%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Sergej</first-name><last-name>Lukjaněnko</last-name></author>
<book-title>Načisto</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Sergej</first-name><last-name>Lukjaněnko</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>f7c1916b-9c9b-44fa-bb5b-eff0d4bd55f3</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>0101</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>
<image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>SERGEJ LUKJANĚNKO</p>
<p><strong>NAČISTO</strong></p>
<p>TRIFID</p>
<p>ARGO</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Sergej Lukjaněnko</p>
<p><strong>Načisto</strong></p><empty-line /><p>© S. V. Lukjaněnko, 2007</p>
<p>Translation © Libor Dvořák, 2010</p>
<p>Cover © Milan Fibiger, 2010</p>
<p>© Triton/Argo, 2010</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-7387-373-8 (Triton)</p>
<p>ISBN 978-80-257-0275-8 (Argo)</p><empty-line /><p>Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p>
<p>www.triton-books.cz</p>
<p>Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,</p>
<p>www.argo.cz</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Železniční nádraží je místo proměn. Vstupujeme do vlaku, a přestáváme být sami sebou. Od této chvíle získáváme jinou minulost a počítáme s jinou budoucností. Náhodnému spolucestujícímu jsme ochotni vykládat všechno, co nás v životě potkalo, a dokonce i to, co nás nepotkalo. Máme-li soudit podle příběhů z vlaku, tak na světě vůbec nejsou nudní lidé s nezajímavými životopisy.</p>
<p>Proto mám vlaky tak rád.</p>
<p>Dokonce i ty, co jedou jižním směrem.</p>
<p>Ostatně kupé bylo nečekaně čisté a pro ukrajinskou soupravu netypické. Na podlaze ležel běhoun, na stolku bílý ubrousek, ve vázičce, do níž kdosi neznámo proč nalil vodu, stály květiny z umělé hmoty. Už povlečené ložní prádlo bylo zaprané do světle šeda, ale přece jen čisté. Nad oknem visel v kovovém rámu televizor – sice ne plochý monitor, což by bylo rozumnější, nýbrž břichatý klasický, ale stejně…</p>
<p>Jistě, vagony první třídy mají své přednosti. A nejde jen o jednoho spolucestujícího v kupé, ale o pohodlí vůbec.</p>
<p>Hodil jsem si tašku nahoru na polici, zavřel jsem dveře kupé a vyšel na nástupiště. Pod nohama mi čvachtala břečka ze sněhu a bláta. Foukal mokrý vítr a počasí ani v nejmenším nepřipomínalo to moskevské, takhle bývá spíš v zimě u moře, někde na Jaltě nebo v Soči. Jižní vlak jako by s sebou přivezl vlhké slané teplo. Zapálil jsem si. Vedle mě podupávaly průvodčí a hlasitě si povídaly v rusifikované ukrajinštině, zvané suržik. Myly… dejme tomu hlavu jakési Věrce a horem dolem hodnotily její nezřízený život.</p>
<p>Lístek do první třídy jsem si rozhodně nekoupil z nějaké přílišné změkčilosti. Dvojku ani lehátka už prostě neměli a odkládat odjezd se mi nechtělo. Cítil jsem, že kdybych to o den odsunul, nikam neodjedu. Dobrodružství už mám dost.</p>
<p>Nebo snad ještě ne?</p>
<p>Zatímco jsem kouřil, do vagonu přibylo několik cestujících. Jestlipak někdo z nich přistoupí do mého kupé? Třeba támhleta štíhlá okatá dívenka v brýlích s tenkými obroučkami. Ta sotva… A co mladík v mých letech, v přísném plášti a s drahým hliníkovým kufříkem v ruce? Taky pochybuji. Poťouchlé železniční božstvo mi nejspíš jako společníka přidělí támhletoho chatrného, přisleplého a v chůzi pokašlávajícího dědoucha. Anebo, což při cestách vlakem bývá nejděsnější, támhletu mladou dámu s roztomilým ročním díťátkem v náručí. Už jste někdy přihlíželi výměně plenek v kupé? Zvlášť když caparta z neustálého pohupování a nezvyklého jídla zlobí bříško? A to vás ta báječná žena donutí klimatizaci vypnout, jen co nastoupí, aby díťátko nenastydlo…</p>
<p>Pln chmurných předtuch jsem se vrátil do svého kupé. A zjistil jsem, že tentokrát mám přecejen štěstí. Sice to není slečna v brýlích, ale aspoň vrstevník. Který už navíc z fešáckého kufříku stačil vylovit láhev piva.</p>
<p>„Dobrý večer, já jsem Saša.“ Mladý muž vstal a bez dlouhých cirátů mi podal ruku.</p>
<p>„Dobrý večer. Kirill.“</p>
<p>„Nevadí vám to?“ ukázal pohledem na láhev.</p>
<p>„Ale beze všeho.“ Jeho způsob komunikace mě poněkud vykolejil. Že by mladý úspěšný vzdělanec? Ačkoli to ne. Spíš patřil ke kategorii povalečů, co o sobě tvrdí, že jsou začínající politici, jedou někam pořádat vlastní předvolební shromáždění či naopak sabotovat cizí, ale většinou jako hádavé babky v tramvaji jen povykují po internetu.</p>
<p>Pokud mám pravdu, tak mě čeká veselý večírek! Mladí politici si nedávají pokoje ani na okamžik a vysoká politická aktivita se u nich projevuje nepřetržitě.</p>
<p>„Můžu vám nabídnout?“ A Saša mi podal láhev. A vida! Kvalitní anglický ležák – žádné dovozové pivo, stáčené v Rusku, a už vůbec ne pivní tvorba našich ukrajinských bratří.</p>
<p>„Děkuju,“ nechtěl jsem odmítat a posadil se na své lůžko. Můj spolucestující už mezitím věcně vybaloval tašku, takže světlo světa spatřilo dalších pět pivních láhví, basturma, sýr a pistáciové oříšky. Zato po nějakých otahaných teplácích a gumových trepkách, do nichž se naši občané v dálkových vlacích tak rádi převlékají, nikde ani stopy. Ostatně celkové Sašovo vzezření rovnou napovídalo, že pantofle ve veřejných prostorách by nepřipustil. Byl dokonale oholený a ostříhaný tak, jako by právě sestoupil z pódia. Tmavomodrý oblek z tenké vlněné látky vypadal hodně drahý, ale ve skutečnosti byl zřejmě ještě dražší.</p>
<p>Navíc můj soused nezačal házet hlavou jako ryba a opatrně povolovat uzel kravaty, aby si ji nakonec jako oprátku sejmul, jak to dělají lidé, kteří oblek a kravatu neumějí nosit. Nene – tenhle si kravatu, jejíž barva dokonale ladila s barvou košile, volnými pohyby rozvázal, vytáhl z tašky speciální pouzdro a kravatu do něj uložil a pověsil na věšák. Na sako měl samozřejmě vak s vestavěným ramínkem. Ten určitě najde něco i na ponožky…</p>
<p>Přisunul jsem se k oknu, mimochodem přesně v okamžiku, kdy se nástupiště pohnulo a začalo couvat. Jel jsem do Charkova. A proč? To jsem si toho za poslední týden užil málo? A co za týden – jen za včerejšek mě třikrát div nezabili!</p>
<p>„Vy jste z Moskvy?“ zeptal se Saša.</p>
<p>„Cože?“ V zadumání jsem jeho slovům hned neporozuměl. „Ano, z Moskvy.“</p>
<p>„Já taky,“ poznamenal, jako by odpovídal na heslo.</p>
<p>„Děláte v byznysu?“ zeptal jsem se, i když mě to přísně vzato naprosto nezajímalo. Konverzaci je ale třeba udržovat, zvlášť když vám váš společník nabídne pivo…</p>
<p>„No… ne tak docela,“ zatvářil se, jako by se zamyslel. „Ačkoli i takhle by se tomu dalo říkat.“</p>
<p>„Takže v politice?“ pokračoval jsem, teď už vyloženě ponuře.</p>
<p>„Do jisté míry,“ rozesmál se Saša. „Vlastně máte pravdu, Kirille. Je to něco mezi byznysem a politikou. Dělám ve státní struktuře. Takové to byrokratem z vlastní vůle. Nějakými politickými nesmysly se samozřejmě nezabývám. To je věc politiků. Kdežto naší věcí je, aby fungoval stát, jezdily vlaky, rostlo obilí a hranice byly na pořádný zámek! V sovětské epoše by se mi říkalo funkcionář.“</p>
<p>Usrkl jsem znovu piva a láhev postavil na stolek. Tak funkcionář…</p>
<p>„A co vy, Kirille, pracujete, nebo ještě studujete?“ zeptal se. To už na mě bylo trochu moc – slyšet od chlápka, který může být sotva o rok o dva starší než já, tohle familiérní „pracujete, nebo ještě studujete“.</p>
<p>„Já jsem dočasně nezaměstnaný.“</p>
<p>„Máte říkat ‚zrovna hledám práci‘,“ poučil mě Saša. „Věřte mi, že to zní mnohem líp! A co jste dělal předtím?“</p>
<p>„Funkcionála,“ odsekl jsem podrážděně. Tohle chce opravdu hodně drzosti, když hodlá úplně neznámého člověka po pár větách poučovat! Ale k téhle neomalenosti asi nakonec dospěje každý státní úředník. Byrokrat z vlastní vůle! Prostě aby obilí bylo na pořádný zámek, vlaky rostly a hranice jezdily…</p>
<p>„A jakého funkcionála, jestli to není tajemství?“ otázal se Saša a já najednou v jeho hlase postřehl nefalšovanou zvědavost. „Ještě nikdy jsem nepotkal funkcionála schopného cestovat!“</p>
<p>Upřeně jsme se na sebe zadívali. Ve spáncích mi zabušila krev.</p>
<p>„Vy víte o funkcionálech?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl, jako by se nechumelilo. „Jsou to na slovo vzatí machři ve svém oboru, ale k tomu svému oboru jsou uvázaní jako pes k boudě. Od své funkce se nedokážou dostat dál než na nějakých deset patnáct kilometrů. Já chodím k holiči-funkcionálovi na Čistých Prudech.“</p>
<p>„Takže víte, co jsou to funkcionálové?“ opakoval jsem tupě.</p>
<p>Ačkoli – co se divím? Několik dní jsem mezi funkcionály sám pracoval jako celník a přes mou vodárenskou věž se z jednoho světa do druhého courali politici, podnikatelé i třeba jakési mladé popové hvězdičky se svými kamarády. Na inspekci ke mně přišel jeden politik a jeden humorista. Což už je dost publika na to, abych pochopil, že v Moskvě o funkcionálech musí vědět i několik set normálních lidí. Ti, co patří k nejvyšším patrům státní moci, byznysu či masové kultury, jsou zkrátka zasvěceni. A tenhle mládenec taky nebude jen tak někdo, to je vidět hned…</p>
<p>Saša se zasmál:</p>
<p>„Jistěže vím! Jak já bych vám to dokázal? Nemám vám třeba říct, kolik je v Moskvě celnic?“</p>
<p>„To mi radši vyjmenujte pár světů, kam jste se podíval.“</p>
<p>„Veroz!“ vybafl na mě okamžitě.</p>
<p>„Takový svět neexistuje!“ zajásal jsem.</p>
<p>„Jak to, že neexistuje?! To je tam, jak jsou ty městské státy. Mají tam feudalizmus, dost legrační, s parními stroji…“ luskl prsty. „Třeba Nut, Kimgim nebo Ganczer…“</p>
<p>Přikývl jsem. Jistě, přirozeně – z mé celnice se dalo projít do Kimgimu. Velice milé městečko. Ale kromě něj určitě musely existovat tisícovky dalších městských států…</p>
<p>„Už věřím,“ přikývl jsem.</p>
<p>„Nebo Rezervace,“ pokračoval Saša. „A taky…“</p>
<p>„Věřím, už věřím…“ Znovu jsem si lokl piva. „No jo. Člověk to nečekal.“</p>
<p>„Jenže jaký vy jste funkcionál?“ ptal se vytrvale s touž dobromyslnou zvědavostí Saša. „Promiňte, možná že jsem až příliš dotěrný, takže neodpovídejte, pokud se vám nechce…“</p>
<p>„Jsem celník,“ přiznal jsem se. Už jsem ovšem neupřesnil, že bývalý.</p>
<p>„A zároveň jste schopen cestovat?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Neuvěřitelné!“ Samotná existence funkcionálů přitom Sašu nijak nezarážela. „Tak to bychom si měli dát panáčka… Nejste proti?“</p>
<p>Vnořil ruku do kufříku a eskamotérským gestem vylovil Martell.</p>
<p>Zakroutil jsem hlavou:</p>
<p>„Díky. Radši ne. Ráno nás čeká celnice.“</p>
<p>Saša se znovu zasmál:</p>
<p>„Vy jste mi šprýmař! Funkcionál, co se bojí celnice…“ Najednou se však zatvářil vážně: „Hranice, celnice, pořád jen stavíme nějaké ploty. Normálnímu člověku je to na překážku a mizery to stejně nezastaví… Tak k čemu je to dobré?“</p>
<p>Je to zvláštní. Všechno to znělo naprosto upřímně a já s ním naprosto souhlasil. Jenže stejně to bylo jaksi strojené, trochu jako z tribuny. Bezděky jsem si vzpomněl na politika Dimu.</p>
<p>Že by to pro ně pro všechny opravdu byla choroba z povolání?</p>
<p>„K ničemu,“ souhlasil jsem nicméně.</p>
<p>„Dejme tomu takový Veroz – vypadá jako přikrývka z hadříků, ale skutečné hranice tam skoro nejsou,“ pokračoval Saša a obratně přitom krájel basturmu. „Takový kouzelný útulný koutek… Víte, už kolikrát mě napadlo, jestli se tam nemám přestěhovat…“</p>
<p>„Poslyšte, a jak jste se dověděl o funkcionálech?“ neudržel jsem se. „A o jiných světech?“</p>
<p>„Z moci úřední,“ zazubil se mladík upřímně. „Když jsem se stal tajemníkem u Petra Petroviče, tak mě do všeho zasvětil. Však to znáte – taková funkce vyžaduje, abyste šéfa doprovázel kamkoli!“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že jádrem téhle výpovědi byl „tajemník u Petra Petroviče“. Byl to pokusný balónek pro hru našinec-vetřelec. V níž se předpokládá, že funkcionál musí být „in“… a podle toho reagovat.</p>
<p>„Jak se mu vede?“ zeptal jsem se, aniž bych upřesňoval, komu. „Už je na tom líp?“</p>
<p>Neznámému Petru Petrovičovi, který má, jak se zdá, k ruce několik referentů a důvěrníků, bude určitě přes padesát. A v tomhle věku, ještě ke všemu mezi hodnostáři na pomezí politiky a byznysu, naprosto zdravého člověka nenajdete.</p>
<p>Spiklenecky na mě mrkl:</p>
<p>„Pánbu zaplať! Stačila dieta a léčivé prameny…“</p>
<p>„V Karlových Varech?“ střílel jsem naslepo dál.</p>
<p>A znovu zásah.</p>
<p>„Jistě, jako obyčejně…“ Tak teď už jsem pro Sašu byl definitivně našinec, jehož přestal mást jak fakt, že můžu cestovat, tak to, že mě nezná. Saša si taky otevřel pivo a zeptal se: „Znáš ten o gynekologovi-funkcionálovi?“</p>
<p>„Jistej si nejsem…“ zamumlal jsem neurčitě.</p>
<p>„Gynekolog-funkcionál zaběhne do kolegovy ordinace a povídá: Pojď se mnou! Ke mně ti přišla pacientka…“</p>
<p>Největší neštěstí anekdot tohoto typu spočívá v tom, že se jen upravují z normálních. Což znamená, že dokonce i když nejste pomatený vyznavač knih o Harry Potterovi nebo nedejbože rapu, stejně všechny tyhle vtipy poznáte – stačí místo Čapajeva dosadit Pottera a Peťku nahradit Ronem. Protože nic jiného na tom není.</p>
<p>Přesto jsem se ze slušnosti zasmál. A odpověděl přiměřeně košilatým vtipem o příliš vyvinutém Gruzínovi.</p>
<p>Saša optimisticky zaržál a přisunul mi další láhev piva. Bylo na něm vidět, že nový parťák se mu zalíbil.</p>
<p>Mně popravdě řečeno taky.</p>
<p>Pili jsme pivo. Několikrát jsme si vyšli zakouřit, já při té příležitosti Sašu pohostil cigaretami značky Treasure, zrekvírovanými v Koťově autě, za což jsem si vysloužil ještě jeden uznalý pohled. Pivo nám rychle došlo a Saša se nabídl, že skočí pro další do jídelního vozu. Originál anglické tam samozřejmě neměli, ale po třetí flašce už je to, jak známo, celkem jedno, a ať pijete cokoli, chutná to všechno stejně.</p>
<p>Spát jsme šli někdy po jedné hodině v noci, a to ve značně povznesené náladě. Alexandr začal okamžitě chrápat, ale v klapotu kol mi to nijak zvlášť nevadilo. Klimatizace ve vagonu fungovala, což bylo v ukrajinském vlaku věru co říct. S rukou podloženou pod hlavou jsem ležel na zádech a sledoval odrazy světel, pobíhající po stropě – blížili jsme se k jakémusi menšímu městu.</p>
<p>Stejně je to zajímavé… Ze všech spolucestujících na mě vyšel ten, co ví o funkcionálech. A ještě ke všemu mi uměl rozvázat jazyk. Je to náhoda? Anebo past? Dokázal jsem uniknout ze systému. Porušil jsem funkcionálské zákony. Dalo by se říct, že jsem rozpoutal vzpouru. Přemohl jsem policajta Andreje, zabil „porodní asistentku“ Natálii a nakonec jsem dokázal uniknout i svému kurátorovi… Svému bývalému příteli Koťovi.</p>
<p>Samozřejmě – pokud by se člověk řídil zdravým rozumem, tak je takováhle náhoda málo pravděpodobná a Sašu na mě nasadili. Jenže kdybych na druhé straně spoléhal na zdravý rozum, tak už dávno blouzním někde na nemocničním lůžku. Copak normální člověk může uvěřit v jiné světy, kam vedou tajná dvířka, ve funkcionály, kteří se jako by se nechumelilo promenují po městě, a nakonec i v tajemné experimentátory, kteří všechno to hemžení řídí?</p>
<p>Zvedl jsem ruku a rozespale pohlédl na ocelový kroužek navlečený na prsteník. To je vše, co zbylo z mé „funkce“…</p>
<p>Musím spát. Můj spolucestující, ať už náhodný nebo nastrčený, na mě sotva zaútočí v noci. Žádný pocit nebezpečí se nedostavoval a já svým předtuchám věřil. Zítra ráno dorazím do Charkova a začnu hledat Vasilisu, což je sice ženská zvláštní, ale čímsi vzbuzuje důvěru…</p>
<p>Vlak neustále zpomaloval. Zdálky sem dolehl kovový hřmot nádražních reproduktorů: „Rychlík číslo devatenáct… Moskva-Charkov… přijíždí na druhou kolej…“ Po stěně sklouzl jasný obdélník světla, v němž se ocitly kalhoty stažené gumičkou i pomačkaný svetr, který jsem do síťky nad lůžkem odhodil i s ponožkami (máte pravdu, jsem čuně, omlouvám se!).</p>
<p>Přizvedl jsem se na lokti a natáhl ruku k zatažené záclonce. Mimoděk jsem vyhlédl na blížící se nástupiště.</p>
<p>Na samém jeho začátku, tam, kde by měl zastavit poslední vagon soupravy, stála skupinka mladých mužů, asi tak deseti až dvanácti. Všichni nakrátko ostříhaní, prostovlasí, v lehkých baloňácích či krátkých bundách. A všichni si pozorně prohlíželi vůz po voze.</p>
<p>Jejich tváře mi připadaly povědomé – ne jedna po druhé, spíš tím, že byly všechny téhož typu. Přísně vzato úplně normální zjevy, ale bylo v nich znát cosi cizího.</p>
<p>Dál bylo nástupiště prázdné – kdo by taky chodil k projíždějícímu půlnočnímu rychlíku v malém provinčním městě?</p>
<p>Ačkoli… Asi o třicet metrů dál stál mládenec, který vypadal, jako by k té společnosti patřil. O dalších dvacet třicet metrů dál se zase nudila dvojice jasných sportovců. A pak zase jeden. V dáli nad nádražní budovou kalně zářilo slovo OREL.</p>
<p>S pohledem stále upřeným do okna jsem se začal oblékat. Džíny, ponožky, boty… Svetr. Na tašku jsem se jen podíval, ale rozhodl jsem se, že brát si ji nebudu, stejně jsou tam jen hadry a krámy. Hodil jsem přes sebe bundu, poplácal se po kapse a přesvědčil se, že peněženka je na místě. No nic, musíme vyrazit…</p>
<p>„Jdeš si bafnout nebo s čajem?“ zeptal se ze svého lůžka Saša, který přestal pochrupávat.</p>
<p>„Jojo, bafnout,“ zamumlal jsem. „Spi.“</p>
<p>A tiše jsem vyšel do chodbičky. Vlak stále ještě brzdil a klouzal podél nástupiště. Za okamžik do prvního a posledního vozu soupravy nastoupí soustředění mladí muži… a u dveří každého vagonu budou stát dva až tři další.</p>
<p>Těžko říct, zda bych si s nimi poradil i jako funkcionál. Teď ovšem rozhodně ne. To je nabeton.</p>
<p>Rozběhl jsem se chodbičkou a postupně cloumal studenými hliníkovými madly oken. Zamčeno, zamčeno, zamčeno… Čtvrté ale povolilo a zašouplo se dolů. Kolem pomalu ubíhaly mokré kolejnice, nákladní souprava na vedlejší koleji, v pohupujícím se kuželu světla z plechové lampy na sloupu se míhalo mračno mokrých sněhových krupek…</p>
<p>A pak jsem zachytil pohled nakrátko ostříhaného pašáka, který stál v kolejišti hned vedle našeho rychlíku. Pomalu a jakoby rozespale roztáhl rty do širokého úsměvu a zamával mi. Pak, aniž se pokusil něco skrývat, sáhl k pasu po radiotelefonu.</p>
<p>Ti, co vlak obklíčili, se nedopustili jediné chyby. Své lidi měli ze všech stran.</p>
<p>Past zaklapla.</p>
<p>„Kam se to chystáš, Kirille?“ vykoukl z kupé zívající Saša. Podíval se na mě. Pak do okna. Kohosi doprovodil pohledem a přimhouřil oči. Smysl pro nebezpečí měl vyvinutý jako šelma. Však taky i v té nejdivočejší džungli to bude daleko méně nebezpečné než v jasných a klimatizovaných chodbách moci a byznysu. „Ty jdou po tobě?“</p>
<p>Přikývl jsem a zeptal se:</p>
<p>„Patříš k nim?“</p>
<p>„No tos uhod!“ zvolal rozhořčeně. A já, jako bych stále ještě byl funkcionál, snadno odhalující jakoukoli lež, pochopil, že mluví čistou pravdu. Tenhle „byrokrat z vlastní vůle“ vytrvale obíhá ve svých kruzích „na pomezí politiky a byznysu“ právě proto, že se nikdy s nikým nerozhádal. Nepodílel se na žádné šarvátce, nýbrž vždy a s každým vycházel a neochvějně udržoval vlastní neutralitu. Takoví se obvykle až nahoru nikdy nedostanou, ale zato taky nikdy nedopadnou až na samé dno.</p>
<p>„Musím utéct,“ řekl jsem jen. „To honěj mě.“</p>
<p>Vlak sebou zaškubal na posledních metrech před zastavením.</p>
<p>„Tak utíkej,“ poradil mi s úlevou Saša. „A zlom vaz! Rád bych pomoh, ale…“</p>
<p>„No to mě těší, že bys rád pomoh,“ skočil jsem mu do řeči. „Však mi taky pomůžeš.“</p>
<p>Skočil jsem zpátky do kupé, popadl svou tašku a vyběhl zpátky k otevřenému oknu zrovna ve chvíli, kdy se vagon vnořil pod jakýsi mřížovaný nadchod, vedoucí přes kolejiště. Tašku jsem vyhodil ven.</p>
<p>Saša si zřejmě myslel, že hodlám vyskočit oknem taky. Dokonce ke mně přikročil a chystal se mi pomoci. Jenže já zatáhl za záchrannou brzdu, čímž jsem téměř stojící soupravu přinutil vypustit vzduch z brzdového systému a prudce strnout skoro na místě. Na hlavu zcela nevinného strojvůdce už se v tuhle chvíli bezesporu sypaly kletby násilně probuzených cestujících.</p>
<p>„Vyskočil jsem oknem ven,“ vysvětlil jsem Sašovi. „Viděls to?“</p>
<p>Saša, opřený o stěnu, několik vteřin jen mlčel a škrábal se na břiše, v jeho profesi nezvykle pevném a plochém. Kdo mě pronásleduje, nevěděl, což bylo konečnému rozhodnutí zatraceně na překážku. Vypadal jsem na našince, ale od toho se člověk taky musí umět včas odvrátit…</p>
<p>Co se v jeho hlavě odehrává, nebylo těžké uhodnout. K tomu, aby mi pomohl či mě naopak napráskal, měl zhruba stejně důvodů…</p>
<p>Saša se ode mě odvrátil, vysunul se z otevřeného okna ven a do noci zaječel:</p>
<p>„Stůj, ty hajzle! Stůj!“</p>
<p>Dál už jsem čekat nemohl.</p>
<p>Vrhl jsem se zpátky do kupé. Vyhlédl jsem úzkou štěrbinou mezi záclonkami ven – zdá se, že se někdo nedívá… Postavil jsem se na lůžko.</p>
<p>Kupé první třídy v ukrajinském provedení se od toho ruského mírně liší. Horní lůžka jsou odmontována a provedeno je i pár kosmetických úprav. Zavazadlová police nade dveřmi však zůstala nedotčena.</p>
<p>A přesně tam jsem se vysoukal, a to s obratností tvora, jemuž paty spaluje horký dech šelmy.</p>
<p>Vcelku jsem v tu chvíli moc šancí neměl. Nejhorší, co si v podobných případech uprchlík může vymyslet, je schovat se. Jedinou záchranou uprchlíka je úprk, hra na schovávanou je jen dětská zábavička.</p>
<p>Jenže i na útěku se vždy nějaký prostor pro manévr najde…</p>
<p>„Já tě vyšťárám i zpod země!“ hulákal v chodbičce velmi přirozeně Saša. „Chmatáku jeden chmatácká!“</p>
<p>Konečně práskly venkovní dveře vagonu a chodbičkou zadusaly několikery nohy. V tom dupotu bylo cosi stejného, jednotvárného, asi jako když pochodují vojáci anebo školáci v <emphasis>The Wall </emphasis>od Pink Floydů. Forma bývá táž, i když z ní zbudou jen boty…</p>
<p>Najednou jsem si vybavil historku o tom, jak v době moskevské olympiády převlékli všechny milicionáře ve městě do civilu a vyslali je do ulic. Pro tento účel zakoupili ve spřáteleném Východním Německu, jež se tehdy jmenovalo NDR, obrovskou spoustu slušných obleků, košil a kravat – ovšem naprosto stejných. Zřejmě proto, aby nikdo nikomu nic nezáviděl. Nebo že by tehdejší výstroj ní náčelníky nenapadlo, že civilní oblečení může mít několikerý střih? A tak moskevskými ulicemi začaly chodit dvojice nakrátko ostříhaných mladých mužů ve stejných oblecích. A protože se tehdy vynasnažili z hlavního města na prázdniny vyvézt naprosto všechny děti (aby náhodou u cizinců nežadonily o suvenýry), museli si zahraniční turisté z Moskvy odvézt zážitek přímo obludný: Že je to město přecpané stejně oblečenými tajnými agenty, město chmurné a běžnému lidskému životu naprosto neuzpůsobené.</p>
<p>„Co se tu stalo, občane?“ ozvalo se z chodbičky.</p>
<p>V hrudi mě zamrazilo.</p>
<p>Řečeno to bylo rusky. Naprosto čistě a správně. Jen se sotva postřehnutelným, skoro neslyšným akcentem, který byl ovšem cizí.</p>
<p>Lov na mě neuspořádali ani naši funkcionálové, ani naše tajné služby. Vlak pročesávali vetřelci ze Smyčky.</p>
<p>Musel jsem doufat, že na tohle Saša nepřijde.</p>
<p>„Jel se mnou v kupé, ksindl jeden!“ vykřikoval snad až příliš extaticky Saša. „Jen se podívejte, jeli jsme v jednom kupé…“</p>
<p>Podle zvuku jsem pochopil, že svého společníka z chodbičky strčil do kupé skoro násilím, aby se přesvědčil, že je prázdné. A hned ho zase vláčel zpátky k oknu.</p>
<p>„Hyena jedna! Eště se mnou normálně chlastal pivo. Jenže teď vyskočil oknem! Určitě mi štípnul šrajtofli…“ A zase nějaký šramot, jak se Saša do kupé vrátil a sáhl po svém saku… Jenže vzápětí překvapeně zvolal: „No to mě podrž… Šrajtofle je na místě! Kam se ženete? Já to poplet, to nebude zloděj…“</p>
<p>„Váš spolucestující je mimořádně nebezpečný terorista a vrah,“ odpověděl mu čísi hlas už zdálky. „Buďte rád, že jste to přežil, občane.“</p>
<p>Ležel jsem zticha jako myš a ještě stále nechtěl věřit tomu, že kupé neprohledali. V prostoru pro zavazadla to páchlo prachem, dezinfekcí a neznámo proč konopím. Ačkoli – je to vlak na jih, tak čemu se divím?</p>
<p>Zachránilo mě, že ti lovci byli ze Smyčky, ze Země 1. Ze světa, kde je vše mnohem správnější než u nás. Kde občané jsou většinou naprosto loajální a policii říkají čistou pravdu.</p>
<p>„Tak polez, teroristo a vrahu,“ zavolal na mě s jistými pochybami v hlase Saša. „Už jsou pryč.“</p>
<p>Vykoukl jsem dolů a seskočil na podlahu.</p>
<p>Ve vagonu bylo ticho. Cestující zřejmě pochopili, že tu něco není v pořádku, a tak i když byli vzhůru, raději do chodbičky nos nestrkali.</p>
<p>Saša se po mně díval se stále stejnými pochybnostmi: A je to správné, že mu pomáhám?</p>
<p>„Ahoj,“ řekl jsem jen, předklonil se a rozběhl se k východu z vagonu.</p>
<p>Kupé průvodčích bylo otevřené. Obě stály na perónu, něco si prohlížely a špitaly si spolu. Pohlédl jsem jim ze schůdku přes rameno: v rukou držely letáček s mou fotografií. Text pod obrázkem jsem nečetl, jen jsem skočil mezi ně a tiše pronesl:</p>
<p>„Chcete zůstat naživu?“</p>
<p>Ta starší přikývla a přitiskla si ruce k obličeji. Mladší otevřela ústa a viditelně se hodlala rozvřeštět.</p>
<p>Zacpal jsem jí pusu rukou a řekl:</p>
<p>„Stojíš o to, aby si tvoje děti dál mohly klidně hrát?“</p>
<p>Oči průvodčí se zděšeně zakulatily a celé její tělo jako by zkamenělo.</p>
<p>„Takže – nic jste neviděly a nic neslyšely,“ řekl jsem a stisk povolil.</p>
<p>Průvodčí mlčely.</p>
<p>Rozhlédl jsem se na obě strany, ale neviděl jsem nikoho. Všichni buď pročesávali soupravu, nebo už po mně pátrali mezi nákladními vlaky na odstavných kolejích.</p>
<p>Ze všech sil jsem se rozběhl k polosetmělé nádražní budově.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Existuje jedna taková zvláštní kategorie lidí – notoričtí Moskvané. Pozor, neplést si je s rodilými Moskvany – ti se, vyjma mírného snobizmu obyvatel metropole, od ostatních Rusů nijak výrazněji neliší! Narozdíl od nich je notorický Moskvan bytost, která za hranice Moskvy nevyjíždí a ani o to neusiluje. Míra notorické zakořeněnosti bývá různá. Tam, kde jsou kořeny nejhlubší, se člověk narodí v Grauermanově porodnici, pochovají ho na Vagaňkovském hřbitově, a on celý svůj život (často velmi dlouhý) stráví někde mezi těmito dvěma body.</p>
<p>O velmi výrazném případu tohoto typu mi svého času vyprávěl otec. Když bylo jeho kolegyni přes padesát, vydala se poprvé z Moskvy pryč – konkrétně do Pitěru na vědeckou konferenci. Před cestou byla velmi nervózní a teprve až ve vlaku se ukázalo, že ta žena z Moskvy ještě nikdy v životě neodjela. Dokonce ani jako dítě do pionýrského tábora! Dokonce ani v létě na chatu! Neměla důvod, nikam z Moskvy nevyjížděla a hotovo! Ve vlaku celou cestu nespala a prohlížela si jednotvárnou krajinu za oknem. V Pitěru obdivovala Něvu, Něvskou třídu, svatého Izáka, Admiralitu a co já vím co ještě. Tomu člověku se najednou otevřel celý svět!</p>
<p>Já sice také vyrostl v Moskvě, ale otázkou, zda je za okružní dálnicí život, jsem se nikdy nezabýval, v Pitěru jsem byl pětkrát a kromě toho taky v Rjazani, Jekatěrinburgu, a dokonce až v Krasnojarsku. No a samozřejmě taky v Turecku a Španělsku, což je dnešní náhrada za Krym.</p>
<p>Město Orel však pro mě byla naprostá terra inkognita. No dobře, zrovna tady a v sousedním Bělgorodě proběhl za války první vítězný ohňostroj s dělostřeleckými salvami. A pak tu snad kdysi byla nějaká pevnost… Anebo bitva?</p>
<p>Ale to je všechno, co o něm vím.</p>
<p>Nevěděl jsem ani, jak si zdejší občané říkají. Orlané? Orlované? Orelci, Orelky a Orelčata?</p>
<p>Odpověď mi rychle poskytl taxikář, který stál na stanovišti před nádražím a jemuž jsem oznámil, že mi ujel vlak a že se musím co nejrychleji dostat do Charkova.</p>
<p>„Hele, mě už nic nepřekvapí,“ opáčil filozoficky z okénka staré volhy. „Když to zacáluješ, tak tě vodvezu. A třeba do Moskvy.“</p>
<p>Do Moskvy?</p>
<p>Najednou se mi neuvěřitelně zachtělo zpátky. Domů do Moskvy. Do hlučné megalopole, kde se člověk ztratí mnohem snáz než někde v poušti. Tam by mě nakonec hledat nemuseli. Třeba tahle štvanice souvisí právě s tím, že jsem se nevzdal, nevrátil se k předchozímu všednímu životu, ale naopak začal horečně pátrat… Tomuhle vysvětlení jsem tak nějak naráz uvěřil. Jasně, nasednu na vlak do Moskvy, a celá ta noční můra skončí. Vrátím se do práce v Bitu a bajtu, tam mi škrtnou nějaké dny z dovolené za absence, usmířím se s Ankou…</p>
<p>A zapomenu na Nasťu.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl jsem mu. „Já potřebuju do Charkova.“</p>
<p>„Kolik?“</p>
<p>Co má na mysli, jsem pochopil hned. Ale aniž bych to od sebe čekal, odpověděl jsem:</p>
<p>„A jak pojedem? Rovnou na Kursk nebo přes Znamenku?“</p>
<p>Proboha jaká Znamenka? Já přece nevěděl ani to, že cesta vede přes Kursk!</p>
<p>Šofér si mě prohlédl, teď už o hodně pozorněji. Zřejmě se mu to, co měl před očima, nespojovalo s tím, co jsem říkal – asi jako když se díváte na předválečná pamětnická <emphasis>Děvčata, </emphasis>ale ze zvukové stopy znějí dialogy ze současného nočního televizního pornofilmu <emphasis>Děvky.</emphasis></p>
<p>„Co na ní máš, na tý Znamence?“ zeptal se.</p>
<p>„Je to kratší,“ usoudil jsem.</p>
<p>Jenže ne, neusoudil. Já to věděl!</p>
<p>„Kratší to je, ale nakonec delší. V Kromách zůstanem viset v zácpě… Ty jsi orelskej nebo co?“</p>
<p>„I tak by se to dalo říct,“ usmál jsem se. „A co za to budeš chtít?“</p>
<p>Taxikář si povzdechl. Pak si otevřeným okénkem odplivl a neochotně poznamenal:</p>
<p>„To víš, zpátky rito neseženu… Takže za sedum?“</p>
<p>Nevykořenitelná moskevská zkušenost mi okamžitě napověděla, že jde o stovky dolarů, a odpověděl jsem:</p>
<p>„Teda šéfe, to je ale svinstvo, takhle lidi holit…“</p>
<p>„No tak za šest litrů, když jsi ten krajan,“ povzdechl si řidič. „Ale za míň to teda nebude!“</p>
<p>„Jasně!“ Ohlédl jsem se k nádražní budově, obešel auto a posadil se na přední sedadlo. To už mi došlo, že na venkově se velké sumy nepočítají ve stovkách dolarů, ale v tisících rublů.</p>
<p>„A prachy dopředu,“ upozornil mě taxikář a startovat se zatím nechystal. „Zajedu s nima domů a nechám je ženě.“</p>
<p>„To je rozumný,“ přikývl jsem a vytáhl peněženku, která kdysi patřila Koťovi. Odpočítal jsem šest tisícovek. Taxikář je pečlivě složil, zasunul do kapsy, otočil klíčkem a zeptal se:</p>
<p>„A co že nejedeš normálně vlakem?“</p>
<p>„Ujel mi.“</p>
<p>„Ujel,“ ušklíbl se taxikář. „Koncový světla sotva zmizely támhle za stromama… Co kdybych tě hodil jen do Kurska? Budeme tam určitě rychlejš než vlak, co ty na to? Tam se vrátíš do svýho kupé a budeš zase pěkně hajat…“</p>
<p>„Já potřebuju do Charkova,“ trval jsem tvrdě na svém.</p>
<p>„Což to není moje starost, já akorát kroutím volantem,“ pokrčil rameny taxikář. „Ale pamatuj si: Jesli nemáš v pořádku papíry nebo u tebe na hranicích najdou drogy, anebo dokonce bouchačku… Tak je to tvůj problém.“</p>
<p>„Bouchačku nemám,“ zakroutil jsem hlavou. „A drog jsem se v životě ani nedotk. A to mě klidně naložíš, i když tě napadaj takový věci?“</p>
<p>Taxikář přikývl:</p>
<p>„Naložím. Z něčeho živ bejt musim… A stoč si vokýnko, celý jsi mi to tu zasmradil pivem… Eště nás zastavěj policajti, a já abych jim pak dokazoval, že jsem nic nechlastal.“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Cestu do Kurska jsem si nezapamatoval, celou jsem ji prospal. Sotva taxikář vyrazil od svého domu, kde peníze svěřil rozespalé ženě, usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Zdály se mi všelijaké nesmysly, které si člověk ani nezapamatuje, ale které po sobě, jakmile se vzbudíte, zanechávají těžký pocit nejasného hnusu.</p>
<p>Když jsem se probral, už jsme vyjížděli z Kurska. Taxikář s volhou zastavil u pumpy, zašel dovnitř a koupil tam pár plechovek ledové kávy. Tahle zastávka mě probudila mnohem spolehlivěji než kterákoli díra na silnici z Orla do Kurska. Zamlel jsem se a rozespale sledoval vracejícího se řidiče. Žbluňkal benzín, napouštěný do nádrže. Žbluňkala i kofeinová tekutina v plechovce, jíž se, když stéká jícnem do žaludku, „káva“ rozhodně říkat nechce a nedá. Její chuť nutí o tomto nápoji uvažovat výlučně v suchých farmaceutických pojmech.</p>
<p>„Dáš si?“ zeptal se taxikář. Patrně už pochopil, že na něj nechci útočit a ukrást mu auto, a tak byl mnohem vlídnější.</p>
<p>„Maj tam záchod?“</p>
<p>„Jo, vevnitř.“</p>
<p>„Trošku si protáhnu nohy…“</p>
<p>Když jsem se vrátil, chopil jsem se nabídnuté kávy, otevřel jsem ji a lokl si. Vyjeli jsme od benzínky zpátky na silnici. Začínalo svítat. Zapálil jsem si a okénko stáhl až dolů. Vzduch byl vlahý a čerstvý – tady se zima vlády ještě neujala a já se vrátil do pozdního podzimu.</p>
<p>„Stejně seš divnej,“ broukl najednou taxikář. „Člověk by si řek – normální našinec, ale tak to nejni. Na zločince nevypadáš, ale prachy rozhazuješ bez přemejšlení. A to si tu eště ke všemu klidně usneš… Co kdybych tě máznul po lebce a hodil do škarpy?“</p>
<p>„Však vidím, že nemázneš,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Jéžiš, tak von to vidí,“ zasupěl taxikář. Auto se hnalo po noční silnici. Dost nadskakovalo, protože asfalt, opravený na jaře, už byl zase zničený.</p>
<p>Ale jak vím, kdy ten asfalt opravovali? A odkud znám vzdálenosti mezi zdejšími městy?</p>
<p>A vlastně odkud je mi u všech všudy známo, že taxikářova žena se jmenuje Oksana, je o deset mladší a zbytek dnešní noci stráví s tichým požehnáním své matky, která bydlí s nimi, v sousedově posteli?</p>
<p>A přitom nevím, jak se jmenuje taxikář sám.</p>
<p>Že by nějaké zbytkové funkcionálské schopnosti? Které se projevují vyloženě nahodile?</p>
<p>„Seš divnej,“ ozval se najednou znovu taxikář.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Hele, chlapče, a co je pro tebe důležitější – aby ses co nejrychleji dostal do Charkova, anebo aby sis nepřipadal jako kokot?“</p>
<p>Ušklíbl jsem se:</p>
<p>„To je mi otázka. Dobrý by samozřejmě bylo to i to. Ale dojet do Charkova je pro mě důležitější.“</p>
<p>„Jasně, tak tě vysadím v Bělgorodu na autobusáku. A dokonce ti tam seženu místního dročkáře. Ty to maj na hranicích zmáknutý a přejedou je razdva. Kdežto mě a se mnou i tebe by tam mořili klidně tři hodiny. A celý tě to přijde sotva na pětikilo.“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl jsem. „Rozumím ti. A za kolik bys mě dovez do toho Bělgorodu, kdybychom se takhle dohodli rovnou?“</p>
<p>„No za nějaký tři litříky!“ pronesl taxikář s netajeným potěšením.</p>
<p>„Chápu. Člověk se učí celej život.“</p>
<p>Nějaký čas jsme jeli mlčky. Pak řidič broukl:</p>
<p>„No – to pětikilko v Bělgorodě za tebe cvaknu.“</p>
<p>„A proč?“ zajímalo mě. „Já to po tobě přece nechci…“</p>
<p>„Hele, já jsem dročkář, a né nějakej lupič.“ Vytáhl z krabičky camelku. „Je to moje práce a já jí chci dělat poctivě. Podívej se,“ loupl po mě očima, „handrkovat se a koukat z kunčafta vyrazit co nejvíc – to je v pořádku. Kdybys byl Ukrajinec, tak tě vosolím eště víc… Ale když nenadáváš a nechceš nic zpátky, tak se zachovám solidně. Já si stejně myslim, že kdyby u nás všichni lidi začali makat s chutí a s úctou ke svýmu povolání, tak se všechno rychle dá do kupy.“</p>
<p>Div jsem se nerozesmál. Smích jsem ale spolkl, a dokonce jsem přikývl, čímž jsem s tímto heslem, hodným pravého funkcionála, vyslovil souhlas.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Je to zvláštní, tyhle letmé známosti. Obyčejně k nim dochází na cestách, ale občas nás čekají i v rodném městě. S někým se setkáme, jíme s ním a pijeme, někdy se pohádáme, jindy se věnujeme sexu – a pak se navždy rozcházíme. Ale i takový náhodný kumpán od flašky, s nímž se nejdřív spřátelíte a vzápětí si sprostě vynadáte, i unuděná mladičká průvodčí, s níž sdílíte za pravidelného klapotu kol dočasné lože, anebo v prozaičtější podobě taxikář, který vás několik hodin veze v autě – to všechno jsou střípky nenaplněného osudu.</p>
<p>S kumpánem u flašky se pohádáte tak, že vás podřízne. Nebo vy jeho.</p>
<p>Od mladičké průvodčí chytíte AIDS. Anebo se vám stane věrnou milující ženou.</p>
<p>Taxikář se s vámi zase zapovídá tak, že vrazí do sloupu. Nebo zůstane vězet v zácpě, vy něco nestihnete, šéf vás za to potrestá, musíte změnit místo a odstěhovat se do zahraničí. Tam potkáte jinou ženu, rozbijete cizí rodinu a opustíte tu svou…</p>
<p>Každé takové setkání je maličká špehýrka, jíž se díváte do světa, v němž byste mohli žít. Obratný byrokrat Saša, provinční taxikář, jemuž manželka po nocích nasazuje parohy – to všechno je náš nenaplněný osud. Proto mě takové známosti zajímají.</p>
<p>Zvlášť od chvíle, kdy jsem se dověděl, jak snadno se dá lidský osud ze života vymazat.</p>
<p>S rukama zimomřivě vraženýma v kapsách (chladno bylo přecejen i tady na jihu) jsem kráčel jitřním, sotva se probouzejícím městem. Jaká škoda, že jsem se Vasilisy nezeptal na adresu… Ale jak jsem mohl vědět, že ji budu potřebovat?</p>
<p>V jakémsi malém bistru s lehkým oparem ukrajinského koloritu jsem si objednal porci místních vareniků, malý talíř boršče, kávu a po malém zaváhání i koňak – pro zahřátí. Bylo to zvláštní, ale vareniky byly ručně dělané a velmi chutné, k boršči automaticky přinesli česnekem svůdně vonící houstičku, z kávy se vyklubalo obstojné espreso a koňak (či poctivěji řečeno ukrajinská brandy) nenutil ke zvracení. Navíc do bistra začaly přicházet jakési mladičké holčiny, ve srovnání se svými moskevskými vrstevnicemi nápadně sympatičtější. Vždycky jsem se domníval, že mladé Moskvanky jsou velice příjemné, ale Charkov byl v tomto ohledu zjevně bez konkurence. Když přišla pátá či šestá dívka, která ve mně vyvolávala nezdolné přání se s ní seznámit, považoval jsem za rozumnější kávu dopít a vydat se do drobného protivného mrholení.</p>
<p>Ostatně pokud jde o pohledné dívky, ulice velkou úlevu nepřinesly. Někde poblíž musela být nějaká vysoká škola, či dokonce univerzita (ačkoli – je v Charkově univerzita? To nevím a intuice tentokrát nic nenapovídala), kam se omladina hrnula na první ranní přednášku. Asi za minutu jsem se přistihl, jak se nezastřeně kochám slečnou jdoucí stejným směrem kousek ode mě a navíc odpovídající velmi přátelským úsměvem – a tak jsem jen zamumlal: „Oženit by ses měl, milostpane…“ a ostře jsem zabočil do příčné uličky.</p>
<p>Bohužel jsem do Charkova nepřijel porozhlédnout se po nevěstě. Ani na vareniky a na boršč…</p>
<p>Posadil jsem se na lavičku ve dvoře stařičkého dvoupatrového domu – opadaná omítka, balkónky s břichatými popraskanými štukovými sloupky, podepřené rezavými kolejnicemi, malé okenní tabulky na pozadí šedivých rámů. V té budově bylo cosi nepostřehnutelně moskevského, něco z dávné, těsně poválečné Moskvy. Že by to opravdu bylo dílo moskevských stavbařů? Charkov byl za války zničen skoro do základů a několikrát přešel z jedněch rukou do druhých, takže se musel celý postavit znovu, na čemž se tehdy podílela celá země – proto se místy podobal Moskvě a místy jiným městům…</p>
<p>Jak mám najít ženu jménem Vasilisa? Když jsem sám býval celníkem, měl jsem přirozený smysl pro správný směr, který mi pomáhal dostat se až ke křižovatce světů ukryté ve staré vodárenské věži. Jenže cizí brány jsem nevnímal ani tehdy. A funkcionála jsem poznal, až když jsem mu stál tváří v tvář.</p>
<p>Můj nápad odjet do Charkova, najít Vasilisu a poprosit ji o pomoc byl velmi pochybný od samého počátku. Jistě, určitě jsme si navzájem byli sympatičtí. A na ony neznámé vodiče loutek, co z nás udělali funkcionály, jsme si nepotrpěli. Jak jsem pochopil, Vasilisa se stala dobrovolným zatracencem, jenž se s dalšími kolegy příliš nestýkal.</p>
<p>Ale jak mě napadlo, že všechno hodí za hlavu a začne mi pomáhat?</p>
<p>Jen proto, že ji znám lépe než jiné celníky? Což ostatně taky není pravda. S německým kolegou jsme se stýkali neméně přátelsky, málem jsme se pobratřili…</p>
<p>Během těchto trudných úvah jsem kouřil, mokl a propadal depresi. Co tu dělám? Nebylo by nakonec lepší dát funkcionálům na vědomí, že s nimi rozhodně bojovat nehodlám a že mě můžou nechat na pokoji? Co kdyby to zničehonic vyšlo? A já se mohl vrátit domů… V Bitu a bajtu by mi těch pár áček sice otloukli o hlavu, ale zpátky by mě asi vzali. A i kdyby nevzali! Copak se proboha chystám nutit uhrovitým puberťákům prémiové videobalíčky a přesvědčovat přestárlé účetní, že „tahle souprava včetně myši, monitoru a připojení k internetu je velmi výkonná“? Já se přihlásím na univerzitu. Na matfyz. Abych pak… vynalezl stroj schopný přechodu ze světa do světa. A dokázal s ním vpadnout na Zemi 1… Anebo ještě raději na Zemi 0, která jak se dá předpokládat, je prapočátkem všeho. A pěkně jim tam zatopit! S dvěma meči za zády a samopalem na prsou! Zkropen svěcenou vodou a vybaven znalostmi tibetské bojové magie! To vše v duchu spisovatele Melnikova…</p>
<p>Se vzpomínkou na Melnikova jsem si bezděky vybavil i Koťu.</p>
<p>Z čehož se mi udělalo vyloženě na zvracení. Vstal jsem, zadusil cigaretu, kterou jsem si připálil rovnou od té předchozí, a loudal se dvorem pryč.</p>
<p>Charkov je velké město. S metrem a vším ostatním, co k velkoměstu patří. Především je tu ale obrovské množství domů. Místem se příliš nešetřilo a vysoké budovy jsou tu poměrně vzácné.</p>
<p>Ale proč musí být Vasilisa zrovna odtud? To nemůže pocházet dejme tomu z nějakého malého a útulného Bobrujska?</p>
<p>Několika dalšími smutnými, šedivými a mokrými dvory jsem prošel ponořený do vlastních úvah tak, že jsem kolem sebe skoro nic nevnímal. Domy tu stály na vršíčku, mezi nimi se vinula asfaltová vozovka, vyhýbající se plůtkům, za nimiž bylo vidět málem zelinářské zahrady, což je věc v milionovém velkoměstě podivná a jen sotva povolená. Tady na jihu je ale všechno jednodušší. Dál od připitomělého schématu „zakázáno-povoleno“ a blíž k potřebám běžného života. Tady je docela dobře možné, že místní obyvatelé si cibulku s koprem pěstují hned vedle vchodu do domu…</p>
<p>Jenže pak mě při ústí uličky, vedoucí ven z dalšího dvora, cosi donutilo zastavit.</p>
<p>To „cosi“ se jen těžko dalo vyjádřit slovy. Bylo to na samém pomezí reality a fikce, viděného a smyšleného – bylo to jako letmý stín, postřehnutý periferním viděním, který ovšem ihned zmizel v nenávratnu.</p>
<p>Rozhlédl jsem se. A zaposlouchal.</p>
<p>A kdybych neměl čich znehodnocený kouřením, tak jsem snad i začenichal!</p>
<p>Tenhle dvůr byl <emphasis>jiný</emphasis>.</p>
<p>Ze stromů tu zatím ještě všechno listí neopadalo. Záclonky v oknech byly barevnější. Kytky na parapetech jasně, slavnostně a posměšně plápolaly, jako by svůj původ braly někde u růžového keře Gerdy a Káje. Obrovský černý kocour, který se olizoval na kufru, pardon, na kapotě motoru stařičkého záporožce, se až leskl a svými rozměry se rovnal skoro menšímu rysovi.</p>
<p>Ostatně ten prastarý záporožec s odstávajícími kapsami vzduchového chlazení vypadal až podivuhodně křepce. Tohle nebyl ani pečlivě zrestaurovaný veterán, ani hromada šrotu, ale jen a jen auto – sice malé, ale zdatné.</p>
<p>A ještě něco – záhony před domem ohrazovala kovaná mříž. Byla popatlaná odpornou barvou, a navíc špinavá, ale byla to pravá kovářská práce. Jemný vzor tvořily vinné hrozny proplétající se s jahodovými listy. To vše (jako poslední mistrův tah) na střeše domu korunovala korouhvička, což ovšem nebyl nějaký banální kohoutek, ale drak s rozpjatými křídly, který ze zubaté tlamy chrlil hojně se větvící plameny. Kolem něj se k nebi tyčil plot z televizních antén, který připomínal píky bránící se armády, jež si povšimla nezvaného hosta.</p>
<p>Zasmál jsem se. Vypadalo to jako Vasilisina vizitka, vizitka celnice-funkcionálky, která své kovářské výrobky rozdává napravo nalevo.</p>
<p>Teď už zbývalo jen se dopátrat, jak vypadá její celnice zvenčí. Ona vlastně pronášela ironické poznámky o věžích, jež si vždy obstarávají chlapi, prostě „děde Freude, vždycky na tě dojde“… No jistě! Její celnice byl docela obyčejný domek, prostý jakékoli exotiky.</p>
<p>Stavby, k nimž se pojí naše „funkce“, bývají samy o sobě obyčejné. Ty dokáže vidět každý normální člověk, a taky je vidí, když už na to přijde. Jenže vidět a uvidět není totéž. Bývalá pokojská a dnes hoteliérka-funkcionálka Róza Bílá objevila v hladových letech občanské války koloniál jen proto, že byla pozvána na přesnou adresu. Všichni ostatní – hladoví krasnoarmějci, ke všemu odhodlaní lupiči i buržousti, co poschovávali všechno zlato – šli kolem, snili o kousku chleba, a přitom neviděli „ani ančovičky, ani kaviár červený i černý, ani telecí svíčkovou…“</p>
<p>A mou věžičku u metra Alexejevská viděli taky jen ti, kdož se dověděli, že je to nová celnice s pohodlným průchodem do jiných světů.</p>
<p>A já stál doslova dva kroky od Vasilisiny celnice, a vůbec si jí nevšiml!</p>
<p>Patrový cihlový domek se zaklínil mezi větší a vyšší domy, jako by je od sebe rozestrkoval, a zřizoval si tak přístup do ulice. K domu, který se viditelně těšil Vasilisině péči, takže měl kolem sebe mříže a na střeše kovanou korouhvičku, se její domek málem choulil, i když je dělila uzoučká zaneřáděná škvíra, jíž byste se neprotáhli.</p>
<p>Ze dvora neměla celnice okna ani dveře. Rostlo tu jen několik starých pokroucených stromů, pod nimiž hlínu postlalo hnijící opadané listí a olámané větve. Docela přesně se dala zjistit hranice, podél níž lidé ten zvláštní domek míjeli – do země tu byly vyšlapané poměrně hluboké pěšiny!</p>
<p>Z uličky jsem spatřil jedno temné a zatažené okno v patře. A pod ním dveře, na něž jsem s obrovskou chutí zaklepal.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Jářku, sousede!“ zavolal jsem při vzpomínce na svou první návštěvu. Co já to tam tehdy křičel? Nebylo to tak, že jsem celnici měl za mlýn a ptal se, zda by nebyla trocha mouky? Opakovat se nebudeme… „Slyšíte? Já vlastně nic nechci!“</p>
<p>Po chvíli se za dveřmi ozvaly rázné jisté kroky. Přimhouřil jsem oči a představil si Vasilisu – urostlou, svalnatou, s koženou zástěrou na holém těle…</p>
<p>Asi s tím bude třeba něco dělat. Například brát brom.</p>
<p>„Koho to sem čerti nesou!“ ozval se známý zdušený hlas. „Snad to nakonec nebude…“</p>
<p>Dveře se rozlétly, a já ji spatřil.</p>
<p>V růžovém župánku s krajkami a volány. V huňatých pantoflích v podobě bílých štěňat s knoflíky místo očí.</p>
<p>„Kirille,“ opřela si Vasilisa ruce v bok. „Kurňa práce… jsi to ty?“</p>
<p>„No jsem,“ nechápal jsem reakci tak bouřlivou. A snažil se očima uhnout, abych na Vasilisu necivěl.</p>
<p>Šlo to těžko, bylo jí hodně.</p>
<p>„Přece tam nebudeš stát jako sloup…“ Jediným rázným pohybem mě vtáhla dovnitř. Pak vykoukla ven, pátravě se rozhlédla. A zavřela.</p>
<p>Dříve či později všechno dojde i žirafě.</p>
<p>„Už víš, co je novýho?“ zeptal jsem se. Vasilisinu „předsíň“ v tomto domě tvořil obrovitý sál s trojími dveřmi a schody vedoucími vzhůru. Byl naprosto prázdný, jen tu a tam strop podpíraly sloupy, přizdobené snad kovanými věšáky, ale možná to taky byl jen odpad z Vasilisina díla.</p>
<p>„Samozřejmě.“ Vasilisa zvedla ze stolku za dveřmi (a zase – kované nožky a nahoře v kovaném rámu tlusté sklo) načtyřikrát přeložené noviny. Tenké, jen dvojlist, zhruba takový, jako vydávají radnice moskevských obvodů.</p>
<p>„Á!“ řekl jsem jen, když jsem si přečetl titul – FUNKCIONÁLNÍ TÝDENÍK. Bylo to dnešní číslo. Pokud se mu dalo věřit, vycházel tenhle plátek od roku 1892.</p>
<p>„Bé!“ zaškaredila se Vasilisa. „Sledovali tě? Letěls letadlem nebo co?“</p>
<p>„Ne, jel jsem vlakem… V Orlu mi nastrojili léčku, ale utek jsem jim…“ Rozevřel jsem noviny a civěl se na svou fotografii.</p>
<p>„Tak pán utek!“ rozhodila Vasilisa rukama. „To se na něj podívejme, na Tarzana!“</p>
<p>Nevím proč, ale v životě mě nenapadlo, že by funkcionálové mohli mít taky nějakou tiskovinu. Funkcionál doktor, holič nebo číšník – to prosím, ale dělníky pera jsem si mezi svými kolegy zatím představit nedokázal. Ačkoli – už můj první návštěvník, pošťák-funkcionál, mě k něčemu takovému inspirovat mohl…</p>
<p>Rozechvěle jsem si prohlédl svou fotografii na první straně (byla poměrně nová, ale naprosto jsem nechápal, kdo a kde ji pořídil) a začal jsem číst článek s názvem <emphasis>Poslední duha.</emphasis></p>
<p>Nejstrašnější na tom všem bylo, že se v něm vlastně nelhalo.</p>
<p>Jenom v něm leccos zůstávalo nedořečeno. Z „nedořečeného“ přitom jasně vyplývalo, že to autor prostě neví – že neví ani o Koťově roli v tomhle všem, ani o planetě Smyčka… Ale jinak to bylo napsáno skoro s porozuměním. Byl to příběh mladého muže, jehož psychika odloučení od rodiny a proměnu ve funkcionála neunesla. Psalo se tu o tom, že jsem byl „velkým příslibem“, že jsem v dříve pusté části Moskvy otevřel velmi pěkné průchody, ale že mě zničila zhoubná činnost ojedinělých disidentů. (To prosím nelžu, takhle to tam bylo napsáno – „ojedinělých disidentů“!)</p>
<p>Zkrátka a dobře jsem ženichovi unesl jeho nevěstu (přímo se tam nic netvrdilo, ale neznámo proč vznikal dojem, že jsem ji odvlekl násilím). Pak jsem zmlátil policistu-funkcionála, který dorazil na místo činu (a zase to vypadalo tak, jako by dorazil, aby Nasťu zachránil). Příštího rána (a tady se zase naprosto přirozeně nabízel předpoklad, že jsem bezbrannou dívku po celou noc pohlavně zneužíval) se ke mně dostavila funkcionálka a porodní asistentka Natálie Ivanovová, „která mnoha z nás pomohla stát se tím, čím jsme dnes“. Já ale svou přítelkyni zabil a pak jsem kabelem uškrtil i Natálii. Opustil jsem věž, a ta se rozpadla; a zase – ani jediné slůvko lži, ale každý funkcionář musel nutně dospět k přesvědčení, že jsem jednoduše „přetrhl pouto“ tím, že jsem se od své funkce příliš vzdálil. A nakonec jsem napadl svého přítele Konstantina Čagina, jehož „od tohoto okamžiku nikdo neviděl“.</p>
<p>Tady novinář s líčením mých eskapád skončil a prohlásil, že „zbývá už jen čekat na smutné rozuzlení tohoto příběhu…“.</p>
<p>Co myslel tou duhou, jsem naprosto nechápal.</p>
<p>„Tak co, lže se tam?“ zeptala se Vasilisa, když pochopila, že jsem dočetl.</p>
<p>„Víceméně jen v drobnostech.“ Obrátil jsem list a na poslední straně objevil křížovku a sloupek humoru.</p>
<p>Uvnitř novin jsem narazil na celostránkový nekrolog Natálie Ivanovové, na niž vzpomínali její bývalí svěřenci, a pak také cosi jako inzertní stránku, kde byl soupis nových funkcionálů i s doporučením, k čemu jich lze využít.</p>
<p>„Takže ty jsi snad Ivanovovou nezabil?“ otázala se znovu přímo Vasilisa.</p>
<p>Odmlčel jsem se a pak jí pohlédl do očí:</p>
<p>„Zabil. Dokonce dvakrát. Napodruhý se to povedlo.“</p>
<p>„Borec,“ kývla uznale Vasilisa a přátelsky mě plácla po rameni. „To teda byla děsná mrcha… Kdybys tak jen tušil… Ačkoli ne, to by chlap nepochopil, jaká to byla mrcha. Už jsi snídal?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ale stejně pojď, dáme si čaj.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Každý národ má své tradice, které se uvnitř země třeba už nesetkávají s odezvou, ale jsou výborným exportním zbožím. Dokonce se dá říct, že čím krásnější a exotičtější je tradice, tím menší má šanci ve své vlasti přežít (a něco podobného se ostatně děje i s lidmi).</p>
<p>Většina skotských mužů samozřejmě dává přednost kalhotám, ale jen málokterý turista odjede ze země bez kostkovaného kiltu. Plno Francouzů se na ústřice a žabí stehýnka, jimiž se cpou senzacechtiví turisté, není s to ani podívat. A dokonce i Japonci dávají pohledu na květy sakury na svazích Fudži a tréninku karate těsně před obědem skládajícím se ze suši a saké přednost rychlému občerstvení s hamburgerem a pivem u amerického videoklipu.</p>
<p>Rusko se v tomto procesu globalizace národních zvyků ocitlo mezi prvními. Ještě že se aspoň vrátil kvas, který alespoň zčásti vytlačil všemožné coly, a že je míň vtípků na válenky, které jsou v ruských zimách opravdu nenahraditelné. V nové podobě se díky módním návrhářům vracejí dokonce i sarafány, čepice se štítkem a haleny se zapínáním po straně.</p>
<p>Co se ovšem jasně proměnilo jen v turistický suvenýr, je samovar. Ten zemřel společně s velkými rodinami, které se scházely u jednoho stolu, a se společnými večeřemi – pěkně beze spěchu, s vypnutou televizí a bez polotovarů kvapně ohřátých v mikrovlnce. Po jistý čas ještě břichaté naleštěné či chochlomskými ornamenty zdobené samovary fungovaly jako ozdoba sváteční tabule. Na světlo světa se dostávaly jen při narozeninách, na Nový rok či na Prvního máje, ale přece jen se tam objevily a nejchutnějším čajem našeho dětství byl právě ten, který se připravoval v samovaru.</p>
<p>Pak ale přišly pestrobarevné rychlovarné konvice, a ty samovar pohřbily definitivně. Jednodušší je přinést z kuchyně tuhle konvici a hostům předložit truhličku s různými druhy sáčkovaného čaje než přivléct obrovský samovar a pak vařit ruský čaj podle všech pravidel – tedy dočkat se bublinatých nitek v ohřívané vodě těsně před varem, pak jí vypláchnout porcelánovou konvičku na esenci, do té čaj nasypat a ten přelít vroucí vodou. Už si ani pořádně nevzpomenu, kdy se mi poštěstilo sedět u stolu se samovarem. Dokonce i Vasilisa minule vařila čaj v konvici.</p>
<p>Tentokrát ale na stole stál samovar. Velký, dobře na osm deset litrů. Soudě podle vzhledu se používal často.</p>
<p>„No to je teda nádhera!“ vydechl jsem.</p>
<p>Vasilisina vášeň pro čajování byla zcela zjevná: Hned vedle ležel na talířku citron, byla tu konvička se smetanou, cukr kostkový i krystal, bílý řepný a hnědý třtinový, perníčky, sušenky, vafle i bonbony…</p>
<p>„Čekám hosty,“ zrozpačitěla poněkud Vasilisa.</p>
<p>„Z Nirvány?“</p>
<p>„Ano.“ Kývla do okna, za nímž jasně zářilo slunce a zelenalo se letní listí na stromech. „Domluvila jsem se s tamními lidmi, že mi sem jednou za týden pošlou děti. Nejdřív si dáme čaj a pak je učím… To víš, škola to není, ale přece jen…“</p>
<p>Nirvána byl svět, kde jsme se my dva seznámili – má věž a Vasilisina kovárna tam stály kousek od sebe. Je to nádherný, kouzelný svět s mírným podnebím a zcela bez původního živočišného světa – místní rostlinstvo přitom do vzduchu vylučuje psychotropní látky se zvláštními účinky. Všechny vjemy po nich jsou velmi výrazné, ale zároveň člověk téměř naprosto ztrácí vůli. Můžete tam umírat žízní dva kroky od potoka, ale protože vás ta žízeň netrýzní, tak se vám nechce ony dva kroky udělat. Skoro jako líný kocour ze starého vtipu, který si šlápl… třeba na ocas, stál na něm a půl hodiny řval bolestí.</p>
<p>Funkcionálům otrávený vzduch Nirvány samozřejmě nevadil. Rozhodně však nepociťovali potřebu shánět se ještě po nějakém dalším podobném lázeňském světě. Proto se Nirvána využívala jako místo vyhnanství pro lidi, kteří funkcionály tak či onak ohrožovali. Je to humánní a naprosto spolehlivé. Po období počáteční adaptace byli někteří z nich dokonce schopni chytat ryby nebo chovat slepice. Je to sice zvláštní, ale tu a tam se jim i rodily děti. Děd Freud by jistě byl neobyčejně spokojen…</p>
<p>Když jste do takové vyhnanecké vesnice přijeli, měli jste dojem, že je to oáza pro idioty – tak byli všichni líní, nemotorní a mdlí. Největší hrůza jejich postavení ale spočívala v tom, že rozum jinak měli v naprostém pořádku. Chyběla jen vůle.</p>
<p>„Co je učíš?“ zeptal jsem se. „Číst a psát?“</p>
<p>Zakroutila hlavou:</p>
<p>„To je zbytečný. Ne že by se neučily, ale pak stejně nečtou. Chybí jim motivace.“</p>
<p>„A jsi si jistá, že do našeho světa se ty jejich výpary nedostanou?“ ptal jsem se dál a nalil si čaj.</p>
<p>Vasilisa se ušklíbla:</p>
<p>„To ne… Učím je mejt si ruce a čistit zuby. A stáhnout si na záchodě kalhoty, aby se nepodělávali. Zavázat si ránu. A umejt nádobí.“</p>
<p>„Já bych ale řek, že to všechno je málo,“ zakroutil jsem hlavou. „Nejsou přece debilové. Jen ta motivace jim chybí. Maj problém s vůlí. Nemáš se poradit s psychologem? Třeba by něco doporučil… Ty je nemáš učit mejt si ruce, ale dosáhnout svýho cíle. A vůbec si před sebe nějaký cíle stavět. Protože jinak s nima nic nesvedeš.“</p>
<p>„Pouvažuju,“ pohlédla na mě se zájmem. „Ale stejně jsi borec, Kirille. Jinej to vidí líp než ty sám… Tak vykládej, co se ti to přihodilo. A kdes vůbec přišel k Natálii?“</p>
<p>Dlouho jsem neváhal. Nechávat si něco pro sebe před jediným člověkem, který je ochoten pomoci, není jen nepoctivé – to je hloupé.</p>
<p>Tak jsem jí vyklopil všechno.</p>
<p>Pili jsme čaj, a i když jsme u něj vedli hodně vážnou řeč, Vasilisa se neustále věnovala samovaru, hřála vodu a pečovala o to, aby naše šálky nezůstávaly prázdné. Tohle čajování pro ni zřejmě bylo stejně důležité jako pro Angličana z viktoriánských dob.</p>
<p>Vyprávěl jsem jí o své debatě s ilegální bojovnicí Illan, někdejší lékařkou-funkcionálkou. A také o její přítelkyni Nastě a o jejich odbojových hrátkách… A o Natálii Ivanovně, jíž se ty hrátky nelíbily. O Koťovi, z nějž se vyklubal kurátor naší Země. O Zemi 1 neboli Smyčce. O tom, jak mě div nezabili. A samozřejmě o tom, jak jsem začal zabíjet sám.</p>
<p>„Pro Smyčku jsme my jen pokusná laboratoř,“ pokračoval jsem. „Protože oni umějí lidi proměňovat ve funkcionály.“</p>
<p>„A proč?“ zeptala se zvědavě má hostitelka.</p>
<p>„Protože je to jejich metoda ovládání světů. Nějak si předem spočítají, jak dosáhnout žádoucího výsledku. Je to jako v pohádce: Bylo by možný zabít už v dětství Hitlera, a vyhnout se tak druhý světový válce a bylo by to humánní? Jenže v tomhle případě ani nikoho zabíjet nemusíš. Stačí toho konkrétního člověka vytrhnout ze života, proměnit ho ve funkcionála – a svět se hned změní. Stačí jedinej člověk, aby se celej svět vydal úplně jinou cestou.“</p>
<p>„Když jsem chodila na filozofii, tak nás učili, že jeden člověk nic změnit nemůže,“ zazubila se. „To aspoň hlásá marxizmus-leninizmus… Jenže ty nic takovýho neznáš, viď, Kirille?“</p>
<p>„Marxizmu-leninizmu bych teda nevěřil ani nos mezi očima,“ ohradil jsem se dotčeně. „Zvlášť po rozpadu Sovětskýho svazu.“</p>
<p>Vasilisa se rozchechtala a s chutí se zakousla do tulského perníčku.</p>
<p>„Však já tomu taky nevěřím, Kirille! A proč bych taky věřila? Jeden člověk svět změnit dokáže. A snadno. Zato to ostatní, co říkáš, je pěknej nesmysl, to se na mě nezlob…“</p>
<p>„Proč?“ rozhořčil jsem se.</p>
<p>„Pokud ty tvoji Smyčkani…“</p>
<p>„Moji rozhodně nejsou!“</p>
<p>„No tak jestli ty Smyčkani dokážou dopředu propočítávat osudy světů – stačí jednoho odklidit, a svět bude jinej –, tak přece žádný pokusný planety nepotřebujou. Laboratoř a pokus jsou nutný pro situace, kdy se nic propočítat nedá. Kdežto na Smyčce se všechno ví na desítky let dopředu, jestli tomu dobře rozumím. Ví se, jak vytvořit svět technologickej i netechnologickej. Semhle dáme náboženství, támhle vědu, tuhle zase věštění z ruky a celý to převážeme pentlí… To je samozřejmě ohromný! Ale v takovým případě žádný pokusničení nepotřebujou!“</p>
<p>Rozhodil jsem rukama:</p>
<p>„Jak jsem koupil, tak prodávám, Vasiliso!“</p>
<p>„Je to složitější,“ zavrtěla hlavou. „Všechno je to složitější, to mi věř, Kirille.“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl jsem. „Ale napadlo mě ještě ledacos dalšího. Já bych řek, že Smyčka není ten nejdůležitější svět. Kdybys ty měla očíslovat spoustu světů včetně svýho, toho nejdůležitějšího, tak jak bys mu říkala? Tomu, o němž by jiný nic vědět neměli… Země 1?“</p>
<p>„Tomu bych neříkala jednoduše nijak. Když je můj, tak je můj. Z definice. Tím spíš, když to má bejt tajný.“</p>
<p>„No vidíš! A oni si říkaj Země 1! Takže musí bejt eště jeden svět. Země 0! A přesně odtud se tahá za nitky. Ty ze Smyčky jsou jen loutky.“</p>
<p>K mému převelikému zklamání Vasilisa reagovala na tento můj geniální objev víc než chladně.</p>
<p>„No a co? I kdyby tu třeba byla Země -1! To na věci nic nemění. Nejdůležitější je vědět, proč to všechno. Kdo to potřebuje – deset planet, kde na každý bude úplně jiná společnost? Že by pokus o vytváření různejch pospolitostí? Hned je vidět, že máš humanitní vzdělání,“ usmála se, aby účinek svých slov nějak zmírnila, jenže já na to stejně neměl co odpovědět.</p>
<p>„Já nemám humanitní vzdělání,“ zamumlal jsem dotčeně.</p>
<p>„A jaký teda?“</p>
<p>„Vlastně žádný… Jsem nýmand… Příručí v počítačovým krámku…“ Vstal jsem a začal přecházet po místnosti. „To je přece jedno Vasiliso, že ostatní světy se ovládaj zrovna ze Smyčky. Ale komu a k čemu je to dobrý, to by mě zajímalo…“</p>
<p>„Já přemejšlím spíš o jiný věci,“ přerušila mě. „Komu se hodilo do krámu, aby zrovna ze mě udělal funkcionálku? Copak ze mě někdy bude pořádnej celník? Nakonec jsem i dveře otevřela takový, co je nikdo k ničemu nepotřebuje… Ty třeba říkáš, že stačí některýho z nás vytrhnout ze světa – a ten svět se změní… Tomu nevěřím! Kdybys vytrh třeba Putina, tak jo! Nebo papeže! Nebo dejme tomu Viktora Pelevina… Johnnyho Deppa… Eltona Johna… Nebo i našeho Dimu Bilana! Jsou lidi, na kterejch opravdu něco závisí. Ale na mě? Nebo – nezlob se – na tobě?“</p>
<p>„Já byl náhodou dobrej celník,“ prohlásil jsem s nemístnou pýchou. „A otevřel jsem výborný dveře. Jedině bych řek, že zrovna tohle nikdo nečekal.“</p>
<p>„Což znamená, že nás z normálního světa nevytrhli kvůli tomu, aby se ten svět změnil,“ poznamenala Vasilisa. „Za tím bude něco jinýho, Kirille. A právě na to bys měl přijít.“</p>
<p>„Já?“ posadil jsem se překvapeně na okno. Do plechu na římse za mými zády bubnovaly dešťové kapky.</p>
<p>„No a kdo jinej?“ opáčila klidně a podívala se na mě. „Sám dobře víš, že jsem u tohohle baráčku uvázaná jako na řetěze. Dlouhým osum kilometrů sedum set čtrnáct metrů. To jsem si ve volný chvíli spočítala… Když odejdu dál, moje funkce zmizí. A zase ze mě bude normální člověk. Jen po mě už nikdo ani nevzdechne. Bude ze mě houmlesák, budu spát po kanálech, naučím se pít okenu…“</p>
<p>„Tak to na mě si vzpomněli,“ řekl jsem. „Rodiče i kamarádi.“</p>
<p>„S tebou je to vůbec na pováženou,“ usoudila Vasilisa. „Jak jsi dokázal zvítězit nad porodní asistentkou? Nebo nad tím kurátorem?“</p>
<p>„Nevím.“ Bezděky jsem zašilhal po své ruce. A vysloužil jsem si další ironickou poznámku:</p>
<p>„Na všemocný prsteny nevěřím. Sama jsem je kovala, když byl ten film v módě. Jádro pudla není v prstenu, ale v tobě…“</p>
<p>„Ale kde mám začít, Vasiliso? Pomůžeš mi?“</p>
<p>„Proč já?“</p>
<p>„Protože jiný přátele mezi funkcionálama nemám.“</p>
<p>„Přátele,“ zasupěla zasmušile.</p>
<p>Moudře jsem se odmlčel.</p>
<p>„Jak to tak vidím, tak ti nezbude než se dostat zpátky na Smyčku. A tam hledat řešení. Jenže tam žádný dveře nevedou!“</p>
<p>„Musej tam vést. Jenže jsou držený v tajnosti. Někdo přece musel přesunout policajty ze Smyčky do Orla!“ Seskočil jsem zpátky na podlahu. Podíval jsem se do okna, přesně do toho, co jsem si pamatoval už od první návštěvy.</p>
<p>„To máš pravdu, vlakem přijeli těžko,“ odtušila Vasilisa.</p>
<p>„Já bych řek, že vlakem přijeli z Orla do Charkova,“ uvažoval jsem dál s pohledem upřeným do tiché podzimní uličky.</p>
<p>Venku už pršelo jako z konve a statní mládenci ve stejném oblečení vytáhli černé deštníky. Taky stejné. Stáli v půlkruhu kolem věže a mlčky se dívali do okna.</p>
<p>Přímo mně do očí.</p>
<p>Poodstoupil jsem a pomalu přešel stranou.</p>
<p>Jejich pohled byl stále stejně upřený. Nikdo se ani nepohnul, nikdo ani nemrkl.</p>
<p>„Viděj mě?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne,“ ujistila mě Vasilisa, která stála hned vedle mne. „Skla jsou průhledný jen zevnitř.“</p>
<p>„To je jedno, stejně věděj, že jsem tady.“</p>
<p>„Nebo to předpokládaj. Když tě hledali v tom vlaku, tak jim bylo jasný, kam míříš. Máš v Charkově hodně známech?“</p>
<p>„Ne, jen tebe.“</p>
<p>Vasilisa pohlédla ven ještě jednou a zachmuřila se:</p>
<p>„Na někoho čekaj.“</p>
<p>„Že by na policajta?“ napadlo mě.</p>
<p>Vasilisa na mou řečnickou otázku neodpověděla, rozhlédla se po pokoji a zeptala se:</p>
<p>„Tak na Nirvánu, nebo na Janus?“</p>
<p>„Na jakej Janus?“ nepochopil jsem.</p>
<p>„To je Země 14. V zimě mrazy, v létě vedro. A nikde žádný lidi.“</p>
<p>Všechno jsem chápal. Počítat s tím, že by Vasilisa policajta dovnitř nepustila, když dřív nebo později stejně přijde, nemělo smysl. Ani bych ji o to nežádal – stačilo by, aby sem přišla ještě jedna „porodní asistentka“, a jednoduše by Vasilisinu funkci zničila, protože tuhle celnici mezi Zemí, Nirvánou a Janusem stejně nikdo k ničemu nepotřebuje.</p>
<p>„Na Janus se mi teda nechce,“ přiznal jsem se. „S ničím se to nerýmuje. Nemohla bys mě radši schovat na Nirváně, Vasiliso?“</p>
<p>Podívala se do okna, za který bylo léto.</p>
<p>„Tam budeš hned v limbu,“ poznamenala právem. „Uvědom si, že už nejsi funkcionál… Ale mohla bych místní poprosit, aby se tě ujali. Pečovat o nováčky už uměj docela obstojně. Ale kdyby se policajt rozhod, že to tam pojede zkontrolovat…“</p>
<p>„To se určitě rozhodne,“ přikývl jsem při vzpomínce na Caje z Kimgimu, jak pronásledoval Illan po Rezervaci. Faktem ale je, že Illan nakonec unikla.</p>
<p>Jenže Nirvána je něco jiného – tam nebude třeba mě pronásledovat, protože budu jako naservírovaný, se slinou u huby a úsměvem idiota ve tváři.</p>
<p>„Kde bych se mohl schovat na Janusu?“</p>
<p>„Počkej.“ Vasilisa přistoupila k břichatému příborníku a vytáhla zásuvku. Chvilku jsem sledoval, jak se přehrabuje v návodech k mikrovlnce a lednici a v nějakých účtech (že by i funkcionálové museli platit za proud?). Jenže pak se v jejích rukou objevila knížka v kožené vazbě, kterou jsem dobře znal – celnické instrukce. Na obálce bylo stříbrným písmem vyraženo JANUS. Moc pěkná knížka. Jediné, co mi na ní připadalo zvláštní, byla její tloušťka. Vypadalo to, jako by ji tvořily jen desky.</p>
<p>A opravu to tak bylo – ze Země na Janus se smělo vyvážet cokoli. Zpátky také. Soupis celních předpisů Země 14 byl proto neuvěřitelně lapidární a kratičký.</p>
<p>Jenže předpisy Vasilisu nezajímaly. Vytáhla z knížky pomačkaný kousek papíru a podala mi ho:</p>
<p>„Na. Škoda jen, že kompas tam nefunguje…“</p>
<p>Bylo to něco jako mapa, nakreslená od ruky – sice primitivní, ale srozumitelná. Čtvereček vedle klikaté čáry označoval Vasilisin domek u řeky. Houfek obloučků uprostřed byly zřejmě kopce (i když ze všeho nejspíš to vypadalo na pokus libidem bičovaného studenta nakreslit co nejvíc velkých ňader). V protilehlém koutě náčrtku jsem zahlédl věžičku (která ovšem vypadala na pokus téhož studenta zobrazit na pozadí zmiňovaných ňader svou mužskou chloubu).</p>
<p>„Je to daleko?“ píchl jsem prstem do věžičky.</p>
<p>„Dvaadvacet kiláků.“ Vážně se na mě zadívala. „Tam jsem samozřejmě nikdy nedošla, což jistě chápeš.“</p>
<p>„Čí je to věž?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„A kde jsi vzala tu mapu?“</p>
<p>Vasilisa zaváhala. Pak ale řekla:</p>
<p>„Jednou… Prostě se stalo, že jednou jsem jednomu člověku pomohla dostat se z Nirvány pryč. Protože hrozně chtěl. Pustit ho normálně na Zemi nešlo, protože by ho rychle našli. A na Janusu tenkrát bylo jaro. Jediná roční doba, kdy je tam trošku slušně… V létě je žár, na podzim lijáky a v zimě plno sněhu. Tak odešel na Janus. Pak mi jednou poslal dopis. Už z naší Země. Měl štěstí – povedlo se mu dojít až k věži a tudy zpátky na Zemi.“</p>
<p>„Dá se tý mapě věřit?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jo,“ odtušila rozhodně. Mě to ale moc nepotěšilo, protože jsem se zrovna podíval oknem ven. Bylo to právě to třetí okno, které vedlo na planetu se jménem nepříliš sympatického boha, jež se tak špatně rýmuje.</p>
<p>Za oknem běsnila kalně šedivá vánice.</p>
<p>„Tam je noc?“</p>
<p>„Den,“ odpověděla poněkud váhavě.</p>
<p>„A ty myslíš, že to přejdu?“</p>
<p>Vasilisa přistoupila k oknu a přitiskla tvář ke sklu. Ani jsem si předtím nevšiml, že za oknem v cizím světě je k vidění teploměr, docela banální lihový teploměr ruské výroby, skleněná trubička, opatřená z obou stran plastovými držáky.</p>
<p>„Mínus deset,“ konstatovala Vasilisa. „Mrazy tam zatím neudeřily, takže šanci máš.“</p>
<p>„Jo? Když je to dvacet kilometrů?“</p>
<p>„Dvaadvacet. Ale řekla bych, že o funkcionálský schopnosti jsi úplně nepřišel. Třeba ti to pomůže…“</p>
<p>„V týhle slupce?“ ukázal jsem na svou tenkou bundu.</p>
<p>„No a botky nemáš o moc lepší,“ poznamenala bez úsměvu. „Tak se rozhodni. Jestli jdeš, tak tě vybavím.“</p>
<p>„A když ne?“</p>
<p>Rozhodila rukama a po krátké pauze řekla:</p>
<p>„Já se s policajtem prát nebudu. Akorát mě zabije, a to mám na starosti celou vesnici. Běž, Kirille. Jinak si sem pro tebe určitě půjdou.“</p>
<p>Ještě jednou jsem se oknem podíval do Charkova – do toho přívětivého města, kde zatím žádný sníh nepadá… Z reklamního billboardu naproti se na mě dívali nějací tři chlápci, co mě zřejmě vybízeli, abych si něco koupil. Vítr a déšť už ovšem papíru s chlápky daly co proto, takže tvář jednoho se úplně roztekla, druhý se tvářil nakvašeně a původní optimizmus si navzdory všem klimatickým pohromám podržel už jen ten třetí.</p>
<p>Má volba byla značně omezená a docela pěkně korespondovala s trojicí na plakátě a známým popsaným kamenem u rozcestí: Na Nirvánu půjdeš, blbečkem se staneš. Na Zemi zůstaneš, hrdlem propadneš… Takže jisté šance skýtal jen Janus.</p>
<p>Jenže tam čekalo dvaadvacet kilometrů ve vánici!</p>
<p>„Mám lyže,“ ozvala se Vasilisa. „Správný – takový široký, lovecký… Ačkoli ne, Kirille! Jednu jsem zlomila a nový už jsem nesháněla, protože co bych tam dělala? Ale nevadí, tam na hlubokej sníh nenarazíš, cesty jsou vyfoukaný. Zvládneš to bez lyží?“</p>
<p>Líčit jí, že na lyžích jsem naposledy stál v páté třídě, se mi nechtělo. Pak už asi přišlo globální oteplení anebo další tělocvikáři neměli lyžaření v lásce.</p>
<p>„Dej mi aspoň to teplý oblečení,“ rozhodl jsem se.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Pravé zimní oblečení, tedy ne výtvory módních návrhářů, které se hodí leda k procházkám po přehlídkovém molu, už z podstaty padne mužům stejně jako ženám. Zmínění módní návrháři tomu se strojenými úsměvy říkají „unisex“. Takže když si neláme hlavu tím, že ženy mají zapínání na druhé straně, může si chlap docela dobře obléct dámský kožich. Hlavní je, aby ta ženská byla pořádná. Aby jak říká Někrasov: „i u koní i po světnici všechno zastala“.</p>
<p>Někrasovovy časy naštěstí už dávno skončily, a tak mě nečekal dlouhý ruský ovčí kožich, ale moderní zimní bunda od známé americké firmy. Sice samá umělotina, ale nemusíte se v ní bát ani na Sibiři: koncipovaná je jako termoska, má hned několik vrstev, zbavuje vás potu a dovnitř nepustí ani mráz, ani vichr… S frajerským teploměrem zvenčí a ještě frajerštějším na vnitřní náprsní kapse. To abyste věděli, jaká morna je venku a jak teplíčko je vám…</p>
<p>Vysoké boty mi naštěstí byly taky dobře. Malé boty – to je v zimě to největší nebezpečí. Tyhle sněhule sice vypadaly dost zženštile, ovšem jinak to byly přinejmenším třiačtyřicítky. Trochu jsem zapochyboval, zda mě ty umělé hmoty před chladem opravdu ochrání, ale Vasilisa mě ujistila, že to všechno už nejednou vyzkoušela v opravdu velkých mrazech.</p>
<p>Zato kožešinová čepice mi byla malá. V tomhle případě Vasilisa nezaváhala a vrazila mi pleteného kulicha, který oživil matné vzpomínky na dětství – hry na čerstvém vzduchu, koulování a stavění sněhuláků.</p>
<p>Ostatně ta bunda měla solidní kapuci, takže nepříliš teplého kulicha jsem vlastně ani moc nepotřeboval.</p>
<p>„Doufám, že máš i nějaký rukavice,“ sháněl jsem se dál.</p>
<p>„Vem si tyhle moje palčáky.“ A Vasilisa mi podala cosi z kůže a kožešiny, svrchu hodně obnošené a popálené od jisker. „Vypadat to bude děsně, ale na ruce ti bude teplo.“</p>
<p>„Ty mě vypravuješ jako malá Loupežnice Gerdu před pátráním po Kájovi,“ zamumlal jsem.</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale Vasilisa najednou prudce zrudla. Pak mě dosti neobratně políbila přímo na ústa. A zašeptala:</p>
<p>„Díky, Kirille.“</p>
<p>Proboha, a kde v tom hledala kompliment? Že by zmínka o malé Loupežnici? Nebo dokonce stačilo už jen slovo „malá“?</p>
<p>Najednou mě napadlo, že mezi obyvateli Nirvány bude mít skoro určitě nějakého milence. Nějakého pokud možno stále ještě integrovaného a sympatického. Ale na komplimenty mu to všechno nejspíš už stačit nebude…</p>
<p>„Já děkuju tobě,“ řekl jsem jí.</p>
<p>Stáli jsme u dveří do Janusu. Už jsem byl zcela vybavený, tedy řádně oblečený a obutý. Vasilisa našla dokonce i batoh, sice ne turistický, spíš takový velkoměstský, ale na zádech mi držel velmi pohodlně a příjemně. Tam jsme uložili mou lehkou bundu, potraviny a ještě pár hloupůstek, které by se nicméně mohly hodit… Hned jsem si vybavil Koťu, když vyrážel za Illan.</p>
<p>„Máš eště nůž, co jsem ti dala?“ zeptala se najednou.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak na.“</p>
<p>Jak to tak vypadalo, nože měla poházené všude. Tenhle sebrala ze stolku u dveří do Nirvány a slavnostně mi ho předala. Slušná dýka. Určitě stejně dobrá, jako byla ta první. A pánbu mě ochraňuj, abych ji taky k ničemu nepotřeboval.</p>
<p>„A co když sem nezaútočej?“ zeptal jsem se. A sám jsem se té pitomosti, již jsem zrovna vypustil z úst, zasmál.</p>
<p>„Tak eště chvilku počkáme,“ souhlasila Vasilisa. Řekl bych, že s úlevou.</p>
<p>Jenže vzápětí se ozvalo zaklepání na charkovské dveře. Opatrné, zdvořilé a delikátní. Takhle klepou jedině ti, kdož jsou vybaveni jak mocí, tak silou.</p>
<p>„Běž!“ rozrazila okamžitě dveře do Janusu. Zavanul od nich mráz a vlétly sem kroužící sněhové vločky. „Vydej se k západu! Hned je nepustím, takže budeš mít zhruba hodinku dvě náskok.“</p>
<p>„Z toho pro tebe koukaj problémy.“</p>
<p>„Dejme tomu, že jsem byla v Nirváně,“ ušklíbla se Vasilisa. „To je skoro jako z Puškina: V Nirváně jsem byla navštíviti ubohé. No a že jsem tě pustila do Janusu… To je přece moje funkce, pouštět lidi tam a zpátky! Noviny jsem eště nečetla, takže jsem nic nevěděla a neslyšela… Běž!“</p>
<p>Rychle se dotkla rty mého čela – tentokrát už bez jakéhokoli erotického přídechu, byl to spíš takový mateřský či sesterský polibek. A vystrčila mě do vánice.</p>
<p>Dveře za mnou měkce, téměř nezvučně zaklaply.</p>
<p>Ohlédl jsem se.</p>
<p>Z téhle strany Vasilisin dům vypadal na nějaké pevnostní rozvaliny, v nichž jako zázrakem přežila jedna jediná přízemní bašta. Osiřelé okno v prvním patře mihotalo matným roztřeseným světlem, asi jako od louče či svící. Dům stál na vysokém srázu a dole pod ním jsem tušil říční koryto, zakované do ledu a zasypané sněhem.</p>
<p>Kolem kroužila vánice. Vzduchem sem a tam poletovaly vločky a pod nohama skřípal sníh, který naštěstí opravdu nebyl nijak hluboký. Slunce se mezi temnými mračny dalo jen sotva tušit. Kopce, jež jsem teprve musel překonat, se přede mnou tyčily jako černá nevlídná stěna.</p>
<p>„To zvládnu,“ slíbil jsem sám sobě.</p>
<p>A vydal jsem se do kopců.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>4</strong></p>
<p>Od okamžiku, kdy se člověk naučil počítat, je lidská komunikace mnohem snazší. Když řeknete „hrstka odvážlivců zadržovala spousty nepřátel“, tak se dočkáte jen pokrčení rameny, protože taková hrstka může být všelijaká. Když ovšem prohlásíte, že „proti desetitisícům Peršanů stály tři stovky spartských reků“, hned je jasné, oč tu jde.</p>
<p>Jedna věc je „pytel dolarů“, kdežto jiná věc „multimiliardář“. Můžeme mít „strašný mráz“, ale můžeme mít „čtyřicet pod nulou“. Anebo „maratónskou trať“ a „dvaačtyřicet kilometrů“.</p>
<p>Zkrátka a dobře – žádná slova a ani ty nejvýmluvnější příměry nikdy nepřekonají sílu, již v sobě mají čísla.</p>
<p>Dvaadvacet kilometrů.</p>
<p>Minus deset stupňů Celsia.</p>
<p>Upřímně řečeno matematika, která nijak zvlášť neděsí.</p>
<p>Zimu jsem vždycky měl rád. Dokonce i zimní dovolené. Jen ať si cizinci žijí ve své skálopevné jistotě, že „ruský mužik v zima choulit se ve svůj srub a pít ze samovar horký vodka“. Ve skutečnosti je vyrazit si v zimě do zotavovny někde za Moskvou velké potěšení. Dokonce i když nejste žádný velký milovník zimních sportů, můžete si vyrazit na sněžném skútru nebo na saních s koňským spřežením anebo se docela banálně projít na čerstvém vzduchu. To pak chutná horký čaj! (Ačkoli, buďme upřímní – pár sklenek vodky taky neuškodí.) Pak si zaplavete v bazénu s proskleným panoramatickým výhledem na zasněžené stromy a zaběhnete si do sauny či do páry… Cože? Že tam žádný bazén a sauna není? Ale to si musíte umět vybrat to správné místo…</p>
<p>Dvaadvacet kilometrů je zkrátka delší výlet na zdravém vzduchu.</p>
<p>Když jsem od Vasilisina domu poodešel na nějakých tři sta metrů, podruhé a naposledy jsem se ohlédl. Ve sněžných vírech jediné okénko jejího příbytku sotva doutnalo. Asi minutu jsem jen tak stál a kousal si rty. Ta vzdálenost, to nic není. To ujdu. Hlavní je nezabloudit. Ale určitě mi pomůžou ty kopce. Jak to vypadá podle mapy, táhnou se v dlouhém a širokém pásu mezi oběma celnicemi. Takže jakmile budu mít kopce za zády, zamířím přímo k věži dalšího celníka. Slunce je sice skrz mračna sotva vidět, ale stojí ještě vysoko, takže úplná tma mi nehrozí. To ujdu.</p>
<p>Nad tou naivitou jsem žasl až později, a to jak nad svou vlastní, tak nad Vasilisinou. A to je třeba říct, že zatímco naivita Vasilisy žijící v teplém Charkově je omluvitelná, pak ta moje sotva.</p>
<p>Hlavní problém byl zřejmě ve směru převládajících větrů, které sníh z návrší sfoukávaly směrem dolů k řece. Dokud jsem se ale nedostal za první vrchol, šlo se mi opravdu snadno. Čím výš jsem stoupal, tím byl vítr prudší a krutější, ale putoval jsem po tvrdém zledovatělém svahu. Jakmile jsem se ale dostal do úžlabiny za vrcholem, nohy se mi okamžitě zabořily po kolena. Stačil další krok – a byl jsem v sypkém sněhu po pás.</p>
<p>Popadl jsem dech a nejistě se rozhlédl. Přede mnou ležela nepříliš rozlehlá, skoro kruhová úžlabina o průměru nějakých dvacet třicet metrů. Maličkost! Jenže překročit ji znamená brodit se po pás ve sněhu.</p>
<p>Stáhl jsem si rukavice, zastrčil ruce pod kapuci a začal si energicky třít uši. Takže… Té úžlabině bude třeba se vyhnout. Bez velkého nadšení jsem učinil čelem vzad a vrátil se na hřeben. Hlavu jsem sklonil tak, abych si oči chránil před řezavým větrem, a začal úžlabinu obcházet. Skalnaté návrší potáhla zrádná ledová krusta, lehce připrášená jinovatkou, ale levné sněhule po tomhle povrchu kupodivu moc neklouzaly.</p>
<p>Když jsem úžlabinu obešel, zvedl jsem hlavu. Přesně v tomto okamžiku se nebesa Janusu v gestu vskutku ironickém na okamžik pročistila, slunce mezi mraky zasvítilo jasněji – a já spatřil řádky kopců ležících přede mnou.</p>
<p>Všechny byly zhruba stejně vysoké, jako by je opracoval gigantický hoblík. Celý prostor mezi jejich vrcholy a hřebeny, všechny ty dolinky, strže a úžlabinky ovšem byly plné nadýchaného sypkého sněhu. Kdybyste si vafli posypali moučkovým cukrem, získáte miniaturní model, jak to celé vypadalo.</p>
<p>Jak vznikl takovýto geologický reliéf, jsem klidně mohl odhadovat donekonečna. Funkcionálské vědomosti, které tu a tam vyplouvaly na povrch, by možná dokonce napověděly, jak se takovému reliéfu říká.</p>
<p>Jenže já tohle pohoří musel hlavně nějak překonat. A když do údolíček a úžlabin sestupovat nemohu, nezbývá mi než vzít to horem, po hřebenech. Bude to, pravda, dost klouzat, ale aspoň se nebudu trmácet nahoru dolů po svazích…</p>
<p>Náladu mi to ale vlastně nevzalo. Pokrčil jsem rameny, znovu natočil hlavu tak, abych si obličej chránil před tím vichrem, a opatrně jsem se po kluzkých promrzlých kamenech pustil dál. Hlavou mi náhle zavířila jakási zaumná definice, něco jako „krasový reliéf, kryogenní procesy a tvary“. Nebyla náhodou zrovna tohle ona nápověda z encyklopedických vědomostí, které jsem jako funkcionál dostal k dispozici? Pokud ano, tak ale nebyla úplná a nic nevysvětlovala. Dokázal jsem sice okolní terén pojmenovat, ale to je asi tak všechno – vysvětlit už jsem to neuměl.</p>
<p>Na to kašlu. Nejsem na nějaké vědomostní televizní soutěži. Tady se musí zabrat nohama, a ne jazykem…</p>
<p>Tak jsem zabíral nohama. Šel jsem po kamenitých pěšinách, chvílemi jsem scházel do úžlabin k hranici sypkého sněhu (kde byl vítr mírnější), a pak jsem se vracel na návrší (kde se na mě s novou silou radostně vrhala vánice). Špinavá a teplá moskevská zima s mokrým šedavým sněhem mi tady připadala skoro idylická. Ještě sentimentálněji jsem zavzpomínal na uličky Kimgimu s malými koníky táhnoucími saně, nemotornými policejními obrněnci s lihovým motorem a procházejícími se páry ve staromódních šatech naprosto neuzpůsobených k nějaké tlačenici a zmatenému pobíhání.</p>
<p>Zima je velice sympatické roční období. Když nefouká vítr…</p>
<p>Poprvé jsem uklouzl a upadl asi tak po půlhodině. Naštěstí jsem se vůbec neuhodil a čiperně se vydal dál. Když mi ale nohy ujely podruhé, bolestivě jsem se praštil přímo do kostrče a sklouzl do zasněžené úžlabiny, kde jsem znovu uvízl skoro po pás ve sněhu.</p>
<p>Strach jsem neměl. Sprostě jsem zaklel, položil se na sníh, jako bych se ocitl někde v močále či v pohyblivých píscích, a vyplazil jsem se na skalnatý povrch. Přidřepl jsem, a vítr díky tomu skoro necítil. Stáhl jsem si rukavice, shodil batoh a otevřel jsem ho. Měl jsem dojem, že Vasilisa mi tam uložila i termosku…</p>
<p>A taky jsem ji našel. Takovou malou, kovovou. Čaj uvnitř byl spíš jen vlažný, protože Vasilisa už nestihla vodu v samovaru pořádně ohřát.</p>
<p>Zato ho vylepšila snad koňakem, snad whisky. Až jsem se při prvním hltu zakuckal. Přičichl jsem – nene, tohle nebude whisky, to bude rum. To je v mrazu samozřejmě dobré, ale musím s tím opatrně.</p>
<p>Sežvýkal jsem na kost promrzlý preclík a uhryzl si krychličku tvrdé čokolády. Pohlédl jsem na hodinky… A hrome! Od okamžiku, co jsem vkročil do Janusu, uplynuly už dvě hodiny.</p>
<p>Kolik jsem asi za tu dobu urazil? Když bychom to vzali vzdušnou čarou… tak zhruba nějakých pět kilometrů. Maximálně.</p>
<p>Tenhle výsledek se mi nezamlouval. Únava bude s každou další minutou vzrůstat. Bude mě hlodat mráz a oslepovat sníh. Rychlost pochodu poklesne. Začne mě přemáhat spánek. Jak dlouho ještě musím jít? Takových šest hodin? Nebo osm? Či dokonce deset?</p>
<p>A co když si po příštím uklouznutí ne snad rovnou zlámu nohu, ale třeba jen natáhnu sval? Doma by si člověk jeden večer poležel a ráno se životem vesele belhal dál.</p>
<p>Kdežto tady jednoduše umřu.</p>
<p>Začal se ve mně probouzet strach.</p>
<p>My obyvatelé velkoměst jsme zvyklí očekávat nebezpečí, ale jen to běžné, co jsme na ně zvyklí. Třeba opilou pakáž někde v průjezdu, debilního řidiče v protisměru, teroristu v letadle či vzduch přiotrávený blízkou továrnou. Ta naše nebezpečí jsou obvykle technogenní a čistě člověčí. Zemětřesení, tsunami a povodně se nás obvykle netýkají. A dokonce i ve městech, kde se takovéto ničemnosti stávají, třeba někde v Tokiu nebo v Los Angeles, má normální člověk větší strach z toho, že přijde o práci, než z úskočných živlů.</p>
<p>Přírodu máme ve zvyku považovat za pokořenou a o její názor se nezajímáme. A tak se na nebezpečí megalopolí dívají se shovívavým úsměvem jen ti, kdož jsou zvyklí pracovat daleko od měst. Ti dobře vědí, jak rychle a snadno zabíjí čtyřicetistupňový mráz, jak snadno promění velké domy ve štěrk a třísky sesuv půdy a jak snadno setře veškeré stopy po člověku zemětřesení.</p>
<p>Pro ostatní je lepší, když o něčem takovém nemají tušení.</p>
<p>Vstal jsem, natáhl si rukavice – a až jsem užasl, jak rychle se z nich vytratilo veškeré teplo. Ruce mi nijak zvlášť neprochladly, ale ty rukavice byly vyloženě vymrzlé… No co, taky ponaučení. Rukavice jsem zase stáhl a zastrčil je pod bundu.</p>
<p>Když jsem se dostal zpátky na hřeben, pocítil jsem, že vítr je buď studenější, nebo silnější. Teploměr ovšem tento můj pocit nepotvrdil. Pořád je minus deset. To bude asi tou zastávkou.</p>
<p>Vyrazil jsem dál.</p>
<p>Měl jsem dojem, že ty kopce neskončí nikdy. To, pro co jsem na mapě měl jen rozverné příměry, byly ve skutečnosti promrzlé kamenné vředy, které mi vypučely přímo do cesty. Probíjel jsem se ledovou vánicí, která mě jednou šlehala tuhými krupkami do tváře, kdežto jindy mě popoháněla zrádnými štulci do zad. Ještě dvakrát jsem z návrší spadl, z toho jednou jsem ve sněhu uvízl až po krk. Vyhrabával jsem se hodně dlouho.</p>
<p>Asi po čtyřech hodinách, kdy už mi zjevně docházely síly, a já z toho byl zoufalý, se Janus najednou rozhodl, že se nade mnou smiluje. Vítr naráz utichl, jako by někde cvakli tlačítkem a vypnuli obří ventilátor. Sněžná mračna se protrhala a na nebi se jako slabá žárovka rozzářilo slunce (napadlo mě, že my, děti megalopolí, přírodní jevy s oblibou srovnáváme s projevy techniky). Obzor až dosud svíraný stěnami letícího sněhu se najednou rozestoupil opravdu do daleka.</p>
<p>A já zjistil, že kopce mám skoro za sebou.</p>
<p>Přede mnou se nepříliš daleko, snad čtyři pět kilometrů, tyčila věž – velice vzhledná, z bílého kamene a s cimbuřím nahoře. Ze všeho nejvíc připomínala příslušnou figuru z těch nejobyčejnějších dřevěných šachů.</p>
<p>Ohlédl jsem se v naději, že daleko vzadu jako žlutá jiskérka zasvitne Vasilisino okno. Jenže to samozřejmě ne, teď už nic takového neuvidím…</p>
<p>„Nikdy není tak zle, aby…“ zamumlal jsem si. Člověk, který začne mluvit sám se sebou, vyvolává štítivý odpor jen ve městě. Uprostřed pouště, a je jedno, zda sněhové či písečné, každý hned pochopí, jak nezbytně potřebuje slyšet živý hlas, a mluví tedy s jediným, kdo je po ruce, s tím nejvěrnějším souputníkem, totiž se sebou samým.</p>
<p>Asi pět minut nato jsem využil chvíle bezvětří a začal sestupovat z posledního kopce dolů. Všechny pasti zůstaly za mnou a čekalo mě jen cosi, o čem se v dětské písničce zpívá: „Už jen nebe, už jen vítr, už jen radost před námi…“ Ostatně na větru jsem zrovna netrval. Mně plně postačí jen slunce a radost. Zaklepu na dveře…</p>
<p>Ale co když mě celník dál nepustí? Nebo se pokusí mě zatknout? Vždyť ten ubohý plátek dostávají všichni funkcionálové…</p>
<p>Pokrčil jsem se rameny a rozhodl se, že takovými problémy se budu zabývat, až se jeden po druhém začnou vynořovat. Nic o tom, že bych snad měl být zatčen, se v novinách nepsalo. A pokud jsem za těch pár dnů funkcionálskou morálku pochopil, tak je mezi nimi zvykem do cizích věcí nos nestrkat. Restauratér se stará o jídlo, holič holí a stříhá, policajt chytne a nepustí.</p>
<p>Chůze po rovině byla kupodivu obtížnější. Za kopci ležel sníh. Nebyl nijak hluboký, tak po lýtko, nanejvýš po kolena, ale stejně to vadilo. Nenechal jsem se připravit o náladu a po jistou dobu se snaživě brodil dál a dál.</p>
<p>Dokud jsem si neuvědomil, že se začíná stmívat.</p>
<p>Soudě podle polohy slunce nad obzorem do jeho západu zbývaly ještě nějaké tři čtyři hodiny. Po krátkém bezvětří se však vichr zvedl znovu a navíc ještě zesílil. Mračna nebe zakryla jako tlustá duchna a místo slunce jsem najednou na obloze měl pouhou nejasnou skvrnu. Sníh začal padat v obrovských vlhkých vločkách, které vypadaly spíš jako koule. A taky se ochladilo, a to navzdory spolehlivé zkušenosti, že když sněží, dělá se tepleji. Pro Janus tyhle zkušenosti patrně neplatily.</p>
<p>Paličatě jsem se sunul dál. Byla stále větší tma a věž neznámého celníka mi zmizela z dohledu. A já šel a šel. Nohy mi vázly ve sněhu. Ruce mrzly i v rukavicích. Když jsem se na okamžik zastavil, abych popadl dech, uvědomil jsem si, že kulicha mám celého propoceného. Tak jsem si ho stáhl, po kratším zaváhání zahodil a místo toho jsem si radši spolehlivěji utáhl kapuci. Vytáhl jsem z batohu zbytky rozdrobené čokolády a nasypal si je do úst. Ukousl jsem si i kus promrzlého špeku a zapil ho zbytky čaje z termosky. Byl už studený.</p>
<p>Podle všech známek mi nemohlo zbývat víc než kilometr. Což by i po kolena ve sněhu a ve vánici nemělo trvat déle než půl hodiny.</p>
<p>Hlavní je teď věž neminout. Nenechat ji sotva deset kroků stranou.</p>
<p>Tady mi snad ale pomůžou dřívější funkcionálské návyky. Alespoň trošičku! Uvědomoval jsem si, že vlastně cítím, kam přesně mám jít, a na metr jsem dokázal odhadnout i zbylou vzdálenost k věži.</p>
<p>Kráčel jsem dál a sněžení neustále sílilo a houstlo. Rozhrnoval jsem šedivý závoj kolem sebe rukama, šátral jimi, jako bych plaval v huspenině, každých pět minut jsem zastavoval, rozhlížel se kolem a snažil se něco zahlédnout – alespoň kousek zdi, světélko, tmavou siluetu na nebi…</p>
<p>Jenže nikde nic. Jen sníh pod nohama. Sníh nad hlavou. Sníh všude kolem. A tma je pořád větší a větší…</p>
<p>Zastavil jsem, přidřepl a přitiskl si ruce na prsa. Všude kolem běsnila ledová šeď. Vánice, která mě původně bičovala bodavými prškami po tvářích, sice neslábla, ale její doteky najednou začínaly být laskavé, skoro něžné.</p>
<p>Vida, tak já mrznu…</p>
<p>Navzdory všemu zapřísahání jsem si stáhl rukavici, hodil si ji pod nohy a dlouho si protíral oči a mnul tváře. Na víčka mi přimrzl ledový škraloup. Kůži na tvářích jsem necítil a na omak byla drsná jako plachtovina.</p>
<p>Ledový chlad nenávidím…</p>
<p>Pokusil jsem se strčit ruku zpátky do rukavice, ale nedokázal jsem ji najít. Závan vichru ji zřejmě někam odnesl. Možná sto metrů daleko, a možná jen jeden metr. Což bylo jedno, protože stejně nebylo nic vidět.</p>
<p>Zasmál jsem se – na křik už nezbývalo sil.</p>
<p>Tak jsem nakonec nedošel. Nakonec vyhráli oni. Laboratorní myška, jíž se povedlo vyklouznout z klece, se stejně nezachránila. Protože pokusné myši v přírodě nepřežijí. A dokonce je ani nemusíte chytat…</p>
<p>Celý jsem se schoulil, ukryl tvář před větrem a už jsem se ani nepokoušel vzdorovat. Chvíli jsem si třel holou rukou tvář, chvíli se zase pokoušel zahřát si dlaň dechem. Všechny síly jsem spotřebovával na to, abych neupadl. Protože pokud upadnu, tak okamžitě a navždy usnu.</p>
<p>Ačkoli – má smysl klást odpor?</p>
<p>Stejně to skončí přesně takhle.</p>
<p>Je to hloupé. Vždyť jsem celou tu vzdálenost překonal. Překročil jsem ty zrůdné kopce, celý ten krasový reliéf, kryogenní procesy a tvary.</p>
<p>Asi jsem jen trošku zabloudil. Možná že deset metrů ode mě plane za kamennými stěnami v krbu oheň, celník u něj popíjí svařené víno a s potěšením pohlíží z okna do běsnící sněhové bouře…</p>
<p>Vítr se mi prudce opřel do ramene. Zapřel jsem se rukou do sněhu a nepovolil. Jenže vítr do mě strčil znovu. Pak mě uchopil v podpaždí a zvedl na nohy.</p>
<p>Ale byl to vítr?</p>
<p>Něco jsem zachroptěl a zadíval se do tmy. Led přimrzlý na víčka a černo před očima už mi však neumožnily vidět ani to nejmenší. Dokázal jsem jen sotva nohy vláčet a pomáhat tak člověku, který mě polonesl vánicí.</p>
<p>Ačkoli – je to člověk? Není to nějaká místní nestvůra? V Kimgimu jsou chobotnice, takže v Janusu by to mohli být třeba lední medvědi… jako ti ve spřežení Santa Clause… ačkoli ne, ten má soby… zato náš děda Mráz, což není žádný zženštilec, by klidně nemusel zapřahat koně, ale právě medvědy…</p>
<p>Hlava už mi nefungovala. Sotva jsem hýbal nohama a stále beznadějněji se propadal do mrákot.</p>
<p>A pak mě napadlo to poslední a nejděsivější: Co když tohle všechno už se mi jen zdá?</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Hrdlo mi spálil hlt lihu a jako kapalný oheň stekl jícnem do žaludku. Sotva dechu popadaje jsem si odkašlal a přizvedl se na lokti. Oči jsem měl plné slz, a i když jsem prudce zamrkal, nemohl jsem se jich zbavit. Zcela jasné mi bylo jediné – už jsem někde v místnosti.</p>
<p>Ležel jsem na hrubém drsném koberci a vedle mě se povalovalo mé šatstvo. Člověk, co do mě nalil líh, mi zrovna stahoval kalhoty. Viděl jsem jen nejasnou siluetu, protože zrak jsem stále ještě nebyl s to zaostřit.</p>
<p>„Díky, krajane,“ zamumlal jsem.</p>
<p>„Proč krajane?“</p>
<p>„No kdo jinej by,“ nadechl jsem se zhluboka, „do promrzlýho člověka lil rovnou špiritus?“</p>
<p>„V tom případě ale krajanko,“ sklonila se nade mnou jakási dívka. Štíhlounká a velmi půvabná. Byla mladá, na první pohled sotva dvacetiletá. Čímsi připomínala Nasťu, jen ten její půvab byl takový jednodušší. Nikdy jsem nepřestal žasnout nad tím, jak nepostřehnutelná hranice je mezi hezkou a krásnou dívčí tváří – ovál obličeje je týž, stejné jsou oči i nos, všechno se navzájem podobá, ale nějaké okem nepostřehnutelné milimetry ve výsledku všechno kardinálně mění.</p>
<p>Na druhé straně právě tato jemná hranice mezi půvabem a skutečnou krásou ženám umožňuje, aby za pomoci nepatrného množství kosmetiky konaly zázraky.</p>
<p>Dívka chvíli zkoumala mou tvář a pak spokojeně prohlásila:</p>
<p>„Uši už asi neupadnou. Můžete chodit? Je to jen kousek…“</p>
<p>„Samozřejmě!“ prohlásil jsem s přehnanou vehemencí a pokusil se vstát. Dívka mi nastavila rameno – protože i křehce působící funkcionálka může klidně mít fyzickou sílu Ivana Poddubného.</p>
<p>Do koupelny to opravdu nebylo daleko. Jedno patro nahoru a pak cesta krátkou chodbičkou. Během chůze jsem se neustále snažil potlačit nevolnost – líh mi jako ohavná hrouda žbluňkal v žaludku, jako by se tam proměnil v hrst čpavého a vazkého lepidla. Doposud jsem ho pil jen dvakrát v životě. Poprvé jako pubertální chlapec, kterého vzal otec na lov (ano, přesně tak to bylo, takhle vypadal ruský lov, jehož smyslem rozhodně nebylo pobíjení nešťastných zvířátek). Tehdy jsem ovšem dostal jen „maličko cucnout pro zahřátí“ po koupeli v ledové podzimní říčce. Podruhé jsem líh pil už jako úplně dospělý člověk. Společně s několika přáteli jsme si večer dali láhev vodky, zcela přirozeně jsme se rozhodli, že nechat toho by byla škoda, ale jít do supermarketu už se nám nechtělo. Proto jsme si v lékárně s noční pohotovostí hned vedle koupili po deseti rublech několik lahviček s „antiseptickým prostředkem“, což byl hnusně chutnající, ale jak jsme se domnívali, čistý etylalkohol, potěcha to moskevských vožungrů… Nejlegračnější na tom všem bylo, že na zapíjení lihu jsme si ve stejné lékárně koupili minerálku Perrier a jakési velmi čisté a přírodní německé šťávy a že ta minerálka a šťávy byly mnohem dražší než normální vodka. Jenže – buď líh nebyl tak čistý, jak jsme předpokládali, anebo se německé léčivé šťávy po takovém znesvěcení vzbouřily natolik, že s lihem vytvořily jedovaté sloučeniny, takže ráno mnou zmítala taková kocovina, že těžší jsem ještě nezažil, a tak jsem se rozhodl s lihem jednou provždy skoncovat.</p>
<p>Koupelnu měla ta slečna nepředstavitelně luxusní. Dokonce i v této chvíli, zesláblý až k polosmrti, jsem cosi nadšeně zahuhlal: stačilo, abychom vstoupili do zářivé kruhové síně s mramorovými stěnami, bronzovými lampami a obrovskou kruhovou vanou uprostřed, už plnou horké vody a vydechující páru…</p>
<p>„Sundej si slipy a vlez dovnitř,“ nařídila mi. „Já hned přijdu.“</p>
<p>Stydět jsem se ani nemohl, i když se mě zmocnila smutná předtucha, že takovéto svrchovaně pragmatické obnažení možnost nějakých romantických hrátek v budoucnu odbourává už v zárodku. Protože která mladá dáma by se zamilovala do chlapce, co si v její koupelně rozehříval omrzlou zadnici?</p>
<p>Ačkoli – jaké plány s touhle slečnou bych vůbec mohl mít? Ona je celnice-funkcionálka, kdežto já jsem zločinec na útěku… Můžu být rád, když mě neprozradí.</p>
<p>Vlezl jsem do lázně a sténaje blahem jsem se natáhl, jak to jen šlo, tím spíš, že v téhle vaně bylo místa opravdu dost. Po hladině plaval malý vodotěsný ovládací pult. Metodou pokusů a omylů jsem vypnul ve vaně osvětlení (intimní iluminace mi v tuhle chvíli moc neseděla) a pak jsem spustil masáž: ze dna vany vyrazily k hladině řetízky bublinek. Ne snad že by se mě najednou zmocnilo puzení k sladkému životu, ale v té kolotající neprůhledné vodě jsem se cítil nějak jistěji.</p>
<p>Slečna se během několika málo minut vrátila, tentokrát s velkým hrnkem čaje. Vděčně jsem kývl a polkl několik doušků. Čaj byl horký a sladký, s medem. Říká se, že horký čaj veškeré léčebné účinky medu ničí, ale s tím jsem si hlavu nedělal.</p>
<p>„A jakpak se jmenuješ, krajane?“ zajímalo slečnu, která se posadila na kraj vany. Měla na sobě otahané džínsy, poněkud velkou kostkovanou košili a byla bosa. Ve filmech takovéto mladé dámy čekají někde na ranči na kovboje…</p>
<p>„Kirill.“ Řekl jsem si, že lhát nemá cenu.</p>
<p>„To je ale neobvyklý jméno… Krajane.“ Do jejího hlasu se vkradla ironie.</p>
<p>„A jak se jmenuješ ty?“ otázal jsem se podezíravě.</p>
<p>„Marta.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Jméno jako jméno.“</p>
<p>„Jo? A vy v Rusku takový jméno taky máte?“ podivila se Marta.</p>
<p>„Máme. No, moc často se nevyskytuje… Copak ty nejsi Ruska?“</p>
<p>„Já jsem Polka!“ odmítla můj naivní předpoklad málem s rozhořčením.</p>
<p>„A jo,“ přikývl jsem. „To mě teda napadnout mohlo. Protože kromě Rusů a Ukrajinců dokážou do živýho člověka lejt líh už jedině Poláci.“</p>
<p>„Že by mě tahle podobnost těšila, to teda říct nemůžu,“ poznamenala kysele. „Cítíš prsty? Bodá tě v nich?“</p>
<p>Zahýbal jsem prsty nohou. Pak rukou. A přikývl.</p>
<p>„Dobrý. Vypadá to, že to přežiju. Díky, žes mě sem dovedla.“</p>
