%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2003–2014, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Dědictví božích synů – sci-fi erotický román">
<meta name="description" content="Nahá Jennifer je po hodině plavání převezena do Jošuovy pracovny. Jošua jí odpustí zbytek trestu a dohodne se s ní na další spolupráci a na zařazení do normální terapeutické skupiny. • Jana se dělí s ostatními kamarádkami o informace a zážitky ze včerejší návštěvy u doktora Hilla.">
<meta name="keyWords" content="Éósforos, Jennifer, nahá, prsa, vyvinuté mléčné žlázy, Ariana, esperanto, sekret, menstruace, bazén, plavání, inerciální transportní skříň, sexuálně vzrušit">
<title>Dědictví božích synů – Kapitola 35 – sci-fi erotický román</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<h1>Kapitola 35</h1>
<p class="p1">
Jennifer se vyžívá v nádherné vodě bazénu, čas si neuvědomuje. Když uplynula povolená hodina, s velikou lítostí vystoupila na břeh, osušila se pod horkovzdušným sušákem a s povzdechem, který mohl vyjadřovat jak zvědavost, tak i obavy, vstoupila do inerciální transportní skříně.<br>
<br>„Tak co, děvče, jak se ti líbí náš bazén?“<br>
<br>„Fantasticky…“ vydechla Jennifer obdivně, držíc dozorce za ruku. <br>
<br>„Chvěješ se… proč?“<br>
<br>„Vzpomněla jsem si na tu nepříjemnost během cesty a…“<br>
<br>Dozorce pustil její ruku a přivinul si dívku pevněji k tělu. „Myslím, že už by to nemuselo být tak zlé. Tady se opravdu jedná jen na poprvé o nezvyklý zážitek.“<br>
<br>Dozorce rozsvítil kapesní svítilnu jako při předchozí cestě a zadíval se jí do očí. „Proč jsi sem vlastně vnikla s tím arzenálem?“<br>
<br>„Pátrala jsem po mizejících lůžkových vozech a stopa mě přivedla až k tomu vlaku v San Franciscu, tak jsem do něj nastoupila, jenže jsem netušila, kam se dostanu…“<br>
<br>„A to jsi musela páchat násilí na té dívce, která sem měla být dopravena původně?“<br>
<br>„Nechtěla jsem, ale tak zněl rozkaz. A já… plním rozkazy!“<br>
<br> „I když jsou špatné? Jestlipak víš, že lidé, kterým sloužíš, zašli tak daleko, že tu dívku nechali zavřít do psychiatrické léčebny jako narkomanku?“<br>
<br>„To… nevím…,“ Jennifer se začala opět chvět. „… a – i kdyby … odsud jí stejně nepomohu. Ani nevím, kde vlastně jsem…“<br>
<br>„Vždyť tady pobýváš už čtvrtý měsíc, to’s to ještě nezjistila?“<br>
<br>„Čtvrtý měsíc, pravda – ale z toho tři měsíce jako vězeň – bez práva na informace, bez práva na…“<br>
<br>„Výčtem svých omezovaných práv nic nespravíš, Jennifer, protože v tvém případě se jedná o riziko povolání. Než ses dala na špionáž, předpokládám, že ses seznámila i s riziky… A ještě něco: Představ si, že bys padla do rukou jiné kontrarozvědce než té naší – skončila bys určitě mnohem hůř!“ <br>
<br>„O tom nepochybuji.“ <br>
<br>Dozorce přitiskl dívku k sobě pevněji a položil jí ruku na srdce. V té chvíli pocítila Jennifer opět vlnu úzkosti a opět dozorce pevně objala. Tentokrát však nepříjemný okamžik trval jen tak krátce, že si Jennifer ani neuvědomila, že k němu došlo. <i>Jako když se náhle podíváš z okna v nejvyšším patře mrakodrapu dolů, pocítíš závrať – a hned se zase odvrátíš.</i>
<br><br>„Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se tvým lidem dostalo do rukou tajemství laktačního procesu, například?“<br>
<br>„Raději o tom nebudeme … mluvit …“ Jennifer si vzpomněla na hrůzný sen a opět se zachvěla. Dozorce, ke kterému se tiskla a který stále drží svou ruku na jejím srdci, pocítil, že dívku zachvátila opět vlna tísně a úzkosti. Tentokrát už to však nebyl průvodní jev cesty v nezvyklém dopravním prostředku.<br>
