%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<meta http-equiv="Content-Language" content="cs">
<meta name="Author" content="Éósforos">
<meta name="copyright" content="© 2005–2014, Éósforos">
<meta name="subject" content="Spisy Éósforovy – Astronavigátorovo tajemství – sci-fi erotický román">
<meta name="description" content="Lucka a Nikolka zjišťují, že jsou opravdu prohlášeny za mrtvé a že zůstaly bez dokladů. Navíc kdosi udal, že byl jejich domek zrekonstruován bez stavebního povolení. Mají tedy oprávněné podezření, že je jejich domek sledován. • Aby se odreagovaly od ‚úředního šimla‘, uspořádají dívky ‚zasvěcovací koupelnové orgie‘ – vodní masáže prsou a lasturek. Potom pokračují na koberci dalšími sexuálními radovánkami.">
<meta name="KeyWords" content="erotika, klinika, sci-fi">
<title>Astronavigátorovo tajemství – Kapitola 17 – sci-fi erotický román</title>
<link rel="stylesheet" type="text/css" href="../styly.css">
<link rel="shortcut icon" href="../Obr/favicon.ico" type="image/x-icon">
</head>
<body class="b0">
<h1>Kapitola 17</h1>
<p class="p3">
Lucčiny myšlenky – <i>17. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Konečně jsem se trochu vzpamatovala z proměny našeho domku. Celé tři dny mě Nikolka seznamovala s novým vybavením a s naší obranou – to je pro mne a pro Sofii teď velmi důležité, protože nejsme vybaveny bioenergetickou senzitivitou.<br>
<br>Naštěstí jsme na okolním světě téměř nezávislé. Studnu máme vlastní, elektrárnu také a jídlo nám dodává automat. Jenom do něj přisypáváme hlínu. Vodu a elektřinu si bere sám. Hlavní surovinou pro něj jsou však odpadky všeho druhu. Otvory na vyhazování odpadků jsou instalovány v každé místnosti podobně jako na CPLEN.<br>
<br>Na tomto místě podotýkám, že když jsem se ze studia materiálů v Informačním centru dozvěděla, z čeho se vlastně jídlo vyrábí, tak se mi to nejprve zošklivilo – ale pak jsem si uvědomila, že i obilí, brambory, ovoce a zelenina rostou v půdě, kterou je nutno zúrodňovat hnojením – tedy vlastně biologickým odpadem – a opět jsem k automatu získala důvěru. Ten automat – říkáme mu sice jídelní, ale on nám dodává i spoustu dalších produktů – hygienické a kosmetické přípravky, inkoust, papír aj. – tedy dokáže zpracovat nejen biologický odpad, ale i chemický, takže chod celé naší domácnosti je ideálně ekologický.<br>
<br>Rovněž tak otvory pro odhazování špinavého prádla teď máme v každé místnosti a praní i žehlení zajišťuje prádelní robot. Přes komunikátor mimozemšťanů jsme připojeny nejen k rozsáhlé databázi Informačních center CPLEN a SSE, ale i k telefonní síti a k Internetu.<br>
<br>Nikolka se za celou dobu nehnula z domu. Nejprve dělala společnost technikům, kteří prováděli dokončovací práce, a potom jsme se tu objevily my dvě. Moje sdělení o událostech na CPLEN jí náladu nepozvedlo…<br>
<br>Dnes jsem konečně vybrala přetékající poštovní schránku. Nikolka na ní ve víru událostí zapomněla – a teď se přebírám horou složenek, upomínek, urgencí, oznámení o uložení doporučené zásilky, kterou si měla Nikolka vyzvednout nejpozději před šesti týdny. Hrůza – co všechno se na člověka nahrne, nevyskytuje-li se téměř čtyři měsíce doma…<br>
<br>Nedoplatek za plyn … 200 korun, hm… a dvě urgence. To je ještě za loňský rok. Zaplatíme, protože se zachovali slušně a neodpojili nás. Ale plyn odhlásíme. Není potřeba. Dvě urgence za nezaplacení telefonního paušálu – a telefon nefunguje… Nevadí, nepotřebujeme ho – a když nás odpojili, ani jim nezaplatím! Na telefonní síť se mohu připojit přes komunikátor a zadarmo. Přeplatek za elektřinu – poukázka propadla. Kvůli té stokoruně se vzrušovat nebudu, přeúčtují to do dalšího období a pak nám zálohu stejně sníží, protože to, co teď měří náš elektroměr… Jenže tohle je čerstvé!<br>
