ2SCVJBeyWyNgJuhZXf1AXofzrs9b3z21v9vgEcYmU/vDgYweM/lUttFCII/7PhtMb
Rs8zPytgemeTWsKjjCxMoXZJo0Fvqdq9prSLctaqCksQKHB4C4GB2zXMeINKWLWo444JEg+
RVdyP1xWjd3WqaS1tMkEDylWDJnoueM7gOOSBTL7xTd6niCXSzYRIRMFtkRySvAILY4/nUU
uaM+dbGcrJ2LeoxafOyysy30aAooeVQqkDJ6+vpXH66kVvr1stvCkKvAXHlOFBUnB5GMHtx
71vWywaiTDFqGowDaBI8vBc5yQOTj8MVl6pYWz6mbSxsbnVrp7ZmQvdKgibOA3zdRnt3r1p
zi6fOtjSV5xujOh1yy0nVPs9xHHvhmY7WkLlMqAFzg5xV+Txrpt/NHa/YpN0g2tLu6sRgkL
7Z6E9qwhoTiENcRQTzyD5nZstz1GM9vWprDTY9L1C2ufsKbY3Cfum3ySZyMqCcKSP1rGVDT
mZzqT2KupIjasYoV81Sp24wuTj26fnXW+FpprXS8RRiV2mZZIYmy/A456f/W5rlJWuNTmud
atdkH70QRxs3+swOcZ54HXNOS7uxapHFDI80b4mwyBQWPBU5z1z7VS5WtTnqwclZHpNrNcM
gEtruD7iYRKGlznoc4wKw7tzPrM8EVuVjZdk0UhwVxxjNcnf67e2khgkMglOd+0AFCewKk8
UyDUdVZlmhnXzGTMaxAlj7DAzmlOMeXQijTcJ80jodU0uytYFkttHuriQ8FI5XJAHfr9Kg0
y+1GO7W2j0a5eBzsELlmCZPXPrxmtrw5ez3TyPqKai80SAubjBUfQYBH45rcmaCS2f7JFMp
x1WMqeQRu5PHue1YQbjZ7ntKManvR0+RVsJ45TLPaRQTCJiCz7RtYdeoB7VxOsajPFqSyfu
5pI96vKoD98jnp0qrqMd7YwNc3N5a3DEiIqkoZip7Yxnr1OarWipbrdyajftZXHKi2NvvZ9
w456Ljj3x0rac4zXumdWE78klZmva+M3STElyUI6YtI2z9eaWG3iv723l+zxR+crSM5HB4z
nHb1rFTQrebVrWytdWtruS4CbniVgsbscbeRkke1br2d6s6pBPZotrHMpK3CxthcKxIfnnH
Axk81g3G+mhlab8xLTxnrejRzw280V1bynJMihue4x2FZV3cahrt691bWMaXki5aKzjGGXH
LbRn8aY2h6o862z6LdrdzlRAghYGfPPyjvkcjFdJH4B8ZWK2zf2T5K3BESEyBT5h/5ZEtj5
uORUr2UJc2ibDmnNWvexgGw8UFl87TbsLkLtNufrjp6V63N4v8Ia74Vgk8TaIXR5DbMiqJG
RgABluCufxrhY/DfjSacWcel33nqxxGsiFgVGTwDngc8dqnvfBPiFbxLSKytnt1eIiOC5WX
zi/AkAB5GeCf4cjOKnEU6dayb27GmHxEqKlbZ9xfHHwmNnbjVfB7m+tNm97TeHljxyduPvj
HbqK8kmRmXcFKE/w16RcaJ4o0bxBDprQPZXch2xr5mREGYgAueB0659OapaxY3P9nwz6rpN
3GGASG5lIIZ14PzAfMuAcDPvzUU1KCtKVwqzjKTcY2/I87YsgBwParFqeeEyO22umh8L2N1
BbOmsWkNxO+xYJGI2c4LO2MKO/U0+LwjM+o3VtZahby/Z1dmkVvkYKMttPf29a350jCVOT1
KFs6YUivf/ANn3RoLvxFf61MEYWUapDuGdrsTz9cA14onhfWLSGW4u4wkEewGTIYDdyoyD3
FetfCq613R5Lq38NXmlahLdIskkEzuhUDoRxz1rixlSSw8uT8dvvClRbqJNH1BdTKqeWMN7
14r8c5VHh/TLclSXnZ+vPA/+vXSDWPiLsLHQNHbg8LdtzjtyK8N8f+O7/wAUXcNvqGmDT5b
HchiAIYEnnOfpXyuEw9etj4V525Y9mn0f6no1nGlScLNX8jjZI4jKcDoua2fC+hLrGuWtkp
wbmVYx7Ann9K51rgEAnpnr6VsaFrM2l6lDe20gSWGRXQ+hBr7Gak4vk3OCLjzK59n6RYWmj
6XBpenxiK1gXaqgfmT7mtDzCBg5ryex+M3h59NjkuYbhbzH7yNBkZ9ietWb7x/rJ0uPUtP8
NzG1mA8qV8tuyOu0dq+GlRx0nyzjbXq7HpL2e6PSpXIGeMmq89zBbxFridIV/vOQBXhWo/E
bXrhmzeG1DDgR/KcflWTp/iG3XUJZ/EMD6lEeitI33uewIzW0ckrSXNUl92pP1mC0R7PfeN
vD9krKbv7RL0CQKWyfTPSvOvFXjq41n/Q7W2ltrNecOG+c/wC0fT2qlY/Ee30+/tb608OWM
PlxukkcKlM5IOcnPIA/Wtu6+NNvd6dd28mheW8kTKjrKGOSOvIr0cLlUaD5+Rt+bX/DGcsT
zLSVjzsXkccPzupP3iT3OTkVEb2CXbiYIcAda7jwx4+8N6J4VttOvtHN3MCzM4CMOT2B5pN
S+IPgvUdDvLf/AIR4RXMqkQuLZBtPY5ByDXqurUhPlVJtd0cnInG7krnBTNA77VkUsfcYPF
Zc6xNkqVGBxz/KvYrDxl8MprGVtQ0CBfKRAD9iXn1PXnmsXV/E3w3XVNFbT9BtTbJKWuybQ
r8mCBx357VvDFVLpezfUl0VtzI8kuLWEjerg5JFZstqpyxZc/XmvfrnxH8D3iOzRIxID/z5
v/jXn+ja94P/AOEr0v8Atjw7Zw6VZCVZTDE0jXWSShdT6cV10sS6ja5GvXQxlRUftIr/AA8
0mK28eacftcNwZbRp8Qtu8skfcb0IxyK9yMGBlvvd+f51574U1Xw7qPjWxTRNM+yGGymWRh
GEUneSCMdflIFenNGo2qJMnGcLz1r5vNJuVZNq2n6s+syi0aDSfUoNFuXuCBnmqdyhDpkD7
v8AU1rMhWUqMMMYH1qpcFwybI1IK55YDufXFeWtT3faHyxpuoaLBpdtHf6JbTzAktLLAzEj
Jx8wcZ449sVoHUfCBbLeG7DuAB568np/GelcKurXUFuqw3MgRQAAG7U2LWb0TeYbqRSAeR1
/ziv0Bxvsfm3NbodNrd9o5MS6Np0dkXkG9o2kdmGOhL9s849apbod7nyJwGwCWh6+wqgurz
3E1ut1KZYYjvEY4IOefrV3+2LRhn96rZIOR09BnNEY6CcrmloNzb2utQXMp8oQguSEIPpge
p56Cu2tPFGlETFvtYIIGGhztJAA3EHivN31KyijLOu8Hn5oweo69etWJNd04W6C3jiiklG4
yKGyMADDDvnHv1rGpTUnqXCbS0OsuJbPVb+W8njeZnUBmZhG4IGPlX0GOp9e1a8F5LcwW0k
NoqR27rGphcYZRzzuPXg5HTjPcZ8/j8QIUwL65h5+VUCnHtk84qF/EszK53yRu2AzE53nsT
6fhUSg9hXj8z0S909tVgudbls9PuLYzCMzTtJAgA4+aRTjOfTisnTtP090Qf2dYv5gclY9Z
VGbHIyGHy8fnWULW9l0WT/RkMGzLOLnC5PfbnGeQcVzyvsj2qFwTirp0n322/q5dapF2cY2
01833Oln06zR7CX+zbWJrglWzq0bl/TgD5PqetXrbSEuYk8i3jJAyRBMJQPmI69T+FcWFQM
DsBAPeuj0PVLzT7a6is5WQFDv24+7n8+vpRKDitGZRmpS1NzVrXXLFLe1urMWohgV1SFDE5
ifqSR1U8ZJ71CRd2sUdtZw28c8L7pJfOAlDZJxzzwOORTNSXSbu1L2Wu6nJqSxBmjuIxFHg
YJVWLEk+g7msTzEn1GNxE4uGctJNPNjcSed5FYRlzK51tWNuKS4ng+0xzSTROr8yTA+YCQ3
yjHHfqO1dxpen6NZPFdRWK/aANxc5LKx6E9s+4FeU295LG4vHaIK0nltbq21wuM5Ht2z1rq
J/F1uRLHo0kmmiGLBmdi7Xj7hjIbOwYJ6egzTlCU9IiUox1kdLqsFpdNbSJEjXKoVDOjMTg
559OteZeMprdJ7cJZptRismxSoGeOh5B4yK7Gx1++tLZl12e5LyoksSbR/qj0I56ZBNcr4g
htNd19lN3eXRnGRFBGGdNqcAqe5PYe9aUo+z31OKbcqz7FTwTNt1W/tobO6v9yqTHBlpAuT
k4FSeKbtZNQWGWwnsM4hZXjwwGc4O7ofp2rL0HUV8OX081jeahb33lvEqFNhIxyCwORyelR
Xt9qetX8c2o3UvnTHbLdTBmZuMAtnngdMdq6XN/I6IyXJym3FfbZm8wRCNDwiuMscYUbzz2
NVby8nn0uUG2gIhVSyKACOc53Zzk8dKo6dZaNG0cmo3xkBkXIRiAoJ5JGMnAHr3FN1q90CS
0a20m0mjmDjbK0pK7QTn5T605V+lmWqKlBz5krdNb/girBf2wWWc2xDFwzKhCqo3DOAfUcV
pSavokmh3Fumhn7U8u8XX2jmMYwoAA5GBzn0zUEOrv4eN3a6cLHUFmCH7U9sC6Hr8m7p6H1
p0utadfnT4G0KzsIrZPLYwg5mYkfO5JOcY6DtmsL9P1Ekl1NW1BaxWSxsfKikBbO7e6qQAQ
SR6qCMepp+la/qfh2+ln0yOJ5HJBLxeZs9R7c1cl1CyfUHh02JY7UyKUZQ0SIvqFJPFcusR
vLu6mQXAXzsq0Cbt2T35Breok4JPY4t5Sud1D8Ttb1C7hWe2tnijkVZMQ88nGM9u9elzXGl
3Nq0Dxg+YNo2vuxwfbIr55gtpUmlY2l8ojbGFQHcRzz05z/OvQLDxHqpEEUcotxOeFBR3bj
ByT0+lcSpxSSgkkehh6qh7gg8AwSRyMlwiuCW2yEnv0P+NZdz4cht3Z7iMylhjKkkcdvWuw
sdUmnsi7tHcmJyHEJBKqBxkc5yaranG8t8qnTnSR8E8BSox/P3pSlJSsz1KlGi6anTRxKaP
Bb3KP8AZmQABsHIODXTf2LpslhsmtRCynIAjyMkcZJP4+2K6RtEhbdNJFNC8cYIea4UqT1G
R06dulY02q3d7qKQR2n7nBVY1PBHckjAPTOamU5y2VjFUo0/i1v8zFZrnT9RhmjkLTWQCw4
d/wB36KMn5ce1WrfzLi0f7ZfSg+YMBpA6qx5LYJzk92x9TXTQaVoa6fNqDaTfTzRuCUMi7A
CO3Hz5/SuWuLdNU1QRWljJp8Lv8wkbesfP0z+HNOFbnbSv66GUqHK0rXv0NL7HoWnpnTNWd
JZECSiL5XfOMqD/APX7VHa+Ebi/ANhGkjIC4Cy7QAehHPP8/Wo7fwxdPqUccE6XAY5GWK8e
vv8Azr2HT9Kjs7eDy5Xj+T/VwH5GPTIzz/npXNicU6K0e534bL5Vn+8jynmVv4L1i3uGiuL
TzIvKPAkkYAFRlQcjOTxj1rSl+F9zqduk1uqWdrEqrtEjNhvXaR25GAa9Lt7dEVthl3N13H
djn36VfgFysWxW8uNiSwz1/PvXj1Myq7o9L+yaSVjya2+DMMo3DVTLxuAI2j35HNbdp8ItI
t5fNjvrr5xtdPNK5HdSV6ivSLYSBgrHy0X/AD1q1iNWAXA9D/8AXrjlmGIk9JFLAYeD+E4O
H4UeD4wu6wllH3v+PggflxxXU6N4d0LQAx0nS4LNnwGZQSxH1OTWp1wAD9CMU9AeGIA56da
5Z4itUVpSdvU1jh6UHeMUSByFyRjHTvmsDxJ4N0DxVb41azXzgMLdR/LLH+PcexzW4wXBwp
J9u31p2AWAAPH61hCUoPmi7Mc6cZq0kfNviz4V694d33Nip1TTk582EfPGv+0vX8RXDNLAk
OVUbvXGCDX2ZgAnJIOMcf0riPFXww8P+JvMuo4xp2oN/wAvEKYVz/tr0P1GDXuYbNmvdrL5
nhV8r60X8j5mW8kXYVf5j1PrXvPjvxFqPhrwV4a06zmMLzwLvdT86lVHT06mvKfEHgHxD4Z
1SCLUbPfbSSqkd1CC0TZIHX+E+xrt/jfJ5D6BAD9yKTPrxtFejUqQrVqNndav7kcFOEqdKr
dWen5mnoHxb0O0lmXWNANxFJbQQDaEcr5alSfmHfOak8E3/gS9m1KbXYd2FBjSWPIHLMTx7
YHFeFfaMDB5NSpcjGANvOK75YSFRSs2r9mzljWaaurn0VIfhDc61b+Y8UFk9qTw0qYffx9P
lpdZ8PfCcaFqF5pOsmS4iiZ4o1vM7m7DBGfwrwCK6XduJIwMcGrcd0jKVDthjyM0QwcoKyn
L5u4nVi3rFHtfh/4e+E9U8L2Goal4ha2u5k3MiTxgLycDaeRVfWvhroNto0+sWPiV5iuCsJ
CHILBex7V5T5qsqr57OBjG7oBSrDuG5XxkY+UYzSlha7qc8atl2tcXtaVrcup7Bb/BWxvoX
ktfFT4jO1mFupAPX+9WPqXwmtbLxBpOjzeKVSXUFdlY25wNuOOvfP6V55DPewW7W8F6Y45C
Cw3EE4qCd76SZZTcs0i8Kd7ZA9vSnHD4lSV6mnpuP2lH+X8T166+BDW9oZ/+EpUqASSLXpx
/vVxGg+CdK8ReJLPR7DxH5hltWuJ5RBjyGH8HJ+b61yrT6kEKm/mC+gmYZ/DNVAk0L7lkZD
2K8cVtSpV026k77W0tbuS5wfwo9c8G+GrTRPGqi31JLzdp4lJyAQzHlcD0969PPl7gW4Toc
jtXi3wjgI8R30m8k/ZiB6dRXsqlYzs6kcA5/l/9avmsyTVe0neyPqsqs6F13YO2VZCD9ap3
SkumIh93+IZPU1ZA4IJyB1HXH4VFK7/JhDjb7HufcV5aXY9bY+Wrx9Elub+7vbe2u7yZlch
f3KE87sAY2444xWFZx2Nrf/2pay2azpOTHaTr5sQQg9d3XB4warzC41WCKyup4raK0VvKZ0
AZlJyQSBk8+tYAjfzmiJ8xRwCgOD/kV96kmfCyqScYqysvJJ/fuel6ZrmjAka9Y2M7iQy+f
BB8zMQBtfoMAdABUupXvgzV40ihsWN24ZIvLXyRyPvEjOQvXHtXD3GrXmoXazXaPIUiWEMi
BflUAKOP51VMs5fzPIkLjHykcKB2/OpVJNqWz9TmlHmlzJlx9Ms1YLJrsAIO0hY2OP0pTp+
jhgr62Qc5YJbnn9ayzbzDe/2d0z1ypo8tw6sykjGQxX2rdkq19jbjj8PL9/UrhgDniFRnj6
1U1EaSY0No9w8u4MdwUDH4VnKqYU/K2BgjHtWlb6NcXMJuDtjiAxGX+UOemAehxg8Zpq3Ul
+R1CajpjWLpLpP7uOPbEyjDBsdSQMkHjrnpXKrcsGIcbtvzEnjAz+ldG9hr50d4hqcDWoVR
5anLMDxwcdsetZr+GNXNzHbmxufNmjMiRrGxZ065AxkjFVHlV9Sajk9imtyGPGSBgE5960r
C/wDsl1HcRSMrA4+U4PPvVeXQb+3uPstzazRTFN3lyRlW2564Izj3qS00q7F60E0TCSALKy
sduFPQ844OamXKTTcro6aXUdVuEkRLW7dFUyySPIudozwrEe/PrVTTdavbi7LDTbzUY0Ugx
m4Cc9ByOfwFX5WcW6XKa3FGbdTH9mkySwbkADHT1GMe9ZtvJfRyvJYpbiSPD7lRQVA9P0+t
ckX2PVe2r/Iy77WfE24K0EqxodrHYMnnIyfXmlfXL5obiGWwKo0flEsxOxg2cg9zgY7itpl
1hGWCZ7by892QgZPfB5z6mprmO7slkluobOcFBKwG1168Z2+/b0q4yu0iHCybKltrJuLM21
1Y2UIMWEkWDdIWH3VznjJ71mXmo3Fo7yT+F5UUylncrKm7IwFz265B681sS6vbXds8UWj6P
FKVG2SKB1ZTxyCTjjGeff1p1lHqWoRzaePFMF2JSFSCR5njdgQw+XaecDirqtQexzRZyser
3bJ9lttJYmJzIWRS7JnqN2Cf1rr4PGDrpr3MOmkK1wrYnjE0SDvGu5c+vU/TFTWsvjGfV7d
7TQRo9sHAl8qCSJJkPJaTaTkd/wAaX+3dVsc2drNHDE6qxRQQoODjINc/tPaOyNorqberyW
FzdW93DoVhaxXyCCLSFLC5ViNyTZxjkY749q4MajasTHPpifZbeRBczFEMq9QwAxgZPbnGO
tdK1xrup+RK1+kohYlOB949WI9eetY9zYjTrrbNOsU7feYqGC89cClHT3bnRKnUcfaJPl7l
7SR4ZsruM+IdIS5t5YfM8kkRvyfkZWHtjg9farev+HtJW+tJtN0q0jt7uNXigSZXYgH52bL
ZXg8CsSTVbyJhPazwg5JVY4hgcYOFIxVWBZrxxA0I3SHOfKAY/jV2d73Mm1ax1i6S1jpVzq
Oqzr5ERaNBbXUWVIHygoWJII6gV5f5itJulkl256L6V3F1oUyJvuLSIkdieefp1HHXpWJFY
228eZbssS9dgrRylb3ncx5YrZWKdvJoh8PXcdzBdNrDuDDN5+IlTjOUxlm698UQX94vkWrS
FIowqYRBkr19OvvWpBpaG5VrSwluo8nIwDtbr09MVtWkYe9SWTRbhuRHuSNSRjoB9KnVapD
UoXs5JEvhu9mgmdF00ssR3sy9RzzuX+KthDfa1ePZy7rYsSI08onfz90nt061Ymg1q1uzEY
7iRJSSrxJhSfQ7R2781q2PhnxBNYjXDPDDCnDGVmQxLnhsDjFcs6sX7ztc9FRnGHI76F+3+
E3iy7hUm5tEtmAclpjxnnGMdazl0mTQbxVvlYkHDIuSB2zk4GPau38Oand3ELj+3H1KHdsD