<br>„To ale není moje cela,“ podivila se Jennifer, když se dveře skříně otevřely a naše dvojice se octla v nádherně zařízeném salónku.<br>
<br>„To není.“<br>
<br>Hlas disciplinárního komisaře se ozval za dívčinými zády. Otočila se.<br>
<br>„Posaď se u nás, Jennifer.“<br>
<br>Jennifer se otočila a ztuhla. Dozorce, který ji doprovázel cestou v inerciální transportní skříni, se změnil k nepoznání. Stojí před ní v civilním oděvu a s milým úsměvem v obličeji ukazuje na jedno z křesel. Jennifer se posadila.<br>
<br>„Takže – dnes je 30. dubna a promíjí se ti zbytek trestu. Celé dva měsíce jsi byla vystavena kontrole mé a mého prvního náměstka, Gabriela. Jmenuji se Jošua a jsem ředitelem CPLE. Tato zkratka znamená <i>Clinica puellaris exoterra</i> – a pokud umíš latinsky, tak si sama přeložíš, že to znamená <i>Mimozemská dívčí klinika</i>.“<br>
<br> „Takže jsem někde – ve vesmíru nebo jak tomu mám rozumět?“<br>
<br>„Ne tak docela. CPLE je zřízena ve virtuálním mimoprostoru a doprava je zajišťována transdimensionálním teleportem. Ten byl instalován do toho ztrácejícího se lůžkového vozu, po kterém jsi tak bezvýsledně pátrala.“<br>
<br>„A co teď – se mnou budete dělat dál…?“ Jennifer sedí celá zmatená v křesle a pokoušejí se o ní mdloby.<br>
<br>„To teď záleží na tobě. Máš zatím dvě možnosti. Zůstat u nás, dokončit terapii a úplně se vyléčit. Nebo se vrátit ihned na Zemi, ale tam ti hrozí velké nebezpečí. Ti, kterým sloužíš, se s tebou mazlit nebudou…“<br>
<br>„A po vyléčení se se mnou mazlit budou?“<br>
<br>„Taky ne, samozřejmě, ale budeš proti nim patřičně vyzbrojena – jak fyzicky, tak i psychicky.“<br>
<br>„A třetí cesta … by neexistovala?“<br>
<br>Dívčina otázka přivedla oba nejvyšší představitele CPLE do značných rozpaků.<br>
<br>„Jakou třetí cestu si představuješ?“<br>
<br>„Zůstat u vás navždy, pane řediteli…“<br>
<br>„Navždy? Proč…“<br>
<br>„Protože já ty lidi znám. Ti mě budou pronásledovat vyzbrojenou či nevyzbrojenou a doženou mě buď do blázince nebo do hrobu… Ony se mi zdály takové divoké sny, ale když jsem si uvědomila, že všechno to, co jsem v nich viděla, by se mohlo lehce stát, přestala jsem po návratu toužit. A obávám se, že i ostatní dívky, které zde žijí a které se zřejmě vrátí, nebudou ušetřeny pozornosti tajných služeb … zvlášť, když jste si nedávali pozor a upoutali jste jejich pozornost. CIA není jediná tajná služba a já nemám představu, kdo všechno se ještě o ztráty lůžkových vozů zajímá…“<br>
<br>„Jennifer,“ Jošua pohlédl s obdivem na krásnou dívku, která sedí před ním v plné nahotě a vyznává se ze svých hříchů i obav, „Jennifer, domnívám se, že tvoje obavy by mohly být opodstatněné a budeme o nich vážně jednat. Zatím ti navrhuji zařazení do některé pokročilejší terapeutické skupiny. Přestáváš být dnešním dnem potrestaná vězeňkyně a stává se z tebe řádná klientka CPLE. Jedinou podmínkou je, že se omluvíš té dívce, kterou jsi násilím uspala, abys mohla místo ní odcestovat do mimoprostoru. Teď se vrátíš do své cely a budeš na 36 hodin uspána, abys mohla absolvovat pasivní lekci esperanta. Jinak nebudeš ostatním rozumět.“<br>
<br>„Děkuji za laskavost, pane řediteli. A ohledně té lekce: Mi pensas, ke tio ne estas necesa, ĉar mi jam sufiĉe bone komprenas. Mi mem sukcesis dum unu monato multon lerni. – Myslím si, že to není potřeba, protože já rozumím docela dobře. Za měsíc jsem se dokázala sama naučit dost .“<br>
<br>„To je vynikající. Takže tě předáme rovnou tvé osobní sestře, aby tě seznámila s pravidly pobytu na klinice. Měj se hezky.“<br>
<br>Zkoprnělá Jennifer zůstala sedět v salónku, dokud si ji nevyzvedla její osobní sestra.