<br>„Nikolko!“<br>
<br>Nikolka vyběhla do schodů: „Copak, lásko?“<br>
<br>„Ale – tady, podívej! Druhá výzva k vyzvednutí úřední zásilky. Poslední den k vyzvednutí – 17. dubna!“<br>
<br>„Letím na poštu,“ poznamenala Nikolka a chvatně se obouvá. Má na to už jen půl hodiny.<br>
<br>Vrátila se celá nesvá: „Tak tady máme předvolání na stavební úřad. Rekonstrukce domu bez stavebního povolení! To jsem tedy zvědava, co s tím budeme dělat! A navíc mi ti agenti ukradli i občanský průkaz a vůbec všechny doklady. Poštmistrová mi to vydala jen proto, že mě zná…“<br>
<br>Uvědomila jsem si, že s mými doklady je to podobné. A nejen občanský průkaz. To je řidičský průkaz, karta zdravotní pojišťovny, služební průkaz, karta do bankomatu, veškerá dokumentace našeho domku – ta bude teď potřeba akutně!! „Jako by ty maléry nebraly konce,“ poznamenávám a znovu si pročítám předvolání. <br>
<br>Nikolka se mezi tím dále přehrabává poštou: „Tak – a ty to tu máš taky,“ vzala do ruky další oznámení o uložení zásilky a porovnává je s obálkou předvolání, „stejná zásilka, jen podací číslo o jedničku nižší. Takže se tam máme jít zpovídat obě…“<br>
<br>Uvědomila jsem si, že pošta za tři měsíce není ještě zdaleka přebraná, a předvolání jsem zatím odložila. Třídíme teď poštu společně…<br>
<br>„Upomínka z knihovny,“ povzdechla si Nikolka, „jenže ti lumpové z CIA ukradli i ty knihy, co jsem si půjčila – no to je tedy pěkné…“<br>
<br><span lang="eo">„Kion interesan vi solvas?“</span> {Co zajímavého řešíte?} ozvalo se odkudsi shora. Sofie nad námi stojí a udiveně zírá na hromadu papíru, která nebere konce.<br>
<br>„To je pošta za tři měsíce,“ odpovídám a vytahuji další obálku.<br>
<br>Sofie jen rezignovaně vydechla: „No nazdar! To mě zřejmě čeká doma taky…“<br>
<br>„Víte co,“ vložila se do debaty opět Nikolka pohlédnuvši na hodiny, „necháme toho a uděláme si hezký večer. Třeba nás zítra něco napadne, jak ty hrůzy vyřešíme.“<br>
<br>Protože i já jsem z té hromady byrokracie celá nesvá, nezbývá mi, než se sestřičkou souhlasit.
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <I>17. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Ta dlouhá izolace od reálného života je opravdu citelná. Teprve teď si uvědomuji tu hrůzu, kterou pro člověka v ‚civilizované‘ zemi znamená byrokracie. Dnešní zážitky mě opravdu vyvedly z míry a Lucinku zřejmě taky. Pocítila jsem obrovskou touhu po odreagování a uvolnění. Proto jsem navrhla to, co jsem navrhla – udělat si hezký večer…<br>
<br>Lucka shrnula neroztříděnou poštu do zásuvky a vstala od stolu. „To není špatný nápad, už jsem od toho sezení celá zkroucená.“<br>
<br>Vyrazila do koupelny, zatímco já jsem poněkud ztlumila osvětlení, abych zpříjemnila prostředí. Sofie mezitím manipuluje s jídelním automatem. Na stole se objevuje mísa nádherného šťavnatého ovoce a z otevřených dveří koupelny se ozývá šplouchání vody.<br>
<br>Spiklenecky jsem mrkla na Sofii. „Vykoupeme se s Luckou, co říkáš?“<br>
<br>Shodily jsme šaty a vběhly společně do koupelny. Lucku jsme zřejmě vyrušily z nějakého rozjímání, protože ji náš příchod vylekal. Otřásla se a poděšeně vyjekla. Pak však po mně pohotově hodila mokrou houbou a Sofii pokropila proudem studené vody.<br>
<br>„No počkej,“ poznamenala jsem pomstychtivě, „to ti jen tak neprojde – takhle nezdvořile vítat takovou vzácnou návštěvu, jako jsme my dvě!“<br>
