%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Miroslav</first-name><last-name>Žamboch</last-name></author>
<book-title>Zakuti v oceli</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Miroslav</first-name><last-name>Žamboch</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>0c62486b-7bd0-4cfc-8e47-0bbc97cec842</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>0101</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Miroslav Žamboch </strong></p>
<p><strong>Zakuti v oceli</strong></p>
<p>© Miroslav Žamboch, 2016</p>
<p>Cover © Jan Doležálek, 2016</p>
<p>© Stanislav Juhaňák – Triton, 2016</p>
<p>ISBN 978-80-7553-231-2 (ePub)</p>
<p>ISBN 978-80-7553-232-9 (mobi)</p>
<p>Stanislav Juhaňák – Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p>
<p>www.tridistri.cz</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p>
<p> „Ještě jedno?“</p>
<p>Oter se mě sice ptal, ale současně už u číšníka jednoznačným gestem objednával další rundu. Bylo mi jasné, že až s ní skoncujeme, bude mi v krvi kolovat přesně o jeden půllitr piva a panáka alkoholu víc, než na co jsem zvyklý. Vlastně mi to ale nevadilo. Oter dostal za obilí slušnou cenu a mně se vydařil obchod roku. Za ultrastabilní paměti jsem dostal cenu, kterou jsem požadoval, o tucet balíků elektrod se přede mnou zájemci téměř porvali v rámci spontánní dražby. K tomu jsem sehnal všechny potřebné náhradní díly pro opravy strojů v osadě, většinu z nich výměnou za repasované alternátory sestavené z krámů ze šrotiště. A ještě jsem část hotovosti stačil uložit do místní pobočky První globální banky. Byl jsem sám se sebou spokojený. Vzácný pocit. A příjemný.</p>
<p>Přinesli nám další pivo a malého prcka kříšťálově čistého alkoholu; jen řetízek bublinek prozrazoval, že to není obyčejná voda. Pití vypadalo stejně skvěle jako při první rundě, přesto jsem vytáhl ze zápěstního počítače sondu a ponořil ji do džbánu. Žádné obvyklé chemické jedy, žádná radioaktivita.</p>
<p>„Seš fakt opatrnej,“ poznamenal Oter pobaveně, skoro posměvačně.</p>
<p>„Slyšel jsem o místech, kde ti první pohár nalejí poctivý a další jsou jedovaté,“ nenechal jsem se popichovat.</p>
<p>Tady ale něco takového asi opravdu nehrozilo, Postolov nebyl osada ani vesnice, ale skutečné město, navíc patřící do Městské ligy, a vypadalo to, že zákony se zde opravdu dodržují.</p>
<p>„Kočka,“ naznačil Oter směr pohledem.</p>
<p>Nebyl jsem zvyklý na to, aby dívky nebo mladé ženy bez doprovodu navštěvovaly nálevny a hospody, ale musel jsem s ním souhlasit.</p>
<p>Nemohlo jí být víc než dvacet, měla na sobě skládanou sukni až po kotníky, viděl jsem jen tmavé kožené boty s přezkami, košili měla vypasovanou a na dva horní knoflíčky rozepnutou. To kontrastovalo s vlasy spořádaně spletenými do dlouhého těžkého copu. Vlastně vypadala, jako by do třetiřadé nálevny, na lepší jsme nebyli zvyklí a ani jsme nebyli ochotni utrácet za ně peníze, nepatřila.</p>
<p>„Jo, kočka,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Věnovala mi letmý pohled, přesto to stačilo, aby mi málem zaskočilo. Možná byl delší než letmý. Míjela stůl, u kterého seděli tři muži. Jeden rozložitý, ramenatý, s obličejem poznamenaným spáleninou; druhý velký, s břichem přelévajícím se přes opasek; třetí malý s obličejem krysy.</p>
<p>Ten velký tlustý ji nečekaně chytil za paži a zastavil v pohybu tak prudce, až málem upadla.</p>
<p>V panujícím ruchu jsem neslyšel, co jí řekl, ale ona odpověděla ostrým políčkem, po kterém mu na tváři zůstala rudá stopa. Nevypadala, že by se bála.</p>
<p>Ramenatý se usmál a plácl ji přes zadek.</p>
<p>Něco na něj zavrčela, tlusťoch si ji přitáhl blíž.</p>
<p>Už jsem se naučil, že se nemám plést do cizích záležitostí, ale když ji ten jeden svíral a druhý oplácával, nedokázal jsem si pomoct. Možná za to mohlo pivo. Nebo její pohled?</p>
<p>Všimli si mě, ještě než jsem dorazil k jejich stolu. Okamžik mi všichni tři, vlastně všichni čtyři včetně jí, připadali jako zmrzlé sousoší.</p>
<p>„Takhle se muži nechovají k dámě,“ řekl jsem. „Pusťte ji.“</p>
<p>Krysák se zatvářil spokojeně, Tlusťoch se zasmál, Ramenatý se po mně natáhl. Byl mnohem silnější než já, ale nebyl jsem dnešní. V pátrání po součástkách a náhradních dílech na starých vrakovištích panovala drsná konkurence, a to mě naučilo postarat se sám o sebe. Praštil jsem ho přes loket obuškem, ne delším než dvacet centimetrů, ale s hlavou naplněnou olověnými broky. Zařval, ale přesto po mně sáhl druhou rukou. Praštil jsem ho podruhé, vší silou, tentokrát do ramene, vzápětí jsem kopem povalil tlouštíka snažícího se vstát ze židle.</p>
<p>Krysák mávl na někoho za mnou, pro jistotu jsem dupl Tlusťochovi na nárt a až potom se otočil. Od vedlejšího stolu se zvedali další tři muži, všichni podezřelá individua, já v centru jejich zájmu.</p>
<p>Věděl jsem, že mám jedinou šanci, vzít nohy na ramena.</p>
<p>Vystřelil jsem dveřmi, oni za mnou. Ještě se úplně nesetmělo, na ulicích se pohybovalo víc lidí než u nás za plného dne. Okamžitě jsem zvolnil, tady se mě pronásledovat neodváží.</p>
<p>Opak byl pravdou.</p>
<p>„Tam je!“ slyšel jsem je křičet bez skrupulí.</p>
<p>Procházející lidé se před nimi rozestupovali a jinak si jich nikdo nevšímal. Sakra. Znovu jsem zrychlil. S tímhle jsem nepočítal, ale pořád jsem si byl jistý, že jim uteču a ztratím se. Postolov byl na to dost velký.</p>
<p>Pak mi někdo, asi ze sportu, podrazil nohu. Sice jsem upadl, ale vzápětí jsem byl opět na nohou. V temné uličce, do které jsem ve snaze natáhnout zkrácený náskok zahnul, se mi tři výrostci pokusili zatarasit cestu. To už jsem ale tak nějak předvídal a bezohledně jsem mezi nimi proskočil.</p>
<p>V Postolově to chodilo jinak, než jsem předpokládal.</p>
<p>Uteču jim a schovám se někde víc ve středu města, kde je pouliční osvětlení, sídlí starosta a další bohatí lidé, změnil jsem plán.</p>
<p>Zazněl výstřel. Kulku jsem zabzučet neslyšel, ale zásah do stěny po mé pravé ruce byl až příliš blízko. Zrychlil jsem a cítil, jak mi dochází dech, vzápětí jsem zakopl. Možná kvůli únavě, možná protože se šeřilo a v ulicích panovala téměř tma.</p>
<p>Další zatáčka, křižovatka.</p>
<p>V plicích mi hvízdalo, nohy mi těžkly a zástup mých pronásledovatelů se mi stále držel v patách. Nechápal jsem to, nevypadali na běžce. K tomu mě jen těsně minulo několik kamenů vržených ze stínů okolních domů. Konečně se přiblížila záře lamp centra města. Byl jsem v bezpečí.</p>
<p>Snad.</p>
<p>Náměstí.</p>
<p>Okna výstavní radnice byla temná, ale na policejní stanici se svítilo.</p>
<p>Díkybohu.</p>
<p>Proletěl jsem dveřmi a zůstal stát před železnou mříží zabraňující vstupu dovnitř budovy.</p>
<p>„Pronásledují mě!“ vyhrkl jsem. „Banda kriminálníků!“</p>
<p>Mladík za mříží v uniformě z lesknoucí se luxusně vyhlížející látky si mě přeměřil oceňujícím pohledem.</p>
<p>„Vaše jméno, adresu a občanské číslo,“ řekl trochu překvapivě.</p>
<p>„Jmenuji se Matyáš Sanders a pocházím z Kriškové!“ prakticky jsem vykřikl, protože každým okamžikem se za mnou mohli vřítit mí pronásledovatelé.</p>
<p>„Takže cizinec,“ opáčil mladík znuděně a ztratil o mě zájem.</p>
<p>Tady mi nepomohou, došlo mi. Vběhl jsem do pasti.</p>
<p>Rozhlédl jsem se, zda někde nenajdu únikovou cestu.</p>
<p>Odněkud zevnitř stanice se nesl zvuk vzrušeného rozhovoru. Mříž byla bytelná, z palec silných armovacích prutů. Při prohlížení jsem si uvědomil, že závora dveří není zajištěná.</p>
<p>Otevřel jsem si, nechal jsem ztumpachovělého mladíka v uniformě jeho hloupým otázkám, proklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Naštěstí to byl typ zámku, který k zamknutí nepotřeboval klíč. Aspoň něco, získal jsem čas.</p>
<p>Ztratil jsem se v přítmí chodby, s minimálním zpožděním se do předsíně policejní stanice vřítili mí pronásledovatelé. Další překvapení, kriminálníci obvykle nenavštěvují policejní stanice. Schoval jsem se za roh, aby na mě nebylo vidět.</p>
<p>Zepředu se nesl zvuk hovoru, zezadu chaotické překřikování mých pronásledovatelů. Potřeboval jsem za každou cenu najít cestu pryč, abych mohl vzít nohy na ramena a vypadnout z Postolova domů.</p>
<p>Jenomže chodba vedla jen jedním směrem ke vzrušené diskusi; opatrně jsem postupoval, teď už jsem rozeznával jednotlivá slova.</p>
<p>„Prostě pokud jste muže požadovaných kvalit nesehnal, nemohu vám pomoci. A ve vězení nemám nikoho. Otázkou je, zda bych ho odsoudil k trestu, který je dle mého názoru srovnatelný s trestem smrti, vzhledem ke stavu vašeho stroje. Při vší úctě, kapitáne.“</p>
<p>Ti za mnou se zase hádali s mladíkem v uniformě, cítil jsem se jako liška lapená v noře.</p>
<p>Musel jsem to risknout.</p>
<p>„Prosím, pomozte mi,“ vpadl jsem do místnosti.</p>
<p>Stroze vyhlížející muž v šedivém oděvu připomínajícím uniformu bez jakýchkoliv distinkcí a označení seděl u stolu s policistou, podle zlatem se lesknoucích nárameníků mnohem výše postaveným než mladík ve vstupní kanceláři, společnost jim dělal rozložitý, netečně se tvářící muž. Neseděl s nimi u stolu, ale stál u protějšího okna a díval se z něj ven, jako by ho hovor nezajímal. Nebyl rozložitý, byl obrovský, uvědomil jsem si na druhý pohled.</p>
<p>„Pronásledují mě,“ podařilo se mi ještě říct.</p>
<p>Policista se na mě stroze podíval. Jedno jsem mu musel přiznat, do kanceláře mu vpadl cizinec, a on nehnul ani brvou.</p>
<p>„Mohl bych vás nechat zavřít za neoprávněné vniknutí na policejní stanici a ohrožení náčelníka,“ prohlásil povýšeně.</p>
<p>„Ale oni mě pronásledují, snaží se mě zabít, stříleli po mně,“ chrlil jsem.</p>
<p>Za sebou jsem slyšel mechanický zvuk rychle a neobratně otevíraného zámku mříže.</p>
<p>Věděl jsem, že pokud nezískám policejního náčelníka na svou stranu, dopadnu špatně.</p>
<p>„Přijeli jsme jen prodat sklizeň, hardware a nakoupit nějaké náhradní díly,“ pokračoval jsem. „Nic jiného, nepotřebujeme potíže.“</p>
<p>„Takže cizinec,“ opáčil policejní náčelník, povýšený postoj se změnil v neskrývané pohrdání.</p>
<p>Muž v šedém se po mně naopak podíval se zájmem.</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na zárubeň dveří. Stál v nich rozpačitý mladý policista, za ním tísnící se dav.</p>
<p>„Pane náčelníku, omlouvám se, že ruším, ale mám tady řadu vážných obvinění zde proti přítomnému muži. Napadení občana s újmou na zdraví, ničení majetku, útěk bez zaplacení konzumace, zatracený Oter!</p>
<p>„To není pravda, mám svědka!“ snažil jsem se zasáhnout ve svůj prospěch.</p>
<p>„Nepředpokládám, že máte tolik svědků, jako je zde přítomno poctivých občanů města!“</p>
<p>Náčelník opravdu cizince neměl rád. To už mi bylo jasné, že místní policie mi nepomůže.</p>
<p>„Říkal jste, že jste přijel nakoupit náhradní díly?“ zeptal se mě muž v šedém.</p>
<p>„Ano, jsem mechanik, starám se u nás o všechny stroje. Mám klientelu i v okolních osadách.“</p>
<p>„Hledám mechanika. Staňte se členem mé posádky, a postarám se o vás,“ naznačil krátký pohled k lidem tlačícím se do místnosti.</p>
<p>„To nemůžete!“ protestoval náčelník.</p>
<p>„Zatkněte ho,“ přikázal svému podřízenému a ukázal na mě.</p>
<p>Muž v šedém otevřel desky položené na stole, kterých jsem si předtím nevšiml. Stačil jsem jen přečíst nadpis:</p>
<p>Žoldnéřská smlouva.</p>
<p>„A přidejte k seznamu obvinění taky pokus o znásilnění!“ ozvalo se z hloučku.</p>
<p>Do čela zástupu se prodrala mladá žena, kvůli které to všechno začalo.</p>
<p>Bez čtení jsem podepsal.</p>
<p>„Pane, tento muž je členem mé posádky. Zaručuji, že se dostaví k řádnému soudu, ale do doby, než bude odsouzen, ho nevydám ze své pravomoci. Přesně podle platných dohod mezi svobodnými žoldnéři a městem. Děkuji za vaši pomoc a loučím se.“</p>
<p>Můj nový šéf zvedl z desek mnou podepsaný list; až teď jsem zjistil, že jsou to dva na sobě, jeden propisovací kopie. Kopii mi podal a originál si schoval. Opatrně jsem ho napodobil. Stále jsem netušil, zda z toho všeho uspokojivě vybruslím, zda jsem se nedostal z bláta do louže.</p>
<p>Policejní náčelník se snažil tvářit profesionálně, jeho vztek prozrazovala pouze rajčatová barva a nabíhající žíly na čele.</p>
<p>„To je vaše právo,“ potvrdil neochotně. „Vzhledem k tomu, že nejste občané tohoto města, nespadáte pod pravomoc policie,“ podíval se významně na ostatní přítomné, „a já neodpovídám za vaši bezpečnost.“</p>
<p>Větší nápovědu bandě dát nemohl. Můj nový šéf, nebo velitel, nehnul ani brvou.</p>
<p>„A teď všichni opusťte policejní stanici, nebo vás dám zatknout,“ vyzval náčelník.</p>
<p>Poté co přítomným téměř přímo řekl, že si s námi venku mohou udělat, co uznají za vhodné, neprotestovali.</p>
<p>Velký muž po celou dobu lhostejně stojící u okna zamířil k odchodu, a jakmile místnost opustili mí pronásledovatelé, velitel ho následoval. Protože jsem nevěděl, co mám udělat jiného, zařadil jsem se za ně.</p>
<p>Temné ústí dveří ven mi připadalo jako tlama obludy, která se mě chystá sežrat, na cestě mě doprovázely zlé pohledy náčelníka a jeho podřízeného.</p>
<p>Jako naschvál moc pouličních lamp nesvítilo, možná se o to už stačili postarat. Prošel jsem dveřmi, ty za mnou zaklaply se zlověstným cvaknutím, slyšel jsem zvuk otevírané špehýrky. Náčelník byl zvědavý. Alespoň nějaká lidská vlastnost mu nechyběla.</p>
<p>Pronásledovatelé na nás čekali prakticky hned u stanice rozmístěni do nepravidelného půlkruhu. Bylo jich mnohem víc než uvnitř; zaregistroval jsem, jak si dívka z nálevny vyměňuje pár slov s Krysákem. Ramenáč se držel v pozadí, v mizerném světle vypadal bledší než smrt, jednu ruku měl v provizorním závěsu. Dvě rány obuškem mu daly zabrat. Bylo mi jasné, že dopadnu hůř, mnohem hůř. Pokud přežiji.</p>
<p>Velký muž zamířil k Tlusťochovi, který si ostentativně plácal do dlaně malým dřevěným obuchem. Dimenzovaným na přerážení kostí, přišlo mi. Při dokroku obr bez nápřahu ležérně vystřelil rukou vpřed a zasáhl velké nafouklé břicho. Následně využil Tlusťochova zhroucení a narazil si jeho tvář na koleno. Praskání chrupavky a kostí jsme všichni slyšeli naprosto zřetelně.</p>
<p>Všechno se odehrálo tak rychle, že se nikdo nestačil hnout. Velký muž pokračoval v původním směru pohybu a kopem na koleno poslal k zemi dalšího muže. To už se na něj vrhli všichni z nejbližšího okolí. Netušil jsem, jak to udělal, ale nejrychlejšího z nich kolem sebe protáhl, jako by sám byl nějakým velkým válečným strojem, a znásobenou silou ho vrhl proti jeho kumpánům. O zlomek sekundy později ho jako ještě ničivější zbraň následoval.</p>
<p>Disponoval neskutečnou silou, rychlostí, ale sám to nemohl zvládnout. Vrhl jsem se do rvačky za ním, o spánek se mi otřela pěst, něco mě nabralo do žeber. Čelem jsem rozdrtil velký nos, strhl chlapa pod sebe, dupnul mu do obličeje, pak mě někdo srazil k zemi. Vykopl jsem proti přibližujícím se nohám, se štěstím zasáhl rozkrok a zase se překulil na nohy.</p>
<p>V dalším šílenství mě zastavilo až cvakání natahovaných závěrů zbraní. Všichni jsme ztuhli jako sochy.</p>
<p>Krysák držel v ruce automatickou zbraň, zřejmě ji předtím ukrýval pod kabátem, další ozbrojení kumpáni se ukrývali někde za ním.</p>
<p>„Myslím, že tohle je nejvyšší eso,“ pronesl spokojeně.</p>
<p>„Maximálně král,“ ozval se suchý hlas, který už jsem dokázal jednoznačně identifikovat.</p>
<p>Velitel držel v ruce masivní revolver a mířil jím Krysákovi na hlavu.</p>
<p>Byla to na pohled až zbytečně velká zbraň a přes zjevnou hmotnost ji držel naprosto nehybně.</p>
<p>Krysák se podíval na zbraň, zpět na žoldnéře.</p>
<p>Nevypadal vystrašeně.</p>
<p>„Takový kanón máte na slony?“</p>
<p>Luskl prsty, ze tmy vystoupili další muži, ti už měli zbraně připravené. Pistole, ale na nás to bohatě stačilo.</p>
<p>„Stejně bych řekl, že mám eso,“ vypadal Krysák spokojeně.</p>
<p>Ve tváři velitele se nepohnul ani sval a obrovský revolver v jeho ruce dál mířil na Krysákovu hlavu.</p>
<p>„Jak jsem řekl, maximálně král,“ zopakoval žoldnéř.</p>
<p>Z temnoty se ozval zesilující šum, který jsem už nějakou dobu registroval.</p>
<p>Pak jsem rozeznal měkké staccato keracelových pásů, podobných těm, které používáme na nejsilnějších traktorech. Tohle ale znělo jinak. A chyběl mi rachot motoru.</p>
<p>Už to slyšeli všichni a otáčeli se po zvuku.</p>
<p>Ze tmy se vynořila obrovská temná masa, lidé před ní začali mimovolně ustupovat. Zastavila těsně za velitelem, na pancíři se rozsvítily obrysy integrovaných reflektorů, které ze tmy neomylně vytáhly Krysáka a jeho lidi. V odraženém světle jsem viděl hlavně kulometů s dokonalou mechanickou plynulostí sledující každý jejich pohyb. Masivní dlouhý kanón čněl nad námi kamsi do tmy.</p>
<p>Tank. Největší, jaký jsem kdy viděl. Mělo mi to dojít, když šla řeč o žoldnéřích, tihle patřili mezi elitu, tankmeni.</p>
<p>„Máte tři sekundy na to, abyste zmizeli,“ řekl velitel stále svým typickým hlasem bez emocí. „Pak budete mrtvi. A jen pro jistotu připomínám, disponuji velmi citlivými přístroji pro noční vidění.“</p>
<p>Silueta Postolova se za námi postupně ztrácela v linii horizontu. Seděl jsem na předním krytu pravého pásu na deset centimetrů silné termistyrénové desce připevněné k pancíři lepidlem, sloužící jako polstrování. O kus dál jsem si přilepil úchyty pro nohy a jeden pro ruce, pro případ, že bychom museli jet terénem. Pokud by došlo na skutečně drsnou jízdu, na svém místě bych se ale ani tak neudržel. I přes brýle s těsnými bočnicemi jsem měl oči plné prachu a zadek mě přes mou měkkou podložku začínal bolet. Motor měl ale stále uspokojivý zvuk, a to bylo to nejdůležitější, alespoň pro mě.</p>
<p>Ohlédl jsem se a přehlédl konvoj. Jeli jsme v čele, pak následovalo dvanáct obchodních kontejnerových tahačů prostřídaných užitkovými pancéřovanými vozy s vybavením, náhradními součástkami a zásobami pohonných hmot, po stranách nás jistila rychlá vozidla se základní balistickou ochranou, a formaci uzavírali tři obrněnci, každý obsazený silně ozbrojenou žoldnéřskou posádkou. Ještě dále okolo konvoje kroužily terénní vozy personálu obchodníků, odhadoval jsem ale, že je jen otázkou času, než je přestane bavit kodrcání po nerovnostech a zařadí se na cestu. Ve svém výčtu jsem vynechal dva šestikolové pancéřované a současně luxusní stroje majitele karavany pana Camuvieliho a jeho dcery Nataši Camuvieli. A také osobní obrněnci dalších dvou obchodníků, kteří se ke konvoji přidali na poslední chvíli. Ty byly o něco menší, ale také disponovaly jistou palebnou silou.</p>
<p>K pravému boku tanku se přiblížil terénní vůz Herberta Camuvieliho, synovce pana Camuvieliho. Včera večer jsem ho porazil v partii šachu, ke které si mě vybral, protože nenašel nikoho jiného, kdo by si byl ochoten zahrát. Kupodivu ho porážka nenaštvala, právě naopak.</p>
<p>„To vaše sedadlo mi připadá trochu nepohodlné,“ řekl poté, co mě pozdravil posunkem.</p>
<p>„Je nepohodlné,“ připustil jsem.</p>
<p>„Pokud se vám nechce sedět na své pancéřované obludě, přesedněte si ke mně,“ hulákal na mě a připadal mi přitom naprosto spokojený. Určitě neměl oči plné písku jako já.</p>
<p>„Nemohu, mám hlídku,“ odpověděl jsem mu. „Dostal jsem rozkazy.“</p>
<p>„Jasně, taky někdy plním rozkazy!“ zakřičel.</p>
<p>Musel jsem obdivovat, jak bravurně a zdánlivě bez vědomé snahy udržuje od valícího se tanku konstantní vzdálenost.</p>
<p>„Tak tedy večer, ale kdybyste změnil názor, mávněte na mě!“</p>
<p>„Platí,“ rozloučil jsem se s ním.</p>
<p>Před námi jsem rozeznával pár terénních nerovností, které sice odpružení podvozku snadno zvládne, ale já se na ně budu muset soustředit.</p>
<p>Herbert Camuvieli přidal plyn a zmizel v oblacích prachu. Čekalo nás stoupání, znovu jsem se zaměřil na zvuk motoru.</p>
<p>Těžařské automaty, půdní procesory, traktory i všechny zemědělské i zemědělné stroje jsem opravoval jako na běžícím pásu a byl jsem v tom dobrý. Možná nejlepší v širokém okolí. Tenhle tank však byl něco naprosto jiného, kus technologie z jiného věku, hardware z minulosti.</p>
<p>Té noci, kdy jsem se upsal kapitánovi Oliveru Knispelovi ke službě a on mi za to zachránil život, mi tank připadal jako neporazitelné válečné monstrum. Už následujícího rána jsem však zjistil, že je to prakticky boje neschopný vrak. Ne že by přišel o staré pokročilé vojenské technologie, ale chybělo mu srdce – zdroj energie, motor. K místu šarvátky té noci dojel na poslední zbytky energie ukryté v jeho zapouzdřeném zdvojeném akumulátoru. Pochyboval jsem, že v nich zůstalo dost šťávy pro přístroje nočního vidění nebo pro obsluhu kulometů a dalších zbraní. Kapitán však mluvil dokonale přesvědčivě, a to stačilo. Vlastní motor, z mého pohledu vysoce sofistikovaná turbína vybavená nadstavbou, jejíž účel jsem ani nedokázal odhadnout, byl roztavený. Zevnitř roztavený, někdo z něj ždímal výkon, na který nebyl stavěný. Jak se to stalo, mi nikdo neřekl a já se sám neptal.</p>
<p>Mým prvním úkolem bylo zprovoznit motor, v prvních dnech alespoň záložní zdroj energie. Útok postolovské sebranky jsme odrazili s pomocí parního stroje, který jsem nainstaloval, zprovoznil a propojil s dobíjením akumulátoru hned následujícího dne poté, co jsem podepsal smlouvu. Byla to brutální instalace, ale energie poskytla dost, nejhorší bylo permanentně shánět tuhá paliva.</p>
<p>Následující měsíc jsem strávil hledáním a posléze instalací šestnáctiválcového dieselového agregátu. Součástí jeho zprovoznění bylo množství úprav od výroby nového profilu dna pístů, přes úpravu spalování a kompletní přepracování elektroniky. Všechno kvůli tomu, aby motor poskytoval maximální výkon při minimální spotřebě. Jak moc to bylo pro kapitána důležité, jsem pochopil až poté, co jsme místo kávy pili k snídani a večeři jen slabý cikorkový odvar. Marlon, náš řidič, mi s rezignovaným pokrčením ramen vysvětlil, že všechny peníze padly na mnou požadovaný materiál. Ale ani on neprotestoval ani slovem. O pár dní později, kdy kapitán získal novou zakázku, se situace o řád zlepšila. A to ještě nebyla opravena hlaveň. To byl můj druhý hlavní úkol. I s tím jsem se postupně vypořádal, ale otázka, jak dobře, mi občas rušila klidné spaní.</p>
<p>Právě protože jsem byl odpovědný za zprovoznění a přestavbu motoru, naslouchal jsem teď každému podezřelému zvuku linoucímu se z útrob našeho stroje. Našeho stroje. Stačil měsíc, a můj původní život byl ten tam. Žoldnéřská smlouva, kterou jsem podepsal, neměla časové ohraničení. Skončit mohla ekonomickým vypořádáním, zraněním s následným postižením zabraňujícím výkonu služby, smrtí nebo dohodou obou stran. Ekonomické vypořádání bylo založeno na množství komplikovaných vzorců, kde převážnou většinu vstupů představovaly náklady na přijetí nového člena týmu. Nesnažil jsem se do nich proniknout, zpětně to vlastně nemělo cenu. A kapitán nevypadal na někoho, kdo by snadno propouštěl muže ze svých služeb. Možná jednou, až přijde ten správný čas, se zeptám. Teď jsem se mu cítil zavázán, zachránil mi život.</p>
<p>Ozvalo se zabušení na pancíř. Ještě jsem dobře neuměl používat interkom a občas jsem oslovoval lidi chybně. Na krytu levého pásu v mnohem lépe zhotoveném provizorním sedátku, nebo spíš lůžku, se vezl náš první střelec Erich Katzinski. Možná proto mě upozornil mimo okruh. V Postolově jsem s ním spolupracoval nejčastěji, protože řídicí systém palby měl na zdroj energie velmi specifické požadavky. Kapitán po něm požadoval, aby mi byl naprosto k dispozici, až jsem získal dojem, že je Katzinski z nějakého důvodu šikanován. Poté co jsme dokončili naladění systému, první střelec zmizel. Nikdo jeho nepřítomnost nekomentoval, až po třech dnech se ostatní sebrali a přinesli ho z města opilého do komatózního stavu. Po dvou dnech strávených na lůžku se pak dal dohromady a teď, první den na cestě, vypadal nejnormálněji za celou dobu, co jsem ho znal.</p>
<p>Postavil jsem se, abych na něj viděl přes korbu tanku. Jako obvykle měl na hlavě naraženou sepranou khaki kšiltovku, kterou nikdy neodkládal. Maximálně u ní měnil kšilty.</p>
<p>„Tam, viděls?“ ukazoval mi.</p>
<p>Následoval jsem naznačený směr. V dálce, ve zvolna stoupající planině zvrásněné mírnými pahorky, mezi nimiž se cesta vinula, jsem zahlédl pohybující se lesklou skvrnu. Proč ji nezaregistrovaly systémy tanku? Možná ji detekovaly, jen se nikdo neobtěžoval mě o tom informovat. Vytáhl jsem vlastní dalekohled, zázrak konvenční optiky. Ani doma jsem bez něj nikam nevycházel. Najít cíl na pohybujícím se tanku bylo obtížné, ale nakonec jsem to zvládl. Akumulátor přístroje byl plně nabitý, elektrostatické pole okamžitě zformovalo kapalné čočky do příslušného tvaru a zaostřilo.</p>
<p>Mohl to být tupý mech, mechanoid řízený počítačem a jednoduchým programem. Podle toho, jak chytře se pohyboval, jsem ale tipoval, mnohem chytřejšího bota. Takového jsem ale dosud nikdy neviděl. Velký jako kavkazský ovčák a podobně robustně stavěný. Jak se zastavil na kamenném ostrohu jednoho z pahorků a soustředěně sledoval konvoj, naháněl strach. Já byl zvyklý pouze na mechanoidy s primitivními řídicími algoritmy, nebo malé boty, kteří se občas zatoulali do naší oblasti. Po zamračeném dni a dlouhé noci je bylo obvykle možné všechny bez velkého rizika posbírat, jejich opotřebované akumulátory moc nevydržely. A většinou byli celkově k nepotřebě, z mizerných slitin, elektronika té nejnižší kvality, až se člověk divil, že vůbec fungují. Pohrobci dávné války.</p>
<p>Dělová věž se pootočila, i když hlavně zbraní zůstaly v cestovních polohách.</p>
<p>„To Rigajev, je zvědavý jako vždy,“ uklidnil mě Kaztinski a zmizel mi ze zorného pole, jak se znovu uložil na lehátko.</p>
<p>Ivan Beljejevič Rigajev byl další člen posádky. Když jsem se ho ptal, co vlastně dělá, dostal jsem jen vyhýbavou odpověď. Postupně jsem si o něm udělal obrázek. Byl to specialista na zajištění životních podmínek, odborník na detekci a neutralizaci škodlivých látek všech možných druhů: chemických, mutačních a radiačních jedů. A pomocný navigátor.</p>
<p>Zbytek dne proběhl bez dalších vyrušení. S krátkou zastávkou na doplnění vody a pohonných hmot v obchodní stanici, která se jednoduše jmenovala Na cestě, jsme toho dne urazili slušných dvě stě dvacet kilometrů.</p>
<p>Po zastavení, kdy ostatní začali chystat tábor, jsem se věnoval motoru a také jsem si už poněkolikáté prohlédl podvozek.</p>
<p>Šestnáctiválec po celou dobu pracoval jako hodinky, jeho provozní teplota se ustálila na spodní hranici ideálního rozsahu, jaký jsem si stanovil. Křivka točivého momentu se posunula ještě o sedmdesát otáček dolů, mohl jsem snížit standardní provozní otáčky. A reálná spotřeba paliva vůči mému prvotnímu odhadu klesla – tady jsem si nejvíc oddechl, má piplavá práce se vyplatila. Laborace s ideálním nastavením motoru byla možná díky tomu, že výkonný diesel vlastně sloužil jen k dobíjení akumulátoru. Všechny systémy tanku včetně vlastního motoru poháněla elektřina. Při ekonomickém režimu, který jsme dnes udržovali, náš akční rádius výrazně přesahoval tisíc kilometrů. A to jsme dnes ještě tankovali. Proč byl původně akumulátor spřažen s turbínou, mi nedávalo smysl, snad jen kdyby někdo požadoval nárazově abnormální výkon.</p>
<p>Na podvozku bylo nejvíc patrné, že celý tank je produktem technologie, o kterou jsme už dávno přišli. Vyrobený z materiálů připomínajících ocel, ale ne ze skutečné oceli, zdánlivě z jednoho kusu, kdy jedna jeho část bez zjevných spojů, ať už šroubových, nýtovaných, svařovaných či lepených, navazovala na druhou. Po celodenní práci měly být dynamické části pružení alespoň zahřáté, ale při dotyku chladily a zdály se nedotčené cestou jako vždy. Jako obvykle jsem provedl standardní kontrolu napjatosti pásů, čepů jednotlivých článků a všech kol, pojezdových, napínacích a hnacích.</p>
<p>Pomalu jsem začínal chápat, proč kapitán na tanku tak lpí. Pravděpodobně by v celém, lidmi obyvatelném světě nedokázal získat lepší. A bylo mi jasnější, jak jsme před čtvrstoletím v poslední velké válce dokázali stroje porazit. S více takovými stroji to bylo možné.</p>
<p>Sepsal jsem své technické hlášení a poslal ho interkomem na velitelské stanoviště. Kapitán Knispel toho přiliš nenamluvil a v době klidu dával přednost písemným hlášením. Vlastně jsem z něj získával dojem, že se lidské komunikaci, pokud to bylo jen trochu možné, vyhýbá.</p>
<p>„Sandersi!“ zahulákal na mě z venku Cyr.</p>
<p>Celým jménem Arthur Cyr, druhý střelec a zbrojmistr, současně také největší a nejsilnější muž posádky. A k tomu dokonalá mlátička. Právě on se bez jakýchkoliv skrupulí vrhl proti Krysákovu gangu. Kdyby nakonec nedošlo k trumfování o největší palebnou kapacitu, věřil jsem, že by je dokázal zahnat na útěk. Moc toho nenamluvil, ale zastal každou práci, a když někdo potřeboval, pomohl mu. Marlon, náš hlavní řidič, toho občas zneužíval. Všiml jsem si, že Cyr si to uvědomuje, ale nijak to neřeší.</p>
<p>„Už jdu!“ zahulákal jsem a začal se škrábat z kokpitu ven.</p>
<p>První týden jsem byl samá modřina a šrám, ale teď už mi úzký průlez z mého stísněného pracovního místa nedělal problém. Pochyboval jsem ale, že by se jím protáhl Cyr.</p>
<p>Čekal na mě venku, přes ramena přehozená segmentová těla trojnohých hlídačů. Čekala mě poslední povinnost dnešního dne – zabezpečení perimetru pro noční odpočinek. Sebral jsem předávaný náklad a trochu podklesl v kolenou. Deset hlídacích trojnožek vážilo třicet kilogramů. Cyr jich nesl dvojnásobek.</p>
<p>„Chci, aby se karavana utábořila v těsnější formaci, takhle nejsem schopen zaručit bezpečnost,“ zaslechl jsem strohý bezemoční hlas našeho kapitána.</p>
<p>Stál na druhé straně tanku, a proto jsem ho neviděl.</p>
<p>„Nebudete rozkazovat, kde se moji muži mají utábořit!“ druhý diskutér zněl vztekle.</p>
<p>Podíval jsem se na Cyra, ten lhostejně čekal, až si srovnám své břemeno a budu ho následovat. Vykoukl jsem, s kým kapitán diskutuje.</p>
<p>Byl to Varen Brigg, velitel osobní stráže našeho zaměstnavatele. Brigg byl velký hřmotný muž, který dokázal své muže srovnat do latě jediným pohledem. Chodil oblečený v uniformě v maskovacích barvách, nikdy neodkládal velkou automatickou pušku a na opasku měl tři granáty. Považoval jsem to za pózu.</p>
<p>„Pak tedy musíme konzultovat pana Camuvieliho,“ pokračoval kapitán v debatě svým typickým nezúčastněným tónem.</p>
<p>Odhadl jsem délku formace, kterou bychom měli pokrýt detekčními čidly, pokud by zůstala na noc taková, jaká právě byla. Podle toho, co jsem si načetl v manuálech, by to i tak šlo.</p>
<p>Podíval jsem se na Cyra, abych mu to řekl.</p>
<p>„Byl by to jen jednoduchý nejištěný okruh,“ přesně odhadl, co mám na mysli. „A kapitán si to očividně nepřeje.“</p>
<p>Náš velitel s Varenem Briggem odešli směrem k osminápravovému luxusnímu kolosu majitele konvoje. Aniž bychom se na tom s Cyrem domluvili, opřeli jsme se každý o jedno kolo tanku a čekali na výsledek.</p>
<p>Netrvalo to dlouho. Rozhovor s naším chlebodárcem jsme sice neslyšeli ani neviděli, ale brunátná tvář Brigga, který okolo nás rázoval vzteklým krokem pryč, mluvila za vše.</p>
<p>Všechny vozy konvoje se vzájemně přiblížily a uspořádaly do tří souběžných linií. Zaregistroval jsem, že několikrát přitom málem došlo ke kolizi. Taková operace chtěla nacvičit.</p>
<p>Přestal jsem přemýšlet a dal se s Cyrem do práce.</p>
<p>Umísťování sond a kontrola jejich zapojení nám zabrala hodinu, i když vše šlo jako na drátkách. Při návratu na nás čekala horká káva a slanina škvířící se na naftovém vařiči. Kompresor zajištující dokonalé spalování tiše šuměl, výfukové potrubí bylo postaveno tak, aby zplodiny hoření byly vypouštěny v dostatečné vzdálenosti, úzký proužek šedého dýmu byl pohledem sotva patrný.</p>
<p>Dnes vařil Marlon. Pokud překonal svou lenost, byl z nás nejlepší kuchař a z mála dokázal vykouzlit opravdové dobroty. Rigajev seděl na rohoži se zkříženýma nohama a sledoval displeje na dvou detekčních kostkách umístěných na trojnožkách zaražených do země před ním, mezi rty nezapálenou cigaretu.</p>
<p>„Dobré místo,“ zhodnotil svá měření. „Minimální kontaminace.“</p>
<p>Katzinski ukázal na konvici položenou na zemi kousek od vařiče.</p>
<p>„Káva je hotová,“ prozradil.</p>
<p>Celý den bylo horko a já si mnohokrát představoval doušek něčeho studeného. Teď, krátce po setmění, jsem se ale na horký nápoj začal okamžitě těšit.</p>
<p>Marlon otočil naplocho seříznutou klobásu, prozkoumal její povrch a pak do oleje přihodil z dřevěného prkýnka nakrájenou směs.</p>
<p>„Co to je?“ okamžitě se ze zamyšlení probral Rigajev.</p>
<p>„Divoká cibule, pažitka. Říkal jsi přece, že je to tady čisté,“ odpověděl mu skoro posměšně Marlon.</p>
<p>„Ale tys to natrhal dříve, než jsem to zjistil!“</p>
<p>„Nemusíš to jíst, zbude víc na ostatní,“ pokrčil Marlon rameny.</p>
<p>Nechal jsem je jejich popichování. Rychle se stmívalo. Nebyl jsem na to zvyklý, doma jsem se v tuto dobu obvykle vyskytoval v dílně či garáži, obklopen umělým světlem.</p>
<p>Silným umělým světlem, podobně jako všichni ostatní. Možná proto, abychom zaplašili tmu a strach, který přinášela.</p>
<p>Z dálky se ozvalo zavytí. Mohl to být skutečný pes nebo vlk, nebo také strojový pes – vlk, prostě mech. Nedokázal jsem to rozlišit.</p>
<p>Jídlo začalo vonět a kupodivu jsem v něm necítil jako hlavní část klobásu, ale spíš Marlonovy další příměsi. Začaly se mi sbíhat sliny.</p>
<p>„Pánové?“</p>
<p>Kapitán přišel tak tiše, až jsem se lekl; nechápal jsem, jak to dělá.</p>
<p>„Jsem pozván na večeři k panu Camuvielimu, uvítal bych doprovod. Není to rozkaz.“</p>
<p>„Ale brzy bude, pokud se nikdo dobrovolně nepřihlásí,“ uchechtl se Marlon polohlasem, ale tak, aby to slyšel i sám Knispel.</p>
<p>Ostatní dělali, že kapitána neslyší. Trochu lítostivě jsem se podíval na naši večeři, Marlon se překonal. Ale má zvědavost byla silnější.</p>
<p>„Já bych šel,“ navrhl jsem, i když jsem předpokládal, že budu odmítnut. Přece jen jsem byl nováček.</p>
<p>„Dobře, za deset minut odchod,“ určil kapitán.</p>
<p>„A pak že prý to není rozkaz,“ znovu se uchechtl Marlon.</p>
<p>„Není,“ potvrdil kapitán, jako by nechápal narážku.</p>
<p>„Očekává se ode mě něco zvláštního?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Společenských setkání, pokud jsem nepočítal tancovačky, které se standardně zvrhávaly v téměř plánované rvačky mladých mužů, jsem se zatím příliš neúčastnil.</p>
<p>Kapitán se nad mou otázkou vážně zamyslel.</p>
<p>„Konverzovat. Obávám se, že konverzace na mě bude až příliš.“</p>
<p>Překvapil mě, současně jsem se cítil rázem mnohem nejistěji.</p>
<p>„To by asi byl Marlon lepší kandidát,“ zkusil jsem vycouvat.</p>
<p>„Vařím,“ zareagoval ten bryskně na moji poznámku.</p>
<p>„Tak to máš smůlu,“ pronesl od svého displeje Rigajev. „Camuvieliho dcera je skutečně výstavní kočka a má okolo sebe spoustu dalších kočiček, které jsou o poznání dostupnější.“</p>
<p>Marlon okamžik vypadal, že toho opravdu lituje, pak se ale soustředil na přípravu jídla.</p>
<p>„Někdy jindy a někde jinde. Na Camuvielim se mi něco nelíbí. Vlastně ani ne na něm, spíš na jeho dceři.“</p>
<p>„Kyselá závist,“ ocenil Rigajev a dál se věnoval svým přístrojům.</p>
<p>Marlon na rozdíl od ostatních členů posádky nebyl skoupý na slovo. Naneštěstí se tematicky obvykle věnoval ženám a svým úspěchům u nich. Na druhou stranu, určitě nebyl hloupý, spíš mnohem chytřejší než já, a všímal si věcí, které já nevnímal. Umínil jsem si, že se ho na jeho poznámku týkající se Camuvieliho později zeptám.</p>
<p>Moc oblečení jsem neměl. Jeden overal na práci, kalhoty a dvě košile – vlastně taky na práci. K tomu praktickou vestu s množstvím kapes a třičtvrtě kilogramu funkčního spodního prádla. Dál jsem nafasoval neprůstřelný komplet, o který jsem se každou chvíli praštil, ať jsem ho ve svém tankovém kokpitu zavěsil jakýmkoliv způsobem. A také na můj vkus až moc velkou automatickou pistoli s dlouhým zásobníkem, který mi neustále překážel. Naštěstí jsem k ní dostal i kratší zásobník. Po chvíli váhání jsem zbraň nechal na jejím místě v kokpitu. Připadal bych si s ní směšně. V neprůstřelném kompletu bych asi zaujal, ale také se mi nezdál vhodný ke společenskému setkání. Spokojil jsem se s kalhotami, košilí a trochu jsem si opucoval boty.</p>
<p>Camuvieliho lidé uměli vykouzlit pohodlí a luxus i při provizorním táboření. Stačily k tomu tři stoly potažené ubrusem, jídlo, baterie lahví a nonšalantní šum konverzace. Jídlo bylo servírované na prvotřídním nádobí a cabernet z Jihodolu v lahvích ze skutečného skla. Dosud jsem nikdy nepil víno ze skleněných lahví, bylo příliš náročné na transport.</p>
<p>„Á, kapitán Knispel, těší mě, že jste si našel čas,“ obrátil se k nám sám Camuvieli.</p>
<p>Byl to muž průměrné výšky se sklonem ke kulatosti a na obchodníka překvapivě vstřícným výrazem. Všiml jsem si ale, že jeho lidé vykonávají rozkazy rychle a přesně, aniž by je k tomu potřeboval nějak pobízet.</p>
<p>Přátelským gestem do hovoru přizval další dva muže.</p>
<p>„Pánové Anton Wruise, Grehem Deheb,“ představil je, „kteří se na poslední chvíli přidali k naší karavaně a propůjčili jí tak ještě větší sílu a odolnost.“</p>
<p>Knispel naznačil strohou úklonu.</p>
<p>„Zaregistroval jsem, že máme o několik nákladních vozů víc než v původních propozicích. Mohu do svých plánů počítat i s vašimi muži? Pokud mají vojenský výcvik?“</p>
<p>Deheb a Wruise se po sobě podívali.</p>
<p>„Podílíme se na nákladech konvoje včetně zajištění bezpečnosti,“ odpověděl Deheb trochu nakvašeně.</p>
<p>Zjevně se mu nechtělo svěřovat jediného muže pod cizí velení.</p>
<p>„Mí lidé jsou dobře vycvičení a ozbrojení,“ zareagoval Wruise o poznání věcněji.</p>
<p>„Můžete u drinku probrat podrobnosti a optimalizovat společný postup,“ doporučil jim Camuvieli. „Bude to ku prospěchu nás všech. Omluvte mě, pánové, na chvíli.“</p>
<p>Odešel a odkryl mi výhled na tři mladé ženy diskutující kousek za stoly s pohoštěním. Tedy Rigajev opravdu nelhal. Jedna byla dlouhovlasá zrzka s postavou tvaru přesýpacích hodin, druhá nakrátko ostříhaná blondýna a třetí tmavovláska. Na sobě měla dlouhý kabát, do kterého se choulila, jako by jí byla zima, a přišla mi trochu smutná. Nebo unavená.</p>
<p>„Á, naši ochránci,“ vyrušil mě z pozorování hřmotný muž v maskovací uniformě.</p>
<p>V ruce držel skleničku a vypadal, že je to jen jedna z celé předchozí dlouhé řady. Kapitán na něj krátce pohlédl, pochopil jsem, že ho dobře zná. O krok v pozadí se držel Varen Brigg, ten se po předchozím jednání s mým velitelem nechtěl zjevně pouštět do žádné další debaty.</p>
<p>„Major Cautski, velitel ozbrojených sil pana Camuvieliho,“ představil ho Knispel, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to říká kvůli mně.</p>
<p>„A to je kdo?“</p>
<p>Cautski se na mě opovržlivě podíval a hodil do sebe skleničku na ex. Muž z Camuvieliho personálu pro tuto příležitost oblečený do tmavého saka s bílým motýlkem k nám přispěchal, nabídl mu další sklenku a pří té příležitostik obsloužil kapitána i mě.</p>
<p>„Matyáš Sanders, vynikající mechanik,“ představil mě kapitán.</p>
<p>„Musíš být dobrý, jinak bys tu trosku nerozchodil.“</p>
<p>Cautski opovržlivě máchl směrem k siluetě našeho tanku.</p>
<p>Musel mít dobré informace, protože o dřívějším stavu motoru jsme se nijak nešířili.</p>
<p>Deheb a Wruise pozorně naslouchali, zaregistroval jsem, že naším směrem zamířily i tři ženy.</p>
<p>„Není to troska,“ odpověděl jsem studeně.</p>
<p>Po měsíci urputné práce jsem byl na své dílo hrdý.</p>
<p>„Měl jsem za to, že nás bude doprovázet těžký tank s patřičnou palebnou kapacitou, ale ten váš stroj se tak jen tváří. Je to prostě napůl vrak,“ nenechal se zastavit Cautski. „Má poškozený kanón, jedete na vyměněný diesel; musíte mít neskutečnou spotřebu. Pochybuji, že s námi udržíte krok po celou cestu. Ale nepočítejte s tím, že vám přenechám něco ze svých palivových rezerv!“</p>
<p>Jeho proslov Deheba i Wruise viditelně znepokojil.</p>
<p>Podíval jsem se na kapitána, ten však nevypadal, že by hodlal odpovědět, zdál se ztracený v myšlenkách někde daleko, nebo hluboko.</p>
<p>„Nebudeme potřebovat ani deci vaší nafty,“ odsekl jsem popuzeně. „Náš motor je vynikající, dokonale seřízený a nemrhá palivem tak jako vaše agregáty. Stačí se podívat na výfukové plyny, nebo si jen čichnout.“</p>
<p>Má strohá odpověď mi vysloužila pozornost, po které jsem netoužil, ale nedokázal jsem se zastavit. Tank byl stroj z jiného věku a málokdo si dokázal představit, co všechno dokáže.</p>
<p>„Pokud nás někdo nebo něco napadne a bude mít k dispozici cokoliv účinnějšího než kulomet, budete bez tanku ztraceni.“</p>
<p>„Naše vozy mají RHA ekvivalent deset centimetrů!“ odsekl pohrdlivě Cautski.</p>
<p>To mě trochu překvapilo, podcenil jsem je, předpokládal jsem, že jsou chráněné jen standardní ocelí, tak silný konvenční pancíř by neunesly.</p>
<p>„Skla mají stejný RHA{1} ekvivalent? A kola?“ zareagoval jsem otázkou.</p>
<p>Podle kyselého výrazu Cautského jsem trefil hřebík na hlavičku.</p>
<p>„Ale stejně nesplňujete parametry poctivého těžkého tanku,“ nenechal se zastavit.</p>
<p>„To je diskutabilní, záleží na použité normě,“ probral se překvapivě kapitán ze svého zamyšlení.</p>
<p>Netušil jsem, že existují nějaké normy týkající se staré vojenské techniky, ale mlčel jsem. „Se všemi skutečnostmi týkajícími se našeho technického vybavení byl pan Camuvieli seznámen a byly brány v potaz při uzavírání smlouvy. Měl byste je mít někde ve svých podkladech,“ pokračoval Knispel.</p>
<p>„Jinými slovy, Camuvieli ušetřil,“ zhodnotil to kysele Wruise.</p>
<p>„A proto jste ušetřili i vy, nikde jinde byste tak lacino místo v dálkovém konvoji nezískali,“ vmísil se do debaty opět Camuvieli, který se mezitím vrátil ze své pochůzky.</p>
<p>„Předpokládal jsem, že nás bude chránit plně vyzbrojený tank odpovídající svou kvalitou strojům z Hanturiho války,“ tvářil se nespokojeně Deheb.</p>
<p>Camuvieli se na oba obchodníky zeširoka usmíval a kývl na číšníka, ať přinese pití.</p>
<p>„Takhle to ve smlouvě určitě nestojí, specifikace tanků z Hanturiho války mi není známa. Navíc ta událost je už historie a stala se legendou.“</p>
<p>Camuvielli pokrčil rameny a udělal gesto, jako by téma nestálo za další hovor.</p>
<p>„Pánové, dost obchodování, dáme si něco k pití. Na dobrou náladu, čeká nás dlouhá cesta, měli bychom spolu vycházet co nejlépe.“</p>
<p>Odpoutal jsem se od společnosti a zamířil ke stolům s jídlem. Celá konverzace za moc nestála a málem jsem se pohádal, doufal jsem, že se odškodním u jídla. Naložil jsem si na talířek pár chutně vyhlížejících a ještě lépe vonících věcí, o nichž jsem jen matně tušil, co jsou zač. Chutnaly ještě lépe, než vypadaly, tohle nebylo nic rostlinného původu a ani průmyslově produkovaná živočišná bílkovina, ale skutečné maso z tvora, který kdysi běhal a dýchal. Takové pohoštění muselo být neskutečně drahé. Nechápal jsem, proč Camuvieli šetřil na penězích při nájmu žoldnéřů, a přitom tolik utrácel za luxus. Ale lidé se velmi často chovají nelogicky, na to jsem si už zvykl. Nebo byla kapitánova cena tak vysoká, že exkluzivní jídlo představovalo jen zanedbatelnou položku.</p>
<p>Rozhlížel jsem se a přitom uvažoval, zda se pokusím, zda se odvážím vyhledat ty tři mladé ženy, přesněji jednu konkrétní z nich. Nebo si podrobněji prohlédnu Cautského vozy. Těsná formace a probíhající párty k tomu skýtaly ideální příležitost. Vzhledem k tomu, že jsem trojici nikde neviděl, to vypadalo na prohlídku techniky.</p>
<p>„Prý jste opravdu dobrý mechanik,“ ozvalo se mi za zády.</p>
<p>Otočil jsem se a spatřil je všechny tři u vedlejšího stolu. Musel jsem být hodně zamyšlený, když jsem je neslyšel přicházet. Podle toho, jak se tvářily, se ale možná snažily si ze mě vystřelit a schválně přišly potichu. Mluvila dlouhovlasá zrzka.</p>
<p>„Myslela jsem si, že to se člověk učí celá léta, a ta vám ještě chybí,“ blondýnka se uchichtla.</p>
<p>„Opravuji stroje od dětství. Také je studuji,“ vysvětlil jsem. „Bez nich nevypěstujeme žádnou úrodu.“</p>
<p>„Takže zemědělec?“ opáčila s nádechem pohrdání blondýnka.</p>
<p>Tmavovláska v ruce držela skleničku, se kterou jemně kroužila a zamyšleně mě pozorovala.</p>
<p>„Zemědělec je ten, kdo dělá zemi, vytváří půdu, na které může něco zdravotně nezávadného vyrůst,“ vysvětloval jsem jí skutečnost, o níž jsem měl za to, že ji zná každý. „Já jsem jen ten, kdo mu pro to poskytuje vhodné nástroje. Vyrábí je nebo opravuje.“</p>
<p>Můj strýc byl skvělý zemědělec a dovezl z pustiny desítky, spíš stovky tun půdy a dalších ingrediencí nutných pro pěstování rostlinných výživových kultur. Pak se jednou nevrátil. Většina zemědělců takhle končí.</p>
<p>Tmavovláska neříkala nic, zrzka, když zjistila, že se na ni dívám, uhnula pohledem a začala si nabírat na talířek.</p>
<p>„Dámy, nepodceňujte ho, nepochází z města, ale to neznamená, že je vidlák.“</p>
<p>Herbert Camuvieli už měl za sebou nějakou tu skleničku a vypadal ve výtečné náladě.</p>
<p>„Porazil mě v šachu, a já se obávám, že ani v odvetné partii nebudu mít šanci, každopádně se o to ale pokusím,“ hlaholil.</p>
<p>„Matyáš Sanders, jeho jméno už asi znáte,“ představil mě.</p>
<p>„Elizabeth Deheb, Valerie Wruise a má drahá sestřenka Nataša,“ dozvěděl jsem se konečně jméno tmavovlásky.</p>
<p>Všechny byly oblečené v praktických cestovních šatech, ale bylo vidět, že to jsou oděvy šité pro ženy, ne jako unisexové polouniformy, ve kterých obvykle chodily dívky u nás. I když i ty si je často přešívaly k obrazu svému.</p>
<p>Většinu mužských pohledů z okolí přitahovala kaštanová zrzka – Valerie. Ani košile a vesta s množstvím kapes a úchytek nedokázaly zakrýt její objemná ňadra; kalhoty naopak zdůrazňovaly štíhlý pas a oblé boky. Nataša, dlouhý rozepnutý kabát toho sice příliš neodhaloval, ale ani vysoké pracovní boty nedokázaly zkrátit její dlouhé nohy.</p>
<p>Nasadil jsem zdvořilý úsměv, pokusil jsem se o zdvořilý úsměv. Takhle zblízka jsem z nich byl ale nervózní. Tohle byl jiný svět, doma jsem se cítil jistější a zhruba jsem tušil, jak si se ženami stojím.</p>
<p>„Nějak ztratil řeč, možná neumí mluvit,“ ohodnotila mě Elizabeth.</p>
<p>Vypadala jako vtipálek. Valerie se k ní naklonila, jako by jí chtěla něco říct, Nataša dál vyčkávala.</p>
<p>„Přemýšlím,“ vysvětlil jsem. „Nerad bych se dopustil faux pas.“</p>
<p>„Jakého faux pas?“</p>
<p>Nataša Camuvieli nasadila dokonale tázavě nevinný výraz. Nahrála mi na smeč, odhadoval jsem, že záměrně.</p>
<p>„Hledám indicie,“ pokračoval jsem.</p>
<p>„Tak indicie? Vidím, že slovník cizích slov umějí používat i na vesnici!“ Blonďatá Elizabeth se rozehřívala, rty našpulené do pobaveného úšklebku; vlastně se zdála dost explozivní.</p>
<p>„Přemýšlím, zda jste manželka, nebo dcera muže, jehož jméno nosíte,“ vypálil jsem na Elizabeth.</p>
<p>Elizabeth zrudla, Valerie si schovala ústa za dlaň a Herbert vybuchl smíchy. Nataša přimhouřila oči a upila ze své skleničky.</p>
<p>„Tak to bylo velmi elegantní,“ mával na mě Herbert.</p>
<p>„To vypadám tak stará?“ opáčila Elizabeth vztekle.</p>
<p>„Ne, ale zato váš otec velice movitě.“</p>
<p>Teď se rozesmáli všichni.</p>
<p>„To bylo opravdu hezké, naši drsňačku už dlouho nikdo takhle elegantně neusadil. Nataša,“ podala mi dcera Orfela Camuvieliho ruku.</p>
<p>Měla příjemný stisk, ani příliš mdlý, ani přehnaně silný.</p>
<p>„Nataša má pravdu, nandal jsi mi to,“ překvapila mě Elizabeth a svou předchozí ostrost otupila polibkem na tvář.</p>
<p>Valerie na ni přitom vrhla kradmý pohled, ale nekomentovala to.</p>
<p>„Vypadalo to na nudný večer, ale není,“ ukončila seznamování a také mi podala ruku.</p>
<p>„Pojďme si rychle ještě pro skleničky. Strýc je sice štědrý, ale má až nadbytečně vyvinutý smysl pro povinnost,“ naváděl nás Herbert.</p>
<p>U mobilního baru se rozproudila nenucená konverzace, většinou se týkala příprav na cestu a obtíží se sháněním potřebného materiálu a zboží. Věnoval jsem se jí jen na půl ucha, protože většinu své pozornosti jsem věnoval tomu, jak Nataša mluví, jak se přitom tváří a směje se, poslouchal jsem barvu jejího hlasu.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že mám problém, ale zatím jsem si to nepřipouštěl.</p>
<p>„A co si myslíte vy? Přibývá útoků botů, nebo jich naopak ubývá?“</p>
<p>Cautski s obchodníky se o tématu bavili u vedlejšího stolu, teď se přesunuli k baru a zatáhli mě do hovoru.</p>
<p>„Nevím, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel,“ zarazil jsem se.</p>
<p>Cautski nade mnou opovržlivě mávl rukou, až mu vyšplíchlo ze skleničky, ostatní čekali na odpověď.</p>
<p>„Podle množství oprav naší techniky následkem útoků strojů bych řekl, že jich spíš přibývá,“ zhodnotil jsem.</p>
<p>„Vidíte, říkal jsem to!“ zatvářil se Deheb vítězně.</p>
<p>„Ale prosím vás, nemůžete soudit podle zkušeností opraváře.“</p>
<p>Cautskému jsem se opravdu nelíbil. Zaregistroval jsem, že Nataša náš hovor úkosem sleduje. Možná proto jsem pokračoval v hovoru.</p>
<p>„Staral jsem se o vybavení naší osady deset let, v posledních pěti letech sám, k tomu mi přibyla rozsáhlá klientela z okolí a poslední dva roky jsem nevěděl, kam dřív skočit. Mohu vám popsat každou zajímavější poruchu následkem útoku zmateného bota nebo mecha.“</p>
<p>„Co myslíte tím zmatený bot?“ chtěl vědět Wruise.</p>
<p>„Prostě poškozený, neřízený bot, který se z pustiny dostal až do centra lidské civilizace.“</p>
<p>„Takže dokonce ani vy si nemyslíte, že se útoky na lidi stupňují, že staré válečné inteligence se nás snaží zničit?“ pokračoval Cautski v popichování.</p>
<p>„Takhle otázka původně nezněla,“ připomněl jsem. „Jen zda útoků, pokud to jsou útoky, já bych je nazval nehody, náhodná setkání s rozpadajícím se poškozeným hardwarem, přibývá nebo ubývá. Dle svých zkušeností za posledních deset let si myslím, že jich spíš přibývá, nic víc.“</p>
<p>Rozhovor přerušilo cinkání zvonku.</p>
<p>„Omlouvám se, ale přichází čas na poslední drink, zítra brzy vstáváme!“ zvučně promluvil Camuvieli.</p>
<p>Byl jsem za vyrušení rád, protože mě Cautski začínal rozčilovat a o další hovor s ním jsem nestál.</p>
<p>„Co si dáš?“ oslovil jsem poprvé přímo Natašu Camuvieli. „Z nabídky tvého otce. Co je nejlepší?“</p>
<p>„Téměř vypadáš, jako bys to neschvaloval,“ odpověděla a podala mi prázdnou skleničku.</p>
<p>„To vůbec ne, jen mě to fascinuje: Dávat si drink uprostřed pustiny, s výhledem na temný horizont, za nímž se může skrývat cokoliv. A s hvězdami nad hlavou.“</p>
<p>„Ano, je to zvláštní,“ souhlasila. „Možná proto to můj otec tak dělá.“</p>
<p>Přitom se podívala vzhůru a její tmavé vlasy s až kovovou kvalitou odrazily světlo plamenů plynových hořáků.</p>
<p>Ukázala si na láhev. Zavrtěním hlavou jsem odmítl pomoc číšníka a nalil jí víno, které teď v noci mělo dokonale černou barvu.</p>
<p>„Snaží se nás staré válečné inteligence zničit? Co myslíš?“ vrátila se k předchozímu tématu.</p>
<p>„To je těžká otázka, opravdu jsem nad ní nikdy nepřemýšlel. Řeším menší problémy. Mít dost náhradních dílů, materiálu, zdroje energie.“</p>
<p>A také se nenechat zabít nebo zmrzačit šíleným mechem, který už dávno zapomněl svou skutečnou funkci a chová se naprosto nepředvídatelně. To už jsem ale nahlas neřekl.</p>
<p>„Můj otec si ji klade často, protože na správné odpovědi závisí zvolení správné obchodní strategie. A spoustu podobných.“</p>
<p>Potlačil jsem zaklení. Nahodilý pohyb lidí v okolí nám dopřál krátkou chvíli soukromí, a my jsme hovořili o starých válečných inteligencích a obchodních strategiích. To bylo mé prokletí, nedokázal jsem se prostě lehce a nezávazně bavit. Ani s krásnou ženou, která se mi zatraceně líbila.</p>
<p>Do které jsem se zamiloval. Sakra.</p>
<p>„Obchodní strategie je tvůj koníček?“</p>
<p>Zasmála se a pohodila přitom hlavou, znovu jsem obdivoval odlesky na jejích vlasech.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla po krátkém zaváhání. „Jen jsou běžnou a podstatnou součástí mého života. A co stroje a boti, jsou tvůj koníček?“</p>
<p>„Další složitá otázka. Umím opravovat stroje, rozumím jim,“ uvažoval jsem nahlas. „Jsem v tom dobrý. Asi ano, stroje jsou můj koníček. Ale boti,“ pokrčil jsem rameny. „O těch mnoho nevím.“</p>
<p>Večer se chýlil ke konci, lidé odkládali sklenice, číšníci pomalu začínali sklízet nádobí.</p>
<p>„Rád bych na náš rozhovor navázal,“ řekl jsem.</p>
<p>Kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to.</p>
<p>Nejbližší lampy zavěšené na lanech pohasly, druhý okruh ještě svítil.</p>
<p>„Nejlépe v soukromí, bez velké společnosti okolo.“</p>
<p>V šeru jsem viděl, jak se usmívá.</p>
<p>„Tak to bylo velmi sofistikované pozvání na rande.“</p>
<p>„Jak jinak, pokud jsou obchodní strategie nedílnou součástí tvého života. Byla nutnost být sofistikovaný.“</p>
<p>Zasmála se. Další lampy zhasly, nebo spíš někdo je zhasnul.</p>
<p>Pomalu, abych jí dal čas, jsem se naklonil; vyčkávala. V poslední chvíli se pohnula, abych našel její rty přesně.</p>
<p>„Dobrou noc,“ rozloučila se.</p>
<p>Ještě okamžik jsem si vychutnával stopy její přítomnosti a pak jsem jen tak stál v stupňující se temnotě.</p>
<p>Večer definitivně skončil, byl čas jít spát.</p>
<p>„Co musím udělat, abych si mohl odnést tuhle láhev?“ zeptal jsem se jednoho z číšníků uklízejících stoly a ukázal na nenačatou láhev koňaku.</p>
<p>„A pro koho je?“ odpověděl mi otázkou a prohlížel si mě. „Jo, ty jsi jeden z tankmenů,“ poznal mě, „a až moc sis povídal se šéfovou dcerou.“</p>
<p>Nic se neutají. Doma ani tady.</p>
<p>„Pro ostatní,“ odpověděl jsem a nechal jeho poznámku bez reakce.</p>
<p>„Stačí, když si ji vezmeš,“ prozradil mi a odešel s velkým podnosem plným špinavého nádobí.</p>
<p>V našem táboře bylo ticho, všichni spali. Všichni až na Rigajeva, ten něco studoval na svém osobním počítači. Schoval jsem láhev, opláchl si tvář, vyčistil zuby a pak chvíli mával kartáčkem v chladnoucím vzduchu, aby se spustil katalytický proces a štětiny kartáčku, ze speciálního materiálu se sami dezinfikovaly. Stačilo jim k tomu polarizované měsíční světlo.</p>
<p>„Vypadáš, že ses bavil dobře,“ zhodnotil Rigajev.</p>
<p>„Vlastně ano,“ připustil jsem.</p>
<p>„Tu láhev schovej tak, ať ji nenajde Katzinski, vypil by ji,“ doporučil mi.</p>
<p>Ráno jsem se vzbudil za úsvitu a byl jsem poslední, na vařiči už bublala káva. S hrnkem v ruce jsem sledoval muže u okolních strojů, jak rozevírají a čistí sluneční kolektory. Každý získaný joule energie znamenal uspořené finanční prostředky, ušetřené palivo, delší dojezd a tedy větší záruku bezpečí.</p>
<p>„Pán nemá nic na práci?“ popíchl mě Marlon, který seřizoval obvod pro elektrostatické čištění průzorů. Pokud by nefungoval správně a jemný prach spolu s pouštním pískem by je ušpinil, musel by řídit v brýlích s otevřeným průzorem.</p>
<p>„Všechno jsem udělal už včera, hlášení je v systému,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>„A jaké to bylo s Camuvieliho dcerou?“ nasadil vědoucí úšklebek.</p>
<p>Odkud se to sakra dozvěděl on? Večer zůstal přece v našem ležení a teď ráno ještě nikam nešel. Vlastně ano, záchody, nebo spíš místo za ně označené, se nacházely sto metrů od tábora. I jen močit v bezprostředním okolí bylo zakázáno. Zřejmě někoho potkal cestou a stačili si vyměnit klepy.</p>
<p>„Samozřejmě že to za to stálo,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>Chtěl se vyptávat, ale otočil jsem se a vyšplhal se i s kávou na korbu tanku. Slunce už se odlepilo od horizontu, ale nemělo ještě žádnou sílu, na druhé straně se vznášel ohromný bledý měsíc, ve vlasech jsem cítil ještě stále chladný vítr. Nový den začínal.</p>
<p>Přesně o hodinu později se celá karavana dala do pohybu. Seděl jsem na svém sedátku, rozhlížel se a pozoroval tři automatické drony líně plachtící ve vzduchu a zprostředkovávající nám přehled o okolí.</p>
<p>Podle Camuvieliho rozkazu jsme nasadili výrazně pomalejší tempo než předchozího dne. Byl jsem tomu rád, každý kilometr za hodinu navíc proti optimální rychlosti znamenal litry spotřebované drahocenné nafty navíc. K ekonomickému tempu jsme stále měli ještě daleko, ale už jsme se nehnali vpřed za každou cenu.</p>
<p>„Pronásledovatelé na šesté hodině,“ ozval se Rigajev po dvaceti kilometrech klidné jízdy.</p>
<p>Zaznělo cvaknutí, to Knispel s někým mluvil na velitelské frekvenci, odhadoval jsem, že s Camuvielim. Zajímavé bylo, že naše pronásledovatele jsme zachytili jako první, přestože jsme jeli v čele konvoje. Logicky si jich měli všimnout ti vzadu. Další důkaz toho, o kolik bylo vybavení tanku lepší než vybavení ostatních vozidel.</p>
<p>„Jsou rychlí, lehké transportéry, odhaduji to na městské policejní nebo ozbrojené síly,“ mluvil dál Rigajev.</p>
<p>Neměl jsem důvod mu nevěřit, já z nejasného obrazu, kde bylo prakticky všechno zahaleno mraky vířeného prachu, nepoznal skoro nic.</p>
<p>„Podle kódu se k nám blíží zverelský vojenský oddíl,“ ozval se kapitán.</p>
<p>Zverelov bylo volné uskupení měst a zemědělských oblastí s centrem v Zverelsku. Postolov ani naše osada už do něj nepatřily. Vlastně jsem nevěděl ani z jakého důvodu, možná protože jsme od nich byli už příliš daleko.</p>
<p>„Mají ale zmatek v identifikaci, používají jak armádní, tak celní značku,“ doplnil Rigajev.</p>
<p>„Marlone, na další rozkaz zaujměte pozici.“</p>
<p>Možná bych se měl přesunout do kokpitu. Projekční stínítko helmy jsem si stáhl právě včas, abych spatřil koordináty vyznačené v mapě. Kapitán chtěl dostat tank z formace konvoje trochu výš do svahu, který jsme po vrstevnici právě překonávali.</p>
<p>„Katzinski, připravte průbojnou munici k palbě na vzdálenost do šesti set metrů. Při výstřelu je nutné způsobit minimum vedlejších škod.“</p>
<p>To už mi před očima defilovaly technické údaje obrněných transportérů. Pokud nebyly významně vylepšené, měly ochranu posádky ekvivalentní padesát pět milimetrů silnému klasickému pancíři, to znamenalo, že náš velkorážný kulomet ráže 14,5 jim nemohl příliš uškodit, o šestihlavňovém rotačním minigunu nemluvě. Čtyřicetimilimetrový rychlopal už asi ano.</p>
<p>„Cyre, vezměte si pušku, střílet budete na primární cíl na můj povel.“</p>
<p>Co to je primární cíl, jsem netušil, ale ostatní členové posádky jednali, jako by podobnou situaci měli nacvičenou.</p>
<p>„Sandersi, vy mě doprovodíte, vezměte si balistický komplet.“</p>
<p>Nechápal jsem proč já, ale neprotestoval jsem, rozkaz je rozkaz. Navléct se v kokpitu do balistického obleku pro mě ale bude oříšek. Opustil jsem své místo a protáhl se poklopem do nitra tanku.</p>
<p>„Za sedm minut budou na dohled, pane,“ oznámil Rigajev.</p>
<p>„Zastavte.“</p>
<p>Jako by kapitánův rozkaz platil pro celou karavanu, všechny vozy začaly brzdit, lehké obrněnce Cautského se přesunuly směrem vzad, asi aby pokryly nárazníkové pásmo s našimi pronásledovateli.</p>
<p>Nakonec jsem se převlékl venku na korbě, bylo to mnohem jednodušší a rychlejší. Už v plné výstroji jsem seskočil na zem, kolena se s nezvyklou vahou trochu prala.</p>
<p>Knispel už na mě čekal, opět jen ve své strohé uniformě bez jakéhokoliv hodnostního či jiného označení.</p>
<p>„Dejte mu brokovnici,“ přikázal, když spatřil, že jsem ozbrojen jen svou osobní pistolí. „Brokovnici?“ položil Cyr sedící na věži na slovo zvláštní důraz.</p>
<p>Kapitán na jeho otázku nijak nezareagoval, Cyr se po chvíli čekání naklonil do průlezu, až v něm zmizel od pasu dolů a vynořil se z něj se zbraní, která se trochu podobala klasické brokovnici. Podobné, ale ne tak robustní jsme používali na likvidaci toxických ptáků. Oni sami jedovatí nebyli, jen jejich trus, ale to stačilo.</p>
<p>„Pevně si ji zapři do ramene,“ doporučil mi Cyr, když mi zbraň podával.</p>
<p>První dojem klamal, byla to úplně jiná brokovnice, než jsem znal. Zdánlivě vysoustružená z jediného kusu, z kovu nebyl jen povrch pažby a její patka. Hlaveň o značné ráži neměla rýhování. Pojistku jsem našel intuitivně.</p>
<p>Kapitán se bez dalších řečí otočil a vyrazil k místu, kde se shromáždili Cautského vozy, viděl jsem tam i velký Camuvieliho obrněnec.</p>
<p>Marlon otočil tank a pomalu, nasadil tichý režim, zamířil výš po svahu. V kamenitém terénu po něm zůstávalo jen minimum stop, na letmý pohled prakticky žádné. Kde je Cyr, jsem netušil, ztratil se jako duch. Nasadil jsem si helmu a vyrazil za Knispelem.</p>
<p>K hloučku vyčkávajících jsme dorazili, když se zpoza terénní vlny vynořil první z obrněnců doprovázený vlnou zvířeného prachu. Cautského muži zaujímali střelecké pozice ve svazích okolo obchodní cesty, vozy z nákladu se od nás vzdálily víc dopředu, aby nebyly ohroženy případnou palbou.</p>
<p>Byly to předběžné přípravy, nevěděl jsem, zda a případně jak probíhala komunikace se zverelskou vojenskou jednotkou, stále mi to však připadalo, že se chystá spíš ostré vyjednávání než otevřený boj.</p>
<p>Obrněnce se rychle blížily, byly rozměrnější, než se jevily při sledování ze vzduchu, čtyřnápravové, vybavené kanónovými věžemi, jeden jen raketomety. Spustil jsem si hledí helmy, odjistil brokovnici. Knispel se na mě podíval, ale neřekl nic, Camuvieli se zamračil. Vypadal zachmuřeně a napjatě. Neměl zbraň, ale doprovázeli ho dva po zuby ozbrojení muži v neprůstřelných vestách.</p>
<p>„Jiný typ, než jsme odhadli původně,“ slyšel jsem v interkomu Katzinského. „Nějaký nový model, tipuji, že pochází ze zbrojíren Císařství.“</p>
<p>Vůbec se mi nelíbilo stát na ráně a čekat. Stačila by jediná raketa, jediná dávka z jednoho z rychlopalných dvacetimilimetrových kanónů, jejichž ústí nás temně sledovala.</p>
<p>Konečně první z transportérů dojel až k nám a zastavil, ovanula mě vlna horkého vzduchu šířící se od rozehřátého stroje. Přešlápl jsem z nohy na nohu, brokovnice mi najednou připadala absurdně slabá a neúčinná. Ostatní bojová vozidla zaujala pozici v širokém půlkruhu okolo nás, nesnažila se zajíždět příliš do okolních svahů. Bylo jich devět, slušná síla.</p>
<p>Čekal jsem stejně jako ostatní, Camuvieli si kapesníkem otřel tvář.</p>
<p>Cvakly zámky, ozvalo se zasyčení, jak unikl vzduch z přetlakovaných prostor transportéru, během sekundy bylo venku šest mužů. Byli ozbrojeni. Sice na nás nemířili, ale zbraně drželi připravené v pohotovostních polohách. Stejně bohatě postačovaly kulometné hlavně čnící z ostatních transportérů.</p>
<p>Jako sedmý vystoupil velitel. Ten nespěchal, neunavoval se tím, že by zaujímal bojové postavení. Kromě pistole u pasu neměl žádnou další zbraň, na temeni frajersky šikmo posazenou čepici uniformy.</p>
<p>Neomylně oslovil přímo Camuvieliho.</p>
<p>„Major Hinsteg,“ představil se náznakem ležérní úklony. „Příslušník císařské armády a teď dočasně i policejních sil souměstí Zverelsk.“</p>
<p>„Jsem Orfel Camuvieli, vůdce a majitel tohoto konvoje, rád vás poznávám,“ odpověděl Camuvieli zdvořile, po předchozím napětí ani stopa. „Omlouvám se za svou strohost, ale hrozí nám snad nějaké vážné nebezpečí?“</p>
<p>Camuvieli se nyní tvářil zaujatě a zvědavě. Skvělý herec, musel jsem uznat.</p>
<p>„Jaké nebezpečí?“ nechápal Hinsteg.</p>
<p>„No, nedovedu si představit jiný důvod, který by donutil jednotku císařské armády k tak zběsilému tempu, a to nemluvím o vaší strohé nevysvětlené žádosti, abychom zastavili.“</p>
<p>„Jak už jsem řekl, jsem i příslušníkem zverelských policejních sil a požadavek jsem zaslal z této pozice,“ zareagoval nevrle Hinsteg.</p>
<p>Nelíbil se mu Camuvieliho tón, ale to byl asi účel, odhadl jsem.</p>
<p>„Chci zkontrolovat váš náklad.“</p>
<p>„Všechny papíry jsou v pořádku, originální celní výkazy jsou na postolovské celní správě, naší poslední zastávce ve zverelské jurisdikci.“</p>
<p>Camuvieli nasadil mírně překvapený, ale současně vstřícný tón.</p>
<p>„Neřekl jsem, že chci zkontrolovat dokumenty, pane,“ téměř vypěnil Hinsteg, „ale náklad. Chci se osobně přesvědčit, že vezete, co je deklarováno.“</p>
<p>„Aha!“ řekl Camuvieli, jako by mu opravdu až teď došlo, o co se jedná.</p>
<p>Z výrazu Cautského a jeho lidí bylo jasné, že oni na úřednickou prověrku papírů nesázeli.</p>
<p>„A z jaké pozice chcete kontrolovat můj náklad?“</p>
<p>Stále jsem nechápal, kam Camuvieli svou předstíranou naivitou hraničící s hloupostí míří.</p>
<p>„Z pozice majora zverelských policejních sil, které mají na starost i celní správu!“ vybuchl Hinsteg.</p>
<p>„Musím vás upozornit, že již včera jsme opustili stokilometrový pás ohraničující působnost zverelské jurisdikce a nacházíme se na volném území nepodléhajícím pod žádnou vládu či správu. A také na to, že každá minuta zdržení, kterou mi působíte, mě stojí peníze,“ Cautského výraz se proměnil, teď byl strohý a věcný.</p>
<p>Přemýšlel jsem nad tím, proč chtěl majora rozčílit. A povedlo se mu to.</p>
<p>„Dohonili jsme vás mnohem později, než jsem předpokládal,“ připustil Hinsteg. „A to je jeden z důvodů, proč o to víc chci ten váš zpropadený náklad zkontrolovat!“ zvyšoval kadenci a hlasitost slov.</p>
<p>„A pokud na volném území neplatí žádné zákony, jak jste správně připomněl, zkontroluji ho, protože chci, protože tady mám devět těžce vyzbrojených obrněných vozů a padesát mužů posádky!“</p>
<p>„Takže jste se vlastně stal banditou,“ zkonstatoval Camuvieli. „A vystupujete z pozice síly. To mě mrzí, myslel jsem, že se jedná jen o nějaké nedorozumění.“</p>
<p>„Jednání s bandity je má práce,“ vmísil se do hovoru Cautski.</p>
<p>Major se k němu otočil a vymezil se proti němu jediným výhružným krokem.</p>
<p>„Pokud spoléháte na své muže, děláte chybu, pane. Máme je na monitorech řízení palby, stačí jediný můj pokyn, a v průběhu pár sekund vám nezbude žádný!“</p>
<p>Hinsteg mávl rukou směrem do jednoho ze svahů, zazněla krátká kulometná dávka cupující terén dvě stě metrů od nás.</p>
<p>„Vzdejte se, nebo další už bude přesná!“ zahulákal Hinsteg.</p>
<p>Po ohlušujícím rachotu střelby zněl jeho hlas nevýrazně a křehce.</p>
<p>Napadlo mě, co by se stalo, kdybych ho zastřelil. Asi by to naši situaci nevylepšilo.</p>
<p>Z úkrytu se zvedli dva muži s rukama nad hlavou. Hinsteg se zatvářil spokojeně.</p>
<p>„A teď se vzdejte vy ostatní! Vidíme vás!“ přikázal triumfálně.</p>
<p>„Pane?“ promluvil poprvé kapitán.</p>
<p>„Já vím, já vím, je tady někde ještě jeden tank,“ mávl rukou Hinsteg. „V dezolátním stavu, jen částečně schopný boje.“</p>
<p>„Zanedbal jste průzkum, nemáte dostatečné informace o síle protivníka. Bez krytí jste jen tak přijel před naše hlavně,“ pokračoval Knispel, jako by Hinsteg nic neřekl.</p>
<p>Při zmínce o hlavních v množném čísle se Hinsteg na okamžik zarazil, pak opět získal zpět svou bohorovnost.</p>
<p>„Blufujete,“ odbyl kapitána. „Informoval jsem se na vás. Velíte jen jednomu tanku.“</p>
<p>„Snažím se vyhnout krveprolití, jak je to jen možné, ale jsem povinován ochranou života, majetku a práv tady pana Camuvieliho a jeho lidí. To mi ukládá nájemní žoldnéřská smlouva.“</p>
<p>Knispel mluvil suše, téměř nezúčastněně, jako by předčítal text právního dokumentu.</p>
<p>„V tom případě vám doporučuji od smlouvy ve vlastním zájmu odstoupit. A jestli se ten váš opancéřovaný panák jen pohne,“ ukázal na mě, nechám vás oba rozstřílet na kusy. A nebudu se z toho muset nikomu zodpovídat, jsem v zemi nikoho, jak správně řekl tady pan Camuvieli, pokud je to jeho pravé jméno,“ štěkal Hinsteg nakvašeně.</p>
<p>Kapitán se rukou dotkl kořene nosu, jako by přemýšlel. Gesto vypadalo přirozeně, ale já už ho znal. Přirozená lidská gesta mu naprosto chyběla.</p>
<p>Dvacet metrů za námi explodoval balvan, vzápětí z opačné strany zazněl výstřel, Hinsteg stál jako zasažený bleskem v poloze, jako by se rozhodoval, zda se má, či nemá vrhnout k zemi. Proč někdo pálil po balvanu? Až se zpožděním mi došlo, že zásah balvanu byla jen náhoda. Majorovi chyběla čepice. Zmizela.</p>
<p>Nevěřícně si sáhl na hlavu, podíval se na prsty, všichni jsme na nich spatřili krev.</p>
<p>„Nechtěl jsem vás zbytečně zranit, ale vzhledem k tomu, jak jste měl čepici nasazenou, zůstalo střelci velmi málo prostoru, aby ji srazil z vaší hlavy. Ale zranění by mělo být jen povrchové,“ vysvětlil mu Knispel bez mrknutí oka.</p>
<p>„Vy, vy –“</p>
<p>Hinsteg byl vzteky bez sebe. Musel jsem ale uznat, že strach opravdu nemá.</p>
<p>„Další zásah už nebude do čepice,“ ujistil ho Knispel. „A mí střelci jsou dostatečně daleko na to, aby je váš systém neviděl.“</p>
<p>Veškerá pozornost se soustředila na kapitána. Namířil jsem na Hinstega a následně se posunul tak, abych se vzdálil od kapitána a do linie vlastní potenciální střelby dostal ještě dalšího z cizích vojáků.</p>
<p>„To je nepřátelský akt vůči císařské armádě!“ zkoušel to Hinsteg dál.</p>
<p>„Ne, pane,“ opravil ho Camuvieli, „to je obranný akt vůči banditům, kteří se vydávají za příslušníky císařské armády. Nebo zverelských policejních sil? Z vašich slov mi to prostě není jasné.“</p>
<p>Stál jsem, cítil jsem, jak se mi dlaně v rukavicích potí. Zahnali jsme Hinstega do defenzivy, ale to nic neznamenalo. Pokud byli jeho muži opravdu císařští vojáci, byli dokonale vycvičení. Na jeho rozkaz by rozpoutali jatka, z nichž by mnoho lidí živých nevyšlo. Já určitě ne. A nikdo z bezprostředního okolí.</p>
<p>„Přikažte svým lidem, ať se otočí, jedou padesát kilometrů zpět a tam zastaví. Vy s námi pojedete s jedním transportérem dalších padesát kilometrů, pak vás propustíme,“ navrhl kapitán.</p>
<p>To znělo rozumně, cesta, jak se vyhnout boji a krveprolití.</p>
<p>„Proč bych se vám měl dobrovolně vydat všanc? Zbavit se podpory svých mužů?“ vybuchl major.</p>
<p>Stále jsem na něj mířil, ale připadalo mi, že to ani nevnímá. Připravil jsem se k bezprostřednímu výstřelu, Cyr říkal, že se mám pořádně zapřít. Teď mě zaregistrovali všichni, nejbližší z Hinstegových mužů sevřel rty do úzké fialové čáry. Zvažoval, zda pozvednout zbraň, nebo ne. V balistickém kompletu s tváří zakrytou hledím helmy jsem pro něj byl naprosto nečitelný. Netušil, co jsem zač, a nemohl vědět, že mým jediným přáním je vyjít z celé polízanice se zdravou kůží.</p>
<p>Konečně si mě všiml i Hinsteg a došlo mu, že pokud bude jeho rozkaz jakýkoliv jiný než požadovaný, umře.</p>
<p>„Kdo jste? Na čí slovo mám vsadit svůj život?“ obrátil se na našeho kapitána.</p>
<p>„Už jsem vám to říkal a sám jste mi prozradil, že jste se na mě informoval. Jsem kapitán Oliver Knispel, vlastním žoldnéřský list uznávaný v celém obydleném světě. Mám dobré jméno.“</p>
<p>„Šílený kapitán,“ zamumlal Hinsteg, ale pak se zarazil, bylo vidět, že poznámka mu uklouzla.</p>
<p>„Ano, máte dobrou pověst,“ řekl rychle, aby ji nějak zatušoval. „Dvacet let operujete na periferii civilizace a poskytujete prvotřídní služby. Někdy i za cenu velkého rizika. Pro spoustu lidí neakceptovatelného rizika.“</p>
<p>„A proto si říkám o vysokou cenu,“ zareagoval na jeho projev Knispel.</p>
<p>Napětí opadlo, bylo vidět, že Hinsteg našel půdu pod nohama.</p>
<p>„Mohl byste prosím odvolat vašeho drona?“ ukázal na náš stroj kroužící nad námi. „Vzhledem k tomu, že jednám, je to zbytečné riziko.“</p>
<p>Zajímavé. U nás se pro létající stroje, které stále občas přilétaly z pustiny, používal termín pterobot. Hinsteg je označoval jako drony, což byl termín ze starých souborů. Asi to souviselo s tím, zda byly stroje obsluhovány a řízeny lidmi, nebo byly na nás nezávislé, řízené jinými stroji. Ale jeho obavy jsem chápal. Na vysokých oběžných drahách stále kroužily desítky, ale spíš stovky válečných družic, které způsobily, že válka ve vzduchu a stratosféře se dostala do patové situace. I dnes, po staletích vyčkávání, nenechaly ve vzduchu nic, co bylo větší než albatros a pohybovalo se rychleji než sto kilometrů za hodinu. Slyšel jsem o experimentu s horkovzdušným balónem. Neúspěšném, balón shořel a posádka umřela. Nikdo nevěděl, zda to bylo zásahem paprskové zbraně z oběžné dráhy, nebo katastrofu způsobila nehoda. Každopádně to odradilo další odvážlivce a nutilo nás to všechny dál se držet při zemi.</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil kapitán.</p>
<p>Neodvažoval jsem se sledovat, jak a kde pterobot přistává. Neodvažoval jsem se ani poškrábat na nose, pod balistickou maskou by to stejně nešlo. Naučil jsem se, že jediný pacifikovaný bot je rozebraný bot zbavený zdrojů energie a tento svůj poznatek, za který jsem zaplatil jedním článkem malíčku a hlubokou jizvou přes rameno, jsem aplikoval i na majora Hinstega a jeho jednotku.</p>
<p>Sám Hinsteg přistání stroje sledoval a byl po něm o poznání klidnější. Viděl jsem na něm, že se rozhodl.</p>
<p>„Spoléhám na vaše slovo, kapitáne, jsme dohodnuti,“ uzavřel vyjednávání.</p>
<p>Jakým způsobem vydal rozkaz, jsem nepostřehl, ale hlavně kulometů se zvedly vzhůru a jeho muži se uvolnili. Sklonil jsem brokovnici a vydechl jsem tak zhluboka, že to bylo moc i na starou nanotechnologií upravený povrch, a hledí přilby se zamlžilo.</p>
<p>Další dva dny proběhly bez jakéhokoliv vyrušení z postupně se ustavující rutiny, jejíž součástí se stalo i permanentní opravování běžných technických poruch. Vody v krajině ubývalo, nořili jsme se do polopouště postupně přecházející v poušť. Suchá půda ustoupila množství písku a štěrku. Třetího dne nás major Hinsteg ve svém pancéřovaném voze opustil tak nenápadně, jak bylo možné. Ve tváři jsem mu viděl, že očekává do zad přesně naváděnou raketovou střelu. To se ale nestalo, kapitán nám žádný takový rozkaz nedal, naopak nám přikázal monitorovat aktivity Cautského mužů, aby se nic podobného nestalo. Všechno dohromady znamenalo, že se nikdo z nás prakticky nezastavil a večer jsme uléhali naprosto vyčerpaní.</p>
<p>Další ráno jsem se probudil ještě před svítáním. Užil jsem si ranní hygienu v zřídkavém soukromí a šel se projít okolo tábora, do východu slunce stále pár minut chybělo.</p>
<p>Snažil jsem se jít co nejtišeji, ale vrzání suchého písku pod nohama mi znělo tak hlasitě, že muselo vzbudit každého spáče. Kupodivu se to ale nestalo. Na některých místech vítr obnažil popraskaný beton staré dálnice, které jsme se při naší cestě drželi. Sehnul jsem se, abych se ho mohl dotknout. Kdysi dávno byli lidé schopni protkat svět dopravními tepnami, aby co nejefektivněji dokázali přepravit ohromné množství nákladu na dlouhé vzdálenosti. Dnes jsme byli rádi, když jsme tušili, kudy tyhle betonové řeky vedly. A využívali jsme je, pokud to bylo jen trochu možné.</p>
<p>Její kroky jsem uslyšel už zdaleka. Snažila se jít tiše, ale ranní klid a pouštní písek ji spolehlivě prozradily.</p>
<p>„Vždy vstáváš tak brzy?“</p>
<p>Pomalu jsem vzhlédl.</p>
<p>Už teď, brzy ráno, byla oblečená v cestovním oděvu a vlasy měla dokonale učesané. Nebyla nalíčená, její přirozeně tmavé rty kontrastovaly s bledou barvou obličeje.</p>
<p>„Ne,“ přiznal jsem. „Jen když nemohu spát.“</p>
<p>„Do oficiálního budíčku zbývá půlhodina,“ podotkla.</p>
<p>„Pak ji využijme a pojďme se podívat tam k tomu skalnatému výběžku,“ ukázal jsem.</p>
<p>„Proč?“ zatvářila se udiveně.</p>
<p>Chvíli jsem nad odpovědí přemýšlel.</p>
<p>„Potřebuji cíl, vždy mám nějaký cíl. Cesta k výběžku mi ho poskytne a současně budeme moci být spolu o samotě. Můžeme si povídat, nikdo nás neuslyší… a tak.“</p>
<p>„A tak?“ zvedla tázavě obočí.</p>
<p>„A tak,“ potvrdil jsem vážně.</p>
<p>„Pak tedy pojďme,“ na okamžik se usmála.</p>
<p>Neměl jsem chuť si povídat, vychutnával jsem si její přítomnost, čistotu rodícího se dne, chladný vítr. Než jsem se vydal na ranní procházku, mrkl jsem na výstupy ze senzorů, podle průběžného měření bylo ve vzduchu výrazně méně kontaminantů než obvykle. I to mě naladilo romanticky a svátečně současně.</p>
<p>„Otec říkal, že sis se situací poradil velmi zkušeně, že i díky tobě se to obešlo bez krveprolití.“</p>
<p>„Jakou situací?“ nechápal jsem.</p>
<p>„S majorem Hinstegem. Že díky tvojí reakci si uvědomil svou vlastní zranitelnost a smrtelnost.“</p>
<p>Tři dny v minulosti pro mě představovaly prakticky věčnost.</p>
<p>„Ano, nebylo mi vidět do tváře; nevěděl, co jsem zač,“ přemýšlel jsem nahlas. „Ale stalo se to díky rozhodnutí kapitána, on chtěl, abych si vzal balistický komplet.“</p>
<p>Podívala se na mě a zatvářila se, jako by přesně takovou odpověď očekávala.</p>
<p>„Ale souhlasím, namířil jsem na něho zbraň ve správný okamžik,“ zaváhal jsem jak s odpovědí dál. „Necítil jsem se před těmi všemi hlavněmi úplně v pohodě. Chtěl jsem přežít,“ přiznal jsem.</p>
<p>„To je docela rozumné přání, řekla bych. Zvláště u mladého muže.“</p>
<p>Najednou mi přišla zkušenější a vážnější než před okamžikem, jako by sama nebyla mladou ženou.</p>
<p>Mezitím jsme došli ke skalnatému výběžku. Nebyl příliš vysoký, ale otevíral se z něj výhled na cestu, kterou jsme urazili. Někde naše stopy zůstaly viditelné, ale na většině míst je vítr zavál.</p>
<p>„Celou dobu jsem mluvil jen já,“ podotkl jsem. „Co mi řekneš o sobě?“</p>
<p>„A jaký máš cíl? Říkal jsi, že vždy potřebuješ cíl?“ zeptala se, jako by mou otázku neslyšela.</p>
<p>„Dobré ráno!“ zaslechli jsme někde za námi pozdrav a další zvuky prozrazující, že se tábor probouzí.</p>
<p>„Asi bychom se měli vrátit,“ zhodnotil jsem.</p>
<p>„Příjemná procházka k hezké vyhlídce,“ vypadala spokojeně a pobaveně současně.</p>
<p>Obrátili jsme se k návratu.</p>
<p>„Určitě brzy najdu další,“ slíbil jsem. „A vzdálenější.“</p>
<p>„A proč vzdálenější?“</p>
<p>„Aby došlo i na a tak.“</p>
<p>„A tak je důležité,“ přisvědčila vážně.</p>
<p>Rozloučil jsem se s ní v okamžiku, kdy jsme prošli hranicí vymezenou okruhem hlídkových čidel. Při našem návratu už neblikla na znamení, že můžeme dovnitř bez vyhlášení poplachu, protože je někdo vypnul. První, koho jsme potkali, byla Valerie.</p>
<p>„Vidím, že vy dva jste si přivstali, jaká byla procházka?“</p>
<p>Řekla to nevinně, ale mně se zdálo, že se za její intonací skrývá víc. Možná za to mohla má skrytá přání.</p>
<p>„Krátká,“ zhodnotil jsem stručně. „Musíme si ji zopakovat.“</p>
<p>Nestál jsem o hovor s oběma dvěma současně, navíc můj čas se krátil.</p>
<p>„Dámy, omlouvám se, dnes je na mně řada s přípravou snídaně.“</p>
<p>Jeli jsme dál optimálním tempem a nořili se do země nikoho. Okolo nás se zvedaly vyšší a vyšší pahorky, jen stará dálnice klesala a stoupala velmi pozvolna. Teď už se neztrácela tak často jako v rovině za námi, zjevně byla vybudovaná bytelněji, s větší péčí. Kdysi dávno lidé investovali obrovské množství práce, přemístili milióny tun horniny, aby masivní stavbu vybudovali. I tak už jí po stovkách let chyběly celé kusy, celé dlouhé úseky. Kudy vedla, však spolehlivě prozrazoval pozměněný reliéf krajiny. S uspokojením jsem sledoval, že vody v půdě okolo nás přibývá, vlhčí místa se sice stále střídala s vyprahlými, ale projížděli jsme okolo keřovitých porostů, trsů vysoké trávy, a dokonce sukovitých stromů s kožovitými, světle zelenými listy.</p>
<p>„Na desáté hodině, kovový záblesk,“ narušil monotónní hukot motoru a tlumené skřípění pásů Cyr, vzápětí se probudily aktivní detektory včetně Dopplerova radaru. Natáhl jsem se do svého kokpitu pro helmu, připojil ji k řídicímu systému tanku a snažil se zorientovat.</p>
<p>Ovládání monitorů pokrývajících většinu stěn mého pracovního místa technika už jsem docela zvládal. Z drobného, pro laika chaotického obrazu promítaného na hledí přilby jsem ale nebyl moudrý ani trochu. Chtělo to víc cviku. Po chvíli jsem se odpojil a snažil se zorientovat postaru, zrakem. Podařilo se, po chvíli jsem na levé straně zahlédl několik kovových odlesků. S pomocí mého dalekohledu, jehož stabilizace konala na zmítající se korbě tanku hotové zázraky, se mi podařilo zahlédnout bota velikosti většího kojota. Konstrukcí kojota i trochu připomínal. Čtyři nohy, velký článkovaný ocas a neforemná hlava podoby kladiva. Kdybych ho udržel v ohnisku déle, spatřil bych i další podrobnosti, ale na jedoucím tanku to prostě nešlo. Znovu jsem se připojil k systému tanku a našel si data, která získal Rigajev s využitím všech dostupných senzorů.</p>
<p>Můj prvotní dojem byl správný. Kojot se trochu podobal botům, kteří se občas zatoulali i na naše území, ale celkově se zdál v lepším stavu. Vypadal trochu neforemně, nad páteřním nosníkem jsem rozeznával trojúhelníkový hřeben slunečních kolektorů. Připadaly mi nezvykle malé, to znamenalo, že musely být mnohem účinnější než ty, co jsem znal. Přehrál jsem si i dostupné krátké video. Nepohyboval se zcela plynule, což byl důsledek jeho primitivní konstrukce založené na minimálním nutném počtu kloubů a polymetalických svalů. Ale dokázal vyvinout slušnou rychlost, přirovnal bych ji k svižnému klusu. Jeho pohybový algoritmus dokázal dokonale využít kineziologickou kapacitu hardwaru.</p>
<p>Optické senzory měl umístěné na hlavě jako většina botů. Hlava byla pohyblivá, čidla na ní tak umožňovala získat maximální přehled o okolí. Tlama – i ta byla na pohled jednoduchá. Opatřená jednoduchými trojúhelníkovými zuby. Potkal jsem pár botů s čelistmi opatřenými rotujícími řetězy, ale vibrační zuby byly lepší, konstrukčně jednodušší. Samozřejmě, pokud měl tvůrce k dispozici patřičně odolnou slitinu. Boti, které jsem znal, byli většinou vyrobeni z nejrůznějších zbytků. Tenhle ale ne.</p>
<p>„Co je zač?“ nadhodil jsem v interkomu.</p>
<p>„Divoký bot. Hledá energii, materiál,“ odpověděl Marlon.</p>
<p>„Nebo zvěd,“ nesouhlasil s ním Cyr.</p>
<p>„Zvěd, jak by to mohl být zvěd. Je to jednoduchý primitivní bot,“ protáhl pohrdlivě Marlon. „Má inteligenci jako mravenec.“</p>
<p>Cyr se dál nepřel. Přemýšlel jsem, co slovem zvěd mohl Cyr myslet. Pro koho by takový zvěd pracoval? Kdo by mu dával rozkazy a komu by předával informace? Čím složitější stroj byl, tím byl náchylnější k poruchám a měl kratší dobu životnosti. Platilo to pro boty, válečné stroje a ještě víc pro umělé inteligence, které kdysi dávno lidé vytvořili. A nejvíc pro ty nejchytřejší, vyvinuté pro válku. Mělo se za to, že poslední z nich přestaly fungovat právě po Hanturiho válce.</p>
<p>„Rigajeve, vytvořte jeho signaturu,“ ozval se na obecném okruhu kapitán.</p>
<p>„Je hotová, pane. Máte ji na esjéčku.“</p>
<p>Bot se ztratil za nevysokým hřebenem vedoucím rovnoběžně se starou dálnicí.</p>
<p>„Co to znamená vytvořit signaturu?“ zeptal jsem se Rigajeva na dvoustranném kanále.</p>
<p>„Zmapuji odrazy, jakými ho vidíme pomocí jednotlivých čidel v teplotním, elektromagnetickém spektru a na ultrazvuku. Vytvořím něco jako jeho podpis a ten dám esjéčku, senzorické řídicí jednotce, aby později sama v datech danou signaturu vyhledávala.“</p>
<p>„A myslíš si, že má inteligenci jen jako mravenec?“</p>
<p>„Pokud ano, je zatraceně nebezpečný. Představ si mraveniště a co všechno mravenci dokážou,“ odpověděl bez váhání.</p>
<p>Zamrazilo mě, nebyla to vůbec příjemná představa. Sám jsem se s takovým botem nebo mechanoidem nepotkal. Možná však ano, jednotlivý mravenec nijak chytrý není. Doufal jsem, že pokud má Marlon pravdu, existuje takových botů jen pár.</p>
<p>Do večera se nic dalšího nepřihodilo, jen dočasný dojem, že vjíždíme na úrodnější území, se ukázal mylný. V okolní krajině opět viditelně ubývalo vody a změnila se v nehostinnou polopoušť. Trávu a keře a občasné stromy definitivně nahradil řídký porost trnitých keřů šedozelené barvy. Úrodných oblastí zbylo po válce málo, ekologická rovnováha planety šla prostě do háje.</p>
<p>Podle Rigajevových přístrojů bylo ale prostředí naprosto čisté, rozbili jsme proto pohodlný tábor. Transportéry se zbožím jsme postavili do půlkruhu jeden těsně za druhý, aby tvořily přirozenou bariéru proti sílícímu větru přicházejícímu ze severovýchodu.</p>
<p>K mým standardním povinnostem patřilo postarat se o jeho zabezpečení a jako předchozí dny jsme to dělali spolu s Cyrem.</p>
<p>„Vezmi si tohle,“ podal mi brokovnici, s níž už jsem jednou měl tu čest. „Kdyby se tu ten bot náhodou potuloval.“</p>
<p>Nebyl jsem ze zbraně příliš nadšený, protože k těžkému nákladu senzorů mi přibylo pár dalších kilogramů. Věřil jsem, že by mi na zničení bota stačila pistole, ale nepřel jsem se.</p>
<p>Než jsme skončili, šířila se od polní kuchyně vůně, při které jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Podle smlouvy se od vstupu na svobodné území staral o zásobování a stravování ve smyslu jednoho hlavního jídla denně náš zaměstnavatel. Ve dvou polních, plynem ohřívaných kotlích se vařilo maso s fazolemi, ve třetím bublala voda na kávu a čaj, u rozkládacího stolu se činil jeden z Camuvieliho lidí v bílé zástěře. Byl to ten, kterého jsem se ptal na láhev alkoholu. Přes den se střídal jako řidič.</p>
<p>„Jídlo už je hotové,“ řekl mi. „Vezměte si hned, za chvíli bude nával.“</p>
<p>„Zajdu si pro ešus, lžíci a hrnek,“ řekl jsem.</p>
<p>Dva muži vynesli ze zásobního kamionu sloupec do sebe složených lavic a rozmístili je okolo kuchyně.</p>
<p>Kuchař – číšník vyčaroval zpod stolu lžíci, plastový talíř, nalil mi do něj štědrou porci a přidal k ní tři krajíce chleba.</p>
<p>„Vrátit čisté,“ požádal. „Jinak už vám nic nepůjčím a zítra uvařím jen blaf.“</p>
<p>„To je těžká výhružka, bude se lesknout,“ slíbil jsem.</p>
<p>„Pan Camuvieli bude jíst tady s námi?“ zajímal jsem se.</p>
<p>„Nedostal jsem příkaz k přípravě speciálního menu, ale nevím, zda bude jíst tady,“ pokrčil rameny.</p>
<p>Místo odpovědi jsem jen přikývl.</p>
<p>Posadil jsem se tak, abych neseděl přímo v centru dění. Cyr si vzal zpět brokovnici, zkontroloval, zda je zajištěná, a i se svou porcí jídla odešel k tanku. Už jsem si zvykl, že toho moc nenamluví. Rigajev také dokázal dlouho mlčet, ale ten neustále o něčem přemýšlel, nebo se vrtal ve svých datech. A občas se nechal strhnout k zajímavému hovoru.</p>
<p>Brzy se začali trousit ostatní muži, za pár minut byla kolem stolu tlačenice. Jedl jsem pomalu a beze spěchu, jídlo bylo lepší, než na jaké jsem byl zvyklý.</p>
<p>Za chvíli se ke mně přidal Rigajev, Marlon s Katzinským se posadili ke stolu, kde už seděli Cautského muži. Řeč se točila okolo botů, bojových strojů a starých válečných inteligencí. Nedivil jsem se, bot, který nás chvíli sledoval, vzbudil zájem všech. A obavy.</p>
<p>„Boti a další mechanická verbež jsou minulostí. Od války uplynulo skoro tři sta let, ty mašiny rezaví, obvody se zkratují, setkáváme se s posledními z nich,“ řekl někdo přesvědčeně. Byl to ramenatý muž střední výšky s tváří poznamenanou spoustou malých jizviček, jako by v mládí přežil nějakou ošklivou nakažlivou nemoc.</p>
<p>„Ale stroje zničily Konstopol, nezůstal tam nikdo živý,“ oponoval mu jeden z mužů patřící přímo ke Camuvieliho osobní ochrance.</p>
<p>„To bylo před sto lety, dnes už se nic takového stát nemůže,“ odbyl ho ramenáč.</p>
<p>„Ale pořád potkáváme boty, co vypadají slušně,“ namítl jeden z mnoha posluchačů. „Třeba ten ze dneška vypadal jako nový.“</p>
<p>„Jsou ze skladišť naplněných inertním plynem, která se sama otvírají, když se pokazí jejich mechanika a hydraulika. Podle starých algoritmů se v takovém případně boti aktivují a mají najít nejbližší velení.“</p>
<p>Chlapík vypadal, že o tom leccos ví. Ale takovou povídačku už jsem slyšel také.</p>
<p>„Co si o tom myslíš ty?“ obrátil jsem se na Rigajeva.</p>
<p>„Mohlo by to tak být,“ potvrdil váhavě.</p>
<p>I on poslouchal se zájmem a přišlo mi, že ví víc, než říká.</p>
<p>„Já jsem ale potkal boty, kteří byli vyrobeni nedávno. Z mizerných materiálů, primitivní konstrukce, jednoduchými stroji,“ řekl jsem polohlasem tak, aby to slyšel jen Rigajev.</p>
<p>Netoužil jsem se zaplést do debaty.</p>