qzbcj0HpitiSzgdjMLcOcgM7gMT+Jrw5YyvCbhWaa8tD2cPgIyiqkXYqPpGlahp6uIZ1CYf
LY+ZvRcfw1zV58PZFmabSbkMWywiuUC4/EfpxXdRRSt+7XMZTAVUXgA1J5YJ3v8uM7SxwCM
4yK44YqpTl7rPQeFpSS5t11POtO8DeJ4L9mmvoUtweFRmYSD6EcV6BBay20EPmRRqQBxuxg
9yeKt7rhcBJGIDfeYZPPt3+lTCSR93mMUUYbLLkcev41FfFVK2s7FUqapKy/MgaE7t7sxZs
g7h19qmMY2qzblKnGAvAH170943HytD5mBhjnqPUZo3BY8OybGH94kAf1/CuO5s5NocqZAZ
W2g84J+9VmOMqvzZI9z/SoVPIUZAH8O3j/wDVU8a7wMMSMc8YqGzKTHPtzhzgdvepAp8vPB
HUGmbckrgMM8U5RsXAx83U96m5mx20dgAOv1oPyjPAA4oYDv8Ap/WhhhD6GjqSBQHkgUoU8
8EYpEB4B6d6VSQeDkZ/OkJiFEKvGyqyMPmDDj9a+e/j3dwN4h0y2SdXeG1fzEByY8tkZ9Mi
vRfiT49Hg+wW0tE36ndIWh3D5Ylzjf7nPQfjXy1qWoTXl5Nc3cxnnlYvI7nJYnqTXv5VhJc
yrvbp5nhZhiI29it+pXedQTzxnqKVbnJ4465rOluOcY4I6+9MEpMZy3evroKy1PEaNZbplG
M5JP8AWrUV0cHD98VgGXacse/9al85gwLMSMjOPrWxDhc6WDURs+9k1fTURwQcAHmuOF2qr
v3H5jx71YW9Axlu2Sfwp2uZuNtjtIr5WBLNUguFYHaRnrXIRXrd2yNp5zVxL8Dq+T0607EH
TeYWjYhcj+VVmBLbjkDtWamoDbjPXmpEuueuR0+lSNbnrXwiVW1PUmbgiFeAM5+avXNoAKn
OATn/AOvXjHwm1SztNYu7aefZPeRhIfRiDyPrXsylAB0UHhcHvnmvjc1TWJd1vY+yyp/7Or
eY2VQFPyjBH3c5z9KrzAL5Y8oN8vUj3NWJAq4U/NztPaop1OU2zrGAvRuT1Neaj1nrofKmo
aZek7UWUoowXeIZ/IdqzY9LMUCz/uzvJBjyd6nucYq7YROjAK0jBBu2+XuyewOCODWmlvqa
u6Ou2UAT7EEn3SCRzkgDkfkK+7tFM+D9EZH2IDEhi3KQEUl+/rTo1W2MkM1kGkflXLHK8fl
/+qppNU16+vWlvJoXYYDJIqjIAHbbx0pkmszR3KrdaVbXCMfvCMDcPTKkUKWgluSwfY1kWd
7ZiEJy0bDO49CfX6Ve+xaaWdf3jzTA/uzHwCffJ+vpVC31M/2jvi0G3t4pZPlVFLlAfTJJ4
7Vd1fxAbO3O238ud0MYEoYFU9sjPOfU0pQbZSlFJtka6bE9tMLdbVpeWWN4CHwfQ9B0rnF8
Qana+daW1y0MQYqQnGR3BI6jPrSW2uSrM5vdlxC+d443YPcHqKrw2E89wY4cyjLMOPvDHXP
frW8Icr945alRSS5NxLa/kj1D7XcjzSzksrd+feuiTW7dLyK+Wx+aL5ApIxjPI4A4qrLqum
z6b9iOkRi7OEjnDfdXjjHrx196rPazLasAu1w+CMgEf/Wq1GMneSMW2tnc2LjX7S8uHmfTI
/NKhA52kgZ7Eg04eI4o3dotLthISMOUX5cDHHHA/rXOC1lzu2hgOeCOh/Go75jawusg2tx+
FTKMUEZSZ09tqRuls5prYSyTAkN8oz1HX/GjVfNj/eWWlM6SrhGVQFx0JwTwenrzWn8M7zT
mt0sI8z3eyRpI5PuOueBwR+YPFT63pcTyfZtSiMbxSsiBgCQu7PoD0IwTXnuSU+U9bVU+a5
wkc9+xwdIl2gfMy54wcHJ9K7PUs3vgwXK2n2VY3EBVsKWxjPy465x836V1vhLwNp+oXCSzL
ePFHJsjtkcDzzgZZcHAHqff6Z6G98A2iafqNpaRy6eZJ2SMtN58QcEEB8nIyeM9BXHPMKEK
qhJ6q39b3NIUKsouy3R494ftkk1e3LyKgRt4LZxkc9q9PkEK2V9PDbpKySsxiZwjMh7cMeS
M9B9K4pLK6sr17S4eO2eL5pJBb+YYwOp2/wAX0qzYz61MWn0W6g1FoyXlWSAWxxv+UBpGGe
MkenSvTxV5tcvkedTfK9TVupb8hJv7DspvOjJIOoIvl8fdyQc1wk9vOnks9utusq8RiUPxg
fxDj8O1em6bp2txlrvV5bVLZo2/0e3GxgSM4JBIP4Vny+DH1jToLm2lFrtizibcUXG3jIHv
1xXBGrGm7zsl8zrhFzdlucjbWaiBnSS4tyF3HOAGxxkHv1rJvElaCcpPNsLZEbEEEe9dPer
LpkRS+jk860IWWEjLEdMqT1Hp7YrlptcgklnAguMKCnMOSi16CcZRuip+7aNyXSbmeGN40u
Uss/JvdwgCnrkgdKct2YpY3OrW8rQNsjUNkfVc9BWfcWSz2RT7SzBx83lRmQjjPKjn6+laN
npV7Bpq/YYre5lKNE8c9oqlAeTIC/XA9ORWfW44Qclp/XyNK/vbYNFBHdG72p87BwNgOflG
O3196gjsluIQy3cG+QfNGHy4x7dx+NVbmMaYbfTfs1pLceUHkdYwpI54JHJ9etLHamSH7Sk
WYkIJRCc/ge1Xf3dDOcLTaOhtYbvRnjtEt7G93nz8mUMANuAMj1yOKvJqzNn/AIk1qyyT8A
SYJwORz6Vzlt4v0/SdSS1trO6EAm811yGfkAHPHPfGMVpJ4+0eS4dUtLox/a/MC7A22H/Gt
4WUFc8KvTnKq2onu+n2dikENzbtHbvLGDIWBB9s5zninXNtHcoLRriNU6lFOA49/Wq9l5d/
YQ3sRDQOm4buTg4IX684x2NTvDsmwnDgDI7fnXwM2+d66o/WqUIuCK+n6XpOl4msbKCOUrt
zGTgj1wf85rWMm2IOwk6YwvcfhVMIxJCtwMgAc555Ga8m1z4oajo/iHUdNSxt5UtZtiuS27
jr0Na0sPUxMmou7Mq9ajhYJz0Xodz4t8e2HhFLUy2Ut49wzY2uE27cf41yz/HeyY/LoUpTg
4M6ls/Xb0rzHxh4uPi5rVrqGO2NsrKojJ+bcRyc/SuU+ySMc2nmT7Rlgi52+/Fe3SyynGCd
SOvr/kz5nE5lN1X7GXu9ND6k8E/EDT/GVxdWcVnJYzwJ5nllgyup75x+GK7qB3YIXVSwHBH
O4HtjtivnX4KxPH4uvllRsm0IG4EYO4V9AxIEh2yKQvT5T+XH1rw8dSjSq8sNFoe1gasq1D
nm7stumZQAdyswLYBJ47fTNSGIPEvn/KRyNo7daowCTzQ8TSKQcsDxj6djU3nzhiWbYG5VW
wPzx3rz2jtcWtiwkWxxLxjGMDrip1DJ3yKzNRuHg0a+u/MO6K3dgQOhCk5r5OPjTxVGQw8R
agOc5+0Mf6114XBSxKbvZI83F4xYeSTV7n2E+cDLDJ9DTgzbFIIIz3FfIEXxB8YJIGTxHe4
BzhpSa+oPC+rTat4X03UbggzXEKvJtGBnHb0p4vASw8VJu9wwmMjiG4pWsdAQS+ev0p5PcH
nFQ7lwcngfhTfM56npwMV5tu53NEvzn8eo9akAPHHSqqyMWzn7p/zin+d8wG4ZPOewp2JaZ
8+/HyZW8XabFn5o7Lnnplz/AIV4XcM28knrxXsPxyk3+PIl3hilnHn8Sxrx2YEyEdeM4r7f
AR/cQXkfI4r+PMgc7weRxzj1pMjyyucD+9/dFMKsihiPvHBzS4CsNq4wPzr2VtY5B+zcpw2
cDd7nBqRUQglSTzUSsGBPQA59xUgJ2OwBJJzx9a0M2+wxo2UZyduegoTARSAQPQ/SmPICqr
JnP5dKXcBjA4Ax+FCFqWYCQsj8HAwcnmgyEYJ+c5yee2KLd1VDIVyCcYPfioGkUEHqB2zzW
hPKX0uDtzkk5/rV9LndyG5HasFXb5iBtGOTnNSh3y2w7fqaVibX3Optb9oz5kTMjqdyspwV
I7ivoX4deMJfEmkyQXoP2yy2q8gHEmeh+vFfLaTS7gVOSBhgDXt/wVnH2XVmeNuWRd3cDk1
4+aU4yoOTWq2PZymU1iFFPRntjSbiMYI6cdagm2sUKs+NvY8dTVf7SrgfMSc5qaSWNghKp9
3GTnnk+hFfIWPsnFo+VRdalDskeymjt94QzqhG3I4yQMGtWPxZcBzbLqRlBAUuUVt6gYA5G
SPY1taNbx3diY9R09JbeNM5MrIowOD8vXHP5mse51jSGT7NZ6FGZgCpaOPzCxJ7k/h+Vfbp
8zaaPglBJX5rFWWWC71CW7kkQyud7oSfnPXv+XpVO7urO2me2i05Xl3eXJM+W25OQVH8Jxx
3zmpLyW5tJFnXRJrIBRkglVI6cisRfEDWEzTW1kiBg3mEnllzgr9OlbxipGE5eZds7+BrqE
bijK68Fjxzn6CrnxEvUu9ejSKZpIobdVV2bcWyMnOOOOma5gXiBzP5YYCTftHfHOK1r2K6v
9YhgjSZ571Y3RPMDscr8q5H8u1XKCVSMuyMfaPkce7MQ2kptY5DOG8wEYxyvpTpHuTHbL5r
4tV8pcdSMk/h1NetWfwc8TzaYkrT6bBJJwytMGIPGOQDtrG8R/DfV/C1uZ9Wj228rbFuomW
SNmx93rkfjWbxeHnLlU1f1MuSa6WONs7R5FEwkIbdxkEY565rqNN1K3itb+y1q8nLXXIuoY
vMkHzZxkuB1A7GsAXsFv5kT7ZpI22lxCuG/OiJPt0m23hxuzjagXdzk4xWso8yHfl9TTmey
ktLiA3+qSIIhFESI1DANkBhycfjnmrCWC3g8xL6ZrZi+Ypn3OAMfewMep+gFZkkElsrSMhB
HH0NamhwRS7IZri4jYIZJDE3IJPQ+34VhUjZXRtCTb1NPRLrRtB1FL/U5pXt1XErxwDq2cL
j06VN4nkstVs31zTbW4mkZRsZ2ABC99p6dKz/ABdBD/wiUq28Ujspjbc6fOfnP8X41Rk1I2
nhWzsdq2VymxVu5Iuo5yM9M81yqCl7632OlzajydDL0T4jeJdAIXStXuLaM5ACEMOecfMDg
Z/pWq/xf8aSwTQTasSs7bmxEnz56knFcM9xvS4tzZIZHG0lGYEnP3tvc96IVht9/nRNKHQB
SG2bTnnqOelaPDUZPmlBN+iJVaUdpNfM9J8J63qOp65d3ksgmuPJeTzGBHzcD+EZx9MfWvQ
/DL382hRx3zNKoLSBlWdxjJ5HbivOvAYlubq4i0ydNMBt3bzVPmMoAUnKtwR1wDxzXV3DLp
HhO2mudeVv3SywW/2eFfMxhth5yPTJH4GliKak7bbCjKzudNNfXs03mSJcbRnyj5b56ehb+
lcFrHxM1/wxeQ22myW7o8OZI5Yw5VjjIIycdBwai1Px94lS4SY6fZxW0rv5KItvIQo7E7ee
e5Az2rzfUm1DUNQlvbqyYtIQzbE29uOBxWUMFGbtOzXYbruHvJ2Z0I8V3/iCa5TVYRNDIgD
OkeDEF6EEe5ArXt9KsGERXbbQtgGWYsgU45ycYzxxmuI0SWW0vUjlJtUkZUbeDh+fu5HT1r
0LxBqa3MMGnyy+XHbkkSKxUS8cY7n69K6ZU3FqEdBxqczU5a2/Eq6UDHfyu1ugUxuokSTar
c45P+c10stxcS+XNbXEKRSg5aZdxTjgdQQDxn6e9cJaLLeXN1CIFP2YKpYX3k5yRg5x81dF
L4fvLPTrieTW5oEMYka3MpbaAThRLu5HPPHNZ1Er7noUJ2g2k7FySexurfz7i70qa7YDe4g
Ks5/u5xuA/GkfTI7ezurO9nwFzI0KN9w4yBlf0P51zEdlIyn7LO0wVuP9L2lCOehGfpVyfx
ppS29xbjS3hvCroZHlD4YjHUjOOKupFtWX6Hm0E4Tcptu99zhMS288V75zSiZeNxOQcdc1G
ZLiKdy7PFIBt3Jxu9fwqaG73wW4Y+SsSEdQQxxjBUc5963NI0+LUGuZbnTJNQjtCxTYxRZM
gYBYHI5yQO9dMVfQ5nU5XdnsXgbxra/8IrFbarq9vaXMBaJVZ9uUGNrY9fU967XStZ0jU7k
/ZdVgupo0JZYpAxwO5FfOa6R/adn/AKD4cu7aWOQYCSPIWU9RhjwBxz9K6fwfqvhHw54wW5
Mt4qzL5QUqGSDdjIzuy2PfpXiYvK42lUg9d7H0ODzuScKMkrbXPcb++g0vQ7zUIGBMELSru
zhiATXnGqfBu614w+Im1tbdtXYSmIw8I5jZ2wQemV/X2rf+IM002i2enWWqi2k1KR4kEaqw
uBszsJyNqnPLdq5eK/8Ajhp9tbaXFpF1cwWQxCRbLIGG0qCG/iBVq48vhGEHNySb79v+HOj
NKynVULNpf1+RRl+A+pxwGZdctGxAJz8jDP7zZj86rJ4TvPhzZL4l1C4nurO5YWuNPna3dX
ZBIuWIII9vUVot4v8Ai+lpLHJ4fnaEQhGb7D/ArbxyPfNc14t8WeNrzwkuheINFeytDLHcC
RrRo2LBNq/MeMEAV611L3XJNM8aXKldRa+R6P8AD7xhZa3rr2tp/bJK27u63lyk6DkDIG0H
Ner7P3YKnIUDfl+T7Zx1r5V+F/iHT/Dviaa71C6+zxm3MedpOTkdh9K970Hxpo/iCaSDS7/
7TJAgdkZChC9MjPWvncwwsoz5oR92x9FllSMqSi5LmvsdYrmQtIfmLZLfN9z0FTBGQPtOT1
Cjtx61VS4+cJJkM4zzTknm3hUVkJwePSvGabPXkmjK8ZTvaeCdauAjZS2bIPfIA4P4mvmm8
czW9nNdacEdJjgxQKN6Drv4yT7nrzX0V49uVh8J3bSXAj84rHvYk4LMOD/+oivKILKS0uZB
b6tLIJIDGtuZ1EeAME5EvB6+3PSvuOH6F8PJ93/kfC8QV+SvGPl5+ZyT33h3T7o/YtMW8Bd
/O+22yuEzj7hVscHIHtivojwVcQyeC9Llto9sbRfKoXaF5PbnFeTWmh6bbSstmkasB820th
+45WQ9DXr/AIbaV/Dds0hJZCytk5JOTyc808/pOOHi9Pi6ejDh6qp4qUVf4evqjXaVgM7u/
UVIZSUyvb1qPAB3ZBGMnmkbLHkNgenAr4hI+8sSiUsMg5OM496FnDKR83pjFQZIk3Bcccet
J5gA6bfQDqaaQmj5y+NUm/4hyjGNtpED+VeSzkcqeAB1r0/4wMJfiPeFW5WCJSD/ALteWy5
AyBuIr7bBpKlH0R8Piv48/VkDZBTkjpxnipNyglSQNx71EXYnJHA4NJFPtJBTOR3r1Iqxxt
lhMZYEdOB7UqsSOOOcGoPOGTgn8RUiON5IYDjvVokjmbLgHnjIP86kVv3eB1zjNQzqzkbSP
qTnvUuG2gR4OMA00rA7jwW8hOf4s1UkO6TJyMnoOKnlYrEiKN3fAGM1A+9WTAx9elVbQRaQ
D+FuAeBnHWkkZmLHP3WqNdyHdgcHGCRzSsTgjofU0MTJkcqxI4J7ivePgwxXQ9TJYnfOmfX
7p/z+NeCJvimLblYjnjkGvffg95R8NXbgbS11wSf9kV5OZfwH8j3MnV8XH5/kz1B5ti5JAH
48f40plZkQ8Hjt9T7VSluFWUk8Ke/v60ryMQhKjkdsnufSvluU+9dlueFWup+JETVNPtNFu
JjLE1tPbm1aV4AME9vkbjr6Vws0WsW97tNpeRPIPMSIoyll67gMZP4V348T6hrGt21to2j6
eDG6NK9rCYDcAgKRIN+W57Z5xmltV8T2sul69qOj3NzaWrSK95M0oWCEnbsZgchQMn5fXFf
V+1cXra5+Wct9Uzj9GW61Wzv7OW2819vm/apJivlIoLMACQrEj1z+dFzcaRe6k1xfRRwxlV
Qx2yCIMFGM45G4nBJrb1LW9Mv7SdNI8Px6bYWzt5iRTNIJCecgtyo746GudN14duLLyHjmt
rjfnzByAMcLjPTPOa7KcurVjnnG8tDPhGCgdkIXAUqefatALeRIJ4CxLt7jAHdSOfWp7HSo
L9nTT5FldIjI67eQqjJNUrC5e3QGSKX5j0dfl9mGa25k3ZGVnHVm0Nb8TQBV+33EMZI5a4Y
fpmkl1fU78SQT6wbkrksJGd8Ad+c/3qpSatII96Tpbl/l5BYf4cVq6TpF5rDXc9tcSXS2kR
nn8qIDbGOp5I4rBqMJXslbyL9o5LdswtPkW3nS4aGO58tmPlSDKOenI/WrWipfTNciMPJFb
x722/NsXOGPsK0LDRrXUbq42XEsEqKXt4XQsbmQn7oxgD1z0qbVdaYXYv8ARdOg00wW6pNB
Cu0SFT95ueex9OKcql3aJVOk7c0jOjNpqOrLZ3F+tpAFZvMZNwJCkqMDrk4H41PayW1rauY
bV1mEY3TSglFPIJGOM/Wsh9P1DxD4la105Zb+7uH3A28R3Ox5YBRSvpd9p+p3FjOtyl/asR
LA6EMpHUEfjQ2pe7fU0itDWvbyR9PeebVZbq3ITzLXzG+YbuRnPGKzGjtr62t/tBaNJSTH9
mbeYiDj94D1Pfgjii2sW+wyxR27SOQHBjBZVXPO7jrmtK3g0qPR4LeYeZqhvwGTe0StDs7k
/KBux71DXKWlfUsafNbXuqw2j6+baNcJLNMMPKASQynHycYGMnnPNemWsPh2OyisY1tngUg
LFujfl8kn5u/TNeCzRFbl/wDRJD6qATgZ6qfTqM+1PiRi6yLFLHHwBnPOOpHtUTwyqP3Wcl