<br>Na tomto místě musím napsat, že nám mimozemšťané vybavili koupelnu opravdu přepychově. Máme k dispozici sprchu i obrovskou vanu, do které se před chvílí Lucka rozkošnicky naložila, bidet, umyvadlo i velké zrcadlo. Sprcha i vana jsou opatřeny masážními tryskami. Voda tekoucí v koupelně však není určena k požívání, ale k mytí a ošetřování pleti. Je podobně jako na CPLEN provoněna bylinkami a nevysušuje pokožku jako ta chlorovaná špína, která teče z veřejného vodovodu.<br>
<br>„No počkej,“ otřepává se Sofie a vrhá se do vany k Lucce zároveň se mnou. Uchopila jsem sestřičku v podpaží a natočila její hruď proti jedné z masážních trysek, kterou Sofie pohotově uvedla do provozu. Úzký paprsek tryskající vody se Lucce tříští o prsa a já se ji snažím držet tak, aby jí zasahoval dvorce a bradavky. Lucka se zuřivě brání, ale lechtá ji to a smích jí ubírá na síle, takže si s ní mohu manipulovat, jak se mi zachce.<br>
<br>„No počkejte, vy dvě, až se mi dostanete do drápů! To budete … hahahahahaha… koukat, co s vámi provedu!“<br>
<br>Jako odpověď na její výhrůžku jsem ji poněkud přizdvihla, takže proud z masážní trysky jí přejel po břiše na genitálie. Lucka sykla bolestí. Samozřejmě, že jsem ihned poznala, že toto jí už není příjemné, a okamžitě jsem ji pustila. Hra musí být potěšením pro všechny hráče.<br>
<br>„Hihihihihihihi!“<br>
<br>Lucka využila svého uvolnění k tomu, aby se zmocnila nic netušící Sofie, a teď jí provádí obdobnou masáž prsou, jakou sama podstoupila před chvílí.<br>
<br>Sofie v mnohém připomíná Lenku: Bohaté černé kadeře rámují stále se usmívající obličej a její pevné a pružné tělo je ohebné jako proutek. Lucka ji však drží s jistotou a Sofie se v jejím sevření kroutí a zmítá jako žížala na udici. Toto přirovnání mě pobavilo natolik, že jsem se také rozesmála.<br>
<br>„Copak je Nikolce k smíchu?“<br>
<br>Než jsem se vzpamatovala, vrhly se na mě obě dvě a nastavily má prsa proti masážní trysce. Vykřikla jsem leknutím i překvapením, ale to už se do mých prsou zařízl ostrý proud studené vody. V první chvíli to trochu zabolelo, ale vzápětí jsem vodní masáži přišla na chuť. Docela příjemně to lechtá a při přechodu přes dvorce a bradavky to vždycky trochu štípne, což mě začíná vzrušovat. Uvolnila jsem dokonce bioenergetickou senzitivitu a s rozkoší vnímám chlad studené vody proudící z trysky.<br>
<br>„Ještě chvíli…“ vydechla jsem zklamaně, když mě pustily.<br>
<br>Chvíli si něco špitají za mými zády. Pak Sofie uchopila do ruky hadici s ruční tryskou a nastavila sílu proudu proti ruce. Lucka mě zároveň přidržela v podpaží a já jsem ruce instinktivně sepnula za jejími zády. Sofie mi roztáhla nohy.<br>
<br>„Néééé…“ ostrý vodní paprsek si razí cestu do mé jeskyňky. „Nééééé … anebo … jo…“<br>
<br>Roztažené nohy mám teď pevně opřené o Sofiiny a Sofie mi jednou rukou rozevírá stydké pysky. Vždycky, když mi proud vody přejde přes klitoris, proniká mým celým tělem podivná vlna bolesti, která se vzápětí mění v rozkoš a potěšení. Jakmile při tom sebou trhnu, Lucka mi stiskne prsa. V nejlepším však přestaly.<br>
<br>„Přece tě neuděláme tady – k tomu musíme dospět společně,“ směje se Sofie a vylézá z vany.<br>
<br>Strhla jsem Sofii zpátky a přidržela jsem ji obdobným způsobem, jako před chvílí mě Lucka.<br>
<br>„Kampak utíkáme? Ještě nemáme promasírovanou lasturku, slečno!“<br>
<br> Lucka vzápětí nasměrovala proud vody určeným směrem. Kamarádka se svíjí rozkoší a já přímo labužnicky prohmatávám její pevná prsa. Opřela si hlavu o mé rameno a bezvadně se uvolnila nechávajíc se intenzivně vzrušovat nahoře i dole. Pod svýma rukama zřetelně cítím, jak se její tělo poddává podnětům a zřetelně vnímám její zrychlující se tep.<br>