<p>„Já také,“ souhlasil. „Někde prostě ještě stále fungují výrobní linky. Stárnou, ale protože byly postaveny velmi chytře a řídí je velmi sofistikované algoritmy, dokážou ještě stále produkovat válečné boty. I když horší kvality než kdysi.“</p>
<p>Říkal to bez zájmu, jako by dané téma chtěl co nejrychleji opustit.</p>
<p>Vlastně jsem s ním souhlasil. Občas jsem narazil na knihy nebo jiné datové záznamy popisující dobu před Velkou válkou. Z nich vyplývalo, že i v prehistorických dobách prohrávající mocnosti vyráběly zbraně ve velkém až do své totální porážky. A urputně se bránily do naprostého konce, i když kvalita zbraní se s časem zhoršovala. Se stroji to mohlo být stejné, nebo spíš mohly být naprogramovány obdobně.</p>
<p>„A co Hanturiho válka? To je sotva dvacet let zpět, a tam stroje zaútočily v plné síle,“ otočil se k nám jeden z Dehebových lidí.</p>
<p>Neměl úplnou pravdu, bylo to už dvacet čtyři let, téměř čtvrtstoletí.</p>
<p>Podíval jsem se na Rigajeva. Nehnul ani brvou. Všichni znali příběh o Hanturiho válce, který se dnes změnil spíš v legendu. Modrý Von byla původně výspa civilizace, nejzápadnější místo, kde se lidé usadili. Dál už se rozkládala jen Západní poušť, nehostinné, životu nepřátelské místo spálené a otrávené válkou. Na území Modrého Vonu ale objevili bohatá ložiska nerostných surovin, což byl v našem světě prakticky zázrak. Stará civilizace pohřbená válkou všechny snadno vytěžitelné suroviny spotřebovala a při jejich dalším získávání spoléhala na nám nedostupné technologie. Modrý Von následně prosperoval nevídaným způsobem a táhl s sebou vzhůru po cestě k blahobytu všechny ostatní. Do doby, než se objevila silná armáda botů a napadla ho.</p>
<p>„V Hanturiho válce se bojovalo proti novým botům, dobře vyzbrojeným botům. Vím to, znal jsem chlápka, který jí prošel. Bojoval přímo pod Wilhelmem Hanturim,“ pokračoval Dehebův člověk ve svém proslovu.</p>
<p>Byl to jeden z mechaniků, jeden z těch lepších, vybavil jsem si.</p>
<p>Rigajev mlčel, i když od něj všichni čekali nějakou reakci.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil kupodivu ramenáč. „Byli tam moderní noví boti, to jo.“</p>
<p>„Ale ty jsme vyrobili sami! Šlo o konkurenční boj. Při kutání pod zemí lidé z Modrého Vonu objevili staré výrobní linky, opravili je, přeprogramovali a vyráběli boty pro svou vlastní potřebu, pro obchodní válku!“ argumentoval ramenáč.</p>
<p>Něco podobného už jsem zaslechl, ale vždy pronesené jen tak úkosem, nikdy ne naplno. Dvěma z dnešních nejmocnějších států vládli bývalí hlavní velitelé z Hanturiho války, Rabierre a Wittmann, a obdobné pomluvy se jim příliš nelíbily.</p>
<p>„Neválčili jsme tehdy jen s boty, velely jim umělé inteligence. Dnes nejsme schopni přeprogramovat staré superpočítače, natož ovládnout válečné UI,“ promluvil překvapivě Rigajev.</p>
<p>„Není dobré hrabat se v počítačích, můžou se zvrtnout v úíčka,“ řekl někdo odmítavě.</p>
<p>„Možná by to bylo dobré, možná by nám to pomohlo,“ pokrčil rameny Rigajev.</p>
<p>Všichni ho teď pozorně poslouchali, podobné téma bylo obvykle tabu, umělé inteligence byly obecně považovány za děsivé protivníky. Naštěstí jejich éra podle všeho skončila, nebo alespoň končila.</p>
<p>„Já sám to ale neumím a nevím o nikom, kdo by to dokázal,“ dodal ještě Rigajev.</p>
<p>„Já v žádném případě,“ řekl rychle ramenáč, jako by nechtěl, aby na něm podobné podezření ulpělo jen na okamžik.</p>
<p>„Stejně jako stárnou mechanoidi, válečné stroje, boti a výrobní linky, ztrácejí se ze světa znalosti. Už dávno neumíme to, co před dvaceti, sto lety. A ani si nedokážeme představit, co uměli ti před válkou,“ Rigajev mluvil, ale vypadal pohroužený do vlastních myšlenek.</p>
<p>Souhlasil jsem s ním. Sám jsem nic nového nevymýšlel, jen jsem se snažil pochopit, rozluštit a využít, co vymysleli lidé přede mnou. Na stejném přístupu byl založený celý reverzní průmysl. Pokaždé, když jsme našli kus staré technologie, který nebyl zcela nepochopitelný a mimo naše technologické možnosti, snažili jsme se ho analyzovat, pochopit a napodobit, i když většinou na nižší, méně výkonné úrovni. Možná to bylo smutné, ale pro mě běžná součást života.</p>
<p>Rigajev ztratil zájem o debatu stejně náhle, jako ho získal, a bez něj to nebylo zajímavé. Přestal jsem poslouchat, dojedl, pořádně umyl nádobí a uložil ho do skladovacího boxu.</p>
<p>Protože jsem Natašu nikde neviděl, opustil jsem provizorní jídelnu a vrátil se k našemu ležení u tanku. Debata u večeře mě zaujala, znovu jsem se probíral daty, která jsme získali o botovi. Nejvíc jsem se věnoval těm vizuálním. Bohužel nebyla dostatečně detailní pro podrobnou analýzu jeho konstrukce. Přestože se nepohyboval tak plavně jako zvířata, nacházel se o třídu výš než boti, vlastně většinou mechanoidi, se kterými jsem se potkával já. Současně mi však jeho konstrukce připadala mnohem jednodušší. Pokud to byla pravda, byla na mnohem vyšším stupni vývoje. Odhadoval jsem, že hlavní výhoda bota spočívá v kloubech. Nebyly to jednoduché mechanické komponenty poskytující potřebné stupně volnosti, které zvládne vytvořit každý dobrý CNC stroj, ale něco mnohem sofistikovanějšího a současně kompaktnějšího. Byl jsem si jist jediným – já bych je ve své dílně vytvořit nedokázal. A to mám hodně dobré vybavení a umím s ním zatraceně dobře zacházet.</p>
<p>Ve své dílně doma. Vypnul jsem příliš zvětšený, současně mírně rozmazaný snímek bota a zamrkal, abych se zbavil odstínů na sítnici. Ve své dílně doma. Znělo to zvláštně, jako by to přestávala být pravda. Z dlouhého sezení v kokpitu jsem se cítil pořádně rozlámaný, vyšplhal jsem se ven a uložil se ke spánku. Byl jsem unavený, oči mě pálily, ale sny nepřicházely. Poslouchal jsem, jak vítr sílí a stále víc a víc pískových zrnek naráží na stanovou celtu, některá i na spací pytel. Zakutal jsem se do něj hlouběji, připomněl si, kde mám položenou pistoli, a uvědomil si, že bych se měl bát, abych si s ní ve spánku nevystřelil mozek z hlavy.</p>
<p>Nestalo se tak. Dalšího dne vítr neustával, právě naopak, a změnil směr na východovýchodoseverní. Před polednem Rigajev oznámil, že koncentrace malých prachových částic přesáhla první bezpečnostní limit a začínají ohrožovat naše plíce, navíc chemické složení se také zhoršuje. Podle něj šlo o pozůstatky po primitivním a velkoplošném využívání fosilních paliv se stopovým nádechem radioaktivity. Dostal jsem rozkaz přepnout vnitřní ventilaci tanku do přetlakového módu a spustit jemný filtrační okruh. Jako mechanik jsem měl výjimku, můj kokpit měl vlastní lokální filtrační a tlakovou jednotku. To proto, abych v případě, že budu muset vykonat opravu v nebezpečném prostředí, nezamořil celý tank a neohrozil posádku. A také velmi dobrou filtrační masku kompatibilní s bojovou helmou.</p>
<p>Zůstával jsem napůl v průlezu a napůl vykloněný ven, průlez utěsněný pružným elastickým vlnovcem. Přitom jsem sledoval krajinu a porovnával ji s online mapou promítanou na stínítko helmy. Na to, že jsme se vlastně pohybovali obchodním koridorem, jsme nacházeli spoustu odlišností, relativně přesně byla zmapována jen bezprostřední blízkost dálnice.</p>
<p>Zdálo se mi, že vzduch začíná chutnat hořce i přes nový filtr, hadicí jsem se proto raději napojil k ventilačnímu systému, k tomu jsem si nasadil brýle, jejichž okraje už mi těsně přiléhaly k obličeji. Po vzoru ostatních jsem na ně nalepil tenkou silikonovou lamelu, ale vylepšil jsem ji o zdvojenou šikmou stříšku. Podobná se používala u těsnění vysokotlakých hydraulických systémů. Díky tomu bočnice brýlí těsnily, aniž bych je musel mít přitisknuté k obličeji tak silně jako ostatní.</p>
<p>Teď už se mi vše zdálo v pořádku a dál jsem sledoval okolí. Napůl jsem čekal, že mi kapitán přikáže, abych se schoval do kokpitu a hermeticky uzavřel poklop. Kupodivu tak neučinil, možná mu vyhovovalo, že má venku pozorovatele a nemusí se spoléhat jen na elektronické systémy. Okolní písek změnil barvu, ale nebylo to jím samotným. Mohla za to hustá oblačnost, plochy tmavé šedi se prolínaly s tmavě rudými a někdy až černými mraky. Nedokázal jsem si ani představit, jaké chemické látky mohou být ve vzduchu nad námi. Světlo procházející skrze neprůhlednou clonu vodních par nadopovaných jedovatými sloučeninami díky tomu získalo nepřirozený odstín a změnilo okolní krajinu v noční můru šílence, který si před stovkou let vypíchl oči.</p>
<p>Pak Knispel nějakou dobu mluvil přes rádio s Camuvielim. Předpokládal jsem, že řeší právě vítr a prach. Výsledkem bylo, že první z pravidelných denních technologických přestávek byla o hodinu dříve. Spolu s ostatními mechaniky jsme venku kontrolovali stroje, speciálně jsme se soustředili na podvozky a hledali známky poškození, které by později mohlo přerůst v poruchu. Filtry už měli nasazené všichni, někteří dokonce kompletní obličejové masky. S naším tankem bylo vše v pořádku, většinu času jsem strávil seřizováním tlumení pérování jednoho z nákladních transportérů. Jen o pár minut později, než předpokládal obvyklý itinerář, jsme se opět vydali na cestu.</p>
<p>Kromě provozních hlášení plynuly hodiny cesty v tichu, bez hovoru. Po poledni se na obecný okruh přihlásil Rigajev. Ještě než se nadechl, věděl jsem, že jeho zpráva nebude pozitivní. Stroze oznámil, že koncentrace prachu dále stoupá, s ní i radiační zatížení pozadí, a navíc se objevily stopy genetických jedů.</p>
<p>„Všichni dovnitř, zavřít poklopy, zvýšit přetlak ventilace, aktivovat čisticí okruh,“ zareagoval okamžitě kapitán sérií rozkazů.</p>
<p>Aktivovat čisticí okruh znamenalo vyšší spotřebu nafty, spotřeba nafty byla moje starost. Věděl jsem však, že s tím nic neudělám. Opona oblačnosti se ještě víc přiblížila a viditelnost klesla, pak průzor potřísnily první kapky a za okamžik z oblohy padaly proudy vody. A vzápětí i stékaly z okolních svahů a zaplavovaly cestu. Konvoj okamžitě zpomalil, viděl jsem, jak lehčí terénní Cautského vozy ztrácejí při pohybu ve vrstvě vody na jistotě a začínají klouzat, místy měly problémy i nákladní transportéry na svých obrovských kolech.</p>
<p>„Teď jsem rád, že sedím, v čem sedím,“ prohodil Rigajev.</p>
<p>Naprosto jsem s ním souhlasil, okolní záplava tanku nevadila ani v nejmenším.</p>
<p>Příval vody zesiloval, jeden z menších transportérů najel do prohlubně, proud jím smýkl, až to vypadalo, že ho vezme s sebou, pak stroj opět získal oporu a vyjel z vodní pasti. My projeli bez zaváhání.</p>
<p>„Měli bychom zastavit někde na pahorku, aby nás to neutopilo jako krysy,“ poznamenal Marlon. „Pokud by hladina stoupla o několik metrů…,“ nechal větu nedokončenou.</p>
<p>Vodní příval dál sílil, mým průzorem už nebylo vidět nic. Nevěděl jsem, zda se mi to nezdá, ale měl jsem za to, že i styl jízdy našeho tanku se teď změnil. Možná jen Marlon upravil charakteristiku pérování. Neptal jsem se, podle parametrů motoru z něj teď ždímal mnohem větší výkon, než odpovídalo rychlosti postupu. A to jsem měl ještě dnes ráno pocit, že jedeme pouští.</p>
<p>Knispelův rozkaz jsem neslyšel, zřejmě nebyl určen mně, ale najednou jsme opustili formaci a míjeli jeden transportér za druhým. Teď jsme nejeli po povrchu bývalé dálnice, terén zde byl mnohem nerovnější a začalo to s námi házet na všechny strany. Doufal jsem, že Marlon je tak dobrý řidič, jak o sobě tvrdí, a že ví, co dělá.</p>
<p>Vlna vody se převalila přes korbu, vjeli jsme do rozsáhlé prohlubně, nedokázal jsem odhadnout, zda vyčnívá alespoň dělová věž, měl jsem pocit, že vzduch okamžitě zhoustl. To nebyla prohlubeň, ale řeka! Bojovali jsme s vodním proudem celou věčnost, při pohledu na hodinky jsem zjistil, že to nebylo víc než deset sekund.</p>
<p>Pak jsme opět vjeli na pevný svršek a zastavili. Čelo konvoje zůstalo za námi, dva z Cautského transportérů následující nás s minimálním odstupem sklouzly do hlubší vody, uvázly a blokovaly teď cestu ostatním. Vlastně jsme měli štěstí, že do průrvy přerušující dálnici, kterou se teď řítil dravý proud, nevjelo víc vozidel.</p>
<p>„Prší TCDD,“ oznámil Rigajev.</p>
<p>„Co to je?“ chtěl vědět Cyr.</p>
<p>„Dvě – tři – sedm – osm – tetrachlorodibenzo-pé-dioxin,“ vysvětlil a nevysvětlil mu Rigajev současně.</p>
<p>Už jsem si všiml, že občas dává lidem okolo najevo, že on ví a oni ne. Tenhle chemický vzorec už jsem slyšel tolikrát, že jsem ho znal. S jeho tetrachlorodibenzo-pé-dioxinem jsme měli problém i u nás.</p>
<p>„Dioxin. Starý dobrý dioxin, v poslední fázi války hodně používaný herbicid, ničí rostlinstvo, způsobuje, že lidé umírají a rodí se jim postižené děti,“ vysvětlil jsem.</p>
<p>„Jo, tohle, takových svinstev je spousta, dioxin je jeden z těch ne až tak špatných.“</p>
<p>V Cyrově hlase jsem přímo slyšel rezignované pokrčení ramen. S chemickými jedy měl zřejmě mnohem víc zkušeností než já.</p>
<p>Seděli jsme každý v přidělené tisícovce litrů stísněného prostoru propojeni extrémně úzkými průlezy pro nouzové situace. Abych se dostal k ostatním, musel bych se protáhnout úzkým obslužným prostorem kolem motoru. Přesto jsem měl pocit, že jsme teď všichni pohromadě, spojeni jedovatou bouří venku.</p>
<p>„Doufám, že nedostanu rozkaz jít ven,“ pronesl Marlon.</p>
<p>Jako první bych takový rozkaz dostal já. Se mnou ale i ostatní, pokud by kapitán usoudil, že jediný způsob, jak zachránit karavanu před utopením, bude s pomocí ruční práce a motorových navijáků dostat ostatní vozy blokující cestu. Zvlášť když déšť dál zesiloval a vody stále přibývalo.</p>
<p>Naštěstí to kapitán nepožadoval. Místo toho jsme propátrali okolí dálnice a našli cestu, kudy bylo možné puklinu objet. Po spoustě vysvětlování a dohadování se vytyčenou trasou vydal první z transportérů. Zařadili jsme se zpět na konec karavany a sledovali, jak se ostatní vyrovnávají s těžkým terénem. S každým metrem, o který se dostali výš, to bylo jednodušší, protože stékající vody ubývalo. Pak konečně všichni dorazili těsně pod vrchol terénní vlny. Dálnice se do pahorku zařezávala, ale z mírného svahu nad námi už stékalo jen uměřené množství vody. Zastavili jsme, ostrou záři reflektorů nahradil slabší svit obrysových světel.</p>
<p>„Co ty dva transportéry u trhliny?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Vyprostíme je, až přestane pršet. A možná se jim to podaří samotným,“ dostal jsem od kapitána stručnou odpověď.</p>
<p>K večeři jsme se museli spokojit s dehydrovanými balíčky, které jsme měli uvnitř právě pro takové příležitosti.</p>
<p>Kapitán naštěstí neurčil žádné hlídky, v jedovaté bouři zuřící venku jsme se spolehli jen na elektronické hlídače.</p>
<p>Zpočátku jsem nedokázal usnout a neustále jsem pozoroval, zda klimatizace, vzduchotechnika, filtrační a čisticí systémy pracují, jak mají, zda se uvnitř tanku postupně nezvyšuje koncentrace jedů všech možných druhů. Nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že je to zbytečné. Hlídací systém by mě vzbudil. Otázkou by bylo, zda bych poruchu ve zbývajícím čase zajištěném našimi omezenými zásobami kyslíku dokázal odstranit. Zda by to vůbec bylo možné. Nemělo smysl se tím zatěžovat dříve, než taková situace skutečně přijde.</p>
<p>Obrazovky nalepené na pancéřové stěny mého kokpitu se mi slily před očima v jednu barevnou změť a pak se zase rozdělily na jednotlivé diagramy, obrazy a číslice. Probudil jsem se v křesle nastaveném do spací konfigurace se ztuhlým krkem, sny plné matematických křivek a poškozených strojů mi pomalu bledly před očima.</p>
<p>Ráno byly obloha i vzduch čisté; za plné viditelnosti, bez záplavy padající z nebe a další záplavy valící se po zemi, se zdálo nesmyslné, že nám okolní mírně zvlněný a téměř mírumilovně vyhlížející terén způsobil takové problémy. Půda však byla nasycena nebezpečnými kontaminanty, koncentrace genetických jedů se nacházela daleko v červeném poli, s radiačním pozadím to naopak bylo lepší než v průběhu deště.</p>
<p>Včerejší dlouhé sezení u přístrojů mi pomohlo se konečně pořádně zorientovat v komplikovaném komunikačním rozhraní řídicího systému tanku a poprvé se mi osobně podařilo připojit na obecný okruh, na němž se spolu domlouvaly vozy konvoje. Sledoval jsem, jak jeden za druhým hlásí připravenost. Dva transportéry, které včera uvázly, se bez větších problémů vlastními silami vyprostily a přidaly se k nám.</p>
<p>Zrychlili jsme, Marlon vyždímal z motoru stovku kilowattů navíc proti optimálnímu úspornému režimu, zařadili jsme se do čela karavany a jako první postupovali vpřed.</p>
<p>„Vzduch je čistý, jsme pryč ze zamořeného území,“ oznámil Rigajev po hodině cesty.</p>
<p>„A pancíř?“ ujišťoval se Marlon.</p>
<p>Na monitorech jsem viděl, jak se na ostatních vozech otevírají poklopy a posádky si užívají čerstvý vzduch.</p>
<p>„Když řeknu, že je vzduch čistý, je všechno čisté,“ odsekl Rigajev trochu nakvašeně.</p>
<p>Otevřel jsem svůj poklop za dělovou věží. Mezi mnou a zbytkem posádky byl motor, za mnou dvě z vnitřních nádrží a na korbě nainstalované přídavné nádrže propojené s těmi vnitřními. Usadil jsem se tak, aby mě případné otočení věže nepřipravilo o nohy a dlouhá hlaveň o hlavu. Upoutal mě kovový záblesk daleko za námi, použil jsem svůj dalekohled, znovu mě překvapilo, jak skvěle dokáže eliminovat pohyb tanku.</p>
<p>„Na desáté hodině,“ ohlásil jsem do interkomu.</p>
<p>Věděl jsem, že Rigajev se okamžitě dá do práce a použije všechny dostupné prostředky k tomu, aby zjistil, co nás sleduje.</p>
<p>„To není bot, co jsme ho potkali před dvěma dny,“ zkonstatoval po chvíli.</p>
<p>Nebyl, na to mi stačil letmý pohled. Bot se mnohem víc podobal těm, s nimiž jsem se potkával dříve. Zašlý, trhaně se pohybující, trpící permanentním nedostatkem energie. Zdálo se, že je porostlý travinami, to ale spíš jen listy a větve uvázly v jeho skeletu. Měl velikost telete a nedokázal s námi držet krok. S dalekohledem u očí jsem si ho stále prohlížel, přitom se mi do zorného pole na okamžik dostala palebná věž jednoho z Cautského obrněnců. Otáčela se. Dvojvýstřel z čtyřicetimilimetrového kanónu bota spolehlivě rozmetal.</p>
<p>„Zbytečné,“ slyšel jsem pohrdlivé zhodnocení Cyra.</p>
<p>Možná, ale zásah to byl přesný a pohotový. Kdyby použili menší kalibr, rád bych si trosky bota prohlédl, ale takhle z něj nezbylo prakticky nic.</p>
<p>Těsně před polednem jsme museli zastavit před neprůjezdnou oblastí zavalenou obrovskými kusy částečně zvětralého železobetonu.</p>
<p>„Kdysi to bylo víceúrovňové křížení několika dálnic,“ prozradil Marlon.</p>
<p>V naší mapě tudy vedla jediná dálnice, ta, po které jsme jeli. Zíral jsem na neskutečné množství popraskaného betonu, zhroucených nosníků, zprohýbaného armování. Věděl jsem, že lidé před válkou disponovali ohromnými zdroji, ale grandióznost trosek mě fascinovala. Zabralo nám celé dvě hodiny, než jsme je víceméně sjízdnou cestou objeli a vrátili se zpět na obchodní stezku.</p>
<p>Odhadoval jsem, že ustáleným úsporným tempem pětadvaceti kilometrů za hodinu narušovaným jen pravidelnými technologickými přestávkami pojedeme až do večera, ale za další hodinu přišel od Camuvieliho příkaz k zastavení. Zanedlouho nás dojel jeho velitelský vůz, Cautski i transportéry dalších dvou obchodníků.</p>
<p>Nedostal jsem žádný rozkaz, seskočil jsem proto ze své provizorní sedačky na korbě na zem a využil nečekané pauzy, abych se celý protáhl. Spousta dalších mě napodobila. Knispel také vystoupil a rázným krokem zamířil ke Camuvielimu, ten ho přivítal na půl cesty, o chvíli později se k nim přidružil Cautski, Deheb i Wruise a s nimi další důstojníci. Rigajev s Cyrem sledovali, co se bude dít, posazeni na věži, Katzinski zůstal uvnitř, Marlona jsem neviděl, ale cítil jsem kouř z jeho cigarety. Knispel k sobě posunkem přivolal Rigajeva.</p>
<p>Vypadalo to na delší jednání. Rozhodl jsem se risknout trochu vody a kávy. Pokud by přišel bezprostřední rozkaz k odjezdu, musel bych vše okamžitě sbalit. Ze schránky jsem vytáhl potřebné propriety a za chvíli už voda bublala. K nám do čela konvoje po okraji víceméně sjízdné cesty dorazil Natašin stroj. Stejně jako transportér jejího otce byl osazen automatickou palebnou věží. Možná se také chtěla zúčastnit debaty.</p>
<p>Zamával jsem na pozdrav, i když jsem nemohl tušit, zda o mně vůbec ví. V okamžiku, kdy jsem naléval horkou kávu, vystoupila a zamířila ke mně. Muže, který ji chtěl následovat, zarazila posunkem.</p>
<p>„Je skvělé být zase venku,“ řekla na přivítanou.</p>
<p>Měla kruhy pod očima a vypadala, že toho moc nenaspala. Přesto košile pod vestou vypadala, že si ji právě oblékla, vysoké pracovní boty měla zašněrované a pečlivě zavázané. Všimla si, že si ji prohlížím.</p>
<p>„Něco se ti na mně nelíbí?“ zeptala se s lehkým úsměvem.</p>
<p>„Ne, právě naopak,“ zavrtěl jsem hlavou. „A máš pravdu, je dobré být venku,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Podal jsem jí hrnek.</p>
<p>„Díky,“ řekla vděčně. „Uvnitř mi prostě káva nikdy nechutná, ať je sebelepší.“</p>
<p>Díval jsem se, jak opatrně upíjí, dokonale zpracovaný prstýnek na jejím prostředníku kontrastoval s pošramoceným duralovým povrchem hrnku. Vypila třetinu, pak kapesníkem otřela rtěnkou potřísněný okraj a hrnek mi s trochu provinilým výrazem vrátila.</p>
<p>„Promiň, málem jsem se zapomněla a vypila ti všechno. Dobrá káva.“</p>
<p>Napil jsem se, káva teď byla horká právě tak, jak jsem to měl rád. Debata velitelů dál pokračovala, vypadalo to, že pomocí komunikátorů konzultují další muže, Knispel povolal Marlona.</p>
<p>Nataša je pozorovala stejně jako já. Kdyby chtěla, mohla tam být. Možná ji ale výsledek tolik nezajímal. O čemž jsem pochyboval. Nebo dala přednost mé přítomnosti? Nebo jsem za její návštěvu vděčil kávě?</p>
<p>„Vypadáš docela v pohodě, odpočatě, jako by tě ta toxická bouře vůbec neznepokojila,“ nadhodila.</p>
<p>„Nacházel jsem se v nejlépe chráněném vozidle, jaké znám,“ odpověděl jsem. „Ale ani tak to zpočátku nebylo nic příjemného, musel jsem si zvyknout.“</p>
<p>„Na smrt čekající kousek za tenkou stěnou?“ nadhodila.</p>
<p>Za tenkou stěnou? V technických specifikacích jsem našel, že nejslabší pancíř našeho tanku má odolnost 650 RHA mm.</p>
<p>Jen jsem přikývl, doplnil hrnek a podal jí ho. Přestálé nebezpečí všechny v konvoji sblížilo, viděl jsem to ze způsobu, jak spolu lidé debatovali, z jejich gest, občasného uvolněného smíchu.</p>
<p>Do čela přijel další transportér, tentokrát v barvách Deheba, vystoupily z něj Valerie s Elizabeth a zamířily k nám. Kradmě závistivých pohledů ostatních mužů vrhaných mým směrem přibylo.</p>
<p>„Hned jsem zpět,“ řekl jsem Nataše a vyhoupl se na korbu. Musel jsem si půjčit nádobí od Cyra a Katzinského, rezervní jsme neměli žádné.</p>
<p>Zpět jsem se vrátil v okamžiku, kdy obě dorazily. Nesl jsem s sebou další plecháče a brokovnici, kterou jsem si vzal z tankové zbrojnice. Opatrně jsem ji opřel o jedno z pojezdových kol tanku.</p>
<p>„Tu zbraň máš, abys nás ohromil?“ píchla si Elizabeth.</p>
<p>„Ano, kvůli tobě. Jsem vždy připraven, a to na vše,“ přisvědčil jsem.</p>
<p>„Dostal jsem rozkaz neobjevovat se bez ní na delší dobu venku,“ vysvětlil jsem, než se stačila pustit do dalšího kola špičkování.</p>
<p>Měla pohotový jazyk a bavilo ji to.</p>
<p>Také jsem nenápadně zkontroloval, zda se mi neodchlípl mikrofon přilepený na krku. To bylo další pravidlo, stále jsme museli být připojeni. S peckou reproduktoru nebyl problém, navíc ani příliš nezkreslovala běžné zvuky.</p>
<p>„To teda rozkazy bereš zatraceně vážně. A vlastní vůli nějakou máš?“ pronesla suše a naznačila znepokojeně tázavý výraz.</p>
<p>„Nevšímejte si jí, je trochu naštvaná,“ poznamenala Valerie, „těsně před začátkem bouře pozvala Herberta na drink, ten dal ale přednost tomu vyzkoušet si řízení skutečného bojového transportéru.“</p>
<p>„A teď dřepí někde vzadu, v jednom z těch vozů, co v dešti málem nabouraly,“ zkonstatovala Elizabeth téměř pomstychtivě.</p>
<p>Vypadalo to, že má, nebo měla, pro Herberta jistou slabost, ale teď si to u ní hezky rozlil.</p>
<p>„Jak jsi myslel to vždy a na vše připraven?“ zabodla do mě oči.</p>
<p>Naplnil jsem kávou půjčené hrnky a nabídl je Elizabeth i Valerii.</p>
<p>„Vidíš snad, že by i někde jinde podávali občerstvení?“</p>
<p>Nataša s Valerií se zasmály.</p>
<p>Chvíli jsme stáli mlčky a pozorovali debatující skupinu našich velitelů.</p>
<p>Rigajev se od nich oddělil, beze slova okolo nás prošel a zmizel v tanku. Doufal jsem, že se od něj časem něco dozvím.</p>
<p>„Proč nejedeme dál?“ zeptala se zamyšleně Elizabeth. „Terén mi přijde v pořádku, počasí také.“</p>
<p>„Nevím,“ přiznal jsem. „Nemám všechny informace.“</p>
<p>Nataša se na mě podívala, jako by mě hodnotila, a potom mi podala zpět hrníček. Už se neobtěžovala utíráním jeho okraje.</p>
<p>Valerie zaregistrovala, že pijeme z jednoho, ale nijak to nekomentovala, Elizabeth zůstávala soustředěná na diskutující muže.</p>
<p>„Kontakt na třech hodinách, někde za tím betonovým kvádrem s vystupujícím armováním,“ ozval se na vnitřním okruhu Cyr, který se v roli navigátora a pozorovatele střídal s Rigajevem.</p>
<p>Vtiskl jsem kávu do ruky Nataše, tak rychle, až se lekla, zvedl brokovnici a předstoupil před ženy tak, abych stál mezi nimi a pozicí na třetí hodině. Nic jsem neviděl, ale přesto jsem zbraň odjistil.</p>
<p>Varování jsem nedostal jen já, protože spousta dalších mužů mizela ve svých vozidlech, část věží se otáčela naznačeným směrem, jiné pro jistotu kryly prostor na druhé straně.</p>
<p>„Mám ho na vizuálu,“ znovu se ozval Cyr, pak se zasmál.</p>
<p>Jeho smích jsem slyšel poprvé, zněl jako zafunění medvěda.</p>
<p>Proč, jsme pochopili vzápětí, zpoza balvanu se vynořil malý jelínek s parožím, které bylo pro jeho hlavu až příliš těžké a nefunkčně zapletené do sebe, až vytvářelo jakousi korunu.</p>
<p>„Cyre, zastřel ho, chci si ho prohlédnout,“ zaslechl jsem na našem vnitřním okruhu Rigajeva.</p>
<p>„A zkus to udělat tak, ať mu zbude něco z vnitřností.“</p>
<p>Automatický kulomet lafetovaný na dělové věži se neslyšně otočil, zazněl jediný výstřel a jelínek na místě padl k zemi. Vypadalo to, jako by zásah oddělil hlavu od těla.</p>
<p>„Proč ho zabil?“ zachmuřila se Valerie.</p>
<p>„Chce ho pitvat,“ vysvětlil jsem jí.</p>
<p>Událost ukončila lehkou nezávaznou konverzaci, všechny tři se se mnou s poděkováním rozloučily a společně zamířily k Natašinu transportéru.</p>
<p>„Tys tady měl všechny tři?“ vynořil se zpoza tanku Marlon, v ruce nedopalek cigarety. „I Valerii?“ díval se za ženami. „To je fakt kočka,“ obdivně hvízdl. „Už si s ní pokusili domluvit rande snad všichni důstojníci, neuspěl jediný.“</p>
<p>„Slyšel jsi nás, měl jsi přijít,“ pokrčil jsem rameny. „A mohl jsi to zkusit.“</p>
<p>„Přemýšlel jsem,“ zachmuřil se Marlon, vytáhl z kapsy malý nožík a začal z nedopalku dolovat i poslední zbytky nespáleného tabáku. Některým lidem prostě nestačí množství karcinogenních jedů všude kolem nás a potřebují ještě nějaké vlastní navíc.</p>
<p>„Katzinski, mohl bys toho jelena zatím vyvrhnout? Musím si připravit nástroje, Cyr hlídá. A čas může vypršet,“ požádal Rigajev.</p>
<p>„Udělám to,“ nabídl jsem se.</p>
<p>Byla to možnost se něco dozvědět, a to mi za trochu práce stálo.</p>
<p>Dopil jsem kávu, uklidil nádobí a přesunul se k jelenovi.</p>
<p>Zblízka bylo vidět, jak má zvíře nadměrně vyvinutou šíji, aby uneslo těžké malformované paroží. Nasadil jsem si rukavice na jedno použití a pustil se do práce. Hlavu jsem oddělovat od páteře nemusel, protože ji zásah opravdu utrhl. Opatrně jsem jelena otevřel, vyňal vnitřnosti a rozložil je na betonovou drť okolo. Ve vzduchu se neobjevila jediná moucha, to znamenalo, že se nacházíme hluboko v pusté nehostinné krajině a zvíře se muselo zatoulat hodně daleko od míst, kde původně žilo.</p>
<p>Až na paroží vypadalo všechno normálně, ale u nás bychom jeho maso stejně vyhodili. Stačila jediná abnormalita, a všichni se báli. Vzhledem k okolnostem to bylo přirozené. Rigajev se objevil ve chvíli, kdy jsem si čistil nůž.</p>
<p>„Díky, přesně to jsem potřeboval.“</p>
<p>Začal odebírat vzorky, jedny z prvních, tkáň, krev i kost, vložil do skříňky připomínající vícespektrální kameru.</p>
<p>„Příruční analyzátor,“ vysvětlil, aniž bych se ptal. „A DNA sekvencátor.“</p>
<p>Dál se věnoval tělu.</p>
<p>„Žádné malformace, jak u vnitřností, tak u svalstva a kostry, tedy až na to paroží,“ hodnotil nahlas.</p>
<p>Že by byl jelínek opravdu k jídlu, napadlo mě. Maso skutečných zvířat představovalo luxusní lahůdku.</p>
<p>„Množství stroncia v kostech dvacetkrát převyšuje obvyklý normál, játra jsou tak nasycená toxiny, že jsou jedovatá snad i na dotek,“ kroutil Rigajev hlavou nad svými dalšími zjištěními. „Ale jinak se zdají funkčně naprosto v pořádku. „Je to mutant, jiného typu, než jsem kdy potkal. Zdravý i uprostřed otrávené země, odkud zjevně pochází,“ komentoval.</p>
<p>Mezitím jednání velitelů skončilo, Knispel zůstal stát u tanku a sledoval nás při práci. Jako pokyn k ukončení pitvy a návratu to stačilo.</p>
<p>„Myslíš, že je to nový druh jelena, přizpůsobený k životu po válce? V tomhle světě?“ zeptal jsem se, zatímco si Rigajev balil nádobíčko.</p>
<p>„Nevím, může být,“ odpověděl vyhýbavě. „Otázkou je, zda byl schopen se rozmnožovat, zda by nechcípl v dalším týdnu na nějakou nemoc, nebo by mu brzy nesrazilo vaz to jeho nemožné paroží. Prostě mutant.“</p>
<p>Vrátili jsme se k tanku, Knispel na nás čekal a hovořil přitom s Marlonem, Katzinski s Cyrem poslouchali vsedě na korbě.</p>
<p>„Nebudeme pokračovat dál po obchodním koridoru, ale odbočíme na sever po staré G12 a pak se dál Rumským průsmykem vrátíme zpět na koridor.“</p>
<p>„To je zajížďka nejméně dvě stě kilometrů,“ poukázal Marlon. „A jak to vypadá v Rumském průsmyku, neví dnes nikdo. Poslední, kdo tamtudy projel, byl Humbert před třiceti lety.“</p>
<p>Musel jsem uznat, že Marlon je víc než jen dobrý řidič, rozuměl mapám, měl znalosti, které nebyly běžně k dispozici. Kapitán jeho poznámky nijak nekomentoval.</p>
<p>„Máme dost paliva?“ podíval se na mě Knispel stroze.</p>
<p>Měl k dispozici stejně přesné údaje jako já.</p>
<p>„Pro dvěstěkilometrovou zajížďku?“ ujišťoval jsem se.</p>
<p>„Dvě stě padesáti.“</p>
<p>Cílem naší cesty bylo Ambrezavile, centrum oblasti, která se za posledních patnáct let změnila ve stát pod vládou jednoho panovníka. Původní trasa byla naplánována na dvanáct set padesát kilometrů, což nám mělo trvat něco mezi dvěma až třemi týdny. Dalších dvě stě padesát kilometrů znamenalo podstatné prodloužení.</p>
<p>Podíval jsem se na přídavné nádrže. Ani jedna z nich nebyla poškozená, kolik nafty zbývá, jsem věděl s přesností na pět litrů, což byla rozlišovací schopnost našeho palivoměru.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil jsem. „Při stejné průměrné spotřebě paliva, jakou jsme měli dosud. Ale už bez rezervy,“ zdůraznil jsem.</p>
<p>Knispel věděl stejně dobře jako já, že naše spotřeba může, snadno stoupnout na dvoj i trojnásobek. Záleželo na terénu a rychlosti. A to jsem neuvažoval o bojovém nasazení.</p>
<p>„Proveďte kontrolu munice, paliva, komplet techniky, za půl hodiny očekávám hlášení,“ přikázal kapitán stroze a vyhoupl se na tank. Nevlezl dovnitř, zůstal sedět na věži a upíral zamyšlený pohled k severu, kam jsme měli vyrazit.</p>
<p>Pahorky se tam měnily v kopce a ještě dál kopce v hory, což ani náhodou nebyl vhodný terén pro náš stroj.</p>
<p>„A proč chce Camuvieli opustit obchodní koridor? Mrhá palivem a jen zvyšuje riziko dalších nepředpokládaných problémů,“ mumlal Marlon, zatímco kontroloval vnější části optiky řízení.</p>
<p>„Kvůli radioaktivitě, cesta je dál po dešti mírně zamořená,“ odpověděl Rigajev.</p>
<p>Alespoň něco nám z jednání, kterého se účastnil, prozradil. Teď čistil senzorová pole a antény.</p>
<p>„Vždyť to bylo tak slabé, že by to šlo přejít pěšky,“ rozhorlil se Marlon. „Pár rentgenů{2}.“</p>
<p>„Camuvieli platí, a my posloucháme rozkazy,“ ukončil Rigajev debatu.</p>
<p>Bylo na něm vidět, že není s vývojem situace spokojený a nad něčím přemýšlí.</p>
<p>Do večera jsme se přesunuli kolem rozvalin starého křížení dálnic ke G 12 směřující na sever. Až do první zatáčky se táhnul poměrně hladký beton přerušovaný jen sporadickými prasklinami. Ten pohled většinu uklidnil. Z rozhovorů jsem odposlechl, že většina mužů si změnu kursu vysvětluje tím, že pojedeme mnohem lepší cestou. Já si to nemyslel, odkdy jsou v horách lepší cesty než v nížině? Podezříval jsem starou dálnici, že za zatáčkou její téměř neporušený povrch končí.</p>
<p>Dalšího dne se mé obavy potvrdily, po prvních pěti kilometrech se hladký povrch prolomil a vyvrásnil do betonových ker. Vypadalo to, jako by se v průběhu let okolní pahorky daly do pohybu a tlačily na staletí starou betonovou plochu jako nějaké gigantické buldozery. Camuvieli vypustil drony, aby nám pomáhaly hledat cestu, v čele teď jely lehké obrněné vozy, které byly mnohem obratnější, konvoj se dával do pohybu, až když jsme měli za to, že na dalších pár kilometrech neuvízneme.</p>
<p>Poté co jsme se ale potřetí dostali do slepé uličky, kterou se malá čtyřkolka protáhla, ale my bychom si museli cestu prorazit, se Marlon rozhodl hledat vlastní cestu. Po chvíli dohadování s Camuvielim nám poskytli kódy pro zobrazení záběrů dronů. Byly chaotické, nepřehledné, už jsem se nedivil, že jsme často končili ve slepých uličkách. Marlon si vše pustil na monitory v řidičském kokpitu a dali jsme se do pohybu. Musel jsem obdivovat, jak rychle a přesně dokáže Marlon analyzovat obrazy shora. Náš postup se zrychlil a spotřeba klesla. Brzy si toho všimli i řidiči ostatních těžkých pětinápravových transportérů a zařadili se za nás. Jen Cautski se tvrdošíjně držel vlastní cesty.</p>
<p>Prodírali jsme se bludištěm betonových trosek, těžký terén rozdrobil konvoj v množství menších i větších skupinek, jak jsme se každý jinak vyrovnávali s nástrahami cesty. Obrana by byla velmi problematická, to mi bylo jasné, i když jsem nebyl profesionální voják.</p>
<p>„Stejně bych rád věděl, proč jedeme tudy, zbytečné riziko, zbytečné plýtvání palivem,“ zahuhlal jsem do interkomu naštvaně, když jsem si na displeji zobrazil, kolik paliva nás stálo posledních deset kilometrů. Ještě stále jsme měli mou tajnou dojezdovou rezervu, ale zmenšovala se. Přišel čas vyprázdnit první z rezervních nádrží.</p>
<p>„Kvůli nákladu,“ odpověděl Rigajev, „to je přece jasné. Musí to být něco, čemu vadí i slabá radiace.“</p>
<p>Chvíli jsem nad tím uvažoval a přitom přečerpával naftu. Náklad, co vlastně vezeme? Nejprve nás kvůli němu pronásledovala jednotka vedená zverelským vojenským důstojníkem, teď jsme kvůli němu zajížděli na neprobádané území nikoho, kde víc než čtvrtstoletí nikdo nebyl.</p>
<p>„Co by to mohlo být?“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že jsem svou otázku pronesl nahlas.</p>
<p>„Biotechnologie, transplantáty, za ty se teď platí velké prachy,“ navrhl Marlon.</p>
<p>To bylo docela dobře možné, v poslední době se povídalo, že vůdci nejvlivnějších a nejbohatších obchodnických klanů žijí podezřele dlouho. Třeba Hermanu Gutterenovi, prvnímu muži Gutterenského obchodního impéria, bylo devadesát sedm, prý vypadal na šedesát a podle jeho aktivit se stále nechystal umřít. Samozřejmě mohl mít dvojníka.</p>
<p>Nebo přímo vládce Ambrezavile, Francis Rabierre, ten se účastnil Hanturiho války jako jeden z hlavních velitelů. A vítězství ho vyneslo nejvýše, jak bylo možné, stal se kancléřem jednoho z bohatých států.</p>
<p>„Nebo na objednávku naklonovaná prázdná těla,“ pokračoval Marlon ve svých úvahách.</p>
<p>Úsek před námi byl jednodušší, nevyžadoval jeho plnou pozornost.</p>
<p>Tomu jsem nevěřil, technologie umožňující přenos lidského já podle mnoha náznaků ve starých datových zdrojích opravdu kdysi existovala, ale my jsme sestoupili po žebříčku degradace znalostí a schopností tak hluboko, že bychom ji dokázali použít, jen kdyby nám ji někdo naservíroval jako komerční uživatelský balíček.</p>
<p>„Kontakt na deváté hodině,“ oznámil Rigajev. „Drží s námi krok.“</p>
<p>„Žádný div, táhneme se jako želvy,“ ucedil Marlon.</p>
<p>Katzinski bez rozkazu uvedl nabíjecí systém do plné pohotovosti; naznačeným směrem se natočila hlaveň rychlopalného kanónu a velkorážného čtrnácti a půl milimetrového kulometu. Ty, pokud nebyly nastaveny na automatiku, ovládal Cyr. Samozřejmě nemířil ručně, ovládal jednotku řízení palby podporovanou hlavním počítačem a daty z Rigajevových senzorů. Na mě zbyla obsluha minometu. Nabíjecí karusel měl jen šest pozic, další náboje jsem musel zakládat ručně. A také odklopná střílna, pro palbu ručními zbraněmi, kdyby došlo až na poslední možnost obrany. Raketomet na věži podléhal přímo kapitánovi.</p>
<p>Na displeji nabíhal počet identifikovaných pohybujících se objektů. Tři, pět, osm, patnáct, dvacet jedna.</p>
<p>„Druhá skupina na čtyřech hodinách.“</p>
<p>Obrazovka se rozdělila na dvě. Lokační systém objevil dalších devatenáct pohyblivých… cílů. Začal jsem o našich nových společnících přemýšlet jako o cílech, protože byli příliš malí na to, aby to mohly být terénní džípy, nemluvě o skutečných transportérech schopných pohybu po zamořeném území. Museli to být mechanoidi nebo boti.</p>
<p>Odjistil jsem minomet.</p>
<p>„Palba až na můj výslovný rozkaz,“ zastavil nás v rozletu kapitán.</p>
<p>Poslouchal jsem, jak na dvou okruzích komunikují velitelé a řidiči. Přímo za jízdy se snažili konvoj semknout, zkrátit vzdálenost mezi jednotlivými vozy. Zastavit jsme nemohli, protože bychom se změnili v statické, snadno napadnutelné skupiny.</p>
<p>Marlon přidal plyn, otáčky dieselového šestnáctiválce poskočily o dobrých dvě stě, těsně před hranici žlutého pásma, jak se motor snažil kompenzovat úbytek energie z akumulátorů. V bojovém módu měl být akumulátor nabitý na maximum kapacity v co nejkratším čase bez ohledu na spotřebu. Nevěděl jsem, zda mám víc pozornosti věnovat lokačnímu systému, nebo diagnostice.</p>
<p>Vyřítili jsme se po příkrém svahu, který se mi ještě před okamžikem zdál naprosto nesjízdný, pak se mi zatajil dech, když víc než stotunový kolos překonal vrchol kopce a několik dalších metrů pokračoval vzduchem. Dopad byl měkčí, než jsem čekal, Marlon, nebo řídicí systém, stačil včas přizpůsobit charakteristiku elektromagnetického odpružení.</p>
<p> Podle obrazovky skupiny botů sladily tempo, přiblížily se a snažily se vzít do kleští dva nákladní transportéry a tři osobní vozy, se kterými jeli pouze dva Cautského obrněnci. Jeden byl spíš jen terénní vůz upravený pro jízdu pustinou.</p>
<p>Marlon ještě víc přidal plyn, další přejezd betonové vlny, uvědomil jsem si, že se blížíme ke skupině botů napravo.</p>
<p>Motor zavyl v červeném poli, vystřelili jsme vpřed, už jsem je viděl na vizuálu, útočnou formaci uzavíral tmavý čtyřnohý bot velikosti osla s hlavou na dvoukloubovém krku. Ten nám byl nejblíž. Řítili jsme se za nimi dobře dvojnásobnou rychlostí, než byla jejich vlastní.</p>
<p>„Nestřílet,“ připomněl kapitán.</p>
<p>Zaregistrovali nás až v bezprostřední blízkosti, poslední bot se pokusil změnit směr pohybu, ale tank ho smetl, náraz jsem ani nezaregistroval, další tři zmizeli pod pásy vzápětí, ostatní se rozprchli a zrušili útočnou formaci.</p>
<p>„Pane Cyre, palte dle uvážení,“ zazněl rozkaz.</p>
<p>Katzinského nespokojené vydechnutí na okamžik zahltilo reproduktor, hlavní kanón měl mlčet.</p>
<p>Zaštěkaly první výstřely, to dva Cautského vozy zahájily palbu na druhou útočící skupinu, Cyr likvidoval prchající boty.</p>
<p>Marlon přibrzdil, bravurně se propletl mezi dvěma průrvami, předjel jeden z dopravních transportérů a dostal nás tak mezi útočníky a naše vozy, které jsme chtěli bránit.</p>
<p>Stroje pohybující se přískoky, klusem, cvalem i dalšími způsoby, pro něž nebylo pojmenování, se řítily dobře čtyřicetikilometrovou rychlostí souběžně s konvojem. Občas vyskakovaly, snažily se svými čelistmi zachytit za kovový povrch vozů. Z vojenských transportérů klouzaly zpět dolů a snažily se neskončit pod masivními koly. Pak se jeden z nich zahákl za bočnici nákladního vozu, z kovově lesklých čelistí vytryskl proud jisker, začal se prořezávat – prohryzávat dovnitř. Ocel se poddávala pomalu a neochotně, kosti a lidská tkáň by podlehly v desetině sekundy. Po něm se to na kratší nebo delší chvíli podařilo i dalším.</p>
<p>Cautského muži pálili pouze, když se některý z botů dostal na větší vzdálenost od našich strojů, báli se, aby je sami nezasáhli.</p>
<p>Boti jako by vytušili svou šanci a soustředili se na vůz, na němž už jeden z nich visel. Stejně jako by to udělali mravenci.</p>
<p>Další z mechanických zabijáků se dokázal zaháknout, vzápětí se třetí vyšvihl na střechu. Dlouho tam nevydržel, Cyr ho přesnou dávkou změnil v šrot. Kdyby se netrefil, kdyby nevyužil palebný systém ideálním způsobem, zbyla by z posádky vozu krvavá sekaná. Ale sestřelit dva, vlastně už tři boty visící na bočních stěnách a snažící se prolomit lehce pancéřovanou karoserií dovnitř, se neodvážil ani on.</p>
<p>„Zastavte, okamžitě zastavte!“ slyšeli jsme kapitána snažícího se kontaktovat řidiče osobního vozu. „Pomůžeme vám! Postaráme se o vás!“</p>
<p>Buď ho nevnímal, nebo mu nevěřil, každopádně ujížděl dál. Pár set metrů relativně rovného povrchu bylo za námi, vůz před námi se zmítal ze strany na stranu, ale boti na něm viseli spolehlivě a dál se snažili prorazit dovnitř.</p>
<p>Vysokopevnostní ocel to postupně vzdávala, levá strana terénního vozu se začínala bortit.</p>
<p>„Do hajzlu,“ slyšel jsem klít Cyra.</p>
<p>„Cyre, Katzinski, Sandersi, zahajte palbu ručními zbraněmi. Marlone, jeďte souběžně, abychom měli co nejlepší střeleckou pozici a byla minimalizována šance zasáhnutí posádky,“ zavelel překvapivě kapitán.</p>
<p>Tenhle rozkaz platil i pro mě a okamžitě mi došlo, jak je chytrý. Projektily z ručních zbraní měly řádově nižší průbojný účinek než naše kulometné dvojče ráže 7,62, nejlehčí zbraň, kterou tank disponoval.</p>
<p>Opatrně jsem začal šplhat po stupačkách, za rychlé jízdy v nerovném terénu to nebylo jednoduché, vysloužil jsem si pár nepříjemných ran do hlavy.</p>
<p>Poklop se otevřel, pojistka držící ho v správné pozici cvakla, mohl jsem pokračovat bez rizika, že mi vzápětí urazí hlavu. Zapřel jsem se do stupaček, ven jsem vylezl jako první, Cyr teprve otevíral poklop. Jeli jsme teď paralelně s napadeným terénním vozem. Přesunul jsem se na bok korby, abych viděl okolo věže, a karabinou na opasku jsem se zajistil do úchytu. Pevně jsem sevřel rukojeť pistole, nechtěl jsem o ni přijít, druhou rukou jsem se chytil za další madlo. Ještě jsem ani nezamířil, a už jsem měl oči plné prachu. Brýle, zapomněl jsem si nasadit brýle, já idiot. Nejbližší z botů se snažil prořezat přes vzpěru karoserie, ta jediná mu bránila, aby se dostal ke kořisti, ať to bylo cokoliv. Z útrob vozu zněla střelba, snad se nepostřílejí navzájem.</p>
<p>Marlon mírně přibrzdil a zařadil se za vůz tak, aby naše střelba směřovala přibližně rovnoběžně s boční stěnou karoserie napadeného transportéru.</p>
<p>Namířil jsem, přesněji pokusil jsem se namířit, oči jsem měl plné slz. Krátká dávka, krátká dávka, i v rachocení pásů a jekotu mechanických čelistí jsem slyšel nárazy střel na trupu nejbližšího bota, viděl jsem jiskry zásahů. Bočnice vozu se začala víc a víc vyklánět, bylo otázkou sekund, nejvýše desítek sekund, než se botům podaří transportér otevřít a dostat se dovnitř.</p>
<p>Cvak, zásobník byl prázdný. Měl jsem pocit, že jsem se trefoval, ale ani jednoho z botů jsem nesejmul.</p>
<p>„Teď já,“ slyšel jsem Cyra.</p>
<p>Viděl jsem, že drží útočnou pušku s velkým kruhovým zásobníkem.</p>
<p>Marlon citlivě upravil naši pozici, aby měl Cyr ideální úhel.</p>
<p>Dlouhá dávka zarachotila, trup jednoho z botů se rozpadl na dvě části, obě se dál držely karoserie. Další výstřely, polovina s tlamou odpadla.</p>
<p>„Teď já!“ přihlásil se Katzinski.</p>
<p>Marlon znovu změnil pozici a ještě víc se přiblížil k napadenému vozu.</p>
<p>Katzinski měl podobnou zbraň jako Cyr, ale zvolil střelbu krátkými dávkami. To už jsem měl nabito, ale mé snahy nebylo třeba, Katzinski dostal dolů oba dva zbývající boty. Právě včas, slyšel jsem, jak rozervaná bočnice karoserie v proudícím vzduchu vibruje a řinčí.</p>
<p>Cautského muži zatím rozptýlili druhou útočnou vlnu smečky. Vydechl jsem si, bylo to za námi, zvládli jsme to. Najednou však přišel nepřehledný, obtížně sjízdný úsek, který nás roztáhl do dlouhé linie a přinutil Cautského zastavit palbu. Pro boty terén zase tak těžký nebyl, okamžitě toho využili k obnovení útoku – na poškozený transportér.</p>
<p>Pochroumané dveře a část stěny odpadly a otevřely cestu botům k posádce uvnitř. Přestože jsem neměl dobrou pozici, začal jsem střílet, se štěstím jsem trefil nejrychlejší stroj, který skončil v kotoulech, ale pak se zase zvedl a snažil se dohonit ostatní.</p>
<p>Zásobník byl prázdný. Sakra.</p>
<p>Cyrovi i Katzinskému to s jejich velkokapacitními zásobníky trvalo a já bohužel žádný další neměl.</p>
<p>Viděl jsem, jak se posádka vozu snaží odvrátit útok palbou, ale jen s mizerným účinkem. Boty pádící rychlostí přes padesát kilometrů za hodinu bylo ručními zbraněmi prakticky nemožné zastavit.</p>
<p>„Držte se. Pořádně.“</p>
<p>Marlonův hlas zněl v interkomu suše, odlišně od jeho běžného světáckého projevu, že jsem poslechl okamžitě. Dobře jsem udělal, stejně jsem se praštil o hranu pancíře a před pádem mě zachránila karabina. Tank vyrazil vpřed s neskutečným zrychlením, Marlon z motoru vyždímal jeho kompletní tři tisíce kilowattů.</p>
<p>Nejrychlejší a největší bot to stejně stihl, odrazil se k dlouhému skoku, jekot rotujících tlamových kotoučů přerušil vše ostatní. Kulomet štěkl, dávka srazila bota v letu, další skončili pod pásy tanku, nárazy jsem necítil. Zato při brzdění jsem si vyrazil dech při nárazu na poklop.</p>
<p>„Zastavte!“ křičel Knispel na řidiče poškozeného transportéru.</p>
<p>Konečně poslechl.</p>
<p>„Zabezpečte okolí,“ dostali jsme další rozkazy.</p>
<p>Marlon zastavil tak, aby tank kryl poškozený bok džípu, Katzinski výhružně natočil hlaveň do okolního prostoru.</p>
<p>Jen šílenec by se teď pokusil nás napadnout. Nebo boti bez pudu sebezáchovy.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že bych mohl použít brokovnici, kdybych si ji vyzvedl ze zbrojnice. Současně mi adrenalin přestal pomáhat zvládat pálení písku pod očními víčky. Poslepu jsem sestoupil do útrob tanku, vodou, která mi měla vystačit na pití po zbytek dne, jsem si oči vypláchl a uvědomil jsem si, že žiju a vlastně to není tak strašné. S brokovnicí v ruce jsem se vyplazil zase zpět nahoru. Někdy v průběhu boje jsem si ošklivě natloukl rameno a koleno.</p>
<p>„Boti zlikvidováni, až na pár kusů, co vzaly roha,“ ozval se na obecném okruhu spokojeně Cautski.</p>
<p>Sledoval jsem, jak z poškozeného terénního vozu vystupuje jeho posádka, byli to čtyři muži patřící k Camuvieliho personálu. Jeden z nich byl můj známý číšník.</p>
<p>V ruce držel automat bez zasazeného zásobníku a byl bledý jako středně uleželá mrtvola.</p>
<p>Po chvíli mě zaregistroval a poznal.</p>
<p>„Viděl jsem vás, dělali jste artistické kousky, abyste nám pomohli. Myslel jsem, že už jsme mrtví. Díky,“ řekl tiše.</p>
<p>„Mně neděkuj,“ zarazil jsem ho, „zachránil vás kapitán a tady Marlon.“</p>
<p>Mávl rukou, jako by to bylo jedno, a odpotácel se o kus dál. Vypadalo to, že chce zvracet, ale nedaří se mu to.</p>
<p>Všiml jsem si, že hřbet pravého předloktí má zakrvácený, boti se mu asi dostali až na kůži, bez jakéhokoliv přehánění.</p>
<p>Další z posádky vypadali víc v pohodě, jeden z nich se šel podívat na trosky bota opodál. Ale příliš se přiblížil, nedával si pozor.</p>
<p>„Bacha!“ zařval jsem a vyrazil k němu ještě o okamžik dřív, než trosky bota nakopl.</p>
<p>Dotyk jeho nohy spustil pseudoinstinktivní reakci, torzo bota se propnulo, a přestože disponovalo jen dvěma nohama, vymrštilo se směrem k muži, rotační řezáky v tlamě v mžiku naběhly do otáček zahanbujících i ty nejlepší motorové pily.</p>
<p>Stiskl jsem spoušť a úder mě poslal k zemi.</p>
<p>Trochu otřeseně jsem se postavil.</p>
<p>Camuvieliho muž stál u roztříštěných trosek bota s nechápavým výrazem; mně došlo, že to, co mě srazilo, byl zpětný ráz brokovnice.</p>
<p>Měl jsem ji lépe prozkoumat, slovo brokovnice byl zřejmě eufemismus. Byla to zbraň s mnohem větším výkonem, než se zdálo na první pohled možné. Zkontroloval jsem nastavení, bylo stejné, jako když mi byla svěřena. Později, až budu mít čas, se pokusím zjistit víc. Uvědomil jsem si, že muž napadený robotem je mnohem víc překvapený než já, možná dokonce šokovaný.</p>
<p>„Ve svalech botů i mechanoidů, ať jsou jakéhokoliv typu, se obvykle skrývá hodně elastické energie, energie napjatosti,“ vysvětloval jsem. „A pokud není řídicí jednotka totálně zničena, využijí ji k poslednímu útoku,“ dokončil jsem.</p>
<p>„Aha,“ přitakal nejistě postižený, vzdálil se od zbytků bota a sedl si na zem.</p>
<p>Vypadal, že nezkolabuje. Fajn.</p>
<p>„Posádko, zaujměte svá místa, pokračujeme v cestě,“ uslyšel jsem nevzrušený hlas kapitána.</p>
<p>Podobné rozkazy pravděpodobně dostali i ostatní, protože všichni se najednou dali do pohybu. Bylo to rozumné, nacházeli jsme se ve špatně bránitelné formaci v nepřehledném terénu. Jenže já bych si útočníky rád prohlédl, abych se o nich dozvěděl víc.</p>
<p>„Rád bych si boty prohlédl a zjistil, co jsou zač,“ předešel mě svým požadavkem Rigajev.</p>
<p>Překvapeně jsem se na něj podíval, nepřipadal mi jako člověk ochotný vystavovat se nebezpečí kvůli získání informací. Asi jsem se zmýlil.</p>
<p>Knispel se na Rigajeva podíval a otočil se tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Subvokálně komunikoval s Camuvielim a dalšími veliteli.</p>
<p>Netrvalo to dlouho a otočil se zpět.</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil, „máte dvacet minut.“</p>
<p>Dvacet minut byla krátká doba, ale stačila na pár fotografií a letmou obhlídku. Bez domlouvání jsme se do práce pustili s Rigajevem společně.</p>
<p>Za půl hodinu jsme opět pokračovali v cestě úspornou rychlostí. Na očích jsem konečně měl brýle, aby mě neobtěžoval všudypřítomný prach, s podezřením jsem sledoval okolí a uvědomoval jsem si, že už nikdy nebudu tak bezstarostný jako dřív. Žil jsem na periferii, staral jsem se o zemědělskou techniku a díky tomu jsem se již s boty potkal. Věděl jsem, že dokážou napadnout člověka, a měl jsem s nimi víc zkušeností než naprostá většina lidí. Ale botí smečka organizovaně útočící na ozbrojenou karavanu, to pro mě bylo něco úplně jiného. Musel jsem si to nechat projít hlavou.</p>
<p>Camuvieli přikázal rozbít večerní tábor o dobrou hodinu a půl dříve, než bylo obvyklé. Místo obvyklého zabezpečení ležení, na starost ho dostali Cyr s Katzinským, jsem se věnoval motoru. Po výkonovém maximu, které z něj Marlon vyždímal, jsem se nehodlal spolehnout jen na obvyklou diagnostiku, ale chtěl jsem udělat pečlivou kontrolu.</p>
<p>Vstřikovací systém byl v pořádku, na dvou přepouštěcích ventilech jsem našel nečistoty po spalinách, které tam neměly být, turbo potřebovalo lehce upravit nastavení řídicí jednotky, celkově jsem mohl být spokojen.</p>
<p>„Hej, ty se snad nechceš bavit!“</p>
<p>Přestal jsem si čistit ruce od oleje. Jedna věc byla práce s elektronikou, druhá poctivá strojařina a mechanika. Chvíli mi trvalo, než jsem Herberta poznal.</p>
<p>„Právě jsem skončil,“ prozradil jsem. „O jakou zábavu jde?“</p>
<p>„Po společné večeři bude následovat ještě večírek, strýc chce podpořit našeho ducha. Vyhranou bitvu je třeba oslavit!“</p>
<p>V první chvíli jsem chtěl odmítnout, pak jsem si uvědomil, že budu mít příležitost potkat Natašu.</p>
<p>„Díky za informaci,“ řekl jsem.</p>
<p>„Já si myslel, že by tě mrzelo, pokud bys nepřišel,“ řekl s výrazem, jako by mi mohl číst myšlenky.</p>
<p>Vodou jsme šetřili permanentně, ale v okolí našeho dnešního tábořiště někdo objevil nezávadný pramen a nádrže pro běžné použití byly plné, mohl jsem si dopřát komfort pořádného umytí bez toho, že bych se musel spolehnout na mycí houby jako obvykle. Po jejich použití jsem měl vždy kůži v jednom ohni. Pro jídlo jsem si bohužel zašel, až už bylo definitivně po večeři, naštěstí na mě od jednoho z jídelních stolů mával Herbert a současně přitom gestikuloval plným ešusem.</p>
<p>„Čím jsem si vysloužil tuto pozornost?“ zeptal jsem se a ztěžka přitom dosedl na lavici.</p>
<p>Až teď jsem si uvědomil, jak jsem po celém dni unavený.</p>
<p>U stolu kromě Herberta seděla i Nataša, muž, patřící podle uniformy k Dehebovým lidem, další mladík, kterého jsem neznal, a Valerie.</p>
<p>„Jsi hrdina dnešního dne!“ odpověděla na mou otázku přicházející Elizabeth doprovázená jedním z Camuvieliho důstojníků, který vypadal, že má za sebou pár skleniček navíc.</p>
<p>Představil se jako Peter a nebyl skrblík, postavil na stůl mezi nás právě otevřenou láhev.</p>
<p>„Tak to si mě s někým pletete,“ odpověděl jsem už s plnými ústy.</p>
<p>Kromě toho, že jsem byl unavený, jsem měl i pekelný hlad.</p>
<p>Herbert nás všechny vzájemně představil, ze strany mužské části společnosti jsem si vysloužil skrytou nevraživost a zdvořile předstíraný zájem. Byli mi stejně ukradení jako já jim.</p>
<p>„Jak jsi prožila dnešní den?“ zeptal jsem se Nataši, aniž bych přestal jíst.</p>
<p>„Cpeš se,“ zhodnotila a usmála se při tom.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Mám hlad.“</p>
<p>Dehebův muž, jmenoval se Raymond, se snažil bavit Valerii, Herbert do hovoru zatáhl i Natašu a Petera. Přestal jsem je poslouchat a prohlížel si Natašu. Jak mluví, jak se přitom tváří, jak občas pohodí hlavou. Raymond hovořil s kadencí slušného kulometu a Herbert mu přizvukoval a občas se do toho smál.</p>
<p>„Líbí se ti,“ řekla vážně. „Víc než líbí.“</p>
<p>Přenesl jsem svou pozornost a střetl se s pohledem Elizabeth Deheb.</p>
<p>Také se neúčastnila hovoru a místo toho pozorovala mě.</p>
<p>„Ano,“ přiznal jsem a spolkl poslední sousto.</p>
<p>„Ale čím to, že ty nejsi v centru dění? Měl jsem za to, že večírky jsou tím, co tě baví.“</p>
<p>„Tady se mi někdo snaží něco vrátit,“ ušklíbla se.</p>
<p>Uvědomil jsem si, jak mě při našem prvním setkání popichovala.</p>
<p>„Možná trochu,“ nepřel jsem se, „ale jen konstatuji fakta.“</p>
<p>Zatvářila se naštvaně, ale pak jako by nad naším vzájemným špičkováním mávla rukou a nad mými slovy se vážně zamyslela.</p>
<p>Zaregistroval jsem Natašin zkoumavý pohled, pak se Raymond posadil na stůl a zakryl mi na ni výhled.</p>
<p>„Vlastně jsi fajn, i když trochu divný,“ rozhodla se nakonec pro trochu nelogickou, ale smířlivou odpověď.</p>
<p>Možná taky už vypila nějakou tu skleničku.</p>
<p>„Nejsem v centru dění, protože je tady Raymond a snaží se mi dvořit.“</p>
<p>Připadalo mi, že se dvoří Nataše, ale asi jsem nebyl na tyhle hry dostatečně sofistikovaný.</p>
<p>„Myslel jsem, že pracuje pro tvého otce,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„To neznamená, že se mi nemůže dvořit,“ ušklíbla se. „Je z dobré rodiny, má perspektivu, tohle je jeho odrazový můstek pro další kariéru. Ale co je v domě, není prostě pro mě. A nelíbí se mi, jak moc je snaživý, ve všech směrech,“ zhodnotila ho.</p>
<p>„Jsi nemilosrdná,“ řekl jsem a nalil nám každému sklenku, aby na nás vůbec něco zbylo.</p>
<p>„Ne, jen upřímná,“ zasmála se.</p>
<p>„Matyáši Sandersi, co si myslíš ty o tom, že se naše kultura konečně odrazila ode dna?“ obrátil se na mě Herbert.</p>
<p>„Kultura? Jaká kultura?“ nechápal jsem a vysloužil si tak salvu smíchu.</p>
<p>„Před dvěma lety otevřeli v Murmanuku divadlo a jeho scéna se vyrovná císařské, Epovy básnické sbírky vycházejí prakticky ve všech skutečných městech, prostě jako lidstvo začínáme skutečně žít!“</p>
<p>Netušil jsem nic o murmanuckém divadle a nikdy jsem nečetl žádnou básnickou sbírku a celkově jsem se neztotožňoval s jeho pohledem, ale neodporoval jsem. Já vnímal spíš to, že nedávno ve Zverelsku zavřeli poslední malou manufakturu specializující se na dodávky ušlechtilých materiálů, kvalita integrovaných obvodů stále klesala a datové disky jsem musel zálohovat pětinásobně, jak začínaly být poruchové. Ale proti divadlu jsem v zásadě nic neměl. Podle mě ničemu neškodilo.</p>
<p>„Jakmile jsme se zbavili pohrobků války, půjdeme nahoru, lidé opět ovládnou celou planetu,“ přihodil někdo další.</p>
<p>Aniž jsem si toho všiml, naše skupinka se rozrostla a diskuse se opět rozběhla, naštěstí mě už nikdo nežádal o další názor.</p>
<p>Viděl jsem, že Knispel se také účastní společenského večera, prochází kolem stolů spolu s Camuvielim a o něčem vážně debatují. Z okraje společnosti na ně mávali Deheb s Wruisem. Marlon seděl u stolu v družném rozhovoru s jednou z mála žen v obslužném personálu konvoje. Tahle tuším patřila k Dehebovým zaměstnancům a slyšel jsem, že ji oslovují Krist. Nevěděl jsem, zda je to skutečné jméno, nebo přezdívka, ale to nebylo důležité. Vypadalo to, že se oba dobře baví.</p>
<p>Raymond se zapletl do stále hlasitější debaty o posledních trendech v něčem, o čem jsem do této chvíle netušil, že existuje. Neodvažoval jsem se tipovat, zda jde o divadlo, módu, kulinářství nebo něco úplně jiného.</p>
<p>Ucítil jsem Natašin pohled, uprostřed všeobecné zábavy vypadala až příliš klidná, skoro odtažitá. Nebo zamyšlená. Vlastně často vypadala zamyšlená, možná měla spoustu věcí, které musela řešit.</p>
<p>„Pojď se projít,“ využil jsem příležitosti.</p>
<p>„Miláčku, potřeboval bych tě k našemu stolu,“ přerušil mě Camuvieli, který mezitím dorazil až k nám.</p>
<p>Byl jsem příliš pomalý. Smůla. Věděl jsem, který stůl má na mysli, kabonili se tam na sebe Deheb, Wruise a s nimi jejich hlavní pobočníci. Sledoval jsem, jak Nataša odchází se svým otcem, kalhoty při chůzi periodicky obtahovaly dlouhé linie jejích nohou.</p>
<p>„Jak dlouho si myslíš, že nás stroje budou ještě otravovat?“ položil mi ruku na rameno Herbert.</p>
<p>Spíš se o mě opřel, aby udržel rovnováhu. Za krátkou dobu museli ztrestat víc než jednu lahev.</p>
<p>„Netuším,“ přiznal jsem.</p>
<p>„A jak se ti jevili ti, co nás napadli?“</p>
<p>Možná byl opilý, ale zatím mu to myslelo. Nebo naopak, zajímal se o věci, které střízliví nechávají nevysloveny. Soustředil jsem se na odpověď, protože podobnou otázku jsem kladl sám sobě.</p>
<p>„Byli to boti na hranici funkčnosti, výkon podřízený jednoduchosti konstrukce, nekvalitní materiály, většina už neměla ani polymetalické svaly, ale mnohem jednodušší bioplastické kombinované se základní hydraulikou. Kdyby jich nebylo tolik a nespolupracovali, nepředstavovali by žádné nebezpečí. Vlastně se divím, že byli ještě funkční,“ zhodnotil jsem. Takhle přesně jsem svůj názor dosud nezformuloval ani ve vlastních myšlenkách.</p>
<p>„Vidíte!“ otočil se Herbert spokojeně ke společnosti a zvedl ruku ve vítězném gestu.</p>
<p>„Přichází náš čas, čas lidí, a tahle obchodní expedice je jen předzvěstí věcí dalších! A teď vám zarecituji jednu ze svých básní!“</p>
<p>„Nevím, zda je horší básník, nebo recitátor, každopádně v tomhle stádiu opilosti je děsný. A to doufejme, že nezačne zpívat,“ naklonila se ke mně Valerie.</p>
<p>Nevypadala, že by se na to těšila. Naznačil jsem, že se vytratíme.</p>
<p>Přikývla a nepozorováni jsme se vzdálili.</p>
<p>„Půjdeme po perimetru a zkontrolujeme senzory,“ navrhl jsem. „Při tom tě doprovodím k vašim vozům.“</p>
<p>Přikývla. Po uplynulých dnech už jsem věděl, jak jsou senzory umisťovány, aby byla jejich ochrana co nejspolehlivější, a první ze smyčky jsem našel prakticky okamžitě.</p>
<p>Šli jsme mlčky, půda pod nohama byla opět suchá a drolivá. Prakticky jako všude, kde se po válce neobnovila vegetace. Ale možná za to mohlo i klima. Jak moc se změnilo oproti předválečným časům, nedokázal říct nikdo, historické prameny byly příliš nejednoznačné. Vyšel měsíc, nízko nad obzorem se jevil obrovský, tmavé skvrny jeho moří byly zřetelně vidět. Valerie tiše kráčela vedle mě, několikrát se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale neučinila tak. Klekl jsem si, abych zkontroloval další senzor. Tenhle měl být nízko u země.</p>
<p>Odněkud z bezprostřední blízkosti se ozvalo zabzučení brouka. Netušil jsem, čím se tady může živit, ale vypadalo to, že i sem se život pomalu vrací. Alespoň nějaký.</p>
<p>Trojnožka dalšího senzoru byla převržená, jako by ji Cyr špatně ustavil. Mockrát mi zdůrazňoval, že mám dávat pozor, aby se něco podobného nestalo, oslabovalo to robustnost celé detekční smyčky.</p>
<p>Valerie stála nade mnou a pozorovala mě při práci, zvuk bavících se lidí k nám teď doléhal jen tlumeně.</p>
<p>Zkontroloval jsem, zda nejsou v půdě nějaké dutiny po erozi vodou nebo větrem, odstranil pár kamenů a znovu trojnožku pečlivě ustavil. Zkontroloval jsem, že se její poloha nezměnila natolik, aby byla nutná rekalibrace celé sítě.</p>
<p>„Hotovo,“ řekl jsem spokojeně. „Můžeme jít dál.“</p>
<p>K měsíci přibyly na nebi ještě hvězdy, společnost už se utišila, většina stolů byla uklizena, jen u dvou plály plynové kahany.</p>
<p>„Vlastně je tu krásně,“ řekla překvapeně.</p>
<p>„Jsme v pustině, nevíme, co můžeme čekat,“ poukázal jsem.</p>
<p>„Ty asi na romantiku moc nejsi, že?“ zeptala se.</p>
<p>Pokračovali jsme k dalšímu senzoru a já přitom přemýšlel nad její otázkou.</p>
<p>„Neřekl bych,“ odpověděl jsem po další kontrole.</p>
<p>Pak jsem si uvědomil, že má odpověď umožňuje různý výklad. Nebyl jsem si jistý, který je vlastně správný. Nikdy jsem si nedefinoval, co je a co není romantické.</p>
<p>Nespěchali jsme, v temnotě by to ani nebylo v nerovném terénu moudré.</p>
<p>„A nějaká romantická představa?“ položila mi další otázku, jako by dokázala číst myšlenky.</p>
<p>Nevěděl jsem, zda to myslí vážně, nebo si ze mě utahuje, spíš to druhé.</p>
<p>„Večer v dílně u běžícího Stirlingova{3} motoru s nějakým manuálem v ruce,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Tlumeně se rozesmála.</p>
<p>„Zásah do černého, omlouvám se, nemám se tolik vyptávat.“</p>
<p>Okruh jsme dokončili v přátelském mlčení, doprovodil jsem ji až k osobnímu transportéru jejího otce. Spolu s Camuvieliho a Wruisovými vozy tvořily malou pevnost uprostřed celého ležení. Rozumné opatření, také bych to tak udělal na jejich místě.</p>
<p>„Díky za příjemný večer,“ rozloučila se.</p>
<p>„To já děkuji.“</p>
<p>Okamžik vypadala, že chce opět něco říct, pak jen zavrtěla hlavou a prošla mezi dvěma vozy pryč.</p>
<p>Chvíli jsem stál na místě a vybíral cestu k našemu tanku, abych na ní pokud možno potkal co nejméně lidí.</p>
<p>Z Camuvieliho ležení se ozval šum, jako když někdo otevře zvukově izolovaný stan a konverzace ještě pokračuje. Slyšel jsem, jak se lidé rozcházejí a pravděpodobně míří k vlastním příbytkům. Nejvyšší čas zmizet, nechtěl jsem být zapleten do jakékoliv další debaty.</p>
<p>Kus přede mnou prošel mezerou mezi stroji Cautski, ve tmě jsem ho poznal jen podle charakteristického kohoutího držení hlavy, pak jsem zahlédl dva Dehebovy důstojníky. Pokud jsem to dokázal odhadnout, náš kapitán na poradu přizván nebyl.</p>
<p>„Jaká byla procházka?“</p>
<p>Nataša se protáhla mezi stíny vozů naprosto bezhlučně. Skoro to vypadalo, že sledovala odchod hostů, případně je vyprovázela. Nebo mě tady viděla?</p>
<p>„Myslíš s Valerií?“</p>
<p>Tuhle otázku jsem si mohl odpustit, napadlo mě, než jsem intonací zdůraznil otazník.</p>
<p>„Přesně.“</p>
<p>Přemýšlel jsem, zda se mi to zdá, nebo je doopravdy naštvaná.</p>
<p>„Příjemná, našli jsme chybu detekčního okruhu a opravili jsme ji.“</p>
<p>Podle postoje nevypadala, že by ji má odpověď uspokojila.</p>
<p>Najednou jsem byl unavený, neměl jsem náladu na žádné další hovory, a to ani s Natašou, bůhvíproč naštvanou Natašou.</p>
<p>„Dobrou noc,“ rozloučil jsem se a vydal se do… tmy. Světlo už dávno vyklidilo pozice.</p>
<p>Rigajev něco studoval, Cyr s Katzinským hráli karty, kapitán s Marlonem se zatím nevrátili. Nikdo mi nevěnoval pozornost, a to mi vyhovovalo. Uložil jsem se do spacáku, zavřel oči a až nad ránem mě probudil při svém návratu Marlon. Pak až budíček.</p>
<p>Věděl jsem, že pokud si chci vychutnat ranní kávu, musím vstát okamžitě. A proto jsem to udělal.</p>
<p>Pokračovali jsme úspornou rychlostí kolem pětadvaceti kilometrů za hodinu se stabilním hodinovým průměrem šestnáct. To bylo slušné, ale nevěřil jsem, že tuhle rychlost udržíme ještě dlouho, protože povrch staré dálnice se skokově zhoršoval. Několik desítek kilometrů nás hýčkal poměrně zachovalý úsek, potom se ale z původně třicetimetrového betonového pásu ztenčil v úzký, často přerušovaný pruh, každou chvíli jsme museli objíždět balvany a nakupeniny betonových ker. Stále však po poměrně rovném povrchu s minimálními stoupáními a klesáními, což sráželo spotřebu pod můj definovaný průměr. Díky tomu se doplňovala rezerva vůči našemu předpokládanému dojezdu. Jen přibližující se hory napovídaly, že tomu tak nebude napořád.</p>
<p>Obloha byla jako vymetená, všechny dopravní transportéry měly rozevřená kolektorová křídla a snažily se zachytit každý dostupný foton. Camuvieli zrušil polední pauzu, odhadoval jsem, že právě kvůli tomu, abychom využili maximum solární energie.</p>
<p>Zalitoval jsem, že také nemáme podobné zařízení, ale pro nás, vzhledem k vysoké měrné spotřebě paliva, to představovalo příliš malý zisk za vynaloženou námahu.</p>
<p>V systému tanku se objevila nová, podrobnější mapa. Netušil jsem, kdo ji do něj nahrál nebo zpřístupnil. Byla velmi podrobná, přesně jak ukazovala, se terén stával členitějším, oblouky staré dálnice se víc a víc zařezávaly do svahů a jinde se zase vinuly po gigantických umělých náspech. Znovu mě ohromilo, co všechno jsme kdysi byli schopni vybudovat… kdysi nám patřila celá planeta.</p>
<p>Hodinu po poledni se ve špinavé žluti vyprahlé půdy objevily šedozelené skvrny napůl uschlých keřů a nepravidelné plochy něčeho, co připomínalo trávu. Trnitou trávu. Možná jsme se dostávali z oblasti srážkového stínu. Na mapě však byla oblast stále označena jako poušť.</p>
<p>„Kdy naposledy tudy někdo jel?“ zeptal jsem se na obecném okruhu.</p>
<p>„Před dvaceti sedmi lety zhruba na naší poslední pozici tábořila výprava Ezechiela Kuzbrice,“ odpověděl Marlon. „Ale dál už nejeli a vrátili se.“</p>
<p>To znamenalo, že se dostáváme na území, které lidské oko od války nespatřilo, stovky let zde nikdo nebyl. Poznání ve mně vzbuzovalo respekt, možná strach.</p>
<p>„Ale máme k dispozici letecké snímky,“ navázal Rigajev.</p>
<p>Rád poučoval, a mně to vyhovovalo, dozvěděl jsem se díky tomu spoustu věcí.</p>
<p>„Jo, stovky let staré fotky,“ doplnil pohrdlivě Marlon.</p>
<p>Podle dat systému přepnul na autopilota. Další úsek cesty byl rovný, bez překážek, zjevně se nudil.</p>
<p>„Mám slabý radarový ping, z jihu,“ oznámil Cyr.</p>
<p>Škubl jsem sebou.</p>
<p>„Druh signálu odpovídá standardnímu dronu, směr signálu také,“ pokračoval.</p>
<p>Viděl jsem, jak ostatní muži posádky bez rozkazu aktivují jeden bojový systém tanku za druhým. Knispel, i když to musel vědět, nereagoval, nechal to na nás.</p>
<p>„Ping se vytratil, vypadá to, že šlo o náhodný odraz a oni o nás nevědí,“ přišel Cyr s další informací.</p>
<p>Náhodný odraz? Nebo disponovali lepší technologií než my? Moc mě to neuklidnilo. Motor běžel v ideálních obrátkách, zkontroloval jsem minomet i jeho zásobník. Jediná zbraň tanku, jejíž obsluhu jsem měl na starost, byla připravena.</p>
<p>„Hovořil jsem s panem Camuvielim,“ ozval se po dlouhé pauze, kdy napětí dál rostlo, kapitán.</p>
<p>„Nevylučuje, že máme v patách pronásledovatele, vlastně to považuje za pravděpodobné.“</p>
<p>Poté co jsme se zbavili majora Hinstega, máme v zádech další pronásledovatele? Nebo to je opět tvrdohlavý major? Zdálo se, že pan Camuvieli má víc tajemství, než by člověk u obyčejného obchodníka očekával.</p>
<p>Přesto mě to uklidnilo, se známým nebezpečím se člověk snadněji vyrovná.</p>
<p>Dál jsme polykali kilometr za kilometrem, krajina zůstávala stále stejně pustá. Jeli jsme teď v čele celého konvoje, což bylo příjemné, protože zvířený prach museli polykat ostatní. A že ho za našimi pásy nebylo málo.</p>
<p>„Mám odraz,“ ozval se Cyr.</p>
<p>„Další radarový ping?“ zajímal se Rigajev.</p>
<p>Já z informací na monitorech nedokázal nic vyčíst, chtělo to asi víc zkušeností. Rigajev měl na povel většinu senzorických systémů tanku, Cyr modul pro řízení palby.</p>
<p>„Ne,“ v Cyrových slovech bylo patrné váhání. „Je to, asi… odpovídá to signatuře malého bota, kterého jsme potkali před několika dny.“</p>
<p>„Jak moc jste si jistý?“ vmísil se do komunikace překvapivě kapitán.</p>
<p>„Má pravdu, je to opravdu ten bot,“ potvrdil Rigajev.</p>
<p>„Další odrazy před námi. Přibližují se. Některé jsou velké, neznámé signatury.“</p>
<p>Kapitán neodpověděl, místo toho vyhlásil bojovou pohotovost, otáčky motoru poskočily, jak si jednotlivé elektrické agregáty řekly o víc výkonu, slyšel jsem cvakání hlavního nabíjecího karuselu. Můj minometný byl v pohotovosti už dávno.</p>
<p>„Zpomalit na patnáct kilometrů za hodinu. Dopravní transportéry pojedou středem vozovky, vzájemná vzdálenost zhruba třicet metrů, na každé straně chci dva lehké obrněné transportéry, dva těžké vzadu,“ slyšeli jsme Knispelovy rozkazy na obecné vojenské frekvenci.</p>
<p>„Nemáte mi co rozkazovat,“ rozčiloval se Cautski.</p>
<p>Pak zmlkl, předpokládali jsme, že dostal rozkazy přímo od vlastního šéfa, Camuvieliho.</p>
<p>Ze svého hnízda na přední korbě se zvedl náš dron, chvíli letěl kus před námi zhruba pět metrů nad zemí, následně nabral výšku.</p>
<p>„Plnou palebnou připravenost, očekávejte bezprostřední útok,“ velel dál Knispel.</p>
<p>Blížili jsme se ke konci mírného stoupání vytvářejícího horizont. Za něj jsme neviděli.</p>
<p>Nejraději bych se hrabal v datech a studoval radarový záznam, ale musel jsem se starat o motor.</p>
<p>„Marlone, zastavte tak, abychom viděli za nerovnost, ale současně jsme zůstali v maximálním zákrytu.“</p>
<p>Informační panel ukázal, že máme nabito tříštivotrhavým nábojem. To mě překvapilo, proti tankům bych očekával protipancéřový.</p>
<p>„Doporučuji třištivotrhavou munici,“ hovořil dál Knispel.</p>
<p>To už jsme byli prakticky před vrcholkem terénní vlny, Marlon prudce zabrzdil, cítil jsem, jak pásy na hladkém povrchu lehce podklouzly. Se zatajeným dechem jsem sledoval, co je před námi. Nic, prázdný rozbitý betonový pruh staré autostrády pokračoval dál.</p>
<p>„Kontakt na jedenácté hodině,“ oznámil Cyr.</p>
<p>Tím směrem se dál vzhůru táhl svah kopce, do něhož se dálnice zahryzávala.</p>
<p>„Jeďte,“ zavelel Knispel, na mapě už byl vyznačený kurs.</p>
<p>Vyrazili jsme do svahu posetého velkými balvany a nepravidelnými pásy trnitého porostu, spotřeba paliva se rázem vyšvihla do červeného pole. To mi ale najednou vůbec nevadilo, spíš jsem se bál, že narazíme na některý z velkých balvanů, které stoupání změnily v chaotické bludiště. Balvany pocházely z vyšších strmějších částí kopce a Marlon k nim najížděl až příliš rychle a příliš blízko. Pak mi došlo, že to dělá schválně, kvůli krytí.</p>
<p>„Kontakt,“ ohlásil Rigajev.</p>
<p>Z prolákliny, kterou jsem přehlédl, se vyřítil – nebyl to tank, jak jsem předpokládal, ani jakýkoliv bot, kterého jsem kdy viděl. Bylo to kovové monstrum na dvou končetinách. Okamžitě jsem si vybavil obrázky desítky miliónů let starých masožravých dinosaurů. Ale podoba byla čistě funkční, účelová. Trup bota vedl přibližně rovnoběžně se zemí, hlava byla usazena na masivním nosníku mírně pod úrovní páteře. Svým tvarem připomínala žraloka kladivouna, horní postranní výběžky tvořily rotační kanóny a kopule čidel, spodní větší se ježily ostrými hranami bez zjevného řádu. Tlamu nahrazovalo kombinované řezací ústrojí vymykající se čemukoliv, co jsem kdy viděl. Masivní přední stavbu vyvažovala dlouhá štíhlá záď pohupující se způsobem evokujícím ocas gigantického predátora. Detaily nohou jsem nerozeznal, pohybovaly se příliš rychle.</p>
<p>Bot akceleroval způsobem překonávajícím možnosti jakéhokoliv pásového a v terénu i kolového stroje.</p>
<p>„Pal!“ zavelel kapitán.</p>
<p>Servo rotující věží hlasitě zabzučelo, bot doskočil do širokého postoje, ocasovitá záď se zavlnila, jak mu pomohla získat rovnováhu, masivní, ocelově lesklé končetiny se propnuly, stroj vyrazil novým směrem. Kanón zahřměl, zpětný ráz jsem cítil jako lehké kopnutí, dinosaura ve skoku zahalila ohnivá koule, na zem dopadly jen trosky.</p>
<p>Ulevilo se mi, agresivně mechanické a nebiologicky rychlé pohyby bota mi nahnaly strach, bylo dobré vědět, že se i s takovým nepřítelem dokážeme vypořádat. A hlaveň vypadala i po výstřelu funkční, má oprava vydržela.</p>
<p>Ze stejného místa jako předtím se vyřítil další bot, na letmý pohled stejný jako první.</p>
<p>„Další kontakt na druhé a další na desáté hodině,“ hlásil Rigajev.</p>
<p>Proti nám stála celá smečka botů typu, o němž jsem netušil, že existuje.</p>
<p>„Katzinski primární cíl, Cyr sekundární cíl, Sanders ostřeluje cokoliv, co se dostane za nás,“ vychrlil Knispel.</p>
<p>Přímý rozkaz k střelbě mě překvapil, okamžitě jsem se ale otočil k ovládacímu pultu minometu, nabíjecí karusel na stisk tlačítka cvakl a doručil náboj do hlavně.</p>
<p>Až potom mě napadlo, že nám to možná přerůstá přes hlavu, že bych se měl začít bát.</p>
<p>Cyr prakticky okamžitě zahájil palbu, zvolil dvojici těžkých kulometů a dlouhou dávkou, zasáhl bota snažícího se proniknout okolo nás vlevo. Komplikovanou strukturu botího těla orámoval chaos jisker po zásazích. Dávka byla dlouhá a přesná, dinobot se přesto hnal dál. Ještě jsem zaregistroval, že Cyr vyměnil těžké kulomety za velkorážný, pak se dinobot dostal do oblasti, kterou jsem měl pokrýt já.</p>
<p>Označil jsem cíl, okamžik ho sledoval na obrazovce, počítač pípl na znamení, že má jeho trajektorii zmapovanou. Stiskl jsem spoušť, prakticky současně znovu vystřelil kanón. Náboj z minometu minul, další také, další také, exploze se slévaly jedna s druhou. Dinobot disponoval velmi sofistikovaným úhybovým algoritmem, nebo prostě střely registroval. Zrušil jsem počítačovou predikci a začal cíle určovat odhadem. Jeden, druhý, pátý, cvakání nabíjecího karuselu se slilo v pravidelný kovový tikot. Sedmý granát zasáhl dinobota ve skoku, neměl však razanci střely z kanónu, dinobot skončil na boku, jedna jeho noha se křečovitě zmítala. Už jsem chtěl hledat další cíl, ale bot se náhle opět postavil, hodlal pokračovat přískoky po jediné končetině. Stiskl jsem spoušť třikrát za sebou. První granát ho zasáhl dřív, než se dal do pohybu, další dokonaly zkázu.</p>
<p>Znovu jsem se otočil k obrazovkám zobrazujícím situaci vpředu. Tank sebou prudce smýkl stranou, praštil jsem se do hlavy, uvědomil jsem si, že jsem se nestačil připoutat. A helmu jsem si nezapnul. Měl jsem štěstí, také jsem mohl skončit s prasklou lebkou.</p>
<p>Přehnali jsme se přes bota, kterého Cyr těžce poškodil palbou z velkorážných kulometů, na zemi ležely trosky čtvrtého zničeného, kterého dostal Katzinski kanónem. K tomu jeden zničený mnou. Tedy celkem pět. Do očí mi teklo něco teplého, rána do hlavy byla horší, než jsem čekal, byla to krev.</p>
<p>Mezi balvany kus před námi se mihlo něco matného, další bot. Už neútočil, stahoval se, prchal. Pochopil jsem hlavní výhodu botů proti kolovým nebo pásovým vozidlům. Dokázali se rychle pohybovat terénem, který byl pro nás prakticky neprůchodný.</p>
<p>„Cautski, kde máte tu obrannou linii, jak jsem chtěl!“</p>
<p>Ještě nikdy jsem neslyšel kapitána mluvit vztekle.</p>
<p>„Už je po všem,“ zazněla odpověď.</p>
<p>S tím jsem souhlasil.</p>
<p>Knispel neměl čas odpovědět. Jeden bot ustupoval, druhý se protáhl kolem něj opačným směrem.</p>
<p>„Nový cíl! Pal!“ zavelel kapitán.</p>
<p>Kanón zahřměl v okamžiku, kdy bot doskočil na vrchol balvanu velikosti malého domu. Okamžik jsem měl pocit, že vidím, jak ocelové končetiny tlumí setrvačnost mohutného těla, ale najednou letěl bot dalším dlouhým obloukem dál. Výstřel ho minul.</p>
<p>Slyšel jsem Katzinského klít, cíl byl příliš blízko a věž se nestačila otáčet dostatečně rychle, Cyr ho sledoval palbou z kulometů, ale udržel ho v záměru příliš krátce, vypálil jsem z minometu, ale granát vybuchl daleko za ním.</p>
<p>„Zastavit palbu!“ zavelel Knispel.</p>
<p>Došlo mi to až se zpožděním, dalšími výstřely bychom ohrozili naše vlastní vozy. Naštěstí botovi blokoval cestu jeden z Cautského obrněných vozů.</p>
<p>„Střílejte! Na nás se neohlížejte!“ povzbuzoval je Knispel.</p>
<p>Automatická palebná věž osazená dvěma rychlopalnými kanóny se rozštěkala, viděl jsem, že několikrát zasáhla bota, ten však pokračoval dál, pak zarachotily zásahy na našem pancíři, instinktivně jsem zatajil dech, ale nic dalšího se nestalo.</p>
<p>Krátké pauzy v Marlonově divokém manévrování jsem využil k tomu, abych si zacvakl pásy. Bot obrněný vůz jednoduše přeskočil a přitom ještě zavadil o palebnou věž. Celý vůz se otřásl, vypadalo to, že se převrátí, nakonec však náraz ustál. Jen věž byla najednou nefunkční. Teď už mezi botem a dopravním transportérem nestálo nic. Marlon ždímal z motoru maximum, širokým obloukem jsme se hnali zpět ke karavaně, na příkaz Knispela s hlavní otočenou vzad.</p>
<p>Bot se těsně před útokem na vůz přikrčil, hlavu pod úrovní trupu. Těsně před nárazem se mu u ústí monstrózní hlavně zablesklo, pak udeřil hlavou jako taranem. Pancéřovaná stěna kabiny pukla, současně se rozezněl až ultrazvukový jekot vibračních řezacích čelistí, monstrózní hlava stroje se na krátký okamžik pohroužila do kabiny, jako by to byl zralý plod.</p>
<p>Tohle nikdo uvnitř nemohl přežít.</p>
<p>„Cautski, v tom voze už není nikdo živý, usmažte ho,“ slyšel jsem kapitána.</p>
<p>„Nemám nikoho v pozici, vozy jsou příliš namačkány na sebe.“</p>
<p>To už jsem viděl sám, řidiči nedodrželi požadované mezery a na téhle straně byl jediný obrněný vojenský vůz, všechny ostatní na druhé.</p>
<p>Bot vytáhl hlavu z kabiny, věnoval krátký kontrolní pohled tomu, co bylo uvnitř, a pak se strojovým zrychlením vyrazil k dalšímu vozu. Posádka Cautského poškozeného transportéru vyrazila proti botovi, stroj zareagoval s neskutečnou pohotovostí, sklonil kladivovitou hlavu až k zemi a ve chvíli, kdy se transportér přiblížil na dotek, trhl směrem vzhůru.</p>
<p>Tohle přece nebylo možné! Příď desetitunového vozu vylétla vzhůru, pokračovala stále výš, setrvačnost odlepila od země i poslední zadní nápravu, obrněný stroj vylétl do polovičního salta a skončil na střeše.</p>
<p>Bot na nic z toho nečekal a pokračoval k dalšímu vozu. Brzdil stejně rychle, jako akceleroval, zůstaly po něm hluboké brázdy vyryté do betonového povrchu. Udeřil do kabiny dalšího nákladního transportéru.</p>
<p>Motor tanku zaburácel hluboko v červeném pásu, cítil jsem, jak zrychlujeme. Marlon se zbláznil? Nezbláznil, uvědomil jsem si, že jedná podle rozkazu vyřčeného před okamžikem.</p>
<p>Bot se připravil k útoku na posádku, pak nás zaregistroval, viděl jsem hlavně jeho podvěsných rotačních kanónů jako vířící disky. Nevyšel z nich ale jediný výstřel, pak už jsme byli u něho.</p>
<p>Popruhy se mi zakously do trupu, skřípot ohýbaného, drceného a lámaného kovu se zaryl až do morku kostí, okamžik se pásy nedotýkaly země, slyšel jsem kvílení převodovky, pak jsme dopadli a rozdrtili to, co z bota zbylo.</p>
<p>„Cautski, držte obranu, stále se mohou vrátit.“</p>
<p>Zjistil jsem, že mám triko zbrocené potem. Teplota v kabině při využívání motoru na maximum rázem vystoupala o deset stupňů.</p>
<p>Je po všem, pomyslel jsem si. Ale to už tady jednou bylo. Nasoukal jsem se do bundy balistického kompletu, přes rameno si hodil popruh s brokovnicí a opatrně jsem začal šplhat ven, připravený, že kdykoliv se můžeme znova rozjet.</p>
<p>Cítil jsem se otřesený a stále jsem zrychleně dýchal, nechápal jsem to, protože jsem vlastně celou dobu seděl v křesle.</p>
<p>Cyr s Katzinským i Rigajev už byli venku, Knispel s Marlonem zůstávali uvnitř, odhadoval jsem, že kvůli bezpečnosti, aby mohli bezprostředně zareagovat na případné další ohrožení. Cautského obrněné transportéry držely určené obranné pozice. Konečně.</p>
<p>Lidé nejistě vystupovali z vozů, každý v ruce svíral pistoli nebo samopal. Měl jsem z toho nepříjemný pocit, někteří z nich vypadali, že si se zbraní nevědí rady.</p>
<p>„Všichni ozbrojení, obsaďte linii od prvního transportéru,“ naznačil jsem místo, „přes tenhle balvan až k poslednímu vozu!“ zavelel jsem.</p>
<p>Až pak mi došlo, že lidé nemají žádný důvod mě poslouchat. Řekl jsem to, protože jsem se bál množství hlavní náhodně ukazujících nejrůznějšími směry.</p>
<p>Skoro všichni okolo se ke mně otočili a většina nevojáků přitom na mě mimovolně namířila.</p>
<p>„Stále jsme v ohrožení! Zaujměte pozice!“</p>
<p>Kupodivu poslechli. Nejdůležitější bylo, že hlavně teď mířily uspokojivě pryč. To bylo důležité.</p>
<p>Překonal jsem svou nechuť a přesunul jsem se k botem proražené kabině dopravního transportéru. Schůdky byly v pořádku. Už když jsem po nich vystupoval, ucítil jsem pach chladnoucího kovu, spáleného masa a lidských vnitřností. Stačil jeden pohled. Interiér kabiny vypadal, jako by ho někdo prohnal šrotovacím lisem. Nic nezůstalo v celku, všude se válely trosky, některé přilepené ke střeše, jiné k protější stěně. Kov i trosky plastů na mnoha místech pokrývaly zbytky lidských tkání, tělní tekutiny. Zázrakem ušetřená se na podlaze válela lidská hlava s kusem páteře bez hrudního koše. Nedokázal jsem ani odhadnout, kolik lidí v kabině původně sedělo.</p>
<p>Sestoupil jsem po schůdcích zpět na zem, až se závanem čerstvějšího vzduchu se mi udělalo zle od žaludku. Zastavil jsem se a snažil se nevolnost rozdýchat. Kdybych objevil mrtvoly lidí, nezapůsobilo by to na mě tak děsivě. Ale v kabině až na hlavu nezbylo nic, co by připomínalo člověka, a k takovému masakru stačila dinosauřímu botovi sekunda, možná dvě.</p>
<p>Stroje by neměly zabíjet lidi, neměly.</p>
<p>„Máš nějakej fajnovej žaludek, ne?“</p>
<p>Vzhlédl jsem.</p>
<p>Bylo to jeden z Cautského mužů, hromotluk o hlavu vyšší než já s bradou připomínající kovadlinu a medvědím obočím.</p>
<p>„Jsou tam mrtví lidé, nebo spíš to, co z nich zbylo,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Pohrdlivě pobavený výraz jeho obličeje se nezměnil.</p>
<p>„Jak říkám, seš fajnovka.“</p>
<p>Zvedla se ve mně vlna vzteku, který jsem nedokázal zvládnout. Věděl jsem, že co přijde, je zbytečné, ale nemohl jsem si pomoct.</p>
<p>„Kdybyste vy sráči dělali svou práci pořádně, nemuselo se to stát. Mohli být pořád naživu.“</p>
<p>„Tys mi řekl sráči?“</p>
<p>„Jo. Jsi mizerný sráč k ničemu. Nedokázali jste zastavit, jediného bota, a teď si ze mě utahuješ, když je mi špatně z toho, co z lidí, které jste, které jsme měli chránit, zbylo.“</p>
<p>Věděl jsem, že mě praští, ale byl jsem tak vzteklý, že jsem téměř neuhnul. Jen o malý kousek, aby mě netrefil naplno a já neskončil na zemi v bezvědomí.</p>
<p>Stejně jsem musel ustoupit o krok, abych jeho ránu ustál. Hučelo mi v hlavě a čelist jsem necítil, ale to nevadilo, vztek mě držel na nohou. Pokud si myslel, že se s ním budu kočkovat, tak to se zatraceně spletl.</p>
<p>Brokovnici jsem držel za předpažbí hlavní k zemi. Pootočil jsem ji, nechal proklouznout v prstech, a než se stačil napřáhnout k další ráně, praštil jsem ho jednoruč pažbou do hlavy. Nesrazil jsem ho, jen zpomalil. Okamžik sbíral síly k dalšímu útoku, to už jsem ale držel brokovnici oběma rukama a praštil ho znovu. Už ne podruhé do hlavy, protože bych ho zabil. Z boku do hrudníku. Musel jsem mu zlomit žebro nebo dvě.</p>
<p>Prudce vydechl a padl k zemi.</p>
<p>Až teď jsem si všiml, že nešel sám, ale o kus dál má doprovod. Podíval jsem se na jeho společníky, vypadali stejně šokovaně, jako jsem se já začínal cítit.</p>
<p>„Napadl mě,“ řekl jsem pouze.</p>
<p>„Ano, jo, bylo to tak,“ souhlasil ten blíž z nich nejistě a pozoroval přitom zbraň v mé ruce.</p>
<p>Jejich druh zasténal, ale ze země se ještě vstát nepokoušel.</p>
<p>„Fajn,“ přikývl jsem a zamířil zpět k našemu tanku.</p>
<p>Naši krátkou, ale intenzivní výměnu názorů zaregistrovalo jen pár lidí a překvapilo mě, že mě nechali tak snadno jít. Pak jsem si uvědomil, že už brokovnici nedržím jako obušek, ale opět jako zbraň připravenou k použití. Možná právě proto.</p>
<p>Najednou se mi podlomila kolena. Dobelhal jsem se k našemu tanku, posadil se na zem, opřel se o kolo a jen se díval. Další věci byly v rukou jiných. Naštěstí.</p>
<p>Nevěděl jsem, kolik času uplynulo, ale mezitím jsme založili tábor, Cyr nainstaloval detekční zařízení a kuchaři se začali činit v polní kuchyni. Rigajev vytyčil okolo zničeného bota páskou území, na které neměl nikdo vstupovat. Věděl jsem proč, i mnohem menší strojové potvory dokázaly pořádně kousnout i dlouhou dobu po svém vyřazení z provozu. A kousanec téhle bestie by byl smrtelný. Napadlo mě, zda používám správná slova, zda bych neměl říkat spíš zabití bota než zničení bota. Dinoboti působili víc jako živá stvoření než stroje.</p>
<p>Přiloudal se ke mně Cyr. Měl už své povinnosti splněné, v ruce držel známou láhev, kterou jsem před časem přinesl z večerní párty.</p>
<p>„Nepřišel na ni čas?“</p>
<p>Mlčky jsem přikývl.</p>
<p>Z kapsy vyčaroval čtyři sklenice, jako by byli domluveni, objevili se Rigajev, Marlon. Katzinski kontrolující hlaveň kanónu zamítavě zavrtěl hlavou. Na kšiltu čepice, kterou nikdy neodkládal, měl připnutou miniaturní led svítilnu.</p>
<p>„Jedna sklenice mi nestojí za to. Kdybyste jich měli víc, myslím lahví…“ nechal větu nedokončenou, stáhl si kšilt víc do tváře, nasměroval světelný kužel k povrchu kovu a vrátil se k práci.</p>
<p>Na něj to byl téměř proslov.</p>
<p>Cyr nalil čtyři štědré dávky a sám první pozdvihl sklenici.</p>
<p>„Ať další dny dopadnou lépe. Nebo minimálně stejně dobře,“ dodal po kratší pauze.</p>
<p>Převrhl jsem do sebe sklenici na ex a cítil, jak destilát příjemně pálí v hrdle a posléze v žaludku. Strnulost šíje, ramen postupně povolovala, cítil jsem, jak ze mě opadává napětí. Ostatní pití jen usrkávali. Já ho ale potřeboval naráz.</p>
<p>„Srovnal jsi ho tvrdě,“ pronesl zamyšleně Marlon.</p>
<p>Takže on si všiml.</p>
<p>Nechtělo se mi o tom mluvit, sám sobě jsem nerozuměl.</p>
<p>„Už jste se s něčím takovým potkali?“ pohlédl jsem krátce k troskám bota.</p>
<p>Všichni včetně Rigajeva záporně zavrtěli hlavou.</p>
<p>„Nejdéle je s kapitánem Katzinski,“ prohodil Marlon. „Ale z toho moc nedostaneš. A ze samotného kapitána také ne.“</p>
<p>„Katzinski,“ uvažoval jsem nahlas. „Proč se s náma nenapil?“</p>
<p>Cyr pokrčil rameny, pohyb zvýraznil jeho býčí šíji.</p>
<p>Znovu jsem si uvědomil, jak je obrovský, masivní. On by si pažbou pomoct nepotřeboval.</p>
<p>„Na Katzinského je spoleh ve službě, v tanku. Pořád na něčem pracuje, pořád si hledá nějakou práci. Jakmile se dostaneme do města, máme volno, zmizí někde v hospodách a pije, dokud není úplně tuhý jak prkno. Jednou ho to zabije.“</p>
<p>Ostatní Cyrova slova přikývnutím potvrdili.</p>
<p>„Předtím ale pošle tři čtvrtiny žoldu domů, rodině. Jednou jsem u něj viděl fotografii ženy a tří dětí. Ale byla to stará fotka, už pár let,“ prozradil Marlon.</p>
<p>„Tak proč je tady s náma?“ nechápal jsem.</p>
<p>„Každý má svá tajemství,“ mávl smířlivě rukou Cyr.</p>
<p>Viděl jsem, že Nataša prošla nedaleko a chvíli se dívala směrem k našemu ležení.</p>
<p>„Jdu se projít,“ řekl jsem. „Láhev je vaše.“</p>