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Janiny zápisky – <i>1. května</i></p>
<p class="p1">
<i>Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.</i> … jak divně zde znějí Máchovy verše! ‚Venkovní‘ teplota se drží na −48°C, místo vonícího borového háje ledovec a uvnitř areálu +28°C, spousta nešťastných přátel – vzdálených příbuzných zničených přetechnizovaným prostředím a já jediná pozemšťanka, která zná tajemství jejich tragédie. A konečně – není pozdní večer, ale časné ráno. Kdo ví, co nám dnešní, jinak vpravdě sváteční den přinese…<br>
<br>Pak jsem si však uvědomila, že jsem se Hillovi ani Arianě nezavazovala mlčením a vzpomněla jsem si na jistý citát, který vložil velký francouzský spisovatel Alexandre Dumas do svého slavného románu <i>Hrabě Monte Cristo</i> – „Sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost“ – a dospěla jsem k názoru, že se musím s těmito závažnými informacemi svěřit ostatním děvčatům.<br>
<br>„Včera mi doktor Hill prozradil podstatu existence kliniky,“ spustila jsem hned ráno po snídani, když jsme se sešly v klubovně. „A kromě toho mi sdělil také jednu technickou informaci, která bude asi zajímat vás dvě,“ obracím se k našim ‚technickým kádrům‘. Nikolka a Rodica zpozorněly.<br>
<br>„Prohlásil, že energetickou rovnováhu mimoprostoru nelze udržovat do nekonečna, že venkovní teplota už podkročila −45°C a že se blíží den, kdy budeme muset mimoprostor opustit. Ale neřekl mi, kde je ta kritická hranice…“<br>
<br>Rodica tázavě pohlédla na Nikolku, která se vzápětí zvedla a vyrazila k nejbližšímu venkovnímu teploměru.<br>
<br>„Už jenom −48°C,“ sděluje zamyšleně po svém návratu.<br>
<br>„Tak, a teď to hlavní – my všechny, jak tady sedíme, jsme poznamenány jejich genetickým kódem a jsme potomky kohosi, kdo se zachránil před biblickou potopou!“<br>
<br>Obracím se ke <i>Sličným Akvabelám:</i> „A hlavním poznávacím znamením jsou nadměrně vyvinuté mléčné žlázy. To je ten důvod, proč jeví tak eminentní zájem o naše prsa…“<br>
<br>„Dobře, ale to určitě není důvod, proč nás tady už pět měsíců drží a těží z nás veškerý možný i nemožný biologický materiál,“ medituje Halina, „ať mi nikdo nevykládá, že se nade mnou jen tak pro nic za nic slitovali a zbavili mě té příšerné obezity, se kterou jsem dlouhá léta nemohla hnout…“<br>
<br>Pravda. Halina se změnila k nepoznání. Je z ní ‚výstavní kočka‘ a s Lenkou a Rodicou tvoří trio, pro které je jakýkoliv oděv přítěží. Největší objem tuku z ní odešel ‚mléčnou cestou‘ – jak si pochvaluje nakrucujíc se se zalíbením nahá před zrcadlem.<br>
<br>„Jsi na správné stopě, Halino, ale nebylo by od tebe hezké, abys to brala jako obchod. Vzpomeň si například na Urszulu a na další dívky, které byly odeslány domů vyléčeny, aniž by byly našim hostitelům jakkoliv prospěšné.“<br>
<br>„Halino, nechápu, proč tady rozvíjíš takové divoké teorie, když ještě ani nevíš, co všechno se včera Jana dozvěděla,“ ‚usazuje‘ ji Rodica.<br>
<br>„Správně! Povídej dál,“ vyzývají mě unisono <i>Sličné Akvabely</i> – jak se zdá, jednovaječná dvojčata opravdu spolu soucítí a čtou si navzájem myšlenky…<br>
<br> „Pokračovala jsem včera ve vyšetřování Ariany,“ ujímám se opět slova hledíc při tom významně na Nikolku, která při mých slovech znatelně zpozorněla, „a zjistila jsem nesmírně zajímavou věc – ona není schopna se sexuálně vzrušit…“<br>
<br>„To platí jen o ní nebo o všech mimozemšťankách? Zatím jen víme, že to platí o mužích…“<br>