<br>Naznačila jsem Lucce, že už by to stačilo. Vylezly jsme z vany a vzájemně se osušujeme hrubými froté ručníky. <br>
<br>Když jsme se osušily, usadily jsme se všechny tři proti sobě navzájem na koberec. Chvíli se na sebe navzájem jen díváme a já mám konečně také možnost si Sofii v klidu prohlédnout. Lucčina osobní sestra s námi pobývala často bez oděvu během Lucčiných odběrů, ale teď se o ně nemusíme starat a můžeme se všechny tři věnovat sobě navzájem jen pro radost a potěšení. Nutno přiznat, že mimozemšťané měli velikou dávku štěstí při výběru zdravotních sester. Sofie je milá a současně krásná. Všechny její tělesné partie si navzájem bezvadně ladí a vytvářejí okouzlující křivky, nad kterými by jistě zaplesalo oko každého umělce. Dovedu si živě představit takovou Halinu, jak ji ‚lanaří‘ do role modelky.<br>
<br>Natáhla jsem se ke stolu a v mé ruce se objevila veliká broskev. Je měkká a plná šťávy. Zmáčkla jsem ji a proud šťávy vystříkl na Sofii. Lucka je opravdu moje sestra a čteme si navzájem myšlenky. Obě jsme se na kamarádku vrhly a lížeme broskvovou šťávu z jejího těla. Sofie se položila a nechala nás, abychom jí na tělo ‚napatlaly‘ ovocnou směs všeho druhu. Teď ji lížeme každá z jedné strany. Její milostná šťávička, která z ní při orgasmu teče proudem, je smíšená s jahodami a mě nenechává klidnou. Při vyvrcholení jsem se k ní silně přitiskla a mám teď část ovoce na sobě. Toho ovšem využila Lucka a střídavě nás líže obě. Při tom nám rukama přímo hněte prsa a její výstřiky na sebe nedaly čekat.<br>
<br>Dlouho pak ležíme vedle sebe na měkkém koberci, vzájemně se hladíme a zprudka oddechujeme. Pak všechny tři svorně končíme ve sprše. Takhle krásně a bezstarostně jsme se naposledy vyřádily s Lenkou a Janou tu poslední noc na ostrově. Škoda jen, že nás zítra čekají peripetie s úřady – ale co se dá dělat, život už je takový…
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <I>18. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Hned ráno jsem vyrazila za naším starým sousedem. Pracoval kdysi dávno u Bezpečnosti – sice jen u dopraváků, ale svou profesi ani v hlubokém důchodu nezapře. Sepsat seznam těch aut, která se střídala před naším domkem – to byl od něj docela dobrý nápad. Snad by mi mohl poradit, jak postupovat při ztrátě dokladů, která nás postihla.<br>
<br>Přivítal mě velice vřele – zná mě od kolébky a Lucku pochopitelně taky Stěžoval si, že mu tady chybíme.<br>
<br>„Je to hloupé, když člověk vyjde z baráku a ani se nemá s kým pozdravit. Lidi tu na mě koukají skrz prsty, myslí si, že jsem jako příslušník bývalé Bezpečnosti prováděl kdoví co – jako by dnes policisté za dopravní přestupky pokuty nevybírali…“<br>
<br>Ve stručnosti jsem mu vylíčila náš problém.<br>
<br>„Děvčica nešťastná,“ spustil, hned jak jsem skončila, „to jste přece měly hlásit hned – vyloupení a zničení domku je trestný čin… Teď, když jste udělali rekonstrukci, zahladili jste všechny stopy…“<br>
<br>„Sám víte, strycu, že to nebylo jen tak ledajaká vloupání. Když jste dávali Lucce ta čísla, tak jste…“<br>
<br>„Vlastně – máš pravdu, teď mi to došlo. Vloupání ani hlásit nemůžete. Nezbývá tedy nic jiného, než hlásit ztrátu dokladů. A když nemáš nic v ruce, bude to dost těžké. To znamená od začátku. Zajít na matriku a nechat si vyhotovit nový rodný list, potom teprve požádat o nový občanský průkaz… A za všechno platit horentní sumy.“<br>
<br>Zase máme na scéně ty nešťastné peníze. Během pobytu u mimozemšťanů jsem nic takového nepotřebovala. Lucka jako ředitelka sice slušně vydělává a honoráře za její články v odborných časopisech a přednášky na sympoziích také něco vynesou. Jenže teď požádala o neplacené volno… <br>