<p>„Já tě nikam nedovedla.“ Marta vytáhla z náprsní kapsy košile pomačkanou krabičku cigaret a zapalovač. „Přišel jsi sám.“</p>
<p>Zapálila hned dvě cigarety najednou, což bylo poněkud filmové a strojené. Takové věci jsem mockrát viděl ve starých hollywoodských trhácích, ale ve skutečném životě ani jednou. Jednu z těch cigaret mi bez ptaní strčila mezi rty. Dým jsem vtáhl s požitkem, protože naposledy jsem kouřil ještě v Charkově.</p>
<p>Tabák byl silný. Podíval jsem se na krabičku, ale tyhle cigarety jsem neznal, byly polské a zjevně levné.</p>
<p>A teď mi to teprve došlo.</p>
<p>„Já přišel sám?“</p>
<p>„Jo. Zaklepal jsi na dveře a já ti otevřela. No a ty ses hned svalil na podlahu. Proč se ptáš?“</p>
<p>„Vzpomínám si, jak jsem hledal tvou věž a začal jsem umrzat,“ zalhal jsem a ani okem přitom nemrkl. Přesněji řečeno jsem nelhal, ale vyslovil jen část pravdy… „Byl jsem si jistej, že je to moje smrt.“</p>
<p>„Nene, přišel jsi sám.“ Zamyšleně se na mě podívala. Zřejmě vytušila cosi nedořečeného…</p>
<p>„Prosímtě, a mluvíme spolu rusky, nebo polsky?“ zeptal jsem se rychle.</p>
<p>„Rusky,“ odsekal podrážděně. „Jako bys nevěděl, že celník musí s každým komunikovat v jeho jazyce.“</p>
<p>„Nojo,“ přikývl jsem. „Noviny užs četla?“</p>
<p>„Četla.“</p>
<p>„A co budeš dělat?“</p>
<p>Zaškaredila se:</p>
<p>„Jak to máte v těch vašich pohádkách? V lázni si tě vypařím, pak tě pěkně nakrmím a pak si tě, panáčku, sním?“</p>
<p>„Na Babu Jagu teda moc nevypadáš,“ ujistil jsem ji. „Jak je to dlouho, co celničíš?“</p>
<p>„Devět let. Byla jsem tenkrát úplná holka.“ Chlapsky mohutně potáhla z cigarety a se zájmem mě sledovala. „Až se z toho vylížeš, tak si táhni, kam chceš. Držet tě tu nebudu. Ale počítej s tím, že schovávat taky ne!“</p>
<p>„Stejně ti děkuju,“ prohlásil jsem upřímně. „Řekni mi, kam od tebe vedou tyhle dveře?“</p>
<p>„Do Elblągu…“</p>
<p>„To neznám…“ zamumlal jsem. „To je někde tam, co Kimgim?“</p>
<p>„Elbląg je polský město!“ Měl jsem pocit, že teď jsem se jí trošku dotkl. „A dá se odsud jít eště do Janusu, Antiku a na Zemi 16.“</p>
<p>„Co to je, ta Země 16?“</p>
<p>„Už ses zahřál?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Tak pojď. Hoď přes sebe něco…“ Kývla na župany na věšácích a z koupelny odešla.</p>
<p>Jeden ten župan byl ženský, růžový, s mačkaným vzorem. Druhý, pánský, byl sytě modré barvy. Pohledem jsem vyhledal ještě kelímek se zubními kartáčky. Byly dva. Poustevnicky tu Marta rozhodně nežila.</p>
<p>Bez dlouhého ostychu či štítivosti jsem se zahalil do cizího županu a vydal se za Martou. Vana a čaj mě dokonale zahřály a vrátily do života. Zaběhnout stovku bych sice ještě nedokázal, ale opírat se o cizí rameno už jsem se taky nemusel.</p>
<p>Devět let je devět let. Zatímco má věž se pro mě domovem rozhodně stát nestihla, tak Marta tu měla vše útulné a zabydlené. Přízemí původně tvořil prostorný sál jako v mé věži, ale ona si ho rozdělila na dvě místnosti regálovou stěnou, zavalenou nejrůznějšími věcmi – počínaje květináči s krásným pokojovým rostlinstvem, přes krabice a plechovky s nealkoholickými nápoji a pivem až po jakési kusy železa pochybného původu a zmuchlané šatstvo. Tenhle chaos ale dohromady vytvářel pocit příjemné zabydlenosti. Na schodech do prvního patra ležel dlouhý vyšívaný běhoun. Stejné selské koberečky se válely i po podlaze. A pak jsem taky zaznamenal talířek s mlékem – vypadalo to, že tu má kočku…</p>
<p>„Pojď sem,“ nařídila mi Marta.</p>
<p>Přistoupil jsem ke dveřím, na které ukázala. Prudce je rozrazila a řekla:</p>
<p>„To je Elbląg.“</p>
<p>Bezděky jsem se do županu zachumlal ještě spolehlivěji a mírně jsem od dveří poodstoupil. Bylo za nimi večerní město se starobylými domy. Kočičí hlavy, repliky historických pouličních lamp a plně obsazené kavárenské stolky. Dveře vedly na malé náměstí, plné procházejících se lidí.</p>
<p>„To je opravdu útulný,“ přikývl jsem. „Je to v centru?“</p>
<p>„Jasně.“ Marta dveře zavřela a přistoupila k dalším. Pak je s jediným slovem na rtech otevřela: „Janus.“</p>
<p>„To znám,“ broukl jsem při pohledu na sněžné víry. Od dveří začalo citelně táhnout. Při pomyšlení, že teď jsem se v tom ledovém pekle mohl bezmocně a celý ztuhlý válet a zírat zmrzlýma očima kolem sebe, jsem se až otřásl. „Zavři!“</p>
<p>Poprvé na mě pohlédla s lehkým soucitem. Dveře zavřela a jen tak poznamenala:</p>
<p>„To je hnusnej svět. Hnusnej i v létě. A víš, že tam taky žijou lidi?“</p>
<p>Zakroutil jsem hlavou:</p>
<p>„Já slyšel, že Janus je neobydlenej.“</p>
<p>Tentokrát hlavou zakroutila Marta:</p>
<p>„Jednou v létě jsem na řece zahlídla plachtu. Ale ten člun byl chudinka. Úplně jinej než naše. A taky jsou tu divoký…,“ zamyslela se a pak nejistě dodala, „asi kozy. Nejvíc se to podobá kozám. Jednu jsem střelila – stejně stádu nestačila, klopýtala a padala. A v zadnici,“ popleskala se Marta po pevném zadku, „měla šíp. S kostěným hrotem.“</p>
<p>Cosi v jejím hlase mě přesvědčilo. Přes mínění mnoha jiných funkcionálů jsem uvěřil, že na Janusu je život, a dokonce inteligentní bytosti. Že by zvířata táhnoucí po planetě za teplem, jež pronásledují místní divoši? Proč ne? Věční poutníci, pohybující se na pomezí vražedné zimy a úmorného léta, věční vyznavači jara… Ba ne, spíš věční vyznavači podzimu, žijící jen z toho, co jim tento nehostinný svět poskytne. Jací asi jsou, naši bratři ze sousedního světa? Dokázali bychom si navzájem porozumět? A spřátelit se? Mohli bychom jim něčím pomoci a něčemu se od nich naučit?</p>
<p>To ale funkcionály nezajímalo…</p>
<p>Marta jako by četla mé myšlenky:</p>
<p>„Někdy mě napadá, že každej svět ve Vějíři musí bejt obydlenej lidma. Jedině že je ne vždycky vidíme. Některý možná ani nechtěj, abychom je viděli. A když v tom světě nic nepotřebujem, tak nějaký lidi ani nehledáme…“</p>
<p>Přistoupila ke třetím dveřím a zamyšleně u nich postála. Pak se zeptala:</p>
<p>„Byl jsi někdy v Antiku?“</p>
<p>„Ne. Jen jsem o něm něco málo slyšel.“</p>
<p>„Je to komickej svět,“ zasupěla lehce. „Pokud se tam chceš podívat, tak opatrně, aby tě místní neviděli.“</p>
<p>Za třetími dveřmi byl den. Slunečný a teplý. Dveře ústily do úzké uličky, kde stály zděné domy; nebyly z cihel, ale z hrubě opracovaného kamene, s úzkými nezasklenými okny, ale stejně dobře to mohly být střílny nebo větrací průduchy.</p>
<p>„To jsou sklady,“ řekla Marta.</p>
<p>To mě nepřekvapilo. Průchody skoro vždycky vedly do opuštěných míst a dveře na náměstí v Elblągu byly spíš výjimka. Ačkoli… moje věž v Moskvě přece taky nestála někde na periférii. Jak to tak vypadalo, v celníkově rodném světě mohl být průchod kdekoli. Ale do cizích světů se vstupovalo opatrně a do šerých zákoutí…</p>
<p>„Kdo by mě tady asi viděl?“ zeptal jsem se pochybovačně.</p>
<p>„Copak neslyšíš, že zrovna jdou?“</p>
<p>Z uličky se opravdu ozvaly kroky. Kolem dveří, jichž si snad vůbec nevšimli, prošli dva muži: snědý svalovec ve volné bílé haleně a bílých kalhotách a stařeček zahalený do tmavého pláště. Oba byli neznámo proč bosí. Svalovec nesl na rameni dlouhý, nepochybně dosti těžký tubus a připomínal granátometníka z jakési země třetího světa, který si do první linie nese svého vampira či tavolgu. Celkový dojem kazila jen zlatá obruč kolem krku; táhl se po ní složitý rytý vzor a zdobená byla snad i brilianty.</p>
<p>„Co je to za lidi?“ zeptal jsem se ohromeně. Kromě nešťastných obyvatel Nirvány a Kimgimanů, kteří se tolik podobají nám, jsem domorodce z jiných světů ještě neviděl.</p>
<p>„Pán s otrokem,“ vysvětlila Marta. „Tohle je hrobnický skladiště. Moc bohatej asi nebude, protože urna na kosti je sice velká, ale nijak zvláštní, bez parádiček… A eště ke všemu to nejspíš koupil ve slevě.“</p>
<p>Překvapeně jsem na ni pohlédl. Marta se ale tvářila naprosto vážně.</p>
<p>„Otrok byl ten se zlatým obojkem s briliantama?“ upřesnil jsem si.</p>
<p>„No jasně. A co tě na tom zaráží? Je to bohatej otrok.“</p>
<p>„A chudej pán? Copak ten pán nemůže otrokovi jeho peníze sebrat?“</p>
<p>„To nemůže. Zdejší otrokářství je hodně rozvinutý. Otrok se klidně může přecpávat lanýžema a dopřát si foie gras nebo černej kaviár, spát v prachových peřinách, opatřit si vlastní sluhy, vydržovat si milenky…“</p>
<p>„A mít vlastní otroky…“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla ostře. „Tak tohle právě nemůže. Protože to je privilegium jedině pro svobodnýho člověka. Je to opravdu zvláštní společnost.“</p>
<p>Podíval jsem se za svalovcem a sešlým stařečkem a zeptal se:</p>
<p>„A vejdou se do tý roury všechny kosti?“</p>
<p>„Vejdou. Ty se semelou na prášek. Nejdřív se tělo nechá sežrat ptákům, liškám nebo rybám – jak si kdo řekne. Pak se kosti seberou, pomelou a nasypou do toho válce. Ten se pak umístí buď na střeše domu, anebo se odveze na hřbitov, to když dům nezdědí pokrevní příbuznej.“</p>
<p>Otřásl jsem se.</p>
<p>„Je to divnej svět,“ přikývla Marta. „Ale nějak si přece jen žije.“</p>
<p>Pak dveře zavřela a vydala se k posledním, čtvrtým. Soudě podle toho, že Zemi 16, jediný svět, na který jsem se ptal, mi nechala jako zákusek, jsem měl očekávat opravdu zajímavou podívanou.</p>
<p>A to jsem ještě netušil, jak zajímavou.</p>
<p>Byly tu jen dvě barvy – červená a černá. K podivuhodně blízkému obzoru se táhla černá popraskaná pláň. Tu a tam se z ní do výše tyčily větrem ohlazené skály z rudého kamene. Ucítil jsem pach síry. Suchý horký vítr ke dveřím přivál černorudý prach.</p>
<p>Temně rudé, skoro šarlatové bylo i nebe. Nízké a tísnivé. Na mraky to nevypadalo, spíš na pevnou blánu, napnutou nějakých sto metrů nad povrchem. Tu a tam tím šarlatovým závojem probleskly výboje – jako by na nebi zuřila němá bouře.</p>
<p>„Pane Bože na nebesích!“ uniklo mi z úst.</p>
<p>Popravdě řečeno mi nic jiného než obrátit se k hypotetickému Nejvyššímu nezbývalo. Jistě, mohl jsem taky sprostě klít. Jenže to se před dámou jaksi nehodí…</p>
<p>„Taky mě někdy napadne, že je to peklo,“ přikývla Marta, která si mou reakci patrně vyložila až příliš doslova.</p>
<p>Pohlédl jsem na ni. Upřeně hleděla na šarlatové nebe. Pak si olízla rty – z rudočerné pláně vanul těžký, vysušující vítr. Tajemně zašeptala:</p>
<p>„Jednou jsem viděla, ale možná se mi to jen zdálo… Jako by z nebe padalo něco bílýho. Něco… něco jako velkej pták…“</p>
<p>„Anebo člověk,“ napadlo mě, protože už jsem tušil, co tam viděla anebo si vymyslela.</p>
<p>„Lidi nemaj křídla,“ odpověděla vyhýbavě.</p>
<p>„To ses nešla podívat?“</p>
<p>„Bylo to hrozně velký. Dvakrát větší než člověk. Vyděsilo mě to.“ Pohlédla na mě a ušklíbla se: „Má se za to, že Země 16 je vulkanickej svět. A doporučuje se tam nechodit. Což platí dokonce i pro funkcionály. Když někdo zašel moc daleko, tak se nevrátil.“</p>
<p>Pláň za dveřmi se zřetelně otřásla. V dálce se pomalu a líně jako obří bílý puchýř vzdula a zase pukla rozkolísaná bublina. Po jedné z rudých skal se rozběhla dlouhá puklina.</p>
<p>V naší věži zemětřesení znát nebylo, ale o to byla celá ta podívaná děsivější.</p>
<p>„Tohle se tu stává často…“ Marta mě najednou uchopila za ruku. „Dávej pozor…“</p>
<p>Na pláni se rozlehl táhlý kvil. Jako by tisíce hlasů splynuly v trýznivém a beznadějném postesku.</p>
<p>„Co tohle asi má bejt?“ vydechla Marta. „No co?“</p>
<p>Polkl jsem. Kvil v dáli utichal. Jako doktor Watson, který se siru Henrymu Baskervillovi snaží vnuknout něco, čemu sám nevěří, jsem poznamenal:</p>
<p>„Vulkány někdy vydávaj hodně zvláštní zvuky…“</p>
<p>Marta se ke mně otočila. Chvilku mi ponuře hleděla do tváře a pak řekla:</p>
<p>„Kdysi jsem viděla ruskej film o psu baskervillským.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny:</p>
<p>„Nezlob se, ale nějak se mi nechce věřit, že bys otevřela dveře do pekel, kde z nebes padaj andělé a pod zemí úpěj hříšný duše.“</p>
<p>Marta chvíli mlčela.</p>
<p>Pak se usmála a dveře zabouchla:</p>
<p>„Máš nervy jako lana. Tohle dostane skoro každýho. Zvlášť když zrovna vybuchne gejzír.“</p>
<p>„Ale co tam tedy dovopravdy je?“</p>
<p>„Spálená pustina. Fumaroly. Gejzíry. Sopky. Strašně těžko se tam dejchá. Jeden,“ na okamžik zrozpačitěla, „jeden vědec říká, že kdysi takhle vypadala i celá naše Země. Jenže pak se mraky rozplynuly a sopky ztichly. Jenže tady se to kdožvíproč nestalo. Je to svět k ničemu. A navíc ozářenej.“</p>
<p>„Jak ozářenej?“</p>
<p>„No radiací. Jako v Černobylu.“</p>
<p>„Tolik?“ zneklidněl jsem. Martě je to jedno, když je funkcionálka, zato já…</p>
<p>„Ale ne, tak hrozný to není. Neboj se. Když tam člověk nežije, nespí tam na zemi a dlouho nedejchá tamní vzduch, tak se to dá normálně vydržet.“</p>
<p>Tím, že jsem chmurné tváři Země 16 nepodlehl, jsem u Marty zřejmě získal pár červených bodíků. V každém případě už se na mě dívala podstatně přívětivěji. A dokonce se zeptala:</p>
<p>„Nemáš hlad?“</p>
<p>„To víš, že mám.“</p>
<p>„Dobře. Tak ti dám dohromady něco na sebe…“ Znovu se zarazila, ale pak pokračovala. „Jestli chceš, zvu tě do Elblągu na večeři.“</p>
<p>„Nejsem zvyklej, aby mě zvala dáma.“</p>
<p>„No a co?“ Měl jsem pocit, že v jejím hlase se zachvělo cosi jako mírné zklamání.</p>
<p>„Budu si zkrátka muset zvykat,“ povzdechl jsem si.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>5</strong></p>
<p>Podobnost města Elblągu s Kimgimem se neomezovala jen na fonetickou příbuznost názvů. Městečko bylo zastavěné domy ve stylu „středoevropská renezance a další časy“. V zásadě je takovýchto měst dost – samozřejmě tam, kde je ušetřila druhá světová válka, kde neoperovala německá děla, ruské kaťuše anebo americké B-sedmnáctky. Přes veškeré snahy restaurátorů je však stáří všech těchto staveb znát. Jakmile odbočíte z turistické trasy, hned narazíte na oprýskanou omítku, rozpadající se cihly, prohnilé trámy a vydrolenou maltu.</p>
<p>Tady ale bylo stejně jako v Kimgimu vše úplně čerstvé. Zbrusu nové. I kočičí hlavy a hrázděné domy v německém stylu. Mezi dvěma takovýmito domy se přikrčila i Martina věžička; z elblągské strany vypadala jako uzoučký dvoupatrový baráček, do jehož fasády se v každém patře vešla jen dvě okna. Jak už to tak bývá, normální lidé si toho domu ani nevšimli, jinak by někdo rozhodně věnoval pozornost jasnému slunečnímu světlu, které se dralo oknem z druhého patra. Marta zřejmě nechala otevřené okno do Antiku…</p>
<p>Seděli jsme s Martou v malé hospůdce, kde ji viditelně dobře znali. S úsměvem nás uvedli do patra, kde bylo jen nějakých pět či šest stolků. Posadili nás k tomu nejhezčímu, s výhledem na náměstí, ukrytému od zbytku místnosti dřevěným paravánem, porostlým popínavými květinami.</p>
<p>Marta se chvíli pobaveně dívala, jak luštím polský jídelní lístek, a nakonec objednala pro oba. Když číšník odešel, zeptala se:</p>
<p>„Ty tomu nerozumíš?“</p>
<p>„V polštině je hodně podobnejch slov,“ zahuhlal jsem, „proto tomu nerozumím. Co jsi objednala?“</p>
<p>„Boršč. Maj tu moc dobrej boršč. Potom vepřový s jabkama. Rybí salát. A k tomu zubrowku.“</p>
<p>„Tak to se ti povedlo! Už dávno jsem chtěl vochutnat polskou kuchyni,“ řekl jsem. A zase jako bych mírně šlápl vedle, protože se ironicky ušklíbla.</p>
<p>„Jo tak pán by chtěl něco lidovýho! Něco autentickýho! No dobře. Tak to ti vobjednáme nejdřív czerninu, pak flaky wolowe…“</p>
<p>„Dost!“ zvedl jsem varovně ruce. „Já jsem náhodou kluk šikovná a takovouhle boudu cejtím na kilometr. Ten boršč je skvělej nápad. A jsem dokonce ochotnej přiznat, že si ho vymysleli Poláci!“</p>
<p>„To si piš, že Poláci,“ přikývla důrazně.</p>
<p>Číšník přinesl karafku s čirou tekutinou, v níž plavalo tenké stéblo.</p>
<p>„Tohle není to, čemu říkáte zubrovka vy,“ poznamenala přezíravě. „Tahle zubrowka je pravá! I s trávou!“</p>
<p>Co je pravda, to je pravda, a tak jsem se nehádal. Zvlášť se svou zachránkyní. Asi musela znát nějakého příšerně protivného Rusa, protože kde by se v ní jinak brala ta nepřetržitá ironie a vzdor?</p>
<p>Zubrowka byla opravdu výtečná – mlčky jsme si dopřáli každý sklenku. A boršč byl přímo špičkový.</p>
<p>„Ráno jsem si dal boršč v Charkově k snídani,“ snažil jsem se zapříst co nejnenucenější debatu. „A teď ho večeřím v Polsku. Mám prostě borščovej den.“</p>
<p>„Na Ukrajině boršč vůbec neuměj,“ vyprskla opovržlivě. „Ten maj od nás, jenže ten náš je lepší.“</p>
<p>Přestože Rusko a Ukrajina už dávno netvoří jeden stát, přece jen se mě to mírně dotklo, a já dokonce zalhal:</p>
<p>„No to nevím. Mně teda ukrajinskej chutnal víc!“</p>
<p>„To z tebe mluví ruskej koloniální komplex,“ ujistila mě. „Každej nezaujatej člověk ti řekne, že v Polsku je boršč nejlepší. A teď si dej slanečka! Chutná?“</p>
<p>„Moc,“ přikývl jsem a žvýkal chuť, kterou od dětství dobře znám.</p>
<p>„To se loví tady u nás,“ ukázala Marta do tmy, jako by kolem zrovna plul rybářský kutr.</p>
<p>„Elbląg leží u moře?“</p>
<p>„No u Baltickýho. Tos nevěděl?“</p>
<p>„A víš ty, kde leží Urjupinsk?“ odsekl jsem.</p>
<p>„Jasně. To je město ve Volgogradský oblasti…“</p>
<p>„Jo – a kdybys nebyla funkcionálka?“</p>
<p>Martě konečně došly zásoby národnostní pýchy a probudila se v ní zvědavost.</p>
<p>„Tos opravdu všechno zapomněl? A všechny funkcionálský schopnosti jsi ztratil?“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„A jak jsi tedy zabil tu porodní asistentku?“</p>
<p>„Ani nevim…“ hlesl jsem vyhýbavě. „Vlastně o tom nechci mluvit…“</p>
<p>„Seš divnej.“ Marta si zapálila a nabídla i mně. „Takovýho chlápka jsem eště nepotkala…“</p>
<p>„No a znáš hodně funkcionálů?“</p>
<p>Potáhla z cigarety a chvíli mlčela. Pak dost bez nálady řekla:</p>
<p>„Ve městě jsme… tři. Já, Dzesiuk a Kazimierz. Dzesiuk je kuchař. Ne tady, má restauraci na konci města. Kazimierz je krejčí. A dva další bydlej na venkově za městem. Kwitasz, řezník. A Krzysztof je policajt. Země 16 je neobydlená, Janus přísně vzato taky a funkcionály tam každopádně nemaj žádný. V Antiku žije Saul. Je to sklář-funkcionál. Otrok. Výbornej chlap…“ Vteřinové zaváhání mi prozradilo, že ji se Saulem spojuje něco víc, než že se znají. „Ale má hodně práce.“</p>
<p>„To není zrovna moc,“ shrnul jsem řečené.</p>
<p>Teprve teď jsem pořádně pochopil, jak musí funkcionály škrtit obojek, jímž jsou připoutáni ke své funkci. To já si žil jako v bavlnce – kolem celá obrovská Moskva, a hned vedle Kimgim, a k tomu Rezervace, prostě jak moderní megalopole, tak kouzelné městečko, jako vystřižené z Verneových či Dickensových knížek, a k tomu navíc teplé vlídné moře. Kdežto tihle funkcionálové rozházení po malých městečkách nebo na vesnici museli být opravdu nešťastní.</p>
<p>Jako Vasilisa ve své kovárně.</p>
<p>Nebo Marta ve své věži.</p>
<p>„A pak tu bejvá eště porodní asistent,“ dodala najednou. „Co dělá z lidí funkcionály. U nás v Evropě je to chlap.“</p>
<p>„Taky žije někde poblíž?“</p>
<p>Překvapeně se na mě zadívala:</p>
<p>„Ne. To je přece jedno, porodní asistenti se můžou pohybovat, jak chtěj! On vlastně žije jednou ve Francii, jindy v Německu a tu a tam se objeví i tady. To on ze mě udělal funkcionála.“</p>
<p>„Kolik je ti?“ zeptal jsem se. „Nezlob se, že se ptám, ale…“</p>
<p>„Kolik bys mi řek?“</p>
<p>„Dvacet.“</p>
<p>„Přesně.“</p>
<p>„A to už jsi devět let funkcionál?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Najednou jsem nevěděl, jak na to zareagovat. Nevím proč, ale byl jsem si jistý, že funkcionál se dá udělat jen z dospělého. Co asi cítila jedenáctiletá holčička, kterou najednou přestali poznávat rodiče, sousedi i učitelé? Jak asi vyrůstala ve městě, kde znala každou uličku a každý krámek? Co ji asi napadalo, když potkala matku či otce?</p>
<p>„A přesně proto tě neprozradím,“ řekla najednou Marta, „i když jsi vrah. Tebe se přece taky nikdo neptal, jestli chceš bejt funkcionálem, nebo ne, co?“</p>
<p>„To neptal,“ přisvědčil jsem. „A díky. Dlouho tě otravovat nebudu. Jestli je to možný, tak u tebe dneska přespím a pak hned pryč.“</p>
<p>„Možný to je,“ pohlédla mi do očí. „Klidně u mě přespi.“</p>
<p>V následujícím okamžiku se však její pohled zcela proměnil. Popadla mě za rameno a otočila k oknu.</p>
<p>„Dívej… Vidíš toho chlapa na náměstí?“</p>
<p>Mezi námi a Martiným domem skutečně stál nějaký muž. Vypadal, jako by se rozmýšlel, zda se má vydat ke vchodu do domu nebo k restauraci.</p>
<p>„To je Krzysztof Przebysziński,“ řekla Marta.</p>
<p>„Policzajt?“ otázal jsem se a s hrůzou si uvědomil, že začínám polsky šišlat i tam, kde to naprosto není zapotřebí. Marta si toho naštěstí buď nepovšimla, anebo v sobě najednou našla tolik taktu.</p>
<p>„Jo. A umí vycejtit, kde zrovna jsem…“</p>
<p>Policajt s významně šeplavým jménem se mezitím vydal k celnici.</p>
<p>„Rozhod se, že mi dá trochu času,“ poznamenala Marta. Podívala se na mě, skousla si ret a s povzdechem řekla: „Takže s tím spaním ti to nevyjde. Bohužel.“</p>
<p>„A pustí mě?“ zeptal jsem se a kývl směrem k policajtovi.</p>
<p>„Ne. Jeho funkcí je chytat delikventy.“ Vstala a vzala mě za ruku. „Poběž…“</p>
<p>Naproti nám okamžitě vykročil poplašený číšník. Jeho slovům jsem nerozuměl, ale soudě podle tónu se vyděsil, že nejsme spokojeni s obsluhou. Marta mu ale něco rychle řekla, a on nám otevřel dveře do zázemí restaurace. Po úzkých a strmých schodech jsme seběhli do přízemí, protáhli se chodbičkou kolem kuchyně, odkud zaznívaly zvuky řinčícího nádobí a linuly se svůdné vůně. Číšník se za námi díval. Další dveře, tentokrát na zadní dvorek, byly otevřené. U kontejneru s odpadky se tam povaloval toulavý pes a tlapou přehraboval hromádku zbytků nasypanou na noviny. Tady už byly cítit jiné pachy. Vládl tu kyselý smrad, který nedokázal utlumit ani začínající jemný deštík. Nedaleko odsud se vinula mělká říčka s kamenným nábřežím a širokým, viditelně naddimenzovaným mostem.</p>
<p>„Běž támhle!“ ukázala Marta rezolutně k mostu. „Krzysztof už je skoro na hranici svejch možností. Stačí kilometr, a nedostane tě.“</p>
<p>„Jenže co dál?“ zeptal jsem se. „Nemám ani papíry, ani prachy…“</p>
<p>Marta vrazila ruku do kapsy. Vyhrábla hrst mincí a tenký svazek bankovek, sevřený stříbrnou sponou. K tomu přidala pomačkanou krabičku cigaret se zapalovačem a broukla:</p>
<p>„Podej Rusákovi prst, a uhryzne ti celou ruku… Na!“</p>
<p>„Něco si nech, musíš eště zaplatit.“</p>
<p>„Mě tu všichni znaj. Proboha nestůj jako solnej sloup a utíkej!“</p>
<p>„Tak mi aspoň poraď!“ probudila se ve mně snad neomalenost, snad paličáctví. „Kam jako mám utíkat?“</p>
<p>Marta pohodila hlavou:</p>
<p>„Musíš přes most! Až přijdeš na nádraží, tak si sedni na vlak do Gdaňska! Tam jsou hned tři průchody a dostaneš se odtamtud do tý tvý Moskvy a vlastně kamkoli. Ale hlavně utíkej!“</p>
<p>„To je ale den – dyť mě dneska zahání už druhá ženská!“ posteskl jsem si málem vážně. „Díky… já se jednou vrátím. Určitě. A pak zvu do hospody já tebe.“</p>
<p>Jen pokrčila rameny. Mně se ale ten celodenní zběsilý rytmus opravdu nelíbil. A loučení s Martou jsem si představoval rozhodně jinak!</p>
<p>Otálet dál by ale opravdu byla hloupost.</p>
<p>Otočil jsem se a rozběhl se k mostu. Pes, který zrovna ve zbytcích objevil nějaké opravdu chutné sousto, za mnou s plnou tlamou štěkl.</p>
<p>Dneska fakt nemám den, pomyslel jsem si. Psi na mě nikdy neštěkají, ani toulaví. Protože cítí, že je mám rád…</p>
<p>Most na tak malou říčku a tak malé město opravdu vypadal příliš mohutný a pompézní. Stejně jako katolický chrám, který se vynořil po mé pravici.</p>
<p>Není třeba zrovna v tomhle ono evropské tajemství, které Rusko pro sebe stále neumí rozluštit? Dělat všechno alespoň o trochu lepší než je třeba. Trochu větší. Trochu pevnější. Trochu hezčí.</p>
<p>Přeběhl jsem přes most a dovolil si podívat se zpátky. Marta už tam nebyla, asi se vrátila do restaurace. Zkusí toho policajta zdržet? Maximálně ho na minutku na dvě zabaví. Třeba mě ten policajt ani chystat nechce a nutí ho jen jeho funkce. Možná že mě bude pronásledovat o něco pomaleji, než by mohl. I když… Co já pro něj jsem? Za prvé Rusák, což v Polsku není zrovna doporučení. A za druhé uprchlý funkcionál, což mi popularity v jeho očích taky nepřidá.</p>
<p>Na druhé straně je zvláštní, že vražda „porodní asistentky“ hraje pro mě. Protože se ukazuje, že tuhle kategorii nemá v lásce nikdo…</p>
<p>Tohle město bylo opravdu malé. Hned za mostem se táhla pole, buď pro malou úrodnost nechaná ladem, anebo tak jen (s ohledem na podzimní čas) vypadala. Zcela rusky se tvářila hromada zrezivělého šrotu a o kousek dál stoh ojetých pneumatik a shnilých prken. Jen silnice mezi poli byla slušně vyasfaltovaná a mně se po ní dobře utíkalo. Místo mého promoklého šatstva mě Marta vybavila tím samým, co na sobě nosila ona: džínsami, maratonkami a silnou kostkovanou košilí, zkrátka takovým venkovským stejnokrojem jedenadvacátého století. Když si něco takového obléknete, je to totéž, jako když jste neviditelní. Na všem jsou samozřejmě značky světoznámých firem, ale ušité to zřejmě bude v Polsku.</p>
<p>Ubíhal jsem lehkým klusem ve světle měsíce dál a dál od města. Daleko přede mnou už jako vánoční elektrické girlandy na stromeček zářila světla – buď podél silnice, nebo podél železniční trati. Studený vzduch byl čistý a chladný, s lehce hořkou vůni tlejícího listí a vzdáleného dýmu. Takovýhle vzduch najdete jedině za podzimní noci někde daleko za městem.</p>
<p>Z toho nočního úprku na mě vanulo jakési nepříjemné déjà vu. Vybavil jsem si Illan, prchající před Cajem. I sebe samotného, jak jsem se teprve včera (až se tomu nechce věřit!) ukrýval před komandem ze Smyčky.</p>
<p>Zpomalil jsem do kroku a zapálil si. Vypadá to, že Marta místního policajta přemluvila, aby se zase tolik nesnažil. Asi tři minuty jsem se dál blížil k lampám, pokuřoval a přemítal, kam se vydat, zda do Gdaňska či rovnou do Varšavy, kde bude celníků určitě víc. Přes normální lidskou hranici se bez pasu a víza v žádném případě nedostanu. Jedině že bych si podle návodu ze starých špionážních filmů přivázal na ruce a nohy kravská kopyta a po čtyřech vyrazil přímo přes pohraniční kontrolní oranici…</p>
<p>Kdepak, ono není náhodou, když se říká, že kouření je životu nebezpečné! Spíš intuitivně jsem se ohlédl.</p>
<p>Pan policista s velmi polským jménem a příjmením měl i odpovídající zevnějšek – docela jako polský „pan“ ze starých karikatur a ilustrací.</p>
<p>Přitom se ovšem za mnou řítil známým, jakoby mechanickým během policajtů-funkcionálů. Dobře stavěný, s tuhým bříškem, nadýchanými kníry a krátkýma nožkama.</p>
<p>Vyrazil jsem znovu jako o závod. Nedokouřená cigareta skončila v prachu, vítr přestal být vlahý a byl spíš horký. Já blb… Já idiot… Takhle zaváhat…</p>
<p>„Haló! Poslyš, chlapče!“</p>
<p>Měl jsem dojem, že ten hlas slyším z dálky. V běhu jsem se ohlédl – a zůstal jsem stát.</p>
<p>Pan Krzysztof Przebysziński stál uprostřed silnice, jako by náhle narazil na průzračnou zeď.</p>
<p>A vida!</p>
<p>Ušklíbl jsem se a líným krokem se vydal zpátky. Zastavil jsem asi dvacet metrů od policajta. Pan Krzysztof ponuře přecházel sem a tam, asi jako hladový tygr za mříží zoologické zahrady.</p>
<p>A mříž tu opravdu byla, jen byla neviditelná. Respektive ne mříž, ale řetěz u psí boudy. Prokletí každého funkcionála.</p>
<p>„Tak jakpak jsme daleko vod funkce?“ otázal jsem se rozšafně.</p>
<p>„Jedenáct kilometrů a šest set dvacet metrů,“ odpověděl posmutněle.</p>
<p>„To se stane,“ přikývl jsem. „Copak, chtěl ses na něco zeptat?“</p>
<p>„Jářku, pojď blíž,“ zkusil to policajt.</p>
<p>Místo odpovědi jsem se vyzývavě rozesmál. Vytáhl jsem další cigaretu a zapálil si.</p>
<p>„Mládenče, jak že se to…“</p>
<p>„Kirill!“</p>
<p>„Stejně tě chytí!“ Pan Krzysztof se poplácal po kapsách. „Nemáš náhodou ještě jednu cigaretku?“</p>
<p>Vytáhl jsem z krabičky polovinu zbylých cigaret. Do krabičky jsem vložil kamínek, co jsem sebral u silnice, a hodil ji policistovi.</p>
<p>„To až uráží, ta nedůvěra!“ posteskl si. „Určitě se musíš…“</p>
<p>„Stydět?“ zajímalo mě.</p>
<p>Krzysztof si povzdechl a přidřepl. Zapálil si a trpce pronesl:</p>
<p>„To ne, ale opravdu tě stejně dostanou… Když člověk vyvede něco takového, tak před tím nikam neuteče. A navíc ses postavil vlastním lidem!“</p>
<p>„Proboha co to plácáš?!“ nevydržel jsem to. Taky jsem přidřepl. „Vy všichni jste jen figurky! Ovládaný z jinýho světa!“</p>
<p>„Z jakého?“</p>
<p>„Ze Země 1, ze Smyčky. Tam se připravujou sociální experimenty v jinejch světech.“</p>
<p>„Vida, to jsem nevěděl,“ zamračil se Krzysztof. „Že bychom šli zpátky do hospody? Posadíme se a ty mi to pěkně všechno vyložíš. Že by s námi skutečně ve vlastním zájmu manipulovali nějací mizerové? No tak, jsme přece oba Slovani!“</p>
<p>Buď jsem od přírody tak naivní, anebo policajti umějí být tak přesvědčiví, ale tenhle návrh jsem několik vteřin promýšlel.</p>
<p>A teprve pak jsem se rozesmál:</p>
<p>„Tos trochu přehnal, to s tou slovanskou jednotou!“</p>
<p>„To ano,“ připustil otráveně Krzysztof. „Ale říkal jsem si: A co když to zabere?“</p>
<p>Nějaký čas jsme takhle dřepěli proti sobě a kouřili. Pak jsem řekl:</p>
<p>„Já asi pudu. Vyřiď svýmu velení, že do nějakýho konfliktu se nehrnu, ale rozhodně se nevzdám.“</p>
<p>„Vyřídím,“ souhlasil – až nečekaně snadno – policajt Krzysztof.</p>
<p>„Ten obojek škrtí, co?“ otázal jsem se ještě.</p>
<p>„To škrtí.“ Krzysztof vstal. „Proto vždycky předstírám, že řetěz už je úplně napjatý. Ale v zásobě mám třeba ještě sto metrů.“</p>
<p>Taky jsem vyskočil a napjal svaly. Stihnu to? Určitě!</p>
<p>„Tak si mě chyť, pokud to zvládneš.“</p>
<p>„A dobré je taky,“ uculoval se potutelně Krzysztof, „když se pásma jednotlivých policajtů alespoň trochu překrývají. Aspoň trošičku. Protože to se pak dají dohromady tři – a dostanou jakéhokoli samolibého blbečka.“</p>
<p>Obklíčili mě z tří stran. Cestu do Elblągu blokoval Krzysztof, silnici, po níž jsem ustupoval já, nějaká žena středních let s velmi drsnou tváří autobusové průvodčí a konečně přímo z polí se sem graciézními skoky blížil vytáhlý hubený mladík.</p>
<p>Rovnou ale bylo jasné, že mládí a subtilní konstrukce mu nezabrání v tom, aby mě nerozválcoval na kobereček, nevyklepal o koleno a nehodil přede dveře.</p>
<p>A dokonce i kdyby se laskavá slečna Marta rozhodla, že mi pomůže, jak to dělají všechny sympatické slečny ve všech hollywoodských akčních filmech, když už je hlavní hrdina na lopatkách, tak by seřezali mě i ji a oba nás postavili do kouta.</p>
<p>Tři policajti, to není žádná legrace.</p>
<p>Vyrazil jsem do polí, protože jsem počítal s tím, že se protáhnu mezi ženskou a mladíkem, kdežto Krzysztofa že přidrží obojek. Nepočítal jsem ovšem s jedním – že i když policajt nemá střelnou zbraň, protože jí téměř opovrhuje, rozhodně to neznamená, že je nebezpečný jen zblízka.</p>
<p>Krzysztof mávl rukou – a kamínek, zrovna ten, co jsem z nadutosti vložil do krabičky cigaret, mě zasáhl přesně pod koleno. Noha se mi okamžitě podlomila a já se svalil. Chodidlo a holeň jsem necítil, jen mě v nich bodalo, jako by mi někdo strčil nohu do ledové tříště.</p>
<p>„Já ti říkal, že nám neutečeš!“ křikl na mě vyčítavě Krzysztof. „Tak pročs mě donutil tě zmrzačit? To si myslíš, že jsme nějací netvoři? Myslíš si, že nám je to příjemné?“</p>
<p>Pomalu se nade mnou sešli; já se strašlivě šklebil, ovšem ne bolestí, protože noha nebolela, jen jsem ji necítil, nýbrž bezmocí a studem. Pak se nade mě sklonily tři temné skvrny zvědavých tváří. Co mě to taky napadlo – kouřit, jako by se nechumelilo?! Jestli se z toho vymotám, tak je s kouřením konec! Namouduši konec!</p>
<p>Mladík mě lehce šťouchl do boku. Za to si ovšem od Krzysztofa okamžitě vysloužil pohlavek:</p>
<p>„Co to děláš? Copak takhle se chová kulturní člověk?“</p>
<p>„Zkouším, jestli to na nás jen nehraje,“ odsekl dotčeně mladík.</p>
<p>„Na mě nikdo nic hrát nebude,“ prohlásil hrdě Krzysztof. „Pokud ti to není známo, tak dokážu na dvacet metrů ocelovou kuličkou prorazit dveře od auta! Naskrz!“</p>
<p>Podal mi ruku:</p>
<p>„Vstávej.“</p>
<p>Už jste někdy měli příležitost válet se u nohou tří osob, které vám rozhodně nejsou nakloněny? I když to zatím třeba nevypadá na to, že vám vzápětí hodlají zpřelámat žebra…</p>
<p>Možná že ano, tak neobvyklé to zase není. V tom případě si jistě uvědomujete, že to rozhodně není žádné potěšení. Pokud se vám to nestalo, můžete mi na slovo věřit. A nesnažte se vyzkoušet si to.</p>
<p>„Vstávej,“ opakoval znovu Krzysztof. „Snad vidíš, že na tebe jdeme po dobrém…“</p>
<p>Jistě, já bych klidně vstal. Co mi zbývalo?</p>
<p>Nakonec bych dostal od mladíka pár kopanců, a hned bych byl na nohou.</p>
<p>Jenže přesně v tomhle okamžiku se na pozadí temného nebe mihla dlouhá světlá tyč – a přetáhla pana Krzysztofa po týle. Poprvé v životě jsem se přesvědčil, že když někomu lezou oči z důlků, nemusí to nutně být jen expresivní slovní obraz. Pan Krzysztof ty oči vyvalil a ztěžka žuchl na zem. Tyč mezitím opsala ještě jeden kruh, prudce narazila na mladíkovu tvář, zlomila se, načež zbylý úlomek praštil do temene i ženskou.</p>
<p>S obtížemi jsem se v obklíčení tří nehybných těl posadil. Když jsem si uvědomil, jak životaschopní jsou funkcionálové, obzvlášť policisté, musel jsem uznat, že ty rány byly mistrovské.</p>
<p>„Hajzle,“ zahučel jsem ponuře při pohledu na muže držícího v ruce úlomek tyče. „Ty jsi přece hajzl!“</p>
<p>„Tak člověk ho zachrání, a nakonec je hajzl!“ rozhořčil se Koťa a narovnal si brýle. „Jen se na něj podívejte, na nevděčníka!“</p>
<p>Jenže dívat se neměl kdo – všichni policajti byli v bezvědomí.</p>
<p>„A proč tak primitivně?“ zeptal jsem se zamračeně. „Kusem dřeva do šišky… Při tvejch možnostech… Ty kurátore!“</p>
<p>„O možnosti nejde,“ odhodil úlomek Koťa. „Nic není spolehlivější než správnej dřevěnej obuch! A jesli tomu nevěříš, tak počkej, až se z toho seberou, a zeptej se jich!“</p>
<p>„No, to bych radši….“ Pokusil jsem se vstát, ale nezbylo mi než se o Koťu opřít. „Kruci, nohu v koleni asi neohnu.“</p>
<p>„Omluvíš se mi za ty sprostý nadávky?“ zeptal se Koťa.</p>
<p>„Ani za nic! Dyťs mě chtěl uškrtit!“</p>
<p>„To jsem si moh myslet…“ Koťa mávl rukou a přímo před ním se ve vzduchu rozsvítil složitý ornament. „Tak pojď.“</p>
<p>„Jo? A kam?“ čertil jsem se dál, přestože ta drsná ženština zasténala a pohnula se.</p>
<p>„Ke mně domů.“</p>
<p>Na vybranou jsem věru neměl. Opřel jsem se co nejspolehlivěji o Koťovo rameno a vstoupil do zeleně světélkujících písmen, připomínajících futuristický reklamní slogan.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>6</strong></p>
<p>Nejlépe člověku porozumíme, když přijdeme k němu domů. Měl jsem známého, jehož všichni považovali za pobudu – byl schopen týden běhat po návštěvách, motat se na mejdanech, kde nikoho neznal, spát na podlaze přikrytý špinavým ručníkem a živit se lacinými rybičkami v tomatové šťávě a loňskými zplesnivělými suchárky. Ostatně i při tomto způsobu života si neustále uchovával jistou vnější noblesu a rozhodně se neopíjel, takže jeho životní styl všichni hodnotili jako důsledek skoro patologické nenáročnosti.</p>
<p>Jaký ale byl můj údiv, když jsem se poprvé podíval k němu domů. Malá dvougarsonka, kterou ten mládenec získal po své babičce, zesnulé v požehnaném věku, byla skvěle opravená a upravená, ne snad podle evropských norem, což bývá dražší než byt samotný, ale ty úpravy na druhé straně rozhodně nebyly ani dílem party ožralých moldavských melouchářů. Drahá dřevěná okna s vakuovými dvojskly, na podlaze místo nějakého laminátového šidítka sice obyčejné, ale klasické parkety, přičemž nikoli nalakované, ale napuštěné voskem! Veškeré zařízení moderní, pečlivě udržované a vkusné, až byste si mohli pomyslet, že tu nebydlí novinář živící se psaním o všelijakém počítačovém harampádí do odborných časopisů, ale mladý nadaný návrhář. Kuchyň ohromovala obrovským sporákem s řadou inteligentních varných a pečicích režimů a prostornou troubou, přičemž bylo znát, že tenhle kus domácnosti rozhodně nezahálí. Definitivně mě ovšem dorazil obrovský temperový portrét babičky, namalovaný s nevšedním talentem a visící na zdi v krásném rámu. Což bylo rovněž dílo „pobudovo“.</p>
<p>Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že lidi nikdy nebudu posuzovat dřív, než se ocitnu u nich doma.</p>
<p>U Koti jsem byl nejednou a měl jsem dojem, že ho znám jako své boty. Jenže mělo smysl něco takového tvrdit i poté, až se ukázalo, že můj starý kamarád je nejen funkcionál, ale navíc kurátor, tedy jakýsi funkcionálský přednosta planety Země?</p>
<p>Neznámo proč jsem si od začátku myslel, že se neocitneme v Koťově moskevském bytě, ale někde úplně jinde. Musím říct, že tentokrát mě tušení nezklamalo.</p>
<p>Na samotném přesunu nebylo nic podivuhodného. Jako by člověk vstoupil do otevřených dveří, či maximálně prošel celním průchodem z jednoho světa do druhého. Žádná krutá muka ani naopak rajská slast, doprovázející podle autorů sci-fi románů nulapřepravu, hyperpřechody a další podobné fantastické dopravní vymyšlenosti.</p>
<p>Prostě jsme zmizeli ze silničky u malého polského města a ocitli se někde úplně jinde.</p>
<p>Musím říct, že na sprosté nadávky si moc nepotrpím.</p>
<p>Tentokrát jsem ale láteřil jako špaček – ne snad proto, že bych byl zaskočen, spíš z ostré bolesti v uších. Musel jsem několikrát mohutně zívnout, aby mi v nich odlehlo. Teprve pak jsem si uvědomil, že zkušený Koťa přesun absolvoval s doširoka otevřenými ústy.</p>
<p>Stáli jsme uprostřed kulatého mramorového altánu. Nad hlavou se nám vznášela kopule, na první pohled také z mramoru, a to tak tenkého, že byl průsvitný jako matové sklo. Kopule spočívala na tmavozelených sloupech, pokrytých spirálovitými ornamenty. Podlaha byla také mramorová, zelenobílá.</p>
<p>Nejvíc ovšem ohromovala krajina kolem.</p>
<p>Vysoké hory se sněhovými čapkami na vrcholech. Zapadající slunce přisvítilo lehká vlákna mráčků do růžova, šeříkova a fialova. Vzduch tu byl studený a řídký.</p>
<p>„Nejsme náhodou na Marsu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„To musíš vědět ty, já na Marsu nikdy nebyl,“ zamumlal Koťa. „Kúrňa… Ale kosa tu teda je… Jsme v Tibetu.“</p>
<p>„Že by Šambala?“ zkusil jsem zažertovat.</p>
<p>„Jo,“ přikývl Koťa. „Pojď… je tu hrozná zima.“</p>
<p>Promrzali jsme opravdu až na kost. Pořád ještě opřený o Koťu jsem vyšel z altánu ven. Dolů po strmém srázu klesalo do skalnaté doliny mezi horskými hřebeny kamenné schodiště. Tam se za vysokou, rovněž kamennou stěnou tyčily jakési stavby. Stavební kámen byl ryšavý a staletími ošlehaný, maličká okénka připomínala spíš střílny. Že by buddhistický klášter?</p>
<p>„Není tohle klášter?“ zeptal jsem se proto.</p>
<p>„Ne tak docela. Je to oficiální rezidence kurátora v našem světě.“</p>
<p>Pohlédl jsem na něj a zakroutil hlavou:</p>
<p>„Ale stejně seš hajzl…“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Jako bys nevěděl, jak strašně jsem se chtěl podívat do Tibetu!“</p>
<p>Koťa si zakroutil ukazovákem u spánku.</p>
<p>„Ty jsi fakt cvok… Pojď dolů, nebo tahle tvá návštěva Tibetu bude první, ale zároveň taky poslední.“</p>
<p>Opřený o jeho rameno jsem se začal belhat dolů. Koťa supěl a funěl, jako by vůbec nebyl vybaven funkcionálskou silou. Přetvařovat se umí, pacholek…</p>
<p>Najednou mě napadlo, že se na něj vlastně nezlobím a že mě žádný pocit křivdy nepronásleduje. Jako by se mě vůbec nepokoušel zabít. Jako by on sám nebyl odpovědný za všechen ten skandál, co se odehrával se mnou a kolem mě…</p>
<p>Ale je za to opravdu odpovědný?</p>
<p>Jak já mám vědět, kdo nebo co je to ten kurátor? Co vlastně zmůže a co ne? Jaký „obojek“ má asi on?</p>
<p>„Budem si spolu muset vážně promluvit, Koťo,“ řekl jsem.</p>
<p>„To jo,“ odpověděl provinile. „Já to přece uznávám…“</p>
<p>„Nejradši bych tě nakop tak, abys z Tibetu doletěl až do Pekingu,“ zasnil jsem se. A zároveň pocítil, jak sebou Koťa trhl. „Copak, bojíš se?“</p>
<p>„Trochu jo,“ přiznal se. „A co žes nezmlátil ty bratry Lechy? Jako mě v autě…“</p>
<p>„No… v zájmu snižování mezinárodního napětí. A předcházení konfliktům. Prostě aby se jich to nedotklo.“</p>
<p>Koťa vyprskl:</p>
<p>„Ježíš tak promiň! To já netušil, jinak jsem tě na tý silnici nechal… Drž se pořádně!“</p>
<p>Na jednom zledovatělém schodu jsem uklouzl a málem sletěl dolů. Koťa mě jen s obtížemi zadržel. Pak se zastavil a smutně poznamenal:</p>
<p>„Tak kde ty kreténi zase vězej? Že by zase točili těma svejma kolama? Kolikrát jim mám říkat, že jeden musí vždycky hlídat altán!“</p>
<p>„Jaký kreténi, jaký kola?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Jako by místo odpovědi na mou otázku se dveře největší budovy otevřely. Z nich se jako oranžové pomeranče vykutáleli tlouštíci ve volných hábitech.</p>
<p>„A tys říkal, že to není klášter!“ poznamenal jsem vyčítavě.</p>
<p>„Já náhodou řek, že ne tak docela,“ opravil mě Koťa. „Něco dělat musej, ne? Protože já jsem totiž pro ně něco jako…“</p>
<p>„Buddha?“ otázal jsem se zvědavě.</p>
<p>„To ne. Ale něco jako světec, který se jim snaží co nejvíc přiblížit,“ prohlásil hrdě Koťa.</p>
<p>„Jo tak. Světec. Holčička a její pes,“ broukl jsem tiše.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ale nic, nic. Když světec, tak světec. Premiantka a tělocvikář.“</p>
<p>Tentokrát mě slyšel dobře. A k mému velkému zadostiučinění zrozpačitěl.</p>
<p>Mniši s leskle vyholenými lebkami už se k nám blížili. Jejich oranžové tógy jako by v podvečerním šeru zářily.</p>
<p>„Tak, tak…“ Koťa jim zamával na pozdrav. Pak cosi hrdelně vykřikl, oni mu odpověděli a několik mnichů se vrhlo zpátky. Načež mi Koťa sdělil: „Ty nejzdatnější jsem poslal, ať nám připravěj horkou koupel. Nevím jak ty, ale já jsem celej prokřehlej.“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Asi za půl hodiny už jsem seděl po krk v horké vodě nalité do vysoké dřevěné kádě a z hliněné misky pil spalující nápoj, o němž Koťa tvrdil, že je to tibetský čaj. Na pohled ta hnědozelená olejnatá břečka připomínala spíš rosol. A na chuť… Tak to ano, to vypadalo na silný čaj, do nějž kdosi přejícně přidal sádlo a sůl a pak z toho všeho ušlehal hustou suspenzi. Jsem si jist, že doma bych nepozřel ani hlt. Ani ze zvědavosti. Dokonce ani v nějaké módní restauraci.</p>
<p>Tady mi ale tenhle nápoj šel k duhu.</p>
<p>Vedle mě stála ještě jedna káď, v níž se hřál Koťa, také s miskou v ruce. Upíjel z ní s pomlaskáváním a nadšenými vzdechy, které mi připadaly trochu přehnané.</p>
<p>Místnost, kam nám postavili „vany“, byla malá, s nízkým začazeným stropem. Všechno tu bylo tmavé – stářím, od kouře a od zažrané špíny. Podlahu, jak se mi alespoň zdálo, tvořila na kámen udusaná hlína lehce posypaná jakýmisi sušenými travami. Anachronicky tu působily jedině veselé gumové koupelnové koberečky vedle kádí – celé růžové, s kachňátky a rybičkami. A samozřejmě i obludný agregát čínské výroby obsahující lampu, malý černobílý televizor, rádio a ještě nějaké další hloupůstky. Lampa bíle svítila a televizor taky běžel, i když ukazoval jen atmosférické poruchy. Rádio pochrochtávalo a čas od času vyplivovalo jednotlivé neartikulované zvuky:</p>
<p>„Si…baj… sem… ic… ka… ec…“</p>
<p>Inu – Čína…</p>
<p>Pak se tu vynořili Dava a Mimar, což byli ti „nejzdatnější mniši“. Každý přinesl vědro horké vody, již začali pomalu přilévat do kádí. Pak Mimar (ačkoli – možná to byl naopak Dava) vytáhl šedý váček, rozvázal ho a do vody přisypával jakési drcené suché byliny.</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Starobylá tibetská medicína. No co se díváš tak podezíravě, já to nevím! Nějaký místní lektvary. Pro vůni nebo možná i pro zdraví…“</p>
<p>„Jak jinak se já na tebe asi můžu dívat?“ Pokrčil jsem rameny. Mniši, stále stejně odevzdaní a nemluvní, mezitím odešli. „Celou tu dobu, co tě znám, jsi mi jenom lhal! Hrál sis na obyčejnýho člověka! A pak ses pokusil mě zabít! Můžeš mi to nějak vysvětlit?“</p>
<p>„To můžu,“ odpověděl mi nezvykle vážně. Načež se na okamžik odmlčel a dodal: „Ptej se a já ti budu odpovídat.“</p>
<p>To se lehko řekne – ptej se! V hlavě se mi nahromadila taková spousta otázek, že jsem zpočátku nevěděl co dřív. Koťa trůnil ve své kádi a trpělivě čekal.</p>
<p>„Kolik je ti let?“ zeptal jsem se úvodem.</p>
<p>„Proč tě zajímá zrovna tohle?“ užasl Koťa. „Už jsem ti přece řek, že víc, než to vypadá.“</p>
<p>„To si vzpomínám. Ale konkrétně! Kolik přesně ti je?“</p>
<p>Koťa nosem hlučně vtáhl vzduch. Zaklonil hlavu tak, až temenem narazil na okraj kádě. A chmurně mi sdělil:</p>
<p>„Devětačtyřicet.“</p>
<p>Nevím proč, ale hned jsem mu to uvěřil.</p>
<p>„Dvě světový války a revoluce,“ poznamenal jsem jedovatě. „Ty kurátore… Tak ty jsi nakonec jen o čtvrtstoletí starší než já! Proč jsi kecal?“</p>
<p>„Kurátor má bejt starej,“ řekl Koťa. „Starej, moudrej a zkušenej. Kdežto já se kurátorem stal teprve před třiadvaceti lety, tak jak by si mě mý okolí mohlo vážit?“</p>
<p>„Jak ses tím kurátorem stal?“ položil jsem další otázku, i když už jsem začínal tušit co a jak.</p>
<p>Koťa si povzdechl. Sejmul si brýle, neznámo proč je opláchl v horké vodě a pak je pověsil na hranu kádě.</p>
<p>„No tak!“ pobídl jsem ho.</p>
<p>„Já… Mě taky vymazali. Jeden porodní asistent ze Smyčky, jenže ten teď nepracuje tady u nás, ale v jiným světě…“ Odmlčel se. „Stal jsem se funkcionálem… Ne aby ses smál… funkcionálem-hudebníkem.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„No hudebníkem.“</p>
<p>„Houslistou?“ otázal jsem se ironicky.</p>
<p>„Saxofonistou.“</p>
<p>To mi vyrazilo dech a já nevěděl, co odpovědět. A on zasněně pokračoval:</p>
<p>„Kdybys jen věděl, jak já hrál! Měl jsem tenkrát velice vzácnej nástroj – bassaxofon…“</p>
<p>„Asi od Stradivariho, co?“</p>
<p>„Jestli se nepřestaneš pošklebovat, tak už ti nic neřeknu.“</p>
<p>Zvedl jsem ruce ve smířlivém gestu:</p>
<p>„Promiň. To samo. Já ani nevěděl, že nějakej bassaxofon je.“</p>
<p>„Je jich celkem sedum druhů. Nejběžnější je tenor a alt… Zato basovej – to je velká vzácnost. A právě na ten jsem hrál.“</p>
<p>„A co se na to tak hraje?“ žasl jsem dál.</p>
<p>„No… pro saxofony existuje všelijaká muzika,“ odpověděl vyhýbavě. „Ale já hlavně improvizoval. Hrál jsem…“ Zase ztichl, ale pak to přece jen dokončil, „v restauraci…“</p>
<p>„Jazz je muzika pro tlustý,“ zamumlal jsem.</p>
<p>„Nojo,“ zasupěl Koťa. „Tos eště pořád nepochopil, že my všichni jsme jen personál? A je jedno, jesli jsi hoteliér, restauratér nebo celník na křižovatce několika světů. Třeba já – studoval jsem novinařinu, snil o tom, že budu dělat v Komsomolský pravdě, a najednou se ze mě stal nikdo. Dva dny jsem se jen tak potácel ulicema, zaplaťpánbu, že bylo léto. No a pak mi zavolali… Jenže to tenkrát eště nebyly mobily. To bylo za sovětskejch časů. Brežněv sotva umřel a k moci se dostal Andropov… Víš, kdo to byl Andropov? Ačkoli jak bys to moh vědět… Byl to bejvalej šéf KGB, a tak po celý zemi hned začaly čistky. Strkali za katr úplatkáře nebo zase propouštěli lidi, který se v pracovní době flákali čertvíkde… To třeba obšancovali samoobsluhu nebo kino, kontrolovali doklady a zjišťovali si, jestli tam dotyčnej přišel v době svýho volna nebo jestli nemá naopak zařezávat na rachotě…“</p>
<p>„Já náhodou vím i o Sovětským svazu, i o Andropovovi. Dobře dělali, že strkali za katr!“ odpověděl jsem. „Nebo tobě se snad korupce zamlouvá? Koneckonců kdyby u nás v práci někdo šel během šichty do kina, ale co, stačilo by, aby na chvilku zůstal stát a poškrábal se na zadnici – tak ho Andrej Isaakovič rovnou vykopne na dlažbu!“</p>
<p>Koťa se zakuckal a chvilku si mě bedlivě prohlížel. A pak řekl:</p>
<p>„To máš jistě pravdu… Ale to s našima záležitostma nijak nesouvisí. Já si zkrátka byl jistej, že jsem se stal obětí KGB. Že mě chtěj připravit o rozum nebo si mě jen tak vychutnávaj…“</p>
<p>Chtěl jsem se ho zeptat, co by z toho KGB měla, kdyby si vychutnávalo mladého studentíka. Jenže jsem se lekl, že by Koťa mohl znovu zabřednout do sáhodlouhých a pro mě naprosto neužitečných vzpomínek, a tak jsem byl radši zticha.</p>
<p>„Šel jsem kolem telefonní budky. A v tý najednou zazvonilo. Takovej ten starej železnej telefonní automat, dvoukopějková minice se do něj házela… Všeobecně se mělo za to, že do automatu se volat nedá, že ani nemá vlastní číslo. Všichni věděli, že na Západě volat do budky jde, však jsme to mockrát viděli ve filmu, ale u nás to neznámo proč nešlo. Jenže tenhle zazvonil, tak jsem k tomu šel a zved sluchátko.“</p>
<p>Utichl.</p>
<p>„A oznámili ti adresu, kam se máš dostavit…“</p>
<p>„Jo. Našel jsem takovej zvláštní domek, jednopatrovej malej dům z neomítnutejch cihel a s plechovou střechou. Sevřenej mezi dvěma desetipatrovýma panelákama, umíš si to představit? Tak se u nás tehdy rozhodně nestavělo. Tyhle starý baráky nikdo nešetřil, ty se prostě zbořily…“</p>
<p>„Dneska se bořej taky,“ poznamenal jsem. „Parcely jsou drahý.“</p>
<p>„V přízemí tam byl krámek s hudebníma nástrojema,“ pokračoval Koťa. „Tak jsem chvilku přecházel a koukal, až jsem si vybral ten saxofon. Vůbec nechápu, jak jsem na to tehdy přišel. A pak mi najednou svitlo, že to všechno je moje…“ Koťa se uchichtl. „Vyšel jsem do patra, kde byl šílenej bordel – vokna vytlučený, vomítka po podlaze, nějakej polorozpadlej gauč… Tak jsem si na něj sed a začal hrát. A to jsem nikdy neměl hudební sluch. Máma mě v dětství vodila k muzikantskejm známejm, ale ty jí hned řekli, že nemá cenu trápit ani dítě, ani piáno… A teď najednou začnu rovnou hrát. Hlad jsem měl jako vlk a vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. No a asi tak za tři hodiny přišel můj porodní asistent…“</p>
<p>Už jsem ho nepřerušoval. Poslouchal jsem příběh o tom, jak začal Koťa hrát – občas v normálních lidských podnicích, ale většinou ve funkcionálských restaurantech. Hrál pro funkcionály a pro ty lidi, kteří využívají našich služeb. Takhle uplynulo půl roku.</p>
<p>Až se nakonec seznámil s kurátorem.</p>
<p>„Jmenoval se Friedrich. Řek bych, že to byl Rakušan. Vlastně velmi příjemnej chlap…“ Koťa utichl. „Ne že by z nás byli nějaký přátelé, ale vždycky je dobrý, když tě lidi uznávaj, dokonce i za nezaslouženej talent… Obyčejně přicházel s jednou holkou, Laura se jmenovala. Normální člověk, žádná funkcionálka… a moc hezká. Moc.“</p>
<p>Znovu se odmlčel.</p>
<p>„A tys ho zabil,“ uhodl jsem.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Kvůli tý holce?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Ale proč?“</p>
<p>„Protože nejdřív zabil on. Lauru. Když se dověděl, že mu zahnula… se mnou.“ Ušklíbl se. „Až pak jsem se dověděl, že zdaleka nebyl jedinej, komu zahejbala. No a mě vůbec nebrala vážně. Vypadalo to, že Friedricha už ty věčný nevěry prokládaný hysterií přestaly bavit. Tak ji zabil… A řeknu ti, že to vypadalo jako scéna ze starýho filmu – shodil ji ze skály. Přímo před mýma očima. Načež mě naprosto klidně varoval, abych si na takový svody dával pozor… Že on je seriózní člověk a role paroháče mu nesedí… Jako by se nechumelilo. Kdežto já to vzal smrtelně vážně. Najednou to do mě vjelo. Jako do tebe, když zabili Nasťu. Vrh jsem se na něj, i když jsem chápal, že proti němu nic nezmůžu, ale najednou se něco stalo. A já ho docela obyčejně uškrtil. Přimáčk jsem ho k zemi a uškrtil. Trvalo to hrozně dlouho, než umřel, pořád se mi snažil uniknout…“ Koťa umlkl, ale pak pokračoval: „Takhle jsem se stal kurátorem. Přišli za mnou. Ze Smyčky. A vysvětlili mi, že když jsem zlikvidoval minulýho kurátora, musím se ujmout jeho povinností. Tak jsem souhlasil. I když se musím přiznat, že jsem z toho měl hrůzu.“</p>
<p>„A musí kurátor často…?“ Otázku jsem nedokončil.</p>
<p>„Víc už jsem nikdy nikoho nezabil,“ zakroutil hlavou. „Ne. Nikdy. To, to dělaj porodní asistenti nebo policajti. Kurátor sám… No, ten to prostě nemusí. Na to je v příliš vysoký funkci… No a když se stalo to s tebou, když ta husa Ivanovová zabila Nasťu a tys ji popravil, tak jsem zpanikařil. Měl jsem pocit, že se všechno opakuje. A že ty se staneš kurátorem místo mě. Tak jsem se pokusil… Promiň, já už to nikdy neudělám.“</p>
<p>Nějaký čásek jsme seděli mlčky – dva nahatí blbečkové v sudech s vychládající vodou. Až jsem nakonec řekl:</p>
<p>„Je mi to jasný. Řekni mi ale jinou věc, Koťo… To se ze mě opravdu stává kurátor?“</p>
<p>„Nevím,“ pokrčil rameny Koťa. „Ale určitě jsi získal nějaký nový schopnosti, když sis dokázal poradit s porodním asistentem. Kdežto já… Já ty svoje ztrácím.“</p>
<p>A v jeho hlase zazněla mírná panika.</p>
<p>„Daruju ti saxofon,“ rozhodl jsem se. „Budeš zase vytrubovat po restauránech. A po nocích psát skandální román Učitelka zpěvu. Protože jsi přesně ve věku, kdy je třeba oddávat se erotickýmu fantazírování.“</p>
<p>„Já mu dám fantazírování,“ ozvalo se tlumeně od dveří. „To se teda může spolehnout… Ahoj, Kirille.“</p>
<p>Otočil jsem se ke dveřím a ohromeně zíral na Illan.</p>
<p>Ano, jistě, pamatoval jsem si, že byli spolu. A bylo tedy logické předpokládat, že spolu taky zůstali.</p>
<p>„Omlouvám se, že ruším.“ Illan se ušklíbla a odhodila na lavici vedle dveří štůsek našedlých ručníků. „Jenže připojovat se k vaší lázni nechci, zatímco poslechnout si vás by mohlo být docela zajímavý.“</p>
<p>„Hned přijdem,“ slíbil jí Koťa mírně podlézavě. Jak to tak vypadalo, kurátorská hodnost, o níž musela Illan už dávno vědět, na jejich vztahu nic neměnila.</p>
<p>„Jen do toho, mládenci. Já bych se taky ráda na ledacos poptala.“ Pohlédla na mě – a v jejích očích se mihla bolest. „Upřímnou soustrast, Kirille.“</p>
<p>Křečovitě jsem kývl a odpověděl:</p>
<p>„Nápodobně.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>7</strong></p>
<p>Existuje oblečení, jež jako by rovnou bylo vymyšleno coby celosvětový etalon. Třeba takové džínsy. Je samozřejmě rozdíl mezi wranglerkami ušitými někde ve Vietnamu ve čtvrté neoficiální směně a dejme tomu Dolce&Gabbana, zdobenými bižuterií Swarovski (ušitými ovšem rovněž ve Vietnamu anebo nanejvýš v sousedním Thajsku). Když ale pomineme krajnosti, džínsy nosí muži i ženy, milionáři i žebráci, manekýny i majitelé pivních břichů. Otec mi kdysi ponuře zvěstoval, že Sovětský svaz povalily džínsy, přesněji řečeno to, že ve Svazu nebyly k dostání. Nevím, třeba i má pravdu, ale každopádně si neumím představit, jak se dá bez džínsů vůbec žít! A dokonce si myslím, že přesně tohle je věc, jíž se Amerika bude o soudném dni obhajovat za coca-colu a hamburgery.</p>
<p>Pak je takové to oblečení národní, suvenýrové. Jako je kupříkladu Ukrajinci milovaná brokátová halena fofuďja či skotský kilt. Skoti paličatě nosí i na slavnostní recepce sukně, mladí ukrajinští etnografové šíří po své zemi zájem o zmíněnou historickou zlatavou kazajku, ale to vše je víceméně jen daň historické tradici.</p>
<p>Nebo také existují kusy oděvu, které vlastně nejsou nijak exotické, ale v cizím prostředí se přesto neuchytí. Dejme tomu takový pánský župan. Neodmyslitelný atribut líné orientální zhýčkanosti. Nejlepší přítel anglického gentlemana, který se právě vrátil domů. Zato v Rusku, které se věčně zmítá mezi Evropou a Asií, nikdy pořádně nezakořenil. Abychom v něm chodili v létě, na to jsme příliš neposední – a taky je krátké, to naše ruské léto, krátké a deštivé. V zimě zase máme doma tak přetopeno, že je župan zbytečný, anebo naopak tak chladno, že vás ani župan nezachrání. Místo županu proto užíváme vytahaných teplákových souprav, anebo pokud jsou v domácnosti jen její stálí členové, úplně postačí volné fotrovské trenýrky.</p>
<p>Zkrátka a dobře jsem župan rozhodně nosit neuměl a cítil jsem se v něm nesvůj. Asi jako člověk, co na sebe poprvé v životě natáhl oblek, uvázal si kravatu a vyrazil na nějakou důležitou oficiální příležitost. A najednou neví nic – jak si sednout, jak vstát ani jak reagovat na oprátku, co se mu houpá na krku… A tak jsem si v hutném měkkém županu připadal jako moula – přehodil jsem nohu přes nohu a pochopil, že na mě nebude moc pěkná podívaná, navíc když jsem se předklonil, vystavil jsem na odiv svou holou a popravdě řečeno nepříliš svalnatou hruď.</p>
<p>Jinak ale ovzduší, v němž jsem se ocitl, županu plně odpovídalo. Seděli jsme v místnosti se zdmi zpola pokrytými ostěním z tmavého dřeva, vysoký strop byl taky dřevěný, křesla a pohovky kožené, a obrovský krb, v němž hořela mohutná polena, byl ze stářím potemnělých malovaných kachlů. Několik knihoven se solidními tlustými folianty, vydanými před sto lety a právě v téhle době taky naposledy čtenými, a nad hlavou masivní lustr, v němž kalně žhnuly svíčkovité žárovky, nás definitivně přenesly z buddhistického kláštera do starého anglického klubu.</p>
<p>„Vida, jakej máš vkus,“ zamumlal jsem a pokusil se v křesle zahnízdit co nejpohodlněji. „Klasickej… Nestudovals v Oxfordu?“</p>
<p>„To je tu po někom z předchozích kurátorů,“ odpověděl Koťa. „Prohlížel jsem si knížky a zjistil, že ani jedna není vydaná pozdějc než v roce osumnáct set pět…“</p>
<p>Sáhl po cigaretách na konferenčním stolku a lačně si zapálil:</p>
<p>„Řek bych, že k nám přišli právě v tý době.“</p>
<p>„Smyčkani?“</p>
<p>„Nojo. Slyšel jsem, že první kurátor byl Angličan. Myslím, že si tu zařídil něco podobnýho, jako byla jeho původní britská domácnost… I když pak se to samozřejmě postupně předělávalo. Třeba elektriku, abych se pochlubil, jsem tu zaved já.“ Na okamžik se odmlčel a pak hrdě dodal: „Sám. Moh jsem si samozřejmě sehnat nějakýho elektrikáře-funkcionála. Ale pak jsem si řek, že si s tím poradím sám.“</p>
<p>„Jo, a jak bys ho sem přitáh? Když je na obojku.“ Na to, co je zdrojem zdejší elektřiny, jsem se rozhodl neptat, i když se mi hlavou mihl jeden poťouchlý výjev: Nepřetržité otáčení modlících mlýnků, nasazených na osu generátoru.</p>
<p>„Kurátor to dokáže,“ řekla Illan. Také si zapálila. „Takové schopnosti má. Kurátoři a porodní asistenti se pohybujou bez omezení.“</p>
<p>„A některý pošťáci a taxikáři jsou zase připojený k pohyblivý funkci. K autu nebo k poštovnímu vozu…“</p>
<p>Asi si myslel, že mě překvapí. Jenže já jen zakroutil hlavou:</p>
<p>„Koťo, ale ten řetěz s obojkem přece není důležitej. Je to jen znak. Něco jako obojek u otroků v Antiku. Obojek může bejt ze zlata a s drahýma kamenama, ale stejně je to obojek… Illan!“ pohlédl jsem na dívku. „Kdy se ti přiznal?“</p>
<p>„Že je kurátor? Když se tě pokusil zabít.“</p>
<p>Koťa nervně potáhl z cigarety a řekl:</p>
<p>„Jestli chceš, vyložím ti to všechno sám. Podrobně, bod za bodem. Zaprvé – co dělá kurátor?“</p>
<p>„To je moc zajímavý!“ povzbudil jsem ho.</p>
<p>„Vlastně skoro nic!“ rozhodil rukama Koťa. „Já jsem jim třeba přednes vlastní představu, jak by se náš svět měl vyvíjet. Nevím teda, jak pozorně mě poslouchali, ale snažil jsem se, co to šlo. Pokoušel jsem se pro nás vymyslet lepší budoucnost… čestný slovo.“</p>
<p>„Tak to se ti fakt povedlo,“ poznamenal jsem kysele. „Stačí se večer podívat na zprávy, a člověk to hned vidí.“</p>
<p>Koťa se zamračil a pokračoval:</p>
<p>„Porodní asistenti mi sdělovali, koho a kdy se chystaj udělat funkcionálem…“</p>
<p>„A jakým, to ti taky řekli?“</p>
<p>„Ne, protože to sami nevěděj. Jak jim to vyjde, tak to je. Takže jsem od nich dostával hlášení – jak, koho a kdy. Tak pět šest lidí denně. Mimochodem na celý Zemi. I když většina funkcionálů je v USA, Evropě, Číně, Rusku a v Japonsku. Prostě v rozvinutejch zemích. Kdežto v Africe či Latinský Americe je jich desetkrát míň… A taky mi sdělovali, když někdo zahynul nebo ztratil kontakt s funkcí. To je tak jeden dva lidi tejdně. Jen tak pro zajímavost jsem si spočítal, že na zemi už bude nejmíň tři sta tisíc funkcionálů. Což by samozřejmě platilo, pokud je ten proces pořád stejnej a skutečně začal před dvěma staletíma… Někdy mi přicházely dopisy nebo telegramy ze Smyčky. Tak jednou dvakrát do měsíce… Obyčejně v nich bylo jméno člověka, kterýho je třeba udělat funkcionálem. Tohle jméno jsem pak předal některýmu z porodních asistentů…“</p>
<p>„A kolik je těch?“</p>
<p>„Šest. Pokud se neobjevil nějakej novej místo Ivanovový, tak pět. Ale mohli sem poslat někoho ze Smyčky či z nějakýho jinýho světa. A taky se mohlo stát, že se v porodního asistenta proměnil některej novej funkcionál.“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„No a to je vlastně všechno,“ uzavřel to Koťa, pak se ošil a dodal: „Teda – někdy nás ze Smyčky požádali, abychom některýmu funkcionálovi věnovali zvýšenou pozornost. Takovou žádost jsem pak předával policajtovi, kterej měl danou oblast na starost. Když tam žádnej policajt nebyl, dostával to za úkol porodní asistent, protože ty přece obojky nemaj… A jednou za kvartál jsem na Smyčku posílal hlášení. Což byla fakticky jen sumarizace zpráv, který mi chodily od asistentů. Kdo, kdy a jakým se stal funkcionálem. Když byly nějaký problémy s adaptací a stížnosti, tak jsem na to taky upozorňoval. A svý úvahy o tom, jak by se lidstvo mělo vyvíjet dál…“</p>
<p>„A to je všechno?“</p>
<p>„Jo. Všechno.“ Koťa bezmocně rozhodil rukama. „To si myslíš, že jsem trčel v Moskvě, proháněl holky a smolil všelijaký povídky jen proto, abych tě zmát? Ale já fakt neměl co dělat! Tři roky jsem se motal po celý Zemi a nevěřil bys, jak to bylo zajímavý! A samozřejmě i po ostatních ‚světech Vějíře‘. Jenže pak mi to tak začalo lízt krkem! Ukázalo se, že vymýšlet si všelijaký pitominky, pít a prohánět baby je mnohem…“</p>
<p>Illan se k němu natáhla a uštědřila mu lehký pohlavek. A řekla:</p>
<p>„Ty baby laskavě vynech. A ve svým životě to chápej jako definitivně uzavřenou kapitolu.“</p>
<p>Koťa po ní loupl očima a k mému překvapení přikývl. Dosti upřímně. A pokračoval:</p>
<p>„Práce kurátora je něco jako práce šafáře na velkým a fungujícím panství. Rolníci sami věděj, kdy maj sít a kdy mlátit. Kovář opravuje nářadí, ženský stloukaj z mlíka tvaroh, aby ho pak prodaly na trhu, a pop slouží bohoslužby. Všechno plyne samo sebou, šafář sedí u stolku, pije likérek a…“ Koťa si odkašlal a nepříliš efektně svou úvahu uzavřel: „Dejme tomu, že něco jí…“</p>
<p>Illan se nečekaně zasmála a řekla:</p>
<p>„No dobře, Koťo, já to beru zpátky. Když už jinak vykládat neumíš, tak mluv, jak jsi zvyklej. A až bude příležitost, tak si zjisti, jak se dělá tvaroh a jak se stlouká máslo.“</p>
<p>„Už jsem skončil,“ poznamenal Koťa zádumčivě. „Co jsem vám tu teď vypočet, je jediná moje práce. Takže zadruhý: Jaký jsou moje kurátorský možnosti? Mám tenhle útulek v Tibetu. Jak ty mnichy vydrezírovali a co jim nakukali, to nevím, ale sloužej přímo fanaticky. Moc často tady nebejvám, ale když je třeba, je to pro kurátora spolehlivej úkryt. Pohybovat se můžu… No,“ zaváhal ve snaze najít ta správná slova, „jsou to takový přesuny v prostoru. Dostanu se kamkoli do míst, kde už jsem byl a který si pamatuju. Jen si pro ně musím najít nějaký označení, kódový slovo – a hned se mi k němu otevře portál.“</p>
<p>„To se týká jen místa?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„I člověka,“ zatvářil se rozpačitě. „Kterýho osobně znám. No… třeba na tebe jsem se dokázal napojit vždycky. Po tom, co jsme se rozešli ve zlým, jsem se na tebe sem tam podíval. S Illan je to stejný…“</p>
<p>„Jasně. A co umíš eště?“</p>
<p>„Nic,“ odsekl podrážděně. „Nějaký hodně komplikovaný schopnosti nemám. Dokonce nemám ani encyklopedický znalosti o světě, jako má každej celník. Ani sílu jako policista. Ani léčitelský schopnosti. Tedy – do jistý míry vlastně ano, ale ne tak intenzivní.“</p>
<p>„Co je to za nesmysl!“ nevydržel jsem to. „Ty jsi přece něco jako přednosta! Dohlížitel nad celou zemí!“</p>
<p>„Jo, což to jo!“ rozpálil se i Koťa. „A to si myslíš, že kápo na baráku v koncentráku měl nějaký zvláštní práva? Možná lepší stravu, na kavalci matraci a možnost oslovit bachaře. Ale to bylo všechno! Takže to s těma mýma možnostma nepřeháněj. Já jsem jen prostředník. Devět řemesel, desátá bída – a to ani jedno z těch řemesel neumím pořádně. Bohužel.“</p>
<p>„Čím je louže větší, tím je menším,“ prohodila Illan zamyšleně.</p>
<p>My s Koťou jsme se na ni překvapeně zadívali.</p>
<p>„To je takovej aforizmus,“ vysvětlila nejistě. „Nelíbí?“</p>
<p>„Moc se ti nepoved,“ odpověděl jsem. „Ale budiž, ‚tam se strčí kredenc‘. O co všechno jsi v poslední době přišel, Koťo?“</p>
<p>„Neumím otevřít průchody do obydlenejch světů,“ pokrčil Koťa bezmocně rameny. „Nejdřív se mi zavřela Smyčka a pak postupně i další světy s civilizovaným životem. Měl jsi z pekla štěstí, že na Janus se zatím dostanu… Zkouším kontaktovat pošťáka, ale nedaří se to. Buď už na Zemi nepřijíždí… Anebo se mi tenhle kontakt taky uzavřel. Měl mi přijít dopis ze Smyčky, ale nepřišlo nic. Dokonce ani hlášení od asistentů už mi nechoděj. Jako… jako bych ztratil důvěru.“ Křivě se pousmál. „Anebo… jako by čekali, kterej z nás dvou vyhraje.“</p>
<p>„A jak se stalo to, že jsem se ve funkcionála změnil já?“ udeřil jsem tentokrát přímo. „Jen bych rád, abys mi to řek rovnou – a ne žes musel plnit kvótu, že se ti do toho nechtělo, že to není věc tvý vůle…“</p>
<p>Povzdechl si. Vypadalo to, že se blížíme k okamžiku holé pravdy.</p>
<p>„Tvý jméno jsem Ivanovový dal sám,“ přiznal se zasmušile. „Jako že jsem dostal takovej pokyn… Prostě jsem jak se říká zneužil svýho služebního postavení v soukromým zájmu.“</p>
<p>„Ale proč?“</p>
<p>„No protože jsem se nudil!“ vyhrkl sklíčeně. „Jednoduše jsem chtěl, aby se funkcionálem stal i nějakej můj kamarád. Abych si moh zahrát divadýlko a tvářit se jen jako náhodnej svědek zvláštních událostí… Protože nikdo na světě nevěděl, jak vlastně vypadám. Dokonce ani ta husa Natálie. Kurátor, to jen ten nejuťápnutější vládce světa…“</p>
<p>Vyprskl jsem:</p>
<p>„To jo, uťápnutějšího aby pohledal.“</p>
<p>V krbu praskal oheň. Illan se ve svém křesle stočila do kubíčka a pozorně Koťu sledovala. Neuvěřitelně idylická podívaná…</p>
<p>„A co se chystáš podniknout, Koťo?“</p>
<p>„Já? Nic. Já se bojím, Kirille. Jak mi ty moje schopnosti dali, tak mi je zase seberou. Je úplnej zázrak, že jsem aspoň tebe dokázal zachránit. A určitě mě nějak sledujou – jsem přece pořád funkcionál.“</p>
<p>Na to, abych si všechno srovnal v hlavě, jsem potřeboval několik vteřin.</p>
<p>„Takže ty mi navrhuješ, Koťo, abych jednal sám?“</p>
<p>„No jasně!“ zareagoval až překvapeně. „I když ti samozřejmě budu pomáhat. Jak to půjde. A dokud to půjde.“</p>
<p>„Dík.“ Pohlédl jsem na Illan, ale ta mlčela. „Samozřejmě moc děkuju. Jenže zatím se zřejmě zmůžu jen na záchranu vlastní kůže. V patách se mi ženou supermani ze Smyčky, pase po mně každej policajt, schopnosti nemám žádný…“</p>
<p>„To právě máš,“ přerušil mě otráveně Koťa. „Jenže jsou zvláštní a projevujou se tak nějak nepochopitelně… Jen si nemysli, Kirille, my jsme včera s Illan proseděli celej večer a vymejšleli plán.“</p>
<p>„Pro tebe,“ dodala Illan.</p>
<p>Rozhodil jsem rukama:</p>
<p>„No to jsem polichocen. A dojat. A navždy zavázán.“</p>
<p>Jenže Koťa ani Illan na můj sarkazmus nereagovali.</p>
<p>„V každým světě dřív nebo později vznikne podzemní hnutí, který proti funkcionálům bojuje,“ řekla Illan. „Na vaší Zemi je určitě taky, ale já tu nikoho neznám. Byla tu jen Nasťa a další lidi jsme si teprve tipovali… Jenže pak je tu můj svět, Veroz, je tu Antik… A je tu,“ na okamžik se zarazila, „je tu Pevnina. Svět, kde se o funkcionálech ví.“</p>
<p>„To je tam, kde všem zblbli hlavy kněžouři?“ zeptal jsem se s neomaleností lidí, kteří věří, že „něco tu být musí“, ale za tuto nejasnou víru se stydí.</p>
<p>„I tak by se to dalo říct,“ přikývla. „Z jejich pohledu jsou naše světy pošlapání Božího úmyslu. A funkcionálové jsou ďáblovi pomahači, který je třeba upálit na hranici.“</p>
<p>„No to jsou úžasný spojenci,“ přikývl jsem.</p>
<p>„To jsou velice silný spojenci,“ odmítala Illan dál co nejúporněji mé ironické spílce. „Kdyby se ti podařilo je přesvědčit, že porážkou Smyčky by dosáhli konce funkcionálů a osvobodili by všechny světy od něčeho tak ďábelského, dostane se nám reálný podpory.“</p>
<p>„A na mysli máš partu popů s kadidlem?“</p>
<p>„Kirille, Pevnina je svět, kde vítězí biotechnologie. Církev si tam před časem dokázala podrobit všechno…“</p>
<p>„Počkat,“ vstoupil jsem jí do toho. „Jaká církev?“</p>
<p>„No právě že naše. Křesťanská. Rozdíly v detailech jsou samozřejmě značný, ale vcelku je to něco jako katolická církev renezanční doby.“</p>
<p>„Takže vliv už slábne?“</p>
<p>„Ani v nejmenším. Je naopak tak silná, že povoluje všelijaký výstřelky. A ty pak dejme tomu zkoumá.“</p>
<p>„Takže je to jako v prvních porevolučních letech v Rusku, kdy se u nás povolovalo neuvěřitelný volnomyšlenkářství,“ vmísil se do debaty Koťa. „Když jsi bolševikům nesahal na jejich základní postuláty, taks moh vyznávat jakoukoli filozofii a vymýšlet si naprosto šílený společenský teorie. Což není známka slabosti, ale síly…“</p>
<p>„Nejpodivnější z našeho pohledu na tom všem je, že se vůbec nevěnujou vývoji techniky,“ pokračovala Illan. „Jestli tomu dobře rozumím, vyplynulo to ze smyčkanskýho experimentu, jenže Smyčkani se tentokrát přepočítali: Vládci Pevniny se o nich dověděli a všechno si to vlastně vysvětlili nesprávně, a zahájili na cizáky hon. A v tom se jim daří. Místo techniky maj takový zvířátka, z našeho hlediska hodně zvláštní…“</p>
<p>„Jsou to prostě pejsci, co každýho cizáka hned vyčenichaj,“ zkrátil to Koťa. „Každej vetřelec má jinej pach, a tak ho hned dostanou.“</p>
<p>„A upálej?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„No tak to vám teda děkuju, kamarádi!“</p>
<p>„Ale počkej!“ spráskl rukama Koťa. „My to všechno máme promyšlený!“</p>
<p>„Snad si nemyslíš, že bysme tě poslali na jistou smrt!“ pokárala mě Illan. „My jsme náhodou vymysleli způsob naprosto bezpečnej!“</p>
<p>„Na Verozu je takovej celník, Andrjuša se jmenuje,“ řekl Koťa. „A ten to všechno zařídí.“</p>
<p>„Andrjuša?“</p>
<p>„No, Veroz, to není jenom Kimgim. To je kupříkladu taky eště Oryzaltan.“</p>
<p>„Orysultan,“ opravila ho Illan.</p>
<p>„Nene, ty nemáš správnou výslovnost!“</p>
<p>Asi minutu se dohadovali, ale ke společnému závěru nedospěli.</p>
<p>„To nic, mluví se tam skoro rusky, tomu budeš rozumět,“ vzdal to jako první Koťa a znovu se obrátil na mě. „A Andrjuša zajišťuje kontakty mezi světama funkcionálů a státní mocí na Pevnině.“</p>
<p>„Jaký kontakty? Dyť funkcionály upalujou na hranici…“</p>
<p>„No a co? To si myslíš, že za druhý světový války neexistovali mezi SSSR a Německem prostředníci? A tajný kontakty? Válka je válka, ale elity spolu nějaký styky udržovaly vždycky.“</p>
<p>„Tak dobrá. A co jako s ním… S tím Andrjušou?“</p>
<p>„Ten zařídí jednání mezi tebou a pevninskýma úřadama. Na mou žádost – jsem přece kurátor. I když z jinýho světa. Dobře mě zná a nic to pro něj nebude. A o čem s nima budeš mluvit, to ho nezajímá. My jen využijeme existujících nepřátelskejch kanálů!“</p>
<p>„Nepřátelskejch?“ nevydržel jsem to. „Aspoň mi laskavě neblbni hlavu, Koťo. Co vlastně chceš? To tě svědomí pronásleduje tak, že půjdeš proti bejvalýmu vlastnímu panstvu? Dej pokoj. Já vím, jsi hodnej člověk. Když jsi mě škrtil, měls ve tváři upřímnej zármutek… Ale teď přece s úspěchem vážně nemůžeš počítat! Jsi kurátor s omezenýma pravomocema. Kdo jsem já, to se neví, a jaký mám schopnosti a možnosti, se taky neví. A proti nám stojí celej svět, a k tomu eště tři sta tisíc pozemskejch funkcionálů! Anebo že bys spoléhal na to, že já mezi těma popama chcípnu, ale ty budeš mít čistý ruce?“</p>
<p>„Kirille!“ vyskočila Illan a postavila se mezi nás, jako by se bála, že se porveme. „Poslechni si to do konce! Je to dobrej plán!“</p>
<p>„Vládci Pevniny by Smyčce rádi sebrali světy, který se jí doteď podřizujou,“ vysvětloval Koťa. „Zatím se jim to nedaří. Aby měli šanci, potřebujou v cizím světě svýho muže. V ideálním případě kurátora. Když se rozhodnu jít s nima do spolku, tak mý možnosti a jejich biotechnologie rozhodnou. A Země se zbaví nadvlády Smyčky! Začneme na ní vládnout sami!“</p>
<p>„My? Jako lidi?“</p>
<p>Koťa se ušklíbl:</p>
<p>„No jasně! Copak my dva nejsme lidi, co?“</p>
<p>„A pak, až si podřídíme pozemský zdroje, tak třeba ve svazku s Pevninou osvobodíme od smyčkanský nadvlády i můj svět,“ řekla Illan. „Hlavní je držet si Pevninu od těla a nedovolit jí postoupit na místo Smyčky…“</p>
<p>„Takže ty se nechystáš… všechno zbořit?“ zarazil jsem se na okamžik ve snaze formulovat co nejpřesněji. „A například proměnit funkcionály v obyčejný lidi? Nebo všechny lidi ve funkcionály… Prostě všechno povalit a změnit?“</p>
<p>„Proč?“ vykřikli Koťa s Illan společně. Pak si vyměnili významný pohled a Koťa pokračoval:</p>
<p>„Tys asi zbytečně moc koukal na filmy pro pamětníky. Hlavně na revoluční. Proč bysme měli bořit dobře vybudovanej systém?“</p>
<p>„Abysme funkcionály zachránili… před otroctvím.“ Pohlédl jsem na Illan.</p>
<p>Jen pokrčila rameny:</p>
<p>„Naše otroctví spočívá v tom, že nás ovládá Smyčka. Pomocí obojků, za něž jsme uvázaný ke svým funkcím. Ale jinak – dyť je to vlastně ohromný! Copak tobě se nelíbí postavení funkcionála?“</p>
<p>Líbí se mi, nebo ne?</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak se kolem mě sama od sebe pomalu dostavovala moje věž. Má bašta, celníkova pevnost. Jak se otevíraly průchody do jiných světů. Do patriarchálního, viktoriánského vánočního Kimgimu… A to jsou ve Verozu, ve světě nezávislých městských států ještě tisíce dalších zajímavých míst. Tam se tajemná Bílá Růže proměnila v hotel a hotel pak v kolbiště, kde jsem tak efektně a přímo filmově, jako James Bond nádherně a neporazitelně zvládl svůj boj? Po pobřeží se tam sunula gigantická chobotnice a jí vstříc vyrazil obrněný transportér s lihovým motorem… A jak veselý halas, jak báječná jídla jsem zažil ve Felixově restaurantu…</p>
<p>A to byl jen jeden svět z mnoha!</p>
<p>Nebo co Rezervace – s teplým mořem, nekonečnými lesy, čistým vzduchem a nádhernou září nočních hvězd…</p>
<p>Nebo Antik, ta oživlá Utopie…</p>
<p>Světy, světy a zase světy…</p>
<p>Vějíř světů, který se mi rozevřel přímo před očima.</p>
<p>„No to je jasný, že se mi to líbilo,“ řekl jsem. „Jen snad, kdyby… že mi nemuseli zabít Nasťu…“</p>
<p>„Ivanovovou jsem podcenil,“ přiznal trpce Koťa. „Je to moje vina. Vy jste teda taky dokázali všechny navztekat, ale…“ Pohodil hlavou. „To teď probírat nebudem, Kirille. Holku už stejně nevzkřísíme. Radši bysme jim teď měli ukázat co proto!“</p>
<p>Pohlédl jsem Koťovi do očí a on neuhnul.</p>
<p>„Dobře,“ přikývl jsem. „Tak svět vylepšíme. Zatím aspoň tenhle… kdyby se nám to nepovedlo se všema naráz.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>8</strong></p>
<p>Jak učinit svět lepší, to každý chápe jinak. Všichni dohromady ale vědí a chápou, že v tomto lepším světě nebudou muset pracovat, že je všichni budou mít rádi a jejich obrovskou šťastnou zemi budou všemožně ochraňovat.</p>
<p>K vybudování této báječné společnosti však bohužel každý hledá svou vlastní cestu. A když to tak vezmeme kolem a kolem, ani snahy filozofů, ani úsilí sociologů nakonec nestvořily nic životaschopnějšího, než je klasická Utopie, kde měl i ten poslední rolník nejméně tři otroky.</p>
<p>Lidstvu prostě chybí dostatek dvounohého dobytka. Zotročovat své bližní se přitom už jaksi nenosí a dělat si slouhy z ozubených koleček či bílkovin jsme se zatím jaksi nenaučili. Jakmile se to ale naučíme, hned si je pořídíme.</p>
<p>Bude to Utopie.</p>
<p>Přesně ta, jíž je lidstvo hodno.</p>
<p>Jaké vztahy udržoval Koťa s buddhistickými mnichy v klášteře, za co ho považovali a proč mu sloužili, jsem nepochopil. Ráno ale bylo veškeré moje šatstvo v naprostém pořádku, čisté a vyžehlené, a když jsem vyšel z malé místnůstky, kde jsem nocoval, v „anglickém“ salonu už byla připravena snídaně.</p>
<p>A to snídaně, která s místním mírumilovným náboženstvím nijak nekorespondovala – omelety, salámy, párky…</p>
<p>„Tys ty mnichy pěkně zblbnul,“ zahučel jsem při pohledu na Koťu, který už se vesele cpal párky a před každým soustem si je hojně poléval kečupem. Oblečený byl přitom tak, jako by právě přišel na snídani v pětihvězdičkovém hotelu – v nažehlené košili, saku a kalhotách. Už jen kravata chyběla…</p>
<p>„Kdybys ale věděl, co sil mě to stálo!“ odpověděl mi pyšně. „K obědu mi teď klidně uvaří slepici!“</p>
<p>„Zaživa?“ zajímalo mě, ale na talíř už jsem si nakládal omeletu – sice vystydlou, ale napohled velmi chutnou.</p>
<p>Koťa se zašklebil.</p>
<p>„Illan eště spí,“ oznámil mi, přestože jsem se neptal. „Počkáš, až vstane, anebo se nasnídáš a vyrazíš?“</p>
<p>„Nasnídám se a vyrazím,“ řekl jsem a zašilhal po maličkém okně. Zatím tam bylo vidět šedavý studený rozbřesk a růžové horské štíty. Nejraději bych si zarecitoval Rericha či Blavatskou.</p>
<p>„Přesunu tě do Moskvy,“ zauvažoval Koťa. „Souhlasíš? Odtuď vedou tři šikovný průchody do Oryzaltanu. Tam narazíš na Andrjušku…“ A položil přede mě první obálku. „Ten dopis je pro něj, ale můžeš si ho přečíst, nezalepil jsem ho.“</p>
<p>Uchopil jsem obálku – hotová starožitnost s předtiskem obrázku a známky s nápisem Pošta SSSR – a strčil ji do kapsy. Koťa pokračoval:</p>
<p>„V dopise Andrjušu žádám, aby ti zařídil bezpečnej průchod do Pevniny a taky kontakt s někým z vedení. Samozřejmě neoficiálně. Způsob je to ale spolehlivej a ověřenej, takhle se s nima jednalo už mockrát.“</p>
<p>„Vida, a já si myslel, že s náboženskejma fanatikama se vyjednávat nedá a nemá…“</p>
<p>„Rozum do hrsti, Kirille!“ A Koťa odfrkl. „Fanatici běhaj sem tam a plněj povely. Kdežto vedení je vždycky soudný. Jsem si jistej, že jakmile budeme schopný se Smyčce vyrovnat, taky s náma začnou rychle jednat.“</p>
<p>„A o co se tam teda mám snažit? Žádat o pomoc?“ zeptal jsem se a dál se dloubal v omeletě, která přes první dojem a očekávání moc dobrá nebyla.</p>
<p>„No jasně. Řekneš jim: Tak a tak, jsem funkcionál, kterej skoncoval se svou funkcí. A protože máš přítele kurátora, tak jsi ho, teda mě, taky přesvědčil k tažení proti Smyčce. Protožes mi vylíčil, cos tam viděl, vyprávěl mi o tý zlý potvoře Ivanovový… A já se pro myšlenku boje taky nadchnul. Takže teď jsme připravený proti Smyčce vytáhnout. Jenom bysme potřebovali vědět, jak se z lidí dělaj funkcionálové…“</p>
<p>„Anebo naopak.“</p>
<p>Koťa se pousmál:</p>
<p>„Přesně tak! A taky jak odhalit cizáky a uzavřít průchody mezi světama… Je toho plno. Ale jsme připravený jak přijmout delegaci Pevniny tady u nás, tak jí poskytnout dopravu a prostředky.“</p>
<p>„Ty se u nás zblázněj,“ usoudil jsem.</p>
<p>„To není vyloučený!“ odpověděl vesele Koťa. „Ale třeba zatnou zuby, pomodlej se a zvyknou si.“</p>
<p>„A myslíš, že mi odpovědí? Hned?“</p>
<p>„To sotva,“ zakroutil Koťa hlavou. „Na byrokraty narazíš všude. Mezi klerikálama taky. Takže ty jim jen vyložíš naše stanovisko a vrátíš se do Oryzaltanu. Tam buď zůstaneš u Andrjušky, to je moc pohostinnej chlapec, anebo se přesuneš do Moskvy. Popravdě řečeno nevím, co pro tebe bude lepší.“</p>
<p>„A jak budu udržovat spojení s tebou?“</p>
<p>„Jakmile se vrátíš do našeho světa, ucítím to,“ odpověděl Koťa. „Ale pro každej případ… kdybych najednou svoje schopnosti ztratil…“</p>
<p>Vytáhl z kapsy černé kožené pouzdro na vizitky, což byla proprieta u někdejšího Koti naprosto nemyslitelná. A podal mi stříbrný obdélníček.</p>
<p>Bylo tam jen číslo. Dlouhé číslo.</p>
<p>„To je satelitní,“ vysvětlil. „Nedá se nic dělat – přece se nezřekneme moderní techniky.“</p>
<p>„Tak jo.“ Vizitku jsem schoval. „To vypadá efektně…“</p>
<p>Koťa a satelitní telefon – to bylo taky k neuvěření. To bylo mnohem překvapivější, než že je to kurátor funkcionálů na planetě Země…</p>
<p>„Já se tu taky nehodlám flákat,“ vysvětlil mi. „Zrovna teď se chystám k jednání s jedním politikem…“</p>
<p>„Asi s Dimou, co?“ blýskl jsem se svými vědomostmi.</p>
<p>Koťa se zachichotal:</p>
<p>„Ty jseš jako ten chlap, kterej se seznámil s jedním Číňanem, pak se setkal s dalším člověkem a povídá mu: Zrovna jsem se potkal s panem Za Suň Win-dejem, neznáte ho náhodou? Tohle bude důležitější schůzka. S Petrem Petrovičem, pokud ti to jméno něco říká.“</p>
<p>„Tak to pozdravuj jeho tajemníka Sašu,“ opáčil jsem.</p>
<p>Koťa se zarazil a pohlédl na mě s nezastíraným údivem.</p>
<p>„Ohó! A kdypak ses stačil… Ačkoli, to je jedno. Neumíš ty nakonec i uvázat kravatu?“</p>
<p>Vytáhl z kapsy hedvábnou kravatu stočenou do ruličky, takovou zlatavou, s nenápadnými fialovými rybkami. Musela ostatně být dost drahá.</p>
<p>„Umím,“ přikývl jsem. „Uvazoval jsem ji otci. Věčně o to prosil buď maminku, nebo mě.“</p>
<p>„No vidíš, a já se to nikdy nenaučil,“ přikývl Koťa.</p>
<p>Mlčky sem si kravatu vyzkoušel na sobě a uvázal ji na nejběžnější jednoduchý uzel.</p>
<p>„Díky,“ přehodil si ji přes hlavu Koťa. „A vem si támhletu bundu. Jen v košili by sis po Moskvě asi moc nepochodil. V náprsní kapse jsou nějaký prachy…“</p>
<p>Bunda ležela na lavici u stěny. Nebyla moc teplá, taková jarně podzimní, z pevné šedé látky a zapínáním na knoflíky, ale v Moskvě se asi stejně dlouho nezdržím.</p>
<p>„Tak… ale ke komu bysme tě teď vyslali?“ zamyslel se nahlas Koťa. „Pokud možno tak, aby ten dotyčnej o tobě nic nevěděl.“</p>
<p>„Funkcionál? A aby o mně nic nevěděl?“ zapochyboval jsem. „Copak to je vůbec možný, Koťo? Já bych řekl, že Funkcionální týdeník čtou všichni.“</p>
<p>„Ne,“ zakroutil hlavou on. „Jsou takový, co se funkcionálskýho života straněj a takříkajíc si hrajou na lidi. Pak jsou mezi náma i naprosto lhostejný, který jsou tu už stovky let a nadobro se zahrabali do svejch koníčků – jeden sbírá poštovní známky s orchidejema, druhej chová nějaký vzácný akvarijní sumečky, další vyšívá křížkovým stehem portréty slavných spisovatelů… A jsou i funkcionálové negramotný.“</p>
<p>„Negramotný?“ nechtěl jsem tomu věřit.</p>
<p>„Jo. Jenže na ty obyčejně narazíš někde v Africe a v Asii. Tebe ale chci do Oryzaltanu poslat přes Moskvu…“ Koťa svraštil čelo a zamyslel se. „Danila by tě dál dostal, ale pozná tě. Anna tě poznat nemusí, jenže…. Jo, Nikolenka, ten tě nepozná docela určitě!“</p>
<p>„Proč?“ otázal jsem se kysele.</p>
<p>„Protože ten má k informacím alternativní přístup.“ A Koťa se zazubil vychytralým úsměvem člověka, který nechce tajemství svého triku vyzradit dřív, než toho bude zapotřebí. „Neboj, jinak je normální výbornej celník. Kdybyste byli kolegové, a žije hned vedle, v Marjiný Rošče, tak by se z vás určitě stali kamarádi, rodinný přátelé, vlastně spíš věžový. Tady je adresa…“</p>
<p>Vytáhl z kapsy ještě jednu vizitku, něco na ni bez dlouhého rozmýšlení rychle připsal a podal mi ji. Podíval jsem se: „Od budovy porodnice č. 9 zabočit…“ a ještě asi tři řádky pokynů. Bezděky mě napadlo, že tak dobrá paměť není v tomto případě jen tak. Vypadá to, že Koťa si to, kam by mě měl poslat, přesně promyslel předem. A to váhání na mě jen hraje, aby vypadal důležitější.</p>
<p>Vyloučeno ovšem není ani to, že kurátor všechny své celníky opravdu zná zpaměti.</p>
<p>Nebo že by jednoduše ze světa do světa putoval rád a vybíral si ty nejzajímavější průchody?</p>
<p>Nene, když chcete s jiným člověkem jen tak ve dvojici rozpoutat válku světů, tak mu přece nemůžete nedůvěřovat! A já jiné východisko než důvěru ke Koťovi ani nemám…</p>
<p>„Už chybí jen družicovej snímek,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Ten by ti nebyl nic platnej,“ mávl rukou Koťa. „Buď by na tom místě byl černej flek, anebo defekt ve vyobrazení.“</p>
<p>No prosím! Takovéhle věci jsem nevěděl…</p>
<p>Ostatně co já se tak za těch pár dní o životě funkcionálů mohl dovědět?</p>
<p>„Doufám, že ten tvůj Nikolaj mě opravdu nepozná,“ zamumlal jsem.</p>
<p>„Na to dám hlavu. Ten totiž na veškerý funkcionálský záležitosti kašle.“</p>
<p>„A věž uvidím? Nebo tam taky bude jen černej flek?“</p>
<p>„Řek bych, že bys ji vidět měl. Protože část schopností ti zbyla. Vasilisin baráček jsi přece taky našel!“</p>
<p>Přikývl jsem. Najednou se mi odsud sice nechtělo, ale na druhé straně jsem si neuvěřitelně přál vidět normální svět, na který jsem byl zvyklý.</p>
<p>„Takže – najdu Nikolaje…“</p>
<p>„Jo. A ukážeš mu vizitku, co jsem ti dal. Kdyby něco, tak ať zavolá a já mu vydám další pokyny.“ Koťa se zaškaredil. „No a Nikolaj ti taky vysvětlí, jak v Oryzaltanu najdeš Andrjušu. Tam předáš ten dopis a požádáš ho, aby ti pomoh zorganizovat jednání s tamníma úřadama.“</p>
<p>Znovu jsem přikývl jako čínská miniaturní soška z Andersenových pohádek. Kýval – to tedy sedí! Kdo věčně jen kývá, ten si asi ani jiné jméno nezaslouží.</p>
<p>„Jen aby to neznamenalo, že místo Smyčkanů mi teď budou v patách poloblázniví popové,“ zabrblal jsem spíš už jen tak ze setrvačnosti.</p>
<p>V hlavě jsem teď měl jedno jediné – Moskvu!</p>
<p>To je zvláštní, jak mě stačil otrávit Charkov, Nirvána, Janus, Polsko a teď kupodivu i Tibet! Přehnal jsem se tou podivuhodnou trasou přes tři země a tři světy, jen se tu a tam letmo rozhlížel – ale nakonec jsem z toho všeho cítil jen podráždění. Proč asi? Že bych putoval moc rychle? Ale dřív mi přece uměl udělat radost i velmi krátký pobyt na novém místě! Nebo že by toho bylo moc najednou? To sotva. S Aňou jsme jezdívali autobusem po Evropě a v pořádku, líbilo se nám to.</p>
<p>Nebo že by taková cesta měla mít řádný začátek a konec? A ne aby proběhla z donucení a od samého počátku neznámo jak?</p>
<p>Takhle nějak to asi bude.</p>
<p>Protože takhle mi radost neudělal dokonce ani Tibet, a v Polsku se taky moc nedařilo (přestože šestý smysl napovídal, že kdyby se do toho nepřipletli policajti, mohli jsme si s Martou udělat opravdu moc pěkný večer!).</p>
<p>Nebude to tedy nakonec tak, že když do Pevniny cestuji po předem stanovené a známé trase, tak z té cesty konečně budu něco mít?</p>
<p>„Už mě odešli, Koťo,“ požádal jsem ho. „A pak… až se z toho tvojeho Arasultánu vrátím, tak mě zase hned vyškubni k sobě. Domluveno?“</p>
<p>Přikývl, vstal a otřel si rty ubrouskem.</p>
<p>„Domluveno. A vysadím tě hned vedle, u porodnice…“</p>
<p>Jeho ruka začala klouzat vzduchem, jako by do něj vepisovala runy. Za prsty se táhla namodralá stopa a mě mimoděk napadlo, že takhle Koťa vypadá jako chodící reklama Gazpromu.</p>
<p>No a kdyby žil v Americe, mohl z něj být výborný hrdina komiksových seriálů.</p>
<p>Muž-hořák.</p>
<p>Zazubil jsem se a Koťa se na mě podezíravě zadíval.</p>
<p>To je legrační.</p>
<p>Kousek nedůvěry k němu ve mně pořád ještě zůstává…</p>
<p>A naopak.</p>
<p>„Hotovo,“ řekl a poodstoupil. Nápis se ve vzduchu vybledle mihotal.</p>
<p>Pokročil jsem kupředu a napadlo mě, že kdyby mě Koťa chtěl zničit, je tohle ideální příležitost. Kdybych teď na druhé straně vstoupil do vysoké pece, na dno Bajkalu nebo do hlubin uralských hor, tak bude po všem – a sbohem, kotě…</p>
<p>V posledním okamžiku mě ještě napadlo, že se mám nadechnout a ústa nechat otevřená – asi jako v prudce stoupajícím letadle. Pokud ovšem nakonec kolem bude rozžhavený kov nebo voda, tak to stejně nepomůže.</p>
<p>Jenže jsem Koťu z úskoku podezíral zbytečně.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechl syrového moskevského vzduchu, rozkašlal se a pomyslel si, že voda by vlastně nebyla o moc horší. Jak tohle můžeme dýchat? A celý život…</p>
<p>Vzápětí mi začaly slzet oči, ale to už nebylo vzduchem, nýbrž proto, že mi přímo do očí svítilo jasné světlo lampy nad vraty. Kolem byla ještě tma, no jistě, v Moskvě bude tak o tři o čtyři hodiny míň. Časné ráno pozdního podzimu.</p>
<p>Padal snížek drobný jako krupice. A vlastně ani nebylo chladno, spíš lezavo. Stál jsem u mřížových vrat s nápisem Porodnice. V malé budce vrátného doutnalo nejasné světélko a před mříží pár kroků ode mě stepoval mladý muž, který byl do tohohle počasí oblečený stejně nevhodně jako já.</p>
<p>Otočil se, pohlédl na mě, vůbec ničemu se nedivil a zeptal se:</p>
<p>„Tak co, taky žena?“</p>
<p>Pohlédl jsem na tabulku na vratech a nechápavě jsem vydechl:</p>
<p>„Ne, muž. Ach tak, jasně, samozřejmě muž, manžel. A žena je tam…“</p>
<p>Ale tenhle chlápek byl teď zřejmě ochoten poslouchat jakýkoli blábol.</p>
<p>„To je první?“</p>
<p>„Jo,“ vyhrkl jsem.</p>
<p>„Já čekám už druhýho. Nebo druhou.“ Uchechtl se. „Já na doktory moc nedám. Holku už jsme jednou čekali… Není ti zima?“</p>
<p>Neurčitě jsem pokrčil rameny a on vzápětí v ruce třímal kovovou placatku s odšroubovaným víčkem.</p>
<p>„Cvakni si.“</p>
<p>Se stále touž polopříčetnou povolností jsem si lokl.</p>
<p>Hrdlem mi proklouzl těžký koňakový žár. Zatraceně, přece nebudu začínat už za svítání!</p>
<p>„Kouříš?“</p>
<p>„Mno….“</p>
<p>„Tak na.“</p>
<p>Cigaretu z krabičky silných lincenčních marlborek už jsem si ale vzal rád – musel jsem nějak přebít tu ohavnou pachuť v ústech. Takhle brzy ráno jsem koňak nikdy nepil – a dobře jsem dělal!</p>
<p>„Dcerka by byla dobrá, ale dva kluci – to bude taky správný,“ zauvažoval ten chlap. „Já bych k tomu porodu klidně šel, namouduši, protože já se teda nebojím! Ale žena nechtěla. Prej co když mě potom přestaneš mít rád, takový věci se stávaj… Je to hlavinka, ta moje, a tak si vo porodech všechno přečetla dopředu…“</p>
<p>Lokl si koňaku a pokračoval:</p>
<p>„Ty ženský jsou pitomý! Proč bych ji jako najednou přestal mít rád?“</p>
<p>Několikrát jsem potáhl z cigarety a kradmo se rozhlédl kolem. Takže, teď se vydám podle téhle ohrady…</p>
<p>„Tak zlomte vaz,“ řekl jsem. „Já asi půjdu. Řekli mi, že je eště brzy. Prej abych přišel až po obědě.“</p>
<p>„To mně taky,“ přiznal se mladý tatínek. „Ale radši tu zůstanu. Až dokouřím, tak tam zaběhnu a zeptám se co a jak. Co kdyby se spletli? Doktorům se věřit nedá.“</p>
<p>Stiskl jsem ruku, kterou mi ještě podal na rozloučenou, a vydal jsem se podél ohrady pryč; řečného tatíka, který čekal na zprávy od nespolehlivých lékařů, jsem jednoduše opustil.</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale tohle setkání mě docela rozveselilo. Šel jsem a bezděky se usmíval.</p>
<p>Normální lidi na nějaké funkcionály kašlali. Žili si a radovali se. Pracovali, dělali děti, jezdili na dovolenou a šetřili na nové auto, na chatě pekli v zahradě šašliky a hráli s přáteli karty. Funkcionálové pro ně byli stejný nesmysl jako Spiderman či transformery. A nemá smysl se domnívat, že by tenhle život vyměnili za naše zázraky.</p>
<p>Ačkoli ne. Je tu jedna skvělá prémie, a to je velmi dlouhý život. A právě tahle prémie převáží nad vším.</p>
<p>Nejlepší by samozřejmě bylo to i ono. I schopnosti, i svoboda.</p>
<p>Jenže na tom přece s Koťou právě pracujeme, no nemám pravdu?</p>
<p>V zamyšlení jsem dokouřil, a protože nikde v dohledu nebyl koš na odpadky, odhodil jsem nedopalek do louže. Stejně je zajímavé, že když člověk hodlá nadělat další smetí, tak nakonec nedopalek či zmačkaný pytlík od chipsů odhodí na hromádku dalšího smetí, která už někde poblíž existuje. V krajním případě někam do jámy, do louže, na krajnici nebo do příkopu. Asi je to tím, že když někdo odpadek vyhodí uprostřed vozovky či chodníku, tak vyvolá všeobecné pobouření.</p>
<p>Nejspíš i ti největší nepořádníci někde v hloubi duše tuší, že odhazovat odpadky jen tak není pěkné!</p>
<p>„Ale kde je tady věž?“ zamumlal jsem si pro sebe a ve světle občasných pouličních lamp jsem se rozhlédl.</p>
<p>Tohle je obytný dům, tohle transformátor, tady se taky bydlí…</p>
<p>Tady!</p>
<p>Těžko říct, zda se tady dá bydlet…</p>
<p>Uviděl jsem uzoučkou dvoupatrovou budovu s vchodem a třemi okny v každém patře. Moc obytně to nevypadalo.</p>
<p>Takže ještě jedna varianta celnické věže.</p>
<p>Jistě, poté, co jsem viděl Vasilisin dům v Charkově, už jsem se nemohl divit ničemu. To spíš můj příbytek vypadal opravdu stylově i z moskevské strany, protože to byla skutečná věž, i když jen vodárenská.</p>
<p>Jenže z Vasilisina domu se šířilo fluidum jiného světa. Bylo tam znát <emphasis>funkci.</emphasis> A k tomu ještě ten její kovářský koníček…</p>
<p>Kdežto tohle byl běžný opuštěný barák.</p>
<p>Dost zanedbaný, takovým se v Moskvě říká „proletářský“.</p>
<p>Za okny dosti umolousané záclonky a povadlé kytky v květináčích. Na střeše jakási křivá anténa.</p>
<p>Vchodové dveře dřevěné, staré, pobité plechem a natřené asi nedávno, ale jen bídnou hnusně hnědou barvou, která už se v cárech loupala a odkrývala starší modrý nátěr. U vchodu starý kódový mechanický zámek, ale dveře jsou tak jako tak pootevřené.</p>
<p>A zevnitř zaznívá jakýsi skřípavý hašteřivý hlas:</p>
<p>„Tohle se mi mimochodem stalo už podruhé za tenhle rok. Tři hodiny bez internetu! A vy mi nejdřív klidně řeknete, že nepřijedete!“</p>
<p>„No dobře, ale nač je vám internet uprostřed no…“ ozval se, ale hned zase umlkl druhý hlas.</p>
<p>Opatrně jsem vstoupil dovnitř.</p>
<p>Páchlo to tu kočičinou. Kočky tu ale žily těžko, tohle vypadalo jen na nějaké maskování, na mimikry. Po sešlapaných schodech jsem vystoupil do zvýšeného přízemí. Tady byly jen jedny dveře, mimochodem taky pootevřené. Potrhanou koženkou čalounění se ven draly kusy molitanu. Oválná smaltovaná cedulka s číslem 1 se pohupovala na jediném šroubu. Uvnitř se svítilo.</p>
<p>Nahlédl jsem tam a tiše vstoupil.</p>
<p>Vstupovalo se rovnou do pokoje, předsíň žádná. Byla to obrovská místnost, plná všelijakých krámů, ale přitom neuvěřitelně čistá. Vypadalo to jako ztělesnění rajského snu pološíleného mladistvého milovníka počítačové techniky.</p>
<p>V jednom rohu stála velká neustlaná postel. Polštáře by potřebovaly alespoň trochu natřepat a přikrývka rozhodit, jenže do téhle postele se zřejmě vždy jen padlo a spalo se v ní spánkem připomínajícím smrt.</p>
<p>V druhém koutě jsem zaznamenal jakýsi supersporák. Nepoužívaný. Na blýskavé keramické varné desce stála prachobyčejná mikrovlnka s otevřenými dvířky. Přímo na otočném skleněném kotouči uvnitř jsem spatřil čtvrtku pizzy.</p>
<p>Třetí roh místnosti zabírala obrovitá knihovna. Pestrobarevné otrhané obálky sci-fi přirozeně sousedily s jakýmisi brožovanými technickými příručkami a seriózními, akademicky působícími velkoformátovými svazky v tmavozelené vazbě.</p>
<p>Srdcem této místnosti však byl čtvrtý kout.</p>
<p>Tam stál gigantický počítačový stůl. Sem už se vešel opravdu pořádný hardware. Velký počítač. K tomu dva mamutí monitory. Tiskárna a scanner. Hned vedle toho všeho stála varná konvice, která vypadala, že je USB kabelem taky připojena přímo k počítači, ale to se mi asi opravdu jen zdálo. Zato podložka pod kávový šálek byla s počítačem spojena zcela bezpochyby. Takovéhle věcičky znám, sám jsem je po stovkách prodával těsně před Vánoci jako nejlepší dárek pro mladého ajťáka od jeho mladé ajťačky…</p>
<p>To všechno na stole vytvářelo vskutku harmonické zátiší. Však říkám – bylo to sice v koutě, ale zároveň to bylo srdce celého příbytku.</p>
<p>A pak u stolu ještě stálo Křeslo.</p>
<p>Doslova Křeslo, jež nutno psát s velkým písmenem. Cosi mi napovědělo, že tento kolos z tmavé kůže, postavený na lehkomyslná kolečka, si jen tak v obchodě nekoupíte. Nejspíš se to vyrábí za nepředstavitelné peníze na objednávku někde v Itálii. Tohle není obyčejné místo k sezení, na něž se jednoduše uvelebíte zadnicí, ale cosi jako hmyzí kukla s vysokánským ušákovým opěradlem a širokými loketními opěrkami. Zkrátka a dobře – najděte si Rockefellera nebo Churchilla nad prací, a hned pochopíte, co mám na mysli.</p>
<p>Jenže na tom zázraku nábytkářského průmyslu rozhodně neseděl puberťák, co by v podobném interiéru působil naprosto přirozeně, ani břichatý šéf, který by zase plně odpovídal grandióznímu křeslu. To kožené monstrum obklopovalo jako skořápka scvrklý ořech žilnatého sivovlasého dědíka v kalhotách s vytlačenými koleny a upatlané košili s krátkými rukávy.</p>
<p>Před ním stáli dva hoši mého věku v kombinézách s nápisem Corbina Telecom na zádech. Mezi nimi a dědíkem ležel na rohu stolu jakýsi papír.</p>
<p>„Tak to vám nepodepíšu, pánové,“ sliboval jim se zjevným potěšením stařec. „Já s vámi mám dohodu na nepřetržitý servis. A přitom jsem zůstal na tři hodiny bez internetu!“</p>
<p>„Dvě hodiny dvacet…“</p>
<p>„Na tom nesejde! Jeli jste sem dlouho a opravovali to taky dlouho!“</p>
<p>„Pane Cebrikove, tohle je starej barák a všechno je tu zteřelý…“</p>
<p>„Tenhle dům vás hravě přežije, mladí pánové!“ zvolal vesele dědík a mě napadlo, že v tomhle má ten ztrouchnivělý starý hašteřivec rozhodně pravdu. Tenhle dům bude stát ještě hodně dlouho…</p>
<p>Vtom pohled starého pána zavadil o mě. Jak to tak vypadalo, můj věk mě pasoval na to, že i já patřím k internetové údržbářské holotě.</p>
<p>„A vy si přejete co?“ zvolal rozkuráženě dědík.</p>
<p>„Já jdu kvůli něčemu jinýmu, Nikolenko,“ pronesl jsem jen a musím přiznat, že jsem se při tom důvěrném oslovení uvnitř dost zachvěl. „Já jen potřebuju jedněma dveřma vstoupit a jinejma odejít.“</p>
<p>Dědík na mě mrkl.</p>
<p>Pak opravářům papír beze slova podepsal.</p>
<p>Jeden z mládenců se ho okamžitě zmocnil, z úst mu unikl úlevný povzdech a hned nato oba prchli ke dveřím. Teď jsem zase mrkl já na ně. Ten, co se zmocnil potvrzení o převzetí opravy, jen trpitelsky obrátil oči v sloup.</p>
<p>A nebylo divu. Dělat v nepřetržité údržbě sítě je to nejděsnější. A když pak ještě ke všemu narazíte na takového zaťatého kverulanta, tak abyste se z toho věšeli.</p>