<br>„Jak to víte?!“ <i>Sličné Akvabely</i> přerušily Nikolčinu poznámku opět unisono.<br>
<br>„Protože jsme s nimi tančily úplně nahé vídeňské valčíky – čtyři dívky, čtyři muži, na střídačku čtyři série během večírku po první aplikaci laktogenního séra,“ informuje Nikolka ostatní dívky. <br>
<br>„Čtyři … dívky? Které?“<br>
<br>Otázku položila Lenka rozhlížejíc se po ostatních.<br>
<br>„My dvě,“ ukazuji na Nikolku, „sestra Agnes a sestra Conchita. A těmi muži byli profesor Amynill, Hill, Erymill a tvůj Agill,“ dávám Lence vyčerpávající odpověď.<br>
<br>„Tak to jste tedy ‚zabodovaly‘ – jen co je pravda. A ti muži … také s vámi tančili … nazí?“<br>
<br>Vidím, jak se Lence toužebně lesknou oči a její ruka mimoděk zabloudila ke stydkým pyskům.<br>
<br>„Tak to zdaleka ne, odložili jen pláště – ale i to by je snad mělo vzrušit, ne?“<br>
<br>Nikolka se podívala dlouze na Lenku a na jejích rtech se objevil podivný úsměv. <br>
<br>„Tak už nám ale řekni,“ vložila se do debaty dosud jen naslouchající Xiaolan, „co jsi vlastně na Arianě objevila tak důležitého.“<br>
<br>„Arianě se vůbec netvoří vaginální sekret. To znamená, že není schopna si vyprodukovat důležitou vlastní surovinu, ze které se připravují autofarmaka.“<br>
<br>„Takže – oni potřebují námi produkovaná xenofarmaka pro vlastní léčbu!“<br>
<br>„Ano, Xiaolan, je to tak,“ potvrzuji kamarádčin závěr.<br>
<br>Konečně jsme se dostaly <i>in medias res</i> – k jádru věci. Žádná z nás nemluví, jen se po sobě díváme. Všechny víme, že nejdůležitějším zdrojem xenofarmak je – naše mléko. Všechny pohledy se nakonec soustřeďují na Rodicu. Ona je názorný příklad využití xenofarmak, na ní jsme se mohly samy, na vlastní oči <i>i prsa</i> (jak později poznamenala Lenka) přesvědčit o jejich léčebné síle.<br>
<br>„Já jsem ochotna ‚tu káru tlačit dál‘ – už jen z titulu solidarity,“ prohlásila naše <i>žena činu,</i> Xiaolan, „konec konců – ty necelé tři laktační cykly mi nesmírně prospěly.“ S těmito slovy svlékla župan a jala se marnivě pózovat před zrcadlem dávajíc si záležet, aby vynikla především křivka jejích prsou – takovou Xiaolan vidím dnes poprvé. <br>
<br>Xiaolan svým výstupem strhla i nás ostatní. Zřejmě si jako první uvědomila, co je odměnou za dárcovství mléka. Strženy jejím příkladem svlékáme všechny župany, prohlížíme navzájem svá nahá těla a pozorujeme samy sebe v zrcadle. Doprostřed této zábavy vstupuje sám profesor Amynill.<br>
<br>„Copak tady dnes tak bouřlivě oslavujete, děvčata?“<br>
<br>„Je první máj, lásky čas,“ parafrázuje Lenka Máchovy verše, které mi tanuly na mysli dnes ráno hned po probuzení. Lenka má ovšem romantickou duši, takže mě to nepřekvapuje. Avšak profesor Amynill – vědec citem i rozumem – se nad její recitací pozastavil: „Lásky čas – když venku mrzne až praští, to mi nejde nějak dohromady…“<br>
<br>„My to bereme podle kalendáře,“ obhajují Lenku dvojčata, „a ten první máj dnes snad opravdu je, ne?“ <br>
<br>„Děvčata … nechci vás zklamat. Ale v mimoprostoru je čas velice pružný pojem, víte? Poznáte to po návratu domů…“<br>
<br>„Vy nás chcete poslat domů, přestože cíl, za kterým byla CPLE vybudována, nebyl dosud splněn?“<br>
<br>Můj protest způsobil, že profesorovy oči – zvlhly…<br>
<br>„Zdá se, že někdo z personálu přece jen ztratil zábrany … a …“<br>
<br>„… a zasvětil nás do problému, doplnila jsem profesorovu nedopovězenou větu, když se mu zlomil hlas, „Jenže neznáme detaily. Ujmete se toho?“<br>