<br>Já jakožto sirota pobírám důchod a od školy sociální a prospěchové stipendium, jenže nevím, co se tady všechno stalo v době naší nepřítomnosti. Zásahem mimozemšťanů jsme schopny přežít bez peněz libovolně dlouhou dobu – jídlo a energii máme zadarmo. Jenže to bychom se musely od světa úplně izolovat. Například do konce května musíme zaplatit domovní daň – a pochybuji, že by berňák přijal naturálie v podobě řízků a smetanových dortů, ha, ha, ha.<br>
<br>Hned, jak jsem se rozloučila se sousedem, vrhla jsem se znovu na horu pošty. Tentokrát hledám výpisy z bankovních účtů – svého i Lucčina. Poslední důchod mi přišel za únor a sociální stipendium rovněž. V březnu nic jen prospěchové stipendium. A Lucce v březnu za únor proplacená dovolená. V dubnovém výpise pak by měla mít značný honorář za ten článek, který odevzdávala v Praze 15. ledna – v den, kdy jsem absolvovala tu nešťastnou gynekologickou prohlídku u Rummlera a kdy na nás poštval agenty FBI – ale to zjistíme až počátkem května… Naštěstí i teď je na obou účtech dost slušná suma, protože kromě trvalých příkazů a inkasa jsme z nich po tři měsíce nic nevybíraly ani neplatily. Jenže teď potřebuji hotovost, abych mohla zajet do Brna na matriku… A autem bez řidičského průkazu si to dovolit nemohu. Nemám ani kartu, takže musím do banky a vybrat na papírový doklad proti podpisu. Aspoň tak…<br>
<br>Stihla jsem vlak před desátou, sláva. Cestou z nádraží jsem se stavěla ještě ve škole na studijním oddělení zjistit, proč mi neposlali stipendium.<br>
<br>„Á, slečna Nikolka taky trefí do školy,“ dobírá si mě studijní referentka. <br>
<br>„Byla jsem na léčení s rukou,“ omlouvám se – a věřit mi musí, protože vidí, že zraněnou rukou opět vládnu.<br>
<br>Přívětivě se usmála a popřála mi k uzdravení. Pak se ale zasmušila a poznamenala: „Jenom musíte přinést neschopenku. I když vidím, že vám ruku krásně uzdravili, musí to být v pořádku i papírově, jinak byste měla neomluvené absence a tím pádem i potíže se zápočty.“<br>
<br>„A kvůli tomu jste mi ani neposlali stipendium?“<br>
<br>Referentka vytáhla z kartotéky mou složku a prolistovává ji.<br>
<br>„Tak předně: Abychom vám mohli vyplácet sociální stipendium, musíte na začátku každého semestru přinést potvrzení o výši příjmů – ve vašem případě tedy sirotčího důchodu – a to jste neudělala, ačkoliv jsme vás k tomu vyzvali doporučeným dopisem, který se nám vrátil jako nedoručitelný. A za druhé: Při poslední zkoušce jste tu zapomněla index. Tady je.“<br>
<br>„Dobře, já se polepším,“ slibuji referentce, „ale teď ještě zatím do školy nepřijdu, jsem v rekonvalescenci.“<br>
<br>Studijní referentku bych teď nejraději objala a zulíbala. MÁM INDEX!! MÁM KONEČNĔ ÚŘEDNÍ DOKLAD S FOTOGRAFIÍ! ASPOŇ NĔJAKÝ!<br>
<br>Velice srdečně jsem se s ní rozloučila, ani chudinka nevěděla, proč – a vyrazila jsem na matriku. Prokázala jsem se studijním průkazem, který jsem díky šťastné náhodě právě před chvílí získala, a požádala jsem o vyhotovení duplikátů rodných listů – svého i sestřina. Tedy – pardon – pro úřady bratrova, pochopitelně… Lucka je vlastně pořád můj bratr Robert! Byrokratická mašinérie je neúprosná. <br>
<br>„Přijdete si pro ně jedenadvacátého, nebo je chcete do týdne poslat poštou?“<br>
<br>„Raději si přijdu,“ rozhodla jsem se bleskově, protože kdyby měl na poště službu někdo jiný, nemuseli by mi zásilku vydat.<br>
<br>Další moje cesta vede na okresní správu sociálního zabezpečení.<br>
<br>„Ráda bych zjistila, proč mi nebyl poslán důchod za březen. A také od vás potřebuji potvrzení o jeho výši – pro školu…“<br>