<p>Dveře za internetáři zaklaply a na schodech se ozvaly vzdalující se kroky. Bylo znát, jak odsud oba spěchají.</p>
<p>„Nějak si vás nevybavuji,“ zadíval se na mě stařec přimhouřenýma očima. „Už jsme se… někdy viděli?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ach tak…“ Díval se na mě, ale stále nebyl schopen dospět k nějakému určitějšímu závěru. „Ty jsi funkcionál?“</p>
<p>„Bývalej.“ Rozhodl jsem se nelhat.</p>
<p>„Aha… A pak tě přestalo bavit sedět na řetěze, že ano?“ změřil si mě pan Cebrikov s potutelným úsměvem. „Inu ano, mládí, mládí! A to si myslíš, že třeba mně bylo veselo? V roce osmnáct set šest. Mně, člověku již nemladému a životem těžce zkoušenému, leč zvídavému, který byl uvázán na až urážlivě krátký řetěz zvíci tří tisíc sedmi metrů?!“</p>
<p>„Panejo,“ vydechl jsem živelně.</p>
<p>„Já se dostal ke kremelské zdi, ale dovnitř už rozhodně ne,“ řekl dědík s takovým pocitem nefalšované křivdy, jako by původně byl zvyklý chodit do Kremlu do zaměstnání. A co když ano? Jak můžu vědět, co je zač? „Jsem sice už dosti starý, ale odjakživa jsem býval živý a zvídavý. Tak jak mi asi mohlo být? Ale vydržel jsem to! Dočkal se telefonu, rádia i televize. No a teď už je to úplně jednoduché. Celý svět mám tady – tak si z obojku už nic dělat nemusím.“</p>
<p>Trpělivě jsem počkal, až skončí jeho spokojené pochichtávání, a bezděky mu pohlédl přes rameno na monitory.</p>
<p>Ano, to je skoro legrační.</p>
<p>Nakolik jsem pochopil, na obou monitorech měl otevřený týž blog, elektronický deník, což je populární kratochvíle mladých halamů a starých lemplů.</p>
<p>Na jednom monitoru dědeček konverzoval jménem dívky, na druhém pak jménem chlapce. Oba protagonisté si náruživě spílali. To, co se tu odehrávalo, komentovalo celé stádo zřejmě skutečných, běžných lidí.</p>
<p>„Já vím, jen zábavička, řeknete si,“ povšiml si dědík mého pohledu. „Vy to odsuzujete? Myslíte si, že zbůhdarma marním čas?“</p>
<p>„To není moje věc,“ odpověděl jsem jen.</p>
<p>„Berete to rozumně! Víte, mladý muži, já z výšin již prožitého věku jasně vidím, že jakékoli lidské konání je jen marnost, marnost a nic než marnost. Láska, nenávist, přátelství, víra, opovržení, žárlivost, zběsilost, vlastenectví, inspirace – všechny tyto naše vášně jen vyhoří a obracejí se v nic. Je tak moc důležité, zda milujete doopravdy,“ tady se zarazil a upřesnil to, „s ohledem na věk jsem nucen tělesný aspekt lásky pominout, anebo lásku jen předstíráte a nutíte sebe i okolí uvěřit, že zažíváte nadpozemskou slast?“</p>
<p>„Nevím. Řek bych, že to důležitý je.“</p>
<p>„Jste ještě mlád,“ řekl mi vřelým otcovským tónem dědík. „Ach, jak vy jste mlád… Jestlipak víte, že za války s Bonapartem jsem byl ještě mladší než vy, úplné dítě, ale stejně horoucí a zapálený jako dnes? Utekl jsem z tatíčkovy usedlosti do války a celý rok jsem sloužil jako bubeník. Tenkrát bych býval každého, kdo by si z mé lásky, mé víry či mého vlastenectví chtěl tropit posměch, na místě žádal o satisfakci! Časy se ale naštěstí mění. Souboje už nejsou v módě. Všechno je naopak light. Light láska, light víra a light vlastenectví! Ale já rozhodně nereptám! Venku je léto, slunce svítí, běhají tam děti a zpívají ptáci a nikde žádné války a žádné epidemie. Vše běží, jak má! V tomto nejlepším ze všech možných světů je stále lépe, jak říkával mudřec Voltaire!“</p>
<p>„Venku je zima,“ připomněl jsem. „A noc. Děti spěj a ptáci uletěli do teplých krajů. Války a epidemie možná opravdu ustaly. Zato jsou tu teroristi a AIDS.“</p>
<p>„Kam byste potřeboval?“ zeptal se mě ostře.</p>
<p>„Do Oryzaltanu.“</p>
<p>„Orysultanu, mladíku. Přijde vás to…“ Nakrčil čelo. „Teď opravdu nevím! Funkcionálové to mají zdarma, ale vy jste bývalý funkcionál… Takže to bude za polovic.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Čtyři sta osmdesát rublů.“</p>
<p>Sáhl jsem do bundy a vytáhl pětistovku.</p>
<p>„To je dobrý. A děkuju.“</p>
<p>„Spropitným mě urážet nebudete, nejsem lokaj!“ ohradil se přísně stařeček. Ze zásuvky stolu vylovil plechovku od Red Bullu plnou drobných a slavnostně mi předal čtyři pětirublovky.</p>
<p>Nezbylo než si je vzít.</p>
<p>Nato pan Nikolenka Cebrikov nepříliš ochotně vstal od stolu. Z jména Nikolenka na mě vanulo cosi příšerně falešného – asi jako z nového Rusa, který si usmyslí, že si bude hrát na ruského aristokrata ze staré školy. Přesto ale právě on na tohle z hlediska dnešních časů přeslazené jméno měl právo, stejně jako na brykule, které předváděl těm internetářům. Samozřejmě pokud opravdu kdysi utekl z domu bojovat s Napoleonem…</p>
<p>Ale takovýmhle věcem já se přece divit přestávám! Člověk si nakonec zvykne na všechno.</p>
<p>„Následujte mě,“ pronesl slavnostně stařík. „Musíme do prvního patra, byt číslo čtyři…“</p>
<p>Vyšli jsem ze dveří a já začal po špinavém schodišťátku stoupat za Cebrikovem. V prvním patře svítila jen slaboučká žárovka bez krytu. Byly tu dvoje dveře, s čísly 3 a 4.</p>
<p>„A kam vede trojka?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Do Antiku.“</p>
<p>„Á,“ protáhl jsem chápavě. „Směšné místo.“</p>
<p>„Je to zaostalý, nesmyslný a primitivní svět! Copak je něco takového vůbec možné – zastavit vědeckotechnický pokrok?“</p>
<p>„A co sociální?“</p>
<p>„Sociální pokrok neexistuje vůbec, mladíku,“ zasupěl Cebrikov. „Já vám uvedu třeba takovýhle příklad. V roce tisícím osmistém dvacátém pátém jsem přijel do Sankt Petěrburgu navštívit jednu kouzelnou mladou dámu, s níž jsem chtěl posoudit první číslo Severních květů, a pak se s přáteli za všechny zbylé peníze řádně nachmelit… Jenže najednou vidím u Manéže dav. Známí důstojníci. Šavle tasené a všichni se kamsi ženou… Tak na ně křičím: ‚Kam vás to čert žene, karbonáři?!‘ Běžím za nimi a volám je k rozumu… Co bylo dál, už asi víš. Když se to pak celé vyšetřovalo, tak nějaký policajt uvedl, že jsem volal: ‚Vzhůru proti kavalerii!‘ Asi měl uši celé dávno zarostlé chlupy… A ať jsem se hájil a rozčiloval, jak chtěl, hodili mě s děkabristy do jednoho pytle. Byl jsem degradován na vojína a na Kavkazu pak bojoval s divokými horaly… Tahle to chodí, milý mladíku! Tak mi řekněte, čím se ty skoro dvě stě let staré událostí liší od dnešních! Zase je tu hloupá moc, která si lid staví proti sobě; zase jsou tu ctižádostiví spiklenci, již na ten lid kašlou; i zbabělí strážci pořádku, kteří jsou ochotni prohlásit cokoli, jen aby od sebe odvrátili vinu; kvapné a nespravedlivé soudy; bouře a krutost na Kavkazu… Tak mi řekněte – existuje taková věc jako sociální pokrok a rozvoj společnosti od horšího k lepšímu, od zvířeckosti k humanitě?“</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>„Ne, ne a ne!“ prohlásil Cebrikov procítěně. „To proto jsem spokojen s tím, jak žiji dnes. Řetěz, na němž jsem uvázán, už neškrtí. Zázraky techniky, možnost celosvětové komunikace, naprostá uvolněnost mravů – to jsou jevy, v nichž spatřuji skutečné úspěchy lidského rodu. Rozhodně bych je ale nehledal ve společenských institutech, které jsou tu jen k chlácholení plebsu a sebeklamu vládnoucí špičky.“</p>
<p>„Takže internet?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano!“ zdůraznil Cebrikov. „Internet. Televize, telefon. Počítače. V tom je ta pravá velikost lidského ducha! A za těmihle dveřmi je váš Veroz. Hodně štěstí!“</p>
<p>„Jak tam najdu celníka Andrjušu?“</p>
<p>„Ach tak, vy jen projíždíte k našim Tatarům,“ pokýval hlavou Cebrikov. „Hned vám to vysvětlím.“</p>
<p>Zalovil rukou v kapse, chvíli se tam přehraboval a pak odtamtud vyjmul starobylý masivní klíč. Vypadalo to, že jeho obydlí se postupně modernizovalo a přizpůsobovalo okolnímu prostředí, ale na takovéhle drobnosti jako klíč se to nevztahovalo.</p>
<p>Anebo se klíče prostě proměnit nemohly?</p>
<p>Odemkl dveře a ukázal do nich slavnostním gestem:</p>
<p>„Pohleďte!“</p>
<p>Přimhouřil jsem oči před prudkým světlem – tady už bylo jasné ráno. Věž (či jak tahle stavba vypadá z této strany), jak se dalo očekávat, stála o samotě uprostřed jakési menší zástavby, k bydlení většinou nesloužící. Snad to byly garáže (ačkoli, kde by se ve Verozu vzaly garáže?) anebo kolny. Většinou měly na střeše menší kopule o výšce dospělého muže. Zajímavé…</p>
<p>Z čeho jsem měl velkou radost, bylo to, že (což je ovšem taky zvykem) věž stála na malém pahorku, z nějž byl slušný výhled. Samotné město začínalo asi dvě stě metrů odtud. Úplně neznámé, Moskvě nepodobné, s mnoha věžičkami zhruba známých obrysů.</p>
<p>„Že by minarety?“ zvolal jsem.</p>
<p>„Samozřejmě. Tady žádné naše Rusko není, mladíku. Tady jsou Tataři, támhle Finové, tuhle Vjatiči, onde Kriviči… Moskovie, pokud je libo říkat tomu takto, zabírá jen málo místa a většinou je osídlena muslimy. Jediné štěstí je, že ti místní nejsou tak horkokrevní jako naši.“ Stařec si opovržlivě odfrkl. „Vidíte tamhletu blankytnou kopuli před námi?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„To je chrám proroka Isy.“</p>
<p>„Krista Spasitele?“ došlo mi.</p>
<p>„Přesně tak. To je místo ve městě velmi ctěné a krásné. Jděte tedy k tomu chrámu, zabloudit nemůžete. Postavte se proti vchodu a hlavu otočte směrem proti běhu hodinových ručiček, asi tak na desátou až jedenáctou. A objevíte takovou kouzelnou věžičku s hodinami, ptáčkem a malým krámkem dole.“</p>
<p>Pohlédl jsem na něj. Jak to tak vypadalo, nedobrovolný účastník děkabristického povstání mě balamutil. Přesněji řečeno si ze mě střílel. Něco tu nebylo v pořádku.</p>
<p>„A je tam pro mě… bezpečno?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Když se budete chovat normálně, tak ano. Je to město jako každé jiné. Rozhodně o nic lepší ani o nic horší než naše Moskva… Ach ano! Potřeboval byste jejich peníze?“</p>
<p>Přikývl jsem:</p>
<p>„Trochu ano. Abych si mohl dát něco menšího k jídlu. Nebo koupit suvenýr…“</p>
<p>„Jistě. Suvenýr…“ A stařec vážně přikývl. „Mám za to, že když si vyměníte tisíc rublů, bude vám to stačit. Není to pro vás příliš?“</p>
<p>Suma, již mi Koťa v bundě ponechal, rozhodně nebyla vyšší než nějakých patnáct dvacet tisíc. Což není málo, ale hodně to taky není…</p>
<p>Podal jsem Nikolenkovi tisícovku. Stařík si najednou rozpačitě odkašlal, podrbal se v týle a pak začal pomalu sestupovat dolů – zřejmě už litoval, že mi něco takového vůbec nabídl. Trpělivě jsem se dočkal jeho návratu a obdržel několik modravě zelených bankovek a hrst stříbřitých mincí.</p>
<p>„Je to devět set tenge a nějaké drobné,“ poznamenal Cebrikov. „Zní to možná zvláštně, ale kurz tenge a rublu k sobě dnes mají velmi blízko.“</p>
<p>„A co jazyk?“</p>
<p>„Ach tak, dar glosolalie jste vlastně ztratil,“ ušklíbl se dědík. „To nic, každý vám tu porozumí a vy taky budete všemu a všem rozumět! Jdete přece přes celnici.“ Najednou se přikrčil v poryvu větru, který sem zavanul skrz dveře. „Tak jdete nebo ne?“</p>
<p>„Jdu,“ odpověděl jsem rychle.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>9</strong></p>
<p>Dobře známa je fráze „Oškrábej Rusa a najdeš Tatara“. Právě tato myšlenka už nejednou zmátla cizince. Co se tím vlastně má na mysli? Že Rusové jsou velmi špinaví Tataři? Anebo je v tom nějaký jinotajný význam? Ale jaký?</p>
<p>Sami Rusové, ale koneckonců i Tataři se vždy domnívali, že tato fráze zdůrazňuje, jak hodně jsou národy a jazyky v Rusku promíchané. Že do té věty nic urážlivého nevkládají a jsou naopak na tento příklad internacionalizmu, ukotveného i v příslovích, patřičně hrdí.</p>
<p>Ve skutečnosti však s myšlenkou oškrabávání Rusů přišli nejdřív cizí hosté naší země a jejich pojetí tohoto obrazu bylo svrchovaně urážlivé jak pro Rusy, tak pro Tatary: Pod tenkou civilizační slupkou se ukrývají divoši.</p>
<p>Naštěstí byli jak Rusové, tak Tataři pro pochopení vzdělaneckého evropského sarkazmu málo civilizovaní, a tak nevraživou narážku nepochopili. Začali tuhle moudrost s úsměvem opakovat, až svět definitivně přesvědčili o své úskočnosti.</p>
<p>Jenže já se teď ocitl v tak podivné variantě Ruska, kde tento výrok měl plné právo na existenci. V islámském Rusku!</p>
<p>Hned jsem se ale okřikl, protože samo slovo Rusko tady nemělo žádný význam. Tady nebylo Rusko. Ani Německo, Velká Británie, USA nebo Čína… Byl to svět městských států, nepatrných území, která se nikdy nespojí v říši. Funkcionálové ho jakýmsi způsobem udrželi ve stadiu feudalizmu, v dobách, kdy výrok „já jsem ze Pskova“ či „já jsem z Kazaně“ znamenal mnohem víc než „já jsem Rus“ či „já jsem Tatar“. Po Evropě i Asii se v té době proháněly stále stejné národy; energicky se křížily; dobývaly se navzájem, ničily a asimilovaly; měnily víru i jména… Málokdo dnes ví, že kupříkladu předkové Čečenců byli křesťané, že Tataři nejsou Tataři, ale Bulgaři, kteří jen přijali název jednoho ze svých kmenů, Tatarů, jež Mongolové vyhladili už v dobách Čingischánových. Historie je dáma povětrná a veselá, i když ten její humor bývá většinou černý.</p>
<p>Takže úplně první a bulvární asociaci „dostal jsem se do Ruska, kde jsou u moci islamisté“, jsem mohl směle zavrhnout. Ve skutečnosti jsem se ocitl ve městě Orysultan, existující na místě Moskvy ve světě jménem Veroz. Místo Stockholmu tam najdete Kimgim, místo Kyjeva nějakou Ababagalamagu a místo Paříže taky něco jako Dyr Bul Šyl. (Asi jedině polské město Sczeczin, které je pohromou pro všechny národy píšící latinkou, si název nikdy nezměnilo.)</p>
<p>Ale Rusové tu nikdy nebyli a nejsou. Ani Němci. Ani Tunguzové, Korjaci, Tataři nebo Baškirové. Je to jiný svět, jenž se tomu našemu podobá jen zčásti…</p>
<p>S tímto pevným přesvědčením jsem nakonec z celnice Nikolaje Cebrikova vyšel ven. Pak jsem se ohlédl – a pobaveně zamručel.</p>
<p>Z Orysultanu jeho celnice vypadala jako… že by krypta?</p>
<p>Nebo jako mauzoleum?</p>
<p>Ano, ze všeho nejspíš jako mauzoleum. Nemyslím to komunistické, z Leninových dob, co stojí na Rudém náměstí, ale normální orientální mauzoleum: Budova s klenutou střechou, pod ní se choulí malé vyřezávané dřevěné dveře, krychle z bílého kamene o půdorysu tři krát tři metry, nad níž se tyčí nevysoká kopule…</p>
<p>„Můj ty smutku,“ zamumlal jsem. „Já jsem… na hřbitově!“</p>
<p>Tajemné stavby kolem okamžitě získaly jasný smysl. Jsou to mauzolea, krypty. Orientální hřbitov. Jaký jiný by taky v tomhle městě mohl být?</p>
<p>Ale ten Cebrikov stejně musí být zajímavý člověk, když jeho celnice „prorostla“ právě na hřbitov…</p>
<p>Kráčel jsem podél mauzoleí a prohlížel si nápisy nade dveřmi. A zase takové zvláštní překvapení – ty nápisy byly v ruštině. A vůbec jsem tu narážel hlavně na ruská jména:</p>
<p>„Zde leží Petr, syn Vasilijův. Budiž mu vůle Alláhova štědře milostiva! Jménem Boha všemohoucího a slitovného. Každá duše smrti okusí a pak se navrátíte k nám!“</p>
<p>Anebo:</p>
<p>„Aj, přívrženci víry pravé! Buďte svorni! Teprve pak vás čeká blaženost! Syn Ravilův Iskander zde odpočívá.“</p>
<p>Některé nápisy se pro mě měnily v nepochopitelný hlavolam a znovu připomínaly, že nejsem na Zemi:</p>
<p>„Není Tengriho kromě Alláha. Muhammad, vyslanec jeho!“</p>
<p>Většina nápisů byla bohatě zdobena tesanými květy a geometrickými ornamenty. Fotografie tu nebyly žádné, ale to snad mají muslimové ve zvyku i v našem světě.</p>
<p>Náhrobní nápisy se tu velice často podobaly filozofickým či teologickým výrokům:</p>
<p>„Jen s pomocí Boží dokážeme skoncovat se zlem a stát se člověkem hodným toho jména! Jen posuďte to na příkladu mém, na příkladu opovrženíhodného!“</p>
<p>A pak jsem narazil na malé mauzoleum (dveře tam tuším jen tak pro pořádek byly taky), jehož nápis mnou otřásl:</p>
<p>„V ráji jsem – a huriska mě laská. Leč neutěšen jsem, a proto pláču – to není matka má, to není matka má. Přichází anděl, hračku podává mi. Leč neutěšen jsem, a proto pláču – to není otec můj, a já to vím.“</p>
<p>Veškerá exotika, všechna ta zvláštnost a odcizenost okolního světa najednou byly naprosto nedůležité. Stál jsem u dětského hrobu a věděl jsem, že ať rodiče toho dítěte věřili v cokoli – v Krista, Alláha, Tengriho či v Darwinovu evoluční teorii –, jejich zármutek byl docela obyčejný a opravdový.</p>
<p>Celý jsem se ošil a rozhodně to nebylo zimou. Objal jsem si rukama ramena a s pohledem na cizí hrob v cizím světě tak chvíli postál.</p>
<p>Ten svět pro mě najednou přestal být cizí. Z lesklé pohlednice či z pokusu smyčkanských přírodozpytců se proměnil v živý vesmír, protože lidé umírají jedině v živém vesmíru.</p>
<p>„Neplač,“ řekl jsem polohlasně cizímu dětskému hrobečku. A tiše jsem se po kamenných cestičkách mezi mauzolei vydal dál; nápisy už jsem si nečetl.</p>
<p>Stejně by mě zajímalo, zda funkcionálové mají děti.</p>
<p>Najednou jsem se nad tím vážně zamyslel. Je to jen omezení volnosti pohybu, čím se platí za funkcionálské schopnosti? Je to jen funkcionálský obojek, co považujeme za okovy? Člověk se s nesvobodu v podstatě smiřuje snadno, a dokonce ji dokáže považovat za výhodu, což dokazuje už příklad děkabristy Nikolenky. Zato kvůli milované bytosti či kvůli dětem je schopen utrhnout se z jakéhokoli řetězu a jít na jistou smrt.</p>
<p>Sex byl pro většinu funkcionálů oblíbenou zábavou.</p>
<p>Zato rodinu obvykle neměli…</p>
<p>U východu ze hřbitova, hned vedle zdi vysoké jako dospělý muž jsem potkal dva první obyvatele Orysultanu. Ti dva postarší muži se opravdu podobali Tatarům. Jejich oděv ale rozhodně nenesl žádné známky tohoto etnika – na sobě měli normální boty, kalhoty a kabáty…</p>
<p>Pozdravili jsme se krátkou úklonou a beze slova si šli každý po svém.</p>
<p>No tak budiž, první zkouškou jsem prošel, můj zevnějšek u místních žádný zvláštní podiv nevyvolává…</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Chrám proroka Isy by v každém z moskevských duchovních musel vyvolat pohněvaný nesouhlasný křik, protože vypadal jako karikatura chrámu Krista Spasitele. To vše i přesto, že přímá návaznost tu patrně nebyla – dějiny našich národů se od sebe diametrálně lišily, protože naše cesty se rozešly kdysi v temnotách dávnověku. Chrám taky stál docela jinde, někde v místech naší stanice metra Majakovská – samozřejmě za předpokladu, kdyby alespoň Kreml stál tam, co u nás. A podobal se jen na první pohled. Kopule byla podobná, to ano. Zato tu stály dva minarety, jež vyrůstaly přímo z kopule, vše bylo obloženo blankytnými kachlemi, chyběly tu kříže, a o to víc jsem tu viděl bohatého ornamentálního zdobení (ostatně až tady jsem narazil i na pečlivě vykroužené arabské písmo).</p>
<p>Samo město Orysultan (či chcete-li, Oryzaltan) vyvolávalo mírnou nechápavost. Kimgim vypadal ozdobně a vánočně, ale bezpochyby evropsky. Snad jako německé městečko z Hofmannových časů anebo anglické z dob Dickensových. Bylo v něm cosi příjemného a známého – buď z filmů, nebo z knih. Zato Orysultan se nepodobal ničemu. Ani hlučnému a zmatenému Turecku, jak jsem se podvědomě obával, ani ještě exotičtějšímu Egyptu či Emirátům.</p>
<p>A Kreml tu doopravdy měli. Jen na věžích se místo hvězd či orlů skvěly zlatavé trojúhelníky. Upřímně se přiznám, že větší radost by mi udělaly arabské půlměsíce či židovské šesticípé hvězdy, protože to by bylo srozumitelné. Ale trojúhelníky? Že by zednářská pyramida? Obrácená ovšem základnou vzhůru. Nebo symbol svaté trojice? Jenže to se můžu stejně úspěšně domnívat, že jde o symbol tří opilců skládajících se někde u moskevského krámku na vodku.</p>
<p>Na dlažební kostky jsem narazil jen ve dvou ulicích, jimiž jsem prošel, a bylo jasné, že jde o nedávnou novotu. Ty ulice navíc působily jako čistě turistické – všude plno obchůdků, kde se prodávaly suvenýry v podobě šavlí a přileb, aromatických tyčinek a vodních dýmek, láptí a barevných svíček, ptáků z březové kůry a perníčků, jež vypadaly jako tulské, ale k mání tu byly i kukačkové hodiny (jen s tím rozdílem, že v jejich okénku místo kukačky seděla lesklá dřevěná černá vrána), a také velké, hrubě kolorované litografie. Napadlo mě taky, že zobrazování lidí tu zakázáno nebude, anebo ten zákaz dodržují jen věřící. Prošel jsem kolem dvou obrazových galerií a jednoho obchodu s koberci, na němž reklama hlásala: Nejlepší dárkem vaší milované je její tvář na koberci!</p>
<p>Tuto jistotu tkalce koberců jsem úplně nesdílel, protože v našem světě se do koberců vetkávaly jen portréty prezidentů a diktátorů. Malý kobereček, vystavený ve výloze, na němž se skvěla tvář zrzavé a pihovaté dívenky, ale vypadal opravdu sympaticky. Rozhodně v tom nebylo nic bombastického ani banálního.</p>
<p>Narazil jsem tu taky na slušnou řádku hospůdek a kavárniček. V jedné docela maličké se dvěma stolky uvnitř a dvěma na ulici jsem si koupil čaj a dva ještě syčící čebureky z mletého masa. Posadil jsem se ven; u vchodu stál plechový hřib venkovního plynového ohřívače, připojeného k propanbutanové bombě. Rozžhavená mřížka vydechovala teplo, rozpouštěla náhodné sněhové vločky a vysušovala kameny pod nohama.</p>
<p>Čebureky byly chutné a šťavnaté, obsahovaly spíš maso než cibuli. Také čaj byl chutný a silný, i když jsem litoval, že se mě na nic neptali a vrazili do něj dvě lžičky cukru.</p>
<p>Také rozum přece ze značné části prochází žaludkem. Náhle jsem k Orysultanu pojal nečekané sympatie. Stejně je to přívětivý svět, tenhle Veroz! Není to nakonec tak, že zastavit vývoj někde v devatenáctém století stálo za to? Nebo ne zastavit úplně, ale zpomalit, aby technický pokrok nepředehnal vývoj mravů?</p>
<p>Pomalu jsem obcházel chrám proroka Isy, dokud jsem nenarazil na vchod. Postavil jsem se ke dveřím zády, tváří do široké ulice, po níž poměrně čile křižovaly různé vozy a vozíky – dvojkolkami počínaje a mohutnými faetóny konče. Saně jsem tu mimochodem neobjevil vůbec. Spousty metařů a domovníků jejich provozu zřejmě neposkytovaly ani tu nejmenší šanci.</p>
<p>Tak – a kde teď mám ve vyznačené výseči hledat věžičku s hodinami, ptákem a krámkem?</p>
<p>Hned jsem pochopil, co měl Cebrikov na mysli těmi deseti až jedenácti hodinami, a zároveň jsem spatřil i věž nad hodinářstvím. Nebyla to vlastně věž, ale věžička.</p>
<p>Starý pán se navíc dopustil slovní hříčky.</p>
<p>Zaprvé měl rozhodně na mysli směr a dívat se někam mezi desátou a jedenáctou znamenalo dívat se mírně doleva. A zadruhé na něm byla dobrá desítka velkých hodin, které šly každé jinak, a možná tak ukazovaly čas v různých městech. Malý patrový domek neměl vůbec žádná okna a v tom patře byly k vidění právě jen ciferníky hodin.</p>
<p>Hlavní hodiny pak byly na věžičce čnící ze střechy. Ciferník měl v tomto případě v průměru nejméně půldruhého metru. Právě se na něm otevřel malý poklop, z nějž vyskočila dřevěná vrána a rozeřvala se:</p>
<p>„Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá! Krá!“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Každý se přece může zbláznit po svém. Cebrikov chatuje s náruživostí novokřtěnce. Někdo chová rybičky, jiný si pořídí hodinářství s orloji.</p>
<p>Protože jedna věc je funkce a věc docela jiná je koníček.</p>
<p>Jen mě zaráží, proč si místo kukaček pořídili vrány…</p>
<p>Počkal jsem, až proud kočárů trochu prořídne, a přešel jsem přes ulici. Neměli tu ani semafory, ani přechody se zebrou, ale ráz místní dopravy takovouto lehkomyslnost umožňoval.</p>
<p>Dveře do hodinářství zamčené nebyly. Strčil jsem do nich a nad hlavou mi cinkl zvoneček. Majitel obchodu stál za pultem – byl to přátelsky se usmívající tlouštík v brýlích, který ostatně vypadal zcela evropsky. Na sobě měl květovaný středoasijský chalát s bílými vzory na zeleném podkladu, což jeho zevnějšek činilo víc než komickým.</p>
<p>„Vy jste Andrjuša?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Salam alejkum, můj drahý.“ Tlouštík vyšel zpoza pultu, oběma rukama uchopil mou dlaň a potřásl jí. Pod chalátem na sobě měl široké stylové zelené šarovary a obut byl do měkkých kožených střevíců. „Buď v mém malém obchůdku hostem, cizinče. Toho si každý nevšimne, zdaleka ne každý, jak jsou lidé ohromení velkolepostí Isova chrámu… Nechať je muslimům odpuštěno nesprávné hodnocení jeho úlohy v dějinách!“</p>
<p>Na celníkově krku (a bylo mi naprosto jasné, že před sebou mám funkcionála) visel řetízek. Jakmile si povšiml mého pohledu, Andrjuša si rozhalil chalát a předvedl mi křížek.</p>
<p>„Neustále si uchovávám pravou víru,“ zvěstoval mi hrdě. „Nene, samozřejmě nejsem žádný extrémista! Křesťanství je ve skutečnosti mírumilovná konfese, která vyzývá k lásce a duchovnímu zdokonalování. Nepřišel jsem vám dát mír, ale meč – to je jen alegorie, jež nikterak…“</p>
<p>„Já… jsem vlastně taky křesťan,“ zahučel jsem. „Pravoslavnej.“</p>
<p>„Á! Zdráv buď bratře! A odpusť příteli! Jsem tu zvyklý neustále se přít s muslimy, kteří křesťany vytrvale viní z chorobné agresivity, a to dokonce i ti nejinteligentnější z nich… Tak co bys potřeboval, potěcho očí mých?“</p>
<p>„Proč tu nemáte kukačky?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Andrjuša přimhouřil oči:</p>
<p>„Ach tak,“ pronesl zamyšleně. „Andrjuša, kukačky, pravoslavný. Je to jasné! Že ty jsi z Moskvy? Nemám pravdu! Od Kosti!“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Jak že se mu to přezdívá?“</p>
<p>„Koťa.“</p>
<p>„A co mi posílá, příteli mého přítele?“</p>
<p>„Dopis,“ hlesl jsem a připadal si už jako naprostý pitomec. Nač já myslím? Vůbec jsem ho nečetl, i když času bylo dost, styděl jsem se.</p>
<p>Andrjuša rychle přebíhal očima po řádcích. Já se rozhlížel kolem sebe. Krámek byl malý, navíc uprostřed předělený pultem. Vedle vchodových dveří jsem zahlédl okno a pod ním dvě odřená křesla. Za pultem bylo vidět další dveře, vedoucí do nitra domu, a stěnu celou ověšenou hodinami.</p>
<p>„Tak kukačky, říkáš?“ ozval se nepřítomně Andrjuša během čtení. „My tady kukačky nemáme, můj drahý. Pán je pro nás nestvořil. Možná že takový zlý pták, co svá vejce strká do cizích hnízd, existuje, ale nekuká a do hodin se neumisťuje. Kdežto vrána je pták chytrý, mazaný, se smyslem pro humor a taky pro odpovědnost před vlastním hejnem. Je to úctyhodný pták! A jeho křik je pronikavý, takže je ho daleko slyšet.“</p>
<p>Pak dopis složil a uschoval ho někam pod pult. Teď na mě pohlédl docela jinak, spíš vážně.</p>
<p>„Jak se jmenuješ, můj nečekaný hosti?“</p>
<p>„Kirill.“</p>
<p>„Velice mě těší. Já jsem Andrej. Blízcí přátelé z Moskvy mi říkají Andrjuša, ale pokud mám být upřímný, v našem světě to není zvykem. Jenže… jeden brepta neznámo proč říká všem celníkům takovýmito zdrobnělinami.“</p>
<p>Zrudl jsem. Jistě, už chápu – Nikolenka, Andrjuša: Koťa sám sobě říkal taky deminutivem a pro ostatní ani jiné než zdrobnělé pojmenování neměl.</p>
<p>„Velice mě těší, Andreji.“</p>
<p>Znovu jsme si stiskli ruce.</p>
<p>„Kukačky tu vůbec nemáme,“ opakoval ještě jednou Andrej. „Pštrosy taky ne. Chybí tu i některé druhy savců, ryb a hmyzu. Zato v mořích tu jsou gigantické chobotnice a v Africe i dinosauři…“</p>
<p>„Dinosauři?“ zvolal jsem s nelíčeným nadšením.</p>
<p>„Ano. Jestli se nemýlím, tak dobré dvě desítky. Většinou drobnější, z velkých máme jen tyranosaura. Ten je ale v Červené knize, protože jich zbylo sotva padesát kusů…“ Andrej se odmlčel a pak překvapeně dodal: „Já nevím, proč to ty démosy pokaždé tak zarazí?“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>„Lidi z tvého světa, synu naivity! Toho, kde leží Moskva. Vy říkáte našemu světu Veroz a my vašemu zase Démos.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Vy tam všude máte demokracii, což je takové starobylé společenské zřízení.“</p>
<p>„Jak starobylé?“ rozhořčil jsem se. „Třeba vy tu přece máte feudalizmus, ne?“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil Andrej. „Protože to je systém pokrokovější. Demokracii jsme tu měli v starověku.“</p>
<p>„My taky, v Athénách,“ blýskl jsem se vědomostmi. „Ve starém Řecku.“</p>
<p>„Já vaše dějiny znám,“ přikývl hodinář. „Tak tedy: Demokracie je starobylá forma vlády, nerozlučně spojená s otrokářstvím a stavící naroveň mudrce i idiota, lenocha i mistra, zkušeného starce s usmrkaným klukem. A co tak pěkného shledáváš na takovém rovnostářství?“</p>
<p>„A co je u vás?!“</p>
<p>„U nás je velmi pokrokový systém referend. Každý občan v souladu se stavem svého konta v městské bance získává ten či onen koeficient významu, který pak určuje váhu jeho hlasu při všelidovém hlasování o nejdůležitějších otázkách.“</p>
<p>„Jo? A co je na tom podle tebe poctivýho?“ popadl mě vztek. „Takže čím je člověk bohatší, tím…“</p>
<p>„Tak to není!“ pohrozil mi prstem. „Podívej se. Ty peníze musí být uloženy v městské bance. Což znamená, že fungují ve prospěch města, ve prospěch celku. Jakmile bys je vložil do svého obchodu nebo si je zašil do slamníku, tak to znamená, že se o své okolí nestaráš a tvoje společenská váha je nízká. To zaprvé. Referenda se konají každou sobotu brzy ráno. Když přijdeš a obětuješ na to vlastní spánek, tak je to zase ukazatel tvé odpovědnosti, tvého osobního zájmu o posuzovanou věc. To zadruhé. Když neumíš vydělávat, tak jsi buď ještě příliš mladý a máš málo zkušeností, anebo sis vybral nesprávné povolání, takže jsi hloupý, anebo jsi rozhazovačný vykuk, takže by nemělo smysl svěřovat ti rozhodování o důležitých záležitostech.“</p>
<p>Mávl jsem rukou:</p>
<p>„No dobře, věřím ti. To je velice pokrokový a zatraceně tvrdý. Nějakej bankéř vloží na tohle konto všechny svoje prachy, a tím pádem rozhoduje za všechny.“</p>
<p>„Jak to? Tady jde o koeficient, rozumíš? Každý člověk má jeden hlas. A tahle jednička se násobí buď nulou, to když v bance nemáš vůbec nic, anebo číslem, které exponenciálně směřuje od nuly k jedné. Tu jedničku ale nikdo nepřeskočí. Dva hlasy dvou obyčejných středních obchodníků převáží hlas toho nejbohatšího bankéře.“</p>
<p>„Ale stejně se mi to nezamlouvá,“ namítal jsem dál. „Je to nákup hlasů za prachy…“</p>
<p>„Ó, bratře prostomyslnosti! Copak u vás se hlasy nekupují?“ zasmál se Andrej. „A kdyby se alespoň kupovaly za peníze. Většinou jde přece jen o sliby…“</p>
<p>Umíněně jsem zakroutil hlavou:</p>
<p>„Dost. Já už se hádat nebudu. A pokud se mám přiznat, tak je mi jedno, jestli je u nás demokracie nebo feudalizmus!“</p>
<p>„Právě proto, že je vám všechno jedno, nejste schopni uspořádat si život pořádně,“ poznamenal Andrej nabádavě.</p>
<p>Opět jsem chtěl něco namítnout, ale nějak jsem pro přednosti našeho světa nedokázal zahořet. Démos… to je mi tedy nápad!</p>
<p>„A jakej režim je v Pevnině?“</p>
<p>„Ó, otče zvídavosti!“ Hodinář se zazubil. Jak se to tak jevilo, politické úvahy byly jeho oblíbenou činností. Kdyby žil u nás, stal by se z něj politik nebo novinář. „Teokracie. A to teokracie ne ledajaká, ale scholastická, darwinského typu.“</p>
<p>„Jak tomu mám rozumět?“ Snad zbytky celnických znalostí, snad kdysi přečtené knihy mi umožnily, abych něco takového… no, alespoň zhruba pochopil. „To mi nějak nejde dohromady.“</p>
<p>„Aby taky šlo!“ Andrej se zachichotal. „Moc je tam náboženská a všechno v životě odvozuje z bible. Jenže svého času se v Pevnině objevil muž jménem Charles Darwin. U vás je přece taky slavný, není-liž pravda?“</p>
<p>„To ano. A u vás?“</p>
<p>„Zahynul při námořním neštěstí. Nejspíš se jednalo o útok obrovité chobotnice. Takže se nijak proslavit nestihl.“</p>
<p>Chmurně jsem přikývl.</p>
<p>„Tak tedy,“ pokračoval Andrej, jako by se nechumelilo. „Darwin vytvořil teorii, která vývoj rostlin a živočišných druhů zkoumala jakožto projev Boží vůle. Později společně s mnichem Mendelem, s nímž ho spojovalo něžné a oddané přátelství, ustavili základy praktické genetiky a naučili se hovádka Boží k ještě větší slávě a radosti Stvořitelově proměňovat.“</p>
<p>Mluvil vážně, ale v koutcích úst jako by se mu usadil potutelný úsměv.</p>
<p>„K ještě větší slávě a radosti?“ přeptal jsem se.</p>
<p>„Tak to rozhodlo svaté Konkláve po třiceti letech debat k tomuto problému. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, je sice jen ubohý červ, ale v rukou Pána se může stát jeho nástrojem. Biologie a genetika se v Pevnině rozvíjely mílovými kroky. V práci svatého Darwina a svatého Mendela pokračoval velký ruský muž, který se po smrti také stal svatým…“</p>
<p>„Mičurin,“ usoudil jsem podmračeně.</p>
<p>„Správně!“ rozesmál se Andrej. „Ivan Mičurin.“</p>
<p>„A jak zemřel?“ zeptal jsem se. „Lez na jabloň pro meloun a srazila ho višně?“</p>
<p>„To byla velká hrůza!“ neporozuměl mému černému humoru Andrej. „Ale tak se to nestalo, synu výmluvnosti! Mičurin nepřežil jeden ze svých pokusů a společně s ním nepřežil ani personál a pokusný pozemek s viváriem. Experimenty s genomem jsou, pokud to nevíš, velmi nebezpečné…“</p>
<p>To jsem nevěděl. Ale věřil jsem mu na slovo.</p>
<p>Andrej se na pár okamžiků odmlčel a povzdechl si. Bylo na něm vidět, že by si docela rád ještě popovídal o demokracii, o náboženství, o genomu i o svatém Darwinovi.</p>
<p>„Mám jeden velmi zdařilý průchod do Pevniny. Jejich úřady velkou část dveří uzavřely a některé průchody jsou zase ve velmi opuštěných místech. Kdežto v tomto případě se to všechno poskládalo tak, že se průchod využívá právě ke kontaktům. Jde o to, že vede přímo na nádvoří Konkláve ve Vatikánu.“</p>
<p>„Konkláve?“</p>
<p>Andrej si opět povzdechl.</p>
<p>„Je ti známo, že tam vládne křesťanství, vnuku vzdělanosti? Jenže to křesťanství není takové jako u nás nebo u vás. Žádného římského papeže, a ještě ke všemu neomylného, tam nemají. Mají ovšem kardinálské Konkláve, které tvoří šest kardinálů… Pojď, příteli můj!“</p>
<p>Společně s ním jsem prošel za pult, kde Andrej otevřel úzká dvířka a bokem se jimi protáhl.</p>
<p>Tady už se to příbytku funkcionála podobalo mnohem víc, a to funkcionála starého a dávno zabydleného. Byl to velký sál s vysokými vitrážovými chrámovými okny do čtyř stran. Do dvou přímo protilehlých zářilo jasné slunce. Přesněji řečeno dvě slunce z dvou světů Vějíře…</p>
<p>„Ano,“ přikývl Andrej, když si povšiml mého pohledu. „Tamhle je Pevnina. A tamhle Janus.“</p>
<p>„Tam to znám,“ přikývl jsem. „Znáš celnice Vasilisu a Martu?“</p>
<p>„Z vašeho světa?“</p>
<p>„Ano. Jejich dveře vedou na Janus… a já to přešel od Vasilisy k Martě.“</p>
<p>„V jakém ročním období?“</p>
<p>„Nedávno. Bylo tam zrovna předjaří.“</p>
<p>„To znamená, že jejich průchody jsou od mého daleko. Tam, co vedou mé dveře, je teď léto… Podívej se.“</p>
<p>Zvědavě jsem ho následoval. Janus ve mně nezanechal jen ty nejodpornější dojmy, ale také pýchu – přece jen jsem i v tomto velmi nehostinném světě přežil.</p>
<p>Pod mozaikovým oknem, vrhajícím na podlahu skvrnky oranžového a zeleného světla, byly obyčejné dřevěné dveře s mohutnou závorou. Vypadalo to, že s tou závorou se příliš často nehýbalo: když ji Andrej odsouval, vyloženě zafuněl. Pak dveře otevřel, poodstoupil, a umožnil mi tak pokochat se výsledkem svého snažení.</p>
<p>Mlčky jsem stanul na prahu.</p>
<p>Za dveřmi se až k obzoru táhlo moře žlutého písku. Vanul tam horký suchý vítr, který pláň neustále přežehloval; nikde nebylo vidět jedinou dunu či jediný kámen. Jediné, co mohlo oko potěšit, bylo nebe. Oslnivě modré, čisté, se zářícím slunečním terčem.</p>
<p>„Můžu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Samozřejmě. Jen se tam podívej.“</p>
<p>Opatrně jsem překročil práh a rozhlédl se. Okamžitě mě zaplavil žár. Ohlédl jsem se. Z téhle strany celnice vypadala jako staré stavení z vichrem ošlehaného pískovce, opatřené naprosto nesmyslným vitrážovým oknem. Kousek stranou čněly z písku dva pevně usazené sloupy, mezi nimiž se ve větru zmítal provaz.</p>
<p>„Zpočátku jsem zkoušel sušit tady prádlo,“ vysvětlil mi ze dveří Andrej. „Jenže moc přesychalo a chytalo pach písku. Zato maso se tu suší nádherně. Mouchy žádné a v létě neustále svítí slunce. To je taková pochoutka, že se jen olizuješ.“</p>
<p>Přikývl jsem a vrátil se do celnice.</p>
<p>„Inu dobrá, půjdeme do Pevniny,“ řekl Andrej a dveře zavřel. „S pomocí Boží…“ Pokřižoval se.</p>
<p>Já pro jistotu také. Na další světy jsem se nevyptával.</p>
<p>Dveře do Pevniny byly zjevně mnohem používanější. Andrej je nejdřív jen pootevřel. Pak postál. Potom je pomalu a jakoby s obavou začal otevírat úplně. A řekl:</p>
<p>„Abys tomu rozuměl… Tohle je vpodstatě jediný volný průchod do jejich světa. Všechny ostatní spolehlivě zazdili. A ten můj je pod neustálým dohledem…“</p>
<p>Za dveřmi jsem objevil malý dvorek obehnaný vysokou bílou stěnou. A vydlážděný. Ve zdi jsem spatřil ještě jedny dveře. A kromě toho i řadu střílnovitých otvorů. Okamžitě se mě zmocnil nepříjemný dojem, že těmi otvory se na mě dívá plno nevraživých očí. A nejen to – ti za zdí jako by na mě mířili zbraněmi.</p>
<p>„Dobrý den!“ zvolal velmi zřetelně Andrej. „Mír vám – pro větší slávu Páně!“</p>
<p>Dveře ve stěně se otevřely. Ta ostraha je skvělá, neustále v pohotovosti…</p>
<p>Pak ale na dvorek vstoupilo to nejpodivnější procesí, jaké jsem si kdy dokázal představit.</p>
<p>Samozřejmě jsem věděl, že na naší Zemi římského papeže střeží švýcarští gardisté v pestrých, skoro klaunských uniformách, s modrými, oranžovými, rudými a žlutými pruhy od hlavy až k patě. Kdekdo tvrdí, že uniformy navrhl sám Michelangelo, ale jiní zase ujišťují, že ty stejnokroje jsou staré sotva sto let a že je vymyslel kapitán této gardy. Ve skutečnosti mají pravdu ti i oni, protože čacký oficír s návrhářskými buňkami se skutečně inspiroval starými mistrovými skicami, jež konzervativní katolíci svého času odmítli. Když se tedy ve dveřích zamíhaly ty pestrobarevné kreace, nijak mě to nepřekvapilo.</p>
<p>Jenže uniformy na sobě neměli statní švýcarští mládenci, kteří opovrhli výrobou hodinek, čokolády a kapesních nožíků ve jménu cti ochraňovat samotného papeže, či v tomto případě Konkláve.</p>
<p>Na nádvoříčko hbitým lehkým krokem vběhly mladé dívky v právě popsaných uniformách, s pestrými baretkami na hlavách a lehkými píkami v rukou. U nohy každé z dívek se batolil malý psík s dlouhou hedvábnou srstí a mašličkou na temeni!</p>
<p>„Yorshirský teriéři!“ vyhrkl jsem překvapeně.</p>
<p>Strážkyně z titulní stránky pánského časopisu nás obstoupily v přesném půlkruhu.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl mi přiškrceným hlasem Andrej. „Yorkshirští teriéři, věrní strážní psi kardinálů, nelítostní zabijáci…“</p>
<p>Rozchechtal jsem se. Yorkshira jsem si jako psa obranáře jednoduše představit nedokázal. Tihle miláčkové bohémy, kapesní pejsci bohatých moskevských dam či zdůrazňovaně maskulinních hereckých hvězd typu Belmonda – a zabijáci?</p>
<p>Dívky na nás dál zíraly s kamenným výrazem ve tváři. Pejsci vrtěli krátkými ocásky.</p>
<p>„Potřeboval bych si promluvit s vyjednavačem!“ řekl Andrej a vyšel ze dveří.</p>
<p>Slečny mlčely. Ostatně – Andrej se neobracel na ně, ale ke komusi, kdo zůstal za zdí. Přešlapoval jsem z nohy na nohu, ovšem práh jsem pro jistotu zatím nepřekročil. Celník a hodinář celým svým vzezřením naznačoval, že je ochoten čekat do skonání světa.</p>
<p>Z protějších dveří vyšel ještě jeden člověk. Tentokrát muž a rozhodně žádný klaun. Byl časně středních let, tedy o něco starší než já, pečlivě oblečený do civilu – na sobě měl tmavé kalhoty, světlou košili a vlněné sako. Docela dobře jsem si ho uměl představit jak v ulicích Moskvy, tak v Kimgimu či Orysultanu, a nikde by žádnou zvláštní pozornost nevyvolával.</p>
<p>„Andreji,“ muž s přátelským úsměvem vykročil k celníkovi.</p>
<p>Vypadalo to, že Andrej už se upokojil. Vyšel muži vstříc, podali si ruce a objali se.</p>
<p>„Rád tě vidím, můj ubohý zbloudilý příteli.“ Muž se usmál, jako by tak svého společníka vyzýval, aby jeho slova zase nebral tak docela vážně. „Něco se přihodilo?“</p>
<p>„I já tě rád vidím, Marko. Byl jsem požádán, abych s tebou uspořádal malé setkání.“</p>
<p>„A kdo tě požádal?“</p>
<p>„Jeden známý z Démosu. Zřejmě člověk v jejich světě velice vážený.“</p>
<p>Marko na mě pohlédl a přívětivě se usmál.</p>
<p>„Takže to jste vy, ten velice vážený muž z Démosu?“</p>
<p>„Ne, já jsem jen vyslanec,“ vyložil jsem chvatně. „Byl jsem požádán, abych tu vedl jednání.“</p>
<p>„Jednání, to je dobrá věc,“ zvážněl Marko. „Slovo je s to zastavit nesvár, upevnit přátelství a zplodit lásku. Slova jsou nám dána proto, abychom jeden druhému rozuměli, dokonce i když je to velmi obtížné. Jak se jmenujete, mládenče?“</p>
<p>Zaškaredil jsem se. Mládenče mi už dávno nikdo neříkal.</p>
<p>„Kirill.“</p>
<p>„Výborně. Jste křesťan?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak to je ještě lepší. A… jste bývalý funkcionál?“ Marko se opět usmál.</p>
<p>Jak tomu asi rozuměl?</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ale to je velice, velice zajímavé… Andreji, jménem Konkláve zaručuji vyslanci Kirillovi v našem světě bezpečnost a vlídné zacházení. Jakmile vysloví přání se vrátit, bude ihned odveden k vašim dveřím.“</p>
<p>„Děkuji, Marko,“ odpověděl s viditelnou úlevou Andrej. „Běž dál, Kirille. Hodně úspěchů ve všech tvých záležitostech samozřejmě v případě, že jsou bohulibé a v souladu s právem.“</p>
<p>A rychle hupsl zpátky za má záda, což mi upřímně řečeno jistoty, že budu v Pevnině opravdu v bezpečí, věru nepřidalo.</p>
<p>„Jak si s nimi budu rozumět?“ zeptal jsem se, aniž bych se otočil.</p>
<p>„Copak jim nerozumíš už teď?“</p>
<p>„Teď ano, ale co až vyjdu z celnice? Mluvěj italsky nebo jak?“</p>
<p>„O tom jsem nikdy nepřemýšlel.“ Andrej se zachmuřil. „Říkáš podivné věci, pastorku obezřetelnosti! Když projdeš celnicí do jiného světa, dostáváš do vínku znalost jazyka, to je přece všem známo.“</p>
<p>„Aha.“ Teprve teď jsem pochopil, co měl na mysli Cebrikov, když říkal, že „projdu celnicí“. Znamená to tedy, že v Orysultanu se mluví docela jinak než rusky? „Děkuju. Nějak mě to všechno zaskočilo…“</p>
<p>„Jen vpřed, vpřed, otče neohroženosti!“ A Andrej mě postrčil do dveří. „Už se nezdržuj, není slušné nechat lidi čekat.“</p>
<p>Vyšel jsem ze dveří ven a ty se za mnou okamžitě zabouchly. Ztěžka zarachotila závora.</p>
<p>Dívky v pruhovaných uniformách si mě přísně prohlížely. Pejsci roztomile vrtěli ohony. Marko se usmíval.</p>
<p>„Dobrý den,“ řekl jsem. „Řekněte prosím, tohle jsou yorkshirové?“</p>
<p>„Zčásti,“ přikývl Marko. „Máte pocit, že to nebudou dobří obranáři?“</p>
<p>„No, snad před myší…“</p>
<p>Marko pohlédl na jednu ze slečen:</p>
<p>„Kaprále, ukažte našemu hostu, jak tihle milí hebcí drobečkové pracují.“</p>
<p>Dívka přikývla. Podala kolegyni svou komickou píku (komickou, samozřejmě když nebereme v potaz ostrý listovitý hrot). Pak ke mně přikročila a vztáhla ke mně ruku:</p>
<p>„Podejte mi prosím vaši bundu.“</p>
<p>Hlásek měla něžný a vlídný. Takovýmto hlasem se má vyznávat láska.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a bundu si stáhl. Bylo tu teplo.</p>
<p>„Ceníte si jí hodně?“ zajímalo slečnu.</p>
<p>„Ne. Moc ne.“</p>
<p>„To je dobře.“</p>
<p>Slečna bundou několikrát kývla a pejsek u její nohy každý pohyb její ruky bedlivě sledoval. Pak zavelela:</p>
<p>„Zabij!“</p>
<p>A vyhodila bundu do vzduchu.</p>
<p>Pejsek se na dlažbě doslova rozplácl – a pak se vymrštil vzhůru. Takového skoku by za normální okolností byl schopen snad velký kocour, nějaký ostřílený a polodivoký pouliční bojovník. A i to sotva, protože pejsek se do látky zakousl ve výšce půldruhého, možná dvou metrů. Společně s bundou pak dopadl na zem a po dlažbě se začala kutálet ryčící hrouda, cvakající zuby. Cáry odletovaly do všech stran – něco takového jsem naposledy viděl, když zahradník v parku najel motorovou sekačkou do hromady starých hadrů. Po nějakých deseti vteřinách pejsek od bundy odskočil.</p>
<p>Říkat téhle hromádce roztřepených stužek oblečení by ovšem nedokázal ani ten poslední bezdomovec.</p>
<p>„Panebože!“ vydechl jsem.</p>
<p>Pejsek spokojeně štěkl a rozběhl se ke své paní. Ta ho (s pohledem stále upřeným na mě) pohladila, pak vytáhla z kapsy šaškovských kalhot kostku cukru a dala ji pejskovi.</p>
<p>„Když ho od napadeného neodtáhneme, překousne mu během deseti patnácti vteřin vaz,“ vysvětlil Marko. „No a pokud má nepřítel krk chráněný, soustředí se pes na obličej.“</p>
<p>„A co jste… Jak jste to dokázali?“ zašeptal jsem.</p>
<p>Mám psy rád. Sám vlastním skyteriéra jménem Kešu, teď je zrovna u rodičů. Pes přirozeně není žádná hračka. Dokonce i v těch nejmenších koluje vlčí krev a umějí se bít – a to jak za sebe, tak za své pány. Jenže jsou psi bojovníci, pak psi lovci a nakonec psi přátelé. Bojový yorkshir – to je stejná absurdita jako jeptiška zařazená do oddílu komandos.</p>
<p>„Vyšlechtili je v yorském klášteře, kde se naši stateční gardisté učí chránit Konkláve,“ řekl Marko a zvědavě si mě prohlédl. „Skutečné dobro přece nemůže zůstat bez ochrany, nemám pravdu?“</p>
<p>„Máte,“ přikývl jsem. „Popravdě řečeno si to myslím odjakživa. Ale… jsou přece k pomilování…“</p>
<p>„Myslíte naše dívky?“</p>
<p>„Ne, pejsky… I když ty slečinky vlastně taky,“ rozesmál jsem se.</p>
<p>„Jsou opravdu roztomilí. Můžete si je dokonce pohladit a nekousnou vás, myslím bez dovolení.“</p>
<p>„A co děvčata?“ ptal jsem se dál.</p>
<p>Kaprálka se zaculila a odpověděla mi sama:</p>
<p>„To nevím… Ale radila bych vám to nezkoušet.“</p>
<p>Marko spokojeně přikývl.</p>
<p>„Pojďme, pojďme, Kirille. Doufám, že vás tahle malá podívaná příliš nerozrušila. Naši přátelé se naprosto nemají čeho obávat. A vy jste přece přítel, že ano?“</p>
<p>„Jistě!“ přikývl jsem s očima upřenýma na pejska. „O tom nemůže být pochyb!“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>10</strong></p>
<p>Existují lidé, kteří umějí žádat. Zaprvé jsou to profesionální žebráci, čímž nemyslím shrbené stařenky s napřaženou rukou někde před obchodem, ale ty, pro něž je žebrání profese a kteří mají svá trvalá místa před chrámy a hřbitovy, v parcích s davy lidí či před restauranty, jejichž podnapilí návštěvníci se na odchodu tak rádi blýsknou před svou dámou. Za druhé jsou to rození příživníci všeho druhu, které dobře známe a nejednou se s nimi přátelíme: jsou to školní spolužáci, co od nás opisují úkoly („máš přece tu matiku hotovou, ne?“), absentující kolegové na vysoké („hele, zapiš mě do prezence, jo?“), notoričtí opozdilci v zaměstnání („a potvrď šéfovi, že opravdu makám už od rána…“) anebo rodinní přátelé, co nás upřímně zvou na chatu („chvilku máknem na zahradě a pak si dáme šašlik a pivko, co ty na to?“). A my se jen štítivě zakřeníme, ale prvně řečeným něco strčíme, či v druhém případě polohlasně láteříme, ale taky pomůžeme. Koneckonců tu je přece vždycky možnost se od žebráka odvrátit a příliš dotěrného přítele odmítnout.</p>
<p>Jenže je tu i třetí kategorie profesionálů. Ta nejpříšernější, protože před tou se nikam neschováme.</p>
<p>Politici.</p>
<p>„Podpořit naši stranu je pro lid povinností!“</p>
<p>„Důchodci budou nuceni utáhnout si opasky!“</p>
<p>„Horníci přece musí pochopit naši situaci!“</p>
<p>„Partneři musí brát v úvahu i naše zájmy!“</p>
<p>„Podnikatelé musí mít na paměti prospěch státu!“</p>
<p>Uniknout před těmito požadavky nedokáže nikdo. Lid podpoří, důchodci si utáhnou, horníci pochopí, partneři vezmou v úvahu a podnikatelé mají na paměti.</p>
<p>Protože tyto požadavky mají ve skutečnosti povahu rozkazu. Je to naléhání líného žebráka s pistolí v ruce.</p>
<p>Nikdy jsem nebyl žebrák, neuměl jsem opisovat a na politiku se za normálních okolností můžu vykašlat. Jenže najednou jsem se ocital v roli prosebníka, a to ve všech podobách – to jest jak žebráka žadonícího o almužnu, tak přítele, který prosí o pomoc, a konečně i politika usilujícího o výhodné spojenectví.</p>
<p>Tohle pro mě není! Absolutně ne…</p>
<p>Jenže co si počít?</p>
<p>Mou jedinou šancí, jak se zbavit přílišného zájmu Smyčkanů a uhájit své právo zůstat sám sebou, bylo přemluvit představitele Pevniny, aby nám pomohli. A nejen to – ta pomoc musela být nezištná, taková, aby neproměnila naši Zemi, náš zaostalý Démos v další „scholastickou teokracii“. Protože sličné gardistky s nadýchanými zabijáčky na vodítcích se do mé představy šťastné společnosti jaksi nevtěsnávaly.</p>
<p>V Římě jsem nikdy nebyl a o Vatikánu jsem měl představu jen podle jakéhosi pitomého filmu, v němž se atentátníci pokoušeli srdce katolického světa vyhodit do vzduchu bombou z antihmoty. Nějak srovnat, zda se sídlo Konkláve opravdu podobalo sídlu papežovu, jsem tedy nebyl schopen. Jistá podobnost tu ale zřejmě byla – už jsem se stačil přesvědčit, že mnohé věci ve světech Vějíře zůstávají neměnné, dokonce i když se ty světy jeden od druhého odloučily už dosti dávno.</p>
<p>Obrovský chrám připomínal baziliku svatého Petra. Asi ano. Jenže když mě posadili do velkého uzavřeného kočáru, zahlédl jsem ho jen letmo a na okamžik. Tím kočárem jsem teď jel v doprovodu dvou slečen oblečených do uniforem z Michelangelova halucinogenního snu, dvou milých teriérků z Boschovy noční můry a konečně také ve společnosti zástupce Konkláve Marka.</p>
<p>„Jsem velice potěšen, že jste se u nás objevil právě během mé služby,“ oznámil mi Marko dobromyslně. „Abych pravdu řekl, nestává se často, abychom vstupovali do kontaktu s funkcionály. V ostraze celnice sloužím už pět let a s Andrejem jsem se za tu dobu viděl tak desetkrát, víckrát určitě ne.“</p>
<p>„Vy nemáte funkcionály rád?!“</p>
<p>„A co vy?“</p>
<p>„Já moc ne,“ přiznal jsem se. „Ze mě funkcionála udělali bez ptaní. Pak zabili mou dívku, pronásledovali mě… Ale to je můj soukromý problém. Vy zřejmě máte pro antipatie vůči nim jiné důvody…“</p>
<p>„Samozřejmě. Ryze praktické, tedy náboženské.“ Marko se na okamžik zamyslel. „Nepředstavujete si nás náhodou jako nějaké náboženské fanatiky, kteří ve funkcionálech vidí ďábla?“</p>
<p>„No…“ zarazil jsem se.</p>
<p>„Zřejmě ano. Ale mýlíte se. Jsme lidé zcela racionální a ve věcech víry snášenliví. Jistě, svatá křesťanská víra je základem naší společnosti: sjednocuje všechny státy a stává se svého druhu,“ luskl prsty, „jakýmsi superstátem. Ideologickým superstátem.“</p>
<p>„A já si myslel, že tu máte jen jeden celoplanetární stát.“</p>
<p>„Ale kdež, co vás nemá? To by nebylo příliš moudré, protože takový stát se těžko řídí. Jak byste chtěl silou spojit protichůdné ekonomické zájmy, rozdíly v kultuře, obyčejích a zvycích? Jednotná říše, království Boží na zemi, může vzniknout jedině postupně, evolučně, jak se postupně kultivují mravy, zmírňují se životní strázně a zvolna se začínají mísit jak národy, tak jazyky. Ano, to je náš ideál, ale k tomu máme ještě hodně daleko. Možná vás překvapí, ale my tu máme svobodu vyznání.“</p>
<p>„Ano?“ Můj podiv byl opravdu upřímný.</p>
<p>„Jistěže. Mnozí Arabové a Asiaté hlásají mohamedánství, Židé lpí na své starozákonní víře, Slované… vy jste přece mimochodem taky Slovan, že… Tak ti s Konkláve vedou spoustu rituálních sporů, a mají dokonce i nějaké své svaté, jež jiné národy neuznávají. A jsou tu i, a já se toho slova nebojím, i ateisté, neznabozi! Problémů a komplikací tu prostě máme plno! Někdy dochází mezi bratry v Kristu dokonce i k válkám…“</p>
<p>„Tak to si alespoň snáz porozumíme,“ konstatoval jsem. „Měl jsem dojem, že u vás je všechno mnohem tvrdší… Ale proč tedy tak upřímně nenávidíte funkcionály? Protože se snaží vnutit vám svou vůli?“</p>
<p>„To není problém,“ ušklíbl se Marko. „Co na tom? I kdyby to zkoušeli! Spor a polemika jsou přece neodmyslitelnou podmínkou jakéhokoli vývoje. To ne, Kirille. Nás rozhořčuje a uráží to, že funkcionálové zprznili svou božskou podstatu. Vzdali se toho, co je nám dáno od Boha, a obrátili se k tomu, co pochází z ďábla. Samozřejmě ne doslova, i když vznik funkcionálů opravdu zavání sírou…“</p>
<p>Opět se usmál. Opravdu velmi pokrokový duchovní. Neustále dává člověku na vědomí, že není třeba brát jeho myšlenky příliš dogmaticky.</p>
<p>„Ale vy sami přece taky experimentujete s biotechnologiemi. Měníte zvířata…“</p>
<p>„Právě – zvířata, Kirille. Výlučně zvířata. Protože ta nebyla stvořena k obrazu Božímu, a tak má člověk právo v souladu s vůlí Stvořitelovou je proměňovat.“</p>
<p>„Aha,“ řekl jsem hlubokomyslně. „Takže podstata problému spočívá v tom, že z funkcionálů se stali nadlidé?“</p>
<p>„Nelidé!“ vztyčil ukazovák Marko. „A v tom už rozhodně žádná božská vůle není. Mezi dary Božími a ďábelským svodem je vždy jeden podstatný rozdíl. Zázraky Páně neznají hranic, neboť i Jeho síla je bezmezná. Pokud je svatý muž schopen uzdravovat, je toho schopen kdykoli. Anebo není – záleží na vůli Páně. Kdežto ďábelské pokušení je mechanistické. Je tu zkrátka jasná hranice, jsou tu mechanistické zákazy a pravidla: Když uzdravovat, tak jen pět lidí denně, nebo jen za úplňku, nebo jen poté, co byl vykonán přísně dodržovaný rituál…“</p>
<p>„Takže obojek,“ vstoupil jsem do toho. „Funkcionálský obojek, který je drží u jejich funkce…“</p>
<p>„Přesně tak!“ zvolal radostně Marko. „To je to znamení ďáblovo. Nečistý není s to dávat neomezeně, jeho ‚dary‘,“ tohle slovo Marko pronesl s neskrývaným opovržením, „vždy mají svůj rámec, jeho štědrost je vykalkulovaná a jeho možnosti omezené. Ďábel je silný, ale jeho síla je konečná. Funkcionálové samozřejmě nejsou ďáblové, ale jen lidé. Někdejší lidé, zkažení nečistou silou.“</p>
<p>Chvíli jsem neřekl nic a pak jsem se zeptal:</p>
<p>„Takže vy opravdu věříte v ďábla?“</p>
<p>„Jak bych mohl věřit v Boha, a přitom nevěřit v ďábla?“ odpověděl mi otázkou.</p>
<p>Bojový yorkshirský teriér po mé pravici jasně štěkl. Zřejmě tak po svém proklel ďábelské úklady.</p>
<p>A já utichl.</p>
<p>V lecčem Pevnina nebyla tak děsivá, jak jsem se obával. Na druhé straně jsem ovšem pochopil, že dohoda s nimi bude opravdu složitá. Jakmile se na podobných jednáních kromě obou stran podílejí, byť neviděni, Bůh a ďábel, tak jsou ta jednání moc a moc obtížná…</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Na svět, v němž byli všichni příchozí z jiných sfér bytí považováni za bezděčné, či dokonce dobrovolné pomahače ďáblovy (jistě, jistě, naštěstí alespoň ne za ďábla samého!), tu se mnou zacházeli prostě báječně. Po asi půlhodinové cestě kočárem jsme se ocitli na uzavřeném nádvoříčku, zarostlém břečťanem, kde uprostřed malé fontány zurčel vodotrysk. Do dvora vedla okna a balkonky útulného domu, z jehož sluncem ozářených stěn, ze štěrbin mezi kameny tu a tam vyrážela tráva. Bylo tu ticho, jako by město zůstalo daleko za námi, a kolem zaznívaly jen hlasy cikád. Dověděl jsem se, že tento dům je mou rezidencí během pobytu v Pevnině. Zdvořile se zeptali, zda právě držím půst, a pokud ne, co bych si přál k obědu. Slečny z ochranky zůstaly dole v přízemí, kdežto Marko se s viditelnou lítostí rozloučil, protože ho volala zpět služba u celnice. Já vystoupil do prvního patra a zvědavě jsem obešel přidělené prostory.</p>
<p>Jak jsem správně předpokládal, všechna okna vedla jen do vnitřního dvora. Takže ta rezidence přece jen trochu připomínala fešácký kriminál. Uvnitř to ale bylo pěkné – velké světlé pokoje, na podlaze staré chladivé parkety, zdi vytapetované látkami v pastelových odstínech a několik obrazů, především zátiší a bukolické výjevy. V prvním patře byly celkem tři ložnice (takže tu mohla bydlet i menší delegace) a tři koupelny – dvě malé a jedna obrovská, s velkou mramorovou vanou a sprchou neobvyklé konstrukce: místo z běžné růžice voda na hlavu kaskádovitě vytékala z jakéhosi mramorového chrliče. Pak tu byl prostorný salon s křesly a stolky, kuřárna (rozhodně jsem nečekal, že by se v Pevnině mohlo kouřit, a tak mě příjemně překvapila krabice doutníků a několik balíčků cigaret bez filtru) a k tomu menší knihovna.</p>
<p>A právě ta knihovna mě zaskočila nejvíc. Dospěl jsem k názoru, že knihy jsou velmi pečlivě vybrané, aby čtenáři zbytečně mnoho informací neposkytovaly, ale tu a tam přece jen něco proskočilo – a to člověka zaráželo nejvíc.</p>
<p>Velmi váženým autorem tu soudě podle nádhery vazeb byl kupříkladu Voltaire. Mnohadílné spisy v hnědé kožené vazbě, zdobené zlatě raženým nápisem <emphasis>Je třeba vzdělávat naši zahradu </emphasis>a rovněž stejně vyvedeným obrazem kříže, ovinutého révou.</p>
<p>Na naší Zemi by tohoto břitkého volnomyšlenkáře mezi přátele církve rozhodně nikdo nepočítal. Můj otec si tohoto autora kdovíproč velmi vážil, kdežto já četl jen <emphasis>Pannu orleánskou, </emphasis>a to ještě v pubertálním věku, přilákaný slovem „panna“ a hojným počtem různých opovážlivostí. Dodnes si vybavuji, kdo všechno se jen odvážné Jany z Arku hodlal zmocnit – skřetovitým Hermafroditem počínaje a jejím oslem konče. Když jsem si prolistoval místní variantu tohoto spisku, pochopil jsem, že v rukou držím zcela jinou knihu. Takovou by mohl napsat snad jen Tolkien. Byl to veršovaný hrdinský epos, ale rozhodně ne satira.</p>
<p>Dalších pět knih jsem znal jen podle názvu. Byl jsem si ovšem naprosto jist, že náš Voltaire rozhodně napsal knihu <emphasis>Memnon čili O lidské moudrosti, </emphasis>ale ta nikdy netvořila dilogii s dalším svazkem – <emphasis>Achilles čili O lidské hlouposti.</emphasis></p>
<p>Našel jsem tu také Dickense, Swifta, Huga i Dostojevského. A zase – i když nejsem nijak zvláštní znalec klasické literatury, řekl bych, že Gulliver byl jen na čtyřech cestách, nikoli na sedmi. V každém, případě <emphasis>Cestu do Dahomy, Cestu do země Kyenk </emphasis>a <emphasis>Cestu do Gargenlogu </emphasis>neznám a nikdy jsem o nich neslyšel.</p>
<p>A Dostojevskij samozřejmě napsal <emphasis>Běsy, </emphasis>ale copak je také autorem románu <emphasis>Andělé a démoni?</emphasis></p>
<p>Ostatně závěr, který se celkem logicky nabízel, byl přece jen docela optimistický: V Pevnině známí spisovatelé napsali i jiné knihy než u nás, takže jich nakonec bylo <emphasis>víc.</emphasis></p>
<p>Celá jedna skříň byla plné dětské literatury, jako by se tu počítalo s tím, že tu budou ubytovány i rodiny s dětmi. Buratino mi připadal hodně podobný, zato kniha <emphasis>Čaroděj ze země Oz </emphasis>vůbec neopěvovala dobrodružství v kouzelné zemi. Spíš varovala před jakýmikoli kontakty s cizáky z jiných dimenzí… Ačkoli – čemu se divím?</p>
<p>Pátral jsem taky po Harry Potterovi, protože mě strašně zajímalo, jak by asi mohly vypadat osudy tohoto klukovského kouzelníka v tomto světě. V tomto případě ale už od sebe dějiny našich světů byly příliš daleko. Paní Rowlingová se tady možná vůbec nenarodila anebo se stala šťastnou matkou v mnohodětné domácnosti, ale stejně dobře je možné, že se v jejich kavárnách jen nepoužívají papírové ubrousky.</p>
<p>Knihovnu jsem tedy opouštěl s jistým zklamáním a odnášel jsem si jen útlý svazek Montaignových aforizmů. Když nevíte, kdy budete muset čtení nechat, je nejlepší vzít si něco hodně tenkého. Zapálil jsem si cigaretu (tabák byl nečekaně lehký) a pustil se do čtení. Stejně by mě zajímalo, zda mě sledují. Techniku příliš rozvinutou nemají, jenže skutečným mistrům špiclování vždy stačily dírky ve zdi, zrcadla či kvalifikovaně propočtené zvukovody.</p>
<p>Návštěva do kuřárny vstoupila v okamžiku, kdy jsem se opájel větou: „Poctivou a upřímnou při s pitomcem vést nelze.“</p>
<p>„Pán Bůh vás ochraňuj, můj příteli.“</p>
<p>Vyskočil jsem, odložil knihu a zároveň zadusil cigaretu. Příchozí (vzadu se mihly a hned zase zmizely strakaté stejnokroje) byl starý muž v jasně rudém plášti a stejně rudé čapce. Vrásčitý, hladce vyholený, vlasy měl šedivé, ale oči se mu leskly živým třpytem jako mladíkovi.</p>
<p>Že by kardinál?</p>
<p>V náruči choval mírumilovně podřimujícího teriéra. Tvář měl ten muž velice inteligentní, moudrou… Ale v takovýchto úřadech hlupáka nepotkáte nikde a nikdy.</p>
<p>„Vaše Eminence,“ vyrazil jsem ze sebe, aniž bych to sám očekával – zřejmě jsem si vybavil snad román či snad film o třech mušketýrech a jejich ctižádostivém gaskoňském příteli. A nemotorně jsem se uklonil.</p>
<p>Kardinál se na mě zpytavě zadíval. Pak lehce přikývl:</p>
<p>„Ano, máš pravdu. Jmenuji se Rudolf a jsem jedním z kardinálů Konkláve. Mír s tebou, Kirille z Démosu. Přišel jsi k nám oklikou, jsi vylekaný a své misi jsi ještě neuvykl. Jsi však pln touhy dovést ji do konce, což znamená, že ji považuješ za důležitou. Posaď se.“</p>
<p>Usadili jsme se proti sobě. Já ještě stále umanutě drtil špačka v popelníku, až jsem si popálil prosty.</p>
<p>„Kouřit můžeš,“ ušklíbl se kardinál. „Lepší bude, když se budeš cítit ve své kůži, než abys rozčileně bojoval se zlozvykem. Když Pán stvořil tabák, musel to kvůli něčemu udělat.“</p>
<p>„Přišel jsem s poselstvím ze Země 2,“ řekl jsem. „Z Démosu, jak se mému světu říká tady.“</p>
<p>„Koho zastupuješ?“ otázal se poklidně Rudolf.</p>
<p>„Přísně vzato jen sebe a svého přítele,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„A kdo to je, ten tvůj přítel?“</p>
<p>„Kurátor naší Země.“</p>
<p>Kardinálovy prsty, hladící hebkou psí srst, se zachvěly a znehybněly.</p>
<p>„To je zajímavé,“ řekl. „Mimořádně zajímavé. Tlačí tě čas hodně?“</p>
<p>„Čas tlačí každého,“ usoudil jsem. „Ale na tohle povídání se jistě nějaký najde.“</p>
<p>„V takovém případě začni od samého počátku,“ požádal mě Rudolf. „Začni od sebe.“</p>
<p>„Jsem Kirill. Kirill Maximov. Žil jsem v Moskvě, v Rusku. To je hlavní město naší země, ale to vlastně není důležité. Chodil jsem do školy a pak na vysokou školu leteckou. U nás existují takové stroje, říkáme jim letadla, a ty létají ve vzduchu…“</p>
<p>„My o tvém světě máme představu,“ usmál se kardinál. „Klidně vyprávěj dál, když nebudu něčemu rozumět, poprosím tě o vysvětlení sám.“</p>
<p>„Dobře. Takže jsem studoval, ale pak jsem toho nechal, prostě nějak mě to přestalo bavit. Ne že by to bylo nezajímavé, ale nemělo to perspektivu. Tak jsem šel pracovat k počítačové firmě… popravdě řečeno… jako prodavač.“</p>
<p>„To je úctyhodná práce, stejně jako každá jiná, když je poctivá,“ prohlásil vážně kardinál.</p>
<p>„Žil jsem sám. Měl jsem děvče, ale rozešli jsme se… Jednou jsem přišel domů a zjistil jsem, že dveře mého bytu jsou otevřené.“</p>
<p>Postupně jsem se upokojil. Možná i proto, že můj zvláštní společník (ovšem pokud míváte příležitost poklábosit si s kardinálem z jiného světa často, beru přívlastek „zvláštní“ zpět) rozhodně uměl naslouchat. To je pro duchovní a politiky umění velice důležité – a on přece byl to i ono.</p>
<p>Tak jsem mu vyložil, jak mě „vymazali“ z naší reality. Jak jsem se stal celníkem. Navštívil jiné světy. Jak jsem se posléze rozhodl dobrat se toho, kdo funkcionály doopravdy řídí. Jak jsem se dostal na Smyčku, jak na mě začali činit nátlak, jak zabili dívku, do které jsem se zamiloval, jak se mě osobně pokusil zabít přítel, jak jsem se dověděl, že je kurátor, jak jsem se znovu začal zmítat mezi světy a konečně jak jsme se s Koťou smířili, abychom dál jednali společně…</p>
<p>Dvakrát nám přinesli čaj a kávu; já pil kávu, kdežto kardinál dal přednost čaji. Na stolek nám naservírovali i misky s ovocem a oříšky. Nespokojeně se škaredící slečna v michelangelovské uniformě mi vyměnila popelník.</p>
<p>Kardinál tu a tam položil nějakou otázku. Vůbec mě nezarazilo, když se živě zajímal o Smyčku, ale jeho zájem neznámo proč vyvolával i Janus. Zato na náš svět a na Veroz se neptal vůbec. Že by Pevnina měla na Zemi své agenty?</p>
<p>Nakonec jsem pocítil, jak jsem unavený. Soudě podle soumraku za oknem jsme spolu mluvili nejméně nějakých pět šest hodin.</p>
<p>„Zajímavá historie,“ prohlásil Rudolf. „Velice zajímavá… Takže – ty, bývalý funkcionál s jakýmisi nepochopitelnými zbytky funkcionálských schopností, a tvůj přítel, kurátor a hlavní funkcionál Démosu, který o své schopnosti zčásti přišel, chcete…“ A učinil významnou pauzu. „Celá otázka spočívá v tom, co vlastně chcete. Ochránit se před Smyčkou a stát se obyčejnými lidmi?“</p>
<p>„A je možné, aby se před Smyčkou uchránili obyčejní lidé?“ odpověděl jsem otázkou. Celý předem připravený plán této rozmluvy mi teď najednou připadal chybný a naivní.</p>
<p>„My jsme to přece dokázali.“</p>
<p>„Ale jak? Jak objevujete průchody do našeho světa. Jak odhalujete smyčkanské emisary? Já samozřejmě nechci dotírat,“ ujistil jsem ho kvapně. „Věřte mi, že nechci vyzvídat… Ačkoli to nejdůležitější se samozřejmě dovědět chci, ale to pro nás není to hlavní. Vysvětlete mi prosím: Jak a proč jste porazili Smyčku? Věřit mi přirozeně nemusíte, ale snad byste mi mohl říct něco, co pro Smyčkany není tajemstvím, ale nám by to v našem boji pomohlo…“</p>
<p>„Tady ovšem opět vzniká otázka, k čemu ten váš boj povede,“ povzdechl si kardinál. „Náš svět, Kirille, a těžko říct, zda z vůle Boží či pro pikle ďáblovy… Jak vidíš, připouštím i tu druhou možnost, vždyť ďábel není všemocný a všudypřítomný, ovšem zlo pro nás chtít mohl, jenže milost Pána našeho obrátila ono zlo v dobro… Zkrátka a dobře, náš svět je svět zbožnosti.“</p>
<p>„Toho už jsem si všiml,“ nedokázal jsem se vyvarovat ironie.</p>
<p>„A víra v Boha v sobě vždy zčásti nese i víru v ďábla. Přesně tak to je, Marko mi už o vaší rozmluvě říkal… Na něco takového jsme odjakživa byli připraveni. Na pokušení. Na to, že za námi někdo přijde, začne nám slibovat hory zlata a chtít za to bude jen kousek papíru, podepsaný krví… Proto jsme se také dověděli o funkcionálech. Občas nám to řekli ti, za nimiž přišli. A ti, kdož jim naslouchali, uvěřili. Proto jsme začali hledat východisko. Váš svět má v oblibě bezduché stroje. U nás se vše odehrávalo jinak, my jsme měnili živou přírodu kolem sebe – rostliny i živočichy. Beze změny jsme ponechali jen sebe samy. A naše biologická věda dokázala něco, co vaše technologie, všechny ty vaše počítače, lasery a kosmické lodi stále ještě neumějí…“ Ta slova pronášel velmi zřetelně, ale z jeho úst zněla pojmenování plodů pozemské civilizace tak nějak cizorodě. „Vytvořili jsme něco, co nám umožňuje cizáky spatřit…“</p>
<p>A kardinál pozvedl ruku ke své tváři. Konečky prstů se dotkl oka a zamrkal, jako by si vyjímal kontaktní čočku.</p>
<p>Pak ke mně natáhl dlaň se třpytivou hrudkou chvějícího se průzračného želé.</p>
<p>„Co je to?“ zašeptal jsem.</p>
<p>„Neoficiálně se tomu říká andělské oko,“ vysvětlil kardinál. „Oficiální název pak zní spektrálně analytická optická medúza. A medúza to opravdu je, přesněji řečeno předkové tohoto útvaru byli medúzy… Nepatrná částečka průzračné tělesnosti z vln světového oceánu. Zpočátku jsme ji chtěli využívat jako docela obyčejné brýle. Vy přece taky máte podobné věcičky z umělé hmoty.“</p>
<p>„Kontaktní čočky,“ přikývl jsem s očima dál upřenýma na medúzu. Dotknout se jí jsem nehodlal a kardinál mě ani k ničemu takovému nenutil. Pak znovu vrátil ten kousíček protoplazmy do oka a zamrkal.</p>
<p>„Jako náhrada brýlí se medúzy neprosadily. Jsou příliš jemné a drahé. Když je pravidelně krmíme v akváriu s živným planktonovým roztokem, tak vydrží několik měsíců, ale stejně jsou to bytosti velmi a velmi zranitelné… Zato se ukázalo, že když je náležitě proměníme, dá se s jejich pomocí vidět to, co jsme dřív neviděli. Třeba teplo.“</p>
<p>„K neuvěření,“ vydechl jsem při pohledu do kardinálových očí. Teď už mi bylo jasné, kde se v nich bere ten odhodlaný mladistvý třpyt. „Takže to jsou živé infračervené brýle…“</p>
<p>„Lze jimi ale vidět i mnohem jemnější světelné vlny. Třeba ultrafialové záření, rozumíte?“</p>
<p>Jen jsem přikývl. Už jsem se ničemu nedivil.</p>
<p>„Nu a jeden z typů andělských očí umožňuje rozeznat funkcionála od normálního člověka. Funkcionálové totiž vyzařují složité harmonické vlnění. Tyto vlny vystupují z hlavy, přesněji řečeno z podvěsku mozkového. Zaznamenat tyto vlny běžnými metodami je nemožné, tedy alespoň doufáme, že to není možné. U bývalých funkcionálů, jako jsi ty, se toto spektrum promění, ale stejně zůstávají nelidmi.“</p>
<p>„Tedy – vracejí se zpátky, ale ne docela?“</p>
<p>„Ne. Přecházejí do jakéhosi dalšího stádia.“</p>
<p>„A jaké je to záření? Radioaktivní nebo elektromagnetické vlny…“</p>
<p>„Ne,“ usmál se kardinál. „Ne. Ale tohle už jsou otázky, na něž ti odpovídat nebudu. Dokonce i když ti ve všem uvěřím. Můžeš klidně být náš přítel, ale i přítel může zradit nebo nevydržet při mučení.“</p>
<p>„Já na tom ani netrvám,“ opáčil jsem dotčeně. „Jenom… mě to zajímá. A co přechody? Vlastně nejen přechody, co funkce?“</p>
<p>„Ty také vydávají záření,“ poznamenal ležérně kardinál. Až příliš ležérně na to, aby to byla náhoda.</p>
<p>„Takže jsou živé?“ zvolal jsem.</p>
<p>„Jak jinak, mladý muži? Copak je možné, aby vám nějaká stará kamenná věž přes noc vypěstovala nábytek a vymalovala? Jak se to tedy stalo? Že by malí kouzelní mužíčkové?“</p>
<p>Zachvěl jsem se a pak řekl:</p>
<p>„Takže funkcionálův řetěz a obojek…“</p>
<p>„… je jeho pupeční šňůra,“ doplnil můj správný dohad kardinál. „Neviditelná energetická pupeční šňůra. Když funkcionál odejde příliš daleko, přetrhne se.“</p>
<p>„Ale to pro dítě znamená zrození…“</p>
<p>„Pro funkcionála taky. Získává naprostou svobodu.“</p>
<p>„Jenže o všechny schopnosti přichází!“</p>
<p>„A kolikpak má takový novorozenec schopností?“ odpověděl kardinál otázkou.</p>
<p>„Takže bývalí funkcionálové dokážou metamorfovat v něco jiného?“</p>
<p>Rudolf mi pohrozil prstem:</p>
<p>„Nenechte se rozptylovat asociacemi. Ty jsou po jistou mez užitečné, protože nám pomáhají pochopit, co se kolem nás děje, ale pak už nás jen matou. Víte, jak obvykle vysvětluji normálnímu nevzdělanému člověku fenomén svaté Trojice?“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Říkávám to takto: Když pohlédneme na nebe, vidíme Slunce. Stejně tak jsme schopni uzřít a pochopit Krista, jeho lidskou dimenzi. Přitom se nám zdá, že Slunce není příliš velké a obíhá kolem nás. Ve skutečnosti je však Slunce obrovské a naopak Země obíhá kolem něj. A stejný je vlastně i vztah mezi námi a Kristem… Pojďme dál: Slunce vnímáme jako kotouč, ale ve skutečnosti to je obrovitá koule. Stejně tak i Bůh je pro lidské vnímání patrný jen z malé části, která nás přesto oslňuje. V celé jeho úplnosti ho postihnout nedokážeme… A ještě něco – i když zavřeme oči a Slunce vidět přestaneme, jeho paprsky a jeho teplo stejně celým povrchem těla cítíme. Stejně jako Ducha svatého, jímž je prodchnut celý vesmír.“</p>
<p>„To zní rozumně,“ připustil jsem opatrně. „Řekl bych, že i já to najednou chápu lépe.“</p>
<p>Kardinál se zasmál:</p>
<p>„Děkuji. Jenže jeden prosťáček toto mé vysvětlení vyslechl – tehdy jsem ještě byl řadový kněz – a zeptal se, zda mi rozuměl správně a zda Bůh je velký a kulatý.“</p>
<p>„Je to jasné. Když se funkcionál utrhne ze řetězu, nic z něj nevyroste…“</p>
<p>„Každopádně takový případ zatím neznáme,“ přikývl kardinál. „Musím vám ale prozradit, že vy jste velmi zajímavý případ. Vaše aura, mám-li užít tohoto výrazu, je typická pro bývalého funkcionála. Jenže vy jste přesto neznámo jak dokázal přemoci kurátora, a to v okamžiku, kdy už jste o svou funkci a svou energii přišel. Možná jsou to nějaké zbytky sil…“ Kardinál rozhodil rukama. „To nevím. Funkcionály jsme zřejmě zatím úplně nepochopili. Probíhala válka… Připravovali jsme se dlouho, jak jen to šlo, ale nějaké informace unikaly. Pak přišla válka. Hrozná a velmi krutá. Planuly inkviziční hranice, na nichž pálili funkcionály, kteří odmítali pouto se svou funkcí přetrhnout. Umírali kněží, kteří věděli, proti komu bojujeme. A hynuli i obyčejní lidé, kteří byli přesvědčeni, že nadešla Apokalypsa a my svádíme poslední boj s ďáblem. A tito prostí lidé zabíjeli jeden druhého, protože byli vyděšení a neschopní oddělit od sebe ďábelskou sílu fukcionálů a normální lidský rozum, sílu a talent. Geniální skladatelé, řemeslníci se zlatýma rukama, obratní cirkusoví artisté a zdatní léčitelé umírali jen proto, že nebyl čas oddělovat zrno od plev. Nákazu bylo třeba vymýtit do kořene.“</p>
<p>Umlkl. Pejsek v jeho náruči se zavrtěl.</p>
<p>„To jsem nevěděl,“ odpověděl jsem. „My jsme si mysleli, že…“</p>
<p>„Jenže vy si teď přijdete a řeknete: Mě s kamarádem už nebaví být funkcionálem druhé kategorie. My chceme zůstat čistí a nevinní, ale chceme si taky opatřit kapitál. Dejte nám armádu, ale nic za to nežádejte… Nemám pravdu?“</p>
<p>„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Vlastně ano. Tak to bylo. Ale teď nevím. Vy jste prostě…“ na okamžik jsem zaváhal, „o dost lepší, než jsme předpokládali. Tak to asi bude.“</p>
<p>„Co chcete? S čím jsi za námi přišel, bývalý celníku?“</p>
<p>„Přišel jsem prosit,“ řekl jsem. „Přece se praví: Pros – a bude ti dáno… Přišel jsem prosit o pomoc. Máte pravdu, my skutečně nechceme znovu být obyčejnými lidmi. Ale přece nás nenecháte v boji proti Smyčce samotné!“</p>
<p>„Jsi si jist, že tvůj kající se přítel je opravdu proti Smyčce?“</p>
<p>Zakroutil jsem hlavou.</p>
<p>„Jsi si jist, že zdrojem všeho zla je právě Smyčka?“</p>
<p>Prudce jsem zvedl hlavu:</p>
<p>„A kdo tedy?“</p>
<p>Kardinál zakroutil hlavou.</p>
<p>„Tak dobře – zdrojem všeho neštěstí je ďábel, to jsem ochoten vám uvěřit,“ pokračoval jsem. „Jenže… ani vy si jistě nemyslíte, že někde sedí skutečný fyzicky existující ďábel a rozesílá čírťata s úkoly na všechny strany: Támhle z toho udělejte houslistu-funkcionála a z tohohle celníka-funkcionála. Že to tak není? Ďábel, to je zlá vůle, takové to popichování a poštívání. Ale je tu přece taky jasně hmatatelná funkcionálská struktura, organizace! Ti, co vydávají pokyny. Existuje tu nějaký kurátor nad kurátory a je jedno, jestli je jen jeden nebo je jich několik. Ti přece někde jsou a z neznámého popudu experimentují s ostatními světy…“</p>
<p>Kardinál si povzdechl. Ztěžka vstal a odložil podřimujícího psíka do křesla. Pohlédl na něj a zamumlal:</p>
<p>„Už je stařičký, je mu osmnáct… Gardisté dávno naléhají, abych si opatřil jiného, ale to já nemohu. Jakmile ho opustím, zemře… Tak kurátor nad kurátory, říkáš?“</p>
<p>Pak přešel přes místnost a postavil se k oknu zády ke mně:</p>
<p>„Jak pěkné je být mladý a horkokrevný! Věřit, že temnota má srdce, nepřítel jméno a experimenty cíl… My Smyčku neznáme. Jsme schopni odhalit jejich špehy, ale sami nemáme dost sil se tam probít. Jenže to, co se nám podařilo zjistit, na Smyčku rozhodně neukazuje. Je to svět technický, zhruba jako ten tvůj. Jejich současná vývojová úroveň jim rozhodně neumožňuje vytvářet funkcionály a dobývat jiné světy. To určitě ne! Mohou být vykonavateli, poslušnými vojáky a místodržiteli v obsazených světech a nejenže mohou, ale už jsou, v tomhle máš jistě pravdu. Jenže to všechno musel někdo nejdřív vymyslet a realizovat! Což se nestalo ani na Démosu, ani na Verozu, ani v Pevnině, ani ve Smyčce… Proto je nesmyslné a hloupé bojovat s vykonavateli, ti za nic nemohou a na místo padlých vždy nastoupí další. Zatím jsme dokázali svůj svět opevnit, ale pokud přijde všeobecná válka, tak s námi taky bude zle. Až gardisté a mniši rytířských řádů se živými zbraněmi vytáhnou proti perfektně vycvičeným funkcionálům se samopaly, proti tankům a letadlům… Nemysli si, já rozhodně nechci říct, že bychom prohráli. Ze všeho nejspíš se prostě navzájem vybijeme. Kdybychom alespoň věděli, že zároveň zemře i zlo… Jenže to ne. My nevíme, kde se nalézá srdce temnot, mladíku. Proto vojáci Pevniny do jiných světů bojovat nepůjdou.“</p>
<p>Chvíli jsme oba mlčeli. Já mačkal v prstech další cigaretu. Pak jsem se zeptal:</p>
<p>„Řekněte mi – proč máte v gardě ženy? V našem světě je Vatikán a tam…“</p>
<p>„Já o Vatikánu a švýcarských gardistech vím. Jenže v našem světě se nestalo, že by při záchraně Klimenta Sedmého padlo sto čtyřicet sedm gardistů. Zato je tu známo, že šest kardinálů Konkláve zachránily řeholnice z karmelitánského kláštera.“</p>
<p>Kardinál se vrátil pro svého pejska, vzal ho znovu do náruče a pokračoval:</p>
<p>„Odpočiň si. Nebylo ode mě pěkné, že jsem tě po cestě nenechal vydechnout. Jenže v Římě jsem teď ze všech členů Konkláve jen já a bylo pro mě velice zajímavé pohovořit si s hostem z jiného světa. Tím spíš, že právě já se věnuji otázkám vnější bezpečnosti Pevniny.“</p>
<p>„Taky jsem rád, že jsme si mohli promluvit,“ odpověděl jsem. „Ze všeho nejhorší je čekání. A vlastně se mi stejně ulevilo. I když jste pomoc odmítl.“</p>
<p>„Já pomoc neodmítl. Jen jsem vysvětlil, proč naši vojáci nepotáhnou do Smyčky nebo na Démos. Ale pomoc, ta může být různá. Nebudeš nic namítat proti tomu, aby ti společnost po dobu tvého pobytu u nás jako můj zmocněnec dělal Marko?“</p>
<p>„To rozhodně ne. Je to dobrý společník.“</p>
<p>Kardinál se sotva znatelně pousmál:</p>
<p>„Ano, já vím…“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>11</strong></p>
<p>Spánek je jediná potěcha, která může přijít nevhod.</p>
<p>Nene, to není Montaigne. To jsem si vymyslel sám.</p>
<p>Ale máme-li mluvit vážně, opravdu to tak je. Přiznat se k tomu, že si člověk rád pospí, je snad až neslušné. To je ale zábava – spát! Je třeba pracovat ku prospěchu svému i pro blaho státu. Nebo číst knihy, z nichž má prospěch rozum a srdce. Anebo tancovat v klubu s děvčaty a pykat tak za to, že pro druh homo sapiens je pohlavní pud nepřetržitý, takže svatební tance horských kozlů je třeba provozovat v jakékoli roční době. Kdežto spánek, to je jen taková hloupost. Zbytečná ztráta času. V jistém věku se nám sice mohou zdát zajímavé sny, ale koho dnes zajímají sny – v době, kdy je internet přecpaný filmy a počítačových her je k mání nepřeberně.</p>
<p>Na druhé straně se ale zeptejte dítěte, které je z celodenního hraní celé utrmácené, jestli se mu chce spát. Zeptejte se na totéž studenta, který dováděl na diskotéce a teď nepřítomně zírá do učebnice kvantové fyziky. Nebo mladých rodičů, jimž celou noc v postýlce ječí dítě. Nebo starého pána, který si do postele nemůže lehnout bez prášků na spaní. Nebo profesora fyziologie, který vám s potlačovaným zíváním vysvětlí, jak je to s procesy vzruchu a útlumu v šedé kůře mozkové a jak důležitý je spánek pro naše fyzické i psychické zdraví…</p>
<p>Vcelku vzato je spánek opravdu učiněná rozkoš. Ještě kdyby se tak člověk mohl vyspat do zásoby! Kdyby mohl prospat nudné večery, dny nečinnosti či celé dlouhé zimní noci a ušetřené síly vynakládat v dobách nespoutaného mládí. Nebo při důležité a spěch vyžadující práci. Anebo při zajímavých debatách…</p>
<p>Sáhl jsem po konvici a nalil si do šálku již vystydlé zbytky kávy i se zbylou sedlinou. Marko na mě soucitně pohlédl.</p>
<p>„Nechcete třeba jít spát, Kirille?“</p>
<p>„Hned. Jen si to celý ještě jednou projdeme v datech. Tady se píše rok dva tisíce devět, dobře, dejme tomu, že v letopočtech budou nějaké nepřesnosti… Ale kdy byl založen Řím?“</p>
<p>„V osmém století před Kristem.“</p>
<p>„Ano, správně.“ Historická data jsem si ze školy moc nepamatoval, protože ta jsem úspěšně vytěsnil, sotva jsem školní škamny opustil. Něco se mi ale v hlavě přece jen udrželo. „A co… Julius Cézar?“</p>
<p>„Cože?“ ozval se pohotově Marko. „Ale co Cézar?“</p>
<p>„Zabil ho padesát let před naším… Před Kristem Brutus?“</p>
<p>Marko zakroutil hlavou:</p>
<p>„Pokud mě paměť neklame, Julius Cézar zemřel na srdeční záchvat při milostném aktu… V roce dvacet čtyři před narozením Kristovým.“</p>
<p>„Pak je právě tohle ten bod, v němž se dějiny našich světů štěpí!“ prohlásil jsem slavnostně.</p>
<p>„Tohle je běžný omyl člověka, který se pokouší zorientovat v rozdílech mezi světy Vějíře,“ usmál se Marko. „Vyberme něco méně vzdáleného v čase.“</p>
<p>„Asi máš pravdu…“ Pohlédl jsem na svazeček Montaigna. „Třeba vaše knihovna… Když jsou rozdíly mezi oběma světy tak starý a tak značný… To by tu neměl být žádnej Montaigne, Cervantes, Hugo, Dostojevskij…“</p>
<p>„Kdo je to Cervantes?“</p>
<p>„Copak ty neznáš Dona Quijota? A Sancho Panzu?“</p>
<p>„To jsou Španělé?“ přeptal se Marko. „Nějací u vás velmi známí spisovatelé?“</p>
<p>„Co to meleš za nesmysly!“ nevydržel jsem to už. „Když se svět začne měnit, tak se musí změnit radikálně. Těch změn musí přibývat, až už společnýho nezbude nic! Jaký tu máte země? Jsme v Itálii?“</p>
<p>„Ve Vatikánu,“ usmál se opět Marko. „A Vatikán – ano, ten je v Itálii. A dělí zemi na severní a jižní část.“</p>
<p>„Čím dál tím lepší… Co USA?“</p>
<p>„Severní státy americké?“</p>
<p>„Spojený státy americký!“</p>
<p>„No… ty máme taky.“</p>
<p>„A je to rozvinutá země?“</p>
<p>„Velmi. Jedna z nejrozvinutějších. Kanada je samozřejmě větší…“</p>
<p>„Takový nesmysly!“ pronesl jsem důrazně. „A co Rusko?“</p>
<p>„Které? Severovýchodní, Jihoruské nebo Sibiřsko-Dálně-východní? To je konfederace.“</p>
<p>Už jsem nevydržel a sáhl po láhvi s koňakem. S výborným zdejším koňakem, vyráběným ve francouzské provincii Cognac.</p>
<p>Koňak se nezměnil.</p>
<p>„Co Luther?“</p>
<p>„Významný církevní činitel.“</p>
<p>„A Lenin? Nebo Hitler? Stalin? Churchill?“</p>
<p>„Churchilla máme!“ zaradoval se Marko. „To je slavný anglický spisovatel a filozof. Podle mého soudu poněkud nudný, i když…“</p>
<p>„Ale proč to tak je, Marko? Proč někdo zmizel docela, někdo napsal jiný knihy a někdo v životě dělal něco úplně jinýho? Dejme tomu, že je to práce funkcionálů. Dejme tomu, že do vývoje nezasahujou stovky, ale tisíce let. Ale takový změny musej svět měnit úplně, a ne výběrově!“</p>
<p>„Přesně tak. Co Veroz, kde není ropa? Tam k těm změnám muselo dojít už v prehistorických dobách. To jsou změny globální, geologické. A přitom dokonce i tam najdeš známá jména lidí, kteří se tímtéž zabývají třeba na Démosu nebo u nás.“</p>
<p>Marko si taky nalil a soucitně na mě pohlédl:</p>
<p>„Ty se během pár hodin pokoušíš najít odpovědi na otázky, nad nimiž se náš svět moří už celé století. Nech toho, Kirille.“</p>
<p>„Na to se odpověď najít musí,“ pravil jsem zavile. „Třeba leží na povrchu, a my na tom místě jen máme slepej flek.“</p>
<p>„Slepej flek?“</p>
<p>Vysvětlil jsem mu, co to znamená.</p>
<p>„To je docela dobře možné,“ souhlasil hned. „Dost se od vás lišíme, my jsme civilizace biologická a vy technická.“</p>
<p>„U nás by se tomu říkalo genetická… Akorát nechápu, jak tu můžete pěstovat genový inženýrství, když nemáte elektronický mikroskopy a podobný nesmysly…“</p>
<p>„S pomocí Boží,“ pousmál se Marko.</p>
<p>„Aha. A asi taky s pomocí nějaký medúzy, žejo… Marko, kardinál mi řek, že nám nepomůžou. Že vaši vojáci náš svět bránit nebudou.“</p>
<p>„Každý je hoden jen takového světa, který je schopen ochránit sám,“ prohlásil Marko pevně. „Jak by to asi dopadlo, kdybychom k vám přišli – a třeba se zcela nezištnou touhou pomoci? Vaše zvyky by zděsily nás a naše vás. Máte třeba obrovské spousty ateistů – copak ti by na naši pomoc přistoupili? Nebo muslimové… Tím spíš, že by se jednalo o pomoc v boji proti neznámému nepříteli, který vám ještě ke všemu zase takové starosti nedělá.“</p>
<p>„A co tajně?“</p>
<p>„Tajně by to nevyšlo. To by nebyly žádné rytířské souboje na opuštěných kolbištích. To by byla válka v ulicích vašich měst a vesnic. Hořely by v ní domy, umíraly ženy a děti…. Byli byste ochotni zaplatit takovou cenu? My jsme ji zaplatili, ale rozhodli jsme se pro to sami.“</p>
<p>„Víte, Marko, já si vás všech začínám vážit,“ přiznal jsem se poctivě. „Veroz se mi líbí… Byl jsem jen ve dvou městech, ale zamlouvají se mi. A váš svět, i když ho zatím pořádně neznám, se mi taky líbí. Máte pravdu, vy byste se do toho vměšovat neměli.“</p>
<p>Marko jen rozhodil rukama.</p>
<p>„Jenže co si máme počít?“ zamumlal jsem. „Na mě osobně jednoduše pořádaj regulérní štvanici!“</p>
<p>„Jestli chcete, tak zůstaňte u nás,“ navrhl mi okamžitě. „Útočiště vám samozřejmě poskytneme. A když si to budete přát, tak i vaší rodině a přátelům. Dnes už jsou pryč doby, kdy dokonce i bývalé funkcionály posílali do vyhnanství. Žijte si tu, co hrdlo ráčí. Řekl bych, že člověk vašeho ražení – a na mysli mám technicky orientovaný rozum, energii a odvahu, jež jsou vám vlastní… nene, jen se nesměte, ve vás tohle všechno je! – se v našem světě taky uplatní.“</p>
<p>„To zní lákavě,“ přiznal jsem se. „Čestný slovo.“</p>
<p>A skoro jsem nelhal. Když jsem se o pět minut později ukládal ke spánku v jedné z ložnic, docela vážně jsem o tomhle návrhu přemýšlel.</p>
<p>Tak tu vládne církev – no a co? Ale je to církev, kterou znám, stejně jako její přikázání. Nikdo tu nikoho k ničemu nenutí, je tu svoboda vyznání… A že nemají televizi? Tím líp. Jedině ty počítače by mi tu trochu chyběly.</p>
<p>Zato bude čemu se tu věnovat. Začnu pracovat jako genetik. Budu šlechtit živé počítače! Stejně se i u nás horem dolem uvažuje, zda by nebylo možné vyvinout počítač ze živé hmoty! Kdežto tady, kde se termovize a ultrafialové detektory vytvářejí z medúz, to bude mnohem jednodušší. Je to koneckonců taky Země, i když jiná. Cervantese sice nemají, zato Swift si z Gullivera udělal učiněný seriál! Všechno má svá plus i minus…</p>
<p>Koňak mají výtečný, tabák taky není zakázán… a děvčata jsou tu k nakousnutí. I když na tyhle militantní karmelitánky si asi člověk musí spíš dávat pozor…</p>
<p>Usnul jsem v náladě víc než mírumilovné.</p>
<p>Ačkoli – možná tomu napomohl i koňak z cizí Francie.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Probudil mě zpěv ptáků. Odlepil jsem hlavu od polštáře a nechápavě pohlédl oknem ven.</p>
<p>Už se rozednilo a na blankytném nebi nebylo ani mráčku. Za tím oknem se pohupovala nadýchaná zelená větev. Seděl na ní malý ptáček s azurovým tělíčkem a malinovými křidýlky, velký asi jako naše sýkorka, pevně se držel drápky a zpíval:</p><empty-line /><p><emphasis>Nový den už přichází,</emphasis></p>
<p><emphasis>láska je tu zas.</emphasis></p>
<p><emphasis>Slunce rychle vychází,</emphasis></p>
<p><emphasis>měsíček už zhas.</emphasis></p><empty-line /><p>Hlásek měl ten ptáček tenounký, ale nebyl pisklavý. Takový příjemný hlásek, jako by někde v dáli zpívala venkovská dívčina.</p>
<p>Když ten malý pták zjistil, že se na něj dívám, zacvrlikal a poodskočil po větvi kousek dál. Hlava mi znovu klesla na polštář.</p>
<p>Že by ptáček-budík? Anebo ptáček-předpověď počasí?</p><empty-line /><p><emphasis>Probuď se, můj příteli,</emphasis></p>
<p><emphasis>pána svého chval!</emphasis></p>
<p><emphasis>Tralalala, tralali,</emphasis></p>
<p><emphasis>celý svět už vstal.</emphasis></p><empty-line /><p>„Kuš, potvoro!“ křikl jsem na něj. Pak jsem si ale vzpomněl na květnaté vyjadřování Andreje z Orysultanu a dodal jsem: „Zmlkni, dcero hříchu a macecho ochablosti!“</p>
<p>Přinejmenším tónu ptáček porozuměl. Nespokojeně začiřikal a odletěl.</p>
<p>A čemu se divím? Umějí některé druhy papoušků mluvit? Jistě. Takže teď už jen stačí, aby měli příjemnější hlas. A naučit je několik písniček. Když zakrápe, můžou třeba zanotovat: „Lehký deštík, trocha chladu, pro trávu i pro zahradu!“ A když se strhne opravdivý lijavec, hodí se varování: „Jejejeje, to nám leje, slunko se dnes neusměje!“</p>
<p>Když se to tak vezme kolem a kolem, je běžný bateriový budík s teploměrem a barometrem neméně podivuhodný.</p>
<p>Vstal jsem a odebral se do koupelny. Stoupl jsem si pod tu jejich sprchu a musím říct, že vodopád, který se mi snášel na hlavu, byl neuvěřitelně příjemný. Asi bych měl doma odšroubovat růžici se všemi těmi normálními i takzvaně masážními otvory a vodu na sebe lít přímo z hadice…</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Snídani mi servírovali v salonu. Přinesl mi ji mladý, velice ustaraně vypadající kuchař – měl jsem dojem, že má velké obavy, zda mi jeho ještě horké houstičky, měkký tvarohový sýr, vajíčka natvrdo, kapucino a čerstvá šťáva budou chutnat. Ta šťáva byla k mému velkému údivu zeleninová – podle chuti jsem v ní tušil rajčata, řepu a celer, to vše nahoře přisypané drobně nasekanou zelení. Bylo to neuvěřitelně chutné, i když já bych do něčeho takového celer asi nedával.</p>
<p>Ještě větší radost mi udělalo, že jsem nemusel snídat sám. Marko se sice neukázal, ale přišla ta včerejší kaprálka, tentokrát už ne v uniformě, ale v dlouhých bílých šatech. Ostatně yorkshirský trhač čiperně cupital za ní.</p>
<p>„Chcete posnídat o samotě, Kirille?“ zajímala se jako moje stará známá. „Anebo vám mohu dělat společnost?“</p>
<p>„Bude mi potěšením!“ zaradoval jsem se. A nedokázal jsem si odpustit kompliment: „Civilní šaty… vám velice sluší.“</p>
<p>Musím říct, že kromě těch civilních šatů si dívka dopřála i menší dávku kosmetiky – přinejmenším rty měla určitě přibarvené. Na krku se jí skromně třpytil nezvyklý, ale velmi hezký náhrdelník, složený z navzájem se držících zlatých včelek.</p>
<p>„Děkuji,“ reagovala na chválu s úsměvem. „Během výcviku jsme nosily velmi přísné šaty. Přesně podle předpisu. A ve službě samozřejmě oblékám jedině uniformu. Ale teď mám volno. Ach bože, jsem já to ale nevychovaná! Jmenuji se Elisa.“</p>
<p>Přisunul jsem slečně židli a uvědomil si, že jsem lehce nervózní. Jistě, když nemusíte snídat o samotě, je to mnohem příjemnější. Ale člověk nezná jejich pravidla stolování. Není třeba vyloučeno, že když nezamíchám Elise kávu nebo jí neoloupu vajíčko, tak to vlídní hostitelé budou vnímat jako smrtelnou pohanu.</p>
<p>Pokud jsem se ale nějakých lapsů v etiketě dopustil, dívka to nedala znát. Ba co víc, po celou dobu mě nechala mlčky v klidu snídat a sama mě u stolu bavila. Začalo to zcela případnou vzpomínkou na to, jak probíhaly snídaně v klášteře, kde měla Elisa tu čest absolvovat gardistický výcvik. Pak se vyprávění přirozeně přeneslo na klášter samotný a na to, jak se tam hejno veselých malých děvčátek učilo bojovým technikám, mistrovskému ovládání služební píky a „dalším dovednostem“. No a když se pak vytasila s anekdotou o abatyši, píce a příliš dotěrném kardinálovi, který do kláštera přijel bojovou přípravu mladých jeptišek kontrolovat, zakuckal jsem se a začal se smát:</p>
<p>„To by mě tedy nenapadlo, že se zrovna tady setkám s výrazem falický symbol. Měl jsem pocit, že vaši společnost tvoří samí puritáni.“</p>
<p>„Co jsou to puritáni?“</p>
<p>„No… to jsme kdysi mívali u nás. Stručně řečeno to byli věřící, kteří na sebe i na jiné byli velmi přísní.“</p>
<p>„Víra nemá být pokrytecká,“ řekla Elisa a ukousla si kousek housky. „Dokud sloužím, musím si uchovat panenství, to je moje svatá povinnost. Což ovšem neznamená, že by mě vztahy mezi mužem a ženou nezajímaly. Za tři roky ale se službou skončím a do kláštera už se ze všeho nejspíš nevrátím. Chtěla bych se provdat za nějakého solidního muže. Víte, gardistky jsou u nás považovány za velmi výhodnou partii.“</p>
<p>„To věřím. A pejska si vezmete s sebou?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ pohladila svého maličkého souputníka. „Na jiného pána už si nezvyknou. Takže Punťa dožije se mnou.“</p>
<p>Nadšeně jsem přikývl.</p>
<p>To je ale báječný pastorální svět! Naše Země odtud vypadá ze všech světů nejnepořádnější a nejzanedbanější.</p>
<p>„Už mi navrhovali, abych tu zůstal,“ řekl jsem jí. „Takže pokud se to stane, za tři roky vás pozvu do dobré restaurace.“</p>
<p>„Dobré restaurace mám ráda,“ usmála se na mě. „Klidně mě pozvěte. Ono vám hrozí nějaké nebezpečí?“</p>
<p>„No… vypadá to na to,“ přikývl jsem. „Pohádal jsem se s funkcionály.“</p>
<p>„Jsou odporní,“ prohlásila tvrdě. „Zůstaňte u nás. My vás ochráníme.“</p>
<p>Smutně jsem si pomyslel, že pokud se Elisa doví o mé funkcionálské minulosti, mé šance značně poklesnou. Naštěstí bude takových Elis po Itálii jistě víc.</p>
<p>„Je škoda, že tu nemáte žádnou techniku,“ poznamenal jsem. „Takové cestování letadlem je skvělé a telefon taky není k zahození…“</p>
<p>„Co je letadlo, nevím, ale čistě etymologicky si to umím představit,“ usoudila přemoudřele. „Ale vy přece náš svět zatím vůbec neznáte. Třeba se tu najde něco, co se vám zalíbí.“</p>
<p>„Už se našlo,“ pospíšil jsem si s další poklonou. Tohle ráno jsem byl docela v ráži.</p>
<p>„Po obědě vás čeká malé Konkláve,“ ponechala tentokrát mou obdivnou poznámku bez povšimnutí. „Přijde si pro vás doprovod, ale já s vámi budu taky. Marko říkal, že potřebujete někoho známého, abyste byl klidnější, a on sám byl nucen odcestovat.“</p>
<p>„Chápu…“</p>
<p>Dřív než jsem se stačil zasmušit, že celá ta její roztomilost vůči mně je dílem rozkazu, Elisa ostýchavě sklopila oči a řekla:</p>
<p>„Jsem velice ráda, že se právě mně dostalo té cti být v našem světě vaší přítelkyní.“</p>
<p>Musím říct, že snídaně a čas po ní proběhly velmi příjemně. Kouřit před Elisou jsem raději neriskoval, a tak jsme se přestěhovali do knihovny a tam začali porovnávat pozemské, přesněji řečeno démosské autory se spisovateli Pevniny. Elisa byla dáma sečtělá, možná sečtělejší než já. Našli jsme několik dalších rozdílů: kupříkladu tu vůbec neměli Daniela Defoea, anebo byl téměř neznámý, a Dumas zase nenapsal <emphasis>Tři mušketýry. </emphasis>To pro mě bylo opravdu obrovské zklamání, a tak jsem Elise začal předvádět dramatizovanou zkratku románu, přičemž jsem pokud možno zmírnil konflikt tří mušketýrů a d’Artagnana na jedné straně s kardinálem Richelieu na straně druhé. Nakonec mi z toho vyšlo cosi na způsob sovětských knížek o občanské válce upravených pro mládež tak, že revoluční patos a ideologie se zcela vytrácejí. Prostě tam bojují nějací bílí s nějakými rudými, z nichž jedny budeme podobně jako autor považovat za hodné, kdežto ty druhé za zlé, protože neustále myslí jen na to, jak by hodné seřezali karabáčem, nebo je dokonce zastřelili.</p>
<p>Tři mušketýři snášeli mou úpravu báječně. Elisa se pro ně nadchla a řekla, že tady by takovýto příběh slavil obrovské úspěchy. Že bych možná to své převyprávění mohl sepsat a vydat v Pevnině knižně jako svou literární adaptaci.</p>
<p>Na takový návrh jsem jen třeštil oči. Ale ona je to vlastně pravda – proč bych mládeži celého tohoto světa nemohl věnovat strhující příhody čtyř kamarádů? Sem kdyby tak přijel spisovatel Melnikov – ten by se tu rozhodně prosadil! A jaké eldorádo by to bylo pro Koťu! Illan mu sice ty jeho erotické historky zatrhla, jenže spisovatelské brnění mu v prstech potlačit nedokázala. Tady by se stal největším spisovatelem všech dob a národů, stačilo by použít náměty, které ironie osudu do tohoto světa nevpustila… Taky by se tu daly vyprávět pozemské filmy nebo by se daly přepsat na divadelní scénáře. Vida, další šance!</p>
<p>Nebo ti nešťastní pracovití grafomani, jichž je plný internet! Místo aby smolili své příběhy o skromném chlapci, který se dostal do cizího světa, tam se z něj vyklubal následník elfského rodu, jenž je obdařen magickými schopnostmi a jde bojovat proti Černému mágovi, by tady vesele přepisovali práce Stevensonovy, Cooperovy, Tolkienovy, Kingovy i dalších autorů populárních románů. V případě Tolstého či Shakespeara samozřejmě tenhle trik nevyjde, protože tam ani tolik nezáleží na syžetu jako spíš na umění psát…</p>
<p>Zabral jsem se do rozmluvy i do vlastních úvah natolik, že jsem si ani neuvědomil příchod kardinála. Teprve když se Elisa náhle vymrštila do vzorného pozoru a i přes krásnou dámskou toaletu najednou vypadala dokonale vojácky, i já pochopil, že v knihovně už nejsme sami.</p>
<p>Ve dveřích stál Rudolf se svým starým psíkem v náručí. Za ním se tyčily dvě dívky v gardistických uniformách.</p>
<p>„Dobré jitro, Eliso. Dobré jitro, Kirille.“ Měl jsem dojem, že na nás hledí jaksi neklidně. Kdoví, možná se jeho andělské oči ráno špatně nasnídaly… „Jak jste si odpočinul?“</p>
<p>„Děkuji, dobře. Vzbudil mě takový veselý ptáček.“</p>
<p>„Ach ano…“ Po Rudolfově tváři klouzl náznak úsměvu. „Ti jsou tu přiděleni ke každé ložnici, což mi připadá jako zbytečný luxus. Na venkově stačí jeden či dva na celou vesnici… Tak výborně, výborně. Je nejvyšší čas vypravit se na Konkláve, upozornila vás Elisa?“</p>
<p>„Ano, Vaše Eminence.“</p>
<p>„Tak pojďme…“ Najednou zaváhal. „Ano, Eliso, vy s námi půjdete taky. Máte uniformu někde po ruce?“</p>
<p>„V kasárnách. Mohla bych…“</p>
<p>„To nebude třeba… Nezdržujme se.“</p>
<p>Kardinálovo přání „nezdržujme se“ z jeho úst znělo spíš jako rozkaz, abychom si pospíšili. Rychle jsme vyšli z domu ven a musím říct, že mě vůbec nepřekvapilo, když jsem na malém nádvoří uviděl nejen kočár s dvojspřežím, ale i čtyři jezdkyně, které za uzdy držely další dva volné koně. Já s kardinálem a Elisou jsme nasedli do kočárů a šest dívek v papouškovských stejnokrojích nás doprovázelo jako klasická ostraha: dvě jely vpředu, dvě vzadu a zbylé dvě kočár doprovázely každá u jedněch dvířek. Nebylo pochyb o tom, že tu zavládla značná nervozita. Dokonce i starý pejsek v kardinálově náručí nespal a sledoval mě pozornýma očima, které jako by ani nebyly psí.</p>
<p>„Něco se stalo, Vaše Eminence?“ nevydržel jsem.</p>
<p>Kardinál si povzdechl.</p>
<p>„Ano. A ty máš právo to slyšet… Kdo věděl o tvé návštěvě Pevniny?“</p>
<p>„Můj kamarád Koťa. Pak celník Cebrikov na Zemi… na Démosu. Celník Andrej ve Verozu. Cebrikov ale podle mého soudu nevěděl, kam budu cestovat dál…“</p>
<p>„Když jeho celnice stojí hned vedle jediné brány do našeho světa, není tak těžké si to domyslet…“ Kočár poskočil na kameni, a kardinál se bolestně zašklebil. Kočí hnal spřežení tryskem. „Ne, z toho vlastně nic neplyne. Jestli tomu dobře rozumím, Smyčkané jsou schopni sledovat tvůj pohyb v jakémkoli světě.“</p>
<p>„Asi ano. Na Zemi to dokázali rozhodně.“</p>
<p>„Před dvěma hodinami za námi přišli vyjednavači ze Smyčky.“</p>
<p>Zachvěl jsem se.</p>