SDlu7Hq+tpYaDINS0qAXAuITA9vbyBDGuD8wCg4HHOfzrAn1vSdRto4tW0++DwqscQluDtV
cc4Up39c+npWDZzX0Ud3NpnnwuqkSOrkMydxjjIPFLfeI9Tk0q60/Ur7UJBKqgRFzsIHIyD
k4Bxir9k4u17m9JNKzZvRjww/h9hf20rXsZYeWJgWUYO0plMKvTjd15rqm028sbeNv8AhHF
FvIB5LMWU7SMj8fWvLZ5Z9HuNmnazHdxSKpMqqUVioGRhhn5c4/CnP4z14TM4vp3HJwxDA/
Qdq6sNJUm2+pzYum6iSXQ6fxmJrLTLZ5vD5tV80lZW3FS2Oo4H5Vyon1G4v42UW92TGCqOV
AXt04rci03xD4q0xA2rQNZ+aNy3U4TDY6gH2NV7rwIdJiN9qmtWiWSXAh/cvveRST8wxnAO
B1q6r5537m1DD1IUuZrRdhmnrMiNG6RRzeaGKCYKQyngDHXntXoOvPfx+BBNdRib7SigxyS
cFiQMdjisa0m+HltFG0ZCSRn5ZCzbwfXNYWqPe3llfJpl3eahYGQKkryN5MQxkhlPAI4wfa
oxOE9lafMn6ammEx/MpU+Vr1ViO0iu7WGa5g0BT5Gd5kmyBgcnk8iorm20EafdTaZa3NzcQ
qshuGJ2xSbh8gwSGHI5PNY7afqtuqySXCyx5AdUlJOOevqPp612uoeKNKvvDv8AZ4sriGch
AwCAJwR3zn86waeltTaDhrzaHAzTSPGs0ysJwx3Exrj8PfFekeB9PtrzSZLi5soZ0hkJ8xw
AVwOoxjj1rhGgRpUR7byg/wAybzj8fpwa9CtPB/xAtLRbfTI7H7LtLDybyFt2eejHPpUVZx
pr3mlc5lSnVXuq9jcs9L09A81npmSjtlo22OAwwNue+Bnp/Os7WBp1z4dUalDLpVossZMgx
LK/PQqCCuffGKrReHfipbgNHpcjKcfcaFs4+hrcttO1tf33iCxnglaXYLA28Z2jtIzHkgde
veuZ1YtO0k/mQqEoyTkvwOPF1p/9hSWcEF7JErSm1Mz/AOsLDb5oDL0IAGAcg8g1l23jTx5
ap9ntte1KIQ4VkWdiF9B17cV0+peH08T+J9N0S0l/sSf94p+3Dyo8ctkEfw5H61mn4a6sYx
Nbavp+2SSZCTcYJ8uRUJ/HcCPYGlCVK3v9TtbnfQoxfEDx5b2r2ia1qKRMpQqTncP85/Op7
vxv4i8R2i6N4q1XULrSiFeSKNU3gpwuCR/OrC/DvxGxRI7q1cuq8C45GcY/n+VMl8B+K7XT
7rUmhUxW7QxSSCZWP7wKyDHf7wz6Vovq/kTz1WrSbMeDw/pTG6u5tYVbaCbaY96GYoQCNq8
ZPJB5r0/4W6La6X4qvJrXVGn8yAxRLujZmXhskKx6Zxxke9cVeReGJLoW2r3a6RfWJ8qe3E
BkWeQZVmbb1bP8WefSt/RPGvh7SdRkntFt8R4hRpYpPl+ULlAG6cDORmuTEU51KbjG+qOnC
1I06sZy2R9D26IflDBm5woxnpVhtpQZaORjxyOmM9+59q53wx4k0LxHB5mn3sEsyoyyRxkh
uOrANyBk9a6QAtlWQszEckZ2gd6+MqRlCXLJWZ9cqsZrmi9DyX4gXG/xHJaRXziO3tg62xY
CN3OSM7mAB9GByK5til/YJEcCVlBaQuWKOO4zIQfT8a1/HtlFeeKZ3h0WPVQm3eHufKPCjB
HIJ/X8K5a38Hzr5F7Cy6dcmQuqmNpli9EyMhvWv1LLqfs8LTSjvFPtuj8wzGoqmJnNy6vz2
LEuhaVcxWsbaeymEFVjWWTp14xnuTXovw3ubmCO58PNaqLS3zJbt8xZQTypLAbuTn/IrkdO
8LWmlyJPLkzSKSz7JMMcdQDGQBk12HhSSeHW7g4iQNbn5o4wu4bvZF9O+awzmhCeBnJrVWf
zua5NXqRx0IRlozuWCrlHQj9BVV3A+Yuw9PT/APXTJZDuzIzEDsegqs0rbuXA3dATjIr82j
G5+qx8yQyNINwye53Hv+NIs7Z3HqRnPfiqcsu0/KVY54C80gkZyeSpxkhu9bKFjWx84/FSY
S/EfVWVSCNgz9EWvPZTlyoAwR19a7P4jSNJ8QNYbAXLjj0+UVxEzsc4OQB0PSvtMKv3cfRH
wGJ/izfm/wAyMbmYK/HPOPSmBcdevv2qSZDGyqXjYEA5T+E+lMClVJC7h1zXopHG2L5ezn5
R7etOWEyS9VTqfYYprNsbBJ6A8CnlgJAv3uCaaj3M2+gyWIkgxx7Qe2c00xuMFRx2x2qVyW
CuvbrTVYK/70NtLAEDjI70WQr2Jr2Ka3ljjkZd6rzt5/WqLF84OQCexrSuf3tymc7ioxkVT
dkWVQ7Hbz0o5UPm7ECLncGP0JpwBIwDk+tKspDqycEHqwzTBLyMDnvTsCkTpvZjvcgZ4PrX
vvwpYR+DXKso3XLnBJJ+6OT7V4AJFOMcnJ4r3P4dzrD4MTJZ2MsjYC9OnevMx8b0rHv5K0s
Sm+zPRftUykOICfl4cHgj2AzUbRwzBZHcRkjoXA7msn7fISoQDLryjMScf4/rUwuYmjjLRY
bHIAxg5NeHGDjsj7NTjPQo3d5oJ08Mmr2DbYiscomhZHfaOha3BJ56Z4rNtNE0ixgMFvcRF
5Y4Wl+2z2zJtBzhdyjDeo9OtalxpGitpS28+maTmFS8ahYWz8oBb5bkYbjJ45NR3Vu+s6DH
HeRmJkQAySPKQBnGzcZiBvUYJxxmurmp2stmfAKM5yXcz9R0vw/e3I0i2jto1njJX7NHADI
RzuYxMwPXGTj2HeuF1fwgumzmJIISpIIdj+gPrXosMNlp72UNvpxsISHEITzG3AnJClzjaP
UcZ96m1b7Pc2ckbu/nBcKSXwfrtq6dRwaUdjvhg6dahKUtJp/5Hi50orO6opVWG15EJwnJz
nHtVRpnt5TA14k627bI+dwx7Z7V2dyjTpLHHGsBU4EgOSx9w/PrXKQaelvcSw3LRyKrbiw4
y1exCfvXZ83VptaRI21KaKEu6ZPYtFuwPT9K0bK/1Bb5o4ZIbZ7pQS7bVBQ+u3p61HcG3it
wqXc0L7dqLGM7vSsSV7gXKuZ5VQEB3ePdj6/hRP3pCjBxWppXmuP9rhtri4LWscxEgt2yoH
AYofUjvSDxNo1nqc0VrppuNKWcuiT43uOnzMBnp2HFZb2z3NrJcwoJlDYfy48Ko7Entms2S
2eNivlqrkkYBzVOnB9TZTlBaI7rTvEsnhTxTH4j0gGzEhlNqsRO1EY8gE84Ge9XIPEVte6x
Pr2qm2vJTcvLdl3eKW6EgIKZHOwelcZ5XneFwnzM8EvyMT0z/kVNaeFdXutOguraLf5jlBk
9cDnrxWfJFas05pW0PSfAPjiHwfqoaGCN7OdGjusxqZJVPQBm6dqtXPjDQ9R8QjWPFGhDV1
tonW28i4WM9f3YlAGGCjgjHOa82s9PltNQSx122vPLZGdI4MBycHbjPbNdjo2p6Brmp21p4
y8zw9DBEscDWlrhNyg4ZlPLMelTKME/aJXfkVT55e45WX9eRzjX15qGuQXNw5tZP3cK3cJL
fZE3HOxAeeG6enSp4lkGoXEEQnubW2ZgkmNolTtw3zAnrtzmn6n/AMIzL4rgihe/tZXl8q6
afyo0H+0AownHPetfRrHRb3xU9lolzcvZ7zJFJcxLK7bRyOWUMpNaU6yi/h6fIdSk5aJ39N
38iiZ1YecVnKkZOYz8pHGPrVKKYXmqPaLOsWxC/wDpJ2I4UZ+8eh7AdzXUJ4P8df2Rrt2vh
xkiVPP+0MSnlBW58sbsNnuOcCuX1CVbLV7CPXLe/wBPtZ7MSsFZZHmJU7ZF3DAVjjjtV+2U
neDuY+xaVpKxmLBLqLy2ljZpqLrG1ziID5VXk5z1GM9OayolknjFzBGrJuCn+EL3xknqRzW
tb6L4qutdh0SHTpUv7wCW3gcCJnXGQRnAwR+dLbaH4k1D7S1po73At23TLDDu2nPcCl7bdt
qw/ZbJJnQeG/GGlaNoX2O70uSaQStJ5gkUfLjGMfXmmeKvGeh6voItbbTZYrlZVb942V2bT
nOD61yF9byCXy72JYZlbZ5aptwB1B981reFNCTV7i6H2yW2aONQzCEP36kHpSlFL37nU8zr
xo/V7+6tNv6ZzH2hHvRMYR5QOTGrcdMda1bC7ht3Eq3JsoWB2qMyhmxjLA9Qf6V3c3gKDbg
a4rJ6vZpgnvjn2rhfEOhS6frEtpHIZkVUfzEjKDBH93tSVSMzzYVuZ2RrDVdqgtrds4U/c+
y5U8DOR3FTQ35u7ghYLOWUEkxJDyBxz1wfpXGxRsXT5jnPTFdpa6Z5s12LZHknmIONoIAzk
4NXy6mzk7E6S3Yudk1jaW0cgZfPkt87QeDzk4Az1FKmiTuB9huLh0QKvySrOGYDBxtIODjI
yKrXNpLHCzFGVFzk5AI57+nNZqTK9rLPZjKxMDLvSNSvUcDPPbpRJdgg77m2LbXIXAf7RGC
cKWWQbvpxWha3/iW2dYo7iWSHduKvvZfx49q59L37NcRrcG4ywDq0blO3sTXX+FT/AGpFci
SS8njgje5McU0m8qBgZGcEZ445zknis6jUYtyRSu+rMDW9Zu7nV0nu1tvPSLaUkjYrz0I3e
1Zw1M7QWtbEhBt5VhuPr1r13wr4F8M+K7q31PVZXKOSrRRy8IB0DHg5+tW/H3gaXR7VF8Le
FbBAhLMwUSyunQEZzn3xXl/2nQp1FQtr9yO36jVlD2nlf1PGo9Y3cCxt2PYpPIMfrUz6/bp
G8TWz4OchLuQAn+EkZ7YrJu7eaO7kWdWt5CSSjR7CPw7VUCIrM0iluCBmvY92SujgV0/eG3
Rnvrszgs7OSzEgliT71PaQ29qGbVHCMeRzkj8BVOZ5pQCkvljAymSKoyQNknrznJ71WpfJT
6G9beJpdJ1NbzR7qS3lQ4R0+Vhxg8iuwsfjP4xtmXfq32lRztnRX/mP615W8LEE7gNxyCaa
I35Az6c1lUowqfGk/kXCpKHwOx7E/wAQItf19b6+eKx805nC5KsxAHGQcflXXJrmlSIobVt
PmWQZ+UoD16cxivnONHXkLnnB/KrsNxPjHKkd67aWIlSSiloefVwNKq3KTsz6KFxF5iyotv
KpGMhYyOn0FaGi6gIbXW7lDHbfZ7B2V0A65PXBNfPVpr+rWTBbe/miUDOA5AP616L4d+IUD
W93Y6qghlu7f7Ol0oLBTnhnBzkDPaljqvt8NKmo6u35ojBYR4bFRquSsr/k7Gtp3ijxTqGn
M1lDEEkykbCXDIwAI+VpP1IqO58Z6zolzFaXkxElwA26QZODxnIJByQeO1dDow082kd19tj
vbiNT5tzHnbId2d20wsAD6VwF6txo96NWjiSdL1pXEnlh0JDfKMMuBtPBGBntXHy0nokvwC
Mq6eja+/8AM9N8LalqWotcxairLs2lC4PPXPeuqL7RuV1VyMEk5JzXh9p8RpdMQ+XpsBnkG
52aPYN3f7gHHsatD4tagDhbCyAOAo+bHT1rxMTgKlSq5U0rH2GW5nSpYeMK8nza931Om+Iv
g7/hItO/tGyhRdTgTPy9Z0/uE+o7fXFfO1xGyzlGBQqSpU8H6V7xZ/FuxYAalYmMx5YNA+7
5hyOD0rwW/vDc6rc3bElpZGc/ic12YOlVppwqKyWxyZjUw9VqpRer33ISyGUl1IIPT0qLJK
EEFiD1HpRI0bTBxFjpkK3X8aVX3KyMuwc8qM1654bvuxokVxjccgdSKk3MpDFlxnAP4VXUB
e4yfp0owmTyQPbmndkkjsCFXdz3FSxykzJu6NgZB6c+lUpDmTPTNLGgeVBuIyeuaoDWu5la
7cbzweSR/Wq0jAFRkdM496gkUGR0XLE8Z7k5qN2RFCHcrDk5XnNJMexNkqR5a/QHvUiSW63
Ee6LK4+dS2M8c81XEbqmWG0N0560KAkpz3XHIzQ9EOzuWYJApf92NzKQD6V7T4IE8fgy1ff
5YDM3DnrnrjvXH+D/B6ak8OoahIi26ENHCf+Wvu3OQOK9KuWFrM6xKGG0BeCVB7YOMYry8T
UUv3a1Po8uw8oL289E9BjagshPkyeYVONy8MCc/1qy13dRhEABAHVpdp/I1nPJE/wA0F2YC
rAlx15H8s96mlu9RgKxwMAgGfny5/McVy8i7Hp+10d39x01h4N/sCxvb6QTTarJbv59yYbq
Izkgk5Xy2Udcdq80vvC5sLW3v4IJrNLot/odw7GWBeMK+9ACevIJ6jpXu3jpNPXRZdXjhjj
uGVo90saLKXxtKMzFfmVsdycHvivKvGF1Pe+HtN22EN2qMGeRbj5kJGMACZ+D3OAa5cBifb
2mtL6P5HzVWkoqz6BoOlQxWCXr+Y1y8jHZLIG2FcjhFHHB7nmtmWHzISiANJnHII5/pXO3u
ra3pXhWwWDRzDcbm2JvafKk8vjcRyfQDtnJxXJt8Q/EglkhOmrIyEhl8gjaR1yO1dkqc6rb
j+Z34PFUqMHCd9Tsv+EeuCGuJmDMDkMhBB9sHk/nXDa5HPZ33myR+UmCrh0Kfj1INdBonim
71mOaTULVoZFK7GjQjcMdcHr9aZe2cd5vkuLNnHXLQ9eehx/OtqTnGVqg69OhUpp0bnD2um
ah4j1qK0sHj85f45JViTB/2iQKjvtA1LTLm4hur60xExUol0rkHJHRTz17etaviSyg0/TGm
sYDEpAAdUIXr7964uKRjOHmlYJkbuOa7023dbeh4tSPs3yyOisdUmt4pIXu2CAAOkeAr/X6
Ukt3bMzCRYpnK4GWIweoYGs68u9OI8qygYSE5aR2yT17dutRWsQupkhw4R+W2jleOtXyrcj
mT0OojgubTTHufMs97x+cVWQDPONv+8Ou2tLQ9TnhAN9Z+aisXB3bI9wOM/WuNu5UkkitEu
Ge3iO0vjO49z9K39O1aaG2jtdkXkyFlDM23JxwcevFcs07WZrF6nc2kVvNqcN+sKXKIT8zD
BLHnv17+1T+PbSCfweI0h8mWCbzV+QDeh7gnnAJx9az9FntntBHDEWKne7xH51YcZB5P4Di
pvEOuyNoM0CBZBCvyh1G4Ke5zjoTx1rhkpe0TXQ9Wny/V3c8v2LLdSxxjfK4UjK85HYe2Ot
b1jthlETRASKuVKL/qz7CsvTLqRLlJFlX5Bt3HO4DrXoFhe6FItpHLblp3cKkkaquT/tMc5
57Yru53GN9zzKjcLWRlWfiXxFp8F9p2n61e2ltcRuHjEpCOSMc56D3rnm13xW1paWMki3Fv
pUhkgE6IyqcHO0t1GOg6e1dvqdukqSwIuxS+x7eUqrMPVXAxt56D0Nc5Lp8l/qQd5Y4FYMN
xI2gKMKGU4weOoPOazTvrYau1qcxB4j1CN/MuCbmRLdoIvN58gE5+TP3cZOPTNdR4Q+Ker+
DtYk1HR1jhE0Swyx7AyyKBzn3PrUz6Lp8enDMKQTiEvIZEJyQTyCM56jj3rh3gtpoiwO1yD
yflB59K0UYVE1JESUo2szrvEPjPR/EmpnVbjRk+1ucMEbaGOQdxxj5uMA1P4e1eaa/vbzTd
MRkk2LMnnhWBAPILtyTXG6fpIu7uXa2Cu0oB/H61qXPhXU7W4laBBdRkF0kjwVYdeKbjTjF
RJ5Kk9bXR6fFc3DkGTwxqTRyYMfkyxOSfzqvY6na6d4p1GS4g1DTQ8MKeXJGC4xnJYA9D26
159YTRrHDataSG5Z9pIPPsuK9b8NfCHUJtNXVvE2s6fodlMuf9Kwz7fUZIA/OuecacNJO1/
wCvM3wylSn7WlHVd9hZNd0qI7/tsm4DH/Hjhs+nTrivKrSZ4r97uSb5JWfkkjy8nuBzn9K7
L4g6f4Q0O1WDw3Jd6lLj5r1wVi+iAAD8a8q82ZosHcxPPXqcVthYws5Rvr3S/RI2x1epW5Y
zUVbX3Vbc6W9vNPMjRG+lniKEE7SARnoema564FmflhhdDz84YnP4dqqusqyZZjg9gc9qYQ
SMuc4GeK9BRTPKb7l1ZQiOQeg784os9W1HTb+K8026kt54+UeNsEH1FVkDO5UI3TOfWp00y
S4uFWJW3YxkDvScLrUm6R6doPxcWyuxd6noFpcXb433ELGEye7KPlP5V6Zp/wAbbK7swLWf
ToZQvMF0jQ8+zgFfzwa+d4/CGrS2crRLFKy4434Ix7HvWPfQ3dhOLeS3kjaNQDuXHPtXkV8
qw1d+9HU6Y4qpDWLPqOfxPoniWInWfDMeoowBDWskb4/75Jb865y/8K/C++jd9mq6Q5baA4
KjPoN2BXz9DdTrMkglKYOMitWDxfr1gTFa6tcxhScKspIP4HisFk7p60ZteSbS/VfgdX9ou
StOKfqj1dvg/oN7GsumeNrUSHnZOM4/EYrJvvgvrFrbPcQa3pd0qjOEk5PpgVxUXj7WfMD3
H2e4ZVKgy28Z4J+n69avwfEGaMDfpVjIODtQNH3/ANlhVrC46D0qXXov+AV9Zw0lrSs/V/5
Gxc/BTx6qhl0qKZT18uZTg+lZVz8KPHVmhkm0CVIh1bcuB79f85rQtfiY0cIV7e8Vh1eG+Y
Z/Bs1pD4qQtE0Uraz5bjDKLxGBHccx9KX/AAoxeya9P/tg9pgmtFK/yOV/4Vt42jGZPDF7g
HnCZFIfAXjBHG/w7dozNgAr1OOK7q0+MDJHtOq63HgEKB5b8Dp2HOKfL8W5pkaOXxDqLxPJ