<br>Úřednice neochotně prohledává databázi v počítači. Tváří se nechutně – jako bych ji obtěžovala… Po několika minutách se na mě udiveně podívala a vykoktala: „Slečno, podle … ehm … našich záznamů…“<br>
<br>„Co se stalo podle vašich záznamů?“<br>
<br>Úřednice na mě zírá jako na zjevení a mlčí. Náhle se jí roztřásly ruce a drkotá zuby jako při zimnici.<br>
<br>„Tak co se stalo podle vašich záznamů?“<br>
<br>Úřednice místo odpovědi popadla telefon a kohosi shání. „… co? Na obědě? Já tady mám hrozný případ… Dobře…“<br>
<br>Položila sluchátko a obrátila se ke mně: „Slečno, posaďte se zatím v čekárně a počkejte, až se vrátí vedoucí oddělení. Víte, já nevím, jak bych vám to řekla…“
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Lucčiny myšlenky – <I>18. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Tak ta výpověď Nancy Moareové je opravdu přesná. Byly jsme prohlášeny za mrtvé a zůstaly jsme bez dokladů, protože nám byly ukradeny během devastace našeho domku, kterou ta mrcha označila za ‚domovní prohlídku‘ – srovnání se řáděním gestapáků je od starého souseda opravdu přiléhavé.<br>
<br>Ale jak teď budeme řešit svízelnou situaci, do které jsme se ne vlastní vinou dostaly? Dvě neexistující bytosti – prohlášeny za mrtvé a bez dokladů – přebývají v domku, který byl zrekonstruován – nebo lépe řečeno – uvnitř kompletně přestavěn – bez vědomí stavebního úřadu. Ovšem! Jakpak se to ti úředníci na stavebním úřadu dozvěděli? Někdo to musel pochopitelně udat. A ten někdo musí vědět, že domek byl uvnitř nejprve zdemolován a pak přestavěn. Dále musí vědět, že my tady bydlíme nebo že se tady občas vyskytujeme. A ten někdo také ví, že si s námi nemůže přece jen zahrávat, jak by se mu zachtělo, takže se snaží poštvat na nás orgány státní správy. A ten jediný někdo mohou být buď agenti CIA, nebo FBI. Pochybuji o tom, že by někdo jiný měl na naší persekuci zájem.<br>
<br>To ale znamená, že náš domek – a možná i nás samé – někdo neustále špehuje a musí agenty některé z těch služeb pravidelně informovat o tom, co se tady děje. Hrozné!<br>
<br>Ještě štěstí, že mimozemšťané se nechovají jako vláda USA. To by totiž po našem útěku přestaly všechny systémy fungovat, vyhlásili by proti nám embargo a zrušili by ochranné pole, které funguje jen díky součinnosti všech tří pólů – CPLEN, SSE a našeho domku, který slouží jako opěrný bod.<br>
<br>Lze vůbec žít v lidské společnosti bez dokladů, bez peněz, bez složenek, upomínek, daní a různých povolení, potvrzení a dalších zbytečností? Můžeme se sice izolovat, zapnout ochranné pole, ignorovat zvonek u dveří, poštu, telefon… Ale nemůžeme pak ven, aniž bychom se staly objektem zájmu pro policii, soudy či exekutora! To jsme rovnou mohly zůstat navždy zavřené na antarktické stanici a nemusely jsme usilovat o to, abychom mohly navštěvovat svůj domov…<br>
<br>Můj pohled padl na hromadu dosud neroztříděné pošty a přímo cítím, že ztrácím energii k jejímu dalšímu vyřizování. Jako by mě vysával nějaký neviditelný upír…
</p>
<p class="p3">- × - × - × -<br>
<br>Lucčiny myšlenky – <I>19. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Navštívily jsme s Nikolkou našeho souseda a svěřujeme se mu s podezřením, že jsme neustále špehovány.<br>
<br>„I to je docela možné,“ uvažuje starý pán, „a ani k tomu není potřeba nějaký jejich konfident. Řádili tady dost dlouho na to, aby mohli po celém domě rozmístit odposlouchávací zařízení – štěnice. To se hledá dost obtížně…“<br>
<br>Jeho úvaha je možná správná, ale já zase předpokládám, že během rekonstrukce by museli mimozemští technici na taková zařízení narazit a zlikvidovat je.