<p>„To se někdy stává,“ pokračoval kardinál. „Velmi jsem doufal, že to budou nová jednání o smíru či návrh na výměnu…“ Tady se zarazil, ale já definitivně pochopil to, co jsem se zatím jen dohadoval: Své agenty do jiných světů nevysílala jen Smyčka, Pevnina to taky uměla. Ale to teď nebylo to nejdůležitější.</p>
<p>„Mluvilo se o mně?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano. Žádají po nás, abychom jim vydali jejich muže. Funkcionála, který na Smyčce podnikl teroristický útok, na Démosu zabil ženu a jinou ženu unesl z léčebného tábora v Nirváně…“</p>
<p>„Teroristickej útok?!“ zaječel jsem. „Sami do mě stříleli z velkorážnýho kulometu! Prej léčebnej tábor! Normální koncentrák!“</p>
<p>Kardinál mě pánovitým gestem ruky umlčel.</p>
<p>„Na tom nesejde. Věřím tobě, a ne jim. Seznam tvých zločinů zahrnuje ještě asi deset dalších bodů – ničení cizího majetku, ponižování občana Smyčky na rasovém základě a tak dále. Ale to vůbec není důležité. Problém spočívá výhradně v tom, jak se máme zachovat.“</p>
<p>„Vyhrožujou?“ otázal jsem se ponuře. Rád bych se býval podíval na Elisu, ale obával jsem se, že v jejích očích spatřím úlek či zhnusení.</p>
<p>„Samozřejmě. Likvidací našich lidí ve všech jiných světech,“ povzdechl si. „Přiložili i seznam. Velmi úplný. A hrozí samozřejmě i ukončením příměří.“</p>
<p>„Copak my jsme s funkcionály uzavřeli pakt o příměří?“ zeptala se překvapeně Elisa.</p>
<p>„Ano, kaprále,“ odpověděl kardinál měkce. „Takové souručenství existuje. Můžeš samozřejmě namítnout, že paktování s ďáblem je zločinné a já nebudu mít co ti odpovědět. Ale tento pakt existuje už mnoho desítek let…“</p>
<p>„Jsou schopni vás porazit?“ zeptal jsem se já.</p>
<p>„V poctivém boji? Doufám, že ne. Jenže… my atomové bomby nemáme, Kirille. A co je schopna proti pekelnému ohni postavit živá hmota?“</p>
<p>„Nesmrtelného ducha,“ napověděla Elisa. Jak se zdálo, zpráva o paktu jí otřásla mnohem víc než pravda o tom, co jsem zač, a seznam hříchů, jež mám na svědomí.</p>
<p>Kardinál mlčel a se zavřenýma očima o čemsi přemýšlel. Pak si opět ztěžka vzdechl:</p>
<p>„Máš pravdu, holčičko. A pevně doufám, že náš názor podpoří i Konkláve…“</p>
<p>„Dostali jste nějakou lhůtu?“ ptal jsem se dál.</p>
<p>„Tři dny.“</p>
<p>„Tak proč ten spěch?“ rozhlédl jsem se po kočáře.</p>
<p>„Funkcionálové s takovýmito lhůtami nakládají velmi pružně,“ pousmál se nevesele kardinál. „Lhůta na rozmyšlenou je jedna věc. Kdežto pokus rovnou náš svět obsadit něco docela jiného. Pokud jsi pro ně tak důležitý, tak bych nechtěl nic riskovat. V citadele Vatikánu budeš bezpečnější než v osamělém zámečku za městem.“</p>
<p>„To je zatčení?“</p>
<p>„Mám tě snad odvézt k průchodu do Verozu? Je to stejným směrem… Chceš k bráně, jíž sem vkročili vyjednavači ze Smyčky?“</p>
<p>Bezmocně jsem rozhodil rukama – to samozřejmě nechci.</p>
<p>„Nejsi zatčen,“ prohlásil kardinál tvrdě. „Jen jsme tě vzali pod ochranu.“</p>
<p>Tentokrát okna kočáru nebyla zavřená. Podíval jsem se ven a upřel podmračený pohled na idylickou krajinu venku.</p>
<p>Nebylo snadné pochopit, jaký byl v tomto světě vztah Říma a Vatikánu. Zdálo se ale, že tady nestál Vatikán ve městě, ale samostatně: nejeli jsme ulicemi, nýbrž po dlážděné okružní silnici. Nějaké architektonické detaily jsem z té dálky nerozeznával, ale k mému velkému podivu si i zdejší Věčné město pořídilo pár výškových staveb na okraji. Rozhodně to nebyly nějaké mrakodrapy, sloupy ze skla, oceli a betonu, ale ta architektura přesto vypadala hodně známě. Takovéhle vysoké domy, které se zatím nepodobaly skutečným mrakodrapům, se zřejmě ve Spojených státech stavěly těsně před počátkem jejich epochy.</p>
<p>„Mimo město jedeme z bezpečnostních důvodů?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl úsečně Rudolf. „V zájmu bezpečnosti občanů.“</p>
<p>Že by mi tahle slova dodala optimizmu, věru říct nemohu. Silnice se ale dál poklidně vinula pomerančovníkovými háji a v polích pracovali lidé, pro něž byl projíždějící kočár záminkou, aby alespoň na chvíli narovnali záda a podívali se za ním. Proti nám projelo taky několik kočárů, ale mnohem častější byly nákladní povozy (do nichž byli zapřaženi štíhlí dlouhonozí býci, kteří svůj náklad táhli nečekaně hbitě). Pak se v dáli vynořila kopule chrámu svatého Petra – vraceli jsme se do sídla kardinálů. Napětí začalo postupně opadat.</p>
<p>„Nedělá vám starosti, že vstup do jiného světa je přímo na nádvoří Konkláve?“ zeptal jsem se. „Co kdyby tudy projel tank – co by si ty vaše dámy s psíčky počaly pak?“</p>
<p>„Tank sem neprojede,“ odpověděl Rudolf. „Tys tím funkcionálem opravdu nebyl dlouho, Kirille… Maximální světlost průchodů je omezená. Pokud tomu dobře rozumíme, výkon pro jejich otevření roste exponenciálně, takže změnit průchod v průjezd pro tank je nemyslitelné. To by spotřebovalo veškerou energii světa.“</p>
<p>„Což je dobře,“ usoudil jsem. „Ovšem atomová bomba může být úplně malá, a ta se vlastně ani dveřmi nosit nemusí.“</p>
<p>Rudolf se odmlčel. Řekl bych, že věděl, že jediná zatím zničená celnická věž byla z tváře mého světa smazána jaderným výbuchem – a ten výbuch navíc v místech průchodu na Smyčku navršil celý kopec.</p>
<p>„Na vašem místě bych ale přece jen něco podnikl…“ pokračoval jsem.</p>
<p>„A co? Měli bychom třeba zničit bránu? Jenže my bomby nemáme, my můžeme věž nanejvýš zasypat balvany a zalít ji betonem.“</p>
<p>„Anebo přenést Vatikán na jiné místo.“</p>
<p>„A proč? Aby Smyčkané po titánském úsilí otevřeli ještě jeden průchod, a to přímo k nové rezidenci? Když se zaslepí krysí chodba, tak si krysy prokoušou jinou, hned vedle. Lepší je nastražit past.“</p>
<p>Byl jsem zticha. Je hloupé považovat se za chytřejšího, než jsou jiní. Když kardinálové snesou dveře do jiného světa hned vedle svých svatyní, tak pro to asi mají dobrý důvod.</p>
<p>„Ještě jednou opakuji, že vše je věc tvého svobodného rozhodnutí. Můžeme tě klidně odvézt k průchodu,“ řekl kardinál. Kočár už mezitím vjel do města – ani nevím, zda to byl Řím či Vatikán. Cesta teď byla rovnější.</p>
<p>„No to ne!“ řekl jsem jen.</p>
<p>Rudolf se zasmušil:</p>
<p>„Škoda. Doufal jsem, že s tím budeš souhlasit a že naše problémy se vyřeší samy…“</p>
<p>Pohlédl jsem na něj. Usmíval se. V každém šprýmu je ale vždycky kus pravdy, v tomhle konkrétním navíc nepochybně hodně velký.</p>
<p>„Velice lituji, že jsem vás zklamal,“ spustil jsem.</p>
<p>Jenže vzápětí se před námi ozval zvuk, který se v tomto světě normálně nevyskytoval a ani vyskytovat nemohl.</p>
<p>Bylo to duté a přerývavé „tatatata“ – dávka ze samopalu.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>12</strong></p>
<p>Dějiny jsou plné příkladů toho, jak civilizace technicky zaostalejší porazila civilizaci vyvinutější. Barbaři dobyli Řím, Čingischánovy hordy Rusko, Kuba uhájila svou nezávislost v souboji se Spojenými státy, Afghánci se ubránili i Britům, i sovětským vojskům. Každá válka je vlastně v první řadě válkou ideologií a teprve pak soutěží v rychlosti střelby a vražedných účincích železa. A ač je to zvláštní, je ideologie tím silnější, čím je primitivnější a čím je blíž základním hodnotám každé společnosti – jako je obrana území, hájení víry či ochota jít na smrt ve jménu svého „kmene“. Pro obrovské a mocné Spojené státy je zcela nepřijatelné, aby v nějaké válce padl milion jejích občanů. Zato pro nějaký malý totalitní nebo nábožensky fanatický stát je milion mrtvých skoro samozřejmost. Rozhodující je přece víra.</p>
<p>Tady ovšem byla víra na obou stranách. Jak ve Smyčce, která budovala svou funkcionálskou utopii a snažila se kontrolovat i jiné světy, tak i v Pevnině, která dokázala vybudovat teokratickou veleříši, a to tak stabilní, že se v ní připouštěla dokonce i svoboda vyznání. Ať se na obou stranách pod hladinou skrývaly jakékoli podmořské útesy, zatím byly obě strany silné a monolitní.</p>
<p>Navíc bylo jasné, že v tomto případě technická převaha či zaostalost žádnou zvláštní roli nehrála. Smyčka měla k dispozici klasické technologie, Pevnina zase biologické. Letitý spor autorů sci-fi o to, co je pokrokovější a životaschopnější, se teď měl v praxi odehrát přímo před mýma očima.</p>
<p>Krucipráce, ale já sám přece o nějakou asistenci u takového rozuzlení nestál!</p>
<p>„Všichni ven!“ vyštěkl najednou nečekaně zvučně kardinál. „Vystupujeme, honem!“</p>
<p>Vyskočil jsem z kočáru a ocitl se sevřený mezi třemi cválajícími koňmi. To je pro klasického obyvatele moderního velkoměsta velmi a velmi nepříjemný pocit! Uvědomil jsem si však, že ty dívky ovládají své koně virtuózně a že se kolem kočáru shlukly jen proto, aby svými hřebci i vlastními těly ochránily nás tři.</p>
<p>Ale stejně to bylo hrozivé.</p>
<p>Hned po mně z kočáru jako střela vyletěl Elisin pejsek. Pak vyskočila Elisa, která pomohla z kočáru i kardinálovi.</p>
<p>Na pár okamžiků jsme strnuli a zírali na kopuli chrámu. Ulice, v níž kočár zastavil, asi po sto metrech končila vysokou bílou stěnou se širokými vraty. Ta se teď pomalu zavírala a od nich se rozbíhali lidé – snad poutníci, ale možná taky žebráci, kteří opouštěli svá vyhřátá místečka. Znovu zaklapaly automaty, teď už dokonce několik. Chvílemi jsem měl pocit, že střelba utichá, ale vzápětí se naopak přidávaly další a další zbraně. Naprosto jasně jsem si představil, jak to všechno probíhá a jak ze dveří průchodu neuvěřitelnou rychlostí vybíhají funkcionálští vojáci v neprůstřelných vestách a se samopaly v rukou… Jim vstříc se vrhají malí neohrožení pejskové, soustřeďující se na hrdlo, na obličej a na ruce, a za nimi dívenky s pestrobarevných stejnokrojích, napřahující kupředu ty naivní a komické píky.</p>
<p>„Proč to vázne?“ téměř zaúpěl Rudolf. „No tak, no…“</p>
<p>Nad stěnou se náhle objevilo cosi nečekaného – temná lidská postava, která jako by sedlala sloup dýmu. Hned za ní pak druhá a třetí. Kardinál se kvapně pokřižoval. Bezděky jsem jeho gesto napodobil, i když jsem chápal, že tohle nejsou čerti z pekel, ale smyčkanský výsadek s reaktivními batohy na zádech.</p>
<p>Pak začalo něco zcela nepředstavitelného. Z chrámové kopule začaly jedna za druhou odletovat kamenné chiméry. Ačkoli – jaké kamenné? Rozpřáhly křídla jako náhle oživší obludy z akčního hororu a ztěžka se snášely na útočníky. Znovu zarachotily samopaly. Jedna z nestvůr se ve vzduchu zazmítala a s táhlým skřehotáním začala padat dolů. Chimér však bylo mnohem víc než výsadkářů, kteří se stačili vznést do vzduchu. Strnule jsem na ten apokalyptický vzdušný boj zíral a vzduchem už se bleskově šířil nářek lidí drásaných obrovskými drápy, i létajících nestvůr, podpálených reaktivními motory. Co to bylo, ti nešťastní ptáci proměnění v nehybné strážce Vatikánu? Orli, netopýři či snad obživlí pterodaktylové?</p>
<p>Ozvalo se těžké žuchnutí. Za stěnou se do vzduchu zvedl sloup dýmu a prachu. Země pod nohama se zachvěla a v oknech drnčela skla. Maně mě napadlo, že Smyčkané protáhli průchodem dělostřelectvo, ale vtom Rudolf s viditelnou úlevou vydechl:</p>
<p>„Konečně!“</p>
<p>„Co je to?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Celnickou věž zničit nedokážeme,“ řekl mi kardinál. „Teď už je ale v hloubce sta metrů, ve štole, a shora jsme ji zalili kyselinou dusičnou a sírovou. Pane… smiluj se nad služebníky svými, co za tebe dali život!“</p>
<p>„Nestůj tu jako solný sloup!“ strčila do mě Elisa. „Padej!“</p>
<p>Bylo jasné, že hodlají jít dál, k vatikánské zdi. Ke svatému městu, které vyrostlo nad štolou, jež se pro Smyčkany stala pastí a zároveň společným hrobem jak pro jejich výsadek, tak pro gardistky, pejsky a chiméry…</p>
<p>Když nemůžeš noru zasypat, tak ji zatop.</p>
<p>Ne, pány tohoto světa jsem odsuzovat nemohl. Je jejich věcí, jak chtějí s nepřítelem bojovat. Tím spíš, že můj příchod konfrontaci jen prohloubil.</p>
<p>Bezděky jsem si ale vzpomněl na útulný krámek celníka Andreje, na jeho hodiny, kde místo nevyskytujících se kukaček žily dřevěné vrány, i na něj samotného, okázale zlatoústého a oblečeného do orientálního chalátu.</p>
<p>Atomový výbuch bránu zničí.</p>
<p>Ale co kyselina, do níž se věž propadne?</p>
<p>Moc se mi chtělo věřit, že v jiných světech odolá. A že celník, který přijde o nechtěné dveře do světa, který se proti funkcionářům vzbouřil, si zase bude klidně žít, opravovat hodiny a přít se s „muslimy“ o to, čí víra je lepší.</p>
<p>Běželi jsme ulicí. Jízdní ostraha, která se nás pokoušela krýt ze všech stran, spíš překážela. Před očima se míhal vír pestrých barev a já si mimoděk pomyslel, že ty strakaté stejnokroje mají kromě významu dekorativního ještě jiný smysl – přimět útočníka, aby se soustředil na gardistky.</p>
<p>Kardinál už dýchal hodně přerývavě. Mohl za to jak jeho věk, tak ceremoniální šat.</p>
<p>Nebylo by skoro lepší jet dál v kočáře?</p>
<p>A má vůbec ještě cenu utíkat, když byl výsadek zlikvidován, útok ustal a nepřítel zmizel?</p>
<p>A najednou jsem uviděl něco, co zcela zastínilo jak Smyčkany s reaktivními batohy, tak oživlé chrámové sochy i peklo, co se otevřelo pod celnickou věží.</p>
<p>Uviděl jsem, jak ze země vyrůstá nová brána.</p>
<p>Domy se tu těsně tiskly jeden k druhému; byly poměrně nízké, dvou až třípatrové, s otevřenými okny a balkony s ozdobnými mřížemi, přesahujícími nad ulicí. S úzkými skulinami příčných uliček a klenutými průjezdy vedoucími do dvorů. Všechno to na sebe bylo tak namačkáno a prachem staletí stmeleno, že jste jednotlivé domy jeden od druhého vlastně ani nerozeznávali.</p>
<p>Jenže teď se vozovka před námi dala do pohybu. Jako by z čelisti mezi mléčnými zuby prorůstala stolička a odstrkovala je do stran, tak se mezi dvěma starými budovami drala ven nová stavba, odsouvající ty staré stranou, až z nich omítka odletovala. Říkat tomu věž bych se asi neodvážil, a dům tím spíš ne. Byla to prostě nahrubo nahozená zeď a padající kusy omítky tu a tam odhalovaly holé cihly. Zeď byla stále širší, ty dva domy od sebe odstrkovala dál a dál, až se na ní v prvním a druhém patře prokreslila a vytvořila okna a v přízemí dveře. Zatím byly docela uzoučké a na šířku měly sotva dvacet centimetrů, takže vypadaly jako na obrazovce špatně fungujícího televizoru. Opravdu maličké dveře, které by se hodily leda tak pro Alenku z Carollovy pohádky, a to by ta Alenka musela být hodně hubená, protože už dávno nepapala kouzelné houbičky a nepila z čarovných kalíšků.</p>
<p>„Celnice!“ vykřikl jsem a ukázal před sebe.</p>
<p>Gardistky pobídly koně ostruhami a tryskem vyrazily k rodící se nové bráně. Už ji taky viděly.</p>
<p>Nová stěna se vyboulila a násilím odsunula oba sousedící domy ještě dál. Zábradlí na jedné z budov s nesouhlasným skřípěním prasklo a až k vozovce se snesl jeden konec přetržené šňůry s čistým prádlem. V balkonových dveřích se objevila tlustá paní v županu, zmateně na nás pohlédla a pak začala šňůru smotávat, aby alespoň část prádla zachránila.</p>
<p>Dveře do celnice se postupně zvětšily až na normální šířku. A rozlétly se dokořán.</p>
<p>Tři muži, jeden v podřepu a dva další sklonění nad něj vystrčili do ulice hlavně samopalů. Uviděl jsem tváře, zakryté plastovými štíty; výsadkáři měli na hlavách přílby, chránící i obličej. Chudáci bojoví yorkshirové.</p>
<p>Padl jsem na dlažbu a hlavu si zakryl rukama, jako bych se tak mohl ochránit před smrtícím olovem.</p>
<p>Zarachotilo to.</p>
<p>Zasvištěly kulky prorážející živou tkán.</p>
<p>Zaržáli umírající koně.</p>
<p>Zatřpytily se hroty pík vržených vzduchem proti nepříteli.</p>
<p>Až do poslední chvíle jsem doufal, že z téhle jarmareční hračky se nakonec přece jen vyklube účinná zbraň, asi jako byly chiméry na chrámu. Jenže to dál byly docela obyčejné píky.</p>
<p>Jen hodně ostré.</p>
<p>Jedna z nich prorazila ochranný štít muže ze smyčkanského výsadku a zaryla se mu do tváře; skácel se, ale střílel dál, i když tentokrát už za sebe do celnice. Dvě další přibodly k zemi toho původně dřepícího. Třetí zatím žil a pálil po nás dál. Viděl jsem, jak tři dívky z gardy, které na novou bránu zaútočily, se jedna po druhé hroutí na dlažbu. Dvě další táhly pryč kardinála a snažily se ho krýt svými těly. Mě taky najednou kdosi prudce zvedl – byla to Elisa a poslední dívka z ostrahy.</p>
<p>„Ustupujem!“ vykřikla Elisa, strhla si z krku svůj filigránský včelí náhrdelník a mrštila jím do brány.</p>
<p>Tak tohle bylo doopravdy překvapení.</p>
<p>Zlaté včely ožily, odpojily se jedna od druhé a v bzučícím obláčku zamířily do dveří celnice. Kvílení, které se odtud hned vzápětí ozvalo, inspirovalo k myšlence, že proti těmto včelkám je všechno ostatní na světě jen zanedbatelná hloupost.</p>
<p>Yorkshirů jsem si všiml až po chvíli. Na nepřítele se totiž nevrhli v nerozumném čelním výpadu, jak jsem očekával. Naopak se rozdělili na dvě skupiny a přitiskli se ke stěně zprava a zleva ode dveří. Vyčkávali.</p>
<p>Upřímně jsem zadoufal, že s obrňováním zadnic se snad Smyčkani příliš neobtěžovali.</p>
<p>Útok znovu uhasl. Nevěděl jsem, co tentokrát sehrálo nejdůležitější úlohu – zda sebevražedná obětavost dívek, léčka sveřepých teriérů či přece jen ten Elisin náhrdelník. Nejspíš to poslední, protože řev a zalykavé sténání z věže neutichalo, a navíc tam duněla palba, při níž člověka napadalo, že pološílení commandos po včelách střílejí ze samopalů.</p>
<p>Nejhorší na tom všem ale bylo, že na cestě k vatikánským hradbám se míhaly stále nové bleskurychle se pohybující postavy, jež mi připomněly můj ne právě úspěšný den, kdy jsem navštívil Smyčku.</p>
<p>„Sem!“</p>
<p>Jedna ze slečen pohotově vykopla dveře. Nevím, čeho v tom bylo víc – zda karatistického tréninku či chatrnosti dveří v teplé Itálii. Každopádně jsme vtrhli do něčí domácnosti. Nějaká žena uvnitř vykřikla a shrábla své dvě děti do náruče. Kardinál ji v běhu přežehnal křížem, což zároveň doplnil o dost užitečnější radu:</p>
<p>„Schovejte se, rychle!“</p>
<p>Dívky z gardy už mezitím dveře zamykaly a táhly k nim starý masivní příborník. Podle mého soudu to byl nesmysl, protože okna stejně zůstala dál otevřená.</p>
<p>„Je tu zadní východ?“ zeptal jsem se té ženy, která už své caparty vlekla do sousední místnosti. Odpověděla mi Elisa:</p>
<p>„Samozřejmě! Přece si nemyslíš, že bysme se přímo v Římě nechali nahnat do pasti! Hoď sebou!“</p>
<p>Před námi chodba.</p>
<p>Pak dveře.</p>
<p>Za nimi kuchyně s bublajícím kastrolem na sporáku. Okno je rozbité a doléhají sem zvuky střelby. Na podlaze vidím rozbitý talíř a kluzké nitky špaget.</p>
<p>Najednou jsem pochopil, že nás zbylo už jen pět. Jedna z dívek zůstala vzadu a kryla náš ústup.</p>
<p>„Cítí tě, Kirille,“ pohlédl na mě soucitně kardinál. „Kdybychom tě nedokázali ukrýt… Eliso!“</p>
<p>„Rozumím,“ ozvala se hned Elisa.</p>
<p>Já také porozuměl a ani trochu se mi to nelíbilo.</p>
<p>Další chodba.</p>
<p>Dveře na jejím konci po Elisině kopanci povolily.</p>
<p>Úzká ulička, nad níž se střechy protějších domů téměř dotýkaly.</p>
<p>Opravdu jsme neběželi, tady to vlastně ani moc nešlo. A taky kvůli Rudolfovi, který sotva dechu popadal.</p>
<p>„Co je na tobě tak… důležitého?“ ptal se trhaně mezi jednotlivými nádechy. „Bože… kdybych tak znal na tuhle otázku odpověď!“</p>
<p>„Na jakou? Jestli mě máte zabít, nebo ne?“ zeptal jsem se v poklusu. Kardinál neodpověděl, ale jako by vypadl z rytmu.</p>
<p>Znovu se ozvala střelba ve vzduchu a krákání oživlých chimér. Představil jsem si, jak tohle asi musí vypadat pro bohabojné obyvatele Vatikánu. Přinejmenším jako konec světa.</p>
<p>„Ještě sto metrů a pak doprava,“ řekla Elisa. „Tam jsou policejní kasárna. Přece jen to tam bude o něco snazší. Držte se, Vaše Eminence.“</p>
<p>Kardinál zůstal stát a pohlédl na ni. A pak najednou řekl:</p>
<p>„Já… Rozhodl jsem se rozkaz odvolat.“</p>
<p>„Dokonce i když ho vezmou do zajetí?“ zavadila o mě na okamžik pohledem Elisa.</p>
<p>„Pokud máme jen stín pochyb…“ Nedomluvil. Pokřižoval se. A pak se otočil ke mně: „Kirille. Najdi srdce temnot. Dokonce i absolutní zlo přece musí někde mít srdce.“</p>
<p>Jen jsem kývl.</p>
<p>Znovu jsme rychlým krokem pokračovali dál. Jako první z uličky vyhlédla mladá gardistka. Ohlédla se a pokynula nám rukou. Opatrně jsme za ní vyšli na malé náměstíčko mezi domy. U nefungující fontány leželo obludné poničené tělo, z nějž prýštila krev – sestřelená chiméra. Nepřítel tu ale nebyl žádný.</p>
<p>„Něco, něco není v pořádku,“ zašeptal kardinál a rozhlédl se. Pes v jeho náručí najednou zavrčel, otřepal se a celý se napjal. Vtáhl čenichem vzduch. Seskočil, vycenil zuby a začal se pomalu krást k naprosto prázdnému trávníku. Ten byl celý podupaný, jako by tu právě proběhla nelítostná rvačka.</p>
<p>Ale vetřelci nikde.</p>
<p>Nebyli tu.</p>
<p>Nebylo je vidět!</p>
<p>„To je past!“ zařval jsem, chytil kardinála za loket a škubl jím stranou.</p>
<p>Bylo by chybou se domnívat, že technologická úroveň Smyčky byla zhruba stejná jako ta pozemská. To koneckonců dokazovaly třeba právě výsadkářské reaktivní batohy, na jejichž vývoji naši vrchní zbrojnoši pracují už desítky let, ale zatím se nepropracovali dál než do stadia demonstračních hraček, jimiž ohromují stále nové držitele moci.</p>
<p>A Smyčka měla k dispozici taky další sen všech našich makedonských a napoleonů – neviditelnost.</p>
<p>Nad náměstíčkem jako by se najednou rozevlál průzračný pruh plátna… A přímo ve vzduchu se zrodily siluety vojáků. Bylo jich tak půl tuctu. Někteří drželi v rukou automaty, dva z nich jakési příruční kanóny s tlustými hlavněmi. Panebože, co to je – že by granátomety? Nebo plamenomety?</p>
<p>Kardinálův pejsek se vymrštil do vzduchu. Buď už ale byl příliš starý, anebo ho funkcionálové po všech stránkách předčili. Ani po něm nestříleli. Jeden z vojáků jen pokročil o kousek dopředu a přímo ve vzduchu zvíře praštil pažbou. Ozval se tupý úder a pes bezvládně dopadl do trávy.</p>
<p>Pak zazněl lhostejný hlas:</p>
<p>„Nechceme zbytečné oběti. Proti úřadům a lidu Pevniny naprosto nic nemáme. My jen žádáme, aby nám byl vydán zločinec.“</p>
<p>Přelétl jsem pohledem všechny vojáky.</p>
<p>To nemluvili oni! Dokonce i skrze spuštěné plastové štíty příleb jsem viděl, že jejich rty se nepohybují.</p>
<p>Pod příkrovem neviditelnosti tedy zůstával ještě někdo.</p>
<p>Rudolf pomalu vykročil kupředu. Pohlédl na svého psa a zakroutil hlavou:</p>
<p>„Pevnina žadatele o azyl nevydává. Pokud tohoto člověka z něčeho viníte, požadujeme důkazy.“</p>
<p>„Důkazy už jste dostali.“</p>
<p>„To nejsou důkazy,“ zakroutil znovu hlavou kardinál. „Zkušenosti z našich… vztahů mi napovídají, že prázdným slovům se nemá věřit. S demagogií si běžte na Démos.“</p>
<p>„Vy zemřete, a my se ho stejně zmocníme.“</p>
<p>Tentokrát Rudolf přikývl. A s neskrývanou úlevou řekl:</p>
<p>„Takže jsem to odhadl správně. Potřebujete ho živého. Kirille, utíkej!“</p>
<p>Tohle mi nemusel radit dvakrát. Ihned jsem vyrazil doprava, tam, kde měla být na konci úzké uličky policejní kasárna.</p>
<p>Za mnou ve vojákových rukou hlasitě buchl ruční kanón s tlustou hlavní.</p>
<p>Pružná síť mě zachytila jen cípem. Což ale úplně stačilo k tomu, aby mi tenké ohebné nitě úplně spoutaly nohy. Svalil jsem se na zem a viděl jsem, jak se do svého posledního boje vrhly tři dívky – dvě v nesmyslně strakatých uniformách a jedna v této chvíli ještě nesmyslnějších lehkých dámských šatech.</p>
<p>Zaklapaly automaty. Poté, co jsem upadl, už se nebáli střílet. Ani jediná ze slečen, cvičených k osobní ochraně kardinálů, se do blízkosti smyčkanských vojáků nedostala. Kdyby to byli třeba i nejlépe vycvičení pozemští vojáci, snad by ty dívky ještě nějakou šanci měly. Proti funkcionálům či Smyčkanům napumpovaným stimulátory však ani tu nejmenší…</p>
<p>Upadly, kdežto Rudolf stál s rozepjatýma rukama, nejistě se potácel a tvář obrátil k nebi, jako by tam po něčem pátral. Viděl jsem, jak z něj na zádech roztrženou sutanou s pulzující krví odchází život.</p>
<p>Pak se kardinál, odpovědný za vnější bezpečnost Pevniny, svalil na zem svého nepokorného světa.</p>
<p>Uplynula vteřina, druhá, třetí, kdy jako by se báli, že mrtví zase vstanou. Pak se dva vojáci na čísi povel zvedli a zamířili ke mně.</p>
<p>Mrtví nevstali. Zato malý pes, sražený pažbou samopalu, zvedl hlavu a z posledních sil zaťal miniaturní ostré zoubky do těžké vysoké boty vojáka, který zrovna procházel kolem.</p>
<p>Zavřeštěl tak, jak by nezavřeštěl žádný voják, kterého by skrz dvojitou kůži vojenského bagančete kouslo sotva tříkilové zvířátko. Pokousaný odhodil samopal a začal se točit na místě kopaje do vzduchu nohou, na níž ještě stále visel bojový pejsek. Noha se bleskurychle nafukovala, asi jako figurky ve veselých disneyovkách, když se do nich z kompresoru pustí vzduch. Narozdíl od postaviček kreslených filmů však vojáka už nic veselého nečekalo. Křik přešel v chroptění a nadmuté tělo se svalilo do trávy.</p>
<p>„Kryska měla zoubky napuštěné cyankáli,“ zašeptal jsem větu ze starého filmu a pokusil se vymotat nohy ze sítě.</p>
<p>No jistě, zoubky teriérovi určitě věnovala nějaká zmije, která byla nakonec péčí místních genetiků ještě smrtonosnější než v normální přírodě. V hlavě se mi kromě téhle prastaré věty jinak nevybavovalo vůbec nic.</p>
<p>„Jed, bylo to jed…“ zašeptal jsem znovu.</p>
<p>„Zabili kardinála!“ ozvalo se najednou shora. Na balkonku jednoho z domů stála žena, která si doslova a do písmene rvala vlasy na hlavě. „Zabili kardinála!“</p>
<p>A v jediném okamžiku dostaly události docela jiný spád. I když obyvatelé města byli jistě vylekaní, nezalezli někam pod stoly a pod postele, ale kradmo vše sledovali za okny a balkonovými dveřmi. Do souboje gardy s nepochopitelnými vetřelci by se asi nepletli, ale vražda kardinála je uvedla do pohybu.</p>
<p>Na hlavy vojáků se začaly sypat květináče, židle, kastroly, klacky a prázdné i plné láhve. Zvlášť hodně bylo láhví, které pukaly a zasypávaly Smyčkany střepinami docela jako šrapnelové granáty. Rudá lidská krev se mísila s červeným vínem.</p>
<p>Nastal zmatek. Vojáci si zakrývali hlavy a začali střílet nahoru po oknech. Na mě na pár okamžiků zapomněli.</p>
<p>Nevyužít těchto okamžiků by bylo zradou těch padlých.</p>
<p>Přestal jsem s pokusy vymotat se ze sítě, která byla lepkavá, a já se do ní jen víc a víc zamotával, a snažil jsem se doplazit k nafouklé mrtvole. Voják v pádu svůj samopal zalehl, tak jsem ho odvalil a chopil se jeho zbraně.</p>
<p>V tom samopalu bylo cosi z legendárního kalaše. Mé prsty každopádně automaticky přehodily pojistku na palbu dávkami. Pak jsem přidřepl, opřel pažbu pevně do ramene a zatajil dech.</p>
<p>A začal jsem výsadek polévat olovem.</p>
<p>Necítil jsem v sobě ani kapku lítosti. Žádné, ani to sebemenší zaváhání. Už jste mě donutili zabíjet, hajzlové – povstalce na Kimgimu a porodní asistentku na Zemi. A teď dostanete svůj díl vy. Už toho bylo dost, hra na schovávanou skončila!</p>
<p>Vlastně jsem ten moment, kdy čas kolem mě rychle zvolnil běh, ani hned nezaznamenal. Domácí harampádí z oken se snášelo plavně a pomalu a stejně tak trhaly kulky neprůstřelné vesty výsadku, stejně pomalu padala zasažená těla. Samopal v rukou se mi taky zmítal beze spěchu a fortelně, jako bych jím zatloukal hřebíky. Ještě chvíli, a já snad uvidím i kulky vyletující z hlavně.</p>
<p>Funkcionálské schopnosti se mi v jediném okamžiku zase vrátily. A to i bez věže a bez funkce, která se zrodila ze mne a nakonec mě taky porodila, a to bez energetické pupeční šňůry. Cítil jsem, jak přecházím do zrychleného rytmu.</p>
<p>Změnil se mi i zrak. Ne, neviděl jsem auru, jak tomu říkal kardinál. Prostě jsem najednou jasně pochopil, že mezi zabitými byli dva funkcionálové, z nichž jednoho dostal kardinálův pejsek. Byli… nějací jiní, či jak to vyjádřit. Možná barevnější, nebo co.</p>
<p>A pak jsem ještě viděl takové duhové kouřmo, vypadalo to jako obrovská mýdlová bublina kolébající se ve větru. Že by… maskovací pole? Nějaká blána? Nevím, ale bylo to stejné svinstvo jako to, v němž se před chvilkou ukrýval výsadek. A v téhle bublině se taky kdosi schovával.</p>
<p>S očima stále upřenýma na bublinu jsem zašátral po nadmutém těle vojáka (jen aby nepraskl!), našel pochvu a z té vytáhl dýku. Sice s obtížemi, ale přece jen jsem ty lepkavé nitě přesekal, vstal a zařval:</p>
<p>„Vylez, ty prase! Koukej vylézt ven!“</p>
<p>Už jsem nepochyboval, že uvnitř sedí funkcionál. Stejně zrychlený jako já. Což znamená, že mým slovům dobře rozumí.</p>
<p>„Udělals na mě dojem!“ ozval se neviditelný. „Ale nač tolik nervozity? Jsme přece rozumní lidé…“</p>
<p>Okamžitě jsem tím směrem vypálil. Z automatu vyšlehla krátká dávka a palba ustala. Buď jsem nezasáhl, anebo byl nepřítel kromě neviditelnosti vybavený ještě nějakou ochrannou clonou.</p>
<p>Jednoho jsem ale přece jen dosáhl: Další debatu už protivník neriskoval. Spatřil jsem před sebou hieroglyfický záblesk a pak tichý zvuk – asi jako kdyby ta velká neviditelná bublina ve vzduchu pukla. Ten, kdo řídil můj nezdařený únos, zmizel stejným způsobem, jakým se mezi světy pohyboval Koťa. A ostatně se stejně jako on vyhnul přímému souboji.</p>
<p>Že by kurátor? Že by štvanici na mě řídil kurátor? Nebo že by sem ze Smyčky vyslali nějaké ještě větší zvíře? Řadový funkcionál, a může to být kdokoli, nic takového nedokáže.</p>
<p>Jedním jsem si byl jist: Ten hlas mi sice byl povědomý, ale Koťovi nepatřil. A v žádném případě to nebyl jeho podraz. A když se nad tím zamyslím – k čemu by Koťovi bylo v tomhle případě hrát dvojí hru a zároveň mě zachraňovat nejdřív před polskými policajty a pak z Janusu? To by byla moc velká paranoia…</p>
<p>Přistoupil jsem ke kardinálovi. Podíval jsem se Rudolfovi do tváře a hořce pokýval hlavou. Člověk zasažený čtyřmi či pěti ranami ze samopalu obvykle zemře velmi rychle.</p>
<p>Dívky byly taky mrtvé. Poklekl jsem vedle Elisy, převrátil ji na záda a natáhl jí paže podél těla. Dostala dva zásahy, do srdce a do břicha. Potěšitelné snad bylo jen to, že o život přišla okamžitě.</p>
<p>Kdyby se tohle všechno odehrávalo v knize nebo ve filmu, tak by Elisa v tuto chvíli ještě žila. Šeptala by mi cosi dojemného a zároveň inspirativního, cosi jako Rudolfovo zapřísahání „najdi srdce temnot“. A dál by to taky bylo jako v románu – jeden za všechny a všichni za jednoho. A já bych se skousnutým rtem, se slzami v očích a plný touhy po pomstě odcházel, osamělý, hrdý a nezdolný…</p>
<p>Do ramene mě zasáhl nočník vyhozený z okna. Byl to opravdu klasický těžký porcelánový nočník. Ještě štěstí, že byl prázdný a že mi po rameni jen sklouzl.</p>
<p>Čas se znovu vrátil do navyklého koryta. A v tomhle čase pro halasné fráze, krásné přísahy a vzlykot nad padlými nebylo místa.</p>
<p>Ať si mrtví své mrtvoly pochovají sami. Byl jsem si jist, že Rudolf i Elisa by mi rozuměli.</p>
<p>Odhodil jsem samopal s prázdným zásobníkem a zmocnil se jiného. Vojáci měli na zádech malé batohy; jeden jsem z padlého stáhl a pozorně si ho prohlédl, aby nebyl prostřelený. Doufejme, že se uvnitř najdou i patrony.</p>
<p>Teď se musím vypařit dřív, než se do ulic vyhrnou rozběsnění obyvatelé. Takovému davu bych asi těžko dokazoval, že jsem našinec a že jsem sem nepřitáhl s vetřelci!</p>
<p>Nejdřív jsem se rozběhl uličkou vedoucí ke kasárnám. Správný směr jsem jakýmsi zázrakem v paměti udržel. Byl nejvyšší čas – za zády už mi bouchaly vchodové dveře a ozvaly se první hlasy. Vypadalo to ale, že mě nepronásledují.</p>
<p>Po padesáti metrech jsem se stejně zastavil.</p>
<p>Je to rozumné, že běžím zrovna tam?</p>
<p>Nebudou mě policisté taky považovat za nepřítele? Nevypustí na mě nějaké maltské bojové myši, nezabodnou mě pro každý případ halapartnami?</p>
<p>Na tom by asi nic dobrého nebylo, pokusit se ukrýt za zády místních lancknechtů, jen další mrtvoly a další otřesy.</p>
<p>Sledují mě. Ba co víc, jsou s to otevřít nové průchody kdekoli, kudy půjdu. Smyčkané budou útočit tak dlouho, dokud kardinálové nedospějí k závěru, že jsem pro ně příliš drahý špás, a nepochopí, že menším zlem v tomto případě bude taková malá smlouva s ďáblem. Na to přijdou ve chvíli, až jim Smyčka pohrozí jadernou náloží pod chrámem svatého Petra.</p>
<p>Nevím, co mě hnalo kupředu: zda zoufalství či nenadále se probudivší funkcionálské schopnosti. Zvedl jsem ruku a pohlédl na ocelový kroužek, poslední zbyteček mé věže. Jenže v tom to samozřejmě není. To je docela obyčejných pět gramů železa. Je to ale pro mě takhle jednodušší, abych si dobře pamatoval, co se mnou udělali. Abych se rozzuřil. Abych se dokázal vyrovnat tomu zbabělému neviditelnému, který uspořádal jatky v mírumilovných římských ulicích.</p>
<p>Abych se mu vyrovnal, nebo abych nakonec byl ještě silnější.</p>
<p>„Musím najít srdce temnot,“ řekl jsem. „Musím najít vaše kořeny, najít je, vykopat a spálit. Protože takhle nesmí jednat nikdo!“</p>
<p>Napřáhl jsem ukazovák a začal psát do vzduchu – asi jako ocelovým pisátkem po obrovské senzorické obrazovce. Co přesně píšu, jsem nevěděl. Stejně tak jsem nevěděl, jak se to vlastně má dělat. Koťa říkal, že potřebuje cosi jako vnuknutí, že tam, kam se chce dostat, už předtím musel být. Já ale potřeboval něco jiného. Něco naprosto nezvyklého.</p>
<p>Mé prsty zahalila modrá zář. Od ukazováku se utrhl a vzduch rozčeřil jazýček plamene. Pohyboval jsem rukou, a za tou zůstával hořící nápis v jazyce, který na Zemi nikdy nebyl a nikdy nebude. Snad runy, snad nějaké znaky, snad arabské písmo, ale možná taky jen ornamenty, mámivé, hypnotické ornamenty pronikající prostorem a časem.</p>
<p>Sevřel jsem automat co nejpevněji a vkročil rovnou do brány, jež se přede mnou otevřela.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>13</strong></p>
<p>Navzdory všemu jsem byl přesvědčen, že člověk je ve své podstatě bytost mírumilovná. Hloupá, krutá, poživačná, naivní, hašteřivá, ale zároveň mírumilovná. Nikdo se zdravým rozumem přece nezačne zabíjet jen tak pro nic za nic. To je úděl maniaků a fanatiků. Dokonce i zavilý ozbrojenec a magor, který si neumí představit jiné oblečení než vojenskou uniformu, chodí pořadovým krokem i od postele na záchod a se svou kočkou komunikuje za pomoci velitelského výraziva, předepsaného řády, a přece jen raději dostává vyšší a vyšší hodnosti za výsluhu let a řády zase na úspěchy při slavnostní přehlídce. Není náhodou, že ruští vojáci užívají spíše přípitku „za padlé“ než „na vítězství“. Na vítězství se pije, až když válka běží…</p>
<p>Zároveň je ale člověk jedna z nejmilitantnějších bytostí, jakou si lze vůbec představit. Mez, kterou je pro tento účel třeba překročit, je tak chabá a přízračná, že stačí jedno slovo, gesto či jeden panák navíc – a i ten nejklidnější člověk se najednou mění v krvežíznivého vrahouna. Proto se říká, že člověk je vlastně zakuklená šelma. Narozdíl od zvířat, která jsou od věků stvořena k tomu, aby zabíjela, a proto mají o vlastní síle a možnostech jasnou představu, člověk v mnoha ohledech zůstává hladovou a hysterickou opicí, zahnanou do kouta, která když nenajde dostatek obvyklých kořínků či ještě lépe banánů, bere do ruky klacek a snaží se jím umlátit antilopu, která zůstala za svým stádem pozadu.</p>
<p>No a pokud si Bibli vykládáte doslova, tak nás na cestu nepravou svedl ďábel a naši duši zmrzačil prvotní hřích.</p>
<p>Kdyby mě průchod přivedl někam na Smyčku, obávám se, že bych se dlouho neudržel. Dokonce se mi hlavou stačil mihnout jeden krvežíznivý výjev: ocitám se v nepředstavitelné trůnní síni, připomínající <emphasis>Pána prstenů </emphasis>či <emphasis>Hvězdné války. </emphasis>Všude stráže oblečené do parádních uniforem, všude úskoční funkcionálští vůdci… Já si opřu pažbu o břicho a bez míření je vesele kosím dlouhými dávkami, patrony přitom nekončí a nekončí, nepřátelé se skučením padají k zemi, zalykají se krví, další prchají do všech stran, ale mé střely je dohánějí, padouši žadoní o milost, jenže já jsem hluchý a němý…</p>
<p>Střílet ovšem nebylo na koho.</p>
<p>Všude jen step.</p>
<p>Nízká bodavá tráva, která suše šelestí pod nohama. Ještě živá, ale sluncem skoro spálená. Byl naštěstí večer, slunce už viselo skoro nad obzorem, ale foukal horký a nepříjemný vítr. Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale nikde nikdo. Jen v dáli na obzoru nějaké hory.</p>
<p>Kam mě to asi zaneslo?</p>
<p>Znovu jsem zvedl ruku a ve snaze napsat do vzduchu hořící písmena jsem zahýbal prsty. Nic z toho ale nebylo. Byl jsem zcela vyčerpaný.</p>
<p>Zároveň s možnostmi funkcionála mě opustily i všechny normální lidské síly. Posadil jsem se rovnou na zem. Asi minutu jsem jen tak seděl a díval se na západ slunce, a pak jsem začal z nohavic obírat a odtrhávat zbytky vystřelovací sítě. Najednou jako by zmrzly, byly křehké a snadno se lámaly.</p>
<p>Kde to asi jsem?</p>
<p>Hlavní je nepropadat panice. Stejně dobře můžu být v Pevnině, na naší Zemi nebo ve Smyčce. Jako by na všech těchto planetách nebylo dost a dost neobydlených míst! Hlavní je, že jsem si přál ocitnout se v „srdci“ funkcionálů. Ve světě, kde je třeba hledat jejich kořeny.</p>
<p>Vycházejme proto z toho, že tohle přání se mi splnilo.</p>
<p>Soustředil jsem zbytky vůle a jakžtakž se vzpamatoval. Několikrát jsem obrátil v rukou samopal a pak ho odložil stranou. Otevřel jsem tlumok, který jsem stáhl z vojákova těla. A moc jsem se zaradoval, že moje touha po dalším střelivu se nenaplnila. V téhle stepi by se mi hodilo jako mrtvému zimník.</p>
<p>Postupně jsem z batohu vytahal následující věci:</p>
<p>Asi litrovou PET láhev s nápisem VODA, vymáčknutým do boku.</p>
<p>Tři kostky zatavené ve fólii a opatřené nápisem <emphasis>Denní dávka potravin.</emphasis></p>
<p>Malou lékárničku s několika plnými a zaplombovanými jednorázovými injekčními stříkačkami, s krabičkami prášků a obvazy. Naštěstí jsem našel i instrukci, k čemu je to všechno dobré.</p>
<p>Masivní kulatá baterka. Určitě by se dala použít jako sice krátký, ale účinný obušek.</p>
<p>Tuhou ruličku toaletního papíru, a to se prosím nesmějte a schovejte si to až na okamžik, kdy to na vás coby na zhýčkané dítě velkoměsta přijde uprostřed holé pláně, kde nenajdete ani lopuch a kde ze všech druhů trávy roste jen ostřice.</p>
<p>Byly tu také tři tabulky čokolády, ale ty zřejmě nepatřily ke standardní výbavě před akcí anebo šlo o jakýsi bonus. Ta čokoláda byla až bolestně známá, Zlatá značka, a já pochopil, že jsem postřílel ruskou jednotku zvláštního určení. Z čehož mi rázem bylo ještě ohavněji.</p>
<p>Dál tenká brožurka s titulem <emphasis>Jak přežít na Zemi 3. </emphasis>To je jasné – jde o instrukce pro zajatce či zbloudilce, jak si počínat v Pevnině. Dejme tomu, že to budeme považovat za další zásobu toaletního papíru.</p>
<p>Plastová krabička, z níž trčely ještě tři jednorázové stříkačky jasně červené barvy. Hnízdo pro čtvrtou bylo prázdné: Že by psychotropní bojový koktejl? Nejspíš. Jednu dávku si voják píchl před bojem a další byly pro jistotu, kdyby se to protáhlo.</p>
<p>Velká cívka s tlustou bílou nití. Neznámo proč bez jehly.</p>
<p>Kompas, jehož střelka ihned pohotově ukázala k místnímu severu.</p>
<p>A věc jistě nutná, ale ve stepi téměř zbytečná – zavírací nůž s několika čepelemi, pilkou a otvírákem. I když – třeba balíčky s denní dávkou nějak otevřít musím, no ne? Takže ať žije nůž!</p>
<p>Pro každý případ jsem tlumokem ještě zatřásl a byl za to odměněn drobnostmi, které se vysypaly z bočních kapes: krabičkou sirek, cívkou s kusem vlasce, háčkem, splávkem a olůvkem a také krabičkou prezervativů. Samozřejmě tam nebyla proto, že by se Smyčkané chystali znásilňovat pevninské ženy, šlo spíš o to, že prezervativ je v armádní výstroji jedna z nejužitečnějších věcí – dá se jím chránit hlaveň samopalu před prachem, zápalky před vodou, v případě potřeby se do něj dá nabrat voda, a když ho zkroutíte, je z něj docela obstojná guma do praku. A prak, to je možnost v tichosti a bez plýtvání střelivem lovit menší ptáky a zvířata.</p>
<p>Bylo prostě jasné, že tím batohem jsem nic nezkazil.</p>
<p>Kdyby tak byl ještě spací pytel a stan…</p>
<p>Věci jsem kromě kompasu sbalil zpátky a odolal jsem nutkání loknout si z láhve vody. Kdoví, jak dlouho mi tahle litrová láhev bude muset vydržet. V nejhorším případě až do konce mých dnů. Vyprahlá tráva kolem k nějakému optimizmu věru neinspirovala.</p>
<p>Vytáhl jsem ze samopalu zásobník, vyšťouchal z něj zbylé patrony a spočítal je. Žádná sláva. Čtrnáct kousků – to na hvězdné války asi nebude.</p>
<p>V liduprázdné stepi by to ale mohlo stačit. Zkrátil jsem řemen a pověsil si zbraň přes prsa. Na záda to nešlo, tam jsem měl tlumok.</p>
<p>Teď bylo třeba se rozhodnout, kam se vydám. Mé vnitřní hodiny stále ukazovaly poledne, adrenalin v krvi se vařil, a tak bylo třeba nějak užitečně ho spotřebovat, pokud možno ještě než na zem klesne tma a bude třeba uložit se ke spánku.</p>
<p>Měl jsem tu jeden jediný přirozený orientační bod – hory. A na rozhraní stepi a hor je daleko větší pravděpodobnost, že tam najdu vodu a nějaké hojnější rostlinstvo. A možná i lidi.</p>
<p>Na druhé straně je ovšem fakt, že čím dál půjdu stepí od hor, tím větší je šance, že dojdu k moři. A moře, to je život naprosto jednoznačně.</p>
<p>Chvíli jsem nerozhodně postál. Slunce klesá k západu a horské hřebeny leží na jihu. Je léto a horko. Chci za takových okolností jít na jih?</p>
<p>Modrá střelka kompasu nabádavě kývla.</p>
<p>Zamířil jsem k severu.</p>
<p>Že jsem se objevil právě v tomto světě, nemohla být a jistě taky nebyla žádná náhoda. Nějak jsem probudil své dřímající schopnosti, ba co víc, plně jsem se vyrovnal Koťovi i dalším obzvlášť důležitým funkcionálům, jako byli právě kurátoři, porodní asistenti a podobně… Nemám žádný obojek, umím otevírat průchody prostorem… Jen nevím, kdy a proč se to děje.</p>
<p>Rozhodně nemám odpověď na ono „proč“. Ale jak je to vlastně s tím „kdy“?</p>
<p>K prvnímu případu došlo, když se mě vyděšený Koťa pokoušel zaškrtit. Sevřel mi krk jako do kleští, já už sotva dechu popadal a měl dojem, že je po mně, jenže v bezmocném pokusu uniknout z toho smrtícího sevření jsem kurátorovi sám zasadil přímo obludně silnou ránu. Koťovo tělo po ní vyrazilo dveře auta a dopadlo do sněhu. Pomačkané dveře se na něj zavěsily jako plechový límec.</p>
<p>To je, panečku, příjemná vzpomínka!</p>
<p>Co se to tenkrát dělo? Pokoušeli se mě zabít. Že by strach, zběsilost, vztek? Co přesně mé schopnosti znovu uvedlo do chodu? Přísně vzato se ta situace dost podobala tomu, co jsem právě prožil.</p>
<p>Ale přišly přece i jiné zážitky!</p>
<p>Když jsem skoro umrzl v ledové pustině na Janusu, tak se ve mně nic neprobudilo.</p>
<p>A když mě obklíčili policajti v Elblągu, tak jsem nedokázal ani to nejmenší.</p>
<p>Zato když jsem v Orlu utekl Smyčkanům, tak jsem si normálně chytil taxíka. To přece nebyla zrovna kritická situace. A já klidně s taxikářem vedl nenucené a hlavně poučené řeči o místních silnicích a nakonec neznámo odkud získal naprosto přesnou, ale taky naprosto zbytečnou představu o chlapovi, s nímž mu nasazuje parohy jeho žena.</p>
<p>To znamená, že první vysvětlení, které se nabízí, afekt a vztek, je falešné. O zuřivost tu nejde. Já nejsem žádný dobromyslný doktor Jekyll, který se proměňuje ve sveřepého pana Hydea. To bude v něčem jiném.</p>
<p>Musí to být velmi prosté.</p>
<p>Něco ještě jednoduššího než afekt a zlost!</p>
<p>Hrábl jsem rukou do vzduchu, jako bych se unikající dohad snažil polapit. Měl jsem dojem, že jakmile pochopím problém „spuštění“ funkcionálských schopností, okamžitě porozumím i něčemu podstatně důležitějšímu. Budu znát zdroje jejich síly, porozumím nelogičnosti všech paralelních světů s jejich četnými podobnostmi a ještě četnějšími rozdíly.</p>
<p>Co ještě měly ty tři dosavadní situace společného?</p>
<p>Dvakrát jsem se ocitl v ohrožení života. A jednou… Jednou jsem se ocitl před volbou. Zda se mám vrátit do Moskvy, nebo pokračovat v cestě do Charkova.</p>
<p>Přihořívá?</p>
<p>Jistě, a jak!</p>
<p>Polští pohraničníci by mě nedostali, protože jsem byl pod Koťovým dozorem. Což přesně tak platí i o Janusu. Nejdůležitější ale bylo, že jsem jinou možnost neměl. Byl jsem nucen uniknout do ledové pustiny, a policajtům jsem nemohl utéct. Jednoduše jsem se chopil jediného možného východiska.</p>
<p>Kdežto ve všech třech dalších případech tu byla možnost volby.</p>
<p>Mohl jsem Koťu prosit o slitování, anebo se pokusit o odpor.</p>
<p>Vrátit se do Moskvy, anebo pokračovat do Charkova.</p>
<p>Vzdát se Smyčkanům, anebo se pustit do beznadějného boje.</p>
<p>Volba. To je ta křižovatka mého osudu.</p>
<p>Smyčka ovládá jiné světy a usměrňuje jejich vývoj podle vlastního uvážení. Když vyškubne z dějin Cervantese, tak tu samozřejmě není ani Don Quijote se Sancho Panzou. Chybí tu ta malá proměna v myslích stovek a tisíců jeho současníků, vzdělaných a kulturních lidí, která by oslabila církev a navždy skončila s rytířstvím a středověkem. Renezance probíhala o dost jinak, církev si své pozice uchovala a technický pokrok se přibrzdil. Tím, že Don Quijote z reality zmizel, přece jen nakonec porazil všechny větrné mlýny světa.</p>
<p>Jenže ironie osudu chtěla tomu, že mocná církev Pevniny považovala za přípustné biologické experimenty!</p>
<p>Nene, na rozcestí se světy neocitly jen a výhradně kvůli španělskému spisovateli, který měl smůlu. Takových faktorů tu bylo víc, počínaje Cézarem, jehož Brutus nezradil, a konče Churchillem, který místo politických pamětí sepisoval filozofické traktáty. V každém případě je to ale funkcionálská pracovní metoda: jednotlivé změny v historii a zásahy do osudu jednotlivých lidí. Schopnosti samotných funkcionálů jsou zřejmě také spojeny s aktem volby. Pokaždé, když se ocitám před volbou, a to osudovou (ne žádné „mám si dát kávu nebo čaj?“), tak se mi síly vracejí.</p>
<p>Což ostatně není záruka volby správné.</p>
<p>Slunce nadobro zmizelo za horizontem. Nebe rychle černalo a rozsvítily se první hvězdy. Zůstal jsem stát a ještě jednou se rozhlédl. Mám jít za tmy podle hvězd? Abych se nadobro utrmácel a pak se ve žhnoucím slunci svalil?</p>
<p>Někde budu muset přenocovat. A tohle místo ve stepi není ani o nic horší, ani lepší než jakékoli jiné.</p>
<p>Sundal jsem ze zad batoh, sáhl po balíčku s denní dávkou potravin, ale řekl jsem si, že rozbalovat ho zatím nebudu. Raději jsem snědl kousek čokolády a zapil ho hltem vody z láhve. Pak jsem přidal ještě druhý a třetí, jenže tím pádem jsem se připravil o dobrou třetinu všech zásob pití. S tou bude třeba nakládat opatrněji.</p>
<p>Batoh jsem si položil pod hlavu. Na samopal položil pravou ruku. Ne že bych se snad něčeho bál, ale co kdyby náhodou…</p>
<p>Na obloze se rozhořívaly další a další hvězdy. Nikde neuvidíte tolik hvězd jako v noční stepi. Dokonce i moře svítí jiskrami planktonu a odráží slabý svit hvězd. Kdežto tady byla absolutní tma. Já sem snad přišel zrovna za absolutně bezměsíčné noci jen proto, abych se mohl pokochat všemi krásami zdejšího hvězdného nebe.</p>
<p>Když už jsem usínal, měl jsem pocit, jako bych zaslechl zurčící proud vody. Asi mi pracují nervy. Už předem se bojím, že budu trpět žízní.</p>
<p>Často se stane, že i v nejpohodlnější posteli a naprosto klidném rozpoložení ducha dlouho nedokážete usnout. Nebo sice usnete, ale několikrát za noc se probudíte. Anebo sice celou noc spíte, ale ráno vstáváte celí rozlámaní a nevyspalí.</p>
<p>Kdežto tady, na hlíně porostlé ostrou suchou travou, a k tomu s pronásledovateli, kteří jsou kdykoli schopni vynořit se hned vedle, jsem otevřel oči až za rozbřesku, báječně odpočatý a ke všemu odhodlaný. Dokonce se mi zdál i nějaký sen, zřejmě příjemný a se vším smiřující. Že by za to mohl ten čistý vzduch? Nebo že by v čokoládě byl nějaký uklidňující prostředek? Anebo je to obvyklý škleb nepředvídatelné lidské psychiky?</p>
<p>Protáhl jsem se, místo rozcvičky párkrát ostrým krokem přešel sem a tam a zaposlouchal se do hlasů vlastního organizmu. Hlasy se neozvaly žádné, zato se mi chtělo pít. Ve snaze tuhle rozkoš prodloužit jsem pomalu vytáhl láhev, ještě pomaleji odšrouboval víčko a učinil pár doušků. Pak jsem dojedl čokoládu. A chmurně se zadíval na vycházející slunce.</p>
<p>Žár v poušti zabíjí rychle. Naštěstí jsem nebyl v poušti, vzduch tu zase tak strašně suchý nebyl a přinejmenším den nějak přežiju. Ovšem zítra už budu potřebovat vodu anebo – anebo nebudu potřebovat už vůbec nic.</p>
<p>Batoh na záda, samopal na prsa. A hurá na sever. Dokud ještě není horko, je třeba překonat co největší vzdálenost.</p>
<p>Jenže dlouho jsem kráčet nemusel. Za nějaké dvě tři minuty jsem před sebou zpozoroval jakýsi úzký pruh přetínající vyschlou pláň od východu k západu. Chvíli jsem se upřeně díval, nic jsem nechápal a jen jsem bezděky zrychlil krok.</p>
<p>Když jsem pochopil, co to vidím, nejdřív jsem zastavil a pak jsem dál postupoval pomalu a opatrně.</p>
<p>Dokud jsem nedošel až na okraj kaňonu, půlícího step na dvě části.</p>
<p>Nejsem geograf ani geolog. Pokud zrovna nejsem obdařen funkcionálskou výbavou, tak mi v každém případě není známo, zda se na naší Zemi takovéto útvary vyskytují taky. Ale asi ano.</p>
<p>Na Velký kaňon, který tolik milují režiséři akčních filmů, tahle proláklina samozřejmě nestačila. Ovšem na obyčejnou strž to taky nevypadalo.</p>
<p>Kaňon byl rovný, jako když střelí. Široký tak padesát metrů. A hluboký nejméně taky tak. Velmi strmé stěny se dole svíraly v úzkou průrvu, jíž se střelhbitě hnala voda. Kaňon ubíhal odkudsi z podhůří, a když jsem se po směru toku podíval na druhou stranu, zahlédl jsem cípek blankytné hladiny.</p>
<p>Kráčel jsem po náhorní plošině kousek od mořského pobřeží!</p>
<p>Výborně, tak to bychom měli o starost míň. Žízní nepadnu.</p>
<p>Samozřejmě za předpokladu, že slezu dolů.</p>
<p>Vida, tohle je přece taky volba – zda jít podél kaňonu nahoře nebo sestoupit k vodě. Zaluskal jsem prsty ve snaze vyvolat modrý plamen. Nic. Takže to na volbu nevypadá a mně nezbude než sestoupit na dno.</p>
<p>Proč já se v mládí nevěnoval horolezectví? Měl jsem přece známého, který dobré tři roky chodil na umělé stěny, jezdil na soutěže a lozil po jakýchsi Kamenných sloupech u Krasnojarska. Po páté či šesté zlomenině toho nechal, ale vcelku se mu to moc líbilo a doposud líbí, přestože ve svých pětadvaceti nápadně kulhá.</p>
<p>Nevadí, tak to zkusíme.</p>
<p>První metry byly nejpovlovnější, ale zároveň i nejobtížnější – stěna kaňonu tu byla z tvrdé suché hlíny, která se pod nohama i rukama snadno drobila. Pomáhaly mi trávní kořeny, které hlínu hustě protkaly a bránily svahu, aby se celý nesesypal dolů. Pak přišel tvrdý kamenitý podklad a k mému podivu to sestup usnadnilo – hornina místy ve vrstvách zvětrala a po každých dvaceti třiceti centimetrech vytvářela pohodlné schůdky, na něž se dalo snadno došlápnout. Strmé to ale bylo hodně, i když naštěstí ne úplně kolmé. I kdyby se člověk začal kutálet, byla tu jistá šance, že to přežije.</p>
<p>To jsem ale raději zkoušet nechtěl.</p>
<p>Oči mi zaléval pot a nohy se pode mnou brzy začaly třást. Městský člověk si divokou přírodu podmaňuje jen s velkými obtížemi. Ten pitomý samopal, který mi zpočátku připadal docela lehký, mi popruhem odíral krk, ale zbavovat se ho jsem nechtěl. Batoh co chvíli hrozil, že mi ze zad sklouzne, jenže zastavit na místě a srovnat ho jsem se neodhodlal. Když jsem byl asi v polovině, rozhodl jsem se, že si odpočinu. Pohlédl jsem nahoru a uvědomil si, že to byla chyba. Sráz, který se mi tyčil nad hlavou, mě děsil o dost víc než zbývající propast pod nohama. Trochu pozdě jsem pochopil, že pokud jde o sestup, tak ten se mi nakonec povede, i kdybych se třeba měl potlouct. Ovšem vystoupit zpátky nahoru už nejspíš nedokážu.</p>
<p>Kámen, na němž jsem zůstal stát až příliš dlouho, se mi pod chodidlem začal drolit, a tak jsem v sestupu spěšně pokračoval. Zastavovat na téhle cestě není moudré.</p>
<p>Nějakých deset patnáct metrů nad dnem kaňonu rostla už mnohem čerstvější tráva než nahoře, a k tomu i drobné keře. Na jedné straně se člověk měl čeho chytat, jenže po trávě nohy klouzaly, a přestože keře nebyly ostnaté, dlaně jsem si o ně stejně odřel. To je ale ničemnost! Stejná věc člověku pomáhá a zároveň i škodí. To asi bude nějaký neúprosný přírodní zákon!</p>
<p>Poslední metry se mě zmocňovalo neodbytné přání pustit se a rozběhnout se po prudkém srázu dolů. Asi by se to celkem zdařilo, ale výsledkem by bylo, že bych sebou plácl do vody. Přitom tady na dně kaňonu byla hrozná zima. Sem slunce zřejmě nahlédne jen kolem poledne.</p>
<p>Nakonec, s rukama i nohama rozklepanýma vypětím, s dlaněmi poškrábanými do krve, s košilí roztrženou o nějakou úskočnou větev a s kolenem bolestivě naraženým o kámen jsem se ocitl na samém dně, na uzoučkém, jen asi dva metry širokém břehu. Těsně před mýma nohama se hnal bystrý proud čisté vody. Posadil jsem se na oblázky, umyl si ruce a opláchl obličej. Napil jsem se, co hrdlo ráčilo. Voda byla ledová, ale já se přece jen svlékl a přímo z břehu jsem se opláchl celý, jak to jen šlo.</p>
<p>To blaho!</p>
<p>Pak jsem od vody poodešel, posadil se na velký balvan a čekal, až mi tělo oschne. Od okamžiku přechodu do tohoto světa se mi ještě vůbec nechtělo kouřit. Teď jsem ale v batohu našel prozíravě schovanou krabičku cigaret (přesněji řečeno půl krabičky) a s požitkem jsem si zapálil. Oblékl jsem se a pak teprve rozbalil jeden potravinový balíček.</p>
<p>Uvnitř jsem našel skoro plnohodnotný oběd. Plastový sáček s podezřelými hrudkami hnědé barvy stačilo naplnit vodou – a jeho obsah se okamžitě ohřál a změnil v porci rajské polévky. Při troše fantazie se tomu dalo dokonce říkat boršč. Mátlo mě, že na polévku není miska, ale pak jsem pochopil, že smyčkanští výsadkáři měli doporučeno sníst nejdřív hlavní jídlo, připravené přímo v takovéto misce – sušené maso a sušené brambory. Také toto jídlo se stejně jako polévka zalilo vodou a automaticky ohřálo. Když jsem to vše snědl, nalil jsem do nádobky i polévku. Pak jsem otevřel konzervu s obrázkem jablka a vypil velice hustou a sladkou šťávu. Chléb, rovněž zatavený do fólie, chutnal skoro jako čerstvý.</p>
<p>Tohle bylo v pořádku. Brblat by byl hřích.</p>
<p>Zato stálo zamyslet se nad tím, co bych měl podniknout dál.</p>
<p>Zaprvé jsem se mohl pokusit sestrojit si vor. Svázat neduživé keříky, sehnat na břehu nějaké naplaveniny, nafouknout prezervativy. Tak tak, opravdu velmi slibné.</p>
<p>Zadruhé jsem mohl podél vodního proudu vyrazit pěšky. Chůze bude o něco obtížnější než po stepi, zato tu nejsou problémy s denním žárem a stále je tu po ruce voda.</p>
<p>Zkrátka a dobře moc na vybranou jsem neměl. Soudě podle toho, co jsem viděl shora, říčka se po nějakých čtyřiceti kilometrech vlévá do moře. Kolik asi za den ujdu? Když budu mít štěstí, tak tuhle vzdálenost urazím za denního světla. A moře, to už je jednoznačně život.</p>
<p>Tak jsem se vydal na cestu.</p>
<p>Tenhle den bych mohl popisovat velmi, velmi dlouho. Jak jsem šel a dopřál si vždy jen krátký odpočinek. Jak jsem se plahočil přes starý zával, pod nímž si voda znovu našla cestu, ale já se musel na druhou stranu dostávat po kluzkých balvanech, porostlých mechem. Jak jsem se v poledne schoval před sluncem, žhnoucím v nadhlavníku, a jak jsem si dokonce hodinku pospal. Jak jsem objevil mraveniště, což v tomto případě nebyla hromada jehličí a drobných větviček, ale prostě sráz proděravělý stovkami chodbiček a při pohledu na hmyz jsem se skoro dojímal. Byly to přece první živé bytosti, které jsem tu potkal. Jak jsem se pokoušel pochopit, do kterého ze světů Vějíře mě to zaválo? Že by to byla Rezervace? Proč ne, tam přece taky všude neroste jen bujná vegetace. Nebo Janus. To je taky možné. Prostě jsem měl štěstí a dostal se někam přesně na pomezí zimy a léta. Anebo naše Země? Ani to není vyloučeno. To jen městskému člověku se zdá, že celý svět je zohavený civilizací. A přitom je v něm nepočítaně míst, jež lidstvo zatím k ničemu nepoužilo, protože k životu, na jaký je zvyklé, se ta místa nehodí.</p>
<p>Dá se to ale říct i stručně. Šel jsem celý den, překonával jsem nepříliš obtížné překážky, nadával si za lakomost, která mi nedovolovala zahodit samopal, a za večerního šera jsem se ocitl na mořském břehu.</p>
<p>Nebo snad na břehu oceánu?</p>
<p>Stál jsem na skalisku a kolem se vznášela jemná vodní tříšť. Vlevo přímo do mořských vln klesalo slunce. Přede mnou plula po nebi oblaka. Pod nohama se do moře řítil ze stometrové výšky vodopád.</p>
<p>Kaňon se tedy až na úroveň mořské hladiny nedostal. Končil hladkou kolmou skálou. A já stál nad propastí a jen tupě civěl.</p>
<p>Vzhůru nad mou hlavu se vypínala do výšky dobrých padesáti metrů stěna skoro stejně kolmá jako těch sto metrů hladké skály, jež končily dole na mořském břehu.</p>
<p>Kam teď?</p>
<p>Dlouho jsem stál a díval se nahoru. Dokážu se po takovém srázu vyškrábat? No, když si uvědomím, že hornina je tu vrstevnatá, tak asi ano. Samozřejmě ne teď, ale ráno, až bude zase světlo.</p>
<p>Jenže k čemu mi to bude? Ocitnu se na náhorní plošině vysoko nad mořskou hladinou.</p>
<p>A dolů?</p>
<p>Ke kraji jsem dolezl po čtyřech. Skála tu byla porostlá jemným mechem a byla hodně kluzká. Až na samé hraně jsem si lehl na břicho a podíval se dolů.</p>
<p>Ne, to je nemožné. Naprosto nemožné. Kdybych tu měl hodně dlouhý provaz, tak by šlo ho tady někde upevnit a pak se pomalu spouštět podél vodopádu. Jenže provaz, a tím spíš lano ve výbavě smyčkanských výsadkářů nebyly, jen ta cívka s tlustou nití…</p>
<p>S nití a bez jehly.</p>
<p>To by mě tedy zajímalo k čemu?</p>
<p>Odplazil jsem se od kraje srázu a kousek nitě odmotal. Prohlédl jsem si ji. Není to ani bavlna, ani hedvábí, spíš nějaká syntetika. Škubl jsem za ni, ale nepřetrhla se.</p>
<p>Odmotal jsem tedy několik dalších metrů, uvázal ke skalnímu výčnělku, zbytek jsem namotal zpátky na cívku a zkusil se na to pověsit. Skrčil jsem nohy – a opravdu jsem na té niti visel, houpal se, škubal sebou a nohama se odrážel od skály.</p>
<p>Nepřetrhlo se to.</p>
<p>Aha!</p>
<p>Teď už bylo poslání nitě srozumitelnější. Tou se dá svázat zajatec a v případě potřeby jí zřejmě bylo možné užít i jako lana.</p>
<p>Jenže jak se spouštět na tak tenké niti, i kdyby nakonec byla dostatečně pevná? Ta by mi za pár vteřin rozřezala ruce. A když bych si dlaně a prsty něčím omotal, tak se neudržím. Potřeboval bych nějaké blokovací zařízení.</p>
<p>Co vlastně používají horolezci a vysokohorští turisté?</p>
<p>V paměti se mi jako jasný záblesk mihlo slovní spojení „slaňovací brzda“. Žádná konkrétní představa však bohužel nenásledovala.</p>
<p>Jistá naděje v tom ale stejně byla! Jsem před okamžikem volby, když se mé funkcionálské vlohy znovu probouzejí!</p>
<p>Tak co máme k dispozici? Slaňovací brzdu rozhodně ne. Matně jsem si vzpomněl, a vlastně ne ze sumy funkcionálských znalostí, ale spíš z učebnice fyziky či z nějaké populárně naučné knihy, že princip téhle brzdy vymysleli snad už staří Řekové. Jenže z toho, co mám k dispozici, to asi dohromady nedám. Horolezecké náčiní se ale přece nemůže skládat jen z nějakých složitých systémů. Musí tu být ještě něco. Něco jednoduchého. Čím jednodušší, tím lepší.</p>
<p>Nit jsem několikrát ohnul. Potřebuji nějaký pevný kovový předmět, jímž bych ji protáhl. Nějaký kroužek. Toho bych se držel a… Nene, z toho nic nekouká. Nit se musí něčím protahovat, aby vznikalo tření a tím brzdicí účinek při spouštění. Kroužek je příliš jednoduchý.</p>
<p>A co dva kroužky? Kroužky dva, konce dva… a uprostřed hřebík, jak praví staré ruské přísloví. Bez hřebíku uprostřed se to obejde, ale rozhodně bych potřeboval cosi jako kovové esíčko nebo osmu, aby se tím nit dala protáhnout.</p>
<p>Potěžkal jsem samopal. Lučík nad spouští by mohl tvořit jedno oko. A dejme tomu kryt mušky by nahradil oko druhé.</p>
<p>Takže – když nit protáhneme takhle a pak ještě takhle, chytíme se za hlaveň a pažbu, tak se budeme držet docela pohodlně. Ale co udělá nit?</p>
<p>Navlékl jsem nit, jak jsem si před okamžikem usmyslel, vytáhl ze zbraně zásobník, zkontroloval závěr a pak to na stále stejném skalním výčnělku zkusil. Automat se ani nepohnul. Visel jsem na niti, držel se za hlaveň a pažbu a bylo jasné, že to drží dobře. Jenže jsem se ani nehnul.</p>
<p>A co kdybych zkusil samopal trochu naklonit, aby se tření snížilo?</p>
<p>Automat začal po niti pomalu prokluzovat. Za okamžik jsem se nohama dotkl skály.</p>
<p>Celý jsem se zimničně roztřásl. Pochopil jsem, že slanění je možné. Teoreticky.</p>
<p>Jestli je na cívce dostatečně dlouhý kus nitě. Jestli uzel nepovolí a skála se nevydrolí. Pokud se nit nepřetrhne. Pokud udržím samopal. Pokud se nit během slaňování nezašmodrchá. Samé pokud a jestli.</p>
<p>Během noci se mi těch „pokud a jestli“ navrší celá hromada. A já to nerisknu za žádnou cenu.</p>
<p>Takže šanci mám, dokud se úplně nesetmí.</p>
<p>Dál už jsem se snažil jednat bez přemýšlení.</p>
<p>Protáhl jsem nit oběma „oky“ na samopalu. Volný konec jsem co nejpevnější uvázal ke skalnímu výstupku, který mi pro tento účel připadal nejvhodnější, protože dole v něm byl vodou vymletý žlábek, což zaručovalo, že nit se nesesmekne.</p>
<p>Pak jsem přistoupil k okraji srázu, pořádně se rozmáchl a hodil cívku do hlubin. Chvíli jsem její pád sledoval, ale pak se mi ztratila z očí.</p>
<p>Doufejme, že se nit rozmotala celá.</p>
<p>A že vystačila až dolů.</p>
<p>Chytil jsem se samopalu a opatrně jím pohyboval tak, aby nit pomalu proklouzávala. Tak jsem dolezl až na kraj skály. A spustil nohy dolů. Srdce mi v hrudi prudce bušilo.</p>
<p>Proboha, co to tu vyvádím? Jsem cvok, opravdický cvok, šílený kamikadze, sebevrah, masochista a idiot, hodný Darwinovy ceny…</p>
<p>Pak jsem se vzchopil a spustil se po skále o několik dalších centimetrů. A pak zas. A ještě.</p>
<p>Teď! Už jsem na niti spočinul skoro celou vahou, pokud nepočítáme fakt, že jsem se stále tiskl ke skalní stěně. Vodní tříšť tvořila ve vzduchu celé mračno.</p>
<p>Musím se do toho pustit.</p>
<p>Mírně jsem samopal naklonil a dával si pozor, aby se mi nit nedostala přes prsty. A začal jsem plavně klouzat dolů.</p>
<p>Prvních deset metrů šlo všechno tak báječně, že mé vnitřní napětí dokonce trochu polevilo. Improvizovaná brzda (kdoví, jak by tomu říkali skuteční horolezci) hladce a pomalu klouzala po niti. Spouštěl jsem se podél střemhlav padajícího rozbitého proudu vody jako pavouk, pohupující se na své nitce.</p>
<p>Pak se ale rychlost slaňování zvýšila. Všechno bylo jako na počátku, jenže má konstrukce o nit brzdila daleko méně intenzivně než na začátku. Srovnal jsem tedy samopal a doufal, že se zastavím. Jenže to ne. Sestup se sice zpomalil a rychlost byla opět přijatelná, ale neustále jsem klesal hloub a hloub.</p>
<p>Voda! To je to, co jsem nahoře nevzal v potaz. Celé je to mokré a třecí síla, která u tenké nitě beztak není vysoká, se ještě snížila. Zachraňovalo mě jen to, že nit ovíjela taky hlaveň samopalu.</p>
<p>Zkusil jsem o skálu přibrzďovat nohama, což ale vyvolalo několik silných škubnutí, a já dostal strach, aby se mé provizorní lanko nepřetrhlo. Statickému namáhání odolává dobře, ale takovéto rázy by vydržet nemuselo.</p>
<p>Zbývalo tedy jen doufat, že klesání, které se stále nápadněji měnilo v pád, nakonec přece jen nedosáhne rychlosti, která by mě zabila.</p>
<p>Poslední metry jsem překonával už opravdu bleskurychle, ruce jsem měl jako z olova a prsty mi zkroutila křeč. K hladině moře, bušícího do pobřežních skal, už to nebylo daleko. Tak deset metrů. Možná patnáct.</p>
<p>A vtom jsem spatřil cívku zmítající se kousek pod mýma nohama. Takže nit přece jen nebyla dost dlouhá.</p>
<p>Samopal jsem z rukou nepustil. Jakmile tedy cívka narazila na kryt mušky, nit jen silně brnkla, přetrhla se a já v kotrmelcích padal, jen se mi ještě na poslední chvíli podařilo odrazit se nohama od skály.</p>
<p>Nebe, skály, vodopád – to vše se kolem zamíhalo jako na ďábelském kolotoči. Řekl bych, že jsem absolvoval tři úplná salta, načež jsem čirou náhodou na hladinu narazil nohama dokonale kolmo, jako při skoku zvaném „vojáček“. Kdyby tu byla nějaká porota, asi bych nabral slušné množství bodů. I když něco by mi zřejmě strhli za zoufalý řev, doprovázející pád, za to, že samopal jsem pustil, a taky za to, že při nárazu na hladinu jsem přišel o levou botu.</p>
<p>Zajel jsem neuvěřitelně hluboko pod hladinu. Kromě velké rychlosti mi do takové hloubky pomohla i kypící voda z vodopádu. Doslova jsem se donutil otevřít oči (voda tu naštěstí nebyla nijak slaná) a začal jsem se usilovně drát nahoru, ke světlu. Uši mě bolely, strašně jsem se potřeboval nadechnout, protože do vody jsem vklouzl těsně po výdechu, a tak jsem téměř zadušený usilovně pracoval rukama i nohama. To přece není možné, že by tohle byl konec! K čemu by to jinak všechno bylo? K čemu by byla moje vzpoura, pronásledování, ledové pláně Janusu i tenhle šílený sestup?</p>
<p>Nahoru mě nakonec dostala právě tahle utkvělá myšlenka – „přece není možné, že by tohle byl konec“. I když popravdě řečeno na světě už svého času žily miliardy lidí, které si v posledním okamžiku stačily pomyslet totéž – a ten konec stejně nadešel.</p>
<p>Já ale vyplaval.</p>
<p>Otevřel jsem ústa a vyrazil ryk neméně vydatný, než byl ten, s nímž jsem se do vody nořil. Plácal jsem rukama po hladině a horečně dýchal. Sprostě jsem láteřil. Odplouval co nejdál od dunícího vodopádu.</p>
<p>Když jsem zjistil, že mi zbyla jen jedna bota, stáhl jsem si a odhodil i tu druhou. Vzápětí jsem si povšiml první, jak plave po hladině, jenže ta odhozená šla neznámo proč okamžitě jako kámen ke dnu.</p>
<p>V první chvíli se mi zdálo, že strmé skály vyrůstají přímo z mořské hladiny. Pak jsem si ale povšiml malého kousku pobřeží, který vznikl po dávném sesuvu kamene. Doplaval jsem k němu, vyškrábal se na souš, strnul v podobě kodaňské Rusalky a pokoušel se popadnout dech.</p>
<p>Tak to vyšlo! Navzdory všemu to vyšlo!</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>14</strong></p>
<p>Pravý akční hrdina, který dokáže překousnout řetěz, plivancem sestřelit vrtulník a levou rukou vyřídit deset či dvacet nepřátel, musí tohle vše konat klidně, chladnokrevně a zcela bez emocí. Musí se tedy podobat herci Schwarzeneggerovi, který si svou slávu právě kvůli tomu jistě zaslouží. Když ale bude příslušník jednotky pro zvláštní úkoly neustále řvát, trýznit se, nadávat a barvitě popisovat důsledky svého hněvu, jako to dělá jiný slavný akční hrdina, Bruce Willis, tak ho po pár letech těch nikdy nekončících stresů skolí infarkt, a on se bude po zbytek svých dnů jen pomalu procházet po parku a krmit holuby.</p>
<p>Vypadá to, že na roli akčního hrdiny se nehodím.</p>
<p>Jak jsem tak seděl na mořském břehu, pochopil jsem to naprosto jasně. Bylo mi hrozně, ještě hůř než během sestupu. Drobně jsem se chvěl, a to rozhodně ne chladem, protože voda byla teplá, spíš při představě, jak mohlo, a za normálních okolností dokonce muselo, toto mé krkolomné dobrodružství dopadnout.</p>
<p>Poněkud mě utěšovalo, že člověk s větší obrazotvorností by se v tomhle okamžiku nejspíš rovnou podělal.</p>
<p>A nějakému profesionálnímu fantastovi typu spisovatele Melnikova by se něco takového podařilo ještě před sestupem.</p>
<p>Ti se mají, tihle spisovatelé! Jejich hrdina by v podobném případě měl všechno potřebné u ruky, lanem počínaje a horolezeckými karabinami konče. Nebo by u sebe měl jednorázové kapesní antigravitační zařízení. Nebo vrtuli jako Carlson – stačí jen natáhnout si kalhotky s motorkem, krásně si letět a ještě přitom mávat nadšeným capartům dole na zemi.</p>
<p>Kdežto tohle byl čistokrevný hazard, výstřelek, zoufalý čin amatéra, který skončil v pasti. Protože tohle kdybych vylíčil těm, co věci rozumějí, matematik by mě rozsápal za špatný propočet, fyzik za to, že jsem nebral v potaz koeficient tření, horolezec za to, že jsem se spolehl na ruce a neudělal si z řemene od kalhot a samopalového popruhu alespoň sedací úvaz.</p>
<p>Ty bych tak chtěl vidět na mém místě, rozumbrady! Když člověk cítí, že odhodlání k sestupu s každou vteřinou ubývá, když chápe, že stačí ještě pět minut – a zůstane nahoře na skále trčet jako otec Fjodor z <emphasis>Dvanácti křesel.</emphasis></p>
<p>Odmítl jsem tedy veškeré námitky hypotetických kritiků a alespoň trochu se uvolnil. Svlékl jsem se a mokré šatstvo vyždímal. V noci bude chladno a teplý vítr z pobřeží očekávat nemůžu, protože nade mnou je sto sedmnáct metrů vysoká skála…</p>
<p>Cože?</p>
<p>Jak jsem přišel na těch sto sedmnáct metrů?</p>
<p>Už to zase funguje!</p>
<p>Zamával jsem rukou ve vzduchu a pokusil se otevřít průchod. Ne, tak dokonale se mé funkcionálské vlohy zatím neprobudily. Potěšil mě ale i tenhle zatím jen lehký dotek encyklopedického vědění funkcionálů.</p>
<p>Nestane se tedy alespoň to, že pochopím, jak si počínat dál?</p>
<p>Začal jsem přeskakovat z kamene na kámen a celý ten maličký kousek pobřeží si proběhl. Nový příval vzrušení bylo třeba nějak vybít.</p>
<p>Mám tu přenocovat?</p>
<p>Nebo plavat podél skal?</p>
<p>Anebo plout od břehu do moře?</p>
<p>Přistoupil bych na jakoukoli nápovědu intuice. Jenže dál než k útržkovitým vědomostem o geologii a alpinizmu jsem se nepropracoval.</p>
<p>Plavat asi nemám.</p>
<p>Mám čekat.</p>
<p>Rozdělat oheň a ohřát se u něj.</p>
<p>Ten poslední nápad přišel obzvlášť naléhavě a přesvědčivě.</p>
<p>Že by mě funkcionálské instinkty varovaly před zápalem plic?</p>
<p>Otevřel jsem batoh, což jsem popravdě řečeno měl udělat hned. Začal jsem z něj tahat jeho mokrý obsah.</p>
<p>K mému velkému potěšení vše uvnitř utrpělo podstatně méně, než jsem se obával. Zapínání, což byl na první pohled obyčejný zip, dovnitř vodu prakticky nepustilo. Namočila se jedině role toaletního papíru, která bez reptání splnila úkol sáčku s vysoušecím gelem. Krabička zápalek byla naprosto suchá.</p>
<p>Teď bylo třeba najít nějaké dřevo.</p>
<p>Větviček a naplavených úlomků bylo na mé kamenité pláži zoufale málo. Zato zhnědlých řas, které sem přinesly bouře a příliv, jsem tu viděl celé chuchvalce. Také ty byly prakticky suché. Nanosil jsem to všechno na hromadu a zamyslel se.</p>
<p>Mám se ohřát?</p>
<p>Tohle mi intuice napovídá?</p>
<p>Sotva.</p>
<p>Nelítostně jsem roztrhal příručku o způsobech přežití v Pevnině, udělal jsem v hromadě důlek a cáry papíru do něj nacpal. Papír jsem zapálil hned první sirkou. Řasy pár vteřin vzdorovaly, ale pak začaly doutnat.</p>
<p>Ohřát se ovšem u tohohle ohně bylo těžké. Spíš se tak nad ním řádně vyudit. Poodešel jsem od něj a zvědavě sledoval dílo svých rukou – hustý sloup černého dýmu, vyrůstající na pozadí skalního srázu. Slabé světlo plamenů by z větší dálky bylo špatně vidět i v šeru, ale ten dým, ten byl opravdu hustý.</p>
<p>Když se sem někdo bude dívat z otevřeného moře, sloup kouře před skalní stěnou bude vidět naprosto zřetelně.</p>
<p>Posadil jsem se na kameny, otevřel si další balíček s denní potravinovou dávkou a pustil se do večeře. Z polévky se tentokrát vyklubala bramboračka a hlavní jídlo tvořily dva karbanátky s fazolemi. Poněkud zvláštní kombinace, ale já měl v tuhle chvíli k nějakému kverulování hodně daleko.</p>
<p>Po půlhodince, vyplněné jídlem a zaslouženou cigaretou, jsem na obzoru zahlédl bílý cárek plachty.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Řekl bych, že v hloubi duše jsme všichni rasisté.</p>
<p>A teď nemám na mysli to, že skoro každého člověka dokážeme přimět, aby proklínal přivandrovalce, vychvaloval bílé, černé nebo žluté a nenáviděl bílé, černé nebo žluté, samozřejmě v závislosti na barvě vlastní kůže. To možné jistě je, ale já měl na mysli něco jiného.</p>
<p>Totiž to, že v každé podobné krizové situaci podvědomě spoléháme, že potkáme někoho, kdo se nám podobá. Já tedy v tuto chvíli očekával bělochy. Evropany. Pokud možno Rusy, a třeba místní provenience.</p>
<p>Anebo naopak cosi naprosto nemyslitelného, nějaké zelené mužíčky, lidi s psími hlavami či krokodýly, vzpřímeně chodící po zadních. Byl jsem sice neznámo v jakém světě, ale dalo se předpokládat, že je to pravlast funkcionálů. Mám ale jistotu, že za funkcionály stojí právě lidé, druh Homo sapiens?</p>
<p>Když se ale lodička přiblížila natolik, že jsem si ji dokázal prohlédnout pořádně (byla to velká, asi tak patnáctimetrová jachta, zřejmě jen plachetní a bez motoru, ale jinak zcela spořádaná a civilizovaná, s kulatými okénky v naleštěných měděných rámečcích a s elektrickým otočným reflektorem, upevněným na stojanu jakoby od příďového kanónu), zjistil jsem, že posádka se neskládá z bělochů, ale z Asiatů. Zamávali na mě, zdálo se, že přátelsky. Odpověděl jsem stejně. Z jachty spustili člun a dva muži v něm se začali energicky ohánět vesly.</p>
<p>Nejsem nakonec opravdu někde na naší Zemi? V jihovýchodní Asii? Nebo třeba na Novém Zélandu, tam je pobřeží údajně velmi romantické, a není proto divu, že zrovna tam se teď točí jeden fantasy film za druhým.</p>
<p>Člun se přiblížil až těsně ke kamenům. Dva námořníci člun pro jistotu vesly od kamenů odstrkávali, zřejmě se báli, aby se nepoškodil. Pozorně jsem si je prohlížel.</p>
<p>Byli vysocí, snědí, černovlasí a úzkoocí. Na sobě měli bílé stejnokrojové blůzy zvláštního střihu, které se jako dětské oblečení rozepínaly na rameni, a k tomu bílé kalhoty. Stejně je zvláštní, že si námořníci tak potrpí na bílou barvu. Vždyť se to musí hrozně špatně prát!</p>
<p>„Skoč!“ poradil mi, anebo snad nařídil jeden z nich.</p>
<p>To mi spadl kámen ze srdce. Rozumět jim budu. Ruština to sice rozhodně není, ale já jim rozumím.</p>
<p>Skákat jsem nemusel, protože vlna zrovna člun přirazila skoro až ke kamenům a mně stačil normální krok. Hned jsem se posadil na dno. Námořníci svorně zabrali, abychom se od kamenů dostali co nejdřív.</p>
<p>Začal jsem si je dosti neomaleně prohlížet. Jsou to Japonci? To ne. Tak Číňani? Na ty taky moc nevypadají, i když Číňani bývají různí, tam žije skoro stejně národů jako v Rusku. Anebo nějací Malajci či Indonésané?</p>
<p>Pak jsem ale se svým geografickým kretenizmem válčit přestal. Jak říkala jedna moje známá, která si pletla Abidžan z Andižanem, Island s Irskem a Zambii s Gambií: „Co se ti na tom nelíbí? Ve škole jsem ze zeměpisu měla jedničku!“</p>
<p>V každém případě vypadali oba přátelsky a zbraně u sebe neměli žádné.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem, abych nějak navázal dialog. „Už jsem se bál, že tu zůstanu navždy.“</p>
<p>„Jak jsi tu dlouho?“ zeptal se mě jeden z nich. Druhý se na něj zadíval nespokojeně, ale neřekl nic.</p>
<p>„Dvě hodiny.“</p>
<p>„A kde ses tu vzal?“</p>
<p>Mé vzezření je zřejmě nijak nepřekvapovalo. A rozhodně se nezdálo, že by zmírali zvědavostí, kde se mohl vzít člověk na pár čtverečních metrech kamení pod obrovitou vysokánskou skálou.</p>
<p>„Spustil jsem se dolů po provaze,“ odhalil jsem jim pravdu jen zčásti.</p>
<p>„Tak to jsi pašák!“ pronesl s úctou námořník.</p>
<p>„To jo, jen hlavu mám celou namrzlou,“ zamumlal jsem při vzpomínce na vtip o vráně, která se rozhodla odletět s divokými husami za moře.</p>
<p>Oba se družně rozesmáli. To už jsme ale připluli k zádi jachty a nikomu z nás nebylo do řeči. Člun tančil na nevysokých vlnách a námořníci se opatrně snažili udržet ho těsně u zádě. Jako první jsem na palubu vystupoval já. Chytil jsem se za madla úhledného kovového žebříku, visícího ze zádi, člun mi pod nohama unikl, pak mě zachytily silné paže a já se ocitl na palubě.</p>
<p>Bylo tu asi tak sedm mužů, zřejmě celé osazenstvo jachty. Pár z nich byli viditelně námořníci: Dva mladí muži, které jsem v duchu označil za cestující – ti na sobě neměli uniformy, ale jakýsi volný oděv mírně arabského střihu. Podle tváří ovšem taky byli spíše asijského původu.</p>
<p>A ještě jeden zhruba šedesátiletý, jehož jsem považoval za kapitána. V každém případě měl na hlavě brigadýrku se zlatou kokardou ve tvaru javorového listu. S Kanadou měl ovšem kapitán společného zhruba stejně jako zbytek posádky. Zrovna on ale nejvíc vypadal na Číňana, byl to přesně ten typ obličeje.</p>
<p>Nespustil ze mě oči.</p>
<p>Vlastně ne, ze mě ne. On oči nespustil z mého batohu. Měl co dělat, aby ke mně nepřiskočil a nezačal si mé zavazadlo prohlížet detailně.</p>
<p>„Děkuji za záchranu,“ oslovil jsem ho.</p>
<p>„To je svatou povinností každého námořníka,“ odpověděl mi, jen s obtížemi odtrhl oči od batohu a podíval se na mě. Není pravda, že Evropanovi je mimika čínské tváře nesrozumitelná. Kapitán měl v obličeji vepsáno všechno – ustaranost, pochyby, obavy i podezření. „Jsou tu ještě nějací lidé, kteří potřebují pomoci?“</p>
<p>„Pomoc potřebuje tu a tam každý člověk, ale na tomhle pobřeží už nikdo není,“ odpověděl jsem diplomaticky.</p>
<p>Přikývl a zatvářil se tak, jako bych právě pronesl nějakou konfuciánskou moudrost. A najednou pronesl v úplně jiném jazyce:</p>
<p>„<emphasis>Máme v souvislosti s vámi očekávat pronásledování či jiné nepříjemnosti?</emphasis>“</p>
<p>Nikdo jiný mu nerozuměl. Jen já. Přechod do jiného světa, zdá se, mi znovu propůjčil znalost několika jazyků. V čem je rozdíl, jsem nechápal, ale bylo jasné, že jak jazyk, jímž jsem mluvil s námořníky, tak ten kapitánův neměly s ruštinou či angličtinou nic společného. Jen jsem věděl, že kapitán mluví jinak. A že to není jeho mateřština.</p>
<p>„<emphasis>Nedomnívám se, že v nejbližší době by mohlo dojít k nějakým nepříjemnostem tohoto druhu,</emphasis>“<emphasis> </emphasis>odpověděl jsem. Zase v jazyce, jemuž jsem rozuměl jen já a kapitán. Vypadalo to, jako by si něco ověřoval. Nakonec přikývl a jednomu z námořníků řekl „čínsky“, jak jsem se rozhodl říkat řeči, jíž mluvila posádka:</p>
<p>„Doprovoď vzácného hosta do mé kajuty, pomoz mu převléct se do suchého a dej mu najíst.“</p>
<p>Pak se znovu obrátil ke mně a znovu uvedl posádku v nadšení svými jazykovými znalostmi:</p>
<p>„<emphasis>Poníženě prosím, abyste omluvil mou nepřítomnost. Toto pobřeží obklopují nebezpečné podmořské skály a já musím prozatím setrvat nahoře na lodi.</emphasis>“</p>
<p>Řekl bych, že jsem tenhle jazyk ovládal lépe než on, protože jsem odpověděl:</p>
<p>„<emphasis>Když jsou kolem útesy, je povinností kapitána dlít na palubě. Velte své lodi, budu čekat tak dlouho, dokud bude zapotřebí. A jsem velmi povděčen za pohostinnost.</emphasis>“</p>
<p>Kapitán, jehož jsem zřejmě obohatil výrazy „paluba“ a „útesy“, se zádumčivě vzdálil. Mně zdvořile doprovodili k záďové nástavbě (již jsem ovšem pojmenovat neuměl – funkcionálské schopnosti zase zmizely a moje znalost moře a námořnictví se omezovala na knihu <emphasis>Ostrov pokladů </emphasis>a film <emphasis>Piráti z Karibiku, </emphasis>tj. byla veškerá žádná).</p>
<p>Spatřil jsem nízké dveře a za nimi krátkou chodbičku. V ní pár dveří po stranách a jedny na konci. Právě do těch mě zavedli: nebyly sice zamčené, ale námořník je otevíral s posvátnou úctou.</p>
<p>Kapitánská kajuta nebyla velká, však se tu taky nějaké knížecí komnaty očekávat nedaly. Tak třikrát tři metry, tedy přes celou šířku téhle lodičky. Zatažená okénka vedla na obě strany. U stropu jasně zářila elektrická žárovka. Na stěnách pobitých dřevem visely zarámované a zasklené fotografie a pár velmi exotických předmětů, pak tu byl stůl se čtyřmi židlemi, dosti široké lůžko, malý noční stolek či spíš jen sekretářík s vyklápěcí deskou u stěny. Za minutu mi další námořník přinesl hromádku čistého suchého šatstva, přesně takového, jako na sobě měli oni, a pak mě nechali o samotě.</p>
<p>Odsunul jsem od stolu uprostřed kajuty židli (kdoví, kdo má tu čest obědvat s kapitánem? Že by cestující?) a zjistil jsem, že její nohy jsou pro případ neklidné hladiny zapuštěné do zvláštních otvorů v podlaze. Posadil jsem se. A v klidu vydechl.</p>
<p>Vypadají zcela přátelsky. Piráti to rozhodně nebudou.</p>
<p>Takže: Jak jsem na tom?</p>
<p>Jsem ve světě, který nakonec přece jen nebude ten můj. Tento svět by mohl být asi tak na stejném vývojovém stupni jako Země nebo Veroz. Co je ve Verozu na místě Číny? Není to Lytdybr?</p>
<p>Na funkcionálské doupě ale tenhle svět nevypadá, ať už je to Veroz nebo ne.</p>
<p>Co dál?</p>
<p>Objevují se tu smyčkanští vojáci. Kapitán můj tlumok ihned poznal a považoval za správné obrátit se ke mně v jazyce, který k tlumoku jakýmsi způsobem patřil. Takže teď znám jazyk funkcionálů? Zvláštní jazyk, jehož znalost je vzácná a okamžitě podtrhne vysoké postavení mluvčího i jeho „přístup ke státním tajemstvím“.</p>
<p>Zajímavé.</p>
<p>Převlékl jsem se a zjistil, že oblečení mi přesně padne. Ať žije urostlost zdejšího obyvatelstva! Pak jsem se kolem sebe rozhlédl pozorněji.</p>
<p>Dalších pět minut zasadilo všem mým teoriím krutou ránu.</p>
<p>Zaprvé jsem objevil zdroj elektrické energie na této lodi.</p>
<p>Nad sekretářem, který se dal změnit v psací stůl, visel šedivý válec, usazený v naleštěných bronzových obručích, který ze všeho nejvíc připomínal obrovitý elektrolytický kondenzátor o průměru dobře patnáct centimetrů. Měl kovový plášť a čiré skleněné dno (nevím proč, ale vypadalo to, jako by válec byl upevněn dnem vzhůru a z toho dna vedly ven dva silné kontakty). K těm byly krokodýlkovými svorkami připevněny dva silné kabely, které stěnou lodi vedly pryč. Váleček jemně vrněl a vznášela se kolem něj ozónová vůně. Zvenčí celou tuto konstrukci kryla bronzová půlkulatá síťka, připevněná ke stěně vruty, cosi jako ochranný plášť.</p>
<p>Ačkoli – možná jsem se mýlil. Možná to byl jakýsi zvláštní ozonátor a proud z válce neodcházel, ale naopak do něj přicházel. Býval bych se ale vsadil, oč chcete, že jsem před sebou měl zdroj energie, který napájel veškeré elektrické spotřebiče a osvětlení na lodi. Uvážíme-li rozměry toho válce, byl to zdroj nepředstavitelně výkonný. Země i Veroz si o takových technologiích mohly zatím nechat jen zdát.</p>
<p>Zadruhé jsem po stěnách objevil nějakých pět fotografií. Docela slušné kvality, i když byly černobílé a jedna z nich dosti primitivně kolorovaná. „Barevný“ snímek mě zajímal ze všeho nejméně, protože se podle něj dalo soudit jedině na to, že kapitán má droboučkou a již postarší choť a taky nejméně tři dospělé syny a dceru. Anebo tři syny, z nichž jeden už byl ženatý, ale to zase nebylo tak důležité. Ani tak jsem neměl podezření, že by tenhle svět obývali jen samí chlapi.</p>
<p>Zato z dalších fotografií plynulo podstatně víc informací.</p>
<p>Na jedné z nich stál kapitán (v podstatně mladším věku) uprostřed skupiny několika dalších mužů evropského zevnějšku. To by samozřejmě taky nic tak zvláštního neznamenalo, nepočítal jsem s tím, že bych tu našel lidstvo skládající se výhradně z Asiatů. Ale to pozadí! Muži stáli na pahorku, za nímž se rozkládaly ruiny jakéhosi města.</p>
<p>Mamutího města. Dokonce i polozbořené mrakodrapy by na Manhattanu či v nějaké mimořádně urbanizované východoasijské megalopoli vypadaly jako obři. Celý obzor zakrývaly obludné kostry staveb působící dojmem zbytků velikánských pohádkových draků. Tváře stojících si jasně byly vědomy slavnostnosti okamžiku – viděl jsem v nich jak pýchu, tak zároveň i potlačovaný úlek.</p>
<p>Třetí fotografie byla krajina. Ale tahle krajina by potěšila nanejvýš tak Hieronyma Bosche ve chvíli, kdy pracoval na triptychu <emphasis>Peklo. </emphasis>Nebe zakrývala nízká temná mračna, země byla celá rozdrásaná a rozrytá, posetá jakýmisi boulemi a zbrázděná stržemi. Země hořela a po kamenech tančily jazyky plamene.</p>
<p>Že by Země 16, do níž jsem se letmo podíval dveřmi z polské celnice?</p>
<p>Že by tahle lodička křižovala mezi světy?</p>
<p>A pak tu byly poslední dvě fotografie.</p>
<p>Jedna z nich zobrazovala krásnou mladou ženu. Byla to Asiatka, ale nevypadala ani na kapitánovu ženu, ani na dceru. Oblečená byla velmi vznešeně. Za ní se rozkládal jakýsi okázalý sál. Sama fotografie byla komponovaná jako oficiální portrét a vanul z ní dech byrokracie, moci, slavnostních recepcí a státnických výnosů. A co ten komplikovaný znak v rohu? Že by dedikace? Od místní vládkyně?</p>
<p>A ještě poslední snímek, na kterém kapitánovu pravici tiskne muž středních let. Je zachycen z poloprofilu, takže do tváře mu příliš vidět není. Zato ochranka, několik vojáků ve známých uniformách je vidět naprosto dokonale. Tváře jsou štítivě lhostejné, plné hrané sveřeposti, která sice není nutná, ale při podobné příležitosti se podle protokolu jaksi sluší. Budovy v pozadí jsou nízké, dřevěné, v asijském slohu a s přizvednutými okraji střech.</p>
<p>Jak se zdá, kapitán má přístup do jistých hodně vysokých kruhů. Takže jsem měl štěstí. Anebo smůlu – to zatím nevím.</p>
<p>Ostatní předměty v kajutě byly zajímavé, ale nic víc. Kord na stěně byl docela obyčejný, vypadal evropsky a spíš jako zbraň sportovní než bojová, na konci měl dokonce závit na přišroubování bezpečností kuličky. Hromádka knih, což soudě podle názvů byly milostné či ještě spíše erotické romány: <emphasis>Jaspisová flétna a požehnaná rána</emphasis>, <emphasis>Malinová vlaštovka a struny lyry</emphasis>, <emphasis>Pracovitý sluha a zlatá brázda</emphasis>, <emphasis>Věrný posel a tajemná dolina</emphasis>. Poslední dva tituly mi neznámo proč připomněly pohádky o Harry Porterovi, a já se vesele zašklebil.</p>
<p>Tak co, kapitáne, je to na moři bez žen těžké? Asi ano.</p>
<p>Moc bych býval chtěl prohrabat sekretář a najít tam nějaké mapy. Anebo alespoň pár námořních ročenek. K takové drzosti jsem se ale neodhodlal. Pro jistotu jsem založil ruce za záda a začal přecházet sem a tam a občas okénkem pohlédl na vzdalující se pobřeží. Mezitím už se skoro setmělo, takže v tomto okamžiku už by můj kouřový signál nikdo nezahlédl.</p>
<p>„Co nevidět se bude podávat večeře.“</p>
<p>Kapitán vstoupil velmi tiše a právě ve chvíli, kdy jsem byl ke dveřím zády. Stejně by mě zajímalo, zda mě nějak nesledoval.</p>
<p>„<emphasis>Děkuji mnohokrát. Pojedl jsem těsně před tím, než jsem vyslal svůj signál, ale s radostí s vámi budu sdílet stejný stůl,</emphasis>“<emphasis> </emphasis>odpověděl jsem, aniž bych se otočil.</p>
<p>Má odpověď nenásledovala v „čínštině“, jíž kapitán opět užil, ale v onom „oficiálním“ jazyce, který byl mnohem šroubovanější a vznešenější. Ale proč?</p>
<p>Zřejmě to tak bylo v pořádku.</p>
<p>„<emphasis>Již dávno jsem neměl to potěšení hovořit svrchní řečí,</emphasis>“ poznamenal kapitán.</p>
<p>„<emphasis>Vysokou řečí,</emphasis>“ opravil jsem ho automaticky, protože jsem pochopil, že tak je to správné.</p>
<p>„<emphasis>Vysokou řečí,</emphasis>“ souhlasil poslušně kapitán. „<emphasis>Jmenuji se Wang Tao. Bude mi dovoleno znát i vaše jméno?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Kirill,</emphasis>“ odpověděl jsem a obrátil se k němu. „<emphasis>Říkejte mi Kirill.</emphasis>“</p>
<p>Na kapitánovi bylo jasně vidět, že se necítí ve své kůži. Cosi ho na mně mátlo – bez ohledu na známý tlumok i na mou schopnost hovořit „vysokou řečí“.</p>
<p>„<emphasis>Vzácný pan Kirill očekával na pobřeží právě mou loď?</emphasis>“ zeptal se a nepatrně sklonil hlavu.</p>
<p>„<emphasis>Ne, to mi bylo lhostejné,</emphasis>“ odpověděl jsem. „<emphasis>Vydejte laskavě pokyn, aby mé odění dali do pořádku. V tomhle se cítím být námořníkem a neustále zápolím s touhou zabývat se plachtami.</emphasis>“</p>
<p>Kapitán se mírně pousmál.</p>
<p>„<emphasis>Vzácný pán zajisté žertuje… Odpusťte prosím neokázalost toho, co jsem vám mohl nabídnout. Ale mé oblečení by pro vás nebylo dost velké a oděv mých cestujících rovněž ne. Jsou to vážení obchodníci ze severu… Smím je přizvat k tabuli?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Nemyslím, že by bylo vhodné připravovat je o klid víc, než je nezbytné,</emphasis>“ řekl jsem a sám se podivil tomu, jak rychle jsem se vpravil do úlohy nadutého aristokrata.</p>
<p>Kapitán poslušně přikývl.</p>
<p>„<emphasis>To je vaše rodina?</emphasis>“ pohlédl jsem na kolorovanou fotografii.</p>
<p>„<emphasis>Ó ano!</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Daří se jí dobře? Co synové, dělají vám radost?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Přesně jak se sluší na řádná dítka váženého otce…</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Vidím, že jsem hodně cestoval.</emphasis>“</p>
<p>Kapitán sklouzl pohledem po fotografiích.</p>
<p>„<emphasis>Ano. Byl jsem tehdy mlád a nerozumný. Ale nebesa stála při mně.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>To je odtamtud?</emphasis>“ riskl jsem to a ukázal na fotografii s mrakodrapy.</p>
<p>„<emphasis>Ano. Bylo mi to umožněno!</emphasis>“ V jeho hlase zazněl úlek.</p>
<p>„<emphasis>Přirozeně…</emphasis>“ utrousil jsem nedbale. A vše v mé duši rozjásaně pělo.</p>
<p>Jak se zdá, přece jen jsem objevil funkcionálské doupě.</p>
<p>Ale jeho původní obyvatelé už tu dávno nejsou.</p>
<p>„<emphasis>Nemohu se zbavit dojmu, že se v nitru trýzníte otázkou, co jsem zač,</emphasis>“ pokračoval jsem. V tu chvíli se dveře kajuty otevřely a dva klanějící se námořníci přinesli na stůl podnosy. Odmlčel jsem se, dokud neodešli, i když jsem si byl jist, že mi nemůžou rozumět.</p>
<p>„<emphasis>Ó nikoli, to nikoli, vzácný pane Kirille!</emphasis>“</p>
<p>Kapitánovi se podařilo pronést tuto větu tak, že v ní zaznělo jak zcela upřímné „ne“, tak očekávání, že budu pokračovat. Jak je vidět, vysokou řečí zase nevládne tak špatně!</p>
<p>„<emphasis>Tak tedy,</emphasis>“ řekl jsem, aniž bych měl nejmenší představu, čím budu pokračovat. Už jsem se ale rozjel a nedokázal to zastavit: „<emphasis>Nemá smysl, abyste se něčím takovým zabýval, protože vy nic podobného vědět naprosto nepotřebujete. Můj život je příliš obyčejný a všední, než abych jím obtěžoval paměť člověka tak váženého. Pobýval jsem v mnoha světech, miloval mnoho žen, přátelil se s mnoha muži, mnoho mužů i žen jsem zabil a mnoho jiných zachránil. Nikde jsem však nenašel dokonalost, a to mě vytrvale trápí. Vy jste ale ještě mlád a mé smutky by vás neměly zraňovat.</emphasis>“</p>
<p>Wang Tao zbledl.</p>
<p>„<emphasis>Velmi prosím o laskavé odpuštění, že jsem se vás svými myšlenkami dotkl, ale nabyl jsem dojmu…</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>To nestojí za řeč,</emphasis>“ mávl jsem rukou. „<emphasis>Proč by měl každý vidět, co jsem zač a kolik je mi let?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Učili mě… Lidi-nad-lidmi jsem vždy poznal…</emphasis>“</p>
<p>Vypadalo to, že jsem trefil do černého.</p>
<p>Kapitána nezarazilo to, že jsem se na pobřeží objevil, a ještě ke všemu v tak omšelém stavu – jeho zarazil můj věk. A ještě víc to, že ze mě necítil funkcionála. To znamená, že se s nimi stýkal hodně, když se je naučil bezpečně poznat.</p>
<p>„<emphasis>Jak vidím, byl jste poctěn mnoha významnými známostmi.</emphasis>“ A znovu jsem kývl na spásnou stěnu s fotografiemi.</p>
<p>„<emphasis>Ó ano,</emphasis>“ upustil kapitán s úlevou nebezpečné téma mého původu. „<emphasis>Dvakrát jsem se plavil do zakázaných zemí a vracel se s četnými vzácnostmi!</emphasis>“</p>
<p>Napadlo mě, že mu za ty vzácnosti asi moc neplatili, když musí na stará kolena vozit na své jachtě obchodníky, místo aby si na takovou práci najal mladé kapitány. Ačkoli – kdoví. Jsou lidé, kteří ve stáří rozhází i vskutku obrovské majetky a pak jim nezbývá, než si na chléb svůj vezdejší vydělávat jako v mládí. A jsou i tací, kteří si nedají pokoj nikdy, tím spíš, že moře své dělníky drží hodně zkrátka. O jednom takovém jménem námořník Sindibád ostatně ve svých pohádkách vyprávěla i Šehrezáda. A o jiném sepsal čtyři knihy (v některých světech dokonce sedm!) anglický politik Jonathan Swift.</p>
<p>„<emphasis>Povečeříme?</emphasis>“ navrhl jsem. Jídlo na podnosech vypadalo velice chutně – hromádka malých pelmeňů na miskách spletených z bambusu. Hustá polévka v šálcích a maličké kapsičky z listů, v nichž se skrývala exotická nádivka.</p>
<p>Kapitán najednou znervózněl.</p>
<p>„<emphasis>Vše to už zastydlo, vzácný pane Kirille.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Vystydlo,</emphasis>“ opravil jsem ho opět automaticky a snažil se uhodnout, co se to tu právě odehrává.</p>
<p>„<emphasis>Nařídím, aby to ohřáli… Hned to bude.</emphasis>“ Obratně uchopil oba podnosy a vyběhl s nimi ven.</p>
<p>Aha.</p>
<p>Vypadá to, že jsem se vyhnul nějakému velice zvláštnímu koření v polévce. A že bych ještě byl moc rád, kdybych z toho koření jen tvrdě usnul a ráno se probral s pouty na rukou i na nohou. Protože bych taky mohl… do rána nadobro vystydnout.</p>
<p>Dočkal jsem se kapitánova návratu a zdůrazňované nahlas jsem zívl.</p>
<p>„<emphasis>Obávám se, že jsem docela ztratil chuť k jídlu. Kdy vplouváte do přístavu?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Za svítání.</emphasis>“ Kapitán pochopil, že jsem pochopil, a teď bažil po jediném – aby ode mě zmizel někam co nejdál. „<emphasis>Moře je nepokojné, a tak bych rád až do rána zůstal na můstku, vzácný pane Kirille.</emphasis>“</p>
<p>No nic, na upřímnou rozmluvu už to rozhodně nevypadá.</p>
<p>Jak se asi má zachovat Člověk-nad-lidmi, který ví, že se ho někdo chystal otrávit? Jako nabubřelý funkcionál, na něhož málem vztáhl ruku, a třeba jen z neznalosti, takovýhle starý paprika? Reálné nebezpečí funkcionálovi nehrozilo, protože jeho vnitřnosti stráví jakýkoli jed, ovšem samotný fakt…</p>
<p>„<emphasis>Táhni,</emphasis>“ řekl jsem jen docela bez afektu. „<emphasis>A pokud někdo během noci půjde jen za dveře téhle kajuty, byla to pro něj noc poslední!</emphasis>“</p>
<p>Kapitán se co nejponíženěji uklonil a z vlastní kajuty vypadl jako cukrář. Posadil jsem se na lůžko a chvíli jen tak seděl, abych se uklidnil. Pak jsem sáhl na poličku pro <emphasis>Pracovitého sluhu a zlatou brázdu </emphasis>a knihu prolistoval. Tak tohle by se malému kouzelníkovi určitě nezdálo ani v pubertě…</p>
<p>Po jistém pátrání jsem objevil vypínač – velmi ozdobný, z bronzu a ebenu. Zhasl jsem v kajutě světlo a najednou tu byla naprostá tma. Jachta se dost houpala a soudě podle vln bušících do boků se kupředu hnala opravdu svižně.</p>
<p>Po hmatu jsem našel kapitánovo lůžko a ulehl s pevným odhodláním do rána neusnout.</p>
<p>Samozřejmě jsem okamžitě spal spánkem spravedlivých.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>15</strong></p>
<p>Ať chceme nebo ne, donucení a hrozby jsou běžnou součástí lidského života. Rozhodně přitom nemám na mysli hrubá ultimáta, jež by jedna strana předkládala druhé, ani gangstera rozmachujícího se nožem či hodně přísného policistu. Na mysli mám naprosto normální životní situace.</p>
<p>„Jestli nesníš krupičnou kaši, nebudeš se dívat na večerníčka!“</p>
<p>„Jestli budeš mít v pololetí trojku, nedostaneš kolečkový brusle!“</p>
<p>„Jestli neuzavřeš včas semestry, z fakulty poletíš a půjdeš na vojnu!“</p>
<p>„Jestli přijdeš z toho mejdanu ožralej, tak chrápeš v obýváku!“</p>
<p>„Kdo tu nezůstane přesčas, může si rovnou napsat o uvolnění z pracovního poměru na vlastní žádost!“</p>
<p>„Pokud nepřinesete to potvrzení, tak vám důchod nespočítáme!“</p>
<p>A obávám se, že i po úplném konci se můžeme dočkat výroku:</p>
<p>„Bez harfy a svatozáře vstup do ráje zakázán!“</p>
<p>Nutit, přesvědčovat – to je hotové umění. A my se mu při hltání nechutné kaše a žadonění o dvojku v pololetí volky nevolky učíme. Když ale v oboru nejsme profesionálové, tak bychom se do žádného donucování pouštět neměli.</p>
<p>To jsem pochopil ráno, když jsem se oblékl, vyšel na palubu a přesvědčil se, že jsem na lodi zůstal sám.</p>
<p>Tak tohle jsem přehnal. Musel jsem si tu hořkou pravdu přiznat: s vyhrůžkami jsem přecejen měl šetřit. Odvážný kapitán Wang Tao (a o jeho odvaze mluvím zcela bez ironie) zdárně dorazil do přístavu, nechal jachtu upoutat k molu, zmizel i s celou posádkou, a vpodstatě tak přišel o celý svůj majetek. Od funkcionála, u nějž si navíc udělal vroubek, zřejmě nic dobrého nečekal.</p>
<p>„Já jsem teda ve skutečnosti vyloženě hodnej kluk,“ zamumlal jsem rozpačitě uprostřed paluby. Nikdo mě ale neslyšel.</p>
<p>Tady také byly hory, tentokrát ale normální přímořský nepříliš vysoký hřeben, asi jako na Krymu. Po úbočí k moři se malebně plazilo několik staletí staré město, které by se u nás rozhodně stalo oblíbeným cílem turistů. Na pobřeží jsem viděl řadu přistávacích můstků a úvazišť pro loďky a dál pak pláž, normální městskou pláž, od samého rána zaplněnou lidmi. Všechno to vypadalo tak banálně, jako bych byl někde na Zemi.</p>
<p>I když – některé věci byly člověku nápadné na první pohled.</p>
<p>Zaprvé tu nikde nebylo vidět žádné antény, elektrické vedení ani městské osvětlení. Takže elektřinu tu zřejmě nepoužívali.</p>
<p>Zadruhé byly zdejší budovy většinou takové středomořské, v evropském stylu. Výš na horských svazích jsem ale zahlédl typické střechy pagod a v celé architektuře této části města bylo znát asijského ducha. Že by zdejší China Town?</p>
<p>No a zatřetí se nahoře nad hřeben, za zeleným pásem lesa, tyčila stavba dokonale cizorodá, připomínající futuristický mrakodrap – samé sklo, beton a kov, plavně zprohýbané kolem neviditelného centra. Cosi… cosi jako zpola složený vějíř otáčející se podle osy. Nezapadalo to sem natolik, že si toho oči v první chvíli odmítaly všimnout; jako by vědomí tenhle objekt úmyslně vytěsnilo jakožto naprostý nesmysl.</p>