tZXtkJ28EH73WkqmYLeK/H/glf7F3l+Bxa/DXxvLKo/4R27HGcsoA/MmtWy+EXji5mCf2XH
G55IeTkD1wK6hvi7CpCf8JNrZj6E+RGDj8WrMk+K6Skm81jWpChO1lSIHHbk55xWTnmMlsv
uZX+xL+Z/cdx4K+F2s+F9RGqalqggYKVKjKxqfU85P5V0/jSy8G3OnRNeTQR3oGJLy3k8vd
x97tk5rxK8+KGnS5KQ6xOx4zNf7VPvhF/rWJL8Q445Xng0CzaU/dku2e4Mf03HB/EVwrLcV
UqKtUk+ZdrL9b/1sdDzDDwh7OENF3/Xe/wCBuvp1tPo9zq2rX14bWG5SBGFvHLvLZwSTjPC
+tZrx6BumI1CHb1j8/TcbuuM7W47VyOr+L9f14pHqGpTSxIcrHuARMdMKMAflSjV1lhXzIs
5Ucj6f/Wr6OFOovi38jxXUWy1OhvdP0xNGutQttVtpBGjFI0sJVD577icL+NebMzMcc7s5r
tNOfTpzcx6pPPHatbSsiRkjdIFygx/vYroPCXw1vvGPhO612CZS9szJNGJFD4VQ2dpwSO2a
tSUE3N/eVGLqO0UeVRs4JO3kmpFWTAyfl6E1vjTtOWf7NcyS2NwDtkEgyFbPP5VnS2yici2
fzY9zDcvdQeuK6EZNdLalFkIGSucDFMhXc4bpirpgklfyxGd7dPbmnG1aNjvQg54+lWRZ3K
yhBlsZ9iOvGasLEgdW2KADnJH0pyIQQ5i3enUVPHHJ5Cl1PGSMc9q2ppESKboA25M/ezkdQ
arOoLuzcnls+vNXioSRo5AOpBI/pUMiqAgx8+ck56j0NTNId3siBUOPu7T1AznFKvyvuAJI
9TShs9ATj071KkchkjUIdzkYHc1m0UtNT13wcC/hezmlnaAKGQFeT97v7V0KXTtcBDdJIqq
eArYYds46H/GsnwJaSf8ACNfZp4AzxyNkBvXnGemenFa1yCZv30Cxr9wqwIxjpkjrXi1LOo
4s+voXVGE4vf1M+QtcTTSbVcAhWU4P5E/0qwLoLGitqLxEDlQgbv64psqB2CtKWkLf6s9SO
w5NJLar8gSfYAuCoj6HJqrx6mdpK7j/AF+J5ZL4l1ae8ilmvriSaNso0krNtPqMnrXYeINR
1XxH4fsvISWSS3n2SZZQXYrxgBRjvxkk/hXKL9gtpXvbdJJ5NhCjyQsOcEE5JJ4x/SqtxqU
rRQxQXTGMYbIyCG5HPPvXXyp2stj5x6bs9GtxInh/w/FG0U97ZyNLOsU6hlBfCxuoTgjnOW
P4Va1BNR1K8guIJVs0iJaSOIKzO3Oecc8dc56+1YnhlJp4bGXEFp9rUoZ43w8pDH94y5ySD
kduPWuvvtHt3D3E1tbtuH3vLI5AwCD6etclSSUtTaOqOakilgu0+0u7rNboUR9qMoAxgZFS
LNcSRFiWaKT7zE5fA9RkA1FqtpNZtaiyCQiWJXOR8rnocZ7is6a6jdpLNbpjIpLMCOgx1J6
etbQhzK6OmFTkWpd1LSrS7sLlI0TLJ/BlSDnAwNxBOfSuFt/DXm2ssseoRCeLpbMrB2I69s
fnWprZ1S11BYp2kjNvl2G3Gw4BGcfhVG2u9PjuJbvV7q4upZImdfs7AfvCMjcT2z1reEXFX
TucleSnLa1jNtdLK7pLlG2sMjL4xjrn8KuQCKS4lstPk8iJjiWdznC46D2qjeSXtzY/ajNC
IgcCJerfT1rPSVoR8jEEc5zWtubS5z6R2R3smn6BaS3CCSKeJUAFxF8y+xHQ859OvWqaabo
c1qskfnFz85VyRjPGeDjH61yqyMBhWIyOma0tMmIvo45W25+XJPTPrjrWbTS1Y42b9TudMm
t7WaO2zLMqKSuxcgZ6YJINOvrdruffcyicSYRonbkD1OD2p9vZiO9+0Wl6sroAoR0YjHrkD
pWk1nbzxurw25kyTv5bB/2eR+Rrm0TPYhCTjylfTbLTrPR74XBWI+XIyAxhmcbffoOPU15X
FMyg/vyNvzAe9esXX2uy0q7s0mBgnjKiHzcAnGM7RkfrXMWXw71jU9Mhvo7rTbYzzG3RJ5w
khIbaePQHkn0rWFN3dtmc1WMnJKK2OIm1G7ZsG5fH+0TgVGl7cxjak7j3DHBrt7v4W+IbfU
ItO8/TJrmVggWO7U8k459Md6yNa8D69oU6pf2YJdxGrRsHBYjIHHqK6fZ6bHO4VFujc8C21
/4hub2yjvWjdFWRWkJKjB78H2474qdfAUhch9ShlLN0T5cMecHIHcVY+HljdaF4gb+2Ekso
LqPBVkz5i7gD05XGc5xXQXmtWsl3LHFK0MIPls8cpyqjhc5zuwf/AK1Rh4KVacJ9k0ZYpzh
ThKO93cg8I+HYNJ1O4F+uWmgJCA/MPn6jHriruteJtL0Wxng04RfaQWx5Y4TPY56n6Vzeve
KLye6i0jRL4yqf3azsdoz1J56Drz6YqO2XRPFPhmPRhAlj4ksj5dsLdGcakzMchz2bjggVy
4mhBVubdHoYXHzjhVTjFKWuvUytN1xm8RrqOozMzsR86YVh9Djg19TeB5PAN9pq6o0EDXkK
AyXOoTeaw9wZCQPpxXxtNHcWs7wzweVLG5jdW6oQcEfhir+m67PZSr5ypcxoeI5RuXPqR3q
cThfaJODtb7muxlQxKjeNRXT69U/1PrPxpqXhPxhbSaZo2n3PiK8A2D+z4cxx+m6Q4UD8TX
g+vfBvxbprm7GlEITuCRvvKD0Pau78IfHyHTrWKwvdOhSFMKPJUR4/KvXtP+KfgzVLFp5dQ
itlQFmWc8YryouthL8sbXfqvw2+49NxhXSTfNbto19+v6HxRfaXdWUnl3sMsTA9CpBqjsZn
Hy4AHGe1fU2v+K9P8d6g+jeBvCCa3MThr65jCwp6np/Oq1v+zkk+lGXUtWMepTHcRbRjyY8
/w4PJ+tehTzBxjetGz7b/AJao82eGTf7p3X3f8OfONj9iguo3uomlhVgZEVtu4dwDzg1c/t
dLaVjbIAoPygPyBmvV9W/Z98RaeWNjeQXsfTByhI/HNcBqvw48XaZI32jSJdoH8I3D9K6oY
+hUdlJX+789TneDrL7L/r0MyTxBdGILvIJXJVaxLnVJJw7ZH4nqaJrSeKZoZY3jIOGQ8EH3
qq1oPLUlcE9cDFdimjncOhXeTMQPCnpxUJfcoJyR2FXTZHHK5/Go/sTAjkLgd60VRbE8juV
lbcFGBn0zinht2cIEx+lTCJsgOgY9iaFhLNt5C56ntTUrkctiOIF0KqUG1WZizY6Ui5bdlt
wBA65qVLSRSc5PGOOe9WBZt0bIIGdoHU5p89hWK0ZZl2k4xjHHWky4Ur1J5ya0IrQ53MoJz
09qGsjgAnBB4HX8KUpJ6DsZ4LyEJnqeB9BTX3ltw+bnkDv+FXDbENu2hR1HPQ00wkI3VGJy
D3pcyd7DfkU3jdjsb5T/AC5phQrGQ2GJHy+9W3H7w7hknjPtTHjwoAXGTipvcdmQIAq4YZP
51PbuFYDoOp+lM8sAhhgk9DUxjVHIAyBjn3oukNRdrgk2QOflwcd+CKu2OqXlmSILuWHKkE
o2Mjg446jiqHlgHaOSx6+nFPMSo21eVA5PTFS7PQqN09CxGkd5dtPdTupkJdmI3ck59a9gs
PFD3FpElz4B8P8AiGwhVYmmt4CJkUAZLbTuz+B+teNsRnbypz0BrU8OvcQa2lxaJJtB5EWR
09x/SuSvQhOze6N4Saep6J411j4cX8EmjeHdBnsp45ozb3cU7eSc435RuRjkY9RXoafAf4f
anFA9j45kE/ljK+dDMAe/cGtG18EeGPH/AIalhtL63s9YdP3qTwq0qkdGAOHH4EivKvib4F
1nwvqUd7DpMFnYeTHFvtZS6O6jDOc8qWODjpXnwr8yUXJxfn1/qx2VqLjN3iml2Oj8T/ATQ
/D9pBc3vxDt7K2lfZHLcWpwW9MqTXP+HfhDqfjDS9Q1LTfEGnJb6dcPbmSUPslVRw4wOmOx
9a8wuNSvpIfInupSinIUsSAa9u+D/hW18Q+D7yW58dX2hSfaTGbe3ukjSRSo5Kt19K6lOtC
FnK/yOTlhKSsjxa8m/sq+u9LlS1u/LkaPzo8sG56qfStyDwXLq3g+fxadW0i1ihVlFlJNtn
m24BKp3612+hfCLQtc+IXiLw5J4kkgh05gYJwiP5wPXJyBXnfjTTpvDfim98MC6NzDpsjRx
SHAyDg544Ga1WIlJqMXqS6HJdyWh0HiL4W6z4H8IWHiu4v9Pmt71o/KiUsz/Ou4cEY6daXw
Dp/hzXrDXJ/El0YXsLfzoRFHuc5JyATwOSOteheJvBUM/wAH7LW9R8dX2orFDBKmnSzIUiy
VVgoyTwCccdqzk8O/CTw38TbW2u9YGoeH5dNNxLunLHz1PCNsxnPYVHtqji4yevl/X3G0YR
hNTtp8jn/hpAtzY3ymUKwlBXc5B5GDjHHYV2skfmRsttbvIIsqRkOoPrg8+vrXnfxB8f6Pq
NzbWfg+zm0uytizCT7jTHAAJUdAMdK4keJNdjQOuoTHJOTu71zqlOr78tL9GevTx1OlBUkr
267HtSzwTPHHbWiPIBl9rbMY9V5P0q+lms8McssoRmHTdzjJ6+9eFf8ACZeIBFsfUJdvYAc
fjWgnjLXpYkL375UbRwOB+VXLDT+yXDMKN/3kb/cRy69dRwPZ2907b3Iij8sbeuQBnoCDU+
jG4kWUXFjGu37pEI+f1BrIl1aN2VPsdvDF5okykY3fQE8kfjUj6zbF2VYDKifwsSv8jXXGL
6I+d5lud3ooETMIryC3867DmFXCYwuNuDxjvXcBHngknR1kVSVKqwIZgPXOK4vwxqU9r4fs
ZItC82KWeWZGTDbjwgToSOSOvXNbpPjD7LfLqVpHZxO7o8lxCYQjAfMowRyMfh1NclaLub0
3fYoeL7mG0jtBelNjxFVwd5JHvXnMeqv9reaxt1kYECONlBI9a3NW0NLC0X+19Wh3CBrm3C
F5FdiRhPbr16VydnfiDUVl/s4Iw4Em08Dvx0NdFFK1kEpa6jJU1SS4RrzMbE4285x9B1rTm
0FLG2sL67lin+0s6G1jbMseMYLDoFPY5q8RY34M4fy5l5UeZ8pHceozTo5bMW62wAMsnyhz
xt74DVvK9lYXKru+pDq6Jp9oqwW0i27cbJdrID6eorjWR1c8ZyeFHbmu31XRLmDRlupbRoo
2ZdjtLnex9R+VYkuhazErPJp0qlTgkjgN6U4OLW5jWjNO0lYyQrRghlw6Egr1+tbnhy3We8
824GDGMgbNyn0rMew1CGXM1hOnf7h6Z55/Guu0i2mgsPLwpUtuOB82D680parQdGOtzYjvk
gcstt5eT1iTg/jWhDeyRlAnk7G4AcgEHvwDWOcfaASV4JX5lO1amgdFBAgWQL/FsJBqVTSV
2jsVWUdmaeqypNayrNDG0rYGUYLuyR0rJisZrFDFJpCXBaRGjJug5QE8jjsQetZF/wCJNIj
t5LeO1LSBsN8zAHB5zz7Vz91rlhLYEQ2rwXRA+ZGOOHyOP93it6Nopg6kW9d/68j0y6ttP0
688zUPCSJbytGUMF2SRtxvAYnv3+taV1b6G66fAvge4g850lWUXxLPGeAAM4BOOuOK8dTWh
JHGkqFijIcmQ5OPvd+9dNFa3+o6Sur20N5se7+zW8i3IIjY/cTBOfxro0YKale39fgdRepH
Z30up6Vod7plkD5QeSbzcAjG0n3waw9QWSWGWSCZRLJyoUqCe+D/ACqLVdG8W6L4fa41KO4
t4objyJ289XTzCAVBUHrzWfpEWta1K9rpVub+aKJpjHGnKooyzfgK5puz5kZVZRlpY7Lxl8
MrPQPg74Z8ZwXjvc6njzVZgV+YE4AHORjBryWCeW1vFnhl2NE+VZSVI+lde2oeKPEekRaLH
eSXGnacC8UBb5U3ddo9TzXJXFlc2soW6heJjhgGBGQe4rGnGSTUnfVnBKpG9luj0SHxZ4Q8
QQiDxX4ZdbuOIRQXmlMIWUAfKChBVueSTzVCTwJb3mlJe6D4p0zUpyqs9kXaKdWJwEUMMOe
nINcjp2q3mjXZurGXypXRovMxyAwwcelOv9WS4e3e2s4rI28Ii/cAjeQeXY5yWPrUqlKNlT
0X9f1oaqcXrIl1XSNX0LUpdN1a1a0u4Ww8UowR3/HjmqwnnXMayE9CVHeum8OfEPUNEed7m
zs9WFwAkg1CETZTqVGeRk4zg5rbhufhxq2ltf33hjWNKnjH7y606YPCZDyAVcYXPoDSjUkn
acdO6/y/4cpxT1iyp4c+IviTQUSGxvfs6DAVF4Fekab+0H4ks3C6hbQ3SDgEjG4fUV5pYeE
tB1fT4ri28eadZag3BtLyGRAozwN4GDx1NPm8CeL7ieez0+0t9b+zYEjadMk27K5G0g5bHH
TpXPOnhqk2pKz+78TpjiMRFJJ3X3/5nvWm/tDaLcqq6npzQE9SrZx+dc38RPjWl/AuleErc
pLP8sl0Rl8H+FfQ+9eGXen3umSC21PTLyxl6E3ERTHHOMgdKyRO32ndFKytxgA8VMctoSan
vbzui3jp2skk+/X/AC/A+kvhX8N9EnL614ruYLy9k+7avICEJ5Ocn5j/ACr0TUPg74F1AtI
ll5RP/PJuPpXxzD4l1a3ZPKuGQADO1iK27X4keKbYjyNTuFPoH4rGpgq8pOUZ7+q/J/odMM
XQUeVppeil+dj6Hvf2e/Dsqk293LCCeAf/ANVczq37PEVujyw6tshiQuzyIAAAK8/svjh41
tRtW/lkAHRuRV7VPjh4k1nQZtKu2wZ4zHvjGOvXtXO8Pjo25Zfin+aNfa4SSu0vut+Rw9j4
dl1jxYNB0iT7QXkKJMVwMDvj0rtrj4HeOYMkaeJjnouOawvh74n0/wAL682q3kDyyoAsWP4
e5/lX0HY/tB+HpwVns5YiD1DZxXTXqYmE7QjdW7X1+TRzUadCcLtq780rfeeCP8NPGkRK/w
BhTAr6LmoG8DeK0w76HcqOQcoa+no/jT4LuCczMpI6svFXY/id4JuUCi9jUMMEMua5JY7FQ
+x+Ev8AgmiwVB9f/JonyHe6JqWm7BqFjLa7+FLrjP0oXR9SMSzLp07qwBV1XIavcvjHqWge
IdEtbnSrqOZ7SXLBeDtYY/wq/wDBnxJpEHhubStZ8jFvLhGkxkKeQOe1bRx1VYZVnDW9mv6
RzfVIOs6V3tddT54k0u7U/PZzIGHOU5zVT+zbk9bWQnH90190NdeCLkKhbT3P/AajNl4J3H
5bA+4KgCueWbNfZX3/APAOmOWru/8AwH/gnwrPpswHmSQOigckrjJpiaVdyAyxW0rBueFJF
fbeq6H4G1TSbrTrlrNYp12nY6gjjqPQ18+6Vqs/ww8aNZXqR6jokr8EgMrL/eH+0O4rTD5m
66ahH3l0vv8AOxFTAKm05tqL622/H8bnlC6Dqj5zp85zyBsP+FPh8O6vI2xdOn55zsP+Ffb
lnrvgW70+O6jksYkkUMAwVWxT/wC3PBCbSt9YZH0qXmlRfZX3/wD2p0xy2PTm+7/gnxDJ4c
1SG9Wzu7drRpOU88bN3pgntXZ6f8FPGWpKskVoERwDu3ZBH16Gvo7xNP8ADXxFoslhq17Zv
HzsdOHiPqpxxXjmnePdU+GOqGzs9YTxB4eZjsRm+ZB6Y/hP6VdPHVcQuWC5ZLybT9Hp+JEs
JCld1E+X7vv0v80Gn/s7a5Jk3lxFERyMDPPuM8112geHtO8AXQi8YeHGFtxs1azzNDj1kGN
yfyrUn/aG8MpAssFtK7leVdsVzGoftGxSI6WulRkMNp3nII9/Wuef1urpKLa7fD+v+ZvH2N
F80Govyd/87fKx7Y1r4N17SI7mE2N3Z4zHcQuAU91YHKn8jXkHxPvLGPQZdKj8TnUoRkrDe
jfJGf8AZlHJ+jA/UV4prXj6SW+nvtGhOlPOd0sVtlY3yeTt6A/SuRvdTuL2UmaZpOcnn1ro
o5c1KMm7Ja2Xf+uxzVMZTSdvel36f5v52Fd1lu8yEEh9uAOp+tVp5ZbW4lTBTacFTwy/hQJ
AH27e4BwM1ueKtMuGksNQuITa3d1bL50UyFG8xRjPP95drD15r3OZRaR4yV1c5tdQuYwXE7
qT1wahlnmldpJnZt3OWOc1Gw2uyggsPXpTXchMEBs9MVat2B+pZN5OylJZHxjABPFRee2N7
Hcck+uKhUGSRFJwGYDNSGHEzKv7xEPDqM/jindEJNkrM6qwdSpIBO4VI2RZW47ks2PUcDNa
Jto7+CaS4cRTx26eTubmTbwQPUnPFZ1ygidIt24xqcjP3TnkCs93ZHSrpEAMmPvcA5+tXoB
+7J4GSTyaoF2CjIAY9j1NXYzEIl8xCxIyDjPFNtrYI+Z0epSax4gsIVSxkGiaGnlIwiBW2j
kO4BmA6k9M/SsEaesbcgunsOlPgv76CCTTo7uRbO5dWuIVchZNvILDvjPU12XjdvCt9q1r/
wAItLc6bbmwSOZb9i26RFyxBAOASMD3qtVscdS7leLMPTtavrCNrKxurmG0OQ6pIVB5BOR0
6qv5Ctq58e69qPh8aFeavd3NiJvOMcjbjuPU7uufxrF0OwsPLvLrV9ZNpNbhHgtTCZBdZ/h
LA/JwaluLG2s2uA8c0eZDNHvjZD5ZA2ZB/hPXP0qfZJ7oiMqmrTHS63cSWcUbR281xb3CyQ