<p>Marlon mi nalil do sklenky na dva prsty.</p>
<p>„Dej si na kuráž, jsi týpek, co to potřebuje.“</p>
<p>Nevěděl jsem, co přesně tím myslí, ale vypil jsem i druhý drink a zamířil za Natašou. Našel jsem ji u jídelny, mířila k ní a v ruce měla jídelní soupravu.</p>
<p>„Už jsem si myslela, že jsi na mě naštvaný a nepřijdeš.“</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než mi došlo, proč to říká. Naše hádka, pokud to vůbec byla hádka, mi ve světle událostí nedávných hodin přišla nesmyslná.</p>
<p>„Není důvod, abych byl naštvaný,“ mávl jsem rukou.</p>
<p>Kdyby se situace vyvinula jinak, kdyby Knispel nebyl tak prozíravý, opatrný, kdyby měl tank poruchu nebo Marlon udělal při řízení chybu, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a mrtvých by byla spousta. Mohla mezi ně patřit i ona.</p>
<p>„Nevypadáš dobře, máš hlad?“</p>
<p>Chvíli jsem nad odpovědí přemýšlel.</p>
<p>„Nemám, ale měl bych mít.“</p>
<p>Celý den jsem nejedl, ale vnitřnosti jsem měl pořád příliš stažené na to, aby se žaludek ozval.</p>
<p>„A také nemám žádné nádobí.“</p>
<p>„Jedno stačí, lžíci nám půjčí.“</p>
<p>Zařadili jsme se do krátké fronty a čekali, až na nás přijde řada. Kuchař při mé žádosti o dvojitou porci a jednu lžíci k tomu nehnul brvou. Posadili jsme se k prázdnému stolku, Natašiny kamarádky jsem nikde v dohledu neviděl.</p>
<p>„Jsem z toho mimo,“ řekla, aniž by se pustila do jídla. „Umřeli lidé. Znala jsem je jen od vidění, ale stejně. Mohlo se to stát komukoliv z nás.“</p>
<p>Mně ne, seděl jsem ve vozidle, na kterém by si vylámala zuby i celá smečka botů. Neřekl jsem však nic. Možná proto jsem to tak špatně nesl.</p>
<p>„Jsme uprostřed pustiny, v místech, kam už celá desetiletí žádný člověk nevstoupil. Pokaždé, když si to uvědomím, mám z toho husí kůži.“</p>
<p>S tím jsem souhlasil. Suchá, stále napůl mrtvá krajina vzbuzovala představy duchů, pocit nebezpečí skrývajícího se za každým horizontem. A teď už to nebyly jen představy, ale pravda.</p>
<p>„Ještě jeden nebo dva dny pojedeme touhle zemí nikoho a pak se napojíme zpět na E desítku, na obchodní cestu,“ řekl jsem.</p>
<p>Na starých mapách byla dálnice označena jako dálnice E10.</p>
<p>„Dva dny, to mi zní jako věčnost,“ zavrtěla hlavou.</p>
<p>Slunce bylo schované za vysokou oblačností, její brýle posazené vysoko ve vlasech vypadaly jako temná čelenka. Oči měla nepřítomné, snad ještě větší než dřív.</p>
<p>Pomalu jsme dojedli, zvedl jsem se, abych umyl nádobí, a vrátil jí ho čisté. Stále seděla na místě, bez své obvyklé energie mi připadala bezbranná, zranitelná. Myšlenkami byla očividně někde daleko.</p>
<p>„Pojď se projít, zkontrolujeme hlídací okruh.“</p>
<p>„Chceš se projít, nebo kontrolovat?“ vzhlédla ke mně s náznakem úsměvu.</p>
<p>„Obojí. Jen si zajdu pro brokovnici.“</p>
<p>Už jsem získal grif a vyzvednout ji z tankové zbrojnice mi zabralo polovinu dřívějšího času. Cvik dělá mistra. Našli jsme první senzor a pak už mi nedělalo problém odhadnout, kam umístil Cyr každý následující. Už před bojem jsem si uvědomil, že stoupáme mělkým údolím, utábořili jsme se prakticky před vrcholem, o kousek dál stoupání končilo. Protáhli jsme naši procházku a otevřel se nám výhled za horizont. Krajina vypadala stále stejně opuštěně a bezútěšně, směrem na sever se zdálo, že přibývá špinavé zeleně.</p>
<p>„Děsivá prázdná pustina,“ zkonstatovala, zatímco jsme se rozhlíželi.</p>
<p>„Dnes už ani nevíme, co konkrétně tady rostliny a zvířata vyhubilo. Zda nějaká chemická nebo genetická zbraň, nebo je to jen následek ekologické katastrofy, úbytku srážek nebo celkové změny klimatu,“ uvažoval jsem nahlas.</p>
<p>„Ještě před nedávnem mi život dcery obchodníka připadal nudný, nezáživný, otravný. Teď bych se k němu tak ráda vrátila, a nejsem si vůbec jistá, zda je to možné, zda se to podaří. Stačí málo, a zůstaneme tady a nikdo se o nás nic nedozví.“</p>
<p>Otřásla se, nevěděl jsem, zda zimou nebo strachem. Objal jsem ji a přitiskl k sobě. Nebránila se, jen mi čelo opřela o rameno.</p>
<p>„Za dva dny budeme zpět na cestě, na známém území. A tohle všechno se změní jen ve vzpomínku.“</p>
<p>„Možná,“ přitakala nejistě a přivinula se ke mně.</p>
<p>„Ty vypadáš, že jsi na takové věci zvyklý, že seš ve svém živlu. Jak to děláš?“ vzhlédla ke mně.</p>
<p>Až teď z těsné blízkosti jsem si uvědomil, o kolik je menší než já.</p>
<p>„Říkal jsi, že ses do posádky dostal teprve nedávno.“</p>
<p>„Je to tak,“ přitakal jsem a přemýšlel nad její otázkou.</p>
<p>Pravdou bylo, že i když pro mě teď byla spousta věcí nových a v některých okamžicích jsem se bál, jistým způsobem mi můj nový způsob života vyhovoval. Alespoň dočasně. A také jsem cítil, že mám u Knispela dluh, který jsem dosud nevyrovnal.</p>
</section>
<section>
<p>„Mám se stroji i boty zkušenosti z dřívějška a žil jsem na periferii lidského osídlení. Proto na mě nic z toho tady,“ naznačil jsem pohled okolo, ale z objetí jsem ji nepouštěl, „nepůsobí tolik jako na ostatní.“</p>
<p>„Možná,“ nepřela se a se zakloněnou hlavou si mě prohlížela.</p>
<p>Potlačil jsem touhu ji líbat a dovolil jsem si jen lehký polibek. Pokud se před okamžikem ke mně tiskla, teď se do mého objetí celá schoulila.</p>
<p>„Pojďme,“ prolomil jsem nakonec ticho. „Ještě nás čeká půl okruhu.“</p>
<p>Dál jsme se nezdržovali a rychle dokončili kontrolu. Doprovodil jsem ji až ke Camuvieliho soukromému ležení. Čas pokročil, u většiny vozů už planuly ohně a ve vzduchu se vznášela přijemná vůně dýmu. V bezprostředním okolí cesty se povalovalo dost mrtvého vysušeného dřeva, pozůstatky po staletí mrtvé vegetaci. Zřejmě tu opravdu moc často nepršelo, jinak by dávno zetlelo.</p>
<p>U jednoho z ohňů jsem viděl Valerii s Elizabeth v doprovodu dvou mužů. Zamávali na nás, oplatili jsme jim stejně, ale nepřipojili jsme se k nim. Nataša se ke mně otočila, stoupla si na špičky a políbila mě.</p>
<p>„Děkuji za procházku, potřebovala jsem ji. A milou společnost.“</p>
<p>Otočila se a zamířila k vlastnímu vozu. Provázel jsem ji přitom pohledem. Bude to přesně, jak řekla, vzpomínky na tuhle cestu se změní na noční můru, kterou postupně vytěsní z paměti se vším, co k ní patří. Včetně mě samotného.</p>
<p>„Zítra zůstáváme tady,“ překvapil mě v táboře s informací Marlon.</p>
<p>Už ležel ve spacáku pod provizorní stříškou připevněnou k pásům. V rukou hýčkal otlučený plecháč, podle toho, jak ho držel, ještě horký. Podle toho, jak spokojeně z něj usrkával, to nebyl obyčejný čaj.</p>
<p>„Proč?“ nechápal jsem.</p>
<p>Rigajev se vynořil z průlezu s tábornickou výbavou a počítačem, od kterého se prakticky nikdy neodlučoval.</p>
<p>„Zítra chci provést rozborku toho bota, už by to mělo být bezpečné.“</p>
<p>„A Camuvieli s tím souhlasí? Až dosud se rozčiloval nad každou hodinou zpoždění,“ divil jsem se.</p>
<p>„Je tu šance na zisk, můžeme objevit něco, co bude možné zpeněžit,“ dostal jsem odpověď.</p>
<p>„A taky je třeba opravit poškozené vozy a připravit se na další cestu,“ připomněl Marlon.</p>
<p>Měli pravdu, vlastně to nebyla tak překvapivá zpráva, mohlo mi to dojít i bez nápovědy.</p>
<p>Ráno jsem vstal brzy, ale Rigajev mě přesto předběhl. Obcházel bota a prohlížel ho hledáčkem termokamery.</p>
<p>„Je studený,“ zkonstatoval spokojeně, „žádné systémy nejsou aktivní.“</p>
<p>„Past na medvěda je také studená,“ poukázal jsem.</p>
<p>Rigajev se na mě podíval a čekal, co navrhnu. Předpokládal jsem, že už má sám všechno promyšlené, ale stejně jsem pokračoval dál.</p>
<p>„Navrhuji ho znehybnit, aby nám nemohl nic udělat. Upneme ho za ocelová lana a natáhneme dvěma vozy.“</p>
<p>„Nám?“</p>
<p>„Jsem zvědavý. Pokud nechceš pomoct, mohu se jen dívat.“</p>
<p>„Práce bude spousta, každá ruka dobrá,“ zarazil mě. „Chtěl jsem mu oddělit hlavu od páteřní konstrukce, ale napnout ho tomu jen pomůže,“ souhlasil.</p>
<p>Do práce jsme se dali hned po snídani.</p>
<p>Nasadil jsem si rukavice, přinesl tažné lano a po chvíli váhání smyčku obtočil okolo centrálního nosníku nesoucího hlavovou nástavbu. Dával jsem si přitom pozor, abych se ničeho nedotkl, a po celou dobu jsem byl připraven při sebemenší známce čehokoliv podezřelého uskočit. Rigajev si mezitím obdobně poradil s ocasem. To už se okolo shromáždili prakticky všichni, kteří neměli nějakou nutnou práci. S pomocí dvou Cautského lehkých transportérů jsme bota převalili na záda a natáhli. Sledoval jsem, jak se přitom kola transportérů zakusují do kamenitého povrchu. Botova segmentová páteř při narovnávání kladla značný odpor. Už to naznačovalo jeho velkou odolnost.</p>
<p>Pak přišly na řadu končetiny, ty jsme chtěli jednoduše urvat. Tyčily se teď do výšky tří metrů, z lesklého kovu tvarované, jako by skutečně pocházely z nějakého živočicha. Chvíli jsem si je prohlížel. Bylo jasné, že nemohly vyjít ze žádné mechanické výrobní linky, vypadaly, jako by tak doopravdy narostly, nejpatrnější to bylo u kloubních spojů.</p>
<p>„Na co čekáš?“ zeptal se mě Rigajev.</p>
<p>Vylezl jsem na přistavený vůz a přehodil smyčku přes došlapovou část nohy. Tvořily ji tři ocelové prsty. Každý jednotlivý prst začínal hrotem obráceným k zemi a pak se postupně rozšiřoval do masivního trojhranného profilu. Dinobot měl sice určitě větší měrný tlak než pásová vozidla, ale asi menší než kolové transportéry. A díky bodcům prstů se mohl pravděpodobně dost slušně pohybovat i v nesjízdném, obtížně schůdném terénu. Hledal jsem místo napojení prstu na hlavní nosnou konstrukci nohy, ale neviděl jsem žádný pohledem identifikovatelný spoj. Přesto, když jsem se na prst pověsil celou svou vahou, cítil jsem, jak se téměř nepostřehnutelně pohnul. Vypadalo to, že tyhle obrovské ocelové, pokud byl kov ocelí, pařáty jsou součástí odpružení bota.</p>
<p>Už bez dalšího zdržování jsem utáhl smyčku lana a slezl dolů. Potom jsem provedl totéž s druhou nohou a oko lana navlékl na tažné zařízení čekajícího transportéru.</p>
<p>„Můžeme?“ zahulákal na mě Rigajev stojící na druhé straně.</p>
<p>Mávl jsem na znamení, že ano, a ustoupil stranou. Jeden transportér sloužil jako kotva, druhý nahodil motor, ocelové lano se viditelně prodloužilo, něco v konstrukci dinobota zaskřípělo, končetina dinobota se neochotně poddávala tahu. V okamžiku, kdy se od svislé osy vychýlil do úhlu zhruba pětadvacet stupňů, začala kola vozu prokluzovat.</p>
<p>„Stačí! Zastavte!“ zavelel Rigajev.</p>
<p>Úhel rozkročení padesát stupňů vypadal na konstrukční limit dinobota a urvat jeho nohy se nepodařilo ani spřaženým tahem dvou výkonných strojů. Pouze jsme zničili několik lan. Po dvou hodinách jsme s tím skončili.</p>
<p>„Myslím, že lépe připraveni na pitvu nebudeme. Nebo demontáž?“ ukončil naše snažení Rigajev.</p>
<p>Já jsem osobně upřednostňoval slovo pitva, protože zblízka bylo ještě zřejmější, jak je konstrukce dinobota odlišná od čehokoliv, co jsem dosud viděl, evokovala živého tvora. Nedokázal jsem si představit nástroje, brusky, frézy, soustruhy, plazmové trysky, které by ji byli schopny vyrobit, a to mám excelentně vybavenou dílnu. A možná byl dinobot opravdu živý, ale jiným způsobem, než jaký jsme akceptovali my.</p>
<p>Ohradil jsem pracovní prostor a zatlačil všechny zvědavce stranou. Mezitím se přišel podívat i kapitán, také byl zvědavý, jak budeme pokračovat. Držel se stranou od ostatních, jako vždy v uniformě bez výložek či jiných znaků, soustředěný pouze na bota. Vypadal, jako by se ho snažil hypnotizovat. Zpětně jsem si uvědomil, že nás vlastně pozoroval po celou dobu našeho dosud zbytečného snažení.</p>
<p>Rigajev obešel bota ještě jednou kolem dokola, tentokrát ho natáčel na klasický vizuál kamerou upevněnou na hlavovém nástavci a svá pozorování komentoval. Následoval jsem ho a přitom poslouchal.</p>
<p>Dne osmého dubna tři sta devadesát šest, já Ivan Beljejevič Rigajev zahajuji veřejnou demontáž bota, který byl zničen při útoku na obchodní karavanu obchodníka Orfela Camuvieliho. Jednotlivé součásti budou, pokud to jejich rozměry dovolí, umístěny do očíslovaných schránek. Součásti, které nebude možné transportovat, budou vizuálně zdokumentovány a textově popsány. Zjištění budou při nejbližší příležitosti veřejně prezentována v souladu s platnými zákony. V případě, že statutární zástupci města, městského uskupení nebo jiného společenského útvaru budou mít zájem o zdokumentovaná technická řešení, bude každému členovi výpravy, který se zasloužil o získání těchto informací, vyplacen příslušný podíl dle standardních pravidel v souladu s obchodní smlouvou ustanovující tento konvoj.</p>
<p>Věděl jsem, proč Rigajev naši práci tak formálně zahajuje. V minulosti se opakovaně stávalo, že některá města nebo skupiny lidí dokázaly získat a následně využít techniku našich předků. Funkční po tak dlouhé době zůstávala prakticky jen vojenská technika. A nálezci ji obvykle využili proti svým sousedům. Aby se to neopakovalo, protože každá taková válka vždy naprosto zničila panující mocenskou rovnováhu, byly časem zavedeny striktní zákony přesně definující, jak se má s podobnými poznatky a materiálem nakládat. Všechny získané informace byly veřejně přístupné a za jejich případné využití se platilo nálezcům a zprostředkovatelům. Postupně se stejná pravidla rozšířila i do odvětví reverzního inženýringu. Od Hanturiho války to tak fungovalo prakticky bez problémů, možná i protože vítězní generálové se stali nejmocnějšími muži a neměli problém jim vyhovující pravidla prosadit. Vlastně byla tu jedna malá výjimka, krátké období šarvátek o měděné doly, o nichž se tým zemědělců dozvěděl z paměti poškozeného bota.</p>
<p>Vrátil jsem se z myšlenek zpět k práci. Rigajev už postoupil o velký kus.</p>
<p>„Výrazná jsou masivní žebra připomínající hrudní koš. Povrch je zrcadlově hladký, při poklepu zní kovově. Žebra, nadále budu používat tento termín, jsou profilovaná a natočená způsobem minimalizujícím pravděpodobnosti poškození při zásahu kinetickou zbraní,“ nahrával svědomitě svá zjištění.</p>
<p>Měl pravdu, sám jsem si toho nevšiml, ale každé žebro mělo trochu jiný průřez a bylo jinak natočené. Ta v přední části hrudního koše měla odolat čelnímu zásahu, ta ve středu trupu zase zásahu z boku.</p>
<p>„K čemu vlastně jsou? Nebyl by lepší klasický pancíř?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Rigajev se na mě podíval a bez přerušení pokračoval v diktování.</p>
<p>„Žebra se na pohled jeví jako černá, nebo alespoň velmi tmavá. To svědčí o tom, že odrážejí minimum záření ve viditelné části elektromagnetického spektra. Při pokusu o prosvícení jsem zjistil, že světlo různých vlnových délek proniká do různé hloubky. To mě vede k hypotéze, že žebra jsou fotovoltaickými články. Pravděpodobně objemově fungujícími články.“</p>
<p>To mě opravdu nenapadlo. Zkusmo jsem do jednoho udeřil montážním klíčem. Cítil jsem to, jako bych praštil do ocelového nosníku, a přesně tak to i znělo.</p>
<p>„Jejich mechanická odolnost je minimálně srovnatelná s kvalitní ocelí,“ nahrával dál Rigajev. „Odhaduji, že ji překonává. Na základě našich minulých zkušeností.“</p>
<p>Nechal jsem ho jeho popisu a zastavil se u obliny na noze zhruba ve výši mé hlavy. Mohl to být ekvivalent kolenního kloubu, ale neviděl jsem způsob, jak mohl být vyroben, protože pohyblivé části byly ukryty pod naprosto homogenně vyhlížejícím a až biologicky tvarovaným povrchem – pancířem.</p>
<p>„To muselo narůst samo,“ řekl jsem polohlasem. „Jinak to není možné.“</p>
<p>„Tisk, metalurgický třídimenzionální tisk,“ řekl Rigajev. „To je technologie, která by něco takového umožnila. Kdysi, před válkou, jsme jí my lidé disponovali. Teď už ne. A samozřejmě nevím, zda byl tenhle bot vyroben za použití tisku, nebo nějak úplně jinak.“</p>
<p>Opět mluvil hlasitě a extrémně zřetelně, aby každé jeho slovo bylo zachyceno na záznamovém zařízení.</p>
<p>„Řídicí hardware, pohybový aparát i další nutné součásti jsou obsaženy přímo ve skeletu, k boji na nekontaktní vzdálenost je bot vybaven dvojicí rotačních kanónů. Nevyužil je, odhaduji, že nemá k dispozici munici. Konstrukce bota neumožňuje instalace klasické zbraně většího kalibru.“</p>
<p>V tom jsem s Rigajevem v zásadě souhlasil.</p>
<p>„Bezzákluzovou čtyřicítku by unesl a mohl by ji používat i v pohybu, pokud by byla odpovídajícím způsobem instalovaná,“ upřesnil jsem. Větší kalibr může pro každého znamenat něco trochu jiného.</p>
<p>„Můžeš to prosím zopakovat?“ požádal mě Rigajev formálně a natočil mikrofon, abych byl slyšet.</p>
<p>Vyhověl jsem mu.</p>
<p>„Na základě čeho soudíš?“</p>
<p>„Na základě mých zkušeností s konstrukcí dálkově ovládaných strojů vyráběných pro ochranu polí,“ odpověděl jsem poslušně.</p>
<p>Rigajev přikývl a pokračoval dál v popisu prvního kroku naší pitvy – demontáže.</p>
<p>„Hmotnost celého bota odhaduji na…“</p>
<p>Přibližně osm tun, doplnil jsem v duchu.</p>
<p>„…přibližně osm tun,“ pokračoval Rigajev.</p>
<p>Dál se jeho výklad týkal věcí, o nichž jsem už dávno sám přemýšlel. Dinobot byl extrémně pohyblivý a pravděpodobně dost rychlý. Zřejmě nedokázal šplhat po skalách, ale jeho průchodnost terénem musela být oproti tanku mnohem vyšší. A svými čelistmi se velmi snadno dokázal prohryzat lehkým pancířem.</p>
<p>Rigajev se zastavil u hlavy. Teprve když ležela na zemi, si člověk uvědomil její skutečné rozměry. Kovová lebka byla dlouhá dobré dva metry, podélná rozteč představovala metr a půl. To stačilo, aby jeho stereoskopické vidění{4} předčilo cokoliv živého, co kdy po této planetě běhalo.</p>
<p>Rotační kanóny byly teď na svých pozicích zasunuté vzad daleko za konstrukčně složitá, kladivouna evokující ramena složená ze spousty ostrých, chaoticky rozmístěných, nebezpečně vyhlížejících součástí.</p>
<p>Tohle určitě nesestrojil člověk, napadlo mě při pohledu na bizarní sestavu řezacího ústrojí. Lidé takto neuvažují. Možná zařízení navrhl počítač, umělá inteligence, nebo bylo produktem evolučního vývoje.</p>
<p>Rigajev přistoupil k jednomu rameni a poprvé vypadal trochu nejistě. Přihlížející to zaregistrovali a ztichli.</p>
<p>„Rexexmachin,“ zamumlal někdo z přihlížejících a uctivě ustoupil vzad.</p>
<p>Nechápal jsem, co to slovo znamená, ale mou pozornost upoutal opět Rigajev.</p>
<p>„Teplota bota je stejná jako teplota okolí, ověřil jsem termokamerou,“ pokračoval ve svém monologu. „Předpokládám, že jeho energetické zdroje jsou vyčerpány.“</p>
<p>Odmlčel se, jako by o svých slovech přemýšlel.</p>
<p>„Konstrukce kontaktní útočné zbraně bota není na pohled jasná a vypadá složitě. V boji jsme však byli svědky její účinnosti,“ začal znovu natáčet.</p>
<p>Pak se ale opět zastavil a podal mi kameru.</p>
<p>„Podejte mi nějakou tyč,“ požádal neurčitě přihlížející.</p>
<p>Chvíli to vypadalo, že mu nikdo nevyhoví, pak ale jeden z mužů přinesl dlouhou ocelovou tyč. Rigajev ji opatrně uchopil, musel k tomu použít obě ruce, jak byla dlouhá a silná.</p>
<p>„Tažná tyč,“ odhadl jsem a namířil na něj kameru.</p>
<p>Odsunul se od dinobotí hlavy a pak tyčí dloubl někam mezi čelisti. Nevěděl jsem, co přesně se stalo, ale najednou byla všude spousta prachu, v uších mi zvonilo jekotem vibrační pily a Rigajev stál o dva metry dál od bota. Z tyče, kterou původně držel v ruce, zbylo jen torzo.</p>
<p>Přihlížející lidé utíkali pryč. Bylo to zbytečné, protože bot se opět nehýbal.</p>
<p>„Byl studený,“ odplivl si Rigajev, „akumulátory měly být prázdné,“ ucedil a zahodil zbytek tyče. „Asi v něm zbyla ještě nějaká elastická energie.“</p>
<p>Elastická energie, která dokázala sešrotovat dobré dva metry oceli na drobné piliny.</p>
<p>„Natáhl jsem si třísla, jak jsem odskočil, potřebuji pauzu,“ zavrčel Rigajev.</p>
<p>Vypadal pobledle, otřeseně.</p>
<p>„Té hlavy se už ale ani nedotknu a doporučuji to i vám všem. S nohama, trupem a páteří budu pokračovat, až si oddechnu.“</p>
<p>Nedivil jsem se mu.</p>
<p>„Očekával bych od tebe víc vědeckého zápalu,“ popíchl jsem ho.</p>
<p>„Málem jsem umřel,“ podíval se na mě bez energie. „Z té tyče zbyly jen drobné piliny,“ dokončil.</p>
<p>Měl pravdu, snažil jsem se ho jen povzbudit. Sám bych se na – pitvu – vykašlal.</p>
<p>Nakonec se k práci vrátil asi za půl hodiny. Zvědavců ubylo a ti vytrvalí se drželi o poznání dál. Asistoval jsem mu při rozřezávání kloubových spojení něčeho, co bych označil za koleno. Bylo chráněno deset centimetrů silnou vrstvou kovu s komplikovanou vnitřní strukturou způsobující, že jsme ničili jeden řezný kotouč za druhým. Celou dobu jsem čekal, kdy objevíme ony polymetalické svaly, ale pak mi došlo, že samotný kov je tím svalem.</p>
<p>Můj odhad mi potvrdil Rigajev proměřující vlastnosti kovu v různých vzdálenostech od vnějšího povrchu jedním ze svých příručních přístrojů.</p>
<p>„Čím víc uvnitř, tím je smrštitelnější,“ komentoval. „V závislosti na aplikovaném elektrickém potenciálu. Ne tolik jako příčně pruhované svaly, ale dost na to, aby se při správné anatomii a dostatečné velikosti svalů mohl plynule a efektivně pohybovat,“ popisoval Rigajev svá zjištění.</p>
<p>Konečně se nám podařilo odhalit kloub. Na rozdíl od okolního materiálu měl jeho povrch až diamantově lesklou kvalitu.</p>
<p>„Vanad, wolfram, molybden, chrom,“ odečítal Rigajev z displeje spektroskopu. „A další exotické legury. To vypadá na hodně tvrdou a odolnou slitinu.“</p>
<p>„Budeš do toho řezat?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>Už jsme se s výkonnou úhlovou bruskou lopotili víc než dvě hodiny, náš postup se stal tak pomalým, že už jsme nikoho nezajímali a pomocníci u vozů napínajících lana se bavili kartami.</p>
<p>„Zkusím to,“ přikývl a namontoval nový diamantový řezací kotouč.</p>
<p>Po dvou dalších zničených to vzdal.</p>
<p>„Měl jsem si vybrat menší kloub, ale je otázkou, zda bude konstrukčně stejně provedený,“ přemýšlel nahlas, čelo a krk se mu leskly potem.</p>
<p>Nabízel jsem mu, že ho vystřídám, ale asi měl pocit, že všechno musí udělat sám. Jeho problém.</p>
<p>Mlčel jsem a sledoval, jak Cautského muži ze zničeného transportéru odnášejí a demontují všechno, co bylo použitelné. Vrátil jsem se v myšlenkách k okamžiku, kdy dinobot jediným náporem svých polymetalických svalů vyhodil desetitunový transportér vzhůru. Možná že jsem to s tím čtyřicetimilimetrovým kanónem podcenil, možná byl schopen unést a používat mnohem silnější. Ale žádný neměl. A jeho gatlinky neměly munici. To bylo typické. Nikdy jsem se nepotkal s botem, který by použil střelnou zbraň.</p>
<p>Mezitím dva z mechaniků začali odčerpávat naftu z nádrží. Tak trochu jsem doufal, že na to nedojde, ale nebyli padlí na hlavu. Pohonné hmoty pro nás byly životně důležité. Ale stejně se tomu nevěnovali tak pečlivě, jak by měli. Odhadoval jsem, že v nádržích po jejich zásahu pár litrů ještě zbylo.</p>
<p>„Skončil jsem, co máme, to máme. Dál s touhle bestií pokračovat nebudu,“ ukázal Rigajev na dinobota.</p>
<p>Podařilo se nám z něj odřezat jen pár drobných částí. Ale chápal jsem ho, já bych to skončil v okamžiku, kdy by mě ohrozily řezací čelisti.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že mou pozornost už nepotřeboval, začal jsem vařit kávu a přitom po očku sledoval dění v táboře. Mrtví byli pohřbeni už včera a místo jejich posledního odpočinku označovaly mohyly navršené z velkých balvanů. Práce s tím spojená pomohla, aby se lidé vyrovnali se šokem a smrtí. Dnes už všechno vypadalo civilně a normálně.</p>
<p>„Pane Rigajeve,“ oslovil ho kapitán.</p>
<p>Rigajev odložil nástroj a otřel si pot z čela.</p>
<p>„Ano, pane,“</p>
<p>„Pokusil jste se dostat dovnitř?“ Knispel naznačil pohled na botovu hlavu s největší pravděpodobností ukrývající jeho řídicí systém.</p>
<p>Rigajev unaveně přikývl.</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl na standardní komunikační protokol, „ale dál jsem se nedostal. Odhaduji, že ta věc má výrazně větší výpočetní kapacitu než můj počítač.“</p>
<p>„Použijte výpočetní jednotku tanku. Jsou v ní pro vás připravené nějaké další vstupní protokoly, zkuste je.“</p>
<p>„Rozkaz, pane,“ odpověděl Rigajev.</p>
<p>Nechal jsem ho jeho práci a byl rád, že já žádnou další nedostal.</p>
<p>Napadlo mě, co dělá Nataša. Možná nic, možná jen tak lenoší nebo pomáhá otci. Vypozoroval jsem, že je prakticky jeho obchodní společnicí a Valerie s Elizabeth to v naších hovorech také několikrát zmiňovaly.</p>
<p>Přesedl jsem si, aby na mě nebylo moc vidět. Přestože jsem Rigajevovi jen pomáhal, cítil jsem se unavený. Bylo to spíš o psychické než fyzické únavě, ale stejně jsem o žádné další rozkazy nestál. Nikdo si mě nevšímal, a to mi vyhovovalo. Vrátil jsem se zpět k pozorování okolí. Kuchaři dělali pořádek v pojízdné kuchyni a chystali si suroviny na další dny, mechanici se věnovali vozidlům, další muži kontrolovali stav nákladu.</p>
<p>Tři největší Camuvieliho dopravní transportéry však dál zůstaly zavřené a až na hlídače opuštěné. To mě překvapilo, po několikadenní divoké jízdě bych se jako majitel chtěl podívat, jak na tom zboží je.</p>
<p>Zato u Cautského velitelského vozu pracovalo několik lidí, vztyčovali vysoký stožár s rozměrnou anténou. Byl to hodně vysoký stožár a stál je spoustu úsilí.</p>
<p>„Zašíváš se,“ odhadl mě přesně Marlon. Vynořil se zpoza čela našeho tanku.</p>
<p>„Jo,“ nepřel jsem se.</p>
<p>Voda už bublala, zvedl jsem se. Dlouho převařovaná voda není dobrá. Aspoň mně to tak připadá.</p>
<p>„Že se jim chce, zítra to budou muset sundat,“ poznamenal jsem a nalil kávu do všech připravených hrníčků.</p>
<p>Marlon se zhluboka nadechl.</p>
<p>„Taky se jim divím. Voní to skvěle,“ natáhl se po hrnku.</p>
<p>„S jeho vztyčením si opravdu mákli.“</p>
<p>Marlon se napil a chvíli stejně jako já soustředěně sledoval práci Cautského lidí. Rozeznal jsem mezi nimi i samotného Camuvieliho.</p>
<p>Ten stožár mohl mít výšku šedesát sedmdesát metrů, už jen smontovat ho nebylo jednoduché. Vysílání, ke kterému sloužil, pro něj muselo být velmi důležité.</p>
<p>Vůně kávy přilákala i Cyra s Katzinským. Oba měli zaolejované ruce, pracovali uvnitř na kontrole nabíjecích mechanismů a dalšího zařízení.</p>
<p>„Natáhnu si na hlaveň sekundární anténu. Zdvihneš mi ji pak do maximální elevace,“ obrátil se Marlon na Katzinského.</p>
<p>„Žádný problém,“ přikývl.</p>
<p>„Proč?“ chtěl vědět Cyr.</p>
<p>„Pokud se snaží Camuvieli zachytit něco, o čem se nám opomněl zmínit, měli bychom alespoň tušit, o co jde.“</p>
<p>„Můžeme poslat nahoru drona,“ navrhl Rigajev.</p>
<p>Katzinski se na něj podíval a zavrtěl hlavou. Věc ho musela zaujmout, protože jindy byly dny, kdy neřekl jediné slovo.</p>
<p>„To by všichni viděli a museli bychom vysvětlovat proč. Camuvieli by věděl, že my víme,“ řekl.</p>
<p>„Ty něco tušíš?“ podezříval jsem Marlona.</p>
<p>Obvykle nebyl tak aktivní a měl rád svůj klid.</p>
<p>„Nelíbí se mi ty odlesky radarového signálu, co jsme včera párkrát zachytili. A také jsem si všiml, že Cautského muži drží pohotovost u kulometů. Sledují oblohu, řeší protiletadlovou obranu.“</p>
<p>Slovo protiletadlová bylo nadnesené, protože do vzduchu nás stále nepouštěla stará válečná technika na oběžné dráze. S útočnými drony nebo pteroboty jsem se zatím nepotkal, ale to neznamenalo, že neexistují. A možná se Camuvieli obával i těch průzkumných.</p>
<p>A bylo pravdou, že na spolehlivé sestřelení drona na velkou vzdálenost stačil velkorážný kulomet se slušnou optikou.</p>
<p>Večeře byla jako obvykle společná, u stolu si ke mně přisedl Herbert Camuvieli. Než jsme stačili zapříst hovor, zamával na někoho za mou hlavou a za moment si k nám přisedla Nataša s Elizabeth a Valerií.</p>
<p>„Tebe jsem celý den neviděl, kde ses flákala?“ oslovil hned Herbert Natašu.</p>
<p>„Znáš tátu,“ pokrčila rameny. „Musela jsem pracovat.“</p>
<p>Věnovala mi unavený úsměv, ale současně nevypadala, že by jí to zase tak vadilo. Unavená, ale spokojená.</p>
<p>Herbert jen přikývl a začal se cpát, ostatní se v hlavním jídle dne spíš nimrali. Já měl také hlad.</p>
<p>Chvíli jsem přemýšlel, zda se nemám zeptat na ten stožár, ale pak jsem to zamítl. Nechtěl jsem mezi nás dostat byznys jejího otce.</p>
<p>„Ta pitva bota byla dost hrůzostrašná, musím říct, že jsem se při ní trochu bála,“ změnila téma Valerie a dívala se přitom na mě. „Lekla jsem se, že se ten bot zase probudil a všechny nás zabije.“</p>
<p>Já taky a Rigajev asi nejvíc.</p>
<p>„Překvapil nás,“ přiznal jsem.</p>
<p>„Je to,“ chvíli jsem hledal vhodná slova, „ten nejdokonalejší bot, se kterým jsem se potkal. A o jakém jsem slyšel.“</p>
<p>Jakého jsem si až dosud dokázal představit.</p>
<p>„V botopedii jsou stovky druhů,“ pokrčil rameny Herbert a otřel si ústa, jeho miska byla prázdná.</p>
<p>Botopedie byla mou pracovní biblí a sám jsem do ní přispěl dvěma záznamy, na které jsem byl hrdý. Překvapilo mě však, že ji Herbert zná. Šlo o technickou literaturu, encyklopedii tvořenou techniky mého druhu všude v civilizaci, katalog botů a souhrn všech známých informací o nich. A ty se volně šířily, kapitoly doplňovaly, kdykoliv k tomu byla příležitost.</p>
<p>„Jestli se neurazíš, bratránku, ráda ti nabídnu,“ přisunula před něj svou porci Nataša.</p>
<p>Jak tak vedle sebe seděli, hledal jsem, zda mezi nimi najdu nějakou rodovou podobnost. Nepovedlo se mi to, ale možná to bylo tím, že Nataša byla žena a – hodně se mi líbila.</p>
<p>„Někdy se fakt vyplácí mít sestřenici,“ zasmál se Herbert a pokračoval v jídle.</p>
<p>Mně má porce kupodivu stačila, měl jsem chuť na panáka. Bohužel žádný se v okolí nevyskytoval.</p>
<p>S večerem ruch v táboře utichal, lidé se tlumeně bavili u nejspolečenštějšího jídla dne, někteří už se chystali ke spánku.</p>
<p>„Takže ten bot je v botopedii, nebo není?“ vrátila se k předchozímu tématu Valerie a obrátila se na mě jako na hlavní autoritu.</p>
<p>„Nelíbí se mi, že cestujeme v něčem, co není připravené na útok stroje, který je již dávno známý,“ vysvětlila.</p>
<p>Botopedii jsem znal nazpaměť. Vědět, co je od bota možné očekávat, byl často jediný způsob, jak přežít. To u nás doma věděli všichni.</p>
<p>„Takového bota nikdo nikdy dosud neviděl. Nebo spíš nikdo o něm nebyl schopen podat dál zprávu,“ upřesnil jsem.</p>
<p>„Znervózňuje mě to, nebo spíš jsem vyděšená z toho, že putujeme opuštěnou zemí, kterou se prohánějí stroje, o kterých nikdo nic neví!“</p>
<p>Valerie se zarazila a soustředila pohled na stůl, viděl jsem, jak zrychleně dýchá. Opravdu se bála a teď se snažila svůj strach potlačit, vzpamatovat se.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že pro ostatní včerejší bitva s boty musela být mnohem drsnějším zážitkem než pro mě. Já stroje, mechanoidy i boty do jisté míry znal.</p>
<p>Nataša vzala Valerii kolem ramen a ta se částečně uvolnila, jako by v dotyku našla bezpečí.</p>
<p>„Už je to jen kousek cesty a pak se z téhle země nikoho zase začneme vracet, zbývá nám poslední den. A už jsme na ně připraveni,“ konejšila ji dál.</p>
<p>Měla příjemný hlas, klidně bych si to teď s Valerií vyměnil.</p>
<p>Ta ze mě nespouštěla oči, zase se do ní vrátilo napětí, čekala, co řeknu já.</p>
<p>Zítra jsme měli dorazit na další křižovatku předválečných dálnic a odbočit zpět k jihovýchodu. Terén byl výrazně horší, než jsme předpokládali. Z jednoho plánovaného dne budou pravděpodobně tři, ale asi nebyla ta správná chvíle to teď probírat.</p>
<p>„Zítra se začnem vracet do civilizace, bude to jen lepší,“ řekl jsem a na všechny okolo to působilo, jako by dostali dávku antidepresiva, nejvíc na Valerii.</p>
<p>Chvíli jsme ještě klábosili, ale večer rychle spěl ke svému konci. Doufal jsem, že vytáhnu Natašu na procházku, ale když jsem viděl, jak Valerie lpí na její přítomnosti, vzdal jsem to.</p>
<p>„Zítra se sejdeme u večeře?“ rozloučil jsem se otázkou.</p>
<p>Herbert se probral ze svého soustředění na konzumaci.</p>
<p>„Jasně, zahrajeme si šachy, nebo probereme moderní divadelní směry, co jim vůbec nerozumíš!“</p>
<p>Valerie se začala smát jako první, po ní všichni ostatní.</p>
<p>„Co zase máte?“ nechápal Herbert.</p>
<p>V průběhu posledních dnů ztratil větší část svého městského šviháctví a teď vypadal napůl jako vagabund. Ale stále sympatický. Nebo možná sympatičtější.</p>
<p>„Odvažuji se tvrdit, že Sanders neměl na mysli večeři s tebou,“ podívala se na něj Elizabeth pobaveně.</p>
<p>„Fakt ne? A jak se tedy tady chce bavit?“</p>
<p>Raději jsem odešel a ještě dlouho jsem za sebou slyšel hlasitý smích. Chmury byly zažehnány, alespoň pro tento večer, a i to bylo dobře. A já se těšil na zítřek, nebo přesněji na zítřejší večer.</p>
<p>Všichni kromě kapitána leželi venku u poctivého plápolajícího ohně. V průběhu dne jsem si nevšiml, kdo si dal tu práci a nasbíral dostatečnou zásobu řídce roztroušeného suchého dřeva. Každopádně táborák byl mnohem příjemnější než plameny plynového nebo naftového hořáku.</p>
<p>Rigajev klímal, demontáž nebo vivisekce, záleželo na úhlu pohledu, sám jsem si nebyl jist, mu dala zabrat. Marlon hýčkal v ruce plecháček a labužnicky z něj usrkával. Musel jsem obdivovat, jak si každý večer dokázal zpříjemnit. Pokaždé se však spokojil s jedním soukromým drinkem, vypadalo to, že své zásoby šetří. Katzinski jako obvykle něco dělal, čistil drobnou, na pohled složitou součástku, na kšiltu měl upevněné zvětšovací sklo. Víceúčelová čepice, možná nějaký starý design, musel jsem ocenit. Vlastně jsem ho ještě nikdy neviděl jen tak sedět, uvědomil jsem si. Cyr si doslova a do písmene hrál s ohněm, jinak se jeho opatrné přikládání větvičky po větvičce nedalo nazvat.</p>
<p>Vzhlédli ke mně, ale nikdo nic neřekl. Stejně jako už několikrát předtím se mi vrátil dojem, že stále do sehraného týmu posádky nepatřím. Zpočátku mi to trochu vadilo, ale v mezičase jsem si zvykl. Profesionálně jsme fungovali dokonale a já si lidi nikdy k tělu moc nepouštěl. Nerušil jsem jejich večerní siestu, jen jsem ze schránky vytáhl nástroje, nad kterými jsem přemýšlel už za dne, přidal k nim baterku umožňující seřízení na minimální světelný tok a noktobrýle. K tomu jedno balení kobercové pásky a čtyři pětadvacetilitrové kanystry. Dva a dva jsem páskou slepil k sobě, aby se mi dobře nesly. Doufal jsem, že je naplním.</p>
<p>Potichu, ale bez toho, že bych se nějak ukrýval, jsem se přesunul ke zničenému transportéru, který jsme nechali o kus dál. Speciálně kvůli němu jsme museli rozšířit hlídanou oblast.</p>
<p>Zůstal ležet podvozkem nahoru, protože nebylo proč investovat práci do jeho převrácení. Právě proto jsem doufal, že vzhledem k laxní práci Cautského techniků dokážu získat ještě pár litrů. Dostat se dovnitř v konfiguraci, kdy interiér byl vzhůru nohama, mi dalo trochu přemýšlení a hodně práce, ale nakonec se mi to povedlo. Pak mi chvíli trvalo, než jsem nastavil baterku a zesílení noktovizoru tak, abych viděl potřebné detaily a současně nevzbudil nežádoucí pozornost. Teprve potom jsem se pustil do práce.</p>
<p>Zpřístupnění nádrže mi zabralo víc času, než jsem předpokládal. Všechno bylo vzhůru nohama, což ztěžovalo orientaci, a akumulátory nářadí ztratily část svého výkonu. Umínil jsem si, že je musím pravidelně dobíjet a kontrolovat. Někdy v budoucnu by to mohlo způsobit problémy.</p>
<p>Provrtat samotnou nádrž přímo na místě bylo to poslední. Při natahování nafty jsem si jí pokaždé trochu lokl. Tady jsem bohužel neměl sklenku pálenky, abych tu příšernou pachuť spláchl.</p>
<p>Zvuk tekoucí nafty byl však dostatečnou náplastí. Jeden, druhý, třetí kanystr. To bylo skvělé, ale doufal jsem ve víc. Tenhle typ transportéru měl ale dvě nádrže. Ta druhá však byla méně přístupná. Dal jsem si tu práci a protáhl se až k ní, díky tomu se mi podařilo naplnit čtvrtý kanystr a k tomu jako bonus pátý, který jsem našel přímo na místě.</p>
<p>Než jsem je všechny vytáhl a vystrkal ven, byl jsem zpocený jako myš. Ještě že v okolí byla voda. Nimravá práce s mycí houbou by byla příšerná a člověk se po ní stejně necítil tak čistý, jako by si přál.</p>
<p>Zapomněl jsem přepnout noktovizor z manuálního módu a ostrá záře hvězd se mi bolestivě zařízla do očí. Ëuknul jsem do přepínače a chvíli čekal, než se zase rozkoukám. Odhadoval jsem, že noc už má první třetinu za sebou. Po zatuchlém, pachem smrti, chemikálií a železa prosyceném stísněném prostoru chutnal čerstvý vzduch skvěle.</p>
<p>Konečně jsem začal zase vidět a opatrně jsem jeden kanystr za druhým vystrčil ven a uložil do písku. Sto pětadvacet litrů paliva navíc, to za všechnu tu práci stálo.</p>
<p>Ovázal jsem kanystry páskou, abych je dokázal současně unést, v jedné ruce dva a ve druhé tři. A také aby přitom nerachotily. V tom okamžiku mě oslepil svit baterky. Starému noktovizoru okamžik trvalo, než se přeladil.</p>
<p>„Já věděl, že se pokusíš něco ukrást,“ pronesl spokojeně známý hlas.</p>
<p>Camuvieliho chlap, kterého jsem srazil pažbou brokovnice. Nebyl sám. Zalitoval jsem, že ji nemám s sebou. Chyba, za kterou zaplatím.</p>
<p>„Vy už jste tady skončili, všechno, co jste chtěli, jste si vzali,“ bránil jsem se, ale věděl jsem, že je to zbytečné.</p>
<p>Fakticky měli samozřejmě pravdu, ta nafta byla jejich. Pokud na tom budou trvat, budu ji muset vrátit. A několik hodin práce bude v háji. Ale o pár litrů nafty tady samozřejmě nešlo, měli jí dost.</p>
<p>Už jsem je začínal vidět, tři siluety, mluvčí uprostřed.</p>
<p>„Myslím, že potřebuješ dostat menší lekci.“</p>
<p>Ano, to byl důvod, proč tady na mě číhali. Buď mě viděli, nebo mě dobře odhadli.</p>
<p>Zasvištění obušku vzduchem jsem v nočním klidu slyšel zřetelně. Ještě se mě nesnažili zasáhnout, jen mě vyděsit, aby si užili svou převahu. Utéct byla nejchytřejší možnost a já proti ní nic neměl. Jako by mou myšlenku slyšeli, rozestoupili se a uzavřeli mi únikovou cestu. Za zády jsem měl mrtvou masu transportéru.</p>
<p>„Bude to bolet, to si piš,“ zkonstatoval prostřední s uspokojením a nakročil si ke mně.</p>
<p>Jmenoval se Hacknesmith, vybavilo se mi jeho jméno, které jsem zaslechl při večerní konverzaci. Měl jsem se o něj víc zajímat, měl jsem si zjistit, co je zač, a předvídat, co se stane. Stáhl jsem se až ke stěně převráceného vozidla, pustil tři svázané kanystry, dvojici chytil oběma rukama, a jako by byly radlicí, vyrazil dopředu proti obušku. Slízl jsem ji do ramene, ale ne plnou silou, protože náraz kanystry ho vyvedl z rovnováhy. O zlomek sekundy později jsem je pustil a skočil proti muži vpravo, který se ke mně vrhl. Vypadal, že má prázdné ruce, a já doufal, že je to pravda. Za okamžik jsme se divoce váleli v písku, chtěl jsem se od něj odpoutat, ale držel mě. Vnímal jsem přítomnost dvou párů těžkých bot v těsné blízkosti. Kopanec, další kopanec, ten naštěstí nezasáhl mě, ale mého soupeře.</p>
<p>„Kurva! Dávejte bacha!“ zařval.</p>
<p>Pokusil jsem se přímo na zemi o hlavičku, ale neměla patřičnou sílu a sklouzla.</p>
<p>Úder, vydechnutí, dopad těla na zem.</p>
<p>Netušil jsem, co se děje, a i s ním jsem se převaloval ze strany na stranu, abych oddálil okamžik, kdy se do mě doopravdy pustí.</p>
<p>Zvuk trhané látky, bolestivé zaúpění, praskání šlach a kloubů namáhaných až na hranici odolnosti.</p>
<p>Stále jsem nevěděl, co ty zvuky znamenají, ale přestali do mě kopat. Konečně se mi podařilo zajet jednou rukou pod límec jeho bundy, druhou jsem se zapřel za jeho zátylek a přiškrtil ho.</p>
<p>„Do prdele, nepleť se do toho!“ zaslechl jsem sípat Hacknesmithe.</p>
<p>Měl problém s někým jiným, než jsem já.</p>
<p>O kus dál bolestivě oddychoval třetí z Camuvieliho mužů a snažil se zvednout ze země.</p>
<p>„Jestli se postavíš, pošlu tě na zem zpět, a bude to horší,“ poznal jsem Cyrův hlas.</p>
<p>Můj protivník zvláčněl, škrcení se mi podařilo nasadit správně, omdlel. Pustil jsem ho a namáhavě se postavil. Dalo mi to zabrat.</p>
<p>Hacknesmith nebyl malý muž, ale v Cyrově sevření se ztrácel, navíc byl celý pokroucený, jak se snažil ulevit si od bolesti působené nasazenou pákou.</p>
<p>Zvedl jsem svému protivníkovi nohy, aby se mu krev do mozku vrátila rychleji a on se probudil. Přitom jsem šátral po noktovizoru, který mi v průběhu boje spadl. Našel jsem ho, jeho odolná konstrukce vydržela, s úlevou jsem ho schoval do kapsy. Hodně mi pomohl, umínil jsem si, že ho zařadím do své každodenní výstroje. Minimálně do doby, než ho budu muset vrátit Knispelovi jako právoplatnému majiteli. Patřil k výzbroji tanku.</p>
<p>„Co s nimi uděláme?“ zeptal se Cyr nevzrušeným hlasem.</p>
<p>Slyšel jsem hlasitý nádech muže před sebou. Baterka v průběhu boje spadla stranou, ležel utopený v temném stínu, kontrast světla a tmy způsoboval, že jsem ho prakticky neviděl.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Jo, jo,“ odpověděl nejistě. „Co se stalo?“</p>
<p>Přiškrtil jsem ho do bezvědomí a on byl dezorientovaný.</p>
<p>„Můžeš vstát?“</p>
<p>„Možná jo, asi jo.“</p>
<p>„Tak se zvedni a jdi do tábora.“</p>
<p>Hacknesmith v Cyrově sevření zasténal v marném pokusu osvobodit se.</p>
<p>„Ty taky,“ otočil jsem se na muže, kterého Cyr srazil k zemi hned na začátku souboje.</p>
<p>„Nenecháme ho tady s vámi,“ zaprotestoval neochotně.</p>
<p>Rozuměl jsem mu, byli tým, museli spoléhat jeden na druhého.</p>
<p>„Hacknesmithi, co s tebou,“ oslovil jsem zkroucenou postavu. „Když tě pustíme, v klidu odejdeš?“</p>
<p>„Naser si,“ odplivl směrem ke mně.</p>
<p>Cyr se zdánlivě ani nepohnul, ale praštění kloubů jsem slyšel zřetelně.</p>
<p>„Wure, vykašli se na to, a zmizíme,“ snažili se Hacknesmithe přivést k rozumu jeho parťáci.</p>
<p>„A ta nafta je má,“ dodal jsem.</p>
<p>Hacknesmithovi unikl sten.</p>
<p>Cyr byl neskutečně silný, a navíc to uměl. Odhadoval jsem, že v dalším okamžiku začne drtit klouby nebo lámat kosti.</p>
<p>„Jo, jo. Ta zasraná nafta je tvá,“ vzdal to konečně.</p>
<p>Jako by někdo mávl kouzelným proutkem, Cyrovo sevření povolilo, Hacknesmith udělal několik potácivých kroků, ale udržel se na nohou.</p>
<p>„Jdeme, vypadnem odsud,“ podařilo se mu zavelet společníkům.</p>
<p>Ochotně ho poslechli.</p>
<p>Zhluboka jsem si vydechl. Rvačka to byla krátká, ale podlamovala se mi kolena a cítil jsem se obouchaný jako píst, který se potká s ventilem.</p>
<p>„Nemyslím, že to překousne, dřív nebo později ho budeš muset zabít. Spíš dřív, nebo on zabije tebe,“ usoudil Cyr.</p>
<p>Jeho střízlivé zhodnocení mě znepokojilo. Cyr byl tvrdší, než se zdál.</p>
<p>„Pojďme odsud,“ navrhl jsem a šel se podívat, jak dopadly kanystry, kvůli kterým jsem tohle všechno podstoupil.</p>
<p>Ty dva, co jsem je hodil na Hacknesmithe, se sice rozpojily, ale zůstaly nepoškozené. Sebral jsem každý do jedné ruky, Cyr se mezitím postaral o zbývající tři. Kdybych o naftu přišel, byl bych opravdu naštvaný.</p>
<p>„Jak ses sem vlastně dostal?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Patříš do týmu,“ pokrčil rameny. „Musíme na sebe dávat pozor.“</p>
<p>Na to jsem nic neřekl, ještě před pár hodinami jsem měl za to, že do týmu vlastně nepatřím.</p>
<p>„Slušný úlovek, dobrá práce,“ řekl Cyr spokojeně, potěžkal tři kanystry a podíval se při tom na mě.</p>
<p>Litoval jsem, že noktovizor zobrazuje jeho obličej jako zombie masku a netuším, jak se tváří. Přesto jsem měl pocit, že se něco změnilo, jako by mě najednou mnohem víc respektoval, jako by si mě mnohem víc cenil. Nechápal jsem to, už jsme spolu prošli několikerým nebezpečím, a jeho pohled na mě změní to, že jsem získal sto pětadvacet litrů nafty? Možná měl prostě jinak nastavené priority.</p>
<p>Společně jsme vyrazili k našemu ležení. Já se s maximálním úsilím belhal a každý pohyb bolel. Cyr mi u celty mávl na rozloučenou a zmizel ve svém kutlochu ve stínu korby tanku, jako by zmlácení dvou mužů pro něj bylo běžnou rutinou.</p>
<p>Se sebezapřením jsem se svlékl z pracovního, svršky nechal venku, ať z nich pokud možno vyprchá pach nafty, pořádně se umyl, navlékl na sebe čisté triko a s nekonečnou úlevou se zavrtal do spacáku.</p>
<p>Slyšel jsem, jak Marlon v útrobách tanku sedí u přístrojů a snaží se z rádiového pozadí nočního nebe vylovit nějaké smysluplné signály, slyšel jsem ševelení zrnek prachu zvedaných slabými závany větru. Všechno mě bolelo, po rvačce jsem byl nabuzený, plný adrenalinu a měl jsem za to, že nebudu spát až do rána. Opak byl pravdou.</p>
<p>Probudil jsem se poslední. Své ráno jsem zahájil tím, že jsem všech pět kanystrů přelil přes filtr do nádrže. Spokojeně jsem si u toho pohvizdoval, a až když jsem skončil, jsem zjistil, že mě u toho ostatní po celou dobu pozorují a kření se na mě. Katzinski současně vařil kávu a ohříval snídaňové příděly. Byla to každodenní rutina, v níž jsme se střídali, uvědomil jsem si, že dnes vlastně byla řada na mně.</p>
<p>Nevěděl jsem, co na to říct, sebral jsem svůj kartáček na zuby a šel za ranní hygienou. Vymočil jsem se blíž, než byla předepsaná vzdálenost, za hodinu jsme měli odjet, tolik na tom nezáleželo.</p>
<p>Po návratu jsem spatřil kapitána, byl to skoro zázrak vidět ho mimo tank. Opíral se o pás a pozoroval divokou neprostupnou krajinu po naší levé straně, jako by tam něco mohl spatřit.</p>
<p>„Snídaně a káva,“ oznámil Katzinski.</p>
<p>Sledoval jsem, jak rozlévá nápoj do připravených plecháčů a servíruje do ešusů tmavou hmotu vonící po slanině a vajíčkách. Vypadala nevábně, ale chutnala víc než slušně. Vzhled byl vždy nevýhoda dehydrovaných potravin.</p>
<p>Kapitán měl jako obvykle proti nám poloviční porci. Totální asketa snažící se nevypadat jako asketa, ohodnotil jsem ho a vlastní myšlenka mě pobavila.</p>
<p>Asketa, který nechce být považován za asketu, mi přišlo jako protimluv.</p>
<p>„Někoho máme v patách,“ zahuhlal Marlon s plnými ústy. „V noci vyslali do vzduchu drona, slyšel jsem, jak s ním komunikují, ale bylo to kódované. A pak se snažili spojit na dlouhých vlnách s někým dalším, ale nedalo se tomu rozumět. Nekódovaně, ale signál se ztrácel. Odhaduji jen, že se základnou.“</p>
<p>„Máš to nahrané?“ chtěl vědět Rigajev.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Někdo se prostě o Camuvieliho hodně zajímá,“ zhodnotil Marlon.</p>
<p>Dehydrované jídlo z konzerv mělo občas mírně kovovou příchuť a já se už od dětství snažil odhadnout, jaký kov to je. Dnes to bylo slané rezavé železo. Nevadilo mi to, snídaně byla mnohem chutnější než ty, se kterými jsem se často musel spokojit doma.</p>
<p>Kapitán nás slyšel, ale nic neříkal.</p>
<p>Dojedli jsme, mezitím ruch okolo vrcholil, všichni se chystali k odjezdu. Čekal jsem, zda včerejší šarvátka bude mít nějakou dohru, zda se neobjeví Hacknesmith v doprovodu samotného Cautského, ale nestalo se tak. Cautského muži měli plno práce s balením a sundáváním anténního sloupu.</p>
<p>„Pane Balducci,“ obrátil se Knispel na Marlona. „Prosím vaše podrobné hlášení o signálech, které jste v noci zachytil.“</p>
<p>„Pane Rigajeve, prosím o vyhodnocení vaší včerejší pitvy. Společně probereme plánovaný itinerář dnešního dne a mapu okolí.“</p>
<p>„Pane Arthure, přidělte panu Sandersovi osobní zbraň a postarejte se, aby ji mohl mít vždy ve svém kokpitu.“</p>
<p>To mě překvapilo, myslel jsem si, že mou osobní zbraní je pistole, kterou jsem odkládal, jak jen to bylo možné, protože mě při sezení tlačila do boku.</p>
<p>„Pane Katzinski, změnil jsem rozpis munice, prosím, připravte ji podle požadavků, které jsou v tankovém deníku.“</p>
<p>Poklidná snídaně skončila sérií rozkazů.</p>
<p>Cyr na mě kývl, ať zůstanu na místě, a zmizel v tanku. Znovu jsem musel obdivovat, jak dokonale se přes své ohromné proporce dokáže vsoukat do úzkého průlezu. Buď to byl přirozený talent, nebo dovednost získaná dlouhodobým cvikem. Uvědomil jsem si, že toho o ostatních moc nevím. Všechno se v posledních týdnech odehrávalo tak rychle, že jsem na přemítání neměl moc čas.</p>
<p>„Tvoje osobní zbraň.“</p>
<p>Cyr najednou stál vedle mě a podával mi známou brokovnici.</p>
<p>„Mám problémy i s velikostí pistole, a teď mám s sebou všude tahat tuhle bestii?“ opáčil jsem otráveně.</p>
<p>„Ano, pokud si vážíš vlastního života,“ odpověděl Cyr. „Vzpomeň, jak moc účinná byla proti botům.“</p>
<p>„Máme kanón, rychlopalný kanón, kulomety, minomet, rakety,“ nesouhlasil jsem. „Tohle je…“</p>
<p>Cyr mlčel. Nepozoroval mě, prostě jen mlčel a čekal. Nenamáhal se, aby mi něco vysvětloval, čekal, až mi to dojde samotnému. A měl pravdu. Ne vždy jsem mohl spoléhat na ochranu pancíře a velkorážných zbraní. Události posledních dnů mi to dostatečně ukázaly.</p>
<p>„Odteď jsi zodpovědný za její technický stav,“ prozradil mi další dobrou zprávu.</p>
<p>Přesně to jsem potřeboval.</p>
<p>„A proč s tou těžkou a ošklivou brokovnicí naděláte tolik cirátů?“ neodpustil jsem si kousavou poznámku.</p>
<p>„Protože je to skvělá a velmi účinná zbraň, kterou už nedokážeme vyrobit,“ připomněl Cyr skutečnost, kterou jsem si sám uvědomoval.</p>
<p>Tím jednoznačným prohlášením mě překvapil. Málokdo si uvědomoval, a co víc, byl ochoten sám sobě připustit, že s každým desetiletím ztrácíme znalosti a technologické dovednosti. Byla to taková společností popíraná skutečnost, tabu.</p>
<p>Cyr vyhodil ze zásobníku pětici projektilů, ukázal mi je a zase vrátil. Byly to válečky barvy matnější než ocel, ale světlejší než olovo, povrch pokrývala síť drážek. Tu barvu jsem znal, ochuzený uran, odhadoval jsem, že drážkování umožňovalo řízenou fragmentaci střely{5}.</p>
<p>„Standardní náboj má svou zápalku, obal. A trpí při skladování. Tahle zbraň má projektily zvlášť a střeliviny zvlášť, umožňuje je dávkovat podle potřeby. A samozřejmě podle toho, co je k dispozici,“ klepl do pažby.</p>
<p>V té se zřejmě skrývala schránka na onu zmiňovanou střelivinu.</p>
<p>Pohybem palce odklopil krytku, kterou jsem považoval za pouhou pojistku, objevil se mechanický otočný přepínač.</p>
<p>„Dávkování,“ vysvětlil.</p>
<p>„Projektily není bohužel možné vybírat, záleží jen na tom, co si nacpeš do zásobníku. Pak je tady ještě volba mezi palbou jednotnou střelou, okamžitou fragmentací a zpožděnou fragmentací.“</p>
<p>Podal mi zbraň.</p>
<p>Krytka doléhala tak těsně, že pokud jsem ji zavřel, nebylo možné spatřit zrakem spáru. To znamenalo neskutečnou přesnost obrábění. A pokud nebyla spára zdůrazněná opotřebením ani po mnoha letech používání, i extrémní odolnost materiálu daleko překonávající vlastnosti ocelí, které jsme měli k dispozici. Znovu jsem krytku odsunul.</p>
<p>„Nevidím žádnou stupnici pro dávkování,“ řekl jsem trochu nespokojeně.</p>
<p>Vadilo mi, že jsem na to nepřišel sám.</p>
<p>„Otoč přepínačem,“ doporučil mi.</p>
<p>Poslechl jsem a cítil jsem jemný odpor precizního hodinového mechanismu. Stupnice nebylo třeba, stačilo vnímat periodickou změnu odporu podobající se natahování extrémně kvalitního mechanického strojku.</p>
<p>„A co je tou střelivinou?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Cokoliv,“ odpověděl Cyr. „Teď je tam standardní vysokovýkonný jemný kordit. Minule jsme narazili na obzvlášť kvalitní šarži, výrobce byl sám překvapen. V případě nouze můžeš používat i dvousložkové kapalné střeliviny stejně jako tankový kanón, pak je ale dávkování trochu rozhašené.“</p>
<p>„To znamená, že tahle zbraň je produktem vyvinutější technologie než celý tank,“ zhodnotil jsem nahlas. „A ten kordit,“ vzpomněl jsem si na zpětný ráz při svém jediném výstřelu, „musí být opravdu výkonný.“</p>
<p>Cyr na mě shlédl ze své výšky a dopřál si jeden ze svých řídkých úsměvů, na okamžik přestal vypadat jako nasupený býk.</p>
<p>„Ano, kapitán říkal, že jsi velmi chytrý.“</p>
<p>Nikdy jsem se nepovažoval za chytrého, možná trpělivého a docela šikovného, ale to nebylo důležité.</p>
<p>„V pažbě je zásoba korditu na dvacet standardních výstřelů,“ pokračoval Cyr ve výkladu. „Tady,“ ukázal na předpažbí, „je sedm standardních střel – střel proti botům. Pokud bys jimi chtěl lovit, doporučuji něco hodně velkého, protože jelena to rozseká na kousky. A tady je přepínač druhu palby,“ ukázal na téměř neviditelného posuvného jezdce.</p>
<p>„Náboje se rozpadnou podle charakteru detonace v hlavni, nebo až venku. Jak to funguje, netuším.“</p>
<p>Podal mi válec z matně se lesknoucího kovu. Hodně těžkého kovu.</p>
<p>„Tady máš materiál na další projektily. Dá se po kusech nacpat přímo do zásobníku, o zbytek se postará brokovnice.“</p>
<p>Zasunul ho do horní části pažby v linii navazující na hlaveň.</p>
<p>Chvíli jsem si se zbraní, znovu jsem si uvědomil, jak je název brokovnice zavádějící, ve světle nově získaných informací hrál.</p>
<p>„Ten otočný ovladač na dávkování síly palby má sedm poloh, vyzkoušel jsem čtyřku, a bolelo to. Hodně to bolelo,“ potvrdil vážnost svého tvrzení.</p>
<p>Podíval jsem se na něj, vypadal, že přemýšlí, co mi má říct dalšího.</p>
<p>„Jednou jsem viděl chlapa, jak z ní vystřelil s nastavením pět. Zlomilo mu to klíční kost a pohmoždilo ramenní kloub,“ rozhodl se.</p>
<p>„Aha,“ zareagoval jsem trochu nejistě.</p>
<p>„Je tvá, poraď si, jak umíš,“ dostal jsem poslední povzbudivou radu.</p>
<p>Cyr sebral svůj hrnek s kávou, vyšvihl se na korbu tanku, aniž by vyplýtval jediný mililitr životadárné tekutiny, a dál si hleděl svého. Úkol splněn, říkal jeho spokojený výraz.</p>
<p>Nějakou dobu jsem si zbraň prohlížel. Každou její část bych dokázal v dílně vysoustružit, ale nebyl jsem si jistý, zda tak přesně. Nemohl jsem nic změřit, ale mé strojařské oko mi říkalo, že tady jsou tolerance v jiných měřítcích, než na jaká jsem byl zvyklý.</p>
<p>Chvíli jsem dlaní a bříšky prstů testoval hladkost jednotlivých ploch, zvláště tam, kde nebyly zdrsněny pro úchop. I povrchová úprava byla o třídu někde jinde.</p>
<p>Napadlo mě provést malý test. Z kapsy jsem vytáhl svůj víceúčelový zavírák, vybral řezák opatřený diamantovým ostřím a zkusil udělat do těla zbraně vryp. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nepodařilo se mi to. I když se materiál naoko tvářil jako ocel, nebyla to ocel.</p>
<p>„Ano, je to válečná, nebo těsně poválečná technologie, stovky let už nic podobného neumíme vyrobit,“ souhlasil Cyr s mými nevyřčenými myšlenkami.</p>
<p>Vzhlédl jsem k němu. Vzhledem k jeho mlčenlivosti a fyzickým dispozicím jsem měl sklon považovat ho za nepříliš inteligentního hromotluka s neskutečným talentem k páchání fyzického násilí. To ale nebyla úplná pravda, alespoň co se týkalo jeho inteligence.</p>
<p>„To máš pravdu,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Přestože Camuvieli nevydal žádné speciální pokyny, do atmosféry se vkradlo napětí, lidé skládali tábor rychle, efektivně, bez obvyklé nezávazné konverzace a vtipkování.</p>
<p>K odjezdu jsme byli připraveni patnáct minut před obvyklým limitem, viděl jsem, jak dva Cautského muži procházejí tábořiště a sbírají všechny zbytky, které po nás zůstaly. Většina věcí byla opakovaně použitelná, nebo alespoň recyklovatelná. Měli jen málo práce, všichni už se naučili chovat úsporně.</p>
<p>Podíval jsem se na Rigajeva, který vykukoval ze svého navigátorského kokpitu, zda i on vnímá stísněnou atmosféru.</p>
<p>„Camuvielimu se něco nezdá,“ zkonstatoval.</p>
<p>Podíval jsem se na dva Cautského chlapy v balistických kompletech postávající se zbraněmi u Camuvieliho osobního transportéru.</p>
<p>„Řekl bych, že je to jinak,“ nesouhlasil jsem.</p>
<p>Rigajev se na mě tázavě podíval.</p>
<p>„Něčeho se bojí.“</p>
<p>Konvoj se dal do pohybu. Dál jsme se nebavili, protože i když motor byl na diesel poměrně tichý a dobře odhlučněný, skřípot kamenů a pohybového soukolí hovor mimo prostory tanku bez interkomu prakticky znemožňovaly.</p>
<p>Udržovali jsme ustálené tempo okolo jednadvaceti kilometrů za hodinu přerušované pauzami pro průzkum nepřehledného terénu, ve kterém se střídaly vždy dva Cautského vozy. My jim z dálky kryli záda, kvůli šetření paliva jsme zůstávali stát na čele karavany.</p>
<p>Hodinu po poledni vyhlásil Camuvieli zastávku. Třicetiminutovou, v plné pohotovosti. To znamenalo, že musíme kdykoliv být připraveni vyrazit, ale současně jsme měli dost času na jednu kávu. Seskočil jsem ze svého místa, vybalil vařič a přichystal vodu. Za šest minut je káva hotová, pak budeme mít patnáct minut na její vychutnání a čtyři minuty na úklid. Posledních pět minut představovalo rezervu pro případ, že by byl velitel konvoje příliš netrpělivý.</p>
<p>Marlon samozřejmě tank neopustil, jen se posadil ven na sklopený chránič optického průzoru, a když jsem mu podal hrnek, vypadal velmi spokojeně. Vlastně stejně jako všichni ostatní. Foukal jsem do kávy a zkoušel, kdy bude mít tu správnou teplotu. Ne tak vřelá, aby mi spálila rty, ale dostatečně horká, aby se nedala pít, ale jen usrkávat.</p>
<p>Po očku jsem sledoval Camuvieliho. Měli jsme na něj dobrý výhled, protože jsme zastavili na pozici, abychom ho mohli v případě potřeby okamžitě krýt.</p>
<p>„O pár kilometrů dál se cesta větví, odbočka na sever,“ nadhodil Rigajev.</p>
<p>„Také stará autostráda?“ zajímal jsem se.</p>
<p>Překvapilo mě to, mapu jsem si mockrát prohlížel, ale asi jsem ji přehlédl.</p>
<p>Viděl jsem, jak z jednoho vozu vystoupila Nataša, v ruce rozměrný list papíru, podle toho, jak ho držela, to vypadalo na mapu. Přistoupila ke svému otci, bez okolků přerušila jeho rozhovor s Cautským a něco mu ukazovala.</p>
<p>„Ne, podle údajů, co máme, je to jen o něco lepší cesta. Tedy kdysi byla,“ opravil se Rigajev. „Vede na sever a po dvou stech kilometrech se napojuje na další dálnici, která směřuje k jihovýchodu a napojuje se opět na obchodní cestu, starou E desítku, po které jsme měli původně celou dobu jet.“</p>
<p>Rigajev se na mě díval, jako by očekával, že se ještě na něco zeptám. Rád vysvětloval, ale někdy dal člověku jeho nevědomost pořádně sežrat. Neměl jsem na to zrovna náladu a předpokládal jsem, že se časem dozvím, proč o téhle cestě vlastně mluví.</p>
<p>Místo toho jsem sledoval Natašu v jejím intenzivním až bouřlivém rozhovoru s otcem. Cautski se do něj několikrát pokusil zamíchat, ale pokaždé ho zpražila, až rezignoval. Zdálo se však, že argumentaci se svým otcem nevyhrála, nakonec i s mapou naštvaně odešla zpět ke svému vozu.</p>
<p>Knispel se vynořil z tanku. Slunce pálilo, motor a všechny systémy včetně ventilačních byly vypnuté, uvnitř muselo být vedro. Přesto byla jeho uniforma bez map potu a vypadal svěže. Asi měl prostě rád vedro.</p>
<p>Zamířil ke Camuvielimu, zanedlouho se k nim připojili i oba další obchodníci. Něco se dělo. Rigajev vypadal spokojeně, jako by přesně něco takového předpokládal.</p>
<p>Dopil jsem kávu, vyklepal hrnek, na jeho nesmáčivém povrchu zůstalo jen pár smítek sedliny, která jsem vytřel. Schovat vařič, hrnec, a budu připraven k odjezdu.</p>
<p>Debata vůdců se však prodlužovala, třicetiminutová přestávka se blížila k třičtvrtěhodinové. Nataša opět vystoupila z transportéru, nespokojeně sledovala hovořící muže a okolí. Už nevypadala naštvaně, spíš nervózně, jako by se něčeho bála. Konečně diskuse skončila.</p>
<p>Knispel se vrátil a zastavil před námi.</p>
<p>„Změna plánu, pojedeme oklikou víc na sever po silnici B 31 a na obchodní stezku se vrátíme až na posledním křížení před Ambrezavile.“</p>
<p>„To nás zavede hodně hluboko do území nikoho,“ řekl protáhle Rigajev.</p>
<p>Cyr mlčel a Katzinski jako vždy něco kutil. Rozebíral a čistil soustavu drobných ozubených kol a sotva od práce zvedl pohled.</p>
<p>„Ano,“ nepřel se Knispel.</p>
<p>„Nemůžeme tam jet,“ řekl jsem klidně.</p>
<p>Všichni se na mě podívali.</p>
<p>„Je to další zajížďka, odhaduji tak tři sta kilometrů navíc. Nemáme dost paliva.“</p>
<p>Palivo bylo má starost. A to jsem počítal i se sto pětadvaceti litry, které jsem tak draze získal.</p>
<p>„To je pravda,“ přikývl Knispel souhlasně. „Po večerním utáboření nám Cautského lidé přenechají šest set padesát litrů nafty.“</p>
<p>„V terénu to na tři sta kilometrů nemusí stačit. A pokud bude cesta horší než tady, určitě to nebude stačit.“</p>
<p>„Víc nedostaneme,“ odpověděl Knispel. „Minimalizace spotřeby je vaše práce, pane Sandersi. Večer od vás očekávám hlášení a kvalifikovaný odhad naší spotřeby v závislosti na zkušenostech z dnešního odpoledne.“</p>
<p>„Uvedl Camuvieli nějaký důvod, který ho vede k téhle nebezpečné zajížďce?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>„Neuvedl, ale je jasný. Jsou jím pronásledovatelé, které máme za sebou. Zatím se o nich nezmínil, ale včera jsme rádiem zachytili jejich komunikaci,“ odpověděl Knispel přímo.</p>
<p>„Myslí si, že se na sever za námi nevydají?“</p>
<p>Rigajev zněl pochybovačně.</p>
<p>Kapitán se nad jeho otázkou na okamžik zamyslel.</p>
<p>„Pokud mají trochu soudnosti, alespoň to rozhodnutí zváží. Zajížďka nás zavede na území, na kterém od války žádný člověk nebyl. Nebo alespoň o tom nejsou žádné dostupné informace. O předchozí části cesty jsme věděli alespoň něco málo.“</p>
<p>Dívali jsme se po sobě, první stroje startovaly, suchý prašný vzduch okořenila hořká chuť spalin.</p>
<p>„Záleží na motivaci, na tom, po čem jdou.“</p>
<p>Vypadalo, že Rigajev nad celou záležitostí už přemýšlel. Co mohl mít Camuvieli tak žádaného? Nebyla to má věc a vlastně na tom nezáleželo.</p>
<p>„A co to přinese nám?“ přerušil práci Katzinski.</p>
<p>Možná skončil. Součástka v jeho ruce byla opět sestavená a leskla se čistotou.</p>
<p>„Bonus,“ opáčil suše Knispel.</p>
<p>„Tak to jo.“</p>
<p>První střelec vypadal s odpovědí spokojen.</p>
<p> Už odbočení na starou B třicet jedničku nám dalo zabrat, většina víceúrovňových křížení se dávno zhroutila a několikrát jsme se vraceli, než jsme dokázali ze staré dálnice sjet. Po prvním kilometru se silnice dál zúžila, čas a střídání ročních období ohryzaly její okraje do podoby nerovných linií, na mnoha místech mizel hladký betonový povrch úplně, jeli jsme po starém, stále ještě udusaném podloží. A někde bylo pryč i to. To všechno byla nepříjemnost ztěžující náš postup a zapříčiňující, že paliva z našich nádrží ubývalo víc, než bylo žádoucí.</p>
<p>Osobně mě znepokojovaly hlavně strmá úbočí a vrcholky kopců, které nám omezovaly výhled, nepřehledné zatáčky, kde se za skalnatými výběžky mohl skrývat kdokoliv a cokoliv. Krajina byla dál stejně suchá, téměř až sterilizovaná, několikrát jsem se ujišťoval u Rigajeva, že jeho přístroje nehlásí přítomnost žádných jedů.</p>
<p>Podle něj bylo všechno v pořádku, za nepřítomnost života prý mohlo sucho.</p>
<p>„Mám známý ping,“ oznámil v podvečer, kdy už jsme hledali místo k utáboření.</p>
<p>„Ping?“ nechápal jsem.</p>
<p>„Koho?“ chtěl vědět Cyr.</p>
<p>„Odpovídá signatuře toho malého bota, kterého jsme potkali na začátku cesty,“ vysvětlil.</p>
<p>Na malého, moderně působícího bota jsem už dávno zapomněl, setkání s velkými boty bylo důležitější.</p>
<p>Kuchaři jako obvykle otevřeli jídelnu, ale většina lidí se držela v blízkosti svých vozů, hovory byly tlumené, rozeznával jsem v nich obavy a strach.</p>
<p>Vyhledal jsem Natašu. Seděla u svého vozu zády k němu stranou od ostatních, Valerii s Elizabeth jsem nikde neviděl.</p>
<p>„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se, když jsem viděl netknutou porci.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Mohu přisednout?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Nevypadalo to na příliš bohatou komunikaci.</p>
<p>„Táta mě naštval, nechtěla jsem za žádnou cenu, abychom zamířili do těchhle příšerných kopců. Vždyť tady už stovky let nikdo nebyl!“ vybuchla.</p>
<p>„Asi se bojí víc těch, co nás pronásledují, než toho, co by mohl potkat tady,“ nadhodil jsem.</p>
<p>Vážně se na mě podívala.</p>
<p>„To je správné vysvětlení. Já se ale těchhle kopců bojím víc než našich pronásledovatelů. Jsou to lidé, určitě bychom se s nimi dokázali domluvit.“</p>
<p>Nebo také ne, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic.</p>
<p>„Jsem ráda, že ses zastavil,“ změnila tón a na okamžik mi položila dlaň na předloktí.</p>
<p>„Nechci do té pustiny, opravdu ne. A už bych nikdy nechtěla potkat ty vražedné stroje,“ zavrtěla hlavou. „Je to tak nepřirozené… jsou tak nepřirozené.“</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>Viděl jsem, jak bojuje se svým strachem, jak přemýšlí a pak se rozhlíží po okolí ztrácejícím se v houstnoucím šeru.</p>
<p>„Doufám, že je to poslední takovýhle obchod, že už nikdy nebudeme muset přejíždět z jednoho civilizovaného koutu světa na druhý přes, přes,“ hledala vhodná slova.</p>
<p>„Přes opuštěnou zemi nikoho,“ doplnil jsem.</p>
<p>Opuštěná země byla tou lepší možností.</p>
<p>„Ty se nezeptáš, co je to za obchod?“ zeptala se zkoumavě.</p>
<p>„Není to moje věc, jen tvého otce a možná tvoje,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>Bylo mi srdečně jedno, zda něco pašuje, nebo někomu vyfoukl lukrativní zboží, a ten někdo se ho teď snaží dostihnout.</p>
<p>„Ty to myslíš vážně, neříkáš to jen tak,“ poznamenala.</p>
<p>„Máme za úkol zajistit bezpečnou cestu konvoje ze Zverelsku do Ambrezavile, postarat se, aby se nikomu nic nestalo. To je moje práce. A jestli pašujete zboží – je mi to fuk.“</p>
<p>Neměli jsme zapálenou žádnou lampu ani světlo, ztrácela se přede mnou v šeru, jen vlasy a oči vrhaly odlesky odrazů paprsků ze vzdálenějších lamp.</p>
<p>„Ano, cítím se s vámi víc v bezpečí než jen s našimi lidmi. S tebou se cítím v bezpečí.“</p>
<p>Vložila mi ruku do dlaně, jemně jsem ji chytil. Jak jsme vedle sebe seděli ve skládacích křesílkách, byla příliš daleko na to, abych ji políbil, a tak jsem jen odpočíval a vychutnával si její blízkost.</p>
<p>„Snad to všechno dobře dopadne,“ řekla a cítil jsem, jak stisk jejích prstů zesílil.</p>
<p>„Určitě.“</p>
<p>Večer končil a noc začínala. Zůstali jsme v jídelním koutě sami. Zvedl jsem se z křesílka, vytáhl ji nahoru k sobě a políbil. Jako by na to čekala, svou živočišností mě až překvapila. Po chvíli mě odstrčila.</p>
<p>„Myslím, že bych měla víc dbát na dobré mravy, tohle je teprve naše druhá schůzka, pokud se to tak vůbec dá nazvat.“</p>
<p>Mluvila trochu udýchaně.</p>
<p>„Druhá je lepší než první,“ přestal jsem ji objímat a držel ji jen za ruce.</p>
<p>Vtiskla mi cudný polibek.</p>
<p>„Dobrou noc.“</p>
<p>Cudný polibek lepší než žádný polibek.</p>
<p>Vrátil jsem se k našemu ležení, Marlonových štiplavých poznámek jsem si nevšímal. Kdyby nebyl tak úspěšný u Arlany, tak se jmenovala jeho čerstvá známost, řekl bych, že závidí. Zřejmě ho ale jen bavilo si ze mě utahovat.</p>
<p>Nezdálo se mi nic, ale když jsem se za rozbřesku probudil, zjistil jsem, že se usmívám.</p>
<p>Ráno se podobalo spoustě předchozích, lidé se smířili s dalším prodloužením cesty. Na můj vkus jsme se všichni stali až příliš bezstarostnými, jako bychom zapomínali, že tady lidé už stovky let nebyli. Sám jsem měl pocit, že v každém zákoutí na nás něco číhá.</p>
<p>Cesta pomalu stoupala. Svah byl tak mírný, že si na něj člověk brzy zvykl a nedokázal rozeznat, zda opravdu ještě nabíráme nadmořskou výšku, nebo už klesáme. Stačilo však sledovat měrnou spotřebu a bylo jasné, že stále stoupáme. Podle mapy jsme měli překonat sedlo protínající horský masiv ve výšce přes dva tisíce metrů. Naše průměrné tempo kleslo k rychlosti patnáct kilometrů za hodinu. S Marlonem jsme nějakou dobu ladili co nejúspornější způsob jízdy, stejně však bylo jasné, že šest set padesát litrů, které jsme dostali navíc, nemůže stačit. Oznámil jsem své zjištění Knispelovi.</p>
<p>Vzal to na vědomí, ale jinak nezareagoval.</p>
<p>Spolehl jsem se na motorová data, co mi řídicí systém promítal na štít helmy, a usadil se na korbě. Ochladilo se, za námi se otevíral výhled dolů, do pahorkatiny a nížiny. Přistihl jsem se, že se stále častěji snažím spatřit naše tajemné pronásledovatele.</p>
<p>„Klid, nic nechytám,“ odpověděl Rigajev na veřejném okruhu na otázku, kterou mu někdo položil při dvojstranném spojení.</p>
<p>„Kdyby vysílali, slyšeli bychom je.“</p>
<p>Po krátké pauze na oběd jsme pokračovali dál. Odhadoval jsem, že vrcholu průsmyku dosáhneme někdy odpoledne.</p>
<p>To jsem ovšem nepočítal s mostem. Klenul se nad průrvou dělící údolí v odvážné křivce, materiál nosníků i visuté vozovky měly jinou barvu než popraskaná vozovka a už na první pohled odolával vlivu času podstatně lépe než silnice. Přesto se první z transportérů zastavil v bezpečné vzdálenosti před ním.</p>
<p>„Tak nevím,“ slyšel jsem Marlona brumlat do interkomu.</p>
<p>„Kapitáne, mohu opustit vozidlo?“ požádal Knispela o svolení.</p>
<p>„V doprovodu. Nechte běžet motor, zastoupí vás pan Cyr. Vy, pane Sandersi, doprovodíte pana Marlona. Ozbrojen.“</p>
<p>Slyšel jsem zabzučení karuselu nabíječe a následné cvaknutí, jak zasunul projektil do hlavně, současně se pohnuly i kanónová dvojčata, gatling a kulomety ovládané Cyrem. Knispel byl opatrnější, než jsem čekal. To bylo dobře. On byl velitel, já mechanik.</p>
<p>Sklouzl jsem dolů do svého kokpitu, vycvakl jsem brokovnici z magnetického držáku a naučeným způsobem se protáhl úzkým průlezem zpět ven.</p>
<p>Marlon už na mě čekal, automat zavěšený na popruhu na rameni s hlavní k zemi. Prohlížel si nastavení našich kulometů a kanónů, pak si měřil vzdálenost dělící nás od mostu.</p>
<p>„Půjdeme tam,“ naznačil okliku.</p>
<p>„Aby nás mohli v případě potřeby krýt a neohrozili palbou ostatní vozy,“ došlo mi.</p>
<p>„Přesně,“ potvrdil a vyrazil.</p>
<p>Připadalo mi, že je tady ještě větší sucho než dole v údolí. Pod nohama nám skřípal štěrk, zřejmě za to mohla naše přítomnost, snad hluk drobnějšího nebo většího štěrkového sesuvu. Strmé svahy a okolní štíty se lhostejně zvedaly k obloze. Naše, moje, snažení pro ně bylo nepodstatné. Snažil jsem se nevnímat skupinky lidí využívajících přestávky ke klábosení, kouření nebo jen protažení svalů ztuhlých dlouhým sezením. Nikdo se nestresoval, všichni si užívali pauzu.</p>
<p>Dorazili jsme s Marlonem k mostu.</p>
<p>Nejlépe zachovalý kus cesty za posledních několik dní i po století vzbuzoval úctu nad schopnostmi tvůrců. Nedokázal jsem si představit, že dříve byl svět takovými stavbami opletený.</p>
<p>„Tak jdeme na to,“ zahučel Marlon odhodlaně. „A prověříme to pořádně.“</p>
<p>Vytáhl fotoaparát a začal most fotit. Nechtěl pár fotek do památníku, ale zaměřoval se na jednotlivé konstrukční detaily.</p>
<p>„S našima sto dvěma tunama si fakt nejsem jistej, jestli přes tuhle stavbičku přejedeme,“ mumlal částečně i pro mě.</p>
<p>Doufal jsem, že ví, co dělá, a přestalo mi vadit, kolik času prohlídkou trávíme.</p>
<p>Doprovázel jsem ho dolů prudkým svahem, těžká zbraň mi na rovnováze nepřidávala, seshora nás pozoroval zástup zvědavců. Terén byl obtížně schůdný, betonové tvárnice zbortil tlak sklouzávající svrchní vrstvy, nebo úplně zmizely, zůstaly jen masivní armované stupně. Nejvíce to připomínalo klopýtání po rozbitých schodech vyrobených pro pětimetrové golemy.</p>
<p>Konečně jsme dorazili na místo, kde byl Marlon spokojený – mohl udělat snímky paty pilíře a jeho ukotvení v potřebném detailu. Nechal jsem ho jeho práci a rozhlížel se.</p>
<p>Díval jsem se dolů svahem, když jsem koutkem oka zaregistroval záblesk. Jako by se někdo díval dalekohledem a nedal si pozor na polohu slunce. Předstíral jsem, že jsem si ničeho nevšiml, a dál prohlížel terén, podezřelé místo jsem sledoval úkosem. Marlon se stále činil s fotoaparátem.</p>
<p>Něco tam bylo. Schovávalo se to za betonovou deskou půdním sesuvem natočenou téměř vertikálně k obloze. Mělo to špinavě zelenou barvu, která mu však v maskování v šedé záplavě betonu a světlého štěrkovitého půdního podkladu příliš nepomáhala.</p>
<p>Sedmdesát metrů daleko, možná trochu víc.</p>
<p>Příliš daleko na brokový náboj. Jenomže já měl víc možností volby.</p>
<p>Přepínač prachové nálože jsem nastavil na pětku, po krátkém zaváhání snížil na čtyřku, jezdce pro nastavení projektilu jsem posunul do zadní třetiny. Fragmentace střely by teď neměla proběhnout v hlavni, ale až později, díky tomu se měl snížit rozptyl a zvýšit mířený dostřel.</p>
<p>Přitom jsem dál prohlížel okolí, zda v blízkosti nenajdu další tmavě zelené, nevěděl jsem co. Objekty. Velmi zřetelně jsem si uvědomoval, že lidé u hrany srázu tři desítky metrů nad námi nám nijak nemohou pomoci. Maximálně krycí palbou. Na jejich osobní zbraně bych se ale spoléhal jen velmi nerad.</p>
<p>„Už jsi hotový?“ zeptal jsem se, aniž bych polevil ve svém soustředění.</p>
<p>Něco na mém hlase se Marlonovi nelíbilo, protože se po mně podíval.</p>
<p>„Skoro.“</p>
<p>„Fajn. Tak hni kostrou, ať jsme co nejrychleji nahoře.“</p>
<p>Jeho odpověď jsem už nevnímal, protože to zelené se trochu pohnulo. Jeho dalekohled už sice nevrhal prasátka, ale když jsem věděl, kam se dívat, dokázal jsem ho mezi sutinami a balvany rozeznat. Žádný další podobný objekt jsem v okolí nenašel. To bylo dobře. Při návratu se však k tomu budeme muset otočit zády, a to se mi vůbec nelíbilo, dobře jsem věděl, jakou akceleraci mohou mít. Navíc jejich řídicí algoritmus – motivace byla velkou neznámou, klidně po nás mohl vystartovat v kterémkoliv okamžiku.</p>
<p>„Už?“ zeptal jsem se znovu.</p>
<p>„Ano, vzhledem k tomu, jak jsi napjatý. Vidíš něco?“</p>
<p>Choval se stále stejně nenuceně, fotoaparát schovával do jedné z četných kapes oděvu. Marlon byl sice občas pěkně otravný, ale pálilo mu to.</p>
<p>„Nedívej se tím směrem. Na třetí hodině kus pod námi. Připrav se.“</p>
<p>Slyšel jsem, jak pojistka jeho automatu cvakla.</p>
<p>Jediným plynulým pohybem jsem přiložil brokovnici k rameni a téměř bez míření vystřelil.</p>
<p>Bylo to, jako by kopl kůň, ale dokázal jsem zpětný ráz ustát. Z místa zásahu se zvedl gejzír prachu a štěrku.</p>
<p>Neviděl jsem, zda jsem zasáhl, nebo ne, ale neregistroval jsem žádný další pohyb, přepnul jsem přepínač na trojku a nastavil klasický brokový rozptyl.</p>
<p>„Jdu se tam podívat, kryj mě,“ požádal jsem Marlona.</p>
<p>Čekal jsem, že začne vtipkovat o někom, kdo neudrží nervy na uzdě a plýtvá municí, ale on místo toho řekl jen:</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Pomalu jsem se přesouval terénem, na otázky lidí nahoře neodpovídal. Jen jsem doufal, že nikdo nezačne střílet a nestrhne tak divokou neřízenou palbu. Tu bych nemusel přežít.</p>
<p>Opatrně jsem se přesunul až na místo. Přestože jsem předpokládal, že neobjevím nic, našel jsem na zemi trosky něčeho, co bylo pozůstatky čtyřnohého bota velikosti středního psa. Bohužel jsem nikde neviděl hlavu. Zasáhl jsem ho příliš přesně.</p>
<p>Šťouchl jsem do něj hlavní, nepohnul se. Páteř vypadala přerušená ještě na dalším místě.</p>
<p>„Co tam máš?“ chtěl vědět Marlon.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že ostatní mohou být stále nervóznější.</p>
<p>Zvedl jsem zničeného bota za zadní nohu. Vážil nějakých deset, dvanáct kilogramů.</p>
<p>„Tohle. Už se vracím.“</p>
<p>Můj úlovek způsobil, že dobrá nálada byla ta tam a všichni se opět podezřívavě rozhlíželi okolo sebe. Vzhledem k tomu, jak přitom mávali zbraněmi, jsem byl rád v bezpečí našeho tanku.</p>
<p>Rigajev bota zběžně prohlédl, uložil ho do schránky a pak se spolu s Marlonem a Knispelem věnovali prohlídce fotografií, které udělal Marlon.</p>
<p>Viděl jsem, že něco počítají, dosazovali čísla do vzorců a porovnávali je s vlastními poznámkami.</p>
<p>„Ten most by to měl vydržet,“ zhodnotil nakonec Knispel.</p>
<p>Marlon nevypadal dvakrát přesvědčeně, ale neprotestoval.</p>
<p>„Software tanku tvrdí totéž,“ potvrdil Rigajev.</p>
<p>Knispel už s námi dál nemluvil a zamířil za Camuvielim.</p>
<p>„Pojedeme jako poslední,“ oznámil nám, když se vrátil. „Z taktického hlediska to není ideální, ale Camuvieli chce, aby jeho vozy byly na druhé straně, kdyby se s mostem při našem přejezdu něco stalo.“</p>
<p>„Kdyby se pod námi zbortil a my se i s tankem zřítili dolů,“ upřesnil Cyr.</p>
<p>Nevypadal, že by ho ta myšlenka příliš znepokojovala, prostě chtěl jen přesně vyjádřit kritickou alternativu.</p>
<p>Přechod mostu proběhl navzdory obavám bez problémů, sotva jsme najeli na pevnou vozovku, začali Cautského muži instalovat výbušniny.</p>
<p>Přišlo mi škoda zničit stavbu, která vydržela celá století. Ale Camuvieliho jsem chápal, pokud naši pronásledovatelé budou muset hledat jinou cestu, může je to zdržet celé dny.</p>
<p>Jen bych byl rád, kdyby měli nějaké neslyšné výbušniny, ale ty bohužel neexistovaly. Výbušniny byly drahé, špatně dostupné, protože ve starých skladech žádné nebyly, a pokud měl někdo štěstí a nějaké objevil, byly k ničemu. Tak nestabilní látky s vysokým množstvím energie uložené v chemických vazbách byly dlouhodobě nestabilní. Buď v průběhu staletí zdegradovaly na něco úplně jiného, nepoužitelného, nebo samovolně vybuchly.</p>
<p>Večer jsem prohodil s Natašou jen pár slov, vypadala unaveně a pochopil jsem, že ji čekají ještě další povinnosti. Stejně jako mě. Knispel mi to sice nepřikázal, ale po setmění jsem s noktovizorem ještě jednou obešel celé ležení a zkontroloval smyčku našich elektronických hlídačů. Zpočátku jsem klopýtal, musel jsem se zastavovat a občas si pomáhat baterkou. Na konci už jsem se dost slušně orientoval v zelených barvách zorného pole noktovizoru. Vše bylo v pořádku, hlídací stanice fungovaly a žádná dosud neregistrovala nic podezřelého.</p>
<p>Vrátil jsem se ve chvíli, kdy už Cyr s Rigajevem dokončili stavbu stanů. Tady výš v horách už nikdo nechtěl spát pod širým nebem, protože ještě před západem slunce se začalo prudce ochlazovat. Knispel měl svůj stan, já s Cyrem druhý a Marlon, Rigajev a Katzinski třetí. Vzhledem k Cyrově velikosti to bylo spravedlivé rozdělení.</p>
<p>Předpokládal jsem, že už bude panovat večerní klid, ale opak byl pravdou, všichni se shromáždili pod napnutou celtou sloužící Rigajevovi jako provizorní operační nebo demontážní sál. Pořád jsem se nedokázal rozhodnout.</p>
<p>Právě pracoval na mém úlovku a všichni ostatní ho pozorně sledovali, včetně Knispela.</p>
<p>„Malý bot,“ komentoval Rigajev svá zjištění.</p>
<p>„Vypadá jako nový, asi byl uložený někde v dobře zajištěném skladu. Ale kdyby mi někdo řekl, že sjel z výrobní linky před měsícem, vůbec by mě to nepřekvapilo.“</p>
<p>Zašel jsem si pro hrnek s kávou, který na mě čekal u vařiče, a vrátil se zpět k nim. Cyr mi věnoval krátký pohled, a když viděl, že mám brokovnici s sebou, spokojeně přikývl.</p>
<p>Skoro jako by na mě dával pozor.</p>
<p>„Žebra podle mě slouží jako fotočlánky obdobně, jako to bylo u těch velkých botů. Samozřejmě, celková stavba je mnohem jednodušší, protože je to menší tvor a zvládnout jeho pohyb je mnohem snazší. Škoda, že nemám k dispozici hlavu. Bůhví co na ní měl nainstalované.“</p>
<p>Všichni teď sledovali Rigajeva s maximálním zájmem, Knispel nejvíc. Neuteklo mu jediné jeho slovo.</p>
<p>„Na rozdíl od velkých botů jsem tady objevil válce, které jsou podle umístění a zapojení pravděpodobně akumulátory.“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že mě výsledky Rigajevovy pitvy vtáhly stejně jako ostatní.</p>
<p>„Buď je to proto, že nároky na průzkumníka, protože se domnívám, že bot byl hlavně průzkumník, vyžadovaly, aby byl akceschopný i v noci, nebo protože prostě v jeho těle není jiná možnost, kde skladovat zásoby energie. Každopádně tyhle akumulátory nejsou pancéřované a jsou citlivé na poškození. Mám na mysli například při zásahu, před kontaktním útokem je chrání tahle obdoba hrudního koše.“</p>
<p>Poklepal na jednotlivá žebra, až zazvonila.</p>
<p>„A teď se podívám, jakým způsobem je tvořený hlavní trupový nosník, jinými slovy páteř.“</p>
<p>Rigajev vyměnil lehký plastikový štít za něco, co připomínalo křížence mezi svařovací maskou a helmou ozbrojence, které jsem znal z obrázkových pohádek, a oběma rukama uchopil rozbrus. Podobal se tomu, se kterým pracoval naposledy, ale byl upravený na větší výkon. Přibyly akumulátory, upínací mechanismus byl jiný. Důvod byl zřejmý, i řezací diamantový kotouč byl větší než minule a vzbuzoval respekt. Netušil jsem, kde ho Rigajev sehnal, ale bylo vidět, že se na další botí demontáž připravoval. Stiskl tlačítko, slyšel jsem, jak motor postupně nabíhá do otáček, Rigajev silou sevření opatrně kompenzoval narůstající moment setrvačnosti. U tak výkonného stroje byl postupný náběh nutností.</p>
<p>„Tak, jdu na to.“</p>
<p>Instinktivně jsem se přesunul o krok stranou, abych se dostal z linie trosek kotouče. Pokud by se kotouč rozletěl, což jsem samozřejmě nepředpokládal.</p>
<p>„Je to tvrdý materiál, řeže se velmi špatně, vlastně musím hodně tlačit, abych měl pocit, že ty diamanty něco ubírají,“ komentoval Rigajev postup operace.</p>
<p>Pak zmlkl, soustředil se, viděl jsem, jak s nástrojem zápasí.</p>
<p>„Kurva!“ zaklel.</p>
<p>Nevěděl jsem, zda rozbrus pustil, nebo mu ho něco vytrhlo z ruky, ale najednou cosi proletělo těsně kolem mě a zmizelo ve tmě.</p>
<p>Byla to páteř bota spolu s rozbrusem i svěrákem, ve kterém byla upnutá.</p>
<p>„Jste všichni v pořádku?“ ptal se Rigajev trochu otřeseně.</p>
<p>„Říkal jsem, že bezpečnostní brzda ještě nefunguje, jak má,“ zabručel nespokojeně Katzinski.</p>
<p>Rigajev sundal kuklu a prohlížel si hluboký zářez. Málem si při pitvě uřízl hlavu.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ potvrdil jsem. „Minulo mě to.“</p>
<p>„Ta věc,“ podíval se Rigajev vztekle na trosky bota před sebou, „prostě ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo zaříznout se do hloubky, se to stáhlo kolem kotouče a vytrhlo mi ho to z ruky.“</p>
<p>Chvíli jsem nad tím přemýšlel.</p>
<p>„Pravděpodobně ta páteř funguje obdobně jako polymetalické svaly. Jen je prostě tužší a odolnější.</p>
<p>„Přesně tak,“ souhlasil Rigajev. „Potřebuju panáka,“ zakroutil hlavou. „Mohl jsem umřít,“ vrátil se k prohlížení kukly.</p>
<p>Ruce se mu třásly, zapálit cigaretu se mu podařilo až napotřetí.</p>
<p>Katzinski zamířil do tmy pro rozbrus.</p>
<p>Měl jsem pocit, že na skutečnost, že každý z nás může neočekávaně umřít, bychom už měli být zvyklí. Ale možná to bral tak, že smrt s rozbrusem v ruce pro něj není dost dobrá.</p>
<p>„Pane Cyre?“ obrátil se Knispel na mého spolunocležníka.</p>
<p>„Vytáhněte dvě lahve z nouzových zásob.“</p>
<p>„Rozkaz,“ odpověděl Cyr.</p>
<p>„Dobrou noc, pánové,“ rozloučil se s námi Knispel a zmizel ve svém stanu.</p>
<p>Na pitevním stole, hned vedle částečně rozebraného bota, přistály dvě lahve bez etiket, podle barvy to mohl být koňak nebo brandy.</p>
<p>Katzinski chvíli alkohol pozoroval.</p>
<p>„Mám ještě nějakou práci, musím dát dohromady tu brzdu v rozbrusu,“ řekl nakonec, otočil se k tanku a zmizel v jeho útrobách.</p>
<p>Cyr otevřel první láhev, přičichl, každý jsme si postavili hrnek, lihovina zaklokotala, závan větru způsobil, že reflektory zavěšené na nosných tyčích plachty se zakomíhaly a s nimi se roztančily stíny i pablesky světla v láhvi. Připomněly mi Natašiny oči.</p>
<p>Čichl jsem si a napil se. Byla to brandy, hladká a silná, hřála v hrdle a pak dole v žaludku a zaháněla chlad.</p>
<p>„Velmi dobrá,“ ocenil Marlon. „Na to, že kapitán nepije, má vybrané chutě.“</p>
<p>Rigajev s hrnkem v jedné ruce uchopil druhou opatrně zadní část botova torza.</p>
<p>„Vidíte?“ ukázal na zadní stranu posledního páru žeber. Pokrýval je povlak materiálu odrážející světlo jinak než zbytek konstrukce.</p>
<p>„Tohle jsou podle mě jeho zadní oči. Zřejmě nic moc, neumějí zaostřovat, přesunovat zorné pole, ale pravděpodobně poskytují dost informací o tom, co se za ním děje, a on pak dokáže včas zareagovat, aniž by musel používat aktivní optický systém.“</p>
<p>„Nebo otočit hlavou,“ nabídl jsem.</p>
<p>„Nebo otočit hlavou, kterou ty jsi bohužel rozstřelil na kousky.“</p>
<p>„Prostě příliš dobrý střelec,“ nenechal jsem se popichovat.</p>
<p>Znovu jsem se napil brandy a chutnala ještě lépe než první doušek. Cítil jsem, jak chlad noci zalézá pod kabát, destilát s ním však uspokojivě bojoval.</p>
<p>„Co si myslíš o botech, kteří na nás zaútočili?“ obrátil se na mě Rigajev. „O dinobotech,“ použil termín, který se sám nabízel.</p>
<p>Ostatní se na mě podívali, jako bych byl na tomhle poli expertem, což nebyla pravda.</p>
<p>„Nikdy jsem se s ničím takovým nepotkal, ani jsem o tom neslyšel,“ začal jsem podle pravdy. „Byli velcí a pekelně rychlí, dobře se orientovali v terénu. Mockrát jsem narazil na mechanoidy s tak poškozenými algoritmy, že prostě někde uvázli, nebo boty se senzory ve zbídačeném stavu, kteří dopadli stejně. Tihle dinoboti,“ vrátil jsem se k vražedným monstrům, „řekl bych, standardními strojírenskými nástroji prostě vyrobit nejdou. Určitě nejdou,“ opravil jsem se. „Souhlasím s Rigajevem, jsou produktem technologie, kterou my neznáme.“</p>
<p>Rigajev přikývl, všichni jsme se napili. Mohli jsme se posadit, ale místo toho jsme dál stáli s polorozebraným botem na stole mezi námi.</p>
<p>„Přes to všechno,“ uvažoval jsem dál, „nebyli pro tank soupeřem. Dokázali by si, dokázali si,“ opravil jsem se, „dost slušně poradit s lehce obrněnými transportéry, ale tank,“ zavrtěl jsem hlavou. „Naše odolnost a hmotnost, kanón velké ráže, gatling, minomet, rychlopalná čtyřicítka,“ vypočítával jsem, „s tímhle by to s nimi byl zase krátký proces.“</p>
<p>Pokud by nás nezastavila nějaká technická porucha nebo poškození. Ale to jsem nahlas neřekl.</p>
<p>„Přesně,“ rozzářil se Rigajev, jako bych byl žák, který svému učiteli udělal správnou odpovědí radost.</p>
<p>„Ta oprava kanónu je velmi zdařilá, drží,“ podíval se na mě Cyr. „Bál jsem se, že ho budeme muset vyvložkovat. Nebo zkrátit.“</p>
<p>Marlon naznačil mým směrem přípitek.</p>
<p>Oprava tankového kanónu byl druhý úkol, kvůli kterému mě Knispel najal. Úsťová brzda a ústí hlavně bylo poškozené, pomocí lupy leštičky a penetrantu jsem objevil síť drobných trhlin. Vypadalo to, jako by byla pozměněna vlastní struktura kovu, která ho učinila křehčím a zranitelnějším.</p>
<p>Na můj dotaz, co je příčinou, mi Knispel suše odpověděl, že jde o zásah nějakou starou zbraní. Víc jsem se nedozvěděl.</p>
<p>Konce všech objevených trhlin jsem odvrtal, vyplnil dobře zatékající slitinou vyrobenou z několika svařovacích elektrod. To by samozřejmě nestačilo. Po hodně dlouhém přemýšlení jsem na zeslabené ústí hlavně navlékl soustruženou objímku z dvacet milimetrů silné vysokopevnostní oceli. Při jejím nasazování jsem konec hlavně za pomoci solanky z chloridu vápenatého ochladil na minus pětačtyřicet stupňů, košilku naopak zahřál na plus dvě stě. Po vyrovnání teplot pak díky tepelné roztažnosti držela na hlavni jako nalisovaná. Fakticky nalisovaná vlastně byla. Díky tomu jsme i nadále mohli používat původní munici ráže stodvaapadesát milimetrů.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že celá posádka, a zejména kapitán Knispel a jeho tank, mají za sebou minulost, o níž pořád skoro nic nevím. A až teď mě víc přijali mezi sebe.</p>
<p>Všichni jsme odložili hrnky, první láhev byla prázdná, cítil jsem, jak mi silná brandy stoupá do hlavy. Zapnul jsem si knoflíky kabátu až ke krku.</p>
<p>Cyr znovu nalil.</p>
<p>„Přesně tak; boti, ať byli jakkoliv velcí a rychlí, pro nás bez výkonných kinetických zbraní nejsou soupeřem. Jejich schopnost nést děla větších ráží nebo podobné kinetické zbraně je vzhledem k jejich konstrukci silně omezená,“ pronesl s uspokojením.</p>
<p>To byla pravda, hned ten den jsme diskutovali, jak velký kanón by bylo možné na podivuhodném dinobotím šasi instalovat.</p>
<p>Rigajev se zájmem poslouchal. Nebyla to naše první diskuse, ale zatím se držel zpátky, jako by chtěl znát víc názory jiných než přesvědčovat.</p>
<p>Dinoboti disponovali gatlingy, rotačními kanóny, ale neměli munici, připomněl jsem si. Proti tanku to ale stejně nehrálo roli. Další doušek, věděl jsem, že pokud vypiji celý svůj podíl, půjdu spát lehce opilý.</p>