<p>Hned se mi ulevilo.</p>
<p><emphasis>Tohle </emphasis>totiž rozhodně patřilo funkcionálům. <emphasis>Tohle </emphasis>byla jejich stavba, stejně živá jako moje věž.</p>
<p>Našel jsem srdce tmy! Blýskavé skleněné srdce.</p>
<p>„To bude ale povyražení!“ řekl jsem spíš ve snaze dodat si kuráž než vyhrožovat nepříteli.</p>
<p>V mé hlavě už do sebe pomalu a spolehlivě zapadaly jednotlivé kousky puzzle.</p>
<p>Kdo řekl, že nejvlastnějším světem funkcionálů je ráj na zemi, hájemství špičkových technologií, nedotčená příroda, nádhera a blaženost? Možná že ten jejich svět kdysi takový byl. Kdysi dávno.</p>
<p>Kdežto dnes je to Země 16. Vypálená pustina, otrávený vzduch, hořící země, radioaktivní záření a trosky velkoměst. Skoro všude. Jen v jakýchsi zapadlých koutech planety nebo prostě u trpělivé a hojivé hrudi oceánu nějaká lidská sídla ještě zbyla. Tady žijí obyčejní lidé, kteří minulost svého světa dávno pustili z hlavy. A funkcionálové, kteří planetární katastrofu přežili.</p>
<p>Co se s nimi asi stalo? Byla to válka jaderná, anebo ještě nějaká strašnější? Šlo o experiment, který se jim vymkl z rukou? Nebo o vyčerpání přírodních zdrojů? O pád asteroidu? Anebo o všechno dohromady?</p>
<p>Byl to umírající svět, svět v agónii. Lidé přehrabující trosky a hledající v nich artefakty zemřelé civilizace. A k tomu dozorci-funkcionálové, kteří v současné době dávají přednost experimentům v jiných světech anebo možná hledají způsob, jak ten svůj svět zachránit.</p>
<p>To není chladný nelítostný rozum, který koná pokusy na „laboratorních myškách“, jak jsem si to naivně představoval dřív. To jsou znejistělí a vylekaní Lidé-nad-lidmi, kteří se ze svého světa vrhli jinam.</p>
<p>Jejich srdce je ale v každém případě tady. Tohle je jejich otčina.</p>
<p>A já mám právo udělat s nimi, co se mi zachce – za to, co natropili na Zemi, Verozu, v Pevnině či Smyčce. Protože Smyčka je pro ně taky pouhý nástroj.</p>
<p>Není nic strašnějšího než rána do zad. Rána, kterou nečekají. Sem se asi ani normální průchody neotvírají, protože obydlené ostrůvky svého světa dokázali zablokovat, a jako podívanou pro celníky předhazují jen radioaktivní pouště.</p>
<p>Ale já se sem dostal. Mně se to podařilo. Cosi se seběhlo jinak a mně se dostalo větší síly než běžnému fukcionálovi náleží.</p>
<p>Rychle jsem se však vzpamatoval: Nemá smysl trčet na palubě a přitahovat pozornost domorodců.</p>
<p>Když jsem se vracel zpátky do kajuty, objevil jsem v chodbičce hromádku svých pečlivě složených šatů, už čistých a dokonce nažehlených. Na štůsku šatstva stály úplně nové plátěné boty, připomínající naše tenisky – dokonce i číslo bylo správné. Než posádka z lodi zmizela, přece jen splnila veškeré rozkazy svého nebezpečného hosta a snažila se mu až do konce ve všem vyhovět. Nejdřív jsem zaváhal, zda se opravdu mám do svých věcí převléct. Pak jsem si ale řekl, že producírovat se po městě v námořnické uniformě by asi nebyl nejlepší nápad.</p>
<p>Krást jsem uměl ještě hůř než vyhrožovat. Pokud samozřejmě pomineme případ, kdy jsem ve skladu našel neevidovaný winchester přesně ve chvíli, kdy se ten můj zrovna začal sypat… Ale budiž, to všechno jsou nesmysly. Ještě jsem neviděl zaměstnance počítačové firmy, který by se pro vlastní potřebu neujal nádobíčka, po němž se nikdo neshání.</p>
<p>Zato teď jsem se zcela při smyslech a naprosto střízlivý chystal okrást své zachránce.</p>
<p>Kajuty mužstva jsem ani neprohlížel. To jistě nejsou žádní pitomci, aby nechávali na opuštěné lodi peníze a cennosti. Zato kapitánův útulek jsem řádně prošmejdil. Jenže jsem nějak neměl štěstí. Buď prozíravý Wang Tao na cesty vůbec žádné peníze nevozil, nebo jsem jeho tajnou skrýš neobjevil. Ta druhá možnost byla samozřejmě pravděpodobnější. Mou kořistí se tak stala hrst kupodivu hliníkových drobných a tři bankovky, „pětimarky“. Že by epocha dolarů a eur ustoupila nesmrtelné marce? Ačkoli sotva. S evropskými markami tyhle neměly nic společného. Text byl na penězích uveden ve dvou jazycích, z nichž jeden byl znakový a základem druhého byla latinka. Že by „čínština“ a „vysoký jazyk“? To je docela dobře možné. Na úrovni číslovek mohlo tuto tajnou řeč ovládat veškeré obyvatelstvo. Bohužel jsem ale oba jazyky nedokázal vnímat izolovaně a porovnat je s pozemskými; schopnost plynně mluvit a číst jako by mi jiné jazyky z paměti vymazala.</p>
<p>Mnohem užitečnější zřejmě ale byl druhý nález – mapa. Bohužel (nic jiného jsem však ani čekat nemohl) to nebyla mapa tohoto světa, ale jen místní námořní. Znázorňovala velký ostrov, táhnoucí se zleva doprava, zbrázděný zátokami a fjordy od jihu a s mnohem méně členitým pobřežím na severu. Vyznačeny tu byly mělčiny, jakési okolní menší ostrůvky a námořní trasy k nim. Ostrov asi nebyl právě malý, však mě ostatně zpočátku ani nenapadlo, že bych snad nebyl na nějakém kontinentu. Soudě podle mapy tvořila centrální část ostrova poušť, v jejímž středu jsem se vynořil, a nějaká města byla roztroušena jen při pobřeží. V největším z nich jménem Ajrak uprostřed severního břehu jsem se teď s největší pravděpodobností nalézal.</p>
<p>Kdyby mé zeměpisné znalosti byly lepší, možná bych dokázal alespoň předpokládat, ve kterých místech této zeměkoule se právě nacházím…</p>
<p>Mapu jsem tedy zevrubně prostudoval a pak ji vrátil na místo. Ukrást základní pracovní nástroj kapitána Wang Taa by bylo opravdu svinstvo a popravdě řečeno se mi zdálo, že by mi stejně nebyla k užitku.</p>
<p>Nejhodnotnějším předmětem na celé lodi byl zřejmě válec zásobující celou palubu i podpalubí elektřinou. Evidentně pocházel ze starších časů na této Zemi a musel stát opravdu slušné peníze. Chvilku jsem váhal. Kromě morálních zábran tu byla i představa, jaká asi bude kapitánova reakce. Ztráta tak cenné věci mohla nakonec jeho strach potlačit. A potřebuju já problémy se zdejší policií?</p>
<p>Nepotřebuju. Stačí mi ty grošíky.</p>
<p>Hodil jsem si batoh na záda, znovu vyšel na palubu a zamířil na molo. Jachta k němu byla pevně upoutaná a bokem se spolehlivě opírala o nárazníky, upletené z rákosí. No jistě, kde by se tady vzaly staré pneumatiky, které se pro tento účel používají v našich jachtklubech? Seskočil jsem na pevnou zem a pocítil, jak se mi ostrov zhoupl pod nohama. To by člověk nevěřil, ale když sestoupíte z neklidné paluby na břeh, opravdu se vám zdá, že břeh je v pohybu, kdežto paluba byla pevná.</p>
<p>Od mola jsem zamířil do města. Kolem rybářských loděk, z nichž zrovna vykládali úlovky. Kolem nazdařbůh se potloukající party výrostků. Kolem tlustého chlapa, který zrovna drsně spílal dvěma svalovcům se sklopenými hlavami.</p>
<p>V davu jsem viděl dost Asiatů. Mezi těmi puberťáky se určitě mihl černoch, a jestli se nemýlím, tak taky typický australský Aboriginec. Směsice ras a národů, nový Babylon, vybudovaný na troskách zhroutivšího se světa. Potomci těch, co se zachránili, anebo byli zachráněni a přesunuti sem, k úpatí vějířovitého mrakodrapu.</p>
<p>Snažil jsem se na lidi kolem sebe zbytečně necivět. Mé oblečení i můj vzhled přece jen mohly prozrazovat cizáka.</p>
<p>Pak jsem si ale uvědomil, že oblečení těch lidí rozhodně není stejnorodé a že i tváře jsou tak rozmanité, že si obavy tohoto druhu asi připouštět nemusím.</p>
<p>Třeba támhle stojí zdejší alkoholik v roztrhaných kalhotách a viditelně cizím svetru, blaženě se šklebící v jitřním slunku. Toho byste klidně mohli postavit na moskevskou ulici či do newyorského metra, a všude bude vypadat jako doma. A on sám asi nějaký zvláštní rozdíl taky nepostřehne.</p>
<p>Tady zase táhne těžký pytel světlý blondýn s tváří tak aristokratickou, že kdybyste ho umyli, oholili a převlékli, tak ho můžete klidně vyslat na slavnostní audienci k anglické královně, a v davu lordů, sirů a páriů se okamžitě ztratí.</p>
<p>To je v pořádku. Tady prostě splynu s davem. Město rozhodně nebude malé, takových dvě stě tři sta tisíc obyvatel. A přespolních tu taky bude hodně, když sem přijíždějí obchodníci a námořníci. Takže teď je třeba hlavně najít nějaké útočiště, schovat se tam, odpočinout si, v poklidu si sehnat informace a připravovat se k výpravě do hor. K mrakodrapu odtud sotva povedou nějaké pohodlné cesty, ale přísného střežení tohoto objektu se asi taky bát nemusím. Funkcionálové si tu musejí připadat v bezpečí.</p>
<p>Asi tak po dvaceti minutách jsem se v přístavní čtvrti a jejím okolí docela orientoval. Byly tu velké sklady (hrome, to by bylo místo, kam umístit celní průchod, jenže na Zemi 16 do obydlených míst žádné průchody nevedou), několik tržišť, kde se zrovna čile obchodovalo s ranními rybářskými úlovky, a pár bloků obytných domů, které se s ohledem na blízkost skladů a tržišť rozhodně nedaly považovat za luxusní. Ostatně s mými skromnými finančními možnostmi nemělo smysl cpát se do míst mondénnějších. Jak jsem pochopil z vývěsních štítů zdejších hotýlků a hospůdek, za nocleh se tu obvykle platila marka (a když jste si předem zaplatili na celý týden, chtěli od vás těch marek jen pět) a slušně se najíst šlo za dvacet až třicet kopějek. Samozřejmě nešlo o kopějky, ale o místní drobné. Proč můj funkcionální „autopřekladač“ překřtil zdejší měnu na marky a ty rozdělil na sto kopějek, to jsem netušil. Ze všeho nejspíš naprosto nahodile. Stejně dobře jsem před místními podniky mohl číst: Jedna noc za jeden jüan, jeden oběd za dvacet pět centimů.</p>
<p>Nakonec jsem se rozhodl pro malý hotýlek v úzkém dvoupatrovém domě, tísnícím se mezi dvěma širšími a vyššími budovami. Možná se mi líbilo, že ta vtěsnanost hotýlku v zástavbě mírně připomínala funkcionálská sídla. Anebo mě přilákal zvláštní smysl pro humor, který projevili majitelé hotýlku, když ho pojmenovali U Ryšavého koně bez vajec.</p>
<p>I když místní obyvatelé mohli toto slovní spojení chápat mnohem lapidárněji, třeba U Zrzavýho valacha.</p>
<p>Vstoupil jsem dveřmi, nad nimiž cinkl zvonek, a rozhlédl se kolem. Zřejmě jsem se ocitl rovnou v hotelové restauraci, protože místo na samostatnou recepci tady už nezbývalo. Čtyři malé stolky se židlemi a za nimi úzké schodiště. Statná mladá rusovláska, která právě stolky otírala, se ke mně otočila a hadr vrazila do kapsy zástěry. A zeptala se:</p>
<p>„Dáte si snídani?“</p>
<p>„Chtěl bych se u vás ubytovat.“</p>
<p>„Klidně,“ opáčila ta holčina. „A proč zrovna u nás?“</p>
<p>„Líbí se mi název.“</p>
<p>„U Ryšavého koně bez vajec? Vy se znáte s taťkou?“</p>
<p>„Nno…“ znejistěl jsem. „Obávám se, že ne. No a to… ten název… to je podle…“</p>
<p>„No jasně, na jeho počest. A co jste si myslel?“ Zrzka zamířila ke skřínce na zdi, vylovila odtud umaštěný notes a kousek tužky. „Víte, kolik nás naše máma celkem má?“</p>
<p>„Sedum?“ navrhl jsem neznámo proč. Způsob komunikace té mladé dámy byl nakažlivý.</p>
<p>„Sedum? A co takhle jedenáct, to by se vám nelíbilo?“</p>
<p>„Pokud jsou všichni takový jako vy, tak proč ne?“ usmál jsem se přidrzle.</p>
<p>Zamyslela se a taky se usmála:</p>
<p>„Před mámou ale takhle nešpásujte, protože víte, co by se vám mohlo stát?“</p>
<p>Už jsem pochopil, že tady se na otázku nutně odpovídat nemusí.</p>
<p>„Máme něco volnýho v prvním patře?“ zeptala se zrzka sama sebe. „Nemáme? A co ve třetím? Taky ne? Stačila by vám i mansarda?“</p>
<p>„Stačila.“</p>
<p>„Na noc?“</p>
<p>„Na tejden.“</p>
<p>„Tak to bude za búra.“</p>
<p>Mlčky jsem jí podal bankovku, která byla bez dlouhých cirátů přijata a rovnou zmizela v druhé kapse zástěry.</p>
<p>„Snídaně už nemáme, víte?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„No nic, ale něco k snědku si dáte, ne?“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Mami?“ zvýšila dívka hlas. „Mami, je tam eště něco k jídlu?“</p>
<p>Otevřely se nenápadné dveře a do lokálu zavanuly vůně kuchyně.</p>
<p>„Co chceš.“</p>
<p>Narozdíl od dcery matka tázací intonací zjevně pohrdala. Naprosto jsem jí rozuměl. Jedna taková i na tak početnou rodinu úplně stačí:</p>
<p>„Je tu host. Souhlasí s mansardou a zaplatil na tejden dopředu. Dáme mu najíst?“</p>
<p>„Dáme.“</p>
<p>Posadil jsem se ke stolu, který už zrzka stihla dát do pořádku. Matka-hrdinka se v lokále neukázala a jídlo mi přinesla její dcera. Byly to malé kousky pečené ryby, krajíček chleba, hustá černá omáčka, konvička, šálek a tyčinky. Nebyly sice jednorázové, ale aspoň čistě umyté. Inu ano, v lecčem čínská kultura dosáhla naprostého vítězství.</p>
<p>„Je to dobrý?“ zeptala se zrzka, která pozorně sledovala, jak si namáčím rybu do omáčky. Ještěže je v Moskvě tolik japonských a čínských restaurací, jinak bych ji mohl zaskočit tím, že s hůlkami neumím jíst.</p>
<p>„Mhm,“ zamručel jsem. Ne snad že by to nebylo dobré, ale rybu k snídani jsem ještě nikdy nejedl. Zato ta ryba byla naprosto čerstvá, za což se dalo leccos odpustit.</p>
<p>„Vy nejste vocuď?“</p>
<p>„Kdybych byl místní, tak přece nebudu spát v hotelu.“</p>
<p>„No, co když vás z baráku vyhnala stará?“ pronesla nepřítomně zrzka, která určitě myslela na něco jiného.</p>
<p>Tak zajímavý předpoklad už jsem ale okomentovat nestihl. Venkovní dveře se totiž opatrně pootevřely. Proklouzla jimi vychrtlá ruka a naučeným pohybem utlumila zvonečky. Hned za rukou se do hotýlku protáhl postarší drobný a vycmrndlý hubeňour s hlubokými kouty v zrzavých vlasech. Nejlépe jeho zjev asi vystihoval výraz „hnusáček“.</p>
<p>„Tos ty, taťko?“ vydechla zrzka. „A jestlipak víš, že mamka slíbila, že tě zabije?“</p>
<p>„Vím, vím…“ zašeptal mužíček, který sem doslova prosákl. „Já jsem pracoval.“</p>
<p>„Pracoval?“ zeptala se ho dcera nedůvěřivě.</p>
<p>„Jo, pracoval!“ pronesl tvrdě ryšavý kůň s tělesným defektem. „Hele!“</p>
<p>A v hrsti neopatrně potřásl několika mincemi. Že by zacinkaly, se říct nedalo, přece jen to byl hliník.</p>
<p>Ale stačilo i to.</p>
<p>Dveře do kuchyně se pootevřely a ozval se z nich pánovitý hlas:</p>
<p>„Pocem, čokle jeden voškubaná.“</p>
<p>Muž na mě pohlédl tesknýma očima a pokrčil rameny. A pak s nečekanou laskavostí zaševelil:</p>
<p>„Ženský jsou ženský, to se nedá nic dělat!“</p>
<p>Dcerce uštědřil mlaskavou pusinku na tvář, kvůli čemuž si musel stoupnout na špičky, a srdnatě vykročil ke kuchyni.</p>
<p>Já i dívka jsme se napjatě zaposlouchali.</p>
<p>Ozvaly se tiché hlasy.</p>
<p>Pak zvuk polibku.</p>
<p>Pak cosi zarachotilo, asi jako by z bezmocně poklesnuvších rukou vypadla pánev.</p>
<p>Dívka začala znovu utírat už čistý stůl a k tomu si pod noc brblala:</p>
<p>„Ta pořád jen slibuje a slibuje, ale jednou ho opravdu zabije, no né?“</p>
<p>Z kuchyně do lokálu dolehl poživačný vzdech. Zadrnčelo další nádobí. Nato se dveře hlučně zabouchly.</p>
<p>Dívka sytě zrudla, což společně s ohnivě ryšavými vlasy způsobilo efekt zcela neopakovatelný.</p>
<p>„Ale ne, nezabije,“ poznamenal jsem. „Kolik že vás to mamka má? Jedenáct?“</p>
<p>V jejím případě i přikývnutí vypadalo spíš jako otázka.</p>
<p>„Uvidíme, na jak dlouho,“ usoudil jsem uštěpačně. „Děkuju, bylo to všechno moc dobrý. Doprovodíš mě nahoru?“</p>
<p>Co si v té chvíli myslela, nevím, ale dost ostře mě odbyla:</p>
<p>„Jen běžte, však nezabloudíte.“</p>
<p>Pak ale, jako by si uvědomila, že tohle nebylo v pořádku, rychle dodala:</p>
<p>„Až nahoru a tam už jsou jen jedny dveře, je to jasný?“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Mansarda opravdu nebyla tím nejlepším místem k obývání. Střecha klesala tak strmě, že stát zpříma se dalo jen pod hřebenem. Nábytek tu nebyl skoro žádný, jen postel, naštěstí dost široká, a vedle ní kulatý stolek, plnící úlohu nočního. Ten byl mimochodem nečekaně pěkný: povrch vykládaný perletí byl sice dost odřený, ale jinak radost na něj pohledět. Na schody se vycházelo poklopem v podlaze.</p>
<p>Tak tenhle pokoj by asi měl být levnější než ostatní.</p>
<p>Jinak ovšem ložní prádlo bylo čisté, matrace rovná a polštář měkký. Přímo nad postelí bylo štítové okno. Z toho se otevíral pohled na nádherné panorama hor, mračen nad nimi a spirálovitě stočený vějíř mrakodrapu.</p>
<p>Zauvažoval jsem a rozhodl se, že tu nebudu dělat žádné výtržnosti. Popravdě řečeno na to stejně nejsem typ.</p>
<p>Takže. Útočiště pro začátek už mám. Místní velmi rozmanitá společnost člověka nijak nešokuje a nezdá se, že by byla totalitní. Zbývalo tedy ještě pochopit to úplně nejjednodušší: Co podniknu dál? Jak to tak vypadá, sám před sebou jsem se kasal jen na palubě, kde jsem nepřítomným funkcionálům sliboval pěkný tanec… No jistě, s mořem krve a pytlem zpřelámaných kostí k tomu. Jenže když se nad tím zamyslím vážně… Dokonce i samopal jsem utopil, protože v tu chvíli jsem měl docela jiné starosti. Zásobník s patronami zůstal v batohu, ale co s ním? Nějaká zbraň se tu nejspíš sehnat dá, ale jen sotva bude střelná. A peníze nemám dohromady žádné.</p>
<p>Co funkcionálské schopnosti?</p>
<p>Spoléhat na něco takového by bohužel bylo naivní. A to dokonce i v případě, že mám pravdu a ty schopnosti se projeví vždy „v okamžiku volby“. Dokonce i když připustím, že pro tu chvíli budu silnější než mí nepřátelé, plnohodnotní funkcionálové, z nichž část tvoří policisté a vojáci. A dokonce i když nebudou mít možnost mé mimořádné schopnosti nějak neutralizovat.</p>
<p>Kdo mi ale zaručí, že „okamžik volby“ nastane právě na začátku souboje s nepřítelem? Třeba se ta moje všemocnost dostaví někde na cestě k nepříteli, kdy mi bude platná jako deštník pod vodou.</p>
<p>Nene, já potřebuji ještě něco.</p>
<p>Například spojence. Prakticky ve všech světech existuje nějaká protifunkcionálská opozice. Ta byla i na mé Zemi, i když dosti slabá. Takže tady, kde v horách nad městem ční k nebi nepředstavitelný mrakodrap, kde se objevují smyčkanští vojáci, kde každou chvíli narazíte na nějaký podivuhodný technický artefakt, přece taky musí existovat nějaké hnutí odporu. Já jen musím ty ilegály vyhledat a navrhnout jim společný postup.</p>
<p>Na poklop kdosi lehýnce zaklepal.</p>
<p>„Vstupte!“ křikl jsem, i když logičtější by bylo říct: „Polezte nahoru!“.</p>
<p>Poklop se s rachotem otevřel a vynořila se z něj ryšavá hlava. Asi tak patnáctiletý kluk. Že by další ratolest sexuálně čiperného mužíčka?</p>
<p>„Nesu vám svíčku,“ řekl jen. „Tady.“</p>
<p>Podal mi keramický svícen s dosti ohořelou svící a poloprázdnou krabičku zápalek. Plody zdejší civilizace.</p>
<p>„Poslyš, kamaráde,“ oslovil jsem chlapce nenuceně, „a co je támhleto za barák?“</p>
<p>„Kde?“ vylezl kluk pohotově do mansardy a přilepil nos ke sklu.</p>
<p>„No támhle na kopci…“</p>
<p>„Na kopci? A jo! To je vila nějakýho boháče. Já věděl, jak se menuje, ale zapomněl jsem to. Věnoval prej obrovský prachy na městskou knihovnu.“</p>
<p>„Vila?“ opakoval jsem po něm tupě. A vtom jsem pochopil, co přesně má kluk na mysli. Na úbočí horského hřebene, ještě kus pod pásem lesa, obklopujícího mrakodrap, stál dosti velký zděný dům. Kolem se prostíralo cosi jako sad – možná pomerančovníkový, možná jabloňový, to na tu dálku nebylo vidět. „A vejš?“</p>
<p>„Vejš?“ podivil se. „Tam už jsou přece jen hory.“</p>
<p>A byl jsem doma. Stejně jako jiné funkcionálské stavby, normální lidé z města obří mrakodrap neviděli. Přesněji řečeno jejich pohledu unikal. Asi kdybych chlapci vysvětlil, kam přesně se má dívat, a popsal mu, co má uvidět, tak by ho uviděl. Přesně tak, jako předem připravení a informovaní lidé nalézali mou věž a courali přes ni ze světa do světa.</p>
<p>Ale proč bych do hlavy toho zcela nevinného výrostka měl vnášet chaos a zmatek? Žádná budova tam není, není a nikdy nebyla…</p>
<p>„Máš pravdu. Já měl pocit, že tam vidím nějakou chaloupku,“ řekl jsem smutně.</p>
<p>Ukázalo se, že je to hodný chlapec.</p>
<p>„Třeba tam vopravdu stojí,“ utěšoval mě. „Třeba máte tak dobrej zrak. To byste koukal, jaký voči má můj kamarád. Ten z praku trefí holuba na třicet kroků!“</p>
<p>„Chudák holub.“</p>
<p>„No, to dělával, když jsme byli malí. Potřebujete eště něco? Nočník máte pod postelí. Ale u nás je zvykem, že hosti si ho vynášej sami. Záchod je na dvoře. Umejt se je taky lepší dole. Protože když si sem dovlečete džbán s vodou, tak ho v noci sám rozkopnete. Je tu málo místa.“</p>
<p>„To jo,“ přikývl jsem. „Eště mi řekni, kde tu máte knihovnu? Třeba tu, co na ni přispěl ten boháč…“</p>
<p>„To je jednoduchý! Půjdete naší ulicí až na náměstí s fontánou. Ta sice nefunguje, ale že je to fontána, to poznáte. Pak se dáte doprava a dojdete na další náměstí s fontánou, která funguje, ale nesmí bejt moc horko. No a tam uvidíte velkej dům se sloupama.“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Pokud nemáte odřené paty, nepadáte únavou, máte v kapse trochu peněz a v zásobě ještě několik dnů, je procházka po cizím městě jedna z nejpříjemnějších zábav, jaké znám. A můžete mi na slovo věřit, že když to město leží v jiném světě a vlastně na jiné planetě, je taková procházka ještě zajímavější.</p>
<p>Než jsem ke knihovně došel, mohl jsem si udělat alespoň povšechnou představu o vědeckotechnickém potenciálu tohoto světa.</p>
<p>Zaprvé – elektřina tu existovala, ale její využívání bylo výsadou bohatých lidí. Narazil jsem na jeden obchod (slovo „krámek“ mi nějak nešlo přes rty, přestože byl velmi skromných rozměrů), kde se prodávala nejrůznější osvětlovací tělesa a elektrické žárovky. Ty žárovky vypadaly jako běžné pozemské, se žhavicí spirálou a oblým závitem. Kdybych je zašrouboval do objímek ve svém bytě v Moskvě, asi by normálně fungovaly. Elektřina se přitom nemusela nutně vyrábět v domě samotném, protože plakát na dveřích sliboval „instalaci spolehlivých kabelů a ochranu před nezákonným napojením“.</p>
<p>Zadruhé jsem viděl několik obchůdků s oděvy a pochopil jsem, že tady zatím nevznikly ani manufaktury, myslím v tom slova smyslu, jak to chápeme my. Uvědomil jsem si, že v mém světě konfekční oblečení vzniklo jako odpověď na potřebu armád mít k dispozici velké množství hotových uniforem. Teprve až bylo zapotřebí rychle vystrojit desetitisíce lidí, něčí moudrou hlavu napadlo pořídit standardní míry běžných odvedenců a začít šít nikoli pro konkrétního člověka, ale pro celé velké skupiny lidí.</p>
<p>Tady zřejmě nebylo s kým bojovat. Lidí na tomhle ostrově bylo sotva milion. A bylo velice pravděpodobné, že je to jediná oáza života na celé planetě.</p>
<p>Zatřetí jsem narazil i na obchod se zbraněmi. Okna měl zamřížovaná a za sklem bylo vystaveno zboží, které mělo podle názoru majitele vyvolávat největší zájem – luk se šípy, samostříl a dvouhlavňová předovka. Jak se zdá, po vynálezu či obnově palných zbraní s hladkou hlavní další vývoj na tomto poli ustrnul. Po nějakých automatických ručních zbraních s drážkováním jako by se země slehla.</p>
<p>Ale k čemu by tady asi byly? Možná tady s takovou puškou ani není co lovit. A vůbec – drážkovaná hlaveň je dítětem války, lovu člověka na člověka…</p>
<p>Pochopil jsem taky to, že dokonce ani tuto primitivní pušku nedostanu za míň než za tisíc marek. Takže tu si prostě nekoupím.</p>
<p>Začtvrté to tady bylo dost divné s náboženstvím. Zatím jsem tu nepotkal jediný kostel, jen z čínské čtvrti čněla střecha stavby, která výraznou květinovou výzdobou připomínala buddhistický chrám.</p>
<p>No a zapáté se tu vyskytovaly noviny. Potkal jsem totiž malého kamelota halasně nabízejícího své zboží. Užuž jsem se málem rozžehnal s desetníkem, ale pak jsem zjistil, že stejné noviny jsou na náměstí s nefungující fontánou k vidění a k přečtení v zasklené skříňce. Lidé většinou na klukův pokřik nereagovali a raději se zadarmo tísnili před skříňkou.</p>
<p>Připojil jsem se k nim a dočkal jsem se… ne snad užitečných informací, ale rozhodně upřímného potěšení. Zdejší čtyřstránkové noviny s halasným názvem <emphasis>Všeobecný čas </emphasis>(nevím, zda jste si toho všimli, ale čím menší takovýto plátek je, tím honosnější má název) přinášely především zprávy z města a pak snad ještě pár odstavečků o sousedních městečkách a vesnicích.</p>
<p>Dověděl jsem se například, že včera pozdě v noci přepadl populární mladou zpěvačku Ho výtržník, jemuž se nelíbil její zpěv, a sprostě jí vynadal, jenže milenec, který zpěvačku doprovázel (ano, přesně tak se to tam psalo, milenec – jak se zdá, pokrytectví tu není v módě), dal ničemovi řádně za vyučenou a hodil ho „přesně do té louže, jejíž zasypání náš list po městských úřadech už druhý týden požaduje“.</p>
<p>Jacísi jiní delikventi se v noci vloupali do klenotnictví pana Andrease, ale čekalo je tu velké rozčarování: peníze i šperky byly uloženy do spolehlivého trezoru, který vetřelci otevřít nedokázali. Své zklamání si proto vybili na výlohách, které vykopali (neznámo proč „podpatky“), jenže vtom se objevil okrskář, který zločince sice nezadržel, ale „pořádně je zjezdil obuškem“. Po pachatelích se momentálně pátrá.</p>
<p>Skandál, který vyvolalo zhroucení nedávno postaveného mostu, se utišil, protože dodavatel svou vinu uznal a slíbil, že most vybuduje znovu.</p>
<p>V redakčním fejetonu si autor, podepsaný pseudonymem Žralok Pera (jenž mě přiměl k bujarému smíchu), hořce stěžoval na nepoctivé obchodníky, kteří své ráno neprodané ryby dávají k ledu a nazítří je zákazníkům nabízejí znovu jako zaručeně čerstvé. V závěru autor poskytoval věcné rady, jak si čerstvost ryb ověřit.</p>
<p>Ve velkém, skoro celostránkovém, a jak už to tak v podobných případech bývá, velice nudném článku jakýsi městský činovník žehral na úpadek mravů, neochotu platit daně a neúctu občanů k otcům města, kteří tak neohroženě a starostlivě plní své funkce.</p>
<p>Slovo „funkce“ ve mně vyvolalo další výbuch smíchu. Obávám se, že kolemstojící mě nutně museli považovat za idiota.</p>
<p>Na poslední straně jsem objevil horoskop a křížovku.</p>
<p>Protože jaké by to byly noviny, kdyby neobsahovaly křížovku a horoskop?!</p>
<p>Hvězdy dnes přály Rybám a Beranům, ale taky těm, kdož se narodili pod znakem Ohnivého Draka nebo ve stínu Blankytného Topolu, jakož i těm, jejichž jméno obsahovalo tři samohlásky a čtyři souhlásky. Špatně na tom naopak byli Střelci a Dřevěné Myši, lidé narození ve znamení Stinného Dubu a nešťastníci, kteří ve svém jménu měli tři souhlásky a jednu samohlásku.</p>
<p>Mně hvězdy nic mimořádného nevěštily.</p>
<p>Byly to zkrátka docela normální maloměstské noviny.</p>
<p>Kdyby tu na kopci nestál ten mrakodrap, bylo by to naprosto fádní provinční město.</p>
<p>Začalo krápat a já si řekl, že tohle seznámení s místním tiskem by mohlo docela stačit. A vášeň pro tištěné slovo daleko pohodlněji ukojím v místní knihovně.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>16</strong></p>
<p>Mám už dávno pocit, že krátké období, kdy čtení knih bylo všeobecnou kratochvílí, nenávratně pominulo. Kino se pro knihu při vší snaze konkurentem stát nemohlo, protože výlet do kina, to už je samostatná událost, kdežto kniha je vždycky po ruce. Také televize, dokonce i když se vyzbrojila barvou a velkými obrazovkami, nedokáže uspokojit všechny najednou, to by musela mít stejný počet programů, jako je na světě lidí.</p>
<p>Zato video a potom počítače zasadily knize ránu. Kino je vlastně čtení pro chudé duchem. Pro ty, kdož si válku světů, sebe sama na kapitánském můstku Nautila či v pracovně Nero Wolfa nedovedou představit. Film je dobře promíchaná kaše, hojně vylepšená cukrem zvláštních efektů, kterou vůbec nemusíte žvýkat. Stačí otevřít ústa a polykat. Skoro totéž platí i o počítačových hrách, což jsou oživlé knihy, v nichž si dokonce můžete vybrat, na čí jste straně – „s komunistama, anebo s bolševikama?“.</p>
<p>Kdežto čtení se vrátilo do svého prapočátečního stavu. Do dob, kdy bylo zábavou chytrých. Knihy jsou dražší a náklady nižší, asi jako v devatenáctém století. Z toho můžeme být smutní, ale na druhé straně se můžeme sami sebe zeptat: Copak sto procent lidí musí nutně mít rádo balet? A s požitkem poslouchat klasickou hudbu? Zajímat se o malířství či sochařství? Anebo na druhé straně chodit na ryby a na fotbal?</p>
<p>Pokud jde o mě, rád přiznávám, že čtení opravdu není potěcha pro všechny. Ačkoli – jaká potěcha, to je vlastně práce.</p>
<p>Soudě podle ajracké knihovny se tady na knihu dívali právě takto. Její budova v sobě dokázala skloubit jistou pompéznost (čtyři patra, průčelní kolonáda a u vchodu monumentální bronzová skulptura v podobě obrovské otevřené knihy a skupinky dětí, které se k ní tisknou) s ponurou pragmatičností továrny (stěny z fádního šedého kamene, široká, pečlivě zavřená okna a hladké, ničím nezdobené vchodové dveře). Se zájmem jsem se podíval na skulpturu – na bronzových stránkách byla vyryta abeceda, takže to měl být slabikář. Tři děti, dva chlapci a holčička, vyvedené v životní velikosti, se na knihu nalepily z takové blízkosti, jako by trpěly krátkozrakostí či se pokoušely číst mezi řádky. Holčička stála s jednou dlaní pod bradou, kdežto kluci se nosy téměř dotýkali stránek.</p>
<p>Dotkl jsem se léty oleštěného ramene jednoho z chlapců a smutně jsem si vzpomněl na moskevské metro. Na stejně vyleštěné postavy na stanici Náměstí Revoluce a hlavně na bronzového psa, jemuž jsem sám před každou zkouškou chodil pověrčivě hladit čumák, abych ve zdraví ukončil semestr… Mimochodem to nepomohlo. Že by se k tomuhle sousoší taky vázala nějaká pověra? Například že když si ho pohladíte, naučíte se číst…</p>
<p>Když jsem vstoupil dovnitř, příjemně mě překvapila tabulka: „Umíte-li číst, je pro vás vstup volný.“ Příliš jsem nechápal, co by v knihovně dělali negramotní, ale pro každý případ jsem pokynul starému vrátnému, který seděl u vchodu, ukázal jsem na tabulku a pokračoval dál.</p>
<p>Knihovna ve skutečnosti nakonec nebyla tak velká, jak se zdála. Celé přízemí zaujímaly jakési kancelářské prostory, odkud na chodbu zazníval nepřetržitý hluk, navozující představu neustále klapajícího psacího stroje. Jak to doopravdy vypadá, jsem nikdy nezažil, ale v tom zvuku jsem cítil i jakési rytmické rázy, jako by z toho nemotorného mechanizmu postupně vylétala stránka za stránkou. To je vlastně docela dobře možné. Sami si je tisknem, sami uchováváme – a jak to tak podle prázdných chodeb vypadalo, sami si je nakonec i čtem.</p>
<p>Vystoupil jsem do prvního patra. Aha, tak tady je čítárna. Stolky, židle, na stolcích lampy, mimochodem elektrické. Sedělo tu nějakých pět lidí, četlo si a jeden z nich si dělal poznámky. Zavanulo na mě ovzduší studentských let.</p>
<p>Snažil jsem se chovat naprosto tiše a šel do dalšího patra. Tady začínala opravdová knihovna – dlouhé regály až do stropu po celém sále, dva stolky hned u schodiště byly osiřelé, kdežto u třetího seděla křehká dívka. Naprosto klasická knihovnice takříkajíc mimo čas a prostor. Přesně stejné sedí v knihovnách Novgorodu, Čity, Šanghaje, Hamburku i Detroitu. Řekl bych, že podobně namíchaný měla i zevnějšek, v němž se zřetelně prosazovala jak asijská, tak evropská krev. Takovéto dívky zůstávají zhruba do čtyřiceti mladé, ale pak se jaksi naráz mění v klasické knihovní babky.</p>
<p>„Dobré jitro,“ pozdravila mě tiše. „Vy jste u nás poprvé?“</p>
<p>„Ano,“ přiznal jsem poctivě.</p>
<p>„V jakých jazycích čtete?“</p>
<p>„Ve všech,“ řekl jsem po krátkém zaváhání, protože mě napadlo, že je to skoro pravda.</p>
<p>„Fakt?“ usmála se na mě. „No to je báječné! Nepomohl byste mi přečíst jednu pasáž tady z té knihy?“</p>
<p>Soudě podle křehkých zažloutlých stránek bylo tomu svazku dobrých tři sta let. Možná rovnou pět set. A já pochopil, že jsem se neměl vytahovat. Schopnosti funkcionála by jistě pomohly, ale ty jsem v sobě momentálně necítil. A během přechodu ze světa do světa jsem se sotva naučil mrtvým jazykům tohoto světa.</p>
<p>S rozpačitým úsměvem jsem se postavil za její záda. Naklonil jsem se k jejímu rameni a ucítil jemnou vůni dívčích vlasů. Zadíval jsem se na otevřenou stránku.</p>
<p>A skleslým hlasem jsem se zeptal:</p>
<p>„Čemu přesně tu nerozumíte?“</p>
<p>„No tomuhle,“ ukázala do knihy a zvědavě se po mně ohlédla. „Tomuhle.“</p>
<p>„Nebylo by marno přidati i špetičku hřebíčku,“ přečetl jsem.</p>
<p>„Vy ten jazyk znáte?“ nadchla se. „Vy ho opravdu znáte?“</p>
<p>Já abych neznal ruštinu!</p>
<p>„Měl jsem příležitost ho i slyšet,“ přiznal jsem se.</p>
<p>„To je zvláštní,“ hlesla tlumeně. „Já se ho učila podle slovníků. Ale myslela jsem si, že kromě mě… A proč tedy v té knize radí, že se do jídla mají dávat malé hřebíky? Že by to nějak souviselo s nedostatkem železa v potravě? To je přece velmi nebezpečné, mohlo by se stát, že si člověk toho malého hřebíku nevšimne a spolkne ho.“</p>
<p>„To nejsou hřebíky. Jen to podobně zní. Hřebíček je takové koření, sušené kvítky… Máte tužku?“</p>
<p>Pak jsem jí na list tuhého našedlého papíru pokud možno co nejvěrněji vyobrazil hřebíček. Do jídla jsem ho sám upřímně řečeno nikdy nedával, ovšem svařené víno jsem s kamarády samozřejmě popíjel.</p>
<p>„Ale běžte,“ zatvářila se dívka zklamaně. „Takové koření neznám. Asi už neroste.“</p>
<p>„Asi,“ přikývl jsem.</p>
<p>Jak zvláštní, nesmyslné a směšné je, že z celé obrovské ruské literatury, ze všech knih, které kdy v Rusku vyšly, se neuchoval Tolstoj nebo Puškin, Leninovy spisy či učebnice fyziky, ale kuchařka! Úplně obyčejná kuchařka. Ačkoli když se nad tím člověk zamyslí, tak na tom nic tak zvláštního není. Právě dobré kuchařky vycházejí na kvalitním silném a hladkém papíře, aby nevlhly, méně trpěly od umaštěných prstů a dokázaly v kuchyni přežít někde mezi skleničkami s kořením a utěrkami. Jen si uvědomte, kde máte doma kuchařku, podle které často vaříte! Že by v knihovně? To byste mě pobavili…</p>
<p>A najednou jsem naprosto jasně a zřetelně pochopil to, k čemu už jsem asi byl podvědomě připraven.</p>
<p>Tohle není prostě jiný svět.</p>
<p>To je budoucnost.</p>
<p>Naše budoucnost.</p>
<p>Radioaktivní pouště, hořící hlína, nebe věčně zatažené mraky, trosky měst a zbytky civilizace, které se opevnily na ostrovech – to je moje Země.</p>
<p>Takový tedy je, svět funkcionálů.</p>
<p>„Máme tu celý jeden regál knih v tomto jazyce,“ řekla knihovnice. „A ve zvláštním oddělení nahoře i knihy v mnoha dalších mrtvých jazycích.“</p>
<p>Bylo na ní vidět, že by sem ze všeho nejraději přinesla horu knih, vyvalila je (vlastně ne, vyvalila ne, opatrně by je položila na stůl) a vybídla mě, abych v nich četl. Četl, četl a četl… a pak překládal, vysvětloval a ukazoval. Co je to hřebíček, co je to časopis na křídě, co je to bankovní krize, co je to znečištění životního prostředí, co je to válka, co je to korupce a tak dále.</p>
<p>„Snad až později,“ odpověděl jsem na její nevyřčenou otázku. „Já bych asi… Chtěl bych si přečíst něco z historie.“</p>
<p>„Odkud jste?“ zeptala se tiše. Tiše vlastně mluvila pořád, asi si na to mezi knižními regály zvykla. Teď už ale skoro šeptala.</p>
<p>„Zdaleka. Opravdu hodně zdaleka. Radši se neptejte.“</p>
<p>Zamyšleně přikývla, jako by jí tahle slova všechno vysvětlila. Vstala.</p>
<p>„Pojďte za mnou.“</p>
<p>Prošli jsme mezi regály, tichým šelestem stránek, které tu převracelo několik lidí, pachem starého papíru a čerstvé tiskařské barvy. Jako bychom se ocitli v chrámu nějakého nového náboženství, kde se knihy změnily v ikony a prach na nich v kadidlo a myrhu.</p>
<p>„Tady,“ řekla mi po chvíli.</p>
<p>Zádumčivě jsem pohlédl na prázdné police.</p>
<p>„My historii nemáme,“ pokračovala. „To slovo… se téměř nepoužívá. Máte štěstí, že jsem vám vůbec porozuměla.“</p>
<p>„Společnost bez dějin přece neexistuje,“ namítl jsem. „Jak dlouho tu žijí lidé?“</p>
<p>„Asi od stvoření světa,“ ušklíbla se. „Máme tu hodně staré zříceniny. Velice staré, mnoho tisíc let.“</p>
<p>„Tak já se zeptám jinak: Jak dlouho žijí lidé jen tady?“</p>
<p>„Už jsem o tom přemýšlela,“ odpověděla velmi vážně. Jako bych se jí zeptal, v čem spočívá smysl života. „Myslím, že se tu vystřídalo už poměrně dost generací. Na pevnině nikdo nedokáže zůstat příliš dlouho. Dokonce… Dokonce ani…“</p>
<p>„Lidi-nad-lidmi?“ otázal jsem se přímo.</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Co jste vlastně zač?“</p>
<p>„Jsem tu cizí. A dovolte mi, abych vám to nemusel vysvětlovat. Je to přinejmenším nebezpečné.“</p>
<p>„Pro vás?“</p>
<p>„Pro mě taky. Ale hlavně pro vás. Lepší bude, když zůstanu… Když budu jen divný čtenář, který pokládá divné otázky.“</p>
<p>„Chápu,“ odpověděla vážně. „Je to nezvyklé, ale chápu. Asi proto, že mám tak ráda staré knihy.“</p>
<p>„Kdo jsou to Lidé-nad-lidmi? To jsou vládci?“</p>
<p>„Ne. Tady vládne císařovna.“</p>
<p>„A Lidé-nad-lidmi?“</p>
<p>„Ti přicházejí jen někdy. Nakupují vzácné věci na pevnině a učí nás, jak s nimi zacházet. Nikomu nic nepřikazují, nikomu neubližují – pokud máte na mysli tohle.“</p>
<p>„Vůbec nikomu?“</p>
<p>„Jedině tomu, kdo by chtěl ublížit jim. Oni jsou…“ odmlčela se. „Jsou jiní. My je nezajímáme. Ale přísně vzato jsou dobří. Dokážou třeba vyléčit jakoukoli nemoc. Babička mi vyprávěla, že když jednou přišla jakási epidemie, tak přivezli léky. A dokážou dobře poradit. Tady ovšem nežijí. Já bych řekla, že je to tu nebaví.“</p>
<p>„A kdo se jim pokoušel ublížit?“</p>
<p>Zaváhala, ale pak řekla:</p>
<p>„Když byste šel do hor, najdete tam usedlost pana Ditriše. Je to bohatý latifundista a mecenáš. Tuhle budovu daroval městu on. Myslím, že lepší bude, když se zeptáte jeho.“</p>
<p>„On Lidi-nad-lidmi nemá rád?“</p>
<p>„On má rád vědomosti. A řekne vám víc. Samozřejmě když se mu zalíbíte. A vy se mu líbit budete.“</p>
<p>„Děkuji,“ řekl jsem tlumeně. „Moc jste mi pomohla.“</p>
<p>Přikývla a odpověděla přesně tak, jak jsem očekával:</p>
<p>„Je to moje práce. Vrátíte se sem ještě?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Opravdu nevím.“</p>
<p>„Chtěla bych… vám ukázat pár knih.“</p>
<p>„Nevím,“ opakoval jsem znovu. „To nezáleží na mně.“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Nejhorší na ostatních světech není záchod v podobě nočníku pod postelí, svíčka místo elektrické lampy a odvar z bylin místo tabletek. Nejhorší je malá rychlost pohybu. Civilizace naši Zemi uzavřela nejdřív do osmdesáti dnů cesty kolem světa, které se nakonec smrskly na osmdesát hodin (buďme realisté a nepracujme s nadzvukovými stíhačkami, kosmickými loděmi a dalšími dopravními prostředky běžně nedostupnými). Už samotná možnost dopravit se z Moskvy někam do Tokia za deset hodin ve srovnání s překonáním stejné vzdálenosti vlakem, lodí nebo dostavníkem je přece nepředstavitelný zázrak. Ale nemluvme hned o cestě kolem světa či jiných dálkových výpravách. Umíte si představit, kolik času dřív zabralo, když se rodina rozhodla, že odjede jen z Moskvy do venkovského sídla vzdáleného sotva sto kilometrů? Když se ještě nejezdilo vlakem, ale jen s koňským spřežením? A v tom to je. Takže sice můžeme nadávat na jedovaté výfukové plyny, děsit se dopravní zácpy a podobně, ale mnoha problémů jsme se zbavili a dnes už si je ani neumíme představit.</p>
<p>Já tu ale měl docela štěstí. Ve městě jsem zatím neviděl vůbec žádné známky nějaké nájemné dopravy ani v podobě nějakých drožek či kočárů, ani v podobě rikš. V tomhle ohledu tu nebylo vůbec nic! Dokonce i soukromé vozy jsem tu potkával jen zřídka, bylo to pár lehkých dvoukolek. Pak jsem potkal několik nákladních povozů, do nichž byli zapřaženi malí volci, a zahlédl jsem i několik lidí melancholicky spočívajících na hřbetech oslíků a mul. I to ale byla spíš výjimka než pravidlo. Drtivá většina lidí se tu spoléhala na vlastní nohy.</p>
<p>Pěšky jsem tedy vyrazil i já, tím spíš, že deštík ustal, ale mraky na zem dál vrhaly příjemný stín. Během hodiny jsem přešel celé město a ocitl se na cestě vedoucí do kopce, k usedlosti latifundisty Ditriše.</p>
<p>Jenže mé odhodlání uvidět se s milovníkem vědomostí co nejdřív najednou polevilo.</p>
<p>Pohlédl jsem na polní cestu stoupající do hor i na mrakodrap zpola ukrytý v mracích. Má cenu jít na to takhle zostra? Bez oběda? A bez řádného odpočinku v hotelovém pokojíku, který jsem si pronajal na celý týden? Co když najednou zaútočí lijavec? Anebo se mraky naopak rozejdou a začne naplno pálit slunce? Možná by bylo lepší ještě s někým pohovořit, něco se dovědět, řádně se na cestu vybavit. Rozhodně bych se ještě mohl sejít s tou knihovnicí, moc milá holka. Trochu nečekaně anebo naopak přirozeně jsem si vybavil Koťu, který podle vlastního tvrzení postupně chodil hned se třemi knihovnicemi, což prý byly povahy romantické, vášnivé a snadno se zamilovávající. Zřejmě se na nich takhle podepsalo to každodenní sbližování s knihami.</p>
<p>„Tak kampak máme namířeno?“</p>
<p>Zezadu mě podivuhodně rychle dohnala skřípající bryčka, která viditelně jela z města. To bryčka neříkám náhodou, bylo v ní cosi polského či ukrajinského: proutěná košatina, která vůz zpola zakrývala, prostě jakési ztělesněné východoevropské venkovanství. A postarší vozka, dobře stavěný rudolící kníratý chlap, by se ve východní Evropě taky vyjímal jako doma. Na sobě měl šedý odřený kabátek, modrou košili upnutou ke krku, hnědé širokánské kalhoty a k tomu všemu naprosto nečekané a nehodící se lakýrky, ale znáte to, jak se vesničané dokážou někdy vymódit.</p>
<p>„Nahoru. K panu Ditrišovi,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Aha,“ řekl vozka beze známky podivu. „Tak si sedni, svezu tě.“</p>
<p>Zaváhal jsem jen na okamžik.</p>
<p>Najednou jsem pochopil, že na dřevěných kolech jsou navlečeny plné pneumatiky ze syntetického kaučuku, které vyrábí dílna strýčka Hoa v jižní části města. Že kočí se jmenuje André, ale že podobnost s tímto francouzským jménem je čistě náhodná, protože oficiálně jeho jméno zní Andreas. Že je už dlouho ženatý, ale vlastní děti nemá, což ho velmi rmoutí, ovšem adoptovanou dceru vychoval tak, jako by byla jeho. Že k usedlosti pojedeme dvě hodiny a sedm minut. Že pršet nebude, ale slunce zůstane schované za mraky. Že v duchu proklíná kyselé pivo, které vypil ve městě, takže mu teď v břiše bublá, a on cestou bude muset dvakrát odběhnout za keře. A že si opravdu moc přeje, aby mě mohl svézt, protože když ráno odváží do města mandarinky a víno, tak jede rád sám, ale na zpáteční cestě je to vždycky veselejší s nějakou společností, aby si dosyta poklábosil, protože na to si potrpí.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem a vyškrábal jsem se do bryčky. „Byl jste ve městě s mandarinkama?“</p>
<p>„No jasně,“ přikývl ochotně. „A dobře jsem prodal!“</p>
<p>Poplácal se po nadité kapse a naprosto si nelámal hlavu s tím, že se před úplně neznámým člověkem na liduprázdné cestě naparuje, kolik má peněz.</p>
<p>„To je fajn,“ opáčil jsem. Pocit vševědoucnosti se mezitím vytratil. Volbu jsem učinil. Zda byla dobrá či špatná, to už je jiná věc.</p>
<p>„Bafneš si?“</p>
<p>„Díky,“ zaradoval jsem se upřímně. V mé krabičce zůstávala poslední cigareta, a navíc kouřit dunhillky před místními jsem raději neriskoval.</p>
<p>Kočí ale taky měl něco lepšího než machorku. Z kapsy kabátku vyklouzla kartonová krabička a z ní dvě papirosy.</p>
<p>„Ohó!“ podivil jsem se.</p>
<p>„Sračky nekouříme!“ prohlásil hrdě.</p>
<p>Chvíli jsme jeli mlčky. Malý klidný koník trpělivě táhl bryčku do kopce. Pole kolem cesty byla prázdná, úrodu lidé buď už sklidili, nebo ji naopak hned tak nečekali. Kouřili jsme. Tabák byl po čertech silný, a mně se z něj zatočila hlava.</p>
<p>Když jsme projížděli kolem nápadného křivolakého stromu, kočí si odplivl a učinil gesto, jako by cosi házel přes rameno. Že by se bál nečisté síly?</p>
<p>„To je nějaký ošklivý místo?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Vošklivější sotva najdeš,“ přikývl. „Zabili tady člověka, copaks to neslyšel?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„No… Dva kamarádi se tu po práci posadili pod strom, že si daj trochu vína. A buď to víno na ně bylo moc silný, nebo jim připálilo mozky sluníčko… Zkrátka slovo dalo slovo, voni se na sebe děsně naštvali, jeden druhýmu vrazil jednu přes hubu, ten popad rejč a…“</p>
<p>„Jasně,“ broukl jsem. „A jak je to dlouho?“</p>
<p>„No…“ zamyslel se André. „Tenkrát jsem byl malej harant. Řek bych, že před nějakýma padesáti lety. Vod tý doby lidi nemaj tohle pole rádi a ten strom už by potřeboval porazit, ale ať tady rači stojí, pro výstrahu!“</p>
<p>Snažil jsem se to všechno strávit.</p>
<p>Padesát let? Před půlstoletím tu jeden chlap v ožralecké rvačce zabil druhého, a lidi si to místo dodnes oškliví? To u nás by člověk musel plivat pořád a všude, až by mu sliny rychle došly.</p>
<p>Co to má znamenat, že by to byla nějaká umělá, funkcionály naočkovaná nevýbojnost? Anebo důsledek duchovní evoluce lidstva?</p>
<p>Bane, ono to všechno bude mnohem jednodušší.</p>
<p>Jak se asi změní psychologie lidí poté, co devadesát devět celých devět desetin obyvatelstva zahyne? Když přežije jen několik set tisíc lidí, a třeba milion na jediném velkém ostrově? Spisovatelé a režiséři začnou nadšeně vychutnávat hrůzy postapokalyptické existence, všechny ty bandy krvežíznivých zhovadilců (pokud možno neustále zfetovaných a otrhaných, sedících v sedlech zrezivělých motocyklů a prohánějících se po poušti ve snaze natrefit na nějakou oběť), vojáky, kteří zešíleli z vědomí toho, co to provedli (v chodu už je jediný starý tank bez munice, jemuž velí pomatený major a posádka jeho rozkazy tupě plní), popřípadě náboženské fanatiky (povinnou samozřejmostí je sexuálně deviantní vůdce sekty a k tomu krvavé rituály, inklinující ke kanibalizmu). Jenže to jsou jen fantastické vize. Kdežto ve skutečnosti? Nezrodí se ve vědomí lidí naopak pudová, podvědomá a velmi přísná nevraživost vůči jakémukoli vraždění?</p>
<p>Jak se zdá, právě tady se něco takového stalo.</p>
<p>Ještě hůř asi dopadla náboženství. To, co se tu odehrálo, se s jejich obrazem světa jaksi nesnoubilo. Farníci ztratili víru a přestali do svých svatostánků chodit a kněží chrámy opustili. Jedině buddhisté asi vše vnímali jako samozřejmost.</p>
<p>A ani kapitán Wang Tao se mě nejspíš nechystal otrávit, protože v tomto světě by to byl čin příliš neuvěřitelný, i kdyby se ho měl dopustit nějaký ke všemu odhodlaný vykradač trosek. V chutných pelmeních byl zřejmě jen nějaký banální uspávací prostředek, jehož smyslem nebylo mě uspat, aby mě pak mohli svázat či okrást, ale jen dosáhnout toho, aby nebezpečný host během noci moc nevyváděl.</p>
<p>André zastavil a podal mi opratě:</p>
<p>„Podrž mi to, nějak mě zlobí břicho.“</p>
<p>Seběhnul po stráňce kousek dolů a zmizel za keři. Kůň stříhal ušima, mával ocasem a celým svým vzezřením dával najevo, že je takhle ochotný stát třeba do večera.</p>
<p>André se vrátil a nespokojeně si mumlal:</p>
<p>„To už mě nesmí ani napadnout, dát si pivo U Nachmelenýho delfína! Ať si ho lejou třeba zrovna těm delfínům, protože těm je jedno, kde zrovna serou…“</p>
<p>„Svařte si dubovou kůru a vypijte to, prej to pomáhá,“ poznamenal jsem soucitně.</p>
<p>„Však já vím, jakmile dorazím domu, hned cerku poprosím, aby mi to připravila… Vona je to moje šikulka. Ty seš doktor či co?“</p>
<p>„Ne, můj otec je doktor.“</p>
<p>„No vida! Tak to z tebe bude taky doktor,“ prohlásil přesvědčeně André. „To mi rači řekni, co bys předepsal ženský, když má ty špatný dny!“</p>
<p>„Jak to myslíte?“ nepochopil jsem.</p>
<p>„No aby se na člověka nevrhala.“</p>
<p>„Aha,“ pokrčil jsem rameny. „Asi kozlíkový kapky… nebo hlohovej čaj.“</p>
<p>„Ty seš teda fakt doktor,“ zaradoval se André. „Jenže vono ani tohle nepomáhá. Stejně je celá vyšinutá. Vona je eště mladá… a horkokrevná.“</p>
<p>Zamyslel se.</p>
<p>„A co když tě píchá u srdce?“</p>
<p>„Píchá, nebo ti ho to jako svírá?“ upřesnil jsem.</p>
<p>„Píchá.“</p>
<p>„Tak kozlíkový kapky. A hlohovej čaj.“</p>
<p>„No to se podívejme…“</p>
<p>Měl jsem najednou dojem, že má doporučení pro něj nejsou ničím novým. Nejspíš jen využil příležitosti zkontrolovat si svého vlastního doktora, který mu poskytl stejně jednoduché, a tudíž důvěru nevzbuzující rady.</p>
<p>„Jo, a k tomu Ditrišovi jedeš jako ten doktor?“</p>
<p>Pochopil jsem, že odmítat tuhle pro mě cizí profesi by nemělo smysl. Ať se ve světě odehraje cokoli, lidi stejně bude vždycky zajímat, jak vyhojit vlastní i cizí bolístky. Při čemž na vlastní se budou vyptávat lékařů, kdežto cizí budou koukat nějak vyléčit sami.</p>
<p>„Ne tak docela. Slyšel jsem o něm, že je to moc moudrej člověk.“</p>
<p>„To jo,“ potvrdil bez nejmenší známky ironie André. „Je hodnej a chytrej. Takovej byl i jeho dědeček, budiž mu země lehká, a otec – to je taky zlatej chlap. S jeho sestrou je to horší, je trochu do větru, i když úplně ničemná taky není. Ale Ditriš, to je hlava. Měl by se co nejrychlejc voženit a nadělat nějaký děti, protože smrtelný jsme holt všichni a dobrý plemeno je třeba udržovat při životě.“</p>
<p>Tohle byla jeho tichá bolest, a tak by se o tomto tématu asi býval rád rozpovídal, ale já využil příležitosti a přerušil jsem ho:</p>
<p>„Takže je svobodnej?“</p>
<p>„Jo. Je úplně mladej, asi jako ty. Ale moc chytrej!“</p>
<p>Ta poslední věta zazněla až urážlivě, i když můj společník to sotva myslel zrovna takhle.</p>
<p>„Jasně.“ Zamyslel jsem se. Kdoví proč jsem zatím byl přesvědčen, že mecenáš a latifundista Ditriš je starší pán, který by přinejmenším mohl být můj otec. A vida, on je to vrstevník.</p>
<p>Je to dobře, nebo špatně?</p>
<p>Nejspíš dobře. Protože pokud se rozhodnu všechno mu vypovědět, tak čím bude Ditriš mladší, tím méně bude zkostnatělý, a tím snazší pro mě bude ho přesvědčit.</p>
<p>„Poslyšte, André, a neslyšel jste už od někoho, že nad usedlostí pana Ditriše, nahoře v horách, stojí eště nějaká stavba?“ zeptal jsem se. „Něco jako vysoká věž…“</p>
<p>André s odpovědí nespěchal. Znovu sáhl pro papirosy a nabídl mi taky. Zapálil jsem si a už jsem tušil, že odpověď bude souhlasná.</p>
<p>„Slyšel. A abych neslyšel. Znával jsem tři lidi, který tvrdili, že ji viděli. Ale co viděli – pořád ji viděj, když se tam podívaj. Jeden z nich se dokonce vodstěhoval na západ, prej aby mu furt netrčela na vočích.“</p>
<p>Mimoděk jsem pohlédl vzhůru. Zkroucený vějíř se nestydatě blyštěl v díře mezi mraky.</p>
<p>„A vy sám jste ji neviděl?“</p>
<p>„Ne. Jednou jsem takhle dlouho stál a díval se tím směrem – chvíli tak, chvíli vonak. Prej že je moc krásná…“ Neurčitě rozhodil rukama. „Ale každej se jí nedopátrá.“</p>
<p>„A co kdyby se to zkusilo přímo v horách, podívat se na ni?“</p>
<p>„Tam se chodit nesmí!“ vyhrkl ostře. „To tady ví každej. Protože z těch, co tam šli, se nevrátil ani jeden!“</p>
<p>„Ale proč? Co je tam tak nebezpečnýho!“</p>
<p>„Všelicos,“ propadl se André opět do původní flegmatičnosti. „Všelijaký zvířata, propasti. V horách je to nebezpečný.“</p>
<p>„No dobře, ale někdo se snad vrátit musel. Co už by to muselo bejt za zvířata, aby před nima nebylo obrany?“</p>
<p>Kočí jen pokrčil rameny a pak řekl:</p>
<p>„Možná… možná že je zabil železnej chlap.“</p>
<p>„Železnej chlap?“</p>
<p>„Ty jsi přespolní, žejo?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>André přikývl.</p>
<p>„Z východu?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Však vono se tady říká, že u vás je to jako na jiným ostrově… Prostě po těchhle horách jeden takovej chodí. Dvakrát větší než normální člověk. Celej ze železa. V chůzi láme stromy. Eště že sem k nám dolů nikdy nepřijde.“</p>
<p>„Jak dlouho tu chodí?“</p>
<p>„Vodjakživa.“ André mi znovu hodil opratě. „Kuš – jak člověk začne vo takovejch lapáliích, hned z toho zase má žaludek na vodě…“</p>
<p>Rozběhl se do křoví a už cestou si začal rozepínat řemen. Kdežto já se zkoprněle zadíval k horám.</p>
<p>Železný chlap? Robot?</p>
<p>Něco podobného jsem tu v žádném případě nečekal. Funkcionálové s technikou moc nepracují. Zejména s takovouhle – vědecko-fantastickou. Na živé domy, na průchody nebo na nějaká silová pole – to klidně věřím. Ale na robota na mechanického strážce věřit nemůžu. To budou jen pohádky, pomatené bajky.</p>
<p>„Jednou jsem ho náhodou viděl sám,“ vracel se André z křoví už mnohem veselejší. „To jsem byl dost malej, ale už žádnej blbeček. Šli jsme s klukama na maliny. No a vylezli jsme vejš, než bylo zdrávo. Já si našel krásný maliní, stojím trhám spíš do huby než do košíku. A najednou strašnej rachot, jak lesem jde něco obrovskýho. Strnul jsem na fleku jako solnej sloup. A najednou se to mihlo mezi stromama. Vypadalo to jako člověk, ale bylo to mnohem větší. Dvakrát větší.“ Zamyslel se. „Vlastně ne, tak vo půlku větší. I když – byl jsem tehdá kluk a že bych někdy byl nějakej hromotluk, tak to ne. No a von byl celej ze železa, jen se třpytil. A voči měl takový skleněný…“ Ruce s opratěmi mu bezmocně klesly. „Jako má vážka. Věříš tomu?“</p>
<p>„Věřím,“ odpověděl jsem tiše. „Pokud měl oči jako vážka, tak tomu věřím. Fasetový vidění, to je dost rozumný…“</p>
<p>„Ty seš doktor, ty tomu musíš rozumět líp,“ usoudil André. „A děkuju ti, že se mi nesměješ. Protože tady mi to zatím nikdo moc nevěřil. Teda – v železnýho chlapa věřej, ale tomu, že jsem ho viděl, tomu už ne. Doma mě seřezali řemenem a řekli mi, abych nestrkal frňák tam, kam nemám. Jinak ovšem neznám nikoho, kdo by ho taky viděl. Jedině ty, co vylezli až nahoru, ty ho nejspíš viděli těsně před smrtí. Pokud jde vo mě, tak si myslím, že se nade mnou slitoval, přece jen jsem byl eště mrňous. Na tom si ani železnej chlap nic neveme… Ale tu věž některý viděj. Jednou jsem panu Ditrišovi říkal, že je to všechno konina. Zasmál se, ale moc veselej při tom nebyl. A řek, že věž tam teda je. Že von sám ji moc dobře vidí, akorát že ji nemůže nikomu vokázat.“</p>
<p>„To jsou věci!“ vydechl jsem jen.</p>
<p>Takže to vypadá, že jsem se rozhodl správně. Ať už mě Ditriš vyslechne nebo ne, ať už mi uvěří nebo mě vyhodí, je to jeden z mála, kdo je tady schopen brát mě vážně.</p>
<p>Uvěřit a pomoct mi.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>17</strong></p>
<p>Vždy máme sklon k tomu, že své vrstevníky podceníme. Jistě, komunikace s nimi je pro nás nejpohodlnější, posloucháme stejnou hudbu, čteme stejné knihy, pracujeme (alespoň zpočátku) na stejných pozicích a ve slovních spojeních „mladý inženýr“, „mladý lékař“ či „mladý systémový analytik“ je vždy nejpodstatnější ten přívlastek. Nějaké velké činy však od nich zatím nečekáme. Je pro nás jednodušší smířit se s moudrostí starců, se zkušeností zralých lidí, či dokonce geniálního dítěte. Kdežto náš vrstevník – jak by ten mohl vykonat něco významného, jak by mohl sklízet větší úctu a lásku než my sami? Vždyť je to ten Kolka, Peťka či Serjožka z jedné lavice. Toho přece znám jako své boty, vždycky to byl trouba a troubou zůstane, výbornej kluk, ale žádnej intelektuální tryskáč… Cože? Jo tak je to tryskáč? Fakt? A vědecké články mu vycházejí po celém světě a má přednášet na Harvardu? Ale to je vyloučeno, zrovna jemu kantoři vždycky dávali za příklad mě…</p>
<p>A přesně v tom to asi je. Když vidíte vrstevníka, který se těší všeobecné úctě, tak se rodí… ano, možná až závist. A k tomu rozpaky a pochyby. A bezděky přemýšlíte o tom, proč na jeho místě nejste vy.</p>
<p>Usedlost pana Ditriše, přesněji řečeno rodu Ditrišů, působila dojmem toho nejpravějšího rodinného hnízda – starého, ale spolehlivého, a právě proto zabydleného až po poslední kůlničku a natolik splynulého s okolní přírodou, že nakonec vypadalo přirozeněji než hory, lesy a vinohrady, pod nimiž stálo. Asi by bylo správné chválit za to všechno architekta, ale možná si ještě větší chválu zasloužil čas. Čas je totiž ve skutečnosti ten nejlepší stavitel. Je schopen i vyloženě nudný činžovní dům proměnit v perlu městské zástavby. Pařížané svého času pořádali proti eiffelovce rozhořčené demonstrace, kdežto dnes by se dalo říct, že Paříž bez eiffelovky není Paříž…</p>
<p>Bylo mi nabídnuto, abych šel dál, a zároveň řečeno, že pan Ditriš se co nevidět má vrátit z vyjížďky na koni, ale mohl jsem taky počkat v altánu před usedlostí. Skromně jsem zvolil altán, což ovšem sluhovi nezabránilo v tom, aby mi přinesl zelený čaj a tenké doutníčky. Věru slibná pohostinnost. Seděl jsem v altánu, po němž se vinul břečťan, díval se na mírumilovnou krajinu kolem, ale pohledem jsem se neustále vracel k věži. Mohl jsem si ji odsud prohlédnout do posledního detailu a dospěl jsem k závěru, že ta první analogie s prohnutým vějířem byla velice zdařilá. Představte si, že z jediného základu kdosi vystavěl ze skla a oceli nějaké tři desítky útlých mrakodrapů, které jakýmsi zázrakem drží v povážlivě šikmé poloze. Pak s nimi lehce pohněte tak, že se složí jeden přes druhý. A pak vzniklý zpola složený vějíř rozviňte kolem svislé osy, aby vytvořil spirálovitý útvar.</p>
<p>Máte to?</p>
<p>V tom případě přidejme rozměry. Jednotlivé „destičky“ toho vějíře jsou vysoké kolem tří set metrů. Široké tak dvacet. Silné asi pět, možná o něco víc.</p>
<p>A celá tato futuristická, v horské scenérii dokonale násilně působící konstrukce se tyčila přímo nad starou kamennou usedlostí. Přitom se celkem snadno dalo soudit, že občas musela nejen na panské sídlo, ale i na jeho rozlehlé nádvoří vrhat stín.</p>
<p>Jenže tomu nikdo nevěnoval pozornost.</p>
<p>Než jsem doutníček, podotýkám podstatně chutnější než Andrého papirosy, stihl dokouřit zhruba do půlky, na cestě vinoucí se mezi vinohrady se vynořil jezdec. Mladý latifundista se neznámo jak dověděl, že jsem navštívil jeho dům; hned u altánu svěřil uzdu svého koně sluhovi a šel rovnou za mnou. Bílý jezdecký oblek, vysoké bílé jezdecké holínky – vypadal zkrátka přesně tak, jak se mým představám jevil mladý a vážený latifundista, který se vypravil na obhlídku svého panství.</p>
<p>Vstal jsem a šel mu vstříc.</p>
<p>Ditriš opravdu byl můj vrstevník a trochu se mi dokonce podobal. Byl jen fyzicky zdatnější a celková ochablost obyvatel města se ho nijak nedotkla (ostatně jen to zkuste, běhat celý život po kopcích a jezdit na koni – to vám pak mnoho podkožního tuku po těle a pobledlé papulatosti ve tváři nezůstane!). A k dovršení všeho jsme si nejen byli s Ditrišem podobní, ale on byl pohlednější. To jsem si musel poctivě a objektivně přiznat. Navíc to nebyla taková ta přeslazená mladistvá krása, již obdivují hodně zralé ženy („krásný chlapec!“), ani brutální velkoměstské mačovství, oceňované mladými dívkami („tomu říkám chlap!“), ale celková harmonie tváře i postavy. Zkrátka a dobře – ženy se do něj musely zamilovávat a muži si ho jistě vážili.</p>
<p>Trpce jsem si pomyslel, že se dívám na dokonalejší kopii sebe samého.</p>
<p>„Dobrý den!“ Podal mi ruku a lehce a přátelsky se pousmál. „Čekáte na mě dlouho?“</p>
<p>„Ne, chvilku.“ Tu ruku jsem sevřel a uvědomil si, že i její stisk je příjemný. „Děkuju. Nabídli mi čaj a doutníky. Rád vás vidím, pane Ditriši.“</p>
<p>„Jsem Al,“ představil se. „Říkejte mi Al. Podle mě jsme asi zhruba stejně staří.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl jsem. „Tak já jsem Kirill. Nebo prostě Kir.“</p>
<p>„Kirill…“ jako by si mé jméno chtěl poválet po jazyce a okusit jeho chuť. „Kirill. To je velmi pěkné a zvláštní. Chcete jít do domu nebo…“</p>
<p>„Co kdybychom si promluvili tady?“</p>
<p>„Aha,“ došlo mu. „Vy taky… Jistě, zůstaneme tady.“</p>
<p>Posadil se proti mně a mávl rukou na sluhu, který mi přinesl čaj a zdvořile čekal kousek od nás. Sluha zmizel v domě.</p>
<p>„Taky si dám čaj,“ poznamenal Ditriš. „Takže vy ji vidíte?“</p>
<p>„Myslíte věž? Ano.“</p>
<p>Ušklíbl jsem se. Opravdu jsme si byli hodně podobní.</p>
<p>„Je vysoká, tak dvě stě metrů. Vypadá jako vějíř ze skla a oceli, stočený do spirály.“</p>
<p>„Taky to takhle popisuju,“ usmál se můj hostitel. „Respektive popisoval jsem, dokud jsem nepochopil, že je to marné. Odkud jste, Kirille?“</p>
<p>Je tohle volba, nebo ne?</p>
<p>Soustředil jsem se na své nitro.</p>
<p>Ne, zatím nic nenaznačuje… Žádné mimořádné schopnosti. Takže mě žádná podstatná volba nečeká.</p>
<p>Pohlédl jsem mu do očí.</p>
<p>„Z jiného světa.“</p>
<p>„Ó,“ řekl jen. „Ó!“</p>
<p>Pak najednou vstal a neklidně přešel po altánu. Objevil se sluha a na podnosu přinesl ještě jednu konvičku čaje a šálek. Ditriš ho kývnutím hlavy zase propustil.</p>
<p>„Asi jsem vás nepřekvapil,“ řekl jsem.</p>
<p>„Vy? A nepřekvapil? Vy jste mě ohromil, Kirille! Vy… ne, samozřejmě mě něco takového napadlo, ale… ne že to bude takové!“</p>
<p>Najednou jsem pochopil, že ten elegantní, chytrý, bohatý a absolutně soběstačný mladý muž je do hloubi duše zaskočen. A kontakt s ním pro mě byl okamžitě mnohem snazší.</p>
<p>„Napadlo mě, že když vidíte věž, tak jste se musel potkat i s funkcionály.“</p>
<p>„S kým?“</p>
<p>„S Lidmi-nad-lidmi.“</p>
<p>„Oni ale nikdy netvrdili, že jsou z jiného světa. Přísně vzato o sobě nemluví vůbec. Předpokládal jsem, že na některém ze světadílů se musela uchovat nějaká civilizovanější enkláva…“</p>
<p>„Takže vy víte i to, že světadílů je víc,“ konstatoval jsem spokojeně. „A je vám tedy známo i slovo historie?“</p>
<p>„Jistě, to mi známo je.“ Ušklíbl se a sedl si. Nalil si čaj. „Ovšem jen to slovo. My historii nemáme. Ta je u nás tabu… znáte ten pojem?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„No a u nás je přemítání o tom, co bylo dřív, považováno za vrchol neslušnosti.“</p>
<p>„Chudák holka,“ vylétlo ze mě. „To jsem nevěděl…“</p>
<p>„Jaká holka?“</p>
<p>„V knihovně. Vyptával jsem se jí na historii vašeho světa. Poslala mě za vámi.“</p>
<p>„Aha… Už vím, o kom to mluvíte.“ Jeho tvář se rázem prosvětlila. „To jste měl docela štěstí. Diana je stejně praštěná jako já. Taky by ráda věděla, co tu bylo, než náš svět zemřel.“</p>
<p>„Ale tady jsou přece lidi, kteří na pevninu jezdí, a hledají tam všelijaké věci.“</p>
<p>„To ano. Dva či tři kapitáni. Jenže ti jdou jen po zisku. Kdežto vás asi zajímá něco víc.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A mohl byste mi o tom všem říct něco víc?“ Jako bych v Ditrišově hlasu zaslechl úpěnlivou prosbu.</p>
<p>„To bych mohl,“ odpověděl jsem. „Tak tedy… Existuje plno světů, podobných zemí. Přísně vzato je to všechno dohromady jedna Země. Jenže různá.“</p>
<p>„Takhle to tedy je…“ Úctyplně na mě pohlédl.</p>
<p>„A ty světy jsou jaksi rozptýleny v prostoru. Vlastně bych řekl, že nejen v prostoru, ale i v čase. Na některých žijí lidé. Kdežto na jiných žádná civilizace není.“</p>
<p>„To je myslitelná teorie,“ poznamenal Ditriš vážně. „Taky už jsem o takových věcech uvažoval.“</p>
<p>„To bohužel není teorie. Já už v několika světech byl. A sám z jiného světa jsem. Mám pocit, že můj svět je vaše minulost.“</p>
<p>„Počkejte!“ zvolal a rozrušeně mávl rukou. „Tak tohle je naprostý nesmysl. Četl jsem kratochvilné knihy, jejichž hrdinové cestují časem. Ale to je jen taková hra ducha. Dokonce i autoři těchto knih uznávají, že to není možné. Takové cesty by vedly k paradoxům. Pokud jste opravdu z naší minulosti, tak po návratu změníte svou přítomnost, a tím pádem i naši budoucnost. Což znamená, že naše budoucnost se neodehraje a vy se v ní neocitnete.“</p>
<p>„A co když se čas větví?“ namítl jsem. „Co když každá taková cesta vytváří novou odnož budoucnosti? Kdybys… kdybyste pro zjednodušení…“</p>
<p>„Co kdybychom si pro zjednodušení tykali?“</p>
<p>„Klidně. Tak si představ, že jsem viděl vaši budoucnost, vrátil jsem se zpátky a naši budoucnost změnil. Jenže ta vaše by tu zůstala taky.“</p>
<p>„Mně se ale stejně zdá, že z toho musí plynout nějaké paradoxy,“ svraštil Ditriš čelo. „Ne, zatím nejsem připraven na něco takového přistoupit. Jsi si jist, žes přišel z naší minulosti?“</p>
<p>„V každým případě jsem přišel ze světa, kterej se vaší minulosti hodně podobá,“ prohlásil jsem už méně kategoricky. „Ano, jistej si tím nejsem. Sám pořád zkouším se v tom vyznat. Ale budiž – tak zkusme pro zjednodušení předpokládat, že každej ten svět je na jiným vývojovým stupni. V jednom tom světě se dějiny odehrávaly tak, kdežto v jiným onak. Tady pomalejc, jinde rychlejc. Na to bys přistoupil?“</p>
<p>„Přistoupil,“ kývl Ditriš. „Takže Lidé-nad-lidmi…“</p>
<p>„Obyčejně se jim říká funkcionálové,“ povzdechl jsem si. „Jsou hodně podobný lidem, ale každej z nich má nějakou profesi, v níž je naprosto dokonalej, a dostává se na úroveň, pro jiný lidi nedosažitelnou. Ovšem závidět jim teda není co. Většina z nich musí snášet všelijaký omezení. Zaprvé kromě svý funkce nic jiného pořádně neuměj. A zadruhý jsou obrazně řečeno přikovaný k prostoru, kde svou funkci vykonávaj. Holič k holičství, doktor k nemocnici…“</p>
<p>„…a pekař k pekárně. Ano, to je nepříjemné.“</p>
<p>„Já už takovým funkcionálem byl. Jenže jsem měl zvláštní práci, řek bych, že zajímavější než jiný. Byl jsem celník. A doma jsem měl průchody z jednoho světa do druhýho.“</p>
<p>„To zní zajímavě…“ pohlédl na mě Ditriš s úctou. „Ale k čemu je to všechno dobré?“</p>
<p>„Počkej. K tomu se eště dostanem. Nad normálníma funkcionálama stojej šéfové.“</p>
<p>„No jistě, jinak to snad ani nejde,“ vyprskl přezíravě Ditriš. Rozhodl jsem se, že v podobných komentářích mu bránit nebudu, protože to byl způsob, jakým zápolil s rozrušením.</p>
<p>„Především policajti. Ty jsou ovšem každej ke svýmu okrsku taky připoutaný. Pak jsou tu porodní asistenti. Ne že by přímo někoho rodili, ale dokážou toho či onoho člověka proměnit ve funkcionála. A když se člověk tím funkcionálem stane, tak jako by z normálního života nadobro vypad. Rodina i přátelé na jeho existenci jednoduše zapomenou. A přesně tak na něj v jeho světě zapomenou i úřady.“</p>
<p>„To je nepříjemné.“</p>
<p>„Moc nepříjemný. Ale poslouchej dál. Každej svět má taky svýho kurátora. Ten řídí policajty a porodní asistenty a vydává rozkazy, koho je třeba proměnit ve funkcionála a v jakýho. Má velkou moc a velký možnosti. Jenže ani on není svobodnej. Rozkazy dostává ze světa, kterej se jmenuje Smyčka. Ten je, řek bych, technicky nejvyvinutější. Pokud tomu správně rozumím, tak tam jsou funkcionálové součástí řádu věcí, součástí jejich civilizace.“</p>
<p>„A tím to pořád ještě nekončí?“ zeptal se Ditriš.</p>
<p>„Nekončí. Mám dost důvodů se domnívat, že první funkcionálové přišli z vašeho světa. Když přestal bejt vhodnej pro normální život, tak se většina z nich přestěhovala na Smyčku. Naučili se, jak cestovat v čase a prostoru, a přesunuli se tam. Jenže nejde jen o to, že ten svět obsadili a začali si ho předělávat k obrazu svýmu. Zasahujou i do záležitostí jinejch světů. Smyčka je jejich základna. Kdežto váš svět považujou za svou vlast. Oni… se s nikým nemalujou. Klidně zabíjej, a eště klidnějc měněj lidský osudy. Obyčejný funkcionálové, ale dokonce i porodní asistenti jsou jen jejich sluhové, anebo vlastně spíš otroci. Řek bych, že rozhodně není náhodou, že v jednom z těch světů udržujou otrokářství. Protože je to zajímá.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Vztah mezi pánem a otrokem.“</p>
<p>„My nejsme otroci,“ prohlásil rezolutně Ditriš.</p>
<p>„Otroci jsou němí,“ ušklíbl jsem se. „Máš pravdu, vy nejste otroci. Myslím, že pokud jde o vztah k vašemu světu, maj v sobě něco jako vřelost. Mimochodem – vy jste pro ně taky jen pokus. Celá planeta je neobydlená a životu nebezpečná, jenom na jednom bezejmenným ostrově žije mírumilovná, patriarchální, se vším smířená a spokojená civilizace…“</p>
<p>„Někdy si myslím, že je to Kréta.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Pátral jsem ve starých knihách, jak by se náš ostrov mohl jmenovat. Nejdřív jsem měl za to, že je to Formosa. Ale pak jsem se rozhodl, že to přece jen bude Kréta. Nevím. Teď mu říkáme jednoduše Ostrov.“</p>
<p>Napadlo mě, že je v tom jistá ironie, ale taky symbolika. Ostrov ve Středozemním moři, který se kdysi stal kolébkou lidské civilizace, se tady proměnil v její smrtelné lože.</p>
<p>„To je zajímavý,“ přikývl jsem. „I když jinak zase nijak zvlášť důležitý. Je jedno, jestli se to tu jmenuje Grónsko, Formosa, Madagaskar nebo Kréta…“</p>
<p>„Důležité je, že funkcionálové pocházejí z našeho světa. A že tady,“ otočil se k věži, „stojí tohle.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Zamyslel se.</p>
<p>„Tak ty říkáš, že jsi bývalý funkcionál?“</p>
<p>„Ano. Celník.“</p>
<p>„A jaké jsou tvé vztahy s jinými funkcionály?“</p>
<p>„Jaký?“ Pokrčil jsem rameny. „Některý jsem zabil.“</p>
<p>Zachvěl se a bezděky ucouvl.</p>
<p>„Před jinýma utíkám, protože ty zase chtěj zabít mě. Takže host jsem sice zajímavej, ale nebezpečnej.“</p>
<p>„A ty…“ zaváhal, „ty něco umíš? Něco takového co normální člověk nedokáže?“</p>
<p>„Ano, občas. Tu a tam se stane, že se mi podaří otevřít průchod ze světa do světa. Můj kamarád, kurátor v našem světě, si myslí, že došlo k nějaký menší poruše. Byl okamžik, kdy jsme se spolu utkali v souboji. Jenže se ukázalo, že moje schopnosti nevymizely docela. Dokázal jsem se mu postavit. A teď jsme oba mírně neplnohodnotný. Jeden z nás se asi má stát kurátorem Země. A ten druhej nejspíš zahynout. To je jedna varianta.“</p>
<p>„A druhá?“</p>
<p>„Kdybychom dokázali náš svět zbavit vlivu funkcionálů ze Smyčky, přesvědčit je anebo donutit, aby nás nechali na pokoji, tak to zřejmě přežijem oba. A možná budeme dokonce moct svý schopnosti využít pro vlastní potřebu.“</p>
<p>„Zajímavé…“ hlesl zádumčivě Ditriš. „Co to říkám! Promiň. Snažím se to všechno vidět tak nějak… abstraktně.“</p>
<p>„Nevadí.“</p>
<p>Odmlčeli jsme se.</p>
<p>„A co chceš dělat? Máš nějaký plán, když jsi přišel až sem k nám?“</p>
<p>„Plán se začal rodit, až když jsem uviděl tady tu potvoru na kopci…“</p>
<p>„Potvoru? Aha, rozumím ti…“</p>
<p>„Chtěl bych se tam dostat.“</p>
<p>„A dál?“</p>
<p>„Nevím,“ rozhodil jsem rukama. „Dál nevím. Zatím přece ani nevím, co je to zač. Možná je to jediný zařízení v celým kosmu, který funkcionálům umožňuje cestovat ze světa do světa a vůbec konat ty jejich zázraky. Takže kdyby se to zničilo…“</p>
<p>„… tak uvízneš u nás.“</p>
<p>To mě vlastně zatím jaksi nenapadlo. Ditriš to pronesl naprosto vážně a já si najednou představil, jak musím zůstat na tomhle ostrově – navždy. Hm…</p>
<p>Co to má znamenat? Tak já jsem ochoten třeba umřít a sám lezu do pekla, ale zůstat tady se bojím?</p>
<p>„No, to bych tě požádal o nějakou protekci. Abys mi dohodil práci v místní knihovně. A já se tam budu věnovat historii.“</p>
<p>„Dobrý nápad,“ přikývl Ditriš. „To moc práce mít nebudeš.“</p>
<p>Oba jsme se zasmáli.</p>
<p>„Je ale taky možný, že ten krám nic neznamená,“ řekl jsem. „Třeba je to jen pomník. Nebo muzeum. Nebo sanatorium. Možná se do toho vůbec nedá vstoupit. Ale já to chci zkusit. A potřebuju, aby mi někdo pomoh.“</p>
<p>„Kromě mě ti tu nikdo nepomůže,“ ujistil mě okamžitě.</p>
<p>„Určitě? A co vaše státní moc?“</p>
<p>„Císařovna je ve společnosti velice vážená,“ začal opatrně vybírat slova Ditriš. „Její reálná moc však není příliš velká. My totiž… Jak bych to řekl… Nějaké řízení a vládnutí moc nepotřebujeme. Je tu sice policie, ale armády jako dřív už nebudujeme. A jinak – náš vztah k Lidem-nad-lidmi vůbec není špatný. Je v něm hodně úcty. Úcta, lehká obava a zbožná rozechvělost. Objeví se tu jen občas, nikomu neubližují, skupují od dobrodruhů artefakty z kontinentu a učí lidi, jak s nimi zacházet: Také tu léčí. Jednou tu došlo… ne snad k válce, ale k rozmíšce mezi dvěma osadami. Kvůli orné půdě. Moc jí tu není, centrální část ostrova tvoří hory bez života…“</p>
<p>„Jasně, tam jsem byl,“ řekl jsem podmračeně.</p>
<p>„No a Lidé-nad-lidmi ten spor zažehnali. Samozřejmě ne silou, to rozhodně ne. Prostě ten sporný pozemek předali třetí osadě. A všichni byli spokojeni.“</p>
<p>„Takže přece vládnou.“</p>
<p>„Spíš dohlížejí. A každý si jich za to váží. Je to zkrátka síla, která udělá pořádek, pokud je toho zapotřebí. To všichni vědí a všem se to zamlouvá.“</p>
<p>„A co tobě?“</p>
<p>„Mně se nelíbí hlavně ta věc nad námi v horách,“ zahučel ponuře. „Prostě se mi ne a ne líbit… Nemáš hlad?“</p>
<p>„No…“</p>
<p>„Tak pojď dál! Přikážu, aby ti připravili pokoj a prostřeli k večeři.“</p>
<p>„Vlastně mám pokoj v hotelu,“ namítl jsem nejistě, ale Ditriš mě obdařil úsměvem tak zářivým, že jsem toho nechal. „Díky za pozvání. Ale uvědom si, že jsem nebezpečnej host. Ty hodný Lidi-nad-lidma by klidně mohli přijít a shánět se po mně.“</p>
<p>„Jen ať si to zkusí,“ prohlásil nepříliš jistě Ditriš. „To by si tak mohli zkusit. Z toho by byl velký skandál.“</p>
<p>„Ty se skandálů nebojej.“</p>
<p>„Pojďme,“ poplácal mě po rameni. „Necháme se překvapit.“ Když už jsme byli skoro až u dveří, tak se ještě tlumeně zeptal: „A to jsi opravdu zabíjel živé lidi?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Ale naštěstí byli dost rychle mrtví.“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>K dispozici jsem ovšem dostal i ledacos jiného než jen pokoj. Pomalý starší chlápek, zřejmě jeden z hlavních služebníků v domě, mě odvedl do hostinské místnosti v prvním patře, velmi pozorně si mě prohlédl, spokojeně pokýval hlavou a odešel. Já využil toho, že k pokoji patřila i koupelna, a s chutí jsem se pořádně umyl – poprvé od chvíle, co jsem opustil Pevninu. Elektrické osvětlení tu neměli, jen svíčky, ale voda byla horká, nad obrovskou mramorovou vanou jsem objevil dosti obstojnou sprchu, a k tomu všemu taky mýdlo a šampon. Když už jsem se utíral obrovskou měkkou osuškou, kdosi zdvořile zaklepal na dveře, ty se hned nato nepatrně pootevřely, prostrčila se do nich čísi ruka a na kamenný stolek u zdi položila hromádku oblečení.</p>
<p>Zřejmě pocházelo z Ditrišova šatníku, ale ukázalo se, že postavu máme skutečně skoro stejnou.</p>
<p>Jeho vkus, pokud jde o oblékání, mi taky vyhovoval. Džínsy nebo cosi, co se jim podobalo natolik, že nemělo smysl hledat jiné slovo – byly tmavomodré barvy, z pevné látky a na hodně namáhaných místech ocvočkované. Košile byla úplně normální, červenomodře kostkovaná a zapínala se taky normálně a ne podle jejich podivného zvyku na rameni. Boty sice nebyly nové, ale kvalitní a viditelně se skvěle hodily pro horské túry. Všechno bylo čisté a prádlo a ponožky ze všeho nejspíš nové.</p>
<p>Zamyslel jsem se. To oblečení vypadá opravdu spíš na výlet do hor než k poklidné večeři.</p>
<p>Jakmile mě ale starý sluha zavedl do jídelny, Ditriš mi všechno hned vysvětlil:</p>
<p>„Tohle oblečení jsem pro tebe nechal připravit schválně. Kdybys náhodou… musel rychle opustit dům, tak abys na to byl připravený. Proto jsou ty boty už pořádně rozšlápnuté.“</p>
<p>„Ty myslíš na všechno.“</p>
<p>„Vždycky myslím na všechno,“ odpověděl posmutněle. „Někdy to až přeháním. Ale vždycky je to lepší než se nechat zaskočit.“</p>
<p>Stůl už byl prostřený a mně se velmi ulevilo, když jsem zjistil, že obsluhovat nás nikdo nebude. Ditriš evidentně myslel i na to, abychom si mohli i tady v klidu popovídat.</p>
<p>„Rád bych se tě na plno věcí zeptal,“ spustil poněkud rozpačitě. „Ale ty musíš mít hlad. Takže jez a já ti přitom nejdřív řeknu všechno, co vím sám.“</p>
<p>A já jedl. S obrovskou chutí. Nejdřív jsem si dopřál kachnu v pomerančové omáčce. Bylo to zřejmě cosi původně čínského, ale tímto světem již pozměněného. Pak přišla hustá polévka z ryb a čehosi jako chobotnice či krakatice, nasekané to ovšem bylo tak nadrobno, že na to člověk stejně nepřišel. Už jsem se smířil s tím, že podobně jako ve Smyčce se tu nejdřív jí hlavní jídlo a potom teprve polévka. Že by sem tenhle zvyk přinesli Smyčkané? Kdoví, třeba to není tak docela budoucnost mého světa.</p>
<p>I když činit podobné dalekosáhlé závěry na základě stravovacích zvyklostí je určitě na pováženou.</p>
<p>Ditriš zatím vykládal, systematicky a podrobně – počínaje dětstvím, kdy věž poprvé uviděl, ale nikdo kromě otce mu nevěřil. Otec mu však nařídil, aby to nikomu neříkal. A vysvětlil mu, že ty, kdož vidí věž, by si Lidé-nad-lidmi mohli odvézt s sebou. Ditriš ovšem nikdy nezjistil, zda to tak opravdu je. Dokonce ani nevěděl, zda ji vidí otec, pochopil jen, že matka a sestra takovou schopnost nemají. Byl to ale poslušný hoch, a tak ohledně tohoto tématu mlčel jako hrob. Někdy mu to samozřejmě uteklo, ale jen málokdy…</p>
<p>Vylíčil mi příběh jejich rodiny a celého rodu Ditrišů, jehož kořeny mizely kdesi v temnotách staletí, v dobách nepoznané katastrofy, která změnila svět. Dospěl jsem k dojmu, že to byla opravdu velmi dobrá rodina, která se k moci nikdy nehrnula, ale na ostrově se odjakživa těšila velké vážnosti.</p>
<p>Ditriš mi vypověděl také všechno, co on sám o Lidech-nad-lidmi věděl. Ve městě se objevovali nejčastěji o jarních trzích a lidových slavnostech. Nakupovali tu artefakty dovezené z kontinentu. Občas se dokonce s místními poveselili a například vojáci pravidelně docházeli za zdejšími děvami lehkých mravů. Z jeho slov dokonce vyplynulo, že pořídit si dítě od někoho takového se považovalo za velkou výhru a podobně oblažená prostitutka mohla řemesla nechat a výhodně se provdat – pokud o to samozřejmě stála. Lidé-nad-lidmi přitom o takovéto své ratolesti zájem nejevili, a ty tak vyrůstaly úplně stejně jako ostatní děti, ale v dospělosti byly považovány za výhodnou partii. Napadlo mě, že funkcionálové takovýmto jistě příjemným způsobem vylepšovali genofond nepočetného lidstva.</p>
<p>„Choděj sem vždycky s vojákama?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ano. Ale ti většinou mlčí. Protože naše jazyky vlastně moc neznají. Zato ti beze zbraně mluví úplně plynně. Stejně jako ty.“</p>
<p>„Vojáci asi nebudou funkcionálové,“ usoudil jsem. „Jsou to obyčejný lidi z jinýho světa, ze Smyčky… A pak zase vždycky odejdou?“</p>
<p>„Říká se, že někteří z těch vojáků se zamilovali do našich děvčat a zůstali tu navždy. Ale znáš ženské, může to být jen taková romantická báchorka. Je to hodně stará historie…“</p>
<p>„Konflikty s nima nikdy nepropukly?“</p>
<p>„Ne. Všichni jsou zásadně velmi zdvořilí. Jen se někdy odhodlají k tajným obchodům…“ Ditriš na chvíli zmlkl. „Můj otec se krátce před smrtí taky s jedním dal dohromady. Měl doma perlu. Nepředstavitelně velkou. Takovouhle!“ A Ditriš prsty naznačil kouli velikosti jablka. „Byla absolutně bílá, taková mléčná. Dokonalá koule. Až se bojím uvažovat o tom, kolik peněz otce musela stát… A nakonec ji vyměnil s tím vojákem…“</p>
<p>„Ukaž mi to,“ přerušil jsem ho.</p>
<p>Ditriš se pousmál a vstal od stolu. V koutě leželo cosi zabaleného do pevné rudé látky. Ditriš to rozbalil a slavnostně mi to předvedl:</p>
<p>„Tak tohle je zbraň Lidí-nad-lidmi.“</p>
<p>„Nojo, asi ho přemohla hamižnost…“ připustil jsem, přestože zároveň jsem pocítil lehké rozčarování. Ditriš třímal v rukou samopal, přesně takový jako ten, co jsem utopil v moři.</p>
<p>„Ale nemám do toho náboje,“ dodal s lítostí můj hostitel. „Vidíš – sem se upevní takové zvláštní pouzdro, v němž se uchovávají patrony. Ty se otec pokoušel získat taky, jenže to se mu nakonec nepodařilo.“</p>
<p>„Zásobník mám v batohu,“ řekl jsem mu. „Ale je v něm jen čtrnáct patron. I když – lepší něco než nic.“</p>
<p>„Na,“ podal mi Ditriš zbraň. „V tom případě je tvůj.“</p>
<p>„Takže perla, říkáš?“ zeptal jsem se. „Nepředstavitelný ceny a krásy?“</p>
<p>„Perlu bych ti asi nedal, na to jsem příliš skoupý,“ přiznal se. „Kdežto zbraň? Stejně z ní neumím střílet. Nemám k němu tu důležitou součást s patronami. A vůbec, ty takovou věc potřebuješ víc.“</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem. „Protože já svůj samopal utopil. V moři. Když jsem po provázku šplhal ze skály. Měl jsem pevnej, ale hrozně tenkej provázek. Spíš silnější nit. Tak jsem ji omotal kolem zbraně…“</p>
<p>„Aha, já už vím!“ zazářil Ditriš. „Voják to tatínkovi všechno ukázal a ten mi to vyložil. Tady se vyklopí ramenní opěrka, takhle… A v té opěrce je otvor, jímž se ta nit prostrčí, a svorka, kterou se brzdí spouštění. Držíš se za hlaveň a opěrku a prstem hravě reguluješ rychlost. Tak to jsi hlavička, Kirille, když jsi na to přišel sám!“</p>
<p>„Nemáš tušení, jakej jsem ve skutečnosti idiot!“ prohlásil jsem při pohledu na samopal. „Já naopak všechno dělal jinak, úplně jinak. A div jsem se přitom neroztřískal.“</p>
<p>„V tom případě máš prostě štěstí,“ konstatoval Ditriš. „A to je kolikrát mnohem lepší než všechno vědět, ale mít smůlu.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>18</strong></p>
<p>Kdoví proč máme tendenci předpokládat, že lidé, kteří se nám líbí, či dokonce vyvolávají naši závist, všichni ti úspěšní sportovci, populární herci, slavní muzikanti či pohádkově bohatí podnikatelé, jsou neustále šťastní. Celý bulvární tisk se vpodstatě živí kauzami typu „rozvedla se“, „začal chlastat“, „poprali se“ či „byl jí nevěrný“. A my to čtem – někdo štítivě, jiný s potěšenou zvědavostí. Nezajímáme se přitom o to všechno proto, že hříšky a karamboly celebrit by byly tak podstatné. Spíš proto, že tahle špína, rozmazaná po novinovém papíře, nás dokáže utěšit. Tak oni jsou stejní jako my. A přitom pijí šampaňské za tisíc dolarů, kdežto my chilské víno. Oni o víkendu letí lyžovat do rakouských Alp a my jedeme ke tchyni na chatu. Je odměňují ovacemi celé stadiony, kdežto nás žena pochválí, že jsme vynesli koš. To všechno je ale bezvýznamné, protože oni prožívají stejné stresy, stejné smutky, stejnou žárlivost a stejné křivdy.</p>
<p>A my si ani neuvědomujeme, jak sami natahujeme pružinu, která je nutí pít vybraná vína, jimž nerozumějí, anebo domáhat se piva, po němž pak vyvádějí v Courchevelu a perou se s novináři. Protože čím vytrvaleji člověka mácháme v jeho problémech a řveme na něj: „Ty jsi stejnej dobytek jako my!“, tím víc se mu chce odpovědět: „Ne, já nejsem stejnej dobytek jako vy, já jsem mnohem horší!“.</p>
<p>Díval jsem se na toho mladého, krásného a chytrého mladíka, jehož obdivuje skoro celé obyvatelstvo jeho malého světa, a chápal jsem, že moc šťastný asi nebude. Že sice ne do takové míry jako u nás, ale i tady existuje neviditelný tlak odpovědnosti, závisti a nerovnosti. A může to být jen štěstí, ale na druhé straně naopak plně jeho zásluha, že navzdory tomu všemu je to dál výborný kluk.</p>
<p>„Neřek bych, že zrovna ty nemáš kliku!“</p>
<p>Ušklíbl se:</p>
<p>„Celý život se zabývám něčím jiným, než bych si přál. Je to věc rodinné tradice. Když tvůj praděd v době hladu rozdal všechny zásoby potravin, a zachránil tak město, když tvůj děd postavil první přehradu, když tvůj otec čtyřicet let působil jako smírčí soudce, tak od tebe všichni čekají…“ zarazil se.</p>
<p>„Hrdinský skutky?“ napověděl jsem.</p>
<p>„Ale ne. Kdyby to tak byly hrdinské skutky! Umíš si představit, jak strašně bych si přál jít s tebou k té věži? Jenže já nepůjdu. Protože ode mě se očekává práce. Že budu stejně podnikavý, štědrý, trpělivý a vynalézavý jako moji předkové. Že existuje takový vážený muž Al Ditriš, k němuž se město, ale i každý jednotlivec, když se ocitne v nouzi, může obrátit s prosbou o pomoc. Například i oženit se jsem povinen s nějakou chytrou, chudou a ošklivou dívkou.“</p>
<p>Zasmál jsem se.</p>
<p>„Tobě je to k smíchu. A to je vlastně taky tradice. Asi jako pohádky prostitutek o zamilovaném vojákovi. Jenže takhle to doopravdy je – Ditrišové si odjakživa brali inteligentní ženy z chudých rodin. A ty ženy musely být ošklivé.“</p>
<p>„Ale ta dívenka v knihovně je hezká,“ poznamenal jsem nedbale.</p>
<p>Ditriš zrudl.</p>
<p>„Piješ víno?“</p>
<p>„No to bych prosil!“</p>
<p>Odzátkoval láhev a nalil do pohárů temně rudé víno. A zamumlal:</p>
<p>„Ta je až krásná. A z bohaté rodiny. Spřízněné s vládnoucí dynastií.“</p>
<p>„Ale zase je chytrá. Takže splňuje aspoň jednu podmínku.“</p>
<p>„Ty jsi blbec, i když z jiného světa.“</p>
<p>Najednou jsem měl pocit, že se známe už plno let. A ledabyle jsem odpověděl:</p>
<p>„Sám jsi blbec. Máš pravdu, jsi chlap na svým místě. A tvoje hrdinský skutky nemusej vypadat tak, že se s automatem na břiše poženeš do hor k věži. Tím spíš, že tobě Lidi-nad-lidma nic špatnýho neudělali. Děláš, co máš, a místní si tě vážej. Což je správný. Tak dělej, co máš. Pěstuj svý pomeranče, postav nějakou fabriku nebo něco vynalezni. Tady je čím se zabývat. Vyprav expedici. Ale ne na pobřeží, aby jen drancovala v ruinách. Někam dál do vnitrozemí. Vytvořte normální mapy. Třeba v tomhle světě nejste sami. I kdyby všechny světadíly vymřely – těch ostrovů je tu přece plno. Aspoň konečně zjistíš, kde žijete – jestli v Grónsku nebo v Japonsku.“ Na okamžik se mi zdálo, že se mu v očích rozhořelo. Že by ho to, co jsem mu právě navrhl, samotného nikdy nenapadlo?</p>
<p>„Na otevřeném moři je to nebezpečné,“ řekl. „Jenom dobrodruh nepluje co nejrychleji ke břehu, ale do neznáma.“</p>
<p>„My jsme u nás takový dobrodruhy měli a nevěřím, že tady už by vymřeli. Najdi kapitána Wang Taa. To je dobrodruh až na půdu. Navíc bych řek, že potřebuje peníze. A já ho eště ke všemu obral o patnáct marek,“ dodal jsem v záchvatu upřímnosti. „Když se to vezme i s drobnejma, tak to bude eště víc.“</p>
<p>Usmál se:</p>
<p>„Já mu to vrátím. A zeptám se ho, jestli je opravdu takový dobrodruh.“</p>
<p>„A ožeň se,“ vzpomněl jsem si ještě. „Protože to víš, do knihovny přijdou všelijaký…“</p>
<p>„Tam chodí jen usmrkánci a starý prďolové,“ neudržel se jinak nanejvýš korektní Ditriš.</p>
<p>„I usmrkánci jednou vyrostou!“</p>
<p>„Nech toho laskavě!“ dopálil se. „Ty se chováš jako můj otec!“</p>
<p>„No a co? Když pocházím z minulosti, tak jsem něco jako tvůj předek. A klidně ti můžu poroučet.“</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale Ditriš o tomto mém argumentu začal vážně uvažovat. Bylo znát, že své předky má opravdu v úctě.</p>
<p>„To ovšem jedině v případě, že je tvoje teorie správná,“ konstatoval po delším přemýšlení. „Takže si laskavě nehraj na mého staršího bratra. A radši vykládej o sobě a o vašem světě.“</p>
<p>„Na tom nic zajímavýho není,“ pokrčil jsem rameny. „Pracoval jsem jako prodavač. Když si člověk ušetří hezký slovíčka, tak jsem byl zkrátka prodavač. Prodával jsem všelijaký počítačový železo.“</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>Dlouze jsem mu vysvětloval, co je to počítač. Postupně jsem se rozvášnil natolik, že jsem dokonce stručně vyložil přednosti a nedostatky Visty a vyjádřil i svůj názor na věčnou konfrontaci mezi Intelem a AMD.</p>
<p>„Tohle ti připadá nezajímavé?“ užasl Ditriš. „Ty sis to přál – stát se prodavačem počítačů?“</p>
<p>„Ale kdež, co tě nemá. Kdo by proboha chtěl bejt prodavačem?“</p>
<p>„U nás kdekdo.“</p>
<p>„Vy jste jiný nátury. Já studoval na vysoký škole letecký. Konkrétně letectví a kosmonautiku. Byla to samozřejmě hloupost. Dětskej sen. V dětství si každej přeje pořád se cpát zmrzlinou a stát se pilotem nebo kosmonautem.“</p>
<p>„Co je to kosmonaut? O pilotech už jsem četl.“</p>
<p>A tak nezbylo než přiblížit mu i tohle.</p>
<p>Ke svému velkému překvapení jsem se pro tohle téma zapálil ještě víc. To by člověk nevěřil, vždyť jsem tam byl jen tři roky a měl jsem pocit, že už jsem všechno zapomněl. Jenže najednou se ukázalo, že paměť většinu z toho uchovala. Ty vzpomínky byly i příjemné, i trochu bolestné – asi jako na milovanou dívku, s níž se po vzájemné dohodě rozejdete, ale zůstane ve vás pocit čehosi nedořečeného.</p>
<p>„Jak můžeš říct, že váš svět je nezajímavý?!“ zvolal Ditriš. „Tak vy jste byli na Měsíci a chystali jste se na Mars. Dokážete celý svůj svět překonat za jediný den. A ty budeš tvrdit, že je to tam nezajímavé!“</p>
<p>„Asi jsme na to prostě zvyklí. Nám to připadá fádní.“</p>
<p>„Tak jste truhlíci,“ vyčinil mi Ditriš. „Počítače, letadla, rakety. A Měsíc!“</p>
<p>Zakroutil hlavou a znovu si dolil. Bylo to dobré víno, určitě z jeho vlastního vinohradu a jistě ho tady má někde uložené v hlubokých sklepích, ve velkých sudech.</p>
<p>„Už je pozdě,“ zalitoval Ditriš. „Nejradši bych s tebou proklábosil celou noc. Ale ty se ráno asi chystáš k věži, ne?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Tak to se musíš vyspat.“</p>
<p>Smysl pro odpovědnost měl opravdu velice vyvinutý.</p>
<p>„Tak dobře.“ Víno jsem dopil. „A děkuju, za samopal a vůbec.“</p>
<p>„Zítra tě kousek vyprovodím,“ slíbil mi provinile a popuzeně dodal: „Kdybys jen věděl, jak strašně rád bych se s tebou k té věži vydal!“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Ráno bylo hnusné.</p>
<p>Když jsem se probudil, uslyšel jsem, jak na okna bubnuje déšť. Obvykle je takové procitnutí přímo báječné, ovšem v sobotu nebo neděli, kdy člověk nemusí nikam chodit a může se dál válet v posteli, znovu podřimovat a znovu se probouzet, pak si pustit televizi, na půl ucha poslouchat nějaké pitomé kecy, dělat si snídani, dívat se na ulici přes mokré sklo, po němž stékají velké kapky, a litovat bližní, kteří spěchají ulicemi pod klenbami deštníků…</p>
<p>Jenže mě čekalo něco jiného.</p>
<p>Vstal jsem, odtáhl závěs a podíval se ven. Šedá mračna ležela na horských úbočích jako mokrý pléd, na nádvoří nebylo ani živáčka, jen zvenčí se na okně choulili a mokli dva holubi. Věž nebylo vidět – jako by se něco takového ve zdejší přírodě vůbec nevyskytovalo.</p>
<p>Dobrý vojevůdce by do takového počasí, a navíc do deště kulek nevyhnal jediného vojáčka.</p>
<p>Smutné je, že já jsem ten vojáček i vojevůdce v jedné osobě.</p>
<p>Sešel jsem dolů a Ditriše jsem objevil v jídelně. Vypadalo to, jako by odsud vůbec neodešel. Ostatně není vyloučeno, že to tak bylo: na stole stála další prázdná láhev od červeného vína a popelník byl plný nedopalků z papiros.</p>
<p>„Dobré jitro,“ uvítal mě. Vypadal opravdu nevyspale. „Počasí je ohavné.“</p>
<p>„Už jsem si všim,“ přikývl jsem. Přišel sluha a začal prostírat na stůl. Objevila se tu čerstvá ovocná šťáva, čaj, chléb, salám. Teplého nebylo k snídani nic, což nevadilo protože nervozita mě stejně připravila o chuť k jídlu.</p>
<p>„Nemáme to odložit na zítřek?“ zeptal se Ditriš. „Bylo by víc času na přípravu. Mohl bych se poptat lidí ve vsi, třeba se někdo vydá s tebou.“</p>
<p>„Bojej se robota. Železnýho chlapa.“</p>
<p>„To jsou jen zkazky,“ utrousil zachmuřeně. „Takové věci neexistují.“</p>
<p>„V našem světě existovaly. Byly to samozřejmě nedokonalý plechový krámy, ale byly. Pohyblivý stroje ze železa, ovládaný počítačem.“</p>
<p>„A dokážou chodit po nohou?“</p>
<p>„No… i takový se dělali.“</p>
<p>„Posloucháme to už padesát let! Za takovou dobu by se každý stroj porouchal, i kdyby byl sebedokonalejší. Takže pokud tu snad něco takového opravdu bylo…“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a namazal si chleba máslem. Nahoru jsem položil kousek salámu a kousek sýra.</p>
<p>„Nemám ti nechat přinést polévku?“ zeptal se Ditriš. „Nebo maso?“</p>
<p>„Ale ne, tohle bude stačit.“</p>
<p>„Přemýšlel jsem, co by sis ještě měl vzít s sebou. Tady máš provaz. Samozřejmě není tak tenký a pohodlný jako ten, co mají Lidé-nad-lidmi. Ale je taky pevný. A lovecký nůž.“</p>
<p>Zasmál jsem se:</p>
<p>„S nožema mám věčně problémy. Jedna funkcionálka mi každou chvíli věnuje nůž, který sama ukovala.“</p>
<p>„Kovářka-funkcionálka?“</p>
<p>„Ne, taky celnice. Ta kovařina je její koníček. Možná si chce dokázat, že ledacos umí i sama od sebe. Takže mi je dává a já je ztrácím. Nikdy jsem je k ničemu nepotřeboval.“</p>
<p>„Klidně ztrať i tenhle,“ mávl bezstarostně rukou Ditriš. „Bez nože se ale do hor chodit nemá. A nezapomeň na zápalky.“</p>
<p>„Ty mám.“</p>
<p>„Budou se ti hodit. Tady je mapa. Nakreslil jsem ji v noci. Moc přesná samozřejmě není, ale pro orientaci stačí. Pár svíček. A mast. Je moc dobrá, hojivá. To kdybys upadl a odřel se. Jen dávej pozor a nemaž si ji přímo do rány, to by strašně pálilo. A ještě sada šperháků. Jednou jsme tu chytili zloděje, pořádně jsme ho seřezali a všechno nádobíčko jsme mu sebrali…“</p>
<p>Znovu jsem se zasmál:</p>
<p>„Ditriši… Ale s takovýma věcma já zacházet neumím. Nejsem zloděj. A mechanický zámky tam budou sotva. Spíš elektronika.“</p>
<p>„Nikdy nevíš, kdy se to může hodit. Skoro nic to neváží. A ještě tohle.“</p>
<p>Chtěl jsem se znovu zasmát. Pak jsem ale pohlédl na Ditriše a úsměv potlačil.</p>
<p>„To je pěknej deštník.“</p>
<p>„Já to chápu – je hloupé jít do hor s deštníkem,“ řekl rozpačitě. „Ale na začátku bude cesta docela rovná. Tak proč bys darmo mokl. Pak ho zahodíš, aby ti nepřekážel.“</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Když jsme vyšli z usedlosti, nikdo nás nevyprovázel. Zřejmě na Ditrišův pokyn. Déšť trochu ustal a z nebe sice ještě cosi kanulo, ale už to bylo spíš jen takové řídké mžení.</p>
<p>„Tohle je stará cesta,“ poznamenal Al, když jsme míjeli pomerančovníkový sad. „Tady se ještě sklízí. Ale za tamhletu zatáčku už nikdo nechodí. Stromy jsou tam zplanělé, rodí málo, a co se přece jen urodí, nikdo nechce.“</p>
<p>„Proč? Když věž nikdo nevidí?“</p>
<p>„Kvůli železnému chlapovi. A taky půda je tu taková… těžká. Kamenitá.“</p>
<p>Došli jsme až k valounu, obrostlému keři a travou, který se sem přikutálel odněkud z hor. Kolem valounu se cesta stáčela a dál už byla opravdu neprošlapaná.</p>
<p>„Tady se s tebou rozloučím,“ řekl Ditriš.</p>
<p>Zůstali jsme stát.</p>
<p>„Děkuji ti,“ vyhrkl jsem upřímně. „Díky! Měl jsem velký štěstí, že jsem k tobě zašel.“</p>
<p>„Hodně zdaru, Kirille. Škoda že jsi z jiného světa.“</p>
<p>Takhle už to bývá. S někým se sotva seznámíte a zjistíte, že by to mohl být opravdový přítel. Možná dokonce ten nejlepší. Jenže život nás obvykle rozdělí a vyšle na různé strany a přátelé zůstávají přáteli navzdory všemu jen v dětských knížkách.</p>
<p>„Rád bych věřil, že bych opravdu moh bejt tvůj předek,“ řekl jsem. „To není jen tak, že jsme si docela podobný.“</p>
<p>„Nejsem proti. I když hrdiny bys v našem rodu těžko hledal. Byli jsme odjakživa umanutí dříči.“ Ditriš se poněkud nuceně usmál.</p>
<p>„Což je podstatně důležitější.“</p>
<p>„Dávej na sebe pozor.“ Ditriš mi pevně stiskl ruku, otočil se a vracel se zpět.</p>
<p>Přece jen to byl vůdce. Protože vůdce není ten, co „na bujném oři v čele cválá“. To je ten, který každého vyšle tam, kam je třeba. A sám umí včas zůstat stát.</p>
<p>Chvilku jsem jen stál a nad hlavou trochu absurdně držel velký strakatý deštník. Ditriš už se ale ani neohlédl a kráčel stále rychleji.</p>
<p>A já taky vyrazil vpřed.</p>
<p>Každý má dělat to, co musí. Každý musí pečovat o svůj vlastní sad. A není moje vina, že v mém sadu bzučí olovění čmeláci.</p>
<p>Deštník se mi opravdu hodil dost dlouho. Jednu chvíli se rozpršelo hustěji, tak jsem se i s deštníkem schoval ještě pod strom. Jakmile lijavec zeslábl a znovu přešel v mrholení, vydal jsem se dál. Sotva ale začala cesta stoupat strměji a nohy mi začaly váznout v otravných křoviscích, pochopil jsem, že mi ten krám definitivně začal být na obtíž.</p>
<p>Zastavil jsem. Zrovna prudce zavanul vítr a rval mi ho z ruky. Nadhodil jsem ho vzhůru, do vodního prachu, rozptýleného ve vzduchu. Deštník se v tom vichru zatočil a odlétal jako obrovský černo-bíle žíhaný motýl.</p>
<p>Jen leť. Zaleť až nad usedlost Ala Ditriše a pak vzduchem odklouzej nad ztichlé město, najdi tu slečnu z knihovny, která z domova vyšla bez deštníku, a snes se jí rovnou do rukou. Ať podle nějakého znamení zjistí, komu patří, a udělá si volno, aby k němu mohla zajít a vrátit mu ho.</p>
<p>Usmál jsem se. Kam na ty romantické představy asi chodím?</p>
<p>Dnes mi zřejmě bude pěkně horko.</p>
<p>Dál už jsem postupoval bez ohlížení a aniž bych si hlavu zaměstnával nějakými nesmysly. Škrábal jsem se vzhůru, motal se po pěšinkách vyšlapaných zvířaty, ale možná také vymletých vodou stékající po svazích. K mé velké radosti déšť definitivně ustal. Možná proto, že teď už jsem postupoval přímo v husté šedé mlze, tedy v mračnech, která zalehla horská úbočí. Bylo tu ticho, všechny zvuky se zdály zdušené, a dokonce i kámen, který se mi pod nohou začal kutálet dolů, skoro nebylo slyšet. Jinak výstup nebyl nijak obtížný, vlastně jsem postupoval z terasy na terasu. Za chvíli budu nahoře.</p>
<p>A najednou jsem zaslechl blížící se zvuk.</p>
<p>Těžký kovový krok. Řinčící po kameni.</p>
<p>Celý jsem ztuhl. Takže André nelhal!</p>
<p>Bylo to jako v děsivém snu – jako už bych se kdysi v této situaci ocitl a původně si ji pamatoval, jenže jsem to nakonec zapomněl, paměť to neudržela. Mlhou se na mě sunula kráčející kovová noční můra.</p>
<p>Otočil jsem se a vrhl se na útěk. A samozřejmě jsem na vlhkém kamení okamžitě uklouzl. Nohy se mi rozjely. Upadl jsem, praštil se do pravého kolena a nohou mi prolétla prudká bolest. Po břiše jsem sklouzl po svahu, bradu si odíral o kamení, snažil se prsty zabořit do země, ale nikde jsem nenalézal oporu. Pak jsem s hrůzou pocítil, jak mi nohy klesly do prázdna a pode mnou se otevřela propast.</p>
<p>V posledním okamžiku jsem se však přece jen zachytil. Prsty sedřené do krve se křečovitě zaťaly do kamenitého povrchu. Býval bych se zakousl i zuby, kdyby bylo do čeho!</p>
<p>Jaká hloubka je asi pode mnou?</p>
<p>Půl metru?</p>
<p>Nebo půl kilometru?</p>
<p>I když je fakt, že počínaje hloubkou od pěti metrů dál je rozdíl jen v tom, jak dlouho bude znít můj smrtelný křik.</p>
<p>Kroky se neustále přibližovaly. Já až skoro po prsa visel nad propastí a marně se snažil vysoukat se nahoru. Jenže nebylo čeho se chytit.</p>