zyJl1VekZ7FemeO1Twa4+s+KEuJ4EuL67uv3kUDeSJHL5wpHCAn6Yql9j08soZnExG44XlM
cnHtxVW+0NbK1Fw8VxbzMf3IdTmXOCpUd888itOS1ioOS36nYal4C8UajdiCGxsbSfT5Zbe
VYplaRnGZCXIJ34HG7pWFNe61omoro2pwrNMNkg+zzK5HcA7cjPtWP8A8JBcwWkVjHD9muY
5P31wu4S4K7WQ88j9a0tObTo43ktY/NuR8wmdjvX264FZWktzro2taLLl74gdithdpNcmVQ
VVZVK89hkcHtj8ap2mqaVDdCSfTyEiyHhad9xPuf0rMu1tJZYru4mlRtxVwrAscH/Crtnd6
Fb+bL/Z73bvuHmXDZIyMDgcE0RSs7DnOTfvO5LDrdpNepH5MpgVSix+YSGyeBn24/KtyK2d
lKx2cy7uQqSK4VfesvS9V0yzsfsn9kx3ErnCvL8zwjOcp6HPrnitKE5XzHkJYHK7lOV/WhR
bKhJblyKK2VUUOA3Q7gwqULGGkHmKir/EgJNTaXpdxq+prb2Jgkbgt9rmEaKP9pmI/IV6db
fCHSbi0WS48a2NtcuCDHZsjon0LNk15uNzLDYNpVpW+9/grm8ISnsj5Zuo2kmkdiOWJwPzq
qYHwuOc9favps/s66VK+bfxvAwxyBEpP6PUg/ZriaP5PGMfXI/0b8v4q818S4CGkp2+T/yM
3hakne34o+ZYYMzxoByTgV6K2nzeH9K03RdY0C7i1K5nW6jzKUE0H90LnqTnmvSL39m5NNt
vt1x40tLeOI7mkni2L16Z3VB4t8H6M2iP4it11jWLey2effmVhGke7GI2cZbk9RwK9DBZ1g
sS/wB3UvrbVNL0u1bU0hRlTTUkef6b4gtD42uBE8Gn6Q7My22qI93ChK7csnJY5zg9q6C88
WWGn6Q81rp/hS8dkaBRbWUkcqgsSH7D6cnjjFcfqQ8JtfxtpltqFnFJGSWkYM27PBGeMHvW
HKyRXiu2ZVikGVf+MA8Z+or1Zxblds46zcW+p32gW32KyiluLcSpPIs9zGnynGc7fYYx+Fd
Jqdxb6zZN/aWjWv2gyDyvLbcfJweG5PTPFYXhfWk1kzxsEhlU5Ix972rvbfRdFmtSza/5U5
GWja0fAb03CuStOMJXlf8AH9DxPebcWlf1S/M8nuPCFhqbNNp8r2h/hjcbgcd/UCua1Pw1q
mnAmW2Z0/56RjcK9xtNEWe5SL7TDbx5I8yQEKo65OM1au/DcluolTU7K7XONsEjZ/HIHFP6
5CL5WwjUqW5lqj5p8iQAhlHynGP61dXWNTj0dtFS+mXT3lEzW4chGcdGI7mvek8CrrTuhsr
FyBnMkqxk/icZrzr4g+CofCi2aiDyZbgkhUmEi7R34J71pHE0pyUE1fsdVOrOS5uV2Z5xum
V29vfrVuz1O/06TzLS5mgYj7ySFcevIra03wreatp7XsEkSAMV/eHaTVW58MaxaqzS2byIO
A0Xzj9K6bRZoq62ua9j8TPFltqMF1Nqsl40ELQp9sxOFRuo2vkYOOe9WdC13wzDNLc+JfDM
eqI8RCLDMYfmySW+XuTx7CuLltTESro4YY+8MY/CkeFyflGcis3Qg9lb00N415dXc9Dab4T
32qbjZ67pto8K4WGdJm8zJyfmA+UDAHvmodd0fwFDo8lx4f8AFl9NdhgEtL2yCE8jJLhsAD
PpXC2M0+m6hBewN+/t3EiAgEBh04NXNa1e/wBe1e41a/m8y7uMGRwoXJxjoAAOlTGlKOik7
ebv+dy3ODWx24+HNvJbJJYeP/Dk7uqnypJ3hZSe3K449apy/Drxa2qPptstjfTJGsp+x3kc
isrEgYORk5HSuGQXHBVizAHOegFWUubyJleKRlPHKnGKnkrJ3UvvX+TQ06dtV+J1l54A8Ya
Sjyaj4Z1G2jjj3NIYCVUY7kZAFVDZzQovm20sIK8F0K598mtTw9qt7e2t/baz4x1LTIXgba
i75UnfHCEA4APTNaOlfE3xxp9mljHrBktogEjhuIkmCqB0+YHipU612mk/vX+YmodGzn4wo
UDd+tXIwSFAxita58Y69fX0N66afFMismYrOJdwOCcjbg9Kt6B4kGlR3SzeG9J1Zrl97New
klPZdpGB7VanPlu469r/APARNo3spGQsLkHJbp69acImQ7kkePJGdp610VhcWL60L278OW0
lq9x5z2sEjIoXGDGvOcd66bUL7wRPbSpa+BpbSTaGjkW7csGyMjGcbSM89axlXcWvcf4afi
P2aa+I83ae7iO4XEg7cNUUupagoGLyYA/7ZrvZ9T+HTMEn8FapAM8mHU8/+hLWFaN4Hm1W+
W/g1tLIsBZpA6GQDHIbI5/KrdVWvKL/AA/zK5X0kclNqepFv+PyUgerGsy/u7iaMrPMzoDu
GTnmu/1CP4a/Z7iO1PiVb1V/drLHFgv6MAM1h6zL8PDpSDTF1yO+DKZPtDRmMp/EBgAjjpW
UK8X9h/cVyS/mX3nHNf3lvuWO4fyx91c8CmjU78Z/evnvk9K7bR3+Fn9iK2s2ut3V8HbcsM
yxqy54A4ODj+VFrffCu3ieO58Oavev5jETLfiMMuflyNvUDANaqsrtKD09P8wUZW1aOIXUb
sZHnHgfnVY3MjsTISRg9Oa72H/hCn1S61iLwRqd34dihVHVrtv9Hkz94yAdD6GorvxF8ODB
cCy8ByRzEDynkv3cKf8AaXHzA9xSlXaslBu/p/mPkfdf18jz8vK67nAyTnmn2kN7dzGC0t3
uHPRYlLE/gK725+JOkDTJLLS/Aeh2DSgr56xM8i88FWYnBrM/4WT4lj14a3aTW9jfBcF7a3
SPI27ScKAMkdfWn7Wo42ULer/yCyW8rjNN+HXjnVhIth4Z1CQoQr7ovL2E8jO7GOCDzWnpP
wz1CYXtxreqadokGnStDcpcXC+cHHYIOvselYV94y8V61cStc6teTSzHL4kb5/bA7Dn8Kp6
nNpkum2LWjXwvsMt4J2BQtn5SvccdQan961a9n5L+vyGuRbHdya94S0VJdI8D6C+r3lxb7R
qV/Hm4jbB3eUoOBxn/wCvXm9/quoapPD9uvZLkwKIVaRi2xR0Az0A9Krxyy2tyJoJDHMjZV
kY5BHemh2Lu7HJc/N7nrWtOmokSqNrQ3vDGj3eva5a6Vp1kl3d3LhUQnAJ5PJ7Dg5q3fRv4
S8T6jZatoVu08L7TbSrkIfb2xz+NTfDrxS3hHxxpXiDyFmW0mBKOcBgQQRntwa9Z1jxR8MN
f+K41bxHp1lc2l9bE3LwySFYpAx28YBLBAoOOK561WcKiXLeNn9//DG+Hv0dmjwC5MdzPPK
kKxF5C6oq8KD0A9qNPlu7SWZ7XG6RTGVxnOe1fTc+ofs4Wtp51rpdpJMvRfJmJPp1rye18f
W1pr/h6ePRbKOy0S5aRBbwBJLlc/8ALRjnJxj6UqOJdW/LBrbdW/MqULO7kvkceuh65p+jm
+fS5Rb36EW8jL1CMCzKPQHv71Fo+s/2Pq0twdOtZ90RheG6j8xSSOTg967rWfiJquueI7D7
NbwQ2kF1LJbWx2nAlfcQzcdP0qhY6d4Ju/Det3GuaobTxF9txapFl4/Lz85OOMc+vT1q3OV
n7RfcKPeLPPPL3SF1IUckA/yrRtbK8ltkdICynoRXoJ8MfCuXw691F4nvIr9YpXELoCNyxA
oCcdS+R16Vr+GPC3hG88LWFze/EA6bPIhLWyhPk+Y+tKWIjbZ/cT7Jp2/U81h02Gbw/canP
q9rFPbSLtsyG824RupBAwAO+aLL+1tZ0WWyF9Attp++4ihmYBnZhg7OOTgDj2p7eGr2CEG5
ureGULuWDcST3weMZ9qisfD19OrN58dtgnhyQVwOpx69M16V+XdHClJaJlbR7m4jSSWO1gu
WV0jaNjzLuPChe/TtWz4sknvZ4rmTxCl3PNbK1zC6ujWrA48gA9doC8DipfDXhi6TWrWeGa
JmibzFLR7oxt5G6tnWPBGo6l5CR6jBIsSjy8QMA3mOSdzYyeecnJ/CuWVeKmdcYPkaRh655
Op6zJeR6lp0cNtGloWs0MJmQRgFwpwSTnknkmotU1rV3SRdT1qDUZLeFLK3diXMKIFdGjP8
PTb61bm8H2+ktINSvEmJTcdqkCNs/dOSOSOe9VptM8NopEfnbiCAXkAww6nAH5Vpzc2qEqc
rWbsYLTaZf3tm8ltdMzITeOJNzzSEkgrxwOgxz60sKO92Xt4TFCXAO5iwHHTNaUMFnbgT27
FZN2Au3BC9jnPWpLp3kVQsccZVRjy+Nwz1PvTWugRpOL5rmFKkkbSElWLZXJBOPcVWAmX5A
5Ofar86+YSWVkkHHtj6U62haPLuucc5Zcdq2hFvQmpa9x1lZSidHmyMH15NdeojCdWD9gBk
VkWi+c6csqZyQprWCiNfMkc7expVGlohxOh0X4nQ+DrCbSpPDOmauzyeaZrxNzLkAbR7cVu
W3xV0bVLiFD8LdGkmnby1KDYHbrwcYzXjzjT7jxbGL+aSCxkcB3QbjjHOK9Fjgs7bRm0zT1
iNrK/nMxfzhFnpsPBzwrZPI6d8VwvL8PNOtV0++5m6laVRUaMbt+ljsB4v8Ozxof8AhUOnv
I5AAjnAOSu/HQY4FUh8TPh3b3Tw3nwy+zSRnDKlyQyke1YTfaWa4M0/mmbPm+Yo2k7Qp+6A
RwAOD3rHudG0u5h1TVfEF5svXB5Q7Vj7JtX+LOMc9MEdamOBwla6pN382zWvHGYRKVaKcX2
Sep2z/F/4d2MLXOm+A916rBohe3BljX3wc8/h+NcZrvxR8TeNtTtrDWZjDpUjqr2VofKQrn
AGT1+p4rmfAfh3R/EXiVrXxFryaLpsMbSyXDcsQOiqD3Nej3Pi34a+FvDuqaF4S8Pz6pPdg
xHU7/buAx1UYyPbpXIsPRo1bqDlL77ffojog5TjzXsjnvFvhy2s/DCX1tok9tLahfMle+S4
SVd2ANoxtH0rjYmOrWsFnFEZtUjzsA6ug6RnsSuCR7HFdnq2p+Eb7w3NZ2nh+5sr2TASdZ2
dVwc/dPWvOLqU2uqxvbAwNGilW+6WOPvV7NWD+JE4jkUvd2/r0Jra7ubS5W8tJNsg5Fej6H
45S9CW91GkU2MEs2ATXJQXXhvxDfStqsj6JcvGoWa1j8yJ5Bnc8iZyN3H3friq2qaDPpsqR
xTwajDJGHjuLFzICOeoxlTweCO1crcG+WX9fM86rh1NXPZvt1x5SSKsTA9fLJcY/Crscs0o
yJQg9Np/qa8Q0rxNrWmOBa3XmwKMhHOR7122m/EHTrgqL9GtXJ6jkVzVKDWyPOnQnHZXPQY
/MBBMxP4AV478RNTa+8WeQjEx2iCL6N1I/X9K9Lj1uxlsJLmC7ilSJC7YboAM9K8ZtXfWfF
CMwyZpi7H1Gc/ypYek1JyY6N7ts9C0VrPSNKtY7yONpPKDqJI/MAZm5O3uQKvxXEs15LEyb
X3/ADSKgjB/4COBUsWVkaSHhSBj92G6emen4VJGhUKdpUE5bJyc+5710O1zGU0426kc1hbT
qRc26yg9n5rLm8K6HJ+8Nj5Z/wCmbkVuxo5XIRmyTggZzWxa+FvEGoW32i102RogM7yVHH4
ms51lTV5ysvNmdOM5O0E36HnreCdLcsYppY2PrhsVLZfCWbUoXntNUhXY23E0ZHbPUV6Pp3
hF57hhqWqwWLqOAys/8uK7XRtD0vTIGt31E3iu24tHhOfYGuCvmtKkrKV36X/H/gndSp1pa
t6ev9M+f5/hF4kix5C211jusuP54rNb4b+KbdmU6JPJ7xDf/I19YxJo6HMduxHq/NasVzZJ
wnlJxxtXFee8+f2Vc9GFB9ZI+Nrjwtrtm6fbNFvoB97LwMB9OlQC1MbAOpQ+jjBr7djlVwA
soZfrxSvYWNyf9JsraZOn7yJW/mKI5+1rOn+P/AN/qq6M+KY4eRyCfY1pWsCs44Ar6zuPBv
hS4jZH8O6dkjhlt1BH5V5l4t8M6Dpl3bRW2lwwSMGL7BgdeOK7sPm9PEPlUWjmxEHQXM9Uc
VoVnBPe28MuEjeRVZ8fdB4zXsfjL4e+G9L8JS6np7hJYkUqC5O8nAwfc15ZeR2thZrLbw7D
uALA9qhl1y5vEisZrmaSHPEZk4zjtk4rStTnVnGcJWS/rv8AmVQrRcHoc3qUSBmG0cd+tc+
JpLe5juLdzDLGwZJBwVI6EV197b2srMollRwuGSQAFT6GuburKLBUzkEcfdyPwr06bTVjN3
uUW17Wxrra6dTmGqhiftefnzjAOa5u/d7qWW4kbc82Xcnglu5P1rcltF/hn3HvkVkzWxz/A
KwDBPatbRWwXb3ZjOGzuUBAT07VWlYsfYE11lvo+l3Sqk2seS7dVKfyOaRPDmgyCSSTXnQK
2DviAH4VbcDH2qXf7mc5a6zqVnZXVha3ssVrdLtnhVvlkA6bhWaUYg5GT7969Dj8C6QVDDW
GkD85G3mo7/wnoemwLLeXt35ZOAcDANTzQuT9ZW2p52fkI75744FJ8+CdpweK9LtfB/hu7t
1mi1CaRO/zgY+vHFaq+FfDljbtI9k0wUZyzFv0puoluQ8TFO1mW/gH4k8E+G/E17J4xgCJc
QbIrho94ibPPHvWL8U7jRPEvxHvbzwNYO2nFEUmOLaJHHVsds8U/UoNEvNBu7eygjtp/L3J
hMNkc4qr8NNRjttfntLqCKdJRu8uTIViB04rilTjGo66WtrG6xLlTcbWObj8I+IpsMbHy1I
4MjhcfhWrbeAbp7SZ7u8VZlUmOOLnLY4ya9mu7jS7iEpDocFpISCHilkIHthia898V3uoaJ
JHdWW1omO0q68j8aqnXc9LWOR1Zylyxl/XzOGsPCHijUtNN9puh3t3ZhypkhhZ0DDqpI71K
fBHjaTUI7P/AIRrUTdSRmRIhAQxQHBbB5xmt3wp8RPEfhW5uLrTb/yYZn3yWhG6J89cr0/E
c1uat8c9fvvGmn+JBbQWtxYwmFIonbY6k5w3PPSs51MQqloxTj36ns0Y0mlKcmmc1F8L/iL
JECPB+pDPGTCRUcvw88SWWm21/qECW0F3emyQtcKWDglSCg5ABHWvQ7r9pbxbLA8Q0/TlZs
jIRjj/AMeryDUPEWoanrk+qSSEXEs/n/IOA5OcgduamhPEyf7yKivW7vfX8C5qla6bbPR9R
+E66JFPpd5ey32vpMU8i1dFCJsVg4V8M2d2PwrzrxRok/h7WFgMNzFDKgkQXIUOfXIUnvVo
eLtVn1q51PU3XVLyaPYzXeZDxwD6ggDFZkskupyGO5ZLdQ8kokcEEDGdueuOK6YqSd5Clyt
e6ZnmNsxuHJwxz2qWOScxLsk+XHHHSlgslks5J2uUVo+VTueQMfkf0rqPEPhH+w9QgtbbVY
dQEttFcPJGVARnXJQ8nkVo6kU1HqQk9WY2o6vdzyxO5YlOQTzmqc2q3s9zjziFX5QAeQMDj
rVOQSeRGgbJ9BTAoLDABPGefetN9WQ5O9zo9L8RPYll8ss4YEOG5B6Y9we4rsk+KMMVxHdm
CVJopA4cFSQ2MHAI6Y7dq8xgQRynLcEr0+tQSoolYDDAtnJFZypRluUqkkd3rHjuC+mSSO1
BJ5LygMckYz+lZUg81nYFefm+XpjjmuaNqPsUlw0qod4RY+csCCdw7YGAOvcVpW+qBF8kxt
93YeetWkoq0S41P5jWjjZ5yqqT0H61NHLBBeG1mlSEn5JC5OPrVFbyNjHIXWPHGM4pmh21l
q3iyGLWrsWtk8h82VieFAPSrUWyp1OVXRk3MjrO4SQsm4gEfXrTkupiQDNkEY6816teeCvA
KxI9j4igkkd1CKJskAkZzkcYGalm+GmgD/j18SWzEcDFyh3fhWl0tIyR5jxN9WmvkeWpe3U
MgaOb5hwM96c2uXb5DSBznHSu5j+GaT6hcxR6okggK4+ZfmyM8VWvvhjd2tvLci8Uxxjd0B
/kaFRctbr71/mH1yC91P8ABmR4RstO1fXpItUhZ1dGMYViuH/CvQIbFNNSayt4/s4DEoMsR
tPQgsATzjn1U15Xb3UGnXm/YVntztEiOykkZyfxOPwFegWXii31a5srZ0aa/vZtsjk7FhXo
FTtjHJz3oqU41aXs1o1sdOFxEsLifbPWLVn5db/16HSatNqVxd3MllrFsNJdoBDZmIlo1AA
dQcYXHIyCd2fesDVdKfV4jb/b1sWWNm3SOAjdMKxJ9c8885rVtfsd8vm215hGaZUeT/lp5Z
G7ofQ5pNTv9J0i2vIvtsdzeIgCxFAwlYDIL5G0qR0wRgcDmubC4GVKXPV2Xprp5Hdjs0o1K
To4a8pS9dNfP/hjyW5tZ9P1aSwuwoeE4JVgQT9RV+2tJZSsgHlxg53ScZPXirdyEm1ZryWV
Z5J5gcvGMgFcluvrxRNdrncke9gPvP8A0HQVpJqUrxMsPKahy9T3yab4iyaFamTwtoNxbNE
kkcoXnGAVJx3xXhvxBg1G28Z20uv2cEMjqgaG3bKlQeTx681gya5rIP8AyELrygSNvmtgdv
WmXM011p63txdtNPGwHzSbjjPahO0bGtaspQ5db+pPregzaZZWOsrsXTtSaU2yK+XQK+Crr
1BFSaZ4gay1jSLiwlOlT248uS5iJYtz98r34OMd6l8RnTrnw9Yait9K+rzzySXdseYkBwUd
fcjgjtiuakt7iNFkeJ41cZVnUgN9PWoUVOPvHLJ8j9075/EXhjV7+7TxHYl5nlx/ammqIXb