<br>„Asi to tak bude lepší. Co byste ještě chtěly vědět?“<br>
<br>„Která xenofarmaka potřebujete?“<br>
<br>„To je snadné uhodnout, Jano. Mléko, vaginální sekret a menstruační krev…“ <br>
<br>„Takže skoro všechno,“ konstatuje Halina.<br>
<br>„Kolik toho potřebujete?“ Nikolčina otázka vyvolala u profesora nové rozpaky.<br>
<br>„Asi značné množství,“ konstatuji pro změnu já.<br>
<br>„Ano, značné množství. Potřebujeme nějak zapojit … všechny dívky na klinice … a těch dnes je 144 – včetně vás. Vlastně 145, ale ta jedna je nevyužitelná…“<br>
<br>„Kuřačka?“<br>
<br>„Ano, Nikolko, ta <i>bývalá</i> kuřačka.“<br>
<br>„To mohu mléko darovat i já,“ ptá se s údivem i nadějí v očích Rodica.<br>
<br>Profesor si nahou dívku beze slova přitáhl k sobě a zkušenými hmaty hodnotí základ nově se tvořící tukové tkáně. Pak Rodicu požádal, aby se položila na stůl a pečlivě jí prohmatal prsa. <br>
<br>„Postav se na váhu… 58 kg – to je Queteletův index …“<br>
<br>„16,765, pane profesore,“ doplnila Rodica automaticky. Kalkulačku nosí v hlavě, jak sama říká…<br>
<br>„Pořád málo, Rodico. Možná, že by ti laktace prospěla, ale obávám se, že tvoje mléko bude zatím nevyužitelné.“<br>
<br>„Tak to se mnou zkuste, pane profesore…“ Kdyby mezi námi nebylo étherického tlumočení, určitě by zněl Rodicin hlas prosebně. <br>
<br>„Zkusíme to tedy. Domluvte se s Gavrillem. Ale teď se budeme muset poradit na dalším postupu prací. Potřebujeme hlavně přesvědčit těch zbývajících 137 dívek…“<br>
<br>„Kolik na to máme času?“ pokládá zásadní otázku Nikolka.<br>
<br>„Teplota klesá asi o pět stupňů za týden. Teoreticky bychom mohli přečerpat veškerou vnější energii až téměř k absolutní nule, tj. kolem −270°C, ale není to možné. Při teplotě pod −180°C zkapalní vzduch a atmosférický tlak uvnitř areálu zničí celou stavbu. To znamená, že máme ještě asi půl roku, Tak ostatně byl celý projekt naplánován. Vzhledem k tomu, že potřebujeme autofarmaka nejméně ze čtyř menstruačních cyklů, máme na agitaci nejvýše šest týdnů.“ <br>
<br>Amynillův výpočet nám tedy stanovuje nejzazší lhůtu k opuštění kliniky a k dokončení úkolu, pro který byla založena.<br>
;<br>„Jak si tu agitaci představujete, pane profesore?“<br>
<br>Profesor se zahleděl na <i>Sličné Akvabely</i> s nadějí v očích: „To nechám na vás, protože vy lépe rozumíte duším pozemských dívek než já. Ze strany CPLE budou učiněna následující opatření: 1. Máte přístup kamkoliv v celém areálu kliniky – kromě laboratoří a energetického centra, kde by pro vás mohlo být nebezpečno. 2. Máte právo na jakékoliv informace, o které požádáte.“<br>
<br>„V tom případě bychom měli začít těmi informacemi,“ spustila Xiaolan. „Teď víme, že vaše ženy trpí nedostatkem – přesněji absencí vaginálního sekretu. A já se ptám, ony ani nemenstruují?“<br>
<br>„Víte co, Xiaolan,“ opáčil profesor, „Začneme od začátku.“<br>
<br>Profesor se proti svým zvyklostem posadil a objednal si pití. Pak si přitáhl k sobě nejbližší informační skříňku a stiskl na ní několik kombinací tlačítek. Místnost potemněla a na protější stěně se rozběhl film.<br>
<br>„Naše civilizace se rozvinula do vysokého stupně dokonalosti,“ komentuje profesor obrazy na stěně. „Avšak – na úkor životního prostředí.“<br>
<br>Na stěně jsme viděly hustou oranžovou mlhu – smog. Lidé chodí v přírodě s filtry na obličejích a v uzavřených prostorách jsou zabudovány filtry do větracích zařízení. Do budov se vchází přetlakovými komorami…<br>