<p>Kroky umlkly. Odvážil jsem se pomalu zvednout hlavu a pohlédnout vzhůru.</p>
<p>Nade mnou stál robot.</p>
<p>Naprosto pravý a dokonalý, přesně takový, jaké vídáme v kreslených filmech.</p>
<p>Byl vysoký hodně přes dva metry, to určitě. Kovové tělo sudovitého tvaru bylo hladké, šedivé a nevýrazné. Nohy byly tlusté, taky kovové, ale přitom jakoby vlnité, snadno se ohýbající, i když bez sebemenší známky nějakých kloubů. Chodidla široká a karikovaně lidská, dokonce i s náznakem prstů. Ruce… Přesně jako nohy, jen o něco slabší a s prsty tentokrát zcela zřetelnými, kónického tvaru. Také hlava se podobala lidské – místo úst matově černá destička, místo nosu výstupek se dvěma otvory a obrovské fasetové oči, které pro pořádek slabě svítily.</p>
<p>Cítil jsem, jak mi v rukou ubývá sil. Nemám třeba prsty povolit? Možná je pode mnou sotva metr nebo dva. Nebo mírný svah, po němž se můžu odkutálet.</p>
<p>Robot stál bez pohybu a zíral na mě.</p>
<p>„Hele, ahoj!“ pozdravil jsem ho. „Poslyš, znáš ty vůbec tři zákony robotiky? Ty vymyslel Asimov, pokud to eště nevíš! Náš člověk, chlápek od Smolenska! Robot nesmí člověku působit škodu a připustit, aby mu ji působil někdo jinej… A taky se člověku musí podřizovat… A taky sám na sebe dávat pozor.“</p>
<p>„Velmi svérázná logika,“ pronesl robot tlumeně. Hlas měl skoro lidský, takový živý. Ústa se mu ale samozřejmě ani nehnula.</p>
<p>Přání pustit se bylo najednou ještě silnější.</p>
<p>„Máš rád vtipy?“ zeptal jsem se a vůbec jsem nechápal, co to plácám. „Horolezci se uprostřed noci proberou, protože jejich kamarád se zmítá ve stanu a řve: Vohni ten prst, vohni ten prst! Tak ho vzbuděj a ptaj se, co se děje. A on povídá: Zdálo se mi, že mě chytil yetti, vrazil mi prst do prdele a drží mě nad propastí. A já na něj hulákám: Vohni ten prst!“</p>
<p>„Navrhuješ mi tedy, abych se zachoval jako sněžný muž z té anekdoty?“ zeptal se robot. Nevím, zda se mi to náhodou jen nezdálo, ale řekl bych, že v hlase toho železného pitomy zaznělo cosi jako ironie.</p>
<p>„Tak vytáhni mě nahoru!“ zařval jsem. „Buď mě vytáhni, nebo skopni, hlavně tady nestůj jako tvrdý y! Dyť spadnu!“</p>
<p>Vůbec jsem nepostřehl, jak se to stalo. Robot nepředstavitelnou rychlostí vystřelil ruce kupředu, popadl mě pod koleny a zvedl mě k sobě. V těch kovových tlapách, které mě svíraly pevně, ale zároveň i šetrně, jsem se zmítal asi vteřinu. Pak mě otočily a postavily na zem.</p>
<p>Robot znovu strnul. Klidný hlas poznamenal:</p>
<p>„Spadnout jsi nemohl. Situaci jsem plně kontroloval.“</p>
<p>„Takže… ty mě posloucháš?“ zeptal jsem se zmateně.</p>
<p>„Jak jsi k takovému závěru dospěl?“ zajímalo ho. „Já jen říkám, že tvůj pád bych nepřipustil. Potřebuji tě.“</p>
<p>„A-ano?“ Uvědomil jsem si, že poprvé v životě koktám.</p>
<p>„A ty patrně potřebuješ mě. Považuji za jisté, že naše zájmy se kryjí.“</p>
<p>Natáhl ke mně kovový prst a dotkl se samopalu.</p>
<p>„To je zbraň,“ přiznal jsem.</p>
<p>„Já vím. A doporučuji zbytečně neplýtvat náboji při pokusu mě poškodit. Proti zbraním tohoto typu jsem spolehlivě chráněn.“</p>
<p>„K něčemu takovýmu jsem se ani nechystal,“ mávl jsem rukou. Nějaké vysvětlování stejně nemělo smysl. Při pohledu na tuhle bleskurychlou horu železa bylo rovnou jasné, že ať se na ni zaútočí samopalem, nebo vývrtkou, výsledek bude stejný.</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Robot opět rychlostí lidskýma očima nezaznamenatelnou změnil polohu – posadil se. Kamení pod kovovým tělem krátce skříplo.</p>
<p>„Ptej se,“ vybídl mě robot. „Dobře vím, že lidé nedokáží jednat, dokud nepoloží řadu zbytečných otázek.“</p>
<p>„A odpovíš mi?“</p>
<p>„To záleží na tvých otázkách.“</p>
<p>Jeho logika byla v naprostém pořádku. Škoda jen, že jeho tvůrci nectili Asimova.</p>
<p>„Ty jsi robot, že?“</p>
<p>„Ano. Nevypadám snad na to?“</p>
<p>Evidentní bylo, že má smysl pro humor. To docela uklidňovalo. Nahlédl jsem do propasti a nasucho polkl. Dno jsem neviděl. Rychle jsem poodešel a usedl naproti robotovi. Samopal jsem odložilo stranou, ale spíš pro vlastní pohodlí, než že bych hodlal demonstrovat svou mírumilovnost.</p>
<p>„Jsi místní? Vytvořili tě obyvatelé tohohle světa?“</p>
<p>„Zaprvé ne a zadruhé ne.“</p>
<p>„Vytvořili tě lidi?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Máš smysl pro humor?“ vybafl jsem nečekaně.</p>
<p>„Kdepak – na to my pařezové železní nestačíme,“ odvětil dost lítostivě.</p>
<p>„V jakým světě tě sestavili?“</p>
<p>„A jakou klasifikaci znáš?“</p>
<p>„Funkcionálskou… Světy Vějíře.“</p>
<p>„V takovém případě ti jeho název nic neřekne. Funkcionálové náš svět do svých schémat nezařazují.“</p>
<p>„Proč? To ho neznaj?“</p>
<p>„Při pokusu o vpád narazili na příliš citelný odpor.“</p>
<p>„Je tohle kolébka funkcionálů?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A věž za tvýma zády je jejich dílo?“</p>
<p>„Není za mými zády. Je to jejich dílo.“</p>
<p>„Ty ji hlídáš?“</p>
<p>„Copak na to vypadám?“</p>
<p>„Chceš ji zničit?“</p>
<p>„Prozkoumat. A možná zničit. V závislosti na jejím účelu.“</p>
<p>„Řek bych, že mám spojence,“ poznamenal jsem. „Jsi tu už dlouho?“</p>
<p>„Šedesát dva let, čtyři měsíce a tři dny.“</p>
<p>„No to je neuvěřitelný,“ vydechl jsem. „Vypadáš jako ze škatulky!“</p>
<p>„Tak tomu želbohu není. Jsem poškozen a zůstal jsem sám, původně jsme tu byli tři. Za tři měsíce a šest dní mé energetické zdroje nadobro vyhasnou a já přestanu plnit svou funkci.“ Odmlčel se. „Musím se přiznat, že slovo funkce nemám rád.“</p>
<p>„Chápu. Popíšeš mi svůj svět?“</p>
<p>„Ne. Taková informace by pro tebe neměla žádný smysl. Pro tvůj svět a pro obyčejné lidi vůbec nepředstavujeme žádné nebezpečí. Náš způsob života ti bude připadat zvláštní a možná až odpudivý. To by příští spolupráci mohlo být na škodu.“</p>
<p>„Ale jsou u vás lidi? Obyčejný lidi? Který nejsou zotročený strojema?“</p>
<p>„Ano. A nezotročení. Teď by měl následovat smích, ale mé možnosti věrné nápodoby zvuku jsou omezené. Už jsem zkoušel se smát, jenže lidi to děsilo.“</p>
<p>„To se nedivím…“ oklepal jsem se zimničně. „Lidi se musej leknout, i když jim zazpíváš písničku o cvrčkovi. Jseš moc… velkej, a k tomu ještě železnej. Ale přitom se hodně podobáš člověku!“</p>
<p>„Skládám se z titanu a kapalné keramiky,“ řekl robot. „Mé vědomí je ale překopírováno z lidského.“</p>
<p>„To by se jeden zbláznil,“ přiznal jsem se upřímně. „Ani už nevím, na co bych se tě eště ptal.“</p>
<p>„Je velice dobré, že jsi schopen s tím ptaním ustat. A teď je řada na mně, abych se tázal. Souhlasíš?“</p>
<p>„Jen do toho.“</p>
<p>Z robota se linulo teplo, takové mírné, skoro živé. Měl jsem pocit, že mlha kolem se rozestoupila a že mé šatstvo začíná schnout.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Kirill. A promiň, že jsem se nezeptal, jak se jmenuješ ty.“</p>
<p>„Na tom nesejde. Říkej mi robot. Z jakého jsi světa?“</p>
<p>„Ze země. Funkcionálové jí říkají Démos.“</p>
<p>„Přesně to jsem přepokládal,“ konstatoval spokojeně. „Téměř jsem tě nešokoval a je ti znám pojem robot. Musel jsi tedy přijít z technicky rozvinutého světa. Jak ses tu ocitl?“</p>
<p>„Jsem bejvalej funkcionál. Celník.“</p>
<p>„Bývalí funkcionálové neexistují. I když jsi pouto se svou funkcí přetrhl, změněná pravděpodobnost v tobě zůstává.“</p>
<p>„Změněná pravděpodobnost?“</p>
<p>„Momentálně pokládám otázky já,“ připomněl mi robot. „Ano, změněná pravděpodobnost. Vykolejený čas. Lokální chrononklasmus. Nenaplněná realita. Mezičasová fluktuace. To jsou fenomény z oblasti kvantové fyziky.“</p>
<p>„Nic takovýho jsem v životě neslyšel,“ broukl jsem tónem specialisty na kvantovou fyziku.</p>
<p>„Z naší kvantové fyziky. Je to přesně to, co dělají funkcionálové s lidmi, když je přetvářejí k obrazu svému. Přerušují jejich kontakt s realitou a propůjčují jejich existenci pravděpodobnostní ráz… Ale to není důležité. Nemáš dostatek vědomostí, abys této teorii porozuměl, a já sám ji taky neznám patřičně do hloubky. Takže ty jsi bývalý funkcionál. Proč jsi přerušil pouto se svou funkcí? Život funkcionála bývá zpravidla příjemný. Že by láska?“</p>
<p>Pohlédl jsem do jeho jemně zářících fasetových očí a uvědomil si, že tahle nestvůra je do jisté míry člověk.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak to je stará vesta, nakolik je mi známo.“ Měkce se dotkl mého ramene. „Funkcionálové časem o schopnost milovat přicházejí a nikdy nejsou s to sílu tohoto citu po zásluze ocenit. Přišel jsi o své schopnosti zcela?“</p>
<p>„Ne. Někdy se projevujou. Mám pocit, že je to vždycky ve chvíli, kdy se ocitnu před důležitou volbou.“</p>
<p>„Správně. Do své reality ses nenavrátil zcela, Kirille. Proto dál zůstáváš poruchou v běhu časů. Zrnkem písku, s nímž si pohrávají vlny oceánu.“</p>
<p>„Ty jsi hotovej básník…“</p>
<p>„Byl jsem. Ale to není důležité. Chceš se pomstít?“</p>
<p>„Chci Zemi pro funkcionály uzavřít. Úplně stejně, jako se před nima zavřel váš svět nebo Pevnina.“</p>
<p>„Zavřeli jsme se každý jinak. Pevnina vede válku. My jsme se izolovali v hladině jemných struktur prostoru. Do našeho světa už nikdy nikdo nepronikne a my sami se nikdy nedokážem dostat ven.“</p>
<p>V jeho hlase se mihl smutek.</p>
<p>„Cítím s váma.“</p>
<p>„Děkuji. Na tom nesejde. Já přece naprosto nejsem člověk a stesk po vlasti necítím. Je mi ale nepříjemné to, co se dělo během vpádu. Člověk, jehož vědomí se stalo základem toho mého, zemřel funkcionálskou rukou. Chci funkcionálům zasadit ránu, která jim opakování něčeho takového znemožní.“</p>
<p>„Přejeme si totéž,“ zamumlal jsem. „Jen já bych se navíc chtěl vrátit domů.“</p>
<p>„Musím tě upozornit, že pravděpodobnost něčeho takového je mizivě malá.“</p>
<p>„To vím.“</p>
<p>„V tom případě jsme spojenci.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>19</strong></p>
<p>Ve slově spojenci jako by byl od prvopočátku zaklet prvek dočasnosti. Spojenci v druhé světové válce se úspěšně pohádali, sotva boje skončily, a vlastně už během války se připravovali na příští vzájemnou konfrontaci. Sovětský svaz se rozpadl a současné vztahy mezi bývalými svazovými republikami jsou mnohem horší než s někdejšími nepřáteli. Však taky v běžném lidském životě slovo spojenec skoro nepoužíváme. Kamarád, přítel, příznivec – to prosím! Ale v pojmech jako spojenec, či dokonce spojenecký svazek je rovnou přítomen prvek příštího rozkolu. Protože spojenec není přítel. Prostě máme společné zájmy. V jedné určité sféře a jen po jistou dobu.</p>
<p>A když jsme u těch svazků – sovětskému státu se taky nemuselo říkat zrovna Sovětský svaz! Stala se z toho časovaná lingvistická mina. Možná by stálo za to zajímat se, odkud se slovo spojenec vzalo! Před více než dvěma tisíci lety se tak říkalo římským provinciím v Itálii, jejichž povinností bylo ve všem pomáhat Římu, ale ony samy přitom neměly žádná práva.</p>
<p>Najednou jsem si uvědomil, že uvažuji o věcech, o nichž jsem až doposud neměl nejmenší představu, a až jsem sebou trhl. Na povrch se draly funkcionálské schopnosti.</p>
<p>Takže mě čeká volba.</p>
<p>Ta část mého já, která, pokud se samozřejmě robotovi dá věřit, s lidským tělem a krví nemá vůbec nic společného, má „změněná pravděpodobnost“ se najednou probudila a laskavě mi poskytla přístup k encyklopedickým vědomostem.</p>
<p>Dlouho jsem neváhal.</p>
<p>„Dobře. Jsme spojenci.“</p>
<p>„Já pomoc člověka potřebuji.“ Robot vstal. „Vchod do budovy se otevře jen lidem. A já, jak vidíš, se pod pojem člověk dost dobře zahrnout nedám. Proto jsem musel počkat, až se nějaký člověk ukáže, abych se o vstup do věže mohl pokusit.“</p>
<p>„A vida!“ Také jsem vyskočil na nohy. „Tak ty užs to zkoušel?“</p>
<p>„Ano. Lidé se tady tu a tam objeví. Dobrodruzi, hledači silných pocitů a lovci pokladů. Když se mi podařilo některého zadržet, odpovídal jsem na jejich otázky a pak jim navrhoval společnou cestu do věže.“</p>
<p>„Kolikpak jich bylo?“</p>
<p>„Dvaašedesát. Že je jich stejně jako let, která jsem tu strávil, je čistě náhoda. Byla údobí, kde se tu neobjevili třeba tři čtyři roky. Ty ses tu vynořil po vůbec nejdelší přestávce, po devíti letech.“</p>
<p>„Výborně. Na co se tě ptali a cos jim odpovídal?“</p>
<p>„Kladli mi jiné otázky: Zda jsou v budově nějaké poklady a jestli máme šanci dostat se dovnitř a pak zase ven. Odpovídal jsem, že poklady tam jsou a šanci že taky máme.“</p>
<p>„A všichni souhlasili?“</p>
<p>„Neměli na vybranou. Vysvětlil jsem jim, že nemůžu připustit zbytečný únik informací o sobě. Takže museli jít se mnou, anebo zemřít hned. A oni radši šli.“</p>
<p>„A umírali?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„No to je nádhera!“ Zadíval jsem se do jeho lhostejných skleněných očí. „Ty ale nebudeš hodnej robot, co?“</p>
<p>„Mám svůj cíl. Copak ty jsi vždycky hodný?“</p>
<p>„No dobře, ale já…“ Zarazil jsem se. Co chci říct? Že já jsem člověk? Ale tady v tom kovovém těle před sebou přece taky mám člověka. Nic ho nespoutává, jedná zcela svobodně.</p>
<p>„Šli sem s vědomím, že riskují a mohou zemřít. Bažili po dobrodružství a pokladech. Dobrodružství se dočkali a měli šanci dostat se k pokladům. Všechno to bylo poctivé.“</p>
<p>„Takže mě bys před takovou volbu postavil taky?“</p>
<p>„Kdybys odmítl, tak samozřejmě. Ale ty jsi přece neodmítl. Ty tam chceš proniknout sám. Nebo snad ne?“</p>
<p>Logika je dobrá věc. I když podlá.</p>
<p>„Proč zemřeli?“</p>
<p>„To přesně nevím. Hned u vchodu je kontrolní stanoviště. To člověka pustí dovnitř a podrobí ho nějaké zkoušce. Tam situaci kontroluji jen zčásti. Někdo vydržel docela dlouho. Jiný zemřel hned. A protože ty jsi funkcionál…“</p>
<p>„Bejvalej!“ neudržel jsem se.</p>
<p>Robot se odmlčel a pak trpělivě opakoval již řečené:</p>
<p>„Bývalí funkcionálové neexistují. Ty jsi funkcionál, a tak máš daleko víc šancí kontrolou projít. Hodnotím je asi tak jedna ku třem.“</p>
<p>„Dík, tos mě potěšil… A jak jsi přišel na ten poměr šancí?“</p>
<p>„Prostě mě to napadlo.“</p>
<p>To už jsem nevydržel. Rozchechtal jsem se. Je to sice umírající, ale mstivá železná maškara se smyslem pro humor a chutí si zažertovat! To je panečku spojenec! Jen co je pravda!</p>
<p>„Ulevilo se ti?“ zeptal se robot, který trpělivě počkal, až se přestanu smát.</p>
<p>„Jo, docela jo.“ Zvedl jsem ze země samopal. „Jak je to daleko?“</p>
<p>„Sotva pět minut. Dostal ses skoro až ke vchodu.“</p>
<p>„A jsi schopnej mi něco rozumnýho poradit? Myslím, jak projít tou – kontrolou.“</p>
<p>„Ne. Já ani nevím, jestli máš lhát nebo raději mluvit pravdu.“</p>
<p>„To se mě tam taky budou na něco ptát?“</p>
<p>„Patrně ano. Celá ta stavba zřejmě disponuje vlastním rozumem.“</p>
<p>„Ty bys mě teda dojal! A to tady klidně stojíme hned vedle a všechno nahlas probíráme? Co když nás to slyší?“</p>
<p>„Řekl bych, že zrovna tohle nemá naprosto žádný význam.“</p>
<p>„Tak jdeme,“ vybídl jsem ho ostře. „Kecy nemaj cenu!“</p>
<p>„Pokud se ti podaří projít, budeš muset vydat pokyn, aby tam pustili i mě,“ napověděl robot.</p>
<p>„Dejme tomu, že ho nevydám. Co se stane pak?“</p>
<p>„Tak zůstanu venku,“ připustil sklesle. „Až lhůta mé existence vyprší, přistoupím k téhle propasti, která mým záměrům vyhovuje nejlépe, a vrhnu se dolů. Nebylo by dobré zanechávat tu k dispozici něco, na co mohou narazit domorodci. A navíc si nepřeji, aby mé tělo rozebírali místní fušeři. Nezbývá mi tedy než věřit tobě.“</p>
<p>„Jdem,“ zopakoval jsem ještě jednou.</p>
<p>„Následuj mě,“ opáčil on.</p>
<p>Jít za ním bylo jednodušší. Nešlo o sílu a obratnost, jež se ukrývaly v jeho kovovém těle, ale byl zkrátka těžší a mohutnější než já, a automaticky tak volil širší a spolehlivější cestu.</p>
<p>„Jsou tu nějaký zvířata?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Nevím proč, ale tentokrát odpověděl až po chvíli.</p>
<p>„Ano. Žili tu vlci, ale odešli. Na opačném úbočí žije smečka lišek. Rád je sleduji.“</p>
<p>„To se tě nebojej?“</p>
<p>„Zvykli si na mě. Sice se pohybuji, ale nešířím kolem sebe člověčí pach.“</p>
<p>Najednou jsem si představil, jak tahle monstrózní karikatura usedá vedle liščí nory a znehybní. Na celé hodiny a dny. Ani se nepohne. Jen oči matně svítí. Lišky se ho přestanou bát a začnou klidně procházet přímo kolem něj. Vůdce smečky, starý moudrý lišák k němu přistoupí jako první, močí na kovové chodidlo, a pasuje tak robota na neškodnou součást okolí. Robot se ani nehne. Na jaře si liščata hrají přímo kolem jeho nohou zabořených do země. Robot je nehybný. Do noci slabě mihotají jen jeho oči, po nichž stékají kapky deště.</p>
<p>„Moc veselí sis tady asi neužil.“</p>
<p>„Válka nikdy není věc zrovna veselá.“</p>
<p>„A kdo byli ty dva? Tvoji kamarádi?“</p>
<p>„Byli to roboti.“</p>
<p>„Taky postavený na základě lidskýho vědomí?“</p>
<p>„Ano. Na základě vědomí mých dětí, které zabili funkcionálové.“</p>
<p>Dál už jsem se raději nevyptával.</p>
<p>Za několik minut se z mlhy začal vynořovat mrakodrap. Ze všeho nejdřív jsem pocítil chlad: jako by cosi obrovského a těžkého zastínilo slunce, ukryté v mracích, a teď se to nad námi tyčilo jako nezúčastněně mlčící kolos. Robot zpomalil krok.</p>
<p>Dole jednotlivé segmenty mrakodrapu podepíralo cosi jako obrovská podkova; byl to půlkulatý základ rozměry a tvarem připomínající analogickou budovu hlavního štábu na Palácovém náměstí v Petrohradu. Uprostřed, tam, kde je v budově hlavního štábu vysoký oblouk s vraty, byly tady průzračné dveře, mimochodem tak velké, že by jimi mohl projet náklaďák, ale na pozadí obří budovy se skoro ztrácely. Celá ta stavba samozřejmě nevznikla ani z cihel, ani z kamene, rovný hladký materiál mohl být beton, ale mohlo to být i něco, co v mém světě ani nemělo pojmenování. Okna začínala až tak deset metrů nad zemí.</p>
<p>Podíval jsem se vzhůru a v mlze spatřil stáčející se jednotlivé segmenty věže. Teď jsme stáli přímo ve středu mamutí roury, která proklála mračna. Měl jsem pocit, že jsme tu jako v oku tajfunu a že nám nad hlavou svitlo jasné nebe.</p>
<p>„Vchod je přímo před tebou,“ řekl robot. „Já se nemohu přiblížit bez rizika, že budu okamžitě zničen.“</p>
<p>„Jo tak…“</p>
<p>„Přistoupíš ke skleněným dveřím. Až se otevřou, vejdeš dovnitř. Budou ti položeny nějaké otázky. Já bohužel s ohledem na své možnosti nebudu s to získávat žádné informace, protože ty ke mně budeš stát zády a tyhle dveře při nárazech zvukových vln nevibrují.“</p>
<p>„Škoda.“ Vytáhl jsem krabičku cigaret. Pozemské mi už došly, ale nacpal jsem si do krabičky místní papirosy.</p>
<p>„Uklidni se,“ oslovil mě chlácholivě. „A uvolni se. Proti ostatním přece máš hodně navíc, svou funkcionálskou podstatu, a budova to musí pocítit. Ty jsi ji spatřil hned, kdežto ti, které jsem k ní přivedl před tebou, tady museli nejdřív několik minut napjatě zírat, aby okolní realitu dokázali postihnout. Myslím, že šanci máš.“</p>
<p>„Díky.“ Několikrát jsem zhluboka zatáhl z papirosy. „Tos mi teda udělal radost.“</p>
<p>„Na tvém místě bych raději nestřílel. Myslím, že samopal si můžeš nechat, ale budovu jím ohrozit nedokážeš. A nezapomeň dovnitř pustit taky mě.“</p>
<p>„Jasně, ty srabe železnej,“ zamumlal jsem. „Spolehni se.“</p>
<p>Neřekl nic. Já zatáhl z papirosy ještě jednou, odhodil ji a vykročil ke dveřím.</p>
<p>Z budovy šla na člověka tíseň. Pozemské mrakodrapy, a třeba i vyšší, přecejen stojí uprostřed nějaké zástavby. Egyptské pyramidy byly zase sice postaveny v poušti, ale jsou z podstaty pozemské. Kdežto tohle monstrum na vrcholku hory působilo naprosto nepřípadně. Jako když si dítě postaví věžičku z kostek na tom nejméně vhodném místě a prohlásí: „A tady to bude stát!“.</p>
<p>Skleněné dveře byly dokonale průzračné a čisté. Za nimi jsem viděl dosti rozlehlou halu, osvětlenou měkkým světlem ze stropních panelů. Uprostřed vestibulu stál vysoký pult, který mi mohl sahat tak po prsa. Až jsem najednou měl dojem, že vzápětí musí přiběhnout laskavý recepční, postavit se za něj a říct: „Máte u nás objednaný pokoj, že ano?“.</p>
<p>Ano, mám. Od okamžiku, co nemůžu vstoupit do svého bytu. Co se na mě nepřátelsky vrhl vlastní pes. Co se mi občanský průkaz v rukou rozsypal na prach a otec nepoznal můj hlas. Já mám právo do těchto dveří vstoupit. Vstoupit a udělat za nimi, co uznám za vhodné.</p>
<p>Když mi ke dveřím zbývalo sotva pár kroků, jako by ve skle kdosi prořízl úzkou štěrbinu. Pak se vchod hladce rozestoupil do stran. Panebože, jak primitivní – vždyť to sklo mohlo prostě zmizet nebo odtéct do podlahy anebo se rozevřít jako clona fotoaparátu. A oni tu mají šoupačky. Jako někde ve vlaku.</p>
<p>Polkl jsem naprázdno a vstoupil dovnitř.</p>
<p>Bylo tu ticho a teplo. Vzduch se jemně zachvíval, zřejmě tu fungovala neviditelná ventilace. Bezděčně jsem přejel očima kolem. Jako bych hledal stopy předchozích návštěvníků. Ale co jsem čekal? Zpráchnivělé kostry? Nic takového tu přirozeně nebylo.</p>
<p>Učinil jsem další krok.</p>
<p>Dveře za mými zády se tiše zavřely.</p>
<p>„Přistupte k pultu.“</p>
<p>Hlas byl tichý a zdvořilý, ale narozdíl od toho robotova naprosto neživý. Bezpohlavní a obřadný. Takhle by asi mluvily pračky a vysavače, kdyby to uměly.</p>
<p>„Jdu,“ řekl jsem neznámo proč a vydal jsem se kupředu.</p>
<p>Pult byl buď ze světlého kamene, či z umělé hmoty, která kámen imitovala. Byl hladký a rovný, neviděl jsem na něm žádné knoflíky ani výstupky.</p>
<p>„Položte dlaně nahoru.“ Poslechl jsem.</p>
<p>„Pojmenujte váš svět.“</p>
<p>„Země. Přesněji řečeno Země 2. Démos.“</p>
<p>„Odpověď je správná. Pojmenujte vaši funkci.“</p>
<p>„Celník.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo stejně klidně:</p>
<p>„Odpověď je nesprávná. Kontakt s funkcí jste přerušil. Vy už nejste funkcionál.“</p>
<p>„Přestat být funkcionálem nejde,“ odpověděl jsem rychle. „Zůstávám bytostí se změněnou pravděpodobností.“</p>
<p>Následovala krátká odmlka.</p>
<p>„Odpověď je správná. Pojmenujte vaši funkci.“</p>
<p>Dělá si ze mě blázny nebo co? Pohlédl jsem vzhůru do míst, odkud se hlas rozléhal. Tak tohle nevypadá ani na humor, ani na dvojsmyslné narážky. Tohle je skutečně stroj bez sebemenšího stínu lidských emocí.</p>
<p>„Jsem funkcionál, který nezná svou funkci.“</p>
<p>Dlouhá pauza.</p>
<p>„Odpověď je správná. Jaký je cíl vaší návštěvy?“</p>
<p>„Zkoumání budovy.“</p>
<p>„Odpověď je správná. Doba návštěvy?“</p>
<p>„Nebyla stanovena,“ snažil jsem se užít tónu stejně neosobního.</p>
<p>„Odpověď je správná.“</p>
<p>Že by to opravdu bylo tak prosté? Copak stačí být funkcionálem, a člověka prostě pustí dál?</p>
<p>„Zdůvodnění?“</p>
<p>Tentokrát jsem chvíli mlčel já a pak jsem řekl:</p>
<p>„Vyhodnocení smysluplnosti zkázy budovy.“</p>
<p>„Odpověď je správná.“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Čekal jsem a přešlapoval přitom z nohy na nohu. A kdesi v útrobách budovy zatím ta její část, která uměla rozhodovat, formulovala další otázky:</p>
<p>„Máte možnost budovu zničit?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Odpověď je správná.“</p>
<p>Čekal jsem další dotazy, ale ty nenásledovaly. Zato pult se pod mýma rukama rozestoupil. Ven se začala vysouvat ohebná hadice s jakýmsi náhubkem na konci.</p>
<p>„Otevřete ústa a nástavec sevřete v zubech.“</p>
<p>„Co to je?“ vykřikl jsem s pocitem narůstající paniky.</p>
<p>„Dezinfekční sonda,“ vysvětlil nezúčastněně hlas. „Je to standardní procedura, která pro funkcionála není nebezpečná.“</p>
<p>„A co pro člověka?“</p>
<p>„V časovém rozpětí od třiceti vteřin do šesti hodin dvanácti minut způsobuje smrt.“</p>
<p>Odvrátil jsem hlavu a snažil se ústy před svíjející se hadicí uniknout.</p>
<p>„Vy se odmítáte podrobit dezinfekci?“</p>
<p>Šedivý zploštělý náhubek na hadici strnul přímo před mými ústy. Najednou jsem na něm spatřil sotva znatelné promáčkliny.</p>
<p>Že by po zubech zaťatých nesnesitelnou bolestí?</p>
<p>Tomu neuniknu. Ruce mám jako přilepené. Ale i kdybych se odtrhl, jak bych se z téhle ponorky dostal ven?</p>
<p>„Opakuji otázku. Vy se odmítáte podrobit dezinfekci?“</p>
<p>Zajímalo by mě, jestli tohle lze považovat za proceduru vytřiďující neúplné funkcionály. Nebo je to trest pro podvodníky? Nebo že by se stroj ptal zcela bez konkrétního úmyslu?</p>
<p>Pokud nejsem funkcionál, tak zemřu. A funkcionálské schopnosti se spouštějí jedině když…</p>
<p>„Mám nějakou možnost volby?“ vykřikl jsem.</p>
<p>„Ano. Můžete odmítnout.“</p>
<p>„Opakuji otázku!“ Tentokrát jsem už zařval. „Mám nějakou možnost volby a jsou důsledky této volby osudové pro můj další život? Rozumělas mi, ty krávo elektronická?“</p>
<p>Jenže vzápětí jsem pochopil, že nemám pravdu. Cítil jsem, jak nervové uzly ve stěnách stavby ožily přílivem energie, jak vyhodnocovaly mou otázku a snažily se pochopit její případný skrytý smysl. Jakápak elektronika, jaképak krucipráce kapalné optoelektronické obvody univerzálního robota Kark-E ze Země 46, osazeného osobností básníka-deprivanta Anatola Larse! Tohle nebyl ani počítač, ani automat, ani robot, ani osobnost – myslím to, co žilo v budovách funkcionálů, co zásobovalo silami lidi k funkcím připoutané, co získávalo energii odnikud a měnilo informace v energii. Spíš proměna superjemných struktur hmoty, přenos elektronového spinu od poloviční k celé či nulové hodnotě, což vedlo k proměně existence elektronu v naší realitě z pravděpodobného v nemožné či nepřípustné. Elementární částice hmoty se měnily v nesmírně komplikované entity, které kdesi za hranicemi reálného světa, kde platí Heisenbergův princip neurčitosti, rozšířený a opravený Imanišiho kontinuem…</p>
<p>Až jsem zasténal, když jsem pocítil, jak do mého mozku tryská přetlak informací, zrozených z energie, která vzniká z ničeho. Troufl jsem si na sousto, na něž jsem nestačil. Nemohl jsem vědět, nevěděl jsem a nechápal, že to se přede mnou úslužně otevřel funkcionálský informační systém. Kdybych měl jen trochu více sil a více zkušeností, mohl jsem s ním komunikovat zcela uvědoměle. A kupříkladu se ho zeptat, jak nad funkcionály zvítězit.</p>
<p>Jenže já ty síly neměl.</p>
<p>„Ano, máš možnost volby, jejíž důsledky jsou velmi závažné.“</p>
<p>„Tak dezinfikuj!“</p>
<p>To bude jednodušší. Lepší tohle jedovaté svinstvo, prýštící do úst, než nervová soustava budovy mihotající se mezi realitou a nebytím, než pokusy pochopit něco, co pochopit nedokážu. Ať si mě raději napumpují jedem než informacemi.</p>
<p>Aáááá!</p>
<p>Býval bych křičel, kdyby to šlo. Jenže náhubek se mi doslova vešroubovával do úst a hlavou jsem nemohl ani hnout. Do rtů se mi zažírala nesnesitelně ostrá hořkost a do hrdla se mi hrnula hustá lepkavá břečka. Škubal jsem sebou jako pominutý, protože jsem cítil, že polykám látku, o níž se těžko dalo říct, zda je povahy kyselé či zásadité, ale všechny receptory v mém těle se bouřily a ječely totéž: „Je to jed!“</p>
<p>Hadice do mě v konvulzivních křečích vpravila nejméně půl litru té kaše, pak ochabla a svinula se zpátky do pultu. Jeho svrchní deska zároveň pustila mé ruce. Padl jsem na kolena a ve snaze vše vyzvracet jsem několikrát pohodil hlavou. Žaludek se mi obracel málem naruby, ale ten lepkavý hnus mé tělo opustit nehodlal. Cítil jsem, jak mi jed spaluje jícen i žaludeční stěnu, proniká do krve a vraždí srdce i játra.</p>
<p>Tohle člověk nepřežije.</p>
<p>Buď během pár vteřin zemře nesnesitelnou bolestí na infarkt, anebo během několika hodin shnije zaživa.</p>
<p>Jsem zčásti člověk a zčásti živý stroj, podobně jako robot Anatol Lars, který na mě trpělivě čeká venku. Mé tělo bylo proměněno ve stejnou nestabilní soustavu, balancující mezi realitami, jako byla moje celnická věž či tahle vějířovitá budova. To tělo je schopno ledasčeho. Může znovu vypěstovat ztracenou končetinu, strávit jed i snášet oheň. Je schopno všeho, protože v nekonečném oceánu času, v rozevřeném vějíři realit je cokoli, nač si vzpomeneme – nová těla, nejedovaté jedy, regenerující organizmy, lidé pijící k snídani kyselinu, lidé cpoucí se místo moučníku skleněnými střepy, v tomhle pravděpodobnostním světě se vystřelená kulka dá chytit do ruky, když se tu dotkneme palcem vlastního ukazováku, z nehtů létají blesky, v těch nesčetných světech, z nichž funkcionálové pochopili jen pranepatrný cípeček, je možné i to nemyslitelné a nemožné to jinak možné. Co je tak podivuhodného na tom, že zaživa spalované buňky mého těla začínají samy regenerovat? Co zvláštního je na tom, že palčivý jed se ve spojení se slinami proměňuje ve vodu?</p>
<p>A možná je to ještě jinak. Složitější a zároveň jednodušší. Všechny ty miliardy miliard světů tvoří zároveň svět jediný. Všechny ty miliardy miliard Kirillů Maximovů jsou jeden a týž Kirill Maximov. A dokud jsem součástí této pospolitosti, nedá se s ním nic dělat a mé zabité buňky se znovuzrodí proto, že na druhé misce vah jsou miliardy miliard zdravých, živých a ničím neotrávených Kirillů. Kapka jedu se rozpustí v oceánu stejně, jako odpařenou kapku oceánské vody okamžitě nahradí jiná. Mně nelze zabít jinak než tak, že by zároveň byli zabiti všichni Kirillové naráz, všechny světy, dokud by se celý vesmír do základu neprohledal.</p>
<p>Na malý okamžik jsem pochopil, že opravdu nemožné není nic. Že veškerá pravidla hry stanovená v našich světech, veškeré axiomy – jako že oheň hoří, nebe je modré a voda mokrá, nepředstavují nic jiného než náhodu.</p>
<p>Nebe je zvonivé.</p>
<p>Oheň těžký.</p>
<p>Voda drsná.</p>
<p>Možné je všechno.</p>
<p>Odplivl jsem vazkou modrorůžovou slinu. Otřel jsem si rty. To je ale hnus…</p>
<p>„Chcete vodu?“ ozval se nezúčastněný hlas.</p>
<p>Z pultu vyrostla sklenice. Docela obyčejná sklenice z litého skla, plná vody. Vstal jsem a naráz ji vypil.</p>
<p>„Ještě vodu?“</p>
<p>„Díky, to stačí,“ odvětil jsem sípavě. „Když mě tý odporný chuti stejně nezbaví…“ V krku mě ještě pálilo, ale bolest už polevovala. Zase jsem přestával být funkcionálem, ale přežil jsem. Stihl jsem to.</p>
<p>„Můžu jít dál?“</p>
<p>„Jste funkcionál. Máte právo do muzea vstoupit. Strážce už byl zpraven.“</p>
<p>„Do muzea? Jakej strážce?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Odpovědi jsem se ale nedočkal.</p>
<p>„Poslyšte…“ Otočil jsem se ke dveřím. „Mám s sebou robota! Ten taky musí dovnitř!“</p>
<p>„Robot může vstoupit.“</p>
<p>Přistoupil jsem ke dveřím, a ty se rozjely jako v nějakém supermarketu. Zamával jsem oběma rukama.</p>
<p>Robot z naprosté nehybnosti rovnou běžel, což je něco, čeho živí tvorové nejsou schopni. Zem se pod jeho těžkými skoky zachvívala. Ustoupil jsem, ten těžký kovový balvan prolétl kolem, zastavil, pomalu se ke mně otočil a začal se rozhlížet.</p>
<p>„Pustili nás, Anatole.“</p>
<p>„Odkud znáš tohle jméno?“</p>
<p>„Musel jsem se stát funkcionálem, abych se dostal dál. Celníci se mohou napojit na databázi. Je to výborná databáze, přímo vynikající.“</p>
<p>„Tímhle jménem mě už dávno nikdo neoslovil.“ Tím robot zřejmě považoval rozmluvu za skončenou, otočil se, obešel pult a kráčel podél stěny. „Ale radši mi říkej robote.“</p>
<p>„Dobrá. Taky jsem zjistil, kde to jsme. V muzeu.“</p>
<p>Robot neodpověděl. Zastavil u zdi přímo naproti vchodu.</p>
<p>„Pojď sem. Jsou tu tajné dveře. Když k nim přistoupíš, otevřou se před tebou.“</p>
<p>Došel jsem k němu a stěna se rozjela do stran přesně jako vstupní sklo, či co to bylo.</p>
<p>Robot okamžitě proskočil dovnitř, jako by se obával, že by ho někdo mohl zadržet. Vstoupil jsem za ním.</p>
<p>Vznikal dojem, že půlkruhové přízemí věže je úplně prázdné. Taková krabice beze stropů pater a zdí, z níž rovnou vyrůstají spirálovitě stočené segmenty věže. Chvíli jsem postál a rozhlédl se. Robot vykročil doprava, já zase, jakoby jemu naschvál, doleva.</p>
<p>Vypadalo to jako širokánská chodba. Strop musel být nějakých patnáct metrů vysoko. Stěny jsou šedivé a hladké a osvětlovací panely na stropě se skládají ve složitý ornament. Ve stejných vzdálenostech od sebe stojí obdélníkové plošiny o rozměrech zhruba tři krát pět metrů. Na okrajích jsou opatřeny nepříliš vysokým zábradlím sahajícím asi tak do pasu.</p>
<p>Že by výtahy?</p>
<p>Vypadá to tak. Strop nad nimi vypadá naprosto rovný a celistvý, ale to nic neznamená. Zdá se, že každý ze segmentů věže má svůj výtah.</p>
<p>Došel jsem k nejbližší plošině. Stěna za ní už nebyla hladká, ale zdobil ji jemný basreliéf. Kostely, chrámy, modlící se lidé na kolenou, hořící ohně, stáda jakýchsi oblud, snažící se ty lidi ulovit.</p>
<p>„To je Pevnina,“ řekl jsem s jistotou.</p>
<p>Ozvalo se dusání, robot se vracel. Zastavil vedle mě a pronesl:</p>
<p>„Každý segment má vlastní dopravní uzel. Mě ale mechanizmy neposlouchají.“</p>
<p>„A kam bys chtěl jet? Tohle je muzeum, rozumíš? Každej segment věže odpovídá jednomu světu. Chceš se seznámit třeba se životem městskejch států Verozu? Nebo by tě zajímala spíš fauna Rezervace?“</p>
<p>„Pojď za mnou.“</p>
<p>Vydal jsem se tedy za ním. Nebylo to ani lepší, ani horší, než kdybychom se vypravili opačným směrem nebo zůstali na místě.</p>
<p>Prošli jsme celou stáčející se chodbou až na konec, k poslední plošině vlevo. Robot zůstal stát.</p>
<p>„Tady nejsou žádné piktogramy ani obrázky. Asi nějaké služební prostory.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. V duši jsem měl prázdno. Tak muzeum…</p>
<p>„Zkusme to.“</p>
<p>Stoupli jsme si na plošinu. Nestalo se nic.</p>
<p>„Vydej povel,“ poradil mi robot.</p>
<p>„Až nahoru, rychle,“ řekl jsem poslušně. Několik vteřin se nedělo nic.</p>
<p>Pak se strop nad námi rozestoupil a otevřel průhled do výtahové šachty, odpovídající rozměrům plošiny. Stáčel se stejně jako segment věže.</p>
<p>„Možná že tady nakonec něco…“ ozval se robot.</p>
<p>A přesně v tom okamžiku plošina střelhbitě vyrazila vzhůru. Lana tu nebyla žádná, plošina jednoduše stoupala šachtou, a to tak rychle, že mi začaly podklesávat nohy v kolenou. Vzduch mi na ramena tlačil jako lis a byl stále těžší, až už jsem to nedokázal ustát. Přidřepl jsem a chytil se zábradlí.</p>
<p>Bývalý básník-deprivant stál bez hnutí, ale kdyby jeho kovová tvář mohla vyjádřit nějaké emoce, objevila by se v ní vítězosláva.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>20</strong></p>
<p>Film nás naučil, že skutečná konfrontace vždy vrcholí v odpovídajících kulisách. Frodo vrhá prsten do kráteru sopky a netaví ho na Bunsenově kahanu někde mezi technicky zdatnými trpaslíky. Luke Skywalker samozřejmě vpálí torpédo do chladicí šachty reaktoru Hvězdy Smrti, místo aby přeřezal nejdůležitější kabel přímo v reaktorovně. Terminátor svůj poslední boj podstupuje uprostřed naplno běžící továrny a rozhodně se s nepřítelem nebije někde v kurníku. A přitom si uvědomte, jak zajímavě by to vypadalo: Poplašeně kdákající slepice, vylekaný kohout, který je ovšem připraven bránit své stádečko, čerstvá vejce pukající pod nohama robotů a k tomu zmateně pobíhající žluťoučké kuřátko zmírající děsem…</p>
<p>Stejně se samozřejmě chovali už světoví spisovatelé. Lev Tolstoj hodil Annu Kareninovou pod jedoucí vlak, místo aby tu nešťastnou ženu nechal přesně v duchu doby tiše se otrávit octem. Conan Doyle zahnal Sherlocka Holmese k vodopádu, místo aby poslední lítý souboj umístil někam na klidné chodníky Hyde Parku. Victor Hugo zase pro svůj politicky korektní příběh o lásce alternativně slyšící a pohybující se osoby se znetvořeným tělem k hrdince romského původu potřeboval Chrám Matky boží v Paříži.</p>
<p>Tvůrci jednoduše mají rádi atraktivní dekorace! Jenže v životě se obvykle nic takového nestává. Hitler se Stalinem nepodstoupili souboj na meče v troskách Reichstagu, kosmické lodi nestartují z Rudého náměstí a vůbec – za události, jež mění tvář světa, nakonec mohou nudní lidé v dokonale padnoucích oficiálních oblecích, kteří to vše konají v tichu svých pracoven. Žijeme zkrátka v nudné době.</p>
<p>A právě proto máme tak rádi efektní výjevy.</p>
<p>Plošina stoupala z patra do patra šachtou věrně opakující křivky segmentu věže. Patra se míhala jedno za druhým. Skleněné vitríny, skříně, police, pak se mihla a zase zmizela kostra dinosaura, vycpaný mamut i nemotorná lokomotiva…</p>
<p>Vida, muzeum. Ono je to opravdu muzeum.</p>
<p>Což je docela dobré prostředí pro nějakou veselou epizodu. Ale rozhodně ne pro Rozhodující boj.</p>
<p>Takže robot s lidským vědomím kolem brousil zbytečně a já sem přišel taky zbytečně. Já potřebuji srdce funkcionálů. A muzeum se do role generálního štábu či budovy vlády ani trochu nehodí.</p>
<p>Jistě, tahle budova je pro ně nesmírně cenná. Proto taky stojí v jejich rodném světě. Jsou tu sbírky vzácných exponátů a rarit, je to depozitář cizích, předělaných a deformovaných dějin. Ale i kdybych ho nějak zničil, bylo by to jen nepříjemné komáří bodnutí.</p>
<p>Srdce temnot jsem nenašel. Odpusťte mi to, kardinále Rudolfe, ale nepovedlo se. I když jsem se moc a moc snažil, jenže…</p>
<p>Mocný tlak vzduchu. To je zvláštní, neřekl bych, že jsme zrychlili. Zvedl jsem hlavu a uviděl, jak se bleskově blíží strop. Výtah se prohnal celou budovou a teď nás rozmáčkne na placku; že bych vydal nesprávný příkaz, že by mechanizmy budovy využily pokynu „až nahoru“ jako možnosti náš zničit? Proboha, co jsem to…</p>
<p>Strop nad námi se ale otevřel a plošina začala brzdit. Nadhodilo mě to, nohama jsem se podlahy sotva dotýkal a téměř jsem plul ve vzduchu. Za rameno mě chytila měkká kovová ruka, která mě pevně přitiskla k chladnému sudovitému tělu.</p>
<p>Plošina zastavila.</p>
<p>„Díky, Anatole,“ zamumlal jsem, když jsem znovu našel pevnou půdu pod nohama. „Ještě jednou moc děkuju.“</p>
<p>Robot se mlčky rozhlížel kolem sebe. Já se odlepil od jeho teplého hladkého boku a následoval jsem jeho příklad.</p>
<p>Normální střecha.</p>
<p>Řekl bych, že s nepatrným sklonem směrem ke krajům. Je tu i subtilní ohrádka, ale lézt až na kraj se člověku moc nechce. Ostatně jsme tak vysoko, že stejně není nic vidět, protože střecha vyčnívá kousek nad mraky.</p>
<p>Zvláštní, neskutečný pocit…</p>
<p>Jako by se člověk ocitl na palubě lodi plující nebem. Šedavá klubka vln a za nimi je v dáli vidět země – uviděl jsem město, a dokonce jsem ve změti uliček dokázal objevit i knihovnu. Kousek stranou bylo vidět hory, které přecházely v náhorní plošinu, rovnou jako stůl. Právě tudy jsem šel a pokoušel jsem se pochopit, kde to jsem a co mám dělat. Hned vedle nás se z mraků vynořují vrcholky dalších segmentů – něco přes dvacet podobných, navzájem spojených plošin, něco přes dvě desítky různých světů. Pomyslel jsem si, jak je to ve srovnání s nekonečnem až komicky málo. Jak je to málo a jak zvláštní je vynakládat znalosti a síly na to, aby musel být pokořen další svět, aby bylo nutné zápolit s umíněnou Pevninou nebo se pokoušet bojovat s Anatolovým světem. Proč to tedy dělají? Proč se naučili putovat ze světa do světa, podrobit si čas i prostor – a to všechno ve jménu přihlouplé, prehistorické expanze… Co je asi žene?</p>
<p>„Asi jsem pokyn vydal špatně. Promiň,“ omluvil jsem se. „Mám zavelet dolů?“</p>
<p>„Rozkaz byl správný,“ mínil poněkud nedbale robot. „Vyvezli nás na střechu, protože toho bylo zapotřebí.“</p>
<p>„Ale proč?“</p>
<p>Robot mlčel.</p>
<p>„Tam dole se mnou mluvili o nějakým strážci,“ oznámil jsem mu. Pak jsem od robota na pár kroků opatrně poodešel. Povrch střechy byl pevný a drsný, sklon pak docela nepatrný. Ale stejně jsem se trochu bál. „Kdo by to mohl být? Strážce muzea?“</p>
<p>„Anděl,“ pronesl zádumčivě robot.</p>
<p>„Myslíš anděl strážný?“ zasmál jsem se. „Ten by nebyl k zahození. Ačkoli – já ho asi mít budu a řek bych, že má dost práce a že ne…“</p>
<p>„Mlč,“ zarazil mě ostře robot. „Anděl se blíží.“</p>
<p>Otočil jsem se a pohlédl stejným směrem, co se díval on.</p>
<p>A roztřásla se mi kolena.</p>
<p>Po kypré vatě mračen k nám jako po pevné zemi přicházel anděl. Dvakrát větší než člověk, v zářícím bílém šatu, s planoucím ohnivým mečem v ruce. Za zády mu do vzduchu líně a zbytečně pleskala dvě sněhobílá křídla.</p>
<p>Jeho vlasy v plavých kadeřích klesaly až na ramena a pod volným pláštěm bylo vidět bosé nohy. Chvílemi jimi vířil cáry mračen, chvílemi kráčel přímo vzduchem. Oči měl obrovské, moudré, ale zároveň lidské a díval se jimi na nás.</p>
<p>„Odejdi, člověče,“ řekl robot.</p>
<p>Moc mě přemlouvat nemusel, úplně jsem zapomněl na strach z výšky a rychle popoběhl o kus dál. Rty samy začaly šeptat:</p>
<p>„Pane… Ó Pane, otče nás… Věřím, neboť nevěřím… Tedy věřím, samozřejmě věřím… Bože můj, já věřím!“</p>
<p>Robot rozpřáhl ruce a já zaslechl protivný skřípot, jako by se po sobě posouvaly listy rezavého plechu. Pak začal zpěvně promlouvat a mně chvíli trvalo, než jsem pochopil, že jsou to verše:</p><empty-line /><p><emphasis>V šíleném gestu, plném sil,</emphasis></p>
<p><emphasis>v hodině cesty vznešené</emphasis></p>
<p><emphasis>mi Pán anděla odhalil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty pohyby jsou vznešené…</emphasis></p><empty-line /><p>Ozval se tenký cvrkot, jako by se rozběhlo několik šicích strojů. Na hrudi kráčejícího anděla rozkvetly krvavé tečky. Z pravidelně mávajících křídel začala odletovat dlouhá bílá péra. Andělův sněhobílý šat se trhal na úzké proužky a celý zkrvavený odlétal pryč. Robot mezitím deklamoval dál:</p><empty-line /><p><emphasis>Jak přísný je těch očí hled,</emphasis></p>
<p><emphasis>co rozkazu jsou pamětlivy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Necítí bolest ani hlad</emphasis></p>
<p><emphasis>a pochybnosti nepropad…</emphasis></p><empty-line /><p>Pak to dvakrát krátce syklo – a anděla zahalil průzračný modravý plamen. Oheň lepkavými chapadly obetkal jeho tělo, načež mu vlasy na hlavě vzplanuly. Anděl kráčel dál s očima nehybně upřenýma na šíleného básníka.</p><empty-line /><p><emphasis>Jsem člověk vlastně ubohý,</emphasis></p>
<p><emphasis>uzavřen v pasti svého těla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Však dokonalý nechci být,</emphasis></p>
<p><emphasis>když práce k tomu nepřispěla.</emphasis></p><empty-line /><p>Planoucí anděl překročil nízkou ohrádku a stanul přímo na střeše. Z robota se teď linul nízký tíživý hukot, který otřásal celým okolím. Pocítil jsem, jak mi buší srdce v těle a jak se mi opět obrací žaludek. Zapíchalo mě pod žebry v pravém boku. Anděl se na okamžik zastavil a sklonil hlavu, jako by kráčel proti silnému větru.</p><empty-line /><p><emphasis>V práci srdce a rozumu,</emphasis></p>
<p><emphasis>v chybách, hoři, smíření</emphasis></p>
<p><emphasis>tak hořkost cejchu otrockého</emphasis></p>
<p><emphasis>v duši už plodí sblížení…</emphasis></p><empty-line /><p>Anděl znovu pokročil kupředu. Robot najednou rychle vystřelil neuvěřitelně se prodlouživší ruce daleko před sebe a uchopil anděla za zápěstí. Stáli, lehce se kývali a pokoušeli se jeden druhého přemoci.</p><empty-line /><p><emphasis>A mně je dražší bol a sten</emphasis></p>
<p><emphasis>a vzácný blaženosti vzdych,</emphasis></p>
<p><emphasis>než navždy býti otrokem</emphasis></p>
<p><emphasis>toho, kdo k výšinám mě zdvih!</emphasis></p><empty-line /><p>Andělova potrhaná křídla se rozpřáhla, dopadla na robota a sevřela ho. Ve smrtícím objetí. Anděl stál nehybně a robota zakrývala celá hora zkrvaveného a dohořívajícího peří.</p>
<p>Strhl jsem samopal z prsou. Namířil na anděla. A přeskakujícím hlasem zařval:</p>
<p>„Nech ho! Pusť ho! Slyšíš?“</p>
<p>Anděl pomalu složil křídla za záda. Robot se svezl k zemi a ležel tu jako těžká hromada mrtvého šrotu.</p>
<p>„Čas jeho existence se naplnil,“ vydechl tiše anděl. Rány už na sobě neměl, ovšem oděv se na něm třepotal v krvavých proužcích a křídla zůstala černá.</p>
<p>„Měl eště dva měsíce a šest dní!“</p>
<p>„Do chvíle než začal střílet. Liniové urychlovače spolykají měsíc za pár vteřin.“</p>
<p>„Ty nejsi anděl,“ řekl jsem a hlaveň samopalu nechal klesnout.</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„To nejsem. Já jsem strážce muzea. Pokusy kyborga vstoupit do budovy mi byly lhostejné a klidně bych se býval dočkal přirozeného konce jeho bizarního bytí. Jenže tys mě přinutil vpustit do muzea jak tebe, tak i jeho.“</p>
<p>„Co je to za muzeum?“</p>
<p>Ne-anděl pomalu pokročil směrem ke mně. Znovu jsem samopal zvedl. Usmál se a zůstal stát.</p>
<p>„Ty si myslíš, že tohle je účinnější než hyperzvukové jehly, koloidní napalm a infrazvuk?!“</p>
<p>„Nemyslím,“ přiznal jsem poctivě. „Ale něco přece dělat musím!“</p>
<p>Ne-anděl přikývl:</p>
<p>„Ano, to máš pravdu. Velmi dobře ti rozumím. Je to úplně normální muzeum, mladíku. Jsou tu shromážděny ty nejpodivuhodnější exponáty z celého světa. Jsou tu zvířata, která už dávno vymřela, i zvířata, která se na světě nikdy neobjevila. Můžeš si tu přečíst verše stařičkého Puškina a Shakespearovy dobrodružné romány. Jsou tu létající stroje, které stihl postavit Leonardo, vysílače energie, sestrojené Teslou i generátory Einsteinova silového pole. Uloženy tu máme dokonce i kyborgy podobné tomu, který po mně střílel.“</p>
<p>„Když se vydrancujou celý světy, dá se toho nashromáždit hodně…“</p>
<p>„Nikdo nikde nedrancoval. To vše vzniklo jen proto, že světy se měnily. Dantes se stal lékařem-funkcionálem a Puškina nezabil. Básník se dosyta vydováděl a začal v klidu a míru psát další a další poémy. Napoleon zahořel pro cestování, Hitler se plně realizoval ve vegetariánské kuchařině a Lenin ve filozofii. Copak ty by ses nechtěl zbavit historických chyb, kdybys uměl měnit dějiny svého světa?“</p>
<p>„Jenže ten svět by tím pádem byl jinej.“</p>
<p>„Ovšem ne hned. Zdaleka ne hned. Neumíš si představit, jak nemotorné monstrum je takový čas. Z dějin zmizela strašlivá krvavá válka, jenže lidé, kteří měli zemřít, stejně zemřeli a ti, co se měli narodit, se zase narodili. To se nejdřív musíš hodně snažit, abys dokázal dějiny přesunout do jiných kolejí. Dříve nebo později se to stane a otevře se jiný svět. Ten už je opravdu docela jiný, ale přesto i v něm se stále ještě vyskytují střípky toho starého – vnitřně rozervaní lidé, kteří si přejí zvláštní věci, uvědomují si, že žijí cizí život, vzpomínají na věci, které se jim nepřihodily…“</p>
<p>Ne-andělův hlas ukolébával jako hudba. V jeho očích zářila cizí slunce.</p>
<p>„Ale proč?“ zeptal jsem se. „Proč to všechno, když je to takhle? Copak vytvořit jinej svět je lepší?“</p>
<p>Ne-anděl se usmál:</p>
<p>„Inu pro nic, chlapče. Copak tys to ještě nepochopil? Ty změny nemají jiný důvod než sebe samy. A pokud jsi už od dětství toužil po tom, že si přečteš třetí Homérovu poému…“</p>
<p>„Jakou třetí?“ hlesl jsem jen.</p>
<p>„<emphasis>Télemachos. </emphasis>Což pro tebe není důležité. Ale dejme tomu, že bys chtěl vědět, jak Edgar Allan Poe nakonec uzavřel <emphasis>Ledovou sfingu. </emphasis>Tak proč to neudělat tak, aby se to stalo? Nebo ti vadí, jak skončila bitva u Grünwaldu? Tak ji nech odehrát ještě jednou. Pomoz Wallenrodovi a zachraň velmistra. A podívej se, co se stane se světem.“</p>
<p>„Ale proč?“ vykřikl jsem znovu. „No proč? Proč bych měl mrtvý nutit, aby znovu táhli do boje? Proč bych předělával minulost, když můžu stavět budoucnost?“</p>
<p>„Prostě… jen… tak,“ vyřkl ne-anděl každé slovo zvlášť. „Moskva neleží u moře, a to je k vzteku. Ale nevadí, stačí vědět, kde je zemská kůra ještě hodně slabá, živá a plastická. Neumíš si představit, jaký vliv na reliéf krajiny bude mít jedna docela malá bomba, shozená na tom správném místě, ale hlavně ve správný čas. A ty se ze svého malého bytečku klidně můžeš vypravit na pláž a vesele si po cestě mávat ručníkem.“</p>
<p>„Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Tedy – já samozřejmě chápu, že je to senza, ten Télemachos, živej Puškin a moře za dveřma. Ale proč to máme dělat my, funkcionálové? Dantesovi snad stačilo něco přisypat ráno do kafe.“</p>
<p>Ne-anděl se zasmál:</p>
<p>„Jak proč my? Tak si uvědom, proč tu my funkcionálové jsme. Abychom plnili své funkce. Třeba ty jsi reguloval využívání přechodů, nenápadně jsi čerpal energii z prázdna a ty přechody jsi udržoval otevřené. A lidé cestovali ze světa do světa. Kdežto já dohlížím na muzeum, opatruji exponáty, provázím exkurze… Nechceš vzít na prohlídku? Je to zajímavé.“</p>
<p>„V prvních letech snad,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Ne-anděl přikývl:</p>
<p>„Tak přece jen alespoň něco chápeš… Možná že ti ta tvoje funkce jen trochu nesedla. Jsi mladý a s mladými jsou často problémy. A neměl by ses třeba ve svém světě stát kurátorem? Tvůj přítelíček Koťa už tam trčí na jednom místě celá staletí.“</p>
<p>„Ja-jaký staletí? Přece mi řek…“</p>
<p>Ne-anděl se začal otřásat smíchy. Opřel se o svůj ohnivý meč, po němž přeběhly drobné bílé plamínky.</p>
<p>„Ten ti toho napovídal… Ale nesuď ho zbytečně přísně, je jen vylekaný. Dobře chápe, že řešení takovýchto situací je jediné. A zabít tě přitom nemůže. Ve vašem světě teď na tebe nedokáže vztáhnout ruku ani jediný funkcionál. S celou realitou vašeho světa to jde s kopce.“</p>
<p>„A proč?“ zeptal jsem se. „To mi neřekneš, co?“</p>
<p>„Proč by ne? Sledoval jsi nějaký vektor, který byl pro směřování tvého světa nebezpečný. Tak ses automaticky stal kandidátem na funkcionála… Anebo prostě na smrt. Jenže tvůj přítel, skvělý kurátor a obratný manipulátor, byl nakonec přece jen sentimentální. Vzal si nad tebou osobní patronát a vybral ti takovou funkci, aby pro tebe byla co nejzajímavější. Jenže se přepočítal. Ty ses začal stavět na zadní. A když tě v panice byl ochoten zničit,“ rozhodil ne-anděl rukama, „tak už najednou bylo pozdě. Protože tys už zatím začal fungovat naplno. Už jsi byl součástí všech Kirillů ze všech světů. A v těch světech si musel sehrávat nějakou opravdu důležitou úlohu, protože jakýkoli pokus o tvé zničení ti síly vracel, a to stonásobně. A kdyby se někomu přece jen podařilo tě zabít, tak bys za sebou do nebytí mohl stáhnout celý svět. Nebo…“ Ne-anděl se odmlčel. „Nebo to udělat, jako je to u nás. Tedy stáhnout ho do toho nebytí jen zčásti. Což taky není žádná radost.“</p>
<p>„Tak co ale teď?“</p>
<p>„Teď,“ povzdechl si ne-anděl. „Mohl bys Konstantina zabít. Anebo si dáš záležet, od jeho funkce kurátora ho odtrhneš, a tím ho sesadíš. Ať si žije normálním, obyčejným životem. Jemu by to prospělo. Můžeš ovšem zahynout i ty sám. A obávám se, že to by pro tvůj svět bylo zlé…“</p>
<p>„Vždycky je tu přece i třetí možnost.“</p>
<p>„Jistě. Můžeš ze svého světa odejít.“</p>
<p>„To už jsem udělal. A přišlo si pro mě komando ze Smyčky.“</p>
<p>„Jenže tehdy jsi odcházel jen proto, aby ses zase vrátil. A ještě ke všemu ses znovu dal dohromady s tím svým vyjukaným kurátorem. Kdybys odešel nadobro, do Pevniny, sem či do Verozu, nechají tě na pokoji. Smyčka, to je specializovaný svět, funkcionálská státní bezpečnost. Prostí a drsní hoši. Ale já s nimi promluvím a napíšu podrobný rozklad o tvém rozhodnutí: Zaručuji ti, že se tě už ani nedotknou. Protože to by v každém případě bylo horší úplně pro všechny.“</p>
<p>Umlkl.</p>
<p>Já stál se zbraní svěšenou k zemi a přemýšlel jsem o Verozu. O tichém útulném městečku s mumlavým jménem Kimgim. O podivném Orysultanu. O tisících městeček, která jsou se svým životem spokojená, a proto jsou to dobrá místa k žití.</p>
<p>Nebo taková Pevnina. Tyhle klerikální diktatury mi pod nos moc nejdou, ale získávala si mě jejich paličatá touha kráčet vlastní cestou. A to, že funkcionálům se nepodřizují.</p>
<p>Koneckonců i tenhle poťapaný svět je zajímavý. Mají tu muzeum, které se dá prohlížet desítky let. Jsou tu území, kde se žít nedá, ale uchovaly se i zbytky civilizace, z níž se funkcionálové zrodili, a která proto zahynula.</p>
<p>„Tak co si zvolíš?“ zeptal se ne-anděl. „Uvědom si laskavě, že k jednomu světu tě nikdo uvazovat nebude. Svou Zemi ale necháš na pokoji. Navíc budeš mít možnost využívat služeb jiných funkcionálů, což je velké blaho.“</p>
<p>„Ty jsi tady ten nejvyšší, žejo?“</p>
<p>„My žádného nejvyššího nemáme!“ odpověděl mi podrážděně. „Jsem strážce muzea. Od ostatních lidí se liším, protože kdokoli jiný včetně funkcionálů na kontinentu nepřežije. Ovšem žádného nejvyššího tu nemáme, prostě nemáme!“</p>
<p>„To je lákavá nabídka,“ řekl jsem zamyšleně. „Jenže ta volba je dosti složitá…“</p>
<p>„A co si tedy vybereš?“</p>
<p>„Nějakou čtvrtou možnost. Zatím nevím. Ale když ti jiný něco takhle nalinkujou, tak je nejlepší psát přes ty linky pěkně napříč.“</p>
<p>„Obávám se, že mě mnozí odsoudí,“ poznamenal smutně. „Zvlášť pokud tvůj svět úplně zmizí. Jenže ve vzniklé situaci bude tou čtvrtou možností tvá smrt.“</p>
<p>Beze spěchu se pohnul z místa. Já hned zvedl ten svůj připitomělý samopal – a ne-anděl se zastavil.</p>
<p>Že by se bál zbraně tak komické? Po tom všem, čemu jsem právě přihlížel?</p>
<p>„Víš ty, co mě napadlo? Když je Smyčka vaše tajná policie, tak se pro každej případ museli obávat i tebe,“ usoudil jsem tiše. „Takže jejich zbraně by ti docela klidně mohly bejt nebezpečný. Co ty na to, opeřenče?“</p>
<p>V jeho očích se blýskla zběsilost.</p>
<p>„Ty nicotný červe, ty chybo sentimentálního idiota! Já tě roztrhám na kousíčky, kloučku! Jen střílej, co hrdlo ráčí, a doufej v zázrak. Počítej ovšem s tím, že zázraky se nestávají!“</p>
<p>Postupoval proti mně a upřeně na mě hleděl svýma obrovskýma očima se svislými zorničkami. Pořád mi připadaly moudré, ale už nebyly lidské. Za jeho zády se rozepjala černá křídla. Ukazovák mi ke spoušti doslova přimrzl.</p>
<p>Najednou jsem si vzpomněl na slečnu Martu. Stejně by mě zajímalo, co asi měla vykonat, tahle Polka, a už nikdy nevykoná!</p>
<p>„Řekni mi,“ zašeptal jsem, „jak lítáš nad vypálenou zemí a s křikem padáš z oblohy dolů! To se tu cítíš tak příšerně a osaměle, ne-anděli?“</p>
<p>Jeho pohled jako by se na jediný okamžik zamlžil a rozostřil. Oči mu zatékaly a jeho kroky ztratily pevný rytmus. Jako by solidního dospělého člověka, nějakého poslance či ministra poťouchlá kamera zachytila v okamžiku, kdy se dloubá v nose a pak si uprostřed zasedání Státní dumy prohlíží vydolovaného holuba.</p>
<p>Do prstů se mi opět vrátilo teplo.</p>
<p>Stiskl jsem spoušť.</p>
<p>Čtrnáct patron.</p>
<p>Jedna delší dávka.</p>
<p>Samopal se mi zazmítal v rukou a hlaveň se zvedla. Bylo to k neuvěření, ale i ze vzdálenosti tří čtyř metrů jsem skoro všechny kulky poslal pánubohu do oken.</p>
<p>Hruď ne-anděla zasáhla jen jedna. Přesně tam, kde mají lidé srdce.</p>
<p>Měl jsem dojem, že ho to velmi bolí.</p>
<p>Ne-andělovi klesla hlava a vzápětí si k ráně přiložil dlaň. Pak ruku odtrhl a zamyšleně se zadíval na krev. Pomalu, jako by nad ním gravitace neměla moc, klesl na kolena.</p>
<p>Zbraň s prázdným zásobníkem jsem odhodil a přistoupil k němu.</p>
<p>„Nechceš se snad… stát strážcem muzea?“ zeptal se mě tiše.</p>
<p>Střecha se mi pod nohama zachvěla a celou budovou projela křeč.</p>
<p>„Ty umíráš?“ otázal jsem se já jeho. Můj hlas se bezděky zachvěl.</p>
<p>„Nevím. Třeba se mi to zdaří…“ A ne-anděl hlučně vtáhl vzduch. Když klečel, byl jen o něco větší než já! „Chceš se postavit na mé místo? Tak mě doraz!“</p>
<p>Zakroutil jsem hlavou. V jeho hlase zněla jistota, že ho „dorazit“ dokážu.</p>
<p>Jenže to já nechtěl.</p>
<p>Teď, když přede mnou ta nesmyslná parodie na anděla klečela, a přitom stále ještě svírala planoucí meč…</p>
<p>Najednou jsem pochopil, že on svou zbraň z ruky pustit nemůže.</p>
<p>Meč byl pokračováním jeho ruky!</p>
<p>A tak jsem hlavou zakroutil ještě energičtěji.</p>
<p>Budova se celá třásla. Co v tom asi bylo, v těch kulkách, když se jak funkcionál, tak jeho funkce zmítají v křečích a vynakládají neuvěřitelné kvantum energie při pokusech zachovat ne-andělovi život?</p>
<p>„Ty si vybírat nemůžeš,“ řekl ne-anděl. „Buď mě zabiješ a sám se staneš mnou. Anebo já zabiju tebe.“</p>
<p>„Ale to je taky volba,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Zvedl jsem ruku a začal jí pohybovat ve vzduchu, jako bych do něj vpisoval slova neznámého jazyka. Od konečků prstů se mi syčivě odtrhoval bleděmodrý plamen.</p>
<p>„Však já toho, co je u vás nejvyšší, přece najdu,“ slíbil jsem mu. „Najdu ho!“</p>
<p>„My žádného nejvyššího nemáme.“ Ne-anděl se zachvěl a svalil se na bok.</p>
<p>Naposledy jsem se kolem sebe rozhlédl. Byl to malý ostrov, smrtelné lože lidstva. Necítil jsem ani vztek, ani strach. Jen únavu.</p>
<p>Přede mnou už planula ohnivá písmena průchodu a já vykročil kupředu.</p>
<p>Ne-anděl a strážce muzea mohl zemřít, ale taky se z toho mohl vyhrabat. Já ale neměl ani zač se mu mstít, ani důvod mu pomáhat.</p>
<p>Odešel jsem z tohoto světa a ani jsem nevěděl, kam to jdu.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>21</strong></p>
<p>Všechno na světě má mít své finále. Není nic děsnějšího, než když zjistíte, že konec ještě pořád není konec. Jako když běžec, který hrudí protrhl cílovou pásku, vidí, jak mu v dálce napínají novou; nebo jako když voják zničí tank a zjistí, že za ním se sunou dva další; anebo jako když absolvujeme vleklou debatu končící slovy „a teď si to všechno probereme doopravdy“…</p>
<p>Finále tu musí být proto, aby po něm následoval nový začátek.</p>
<p>Když jsem na kopci uviděl skládanou spirálovitou věž funkcionálů, věřil jsem, že jsem nalezl jejich srdce. Nevěděl jsem, jestli dokážu zvítězit. Věřil jsem však alespoň tomu, že jsem na konci cesty.</p>
<p>A ta cesta, jak se najednou zdálo, teprve začínala.</p>
<p>Špičkou boty jsem zadloubal mezi buližníky v dlažbě a rozhlédl se kolem.</p>
<p>Zdrávo buď, malé polské město, co se jmenuje Elbląg.</p>
<p>To mě tedy nenapadlo, že mě sem osud zavane znovu.</p>
<p>„Kirille!“</p>
<p>Z průchodu jsem vyšel na náměstí rovnou ke kavárenským stolkům. Bylo už samozřejmě chladno, ale pod pestrobarevnými slunečníky stály zapnuté stojanové plynové ohřívače. Inu, Evropa, to ano. Při pohledu na vstávající mladou dívku jsem se ušklíbl. Už byla tma, svítily tu jen svíčky na stolcích a doruda rozžhavené síťky ohřívačů.</p>
<p>„Ahoj, Marto.“</p>
<p>Muž sedící naproti ní na mě vytřeštil oči. Sáhl jsem po prázdné židli u vedlejšího stolku a posadil se mezi ně.</p>
<p>„Tebe taky zdravím, Krzysztofe Przebysziński.“</p>
<p>„Ty ses pomátl,“ poznamenal s jistotou v hlase policajt. „Marto, on se pomátl!“</p>
<p>„To nevím,“ řekla zádumčivě Marta, která si mě pozorně prohlížela. „Jak to tak vypadá, život se s tebou těch posledních pár dní moc nemazlil…“</p>
<p>„Pár dní?“ podivil jsem se. „Nojo, to je pravda, pár dní. A nemazlil.“</p>
<p>Přišel k nám číšník.</p>
<p>„Prosze pana, chcialbym dostac porcje waszych firmowych flakow, salate jakas, czyzby miesna, Cesarz moze byc,“ řekl jsem. „I Zubrowke, dwiescie gram.“</p>
<p>Číšník objednávku zopakoval a vzdálil se. Posměšně jsem pohlédl na Krzysztofa.</p>
<p>„Toho tvého komplice taky dostanem,“ pohrozil mi. Určitě se ale necítil ve své kůži.</p>
<p>„Aha. Řekněte mi, panie Krzysztofie, a kdybych nebyl z Ruska, to byste po mně taky šel tak zvostra?“</p>
<p>„Samozřejmě!“ rozhořčil se. „Taková je má funkce! I když na druhé straně je fakt, že Rusy rád nemám.“</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Za všechno, co jste udělali!“</p>
<p>„Stejně je to zvláštní,“ zamyslel jsem se. „Po celý Evropě jeden druhýmu něco udělal, jen při tom jiskry lítaly. Ale všichni nemaj rádi jenom nás… No nic, to není důležitý.“</p>
<p>Číšník mi přinesl vodku a salát. Obrátil jsem do sebe sklenku a dal se do jídla.</p>
<p>„A co je tedy důležité?“ otázal se napjatě Krzysztof.</p>
<p>„Co já mám dělat dál. Co mám udělat s vámi – a vůbec.“</p>
<p>To už nevydržel. Vstal, přistoupil za má záda, položil mi ruku na rameno a pokusil se mě přitlačit na stůl.</p>
<p>Já jedl salát. Krzysztof mi za zády funěl. Pak mě loktem uchopil kolem krku a pokusil se ho stisknout.</p>
<p>„Nedělej si ostudu, Krzysztofe,“ oslovila ho tiše Marta. „Copak to nevidíš? Už je ve funkci.“</p>
<p>Policista mě pustil, o krok poodstoupil a nejistě pronesl:</p>
<p>„V jaké funkci? Je to vrah a svou funkci sám zničil!“</p>
<p>„To nevím,“ řekla Marta. „Ale rozhodně bych ti radila, abys ho nechal na pokoji. Nebo si z tebe udělá fotbalovej míč a zakutálí tě pod stůl.“</p>
<p>„Dobrej nápad,“ zahučel jsem pobaveně. V krvi mi ještě stále bouřil adrenalin, jak se zvedl už při souboji robota s ne-andělem. A u funkcionálů fyziologie funguje taky.</p>
<p>Krzysztof se vrátil na své místo.</p>
<p>„Vlastně ani nevím, proč jsem se k vám vrátil,“ řekl jsem. „Ačkoli – vlastně vím. Díky, Marto!“</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Za vyprávění o andělovi, kterej s křikem padal z nebe na kamení. Zachránilas mi život. Fakt děkuju, Marto.“</p>
<p>„To bylo to nejmenší,“ broukla jen. To, co se tu dělo, ji spíš bavilo, než lekalo. „Ale co jsi zač, Kirille? Nejsi ty nakonec novej kurátor?“</p>
<p>„To ne,“ odpověděl jsem a vrazil do sebe ještě jednoho panáka. „Všechno je to mnohem legračnější. Musím si něco vybrat. Takže jsem se ocitnul v procesu volby, to by člověk nevěřil, jak to všechno může dopadnout. No a co kdyby se ze mě opravdu stal kurátor, Marto? Bylo by to podle tebe dobře, nebo špatně?“</p>
<p>„Já bych řekla, že je to jedno.“</p>
<p>„Výborně!“ pochválil jsem ji. „O to právě běží, že je to jedno. Když je někdo nejvyšší, tak se dá odklidit. Zlej tyran se dá svrhnout a jeho místo pak můžeme sami obsadit a taky se stát tyranem, kterej bude taky zlej, ale jinak. Jenže co si počít, když ta nejvyšší figura neexistuje? Když nic na nikom nezávisí? Když celej ten systém funguje sám ze sebe? To se pak nedá dělat nic. Dejme tomu, že jsem kurátor…“</p>
<p>„Ty nejsi kurátor!“ zakřikl mě podrážděně policajt. „Jaký je proboha tohle kurátor, Marto? Že se s ním stalo něco zvláštního, s tím souhlasím, stejně jako s tím, že… zatím bude lepší se přímého zásahu zdržet. Jinak ale ještě dnes večer odešlu hlášení.“</p>
<p>„A komu?“ zajímalo mě.</p>
<p>„Kurátorovi! A to skutečnému!“</p>
<p>„S poštovním holubem do Šambaly?“</p>
<p>Krzysztofova tvář zrudla a kníry se mu naježily.</p>
<p>„Samozřejmě poštou! Jako vždycky. Jenomže tentokrát to nebude o člověku, který vykazuje schopnost změnit se ve funkcionála, ne o hádkách a svárech, ale o tobě.“</p>
<p>„A ty normálně píšeš kurátorovi?“</p>
<p>V mém tónu zaznělo něco, co ho donutilo k další odpovědi, přestože výbuch upřímnosti už skončil.</p>
<p>„Co já vím? Kurátorovi, porodním asistentům, prostě kam je třeba. Ať se v tom zorientují sami. Mým úkolem je jen udržovat ve svém okrsku pořádek.“</p>
<p>„Ano, je to vlastně rozptýlená moc,“ řekl jsem zklamaně. „Přesně takhle to želbohu chodí. Jako u prvoků – nervový ganglie jsou roztroušený po celým těle, ale mozek to nemá. Což je vlastně dost efektivní.“</p>
<p>A najednou jako bych dostal obuchem do hlavy. Vyskočil jsem a zařval:</p>
<p>„Krzysztofe! Můj vzácnej polskej příteli! Dovol, abych tě zulíbal!“</p>
<p>Tohle už bylo na policajtovy nervy opravdu moc. Vyskočil taky a ze stolu přitom shodil jak talíř s nedojedeným biftekem, tak sklenici minerálky, kterou si nechal přinést k pití.</p>
<p>„Je to cvok, Marto! Jdeme pryč!“</p>
<p>Vylekaný policista-funkcionál je podívaná opravdu vzácná.</p>
<p>Marta se na mě podezíravě zadívala:</p>
<p>„Kde se v tobě najednou bere tolik náklonnosti k panu Krzysztofovi?“</p>
<p>„Protože mě pitomce přived na ohromnej nápad,“ zářil jsem nadšením. „Ještě že jsem se za vámi zašel podívat. To se mi opravdu vyplatilo!“</p>
<p>„Asi máš pravdu, Krzysztofe,“ řekla Marta a taky vstala. Pak se na okamžik zarazila a zeptala se: „Máš vůbec peníze na útratu!“</p>
<p>„Proč?“ zeptal jsem se vesele. „Já jsem známej gigolo, za kterýho po restaurantech platěj ženský.“</p>
<p>Mlčky na stolek položila několik velkých bankovek a oba s Krzysztofem odešli.</p>
<p>Ani tohle mi však náladu nezkazilo. Rozzlobenému číšníkovi jsem se za rozjívenost svých přátel omluvil a sám jsem zvedl židli, již převrátil policajt. Jakmile číšník uviděl na stole peníze, hned zvlídněl. Já konečně dostal svou flákotu a mohl jsem se najíst. Načež jsem si objednal ještě kávu a zmrzlinu.</p>
<p>Někdy si přece dětské sny splnit musíme!</p>
<p>Najíst se zmrzliny až k prasknutí, svézt se hasičským autem, zachránit svět.</p>
<p>Stejně by mě zajímalo, jestli jsou taky hasiči-funkcionálové. Takoví stateční ohnivzdorní chlapi, kteří při požárech zachraňují obzvlášť důležité osobnosti…</p>
<p>Pak se ozval zvuk slabého motoru. Ke kavárně přijelo auto, lépe řečeno takové to malé městské chrastítko, na jehož zadní sedadlo se dají nacpat tak dvě malé děti nebo větší pes. Od volantu beze spěchu vylezl pán středních let ve slušivé uniformě polských pošt. Pípla signalizace, autíčko se zamklo a on zamířil ke mně.</p>
<p>Pil jsem kávu a díval se na něj. Na tvora, jehož jsem viděl jako prvního, když jsem se před čtrnácti dny stal funkcionálem – pošťáka, který, jak se sluší a patří, musí přijet nějakým dostavníkem jako třeba v Kimgimu.</p>
<p>„Mám pro vás dopis,“ řekl pošťák, posadil se na Krzysztofovo místo a položil přede mě obálku.</p>
<p>„To je on, to je on, zvoní, zvoní pošty zvon!“ zvolal jsem vesele.</p>
<p>„To jsem si mohl myslet, že řeknete něco takového,“ usmál se rozpačitě pošťák a promnul si kořen nosu. „Takže ganglie, říkáte? Po celém těle? To je pěkné přirovnání.“</p>
<p>„Mozek mít nemusíte,“ začal jsem vysvětlovat, „zato nervy jsou naprostá nezbytnost. Rozhodovat může každej, kdo to má v popisu práce. Ale někdo musí takovej signál přenést od receptoru k efektoru. Dokonce i když na týhle cestě žádnej mozek do signálu nezasahuje. Od koho je ten dopis? Že by už od pana Przebyszińskýho?“</p>
<p>„Ale co vás nemá! Ten ještě píše. A s vámi ten jeho dopis nemá nic společného, je to takový vzlyk duše obracející se ke kurátorovi či k příslušným službám ve Smyčce. Upřímně řečeno ale nevím, jak si s tím poradí.“</p>
<p>„Tak od koho?“ ptal jsem se dál a už s menším elánem pohlédl na obálku. Byla prastará, s předtiskem známky v hodnotě pěti kopějek, nápisem SSSR a hrdým sdělením „Letecká pošta“. Na místě pro adresu nebylo na obálce napsáno nic.</p>
<p>„Ale to přece velmi dobře víte, Kirille. Je to dopis od vašeho pomateného a sentimentálního přítele Koti. Bude to dosti obřadná a nabubřelá výzva k souboji. Vše se bohužel vrací k událostem minulé neděle. Jak vás upozorňoval strážce muzea, vy dva se spolu do jednoho světa nevejdete.“</p>
<p>„A žije?“</p>
<p>„Před půlhodinou ještě žil. Vezl jsem od něj dopis do Smyčky. Věřte mi, že jste na něj udělal dobrý dojem. Bere se za to, aby vaše pronásledování bylo zastaveno a vy jste se stal kurátorem Démosu.“</p>
<p>„Jak nečekaná přízeň,“ zamumlal jsem a rozlepil obálku. „A nebojíte se Smyčkanů? Když jedna jejich kulka takhle zle pošramotila dokonce i strážce.“</p>
<p>„Tak s tím si nedělejte starosti, Kirille. Zaprvé nejde jen o samopal a kulku, ale i o to, kdo střílel. A zadruhé je Smyčka naprosto neškodná. Soustřeďuje se výhradně na své funkce. Napravuje světy, uchovává v nich pořádek…“</p>
<p>„A k čemu to je, napravovat světy?“</p>
<p>„Přece aby ti, kdož si to přejí, měli kam odejít, Kirille.“</p>
<p>„Odejít? Všichni jsme přece přivázaný!“</p>
<p>„Copak tu někdo říkal, že jde o funkcionály?“ Pošťák si narovnal brýle. „Ty neustále opakuješ jednu a tu samou chybu. Předpokládáš, že jsme něco víc než sluhové. Vzpamatuj se, Kirille. Pravěk, kdy nejsilnější zároveň znamenalo nejmocnější, je pryč. Ti nejchytřejší leští svými zadky židle v laboratořích. Ti nejsilnější trápí své svalstvo pro potěšení publika. Ti nejobratnější a nejodvážnější pracují jako tělesní strážci, kdežto ti nejsoustředěnější a nejnelítostnější jako profesionální zabijáci. A když budeš mít v hrdle zlato, staneš se globální hvězdou, která bude plnit obecenstvem obrovské stadiony. Jenže zároveň stejně budeš zpívat i na banketech multimiliardářů či na politických summitech a namáhat se jen kvůli několika vším na světě přesyceným starcům a jejich samolibým dětičkám. Budeš mít velmi dlouhé vodítko z hedvábí nebo rovnou zlatý řetízek. Ale stejně budeš uvázaný! Co to pořád chceš – najít moc? Ale ta je přece všude kolem, Kirille! Moc, to jsou peníze, postavení, styky. A když kolem tebe na koncert ze světa do světa procházel ten solidní pán – to tě nenapadlo, že jsi jen vrátný? To že je tvoje funkce? A chceš zničit nás? Znič raději všechnu moc světa! Jenže tu okamžitě nahradí jiná moc, a ta nás taky bude potřebovat. Tak co mi ještě chceš říct? Něco o Pevnině? Taky nic nijak zvláštního, taky suverénní moc, jen se z ideových důvodů opevnila! Takhle sovětští vůdcové jezdili na dovolenou do Soči, i když by radši na francouzskou Riviéru! A stejně si tihle zaťatí kardinálové místo funkcionálských sluhů raději vytvářejí svoje vlastní, biologické funkcionály. Ale nevadí, my nespěcháme. Za pár let jim v jejich světě bude těsno a oni přijdou sami. Nejdřív s mírovou smlouvou a pak s návrhem na spolupráci. A pak najednou zjistí, že bible se o takto zařízeném světě vyjadřuje dokonce velice kladně, a splynou s ostatními světy Vějíře.“</p>
<p>Sejmul si brýle a přeleštil je. Pak pokračoval, a to se zjevným podrážděním:</p>
<p>„Teď si asi myslíš: Vytáhnu nůž nebo popadnu tenhle hořákový stojan, protože sil na to mám dost, a toho mizeru pošťáka oddělám. Za to za všechno může pošťák. Jenže já za nic nemůžu, Kirille. Já jen plním svou funkci. A až umřu, a dřív nebo později umřeme všichni, někdo se ráno probudí a jeho vlastní děti a žena ho nepoznají. Vyjde před dům a tam najde malé autíčko s klíčky v zapalování. Posadí se do něj. A pochopí, že tohle je jeho funkce. Jezdit ze světa do světa s dopisy, telegramy a novinami. A když na to nebude stačit, tak přijde ještě jeden pošťák. Jistě, ve tvém chápání moci jsem já mnohem důležitější článek řetězu než kurátor či strážce muzea, který už je ve funkci tak dlouho, že ztratil lidskou podobu. Ale já jsem jen článek. Okamžitě nahraditelný. Jako my všichni. Osobnost v dějinném měřítku naprosto nic neznamená, důležitá je jedině funkce. Kdybys jen věděl, kolik lidí je třeba oddělat, aby se zabránilo jedné jediné válce! A prázdné místo nikdy dlouho prázdné nezůstane.“</p>
<p>„Já bych to řek jinak: Svinčík si svý prase najde!“</p>
<p>Pošťák zasupěl.</p>
<p>„Tak co, zabiješ mě nebo ne? Ne? Tak si přečti ten dopis, já musím hned odvézt odpověď.“</p>
<p>Vytáhl jsem z obálky přeložený list papíru, vytržený z obyčejného školního sešitu. A ušklíbl se.</p>
<p>„Inu ano, jste si s Konstantinem podobní,“ řekl pošťák. „Když dostanete linkovaný papír, píšete napříč přes řádky…“</p>
<p>Neposlouchal jsem ho. Četl jsem:</p><empty-line /><p><emphasis>Kirille!</emphasis></p>
<p><emphasis>K mé obrovské lítosti dostaly události přesně ten spád, jehož jsem se obával – a doufám, že stejně tak ses ho obával i ty. V této rovině bytí pro nás oba místo není. Chápu, že opouštět svůj svět si nepřeješ. Ba co víc, na tvém místě bych se zachoval stejně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tímto listem tě proto oficiálně vyzývám na souboj. Místo, čas i zbraň si můžeš vybrat sám. V této zcela specifické situaci ti samozřejmě nemůžu přát hodně úspěchů, ale přesto tě ujišťuji, že jsem ti i nadále všemožně nakloněn.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvůj přítel Konstantin</emphasis></p>
<p><emphasis>P.S. Illan tě zdraví. Nemyslím si, že by bylo dobré ji o našich záležitostech informovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>P.P.S. Přísně vzato už na tomhle světě opravdu straším hodně dlouho. A odpusť starému byzantskému moulovi to jeho věčné lhaní. Už jsem si ale tak zvykl žít několika životy, že občas dokonce sám sobě věřím.</emphasis></p><empty-line /><p>Pečlivě jsem papír složil a strčil ho do kapsy.</p>
<p>„Jaká bude tvá odpověď?“ zeptal se netrpělivě pošťák. „Byl bych velice rád, kdybys mohl odpovědět operativně. Čekají na mě tři další lidé ve dvou světech. Doufám, že sis ráčil povšimnout toho, že tvůj přítel na tobě ponechává volbu zbraně. To je od něj velmi ušlechtilé! Pokud mohu radit, veškeré varianty s meči, šavlemi, kordy a ostatními bodnými a sečnými zbraněmi bych rovnou pominul, protože ty zná a zachází s nimi podstatně lépe než ty.“</p>
<p>„Nebyl Koťa kdysi známej člověk?“ zeptal jsem se zamyšleně.</p>
<p>„Velice známý. A využíval služeb tehdejší funkcionálské sítě. Dopadlo to ale tak, že se neodhodlal přestěhovat se do jiného světa a sám se stal funkcionálem. Což je dosti vzácný případ. Zpravidla to bývá tak, že úspěšný člověk splní vše, co chtěl ve světě změnit, jenže pak už se nehodí ani na funkcionála. Tak co mu odpovíš?“</p>
<p>„Já mu zavolám.“</p>
<p>Pošťák si povzdechl:</p>
<p>„Dobře. To jsem koneckonců předpokládal. V takovém případě se s vaším laskavým dovolením vzdálím. Samozřejmě za předpokladu, že jste se přece jen nerozhodl mě zabít.“</p>
<p>„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. Pak jsem se přizvedl a ze všech sil mu vrazil jednu pěstí. S rachotem se svalil a nešťastná židle, která se během večera skácela už podruhé, se tentokrát rozsypala. Vykřikl bolestí, dotkl se zasažené čelisti a otřel si krev. Pak vstal a zeptal se:</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Za kardinála Rudolfa. A za Elisu. Za pejsky z Pevniny. Zamaskovanej jsi byl, ale myslíš si, že tě nepoznám podle hlasu?“</p>
<p>„To byla smyčkanská operace a já se jen nabídl, že budu komando doprovázet. Ani jsem nebyl ozbrojený!“</p>
<p>„To věřím. Proto jsem tě taky rovnou nezabil.“</p>
<p>Mezitím už k nám spěchali tři číšníci, v hloubi kavárny jakási dívka někam vzrušeně telefonovala z mobilu a nebylo těžké uhodnout kam asi.</p>
<p>„Přes to přese všechno vám přeji plný zdar,“ lehce zašišlal pošťák, který se dál držel za spodní čelist.</p>
<p>Otočil se a jistým krokem se vydal k autu. Já se otočil k číšníkům. Cítil jsem, že bych docela rád ještě někoho praštil. Byli to chlapi jako hory, ale něco na mně je zarazilo a raději zůstali stát.</p>
<p>„To je skandál, pane!“ vykřikl jeden z nich.</p>
<p>„Naprosto s vámi souhlasím,“ přikývl jsem a přímo z hrdla karafy dopil zbytky zubrowky. To pitomé stéblo trávy mi samozřejmě uvízlo v zubech.</p>
<p>Jednou rukou jsem třímal nádobku u úst a druhou jsem začal psát do vzduchu. Ohnivá písmena od prstů odletovala snadno a ochotně. Jeden z číšníků se pokřižoval, kdežto dva zbylí ztuhli. Od stolku v rohu, kde se muchlal zamilovaný páreček, se ozval hysterický jekot.</p>
<p>„Je nejvyšší čas, mládenci,“ řekl jsem a vkročil do nápisu.</p>
<p>No prosím, ještě ke všemu jsem ukradl tu karafku.</p>
<p>Přesně takhle se rodí zbytečné senzace.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Hlava se mi lehce točila. Buď za to mohly skoky ze světa do světa, anebo ta vodka.</p>
<p>Stál jsem v domovním vchodu. Byl to docela obyčejný mírně ušmudlaný vstup do sice ne luxusního, ale taky ne zanedbaného mnohapatrového obytného domu.</p>
<p>Karafku jsem postavil na radiátor a trávu vyplivl. Chvilku jsem jen tak stál a díval se na dveře výtahů. Na jedny z nich kdosi izolepou přilepil vzkaz: „Výtah nefunguje, opraváři přijdou zítra“. Podle vzhledu papírku se dalo soudit, že tu visí už alespoň tři dny.</p>
<p>Kolik asi tak může být hodin?</p>
<p>Venku je noc. Jsou ale slyšet hlasy a štěkající psi. Takže bude tak jedenáct. Obvyklá hodina pro venčení psů na moskevském předměstí.</p>
<p>Věděl jsem, kde jsem se to ocitl. V tomhle domě přece uběhlo celé mé dětství. U okna na odpočívadle mezi druhým a třetím patrem jsme se spolužákem Vovkou vykouřili první cigaretu a shodli jsme se na tom, že je to ohavnost, ale že jednou člověk dospět musí. Na konci osmé třídy jsme pak na stejném místě s ním a ještě se dvěma holkami vypili láhev mizerného levného a sladkého šampusu, načež jsem se poprvé líbal, nejdřív s Mášou a potom s Lenkou. Bylo to směšné a kdoví proč zcela asexuální.</p>
<p>Přistoupil jsem k naší poštovní schránce, uchopil dvířka zespodu a bez klíčku je otevřel. Vytáhl jsem odtud čerstvé číslo <emphasis>Komsomolské pravdy – </emphasis>tu si otec paličatě předplácel, místo aby si noviny chodil jako všichni normální lidi kupovat do trafiky –, reklamní prospekt supermarketu Grošík a lístek s nabídkou připojení k internetu přes firmu Corbina Telecom za velmi výhodných podmínek. Zapátral jsem očima po kartonové krabici, která tu obvykle stávala, ale nenašel jsem ji. Nezbylo mi tedy než reklamní leták vrazit do kapsy. Přivolal jsem výtah, který byl v provozu, a vyjel do sedmého patra. Chvilku jsem jen tak postál za dveřmi a zaposlouchával se. A pak jsem zazvonil.</p>
<p>Za dveřmi se přesně v duchu své funkce přerývavě rozštěkal Kešu.</p>
<p>Zacvakaly zámky. Zámky to mají jednoduché. To se vezme klíč, vyzkouší se, zda je správný, zastrčí se a pak se zámkem otočí. Kéž by takhle jednoduše fungovali i lidé.</p>
<p>„To jsi ty, Kirille?“ Otec na prahu stanul jen v tílku a fotrovských trenýrkách. „A žes nezavolal? Pojď dál, synku…“</p>
<p>Kešu se jako tajfun vyřítil na schodiště a začal po mně skákat. Vzal jsem ho do náruče a vstoupil do předsíně.</p>
<p>„Pán je nějakej vymóděnej, jak na to tak koukám,“ prohlížel si mě otec pozorně. „Ty džíny sis koupil na Ukrajině?“</p>
<p>„Jo, je to tam levnější,“ přikývl jsem a začal se zouvat. Po tváři mi přejížděl psí jazyk a Kešu tu a tam nespokojeně zafrkal.</p>
<p>Otec ke mně okázale přičichl.</p>
<p>„Tys pil či co?“</p>
<p>„Trochu. Ve vlaku.“</p>
<p>Pak vyšla i matka, v županu. A hned se zděsila:</p>
<p>„No ty vypadáš! Jsi děsně hubenej. Dáš si něco k jídlu?“</p>
<p>„Už jsem jed.“ Jen jsem stál a zamyšleně si oba rodiče prohlížel. „Spíš hned půjdu. Jen jsem si přišel pro psa. Když tak mi půjčte pár stovek na taxíka. Zatím jsem si nestačil ani vyměnit peníze a směnárny jsou zavřený.“</p>
<p>„Proboha to si nedáš ani čaj, Kire?!“ rozhořčila se matka. „A nechceš radši spát u nás? Táhne z tebe vodka.“</p>
<p>„To je v klidu, mami,“ namítl jsem. „No tak dobře, čaj si teda dám. Ale rychle.“</p>
<p>Matka odešla do kuchyně a něco si polohlasem nespokojeně bručela. Otec si mě pozorně prohlížel:</p>
<p>„Nějak ses změnil, Kirille.“</p>
<p>„Něco se ti na mně nezdá?“</p>
<p>„To ne, spíš jako bys najednou byl dospělejší.“</p>
<p>„Ale tati, přece už mi není deset! Nechtěls spíš říct, že stárnu?“</p>
<p>„Máš takový vážný oči.“ Otec si povzdechl a vzal si ode mě noviny. „A pojď si dát ten čaj. Přijdeš si po třech dnech…“</p>
<p>„Po třech dnech?“ otázal jsem se tupě.</p>
<p>„No kdys to jel do toho Charkova? Před třema, vlastně před čtyřma dny. Tím spíš. Ani nevíš, jak se matce stýská.“</p>
<p>„Tak čtyři dny,“ hlesl jsem. „Nojo, když je člověk na cestách, tak ten čas běží jinak. Já mám pocit, že jsem vás neviděl snad už měsíc.“</p>
<p>Čaj byl čerstvý a chutný. Matka nikdy nevaří sáčkový, vždycky ho dělá klasicky. Říká, že ze sáčkového čaje cítí chuť papíru. Poslušně jsem tedy pil čaj a přikusoval k tomu přeslazený dortík. Kešu se mi uložil u nohou, očichal mé ponožky, nespokojeně kýchl, ale na svém tradičním místě zůstal.</p>
<p>„To tam máš nějakou holku, v tom Charkově?“ vyzvídal jakoby mimochodem otec. Tímhle se určitě zabývali hned poté, co jsem se (alespoň podle jejich představ) zničehonic sebral, odjel z Moskvy pryč a psa jim hodil na krk.</p>
<p>„Holka bych tomu neříkal, spíš bojová družka,“ ušklíbl jsem se.</p>
<p>Matka, která mě až doposud bedlivě sledovala, jestli nemám náhodou přebráno až moc a nebylo by lepší uložit mě na pohovku v obýváku, okamžitě nadskočila:</p>
<p>„Proboha jaká bojová družka? Snad ses nedal dohromady s nějakýma těma neformálníma organizacema?“</p>
<p>Až jsem se zakuckal.</p>
<p>V jistém smyslu se matka strefila přesně do černého.</p>
<p>„Ale ne, mami. To se jen tak říká.“</p>
<p>„Nech ho laskavě na pokoji,“ zastal se mě otec. „Náš kluk není žádnej blbec a tyhle smečky ho nezajímají. Když bude chtít, tak nám to řekne. Však je mladej.“</p>
<p>Dopil jsem čaj, zvedl se a žalostně zaskučel:</p>
<p>„Tak co? Půjčíte mi na taxíka?“</p>
<p>„To víš, že jo,“ řekl otec. „Ale nechceš tu opravdu zůstat? Mám tu koňáček, že bychom si ještě dopřáli po panáčku…“</p>
<p>„Danilo!“ okřikla ho matka ocelovým hlasem. „Přece mi tu nebudete pěstovat tenhleten půlnoční alkoholizmus!“</p>
<p>„Jako lékař trvám na tom, že sklenka koňaku před spaním…“</p>
<p>„Ten už si svou sklenku dal! Hned ti ty peníze přinesu, Kirille. A nemáme tě vyprovodit? Nebo ti zavolat taxíka telefonem?“</p>
<p>„Mami!“ zaúpěl jsem. „Vždyť je se mnou Kešu – a kdo by asi útočil na člověka s takovým psem ochranářem? Taxíka chytím na ulici a eště to bude dvakrát levnější.“</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale zmínka o psovi je upokojila. I když hlavní metodou ochrany svého pána bylo v Kešuově případě ulízání útočníka k smrti.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Ven jsem vyšel ve své staré bundě, kterou matka někde našla, když si uvědomila, že na sobě nemám „nic pořádnýho“. Poté jsem ještě musel vyslechnout přenášku o tom, jak snadné je přijít o zdraví, a jak je proto třeba si ho chránit. Podle mého soudu by Ditrišova bundička na to, abych došel na roh a zamával na taxíka, plně postačila, ale hádat jsem se nechtěl.</p>
<p>Kešu pochopil, že se jde domů, a na vodítku sebou nadšeně škubal. Stál jsem v kruhu světla pod pouliční lampou a mával. Nějak jsem tentokrát neměl štěstí, auta ani nepřibrzdila, a jak se zdálo, nikdo z běžných černých taxikářů si přivydělat nepotřeboval.</p>
<p>Nakonec u mě zaskřípěly brzdy otřískaného žigulíku. Otevřel jsem dveře – a rozchechtal se.</p>
<p>„Á, stálej zákazník!“ poznamenal vesele Kavkazan za volantem. „Tak nasedej!“</p>
<p>„Nevadí, že mám psa?“</p>
<p>„To víš, že ne, pes je taky člověk. Jen si sedni.“</p>
<p>Nasedl jsem do příjemně prokouřeného tepla, psa jsem pustil na zadní sedadlo a přísně mu nařídil, aby ležel.</p>
<p>„Někde se tam válí hadr, votři mu tlapy,“ řekl řidič. „Pěknej pes. To je čistokrevnej?“</p>
<p>„Jo…“</p>
<p>Naklonil jsem se přes opěradlo dozadu a otíral jsem Kešuovi tlapy. Auto se už rozjelo.</p>
<p>„Ty potřebuješ do Medvědkova, viď? Tak co ty tvý problémy, už se to vyřešilo? Vzpomínám si, jak jsme spolu lítali po celým městě, něco zlýho se ti tenkrát stalo, žejo?“</p>
<p>„Dalo by se to tak říct,“ přikývl jsem. „Upřímně řečeno se ale zatím nic nevyřešilo. Eště pořád na tom dělám.“</p>
<p>„Všechny problémy světa se stejně vyřešit nedaj,“ poznamenal řidič filozoficky.</p>
<p>Vytáhl jsem z kapsy cigaretovou krabičku. Uvnitř se převalovaly dvě poslední papirosy.</p>
<p>„Dáte si?“ zeptal jsem se. „Tabák je to obyčejnej, ale zdaleka. To se u nás nesežene.“</p>
<p>„No, docela rád.“</p>
<p>Kešu vzadu znovu kýchl, aby tak naznačil, co si o kouření vůbec, a v autě zvlášť myslí on.</p>
<p>„To je dobrej tabáček,“ poznamenal zdvořile Kavkazan. „A silnej.“</p>
<p>„To teda jo,“ souhlasil jsem s ním upřímně. „A co vy? Jak se celkově vede?“</p>
<p>„Vyměnil jsem gumy,“ pochlubil se řidič. „Nejdřív jsem chtěl obout zimní, ale pak jsem se rozhod pro celoroční. Zimy jsou teď docela teplý. A jinak točím volantem, to je celý.“</p>
<p>„Prostě taková funkce,“ vypadlo ze mě nečekaně.</p>
<p>„Jaká funkce, hochu zlatej? Ty myslíš, že když je člověk z Kavkazu, tak má prodávat na trhu nebo točit volantem? Já jsem náhodou meliorační inženýr! Normálně vystudovanej. Jenže to všechno dopadlo takhle.“ Odmlčel se. „A věř mi, že můj nápad to nebyl. To za mě všechno rozhodli velký tlustý strejdové. Tak holt budu točit volantem. Taky práce.“</p>
<p>„To jo,“ souhlasil jsem. „A rozdávat pokyny je taky práce…“</p>
<p>„Jenže tohle všechno není nejdůležitější. Nejdůležitější je žít. Ty jsi mladej kluk a myslíš si, že před sebou máš celou věčnost. Jenže hlavní je přece jen žít. Živej vosel je lepší nežli chcíplej lev.“</p>
<p>Byl jsem zticha. Kešu se vrtěl na zadním sedadle.</p>
<p>Bude to pro něj těžké, jestli zemřu.</p>
<p>O rodičích ani nemluvě.</p>
<p>Kdežto Koťa má jen Illan, a to nemluvím o tom, že přítelkyně odjakživa měnil jako rukavice.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>22</strong></p>
<p>Říká se, že před osudem neutečeme.</p>
<p>Pravda, jsou i tací, co tvrdí, že člověk sám je pánem a tvůrcem svého osudu.</p>
<p>Já bych řekl, že pravdu mají ti i oni.</p>
<p>Člověk – to je přece osud sám. Vždy je tu něco, co můžeme změnit. Co můžeme překročit. A bývají i věci, které nikdy nevykonáme. Jichž nikdy nebudeme schopni. I kdybychom se na hlavu stavěli.</p>
<p>Četl jsem několik knih, jejichž autoři tvrdí, že člověk dokáže všechno. Když ho zasadíte do odpovídající situace, tak bude klidně „žrát výkaly a prokusovat hrdla“. Někteří z těch autorů to dokazují velmi přesvědčivě. Jenže já mám stejně pocit, že ty knížky dokazují jen jedno: že právě člověk je schopen i žrát, i prokusovat. Jinak by všechno bylo špatně. Jinak by nic nemělo cenu.</p>
<p>Proto jsem vždycky měl rád špatné knihy. Zejména ty, co se v nich prohlašuje, že člověk je nakonec lepší, než si sám o sobě myslí.</p>
<p>Seděl jsem v kuchyni, kouřil a pil kávu za kávou. Srdci to asi moc neprospívá. Ale dokud jsem v procesu volby, tak se snad nemám čeho bát! A až se stanu funkcionálským kurátorem, tak tím spíš.</p>
<p>No a když se jím nestanu, tak už si o své zdraví nikdy nebudu muset dělat starosti.</p>
<p>Telefon ležel přede mnou na stole. Kešu se chvilku motal po kuchyni, ale když pochopil, že půlnoční svačinka mu nekyne, odešel spát do mé postele, co nejdál od světla a kouře.</p>
<p>Když vám pod okny čadí továrna, tak se můžete přestěhovat někam, kde žádné továrny nejsou. Anebo dosáhnout toho, aby tu místní zavřeli.</p>
<p>Jenže co když je smrt rozptýlená ve vzduchu, co když se před ní neschováte ani v horách, ani na ostrově uprostřed oceánu? Co když ji vydechuje všechno kolem? Co když všem vyhovuje jako halucinogenní vzduch vyhnancům na Nirváně?</p>
<p>Co zbývá pak?</p>
<p>Přestat dýchat.</p>
<p>Nebo si zvyknout.</p>
<p>Momentálně jsem asi opravdu silný. Když jsem jedinou kulkou dokázal zničit ne-anděla, toho starobylého a velice silného funkcionála. Když jsem dal přes hubu pošťákovi a marných snah policajtových jsem si vůbec nemusel všímat. A navíc je asi na tom, jak se mi povede, závislý celý náš svět, takže zlikvidovat mě by bylo riskantní.</p>
<p>S Koťou si nejspíš poradím.</p>
<p>A obsadím jeho teplé místečko. Do Tibetu si zajdu, kdy se mi zachce, jako doma do kuchyně. Budu skákat ze světa do světa, cestovat a jezdit na dovolenou. V téhle práci se nenadřu. Zkontroluju, jak putují pokyny od jedněch funkcionálů k jiným – zase se můžu flákat. Taky bych se mohl věnovat sběratelství. Anebo psát detektivky či filozofické traktáty.</p>
<p>A když se budu opravdu nudit, doskočím si do pravlasti funkcionálů, na Zemi 16. Zajímavé je, proč jí nakonec dali to číslo, a ještě ke všemu tak zvláštní. Aby ji zamaskovali před příliš zvědavými celníky? Nebo snad v řádu světů Vějíře platí nějaká harmonie, kterou já nechápu? I to je možné.</p>
<p>Vulkanické pouště mě příliš nezajímají, zato muzeum s jeho okřídleným strážcem, to je zajímavá věc.</p>
<p>A až mě všechno na světě přestane bavit, odejdu do Smyčky. A budu měnit jiné světy. Co když se mi někde povede udělat lepší? Takový, že tam funkcionály nikdo nebude potřebovat? Kde bude všechno v pořádku.</p>
<p>Jiné východisko koneckonců nemám.</p>
<p>Pohlédl jsem na telefon a jasně jsem si uvědomil, že Koťa v tuhle chvíli taky nespí. Čeká, až mu zavolám. Teď musím vytáhnout spolehlivě uložený papírek a vyťukat dlouhé číslo satelitního telefonu…</p>
<p>Jenže telefon zazvonil sám.</p>
<p>Mobil jsem hned popadl a stiskl zelený telefonek. A pomalu jsem přístroj přiložil k uchu.</p>
<p>„Haló! Nebudím tě?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem. „Sedím v kuchyni a leju do sebe kafe.“</p>
<p>„Já taky nemůžu spát,“ utěšoval mě. „Sedím tu a blbnu si. Píšu verše.“</p>
<p>„Lyrický nebo slavnostní?“</p>
<p>„Satirický. Jak chudák starej válečnej veterán Vasilij Ťorkin dostane povolávací rozkaz. Poslouchej: Roztrh to a čte si, voják, co poznal slávu. Přijďte zítra k nám, na vojenskou správu. Odložil papír Ťorkin, koukl se zpod brýlí: Copak se s vlastí mou děje, že jste mě dostihli? Stydí se poručík bezvousý, ve tváři zjeví se nach: Zřejmě to bude jen chyba, v papírech je vám osmnáct… Směje se Vasilij Ťorkin, směje se milý můj děd: Asi vám počítač vysadil, přidejte klidně sto let. Atakadále.“</p>
<p>„To je legrační,“ řekl jsem. „A blahopřeju k nový zábavičce. Proč mi voláš, tahle pozdě?“</p>
<p>„A proč nakonec ne? Komu jinýmu asi mám volat? Kdybych zavolal Illan a vzbudil ji, tak tu ironii neocení, protože o nějakým udatným vojákovi Vasiliji Ťorkinovi od Alexandra Tvardovskýho v životě neslyšela…“ Utichl a pak se věcně zeptal: „Tak co, už sis vybral? Nač to protahovat?“</p>
<p>„To se snad týká tebe, to protahování. Já jsem mladej a mám radost z každýho novýho dne.“</p>
<p>„Nojo, to mě nenapadlo,“ připustil Koťa. „Ale stejně tady sedím jako na jehlách.“</p>
<p>„Kde tady. V tý tvý Šambale? Slyším tě dobře, ale podle zpoždění bych řek…“</p>
<p>„Jasně. Jestli chceš, tak se stav. A vyhlásíme časově omezený příměří.“</p>
<p>Pohlédl jsem oknem ven. Svítalo.</p>
<p>„Ne, máš pravdu. Oddalovat to nemá smysl. Takže to uděláme takhle – dneska v poledne. Ale na nějakým normálním místě, který by nebylo patetický.“</p>
<p>„Klidně. Co městská skládka, vyhovuje?“</p>
<p>„Už zase ty věčný fórky… Já bych to viděl někde za městem, třeba cestou na Medvědí jezera, tam, co jsme slavili Vitalkovy narozeniny.“</p>
<p>„Panebože, taková nuda. Pole jen, pole, šírý lán! Jako dva bohatýři. Tam to teď bude samý bláto a oranice. Radši bych to viděl u vás na sídlišti, jak je ta zavřená školka. Je tam takovej malej vnitřní dvorek, kam nikdo nevidí.“</p>
<p>„Tam věčně pařej ňáký houmlesáci.“</p>
<p>„Proč houmlesáci, my jsme tam přece taky pařívali. A kdyby nám někdo překážel, tak ho vykopnem. To je přece pro nás maličkost.“</p>
<p>Podíval jsem se oknem ven. Má pravdu – je to uzavřený dvoupatrový blok a školku zavřeli už někdy před pěti lety. Do toho čtverce to asi postavili proto, aby si tam děti mohly hrát, i když je větrno.</p>
<p>„To mi připadá takový trapný,“ řekl jsem. „Říká se, že porodnost se zase zvýšila. Takže to tam opravěj a zase to uvedou do provozu.“</p>
<p>„No a co? Kdo zůstane naživu, ten po sobě uklidí. A eště ke všemu to máš hned u nosu.“</p>
<p>„Tak jo,“ souhlasil jsem nakonec. „Tam to teda pateticky rozhodně nevypadá.“</p>
<p>„Eště zbraň si vyber.“</p>
<p>Roztržitě jsem se rozhlédl po kuchyni a zauvažoval.</p>
<p>„Co nože?“</p>
<p>„Nesedíš náhodou v kuchyni?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Kirille,“ pokračoval váhavě Koťa. „Ale to není nejlepší nápad. Kdys naposled držel v ruce nůž?“</p>
<p>„Nedávno. Před čtrnácti dny jsem s ním v týhle kuchyni páral jednu porodní asistentku.“</p>
<p>„A jo, tak promiň. Já ti prostě jen chtěl připomenout, že jsem už měl příležitost…“</p>
<p>„To si umím představit.“</p>
<p>„Mám ti ho přinést?“</p>
<p>„Ten nůž? Ne, já mám.“</p>
<p>„Takže… takže ve dvanáct?“</p>
<p>„Domluveno.“</p>
<p>Telefon jsem vypnul. Sáhl jsem ještě pro jednu cigaretu a obracel ji v prstech. V krku už mě škrábalo tak, že jsem ji radši vrátil do krabičky.</p>
<p>Vida, jak je to jednoduché. Úplně jednoduché.</p>
<p>A mám to blízko, ani nemusím nikam chodit.</p>
<p>Možných zbraní mám navíc plný dům.</p>
<p>Nejspíš bych si měl vít nůž od Ditriše. Jistě by ho to potěšilo a ten nůž vypadá tak solidně.</p>
<p>Nastavil jsem si na mobilu budík na jedenáctou, zhasl jsem a s mobilem v ruce jsem odešel do pokoje. Kešu jen ospale ňafl, já do něj strčil, zahnal ho z polštáře do nohou postele, svalil se do ní a okamžitě usnul.</p><empty-line /><p>*</p>
<p>Probudil jsem se samozřejmě až ve čtvrt na dvanáct a nezasloužil se o to trpělivě pištící budík v telefonu, ale Kešu, který mi olízal celou tvář. V bytě bylo chladno, radiátory byly sotva vlažné, a já navíc v kuchyni nechal otevřené okno, abych vyvětral ten cigaretový puch. Okno jsem zavřel, psovi jsem vyměnil vodu a nasypal mu zdraví prospěšné psí granule Hills, z čehož Kešu žádnou radost neměl. No jistě, u rodičů se jistě živil nezdravými, zato však velmi chutnými sousty z lidského stolu!</p>
<p>Zatímco pes bez valného nadšení snídal, já si vlezl pod sprchu a s rozkoší ze sebe splachoval zbytky spánku. Definitivně mě pak probudil mátový japonský šampon. Nahlédl jsem do kuchyně, kde se mezitím mírně oteplilo, vytáhl jsem z lednice stářím skoro zkamenělý trvanlivý salám, několik koleček jsem z něj pracně odpižlal, sežvýkal je a zapil čajem. Na kávu už jsem se nemohl ani podívat.</p>
<p>Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem napsal krátký vzkaz rodičům. Pro jistotu. Že jsem v naprostém pořádku, ale musel jsem najednou odjet a pryč budu poměrně dlouho. Pak jsem Kešua rychle vyvenčil hned před domem, za což jsem si vysloužil velmi káravý pohled Galiny Romanovny, která se zrovna vracela ze samoobsluhy. Inu, co se mnou, když jsem takové čuně. Jenže mě mnohem víc zarmoutilo zklamané skučení psa, který se těšil na pravidelnou pořádnou vycházku.</p>
<p>Když jsem ho ale strčil do bytu, Kešu najednou zmlkl a zadíval se na mě tak teskně, že jsem se ve dveřích otočil, přidřepl k němu, podrbal ho za huňatýma ušima a řekl, že je ten nejhodnější pejsek na světě. A že se určitě vrátím. Že se vynasnažím.</p>
<p>Zároveň jsem si pod bundu schoval nůž, na který jsem původně docela zapomněl.</p>
<p>Za tři minuty dvanáct jsem se známou dírou v plotě protáhl na pozemek mateřské školy a průchodem vstoupil do dvorku. Ten průchod byl původně uzavřený mříží, ale místní opilci a bezdomovci na ní zámek už dávno urazili.</p>
<p>Koťa tu ještě nebyl.</p>
<p>To je dobře. Přijít pozdě by bylo trapné. Já to mám přes ulici, kdežto on se sem musí teleportovat z Tibetu.</p>
<p>Obešel jsem betonový dvorek. Pak jsem poseděl na dětské lavičce. Chvíli jsem civěl na malé poničené houpačky a na basketbalový koš nízko nad zemí. Koš byl odlomený a na odrazové desce byla sprejem vyvedena strašlivá tlama a pod ní bylo připsáno: BORYS JE DEBYL. Sáhl jsem na tvrdé y ve slově debil, podíval se na svůj prst a ušklíbl se. Tohle není zrovna místo pro dětské hry. Zato pro pouliční vožungry jako dělané, však se tu taky po koutech válejí rozbité flašky, rozšlapané umělohmotné kelímky a celé závěje špačků z cigaret, dokouřených až k filtru. Tak jsem si zapálil. První cigareta dne mi připadala až chutná.</p>
<p>Pak to slabě plesklo.</p>
<p>Otočil jsem se a pohlédl na Koťu stojícího uprostřed nádvoříčka.</p>
<p>Oblečený byl velmi stylově.</p>
<p>Na sobě měl jakousi starobylou uniformu. Bílé nažehlené kalhoty se zlatou šňůrkou ve švech, k tomu cosi jako frenč, rovněž zdobený šňůrami, a zpod jednoho šosu trčící pochva. Brýle si samozřejmě nenasadil.</p>
<p>„Jen to dokuř,“ vybídl mě, když mě našel pohledem, „já počkám.“</p>
<p>Přikývl jsem a chvatně dokouřil. Zadusil jsem nedopalek, vstal, otřepal si džínsy a přistoupil k němu blíž. Zastavil jsem asi tři metry od něj a řekl:</p>
<p>„Vypadáš efektně.“</p>
<p>„Nejdřív bych ti chtěl udělit několik rad,“ řekl Koťa. „Zaprvé se předem smiř s tím, že tvoji kamarádi a příbuzný budou umírat. Náš život je vždycky mnohem delší, dokonce i když budeš lidi z rodiny a další známý posílat k doktorům-funkcionálům. Zadruhý jednou za deset až dvacet let si uspořádej takový menší prázdniny. Zhruba na půl roku až na rok. V nějaký cizí válce, pokud možno romantický a staromódní. Veroz je pro tenhle účel ideální. Ostatně tohle je stejnokroj ostrovního městskýho státu Faled, vřele doporučuju. Zatřetí nedokážeš pořád bejt sám sebou. Čas od času je třeba vymyslet si novej životopis, novej osud. A pak se snaž v něj uvěřit. Aby se ti zažral pod kůži. Mně se to dařilo. Jinak ti naskočej křídla a meč ti vroste do ruky – prostě přestaneš vypadat jako člověk. A začtvrtý se nauč ovládat co nejvíc zbraní. Kordíkem námořního oficíra počínaje… ani nevím, co všechno už si navymejšleli. Takže dejme tomu bojovým laserem konče.“</p>
<p>„Proč to?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Proto.“</p>
<p>Sám Koťa se ani nepohnul, jen pravička sklouzla kamsi dolů, objevila se v ní dlouhá úzká dýka, následoval krátký švih a mně přímo nad hlavou prolétl stříbřitý blesk.</p>
<p>Otočil jsem se.</p>
<p>Rukojeť dýky (nebo snad námořnického kordíku?) trčela z oka Borise, vypodobněného na basketbalové desce.</p>
<p>„Bít se s tebou nebudu,“ řekl Koťa. „Svatej bohužel nejsem, a kdybychom tu rozložili všechny, který jsem v životě zabil, tak nebude kam šlápnout. Ale já se s tebou nebudu bít. A ještě ke všemu na nože. To je až k smíchu. Přišel jsem tě zabít, ale rozmyslel jsem si to.“</p>
<p>„Ty jsi prostě pozér, Koťo,“ řekl jsem mu. „Ta barva na desce je čerstvá. Napatlals to sem brzy ráno, po našem telefonním rozhovoru. No a s těma tvrdýma y jsi to teda už úplně přehnal.“</p>
<p>Otráveně mávl rukou:</p>
<p>„A co? Co tobě je do toho. Jenom říkám, že já bojovat nebudu. Když pak přijdu o funkci a bude ze mě normální člověk, tak za chvilku zdechnu. Mně je to nakonec jedno.“</p>
<p>Vytáhl jsem svůj nůž a potěžkal ho v ruce. Pak jsem se otočil a nůž jsem hodil. Čepel probodla druhé Borisovo oko.</p>