HG9oyNrAgZxwc96jtfB99qmnR3Wh3dpqgcn/RlnWO4TnABRiM56jbnrXNW2gXN3pZvUmg3B
wqw5JZh3bjjH1q2PD9/AFe3lztGTj5cfTvmr+rzUbUunloZOrC/vEd/p2q6TNNb3lrd6fLG
SJEmjK4yOhz7Gn6FeDTL83XlLOQhQc4wT/Ot+XxHq3hiS3n0LVL/wAuWJWu474K6NIBgjBy
GXHTPPNVpvF+marNbPqvhjT32Sb5ZLNDbSSJjlSV49+nasmqi+KP9en/AARypwkrXNvTvH1
pFcKuo6U0iDjaHKg/Uiu0/wCE78G3yx/YNNi0uXAyWlZufxzXnc+n+AdRiMul+Ib/AEeU/M
tvqEAmQj0Eic/iRWPJ4bvv7C/tqF7O8swQjCKZfNRs45Q4bGSOcYrnlTpVHeTafzX/AAGY/
VrJqK3+f/BPfP8AhM7y7shbG+glhC8YCZx+VVU1EKpKO6g9eSAa+f4GuLberefbsCUJYEYb
uM9KtQ6/rMTiKLUmeNl4DHI+vNZrAwS9xWOedCbesr27nu8OqxS7hG+QD1ztGfQetXoryXb
yxC/7PWvELTxrqtkio9tDKBxwvJ/Gty2+JCMMT2Dx+6tn+dZ1MHfRGLozT0PXYtSuEwvmvt
HTBrRi1+ZcZkDfXtXktr4+0x/vyyRg8crxmtm38V6JMcJqMYz/AHuK4KmXKW8Sb1YdGepQ+
I5AVJRSPXpWlD4nZcdV/GvLYNXtJVHlXsT9+HFXku1bDbwe+Qe9ebPK4LZGqxU46M9j03Xh
dIVaOeR1PSJA3Hqe9cv4/tmujBqsaXBMQ8uUPFtAB6NXJ2eqGC9jldp2jBHmLHIULL6Z7V3
ewXdoU+wa89vMn8E6yqwx9a89UJYOvGaen9X6nfGr9Zoum9zxnxJcGLSoyrf8tR/I1yYvXE
8YVUIHGCcg/Wur8fWs2nWbW08MkTCUMgkXa205wSK4K0/fX9vEzgb5FXJOMZOK+4wzUqXOt
jloJxjZ9y5eSTGdjOWRvUHr6c+lZzyqp+eRsA465Ndbr/hu+065mgkWO6iQ/wCthcOPzFcb
NHsJx933rWlUjUjzReh0OVxtwYtjGPzAxHBLA/0rnrrzSCwmP+JrQubloCnzAAnhj0FYSyv
dXxiL4B4De9aaLUREbiSGYMpOQcgmtC48QT3UEQlWIvHkFkXBIPrVC7huEKyE5GOdtUDtK/
Lnrz9a0VmroVrl5L2SMAKdqY9ea2bbxLqK2whaZZoMf6uUBgfzrlSEOW3bj0AqxbqskrBeG
A6g8Cno1YHFPdHRLIlz5htFEUsh3LbJ0PsB1Ndv4dfWViS11CwMVuq/K79c+leTyvNBNv3l
HBAUr2+hr0v4e3wu7O8i1LVkhSJgIfOJOTzkDHPp+dTVa5bnPUpuUfdR1L21u7qGgU5yM7a
8wjL+H/HIIyEguM59UPTNepSXFrErF7mIr/eDgfz5rzfx/An9o22owESRzxY3Icjcv/1sVj
DXQ5KF1Kz6nrMwSSMTGUrHjO4EYry3xprVtesLCC73Ij5ZWPU+1Yd14q1e/s47L7QfLjQIA
nAwB3rFWAkmR1LZ5Azz+NOnRsddOg4u7ZZt5ch4zJnofrzUd1IslxuQIgY8Kp6DP861NP0K
51GCe5iCW9lAB513KwWNMnp6sT6DJqrqc2jrY2tpZWjG5Rma4u2YkyknAAXoqgD61tFq/Ij
tUWldmYdwUgAZHPGK0tEurG21W3m1QTNaq2XELhXHuDg81k4G9iOFIqNFI3BSTj1NW0raAp
HrzXnhbX7PbNrFlHcyhlVryzIkjzgAl4zg8c9Kh1/SvDMNnIkWpeH15kCy2STNINvIxu4we
1eWhwnGOR1xzQZA4CM5yT1z7Viqdnc39ru7E8DRRowuImO9CEIOCDnr713Ws3Hga8u4Z9EF
7ZQmBBLE5BAlAwxX/ZPX8TTIPh/ZXnwtn8ZQeJrcXNov73TJBiXO8LxzyMc5rj0lCoBAN6e
rLzXNJxrO8G7xbTKXNFWa3OjufCVsnhLTtattdtbu7uGIm06JWMtsPmwzHpg4H51s6d8MYN
SgluX8baBZlBHlZpmQtlAxwMds7T7g1u+HviV4q0bQdRuF1PT4po2ijSzurJS9wDnODjouB
19aw5/Hus6v4/sNcvI9M+1Dy7cedbIIAA3BZcEDBJyax567utt/62NeSimv6/UpXXwy1uy8
LyeJ1v8AS5rBRvAiulMpXeUzs6+9c4PCOt3XhW88Vw20baVa3C20z+aAyucY+XqRyOa6ezv
ZU13xDqU1jp2opEJjJGzYjUs4UPEO+CQQB2rV8Baxo8cV/b33gO016Oyt3urhpJjGQgPLEZ
wcZ6AZrT2tWMW99u3+YlSg3vb7zz+Hwt4gn0L+3INLmk037QLUTgfL5pHC/Wuit/hb4v0+/
iufE3h2+07S1Kma4kTAXPC89uSK6+68dfDGXQb7TbbwHcafJIjGCWG9ZhFLglW2njg45rjr
Txb4hvYrqyu9avLlJ4mVEmuGZQ4XgkE88A496calaSu429f+AxezprrcpX3/AAignu40jvX
nXcEl81QjP03Yx09qxlnVXs2NjH+5UiXDH96dxOT78447Vq6ppiRCfZbiBhhgHbpgA/n/AF
rm28zaf3bDJ9K7ITurI5223eSsW0uo02I8ByGY7t5HykfL09DSfaYf3e8TB+mQ2O3b8c1RY
7jjAHUkletMCOcHHynpk4rRRJb7F77WFmG24ljAyMg/XGf0p8d7IG2SX0/lkjqM7hkZ7/Wq
LsV5IxU8NvNcRFoozjByW4AxQ9rE2NuTxBaviN9OsCqOMN9nG5h7n3q+Nd0WeRHk0HTI2TO
DF5iH26NXFpGg+8eD0yO/vT1iCgNk7mPHNTyR7Fc8n1O6s9S0ZIhH9hXgnGy8kQgt1PXvUs
0/hu1BludPuzG4AVIrndyO5JWuAQKXY55xgc8CtK31O8skmjtbhoRKuxwh4YVE4u1k/wAQi
2nrb7kMvdUaWVvsoMUZPygnLAfWowt/cuAqPhunNViSZFIHJ4HtV+DUZraXYGBYdVZcjp0+
lVFLYtyRLENKS3jgvVma4Une0cvyk1oCXSokIi0lpcLwXbNV4rjRb75ZoPskpOWdB8hI7Hu
KzzdXcat5crJEG+VsZ5Hoe/FdKml0/A55Qb6nQaWQJz9khtrV2TcTICfy61uiytLq2Dajrd
yZYW/dRQ2YKMPXLMMZ9xXBjVJ0dZ0f94q7QfrUq6hqOoylIzJJI3AjTkmto1vds2YOnqdQo
8syx3SW4jY9ThWxnjOO9V24y1ndGQLzsGWH59aqf8I5rt1HHM9tLE5+95vygcVVljn0aaa0
d9xZAx8tsgH1rT2qfQzdPsST3tzGys9r5DjoW+YN78/hVB5pGnM05yWwG44IFQT3jugBkJB
yOTTEclfMUjaowe+T2NYz5d2awjLa5HK5aZ2ChVzwAvQUC4mVioJEYxyDg9anEDPcxAOPnI
GSdoGaff2gtbh4pDHK3UNE+5fzrlbTZ0K61Om0j4ieI9G0t9Ns7lZbV2LPDcxLMhOck4YGr
KeONNnvri51PwZot59oIYgRNDsIUA7fLI2g4yR61wwCkAkH8KljKOdmCeDnPesvq9Lm5krM
v2stE2eg+IF8O22kI83gm+0O9u4vNtZFvGeKRDyG2sCSPxqC0sfA01rEZfFGo2NyyDestgJ
Yt+OcFWBx+Fcdc389yii5dpUj+VFJJCj2qBAZVYqWKDpxnGKapS5bc1v687jdRdrna3nhmx
C2x07xdo1+tzIIwGEkLRZGcsGXGOxwTVtfh34pa2MtnpltqMPOHs7uOTP4Bs/pXFLA2wYBP
fIGQPpTvNvI5NsLup6ghucis/Z1Uviv6r/Kwc1NvVG5c6LrenXn2S90e/tp1TeY2jYELnG7
GOnHWo0luIif9Pmhx0G4ir82tHTEsNS0DX9W/tQxlLkSttEY4wEYHJHPOauf8LL8WSxNFfX
EGoDaQftdpFJ+pXNJupb4U36tfowcIX3M+LVdXjUbNamC+hY1pQeK/Fduu2HWpDgcfOapRe
M3SK8W40DRZmu3aQtJZjKEgDCEY2jvgd6r6D4g0yyvYZdT0G31CBIirI8joJGzwzYPJxxUS
jf4ofkJUod/wL2o+JfEerQ+VqUwugpBDMfmGPes62vbq3u4ZzbEmJg/sSDmugvfFPg67trl
LfwRHYO+3yJY72UlOecgnByMj8ak/t/4eSFVk8JalCe/laqT+jJU05O1lBr7v8w9mls1/Xy
NfUPitqeo7Dd+H7RGTPMMfl7gfUCuUv8AxPY30m5tCljlPBaNsD8sU66vvBkmvW4gh1ez0p
UJlBkSWbd22nAGKtyP8N3AEer+ILcOcEvaxNtHt8wrONOnRXuRaJ9hd3/U5O5voJUKPZS7D
2Y5xWbE8FrKHW0dmI6mus1i38Hw2LPpHiW9uroEHyLmy8oEE9dwc445qfStH8JXltey6v4v
exELFYlitGkMwA68kYz0xWnPBR5tfuf5Fewey/NGH/bemSWCwy6RK8y5xKr4xWFcvBPM/k2
TKW6ev6V2psPhzHqC7vFGqyWjQbiVs0DiTOCMF8AYxz71DqNt8Oo9NnfTdV12e+AIjjmgiR
CcfxENnH0rSLjLa/3E+wtr+pwk0Tk5SFlVRyO9SR/aYkCpAOxyR1ruLaT4Zpp8Zuh4gub0p
85ikijjD46DIJx9akuF8DRyWd1B4f137EwffJcXQHmnHy7WCYGDyev4UOr9lxf4f5l+z7s4
aaG4mjd5VCjJOBxii3S4jDMJXBHPBxmu7k1f4ZxxRhfCOpSFfvs+qEAnPb5OlUbPxZoemxT
rb+DtMuZGkYpJeGSYopPCgFgDj1Iqo1HsoP8AD/Nh7ONr3Ry5EzFiZZGGMjGT+dbWleD/AB
P4itQ2laLd3dtG+1pCdkasefvEgD6U6bxxrYN99lmisIb2PypIbSJYkKgYxtA4HNZB1zVZL
MWT6hOYN+8R+YSmfXHrSftWvdST+/8Ay/MaUFuzqYPAdwtktxqHiLQ9MjkQkRzXIeUjH9xA
3PsaoJb+FrLSY7y71CfU9QfOLFI/LijPZmfOWHqoA+tYUeqxJpV5ZSWMUs07Ji5YEyRgddp
7Z71Pp2gatq1jdXdrCfstnE80sznChVwT9Tyox71dpfadkJNbJEniDWr3V72OVpY9hjUiCG
MRxwf7CqOBj1qvqOkXulXItr+NYp2jSXYTk7WUMufTIOcVUs4RPdxxlxGsjqpc9ACRzW5rV
uiaxdKl+2pRRuyR3LdZlHAOO3T8sVcFyuyJk76s5xlZQVbGQewxUKjLZHPetG5jjQgKh3en
vVaSFY5BGuSvcEYNamdrkLBxmToc0oVnYNtBJHHapXjYep3D0qMECUI/TgfSgash4mmSHYG
cKDg88VZhWRotwK8k55xVDaCMrwOfxrVs5EW2GZEUk5wY8n+VRy9jS7buez6zodh401+bU/
EHiTURdKFty66Ow2qowrNsGPXn2q5oekaF4fuVhsPHWlPFbzGZf7S0iTDkptPLDpwOPWuh0
rxPomkRwWi6v4z06a/CSW0cTRSrIjEqu0HJ5x0Perl9440qBrnTNT8d6/a3K/u5Yb3RoTsO
OVYYznkV85JVPgbdu2lv/SWexene6t+P+Z5ppfiGwtn8ybwx4b1ESXQtSk8TJu6/vTzwpz1
9h6Vs+MfCM+t3sFr4f03wto/lwZmfTNS+WdXPAOeuNprrk1610zwxDP8A8JBoV0wjXZbX3h
8jzOQMGTHOM5zWDrXibw3ouuXN5B/wi3iUzZzEmlOiI3HCtnHaqvNv9yreer/REe6l+8en9
epxEvwX8a2trLO2nWdyhA2PHfRnacjnGef/AK9dPd+CYrGz0PVtN8DXtiYEK391NcpLHKSA
uQAxx82cD3FZV7460e9DY+HuhQyuMZUzbV+ihh6/pXX+G/h94a8d61BpWhePrkXksZke3g0
iYQwkAbiXL4AHTJ9q6adDEVLOo7fL/KX5nP7SjH4Vf+vQ8p8YwmKO5B/1vnA/eyT361yiwQ
S3g4uI4miyxZhuL7ckj2z+NeofEnwDZ+EfEh0DT/ET+JNRjG67SC2IFu3ZSQTlsdR24rjDp
eoxKXl065SMDJZoWAA/KvWhCyOGU7sw47UfZ13SsZADuDKMBs8D8qi+x3JJ+ckZxzWnJASz
RhiCe+Aa9GsvhBdXHwbm+JM2sx28EcxihsTCzPM28JwwPc57dquwnLQ8qlsZCMDZ+Iq6sUK
2SwSaPG0ixSoZRIQXZsbXIHGV7VvWvhua4cIY3DEcbhjP50l94evdPk2OkoPBPyngVLetmw
Uupz8keimUl9LuYhnny5OBwo7+4c5/2h6UwJoEnljN5D17A+nt9f0rQFtcFseWzHA/hpzWu
WUGIhxyMr6UWYc66orNpuhpEV+2SpIFJKvB1OCcfmAPxNTJ4d0+6doU1izGWVFkdWXGWxn8
AM/Q1YtrS3S9S4vLP7VGj75IixXzPbI5FegeE/Dfgbxf48tdNXzNA0iSzdpnurxQElUdQ7D
GDwMYFc9Ryi9E2WuV67Hkt34fu7O1WaKWG6hkjWRvKOTFyRtYevHT3FUrkNKUb7OsRWMKcL
jcR3+vrXt2paD4Es/H8Gh6b4kuZdKUlLq9KBhG65GV4+ZenzdOtaGpeB/A1xYBT8QLe7tLS
VSYY4trqrkBivPJ79DWDxag0pJ6+T/Q3jRbvb8z55jRVZsgliM7QO9PW3klYQrKEAywDnAB
713eseE9Mt7otp99MkCj5RcoPNY+yjt7nFYNn4d1DVdTisLCJZZpiQoDhdxxnqenSu2E7xu
c0vdepzYhl3EImVPJq5bWurQWzapBbSxQIdvnoh2q3purV/s6eJijRlR0z2NaKWGoR+HJ3K
K1tLKq7vMwVIznC57+4qm2ragoqV7Iq23iK5Ft5OpAuSOJO5H1q/b+JLSHTxANPspwcjdNb
q7ge561l/ZfkSJzja3OaadOcIsvmJtbgHI5x1/mK2VRpWZk1G90QXT6a1s6iABych14I9hV
a00n7UsjLcW8CIu4ieTaX9hxyavLZENg4bPcc1bi0+2+xzSSXISVSuyILnzM9TnPGKio+by
Lh7uxzjLj5cHcDgYpm0uzEJt7Y/rXX6V4euNY1SDS9Os5Ly8uH2RQw8s7YzgfhmpNa8KXnh
/VZ9J1aze0v4MCS3kYbo8gEA49iD+NFgc29zjxHxkDB9T2p8atvJYYGMnnGR7VtGyTb8hQE
fr7002BIXLDB7YHWqWhNzGVMMxPXPT0rsPAE+pQeNLCXS9Gj1i5jyqWZiyJFHXI79etYwsA
rucjd9eTXQ+Cra5XxZY/ZdcTRJ2f5L6RiFi+uPyrOtZ03c0pN86O11LWtJk+INrP4n+G7WM
C2xjuNOgRkJJY/vV4HauH8aS+FJ9RS48KaZNp1pgBoZZCzhud3rxXrbR/Eay+Kln/AGd4i0
rxJrD2LLFcB1MbxBjlDnjOe2a8/wDiWviOTxeD4p0y107UMR+ZFBtCMNvD8Z6+tcND+Jv07
/odVW6i2117fqebbJA4C4bPX2pJCApDcsMjH41t6To41jXrTTvtcNoLqcRefMSI4yTgFiO2
SK6fxb8NdV8FwZ1u7sUunmaOK0im82WRFOPOGBgRntnBPpXpxOA85wxXIGO4q5ZWd1f3kNj
bxCWedgiIB94k4A/GpXsnZ1KnOTxjpj0xWtommtNr1nF9uXTxJKqi6cnEP+0SOeKzk2k2VH
exNrvgfxP4Vto7vX9DnsoJH8pHkAALYzgYPpWNp+m3eqTCDTrCa6mHUQoXbkegr1X4k6R4g
sNPsI9T8d23iizlnZkSGXeYWCgEkc4yDjFUfhZp/jKbWrqTwXqdtY3yR5cTyBRIvpyD9a5l
WfsnUdvxsdHs17TkVzzW90m+sZzDe2c1vLs3FZkKEj1way9vrkL25zivSPiPF4mk8ZTx+K7
mG71aKNI5Ht3DKAF4HAAzj0rhWs25wTg8YBrppPmimzKfuycUW9R8S6lqGjWmj3Ji+y2RzF
thUOeMcsACfxzRo2u6pokl0+nGMG5iMMheNWOwjkAMDjPqKpQ2LnJZTuBq01myoTgMQOp65
zSUI2tYTk273MWO0u5jJNbwSvEg+d0jLBPqQOKjRHBwVOSeuc1658PtE8cvYX994Z1Sy0+B
VYTNczrGCDyRyDnpXDymV5p53VPNmkaSRgo6k8ken4VPPeTS6F8vups55BJtwq5Gf1rXhl1
fWIYdFk1BILW3BkijvJjHGh6fLngE10PhPwFr3jPU7iz0RbZr6GF7gQSybGlVeuwHqw9Kre
J/BGteFtU/s/WpLYXxiWSSGKYSNBnosmOFb27Um+wR8zk7iBre4eFiGKtzg5FRucEcdc5Ht
XpOn/CHxbrOh2mvabbWsmmXfmbrrz1WO18sZbzif9X7Z654rjFtHglkWWFJCuU3BsqT6inz
WQ0o9TIdpJBGHP3F2rn0q7p8GmSQXE17e/Zpo1zHH5JdZfYkEbc+vNONjKyMApAznoKX7HK
SQEGRjvSbbWgko3M2TaGyF2Hgbf1rp7O9DeCLiyl1lofs7mSGyiU5lZ2AcufQKox64rJewZ
gS6E4496jSwuBg7cjPf0pt3CLLOg/Zv7SkmurZbhEibZExwpfHyk+uDzir7xbVRt23Az9eK