<p>„A z jakého důvodu byli boti kdysi dávno vyvinuti a vyráběni?“ zeptal se Rigajev a podíval se přitom na mě.</p>
<p>„Kvůli válce, byly to válečné stroje,“ odpověděl mu Cyr.</p>
<p>„Přesně tak,“ znovu souhlasil Rigajev. „Podle dostupných informací to byly stroje, které měly asistovat vojákům na bojišti, později je snad i nahradit. Možná je i nahradili, zprávy z té doby jsou kusé a válka trvala dlouho. A jakými zbraněmi se tehdy podle vás bojovalo?“</p>
<p>„Myslím, že tahle ocelová bestie,“ naznačil Cyr přípitek tanku, „bude přímým potomkem strojů, které se tehdy na bojištích proháněly.“</p>
<p>„Také si to myslím,“ přikývl Marlon.</p>
<p>Viděl jsem, že brandy je znát i na Rigajevovi, oči se mu leskly a ztratil svůj obvyklý rezervovaný výraz. Vypadal životněji než jindy, jako by ho všechno víc bavilo a zajímalo.</p>
<p>„A proč se potkáváme s boty, kteří měli bojovat s tanky, jako je ten náš, a oni jsou proti němu prakticky bezzubí?“ položil další otázku.</p>
<p>Mlčel jsem, rozhovor celou dobu směřoval jedním směrem, a teď bylo jasné, že si hodlá odpovědět sám.</p>
<p>„Protože tihle boti nebyli určeni pro boj s tanky a jinými stroji, jimiž se bojovala Velká válka. Jsou určeni pro boj s jinými boty. Alespoň většina z nich,“ prohlásil přesvědčeně.</p>
<p>To nebyl okamžitý nápad, podělil se s námi o předmět svého zájmu, o něco, nad čím už hodně dlouho intenzivně přemýšlel. Uvažoval jsem, co jeho slova znamenají, co z nich dál vyplývá.</p>
<p>„Tedy podle tebe jsou boti, které jsme potkali, výsledkem evoluce?“ potřeboval jsem se ujistit.</p>
<p>Tahle myšlenka mě nikdy nenapadla, vždy jsem měl za to, že boti vycházejí ze starých skladišť nebo sjíždějí z automatických výrobních linek nějakým zázrakem udržovaných v provozu.</p>
<p>„A co způsobilo, že se rozjela evoluce, další vývoj? Vždyť bojů botů s lidmi ubývá, poslední válka byla před pětadvaceti lety. A podle zlých jazyků to bylo jinak, jen jsme využili válečné stroje, mechanoidy, sami proti sobě,“ ptal jsem se a současně nesouhlasil.</p>
<p>Jeho hypotéza se mi nelíbila, nebo spíš – bál jsem se, že by mohla být pravdivá. Ale správná odpověď vlastně ležela přede mnou, Rigajev mi ji sám nastínil.</p>
<p>„Jde o evoluční tlak vyplývající ze vzájemné konkurence botů,“ vyslovil jsem, co bylo vlastně zjevné.</p>
<p>„Ano,“ přitakal spokojeně Rigajev. „Nejsi tak hloupý, jak často vypadáš,“ podíval se na mě posměšně. Alkohol způsoboval, že byl uštěpačnější a kousavější než obvykle.</p>
<p>Čekal jsem, zda bude pokračovat, a nechal to být. Vlastní téma ho zajímalo víc.</p>
<p>„Myslím si, že vyplývá z konkurence botích kmenů, jejichž počátek můžeme odvodit až z jednotlivých válčících stran ve Velké válce.“</p>
<p>Napil jsem se, brandy byla stále stejně dobrá, ale oproti obzorům, které se přede mnou otevřely, ztratila její vybraná chuť na důležitosti. Síla ne, právě díky její opojnosti jsem byl opilý, a to bylo dobře. Lépe se mi o Rigajevových šílených teoriích přemýšlelo. A bavilo mě to. Kdybych byl střízlivý, odbyl bych ho s tím, že to jsou naprosté nesmysly.</p>
<p>„Evoluce je proces změny biologických druhů, živočichů, rostlin, které si vzájemně konkurují a díky tomu se stále proměňují. Evoluce je o permanentním vývoji života. Ale tohle,“ ukázal jsem na rozbitého bota, „je jen stroj. Možná s velmi výkonným počítačem a komplikovanými algoritmy, ale jen stroj. Zhotovený někde na automatické výrobní lince.“</p>
<p>Rigajev i ostatní mě pozorovali. O botech a mechanoidech jsem věděl víc než většina lidí, a pokud šlo o to, jak fungují, jak jsou zkonstruovaní, možná i víc než Rigajev. Dokázal jsem pohledem přesně odhadnout typ, slabá návrhová místa i slabá místa vyplývající z degradované konstrukce.</p>
<p>„Maximálně se při jejich výrobě mohou uplatnit optimalizační algoritmy linky, ale to je všechno,“ zavrtěl jsem hlavou přesvědčeně.</p>
<p>Ani opilého mě nepřesvědčil. Možná jsem ale nechtěl být přesvědčen, tady, uprostřed pustiny.</p>
<p>„A co to, co výrobní linky řídí?“ nadhodil Rigajev. „Co vytvořilo boty, které jsme potkali a zničili? Optimalizační algoritmy?“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.</p>
<p>Věděl jsem, jakou odpověď chce slyšet: staré umělé inteligence. Ty v poslední třetině války přebraly kontrolu nad válečnými operacemi. Ale uplynula už staletí. Na to, v jaké jsou kondici dnes, jsem měl názor podepřený vlastními zkušenostmi. Nesouhlasil jsem s ním.</p>
<p>Rigajev si však dopřál jen krátkou pauzu, v průběhu které sledoval, jak Cyr opět doplňuje sklenice.</p>
<p>„Zpočátku jsem soudil stejně jako všichni. Že umělé inteligence stvořené předválečnou vědou jsou už dávno mrtvé, a pokud ne, dementní, na pokraji zhroucení. Vývoj posledních sto padesáti let tomu nasvědčoval, botů ubývalo, naučili jsme se s nimi bojovat, opět jsme začali osídlovat nová území.“</p>
<p>Napil se. Napodobil jsem ho stejně jako ostatní. Možná jsme tím skvělým brandy plýtvali, možná jsme se měli bavit o něčem jiném. O zemi, ženách, jídle. Prostě o důležitých a pozitivních věcech.</p>
<p>„Jenomže teď si myslím, že to tak není. Že jsme propásli okamžik, kdy jsme mohli strojový život a ty, co ho řídí, zničit,“ Rigajev se na chvíli odmlčel.</p>
<p>„Myslím, že překonali bod zlomu a teď opět sílí. Umělé inteligence přežily, bojují proti sobě a tím vzniká evoluční tlak mající za následek jejich vlastní vývoj a vznik nových botů.“</p>
<p>Vývoj umělých inteligencí? Nebo možná dokonce vznik nových? Nevěřil jsem v to, považoval jsem to za hloupost. Totální nesmysl. Určitě. Zcela určitě.</p>
<p>„Pokud bojují proti sobě,“ pokrčil Marlon pragmaticky rameny. „Může nám to být jedno.“</p>
<p>„Byly tak původně naprogramovány,“ přitakal Rigajev.</p>
<p>Cyr dolil zbytek druhé láhve, ani jsem si nepamatoval, kdy jsem svůj drink dopil. Uvědomil jsem si, že mi přebíhá mráz po zátylku, a chlad noci za to mohl jen částečně. Přesně jsem si dokázal představit, co by znamenalo, pokud by byla Rigajevova hypotéza pravdivá.</p>
<p>„Už jen to, že překonaly bod zlomu, sestup na žebříčku degradace k zániku je důkazem toho, že mám pravdu. Vyvíjejí se a dříve nebo později přijde okamžik, kdy obrátí svou pozornost na nás. Staré umělé inteligence byly přece navržené k tomu, aby zabíjely lidi.“</p>
<p>„Nepřátele,“ upřesnil Marlon.</p>
<p>„Ano, nepřátele,“ nepřel se Rigajev. „A mezi ně patřili i lidé. Definice člověka je mnohem jasnější než definice nepřítele,“ zdůraznil.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že nikdo z nás mu neoponuje, jako bychom vlastně byli s takovou šíleností srozumění.</p>
<p>„Je to jen hypotéza, nemáš vůbec žádné důkazy, jen sis uspořádal fakta do stavby, která se ti líbí. Jsi posedlý boty,“ řekl jsem tiše.</p>
<p>„Sám jsi přiznal, že v poslední době se objevuje víc botů,“ odpověděl mi.</p>
<p>„Botů a mechanoidů. Ale já mám zkušenost sotva z deseti let, nevím, kolik jich z pustiny přicházelo dříve, předtím, než jsem začal pracovat jako mechanik.“</p>
<p>„A co typy? Neobjevuje se jich víc?“</p>
<p>„Ano, staré sotva fungující typy mechanoidů, podivné botí slepence řízené bůhvíjak kooperujícími algoritmy. Poslední pohrobci dávné války.“</p>
<p>„Postradatelní zvědové,“ nadhodil Rigajev. „A co dinoboti? Co technologie, kterou byli vyrobeni? Jejich konstrukce? To ti nepřijde jako výsledek evoluce?“</p>
<p>„K životu se probrala konstrukční linka z války, z doby, kdy byla technologie na svém vrcholu, nebo možná nějaká experimentální,“ nedal jsem se.</p>
<p>Na to už Rigajev neodpověděl.</p>
<p>„Půjdu spát, dopili jsme,“ oznámil nám Cyr.</p>
<p>Podívali jsme se po sobě, nikdo už moc netoužil děsivé téma rozvíjet, jeho nápad se nám všem zamlouval.</p>
<p>Usínal jsem s představou obrovských mechanických dinosaurů prohánějících se lidskými městy, nad kterými se vznášely pitoreskní a nelidské ocelové obličeje obrozených umělých inteligencí.</p>
<p>Ráno jsem se probudil s jasnou hlavou jen o chvíli později než obvykle, celtou prosvítala polovina slunečního kotouče půleného obzorem, Cyr pravidelně oddechoval. Bylo chladno, ale ne tolik, aby to bylo nepříjemné. Vyklouzl jsem ze spacího pytle a tiše vylezl ven. Podle slunce do budíčku ještě půlhodina zbývala, a hodinky to potvrdily.</p>
<p>Rigajev už byl vzhůru a uklízel provizorní pitevnu. Chvíli jsem pozoroval jeho soustředění a až prezicně přesné pohyby, jako by sám byl stroj. Jeho včerejší projev způsobil, že jsem v nitru o botech, dinobotech, začal přemýšlet jako o živých bytostech. I když živí ve skutečném slova smyslu nebyli. Jenže co je živé, co je neživé? Jaká je definice života? Možná byly živé umělé inteligence, kdysi dávno stvořené našimi předky. Tedy aspoň pokud jsem přijal Rigajevův pohled na svět za svůj.</p>
<p>„Včera jsem moc mluvil,“ řekl poté, co zjistil, že ho sleduji při práci.</p>
<p>Nelíbilo se mu, že odkryl své teorie, myšlenky.</p>
<p>Beze slova jsem mu začal pomáhat.</p>
<p>„Ale to, co jsi řekl, si doopravdy myslíš,“ spíš jsem zkonstatoval, než že bych se ptal.</p>
<p>Ve dvou jsme měli všechno uklizené mnohem rychleji, postavil jsem na kávu.</p>
<p>„Ano. Vlastně jsem se ke Knispelovi přidal, abych si své teorie ověřil. A teď už jsem přesvědčen, že to tak opravdu je.“</p>
<p>Voda začala vřít, přihodil jsem do ní štědrou dávku kávy a díval se, jak divoce víří v chaotickém varu. Potom jsem nápoj scedil přes husté síto, ztlumil kahan na minimum a opět na něj konvici postavil.</p>
<p>„A co kapitán? Co je vlastně zač?“ položil jsem otázku, kterou jsem si sám už mnohokrát položil, ale na niž jsem stále nenašel žádnou odpověď.</p>
<p>Očekával jsem, že se jí Rigajev nějak vyhne, ten ale pokrčil rameny a rozpovídal se.</p>
<p>„Profesionální žoldnéř, vynikající voják. Je známý tím, že obvykle bere práci na okraji civilizace, v divočině. Doprovod téhle karavany není úplně typický, většinou jsme se věnovali výzkumným výpravám, nebo řekněme pátracím vojenským výpravám v divočině. Hledání starých skladišť, základen, likvidace opravárenských linek chrlících boty. Jedné takové jsem se zúčastnil. Stará automatická servisní linka opravující boty bez rozdílu původu a vysílající pozvání k návštěvě.“</p>
<p>„To nezní jako algoritmus typický pro vojenské zařízení,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Asi porucha,“ odpověděl Rigajev téměř ironicky.</p>
<p>Možné a přijatelné vysvětlení. Líbivé, doplnila ta část mého já, která mě nikdy moc neposlouchala.</p>
<p>„Nebo ji někdo přeprogramoval,“ ušklíbl se.</p>
<p>Poruchy se mohou projevovat různě, ale obvykle ne konzistentní změnou chování.</p>
<p>Nechtělo se mi o tom teď dál přemýšlet.</p>
<p>„Kapitán,“ vrátil jsem se k původnímu tématu, „nerad bojuje s lidmi?“ zajímal jsem se.</p>
<p>„To bych neřekl. Je profesionál, dělá práci, za kterou je placený,“ uvažoval dál Rigajev. „Poškození tanku jsme utrpěli při boji s ozbrojenými silami Belenstagu. Měli k dispozici zbraně ze skladišť z poslední fáze války. O některých jsem netušil, na jakém principu pracují. Přesto jsme jim způsobili ztráty. Neměli tanky, jako je tenhle, nedokázali koncentrovat svůj útok. Způsobili jsme jim masivní ztráty.“</p>
<p>Belenstag bylo městské impérium rozkládající se mnohem dál na západě, v centru lidské sféry vlivu. S periferií, kde jsem žil já, bylo spojené jen úzkou obchodní cestou a zprávy odtamtud občas zněly jako legendy.</p>
<p>„Tolik k jeho nechuti bojovat s lidmi. Nevyhledává to, ale nemá zábrany. Kapitán umí být velmi smrtící,“ dokončil Rigajev.</p>
<p>Chvíli jsem nad tím přemýšlel.</p>
<p>„Takže před bojem s Belenstagem byl tank plně funkční?“ zajímal jsem se.</p>
<p>V průběhu mnou realizovaných oprav jsem se s tankem a jeho vnitřnostmi podrobně seznámil a bylo mi jasné, že pracuji s mnohokrát opravovaným strojem. Většina systémů včetně těch řídicích byla instalována dodatečně, místo původních, a to platilo i pro hardware. Ale práce to byla prvotřídní, takovou bych nezvládl, to jsem musel uznat. Jen jsem nedokázal odhadnout, kdy byl tank takto opraven, nebo spíš rekonstruován. Zda loni, před deseti lety, nebo ještě později.</p>
<p>„Byl tak funkční jako dnes,“ odpověděl Rigajev. „Tehdy jsme utrpěli poškození hlavně a přetížili jsme motor takovým způsobem, že už nebyl opravitelný. V době, kdy jsem podepsal smlouvu, byl tank až na drobné změny stejný, jako je dnes. Cyr a Katzinski jsou s kapitánem mnohem déle než já, tuším, že Katzinski nejdéle.“</p>
<p>„Dobré ráno,“ vyhrabal se Marlon ze svého kutlochu, oči ještě plné spánku, v ruce prázdný hrnek.</p>
<p>Beze slova jsem mu ho naplnil kávou.</p>
<p>„Myslím, že jsi opravdu přínosem,“ zabručel spokojeně a protáhl se, až mu zapraštělo v kloubech, hrnek přitom držel jistě, hladina se ani nepohnula.</p>
<p>Napadlo mě, že není výtečným řidičem jen tak pro nic za nic.</p>
<p>Po pár prvních kilometrech se stará autostráda zúžila v čtyřproudovou silnici. Alespoň jsem odhadoval, že původně byla čtyřproudová, protože deště, mráz a přirozené pohyby půdy z ní z obou stran ukously podstatnou část. Stoupání nekončilo, kopce okolo nás byly stále strmější, sledoval jsem šedé jazyky kamenných lavin, balvanů, štěrku, občas bylo možné mezi nimi zahlédnout pozůstatky dávno mrtvé vegetace. Na všech stranách nás obklopovala života zbavená pustina.</p>
<p>„Je tu čisto?“ ozval se v interkomu Marlon.</p>
<p>„Naprosto, čistěji než dole, všechny sledované jedy pod detekovatelným minimem,“ odpověděl mu bez váhání Rigajev.</p>
<p>Třeba krajinu zabily nějaké nedetekovatelné jedy a my už jich jsme plní, napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekl. Nebylo proč, pokud tomu tak bylo, nemohli jsme to stejně ovlivnit.</p>
<p>„Myslím, že tu prostě neprší, že jedeme horskou pouští.“</p>
<p>To už Rigajev říkal mnohokrát. Tahle krajina však byla tak mrtvá, až mě to podvědomě znervózňovalo.</p>
<p>Přesvědčil jsem sám sebe, že má pravdu, a napětí, které ve mně narůstalo už od rána, trochu polevilo. Ve skrytu duše jsem se opravdu obával, že křižujeme oblast zamořenou nějakými extrémně stabilními biologickými jedy. Každé přirozené neletální vysvětlení bylo pozitivní.</p>
<p>„Jak jsme na tom s palivem?“ promluvil podruhé za celý den kapitán.</p>
<p>Poskytl jsem mu příslušná data včetně své prognózy. Spotřeba paliva se rovnoměrně zvyšovala, jak kontinuálně narůstalo stoupání. Pak jsem si uvědomil, že údaj z nádrží má na svém velitelském stanovišti určitě k dispozici, přesto se ptal. Snaha udržet nás ve střehu?</p>
<p>„Večer přečerpám rezervu z přídavných nádrží do hlavní,“ ukončil jsem hlášení.</p>
<p>„V pořádku.“</p>
<p>Dál jsem naslouchal jeho komunikaci s dalšími členy posádky. Byla podobně zbytečná jako se mnou, ale uvědomil jsem si, že jistým způsobem je uklidnila stejně jako mě. Možná proto se ozval.</p>
<p>Stoupali jsme dál, hory nás obkličovali ze všech stran. Zapnul jsem si bundu a po krátkém váhání si na sebe natáhl balistickou vestu. Vítr byl stále studenější a ona neprofoukla. Viděl jsem, jak Cautského muži ve vozidle za námi zpozorněli a také se navlékli do bojových obleků. Nevysvětloval jsem jim, že je mi prostě zima. Jejich věc.</p>
<p>„A jsme v sedle,“ vytrhl mě z přemýšlení Marlon. Zajel ke straně vozovky a pak dál, na nezpevněný povrch, aby měli ostatní víc místa. Podíval jsem se vpřed a uvědomil si, že má pravdu. Otevíral se před námi pohled na druhou stranu horského hřebene, na množství nižších i vyšší vrcholů, horských údolí, někde ještě stále se stopami sněhu. A co bylo překvapivé, před námi se nerozkládala suchá pustina, ale úrodná země. Tedy úrodná tam, kde to skály a strmé svahy dovolily.</p>
<p>„Jak jsme vysoko?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Mezitím se vedle nás řadily Cautského transportéry, o kus níž zastavovaly obchodní nákladní vozy.</p>
<p>„Dva a půl tisíce,“ odpověděl Marlon.</p>
<p>Také jsem si to mohl najít v některém z datových menu, ale raději jsem se zeptal. Nevadilo mu to. Pohlédl jsem vzhůru, hřeben masivu, který jsme právě proťali, se tyčil ještě minimálně tisíc metrů nad námi. Možná víc.</p>
<p>„Ty hory fungují jako bariéra, jako zábrana, která nepustí vlhký vzduch dál do vnitrozemí,“ řekl jsem nahlas.</p>
<p>„Stále žádné jedy?“ položil jsem do ticha otázku a přál si, aby odpověď byla pozitivní, optimistická.</p>
<p>Krajina před námi lákala k osídlení, k životu. Představovala sen každého zemědělce. Tady by šlo získat půdy, že by poskytla obživu tisícům, možná desetitisícům. A pokud nebyla kontaminovaná, možná by bylo možné se zde i usídlit.</p>
<p>„Zatím ne, ale uvidíme níž,“ odpověděl Rigajev. „Vzduch dole musí být hodně studený a těžký, když ho hory zadrží. Před válkou tady nikde poušť nebyla,“ přemýšlel nahlas.</p>
<p>Nepřel jsem se. Věděl jsem, že Velká válka zamávala s klimatem stejně jako se všemi ostatními věcmi. Vlastně nenechala kámen na kameni. Od té doby jsou pouště, kde nikdy nebývaly, vznikly nové sezónní větry a zlé jazyky tvrdí, že vnitrozemí je plné jedovatých moří, která dříve neexistovala.</p>
<p>Lidé se shlukovali do hloučků a vzrušeně debatovali nad nečekaným výhledem, Knispel zpřístupnil velitelský kanál, slyšeli jsme, jak diskutuje s Cautským, Camuvielim i dalšími obchodníky a vojenskými veliteli.</p>
<p>Chvíli jsem je poslouchal, ale vzrušené hovory nic nepřinášely, byl to jen způsob, jak se vypořádat s překvapením a radostným vzrušením ze živé krajiny před námi.</p>
<p>Soustředil jsem se na pokračování cesty. Silnice končila ještě kus před první serpentinou a vystřídal ji jen pás rozbitého betonu, štěrku a šedivého kamení.</p>
<p>„Vozovka končí,“ upozornil jsem ostatní.</p>
<p>Má naděje, že při sestupu ušetříme palivo, které nás stálo stoupání, vzala za své.</p>
<p>„Voda, může za to voda, je jí tu mnohem víc než na druhé straně,“ usoudil Rigajev.</p>
<p>„My jsme v pohodě, uvidíme, jak ostatní,“ zhodnotil Marlon.</p>
<p>Poryv ledového větru způsobil, že jsem se otřásl zimou, nasadil jsem si helmu a zapnul kabát až ke krku.</p>
<p>„Azimut tři sta padesát tři, čtyři kilometry dvě stě metrů daleko,“ ozval se Cyr. „Zhruba na jedenácté hodině,“ doplnil.</p>
<p>On si prohlížel okolí zaměřovačem. Kompasem na svých hodinkách jsem určil směr a snažil se najít to, na co nás upozornil. Označené koordináty ležely hluboko pod námi. Na úpatí strmého svahu, který přecházel v zelenou rovinu, jsem i prostým okem rozeznával skupinu pravidelných útvarů, které mohly být stavbami.</p>
<p>„Vesnice,“ upřesnil Cyr. „Nevypadá opuštěná. Je to jen odhad, na přesnější pozorování je příliš daleko.“</p>
<p>Až teď jsem si uvědomil, že ji obklopují čtverce a obdélníky vegetace, odlišující se barvou a strukturou od okolí. Možná pole.</p>
<p>Informace se rychle rozšířila, všichni, kteří měli dalekohledy, se teď dívali stejným směrem.</p>
<p>„Nejprve se musíme dostat dolů a potom teprve zjistíme víc,“ řekl Marlon.</p>
<p>Ze své pozice řidiče měl pravdu.</p>
<p>Po dalších deseti minutách dal Knispel rozkaz k postupu.</p>
<p>Jeli jsme pomalu, pásy poskytovaly i na rozbitém a místy sypkém povrchu zničené cesty dostatečnou oporu. Někdy Marlon dokonce zkracoval cestu a nejeli jsme serpentinami, ale přímo svahem dolů. Kolové transportéry měly mnohem větší problémy, zvlášť ty nákladní. V místě, kde kus cesty strhl dávný sesuv, jsme museli zastavit a pomocí ocelových lan je jistit při překonávání nebezpečného úseku.</p>
<p>Sestup dolů do údolí nám zabral celý zbytek dne. Hlavní silnice, po níž jsme plánovali pokračovat dál k osadě na úpatí hřebene, požadovaným směrem nevedla, ale při průzkumu jsme objevili mnohem užší, vegetací už prakticky pohlcenou cestu. Terénní vojenský transportér, nebo samozřejmě tank, po ní při troše opatrnosti projet dokázal.</p>
<p>Cautski na Camuvieliho rozkaz formoval průzkumný oddíl. Přestože se blížil večer, považoval jsem to za rozumné opatření. Pokud v osadě někdo žil, určitě si nás při sestupu ze sedla všiml, a bylo lepší zjistit co a jak.</p>
<p>Já mezitím jako u každého noclehu instaloval hlídkový perimetr a chystal jsem se na podrobnější technickou kontrolu pásů a podvozku než obvykle, sestup byl náročný.</p>
<p>„Ty nepůjdeš s nimi?“ oslovila mě Nataša.</p>
<p>Byl jsem tak zabraný do práce a mýcení křovisek, která narušovala spojení mezi přístroji, že jsem si jí vůbec nevšiml.</p>
<p>„Mám povinnosti,“ pokrčil jsem rameny, ale rád bych.</p>
<p>„Můžu pomoct?“ nabídla se.</p>
<p>Přikývl jsem. Cyr zatím vybíral místo pro instalaci palebné trojnožky, která měla zahájit obrannou palbu, pokud bychom byli napadeni. Kapitán byl možná divný a mlčenlivý pavouk, ale opatrný byl, to se muselo nechat.</p>
<p>S přístroji manipulovala přesně a jistě, jako by něco podobného už dělala, odhad na umístění jednotlivých senzorů měla skoro lepší než já. Práce nám šla rychle od ruky. Původně měla vlasy upravené po stranách jednoduchými sponkami ze stříbra, nebo jiného lesklého kovu. Teď jí pár pramenů vyklouzlo a šimraly ji ve tváři. Protože měla plné ruce, nechala je tak a jen občas pohodila hlavou, aby se jich zbavila. To ale způsobovalo, že se uvolňovaly další a další.</p>
<p>„Stále nemám kontakt,“ zopakoval jsem, „zkus to nastavit trochu doleva, tak o pět stupňů.“</p>
<p>„Teď?“ soustředěně manipulovala se senzorem.</p>
<p>Vlasy se jí uvolnily prakticky všechny.</p>
<p>„Moc,“ odpověděl jsem a prohlížel si ji.</p>
<p>Leskly se jí v jemných vlnách, slušelo jí to tak víc než v praktickém upjatém účesu.</p>
<p>„Teď?“</p>
<p>„Málo,“ odpověděl jsem, aniž bych se díval na displej.</p>
<p>„To není možné,“ podivila se a vzhlédla ke mně.</p>
<p>„Ty to nenastavuješ?“ nechápala.</p>
<p>„Ne,“ potvrdil jsem. „Dívám se na tebe. Prohlížím si tě. A moc ti to sluší.“</p>
<p>„Tak to máš štěstí, žes to řekl, protože jinak bys měl problém! Takhle mě nechat se s tím mořit!“ rozčilovala se naoko a smála se přitom.</p>
<p>Mrkl jsem na displej.</p>
<p>„Okruh je uzavřen, máme to hotové. Za kratší dobu, než to zvládneme s Cyrem.“</p>
<p>„Jsem dobrá,“ ocenila se, přistoupila a plácla mě dlaní do hrudi.</p>
<p>Přes balistickou vestu jsem to necítil.</p>
<p>„Podrž to,“ podal jsem jí řídicí jednotku hlídacího systému, „ale opatrně, netřes tím, ať nespustíš alarm, není to ještě nastavené.“</p>
<p>Jakmile ovladač obezřetně chytila, přitáhl jsem ji k sobě a políbil.</p>
<p>„Nemám pocit, že jsem ti to dovolila,“ řekla, když jsme s polibkem skončili.</p>
<p>„Drž to opatrně, nebo to fakt pustíš a všichni se sem nahrnou s odjištěnými kvéry,“ upozornil jsem ji a jen trochu u toho přeháněl.</p>
<p>Pleť v obličeji měla sametově hladkou, její rty chutnaly po malinách.</p>
<p>„To je naplánované zneužití situace,“ odstrčila se ode mě trochu udýchaně.</p>
<p>„Využití situace,“ opravil jsem ji a vzal si zpět řídicí jednotku. „Musím plánovat, využít každou příležitost.“</p>
<p>Koutky jí zacukaly.</p>
<p>„Už jste vy dva skončili?“</p>
<p>Marlon nás pozoroval od šípkového keře, který byl tak velký, že jsem ho raději zahrnul do hlídaného území, než abych ho vykácel.</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že nejsme sami, tak ano,“ podívala se na něj stroze Nataša.</p>
<p>„Pardon, pardon,“ omlouval se naoko.</p>
<p>„Kapitán pro tebe má práci, chce, abys šel s Cautského lidmi,“ vyřídil mi.</p>
<p>„Jsem zvědavá, co zjistíte,“ řekla a vtiskla mi ještě jeden polibek.</p>
<p>„Doprovodím tě,“ nenechala se znervóznit Marlonem.</p>
<p>Udělalo mi to radost. Polichotilo mi to.</p>
<p>Cautského oddíl už čekal, s nimi i Rigajev.</p>
<p>„Kapitán chce co nejpřesnější informace,“ oznámil mi, pohledem přitom sledoval Natašu po mém boku.</p>
<p>„Máte rozmazanou rtěnku.“</p>
<p>„Pánové, měli byste se víc starat o ty opravdu důležité věci,“ doporučila mu. „Jeden nás vyruší, druhý se zajímá o mé rty. A mimochodem, je to jen pomáda.“</p>
<p>Cautského voják, který krátký dialog sledoval, nevěděl, zda se smát, nebo se tvářit, že nás neslyší. Přece jen šlo o dceru jeho šéfa. Mého ne, ale i tak…, rychle jsem tu myšlenku potlačil.</p>
<p>„Také chci informace z první ruky,“ upozornila mě napůl vážně, na rozloučenou mě zatahala za rukáv a odešla.</p>
<p>„Je rázná, nemíříš příliš vysoko?“ nadhodil Rigajev, jako by věděl, co se mi před okamžikem mihlo hlavou.</p>
<p>„Nikam nemířím,“ odrazil jsem ho.</p>
<p>Cautski rozdával svým lidem rozkazy a popisoval, jak budeme postupovat. Nás naštěstí vynechal. Členem průzkumného oddílu byl i Hacknesmith. Polovinu tváře měl jedinou modřinu, jak jsem ho ztloukl puškou. Nevraživě si mě změřil, ale neřekl nic.</p>
<p>„Proč právě my dva?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Jsme v tuto chvíli nejvíc postradatelní,“ vysvětlil Rigajev a nevypadal, že by mu to vadilo.</p>
<p>Přidali jsme se k jednotce jako zadní voj a následovali je po cestě nořící se do divoké změti štíhlých, hustě rostoucích stromů.</p>
<p>„Všechny jsou zhruba stejně staré, deset, patnáct let, ne víc; starší vegetaci muselo něco zničit,“ komentoval naše okolí Rigajev.</p>
<p>Já na brokovnici nastavil dávkování intenzity střelby na trojku a oblékl si rukavice.</p>
<p>„Nevidím na zemi žádné kmeny,“ poznamenal jsem. „Za patnáct let by velké stromy nezetlely.“</p>
<p>Cautského muži při cestě potichu klábosili a okolí věnovali méně pozornosti než my dva. Vědomí většího počtu jim zřejmě dodávalo pocit bezstarostnosti a bezpečí. Mylný pocit, Pokud by na nás z nějakého důvodu hodlali zaútočit, náš počet by je od toho neodradil. Přehmátl jsem prsty na předpažbí pro jistější úchop a posunul se na kraj naší formace, abych se nedostal do chaotické obranné palby při případném útoku.</p>
<p>„Jsi opatrný,“ střelil po mně Rigajev zkoumavým pohledem. „Vidíš něco?“</p>
<p>„Ne, jsem jen zvyklý být opatrný,“ odpověděl jsem, „s boty nikdy nevíš, jak se zachovají. Potkával jsem se s nimi už dříve,“ připomněl jsem mu, aniž bych pohledem přestal kontrolovat stromovou džungli okolo.</p>
<p>Cesta zmizela, že se jí stále držíme, prozrazovala jen nepřítomnost stromů v místech, kudy původně vedla. Kdysi dávno zhutněný povrch s množstvím kamenů a betonu poskytoval méně živin než okolí.</p>
<p>„Možná se tudy prohnala lavina a posléze povodeň, která polámané stromy odnesla,“ vrátil se Rigajev k původním úvahám. Bylo to možné, ale neviděl jsem ani pahýly. Možná lavina vyvrátila stromy i s kořeny.</p>
<p>Někde na hranici dohledu jsem zahlédl pohyb. Strnul jsem, vtiskl pažbu do ramene a namířil. Pak se pohyb začal blížit k nám, všimli si ho i ostatní, zaznělo cvakání pojistek a závěrů.</p>
<p>Objekt se blížil, v houští vypadal masivní, ale stále jsem ho pořádně neviděl.</p>
<p>„Je to živé,“ sykl Rigajev, jednou rukou si přitom tiskl ucho, v němž měl sluchátko.</p>
<p>Došlo mi, že nás doprovází tichý dron monitorující naše okolí.</p>
<p>„Velikosti člověka, nebo větší,“ doplnil.</p>
<p>Pak se ozval zvuk, který už jsem párkrát slyšel, typické zachrochtání. Divočák.</p>
<p>Sklopil jsem hlaveň. Prase se zastavilo a v nejhlubším houští hlasitě hledalo něco k snědku. Pokračovali jsme v cestě.</p>
<p>„Osada je tak tři sta metrů před námi,“ oznámil Cautski.</p>
<p>I on měl zřejmě ve vzduchu svého informátora. Napadlo mě, zda kooperují, ale nepovažoval jsem to za pravděpodobné.</p>
<p>Svah začal mírně stoupat, najednou se před námi tyčila linie vzrostlého lesa s buky, jedlemi a smrky. Ještě o poznání opatrněji jsme se vnořili za linii prvních stromů. Pod listnatými i jehličnatými korunami ubylo světla, stíny ztemněly. Uvědomil jsem si, že slunce zanedlouho zapadne za blízký horský masiv. O důvod víc se zbytečně nezdržovat.</p>
<p>Cesta lesem naštěstí netrvala dlouho, navíc půda byla výrazně sušší a šlo se pohodlněji. Brzy se nám otevřel výhled na pole a domy za nimi.</p>
<p>Několik sezón opuštěná pole a pravděpodobně opuštěné domy za nimi.</p>
<p>Traviny a křoviny se původně zorávané půdy zmocnily už definitivně, mezi nimi se tyčili první vzrostlejší výsadkáři náletových dřevin. Ve středu opuštěného pole po naší levé ruce stála dřevěná konstrukce větrníku, o ramena už dávno přišel, kus za ním jsem rozeznával další a další.</p>
<p>„Půjdu se na něco podívat,“ oznámil jsem a vykročil do pole. Rigajev mě následoval, ostatní jen čekali na cestě.</p>
<p>Půda byla měkká, ale ne bahnitá.</p>
<p>„Tohle místo je výš než oblast, kterou jsme procházeli, při jarních táních asi nebude zaplavované, proto si tu vesnici postavili právě tady,“ uvažoval Rigajev.</p>
<p>Došli jsme k věži větrníku. Žebříky umožňující výstup nahoru stále ještě držely. Vystoupil jsem na třetí příčku a podrobně si konstrukci prohlížel. Vypadala, že ještě chvíli vydrží.</p>
<p>Ve výšce kus nad hlavou jsem našel ustřihnutý kabel. Podal jsem Rigajevovi brokovnici a opatrně šplhal výš, dřevo příček pod mou váhou nepříjemně skřípalo, dával jsem si pozor, abych se neustále pevně držel bočnice. Konečně jsem se dostal na plošinu pod vrcholem věže s otáčivým mechanismem větrníku. Převodové ústrojí bylo pečlivě vyrobeno z tvrdého dřeva, stříška chránící ho před nepřízní počasí to vzdala teprve nedávno, mechanismus stále vypadal v relativně dobré kondici. Generátor, který větrník poháněl, zmizel. Po chvíli pátrání jsem našel i otvory po šroubech, kterými byl k podlaze připevněný.</p>
<p>Z výšky jsem viděl, že Cautski a spol na nás nečekají a pokračují v cestě k vesnici, spodní okraj slunce se dotkl vrcholku horského hřebene, oblast v jeho blízkosti byla utopena ve stínu, který rychle rostl a tmavl.</p>
<p>Nebylo proč se dál zdržovat.</p>
<p>„Větrná elektrárna, částečně ze dřeva. Nic cenného z kovu tady nezůstalo,“ informoval jsem dole stručně Rigajeva.</p>
<p>Jen přikývl.</p>
<p>„Nemusíme se vracet zpět na cestu, polem k domům to bude kratší,“ navrhl.</p>
<p>Díky tomu jsme do opuštěné osady dorazili jen s malým zpožděním, muži právě začali prohlížet první domy.</p>
<p>Stavení působila hodně zchátrale, jako by v nich nikdo nebydlel celá desetiletí, ale věděl jsem, že to je jen zdání. Opuštěné domy, zvláště dřevěnice, v krajině, jako byla tahle s velkým množstvím srážek, stárnou rychle.</p>
<p>Vybral jsem jeden z domů na kraji, při podrobnějším pohledu vypadající trochu zachovaleji než ostatní. Opatrně jsem vstoupil dovnitř. Oknem do prostoru pronikaly poslední paprsky zapadajícího slunce a odhalovaly zrnka prachu vířící ve vzduchu. Pokoji, pravděpodobně hlavní obytné místnosti domu, vévodil velký dřevěný stůl. Na něm leželo pravidelně rozmístěných pět talířů, velká mísa uprostřed. Příbory chyběly. Až zblízka jsem objevil, že je prostřeno, ale ubrus ztratil barvy a v šeru jsem ho původně přehlédl. Látka byla na omak křehká, zestárlá.</p>
<p>Rigajev vstoupil dovnitř za mnou, slyšel jsem, jak prkna skřípějí pod jeho vahou.</p>
<p>„Skoro jako by odešli rovnou od oběda nebo večeře,“ zkonstatoval.</p>
<p>Přikývl jsem a přistoupil k oknu, abych zjistil, z čeho je vyrobené. Sklo nahrazoval průhledný plast, po letech poznamenaný četnými šrámy.</p>
<p>„Lidé jen tak neodcházejí od oběda,“ poznamenal jsem. „Čím víc na periferii civilizace, tím víc se dbá na jednoduché rituály, pravidelné obědy, večeře, nedělní setkání v hospodě nebo kostele.“</p>
<p>Měl jsem to vypozorované z vlastních zkušeností.</p>
<p>„Ty pocházíš z periferie,“ připomněl si.</p>
<p>Zkusmo jsem otevřel pár skříní. Jednoduché nádobí z pálené hlíny, pár plastových kusů, léta nepoužívané, vlhkostí a zatuchlinou páchnoucí oděvy. Nic, co by prozradilo, proč odsud obyvatelé odešli.</p>
<p>Necítil jsem se v opuštěném domě dobře, po zevrubném prohledání jsme s úlevou vyšli ven. Chlév za stavením vypadal stejně bytelně jako obydlí. Naznačil jsem Rigajevovi, že se podíváme ještě tam.</p>
<p>Masivní závora držela stále na svém místě zajištěná robustním dřevěným kolíkem. Musel jsem použít několik úderů pažbou, abych ho vyrazil, teprve potom se mi podařilo dveře otevřít.</p>
<p>Vzduch uvnitř byl čistý, ale pohled dovnitř mě překvapil. Na udusané podlaze leželo několik kompletních zvířecích koster. Krávy a možná telata. Dravci ani mrchožrouti se dovnitř nedostali, snad jen myši a krysy, lasice a podobní malí tvorové. Většina kostí tak zůstala ležet na svých místech, vypadalo to, jako by zvířata ulehla ve spánku a pak je něco změnilo v kostry. Vstoupil jsem dovnitř, abych si svůj dojem potvrdil, Rigajev jen nahlédl.</p>
<p>Z okolí k nám doléhal hluk prohledávání ostatních stavení, podle všeho zatím nikdo nic zajímavého nenašel.</p>
<p>Na druhé straně vesnice jsme objevili malý hřbitov. Kříže na něm byly dřevěné a nápisy vypalované něčím žhavým, díky tomu jich spoustu bylo ještě možné přečíst. Nejmladší měl letopočet tři a půl roku starý, nejstarší identifikovatelný dvacet jedna let.</p>
<p>„Žili tady dlouho,“ pronesl Rigajev, upřeně pozoroval starý hrob.</p>
<p>Viděl jsem, jak rukama šátrá po kapsách a něco hledá. Pak vytáhl kovové pouzdro, vytřepl z něj cigaretu a s kovovým cvaknutím si ji zapálil.</p>
<p>Z dálky k nám doléhaly zvuky činnosti Cautského mužů stále se snažících najít něco potenciálně využitelného.</p>
<p>„A roky počítali stejně jako my, podle stejného letopočtu. To znamená, že měli kontakt s civilizací,“ doplnil jsem.</p>
<p>Sledoval jsem, jak rozžhavený konec cigarety mění svou jasnost.</p>
<p>„Mohli odejít,“ navrhl Rigajev.</p>
<p>„Od večeře? A nechali tady spoustu osobních věcí, bez kterých by se jen těžko obešli.“</p>
<p>„Vím,“ mávl rukou. „Jen přemýšlím.“</p>
<p>„Někdo je napadl.“</p>
<p>Proti tomu jsem neprotestoval.</p>
<p>„A odvedl.“</p>
<p>„A domácí zvířata tu nechali?“ položil jsem otázku.</p>
<p>„Proč ne. Lidi si odvedli jako otroky, dobytek nechali napospas osudu, protože nedokázali pobrat všechno.“</p>
<p>„A po čase se vrátili pro kovy a další technologii. Motory, vodiče, soustruhy, další nástroje. V tak opuštěné oblasti to musí mít cenu zlata.“</p>
<p>Rigajev se na mě podíval a přikývl.</p>
<p>„Pokud dokázali napadnout a bez boje ovládnout takhle velkou osadu, musejí být velmi dobře organizovaní. A mobilní a slušně vyzbrojení.“</p>
<p>Já uvažoval, co se s místními lidmi stalo, Rigajev se soustředil na to důležité, na to, co z toho vyplývalo pro nás.</p>
<p>„Musíme si také dávat pozor,“ uzavřel jsem.</p>
<p>„Přesně,“ souhlasil. „Nebudou daleko, klidně se při další cestě můžeme dostat do jejich teritoria.“</p>
<p>Vrátili jsme se k ostatním mužům, Cautski vypadal velmi spokojeně, jeho lidem se podařilo objevit pár zlatých šperků, a dokonce tři zlaté cihličky. Zlato mělo hodnotu stále, stejně jako v každé době. A mělo hodnotu i pro mě. Ze starých mincí, které jsem jednou našel ve vývratu, jsem vytvořil vynikající pasivní chladič, což vyřešilo problémy s počítačem řídícím větrné elektrárny v naší osadě. Zkoušel jsem to i s mědí, ta ale po čase zoxidovala a procesor se zase začal přehřívat, se stříbrem se mi nepodařilo vytvořit dostatečně jemnou strukturu.</p>
<p>Nikomu jsem to samozřejmě neřekl, protože pak by chladič někdo ukradl a prodal.</p>
<p>Jako členové průzkumného oddílu jsme byli s Rigajevem přizvaní k poradě širšího vedení konvoje. Cautského hlášení Camuvielimu bylo jednoznačné: Místní obyvatelé před nějakými třemi lety prostě odešli. Dával to do souvislosti s okolními záplavami. Rigajev na to neřekl nic, mlčel jsem proto také. Nataša seděla vedle svého otce. Vyhledal jsem ji pohledem, naznačila nepatrný úsměv, ale nebyl jsem si jistý, zda si to nenamlouvám. Objev opuštěné vesnice na našich plánech nic neměnil, ráno jsme měli pokračovat v cestě.</p>
<p>Až večer jsme o našich pozorováních podrobně informovali kapitána. Nijak to nekomentoval.</p>
<p>Dalšího dne jsme vyrazili podle plánu. Stará, ještě předválečná mapa nám ukazovala, že budeme postupovat údolími zhruba k severovýchodu, tím se vyhneme nejvyšším hřebenům, potom kurs víc na východ a nakonec se dalším sedlem přehoupneme na druhou stranu hor do opět obydlené části světa.</p>
<p>To, zda pojedeme po zachovalé silnici, nebo jen po jejích troskách, či se budeme prodírat úplně divokou krajinou, záviselo na okolí. Laviny, sesuvy půdy a sezónní záplavy se s pozůstatky civilizace dokázaly vypořádat prakticky dokonale a situace se měnila z kilometru na kilometr. Zachovalá autostráda několikrát zmizela pod masivním sesuvem, aby se opět objevila až po mnoha kilometrech.</p>
<p>Navijáky, lopaty i krumpáče už jsme ani neschovávali, náš denní kilometrový průměr klesl hluboko pod předpokládanou hodnotu, ale náladu mi to nekazilo. Přestože jsme vzhledem ke každodenní dřině zalézali do spacáků k smrti vyčerpaní, připadalo mi, že jsem se ocitl v ráji, nemohl jsem se nabažit nezvykle bohaté a různorodé vegetace, zdravě zelených ploch trávy, keřů, četných potoků, ve kterých žily ryby.</p>
<p>Čtvrtý den se na nás usmálo štěstí a terén byl výrazně sjízdnější, od rána jsme jen jedenkrát museli upravovat cestu a navijáky jsme nepoužili vůbec. Vychutnával jsem si téměř vyhlídkovou jízdu a nádhernou scenérii. Tady by se zemědělec{6} neuživil, tady bylo dost půdy pro všechny.</p>
<p>„Zastavit,“ zasignalizoval před odbočkou do dalšího z údolí, kterým jsme se měli protáhnout pod vrcholky ověnčenými věčným sněhem, Rigajev.</p>
<p>„Provedu nějaké testy, něco se mi nelíbí.“</p>
<p>Kapitán na jeho požadavek nechal zastavit celý konvoj.</p>
<p>Rigajev se vyškrábal ze svého kokpitu, posadil se na korbu, navlékl si na boty návleky na jedno použití, teprve potom seskočil a začal odebírat vzorky z půdy. Jak přímo z povrchu, tak ze svrchní vrstvy hlíny, v jednom případě si dal tu práci, že vykopal sondu téměř půl metru hlubokou. A také udělal několik stěrů z listů trávy a stromů. Sám jsem ze své sedačky na korbě nesestoupil a po celou dobu jsem ho pozoroval s brokovnicí v ruce, vzdálenější okolí sledovaly hlavně našich spřažených kulometů.</p>
<p>To už k nám rázoval přímo Cautski v doprovodu svého pobočníka. Rádiová komunikace s kapitánem ho zjevně neuspokojila.</p>
<p>„Proč tady sakra zdržujete!“ vztekal se.</p>
<p>Knispel se vynořil z věže.</p>
<p>„Staráme se o vaši bezpečnost, přesně podle smlouvy, pane,“ odpověděl.</p>
<p>Rigajeva už uspokojilo množství vzorků, odložil je na pancíř korby a jeden po druhém začal vkládat do příručního analyzátoru.</p>
<p>„Pokud se mé podezření potvrdí, doporučuji, abyste si později dekontaminoval obuv,“ doporučil Cautskému.</p>
<p>To ho zarazilo v dalším vztekání.</p>
<p>„Radioaktivita?“ ozval se na velitelském okruhu Camuvieli. Poslední tři dny nám jeho komunikaci kapitán zpřístupňoval v pasivním režimu, abychom měli při práci neustálý přehled o situaci.</p>
<p>Vypadalo to, že i Camuvieli je svými lidmi okamžitě o všem informován.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Rigajev a sledoval přitom displej přístroje. „Mám podezření na nějaký genetický jed.“</p>
<p>„Nejprve jsem si myslel, že budou kontaminované spodní vody, že sem byly spláchnuty z nějakého ložiska stabilní toxické substance, ale nevypadá to tak. Jedná se o pyrolizidinové alkaloidy s nenasycenou kruhovou strukturou, na kterou jsou navíc ještě navázány atomy chromu. A nejvíc je jich ve svrchní povrchové vrstvě.</p>
<p>„A to znamená co?“ vyštěkl Cautski, kterého Rigajevova poznámka o kontaminaci znervóznila.</p>
<p>Podezřívavě si přitom prohlížel půdu pod svýma nohama.</p>
<p>Rigajev beze spěchu pokračoval v testování.</p>
<p>„Jsou to látky produkované rostlinami, pravděpodobně k obraně před škůdci. Tady jsou však v nepřirozeně vysokých koncentracích a odlišují se od přirozených forem. Zdají se modifikované tak, aby jejich genetická toxicita byla maximální. Taky způsobují rozpad ledvin, onemocnění plic.“</p>
<p>Cautski se podezřívavě rozhlížel kolem, já se přistihl při tom samém. Zeleň okolo už mi zdaleka nepřipadala tak lákavá.</p>
<p>„A taky rakovinu, řekl bych, že po několikatýdenní expozici prakticky stoprocentně.“</p>
<p>„A odkud se to tady bere?“ zeptal se o poznání věcněji Cautski.</p>
<p>Jeho doprovod si už nasazoval roušku. Vzhledem k tomu, že Rigajev se bez ní obešel, odhadoval jsem, že to nebude tak horké.</p>
<p>„To je na tom to nejzajímavější,“ zazubil se Rigajev. „Domnívám se, a výsledky tomu nasvědčují, že jedy produkují okolní rostliny. Budou geneticky pozměněné.“</p>
<p>Cautski se rozhodl vyčkat na výsledky. Informace o tom, proč stojíme, byla okamžitě distribuována, nikdo zastávky nevyužil k tomu, aby se protáhl a odpočinul si po dlouhém sezení.</p>
<p>„Tak mám to, poslední test doběhl do konce,“ oznámil Rigajev. „Budeme projíždět oblastí s rizikem biohazard 3.“</p>
<p>Cautski přikývl a spěšně rázoval zpět.</p>
<p>Rigajev schoval své nádobíčko, vyšvihl se na korbu, opatrně sundal z nohou návleky a nechal je ležet tam, kde spadly. Rukavice svlékl tak, aby se ani jednou nechráněnou rukou nedotkl jejich vnějšího povrchu.</p>
<p>„Zatím jsou tu jen stopy, ale odhaduji, že před námi, dál v údolí, koncentrace nebezpečných látek vzrostou.“</p>
<p>Biohazard trojka znamenal nasávání vzduchu přes standardní filtry a udržování mírného přetlaku ve vozidlech, pokud to vzduchotechnika umožňovala. To zvládlo každé vozidlo konvoje.</p>
<p>Rozjeli jsme se o poznání opatrněji, v případě uváznutí práce venku znamenala zbytečně se vystavit nebezpečnému okolí.</p>
<p>Nyní jsem sledoval terén jen na obrazovkách. Stromy, keře i podrost byly najednou až příliš bujné a zářily zelení, která měla jedovatý odstín. To ale byla jen autosugesce. Zřejmě.</p>
<p>„Nevidím žádné zvíře, ani ptáky,“ ozval se Cyr. On měl přístup k infra, ale já vlastně také, pokud jsem se napojil na jeho okruh. Zkusil jsem to a podařilo se mi to. V infraspektru nebyl obraz dostatečně podrobný a já zatím nebyl zvyklý operovat s překryvy různých zobrazení, navíc mě mátly falešné barvy.</p>
<p>„Koncentrace pyrimidinových alkaloidů ve vzduchu rostou, pravděpodobně jsou obsaženy přímo v pylu,“ oznámil Rigajev. Knispel na to zareagoval tak, že přikázal zvýšit vnitřní přetlak o pět hektopascalů{7}. To znamenalo opět o něco vyšší spotřebu, tentokrát jsem ale nelitoval.</p>
<p>Zaregistroval jsem změnu způsobu pohybu tanku, vypadalo to, že jedeme po něčem hodně měkkém a mazlavém. Opatrně jsme zastavili.</p>
<p>„Mokřina, táhne se, až kam dohlédnu,“ hlásil Marlon. „Mám pokračovat?“</p>
<p>Před námi se táhla zelená hladina rozbitá občasnými trsy vegetace a stromy, jejichž povislé větve se skláněly a mizely pod vodou.</p>
<p>Knispel chvíli diskutoval s Camuvielim, potom vyslal našeho drona, aby provedl snímkování a zpřesnil mapu nejbližšího okolí. To nějakou dobu zabralo.</p>
<p>„Podle získaných dat i mapy by terén měl po několika stech metrech opět začít stoupat,“ ozval se nakonec kapitán. „Pojedeme první a ostatní nás budou následovat, až dosáhneme bezpečnějšího místa.“</p>
<p>Podle mapy možná. Mapa byla stará a určitě na ní nebyl zaznačený případný pokles půdy, koryto vyerodované silným proudem jarních záplav nebo další změna, která mohla v běhu staletí nastat. A snímkování provedené dronem mělo také své limity, stačil falešný odraz, jiná struktura dna, aby zmátla radiolokátor. Pár metrů rozdílu nehrálo z geografického hlediska roli, ale pokud bychom se propadli jen nějaké tři metry hluboko, nedostali bychom se zpět, protože nebyla nainstalována souprava pro hluboké brodění. Kapitán si to určitě uvědomoval, ale z nějakého důvodu na to nedbal.</p>
<p>„Podle radaru to vypadá slušně,“ ohlásil Marlon.</p>
<p>V uplynulých minutách využil veškeré možnosti tankového radarového systému a Rigajev mu v tom hodně pomáhal. Nechal jsem si zobrazit, co všechno kontroloval, a nebyl jsem z toho ani trochu moudrý, celkově mě to vůbec neuklidnilo.</p>
<p>„Jeďte, pane Marlone,“ přikázal kapitán.</p>
<p>Ponořili jsme se do mokřadu, uvědomil jsem si, že zatajuji dech. Přepnul jsem si obrazovky na řidičův okruh. Brzy se vodní hladina dostala do úrovně Marlonova průzoru a pak se přes něj přelila. Nevadilo to, průzor byl poslední možností, jak se mohl řidič orientovat, měl k dispozici mnohem dokonalejší systémy. Zkontroloval jsem, zda se standardní nasávací systém zásobující motor kyslíkem přepnul na rezervní, který umožňoval brodit se až do výšky ventilačních průduchů na korbě, tedy do výšky dva metry deset. Samozřejmě za cenu ztráty poloviny výkonu, protože nouzový přívod vzduchu nedokázal do spalovacích komor dostat potřebné množství vzduchu. Levá větev se nepřepnula, musel jsem to udělat manuálně, pak bylo vše v pořádku.</p>
<p>Ale pokud by té vody bylo víc – snažil jsem se zakázat si tyhle myšlenky, ale nešlo mi to – ale pokud by té vody bylo víc… bezpečnostní pojistka by asi zabránila nasátí vody do válců, ale následně by se spalovací motor zastavil. Dokázali bychom se z vodní pasti dostat jen s pomocí energie ukryté v akumulátoru? Žádný jiný stroj, který by nás dokázal vyprostit, tady nebyl, sto tři tuny byly v tomto případě značným handicapem.</p>
<p>Jeli jsme dál.</p>
<p>Podle záběrů z televizních kamer, které ve skutečnosti byly jen snadno nahraditelnými senzorickými fóliemi přilepenými na pancíř, vlna vzedmutá pohybujícím se tankem dosáhla úrovně korby.</p>
<p>„Dál už by dno mělo stoupat,“ pronesl Marlon a zněl přitom úplně klidně.</p>
<p>Mně srdce bilo o závod, našel jsem záběr ukazující, jak se voda před námi stále zvedá a už zjevně převyšuje úroveň mých nasávacích otvorů.</p>
<p>„Udržuji rychlost, abych nezlomil brodící vlnu,“ pokračoval dál Marlon, jako by něco podobného dělal každý den a nešlo o nic víc než trénink, kde nás v případě neúspěchu vytáhne na břeh vyprošťovací vozidlo.</p>
<p>Už jsem nedýchal a před očima mi defilovala zběsilá smršť myšlenek, jak tank dostat na souš, až se motor zastaví. Ani jedna nebyla realizovatelná.</p>
<p>Pak se konečně dno začalo doopravdy zvedat a vlna klesla pod úroveň korby.</p>
<p>Vydechl jsem, nadechl se, tep burácel až ve spáncích, uvědomil jsem si, že jsem dech zatajoval opravdu dlouho.</p>
<p>Zastavili jsme na místě, kde voda dosahovala po úroveň pásů. Katzinski natočil věž tak, aby kanón ukazoval na místo na protější straně mokřadu, odkud jsme vyjeli, současně Rigajev zaměřil stejným směrem infralaser. Bylo to jen malé vodítko navíc, směr hlavně stačil.</p>
<p>„Velké nákladní transportéry projedou, jsou vyšší než my, Cautského transportéry možná, všechny menší stroje budou muset udělat přípravu, je to dost hluboké,“ zhodnotil situaci Marlon. „Ideální by bylo natáhnout ocelové lano.“</p>
<p>Osobně mě překvapilo, že by nákladní transportéry měly projet snadněji než my, ale asi měl pravdu. Terén už je nepřekvapí a jejich stavba nebyla podřízena minimalizaci siluety.</p>
<p>„V tom případně bych jim doporučil, aby přípravy k brodění provedli ve větší vzdálenosti od kraje mokřadu, nejlépe kilometr,“ doplnil Rigajev. „Stoupnutí hladiny o pár centimetrů způsobí rozsáhlý rozliv do šířky a mokřad je kontaminovaný, způsobilo by jim to komplikace. Podle stop hladina často kolísá. Nemůžeme vyloučit, že někde nahoře v poslední době pršelo.“</p>
<p>„Příště požaduji vaše hlášení týkající se bezpečnosti dalších účastníků karavany okamžitě a předmětně, a ne abych se důležité informace dozvěděl z vašeho nepovoleného klábosení,“ zpražil nás všechny Knispel a vzápětí jsem slyšel, jak instruuje Cautského.</p>
<p>Sám Cautski byl nepříjemně překvapen, když ho náš kapitán varoval před tím, aby jeho vozy bez předchozí přípravy překonaly mokřad. Na obecném okruhu, kde jsme ho všichni mohli slyšet, se snažil Camuvielimu vysvětlit, že to není nutné. Odpověď už byla soukromá. Vzápětí většina transportérů vycouvala a vzdálila se, zůstaly jen ty největší se sáním i výfuky už od výroby vyvedenými nahoru. Vždy bylo nepříjemné jezdit za nimi, protože přestože měly motory s dvojstupňovým spalováním, ropné produkty v našich nádržích nebyly dostatečně kvalitní. A díky výfukům nasměrovaným do výšky se o tom mohli přesvědčit všichni v širém okolí.</p>
<p>Čekali jsme, trávil jsem čas střídavě tím, že jsem kontroloval radarovou mapu cesty, která nás měla vyvést ze zaplavené oblasti, a hlášení čidel o průniku vody dovnitř. Vnitřní prostor tanku byl překvapivě skutečně vodotěsný. Neuvěřitelně. Nádrž, kterou jsem kdysi postavil doma kvůli zavlažování, byla propustnější.</p>
<p>Konečně se transportéry začaly k linii mokřadu vracet. Uvědomil jsem si, že Natašin osobní transportér je sice větší než jakýkoliv jiný osobní stroj s výjimkou jejího otce, ale stále je podstatně lehčí a menší než náklaďáky, které měly podle Marlona zajištěný relativně bezpečný průjezd. Vyhledal jsem si volací znak jejího stroje, zatím jsem ho nikdy nepotřeboval – standardní oprávnění ke komunikaci měli jen velitelé vozidel, navigátoři a řidiči, ostatní nikoliv.</p>
<p>„Rigajeve?“</p>
<p>„Nudíš se?“</p>
<p>„Můžeš mě spojit s řidičem A dvojky?“</p>
<p>„S vozem, kde jede Nataša Camuvieli?“</p>
<p>Rigajev nebyl jen vědec, měl i přehled, o tom jsem nikdy nepochyboval.</p>
<p>„Jistě, za okamžik ho máš ve sluchátkách.“</p>
<p>Vzápětí se ozvalo cvaknutí přepnutí na nové spojení. A možná začínal být i kamarád.</p>
<p>„Tady Matyáš Sanders, mechanik tanku kapitána Knispela.“</p>
<p>„Vím, kdo jste, jsem Erich Borze. Co mi chcete?“</p>
<p>„Hloubka brodu přesahuje dva metry patnáct centimetrů, výška vašeho vozidla je dva metry sedmdesát pět, standardní brodivost sto padesát centimetrů,“ začal jsem citovat.</p>
<p>Technická data sériově vyráběné techniky jsem znal zpaměti. Tenhle stroj byl unikátní, ale postavený na základě standardního šasi. Odhadoval jsem, že většina změn byla realizována za účelem zvýšení komfortu majitele.</p>
<p>„To je pravda, ale po přípravě na hluboké brodění jsme schopni překonat hloubku až dva metry čtyřicet,“ zareagoval.</p>
<p>Přesně tak to stálo ve výrobních specifikacích. Čtvrt metru mi nepřipadalo jako dostatečná rezerva, navíc příprava na hluboké brodění se určitě nedělala často a měl jsem své pochybnosti o kvalitách a pečlivosti Camuvieliho technického personálu. Určitě nebyli špatní, ale nepočítali se situacemi, kdy na jejich práci budou záviset životy. Spíše byli zvyklí platit za nedokonalost hodinami nebo dny zdržení.</p>
<p>Borze mé volání nebral jako hloupou buzeraci, ale vzal to pozitivně.</p>
<p>„Úprava spočívá ve vyvedení sání, kontrole zpětné klapky na výfuku a případném nalepení nové těsnicí pásky,“ ocitoval mi. „Všechno jsme provedli a zkontrolovali dvakrát. Těsnost zaručují stříšková těsnění, nástavce jsou z jeden a půl milimetru silné nerezky.“</p>
<p>To všechno znělo dobře, přesně jak to mělo být.</p>
<p>„A máte konce ukotvené? Objímkami, nebo aspoň úvazy?“</p>
<p>„Ne, ale jak jsem vám řekl, není to třeba, jeden a půl milimetru nerezu je dostatečně hutných,“ začínal znít trochu naštvaně.</p>
<p>„Já bych je zafixoval, přece jen jsou to víc než dva metry vody. A je to i váš krk,“ nenechal jsem se zviklat.</p>
<p>Přerušil spojení.</p>
<p>Udělal jsem, co jsem mohl, ale úspěch to nepřineslo. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, moc klidu mi to nepřineslo.</p>
<p>Jednotlivé vozy se mezitím na druhé straně mokřadu stavěly do určeného pořadí. Ještě jsem zkontroloval, v jakých vozech jedou Valerie a Elizabeth. I ony byly závislé na zkušenosti a pečlivosti svých řidičů. Valerie cestovala v těžkém dopravním transportéru, Elizabeth v menším osobním, podobném jako Nataša, ale o tři tuny lehčím. Pozoroval jsem, že Borze si nakonec dal říct, viděl jsem ho, jak vylezl z transportéru a lanky pojišťuje nástavce výfuků. Ulevilo se mi, byl opravdu pečlivý.</p>
<p>Zanedlouho se dal první vůz v pořadí do pohybu, byl to jeden z lehkých Cautského vyzbrojených transportérů. Jeho kola o téměř jeden a půl metrovém průměru rychle zmizela pod hladinou, vlna se opřela do trupu, transportér na okamžik ztratil adhezi, řidič instinktivně zpomalil, kola se opět opřela do podloží.</p>
<p>Zbytek brodění proběhl bez problémů, vůz projel kolem nás a zastavil o sto metrů dál, kde vody výrazně ubylo, k úplné souši už zbýval jen pověstný kousek.</p>
<p>Další vůz, tentokrát těžký náklaďák. Při třetím se z toho stala rutina, přestal jsem věnovat pozornost strohým rozkazům předávaným na obecném okruhu.</p>
<p>Najednou někdo zaklel, zvedl jsem pohled k obrazovce.</p>
<p>Jeden z lehkých obrněných vozů stál kus za polovinou brodu, levý prodloužený komín nasávání se mu náporem vody ulomil, voda teď zaplavovala motorový prostor, pokud se nedostala rovnou do spalovací komory válců. To by byl motor v háji. Jen kousek nad nimi se komíhaly větve stromu, o které zavadili. Možná i proto se nasávání ulomilo.</p>
<p>„Zpětná klapka zafungovala a motor jsme vypnuli včas,“ ohlásil velitel vozu situaci. „Bez pomoci se odtud ale nedostaneme.“</p>
<p>Následovala krátká vzrušená debata, v níž Knispel odmítl, abychom vůz vyprošťovali my. Podle jeho zdůvodnění to bylo naprosto ve schopnostech ostatních vozů, naším primárním úkolem byla ochrana karavany. Vřele jsem s ním souhlasil, nechtělo se mi ven, do prostoru zamořeného bůhvíčím.</p>
<p>„Mauriův vůz přijede k vám, zahákněte za něj svůj naviják a nechte ho na volno. Až dojede sem, přitáhnete se. Vezměte si masky a všechno bude v pořádku,“ slyšel jsem Cautského rozkazy.</p>
<p>„Pomůžeme vám s dekontaminací,“ uklidňoval posádku Knispel. „Pane Rigajeve, vaše zhodnocení rizika biohazardu?“</p>
<p>„Už jsem jim vše poslal,“ zavrčel Rigajev trochu nespokojeně. „S biologickými filtry budou v pořádku, pár malých netěsností nic neznamená,“ pokusil se o povzbuzení.</p>
<p>Cautski jen zopakoval své instrukce. Vymyslel to dobře, čím jednodušší postup, tím lépe pro postiženou posádku.</p>
<p>Rozjel se jeden z těžkých Cautského obrněnců, vyzbrojený byl třicetimilimetrovým rychlopalným kanónem a dvěma nezávisle ovládanými velkorážnými kulomety. Bez problémů dorazil až k uváznutému vozu a zastavil. Napůl jsem čekal, že posádka bude protestovat, protože zastavit v tak hluboké vodě je vždy rizikové, ale ani necekli. Motor samozřejmě běžel po celou dobu.</p>
<p>Po krátké pauze se otevřel poklop na střeše uváznutého transportéru a postupně z něj vylezli dva muži posádky, každý s maskou na obličeji. Hrbili se, aby se vyhnuli povislým větvím stromu nad sebou. Jeden z nich opatrně přešel k přídi vozu a pak s viditelnou nedůvěrou sklouzl do vody, aby našel naviják. Druhý držel v ruce ovládací konzoli. Slyšet jsem je nemohl, ale pokyn toho ve vodě byl zřejmý. Za chvíli se vyškrábal zpět na kabinu s hákem a lanem v ruce, bylo patrné, že vše je připraveno. Ulevilo se mi, podvědomě jsem se obával, že něco fatálního nebude fungovat nebo se pokazí. Naviják byl ta poslední věc, která se u obchodního konvoje, jako byl ten náš, kontrolovala. Na jeho opravu bylo vždy dost času.</p>
<p>Muž na korbě uváznutého stroje si nechal odtočit několik metrů lana, následně s respektem skládal jeho smyčky, bylo zjevné, že lano je dimenzované na tahání mnohatunových nákladů. Pak se chvíli škrábal na krku, bylo vidět, že nad něčím váhá, nakonec své pochyby překonal a obratně přeskočil mezeru mezi oběma stojícími vozidly, přitom šikovně uvolnil smyčky lana, aby ho nestrhlo zpět. Znovu se opatrně ponořil, aby hák zaklesl do vlečného oka.</p>
<p>Ukázal palec nahoru na znamení, že je vše v pořádku, a začal se škrábat nahoru. Až teď jsem si všiml, že jeho partner ovládající naviják nestojí, ale leží na střeše transportéru a neovladatelně se zmítá v křečích.</p>
<p>Sakra. Co se stalo?</p>
<p>Kamera, nebo Rigajev, přeostřila, okamžik jsem viděl detail modrých žil nabíhajících pod kůží a extrémně rychle se šířících zarudlých až krvácejících ploch.</p>
<p>Vzápětí se obraz opět přeostřil, muž s lanem se zuřivě škrábal víc a víc a vzápětí už se zmítal vedle svého druha.</p>
<p>„Něco je otrávilo, a pěkně rychle,“ slyšel jsem Rigajevův překvapený, ale jinak nezúčastněný hlas.</p>
<p>Dlouhé desítky sekund jsme sledovali umírání obou mužů. Sami jsme jim pomoci nemohli a zbylí členové posádky vozu raději zavřeli poklop, aby minimalizovali riziko vlastní otravy. Nedokázal jsem se na to dívat, ale ani jsem nevypnul video. Znamenalo to vědomě se odstřihnout od informací. Jen jsem se otočil stranou, abych nemusel sekundu po sekundě sledovat umírání dvou lidských bytostí.</p>
<p>„Vždyť měli masky,“ promluvil jsem nahlas na našem vnitřním společném okruhu.</p>
<p>Poznámka byla určena Rigajevovi.</p>
<p>„Ano, ale k otravě zřejmě došlo kontaktem s kůží. A velmi rychle, bylo to účinnější než yperit, řekl bych.“</p>
<p>Záviděl jsem mu jeho vědeckou odtažitost. Oba muži se už přestali zmítat, detailní záběr ukázal, že ještě dýchají, ale obličeje měli strnulé, celkově leželi bez hnutí a každý centimetr kůže pokrývaly obrovské, krvavě mokvající puchýře.</p>
<p>„To je také produkt genetické manipulace?“</p>
<p>„Nemusí,“ odpověděl Rigajev zamyšleně. „Existují, nebo existovaly, přirozeně jedovaté stromy, které dokázaly zabít člověka, pokud se pod ně jen posadil. Například takový Hippomane mancinella, neboli manchineel brazilský. Ale tenhle strom, pod kterým ti smolaři zastavili, je ještě o poznání toxičtější. A pokud je to genetická manipulace, tak se trochu vymkla z rukou, protože biologické zbraně jsou účinnější, pokud působí s dlouhým zpožděním.“</p>
<p>Přemýšlel jsem nad tím, co řekl. Muži na obrazovce už byli mrtví a tažný transportér se opatrně rozjel. Nešťastníci stačili naviják upevnit a díky tomu bylo možné pokračovat s vyprošťováním.</p>
<p>„Ale možná za to nemohl jen ten jeden strom, možná většina okolní vegetace produkuje nadměrné koncentrace pyrolizidinových alkaloidů,“ uvažoval Rigajev nahlas, bylo slyšet, jak píše něco na klávesnici. „Vsadil bych se, že po nějakou dobu pokrývalo jedovaté rostlinstvo většinu tohohle nádherného kusu světa.“</p>
<p>Sledoval jsem, jak je transportér vytahován na suchou zemi, voda z něj crčela proudem. Dva muži umřeli, ale další dva byli zachráněni. Pokud jim fungovala přetlaková ventilace, měli by být chráněni i při otevřeném poklopu.</p>
<p>„A proč to dnes není všude okolo nás jedovaté? Myslím celý svět,“ zeptal jsem se, i když mě to až tak nezajímalo.</p>
<p>Cyr právě žhavil všechny naše radiolokační systémy a získal pár zajímavých odrazů, počítač se na ně soustředil a začal je analyzovat. Já si je jen prohlížel. „Udělat organismus jedovatější je genetická modifikace, která ho vystavuje jisté zátěži, v evoluční soutěži ho to časem někde znevýhodní proti ostatním. Proto po dočasném uměle vyvolaném a katalyzovaném rozšíření vyklidí pozici svým přirozeným konkurentům. Pokud to samozřejmě nebyla nějaká superúspěšná genetická manipulace, i to už se stalo.“</p>
<p>„Je to on,“ oznámil jsem do interkomu a přestal Rigajevův výklad vnímat. „Stále nás sleduje ten malý bot ze začátku cesty.“</p>
<p>„Počítač stále nemá shodu, nepotvrdil to,“ nesouhlasil Cyr.</p>
<p>Byl mi to jedno, grafická interpretace radarového odrazu pro mě byla jednoznačná. Rigajev zmlkl, kamery sledující záchrannou akci osleply. Předpokládal jsem, že optické kanály jsou teď využívány jinde. Překousl jsem nespokojenost s tím, že se musím spokojit se střípky informací, co mi nechali ostatní. Byl jsem jen mechanik.</p>
<p>„Jo, je to on,“ potvrdil po dlouhé pauze Rigajev, „Sanders má pravdu, sleduje nás stále stejný bot. Nebo alespoň stejný technický typ.“</p>
<p>Na mapě se objevila značka, kde radar bota objevil. Kus mimo náš zamýšlený kurs, pokud bychom si ho nevšimli, defilovali bychom před ním jako procesí.</p>
<p>„Pokračujme vpřed, azimut tři sta deset, cíl skalisko. Plná pohotovost,“ zavelel kapitán.</p>
<p>Marlon vyrazil vpřed tak prudce, až jsem se praštil do zátylku, a to jsem měl za to, že jsem si na akceleraci tanku a jeho schopnost náhlé změny směru už dávno zvykl. Nebyla to pravda.</p>
<p>Drali jsme se vodou rychlostí, až jsem cítil pulsování náporové vlny vzdorující mase tanku. Náš přesun nám měl otevřít –</p>
<p>„Palte při každé příležitosti.“</p>
<p>– palebný koridor.</p>
<p>Současně s rozkazem se rozječela serva zaměřovačů kanónu a pohon nabijáku. Prohnali jsme se kolem řady čekajících vozidel, vyřítili se na ostrůvek, současně zazněl gong identifikace cíle.</p>
<p>Trhnutí zpětného rázu rozvolněné hydraulickou brzdou, exploze, exploze, trhnutí zpětného rázu, a znova; pak se mi všechno slilo.</p>
<p>Zavyl poplach přetížení, uvědomil jsem si, že jsme v krátké době vypálili spoustu ran.</p>
<p>„Hlaveň je přehřátá, ve žlutém pásmu,“ oznámil suše Katzinski.</p>
<p>„Nabiják v pohodě, riziko samozápalu nehrozí,“ doplnil ho Cyr.</p>
<p>Víc než šest ran, dopočítal jsem zpětně; současně okolo nás dopadaly úlomky roztříštěných skal.</p>
<p>Místo, které jsme ostřelovali, zmizelo, stodvaapadesátimilimetrové granáty vykously do svahu nad námi protáhlý, několik metrů hluboký kráter. Zkáza, kterou tank dokázal způsobit v průběhu pouhých sekund, byla ničivá.</p>
<p>„Cíl zlikvidován?“</p>
<p>Knispelův hlas zněl stejně suše jako jindy.</p>
<p>„Nevím,“ ozvala se po krátké pauze odpověď Katzinského.</p>
<p>„Pokud jsme ho zasáhli, nejspíše se vypařil a s ním i doprovod. Pokud ho měl.“</p>
<p>„Knispele! Co ta kanonáda měla znamenat? Nebudu vám platit za vyplýtvanou munici!“ slyšel jsem ve sluchátkách vzteklý Camuvieliho řev.</p>
<p>„Hovoříme spolu na veřejném okruhu, pane,“ odpověděl mu Knispel a současně nám ukončil připojení.</p>
<p>Za deset minut se konvoj dal opět do pohybu, žádné známky botovy přítomnosti už jsme nezaznamenali. Cesta probíhala bez dalších komplikací, nikdo nemusel ven.</p>
<p>Zaklonil jsem se na sedadle a protáhl si ztuhlé šíjové svaly. Po deseti kilometrech Rigajev snížil stupeň biohazardu o jeden stupeň, po botech ani stopa, bezprostřední útok s velkou pravděpodobností nehrozil. Čas si odpočinout. Čas odpočinout si pro živé, mrtví už to nepotřebovali, připomněl jsem si hořce. Umřít kvůli zanedbání základní přípravy a troše smůly…</p>
<p>Museli jsme ujet ještě dalších pět kilometrů, než byl Rigajev s čistotou prostředí spokojený.</p>
<p>„Jak jsem říkal, byla to jen omezená enkláva, tady už nic jedovatého neroste,“ zkonstatoval spokojeně a jako první vylezl ven.</p>
<p>Utábořili jsme se v údolí na dlouhé, zhruba deset metrů široké římse pár metrů nad dnem, kde tekl potok, a dužnatá vegetace prozrazovala, že je půda vlhká až bahnitá. Nad námi, za hranou údolí tvořící blízký horizont, se zdánlivě všude kolem tyčily skalnaté hory, ty nejvyšší zdobily blyštivé diadémy sněhu a ledu. Zabezpečil jsem tábor jako obvykle, tentokrát jsem na to byl sám, protože Cyr se věnoval munici a kanónu. Byl jsem tomu rád, těžká práce mi pomáhala zaplašit obraz dvou umírajících otrávených mužů, který jsme sledovali prakticky v přímém přenosu. Samotnému mi to zabralo víc než dvojnásobek času, musel jsem čidla roznášet na několikrát. Vrátil jsem se s oroseným čelem a vzal jsem zavděk koupelí v jedné z četných tůní potoka. Voda byla ledová a zpočátku jsem měl nepříjemný pocit, že mi každou chvíli na těle naskáčou mokvající puchýře. Nakonec jsem se ale přesvědčil, že Rigajevovi a jeho přístrojům se dá věřit. To už se začínalo stmívat. Na úpatí vysokých hor přicházel soumrak rychleji. Při návratu do ležení jsem zjistil, že Camuvieli nechal otevřít polní kuchyň a posunul večerku. To bylo dobře, potřebovali jsme si orazit. I když jsem to na nějakou bouřlivou zábavu neviděl.</p>
<p>Přestože jsem měl za sebou spoustu práce, dorazil jsem do provizorní jídelny pod širým nebem mezi prvními, ostatní si pořád ještě chystali noční ležení. Viděl jsem, že spousta mechaniků kontroluje ventilace, těsnění oken a průlezů a snaží se vyladit nastavení vlastních detektorů chemického a biologického zamoření. Chápal jsem je, ale nevěřil jsem, že by jakákoliv standardní technika reagovala na přítomnosti toho pyrimidi… toho jedovatého pylu. Na Rigajeva jsem se v jeho oboru spoléhal bez nejmenšího zaváhání, i protože sám si cenil vlastního života a věděl, jak se jakákoliv chyba může vymstít.</p>
<p>Dostal jsem pořádnou porci, absolvoval krátkou konverzaci s kuchařem, vlastně to byl spíš výslech, na téma naší kanonády. Pak mě naštěstí vysvobodil další strávník.</p>
<p>Posadil jsem se na lavici stranou od ostatních, abych měl výhled směrem, odkud jsme přijeli. Jako bych si doopravdy myslel, že naši pronásledovatelé musí přijít po našich stopách…</p>
<p>„Proč jste se po jednom malém botovi pustili tím nejtěžším, co máte?“</p>
<p>Herbert Camuvieli právě usedal ke mně, byl jsem tak zamyšlený, že jsem ho neslyšel.</p>
<p>Zeptal se chytře, ostatní se spíš zajímali, zda jsme bota dostali. Informace, po čem jsme stříleli, se rozšířila.</p>
<p>Rozpačitě jsem se podíval do misky, zatím jsem nezačal jíst.</p>
<p>„Je to malý stroj, malý bot. Se zmenšující se velikostí roste energetická náročnost průchodu terénem. A to, že nám stačil, svědčí o tom, že byl velmi pokročilé konstrukce a že ho řídily velmi sofistikované algoritmy.“</p>
<p>Herbert se na mě pochybovačně podíval, jako by mu nebylo jasné, co se snažím poslední větou říct.</p>
<p>„Prostě musel mít inteligenci mnohem vyšší, než mají větší boti. Ti, které známe,“ upřesnil jsem.</p>
<p>Spolkl jsem sousto, na pohled nevábná, blíže neidentifikovatelná hmota z těstovin, omáčky a kousků něčeho, co mohlo být i masem, chutnala kupodivu víc než dobře. Jen si večeři člověk nesměl příliš prohlížet. V stupňujícím se šeru, které rozmístěné reflektory jen mírně ředily, to nebylo těžké.</p>
<p>„Proč si to myslíš? To, že je chytrý?“ zeptal se Herbert.</p>
<p>„Fakt dobré,“ ocenil sousto, ale viděl jsem, že čeká na odpověď.</p>
<p>Měl jsem za to, že Camuvieli a spol jsou zvyklí na lepší menu, ale dny bez teplého jídla udělaly zřejmě své. Napil jsem se čaje. Ten byl teplý, nic jiného pozitivního se o něm říct nedalo.</p>
<p>„Čím je bot menší, tím je i jeho akční rádius menší. Překážky jsou pro něj větší, orientace obtížnější. Také disponuje menší kapacitou akumulátorů, pokud je vůbec má,“ vysvětloval jsem. „To vše klade extrémní nároky na… jeho chytrost,“ přijal jsem, i když nerad, Herbertův termín.</p>
<p>„Slyšel jsem o malých botech, jako pavouci, o špionech, byli využívaní v Hanturiho válce,“ oponoval Herbert.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. O Hanturiho válce se šířily celé legendy. Pro některé to byla poslední velká válka s boty, ve které jsme je porazili a získali zpět vládu nad planetou, jiní zase tvrdili, že boti byli jen válečné stroje ovládané jednou z bojujících stran. Bylo až s podivem, že stačilo čtvrtstoletí, a nikdo nedokázal zjistit, co byla vlastně pravda. Například o smrti plukovníka Hanturiho, podle kterého celá válka získala jméno, kolovalo nejméně sedm různých verzí. Od té, že to on zachránil lidi překvapivým úderem v Kramrově údolí, po tu, že nezodpovědným velením způsobil v Kramrově údolí masakr svých jednotek a spolu s nimi tam zůstal. Každopádně ti, co Hanturiho válku přežili, dokázali vítězství nad stroji využít ve svůj prospěch a postupně prosazovali svou verzi pravdy.</p>
<p>Jedna věc byla politika, druhá technika. Jako každý, kdo se o boty a mechanoidy profesionálně zajímal, jsem shromažďoval a analyzoval všechny dostupné informace.</p>
<p>„Ano, používali výzvědné pavouky,“ připustil jsem, „ale ti, jejichž schémata a nákresy jsem viděl, nebyli menší než pořádný tác. A tomu odpovídala jejich rychlost, maximálně osm kilometrů v hodině v závislosti na terénu.“</p>
<p>„No a co, mohou se přece pohybovat čtyřiadvacet hodin denně,“ huhlal Herbert s plnou pusou a vzrušeně přitom gestikuloval druhou rukou. „To máš skoro dvě stě kiláků, to je sakra vzdálenost.“</p>
<p>Sledoval jsem ho a přitom jsem si všiml, že Nataša s Valerií a Elizabeth se zařadily do fronty strávníků.</p>
<p>Nesnažily se předběhnout, už jsem vypozoroval proč. Každý je rád pustil, ale potom se s nimi snažil flirtovat. Nataša vypadala nenaloženě, skoro se dalo říct naštvaně, a do hovoru svých kamarádek se nezapojovala.</p>
<p>„Nemůže, čím je bot menší, tím je jeho pohyb energeticky náročnější a se stoupající rychlostí náročnost ještě víc stoupá. Navíc takhle malí boti nejsou schopni, alespoň podle toho, co o nich víme, získat ze slunce dostatečné množství energie a ještě hůř jsou na tom s akumulátory. Pavoučí bot velikosti, kterou jsem zmiňoval, by velmi obtížně překonával i hradbu stínu, kterou vrhá horský hřeben. A suťové pole z velkých balvanů by musel obejít, aby v něm neuvízl.“</p>
<p>Herbert se zamyslel.</p>
<p>„Kvůli energii?“</p>
<p>„Ano. Zapadne do pukliny, ze které by se snad i po čase dostal, ale už nedokáže získat energii k realizaci. A je konec, navždy.“</p>
<p>Herbert se zájmem poslouchal. Celý problém byl složitější, ale na základní představu to stačilo.</p>
<p>„Jednou jsem stopoval bota, který byl v naprosto dezolátním stavu a jeho řídicí jednotka si to uvědomovala. Z nějakého důvodu se neustále motal okolo osady, netušili jsme proč. Objevil jsem ho, až když jsem si uvědomil, že se pohybuje výhradně po trase zaručující mu maximální příjem energie ze slunce.“</p>
<p>„A proč jsi toho bota stopoval?“</p>
<p>„Zabil jednoho muže a zničil osm automatických traktorů, byla to moje práce. Opravovat a ničit stroje.“</p>
<p>„A nebál ses, když jsi po něm šel?“</p>
<p>Herbert vypadal zaujatě, dokonce přestal jíst. Znovu jsem si uvědomil, že rozdíl mezi periferií lidského osídlení a jeho centrem je velký, mnohem větší, než jsem si přestavoval. Do doby, než se Herbert dostal do konvoje, byli pro něj boti něčím exotickým, s čím se nikdy nesetkal. A asi i pro spoustu jiných. Otázkou bylo, zda se bude rozdíl mezi centry a periferií zvětšovat, nebo zmenšovat.</p>
<p>„Ani ne,“ odpověděl jsem a vlastní odpověď mě překvapila, protože jsem nelhal. „Asi tak jako cirkulárky, velkého rozbrusu v mizerném stavu nebo půlkila staré třaskaviny.“</p>
<p>Herbert se na mě zkoumavě podíval.</p>
<p>„Ale to nebyli tihle váleční boti, nebo dinoboti, byli to mnohem jednodušší mechanoidi, opotřebovaní až na samotnou mez funkčnosti,“ dodal jsem rychle, aby to nevypadalo, že se vytahuji.</p>
<p>Protože válečné stroje, supervýkonní zabijáčtí boti, co napadli karavanu, ti opravdu naháněli strach, budili hrůzu, nebo přesněji vzbuzovali ve mně až atavistický děs z něčeho nepřirozeného, nelidského, neznámého.</p>
<p>„Víš, že ve velkých městech existují sekty, které stroje vzývají?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Málem jsem se udusil. Něco tak hloupého by mě nikdy nenapadlo.</p>
<p>„Proč? Sekty feťáků?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl Herbert hlavou. „V poslední době se o nich začíná víc mluvit. Vzývají něco, čemu říkají Rexexmachin.“</p>
<p>Rexexmachin, to byl tedy jazykolam; ti lidé museli být šílení.</p>
<p>Valerie s Elizabeth dostaly jídlo první, počkaly na Natašu a pak zamířily k volnému jídelnímu stolku. Nebo spíš myslely si, že společně zamířily, protože Nataša se po pár krocích od nich odloučila a šla směrem k nám.</p>
<p>Elizabeth s Valerií chvíli váhaly a pak ji následovaly.</p>
<p>„Tvoje sestřenka je naštvaná,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Je,“ odpověděl Herbert nonšalantně. „Pohádala se s otcem, křičeli na sebe tak hodně, že to bylo slyšet i ven.“</p>
<p>„A proč?“</p>
<p>„Jsi hlupák, nebo to jen předstíráš?“ zasmál se. „Kvůli tobě. Můj strýc má velké plány a Nataša v nich hraje jistou roli. Asi se mu nezdáš jako,“ chvíli hledal správný výraz, „jako správný projekt, do kterého by mohl investovat svou dceru,“ zazubil se.</p>
<p>„Jsem projekt?“</p>
<p>„Každý jsme nějaký projekt, projekt někoho,“ pokrčil rameny.</p>
<p>To už jsme nebyli sami.</p>
<p>„Ahoj,“ pozdravil jsem.</p>
<p>Nataša si bez odpovědi sedla na jednu židli, Valerie na druhou, další nezbyla. Zvedl jsem se, přisunul Elizabeth vlastní a pro další si došel.</p>
<p>„Jídlo je lepší, než vypadá, dobrou chuť,“ popřál jsem.</p>
<p>Herbert se jen pobaveně křenil.</p>
<p>Dali jsme se do jídla, Herbert se zvedl a vrátil se s třílitrovou krabicí vína.</p>
<p>„Vydáváno na šest osob, ukecal jsem protekci.“</p>
<p>„Abys ty něco neukecal,“ odsekla Nataša.</p>
<p>„Já v tomhle nejedu, nevylévej si na mě zlost,“ bránil se Herbert a otevřel víno.</p>
<p>První nalil Nataši.</p>
<p>„Na jednu stranu jsem jeho obchodní společník, řeším většinu průšvihů, které nás potkají, a na druhou se ke mně chová jako… jako…“ Nataša pořád ještě nedokázala upustit páru.</p>
<p>Vzhledem k informacím, které jsem dostal od Herberta, jsem mlčel, tohle téma mi nebylo příjemné. Navíc jsem měl pocit, že má Natašin otec pravdu.</p>
<p>Zvedla plastikový pohárek a z poloviny ho vyprázdnila, přitom se vínem zakuckala, až téměř začala prskat.</p>
<p>„Huff, málem jsem se utopila. Ale nechutná to úplně špatně.“</p>
<p>Proměnila se jako zázrakem, jako by z ní všechno spadlo. Možná to tak bylo, možná ne.</p>
<p>„O čem jste tady před chvílí tak vážně debatovali?“ zeptala se Valerie.</p>
<p>Nejistě jsem se podíval na Herberta, nebyl jsem si jist, jak moc naše téma bude ostatní zajímat.</p>
<p>„Mluvili jsme o lidech vzývajících Rexexmachina,“ odpověděl jsem po pravdě, protože Herbert měl zrovna plnou pusu a nevypadal, že by s odpovědí spěchal.</p>
<p>„Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal a vlastně o nich slyším poprvé,“ připustil jsem. „Přijde mi to jako hodně šílená představa,“ zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„Já už ano,“ přidala se Valerie. „V Belenstagu jsem potkala kazatele, přesvědčoval lidi, aby věřili v Rexexmachina. Tvrdil, že správná víra v nového vládce přinese bohatství, prosperitu a mír.“</p>
<p>„A jak dlouho kázal, než ho poslali do basy?“ opáčila Elizabeth. „Nikde nemají rádi kazatele, zvláště když vzývají nějaké nové…“ chvíli hledala vhodné slovo, „…bohy,“ použila to jediné, které ji zřejmě napadlo.</p>
<p>„Tak deset minut,“ připustila Valerie. „Ale nechytili ho, utekl v poslední minutě, než přišla policie. A pak prý kázal zase na jiných místech.“</p>
<p>„Nesvědčí to obchodu,“ vmísila se po delší pauze do hovoru Nataša.</p>
<p>Nevěděl jsem, zda se vzájemnému očnímu kontaktu se mnou vyhýbá, nebo je to jen shoda náhod.</p>
<p>„Kde se těchhle šílenců vyskytne více, tam obvykle zpřísní předpisy a hůř se obchoduje. Všichni jsou mnohem opatrnější, aby náhodou nepřišli do kontaktu se zakázanými technologiemi.“</p>
<p>„Zakázanou technologií myslíš umělé inteligence?“ snažil se upřesnit Herbert.</p>
<p>Přišlo mi, že se snaží konzumovat svou porci po co největších soustech.</p>
<p>„Neslyšela jsem, že by někdo někdy prodával nebo kupoval úíčko,“ zavrtěla Nataša hlavou.</p>
<p>Mluvila přesvědčivě a jistě jako člověk znalý věci. „Na hraně zákona jsou stabilizované neuronové sítě nebo jiné elektronické sítě schopné jistého učení se,“ s těmi se někde obchodovat může a jinde ne. „Biologické, chemické, genetické nebo jaderné zbraně jsou na indexu všude.“</p>
<p>„Největší obchodníci mají zájem hlavně a hi-tech zboží, přináší největší zisk,“ poznamenala Valerie.</p>
<p>„Ano,“ souhlasila Nataša. „Ale to jsou hlavně klasické výkonné počítače, vysokoteplotní polovodiče, buněčná lepidla, prostě cokoliv, čemu už nerozumíme, co nedokážeme vyrobit. A když se někde objeví tihle blázni vzývající Rexexmachina, rázem jsou všichni podezřívaví a obchody váznou.“</p>
<p>Já věci nevyráběl, já je pouze recykloval ze starých strojů, starých botů, prostě všeho, co mi přišlo pod ruku, nechápal jsem, proč by mělo být zakázáno s čímkoliv z toho obchodovat. I plutonium se dalo využít, pokud měl člověk správný reaktor. S genetickými jedy… tady už jsem si nebyl tak jistý. Napil jsem se vína, Nataša měla pravdu, opravdu nebylo špatné.</p>
<p>„Rexexmachinamentum, nebo to byl Rexexmachin?“ pronesl jsem nahlas a zkoumal své chabé znalosti latiny, které jsem načerpal spíš četbou staré zábavné literatury než skutečným studiem.</p>
<p>„To by mohlo znamenat něco jako Král, vládce ze stroje nebo ve stroji. Nebo král ze stroje,“ uvažoval jsem.</p>
<p>„Nevím, co to slovo znamená,“ pokrčil rameny Herbert, „ale co říkáš, je docela v souladu s tím, o čem ti šílenci žvaní.“</p>
<p>Takže o nich věděli i ostatní, jen já ne. Znovu jsem si uvědomil, že jsme z jiného světa.</p>
<p>„Jejich bůh má něco společného se stroji. Dieselový agregát jako bůh,“ ušklíbl se pohrdlivě.</p>
<p>„A co když to není dieselový agregát, ale umělá inteligence?“ navrhl jsem.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že Nataša mě pozoruje, a přitom nepatrně přikývla. Snad jako by se mnou souhlasila.</p>
<p>Další den byl náročný. Od rána do večera jsme se věnovali kontrole a opravám systémů zabezpečujících přežití v kontaminovaném území. S naším tankem bylo vše v pořádku, motor i ostatní systémy běžely jako hodinky, pouze jsem vyměnil jeden čep u článku pásů. Opotřebovaný jsem pečlivě schoval, i když jsem si nebyl jistý, zda ho dokážu nějak opravit, na poklep ani omak mi nepřipadal jako standardní ušlechtilá ocel a diamantem jsem do něj přes veškerou snahu udělal sotva viditelný vryp. Následně jsem pomáhal ostatním. Zčásti protože to bylo třeba, zčásti protože jsem si chtěl udělat představu, jak na tom ostatní vozy konvoje technicky jsou. Bylo to různé, některé filtrační systémy byly dost primitivní a u pár vozů se na hermetičnost spoléhat nedalo, spíš jen na udržování mírného přetlaku v prostorách posádky. Celý den jsem čistil sání, pral nebo vyměňoval filtry a u jednoho pomocného motoru těsnění pod hlavami válců. S tím jsem skončil až pozdě večer. Padal jsem únavou, ale bylo nutné to dokončit.</p>
<p>Naštěstí na mě čekal kuchař i s ohřívanou porcí večeře. S úlevou jsem se posadil na stoličku a pustil se do jídla. Až teď jsem si uvědomil, jak moc mě bolí nohy a záda od neustálého hrbení se a práce v stísněných podmínkách. Byla už tma, všichni ostatní se chystali ke spánku, jen my poslední opozdilci jsme ještě jedli. Vzduch rychle chladl, věděl jsem, že až se budu umývat, roztřese mě zima. Ale byl jsem zatraceně špinavý a po mnoha dnech, kdy jsme museli šetřit každým decilitrem vody, mi možnost koupání stále připadala jako luxus. Mezi jednotlivými sousty jsem se v myšlenkách stále vracel k práci.</p>
<p>Podle technické dokumentace, kterou jsem našel v paměti tankového kompjůtru, měly pásy životnost jedenáct až patnáct tisíc kilometrů podle terénu a náročnosti použití. Servisní data začínala sedm let starým letopočtem a byla neúplná. Ten, kdo je zadával, to buď neuměl, nebo to prostě flákal. Katzinski na můj dotaz odpověděl, že bývalý mechanik byl divný, víc jsem z něj nedostal. Ale odhadoval, že tyhle pásy už za sebou mají určitě víc než patnáct tisíc kilometrů. Na otázku, kdy a kde je tedy vyměňovali, opět nereagoval. Někdy mě jeho nemluvnost a nezájem komunikovat opravdu rozčilovaly. V duchu jsem počítal, kolik náhradních článků v krabicích máme. Bylo jich méně než těch, které potřebovaly vyměnit. Budu se muset zamyslet, zda bych nedokázal provést nějaký repas, nebo alespoň snížit jejich opotřebení. Možná je speciálně mazat a čistit?</p>
<p>„Dnes jsem vás u společné večeře neviděl,“ vyrušil mě z přemýšlení sám Camuvieli.</p>
<p>Vzhlédl jsem k němu. Na hlavě měl vypnutou čelovku, osvětlení kuchyně zvýrazňovalo vrásky únavy. Vypadal, že toho má také dost.</p>
<p>„Bylo třeba udělat spoustu práce,“ odpověděl jsem stroze.</p>
<p>Musel mě během dne zahlédnout, netábořili jsme zase na tak velkém prostoru.</p>
<p>„Proč? Za tu vás neplatím.“</p>
<p>Jestli se mnou chtěl probírat Natašu nebo cokoliv jiného nesouvisejícího s mou prací mechanika, měl smůlu. Vlastně pokud chtěl probírat cokoliv, měl smůlu, můj šéf nebyl. Vzhledem k únavě byla hranice mého sebeovládání velmi nízká, věděl jsem, že nebude trvat dlouho a pošlu ho do háje. Což možná nebylo to nejrozumnější, co jsem mohl udělat.</p>
<p>„Ale platíte,“ zkusil jsem být zdvořilý. „Platíte nás za to, abychom konvoj bezpečně dostali do cíle. Berte to jako balík, službu, za kterou jste si zaplatil. Bez toho, co jsem dnes udělal, by se naše šance dojet až do cíle zmenšila.“</p>
<p>Takhle jsem nad tím dosud nepřemýšlel, ale byla to pravda.</p>
<p>Čekal jsem, co bude dál. Chvíli mlčel, pak pokýval hlavou.</p>
<p>„Máte pravdu, všichni se musíme snažit. A jak na tom moje stroje jsou?“</p>
<p>„Slušně, ale mohli byste se o ně lépe starat. Nebo přesněji s lepší znalostí věci byste se o ně mohli lépe starat. Nemohu říct, že by to vaši muži flákali, jen vědí příliš málo.“</p>
<p>„Děkuji. Za informaci i za vaši práci,“ odpověděl překvapivě bez stopy ironie.</p>
<p>„Dobrou noc.“</p>
<p>„Dobrou,“ rozloučil jsem se s ním a on odešel do tmy směrem ke svému transportéru.</p>
<p>Nevěděl jsem, co si mám o jeho návštěvě myslet, ale brzy jsem to hodil za hlavu a soustředil jsem se na důležitější věci jako například na to nedrkotat při umývání příliš zuby. S úlevou jsem vklouzl do spacáku.</p>
<p>Probudil mě pocit, že v mé blízkosti někdo je. Nespal jsem ve stanu jako většina ostatních, ale pod širým nebem se spacím pytlem pod moskytiérou, která současně sloužila jako ochrana proti vzdušné vlhkosti. Pušku – brokovnici jsem měl po pravé ruce umístěnou na tankovém pásu tak, aby neležela přímo na zemi. Opatrně jsem začal rozepínat spacák. To už jsem proti světlejší ploše trávy ozářené měsícem rozeznával známou strohou siluetu.</p>
<p>„Jsou tady, cítím je,“ poznal jsem kapitánův hlas.</p>
<p>Nahmatal jsem pažbu, odsunul moskytiéru, vyklouzl ze spacáku a postavil se vedle něho, jindy únavná tíha zbraně mě teď uklidňovala.</p>
<p>„Kdo?“ pronesl jsem stejně tiše.</p>
<p>„Boti, zabijácké stroje a možná i…“ větu nedokončil, vypadal, jako by něčemu naslouchal.</p>
<p>Napodobil jsem ho, ale nic než obyčejné zvuky noci jsem neidentifikoval.</p>
<p>„Vzbuďte Rigajeva, ať prozkoumá okolí,“ přikázal mi.</p>
<p>„A ostatní? Mám vyhlásit bojovou pohotovost?“</p>
<p>Zavrtění hlavou jsem spíš vytušil, než že bych ho viděl.</p>
<p>„Jen probuďte naši posádku. A udělejte to potichu, nechci budit přílišnou pozornost. Přímý útok zatím nehrozí.“</p>
<p>Jak to mohl vědět?</p>
<p>Poslechl jsem.</p>
<p>Rigajev byl vzhůru po letmém doteku, Cyr s Katzinským se vzbudili sami od sebe, jen Marlon dál chrněl ukrytý pod přídí tanku, jako by chtěl vlastním tělem zabránit jeho případnému odjezdu. Do něj jsem musel strčit.</p>
<p>Tank jako celek mohl okamžitě aktivovat kapitán, ten však zůstával venku. Vklouzl jsem do svého kokpitu a probudil akumulátor ze stand-by módu a skoro jsem cítil, jak energie oživuje jednotlivé systémy, pak už začínali úřadovat ostatní. Rigajev první, následně Cyr s Katzinským probudili jednotky pro řízení palby, to už ožily i lokační systémy.</p>
<p>V první chvíli jsem se chtěl vrátit ven, pak jsem se soustředil na obrazovky na stěnách. Už jsem byl ve čtení kombinovaného obrazu získávaného všemi našimi senzory zběhlejší než na počátku a dokázal jsem s nimi pracovat, přesto jsem se nakonec raději spolehl na Rigajeva, který v tom byl naprostý virtuóz.</p>
<p>Postupně se na monitorech vykreslil stále se zpřesňující obraz okolí kombinovaný s mapou. Zpočátku se mi nezdálo, že bychom zaměřili nějaké stroje, pak však Rigajev ručně vyznačil na obrazovce několik oblastí a na ty se v dalším průzkumu zaměřil.</p>
<p>Nakonec jsem i já rozeznal nezřetelné siluety čekajících botů. Využívali členitosti terénu, aby splynuli s okolím, a dělali to dobře.</p>
<p>„Jak jsou velcí?“ zeptal jsem se spíš sám sebe, ale současně jsem přitom promluvil do interkomu, který jsem ze zvyku aktivoval okamžitě poté, co jsem se vsoukal do kokpitu.</p>
<p>Rigajev vyznačil měřítko. Byli velcí, někteří stejně jako dinoboti, kteří nás v minulosti napadli.</p>
<p>„A menších strojů je tady mnohem víc,“ poznamenal Rigajev.</p>
<p>Na obrazovce začaly naskakovat další značky, u nich číslice.</p>
<p>„Udávám i pravděpodobnost správnosti identifikace,“ doplnil Rigajev informaci.</p>
<p>Větší než osmdesát procent jsem napočítal u devíti. Celkem jich bylo dvacet jedna.</p>
<p>„Čím jsou menší, tím blíže se odvažují,“ zhodnotil Cyr.</p>
<p>Otázkou bylo, jak moc dobře dokážou spolupracovat.</p>
<p>Slyšel jsem, jak Rigajev podává na vnitřním okruhu hlášení kapitánovi.</p>
<p>„V noci nezaútočí,“ zamumlal Katzinski. „Až ráno, až bude světlo a oni budou moct po boji dobít akumulátory.“</p>
<p>„Vezmu si hlídku, ostatní spát,“ rozhodl překvapivě kapitán. „Čeká nás tvrdý den.“</p>
<p>Skoro neochotně jsem vylezl z kokpitu, ale spát uvnitř stísněného prostoru bylo peklo. I když jsem se přesunul až pod záď tanku, necítil jsem se nijak bezpečně. I malé stroje mají čelisti schopné proříznout tkáň i kost v jediném okamžiku, možná jsem přece jen měl zůstat uvnitř. Vlastně mě překvapilo, že jsme to nedostali rozkazem. Věděl jsem, že neusnu.</p>
<p>A najednou bylo ráno.</p>
<p>Vstal jsem mezi prvními, kupodivu odpočatý a s pozitivní náladou. Možná za to mohla jasná obloha, vycházející slunce a kakofonie ptačího švitoření. Kapitán stál na stejném místě, jako když jsem ho v noci opouštěl. Vypadal spíš jako socha než člověk. Pak, jako by se až s mou přítomností do něj vrátil život, mě zaregistroval.</p>
<p>„Jsou pryč,“ oznámil a bez dalších slov se vyhoupl na korbu a pak průlezem do velitelského kokpitu. Zkontroloval jsem obrazovky lokačních systémů, nic neregistrovaly, podle záznamů boti vyklidili pole ve chvíli, kdy začalo svítat. Možná protože obloha byla jasná a oni měli jistotu doplnění zásoby energie ve svých akumulátorech.</p>
<p>Sebral jsem mycí houbu, kartáček na zuby a další potřebné propriety a vyrazil k nedalekému potoku. Kus po proudu měla být tůňka vhodná k pohodlnému umývání, zatím jsem neměl příležitost ji vyzkoušet.</p>
<p>Kráčel jsem podél břehu, a tůňka stále nikde. Uvědomil jsem si, že nemám brokovnici, cítil jsem se bez ní nesvůj. Už jsem se chtěl vrátit, když jsem svůj cíl spatřil. Nepříliš velká, ale od pohledu hluboká, lom světelných paprsků zviditelňoval pomalý vodní proud. Dno vypadalo zdánlivě na dosah, že by si člověk smočil sotva kotníky, ale něco mi říkalo, že bych se do ní možná mohl ponořit celý. Existence téhle dokonalé vodní lázně mi přišla jako malý zázrak. Pouhý den jízdy odsud byla oblast, kde jediný nádech bez plynové masky znamenal smrt. A okolo jedovatého centra se rozkládala mnohem rozsáhlejší oblast, v níž člověk za kratší pobyt platil podstatným zkrácením života a za delší těžkou degradací vlastního genetického kódu. A jen o kus dál bylo až neuvěřitelně nádherně, jako v ráji, kde člověk nemusel pracně těžit a čistit zemědělnou půdu, prostě se rozkládala všude kolem. I kdyby byla někde lehce kontaminovaná, nic to na věci neměnilo. Ráj na zemi.</p>
<p>Ve spánku jsem se zahřál a chlad pozdně večerního umývání byl zapomenut. Neodolal jsem, svlékl se a celý se vyráchal v ledové vodě. Trocha drkotání zubů za tu rozkoš stála, věděl jsem, že na břehu se vytřu houbou a bude mi dobře. Pod chodidly jsem cítil jemný potoční písek, malé ryby, skoro potěr, mi ozobávaly šupiny kůže. Kdyby voda nebyla tak ledová, vydržel bych tady mnohem déle. Otočil jsem se, abych vystoupal zpět na břeh.</p>
<p>„Vypadáš opravdu dobře, myslím bez toho svého balistického obleku, oblečení a vůbec.“</p>
<p>Nataša stála kousek od břehu, v ruce držela batoh, přes který měla přehozený ručník. Odhadoval jsem, že to je její hygienické zavazadlo. Vešly by se do něj všechny mé soukromé věci, které jsem teď vlastnil. Vlasy měla rozcuchané spánkem, rty jemnější a tak nějak křehčí než jindy. Nebyla namalovaná, došlo mi. Byla krásná a působila mnohem víc bezbranně než obvykle.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že si mě prohlíží, bez zábran, skoro bych řekl s požitkem.</p>