<p>„Takže se eště neví, jak by se to všechno vyvíjelo,“ upozornil jsem ho. „I když jsem v pozici dost nestabilní. Jsem chodící lokální chronoklasmus, člověk, kterýho vyškubli z jeho světa, ale ten svět se najednou začal vzpírat… Takže si moc nevyskakuj. Mám pro tebe ovšem jinej návrh.“</p>
<p>„Jakej? Chceš mi slibovat, že ze Země zmizíš? To ti nikdy věřit nebudu, Kirille! A nejde o to, že by se ti tady u nás tak líbilo. Jenže jsi hrozně umíněnej a nemáš rád, když tě někdo do něčeho nutí.“</p>
<p>„Dejme tomu, že ze Země neodjedu. Ale na tvoje místo se taky netlačím. Teď jsem zrovna ve stádiu volby, a ta vypadá takhle.“</p>
<p>Stáhl jsem si z prstu ocelový kroužek, poslední zbytek své celnické věže. A hodil ho na zem.</p>
<p>„Tohle je jen kousek železa, Kirille, kterej nic neznamená!“</p>
<p>„To chápu. Ale symbol to je. A já se vás zříkám. Už mě nebavíte. Nikdo z vás – ani celníci, ani kuchaři, ani policajti, ani kurátoři. Jděte prostě do háje. Já jsem člověk a žádnou funkci nemám!“</p>
<p>„Chceš říct, že se vrátíš do toho svýho Bitu a bajtu a budeš tam puberťákům cpát co nejdražší videokarty?“ zeptal se nedůvěřivě.</p>
<p>„To asi ne. Řek bych, že za ty áčka už mě propustili. Vrátím se na vysokou.“</p>
<p>„Proč?“ užasl Koťa.</p>
<p>„Stanu se inženýrem, sestrojím raketu a odletím od vás ke všem ďasům!“</p>
<p>„Jasně. A po nocích budeš vykládat vagony, abys nemusel viset na krku rodičům.“</p>
<p>„Tak zlý to snad nebude. V počítačích se docela vyznám. Tak půjdu na nějaký internetový pracoviště a budu jim tam po večerech zajišťovat poradenský služby. Dejme tomu zrovna Corbina Telecom buduje síť po celý Moskvě, tak nastoupím třeba tam.“</p>
<p>Koťa smířlivě zvedl ruce nad hlavu.</p>
<p>„Počkej! Počkej, Kirille! Jsi hrozně vytočenej, oba jsme rozrušený a vyjukaný. Jasně, ty to všechno dokážeš. Vrátíš se na tu svou vysokou a večer budeš nějakejm kreténům po telefonu radit, co maj zmáčknout… Ale to jsou přece pitominky! To tě v životě nemůže uspokojit! Rozumíš? Funkcionála ze sebe nevyženeš, dřív nebo pozdějc se chytneš za hlavu a začneš se po mně shánět. A taky že mě najdeš, protože se ti to všechno vrátí! Tak proč oddalovat něco, co se stejně musí stát? Já přece vidím, že jsi ve funkci! A že jsi stáh ten prsten a prones pár halasnejch slov, to nic neznamená – člověkem ses nestal!“</p>
<p>„Vypadá to, že se skutečně nedá nic dělat,“ řekl jsem. Přistoupil jsem ke sloupku basketbalového koše. A soustředil se. Jasně, zakopaný není hluboko, tak půl metru a dole je betonový balvan.</p>
<p>Uchopil jsem tlustou ocelovou trubku co nejšikovněji a sloupek z asfaltu vytrhl.</p>
<p>„No tak vidíš,“ řekl Koťa spokojeně. „Vidíš, že to jde!“</p>
<p>V rukou s dvoumetrovou trubkou (na níž se na jednom konci pohupovala hrouda betonu a na druhém deska se dvěma zabodnutými noži) jsem vyrazil proti Koťovi.</p>
<p>Ten trpělivě čekal. Zřejmě se opravdu nechystal vzdorovat, a to mě mátlo.</p>
<p>Rozpřáhl jsem se a vší silou udeřil.</p>
<p>V posledním okamžiku však přece jen nevydržel. Mocným skokem ráně uhnul, odkutálel se po asfaltu, přeskočil přes lavičku a zařval:</p>
<p>„Takhle je to správně!“</p>
<p>Znovu jsem svůj kyj zvedl. Po té ráně do asfaltu betonová hrouda pukla a spadla, takže obnažila ostrý rezavý konec trubky.</p>
<p>Koťa popadl lavičku, která nebyla upevněná. Zvedl ji vysoko nad hlavu a mrštil ji po mně.</p>
<p>Trubkou jsem ji snadno odrazil. Vždyť to vlastně byla jen dětská hračka.</p>
<p>„Kluci! Co to tu vyvádíte, kluci!“</p>
<p>Koutkem oka jsem postřehl dva zubožené opilce, kteří se vynořili z průchodu. Jeden v rukou třímal vytouženou vodku, druhý si nesl dvoulitrovku fanty. Ta limonáda mě skoro rozesmála.</p>
<p>„Kluci, nechte toho! To je hrozný, co tu děláte!“ bědoval ten s vodkou. Druhý, který si patrně uvědomoval o dost jasněji, jakých hrůz je člověk schopen, vytřeštil oči; dál sice pevně držel svou láhev s fantou, ale druhou rukou chytil kamaráda za loket a vlekl ho pryč.</p>
<p>Koťa stál a vítězoslavně si mě prohlížel.</p>
<p>„Promiň,“ řekl jsem, „ale jiný východisko nemám a doufám, že se nemýlím.“</p>
<p>Přikývl a dál na mě upřeně hleděl.</p>
<p>Nadhodil jsem trubku tak, abych ji mohl sevřít spolehlivěji, a prudkým švihem jsem ji vrazil příteli do břicha.</p>
<p>Koťa se trubky chytil. Ozvalo se zoufalé sténání drceného železa. Holýma rukama trubku přelomil, jako by to nebyly ruce, ale hydraulické kleště. Pak klesl na asfalt a opřel se o převrácenou lavičku. Z břicha mu čněl půlmetrový kus oceli.</p>
<p>Přistoupil jsem k němu a posadil se do dřepu.</p>
<p>„Vidíš?“ řekl Koťa. Tvář mu vůčihledě bledla. „Vidíš, jak je to všechno jednoduchý?! No tak, dělej…“</p>
<p>„Všechno je naopak hodně složitý,“ odpověděl jsem. „Ale doufám, že jsem nic nepoplet. Já nechci bejt kurátor. Ani funkcionál. Jděte všichni do hajzlu!“</p>
<p>Popadl jsem konec trubky, vytrhl ji z Koti a odhodil stranou.</p>
<p>„Za chvilku umřu,“ poznamenal Koťa lítostivě. „Ztráta krve, traumatickej šok…“</p>
<p>Pohlédl jsem na krev zasychající na jeho uniformě.</p>
<p>„Ale kdepak. Ty neumřeš. Ty jseš totiž kurátor. Mocnej funkcionál, kterej šikovně řídí personál v technogenním světě Démos.“</p>
<p>„A co ty?“</p>
<p>„Já jsem obyčejnej člověk. Protože tu volbu už mám za sebou. Že tě nedorazím. Takže jsem přestal bejt funkcionálem.“</p>
<p>„Počkej, tomu nerozumím.“ Koťův hlas už mírně zesílil. Pokusil se své rány dotknout a strašlivě se zašklebil. „Bože, to je ale bolest… Kdybys ty jen věděl, jaká je to bolest!“</p>
<p>„Umím si to představit. Ale neboj, do večeře se ti to zahojí.“</p>
<p>„To ti stejně nebude nikdo věřit. Stejně si všichni budou myslet, že jsi funkcionál. Že svý schopnosti jenom tajíš!“</p>
<p>„Tím líp. Tak se aspoň budou bát mě zmáčknout. Co kdyby se mnou do pekel šel i celej tenhle svět? Ono je vlastně ohromný, že si nikdo nebude ničím jistej.“</p>
<p>Koťa se zavrtěl a posadil se pohodlněji. Pak věcně poznamenal:</p>
<p>„Nojo, zahojí se to… Cítíš v sobě eště něco?“</p>
<p>„Nic. Absolutně nic.“</p>
<p>Sáhl jsem po masivní ocelové trubce a pokusil se ji zvednout. Ani se nepohnula.</p>
<p>„Jaks to dokázal?“</p>
<p>„Každej člověk má svůj vlastní osud,“ řekl jsem. „Vy měníte ve funkcionály lidi, který by mohli změnit osud lidstva. Jenže světů je nekonečně moc. A někde daleko v těch jinejch světech lidi vlastní osud respektujou, ovšem přece jen se ho snažej změnit… Pevně doufám, že nejen ve válkách. A opravdu k lepšímu. Já myslím, že ta deformovanost, ta nepřirozenost existence funkcionála je zároveň zdrojem jeho síly. My… Vlastně ne, teď už vy. Vy jste silný jen proto, že nežijete vlastní životy. Protože děláte něco jinýho, než jste vykonat mohli a měli.“</p>
<p>„A co máš vykonat ty?“</p>
<p>„Namouduši nevím. Nejdřív se vrátím na tu vysokou. Třeba bych opravdu měl zkonstruovat nějakou raketu.“</p>
<p>„My jsme tě ale ze školy nevyhnali,“ připomněl mi Koťa. „Z tý jsi odešel sám. Tehdy mě ani nenapadlo, že by z tebe moh bejt funkcionál, o tom všem jsi taky rozhod sám. Vzpomínáš jsi, jak jsi říkal, že už tě nebaví chodit do školy jen proto, abys pak celej život jen utahoval matky a kreslil technickou dokumentaci?“</p>
<p>„Koťo,“ zasmál jsem se. „A kdo ti řek, že funkcionálové jste jenom vy? Těm, co se producírujou po vašich průchodech, co se cpou v drahejch putykách nepředstavitelnýma lahůdkami a pořádaj večírky na pobřeží pravěkýho oceánu, je šumafuk, jakej je rozdíl mezi tebou a mnou! Ty nepotřebujou vesmír, nepotřebujou vědecký objevy ani víru v Boha, ani třetí poému o Odysseovi. Pro ty je mnohem užitečnější, aby našinec stál v krámě za pultem a prodával tam kompový sarapatičky.“</p>
<p>„Mám v kapse cigarety, vytáhni mi je,“ poprosil mě Koťa.</p>
<p>Vytáhl jsem odtud nazlátlou krabičku, vyjmul z ní jednu cigaretu, zapálil ji a vložil Koťovi do úst. Ruce měl celé zkrvavené.</p>
<p>„Vem si taky,“ vybídl mě. A pak dodal: „Tu krabičku si nech, za stipendium si takový cigárka nekoupíš.“</p>
<p>„To ne, díky. Už nejsem funkcionál, tak si musím svýho zdraví trochu hledět.“</p>
<p>Vstal jsem, otřepal si kolena a zeptal se:</p>
<p>„Nemám ti přinést deku? Abys tu nenastydl. A nedělal Illan starosti.“</p>
<p>„Neboj, nenastydnu.“</p>
<p>„Jak myslíš. Já asi půjdu. Musím venčit psa.“</p>
<p>A vyrazil jsem. Až v průchodu jsem se otočil. Koťa kouřil a díval se na ponurou moskevskou oblohu. Co tam asi viděl. Že by horké byzantské slunce? Co všechno v životě udělat měl, ale neudělal, protože dal přednost funkcionálství?</p>
<p>Šel jsem domů.</p>
<p>Ti dva mazavkové stáli z venkovní strany plotu a cosi vzrušeně probírali. S láhví vodky už skoro zatočili. Mávl jsem na ně rukou a oni se chvatně klidili pryč.</p>
<p>Co asi měli vykonat oni? Jaké to byly činy, pro kohosi nepohodlné, co je vypudilo ze života způsobem velice prostým a spolehlivým, i bez sladké pilulky funkcionálství?</p>
<p>Nevím a už se to nedovím.</p>
<p>Já už zázraky nekonám.</p>
<p>Já svět už nikdy změnit nedokážu.</p>
<p>Zato ale dokážu uhájit své poslední právo, které člověk má – právo zůstat sám sebou. Právo obdělávat svou zahradu.</p>
<p>A mně je dražší bol a sten…, vzpomněl jsem si na Zemi 16, kam se už v životě nepodívám. Teď už mám jen jednu Zemi. „…a vzácný blaženosti vzdych, než navždy býti otrokem toho, kdo k výšinám mě zdvih!“</p>
<p>Když jsem se vrátil domů, v předsíni mě čekala obrovská louže a sice znejistělý, ale oprávněností svého činu si jistý Kešu. Inu, každý protestuje, jak umí.</p>
<p>Nevynadal jsem mu.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>Sergej Vasiljevič Lukjaněnko</strong></p>
<p>Jeden z předních současných ruských autorů fantastické literatury se narodil 11. dubna 1968 v kazachstánském Karatau (městečko v Džambulské oblasti na jihu země). Vystudoval obor lékař-psychiatr na Státní lékařské fakultě v Almaty, avšak této profesi se prakticky nevěnoval. O fantastiku se zajímal již od dětství – mezi jeho oblíbence patřili Krapivin a Heinlein. Delší dobu působil jako zástupce šéfredaktora časopisu Miry (Světy), zaměřujícího se na fantastiku, a právě tehdy – ve druhé polovině 80. let – se pustil do psaní svých vlastních povídek. První z nich, Narušení (<emphasis>Narušenije</emphasis>), vyšla v časopise Zarja (Úsvit) již v roce 1988. Úspěchy jeho krátkých příběhů ho po několika letech přivedly na dráhu profesionálního spisovatele; nutno říci, že oblibu u čtenářů získal hned od začátku své tvůrčí dráhy. Po rozpadu Sovětského svazu se přestěhoval do Moskvy, která mu brzy přirostla k srdci. Žije tam dodnes a v tomto městě se odehrává i nemalá část jeho knih.</p>
<p>Jako první byla Lukjaněnkovi publikována sbírka <strong>Atomový sen</strong> (<emphasis>Atomnyj son, </emphasis>1992), obsahující průřez jeho dosavadní povídkovou tvorbou. V témže roce vyšel i jeho první román, jenž mu okamžitě přinesl popularitu. <strong>Rytíři Čtyřiceti ostrovů</strong> (<emphasis>Rycari Soroka Ostrovov</emphasis>) jsou příběhem skupiny dětí, unesených mimozemskou rasou na jinou planetu, aby tam mezi sebou bojovaly o šanci vrátit se domů.</p>
<p>Mnohem výraznější však byla trilogie Lord z planety Země (<emphasis>Lord s planěty Zemlja, </emphasis>Triton a Argo 2009) z roku 1994, tvořená romány <strong>Princezna, pro níž stojí za to zemřít, Planeta, která není </strong>a <strong>Skleněné moře. </strong>V těchto klasických dobrodružných space operách se mladý hrdina ze současnosti (zpočátku spíše antihrdina) ocitá ve vzdálené budoucnosti Galaxie, kde usiluje o záchranu mladé šlechtičny, svádí boje s náboženskými fanatiky, a dokonce zasahuje do velkého konfliktu lidstva s mimozemskou civilizací.</p>
<p>Díky dilogii <strong>Hranice snů</strong> (<emphasis>Linija grjoz, </emphasis>Triton 2005) a <strong>Vládcové iluzí</strong> (<emphasis>Imperatory iljuzij, </emphasis>Triton 2005), která v Rusku poprvé vyšla v roce 1996, se Lukjaněnko ocitl mezi naprostou špičkou ruských autorů sci-fi. V dokonale propracovaném vesmíru se mezihvězdný tulák a profesionální bodyguard Kay Altos zaplétá do záležitosti, která může změnit osud celého lidstva. Obě knihy bývají označovány za „filozofické space opery“; a třebaže toto hodnocení ne zcela sedí, rozhodně se nejedná o bezduché akční příběhy, nýbrž o texty s „něčím navíc“, jak už je u Sergeje Lukjaněnka zvykem.</p>
<p>V roce 1996 se na trhu objevila také povídková sbírka <strong>Odložená pomsta</strong> (<emphasis>Otložennoje vozmezdie</emphasis>), v jejíž titulní novele je velice věrohodně vylíčen svět, zdevastovaný jadernou válkou, a dark fantasy <strong>Chlapec a Temnota</strong> (<emphasis>Maľčik i Ťma</emphasis>) – posledně jmenovaná kniha později vyšla také jako Dveře do Temnoty.</p>
<p>Na další trilogii Lukjaněnko spolupracoval se spisovatelem, básníkem a hudebníkem Julijem Burkinem. Knihy <strong>Dnes, mami!</strong> (<emphasis>Segodňa, mama!, </emphasis>1997, přip. Triton), <strong>Ostrov Rus</strong> (<emphasis>Ostrov Rus’, </emphasis>1997) a <strong>Car, carevič, král, králevic…</strong> (<emphasis>Car’, carevič, koroľ, korolevič…, </emphasis>1997) spojuje kromě hlavních postav také kousavý humor a satira. Autoři se bez servítků vysmívají všemu a všem – od žánrových klišé až po stav současné ruské společnosti.</p>
<p>Po zvláštním mystickém thrilleru <strong>Podzimní návštěvy</strong> (<emphasis>Osennije vizity, </emphasis>1997) přišla další kniha, která se v Rusku stala kultovní. Kyberpunkový román <strong>Bludiště odrazů</strong> (<emphasis>Labyrint otraženij, </emphasis>1997; Triton a Argo 2007) vzbudil tak velkou vlnu zájmu (především mezi počítačovými nadšenci), že se dočkal řady dotisků i dvou pokračování – románu <strong>Lživá zrcadla</strong> (<emphasis>Faľšivyje zerkala, </emphasis>1998) a novely <strong>Průzračné vitráže</strong> (<emphasis>Prozračnyje vitraži, </emphasis>2000), publikované původně pouze na internetu (obě tato díla u nás vydala nakladatelství Triton a Argo roku 2008 v jednom svazku pod názvem Lživá zrcadla). Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy vedle skutečného světa existuje i masově používaná virtuální realita – Hlubina. Ze všech jejích obyvatel jsou nejzáhadnější diveři, kteří se v digitálním neskutečnu cítí jako ryby ve vodě a dokáží dělat věci, o nichž se dnešním hackerům ani nesnilo.</p>
<p>K vesmírným science fiction se autor vrátil v románech <strong>Hvězdy, ty studené hračky</strong> (<emphasis>Zvjozdy cholodnyje igruški, </emphasis>1997; Triton a Argo 2006) a <strong>Svět stínu</strong> (<emphasis>Zvjozdnaja těň, </emphasis>1998; Triton a Argo 2007). Lidstvo se do vesmíru dostalo příliš pozdě. Galaxie je již rozdělena mezi mimozemské rasy, pro něž jsou noví kosmičtí cestovatelé jen bezvýznamnými služebníky. Nebyli by to však lidé, aby se svému osudu nevzepřeli.</p>
<p>Že mu není cizí ani žánr fantasy, ukázal Sergej Lukjaněnko v knize <strong>Zlé časy pro draky</strong> (<emphasis>Ně vremja dlja drakonov, </emphasis>1997), na níž spolupracoval s jiným výborným mladým autorem Nikem Pěrumovem. Originální fantasy je i román <strong>Chladné břehy</strong> (<emphasis>Cholodnyje běrega, </emphasis>1998) a jeho pokračování <strong>Nadchází jitro</strong> (<emphasis>Blizitsa utro, </emphasis>2000), odehrávající se v alternativním světě, v němž se místo Ježíše Krista objevil Nevlastní syn Boží, který lidem přinesl magii a zcela tím změnil běh dějin.</p>
<p>Konec roku 1998 přinesl knihu <strong>Noční hlídka</strong> (<emphasis>Nočnoj dozor, </emphasis>Triton a Argo 2005), o které asi není třeba se zvláště rozepisovat. Stačí jen poznamenat, že nesčetněkrát dotiskovaná, zfilmovaná a cenami ověnčená sága o věčném boji sil Světla a Tmy přinesla spisovateli obrovský věhlas doma i ve světě, velké peníze a také obavy z toho, aby u čtenářů nebyl navždy zaškatulkován jen jako „autor Hlídek“. Druhý díl <strong>Denní hlídku</strong> (<emphasis>Dněvnoj dozor, </emphasis>Triton a Argo 2005) napsal ve spolupráci s Vladimírem Vasiljevem, třetí – <strong>Šerou hlídku</strong> (<emphasis>Sumerečnyj dozor, </emphasis>Triton a Argo 2005) – opět sám. V roce 2005 spatřila světlo světa kniha <strong>Poslední hlídka</strong> (<emphasis>Poslednij dozor, </emphasis>Triton a Argo 2006), která měla celý cyklus definitivně uzavřít, ale i samotný Lukjaněnko si zřejmě už tehdy uvědomoval, že <emphasis>definitivně </emphasis>je v případě světa Hlídek příliš silné slovo. Znovu (a mám za to, že nikoli naposledy) se do něho vrátil v povídce <strong>Drobná hlídka</strong> (<emphasis>Melkij dozor), </emphasis>publikované v roce 2007.</p>
<p>Lukjaněnkův několikaletý příklon k fantasy však neznamenal, že by autor zanevřel na sci-fi příběhy, odehrávající se ve vzdálené budoucnosti. Patří k nim román <strong>Genom </strong>(<emphasis>Genom, </emphasis>1999), v němž lidská rasa, geneticky rozdělená na dva odlišné „poddruhy“, čelí hrozbě v podobě agresivních mimozemských vetřelců. <strong>Tance ve sněhu</strong> (<emphasis>Tancy na sněgu, </emphasis>2001), zasazené do téhož pochmurného světa, sice byly napsány později, odehrávají se však sto let před událostmi Genomu.</p>
<p>Román <strong>Spektrum</strong> (<emphasis>Spektr, </emphasis>Epocha 2005, nové vydání připravuje Triton/Argo) v Rusku vyšel v roce 2002 a znamenal návrat ke svižným dobrodružným space operám z počátečního období Lukjaněnkovy tvorby. V nedaleké budoucnosti se před lidstvem otevírá celý vesmír – je totiž kontaktováno mimozemskou rasou Klíčníků, přinášející technologii teleportace mezi planetami.</p>
<p>V roce 2004 se čtenáři, čekající na další Lukjaněnkovu knihu, dočkali alespoň povídkové sbírky <strong>Gadget</strong> (<emphasis>Gadžet, </emphasis>2004), obsahující celou řadu žánrově odlišných příběhů – starších i těch nejnovějších. Autor se během tohoto období kromě práce na Poslední hlídce a tvorbě filmových scénářů věnoval také psaní povídek, vycházejících v časopisech i v rozličných tématických antologiích.</p>
<p>Kirill, hlavní hrdina knihy <strong>Nanečisto</strong> (<emphasis>Černovik, </emphasis>2005; Triton a Argo 2008), je doslova vymazán ze světa. Přátelé, sousedé, kolegové z práce, ba i milovaná dívka na něho zničehonic zapomínají, jeho občanský průkaz se rozpadá v prach. Kdo za to může? Kirillovi nezbývá, než aby se to pokusil odhalit. Slibně se rozvíjející příběh pokračuje ve druhém dílu série, který se jmenuje <strong>Načisto</strong> (<emphasis>Čistovik, </emphasis>2007; Triton a Argo 2010).</p>
<p>Zatím posledním vydaným románem Sergeje Lukjaněnka jsou <strong>Konkurenti</strong> (<emphasis>Konkurenty, </emphasis>2008). Jde o literární zpracování v Rusku populární internetové hry Starquake (www.starquake.ru). Kniha, jejíž hlavní hrdina ke svému překvapení zjišťuje, že je herní svět o dost živější než se by se mohlo zdát, je sice očividně komerční záležitostí, ale přesto se nese v poutavém, akčním duchu a nezapře autorův typický styl.</p>
<p>Sergej Lukjaněnko žije, jak již bylo řečeno, v Moskvě. Je ženatý a má jednoho syna. Chová několik domácích zvířat, rád vaří a kouří svou oblíbenou dýmku. Jeho největším koníčkem je psaní – což je nejspíš dobře, neboť ho právě psaní zaměstnává natolik, že mu už na nic jiného prakticky nezbývá čas. Za své knihy získal řadu cen; je nejmladším držitelem Aelity, nejprestižnějšího ruského SF&F ocenění, jež se uděluje za největší přínos do rozvoje fantastických žánrů. Jeho romány byly přeloženy do řady světových jazyků; točí se podle nich filmy a na jejich základě vznikají také stolní i počítačové hry.</p>
<p>Lukjaněnko je autorem, který nezklame. Jistě, jako každý spisovatel má lepší a horší knihy, žádná z nich však nebyla propadákem, žádná neurazila čtenářskou veřejnost. V jeho dílech snad každý nalezne to své – ať už je milovníkem přímočaré akce, nebo literárním gurmánem, pro nějž jsou nejdůležitější důmyslná podobenství o relativnosti dobra a zla a věčné hledání místa člověka ve světě. Navíc mu není cizí žádný z fantastických žánrů – umí napsat vše od kyberpunku, přes space opery až po hrdinskou fantasy.</p>
<p>Navzdory tomu, že Lukjaněnkova spisovatelská dráha již trvá téměř patnáct let, stále mu neschází chuť do psaní a množství nápadů. Existuje nemálo autorů, kteří psali kvalitně jen do doby, než se proslavili, a kteří ve svých dalších dílech už pouze pilně vykrádali sami sebe. Lukjaněnko se však nenechal zkazit literárním věhlasem ani vysokými honoráři. Stále zůstává spisovatelem, který má rád své čtenáře, a každá jeho další kniha přináší něco nového a originálního. Počkejme si tedy, čím nás překvapí příště. Rozhodně je nač se těšit…</p><empty-line /><p><emphasis>Konstantin Šindelář</emphasis></p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Sergej Lukjaněnko</strong></p>
<p><strong>Načisto</strong></p><empty-line /><p>Z ruského originálu Čistovik,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Izdatělstvo AST</p>
<p>v Moskvě roku 2007,</p>
<p>přeložil Libor Dvořák.</p>
<p>Vydalo nakladatelství Triton jako svou 1392. publikaci,</p>
<p>v edici Trifid svazek 379.,</p>
<p>a nakladatelství Argo jako svou 1380. publikaci,</p>
<p>v Praze roku 2010. Vydání první.</p>
<p>Odpovědná redaktorka Marcela Turečková.</p>
<p>Korektury Michaela Šmejkalová.</p>
<p>Ilustrace na obálce Milan Fibiger.</p>
<p>Grafická úprava obálky Dagmar Krásná.</p>
<p>Sazba Petr Teichmann.</p>
<p>Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.</p><empty-line /><p>ISBN 978-80-7387-373-8 (Triton)</p>
<p>ISBN 978-80-257-0275-8 (Argo)</p><empty-line /><p>Knihy nakladatelství Triton si můžete objednat</p>
<p>na internetové adrese www.tridistri.cz. Tamtéž naleznete</p>
<p>informace o zvýhodněných cenách SF klubu Trifid.</p><empty-line /><p>Knihy nakladatelství Argo distribuuje</p>
<p>knižní velkoobchod Kosmas,</p>
<p>e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz.</p>
<p>Knihy je možno zakoupit také v internetovém</p>
<p>knihkupectví www.kosmas.cz</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJwAnAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCASwAv4DASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAQACAwQFBgcI/8QAUhAA
AQQBAwIEAwMHBwYOAgEFAQACAxEEBRIhMUEGEyJRMmFxFIGRByNCUqGxwRUWM2Jyc7IkJjZ
DktEXJTQ1RFNUY3SCk+Hw8aLCRVVkN4SD/8QAGgEAAgMBAQAAAAAAAAAAAAAAAAQBAgMFBv
/EACwRAAICAQQCAgICAwEBAQEBAAABAhEDBBIhMSIyE0EFUSMzFGFxQoEk0aH/2gAMAwEAA
hEDEQA/APNH8EhJh9NJS8PKY1XQEofXCcHilHVhIcBSVHF4RsOKiKR+SkkkD+SkXpgSIKAH
F3NpbrTOyXZAD9yW5MQ5tAEtpbgo74SQA/cEtyYkpAeCAbSJBKb2QQA8JWE2yggCSwlaYja
AHE8IDhNPVDlAEm5Im0y0LPZADyUuqYLRB5pBA7i0eEy+DaVhADuEVHfKVoAkBPuld91HaV
oAkSUe5LcgCS6Qs2m2jZQA60i5R2bRtADybQ5CbZS3FQA8OKRcbUZJCVk8oAkJJQshMslG0
AODvdHdaZ2QBpSBISUgU2yhZUAPRUdpWUAPPySs+6ZZRtADrpHfajsoEn3UgSbijZPCiFo2
UASAm6tIuKjspFxQA8nhIOTLJS5UASWlaYCUrKAHWkCm2laAH2gm2ggB6NpiVqQHUHI/Dwo
7N2iHIAf2pO3UKUV82hZ5UAS7qS3D2UYJ7pWUASbh7UluUdpWgCS0gQo7PRIFAEm4eyW7no
o7KSKAkJ+SXATPvQ5QBJuB6oUxMSN9lIDi1iGxtoAmkkAHawIFrClaRQAtjENrUUkUACxpR
ETEkFADtrWhOja2kzk8IgnoEUApOXFMaFIfjcmhViWCG8Wgn9k0hWoqMSRKVIJEPqlXzS59
0ufdAAQ5RQv5oAXKVpX80kAK0gUkqQAUkEh9VIBCSCSAChXKXKRQAeKS4QCSADaVpIV80AL
hJBLlABtG+LQpBBASkUuyFIANpWh3Sr3QAQj0QpIi0AHhBIBJABStA2hygByRQSQASULS59
kiEAJK0qSpACKVpJUpASNoHgpXZQAbQJRKCgBWaRQCXPugApWlSCADYSsWh3SKAHJXaF/NL
6IAKCKHXogBI2gggB1pWgEqKACkgEuUAFLhDlKkAJFCkkAEpJUlSAEgUj9UEAG0bTaRQAbS
tApIAISQCXdADuyCSSADaFpIAoAKXKSNoASQSSQAaSQtJSAiEEfqhRQASkglagA90WCyU1P
ZXugAf6x6A6I/6x6DVWJYIBRPA5SFeyThasVGmkkrSQSL70kkioAaUkkLQAa+SSQKSAAlaS
XFoARCQCKSkBUklaVoAFIlKykUAKuEBwilSAETaG1GkkACkaSQHPVACSR4pJBAqSpJIlACr
lL6pBIoAXCXCXCSACB80qHugEkAGh7obfmkkgBACkaCHRK0AGvmhXzSQJQAqTk0IgoAKSHV
JACpLgHhK0rQAkiEkkAIAJUlwkgA0ENqSNoAW1DajaSABSIACSSAEl0SCVoAVJUUrStACAS
KKSAAEqSRQAKSpFA2gBUlSQtG0ACkqRtK0ANIKQCNpWgBUlRStAlABopUhfsjfCAAkikgBJ
WklSAEhSdSFIASSKSAEkl2Q7oAKSKQpAA+qXKNBJAASSSQAE9ldwm3ynxeq0AN58x3zQaa6
p5+MqMGyVWJYeCkenVIGxSBKsVGoocooJEgigoARTaTkEAJBFJAAKRIHHX6I8f/AErOLpmd
mMMmLiySV9FaMG2Q5JIrc+yH3q9LoupQReZLiPYO90qdgdwD80NOL5IjLcNoo1808QS/9U/
/AGUjBLX9E/8A2ShRsN6SGV80E98T4mtLmEX7hBrHPdTQSfYKt/VE/wDm7BykCpfs8tf0b/
8AZUZjez4mOA+YVtsl2iu64obaSNJKFxyy9/QL5RNnoEub6J7IpJD6Y3O+gUpN9Ih1HtkfN
JdFaGm5gG52M4j6KCSN0cu17S0+x7I2v7IjKxhKI56pwjLidoJ+iPkS/wDVv/2So22gbrtj
OnRJSeRKP9W//ZKYQQaIoqXHagjKxvN0kUaJ47qQY8tA7HV70im+iW1HsiukUADZtJQTQbp
BFAbnGgj7IYfmhfClOPI1m5zXAe5Ci4AUtUTGpciBJSLSUWNLjQClfBKxu4sIHzCK4sq2ky
ICweeUgEjXskoJFVFCwR81IyOSUfm2lx+QTZI3Ru2uBBQ7XJCknwNPA+aR4rlSRxSSg7GFw
HsE17Cx1ObzSn6sm10NJ44KINohocKA9Se7HmY3dIwtHYkIUW+QtfZHwl96QHKcxheaa2yh
A3wNtJPfDJH8bC0fMJvCKohO0NRtKueFIMacixG4j6KIpshyS5YwoHqE58cjOHsLfqE2wOy
nplkr6YrpJFo3FP8As8xP9E78ERtkKSumR90gnEVwRRQHVR12D5qg1SB6dUWhz3bWtJPyTn
RvjI3MLfqFKT7ByW6hnPFC77BWp9NzMaFk02M9kT+Q81SgYwv4DSXdqXR6brkzYm4epYj54
DwHEdB7fRXxxTM8k9rpGLh6TnZ5P2eBzwP0h0Cqva5ri13DgaXTZ3iLJDH4+n4X2aKqD2tN
rmZN24773XzamcVHojHNyTb+hv1SUjIJHttrHH6BNdG5hp7S36hZbZJWzRSjIbXCBNJ3dAi
yhcll2CuElIIJS3d5btvvXCj5uq59lNNFYyTsXNWDaXZSnHmDNzoyxvvSi70iSoncpcIRNH
olu7J8cT5eI2lx70hJDJEfWwj6oVkurq+QUldfNCyeifHFJI4NYxznHgUEbWDpdsYOebpHt
a0f5A1Z1bMGRwPfhVsnAy8V23IgewgdCFb45dlFkRXsgX2RCXJHPRIKhoJJJJBAkkkkAIJH
gpJIAVpX8kkvvQAr+SVn2Qv5o380ABSwkC1GKvkqaEN5QAyT4j/ZUY6qWT4j/ZUbRyqRLMI
6ok0iBz1ReBSuQRnkJAJIoASCKSgBqX1RQPKkAfRH9LnpSSX7So+w+jT8P6YdS1FjXA+Szl
xXV6v4hxdFkbjRQBzi3gewWH4Q1BmPnHHLgPO4HyR8YadJDl/aaJik6uP6JTkHWO0c+a3Zl
FluPxhjzxSQZEPlW0gEdvkuTj5c0ijRsEoEA/M/vSj2l1gDdfRYSm5djCwxi3TPR489mHok
WXM0vaIxw0BZv898CrGFP/8Aipc4A+Dmncb8pvK4Uk1uH4JnJlceEhbDhU1dm94j1vF1fGx
zDG5jmOJN17Kv4UP/AB/jgUQd3T6LIraSAeStbwsb8QY5HcH9yXjkcpcoYnjUcbSZ1mqeI8
XSsv7LLBKSAHWK7oR6hpHiGB2JIWNkdy0PHq+v1XP+NP8AnxvYiBtkfesOCQjIaWkghwdQ/
gt5ZfPbQtDEvi3I0Nb0STSMgBpL4ZPgLuv3rK5s10Nfiu58S/n/AA1FPKPzwDXN+V9Vg+F9
MZqGomSQExwU4j3KyyY7mbY838dv6LOj+FXZcLcnLc6KI8hvd3z+i25dV0jRIfIiAc4cFkf
UfMrL8Va7J9odp2PIBGwetw7/ACK5S+/I+Xt/7K8sixtJFYwlnvcdqfG2nkD/ACSYkfRc94
jz4tR1b7TAdrHQsBHseVl/U/gltHbv1tYyy7zXHp1Dk2/CRJ16Jg5FO/cur1bX8fSZhFJiy
P3c22lynhBoPiGLn9B37le8bX9pgPeqpbY2447F5wU89WXR42wN7Q7BmA+e1chqUzcjPnnj
9LJHkgH6qEjb2u/2Jo5PX7ljLLKQ3DDGDF2P0XotNHhZnAs43t/VXnddeey9GAvwsz/w3/6
rXTpNysX1ba20ecV6evskiUksh36Fx3T4TtnjeOzx+9RlPj4laa4tTH2Ky9Gdt4ofu8LtG0
Dc6M9Fwzj6uF2/iYn+a8B7AMC4lzeBXVa5lQvpm5QZPgOP8o4w/wC9Z+9dR43LmRYwB2h13
X3LmMAf8ZY3963966fx0fzWJdHr/BWil8bIyNrLFHIEduoQqhdInrwl9Sl12NN8HVeBwTNk
R0KNFY2vSGTVZ3H9bb/Ba/gd1ZkwPNgLH1xu3Vpx/WJTMq+MTg7zNM2vBO7/ACppquOqxdc
o6pMB70trwVZlns+yydSxpMrXpMeEW976+iK3QVExe3NKyXwzpT9Q1Bsjm/moDucfc9gr/j
DVGyObpsFbGkF5H7AtLKlg8M6H5Md+a5vFdS7ufuK4d8hle57iSXck/NROox2rsiDeWe76G
A3x8+Ff0Qka1hi+PNaD+Ko9qPTsrujkjWsIf98396xx8tDWZ1Fo2/HDaysMjoWP6fULliur
8dgNysIDsx/7wuVVsyqRnp3cQtjdKREwbnONAfNek/aIcDExInAb5CxgBHTjlcZ4axvtOsw
7mkCP1324V7xfnuGqxRs9DsZt37k8hMY6S5F86eR7CTxvAW5OPkhvoLCOPdctts8+1ld5rL
RqvhZs7CCWND/wC4MG+VlmVO6NdM247f0SQPLZWvZwQvUI5oo4scP2je1obY7kdF5a0DeAu
58TTvh0TGew7XNfGQfbhaYaabMtTFykqOa8Raa/A1F1D81ISWH96yhdmhRC7yRrPE/h8Ebf
NYOPdpH+9cLIx0coZJYLDRKxzqluXRtp57vF9ov+Hzt8QYVdDIBS1vGxP2/DB4/NO/esjQL
/AJdwh0PnDqtjx3/zjiH3idX4q9L47Kyf8xl+HH+XruPxe94C7HWPEEGjzxwS475C5pI2V7
/Ncb4f/wCfsMf96Fp+OOdTxD3MR/etIzksdmeSClmSZf8A564dc4U//wCK5fWcmHN1eeeMU
yRwP7FTLuaITeBx27JeWSUqsYx4Yw9TuPCEgOlTlwvY8AcfJDxRgfyjprM3Hpzogfh/VTPB
vq0vKaOofxX0UXhfVKnm02Y2HOJjJ6A+ybVONMRlu+RyX0ciOpSBI5HVaviLSzpeouDG/mp
PVHSymkHm+PdJ7anR0ozUo2duTu8BXQv7Oef/ADLiAPh+q7htfzAJ63jn/EuHANgDhbZUk0
LYG+bO3ld/mI5zmgl8O2/vXDlu2ubrt+r8l3Dzt8B0B1g4v6rnvD+knVdQY1w/Mx8yO9//A
HRkhbVEYZ1GUn9G34WwG6dhyajl/mw9nfs33/Fc3rGoO1DP86qDXbWN+S3vFesjaNMgc0sr
89t7f1f3Fc7p2E7Uc+HFBre6i49gpyNNKCIxJ85ZM0NB8Py6p+ekJixh1cOrj8l0smdpGgY
u1lF9/wBE34j81X8Q6mNGwIsDEoOLeHd2j5fNcS47zuJNnqPZS5LEq+yVB5nb6Oxf42x79O
JLX1CtYvifTNRBhmY6IOFVJXqPsuDv5A/NFvUAnglZ/O+mW/xYLmJ0mteGXQRnMw7kZfqYP
0f/AGXNA+wquq6vwvrTnObp2RI5zH+ljndWj2VDxJo/8nZnmRkeVPy0Dt8lM42rQYpuLcZs
w+nCSPUD6JCkuNvgQSq0kkAGqQStJAAKKCPZACSS7IUgA8UVLAQAVDwnNICAC8+s/wBlMB5
T3j84PmFEFSJLJATaRNlC/qgrAOtJA9QkVIBSTUSoAQQSSKAElft1S7JVYUkD45HQyNkZw8
GwR2Xc6Rq+Nr+H9kzg05AFODuj/muCoKSGV8EnmxPLXtNghXhPZ30Y5se6Nrs1Ne0J+kTuL
SZMdxtr1ldCD37ELvNIz4vEGlmCdofM1tOB/euKzcM4GdLhXuMTqL+y1nCqmZYcjknB9nfY
uLFqHhzHgme5kb4W7iCOFmDwdphbzmS2eB6m8KfIFeDozuJPktXDFzqvcbr3WmWUUzDDinJ
Paze8RaLhaVhwDEkdK90jg4kg8AKt4XJHiHHvcOvI+iytztgBcTXRanhcluvY/wD5v3LCDW
8ayRrHTNjxNo2fqGqibGxnSN8sN3WPmm6V4QkhkjnzpWRxs529CCObU/iDXczS9WY2F1s8p
pLD0PVW2TY/ivSCx7g2dlktb1B+XyTNRcm/sSjPJsSfRieKdai1BwwsaQOiadzpB3K1fCTd
mgT5TQAdzxfvQXG5WPLiZEkU7Tva6nf711/hCZk2mT4Ycbskj2BWeN3k5NssEsS2nIZM5nm
kmeOXuLnfUqEADvZVvU8U4eozQEVtcdvzb2VMUaB4J5+5Lyu3Y5BpRTQUC5TYjmnMiZJGHR
ueASfmV0ninS8DTMeEwQMa6UkAj5IjHwbIlOp7Sj4PF+IYua9Dj+xdXquhYurSNkyJnRGuO
QFyfhIf5wQexa79y0PGxImgAsDlM42li5E8ibz0i5/MzTBV5cld7e1chnxR4+dLDEHbY3Fo
cSOQFCXH3P4ppsnqsJyjXA1jxzi/JhJ6/RejDnwsyv8As3/6rzg/CvRmkjwsyjf+Tf8A6rX
B9mGr/wDP/TzoXQSS5ofRBLPocEU5l728900p0X9I21Me0D6Z2niU14Vh/wD+a4px5C7XxM
P81ID/AHa4o80ts/shbR+pPp/Oo43963966bxx/R4v3/wXM6ef+MsU9vNH7103jcXBiON9S
P3K0P62Vy/3ROSKPshzdeyVcfNL/Y59HUeCec2X6LJ10Xq8/P6S1fBTf8qmcL6ALJ1wVq84
+aYkv40Jwa+Zmx4J/wCUTj6c/Ja2k42L/KmXO4AztdTR3AP+9ZXgjjJm5qh1VSfUX6V4nfM
1xLCadXsrxdQRhOLeSVfor+JpMl+ryfaWlgaKaPksjk8l1ruPEeBHq+nN1DHIMkbe3dvf71
w5aWmvZY5lzu/Y3ppxcK+xK5o//POEf+/af2qorej8azhj/vm/vWeNco0ycwbN7x2Ly8Me8
b/3hcsaH0AXVeOR/leEPdj/AN4XNYeOcvLihH+seG/+61yrdMx08qxWdh4Wwzp+nS5mW2hJ
6gfZo6rks/Jdl5k0rjuLnHk+3Zei5GKH6ccLzwwOi2Gz2pc//M2D/tQcPk4LXLjdJIVw5oq
e6TJ/COSMvSZsOT/VnbR7g8rkc6B2PmSxObtLXHhdto+hN0zLdNHk7g5paWOcOvZY3jDDEW
otyW8idvPyI4RPG3jv9F8OSCzNJ8M52PiQWu08WEHw/jD+sz8KXFg29dp4tP8Am7jmuj2fu
WWLjHI0y8ZYmF4a1V2n6i1pdthnNO/qn3Wh4s0tscv8o47fzcnxEdLXL1Z617ldt4fzY9X0
p2n5RuRnpIPVzfdXxVNbZBlTxvdE5rQBWv4N95gtfx1/y/D+ULv8SpYOE/A8V40EjSNkwLT
7hXfHX/L8Sj1icf2qEmsTTIu80WjL8OkfzgwuP9aF2Or6Hh6pkRyZU74nMaQ0NIFi/muM8P
E/y9hf3oWr46c/+UMUbj/RH96tjdYuSMkG8/Bd/mjpZPObN/tNXNa1jQYutTxY7Q2GNw2kd
+AqO91Ebj+KHQk+/VZTnGXRvihOL5O08Fj/AItyQOvmfF7GlybZn4+Y6aN1OY8lv1tdV4M/
5tyrF7pBf4Lj5Bcrv7Z/er5HUUZ4YqUpnemODxVojLIbK0Xfdp9lwuRC/HnfBI3a5hohanh
3Wf5LyyJSXQSH11+ifdavi7TWysbqeOxrgR+c2/vVppSgmuysJPFPbLpllv8A/j/j/s5/xL
iRZI5Xat//AMfUeCMc0ff1LiQHEggVyq6j/wAlsHCd/s7l1HwIwE/6j/8AZT6dAzF8NPOms
Eszo9xP67vf8FUdf8wwT2gP+JZ/hLVzBk/Ysh35qXmMHpfsVvJpNf8ABV45JOvpnOzOdJO9
0puR59X1XQeCo2yapOSPgjsfWwo/FmkjCyTlwNqObkgdne34JeEMluPqxjBozt2j69f4JeC
rJyNzmp4biVfE00kuu5ETukL9rPwWSf291ueLcQQ6w6SyRk/nN3Ydq/YsMg3z/wCxWeS/kd
m2Fr41QkgkUKWf0ap8k2M98WTE+M0WuC7XxdDv0iN5+KN+79lLkNLxvtWpxQAH1uF12XXeM
8jytPiiDgfMdR+fCax+jsQzf2x2nDkAIUjXS+qBSx0O+wpJJKAB3RCSSCAptE8WnJvKAFyO
EUBdpcoAXHsjx7IEqRjbCABIfWD8lEOqllPqUd8rOLLMdygPmlfCSuQLuiUErUgJIpdUqUA
BJFIoACXyR7IXQ3H6IRDCBdkXQ68IAku4FLd8OZGnwyTxahIwxSNHDwSOq2Bpvhov8/7RGW
9drui2jjTMJ51D65KngiGVuRlzPafLLAA4e9rL8RvD9cmDXCt20gdyt7N8R6Zp2O7G0tjXu
cPib0C49zzK8ukfuc/l5/irzkqoxxJyk5Ud1K0HwZH7+S1cESB34XdYmraIdKgxMrLhdtjD
XBwP+5R7/Bx6nF59mOV5wUubKYskoWqZxJ6cLV8Mitfxr56/uVvxHJocmJB/Jnlbw87toPS
lQ8PZcOJrUE+TJ5UbCSSenIWCjtkmMylvjVGh40H/ABw0EdIm20/eqnh3UxpuoAOoMf6Se4
9lY8V5uLn5jMjDy2yitpAB7LB3dNp491ac6yWisMd49rOw8X6WJWR6pj8u2gPru3sVh+HtS
/k3UGufeyT0vH7luaF4gxDpjsTU8hreC0bgTYXL6gzGiy3MxpfOhbyxzOOPY2rNpS3orji5
RcJdHXeI9F/lRgzcMh8jWgHb+mFxksMkLyJYywg8ghaukeJMvTR5RcZYOoi7D6LoP5d0LVo
bzomso0BMLI/BTUcnJnGUsfHaOMxeMyAH4fObQ9+Quu8ckDGwiG/pv/cE9sHhYSiVk8LdhD
gGgql4t1LBz4IG4mSHmNxJA+anZtjQfJ8mRSSKHhGz4hi9trq/BaHjcgTwWsrw3k4+Hq8eR
kzMja0OsuB7hdTl6n4Zzi05U8Mm33aVMI3Dawy3HLuo4E8oLtmu8H3dwAXfLSudZJp51t76
Z9k8w1Y4olY/FX2bxzN8tGWA400AknsvRS9sHhQGX0AQbefelTiPhWOQSNfAdptoc000+6y
/EviFmc37LiNuMHl46O+i1hUExfI3mmopdHNk9L9kkr5rpSVpVnQ2tdiKLT+cbSHB6196dH
tMjN7wxtjmlMOyJ9HaeJCD4VhHsI1xDyB3XfDVdBnwGY2TlwyNAbbXg9R9yr7/AAeCDtxmn
n9FyYmoy5EcOX43tpnGwyOimZI1v9G4O/Bd9quCNa0Rk0ZBeIw5rR3NLldefphzGu0stMO2
qYKp33qXRfEsulR/ZpQZYbsAfEFEJJeJfLGUvOK6MSRr4pTHIDuHUfPukByXDggdF3E58N6
y0SPcxk1Dc5vDufdRQYHhnTXh8s0crerBLZ5+5Hw83fALUqtrTsHgzEkxMbIyZ/Sxw3An5L
ldQn+0Z80l3uedvzFrd13xSMiJ2JgN2x9HO+XsPkuYP15CjLJJUi2CLtyaOp8EE/aJxV2Fk
a9X8sTAdFoeFc/CwHTPy8psJJAAeCRXfos7XJYZ9Vllx5PNZxtI6FE2lBUEIt5Gzf8AB2qN
8g6fPRfZMYPQjuFi+IdMdpupOAaRFKdzL9+6oYuRLiTsnh9LmOBHsut1bUNH1XTfJkzYmzh
oddHg1yOiG1PGrKOEseW0cYQSD8lf0OGSXWMVzGl2yVpPyAK0PDztIjjyI9TfE9rnARuIPP
0W1HqPhzTQZcUsMtclgp305UwUasvkm2mkUPHLg7Kw6PIY/wDeFU8IYvn6qJCy2RNPP9bss
zVNQfqWe/IkFB/QewXQ+GdR0vS9PcJ85glkcCWkH7uylNOVsooyjhpEHjHUWT5jIcd9CJtP
I7lc2XlxJBI+RKkypGy5Erw8PDnkgj6qEAV81nPI91m2HGoxVk2NlPx8qPIDjbDYC7XxJAc
3QBO1gL27Xkt7NrkrgwdrrpxA568LstK1fTn+Hm4OVlxsme1zXcG+Sr45WmmY5sbTUkcgPi
b7gLtPFh/zcgsfps/cuOcyP7Zt+0MLLID3A0uo8R6rp+ZocWPj5Ucj2ObYAPYIg1TiWyxbl
FnJccq9pOd/J2fFkckXTvmFRNk9OEgGjk9OyxT2tNDDhui0z0afCZqOfp+qRPb+ZcCaHULC
8cgHPxD1Hlu5+9Lwz4gjxIXYmfO5rN1xuPRoVbxfn4mo5eK/DnZM2NhaS0H3TeSScBDHGSy
FHw83/ODCAH+uC1vHZA1DEP8A3R/esjQ54sbWMaeZ4Y1jw4krrcrUfDOdJuypoJXMFAuaeF
njpw2s0ySccm5I4KiRaVFdu2TwiQP+Tf7LlymsyYv8sZEuHtMDiC3Z0HCynFXwM4su91R0/
gs/8XZXepOfwXHS8TuH9c/vXVeGdU0/A097cjMY107920g2OKXKzvByJCxwe0kkEfVXm04o
xwQanNsBd3PHFcLtPDWc3UdJfps4BMTaru4e/wC1cVV8DuFa03PkwM2PJjcWlnxD3VMM9su
S+aG+Frs7TNxTh+Dp8YncWxH7uVwQvgrt9Y8Qadk6Nkwsyg6aVlbW31XDtoGjsbQ7A8rXM0
5KjPTRai7O1dX8wh84P4riwSxwNmwV1n8q6d/NN+AMwCYQ7QKPW79lyPcgc0eqrlfKkWwwf
Kf2egY8sPiXQS0keZVH+q5cOwTabnlz2lksD+nstHwzqTdPzXNklYyGX4t90PwVnxPLpeW9
uVh5THTVTmtB5V5NNJmeODjNw+jcy8bH8T6O0wPaJG+pv9V3zXEZODlYby3Jgew3xfQBTab
qk+mTh8L+HH1NPQrq4PE2k6o0w58YY2r3SiwT9yHWXsE5Ynxyjhx1Py6p0bXSuDY2lzncCh
3XaO0/w1M8va+MNPt0UjNS8P6O1xxfLe8CqjFOJ+9R8CXMmW/yb4jEZ4e0duk4ztQzHBjyO
jv0VzGtak7U8+SXkRg+hqn1jX8nVfzZHlQt4Mfv9Vkqs8irbEnFie7dIRu7vr+xBJJYDjCk
l2QQQFJJJACQ590UEALkJfeiUKQAiRYCljbai7fNTs+EV1QBHKOVF3UsiiHVZRLMJ4SCJCV
LQgSVJUlypAVJUl9UuFAA5CV2lSBQAUj8uEiDSQUALvZ5PzSs+9pFBW3PpEV/oNm+DX8UuB
0Fe3ySSKi0uwuxX1+aVn3PCPCBpCX+waFZu0Ko2BRPdFK0dEi7UkAAAAOAlSSO+Q64ESffj
9yFCqrgdkUlN2RSQh8uEv8AciEFCtBwvoVmgL6Ink3aCVKe/sNt/QeOqb78dUaQtRX+yaCK
b0QrlGilZRX+yBdqSPXogEVZtyBJLmhc9jXKXzKISKqFfY0mkdxIom+/yT4oHzvZFGNz3OA
A91sHwb4hDbOkS+9gtqvxUXRarMT9iRHXspZYJYZXRyscxzSQQ4Jm3hWU7Br6G+/As9Skb6
jr0tODSr2n6HqWrP2YOJJPXXb0/aqtpdgl9WZ5oAdq6ok7gAeQtbO8K61pmP8Aac3AdjMur
c5vP7VklSpX9kNUKrSoAIWl80UvoOg81V8IVQNcX7JXaQpF3wRVch72KBQP4n3S4Sr2Km/o
P9sXPfkfNDgmyLKXKKi30G2PYrvjsl24NJWEVPKDjoFkmzyl9yP3ofeo7BKg8ewSBIFWkgp
VoGkw/Lt7Jdz80EkXRDpxsPZAfikkEUWf7CCWmwa9/mk3ih1pJJHL4ISS5COBwkSCegQpJF
tEJu+RcccdEvpwkjypfJNK7Quxvv0+SVnhLhJVuw4BVCuiPHslSVIasPXgAHFHlHtxwkgpV
hwhVVe47+6R6ikUOii9wcIR6dAl1Fd0j7pClNvoOOw1XI4PuOyRJu7KXKXCFwRSQLPHJ4Sd
6jZpJI/RHC+yaF+BRopv3I0gkNIJJIIEEUEQgBJJWUkAJBFAIARS5tE9kL5QAq5tTt9Isd1
CTypofUCgBknU/RRdz9VLJ8RHyUXusolmEDhFNB4RugtCAoWlfZJAC6lLogiEAApcd0rSQA
iR7JBA8ojogBFAcopIAPASseyXJCH++kAJKrSSF9lPJAUkgfvSUdEiSHCXU0kQTQHuiiAUl
aXJ7JUi6J7COEO6JBofND5d0chSEihaKkBWB2Qq+UUOUAJEcBDvwigAAco90gaS7qAD2S7J
AooJSHRjoQdpHQ+y9T8DeN4ZIYtJ1WRwlHDJieHjsF5ax1d6U7SDRb6XDo7uqzjZKdHtviH
wfp/iDGe/yY4smvRM0cn6rybW/COqaJKWzY75ISfTKwek/d1XaeCfHTWsGm6vMGloqKZ/ce
xXcHWtJftvLhNdBaVTlBmy2yPK/C35Ps3VJGZOcBj4tglrxy/5L1DbpXhvTLa2PFxohy1vF
kd0zK8S6Piwuldnx7GAng9T7Lx/xP4lyvEWe6SRxbjRkiKL9Gvf71KUpvkhuMVwN8W+IZvE
WpvkO8YsfEURPA+f3rnXblM993uo2K/3KBx4TcY0hdu2DskkKSpBIij2SqgkegKCBWEKCRI
PRGipJoCRSSpBAgkUUqvhAAFI2PZGqNJpCAFdI0kkgBHlIIBEIAVJBqVEo8oASX3Ii0qKOQ
4G2l1Tq+SVIJ4AEgjVJdEEcA57JG+6Iu+Evi7qKDgAFBLqiDaV2OEABJJIKQCkgUkAIi0Oi
chSAF2S7JJIASCdXCAUACkUr5pJSAkOEULQAUkkrQAaQ+5JJACr5JUOiKAItAC7UEKPsiaJ
RFfNAACkYQwcKOwpI2gjlAAk+MqKlJJ/SBRdz9VlEsx1eyRIvoh07orQgB6jhFJD70AFLol
3SPKAFR9glyOySVqAFfyQ+5O6ogH3RZNDKKVJ5alVBFhQ0tptlSRwzT7xE18m0A0wWUGts8
dV3n5KWVrmWD08ofvUSltVkpWcT/J+Wf8Ao03+wUTp2X2xpv8AYK+kmgV0H4IkccAX24Sv+
QzX4z5okxZomeZJHI1h49TSFHs2ih2X0fqWk4WrYz8bMgbLGR7fCfcLxzxd4Mm8Oy+dC10u
C91Md3HyKvDLufJDhRyewkccLofCvg7I8UyZDYcmKHymg+oHuVh7aI5DmnoQvSvyQ39p1Ef
1G/vK0yOkUguSqPyPahQ/4zxv9lyB/I9qB/8A5TG/2XL1kJFJvLI32RPCPFHgmXwrHjyZOQ
zI8+2t8sEAED5rl9pHDl6x+V4H7Lpf96/9wXlrxzz0TmKTkjCcUmQUjwjs4B5PNADqVL9iy
Rwcab/YK0ckitECKsfY8iv+TTf+mU0YmR3x5v8A0yo3oKZCkpvsk4P/ACab/wBMpDFn/wCz
Tf8AplTuQUyHhKx3Cm+yT/8AUS/+mUhi5F19nm/9MqNyCmQ9eiRtFzaNXRaaIIQLe1OHztS
mQEJ7Hm+eE2rd7cJV7oboksB4cQXM3cHk9kGOYRy0E31KhDQTZ7dEbI6FT4vsKZIPL2lu0F
t3XzQkkJqzz0r2TCSeqbXHRC2/QNDSbS49kQ0I7e/ZCdkNUNrhLaD9U9ODO6q2TQwRvLfhJ
B+SPlP6Bp/2SvafBOi6ZleF8eSfCikeS63OHzXQDw9o4/8A46D/AGVg86TNFjtHzuY5AL8t
xb3NKID26L3vxFoWlQ+HM98eBC1zYHOaQ3oaXg5ZwK4WkMin0VlHaNSR2o7ex4NFaooNKRN
dFZ+wZJArFl5F3sNJfyflf9nl/wDTKjcgplbkpUrX2DKH/R5f9gpfYcr/ALNL/wCmUbkTtZ
VRpWfsOT/2ab/0yl9hyf8As03/AKZRuQbWVqRDeyn+w5X/AGab/wBMoOhfEQJWPa49AWkWj
cgpl3QtBytfzzhYpAkDC/n2C6Ufkr1k9Xx/gnfkubt8WkdP8md9/IXsh7pbLkcXwawimuTx
ofkq1n/roR8iCj/wV6xX9LDf0K9lAHsksvmkX+OJ4z/wWa1/10P4FL/gs1r/AK2H8CvZkkf
NINkTxr/gs1n/AK2H8CgfyV6z/wBdD+BXspQpHzSDZE8b/wCCvWqNTRfcCoMz8mur4eFLky
SxbI2FxoFe2ALM8Rt/zfzj/wB0VZZm3RDhFHzq5paXDg0eyBBACsyM9RJH6RWn4e8N5XiPK
fj48jGOjbuNhOXUbZhVsw9ppIDhd7/wUav/ANoh/Aoj8k+r3/ymD/ZKossSdjOBpJd5/wAE
+sFp/wApg/2Sk/8AJPqzRxlQH/ylHyxJ2M4OkqXeD8lGsV/ymD/ZKP8AwT6x/wBpg/2Sj5I
hsZwVJbV3o/JRrBa7/KYOP6pTW/kq1gkf5TAP/KUfJENjOE6Idlt+JPDWT4bzIsXIkZI6SP
fbQel0sU9T6aCunaszfDoAHdJK0irAJCkUO6AHVwhSXPukgkKSHVIKLAKFIpKSAUiAhVo18
0ABSx9FEVPjtBB3FAEMp/OBRj+KkkHrTAsolmH7keEuyHRaEBQ+5K0kAIdEQgjSAEQEtqeG
gJ3l91NARgIgd09rCeEQ03Sq4kpjPoiRaeW0bCQbu7qKBgY2iu8/JZ/z7lX/ANUP3riGNq7
5Xcfkv41/J/uh+9UyLxLRPWR0R+5KkiucNBANc/sVbOw4c/Flx8hgfHI2nNPurKQ5skotpk
UeDeJfDuVoGpujkhqB5/NyDoR7LrPyR8Zeo/2G/vXea5ouHrmnnEzGA38L/Y9lzXgjw9keH
dZ1LGmFxljS2Xs4WeEzLLujRnt5O2rlEhICieEUsaI83/K6P8m0vn/Wv/cF5fIL6dV6l+Vz
nH0v+9k/cF5m9lcp/B6mE+w6awnVcRwrieMG+nxBfRjYmBoAaPuC+eNPFalikdPtEf8AiC+
iws9Q2iYIYY2/qj8EDEz9UfgpEbHsld7NqIjEyq2j8EvKZXwj8Fk+Ltak0HQJM+FjXva9ja
PzNLhJPyqak1jicGJvtQ/91pGM5FJTSPUBFHV7W/gk+JgFbG/PhV9IzHajpOLmuFPnia5w9
rCt16aCqnJMtSaPnfW2F2u6gQTQyXgD/wAxWeGAckbgtbW2/wDHWoC/+lSf4is9re1Lox9b
Fn2dn+TLRdN1XIzo8/CiyGsawt3ix3XoI8D+Ge+i4v8AsLkfyTisrUOP0WfxXp3ZJZZtSNo
JGAPA/hkD/mXF/wBhE+CPDH/9Fxb/ALC3uoKZvBeGfJZ75F6Rh/zI8M//ANFxf9hL+ZHhk/
8A8Li/7C3iaQUfJIKRgu8E+Gh//CYv+yvD9ThZFqGZHG0NYyd7WtHYBxoL6Nd8K+eNTG7VM
3/xMn+IpnBJsyypIz9vAUwaNiQZ6qPRPaz0H701Rke2+Af9Ecb6u/eujXOeAf8ARLG+rv3r
o1zcnsMx6MrxP/o1qPH/AEd/7l8+OHoB6L6D8T8eGdRP/wDbv/cvAAy4wSmtOuDLIQbeee6
eWegnpx2Tw2hVWnuZ+bP0TElwZI+htMY3+S8MhrecePt/VCtbW+w/BQaYP+KsP/w7P8IVql
zZN2NxSoZsH6qO1vsE6ghwotk8DdrfYfgltHsPwR4S4RbDgG0ew/BeWflajrU9O2jrA+x7+
peqWCvLfyr/APO+mj/uH/4gtcTbfJSVUUfyYivFvSgMZ37wvYvdePfk0FeLf/8AWf8AvC9h
7qc/sRDoIRQtK0ujQPCXCCSAFSSVocKQCszxGD/N/N/uitHoCs3xEb0DN/uirR9iJHgD3US
Ohs9V3H5Kr/nFlOIBuDt9QuJLbHTuf3rtvyVGvEWV/cfxCeyR8BaPses2PZL6I38kAuchoX
4JVz0CKJAU8hY0j6JV9EeAjYUchYz2HCRAvp0RPVLrankLPJfytAu1/FAI/wCSVz/aK4BzK
ugKHcL0D8qoB8RYn/hP/wBiuDc0FpK6OJXEVn7FekgLUgaT2S28LaijZH3pLaU8igiIyW37
o2kWR0lRCk2npSOwlFE2RH58IJ0g9SaoASSSXCAEkQUkSUAAdFI0WOCorU0Z4QAyW9yj7p8
h9Sb1KziWYuUuD1R6BLhXIBx2SRAFpFAAR7oIj4h9UUBcbEfZOMBPB4pW2x2L+5PEZdZA6p
nYY7yiYTyL4CLYg0gHkFXhDu321M8g0fYduyNhCmVjCGg1z9UNlH4RSnk+ED2/+cJ7W+kNP
Xt9UfGX3kP2dwI6UV2P5MRXiLKA6eS0j8SubZGHsIJ5aOF0/wCTcEeIcgO4Jhb+NlL6iNRL
YpWz1Xso8mbyMaSbbexhdX0CkHRV9Qoabkm6qF/P3FclK2PPoxfDnjTTteha0PEeUPiica/
b0XR3fSiPdfOmOHBjXRybZGG2lvY+67vw1+UefG24msXKw01uR7fVMPA9toyU+T1A8+xCXa
iAQq+Hm42dA2bFlbKxw4cD2VlLNbXRquRAknlK0glxagg87/K00mDSun9LJ/hC86dGTHz+x
ej/AJVRuZpQ/wC9k/whcF5RDV1dLG4iuaVMgwWbdQxAOn2iPr/aC+hgOV8+xDbqWIe32iP/
ABBfQTUvq1TNcTtBKFIlBJo2OS/KaCfBs4HP52Pj/wAwXj0jPQTVUD0XsP5TLHg6Yj/rY/8
AEF5HL6YXE+xXQ03MGLZXye5+GP8ARnTuvMDP3Bap5+Sy/DF/zZ07+4b+4LUKTm/Jm8ejwD
VmA63qBI/6VJ/iKpiIh1jotDUm3rWf/wCKk/xFVa5sHpx811oR8EKSlUjufyUAjN1EdtrP4
r01eY/kpI+36lX6rP4r02+Fy86qY1j6GvNNJ6Uua8XeJJfD2HBlwxtkdIdpBC19XyZMfFPl
N3OK478oDXz6NgRn0ueQ4/sVsWO3yEnSM0/lU1AHnBZ/8+9A/lYz2izgMq6/+crkJcctkcC
OiqTtDWCwaJHRPPTxUboVWVt9n0LhZJzMCDIc3Z5sTX/eRa8Dz2tOq5wPX7TJ0/tFe7aR/w
AyYV9Ps7K/2QvC8tpdqudf/aZP8RS+mXm0bZXUSsIzwSnSMc1pBHFKZoDWAHraU5sE/wBUp
+UKQsp2z1/wAf8ANLG+rv3rpe3C5rwEd3hLG+rv3rpegXGn7j0ejK8Ti/DOo/8Ah3/uXg0D
C5g/Be8+KD/mxqP/AId/7l4ditH2cHjlOaNW2YZnSIRHsuxY6JSsqJxHYK7s9QsWO/1UWS0
fZ5K9k5OFRZjCd0e96bf8l4f/AIeP/CFZVbTP+a8S/wDqI/8ACFZK4sux1Gbr+oyaXouTmw
ta6SJhcA4cLzr/AIVNWNVhwH34/wDddz4z/wBFc7n/AFR/cvE4GNcL546pzS4VNcmGaTj0d
n/wpaxf/I4K+n/uh/wqaxf/ACPH/wBk/wC9ckYhV8Uowwh3H7E4tLH9GHzP9nY/8Kmrj/oc
H+yf96wfEHiLL8S52NPlwsj8lhaNgrgm1n+XQvlIRuo0Typ/x0voj5bOo/Jtx4vIsV9mdX4
hevEkOXg2k6rm6JqRzsIROkDDHUgJFH/6W8fym+IQ6jFh/wCwf96UzYJylwhiGVJHrl80l0
7ryUflN8QEf0OHf9g/70j+U7xAP9Th3/YP+9Yf4+T9GnyxPWbRvtX3rhvBXjDUfEOpyYucy
ANawv8AQ0hdw36UFhKDjaNIuzN1/Vv5G0ifO27/ACmFwC4U/lVyKBGnftH+9dT46seEc4fD
+bK8dEdADnondNijOPJhlyOJ3X/CrMeP5OJ+8f71W1H8pU2bgy4h08tMrdpNhcb5RHIBN8K
RkVcdb55Ta0kf0LvUEAZxyCD7Ls/yWtrxFl1X9B/ELlXRBpDKXV/kvAHiXMF/6g/vCpnhtg
WxT3M9WQ69OqS53xT4uh8Lug8zFkmdL0LCBX4rlRjudId6R0X7Eq+a89/4WYD10mfg/rNRP
5WMU1ekZPWrL2rX4JdlPkR6Fx2SVbT8wZ2DFlMaWNlbuDT2ViysWqZomKkkbKBJpQSeVflQ
APiPF46Yv/7FcS6Hrx9y7f8AKcf85Max/wBF/wD2K5Ty2vZfYdiuxpo3EQyySkZ3lOv5J3k
03orpjbt29hxXZMIG26TOwx3lQQgj1BObCa9R47KcMB5PZStY0AOe3d7X1U7A3lR0RDSTRN
Xwo2xO3EO6jrSuytaSXH278oNaXvLjzfuo+MneZeS3ZIK7i1DXKs5oqYD+qq3KXkqZquUIh
JLlJVJFVo0gEUADspomnbdhQ1ypoWggi0AQyj84mhPk+NMVIlmO7dUj0S4pA0VYgSSSSAAU
R1H1SKLT6miu6tHsiXRvxAMbTuU+gwhw7/sTdpaFKxpdGdosjr8l1o4+DlSyAILRtBu+46J
PBN838066okWPn1SDLrg0e6n4yscpW2Eus9k9zeA5TFg5DeoUIfVseOUbDX5d3Q4uLWgt6r
qfydkO8TZLu/kN/eVyZI28LqPybf6S5J/7hv7ykNbGo2MaZvceqhV9S/5tyf7l/wC4qwFX1
HnTcn+6d+4rgx9jrPo8BxGkwjnsi5li0/CH5i66J7mWOlL0OLHugjmzybZFjQ9fzvDmW2bF
me6C/wA5DfDl7J4c12LxFpDc+KPyiXFrh8wvDnx8cE/Nerfkwv8AmnfFfaH/ALgudq8KhyM
4Z7jsBV8I1ygOAlz7rmDZ5/8AlU9I0k/97J/hC4sM3DcACuz/ACq3s0kntLJ/hC4try2IEV
TvddzQq4nL1jaZC1lahicAf5RH/iC98ArheC2Dm4ZFX9oj/wAQXvQSmvVSoY0zuIkUClz7r
nrsbOS/KbX8zp77zRV/tBeTSBhxpdw9VL1n8pn+h8t/9dH/AIgvJpx+Zce9FdPSf1sTzPk9
w8LkHwzpvH+ob+4LUKy/C9nwzp39w39wWqeQufP2Goep4Nn861qP/ipP8RUJipgIA3e3dT5
v/PWoH/8AupP8RSkh2QtcQDu7L0GGN4zl5ZVM6v8AJYP+MdRqvhZdfevTa4rovM/yXj/jTU
RXG1n8V6W7kG+lLi6hXk4Oji9bK+TtkGwuvgrkPHwBwdPI7SBv7QuhynuxZ4X1cZcW19Vgf
lCkEen4Rrj7Q0f/AJBXgqkkUyO06OF1HH2yPcOA4gD+Kx80gRjncAei6DVnNkxoXD9d4/as
HLgY+EeXW6+67U8fhwcuGRbz3fR9v8iYRFGsdn3ekLw7Jb/xpnc3/lUn+Irfxvyia/ixRY7
IMQRRRhgOw9hXuuca58uRLNJW+WRz3V0sm0jpsM45G5IczZYuHDLLGX8lBktbR7mirkYoXw
VVyaId9Cujlh4ieKdyPW/AIJ8JYw6ep3710ruAuZ/J/f8ANHG5/Sd+9dNzS81k92dqHRk+K
B/mzqV/9mf+5eH4kTfsrSffovcfFFnwxqP/AId/7l4nhAfZWe66P45XJierdRLAZRsdK6KD
Mi2wPPyVwEbrrmlVzSTjyX7Lp5ofxsQw5LaPdtN/5rxD/wD28f8AhCsqrporSsT+4j/whWV
5mXszuR6MLxnz4Vz64PlH9y8agjGznk1wvZfGd/zU1D5RH9y8axz6K9x1XV/HqxDWyokLKq
xaa6NScjvYS2g8tK7ChRy/kGloMdAUmhm93pNJ53E0eB7qfHgDnc/irfHZDzJfZEIjso196
YcYudwOPkrrmD4Q2+U5oDfS07Sq/DZm9SyoMZoFAfjymvxwBRG0/NauPCQQW+p3y7qHIja+
UlhHHWlWWFotj1LbNf8AJj6fEmSP+5P8F6r7Lyz8morxRlD2hP8ABep9F5vUcZGj0WB3Gzn
vHf8Aohn/AN0V5LGxzg3nil6147/0Qz/7ory3FitoN8UE/oI2hHWz2CZiF/w8KZuMxjCSeV
aa0ABrR1/YgfzQILLNcLs/FwcZ6htlF8ZrdfNLf/Jo3b4oy23/ANHJ/aFkzEU0urpzS2Pyb
8+Kco1/qD+8Ln62NQOjoZ7pHqS82/KvRn08X/8AOV6SvN/yqC59P9//ALXF0/MzsZfU4IMs
j6qOVhAK0seC4iCKPuVWyowyNxHP8F3Z4qxnHjmudWe2+G6/m7gmv9V/FaiyvDdjw7gg/wD
VfxWqF56fsdqPQEkSgeiqWPLfyl/6T4+7p9jH+IrmGtABoer3+S6f8pPPifHvkfYx/iK5hz
g3gL0GijcDj6qVSGuAcaZ95THN45CljBLenCjeHPdSe2Ce8jaxxcAOL7+yncwtLDxx1PYpM
jArk8J20iMAn52jYT8hCY+BxV9k3ytpsGlI5xHVMJcQRSnZwHycmXqAIyB6r9KqAWreeKyB
ZF7eiqi65XKy8SOjjdxFSBCRtJZmgBwUSQl9EeT2CAG8Up8cgOcoa7UpYuCSgCOT40wJ0vx
hNA5VI9FmO7IJIqy6IEkgl96kgIKI+MfVN6c2k0+tvPUqV2iH9nSEgxA+xTopHMcXNHB4Kj
2Oi9Jvj9qkbZG0GgeV3EcSX2OPxXVgp7a2UOqiBLTdkgdlL7EK1GQDuFcV81DKGtcSRdqZ7
Hk32PZDy/MbTuwQkWjOnZT7gBdT+Tb/AElyP7hv7yuYezbz7cLp/wAmrr8S5Hb8y395XM13
9R09I7lZ6uFX1H/m3J/uXfuKshV9Q/5uyf7l/wC4rz0ezsM8DwiTAeaVposcqng8w9FZa8j
r2Xp9N/Wji6j2FMNrTXsvT/yYn/NH/wD2H/uC8ykHps9CF6b+TL/RA/8AiX/uCQ/IIZ0bOv
HRHsgPqlYXF+jpfZ59+Vf+j0n+9k/whcbjtDo9p+5dl+Vf4NK/vZP8IXHYVEU7qu7+P9Dk6
/shILM7EFf9Ij/xBe8heFSgfbMQkkEZMf8AiC90BsJT8h/YhnRu4jkCkkuau2PHI/lN/wBD
5f76P/EF5RP/AETvoV6x+U3/AEOm/vov8QXk85qM3+qunpGljYhnuz2/wt/o1p39w39wWqs
vwuf829O/uG/uC1CEhLmY5Ho8HzQf5b1A3x9qk/xFOg8p8jmzXt2mvrXCbmNJ1jUSD/0qTj
/zFF0bvLaTRXewZEoJHHzxbmdZ+S7/AJy1EVQ2so/iu/ystrZWwtd6l5/+TAf8aaiKPDWfx
XZug36qXu6Cly8lPKzoRbUET5bfPycbGIsO9ZP6tchc1+UZjfseI09PNHHzscrsmtaJnuAF
kAWuM/KU5v2DHcbtrxz94UY3eVEz9GcPlBz5RCDYhJd9bVF7bJNbRzwpd7t5lB56pXuFvJs
8ml6SFSR59txkyCOAyvbHGzc55rlHyzHI5hHLTRUp2RuZJGHWOhJ6JhcHOLrtxPTuVPxqy3
yNomZwAOyr5DRtd9Cp220DggnsSoMi9jr9iqZ/U0wPzPWfyf8A+iON/ad+9dMOi5n8n5/zR
xv7Tv3rprXlcnuz0MPUyvE4H82NS/8ADv8A3LxXCA+zNXtfiZ3+bOpcf9Gf+5eK6f6sVq6f
41eTENc/As9z9FUzOIJPorZ/S+iqZgP2aX6Lq5v62czTeyPd9NN6Xhj/APt4/wDCFaFKppf
/ADVh/wDh4/8ACFaXlJ+7PRx9TD8Z0fCmo8/6l37l41C0tjb7UF7N4vidN4Xz2MaS4xEADm
+F43FDmBgH2KfgV8BXT0GRQfkJauM5LhDmkvsb6Cf0bX7UmxZP/Yp/9golmYRRw5yP7BXZ/
wArF+zkywZv0NBrryFcgcGRj0myqhiyhQGDN/sFSA51hn2Sf1Dj0HhC1OH9mUtJmf0TOeAT
R2uvuk535/dXpJHKqbnzOkbK0sew0Q7srcRgZGA99/JarNi7sXlgyLhlxp27Hh1beld1Dks
LIW7a5Ngjug+WFosdOyhmyo9jQCeOgVZZcT+yMeKSZvfk2P8AnRl+/kH+C9T6heVfk1cH+K
sl1jmA9vovVeKXl9TzkZ6vBagjnfHY/wAz8/8AuivLcaS9g9hyvU/HX+h+o/3JXk0Lmsbu5
5A6Lo/jZJJ2c/8AJRbXBqxH0k1Z7J2zzJLc3gcFU8fIdxQtpWgyN7ow3dy42bXoFTR5u2ip
OACGgdls/k348U5Y/wD7c/vCzZWtaHd3Vx8lp/k5seLMoEc/Zj+8Lk/kPU7P458nqAXnP5U
RuytOAHN/716MV53+U123N00Du7/euHpf7Ed3N/WzmIod554AVTUYhFizV8LjwVpxC2D1de
yzdTP5iQHkAcfivTZF/GeZwy/kR7D4ar+buER08sLV7LK8M/6OYP8Ad/xWr2XlJ+zPVR6Fw
lxSVIEClUk8u/KQSPFGP7fYx/iK5R3x9Oq6r8pN/wA6IAehw/w9RXLxxucwn39+y9H+P9Dh
6x+Y1srqIHHdASP7PtStx3k1xZ5TmRbedtLo0IOSAwksF8m0543HoQApW0wHhA88+6tRm5k
TIw8+oKOQ09wHZTyODKCqTcvIF2UNcFoStmVqBByRxztVU/Mq3qI25DR09KqAfNcPN7ncxe
guECkeChyWrM0CUhfugORyiB8kAEnlSRO6qKvUpYq5QBFMQJGhNCdMLkafkmtVI9F5BrlJF
AlWXRUSX3JE8JdlJAuO6cwAyN44sJgT2mnN+oUx7RWXEWzsMlgfismA5A/FZ7iG1Tr5taOK
9j9zN21oFgFZs3pc5p5IK7q6OH3KiRrzXB4T2SHdz0KjZ6mCgjZafT1CmyJRLG6xd9OyBvd
vby21GMguHPbsnsmaAWnoVazKUSPKaLLm9Fvfk2/0lyP7lv7yufmPDh2XQfk348TT/wByP3
lcz8gqx0dXQN9HrNqvn86dk/3L/wBxU6r55rTsn+5f+4rzkezt/R4Lp5qIcKxIOAQOCq+Bz
CFa3Uwhw+i9Tpl/GjhaiT30MeR5fXoF6d+TI34QNf8AaX/wXl1BoNnsvUfyZG/CJr/tL/4L
nfkBvR8HXj6JceyKS4v0dP7PPfyrfBpJ/wC9k/whcTG8sNtNUu3/ACr/ANFpX96/9wXD0K4
Xe/H1tOTrk2x7zvycN18/aY7H/mC91C8DHGZiA/8AaI/8QXvrfhCT/IO5WMaRVEKCKS5iHj
kfymf6Gz/30X+ILyifaYnEn9Er3LxBokHiDS3afkSPYxzmutho8G1zH/BXpRAa/NzC3n4pA
f4JvFNRjRlOFs6Lwv8A6N6dX/Z2/uC1Qb57Kvp+DHp2DBhQveWQMDWknrQVo3dkH8Vg3cjR
cHgmfQ1nUSASftUnH/mKc0MMYJa4HujmgnWdS5I/yuTv/WKADtpBe7n3cuhjukc7L7M6/wD
Jk0t1XUaP6DP4rtNRlbiyiQmg5wbfzXE/kys6tqJuzsYP3rpPFD3ZLvszXlr9pcKPcLGMd2
RjEpVjTZ0cRDmBw6uC4r8osbptKjYD8MoP7V0+i5DptMg3ncWtDSfchc54+8yEY5aLZK9rf
xIU4opZXZGSVwtHnRtkLHDkW4O+XsrUUMEmBLN5wEjSAGVyQnZGMYcbLH6TZG19LNrOvbfq
4PUe66+PK4OmcicN3JKB6i3k+m6J4UYbxvHp7WFKInCON5YRE69rvchM2GR20DdJYACf3Jq
0LRtPkljkIgdEY4ibB8yvWPvVfI/o3d+CpZGGNt3TjwR9FDMfzR+ixzeoxi9rPWvyff6H43
9t/wC9dLxS5n8nv+h+N/bf+9dMvLZPc9Dj9TL8TuA8M6l/4Z/7l4rp1HFbyvavFH+jWo/+G
f8AuXiuncYzeF0/xr8mc/X+paPFqrmf8lk+itPNdlVyz/k0n9krrZ/62czT3uR7ppZ/4qw/
/Ds/whWwVU0vnScP+4Z/hCtryc/ZnpF6iAAdfIvrSAsjk/cUeyQKjc+gYq+aJHHDkkkJv9h
VjaN/Ek4kgg/tTk0nqhN2TXB4t4rH+dmpBri23N4Hb0hZLgdoqQ2tXxa4/wA8NSHT1t/whZ
YA/XH4Lp4/U5mb2JAHmg6R1D5pjm3fqdQTw155a5B7iRTloYpJs6b8mX+kuRTj/QH94Xqt+
nuvKfyZUPE+Rx/0d37wvVz06LnZ+JWdXFzGjnfHX+h+o/3JXjzZJPLZGw+t/AC9i8df6H6j
/cleQ6XCZZ/Md0YOE5ok3JIT1rSg2bONjeXCGtbbgOSrPBbuPUDhNa6m0DVhPjsDr8l6ZRq
keTcnJuxk7Y9vBo9lofk7FeLMvufIP7ws2d3rcT2Wl+Ts34tyz/8A25/eFy/yC8TsfjF5Hp
685/Khzl6b/a7/AHr0YdF53+VAf5RpxofF/vXC01/Ijv534M5dsjmMAs0O3ZZ+fIXRSX7K0
zc4Hk1XZQZrPzD3NXqMyrGeWwf2nsvhn/RvB/uv4rV7LK8M8+G8Anr5X8StXsvJT9meti7S
EgeiKSqSeX/lEaH+LccVd4YNf+YrFLWOABZ5d9lv+Pz/AJ34x/8A7Mf4isa+Q/rQXpfx68D
zv5GTU+Cq5oYQ5psnlN3hxodU6TuxvI901sR6USevK6lHLT/YHcc1d9U+GFz304UOynbjta
+i2/onva9sRIoD5cD8EEbinMBvIHIaP2qvGxzmguFOJVx8fG+7CRjY1nmN5d2VX0bRlXJzm
rtH2of2VQWhre37a3+ys9cPP7nfw+iAOvJSRQu1kair2SspBI0gAp8fdR9lLH0QBHLe5qYL
5Ukp9bUy+qpHovIXZJI8gJXyrIoG0O6PFIcKQCkCSW/VBFgtzf7QQu0Vn6s6WMlrgSL2c89
wjn7CRKwUCKP1UmRG0UW2KHqVVrHzMcwchvK7y6OKl5MEN7gC7hTOB3dBR6lN+zSRsD64pO
ZIC0hw5RREmMLacXdk2j2PKfJVXfAQaBvFd0Pgj6A7cW/NdH+Ti/5zTg/9S395WBW210P5P
BXiic/9w395XP8AyHoO6F+R6uq+eP8Ai/J/uX/uKsKvqH/N+R/cv/wlebXsd36PB9OA8gcK
xKLFKDTR/k45V4tper0v9aPN6mVZCk5rfLN3dL0/8mH+iJ6f8pf/AAXmuQygT8l6V+TAD+a
J/wDEv/gud+RR0dFKzsAigEVxEdV9nnv5WPVBpfb86/8AcFwbPTyJG3813f5WR/k+l/3r/w
BwXnzY+LoLoafI4xEdRC2TB5dnYl7T/lEfT+0F76020L5+isZ+Lx/0iP8AxBfQLPhCy1Mtx
pgVIchz27pHp1WZrHiHTtCZG7UJxEJiQymk9EolYw3Rp88WU2rvi+Vy/wDwjeHCARn0Qf1H
f7lpaR4n0rXZpI9PyPNdGA4+kjr9Vd42Qppmxz7/AHIUAOyKH3Wqrsk8GzQDrWpcA/5VJ/i
KrGRgPLACFYzgTruogGv8qk/xFQOYXDpz+9dbE1XJz8nszsfyZyNZnak8mgI2k/tVkaiM7X
p5SxztrHsHPFkUFh+Ds9uFFqr3MJ3MZHQ/rWF0fhPEYYX5ErCSXua36grXHCMW5FM07SidX
ocIx8NsPUhodx7nqsXx+/8AyXEb/wB80/tC6TDiEEbGNHLyXOXPeOmCSDFB7SfxC597s1oa
S/iOQz42H7U0dQwOJ+dLmpj5Tm20XtC6jMjuSajfmNDfqsLWYGsyoWVtIYAfwXZzYt8E0cb
HkvJRT+3yOY2IuOxt7R7X1T45HNe2Rlhw5v5qo4BriGnorOJbmVfINfijSyd7Wa54KKsuZh
gsmHcbALi436iOf2qnLXlu+inIppb+KryH0Ov2TWdVEpg5Z61+Tw34Px/7b/3rpqXMfk7/A
ND8f+2/966gLyuT3Z34epleJhfhrUf/AAz/ANy8SwnEY7QCvbfE/wDo3qX/AIZ/7l4hgmoG
ldL8Z7MQ13oW9vF7jagyPXjva0bnbT0U4NtJUINmgaDrXanHdCjk4slM7vB/KlgQYcED8Cc
mONrCQ4dhSm/4WNOv/m/I/wBoLzhwomrrsgWkQF1lceeiryOpHU/R6R/wsacf/wCPn/2gj/
wr6aBf8n5H+2F5e0+5RkI8p30S7wRSGVls+g9OzW6jhR5bGGNkgsBxsq10WN4U9Xh3FJsna
KsrZ+qQnSlSGY9CTT0KchyVX7J+jxLxf6fGGokk/G3p/ZCyBNGHW50lfIrV8aUPGGo/2m/4
QsUARjc7n2C6sPQ52VclkOcW+kyf7Sa57v0g+vfco7sA+q/kka4B3c/NCZnFHYfkwA/nLkE
X/wAnd+8L1Y9F5T+THjxLkUf+jn94XqqQ1HsdDF0c/wCOv9D9R/uSvKdOnihg2vdzS9W8d/
6H6j/cleMtaHAbi4GvdOaSW1WKauCnwzWdqEZdTWlxT3akGmvKd79QsoMH67q+qO1pPxO/F
dJaqRyP8LHZfl1Fr+NpF+66D8msnmeKMnkc4x/eFxzmM4O4rrfyYNH85smv+zH/ABBK6nM5
xH9JhUHwer9BwvOPyqSBkmnkj9L/AHr0bsvN/wArHH2Dj9L/AHrl4HU7OplVwo5KPUGsjoN
PIVXNyGytNW0FVmGhya4T2w+ZDNK82Gjhdh5pTVHI+GMHZ7j4Y/0cwLNnyv4la3KyPCx/zZ
081/qv4la4K4kvZnaj0hJJIFVJPM/ygv2eLMfpX2Mf4isIvMwpvFijS2vyjAfzrxvf7GP8R
WNCxzQ0+69L+O9Dzn5FVMfHBtJPW+qmJPVx69BSkgYP0u6fJEW/nNwO3khdU4zkVgxocaNi
uqZlbi0kk8Di1O12yNzwNze6pzPOQ/dG7j2QTFWRNc8RgcV2RkmqMNaOT1U8kBczeOA3so3
MaWggcqj6Novg5zWAG5gHX091ng8cLT1z/ln/AJFmV6QuHn9z0WH0QkuyCXZZGwkuErSqkA
Lm6UsIJtRXypYml10UARSint+iYCpJfjamj9ypEvISSP3IKxQPakK+SXdFSAKT4xy03+kEw
pzPS5n9oKY9orPo7HLbKYhI5pIk7k9VnQufjzbm35ZdR5/Yr0mR9pJDxuaegbxSrOiBc5jR
8PIXcRw1L6NKNzJoDu+E/D8lnzwmNxF8+6fhyEN2EE0eforeQ3zSNjPSBwSVfsx9ZGVQunc
lKqdx0T5mvY/oOVEX9iFWvs2VsnsbOq6D8nh/zpm/uG/vK5gu9PC6T8nJvxRMfeED9pXP17
uA5oYtTPWioM7/AJuyf7l37ip1Xz/+bsn+6d+4rzi5kd59HhGnmmEK8SqGCPzR97VtpFcr1
Wla+NI83q094pa8oklej/ky/wBFDR4+1SfuC8zmcNhFFelfkw/0U4/7VJ+4Ln/kbHvx6Z2N
co1wmhFcM7DPPvysAfZtLv8A61/7guBY2It5/eu9/K1zi6Yf+9f+4Lz0MDhVJ7F0J5uyVrW
jNxdt/wDKI+/9YL32P4B9F8+xt/yzFO0f8oj/AMQX0FH8Dfos8/RbAPXnf5Wf6DTP7b/3Be
iLzv8AK0PzGmf23/uCxw+xvPo87eOi7X8lfGsah/ds/iuOcA6iCKC7L8lv/PWoD/u2fxT2X
1FMfsepIFK0j9Vzkh08EzN38u6jtDf+VSdR/WKIBc0Ocac34SO3ullmtd1Ijb/yqQcj+sU4
ukeedjRXUD2XUxLxTOZm96L+i5Ax2ZpLWtdLsIB+V2V3PhmJ/wDIojcHMf5vmc9KJsFef6X
UoyI3RCQhu4E9QvUfDs8Wd4di2vBe1m031sD2TWVbMdr7M4PdKn9GpiSea97+rRx96wPHR2
4OM+6/PNH7Qt/To/JxNrhTt1lc7+UBodp2OCa/PMcPuK5UJVmQ+14GJHjicRtI+FznD6hc1
q7Bkaluo+ki6XXxtdFgOlIq6LT7X1XL5cscUUsjwdziQKPUr0EXcGcCa25TnC/ZNIdoIsjl
WMFwtw+YVVwO82LHupsQ07gGiDysMMvPgcyK8fJoNaDJXuaUGdC+Dc13qIHH3qZ/HqB7D8V
BM972ucbJrklN5/UV0yqR6t+Tsf5m439t/wC9dOuX/Jx/odj/AN4//EuoXlcvuz0cPUzPEn
HhvUv/AAz/ANy8QwgTAPrS9v8AEfPhvUf/AAz/ANy8Rwf6CgV0vxvsxDX+hYeKbY7cKIs4s
BSm+nVNde3g8ey9B/5OFF1TIdvX2UmTt+whvdzgfwQLTxRsX0TNRoCCMcEA2l87rHQxie7L
ZSAO4pzr8t30Qafmi+/Ld9Fxn0dhdnuXhL/R3E/sLaCx/CI/zbxD/UW1S5k+x2PQEOhRQ46
qq7JXR4n4yr+eOok1w9v+ELDL9z9znD8FteNTXjLUeP02/wCELGaWnlwcQPmujHo5+Xse0j
3/AGJvN9f2Jw46FwH1Ro0fWfxWiRiuzrPyYf6TZH/hz+8L1foCvKPyYf6TT/PHd+8L1bsUh
qPY6OLo5/x1/obqX9yV4xHvIHHZe0eOf9DdS/uSvGWD0g7q4TWmquRfUX9En5wfoj7km775
ai3YOS9w+9Oc5h+F7k4tolyMc13sus/JgCPEuRx/0Y/4guVc4AdSV1P5MXbvE+R/4Y/4gsM
z8RjTrk9WXnH5VRbsDn9Lj68r0jsvN/yrg7cAjrv4/akMPuPzrbyefhr5niNvSv2rQmgZj6
Q9o+Itr9qZpuOQ3zXduylznNbjyAhd7Fi24mzgZM+7MonsHhb/AEYwPnF/ErWCx/Cd/wA19
Ps3+a/iVs9l56fsz0MVSQigaRpA0FUk8x/KIA7xdi/+DH+IrOx2sHlvq6K0fyivDfFuLTSb
wx/iKyIJwyMgnqvS/j/Tg81+S5nyXi+4/wA36WgchMsOIA/Rao2zxua4k8Ht81CcoAu2gix
S6tSOOlFgysgNd5QJs9aRxYa52ki7VCXc+YOs2tbFlYYmsLi0gclRf7Lv1pCeGNjotIBPKq
bgJr5DVdy3sI2tfws9zmebTnW09Aob4LY09pha+0R6gzmwYx+9ZR+S0NYeJMz5NYAqBC4Wf
3PTYP60DoEkjyKS7LE1EkhdI2AgAXzSlibdqLvdKWI0gCOX42po6lPk+Nv0UfdViXkGvmkj
wgR81YqJFCvmkpIEnN4c36pvZFt+Y2+loXaIl0zo2P8Ac+rvSHm7HhwNgFMcQ020bfoo967
iZxNls0BJ5cwyGCmO4IV2P84HNLaaW3Z5r6LIil3s8t5sDpfZXceeRrdvLto6kq6dmOWLJc
rAk+yOygwSNYPWQaI+5ZbvNqzW3sO63IJmfaY3PBdGRT22szU8J2FmyRB5IabY4/pt7JHVS
nDlDOmqXDKe5waQaXUfk4J/nNL/AHQ/eVyRaS3cHcnqPZdT+TY/5zTbr/oh+8rmZsspwOpg
htlZ65agzj/xfk/3Tv3FT1agzq/k/I/unfuK5a7Oj9HguI97GGq6lSiSQn4T+KrwAuYavr7
p9Hodw+9dbHllGKo5uSEZSY6R7y0+kj716f8AkuJ/mnz/ANqk/cF5Y5rhzZ/Fep/kv/0SPP
8A0uT9wWOpnKSNdPFROysI2PZAd0lzx5nn/wCVgj7Jpl/9a/8AcF55+bdVNK9C/Kxxh6Z/e
v8A3BeeeoV6yE7hVxFM/YogPtWNQ/6RH/iC+goq8tv0Xz5EP8uxrdf+UR9f7QX0DEPzbfos
9QWwEpoLzz8rIuDTD/Xf+4L0KivPPyskjG003/rH/wAFji9jafR5+7YB6gQux/JY69az9vT
y2fxXHuksU4WCuv8AyXU3W80DvG3+Key+opj9j1NC/Y0igOq56Y8eC55j/ljUtzzu+1yf4i
lC6Gy10paALG7myo9Uv+W9RNbR9rk5PP6RULHNBNnnrfzXYwRtJHNyq5G34ahkysrMkBNMa
y6445tdnpbBouVA5okImPL74o9L+i5fwPE7JyNTDnFzjE3k/Qrt9U3QaHhsDvV5sIH0sKN+
5uL+glGlaOjhZsB6mzdn5rkfyjuc3TcZzT/0hg//ACC66BxcwAnj5d1yf5RRel4xDeBksuz
/AFgucv7LG1zBFOSVzcRvfbE6x864XK6hEycNLzW0Xt7Eros2Rv2FzGSeqTaQR2rsue1C3b
Yw23ObX0+a9Bir42zg6hN5lRn4Wg52oiRmHCC57vSD0+a0GeB/E3oBxb2k9XCv3rpfD2ZHp
Wn4oAa5z3lp9+q79pD42+xC42TNKGTxO1jxJ4/I8P1DT9R0fKig1HHax0zXFtfJU5b8p5B7
dF2n5TXlmrad3AikofguKl5Dj046LpYcssuJ7hLLjjjyqj1f8m5/zNx/7x/+JdTa5T8nHPg
3H/vJP8S6mjwuFk92daHRm+JOfDWo0P8Ao7/3LxDC2+Q0Ee69v8RBw8N6jR/6O/8AcvDsR3
5kAnrfRdL8a6kI65XAtkC+Cj1O2lC7IY0epzWEe5tPGTAOfNZa73ywjw2cP4p1wggeoCuLV
bUHB+Y/Z0oAfgp2ZMHmtJlbV8rOfOx0rj5gPJ5SOqyxkuGN6bFJStoRPrRkJMbvombo7+IJ
znsMZAd291zbVHUSdnunhH/RnE/sLbCxPCJA8M4gPPo6hbXf5Lmz7HI9CTXWR9ycm9/uVV2
SujxPxptHjLUb/WZ/hCxA9lHhbXjgE+M9RH9Zn+ELCXXxRTic/L2SmSDoWEn3Q/MnkAgqLu
iALC02mSR2X5L6/nPN/wCHd+8L1jsvJvyXD/Oef/w7v3hesdiuXqF5HQxdGD45/wBDdS/uS
vFg1xYKB6L2rxyP8zNU/uCvHoW/mxW4cfrhMYOjDUMhEcm34Hfcn7JGjgP/ABViLzq6u+9w
QMU9G5Xe3xJgSsquie4911v5L2hnibIB6/ZT/iC5vy5O7z+K6f8AJqK8UZHc/Zj3/rBZ5V4
jOB8nq3ZecflXbbMAc3v/AN69F5ped/lULmjTyDX5z/eksLqY5k5icfFmsjjDfKJ9NKDMym
S47/zZCZ5zgD+db9yinlc+Agyg11HuuvLUP46ONHT/AMttHtvhM34W0+v+q/iVshY3hE/5r
YAr/VfxK2FxZ9nbj0FC0r5QJpVLHmP5SHhninFcXf8AQ+n/AJiuaGXDfIcV0H5TQ7+dGJtI
H+Rj/EVywbOBxI0fcuxpcrhDg42rxKcuS23NhF+l34JgymB/O4NVWp2AuMwr2pOfPJHjh0l
E+ybWrm3Ql/iwTLTZ45JCIyTSke/YAVSw2lkYc7q8/sTsmUupjHHg9l0cbbVsVnjW+kSTZc
gFAhVi97uTdqaKBrn2/m+hUrscdjwFL6Lqo8GDnn/Ka70qrjyrmqN2ZX/lVKuOt2uLn9zt4
XcEJDvSJ6JdViago2kbRr70OEALlSRjjqo+nNcKaEUCSAbQBHJ8bfooxRKkl/pG/RRtVYlm
Orjqmpw6IKxAgkkkVJAuyLereebCanM5kb9Qpj2isvs6GeMilX+5aGQy2hwaB9FTew3e4kB
duuDkKaA0XStRu29KqvxVcAkAqxGy2nhSkRJpkonAcHNDRQ9lrZMcWo6CMgjdkw8E9yPZYJ
3NPA+9amh5A3OxjwJR6Ce3v+xVywU4UZRex2jn5BteKb1XU/k4v+c0wPH5ofvKxtWxfsuQ5
jP6M+qP5D2Wx+Tax4meHdfKH8VwM0NnB2sE96s9bUGcAdPyf7p37irFqDO50/J/unfuK5y7
Oh9HguGBsJ56+6nLQ4dSoMPhpB91bDWV0XSiuEc/J2VXt7bjS9Q/JgP81CB/2uT9wXmkrQG
E0vSvyXkfzVd/4qT9wWedcGmDs7Qe6VpoPASSA8zgfyrm8PTP71/7gvPQDxwF6H+VYj7Hpl
/9a/8AcF55vaCnsHqJ5+xMoZuObA/Px9v6wXv0R/Nt+i+f2kDLxz/38f8AiC9/hNws+ipqE
W05JfK89/K0LxdNscea/wDgvQl57+Ve/sum/wB4/wDcFhj9jefRwADK2+y678l4/wCO80/9
23+K5AgrrfyYmtdzQf8Aq2/xTmXoUxex6qgOUR0QHVc9djp4HqriPEGeQLAy5PS7n9JVi7c
5zwALJ49lY1Y/8fah/wCKk/xFV2kkFdrB6oRn7HYfk6O3Ozrq3xAD8Cuw1EjJxcFwFsbM1h
+tgLzvwznHTpJssNNNcxp+hK9DxZWahhzRMH9ERM396pKO1tk3aOhgaAwhpraeFR1/QcfX8
RsE8j2AODgWnurWDI2bHZMOpHIU8jqAdXC5r4kMR9ThMvwrFhzNgbm5Ew5ILn39fwWDJij4
YnudM97ow3qetBd3KfMy5nSMH5vp9649k0ONqEkzsgQyRb/LbRO4np0XYhN/EczJFPJZa1X
Ei0+fTsaOxLGYzIPmatehwn8yz5NC80ZmSajI/JyWl+QyaEGS7BHyHYr0uD+gb1+EdVzNQm
nZ0cMrVHnH5TzWq6f843/wXFyfCT8l2n5T/wDnXTf7t/8ABcU/dtK6Okf8TFNQv5Eerfk4N
+Dscf8AeSf4l1RXK/k4/wBD4P72T/Eup6rj5O2dCH0Z3iK/5t6iAP8Ao7/3Lw7FZWOD+xe4
eIQP5u6hz/0d/wC5eIY3GOPqujoa+xXVrjg678nuiaXqmRqIzsGHI8ss2eY2+oK7keDPDZ6
6Jif+mFyn5LuMrUv7TP3FejWUrqW1kdM2w1sXBi/zM8NV/wAyYn/phD+ZfhrtomH/AOmFuW
e6Vpd5JmyS/RifzM8N/wD9FxP/AEwj/M3w3/8A0XE/9MLaStQpsmkR42NBiQNggibDG3gNY
KCkH0RtIlVfICTSefuRtA9fuQuwXR4j44NeM9Rr9Zn+ELCtb3jiv55aj/aZ/hCwQQuxh9Dn
5ewot4ITTyiwbnBoHK2M0dj+S3nxPOa/6O794XrF8HheT/kyaG+KJRfP2Z1/iF6wT0XKz+4
/i6MDxwf8zNU/uCvHY2tLWmgBXsvY/G4/zN1X/wAO5eQQSEMaSR07LbB9i2pJGNYGjpRP6q
e5se027k89EvtINAh1ImRpP6XKZoQInRtseoV9F035NWhvinJ6G8Y1/tBc6aLttngd10X5N
7HiqcUP+TH/ABBZ5vUZ075PVOaWZrPh7A16NjM6Mu8vltLUvhBc1OmdOrRyn/Bt4fBoQO+Z
sf7k5v5N/D4cT5DuT1sf7l1PKIKt8r6CkQ4WHFp+JHiwio4xQCnTbRtUJCEim3ykSgDy78p
oB8T4l/8AYx/iK5nYBRBIse66j8pnPibF4/6H/wDsVykjnBlNAJIpdTC/A5mdeYxzxJIW87
W9Sq1nKytvOzqnZUghjbEHHe74iFPp8PljziPiHRb4Ib5iuaShBotvFMaB0aFXhiJcT1BU7
5DQbXVSwQ8B3yXcqvE5cZUrZKyFrWg9T0UUoJ+Hgd1Yc4C+/cKrJORbQ4bSeih8IpG3IwdV
v7WAefSqQIVzVDuzB/ZVNcTP7nosHoINJPySoDuhz7o9FiaiS5SSQAO/J4U+P6gbPHZQdFP
C8NHRAEUv9I36KMKSX42/RRqsSzHIUgj2ViBJFJIqSAdEW8Pb9UK4Rb8TfqFMe0Vn0zrWva
/Ho9hwqz3fmnN/SUsQN7eOFDIKmF8A8Luro4S7BHdBvZWGj0UD1UTGepS3skquismVlKuCW
MMc0gg0PdRY0whyWvjI2g90yR0gfbeg4I90xpYDW2iePvRXJH0b2qQszsTzWUHEbmClD4Cy
YcXxG+XIe2FvlCy9wHc8KxpjhLhEOP8AQmvu7LA1vTtk/nPY3a/kkDoVzNZh3dDmjzbXTPZ
v5e0s9M2H/bChy9c01+HO0ZsPMThW8c8FeF/ZWN/Qb+CLcaOxw0HtwuT8FM7Py2ibGDi3kc
3zRVkV7uUEUTGHhwHyBpTtHFeYf9pMJJIVnyyN/fl33r038mBH81H+/wBqk/cF5hIHX/SE/
Ur0f8m2di43hl8c+TFG77VIac8A9lllTaNcLpncp1+ypDVdPHH27H/9Vv8AvSOraeP+nY//
AKrf96RcGOuSON/Kx/yLTT7Sv/cF59wLoLufypZmNkYWnCCeOQiV1hjwa4HsuD5JuwnsCpC
ed8gvbk4xdQb5zCXdgNwXuEWuaWIm1nQ9P1wvDXRgtcC6x0IUZxo7+AfeFeePcVx5Np7z/L
umf9th/wBsLhfym6lh5sGnsxp2TFj3F2w3XAXAfZo/1Gpwhiiohu36LOOCnZq8tkx2hvxG1
135Mf8An7MJ7xt7fVceXtcCLdf1XX/kyoa7l2539G3v9VbJ1RnjfkeqhI8EJocPdIuuh7pB
RlY9xR4Lq2wa7qQN39pfX+0VWj+It70rWrRl2u6ke4yX/wCIquIpGtDjVuXXwvihDJVl7T3
BmNkt3HnaeenC77wnqmnx4DpJ8hrHvG2nGuAuJ0+JkmmSuI9bTRr5qSDSo8xzGujtzOKTWT
H4WKRy+dHpmNrGm4shIzIww9i8KzNr+lujoZsR5BA3heYu8PRSGRpxm9qFe3VD+a8NA/Z28
f1fwXMeL7Oip8Hb6lquFIMgwzxnhpFOBuuq4zMijycyWQSBpbHvaR34ulHFojYBtZE0VZsD
8Ux8Plvawi2uvn2K6GGHiczNKpE0mZFppiDaAyXRPofolvX969FwvE2myYrHSZcTHbQCC5e
OZ7j9qc6Q3+iwfxWcYgXC2hzjaw1GLexvBOkd5+UTUcTP1PAONM2UMY/cWnp0XLPNsdR4pU
YGMbKSIwD70rxaSwU2gU1p8FY6Fs+apnofgDWsDE8Kww5GTHHIJH21xo/EulHiLSf+2xf7Q
XhsuNGHE7Aoxjxu6sFfRJz0LchqGrVHtGu65pkugZzGZcRc6BzQA4ckhePY9+QLFcpjMZhH
LG12oKyWgNbtFfJb4NM8XZnlzqSpHb/kv/5VqXP6TP3Fejrzf8mLQ3K1Kz1cz9xXo28e4XJ
1NvI+B/C/BcjkaTN49wlvHuFhT/RrwORTN49wlvHuEbWHA9ApnmD3CW8HuEbWHA+009CUN4
7EJrnijyEJO+gbVHivjnjxnqP9pn+ELCIpb3jcX4y1E9tzP8IWExpldtC62N1EQy8OxBpfw
DZPRWmbcdgFB0hRpuKwAOBef2Ku8kkkvHPVDmYKV9HS/k9z8fT/ABJNLlytia7HcLce9hem
fzm0ckAZ0f4rw3yo3/FG08dUz7O3qGChzVpeeLc7GoZaR634v17TcrwlqMUGXHJJJAWtaDy
SvK43ta1pF9OwUTYOlxtBHaxyrDGvA6f/AJBaY4bDLLPcTRzB/wCv+KcDuefU8NHTlRt8zs
4D6lSeY5rdp2k/Va2KtAdbnC3nnot3wFmY+D4mmkypWxNOOWgu7ncFzlu3W6tpdfXomSxhz
rfTvYqslu4NcUtrPbv5yaTf/LYv9pH+cekf9ui/2l4UcdhP9G1D7Mz9Rqw/xfuxz/Io92/n
HpH/AG6L/aS/nHpP/bYv9oLwnyIh/q2pfZ4/1Aj/ABUR/knu3849J/7bF/tBH+cek/8Abov
9oLwg4zP1Wo/ZmV8LUf4of5J7r/OLSb/5dF/tBE+IdJvjOi/2gvCRjRX8IR+zRn9Bv4I/xS
f8k7Dx/m42d4hxpMeYSNGLtJa7vuPC5ZrqaZpLFCm33UYhjDQI21u7gcgKLKkJPliyxnS1p
WyO0wv5J7mNjDsjIFnk9a7LcbtZGKHACzdNi27pC276LQnsRmuy7GjxbY2cfVZd2SkNxw6d
xcQKHRXBw3jqByq2O7YwD3CEuQS/y2de6d+7FHzIM84N7eOFFHGCfMdzXATwwE0W8nqnucQ
zaAKpQ1waKSTaMLVgBmA/1VRJV3Vv+Vj+yqQC4ef3O7pneNApFJJYm4kkrpLqgBd1LGQVCU
+MdUACUfnm/RMbwnS/0rfoo2lViSx1i0uEqQViA8JIdEUAJFvUfUIWi3kj6q0e0RLpnSB/s
EcphoScBRsaY30QSppT5kYBHA7LvI8/Lsa6eNoDzusjsmHNY4/C75WFDuLQKNUapQF8ocW7
ia7pDPnlBjOLBGfLLL81xFC/lwmHJaW8g7velG0SHrKkY5R/rgsv8mbNv8eBpaVqceNkbsh
zwxwokA/cr+XrWmZeOYZGP3OF9O65/bM3gPu0hFLuNO6+5VJZZS7COCEXdiD4q9f7AgXY5q
g/8E7yZq5ePuQaydvLXn8Uu02MKVDWtxj139fZF4gDjtDvwTgMnu+kScgXzdqNrRLkmRXG4
cXf0UT4YS/1Rg/Papx9p7okTk8kUpS/ZKlRU8iG/wCjaP8Ayo/Z4P1G/wCyrJjlHNj70CJL
6hW2oHJshbDC19hhH3KYNj9nFIuk4pxRLphwHAor6RWXI5ojrkOtLYwi7f8Aig0znqLP1Tj
FlgXQAP8AWCrVAqGBkdXT0dsR6hydunbwar6pm6a+oUNPsE6HkQAccV3rlCLImw5XS4OVPj
OIAJY6rTd01VuHJ6I7Ji6i1vPYhTGy0ZUyydd10f8A8xm/+qUhruuHk6xm2P8AvSoBhZbvh
gkcPdrCR+KeNPzK3CCXp/1Zr5qyh/otvYxjjvMkkpkkkO5znCyVJKI5XN2g8kbuE2LzGOBM
Yc3cNwujXdWHPlErgGtjY6y0O5NKu6jNs0vDrWvycnBdwZG7m33qyFuxYsmKYcwR3CDsfXv
0K5mLIMWTi5THBrmPDXn3bYXe6GRkZE+nE3FMDI0H582noTbx2+hSaqVouzYTC7GymNBYfT
x81oDSm0Rs4PVVfD72vgn099ufBIav68LoWghjeb45KSyyalQ7ibcbOQbgsEGa4toRhwH7V
zORGGbWlvpdtortc18bdJy3ginvLR8zZXJ58kbG40Jb6gQXj2HZdDT8x5Odnl5nGZ7CyUNI
HD30fvWftc07w7laGpSmbNe1oFbzQ+9UCNriP2LCcaY/hT2kmOSZwSbsK+ZpXRMYaptrNjO
2VpA5tasW1xc1xA49k3peUJariRE8BzQe6iDNv3qV9NkNDhMJJP0TLirMoydDmCgUXAuaAK
vpyo2ybXc3z8k8EH6BG3grbTFFlZWJI52FlZGNuHq8uSrpO/lzWgedXzP/AFSmSgeWPdQeV
fq6/JJ5NPF80OY88lwTu8Qa0HV/K+Z/6pQHiHWv/wCrZn/qlUZhtmIroEwLnuEEx6Em0aI8
Q61//Vsz/wBUpHxDrV/87Zn/AKpWclXCrtiW3M0f5w61/wD1fM/9Uot8Qa0f/wCWzP8A1Ss
3qntFNLuysoJkOTL38v61R/42zP8A1Sh/L+sk7TrGZwaNSFUT3SaT0vg9a7qZQiRuY+WabI
yHTZE0ksjyCXOdZVmCXHhYTR3FVYq3taebPVIh29wq/lamv0UlzwXDPj9TGCfcpvm4jv0QP
uVQUTX7wgAOoAv6Uo2Iqkl0Wy/GHt+CAfjE9P2KuXc9bTSR3RsRO0tF+OTwEfMgJoV9zVVD
TuoKzX2SHcA0vPZVlwQ0PD4Bx5RPzpEmCv6L/wDFRMyJ+HF4N/JP+1ZAPYqvJFBe6A7QIzz
/AFUHGLkbDQ9moDIyCbsfgkcnJ/WH4ItgMth6Mk/BEbLosenNy8q/6QBOOTkuHxA/OlHIAA
iD/genF2PXAf8AgVGcrIv4m/giMrI29Qptkid5N9H/AIFJv2cnkSfgU12VkHuAkMjIvr+1G
6QEgbj7jtEn4FAiIHjzK70Cm/bMlvAeK+iZ9qyLvcfqjewHmRkcT3M8zlvcFU/UeSODxyFZ
dlTuaGkkgIOkkJ+EEXfKpXlZdPii3i5MUcTYi+qTzlxOmduf6Vmh53H0Ns/JIvcb/Nt/BOr
VySoTlpItuRrNmxWOFSUCoWTMdIZNwo+lUS87a8tt9uEo6O62hvsFP+ZIqtKlya0M7JAdp3
JO9TgWjgdVVwGeXE6Z3paVYbJIRYYeenK6WObcbZz8kP5ODG1h15QofoD96o82rmqEuyut+
gKndjhcjP7ndwKoJCNpdUhaXKxNxVSKSFoAQKkY21EDfZTRd0AMmH51v0UY6KSb+kb9FGFW
JLCEgkkrECSSQQAU6O9zf7QTOU6M05v9oK0e0RLpnV5UT2EFQh229wV1wEotzuQFUkDH87/
uXeieeb5Kkjbf07KGUDiQd+qtva4OLwLCiLBIyQNaR+kktXDixzTy5orB5HLRd+6eJD3Y38
FGASBRI+VqZrHnrtH1XNTY40iRjmu6tH3J4o82AoxGQerCa9k3Y8A8s/BTZWh7zd1I38Exr
3Nr1t59gmiEkCiE9se0noPuQHAd0l8n/wDFGpewtSCQBgt/YJr52dA7n6KQYzdKDy3hEzEi
hFyiZW0CHf8A4pCdo7/sQRYWRylp9LR9QmuaRydn4J32vttJ+dJjpGnq0feFBAW8n4Y+Pkj
yT8LPwUbZG3YYKRdKWi2sbz7BFlh+5w6Bn4JjiSfUB+KBlBvc0N5/VtWsLTsjPlaIcVz9xI
HoPJ+qOyUiqXRdC4hWsHT5c+dscML3X0cGml12F4OwsOeF2e4ySEBxhZGePqehV7N8VYWmP
dBp2PHilljeYjtUovtM5ngN2HAMzPyGuYSAWxsO5oWnDpOjYeQ9mNDHkhrGuZ9okafMJ6jn
oud1Hx/qsgMcc0NEUXRMLSf2rlH5c82R5pcQd26x1v3V0qBI9TydUZFGMRuiZeE79SCZrWm
/nVLGzZdVlzIoWS5WPFRHrl+XQnuqWnePctgixdYiZPjjaNw+Kux+q6+XTcTXMUFuotlYWl
8MTXgEGrCvCSXDIl/o4DU8CNkzx58ZkIB3CMgO9wB/Hus17rhIlY/eKDTfAC6rUMLFk04Ri
PIOfE/aTIe9+9chYOVjygBsjG3zuDSOSOq0nji42jBTp8lZmO5zS120OA3Djkr0Hw2JX5eN
mQ8tMQjPyoUVxmGGEwGS3myJPauy7rw4P5Ny5MEEFronTMPaiLUpVhSMp+Ui/oLxLruW9or
ktJ9+q6DLyBj4rn9CAa+ZWP4ZiDoH5W0AvkkB+fKt624GLHiI+KVp/alZNSypDME44mc9rI
kiwhG0+ltyyV2LueVxmr5rvM8wSUXx+qvkOF3XiiIx4WTPVNlAbXvXC821mEt1ENAJqJhod
BYXQwyXxiTj/LyZl7yXuF/PuoXAtP1Vx8A8h7twOxw+vKrSmyAVlND6dKkKNodILdt72tGM
0AC6ye6yhbjbhQC0IHXG3v1WmnlToW1ceLJJW7hutQhrmglSOvam80nn2JJ8Ca8Gtx5TSTu
IHKD+XCk66dddFBd8gDwWbT1SaaIN8FBwF2AE0mmuPt0VJvxZaPLRTe4ukcXdCUOeyB5KVV
3XFl2daHqJHskeEibHCgshBPs7C0dymN5CkcKApaIoxpABI7pVSQFm+6Iok7vhHWlHbJJsT
Gmyp2wwRukkdwGjuuv0j8nWXKWS6hOyBl8xAWfxC0/yf6b9kwnajNA1zp3fm31yxo4K6F+p
snjl+yysD3NIja708/MFQ026RCbXJlTeCNAw8NxyBN5bWlzn7r4+XCqSeFtBijdlQRPyXV8
DnB1t+lJZmvZkMTmFu+CdpaWkWWdjXv78IY+t6a6VsoJxxjN3F0fo4HuO/wBExDE65MJZXf
DM3UvB+nsbA7CllibN6hI5peAfagFWzfBM+NgB8BdlzfF5rDtaPkAe61sfxYwZpZj3JhwAn
0HYXnr37fJI+J3Oz8bCwI3wt3esSutpB56KXisr8z+zixiOww6XKY9rzxtIq/8Aeqzbe/zH
19CF2sWdBmvfj6limZjXEeaXAlnzVPJ8NsyJ6x2OiYW7mufIDvH07fesZ4WiVlUjm759IYR
9E+hXLR/sq5laRPp0oZkRua4DggcEKqXi+HO46gqm2gbYg0HoAEnQkjghAujIDg88/JOD4w
R6r+5TtKbmR+U7sWfgiInFpFj7giHsBPJ/BEOZdlzvuUUCkxnkV1TTERzQpSGRl/pJFzezT
96KLbmRuiN3tamtYQ83s/BPc811FfIJoa087qKiiU2Oof1QmuY49CKS8sc+oH6poFX6gq0X
TBtk7BNLZO6kJcBw5MO7u4/iiibGgVyU02O6ftDvf8Uxwo8N/aoolMbucLv7k+qaBdl3dMr
caPF/NWsaISyXQ2sF0r4obpFcktsSWJpaPKkNxsbde5T5J3eXvca49LQoZJC1rjXV3H0TS5
0kgcQOOi7EeI0IKNuzO1AkTDd1LVWF1zSt6k5xym8c7VUArsuVm9zq4eYCCKASWRqK6RtBJ
QAe6khF2orU0LqCAI5vjb9FGFLN8bfoogqxJYUvuRQ7qxAvuQR7pFAARZ8TfqEEW/G36hTH
tES6Z17HeW/s6/kk/HYLkPwn5IAtpvlmirB3OZtI69CCu8jzs1tkZZ3ska0/CTSE7drm7SQ
HcFWclpDnbgbdy3nokYXTY5a4EuHJ+izyq4mmOdMyZA1khbRN9CpA9rgG+kfUJ+QGuAmDCL
/RPsoWEgWWClxW2nR1VyrLDoyyi0tNjsFEGu5JYpWS9NoUu4O+KlKZQhb5jWiwAi7cLJ9vZ
SyWGjaOAmOldXI4+SLIGBw2ix29kdzAeeETJwKB4SdUg7fgiyQCVoJCQO48OASDYx1Zz9EW
+X+qPwRYcCLHuPEo/FNMV/FJ+1OpoJ9F/chcYH9Hz9EBwNIjbwTf0REkYFAG/qnNewg1DQH
U7eStrQdAfruRtADYG0XyltAD2UUW76IdC0UaqZZpp/ssMQBdv53/ACC6F+UcPAEWl6oMWC
J105pL3nvyOgS1nCwdCcwSF7wOI2xn0Ef7/f3XJ6nqv2ufy4Io2N/Va3i1LdKl2b44cXIuZ
3ivWBI4fb3uaOm0kFYuRqWZlmpZXkEkkOPVH7K4vaDG+SZx9LWHp9Vpsw4NKaMnUdmQXXsh
HZ3zWywy+ykskVwY7cJ/l+a/0sJ43DkoNB5bC36uKvSfaNRf9oyphDF0a0DgD2A7KKeaKIt
jgZtbX1NrVY19mfyERx2RwmR7m8EcAclSafk5mNmNkwC4ODwQ0Cy7noVWcHO9TjfPAuvqu2
8H+EZpZ26llTuxo9u5oa/kiuvyWc19l4JVydPmNyc/RYcnMEeLlRASNLhwD1ohcJqWZFM+Z
8MTGSS/EQ2qP6RH1XYeLdQwWY+O1spyKIDyXXfTaSe65DVJMSWNkMDXSPcdz5aqr/gmMS8O
RebVlTAlb9nlZ3cQK+i7rwvmxZXl472sbNG0gSOHUHsvNmyuil9A5j79lv6PlvbnQTMcfVx
x81aC3RcX9GGZONM9I0F7oYnROIIEsnQUOvCta/E52F5rB6oqcqulbZWS16XNo181rZI3YD
2O5thv7wkJeOSxqHljowdekbl+Fwf0gGv/AA6rgdTPlTHIoHzYmivoF2wG7TY4X/CRKOeen
RcRkRNljyJnv2iHhoKfwJU0J5OWmc/M1rQ5gJHO4/Xsq8wIoG/dSOLywl3O88J2RG5szGbi
5xaB9LCjIO4+ivI7cwGqpWcV3pA9rVa3R7o91gnkH5KXFLdzvdZYHUyuo5gXHHumOdaRBPJ
Kb8l02+TmxXAHN7jqgSSKPCLqFIWCVBcAvomycRuCeVFOajWOV+LNMa8isB3SJvoEj0pIDh
cj7OquELi+UuiFI1YpBIW/Fz06p7xTqQjBdJt93AJOJ3/RaJcFH2Lok0ENO3iigTypYZfKk
EhG5rfiB/SULsn6PXcXDycWDCiwMqOMNh9cbhfJ5v5LncuDz9VPnFoe88lnpI+i3jNBC3Hz
TKQ2RrfzjBd8dOOy57Wonvz3Z4d64iCGngFv+9RkuElJFsG3JGUX2ZeZq0+DG3He3zCAfJL
viZz+9c7JLLNuLiXbj+lzytbXMhua7HkEZZK1p8wn6qjgZkMOQBNFvjvlOfIpUkJPH8acmi
rG9wO7o4HqCrLczJGWJ3uc54IIcfdbGp6LDLD9r08tcwttzB2WZiufjgCWPzY/0owOVeMWu
yrnFq2WDqDpw3Ja9sbh6XNZwXfVaWBrDG5LWZTHOjeNr3tdTh8wVQn0iCbH+0YL2uB6tI5+
iy2mRjiBuJafhPW1M7opDbdnqUzMN88EE+T9px8hvR7rLHdj8uFyHibQZNKzjsjL8d3IeAq
WHqZ8ny5CwFvqD9vqPyK63T9Rj8QuOPOJjGaoB+3tV/RKtLtjEVKnuOAZIGGq+5O85vPC19
d0T7JkPfikPivoT6gsfzmM4O2h7t5WTtFaAJgXctNfVPa/cT6TX1TvMhkbwBfzTfR22g/JQ
yBOabsbvxUbnEcbT96lJbVbhaa5529WlBJCHuN+kKMOeT0FKdzweAAPuUZ55AHv0UMsgbiD
0FFB0ZcRRAUjS0cFo/BOHJoAD50oomyPyvTy5MLABySrJssq2/gonNoc0fogLIgGjuU3dXY
fgi7r0QdwFDZeKFEAZCSBSt4NkP7WVUFFtXV8K9BH5Twxp6jqmdHFuVmGpl40Ny/QI4wbDf
ZBtHaQObTpiIYzGfUXdSoYmOLmtJ6dF0WuTCHEOSprFDKZX6qo2r+rNLclo6+lZ65Wf3Ohp
/QKSSSyNxIoIqAAVLEOFELUjHEBADZuHNUYPX5KSf4mqId/qqxJY5K0D1RViBfNDqkUuikB
BFnxD6oDqi34h9QiPZEvVnTxyENDxRHfhSjJBdVkNPS1XqRhDwBsPYKTYJngVwOR8l3kcOc
bbJMphewmq47pkM7vL2h5aaopz8fJaC8O3sH7FC0smb6RTh6iprcjOqGPbUr2OO6+Wj5Kjy
1xv8FoOIfEMgD1M7fJVMmMF7XDuuNqIbZnRwytBa4FvUN+5NF38Zr6ItfXVp49kjI15r1BL
2bNBErms2g2nMkmIoMBH0Tm+VXpLj9xT2uNfF+xWIob+eaR6BR+aduIv0H8Ui5xItw/BPJB
HDrQVFTq4F32UZDw7gFSFryBt5+hpRfnA/0lw97cgiiZjJieHj5+lIiQWSfupJhBtokf07e
61NC0qfNy2jynyMqy89AFJFOyx4c8PZerZYkfceMzmRxFWP42vQ4sXEw8JzIWNxcVrT8RA3
cKGJ40/TPMoCGGOmMAvd81514m8QzZ4Mb3ZA5ssc+mH29KiNydIbWKo7in4m1nJz84wtlYY
Y/SyOMbWhUMHDJFuB39eB1v5oafhunyhJJ8I+I9j7ABauROMaF0UVCZ5Ldo/wBWB3XQw4ov
yYplzSXCGPn/AJLDYsQB2XJ3A+C/mhgaZ52S+bOnEnBc8no2uefe1HFAYYhkl9bjTpHe3fa
EsyeTMaYcX8zitALnEcvr96u22zJKuyrn5YyJy3FZtjHQj2Vc7ccU31yO5L/b5KwxsUMdgk
ud8AHUqJkD3yeW1g3PPI+f+5V2NmqaLeh6b/KGpxRPidIwncWjt9/zXp+aW4+EYo4TiwRR+
t24Emh8PHv0K53wMG4Esz2kEkbH3ztcOle4J9uih1rMyTlvxZc3z43OL3QxsIc0Dnqq7N0t
v6Cc6gZeRIzIdGIoWta53oiaOL7WPmquX52PNJiU1mQ5m5zyQQAP0R7eyndNHhZZncdhewO
YAbLf1TYWO+Q5GS6SV5AkfZfV83yUx9owxpzVsj5IofeLW1pA8qPFkNEiUkV8isl0RMpZGQ
8F1A7etrpsbTjC5kADajiLySOhIRFU2X1L8UjvNHfWqmIURNGHg/dZWxnPLMKahzsIH1pcz
4dlc7Ow2nr5T+R9F0Ooh7zFBHxbg4k+w6rmZV/Ka4v6jndRc7BxsaE8maJ/IHQuHdcPq0fk
40zBe0loP17rvNdniqXIv800bWgjoe64jWpN2PDitAdLK7cT8j0XRwK4WI5H/IkYeREGTxw
joGA/cQqkz5PNJunNFA30HZXsyQEueeHACMfdwVRLYdkbdh8z1eab6jtSrliPY+iEncS5zu
ff3KnMbIpqbIHgtB3AdyOigoguB6dAjGS2UEU2+Nv8UtHxkaSVouNFjraFEWk1tdCj2K6i9
bOZXlQ0inAnogTfZEXvAd0pImjx2UFkgWosjoApuvKrZJO5Lah1E3xLki6lAcFLnuiFyjoi
vmkT8k09bRvhWAfF1v25TCf3p7HbQf7JCb1FrRdFPsR7FPAsci2jsmtJop8Z63+jyfc/JQS
j03wk4P8AB72TtJjY07CBzXdLPnx/EmHHFiY7oMqI0GyMJDgOywvBesZOJns0ufmGY02+19
gV1me9uLG5/wBoZHsdvjI6tA6g+61glPj7F5S+N7kcbqMcRjfBksOPlY5p422D+C53JgfE9
h2lhcLAcK4XbSZ2HkZmbJqUMkZne0tcBfAbXxDgLntUxsjKEnmv8x8Ddws/ofXurSxPbbCG
W1U/sGgaiNPyA6aNz8Vxp4HUfNdNq/h+JmK3VdIk81jjuLGi1xmm5YxMtjsgeZBJxK3u9q6
3T5pvDeQyMzSO0rKFxvjd0B7X2PVRCcvv6KzxxfXRiNjcxxycSTbzufC7qVI/Tft8Qy8WYN
yAbETWGx8j/vW3rmhl5bqOmuHq6hosfeFnadnOgyG5OO4NeTtnAFX9R3Tu5TQm/wCKVvoxJ
8bzQXgGKdvxtrkJ+DqWTh5XnRuqZgp19KXU6tpH2qKPVNMvzS3c+MjcXc91zztNOc3fAfLm
J2lh4s+x/wB6XlC0NxyOLW7pnWafJjao+smGMZTm24ih5nzvsua8QaPDBlyHHIcWOpza497
B6H7lFpuY/En+z5jjC6Lhpe0kfT6LqWzYetaP9kmhbjysaRFIBQcPkOyVbp0xvZui2jz8Bj
eS0cpzQwONRgkd1Pm4ToGNkia50e6juHdUacABfThVn2LRjZYfHu9TY2/iFG62HljQfog1j
gNvmN5RMRd/rbP1VLLVRGX7eDx9EY3i/iNJ/lUOS2x78oGibGzj+qpI7HybNop6jpxF7zwn
BwvoPwR3c8Hj6ICiPk8Fzk0lp4Jd9VPv46j8FA95PTaShghpDR03O+ibJ+gPfqn2dwum/RN
bT32eyq1ZdcD4WB+S1nVg5KttkbHCHO6kWFWgdtjdI0H1cX8kch7HBjG9gurp47YWKZFunQ
vVK4uf3UvpY0cEnsot+1vTkpB0wAdS2uyJx5op6qScltn9FUVb1C/PDn9dqqLlZ35nRwrbG
gpJJLI1EikkoAHQqRgtR91LDzaAGz/E1Rjunz/G1R+6rEliKNJAJd1YgFohJJSAii3t9UEW
/EB80R7Il0zooJKYOCUi8b75ae1JNDtzRxyjK2nXa7yOH26NTGI+yGy5ziOaPf5rLnLWTte
2hRo0Oqs4M1hzS4j6GrUWU4O3N9ILRxwrWZJPcRm2SmMUWv5+iil5hIHBbz96nAJx2k0HV1
pQSyMhdudwHC+iR1ULVjWF1KioCLsbrv8AWpEPkLr2n/bU5mxWuI9JrvtSE+N+q3/ZXLoft
hD5PLoOaPoU0eZ2P4uRMuI4ctH3NTfMxjxZ/BSVof6tpDz1/rIxlobQ3f7Sa1+L+tdfJIux
jyHEWgmiZkha0jYT9XBAFzncwk3xwVGDjbT6nH71LjTRt/oXEmh15Iv2UldpfxIRHLDcBfL
M7a1jDy35lel4WnHExmafuDHNb5k3lihz2B9rCwvC2kN09n2yeMy5cw9Iefhb737q1qHiGP
LlyMTGk8mLHb+eyP1j2A+hVZOS4RvhxuTt9GX4s1vO01ohZJEA+wA3ksHYVfC4J8k+o5AfM
6SVzjXJs0pdTymZOa6RrnyEgNLz8TloaThjFuSR5Y8iyT+g32r59E1hx8oM+Vf/AMLgZ9hw
DOYwSB5cTT8V9NypYeMS58uS4gMafMd3+QVphfqmV5g9EDB6P6rB/wCypzzuy5HQwEGLdX1
b2v3XQXCo50e7EA7UHtkn9EEY9DAaA9kzImaCA7owWGjjk9lJkAQYjRdNvaOfiI6/+ygjx3
OY6bIFtHLGHrRR1wiI8u2NgtjXZUrPW62x1+j7rQ0vBaIpsrLEgZt2jaaLieOvy7qviw/b5
d8jnRQRgA0f9kLdx436rm4ujw2yK90hHANclQ0kv9GifP8As6XDj0zA0nGc1g8xse6x8hyf
vXJY+vQQahmZEmIZjKXNi4rrfVdLrun6dg4TnQvndtIY787djpVfJcvnwGJjZfMZJvDRA1o
5AH631VMS8SmR8lDWNrGRQuhDZP6RzmkWQ7oPoFnbnua0AbWi+ykzXzPmubaZPl2CELHzuL
A/iiRfyVxiC4LemRiTMx2FjnEytIo9gV2+RCBoGVlgXI7ILOPYOXI+Gif5WxbbY3EccG12b
gT4byI2C3x5bi9v9XcspOmZZlaNjwlh/wCRDMfRJ9LQFr6kdmOZSeo8sfInhDR2RR6ZD5AA
aWBwA+iWoi4g3qHWfvC505bsozCO3EjjdXc6eV0bnfmcdg3V3dS5kEulkyX7d7GkgEdAOi6
DWmPw9OjaAd2RK90l9SAeP3rAcAYZqbdNPX2K7OGtpyp+xi5tENBA3Ot3Hz5VGjYtW5XGTL
YdtD0tUL2He4V+kVTIh/H0V3mpOCmkdTalpnII5tRuHskpcMZ7RaYba1PDuoUUTvSCn97vq
noS8TnTj5BNlDuiOAU0WrWCQb+SqSnc5WvvVMkbjz3SmplaQzgXIO6QoOSoXd2keXXS544I
HsldWkOD0R4vnorpEMdYMFfO0zpQT30IxX4Jh5dwr/RVDinNO1rj3f0I6AJhVrT3YrMqA5Z
IgDxvru3uo+g+zf8AEsTtLbpBh/NzMgLy5vHN8LpdPzcTXvD0mZNiMkysVv5xrQLd9Fw2ua
vJq2oGTpHEA2JnsF0X5PsqKDJnYZAJHdGdLU43TM8qW2zsNKbiangyxTRQwY0jdvkvAD1wm
dgTRQSuZKXsa4sP09x8l3X2PDzTLvc1s7R6Xk1sK5zVYzgwB7WGXDyAWjmy09OqYjyxZSbR
wzqfbehbwD7FdL4b1ePIx/5v6ptGLJ/RSH/Vv7H96ydShhLoX43IkHrb3BVF7C769wVaeNO
O5do1jNtUdrp+p5Ph7UhpuXukjc6w7s9qZ4iwTh5EWpYsIiikHrLOWnn2HQK7obcbxZoRgy
XNZmYw8uKQvFnuq+mSPbkv0fVXvDaLaJppCMWS1v8AtGGSHHP2P0bNc0+S2V8TZ+GSNfW0+
/0Tdf06bT8t2bBBbbHmNB3WK68dFmZWO/RdQLXv8zHfzGSKpdZp2SzUMNsXWf8ATAdt84fN
az7U1/8ATPG36T6OZytPZruIJ4pW+c0W0uPxfIrPwc+SaL7PkvqaJ22JwFbfqO60suB3h/U
HNfETivO4NI+A/I+6br+mtyohqumQOpouXaeo9wOyX1WFTW9Dulz/ABS+ORtYrMTWdJlkyG
NjMY2uaBwfmPZcDqGG/E1CSAutrHcGvi+hXR+GNTZHmtbM17g809gNhwVvxfpDpW/asYNZC
74DXwn2+QSkJuSpjWbFT3R6OFc0BzraR+9OYRH0Cc6FpI/O04+56pGFtAOlCq6MOR/xewQ2
ta67CaYW7rEn7U0wMcf6T9qm0Q0yTcLJ3Afcml98eYfuCQx2gcSoeSLrzgiyKY07e7j96aG
xi+eT7KbyWFvErT9QmPx+L8xo+5RZZIgNNF2pGNAjFHqLJSMVNovB+5OIL5GRtHpHBPyUwV
yomT4LkV+THihnQU5ygyMb7OLPq54VvGLhFbSPUhlFrYjuF/JdtQrHRyo5H8tFR8Z9PXg9V
OIy2AnzAT7JuOzcwBxcSf2J0u2EFvBN8FEVSNJS3TMjP5mFn9Hoq3UBWM4f5QL5JaqxB7rk
5/c6uL1CRaSA4RCyNAFIWl1RUADv0U+OyweVDypYeAUAMn+Nqjb1KfkcEJndViSwpWbSCRN
KxAiUgldpKQDSTf6Rv1CBRYR5jOO4Ux7RWXR1MsQ9LmcUEzaHx2etq9IxpY199R2VNoLXPD
nADta7yXB59y5K27YSG2LQZcktOP3+6lkjBdwfxCgjYQ9ziQdqq+zeCTRcadzNvYGrVfUIg
YGuBv7kYS5rmvB9N8hWJKkiLeqicd8GjKL2TtmJZ/8AgQN/rBOkFPLb5BQAFrhvto7caaTA
OO6ddCx+5Bw4QB4RRbgduPZHd7gJvIIoJ5og9yfbsiKtkOgVfJql0PhfTPNmblyx7oWGw0C
y8/wWXpemzapksx4XNbfxOc3gD6r0OOODRNMZgYY3yuHrlA6jvY7A9Fe0uysY7nwX/tAi0+
TJzHeV5ltjbdho9+OpXC+JtU0uTFix8DfvjJL5G8Ne7v6Ve1nWnQwnHkgcwObtiid6hG3sV
yMjC0B7qLfoqp1FyZtO4pRQdPD35rC1vqJ4vn7ytyffJKcaOQSBp9cwby4+3zCxcCR4nLYz
svqaugt/T2MgBnBPlMNCxXXqmNPN1/0WzQT8mO1StPwIsOA1LKLkDe9rPw4i1jnGMt8ttOr
29v8AeruZk4887sgNNs9Mf9YdlTysj0NgbuY53qNdeetrpJUuRByt8Ebf+MMlp27YmAU32p
NzMgyTBjb2CmivdTB8eJhkMIMrrYCO1dT96bpWK7KymtcLAF8fv+5QlXJdKy1iwyRwmBrbt
zd39Z18V9Cuh0iLCOuFkks8LYYgXPa6vWQd33FSafpz5MuF23buJZCCPTx8b/vCv6e/AHiT
OYI/tETY4462dSLH3/VLZcqrg1xwb8mQeII4cuJ8ePIGRRs3FzTzZHHPzK5rR8bz82Z0oPl
xYz9xJ/S2n+K6jxRlY2KH6bj4zIQdkj3Nokm7AofNco7MkxsfKyGBtN9MrRxZfwFbE/AynW
/aYTnbrIO4n5UaU2E0HMgbZAe8AtvtaiPrt208CqBT4RT+tOZTh93K0+6GOuDWgd9i1SORr
TUWSbb7DdwvQzjMjyftO0/YsttPHsT/APa4mPFfltjzC6m5IoH2eOg/ErqtG1iWKNunapCQ
0Ct1cD2WOZfaMoy3Sqjc0QPwpZNPmfuaz1RO92noPwV/UAfIDmiyHgAfInlVoMdnmxSOfww
GjfUHoFoubuBBHBHB7rmZO7Q3j6ON8ZMa3N01oHpcS0j60ueiwXPi1Jo4dE4Gj3byun8cyM
x24chovY7j6cLLcBJquQWmo5MQOd/srp4J+Bzc8akcRlMZHkOselrLB+ZHCz9x4Nkkq5nye
bkOjbdXwqdVbTwaW0naGca4I6FuPdNLbPVSk2xnAoXZ91HQIJ/FJZLQ1FEkLTyLtShppbXh
nwpna5IXsaIIR1e8Xf0XYu8EabhYwJZLI/oX7rB+5L5tdDTQ3SIjpnklwea1QQ6FekYPhHR
M/KLHxTtroA+rP4Jal4L0mJha2Ccdg8P6fsWC/NYdm6jX/BkpbW+TzN9hhKqkfJdPrXhubC
hfPjvE0A4JAoj7lzJ44K0jq8WohugyPglidSGjqlZRHX1de1JDr3VkiX0EccpfEUD8R9k5g
G4KxR8heW7gQOEwCuCiSOR+CDeep5UoEFONkbaBaR0PumWAd3YJ7hZv3UkAo9AfUe/srGHl
PxJ2ZELi2Rpu/dVxxdIgkOHHCr1yEkmj2ITMk05s2NBE4zRglzwOXV7qlqGdgZEP2OORkQa
3cYS3hknaj7KHwnknV/CsmIzHJfj+i9wG4nnhO1fRJn42XmPghY11FoFFzSBVk9x8lvikty
FckXXBxWoQPjBmiItpvjoVBNCJmGePuORS0szHdFgPeC17NtH+p9yzsGV+M4Oe0mB3BFrpV
G7QnGcuyLCypdNzYsuA+tjgQB0K9J8QaYzWNKj1LGpuRE0Oc27P0K87zcX7PI0tBdFIbFdA
uj0XxHlYuCcjHYMiSEf5VEesg/WH0FBI5obJb10OY2sseSy6aLV8AwTlrpq2lr2W4u+R/RW
TpmbLpOo+TOK2mo3nkfj3UcWrF2oOz4mNYfNBfERweOtK1rMEeZjCSEgAC2j9U/7lpiyKSM
Zwf2dTMcLW4B5s7YvMHHni2/8Al9isPFbPourDSsx7hFI70vYdoeP9yqaRqkE2L9i1CISMH
uR6T7hXswSapgNxZ3tObAN0Eu7+lb7X2/8AZYKdT2vo32qUVJ9oz8vCZ4b8Sw5LZDJjGTdt
DCP/ACk9/ddvA3GM8mmZMRlhymWN3LSsLFkPifQzhPkY3Jx+CXtsn52ruBJNkaKMdr/8t08
1vv8ApD9Pails0drtDmLJvW04bxj4bdoOpER27Fm5YSOnytc67r3XtWdiweLPDdvA8yvvaV
5Fq2mzaVnvxZQbYeCf0h7pZtvotSKJJrvSAAv/AN041RAJICjbYKqmwpErXVdkpt1Zso3wg
OVNsKQQ5Bzr6k8JULtK76ItkJWLca4Knxtzt136mqEC3Bo57K84sggETf6T3T+lhbsXzult
Q+OTHhLQ1546qMu8+UuNkWo2RB1Ejk9VYbE5riG8MHddWNnPklFf7J3vEUQYG8uPX2VP0Bh
JJc4m1Yc2M2S8n71W2gOpqu+iMSrsoah/yhv9lVVa1H/lLf7Kqri5vY6+H1EgiksjQQSKSC
gAjlSs6KKlNFVcoAinPKZwU+f4lGFWJLClwilSsQJJLsgpARvsnN+JvPdN7p8fxt+qmPaIl
yjrcWQeU1rhdJ0uOJGueBX1UUdBzTX3q9I0FjXt5Hdegj0eZnwzNcHNBtzTQ6Ks5w2AgfEr
uXGGRh4BO4qo9tXsdwOyq0MYZcEmK0Oio9ipmt2ve3qbUURaxoBFk8qQGn3ur3CkzyJt2Zu
oxiPK9PRwtVifUOOoWtnx+bjCRgFxOsn3B4WT8iT7ilxc8NuSjraae7HYeyFdU518IloPVU
oYsbXou+ilZ5cZaZbII+FnB/FMjADtruhC0tJ0XI1KdrS5kcVW5xIJA78dVAdo3PCcbJGzZ
LwY4mMAa2vi/wB5XQZTWaVouRnbi6WcDiQ+oNvgfOlXl1bR9JwoRgATMxOAHNr1dCeeqgdm
nU8M5Op7LdzDAOw9z7hVyebUEbYagtzOcibPqc7psh7nDoC727LM1Eg5Za0FobwW2uhMjY2
uIoAjofhYPcfNY8LYp82SYtc9oPBr4inJYvBRE3l3ZG/otaRhBsbTsILyC89w09KVzV5Inu
ixMVzmjeWubd8DumZepDCx2wsoTuBPuD8vlXssiDMm3F/2dxld6Q+uiMS28foM7tFtz2RF+
402E8Ajkn6fNRwulmDpWxF2ROSBbb2tVjB0XKzc98mou2tjZvIB6/IFacMgw8aTUWkNI9Eb
a6N/901Fyl2KNqHRjDS5P5QjxWkvmeA51CwB7fVbOl40eLlPbI/bTyBXUAdQflSu+Dccvy8
vXJGO2RtcWA/pEg3+Cg0MHVNUzMhrGv8AMkpjXdSCfVX0Cq522aRTaOmk1Hy9FfniLZvIxo
YiOg+Hc0e1FUNFEmnZOXkYd5LsZjd4PNk3dK5PGzUdbxsFu5+Lp7KNOrmu/wCCd4dEzNS1F
kflsAeXEbf0bNBLf+WaXzZlag4Z+JPrJhEb3kRsY5tOBHf9q5vVhDDp7YQD5k9Oc4HuOTa2
M7VWOjzoMiTlk5dHQ5FHouVzPMc5kskh2zOcQ0jomq2wQrHmdkcMTpbLSWkAmya4COO3dkR
77ALhf0vlMB59by0AUObtLcQA0uJA4Cu+xz7s7nw5DHn4OTpbnBj2yGWEk/Owuu0/GbqWnG
HMi2zRjYXkUTXFheeYsr5XY2TjO8uZga309TtXp+kTzT4zH5DQJv1r6/clNRcVZniac2gR4
jhpToZHeqPcWu+nRWsKZ0mIx0ht4bz/APPmjkkyQubEacXAEVXHdUcpmRDK9kTajeGtJ9gO
pSKqTN7aRzHi2cZ8s7qpsJY1h7G+qw5dRfj4zw0gvmb5YPdoApaXiMOyclmLhC4ondeznHr
a5PVpH4uQYnC3Acn2XXwqKgISjKUzNeZA8u5uz6yPZRl1kFwt3dPneRTA/d0NH5qNvXlZ5J
j0Y0hOFN491o+HNIdrmqx4IsNd63OrsOqz3cr0v8mGliPCm1F7RcrqYfYCw5c7PkjHmQwlw
dpi4mPp2FHDE0MbG0D6rLz9Ue6UQRMLi4cV2+pUmq5jnn7NAbe8gN+XzTmY0WLiUQTIerx3
PdeW1eeeabr1R0tPjUOWY4h1CCR0olYx7hwAOimxtZkfcOWOAQ0tPU33BTZ2GOQF73AkGvU
q+XhOnYHMcHOaL5K5kcrg6R1VCM1ci3n4MXl+fHUkLvSWdevuvNvFWiM0+dmRj35MlnbXde
gaTmOjkOJkjh/pP39KVTXNNGZjTYRA39Wn5/opvTZvjzLIuExXNjtNM8r+F3HSkuvdGWN0U
72kctcWu+oQ7L2GN7o7jgtbWCuqQ+EpEUOvzRum/VaFRpaKRSSo2pAc2t4bXBQs2U5nW/ZM
d14UNgFvzTkwdE8EKH0B6F+TKSURZQDmiLeLBFndXB+i6nLD5dJyMzFDdrnbpIn+oPaOCB7
WuI/J0Mp2oyCKZrMet0wc2/wXYHGbiTOaZ5G40gJdGHWR9Apxp2YT/RyOaMePe7y97cg72x
g1sA4II7rFwIW5T5sR4dv3WPYBdF4qOHiarBkYrPSBvcGuvzAO/HQ/Jc1jyvizTkY5ssO6i
bsey6uJ2jnyVNotRHa86blAvBdTXdKWY6TJ0rOMkMhbJGasCrHsugnxxnYgyYT+dAtv1WHn
P86cSNJJkNc+/RTmipQaI002pHT6nouBqmnYWr4Dvs7ch4jmA5EfWya+ix4nuxJ34cgP5s0
N3ce6t+Dcxk0eX4eyJNsGW2mmrO72Csa1pkmZhQ50AP2mMFk7SPYmhX0orn4ltTgdDJzNSM
HK8sF0sfBYeR1Dkp86cYrWscAz4mFvBY73VCPPlhc4SxtcOhbspWuJ4XNijADefiCXyO/+o
3gld/Ro6Dq5w9QilumSHbN23Bd7kxDFzIdVxPLZj9JwB1avLMct82SFxpjxtFi6P1Xa+F9W
hy8B+m57nOYPSBfX7+y13fJHnswp45Wb2JL/ACV4hDPUMfP5YAaEbvr9yzvyiaCyfBOfGLk
gbuJHdv6v8UwSTZWBLpc+6PKxhvx3k2XN/Wvv1pXMbX4sjSXYWbH5mUOHA90o4/G9r6HZPe
k0eSHbQoUmGw7gLR17Bfg6i9rW1E87mfRZ4urWTVE3Y5vN2EzdRIpGw3nv3SLt3RBAL56Jz
QCa90PqkQ3gAm77Ky7oOlZPit/Ok1wBadfqsiz7qzp0bXMkLiRu5ChyWMY8ta4nldrDDbFH
NlPdJotANjgLhySOFB63RucHVfZPrbExxcT8k8vYI7rqnF0KNPdyQcba9kG8FEighdAFQ3w
bxM3PP+UUeu1VgrGbfn89dqgHRcbN7HSxPxEkgjayNBIIpKAEbT22RwmKSM8IAZN8dKMKSb
+kKjCrEliBNpySSsQCkUklIATmH1t+oQKTSNw+qldorJcHWMuUbmua0dwVcx3/AJtzLAaAs
vEdtFn1Aq8wgfD+BXoIdHnc8HuLEgjNMB6jus+eAMLmN6e60iN4FtaOPdVcj8zW/kOFfRSy
uOVGX62C2u46AqfFeHvcCLeR1KAa2jH1A5Ra0NduNg9qVRl1LhE8bWua+GQdb4WJtcwFrrB
DqW5inqXEEk2CQqmp7ocoFrGObIwP5b3KR1kL8jXSZKk4GbwOpR3Amh1T/Of+qz/ZSEzuSI
2H7khZ07Bd07igV2ugwxaboWRqz2eZNlARRtLeRzzX3Fc1peEdS1DHxdjRudZpq6rxRlsxI
o8ODphjYwNO0buhPz4UN1yTHl0YBdj/AMqx47nfmIRb9xsF3dHM1SGSSWWNu26YzjoB0AHZ
ZIic2QHa6VrupB7rUwI4Yo5smWMSFvpZfS/otscOd32Rll/5KU2U7IcG5BMcY60KB/3KZmf
ixtHltcOzWtPt0tXsdkWURBLENrQZHuLbvjp+xOlw8ePEjZHE0S5TtwG3o3qm44m3diMsiX
0UMLEdm5H2id4/OO+Ejj5lbZbEzMEUbW+RjN3cfpOP7+iz/NZiGfcfTGAxp+fQqzhQxOhig
Mu97pN73X8IHIWkFFf9MskpSJHzyRNdiN3GXKp/yYD1FfRVdWc17ocTGk3AVE5tdSPZXoJG
TaplZjiA2P0td8+QU3wvgjUPFDnyMEkUO5/HuLI/aFectsSMUdz5OqxYW6doUmFzGYMcyE3
fqeKI/YsHwvPFi4E2c+I78ZpZEQOS93B/gtzUoZsnOdgRv/5Y0PIvkdyue00SHWf5FjaTDB
M5xN/FXT8KSapxY001yjsNCwxhaMZ8viaYmWZ/Q11AKzdFldr2fqcmI8Y/wgcVYBNEqfxFk
yY+DFiucfMyZA0m7toI/gszQYZNN1LPbBktxhG1rrnbuDmkmh2VFDsltN0iLO0/FjyfsTdk
07myvllq/UBY/aubywyfS2MLw2eImt36X6y3IGZU2RlzwMEofI8CRhqif4LmNRhMc8zH7nT
soDm6/WTDlVRZjCFu0UjRHwjkilK90bmMDQ7zRe5xPBHah2ULeAfdG+vt7eytfAylRdwc+b
BlBj3X8l6J4f1jUMxrWQ+WXtbdPHNLzRj5JTFA0fCeHXRNru9A0vCytNGfNl5GLK1xjBZNt
B28FZZnUOSI4VKXjwdxj5sZgMuQRDJxu3mh+Kp5ebDlF0f8oRbSCKa8D7rtYo/kvHdWZlT5
bQN2x7zI2gqOqZOj5EIx4cVmO13rBbDRA69fc/sXNg03whx4WlVkuv6liaNEIvSZqDmgN44
6G+683ych2VkSSyPLi9xcSR7laOqZ0jicZ8nnRD+je4epo9lluc0saBw4daHVdKHCFnCmBz
S4Fwo/VAUI+htNPLh3H1TpPTQCymy6AD8l7VoOONE8J48bbcHN3/e7leOYMX2nLhh/6x4b+
JXt+U0R6ZjY7+NrGt4+QXH/ACmRxwMawK5pFXSozkZM2QfU0UGX8+qOp4GoTWY5SxtjaAVB
pGoNwdJ87YZXmWRoY0cn1FCXX8zcGSRNxy4+jkP5+ddFxFhxvFG2dJfL8jpKih5WU5+ySw5
nUv5VyCGcNDpHx2OxG2x9VR/l6SZj/NiqRm693YDqaWBlajmapLTJHbbprR6R+KT+G5Ulwd
GpyjfR0WqQCGeHMjPX0HaeLKs6gC7Ggymdhbz8wuSw9RzcaKbFyyS0Nc5t9nDouta/zPDbQ
ficQD96rLH8b5M8ie1Jnl/ieJkGvTMjbQprj9SLWUQt7xlGW686Ts5jR+AAWCV67QyvBH/h
5/OqyNDSbTnEBg+SAFnlJ1XSdFwfejVi7SNUlQ4+qGA7YAw8pic+xtHyQVQFVhFoSHsiByg
Gdn+TyaNmouY4n1uDSN1Wu8ysSGOeQ7HvyJIy4N8yqb8j2XnvgDTBma23JcXNbjerjuV2Wv
6jNp+psyHweZF5RjcAeSCVbEm2L5WkrOZjy8VpydNfCHSRvtkrm0Sf1Tf16rCwms2yS0GkP
6A8lauuRvMjw5obIIjMHA2SR05+9ZEbGR4keS024cSAD9q62ONI5spWm0XsLMOFMICPzcxs
E/oLNzrZkOYBTXPtnyVxx3Yz2ltlwtrvmmv25MkPmN4dGRY7C+quysHtlZlRTzYeRFPju2y
tduDh7r1DTn4+VlbWOJi1SH7Rv9nim0PwXl+ZEYjJEBbhwPkV13hjOvRHHcXZGnPE8cYHUA
VX4lc3Kmp2jqJpx/6Y/iTTJoNTmADQ6M+r2KxI5n45a9zaA6A916H43xW3jalE0eVKypOLt
yxtG0qDWtEzYHsac6BpdHXt9Vhkxb6micWRrxZgyhjts+O62fpMPYpYuUcLKZJvPlOFO2js
rcEMc+E4MZTmHYXNH/zhZ2RiT4sogfIKkFggcKnxyjKkzaVSjbOn/l2V2ZiTTcmA+ogVub+
r9FPnOEWox6jELx5j6iP3rmI3yMlZBNyW8MPY/wDsun0pzMzSZ8aRtOhNtAN0FfPD5MaMsU
3CdfRH4t045Gnx5THBxY3dYHxNXDfEPTY+vdekaRlx52O3S8mt0HDSf0h/8K4vWNOdpuoS4
7hTQfzX0WE4qUU0bKTjKmZYDSeENoddKUtZ0bxSaHMBIWSSo1TGssCj0QabcQOpUttRZFvf
TO3NrTBByyFMk9sGWZHua1kTHVtHKiZ/S73EkHqrE0Ijh3E29wpRMaDGXX0PRdtRrg50Wtt
/ZI94LuAaHRMfZ9SlnbQaexCge4khgWj6KRp9iMnG0C0XWANwoDqp8fGv0s+I8klMkY45Ai
kItvWlWnSDeraM3UaOS0j9VU75Ku6q3bltA/VVKuVys6rIzo4H4IRpKkiEVibCSSRQAFNCy
h6lFxVWpommQVdUgCCT+kTR1TpfjJ9kwKsSWOSSSViBJUfdJJSAqtBvLwPmii3l7R8wpX0R
J8G/jvc1vTkC1b9RaD03c/epGae4GzQCi3DmE8OB4K7sbRw8jU26LsDRRLyUzLYXxkbRtB7
91Fj5DmkgkFWclpkYKFk+xWglK4sqxwNeHP21Q/FNY0+YLHq+FSxfm5fJe+yDSMkW2U80Xd
PkoNFOnZC2mzeW40eym1yEzaTDNG0Dyj6yqmW5rXhwNub1WrjNbmafJA420suvms80d0TSF
wkpHJBFvF9gi5hbd8V1BFcqXFxZMqaOGNpJeQOnRcJPmju7uDtvBmm/ZNMk1JxaZ8gbIAew
7ke3BXNa5kGbU5YRIXtgNb7+M9yuk1eQaLpkeFjFzpsZm2R45Bd0O32XK4+E+c2zk3ZLjx+
KulcqLxvkd6mQsax5HmcCuyvtYI4mxt5EQtx9yVVYwfbBFHw2MbnEq7O6seMM58155HdvZd
GEdqsUyPcyTBbJLjhoB3SOA3e47/sUpnY3U55DZjxW+WwDo3qAjFIIWvc0lrMWO2j2c7ghZ
zRKzBYKLnzvL3G+tcrR2o8CkmnIhkifl5LMYXubcj/bn/6VzGYMPSMzIafU5waPkLTcAv8A
KnzSP6VwjZxz15P7VczmBk8en47dwcGFzSOtG1GOP2yZy+iN7fsvh7sXS0+z15W54NxPsuk
5GoNmG6YtaDX6p5H7Vg+Ini44GU3ZyQPc9l1mI2HA8NQQNNSMh80sPcyCh+5UzPg1wqi1gP
ORLqOtvDQyKJ0cBvo4A3/Bc14U82TPlzJCfz5q++49f3rpJ8PyvC0GlsaWTZUTpXV2cG7iP
vWP4Qf/AJDkh+0PhjJa0iiHUVhBJxf7NXw+TRiZLqXih0kgY6HTmUQ7pYvn9iysx+PJ4lyY
s5z/AC8iHe0NNWKJatPw7HI/GdK9x86eTc4HuL5v3FdFheJPMydUyNQgbtx8eoQ7p0NcKyX
LTM//ACXMB0ehaiIJHSCOSIPJ5o7hx+CwJ2CfPystjh5bX7CD3DjVrptfh+2aXp8mM9hdHC
0Pk3A7rAFfcuY1DEfgYrmF25shb0FKsXuyKzReOJ0ZeViyYmSYn1VXGfdvYqHbz1/91q6vO
MiLHqK/Jja10g6dOAss0DY5PZMpctEwk2k0aGmxNLHzCjK4tiY13T1cE/ctrQxjv1xuDmTP
+xwtIczd6S/v+1Z2AIjj41suRpfuNdCfhVnEbA7U4GSlrLf6z7m/4rHMrjTNYR5tHZT6vo+
jtOM/BayyNnovcD36Ktm+JtJkx5I24Qc4xnbUfIcBx2V/UMvDx3QsysKN8IADXuZuv25+Sz
87xHomPvbj4DX02mu8ijffsuXHapUP06PPtSljkLS2MsceXCubKpNBp3Yhauu5WPPnCfHiE
ZLRvaT0KyQ4ucXk/ESujF0hKa5EwDcHOHZNJO6z0Ur2GNrS6qINUVEDfVYzBF/RPVrWCOxy
WD9q9q1P9BoHFdV4rotM1nBvp9oYf2r27PIMBdV9K+9cT8uv/wAzG9PxNM5Zun+f4eBjyJY
J/NlbHIx+3aS40udzotbwtYh8wbfMDW/GHh1UC7jv3Xb6GYpMbKw5mghkm4B3zsqVmmYgyG
zbHSODuNzt236JGOogsME12kOyVZG7OU1iCQa1sLywTNiYfvbzwsnUtP1GXOrEbsgh+Ebw0
cdSV0/iNzD4hjBoPD42ivZTTYWNO4veTX6u7g/clcuf4Z8IdjH5IK2cvDgyTY0jpsgyzQxO
LubDfbnuusiAOiRAd3M/cs+SCFke3HaBG94jkA+avgeVprY74FkfQJLVZHJKRfbtpWcR45j
DdQg9yw/wXLWun8cyeZqULR+hHz99LmAvW/jr/wAeP/Dg6n+1iHKB6ot4tD52uihUVJD4gl
dIx8uQQF5uRNFpx4cSmgFBKCKBvuntFVQsjklM56jiuSp8bGkysqPGjBL5nABqqwZ6R+TjC
djaPNmHkzyAN5qwp9SyP5Qy5o5D/k2R+bifXLXf/LWg7Bj0rQI42l0TceO2AOq39Vj4OXFq
n2eEN8swPt42fFz1TGmj9iGql9GFkZTW4GSyQXNHE5jT78rLgAbBjtBB8wVI0e9/7loeI/L
GfJBC2mSmq7rOYz7NmOaxhJIuIE3ZXRi7Eoqo0y/jQNa2aB7y4Rngn2pQtxzE6SQ35EJ8tz
QeaPNqyZonGGWtse3bIPcXypMKAPie6SQujy3eX7G+37lcq/sy9SxzLjfaYmeqAVIf1u9p3
hXObgaqGvdujd8fzarVmJz4JP8AUjZIB0Pe/msMROxNT8ofCHc/TqlM0akN4p+FM9VwsOHV
tDydJeSX4b9gce5I3A/gVx/huU6T4rZjPNCa4pPlyuo8Kak3I1IN4DsiHzJP7YND9gXOeMc
OTTfEjcpvpbI7zOnTssccfJwZvOVRUkVooG6b4vytIH9FNJsv6i7TNe0oDR4c+J5Lmu2yAd
hyrHigmPUsPVYOBkRh4dXe6/gtjPxI3YWSInuONlw7wWsLi08C6H0VWmqkOwlCUdrOQym+b
pcOdEL2O2Sf1T14VrQ877JlR5LvgcNkzf1vkpNEhbkaXPprxUgPmtFdulEe6rQQ+VnGFw5H
LQePx+avJbuhJ+D5NDVo3aXrLMln9DKdza/RHsn+MjFq2kY2rYrfUw+VJ22mrtVIsl+WHab
mH87H6YnkXf1V3Gx3NwpdOyBUeaymHrsd/wDAkXj2PaOqe+KkcQA4i74TBW6qUjgYXljrFe
4TD16cpSuWat8cDgL9Q6Dqr2nxEtc89zwqLb27R/8Aa0Q7yowwdV09DC3uENZKqQJWtpxLu
W9FVa6iR8lN+bdK7ceG/tUZALuF0ny7MIpVtLL3D7M3izSiiDRKx7uN13+Ca5wAaCeAg4Eu
DRzzahsIxpcl7FlBi3DqQqznXlvJ4sq0GCNhDRxX4KrKw+YX2CDzVq8vVCsKcmZ+qis4c/o
Kl2VvU3NdlMc39JnT2VO+KXIz+7OzhVQQj0RQRWBsKrSu+EkqQAALsUpowQ8/RRhva+qlhb
ucSATwgCKX4nJg7KST4nKMcKsSWGyhadzVodVYgHVFLgJKQEnR/wBKz+0E1OZ/Ss/tBTHtF
Z9M7sjglxHHTlRZuJuhbJG0NeOXH3CMjA5rXbh8+FNO8GIEHdfBFLvro8wpNMzoMbaRbQC7
uVZc0xxiNx5LuoUBc9s5a6yOoBHRaDnNdGwU2wOlKyJyc8mY8NZMXFpJHN+6nm2zYwdGSXE
XaZqETgwlpP3Jumv9LoyRXSlDBLiytGGubyLLlp6T+byWgfC7hUsqD7PkU34XdPkrmlndN/
Z5U1YZJvbwZniDDOPqkjjyHncPblbHgdkDcmfMmG/7OyxZoWeEPEUBy8NsjRb4jZrrSuaDi
Nx9GgD21JO8uYT8L2gXX71xNRj+OVnY0uT5cK/Zl63O5+RLI6VzSXEPjB4A7Kppz2+VIyTc
Cbc2vhb9eyOryMzNQlkx62SOuv6qe+BmPgBjS5onoNjvt7lRgjulY9meyNBw8d8sDj+lK7q
Tyff6q7DEDnlt+nEZQae5T8KOHG/OTEgQMDm/fxSZj0WzZJtzsmXbHXXrz+wroP8ARz1dNk
moMP8AJkEfG/Kl3vruDXCbk+TCzI8sH8ywNbfYngqaRoytZZCB6MZvJB6UqeW4XJtaT9ok3
AE9rV+OjKMb5HYwEUWOwuOxg8xw9r6KXAcZdRycp5/o6DHH5mlFMC3GypW+zWV7UVJiObFo
zgXDfI4u5/FT9EJbnZnZr/M1clxsNeL+dFdxkujnzsSF0Za2fHjeCOg2epcDjwS5UORkg+q
EtLh3oldlDkfas/FG5zoYcSO3MPwuo/xS2YbxxOhxcguy8vOnO6IQ3CHDoaNj9y47VMaXBM
GRG50btQO98YdVA/8A2up1ePycDBw2yVJmTh5PvyCfosfxNkCbxLBiMiaWxbWmxfHQlLKVM
3pPg1YXM0zRTKWuEkUe0OcbNuFABZepYRxvyfvfLTpnzB5+W4i1f8Q5UQ0NkW0hskojjJ5J
DSOUtQxTl4Om6Qdw+0bnOc49doBB+9XV8My4TooaJBBladBI1w3MilaIh+k4N4O36rOyRDk
4X2dzZDll7GcgmuaJ+QVKDIdpOszhspikx9zWnaTfYrSy4S3S/wCUI3vfnPfGTsdW4OPT7l
tt8rRHyp46M8xRYeXkYs4uB8bgAeAXNB/+WsAYr2zxxOBj84jY7qBfSyuhyWyatM3H8p5lZ
uG5o+H3UOCXOdPjzRNkMLHNaHCqIHBW0o2rQpCbi6LOHinzXGRgDTTHBvfy+rvvQ1DGxfsk
z3EfaPijLGU0DtZ6EqbEgjyJo2nJLS2JokbuoGxyqWqyxhhhxp7iY6iw89Er7OmdVUo2jqD
4ix4cXBa9kWTD9naHMNE79o/DlVs7xXpT4msGnt8wFu9zW3Q7gcLm8LEiz5YYYGujeXAPff
v2XdZHhmLE06PHxMeJo/TlkoucT7FZ/FGMuSizuqPMs+XHmzpZ4Tsbv3Na5hO4X0WcXWXEt
HLiaHT7lt63gtxcSMsJLvOkEjvoeFlwsx348m6JxlHwnzNoH3KMkvKkVi75IR0Pevc9EQKT
WtrhzrJ7DonClR2yyLGNIYZ45R1Y4EL3PGrIwcYv6yQNd+wLwYH0k+wte94D2/yPgkgbhDE
L+RaFztbFODUvsYxPyOfdIcLWWzFv5i9kt9Oe63cmbF0+ETuDyDW0Ms3fToszVsdkmU/GcP
RICXJaRmSOw5oMhu/7K4Bhq7b2/Beb0+SPOKXa6Onki5JSRz2rarLJqbcp+DEGg+kGRpca9
/mrj54c2B8jWvjlaLIqrSzxo8mptmdG1rurgR3VDVNQ2Nkyo/RBGKZXFv8A0fuVcn8s9p0M
dKK/0WYWuM8cA4LWl8o/rfo/sWpmAtaxlUGDaf8AzcrH8NtyMiAZGQS+eSQbz7g9P2Layvz
j5far5+SS1LSbRnJ8nnnjVxGuvj7NY39wXOV810PjcFviSYf1I/8ACFztr2+gVaeK/wBHAz
u8jY5tUU3bwj1CXUJ8XGkJ0fBKCcOihdkAvkpdUkQBw3v1PzCo2SghvB4uha7b8nWiS5WpH
U5Ij5DB6C8dXe4WB4b0l+saoMaNvAaSXHo35n3+i9SiEcehOMMwibBwxzG7A0j3HdQottFZ
zSRT8SQvfkxxOnc8PdQY3sfmFmasZND16KeMNLJWAbQO3F8Kvm5edj5uPqOU4uN3QFA10Tf
FmoNyGtyAWtlAAr5V7rpYoU0vo485brvs5zPyzJqcuRHGXMby4nspTjPdPiSF+3c8AO7D5q
HF3S4UsLWkySH1C+qtxkyeHyZLDmAlh9uehTF0ChQJ8R7cOba4/meHN/XHXhWdNBzNIMMR/
PtdbN3G0rUycbdifarHlQgCUj6WsLTp24pZKLO8mz23XwfwUp7iknaov57ImxwZzQdko2SD
3P8A8C5vUy+POALSXx8O+a6lzmvxJdP22AfzTj3vm/xXN6pb4Gybvz36Szyq1f6NMTuVGtj
ZsmmQxZEAO6OUSXfVtVS6f8oGJ9r0rEzIzZNN69iLXKaeG5+k1fqj9JHc912WCBrPgNsXxT
wsPXqDZ/gl5qqmjbFK4uEvo5/IZ/KngVsrKLtPdQPy/wDhWx4aznT+G4PJoSYr/Kc4i+Dz/
FUfB8AmZqGkyn80WFv1PCg8ITuxM3K0yYFoktjW+774/YokuGjXHPiyhnefovi50hLA57/M
FdKqkdTIOotzyxtu52tVzxcI5oMSYRgzsbb3AdRZ4KzZj9rxYTEKLOvPJKtjTL5GpRsgzRH
BqQla9zrO610+hubqEY07KYA7d+YeG8h3sT9LXKZbH5GPHwQenXn6roPC00+RpOQxrh58Ug
MTuhHTn96x1UNvkW0snJUYHjXS3afrb5jEWRZXqDRzs7fwXOfoiydy9c/KBgRan4ZbqET93
kDfYHxDp+9eSEmmuu/lXRcxod/0S4sZlmA/V9RV+IMIe955qwquIRDG6Xq48Ae6Ti7fTuBS
7Okjth/052bzl/wABIquhspWA1OBoENCYz4wex7Jl8cBGuyeLEdLHuKc2DbIRuHCttlayMN
a0uHyUMRYxzg5pLj7q8YoTc5Wx7pW7hGC7rTz2pVXR7clocL3Hg2p9xfI9paaLQBQ+ahl3s
ydzjbbsUOgRLpFYrngzdTYGZ1D9FqpcWVd1TaMsEG9zeSqYAXHz/2M7WH0QkgUEaCxNhA2U
UKRUAAfNWcYujB46qv3UsbyO6AIn/G5MFGk9/8ASOTGqsSWONhCqFpHql8lYgARQ7oqQEnM
H5xn9oJqLL8xn9oKV2isumd2yF5bY5FccJBhLSLIPelM22xRu5PHY1/9Jxp35xnGzkghd+P
R5WT5MvKY7zA5rnWen0ThOARwS49FJktJLSe/CqbgybbVg8gq1Gq8kWXSEtO7muKVNgAnD2
GtxulN5oY8tLVDLVW3rVBQ+QX6NDIa2fFEzfawocKQRTDnh3CWFIXRFhHHQIPjMUtVy00rI
zf6N7ExzlZDWAAizuBPXhHXc1uHFHhximQxh2OK5aTwR+CteHYW5Dpsgu2uhiL/ANhXGZur
y573TSu9X6I9guRr3zSOv+KhXkxuIwT5T2NZRugO3HdWcuVn2uOJh3MjbZd3eT3+nyUmlQD
yXyOOyGMW+Q9T8lQneyWSSaI7bcRG32CxxvZBM6GbznRPPnytxJYS5pa48e9LS0522TFDOW
xR+YfvHVc9BF9py2wtNl3Bv2XTRmLAx8qR1UyIRD938VfFk3Se4xnHbDxK8E5a3NzGWRM4g
H5FF4D5sNhBD2xAV9ybjsbLpmNDG8Fm7kDqXcWmzZYOsuMTKETNjN3yu01GVmUo7Yuh08bh
huieaMmSQfxCZrjW4TY8SM25tmwjqk/ohLeHOa17gs+YvyzLO597K/C+Fq3zRSENqs6PwHh
R5j86GYAiaIN3exFrS8K4LsabPk2l0eO8sZZsOo0U3wVEI9JyMiNtSPa8PHs0D0lafg9xfo
YLjxLkSW7v2SeaTsbx00W4ZW6n4hxIXsG3Di8yyOu8UK/Bc5quQJvGolhaWMY/yyXDgkGit
vRppPt2rZxb/RAwtrpTLqlQ1TDhboAzwXHJkkZNV2Q5xCwkrNIOmW/EEDZcvTcWEAnz3PLT
2Brsr+UWN1x7rv7DC1w44Fg3+5c9gQZMOvYWRnSvdM8PdybHSwAtzOmLcDP1F7RumYYto+h
A/erL9Gc6Ts4/WNKc7S3a20uuTJeXHd1BPpTdA1CWMhojbPuIBa89D2q1vy4Bn0XStNleby
m7ngdtoB/H3XLTRyaJrboqoxvtrnCwWgpvHK+BbNHi0brhkeGdUdlyDzIprdI1v6Bd0CwZ8
n7VnZUsZ8svt1jgkBbsGrS6sRj5LIXxzOIDgQwt9r91V8QaTHgamxkc0Z8yCnFo6Fo7/VaK
W3hiySLfhXFx5ZB5sQd5zCWuI3AGu6r634dgxsve4Oax4J3NNc/RXPDIGO+MMcPUPVRsD6f
NaHiSLIx9PlkikicBRDZCHOo9eey48szWfajsqK2cHA6Pq7tM1QBtFgk2+oX3XqD8+PKxoP
tEo2dSz39jfyXkcmBN9j+3tpwdIRV9OeFNj67qGJE6IPBa5pFSjdX09k97K2JZY1JqJr+Lc
3HZjnChaCTK5xPXuuVcTI7dxVAVXROllfK7dI4uKYFk0r4NMaaiHp9EQRRPHCICVdKAonj5
oNET4kJyMqGAC/OcGj717ixhiwGxngsZEz8G0vKPBeku1LxFDuDhHAfNc5vwgt5A+9ewGMO
Y1jjTnu3UR2C5WvfRtD9Iy9WaBlxuuy6Kq+4KtprxjOc0OG6RwPI7DqrepysdktFtAiFOcT
Q5WXC6OSQv3Gmu2NdVB1ry+NP/ADeFwdvGqxUyjrenwyapBKKZ59l7bsGjwsvxEyN0ULGsL
WQmi2+Dfdbuts26jhRMaPS03X3LNz8V2VJNikeqSMln9odE3kmoahtdDMFuxcmloYG2Ha+m
hzegVu/MD3HjcXj9qw/DmYYmnFyj5eTE9tg9wFtSMc2UsaLG67PseSVyM+OdtVZm3btnn/j
mNw8Qyy/ovYzb86aAuc7Wu78bae6fDi1AC3Y58twA556H9i4XcCC4Ch3b7/Ne2/HS34Ypdo
4OoqM3QD8kK9kieeErXSb5F6Ej7fNKk49AALRVcsixnPPyV/StKyNXzo8HHb638F/6oV3Rv
C2pa05nkRVEeS89vp7rv8GPT/DszcLHiYTCy5ZQLcXdhuVEm3RSWRRVj9J0nF8NY5xcZjsj
PePWRxx9VTGPM+ZmG/IJxTJ+caOoJ7E91cbn5mCJMyXHc6TIvyTXw/IquHfYvsDpXbXyZIk
ncenf+CbxqlSEss93LIvEkjHYcjvMaDE4BjK5cKXORxs1mYuJ2Y8XqMZ6ur5puraq3LypGR
AmR5LY39mK6zB+y6njY2Md2/HJd/WNhOQW1UJyTbso6axkfiCX00ALAvp0W3pmLijTdWwp2
n+kEcff1ObazsOEP8WGADYZnBvPZbcofiYOrl7A1sk7fVXLAG1uHzWM53whzFDxtmNHrMUf
hjIwnAumyCYwa/8AnsocXFblaVUTbeWFn9l98fsWbp0f2rJ9PZ/pDjQK2pb0/L8iGiHkP4N
AOqqTCjt5QtJ7uyHDkfJ5M7yHFo8vjjusLVm7s6aE+muFvwSNOZLGGiNkDxI1tdRXP7SsHV
hepTN++1M/Rk4P7LDpeQcKSN0h2xytsH76XU6BqD9O1iSJzyIJjuArgilzUGH9o8OPyzZ8m
cRmhdCrtXWTZGNm4wnYCIxtLuvHVYJxcNpfLFxluRuQtOk+NoWtO2CV9fW0PEUQ0bxpj5g4
ZkHzvp2UOvSF40/UGOAljcGEj9LqbWj47DczQ8HVIQXNBAD+4bz/ABWcuJxZrjrYZ/iEgud
G0hoJo33HWli6bKDJJDt9VU03+1WcnIGRjRSlxkL20b7FZuGXQaix7vhLqr5ey3a28ojHK0
0zZwsJuZlnH3ljydrT2HdT6DF/JHi6bT5pA4ZA2scOn/zhJsv2DU4cixsc63cdVoeMoosXL
wNVxYnCRrwC9jfTVHk0ltY7jRvoXUqZ0U0H2rRcvTCGs9B8pvsz/wC14o5u0vuvS7aSO69k
dmtGRiZcVuZkM+zPcejG8u3fjwvLdVwDg+IZ8RzaZ5tn+t81yoRc2kjoTkoW2U9pifsPWPg
JAbupTsivtUpHd1pp5FVwV3saUUkc1O7a+x5+CwKb7pm0mtvQ9UTL6fLIoHlI7TW11duVZ8
uyiTXZYBdGAGH4k4yCOQGRpcfr3URO1o2ncQp4WNmZueOQ9XQvPxHEykl1hjQLpVZ597mgE
bSrWTIWsa0AUTSrPjYycNoEV2RLojH1ZlZ7Q3IA6gtVUK5qW0ZYptelVFx8/udnF6oCNpJU
sTUVooI9lAA6qZoBaKUJ6KeH4eUAQSf0j00dk+T+lcmDgBViSxxSQJSViAnogigpAScw/nG
f2gmhFv8ASN+oUrtEPpnfxlzmtLuRXS1KTGItrgRY7HuoMevLDLFFtVacXchootrsbXfj0e
VmuRszj5bSQCQOtLP+zSSTtLACy6Hq7K1k5RYy427m1RpVGudsD223n3Viy4RYkxHO3iqeO
ipFpa+jXS1qY+UWfFTgVnZFfaKDR7dUFovkfjm3NcCAAeArma3cRKDx0VPHgHAcarjqtIwe
ZBs+V2pM5vyNHRnvh0XNl3BjXt27yVwQaJMjcz+jvhvdeixtbg+DyJYPOkyHO2jsOO68+xI
ix5d+kOgXA1U92Wj0mhhtgbcs749JYxzQAxvDf1iepKyH48kUMUjmEMeeL6laWY+R2JCGgO
bM4B98cDt9FLnuikZIGkujx4x27nhbOG6BnlnWQxmvd9paILBFnhSZGbJJE3EeTRO53P7FL
o+O6SZ7tu5rRZPdM1OJv2yJnl7C4gk+5tZrHUeC2+pUzT0qLyDDNdesgg9uFWnmEOrTFxJG
8rUlZtuANDXRxh1DufdYrY3ZcrpT+k4WfqU3iVKije6Nj5nvkkbI6wCOAfZVg5wB2iw40R7
rR1ZrIZGRM5DGDkrOa129rWeok9FtH9kPmCR2umZTdM0XY1/xRkl/uXCtv3KLw3rrNOwJ8X
K3NJaXQAN53O7/AE6Kxl4TcXwthNa0l88zQ4kc9RYUXi3BiwsnFkiDWueGxvb7NCXmlJk43
tNrDgmHhuNkZ8uaaZjnAuvdyNxv5qKZwy/EbMJpHlwm3NaKHy/crplazTsQtj/oa2i+3Cz9
EPm5eragTTpC5kRriySBz96zqkCnciHUZDLr+FM62RfaHRsbdcgiz962fFcYj8OSeW4NJzG
WQK6vCyvFWO7G0fTZpBU2O4ONHq7iymatruDqGj4sL8g+a6dhewDtuCrtvo0k7NRjJMjV8C
AUDAxxBv4rHX71z2bifzi13UfM/NDEj9LQbstB/fS6nGjEmr5EzCGtigY6ItN+kX/BYvhxm
5viDO2G5GykOPO0U7opjLarK/dHEhs+MTJIx7QeQCOPlRVv7QcnDD3PLz5jWuBPq5PW+4XV
a3Aw+DMRnlNc+RsJaa5F0sHO0M6TNjtmO9z2GQ0dtcWAmlmjXJj8XkbHhwQjOhxY/giLn3X
W07xfkyNxHlpY6EuNkCzftan8NR1N57mAAM9uRYVbxCz/AIqnLWCIeYfzZ5BBPVcCct2qdH
XxQ/jZzWFJ5uiiDhtvMjHFvHBshOzdMjycbztjIpNocHiQU/jnj3Q0TKOPiPbKxssFlrmkW
W/MKORjXxOhj3Oia7cx1baH/wA/FegxxUoKziZJtTZT/kKaSHzMeWOQbbJc4Nr7iqn2LIsV
DIQTtBawkEru/DnhaTUKy8twZivoNG3aX18l2zsXS8UNwXQtZuAAptV7G/dKZGk6Qxibatn
keH4T1jMhfNHi7GN6+a7ZX4rSi8BZYwzk5mXHBG3kOjqX69CuwOa6LKlxnTfaYcV7WS33D+
n4AKK3+GM9sU357Ss13BI4jLj+wcrNOzWUqIDpGJpGm42VpskpgJa6d0cm3eR3/fwma5qeR
FlYeo4s8j8PYWv2vssuuqu6dC3C1LJ0ad/m4uWDJjPJoC+SB+Kpz6fk6bJLLjtY4AhssDm2
0jtx9O6t8cJcNcme+UXuRpx4eHPDG/zJclkwDj6iQT25VnHkxnxOHltAg6R1VV+9cvi6lm6
VJIcWBzsd3LsY9Yye7fl9FrY2rQZLQMPZud/StePUCuPqcMtO3sjwdrT5Xlj2XNQ8uSeLKY
0ANZ1IqlXdjRyTNkc7bI2ix1/wT3TeYwmVwFggNLeOPko8t2LG8ZEk7WBrQA0H5dAF5+GGc
8jk0dNSWONMparo7MgvyJpGxyVy5rwPvWG37RE5r5c3ImD3bImseRbOjv4LUy5Zc+UudHWO
aG3o557BTYunObktiYQ/LlFNjriFvuP2L0+h0MYRUsiOFq9a5NKBky5GYxsjWSBzdpa8Sje
DfT8FymbgmOR7mjjuKXo+XorGPkN/msSJwfz8Tnc3+9c5qenDF0PGedxmyHOLiT+iD/uXXx
wwK1FHO+Ryl5HInGmaLMTqq7qgmNjc80Gm6ugLK3jG847J2lxx43BkhcfhJ6cfcnSwHC1Nk
uJtLw3cxzhba7232UTxJLg030+SlieHdUy2tc3Eka13G57S3b8zfZdjD4E0nTsO9VmllyHs
tphJA+nCl0vxtHqsceNlnyXsNyBo4kA7D/crGZqMuu5sUeIzbHjNMjgTt4HZZRxSffRlPUp
eq5Nh8Mmm+HmPx5WYrYhdbeyZi42Nh6K1+Z5bp8l9mRxHLuaP4LGkyMzXS3EcXwxBpcS5pI
ocFRx42RHPG7VMhsmNhvALDwD3Bvvwtljrj7MJZZS5rg0NR1dudmYUELqgjnaJCHfEf9y5H
xDqr8md2PE47YyePkhnagZ9REGnMaCSQ13YcqvhweU/Ljl/OzujIv2KZxwoVlJyfJLkx4/8
kMkx27a/E+/K6TQccu1vTMmU2H4rnADtTqWRHpE0vhX7WaDRdV963YXyYeVgSQt3CPGO5tW
avmgoyy44NcUOaZT8Q4jMTxgw8sGRyNvVvzWn4vYxmlygucNsfm+njcQKpZ0Mj9U8Z4zpHi
QsFPB6AWovGeW/P12DTMd59Hpk2pTH7DuXxgcxHDNiPjyNriz4unb5LW3CfR5szbb4pBI0E
WaApb7sPFyNFhxJY3tmjaQ546NN9CVT8NYkeTp+bp0zgx7X0XXfFJ35Lic7byUNSc37Tp+R
DQbKzy31+lZtc3lvEubI79Eu/YtnLnZFoccf6eLMbf8APnhc9YIJ55N8q27xNcUPI7X8njY
MjRdWxp2AtL757igq2n4jc3Ol0rIDo3mMsDzz6rsfsQ/J6SZNQj3cGA8fOwtrMxW4Pi3Ay9
3E0ocfwpIxdbhmcdxzuZIZMF+DkAx5ED+B0+5dHBkDV/Ac2LHHZiZ5Yd8+ql1bTIcvWc24h
JKYDIHDiuQFmeDcryY83S3kbQCW31JWre6CF4x2swdNcZMWeM9YeTbbVPKdte03XPHCnZL9
i1meEuIiJO70qDK/PEkE7WupprlXnk6RMcdOzTyS7KwopnExvr080P8A3XVRTnWPA00EDS4
hmz5+9rn9Je2fTJ/tjRJDFFwQPUOey2fBMgyG5eGx/wCba3aHNO0joq5fKBeKcJpoboeU3U
/CE+EwOZkRtrnqaPusPxTLg5OXj5+Lu/PxbpA43tddV8uiv6NkN03xblYIeCwyGOz7VaxvF
GlnRs2TE8wubK/z23+r0r8Vz9N4z5OhqYbsaZgyHfK5wH0CkbiyhnmbuavanY8dgOPW+FYL
nDcRR7FdpR3cnInlrhfRWx2W/wAyWg79WlJPBCRyPV14TpfLZG3aC5zuST2T/s5DNznWaVt
pm5yfkQMAY5zQ07j0V1jTHEA4AE9uqDpIYm7nGiq0mfGQfLaSfcqejJqWQGbJuka1tV16KK
Meo22yT1TWlzpdxtxPyTwXk7boHuOyr2b7dsDO1XjJFj9FUlc1RmzJbZv0qmuTqPc62D0QE
b4QS7BYGwe6KHdFQAOilaSBwolNFRHJQBDIPzjk26AT3fG5RhVRYd1SSKQViokrSSpSAiUW
H8436hNTo78xvHcKV9ES6Z3TGDyI3sbwW91mulMbgwSObR6BbMTXGOON3TbV1Sys3GMc7ju
aWk8UbXej0eci7dEkTvJb5bjdjqqu4tdts0nxuaTzZPW0swfnQ5gU2S19E8LdzBt6qs94dL
ZAsFMblvi9HdQhxMhJvlTZHxv6NKdn5lkzfh7hamE/zmMvoeFn4VTxGFw4PSytHS4tkjYTd
h44AvupfQvNJySZZ8cZj8DScHTYyWHb6yO4rhcppeK/NqOOvUS4u9h1K2/yiZXmaz5dC420
BfZZ2hTMigIaD5slBx6AALzr5mepxLZAg1KQOy4GQn82yIbQe/XlV8UuZpmRM95qU7QPoVJ
lyRvz8mQehoNMHt8lVnynPxxFG0Bl3963bqkzLanKyfDyX48BETyCXc/TsrGpSSOy8QPaCQ
1p+89VDh4zfL3vPpaBZA7qHMn8zMB3OLmkAH2AU49yXl0ZSVyZ0GeZIIHZEdbnOLLPt/8AC
ocSKMaeGEgFzwd3fqFX1TL+0QwQNPRgcT7u7q5jROdDA1waLZwe3AT6SjyZbrSRR1fd9tIc
bVfEB+2xNA6vaB9bT85xfki+T3Qww4Z8TiQKcD+1WXRZcRPTcjHEsuk4UpHEj3O+RABWJ40
LRqONE4guMgeR8iVp4hdLq2CXOMgb5nq9rasLxc38/Fmu4Mcpi5PJDa5SkF5mkvWzf1GRke
lvyGjaGwbAPmRQUuLjRx+GtPxT+be8xyOI9wQSsnUtQB8MxB5aTPLHQB5rcFvzYjpIMMQn0
s9bwezeyjJRSFtWQam2PUvFkGC9u6HZuLffhcZ4iwmQZv23HjDIftD4QK4BYV1em5bZtW1X
PPPkwlsLvmAVk+IYy/QMHHhj8zIn3ZMgH6NgElRF7ZJF2bOlzN8rOfGTQwGuNdjtKi8MPc/
whlyyAND45NpHF2D1VDRddw49KyHzO8s/ZvJ4b1O0gLQ8PTxTeFJ4KBDYX8D9I7TZUTi0mS
pcor627/N7RhuNsdBxVXyO6zPEU0snigtLQWiJp2uNjkK7qrwdO0vFvdTsYgu6myOFl6heX
4jz3yAkRkMBab2AXXCHcY2gxtNuzpdEidHjue17XSSgtDT2Wfrkb81zMEOPmtG6tlA11srQ
0t+Ptic03LGGgNd6Sb70VNrMcDsXJmnkdEAQzczh19BX1XIal8t/s6ypYjy5ssmNkTRtIHr
II7DldN4Z0jI1aRksztuG1x9PdxH8Fk6fC068cR7AWSmrIvk9D816JHgP03BbjaYIpY2WZG
+cA6z157LtrJtjtONOCctxYfqsOJkMwMqIxtLfzTwOOPn2Wdq+pyR6hHE8hzYg17X+4PNLG
1aeVgLoxNvb1hmJdXzDj1Wbl58uQcYPjcCzkO9/e/dWx4udxnkmmqOp0fC+0aFnzkguypH8
jr1NLQxYW694WOJNztuPnnlvAKyvDOaP5Mx4dwaTNJuH1dwrPhqefDdqWP8AEGTF43fqkkl
KyTUhuTTgkZnnTP084zuc3TX3E+viYO37AujMonxINU2+Yx0dTNHc11+5Z+q4v2PU49XgH5
mRoZIKsU74uFraPBHiROxb3xykuYC3gB3NV96rKdMt8e6HHY5+jw6hjiRx2ytAMcrODR6X7
0srJ8K487tz3Oxcommyw8A/Mge66XEYcfdBd7bLT9fl8lXb/lPmZBdTGSN7+3VZudhC1xHs
5XJ0TWGyCM5sUkUZA37KcPbi+VEcGHFyy2QjMzXUACKYz249/mtnVM1wyXCEb5ZeGRkdPmf
4KAR42nXJMfMlaA+WQ9Qeu0IxQXtIay5J7NthMbNKxPt+aA/I+GOPbYB/+d1a0+JmlYMup5
1CaUF13y0ewWPjSyeINUZPKHMxIzWxx4vtavagyPWc7Fjgc4xROp3NgUe4RPLTozw6ZPllj
UWbPD7o30ZMg7rHUg9P3rn/ABA1kuXj4hB/MQ0R8yAQt7VHeZqeFpzXAbPzhPYtbV8/euWn
yznaxJKGGzKGj51wnMK4s5moTi6Q/wDkmOPAydPJt00RmZ83NH/usnGa7JyZZXABrMR7HfJ
3FfuXR58gi1TTWgECQ+W77yFyYyPKwdQ2u/15AF8nkrTGrbJyPyRlQNftDoeHxW5p+9dR4f
8AEELMWfEliqef0CUH4QeqxcFoZgyucy3SehtHoT3VXJx3YsjDGS1/xDnrSmSrgzvczrNT8
Sz6ZlOiicx9AU3b2rp96xcmXUtSxoJMh5bjPfW2/is90zS8jFkjc7JYHy9dzzd/JaeRGTgQ
MsgeaCWj7+i3jCNWLuUotoUunR4moYWPjM9ZbvLvflWdEwPtmvZUbW+po5v7lq4WGJfEuCx
7SWtxnOHPzCt+HGRnW9TmbztcGggVxSynm29FoY782Z+Jled4Omxo2UcWRzZCfaybWjpVuz
8WZrbIgNX7WsfP8zD0vHhi4Zml8coqiSXGj+Cs6hnO0tmLKPTtxXem69V8JaeSMVY/ixSc9
5gv1JmieJM2bHO4MBEYPQk0f3oaFLP/ADrw8vLpxzZO47f/AAKli48mpRTytYHyMJkI70us
8YY8WNpem6jhxtjkiLQ1w7KFH40l+yckt7v9G/JFAzVJsJwdszm7uD7cLmcR7NK8Xx4bae2
X828FvUnurcmojKy8bUWZArHka14B6irKoeLnOxdWx8rhoBEjHtHQfX3WmL7QnkVcmPrkTc
f7ZjkWZMkOHHT0rnIw4bWu5I6/Jdd4niZLl4DozbpgNxvr9y5jNjbHqeSyPiiKH3BNVwghI
6j8mIvVc1paHfmiDftYW74seIfsOW2i6F/lkD7ysL8mVjVM0dLhPf5haXjAfZoGQkG5ZBID
fbokUryDEpNI33Rl/iMNPAfg9v7S88zXSaPrTJY5PU4kuB+q9CleGeI8Zx74X0/SXC+L4S/
VMp8e3aH72kc0KHC0g+0ZVbsxtRlfLltya+P4mg9VYEHliOR1tbJ33WFnnbLGHBztzW316L
ZZG5+lRPoADkEm6SvyeSbN3Hgv+FXmQTw7d4h9YZ0vt19lN4WyI4PFM2HGwsY+ztuiB7fNV
vDRGPqs+OXOLnx0O189Ex2QIfFML5WVOx1FzPTuTL5do1XMEh2rwQ6X4lhzY5HSQzP3ts8j
tyrf5QI458PT9VYTu/onA/eVU8UwOnAzGDyTHIN0fZzfce30Wn4nx/N8KyOkZbYniSPa6+K
ASTtSHHzjo4iE1dn01YTmepxJJpRQkuZtrp3Tt7mWGjhdzG7ijhZI1Jksh9NjkIOe5kYeTe
7oE1j7YQ6z9yDnUY9w6cq8uGYxVokdj7A2eZ/xfolKCGJzXyOaQOxCkzJGP2mw4t/RQbFJJ
EPVTSfhChEyltA0ARERnkoRwmNlu+IqRuOwOBbYI+an27QS77leuDJ5KMDVx/lDL/6sKha0
NaP+VtofoUs+j3XEz+x3NN/WBIIpLA3EiE27RtAC5tSxBtcqK+FLE0kIAjd8bkwdE53VyaO
VESwUhSFFEKSojSSSRUgK+EYj+cb9QmpzOXt+oUrtFZ9HosTrxorIuuLNqllQCifTQPFBSY
7tuPHbb47C0zIIfGCTVdgu/FcHlrakUy3Y2y2uatNL2vaP3qZ/MQ3h1H2FqAsDTxW3sFUci
00ReSHEnr81EGkfEDX9pWoQfN2no5THHjIIIvhWSM97jIbiu20W1+K6HRnF+sQPj6PHQj25
XNxs8uXgUb4XU+G4z9rDjz5YcQfb0mlXLKoNmcYqWVWcz4xDT4gyPVue95kP9Qn9FS6YI26
MQY6IJc5/7h+KytVdNNqEkuV8bzZLf0/mtKTJB02LFh9DQ23Or4jS4mOnI9KvQz2QOzhJJI
Q02ST2PyUbYBDp8r5Gbtx9PyKs4Ubhp0ksnRrjQHCovme+GQE0Ad3yW0ttpsXjbNFsxi0mN
7WtDH0CO9hZUxMuW4g9XWFO/KH2KOFo4Aski+VJpEPmyyvkA4jsd+VCk5uiK2ptl0YRZpZy
ZbIc4Bvy5VjPuLS4/WQCbjI689lZ1B7m6Dikluzy2mgLKydWjlZiY+TG95icAQCDTD8wncr
4VC+OmxgYAY2h5JLbcXe6dg27UovLALg8AWeCLTfMMro5LG57ObHHT2Q02UQZkbnM30/ijV
rSHKLS6PTcR8bdfliNs8vHY+m9LN3+5cz4tmizNSaxp9O4AD2N8qf+VtmVlZRdTpGBgaP0a
v8A3rCm3TZeO6Q7i5xf9Ce6zjjp2Z774Hvx5MbUIsXIc9wEjNgdfAJ7L1Fro2MyY9xAZj7S
fuK861hxdlYeQ4OJie0E+9ELq8zUhHouZO806VoDfvSWdPfwP4qcDO0pjofD000LXOfNlNi
JPNt3AdPvVqHIZJrWpTsjHk4eOIaIoWAQVZwpWwafpgYwFvlPe8diQ2wfxWEyebI0XLkaNr
Jckue4cFxc7otIrdKzKbopTaA6XSZdSGQIQDvdARwQelKTwlnyFkmM7hscchDgP1h7d0/WP
Mg8nTDuIyBCHDd0AKgzcGXwvrDJWO3Ys7XNYSeRxz+9McNUZJ/Zp58UzsrSsMt53Mk3dSW2