zrfRr+ZttrDNKVyxESFiBjrxVnSND8QazqUOm6HaXF9fSFhHbwLud8dcD8D+VJyJcU+pnXF
xIJbhAAQ2B8wGR9D2qGOLzt77BwM8nB9+tbniG0ubS8OmahoqaTfWRMVxHtKuW/2wSefy61
lrEqIXWUbjlQp5zVRaa1BporPKyhuwXjAPWoiSACRklSR7VbKIV2swYnr7mmeXuLbBgYx6V
ehKT3KahedwwMD8TXtGnaf8DJNE06W+1DVra/e3VrqONyVWX+LHHSvIBAzsqLuLnlcDNaUm
majbBEubURyFQxSVSGXPqD0rlxFL2qSU3H0djopTdPW1z6I07wpY22oXMmpaBaaysjLJZpa
a2sL2Sj+Hk5OD3/xqt460Twlo8c2seJPC3iC2nvBhZTqkcqvIQTgsCWPbJ9Kj1jXfD/hjwt
pf2jw/wCE/ESzxrHmAss6kKDmT35xnPavINWvn15b3ULeBYUgZZDZw7tkcZ4yoJPTgH615V
KjVqTc5v3fmm/x/T/M7Z1KaVktf6/rcs6h4u1zxDHbQapqE09taoI7eJmGxFHAGBjpxz1rL
NwuW3EAg4rPguAU67Rk8/yqMTbTggE7sdK9mFNRVkebOTk/eOt8N6Bq3irxDZ6Foto91eXb
hF29FXuzHsAOSfavpvxTrOm/BDwZF4M8HWxn8UXsSi91KC3ZjCCPvk/3+yjtjJ7V8r+HfGf
iHwteS3GgatcaZLMgSSW3O0sM9M+legeHfjZ4mTUwnifxf4imtSOPsl55bD35BzVuy1HC8v
dR3Xw48Lppnw/8U/E7VNe1eOO23QxppVyYJboggsHYgsDvYDHY8mvR/Ani63k+E3jLxhONd
+z2sLwpFrWofa1kKpn5AUXHzOAeua8r0+PxNLZz/wDCpfiZPLbTO1w+l3dwIpt7csc9GJPf
jNcZ4h8U/FGzju/DnjSbWXs7tBJPBJJxIoIw3AIxle3cVMasXtuaVMNUg9VocDuzcYJDMeB
gdTX1J8Udd1T4Y/CDwH4T0DUJLHUDCJ5pIcBjtXJ/N3/SvmS0n0r7elxbahNZ+QRIhliEhD
g+3YY61u694r1rxXqFrea94n/tSe3+SKSZipQZ3dCvTIq+ZLcx5H0PqTxJa31/pHwm8HarM
11q2o3Ud5fzuB5myNN75IHq2Pwri/i38TPFsHxkuPCvhHUUtIQIbExpbxt5kr/eySpPVgPw
rzCXx542OtW/iO58ZGXULKBoYJ0liZ4425ZQMd/pXO3Nze3mvN4juNdEmpyTC7a4M0YYyZy
GwO+cflRzx7i5JHvniafT/hdqei+CJPFPiy/vGtY8R6dLbRIhZtoVVdD3yev1r0fXNJstR+
M/gDQDAs0mj2c+qXU0iKZHwBGm8gAEl8n0r5WuvjP8QLpzLceL/mQjDvFDvGDng7M9R696e
vxh8VWmsS+IR4ynuNYubZbaZ47WMHy1JIj3MMDknkClzRWw+Rns3hPxbrvi39pm/wBLsb5U
8OQXE8j20cEex44l2DPy55bHOa3/AAnJoi+Kvix8RJbG2Wz092tIB5alCIkyxAxjJYL+dfO
fg7xF470ye81rwRZz2SspW81BohJgFtxLMwIAzgkAV0vibXbnwT8Ob7wW/i57uTUWM8sdnH
G8Fz5uGfLY3qwPvz7dKmVWKfL1NY4eUlfod3qd8/w1/Zs0HUrDyrHxL4juRcPdeQhkAfMjY
3A8Bdox71k/BrVfEfxI+J+nw+JdR/tPTtJV9QaNoY1XeBsTO1Rnluh9K8sg+Nvj6PSrPS5t
UgubWyiEUKXNlDN5YHAwWU9hio7D4v8AjHSfEc3iDTtWitb+4gFtIYrSJEaMHIGwLt698Vp
ZPUw9D3w/EHQYfitcaje/E/SP+EdjunB0iPSmLbACAm/y+fmGSc/SvDvH+saZ4k+K2t6loC
ww6fcz7bcovlqVVQN+MDBPJ/GoZvjF4vcPKy6OzkFsnSLYEn1zs6+9cRp8hvIr26a6ijnQB
zG/BlJbnH0zmjSw15n074MjtvB/7L3iHxW9pbNqGoztFaG4iWTByI1xuHPO846cVuaddNd/
s2+IPEmvXFlr13fIbaz22McXlSNiNUUqoydzA59q4zxT8VdG0z4XeEPC3ga8t9SlsIt1+lx
ZCSMEJ3SRcH52Y5HTHvWLc+NvEWo2mladq2qRX0dlIt5DpGj2kccSuPmQybQF4PO2h2W5jO
Sieg/FbW4vhX4Z8FaBo+l6VJqsdnm4mu7FJ2CqqqeWHUsW6+lQ+ItQj8IfAzTvFUOmadH4s
8U3QuDLLYxMwQ5bCowIVQgUYHHPvXlPjbWtb8VAax4u1y3vNTaBYks7WEfJGGLDeV4Xk5+o
qjefGvxnHpmn6PqMelapZ2MYitTe6dFNtAG3GWHXAA/CnzXT5Rxkmj27U002+/Z78NXnjWH
TYr7xDqUCG9S0jtzBC0u7OVUYxGp5/wBqu3u/D3hPX9VsrHwV428OaZFHD5aafa6fZ3bSEc
lst8x47fjXybe/GTxJ4h1TTX1u4094NMjZbW0ksUa2TIxzF0PHetKx+K/iXQ72LUdMsfCtj
dGJniurTTYQ6joRkDKnHrQ2i+VNXPePh9Z6nb/tDeIdOvrzTdQs9DsgJruHTYbc7uqj5R8r
De+SOuK898P6zdfGP42w6LqsFlcaKL+W8dIrREd4Y87VeRRuZSNg5PevN/D/AMVPHnhbWNZ
1fTrlLm41pt15JNAtwJTknJH4mm6f8Z/EujeJoNe0iy0nS7uGB4Nlnp8cMboxGd6gfMeBgn
pTQrHt0HiBdX/aNHgfQtB8PR6FDeeQ6DSoXJjiX94d5Gc5B+nFdPYaN4Nh8bfFLxZL4f0/+
x9EgS0SBrdTH5scW+RguMAklRxXz1afHnxNpupTarYaX4esdQlLBruDSo0l+b7xyPWshPjJ
4nXwPq/hBZYGstVlee8keP8AfTs7BmO/3I/LihX7BY9h+D9+vxK8e2Wm6r4U8PWumaRFJeO
tnp6p5h2+WquTncoLZ+orP+HmjaT43/ab1S4TSbT+xLWW4n+yCFfJCLmNBtxjk4NeR+A/in
4g+Ht/fXegtbBryMRTJcxeYpUHI47dT+ddZ4d+NniTTtbaHw/o/hvSLrUFFs7wWCxdT1Zgc
9+9U7x1Y0m9DH8f3tjcfEDV9Q0CJ7O2W8lSKO1i8uOKNCFUrj1wSfrXHXeo3F3OjXFxLcum
Bvlbc2BnAye1fQV1rPj3wv8ADmH4cto+n397q7NDa3Ni6P8AuQMuMjkuc9T2zjJrx/4kS3E
Or25uPByeFZvLUPbqhUSnkb/fOK5qc4ykrG0oSSdz1zw1oegeD/2brjx5qOg6fqGuapciKy
OoQiZEUvtGFPsrn8q5DRLvWfih4n0/wnY6B4csppphK1xBp4jKKnzNvIOSuOoHXpWXZ/G3W
E8Gab4Q1PRND1fTNOAEEd9alypGcHhhzyap6R8YL3w/43tvFGhaDoml3ENu9v5FtalYXDHJ
LDdnPvmt7O+xge66PpnhG7+JUPgya78M32oRXJguLWLwrsDFAS6iTfgcA/Nit3RfAvw51D4
r+Om/svR4YdNENna2k+PJjmMeXl8vIz820fgfWvBNP+PF7pfigeI9O8I+G7PU2aQy3Mdowa
Qv94lt3r6U7wr4xufEnit7eLwf4Z1bWL65mujdamrrkudxUnfjA6AYrOUuSDkykrux7H44+
HUvhz4f6h4jtYvBF9HbQ4kWPRvLLE/L+7dXOGyeM1h+P/DHgfwl4b8BaHqFuuk3d1b/AGnU
9RtIs3LBYwMZ7ku3/jtcj8RPH3jfTNKtvAuo6JoWg2AZb37NpagxygNuXPzEY3DOO9aNx43
8a/Eqzt9fk+F2ja81qnlR3nkuTFg5wF8wDrz071m5x9nq9ylFqW2xofG3w14T8H/Drwppml
adE+qXw86bUJk/0mWNV/iPqSw/75ryP4feEdQ8a+OrDRNLit3mZ/NYXIJhCKMkvjkjHYdc1
J8S/iZrHj/Xra91uzgspLKD7OkNvnaBuyepPNVfh38TNQ+HXiN9d0q1guJXhaBo7jJXacHt
znIFdC20M27vU9+8OeH/AAfqXxGj8KTN4JvrmGd0ubS10K4RyI8l1WQvtHTr0rxv4vWug6d
8WNc03w5ZR2WnWsohWKL7ocKN+P8AgWa0dJ+Oa+HfEv8AwkeieBNBs7+YSeZKvnFn3nJ5Zz
jnnj1ry7UNZuNd8Q3N9JmW4vbh5Sq/3mJOB+JqVoNpn0T8B/C3gnxj4T8Q6RqmnW9/raRmW
AzRndACpVSCDg/Ng+1eZ+HdAt9KsJfEWv2S3LGVrDTbCXpe3X3WZh/zzjPX1bC+tdL4b+IX
jH4S6ZaalP4EsLOK5QxJc3EZRpujY3KckcZ6V59rfxLv9Z8c23imW2t4TbSrLbWUabYIFV9
2wL1wWySepJJqIyTWhck07M+kfE3gLTvAmm6BY+FfC3h2/wBV+zl7671bUvs02/AGUHmIcE
7unGBinaj8Nfh74m8eeC9GsLHT1uZYJr7XBplyZI2CquVLbm5MjYznJGa8a8TfG7RPGesjV
vEnw70m+vREIfN+13CYQE4GFYDuaq+EvjJF4H8XXuu+HvCunWtvd2otjZebIyqM5LBiS2SR
zVW1J1Oh8UeOfC+ieJ9a8O6P8PNGm0e3unhCSXFxicIdpZgJNpOR+ldDd+G/Bnhb9n3SfGO
reDrLUNd1e7DwxzSSqqozMwX5WBKhBj15615HrXjfwnqVlcw2/wAPbKyvLrJW7S9uHZGY5L
AM2CTz+dbHjb4qav468OaRp0Ohrp+n+HovL3Whd1wyhAXz04BH40mklqGux6hq/gfwnrHwU
8P63beEbLQ/EWv6hFa2i2ckhG15CMkOxz8gJ/KqvxC0vwB4F8c6X4H0P4f6frVzJFCJ7i8u
ZxI0kjbQMKwHTn8a5Cf46390fBq2mg2lra+E5A8EHmMyzEJsG/PfGTx606/+NOh3XjxPF17
8PrCbXklSUTHUZyoZRhTt+7wMcU+VdBXPYLr4MfDy++OFpoFvpn2Wws9I+3XtnFOxWWQybU
AJJYDGScegqHV/gpJp1tfX0Pw98HyWluJJkQ6leLI0a5OM5wDtH0zXhWofFmx1/wAUap4j8
UeHFv7+8ZPL8jUJbYW8SgARjZ94cDr3rT/4Xmul+CtY8N+HPDY01dXQpLNNqE104G3a23ee
OCR+NJ6jPVPh9q2k+E/2cPEPjMeG7a2e5drYIJpM3gzsAZicr99h8v8AdzXNfBHQtB8TeM9
c8Uf2OdA0rSNPBWCwvJlKSHOWEhbd91WyM965fSvikL74PW/g3UvAX9r6JpT+bJcRXckBDb
iwZ9vT71ZGjfGK08OeBfFPhbQ/DiWq6/JJtnFwzNbxlQoUZGWwueSec0XjdlWZ5x4ivX1PX
bzUG8x/tEzy5kk3MQzEjLHliB3NZGVXkrk/pRNM0kp+YKoHQ1XMjBRyGXsQODWaV9jVWS1L
dpK0F5FOrkMrZBUcj3r1zSviraKbbTn0LTdU8wBRPqFnGkgP+0V4I6e9eU6faWV5BcPc6rH
YvGuY0kiZxJ7ZHSm6as9xqMMUWTM8gUFR0OetYVKFOtpVV0jopVZU5JwZ74/jHXDG50uw0L
SGRcM9nZBnUHoVJHWuRvtP029uTdXbXM9zKN0srSgGRsnLEHvXWLpwGnFvs+87wjE5OOM9P
qD+VZuoeDtXv7hLiyv5bOLYB5UY4BGea46eIwtD+GlE+4r5RKnT9o0pu+2n/DHO/E3wvpWg
pZNouuNq0Rc+dIbdojExA2jB9QDXm8E81rctNHK8b4MZIP3gw5B9sGvqCbxB4L8bGfwxqfi
m8vre/hVbee/tlia2nXOxgwAyCDjmvAfGXgHXvBOryWuq2zrFnMVwnzRyKTwcjpxXTh6rcV
GqrPzPiKlHTnpvQypbPT7xVm05xDcuXd7ZjhExjARicsTnoazrqzvtOuxDe2k9rOfmCyoUY
g/XqPemxK6yvznbzn2rqbLx9q8Nqum6n9n1ewjwEg1CPzQg6fK3BX8DXTJzh8CuYR5J/Foz
mIJ5oXcrIEyMEdjznmlcFNgZSvy7zzwQa6O9TwPqd5AYIb3w/DIh37G+0xiTOAQDhgOvGTU
//CCTzx+bo3iHS9WQ/dU3AgkP/AJNv8zVKpF7qxnKm+jucza311Z3ayW8zRFTkMhIrsNF+J
/izSL2S5h1H7TJLH5RN0nm5QHIXnoM1zl/4U8S6S/malol7boVyHMJKkeu4ZFUIoFDA+YRn
gihxpzKVSrT2Z6RD4+0OfwrNo+q+D7C4uZpTI2oADzlLNuYjge49BVrX9d+E2qW8Z0fwlda
XcebH5pWcsrID84x6kfzrjvD/gvxP4qMw8N6JeaqbfBlFtEX8sHpn64rbufhT8QNLsZr/UP
BurWtrCpeaaW3ISNR1JNT7CO6K+syt7yuatzH8H5fsz20GvQfOROnmq524ONpxjOcUy2g+E
Y8RBpU159LEH3TKvmCXI9B93Gc1xFvaTXOow28QJkkkCIB3JOAPzxXvXj74Z/Df4d6ho2m6
pc+ItQvr628x4rOSEBWyBwWGcE7sCqdLW/M/vB4jS3IvuOKmv8A4MWUkpsfCOrX7HhTd3ZU
Z+gqWP4keFtLUf8ACOfDXSrSY9JLgGZv/Hs+1eja1+z9oqfEXwz4X0jV70LqlrLeXpuVR3t
o0xyNoAyS23nuKr6b8IPAep/EibwZBB4yRopZIv7QkhiW3OwcsCV6ZGB60ewj1v8AeV9dmv
hSXyPF9Y8f+J9TuL6VbkWEV5gzw2w2JIQMD5Rx0rkfLaQoWLZHGT2r6Pi+CXhS30fx1rWq6
9qMeneGbx7a3mhSMtNtRS2QRgnc23AIFUdI+F3gTxL8NfEvjHSdU16xi0WJz/p0cO2WRU3Y
Gzn0HXqauNOMPhRhUrVKnxs8Li8P6nc6c+o29hcS2iOsJnSJiiuTwhYDGTxgUXulXmn3bWl
9aTWtzGcPFMhRl+oPNfTmm6Np/wAH/Aeh6tqHjHVdNfxLEklxZW9jDchHCBlZQ/3Su4Ybk9
Kwrn4V+Hm8G33xG13WvEc9ndXWLSBLZGvLhWbaJJA3AYkMfYCq67mWu587tCDlFGCw571bi
0i5s7VLu4tnRLgAwllIDrk5YdiMjFe/j4X+FLL4VP8AELTG1O5kadLaz0/WoEQSSNKIwxVD
83UkAnHHOa9J+LHgLxN4r07wh4G0O0HkWMHn3186hIIiFCAcDk/fIUDv2pa3KurbnyDaqS0
jN5igRlQEHOff2r0y6gjtbDZMyeHLcQqIrK2zLc3L7f4iPu5zn6VoeCfhrYeM/H0/h7w9q9
/Hp1pAwvr+6hVCSGwQkfYE9Nxr0Lwf4f8ABfirUr3wd4T1DWbK4i82SbUrq1hkLgHyyUJYk
A44IH5Up3exzVIO6Z5DrfmaZ4aitY7K10iK5GPI3eZc3GMZLn+FfSvPDEkgVp7ZZ4lYuYjn
B/wr6Gl+GXhc+APEPiu61e6g0/Trx7QXLQrcS3nlyBCwyRty+QBntWLL8L/Ct98ItX8f6D4
h1PybAsiw39mkfmuCoIBVj/ex9RVQ0Q4JrofPV5phQfaIlbyXYhQTkr7H3qJbJyFAySOmK9
90r4TQXmjWl1c6R41Ms8Qkb7LpEbRE/wCwWkBI9yBmtjXfgfofh3xX4R0q48QX7xeIWMfkm
zX7RE/y4DLuxj5sE54wetNLoatnzzbT3FhNvhgVEJUso5yR+vNXre6s5Zma9tFNvuLKm3dg
nryTn3617z8cPDnwz0bxCug6HHPpWr2VqoFtZ2geOeR+VLys+QcY7Hr71keJPhH4W8D2+lR
eMPGN9DqeoQef9n0/TfPWIDAIJLjucdOSDSsmNSseKtY6XPeusTzRIzAI2Nw9+D/jUl54Vu
bZYpo7i3mSVtmQdhB9CGA4z3r6Cb4IW/h74teBtLi1ZtWttVk+2SRyQeU0UUWHbcMkYI4+v
FdT4u8JD4n/ABT8W2UGsjRNG8L2kUbtDbhkLgFnBUEDghvfiizWw011PlGbwrrAaWQ6ZNOs
GPNaBfMVQfUrkfjms02zQncQynJ59B6V9K+CPAmj+KNG1Z/DPjY+dp1t508smkNAMkMQPMD
gnoeo6VgW/g680P4Kp8RpdYiRL64Ecelz2azLP85G7cxJGQGbpmpTmU+XueORXms2bQ3cV3
cxPE2YpFZhsPt6Gl13XNZ17yZNVvJr6WHhJJWLMoyTjJ9ya9t8T+HtZ8TfBW2+Imr6tb6fY
W0n2XT9DtLXy4EG/YCvPGcEk4J4rynS9O07V9Xs9LhtLn7TeSpBGscoILsQBwR60WSd7aiU
pNWucksaRwPmEOx4Bycj3qu0TgnIwR0FfRviH4Ead4a1Mafe+JdRmlMYkLWWgzXCAHPG9Tj
PFZWg/BdfE+qasNP8RfZ9G0e3WW7v72wkgKNgkx+U3zZAGc9K1UyDwkwu0O0dSa6fwRD4dk
8QgeKby8s9P2EGS0A37uMfQV6p4a+C+heNLTU5vC3xBhvW06Hzpll02SFQOcfMT7VTg+D8M
Xw20fxvrXiq10mz1SURpE1rJK/JYDAT7xO3P41MlzRcVoOLtJM868aRaD/bxTwtf3t9p4iX
bJecSbv4hjsAa7PwhZaXF4Me8/4WZcaJehHkOmxI2GIHTqASa0PFnwcm8O/D+y8aWfiCHUr