<p>Začal jsem vystupovat na břeh.</p>
<p>„Ty se nestydíš?“ zeptala se mě s neskrývaným pobavením.</p>
<p>„Měl bych?“ odpověděl jsem, téměř nepostřehnutelný vánek mi náhle připadal jako ledový vichr, roztřásl jsem se chladem.</p>
<p>Kdybych se chtěl vyčůrat, měl bych problém svůj penis najít. Rychle jsem se začal vytírat houbou.</p>
<p>„Možná ano. Na velikosti záleží, nevěř těm, co říkají, že ne,“ vypadala, že se každým okamžikem rozesměje.</p>
<p>„Zastihla jsi mě takříkajíc v prekérní situaci,“ vysvětloval jsem, zatímco jsem se sušil. „Chladem se mužské pohlavní orgány zmenšují. Je to z důvodu šetření energie, jsou totiž velmi prokrvené a v chladu jimi organismus ztrácí hodně tepla.“</p>
<p>Už jsem byl suchý a začal jsem se oblékat. Přece jen jsem byl v rozpacích, připustil jsem si. O to víc, že si ze mě utahovala.</p>
<p>„Jde o adaptaci zvyšující šance na přežití,“ dodal jsem.</p>
<p>Oblečený jsem se cítil mnohem lépe a trochu jistěji.</p>
<p>„Ale budu-li mít příležitost, rád ti předvedu, jaký může být rozdíl v maximálních a minimálních rozměrech.“</p>
<p>Rozesmála se na celé kolo.</p>
<p>„Nejsi náhodou technik? Ale máš bod!“ přiznala mi.</p>
<p>Raději bych, kdybychom si domluvili termín ukázky, ale člověk nemůže mít všechno.</p>
<p>„Třeba budu mít štěstí a příště se potkáme v opačném gardu,“ prohodil jsem.</p>
<p>Viděl jsem, jak se mezi stromy blíží někdo další.</p>
<p>„Třeba ano,“ souhlasila a oči jí jiskřily, přitom si sundala bundu a přes hlavu přetáhla mikinu. Pod ní měla úpletový svetr.</p>
<p>„Budu tedy doufat. Hezký den,“ rozloučil jsem se a zamířil zpět do tábora.</p>
</section>
<section>
<p>Dalším příchozím byla Valerie, potkal jsem ji na půl cesty.</p>
<p>„Nataša je u tůně,“ prozradil jsem jí.</p>
<p>„Včera jsme se s holkama domluvily, že se půjdeme vykoupat společně, ale Elizabeth jsem nedokázala probudit,“ dozvěděl jsem se.</p>
<p>Valerie byla mnohem méně oblečená než Nataša, bundu měla rozepnutou a triko s výstřihem do V se jí přes plná ňadra nepřehlédnutelně pnulo.</p>
<p>Přistihla mě, kam se jí dívám, nadzdvihla obočí a já si uvědomil, že se červenám.</p>
<p>„Hezký den,“ popřál jsem jí a raději pokračoval v cestě.</p>
<p>Vypadala, že jsem pobavil i ji.</p>
<p>Po deseti krocích jsem se dostal na pahrbek, ze kterého byla tůň vidět, a otočil jsem se.</p>
<p>Nataša se už svlékla a opatrně vstupovala do vody. Zezadu mělo její tělo tvar vysokých štíhlých přesýpacích hodin, nebo moderních, decentně tvarovaných koncertních houslí.</p>
<p>Valerie ze sebe shodila oblečení rychleji, než bych to dokázal já. Zatajil se mi dech. Violoncello.</p>
<p>Kdysi jsem našel knihu o hudebních nástrojích a dokázal bych z ní vybrat i další, ke kterým bych mohl Valerii připodobnit.</p>
<p>„Hezký, že?“</p>
<p>Elizabeth nakonec z postele vstala a přistihla mě, jak zírám na její kamarádky.</p>
<p>„Ano, moc,“ přiznal jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.</p>
<p>„Víš, že jsi vlastně dost milý a zábavný?“ nadhodila. „Ještě chvíli vydrž. A nečervenej se,“ doporučila mi a pokračovala v cestě.</p>
<p>Nechápal jsem, jak to myslela. Došlo mi to, až když byla také ve vodě. Než do ní vklouzla, otočila se ke mně a vesele mi zamávala.</p>
<p>Trocha jejich zábavy na můj účet mi za to stála, tolik krásných nahých žen jsem vlastně v životě neviděl. Navíc pohromadě.</p>
<p>„Se nějak křeníš,“ pozdravil mě Marlon, který se teprve soukal ze spacáku.</p>
<p>„Ranní ptáče víc uvidí,“ odpověděl jsem mu.</p>
<p>„Ses zbláznil?“</p>
<p>Nechal jsem ho jeho ranní náladě a začal si balit věci, abych se beze spěchu připravil k odjezdu. Rigajev seděl venku a na počítači studoval noční data z hlídací smyčky.</p>
<p>„Zmizeli, když intenzita osvětlení přesáhla dva a čtvrt luxu,“ prozradil mi, aniž by vzhlédl od monitoru. „Pro člověka se ráno ještě ani nezačalo rodit.“</p>
<p>„To znamená co?“ zastavil jsem se.</p>
<p>Rigajev dokázal podat dva druhy vysvětlení. Při jednom z nich si vlastně všechna zjištění a závěry nechal pro sebe. Já si navykl se ho vyptávat a většinou jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval.</p>
<p>„Za plného léta dosahuje intenzita osvětlení hodnoty až sto deset tisíc luxů, možná sto dvacet v poledne toho nejjasnějšího dne. V okamžiku, kdy se za jasné oblohy slunce dotkne linie horizontu, je to tak čtyři sta luxů, měsíční svit za úplňku má méně než jeden lux.“</p>
<p>Měl jsem spoustu věcí na práci, abych všechno připravil k odjezdu, ale čekal jsem.</p>
<p>„A to znamená co?“ pobídl jsem ho.</p>
<p>„Podle toho, co o botech vím, o těch nejlepších, ne o troskách, se kterými máš zkušenosti ty,“ neodpustil si popíchnutí, „přecházejí do klidu, když je příkon energie nižší než spotřeba řídicího systému.“</p>
<p>„Ale oni mají akumulátory, možná nedostatečné, ale mají,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Jasně,“ souhlasil Rigajev, „ale pokud by jim došla šťáva a řídicí systém se vypnul, mělo by to za následek takový malý shutdown systému.“</p>
<p>„Počítače bootují každou chvíli,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Ale boti nejsou řízeni počítači, ne takovými, které umíme sestrojit my. Netvrdím, že každý bot je úíčko,“ zvedl Rigajev ruce v obranném gestu, „ale dle mých výzkumů se řídicí systémy za každou cenu brání jakémukoliv shutdownu, vypnutí, blackoutu. Z nějakého důvodu jim to vadí.“</p>
<p>„Spotřeba řídicího systému je proti nárokům na pohyb a další akci minimální,“ oponoval jsem.</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil Rigajev, „já prostě říkám, jen co jsem vypozoroval. Nechávají si rezervu, jednají tak, aby i při vybití akumulátorů nebo při porušení přísunu energie z akumulátorů měli dost energie pro řídicí systém.“</p>
<p>„Aby neztratili vědomí?“ přehnal jsem to záměrně.</p>
<p>„To jsem neřekl,“ zarazil se Rigajev. „Nemyslím si, že každý bot má vědomí. Někteří, složití, moderní, se tomu stavu však mohou přibližovat.“</p>
<p>„Moderní?“</p>
<p>Opět jsme se vraceli k představě stále fungujících výrobních linek ukrytých někde v podzemí. Nebo dokonce představě botí evoluce?</p>
<p>„A co soudíš z těch dvou a půl luxu?“ zeptal jsem se ještě a začal jsem sbírat poslední tábornické věci.</p>
<p>„Dva a čtvrt,“ opravil mě. „Že už taková intenzita osvětlení jim zaručí dostatečný příkon energie minimálně pro řídicí systém.“</p>
<p>Přemýšlel jsem, co zvládnou naše fotočlánky. Obyčejně začínaly fungovat po východu slunce, do té doby byl jejich provoz ztrátový.</p>
<p>„Možná nějaká stará vyspělá vojenská technologie, se kterou jsme se nepotkali.“</p>
<p>„Možná,“ souhlasil Rigajev.</p>
<p>Pustil jsem se do obvyklé kontroly před odjezdem, napnutí pásů, olej, čepy pásových článků a podobně, ale nakonec jsem nemusel spěchat, protože Knispel svolal poradu s Camuvielim a dalšími obchodníky. Předpokládal jsem, že kvůli botům, jejichž přítomnost jsme zjistili v noci.</p>
<p>Výsledky debaty s námi neprobíral. Na další cestu jsme vyrazili v čele, konvoj uzavíral nejtěžší z Cautského obrněných vozů. Kupodivu nebyla vyhlášena žádná pohotovost, jako by se nic nedělo. V interkomu jsem naslouchal sporadické bezstarostné komunikaci, ale sám jsem se bezstarostně necítil. Stroje, boti, vždy mají nějaký cíl. Konkrétní cíl. Většinou způsobit destrukci toho, co považují za nepřátele, nebo získat pohonné hmoty či jiný potřebný materiál. Proč se shromáždili, sledovali nás a pak zase zmizeli? Divné až podezřelé chování.</p>
<p>Pokračovali jsme údolím, vyhledávali jsme pozůstatky starých silnic a vyhýbali se zatopeným a hustě zalesněným oblastem. Rigajev neustále prohledával okolí.</p>
<p>Krátce po poledni jsme museli zastavit, cestu přehrazoval masivní sesuv.</p>
<p>„Přejedeme to bez problémů, a řekl bych, že i vojenské transportéry, obchodním budeme muset pomoci,“ odhadl Marlon.</p>
<p>„Ne, dokud nevím, jak to vypadá na druhé straně,“ zareagoval suše kapitán. „Chci podrobný průzkum.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že z okolních svahů se na nás tlačil les a terén byl členitý, bylo jasné, že pouze s průzkumem s pomocí dronu se kapitán nespokojí.</p>
<p>Nečekal jsem na rozkaz a vysoukal se z kokpitu.</p>
<p>„Nezapomeňte zbraň a držte se pouze v oblasti, kde vás můžeme krýt,“ přikázal mi Knispel.</p>
<p>Seskočil jsem z korby, nastavil brokovnici na stupeň dávkování střeliviny tři, odjistil ji a vykročil vpřed. Nic se vlastně oproti předchozím minutám nezměnilo, ale najednou jsem se cítil jako natažená pružina, s maximální koncentrací jsem propátrával každý kout. A u toho jsem doufal, že Rigajevovy elektronické smysly správně označily oblast za prázdnou.</p>
<p>Sesuv musel být už celá léta, možná desetiletí starý. Mezery mezi kameny byly většinou zanesené hlínou, starým listím, na mnoha místech rostly mladé stromky. Postupoval jsem jeden opatrný krok za druhým, hledal případné nástražné systémy, prostě cokoliv, co by prozrazovalo, že tady někdo nachystal past. Nebylo proč, ale pokud byl kapitán opatrný, měl zřejmě důvod.</p>
<p>Vzdálenost vymazala zvuky chladnoucích motorů, připadalo mi, že jsem sám, odněkud shora se neslo tlumené bzučení kroužícího drona. Stromy v okolí šuměly, ze stran se na mě tlačily strmé svary horských velikánů zbrázděné mnohočetnými jizvami lavin a sesuvů.</p>
<p>Něco po mé pravé ruce se pohnulo, brokovnici jsem měl najednou u ramene, přes jednoduchá mířidla jsem viděl srnce. Chvíli mě pozoroval, potom se otočil a ještě okamžik jsem sledoval bílé skvrny na jeho zadku.</p>
<p>Svěsil jsem pušku.</p>
<p>„Viděl jsi ho?“ zeptal jsem se Rigajeva v mikrofonu.</p>
<p>„Ne, byl dobře schovaný a moc malý.“</p>
<p>„Nepotěšil jsi mě. Boti jsou i menší.“</p>
<p>„Ale mají v sobě spoustu kovu.“</p>
<p>No jo, malá útěcha.</p>
<p>Pokračoval jsem, svah se začal lámat, k vrcholu mi zbýval jen kousek.</p>
<p>„Jste na horizontu, dál nechoďte,“ upozornil mě za chvíli kapitán.</p>
<p>„Sesuv pokračuje mírnou, zhruba padesát metrů širokou prohlubní zakončenou povlovným hřebenem, za který nevidím. Terén není horší než to, co jsem prošel,“ oznámil jsem. „Je pevný, sesuv je starší, nevypadá to, že by se cokoliv mohlo hnout.“</p>
<p>Slyšel jsem, jak Knispel něco probírá na jiném okruhu, ale co konkrétně, jsem nedokázal rozeznat.</p>
<p>„My budeme stát tady, abychom zabezpečili konvoj, vám přijede poskytnout podporu Cautského obrněný vůz, zatím počkejte,“ oznámil mi Knispel.</p>
<p>Jenomže jsem netušil, kdo v tom voze bude sedět, klidně by tam mohl být můj kamarád, se kterým jsem se tahal o naftu. A náhody se stávají, zejména ty nešťastné.</p>
<p>Mlčel jsem a místo odpovědi pokračoval dál, brokovnici připravenou k výstřelu.</p>
<p>„Sandersi, počkejte na podporu!“ slyšel jsem Knispela, ale nereagoval jsem.</p>
<p>Průzkum bez zajištění se mi jevil menším rizikem než se zajištěním.</p>
<p>Okolí vypadalo stále stejně opuštěně, překonal jsem vrchol, karavana mi zmizela z dohledu a najednou jsem byl opravdu sám.</p>
<p>„Rigajeve, vidíš mě?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne. Vzhledem ke korunám stromů jsi za horizontem i pro radar. Kam dohlédnu, je klid.“</p>
<p>Pokračoval jsem v cestě přes mělkou prohlubeň, která byla spíš údolím dělícím sesuv na dvě části. V nejhlubší části jsem se střídavě díval na jednu i druhou stranu nervózní z toho, jak omezený mám výhled.</p>
<p>Vyšplhal jsem se nahoru na druhý pomyslný vrchol, otevřel se mi pohled do dálky. Údolí pokračovalo, jak jsme očekávali, žádné nepříjemné překvapení se nekonalo. Uslyšel jsem zesilující zvuk blížícího se motoru, to se transportér šplhal na první val sesuvu.</p>
<p>„Všechno je v pořádku, terén sjízdný, vidím pozůstatky cesty vinoucí se údolím,“ hlásil jsem.</p>
<p>Za mnou se ozvalo praštění kmínků a keřů drcených transportérem. Zastavil, hlaveň kanónové nástavby se natočila mým směrem.</p>
<p>Bylo to logické, pokud mě měli krýt, ale stejně jsem z toho neměl dobrý pocit. Přesunul jsem se, abych byl víc schovaný za velkým balvanem.</p>
<p>„Mám se vrátit, nebo mě naberete cestou?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Zůstaňte na místě,“ dostal jsem rozkaz.</p>
<p>Předpokládal jsem, že půjdu za neuposlechnutí rozkazu na kobereček, ale zatím to kapitán neřešil. Slyšel jsem, jak startují motory transportérů, pak se mezi ně zamíchal hluboký rachotivý bas našeho šestnáctiválce. Bylo jasné, že nás terénní překážka zdrží, Marlon musel najít místo, ze kterého se bude moci tank rychle přemístit na jednu nebo druhou stranu sesuvu bez ohledu na to, že transportéry zablokují nejsjízdnější trasu. A to chvíli potrvá. A také nás to bude stát další naftu.</p>
<p>Našel jsem si rovný kámen vyhřátý sluncem a posadil se na něj, přitom jsem očima klouzal po okolí. Bylo to lepší než sedět přikurtovaný ve zmítajícím se křesle, sledovat svět skrz obrazovky a snažit se nevnímat všudypřítomné vibrace motoru a otřesy z jízdy. Napětí pominulo, okamžik vytržený z urputného úsilí cesty jsem si užíval.</p>
<p>Přistihl jsem se, že mou pozornost už poněkolikáté přitáhl komplikovaně tvarovaný kámen asi patnáct metrů přede mnou. Soustředil jsem se na něj. Byl částečně ve stínu stromu, ale postupně jsem rozeznával víc podrobností. Nebyl to kámen, ale bot. Čtyřnohý bot rozměrů středně velkého psa s masivní hlavou. Jeho tělo bylo jen jakýsi mechanický skelet podobně jako u dinobotů, s nimiž jsme bojovali, hlava pancéřovaná. Silně pancéřovaná, to znamenalo, že bylo co chránit. V zadní části trupu jsem rozeznával vybouleninu laserového komunikátoru, jejíž náznak jsem už dříve našel u nejmodernějších botů, s nimiž jsem se střetl.</p>
<p>A díval se na mě, alespoň jsem měl ten pocit.</p>
<p>„Rigajeve, znáš mou pozici?“</p>
<p>„Plus minus, používám odraz od skalní stěny vlevo,“ dostal jsem odpověď.</p>
<p>„Tak se zkus zaměřit na místo patnáct metrů přede mnou.“</p>
<p>Nehýbal jsem se, snažil jsem se nedat nijak najevo, že jsem si stroje všiml.</p>
<p>„Jakým směrem?“</p>
<p>„Nevím, jak ti mám označit směr, mám ho na první hodině, sedím zády k místu, odkud jsem vyšel.“</p>
<p>„Moment.“</p>
<p>Na hlavě jsem nerozeznával žádnou zbraň. Čelisti chyběly, nebo byly zavřené, pás optických senzorů se táhl po celém obvodu, jednolitost kovu rozbíjely nepravidelné plochy s jinou texturou a občas i barvou. Odhadoval jsem, že to budou další senzorová pole.</p>
<p>Bot se najednou postavil. Bylo to nepřirozeně rychlý pohyb prozrazující, že biologické svaly s ním nemají nic společného. Stroj byl vyšší, než jsem očekával, nejvíce teď připomínal německého ovčáka na chůdách. Výhoda pro pohyb v terénu.</p>
<p>„Už ho vidím, ťukl jsem si na něj odrazem laseru,“ oznámil mi Rigajev.</p>
<p>Nedokázal jsem zjistit, co se změnilo, ale bot náhle vypadal jinak.</p>
<p>„Jo, asi to zjistil,“ přitakal jsem.</p>
<p>Brokovnici jsem držel stejně jako před chvílí položenou na kolenou s hlavní směřující vlevo, daleko od směru, který bych teď potřeboval. Uvažoval jsem, kolik času mi zabere zamířit a vystřelit.</p>
<p>Pokud to bude nutné.</p>
<p>„Je to on, ten, co nás před časem sledoval, nebo alespoň má stejnou signaturu. V tolerancích mého měření.“</p>
<p>Takže jsme ho nezničili. Parchant.</p>
<p>Bot se posunul o krok kupředu a natočil víc směrem k cestě. Pokud by to byl skutečný pes, odhadl bych, že ho nezajímám já, ale něco jiného.</p>
<p>„Co se teď děje? Co děláte?“ zeptal jsem se Rigajeva a přitom pomalu otáčel brokovnici směrem ke stroji. Už ji stačilo jen pozvednout a zmáčknout spoušť.</p>
<p>„Nic, jen se dal do pohybu Camuvieliho největší transportér.“</p>
<p>Bedna, která nám při uváznutí vždy dala nejvíce zabrat.</p>
<p>„Nevšímá si mě.“</p>
<p>Přistihl jsem se, že šeptám.</p>
<p>„Mám ho zkusit sejmout?“ hledal jsem nápovědu.</p>
<p>„Nevím, neodvažuji se ti radit,“ odpověděl mi opět Rigajev.</p>
<p>Kapitán do našeho dialogu nezasahoval.</p>
<p>Nastavil jsem dávkovač na čtyřku a pomalu se postavil. Bot pohnul hlavou. Měl sice optické senzory kolem dokola, ale stejně preferoval jeden směr pro získání maximálního množství informací. Viděl jsem, jak si mě prohlíží, opatrně jsem se dotkl spouště a připravil se na kopanec zpětného rázu. Skočil stranou tak, aby přistál na šikmé ploše balvanu, který mu poskytl dokonalou odrazovou plochu. Jeho nohy zapružily a zmizel mi ze zorného pole.</p>
<p>„Je pryč, utekl,“ řekl jsem nahlas, současně jsem si uvědomil, že slyším přibližující se transportér.</p>
<p>„Co jsi zase zvoral, Sandersi?“ ozval se známý hlas.</p>
<p>Jak jsem se obával, byl to můj starý známý se svými kumpány. Možná se přihlásili dobrovolně.</p>
<p>„Jsou tu boti,“ prozradil jsem jim, a to je donutilo všímat si víc okolí než mě.</p>
<p>Přejezd sesuvu nám zabral ještě další hodinu a půl, ale nestalo se nic nečekaného.</p>
<p>Večer potom, co jsem vztyčil ochranný okruh a posílili jsme ho ještě dvěma Cautského palebnými věžemi, byla vyhlášená brzká večerka. Krčil jsem se ve svém kokpitu a na obrazovkách sledoval Rigajeva při práci. Stejně na tom byl i Marlon. Cyr obsluhoval střelecký zaměřovací systém a pokoušel se ho maximálně sladit s Rigajevovým navigačním. Snažili se co nejlépe monitorovat okolí a přitom ještě sdílet data s Cautského lidmi. Díky tomu jsme pokryli větší území a měli lepší obraz než obvykle.</p>
<p>„Ta skvrna, to je on. Prakticky neviditelný, opět bychom ho nezachytili, kdybychom neměli tolik dat a já nevylepšil rozpoznávací algoritmus.“ Rigajev se vždy uměl pochválit.</p>
<p>„A jsou někde další?“ chtěl jsem vědět, protože v novém způsobu zobrazení jsem se dvakrát nevyznal.</p>
<p>Cyr vyznačil tři místa, kde se podle něho ukrývali další boti.</p>
<p>„Dost daleko, mohou mít jen minimální přehled o našem tábořišti, podle mě útočit nechtějí, jen nás sledují.“</p>
<p>„Proč?“ položil Marlon otázku, která mě také napadla.</p>
<p>„To nevím,“ připustil Cyr.</p>
<p>Rigajevův software začal označovat další místa, kde se okolo nás ukrývali boti.</p>
<p>„Všimněte si, že místa jsou vybraná tak, aby byli před námi ukrytí a aby na ně ráno co nejdříve dopadal sluneční svit. Pokud na nás zaútočí, bude to po rozednění,“ komentoval dál Rigajev.</p>
<p>To samé tvrdil Katzinski, ten k tomu ale nepotřeboval data tankového počítače.</p>
<p>Nevěděli jsme, zda kapitán naši konverzaci na společném okruhu sleduje, ale nic neříkal.</p>
<p>„A co jsou zač ti boti, stejné bestie jako ty, co na nás už jednou zaútočily?“ Pokud by se na nás vrhlo dvanáct dinobotů, nedokázal jsem si představit, jak bychom dopadli. S naším tankem by si asi snadno neporadili, ale pochyboval jsem, že bychom dokázali ubránit celý konvoj.</p>
<p>„Ne, jsou menší a mají větší tepelné ztráty než oni,“ odpověděl Rigajev.</p>
<p>To by znamenalo, že nejsou tak technologicky vyspělí. Doufal jsem, že má pravdu.</p>
<p>Blížila se desátá hodina, čas vystřídat na hlídce Katzinského. Hodil jsem na sebe bundu, k brokovnici přidal pistoli, zkontroloval jsem, zda je akumulátor komunikátoru dostatečně nabitý, a vyšplhal se ven.</p>
<p>S nocí přišel chlad. Katzinski na mou přítomnost zareagoval jen krátkým zabručením, přepustil mi své místo a odešel k celtě, pod kterou měl nachystané polní lůžko. Chystal se spát venku. To já jsem se vzhledem k nezvané společnosti chystal krčit celou noc v kokpitu. Až mi skončí hlídka.</p>
<p>O půlnoci mě střídal Marlon. Během dvou hodin absolutního klidu se má nervozita a strach zmenšily, stejně jako Katzinski jsem si ustlal venku.</p>
<p>Má první ranní myšlenka byla, že jsem naživu, že se nic nestalo a čeká mě další nový den. Má druhá, že je mi zima, mám hlad a rád bych si dopřál pár odpočinkových dnů. Ty jsme bohužel neměli.</p>
<p>Pokračovali jsme v cestě podle radarů, v uctivé vzdálenosti sledováni skupinou botů. Už druhý den jsme si na zvýšené bezpečnostní opatření a víc práce, kterou jejich přítomnost přinášela, zvykli. I kvůli nim jsme ale postupovali pomaleji, než jsme předpokládali, maximálně sedmdesát kilometrů za den, většinou méně. Přesto se vzdálenost, kterou jsme ještě měli urazit neprobádanou zemí nikoho, den ze dne zmenšovala.</p>
<p>Přišel večer, kdy naše nádrže zely prázdnotou a začínali jsme čerpat bezpečnostní rezervu. Knispelovi jsem to hlásil, příčiny byly jasné: Opatrný postup nás stál víc paliva, než jsem odhadoval, také se celá trasa proti původnímu plánu podstatně prodloužila.</p>
<p>Kapitán mé hlášení nijak nekomentoval, pouze vydal rozkaz k zastavení, další den byl za námi. S úlevou jsem se vysoukal ven, cítil jsem se naprosto rozlámaný, a i když ventilace fungovala bez problémů, měl jsem pocit, že mám hrtan plný kovově naftové pachuti.</p>
<p>Jeden z Camuvieliho nákladních transportérů zastavil příliš blízko. Chtěl jsem na něj zamávat, ať se posune, že takhle nám nezbude místo na táboření, ale než jsem to stihl udělat, vylezl jeho řidič z kabiny.</p>
<p>„Blíž se k vám bez couvání nedostanu, ale hadice by měla stačit. Načerpejte si naftu.“</p>
<p>Ani nevypadal, že by mu to vadilo, jeho mechanik už z boxu vytahoval hadici a montoval na ni čerpadlo.</p>
<p>„Kolik?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Dle rozkazu pět set litrů,“ odpověděl muž.</p>
<p>Jmenoval se Britz a rád hrál karty, vybavil jsem si.</p>
<p>„Ale vemte si o stovku víc, mám nějaké rezervy jako každý dobrý mechanik,“ zazubil se na mě.</p>
<p>„Nejste teda skoupí,“ odpověděl jsem a zápasil přitom s uzávěrem nádrže. „Předpokládal jsem, že se budu muset handrkovat o každý litr.“</p>
<p>Mechanik si protáhl záda, slyšel jsem, jak v něm zapraskalo. Každodenní dlouhé sezení ve strojích neprospívalo nikomu.</p>
<p>„Teď si každý zatraceně dobře uvědomuje, proč vás tady máme,“ ušklíbl se.</p>
<p>Dali jsme se do práce, chvíli nám trvalo čerpadlo nahodit. Po skončení jsem pokračoval s instalací hlídačů a palebných věží a všechno jsem dvakrát zkontroloval.</p>
<p>Na zpáteční cestě jsem si vyzvedl večeři a zastavil se u velitelských transportérů.</p>
<p>U stolu mezi transportéry zaparkovanými tak, aby prostor mezi nimi poskytoval maximum soukromí, seděla pouze Valerie. Vypadala zamyšlená a v jídle se spíš nimrala, než že by doopravdy jedla, před sebou otevřenou knihu. Oranžovou bundu měla přehozenou přes ramena, na nohou pracovní boty do terénu. Věděl jsem, že většina posádek transportérů cestuje obutá nalehko, nebo dokonce bosky. Možná se už přezula. V tanku to nešlo, museli jsme být kdykoliv připraveni k akci.</p>
<p>Zaregistrovala mou přítomnost a vzhlédla ke mně.</p>
<p>„Nataša řeší něco se svým otcem a jeho lidmi,“ prozradila mi. „Přisedneš si, nebo půjdeš dál?“</p>
<p>Před chvílí mi připadala zamyšlená, teď spíš smutná.</p>
<p>Místo odpovědi jsem si přisedl na jednu ze dvou volných židliček.</p>
<p>„A Elizabeth máš kde?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Dostala pozvání na dobrou kávu. Dala jí přednost přede mnou.“</p>
<p>Podle jejího výrazu jsem odhadl, že nešlo o kávu jako o spíš o společnost s ní spojenou.</p>
<p>Valerie seděla sama, bez společnosti posádek transportérů, které se usadily jinde, pravděpodobně aby se mohly bavit s ostatními. Napadlo mě, jaké to je být privilegovaná, ale současně odtržená od ostatních.</p>
<p>„Jak dlouho se vy tři znáte? Myslím s Elizabeth a Natašou,“ zeptal jsem se a pustil se do jídla.</p>
<p>Na bramborové kaši z prášku se nedá moc zkazit, ale také se nedá nijak moc vylepšit. A maso bylo příliš dlouho skladované dehydrované. Poznamenalo to jeho chuť i strukturu. Ale měl jsem hlad a nic lepšího k dispozici, proto jsem to nekomentoval. Chyběla jen trocha koření. Nestěžoval jsem si. Je důležité stát si za svým.</p>
<p>Viděl jsem, jak nad odpovědí přemýšlí.</p>
<p>„Život obchodníků je kočovný,“ začala. „V Ambrezavile, máme dům, ale nebyla jsem tam už déle než rok. Máma umřela, když jsem byla malá, a od té doby jsem s otcem pořád na cestách. Elizabeth je na tom podobně, její rodiče se rozvedli.“</p>
<p>Na chvíli se odmlčela, viděl jsem, že vzpomíná.</p>
<p>„S Valerií a Natašou jsem se potkala už vícekrát a párkrát jsme spolu i cestovaly. Obchodníci se často spojují do konvojů, aby ušetřili a vzájemně si poskytovali větší bezpečnost,“ vysvětlila.</p>
<p>Přikývl jsem. Vysoko nad námi zanaříkal pták. Podle toho, jak plachtil a pátral po kořisti, to byl dravec. Netušil jsem, jakého je druhu, tak velcí u nás nelítali. Vlastně ptáků u nás bylo velmi málo. S tím, jak mizel můj hlad, ztrácela kaše na přitažlivosti, ale věděl jsem, že ji stejně sním. Pro jistotu, člověk nevěděl, co přinese zítřek.</p>
<p>„S Natašou jsem se poprvé potkala v Zverelsku. Je to jiný svět. Její otec, nebo vlastně oni,“ usmála se a nebylo v tom nic závistivého, „jsou mnohem bohatší. Ale pořád patříme ke stejné vrstvě, osobně se staráme o obchody, osobně podstupujeme nepříjemnosti, nebezpečí. Nestěžuji si, máme se lépe než spousta jiných lidí. Ale vlastně nemáme domov, náš život je být na cestách.“</p>
<p>Uvažoval jsem nad jejími slovy. Nemohl jsem říct, že bych trávil svůj život doma, ale každopádně jsem se tam vracel mnohem častěji než ona, ony. Mé pracovní cesty obvykle trvaly dny a týdny, jen výjimečně měsíc nebo dva.</p>
<p>„Proč si teda tvůj otec na tuhle činnost nenajme lidi?“</p>
<p>„Ty o meziměstském obchodě asi moc nevíš.“ Zasmála se, ale neznělo to zle.</p>
<p>„Vyznám se v hardwaru, za své zboží si říkám o slušnou cenu, ale možná by někdo jiný dokázal získat víc. Nejsem dobrý obchodník, nebaví mě to,“ připustil jsem.</p>
<p>„Meziměstský obchod je tvrdý, hodně tvrdý. Nemůžeš věřit nikomu, každý se tě snaží okrást, podvést. Jen nejvyšší extraliga v téhle branži nemusí cestovat a má organizaci, kde každý hlídá každého. Ale nestěžuji si, to určitě ne,“ zamávala odmítavě rukou. „Jak jsem řekla, mám mnohem snadnější život než spousta ostatních.“</p>
<p>Přikývl jsem. Má miska už byla prázdná, kuchyně zavřená, to znamenalo, že přídavek nedostanu. Nakonec mi to docela chutnalo. Ne, nechutnalo, ale měl jsem hlad.</p>
<p>Podívala se na mou prázdnou misku a přikývla, jako by ji něco napadlo.</p>
<p>„Nikdy jsem nemusela jíst syntetické maso. Přestože jsem neustále na cestách, nepohodlí je pouze mírné,“ odmlčela se. „Jen tahle výprava se tomu dost vymyká.“</p>
<p>Měla hezký úsměv.</p>
<p>Syntetické maso. Většina lidí obvykle jiné než syntetické maso nekonzumovala. Větší starostí bylo nejíst příliš často syntetickou rostlinnou stravu. Zlé jazyky tvrdily, že příliš mnoho umělotiny způsobuje rakovinu. Jisté bylo, že synt omezoval plodnost. Vzhledem k tomu, že jsme technologii výroby umělých bílkovin zdědili od našich předků, kteří řešili problém přelidnění, jsem to chápal.</p>
<p>„Je pozdě,“ zkonstatoval jsem. „Nataša se už asi neobjeví.“</p>
<p>„Asi ne,“ souhlasila. „Nataša je pravou rukou svého otce. Je v obchodu dobrá a baví ji to. On na ni přenáší stále víc a víc práce. Podle mě už si bez ní neporadí, ale ještě o tom neví,“ pokrčila rameny.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že mě obchod moc nezajímal, to asi pro mě nebyla příznivá zpráva.</p>
<p>„A ty jsi nedostala pozvání na drink?“ změnil jsem téma.</p>
<p>Podívala se na mě, otevřela ústa k odpovědi, pak se zamyslela, spolkla sousto, které jí očividně vůbec nechutnalo.</p>
<p>„Dostala, ale ne od mně sympatických mužů,“ odpověděla nakonec.</p>
<p>Najednou na mě dolehla únava a napětí uplynulých dnů, bolela mě záda od stavby palebných věží a roznášení senzorů, možná taky od celodenního natřásání se v tanku. Potřeboval jsem se vyspat, odpočinout si, načerpat optimismus.</p>
<p>„Asi neměli svůj den, nebo jim to prostě dostatečně nemyslí. A propásli svou příležitost. Promiň jim to,“ usmál jsem se na ni, abych jí alespoň trochu zlepšil náladu.</p>
<p>„Prominu,“ usmála se. „Dobrou noc,“ rozloučila se.</p>
<p>Osobní hygienu jsem omezil na minimum, nasoukal se do spacáku, a než jsem ho stačil zapnout, rozbil noční klid zvuk mučeného železa, jekot rotujících zubů, výstřely a lidský řev.</p>
<p>Vyskočil jsem ze spacáku, sáhl po brokovnici, okolo se míhaly stíny, příliš rozměrné a rychlé na to, aby to byli lidé. Podvědomě jsem zkontroloval náplast s mikrofonem na krku a ušní pecku reproduktoru.</p>
<p>Boti nás napadli!</p>
<p>Proč nesvítí automatické reflektory?</p>
<p>Proč nepálí obranné věže?</p>
<p>Proč neječí detekční čidla?</p>
<p>„Poplach!“ zařval jsem.</p>
<p>Měsíc svítil vysoko, pás oblohy na východě byl světlejší, došlo mi, že jsem ve skutečnosti spal, a to dost dlouho.</p>
<p>„Aktivuj věže! Rigajeve!“ křičel jsem. „Nefungují!“</p>
<p>Pokud systém autonomního řízení palby z nějakého důvodu automaticky nenaskočil, bylo možno zapnout jej ručně nebo dálkově.</p>
<p>Zbytečným křikem, mohl jsem subvokalizovat, jsem na sebe upozornil, jeden ze stínů si mě všiml a vyrazil proti mně. Pozvedl jsem pušku, v poslední chvíli jsem si připomněl, že přepínač je nastavený na čtyřku. Sevřel jsem ji, jak nejpevněji jsem dokázal.</p>
<p>To mě nesmetl bot, pouze mnou otřásl zpětný ráz výstřelu. Stroj sporadicky osvětlený příručními baterkami vyděšených lidí stál tři kroky přede mnou, kymácel se ze strany na stranu, jeho systém rovnováhy očividně nebyl v pořádku. Většinu projektilů schytala hlava, matné světlo se v barvách duhy mnohočetně odráželo od rozbité optiky.</p>
<p>Někdo za mými zády se rozkřičel, bolestí nebo hrůzou, rozezněly se další výstřely, konečně krátkou dávkou zaštěkala první palebná věž.</p>
<p>Obrnil jsem se, zmáčkl spoušť podruhé, současně začaly nabíhat reflektory, které měly v případě poplachu osvítit tábořiště.</p>
<p>Dalším výstřelem jsem stroj změnil v šrot.</p>
<p>Otočil jsem se za křikem, velký, masivní a už na první pohled neohrabaný bot s hlavou připomínající kladivouna se sklonil k transportéru. Všechno přehlušil téměř ultrazvukový jekot rotujících hlav jeho specializovaných čelistí – otevíral transportér stejně snadno, jako by to byla obyčejná konzerva!</p>
<p>Vystřelil jsem, ještě jednou, fragmenty projektilů klouzající po jeho pancíři z něj vykřesávaly jiskry. Bot přestal demolovat transportér a otočil se ke mně, ještě jednou jsem vystřelil, jeden z výběžků jeho hlavové nástavby zmizel. Vrhl jsem se na zem a skryl se pod podvozek vozu, bot současně vyrazil jinam, jako bych ho nezajímal.</p>
<p>Další křik, víc výstřelů, konečně se probudila i druhá palebná věž.</p>
<p>Vykulil jsem se zpod transportéru na druhé straně, v blízkosti se nacházeli další boti, mnohem menší a rychlejší než otvírák na konzervy. Jeden právě vyskakoval z útrob vozidla, v kusadlech držel člověka, s minimálním zpožděním ho následoval další!</p>
<p>Vystřelil jsem, zasáhl stroj do zadní části, přiskočil jsem blíž a zásahem z bezprostřední blízkosti do oblasti mezi trupem a zadní končetinou vykousl velkou díru. Stroj se zapotácel a převalil na bok, člověk vyklouzl z jeho sevření.</p>
<p>Z několika míst jsem slyšel rozkazy formující soustředěnou obranu kolem jednotlivých vozidel, pak jsem zahlédl, jak se otřásl Natašin transportér. Jako by do něj narazilo něco velkého.</p>
<p>Vyrazil jsem tím směrem, málem se srazil s dalším mužem supícím pod tíhou velkorážného kulometu. Znovu se rozječela ultrazvuková pila, okolí ozářil gejzír jisker rozřezávaného pancíře. Tenhle musel používat jinou technologii než první. Primitivnější, ale také účinnou. Dorazil jsem k vozům Valerie, Nataši a Elizabeth, tady obranu nikdo neorganizoval, dva ze tří transportérů byly otevřené – rozřezané, velký bot se právě přesouval ke třetímu. Posádky nechával na pokoji, jeho úkol byl jasný – otvírák.</p>
<p>Vystřelil jsem na něj dvakrát za sebou, po druhém výstřelu mi zbraň málem vyskočila ze sevření a neubránil jsem se výkřiku bolesti. Měl jsem pocit, jako by mi kopanec pažbou zlomil rameno. Už jsem brokovnici nedokázal udržet tak pevně, jak bych měl.</p>
<p>Přepnul jsem se na velitelský okruh.</p>
<p>„Tady Sanders, jsem u transportérů Camuvieliho dcery, potřebuji posily. Dva transportéry jsou poškozené a právě se blíží boti, co jdou po lidech!“</p>
<p>To už jsem přestal mluvit a znovu střílel. Na tyhle menší měly mé výstřely větší účinek než na mastodonty. Pokud jsem se trefil. Každý výstřel bolel.</p>
<p>Trojice botů pod mou palbou ustoupila, věděl jsem ale, že se okamžitě pokusí najít snadnější přístupovou cestu. Jen minimalizovali poškození.</p>
<p>„Během minuty tam máte Cautského obrněnce,“ slyšel jsem v hlavě klidný hlas Knispela, přestože po ohlušující palbě a chaosu ke mně teď všechny zvuky doléhaly jen vzdáleně a v uších mě píchalo.</p>
<p>Skvělé, to by mohli stihnout. Pak jsem však zjistil, že z rozřezaného Natašina vozu vyskakuje bot střední velikosti a v čelistech drží lidské tělo. Možná dvě. Za ním další. A vedlejšího vozu také. Už byli uvnitř, když jsem dorazil!</p>
<p>Nemohl jsem střílet z dálky, mohl bych zasáhnout lidi. Musel jsem blíž.</p>
<p>To už jsem byl v pohybu, současně jsem nalevo od sebe zahlédl mihnutí. Trojice botů, které jsem odrazil, už byla mezi transportéry. Zastavil jsem se, rozkročil a zapřel pažbu do bolavého ramene. Věděl jsem, že to bude utrpení. Pekelné utrpení.</p>
<p>Prásk, prásk.</p>
<p>Netušil jsem, kolik mi ještě zbývá výstřelů.</p>
<p>Bot s lidskou kořistí, ke kterému jsem se původně snažil přiblížit, mě zaregistroval a otočil se ke mně. Lidské tělo ve strojových čelistech působilo bezvládně, stále jsem nedokázal určit, kdo to je.</p>
<p>Jít mu vstříc, když o mně věděl, bylo hloupé, šílené, nesmyslné. Přesto jsem to udělal. Pušku u ramene, jeden krok, druhý.</p>
<p>Bot si mě prohlížel, místo očí měl na hlavě rozsáhlé plochy vrhající různobarevné odlesky v závislosti nad tím, pod jakým úhlem na ně dopadlo světlo. Možná nějaké optické mřížky, strojová obdoba fasetových očí. Pak jsem objevil čtveřici dalších senzorů víc připomínajících oči.</p>
<p>Zaměřovače?</p>
<p>Přes hledí pušky jsem pozoroval, jak se pod temným povrchem čidel něco mění. Prohlížel si mě, hodnotil, zvažoval, zda stačím vystřelit, analyzoval, co se stane, až vystřelím.</p>
<p>Štěkot palebných věží, chaotické výstřely ručních zbraní, občasná krátká dávka rychlopalného kanónu, křik lidí.</p>
<p>Ještě krok, a budu tak blízko, že to risknu. Vystřelím a budu doufat, že nezasáhnu člověka.</p>
<p>Překvapivě pohodil hlavou, současně otevřel čelisti, pohyb vymrštil paralyzovaného muže přede mě, bot se bleskově otočil a zmizel ve tmě.</p>
<p>Udělal to tak záměrně, aby se chránil před mým případným výstřelem!</p>
<p>Ve směru, kde zmizeli rychlejší boti, jsem v odlescích světla rozeznával pohyb. Unášeli s sebou lidi, uvědomil jsem si znovu!</p>
<p>Rozhlédl jsem se, ale slíbený obrněný vůz nikde. Bez dalšího uvažování jsem vyrazil za nimi.</p>
<p>„Rigajeve!“ ohlásil jsem do interkomu. „Jdu jim po stopách, vlečou s sebou lidi. Nevím, zda mrtvé nebo živé.“</p>
<p>Než mi stačil odpovědět, už jsem běžel. Smysl jeho odpovědi zanikl v dlouhé dávce rychlopalného kanónu. Už po pár desítkách metrů jsem je ztratil z dohledu a ani jsem je neslyšel. Navíc už jsem byl ve tmě. Ve tmě… Sáhl jsem do kapsy pro brýle s noktovizorem. Fungovaly dobře, to už jsem vyzkoušel, ale netušil jsem, jak dlouho vydrží jejich miniaturní akumulátor. Zadíval jsem se směrem, kterým jsem tušil unikající boty, a okamžitě jsem je spatřil, pohybová teplota jejich energocentra byla o něco vyšší než teplota lidského těla.</p>
<p>Znovu jsem se dal do klusu. Střídavě jsem je sledoval, střídavě se díval pod nohy, abych nezakopl a nezřítil se ze svahu dolů. Boti utíkali a přitom pomalu nabírali nadmořskou výšku. Okolní svahy umožňovaly i prudší výstup, ale buď nebyli pro těžký terén dostatečně uzpůsobeni, nebo je tížila jejich kořist, nebo šetřili energií. K mému prospěchu. Přesto mě vlastní puls ohlušoval, přerývaně jsem lapal po dechu, ale dokázal jsem s nimi držet krok a trochu přitom přemýšlet.</p>
<p>Bylo jich šest. Tři, co unášeli lidi, a trojice, kterou jsem svou palbou zahnal na ústup.</p>
<p>Stoupání bylo najednou o poznání příkřejší, stehenní svaly jsem necítil, věděl jsem, že víc než pár dalších desítek metrů nevydržím, můj dech se změnil v nepřetržité chroptění.</p>
<p>Ale musel jsem. Musel, pokud jsem je chtěl zachránit.</p>
<p>Jak? Sám? Proč by ještě měli být živí?</p>
<p>Na další myšlenky mi nezbývala síla, soustředil jsem se, abych vydržel ještě další metry. Puška najednou byla nesnesitelně těžká, před očima se mi tmělo.</p>
<p>Najednou už jsem nestoupal, ale pokračoval po rovině – dosáhl jsem hřebenu, dole pod sebou jsem viděl sestupující boty. Zdánlivě naráz se rozednilo, vystoupal jsem ze stínu skalního masivu. Do svítání zbývala jen chvíle. Nadechnout se, vydechnout a pak ještě několikrát, aby srdce na kraji kolapsu mělo šanci se alespoň trochu vzpamatovat. Nepamatoval jsem si, kdy přestaly znít výstřely a další zvuky boje pode mnou.</p>
<p>A pak dolů, za boty. Sestupoval jsem sebevražednou rychlostí, abych pokud možno zkrátil jejich náskok. Klesání mi umožňovalo alespoň trochu nabrat sílu.</p>
<p>Někde uprostřed mého pádu do hlubokého údolí vyšlo slunce – to znamenalo, že boti dostanou do svých fotovoltaických článků větší přísun energie. Doufal jsem, že to nejsou hypermoderní stroje podobné dinobotům, to bych neměl šanci. V noci se mi však zdálo, že jsou to starší, mnohokrát opravované typy, také jejich pracovní teplota byla vyšší. Málem jsem zakopl, souboj o rovnováhu jsem vyhrál, vzápětí jsem ale uklouzl a svezl se po prudké kamenné plotně, v dalším okamžiku mi pod nohama začal podjíždět nestabilní štěrk.</p>
<p>Nic jsem si nezlomil ani nepodvrtl, prostě štěstí. Soustřeď se, soustřeď se na to podstatné, opakoval jsem si.</p>
<p>S utrpením jsem překonal povlovný falešný hřeben, údolí pokračovalo dál. Byli příliš daleko na to, abych je stále viděl. Jen občas mi je infravizor vytáhl ze zorného pole a potvrdil tak, že jsem stále na správné stopě. Kdyby zase začali šplhat vzhůru, měl bych je spolehlivě zaregistrovat. Drželi se nejschůdnější cesty, stejně jako by to udělali lidé, občas jsem objevil na kamenech stopy tmavé vazké tekutiny – zřejmě provozní kapaliny jednoho z botů. Pravděpodobně jsem ho zásahem poškodil. Nebo někdo jiný, na tom nezáleželo.</p>
<p>Několik kroků, pohled dopředu, zda náhodou nejsou v dohledu, krátká kontrola svahů nalevo i napravo. Další úsek soustředěný na každý krok, těžká puška střídavě v levé a pravé ruce. Stíny se postupně krátily, čím dál častěji jsem si olizoval slané, rozpraskané rty.</p>
<p>Nepiju, došlo mi. Bez jídla se dá běžet mnoho hodin, bez vody ne, výkonnost klesá s každým procentem dehydratace. U nejbližšího potoka jsem si klekl, ze zápěstního počítače vytáhl sondu a počkal povinných deset sekund. Voda byla čistá, aspoň to. S pohledem kontrolujícím bezprostřední okolí jsem se trochu napil, po dalších několika stech metrů znovu a potom ještě jednou. Víc vody najednou by můj žaludek asi neudržel, i tak mě voda začala v břiše tížit, musel jsem na chvíli zmírnit tempo. Na chvíli. Jen na chvíli. Jakmile jsem měl za to, že nezačnu zvracet, začal jsem zase tlačit na pilu. Puška byla tak proklatě těžká.</p>
<p>Infravizor v zorném poli zvýraznil jednu dvě oranžové skvrny, to se boti přehoupli přes mírný pahrbek. Stále jsem byl za nimi, stále jsem se jim držel na stopě.</p>
<p>Co budu ale dělat pak?</p>
<p>Nádech a výdech.</p>
<p>Až je dostihnu?</p>
<p>Stoupání mi zabránilo myslet, zůstal jen oheň v žilách, pálení v plicích.</p>
<p>Pokud je dostihnu?</p>
<p>Nevěděl jsem, ale ty lidi jsem nemohl nechat strojům napospas. Natašu jsem nemohl nechat strojům napospas.</p>
<p>Přehodil jsem si pušku do druhé ruky a pokračoval ve štvanici.</p>
<p>Jeden krok, za ním další a další. Pořád dokola.</p>
<p>Palouk lemovaný vyvrácenými stromy, pod nohama mi začvachtala podmáčená půda. Kovový lesk jsem zachytil ještě dříve, než infra zvýraznilo teplý objekt. Na protější straně čekal bot. Uprostřed člověkem nepoznamenané přírody už na letmý pohled vypadal jako něco naprosto cizorodého a nebezpečného.</p>
<p>Snažil se proti mně natočit čelem, ale zadní část trupu ho neposlouchala, jako by ji měl nefunkční – ochrnutou. Blížil jsem se k němu s puškou přitisknutou k rameni a prstem na spoušti. Poprvé jsem měl příležitost prohlédnout si jednoho z útočníků pořádně. Měl obvyklý skelet, kde byla plynulost pohybu podřízena jednoduchosti konstrukce, a nefungoval na principu superodolných polymetalických svalů jako dinoboti, ale na elektromagnetickém pružení doplněném primitivní hydraulikou. Ještě metr a půl, potřeboval jsem vědět víc.</p>
<p>V blízkosti mechanických kloubů jsem viděl pancéřované válce generátorů kolimovaného elektromagnetického pole budících pohybovou sílu. Hlavová nástavba měla charakteristický kladivounovitý vzhled s masivními podvěsnými čelistmi. Nevypadaly, že by byly určeny k ničení. Spíš k fixaci a transportu. Z levé i pravé části hlavy mě pozorovaly lesklé čočky optiky. Před sebou jsem měl značně neobvyklou konstrukci. Bot byl sestrojen z různě vyspělých technologií. Od standardního jednoduchého skeletu, přes pohybový systém, který bych až donedávna považoval za vrchol botích možností, až po primitivní konvenční optiku.</p>
<p>Už jsem spatřil příčinu jeho poškození – zmrzačení. Hlavní trupový nosník byl těsně před uzlem zadních kloubů poškozen výstřelem, k tomu byla ještě narušena integrita jednoho z elektromagnetických generátorů. Puklinu lemovaly poslední zbytky provozní kapaliny. Nechtěl jsem ho mít v zádech, bůhví na jak daleko dokázal se svými druhy komunikovat. Věřil jsem, že několika výstřely bych ho spolehlivě dorazil, ale potřeboval jsem šetřit každý náboj. A také jsem nechtěl střílet vícekrát, než bude bezpodmínečně nutné, rameno jsem měl jednu velkou temnou modřinu. Jeho přední končetiny byly potenciálně smrtícími zbraněmi, musel jsem si dávat pozor. Obešel jsem ho, on mě přitom sledoval, jak mu to montáž hlavové stavby dovolila. Předpokládal jsem, že mě stále nějakým způsobem registruje, mohl mít třistašedesátistupňové zorné pole. Konstrukce jeho předních končetin mu však neumožňovala na mě dosáhnout a zadní neovládal.</p>
<p>Stál jsem teď tak blízko, že jsem se mohl dotknout jeho páteřního nosníku. Kdyby byl některý z mých odhadů špatný, stačil mu jediný pohyb, a bude po mně. Nemělo cenu nad tím přemýšlet, soustředil jsem se na to podstatné. Stroj, který má být pohyblivý, nemůže být nikdy dokonale pancéřovaný, ne ze všech stran. Po chvíli hledání jsem našel potřebnou mezeru, vsunul jsem hlaveň do prostoru, který bych u člověka označil jako spodinu lebeční, palcem snížil sílu náboje na stupeň tři a stiskl spoušť.</p>
<p>V dalším okamžiku jsem zalitoval, že jsem nepoužil dvojku, zmučená paže mi zmrtvěla a puška mi málem upadla na zem. Naštěstí bot také zmrtvěl. Systémy přestaly pracovat, stroj vyřazený z provozu se sesul na zem. Exitus…</p>
<p>Ztratil jsem s ním zbytečně moc času, bez dalšího zdržování jsem vyrazil znovu po stopě. Teď už mi její sledování neulehčovaly skvrny od oleje, nebo co byla ta kapalina zač. Musel jsem se spolehnout na infra a skutečné stopy. A také na fakt, že boti stejně jako my, všude kde jen to bylo možné, využívali pozůstatků dávných cest. Usnadňovalo to postup, šetřilo energii.</p>
<p>Klusal jsem dál, kráčel jsem dál, potácel jsem se dál. Pokaždé, když už jsem propadal zoufalství z toho, že jsem dlouhé desítky minut nenašel žádnou stopu, se přede mnou objevila infra skvrna nebo otisk strojového chodidla v blátě.</p>
<p>Stíny už se opět prodlužovaly, den se chýlil ke konci. Znovu jsem se napil, ani jsem si nepamatoval pokolikáté. Tentokrát voda chutnala divně. To mi připomnělo, že jsem nedávno zvracel, vlastně jsem vyčerpáním zvracel vícekrát. A zapomněl kontrolovat, zda je voda stále nekontaminovaná. Ale pořád jsem byl v pohybu, na tom jediném záleželo. Uklouzla mi noha, spadl jsem do vody, při hloupé snaze udržet pušku nad vodou jsem si odřel tvář. Cyr mi přece říkal, že ta puška vydrží skoro všechno, každopádně mnohem víc než člověk, vybavil jsem si.</p>
<p>Vydrápal jsem se z vody, chlad mě osvěžil. Vzdáleně jsem si uvědomoval, že až zapadne slunce, bude mi zima. Možná mě zabije podchlazení. Místo dalších zbytečných úvah jsem se znovu dal do pohybu.</p>
<p>Opět jsem nabral tempo, šlo to hůř a hůř. Už mi ale nebylo špatně, už jsem se cítil lehce, nad věcí. Jsem tady, abych ji zachránil, abych je zachránil, musel jsem si připomenout. Nějak to přestávalo být důležité.</p>
<p>Vývrat, rozbitý terén, příjemných sto metrů zachovalé betonové silnice, prodírání se keři. Stín. Slunce zmizelo za hřebenem.</p>
<p>Najednou jsem se zastavil, strnul. Nevěděl jsem proč, až zpětně mi došlo, co mě zarazilo. Velký kokon ležící pod keřem, o kus dál menší. Kokony tvaru lidského těla. Zapraštění suchých větví za mnou, bez otáčení jsem se vrhl stranou, dopadl jsem na bok, těsně kolem mě se mihly ocelové nohy bota. Hlína odletovala všemi směry, jak brzdil a prudce se otáčel. Překulil jsem se, bez uvažování posunul přepínač o jedničku nahoru. Bot už mířil proti mně, z podhledu jeho hlava připomínala býka zkříženého s kladivounem. Stiskl jsem spoušť, podruhé, odvalil se, ocelová končetina mě těsně minula, stroj zastavil na místě, kde jsem původně ležel, a strnul, jen hlavu pomalu natáčel hned jedním a hned druhým směrem. Stačil pohled, a bylo jasné proč, oběma výstřely to schytal do senzorové oblasti, z optiky a dalších čidel zbyla zprohýbaná vrstva sklokeramické drti prošpikované ocelovými štěpinami. Několik projektilů prošlo dokonce skrz hluboko dovnitř. Určitě mu ale zbyly nějaké záložní způsoby, jak se zorientovat v okolí. Odhadoval jsem, že se teď jeho systém snaží vypořádat s poškozením. Počkal jsem, až začne znovu natáčet hlavu směrem ode mě, a pomalu se postavil. Byl to velký bot, výškou v kohoutku mi dosahoval po prsa. A měl toho za sebou hodně – prozrazovaly to opravy na jeho bocích, nezabroušené hrubé svary přední nohy. Dokončil pohyb, díval se teď směrem nejvíc ode mě. Opatrně pozvedl jednu nohu, jako by testoval systém udržování rovnováhy. Namířil jsem na nejslabší místo báze jeho hlavové nástavby a se sevřenými čelistmi stiskl spoušť.</p>
<p>Teď jsem měl čas si uvědomit, že to bude bolet.</p>
<p>A bolelo.</p>
<p>Přistihl jsem se, že sedím na zemi, brokovnice leží v trávě o kus dál, držím se za rameno a v uších mi ještě rezonuje můj vlastní bolestivý křik.</p>
<p>Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele.</p>
<p>Bot stál, hlavu natočenou stále ve stejném úhlu, jednu nohu pozvednutou v nedokončeném pohybu.</p>
<p>Podruhé už nevystřelím, nedokážu to. Měl jsem pocit, jako bych pod materiálem bundy měl místo ramene krvavou kaši z rozdrcených svalů a roztříštěného kloubu.</p>
<p>Bot zůstával ve stále stejné poloze. Možná už další výstřel nebude potřeba. V očích mě štípalo, byly to mé vlastní slzy. Opatrně jsem se postavil, uchopil brokovnici jako kyj a dvěma údery stroji podrazil levou zadní nohu. Bez opory přední se převalil na bok a zůstal tak ležet. Byl – minimálně vypnutý.</p>
<p>Odbelhal jsem se k bližšímu kokonu. Zblízka jsem viděl, že obal není zcela neproniknutelný, vznikl nejspíš výstřikem lepkavé látky, která se nalepila na tělo, poté ztuhla do podoby elastické pryže. Stačil dotek, abych poznal, že má snaha je marná. Tělo bylo studené, ztuhlé. Při dalším ohledání jsem rychle přišel na to, jak muž, byl to muž, umřel. Lepivá látka, která sloužila k jeho znehybnění, překryla i jeho obličej a on se udusil. Přesunul jsem se k druhému kokonu. Ten byl vytvořen mnohem lépe, pokrýval prakticky celé tělo – až na hlavu. Zatajil se mi dech. Byla to Nataša. Živá. Otevírala oči, jako by se právě probouzela z kómatu, nebo spíš chemického obluzení.</p>
<p>„…á – ili e ás,“ vyslovila, pak zavrtěla hlavou a zase oči zavřela.</p>
<p>Poklekl jsem k ní, vytáhl nůž a začal ji pomalu a opatrně vyprošťovat z pružného vězení. Pracoval jsem levou rukou, pravou jsem hýbal, jak nejméně to šlo.</p>
<p>„Zachránili jste nás,“ podařilo se jí ovládnout jazyk.</p>
<p>„Ano,“ přitakal jsem a soustředil se při tom na čepel a její tělo.</p>
<p>„Kde jsou ostatní?“ zeptala se.</p>
<p>Poslední řez, byla volná. Najednou jsem se cítil k smrti unavený, na rozpadnutí.</p>
<p>„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Vypadalo to, že zámotek jí nezpůsobil žádné další fyzické poškození, sledoval jsem, jak zkusmo hýbe rukama a nohama. Vlastně ani neomezil krevní oběh. Vypadalo to na vyzkoušenou a osvědčenou technologii unášení lidí – pokud se samozřejmě nevyskytla nějaká chybička, zalétl jsem pohledem k mrtvému muži. Poznal jsem v něm mechanika Natašina vozu. Střídal se s řidičem. Na rameni mrtvého se usadil malý pták a začal si čistit peří.</p>
<p>„Kde jsou ostatní?“ zeptala se znovu a přitom se posadila.</p>
<p>„Jsem tady sám. Jsou vzadu, jdou po naší stopě.“</p>
<p>Nebyl jsem si tím ale vůbec jistý.</p>
<p>Nataša se podívala na vyvráceného bota, pak dlouze na mě. Viděl jsem, jak hodnotí můj stav, má zranění, šrámy. „To není možné,“ vydechla a zavrtěla hlavou. Viděl jsem, jak velká část jejího optimismu mizí.</p>
<p>„Vyrazíme tedy na cestu zpět hned? Ať nám neujedou?“</p>
<p>Naklonila se a přitiskla se ke mně. Opatrně jsem jí položil ruku kolem ramen, přitom jsem pohledem zalétl k brokovnici. Ležela na můj vkus až příliš daleko.</p>
<p>Bot se nehýbal a ptáčka nic nerušilo. Snad jsem byl nervózní zbytečně.</p>
<p>„Ne, ještě se nevrátíme,“ slyšel jsem se říkat.</p>
<p>Díval jsem se přitom vpřed, do neznáma.</p>
<p>Cítil jsem, jak ke mně vzhlédla.</p>
<p>„Proč, proboha?“</p>
<p>„S tebou unesli ještě minimálně jednoho člověka, viděl jsem to. Nedopustím, aby stroje unášely lidi, nenechám ho, nebo je, napospas.“</p>
<p>Odtáhla se ode mě.</p>
<p>„To je šílenství, vypadáš na umření, sotva se držíš na nohou, umřeš!“</p>
<p>Lehce jsem se o ni opřel, abych se snadněji postavil. Jak se jednou dám do pohybu, bude to snazší. Doufal jsem v to, věřil jsem v to. Víra tvá tě uzdravila, říkalo se někde.</p>
<p>„Není to šílenství,“ řekl jsem, i když to nebyla pravda.</p>
<p>Zvedl jsem pušku a přesunul se k botovi, Nataša mě následovala. I po celodenním uvěznění v kokonu byla v lepším stavu než já.</p>
<p>„Tihle boti jsou schopni velmi rychlého a intenzivního pohybu, podívej na ty elektromagnetické generátory,“ ukazoval jsem jí. „Přesto jsem je dokázal sledovat.“</p>
<p>„Znamená to jen jedno – šetří energii, mají problém s akumulátory, s dobíjením. Podívej tady,“ ukázal jsem fotovoltaické pole na bocích bota. „Tahle plocha by měla být antracitově černá, pohlcující záření ve většině délky spektra. Vidíš, jak je poškrábaná, poškozená, na mnoha místech zešedlá? Současná účinnost je mnohem nižší než původní, navíc fotoplocha je mnohem menší, než je pro tak velký a výkonný stroj potřeba. Dochází jim šťáva.“</p>
<p>„A co když už utekli?“ zeptala se správně.</p>
<p>Znovu jsem se podíval směrem, kde jsem je tušil.</p>
<p>„Myslím, že ne, doufali, že mě tenhle zastaví, a někde čekají a dobíjejí baterky. Teď už ale asi vědí, že se to nepodařilo.“</p>
<p>Přikývla, jako by mi dala za pravdu.</p>
<p>„Půjčíš mi nůž? Podívám se, zda u sebe Erik neměl něco užitečného,“ ukázala na mrtvého.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Měl u sebe pistoli s plným zásobníkem a v kapse polámanou energetickou tyčinku. Rozdělili jsme se o ni napůl. Pistoli jsem dal Nataše, to mi připomnělo, že netuším, kolik mi zbývá nábojů. Na brokovnici nebyl žádný ukazatel, člověk musel buď počítat, nebo se podívat. Udělal jsem to druhé. Otevřel jsem pažbu, posuvný jezdec ukazoval, že mám střelné náplně tři výstřely síly tři, nebo jednu čtyřku. Projektil zbýval poslední.</p>
<p>První hodinu jsme postupovali údolím prakticky naslepo a já si víc a víc myslel, že Nataša měla pravdu, že zbylí boti jsou pryč i se svou kořistí. Pak jsem však kus před námi v infra zahlédl známý odlesk. Byli tam, jen pár set metrů daleko.</p>
<p>„Dohoníme je,“ podíval jsem se na Natašu povzbudivě.</p>
<p>Jen přikývla. Nevypadala nadšeně, spíš k smrti vyděšeně.</p>
<p>Zrychlil jsem, všechno mě bolelo, ale uvědomoval jsem si to tak nějak zdálky, jako by mě někdo nadopoval pořádnou dávkou něčeho hodně silného. Znovu jsem zahlédl známé infra skvrny.</p>
<p>„Jsou kousek před námi,“ oznámil jsem.</p>
<p>„Nechci tady zůstat, zůstat sama,“ skoro zašeptala.</p>
<p>Uchopil jsem ji za ruku, aby nezaostávala. Na chvíli, protože jsem si zanedlouho musel přendat pušku, byla prostě těžká.</p>
<p>Den končil a ustupoval soumraku, skupinu botů před námi jsem viděl stále častěji. Buď za to mohla snižující se teplota okolí a následně citlivější infra, nebo jsme se doopravdy blížili.</p>
<p>Najednou se setmělo, možná to nebylo tak najednou, jen mi prostě začal vynechávat smysl pro čas. Nohy se mi podlomily.</p>
<p>„Na chvíli si odpočineme, jen na chvíli. Pak hned budeme pokračovat,“ řekl jsem Nataše.</p>
<p>Svalil jsem se do suchého rezavého jehličí pod hustým smrkem. Lehla si vedle mě, vzduch chladl. Přitulili jsme se k sobě, rukama jsem ji objal, jak nejtěsněji to šlo.</p>
<p>„O takové chvíli jsem snil,“ řekl jsem, na hrudi přitom cítil šimrání jejího dechu.</p>
<p>V jiném světě, to už jsem neřekl.</p>
<p>„Tohle nejsou ty správné okolnosti,“ odpověděla.</p>
<p>V jejím hlase nebyla ani stopa pobavení, jen strach a obavy.</p>
<p>„Raději bych byla v posteli,“ dodala ještě a zabořila mi hlavu do ramene.</p>
<p>„Za chvíli půjdeme,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Jen co mě unesou nohy. Postel byl jen sen.</p>
<p>Tma pozdního soumraku nebo brzké noci zesvětlala, zřejmě se obloha vyjasnila, nebo vyšel měsíc. Nataša už stačila usnout a i ve spánku se ke mně tiskla. Bylo chladno, zima, téměř mrazivě. Pak jsem si uvědomil, že světla přibývá – svítalo.</p>
<p>Sakra.</p>
<p>„Vstáváme, usnuli jsme,“ vzbudil jsem Natašu. „Musíme doufat, že nepokračovali v cestě, že se nám neztratili.“</p>
<p>Podívala se na mě, chtěla něco říct, pak si to rozmyslela.</p>
<p>Pušku jsem použil jako hůl a podařilo se mi postavit. Každý pohyb bolel, tělo jsem ovládal jen tak nějak napůl. Doufal jsem, že se to zlepší, až se svaly zahřejí. Motory také běží lépe po zahřátí.</p>
<p>„V pořádku?“ obrátil jsem se zpět k ní.</p>
<p>V šeru brzkého svítání jsem její tvář vnímal jen jako světlejší ovál s linkou vlasů a skvrnami očí a úst. Zkontrolovala pistoli, natáhla závěr a zajistila ji s nábojem v komoře.</p>
<p>„Ty se nenecháš přemluvit, neustoupíš. Půjdeš dál.“</p>
<p>V poslední chvíli se otázka změnila v konstatování.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„Nemohu. Stroje by neměly zabíjet lidi. Ani unášet.“</p>
<p>Přistoupila ke mně, vytáhla se na špičky a políbila mě.</p>
<p>Okamžik jsem si ji prohlížel, potom jsem se otočil a vyrazil směrem, kde jsem doufal, že potkáme boty. Kde jsem je včera naposledy viděl. Možná ale mé usnutí znamenalo konec naděje unesených. Nemělo cenu o tom přemýšlet. Vstoupil jsem na pozůstatky staré silnice, beton středového pásu stále ještě vzdoroval erozi a posunům půdy. Mechanicky jsem aktivoval infra v brýlích, během noci se automaticky vypnulo. Kupodivu ještě stále fungovaly.</p>
<p>Po pěti minutách Nataša ukázala doprava.</p>
<p>„Tam se něco hýbe.“</p>
<p>Měla pravdu a infra to potvrdilo. Nastavil jsem čtyřku. Pokud poslední výstřel, tak pořádný. Nataša uchopila pistoli oběma rukama. Vypadala stále stejně bledá, jindy plné rty se jí změnily v úzké bezkrevné čáry.</p>
<p>Boti noc přečkali na ostrůvku uprostřed širokého, ale mělkého toku. Stačilo se rozhlédnout, abych věděl proč. Díky tvaru horského úbočí na východě sem dopadne světlo jako na jedno z prvních míst v okolí. Vstoupil jsem do vody, byla ledová, ale nesahala výš než po kolena. Čekali na nás, tři boti, dva s čelistmi upravenými pro transport lidí, jeden s bojovou nástavbou. Zjevně specializovaný na boj zblízka, nerozeznával jsem u něj žádnou hlavňovou zbraň. Ale to bylo v těchhle končinách obvyklé. Hledal jsem lidi, kokony nebo alespoň stopy po nich. Blížil jsem se, boti dál stáli, neměnili formaci. Za sebou jsem slyšel Natašu, doufal jsem, že má pistoli připravenou.</p>
<p>„Pokud budeš střílet, miř jim na hlavy, dvě tři střely do jednoho místa. Mají tam většinu senzorů a nějaké klíčové síťové spojení, jsou to staré konstrukce,“ radil jsem jí.</p>
<p>Zbláznil jsem se, musel jsem se zbláznit, protože jinak bych tady teď nestál sám s jedním nábojem proti pěti botům. Vlastně ne sám, s Natašou, ale na účinnost její pistole jsem se příliš spoléhat nemohl. Všechno, svůj život, její život, jsem vsadil na svůj odhad. Možná kdybychom se otočili a utekli?</p>
<p>Dalším krokem jsem se dostal z vody, současně jsem spatřil dva kokony, oba byly dokonale zhotovené, tváře lidi volné. Leželi obličeji směrem od nás, ale záplava zrzavých vlasů mě nenechala na pochybách – jedním z unesených byla Elizabeth.</p>
<p>Další krok. Mířil jsem na bota s úpravou pro transport lidské kořisti stojícího nejblíže kokonům. Jediný výstřel, zbláznil jsem se.</p>
<p>A kvůli mně tady zahyne i Nataša.</p>
<p>Beze mě by umřela stejně.</p>
<p>Zatlačil jsem tu myšlenku dolů, do hlubin, a palcem přesunul přepínač na pětku. Pokud jediný výstřel, tak ať je účinný. Jestli mi zlomí rameno, už na tom stejně nebude záležet. Otázkou bylo, kolik střeliviny zůstávalo k dispozici. Periferním viděním jsem registroval, že z botů mě pohybem hlavové nástavby sleduje jen jeden. Byli se šťávou na dně a šetřii energii, přesně jak jsem předpokládal. Vnímal jsem, jak upravují svou pozici v závislosti na tom, jak se blížím. Stačilo, aby se vrhli proti mně, aby mě srazili svou vahou na zem a pak na mě několikrát šlápli. Nebo mi prostě stříkli do obličeje proud lepivé látky určené k poutání lidí. Měl jsem pocit, že pod středem hlavy bota, na něhož jsem mířil, rozeznávám dlouhou úzkou trysku.</p>
<p>Už jsem byl dostatečně blízko, rozptyl projektilů by neměl ohrozit ležící lidi.</p>
<p>„Až vystřelím, zahaj palbu na toho druhého,“ přikázal jsem Nataše.</p>
<p>Prstem jsem se dotkl spouště.</p>
<p>Až vystřelím, budu pravděpodobně zmrzačený. Proč někdo vyrobí zbraň s parametry znemožňujícími využít ji lidmi? Totální konstrukční nesmysl.</p>
<p>Bot náhle pohnul hlavou, současně vydal ostrý klikavý zvuk, který zněl, jako by se mi snažil něco sdělit. Pak se pomalu otočil a zamířil pryč, jeden ho následoval, poslední zůstal na místě.</p>
<p>„Dej mi pistoli, vezmi si nůž a vysvoboď je,“ přikázal jsem Nataše. „Budu tě krýt.“</p>
<p>Dál jsem mířil do prostoru, kde se dva boti ztratili. Podle zvuku opravdu utíkali. Spíš se šourali pryč na maximálně úsporný energetický mód.</p>
<p>Svěsil jsem pušku, do dlaně mi vtiskla svou zbraň. Posunul jsem se o tři kroky, abych měl v zorném poli bota a případnou palbou neohrozil Natašu. Nejraději bych ho zničil, ale neměl jsem dost munice, síly ani palebné kapacity. Možná byl s energií na dně, možná mu zbývalo na poslední krátkou zuřivou akci, na poslední okamžik násilí. Nechtěl jsem narušit křehké status quo. Nemohl jsem vědět, jaký řídicí algoritmus má pro takovou kritickou situaci k dispozici.</p>
<p>Snažil jsem se nevšímat si Nataši lopotící se s nožem, místo toho jsem svou pozornost rozprostřel do prostoru, aby mě pokud možno nic nepřekvapilo. Ti dva se mohli vrátit. Bylo to těžké, neskutečně těžké.</p>
<p>„Jsou volní, oba v bezvědomí. Jako by nedávno dostali další dávku omamujícího prostředku. Ale jsou živí,“ slyšel jsem říkat Natašu.</p>
<p>Hlas se jí třásl. Asi vyčerpáním. Nebo strachem. Možná obojím.</p>
<p>„Odtáhni je na břeh, tak aby měli nohy ve vodě. Třeba je to probudí. Pokud to nezabere, zkus to jinak. Musíme odsud zmizet co nejrychleji.“</p>
<p>Už se rozednilo, ale údolí stále zůstávalo ve stínu. Věděl jsem, že botům se v závislosti na intenzitě světla dobíjí akumulátory exponenciálně. A vzhledem k jejich zastaralé konstrukci jsem předpokládal, že jim potrvá dlouho, než se dostanou do plně akceschopného stavu. To znamenalo, že máme ještě trochu času.</p>
<p>Slyšel jsem, jak se Nataša lopotí s těly. Když táhla muže, nepoznával jsem ho, ale nemohl jsem mu věnovat příliš pozornosti. Přesouval jsem se tak, abych stál mezi ní a botem a současně maximalizoval vzdálenost od něj. Doufal jsem, že dva boti se nevrátí, že jejich ústup nebyl jen léčka.</p>
<p>„Už jsou na břehu, Elizabeth i Johanson, oba mají nohy ve vodě. Co budeme dělat dál?“</p>
<p>Natašin hlas zněl zoufale, skoro vyděšeně. Chápal jsem ji, udělala, co bylo možné, a nezbývalo než čekat. Čekání je obvykle to nejtěžší.</p>
<p>„Čekat,“ odpověděl jsem. „Vezmi si zpět pistoli a buď ve střehu.“</p>
<p>Podal jsem jí zbraň.</p>
<p>Nevěděl jsem, kolik času uplynulo, ale bot se stále nehýbal. První sluneční paprsky byly už jen kousek od nás. Odhadoval jsem, že na tuhle akci vyrazili s maximálně nabitými akumulátory a mé pronásledování je donutilo využít všechny rezervy. Kolik času budeme mít, než získají plný sluneční příkon a jejich zdroje se opět probudí? I tak by to měly být desítky minut. Snad, doufal jsem. Sám jsem netušil, zda vydržím stát dalších pár minut. Nával adrenalinu pomíjel a zmocňovala se mě slabost. Teď to nesmím vzdát. Ne, když je úspěch tak blízko.</p>
<p>Ozvalo se zakašlání, mužské zakašlání.</p>
<p>Slyšel jsem Natašu, jak k Johansonovi promlouvá, zpočátku konejšivě, jako když člověk mluví k dítěti probouzejícímu se z noční můry. Potom věcně. Jako když se člověk snaží druhého uvést do noční můry.</p>
<p>Dál jsem se snažil soustředit na okolí. Na všechno a na nic. Ale možná jsem si to jen namlouval, možná jsem se jen propadal do snu, do kómatu, do deliria.</p>
<p>„Rozumím, je mi to jasné,“ probral mě z počínajícího nevědomí ochraptělý mužský hlas. Johanson, ať to byl kdokoliv.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>To se probrala Elizabeth.</p>
<p>Nataša to zvládla, probudila je.</p>
<p>„Musíme přes řeku, pryč odsud, co nejrychleji,“ řekl jsem a znělo to jako poslední přání umírajícího.</p>
<p>Probudilo mě praskání ohně, zvuky lidských hlasů a teplo v ústech. Někdo mě krmil horkým vývarem po malých lžičkách. Nataša.</p>
<p>Kolem nás byli další lidé, ale neměl jsem sílu na to, abych se rozhlédl, a vlastně mi bylo jedno, co jsou zač. Nejraději bych se na jídlo vykašlal, ale Nataša byla nesmlouvavá a nakonec jsem musel spolykat všechno a teprve potom mě nechala spát.</p>
<p>Ráno, protože najednou bylo ráno, mě probudila vůně kávy. Posadil jsem se. Byl jsem navlečen do lehkého spacího pytle s teploodrazivou fólií. Stejně mi v něm bylo zima. Nataša spala v podobném vedle mě. Pod ocelovým hrncem zavěšeným na trojnožce plápolal oheň. Valerie právě do vody sypala kávu a muž, kterého jsem neznal jménem, opatrně přikládal. Patřil k lidem jejího otce. Natolik jsem se už ve vztazích v konvoji orientoval. Po obvodu pomyslného kruhu kolem ohniště leželi další spáči. Vytáhnout ruku ze spacáku a podívat se na hodinky se mi zdálo ještě stále příliš namáhavé. Nepotřeboval jsem znát čas až tak přesně. Slunce zatím zůstávalo skryto za hřebenem, ve stínu se držel chlad. Hodně brzké ráno. Vnímal jsem slabé teplo šířící se od ohně. Okamžik jsem váhal, zda se posadit, nebo ne. Ale pokud jsem chtěl kávu, nic jiného mi nezbývalo.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravila mě Valerie. „Chceš pomoct?“</p>
<p>Co tady vlastně dělala? Pamatoval jsem si, že jsem ji potkal v táboře, byla v pořádku.</p>
<p>Teď vypadala unaveně a trochu smutně, ale jinak v pořádku. Muž ke mně vzhlédl, pak se dál věnoval přikrmování ohně.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. Jedno krmení, tedy to, které jsem si pamatoval, stačilo. Doufal jsem, že se posadím sám. Podařilo se to, ale na konci boje s vyčerpanými bolavými svaly a otlučenými klouby mi na čele perlil studený pot. Chůze ještě nebudu schopen, to mi bylo jasné.</p>
<p>„Mohla jsem ti pomoct,“ řekla s nádechem jemné výčitky. „Jsi bledý.“</p>
<p>„Kvůli kávě udělám všechno,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Šli jste po naší stopě?“ obrátil jsem se na muže, abych změnil téma. „Že jste nás našli tak brzy.“</p>
<p>Valerie zamíchala vroucí kávu, naplnila velký plecháč a podala mi ho. Opatrně jsem hrnek uchopil a položil před sebe. To bylo na hranici mých schopností. Málem jsem ho pustil.</p>
<p>Věnovala mi zkoumavý pohled, ale nijak mou slabost nekomentovala.</p>
<p>„Byli jste na cestě dva dny, než jsme zachytili signál z Pnesbokovy vysílačky,“ muž naznačil pohled k jednomu ze spáčů.</p>
<p>„Pnesbok Johanson je muž, kterého jsi zachránil,“ vysvětlila Valerie.</p>
<p>„Ztratili jsme stopu a zamířili do jiného údolí. Jen díky štěstí jsme signál zachytili,“ pokračoval muž. „Nevěřil jsem, že vás najdem. A živé. To ona přesvědčila ostatní, že se máme pokusit vás najít,“ kývl směrem k Valerii.</p>
<p>Nataša za mými zády se pohnula, cítil jsem, jak se ke mně přitiskla.</p>
<p>Působilo to tak přirozeně, jako by to nedělala poprvé. Nepamatoval jsem si to, stejně jako jsem si nepamatoval dva dny cesty.</p>
<p>„A boti už se neobjevili.“</p>
<p>„Ne,“ potvrdil mi.</p>
<p>„Jmenuji se Matyáš Sanders,“ představil jsem se mu.</p>
<p>„Já vím, tvé jméno zná každý. Hanz Wusbi,“ naznačil úklonu hlavou.</p>
<p>„Jste jediná pátrací skupina?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil. „Všichni protestovali, že vzhledem k okolnostem je zbytečným rizikem a ztrátou času po vás pátrat. Ale vzhledem k Val, která si postavila hlavu, a vzhledem k tomu, že se ztratila i Camuvieliho dcera, nás za vámi poslali. Stejně bychom vás ale nenašli. Nebýt toho, že jste se začali vracet.“</p>
<p>Nepamatoval jsem si, že jsme se začali vracet, ale když to říkal, byla to asi pravda.</p>
<p>„Ach, káva,“ promluvila Nataša stále ještě ukrytá v hloubi spacáku. „Je nějaká k dispozici, nebo mám počkat na další várku?“</p>
<p>„Klidně můžeš vylézt,“ povzbudil jsem ji a napil se.</p>
<p>Soustředil jsem se a díky tomu se mi ruce třásly jen málo. V pravém rameni mi pulsovala bolest, ale tak nějak vzdáleně, téměř neobtěžovala. Odhadoval jsem, že jsem až po uši nadopovaný tišícími látkami.</p>
<p>„Pokud ti to nebude moc dlouho trvat, podělím se.“</p>
<p>Začali se budit další spáči, bylo jasné, že na ranní šálek, nebo spíš hrnek, se bude stát pořadník.</p>
<p>Nataša poslechla, a než si ode mě vzala hrnek, prohlížela si mě, jako by nevěděla, co má přesně očekávat.</p>
<p>„Vypadáš mnohem lépe,“ zkonstatovala se spokojeným úsměvem a věnovala mi lehký polibek.</p>
<p>Jediný, koho to překvapilo, jsem byl já.</p>
<p>„Pokud teď vypadám lépe,“ řekl jsem, „jak jsem vypadal předtím?“</p>
<p>Nataša s Valerií se na sebe podívaly.</p>
<p>„Mrtvý,“ dokončil za ně Wusbi. „Nevěřil jsem, že se z toho vykřesáš, ale moc rád jsem se spletl. Tvůj kámoš, Rigajev, mi dal lékárničku, většinu z ní jsem na tebe použil. To, cos dokázal…“ místo odpovědi zavrtěl hlavou.</p>
<p>Mé obavy z návratu byly zbytečné. Už včera se Wusbiho lidem podařilo navázat spojení s konvojem a hned ráno pro nás vyrazil transportér. Dalšího dne odpoledne jsme byli zpět v hlavním táboře. Wusbiho lidé vítali jako hrdinu a já byl rád, že mám klid. Od nekonečného vyptávání a bratření mě zachránila prohlídka u lékaře a potom Knispelův rozkaz, abych se u něj objevil, jakmile to bude možné. Nataša s Valerií a Elizabeth se ocitly v zajetí svých lidí, rozloučil jsem se s nimi jen mávnutím.</p>
<p>Než se mnou hlavní lékař skončil, dorazil Cyr. Byl jsem rád, moc energie ve mně nezbývalo. Přestože hlavní ovace sklidil Wusbi, venku čekala spousta lidí, kteří mě chtěli pozvat na drink, nebo si jen tak se mnou popovídat. Cyr mě skrze ně protlačil stejně snadno, jako kapka vody propadne sítem. Brokovnici jsem si nesl sám, vlastně ji používal jako neohrabanou berli. Abych ji nastavil na potřebnou délku, už včera jsem ji prodloužil kusem ořezané větve přidrátované k hlavni. Cyr si mou pohybovou pomůcku skepticky prohlédl, ale neřekl nic.</p>
<p>„Říkal jsi, že vydrží všechno,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Dál mlčel.</p>
<p>„Vlastně jsem ji několikrát použil jako kyj.“</p>
<p>Dál mlčel, pak s uspokojením přikývl.</p>
<p>„Říkal jsem, že vydrží všechno.“</p>
<p>Za dobu, co jsem ho znal, se tohle nejvíc podobalo vtipu.</p>
<p>U tanku stál stan, větší než kdykoliv předtím, až zblízka jsem spatřil, že je složený ze všech našich přístřešků. Uvnitř poskytoval překvapivý prostor a pohodlí, kraloval mu stůl, ke kterému jsme se všichni vešli. Skládací židličky byly vypůjčené z jídelny. Čekali na mě všichni, dokonce i kapitán. Ten ale neseděl, stál.</p>
<p>Marlon si spokojeně hověl s nohama na stole, a když mě spatřil, protáhl mu jeho velkou pusu široký úsměv. Vypadalo to, že mě opravdu vidí rád.</p>
<p>„Tebe už jsme tady fakt nečekali,“ řekl místo pozdravu.</p>
<p>Rigajev pobaveně nadzdvihl obočí, Katzinski seděl mlčky jako obvykle, ale vypadal spokojeně, svou věčnou kšiltovku měl posazenou tak, aby mu nestínila ve výhledu.</p>
<p>„Musíte být unavený, pane Sandersi,“ promluvil kapitán, „vlastně vypadáte zralý pro nemocniční lůžko. Které nemáme.“</p>
<p>To mě měl vidět včera, napadlo mě, ale nic jsem neřekl. Každopádně se mi dostalo další anekdoty. Naše posádka se skládala ze spousty vtipálků.</p>
<p>„Ale přesto požaduji vaše hlášení. Pokud možno velmi zevrubné. Je to důležité pro volbu naší další taktiky,“ vrátil se kapitán do role, v níž jsem ho znal.</p>
<p>Posadil jsem se, brokovnici nebo pušku, pořád jsem váhal, jak zbraň vlastně nazývat, jsem položil na stůl. Hlaveň náhodou ukázala na Marlona. Téměř vyskočil a otočil ji stranou.</p>
<p>„Je zajištěná, bez munice,“ prozradil jsem mu.</p>
<p>„To říkají všichni,“ zavrčel vztekle.</p>
<p>Cyr zahlédl na pušce něco, co ho zaujalo. Postavil se, prohlédl si dávkovač střelby a pak se na mě nevěřícně podíval.</p>
<p>„Je to na pětce, tohle nastavení jsi ke střelbě nepoužil, že?“</p>
<p>„Ne,“ potvrdil jsem mu. „Jen čtyřku.“</p>
<p>„Jen,“ zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Proto jsem předávkovaný kortikosteroidy a dalším svinstvem na zintenzivnění hojení, které mi zvýší pravděpodobnost, že umřu na rakovinu, o padesát procent. Kvůli střelbě s nastavením čtyři.“</p>
<p>„Čtyřka nebo pětka, o jednu víc nebo méně,“ pokrčil rameny Marlon.</p>
<p>„Stupnice je logaritmická,“ konstatoval suše Cyr a potvrdil tak mou vlastní domněnku.</p>
<p>To znamenalo, že při nastavení čtyři měl náboj energii ekvivalentní střele z velkorážného kulometu. Při nastavení pětadvacetimilimetrového rychlopalného kanónu. Při nastavení šest…, byly to jednoduché počty, už pětka by mě spolehlivě zmrzačila, pokud by mě nezabila.</p>
<p>„Prosím vaši zprávu, pane Sandersi,“ přerušil naše kočkování Knispel.</p>
<p>Posadil jsem se a začal popisovat události, jak jsem si je pamatoval. Všichni soustředěně poslouchali, jen občas mě přerušili otázkou na další podrobnosti. Kupodivu se hodně ptal jindy mlčenlivý Katzinski. Zajímalo je, v jaké formaci se boti pohybovali, zda se mi nezdálo, že se mě snaží odlákat co nejdál, jakou teplotu podle infravizoru měli, kde křižovali vodu, prostě všechno možné. Na většinu otázek jsem jim stejně nedokázal odpovědět, ale je zajímaly i mé odhady.</p>
<p>„A pak si už nepamatuji nic. Až do chvíle, kdy nás našla záchranná skupina.“</p>
<p>„Kdy jste vy narazili na záchrannou skupinu,“ opravil mě Cyr.</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Venku se slunce chýlilo k západu a začínalo mizet za hřebenem. Jako pokaždé, jeho záře rychle měnila barvy. Od žluté po červenou. Možná za to mohl okem neviditelný opar obklopující vrcholky hor. Všichni jsme se podívali na kapitána, zda je spokojen, zda je mé hlášení u konce.</p>
<p>„Tedy, pane Sandersi,“ chopil se Knispel trochu překvapivě znovu slova, „vy si tedy nemyslíte, že boti, které jste pronásledoval, patřili ke stejnému druhu jako dinoboti.“</p>
<p>„Ne,“ potvrdil jsem znovu. „Dinoboti byli jiná třída, ještě vyšší. Ale i tihle patřili k těm nejvýkonnějším a nejnebezpečnějším typům botů, které jsem kdy viděl. Měli toho hodně za sebou a byli opravovaní způsobem, že bych to ve své dílně dokázal lépe. Ale byli chytří, hodně chytří. Nejlépe zorganizovaná smečka, jakou jsem kdy potkal, nebo o které jsem kdy slyšel. Sám jsem ale do té doby měl zkušenost jen se třemi kooperujícími mechanoidy,“ přiznal jsem.</p>
<p>Muži okolo toho o botech věděli mnohem víc než já, přesto poslouchali.</p>
<p>„Měli velitele, hierarchii, byli schopni obětovat se jeden kvůli ostatním,“ snažil jsem se přetavit své vzpomínky do slov.</p>
<p>Bolestivé vzpomínky, navíc jsem se v nich sám sobě jevil jako blázen. Měl jsem jen mizivou šanci svou akci přežít.</p>
<p>„Můžete to zopakovat?“ požádal mě kapitán.</p>
<p>Přestože jeho hlas zněl stejně odtažitě jako jindy, vypadal zaujatě.</p>
<p>Poslechl jsem ho, zopakoval své tvrzení a dokumentoval ho detaily.</p>
<p>„Jejich konání bylo podřízeno hlavnímu úkolu – získat živé zajatce. A pokud to nešlo, minimalizovat ztráty,“ uzavřel jsem.</p>
<p>Dosud jsem neměl čas utřídit si vlastní myšlenky a jejich vyptávání mi v tom pomohlo.</p>
<p>„Děkuji,“ ukončil mé hlášení Knispel.</p>
<p>„Vás, pane Katzinski, ještě budu nějakou dobu potřebovat,“ s těmi slovy nás i s prvním střelcem opustil.</p>
<p>Marlon odněkud vyčaroval na stůl tři láhve čiré pálenky. Jen jiný lom světla znalému oku prozrazoval, že to není voda.</p>
<p>Uvolnil jsem se, měl jsem veškerého vyptávání a mluvení dost. Každý položil na stůl svůj hrnek, Cyr mi udělal laskavost a přidal k nim i můj. Se zakloněnou hlavou a přivřenýma očima jsem poslouchal klokotání alkoholu v hrdle láhve. Plátěný strop stanu se zformoval do obrazu Natašiny tváře.</p>
<p>„Sandersi, na tvé zdraví,“ vytrhl mě z klímání přípitek.</p>
<p>Probral jsem se, uchopil hrnek, naznačil ťuknutí s ostatními a pořádně se napil. Jindy bych se asi udusil, ale teď mi silná čirá pálenka nevadila, právě naopak.</p>
<p>„Bože, je to dobré,“ ocenil jsem a užíval si, jak tekutina hřeje cestou do vnitřností.</p>
<p>„Je,“ potvrdil Marlon.</p>
<p>„Proč Knispel odvelel Katzinského?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Katzinski se upíjí k smrti pokaždé, když vidí množství alkoholu, které za to stojí. Jedna dvě láhve pro pět lidí ho až tak neberou.“</p>
<p>Viděl jsem jen jednu.</p>
<p>„Ale dnes je speciální večer, dnes si to zasloužíme,“ doplnil Marlon a postavil na stůl další dvě.</p>
<p>Seděli jsme mlčky, každý utopený ve vlastních myšlenkách. Látka stanu nám poskytovala iluzi falešného soukromí a ještě falešnějšího bezpečí. Snažil jsem se v myšlenkách nevracet k právě uplynulým dnům. Vzpomínky ještě byly příliš živé a bolely. Moc to nešlo, ale alkohol pomáhal.</p>
<p>„Stejně nechápu, jak je možné, že se boti dostali tak snadno přes naši hlídkovou a obrannou linii, neměli žádné pořádné maskování, byli vidět i na obyčejném infra,“ nadhodil jsem technickou záležitost.</p>
<p>Rigajev se podíval na Marlona s Cyrem.</p>
<p>Velký muž pokrčil rameny.</p>
<p>„Camuvieliho rozkazy jsou mi ukradený, poslouchám jen kapitána.“</p>
<p>Rigajev se napil a chvíli si doušek vychutnával.</p>
<p>„Je to tajná informace,“ začal. „Dostali se do tábora snadno, protože někdo deaktivoval senzory i automatické nastavení palebných věží,“ řekl tak potichu, že mi chvíli trvalo, než jsem smyslu slov porozuměl.</p>
<p>„Deaktivované? Porucha?“ nechápal jsem.</p>
<p>„Žádná porucha, někdo prostě všechno jednoduše vypnul,“ řekl to naplno Cyr. „Přišli jsme na to až ráno.“</p>
<p>„Kódy známe jen my,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Za dvě hodiny je prolomím, není to nijak zvlášť chráněný systém,“ ozval se Rigajev. „Možná rychleji.“</p>
<p>„Ti boti mi nepřipadali schopní něčeho takového,“ nesouhlasil jsem. „Vlastně mi připadali dost specializovaní.“</p>
<p>„Nemluvíme o botech.“</p>
<p>Marlon postavil rázně svůj hrnek na stolek, až to třesklo. „Mluvíme o lidech. Někdo z nás, z nich,“ naznačil posunkem prostor vně stanu, „prostě všechno vypnul.“</p>
<p>„A proč by to dělal?“ nechápal jsem.</p>
<p>Ta představa mi přišla naprosto neuvěřitelná.</p>
<p>„Aby usnadnil a umožnil přepadení konvoje,“ odpověděl suše Rigajev.</p>
<p>„Proč?“ přidal jsem další otázku.</p>
<p>Žádnou odpověď jsem nedostal.</p>
<p>„Zjistil to Cyr při kontrole a Camuvieli požádal kapitána, abychom tuhle informaci nerozšiřovali,“ pokračoval Rigajev. „Řekl jsi, že ti boti byli specializovaní. Na co konkrétně?“</p>
<p>„Nebyli schopni samostatné existence,“ začal jsem si nahlas uspořádávat vlastní myšlenky. „Potřebovali zdroj energie, jejich vlastní schopnost dobíjení byla vzhledem ke konstrukci příliš nízká. Byli zkonstruovaní k transportu břemen na značnou vzdálenost. Kdybych je nepronásledoval, pohybovali by se úsporněji a jejich akční rádius by byl větší.“</p>
<p>V hrncích zaklokotala další štědrá dávka pálenky.</p>
<p>„Byli hardwarově uzpůsobeni, alespoň někteří z nich, aby dokázali zajmout živého člověka a bez úhony na zdraví ho transportovat – někam. Technika spoutání nějakou polymerizující látkou, sedativa udržující lidi ve spánku. To nejsou standardní schopnosti botů, jací byli konstruováni pro válku,“ uvažoval jsem.</p>
<p>„Možná ano, Velká válka skončila před stovkami let, nevíme o ní zdaleka všechno,“ oponoval Marlon.</p>
<p>To měl pravdu.</p>
<p>„A proč by boti unášeli lidi?“</p>
<p>„Výslech zajatců?“ nadhodil Cyr.</p>
<p>„Proč by lidé napomáhali útoku botů?“ odpověděl jsem Rigajevovi otázkou.</p>
<p>Měli jsme příliš málo informací a točili jsme se v kruhu, nedávalo to smysl.</p>
<p>„Dinoboti po nás šli natvrdo, zabíjeli,“ připomněl Cyr první útok.</p>
<p>„Jiná konstrukce, jiná strategie, jiný cíl,“ zhodnotil Rigajev.</p>
<p>„Jiná strategie?“ zareagoval jsem. „Podle tebe slouží nějakému vyššímu, nadřazenému cíli?“</p>
<p>Opět jeho představa umělých inteligencí chystajících se na nový útok proti lidem.</p>
<p>„To je přece zjevné,“ odbyl mě Rigajev. „Sám jsi tak chování skupiny botů popsal. Dinoboti byli organizovaní, tihle únosci také, a řekl bych, že ještě podstatně lépe.“</p>
<p>To byla pravda.</p>
<p>„Může to být pozůstatek původního programování, který s časem zdegradoval v něco jiného,“ navrhl jsem.</p>
<p>Rigajev se nenamáhal s odpovědí.</p>
<p>„Jdu spát,“ rozloučil jsem se.</p>
<p>Dalšího dne jsme zůstali na místě, protože jeden z vozů měl technické potíže a bylo třeba opravit převodovou skříň. To byla práce, se kterou si Camuvieliho technici věděli rady, navíc těžká práce, na kterou jsem se zatím necítil. Kapitán Rigajeva s ostatními zasypal celou řadou rozkazů, všechny se týkaly maximální bojové připravenosti a co nejlepší citlivosti našich přístrojů. Chtěl, abychom byli schopni spolupracovat se systémy ostatních vozů, ale současně abychom se v případě nutnosti mohli spolehnout i jen sami na sebe. A abychom dokázali filtrovat data, která jim přepouštíme.</p>
<p>Já měl volno, ale stejně jsem se dal do diagnostiky a drobných oprav. Správný mechanik nemá nikdy hotovo. Našel jsem si tempo, které mi má kondice dovolovala, a práce mi šla od ruky, odváděla mě od myšlenek, kterými jsem se příliš zaobírat nechtěl. Před obědem se za mnou zastavil Herbert.</p>
<p>Chvíli mě pozoroval, jak revitalizuji články akumulátoru a pak je projíždím diagnostikou.</p>
<p>„Bych si myslel, že hrdina jako ty se už podobnýma věcma zabývat nebude,“ zhodnotil.</p>
<p>Nechal jsem jeho vtipkování bez povšimnutí.</p>
<p>„Jsem mechanik,“ upozornil jsem ho, „je to moje práce. A každý kilowatt, každá kilowatthodina navíc, může znamenat rozdíl mezi tím, zda útok odrazíme, nebo ne.“</p>
<p>„Beru na vědomí a vzdávám se,“ zvedl ruce v přehnaném gestu. „Máš pravdu a já jsem zatraceně rád, že bereš mou bezpečnost tak zodpovědně.“</p>
<p>Herbert možná byl rozmazlený hejsek, který si se životem nedělal příliš mnoho těžkostí, ale nebyla s ním nuda.</p>
<p>„Proměř to,“ vrazil jsem mu článek, který z diagnostiky vyšel jako dobrý, ale nezdálo se mi, jak dlouho jeho proměřování trvalo. „A diktuj mi hodnoty, budu je zapisovat a rovnou to i spočítám.“</p>
<p>Bez řečí poslechl, deset minut jsme pracovali.</p>
<p>„Je na hranici tolerance, prošel. Ale vsadím se, že při zátěži ztratí kapacitu skokem,“ zhodnotil jsem, přesunul ho do boxu použitých součástek a z rezervy vytáhl nový. Měli jsme ještě pět dalších.</p>
<p>„Vlastně jsem nepřišel proto, abych ti pomáhal,“ prozradil mi, zatímco zručně zbavoval konzervačního nátěru nový článek. Já čistil slot, kam jsem se ho chystal zasunout.</p>
<p>„Překvapuješ mě.“</p>
<p>Herbert se zazubil.</p>
<p>„Smysl pro humor u tebe? Nějak se vylepšuješ, nebezpečí na tebe má dobrý vliv.“</p>
<p>Trochu mě tím zarazil, nepovažoval jsem se za suchara, ale jiní to možná viděli jinak.</p>
<p>„Nataša pořádá večírek, pouze pro zvané.“</p>
<p>„Netoužím vybavovat se večer s Cautským ani nikým dalším z vedení konvoje,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>Po výměně článku se charakteristika akumulátoru zlepšila. Možná za to mohlo i vyčištění slotu, asi bych to měl provést u všech.</p>
<p>„Říkám Nataša. Večírek pouze pro zvané. Poprosila mě, abych ti to vyřídil a pozval tě.“</p>
<p>Přestal jsem pracovat a pozorně si ho prohlédl, zda to myslí vážně, nebo si ze mě utahuje.</p>
<p>„Celý den řeší něco s tátou, pověřila mě organizací.“</p>
<p>„Jsem mechanik, žoldnéř,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>„To s tím přece nemá co dělat,“ pokrčil rameny. „Zve tě Nataša. Tebe, mechanika a žoldnéře. Já měl pocit, že se o ni zajímáš.“</p>
<p>Pokusil se o nevinný výraz, ale moc mu to nešlo.</p>
<p>„A myslím, že pro zabijáka botů nebude problém zařídit si večer volno.“</p>
<p>„Zabijáka botů?“ nechápal jsem.</p>
<p>„Jo, kamaráde, tohle je teď tvé nové jméno,“ ušklíbl se. „Už tě vidím jako hlavní postavu v dramatu na hlavní scéně Ambrezavile.</p>
<p>„Děkuji,“ odpověděl jsem ironicky.</p>
<p>„Takže, vzkaz jsem vyřídil a ty přijdeš,“ zhodnotil naši konverzaci.</p>
<p>„Ty se Nataši vyloženě bojíš,“ obvinil jsem ho.</p>
<p>„Já mohu, nejsem zabiják botů,“ odbyl mě. „Navíc je to má sestřenka, takže se to nepočítá.“</p>
<p>Dal jsem se do práce, Herbert kupodivu neodešel a dál mi pomáhal.</p>
<p>„Proč se boti snažili unést lidi?“ zeptal jsem se, vlastně spíš jsem nahlas vyslovil, co se mi honilo hlavou, když jsem do posledního vyčištěného slotu akumulátoru usadil poslední článek.</p>
<p>„Protože lidi k něčemu potřebují,“ odpověděl překvapivě.</p>
<p>„K čemu?“</p>
<p>Pokrčil rameny.</p>
<p>„Netuším, ale potřebují je hodně. Pamatuješ na tu opuštěnou vesnici?“</p>
<p>Přikývl jsem a čekal, kam to povede.</p>
<p>„Myslím si, že si pro ně přišli boti, že je všechny unesli boti.“</p>
<p>Jedna věc byl koordinovaný útok botí jednotky na ozbrojený konvoj. Tady jsem stále viděl spojitost s válkou, s původním botím programováním. Druhá likvidace, nebo spíš zajetí obyvatel celé vesnice.</p>
<p>„Kdyby je napadli jiní lidé nebo boti, našli bychom následky boje. Kdyby vymřeli na nějakou nemoc, našli bychom těla. Kdyby se přestěhovali, nenechali by tam všechen svůj majetek,“ rozkrýval Herbert své myšlenky.</p>
<p>„Třeba je přepadli jiní lidé. Nestačili se bránit a všechny je zajali.“</p>
<p>Tahle myšlenka mi připadala stravitelnější, snáze akceptovatelná než představa strojů organizovaně útočících na jednu vesnici. Útočících tak, aby zajali obyvatele. Ne proto, aby je zabili.</p>
<p>„Lidští útočníci by si všechno užitečné vzali s sebou. A nenechali by hospodářská zvířata zavřená v chlévech.“</p>
<p>Měl pravdu. Útok botů byl možné vysvětlení.</p>
<p>„Doufám, že večer tyhle věci řešit nebudeme,“ skončil jsem náš hovor.</p>
<p>Byl jsem zvědavý, jak si akumulátor po mé mnohahodinové práci povede, bylo třeba ho vyzkoušet.</p>
<p>„Uvidíme,“ zasmál se Herbert.</p>
<p>Počkal, až akumulátor nahodím, všechny ukazatele byly hluboko v zelené. Lepší, než jsem čekal.</p>
<p>Spokojeně pokývl, mávl mi na pozdrav a odešel.</p>
<p>Večírek byl v plném proudu a mně se konečně podařilo ukojit všeobecnou zvědavost a přestal jsem být centrem pozornosti malých, rychle se vytvářejících skupinek. Přesunul jsem se blíž k transportérům, dva zaparkované kolmo k sobě tvořily jednu hranici zastřešeného prostoru, nacházel se u nich bar a švédský stůl s plátky vakuované uzeniny, pár sušenkami, oříšky a jednoduchými sendviči. I to bylo víc, než jsem čekal. Herbert se postavil za bar, který byl původně zamýšlen jako samoobslužný. Kromě Nataši, Valerie a Elizabeth byli hosty muži namíchaní ze všech posádek a týmů. Ti sympatičtější a pohlednější, alespoň pokud jsem mohl soudit. Cautski chyběl, i když jsem poznal jednoho z jeho zástupců. Pozvána byla samozřejmě i Krist. Ta patřila k Dehebovým lidem, jedna z mála žen v konvoji a asi nejpopulárnější.</p>
<p>Pozoroval jsem, jak se baví s Valerií. Všechny čtyři přítomné ženy vyměnily svůj standardní praktický oděv za svátečnější, sukně, šaty, halenky s výstřihy. Krist odněkud dokonce vyčarovala lodičky na vysokém podpatku. Nataša zvolila tmavěmodré šaty s odhalenými rameny, přes která teď měla přehozený krátký, kožešinou podšitý kabátek s bohatým límcem. Hodil se jí, protože už se začínalo šeřit a se šerem přicházel chlad. Johanson, také jeden z pozvaných, vyklopil kryt přístrojového panelu v zádi vozu a zapnul čtveřici instalovaných reflektorů. Nasvěcovaly celtu nad našimi hlavami a zalily tak celou společnost odraženým rozptýleným světlem. Kývl jsem na něj, on pozvedl sklenku na znamení přípitku a pak se spokojeně vrátil k tomu, co dělal před chvílí – k zírání. Uvědomil jsem si, že ani já nijak nevybočuji z chování ostatních mužů. Ti, co si právě neužívali konverzace s některou z přítomných žen, je v rámci běžného hovoru mezi sebou více či méně skrytě pozorovali. Krist s Elizabeth se postupně začaly věnovat hlavně jedna druhé, a pokud se do jejich hovoru zamíchal někdo třetí, zanedlouho se ho dokázaly zbavit. Kde je Nataša? Delší dobu jsem ji nezahlédl. Až teď, když jsem se po ní rozhlížel. Stála v rohu u podpory celty a hovořila s vysokým mužem. Měl na sobě uniformu, ale působila honosněji než obvyklé pracovní oblečení. Patřil k Wruisovým lidem a vzhledem k tomu, že jsem neznal jejich zavedené hodnosti, označoval jsem ho sám pro sebe za prvního důstojníka. Vyhlížel elegantně, choval se sebevědomě a Nataša vypadala, že ji rozhovor s ním baví. Rozptýlená záře reflektorů dávala jejím tmavým vlasům o poznání kaštanovější nádech, než měly za denního světla, šaty zdůrazňovaly dlouhou linku nohou. Možná bych měl jít za ní, zamíchat se do konverzace, být vtipný, šarmantní, okouzlující. Bohužel jsem dosud neměl kde se všechny tyhle dovednosti naučit. A až do této chvíle jsem je nepostrádal.</p>
<p>Sebral jsem svou sklenku, ze které jsem dosud sotva usrkl, a vydal se za nimi, pozvání k diskusi jsem odmítal poukázáním na Natašu. Fungovalo to skvěle.</p>
<p>„Ahoj,“ pozdravil jsem muže a na Natašu jsem se usmál.</p>
<p>„Vypadá to, že se lidé baví, povedená párty a dobrý nápad.“</p>
<p>„Olaf Hewesson, Matyáš Sanders,“ představila nás.</p>
<p>Olaf Hewesson se narovnal, aby zvýraznil svou výškovou převahu, a ani se nesnažil předstírat, že jsem mu sympatický. Bod pro něj.</p>
<p>„Pan Sanders je teď velmi známou postavou, řekl bych, že ho znají všichni. Netřeba ho představovat.“</p>
<p>Slovo netřeba vyslovil způsobem, že jsem si ho přímo představil napsané v nějaké učebnici.</p>