<br>„Tak. Teď znáte příčinu. Obrovské úsilí několika generací bylo nutno vynaložit, abychom životní prostředí vyčistili, ale následky přetrvávají dál,“ vysvětluje profesor.<br>
<br>„Děti rodíme ze zkumavek, protože – ale tragédii našich žen znáte. Menstruace se projevuje jen u části z nich, vaginální sekret u nich vymizel úplně a vůbec se neumějí sexuálně vzrušit. Tragédii však prožíváme i my, muži. Nám se totiž vůbec netvoří semenná tekutina a sexuálního vzrušení rovněž nedosahujeme, jak jste se přesvědčily vy dvě.“ Při tom pohlédl na mě a na Nikolku.<br>
<br>„Vajíčka a spermie musíme získávat speciálními vakuovými pumpami, což není vůbec nic příjemného ani jednoduchého. Jedinou naší spásou jsou vaše darovaná xenofarmaka, pomocí nichž lze … ale Rodica je toho názorným příkladem.“<br>
<br>„Jak probíhá autofarmatická léčba u mužů?“ Xiaolanina otázka zaujala všechny posluchačky.<br>
<br>„Muži nemenstruují, pochopitelně, takže hemiatriny je nutno nahradit xenofarmaticky – mlékem. Muži však poskytují také xenofarmakum – semennou tekutinu, která zbavena spermií slouží k výrobě laktogenního séra. Jako autofarmakum je nepoužitelná. Souběžně pracující CPRE – Clinica puerilis exoterra…“<br>
<br>„… tedy Chlapecká mimozemská klinika,“ přeložila promptně Lenka,<br>
<br>„… která,“ pokračoval Amynill ve výkladu, „má teď k dispozici 6 klientů ve vašem věku. Zachází se tam podobně jako s vámi. Všichni slíbili darovat svá xenofarmaka ve prospěch váš i náš. Výsledky vidíte samy – “ pohlédl na Rodicu.<br>
<br>„A oni nepotřebují naše xenofarmaka, naše mléko?“<br>
<br>„Jistě že by to bylo vhodné, a když dáte souhlas…“ zodpověděl Amynill Lenčinu otázku nedokončiv však větu.<br>
<br> „Jenže my tady jsme už čtyři měsíce a našeho biologického materiálu jste získali jistě dost na to, abyste si mohli vyzkoušet jeho účinnost, ne?“<br>
<br>„To je pravda, Jano, ale víte, zatím byl tento materiál používán výlučně autofarmaticky. Prvními dárkyněmi je tady vás šest ve prospěch Rodicy.“ <br>
<br>„Neříkejte nám, pane profesore, že Rodica spotřebovala taková kvanta xenofarmak…“ namítla Xiaolan.<br>
<br>„To jistě ne, ale opakuji znovu, že my od vás pro jiné užití nemáme souhlas. Pochopte, že…“<br>
<br>„Pane profesore! Vy nám chcete tvrdit, že ono značné množství biologických látek přišlo vniveč?“ Lenka mluví zásadně rovnou esperantem, takže v jejím hlase je slyšet rozhořčení.<br>
<br>„Ne, Lenko, není to tak zlé. Většina materiálu je zakonzervována a dá se použít. Stačí dát souhlas, a …“<br>
<br>„Máte ho mít!“ <br>
<br>„Já taky souhlasím…“ <br>
<br>…<br>
<br>A tak jsme toho dne zpečetily akt solidarity s našimi ‚stvořiteli‘ – jinak tedy našimi vzdálenými příbuznými.
</p>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2003–2014</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p1">
<a href="39_Kapitola_34.html" title=
"DĔDICTVÍ BOŽÍCH SYNŮ – Kapitola 34:
Skláním se nad vyšetřovací stůl a opatrně jí rozevírám stydké pysky. Teprve teď začínám chápat, která látka pro výrobu autofarmak Arianě chybí. Její vagína je suchá.">
<b>Předchozí kapitola</b></a>
<a href="41_Kapitola_36.html" title=
"DĔDICTVÍ BOŽÍCH SYNŮ – Kapitola 36:
Všichni chlapci rázem přestali cvičit a se stoupajícím vzrušením sledují nádherné tělo úplně nahé gymnastky. Jejich penisy se staví do pozoru…">
<b>Pokračování</b></a>
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0