K7mWGOH7HLBMSc8hW5/hNee6JoOpaz4htdCsLdvt15KsMaMpX5iRjOegrCVLmioJ7G6q2k5
NGFLA1xPJIcAE8k8Zqq8BSQqoAQDt0r3bW/gzb+GNUbSdX8aIt4qKzi30e6nQbhkAOoINaH
wr+EvhDxZ4/u9PvPEQ1awsYTNJDDbzW7SgjGdzD5cMcEHk4OK6Olkc7d3c+c3glLD75B9O3
vTFSaGVXjdldPukcEH/Gvd5/h34V8SfE5fD3g7xbZCK+uZooIXtpsWwQEqrM33ycEcVx3ir
wHqPhfx7c+D5B/aGoRypGht0OJmcArtB55yKGO5xF/qmraiqx3l7PdRoRsDyFgmBjjPSqHk
s7HeoyD6V7fp3wMub+w1vV7jxRptppGikR3V+6O0fmgAyRoFGW2E7Sw4J6ZpB8FkvPAus+L
9B8Y6Vq1lpCF5wkE0RyBuKguoGcEVHKkh8ze54cLU7yFBBPt71IIXITknI5x/Wvq3wx4Hk8
G+BdPPiq88IPYa00eo2ia0ZEe1mVAw+6MuCCMrnHr1rjtQ+EmpalYaj4617xfo1hpUt40MN
+8biO7O4jfGka8ISCBx29KYXaR4KRMI2USHAOemcVo2uq6nYafNaxzMLe7UCZFOBIo7MB1/
GvWNS+CF3Z+CY/GFh4j0vV9PkuEtYxbpKrPIz7AAGUfxGtDXvgXbeFtUt9K1/x1oljfXMay
RRyebzltoG0KT1+lKVn0BXWqPEJSZorYyfIvKE85znqaRoTlUaRLmRQQiR5yueefxr2q9+B
XiHTfiRo/gea4sLifUYTcJJDIwQRrnduyMr0647irPimya68et4Ylg03TrXR2NlBDpkWUQq
gJLOwDyNnqx71rSourLliRKfKuZnhs2mXYIb7AwXABHGc+tVmsb5dpa2kTb/F6f8A669ol8
FTzGQ293DKyHDLuww+tZFz4T1WFiBbs46jYQ+fyroeCrLpczVeDPP7bRfEcnh261u3DfYLV
wkzbwCuT/dJyefasNnnAxvwXYknufYV6JPpN/GDG9u6jGCGBH86XTPD2n6osljcw7r6WRRD
GjBJnAyW2E/ITx0YjtiuOdKrSTlUWnodEJRm1GB50kM0yYXrnGaurpl+4iIt5XWQ7UJQhSf
Y9DXXT+ENX0aSQ6deRzMJjEbWfEM6sF3HdE3PTIz049xQniHX9KeOO6t7m18iTeIW3IEcdW
29Oh9Kx9omtGaOk18Rz0nhrULTSZL++hmtPNwbQPGdtyCRuAboMDn8a7XwX4pg8G2nmL4RS
7uZlIN1MHzyMYXjAB9qoS+MI7oZv7OK5UTCYq9tGxJ9M4HB4yPar1145trjTorL7Lb29ssq
TCKBJVRSvIwPMwPfA47VjUgqsXCaun5nTTn7KSlB2aOof4ra09q8Wn+EIULjKZjkfoMk89c
DNYl74t8dy3Aea+ksyRxBEyIIxk8Y5wfrWXf+Oobm0aGOFIn+bJRXO4MMHO9z274rBu9Yu9
TlW4dTIAoRTwMAdBgYH5CsKeBoR1UF+f5nTUx1efxTf5Ech3EEEoVTCntxXQaV421zT7afS
pbhNR0+cBXtb1fNTHPTPKn/AHSKyNUjt4roeWxdcYHPXiqdvbyTXQYRkjA6DPNejyJr3keV
GpKDvHQu3q6VeuZraw+wyY5WKQuh/wC+uR+dc7cWFyrn5fMzkgDrit42zpnKkFmAC9Ce2BT
9S0+fSxDO93FcwzFlEkR5RgcFSOx4/EVNox0TNbyqNto5RlkilDkbcev0qWKeRYztYgYya3
S8IkwURgeqsvBro9P0XwZrUf2e5uX8O3pHySkGW3kPof4kz+IonNQV2tPL/IKcVLROz8zk7
XxHrdrbNa2+qXUVs45jjlIU56gjpWjofiy50WCWJNPsbqKQjcLy0Sb8iRkVv+E/hVqPjC81
C10nULZHtGcDzSdr7Tjg49xWjffAf4iabC0h0tbmJTljbyq5/Lqawc6G0jZU69tNSDS/iXc
aSkh0nTLbTBKQ0v8AZk89p5mOm7Y+CBn0q7P8UptW0+XT9am1ue2lGJI01mQq6+hVwwxXCQ
eEtfvL+4tLLT7ma5hGZIUjJZB0yR25qtN4d1q0mdbjTrqIoPm3xEbfrVclK3xfj/wTPlq/y
/gdx4b1/wAE6V480jWJtN1E6baSC4liMqSSO6ncMcKMZC5/Gu68R/E3wT4w+MUfivXrbVF0
22+zi2hjVCyrH8zBhnnLk9D0rwH7Ndqd7I+zpuAIpds4AYjOOnFaRSty3Iaad2j6tsv2h/B
4+LGq+LbzTtTa3n06KwstgjLQqrFnJXd/ExHftXL3HxH8Jm2naL4gfEb7TgspMsYTd1Hyh+
BXz1tmAdWU726dfl/xqWJZt4Q7t59quVpdSLWZ9ga7caB4Y/Zx8MaR4wn1CJfEMwvbprYCW
aVyfOO/cRkH5QTnNcNq3xY+H9n8NIfAHhSxvYLO7vUl1CeWMKTF5gZwF3sWYhQOTivEbrVf
Euuxw213e3+oJb/LFG8jSiMcD5Qc44A/KqH9m3fmb3s5VXdjcykDP40Nx5r9SlCbWiPXPjb
8T9J8f+INJk8PJPb6bp1oYUjuIwhDlsnABPGAo/Cu2uPjF4Rvvhz4a8O6d4m8S+FbjTIESe
TT7dXMzBMEFt44zk++a8t0v4J+PtRaNhpAgicbg1w4UY/nXa6f+zlqSRJJrXiO0skzlvLBP
Hfk4FZOvBbs3WEqt2tb1KiePtIHi3w9Pqnj7xN4j0O0vFu7u3vrYKAY/mj2qHO4lsfSvTvD
XxI1bxL8e73xRpdjqtz4V+wtbpCUIwAobKqTjcXH1Oa4u50H4OeALGeS61Qa3qYI2ID5hU5
HQDgfiaw/GHxp1jUfD/keFbWDRdKd2hYRyL9oYAdSB9xfcfnUKvObShH5s2eGp01epK77I9
J0D4nfD/wbqHjDTfseq6de6reSOkgswzxeYMqpUN1VmPGewqv4b8W+A/hbomsf2VZa3d+JR
aiF5b+08ghiMqTub5ULfNxmvmJdQ2TWM9kZI7uJg0kkj7gZN2VYA/1rsr8XviGafWL68m1z
UAYlnvpWEdtCpYAL0yw57YArRxlzKx586kVqz0Dxb4/8OT/A3RPAPh+W6muopkkv5ngKpIw
3O5Vj1y5/KtWDxp4eu/hV4T+H+j2moahcR30N1qkUdsQJY1cySBf73OBXkevrbRoiC9N/LE
xQz267baMgfcT+8fU1f8FXUo8U6RBBezWUkrmEzxyeWQpByMkEUTqOEHNdETTam9T07x94p
8FeNfGkHiIeItcgsdPWKF7CDS5PlVXywLhwFzz1FLrHxk8G6r8f9A8TzSXTeHtGs2jQ+QfM
WVg3zbOpGSOa5PxR4qTw14L1XQtFhjgecyW91tk8x2ZeGff3yD+pr58kv3ZwxJ6/jUYatKq
nJqy6G1el7JpX1PoPxNrvgLVviiPHsvii/wBRgl1SGaazGmtF5cKkfLvLYOFXoBzXceOPiz
pmreK5LzR/iff+HrQRIq2Umhs5Q4yWyf72Qa+U7aa8/s2eaK4RUjkUPEcHO4FQ3P4irviyX
UofENzDqd5HeXiFENxE+5JAEAGPwwPwrovrymdla59C+BvitoOnfFS88SeNfGl3r8VlYm00
+6ayZGYuwL/IPugYx+NVtL+Kvh6w+EHjaB9Qk/4SvxNdTSsghbaqu20Zfp90sfxr5hWeQOw
3H6Z707z28zbuZeOee9WQ7n0Z4F8f+GPCnwI8VaRDfyDxRrIaOKMQsQqbQg+bpnBc1v8Ai7
xJ4D8V/C7wn4R0vxTPo/8AY8a+ZBLps0jSShNoA24Gdxb86+W7W/uLe7iuElXzInDr/vA8V
6QPjl8SFcSf8JJJvXn/AFMWR/47QI9k/aAng8K/DbwP8PrV2At4Rcy8bS21QoJH+8zmvC/A
98ln41sdSOv2+ivZv9oivLmBp0R1+6Ci8nPSsHxF4t1vxbqZ1TxBqU1/esApllOSAOwHQD2
FYLylMbSSMA9euaAtY+2/Dnx2trbVhP4o+Iei3umIjZt7DSZ45Wf+HDHj/GsrRfjD4YufC/
jKQeJ49D8Qa1qMk1u19avcxxRYVU4UEH5FII9TXxyLyXKiMhD644ro7Pw14o1bw/c6/p+ly
XWn2mTPPGw/dADJyM54HOcVLtFascU5PQ9t1r4g6xZ+Gr+DTvilod0t4ot5bWw0Y27yI3yk
7vLAAAJPXNL8Z/HnhjWvDXg3wt4S1VLuy0qLE0iI0aq4VUXggejHPvXhGoeHfE2m6THqd/p
F5bWEwXyrmWMiNsjPB78VitK6yMouEYjjK8g0Rs1dMJJp2aPpz4pfEzwynhnwL4f8Laomrw
6PHvuCGkjxKsYRSWG1sgljwa4DwT4vmf4lxeI5tXs9LmtVMkcupSzyRZAwEJXcxznPNeSeX
ctH5xRlTs+04P0NEjASLsDIoHOTyT3pcsW+YpOS91H3L4e+OtpBevL4t8b+F5NOjjY+XpUF
yZ3fjAG9cev6Vx3w4+KPhUyfEPUtU1u00XUtZnkaxluISCFYNt3Mik4BxxXySLl4lKmQHPr
2oS82jaj8k9Aaqwmerw39v4P+IOgajaeINO1hbKWKZp9OR1jADfMDuUEnGST716p8XvH3g6
PxJP4q8Ga0mpa1qVolkjwqdliBkNLkjmQqQq4+7gmvlVruXPHDdCT3oNzOEZGc4bk96VtLB
re59T2Gt+FLz9mjT/Ben+MNJ0vVLm48+/jvnkj48wswyqknon1FSy+JPBnh/wCCOn/DjTvE
2n3moaxfqdSubMuYoIjKGkYswB4VQuO9fJxuZfvJLt4xjPFPW+lUYMueex6e9PXcV+59HfH
vx3omveL9Gg8N39vqGkaZYCONoyTGzseR+AVRiu/1bxnoL/DLwfoPhPxP4QJsbdDdRa4u7a
4QYKqVIDbi2TXxgNQkBbLZznOT0FSJNPJN5aSfKSCCOhqXazY0fVNv42u77xP4W8P+K/F3h
M+G7a8GoS/2SCsUbRZZQ5wMZY8Dms/xH4g0bxp+0zDrFxqlsPDVncwr9tdv3JiiG48+7Z/O
vNtJ8BaNqlnFInxD0u3vHXc1vcxyRqrHHyhj1roJvhB47srN57R7LUbTaX8y2uhgjHX5sVz
vFU42TdvU1+r1Xqke2aX8QfBlz8ePE3jXUPEVjHYafp8dhprPKALg43OU9R1H1NeTeHF0PU
LDV/HHiPxhaWF79pnuV04pvmudwzlRkdS2B9K880p9UeZorCwa7kVS7RpF5hAHBJArX0ozT
67ax3NmI3VmLRspTtnBzXfhal6toOzMZ07qzRq3N/d6fqU+qwxyRQEq8qEYOxh1we9dfbfY
dShW7t7qSaOUAhjIQRx7V5zrniWKfUbxXm2RoAigHOeOnvXFweItY09illfTRx7i2EP9K9S
piVGXcqGGXKe9PFKkwCkzc5CuN36j+ua4jxpp0N9YvcWmm3TX1oA5+zKpCISc71HJB6hhwM
c1ydp8RvENtE6yPHKxHyM6dD6+9VrjVdXtIovEUN5Ml7v2PIrkHB7cdvasMRX9tRcYBHDqn
U5mW4dV8UWuk2uqX0TX+kTzsqvdKJo2lVcFT3Bx9P0raHjvQr+20u1k02904W1wJWjguvOj
x/EUjlBwxyO+KoSeMNI1zSLuLXfD8Bv5maSO+spDAysV25ZB8rAdxwTUfhlvDVleLLPPYai
gDB4NThZUP93BQ5HH5V889rzj939foejBOekH99v1L2rS+EdbtLLTxrMen/Z7jyhNJpgSUx
H/AJaSNG2GIPbGat3mk+B4NHsYIdV8PXd4lxGsl2q3SO8fO4up4x6459Kbfz/DmC0jn1Hwo
y/a2dlbStVOFG7AUqwOKm/4V/puq+GI7/QvD+spPNL5kRlv4PK8kkr/ABYOfeo5o2Tu0vkU
6ck2tH95V1b/AIQzT9gin0C5d43KmxtJ3MTHBUHzGAPsf0rndWubXUbtJdJF2bSOMRq06ru
bHU4UAAc9K07D4b6raWVw2sxWds72rNayz6lHGscisMsQCS3cAcZzWHDcfZ7WGG3nWZUXBY
EIAckkD1HvW1Jwbsncxm5Wu9P6+RPFp8UN3s1FmhaM8ow56f4V0lvNavB5ei6RLOUHzTEbU
XtkseB+JrI8X/8AIxN/1zX+Vamof8kftf8AfP8A6Ga0lPRM5eVXsYlxqMNp5zPi51JZfLjC
DdFDx98H+JucDsMZ5rrYvDcum/B28PiPS76GW/kS8sHEZK8Dbgkj5STzjuDXl9r/AK0f9dK
+pvif/wAkm0H/AK94v/RdcuIm48nm0ehhF8Uuyf5Hy7GGNrDNhtzFwcjHQ1Y83ggfNgYB9q
hH/HrH/vy1AvQ/7or0lHQ82W9jqfD3jHxD4Vkmm0HUXtHcFD8oZWGeQQRXo9l8cviBBD/pV
np98mAS6RYP47TivEG/493+prufCX/Il67/ANcI/wD0IVx14Qs21c2hWqR0izofCvxUuPDf
jTUvEOpaLLctewiJ40OwL8+7IPNejp+0d4TuYpIrzw9eBmUjaSjhvb6V4RP/AMeU3/Xu38x
XIyf6xf8APas/Ywa5beR0LE1PierZ7941+KvgjxH4Ln0zTtEa0uXcEK0KbVIzyCKxfh54x+
Huh6BJbeK9J/tG4fZsBtlYpgHdyT9K8U7N9T/OgffH1qKeHhSuo9Xct4qbab6H1IPip8GoX
HleFuvGRZp/jXKa58Q/AE/jWz1Sy0hxZQMjPD9lRd+ByK8Jk+4PrQPvn6j+VafVYS3v95os
dVWx9HQfH7wvZSSjTvAsUDEfKy7FJ574WuC8b/FWfxjFbQtoVvZpFIXHkg8n0PFecp/rx/u
j+dTP/qR9TSWEpXTa+HY5JYyrrFHqV78d/iC4SCJ7TToFUKDHCGKjscnNed6/418Xa+ZJ9R
1a+u4lfaxdmEYJ6DA4HAqne/c/75/lWsn/ACRvV/8AsKxf+gNXWqUIWUUYe3qSdmzmdSu7R
rCw8gP56xsLnd0LbuMevHrV0BW8OacjWa2rySOfthkJMq8YXb0GDXMTfcf6mtGb/kE2f1P9
K2mrKJEVeMmWba/sbO+86XNyIJUYRn7sgB5BrV1Txzc6nLF50SCCNv3drGuyFVznBUde3Jr
h5v8AXP8AhT/4D/u1L97UxlFbnQ6h4q1W/jigknKW0TFooYwFRCeuBVBNWvCUzLISoyPY/h
WfJ/qz9Kktf9ev0NK9x25UrE9xdzXAImJPXKkn+dVA27JIwBUkvVvpVcdB9P6Grta47u6uT
iU+eCxLKCCRjGcdqtarcwS6nNLYwPDbGTdGjvvKDHQk8ms8feH40+bv/vUKPUd3axIuWJ28
g9/WhiUkUHPzLnOKI/8AVx/74p8330/3f61UeqFcYrNuIT73eglgpAzwM4psP/Hy30oP3n+
lVZCuOySqcYyuf8aDI7Nk53BQv4DtTf41/wB0fype5+tQxt3DJIBCfSrkGo3VuphiuJI0bI
ZUYj8/WqiffFRTf8fH40rXBNx1RtXOvand6emn3OoTz26kbYmdioI4BweBxWYAVfhSgAx0q
OL+n9aszdD/ALopWUbpFpuWrOmj8f8AiYaRZaM18WsLJ1khtzGpUMpyvbpTPEfi/W/F8kM+
ptCzQKFHlwpGuM9woGea5qD7h+v9KP4W/D+dZuEYu6RSnJqzYy5l3z7nABI7Dimjy9gYE7s
8jGMD+tQ3H3PwH86Tv+ArS5lF6InErlN3THWguSCd3JHFR/8ALH8aYfvn60mU0KvIJGcYzz
U0EZJXLZIHc4quP+Wf0H86mH/srf8AoNO1yUWb+0js7uS2S4W4KYy6D5SSM4H0z+lbHhq30
6+1SGx1O+OnwSHb9o8vcEJ6Ej0rnX/13/AqtWv/AB9x/wC8P51lNXjY2h8R7M3we1+aFZfD
eraXrkZBYG2vFU/98tg/hWjeyfGHSfDc2kapp2oxaUEAdmtwyqgGch16AY65rh/Cn/IZX/r
rX1Fef8kv1j/sGyf+gV4OMqSoWdS09dNNtvX8kejQSqRbi3H5nzbod34h0K5OoaNcXVlLIu
3zkGNy+nPUV00Wsa94n160udYufMuo4HiSUxDIBHcAc9a7K9/5Jpa/9c1/9BrhtA/5Dlt/u
t/6DXs4LknX5+VXWl+phZpqN9DirnQLmO9CXKhU8wgF8hW49a6Hwf4Ns/EOs29jIDHKWcqF
JO9RjPHbH61J4o/48D/11NdB8NP+Sj6T/wBe8v8AIV0VFdpHo01GknK17dzZ+J3w58Mad4a
W5gX7FeQRhYyAcS4HOQO/fNeF+ZPDZSWbFZElAYbhkDmvo/4s/wDIKsP+uc//AKLFfOVx/w
Auv+6P/QhWidm0jCrFypQnJ3bKWoaNrFszTTWhlgbGJYQWTJ6A46HjoaxfmX5iPx7kZr3jw
/8Ac1D/AK62/wD7NXhdx/rP+B/1rnjN+0lDscFSCjqhxkYLEq5zt3FVznGf/wBVSNf3QCob
mQ7VH8Rwfb8Kpv8A6xf+uVNToP8Ad/rVXRz8zTLEtzdTFTE5YggAE8nNdrpPhDxRf6VBcaf
oN3dQFcebGBhiOvf1rjrb/j7tv+uor6e+HH/ImRf9dpP51wY7GSwtPniru524TDLE1HBu2l
z/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0