</p>
<p class="p3"> - × - × - × -<br>
<br>Z Nikolčina deníčku – <I>21. dubna</i>
</p>
<p class="p1">
Rodné listy jsem na matrice bez potíží získala, ale když jsem potom nahlásila v oddělení občanských průkazů jeho ztrátu a požádala o nový, narazila jsem na podobný problém jako před třemi dny na sociálce. Pro úřady jsem mrtvá! Bude zahájeno šetření, ale jak dlouho se povleče a jaký bude mít výsledek – toť ve hvězdách…<br>
<br>„Rovněž váš bratr Robert zahynul dne 21. února, sdělila mi úřednice neosobně, když jsem se zeptala na Lucku, „a o vaší sestře zde není zmínka. Zřejmě byla k trvalému pobytu hlášena někde jinde. My o vydání jejího občanského průkazu nemáme žádný záznam.“<br>
<br>Znovu jsem nucena si uvědomit, že Lucka je na úřadech vedena jako muž – pod svým původním jménem. Bude to mít o to komplikovanější. Až si jako dívka přijde vyřizovat občanský průkaz na mužské jméno.<br>
<br>Domů jsem dorazila až odpoledne. Přicházím k našemu domku a podvědomě cítím, že něco není v pořádku. Před otevřenou brankou stojí džíp… Zatraceně! Lucka se Sofií asi zapomněly po mém odchodu zapojit ochranné pole!
</p>
<hr>
<p class="p2">
Autor: <b>© Éósforos, 2005–2014</b><br>
<script type="Text/JavaScript" src="../Js/posto.js"></script>
</p>
<hr>
<p class="p1">
<a href="222_Inter_05.html" title=
"ASTRONAVIGÁTOROVO TAJEMSTVÍ – V. Intermezzo:
„Chápu Zemille, že umělá inseminace separovanými spermiemi je metoda nejrychlejší a nejspolehlivější, což bych byl ochoten uznat z hlediska vědeckého – ne však z hlediska lidského.“">
<b>Předchozí kapitola</b></a>
<a href="224_Kapitola_18.html" title=
"ASTRONAVIGÁTOROVO TAJEMSTVÍ – Kapitola 18:
„No ne,“ rozplývá se grázl medově, „slečna se nám umí opravdu kouzelně stydět… Tak dělej! Ukaž, co v těch kalhotkách máš… Jsi ženská jak se sluší a patří, nebo tam máš podobné nadělení jako tady ta …,“ ">
<b>Pokračování</b></a>
<a href="../Ram.html" target="_parent"><b>Zpět na obsah</b></a>
</p>
<p>
<a href="http://counter.cnw.cz/" target="_parent"><img src="http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?SpisyEosforovy&on" alt="[CNW:Counter]" border="0"></a>
<script type="text/javascript">
<!--
document.write("<a href=\"http://counter.cnw.cz\" target=\"_parent\"><img src=\"http://counter.cnw.cz/trackit.cgi?SpisyEosforovy&t5&" + escape(top.document.referrer) + "\" alt=\"CNW:Tracker\" border=\"0\" width=\"1\" height=\"1\"><\/a>");
// -->
</script>
</p>
</body></html>
Zerion Mini Shell 1.0