<p>Vlastně měl pravdu. Pokrčil jsem rameny. Nataša čekala, jak zareaguji. V konvoji nás bylo něco málo přes sto lidí a od vidění jsme se znali všichni. Na nás, na posádku jediného tanku, bylo víc vidět než na ostatní.</p>
<p>„Jsem voják, dokážu odhadnout, zvážit rizika. Nesmyslný hloupý risk zůstává nesmyslným hloupým riskem, ať byl jakoukoliv náhodou ověnčen úspěchem,“ pokračoval Hewesson.</p>
<p>Nataša se přestala bavit. Neřekla nic, ale už jsem ji trochu znal.</p>
<p>„Nejsem voják. Ale znám boty, rozumím jim. Nejednají impulzivně, jsou poslušni programu, algoritmu. Tihle měli za úkol z nějakého důvodu unést lidi. Zajmout je živé. Poté co se zmocnili kořisti, byl jejich dalším úkolem transport. Ten měli provést co nejjednodušeji, s minimální spotřebou energie, což znamenalo i vyhnout se boji. Nutil jsem je k rychlejšímu tempu, než pro ně bylo optimální, vyždímal jsem jejich zdroje. A zapomněl jste na jednu velmi podstatnou věc,“ řekl jsem, než se stačil nadechnout a oponovat. Neměl jsem chuť s ním debatovat, ani trochu.</p>
<p>„Na jakou?“ skočil mi na návnadu.</p>
<p>„Kdybych dle vašich slov tak hloupě a nesmyslně neriskoval, neuskutečnila by se dnešní párty, protože by tady nebyla naše úžasná hostitelka. Stejně jako dva další lidé. Řekl bych, že ten hloupý tady jste vy.“</p>
<p>Nataša vyprskla smíchy a ani se to příliš nesnažila zastírat.</p>
<p>Hewesson zrudl, urážku nepředpokládal a teď hledal, jak zareagovat.</p>
<p>Pozoroval jsem ho a uvědomil jsem si, že jsem úplně klidný. Bylo mi jedno, že je vyšší než já a může žádat o satisfakci. Nikdy jsem rvačky nevyhledával, ale ani se jich nebál. A uplynulé dny a týdny mě nějak změnily. Prostě jsem čekal, co bude dál, a někde v podvědomí jsem hodnotil, jakým způsobem může naše slovní potyčka eskalovat.</p>
<p>„Omluvte mě,“ rozhodl se jinak, Nataše zasalutoval a mě přehlédl, jako bych tam nebyl.</p>
<p>Nataša se do mě zavěsila.</p>
<p>„Tak po tomhle vystoupení bych si ráda dala něco k pití. Celé jsem to zorganizovala a neměla jsem zatím ani skleničku.“</p>
<p>Jestliže jsem ještě před pár sekundami byl naprosto, až ledově klidný, teď už ne. Buď za to mohl odeznívající spor, nebo Natašina blízkost. I já jsem dostal na sklenku chuť.</p>
<p>Herbert, který stále obsluhoval bar a blížil se ke stavu, kdy mu to začne dělat potíže, nás přivítal s veselou, vzápětí jeho pozornost připoutala společnost, které vévodila Elizabeth.</p>
<p>To zachránilo naše soukromí. Stáli jsme s Natašou u pultu, usrkávali drinky. Rum s vodou, citrónem a mátovou esencí. Nebylo to špatné. Každou chvíli někdo přišel, prohodil pár slov, Nataša se většinou chopila konverzace, já ji při tom pozoroval a užíval si její mimiku, gesta, melodii slov, prudší posunek, pokud ji něco zaujalo, občas se mě přitom dotkla, jako by se ujišťovala, že jsem stále nablízku. Jen když to bylo nezbytně nutné, přispěl jsem větou, dvěma, ale většinou jsem se držel v pozadí. Bylo to jednoduché, muži přirozeně upřednostňovali konverzaci s půvabnou ženou. Všiml jsem si, že mě z protějšího rohu zastřešeného prostoru vyhrazenému párty pozoruje Valerie. Než jsem na ni stačil zamávat, otočila se stranou.</p>
<p>Párty se přehoupla přes svůj vrchol a najednou končila, přišlo mi, že vlastně ani nestačila pořádně začít. Zítra jsme však vyráželi na další cestu, která nás nejdéle po třech dnech měla dovést zpátky ze země nikoho. Večerka byla pevně stanovena.</p>
<p>„Pomůžeš mi?“ požádala mě Nataša a naznačila pohledem směr na Herberta, který se snažil nalít si posledního panáka ze zoufale prázdné lahve a nejistě přitom vrávoral.</p>
<p>Jen jsem přikývl.</p>
<p>Chytil jsem ho kolem pasu, aby mi nesklouzl na zem, a opatrně jsme ho navigovali k tábořišti u jeho transportéru.</p>
<p>„Seš fakt fajn chlap,“ blábolil, „a Nataše se líbíš, to já poznám. Znám svou sestřenku fakt dobře.“</p>
<p>To už jsme byli na místě, polní lůžko měl nachystané. Muži osádky jeho vozu hráli karty a pozorovali mě, jak si s ním poradím.</p>
<p>Jednoduše. Nechal jsem ho sklouznout na lůžko a začal jsem mu rozšněrovávat boty. Když se člověk ráno probudí v šatech, není to sice nic příjemného, ale dá se to vydržet. Probudit se s botama, to je horší.</p>
<p>„Je fakt fajn, ale já bych se jí na tvém místě bál,“ dál opilecky mumlal. „Krásná je, chytrá je, ale hlavně zatraceně, zatraceně…“</p>
<p>Co mělo následovat za zatraceně, jsem se nedozvěděl, protože usnul.</p>
<p>Boty jsem mu uložil tak, aby do nich nenapadala rosa, kdyby se dostala skrz celtu, přikryl ho a ještě mu rozepnul bundu a košili.</p>
<p>„Není to špatný kluk,“ řekl jeden z hráčů, jako bych si to mohl myslet. „Ale bojí se. Bojí se být tady.“</p>
<p>„Spousta nás se bojí,“ souhlasil jsem a pokrčil přitom rameny. „To je normální. Dobrou noc,“ popřál jsem jim.</p>
<p>Natašu jsem zastihl, jak spolu s pár dalšími lidmi uklízí poslední věci. Překvapilo mě to, protože podobnou práci obvykle zastával personál jejího otce.</p>
<p>Bez řečí jsem začal skládat stoly a židle a spolu s ostatními je odnášel k zásobovacímu transportéru.</p>
<p>„Otec nebyl nakloněn tomuhle večírku, a když mi ho nemohl zakázat, pokusil se mě od něj alespoň odradit. Prý si mám zařídit všechno sama,“ prozradila mi, zatímco pomáhala skládat celtu. Mezi přítomnými jsem rozpoznal členy posádky jejího otce, ale buď byli hosté, nebo dceři svého velitele pomáhali navzdory jeho příkazům.</p>
<p>Jakmile jsme složili střešní konstrukci, ucítil jsem ve vlasech chlad a vlhkost. Ochlazovalo se. Lidé se loučili a odcházeli ke svým vozům, provizorním lůžkům, stanům. Uvědomoval jsem si, že s každou minutou je nás na místě stále méně, až jsem zůstal jen já s Natašou. Zasunul jsem poslední umyté podnosy na místo a zavřel schránu s nádobím.</p>
<p>„Hotovo.“</p>
<p>Mezitím jsme vypnuli většinu reflektorů a nechali poslední, nejslabší, namířený k zemi.</p>
<p>„Neprojdeme se? Okolo tábora jsou tu místa, odkud je úžasný výhled na oblohu,“ navrhl jsem.</p>
<p>Viděl jsem, jak přemýšlí.</p>
<p>„Mám silnou, teplou pohodlnou deku, můžeme se i posadit.“</p>
<p>Také lehnout, ale to jsem nahlas neřekl.</p>
<p>„Proč ne, ale nedáme si ještě předtím poslední skleničku u mě ve voze?“ navrhla s tázavým a současně pobaveným úsměvem. Vypadala téměř rozpustile.</p>
<p>„Poslední skleničku? Pokud nebude v mém životě úplně poslední, tak ano.“</p>
<p>Přikrčený jsem se protáhl vstupem a pak ustoupil stranou, aby mohla vejít i ona. Když se kolem mě protáhla, ucítil jsem závan její vůně silněji než kdykoliv předtím. Poznal jsem růže a dřevo, jehož název jsem zapomněl. Santal? Ve vůni se skrývala spousta dalších ingrediencí, které jsem se ani nesnažil pojmenovat.</p>
<p>Serva zabručela, zamykací mechanismus pancéřových dveří sérií cvaknutí prozradil, že je zavřeno, proud studeného vzduchu ustal, ventilace na pár sekund zvýšila svůj výkon, aby zajistila požadovaný přetlak.</p>
<p>Následoval jsem Natašu přes technologický prostor do obytného. Než vstoupila do svého pojízdného domova, vyzula si boty a nasunula je na připravená kopyta, která vyklopila z boční stěny. Napodobil jsem ji. Ten, kdo transportér navrhoval, měl spoustu zkušeností a dokázal je využít.</p>
<p>Na poměry člověka uvyklého klidnému životu ve městech nebo i vesnicích byla její kabina – kajuta, nebyl jsem si jistý, který termín je přesnější, stísněná a spartánská. Na poměry člověka přizpůsobeného nomádskému způsobu života představovala neskutečný luxus. Ergonomicky tvarované křeslo umožňující snadno zvládat i hodně drsnou jízdu, kuchyňská minilinka na přípravu čaje, kávy a možná i jednoduchých jídel, malý elegantní stoleček se zaoblenými hranami. Zadní strana sklopené postele sloužila jako nízká, ale přiměřeně pohodlná pohovka pro sezení případných návštěv. V kabině nebyla samozřejmě okna, nahrazovaly je elastické obrazovky přilepené na pancíř v místech, kde by člověk okna očekával, nebo si je přál.</p>
<p>Zprostředkovávaly teď pohled, který jsem před okamžikem viděl na vlastní oči. Pod nohama jsem cítil měkký hřející koberec. Vstoupit sem v botách by byla opravdu škoda. Strop se rozzářil příjemným tlumeným světlem, odpovídajícím pozdní noční hodině a náladě. Neviděl jsem, že by intenzitu světla nějak nastavovala, zřejmě interní program.</p>
<p>„Udělej si pohodlí, nachystám pití. Koňak?“</p>
<p>Shodila z ramen kožešinu. Kabina byla dostatečně vysoká na to, aby mohla stát vzpřímeně, mohl jsem tak bez rušení obdivovat její křivky.</p>
<p>„S kávou?“ navrhl jsem.</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Otočila se ke kuchyňské minilince, opět jsem mohl obdivovat její postavu, tentokrát z druhé strany a bez toho, že bych se musel jakkoliv omezovat. Pozitivum práce krásné ženy u kuchyňské linky.</p>
<p>Otočila se, položila na stoleček dvě kávy, pak dvě číše. Odlesk světla prozradil, že se jedná o skutečné křehké sklo, a ne o odolný plast. Nalila do každé štědrou dávku jantarové tekutiny, v tlumené záři měla opaleskující nádech.</p>
<p>„Tedy?“ pozvedla svou sklenku.</p>
<p>„Na tvou krásu,“ vyslovil jsem přípitek a políbil ji.</p>
<p>Nechtělo se mi ten polibek ukončit, ale musel jsem. Sebral jsem jí číši, obě odložil na linku.</p>
<p>„Nenapila jsem se,“ upozornila mě.</p>
<p>„Já také ne.“</p>
<p>Pomalu jsem ji svlékal. Nepomáhala mi, ale ani se nebránila, spolu s jemným šustěním látky smýkané po nahé kůži jsem slyšel její zdánlivě vzdálené a hluboké oddechování. Osvětlení kabiny postupně ztrácelo na intenzitě, rozdíly mezi barvou spodního prádla a hladké kůže se ztrácely, ale současně jsem intenzivněji vnímal rozdíl v doteku. Posadil jsem ji na pohovku, vydechla, znělo to jako hluboké zapředení.</p>
<p>Pak zamručel někdo další, byl jsem to já.</p>
<p>V kajutě panovala téměř úplná tma, inteligentní luminofory neposkytovaly víc světla než měsíc, vnímal jsem teplo jejích stehen a lýtek, jimiž se o mě opírala.</p>
<p>Po paměti jsem nahmátl číše postavené na desce stolku nad našimi hlavami a nabídl jí jednu do temného prostoru. Její prsty se na okamžik setkaly s mými.</p>
<p>Mohl jsem nás přikrýt přehozem z postele, ale nechtěl jsem. Nemohl jsem se nabažit linie jejího lýtka opřeného o můj bok, křivky vnitřního stehna, ze šera vystupujícího pevného břicha o oblých světlých ostrovů ňader korunovaných tmavými skvrnami bradavek. Původní účes vzal zasvé, Natašinu tvář teď lemovala neuspořádaná změť vlasů.</p>
<p>Okamžik jsem přemýšlel nad přípitkem, ale žádný mě nenapadl. Zakroužil jsem koňakem, přivoněl si, napil se a pak si užíval dotek jejího těla a hřejivost destilátu. Kamery venku zaregistrovaly pohyb nějakého živočicha, noktovizor okamžitě zvýšil svou citlivost a obrazovky nahrazující okna na chvíli poskytovaly víc světla. Na moment jsem Natašu viděl v odstínech šedi, jen klín mezi jejími stehny zůstával neproniknutelně temný.</p>
<p>Pak automatika opět přepnula do standardního módu a realita ustoupila tušení.</p>
<p>„Moc jsi na má přání ohledy nebral,“ řekla.</p>
<p>Skoro jsem slyšel, jak se koňak převaluje v její číši.</p>
<p>Promítl jsem si uplynulé chvíle.</p>
<p>„Ne,“ potvrdil jsem. „Ale nemám pocit, že by se ti to nelíbilo.“</p>
<p>„To jsem neřekla,“ souhlasila.</p>
<p>Okamžik jsem zkoumal tón jejího hlasu. Bez toho, abych viděl výraz tváře, to bylo těžké. Ale připadalo mi, že se baví. To se mi líbilo, moc se mi to líbilo.</p>
<p>„Ale samozřejmě, podruhé tvým přáním určitě vyhovím.“</p>
<p>Polknutí se pralo se smíchem, nakonec to zvládla.</p>
<p>„Věříš si.“</p>
<p>„Ano, ale jen v těch oblastech, kde jsem si sám sebou naprosto jistý.“</p>
<p>Teď se smála úplně nepokrytě.</p>
<p>„Dopij svůj koňak a uvidíš,“ řekl jsem a netušil, kde se to ve mně bere.</p>
<p>Probudila mě změna intenzity osvětlení okenních obrazovek. Nataša spala vedle mě s rukou položenou na mé hrudi. Ještě stále panovala noc, neměl jsem pocit, že bych spal dlouho. Ale nedokázal jsem odhadnout, kolik času jsme strávili milováním. Světla obrazovek, připomenul jsem si, opatrně se odsunul a narovnal se, abych na ně viděl.</p>
<p>Žádné z poplašných čidel se neozvalo, to znamenalo, že pohyb, na který senzory transportéru reagovaly, nepředstavoval hrozbu. Chvíli mi trvalo, než jsem se v ovládacích prvcích zorientoval a vytáhl ze skládaného záběru část, která mě zajímala.</p>
<p>Kamery Natašina transportéru, nebo nějaké jiné zapojené do detekční sítě konvoje, zachytily našeho kapitána. Stál u tanku a díval se kamsi do tmy. I uprostřed noci oblečen ve své standardní uniformě, vlastně jsem ho ani jinak neviděl. Začal jsem se oblékat, trvalo mi to déle než obvykle, protože jsem své svršky musel nejdříve najít. Přitom mi vklouzlo pod ruku Natašino prádlo. Spíš krajka než látka, na omak hladká a jemná. Tolik se odlišovalo od toho, co jsem na sebe navlékal já. A určitě se víc hodilo k její hladké kůži.</p>
<p>Poslední zdrhovadlo, sklonil jsem se, dotkl se konečky prstů jejích vlasů, přikryl ji a vyklouzl z kabiny. Rychle jsem si navlékl boty, pořádně je zapnul a vyšel ven. Dal jsem si pozor, abych dveře transportéru zajistil.</p>
<p>Noční vzduch byl chladný až ledový, rozeznával jsem v něm pach mazadel, oleje, nafty. Ten byl až příliš silný, pravděpodobně unikla z některého z okolních strojů. Umínil jsem si, že to za světla prozkoumám. Zamířil jsem k tanku, kapitána jsem našel ve stejné pozici, jako jsem ho viděl v záběru kamer.</p>
<p>Nijak nedal najevo, že mě vnímá. Postavil jsem se vedle něj a napodobil ho, jako bych v noční černi mohl něco spatřit. Možná uslyšet? Sekundy, minuty ubíhaly, tma pro mě zůstávala neproniknutelná, začínala mi být zima. Knispel se ani nepohnul, neslyšel jsem ho ani dýchat. Možná se mi to všechno zdálo a já pořád ležím vedle Nataši v útulné kabině jejího vozu. Bohužel asi ne.</p>
<p>„Jsou tady, vím to,“ prolomil dlouhé ticho náhle Knispel.</p>
<p>Nemusel jsem se ptát, o čem mluví. Nebo spíš šeptá.</p>
<p>„Proč si to myslíte?“</p>
<p>„Cítím je. Jsou blízko a pozorují nás.“</p>
<p>Neoponoval jsem mu, že boty není možné cítit. Byl to velitel, a zatraceně dobrý velitel. Zkušenosti naučí mnohému a nazývat ten um instinktem není chybou.</p>
<p>„Probuďte posádku, uveďte tank do pasivní pohotovosti.“</p>
<p>To znamenalo, že všechny přístroje budou brát energii jen z akumulátorů a nebudeme aktivně skenovat okolí.</p>
<p>„Očekávejte rozkaz k plné bojové pohotovosti.“</p>
<p>„Rozumím,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Sada rozkazů je lepší než nicnedělání.</p>
<p>Za chvíli jsem se krčil ve své kabině, virtuálně nahlížel přes rameno Rigajevovi a přitom sledoval, jak Katzinski s Cyrem připravují kanón k palbě. Marlon sjížděl diagnostiku řízení. Tohle všechno slušně ždímalo naše akumulátory. Připravil jsem je na to, že na pár okamžiků možná budou muset pracovat na plný výkon bez připojeného dieselu. To pokud by kapitán chtěl, aby naše akce byla co nejtišší.</p>
<p>„Na čtvrté hodině, vzdálenost sto padesát metrů,“ ohlásil Rigajev prvního identifikovaného bota.</p>
<p>„Na šesté, sedmé,“ pokračoval rychle, už jsem je na obrazovce dokázal najít i já.</p>
<p>„Jsou všude,“ zkonstatoval Katzinski.</p>
<p>Do interkomu mluvil tak málokdy, že jsem jeho hlas málem nepoznal.</p>
<p>„Stanovte prioritní cíle,“ slyšel jsem ve sluchátkách další Knispelův rozkaz.</p>
<p>Dál zůstával venku.</p>
<p>„Cíl jedna na druhé hodině, tři sta dvacet metrů daleko.“</p>
<p>„Zkontrolujte vzdálenost dvě stě deset metrů, stejný azimut,“ zareagoval Knispel.</p>
<p>„Je tam další,“ potvrdil Rigajev překvapeně.</p>
<p>Jak to mohl kapitán vědět?</p>
<p>Následoval seznam dalších cílů.</p>
<p>„Ano, jsme obklíčení,“ zkonstatoval nakonec Cyr. „Máme vyhlásit poplach?“</p>
<p>„Ne,“ přikázal překvapivě kapitán.</p>
<p>Jeho rozkaz jsem nechápal. Proč ne? Protože by vypukl chaos a oni by to využili k útoku? Ale mnohem horší by bylo, pokud by zaútočili na spící tábor.</p>
<p>„Čekají na ráno, nevědí, co mají dělat,“ pronesl kapitán.</p>
<p>Začínal jsem z něj mít divný pocit. Pomátl se?</p>
<p>I my jsme čekali.</p>
<p>Rozbřesk, rozednění, svítání, první lidé se začali objevovat venku, východ slunce. Knispel dál zůstával venku, nikdo z nás nemluvil.</p>
<p>„Připravte se k palbě, senzory do aktivního režimu.“</p>
<p>Cítil jsem, jak se mi ježí chloupky na zátylku, dokonce i na hřbetech rukou. Systém akumulátoru zapípal, odběr proudu výrazně stoupl.</p>
<p>„Dali se do pohybu,“ vydechl Rigajev, vzápětí jsem to na monitorech viděl i já.</p>
<p>A venku byla spousta lidí vystavených na milost a nemilost smrtícím strojovým čelistem.</p>
<p>„Kanón, ničte cíle v pořadí jedna, dva, sedm, deset, minomet jedenáct, třináct, raketa čtrnáctku.“</p>
<p>Ve svahu nad námi se objevila silueta bota, velkého dinobota.</p>
<p>„Pal!“</p>
<p>Zaměřilo nás několik sonarů a laserových paprsků, žádný neměl znaky naváděcího.</p>
<p>Tank se otřásl, exploze výstřelu mě ohlušila, další výstřel, pohon karuselového nabíječe zaječel, věž sebou škubla při hledání dalšího cíle, třetí a čtvrtý výstřel přišly tak rychle za sebou, až se to zdálo nemožné. Otočení o sto osmdesát stupňů mnou smýklo na stranu, na sedadle mě udržely jen pětibodové pásy, zaměřovač vytáhl ze stínu masivního bota na třech párech nohou s tělem vybudovaným okolo velkorážné projektilové zbraně. Stačil jsem ještě rozeznat množství oprav, záplat, pak zazněl další výstřel a bot odkudsi z pravěku dostal přímý zásah a zmizel.</p>
<p>To už dieselový agregát hučel na plný výkon a ládoval do akumulátoru maximum energie, které byl schopen poskytnout, nabíjecí systém sestavoval další střely podle požadavků a plnil jimi komory podavače. Tank se dal do pohybu, cítil jsem, že couváme, okamžitě jsem pochopil proč, Knispel chtěl, aby byl tábor spíš před námi než okolo nás.</p>
<p>„Pět výstřelů, pět zásahů,“ zkonstatoval spokojeně Cyr.</p>
<p>Pokud jsem viděl na záznamech, i raketa a projektil minometu zničily své cíle.</p>
<p>„Buďte připraveni položit palebnou přehradu,“ přikazoval dál Knispel.</p>
<p>Podle rozkazů v řídicím systému na to plánoval veškerou naši kapacitu: hlavní kanón, zpřažené velkorážné kulomety, rychlopalný kanón, rotační minigun, minomet.</p>
<p>„Už to nerisknou, už ne,“ pronesl Katzinski svým unaveným hlasem.</p>
<p>Už jsem ho poznal při první slabice.</p>
<p>„Zastrašili jsme je, zjistili, čeho jsme schopni.“</p>
<p>Botů rozptýlených v nejbližším okolí zůstávalo stále hodně, netušil jsem, podle čeho tak soudí. Možná podle toho, že se stáhli a zastavili. Navíc při opětovném prohlédnutí záznamu jsem si uvědomil, že jsme zničili potenciálně největší a nejnebezpečnější cíle. Dva velké dinoboty, těžký kráčivý stroj, dále objekt, jehož podrobnosti nebylo možné ani při velkém zvětšení rozeznat. Vypadalo to, že používá nějaký pokročilý způsob maskování a klamání aktivních i pasivních senzorů. A pak samozřejmě bota s kanónem. Chvíli jsem si prohlížel jeho obraz.</p>
<p>Blesková akce se v jediném okamžiku proměnila v patové vyčkávání. Čekali jsme na další rozkazy našeho velitele.</p>
<p>„Ten s dělem nás mohl pocuchat,“ zkonstatoval Rigajev.</p>
<p>Ve virtuálním prostředí tanku bylo možné sledovat činnosti ostatních a vidět, co studují.</p>
<p>„Byl určený pro boj s podobnými stroji, jako je ten náš.“</p>
<p>„Ale to znamená,“ začal jsem.</p>
<p>„…že ho vyrobili někdy na začátku války. Také na to vypadal,“ potvrdil Rigajev můj odhad.</p>
<p>Za celou svou kariéru mechanika jsem se nestal svědkem toho, že by bot nebo mechanoid použil střelnou zbraň, i když spousta jich jimi byla vybavena – v různém technickém stavu. Ale svůj život bych na podobný předpoklad, že ani náš protivník nedisponuje funkčními těžkými palnými zbraněmi, vsadil jen nerad.</p>
<p>„Rigajev, Sanders, Cyr,“ zaregistroval jsem své jméno. „Ozbrojte se a proveďte výsadek. Budete krýt personál při bourání tábora. Velké stroje udržíme v patřičné vzdálenosti, ale ty menší by mohly zkusit proniknout. Nezapomeňte komunikátory, budu vás nepřetržitě informovat o pohybu protivníka.“</p>
<p>Vzdorovat přesile botů v tanku, chráněný nejlepším pancířem, co kdy člověk vyrobil pod záštitou těžkého děla a sofistikované elektroniky, byla jedna věc. Druhá vyjít ven s náhle nicotně vyhlížející výzbrojí.</p>
<p>Navléknout si bundu a vestu balistického kompletu v stísněném kokpitu už jsem dokázal téměř s eskamotérskou virtuozitou. Nasadit helmu, zkontrolovat spojení, a zbývalo jen otevřít poklop. Cyr už byl venku, Rigajev nespěchal.</p>
<p>Ve vzduchu stále visel hořký pach spálených střelivin, roztavené oceli a dalších žárem zkonzumovaných syntetických látek; zdálo se mi, že ve stínech křovin a stromů rozeznávám geometrické tvary číhajících strojů. To mě ale klidně mohla šálit fantazie živená strachem. Rigajevova tvář měla barvu listů celé dny schovaných před paprsky slunce. Světle zelenou až bílou, viděl jsem, jak zrychleně dýchá, a i když bylo chladno, leskly se mu na čele kapky potu. Zkontroloval jsem pušku a opatrně seskočil z korby do měkké půdy. Doufal jsem, že nebudu muset střílet, rameno mě stále bolelo při každém prudším pohybu, a když jsem musel vyvinout větší sílu. Zkusmo jsem se rozhlédl sem a tam, aby se kamery v čelní části helmy zkalibrovaly. Posádka v tanku teď mohla vidět přesně a detailně to co já.</p>
<p>Vyděšení lidé, kteří před pár okamžiky v panice hledali jakýkoliv úkryt, vycházeli do volného prostoru a s očekáváním sledovali, co budeme dělat my. S očekáváním a úlevou věřili, že je ochráníme. Ve sluchátkách jsem slyšel Knispelův klidný, až mechanický hlas. Předal jsem jeho rozkazy ostatním.</p>
<p>„Nejprve se sbalíte tady, v nejbližším okolí, my vás budeme krýt. Až budete v bezpečí svých vozů, přeskupíme se a budou pokračovat ostatní.“</p>
<p>Jasný rozkaz je zásadní krok k uklidnění paniky, došlo mi. Pozoroval jsem, jak lidé mlčky uklízejí své věci, skládají stany, řidiči kontrolují vozy, motory postupně naskakují. Přesunuli jsme se o kus dál, s námi i tank, a vše se opakovalo. Slunce už vyšlo, ale jeho záři tlumil tenký závoj mraků na východě, jinak byla obloha jasná a chlad neustupoval.</p>
<p>„Pohyb na třetí hodině, tak pětadvacet metrů,“ pronesl Marlon.</p>
<p>Seděl v tanku, ale hlas měl napjatý jako struna.</p>
<p>Nevěděl jsem, zda je to hlášení pro mě, ale protože jsem ho slyšel, zaměřil jsem se označeným směrem a přitom přiložil pažbu k rameni. Aniž bych nad tím uvažoval, ukazovákem levé ruky jsem otočil dávkovač nábojů na čtyřku.</p>
<p>Nic jsem v označeném směru neviděl. Proto jsem pomalými, opatrnými kroky s chodidly prakticky neustále v kontaktu se zemí postupoval kupředu.</p>
<p>„Co to sakra děláš?“ neudržel se Marlon.</p>
<p>Pokud se tam něco hýbalo, chtěl jsem to vidět, chtěl jsem tomu ukázat, že o tom víme. Celý Knispelův protiútok byl založen na tom, že jsme jim ukázali, že víme.</p>
<p>Už jsem to, už jsem ho viděl. Bot ne větší než pes střední velikosti, ale tělesnou stavbou se psem ani jiným savcem neměl nic společného. Nejvíc se podobal přerostlému členovci na dlouhých segmentových nohou. Jeho tělo mělo podobu protaženého článkovaného elipsoidu s dvěma shluky složených očí. Lesk metalického trupu mi připomínal materiál žeber velkých pitvaných dinobotů. Měl i čelisti; samozřejmě na straně obrácené ke mně. Nejvíc ze všeho připomínaly kruhová ústa pijavice vylepšená o donekonečna obíhající pás ostrých břitů. Točil se a tiše šuměl. To mě překvapilo, odhadoval bych, že bude šetřit energií.</p>
<p>Udělal jsem další krok, přes mířidla jsem sledoval kmitání mechanismu v jeho tlamě. Příliš malé, aby mohla poškodit něco většího. Jako by mi chtěl vysvětlit chybu v úsudku, ústa se mu otevřela, nebo spíš částečně vyvrátila rubem na líc, ozubený kruhový list, nebyl jediný, ale bylo jich několik za sebou, teď obrácených směrem ven z ústní dutiny. Najednou vypadal, že se dokáže prohryzat čímkoliv. Nechápal jsem, jak je technicky zkonstruovaný, ani z jakých materiálů je vyroben, a topologie jeho strojových úst mi přišla zvrácená, nelidská. Byl ještě dokonalejší než velcí smrtonosní dinoboti.</p>
<p>„Je to ten prcek, co jsme ho viděli na počátku, systém rozpoznal jeho signaturu,“ oznámil Marlon.</p>
<p>Měl jsem tam čtyřku, věděl jsem, že to bude pekelně bolet, že mi výstřel zase ublíží, ale stálo to za pokus. V tomhle botovi se skrývalo víc, než jsme předpokládali.</p>
<p>Stroj vyhodnotil změnu v mém postoji, a najednou byl pryč. Prostě bez akcelerace, zdánlivě okamžitě plnou rychlostí bez otáčení, pohybem do boku zmizel v křoví. Fajn. Nemusel jsem střílet. Trochu se mi ulevilo.</p>
<p>„Sandersi, to stačilo, vraťte se do formace,“ probral mě z transu kapitán.</p>
<p>Poslechl jsem.</p>
<p>Balení tábora trvalo ještě skoro dvě hodiny, i když s tím, jak přibývalo k boji připravených transportérů, to bylo stále snazší a rychlejší. Přesto jsem nepolevoval v pozornosti a po celou dobu byl připraven zareagovat na sebemenší podnět. Na konci jsem se cítil naprosto vyčerpán, ramena i ruce mě bolely od neustálé manipulace a držení těžké zbraně.</p>
<p>S úlevou jsem se v souladu s rozkazy vydal zpět k tanku a trochu ztuhle se vyškrábal na korbu a pak vklouzl poklopem do kabiny. Poslední byl Cyr.</p>
<p>„Pak mi vysvětlíte, proč jste nás nevaroval a začal ráno touhle maškarádou,“ zaslechl jsem na vnitřním okruhu vzteklý hlas Cautského. Vzápětí Knispel velitelskou konverzaci znepřístupnil. Udělal jsem si pohodlí, zbavil se vesty, helmy, vytřel se mikroporézním ručníkem do sucha a pak ho pečlivě vypnul na teplou vnitřní stěnu, aby vyschl. Po přestálém napětí jsem byl propocený skrze naskrz. Potom jsem si prohlížel dohodnutou cestu plánovaného postupu. První měly jet Cautského vozy, my na konci. Teď, když jsme věděli, že je nepřítel všude okolo nás, to byla nejlepší formace. Mohli jsme použít dělo bez zbytečného otáčení a další přípravy. Všichni měli plnou bojovou pohotovost, ale nedělal jsem si iluze, bez nás by byli ztraceni. A dobře si to uvědomovali.</p>
<p>„Zastávka, potřebujeme diagnostikovat motor, hrozí nám poškození,“ vyhlásil na obecném okruhu Cautski.</p>
<p>Jeho vlastní transportér zastavil na vrcholu povlovného nezalesněného pahorku. Uvědomil jsem si, že hory postupně necháváme za sebou. To bylo dobře, na čím větší vzdálenost uvidíme, tím lépe pro nás.</p>
<p>„To není dobré místo, plukovníku,“ slyšel jsem Marlonův až příliš věcný hlas.</p>
<p>Takhle mluvil, jen když někoho učinil cílem svých pichlavých vtipů.</p>
<p>„Vyskytují se tady i boti s kinetickými zbraněmi a na vršku poskytujete výstavní cíl. S tou diagnostikou bych si na vašem místě raději pohnul.“</p>
<p>Podařilo se mu Cautského znervóznit, nezůstali na místě déle než pět minut. Ale Marlon měl pravdu, bylo to špatné místo na zastávku, ať už z jakéhokoliv důvodu.</p>
<p>Pokračovali jsme v cestě, sledoval jsem, jak se od nás boti, nebo ti z nich, které naše senzory dokázaly najít, pomalu vzdalují. V přehlednějším terénu se cítili zranitelnější. Na to, kolik jich bylo, v jednom okamžiku jsem jich napočítal sedmnáct, jsme disponovali příliš málo zbraněmi.</p>
<p>Zastavili jsme k nočnímu táboření. Nikdo se ven nehnal, všichni zůstávali v relativním bezpečí vozů. Knispel nepožadoval, abychom zůstali uvnitř tanku. Po chvíli váhání jsem otevřel poklop a vyhodil si spacák na korbu, pod hlavu jsem si dal boty. Brokovnici podél pravé ruky. Vzduch rychle chladl a na pancíři se srážely kapky rosy. Sledoval jsem oblohu, naslouchal nočním zvukům a zvykal si na pocit, že někde nedaleko se potulují boti a já tady ležím bez ochrany pancíře. Současně mě ale hlídala spousta čidel. Měl bych přemýšlet nad tím, proč se nás tak zoufale drží, co je nutí k pronásledování. Místo toho jsem uvažoval nad tím, co dělá Nataša ve svém voze a co se jí honí hlavou. Najednou se proměnila v článkovaného bota a já věděl, že spím.</p>
<p>Další den se podobal tomu předchozímu, jen s tím rozdílem, že mu nepředcházel spektakulární ranní budíček. Ale byl stejně únavný, možná víc. Neustále ve střehu, připravení zareagovat na jakékoliv pípnutí detekčních senzorů. Boti nás stále pronásledovali a jejich vzdálenost se měnila podle toho, jak moc byl terén přehledný či naopak. Dlouhé hodiny pomalé a namáhavé cesty jsem si krátil tím, že jsem se snažil na základě dat našich detekčních systémů najít vzorec v jejich pohybu. Úplně se mi to nepodařilo, ale nezdálo se, že by centrem jejich pozornosti byl právě tank. Občas se přeskupovali nezávisle na tom, zda jsme se s tankem zrovna pohybovali, nebo jsme stáli. Obávali se ho, měli před ním respekt, ale každopádně mu nevěnovali hlavní pozornost. Ale čemu ji věnovali, to jsem zjistit nedokázal.</p>
<p>Další táboření. Původní odhad, že za tři dny budeme zpět na obchodní stezce, se vzhledem k našemu obezřetnému a pomalejšímu postupu ukázal příliš optimistický. I tak jsem ale odhadoval, že během dalších čtyř pěti dnů dorazíme do cíle, ať už nejkratší cestou, nebo oklikou. S naftou jsem si už starosti dělat nemusel; otázku, zda jí máme dost, jsme dostávali ráno, v poledne i večer. Záleželo jim na nás – z celkem pochopitelných důvodů.</p>
<p>Zaujali jsme velmi těsnou formaci, vozy prakticky tvořily obrannou kruhovou hradbu. Díky ní se někteří další odvážili přečkat noc mimo vozidla. Boti se stáhli až na hranici dosahu našich pasivních čidel, někteří dokonce ještě dál. Hlídkovou pohotovost držel Marlon s Rigajevem, na mě s Cyrem měla přijít řada až o půlnoci. Katzinski měl volno. S puškou v ruce a připjatým komunikátorem jsem vyhledal Natašu. Její vůz, stejně jako transportéry Valerie a Elizabeth, nebyly součástí obranné linie, stály zaparkované do trojúhelníku uprostřed chráněného prostoru a poskytovaly jim jisté soukromí. Herbert zde byl také. Seděli na skládacích židličkách proti sobě, místo ohně mezi nimi hořel jen naftový vařič, cítil jsem vůni koření a vína.</p>
<p>Vlastně jsem netušil, jak moc si Nataša přeje, aby se o našem vztahu, pokud to vztah byl, vědělo. Herbert mě zahlédl, sundal nohy ze židličky před sebou a posunul ji vedle, mezi sebe a Natašu. Vypadala unaveně stejně jako všichni ostatní. Napětí dvou dnů si bralo svou daň. Pomalu jsem se k ní naklonil, nabídla mi k polibku rty. Nikomu to neuniklo, nikdo to nekomentoval.</p>
</section>
<section>
<p>Herbert dolil do svého plecháče štědrou dávku nápoje a podal mi ho. Rád jsem se napil, svařené víno bylo tak akorát horké, voňavé i sladké.</p>
<p>Sledoval jsem je, jak mě pozorují, lidé ztracení uprostřed pustiny. Museli se cítit mnohem víc bezmocní a v nebezpečí než já.</p>
<p>Nejunaveněji, možná nejsmutněji, vypadala Valerie.</p>
<p>„Jak to vidíš?“ zeptal se Herbert.</p>
<p>V jeho otázce se zrcadlila zvědavost a napětí všech.</p>
<p>Promítl jsem si události posledních osmačtyřiceti hodin, nebo spíš čtyřiceti, oprostil se od vlastní únavy, pochybností.</p>
<p>„Dobře,“ odpověděl jsem vážně. „Zvládli jsme techniku postupu, spolupracujeme, kryjeme jeden druhého. Oni si to uvědomují a neodvažují se zaútočit. Vědí, že by to pro ně mělo zničující následky. Za dva, možná tři dny jsme pryč z pustiny, do lidmi osídlených oblastí se neodváží.“</p>
<p>Poslední větou jsem si nebyl úplně jistý.</p>
<p>„Musíme jen vydržet, dělat to, co dosud. Nedopustit se chyby.“</p>
<p>Má slova zněla důvěryhodněji, než jsem se sám cítil. Ale na ostatní zapůsobila, trochu se uvolnili.</p>
<p>„A co jsou ti boti zač? Typ, co lidi zabíjí, nebo ti, co je unáší?“</p>
<p>„Doufám, že se to nedozvíme,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi na Herbetovu otázku a vyvolal tím souhlasná přikývnutí.</p>
<p>Chvíli se jen tak klábosilo o tom, jak je to nepohodlné v kabině, jak kdo přespává, jak se řídí, jak únavné jsou noční hlídky. Já toho moc nenamluvil.</p>
<p>„Proč jste vlastně na boty zaútočili a nevarovali předtím nás ostatní?“ přerušil nezávaznou konverzaci Herbert.</p>
<p>Podal jsem mu prázdný hrnek, aby si ho doplnil.</p>
<p>„Boty objevil kapitán Knispel,“ uvažoval jsem nahlas.</p>
<p>Dříve než je našly naše detektory – to jsem si nechal pro sebe.</p>
<p>„Díky tomu jsme byli připraveni dříve, než předpokládali. Myslím, ale je to jen můj dohad, že nechtěl, aby se stali svědky našeho špatně organizovaného poplachu, zmatku, choasu. Obával se, že by v tom případě zaútočili. Zasadil jim tvrdý úder a donutil je, aby předpokládali, že jsme dokonale zorganizovaní a připraveni k ještě mohutněji koordinované odpovědi.“</p>
<p>Mohlo to tak být. Již dříve jsem o tom přemítal, a když jsem své dosud neuspořádané myšlenky vyslovil nahlas, tak trochu jsem přesvědčil sám sebe.</p>
<p>V průběhu naší diskuse se ochladilo, přišel čas večerní seanci ukončit. Pomohl jsem uklidit stoličky i vařič, pokud bychom potřebovali vyrazit narychlo, bylo by škoda tady ty věci nechat.</p>
<p>„Nepůjdeš ke mně?“ zeptala se Nataša pří loučení.</p>
<p>Velmi nerad jsem zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Budu bdít nad tvou bezpečností, i když bych to raději prováděl z mnohem větší blízkosti.“</p>
<p>Dveře zavírala se smíchem.</p>
<p>„Ta holka to s tebou myslí vážně,“ přivítal mě v tanku Marlon.</p>
<p>„Šmírovals?“ opáčil jsem a chystal si věci na spaní.</p>
<p>„Ne, ale držím hlídku a čidla všech vozidel jsou teď propojená do jedné sítě. Teď nic neutajíš.“</p>
<p>Měl vlastně pravdu, nic by mu nemělo uniknout. Začal jsem si na korbě chystat své noční ležení.</p>
<p>„Proč tě to zajímá? Zrovna ty bys závidět neměl. Krist je tvá společnost víc než sympatická,“ zareagoval jsem a zastavil se v chystání, protože mě jeho odpověď opravdu zajímala.</p>
<p>„Já a Krist jsme dva žoldáci, jejichž cesty se náhodou protnuly. Jsme si sympatičtí, to ano,“ připustil. „Ale až tohle skončí,“ dokázal jsem si představit, že posunkem do slova „tohle“ zahrnul všechny monitory, jimiž byl ve svém kokpitu obklopen, „rozejdeme se každý svým směrem. Jsme od stejného fochu a oba to dobře víme,“ odmlčel se.</p>
<p>Už jsem si myslel, že skončil, ale znovu se rozhovořil.</p>
<p>„Mezi tebou a Camuvieliho dcerou je velký rozdíl. Ty mechanik z periferie, žoldnéř, ona dcera bohatého obchodníka. Nedělal bych si na tvém místě příliš nadějí. Ale jak jsem řekl, vypadá, že to s tebou fakt myslí vážně.“</p>
<p>Naděje? Až tak do budoucna jsem neuvažoval.</p>
<p>„Moje věc,“ uzavřel jsem.</p>
<p>„To máš pravdu,“ nepřel se. „Každopádně je to kočka.“</p>
<p>Nechal jsem ho jeho práci a šel spát. Druhá hlídka byla má.</p>
<p>Další den byl dlouhý a únavný, zdrželo nás několik mechanických závad. Jeden z transportérů jsme museli nechat na místě. Oprava by zabrala příliš mnoho času a my nechtěli zbytečně riskovat. Přeložili jsme jeho náklad, zbavili ho snadno demontovatelných věcí a posádka se rozdělila mezi ostatní vozy. Večer jsem zalezl do spacáku polomrtvý únavou podobně jako všichni ostatní, vděčný za to, že tuhle noc mám volno. Rigajev vytěžoval řídicí systém tanku na několik desítek procent a pokračoval v tom i ráno, když jsem se probudil. Studoval celou noc.</p>
<p>Nové ráno, opět jsme vyrazili, rachot motoru působil jako balzám na nervy. Měli jsme energii, byli jsme v pohybu, připravení, v akci.</p>
<p>„Něco se změnilo,“ pronesl Katzinski.</p>
<p>Okamžitě jsem věděl, co má na myslí, stačilo vizualizovat záznamy senzorů – boti okolo nás se pohybovali jinak.</p>
<p>„Jsou nervózní,“ pokračoval Katzinski, „víc se přibližují a zase vzdalují, jako by se rozhodovali, co podniknou v dalším okamžiku, jako by váhali nad útokem.“</p>
<p>Měl jsem podobně znepokojující dojem, jen jsem ho nedokázal tak přesně specifikovat.</p>
<p>„Algoritmizace jejich pohybů to potvrzuje,“ souhlasil Rigajev. „Poprvé jsem si to uvědomil včera v poledne. A našel jsem korelaci mezi mírou jejich agresivity a naší vzdáleností od Ambrezavile. Začínají spěchat, bojí se, že jim dochází čas.“</p>
<p>Rigajev zjistil změnu v chování robotů komplikovanou matematickou analýzou, Katzinski ho vycítil, oba ale říkali to samé, každý jinými slovy. Kapitán mlčel, ale věděl jsem, že nás poslouchá.</p>
<p>Měli bychom varovat ostatní, napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekl.</p>
<p>Rigajev vyznačil do virtuální mapy oblast, kde nás podle jeho propočtů napadnou. Podle mého odhadu jsme měli na místo dorazit někdy v druhé polovině dne. Záleželo na tom, jaký bude terén a kolik nás postihne závad.</p>
<p>„Pokud dnes dokážeme zvládnout dvě stě kilometrů, dostaneme se až k Dasbyho pevnůstkám, tam už by nám mohli dát pokoj,“ poznamenal Marlon.</p>
<p>Nevěděl jsem, co jsou Dasbyho pevnůstky zač, v oblasti Ambrezavile jsem nikdy nebyl. Ale dvě stě kilometrů byla představa z říše fantazie.</p>
<p>Knispel chvíli komunikoval s vedením konvoje, následně jsme opravdu zvýšili rychlost. Těch pár kilometrů za hodinu nás stálo osmnáct litrů na sto kilometrů navíc. Chvíli jsem laboroval s nastavením motoru, ale k ničemu to nevedlo, s vyšší spotřebou jsem se musel smířit.</p>
<p>Podle našich senzorů botů okolo nás přibývalo, už jich nebyly dvě desítky, ale tři, po obědě čtyři. Podle toho, co jsem na vizuálu viděl, představovali různorodou směsku původem z různých období Velké války i po ní. Od nejopotřebovanějších až po ty prakticky nové, kteří zřejmě celou dobu čekali ve skladech chráněni atmosférou inertních plynů. Nebo co sjeli z výrobních linek ukrytých někde v podzemí. Nebo co se vyvinuli z původních botů navržených lidmi, podle šílené Rigajevovy evoluční teorie. Vzpomněl jsem si na bota členovce, na dinoboty. Možná ale nebyla tak šílená.</p>
<p>„Je jich okolo nás už víc než půl sta,“ oznámil Rigajev po další půlhodině cesty. „Podle odhadu maximální rychlosti většiny z nich se za námi stahují už několik dnů. A podle toho, co dělají, na nás brzy zaútočí.“</p>
<p>Červeně vyznačená oblast na mapě se posunula až k naší současné pozici. Zatajil jsem dech.</p>
<p>„Měli bychom varovat ostatní,“ řekl jsem nahlas.</p>
<p>„Ještě nezaútočí,“ odpověděl suše Knispel.</p>
<p>Jeli jsme dál, jejich přítomnosti si už byli vědomi všichni, viděl jsem, jak se palebné věže jednotlivých transportérů otáčejí kolem dokola a ze střílen ční víc a víc hlavní ručních zbraní. Boti se stahovali stále blíž, každou chvíli je bylo možno zahlédnout z průzorů a střílen a dál jich přibývalo. Řidiči udržovali motory ve vyšších otáčkách, aby měli výkonnostní rezervu a mohli v případě nouze rychleji reagovat. Pak najednou Cautského transportér jedoucí v čele zastavil. Rigajev přepnul na jeho vizuální okruh. Přímo před vozem stál velký dinobot, odhadoval jsem, že stejného typu, jaký už jsme potkali.</p>
<p>Náš postup se zastavil, boti se začali pomalu přibližovat. Jejich postup působil opatrně, až váhavě, jako by žádný z nich nechtěl udělat první krok. Všichni dohromady představovali technologickou sebranku z nejrůznějších časů i koutů světa. A bylo jich opravdu hodně.</p>
<p>„To nemůžeme zvládnout,“ zamumlal jsem.</p>
<p>„Můžeme, ale neuchráníme ostatní,“ nesouhlasil Rigajev.</p>
<p>„Vyjeďte stranou od konvoje, azimut čtyřicet pět,“ zavelel Knispel. „Pomalu.“</p>
<p>To znamenalo přímo do řady postupujících botů. Rozestoupili se, abychom mohli projet.</p>
<p>„Zastavte.“</p>
<p>Marlon poslechl na pětníku.</p>
<p>„Všechny zbraně zaměří cíl.“</p>
<p>Nedokázal jsem potlačit překvapené vydechnutí.</p>
<p>Jako cíl označil Knispel jeden ze tří největších Camuvieliho nákladních transportérů.</p>
<p>Já bych neposlechl, ale ostatní nezaváhali. Všechny naše hlavně včetně raket se natočily daným směrem.</p>
<p>Jako by to bylo zaklínadlo, postup botů se zastavil, pak začali couvat a čím dál rychleji mizeli z našeho zorného pole. Vizuálního i prodlouženého senzorickou sítí. Nejdéle zůstal v dohledu segmentový bot členovec s dobře známou signaturou. Pak zmizel i ten.</p>
<p>„Jeďte,“ zavelel Knispel Cautského lidem. „Maximální rychlostí.“</p>
<p>„Co jste to udělal, vy idiote? Kam jste to mířil?“ slyšeli jsme Cautského vzteklou reakci všichni.</p>
<p>„Boti jsou pryč, pokračujte v původním kursu,“ zopakoval Knispel suše.</p>
<p>Někdy jsem u něj měl pocit, že mu chybí emoce.</p>
<p>„Jste blázen a měli by vás zavřít! Ohrozil jste celý konvoj!“</p>
<p>„Pokračujte v cestě, pane Cautski,“ vmísil se do komunikace Camuvieli. „Nic nám nebrání v dalším postupu.“</p>
<p>Jeho hlas zněl klidně, ale bylo vidět, že se na něm přestálé chvíle podepsaly.</p>
<p>Večer jsme na horizontu před sebou spatřili temné siluety strážních věží vyznačující hranici území pod jurisdikcí Ambrezavile. Na naše pokusy o navázání spojení neodpověděli, ale věděli o nás. Zachytili jsme kódovanou rádiovou zprávu, kromě rádia navíc používali světelnou signalizaci. Možná složitější technice až tak moc nevěřili.</p>
<p>Utábořili jsme se ještě před nimi na přehledném místě, kde nám radary poskytovaly přehled o okolí na kilometry daleko. Samozřejmě boti velikosti psa by se dostali mnohem blíž. Žádného jsme ale nezaznamenali, noční klid nic nenarušilo a za úsvitu už jsme byli v pohybu.</p>
<p>Tentokrát posádky věží na naše signály zareagovaly, po identifikaci jsme dostali povolení ke vstupu, k tomu nám zaslali ambrezavilský zákonný kodex.</p>
<p>Pokračovali jsme v cestě, s každou desítkou kilometrů přibývalo známek lidské činnosti a přítomnosti. Pole, pasoucí se dobytek, větrné elektrárny, farmy. Ambrezavile vypadalo na velmi bohatou a úrodnou oblast. I tady jsme však míjeli rozsáhlé oblasti ohrazené kilometry plotů z ostnatného drátu, kde nic nerostlo. A také ohraničené porosty bujné neudržované vegetace, okolo které byly obdobné ploty a rozsáhlé vysekané plochy. Nikde jsem ale neviděl plantáže modifikovaných trav se silnými celuloidními kostrami, na nichž rostly obdoby živočišných bílkovin pro výrobu syntetického masa. Byla snazší než výroba z jiných organických, případně anorganických surovin.</p>
<p>Jeli jsme o poznání rychleji, než odpovídalo optimalizované spotřebě, ale teď už to nevadilo, protože cíl byl na dosah. Byl jsem zvědavý, jak bude vlastní Ambrezavile vypadat, ale místo, abych se těšil na dosažení cíle, měl jsem o čem přemýšlet. Čekala mě spousta rozhodnutí, nebo spíš voleb. A co se doopravdy stane, nezáviselo až tak úplně na mně. V centru mých úvah byla samozřejmě Nataša.</p>
<p>Sporadické usedlosti a samoty se změnily v regulérní osady a vesnice, kvalita cest se viditelně zlepšila. Začali jsme potkávat víc a víc dalších vozidel, dokonce se objevily i dopravní značky, to znamenalo, že ruch je zde opravdu čilý. O těch jsem dosud jen četl, u nás se nepoužívaly.</p>
<p>Před večerem se před námi objevila silueta Ambrezavile. Sledoval jsem, jak se navzdory rozkazu zvýšila naše rychlost o dalších pět kilometrů za hodinu. Ambrezavile bylo velké město, větší, než jsem kdy navštívil, a větší, než jsem si dokázal představit. Přestože se nacházelo prakticky v rovině a tudíž ho nic neomezovalo v růstu, pnulo se do výše. Některé domy mohly mít šest sedm pater. Až z větší blízkosti jsem pochopil proč. Obklopovalo ho komplikované bastionové opevnění. Proti botům, nebo spíš lidem? Možná obojímu.</p>
<p>Začali jsme město objíždět po okružní silnici. Původně jsem si myslel, že hned pojedeme dovnitř, protože podle mého názoru ani náš silně ozbrojený konvoj nemohl být pro městskou armádu problémem, ale rozkazy zněly, že doprovodíme konvoj ne do města, ale do obchodního tábora před hlavním vstupem. Po nahlédnutí do ambrezavilského kodexu mi došlo, že za to může celní politika i další věci.</p>
<p>Obchodní tábor představovala betonová centrální budova obklopená množstvím rozptýlených technologických kostek umožňujících připojení k elektrické síti, vodě a kanalizaci. U některých stály ještě neomítnuté stavby se zamčenými okny i dveřmi pro případné ubytování. Ty si movitější a pohodlnější obchodníci mohli pronajmout. Nelákaly mě a nepředpokládal jsem, že by za ně asketický Knispel hodlal platit.</p>
<p>Kromě nás zde netábořil nikdo. Po vyřízení prvních formalit se konvoj rozpadl – rozdělil na tři skupiny, které obsadily dobrou polovinu dostupného prostoru. Knispel pro nás vybral nejvzdálenější místo od města, vytvořili jsme tak vlastně čtvrtou, nejmenší skupinu. Naše práce skončila, dovedli jsme Camuvieliho a jeho společníky do cíle.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že jsme tentokrát neinstalovali bezpečnostní systém, byli jsme rychle hotovi a začala večerní siesta. Katzinski se jako obvykle držel stranou, přistihl jsem ho, že pohledem hypnotizuje komplikovanou obrannou linii města.</p>
<p>Když zahlédl, že ho pozoruji, sklonil hlavu tak, aby mu kšilt čepice, kterou nikdy neodkládal, stínil tvář.</p>
<p>„Těší se na rozchod,“ prohodil Marlon na vysvětlenou. „Vezme si část žoldu a nevrátí se, dokud ho nepropije.“</p>
<p>Katzinski na jeho slova nereagoval.</p>
<p>„A co ty, co uděláš se svým podílem? Tučným podílem?“ obrátil se Marlon na mě.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Proč tučným?“</p>
<p>„Pouze podmínečně tučným,“ upřesnil Rigajev. „Jinak pouze slušným.“</p>
<p>Vyšla na něj řada, chystal kávu a jídlo k večeři. Vařil stejně metodicky a účelně, jako prováděl své analýzy nebo experimenty.</p>
<p>„Máš nárok na podíl ze získaných a zaknihovaných technologií. Pokud samozřejmě budou využívány,“ vysvětlil.</p>
<p>Úplně jsem na zákon, nebo spíš všeobecně respektované pravidlo podporující rozvoj reverzního inženýringu zapomněl. Bylo v zájmu všech lidí, abychom si osvojili alespoň část technologií, které jsme kdysi ovládali.</p>
<p>„Pokud by někdo přišel na to, jak vyrábět pancéřové fotočlánky, pomohlo by to všem a dotyčný by byl těžce za vodou,“ souhlasil Marlon. „Ale nevěřím v to.“</p>
<p>Rigajev pokrčil rameny.</p>
<p>„Přivezli jsme mnohem víc zajímavých věcí. Včetně načtených kódů.“</p>
<p>Nechal jsem to být, protože z tanku se vysoukal Knispel. Nemělo cenu rozhovor s ním odkládat. Zamířil jsem k němu.</p>
<p>„Pane?“</p>
<p>„Ano, pane Sandersi, co pro vás mohu udělat?“</p>
<p>Přes nebezpečné chvíle, které jsem s Knispelovou posádkou v posledních týdnech přestál, jsem se cítil dobře. Přišlo mi, jako bych pro takový způsob existence byl stvořen, jako by celý můj předchozí život představoval jen přípravu. Jenomže, jenomže jsem potkal Natašu a byl jsem si jist, že podobnou ženu už nepotkám. A hlavně, ať všechno dopadne jakkoliv, nedokázal bych se vyrovnat s tím, že jsem to nezkusil.</p>
<p>„Propustit mě,“ odpověděl jsem stručně.</p>
<p>„Ano, rozumím.“</p>
<p>Knispel zamrzl v pohybu. Jiní lidé při přemýšlení znehybní, strnou, on prostě jen zmrzl. Pak se bez jakéhokoliv přechodu opětovně probral.</p>
<p>„Byl jste velkou posilou pro mou posádkou a předčil jste všechna má očekávání,“ promluvil svým suchým, mizerně modulovaným hlasem.</p>
<p>„Zálohu žoldu vám vyplatím okamžitě, a na zbylou částku vám vystavím šek na První globální banku, má zde svou pobočku. Zítra nebo pozítří vás budu kontaktovat, abychom zaknihovali práva na přenos a využití technologií.“</p>
<p>Očekával jsem, že mi bude nadávat, přemlouvat mě, nebo mě osočí z nedodržení podmínek žoldnéřské smlouvy, ale on se choval stejně účelně jako obvykle. Téměř mě to zklamalo.</p>
<p>„Zálohu vám vyplatí Cyr.“</p>
<p>„Děkuji, pane,“ ukončil jsem hovor.</p>
<p>„Pokud bude možnost, rád s vámi budu v budoucnu opět spolupracovat.“</p>
<p>Na to jsem neměl co říct, doufal jsem ale, že tato vzhledem k mým plánům nepříznivá alternativa nenastane.</p>
<p>Kývl jsem na pozdrav na rozloučenou a zamířil zpět k ostatním.</p>
<p>„Takže odcházíš,“ zkonstatoval Marlon.</p>
<p>Dobře slyšeli, o čem jsme hovořili.</p>
<p>Cyr odněkud vyčaroval lahev, po našem společném putování mi přišlo, že v tanku musely být celé regály podobných lahví. A stále nebyly prázdné. Možná zázrak starých technologií.</p>
<p>„Dám si také,“ ozval se překvapivě Katzinski.</p>
<p>Rozesadili jsme se, ze zvyku jsem zapálil naftový hořák a postavil na něj ešus s vodou, Cyr nám všem nalil.</p>
<p>Přes hradby k nám doléhal tlumený ruch města, možná velkoměsta. Odhadoval jsem, že tady může žít přes sto tisíc lidí. Vzhledem k patrovým budovám vlastně i víc.</p>
<p>„Na zdraví a tvé dobré časy,“ pronesl Cyr přípitek.</p>
<p>Kupodivu mi připadalo, že to myslí doopravdy.</p>
<p>Napili jsme se, zalil jsem kávu jako mnoho dnů předtím.</p>
<p>„Kvůli Camuvieliho dceři?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>„Kvůli Nataše,“ odpověděl jsem mu.</p>
<p>Den končil, slyšel jsem vyzvánění zvonů a skřípot mechanismů zavírajících městské brány. Nebo městskou bránu. Vlastně jsem nevěděl, zda je jich více, nebo jen jedna.</p>
<p>„Rozumná volba,“ zhodnotil Katzinski překvapivě.</p>
<p>Všichni jsme se na něj s očekáváním podívali, ale on do sebe bez dalších slov převrátil obsah sklenice a netečně se rozvalil na židli.</p>
<p>Nezůstali jsme u jedné lahve, a i když jsem se na rozdíl od ostatních šetřil, nevstávalo se mi úplně lehce. Ale byl jsem vzhůru první a dříve, než se otevřela hlavní brána do města.</p>
<p>Stál jsem před ní a prohlížel si ji. Vyrobena z leštěné oceli, lehce deformovaný obraz prozrazoval, že není úplně dokonale rovná. Možná jim chyběly ty správné stroje, možná to s nimi neuměli, nebo ocel leštili ručně. Všechno bylo možné. Jedno křídlo, posuvná kolejnice ukrytá hluboko v zemi, vlastně v betonu, pravděpodobně armovaném. Tři a půl metru na výšku, sedm na výšku, při tloušťce třicet centimetrů to představovalo šedesát tun materiálu. Při půlmetrové síle téměř sto tun. Zpracovat takový kus vyžadovalo mít pořádnou ocelárnu. Ve vzduchu se vznášela vůně oleje.</p>
<p>Možná byl nahoře ochoz, možná se ale spoléhali jen na střílny betonových kupolí po stranách. A samozřejmě na spoustu dalších střílen v hlavní obranné zdi města.</p>
<p>Někde na druhé straně zarachotil startér, po chvíli jeho snažení naběhl chraplavý dieselový motor, měl jsem pocit, že pach spalin cítím i tady, vně opevnění. Akumulátor startéru to měl za pár a motor by potřeboval seřídit. Poslouchal jsem klapání převodového mechanismu, jemné šustění pojezdového mechanismu. Alespoň o ten se starali pořádně. Možná museli, protože kdyby pojezd nefungoval tak hladce, motor by bránu neutáhl.</p>
<p>Sledoval jsem, jak se mezera otevírá, kupodivu na druhé straně nikdo nečekal, ulice byla prázdná. Dlážděná starými žulovými kostkami, lemovaná různobarevnými fasádami domů. Jedno až dvouposchoďovými, vyšší se tyčily až dál, víc v centru.</p>
<p>Přestoupil jsem pomyslnou hraniční čáru a vstoupil do Ambrezavile. Už po třetím kroku zněla ozvěna citelně jinak, zvuk se odrážel od hladkých povrchů okolních zdí a oceli za mnou.</p>
<p>„Ty patříš k obchodníkům, co včera dorazili?“ zastavil mě hlas.</p>
<p>Z otevřených dveří budovy vlevo mě pozoroval muž s mírně se klenoucím břichem. Člen obsluhy brány a současně i strážce. Ozbrojený nebyl, ale to nemuselo nic znamenat.</p>
<p>„Ano, k jejich doprovodu,“ neupřesňoval jsem to. „Potřebuji nějaký speciální doklad pro vstup do města?“</p>
<p>„Pro vstup ne,“ zavrtěl muž hlavou. „Jen pro obchod, ale ty s sebou viditelně nic nemáš, takže je to v pořádku.“</p>
<p>„Díky za informaci,“ řekl jsem a mávl rukou na rozloučenou.</p>
<p>Věděl jsem, že se za mnou dívá, ale nic dalšího už neřekl.</p>
<p>Pomalu jsem kráčel ulicemi a prohlížel si město, budovy postupně získávaly na patrech a stávaly se honosnějšími. Ambrezavile bylo velké město, větší, než jsem kdy navštívil. Současně mi však přišlo jaksi jednodušší, prostší, nedokázal jsem odhadnout, čím to je.</p>
<p>Lidí venku postupně přibývalo, objevil jsem první otevřený podnik, kde se vařilo a lidé se tam zastavovali na snídani. Spousta si jich dávala horkou polévku s nudlemi. Napodobil jsem je, jen jsem se předtím ujistil, že peníze, co mi vyplatil Cyr jako zálohu, tady berou. Brali.</p>
<p>Seděl jsem na lavici, pozoroval čilý ruch. Polévka byla dobrá, horká, plavaly v ní drobné kousky masa. Podle chuti skutečného masa, ne syntetiky.</p>
<p>Na nahrubo omítnuté stěně byla připevněná rozměrná nástěnka, na kterou lidé umisťovali své nabídky k prodeji a nákupu. S jídlem jsem nespěchal, pohledem jsem klouzal od jednoho inzerátu k druhému. Našel jsem i spoustu nabídek k zaměstnání, město očividně prosperovalo. Pravou část nástěnky zaujímaly více či méně zdařilé podobizny lidí, které někdo hledal. Muže, ženy i děti. U některých byla dokonce vypsána odměna za informaci vedoucí k jejich nalezení. Někdo nabízel pět vykrmených prasat. Zasmál bych se, kdyby z textu nečišelo zoufalství. Lidé se tady ztráceli a mizeli docela často. To asi přinášel život ve velkém městě. Mou pozornost upoutal brusič nožů s nářadím umístěným v komplikovaně vyhlížející vestě se spoustou kapes a závěsných karabin, pak mi ho zakryl muž s kloboukem rozměru kola u vozu. Z podpatků bot mu čouhala sláma, zřejmě chovatel dobytka.</p>
<p>Při pohledu na rychle se obměňující návštěvníky vývařovny mi došlo, čím se Ambrezavile liší od jiných míst, která jsem navštívil. Oděvy lidí byly z přírodních látek a víceméně stejného odstínu, jako by si jejich barvením nelámali hlavu. Bránu sice měli ocelovou, ale ulice dlážděné kočičími hlavami, domy z kamenů, většinou se tady chodilo pěšky, pouze sem tam ulicí projelo motorové vozidlo, ať už na elektřinu, naftu nebo benzín. Tenhle svět stále disponoval moderními technologiemi, ale ubývalo jich, využívaly se méně, než jsem byl zvyklý.</p>
<p>Ale maso v laciném jídle bylo přírodní.</p>
<p>Zvláštní.</p>
<p>Dojedl jsem a vydal se hledat místo k ubytování a daňový úřad. Kapitán mě požádal, abych tam nechal na sebe kontakt, aby mě mohl později vyhledat. Po hodině hledání, kdy jsem nejhonosnější centrum města s nejvyššími, dokonce až sedmipatrovými budovami prošel dvakrát, jsem zdvořile zastavil muže v pracovním overalu potřísněném barvami.</p>
<p>„Daňový úřad je na konci téhle ulice na levé straně. Nevzhledný dům se zamřížovanými okny,“ prozradil mi, aniž bych se stačil zeptat.</p>
<p>„Proč si myslíte, že hledám právě daňový úřad?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>Chlapík se usmál, ukazovákem si přejel kšilt své bílými skvrnami potřísněné čepice.</p>
<p>„Nejste místní, myslím z města, a taky mi nepřipadáte na někoho z venkova. A lidi, co přijíždějí s obchodními konvoji, většinou hledají daňový úřad. Na druhou stranu, na obchodníka taky nevypadáte,“ změřil si mě s náznakem pochyb.</p>
<p>„Dobrý odhad,“ ocenil jsem. „Díky za pomoc.“</p>
<p>Měl opravdu dobrý postřeh, nebo byli místní k cizákům ostražití.</p>
<p>Úřad byl tam, kde řekl, uvědomil jsem si ale, že pokud na sebe mám nechat kontakt, musím si nejprve najít místo, kde se ubytuji.</p>
<p>Vrátil jsem se k obhlídce.</p>
<p>Lidí na ulici přibývalo, až jsem z toho začal být trochu nesvůj. Nikdy jsem nebyl zvyklý na davy, dny jsem obvykle trávil venku při pátrání po botech nebo o samotě v dílně. I týdny s konvojem byly jiné, pohybovali jsme se pustinou, a přestože jsme tvořili větší skupinu, byli jsme vlastně sami ztraceni v divočině.</p>
<p>Minul jsem muže sedícího na rohu ulice, až po chvíli mi došlo, že je to žebrák, že čeká, co mu kdo daruje. Hodil jsem mu do krabice drobnou minci, která mi zbyla po zaplacení jídla. Předstíral, že mě nevidí. Pokračoval jsem v pochůzce, uvědomil jsem si, že stejně jako žebrák mě ignorují i ostatní. Lidé se mi vyhýbali a kradmo si mě prohlíželi, proudem lidí jsem díky tomu postupoval s lehkostí, bez problémů. Byl jsem pro ně cizinec, někdo podezřelý a potenciálně nebezpečný.</p>
<p>Na křižovatce dvou širších ulic stál muž v potrhaném kabátu v rozbitých botách a s rukama vztaženýma k nebi promlouval ke všem lidem okolo. Přidružil jsem se k rychle vznikajícím a zase zanikajícím skupinkám přihlížejících. Tohle bylo očividně něco zvláštního.</p>
<p>„Rexexmachin je náš spasitel! Střezte se svých hříchů, učte se, jak ho uctít! Jen on nám může pomoci!“</p>
<p>Každé slovo doprovázel trhanými gesty a divoce se rozhlížel kolem sebe. Šílený kazatel, odhadl jsem. Už jsem chtěl jít dál, když náhle pokračoval jiným tónem a dikcí.</p>
<p>„Ve vodním skle maceruj metacelulózu dva dny, pak zamíchej selenový prach, polož na plochu tenký vodivý drátek do skládaného hada a zatři v tenkých vrstvách ne méně než třech, ne víc než osmi, dokud nezískáš hladký průsvitný povrch. Do každé vrstvy vhoď hrst těch nejjemnějších železných pilin a…“</p>
<p>Ten šílenec nemohl být tak šílený, jak jsem si myslel, protože teď recitoval návod na vytvoření jednoduchého fotovoltaického článku, který na střeše nebo zdech mohl zásobovat dům nebo i celé hospodářství elektrickou energií!</p>
<p>Soustředil jsem se, aby mi nic neuniklo. Plošné články začínaly být v poslední době drahé a sháněly se stále hůř.</p>
<p>„…zapoj měnič napětí a můžeš svítit, pracovat i topit…“</p>
<p>Větu nedokončil, podezřívavě se podíval do ulice vlevo.</p>
<p>„Jen Rexexmachin nás může zachránit!“ vykřikl ještě a rychlým krokem vyrazil pryč.</p>
<p>Změna jeho chování mě překvapila stejně jako změna jeho proslovu, čekal jsem, co bude dál.</p>
<p>Za chvíli se mezi lidmi vynořila skupina uniformovaných mužů s pistolemi za pasem a obušky v rukou. Místní policie.</p>
<p>Vypadalo to, že šli najisto, a když nikoho nenašli, zarazilo je to. Jejich velitel, prozrazovalo to jeho chování a nárameníky, na kterých bylo o poznání víc zbytečných symbolů, se začal podezřívavě rozhlížet, odešel jsem dříve, než si mě všiml.</p>
<p>Snažil jsem se vybavit si, co o lidech vzývajících nové božstvo Rexexmachina říkal Herbert. Určitě nezmiňoval, že součástí jejich náboženských kázání jsou velmi zajímavé výrobní postupy. Pokračoval jsem v průzkumu města a přitom přemýšlel o výrobě fotovoltaického článku realizovatelné na koleně, o Herbertovi… Nataše.</p>
<p>Jednu věc za druhou, nejprve jsem se musel ubytovat.</p>
<p>Původně jsem si myslel, že si najdu ubytovnu, ale nakonec jsem se rozhodl pro slušný penzion přes dvě křižovatky od centrální a dražší části města. Zaplatil jsem za ubytování a snídani na tři dny dopředu. Cena nebyla tak nízká, jak jsem si představoval, ale součástí byl i sprchovací box s toaletou a malá kuchyňka. Měl jsem pocit, že trochu luxusu si zasloužím.</p>
<p>Další v pořadí byl nákup. Své věci jsem si vzal samozřejmě s sebou, ale pušku jsem vrátil a kromě nože jsem neměl žádnou zbraň. Zvykl jsem si na to tahat všude s sebou kus těžkého vražedného železa a bez něj jsem se cítil tak nějak nahý. Také jsem potřeboval obnovit své hygienické vybavení a vyměnit pár kousků prádla.</p>
<p>Vykartáčoval jsem si kalhoty, kabát, umyl boty, pak sebe, natáhl na sebe poslední čisté triko, na něho košili, o které se nedalo říct, ani že je ucházející, a vyrazil na nákupy. Cestou jsem se stavil na daňovém úřadě, nechal na sebe kontakt a zeptal se, kde se usídlil pan Camuvieli s dcerou.</p>
<p>Mladá žena s překvapivě šedivými vlasy mi prozradila, že pan Camuvieli se u nich registroval a přidala i adresu. Nebyla to ubytovna, hotel ani penzion, vypadalo to, že si Camuvieli pronajal celý dům, vilu. Zřejmě chtěl mít své lidi pohromadě.</p>
<p>Oblečení jsem nakoupil rychle, snadno a lacině. Šaty z přírodních materiálů, ve kterých chodila většina místních, byly kupodivu dražší než oděvy z funkčních textilií. Na místní módu jsem nedbal, potřeboval jsem být oblečen prakticky a účelně. Boty jsem si nechal, byly lepší než cokoliv, co jsem v regálech našel. Obchodů se zbraněmi a dalším hardwarem jsem si všiml už při svém prvním průzkumu. Rychle jsem je obešel a zastavil se tam, kde kromě zbraní prodávali i jednotlivé součástky, a chodbou jsem viděl dílnu se soustruhy, frézami a dalšími obráběcími stroji. Nejlepší zbraně byly staré, válečné a hlavně předválečné, vyrobené na původních výrobních linkách s jejich minimálními tolerancemi z přesně specifikovaných materiálů. To věděli všichni, a proto se dnes výrobci snažili staré kvalitě vyrovnat. A pokud to nedokázali, alespoň ji napodobit.</p>
<p>Druhou věcí bylo, že několik staletí stlačená pružina už neměla původní vlastnosti, požadovanou pevnost a pružnost. Vysázel jsem majiteli zálohu na pult a on mě za to pustil do dílny a rozbalil přede mě každou krabici a bednu, na kterou jsem si ukázal.</p>
<p>Nakonec jsem měl před sebou ošklivě vyhlížející samonabíjecí brokovnici se schránkovým zásobníkem a těžký revolver. Ten jsem složil z několika zbraní, brokovnice vypadala, že ležela někde ve skladu rozložená celé století. Možná celá staletí.</p>
<p>„Nějaká pravidla pro nošení zbraní ve městě?“ zeptal jsem se majitele a prodavače v jedné osobě, zatímco přepočítával peníze.</p>
<p>„Žádná kromě toho, že zbraně, co máte u sebe, nesmí být nabitý,“ odpověděl mi.</p>
<p>Přikývl jsem, naplnil buben revolveru a naplnil zásobník brokovnice. V plátěné tašce jsem si nesl dvě krabice s náboji.</p>
<p>„Díky,“ rozloučil jsem se.</p>
<p>„Svou zákonnou povinnost jsem splnil,“ zakřenil se místo pozdravu na rozloučenou.</p>
<p>Už jsem se poučil, nenabité zbraně jsou k ničemu.</p>
<p>S brokovnicí na rameni jsem budil ještě víc pozornosti, vrátil jsem se do penzionu, abych ji uložil na pokoj.</p>
<p>V jídelně na mě čekal kulatý hřmotný muž s objemným břichem, které ještě zdůrazňovala jeho proužkovaná košile a dlouhá úzká kravata. Sako se mu pnulo přes ramena a kalhoty měl zase příliš dlouhé. Nevypadal však jako někdo, komu jeho zevnějšek dělá starosti. Kouřil doutník a před sebou měl netknutý šálek kávy.</p>
<p>„Matyáš Sanders?“ zeptal se mě, sotva mě uviděl.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil jsem mu.</p>
<p>„Albert Krunski,“ představil se na oplátku.</p>
<p>„Rád bych s vámi probral pár věcí, nedáte si kávu?“</p>
<p>Brokovnici jsem držel v ruce, na rameni jsem měl ranec s dalším nákupem. Nezdálo se, že by mu to vadilo.</p>
<p>„Pokud to nebude tahle,“ ukázal jsem na šálek před ním.</p>
<p>„Nebude,“ zareagoval a mávl rukou do prostoru.</p>
<p>„Jednu kávu, vlastně dvě, dám si čerstvou. Nebo něco ostřejšího?“</p>
<p>Kuchařku jsem neviděl, ale z kuchyně pootevřenými dveřmi okamžitě zazněla odpověď. Přemýšlel jsem, zda by reagovala tak bryskně, kdybych si něco poručil já. Spíš ne.</p>
<p>„Káva stačí,“ odmítl jsem, shodil batoh z ramen, brokovnici opatrně opřel o stěnu a posadil se.</p>
<p>Krunski mě pozoroval a nevědomky přitom nakláněl hlavu ze strany na stranu, trochu mi tím připomínal hada.</p>
<p>„Jsem obchodník,“ začal. „Obchoduji s nejrůznějším luxusním a nedostatkovým zbožím. To znamená, že vypravuji obchodní konvoje.“</p>
<p>Stále jsem nechápal, kam tím míří a proč tu na mě čeká. Nevypadal však na člověka, který něco dělá bez rozmyslu.</p>
<p>„Potřeboval bych někoho, jako jste vy.“</p>
<p>Stále jsem nechápal, a asi to na mně bylo vidět.</p>
<p>„Šéfa ochrany konvoje,“ vyjádřil to přímo.</p>
<p>„A proč si myslíte, že já jsem ten správný pro tuhle práci?“</p>
<p>„Máte ty nejlepší reference, mluvil jsem o vás s kapitánem Knispelem.“</p>
<p>To mě překvapilo.</p>
<p>„A i s dalšími lidmi,“ připustil po chvíli.</p>
<p>„Například s majorem Cautským?“ nadhodil jsem.</p>
<p>Pobaveně se zasmál, měl masivní velkou čelist a ústa plná velkých zubů tak bílých, až jsem je podezříval z umělého původu.</p>
<p>„Taky si umím spočítat dvě a dvě, a hana od některých je totožná s chválou jiných.“</p>
<p>Konec doutníku se rozzářil, jak mohutně potáhl, po chvíli vypustil decentní oblak dýmu.</p>
<p>Kdyby mi nabídl místo mechanika, klidně hlavního mechanika, neváhal bych. Ale šéf ochrany… to bylo něco jiného. Necítil jsem se, že na to mám.</p>
<p>„Včera jsme přijeli. Potřebuji si zařídit nějaké osobní věci a trochu si odpočinout.“</p>
<p>„Jistě,“ zvedl dlaně v chápajícím gestu.</p>
<p>„Tady je moje navštívenka,“ podal mi kartičku.</p>
<p>Zběžně jsem ji přelétl, bylo na ní jméno a adresa, nic dalšího, to mi stačilo.</p>
<p>„A nezeptáte se, co nabízím?“</p>
<p>Vypadal, že ho mé opominutí pobavilo.</p>
<p>„Co nabízíte?“</p>
<p>Řekl to stručně, ale nabízel hodně. Měl jsem nad čím přemýšlet.</p>
<p>Později na pokoji jsem si uvědomil, jak moc jsem unavený. Celý den jsem chodil po městě a poslední dny putovaní s konvojem byly náročné. Ale chtěl jsem se vidět s Natašou, ne – potřeboval jsem se s ní vidět, potřeboval jsem si urovnat ty osobní věci, o nichž jsem se tak letmo zmiňoval.</p>
<p>Osprchoval jsem se, sám si uvařil ještě jednu kávu a bez brokovnice, pouze s revolverem v podpažním pouzdře na boku, jehož řemeny mě dřely a škrábaly, vyrazil ven.</p>
<p>Ve dveřích jsem se střetl s Camuvielim. Vypadal jako člověk spěchající za konkrétním cílem.</p>
<p>„To je náhoda,“ řekl jsem místo pozdravu.</p>
<p>„Není,“ zavrtěl hlavou. „Přišel jsem za vámi.“</p>
<p>Pokud jsem na sebe nechal kontakt pro Knispela, mohl mě samozřejmě snadno najít i on.</p>
<p>Nevypadal, že by se právě dozvěděl, že jsem spal s Natašou, a rozhodl se to teď krátce a rychle vyřídit. Žádný jiný důvod, pro který by se mnou mohl chtít mluvit, mě nenapadal.</p>
<p>Stáli jsme ve dveřích, čekal.</p>
<p>„Probereme to na ulici, nebo uvnitř?“ navrhl jsem mu.</p>
<p>„Zvu vás na skleničku,“ překvapil mě.</p>
<p>V penzionu se vařilo, ale k pití tam člověk mohl dostat maximálně čaj a kávu.</p>
<p>„Tak to musíme jinam.“</p>
<p>Zanedlouho jsme seděli v nedalekém baru, kterého jsem si všiml už ráno. Jak ubývalo světla v ulicích, místa se zaplňovala, až jich moc nezbývalo. Celou čelní stěnu tvořila jednolitá skleněná plocha, díky níž byl zevnitř dokonalý výhled na ulici a přilehlou křižovatku. Podle drobných konstrukčních detailů to vypadalo, že je sál přizpůsobený rozměru skla, a ne naopak. To znamenalo, že ohromnou jemně prohnutou tabuli odněkud přivezli, a ne vyrobili.</p>
<p>Camuvieli v tichu počkal, až nás obslouží. On si dal whisky, já koňak. Whisky jsem znal z domoviny, pálenou v ocelových kotlích s nadstavbou velkých skleněných chladičů. Koňak se prý dělal z hroznů, a ty u nás nerostly.</p>
<p>Čekal jsem, až Camuvieli začne, a užíval si výhledu.</p>
<p>A pití. Koňak mi chutnal, byl jemný, jemnější než kterákoliv whisky, co jsem kdy zkusil.</p>
<p>„Přišel jsem, abych vám nabídl práci,“ začal.</p>
<p>Podíval jsem se na něj. Dnes už jsem jednou překvapený byl, a teď se to stalo podruhé.</p>
<p>„Nezdá se mi, že by to vaši lidé přivítali.“</p>
<p>„Mí lidé budou dělat, co jim přikáži,“ odpověděl stroze.</p>
<p>„Ale nemusí to být ku prospěchu věci,“ poznamenal jsem a napil se.</p>
<p>Nebyl jsem nervózní, znepokojený, jen jsem čekal, co se z našeho setkání vyvine. Samotného mě to překvapovalo.</p>
<p>„To ne,“ připustil, „ale sestavil byste si tým podle svého.“</p>
<p>„Tým?“</p>
<p>„Ano, potřebuji velitele konvoje, schopného člověka, kterému mohu věřit.“</p>
<p>Šéf ochranky konvoje, a teď rovnou velitel konvoje?</p>
<p>Podíval jsem se na sklenku, upil jsem sotva půlku a byla teprve první. A žádné halucinogeny jsem nebral. Tedy vědomě ne. Možná jsem ji měl zkontrolovat sondou.</p>
<p>„Proč takovou odpovědnou a náročnou práci nabízíte právě mně?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Cestovali jsme spolu, všímal jsem si vás, vím, co jste zač,“ odpověděl bez váhání.</p>
<p>„Na veliteli konvoje závisí životy ostatních,“ řekl jsem jednoduše.</p>
<p>Dobře jsem si uvědomoval, že on sám musel v průběhu naší cesty učinit spoustu těžkých rozhodnutí, na kterých závisel náš osud.</p>
<p>„To je pravda, ale jsem přesvědčen, jsem si jist,“ opravil se, „že jste ten správný.“</p>
<p>„Proč já? Určitě byste na tu pozici sehnal někoho dalšího, zkušenějšího.“</p>
<p>Chvíli přemýšlel.</p>
<p>„Možná,“ přikývl nakonec.</p>
<p>V průběhu našeho hovoru jsme dopili drinky. Camuvieli ukázal barmanovi prázdnou skleničku a za okamžik, který by mi stačil tak k otření oroseného ventilu, před námi na stole čekaly dvě další, plné.</p>
<p>„Ale nemohl bych mu věřit. A to je hodně důležitá věc,“ dodal.</p>
<p>„A proč si myslíte, že mně věřit můžete?“</p>
<p>„Ptal jsem se Nataši. Má o vás velmi dobré mínění a já na její názor spoléhám.“</p>
<p>„Dnes mě navštívil pan Krunski,“ prozradil jsem Camuvielimu.</p>
<p>„Pan Krunski je také obchodník, dalo by se říct, že jeden z mých obchodních konkurentů,“ připustil Camuvieli. „Jeho zdroje jsou v současné době vyšší než mé.“</p>
<p>Neřekl jsem mu, že mi nabídl místo šéfa ochrany konvoje, místo toho jsem se napil.</p>
<p>Koňak chutnal stále stejně sametově, možná ještě lépe než první sklenka.</p>
<p>„Potřebujete slyšet mé rozhodnutí hned? Potřebuji si nejprve zařídit pár osobních věcí.“</p>
<p>Měl jsem nad čím přemýšlet, můj život potenciálně nabíral směr, který jsem nečekal.</p>
<p>„Jistě, chápu. Nezeptal jste se však, co konkrétně nabízím.“</p>
<p>Udělal jsem stejnou chybu podruhé, ale Camuvieli vypadal, že ho to nijak nepřekvapilo.</p>
<p>„Co nabízíte?“ vyhověl jsem mu.</p>
<p>Moc jsem ho neposlouchal, důležitá byla jiná věc – Nataša.</p>
<p>„Je vaše dcera ve městě?“ zeptal jsem se na závěr.</p>
<p>„Pokud jde všechno podle plánu, měla by být v obchodním táboře a připravovat zboží, které prodáme tady. Vzhledem k místním zákonům ho bude jen menšina. Moderním technologiím tady příliš nepřejí a chystají se ještě přísnější omezení. Hlavní část pošlu dál na východ, do Bakerbodu.“</p>
<p>Camuvieli jen tak mimochodem pojmenoval, nad čím jsem celý den podvědomě přemýšlel. Ambrezavile představovala společnost, která se moderním technologiím, našemu nejcennějšímu dědictví po předcích, vyhýbala a možná je i zakazovala. I to byl jeden z přístupů – čemu nerozumím a bojím se toho, to zakážu.</p>
<p>„Vyhledám vás zítra, nebo nejpozději pozítří,“ slíbil jsem. „Musím si zařídit pár osobních věcí, pak se rozhodnu.“</p>
<p>Chápavě přikývl a dál nenaléhal. Odešli jsme společně, každý jiným směrem.</p>
<p>Zamířil jsem k penzionu oklikou, abych si při chůzi urovnal myšlenky. Osobně by mi nevadilo pracovat pro Camuvieliho. Na druhou stranu, znamenalo by to pracovat pro Natašu, s Natašou… věděl jsem, že její otec na ni klade spoustu povinností. Netušil jsem, jak by se na to dívala ona. Mně by to nevadilo.</p>
<p>Předstihl mě rychlým tempem, téměř poklusem, spěchající muž. Ještě než zahnul do vedlejší ulice, uslyšel jsem za sebou ruch, on se ohlédl a rovnou se rozběhl. Ustoupil jsem stranou, abych se dostal z cesty davu, který vycítil, že kořist je na dosah, a změnil se ve smečku. Prohnali se kolem mě a následně do zatáčky.</p>
<p>Už byla téměř tma a pouliční lampy ulice osvětlovaly jen sporadicky, předpokládal jsem, že jim muž unikne. Při míjení odbočky, kam všichni zmizeli, jsem slyšel spokojené mumlání a jednotlivé nadšené výkřiky. Dostihli ho.</p>
<p>Nic mi do toho nebylo, ale přesto jsem zamířil za hlukem, současně jsem si připomněl, že když jsem naposledy chtěl někomu pomoct, skončil jsem sám jako štvanec. Ulička byla ještě temnější, než jsem čekal, ve vzduchu se vznášel odér moči.</p>
<p>„Pověsme ho! Je to přisluhovač ďábla!“ burácel někdo.</p>
<p>„Takové, jako je on, to nezabije! Kameny na něj!“</p>
<p>Dlažební kostka zlověstně udeřila o zeď. Už jsem byl u davu, obstoupil svou kořist v těsném chumlu, někteří drželi v rukou hole, jiní kameny. Muž jim neutekl, protože si ke své smůle vybral slepou ulici – přehrazovala ji vysoká zeď, přes kterou nedokázal přešplhat. Proto ten smrad, neoficiální veřejné záchodky.</p>
<p>Prodíral jsem se zástupem, až jsem se dostal dopředu. Štvanec stál zády ke zdi, nahrbený, připravený se bránit, ale proti převaze dobře dvou desítek lidí neměl šanci.</p>
<p>Otočil jsem se k lidem čelem a vztáhl k nim ruce.</p>
<p>„Co udělal?“ zeptal jsem se tak hlasitě, jak jsem dokázal, aniž bych křičel.</p>
<p>Rozhostilo se ticho.</p>
<p>„Pokud spáchal zločin, předáme ho úřadům, ale nemůžete ho jen tak utlouct.“</p>
<p>„Nic neudělal, ale je to přisluhovač démonů, zaprodanec strojů!“</p>
<p>„Špion!“</p>
<p>„Kyborg!“</p>
<p>Množství dalších obvinění se slilo do nerozlišitelného hukotu.</p>
<p>„Počkejte, počkejte,“ klidnil jsem je, současně mi myšlenky pádily zběsile vpřed.</p>
<p>V Ambrezavile to pod pokličkou skrytě vřelo. Dopoledne honila policie šíleného kazatele, který vzýval Rexexmachina, božstvo, a po nocích tady pronásledovali imaginární kyborgy. Pokud jsem věděl, i v době Velké války byla tato technologie ještě v plenkách a nikdy se ji nepodařilo vyvinout do použitelného stavu, zůstaly jen legendy a pověsti.</p>
<p>Nemohl jsem dokázat, že není špion ani zaprodanec strojů nebo přisluhovač démonů, ale mohl jsem jim ukázat, že určitě není kyborg.</p>
<p>„Ukážu vám, že je stejný člověk jako my,“ řekl jsem důrazně a vykročil k muži.</p>
<p>„Pomohu vám, ukážeme jim, že nejste kyborg, jen nedělejte žádné prudké pohyby,“ snažil jsem se uklidnit jeho i dav za svými zády.</p>
<p>Opět jsem se zamotal do něčeho, co nemuselo dobře dopadnout.</p>
<p>Pozoroval mě a hodnotil.</p>
<p>„Mám protézu, pravou ruku,“ sykl tak, abych to slyšel jen já.</p>
<p>Mrkl jsem mu na paži, v kabátě a rukavici vypadala úplně normálně. Komplikace. Velmi nepříjemná komplikace. Možná vražedná.</p>
<p>„Stejně to zkusíme,“ řekl jsem, protože nám nic jiného nezbývalo.</p>
<p>Znovu jsem se otočil k lidem za sebou. Nedůvěřivým, vyčkávajícím, s násilím bublajícím jen kousek pod povrchem.</p>
<p>„Svleče si kabát, košili, a ukáže vám, že kromě protézy pravé paže je úplně obyčejný člověk jako my všichni ostatní!“</p>
<p>„Rozestupte se, ať sem dopadá víc světla od lampy. A vy se do toho dejte!“ řekl jsem ještě rychle, aby nikdo nestačil jakkoliv zareagovat. Muž poslechl, sundal si kabát, pravou paži ovládal docela dobře, jen se mi zdálo, že nehýbe prsty a zápěstím. Byl ostříhaný na ježka, ale vlasy mu už notně ustoupily, pleš se mu v odraženém světle leskla. Rozepnul si košili a začal ji opatrně svlékat, pravou paži odhalil jako poslední.</p>
<p>Protéza začínala kousek pod loketním kloubem, na pohled složitý mechanismus s několika táhly a množstvím kloubových spojů.</p>
<p>„Kyborg!“ vyhrkl někdo se strachem.</p>
<p>„Protéza,“ řekl jsem důrazně. „Upozorňoval jsem vás na ni.“</p>
<p>„Můžete si ji odvázat?“ požádal jsem muže.</p>
<p>Po krátkém zaváhání přikývl a levačkou zkušeně povolil soustavu kožených pásků držících protézu na předloktí.</p>
<p>Pahýl byl dávno zhojený a rovný, jako by mu ruku něco useklo.</p>
<p>„S dovolením,“ požádal jsem ho, aby mi náhradu části paže podal.</p>
<p>Byla těžká, těžší, než jsem čekal, a zblízka ještě složitější, všechny detaily jsem v šeru nerozeznával.</p>
<p>„Vidíte?“ ukazoval jsem jim. „Táhla, klouby, nic jiného.“</p>
<p>„A proč potřebuje tak složitou věc? Proč nemá hák jako normální mrzák?“ zeptal se někdo.</p>
<p>Protože nechce být jako normální mrzák, měl jsem chuť odseknout, ale to v tuhle chvíli nebyla správná odpověď.</p>
<p>Podíval jsem se na muže a podal mu jeho majetek.</p>
<p>„Když takhle nastavím prsty,“ potáhl za nějakou z páček, „a takhle zafixuji klouby, mohu držet například lžíci a najíst se,“ předvedl názorně.</p>
<p>„A takhle mohu zase držet volant, tašku,“ předváděl jednotlivá nastavení protézy. „Mohu pracovat a uživím se.“</p>
<p>Sám jsem musel ocenit, jak je mechanika dokonale udělaná. Zjevně umožňovala mnoho dalších konfigurací, ale nebylo třeba je předvádět všechny, i když bych se sám rád podíval.</p>
<p>„Jste spokojeni? Vidíte, že to není žádný kyborg, ale člověk jako my.“</p>
<p>Někdo něco zamumlal, ale nerozuměl jsem mu.</p>
<p>„A teď se rychle rozejděme, nebo nás ještě policie obviní z pouličního násilí. Pojďme, ať nemáme problémy.“</p>
<p>Moje poslední věta zabrala, nejprve se odtrhl jeden člověk, po chvíli další, a shluk lidí byl najednou pryč.</p>
<p>Otočil jsem se k muži, náhle jsem se cítil vyčerpán a čelo jsem měl i v nočním chladu orosené potem. Riskoval jsem, zase, opět. Sledoval jsem, jak si nasazuje protézu, obléká se. Nakonec si pečlivě oprášil kabát, který musel odložit na zem. Vypadal klidněji a vyrovnaněji než já, a to byl ještě před okamžikem jen krok od ukamenování.</p>
<p>„Nejsem místní, jsem zemědělec a do města jezdíme prodávat půdu,“ prozradil mi. „A dnes se to nějak zvrtlo, možná konkurence,“ poklepal na svou kovovou paži. „Díky za pomoc, bez vás…“ pokrčil rameny.</p>
<p>„Jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo,“ netoužil jsem po dalších dících. „Nashledanou.“</p>
<p>„Sbohem.“</p>
<p>Rukou jsem mu nepotřásl, nepředpokládal jsem, že protéza byla vybavena konfigurací i pro takovou příležitost. Už jsem sice dva panáky dnes měl, ale věděl jsem, že i když se vrátím do penzionu, neusnu. Na to v mé krvi kolovalo až příliš mnoho adrenalinu. Potřeboval jsem k upuštění páry ještě jeden drink. Bylo mi jedno kde, zapadl jsem do první hospody, kterou jsem našel.</p>
<p>A u stolu jsem objevil Katzinského. Seděl na židli zády ke stěně, před sebou láhev pálenky, dvě prázdné postavené opodál, netečný pohled do prázdna. Vypadal, že už nikoho a nic nevnímá. Kromě něj tady moc hostů nebylo, hospodský ho sledoval jako mrchožrout kořist.</p>
<p>Přešel jsem k jeho stolu.</p>
<p>„Jak jde večer? Bavíš se dobře?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>Nereagoval, nevnímal mě.</p>
<p>Pak se pohnul, ale to jen proto, aby do sebe obrátil další sklenku kořalky.</p>
<p>„Je to jako výrobní linka. Výrobna masa,“ řekl najednou. Na to, jak byl opilý, artikuloval zřetelně.</p>
<p>„Všechny rozřežou a pak je zase složí.“</p>
<p>Smyslu v jeho slovech ale moc nebylo.</p>
<p>„Zavedu kamaráda do jeho pokoje,“ řekl jsem hostinskému.</p>
<p>Přistoupil ke mně, v ruce utěrku se sklenicí. Vzhledem k tomu, jak byla utěrka špinavá, mohl leštit, jak dlouho chtěl, a sklenici to nemohlo pomoci. Spíš naopak.</p>
<p>„Můžete ho odvést, ale předtím si ten pokoj musíte zaplatit a také musíte uhradit jeho útratu,“ oznámil mi důležitě.</p>
<p>Katzinski neměl svou čepici ani kabát uniformy.</p>
<p>Vstoupil jsem hospodskému do kroku, chytil ho jednou rukou za límec jeho umolousané košile a strčil do něj, až se zakymácel na patách a jen tak tak udržel rovnováhu.</p>
<p>Nebyl jsem klidný a ovládal jsem se jen napůl. Za celý den toho na mě bylo trochu moc a jeho nechutná podvodná chamtivost mě vytočila.</p>
<p>„Ještě jedno hloupé slovo, a budete sbírat zuby po zemi,“ zasyčel jsem.</p>
<p>Myslel jsem to vážně.</p>
<p>Dva muži sedící u stolu hned u pípy se zvedli, jako by na něco podobného čekali. Místní štamgasti? Jeden držel obušek, druhý velkou dřevěnou palici. Spíš ochranka, ale lehce podnapilá. Bylo mi to jedno. Dál jsem držel hospodského pod krkem, druhou rukou tasil revolver a palcem natáhl kohout.</p>
<p>„Vsaďte se, že mám nabito. I když je to protizákonné.“</p>
<p>Pochopili, že tahají za kratší konec.</p>
<p>„Sedněte si zpět,“ zastavil jsem je v odchodu.</p>
<p>Nepotřeboval jsem, aby si přivolali pomoc, nebo se lépe ozbrojili.</p>
<p>„Ať mi někdo přinese z pokoje jeho věci. Všechny. A hned.“</p>
<p>Hospodský váhal, viděl jsem, jak kalkuluje, zda ze situace nedokáže něco vytěžit.</p>
<p>Pomalu jsem vrátil kohout revolveru do výchozí polohy, zajistil ho, pustil hospodského a pak ho pažbou přetáhl po čelisti.</p>
<p>Ostré třesknutí zaznělo sálem jak prásknutí bičem. Hospodský nepadl k zemi, jak jsem očekával, ale strnul bolestí.</p>
<p>„Jeho věci, hned.“</p>
<p>„Budu vás žalovat,“ zkusil mi ještě vyhrožovat.</p>
<p>„Zkuste,“ nehádal jsem se.</p>
<p>„Jeho věci.“</p>
<p>A praštil jsem ho podruhé.</p>
<p>Byl jsem si jist, že mě žalovat nebude. Klidně by na mě poštval své kumpány, nechal mě utlouct, ale se zákonnou mocí nechtěl mít tenhle pajzl nic společného.</p>
<p>Za chvíli jsem měl Katzinského kabát, tornu i čepici.</p>
<p>„Vojáku, vztyk a pochodem v chod,“ zavelel jsem mu.</p>
<p>Poslechl a toporným pochodem zamířil ke dveřím.</p>
<p>„Výrobna masa, všichni rozřezaní na kousky a pak zase složení. Ale už jiní,“ podíval se na mě, ale přišlo mi, že ta věta je určená někomu úplně jinému. Možná jemu samotnému.</p>
<p>Nakonec se mi podařilo najít nedaleký penzion a tam ho uložit. Vyčerpaný jsem se dovlekl do vlastního pokoje a praštil sebou na postel.</p>
<p>Dnešní den byl úplně jiný, než jsem předpokládal, a sám sebe jsem v jeho průběhu neustále překvapoval. Byl jsem však příliš unavený na to, abych o tom přemýšlel. Abych o čemkoliv přemýšlel.</p>
<p>Ráno mě vzbudil poslíček se vzkazem, abych se zítřejšího rána dostavil k Ambrezavilskému autorskému úřadu kvůli patentovému knihování. Podpisem jsem mu potvrdil, že jsem informaci dostal a že se dostavím. Také mi předal šek vystavený kapitánem Knispelem na mé jméno. Byl na částku představující doplatek mého žoldu splatný v První globální bance a případně každé další z velké bankovní pětky. Šek jsem si pečlivě prohlédl a schoval. Částka na něm nutila k zamyšlení. Potom jsem se umyl, uvařil si velmi dobrou a současně i zatraceně drahou kávu a usrkával ji vestoje u okna.</p>
<p>Ruch už byl čilý, po chodnících korzovali lidé a cesty se ucpávaly kolonami vozidel nejrůznějšího druhu od starých náklaďáků přes elektromobily po povozy tažené koňmi. Spal jsem mnohem déle než předešlého dne. Cítil jsem se odpočinutý a události včerejška mi přišly, jako by se staly někomu jinému.</p>
<p>Dopil jsem kávu, umyl hrnek a dal ho spořádaně do police. Své věci jsem uložil do skříně, postel ustlal, vyměnil vodu kytce ve váze na stole. Po snídani jsem vyrazil ven, rovnou ke Camuvielimu. Ozbrojený hlídač u vchodu na pozemek vily, pamatoval jsem si, že v konvoji dělal prvního řidiče jednoho z velkých transportérů, na mě kývl a bez ptaní mě pustil dovnitř. Vedle příjezdové cesty na trávě jeden vedle druhého leželo několik přepravních kontejnerů. Další muž, také jsem ho od vidění znal, často se vyskytoval v Camuvieliho společnosti, byl až překvapivě nápomocný. Prozradil mi, že se Nataša zatím z obchodního tábora nevrátila, dostala na starost transport zboží. Prý už ale chybí doručit jen poslední dva kontejnery a on očekával, že přijede s nimi. Camuvieli něco projednával na zastupitelstvu. To mi vyhovovalo, protože s ním jsem zatím mluvit nechtěl. Nechal jsem na sebe kontaktní adresu spolu se vzkazem, že se večer zastavím. Potom jsem zamířil do podniku, kde jsem nechal Katzinského. Přece jen jsem měl výčitky svědomí, že jsem se o něj nepostaral lépe. Byl pryč a nikdo netušil, kam šel. Nikdo se o to nezajímal, protože měl zaplaceno a byl jeden z mnoha nocležníků.</p>
<p>Už na odchodu jsem potkal Marlona.</p>
<p>„Rád tě vidím, pane tvrďáku,“ pozdravil mě uštěpačně.</p>
<p>„Tvrďáku?“ nadhodil jsem tázavě.</p>
<p>„Kapitán mě poslal za Katzinským. Obvykle mu dáváme dva tři dny na to, aby si vypil mozek, ale tentokrát kapitán chce, abychom byli připraveni k odjezdu dřív. A já jdu po Katzinského stopách. Obvykle je to jednoduché, většinou ho najdu ve třetí hospodě po cestě někde pod stolem. Tentokrát mu ale někdo pomohl, přitom ztloukl hospodského a ohrožoval zbraní dva poctivé občany.“</p>
<p>Marlona jeho výčet viditelně bavil.</p>
<p>„Katzinski už odešel,“ prozradil jsem mu. „Hostinského jsem nezmlátil, jen jsem ho jednou, nebo dvakrát,“ opravil jsem se, „praštil. A určitě jsem neohrožoval žádného řádného občana.“</p>
<p>„Tak v tom posledním ti věřím,“ souhlasil. „Nevíš, kde by mohl být?“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Mohl se vrátit do tábora, mohl jít hledat další hospodu. Proč vlastně pije?“</p>
<p>„Nevím,“ oplatil mi Marlon gesto.</p>
<p>Okolo nás přešly dvě mladé ženy zabrané do rozhovoru, sukně rozvlněné mírným větrem dávaly vyniknout jejich křivkám. Marlon se za nimi díval jako mlsný kocour.</p>
<p>„Nevím, možná aby zapomněl?“ vrátil se k hovoru poté, co mu zmizely z dohledu.</p>
<p>„Co ty a Nataša?“</p>
<p>Nic mu do toho nebylo, ale už jsem si na jeho zvědavost zvykl.</p>
<p>„Nic, zatím jsme se nepotkali.“</p>
<p>„Možná se s tebou potkat nechce,“ navrhl.</p>
<p>Ta možnost mě napadla a nevylučoval jsem ji, i když mi nepřišla pravděpodobná. Byla typ člověka přímých řešení.</p>
<p>„Neznáš tady dobrou restauraci? Hodně dobrou?“</p>
<p>„Jsem tu podruhé v životě,“ zavrtěl hlavou. „A poprvé jsem tu byl před pěti lety. Za tu dobu tenhle zapadákov ještě víc upadl.“</p>
<p>Nechal jsem ho jeho pátrání po Katzinském a vyrazil zjišťovat, která restaurace je ta skutečně dobrá. Měl jsem na to celý den. Přitom jsem chtěl dokoupit posledních pár drobností, které jsem ještě potřeboval. V městě jsem se po svých pochůzkách začínal docela dobře orientovat a odpoledne mě napadlo, že jediné, co nemám, je slušné oblečení, ve kterém bych se mohl ukázat u večeře. Když už jsem si dal tu práci s výběrem podniku. Vrátil jsem se do penzionu, abych se zbavil nakoupených věcí.</p>
<p>Domácí ve své kanceláři nebyla a svůj klíč od pokoje jsem na háčku nenašel. Možná uklízela, i když to nebylo třeba. Nebo byla jen zvědavá…</p>
<p>Opatrně jsem vystoupal do patra a tiše zamířil chodbou ke dveřím do svého apartmá. Sáhl jsem na kliku, nebylo zamčeno. Vytáhl jsem revolver, natáhl ho a držel volně podél těla. Mohli to být ti dva ze včerejška. Kdy jsem se naučil tak přemýšlet? napadlo mě. Nechal jsem to být a jemně potlačil do dveří, pamatoval jsem si, že nevrzaly.</p>
<p>Prošel jsem malou chodbičkou, nahlédl do pokoje a tiše vrátil zbraň do pouzdra.</p>
<p>V křesle pro hosta seděla Nataša s nohou přes nohu a studovala svazek papírů. Na nohou měla červené střevíce na vysokém podpatku, lem sukně se jí vyhrnul až nad koleno. Byla zcela soustředěná na text a lehce se přitom mračila, na zápěstí ruky, s níž otáčela stránky, se jí leskl náramek. Až po dlouhé době vycítila, že není sama.</p>
<p>„Jak dlouho už tady jsi?“ zeptala se.</p>
<p>„Dlouho,“ přiznal jsem.</p>
<p>„A co tam na chodbě děláš?“</p>
<p>„Dívám se.“</p>
<p>Okamžik nechápala, pak si všimla, kam až se jí vyhrnula sukně.</p>
<p>„Aha. Já myslela, že raději věcí děláš, než se jen díváš.“</p>
<p>„Záleží na podmínkách,“ usmál jsem se a vešel za ní.</p>
<p>V elegantním sexy oblečení jí to slušelo. Vlastně jí slušelo jakékoliv oblečení, ale tohle jí bylo vlastní, v něm se cítila svá.</p>
<p>„Máš to tu příjemné,“ ocenila apartmán a na okamžik se zastavila pohledem na váze s kyticí. „Dobrá volba.“</p>
<p>Nevěděl jsem, proč přišla, ale zatím jsem to nehodlal zkoumat. Nejprve jsem si chtěl užít její společnost.</p>
<p>„A co zajít někam, kde to bude ještě lepší? Na večeři? I když, ještě jsem si nestačil obstarat odpovídající společenský oděv. Ale ve tvé společnosti mě tam snad pustí.“</p>
<p>„Dnes jsi neobvykle vtipný,“ zasmála se, vstala a vtiskla mi polibek.</p>
<p>Přátelský polibek.</p>
<p>Číšník nás uvedl ke stolu, doporučil nám aperitiv. Stěny byly obložené tmavým dřevem, stoly, židle a ostatní nábytek pokrytý tolika vrstvami laku, až získávaly sametový odstín, lustry u stolů vypadaly jako pokryté skleněným sněhem.</p>
<p>Dorazil náš aperitiv, listovali jsme jídelním lístkem a já si přitom dál prohlížel okolí.</p>
<p>„Tady jsem nikdy nebyla,“ řekla Nataša. „A je to tu velmi hezké.“</p>
<p>„Nikdy jsem nebyl v podobném podniku,“ přiznal jsem. „A doufám, že mají stejně dobré jídlo, jako to tu vypadá.“</p>
<p>„Praktický a k věci?“ zdvihla obočí.</p>
<p>„Ano, mám hlad.“</p>
<p>Objednali jsme si, Nataša se rozmluvila o tom, co všechno musela udělat, aby zde mohli složit a prodat alespoň část zboží, a stěžovala si na místní nejasně psaný zákoník. Vypadalo to, že to, co dělá, dělá dobře, a navíc ji to baví.</p>
<p>„Vlastně vůbec nevadí, že je tak nejasně psaný, umožňuje to flexibilnější výklad a potenciálně vyšší zisk. Ale dá to práci,“ uvažovala.</p>
<p>Bylo příjemné ji pozorovat, jak přemýšlí, vysvětluje, gestikuluje.</p>
<p>Tlumená záře lustrů se odrážela od jejího náramku a náhrdelníku, byla plná života, energická.</p>