D9yymufF4h1AMkDS6Zw5NXyVq/zgwW+KNPe25QyFsTnEUASKH1WRrMX2HxRNQD9zt43d7N8
LKn9/ovj4Z1+iQQzEzyBr54hy4mhSra3LmtxJ3FkU/ILAyjwe9fJSaJOHYs7Gsb5hILgORR
9j7qvk5cbZGPbBI0BxjvkEHpf0XNUX81nX4+I4vIc/TdTxspzg50Za8tv35peh6fqeBrmFP
9ijEGW1oe+Oq3d+ve/dcBr7IXTTNYLdRsnofoVeyJXYulYOp4TjFksYGvAPBaAOv3JzJFpp
nPgk7RoavmN8sSxlzpGhzXwufuqutFZMOptdjFuwHuyzZBVPN1BsmazIZXlzM5oV6q5/aqM
kjY80MaCxjx1tMwnVCssfJvaPm+XkuLnekuDiB7hdfBP5PjfyrHkZWK11fPaL/evO8J27Jl
LDwBwun1DUdmXoueygT6Hm+zaBVckLdl4PijshGyeDI0tx9YtwB9uyk0lz34wZKfz0DtvTs
Oiq5Enk69Blh4EWTFQNc9ArZJhz4sgAiF7S15HuOAkZ8V/s2xydNo0Mr+hdI1214FB3sSsr
UsxmnaZtBB9mjne8+3uLVzUJnPkixWuA8wb3OrjaOoP1XMjJZq3iiKEtIxcVpLfYkUqRiMY
4q7+y9DCMDE+3ZJDsyemxtJvbfQ/T59lzedm+YySQud9lhdy48+ZL/EA2l4g1Z2frDjFleT
DHG+Ng2Xz3BPa6VTK0jLn0uL7PqUE8Uf8AqhTeTyb5/ajJ1RfHGLlbJYtXyWafkwR7WyPhc
4ke1K9pudPhYzcrT/KyMd0e0h8oY9rq5sHk82ucOmarjsDfI8wSscQGncaHU2qDYsqCUuZi
Zbi3kVG7r9K5Scbvl8nTyRxxith251rHmx9VzHbo8hkYihjdwWlzea9xYVfQMasiAvIPG/n
3WXHKzWchkE2HkR5Ty1nmiNwDT2sUtbTGuwdQbhZgHmtsMkDuHj+BXS0+T/yzhavE0rRV8Q
Z4g1GGRl7oZA6iP/lLlMh/2ifygA0PeXmjXf3Wv4i3fa2EHh5JPN9CsSBrpMxwFctI6dF0q
qqOdK3ybeLA1uIIx6gwE3/86qGPGGa50jjZe4RtP6re5VqSaKLTvKhduf3PuO/KTQcHBOSW
7eNrB+s4rWUU+xaEmmzAy4fJyZXRXtYapdpoMsWouwYgwOG8PJ70OCCufixPOgeZHND39Td
BN0TVH+HNUbluAfFe17N3Qe4WGVOKGYVlPR8drP5zh1ARY0DmtLT2JBNqh4ZLnaXq09U4yH
a7d9Vc0PJx9VxMnLie1hySGtrkjjv7LAydZx9O8KuhxzWRlOeHNbyaBItKxW50beq5Kufqs
E+rRh8g8rTx6W3w89bWfq+qO13MYGMLomCmgfplZ0uI1+nOyHA+axhP1XV6RpeLi4uk5vWX
zm7gORXPUe60eKKdyJWd7NqGeCsRkcubjzgtyCQ0e2wjn70deynS+DMKOQt8wzE7SaNAuCv
ae1kfjLUG3TWs3AjoBQ/as/IxYtR0zPEsbg7Ef6K52mr/AA5WeQtHnlA0CGB3hHPLowJC7a
CT3r9iZ4pkM+lxl3IYzgd/ohoDXZGN9jY17h5wkkNEAACuVU1yZz9Dtzmh7pNgP63VMYoqK
dimV3JIox5rs/PjnmO1uOz0+yy823anM8dR1VzTI98MwsBg+K+eFXy3f5dPRG7cL4+SalVI
pj4lRv8AgKTyXalJV7Y/p7d0Nf8AEcWt54hixy1kDdrXGStwtP8AyfxNnZqRFklu0A9Oyws
jSMrT9W8uZoc1p3NcOj232XLlanaOgqa5PTM1rmalhTekM8gNNm1zE2E7L1TMg4rYe1ey6j
U3NZNhMc1oJAIbfyWDjZAi1VrHkbnxkPd961x0LS4fBwY/MTvjHLd1LSxcxwhOO4AMBsFVN
XxH4+S17efMt3Sh1VTFk35UbJDVmj6uKSOdVJtD2JKSOj88YXiiKQP9JPA+5V9cPl6qJg66
f6SFFqjmDI07LjeDcdv5unWf4JmqP8+Js7B6u6pjzNR5LTjTOg1jLjkxpom/nvtcO1oLa2m
7sH7lHg5Rz/AuaHOJkiZ5TtzuOoPAWTpuayaCKGUOc5oIiN/pf/Sn8LzvGm50Liwtc4+lzb
9Xujc2xnHFuJz8JLGM56p7XBpJPNprTTIzYdQ57d1O2Etjc53Tqu5h9EcXLKpMG8xxH0jlR
WZWtaGn6p8IEz6fdAKeSoW+W0cvHB9lo027MlJRdFVgca2gk31Wi0OEbR0NUVFjs2gNI5pW
5AAwe6ukLZslukhsQ9ZJ5HZNyZB+oUGSbLPalBJP5jiLJvhS3wZxi9ysxtVO7KHX4VSV/WI
zDlNa79QG/vVAmzdUuHn9z0OD1AlaKBWJuFLlCrTiOEAClNE4gKEDlSxDqgCJ3VyYOyc/q5
NHZREsOJ4QCNpKSokilaRUgDunN+Nte6anN+MfVC7RD6OxgyCIWFzi1oFUOFM4teKHAAux3
VWLY+Bn6VjlJp8uStxNdl34vg81kgTsaXHlx2dua/YmZTA1vDeUHScn3PASt0jGhx+Ecq1B
BtcELS5rd36qttyI/K8wVxyQVn2Q82aCY5vqNA1fVQjaUL5LLZfPymuIoAfiuw8NMJOWOhZ
DZHyXFwkgMLfVXZdjpxLdHzstknll0Lad7G+ix1DrFIjFC80ThtSyGzao8xgiO9sbSOWt7B
TSPdHjWBw4bQK6UqsznSZsz5qD93qpNyJyK9RLQeAFyMVbj0E1WM0vLrw6NtOs31orDLi1p
Dug6t91rzOjZpsYG4c8hZMreTXIJ4WmWNpUL4+BSP8AzTGkV3AC2NBe1vmMcBbmOquOyxmA
vcCRw3hX8E1veDXBARgVMjL6m9lNMfh7HH6PlsLXX39lXz8eXI0eFokIDnhzm1x6iB+xWsw
xu8LQ7jywCh+CaJd2itYTRe9m37nBPzVicXtMrJxvs+QYN4e6L07qq6UGOwvmvoR7Glc1E3
qE9dd5VSEljzbbNrVKkXi7jZedKb2O6uN2rGmtMurNjkIPFg+3yVAAyTB13XZamkNE+qsBF
EkNoN6LODuyJRo38rAGV4WmfY84TvdGfaiCf2LCl1d+TpcOFK0EOLfXa6HOE+H4ez2tFtim
IaKq9xorl8/RsnAw4Mh9SQzMaRtPI+vsk5NNNj2FVwdlAxzPDkwq3RxHYQ7kClnabGMnwwy
Oix5mjJBNX6hz96r4mrSjSJI/TuERb+xWdJbPleH2udVxgOaB328hawVxsVyvzor5Pm5viu
JrmbfJds57tHAXSappuPq3l4MzBySW2eeOvK5+Cc5nitkjGkPdAx7hXQgW5dK8FmsY+VI4N
aWOJBPQUok2nwCfByGR4WccnOgwTZwmtlaSbPcn9yy9Sz/5QyMbLkjcJWNbHID+jXAP3rr9
JyJBqOvTy8bog5rh+qN1Kl/J8eV4WyZQwNyH1J5hbVjqqrI78jeMeLKWg5JjMz3ymIskG1t
WHWewWhqOq+ZM782WxNaQY3Da5xI5NrnMHNOLMx0bWucGgjebHz49ym5OVLk5L5Zi9pLrBP
NfJT8S3WaPI9tFPUy0wXE62ONAl1uHyr+K0YpnQ6Rta1hDgGnf6r+o7LLyY3TZkZhaxkgcH
NHY/VaDo9mM/wC0yAMe4kxsFuc7tyOgVsi4K45GVHiPfFLE5zQ2FwcCD7qrk25oPPpNAq9g
bMmbLL9xDYzQaKDSAa+v1UHlGXGHIJHBpVh5RKt/Y/BOwRkkjcaVzPkJihi59O/v0srPhe4
7PeMkV7q5mODZ2OJ9O0GvmmYU4C/KkejCRubo+m5RdtMGxtbetUP4Lb81rIC2baI3NMhJPT
uuT0bIdJ4Vha4gkPd9wtann/yrjFoBLGxEF3tQ/cVydQvF19D+KKU+fsi1XUcjD0w7i05Wa
drA3n0DgEe3FKCKOPRdNnMz2Cd8Ppt4uyFU0UO1vXImvNw4YLR8j/8AAoPEDXZuuMwWRerz
W2T7e6IO4pDUYqEpMy8GHUsnzIg2Fz7H5t7Rbr5u1dzsiCXAMLNKmgn4YXwg7XVweQKUWvN
lwvEbnQSeU4MY1jz0sAdfkrenazrGOw40mPDmROJLXxuA5PXjvyssz5K40M0zBzPOx24mrB
khjcNknqLRxx1W3rrtSixII4JI4yabJKAGm+1LHB06XNY/KbLiZgeA14YWsF+56LU17Eky/
s+WdQjODA237SDddeb5XOafyJjO6+GZrdRzYonQ5UZa6xIyWPkvLexIUGaPOx4c2CYySxW5
rQPidfRacjWxQRRzETQzD0U/a4MPU/VVIhHjE/ZuNjgPLc3cCPcu7J2dqSlEFCG1xl9nMZO
a/OO5zA17Gm23+KZiYeW900kOO9zRQL2tJAsLoZdC0/JnjfJFJFK4klrH/EL9/wCK1cLLys
LGLcMRSYo+FhjAJI7F3ddPHqrijmT0TicjCGiQMkBHli3Cv4LUlijyWtklLvJjprGDkuJ71
7rQbNoWsSzyTMkwc9jb2m9pr5cWpXYWm4RinmzXSxxyNeHRtJF/OkzHPuXJzZ4Nk6Mt2h6h
kW9/k4mIP0nkWB81HjaDp0pMMbJc+cO6uBjafoTxS67UpdGzsAulyRLHI2j5fIr2NLBbrkO
nTlmS0GE0I5Y+AwdrAS8p5Juvo2hHHj67M52JqHhjfPjY5ijc6nM+0+Zx8h/FQ+HIMfVZmx
7wMjcSPMNUb7WjrGY95D483zyzlrQyqCxC8ef9rxpDFO31bbqleHiuCk05Pk7h2l48PgvOl
kp0/kv78jlDCY4aFjOjABhna7l3Xg8oYOowax4Ry5HDbkQRFsvse/RPxvzeO3GePTK5vA6d
EKTlZWUVFIZlg4fihr2nnMbflgcdhz7pvh6B+T/LM0k3q84N2g+m9v4FSa2DgeJdKe94LY2
2D2Ivurfh7TWwYusYzJRI5z919uRfH4rPJzQ1p3UXZU8ITsZomsytBc+OXkfd7rktXlGdnQ
4cZpkVmQg2Ot/xUMetZmkT5cOOQYZ3He337IaU0/Z8nNkafWw/gtMd7mhXIuma3hrT/tEM0
/BZHJRbfUUsfVIxFn5LRxtfRNfJdD4Ttum5LjYY59386XP6xzqeV15df7E0/Uxi/wCRG/4G
a5mk6hKx+x26r+4K14qY0DFiYC4QM2Aj5m+v3qPwPtHhzUHubuJmDa/8qsa2TFh4ZkDmucP
MdYvuQk41TbGsl7qRd8Tt8t0GXG8tlawAtJ6Cuy5zAlE+oY73ODtjqcb5J+ik8R62c3UIYI
NrmMoEg3Zr3WXht+x6nFK4ExvPr/qhYQn5mzx8UdO3RY9YyJI5hQgbtaAK+f8AFcdrmmv01
8UZa2xwHBem6JGZZdRc1wO2Qf4QuA8U+dLlTM5LIj5jvn2sKc8k4lMUZRkZGZI12K1wAAc6
xXZTiVz8EMJB2u3H8FQPERael8KxjPHkmOrtlftXLVo6DjY7AeGZEcnTabHPypbnhNr4znk
Ma9zIy4X0HNLnIHCPIDa4cfwXR+E8mMZGfBu9T4PSPfkLaDLRdOjnKcC5rhTrrhWg97oXg9
KoKOdhblzj9WRP3boTXULvaf8ArOPqlUv/AKPx9pZwOU6Vh8t0l3t6JsIAjaQjK9wqE+lh6
n3TX0IcuY/HkBLLNkjsnZU4Di0dVHAGsDg0UOihkc0urv7qtl9lzJWB7owR36ouj8lu8jjq
Sn41beRahz5HNqMUGnqFWXRK9jF1GWWScOebJYK/FVvvtXdSbtfEB3jCpcXwuNm9jtYX40J
IpJLI1ElyldJdUALklSxcWoqpSR9EARu5Lk0JE8uSHRREsFJJJSVBXNopJKQAnM+MX7oItF
yNHuQhfRD6Z1WOPLaHAcOCsNAkby0XSss0/bjRj1Gm9aTGwc2w8Djld6PR52cuSjy2TaQKv
uVMISGGjwU/IgG3d3+iGHkC/LeO6uRJWrRTkBe1xb1BQhl4LX1R4WhNhRxtdI0n0nkeypSx
Rhtiwb5UJcl45OKFG1zJW/ognhdjgYvn+Cc5pBPrNgGiQKPC5hsDpsQnu0A/VdNpLpD4Ly3
scfMDjt9j0Sur/qZrpmnnR57vYZ3P5cL4BPP3qzNDtxfN2/EbBVWJvm5FtaBuNnnstLUHeX
p2PG1tDeTz7UuXhX2dubvgqENexpDyAW8tJtMhjinljhc7Y6+T1sJrI3GIGwG9eVJp0Zdks
eCG2aBI6pmKuRhKlEWXG3FkdDE7c0EgmubTMZ7hHTgR2HCOogtzJWuN7Xnp1TN5ZCBybN9V
i5VLgtGO46LKo6HExxFbRtKkwY4xj41+oWQ4HnkBZ2YXM03HaCb2DhaWntDocR8fU72uB99
q6UHYllhtiUMr87qE1EXuJ/BU4bkyGk9HOqlYLHDOLOdzTTkx0bRqbWjhu+6+9bMyhKuDoG
eF3tj+2ebTdthvz+qn8C4gyNZypn3UI6HoTyt/JyYY8PHxdpt8DnURwabfVYPhnPj0vRs3U
puBISxrfY+/7Uk5bYsZSujU8UzuGFJAxw8tz9wINWSeVz4yp5tN8h7rawVd9uyoahrTtQfE
yPlg5JvqVZxADuLfU4n4b4KxUk4mltNUU8aZuOJBLuJLSBR70ut8I5Xm6S62j80DfsVzWp4
giibI8Ubd0PVWvCeoGOaTE3BrJW+m+Bu7WPqpjN7DSeK5Waem78fxPLJEP6VrSGu6067r6L
e1LH+2ZU7PMLGxMad3y7hcvgF/85i+R7hNF1BHHzr5Lp8eV8k+TLMAI5LaGg2ST0V5dJis3
tlRkaE9suFrWS9x2tidG0E9gCAtLLrH8GY8pB2/ZQ07e5c2gs7w/EJMHVonM/5OJt/9awa/
BP1jN2+EsRgBdubCGxjjpVqk+Z8GylUTmsTHx4YxBqkToJ3ND4ZOx7hSZ+kfZsduW3MEvRx
aDwL911OqYcGfPo0GXHbJIXk7eoAaK5+SxvGGiaXoOmxy4zsgvkIpjpiQfr8lEszjE1g0+G
cv9t8uZ0sUYLq4e/gD3r3VKfOkl3eS9253xvP7gOyrTTvleN8g2/ogDgf7lEHUb6EH8UvLL
KTLRikjb0i24WW4mg5h5+YBRwWBuBI/cOACqzMjyNOdBRtxv8UWNc6FkDP0iLCewql/8F5K
x8EN6iIv6l9fcJ2bIH5ZIr0tDdvtQSx3/wDGLpNtFja6+wT4IfM0/MzC31GVrWn8Vpj6KN1
I6PQ8sQaDI51kXV1d/Kl0MmQNH8NNiB2y5AJbY5o9R+1c74SjbntxdNfwwvdK8j3aeAtrOa
NY8RNhjBdBjt2NBNc9/wBoSLW6b/0OyklFP7L3gnEbi4mRI4AyPO4u6V1Wdpzm5XiDIyX8t
Bc5rj/V6qznZ7tNwJMWKmPmcGgtN0BwbS0XHbHpebkn4nNLWX8wbWeJKnIMjk6SOb8UymSS
Cdwsyl9/QHhYJllZI0QSSxkcjbIWgLovFeOBBhtbY2xOP7lzchpjGH9KiXVyAk9VaycHY0E
Yzw8rk1sfWp8PKimlczUIQwtMcgo2fr1W/l+I9I1HSJMVmKIyKIiDtgDq/cuKmY4ZMZBuI8
tIbt6JvlediZU1+XIHANPW283Sygm2Wy4UlZ2v2nEnEcxc0mPaGHd8Arnjvyqh1fFh3Yhym
NBd6/R8V/NcjO1sUjAwytD2c/nD1TMRkf2xzZWlzi30bjYrvyujGG9UcrLkcWdo7Owo2l8e
U14jjcQDKLJ9geyWLrWIYmsY5hAcHtj80AfMfiuKyseITsbBGRfxV6ufonytZp+YY9Qx+Wt
HEY28EXfCFj2krUtrk67UtKjzIWy41unDra8yVweTY+SxcfUZsZ74nctBp7XDi/ojp+Wx3G
LmObI707JelH5lQ6tJWSzJZAQQNsgHIcPe0xhaXZjqoKcbj2B0owcoviLvsU36IPQ9z+9Pm
cNrmNd5kb+RaqgCWBwa62yNIA7BRY8p3HHk4c3gV3TkFt4+jkbXJ39k8LvKkEZeAB8JPf5F
Nmx2kSysdtmYLLTzuCJY1z7PJYeEMl7t8eTG2y3+kHuocKVmim3wyXRdS+w6iwud/kuQNk7
SOF2UchdDhvY70nNZZI+Lg0PovOpzw7YRsk56XR/gvQcFnmaNpbiTskyWdOfcceyXjLtGmS
F0wajNA/VMPBnfuOPMGOe7mwef4rX3t07E1NzgI2uHFduAue1ED+cWNjvY10z3XKB79v2Kn
4m1V7crKwvOuHcCXA326K84p7aLY37FTEw2ZjC4M3bifUBZH3Lb0fR44vBE2e8h5ML9rSK/
SV/wzp0OPp8U+QfLfP8A0YAsn7lNiQiDwVHA5xJex7Txxy49lGSa3raUxxteRzelyOxdByJ
a9PnD9KqFeywtWlEs78lri5j22DVLUiY3+bORQeSJ/e+yzMxrThQbud0RO0Cu60UnyjKMVu
TOn8Gvazw1kAiickDj+ypPFGa1mRL5oL2QPA2X229FD4GiM+hzm7azKB5/spnjhjBG/JYbG
S4EUfYV/BK/+RmXsjmNLYJMit/Y/Pv+1dA/DfLECz1CQWA1qwNHLYs1nAsnmj2XYacw4/iH
Che+2SSWB7OrpSzwx7ZvKXmka3hDKY3AzJC4+mcb9wqhtAVPLw8bK8XfYw1pibjFrju+Lm1
VzJH6fq2t48bfzWQ7aQHUGcA2svw/JNN4mifIbLwQadawc7bRrkx7ZWcvmwPw8yWBwvY8hM
xJHALd1fSpMnTJtVa6nslLXA9CFgRdCRxY7pejW7o0MPBfnywY2OR50jiASfkSr3hyfHwtb
Ebxy6MsLie92q/hMn+c2BZoNeR168FW/EmHHjSR5uO2vUbLfv5W8YrZZk3/ACFDJeyXPyJI
yC17rUMbg3c48E8Uq8Dg9hfdc3Ss7hIWho4dzZXY0zvGc7Uv+QkxWuLXcV7IvNZBbJR9lYh
ZsaaN/IqrkAeaKHqKb+hGPMmR7iHkWaKAaXkAqxtDK3m/uUL5WCiOCqNm8Vu6E+V7aji549
RvomCJ/D5ncDtd2hEwvYZTwb9+qnc9jXNbt3E+/QKiTZpcVZk6m9rp4yLoMCpnqeK5WhrTA
3KDWgAeWOn1Wd2XKzqpnQ07vGmFDkFJHqFibAHVI2j0CSAAHcUVPEwEcOUNAqfEcfUKCAK7
q5Sb8KJqyg08VSiJYSNoFIKSobQ7pJKQEnM4kafmE1Fh9Q+qF2iJdM9QwJ4n4ERDwSW0Qqu
TAYXPII2l10Oyx9NzDGAHOoVxwtb7VHktILhZ7rvR6PMZL3ckRY0v27uoWXkB8E91RJ4Wm9
gtuw8hQ5UTZngkUb6q9BjlzTA2WMscxzj6x6lXljY7fG083ZVd0pZJ2RM7iN1Cz1QjR432j
T0t7X5D2P6BvoC6FzHQeCsqGHh3mUCPmQLXI4by2djrql2sY3+GMprBTnH0837JXV84i+lt
ZzzyBkeDqUkDgHlhLB8vmm6hvLYw55IBpv8AZ7IyRvjz9joy2do/O3+t3TdQeAYWscX8da7
rm4vU7syGOOWZ3k0XUfTS05Y48eLGiaBvbTnH6qfSmiGcODB64yXXz2KoSyB2NC9xPxBt96
HRORSUbFW9/CK+bR1J7BZJ9RtRysG6Mc2FLkuE2sSbT3I6daSe1/2xlNsdElVqxnGknTNfK
iJ0QT+1NH1tW8Ah2nxyN/RLr+tKvPJWhyQGviBBPFcqzjMbBpTHmQCzYA7k9U/iTFNTdJIx
4pHnUDK8kbne6sZYEmsRt4B9PT6qJkN6ptPQ83dqXIc06xHQoAhNPoVVbjr/ABNPJj6PjzM
LfNx29x2cKXHai/8AzYxWiQgunkJaOh6LrvFeVDFpcEVBz5mAOsdAOQuT1LEk/kzGBqiC5v
4Ll5L2s6UEqRmYHLmscKF9jS7DBxmY2DLI9nrLTsvhchpMTp9QjxwwkuIsfNenZ8MEOlRtL
Hb7YwuLeASaWWJ1As43JUY3iHy/5s4zSG+Zta9xrkE0sluly4+kYuqQMe5zZDu/ZS3fGEcW
FpPkkgyua0Ch7K7o2fi6r4fbhxNG2OGpSeACAhZPGhqVWjlsrVxl6xjZbSWF22OU1XyJXd4
UDXxztYPSG7ozdk10XBP0uR2M+aFhfGxxArk/Wl02heKcN8UePkExvYwMc7bVgJuXklQhOH
lyHwu4DD1aNzqlm80Frvv6KDxHAMbSMMtvdthLBfQir/FLwxPBm6tnYe//AFkjonDvZN8o+
LtsEcrzL6oBCGsu+/KjqdlJJtcGnJvOdozgRbseZxB9y0cLmPHuR+ZxYZJAZWWS35GqC6wB
u7R5XuFDHklPHQbQV5h4i1F2pa3LNQqy1o7fVK5HcTSKakYzgd18c9gnBm7aK5tIcTAex5V
qKMPyN4FNb1VccLaZvJ1EeWGeZjbroD6vwTw4xSOeDTozQ59korMxk2jrx81FkxSHZJW2OV
x2uPF11XQk6jwLw5HRvexj5nG3SWPx6rd2/ZvCriW07e2x72sbHj+0SxRAU3eGh3uSVueIJ
nNkxtMiAJjAMnzqq4VsfqhbK7kqItAzX6dml4sExOLR7GuCu00aaHTMZ+oTi3OFhp6uJ60u
CfIDkOeDtLWgD8OV0zpjPgwh4O1jRtF8lVeL2f7LZJtySX0MLpdSc2Pc0yZU/b9AXwtnNzI
YIY9LxwQ8yMYb79iVD4f0qXHy4cuYBpfudR9gfZQtmi1Dxf8AaWN2w4xPmOJ4vt+5cuUtr2
o7eGC2OU/si1kRnV/swf5rYYwOe9jlcjnR1lva08AgfS1r4sj8zVc3IB5ZI7m+OppY2W+vt
ExJIa8DgdSVlqVfI9pXGEBr5XCJjnu9DQ4MCmz4XQaDicbZnl29o60Tx+xQYGK7UMqLGolt
/gD1K09RaMnX2YbXbmRBoa7p0AUYoOrKajJfBQ1Vm3JPpuo2AAdvSFRleW+XM1pIb8Q+S0M
6ZuVkOI42emh8uFQ8u2PjBPufoulii6tHIyypmzpGmPZhZuo5R2u8otiF9LHCZ4vi3zYeQW
nc6EB57E0KT9IynZOm5jZnk+XGQI/c1wfuVzxLGf5AiZ1cza5vvVcla5I+NiUcj+Wn0cY17
g/ffeqVqLOyWQ+V5u9u0ij2CqDh1j3RvpxRvlIxk0PVyXcOb86I3ODWOHCnyse3h7TtkHt3
WYDTr/D5LYilbkwCYcvAohP6eaktrOfmThLciKLI8xtGhXB91I0lrzZoHsoZcX/XQuId7dU
zzjtDMhhDh0ITFuPEzLiVOIcmB0LQ5gtjuSB2XXeEdVGRp2HgH+kxcprx828/71zMcgIEYI
c1w6p+hz/YPEELy7a0vAWE4K7RvGT2OzU1/UDieJpsnHIdK02HEcA0OVRy8AnR3Z0jt075A
XntXsn5GJlZkM85DdspLt3cAcUt3xJDj42gjEjbT3hp+ppTJ1wZJvs6Pw9E3PMbqIZhxhjD
fUnngrAl1mODHmwpxIXNcWs4LRt7n8V0fhPElwtIx4QS7zm73knlvZcV4qjlxnYc7RxI1zX
uPPO4pZSqVs2SuqJcIwv0jOx3RuIkFt2G6/BZmrYzcaLGijB2iI8nnutfwyWS2dwYwj19xS
yNXldI2KwGtLSWHd1FlM71yzKONt8fRu+ALfoOotjI3NlBA+4LG8VSTQZeRgl4c2E7WfIEX
+8ra/Jg5sozYtt7vlXssfxuz/jSQtIEh4lHuf8A6STlxQyo8oqeHcGTJyInhgIM4afw6LqX
Y32nxDE2KXYZn7o3Dq2hX8FJ4S0xmLo+n5Lju+0T+YAO3BH8E7Ea1vi+J0XDWPoNd+iPZa4
fRlJusqZLLjt1DStfyJGgZDX7AK+HhvVcz4c/NeJGtJ4Bs19P2Lq4ckx5mrOc2oMh97K5L6
H8AuY0uUQ+JnmMAEPPBFi6S+xbmx3JKT5+i3qIEHgtoLuJpiBYXO+IcBmC/Da1vMsG91frW
V0viNzo/CulQlgLzPXIod0PygYEceBjZDT6o3iKgO221ltuwT8kcx4YBHiLB2D9M1f0K6Xx
BEDpErLaCB0rk8rmfDbv+PsR4OxrH2Sea4K6DxbLtgx5WkBjzTqHXqrJ/wAZWarIcnhwiRp
J/RcpH8Ac0Qeqhx3ljHUeruFIGvNA8grrab+s5+Zeds0sdzXwnd1I6qrsaXibcd3WlPG8QQ
W/muKpV3lsQ2B9/cmd3AjGL3uhuTIPONHoFWkG4gp5LiaKjPxgWspcDsIpFpg24xPulETI4
ANG0dUHgmmA8KxAxkfIH7VpHowycWZOskfa21x6Vnq/rPOWOP0VQBXI1PudPS/1ICcm8e6P
KwGBE0laRCBQARZUkDtt8KO+FJGfkgCJ3JKDESeE0KIlhxSCARUlRFJJJSAkmVvH1SCLPjb
9ULtFZcJnVRNDIo7FAqZ+2Jw8oEG+SVOyMSYUbq5DVVduNAmve1349Hm58yNBkzTHuqz1Uk
Z8xhJqjyspplJIj5YOqsxue5rTEa59VlXM3CuibM03Gc8+WDvaFlZGHNjOsg7St3Gn9PPxH
q6rTM+Jr27nEgew9V/7lFGkJtcMxIZQCR7rs/D2fGNHnGVflRiw/wCa4twY2UCiB7FbmO/Z
4NzQ5pcCQBR+YSupf8Q5ij/KqMGfMbm6zlZW4jzX7woM0tdMAy6cd3tSrYxaJBwaU+d/TsI
aa4pcnHLg7Uo2jSx3tdlRRAObtjcL3dRRVKURjGilLT0Hp3dSFZ88Q5mO8AH0uBB+hR1CJr
dJxHtqyOa+i6C5gxKtskUscefmTTlhb1NWlES7JaRdbQfiUkdR4LnFpO7qR1Uml43mjcOnT
lKuLpIYxtObZp5TGS6Ax4FVI6z1vpwo+INEjaBe47rJuvuTmPa3COP1Mcj3OvpyKCrZ0xZp
cQqngBo4618k/idIW1C80huGN2Y15ugE6Y7tVY4HgvaP2qKCSow++aSxpA/VICRQ8xvXp1V
91pi0I+R2XjmFrNOwZWj1EFp+lBRQabjZfhuIyvcZGsG0jtxwneLsoyRS4gaDsDXh31PICi
x8trNOwsaRxZvA421Y4rlIxW6LH8jUVE5jQ2mDxMxhO4hxbd1Xa7XqWbitlixsAuJ3Oa/dd
7tpB5XmZxHReIHOiG+8kENabsFy9bhDJ8kNcBcUXAHax0SUZVwMxjSUjhvHxPledu5kcWiu
gA9lH4IBi8M5uUANpa9tP45o1SXjjIjOTjYzSD5RJePqsl+f50UGnQWyEn1beFtCP/8ApTJ
Ouf0dRp3lx4uMOPXFcpD7AscrlsbTn5mo5gwzuDHOLd3cC1uF4xNOljjH6G26u6TtAxJWYE
cm1xlmk3D07TtabP7E0vBC8JqS3Mx9Jmn0DWsbNnj9D3FhrpzwfwW14zbiyYcWoGZpje52/
a/l36oH8fZDVsbDyteixpCWYscb8iQX7iyB+C4nWM/+VMrbjgtxozULPYe/1WM5/ottLmX4
w1HIxosaNzYomM8vbVu21XX6LIhhDnu811Mb6hzyU4sjhpz/AIz2Rc4yndQEXSu6zUdz57L
8IgYBuc94uzTQFeawwQCLq+Q3XsEcaBrA7IloBvAHuPopsHEm1TPbj44HmPNEk1TUzCPx8s
xneRpIGJjfap4ceO/XIGk+wJXWeLNAfJjYeNhxs24Ubnv5ANUCT+xXv5uQ6YMCCAfn2u81z
ib3AEEq2zKZkZeoP3h2PKwMc89GiiHfRWl5+SKTfxyUUee4ksME7Mh/wREODa4J7KxB5mQ+
fUZz8TraSefkLUE+LBJnPETiYA4tYegNd1ZMoPlwRR3HHyP1SUxCPBjKUSsxnmzvL2F+4Eh
o4NrvND0V2S6PIyWOiiY1oDSepIWD4a+zQalu1FoLZHVZ/RPb7lta74oEJkxsdjg8kCPaet
d6SuolKPCHdJhjli5MueNM44Rx8bFszPbsY1vXmlk5cTdB8PCCUgahmW6SzdN/+FMxpDiO/
lvXH78lrfzEJ/f+5YGq58uoZrc7Nc63A0zpQ7LDHiS8pDGXNdQiaei4xxdMyHTNp0rg6z0o
WucyHhk+RCwGUOv0tNjlac2r5eqmPEw4r9O013+5XNJ8KyD7bkzu2yY8dtANWSLWWeUZcIa
0qm0oyB4Wx2Yb8rIyYyydmM4xhzqB46UqunSNydVlyJWU2NpduHuquZlPFhr3mQjbbiequY
VYfh6beD52S6hfYcgrbTwuNC+tn8eSkzGL2nKkDejiSfpajeCyQyXwRRTy1scm6ia4+qkk2
ujsjgiueE9CFI5sstsOmy+RqBEfJmYY67G11UskeRDDFkx28ROjf/UaT1XMaHHA3VoRkOph
PoJ4p3YLo9ZmjwI5WwEmXJIad3IIqiLURV8Mxy8NNHH6rpj9NzDE4Hy38xu9x7qhz3C77Us
D+V8JkHmNMpaDG5w27SB0+i4bJhlxMh0M7SxzT0PPKRy43GQ3jy7lyR8dlNjZDoJA+/T3Cj
cQASPi+iANt5CzhJwZpOKmjdjDZo/NgNGuQUH+XLEQ5o391l4mW7HeKPB4WrKwPjEzaHuQV
1sWSM42zlZYvHIoSY223REiuaT2W+eF/F3XKshzXx0f0uQUzFx3S6vDisHrkeNvtazyra7G
8fMbfZ2g098OmZIcwbo3NcAOl7f3IeLoGyac3KZ6TiObuB78WtTKlEelSMv1yRbmmrFDgk/
eqvjEBmkSzbOH4+wi+r64P4JdtuVlH1SLmka42LFxcYDdJKQCfZqxPEs0OT4aY0sJfFkX8+
/dWPBjGzxSTShp3PDYj7Nrn9qo6/CI8XKg3H05AodttKHHhsISakkU/CzmuEke07mi/r93d
Z+uYzcfUXQWdjJQ032sXwFc0CUR6sI5PSHeyh1xzpM+aR/6UgB/BRLpDWBexq/kx9Op5bNw
vYTwfmFn+LpY5fEBx3NqSIU4n9I31/BSfk+yhi+IHF1DzvzX8Vb/AChYUcerY2TXD+HEdza
waYbuUdnBjwY2Lp8UEZayNw2t9jRXPYTAzxgGtcXOE1vJHB4XQZUr4XaU1tkPkaCK7bSsLH
nDPFAiprXQS7SQbvi/4pnF6sWzXvQvEmQ3Admyb6E0tMJb0dtHIXG6PO6TVoQHm3P3PPdaP
jrMM2U7Hsgxv9+Oiw9LpuoxljqL+iXlxJjuN78SOx8RAzYulYjhYGUHD6bSofHJcdIAJcN2
aK4/qKCeaaTWonStOyGTj1cVSl8XZTsnBwHuZUMsoPHPuFldJl2vJGf4T0kGeaScCnx/m/c
8qLxo4MfCxhd5Lmcewdf+5dBJiOwM6V91HDD5sbQeo6UuX16f7TpMbqcNk207verWafhtG8
uOoqZi47dzGj+sr72lobQ+EKtp7GhgfdN3Wb+itF7pXVHQA9+67emX8Z57UzamRbXZLwN7g
PkE0g7tkjaPupxcMjW81W3cRSfs81208lMVwYqSTsolux9XY90yVooEdbU+TF5c7hdDsoqJ
FWs5Ibg0+RxsBpKkjL5DtaeSoAH7tpIICmh9IDmHkFEWZ5Y2Z+rMLMpocedqokK/rEhly2u
NCmrPu+q5eo9x/TcQFSI+qCSwGB3RAi0uiSAEpoqpQhSRu46IAiI4QARdwEAoRIqKVo2gpA
KXKHdFSQK0WH1t+qCLfjH1Ur6Ky5TO4hlDMEPro1VNxk5PH3KzG6N2FDXdvKpxyULPFFd6P
R5uS7JTUUZPPzpTYfTj36IvYDiPkaLtNxJAKZVE8FXKWWJAQ0ObwR+iD1UfnuJAcCD/APOy
suaxrg6uRwqczA2nvLqPT3R0VTsgzWWGvDaPdauPA2XwbOeW+s24H6LPEb54/hJ49NdfvWh
gO8zwnqeObBLGkV0HqCU1S/iZ0NLL+Xk4+M09orqVYz3OE7I+PSe3dVoiWS05pDm9b9lYzX
MMkLmHgMbS4kH0jvf+WyVwvPb3BFi1czpN2kxgNG2MAde6pyPB1GIgX6aV/UIGfycb9Ozmv
mupj5jJHPyPyjZnMLjpjgHctcb+iuaHM1kLvMvl1AqtjQl2jveP1jypNFYPLtxsAkn8FEVZ
MbXKLsgaWT88se5x+YPRVNSeP5PxwOXOHPuFYLWtxHyA/H8R/cqmft+xYzRwTzfzWkWtrL5
k9yZFGSIQQBVV1U2EWO1GHdRAcCWk1dKFpLcc96/qpmDJvz2cgEEHkUqxlyZKN2dJ4jn+0t
GTFYa92zZfIr/7ToiJsLDeXF5YS2vlQVDUHySyuJI3dSB0WnjtaMSPbbQyMu4F813V8MUos
jUSdxQ/w9hTx6nmZVtEcLJHtvk3Rpdh4Vy2v0FufOX732Xuc0j8FyuBlSQYbZGRhzJjse4H
4vM9J/C10mpzM0fwwMFjwQxuxhHPQLmqFzY/klUIpHnviHLZk6tkzNNt3mj78qLQWOlmMtG
mk9lA6B+RfezfSvqug0fEihxCN4G4+hp46dfUmccG5f8ABTPkqHH2T6hMZIWwCRrdzmtFfM
1yunxDHjSxNiJkOFG1hF2DvFFcU0nUfEsUDGNDIyHOp3Tbyfqu2x8ZmGHZReSyVzybFcfor
TLyxeHEaOF8W5m7PyDC6hKdgddEbeor2XMBwij3N+LstPXpI3azMWHcxzjz7E9VlPIdJX6v
ASUmt1D0PVB9b37iNxNUFpQYjGRGaY7WtUGDC+SdojidLIejWi1uO0HM8/Gg1JzYxK4VEzk
tB7lMwpRszny6M2LFy9Tb5kcLmwghu8imi+nK6dukY2mafC3FMj8svaXTAEDryAe9LSzIIs
TCg0Ro2MMm9xaeXAGx+Kty74s7T4hAPs8YcXMuyBxRP+5S22rM5+MlEztUm1KCTHc+Vr98T
2RuaLd6hyFQ8RYeXpulYpYCyFzfzwa6iCarcPn81sanE86pBjwPbvgf5zHE8EON/sT9Yxpc
77PA4GTzHF0/NWB0+5XtqqMEluZx+DLhvb6o/V127uFYfK2MuLGtAPQAdPuR1nw+NP8ANzY
MljmNoNjNN+te9LFjzXkBzHBw9j1TOPKujHJik+Uacs5kbsYzc4jqen4pml5zcGd0skZy8x
3Ed+oNA6ivwVdrcmZtEGGM9TSsQmLAaJMRhEwPMsh//UoywT5L4Mjh4mnBh6jrUxy8zy4mH
gCRwAFfIrI1fAigy/LlzS5p4to3AKDI1ad5LfOdI5x6dAFA7GnyW3M+q5ABS+SDnGkNYpLH
PcbGhZkOHP8A5O9u4dHFlV96kzPE2Vib4mua50x9R7UsKJ7oIy0iuCFDFJC+cumY97AOl0P
xSDxbZcnXnq9+KkWYGSZjzNOdsTX2XfLvStT5bsyUiM1DGKHypZ2TnCcMZCS1gPWqA+5JuS
yOJ0cQ5d1KfxSiuEcbMpTpssPIazd1BIrhNO0El7uAL91W+0HhjRu91G90sjS5o46FbvJS4
MlivsuRMlmlEkIGyI7i9/DQewv3WnlQZmflj7U9rdsVxBhsXx27qjBquGNJ+wyMcz/KGSFw
5ur7fet2I+bG0saDGxuxruht3IP3KmOe+2Rl8XRWi1zKDBhjFacpo2B5PBvujBob55MmHLG
94c25CbLXEWPuU0Dov5exCGhpETvMDx0NiitnEd/x1nxt5dLtLAejmhvP/wBqJXLsruUejh
srQ54XTiMl7oRb21yG+6zDxwV28OU7F8VTmegx8Rtrh1qhRXPeItMOm54IH5ucF8de3dKZ8
aXK6G8GRyVPsyQ1xdtFc+60dNnppjkH7bWY7cCfe7KtwubFkRzX6SQSEaeW2RGeG6JafJ5G
U6I8h4tvyVrTMPIy5nzwkARuAEm6qd2VV8H8oatFFG7ZuIaH9gSt58UelyMx4A7ypIyXj2f
fFptu2YSe2FLs6fC3ZkU7gBsMWyJpHG39L9qXiKA5GgahG6/8naCzntXVTaFJBLJ9kjduiI
9Lh2b3H1tLWSZsQys9LMiB0Lgejeev7FjktOkGPnlmJ4IDnuEbAfJ3A9f2KbW8fzMyf021z
C8AH24qln+FMn7JpkjWyVOXny/b6rf1ZzItRx5xW18W1x6+q/ZWcXtJbW60chhF7daa1zAJ
HnawDopdbjMkvntBJmYX03kbga/gqkmQ/B1luRG3c+F1hnXn2Wy1rnTRRvprDEdjD8zazX0
mO46UWznNGyDhaw2Zh3eU8Oors/H0XmQ4knwhrQ4X3K4HElrUX7mVbuflyvS/FuO3L0PGc0
7hxuJ7ClCSklZk+JOilp2RlS6pp8k8riBkNjAJ4vbadkRtHjd0goXLZaBV8KHCc2sB7btmc
3q7j4SjnS+X49i3XUswaOeB6eqrhlV2b6pLiv0c143Bdq8ryKa537Vh4Uj45muZ1Zy1dd4y
06Sb7QR1jfuB/XFfsXJafGftrBfLz09lnlTTtFdN6UdbpYOXnMke0nfFZt3z9lH4pyHOEeE
G+nFmG0XVile0rFfHmxsaQJHY+5gPvuUHjWLyPEeMxu0maIE10JuljJcDHG/k3tT26jpWm5
raY6dvlvroAATz+C8+1qc5mLjysI8pvpe0d388/gu7nj8jwrqmMT+dwXDYPuHT8V57q8EmP
HEGemCQbx9VkuxzO18SiMwWGVvPRp+FXonA5JAbwBVV/FV8JuzGDifiU0LvLLy53Dja9DgV
Y0eUzyubRJK4n0XxfcWpIPJjAfK6iq+7eSTy1Qg+dId5oBat1wLxjuFmObNICzmgoWjcOeC
E/wA1gJAHATGsMrueGlZseh4qhjj5Tw5pDr6i05r3+ZtazkqcYjIzuAvjupseM7Q4j1KFBl
Z5ImJqjSzLaHd2qmevSloa2B9ta4u52rP57rmaheZ0tO7gIIJBEWbS5uKyeiVE9U0E2bTwU
AAKRgCjtPjPCAI3dK7oD2KLvdD5qCRJAI8pd1YBFIJFIIIEkOCPqkl3H1Ur6B9M6iGRwxo2
kdW8G07dHupjKPQ2b5TsSETY8TDVuZ6eeiEkMkL3B7SHMK70ejzrXLL2I8PjdG7i0pMB7Gh
7DucOvNLPgk9dbqtabMkPhIcSSPburoVmnZLG8ywkOHHSx2VWdpbwPUOllyjindjbmuPA4r
sUnTNld6gW2VLDqhkOSYacHWGk2Ny2tDjhydP1WMvLGGFrh36OsLmciIxy/CQK9+q3fCL2u
fmYzbIli4se3P8ABJ6j+qR1MMfJM5zNLnQxPkomUlziG1RroqktkxXyA0cq5q+SMicOEfl1
y6MDo7uqj/VCw3X0XCi+Ud1ejJLH2hsoJ9L6W5nh2Tps0rtrI2Heyz8V9lgB5kphbXJN+60
5HmbQW+Y4/mnnYK69Oqew5K3CGaF0PhkhZ4XNEF/mOsX9FBpGQ2DCmvsOT9VXkBOkxF3DnS
OB2jg8BOxWvGl5UflncQ0njpyqfK0NRxK0anDNMbKBYl4ffQVyqea4PhgoUKHCXnmbSg26A
NEDun5bPzWOK58ofgmsabg2YaiSTRWDz5T2gcBQYIacrkgg/sVlzduO5zTw73UGHGGTergf
xVVGmjKMrTNKR1vogjc7qtR2Q6GCSQUN7Gx19eOn3rLBc6VgkogEGgrGbIfs7QxwBMhLh34
TPWOzCXlNGtAx7saOKNztzJIxt2bQA1ws/gpPEWf5kEsTJGkGZxab+axcfUXsuSOR7XfM3a
pTZDsvIBdTfUbaErjj3IcyO5KP+jRgxXR4pnkHpAF7Td30Q1POb9jjbEP6McgCqJ6qbLldj
6ZFGDtc02W+47LHlDnskO+i/lMx8VYi/KdGl4VY5+W94NvcK3ey7DWM12FhwxNdcskkbGh3
IIsArm/AmNufTgdoJc53alefO7XfFIgYwOhx3FzTuqtvN/sSydrk2cLkcZrMZZq2QzaQ8Su
sfK+E3E0ubMjfOWujhYDumI9N+w97Xo3iHT9Pzc/BHk+qR581zW04jjr8lg+LJZ9Kgk0GKN
vkSObJCW+13XzS7h9m0Z/QvA2DJvkybEcTAblPNj2HzW5iwNztQkz4j5jGO2bXu9W0cOP4J
mmY7NO8PxmVwe90ZLIWmgHEdXLG07xFDp0ks7/U7Y9j29LJFdPl7rVepRy8jadkkazLK5rT
5DQ1rnchrT0P1pWMWMfbsjMZI+ZjtkZBJr1cE/JcdpM8+sak6MOcI5CHzeqvS3n9y6fzmaP
pcskry2LbKGi+XX8CmL8GUyK3Y3H1COTxYzGnDQMeOQVfx8ekX3WnPkQ4gm1KaSoJmiMtJr
ZxRr6LzHA1uXB1UagPzr2dGv5v8UzO1fL1GRzp5nbHOc4xA+kWfZZyyl44fst+I9bOrZQZG
PLxscFsYB6/P76WRC5weHNFj8Of4pnHUN+QBPRTYjWOyYRINwLwNu7aOvv2VIye6zfaqo1c
bWH4sZZLH5ntu4pUp8ufUJLaNje98Lr4tFxy3jTMdxIsF2oBUpfD0zJN8cMBaT8LcgFPqe7
gWliS8jnGsfijzHRue0/pgK1FkAN3MNiuhNEfcuta3Mfg/YfJbHCOKbiiQ/7SwcnQHNlLIo
Mx/v8A5M5qIunVkNpoxZsn8+abuse6h8qWWyTtHsD1V6XB+zcOZI1wPR0ZBQEVu5a8/wDlp
QsVu2W+VLhFIxNYA0WS4qxA3bGRQJv2VuXF8tmFNtIDw+yfkUYo2xyPaRYcdwKvGEb4MZzk
U8YjyzwL3GzSOO0bHndZ3JkpOOZY+/b71L5kWJi88ucLQ3FV/osraZTni2yfI8ra0LLDvzU
kha2FjnAX1PZYT5HSC3HqOEmSuj9QcQ4eyR+T45OhiWL5FydVq+UIcnFynANftPO2t4WvHk
h2qYWbHYx5Yizjk9Ra4XKzp8zy/PfuMYoADgBdP4f1MO0pwO0OxpBIQRfAvot8eXfKhTJh2
xsn1ONjNbxZXAECQBznO6t/iq/i8HKxoshleVH+baT2vlS+LbdgwTt2j1D1Djqn4YZqOjEz
gENjLRfF/wBb6hTLy/jIh4+ZxbSHDixt6AhPawvkZEB8Zpbkvhh5hjlgmLw8HeK5HKXh+HD
ZkOMoLnh+w7uze5+qzx4qkMyy+Nk82GMOPTiBcjJAXED9/wA1NqTR9ug3OcYpJG7huoj6/N
aGW1sul5E5B82H17QO46c/RZutxufHHlhpZK1oeQT6XV7fNNbaYlGV8nQeEnfYcaeeR+5nL
w0DnYODXzWzNBLk+Hvs7i3zxZodibIH4FcnouqMihDm0TjnzAD0cO7fx7LqYnOh8TuY+/Ly
WCZp9qAHRLZJeQ7gxbonnuFM7Az/AC5bHlSdxXH0XUahI8YcUzyCYXij3cKvp3UPjrRfz7N
Vww18ThUm39FyqMzxkaN5W3c4xlof3Zz291rv8TCWPbJmbqDnnHkmjoEOu65H1W3HLi5Wmw
5Jc8NhbUrg0kt+iynNjyY5o2sdulioAH4nKtoeoSYcGZiva5w2/wBGRdfX/el3Lkdxx8TGw
yW55N8OJsk3Qtera6XM8Lgvc2vLG4AdF5llYgxA6aL4Q/aWE2eefwXoRyY8rwYHSHzHeRuc
L7XVfVQ3SJhC8n/wyGZb4ocEiSMN+0CSiB7EJ/jiV2F4jwMhgDeRLfueiqTabF/N+PUY8o7
ongOZsvn/AOlf/KRA4RabkVvLGC+fvWTtSaNMiTL2vYz3TMjZ6vPgs+3X3XDY2OIPFkUB4b
5vYWAK91vN8XOyITlyRtDIyImM7htX+9ZeJm4+VnjN27Jw666g/ctG93Avj4ide+HbqP2yN
wDMZlM+Y/8AhWF4olcdd06MkOMMI3OHPO4/71e1HMP2YO2cbdpp1enr+Kw8ySHL1jFfCXDc
AHbndeVnPx4HNu6Kl+jt/FMP2GCeZlO+2wiMt93cG/wC8qzHyeU3He/c1htpu1694xc0aBu
2W5teWfY0vIdRxfsmTsad7L3NNrBexpOW6G4tYzg6Bjf1VNI2mgkDoo2M8reOACKCZkTOcQ
wFehg6xo8zJXkZKwODC4DlRghoLi4UU17mxMA3kn2CjL4y0brRJ2a440DqdrG2CVZZG5tNH
RV4jtm9PwkLSaPRbRx80Q5K55UiN0LyQ0n0+6UmSyMFrXAkKPKnL3NhiJBPVRMiYSWDqOpP
dS2yqiqtmXqRc7JDnfqqnXC0dZG3IY1v6qzuy4+e952NPWwCIsIJLI2FVJchJK7UAFPZ0TA
pYxwgCF3wIDqi/wCAIDpaCQpWkkAgAnogjaFKSAFOb8Q+qbScOoQvorL1Z2um4rH4sZ3EOA
uwr7oBO5u8G/1vdUtHkacSNoIHprnqrzpy1oaXBtcLvR6PNZG/kZTy9MERY9vwn2VDIYccb
2OdR7LUnlk8pvN0qEshLPULDuisTGVuhjMlsjAC0H6oSSCmFwAo8Km4lnBHXopN3mBoA+H5
qUaTxUrRen2zR/QWCrnhMuGuRRtoCQEWfoVmiQOhcNp4CveGJANUxz2a/wDfws80bRbBJpm
d4sx/s+rSB9bt1HYKs+/0WUTeNVCh3C6Lx2TJ4gmZUYfEKsEUW9vvXOwAuie0dBzS82l5Ho
4vxHQx75GkOJ9K1XwkaDISeBJ/uVPHaGuaB12gfepsqZ32abHa62ABzh9SmI8NmbdpFWTIc
3T4GhoLWyucPnwFNHmOnmpnpLx+cb8lSka/+To+uwPIBpS6Y1zpnHuGD1K0ewTL0cDhDkv4
DIyC0fU0pcqQvZjkDozZ+ATHHbjOhaD6yC78eEZaYyMEEFhO6/mF0cdJCWZWyo83jujHYgp
kZ/PbSlvFPANkqOJzvPsCyAqzaTIgqRpMl/P7iK2sr9irOmcdpJ4pLzDbi4/cEybbE8NI4r
96nJLbg2k44/yNksX9G48jhS6czzMlo2k82Skxn+S2T8q96V7CY/HgMzm1uaa46KuOPgkXn
Kptjc6bz8ny+tFMZAZpQwNFDgpuNH5svmE8j9qlhfOJyyKIlzn0Px4TTinGhC2m0aU+px6N
prsbGLfOnG01+iAl4BcJM7LfJbi2qaOpPPP0XN622WHMdFK9pmHD6Pw/JdP+T9zYsLMfGD5
m073EXtAv965+SV5No3GLjj3M0tQ1RuneKRk5B87Hkj8t5b0YSK4+lrk9c1I6z4hZskqNr2
xRk+wNA/etrxMY/wCbUjn02bzGua3uWuPC4eKQMyGOdZbG5rj27rLK1GVIviScbPTcuSPCw
oMbrGZWGWc/IjhedapK1+p5To/gdK8tHyvhbPiDxQzUsNmFiQeXC0AuO7m1zTiXOs9fdUlO
0WhCmbuga7/I7pmvx2TRzR04E7SOOxUOt+IJ9Y8ttCOCMbWsBvp7+6y3NtjSm9+3HyVd/FG
uzmwbiHdAjd80hXCNUFUv9ULqrmmafJqOSYIyWlrS8mv0R1+9Ummyux8G4e6KTJF+ZvaGA/
qfpq+ONsrOVIa/StUwJseCOdrhLtLSWWaPurWFoeq6hrUuLHmtBhAJkY0bRfyV77V9p12XI
BJixYztI6Gh/wCy1PA7WjEzdScSDI9x/AlOZYqMLFsM90qMXF0fOzMjMjj1qVrMMep4BFu/
H5LNxdP1HLhy5TrWWDCDR3O5r711mhM/zd1bMv1yvkJsdgTSxcSN0OBNILa2SNxcD3VMEFN
ck53tfBgv0PIdiR5kupSPMjtvqs8/is3OxZsPI8p2RI4tAN2ei6vJmbF4cx7AovLh36FYet
saZoZG7iXxHdf3LbJHamkVwrfNJk2lBuo6HlYnmbsiA+ZFfsLJ/gspmSQ/y5AQL6/NTaZNN
puZFmRx+hvDwf0h3CuargY7chmRBuGPlgujNWAe4/FZY9yiq7N8mxSd9FHLiOQzzI6MntXJ
VRmyTJDCOHCqPurbXy42USS122mk1XVDJx/ssrMqNu6Jx69aK1lFS5ZhHwe1FCaAwy9OFF3
+9bLo2Zce7llde5P0WdlYcmMQT6mO6OHNfX2S2XA1yjTHnUnTILU2Jlvw5xKOW9HNv4h7Uq
9j5pza4KWXHXZtKKkuejoNY1uPN0mHEYNxDg6yKU3hnPijw5seZ9HzWujaebodPouZ6cdQT
ZtT4eQcaZsrQDt55FraOTzUmYTxfxuMTuxGwYTWmQxva124A9bN/iucgcIdffFMAGucB6fo
trEz8TOg8wPa2YODw1zvZcnPkhmoSysfuO7glN5M0OGhPFCaTTO5xHR6nFJEDV/HzVnt+xU
4JvtcMGJlM3wNDg41z17H3+SWgZeM3B80tcJT6fuPdTQxhuTmQxuvypGysoXxXJr71pJ2t6
Jwra6ZxsWS+CSRoJaw2Ggj5r0N2stzMrE1CBwLsNo8y+LHsuFjwBnHKeLEjLoX1+XyVnRdV
8guw8gtbDI6pH1ZAS+1XyPQm0mdrqgmGPkmJjjh5A/yiOrLLHZcFGDjzSYwtzrsAScD/eu6
j1Vuf4cnyRJxAwiYdC4dj+FLgHFn2h0wsFvJ5UT6F8TbuzV0xjznuaycxNHIBbbh9FNJpvl
alHltdWFkP8txLq+4n7lQwsuGHU8fJcXOLfjrm/8ActTW5InaQ0xAtxqL9m6zvv8A3JeHDO
rFXjMTU53GSnNbTpNxDew6Va9A0zSGnwz5MUwk+0stoH6PytcBlRQuYx7nmMlu7kcOK9M8L
nzvD2JLQY5zCGlvIHJ5WknVsVjwcrEx/wDM+fHYPUMj7zwpdSyZdV8Fx+c387E6g4/pClJp
bYp8jPwJJtnluLm0Lso6g1sXhSEgu/NtLCNtc2T96lNU2ZStNM4NhrEc39Y2VZ0prWZTZHk
gtPAVeKqAvk9BX71ewsd/2lgPHcurgLPHHlM1fCZ00kUmTiOcQBRto79Fz+DJv1DHn23bqa
Otfd2XVYRiMv557WNB2kl3auq5TDidDqkkIIJY8lrgf2rOfLaG8KaxuztfFGeMnwxM5rgDH
KGn1fILzjUA4ZIF2CPSb7Lrtb/yfwtixOdb8mXzHAjtRH8FxZnM0kYdVNFdFnDmaQZ1sgzT
e3dFZPQKm8lnJF2aBVyfiIgFQbhK0Rht0bK79eNHn8T4lIEeORZcbJ6IugHQKxY44KAoOIc
pUfEhZG3wRtiayirHmBjdxJpV3G5PTyE7JB3shHUjordIzm1J8kJcH5G5oO0m7T3B7wPLaQ
Ab3Ky1gjx3ChyEi57YWxtIrp0UJEufFGLq7SMpguzt5VDuVe1VpZkCzztVEdFyNT7nW03oF
BK0lgMAR7JJIAQUsfRRdFLF0QBC7liaOeiceiQQSCiiEUKPugBFFCvmgaUkBS4tBFvJCF2k
D9WdRpUobDETwB37rXDmZLnOBsD3VDCxWnFhJHVvZOZ5mPKa6Bd6PSZ5qdSlZeyKaxzDxX7
1nztc0ljeR2Ur8gStJcebUZlbtt457K3ZO2uSlPGRxd0q7HGN3BVqQ3Z637Ko8cqnQ5jW5U
y1FMW9Kp3BU+BK7E1OF9egvaP2qnF2CuRND3RX2eD+1S+UZKozoueMsN/8tZUUbbc+Z0znk
dGnoP2Ln8M7htNAV7UV1fjduQ1sOT0lzAI9t/ojkG1yMEZiynBzga9jYK871No7sX4JlxgD
JNwN8qWcM8nJeXEPDGjbt68qu2S39gLVrIkZ9jn9QL3Mb2+a1UuSqjzRjulLoQ2ztsuaLWh
pry3Fc9jbNlUnMBxmOIp1laOns/yJvFAydvnS1h2RfY/JyPLhYwtAdMxou+RXKr5UpaGuvc
5rQHAu6o6vti1Hy2mxGA3n5Kpkv3AfNaSn5UZ1uViBBYZbolCMne5/bhNf6YgKToX026/FZ
ym5SBqolxrmloc0hpLupUORcs5DjdECx3T5Hj0RkDgX0UUNuy20LWuoldIIrmzXfGNmNGDy
4q9qU/kYjIRV2QosRjcjV4mHpGy/ldJuZF9r1BsLXerfdA2PxTEHwLZE7LGFAYNPdK8N9Q6
lT6VJHHDJJkekNBc0+5HI5+qb4ibJj6OyJvDncUBRVHWXfYtCwMcOqR7NzwfahSh5eaKbLk
mc/lTPys6bImrdK4klbPhbV4cCPLgyJHRtlLOR3APKwZNvX6Jjvl0KQcqdjrVqjY8Sa3/LO
d5kY2QxtDGt9wOhWMTbb6lI/NGqbwqPnktGKj0K+jvxASJSraEOCeigtwS3cSj7WpG/C5td
rUfNDjqoSIsN8IgoduiHzpSSObxfC9O0jEZpmlFzPV5GPus9/Mba8602LztSxojTg+RrSK+
a9On/ADXhSZxaA58uz4uzCQtsS8kY5pcUY+CwM8OZ+W8FpeS0V87VvTpn6b4Akrdukc4NP1
tQ5B2+AmuaR+cmIP4q3nt2+HdOwg3mVzX9ewq0zk8o0YYVTs144W43ggMHpMkRv6uHKxclp
foPpobGc/Ogt/XNsfhuCFo+J7BXeu6yc5jYdGkjsAOaatVwP9Fs0W4qRzWWHyaVgNABAbI4
gfVVNSjcDEXdBtsH2IU+DvGS+GQ8eS7aD24/in6kWuxxKOXOjLdp+XC2i7bbNJ+KjX6IsrC
ezSnsAHUPB+SGPM2fwllRScux5mOjJHTgmh9VpYG7UtJa2QbzWwEcenoQsDUydPxv5Na4B8
j98oHO2vh5+hWk6ikkKYW5ye4nAhyMPa8NBIq+/KbDT9NlxH87mnaR2+ap481PFU5oFkpDI
qJ7ro0Rx8+iGqj/ALLNNsj06S45GPDnhhrd3atKnRxiR4ZJG/i2gEfeFixTS4f56Mggn1NI
6rdxJopWCXFILiPVG/oVGOSfiymWLXKM7K0pszTLimq5LD1+73WS5rmEgtLSOx6rqZMZlDI
xC4hp9TLtzD713Cr5eJHqIcDTMgCg8CmuWeXTpq0TiztcM52/TakjH5p5r+r+KEkTonuZKC
HtHLaRsCBjaI8zn8FzpxaVM6KkrtDNzhyw0R05pL4iKr3F9U0iqTjxXPT5KpCjRp6Vqv2R4
Y4kMd1sX/8AS7PCzcXSsnHmyJYzG7Hc6VwIcXG+B+C85FE82pHSvcynvJA6XyrxySUdrKPE
t+46Xw15WVq0gdeyWQtAHU2VQ1nTXYeolrQCHvqNg6/epvBbnN8RQgc/rWur8XadCGjMFMZ
jjf8AMn6rWMuLZeEFycPFk5DYnwh5YC0hwvhwTY6ne4ONbhX3rpfEmlY+PLBLA3aJ4w4n5/
ILlYJGjK2myXOrgcD5qck+EzKEPLah2LMYpKePSXU40pZ9TE2I3DAJYXbtwTGskZHKeHBnV
wFgJuPGHY0j7FNfQ9PU17qkY3yM7nFbSB873t8qQl7WcNten/k5yzNo88Ln0MeTa0de1/xX
mckTR5tdnij8qWj4c8SZGgSTGJnmxyt5Z7lFMp0r/QNTzXQeI8+XHmP9LbCOATQC6ppdN4K
ysWY2/Hk2BwNkki/4rjtXjkmcdTfG2MZJ3tY3sOn8F1vhZr8vSM3HmkHm5o86MbfYBv8ABZ
tu6JceEzjcDa90rXVV/wDmJ+S6bPgdgaax8MRfbfMdxzt6LncPGDNRnw5HBmQAWsvpu+vZa
MWTlMwpdz3U2OiHm7Zf7OVpjdcB8Tncr6LmQx+RpuJJ5bw6eetvNkbSqccL4c2Elp2mP02N
ti/daGk5Rm1jTGzSF0bJeAG8Dgq94hZHHlYcMYBbDF5PB5vcXJePsx7LJLFFJEPjSMQaJpY
43s60b457rh8ejksbXU0u08XOA0eERg+W1lgu6j5Lio3ETscKsGj8ypx8ZEzHVdf/AA1mNa
WNnefT1UUFCZ7xe0nhB7XNx4QDbHnn6KWIUOwC78eeTzcvGLX7Buq7JT2ttu5yY8CuEYpN7
Nt9FcOo2iVjWbgSKHdNzHMbUwPr6BJru5NBVnubLN6vhb0pDfFFIRt2yy126Jpd2HKY1+40
O3CdbTEKNA9k1prgN+9QuiWqZl6uB9obZ/RWeFpaybnj4/RWb0JXH1H9h19M7gI8JJJWfZY
DIkEav7kEAEKWPgKIV/vViBvWuUAV3DhAJGqSHRBIUPuRSQAvuQP0RQKkgCc34h9U1FvxD6
qY+yIkuGd1hvc3BxzE0OcW832Uc7iHlhIB6qbC9OlwuP6gKrZXqkDmkWD3Xdj6I8uvYpTu2
M4u0WyiVvPDmDke6Zky7weOh7KCBzqdXt3UWdFQTjZO519OFXdakO6ufZRVRQy8FQ6J22QK
5uc0NPFg2qNkuCugbmgEqV0YZlTs6jXfJj0bTtTy7kcYA2Nt2N1c8feuAgO17hdm66rv558
Z/gzFlySHnGc5sQ9zVfxXBMhcxrZDVOcQPwXn8irKzsYncETggtB6C1ZyWtdiRyMIO70kH2
Cok1G4jo0K4079PjJbwDwVEOWMtUyCWJowo3EevzC00e1K1jTPZgRtDRYkP8FEIDJhSybq2
chNif8A5Kza79Ikpi6YuuWyvmSGbMe89SeVFy6Tb7J0zgZ3OHumwcyucelLNyuYJeIT63Hn
hTMbt2jtarN/pOOlqw51TNDugUr2ZDXA6UgzE/d9yn0+InJ3cEEmvuVSRvqJv6KxpgLZA51
hvI+9WnK5omK4Oj0Fn2jOyJABwPTaseH8T7b4hmeQLhcb7Cinaaw4egZGU4N6Ebu4JUng2Q
Y4fO4eY6UHzD9ExFvbZhKt9Gtm4mNl6s9sl/Z4WXvPPI6rzzWM1uXqEzrLmMdtjH9UdF1vi
DOOFor+XXlSuLKPIBXAGwR6uR791k5VyTGNyonuAxWSeOtBR7YCeHO/BKFpdDI0Dkmwo7Jo
HhZSdmlEo8j3P4IgY5YfU6/ooLpK6H1VUyaJwIQOpv6Jv5knq4fcoz2SJA7qbCizGILPrd+
CbJ9m30Hu4Hso4uJmexPKUgAe7+0VFkUPDceuHu/BECE8WfqoQ6kQ7rQQ2WNLR4426lDIHl
3luD+ldF33iWQYui4bG8NnLn/eTf8AFcHoTbzvUa/NuP4Bdz405wNIi6kxWK6dAmcS5RjlG
58H2fwdiQGnB8u6gPc2r+pxg52kwtbw3GLjz04FJeI42DB0jFYPVKGDjp2tPzyD4gbE4kOg
iY2vq0UpcrKJUmxviDP8ww48YpsD4iXe98lUNSyX5OK8OZQYQ0fO1f8AEkXGO4NDbIsDqVV
1cMZpDhHwSW9evzU4YsYzSilt/wBHM6lDNBnRPHpJaKorWbpAz9ObIHltAgce/VaGoYmONP
8APyKiZ5TQJDz27fNcnn+IpRhN03AJbDHZMp4e/wC7stP/AOmM3uSZc/lOPw/phxW7Zc0lw
IYbawE9b91yz3vlldJI8ue49Tz+1Inc4k2S7km+qQ5WrTbIUFEkDxHHtby4nqof6l3aTjsF
9wruHislxJpP9YBYCsnfBEqiRCIPhcCa2i1Wif5MjXxzOBHQUp4+WuF9QWqiRT9pNdUrqU4
tNBgqVpm/Dqgla18R2zt60KB+vurUcjMlr3ssFot7ByR8x7rlfMMRtprva6LSMiLKDI2nZO
0213Z3yWmLOptIyy4dsWS5WIM+MNfTZLBbIB8XyWFkxsZUbnEPYaql0uTANr54y5ooiSPvH
8wsjVscvjbOW3JGKO0fEPe1OfGmrRngyNumZZZENv5x1+1J3lxVzIfwUXwtaOx5APJ/FK7X
M6Ol2SlkJHErv9lJoi6OkI+e1RdEbBQBe0/IGHnxzQSPLmu7irXqGZGzXfD7Wx0Dkx7yOvT
heSMPBfuot7L0Hwrnuftxg8eXGPszeeSXepa4knwZztKxuoT4+RoWJEdzsraQL5HBIoFcTg
86rE1w2gy07jt9F6LHorxiTuLgHYbiCx4oOB54Pbr1XDRYn2XXXQz7g096shWyx+kGOaXka
2NiMLsnT5aY6TIDmu7Abep+SzYInSY2XEzaWxkz7R3r01a6XWWxYE8Ue0uZLikueRyOepVD
TcV38p6vhkxsdJjGjx8uiIRdDc2tsWZsWnmbS5ZZQGtc/gjr0WG3dFkFgZyCtXOmkhmhcwu
EbmHczsOaWZkFwyi8m+e3RQ5LowmnGbRpxYE+Xo00vNY0nd10K/8AdaHhXUTLlR4E0jmtdH
5bHNbTut9eyteFMU5WAMV/DJskH4urdv7rXO5LJNH19/xNkgl6A8UqNfYOTcqLea4O8WF2R
Q2zdWcXx+1a8kLT4VnycYg+ZLsk3cnZV8fes3xVDFBrGPmY0gMeS3zo/p0/faOBqAdpObCS
GiPCO0Hu/eP20iT2yLwl4v8A2N0p0uTlxiEjzGkck7QFueII3t8SNYCAJAH8DouZ0J5dliM
ONuofT6rrfFG2LXsSQ9fL2OHt3S6vcOza+JIr+KI/M0LFlcRsHr2g8u6ilwsd+e19dT8Psv
SMzHD/AA1Fktc18MILzxZ9v4rzkAw5O08uB5I5BWmP3RhqeF/8L8kZETY9x3CTgfcrPkN8m
wbPZCGPa10juSeQnFxr5L0UVweYnK5UVuZR1IAQDdnI+9OjJDari0XDikF49UMnePS336pr
R6qHQIPaRId3twnsAoe6omMRSUSRsbiNxFNHdWIo7N3wmwMD2uBurV1kdN9NUFokIznyznN
cG3JZ/ZWZ1NrY8Rt25Tf7Kxh0XG1PudrSO8SCkkjwlxoHA6JGjz3SPVLsgBX7KWElt0VEE9
nRAEfZAH3SPRIdEEhsHoUunVEH09Amj3KACkl1KSAB0Tm1uH1TSeUW/EPqpXsis+j0TT4GO
0mEvNgxj0hZ2Y3ZO4DsbC1tMY0aVikn1FnqPZZOpyDzXuDSOas913YPxR5iMW8rRmzGyQoY
hTjRPKT3Ei/dFnCo+zqpVEc6xz1pNsjkhIuPdNJrm7VyYr7HwtLpLVijuvsooPSLvqVYIp2
1WihXLK3Ruukhh8DNmni8wx5DwyuxIA5XKSMLMKFrupkLj94XcYGL9u8B5MW2y2Ynp9FxGp
+meKEH0sYOff5rg6hfzM6umd4yING2VgHHRWogDpcQeaANqmw1M8WSCVbY4DEDKv1gc/ULP
Hwx1+lkk21mlPazkvNKiXtbitY4UWn9nZWdVLYyYmmg15quhVB0gcGt6lzQD9y1yS4ForkB
Bc5wBT4gAw31QHxEdE0khlLGHLNGuB8ILjyOiLnEycoxDa09VGCCSQbWv2Zike5zqPQLV8O
QRyZp8wmmNLiLscjhZfBaT3XV+FMIyYM8zGgukAFu9h1/Yhd2W+i1q+S3E8PnCLx5mVtcAO
3NrS0nGbgaOJN3BjBdx0sLktTy2Zuvw7AXMYWxV70ey6rxVPLp2jxxRtDGTAbQeDQ62mlJb
Rdrys43XtSdnZtWSyIbGUeK91l0a57cIyODn2LoptAA82lpOzVKh8LiyQer5BNkaBI4XZtA
H1A+wT5G/C/9YKoMj+5Eixyim2iiyESDQKe+uAFHScgkQdtpSTAeZuHsFCOVNIfzMZ97Cgh
jKSoXykE5ov8ABBZGjojS/MPFfm3j7qXdeI3xzZ+i41EkRRir9w1cT4ebG7UXNkca8h54+i
7LUg1/ivSQLpscP7mpvF9C0+zc8Q4jptT0WJjf6IhxA9gQjK0S+M8+ubEFCv6quZDzJ4xw4
uabDIen0VTDkMni3OkA6Nb29gs4slRb8f2M8UN3ahhY4ob2uHJ57LO1oYeDifac2UloaAyP
u8jtX8VHNlTZmrRSSNJdDI8G/Ylc746zHZGv/ZxfkQRt2X1BIBP7VrG9iorNN5Hf0ZOq61l
6u/fNIWRt4ZC08AKiOHVzfzR20e31Ca6xzdlMRhSICQOnzSvq6rrsEdjzH5m07R3pacmFFF
DFse1xlbbueQeyN30SueTMMLmhrpDy7kBXtJfWY9rujmEUq8jSI+eSDSWM7ZlNcPblawijC
cm0xtbcgt/rqplRluQSPh7K9ktDZwe7lWzQaaR07rHVK1wRhfRV2qSKZ8Dw+M04DiuxURKO
4mgB3tcuL28o6EluVHWYeeMtgmibeS1vrB6SN7ik58DS8MjuRj/XHz8Q7s/Fc3g5MmLlMnj
cRsNgdvoukjnE7BLjii8h0QH6Mo6D6HkrpY8ilGmczJjcJ2jl8uPZkPaD35FdPkoL7UtLWd
smW2ZgDRKLIHuOD+1Z3PYLn5VUjoY3cRfJIDnlIX3Sb1WaNSQtIiJb3PFro/BmoNi1HHxto
JGS2UE/IUudncGFoB4a1Pxch2HN5sZLXtFtIHdWi6ZnJeJ63mZEByJcebc9moNILYzZrpxX
U8LicrF8rXmx7HS+YNjiXHjngD7luRzM1aFmeHuY3Ec0tczgtbXJr6qn4njMeRHlMts0Dg6
Xafj44IHYUnaTErpNGjqMxnzMdzAw1iFjWyAAEbu9rm3vfi6him3DefTuHNex+9bGNK3Pw9
OkdbWs4dY7We/dY3iGDJwNSL8iyCbaK6iuxVq2jKyOcEv0V9QeGYH2uBwov8ghw3deVgO3n
a0nqFo5MxdpzYDQAfuNe6oNb6PM3dDQSE+xm9y5Or8L574/s7NoIi9VXRv/AOdlT8Y7Z/Eu
Ttb+cc4WG+9BLQZIwydpaCS2w4Hm7CvapG3H8c48rmbmSPDiHDqKpWi/2Zvs5jKynz48EZ5
+yt8uz25v+KjLzt4sX1ruum8caRi6fmxS43pbPy5i5YgBtA8oytMnF6mt4bpueY3UGvbyT9
fddN4nymznDna0NEwuO+u7n+AXFYM/k5LRzTjRIXVeKxeHpkwrcWbPSeGjk39Vk2khhJyNJ
mqRt0XIjEQDYYbcOx5r+K4fKxHYWa1hO8XYPuF1ekY7cjQtWjebJxrB/wDMFx0kkh2l7i4t
PX5eyMMvNGutjz/8NUyWXNb8Q5ULxIaa5w5PspYBuAd1L090H+VbLA2ixfdekj6nkk0pOxN
xdrHBp3bSmyMcH04Cvkr0DI3RW93qI6AqCd8YdI9/FHgWrWqMlOV8FCdh3hwB4UYJdI4jgB
WnZWKdvLjfXhVJC3zAWGgfdYv/AEPY3uXJaheWimnqeOVfike4hpA3EdVn4sYdR4sH3WxFC
1rWvNdPdbLoRztRmznfEduyY767VikcrY8SOa7LZR6NWPfsuLqfc7mj/qTByihaKXGxUEhz
aBRN8VwgkFV1PKnia0jlyirnmipGFoCAIXdEGokhAVXVABISCHHukOO6AFfNIpdSkgAd0bp
w+qBHKLRyFK9kQzt8B7odPhFuLHMFWVDnbnscHOBA6BWMVt6Xi7rFRg0oJpgWuY9lG+q7kf
VHn418jZlEcgHsg40eE6UerjlAROMe4c0gevgYTfVPjjL3fJERbwHX9ynhLI2defZSkVnOl
wTMwXPjDoyOD0TCSS5sgpwTmTFjg4E/QISkyyF47rQQ53WzsvDEhZ4TzaBd6nV+AXneobfO
h2m9sQFr0TwmHnwvlsYLdud94ocrzvPY2PMLGHcAKC4Oo/uZ2tM18ZBE4iX77VrIeYsZvu5
yqsAMgaeCpcstPlsJPBS/THo8xoZlSukDfM78qCP1yqTKIc5oA6BNhO110obsrSHB3rooOt
22vdEi5LTO4CmHBEi0OIj0squzob4Uhc1sB6bh81EHXGTXTqtWzOgjjv1Xcslj8OeEGEPDp
slpcx3tuHK4QBz3MDWkkkCgtPWM18/2fHPAgYG1dix1UoGiDT8iKDUGT5FljDuNdyOVa13X
cnW8vfISIR/Rtvt2WQSWkkdD+xIGiDzYFD5KbK1yOukrSIQpVLAtS3vjr9VRV0T2C9wB7Wg
hoaBSVpHmj0RQyUAn5JX8kvoEiCO6iyRdPV7KQA+R8mnj70wcj3UsJtjmH2tSQyLsiD3SNc
I7SQQPqoLI0tCe2POcT3jc38Qu5yWX4x05rh/qISP9kLz/AE4huW2zVkBeh5DWv8a6eBfpx
4yTf9UJnFwheXZ08ETZfF2S+iXY8bGjn9Yf+y5GDInnnz48XeZpJ3tYbINNJBXYYZDc/U85
rvzb2tF+20EFYPg2CJ8WXlnnbPIQT2tx5tZxXDNccts4t9FTBjbk5jJSXB9gP57t45Cw/GW
lZb9dly4onSQvawegXtoc37Lf0N/malNt5G+Tn3JK1MaSN+qZkTnXeygenRNJVEwnOszv7P
JHt2tAkBBB5A4VvSsSPJy2iVw2tBcAD1rsvSfFGHp0Wg5D5YoYyW0HNYL3UvK4Jn40rXx9W
818lfHNuVvorLp0bus4hi0p0UI27jvB+Q6hZUk5djN8th3Et9S28h38o6I7KY62saWub3BW
ZFxoTXUAWP5469VXLG5XErpJtR2z7K3+pG42XckqFhIeCFKHB3DOfr81C6xZPFFMY6oiXbR
PkO9UZP6KhyGl8RHtypslgEAIN3RUbhvbYPVu1TNXBmcOGZ1e6N8cIGwTY6FIHk8dAuJVN2
dFXVosnaMWh8RNrQ0WaVzpMVh9b23EfZ/YrLefhZ0ICm02Z2LmxzXw02CFthtSoyypNWT6t
GPNZK0+lwqvYjr+1UBdla+tsbHM9vTaQW/QiysjdSNR7Bi9RoJrkJ0Rt4Fd0CbFBGFppzj0
HRYI2Gy+p7kAbe3kjnqEUgabt7KPvgn65Oq8OaqyJsuFku2xSsLdw6/gtzVXNy8fHZkRGLK
Z6WyfoPHs7sF52HuAAaeh6912jtVgyoDNM70TwbKvhr+x+tBNQycCsoPeiTwvN9ox248n+s
z2xgD9EbSrni3y8vCk89jWzw+uI7urRx+9YXhTLaMyPEsCV2YJAb4AApdL4gxZMjS/t8jG1
O71DpsI4/DhXjJyZeLUbOBaN2JucOCe6iiDXwFvATpC+Nr4XfFG+qvtShY4AloNAFL5O2aY
3+y3g5AjfGARZduPNfcrWqZr3663Ka8EbgW+rdxSyQD6XEht8/tVnODIs5wj+FrhVC+yyTL
yXJ1fjE/yhFjvsAsitcRJ6X0uq1HMbLjt5JP2fZ072uXyKDuh+qq3bJhGo0NiYDI0kkc9l1
2suM3g/SXeY11S7HAdQaJXIwH1A3ZB6Laflsd4fGJvtzMze3jttpRLljcK4Oj8MQjJ03Uob
omOgb+i4nKY+HLcyRm2nVVru/BzTKzU2WAfL4FfTlctr43StmIbe+jQRjpTQat2myXGioOZ
fTon5DDM1zY22W8bun7VDjykEk87uAp2ztw8RxksuceR816aPEOTyDTc2RRtdE0Ag3t6/wD
uqcDDM5z3kkXfKmlyXTRAMYRYqynm4YA3gnuh8lopwRAyJrrJaKPRKWPgcCuyT7O2Nvt1Uk
eO57mAv+qEi25x7JsHHefVVAq4/ILSIxSLnNx4C5vq9gs1vmSyg1RcfwWlCklvk2Z2vtLcp
poctWVdrY8RRubOwk/orGqlxNT7nodLxiSQUkkEuMhpIm0gkUEhHROATQnA00GuqAIiEaQd
0SF0gA0lwlylSAFwklwnEtropIGd0W/EEPoiDRCleyIfZ3uKX/yPj2BZjH4KhMDK4vHJqiF
o6f6tHxwG2DGOpVDKYYHuAYQD3XcivFHnIS/kZQf3sJ0A3NLQeqY+3ycdFLDTaooXY3kl48
DvI2UNya+IMH1Vh5t233UT7Ir2V2KqbZEGgHubCLfSdtuTh/R0eDaDuKUFztPCjnt0DN2cE
bifkvPswsdmebGeJRvr2vsu88OPZH4XzpHy7OT9444Xn8rvOzC9g2tf6g39X5LialfynY0y
8AY4/wAocXDnsnZl0w13UbHlspJ96RyCHHvwl59jkXwQyXwb7JMBRaN9D7kXMMRcy/hNKgN
Cb8VKO9rgfmpYxUhs9iotrtvUKyKsfI4OqmgWhdRnoXewRJADeiAYZHBoNWeeFdLc6K2krZ
JhZEmNkmaPbvLS31DgX8k7Jgljc10ppzxdFXG4UIfHtaWkUSSb+il1Znmwia7LTVp34Go2c
+WoudIxyBx14RJ+SB70l2Sg8ug3aRNJAGkqKCRXakioSAfrcKOiUgefoggdIA1zvkaQTpRb
muHcKOuUMEE8pCq6WkQlyookXJ6dlLFzKa7tpRcg2nxn840j3QQwFpa7b7JeyfLYe4nqSU3
aQbPSkEouabEZcqIA9H3+BXoQLX+PMYdA3FY53yAaFwvh5oOqxh3UngLv54CzxDk5LQbbhi
ICqJLmUExB8GMo2zSfkS4Pg/PmlGx0kkrW37Enb+xVvDAOB4NklkFulv8AE3SHjSQs8K4mD
ThkTeWWtA60OVpQabJJ4dxcMehxDXOaeEJpw4IlFppnOeHneR9sc+226h8ybWjpeM6GKXOy
w5oa4uN9eDwtBkenaXEDkub6LJ3dfuHdc7rniKTPBw8NjhE7q4N5cPZb41J8C2d3PyMPxJr
U2uZRjbceO3gN91z2xoIscg1a05GMZyHOBBo21U5Ii+cxxt3HaTTea/3ptwjGJTHkbZDBly
4MsrWOLmTRuY5vbnv9y0MUOfpLo3d+hUGmac/My2b2u8ljxZA7+yswtPlzxN42S7fpdrFR4
N005GdECAeeWnqEyQG691K8iJz2tHG4X9U2UWR2V8ZWfsS2JMYe4VYOIaWqxjOc2F7QQRY6
qszgG+tqZvxKpeRVkbtlI6901o8whoHJKkmFPtKEjzmn25XImuR+PqKY3K530Cmwh65f7o0
D7qu4i3H3KvY8W2Kz1cN5+QHZa4Yt5LMMsqgS6y50sjZSOCBz9yyzSu6rLunDL9IAofcqXV
UzyTnwaY1UQXRvspKrHDQebtMog/tTpa9DehaFjRoRFIJ33po+vdBIeOxUgmeIzFfoB3Bvz
THcA0ltHUqURX2W9MzPsOpQZW2/LeHEHuvQcTU25OjzYmSQ6R4uP2A+a8zvlb+my5EOKH9d
x5J9k3po7mKaiWxf9KOrsMOcbHrr1/VZ7S0vAHfqtTV2yZTHZlDc42RaywKINck2sdTBwZt
p5qaRLNRcCBx2Qt0jS53W+LKa9x3D2T4OdzasJYZkrZqS84zGtI3EV8XdUMgbHNLiCOitRG
ObHiPILRZUOY24mdODQVV2WRUlhfj5piqnNPCfG8Bwa7rdFWpGmWKKb4jI3cT3B6KmGgSNb
du3WT7K9fZpB1I7vwfPHj6tkxyG2yw0AFy2UTJ9tjPWN+5t/cteA/yZr2M8S+lp61wVmeI4
nYWt5TAQWufYI9lnD3NdTThwNo7fSOSfSmZkn51kj75HI+aeJGjDjcTRLbCqyPL5A0/o8cr
0ilcEeYhDydluKy4bj16AJk8r3PIaAnRNcWfNNHpABHPzWqMpSoLYpdzC4A10paGJA6t7mq
LHYHPBJ6dFfleI4HDpx2VkqFsmSymWumOwcAHhXGY7Io2t79yqmLzR5Fq2XF0mylYXnJp8H
PeKGbclnq/RWEt/xW2p4q/VWD04XD1P9h6PQ84UxFJKrQS44FJKkUADopGi4wo08IAjPRKx
VIH4QggkN8ooAcJVaAChZRpKlJAKKI6hJAdQpXsiH0zvtNlb/JcDXtJ/NiiDSc6APY4l4cK
6Hsjpzd+j44oX5YUMkU0Ult6+y72P1R5RyqbMvIZtkOwEgDmgmwFo+dLSmhdIdw9Lr5Huqj
8aRhsANBUtcjkcilGmB79xJa1R2+7T/LfGOAST3QILevUoM3X0Pa0PbfFhRvNni09ttsdbC
b1cGk0igR0GmwzT+FJ42VW8nnjpRXFyv87IdlH0ea8kNrgBdpjZLoPCM+z4i8tJ+tBcdMx0
QnieOYmhrfnyuJqf7Ttab+tEBoOLhyLQlJJrug0EVfHCLjzdWlW75HUqGRGpQXH0hSTU91t
6uAcmyimjirTi4bGfJoCglsYHU7p0HKZwQB7J54eUw+4Ux6sr/wBF15pW9MG57rby35Kp1a
b45WnpsW2Fz2/EelpvRx35ExPVT2Y2i0SDyWlvzRDWva6F/LSDR+asMbFkQlm+pW8lvuqhJ
Dth4N2u0+YtHGg3usx3tLJHRnq08pit57NuS536LgKVb0rhTjtbO7jdxFSVFLslfCojSxEG
uEALKPbqk3hw5RyA8j8w09wTaZamAc9jmtbdcqLmuRyghNAvlK0US3hFFhp57/cnAEdjaTW
e6t4um5WY4Nx8eWY9xGCSjgKbIX/G3vwL+SZsLnEE8XwulxvCGqytaZITHfFFvq+8LrdO8B
xY2ARQmmdVlw6e6q5I2hifbOO8M6TqGRqMcsOOajo7ncD8V6BPpuQJZp8iRkD53RFrQ/dyz
p9xWpiaONP037HG4AHkvA557LOi8MMknE2RlSuAdYa6Q9PxUqT6Iagrki9lahiwxxTZgEhY
KaPLDqPflY+f4v0/yyxkj2MPVrhtN/IrVyYIMOINcYtrbP5x/wDvWRNrOkxtJczElcD8MTW
yOTOOMEv9iGec5O10YcmsYsgJjw3ucTwXSF/P3qDI/lfUHsEeC9lCg90flgD6rWd4lx5MkY
mn6SHzn1Bssfl1+xUdRwdV1G58/MOMyNpJiifQI9rFLf5WuEhWUIPmT5KB02FhrPzmb7/oc
WpnO+vsruPp0swdEzHZhYjaMjid0jvbry21PozcfH0sytiZvDuHEW4/f1V/DlkmxtUeWiyY
wL/slRPc1yb49q6MaJ8Zlfj4rfLiabJ96+aysaNxlyY+xfyT+9amNMMXIGM9rd0jqP3rMDt
uo5IJoA9Pn2TGPmNFNu3IyhnxeXICeCT0ChnALAQpNUkBymkH01SikPoHKIdtFpXdixWncW
gdSFC+RrT35J7KbGcRM0t5HdQzx3lV2AJVcje3gvBW+SHIHAPumRCt1/qmlLOygCeijDQIy
8mjuH4LmTXlQwmtoIWF8wB6d1q0G45e/gO6+4UeLisjj9R9c45/qs7pZ8g+yscDXmcV7Vwn
MacI2JzlvltMyWUzSbnIXaYARXzTj14XOfMmx9UkPibufXcmgg9257jXdSR2GueP0W/tUTy
bUkJjST7JAWQUf0UG9VBfgcbJNJWTwUOgKINo+iHTJMdnmTtb2vlbL3kMEEd1dH5BUNLiL5
+nQLUhADDI8j86b+nZdfR40o2zk6vJctoxuPDsLX3Tm9z3WFLGY5Hsvp2Ws5smQbLiBfCh1
DGLSyWNttHxFGsxb1ZGlyfHKmZ73GhwpcYGnOHZQEg2VLjltkG+Vxaf2drosYrvzbg7gN9l
JKKgfQsMdx9KUEb/ACpHtBFEd1IZwYnbh1aqrssiw6NkeHj24t3Nvj6qlmwmMiVvDXcqxJO
H4ULT8UfBQyvzuG0jkBq0/wBF1ybMkYk0vTJzLbttv46Gz3VPxNK3IyIpm9Hx8lSaW7ztAm
Z18qXd91DhQa/nfbvKAxfs/ljhqyiqZLdwKsLd8DCT6WignSsImYSPi9ktPLXQuYQeHdVM4
fm3tq3tPp+i9Bj5xpnn5zrI0yaG2tsg0o3AySAAJx3GiXcHsE/cyAbibKZFG76Jo2vhG7jp
3Uf2oyStDu/ZA5G9odV2n47Y37XObRHRWspSq2aELYyxwf6SD6aUduEh2kGkg921nQAdUHl
3mFzKpWFpJWYfiR5dkRn+r3WEevK3PEpAfCSOaWHyeq4ep/sPR6P+oSIKCB4S42Hul0SRQA
LUjGlw4UZpSx2AgCA/CEqtI/CEggkKA6ooIAJ6pJBHhSQNspFHukpXsgaOw0PNd9nhhdXLO
DfRar/zjy3dfbcFzeC5zMSOjRc0c0ugw3xSwNFkFp+hK7+P1R5bU46doHlFm5o3EN77UnR2
PUbvpwrLo9gcQ7h3YnlQ5TAwAA1fRaULRm+jMl5Lmc2FCS5vpcOPortDdZrj9qlmMZaBtAK
qbqRk/C/k8JziXu9I6I5Ibu4/Yjiu2zkGundBsmbmlsdl+GMuAx7qdvIB5qxyuV1IWzzmkl
rpCxtiraOhXdeGA8aRqEjSD+bs2K4XAajMZCxzW7Y3jzA2+l9lwtV/azuaXnGiFxHAIUZ9k
5xBo8nikmiweyTTH2GQksAI590WsBZz2QfbQLNhLcdvApRYIjd8XyTCKdXZE/Pqn41HJYSO
GuB/atYrnb+zLI65/Qooy6TZX6XIP7V0LGM+zeUxhbXIIVWaIOzHzsZTXONAKSGfyDT7IXb
02H4kcPV5vlfAWtL3BoHqPFjqhNC5jnMd1Hcqd8uPIGiKMxvu7tRyF0r9pIJu7TTFeinmNb
JjMJH9GeaHus/ZCON7r/srXcxu9zX/AAuHb9iyJG7HPZt5B9+QuXqsdSOppclxodUJFFxB+
iW2EdXn8FFxXFogBI3Q80TBmP8A9Y//AGEQ3GH+sd/sqEelItBq+6mwSLMBgLyA9/q46IFm
M2wXvPNXt4UDCA62jkfNbGi+HM3X8sNxYyWdXPdw0e6lclaKDYsZ1APff9nqtjA8IalqQb9
mxZBfeUFja+q7TA8PeH/Cw83U8qOWfrT64+g7pud+U3TMYFmBC6YN4DXN2AqrdFuiTRfyc6
fiNbJqT/Om6gA01tfPuttufo+mvLPMx8RkfBJAaXfT3XnGpflD1nOgkZG5kETuNjWgn8VzU
uRLkgOlle8+7jdfcqcsspnrOb478PQTE+dLLI0EAsZYN/O1gZP5Up2ksw8JjWjgOc7k/sXA
tJ554+iBuvl1PCHAlyk1TfB2TfHet6hlwYrZGwGaQNDgwO6ldZ/IeozMIzdXk29SGRgcD52
vMdCgdPreG1gLtsrX9egBtex5Un2bDeLtzuKuzRWkYdGLdcroxNN8PabLmbZzkzGydzpnV+
FqjqkcUGougxYomRjptYCfxWvjZYwoJZNo4aQDfPK54ThjpsuY0KJ9+ey6ODG91nK1GWdJf
sh0IGfxHLlk2I2bCb/+ey0tenAxvLBoOPPuVn+GI/LxsjNPwzyHaPvKdqrhk50cA5r2+a1i
nKYZVtoOJBuxm1vABqq91s4mOW4ufVkHYQarkAqnEGtfuBqONvq56kLR0iQO8NvmN3JI6if
kSsZu5UMQW2CZyTwBq4MlgVdn9bss5x8zOmcSLu6HyW3qQjl3GVzWFvPWiSOiwoW7cmRxbd
9Da3gqBz3SI9XjaIWODSOR2VEkmMWtfWnVjR2bJIrhZbqLOnZUj7M0umLFHrpqGVGW53Xkt
QxifMA91JktH2/dfRqmrRN8lbI2uZ6yQBx0TooI5ZoYbJBPq4QyWgxOF3zfRS4vqy5CD8ER
cOPako4fy0S5eBelBdHPO0CnDymVz2/9ln6h5XnNjc5zWhtdFo7/AC48SGq9W93fusPKf5s
7y5t8miCtNVPbCkY6dbpBc3H6Nkef/KkGQhzfzjqPX0qJtUAjQcQK5vpa5iVHRotFsLYNoe
fV14UPlxuv84fwRnIa/aOgURHzpWZVIeYou8p/BERxVbZb+oUXTv8Ail14/coLUSmFu3mTk
omGMf6y66lQ2OvspIm+Y5sYFNJ5JV4K5JFJ8Rs08CICBxsj2KnmaI8drWH0l3coFpAa0O8u
NoqwOqQldOQxnwtHVzaXdxx2xo4c3ulZY8s02iAKoEKuHSShzGR72NNFT+ZTiBzY/BS4Qji
O17qHxGu6u1fBSMqMVumyuzBEG8PdzfACqSxmCV8bviYaXT5BhZOx8dgXyeq5/VGFudK79F
xsH3XL1eBRW5HT0eocnskVmuBduPVSk7x9FX6Kw0EMv71yzrLofHIzbKHAlzxxXupMehjSN
o8BV2tLX2R06JN3QvLCPiNHlWi+QT4Zs+H5I4zJHIQGyN2UTXPW1X18umnifscNreTVAqpi
z7WSnZbq9JvoVralM/J0CLJq6f5R4+VqjdSLx5gVdDjE+PK0uHXd0UkzDC4S1Ybw76KDw/J
syJm/1L/ar2ZEZo3MPAI7Lvad/wAJ5vU/3pEHmtYy2EEN90yFkmTIfMAPFrOx3ls+2Qn2+S
2oZdhsBt/VaYZ70Tmh8Y92OWQs4ANWUsePe/nq3op5XbwLHI7BDHJFlxACZ2iMpcFkxsMBB
PqUrGtbjUHAurkKBgD3CjQ9ypHBofs6uPt2Ui7fJzXiJxfJHYFBYX0XR+KcYY74ade4Lnjy
eOy4ep/sPTaL+oCSINILAbEkUkVAApSNUakbz0QBE74QkOiTuiHZBIaSQTuKQAEgkkEEBQS
7oi7Ur2RD6Z0+nwtfp0RHXaFYZkPxpOW23ufZLBic3TIZALGwI5DWlrrFWLXeg6ijgSqT2m
vjvblY5Mbw6hXzVXzS53lOJ446dFl4uTJDJTXU0OWg873ktB5F/Vap2ITx/HID4nRuJY0vH
vShmO1x6k+ynjMkZ3cge19U6bY6MP2UXKWiIvkzWgODifZNYAHNKkrc8tb7pjw5rwKHRVGk
+DpMJk/8gZRgdQkfteR2AoridUkbLnvLG7ImmmN+S7CEZZ8KmPGsb53eYQLtoAK4maYZGa+
fbw917VwdS/5md7RqscRjuorpdKRrdrL62mOdcjyGcXwENxZHsJvlJjzY959INcdEg70UfY
KPcdgaeQlxtsFBFjXin891Z02Jn25pkYS2jZtViNx5dwVtaJHiuxZHTkhzyQ0+1JrTRcsiY
pqZ7cbRZflxlgY1oJ+iic1h5IIKRh3WYntO34k6ENe7a7glegi7s89W1EYDPN61wi5+3oEp
YnMmN0a9k5tObVcoLN2MB3kEjoVT1WDy3+a39PqrrWGOS39EM6IvhNeqm2l9RDdA2wz2ZEY
vbjolYSuwK9kAe1LiPh0dxPcrHggto9UgLI/YmtPNK/o+A/UtTixmtu3W8f1B1P4K6jbBuj
Q0HQ48mN+fqLjBgxdZT+mf1R+5WNQ8X5PknC01jcXDHADOHEe5d1tP8VarHkys03ANYWJQb
QoEjrfv0XMTObI4/qgdu5Wso7UZp7mSTZU07g6aeSQjoHkmvvULuSnGGZsLJXxuEbrDXEcG
uqZYIs8D3WLT7L8WPb0IRjNsITGGnJ7CA4o7LMa2+UaJHCV0U7j9iqwR1P5PcMz+IGvItrG
OB+9dzrD2fyg6JpI8tovn5LF/Jhgugw8rUZm0w8NP0u1cySZppXtO5z3003wQTwmsat3+hP
PK47f2R5+QxujNLjTpJK/ArA1h5i0ks7yuFBaWtZUU2VBjx+psdNc0Do7v+1UsiJuVr8GK5
25kce6vwT0fU58k96a+i/BG7T9KgiD9jQ0P+AHrys3GPmZ0k7n96BKtapM2Nrm7y4uaA0Do
KUWnta3He+mj3vmlePAZLboOdkuOMY4+gBJPuF0bG/Y/D0MbXAW3fR6UeViYWE3J8yWYW2U
+XELrk8FaXiacxQQYodWyOqr2ASuXhoexJOLOY1OduTmOPo8rZ6drrNhZzJPKe53W649h3V
mVjmUxrm+sE7h7Krw1z9444v5piTpGWJKXIM8b4o3Xd3Q9lUdYBFdlfzY2eUwtdZrn+CpO5
YT3qljB2xiaoghszNHyUuS3ZlAHvQUWOHGcADlWswU+JzgA7qQtK5KXyVpW3CfkUsGjj5T7
pwYWhFwqOQk9rUWI7bFM6rDhtWL/ALEC5gzSnpuQQz1FkFj8AsJx9RPuVsROIfC+uZYyz9q
yJRT330BWGpRbTcMYOqlj9JBrkcqNo4+qt4QZ63SA0fSEpCO50xuctvKKjnWbJQP1U+ViPx
5KINHoaURbRRKLToISTVjCeUbpI8lEAdyqdF6saT8loaZHvmc8jgDi+ipVY691pRsdFgsaf
iceQnNJG5WKaqVRpfZK0ecHGQng8AdFK8lkbWtbdqsN/La2tH7VZxmMNlx6e5XZ+zluNIsN
2RNsjn5qDz3OLi2uOiZJM6R5A5oJ5hEbd5oH2tDZVQ/YDltIDZRRVLUyJGtlaD6RW33+as7
o5Xjc3gd1dnhhnwnbQN7R6SsM0XKFGmKahOzmXDgc2D1+SsRuPlizwTSruFW0fenR2SQ0XQ
4FrgTjUqO/jdxssFpLhZ+aZkPJnJrvaMZcTRHBdQKkzG7HigoRJGC0Dnhzj091tadG7I8N5
kR58s+Z9OgWKGOcXPAJ2G+R0Wx4aldJDn45dt82CuR3sIyLgvjZlaY4xZ7AP0jRW7kFzwNo
+E0udB8nPAsANdVnuuneC2AUeSuzoXuhRwfyMNuVSOby4wyUvbdXytPCPoF04HuqzmW9zHG
7Ks4sMsUVWNp7LaGPbJsjLPdEvw7XbST8QT2RNLfzZvm6Ven3TDQ60rWCwD1Ou7TafBy58E
0ePIIS8suhX3qGUPi5cKktXpXua0hoO2uyrMYJDukO5wPPKkxT7Od8RuleYnvN8LC/iui8V
BjXQ1dLnL5PsuHqvc9NoX/ChJWhfKSWHQopqNoAVFSMJaFH1TzwAgBjuia3lOd0Qb0QSK6S
682khSACSK6oApUlSCA90QOeqAHCINHopXsiJdM7fT2vOl4orgxhRyNuRw7BXNLIfo+MbDd
kY78/gonxNdKXbjz8v4LvQVxR5mU6kZb4iHPI6A0r8Er5IGubVD0qV8fLvSD9eCq8jvIka+
ttcEdldcMvkanEsttzmtPVpRc17TTug6fVKF7ZHWDZKtyRgNBPP7Voc7lMyjjjzd3ueFHOw
tlAI7LRkg2t8yO+PdVMt4ljDminjuqvoYhKzYOa7SfBsbeBJlTPDL9qC4JjA2Xb+qKXea5k
w4fh/T3TND3iAbBXRxFErgmPsc9fb2Xm88ryuR6rTKsaQ3q74upQfz0PRI0TfsgTQsLJo3b
CWk0kW+nhNDj3Thw3gKAEWCr+S1sRgbjMaeLFrOx4X5E7Im9XFbX2KZjHCvhNBdX8fDls5X
5DIuIEAJw8xkgHolFOB9wrromzMdK1wafYLM1GR7YYo3trY48+6fhy+ZANzqI4TeKdZJREc
mJuCkTsJYTRsnsU93QEH1eygp2+yb5ClkA33RFpkwYnHdy7r2Ttxa9hItnR38U1xI4ITg4O
j8tx5UNWqJfHJjZUYiypGt+GyW/TsoOjlf1KLZTx7UqNAgArh5o7ZndwS3Y0Edg7gWeV0nh
9/wDJmjZ+rvb668iE/wBq2n9652hTa6crr9WYMbwbpsbAA2ZznP8A2Upxq2Wmzl3E0QXc1Z
+ZUMXLuRTSDatMifJIWtHqDSR9KVMGnXd0rZuiIHSaOW5nh6aKRhk+wyh7W1+iT6v2BZ2qa
YYZnvi+BzRI2PvTuR+C0fBznN1HKjNES4kpIJ44aVJF5eTmxB1n/JyDXPRq0wxU8bMsktrs
5eqpEAl9qXKi8rJcyiB1FilETt5HVKNU6GE7jYXcP6KaCB2TkxQM+ORwa0fMqN7Ado62Lvo
vQvye6IzyXarkwFx6QBzehHUo+w+rOimibo3hyHToP6RwbY+Z+JVcOJschmdXlQxlxJ/Wrj
hLUc4ZmWWAH83ZFiuR1UGrTNxNHbiA75JSHHb1F8/xT+KNR2/ZyZT3TlJdIw4zFJmyzFlNe
/d168/sUemSxnKy8p/Fu2xubz73Sjypn4GLK5oHqbXPzCbiAYmmt3uBFF3HueQmW19GSb23
+x2oTGV9N53uF8fDStMicyIQtAt5HP1WdgjflF7xYHI553drC3IyzFxzO8jzD0F2pjyGR7W
rJXTeRLjxtjOyIhxd2tVfGGU6R5lYPzh21+Cu6c28CfKm9ccsjQC7iuqztdyS/NBABYxoG0
ir44pJZE5zpfR1cG2GBNrsw/NdJBE3cS83fpr7lA8md7i87eQK+issYfM3RtAHJonuqzWb8
cu9RcXHmunKckuKFINbrQ7Mc0ne09ABSqcbSnhh8jcaJDqu014F8LCHDGZ8qyHHP+UsDRzu
UueQ7IYCfUDyocanZ0Y5+IcBS57qyCA2tvutv9mX2MkI8uS+m0pmnjzC6LseVK5ttNjq2lV
w5RjZbXG6BS82lkTZCvY6LTzLjvja4f0TrCq58Pl5hH6Dha3HxR5LQ6uoWZm4snl7DyGc2r
6jHcbRnp8qUqZmDkcmgFNRZC0WadyExvDiC3n2Uk26N2zs0LmPxo6XEkzfZGzNw2mWhbav2
WDlQuxnGEtsXYctjRnufCS4elqh1djC62nmrXSy41PCmjl4crjmaZiXyj7fVJwJKQ5H3rlH
XTHwM8yYNvutMHfIXE+lir4ce8BxFbzQKsSCpjG3gAUV1tNCo2c7PK5DKfK95DqajTmM+K7
T2h7nCJhB5sqNwLJSCU1TMOCxjjygPTZItPJBlcZQQbsBTwMiLeX9EZNrnt46d1pFCs8lOi
v6S6mDjurMI2vbxYHZJ+1zbDarv7oiNzmbmtIVqXRhK2zE1aLyNQkZsoF1j6Uqcbtkor71r
64zdDDOfirYfqsUgg33Itee1MNuSj0mlyb8SLjAGkta7oOPqpH7nRb9p3Btk/eq7Hbj5h+q
ss9bAwHqKS4yRRnzpnNL9of7LQ8MyEa1CyxteSPV0PBVBsTtsUkfLr2kKbTnDF1GKQcGOWn
AqZrxDH2V9QYYtQka6vj910gLXMY9xIjrqfdZniuMM1iW21sdTQB8Qrqp8SR08EL/AIms6+
31XR/Hy4o5v5ON0yu6Nz5nAN4vgq9EwMi9VpBo84hnS/xQmaQ0A2utXJypyuJLC3zHjnhWo
90TyBSqRN2NDrodlNAdzHdT81ZCj54LEkz3W0AEg37KLzat+7mqFiv2KKaQAbNx4PRMiAle
AAQ1o5QyFGjG8QeZtiL+/RYZsro/FADWQBtdextc2Pu/FcPVe56TQ/0oR9kuEUCEsOBBCVJ
BFAAHBUjRvTB808FqAIndLQ7Iu+BAdUEipFJJACSSSUkC7peyXdJC9kQ+mdtpMzBgwR1wY6
5KuMa7yyDxTutcfisTBDo8OJ55NcHstfDlL4AXO3X+C7+P0R5WcXuYpX1v45CpZjy+Jp28H
3VrILvMfx3tQSFphA3UQ3kFSzXHzwV8cuLGu5HNUroyJS308fVZ+NK6NrmOFNPNlT7nO9bC
Qrp8FMsEmT/bJohT/U1xrlNi2mdosEF4BB6dUoybAe3f3Rx2OGfG0Mu5Bx96rJ8MrBK0SeP
HhmdDBHyIWCPb24XKNYTVA882V0XjZ73eJZWEihJ2WFM1rch4aHcOIC8zN3I9Xi4iQEAF3Y
Jp4AqikXH1X7d0XfADShl0hAcH3CTnX7ikBts88lPcQY2n26qCS9oce/M80EVGLK33zHYP6
3X5LG0gOZBK5pDQ81z3pW3uIBcXEnqaXe0kduKzzet889IzdXk3PawuuuUtOkF7ZG8dVWzG
/nPMc69/LR8lNiEujaf0h1SuGV55D001gSNCQtDyY7q75T9+8ixz2VRsnrolWhVAtNrppnO
lGhSMcTZ7eyljx2vj38ghMabkFu4Vlp2yU02CrpGMnwZ+Y0PgIAstWPfUkLoMqMsLh2Kwpm
hspaR3XM1sK5OroclqhgJq66LrPtJ1HwQWbC6XDe2gP1Sf/ZcqDtFUul8GTtfmZGDI4BmRE
5ov9ajX7UpilUh2Zl4svkTF7fUXscyndrFLLc3Y8tHO00a7LZyMR2NPLiy22SJ20H3o8qPL
wnytE8Ud9A5rervZNZ4bo8GcJ1KjU8HtZEM/OkdXk47mD6uaQE/EhbHqMO80HRC+3xBWpMH
+TNBxtOc2snKImyAOrWCi39lqHGfccz5G7SwEtc7s1vw/ipwrZjMc7udHP6qWuzZC3o1xbX
fhUnUWBw5+SnlkdOXyFwtxLrUcbHPlZG0bnP6BvdIvltjcFVI1PDmjP1vUo8UcN+KT5NC9Q
1CeDAxo8OBrW+XGGsAfR6dVQ8KaQ3w/ookyjHHlTHc83ZDf0fpwqWTI2bMe/cHNJO0g3z8l
tpse92zDW5dkaiT6dG+Wcl/wxgucev1WXquSMjVN0JIAHQ9OFtZDn6foYeQGSTOAH0+a5d8
r4pt8gG2TgH3KcUk25L6EXCsSUe2VM+b7ZqUOK02LDnN96VrNkbHGABfI9I+X+5U9KDn6hk
5Ujml0QMZA7X0r8FZnaHSNd+rwD9fdXxJyVk5qi1FE+nY4kPmdwefv7qbUM7eREw2yMV8PJ
KbvjxIA0GnOHI+qbp+McvUYQwbm7w4j+qOq29UYP+TMoo6PE24PheON7+XvBaKvqud1LJjd
M51fnCRzXApbGpT+VAzYRsj3u57EHhczLkvmaDTXHnp3tJ4luuR1tStklFfQ1znNx5ZQ63N
HYd1BPugiZtoBws0b5KmynbsYgDyyaBVWV52saCDT28/RMzYlDoLmt+ycP9e4EtrhV3NoEq
5PGG4/UbieypuP5s0l4K5DUvUgxOcth6EOHKdl2ZySb55TMcXOPccp0hMkh+S1+ii7CxxdZ
viqH1Wc69/Xvyr8VtFn3WfJZceOLSWqvijTBVuzY03K3NDC7kDorxG6w/kFc7iy+XKJWD4V
uQZTJ27mOA9weqa0udSW1iOqwSg9yGzabFPIOSzjhUpdLnLzTmu+pWqLJBBoX0PVA3ZNreW
mhPkwhqckOCriCfGh8p2xo78qrkSeZu3du4V/JYPLsAuPss/JaYccl/G8cBUyvZDajfD/AC
T3GaTTzyiBZq65TSQSrWJF50rQG8DkrjQW6Z15PbCy9ENpgiFV1Tp278mUg8WK/BObIyHHD
i25CCPooWO3Oc4913Y1tSOS7bbL8LWtxy9o9Xuo5RGC19WO6HnMjgpx6hRuc+VoGym7uq0o
xtkjWF0Ze3j71K0bIi6V3ASDQyANPIHIKqTPkcWMd0U2UjHc2x/mPc780SR7FHzMsHZurnp
8lYY1sOOH1TrTa3tc4n1lCItGfmOkfjlsn624fVZ4juz3B/YtjUI3NxGghUYwGudY4IXK1U
P5LOro8i+OiDHui083xwpcV1WXGiFAw+XIe3Ke1pErh1tc6jookMvkygA0Oor3VifZ9ohe0
8vAc4/eqT6f5QA9RdypYiXFhBBINC0T6CHsbXjUXqUb622wOH0VTR8g7NjRYcOgVvxiZJTp
8klX9nDSW9LsrP0avOO420H9FOaF0xTXxuJru4PQDjkdwUpHAQ88lAxgyOPJb7d1I6MCL1D
rwu2eeb+iOF+9ocRwf2IiV7XDy2naT7KEkH0NNWiZPzrNrjwKpWRRo0pYmSPokAj2Rplua2
Nv1ulFRYPzhB9q6qSFzDwXho7g9UGf2c/4paWiDcBV+652vZdJ4skbLNE5pAjC5sXQJr5Lh
6r3PSaBfwISQRQSw6JK0kLQA6ypGUQohz1UjOnCAInEUkKr5pHbSXHZBIO6KSSAEkkkpIB3
RS7pKV7Ih9M67Hj36VjlotwZasY7XiMg8AchHSyG6XE4kEmOq9lA6Qtb6HX/ABXdh6o8442
2PlyDvNn9JQukD6DRe4KF0oe/nsU6M0b/AAVmy8IUObUbw17R8iStZsDWts7apYjyHTtJJu
+i6cBnl9b+5THox1PFGW6YQtLXAHnqFd03HGVmYrm8knn7lUztrTIGjcAfZXfDM4OpQsFD4
uPuUZHUGUxxuaMPxbc3iXJeeQJXVXssFztziSCSCtXXpAdZyS0kkuJWWCSNwpeZfZ6zH0NJ
AO2uoSPwC+6Ehp9kdk91CFpPdQ2X+xlUTddEWtc7aBZ3eyTbsgcq3pcBm1KJtkU66pXhHdJ
GM5bYNm6WiPAhhZEd0bbfYo2oGvdIxkThxZNV7rezoRI4mPq5tE10WS9pi2tDfV0K9LjilH
aeVeS22+zA1BgjydhsUK6dlJp9CKg667EJ+pYsss0jmM3BjGnqosGCOQBzSWPvkWuVji452
dhzUtOueS6YWymmij+5GIOgf5R9VnqrUTTYa1tHuSo8vhzWkUb6hdQ53yfQHN5qqQaHtPCn
e4GJjQOR1PdOijBA8y28nqrtcGNkEhNDebWZqEWxwk9zS2nRM2EE2s3Jj3tI6kEmkvqoboD
OkyVIy7KnxJn4+QyRjtrmmwfmoS136pCIY8OB5A6nhcRcSO4+YnafadM8TY7GZDxhak0fGf
hf7We1qxp+kQaQz7Zm5MWRI0ny44n7mX2JK40s3SNdtNuHxA9PZMDpg9zHOkLT2DjwmVNox
2JnT6pqAkc+aV4MsvxO70Ow+X71h5usTZOM3EiAjgBs8cn71SuXfR3O+qIhe6QNLHOe401o
Hv0VZ5rVImGJXbGMO54AHPQCuq9G8FeDfs4ZqmeAJK/NREdPml4N8D+Xt1HVGc/6uN3v811
er5sWFiO3mnEFra4WEbukaTkodmP4g1F5fJDFGOQG33v6JmiaOMip5AQ0DmxX1VLTsOXUs4
PYx7xf6RIHzW3reezTMVmNCQHvFEDsn4/xrZHtnPk973S+jA8R6h9oyPKY781DwB9FzmoyF
jYnuotcCaBtWc2UGS75Jv6qnlMfn6hiY4tzWAlwAqhwt1ClRSMvJMt6XhmHTt0vWRxcT2q+
LKdEWAPypmmmmmAfCSFdyf8AJ4NuzlwDAD2HToszIlHpijADWcOF8c91vBVwK5JNychrZPO
lc42Sf/gXU+HMP7Pg5Ooyto7CGk9gOqwtMwHZmUyFh3WbJquF2Wqf5JoD4G7QHt2n5DosNR
Oo7RrSY7ybzldSd5uBA0NJkmkLh29NrMjPlu2bQ1wPX2VzLnke5rAPQ1gDB26e6hfA3yXSO
JFCq/8Afupxw2xLzy/JlZSyiXPawkEk7696TBE3zPUfzY5Nda7poIflOkskNG1p7KctDGud
0JG030BPRWn6kR4aHZ5a0nazaDtrvxSzHtpjiVfyy9jWNPSuQeyoyk+U7ossS4s3nLmiHFI
84noKItODSZnc8UmQd7Thy5208E0tIkS6C4VHW7qsxx9Rs9FpPaWtBPZZrw5zuGHn5JDVPy
NNP6hb/RX7oNkc1+5jjacWPDQ3Y758INjkJAEZJ68BKRbi+BuSUlyX4dTc2MeYLdfVWmahj
vYd1hZc0D2ENDHfglHE9kTvSfwTMdVOPAnPS45cs0ptUja2oxZb0JWZPO6d29/UpGN9Nbsc
HdzSYYnhxBafks8maUvs1xYMcOhg5PB6dVfwxsidIeOeFR8t/dpAPBK0msayAN59IWulhcr
K6mXCRGAXuMhspzXekgBCNxINdFLEQwCx1auouxWVUOYBJLsPQK42mMIcbo8cKiSTLuYasK
eYkhga48jkrRMUmv0PmmBAF1YohVf9ew3xalEAc0Fz7PdNdE0ci/qhotGkiz6p5W18IHHyU
zoQ5tgEud2Cjxy2y0H4h19k+QmMU1x3E8K6XArN+XAMmIfZAHEhwHIrlZscYL9rfVZ4WnDL
58czHm3A1VKBsWxzQ0UQaS88am7N8WRwTRkZDSyV4c3lvRML3CQOHBtWdVhMeSSDy7lU2gv
NniguJOG2TR3sE98Ux7XltyD9HlOxviaSaF0oWgklp6Kyxrd0e3kMPKyl0bx9jT8Qu27Wtt
wY/aLPauqh0evs0jnkN2niktdL3eXXw7L+qi00u+zPYOSXJrQe4r+QXia24GJpBNHqkHtcw
sN/LnsocZz3MLAAaU8cZtoI+RK732eafACAAC0fNWIYxFJvLd5PA46KePSjKzh/LVZGPJjh
2/aWdypM5MpGQyPt9WO/upcKOOZ5MlWOg91Tkc10m1hPPQK/AIcNnmPNv7BBTpmJ4ybUePQ
AF9APkuVXReJ5XS+Q4g1f8FzvuuHqfc9Lof6UBFBFLDokqSSQAjynsJaOExPaEARdUgkRaI
6IJEgilSAAilSSCBBEfEgkDyrL2REvVne6fGTo+O70m2AG+OFHJjte8gt2N7eyk0w/8UY26
wDGOoUjvLIbfbryu7D1R5hzam0YWTH5Egb2vr7pPc8H0Ch3WpqEcMuIS1hLmnjhZLHeva88
AWo+x2DUo2jT0/HhJE7pga6tIWsyT0UXDrx9FksZI3HD3MLWVYNK7jStkYKIJ6LVHOztyIs
2EeW592Wt5pT+FoJBqTZS3jY4g/8AlKZnTeVGC0WD8QpX9IkcI5Z2CmhhP0tZZ/Sy+ndzRx
mqTebkjcANzi4EeyogFwc4iiOKCs5rQ2d5rkuLmf2Oyrx3tN0ARwvOM9Xj6I5AXFqLjUTR1
IKQsgFOkqgenCgt0wNa4vG3rVq9ozizNab+9Mw2tkDi6wS1WNMg25W0DgAXaZwrzQlqH/HI
6L7W4el/wnuiYi/1kBzQKVZ4Jk9IsA1auYzHbH0bHWxyvR9NUeUaKkmM0BxB4II+R+9ZTsA
R1Kx5YAK4F2tfMlbGACKr9qoSnfHZsD2WcscbchnFOVURxPkLiWyE0K6KLIldI8Fxqq+9Fr
qsMKidGXnk2Qqv/Q1CEfsvRzxOPqIBAFBSh7v06Leyynwu5dzaLJpQKcXbVKkRLFfKNN7Q7
kOVV/pceevCdjyvafi9J90JCTd11U+xhBOEjFmaWzObuNJm4kXZsK7nx05rx7G1SAIG79i4
eeOyZ38Et0CeOQ/Z7s2Ck95BDmnk9VHE6hXun8U4eypbNKoa5zy8c/NdP4FdB/OaH7Q5pDm
ODd3S6XLk8A316qWKZ8O18L9sjHAhwPsofBZqke+uk8uM3XpH0pcrqfmajnxwjY57j0Y6/T
8/ZUvDXjWDUMcYmqyhs4NNeeA76ldTpenRx5smdJXrG1h9h8lpCShz9i2SLyd9EmLhwaRgb
3MogWaK4zV8uF+U6RrSQ8OcCTdELofEWrTwB0Ee0MIr3XEuL8mcAu4HVO6bG/aRztTmV7UV
ZXOZtle31Ovj2Vjw8xs0uTmyH4RtaTxfvSqaq7a3ax1kkNHutjB8vG0wM2EOA9Vjh1piSd8
E2o4lfZUzMsl28m9l1u7LOgd5sxYOXE7gStGTDf8AZ9xr1vsN6narPh/RjmakXSioRe/tQ7
BRlk48k41GUaOg8J6a2LH+0mO3yEgAmi33UXibUWtkkhADhGz1EHpY9l09RYmKWsbsDWHqK
47LgdayDNJJE2tjj6j3SSbyZL+hhS+GO37KjwyUtLAA2mmwbHT9ih1N7Y4NrCBYrg2CSp4H
MijBearpx1A+SoZLX5mYGsF+WC5wPH0XR+qFsfbkR4kRbEGu7/vUoo5sW/8Aoz63Htbeyle
5kYsivTxXuocd4PmvPuKvoB3WWRpRo2wpybBnbJZTXAokfNZs/pjocqzu3X26qpO78396Ma
qJaXvQMbo5x7BCNpo/VEejFN/pd0IwNo570rRRaXCoGTxH1/RJVC3WPUrucCGj5hUWDsVy9
S/MZ06qIg9xc4bjSkxxuyGVuq+eeyi91NAdrZH/ANQtH1KWNxkkjy8kbuvupHktY0c89eVE
1zQR3pOmId0UuQbV2wbnOJJ3fimglxokj70XOodE0n0lRVk8fSJsVrppWxl1i+VfcAwElRa
XFQfO7gdk5wdPLtAqyutpoVC2czPLdOl9DYr5NekqZ8LhG0teOqEg2ARt6qSOAgN3iyPmm4
rizHJkXaHtxHMk3VYATbDZC6jXa1OZntGwngBU3Th8m3qFPBlG5Mm3+oA9e6Ba9xdxwFC5w
j4ANlJskgBo9fZRZo8XFlzH2jlzgEHzxxuLySa6JkWPuZvkB6qrqUzQGRDg+6jNPZjbMseJ
SyJDsXL3vlIFEm1PHKN1SXZdarYTKMx9ht5Cmx4mucC4ElUwOTgrNMsIqToq6oHGRjjdVSo
jhy1dXgdHEyhxv/gsvlry09lzdXFrIzpaGSeMlh9L37hxXCGMbsnvz+1K3bA4c22qRiYWZD
o3d6A/FJPofi/Iva4D5rWgkAN4+iZpm37K8kkergqbxINmoSxjjZwFFpvGMW9fVZCa0C8xT
8g/GzSxhtaaHF9VdgDSCSVSYSGgNNjoR81biieWkVyey7x5mZoNz4YmgVZ9gqs2bJI4tj4D
ux7J7sJrGBznNB+Z6KF7o2iojuPchSYrkquPkzDjcfdWGNe8tcfVZ7qpI5wlFEfMK/HOzyw
0ivogtP6MbxZ/R44AA57fRcz2XQ+JnWIiOgK53lcPVe56PQf0oSSSVJYeEikkgBJzX0mp7Q
EAQnoiOiCdxSCwkkvol3QVCgj2QQAkh1SRClPlEP1Z6FpbPP0PHaDyIh1Ub2OETuA6z27Ia
QCNJxuT/RghTzeWX22zXFLu434o81NLeyEPa227geOiyc3Hc0l+ytzuo7Ba0Nl3qiAHZyZO
GOip3qcOvsrMtik4srY2ewYbsOcuc48NdXACQjERHlOPP71WyISK2iq4TWzmNjQ43yhMvPE
n0a8I3NLnuD74AV/GG3Gyo2uoho4+9ZeDIZ/SwcDutrDxyI5hW4nlVz/0sWwrbmijh9YGzU
3wtO5rOG/MeypMA45rrataq4O1jJcL/pD9yqii2mlecPWw6GkcCigdxI568JchxCQ6n3IUB
I19NjJiMreaPRWcSNzcgyObw7hR6E07XNPfstSSJrJaBtrQHUulp8TdSOJqs/MoksQZxYI3
cC1PH6DtPTpwhwA1+9p9h7I79jQ2hYN9f2LtHCbGS4zJZfWeB1UUoYAWBgLff2Vl0tMII5d
yfqqsg3AlvQ9T80UEZNMrsbE22hgI91BNA0ElqssaHu+ndSGAlzm7h03AqGhiMmZ7Gtcdri
mzMjLKF7R3VmOINduPxH4gjMGlhNVaijRZJbqM6PgiiS1WG8sJI4tVGbvMIqmg9VehlHLTT
hShGuRccFeeHz2Fo60T+CxuS0k9jS33el+7tVLFyWGKZzTwDyFzdXj53D2iycbWRtPRyf7f
NR9W0Si11NpIro6TCeHEJzHEPo10r8UHHoU3cR6lDBnTeBdOh1DxHHHkbS2IF+2+SRz0XqO
qalBj4xYynSdmnigF4lhallaXnty8STy5GDsLu10rvG/2kN+1424nkuZ1/BXxxW62YZ/kUf
Au6lmy5L3US7d+xUoneWw3wWjqqE3iHF9T4YnOcT8DuFQydblle4sY2MEUWg2uo9TCKpHKh
psuR3I39Iwhqmp+a5pdFEDZ7X2XTZGE52KGMjO1pB4Fi/YnsvMW5M4FNleyxZ2uItOj1LMh
eJY8mUbeeXkhJy1PkOS0rcaPR2Yzm4xa5jd7zxRsfQLo9C0tuDhgbbc7lxd3v/csbwnjZmp
YUOVqMYY4ci+C8djXZdJqGezBgJbya4a3m1GTK8vjEthwLHzIyPFmoDHx247CTLYJ+S4h/L
w5zvU43Z6K/qGT9ryXy73Od0bff/6VIyRu2WzgfEfdOQgoQX7E1kc8jf0KR2PFjvm327pz/
BQwNMOA+R4/OzWXH2HZMfC7LmafL3RxkkEmg4J+pSNY0MBI2i/lS1ZZLmkUZZnuGxvLuAwe
6uuwmsEcfqBe2nD69SqOnsGZng7jsi5B+fZbsj2F22vUOL/VWD8mMf1rgx8+Dyg4AtNDt2W
XkckN+S1MyfzmuJFc0sl/qm296W6XBnHl7ibKpkDWn5JmMBRLugKiyC7zGsI7JsjiHNYD2W
E8iiMbdxFmT+bNQHpaoT147pOdbi77k3oaXLyPdKx2EaQG91O5+3FaAOXm/wAFG0eraObRy
C3zxsPAHRUokUYo9OosIWHE2i30RF18lAfByoZI08lHoR3S6DhS4sfnTNaPflTBNyRE2oo1
MeNsen7HcEpuP6nOLRyDwmyOEkhN2BxwrMEbWg+qqXegqjRxZXbf7GPc0ZLXbbA6p3nto2K
KaJGjc88gKCnSck0tLSVFIwbQi50r+XcBNc9oJDRz7qU7Wt+IKq0Oe4+1qjGIQUR7CepN32
VqCOMxvfIdgA6e6Y1gDqroo5PiAN18lKlXZWfPRbflMdGI4rIvqsaapstrTfB7rUyJIsVhc
HckcClRwYHyy+a9vANpXNJ5JbUXxqOOLkar9oc0hm2+a90YvU8GqoKctbIwGuCo2vhjbR+J
PQiowo5spuUmQ6xTsQOvo9YeTYyZQOzq/Yug1LY/TCWdAbWBk/8AKXuv2XJ1i8jsfjn4USx
xgBu48l3RTTsDc1jietH9qjc7dI0tHO/+CDniSSE7vUAL/Fc6T8TqJeRa8QSNl1KR4Pf+Cd
pURMG7uT+xQ64W/wAoylpuirulf8mZ7dCntAvNHP8AybrGaEUJibyOvX6q3HksiO5wtzeyp
vn9e1nO1Na5jZCX+hvt1Xb+jzbTZO4yZcrnA0T2JUUjfs42ucAeiTs/y2nyYhX6yqPlfkvt
ztyiyYwLIEe3duDipmyQjGd6Xb+xVHyniQNpwB70tDGOP5YjlcbHyUWWcWzntdkc9kYceNy
wz1PNrc8QiPcwR8jcsOuSuLqfc9Do+MdCCVIoJYcCkgigBJ7OiYpGoAgsVacLTHD0/epOiC
QUl0StK+UAFBG+EEECSSRCldoj6Z6PowB0bC3EUYhadlY1+tnQ8+yo6PM7+TMcEcbAAteN7
tjgSCKpdyC8EeWnOsjsxBP8IdYaOAEZpN1tIHHYKfUA1gaPSObVRxEmMHg2QOVcYitxXMgp
wNgDqoWbXNvg/VPc709Oqi6APA5roqvhcDMODS0WVv2lzP1hwAunwKGS4E1UZJ/AritNL3Z
0bmHbRsrtIWt3yPY63GN37iozf1ULTio6lUeeZTjJmTvB+NxPI7KowHseFcyY6ggkPV8Lb+
qp3TiAvOs9JB8DXM9dpbeA6xwUnO5SB9PTqVBL5NvSeWCyQ6+CFsbA+Vr+h20R70s3RMeSW
M9rHBWnPE6FrCepC9Bpf60eV1b/AJWSNc3Y0cA9x+5B4cQ1wcC7vXuqjJnOj9NNcDzfsiMr
0gB36RtPCTg+x5yHAkO7nhStfvFCtpF0mPaCA6lGWmO3N+9QDX6DKWMdTDR7hROk2vIvhQT
SOLiWjm0xjnPcRKKvuoZtCP7DkZbm/ALKjGS9zD5raHak4x8naLb7p20EV1VTeO1FSSShY+
Ep5hlY0HjpfBTnwkuIAFUp8dst7aBbt6qppOSrgr+ZuZTj3UOpRB0LZQL2GjSsuheeSAEnX
9mfG8AlzeFnmjuhyGOe2SaMMgHtwi3rQQcPVzxXCA4XFfHB307SaHkgghNod+iXQ8pdVRgG
7ZuHXoiRua3sD7JN9TS0fVJt04DsqfZKG7fV8kaF8i0geUaBsEWKVv8ApKCByLse5XV+C/C
0msZTcudmzDYfj67nDsFmeFNIbrevQ4UhIbtMjj7tHZezRtw9NxWQxhscbG0AOlf70JNukR
OcYLkcfL0/G2hvDBX09lyGr6m7Je8WQLqx+krGs6vJknymAti5AHdy5TUJJpJgwtDGtHAvk
fNdHBiUPJ9nHzZ/klsiSGdgprCCQTXyVRkUuS6WKEmrt7q4Z/8AabhYuVnZIbji42H85KOg
+X1XUwYUOHEY2gbyOUzduysIvFGjNgxGMaQw3QFm+hpYeqPIv1AvNtoLoNSl+zACKvW02Vz
MX+U6gXEEtYCfqVMnwTiTUrZc0mE4uMwkEucdxodx0WnG1pnt4IcRZ46/VDCiO1r+3YfNTe
qSWuAXn8FnBfbL5ZnO5jHRTEE36ifuVLGbvywTXJ4V3UH755A02GGrVbBrc+SuWilq+FZbF
zEp5s7hkHjpah5dbyeQEyaUyzkn3IRPEd+65OSbbZ0IRpIiokm+iQ9kj1SPX7liaj4RyT3a
LUd06+5U20tgc8fpcKIV1KgAnokfhR+JI/CoD/gOh4VrD9LXkA7jwFVFiyOSFrYLA0eYRw0
UPmm9LDcxfUSSQyON4jb6avkp7XOjBaeb62iZfOl4NNDSoxIeWkX811uhDtUxSPthYB1URk
OzaE7q6kdlke3uqs0VJDWsLvitSxENYRwPqnvAY0bTd9VX2h8lHoFIdonM4a6v3KWKN0zrZ
1ChjgBeOCVqxY3lgFvFq6W7sTyZFHozjpzXuEkspJ61SsxhkMR2imkq1MxsZsiwCqkryWEb
KoqVjinZj8rkqZMxzjCQB9EyCJrpCC0klKCUAAE0rkXrdYAaAOqvVmO5x6KWoNEWnyNrque
nBOQ+qpy3tVlY/EkBPNLnwQSOe65Ws5kdv8deyyfIb5UjgTyw9ktP5zYgBYfxyn5jwZJCAC
D0KGlgHUcc3VE/uK5c1wdZO2DUJPMy5HcGzZtb2nY7W6VBI0UXN6fNc3KQcp4PNldTuEGPF
Ew/A3ouj+OX2cr8pKkkVHvJlpvW+Qi6NzXW8VxdKbChdLkPdtqubKOS50+SWNHpYaDvddj6
OLZTc8dh9ytMyIooA90Y39kMqGPFbtadxaOvzWY6VxNu5J7LNsZx41NFmXJfO8ONgn2TWNc
BuN31u1ExxD232KvRlsjKHsqps1aUTD1YOAjJJ+JZ3c82trXovLji44LyP2LEHT6rk6n3Or
pncAoIoJYYElaSNIACeOiZ2KcOgQAzsj2QRHRBIkkkUAJAopIIAkihaF7Ij6Z3unNeNGwyO
gYFbbLsJddE+6g0l/8AxJigNseWOU53BtzSfb5L0GJXBHks3uyPUWmYA2AQOiy2vfBE5pNA
rTeWSSc8extZOc8B2wEGvZTLga0zvgg84pbyPkVCbopB+9wHdZp2dNw2l/S2A5Vbuo6rrtO
c1kDA5xJ2Fv4hcxixGAtO09C6/uV7S9WeWxtppbuBv5IfKaOZlfmpGNreN9mzYcM9I4xx81
kSs8uZw9jRXR+NWBmttyh8MrQ5p7Fc9O8SyPf03G159rk9HB2iKhZJ6dkg0kV80CCW/RFhN
cGioLnY+HIfMxL3c9AFs5OC5sbHSN5aaA+a5vwxqrcVrmubZ+a7OKWPNx27bce472uzgk1j
R5vUwvKzIGmRSGi4lw9gq8mHFFRcOHXXHRdBLEWMcWgNJAFeyyMuMvf6iaPT6pyEmxOXBiy
SuilEZ2gVwb6pOyN4ppBscn5qbI0bzJzskt1WeehVWbT5caUm+asV05V2zRbGR07eS71MJ/
ag19Oscj5psbjuIk7fgo3E+ZfNONoRdrgvxvjY0lzLB+ahe6N8noIA9rTQ0kBxPA90I9rn1
5dn3UlFx2OLAAQSoYppIHUCdo4WkMPzGWCAAFA6FroywEWFBaE03QWPZJHuLrPZtKCQEuBA
79FEAYT1dx8lchAmAko8deFHsqIktvJhZ8AgyS15oH1KsCD0WxrEFxNfV7Td/VY1gnhcXPH
bM7ekyb8SH7b5JQ2/NAdeUCOeqXY2PYNr+ooikWMDXkBwAI91GQbAFH70TVg0qgP8vafjZ+
KBA/Wb9xTXO9SQLSeVYC7pmo5WlZrMnFlDJGfpfJbuZ45z87l8MTTVFweefnS5ZjqceAb4Q
5N00AD5oTa6KygpLk3G+JM50u7zYyK5b7q/haxiapmBmePLLqBYOAfbnquUDgOgBWzpGltz
seWXfsLPhHz+qZx5JN0xaeGEY2uz0Iux8WLyoY2xsodPoqedIxmJJ6y1zmkNPdc9ganJiu+
y6mXHYfS8+3Zas7xkYkjg9r2V6A03yno9CDUr5MDJmfLtxmlznHo4/tV3B06WGKMuaObsq5
pGmeVOZZyH+m2D291q+QJCGN6X2VnyjRySZlhsjIQHO20S6vcjoml+2Myg7nBjloZEBjLWm
iSaHyWdqMQxsR8jbFAoapFFJOXJy8zzsfuG2ySU9jxBp8ryadINorlQZUwebJoUq2XlfaXN
DfzbGtqh3WGXLtiOQx2+CJrBuHS+qMrCA0e3VNaLcDRsmuEnO3OPPC5rd8jiVcDdp90qIN9
aS3J0bh5gJ5A6qCxLJuDWxg+mv2qExvr4Si4kg89TQKBHFc/ighCDXtN7TX0RLHH9F34JtE
Ghf4okuHcofPBbrklgYXTtBaa72tO3R4wYD9FWwY6idKTZ7KSWUbq6+y62nx7I2crNPfKgN
tjUD6uiT+iaPUeu2kxZKjwWI2ta27FpkhJ9LTQQD2sofF9EAxzgSOVailjdobfN2jG0k0Dw
g6N11tIJU0LPLADh1VVyEpVE0sFjQLkFgjg0rJcSCxtkXR46KkMiLHx2h7qv9ymxA4xbtxP
mckLSE0+EcvJF9styND2bSDRPPHZROgxxE8uPNftTmt3HnoD79knNjkiJra0HknutDFSIDj
PdG+RjQxrBfKZFLDGxrSS956g8IwTMk3Nmedh4ICuN0sSO/Mx7GD9Jx6/RRJ0jRf7MfUmh2
AZgAxm7ZR631XPjoO4JXVeJ44oNNgghLiTJ5pLhV8UuZPQdBa4uplumeh0KrGPmY1sIHJd0
JVrS4hJBly8AwRb2n7wFXeS7DF0SXdUIX+TivAdXmN2H5jqkch0I9jIW78xjQ5tOdwbXUeX
G+et4NmzRXNadGX5cR/VNrq8iBsGI8gcgXfsux+PjUWcH8nPdkSKssxJc2IbW/JHGa+KVkk
gofP3VVj3A2wHpZtPDnPA3vJvmin74Oe4kuaYnSHa8Ek88rKcQyU1yFpSRMZj8s9ZNlUNgv
5+yzkO6Z8UOBBaCB3VqEBsV7u/RUnEE7QaoKaEhhF2eFVGuSIzxJX2bHN/pn9y54V2W3r8w
mggAI4ef3LE+5crU+50NMqgBL70kuEuMiSspcI8KAAnhMHVO6IAiTgmk8pw6IJHdkkh0S7I
ASSSSCAd0h1SpEIT5RD9WelaLCHaDhOPFxBPlx9rgQLCf4f8AV4dwe/5sdVbmja47XDgdKK
7eGfjR5jUQubZiysZ6dx2hZOZjkvtnLT0PutvIjLHbdvA7qpNj7mNo1XC2asjT5Nsjn5Iyx
1UUGtPxAcha00Lb20SenRUcmIwSbAeSs6rk6scu/gv6flGW4XAXtNH7lNpwim0+N8dA7eVi
CZ0AdIw25refv4VnQJyCIhz5tiv1RSweX+WjHLp6haOi1XEbnadiSbdxixxz86Nrgw7cBYq
hwvRWRyN8KyOr1MsV/VrhedduSenX3XKzR25WdTSyvGC6CW702gTQSaTxx1WMVZuujUwX+R
seBZPyXR4mpSNO2I0TXXhc9hMYYmueT1qgtZzA2hEfS7uu9peYnndZLzNkvbjlz58vdI43t
abFKMZg3Cng88A/NZDwQd1u69U/KYIRG+OTfvYCfkU2lQi47jWBZ5h5DXDtffurJwftsJcQ
0HsQeqwsLPeZA19DcepXUYbmku2ddoHyCpOVIrGHlRzGdgvxbOzgdSs4sEvqafnXsuzy2Nm
Y5jqXGuiMedK1thoKIyschT4Y6MB7wCenZaEeMwx25u09lmyM8t+91fKipRMZKBfQHzV0Z5
IyfRehujHRAUD2GR5aAWVzasYxLgCenS02d+x7u/CtQuvF8lF8bjGbO4k0mwyOawxuBBBoU
rTSJmkA9gOeFG+MRBzqbwPdU9WNJ7lQp4zNA9jxyAaK5twAcQeo6rfx8l0jCH8ccAd1kZ0Y
ZOa43chI6zHaUkO6KdScSr3pI8I0a+aVLl1Z2LpADubTr9I+SaWi6TgLBH7VBDC7mjSbXKd
8TOvRMJIpBKDddE42NwHcApgT2kF3T4gQgkbVcFdp4Sax2kz7gAL6n71xnAcu38KxEaEXlh
dvLqP0K3wewtqPURx4J8d4kG4WaJWY7FzcJxdjPMjDXpPX8F00GM2RvDT6ge3CiycUQQEBo
N0Bzza6aSObJ8GRD4ijhBGVj7HtFEglXofE2nNaD5knvTm0PxWDqwLMTJdtAd5jO31WFe08
Hc2r5SuXM8boZhgjkVo7mbXsbJkuKZor9EclZmqap5kIi3WHWVzuP6nlt8KX1dCQS2+LW8J
uUbI/xlGRHkcsLvwVb9FW8sNbHE1p6g3aqctNVwudmfkdCCpD2OoX7JnKcOWOHum2R0WRcV
3wBynM6EnsKQ5pE+kD5oIADe32BTQ42ietjhGkEB7IgFzmhN9uVZwIy/IshaY47pGeSW2Jd
ZUbBH0Ca7a0ji1LI0NkAKbJW4ANFLtRVRo5aflZXkJeb6BMb1s2bUktghvupoo6aAeO/wBV
WuTZzpEkEQLRtAsLQkgZECG0ZCPuUELQHOsdRwrAMUbYzIeHnkHsFpaS5Eck3J8EZgPk2BT
iOSqeRMMZm5zQHPN/RWNS1L7MDHGWuNcgFZDYMjKk84xFwJuiT+CVy5r4ga4sbXMyaDGnz8
tjXgjjqOhXTCPy2Ma2yAOeFg41QZ7ACQ5op3PdbTJSYx1scEq+jXbfZjrZdJDpomtHpdRql
SYd58t7qC03QxUXvlHPJ+SyMoMa8lrga9j1TnH2JwjaLWN+al2RvYR8wFqsjly5msa4FpFb
weFhY2wz8uLK7rpI8qLFwmvDhYHRZzfjwW7mkzlPFsJx8zFi3bvzNkg/MrB2lw3DoFo69nO
1DVJJXN2+WdrWj2VFztsFN7lcSfu2z02BKMEkOyHnyo4rA54pRzsMcTWk7iPZAASZMYI6mi
lKHA2eN3NJZrcxpOjS0CAyySz16WNr77W7q2QyOBsd8vNEfJQ+HMR0OmNk2lwnO77v/gVDU
ZHS5by7gdh7LvaZbcR5rM/k1DQxr9x9JPKtRChVGx7qPHhBaHAjhX42b9oq9w7LdIxyOpUi
PGZFNJ+emDK/aqGVG1r9zPUAVszYkEAZvG1x557rKyXscTUdNb8+qiSLYJNSKdAFx9+iZEX
BxBKTnAgADhSRtAokrNHUl0U9VbUUZ/rLLvlamsEGKMA/pLLIXJ1PuOYPUVpIIpc3EK7o8I
EJIAXcpzvgCCdVgD2QBCDfZP7JlfNPrhBIR0SCCIQAihfCKSCAJwKCPZSu0Q/Vnpnhx4Oh4
TQb/Nhaz4r5A5XI6Jq0ONpmPG6y5sYqlvY+uxOIbK0tPa12IQ8UzzmV+bFkw7n8mlSnjLHB
pHpB4K0Zw1wLxICB2VLLB2UI+nQ2mYvgU6kZ8xp7g2uqozxB7nAndYq1bml2u27epUD3hrX
SFvACpPodwtp8GXqHlxwRxBtSFxL/AOz2VbElfFK2WE9HdPkosicTTveAb6K7hxtMe8Dly5
eO55rOvkqOPazt/D+oszsfJx5hRkh2Nb81wGZjvxZjBK2nMFFbmn5LsXIY9vNOB+5O8ZY0R
1uOWM+nJZ5g++0a6FPeZ6KXcTl+qN107I0iSCwN73yuf0dFcqjW02nYjj3DiFp4vkyFkL37
Wjq5Y+jO3STNPRa3lBosdV6LTNPEmjzWrVZWjS+w4MUhdJmWKsBtEqGaDT3RExSyOPYPFLO
AfvBN3ynCVzHNc4W2lsosWvggmaWP+Kh2K2tH1UMAhnPHTcs7IayUCQNq1XG6F4o2okr4LJ
8HayMjeA8dD8PzWNqGn+Zkl7fS4jotLBc6TTW263dFn5Blhf5jzyTSpFc0Zyb+jIytPe0mr
dxz8lneUWuuzY7LpnnzI9ve+Vl5UcA4Bp1rRxZvDLaorw5cke0H4bV2WQSMBb1Kz5Q2/TyU
GyOAoHoi6JeNS5LMTHNfQP4p8rnctkYKI4pV/NdsBCJlLmfNTw1RWmnZHitDMna/i+iOr47
Ditnb1jdR+9KQA07uE2N7CJYp33vadn17JfKrg0xjFxJSMXmySiCiWlo2u+K6KaVxerR3E7
SYTRKUbqcR7odAkB0KhFnyGqsJvXqnyAtIKbZ3GghgICkWO9TeO6H1CV+wUEjiQSeO67fwl
PFH4eIcwXCXk+o9za4lzgXD0ij7rV0fUWY2LkwTFojkaaO7mwtcLqQvnVxO7bLHG5rHENDw
DHz1tSSkiMPaC++KrussSQ78RkryQIQfM+4Jrct2RBkiOZp+zkFovqF0G2uUIbLVMr6jjRz
HIgeyjIzc36gLh3tDZS3s2wu+MnnRbntdukbXTp964XIaRlSNAshxS+o7TGtNwmka2m4cMm
nl3+tebb9yhlwzDNQcHcVu9rW9gYTofD8TnsqZrrr5HlVsh0W57WNrjkHsmYepgpyc3Zgam
5zpxuAtrQBSp3dWtLV2fnInVW5v4rLApy52b2Ohj5RI8gAAJg7pxItDglZmgm2TSLuteyI4
TSSUEWIhJK+EiVL4IYuy1NNaWRlxHKzG+twYByStzEi2RW/t2TmkjcrE9ZOo0R0XyF7kXND
wfZTPe0AACgO6rSP5Ibzff2XT+6ObB2hPj5Aa21PEwuBaRzXCZGx1iwT81bZGB8yeyEgnOh
DGmc3cHVsHKD9okBm5rilOAGN3g7b5NlU3edO4hooAXfurNJmCu7JH6fhyjzdrtzu6QA8wx
sJbXICh8+VjQwjbQqvdLGIL7ddnus1CK6Rq3JrlmfnOdFqMlXuBsn5rqIsiA47QDyRR+q5P
UZN2fK4OPJ/gr2nSh7Q0uBP1SOny1kkhnU4N2NNGpOWyvfbiL6AdFEI4w4kt9Du6dIRu2gU
R7obZnhpLSW9qC6iark5UbXRM3TnOa6WEmiN3KtaNiR5Ur48maifhbfyT8bR86WDzGGmuF0
T0+qly4joOiZck0tTTNqIAD4vr9EtnyKMeBnBjc5qzh8yQS5Ukg6OcaUL/AIRSDvW4m6cTa
B+A8EuPAXEc7Z6WEaRPC0CKWV/B+Fh+ahZc8rW1YcaCnmdG2JkbTQaLeP6ysaEI2anHkTj0
Qnft/W7Uq4YuUyM09sGdi+J2Fp8eNE4NMLKH+9YEsbZX8nk9FrT6hJJvDoi0uFi1iSucX7q
N916OCqFHl3K52XcKCpAwtJC05c7GguOKnkcCwslkjhjWDRTH5bY4bjIJPurPohY3OVjsjJ
Msx8yt1116KHMlxGYobATI8/EewCpve5z7J5KYAQKq7Czkx/FgUeWxjz6j0+5TQN3cg38kh
EXAnoB1Ckj3Ajyxx3VUMSkqM/VwWsjtv6SzDwtvW46w4CRyZCP2LFNHouTqfcd0/MLG2ih3
SKXNxJJIoASeFEbUg+EIAhpPHRNTh0QWEigEUFRIIoKQEndk1Hsj7RD9WdbouMPsMM0haG7
BRKu6g9snlTRkUODSj0ch2kYzXNsFgBCnysRjnN8o0HdW+y7mP1R5zL7srt1GcADbxfKtMz
jlABzKrumSBkcQja0WO/8AFVWuLZKLDZK26MWrLE0Zfta0Gq60srUJ/JgMId6j2WrkynGwT
K/ghvAK5SZ0uRNctueTTb4SGpy/+EP6PFzvfSJsPFdPE8lvFdfmtrBiY+ABoBDQrMWmuw9L
b3c7khMjlbHG1jGbbHb2WunxbYlc+o+SVopyMIcSQWgGx8ytJ7BqmmQSOFy4m7f8m1Q/aqs
nrZtJ4B4Wtojoo5KdW2UFkg+7j9qnUY98WRizbJI4JtE8+yJG02RRV7VsI4efkR7aayQtVJ
9uA3de64NXaPQJ8IsabJ5Wa3nh3Vb7n7XUb+5csyTy3hzeoXRQy+dixPPBPH3rr/j8tpxOL
+SxU9xoRxskA3Guqb9jccZruxJaFT3uHDXWAOqsY2WWYz2yu5jILB7kml0XI5SgxTYroowx
zgCBdKuG7CN1Kzlzl8oLhyRSaJWGM2y+llSuQfBuYVtw2PZ2TM9xfF5rm/CePnaysfPmgc3
ad0dk7VpNnizYix9t3dPkqxXJm2CmnHaLp5549lUkxWeo1uKujT2sk+I3XH0RnhZC30m3K1
kcp8GDLilp3AVyTSqymnelh5HdbU0L3ubfcFZ00Tm2SOAFVxsax5X9lASviHPQp7Ji+rScP
MbRHRGOINc0A9VRJoZdOI54c5t3wlDE0uBcOhBBVqbH8uO+oICiY4cNrhWcbRip0Z2owCLL
cb4fyqlBaWqN3xiTu00szsuPnhtkdjSz3wEWi+UmtHNnhNKINBLrsaomc2ExNpziVEQ3ruI
RaQWGuo5UfPfuoZFDqB6OTms5PqHRMr5JdUFyUsHksO4WLRY07T8Lj1FlNa1ohdZ+FNZ3Au
6QnRVqzexM/wC2FkE7gZQ3aHXQAVmN00TMv7O5ryANwabG2uVzrfTtcDRcKtOhzpscybCW7
mlrh72mseZJcis8TfR10mU4sa1hfscxtgNFDj3XL4LI36xGyV1tM1O+lpfynkhgjD6BbSh0
9u7UIQ7gl4sqMmVTkkGOEoRbPRKBB4oPoN9qHCx9YwCfXGKcOp7H5LeDC2FrX/oih96o6g5
j4CCbNgWO3zTzVcCeJuTbZx2t27Ijk/1ZZTfqOD+1ZwDfddBquN5+izZFW/HkDQB+qbJP7F
zfFEDuLC52f2OlifA9wF2Ck0C+UywRz1RrjhYmpIxm5pII591HRAqwnEbY288nlMHwqasgO
3jkhHbQNkcJoHukOXDjr1UVboI9MtYkO6fr0FrYaI2MBc4qlgM2QF9cuNfcrD6DQ212dPFQ
jZxdRJzmNe5xoAXaMkJjDeAL6qZu2OId7UEsr5XgfotTH+zGPPCLcLAapGWctBZE25L4pVx
kFreFFj5DmZQeWCQ7rDUWVcG+S23GzJZA1oa4HqCVsfyU3HY6WV1PDa2fNT4eT5cJ9MbSea
J5U+XI98Ftolw4b3UGUsifCOdzGhkvwg/VDHxY3yMcJPUOaVibElcwuf6TfDSofssrIiSNp
HdXa4KrIYOW2nl7urrNUm4VeYfRuA73wFJqkQjnpluG1R6Y8Mzo6JYC7mwvPybhnPQx89Od
lpsWmTMeZR5rhzTT0V3EjjYBFGABfA6gqLHxTF5ZkMbGub9AStOBuIJGA00A8kHuuy3cTzl
tSZYi2t46bejVyHjnUvPycfCjfTI27nAfrcrq8nIjxsV8jyNsYvcvMM3LdmTzZLxzK6x8ly
88vo7Ojg+yruBJICfC388HE+kclMbRa53ysJ7fTjG+HE0PokJfpHXpsjc8vcX0HOvoF1Gja
HLhSwvy4y2J53F7+AFm+GsNk+e7JmbcUDdxHYm13GSyBkL5c6Sz+jF2C6ukxJK2cjXZ7e1G
PrGVHLnOZAWlgHJHuqDoXMbucBwnyyN+0ufGD5YNUBfCrZ2Y7IY0UGECqHddV8ROXCO6ZUy
Ji9+zcWj5KHkmqNJ45NEX81NHt8y64WXLOgkoIbFjkkWFdLI44wABvIqipYYuA5pN/IJeSS
WklxcfkpSMJZv0VPIfKQ9zSK9uhUoxnhu5guzRpXPLI8tjgSOhKna0Bn5phABuyrbTCWV8H
O+IRsxccbhe83+CwOOSCus8WxsjwcSRtbnSm/wXKOJ70uNqfc7eid4hvdJJJLjgkULpKq5U
ALlPN0Ey+6eeQEAQ80nN6clC+E4dEEi+9JD7kUAJJJFBAEuvRJJSu0Q/Vna6PG46bimuDGF
pZhA9LaVbQjWk4Y2n4FYyQTJYP1pd3D6nms7qbKLnginuFjooJpmQHcXhxAsA9fuVmXg7tw
r6KpI6Iv8AXtc0u9YbyT/uVsj4pEY77Kc7J86TzJy9sIF1XRvYrS0LQfOIynODmF3DXda90
6KWNwZG54axx9Q9x2C3seUUwNDQCKZtPRKR0zctzGJanbGkhmfj23yItxNclZbsV0RtoIPv
S3XwgTkySj08DlVsiGPYQOXDkcp1VVCCm2zn5ARJuI3X1UkLgx7XMsbea+ae/iuR16JssZo
u6BW22izn0P8AFscU2n4uoReqSZx8z+3XK5J4ocGwF3GC0ajpmTp0wFtaXw++7v8AsC4qeM
xNiafic0OI9l57PjcMlno9Ll34kvshaeei2tIyA/Elhebe31M+RPVYvJPHFKWGZ0Ewe3raM
E9mTgvqMe/Hyb0dlzm0piBw810Ir50og5vl7geOx91LCWHeJGk01xPyNLuSe6Fo4CW2XJBC
90kTQW2W+mj3d3UgY4joAPYFZWPlny94J3t4c09K91r427IiBbtcR12G+Fnp9Qslx+0W1GF
46l9MljjZt2vbTj0KMbvLlMfPanfNASuDqNcf/ApPL3bi5wHQ/em6E219mjDkvc4t23XANq
V7w3ZQDybu+yyLMMoBca6gqcyueKs9yK7rOadcBHhl0bZGl3DqPHyVfJiBiJewHoVnuzJcI
b9jnCxa18XJgzYAQQXH9ELLHmUntZpkwyhyujGkhi2kggfRVZoNu1zCSBzyt7KwDK0kAkA8
8Kjk4wjiBaygOpvqtnz0RCbXDK0OW2ZoikABCbKzyx04JpRyMaSCxo+5LznNb5RognknshO
jTbYp2Mkjcx4skekfNYRFGj1BoroBDsduBse6yNRh8nKNDh/ISOqx/wDof0WSntKvVLnsia
QK5h2AtJDvqOU0i+pTmmnDhJw6IIGj4Tyh8rR90hVqCRzL2uHvykCQ8H3RjNOIJ7FN6NsoI
ZOOYWV0DuVE8/nHEd0+N1QO/tAqOQEPA+VoBcDmi7vs0p8J9bHXyHBMi5LrP6JUuIwOkaw9
HOAUx9iJejPRm2/FhkLrtgr8FSkaXAsDA7dzuvjjstGLG/ySGMGyI7AVIgshp/pc53pcF1Y
8o5UPGymIjNPNjPaR58exoI4uqXESs8uaRh/1bi39q7tz3xahjvaDzYqu65XxDjDF1eeIdA
Q4/eLSeeI9hZlmwaKTAS7goD2TmmuR2Sg0OkIJHy5UR6pzzyPnwmk8oID2RaOaCFgKfGiMj
yVeEXKSKTltizTgPlxsaPZP2kv5UQbe3non8ckml24LijiPykx0rxt29mjlRRsL49xDg3tx
1U2DtfNcgujwFemYY2gm2lx9II4WqRlvWNmXPBLjta6T0tPX5LV07Cjij+0ytst5FKtPEZJ
G+aS4H4gpJ8xjI/KjYbLe5/cl8k1i5Lq8i4L8ma2SZsTGgDuXcKWTIAcxhBdQ4d7JmLAY8c
OJ3OPSwp4AJJxEGW5p6rTGnW5nPnFKW1fRTnytwbbnFreorqkSx2K+YS8/DtK28oY8UrQ6J
pI5od1l5+Ixzi9npa4WR7FaKe7glJI5vUoNzPO627ZX7VmscYZQ6gSD0XQSYbZGD1Eua7p7
lY2RhS40+wsLySuPrMTjK0juaHNFwcWzqNOzWy4o86ZjieBGHeofctFmTFbQ80D1Psub0ln
mujgicIyXfC7ofvXd4ul4mPGJZSHTVQafdNYstY/I52bBeTg5vxJqULNH+zY8hdLO6nNHdn
/2uIcacWra8UZ7MzV5THt8uL0x7VhirtczNJSkd/TQ2QRI1rnAMARkbvcI2G/0Wn3ToiGML
vicRTQFe0fHjeXzSepzeIwOzlTFHfKjTLP44uRuYrBp2jtxi3e6Xlw72psbCy9Qke+VzhXA
vorGDpzyPMyXC/Yrfhkgdu2FttFGl3HWOKR5pP5cjZQh0dsR2voh3xcdlz3iLFjxsktBFld
oZa4I6igVyPiaC8nzHHhx4KIyk+zWG2EuDGhayvVyVYZHuk2toge/RRRtbu2q1DY2EOJJ6g
haotlyFzGYxtX1PFBTtaG8d28n3Sc0NAIcSCPbj8VM3Em8sBzS4uHLfZaWkc9ybfBBJi73B
zHekd+y1MLEGxodLY/RFKNuA8et18dlaZLBj7XfpLKU0+i0d18nOeP2Nbp2EAP9ce39VcM7
qu7/ACgPD9OwSLszOP8A+K4Qm+QbXHzrzPS6SvjGoIpV7LEZECkh0Rq1ABq+CnjgJg4TggC
JPHwpl/JOHAQSLukkkgBJFJKkECHRIcJdElMewfqzvNCkYNLxOvEYV+eG2mjyVl6FIP5MgD
ugYKWsSC3dYsDou5i9TzOb3ZlTfES7hoFFZUzS8lrQa9wticeY9z3Da3291BHE0bfavU4dl
do0xP8AZnOfKyPaB6W91ew9R8to3uJcBdKtmRh8hMbnbW/pVwUyH0yB/pICqpPoYljhKPB1
WHmx5zGlzg3iyHe6vyyhsPNEdBwucwHg6i18ThTuo7BbMsjXO2tHN8nsr7Tl5Lgyi+B3mGw
CExzNreoB9lfnhYY2gu2FUnxuaQSLscLRMxTtkQymY2VFMx43DqB+1ZXirTxFkx50Q/yfKG
6Ijt8lLkMthcHU6+FfxmnVNMl0mUguovx3HqD3A+4JDWYtytHZ0c9r5OMNdQeSOU3qavlSS
QvheY3tp7XEOB6g+yZ+l0pcVcM7jdo1dNn8yI47uXM5b87V7cGsDb5PF+656KV8ErZBY56r
dY9k7WlpsEduy7Okzb4bWcPWYdktyKORjkTB0dCiRx7D3Sxs77FNuZYa4+piuSxhreh+f3K
jlRGUiYN/OdC0DqFlkwvDLdA0xZY5o7ZnSwwR5+IMjDpzurmk8hQRv2TGKgXjgi1zURyYA5
+PI8H9JoPw/VTY+quxnF/lsMh/Tc42rQ1clxIyno03ceToCdri2d3b8FE14DQQ7v8AsWZiz
z6hkAud6d1mlpSx2ZGgULsUnMeWU0J5MSxvknexs8ZA5srLbkSY2SWAlm0lX8abZLtJDfqo
9XxiYjlN4La6dx7rDUYq8odm2myX4T6Oj0rLjzYAx49QbyfdDJZuic3h/s2ugXMaLnODwC6
iOQPf5reyM5z9pY/cO/HdX083Ix1OPZKkZEsRY87hQUE2OCzfavZDXSuIJF1wqZa8RkOJ47
JplcUmx2FkbBTm7h0UerYxlw3TRttzD+xVYnSedQP3LQEp9UZJpzdpCymt0KN1cJ2c0Euyf
M3y5HN9iUxcSSp0d+ErimIHhFx4FIJwHCqWGWh1HCcQmlQSFnWknkgkIgAC+qT2t3mvYFAB
c40R70k4kuB+SaOl+yXO0KLAki6n6FWtMaHZ0LT0MgCpxmnfdSmxZvKnbJ3Y4OHtwrQfJSd
7WesBux4Ao00D7q5WObfECRyHuA/FPxpHSwvyBOakiH0HCow5cjGRskbxJJTXe5tdXG+Djy
3dEs7JGyxRkeo+oH6Lm/FfOq7yOrBu+dALo58wvjyoSwCbFYXMPd3dc/4rmhkkxJIzZdF62
nrfCWzsewHO97RaDyhyfkj0CRHRHhDlE8hDp3QAQCewWhgR+jc7hZ7QXGuhWzjgNhDCOU5o
4W7EtZOkSFoA4CiefTatU0R248+ypzcEey6r4OXB2yxibGuDyp8iYTOBB4Yq7IXSMb5YJFp
PuOwL455USltVso47pEc8+xhJcb6BWdKxS8HJkG79UFZxrLy2xdOey6THaGtbGxhIAq0jhT
z5N0ukb56wQpdssMYQPXxxwFJDMI4ttcO4Lu9Itx/Na4gE/MrOlkInOy6voun7cnJVs0fOY
1xMbt57kqvNkPkcWuHCrx7nHuKHCmle1sBrqBY+alRSK0QwsPmUW2L4UuoQxPxaLPUfi/Wp
Vm5Mg3Bo5vqFK/zchrA4EEquRRl2axlKHqP0jFfA52S54Z2LAAQfqey0dZ1B2DpE0+8CVw2
sF9D8lNpuOWsa50e1oFvd2pcV4l1k6rmFkbh9ng9ETR7e5/auVqpxh4o6ukhOclJmOXuc5z
n8lAWXfcjyBx3RADdpqwVzI8s7vUSSOEyTtjYepXWsxsWBkLMf/Vsok/pG+6ytA03z3+cRw
eh7Ae63o42vnpjQWHsf0V19JhUY7mcD8hqHKWyJpYbXTyOe+St7uB9yty5EeIxwIF/vUTDH
DEONod3/AFVn5D3SucdxcL9JTmzc+RDftjSHz5oe5rt20V0WZnZMcsBbKb7NVTUch5IaPTt
6qhE98kndwHAK14ReGOS8mKIucdruNpWg1ksb2hwFdf8A2T4IGEAubyepViHDjLy6V5AHS+
5Qkys8tk2HjOynlsdgjlwK2WCRpDXssDgV7rHt+HkskhJots37rXizJX4+4taCBdjus8iZW
EkXwd0d0NxHKpT48Ia58rOncKMzzSSOjAPAsAd010EkrWl5Lf1m+yxjCnyazyN9I5jxq8Sa
fjObdCdzR/srjl2PjUbNOw4mjgSnn34XHHg17Lm6hLfwdzRP+Maj0QSIWA6FJC0lABPROPQ
JvVP/AEAUAQnqiOiCeB6UEgCRtK6KV2gBBFDpwlQQQIoco8JKV2g+mdPpU748OEEW3YKWtF
nx7w17DfdZmmQh2mwlzTezqjf55wYPhPqPal28b8Th5IJyZvyRMkaJG8+zVDJj76L2bCP0T
wfuUONkje5snJB4cPhpX/NbPCBG8Hnhp7rUU5UjIntxIAFDseqzZgY+SRytmaOWJzhLEKPI
PssbJd5khFHhUfA9id8FzRWl+c0Hnd0AXUOhAYQHcu4r2XHaZM2HMBfYb7rsocjzmA2HNUp
tiWphUhkbnRtMYcSWt7AFVZXNd6wbcOCFddt9VtaS7qQeyzJ3GB5LN1kXRHb5LRCkY8mblN
8t1OU2I10OKJGWX7rBHVqqZU7JHEkO3ew/ihjZv2d/l7tsbhzff6Krp8McWOW20DxHgidx1
SDkPA80D9F3ufqudu3Lr2GaNm6Ena/puHULn9UxHRTGRjNgPxBcnVaZqVxOppNYprZLsoc8
kC74PstDTMqON4imNMPQj3WcHfcPb2Ru/olseR45DeXEskaOkLQ8lgPq6qJ7KIdSo4Gds/N
znjsVpFheA5psLt4ssJrk4WTFPHLgkjxonljy3p7dlFHDA3LedoILj1HCEc5aS09uia5xPL
h1WnxwbuiinNfZbeY2AmMAD5BQCR25pu+5RJuOm9U1pYHfnDXCskl0ZO32WWRsyLAsOPNgK
XHyw1hxJjYcC3kdyqsRMLt7eWd3LQgzseZ7fNaNzaDTSJJSRVNxZy+TC/BynMYTYPHvS28O
U5EA2dWjlV/FEAGRHkXfmCuPkq+i5VTmMg8ihS5cJPFk2nVzQWbT7l2a5LXNa4jkGlHPtaa
Bu+ylaD5jj0odv4qtLI0sNEfNdXtHKha4KrWPa/ftoA9VafECQ8Hp6io4HkuBabF8haDgXD
a9u3j4VCVo0nJmDrmM2OeOVnwzNv8ABZddD7rd1SEOw+tlp/BYR4qvmuRqY7ZHa0eTfFISN
9vdCz3CQouSz6HRXztQT3EJpKqSDuPqiTYBr5IC7tHq1ABHwJX6EBfRN4NqrAcOFLGG7Xbr
2ngqBvVTRmg4e4Ux7Kz5R2ODI3+Q8Zm6PbKHM9TiD1UL8mf+SRQbthk9P1BKzvD+rMxJmGU
AiE20HpXdM1DV92RPDh0MeZweW+x/+FPfKkhH4m2S5WSGSGXLlLmyxn4OoPZYU8xlLXOfuc
26v2TpJHOipx37jwfalFKQX8D9GkvkybhrFChvHZHsgT0G6kSOFibC7IHnojwhdC0AWcKNs
s4LugWtGLdZHToqeFBsaD+srhpjvUKb7rsaaG2NnF1M98qC5tuu0yXbsquUny7jtBNHjhGQ
UA7a4V8k06aF0mqHYM87ZWwxNskpmp5ADHNd6XPdx9O6fp0zopiWtJL+N1KnnHz8ncdxDeS
SOiQ1mTbGjfFDdm/0S6TGXSmV44aKtdBjPkjDTQFdyqGDiiLEa7aSXeoK2OTt8wA+xTOkhs
x2/sR1uTfOl9F7KkJiaBLuDfiHRU4g0Ag1uTjAepc5w+QVdzhG5wI5PKajwL/RNGSH7bAvq
fktB2mFsJI9Q6lUcWI7to62umiYPL2uPACwyTcS+OO5lTStHbb3OZbWnj5q1HhRtka8M+Hp
wrD5nRRAM2C+hcaCxNb1dmnYL3Okc2WRv5tjR/8AOEjkytRdnQx4lJ0ZfivXRBHJpeLVu4k
ddEfJcSBbjwT7qSd7nuc57iXONm1DZLrb9QuW903bO3hgscaJGtB5IWloWjSaplF5O3Hi/p
H+3yVXTcV2dltiDjs3et/cBdmHY+HgjFxm/mxwSOpTemwPNK/0K6vUrDGhuAY8V0sUYqOrA
9vknRnyZBI4fpXt9lDBGYXbr3UePkrONC/Kfu31zyV3HFJUjzkpOUrZoS+tgefVfwgLGzcj
yonM+Fzj0K1sstjwSI3cdiO65vLk3yW40aoEKsWaRhuaKz7c7jq725VmCJzG7XiqHcKCNpc
4EBxvvSsyvlIALvS3hSbZG14omjmjhcNzdwVh2XHJIwMYWsBsAc0skvLnBu7c4Dg/xWxgwb
mNc5tlw6j3UtmLx0W34JkySHAvHuOwV2DEghjAfuAJoKRjfs8Ie920kctVTJz2sbR4/Vvqs
W3IElEvtLQ14a3aK+IpoAkAaDu2jhYzG6hM/eyUtbVnjp9VcErmgAOBdXxN6FUcGT8i4Od8
duH2LEA6iU/uXFcLtPHMZbhYjrsmY/uXFVxyuZnVSO/oneISKHCXNLAdQkkke6CQAp/+rH1
Ta5T+iCCHunt+FRjqpGn0qCQUl9EkUABKyigggQ5NJd6SBopH3VkuSJdHZac69Gx28UWBQe
UWyukB6chWdMxXO0XFe3n82En47mgkmiuzjXgcKUvNoaJ/iLxW43amxc0OkFgADgN91TmPA
BUTZCxoNirWiJcE0bGc90hcQbcRwFh5Jc0u9XINLcw9joy5o3OI+I9lhZjPKyTGXbgB1+ai
ROBVIbi2+cC+vuumwt0YPmBzOOT2XNYsjo5Q9oHFEgrqYNQw5HtO10bndz0KtBoz1nfBbkJ
2Ftl7RyHEUsvMlL6DWlo6k9lvARMO1zg0kfCVVlxmF1kAAD8VaxKDpnLSut/UO9q7KrO4lx
BPNey2c6Fkc3mNAABqvosbKPmzPk6XzSzZ08T3cGpoea6IiJ53A/rKxqcIdOfNY0tI4cOy5
+KVzJA5pql1MGSMrSHGTbvFUVb2jTFc8XjluRxudh/Z5Hbbcwniuyp89ByPdde/BdmREgDg
G1zmVh+RI6r2ALl6jTOHl9HT0msU0kynZbx3PVXMXPfAQwkln7VUuzyk3h19UpjyODtDeWE
Zqmb0YbM8SNcCOvHZWtjZf0mtoXyufxcmTHdbehPqC6bA+z5MPntcb/VXZw6hSXJxNVhlhd
ohIY5tNN8dlF5VkBzSVoyY0WS0uicWOaLLVR8mRhBINgpqLUuhTlcsTh5bdvRgHIKdFHFKw
+oMeG2Fdx8aPJbzxRvlVSwbcgACw70n5Wp6I3JkWefP0hzzy6MivflYGO9zJmuBI54W+8tZ
p07ncilzrN7wCOxtcjVcZrOvo/6mdPBO58bXuF7eCo5x5hsVyo8J1sazqHBTlzGu2OFHsun
DmCbOZKo5GVcclj7II69FehyDM0tu3Duqs+1ookhp7hRF7mUR6QrLgvJbkWJQZmyRlvJBXO
OBa9zSOhpb7ZDTXA9TRWZquOIcoyN+F4FfXukNbC0mOaKTi6KPPcpAc9USmnjlc1nYSCatA
gk8ItI60koJC3hKuEkmg7uSgBNskpooE2pCA11X1UbhTqVQE08p8bvWAeiZVFOZ8aCSRh/N
vd/WQjoPv5FJp/Mu/tJrTyfkFYohONbGjgc8JrviTntsgA9AmUTzaiiyEBZ6BE89EOiQcOQ
hEBs+yMYLngVxabyrumxB+Tud2HRa4o7pUZ5ZbYNs0IY6a0OO0e6TvUCHHgftQkJD2tqzfR
SSROcxjDwDxfzXbaqKSOGuZNsEbS9vpa35WUhiSSTN8zhp+auwxGF7Q8CndD8lOz1N8po3e
rqtFFfZlLK0+CjNh/ZMKSZh2lnPXlZcUjZJA0DeXuANrZ8QSuEMePGQ0vFn5hY2mtD9Qhjc
4V5gtcTVS+TIonT0y/hc/s6Lc4NDOgaO3SlM1kjWAsbuJ60LVaKF+TkkAlrew9wrTsefH/O
McfSeQu1Ctiizhz9m/wBgaJCxzi8CuxKqxxvkn3ScNtW7a8mQsIA+IKvvMpJ6MHKuZ32amF
5Tbc49uPqtRkpcNteoigPdY2NE5uP5m/YLo37KafOj0nDdPKNzuja6E+x9krqJRirZvprm6
iT6lrEGm426d/J+FvcFcDqGbLqOS7Klsl3ws7BLOzpM3JkyZx63GwOwVSy8hw9ZHWuy4WbI
5s9FgwKPMuxsosgk8p+FiSZmQIIQ4vd2AUuDp8upZIxscm3fET2XZw6Zj6PjjHgozuFucff
5LbBp5ZGrDU6qOJf7KEOG3TcXyISHzyN9bu7SrGKQ5nXc8Nt4+fsp4cRz3B0rS4nm+/3KGS
JuHq0ThYZkN9Vdnf8A0F16WBKujgSn87d9k8GLI5xc1luHS/dXsbByHTNkkj27TyTxf3Kzg
tYHbmPAs18rV+WUQgAi3EclEs19FY4klyc9qssn2dxZQaBfC5kSl9gUTdnlb2vTO8gGMijy
76Llo5NrvT17q7kkhrBi3MuY8jW7txo9lKXh0Zp3qI+5Zxe7f06qUSkN6dCrJmk8VOywxwc
0trab6rVwMiWKWJrCSashZbbmaHtFEKyyR+I3dduutynsxmjZl1uRzPLfEA6+nzQiYXkSEt
u62lZ7mFz2SgktPUK+wloaGjiq45CsoqIlkLjAHgmgD+pacY3PcHOpobw6+yEIdLIAKAv4f
dTSyMhvefSD3WU230EFxycz48j8vTcKTmnTGj9y4Y+y7XxxlMyNPxGRtIDZTyenRcWTfK5G
dPdyem0X9XAAB3Srnql8QQpYDYT1R7pvKcLUAIGipOvRR/JPDizpygCE1fpUjTbapRd+FI3
ogkCSSQ6oAXZIcpHqh1UkBr5oFHhA2pj2Qzv/AA69smkY8YcPSzhT5sFPDS31VZ+SxcJwwd
Ow54H/AJ1zLcOwViTUnzO3vcA6qr3Xbxep53ImsrZBNBICf0jfU9EH7WwU4dFP5rZT6fa6K
gmbujoWT7KzGMbvshbkPBNPIAUEludzzzaJ9JIQeDY4VWNQSiyMOcCaNEq7Bq+RFGInBkjA
KF9lTLeevCbt54A+8rO2i08cZnYaRnMyoNokO8de5WvHG2RpHAHuSuDxM37NtLQWkOtxb3X
WYmrQ5MW5jqcfxWtnIy4XAOpQuZiljQ0Wa3HuuWngEe63fcu62/aIaJNEda6rnM3DayVw2/
P7kLkMWRwdnPNDd43Gm2t/HzcGLT3hxaZCTTL7dlnTQ10bSpO3XbbFfLqpb2jc6zI3tPyoz
H637WPFFw6g+ygnxYnb2gBzehKyG5hhaHs+Jxp7T0pbOPPiZYY2OQCQD1Mvk/RVWWLe2YpL
TTxvdAwcvS3RkujFi+iz3Mcy7ZXPddlkQeW0SOG0E9CqkmDi5gcCPV2pK5tGp8xHMH5DYqm
jmGuIdfUqfHyZMeS2uP0VvK0aXHAMYL2/JZ5Y5j6ILfqkJYsmNnSWTFmXPJoxai8yl28gnq
Fpx6m2YBr2jcO65qubB5UjJiw2SeFpDPOJjk0aa4OpD3sic6N13wa+aplw5Y7c2jyPdUIc6
hQc4fJPdqAskgndxf0TsdWqEf8AD2l7V5hiaSMcEOlyCHf2B1CxMWIzSsBH3hTvx5cyUPc4
kkdPl2Wjp+lOYHPv24PZYbXlnbGFWHDRYawhjWj4G9KU7tj2Cmh7h0KjmbKBt20wG/qmeb3
rj5LqxVRo5L8uQyhwYAOHeyqOYd23pasvJkoc2iyNgHPJUllKhkeKWtJD9xaLIVPP/PY1j1
OafwC0onNZupwO8UVAI2lj28W6x9yzzQ3QL4slTRzh4HXugRzRKfK0Nle3s0ptglcJ9no4u
0hDg0lYS7pce6qWCgUUEEDne6DgLB70k7nog7t9FAAu/mnsPqH1TQAiOD1UEkgoQO/tKMEf
ipHgeSBfVRhvRWKfYiTyfuTSi4GiPmggsgdHJbQSj+kjVdVD6B9iqiCBwtjToXR4m9w5cVk
sG522jyVtNB3xxjhrQn9Hj53HP1s78Sdsfr3O4PunNjcz84RwSlJPuaWtIsBPhcHejkrqJ2
cqbcVQ8vpjeaaOaKtY3qe1wN+1dlTe/aSSCGtSgyA1zmA2D3PZS3w0YRjYzxDMJpYGbacxp
b+1ZWlyiPWMZzqDWyAuJVrVXSSSskDCFUZBuZvafzgN0vPTe3LbO/hX/wCekdVjSSTOeYSy
MDpfUn5K55ck8QjlsOrghYmn6rDiR7XvMZvlrgKKtnX8NreXB19rXXWpjtOFPTZFOqLLsIN
IaXNN9bPKb5TcdpEzmRBv6x5pY+T4hme5zcd9Ds2gsqbKypmODpDT+oHKwya5JUhnH+PlJ2
dJleIsbEj2xgSS9vkuXys/Iz3l00hc3s1Vy14HqAscXfVN2uHyK5s8spvk6+HTQwoeXEkmi
SeK/irunaRlai7bEKZ1MvYD5q9omhQZW6fUcnyIx0Yzlzj877LqN+HHieVjAHb0aOgTODTb
3bMdTrFBUirix4+k47IMdo3/AKb69RKTHvz5S13pHYHsjuYwBzWusdb+JpQgn2nc0Dc09R3
C7EYKCpHDlNzdyL5j8mvMNtAsA9VR1qJ02numgYWvhO5u3mx7KwZ45mhrngC+R8lemaxsDx
E47Q3oB0+SxzpuO0tglHfZS0nUW5mNI/G2ja+gxx713U+VO5nllwppbXy+5cJvm03Pe2Nzm
GJ+5pPT6rsW58OoY0crBta7gjsEtpp7pbWM6yG2O5FHVqlgJaCQRXPVc38Jotp3cfJdg+CF
zd737GEcOd0K5/NwzuJg/ONvghPzSK6PJxyZzHgk7h0TvM4LQ2/moj6XFp+L2SBp3t8llZ0
XDci5BKCzaOoU3nNDmk07uBazWHYS4WFexW+rc592KqleLFcuPajWkdIcRsriD712WngM82
JjmDeL5I6BY7pLxwzeDXJC6HRgG425v7eynJKkc7bbDm5pxIgyNrXOPWliy/a8mZrjwLV+Z
vm5JJN89Spo8f8ASsEdkKkrIfPByni7Fdj4GI55sulP7lyhAtdt49GzDw2k/wCtP7lxRFkm
+FxtS7mej0PGEbwkAlSQWA4EhJJJQAOh4CkY5w7JgulIL2hAEH6Se3oo+9qVvRSSxpHKKR6
pIIAeiHHzTkEAJA8ok9kOiF2DXiztNNwxPpGK4s58sepPOlgOLng0e6saEANKxCf+rBWi9g
fE5wHprr3Xbxep5zNJqTOcfH9lcXCyPl0pWGhrotwotcLNdlLlMrhw9J6FU8d3kylpd6OhW
hKk2iLygD6RYvunPijIDiaKn3QOmDdxDT3UEu1pLW+oe5RRqsz+xhiY8U08qu9p6EAUrcIA
a41z7qCQUfe1RoZhOyuW0OFYw5ZIpAWEivZQOCMfEl3z81Eey+SKlCzvNIy/tGO0HaHV0B5
VXVx5U7HOA3O4IKg0PJDXtjIDjXZaOWx2a90bWNDmnknqFeqlZxcjrgwpYIpw0AAn9IAqB8
XkEDYA1b8eI3Fe985G0N4+ZWTkzNm/1e0dq6rTiXIQyuHBg5LPUS3lriRVdFQY6SGUAcV0c
uyx9JlyMfzWyRkdx3Cyda0oeQHtjqRvZvcJLU4uN6+jp6fURfg/sgxcmWdv54kEC9/1T5JP
Ifua4ud3KqabksJEbo6DTQf7lbTow7lzRR4HzWmDI5RM82OMZFWLWLcY5mDb0CuOxsTMi9L
QR8lnZsETXengtNV3Kixsl+FMHDlvsVo5JupFHibV4uGWZNAiBtj9o7qt/N/IO/a8PC1Jck
yR+czpxYCi+2DdXQlQ9LjlyjGOp1EOGzJ/knMhBJhBHSinRaZPJ8cWzk9eq245WXuu+FJG6
Mu3FoI604qi0kEaPWT+zNjw3Y1PD72pHJyGuvoOqvzDHrh9A9VRmaAQWHcCt1HaCksnYn58
pbVhVzO4Dd2tGSG3cgfck5vlgAt4I4Q2X2JEwmsN5onopWuseo0qD5Dx6RacJ9xDbtCmUlh
+y7xYPsmSEB4LUIjYoko+X5gc5pJI7K92mYVTMnUoBHkAj4XclUyKK1dRYZMSx1aVlLh54b
ZHd0s90BdUgAgOqdSwGgd0UKrlHugBXwgeQkbSr3UEgpEDkJOsIgdwVDBj3H0N+9MFHpaN8
AEdEgQpKgd05Kbx80XGjQA+qSkkaCA5Pc4cUmkWUS32RV8A3xZb09n50uq6F/er7i1jd7XW
49vZV8JoixRIeHE8hPZTnFxNX1C7GmjtgcfUPdOyaMkkEp0Uxa9zh2KBcI20ObUmPj+iRxH
A4CY+xeS4JTJujPPPskGh7CW8UE52OC4bXAF1deilZHu3U2hXZWrgXuihLEZGuc53Hf2CrO
jlaCALbX3lbIjZtIoAHrac3TxMaoNaOg90hm0m/kax6zYYJAI9UdEe6jp7nbSzc1dG7R2Fo
ocdyEv5GZQLA53ND3Sv+FNDC/IQZzgZTSOWp0ePNK4tYwktXQfyc1ktucLbyaVrFkgihlZH
Huftvc4cojo5N8kS18UuDEx/D2XOA74Wu7lb+maFhY84bIzzHHv2RDpHOYQ5zWgcsUmNkkS
eVf6XUJ6GjjBWxHJ+QnPhFvLjiZTWsbZPt+5VnsigZvO0c9AfSpXhjqa0/nOwHdVDh5WZOW
7gS08gdkzHgUtyfJGZfU5jgL9+yhkYac4Mf6jxY7K9JhBrLdI1rgLJ7IR/npQza3g9b4K0V
fZbdXBWjkDKc00KohTvzmmIRi6c2tvzVqTAZJGBG8Nd1I7KLIwxCxoBs11HdRafBnVcnLap
iSPb51Hczhw+SOial5UrYXO9DRto/vXR48DHF0UgFVXPf5rltb0x2BmOdH6WvO4V2+X1SGp
j8U98TqaaUdRj+Jm9LkDJnbCC0Ank30V2DTgYtwolo+Id/ouW0fKbkZbYyC2STix0PzXX47
XRw7XW4E2L7BMYcqnG2K5sMsEqMbOwDNe9oaB0PRZBwQ3duIIHSitTUcktDtrq56LJkyRIK
7+6vJRG8UslcgkYxr4xGzg8m1YicwAC/wAeipveS2iR8lLjMPntJ4vqqqSsYnF7eTVY1vDm
hpvrsNj710OBJ+ZEb43WTweywmtDonWQQeAQtXTpXQEOcAW0tJK0cmckmSTZDWZBh2/D0J6
q5E5hY1zR05N/xWf5TTkmQnkmwD0KU+ZIJmxx8NB5I6KHC0UhLkyfygOP2PDfRozHp0+FcQ
aA7fcur8Zvkdp+Hv5qYm/uXJ3ZJu1xtRGpno9E7woANpBEn5IWsBwSKSSAFwK5UjvSBRUQH
qHspvi4AukAV+6kb0UalHwoJAeqHdIjlJBAikkl2QAO6RSKIQuyKdM7fQnAabibnclg4XRM
IiaY6bfSiuI03VJMfCgaIxI1o6FdPgavFnsAYNrmjli7OKS2nn8+OSk2P1GB3FBvTndwQsO
fGslzSdo6krpJt8+1paCOnPZYmTCRkOiskt4odEwhTHJqRnth67XX7BNEgPUdFaMb45bc0N
ocD3UEsRe9ziKUsYTska1ojJHcKm+yQpI5nxNoi2pkjgW7v2KjGsaohpPjaS9oFfemFwPNq
SJwuy4fQqi7GJ3tNCFzoyCy2v8AcLVx35MDxLJb3P6/NV8HHMsRnAb0+9X4nMMOxzejRRC2
7Rw8tqRSydRyGZTAXeWyY7QT2Kt4uCJ5S2Z1bfxKpay0y4PJt8dOYApMPOGRixSB1P2gyfN
Z3UtpaVbFNGoMB2NIPs8hPNu3cGlFqcUbonNBqR/HHdMGQ55bK1+0dNv705+QGAPaN2z0j5
ocHe1/ZR5Ke5HExQnE1d0TYy5rDVd6C6ZpiyYxJRoAcd/qsnWXGLVo8stpsjdtfPv+9aGlM
YIXbfhce/Ydkpp/DJKJ09Q7xRmnyU82MC9n6RPXqsw23g8/Vb+TA023iuod9VjZEDoiRd13
TckjTBO4j8GVz3eUTVq07T8kPprdzis/FlEUoc6+PZdJp2oR5jKbKwub2PVEHSFdUnB2kZ7
MGUtIe7Y8X6e6dA9mO7bIeeOq15MnFBqRnI7/ADWNqcsJfH5TaJdS0k9qsUi9/ZbfDHLGSW
UHchQx4bWWWng+6exnlM2F+6+U1jnSE2Tx0pWfJCcl0RzRx79g9Lq6qu9pDNrfVXUq7LG1z
ba4EjrXVVHSNbFQHIKq0qGIOTZRe11k1wU1oqUUnvmt7jVWg2hTll0x/wD88lsXxSfE8xNJ
688oMnBDeOnVJ72lpDenVar9iMyLIY1zXgitwsLDLS22kVRXQHbNjbifU0rGzmFk/PRw4SG
rha3D2int8SsnDlAiijdcjquW3xZ165oXdIGnJt88Jd1JA49bQNlG+eiBFnqoAQq6SvnkJF
JvxKGSEjjh1JB1D3Sd8VJAUFJAC4O/Rr5oEon5ohoPRSAByUWDc6kNpuvdWcOPzJSa+ELTE
t0kZ5HUC06nERN9lIYwT6TSLNt3t5T3vZVg0V21Gkjjt3ZHsln+D9FXdP3xNPmm2lwKixZw
yFzHN6m0WymupIVkjDJJ1RpRujkc22g88IuiJJJNCugUGM4Ft0R81ZZHK/07DtHFrRCUnTF
HhmRjiWnnoPZTCBzdrdxsdPknxOkbuG0+nup49QZEAPKtxNdFFleyAR5Ta+vA91FkS5beGD
c7ptb1V9uXO7IowhkYF/f806MwBzZZSyx2vj7lVyYUiCPHZNB5ZFSHofdTYunSxRuEgBDuK
7p/2lvnii0nse4VwZsT9o8xnHzWcpSvgvGMadmdOxsO6NvqkH7FXjxHkukm9JqxSmjl2Tlz
iZHHkA9E8zgkh3Wqpaq65M+L4AzFjY0yeov/AFm8q6ckDHb5pDCOjh8SyjkAF1Afj2TTkW0
mRoIHQX2UOJMW19FnID5jvbu63uaP3oR4pfTmkmuD9VJi5cbm8PF9QfZPbnNjeRsLz1BaOp
UPhFqtlGaOeJwbZ3kcNVZ0szZGRSBzXX8JWjPmMls/CR1I6Wqs1yMMz7cbtp70rRplWy2x0
UbA9wo9wf0lXzGM1LGdjBrXg8g/qlRBhe1rTI53HI+a1IcdkMe5gsN9IruqzgmqZONuMrjw
cHl6bk6dMXWGkctPuVfHiJ88flPYI5a2nnr81o6vMcmUQA01vLeOFjZWkTPuSMO9PBLQkli
cHwdqM45Et/ZHTpHut1pv2U0DdAoRtlhZUgJHuFqYeOJ2At9QHv7piPPZXJkUOEUJNPc6MG
OyVFjueZXRP+JnVdRj4j+4O0dAB2WDmzw4mvvD4TsD6kA/SWOVqDRbFkeSLVGlgM8wANHC1
o4hDhvlad3v8lSwx9qt2JjyFrR6SB0CszRyS8F3Dex4KZxzU1wc7NBp8oqtydgdK36NJUbH
SSm3ck+ycceR7iyMVH3cVexsBrG+ltj9b3V7rsxS/Rz3jLjTsJu7/Wnj7lyfc8Uu08dQmLT
8NxHJmNf7K4siv4riamV5D0eiVYUgJJJXfVYDgkU2h2TggBA7eqmZw2x3UH1U4dJtG3gIAr
d1K34FEDZUrB6EANPVJI9ULQAaSpIHlIlACpKil2tDkoXLC2jUxjUEZ23x1WhpmWMTLDnAh
t04hVMeL/IonD9S0HGwQb5XThaVik0ppo72CWHIjBYQ4DoR7qGaIMk3Etsnt/BZvh2ZxxZG
HhrXWT8lrNkxppmsjyi118N45TcHaODkxuMyg+AeoubRJ439VBJC0NPQ3wKWy/FAJ2xN6+o
gkhUXxN2HijZVrCPDMBxLQ/iy1Qu27NzevsrE0DzKQTQKqyR+W8x929SqNnSxrggdYPRTYg
L8qNlD1O79FG5MD3Bw2mj2KxbGXckelw4oGNG10bWj5dLVSfAmEu5g3NqrHQfVc5D4ozYoo
2PG4MAb+CtS+LpX2I49u3mleMmc3Lp22V/EG/FifE31PLQX1+gPdU/D+RjzYzsZ0gD2Elnu
75J+Zkz64W4cEQbK9297z3vt91LKhZJhasYJpgCxxbIWj4iEjPLKOSxuGlh8Tguzr4mCJgD
hTutu6X3Uu7dI0UNh7DqmQSifG81jA0D0Ob8wm7D5gDQQ3u3uutCe9bjgyg4txZW1zFbk+R
Ewcg2D7BMxoBjxmJ98OJv3V1zmmTeeoTJIuh3AgHn6LOOOpORt8rlFRIslu5vpa0gdKWPmA
Psjhac5MUh2OtlV93us+UBwcSryXA3glToyyKT8aV0eQ1zXFp9h0Qk5JPsmN9/nwlrpnSlG
M4OzoPtLJTy1rOAB8yq+qQbYGSEgHc0D8VFYdEzaLNfgoNSyJWQsikFgmwfot80qgjl48fn
Rb8xzWuY4+odwmQFzMgFpuzyHKUOjlgiePYWrWPiB4fI14G08WrR5RSbUeAOf6HHrzRWXlk
R2G2tafHIbQG6+TSzZ4w5pvjlDRbA/KyhYJHKmZR9Kh2EPpSB1PWfR0ZK4lpgoEBPY0kgNB
I6KOGQtINWtHHHmHc0ABaROfkezsouiIfVEN9vcqtnYryLe0gtFhauc0AMIu22q+dN57GV7
AFVyQUotBhy1JNHOuBPFcq/iaNPkxGUcAdyoWR3mBg53OoL1Lwro0cWCHPbbzYJcOFx1CNN
HZlklaZ5jNphji3tPN8qk5u123uvYdW0bGLN0cTRXVtdT7rhtU8Ph5L4m0R1pDx2rQRzU6Z
y/PSuiFdyCp8mEwPLeqiBPusGqGk00NJFI9AT7K/p+mHNiLy6qulq4/hDIymOcztXJ7I2Nm
byRRzZFjjko9le1DSJ8CbZI5r/oqUkZi4cCLRtLKSfQ3qOiFfciPa05rC91DlFFmwsbTdxI
ocUrmGDDCZKsk9lBDjPfIwbTRcFrMhMfoLeE9pcNuznarPt4K4Y9wLqIsqaOJjYiXcupT+Q
5/Q0ARaiqnkdQF1KOZLJxwRbHySDaCBSsshIbwb+isYsDHPtxrhb+Fp0MkTmni+iiUlBGW5
y4MfAgMkbju3BvVvdaeKx7WmQj82PdbcGmsibshaw/rEqR2mQiAjcAT0vssP8AJTJ/x32zJ
ZuyWkRRXXWlQz2zRNDwGBzeQ0dV0MDH6bhyiZ7ZKFg9yFRwxu86R8d7jxaPlsr8VGNuy9QJ
DYnNYByR7qWXTJceLeJCHHqtiGF3mPY1jGsd1sm1DqYZCwCQksHCtHK5A8aRhxCRrxGHH19
EiHOa4PcXFppOvzHB7GkCrPyVryfNgAcHB57uHK2v9lLS6KD3yN2cFtCtw6FVZMvJ3bmgnc
eq2osd0kQc0NBBoX1VDNjOM5omAJvgNU9loyS+jIOTLut130TvMk3Bzn0OgUmUxo5+E+yrN
fbwBzSp0OqMast4uQG7wH8gXXuVvYOeySCiKoen3B91zErXNNRk+YUY9SMTS0XvHUlG5GU9
O5co6dkQOQwncQeXEjgfJHJpgsOrYLHzWFBrRNl7qAPRTyao3IeD+jXRXTF5YJRL2NK4zWB
6rsEq/PksZGHu9VCgP4rPwWnzHOkIp3RQapksipwf17ewRIzxxblRRlcXZ0kz27SXcK0yba
DTgdw591nS5plJdsHJT4sgE8tVFTH5QklZbYxrraCLPPC1tPjiY0DyhvB6joVmYuxso8wbW
k9QtzBbtPmRduOUS4XApKTb5LYpsTnghgA/S7rzbVRJ/KchyGhkof6hfdejO9TdrG7nOHU9
FxniTC+zy+dK8edM63D2HuuTq9zo6uha5NvRcmPC06CSQNf5g4s1RUoyfPfu2bmO5bfZYGh
zRSt8qckhh9HsV0MD2ybWAbbNEDp96d0aisdoR10pfJTJ4omtf6Wgg8/RaMEQLQ6g0e/uqk
QEbrcACe3ZPMz6As0fxW005C2NqPZz35Rf+bcAk8ic/wCFcGepPzXbePSfseG15sCY/uXEr
j51Uz0mkknjB0SPKRStZDQuiSCIQAW8H3UpAIFmlE00VKaPU0gCv3UrBxwoQeVO34eEAMAs
8pUELNo2gBcUhaKBCAEiCh3Qdx0QuyPpnWYbGnSMd1Afmxaq5Ab+jwpsAl+mQNvgRhRygNJ
G212IcwOdFveMgzJcVjhG4gOFEe6czMI52UfqoHdOAo7JUXReWGMuTXh1/LjZtEhaFp6ZqM
OWRHO63H391ypBCkjldDKJWGiD0V1MXyaWluR1mfhN8v0MBrusaVoNgttxJBtaWn6p9sHlv
cGnsT3U+p4cD4XHoRzuHdXqxfHNp1I5RwcHUaP0THA1wDz7qeQOD6ofcmsj3EW49e6pR0Iz
8SMNPB7p22uQrQjG3parmOzfNKVGiqmpEmNnOxNxYKJHJCzXPdNlOl3Bz5H3bvmpsh4bG4N
6+6qs5ZYHIqr7rmamVzoax4+LOz0GRsQfHLKCQ0LQORCX2yunPzXFsnkZIQwEXyaV2DUHMN
8k+y6WmdR5ONqtM3JtHQThu8H9fn5pk8O2K2ur5HuqUGWcslvQDnd3Cs3I48U4cdUyuTnyg
4MkdHHLE227TtB4/csjJDQ9zGFxNrZZD5pO8kXzQUTcZsby9zT14BQ4mmPLtfJzUzS09Cou
nfp2XWyYmNNGXhtFc/m4EmO8vDfQe6XyQ4OthzxnwQY+Q+N5c11XwQpNQeJMKwfUCK+Vqo0
bTuJSnJMLrPBIpZ5b2GnxJStFnCn3YwY0hxaacFpY01SBhfweq5+KUwTGSMAAiq91cjyS3k
tq1GlzqUaYvqtLLdaR0byxoBabvgrNy2HbTGg8qn9pmYA7mkft8tna0VXUpty4FoafInaF5
PqPPPsoXN2vHcqy3OEmOWyRiz+kFNiY0DnBweC7rSzfI057OJFaAlstOBAK0YSXP8tnpR8v
840OaKJ4WtiacHsM4buHTj3V4uuxPPJTXAyNrB/TNL28X8lo5nhqCXTYpcFjnyPskt7/ACT
MLDByC2RgII6e9rrtBwHYcRjc302S0H5pTU5lDlMtpMLlweVP0XJxtcxWOicHeawkEfNewY
mO2KBrdtGrtQ5Gn4z8nzDEx0gNi+quRDy4y1zRZXNyS3K0daHHDKOZOwgs4cfl1XO5GBTJH
B7qd04C6tkDHkvltldLChlgicLbRJ6HspxZa4ZTJjb5PGNbxHY+UWuvnk2qEGHJM7aGerqB
7hd54r0cukORHGXOaPbosDGi8uQPsNAHN+6vKO52aRnUaOh8I6DPJFG6VgDWk7vmu+iwMeO
NzI2AWBa5Xwvq7QfLkHD2mj24XRO1RjyGD4T3CpNSXRWMo1b7MvVfC0OXI55dsqqYB1XCeI
vD0sBLgCQz2HC9XL/MbZuq4KxNXYyVpheWk9SP4Ixvc9rCb2eR44yB5kDXDqa47LrNC8Mlx
EuQ13luHYKfH0Iu1MPEVxuNkjoFs5+e/EazHxvSwNNlNRw06MMurTjaIG+GMeM7gTQ5b8yo
HaSWHzHss3wPZWsPUndJdwPYuV37SyWQkWOOb6JlXiEJ5FlRzEkDgXjaQVXbi2OoDvYrsWw
RTDhgcSe3uqGRopfM0MfW7sOq1hnjfJi8U10Z+n6aZ3gX9b6BdMxrMWJpcWtaB6j7Krp2nn
TmO8zILgeTuA4U/n40rXB7mvDxR5S2TI5ypdG8MairfZRnyMjKiL/MbjY4d8fd/wAlIzFe4
b8GV8biOj+hThPE97cbHbbWA+sdB8k05ku57MaIODR6nFQoV0Wc0/sjyMDPdKyOZzpGScFw
7Ba2PhRwMDAN4rncqmLrkW3/ACloie3ggKf+V8HIGyOYWqyUvovBR7Y3LyGYw4aC+uAsHIZ
Pl+uRr3juewWiZGZWpM8w2xq0Mx7MPEPlNAc4cLWMnjXKMJxWRmJpegukdHPKS5l9AtnI0l
gh2xPLq4F9k6EPdH8RJqwOyzdQ1DIjm8skgHiwoTlkZd/FjjyPMTY3ObVHt81j6hjRtMs73
Haxu4N91dx8prg1zydzTuNpuQ9xeQ9gdfUfP2TCtMU3x+jncvGZkMDmOYx7huG88u+Q+SyZ
Q1kr2bgQDVt6FdXPDE+RrpGBlcWOoWO3Sonz02UvJNN3dgruLG8OeNcmUA6Q8E0j9nocn6L
Ydpr4nhkbdwPUhUsiJ0btvW+irQ1HMnwig5pDr9kg8gktceeqkIvoVE+x1oKORhbZLkuwap
NG3ZZqlFM92Q8l7ibUDW0L91NGADRNotmTxwi7QCw7qH3lOjcWH3crEcLiCQOAEXQExja2i
ehVkjKWRdFnFnLXhr6I910cEpEbHABvHUdKXK48jcbIuZoe1dFpudjz7vW1hA9LT1Ut2hHN
jd2jWYLJeG01vfsfouW8VxRgMdGQJXuJI71XRdGMkgUHAbjZPusLxG5kuG/bGHPvca7fJJZ
sbcWMaXJUkjmMB72ONHm+g6hdZFm4oxGSBmyUiqb3PzXFRPMGQySL0vb27LYwsgiYhxG1xs
exSukybZbR7V4VNbjoosqXIfu6AftVxgkoOcbH7lnacCWl7uSDyAtaNzWy3VtI6LsPo4k1z
RzHjnjDxD1JmPP3LiyK7rt/HrQMHEA7zO/wriDwKXFzu5HodEqxgSpJIrEcFSKSSAEOHD5l
SPaKurUQ4H3qW6jF9ygCv+kpWH00mVRT2KCRvdGwk48pqAFfKNod0aQArSSCSF2R9M6XCcX
aZCAKpotCQ24kpaa102FDEzl5bwB1IUk0ZIJDTx8Q9l1oSSic7a9xTcOU1oLj7BPEb7AcKv
pauwQsjjG9tlx7qeDW6RTfEQzcOVFRWnmQiM7W8iuyoOaeeFPBEG75FDK+GQOaarldbh5ke
XjMcaIPULjraTXQ/NX9JydkuwmgeyspUYajFv6NrUtNjNvDdrm9T8lmDFPmjtxz9Vu/aWys
EUnY19VXngZG0uB3AHhCmhZNpUzOjBiO1zQ5QyRB9hraKndOyO7cA7sPdQSOeHEDg1fKs5q
i0FKzFy3kSlm2tvUo7XFkMIaNx9ZP17J7wybIc+QnYwW8j3U+Jjvyp3yN4a0A8dguO/PKdX
dtxjvspZTr68ImH0Fw7LUdikhrnDa3sURjMDXM5BJsH5LqxaihB5LfJm43pHDiOeAtiKZza
LyPr7rLlj2FxAog8pol3AU4j2BV4zoxy4lLo6QS72iuECA5w54WZhZhJEcgqu5Wl6CPSaCt
8ghLA0yVzmRtG0dRayM2KScm3U0XwrmbkCKP4eR37WsSbIfIDTj9yhzTNsOKSlZSc0hx7jo
k4+iiE6iCA7hSxQmUixweOFm6fZ1OI8yMp7akomr5Cu6XIyR5ilIsdL7qabTizJNtc92xx2
jqKCyWktAkYDuB4+S5jfxT/wBDH9sOHydS7TSY93Q9lRkgLbH4oYusSuDYn8gDqVZLm5F+U
4OcOtdF0oZYSRzHHJCXJVhjuQAtsXyEXjy5HvYS7aaHyUroyXCuOOSOydIxtU42a6rTcaKS
k+Rkec0bfNJPz9luweJsbYyMtkjbGADQFH5rm3xcEXYKicA3hw69FVysu8EHyj0jTNXx8yS
opWloH3rebqzIfhJcaHVePQ5M2K4uhlMbj3C2sDxTPG3ZlNMrf1h1SuXCpuy8IyxrhHfSal
JI7fu22rmm5M77kll3N7ArksDUWZb2uqgf0XdV0LM+hsqmiqA6pPLFR4RfDcnybssts5ZvH
WgoZp2NYAYxyPTfZYGVrPkkRu6nsetJ0eocAMIo9fksUuLGW10DLy4XPuYsp3FLKztFGXke
l0bYTV7Vb1ER52MQwesO591iw6nNhPdFN62tPBJ5Ceh5R4OfO4S5LE+kTYwjdgPftbYVrRt
Qnblhs7XjZxyEz+UwQ0tHB91TyssSZY2t2iuaV1bXJSSSlaO3hz2TvIG3j3VPPxGTEuEZ3u
7jqsTTNQ8kc+/IPsrmdrsGLtjFea7naEttalaGLi48mdlR5OntD2PtoBto/isyfMknh3lwA
7A9PmnOyJ817zI70h37Efsgn+M7W2Oi6MMiSuXZzMmGUpVHoET2eWBK6nEXx2CuwZHkS72v
DmAVz8Nqv/J8MLPgDjRO4noqLp5YsstAthFEdlp8iycGfwPG7OuxZvOkAjla01fHS1KZWwt
okCT391xhmcJBILb24KsHMysxzWSSOaz27JWWJJ9jUcr29GtkTz5TabzGb3NHdR/Z8ONjY3
7uObBVBk8mDG4uJc08AFROyPN4a5wc79Fax4RhJOTLsufFE2RkEbmWKBHdV8HIe0Oj8oAu6
uaTakiwmh7XSucSOQCpnRs3WBz7o+WMeEStPKXLKGRp4eTL5vJ62sxzJMd5dE6iO4XQyysA
LaLqHNKhK1jgbO0EdD1K0WVMt8TiNg1Z2OQWfnHfpe33q/k65FO1rZG7TXUdFgSgtJLbNmu
OoUG/fub8756qW4y7I+JnRw6y4tdHHYb7pSyGaTzN3Pc/JYTZzE3dV0r2LmREbpJAx3eu4U
ppdGctO/s2sUAj0tAd3HuVJlPZjsBc8E1bfmsEaoGu3xPr3A/em52pHIDCTwOlKib3WS4pR
pIsQRsypi6dxduPp+S0CyOFtsAaByR+sFk4+S1vxBhsX1PCndqO5gBprB+5Xc2ZrEjQ3tEj
tjRV0sDUYjLk0xlDorhzA6QEGqNWeh+abJJuYA4VuPDkKRMU4O0YjMP87JuPA5CUmLGwAl2
35K1PTG+kl3zULmF20k7XEdOym0MxlN9kT8RshBjPA7+6LcTa3nrSe6J2Pbg8X2+aYco7QH
jb2sI3Is974RPFK3Had54IpVJ8t8rw1hpoFKHIk3Egcj3QijLu1Ku42hh4uRLHEXguc9O2u
YGmIkm+ynix3Pi2gVZoJ8eMW7bunBG4pJImxNU8lhbK0lxHCdlTPnj5Z8XBco4oWb2HaDtF
cq09kbx5W2nfrKNyfDKbI9xMKbEa2Ig/FHEHF3zuk3BncHiNw3NAoV1+ivalFsxZCBT9tE+
4WNjy+S9rhw0ftXNmlDJaOhC546Oz00+c0iN4Deob7rRiIMrXdx3P6S5rDyWwSNLG+Ywj4j
+9bsE5prnbiU+snicqWJ7jK8eOJwMOx/rSfV9FxDh9V1/jWffh4wHaQ/uXIE3Z91zcruR2t
MtsKGojnqgksxgXdJLlJACHVSu/o2qMDlPJuNqAIrT2kKMFEP7KCRx6oJWhaADfySQtEIAS
SRSR0wOu8OvGPjxzPaNxZtYD1Vgvjx9OeXEGaYUQeoWBiZRbFDRqmqxJmeYb49I5tM72jGU
EbEDsIwkyxvc9g7jhOdnMjNMw4WgfC4krI+3kMEcfoHUlL7eS3l24jkH3VvkKOBozh0zHZM
krenDGrNyWhjWuF25gKbFOQN7uaFkJn2p5l3Gh7hHyMFCgwQOnka13oB5spTA4+S9jHhwae
oQ+0RMeXNFNPDQlDKyGUOLNxcOvyU/KzTamaePqTXcP+KlbOW17G2011K52aZj8sAfmwOp/
WVp2obXBo9LB291HyGDwIvTRxT04ODz0FdlTnkyg10bGUCOXuUcGUI90kh3NJ9ITcjO3tbf
BN3ah5GSsSRVbBOS+No3tPDiFo4bvsbC1h9XR/wBFnskdG0kcn5dE90+71EcojSdkzTao22
ZQeW7n+m+6kfISS8Hnr8liRZA6nr7J/wBucRS0+QwWItzyFznNvoePmq5OxwLqBPZR/aiXg
kdOqEuW1zuRweAhZDRYyZjwJfMdbSOl91pw5gIDpHg/L6rC84O4vok3IN2Dx3pT8hnLBZrZ
87pKa13o9lSYyyQHVfKiGWHmwRQ9lH5vmOJc6uQo+QlYqLBjuYCQ2PdWYCxrwxvT3VZ2QHA
EkbeatME4AbfQ9L6KflJnBs03n8y6yS+i0OHWjxyudmibHVE3yPrS0ftPBHFAgdVBlFkjC4
gezaS+XyNMSceCnFKxjSHtNk1asRyvZuLTbQOqpSAtaLSjkro4j6rOE3E3njjJG5i5PnRbX
XfauiM3xLHjleDe8UrMmZ6Q3qmo5eBZ4K6LgeB1UU0hJ5HCqiTgUg6Wjat8hpGBK56MZ9QB
JAsdFXMqaZB7o+Qvt4Op07NjhkPmvr08X1+S0pPEmPA3c9+5woUOq4UTFvdAzWbJWMqZEIb
Tr5/EkWS5jWtoE9XdVcgzy7knaB0K4Pf8/mreJqksLuDwq0qoHjd7jv48/wAt1b2+ocn+Kx
9UMRnM3IL6r6j/AHrGj1STaG7ueVLJqRd6XC76KItxDKk0XHZzgz1cEEKu7Me528PqrtZkm
aXvvcB9fkkZuC0ke4tb7xT4jbxtUc2nHm/SpHTebmea8X6bv6Ln4p9rub+5TtzS53Xr/BUb
LrGdB5zWsOx3p6H71NDl7mba9PRc79t9O8lPZqBaz0nnofv6Kkps0jiR0b8jc3aXXYqlWnL
HgloAvk/csb+Ud0gPAriz0JQbnte2hXXkg8UqbpLo0+OL7NWQiKJrtrfx79kyLOFVxR4ACz
JMw0A2yB7dLVbzqaXscNwPQLdTtci0sKT4Rt5OX5rGtDtxDrv2TmSNLw5t8c/NYTJAT8XB6
qT7SYiHh/p+XRDkyscXJ0v2ui3k2OOU45o3UubZqbexsEdk854s0fksW2hlQRufaA95cHG6
5pRSS7xufRaB96yG5x3ggkWVHLqYZe436lZTZSWJMvybPMLC48mgB1tQNkbtoUD2vqqDstz
373Ch2v3QbOC71kCj6b9lv8pmsJbml3sJaCQOtKFoke7j2pRDIBBbzV9lK2djeC/qLruj5S
3xksLXhhJoBRmY7tvwjsEPtLaN8G9ovqqskgEvrPHVt+ylZSPiRrwSbGOLgywKok2lNPHQF
AODaHKzBlEDc88nrfVF8zZACTXv7hR8hX4Ea0UzQAfnfPshLl2AHOojt7rHfk+WPQbTDmE8
VV9VKyAtOi/LmAxuDfTTeqrfaJN3JtoPVU3vcTZcmmSj1U/KbLAjRfl7w1tcVdlNppbZJBH
HKoF1jqpWzegDd/8Aaj5SfiSJdwLncjlTwOvg8gKlvBdQ5+ilbJsFN/A9UfKTOHBqMlA5LS
ATuPyUjp7oNsV2Pust03XbJQuwE9uQ+9zvaz7Wo+UWeEvb9xGx36X7Fb8xrHNLrs9fosY5A
d8BHP6qcMoh5cXKHkLrCWsx28vBcRu62sSWIwvLSLDVoeeXGyeSoMnYWPJPJAH7VhN7uTaC
28FvTvhDZAQ08g+49lsNyTG3hx29P/ZYLMh3ltG00O/ZSHJPpoENPc9Fop8GLxcjvFE4lw8
fv6z+NLnB3oUtXWZDLjwgnhryf2LJHdYSdsbgqQkqJRQVS4UOUgigBD4k6ThjUwHkJ7j+bH
1QBEAnbE0EWpWuUEjaoJtKSRR9OEAKil0StFAAKQCKVoAsMfTGg9vZO8zjnnm1ACaQtXsii
w2Z1cnlHzL5J5VYmkA488qLCi155Njd1KDpu9Cz1VfcPvQ3c9UWRRYD2htN+gtHzT5YZu6C
rVUupJz+OEWFE++qsl1e6e6Zx54P1VbdaRd0U2TRYEp28/gkJeSbokquTfqQDr5QpEUW3T2
b73dpu+x8XKrlwSDgEWRRYbIW8k2niawfdVN3shvKLDaW/NO0c890PNB4BoDparbyhY7oth
tLBk56oebfXt0UO5DeBwp3MKLIlJ5vkJCYn5VarbuyRdaiw2otNyDw4GqFItmp1jqqu6hSQ
cfdFhRYdMQTVV/vTvPO2hXApVSQUg72U7mCVFh0jX1fUKIi79RTLpLfaqSiQDaLofcnNPcq
E3V2lfF2psks+Z86KY59Dryod/FpE2EbmFE28JpeLCispWiwolMnKW4UorStFgSlyAeAe6j
s0kUWD5LDZnCh7Hqj57r+IqsCQkSUWRSLTZ6dV0iJnC6PPyVQOANpwJ7FFkUTmUnqi2Ylp2
8KsXFIOpFhRa880eeEm5DgODz3VbdxyhYCLJosmcH5Ecg/NOMw49/dVLSD7VSaLhnPNc37p
GctN2qm4oWSgC43II4b3900ykuDnc0q1o764UlaJxKLDj1BTvPJIF9FV5sIm9ymyKLZyX2B
uoBNErgbc61VLueSju+aLJotCenbg6ih5tknceVW3JbkWTSLfmNI5IukhkDuO90qdhEu+aL
IaRZ8/a3bZ2+3zTC/jrwoLSDkWFFgvtlA8dwh5x20oC/nqkXEce6ncydqJy8noaTd1WCb91
Fv4tIPsI3MNqJAQTdlHffKitH5qLJol32Ed/Hz6qA2gXG0WVaJ/MJJHZObIWG2upQByG6yi
wassCY7AzjgVaPnlpBskkcqtupLeiwotiUuBs/RDziq24oFxRYUWxKSbJTfNJHJ5VcPpEPR
fFEbebLJnP8A7pCam179Sq2603cbUFqRLPK57NpNgdFAnONptoJFSVFKyjagAIoBFACA5Cc
RbAPmmjpac/oCEAM2c9U9ra7oM+aeQD0QA16j6lSkcJldwoJG9EkSO5S4QAOUeO6SRCACHc
dELvskB80q9iggXXqEuAhylygBHpwgUUKPdBIeySQSQAuUvuSSpSQIk+yHKND2SoeyCQco1
8kuPZEAIAXRA8o2haAsSSSSADVjqhtRBodELQAbQSSQAUKRCSAEEhSF0kEAEpIIhACS5SSI
sdUEA5SQF+6KAFaSVJIASFooIAIKSSSACgihSAFwlfshSNIJFyihylygAod0gl3QAUuiVoW
ggKDbS5RQAkkkEWA8H3KO5M6pIAJom0kkEACnI0UeaS5QAOUE60kAN+qI+qRS+5AA4tG/ml
z2S5QAEqR4SQAkb4pBBADrQSSQAkuQiKSsIACSKVoAHKISSBQAkuiSSAEkkkgAJJJIAKB4P
W0UKFlACuwOKRQRQAqvhFzqY20AeUXi2NtADmhOATeg5R3hABIBCjoKQk0o3IARPbshSCNo
AVIIl3yQUAHskOErNJcoAXXqgUUipAHNIcopXwgBcJcIdEr4QA4gJIWlaAEUkkPvQAqSRBp
C/kgBXykkl16oAVd0kegpBACSBSRAIQALSRrlBABCSF0aRJQA266opIHgoAdwhaBBAslEUU
AK0rSISQAu6RSStACtJBFACSQ6I2gBJWkUqQAUkLpK0AJJK0rQAkkrQQAUu6ARCAEkkCl96
AF2SCSQQAULRQpABHKSF0iaQALSS4CNoAVpXykh3tAB6FK0EkAG0rtBJABCR6IWjfCAFfCQ
QCPRABQStJACSSKFoAPQFLrSV2Er46oASNIApIAKSCXKACglyigAIhJJAA7ooIoASCKVIAC
SSSAEPiT3/A1NrlF+7Y1ADjRPCNAmiE5rRakMYDb7oQMhcCE0p568priSoAb2SDUkKKkAkU
mn6p3JQIUAK0kaQKAEgSgfogpAKFpId1BISaCJdx0QpGkAAIoJKSAoH6Ii0EEiv5JWkjaAB
aO60CkD6aQAvvSJKVpIAJukPvSQQAUSgggBBOPRNSQAgSjaQpDjcggPT5pApce6XFdUEiJS
SFWkUAJKkCj2QQJJJLjugBEpDogR7I2gAhJC0u6AEUkUkACkkjSQQAuEgnBCwgAFAmk7hIo
AACRS+9AnnqgAooclIWgBWikkgBFKgkkgkRq0uEu6KAAAlSKBQQKkkgkUAJJJFAASSSQAkk
kCEAEJJGq6JBACtI9Eu6SAEBwkkkgBAIoV3R6oASQtI8pIAQ6ooIoABS7JcJcBACSCPZIIA
SSSSAAEkUkAIVuT3kbGpndOdwxqAJm0DyE50jaq1JJAYzyoXxtu1KZDI7vryUAOeUdnsntb
7qGyaG0nBorkKXaK6IllBFhRXLQOaTTRVh7aChc1ADCmn8E/Ye6BaUAMI+aFJxBQooACFJ2
0pbT7KCRqSdtd7JbHeyAGpG0/YUth9lJAyylfyT9p9kK+SCRqSO0+yOw9kAMKQ63akEZ7up
EQ3+mEARUl0U/kEdSl5Lf1qQBCgp/Kb/1iBhb+sgCLskpfJbXLkPKaO6AI0FIWBDYEAAe6F
2U/baXl30QQN5PYI9OyPllKieEAAc+yRCO1GqQFjKCJIroiRZS2oAb2ukuD2Ti00jt4QAyv
ZClJsTdpQAKQTqKVH2QA1FODCRaWwoAaQhSftKG0oACH3J20pbSgADr0SKdtI5QLD1QAB9E
K9Q4TgjQKAGnrwinbUKQA1FOLaS2oAb0SseydtSAQA0e6SdtS2oCxqSSKABSFI0nUgBnRE8
IkJHlADb+SHVPLQgAEAC0q9KJagG33QACOO6IRAPREMKAG90kdhtHYfdADeqSdtAQ2oACJ6
JAI0gBoStOQ6oASNoUigBAIEJwHCRHCAAErpIV7Ihu4oAVJIgcpWetdUADqlSPPsiAgBtHr
SfKxxY2glVCrT3O9LRaAP//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0