<p>Přinesli naše hlavní menu, pro mě steak Wellington, pro Natašu vepřovou panenku Parmentiére se salátem. K oběma jídlům červené víno, jehož název jsem se ani nesnažil zapamatovat.</p>
<p>Líbilo se mi, jak jí, neostýchavě, s chutí.</p>
<p>„Vynikající,“ zhodnotila, když jsme odsunuli talíře. Dezert jsme oba odmítli a spokojili se s kávou a koňakem jako digestivem.</p>
<p>„Bylo by příjemné moci sem zajít častěji,“ podotkla.</p>
<p>I v tom jsem s ní souhlasil.</p>
<p>Chvíli jsme seděli v tichu a užívali si kouzlo okamžiku. Oděvy ostatních návštěvníků byly velmi různorodé, bylo zřejmé, že spousta jich není místních, někteří očividně pocházeli z daleka, možná z dalších obchodních konvojů.</p>
<p>„Muži,“ naznačil jsem pohled okolo, „po tobě občas pokukují, a já je chápu,“ naznačil jsem přípitek. „Jsi nepřehlédnutelná.“</p>
<p>Usmála se.</p>
<p>„Teď jsem ale zjistil, že se dívají i po mně. Mé oblečení není ideální, ale,“ pokrčil jsem rameny, „nejsem tady takový jediný. Čím jiným to může být?“</p>
<p>Restaurace byla pro svou pověst často využívána k obchodním jednáním. Díky tomu jsem se o ní vlastně dozvěděl. A očividně i pro osobní schůzky, podle několika párů sedících v ústraní.</p>
<p>„Oblečením to není,“ zavrtěla hlavou. „Je to tebou, změnil ses.“</p>
<p>Čekal jsem, co řekne dál. Lidé se mění, ale Nataša vypadala, že nad odpovědí přemýšlí.</p>
<p>„Nepatříš sem, působíš rázně, až nebezpečně. Viděla jsem to v tobě už při našem prvním setkání. Hodnotil jsi situaci, zvažoval rizika, hledal řešení. Pragmaticky, bez ohledu na vlastní pochybnosti. Ty jsem v tobě nikdy neviděla. V průběhu cesty to vystupovalo víc a víc na povrch.“</p>
<p>Neměl jsem ten pocit, ale neoponoval jsem. Všichni se měníme.</p>
<p>Dopili jsme, večeře byla u konce. Příjemná večeře, příjemnější, než jsem předpokládal.</p>
<p>„Půjdeme?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>Pomohl jsem jí do kabátu, podržel dveře, a než jsem se otočil, spatřil jsem, že nás sleduje několik párů očí, které se rychle začaly dívat stranou.</p>
<p>„Dáš si ještě sklenku na dobrou noc?“ nabídl jsem.</p>
<p>„Dám,“ odpověděla a zavěsila se do mě.</p>
<p>O hodně později u sebe v apartmá jsem nám naléval onen slíbený drink. Jediné světlo poskytovala svíčka, proud vosku stékal po jednom jejím kraji a rozléval se po podšálku, který sloužil jako provizorní svícen.</p>
<p>„Dostal jsem nabídku k práci, zajímavou nabídku,“ řekl jsem.</p>
<p>Pohnula se, její rozcuchané vlasy mě zašimraly pod bradou.</p>
<p>„Od Alberta Krunského. Nabídl mi, abych pro něj pracoval jako velitel ochrany jeho konvojů.“</p>
<p>„Krunski má dobré jméno. Vybírá si jen ty nejlepší lidi,“ poznamenala. „Velmi dobře je platí.“</p>
<p>„A dostal jsem ještě jednu nabídku,“ pokračoval jsem. „Není tak výhodná, ale má jistá jiná pozitiva. Do budoucna, řekl bych.“</p>
<p>„A to jakou?“ chtěla vědět.</p>
<p>Opravdu ji to zajímalo, už neležela tak uvolněně, byla napjatá.</p>
<p>„Řekl jsem si, že ji přijmu, pokud se nevyskytnou jisté okolnosti.“</p>
<p>„Jaké okolnosti?“</p>
<p>„Nevím, zda pro něj bude akceptovatelné, aby zaměstnanec měl poměr s jeho dcerou. A nevím, zda se ona bude chtít milovat se zaměstnancem svého otce.“</p>
<p>Cítil jsem, jak se uvolnila.</p>
<p>„Ta první věc je mezi tím chlápkem a tím, kdo mu nabízí práci. A svůj názor ti předvedu hned.“</p>
<p>Otočila se, kousla mě do ucha a obemkla mi bedra svými stehny.</p>
<p>Ráno jsem se vzbudil první, chvíli jsem jen ležel a díval se, jak oddechuje, venku se rodil nový den, ale ještě panoval klid. Věděl jsem, že nás oba čeká rušný den, proto jsem si užíval tyhle prchavé chvíle.</p>
<p>Otevřela oči, nebyla v nich ani špetka ospalosti.</p>
<p>„Musím –,“ řekla.</p>
<p>Nenechal jsem ji domluvit, věděl jsem, že pokud ji pustím do koupelny, do postele už ji nedostanu.</p>
<p>Později jsem jí s koupelnou dal přednost. Sledoval jsem ji, jak nahá přechází přes pokoj a bere si do koupelny kabelku. Vrátila se nalíčená, učesaná, v bílých krajkových kalhotkách. Napadlo mě, jak moc s alternativou, která nastala, počítala předem. Možná byla prostě raději vždy co nejlépe připravená.</p>
<p>Následně jsem vklouzl do koupelny já, a než se stačila dostrojit, byl jsem připravený k odchodu. Než jsme se v jídelně posadili, servírka bez řečí přidala ke stolu šálek s kávou.</p>
<p>Viděl jsem, že Nataša je už myšlenkami u práce, která ji čeká. Jedli jsme v tichu, rychle, ale tak nějak spokojeně.</p>
<p>„Večer navštívím tvého otce a řeknu, že jeho nabídku přijímám,“ řekl jsem s posledním douškem.</p>
<p>„A pokud už se u něj zastavíš, možná bys mohl věnovat trochu času i mně. Nedoporučuji ti, abys mě zanedbával,“ nahodila naoko přísný výraz, rozloučila se polibkem a vyrazila do pouličního ruchu.</p>
<p>Na daňový úřad jsem přišel v domluvený čas, ale Rigajev i Cyr tam už čekali.</p>
<p>„Vypadá to na dlouhý den, je tu blázinec,“ oznámil mi Rigajev. „Dorazila nějaká skupina z Císařství a tvrdí, že nejsou obchodníci a nechtějí platit poplatky. Budeme muset počkat, než se to vyřeší.“</p>
<p>Čekali jsme dlouho, až do oběda, a pak ještě víc času zabral vlastní proces zaknihování. Bylo nutné popsat každý jednotlivý kus, který jsme předávali do depozitu, jaké vlastnosti má, funkci, co je od něj možno očekávat. Já bych celý proces zjednodušil, ale Rigajev postupoval stále stejně pečlivě a metodicky.</p>
<p>„Kus kovu z exoskeletu bota,“ diktoval. „Odolnější než ocel, současně funguje jako fotoelektrický článek. Při rozřezání každý jednotlivý kus vytvoří opět fotoelektrický článek o proporcionálně menším výkonu. Struktura pod mikroskopem…“</p>
<p>Má netrpělivost na mě asi začínala být hodně vidět.</p>
<p>„Pokud bychom nějakou věc neuvedli a někdo jiný ji pak využil, neměli bychom právo na podíl ze zisku,“ vysvětloval mi Cyr.</p>
<p>Mávl jsem rukou, sám jsem tyhle věci dobře znal. Informace o našich nálezech bude distribuovaná obvyklými cestami mezi městy, městskými uskupeními i státy, a v případě, že objekty někoho zaujmou a bude je chtít prozkoumat, může je po složení kauce z depozitu vyzvednout. A pokud by například dokázal vyrábět obdobné fotočlánky, platil by z každého kusu malou provizi nálezcům, tedy nám, a samozřejmě i místu, kde předměty zaknihovali a skladovali. Proto systém fungoval i v tak technofobním místě, jakým se stávalo Ambrezavile.</p>
<p>Skončili jsme až večer s vyzváněním zvonů.</p>
<p>„Zavřeli bránu,“ utrousil Cyr nespokojeně, „budeme muset zůstat tady.“</p>
<p>Rigajev nevypadal, že by mu to bylo proti mysli.</p>
<p>„Trocha skutečného pohodlí neuškodí, rád si dám na chvíli pohov.“</p>
<p>Prozradil jsem jim, kde jsem ubytovaný, a sám zamířil ke Camuvielim pronajaté vile. Tam mi oznámili, že se nestihl před zavřením města vrátit z obchodního tábora. A s ním i Nataša.</p>
<p>Smůla, ne každý den je dokonalý. Ale neměl jsem si na co stěžovat. Požádal jsem je, ať mu oznámí, že jsem tady byl a že se znovu zastavím zítra ráno.</p>
<p>V penzionu jsem se potkal s Cyrem a Rigajevem. Do hospody se jim nechtělo, přinesli si pití do jídelny a objednali si u kuchařky jídlo. Jedna prázdná sklenička čekala na mě. Rigajev pracoval na počítači a Cyr si listoval v časopise. Nebyl místní, podle titulního listu ho vydávali ve Zverelsku.</p>
<p>„Dorazil jsi brzy,“ prohodil Rigajev, ale víc se nezajímal.</p>
<p>Na rozdíl od Marlona, což bylo příjemné.</p>
<p>Cyr mi bez ptaní nalil.</p>
<p>„Kapitán, proč vlastně dělá to, co dělá?“ zeptal jsem se, protože se mi nechtělo jen tak sedět a přemýšlet a výjimečně jsem neměl nic na práci.</p>
<p>„Ty studuješ boty, zkoumáš je, jsi jimi fascinovaný,“ promluvil jsem k Rigajevovi.</p>
<p>„Nejsem jimi fascinovaný,“ ohradil se. „Ale možná ano,“ opravil se po krátké odmlce. „Víme toho o nich příliš málo, neumíme je už vyrobit, možná jsou pro nás nebezpeční…“</p>
<p>Neoponoval jsem mu, jeho postoj k botům jsem znal.</p>
<p>„A ty? Proč jezdíš v posádce ty. Celé roky?“</p>
<p>Cyr se na mě podíval a pokrčil rameny. Už jsem předpokládal, že žádnou odpověď nedostanu, ale on se překvapivě rozhodl jinak.</p>
<p>„Zabil jsem kdysi ve rvačce člověka. U nás doma. Pověsili by mě, ale kapitán mi nabídl únikovou možnost. Měl jsem si v jeho posádce odsloužit sedm let a většinu žoldu za tu dobu posílat na vyrovnání pozůstalým. Všichni s tím souhlasili.“</p>
<p>Odmlčel se, oči upřené do zdi.</p>
<p>„Sedm let už dávno uplynulo. Zvykl jsem si, nedokážu si představit jiný způsob života. Tady jsem doma.“</p>
<p>Věčný žoldnéř, napadlo mě. Dokud se něco špatného nepřihodí. Nechtěl bych tak dopadnout, uvědomil jsem si, a asi proto jsem se zachoval, jak jsem se zachoval.</p>
<p>„A Katzinski?“</p>
<p>„Nevykládám příběhy jiných,“ odpověděl Cyr po chvíli. „Ale když jsem do posádky nastoupil, už v ní byl. Vlastně kromě kapitána jediný ze současné sestavy. Z toho mála, co kdy řekne, jsem pochopil, že spolu bojovali i v Hanturiho válce.“</p>
<p>Kapitán i Katzinski tedy vypadali mladší, než odpovídalo jejich věku, nebo bojovali jako velmi mladí. Zkáza Modrého Vonu a Poslední vzepětí strojů, které řízeny stárnoucími umělými inteligencemi napadly a zničily Modrý Von, se odehrály před necelými pětadvaceti lety. Nakonec však byli boti poraženi. Nebo přesněji odraženi, protože se stáhli do pustiny a už se nikdy nevrátili. O tom, jak poslední a hlavní bitva dopadla, existovala spousta různých verzí a po pětadvaceti letech nebylo možné zjistit, která je ta nejpřesnější. Bylo to způsobené skutečností, že v poslední bitvě Wilhelm Hanturi, vůdce spojenecké lidské armády, padl, což uvedlo jinak nesourodé velení do chaosu. Stroje se naštěstí bez dalších bojů stáhly. A hlavní velitelé pak samozřejmě upřednostňovali tu variantu reality, která pro ně byla nejvýhodnější. Válka pro mnoho lidí tehdy odstartovala hvězdnou kariéru.</p>
<p>„A co kapitán? Proč on už čtvrtstoletí cestuje po periferii a doprovází konvoje?“</p>
<p>„Každý se musí nějak živit,“ odpověděl Cyr rozvážně.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl jsem přesvědčeně hlavou, „on válčí s boty. Jako by pro něj Hanturiho válka nikdy neskončila.“</p>
<p>„Něco hledá,“ řekl Rigajev.</p>
<p>Bylo jasné, že o tom sám už dříve přemýšlel.</p>
<p>„Netuším co,“ dodal ještě.</p>
<p>Nevěřil jsem mu, ale nemělo cenu se tím dál zabývat, já byl z kola ven. Mě se to už netýkalo.</p>
<p>Dopil jsem svého panáka a šel spát dříve než oni.</p>
<p>V noci mě vzbudily zvony – nebylo to poklidné odměřování poledne nebo večera, ale zuřivé vyzvánění – poplach! V první chvíli jsem si myslel, že někde vypukl požár, ale žádný oheň ani záři jsem neviděl. Vyběhl jsem ven.</p>
<p>Lampy svítily stejně mizerně jako zvečera, ale ulice se náhle zaplnily lidmi. Stačilo se zeptat prvního člověka.</p>
<p>„Útok na město,“ odpověděl a spěchal si za svým.</p>
<p>To už venku byli i Cyr s Rigajevem.</p>
<p>„Vracíte se do tábora k tanku?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Rigajev jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Brány budou zavřené, je vyhlášený poplach. Půjdeme se podívat na hradby.“</p>
<p>„A přihlásit se do domobrany, pokud to bude nutné,“ doplnil Cyr.</p>
<p>Ve všech sídlech civilizace platila v dobách nouze stejná pravidla. Každý uvnitř opevnění byl zainteresován na jeho obraně. Pokud nepatřil k nepřátelům, ale v moderní poválečné historii na nás útočily jen stroje. Možná se to časem změní.</p>
<p>„Jdeme,“ přidal jsem se k nim.</p>
<p>Pro zbraně jsem se vracet nemusel, mít je u sebe se stalo mou druhou přirozeností.</p>
<p>Spěchali jsme noční tmou, zvony dál vyzváněly, lidé pobíhali všemi směry. Přecenil jsem je, ne všichni hodlali přiložit ruku k dílu, mnozí se prostě snažili zabezpečit majetek v přichystaných úkrytech.</p>
<p>U linie vnitřního opevnění plály v kovových sudech ohně, slyšel jsem hučení dieselových agregátů, jeden za druhým se rozsvěcely reflektory nejrůznějších odstínů bílé až žluté. Mechanické rozvody otáčivých palpostů cvakaly, jak je jejich obsluhy natáčely do tmy ve snaze objevit neviditelného nepřítele.</p>
<p>„Jste ozbrojeni?“ dotázal se nás tělnatý muž s páskou městského gardisty místo uniformy.</p>
<p>„Ano,“ přitakal jsem.</p>
<p>Má brokovnice by byla při střelbě z hradeb k ničemu, ale to buď nevěděl, nebo mu to bylo jedno.</p>
<p>„Úsek třináct jih je neobsazený, píšu si, že jste tam tři,“ poslal nás po schodech nahoru.</p>
<p>Schody byly z betonu, pod nohama jsem cítil jeho hrubozrnné úlomky. Na vrcholu hradby byl ochoz s množstvím střílen. Poslední linie obrany, napadlo mě, zatímco jsme opatrně postupovali okolo mužů opřených o stěny a vyhlížejících do tmy.</p>
<p>Občas někdo tlumeně hovořil, pár jich kouřilo, ale většinou je obklopovalo napjaté ticho. V šeru jsem nedokázal zjistit, jak dobře nebo špatně jsou vyzbrojeni.</p>
<p>Gardista dole nám neprozradil, jak poznáme úsek J13, šli jsme prostě tak dlouho, dokud jsme nenašli kus prázdné hradby.</p>
<p>Tma okolo se zdála prázdná a klidná.</p>
<p>„Moc se toho neděje,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„Radary a další systémy už tady asi nemají,“ zhodnotil Rigajev.</p>
<p>„Na hranicích stojí strážní věže a telefonní linku natáhnout dovedou,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Pokud jde o předběžný poplach, napětí a pozornost opadne, než se sem dostanou.“</p>
<p>V tom měl asi Rigajev pravdu, možná jsem neměl tak spěchat. Přesto mi to nevadilo, uklidnil jsem se, posadil na chladný beton a opřel se zády o stěnu.</p>
<p>Pak náhle tma zbledla, zahřmělo několik explozí současně, záře výbuchů pohasla a vzápětí se rozhostilo o to tíživější ticho.</p>
<p>„Tábor! Bylo to někde u obchodního tábora!“ odhadl jsem podle směru.</p>
<p>Brokovnici jsem držel připravenou k palbě a vykláněl jsem se z ochozu, jako bych mohl něco zahlédnout. Náš úsek byl bohužel od obchodního tábora příliš daleko.</p>
<p>První výstřel, následovala dlouhá dávka z kulometu, dvou kulometů, vzápětí ji doplnilo krátké, hutnější divoké štěkání rychlopalných kanónů, vysoké ječení a kvílení něčeho, co jsem nedokázal identifikovat. Výstřelů z ručních zbraní bylo pomálu.</p>
<p>„To nejsou naše hlavně,“ zhodnotil Cyr. „Ani jedna.“</p>
<p>Strach se mě zmocnil v jediném okamžiku. Někdo napadl obchodní tábořiště, a Nataša byla právě tam!</p>
<p>„Dnes dorazila další obchodní výprava, a také nějací týpci z jihu, spíš vojáci než obchodníci, třeba se spolu poštěkali a…“</p>
<p>Zbytek Rigajevových slov pohltila série explozí.</p>
<p>Rozhlédl jsem se, zda se nedokážu nějakým způsobem dostat z hradby dolů. Abych jim pomohl, abych jí pomohl.</p>
<p>„Neblázni,“ položil mi Cyr ruku na rameno.</p>
<p>„I pokud by ses ve zdraví dostal dolů, někdo z dychtivců na hradbách by tě sejmul. Stal by ses pro ně nepřítelem ve tmě.“</p>
<p>Měl pravdu, ale nijak mě to neuklidnilo.</p>
<p>Zvuky boje rychle utichly, opět se rozhostilo ticho. Doufal jsem, že se to Camuvieliho skupiny netýkalo, že se Nataše nic nestalo.</p>
<p>Čekali jsme ve tmě na hradbách, vnímal jsem, jak se muži okolo mě s každou uplynulou minutou uklidňují, já počítal utíkající sekundy jednu po druhé a brokovnici jsem svíral tak pevně, až jsem dostával křeče do prstů a předloktí.</p>
<p>Konečně se rozednilo. Cyr klímal vsedě opřený o zeď, Rigajev si dokonce vylezl na předprseň a tiše chrápal. Obrys těla měl orámovaný kapkami rosy. Bez rozloučení jsem odešel a zamířil k bráně. Nevěděl jsem, zda ji vzhledem k nočním událostem otevřou stejně jako předešlého dne, ale musel jsem to zkusit. Až pokud by ne, pokusil bych se najít jinou cestu.</p>
<p>Dorazil jsem v okamžiku, kdy ven pochodovala třicítka mužů s puškami, automaty, doprovázely je dva otřískané vozy s lafetovanými kulomety. Zaslechl jsem jejich velitele hovořit do vysílačky – od pozorovatele někde v opevnění si nechával potvrdit, že v okolí opravdu neregistrují žádného nepřítele. Uklidněn následoval své muže.</p>
<p>Nešli nejkratší cestou k obchodnímu táboru, začali prověřováním terénu v blízkosti brány. Kromě zbraní měli někteří z nich i minohledačky. To bylo rozumné, celý noční povyk mohl být jen zástěrkou pro přípravu velkého útoku na samotné město. Kým? Nepřemýšlel jsem nad tím. Kéž by.</p>
<p>Spěchal jsem k ležení. Už zdálky jsem viděl, že tank tam nestojí, kapitán ho z nějakého důvodu přesunul. Rozeznával jsem několik vozů a nákladních transportérů, ale zdálo se mi, že jich je méně, než odpovídalo Camuvieliho karavaně. A byly zaparkované jinde.</p>
<p>Musel jsem se přemáhat, abych se nerozběhl, jen jsem přešel do rychlé chůze. Vlastně jsem neviděl jediný Camuvieliho vůz! Oprava, viděl jsem dva, oba dva poničené, rozervané, vyrabované. Ale ostatní nikde.</p>
<p>Skupinka mužů postávala okolo zničených vozů a diskutovala. Obchodníci, už jsem je dokázal rozpoznat jediným pohledem. Z rozbitého vozu se vynořili dva muži, oblečení ve vojenském stylu, symboly na náramenících prozrazovaly, že patří k stejné skupině. Ty už jsem někde viděl.</p>
<p>„Kde jsou Camuvieliho vozy?“ zeptal jsem se mužů místo pozdravu. „Přesunuly se někam jinam?“</p>
<p>Chlap s pleší vyleštěnou do vysokého lesku se na mě podíval a odplivl si.</p>
<p>„Zbyly tady jen dva, ostatní jsou pryč.“</p>
<p>„Mrtví?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Jen dva chlapi, uvnitř vozu. Rozřezaní na kusy.“</p>
<p>Přikývl jsem na znamení díků za odpověď. Kapky potu na mém čele osychaly, ale další už k nim nepřibývaly. Už jsem nebyl nervózní, už jsem se nebál. Něco se stalo, něco špatného, zlého; potřeboval jsem zjistit, zda se mohu pokusit to nějak napravit. A k tomu jsem potřeboval informace, co nejvíc informací. Mrtví uvnitř mohli počkat, soustředil jsem se na okolní půdu a případné stopy. Už teď jich nezbývalo mnoho, a až dorazí městská garda a další případní zvědavci, nezbudou žádné.</p>
<p>Půda byla tvrdá, udusaná množstvím strojů, které tady parkovaly, přesto jsem objevil několik stop. Botích stop, otisků končetiny uzpůsobených pro pohyb v horském skalnatém terénu. Proto v izolovaných bodech vyvíjely větší měrný tlak na půdu než kolové, pásové stroje nebo člověk. Nebylo jich ale mnoho, dokázal jsem rozeznat jen tři různé typy.</p>
<p>Pak na samotné hranici ležení, kde už byla půda měkčí, jsem před nájezdem na obchodní cestu našel několik otisků s dezénem charakteristickým pro velká kola nákladních transportérů. Mířily pryč od města. A opět je doprovázelo množství botích otisků, objevil jsem několik dalších typů. V jednom případě jsem se domníval, že vidím i stopu dinobota, ale otisk byl jen částečný.</p>
<p>Pomalu s pohledem upřeným k zemi jsem se vracel zpět. Skupina mužů u vraků transportérů se stále nerozcházela, pozorovali mě. Ujišťoval jsem se, že jsem nepřehlédl nic důležitého, záleželo na každé drobnosti.</p>
<p>Ignoroval jsem zvědavost přihlížejících a soustředil se na zničené transportéry. Patřily k těm starším, s nimiž bylo při cestě nejvíc problémů. Stěny z dvanáctimilimetrového plechu byly rozříznuty nějakým vysokootáčkovým nástrojem, okamžitě jsem si vybavil vysokofrekvenční jekot. Následně je něco roztáhlo od sebe a vytvořilo tak vstupní otvor. Bot, který tohle provedl, musel disponovat značným výkonem. Dělová věž jednoho z transportéru byla poškozená explozí, dvojče hlavní rychlopalného kanónu čnělo zbytečně k obloze. Protáhl jsem se dovnitř. Původní posádka měla čtyři členy. Jeden zde zůstal, na podlaze s hlavou vykroucenou v úhlu neslučujícím se se životem, něco mu zlomilo vaz. Další zranění jsem nenašel, poškozená tkáň krku zčernala podkožním krvácením. Druhý muž byl ten rozřezaný na kusy. Lidské tělo zdevastované botími čelistmi, biologický materiál nebyl schopen kovu odolat ani v nejmenším. Netoužil jsem zjišťovat, kdo to je, ale hlava s kusem krku, na kterém za klíční kost obalenou zbytkem vaziva držel kus ramen s obnaženým kloubem, se z rohu kabiny dívala přímo na mě. Herbert. Polkl jsem, smrt mohla potkat každého.</p>
<p>Vylezl jsem zpět ven, tady už se nic dalšího nedozvím.</p>
<p>Obchodníci a muži ve vojenském na mě čekali, zřejmě zvědaví, co jim řeknu. Zprava se ozýval hluboký rachotivý zvuk, který jsem dobře znal, kolem opevněného náspu zakončeného barbakánem se blížil Knispelův tank.</p>
<p>„Co si myslíte, že se stalo?“ zeptal se mě vyšší z vojáků.</p>
<p>Potkal jsem ho na daňovém úřadě, vybavil jsem si. Ten druhý, který se držel v pozadí, ale přesto mi připadal, že má vyšší šarži, mi také připadal povědomý.</p>
<p>„Napadli je boti. Ukořistili stroje, zajali lidi a se vším odjeli.“</p>
<p>„Nesmysl, něco takového nikdy nedělají. Zaútočí, to ano, zabijí lidi, ukradnou nějaké zboží, materiál, ale aby ukořistili celou karavanu včetně lidí, nesmysl,“ ozval se druhý voják.</p>
<p>Arogantní hlas mi napověděl. Major Hinsteg, příslušník císařské armády a policejní zmocněnec Zverelské federace. Sledoval nás tedy až sem a cesta se na něm podepsala. Byl hubenější a tak nějak opotřebovanější, unavenější, než jsem si ho vybavoval.</p>
<p>„Cestou sem nás podobní boti přepadli,“ odpověděl jsem klidně. „A šlo jim o lidi víc než o zboží. Zajali je živé a snažili se je odnést. Dostihli jsme je, protože jim došla šťáva, myslím baterky. V těch vozech, co sebrali, byly akumulátory, které jim umožní doplnit si energii. A taky nafta, která umožní doplnit ty akumulátory.“</p>
<p>Pokud to umí, pokud jsou na to hardwarově vybaveni, doplnil jsem v duchu.</p>
<p>„To není možné,“ nesouhlasil někdo, ale nezněl příliš přesvědčeně.</p>
<p>Spíš jako by ho taková představa vyděsila.</p>
<p>Periferně jsem stranou od nás zahlédl pohyb v místě, kde by žádný neměl být.</p>
<p>Posunul jsem se na okraj skupiny, abych měl volný výhled, brokovnice mi vklouzla do ruky skoro sama. Nemířil jsem, vystřelil pudově, ze země se zvedl nízký stín a rozběhl se pryč, druhý výstřel ho poslal do kotoulu, třetí znehybnil. Čtvrtý nebyl třeba, předchozí střely naplněné místo broků kousky z ochuzeného uranu drobného bota spolehlivě paralyzovaly. Jen jeho hlava se trhaně pohybovala na jednu a druhou stranu, jako by se stále snažil optimalizovat další trasu.</p>
<p>Byl to psí bot, který nás doprovázel prakticky celou cestu. Nebo jen stejný typ bota, i když bych se vsadil, že je to ten konkrétní.</p>
<p>„Jeden z nich,“ ukázal jsem překvapeným přihlížejícím mužům. „Špehoval nás celou cestu.“</p>
<p>Vojáci spolu začali diskutovat, obchodníci se pomalu rozcházeli.</p>
<p>Nepřemýšlel jsem, co dál, rozhodl jsem se ve chvíli, kdy jsem zjistil, co se stalo.</p>
<p>„Koupím batoh, zásoby na dva dny, lehký spacák, léky,“ zastavil jsem jednoho z nich, dříve než odešli všichni.</p>
<p>Nechápavě se na mě podíval.</p>
<p>„Zaplatím slušně a hned.“</p>
<p>„Co máte v úmyslu?“ zeptal se mě Hinsteg.</p>
<p>Sledoval svůj vlastní cíl – náklad, který Camuvieli někde získal a snažil se ho navzdory zájmům Císařství vyvézt pryč. A ten teď měli boti.</p>
<p>„Budu je sledovat, a pokud je mám zachránit, musím vyrazit hned,“ prozradil jsem mu svůj úmysl.</p>
<p>„Vy si myslíte, že mohou být ještě naživu?“</p>
<p>Jeho otázka zněla pochybovačně.</p>
<p>Podíval jsem se k obloze, slunce bylo ještě hodně nízko a jeho záře poskytovala fotočlánkům jen minimum energie. Boti budou potřebovat čas k tomu, aby získali energii z akumulátorů a následně z nafty v nádržích.</p>
<p>„Věřím v to, doufám,“ odpověděl jsem po pravdě.</p>
<p>„Vypadáte, že na tom, abyste jim pomohl, máte osobní zájem. Silný zájem, protože nezúčastněnému člověku, omlouvám se za to slovo, to připadá jako šílenost.“</p>
<p>Hinsteg už nemluvil pohrdlivě ani pochybovačně, pouze velmi uvážlivě.</p>
<p>„Mám na tom osobní zájem,“ připustil jsem. „Zachránit je.“</p>
<p>„Poskytneme vám, co potřebujete,“ nabídl mi.</p>
<p>„Nejde mi o náklad, jen o lidi,“ upřesnil jsem.</p>
<p>„Rozumím, přesto moje nabídka platí,“ stál si za svým.</p>
<p>„Co za to?“</p>
<p>„Oznámíte nám svá zjištění. Zda byl Camuvieliho konvoj zničen, nebo zůstal někde v pustině. Nám jde o náklad,“ zdůraznil.</p>
<p>Čas běžel a já začínal mít pocit, že přešlapuji na místě. Vybavení jsem si mohl koupit, ale Hinsteg mi určitě mohl poskytnout lepší.</p>
<p>„Kromě toho, co sám budete chtít, vám dáme vysílačku a pár dní budeme čekat na vaše zprávy. A později můžete poslat vzkaz na velitelství císařské armády poštou. Pokud budete chtít splatit dluh.“</p>
<p>Hinsteg byl možná arogantní, ale myslelo mu to, a když chtěl, uměl jednat s lidmi.</p>
<p>„Domluveno,“ potvrdil jsem. „Pokud žádnou zprávu neodešlu, znamená to, že…“</p>
<p>„…jste mrtvý,“ dokončil za mě.</p>
<p>„Sandersi?“</p>
<p>V průběhu rozhovoru jsem zapomněl na tank. Rigajev stál opodál a držel zničeného bota za nehybnou zadní nohu. Podle toho, jak ho držel, musel být lehčí, než vypadal. Kapitánův tank stál ještě mnohem dál, možná kvůli stopám; z věže mě pozoroval Cyr.</p>
<p>Věděl jsem, co ode mě Rigajev chce.</p>
<p>„Je tvůj, nemám na to čas,“ potvrdil jsem mu.</p>
<p>Klusal jsem s až příliš těžkým batohem na ramenou, bederní pás i prsní úvazy přitažené, jak nejvíc to šlo, aby se mi náklad na zádech zbytečně nenatřásal a neubíral mi ještě víc energie.</p>
<p>Držel jsem se cesty, po níž jsme přijeli, a dával pozor, abych nepřehlédl případné stopy signalizující, že ji boti opustili. V pravidelných intervalech jsem si nasazoval Hinstegův infravizor a kontroloval okolí ve snaze najít teplotní stopy. Zatím marně.</p>
<p>Věřil jsem, že když budu pozorný, stopu neztratím. Těžké transportéry, botí stopy… jen jsem musel mít oči na stopkách. A mozek v pohotovosti. Každých patnáct minut jsem si loknul vody trubičkou ze zásobního vaku v batohu. Nešetřil jsem, z předchozí cesty jsem si pamatoval, že budu překonávat několik potoků a minu množství rybníků.</p>
<p>Nepřemýšlel jsem, co bude, jen jsem se soustředil na stopy, cestu, svůj dech. Už jednou jsem to dokázal, nebyl důvod, proč to nezvládnout podruhé. Jen hlas mého neovladatelného analytického já, který jsem nedokázal umlčet, neustále poukazoval na to, že tento útok byl provedený větší silou, byl lépe naplánovaný a lépe realizovaný. A měli s sebou i vozy. Ale i když mají transportéry, budou se pohybovat rychlostí nejpomalejšího z nich. Pokud se ti nejpomalejší nevezou na transportérech. Záleželo na tom, jak jsou chytří, jaké mají algoritmy a řídicí jednotky. Nechal jsem to být a soustředil se na to, co jsem dělat mohl.</p>
<p>Před západem slunce cesta lemovala rybník, v měkčím povrchu jsem našel množství botích otisků. Kola žádná, ale to bylo jedno. Zřejmě rozměklý terén objížděli.</p>
<p>Pokračoval jsem do soumraku a pak se uložil rovnou na kraji silnice. Věděl jsem, že jsem k smrti unavený, že musím být k smrti unavený. Cítil jsem bolest svalů, chodidel, ale současně jsem byl jako pružina stlačená na samotnou mez, pružina připravená kdykoliv se vymrštit.</p>
<p>Přikryl jsem se termoizolační fólií a obrátil oči k obloze.</p>
<p>Zachráním je. Zachráním ji.</p>
<p>Sroloval jsem ze sebe fólii, úsvit se blížil.</p>
<p>Napil jsem se, snědl energetickou tyčinku, druhou jsem do sebe nacpat nedokázal. Nasadil jsem si batoh, utáhl přezky a těžce se rozběhl.</p>
<p>Dříve bych takovou bolest nezvládl, dnes mi připadala jako běžná součást existence. Po prvním kilometru jsem udělal krátkou přestávku, abych upravil napětí popruhů a uvázal si kolem čela potní pásku.</p>
<p>Než jsem se opět rozběhl, uslyšel jsem nejprve sotva slyšitelný zvuk, který jsem ale rychle rozpoznal. Čekal jsem, brzy nato se na zvlněném horizontu objevila charakteristická přisedlá silueta kapitánova tanku. Pak se zase ztratil za bližším kopcem, ale věděl jsem, že za chvíli bude u mě. Podle zvuku motoru nejeli na úsporu, ale spěchali.</p>
<p>Stál jsem uprostřed cesty a sledoval blížící se stroj. Vzhledem k tomu, že jsem dříve spíš seděl uvnitř, než že bych se na něj díval zvenčí, zapomněl jsem, jak hrozivě a agresivně působí už pouhým vzhledem. Přestože v posledním úseku cesta neustále klesala a stoupala v pomyslných vlnách, měl jsem pocit, že stále vidím temné ústí velkorážné hlavně. Tank zdánlivě nezpomaloval, možná mě neviděli. Pro sto deset tun oceli, kompozitních pancířů a vybavení jsem nepředstavoval sebemenší překážku.</p>
<p>Marlon zastavil tak, že jsem měl ústí hlavně přímo nad hlavou. Otevřel se poklop, vylezl ven a spokojeně se na mě křenil.</p>
<p>Neměl jsem na jeho legrácky náladu.</p>
<p>„Co chcete?“</p>
<p>Další uzavírací mechanismus cvakl, ze svého kokpitu se vynořil Rigajev.</p>
<p>„Možná máme společnou cestu. Analyzoval jsem toho malého parchanta, co jsi ho sejmul. Podařilo se mi prolomit kódování, víme, kam mají namířeno, nebo přesněji – kde se asi nachází jejich mateřské území, někde tam musí být základna.“</p>
<p>„Místo mechanika je stále volné, pane Sandersi,“ oslovil mě kapitán Knispel.</p>
<p>Shlížel na mě z výšky dělové věže.</p>
<p>„Sleduji ty boty,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„My také,“ souhlasil.</p>
<p>„Ale mě zajímá jejich kořist, jde mi o lidi, ne o boty.“</p>
<p>„Je pravděpodobné, že se vracejí s kořistí na základnu. Pokud by to nebyla pravda, pokud usoudíte, že se cesty botů a zajatců rozdělily, můžete si vybrat vlastní směr. Já jsem přesvědčen, že se tak nestane.“</p>
<p>Kromě toho, že se hýbala jeho ústa a pár nutných svalů v obličeji, nevyjadřovala jeho tvář žádné emoce. Připadal mi stejně tak živý jako hlaveň nade mnou. Nebo dieselový agregát. Já musel neustále bojovat s vnitřním napětím dohánějícím mě téměř k šílenství. Ale pokud jsem ji měl zachránit, nesměl jsem promrhat jedinou šanci.</p>
<p>„Jsem váš mechanik po dobu, kdy budeme sledovat stopu lidí.“</p>
<p>„Přijímám.“</p>
<p>Obešel jsem tank, abych se mohl vyšvihnout na korbu a zadním průlezem do opět svého kokpitu. Na zadní plošině jsem našel dvě nové přídavné nádrže, každou odhadem na tisíc litrů nafty, k tomu ještě obvyklé dva sudy po dvou stech litrech. Kapitán se připravil na dlouhou pouť.</p>
<p>Vyšplhal jsem se nahoru, a ještě než jsem stačil spustit ruksak do průlezu, dali jsme se do pohybu.</p>
<p>„Jak zajišťuješ, abychom nesjeli ze stopy, pokud by nejeli podle našeho odhadu?“ zeptal jsem se Rigajeva, zatímco jsem kontroloval nastavení motoru, nabíjení akumulátoru a otáčky. Marlon udržoval rychlost o dvanáct kilometrů vyšší, než odpovídalo vybranému profilu, a automatika nezvládala všechno.</p>
<p>Rigajev mi poslal místo odpovědi radarový záznam. Omezil se na sledování bezprostředního okolí, zejména cesty a okolní půdy. Díky tomu generoval detailní 3D mapu, v níž algoritmicky hledal stopy botů. Přišlo mi, že dokáže vydolovat ze senzorů tanku víc než dříve.</p>
<p>„Sem tam objevím nějakou přímo na cestě. Ale její povrch je dost tvrdý, proto jich za sebou zanechávají tak málo. Pouze dvakrát jsem objevil otisky v okolí na měkčím povrchu. Šetří energií, drží se nejsnáze průchodného terénu.“</p>
<p>To dávalo smysl.</p>
<p>„Doháníme je?“</p>
<p>„To nedokážu zatím rozeznat, ale předpokládám, že ano. Malí boti nejsou příliš rychlí a skupina se drží pohromadě.“</p>
<p>„Mají transportéry,“ podotkl jsem.</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Čas teď, když mě nespotřebovávala vlastní cesta a její námaha, utíkal mnohem pomaleji, až mučivě pomalu. Utěšoval a uklidňoval jsem se tím, že se jim blížíme, že je doháníme.</p>
<p>Zastavili jsme dlouho po setmění ve chvíli, kdy Marlon oznámil, že dál už řídit nemůže. Nejraději bych ho vystřídal, ale to by kapitán nedovolil. Umění řidiče bylo pro přežití zásadní, já zvládal tak maximálně popojet v bezpečném terénu, kde jsme neočekávali výskyt nepřátel. Předpokládal jsem však, že v noci se zastavili i boti.</p>
<p>Seděli jsme u vařiče, každý ponořený do vlastních myšlenek. Vzduch byl sytý vlhkostí, cítil jsem ji na tváři, na povrchu oblečení.</p>
<p>„Myslíš, že ji zachráníš?“ vyrušil mě Cyr.</p>
<p>Vzhlédl jsem k němu. Pozoroval mě, jako by na odpovědi hodně záleželo.</p>
<p>„Nevím,“ připustil jsem. „Ale už jsem to jednou dokázal, musím se pokusit i podruhé.“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„S námi máš větší šanci.“</p>
<p>Snad měl pravdu.</p>
<p>Ráno jsem vstal první, přichystal snídani, kávu a bojoval s pokušením všechny je vytáhnout ze spacích pytlů a donutit, abychom konečně vyrazili. Naštěstí se probudili brzy. Marlon se podíval na nachystané jídlo, na můj netknutý díl, na mě, ale neřekl nic. Snědl i mou porci, vypil svůj díl kávy, umyl si hrnek a bez dalších slov se přesunul do kokpitu. To už jsem měl všechny pravidelné kontroly za sebou a tank připravený na další den, jednotlivé systémy bez rozdílu signalizovaly zelenou.</p>
<p>První hodinu cesty jsem si opět hrál s nastavením motoru, akumulátoru, abych šetřil každou kapku nafty. Možná to bylo zbytečné, vůči automatu jsem uspořil sotva pár litrů. Ale nedalo mi to, a navíc mě to zaměstnávalo, měl jsem nad čím přemýšlet.</p>
<p>„Pokud se budou držet předpokládané trasy, měli by teď uhnout víc k severozápadu, odklonit se od cesty,“ poznamenal v interkomu Rigajev.</p>
<p>Soustředil jsem se na displeje, aby mi nic neuniklo.</p>
<p>Kilometr dva jsme nechali za sebou, pozornost polevovala.</p>
<p>„Trosky na vozovce, trosky na vozovce,“ ozval se Katzinski.</p>
<p>Nebyl vydán žádný rozkaz, ale měl jsem pocit, jako by napětí v síti stouplo o pár voltů, ozubená kola se točila rychleji, vůle jednotlivých součástí se zmenšila a tank se v mžiku změnil v jediný organismus připravený k akci.</p>
<p>„Žádná aktivita,“ komentoval Rigajev.</p>
<p>Jeho slova dokumentoval stručný přehled údajů ze všech senzorů, co jsem je měl k dispozici. Nepochyboval jsem, že Knispel je všechny pečlivě prověří. Marlonovy rozkazy jsem neslyšel, radar ukazoval, že jsme zastavili čtyři sta dvacet metrů od Katzinským označeného místa. Podle údajů byl kanón nabitý a připravený k palbě, stejně tak i ostatní naše zbraně, kulomety, minigun i granátomet, který jsem, pokud nebyl v automatickém režimu, obsluhoval já.</p>
<p>„Zbraně dál v pohotovosti,“ dostali jsme rozkaz, současně jsme se rozjeli, nikoliv však po cestě, ale širokým obloukem okolním terénem. I když přístroje neindikovaly žádné překvapení, Knispel se zřejmě obával případné pasti.</p>
<p>Marlon postupoval terénem způsobem, jakým to uměl jen on, nerovnoměrným tempem, vyhýbaje se přejezdu horizontů, využívající maximálního krytí nerovnostmi.</p>
<p>K troskám jsme dorazili z kolmého směru vůči cestě. Na displeji jsem rozeznával torza ocelových končetin, trupů, roztříštěné vnitřnosti botů, zničené a často od těl oddělené zbraně určené ke kontaktnímu boji.</p>
<p>„Vypadá to na střetnutí botů, skupin botů,“ sdělil jsem ostatním svůj dojem.</p>
<p>Srdce jsem měl až v krku a měl jsem potíže, aby můj hlas zněl klidně. Žádné mrtvé lidi jsem v záběru kamer zatím neobjevil.</p>
<p>„Musím to prozkoumat osobně, odsud víc nezjistím,“ řekl jsem.</p>
<p>V krátké pauze rovnoměrného hučení dieselového agregátu jsem sledoval, jak Rigajev zpřesňuje mapu okolí a Katzinski s pomocí zaměřovače kanónu prohlíží jednotlivá místa, kde by se podle něj mohli skrývat nepřátelé.</p>
<p>„Dobře, Cyr půjde s vámi a bude vás krýt. Vezměte si balistický komplet včetně helem,“ rozhodl nakonec Knispel.</p>
<p>Tentokrát jsem se ve stísněném prostoru oblékl rekordní rychlostí.</p>
<p>„Jsem připraven,“ oznámil jsem.</p>
<p>„Otevřeš poklop, vystrčíš hlavu a zase se schováš, jasné?“ přikázal mi Cyr.</p>
<p>Byli nervóznější, než situace vyžadovala.</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Chtěl jsem už být za každou cenu venku, abych se přesvědčil, co se tam doopravdy stalo, co najdu.</p>
<p>Otevřel jsem průlez. Jako pokaždé, první závan vzduchu chutnal nejčistěji a nejopojněji. Do zvuku motoru a život zajišťujících systémů tanku se přimíchal zpěv ptáků. Vykoukl jsem a zase se rychle schoval. Nic.</p>
<p>„Ok, jsem venku, můžeš vylézt.“</p>
<p>Cyr…</p>
<p>Poslechl jsem, vysoukal se nahoru a pak seskočil z korby na zem. Půda byla kamenitá, ale ne úplně suchá, cesta se tady dotýkala lesa, který se rozkládal dál na severovýchod. A sever, tam se tyčily hory.</p>
<p>S erární puškou v ruce, uvědomil jsem si, že jsem ji bez přemýšlení vyměnil za vlastní brokovnici, jsem opatrně kráčel k cestě, Cyr kus za mnou. Věděl jsem, že má automat připravený k výstřelu, stejně jako byly připravené všechny hlavně tanku.</p>
<p>Bylo mi jedno, jestli se v okolí potulují nějací boti, cele jsem se soustředil na pozůstatky strojů před sebou. Odhadoval jsem, že to je sedm nebo osm botů, nejmenší velikosti vlčáka, největší koně, možná i býka. Podle trosek to vypadalo na staré, mnohokrát opravované typy, z kusů elektronických vnitřností bych se vsadil, že je někdy v minulosti opravovali i lidé. Boti původně sloužili lidem, v boji proti lidem, na to jsme často zapomínali. V průběhu času se pro nás stali něčím neřiditelným, nepřátelským, stejně jako jsou bouře, tornáda a další přírodní katastrofy.</p>
<p>Přes veškerou snahu jsem nenašel jedinou stopu po tom, že by v průběhu srážky dvou botích skupin došlo k poranění nebo zabití člověka. Jediné, co potvrzovalo přítomnost lidí, byla mužská bota, pravděpodobně ji ztratil jeden ze zajatců.</p>
<p>Ve chvíli, kdy jsem končil s průzkumem, mi společnost dělal i Rigajev, Cyr nás dál jistil z pozice nalevo od tanku skrytý v napůl uschlém keři s převislými pruty.</p>
<p>„Co jsi zjistil?“</p>
<p>Podíval jsem se na něj, věděl jsem, že už si udělal vlastní úsudek.</p>
<p>„Skupinu botů, která unesla Camuvieliho karavanu, napadl jiný oddíl.“</p>
<p>„Myslíš, že to jsou všichni?“ rozhlédl se po troskách.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„Všichni boti mají standardní algoritmy pudu sebezáchovy. Poražení podle mě utekli.“</p>
<p>„Nebo nad nimi útočníci prostě převzali kontrolu,“ navrhl Rigajev.</p>
<p>To mě nenapadlo, chvíli jsem nad tím přemýšlel.</p>
<p>„Je to možné,“ připustil jsem. „Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal.“</p>
<p>Nikdy jsem se také nesetkal se skupinami vzájemně bojujících botů, ale to jsem si nechal pro sebe.</p>
<p>„Překvapilo tě něco?“</p>
<p>Rigajev chtěl, abych mu potvrdil nějaký jeho dojem. Kašlal jsem na jeho dojmy, přemýšlel jsem nad tím, co z této události vyplývá pro zajatce. I druhá skupina o ně stála, protože tady žádné lidské tělo nezůstalo. Kam ale směřovala? O nich Knispel nevěděl nic.</p>
<p>„Ty trosky tady jsou skoro šrot. Tedy i předtím, než se z nich stal šrot, to byl šrot. Zastaralí, mnohokrát opravovaní boti,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>„Přesně,“ souhlasil kupodivu.</p>
<p>„Vezmu si své věci a půjdu dál po jejich stopě,“ prohodil jsem směrem k Cyrovi. „Vás zajímá původní skupina, jejich mateřské území.“</p>
<p>„To nebude třeba, pane Sandersi,“ oslovil mě v interkomu kapitán. „I tahle skupina dál míří směrem, který sledujeme. Kdyby se od něj odchýlila, budu vás včas informovat.“</p>
<p>Proč by jeden oddíl botů přepadl jiný a pak zamířil na jeho území? Válka? Proč ne, možná se potkaly stroje patřící před stovkami let k nepřátelským táborům a své základní naprogramování si uchovaly.</p>
<p>„A jak víte, kam dál pokračovali?“</p>
<p>V předchozím sledování nám hodně pomáhal fakt, že jsme tušili, kam prchají, to se ale mohlo s druhou skupinou kdykoliv změnit. A nechtěl jsem se nechat utáhnout na vařeném polypropylenu, jen protože se to někomu hodilo. I když od kapitána bych takovou lacinou fintu neočekával.</p>
<p>„Jsou kontaminovaní radioaktivním prachem. Ne nijak moc, ale dost na to, abychom je pohodlně sledovali.“</p>
<p>To byla jasná odpověď.</p>
<p>„Čekáme ještě na něco?“ zeptal jsem se Rigajeva s Cyrem a vrátil se do tanku. Čím dříve je dohoníme, tím lépe.</p>
<p>Naděje umírá poslední. Upjal jsem se k ní a dále ji nezkoumal.</p>
<p>Pokračovali jsme k severovýchodu, terén se začínal mírně vlnit. Stromů nepřibývalo, protože ubývalo vody, za našimi pásy se začínalo prášit. Boti i my jsme se drželi staré cesty, ze které nezbylo mnoho, ale stále to byla nejpohodlnější a nejúspornější volba. Troskám měst jsme se tentokrát nevyhýbali, abychom neztratili stopu. Naštěstí to ale byla spíš menší města, která zůstávala průjezdná. Trosek bylo prostě příliš málo na to, aby nás zastavily. V minulosti už jsem se dostal do ruin skutečného velkoměsta. Prakticky všechny budovy se změnily v trosky, zbytky mrakodrapů vytvořily z oblasti těžko průchodný labyrint a pár posledních staveb, které ještě odolávaly zubu času, se změnilo v pasti hrozící rozdrtit cokoliv v jejich blízkosti při sebemenším impulsu.</p>
<p>Všechno nám hrálo do ruky, pokud se i tahle skupina botů pohybovala obvyklou rychlostí a byla závislá na dobíjení akumulátorů, odhadoval jsem, že je dostihneme k večeru nebo nejpozději zítra ráno. Tři dny, to by zajatci měli přežít, to už jednou přežili.</p>
<p>Tři čtvrtě hodiny jsme se škrábali do křivolakých serpentin vedoucích na hřeben oddělující území, které sice už nespadalo pod jurisdikci Ambrezavile, ale které se považovalo za známé. Dál za ním se rozkládala Terra incognita. Nejraději bych Marlonovi vynadal, že nás zdržuje, že má vyrazit nejkratší cestou přímo vzhůru, ale věděl jsem, že vede tank správně. Šetří palivo, pásy a minimalizuje riziko případného uváznutí. I tank může uváznout, to už jsem se také naučil.</p>
<p>Byl jsem nervózní a nedočkavý, protože jsem předpokládal, že nahoře bychom mohli získat kontakt s boty. Optický nebo jiný. Senzorické vybavení tanku bylo enormní.</p>
<p>Konečně stoupání skončilo, Marlon se ještě vyhnul několika suchým pahýlům dávno mrtvých stromů, vrchol byl širší, než jsem předpokládal, dolů jsme stále neviděli.</p>
<p>Nemohl jsem se dočkat. Shora budeme vidět daleko. Zatajoval jsem dech. Zbytečně, ale nedokázal jsem si pomoct. Konečně se před námi otevřel pohled do údolí, pět možná sedm kilometrů širokého, dál se tyčil další hřeben. Svahy byly porostlé šedivými a nažloutlými skvrnami unaveně vyhlížející vegetace, celé velké oblasti zvrásnila eroze hlubokými koryty sahajícími až na samotné podloží. Čím níže, tím bylo vegetace méně. Dno údolí jsme vzhledem ke konkávnímu zakřivení svahu neviděli.</p>
<p>Boty jsme nikde nedetekovali. Marlon zastavil, zkoumal terén a hledal nejsjízdnější cestu. Byli jsme teď všem na očích, na ráně. Nepříjemný pocit. Konečně jsme se opět dali do pohybu. Spotřeba kupodivu stoupla, život zabezpečující systémy najednou naběhly na vyšší výkon, vzduch teď byl nasáván přes kompletní soustavu filtrů, jeho přetlak uvnitř tanku se navýšil o dvacet kilopascalů.</p>
<p>Nevěděl jsem proč, ve všech Rigajevových podmenu a obrazovkách přístrojů, které obsluhoval, jsem se stále nevyznal.</p>
<p>V necelé polovině sestupu jsme zastavili.</p>
<p>„Ztratili jsme stopu,“ oznámil kapitán.</p>
<p>„Jak ztratili? Zmizela?“ nechápal jsem.</p>
<p>„De facto se rozplynula v pozadí. Kontaminace okolí se zvýšila na úroveň vyšší, než byla stopa aktivity po botech,“ objasnil Rigajev. „Zajeďme na skalnatou plošinu vlevo, ta by mohla být relativně čistá, omytá dešti, chci udělat nějaké testy, kvůli kterým potřebuji ven,“ dodal.</p>
<p>Knispel jeho žádost schválil.</p>
<p>Za chvíli jsme byli na místě, Rigajev se v ochranném oděvu na jedno použití a s maskou vysoukal ven. S sebou si přinesl dva přístroje, oba také pečlivě zabalené. Sledovali jsme ho, jak odebírá a analyzuje vzorky. Pracoval stejně jistě a precizně jako jindy, jako by mu žádné nebezpečí nehrozilo, jeho opatrnost však svědčila o něčem úplně jiném.</p>
<p>„Tahle oblast je zamořená celou řadou radionuklidů{8},“ oznámil nám. „Nejvíce plutoniem dvě stě třicet devět, dvě stě čtyřicet, stronciem devadesát.“</p>
<p>„To znamená co?“ ozval se Marlon.</p>
<p>„Plutonium dvě stě třicet devět je beta zářič s poločasem rozpadu přes dvacet tisíc let. To znamená, že úroveň zamoření je prakticky tak vysoká jako v době, kdy se tu bojovalo.“</p>
<p>„A proč by někdo zamořil krajinu takovým svinstvem? Vždyť musel vědět, že mu pak k ničemu nebude,“ poznamenal Cyr.</p>
<p>Vždy byl praktik.</p>
<p>„To netuším,“ odpověděl Rigajev a začal uklízet své nádobíčko. Nechystal se ho vzít zpět do útrob tanku, vypadalo to, že do doby, než ho budeme moci spolehlivě odmořit, zůstane ve schránkách určených speciálně pro tento účel na korbě.</p>
<p>„A jak moc je to tady zamořené? Co by to udělalo s člověkem?“ zajímal se Marlon.</p>
<p>On byl ten poslední, kdo by musel tank opustit. Řidič byl v takových případech nejdůležitější. „Pokud se těch svinstev nenadýchá a nestráví tu víc než den dva, tak by to měl v pohodě zvládnout bez nějakých následků. Pokud se jich nadýchá, dříve nebo později umře na rakovinu. Kostí nebo plic, ale to vyjde nastejno.“</p>
<p>„Pane Sandersi, co soudíte o případném dalším postupu botů skrze tuto oblast?“ obrátil se na mě Knispel.</p>
<p>„Pokud nevezmou v úvahu zajatce, budou optimalizovat svou trasu z pohledu minimalizace výdaje energie,“ odpověděl jsem. „V opačném případě by se jí měli vyhnout.“</p>
<p>„Sjedu to na svém výpočetním modulu,“ zapojil se Marlon.</p>
<p>Výpočetní jednotka řidiče byla vybavena algoritmy speciálně pro podobné úlohy.</p>
<p>„Optimalizace z pohledu botů, z pohledu strojů pohybujících se po končetinách,“ připomněl jsem.</p>
<p>„Rozumím,“ nehádal se kupodivu Marlon. „Počkám s tím na Rigajeva.“</p>
<p>Sledoval jsem našeho vědeckého experta, jak se opatrně zbavuje svého ochranného oděvu, nechává ho na místě a vystupuje na korbu tanku na místa, která předtím očistil proudem tlakového vzduchu.</p>
<p>Jeli jsme dál. Sledoval jsem a kontroloval motor a všechny další související funkce, plnil úkoly a modlil se, abychom je už konečně dostihli, abych měl naději Nataše pomoct.</p>
<p>Opatrně jsme sestoupili na dno údolí a zamířili k protějšímu valu. Terén byl nerovný, vlhký, i když se nedalo říct bažinatý. Každou chvíli jsme projížděli vodou, ale podklad zůstával až na výjimky tvrdý a kamenitý.</p>
<p>Tady dole nerostlo prakticky nic.</p>
<p>V interkomu zazněl jemný gong, netušil jsem, co znamená. Nikdo na něj nereagoval, jen vnitřní přetlak se automaticky zvýšil o dalších pět kilopascalů. To kladlo vyšší nároky na vzduchotechniku, filtry i zdroje energie. Proč?</p>
<p>„Marlone?“ ozval se na obecném okruhu nervózně Rigajev.</p>
<p>Takového jsem ho neznal.</p>
<p>„Slyším.“</p>
<p>„Drž se dál od tamté hromady.“</p>
<p>Hned jsem poznal, na co myslí, i když jsem neměl přímé spojení na jejich vizuální komunikaci. Míjeli jsme několik desítek metrů vysokou hromadu velkých sudů, z nichž některé už čas otevřel. Vypadalo to, že všechny obsahují hmotu podobající se asfaltu. Netušil jsem, co by to mohlo být.</p>
</section>
<section>
<p>Marlon při objízdném manévru proťal hlubokou a rozlehlou kaluž, zajímavá byla její barva – jasně modrá, až to vypadalo, že tu někdo zkouší svůj chemický barvířský um. Pásy se zakously do pláže jemného prachu stříbřitošedé barvy, přišlo mi, že se oteplilo. Znovu zazněl gong. Automatika vypadla, motor začal ztrácet optimální otáčky, musel jsem je ručně upravit.</p>
<p>Projeli jsme další kaluž, nebo spíš menší jezírko, tentokrát tmavě zelené barvy. Byla to ale jiná zeleň, než jakou mají řasy. Tmavší, zlověstnější.</p>
<p>Na čele mi perlily kapky potu, vnitřní teploměr ukazoval osmatřicet a dále stoupal. Vnější – nevěděl jsem, kde údaj o vnější teplotě hledat, pokud jsme ho měli k dispozici, nikdy dříve jsem se o něj nezajímal.</p>
<p>„Zmiz odsud, a rychle,“ štěkl Rigajev na Marlona.</p>
<p>„Pane Balducci, co nejrychleji opusťte tuto zavodněnou oblast,“ přetavil kapitán Rigajevův výkřik v rozkaz.</p>
<p>Elektromotor zahučel, jak Marlon požádal o víc výkonu, zelená voda okolo nás vřela. Nebo se mi to zdálo?</p>
<p>Musel jsem neustále upravovat nastavení motoru, protože víc a víc automatiky vypadávalo. Při nastavení na základní režim bychom to zvládli i bez ní, ale motor by značně ztratil na účinnosti. Konečně jsme byli na břehu.</p>
<p>„Pryč z toho písku, pokud možno někam na skály. A chraň se uváznout.“</p>
<p>Rigajev zněl ještě nervózněji.</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl Marlon přiškrceně.</p>
<p>Trojnásobné cinknutí gongu.</p>
<p>„Do hajzlu,“ zaslechl jsem klít Cyra.</p>
<p>Co to ksakru mělo všechno znamenat?</p>
<p>Následovalo několik desítek sekund, možná pár minut, zběsilé jízdy, během které mi pětibodové pásy způsobily podlitiny na celém hrudníku a nespočetněkrát jsem se praštil hlavou o opěrku sedadla.</p>
<p>„Zastavte, pane Balducci,“ zarazil Knispel Marlona v jeho zběsilé jízdě. „Musíme se uklidnit.“</p>
<p>Marlon poslechl, Knispel otočil věž směrem, odkud jsme přijeli.</p>
<p>Už jsme stačili nastoupat pár metrů, možná desítek metrů výšky, měli jsme proto možnost prohlédnout si území, které jsme právě překonali.</p>
<p>Líně proudící voda propoující velká jezírka, nebo spíš jen vodní plochy oddělené písečnými kosami, nepravidelné pláže šedého písku střídající se s kamenitými oblastmi, z mnoha oblastí stoupala pára, jako by voda lokálně byla opravdu horká, v jednom místě se skutečně vařila a bylo patrné, že v izolované laguně je hladina výrazně níže než v okolí. Vypadalo to, jako bychom právě překonali zkušební polygon nějakého šíleného chemika.</p>
<p>„Co to tady je? Čím jsme to projeli?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Nejsem si jist,“ odpověděl mi Rigajev.</p>
<p>„A co znamenal ten gong?“ zkusil jsem jednodušší otázku.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Co znamenal ten gong?“ zopakoval jsem a začal hledat v tisících stránkách obslužných manuálů k tanku.</p>
<p>„Radiační výstraha,“ odpověděl po dlouhé pauze Cyr. „Pancíř tanku nebyl schopen dlouhodobě zabránit poškození posádky ionizujícím zářením.“</p>
<p>Skoro jako by to četl z nějaké učebnice. Nebo manuálu.</p>
<p>„A dva gongy?“ vzpomněl jsem si.</p>
<p>„Nebyl schopný ani krátkodobě zabránit poškození posádky,“ odpověděl tentokrát Rigajev.</p>
<p>„Myslel jsem si, že tenhle pancíř,“ zaklepal jsem na kov nad svou hlavou, „poskytuje tu nejlepší možnou ochranu, jakou je možno vytvořit.“</p>
<p>Pokud se Rigajev a i ostatní zbláznili, jejich problém. Já stál o jediné, pokračovat po stopě únosců, ať vedla kamkoliv.</p>
<p>„Ano, ten pancíř je asi nejodolnější a nejrobustnější materiál, který kdy člověk vytvořil,“ přitakal Rigajev suše, „ale při průjezdu reaktorem neposkytne dostatečné stínění ani on.“</p>
<p>Takového Rigajeva jsem neznal, mluvil, jako by s ním něco hluboce otřáslo, jako by se něčeho bál.</p>
<p>„Kurva, jakým reaktorem?“ téměř zaječel Marlon. „Nevidím tady žádnou zasranou elektrárnu, reaktor ani nic podobného. Jenom moře zasranýho zkurvenýho záření, co nás málem zabilo. Je mi blbě.“</p>
<p>„Nedostali jsme tak velkou dávku, aby ti bylo špatně už teď. Nemoc z ozáření se u nás vyvine později,“ vysvětlil mu ne úplně povzbudivě Rigajev.</p>
<p>„Ale mám v lékárničce docela dobré preparáty pro krvetvorbu, povzbuzení činnosti ledvin a jater. Taky antimutagenní preparáty. Kdyby to bylo ještě horší, než si myslím, i zásobu velmi dobrých infuzních roztoků. Neumřeme, nebo alespoň ne hned.“</p>
<p>Marlona jeho odpověď buď uspokojila, nebo vyděsila. Dál už ale nemluvil.</p>
<p>Podle kapitánova rozkazu jsme se přesunuli ještě výš a čekali jsme na hřebeni s výhledem do radioaktivního pekla na dokončení testů systému a následné automatické opravy. Už jsem dokázal najít údaje z měřičů radioaktivity. Kontaminace i tady dosahovala řádů terabecquerelů, dávkový příkon sto milisievertů. To ale pancíř zvládal odstínit bez problémů.</p>
<p>„Co ty reaktory?“ vrátil se k původní Rigajevově poznámce Cyr.</p>
<p>„Dole je ohromné množství štěpného materiálu. Dost k výrobě atomové bomby, dost k nastartování stabilní jaderné reakce. Projížděli jsme oblastmi, kde štěpná reakce probíhala.“</p>
<p>„To přece není možné,“ znovu se ozval stále popuzený Marlon. „Reaktory jsou složitá zařízení, dnes už je v provozu pár posledních bezúdržbových.“</p>
<p>„Ani tak ne,“ oponoval Rigajev smířlivě. „Před dvěma miliardami let, když byla uranová ruda bohatší na snadno štěpitelný uran dvě stě třicet pět, existovalo v Africe, v oblasti Oklo, několik přírodních jaderných reaktorů. Voda fungovala jako moderátor. Natekla, zpomalila neutrony, štěpná reakce se rozběhla. Horkem se vypařila, neutrony přestaly uran štěpit a zase skončila. A tak to fungovalo několik set tisíc let.“</p>
<p>Ano, právě přes podobné oblasti, kde vařila voda, jsme projížděli.</p>
<p>„Jakmile to půjde, měli bychom odsud zmizet, i když nás tank chrání, určitě to tu není nejzdravější,“ podotkl Cyr.</p>
<p>Autodiagnostika se chýlila k závěru, nekomentoval jsem to, věděl jsem, že i ostatní nedočkavě čekají, až opět nastartujeme a dáme se do pohybu.</p>
<p>„Kalibruji senzory, abych se mohl pokusit najít stopu botů. Čím dál od srázu se dostaneme, tím větší pravděpodobnost je, že někam uhnuli. Terén je velmi nepřehledný, algoritmy výběru optimální trasy dávají velké množství řešení,“ komentoval svou činnost Rigajev.</p>
<p>„Přesně,“ souhlasil Marlon. „Pokud nenajdeme stopu hned tady, pak už nikde, mohou jít kudykoliv.“</p>
<p>Nepředpokládal jsem, že by boti procházeli radioaktivním peklem jako my. Spíš jsem odhadoval, že jakmile dorazili do oblasti lehce zvýšeného radiačního pozadí na hranici údolí, změnili směr a údolí obešli. Vzhledem ke kontaminaci povrchu a kamenitému terénu jsme to prostě nezaregistrovali. Ale pokud si dáme práci a prozkoumáme větší oblast, určitě jejich stopu zase najdeme. Byl jsem si tím jistý. Musel jsem v to věřit, protože pokud by to tak nebylo, Nataša a s ní všichni ostatní by byli mrtví.</p>
<p>„Takže tady to funguje podobně, myslím ty reaktory?“ začal jsem věnovat pozornost Marlonovu dalšímu vyptávání.</p>
<p>„Trochu. Ale nejde tolik o uran jako spíš o plutonium a další transurany.“</p>
<p>To znamenalo prvky vytvořené člověkem. Nepřekvapovalo mě to, většinu věcí zmršil člověk, ne příroda.</p>
<p>„A co ta barva vody? Vypadalo to tam hůř než v nějaké chemičce.“</p>
<p>Marlona údolí zaujalo. Nebo se možná otázkami snažil zaplašit strach z nemoci z ozáření.</p>
<p>„Bylo v ní rozpuštěno plutonium, hodně plutonia. Barva závisí na jeho mocenství.“</p>
<p>Různobarevná jedovatá radioaktivní polévka. Depresivní představa.</p>
<p>„Tak to se divím, že to tam nepráskne jak řádná atomovka,“ v Marlonově hlase bylo slyšet úšklebek.</p>
<p>„To já také,“ souhlasil kupodivu Rigajev, „ale je možné, že to tam čas od času práskne. Když se dostane moc plutonia na jedno místo, například proudem…,“ odmlčel se.</p>
<p>Nezaznělo žádné varování nebo výstraha našich senzorů, bojové systémy dál zůstávaly v klidovém režimu, pouze skenování okolí a hlavní počítač dál jely na plný výkon, jak je Rigajev vytěžoval svými úkoly.</p>
<p>„Mám stopu,“ oznámil nám po pauze. „Boti překonali údolí přesně, jak předpokládal Sanders, nejjednodušší možnou cestou. A zónu zamoření opustili tam, kde to algoritmus určil. Vidíme jejich radioaktivní stopu.“</p>
<p>Nadechl jsem se, nešlo to. Polkl jsem, bylo to jako olověný ledový knedlík. Hluboký nádech, který bolel, pak druhý snazší.</p>
<p>„Co by se stalo člověku, který by se ocitl tam,“ ukázal jsem za nás, „myslím v údolí,“ dodal jsem, protože nikdo nemohl můj posunek vidět.</p>
<p>Chtěl jsem, aby to vyslovil i někdo jiný než já.</p>
<p>„I kdyby se tam ocitl na jedinou minutu, byl by mrtvý. Vlastně by stačila i sekunda.“</p>
<p>Rigajev zůstal spolehlivě přesný a přímý.</p>
<p>A to byl konec mých nadějí.</p>
<p>Zhroutil jsem se ve svém křesle, zavřel oči a mlčel. To přece nedávalo smysl – proč by boti zničili pracně získanou kořist? Ale život někdy nedává smysl. A stovky let staré řídicí programy ho dávají ještě méně. O tom jsem se už párkrát přesvědčil na vlastní kůži. A teď znova…</p>
<p>„Pane Sandersi,“ vytrhnul mě z prázdné černoty kapitán. „Zkontrolujte prosím nastavení motoru, není teď optimální.“</p>
<p>Otevřel jsem oči, až zpětně jsem si uvědomil, že už několik minut, možná desítek minut, jedeme.</p>
<p>Měl pravdu, kromě řídicího systému ionizující záření narušilo kalibraci mnoha čidel, a to způsobilo, že hrozilo potenciální poškození prakticky všech výkonových systémů.</p>
<p>„Rozumím, pane. Jdu na to.“</p>
<p>Pustil jsem se do práce.</p>
<p>Nejjednodušší je dělat to, co člověk umí, čemu rozumí.</p>
<p>Už mě nic nehnalo vpřed, současně jsem ani neměl proč se vracet. Dokázal bych to, údolí by určitě šlo obejít, pár desítek kilometrů navíc nehrálo roli. Jen ze zvyku jsem se podíval do mapy. Nebylo na ní zakreslené, nacházeli jsme se na hranicích částečně známého území a Terry incognity. Podle údajů z tankového radaru se oběma směry táhlo minimálně na pět kilometrů, ale pravděpodobně bylo mnohem delší.</p>
<p>Už po pár kilometrech jsme se tím nejzamořenějším a nejradioaktivnějším v okolí stali my. Podle tlakoměru a mraků na obloze se blížil déšť, Knispel přikázal zastavit. Chápal jsem proč, bylo zbytečné kontaminovat krajinu a déšť z nás aktivní prach spláchne. Skutečně to netrvalo dlouho a rozpršelo se. Protože byly všechny poklopy zavřené a život zajišťující systémy stále běžely, nebylo bubnování kapek slyšet. Nebo spíš hukot přívalu podle toho, co ukazovaly optisenzory.</p>
<p>Proč boti procházeli skrze údolí, proč museli všichni umřít? Bylo to jedno, teď už to bylo jedno.</p>
<p>„Popojeďte o dvacet metrů, pane Balducci,“ přerušil ticho po hodině deště rozkaz.</p>
<p>Stejný pak zazněl ještě dvakrát. Zbavovali jsme se tak posledních zbytků kontaminace.</p>
<p>„Podle našich čidel jsme čistí,“ oznámil Rigajev. „A vzduch také. Až přestane pršet, provedu kontrolu zvenku.“</p>
<p>Déšť skončil někdy nad ránem a Knispel okamžitě vydal rozkaz k další cestě. Elektronika stále ještě nefungovala, jak měla, některé opravy bylo možné vykonat jen po odstavení hlavní řídicí jednotky a po vypnutí motoru. Otáčky stále kolísaly, prakticky neustále jsem musel opravovat parametry dobíjení. Práce mi nevadila, alespoň jsem neměl čas na přemýšlení.</p>
<p>Problémy se postupně stupňovaly, po dvaceti kilometrech jsme zastavili, Rigajev zkontroloval okolí, jak nejlépe to šlo, a odstavili jsme celý stroj. Následně jsme otevřeli zásoby náhradních dílů. Elektronika byla uskladněna v ultrachráněných schránkách uprostřed šasi stroje, a proto by měly být radiací poškozené méně než moduly v pracovních pozicích. Vyměnili jsme, co se dalo, zabralo nám to prakticky celý den. Pak už za tmy jsme ujeli zkusmý kilometr. Tank se choval lépe, ale stále jsme ani zdaleka nedosáhli původní výkonnosti a spolehlivosti. S tím, co jsme měli k dispozici, to asi lepší být nemohlo. Boti museli být proti radiaci mnohem odolnější, než jsem považoval za možné, nebo se údolím protáhli po jiné trase než my a vyhnuli se těm nejžhavějším místům.</p>
<p>Nic nenasvědčovalo, že se v okolí nachází někdo další, a krajina byla čistá. Marlon s Rigajevem přesto na noc zůstali ve svých kokpitech. U Knispela a Katzinského mě to nepřekvapilo, ti tank opouštěli, jen když museli. Já si svou ložnici vytáhl ven, ale nenamáhal jsem se s tím, abych s sebou vzal světlo nebo něco k jídlu. Uložil jsem se ke spánku a civěl vzhůru k nebi. Byl jsem unavený, ale stejně jsem nemohl usnout, sledoval jsem studené body hvězd střídavě zakrývané a zase odkrývané neviditelnými závoji oblačnosti.</p>
<p>Postupně se ochlazovalo, ale nebyl to ten ostrý nástup chladu jako v horách. Hory mi připadaly vzdálené tisíce kilometrů a stovky let. Tehdy Nataša ještě žila. Teplota klesala pomalu, ale vytrvale, dostali jsme se do oblasti, kde panovalo jiné klima.</p>
<p>Ozval se zvuk tuhých podrážek klouzajících po pancíři, pak opatrný doskok na zem. Cyr, jen on seskakoval tak opatrně, byl si vědom své hmotnosti a půdy obvykle rozorané našimi pásy. Nerad se při uklouznutí zašpinil. A venku spával stejně často jako já.</p>
<p>Kupodivu si neustlal na druhé straně tanku, ale přešel za mnou. Slyšel jsem šustot při rozbalování jeho spací matrace, potom zvuk dopadajících oblázků. Chystal si místo ke spaní. Měsíc ještě nevyšel a hvězd svítilo jen pár, temnotě k absolutní kvalitě chyběl jen kousek. Cyr přesto nerozsvěcel.</p>
<p>Cinknutí prozradilo, že klade na zem skleničky. Charakteristický zvuk otevírané lahve a ještě známější zvuk nalévaného alkoholu.</p>
<p>Pak se rozhostilo ticho.</p>
<p>„Umřela,“ řekl.</p>
<p>Byla to pravda, ale nevěděl jsem, co na to říct.</p>
<p>„Měl jsi ji rád. Miloval jsi ji.“</p>
<p>Opět jsem nevěděl, co na to říct. Nevěděl jsem, zdali jsem ji miloval, nebyl jsem si jist, co přesně to slovo znamená. Myšlenky se mi roztříštily do nesmyslné mozaiky. Asi měl pravdu.</p>
<p>„Rozluč se s ní. Dej jí sbohem. Pokud to neuděláš, skutečně neuděláš, zničí tě to.“</p>
<p>Nikdy jsem si nemyslel, že na mně Cyrovi tolik záleží, ale byl jsem mu vděčný. Za to, že tu se mnou teď je.</p>
<p>Posadil jsem se, pomalu natáhl ruku za zvukem a opatrně, abych sklenice nepřevrhl, jsem ji v temnotě hledal. Ukazovákem jsem se dotkl chladného hladkého povrchu.</p>
<p>„Mrtví už nic nepotřebují,“ řekl jsem, aniž bych nad tím přemýšlel.</p>
<p>„Na nás, na živé, na všechny živé lidi, co nám na nich záleží.“</p>
<p>Slyšel jsem, jak zašustila látka Cyrova oděvu, odpadávání zrnek prachu ode dna sklenice. Pak se ozvalo ťuknutí přípitku.</p>
<p>„Na zdraví.“</p>
<p>Byl to koňak, voňavý a silný.</p>
<p>Znovu jsme si připili a pak ještě jednou a ještě jednou, až najednou bylo ráno.</p>
<p>Probudil jsem se pod termofólií, nad sebou zamračenou oblohu, kousek dál hořel naftový vařič, na něm klokotala káva, nikdo v dohledu. Zvedl jsem se, z termofólie se šustěním spadaly ledové krupky. Ochladilo se. To jsem věděl už včera.</p>
<p>Zpoza korby se vynořil Marlon a věnoval mi úšklebek.</p>
<p>„Spal jsi jako dřevo, ale vzbudil ses v pravý okamžik – káva je hotová.“</p>
<p>Rozhlédl jsem se, neviděl jsem ani spícího Cyra, ani sklenice a vypitou láhev koňaku; možná dvě podle toho, jak jsem se cítil.</p>
<p>„Káva bodne,“ ocenil jsem a zvedl se.</p>
<p>Svůj minulý život jsem nechal za sebou, nikdo a nic nečekalo. Nezbývalo než se dívat kupředu.</p>
<p>Abych dál neuvažoval, nalil jsem si kávu a napil se, i když byla stále příliš horká.</p>
<p>Rigajev se vynořil z útrob našeho stroje jen o chvíli později, bez pozdravu si také nalil kávu, a aniž by si do ní dal cukr, zamyšleně do ní foukal.</p>
<p>„Jaký je další plán?“ položil jsem otázku do vzduchu.</p>
<p>„Pokračovat v cestě do oblasti, kterou jsme získali z paměti bota,“ odpověděl po tak dlouhé době, až jsem si myslel, že mou otázku vůbec nevnímal.</p>
<p>Krajina za námi vypadala naprosto normálně, obyčejně, možná trochu sušší, než aby byla úrodná, ale to bylo standardem. Ekologie šla v průběhu války a po ní k čertu, nedostatek vody byl obvyklý problém. Nic nenasvědčovalo, že se nedaleko odsud nachází údolí smrti.</p>
<p>„Jak se ti podařilo rozlousknout botí kódování? Zkoušel jsi to i předtím, a bez úspěchu,“ připomněl jsem.</p>
<p>Kódování informací v botích mozcích založené na nejlepším know-how našich předků, než nás o něj připravila válka a století pozvolné degradace, pro nás bylo nepřístupné.</p>
<p>„Zafungovala nápověda od kapitána,“ připustil Rigajev a usrkl kávy a zkřivil rty, jak se přitom spálil.</p>
<p>Závan studeného větru se mi dostal až na kůži, obemkl jsem dlaně okolo plecháče.</p>
<p>„U dinobotů nefungovala,“ připomenul jsem mu.</p>
<p>„Ne, i když jsem si chvíli myslel, že to půjde,“ připustil. „Jejich systém byl ještě komplexnější než u tohohle posledního bota. Toho, kterého jsi u Ambrezavile sejmul ty,“ upřesnil.</p>
<p>Čekal jsem, co mi prozradí dál, teplota kávy zvolna klesala na konzumovatelnou hodnotu.</p>
<p>„Ne, přístupové kódy jsem od kapitána dostal hned při zkoumání prvního bota, kterého jsme po mém nástupu do posádky zlikvidovali. To bylo dlouho předtím, než jsi k nám přišel ty. Ale teď poprvé kód zafungoval, byl to ten správný.“</p>
<p>„A kde ho kapitán vzal?“</p>
<p>„Zeptej se ho.“</p>
<p>Pokračovali jsme v cestě do neznáma, za cílem, který mě nezajímal. Bylo to lepší než nedělat nic.</p>
<p>Pozdě odpoledne jsme dojeli do oblasti, kde přibylo lesů. Stromy byly spíš mladší, vypadalo to, že tu nerostou příliš dlouho, zbytků staré cesty, které jsme se drželi, se zatím netkly. Víc ji zničila voda, déšť a mráz.</p>
<p>„Zastavte,“ ozval se překvapivě Knispel. „Na třetí hodině, dvě stě padesát metrů daleko.“</p>
<p>Hned jsem viděl, co má na mysli. Byly to zbytky po starém milíři, někdo tady před časem vyráběl dřevěné uhlí. Na první pohled bylo jasné, proč právě tady, spousta pařezů v bezprostředním okolí měla výrazně větší průměr než stromy ve větší vzdálenosti. Někdo tady zpracoval výrazně starší a na dřevo bohatší kus lesa.</p>
<p>Prozkoumali jsme milíř i zbytky starého tábořiště. Odhadoval jsem, že tady už dlouho nikdo nebyl, rok, možná i déle.</p>
<p>O poznání opatrněji jsme pokračovali v cestě a pak se před námi otevřel pohled na malou osadu skrytou v mělkém údolí. Údolím protékal potok, kousek pod domy přehrazený a rozšířený v malý rybník. Napočítal jsem třicet sedm domů. Svahy údolí byly obdělávané, zdálo se, že zušlechtěná půda pokračuje i dál, na druhou stranu údolí. Kde nebyla pole, pásly se ovce a kozy, krávy jsem nikde neviděl.</p>
<p>„Minová pole?“ ozval se kapitán.</p>
<p>Vesnice působila tak jednoduše, beze stop po přítomnosti jakékoliv techniky, že jsem o tom pochyboval. Vyrobit miny ale patřilo k těm jednoduchým dovednostem.</p>
<p>„Nic nevidím,“ odpověděl po chvíli Rigajev.</p>
<p>Cyr zkoušel navázat rádiové spojení, nikdo mu ale neodpovídal.</p>
<p>Příkaz Marlonovi jsem neslyšel, tank se rozjel pomalu vpřed.</p>
<p>„Před námi jáma,“ oznámil Rigajev po třech stech metrech, „radar ji odhalil i přes vrstvu slámy a hlíny.</p>
<p>Byla příliš malá na to, abychom v ní uvízli, přesto jsme ji objeli a cestou objevili ještě dvě další.</p>
<p>Domy obklopoval hliněný val, který jsme z dálky přehlédli. Nepředstavoval pro nás žádnou překážku, maximálně mohl posloužit jako kryt obyvatel – obránců.</p>
<p>Zastavili jsme deset metrů před ním, vylezl jsem ven, abych lépe viděl, kryl jsem se přitom poklopem. Odstřelovač by mě samozřejmě dostal. Zpoza věže jsem rozeznával dlouhé hlavně pušek směřujících k nám. Jejich majitelé si museli uvědomovat, jak jsou proti nám neúčinné, ale zřejmě neměli nic jiného.</p>
<p>„Dobrý den,“ uslyšel jsem Knispelův hlas. „Projíždíme. Je-li to možné, nakoupili nebo vyměnili bychom s vámi nějaký materiál za zásoby, případně informace.“</p>
<p>I on už byl venku z útrob dělové věže a pozoroval val před námi stejně jako já. Tím mě překvapil, jako by pro něj jednání s vesničany bylo z nějakého důvodu důležité.</p>
<p>Z řady obránců, odhadoval jsem, že to není víc než deset patnáct lidí, se zvedl vysoký muž okolo padesáti let. Byl hubený, s propadlou tváří, jako by na něj povinnosti doléhaly víc, než je schopen unést. V ruce držel dlouhou loveckou pušku starobylého vzhledu.</p>
<p>„Dobrý den. Netušili jsme, že ten stroj má lidskou posádku. Ukážu vám, kde je vjezd do vesnice, ať nám nerozbijete hradbu.“</p>
<p>Buď nevěděli, co je to hradba, nebo jim to prostě bylo jedno.</p>
<p>Nemyslel jsem si, že je vhodné zajíždět mezi domy, ale tohle rozhodnutí bylo na kapitánovi. Rozjeli jsme se, Marlon opatrně následoval muže, který nám ukazoval cestu, zezadu nás pozorovala skupina mužů původně skrytých za valem. Bylo jich čtrnáct, všichni podobně vyzbrojení, jen jeden měl něco, co se podobalo automatické pušce. Automatické pušce, o kterou se už nějakou dobu staral vesnický kovář.</p>
<p>Zaparkovali jsme na návsi, při průjezdu vesnicí jsem si uvědomil, že část domů je prázdných, část byla rozebrána. Jedinou techniku, které jsem si všiml, představoval parní generátor elektřiny a rozsáhlá transmise koženými řemeny vedoucí do mlýna. Na druhou stranu, pasoucí se stáda a obdělaná pole svědčila o blahobytu, který by chudí ve městech odkázaní na průmyslově vyráběné bílkoviny určitě záviděli.</p>
<p>„Katzinski, Marlon, Cyr zůstávají v tanku, my ostatní výsadek. Provedeme zdvořilostní návštěvu, mluvit budu já, ostatní jen na mé vyzvání.“</p>
<p>„Zbraně?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že neozbrojený se cítím hůř, než kdybych tady poskakoval nahý. Netušil jsem, kdy ta změna proběhla, ale bylo to tak.</p>
<p>„Dle vlastního uvážení, ale kulomet si s sebou neberte.“</p>
<p>Kapitán do mě viděl. Spokojil jsem se ale s víceúčelovou puškou – brokovnicí, kterou jsem si s Cyrovým mlčenlivým souhlasem opět přisvojil jako osobní zbraň.</p>
<p>„Pane Cyre, jakou zbraň z našeho arzenálu byste zvolil jako dar?“</p>
<p>„A ten náš dar, má sloužit proti lidem, nebo strojům?“</p>
<p>„Proti lidem postačí, co mají. Staré, ale přesné a pečlivě udržované opakovací pušky. Jejich mechanik možná má jen primitivní nářadí, ale je velmi šikovný. Proti strojům, pane Cyre.“</p>
<p>Přihlížející vesničané fascinovaně naslouchali. Kapitán používal interkom, ale mluvil hlasitě.</p>
<p>„V tom případě opakovací pušku ráže dvacet milimetrů s uzamykacím závěrem. A přidal bych k ní náhradní hlaveň. Nám už bude k ničemu.“</p>
<p>„Dobře, souhlasím s vámi. Předejte ji panu Sandersovi. V žádném okamžiku nesmí být venku víc než tři lidé.“</p>
<p>„Rozkaz, pane.“</p>
<p>Seskočil jsem z korby, Knispel a Rigajev již byli venku. Mě zdrželo přebírání daru, musel jsem se dostat k Cyrovi skrze servisní průlez v motorovém prostoru. Uvítací výbor na nás již čekal, kupodivu mu nešéfoval hubený unavený muž, který velel obrannému oddílu, ale plešatý červenolící tlouštík. Tuk mu napínal vrásky, nedokázal jsem odhadnout jeho věk.</p>
<p>„Oliver Knispel, kapitán a velitel tohoto tanku. Toto je moje posádka, analytik pan Ivan Beljejevič Rigajev, mechanik Matyáš Sanders. Děkujeme za vaše přátelské přijetí a pozvání.“</p>
<p>„Já jsem Bartoloměj Kulpuci, starosta vesnice, a tito muži,“ rozhlédl se po ostatních, „jsou radní.“</p>
<p>Každého představil jménem. Ti lidé se nás nebáli, byli zvědaví, poznal jsem to z jejich pohledů, z toho, jak si nás prohlíželi, z neustále se zvětšujícího hloučku přihlížejících. Velitel jednotky, Aseph Krushi se jmenoval, byl jediný, kdo projevoval jistou obezřetnost. Vypadalo to, že místní jeho rozkazy o tom držet se v povzdálí, nerespektují.</p>
<p>„Návštěvu, lidskou návštěvu,“ upřesnil svá slova Kulpuci, „jsme zde neměli už celá desetiletí. Rádi vás pohostíme.“</p>
<p>To znamenalo, že nelidské návštěvy sem přicházely častěji. Možná proto ten val.</p>
<p>„Prosím, přijměte náš skrovný dar,“ využil pauzy kapitán. „Prostory našeho stroje jsou omezené, ale věřím, že i pouhá jediná puška bude pro vaši osadu přínosem.“</p>
<p>Kývl na mě, poslušně jsem předstoupil a v obou rukou podal pušku Kulpucimu. Ten se k ní nijak neměl, vypadal, že ho přivádí do rozpaků. Okamžitě ho však zastoupil Krushi.</p>
<p>„To je hodnotný dar, děkujeme,“ zhodnotil uznale poté, co si zbraň prohlédl.</p>
<p>„Náboje,“ podal jsem mu ještě malý kufřík. „A pokud si váš mechanik najde čas, poradím mu, jak vyrobit nové.“</p>
<p>„Díky,“ Krushi poprvé vypadal opravdu potěšen.</p>
<p>Mně se ulevilo, že tu váhu nemusím dál tahat. Naprosto mi stačila váha brokovnice.</p>
<p>„Nachystejte stoly a noste na ně, dnes budeme slavit!“ zavelel Kulpuci a přihlížející lidé propukli v jásot.</p>
<p>Viděl jsem na nich, že se jim ulevilo, že věří v rozhodnutí svého vůdce.</p>
<p>Během několika málo minut vzniklo posezení pod širým nebem, kde se vešli prakticky všichni přítomní, s krátkým zpožděním zaznělo kvičení zabíjených prasat a zanedlouho se ve vzduchu začaly vznášet vůně, při nichž jsem musel polykat sliny, i když jsem až dosud neměl na jídlo ani pomyšlení. Kluci okolo stolů roznášeli jednoduché železné mísy na trojnožkách a rozdělávali v nich ohně. Do práce se pustili i všichni ostatní, společnost nám dělal jen starosta a dva z radních.</p>
<p>„Omlouvám se, pánové, ale s konverzací budeme muset počkat, protože všichni jsou tak zvědaví, že by mě ukamenovali, kdyby měli pocit, že jim něco zatajuji,“ prohlásil Kulpuci žoviálně.</p>
<p>Přesto nevypadal, že by to se svými lidmi neuměl, právě naopak. Sice patřil do malé komunity s malým nebo vůbec žádným kontaktem se světem, ale měl jsem z něj pocit, že při troše snahy by mě opil rohlíkem. Dříve by mě opil rohlíkem. Dnes mi spousta věcí byla jedno.</p>
<p>Za svým prvním prohlášením si ale stál, nešetřil úsměvy a do žádných dlouhých hovorů se nepouštěl. Na stole se rychle objevily lahve s pálenkou, na Knispelův příkaz jsem z našich zásob přidal tři láhve koňaku. To už se začalo nosit na stůl, smažená játra, ledvinky, srdce, prostě všechno, co je z prasete rychle poživatelné.</p>
<p>Vonělo to tak dobře, že jsem opravdu dostával hlad.</p>
<p>„Připíjím na naše nečekané a o to milejší hosty,“ pozvedl Kulpuci první přípitek.</p>
<p>Pozoroval jsem tváře přítomných i těch, co se starali o tabuli, jídlo, nádobí, všichni měli radost, těšili se na hostinu a byli na nás zvědaví.</p>
<p>Napil jsem se, pálenku vyrábět uměli, to jsem musel uznat.</p>
<p>A s masem snad přímo čarovali.</p>
<p>„Připíjím na vaše pole, úrodu, která na nich vzkvétá, na vaše zvířata, jejich mláďata, ať všechno dohromady nasytí vás a i vaše hosty.“</p>
<p>Takový košatý přípitek bych od Knispela nikdy neočekával a sem se výtečně hodil. Vysloužil mu potlesk a další runda pití v nás všech zmizela rychleji. Dolila mi pihovatá holka s plným výstřihem, když zjistila, že se jí do něj dívám o poznání déle, než bylo společensky únosné, pobaveně na mě mrkla. A nabídla mi další pohled.</p>
<p>„Kdy naposledy vaši vesnici někdo navštívil?“ zeptal jsem se souseda po levici, když tempo přípitků polevilo.</p>
<p>Byl to hubený velitel ozbrojené jednotky, která nás přivítala.</p>
<p>„Ve vašem stroji někdo zůstal, že?“ odpověděl mi otázkou.</p>
<p>„Zatím ano,“ přikývl jsem. „Každopádně ale zapnou automatické hlídkovací systémy. Jsou chytřejší a výkonnější, než si dokážete představit. Myslím ty systémy, ne své společníky, ti zase tak chytří nejsou.“</p>
<p>Uchechtl se.</p>
<p>„Myslel jsem si, že byste něco takového mohli mít. Dřívější technika dokázala nepředstavitelné věci.“</p>
<p>Jako by ho moje odpověď uklidnila, překlopil do sebe obsah skleničky. Uvědomil jsem si, že dosud pití jen předstíral.</p>
<p>„Myslíte lidskou návštěvu?“ vrátil se k mé otázce.</p>
<p>„Jo,“ potvrdil jsem mu.</p>
<p>Na stůl přede mnou přistál kus pečeného masa, tmavovláska mi vtiskla do ruky nůž a vidličku.</p>
<p>„Je to moc dobré,“ přidala šeptnutí, téměř se při tom rty dotkla mé tváře.</p>
<p>Voněla po jablkách a meduňce.</p>
<p>„Tak za mého života ještě nikdy. Loni umřel starý Helmuth, ten si pamatoval, kdy nás naposledy někdo navštívil. Zůstali u nás, ale už také umřeli.“</p>
<p>Krátká chvíle nepozornosti, a černovláska byla pryč.</p>
<p>„A ty jiné návštěvy? Nelidské?“ postrčil jsem náš rozhovor.</p>
<p>„Posledních pět let je máme každou chvíli,“ zavrčel. „Ale dnes bychom neměli pracovat. Dnes slavíme,“ dodal zarputile, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.</p>
<p>„Je na vás řada s přípitkem,“ upozornil mě a totálně mě tím zaskočil.</p>
<p>Poslušně jsem se postavil, okolo mě množství tváří v různém stádiu ovlivnění alkoholem, ale všichni ve zvědavě radostném očekávání. Za řadou mužů sedících u stolů postávaly ženy, usmívající se, přihlížející.</p>
<p>„Připíjím na váš motor, na váš úžasný parní stroj!“ vyslovil jsem jedinou věc, která mě napadla.</p>
<p>Asi ne úplně vhodně. Ale už jsem tok svých myšlenek nedokázal zastavit, ubíral se jednoznačným směrem.</p>
<p>„A také připíjím na vaši transmisi, na kožené řemení, ať mu neubývá pružnosti a stále spolehlivě pohání všechny vaše stroje!“</p>
<p>Vnímal jsem Rigajevův pohled; zjevně přemýšlel, jaký lék ze své bohaté zásoby mi naordinuje.</p>
<p>„Ano!“ překvapivě zvolal Krushi a pozvedl svou vlastní sklenici.</p>
<p>Tím spustil bouři, která totálně zničila zavedený pořádek oslavy, na stole přistály další lahve s pálenkou a podnosy s jídlem. Po obojím se téměř okamžitě natáhly chtivé ruce. Tihle lidé oslavu potřebovali a vypadali na to, že si ji zasloužili. Už jen tím, že tady dokázali přežít.</p>
<p>Posadil jsem se, abych zjistil, že o mě je stále speciálně pečováno. Dostal jsem zvláštní tác s vybranými pochoutkami, a dokonce i s miskou salátu. Proti zelenině jsem nic neměl. U nás se jí příliš nedařilo a měli jsme občas případy kurdějí, které jsme řešili syntetickými vitamíny ze zásob.</p>
<p>„Proč se můj přípitek tak líbil?“ zahuhlal jsem s plnými ústy.</p>
<p>Nebyl jsem si jist, zda jsem si pozornost zasloužil, ale každopádně jsem si ji hodlal užít.</p>
<p>„Protože šel ze srdce a trefil hřeb přímo na hlavu,“ odpověděl Krushi mumlavě.</p>
<p>Také se cpal a vypadal, že alespoň pro dnešek hodil všechny starosti za hlavu.</p>
<p>„A toho salátu si už raději nepřidávejte,“ doporučil mi.</p>
<p>„Nevěříte na zdravou výživu?“ ušklíbl jsem se.</p>
<p>„Odsud potud,“ odpověděl, vypadal přitom pobaveně a s respektem si měřil misku, ze které jsem ujídal další zelený list.</p>
<p>Po nějaké době, kdy jsem zjistil, že ať budu vyprazdňovat sklenice a talíře jakkoliv rychle, budou stále plné, jsem se omluvil a odešel od stolů, abych si odpočinul a poohlédl se po okolí. Cítil jsem se plný a pálenka mi začala stoupat do hlavy. „Začala“ byl špatný termín, pořádně jsem ji cítil. Ale nevadilo mi to, dobré jídlo, pití i všeobecně dobrá nálada mě uvedly do povzneseného stavu. Potřeboval jsem to.</p>
<p>Prošel jsem se mezi domy, ke každému příslušela zahrada, hospodářský přístřešek, zpoza laťkových plotů si mě podezřívavě měřily četné slepice, někde ploty nahrazovaly hranice z kubíků složeného dřeva chystaného na zimu. Vzhledem k tomu, jak málo poražených stromů jsme cestou sem objevili, museli dřevo těžit na jiné straně. Stmívalo se, ohňů v přenosných plechových ohništích okolo hodovnických stolů přibylo a jejich záře získávala na intenzitě.</p>
<p>Svou krátkou obchůzku jsem zakončil u domu, kde se připravovalo jídlo. Část pod širým nebem v kotli postaveném na jednoduchých železných kamnech, část v domě, ze kterého každou chvíli někdo vyšel nebo do něj vběhl.</p>
<p>V kuchyni se činily výhradně ženy, jediný mužský pomocník byl chlapec udržující ohně. Kuchařky i pomocnice si mě prohlížely, nejstarší z nich, šedovlasá dáma se šátkem, ve volných kalhotách, které i po mnoha vypráních a opravách prozrazovaly, že kdysi byly součástí uniformy, prohodila něco ke svým dvěma společnicím, obě se pobaveně zasmály.</p>
<p>Nemusel jsem jí rozumět, abych pochopil, že to byla poznámka na můj účet. Nejstarší mohlo být padesát stejně jako sedmdesát, život tady musel být tvrdý. Dvěma mladším – nedokázal jsem to odhadnout. Jedna na sobě měla kalhoty a košili, která jí padla tak dobře, že musela být přešitá jí na míru, druhá jednoduché šaty po kolena. Když se při práci předklonila, odkryl se mi pohled na nahá stehna a tenká látka obtáhla žensky tvarované pozadí.</p>
<p>„Aby vám nevypadly oči z důlků,“ přistihla mě černovláska vracející se s nádobím od slavnostní tabule.</p>
<p>Trojice se zahihňala. Jinak se jejich přidušený smích nedal popsat.</p>
<p>Jindy by mě uvedla do rozpaků, ale ve své povznesené a současně jaksi odtažité náladě jsem jen pokrčil rameny a záměrně ji přejel pohledem od hlavy až k patě a na těch patřičných místech se zastavil. Neměla podprsenku, pod látkou se rýsovaly bradavky jejích ňader. Možná jí byla zima, tady daleko od ohňů a bez pohybu.</p>
<p>„Nic mě to nestojí, a když je na co se dívat…“ odpověděl jsem. Odložila nádobí a chopila se dalšího tácu s masem, který kuchařky mezitím přichystaly.</p>
<p>„A vy patříte mezi ty, co se dívají, nebo ty, co věci raději dělají?“ prohodila černovláska na odchodu přes rameno.</p>
<p>Na to jsem žádnou chytrou odpověď neměl nachystanou a ona byla vzápětí pryč.</p>
<p>Pousmál jsem se. Sám sobě. Ještě nedávno bych si sebe v podobné situaci ani nedokázal představit, teď jsem si nepřipadal ani nijak divně, provinile. Možná bych měl. Nebylo to důležité.</p>
<p>Zahlédl jsem, že na sebe nasunuté trubky improvizovaného komína kamen se žárem vyhnuly, vzniklou mezerou začaly prošlehávat plameny, současně komín ztratil tah.</p>
<p>„Opravím to,“ oznámil jsem trojici, nejstarší kuchařka mi bez řečí podala kus látky, abych se nespálil.</p>
<p>„Nářadí je tamhle v kůlně, kdybyste ho potřeboval,“ poradila mi.</p>
<p>Komín jsem s pomocí kladiva řádně sesadil, stáhl drátem a opornou trojnožku zafixoval, aby lépe držela.</p>
<p>Mezitím ruch v kuchyni opadl, hlavní nápor hladu strávníků byl ukojen. Na jednom z pracovních stolů se objevil tác s malými skleničkami, šedovlasá šéfka kuchyně je naplnila z hranaté láhve. Tahle pálenka byla tmavá a vypadala hustá.</p>
<p>„Ořechovka, zasloužíme si ji a vy také,“ prohodila ke mně šedovlasá žena a podala mi jednu skleničku.</p>
<p>Z domu se vynořily další kuchařky, celkem jich na nasycení a zásobování strávníků pracovalo osm.</p>
<p>Mezitím se vrátila černovláska.</p>
<p>„Tak, všichni už mají dost, můžeme si dát pauzu,“ oznámila, vzala si skleničku a požitkářsky ji do sebe překlopila.</p>
<p>Napodobil jsem ji, nebyl to likér, ale silná pálenka zjemněná ořechem a dřevem, ve kterém zrála. Možná ještě špetkou cukru.</p>
<p>Všiml jsem si, že mě při ochutnávání pozoruje.</p>
<p>„Potřebuji přinést velký plech na prejt, pomůžete mi?“ zeptala se.</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil jsem.</p>
<p>Bez dalších okolků se otočila, až lem jejích šatů vykroužil komplikovanou křivku. Nohy měla stejně přitažlivé jako ňadra. Možná ještě víc.</p>
<p>Následoval jsem ji.</p>
<p>„Abys nám našeho hosta příliš neunavila a nevyčerpala, příliš nevyčerpala!“ ozývala se za mnou pobavená upozornění.</p>
<p>„A nenechávej ho tahat ten plech samotného!“</p>
<p>Smích už se nesnažil zastírat nikdo. Rozverná společnost a jejich poznámky způsobovaly, že jsem se přestával cítit odtažitě a mé myšlenky získaly jednoznačný směr.</p>
<p>Černovláska zamířila k jednomu z domů, dveře nebyly zamčené, následoval jsem ji a v přítmí do ní málem narazil. Zastavila se v chodbě a otočila, cítil jsem dotyk jejích ňader, položil jsem jí ruce na boky, pod šaty neměla nic, jen horkou hladkou kůži.</p>
<p>Nakazila mě svou divokostí, stáhla ze mě kalhoty, vzal jsem si ji rovnou vestoje mezi dveřmi, stehny mě objímala okolo boků, držel jsem ji oběma rukama, při vyvrcholení mě tahala za vlasy, nohy se mi třásly vyčerpáním. Ale skončit se mi nechtělo.</p>
<p>„Postel je v pokoji za dveřmi nalevo,“ šeptla.</p>
<p>Než jsem ji přenesl, erekce se mi vrátila, položil jsem ji na postel, přetočila se na všechny čtyři a nastavila se mi zezadu.</p>
<p>Utekla mi dříve, než jsem stačil mít orgasmus, stáhl jsem ji pod sebe, aby se jí to už podruhé nepodařilo.</p>
<p>Skončili jsme udýchaní, cítil jsem horkost vystupující z nás obou, její vlhké vlasy mě šimraly do tváře.</p>
<p>„Nesmíme zapomenout ten plech,“ řekla po chvíli pragmaticky a zvedla se.</p>
<p>„Jseš milý, víš to?“ Pohladila mě.</p>
<p>Přehrál jsem si uplynulé chvíle, moc milý jsem si nepřipadal a řekl jsem to.</p>
<p>„Záleží na úhlu pohledu,“ zasmála se.</p>
<p>Slyšel jsem, jak se obléká, a napodobil jsem ji.</p>
<p>„Už musím běžet, u stolů budou potřebovat pomoct s obsluhou,“ rozloučila se, „vezmi jim tohle,“ vtiskla mi do ruky železný tác – asi ten plech.</p>
<p>Nebyl zase tak těžký, aby pro něj museli jít dva nebo dvě. Vyšel jsem z domu zanedlouho po ní a nevěděl, co si o tom myslet. Až tak přitažlivý, aby se na mě ženy vrhaly, jsem nikdy nebyl. Že by štěstí? Doufal jsem jen, že se o tomhle, přistihl jsem se, jak se při vzpomínce usmívám, nikdo nedozví. Netoužil jsem dostat od místních mužů nakládačku.</p>
<p>Vrátil jsem se ke kuchyni, kde z původní sestavy zůstala jediná žena, ta, jejíž zadek a nohy jsem obdivoval.</p>
<p>„Tady je ten plech,“ řekl jsem rozpačitě, podal jí ho.</p>
<p>Napůl vážně přikývla, byl jsem rád, že si odpustila jakoukoliv poznámku.</p>
<p>Pohled na ni a představa, že i ona možná nemá pod svými šaty vůbec nic dalšího, mě kupodivu znovu vzrušily.</p>
<p>Zábava u slavnostního stolu byla hlasitá a nevázaná, zpěv se míchal se salvami smíchu, vypadalo to, že někdo tančí na stole.</p>
<p>„Všichni jsou tam,“ řekla. „Nebo skoro všichni, hlídám, aby neuhasl oheň,“ vysvětlila.</p>
<p>Kromě ohně hořely na velkém pracovním stole olejové lampy s rozměrnými zrcadlovými odraznými plochami, vedle jedné stála láhev s ořechovkou. Jinak už byly stoly prázdné a uklizené.</p>
<p>„Pohárek?“ zeptala se.</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>Podala mi sklenku, nalila sobě i mně, proti ohni v pozadí jsem ji viděl jen jako temnou siluetu. Přistoupila blíž, než bylo nutné, svůj vlastní pohárek mi přitiskla ke rtům a opatrně mi ho vlila do úst, oplatil jsem jí stejně.</p>
<p>Položil jsem ji na stůl, zhasl a odložil obě lampy. Černovláska byla divoká a vášnivá, tahle nikam nespěchala; připadala mi, že ví, co chce. Poddal jsem se jejímu tempu, až v samotném závěru se přestala ovládat, křičela a omámená vzrušením mě až bolestivě pokousala. Museli nás slyšet, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.</p>
<p>A možná nás neslyšeli, od stolů se nesl hlahol.</p>
<p>Skončili jsme, já vrátil lampy na stůl, ona se postavila a šaty jí sklouzly dolů, najednou byla oblečená, jako by se nic nestalo.</p>
<p>„Dostal jsem hlad, mohu dostat něco k jídlu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Se nedivím,“ podívala se na mě spokojeně.</p>
<p>„Jmenuji se Matyáš,“ řekl jsem.</p>
<p>„Já vím, slyšela jsem vašeho velitele,“ přikývla.</p>
<p>Z vedlejšího stolu sebrala mísu s poklopem a talíř a začala chystat porci jídla.</p>
<p>„Já jsem Erika.“</p>
<p>„Ahoj Eriko,“ řekl jsem a nalil nám oběma další pohárek, podala mi nůž, sama si vzala druhý.</p>
<p>„Zuzana říkala, že budeš milý, a měla pravdu.“</p>
<p>Kdo byla Zuzana?</p>
<p>Napil jsem se ořechovky a přikrojil si k ní kus pečeného, stále ještě teplého masa a posadil se na špalek sloužící k odkládání věcí a k posezení.</p>
<p>„Zuzana je ta černovláska?“ odhadl jsem.</p>
<p>„Ano, ta, co si tě odvedla k sobě domů,“ potvrdila mi.</p>
<p>„Jsi milý a připadáš mi trochu smutný.“</p>
<p>„Už jen tak trochu,“ připustil jsem.</p>
<p>Cítil jsem se lehce opilý a původní pocit odtažitosti se změnil v dojem, že se vznáším dva metry nad sebou a pozoruji se pohledem někoho cizího.</p>
<p>Chvíli jsme jedli a popíjeli mlčky, pak jsem se přistihl, že jí vyprávím o cestě s konvojem, o Nataše, o tom, jak jsme se seznámili a jak nakonec umřela v radioaktivním údolí. Nemusel jsem, ale chtěl jsem.</p>
<p>Zdálo se mi, že jsme se znovu milovali, ale mohl to být jen sen.</p>
<p>Probudil jsem se před východem slunce, přes ramena mi někdo přehodil deku, bolela mě záda z toho, jak jsem se opíral o stůl. V kamnech stále hořel oheň, voda v hrnci tiše šuměla, cinkl kov o kov. Podíval jsem se za zvukem, šéfkuchařka něco míchala ve velké nádobě. Naše oči se setkaly, vypadala stejně jako zvečera, jen si přioblékla krátký kabát.</p>
<p>Nalila do hrnku dvě naběračky z nádoby na kamnech a podala mi ho.</p>
<p>„Vypijte to všechno, nebude vás pak bolet hlava. Možná,“ dodala po chvíli.</p>
<p>Přikývl jsem a pomalu usrkával horkou tekutinu.</p>
<p>Nějaký bylinkový odvar. Ale hřál, a to se počítalo.</p>
<p>„Včerejšek, to nebyla náhoda,“ nadhodil jsem.</p>
<p>Pozorovala mě a čekala, osada dál zůstávala tichá, ráno se zrodilo teprve nedávno.</p>
<p>„Byl to záměr.“</p>
<p>„Ano,“ potvrdila. „Veselou noc pořádáme obvykle, když je úroda pod střechou. Ale vaši návštěvu jsme museli využít. Rodí se stále méně dětí a ještě méně je jich zdravých. Tohle je jen maličkost,“ ukázala mi levou ruku.</p>
<p>Až teď jsem si všiml, že na ní má šest prstů.</p>
<p>„Žijeme tady už dlouho, v osamění.“</p>
<p>Po mnoha generacích byli všichni pokrevně příbuzní a přibývalo genetických defektů, pochopil jsem. Šest prstů byl opravdu jen kosmetický problém. A Veselá noc sloužila k tomu, aby se geny promíchaly, jak nejvíc to bylo možné, bez omezení vztahovými závazky a morálkou.</p>
<p>„Některé ženy měly šaty, některé kalhoty,“ vybavoval jsem si podrobnosti.</p>
<p>„Dobrý postřeh,“ ocenila s úsměvem. „Šaty jsou pro tyhle chvíle praktické a je to znamení.“</p>
<p>Napil jsem se hořkého odvaru.</p>
<p>„A jak se na to budou všichni dívat dnes?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Nijak,“ odpověděla klidně. „O Veselé noci se nemluví. A také si ji málokdo přesně pamatuje.“</p>
<p>Ve spánku mi zatepala bolest. Tolik jsem toho zase nevypil. Má včerejší bezstarostná posedlost sexem mi nepřipadala úplně přirozená. A výdrž také ne.</p>
<p>„Přidávali jste do jídla nějaké afrodisiakum?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Do jídla ne. Podával se salát se zálivkou. Starý recept. Aby muži víc chtěli, víc vydrželi; ženy víc chtěly, a k tomu byly bezstarostné.“</p>
<p>Napil jsem se odvaru a doufal, že něco udělá s perlíky bušícími v mé hlavě.</p>
<p>„Vyprávěl jste zajímavý příběh,“ změnila téma.</p>
<p>Erika si ho zjevně nenechala pro sebe.</p>
<p>Chvíli jsem nad tím přemýšlel.</p>
<p>„Asi jsem to potřeboval říct,“ pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Ale nemá konec,“ zhodnotila a přiložila do kamen.</p>
<p>Chvíli jsem nad jejími slovy přemýšlel.</p>
<p>Měla pravdu, neměl konec, ale tohle byl můj život, realita. Nebyl to příběh se zakončením, jaký si lidé vyprávějí pro pobavení nebo poučení.</p>
<p>„A co bude dál?“ zeptala se.</p>
<p>Znovu jsem se zamyslel. Stará žena, která však možná nebyla tak stará, jak vypadala, mě pozorovala a přitom míchala nápoj v hrnci.</p>
<p>Zdánlivě jsem s Knispelem a posádkou jel ze setrvačnosti, protože jsem dosud neměl možnost se od nich odpojit. A skutečně jsem se od nich chtěl odpojit? Mohl jsem zůstat tady, mohl jsem se otočit a pokusit se vrátit zpět do Ambrezavile, zpět domů, do Kriškové. Dokázal bych to snadno, vrátit se. Pustina už pro mě dávno přestala být pustinou a vzdálenost se stala jen otázkou umu a vůle. Uvědomil jsem si, že už se Terry incognity nebojím, že se mi stala domovem. Dokázal bych se vrátit… pokud bych chtěl.</p>
<p>„Stroje by neměly zabíjet lidi,“ řekl jsem.</p>
<p>Bylo to, jako když člověk správně trefí hřeb a zarazí ho až po hlavu do dřeva. Tak jsem to cítil. Byla to pravda, moje pravda.</p>
<p>Už jsem se netoužil oddělit od kapitána a posádky, už jsem netoužil začít jiný, nový život.</p>
<p>„A to je konec příběhu?“ zeptala se.</p>
<p>Chvíli jsem nad tím přemýšlel.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil jsem. „To je konec příběhu.“</p>
<p>„Možná,“ oponovala mi. „Promiňte,“ zarazila se, „uvažovala jsem nahlas.“</p>
<p>Rozloučil jsem se a zamířil k tanku.</p>
<p>Stroj a sebe jsme na další cestu připravili dříve, než se většina vesnice probudila. Zvláštní pozornost jsem věnoval pásům. Začínaly být opotřebované, u mnoha článků už byly setřeny markery označující vyčerpání jejich životnosti. To ale nic neznamenalo, pokud se o ně člověk staral, měly by ještě nějakou tisícovku kilometrů vydržet. Při obezřetném namáhání, samozřejmě. Společnost mi u práce dělal jen Krushi, vypadal až nechutně čerstvě. Zato Cyr a Rigajev se zdáli, že je vyčerpává i jen prosté dýchání. Já byl kupodivu v pořádku, ale nevěděl jsem, co Veselá noc obnášela pro ně.</p>
<p>V okamžiku, kdy jsme sbalili všechny naše věci a mohli jsme vyrazit, kapitán vytáhl mapu na nepřirozeně lesklém papíru se sklady připomínajícími zipy. Opatrně ji rozložil na jednu z lavic.</p>
<p>„Tohle je mapa okolí z mého archivu,“ ťukl do papíru, který se okamžitě pokryl sítí čar a topografických značek.</p>
<p>Byl to inteligentní papír, četl jsem o něm v historických knihách, ale netušil jsem, že ještě existuje a je funkční. Proč ho Knispel nepoužil nikdy dříve? Skrýval ho přede mnou? Nebo na něm měl pouze mapu této lokality?</p>
<p>„A tady jsou informace od pana Krushiho,“ pokračoval kapitán a na mapě se objevila vrstva rukou načrtnutých poznámek.</p>
<p>Kromě oblasti označené jako základna strojů a křížků identifikujících místa srážek s nimi přibylo množství poznámek psaných rozmáchlým, neúhledným písmem.</p>
<p>„Můžete mé posádce zopakovat, co jste řekl včera mně?“</p>
<p>„Někteří z nich u toho byli,“ rozhlédl se Krushi s potutelným úsměvem.</p>
<p>Nebyl to takový suchar, jak jsem si myslel – nebo se bavil pouze na účet jiných. Ale to ze mě asi mluvila má podrážděnost a drogy postupně vyplavované z krevního oběhu.</p>
<p>„Prosím,“ požádal Knispel.</p>
<p>Zvláštní, jak může zafungovat prosba pronesená hlasem prakticky bez emocí.</p>
<p>„Žijeme tady už dlouho, odnepaměti, od války,“ začal Krushi.</p>
<p>„V porovnání se starými záznamy z kronik se nám daří stále lépe. Bohatší úrody, méně nemocí z radioaktivity, více narozených dětí, které přežívají. To poslední se v průběhu posledních tří generací mění k horšímu,“ zpřesnil. „Možná protože se nám nepodařilo najít další lidi, i když jsme vždy věřili, že jsme válku nepřežili sami. Ale neměli jsme žádné stroje, které by nás přenesly přes zamořená území. A žádný z těch, kdo se na západ vydali pěšky, se nevrátil. Tak to stojí v zápisech,“ skončil.</p>
<p>Rigajev se probral ze svého téměř kómatu.</p>
<p>„Údolí, kterým jsme projeli, je na jihozápad otevřené. Voda z něj vytékající je silně kontaminovaná, vzhledem k množství stroncia jedovatá. Přes údolí nikdo neprojde, a když se ho pokusí obejít z jihu, musí se spoléhat na vodu z něj. To ho spolehlivě zabije,“ komentoval unaveně.</p>
<p>„A ze severu?“ nadhodil jinak mlčenlivý Katzinski.</p>
<p>„Na severu jsou hory a pustina, nikdo nikdy nesměřoval na sever,“ odpověděl mu Krushi logicky.</p>
<p>Tady jsme měli odpověď, proč osada zůstala celá staletí izolovaná. Logickou a relativně pochopitelnou, v historii se dějí mnohem podivnější a nepravděpodobnější věci.</p>
<p>„A jak se situace vyvíjela dál?“ povzbudil kapitán další hovor.</p>
<p>„Před deseti lety se v okolí objevily stroje,“ zachmuřil se Krushi.</p>
<p>„Myslíte boty?“ chtěl vědět Marlon.</p>
<p>Vypadal zdevastovaně, ale rozhovor ho zaujal natolik, že se rozhodl do něj investovat své poslední energetické rezervy.</p>
<p>„Prostě stroje,“ opáčil Krushi, „pohyblivé, nebezpečné. Rok se ochomýtaly okolo, a nic se nedělo. Jen nás pozorovaly. A pak zmizeli první lidé. Janoš Bougi a Piveli Sumraci.“</p>
<p>Na to, že se to stalo před deseti lety, si jejich jména pamatoval přesně.</p>
<p>„Piveli Sumraci byl můj otec, Janoš jeho tchán,“ doplnil.</p>
<p>„A ti boti, tedy stroje,“ opravil jsem se, „s tím měly něco společného?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl mi rozhodně a přitom se na mě podíval. „Tehdy jsem si nebyl jistý, ale později se ztratili další lidé. A pak jsem si potvrdil, a posléze přesvědčil ostatní, že stroje unášejí lidi, nebo teda podle vás boti unášejí lidi.“</p>
<p>Bylo to synonymum, nemělo smysl přít se, který termín je správnější.</p>
<p>„Proč?“ nadhodil Marlon.</p>
<p>„Protože je potřebují,“ odpověděl logicky Krushi. „Za deset let unesli jedenáct lidí a jen jednou při tom někdo umřel. To znamená, že je potřebují živé.“</p>
<p>Na základě podobných informací dospěl ke stejnému názoru jako já – jako my. Nebylo proč mu oponovat.</p>
<p>„Podle pana Krushiho boti unášející lidi sídlí někde tady,“ Knispel ukázal na zakroužkovanou oblast v mapě.</p>
<p>„Je to hodně mimo náš kurs, mimo koordináty získané z paměti posledního zničeného bota, ale myslím, rozhodl jsem se, že lokalitu prověříme.“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že Knispel byl naším absolutistickým velitelem, jeho myslím mě překvapilo. A jeho zřejmě také, protože se tak razantně a rychle opravil. Pak se na dlouhou minutu pohroužil do vlastních myšlenek.</p>
<p>„Ale vy s námi jet nemusíte,“ obrátil se na Krushiho. „Vaši lidé na vás závisejí.“</p>
<p>„Slíbil jste mi, že to hnízdo vypálíte. A pokud ne, a váš stroj bude dál akceschopný, zavezete mě zpět.“</p>
<p>„Jistě, jste naším hostem,“ odpověděl na Krushiho repliku stroze kapitán.</p>
<p>„Pojedeme; pane Sandersi, ukažte panu Krushimu, jak cestovat na korbě. A pokud vám to neučiní velkou osobní újmu, uvítal bych, pokud byste mu dělal společnost.“</p>
<p>Kapitán byl zdvořilejší, než jsem čekal, ale možná mu na Krushim záleželo, nebo k tomu měl nějaký další důvod.</p>
<p>„Pojďte, je pár drobností, které cestování na korbě usnadní,“ řekl jsem. „A je třeba je připravit.“</p>
<p>Na povrch tanku nebylo možné připevnit žádné přísavky, to kvůli vakuovým minám, ani žádné magnety, to kvůli magnetickým minám. Na několika málo místech se však dalo, pokud člověk věděl kde, použít obdobu průmyslového suchého zipu se specifickou charakteristikou. Úchyty pak udržely sto padesát kilogramů na centimetr čtvereční a daly se odstranit jen po deaktivaci sekvencí modulovaných elektromagnetických vln.</p>
<p>Upevnil jsem držáky a k nim připevnil tlumivou podložku, kterou jsem sám často používal, pak na místo o kus vedle další.</p>
<p>„Budete tady se mnou?“ zeptal se překvapeně Krushi.</p>
<p>Musel být hodně drsný, když byl odhodlán jet na korbě stroje, který nikdy předtím neviděl, do neznáma.</p>
<p>„Ano, můžeme přitom konverzovat,“ pokračoval jsem v kapitánově žoviálnosti.</p>
<p>Byl to nesmysl, v rachotu pásů nebylo možné s nikým hovořit. Samozřejmě pokud Marlon nenasadil taktiku plížení. To jsme se pak ale pohybovali rychlostí hodně pomalého chodce. Nebo pokud Krushi nedostane interkom, k tomu jsem ale rozkaz nedostal.</p>
<p>Krushi přikývl, soustředěně si vyslechl mou instruktáž. Byli jsme připraveni vyrazit na další cestu.</p>
<p>„Pane Sandersi, byl byste tak laskav a zasvětil našeho hosta do pravidel interní komunikace?“</p>
<p>Knispel se vyjadřoval stále velmi sofistikovaně, to nic neměnilo na tom, že jde o rozkazy.</p>
<p>Cyr mi podal interkomovou jednotku, já ji předal Krushimu.</p>
<p>„Tady se zapíná a tady vypíná,“ ukázal jsem mu. „A zasunuje se hluboko do zvukovodu. Pokud by pískala, je vadná.“</p>
<p>Interkomem mě současně informoval Rigajev o nastaveních jednotky pro Krushiho. Kapitán chtěl, aby bylo možné informovat ho o situaci kterýmkoliv z nás, současně požadoval, aby Krushi nemohl slyšet naši komunikaci na obecném interním okruhu. Náš komunikační systém podobné nastavení, stejně jako spoustu dalších, umožňoval, stačilo ho k tomu naprogramovat. Přečetl jsem si to někde mezi deseti tisíci stranami tankového manuálu a náhodou jsem si tuto nedůležitou informaci zapamatoval.</p>
<p>„Rozumím,“ potvrdil jsem Rigajevovi.</p>
<p>Krushi se na mě udiveně podíval.</p>
<p>„To nebylo určeno vám,“ vysvětlil jsem. „Upoutejte se,“ vybídl jsem ho a ukázal mu na místo na korbě.</p>
<p>Marlon se pomalu a ohleduplně rozjel, z předchozích zkušeností jsem ale věděl, že na pasažéry na korbě po pár stech metrech zapomene a veškeré své schopnosti napře k tomu, aby tank co nejhladčeji a s nejmenší spotřebou paliva provedl určenou trasou.</p>
<p>Za to byl placen a v tom byl mistr.</p>
<p>Krushi se zpočátku křečovitě držel a pak víc a víc spoléhal na přilnavost tlumící deky a postroje navlečeného na jeho oblečení. Na rozdíl ode mě neměl speciální brýle proti prachu, ale vypadal, že se s tím dokáže vyrovnat.</p>
<p>„Jste podivuhodně v pohodě na to, že tank vidíte poprvé,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Také máme knihy. V nich obrázky a spoustu informací. Informací, kterým rozumíme sice stále méně, ale nejsme ještě úplně omezení,“ dodal po chvíli.</p>
<p>Několik kilometrů jsem uvažoval o jeho slovech. Měl pravdu, my, lidstvo, jsme ztráceli jednu znalost za druhou a ten proces zdaleka nekončil. Možná upadneme až na úroveň prostých zemědělců se vzdálenou vzpomínkou na naše bohům podobné předky.</p>
<p>Ale pokud tady budou stroje, vlastně jejich vyšší vývojový stupeň, umělé inteligence – nestanou se z nás ani prostí zemědělci, ale staneme se vyhynulým vývojovým druhem, slepou cestou stromu evoluce.</p>
<p>Tankový archiv byl rozsáhlý a já měl spoustu času ho studovat. Změnil jsem se. A nejenom čtením.</p>
<p>„K čemu slouží ty výstupky?“ zeptal se Krushi a ukázal na oblé vyvýšeniny na základním bočním pancíři korby.</p>
<p>Měl postřeh, sám jsem nad nimi v minulosti přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel a po ignorování mých otázek ostatními jsem si jich přestal všímat.</p>
<p>„Proč jste začali mít problémy s boty až před deseti lety? Proč ne dříve? Po staletí žijete na jednom místě.“</p>
<p>S komunikátorem byl hovor pohodlný i v rachotu pásů, praskání větví a štěrku, přes který jsme přejížděli. Nedívali jsme se na sebe, oba jsme sledovali cestu před námi. Marlon udržoval ekonomickou rychlost do pětadvaceti kilometrů za hodinu, proplétali jsme se údolími zčásti zarostlými neduživými lesíky oddělenými od sebe plochými travnatými hřebeny. Krushi neodpovídal, přemýšlel jsem, co může za takové neobvyklé uspořádání krajiny. Nedostatek vody nahoře? Možná, ale určitě ne kvůli rozdílnému srážkovému úhrnu, ale spíš kvůli různé struktuře půdního pokryvu. Možná kopce kdysi dávno přišly o původní porost, voda a vítr odnesly většinu úrodného humusu a zbylo ho tak málo, že stromy se v kopcích stále neudržely.</p>
<p>„Myslím, že v pustině se něco stalo, něco, co donutilo přijít boty sem,“ odpověděl po dobrých patnácti kilometrech Krushi na mou otázku.</p>
<p>To byl rozumný úsudek. Moc toho nenamluvil, ale co řekl, mělo hlavu a patu.</p>
<p>Uvažoval jsem nad tím, co by mohlo boty přinutit k tomu, aby změnili své působiště. Zdroj součástek? Energie? Uvědomil jsem si, že už je nepovažuji za jednotlivce jednající na základě více či méně degradovaných algoritmů, ale za skupiny, smečky podřizující se velení. Velení koho?</p>
<p>Stále více otázek, a žádné odpovědi. Dokonalejších botů? Superpočítačů starých generálních štábů nebo přímo válečných inteligencí? Tomu se mi nechtělo věřit. Čím je systém složitější, tím rychleji podléhá entropii. O tom, co je to entropie, jsem měl jen mlhavé ponětí, našel jsem to ve starých učebnicích a nikdy jsem tomu zcela neporozuměl. Vlastně jsme na tom s Krushim byli podobně, jen každý z nás o patro jinde.</p>
<p>„Kontakt jedenáctá hodina, sto padesát metrů před námi.“</p>
<p>Sakra, hodně blízko, proč jsme je neviděli dříve?</p>
<p>„Nedávejte ruce za tu matnou čáru,“ křikl jsem na Krushiho.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Při rotaci věže by vám to mohlo utrhnout ruce, nemá kruhový půdorys.“</p>
<p>„Jakou čáru?“</p>
<p>Já ji viděl, ale byla spíš jen stín a možná jsem si ji jen představoval, protože jsem dobře znal tvar věže a věděl jsem, jakou oblast při jednotlivých pozicích zaujímá.</p>
<p>„Prostě si dávejte bacha a nestrkejte ruce moc daleko před sebe a kryjte se za věží, kdyby po nás začali pálit.“</p>
<p>Navzdory vlastní radě jsem se zahákl oběma nohama a jednou rukou za úchyty a vyklonil se co nejvíce do strany, abych dobře viděl. Koutkem oka jsem zahlédl, že Krushi se zachoval úplně stejně. Tolik k účinnosti dobře míněných rad. Ale nevyžádaných.</p>
<p>Věž sebou cukla, vzápětí Marlon zastavil, kdybych se tak dobře nedržel, spadl bych. Stačilo sledovat směr hlavně, a bota jsem objevil. Byl velký, čtyřnohý, starého typu, podle výdechů v zadní části měl spalovací motor, pravděpodobně kombinovaný s akumulátory. Hlavová část se ježila senzorickými nástavbami pocházejícími na první pohled z mnoha druhů strojů. Hlídka.</p>
<p>„Pane Krushi, pane Sandersi, seskočte a kryjte se,“ zazněl rozkaz.</p>
<p>„Poslechněte,“ štěkl jsem, a to už jsem letěl vzduchem, prakticky ve stejném okamžiku se tank rozjel, Marlon akceleroval na plný plyn.</p>
<p>Zazněla série explozí a násobná dávka. Granátomet, minomet, rychlopalný kanón a velkorážný kulomet – rozeznal jsem s hlavou zamáčknutou do měkké hlíny. Pak, navzdory zdravému rozumu, jsem ji zvedl, byl jsem příliš zvědavý.</p>
<p>Marlon směřoval tank mimo cestu, mezi stromy, kmeny pod náporem stovky tun oceli praskaly jako třísky, v prostoru se mihla šeď hráze botů, pak i oni zmizeli rozmačkaní masou těžkého stroje, současně se opět rozezněl rachot hlavňových zbraní, jen hlavní kanón stále mlčel.</p>
<p>Najednou byli boti všude okolo. Tank na místě zastavil a současně se bleskově začal otáčet doprava, věž naopak doleva, boti ve skoku, ti rychlejší, snažící se uchytit, odpadávali v celých hroznech, několik málo z nich vybavených projektilovými zbraněmi zahájilo palbu. Vzhledem k rážím proti silnému pancíři i z bezprostřední blízkosti neúčinnou. Opět se rozštěkaly všechny naše kulomety a rychlopalný kanón, rozječely se řezací čelisti útočících strojů, Marlon znovu akceleroval, skřípění kovu drcené masou tanku se mísilo do zvuku explozí, granáty se kutálely po korbě a jejich výbuchy likvidovaly ty boty, kteří se navzdory šílenému tanci těžkého stroje dokázali udržet nahoře.</p>
<p>A pak najednou bylo ticho, akceschopní boti se rozutekli, zbylí zůstali na zemi, v celku, v částech, kroutící se torza strojů. Stále nebezpečná torza, připomněl jsem si.</p>
<p>Bez domluvy jsme se s Krushim zvedli ze země, až teď jsem si uvědomil, že odjištěnou pušku držím v ruce. Teď mi její robustnost a tíha připadaly příjemně uklidňující.</p>
<p>Marlon zajel zpět na cestu, na několika místech svítily na pancíři jasné šrámy zářezů a stopy po výbuších našich vlastních granátů, jinak tank žádné viditelné poškození neutrpěl.</p>
<p>„Jsou pryč?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Nevím, záleží na tom, jak moc jsou organizovaní,“ uslyšel jsem ve sluchátkách Knispelův mechanicky modulovaný hlas.</p>
<p>„Pojedeme dál, zřejmě do oblasti, kterou považují za své území. Po vás chci, abyste postupoval jako předsunutá hlídka. Jejich obvyklou taktikou proti strojům, které nedokážou porazit přímým útokem, je budování léček. Je možné, že právě proto se nás tady pokusili zdržet.“</p>
<p>Knispel měl ještě víc zkušeností s boty, než jsem si dosud myslel. Před pár týdny by mě jeho rozkaz znervóznil, přemítal bych nad rizikem, nad tím, zda ho mám uposlechnout. Dnes ne.</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl jsem pouze.</p>
<p>„Pane Krushi,“ obrátil se kapitán na našeho hosta a průvodce, „slyšíte mě?“</p>
<p>„Ano, slyším,“ odpověděl Krushi a nejistě se rozhlížel, komu by měl svou odpověď konkrétně adresovat.</p>
<p>Chvíli trvalo, než si člověk zvykl běžně používat interkom.</p>
<p>„Pane Krushi, v zájmu osobní bezpečnosti vám doporučuji, abyste počkal tady na místě, dokud neprovedeme průzkum.“</p>
<p>„Rozumím, co jste mi řekl,“ potvrdil Krushi a odjistil zbraň, kterou jsme jim včera darovali.</p>
<p>Bylo patrné, že s ní již strávil nějaký čas a naučil se s ní dokonale manipulovat.</p>
<p>Mávl jsem na Krushiho, společně jsme prošli kolem tanku a vyhnuli se přitom pozůstatkům botů. Jeden z nich se mi zdál až příliš akceschopný a věnoval jsem mu jeden výstřel. Svazek projektilů vykousl do jeho trupu hlubokou díru, světlo senzorů pohaslo.</p>
<p>„Jste zraněn,“ upozornil mě Krushi.</p>
<p>Otřel jsem si krev z čela.</p>
<p>„Odražená štěpina,“ zamumlal jsem, tomu se občas vyhnout nedalo.</p>
<p>Postavili jsme se na pomyslnou hranici, kde na nás čekal největší bot. Jeho zbytky jsem nikde neviděl, ale to nic neznamenalo. Zásah z rychlopalného kanónu ho mohl roztrhat na kousky.</p>
<p>„Jaké nástrahy můžeme očekávat?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Cokoliv, co může omezit pohyblivost tanku, nebo i způsobit uvíznutí. Výkopy, pohyblivé zátarasy, například na kolejích, zamaskované jámy; konstrukce, které budou zdánlivě mimo náš kurz, ale v případě pádu nás ohrozí.“</p>
<p>„A miny?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>„Ty bych měl vidět já nebo Marlon,“ odpověděl Rigajev.</p>
<p>Zaregistroval jsem jeho podmiňovací způsob, ale nic jsem na to neřekl, pouze informace předal i Krushimu.</p>
<p>„Při případném útoku vás budeme krýt, naše priorita číslo jedna,“ dokončil Knispel.</p>
<p>„Rozumím, pane, jdeme.“</p>
<p>Balistický komplet byl v tanku, oblékat se by nás stálo moc času, nasadil jsem si pouze helmu se širokoúhlou kamerou, která byla její součástí. Přepínač síly palby jsem nastavil na trojku. Dvě rány určitě vydržím. Pozdějšímu ošetření jsem dával přednost před okamžitým rozpáráním nějakým odolnějším druhem bota.</p>
<p>Pušku jsem držel oběma rukama s hlavní šikmo k zemi a pomalu jsem prošel okolo tanku, Krushi z druhé strany.</p>
<p>Postupovali jsme bok po boku mezi vzrostlými stromy, zvuk kroků tlumil koberec tlejícího listí, větve odpadlé z korun stromů, plochy nízkých křovisek. Za námi v těsném odstupu v pomalém rytmu rachotily pásy, a to byl nejhlasitější zvuk, který tank vydával. Marlon teď jel čistě na elektřinu. S každým krokem byly stromy vzrostlejší, až se změnily v téměř pralesní velikány, současně ale před námi postupně začalo šerem prosvítat světlo, jako by les končil. Po botech ani stopa, Rigajev nás pravidelně slovně informoval o údajích z tankových senzorů.</p>
<p>Zvedl jsem levou ruku na znamení, aby zastavili, Marlon poslechl, současně se rozběhl hlavní motor. Pokud se mi něco nebude líbit, chtěl na to být připraven.</p>
<p>„Nalevo jsem na stromech zahlédl něco bílého,“ upozornil jsem Krushiho a zamířil daným směrem, pušku jsem teď držel přitisknutou k rameni s prstem na spoušti. Bílá skvrna na kmeni se se zkracující vzdáleností zvětšovala, po pár krocích jsem rozpoznal, na co se vlastně dívám – na klín vyřezaný do dřeva, kmen byl ze tří čtvrtin podřezán. Dokázal jsem si představit, že při patřičně silném impulsu spadne na cestu. Ale jeden strom by určitě nestačil na to, aby nás zastavil.</p>
<p>Opatrně jsem se rozhlížel skrze jednoduchou mušku pušky a přitom se krok za krokem přesouval od cesty a dopředu. I další stromy byly podřezané, vypadalo to, že se někdo chystal zahrát si s námi domino. Obnažené dřevo svítilo bělobou, někde zvrásněnou plochu brázdily černé plochy spáleniny od nástroje. Pilu asi nepoužili, spíš jsem to viděl na řezací čelisti botů. Kromě pancíře se dokázali vypořádat i se dřevem. Spočítal jsem, že na cestu by spadlo dobrých deset až dvanáct stromů, to by nás určitě zpomalilo, možná i na nějakou dobu znehybnilo. A poškodilo, pokud by padající kmen zachytil hlaveň. Byly to velké stromy, které by neobjali ani dva dospělí muži společně… nebezpečná past nastražená v průběhu extrémně krátké doby. Kde je ale první kostka domina? Rameno a ruka mě od pomalého a ostražitého postupu se zbraní připravenou k okamžitému výstřelu začínaly bolet, přesto jsem si nedovolil se uvolnit. Mou pozornost upoutal obrovský pralesní obr o kus dál. Odhadoval jsem, že jeho kmen má pět metrů v průměru, větve začínaly růst v úrovni vrcholků okolních buků a měly rozměry celých stromů. Celkovou výšku giganta jsem odhadnout nedokázal. Pomalu jsem se k němu blížil, kůru měl šupinatou, podle šišek na zemi to byl smrk. Obrovský smrk. Kdyby padl správným směrem, strhl by všechny předřezané stromy u cesty.</p>
<p>„Pane Sandersi, nechoďte dál, ztrácíte se nám mezi stromy a nedokážeme vás krýt,“ ozval se v komunikátoru Knispel.</p>
<p>Věděl jsem, že kamera na mém čele snímá, co vidím, přesto jsem mu situaci popsal.</p>
<p>„Musím se jít podívat blíž,“ ukončil jsem.</p>
<p>Pomalu jsem gigantický smrk obcházel, v koberci napadaného jehličí jsem se pohyboval naprosto neslyšně, postupně se mi otevíral výhled na klín vyřezaný do mohutného kmene. A na velkého čtyřnohého bota stojícího na zadních a předními končetinami se zapírajícího do horní plochy výřezu. Tady byla první kostka domina i ten, kdo ji měl porazit. Bot o mně nevěděl, dalo se o něm říct, že zírá do dřeva. Zřejmě aby dokázal vyvinout největší sílu. Byl to starý, mnohokrát opravovaný typ s elastickým základním pohybovým systémem na zadních končetinách částečně nahrazeným pístovou mechanikou.</p>
<p>Ještě krok, doufal jsem, že mě Krushi nějakou chybou nepřipraví o moment překvapení. Namířil jsem botovi na zadní nohu, za sebou jsem uslyšel tiché nadechnutí.</p>
<p>Ve stejné chvíli bot zabral, viděl jsem, jak se jeho kopyta vmáčkla do smrkového dřeva, zaznělo zapraskání. Vystřelil jsem.</p>
<p>Výstřel mu urval nohu, Krushi ho zasáhl zezadu do hlavové části, gigantický smrk se přesto začal kácet.</p>
<p>„Couvejte!“ křičel jsem do mikrofonu, současně se bot bleskově otočil, až teď jsem viděl jeho hlavu.</p>
<p>Pod řetězem optických senzorů visely dva páry řezacích orgánů. Vysokofrekvenční zvuk se mi zařízl do uší, z krytů vyklouzl další pár řezacího ústrojí, rozzářil se vysokoteplotní plamen.</p>
<p>Bot skočil a převrátil se stranou, musela mu chybět diagnostika, protože nevěděl o chybějící noze. Strom začal definitivně padat, rozječely se kulomety a rychlopalný kanón.</p>
<p>Nakročil jsem si, vystřelil podruhé a zasáhl bota do napojení hlavové části, řezačka umlkla, jeho zbývající noha sebou začala škubat v pravidelném rytmu. Krushi se chtěl rozběhnout k tanku, ale zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„K zemi!“ zařval jsem a následoval vlastní rozkaz.</p>
<p>Do chaosu se přidaly exploze minometných granátů.</p>
<p>Ležel jsem v měkkém jehličí, naslouchal ječení střepin nad sebou. Explozí a výstřelů bylo víc, než odpovídalo výzbroji tanku, boti používali střelné zbraně. To byla proti mým předchozím zkušenostem včetně cesty s konvojem změna.</p>
<p>Náhle ticho, boj skončil stejně rychle jako předchozí potyčka.</p>
<p>Opatrně jsem zvedl hlavu, přes zeď ze vztyčených větví a kořenů z přeražených a vyvrácených stromů jsem nic neviděl, jen výhled na oblohu teď byl mnohem lepší, nestínily ji zelené koruny mnoha smrků.</p>
<p>Opatrně jsem se zvedl a přitom s nechutí přibral pušku. Musel jsem ji zvednout levou rukou, protože pravé rameno mě bolelo jako čert. Krushi byl rychlejší a pomalu a obratně se proplétal nově vzniklým bludištěm větví, kmenů a kořenů. On ale nestřílel z něčeho tak příšerného jako já. Přesunul jsem přepínač síly palby na dvojku a následoval ho.</p>
<p>Padlé stromy zatarasily cestu v úseku dobrých padesáti metrů, padlé kmeny by tank určitě znehybnily, pokud ne fatálně poškodily. A pak by s námi boti udělali krátký proces. Tank stál o padesát metrů víc vzadu, než jsem si pamatoval, obrovský ocelový obr, čekající na další nepřátele. Kolem něj se povalovala změť pozůstatků druhé útočné vlny botů, vzduch čpěl ostrým pachem výbušnin.</p>
<p>„Zlikvidovali jsme je?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Zdá se,“ odpověděl Rigajev v interkomu. „Opět nemám žádný kontakt. Ale jejich ústup byl neorganizovaný, dalo by se říct, že prchali všemi směry.“</p>
<p>„Jste schopen pokračovat?“ zeptal se mě Knispel.</p>
<p>Žádný z průlezů do tanku se zatím neotvíral. Jejich obezřetnost byla na místě.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Rameno mi po výstřelu nekrvácelo a do paže se vracel cit. Pokud jsem nemyslel na budoucí následky, mohl jsem fungovat. Nasucho jsem polkl dvě tabletky proti bolesti.</p>
<p>„Jdeme,“ oznámil jsem a vydal se na další průzkum. Krushi vypadal tím, co se stalo, otřesen, ale následoval mě, v patách se nám držel tank. Marlon nechal motor běžet na nejnižší otáčky, měl jsem pocit, že cítím z pancíře sálat teplo naakumulované v průběhu bitvy. Ale možná se mi to jen zdálo.</p>
<p>Obcházeli jsme polom a vybírali přitom nejsnadnější cestu pro tank.</p>
<p>„Může tu být ještě další léčka, a další, jsou to stroje, myslí jinak než lidé,“ hovořil jsem ke Krushimu.</p>
<p>„Koncentrace nitrosoderivátů stoupla nad detekční mez,“ promluvil Rigajev.</p>
<p>„Stop,“ přikázal okamžitě Knispel.</p>
<p>Zastavil jsem nohu ve vzduchu a vrátil ji na místo, odkud jsem ji zvedl, znovu jsem si prohlížel svět skrze hledí pušky a až zpětně jsem si uvědomil, že jsem přesunul přepínač síly střelby na čtyřku. Zničit další zabijácký stroj mi za to stálo.</p>
<p>„Co to znamená? Ta koncentrace nitrosoderivátů?“</p>
<p>„Je to stopa po anaerobní biodegradaci hexogenu,“ vysvětlil Rigajev.</p>
<p>Hexogen byla trhavina standardně používaná za Velké války. Dnes jsme víc používali TNT, bylo snazší ho vyrábět. Boti sice měli k dispozici staré armádní sklady, ale trhaviny v průběhu staletí degradovaly, ať byly sebelépe uskladněné, to byl jeden z hlavních důvodů, tedy aspoň podle mého názoru, proč boti nepoužívali palné zbraně. Neměli technologické zázemí: doly, chemičky a další provozy nutné na výrobu střelivin, trhavin a výbušnin. Tady se však někdo pokusil, alespoň podle Rigajevova komplexního chromatografu, výbušniny použít. Ale zřejmě staré, vyrobené našimi předky.</p>
<p>„Budu potřebovat čas, abych oblast zmapoval. Nejlepší by bylo odebrat nějaké vzorky,“ uslyšel jsem Rigajeva. „Nemusíte se obávat, nálože určené tanku pěšáci nespustí.“</p>
<p>„Najdeme jinou cestu,“ nesouhlasil jsem. „Bude to rychlejší.“</p>
<p>Dál jsme hledali bezpečný průjezd lesem a snažili se najít i jen náznak případné další pasti. V průběhu té doby, kdy jsem byl připraven okamžitě reagovat na jakýkoliv podnět, mé tělo prošlo všemi stádii agonické bolesti. Puška se stala ještě těžší, než jsem si pamatoval, bolely mě i svaly, o nichž jsem nevěděl, že je mám. Bylo to tím, že jsem se pohyboval s uvážením, že v každém okamžiku mohu došlápnout na minu. Po třech hodinách jsme se dostali na místo, které boti opevnili – k vjezdu do kamenitého suchého údolí pokračujícího vzhůru. Suť, balvany nejrůznějších velikostí navršené do vysokého masivního valu, jehož strmost odpovídala sypnému úhlu různorodého kamenitého materiálu, ponechávaly k cestě dál jen úzkou mezeru. Vzhledem k šířce valu nebylo možné zjistit, co se skrývá za ním. Byl to očividně záměr. Vlastně les údolí a vjezd do něj také chránil a maskoval. Možná proto si ho boti vybrali za základnu.</p>
<p>Prohlížel jsem si okolní kamenité svahy, jako na spoustě jiných míst to vypadalo, že před pár stovkami let jsme zde úspěšně vyhubili vše živé včetně mikroorganismů, poté voda sebrala půdní pokryv a zůstaly jen holé rozpraskané skály, na kterých se dosud život nedokázal znovu usídlit. Možná mu v tom ale dál bránilo něco toxického, co strojům nevadilo.</p>
<p>Přemýšlel jsem, jak daleko za první obrannou linií v údolí se jejich základna nachází. Samozřejmě pokud ji tam opravdu mají. Určitě nepostavili první obrannou linii v její těsné blízkosti. A pokud na nás čekají, bude to až za valem, nikoliv v těsném průjezdu. A pokud se dostaneme blíž, budou mít senzory tanku větší šanci něco objevit. Byla to nebezpečná kalkulace, ale to mi nevadilo. Vybral jsem si, které strany se budu držet, a udělal první krok, brokovnici stále připravenou k palbě. S bolestí jsem se dávno smířil, stačilo mi, že mé tělo dál funguje.</p>
<p>„Dnes už dál nepojedeme,“ zastavil mě Knispelův rozkaz. „Rozbijeme tábor, v průzkumu budeme pokračovat za úsvitu.“</p>
<p>Až budou akumulátory botů bez spalovacích motorů na minimu, to bylo rozumné.</p>
<p>„Standardní bezpečnostní opatření a hlídky k tomu, já budu mít první,“ dodal kapitán překvapivě.</p>
<p>Večeře byla tichá, po včerejších hodech, které se zdály najednou století vzdálené, nikdo neměl hlad. Rigajev se mi podíval na rameno a po opatrném vyšetření pohmatem mi píchl do zhmožděné tkáně injekce pro urychlení hojení i proti bolesti.</p>
<p>„Ještě párkrát z té pušky vystřel, a kloub to nevydrží,“ doporučil mi, když končil ošetření vmasírováním masti do kůže. Vzhledem k tomu, že používal rukavice, to asi nebyla obyčejná masážní emulze.</p>
<p>„Raději budu bez ramene s pocitem, že je o zatraceného zabijáckého bota méně.“</p>
<p>Rigajev ke mně vzhlédl.</p>
<p>„Očekával bych formulaci raději bez ramene, ale živý,“ zareagoval.</p>
<p>„Je to to samé,“ nepřel jsem se.</p>
<p>Pochybovačně se na mě podíval, ale neřekl nic.</p>
<p>Zakroužil jsem hrnkem, abych promíchal posledních pár loků večerní kávy. Levou rukou, v pravé jsem zatím neměl cit.</p>
<p>„Proč si vybrali zrovna tohle údolí, pokud si ho opravdu vybrali?“ zeptal jsem se. „Není špatné, ale určitě by v okolí našli spoustu lepších míst.“</p>
<p>Samotnému by se mi líbilo něco s lepším rozhledem.</p>
<p>„Nic tam neroste, srážková voda rychle odteče, v údolí je proto sucho. Boti nemají rádi vodu, způsobuje zrychlenou degradaci většiny materiálů,“ odpověděl překvapivě Knispel.</p>
<p>Už dříve jsem si všiml, že toho o botech ví hodně, a vždy prozrazuje jen malou část ze svých znalostí. A to s vodou a boty mě mohlo napadnout samotného. Nejvíce se jich objevovalo na lidském území v obdobích sucha, bažinám a vlhčím oblastem se obecně vyhýbali.</p>
<p>„Když se na nás, na Camuvieliho konvoj,“ upřesnil jsem, „chystali boti zaútočit, namířil jste na největší z dopravních Camuvieliho transportérů, a boti útok zastavili. Proč?“</p>
<p>Párkrát jsem si na celou záležitost vzpomněl, ale nepřipadala mi pro mě osobně až tak důležitá, a rychlý sled událostí způsobil, že jsem se staral o jiné věci. To se teď ale změnilo.</p>
<p>Napil jsem se kávy a čekal, zda mi Knispel odpoví. Rigajev byl také zvědavý a současně i překvapený. Věděl jsem proč, kapitán se obvykle konverzace neúčastnil. A já se ho nikdy předtím takhle nevyptával. A také ho asi překvapila má přímá otázka, prostě jsem se změnil.</p>
<p>„Orfel Camuvieli převážel zboží, na které se vztahovalo císařské embargo. Vzhledem k tomu, že za ním vyslali oddíl armády a pronásledovali ho na území jiného samostatného území, riskovali minimálně diplomatický skandál, spíš ozbrojenou potyčku. Muselo to být něco velkého, a věcí, které stojí za válku, za desítky mrtvých, mnoho není.“</p>
<p>Čekal jsem, Knispel vyprávěl beze spěchu, bez emocí, ustálený proud informací ve zvukové podobě.</p>
<p>„Nejlukrativnějším zbožím jsou moderní technologie a mezi nimi tím nejcennějším jsou jádra umělých inteligencí. Umělých inteligencí v latentním stavu, které stačí probudit.“</p>
<p>„Na spoustě míst je za obchodování s takovým zbožím trest smrti,“ podotkl překvapeně Marlon. „Vzbudí to lidové bouře, pogromy, paniku.“</p>
<p>„A někde rozbíjejí i obyčejné počítače, elektroniku,“ dodal Cyr.</p>
<p>„Někde ano,“ souhlasil kapitán. „Otázka je, zda je to přirozená reakce nás lidí, nebo reakce uměle vyvolaná.“</p>
<p>Druhé části jeho poznámky jsem nerozuměl. Z mého pohledu to byla pochopitelná reakce na to, že jsme celé generace zápasili s pohrobky staré války a dlouho to vypadalo, že prohrajeme. Nakonec nám pomohl čas, stárnoucí technika dospěla na konec své životnosti, ale my lidé jsme v průběhu té doby přišli o spoustu, možná většinu našich znalostí. Proto jsme se toho, co kdysi naši předci stvořili, začínali bát.</p>
<p>„Právě Císařství za svůj vzestup vděčí kontrolovanému využívání těch nejmodernějších technologií. Začali s tím po našem vítězství v Hanturiho válce. A za jejich pašování pryč ze země je trest smrti,“ pokračoval kapitán.</p>
<p>Pokud Camuvieli pašoval UI nebo cokoliv, co se jí jen podobalo, riskoval hodně.</p>
<p>„A boti věděli, že převážíme uíčko? Kvůli tomu nás pronásledovali?“ ozvučil jsem své myšlenky.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Knispel. „Umělé inteligence, pokud nejsou v plném provozu, sní. Produkují charakteristický elektromagnetický šum, který od jisté technologické úrovně přitahuje všechny boty. A pokud jsou zavřené do Faradayovy klece{9}, i ve svém latentním stavu zešílí.“</p>
<p>A někde v základním, bazálním kódu musí mít všichni boti povinnost UI neutrální chránit, jinak by je hrozba, že transportér zničíme, od útoku neodradila. Knispel opravdu věděl hodně.</p>
<p>Už bylo pozdě, nachystal jsem si spacák a bez dalších řečí se uložil k spánku. Poslední, co jsem viděl, byla temná silueta kapitána u pohasínajícího ohně.</p>
<p>Vyšla na mě poslední hlídka, tedy i povinnost připravit snídani. Zatímco voda na kávu vřela, sledoval jsem pusté svahy údolí před námi. Přístroje v noci nezaregistrovaly žádnou aktivitu, mohlo být opravdu opuštěné? Přemýšlel jsem nad tím, jak budu postupovat při průchodu úzkým vchodem.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ vyrušil mě z myšlenek Rigajev. Neslyšel jsem ho vstát. Vyklepával si kartáček na zuby, chvíli jsem pozoroval, jak poslední kapky vlhkosti opouštějí vlákna se speciálně nanonicky vodoodpudivě upraveným povrchem. I ten musel pocházet z předválečných zásob. Nebo byla výroba takových vláken tak jednoduchá, že jsme ji dokázali zvládnout i bez hlubšího porozumění.</p>
<p>„Jak to myslíš?“ odpověděl jsem mu ve chvíli, kdy začal vypadat znepokojeně.</p>
<p>„Nedostal jsi v osadě i nějaké další drogy? Existují psychoaktivní látky, které dokážou pozměnit osobnost, vyšinout ji nějakým směrem. U zdravých lidí většinou jen dočasně. Připadáš mi jako někdo jiný, než jsi byl předtím.“</p>
<p>„Jsem to pořád já,“ pokrčil jsem nad jeho poznámkou rameny.</p>
<p>Jen jsem měl trochu jinou motivaci existence, to bylo všechno.</p>
<p>„Máš ještě nějaké ty injekce, co jsi mi dal včera?“</p>
<p>„A spoustu dalších užitečných věcí,“ přikývl.</p>
<p>„Asi se mi budeš muset znovu podívat na rameno, bude potřebovat trochu dopingu.“</p>
<p>Rigajev se na mě pochybovačně podíval.</p>
<p>„Aby fungovalo,“ vysvětlil jsem.</p>
<p>Postupovali jsme podobným způsobem jako včera, já představoval jednočlennou pěchotu – průzkum, za mnou postupoval tank, Krushi se tentokrát na kapitánův rozkaz vezl na korbě. Kupodivu jsem se sám cítil bezpečněji než v jeho doprovodu, samotného mě to překvapilo. Tentokrát jsem měl čas navléct se do balistického oděvu, Marlon dostal rozkaz být u mě tak blízko, jak považoval za bezpečné, Rigajev skenovat okolí, jak nejdále to bude možné – podle přehlednosti terénu. Shora mě jistil náš dron. Udržoval kompromisní výšku: dostatečný detail kamery a dostatečná šíře záběru.</p>
<p>Zatím nic neobjevil.</p>
<p>V kamenitém povrchu nebylo možné očekávat velké množství stop, ale měl jsem pocit, že nějaké nacházím. Odřené kameny, kusy vyčištěných ploch, se kterými měl někdo určitý úmysl, ale k jehož realizaci nedošlo.</p>
<p>„Mám kontakt, lokační laser,“ oznámil Rigajev.</p>
<p>Instinktivně, bez přemýšlení, jsem si vybral vhodný balvan a schoval se za něj. Okolí vypadalo stále stejně pustě, slunce pražilo, potní páska nestačila a v očích mě štípala sůl.</p>
<p>„Je to někde před námi, byl to jen krátký puls, zhruba na první hodině, asi výš ve svahu.“</p>
<p>Rozkazy pro drona jsem neslyšel, ale křehký stroj se přesunul naznačeným směrem a postupně snižoval výšku. Ve video záběru promítaném na vizor helmy jsem neviděl nic zajímavého, vzhledem k chybějící zpětné vazbě z tanku to platilo i pro ostatní.</p>
<p>Aniž by mě k tomu někdo vyzval, začal jsem stoupat svahem kolmo ke směru našeho pohybu tak, abych se k označenému místu dostal shora.</p>
<p>Dýchal jsem jako lokomotiva, ale neskončil jsem, dokud jsem se nedostal dostatečně vysoko. Nic mě kupodivu nebolelo, tedy příliš nebolelo. Za to asi mohly Rigajevovy medikamenty.</p>
<p>Dron klesl sedm osm metrů nad terén a podrobně snímkoval povrch pod sebou. Zdálo se mi, že vidím něco zajímavého. Pak se najednou od země mihl stín, pohyb byl tak rychlý, že jsem ho zaregistroval až zpětně, obraz zmizel, instinktivně jsem se podíval směrem k dronovi a zjistil jsem, že padá volným pádem v sevření jiného stroje. Z výšky vysokého smrku. To znamenalo, že bot, který svým atakem létající stroj zneškodnil, disponoval extrémně výkonným pohybovým aparátem, a také to, že při dopadu z takové výšky bude pravděpodobně silně poškozen nebo zničen. Dopad byl až nečekaně tichý, zvukově odpovídal drcení oceli a praskání vysokopevnostních kompozitů. Žádná exploze.</p>
<p>Báli se nás, nechtěli, abychom se dozvěděli příliš a připravili je tak o jejich výhodu překvapení. To byl můj výklad útoku. Všechna čidla balistického kompletu jsem přepnul do pasivního módu, teď jsem mohl jen přijímat, ne vysílat. Pro Knispela nevýhoda, ztratil přísun informací, pro mě nutnost, aby mě neodhalili. Možná nebyli tak vyspělí, ale riskovat jsem to nechtěl.</p>
<p>Počkal jsem, až se vydýchám, trvalo to nechutně dlouho. Přesto jsem byl trpělivý a začal postupovat vpřed, až můj puls klesl pod osmdesát tepů za minutu. Po kolenou, po břiše, pomalu. Všechno jsem podřídil tomu, abych nebyl spatřen a současně poskytl co nejmenší cíl. Neslyšel jsem žádné další zvuky, kapitán a posádka čekali, až co jim sdělím. Dalších pět metrů, další krkolomné plížení. Nespěchal jsem. Slunce svítilo, vyhřáté skály mě maskovaly v infraspektru. Alespoň jsem v to doufal.</p>
<p>Postupně se mi otevřel výhled na pevnůstku, nebo spíš malou betonovou kupoli splývající s okolním reliéfem. Vzhledem k velikosti jsem pochyboval, že je v ní nainstalována nějaká těžší zbraň.</p>
<p>Stručně jsem informoval o svém zjištění kapitána a pak se zase přepnul do pasivního módu.</p>
<p>„Pane Sandersi, doporučuji vám skrýt se. Budeme pálit horním úhlem,“ dostal jsem strohou odpověď.</p>
<p>To znamenalo, že použije minomet.</p>
<p>„Cíl podle dodaných informací zaměřen,“ ohlásil Cyr.</p>
<p>Dodané informace byly ode mě. Rigajev je musel nějak nafázovat na popis okolí, jak jej měl k dispozici od tankových senzorů. Olízl jsem si slané rty a hřbetem ruky vytřel oči, potom obličej zabořil do suchého ostrého štěrku. Byl jsem zvědav, jak to dopadne. Jen zvědav, nic víc. Mnou udané koordináty byly tak přesné, jak to lidské smysly umožňovaly, tím jsem si byl jist.</p>
<p>„Pal.“</p>
<p>Minomet houkl a pak si hvízdavě odfoukl, ječení letící miny se zarývalo do uší, svistot vzápětí zmlkl. Přitiskl jsem se k zemi ještě víc. Existovala jistá pravděpodobnost, že něco bude špatně a oni zasáhnou mě. To se stává. Zasyčení vzduchu na stabilizačních křídlech miny, exploze, bzukot střepin a trosek nade mnou. Opatrně jsem vyhlédl. Jedna třetina vypouklé stěny pevnůstky zůstala stát, zbytek zmizel. Dobrý zásah. Zda na nás uvnitř něco čekalo, nebylo možné zjistit.</p>
<p>Další lopotný postup, já v čele, tank za mnou. Údolí vypadalo naprosto opuštěně, mrtvě, až sterilně. Po namáhavém a pomalém kilometru jsem objevil rozestavěný bunkr, napůl vykutaný do skály, armovací železa čněla z nedokončených základů jako kosti mrtvého monstra z pradávných časů.</p>
<p>Můj zevrubný průzkum okolí ani Rigajevovo pátrání neodhalily v okolí žádné nepřátele.</p>
<p>Kapitán přikázal zastavit, přidali se ke mně Krushi a Cyr a společně jsme celou stavbu prozkoumali. Nenašli jsme žádné zapomenuté nářadí, pouze nedokončené zdi, železo a dřevěné rozestavěné bednění. Dřevo bylo spojováno kovovými nastřelovacími svorkami. Dlouho jsem si bednění prohlížel, ale nedokázal jsem učinit žádný závěr.</p>
<p>„Pokračujme v průzkumu stávajícím postupem,“ navrhl jsem a kapitán po krátké poradě s Rigajevem souhlasil.</p>
<p>Další bunkr byl už hotový a připravený na instalaci vybavení. Opět jsme nic nezanedbali a před vlastním průzkumem bunkru prověřili okolí. Musel jsem sníst dvě energetické tyčinky, abych měl sílu k dalšímu pohybu.</p>
<p>„Nepočítalo se tady s lidmi, mělo to být automatické,“ zkonstatoval Cyr po prohlídce malé pevnůstky.</p>
<p>V duchu jsem mu dal za pravdu. Proč ale nebyly stavby dokončené? Proč tvůrci, ať to byl kdokoliv, utekli? Proč nám nikdo nebránil v dalším postupu?</p>
<p>Zřejmě jsem se zdál kapitánovi příliš vyčerpaný a nechal Cyra s Krushim, ať zůstanou venku se mnou. Mě však neodvolal.</p>
<p>Opatrně jsme v rozptýlené formaci pokračovali vzhůru údolím, tady už bylo na první pohled patrné, že terén je upravený, aby byl schůdnější, nebo spíš sjízdnější. Díky tomu byl i přehlednější. Naznačil jsem Cyrovi, ať se zastaví, poslechl a Krushi ho po dvou krocích napodobil. Napil jsem se, voda byla teplá, chutnala mizerně, ale byl jsem rád, že ještě nějakou u sebe mám. Kromě tlumeného brumlání motoru na volnoběh jsem neslyšel žádné další zvuky. Poslední lok, krátký pohled okolo a další opatrný krok. Opatrně jsme obcházeli uměle navršenou hromadou balvanů a zpoza ní se vynořoval stojící stroj. Krushi ho zaregistroval a připravil se k palbě.</p>
<p>„Nebezpečí nehrozí,“ zastavil jsem ho.</p>
<p>Nevěděl jsem, k čemu přesně stroj slouží, ale na první pohled bylo patrné, že je mimo provoz. Částečně kanibalizovaný o množství součástek, jeden z masivních hydraulických pístů prasklý, kapalina dávno pryč, zůstal po ní jen film pokrývající část leštěného povrchu z tvrdokovu.</p>
<p>„Proto ten bunkr nedostavěli,“ odhadl Cyr. „Pokazil se jim stavěč a zřejmě byl jejich poslední. Opravit ho nedokázali.“</p>
<p>Stavěč, vybavil se mi pojem ze starých knih. Mnohoúčelový flexibilní stroj pro budování betonových objektů. Nápověda mi stačila, tohle byla jednotka těžící stavební materiál – kámen, drtící ho na požadované štěrkové frakce a pak vyrábějící beton. O kus dál stál kontejnerový zásobník s cementem a uzávěr, kde se připojoval stroj dovážející vodu. Obslužné manipulátory, pouze jsem odhadoval, zda pro stavbu bednění nebo jinou činnost, chyběly, někdo je odmontoval.</p>
<p>O kus dál jsme našli jeřábovou jednotku stavěče. Té manipulátory nechyběly, zato ji někdo zbavil kol a pohonného agregátu.</p>
<p>„Na desáté hodině, zhruba dvě stě metrů daleko,“ upozornil mě Cyr.</p>
<p>Nenápadně jsem se označeným směrem podíval.</p>
<p>„Hlaveň, vidím tam hlaveň,“ dostal jsem nápovědu.</p>
<p>Až poté jsem měl úspěch. K nebi čnělo masivní tělo elektromagnetického vrhače a k němu se mi podařilo dohledat i celý opevněný palpost. Kdyby někdo vrhač natřel maskovacími barvami, nevšiml by si ho nikdo, ani Cyr.</p>
<p>Dostali jsme se na území, kde měl nepřítel již nainstalovány zbraně. Palbu však nezahájili. Proč?</p>
<p>O kus dál a nad námi jsem našel další palpost, masivní hranatá hlaveň opět čněla vzhůru.</p>
<p>„Nejsou tu, kdyby ano, už by se do nás pustili,“ řekl jsem do mikrofonu.</p>
<p>„Provedl jsem virový útok, který vyřadil jejich automatiku,“ oznámil nám kapitán. „Nepředpokládal jsem, že bude tak úspěšný. Pokračujme v průzkumu.“</p>
<p>Zapomněl jsem, že válku je možné vést na více úrovních.</p>
<p>Přibývalo staveb, z kamene a betonu, většinou nedokončených, zbytky poškozených, kanibalizovaných nebo jinak nefunkčních automatických strojů. Přes svůj počet nedokázali práce dokončit.</p>
<p>Kráčeli jsme stále opatrně, pod nohama nám skřípěly štěrk a kameny, vzduch chutnal ostře, skoro hořce. Možná tady vyvěral nějaký plyn, nebo jsme cítili pozůstatky po výrobě chemikálií. Nebo to byla vůně vlastní okolním horninám.</p>
<p>U velkého balvanu leželo torzo bota, jen rámová páteřní konstrukce a k ní připevněná centrální procesorová struktura okleštěná o všechny periferie. Chvíli jsem si pozůstatky bota prohlížel. Všechno, co bylo možné použít, bylo pryč.</p>
<p>Po další stovce metrů jsme se dostali do centra budované základy, alespoň to napovídala kupole na dně údolí a palposty rozmístěné okolo v pozicích pro co nejefektivnější obranu.</p>
<p>„Je tady mírně zvýšené radiační pozadí. Velmi mírně, stále v normě, ale proti okolí zvýšené,“ promluvil Rigajev.</p>
<p>„Pokud chtěli používat elektromagnetické zbraně, potřebovali zdroj elektřiny, silný zdroj elektřiny,“ podotkl jsem.</p>
<p>Jestliže byla někde pod zemí ukrytá elektrárna, odhadoval jsem, že vstup bude možný právě skrze kupoli.</p>
<p>„Údolí je opuštěné,“ rozhodl Knispel. „V tanku zůstaneme já, pan Marlon a pan Katzinski. Vy prozkoumáte centrum, v případě nutnosti palte dle potřeby. My uděláme všechno pro to, abychom vás pak dostali na palubu.“</p>
<p>Koutkem oka jsem zahlédl pohyb, dveře jedné z nevzhledných budov se otevřely – neotevřely, vyvrátily se z úchytů a s kovovým zaduněním udeřily o zem.</p>
<p>Okamžitě jsem klečel opřený o zeď a sledoval cíl skrze mířidla, serva zahučela, tankový kanón mě následoval s minimálním zpožděním.</p>
<p>Z tmavého nitra budovy vyjel… několikrát jsem zamrkal, abych se zbavil kapek potu na řasách a ujistil se, zda nemám halucinace, ale obraz se nezměnil… muž na invalidním vozíku. Pokračoval opatrně neupraveným terénem dál, až po několika metrech si nás všiml.</p>
<p>Zamával nám, potom se téměř virtuózně otočil se svým vozidlem o sto osmdesát stupňů a něco hulákal směrem k temnému ústí, z něhož vyjel.</p>
<p>„Jsou tady lidé,“ podařilo se mi napodruhé porozumět jeho slovům.</p>
<p>Dál na nic nečekal, otočil se směrem k nám a poháněl vozík ráznými pohyby svých paží, v proplétání se mezi kameny a při krkolomných sjezdech prokazoval přímo akrobatickou obratnost. Byl už za polovinou cesty, když se z budovy vynořili další lidé, napočítal jsem jich devět.</p>
<p>Muž dojel až k nám. Šedovlasý, zarostlý, s pahýly nohou končícími ve dvou třetinách stehenních kostí. Měl je zasunuty za elastické popruhy, zřejmě kvůli lepší rovnováze. Celkově vypadal zanedbaně, ale současně navýsost šťastně.</p>
<p>Zírali jsme na něj jako na zjevení, očividně překvapeni setkáním víc než on.</p>
<p>„Už jsem nedoufal, že potkám lidi, svobodné lidi. Ani si neumíte představit, jak rád, ale opravdu rád vás vidím. Oskar Stuver,“ představil se a napřáhl ruku k pozdravu.</p>
<p>Přendal jsem zbraň do levačky a sevřel jeho mozolnatou ruku.</p>
<p>„Matyáš Sanders,“ prozradil jsem mu své jméno.</p>
<p>Co dalšího mu prozradíme, záviselo na Knispelovi.</p>
<p>Zapumpoval mi pravicí tak rázně, až mé rameno zaprotestovalo a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách.</p>
<p>„Řekl jste svobodné lidi, kdo vás tady věznil?“ zeptal se Cyr po přivítání.</p>
<p>„Stroje, přesněji boti,“ odpověděl mu Oskar Stuver vážně. „A hádám, že jste s nimi udělali krátký proces.“</p>
<p>Netušil jsem, co s boty udělalo krátký proces, ale nevymlouval jsem mu to.</p>
<p>Sledoval jsem přibližující se vězně.</p>
<p>Muže i ženy, dvě děti ve věku tří a pěti let.</p>
<p>„Manfréde! Beto, Williame!“ vykřikl nadšeně Krushi a běžel přivítat se s těmi, které znal.</p>
<p>Otevřel se průlez, venku se objevil kapitán.</p>
<p>„Změna plánů,“ zareagoval na vývoj situace. „Nejprve se postaráme o zachráněné, průzkum provedeme až později. Pan Marlon s panem Katzinským budou držet pohotovost.“</p>
<p>Rigajev se chopil svých medicínských povinností, my mu sekundovali. Lidé byli dehydrovaní, hubení, ale jinak relativně v pořádku. Právě žízeň byla to, co je donutilo utéct z jejich žaláře.</p>
<p>„A proč jste se nepokusili uprchnout už dříve?“ zeptal se Cyr, poté co se dozvěděl, že někteří z nich jsou v zajetí už déle než deset let.</p>
<p>„Ale já jsem se pokusil,“ odpověděl mu Stuver. „Několikrát. A udělali mi tohle,“ poplácal se po pahýlech. „Jsem odborník na elektroniku, nohy pro práci nepotřebuji.“</p>
<p>Z představy botů amputujících člověku nohy, aby jim nemohl utéct, mě zamrazilo.</p>
<p>Stuverovi spoluvězni jen pokrčili rameny, pro ně to byla realita. A jasné a pochopitelné vysvětlení, proč zůstali.</p>
<p>V budově, která sloužila jako vězeňský blok, jsme objevili zásoby konzervovaných potravin pro celou skupinu na několik dní, nemuseli jsme proto spěchat a mohli na místě zůstat pár dní, pokud by to bylo třeba.</p>
<p>Pozoroval jsem Rigajeva u druhého kola vyšetřování zachráněných. V rámci prvního je rychle prohlédl, zda někdo nepotřebuje okamžitou pomoc, teď je prohlížel podrobněji a spojil to i s podrobným výslechem. Byl opatrný, pokud se někde někdo setkal s nějakou exotickou nakažlivou chorobou, chtěl to vědět. Kapitán se jakoby náhodou držel opodál a naslouchal.</p>
<p>Nejdéle v zajetí přežívajícím byl právě Oskar Stuver. Původně patřil k průzkumnému oddílu bakerbodské armády, ale při srážce se smečkou botů byl zajat.</p>
<p>Bakerbod bylo město, kam chtěl Camuvieli dopravit své zboží potom, co se s ním nedalo obchodovat v Ambrezavile, vybavilo se mi. A území pod jeho jurisdikcí patřilo vedle Císařství k těm nejvyspělejším. Aspoň se to říkalo.</p>
<p>„Překvapili nás,“ snažil se vzpomenout si Stuver. „Je to už dávno,“ pokrčil omluvně rameny. Následující události se pro mě staly mnohem důležitějšími.</p>
<p>Rigajev ho nepřerušoval ani nepovzbuzoval, dopřával mu čas.</p>
<p>„Byla to velká, dokonale organizovaná skupina. Vypadalo to, jako by se přesunuli odněkud ze severu, z pustin, blíž k lidmi osídlenému území. Než náš oddíl rozprášili, vzdorovali jsme jim sotva pár minut, zajali ještě jednoho muže, jmenoval se Budeel. Zemřel krátce poté, byl raněný. Sice mi dovolili, abych se o něj staral, ale vykrvácel. Dovnitř. Nejsem doktor.“</p>
<p>Stuver se odmlčel, očividně ponořený do dávných vzpomínek. Pak zatřásl hlavou, jako by se vynořil z hlubiny a potřeboval se zbavit vody v očích.</p>
<p>„Cestou nás přepadla skupina jiných botů, válčili spolu. Ti, co mě zajali, dávali zatracený pozor, aby o mě nepřišli, a brzy mi došlo proč. Měl jsem opravovat jejich poškozené druhy.“</p>
<p>Mluvil o botech, jako by byli živí. Nedivil jsem se mu, já o nich uvažoval stejně. I když v nich nekolovala žádná krev.</p>
<p>„Tamta budova slouží jako skladiště materiálu pro lidi, pro nás,“ změnil Stuver náhle téma, jako by se mu nechtělo pokračovat. „Možná tam najdete něco zajímavého,“ ukázal na jednu ze staveb.</p>
<p>Cyr se zvedl, dva muži z osvobozených se bez vybídnutí vydali s ním.</p>
<p>„A co bylo dál?“ povzbudil Stuvera Rigajev, současně mu podal skleničku.</p>
<p>Počkal, až ji muž uchopí, a nalil mu do ní štědrou dávku koňaku z našich zásob.</p>
<p>Stuver k alkoholu přivoněl, ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu a bez dalších okolků do sebe panáka převrátil.</p>
<p>„Pak jsme narazili na kaňon, který se botům, nebo spíš jejich řídicí inteligenci, líbil,“ pokračoval.</p>
<p>Knispel stojící opodál, který se zdánlivě o rozhovor nezajímal, okamžitě zareagoval.</p>
<p>„Vy jste viděl jejich řídicí inteligenci? Jednal jste přímo s ní? Jak vypadala? Jak se chovala?“</p>
<p>„Úíčko je to, středního rodu, nepřirozená věc,“ zabručel Marlon.</p>
<p>Kapitán jeho poznámku přešel, nebo ji vůbec nevnímal.</p>
<p>„Nikdy jsem neviděl, jak vypadá. Viděl jsem ale, v čem ji přivezli. Byl to obrovský osminápravový transportér a na něm něco, co nejvíc připomínalo betonový monolit.“</p>
<p>„To byl jen sarkofág,“ zkonstatoval Knispel.</p>
<p>„A hlavní transportér doprovázely satelitní chladicí jednotky, alespoň jsem je za chladicí jednotky považoval. Tepelné výměníky,“ pokračoval zmrzačený muž ve vzpomínání.</p>
<p>„Chlazení, umělé inteligence vyžadují nízké teploty, ty první blízké absolutní nule.“</p>
<p>„Přesně to mi časem došlo,“ přikývl Stuver.</p>
<p>Knispel věděl o umělých inteligencích opravdu hodně, víc než kdokoliv jiný, víc, než jsem si myslel, že je možné.</p>
<p>„V kaňonu jsem zůstal rok, možná dva. Je to už dávno. Se mnou tam byli další čtyři muži, jejich jména už si nepamatuji. Boti je zajali někde na svých výpravách. Sloužili jsme jim jako technici – opraváři všeho, na co jejich autonomní servisní jednotky nestačily,“ vyprávěl dál Stuver a odložil sklenku.</p>
<p>Rigajev už mezitím pokračoval ve vyšetřování dalších pacientů a data zaznamenával do svého osobního počítače. Vypadal spokojeně, jeho prvotní diagnóza byla správná, neobjevil nic dalšího, vážného.</p>
<p>„Po dvou letech nás přesunuli i s hlavními silami sem,“ zaposlouchal jsem se do Stuverových vzpomínek. „Jejich velitel, UI, zůstal podle mě na místě.“</p>
<p>Mezitím se rozhořely první vařiče a lidé si ze zásob přidělených na dnešní večer začali připravovat večeři. Bylo vidět, že jsou na to zvyklí, povinnosti měli mezi sebe sehraně rozdělené.</p>
<p>Kapitán dolil Stuverovi další štědrou dávku koňaku. Znal jsem ho natolik, že mi bylo jasné, proč to dělá. Nikoliv ze společenských důvodů, ale protože chtěl, aby se náš host ještě víc uvolnil a co nejvíc se mu rozvázal jazyk.</p>
<p>„Od té doby se všechno zhoršilo. Přibylo práce, naši boti přišli o spoustu servisních jednotek a zejména o ty nejchytřejší. Částečně za to mohla amortizace a také ztráty. Bojovali s nějakou další skupinou. Navíc se jim začalo nedostávat víceúčelových stavebních strojů. Snažili se nedostatek strojových kapacit nahradit tím, že začali lovit lidi. Současně se k nám začali hůře chovat, což nedávalo smysl,“ odmlčel se. „Naštěstí se to pak zase zlepšilo. Víceméně.“</p>
<p>Cyr se svými pomocníky se vrátil, nikoliv pěšky, ale na terénním elektrovozíku, jehož zdroj podle nerovnoměrných otáček právě odevzdával poslední zbytky energie. Dokázal je však dovézt až sem i s množstvím zásob. Na pohled bylo vidět kartóny konzervovaných potravin, mezi nimi tetrapaky s nejznámějšími víny z Jihodolu.</p>
<p>„Bylo tam toho mnohem víc, ale spousta věcí špatně uskladněných, hnijících,“ prohodil přes rameno Cyr.</p>
<p>„Ty, ty a ty,“ ukázal na tři muže. „Pojďte mi pomoct skládat.“</p>
<p>Přemýšlel jsem nad jeho slovy. Jak to, že špatně uskladněno? To mi na boty a umělou inteligenci moc nesedělo.</p>
<p>Další dvě hodiny se nesly v duchu rozdělování vybavení a proviantu jednotlivcům, přípravy tábora a večeře. Nedostal jsem rozkaz k hlídkování, přesto jsem se s brokovnicí postavil stranou všeobecného ruchu, díval se do temnoty a snažil se nevnímat všeobecný mumraj.</p>
<p>Boti lovící lidi, aby nahradili chybějící servisní kapacity a další více i jednoúčelové stroje. To dávalo smysl a vysvětlovalo spoustu věcí. Ale ne všechny. Proč s drahocennou kořistí procházeli přes radioaktivní oblast? Proč nedokázali správně uložit potraviny? A ani tady jsme nenarazili na dinoboty nebo další typy výkonných botů, pouze na více či méně zachovalé typy z různých fází Velké války. A samozřejmě zbytky těch starých poškozených.</p>
<p>„Jsi si jistý, že seš v pořádku?“</p>
<p>Nevšiml jsem si, kdy se ke mně Rigajev přidal.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Chováš se jinak.“</p>
<p>„Nezdá se mi. Jak jinak?“</p>
<p>„Chladnokrevně.“</p>
<p>„Dříve jsem se tak nechoval?“</p>
<p>Na jeho odpovědi mi nezáleželo, ale přišlo mi, že bych se měl zeptat.</p>
<p>Rigajev se nad mou otázkou kupodivu zamyslel.</p>
<p>„Byl jsi chladnokrevný, to ano. Jako člověk, který se umí ovládat, váží riziko. Ale teď,“ hledal vhodná slova.</p>
<p>„Stále vážím riziko,“ řekl jsem a přemýšlel přitom o botech.</p>
<p>„Ano. Ale mám z tebe pocit, že ti na vlastním životě příliš nezáleží.“</p>
<p>„To ne,“ připustil jsem, „ale záleží mi na životech jiných.“</p>
<p>„To ano, to ti věřím,“ přitakal.</p>
<p>„Takže se na mě stále můžeš spolehnout a nemusíš se bát, že udělám chybu, která tě bude stát krk.“</p>
<p>„Velmi pragmaticky zhodnoceno. Takový jsi dříve nebyl.“</p>
<p>„Lidé se mění,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>Bez dalšího komentáře odešel. Neměl jsem chuť s kýmkoliv hovořit a Rigajevova starost, nebo spíš obavy, mě rušila.</p>
<p>K ohňům jsem se vrátil, až když se všeobecný ruch uklidnil a většina lidí se uložila ke spánku. Stuver asi vypil víc než jednu skleničku, únavou a alkoholem byl vláčný, své invalidní křesílko si přenastavil do spací polohy a elastické popruhy držící pahýly jeho nohou povolil. Knispel mu do ruky právě vtiskl další drink.</p>
<p>„S časem to šlo od desíti k pěti, nakonec jsem je opravoval všechny, bos mi dokonce přinesl dekódovací skříňku, abych se jim dostal do vnitřností, do logických jednotek, a dokázal restartovat systémy těch poškozených,“ vykládal dál Stuver.</p>
<p>„Bos?“ okamžitě zareagoval Knispel.</p>
<p>Nespustil z vůdce zajatých lidí oči.</p>
<p>„Zpočátku byli boti zástupní, chovali se jako mravenci,“ uvažoval Stuver, „ale postupně, jak se situace zhoršovala, jejich situace a následně i naše, vyvinula se u nich jakási hierarchie. Bos byl jeden z nejmodernějších botů, válečný stroj. Ale i u toho se mi zdálo, že postupně hloupne.“</p>
<p>„Ztráceli spojení s řídicí inteligencí, a ona to předvídala, proto se je snažila na tuto eventualitu připravit. Zřejmě se snažili navýšit schopnosti těch nejvýkonnějších, myslím výpočetně nejvýkonnějších,“ zauvažoval nahlas Rigajev.</p>
<p>„To mě také napadlo,“ přitakal Stuver, „měl jsem spoustu času přemýšlet.“</p>
<p>Už lehce při mluvení zadrhával.</p>
<p>„Nezkusil jste je někdy přeprogramovat?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>„Pokud jsem viděl možnost, tak ano, ale jen trochu, už jsem se bál,“ odpověděl se smutným úsměvem Stuver a znovu se zhluboka napil.</p>
<p>Dosud v něm zmizela dobře půlka lahve, po desetileté abstinenci musel mít dost. Odhadoval jsem, že za chvíli usne.</p>
<p>Ohně dohořívaly, ale hromady žhavého popela kolem sebe šířily červenou záři a teplo. Vzduch stále rychleji chladl, ráno bude ledové. Dřevo ještě zbývalo, možná by bylo dobré přiložit.</p>
<p>„Pak přišla s opravou řada na bota, který mi udělal tohle,“ Stuver ukázal na své pahýly, až přitom rozlil zbytek pití.</p>
<p>Trochu lítostivě se na sklenici podíval a chystal se ji někam odložit, Knispel mu ji ale zase naplnil.</p>
<p>„Pokoušel jsem se utéct vícekrát. Poprvé mi uřezali nohu pod koleny. Tehdy ještě dílny fungovaly a ve skladech byla spousta věcí. Vyrobil jsem si protézu. Dost slušnou protézu. S tou jsem se dostal mnohem dál, ale stejně mě dohonili. Mám pocit, že si uvědomovali, jak jsem pro ně důležitý, nebo to už tehdy řídicí inteligence předvídala.“</p>
<p>Stuver se odmlčel a znovu se napil. Viděl jsem, jak mu únavou a alkoholem skelnatí zrak.</p>
<p>„Chytili mě ještě dvakrát, zaplatil jsem za to druhou nohou a nakonec mi nechali jen tyhle pahýly,“ doprovodil svou zpověď cynickým úšklebkem.</p>
<p>„A jak jsem řekl, dostal jsem na opravárenský pult bota, který mě zmrzačil.“</p>
<p>„A zničil jste ho,“ odhadl Marlon přesvědčeně.</p>
<p>Stuver zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, to bych se neodvážil. Použil jsem kódy, které jsem dostal k restartování, a naboural se mu do vnějších periferií. Našel jsem tam jednoduché algoritmy týkající se nás, lidí. A mezi nimi i rozhodovací strom pro vynucování poslušnosti. Každá osoba měla dle něj přidělenou specifickou důležitost pro boty a způsoby, jak ji trestat, aby její schopnosti byly trestem minimálně ovlivněny. Proto mi uřezali nohy, potřebovali mou hlavu, ruce a oči.“</p>
<p>„A kdybyste se pokusil utéct znovu, zabili by vás?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Stuver. „V prvních rozhodovacích stromech to tak stálo, ale byly několikrát modifikované, optimalizované. V těch pozdějších mě plánovali potrestat tím, že zabijí nejméně důležitého člověka.“</p>
<p>„Z vůdce botí skupiny se stala skutečná umělá inteligence, učil se a začínal rozumět lidské psychologii,“ zhodnotil Rigajev.</p>
<p>Možná kdyby o této úpravě stromu trestů informoval Stuvera předem, pak bych souhlasil bez výhrad, napadlo mě.</p>
<p>Stuver už Rigajevovi neodpověděl. Spal.</p>
<p>„Pomůžeme těm lidem dorazit do osady a pak budeme pokračovat po stopě botů,“ ukončil večer Knispel.</p>
<p>„Koordináty z paměti bota, co jsem ho zničil, tedy neukazovaly sem,“ chtěl jsem si potvrdit, co jsem si sám myslel.</p>
<p>Tohle byli boti zápasící o existenci ovládaní očividně degradující UI. I když to neznamenalo, že ne nebezpeční.</p>
<p>„Ne,“ potvrdil mi Knispel. „Koordináty nás vedou dál do pustiny. Osada, kterou jsme navštívili, byla na jejich cestě zřejmě jen náhodou. Všechno najdete v mapě.“</p>
<p>To znamenalo, že provedl její aktualizaci – nebo zvýšil mé oprávnění v přístupu k informacím v tankovém archivu.</p>
<p>V průběhu dvou dalších dnů jsme doprovodili osvobozené zajatce botů do osady. Pomohli jsme jim transportovat množství pro ně potenciálně užitečných věcí. Kupodivu nás to nestálo ani žádnou naftu navíc, protože jsme našli podzemní nádrže se zhruba patnácti kubíky drahocenného paliva. Když jsme si načerpali do zásoby, vesničanům zbylo množství dostatečné na pár dalších let. Pokud samozřejmě budou vědět, jak naftu ošetřovat, tahle za sebou neměla ani polovinu svého životního cyklu. Přemýšlel jsem, zda Knispel počítal s tím, že se nám podaří získat další palivo, nebo měl – měli jsme prostě štěstí.</p>
<p>Rozloučili jsme se neformálně, přesněji řečeno Knispel náš postup naplánoval tak, abychom se poslední večer utábořili necelé dva kilometry před osadou. Ráno jsme společně posnídali, dopřáli si poslední zpestření z ukořistěných konzervovaných potravin a pak prostě našim dočasným společníkům zamávali a vyrazili dál na východ, do pustiny.</p>
<p>V době, kdy jsme jeli s Camuvieliho konvojem, jsem věnoval spoustu času studiu map. Teď se mi to hodilo, navíc s podrobnostmi, které mi Knispel odtajnil, to bylo jednodušší. Koordináty získané Rigajevem z paměti bota ukazovaly ještě mnohem dál na východ. Vzhledem k průběhu hranice obydlených území to neznamenalo hlouběji do pustiny. Vlastně jsme se nejdál v neobydleném teritoriu nacházeli právě teď a s další cestou se opět začneme přibližovat lidmi osídlenému území. Současně mě však překvapovalo, proč boti nesměřovali k svému cíli nejkratší cestou. Zpočátku to nebylo tak patrné, ale teď bylo jasné, že si boti prodloužili cestu o dvě stě, tři sta kilometrů. Možná protože znali terén. Drželi se starých komunikací, dálnic, silnic i zachovalých cest, a to jim umožňovalo šetřit energii. Ale stejně se mi to nezdálo, jejich trasa byla příliš dlouhá.</p>
<p>Následující večer jako už několik předchozích se Rigajev zabýval mým ramenem. Dostal jsem několik injekcí s hormony a enzymy a dalšími látkami urychlujícími hojivé procesy a nakonec opět opatrně vmasírovával mast. Dle jeho slov protizánětlivou, podle toho, jak obezřetně s ní zacházel, spíš toxickou.</p>
<p>„Vazivová tkáň výrazně regeneruje, zhmožděniny mizí a dochází k obnově svalových vláken. Musí to ale zatraceně bolet, máš to celé oteklé a teplota je na horní hranici hojivého intervalu,“ zhodnotil nakonec. „Doporučuji ti z té zbraně už nikdy nestřílet, alespoň ne s nastavením jako naposledy.“</p>
<p>Pozoroval jsem líně se vlnící plameny ohně. Projížděli jsme lesostepí a dřeva bylo v okolí dost, využili jsme ho k táboráku, i když jídlo jsme si jako vždy připravovali na naftových vařičích. Uvědomil jsem si, že ode mě očekává odpověď. Dříve jsem byl ten hovornější já. Nebo jsem mu stále dělal starosti?</p>
<p>„Hojí se to, to je dobře,“ zkonstatoval jsem zjevné.</p>
<p>Na bolest se zvyknout nedá, je možné pouze ji… akceptovat.</p>
<p>„Zvítězili jsme,“ pronesl bez souvislosti Katzinski.</p>
<p>Bylo to tak překvapivé, že jsme se na něj všichni podívali. Zvykli jsme si na jeho nemluvnost, na stálou duševní nepřítomnost, na to, jak se nás stranil.</p>
<p>„Pomohl nám čas. Před pětadvaceti lety jsem viděl chirurgické linky schopné člověka rozebrat na kousky, aniž by ho přitom zabily,“ Katzinski k nám hovořil odněkud ze své minulosti.</p>
<p>Temné minulosti, jak se zdálo.</p>
<p>„Vidící oči v nádrži spojené s mozkem hardlajnem, svaly vyměněné za bionické,“ pokračoval, „psychostroje schopné přinutit člověka vidět černou místo bílé, encefaločipy,“ zkřivil ústa do šklebu, jako by si právě vybavil něco nepřirozeného, nepříjemného, odpudivého.</p>
<p>Encefaločipy, to slovo jsem znal, a nebyl jsem si jist, zda představovalo něco reálného, zda to nebyl jen výmysl. Hardware připojitelný k mozku ovlivňující vyšší nervové funkce.</p>
<p>„Teď, aby donutili lidi k poslušnosti, jim musí amputovat nohy,“ uchechtl se, „skončili, prohráli, pomohl nám čas.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou, jako by právě vnitřně přijal něco původně nepředstavitelného, nemyslitelného.</p>
<p>„Vrátím se domů,“ zakončil svůj monolog a opět se propadl do mlčení.</p>
<p>Uslyšel jsem kroky kapitána. Přicházel k ohni odněkud ze tmy. Od záchrany zajatců trávil při zastávkách víc času venku, obvykle na okraji tábora zíral do temné krajiny, jako by mu zrak mohl prozradit víc než senzory tanku.</p>
<p>Záře ohně vystřihla z černého pozadí jeho tvář, trup v uniformě zůstal jen stínem. Buď hra světla a stínů, nebo maskovací efekt uniformy. Uvědomil jsem si, jak je kapitán hubený, jeho tvář byla jen lebka potažená kůží, hluboké zapadlé oči a bezkrevné rty. Snažil jsem si vybavit, jak vypadal, když jsem ho viděl poprvé, ale bylo to tak dávno, subjektivně dávno, že jsem to nedokázal.</p>
<p>„Přejete si ukončit svou smlouvu?“ zeptal se.</p>
<p>Otázka nebyla určena mně.</p>
<p>Katzinski jen zavrtěl hlavou. „Vrátím se domů, do míst, kde jsem vyrostl, kde znám každý kámen. Rodiče jsou mrtví, má žena už není má žena a děti jsou dospělé. Vrátím se domů, ale nespěchám. Ne, svou smlouvu ukončím, až přijde čas, až se vrátíme do civilizace. Nespěchám.“</p>
<p>„A vy, pane Sandersi?“ obrátil se kapitán tentokrát na mě.</p>
<p>Připomněl jsem si, že mé místo v posádce je pouze dočasné, pouze dokud půjdeme po stopě botů, kteří unesli Natašu. A posléze zavinili její smrt. To však teď už nehrálo roli. Nebo vlastně hrálo, ale jiným způsobem.</p>
<p>„Pokud mi nabízíte práci, která spočívá ve sledování stopy a zničení jejich základny, beru ji,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že vlastně netuším, co je hnacím motorem Knispela, co ho žene do pustiny, do záhuby. Bylo jasné, že jeho původní práce válečné ochranky karavan byla jen zástěrkou.</p>
<p>„Ano, přesně takovou práci vám nabízím. Jen předtím, než základnu zničíme, získáme maximální možné množství informací.“</p>
<p>„Jsme dohodnuti,“ potvrdil jsem.</p>
<p>„Vy, pane Balducci?“ obrátil se tentokrát na Marlona.</p>
<p>„Pokud budete dál platit stávající žold a prémie, můžete se na mne spolehnout. Najít nebo zničit, v tomhle,“ Marlon naznačil pohled k tanku, „je to úplně jedno.“</p>
<p>„Pane Rigajeve?“</p>
<p>Pomalu mi začínalo docházet, proč se kapitán tak pečlivě dotazuje. Původní smlouva, kterou uzavřel s jednotlivými členy posádky, zněla zřejmě jinak. Možná na stopování nebo na doprovod obchodních konvojů z místa A do místa B. Teď po nich, po nás, chtěl něco jiného. Najít a zničit.</p>
<p>Rigajev se před odpovědí zamyslel.</p>
<p>„Pokud se před zničením pokusíme získat informace,“ řekl nakonec, „pak jsme se domluvili.“</p>
<p>„Ano, jak jsem řekl,“ potvrdil kapitán.</p>
<p>Cyra se Knispel nezeptal, ti dva se na sebe jen podívali.</p>
<p>Nafty jsme měli plné nádrže plus rezervu, nemuseli jsme tedy šetřit. Přesto jsme pokračovali ekonomickou rychlostí, tentokrát hlavně kvůli pásům. Každé ráno a večer jsem je kontroloval a mazivo doplňoval se zvýšenou pečlivostí. Několik článků mělo namále, zbývalo pár posledních rezervních. Každé ráno jsem zvažoval, zda je měnit, či ne. Věděl jsem ale, že výměna nejvíc poškozených článků bude jen dočasným řešením, pásům celkově dobíhala jejich životnost.</p>
<p>Během dalších dvou dnů cesty se krajina změnila ve zvlněnou, poměrně suchou pahorkatinu, podle mapy nás od řeky nazvané trochu jednoduše Hraniční dělilo ještě dalších sto dvacet kilometrů cesty. Za ní se rozkládalo území, kterému se už neříkalo Pustina. Podíval jsem se do mapy podrobněji a odkryl její starší vrstvu. Neříkalo se jí Pustina nějakých sedm let. Sféra lidského vlivu se rozšiřovala rychleji, než jsem si dosud myslel.</p>
<p>Tábor jsme rozbili rychlostí umožněnou zažitou rutinou, senzory tanku nad námi rozprostřely svůj neviditelný deštník. Knispel se jako už tolik večerů předtím postavil na kraj tábora a pozoroval horizont. Do soumraku zbývala ještě spousta času, jak motor chladl, ubývalo pachu oleje, nafty a dalších chemických látek a převládala vůně trávy a pryskyřice. V okolí rostly malé, pronikavě vonící pokroucené borovice s dlouhými jehlicemi. Šel jsem si je prohlédnout, člověk nikdy nevěděl, jaká informace se mu v budoucnu mohla hodit. Na dotek lepily smolou.</p>
<p>„Pokud bychom drželi stejný směr, narazíme už sedmdesát kiláků za Hraniční na osadu, podle popisu se jmenuje Poslední,“ huhlal Marlon s plnými ústy nad mapou.</p>
<p>„Se zeměpisnými názvy si tady hlavu rozhodně nelámou, řeka Hraniční, vesnice Poslední,“ zamýšlel se Rigajev.</p>
<p>I on měl před sebou porci jídla, ale příliš nadšený z ní nebyl.</p>
<p>„Ale na tu vesnici nenarazíme, musíme uhnout víc k severu, zajedeme si kvůli brodu,“ pokračoval ve svém monologu Marlon.</p>
<p>Všiml jsem si, že těm dvěma se to v poslední době stává často: Mluvili spolu, ale vlastně spolu nemluvili. Pokud jim to vyhovovalo, já s tím neměl problém.</p>
<p>Další den ubíhal nudně jako spousta předešlých, lesostep se příliš neměnila, stromy vyhlížely neduživě a tráva nezdravě. Každou chvíli jsme míjeli velké hromady zvětralého betonu, které byly pozůstatkem bůhvíčeho. Rigajev to nijak nekomentoval a já se neptal. Uvažoval jsem, zda cukání v rameni je známkou uzdravování, nebo něčeho úplně jiného.</p>
<p>„Pterobot,“ oznámil najednou Marlon.</p>
<p>Proč on? Proč ne Rigajev?</p>
<p>„Jo, už ho mám, nízko na horizontu před námi,“ zareagoval Rigajev a poslal obraz.</p>
<p>Zatím jen malou skvrnu s nezřetelnými obrysy.</p>
</section>
<section>
<p>Pochopil jsem, proč ho objevil první Marlon. Nacházel se prakticky před námi, ve směru pohybu tanku, kde ho odhalily senzory primárně poskytující data řidiči.</p>
<p>Pterobot, já byl zvyklý spíš na výraz dron. Ale možná měl Marlon pro použití daného termínu důvod.</p>
<p>Trvalo mi chvíli, než jsem s ním souhlasil. Droni disponovali enormní obratností, sledovali, případně ničili cíle zblízka a trávili ve vzduchu spíš kratší čas. Právě s takovými stroji jsem měl zkušenosti já. Po jakémkoliv přesunu vzduchem museli na příhodném místě po přistání dlouho shromažďovat energii pro další let. Ve skutečnosti jsem jich ale mnoho nepotkal, za celou svou kariéru jen tři. Z toho dva na hranici funkčnosti, s téměř vybitými akumulátory, jednoho stále nebezpečného. A to jsem byl jeden z těch, co s nimi měli největší zkušenosti. Pteroboti naopak byli uzpůsobeni k dlouhému pobytu ve vzduchu a sledování cílů z velké vzdálenosti. Podle všeho potřebovali jisté zázemí, aby opět vzlétli. Sám jsem fyzicky žádného nedemontoval, jen jsem o nich slyšel nebo četl. Používalo se i jiné dělení, drony používali lidé, pteroboti byli staré válečné stroje z pustiny.</p>
<p>Slyšel jsem, jak zbraňové systémy nabíhají do stavu pohotovosti, byly to jen zvuky na hranici detekovatelnosti utopené ve všeobecném ruchu pohybujícího se tanku, ale já je dobře znal. Rigajev přešel ze semipasivního pozorovacího módu do aktivního, obraz pterobota získal na velikosti i podrobnostech, přibyly informace.</p>
<p>Prohlížel jsem si gracilní siluetu s dlouhými křídly, štíhlou příď s protaženými čelistmi pravděpodobně osazenými senzory nejrůznějších druhů. Konstrukce nevypadala, že by bot nesl nějaké zbraně, pravděpodobně sloužil k pozorovacím účelům.</p>
<p>Rozpětí křídel pět a půl metru. Sledoval jsem, jak plachtí s elegancí nezadající si s půvabem velkých ptáků.</p>
<p>„Sestřelit, pane?“ ozval se Cyr. „Za chvíli se budeme brodit.“</p>
<p>Uvažoval jsem, zda stojí za to plýtvat na takový stroj raketou. Ale možná by to zvládl i rychlopalným kanónem.</p>
<p>„Ne, jen se připravme k obraně.“</p>
<p>Mrkl jsem na příslušnou obrazovku, byli jsme v plné bojové pohotovosti i bez rozkazu. Cyrova obezřetnost ale byla na místě, při překonávání vodního toku budeme zranitelnější než obvykle. Zkontroloval jsem motor, ubral mu na výkonu a přenastavil nasávací cesty kvůli zvýšení brodivosti. Také navýšil vnitřní přetlak o čtyři hektopascaly. Podle senzorů bylo vše v pořádku, teoreticky jsme mohli bez dalších příprav překonat vodní tok dva metry deset hluboký. Snažil jsem si vybavit, kdy naposledy jsem se při údržbě soustředil na kontrolu systémů zajišťujících brodivost. Nepamatoval jsem si. Doufal jsem, že budu mít příležitost to napravit.</p>
<p>Jak jsme se přibližovali, pterobot na monitorech postupně narůstal, současně jsme začali rozeznávat podrobnosti terénu před námi – hradba stromů a porostu prozrazovala, že se blížíme k řece.</p>
<p>„Pane Balducci, upravte směr k bílé skále na třetí hodině,“ přikázal kapitán.</p>
<p>V mapě žádná skála vyznačena nebyla, zřejmě měl informace navíc jako prakticky vždy.</p>
<p>Ze změny charakteristiky pohybu jsem vycítil, že jsme najeli do měkkého, pak přímo do rozbředlého terénu, prodírali jsme se malými stromky a vzrostlými keři, posléze vysokým rákosím, v němž jsme se ztráceli. Marlon jel opatrně a udržoval stálé tempo, zelená stěna před námi stále nekončila.</p>
<p>„Nikdo tudy už dlouho nejel, neviděl jsem v okolí žádné stopy,“ poznamenal Cyr. „A brod by měl být používaný.“</p>
<p>Nelíbilo se mu to. Souhlasil jsem s ním.</p>
<p>Radarový obraz terénu před námi pro mě byl nečitelný, nedokázal jsem rozeznat pevné dno od bahna a hladiny kalné vody. Pokud by zde bylo bahna hodně, tři čtyři metry, mohli jsme v něm klidně utonout.</p>
<p>Vyjeli jsme na pevnější písečnou kosu, před námi se už nerozkládalo rákosové moře, ale bystrý proud, hladinu rozbíjelo množství balvanů věnčených náprsenkami bílé pěny, protější břeh byl až nepříjemně daleko.</p>
<p>„Vpřed, pane Balducci,“ zavelel Knispel. „Co nejrychleji dle vašeho uvážení.“</p>
<p>Já bych ani za nic nejel co nejrychleji, naopak co nejpomaleji, ale možná jsem neměl k dispozici všechny informace a také jsem nebyl řidič Marlonova formátu. Ponořili jsme se do proudu, do obvyklé melodie zvuků se přidaly další, voda tříštící se o pancíř. Ze zvědavosti jsem sledoval výstupy z nejrůznějších optických čidel. Do doby, než se hladina začala přelévat přes kryty pásů, jsme postupovali stále stejným způsobem, teprve potom se charakteristika pohybu změnila a bylo zřejmé, že bojujeme s vodním živlem.</p>
<p>Pterobot stále kroužil na stejném místě a zdánlivě nepodnikal žádné akce. Pokud samozřejmě rádiovým signálem nesvolával další stroje. A najednou jsme byli na druhé straně, pásy zarachotily s charakteristickým rachotem.</p>
<p>„Kapitáne?“ ozval jsem se na obecném okruhu.</p>
<p>Nebylo zvykem, abychom v akci velitele oslovovali.</p>
<p>„Ano, pane Sandersi?“</p>
<p>„O tom brodu jste měl víc informací, než bylo možné vyčíst z mapy?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne, jen data z čidel, která ne všechna jsou bohužel předávána do vašeho kokpitu. Šlo o optimalizované riziko, vzhledem k možnému přeskupení botů.“</p>
<p>„Děkuji, pane,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Kapitán počítal s možným výskytem nepřátelských botů už tady, to bylo dobré vědět.</p>
<p>„Na druhé hodině, dvě stě metrů daleko,“ oznámil najednou Cyr.</p>
<p>Chvíli jsem pátral, co má na mysli, pak mi došlo, že pahorek je pokrytý pařezy. Původně na něm rostly stromy, které někdo vykácel.</p>
<p>„Od nejbližší osady nás dělí ještě sto dvacet kilometrů, alespoň podle mapy,“ připomněl Rigajev.</p>
<p>Transportovat dřevo sto dvacet kilometrů byla blbost.</p>
<p>A pak jsme uviděli první pole, absolutně rovná hranice zasekávající se do okolního travnatého porostu prozrazovala, že bylo obděláno za pomoci strojů. Marlon bez příkazu změnil směr a vydal se podél pole, nechtělo se mu ničit čísi úrodu. Po chvíli jsme rozeznali vyježděnou cestu, z druhé strany přibyl další lán obilí.</p>
<p>„Tady neměli být žádní lidi,“ zavrčel v komunikátoru nespokojeně Marlon.</p>
<p>Tím, že jsme se pohybovali po vyjetých cestách, se náš postup stal předvídatelným a bylo možné snáze připravit léčku, to nám bylo všem jasné. Knispel však žádný rozkaz nevydal.</p>
<p>Pole ustoupila pastvině proťaté zakroucenou linií stromů lemující říčku, projeli jsme stínem stromů, Marlon instinktivně před horizontem zvolnil, ale nechal si výkonovou rezervu k okamžité akceleraci. Otevřel se nám výhled na osadu. Ne osadu, vesnici. Téměř městečko.</p>
<p>Zastavili jsme jen o pár metrů níž v místě, kde se úvoz cesty i náš výhled rozšiřovaly. Nedokázal jsem si pomoct, otevřel jsem průlez a vysoukal se ven. Pohled za to stál. Ten, kdo sídlo stavěl, plánoval předem. Malé náměstí – náves s rybníkem, od něj paprskovitě se rozbíhající ulice, domy každý na svém pozemku, nezvykle široké kvalitní cesty vedoucí až na hranici dohledu. Opevnění chybělo, zřejmě ho nahrazovaly tří strážní věže na hranici pomyslného obvodu kruhu opisujícího všechna obydlí.</p>
<p>Slyšel jsem Knispela vysílat naše identifikační znaky a žádost o povolení ke vstupu a instrukce, kde můžeme zaparkovat. Při druhém opakování jsme dostali odpověď.</p>
<p>„Tady asi žádná oslava jako minule nehrozí,“ pronesl Rigajev.</p>
<p>Nebylo jasné, zda to říká s lítostí, nebo úlevou.</p>
<p>„Myslíte si, že mají zbraně?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Neměl jsem na mysli pušky a automaty.</p>
<p>„Nezaznamenal jsem sebemenší pingnutí,“ odpověděl mi Rigajev.</p>
<p>Takže nás nezaměřil žádný aktivní systém.</p>
<p>„To nic neznamená, mají nás na optice jako na dlani,“ upozornil Cyr.</p>
<p>Katzinski neřekl nic, ale podle přístrojů zaměřil kanón na nejbližší strážnou věž. Byla postavená z kamenů, dvacet, možná pětadvacet metrů vysoká, její zničení by poškodilo i okolí.</p>
<p>„Režim pohotovosti, ale žádné akce,“ pronesl Knispel. „Budeme následovat dodané instrukce.“</p>
<p>Nechtělo by se mi ničit tak krásné místo, skoro lítostivě jsem se díval za stopami pásů ve vyježděné cestě. Budou je muset později zahladit a cestu opravit, protože teď byla pro obyčejné vozy mnohem hůře sjízdná.</p>
<p>Zastavili jsme v místě, kde ulice ústila do krajiny mezi dvěma velkými dřevěnými stodolami, zřejmě obecními sýpkami, pod přístřeškem se sušila zásoba stavebního dříví a ještě dál se tyčila hora nalámaného kamene.</p>
<p>Přivítala nás trojice mužů, jejich vůdce byl šedovlasý padesátník s udržovanou bradkou. Po boku mu stál ramenatý mladík s pistolí u boku, na druhé straně vyhublý dlouhán se strništěm vousů, ustupujícími vlasy ostříhanými na ježka. Ten byl přes teplé počasí oblečený v dlouhém plášti a rukavicích. Možná proto, aby nebyly vidět zbraně, pokud u sebe nějaké měl. Odhadoval jsem, že je tady za víc než bodyguarda. Byl mi něčím povědomý, ale v posledních týdnech jsem potkával víc lidí, než jsem byl zvyklý, a podobný pocit jsem měl už několikrát.</p>
<p>Knispel opustil tank, já se k němu dle rozkazu přidal. Brokovnici jsem si vzal s sebou, držel jsem ji s hlavní skloněnou k zemi. Přestože to bylo absurdní, cítil jsem se nervózní, protože jsem si nenavlékl alespoň balistickou vestu. Stával jsem se paranoidním.</p>
<p>„Vítáme vás v Pralvu,“ řekl vůdce. „Přijíždíte ze strany, odkud návštěvy obvykle neočekáváme.“</p>
<p>„Kapitán Knispel s posádkou,“ zareagoval Knispel. „Pracujeme pro ambrezavilskou vládu, mapujeme možnosti budování nových obchodních cest.“</p>
<p>To pro mě byla novinka, ale možná lhal, aby vysvětlil naši přítomnost v tak odlehlé oblasti.</p>
<p>„Udržujeme pravidelné styky pouze s Bakerbodskou oblastí. Oblast na západ od nás, odkud přijíždíte, je obecně považována za neprůjezdnou pustinu, kde číhá mnoho nebezpečí.“</p>
<p>Přesto jsem neměl pocit, že by se nás vůdce skupinky, pravděpodobně i celého městečka, bál. Spíš byl jen ostražitý. Pohlédl jsem dál nad jeho rameno, mezi domy nebo za jejich velkými okny jsem zahlédl náznak pohybu. Zvědavci se každopádně drželi v pozadí.</p>
<p>„Ale možnost obchodovat s lidmi z dalších teritorií je samozřejmě vítaná,“ řekl velitel uvážlivě.</p>
<p>„Jmenuji se Jonathan Rehek,“ představil se, „a jako starosta Pralvu vás zvu na večerní oslavu. Buďte našimi hosty.“</p>
<p>„Děkujeme,“ odpověděl Knispel.</p>
<p>Muž se strništěm mě úkosem, téměř nedůvěřivě pozoroval, ten s pistolí vypadal víc v pohodě, jako by z nás žádné velké obavy neměl. Možná na nás mířilo množství dalších hlavní. Ale byli by blázni, pokud by na nás zaútočili, neměli zde nic, co by si poradilo s tankem. A přes jejich očividnou prosperitu nic takového nevlastnili.</p>
<p>„Obávám se, že nemáme zboží k obchodování, jsme výzkumná expedice,“ obrátil jsem svou pozornost zpět ke konverzaci, „ale soukromé aktivity mé posádky jsou jejich věc a možná mají zboží, které je pro vás zajímavé.“</p>
<p>Rehek se po kapitánových slovech rozzářil, jako by to bylo přesně to, co si přál slyšet.</p>
<p>„Vítejte u nás,“ roztáhl ruce v širokém gestu, zavedu vás k domu, kde se můžete ubytovat.“</p>
<p>Napůl jsem předpokládal, že kapitán proti našemu ubytování něco namítne, ten ale neřekl nic. Z útrob tanku se vynořili Rigajev, Marlon a Cyr, jako záloha zůstal uvnitř jen Katzinski. Současně s tím se objevili další lidé, muži, ženy i děti, vycházeli ze dveří, zpoza plotů a dalších úkrytů. Starosta nás vedl vesnicí, na půl ucha jsem poslouchal, jak s Knispelem probírá možnosti toho, že by zahájili obchod přímo s Ambrezavile. Stěžoval si, že v poslední době klesají ceny obilí a dalších jejich zemědělských produktů. Podle toho, jak udržované byly domy, cesty; podle účinných fotovoltaických panelů na střechách, malé turbíny na přepadu z rybníka, se jim ale dařilo dobře. Lépe než kdekoliv jinde, pokud člověk samozřejmě nebral v úvahu bohaté obchodnické klany nebo elitu větších společností. Procházeli jsme kolem vysoké budovy se štíhlou věží, vysoká okna naznačovala, že uvnitř je velký propojený prostor. Kostel, došlo mi. Nezdobil ho kříž, půlměsíc ani jiný obvyklý symbol, ale krychle postavená na jeden ze svých vrcholů. Zvláštní, ale nezáleželo na tom, v zásadě dnes každý věřil, v co chtěl.</p>
<p>Dům, kam nás zavedli, sloužil pro ubytování obchodníků, kteří sem zajížděli pro zboží.</p>
<p>„Cestujete hodně?“ zeptal jsem se staršího Rehekova průvodce.</p>
<p>Rehek ho představil jako Apronova, jejich odborníka na stroje a motory zejména.</p>
<p>„Už mnoho let jsem neopustil město, jsem na to příliš pohodlný,“ ušklíbl se. „Naštěstí mám dost pomocníků, kteří obstarají potřebné.“</p>
<p>Jen jsem přikývl, s někým jsem si ho pletl.</p>
<p>Součástí domu byla udržovaná zeleninová zahrada, kde v řádcích rostl česnek, majoránka, máta a další byliny používané v kuchyni. Bylo to logické a moudré, proč nevyužít každé dostupné místo; navíc tady to bylo všechno při ruce.</p>
<p>Mezi stromy se nacházel altán s lavicemi, kde se bez mačkání vešly i dva tucty lidí.</p>
<p>„Místo ke scházení i obchodu,“ prozradil Rehek. Usaďte se, za chvíli přinesou malé pohoštění. Jako by ho slyšeli, objevili se ženy a muži s vozíkem s chlebem, klobásami, uzeným masem, lahvemi vína i pálenky. Všechno to vypadalo velmi chutně, viděl jsem, že ostatním se sbíhají sliny. Mně bylo v poslední době jedno, co jím.</p>
<p>Rozesadili jsme se, Rehek s doprovodem a několika dalšími muži s námi k jednomu stolu, ostatní lidé k druhému.</p>
<p>Zvláště Rehek nadšením přímo zářil, možná viděl v naší návštěvě pro městečko velkou obchodní příležitost. Pochopil jsem, že i prosté přesné geografické informace mají potenciálně cenu zlata.</p>
<p>„Všichni jsme zvědaví na cestu, kterou jste absolvovali, ale nejprve si připijme na setkání,“ začal se širokým profesionálním úsměvem.</p>
<p>Proč ne, každý se musí něčím živit, a on byl místní politik.</p>
<p>Dostal jsem sklenku, žena s hlubokým výstřihem a kalhotách s vysokým pasem mi ji s úsměvem naplnila štědrou dávkou aromaticky vonící pálenky. Apronov sedící vedle mě už také držel svou sklenku, ale ženě, přestože byla tak přitažlivá, nevěnoval ani stín pozornosti. Že by jeho manželka? To by se mu asi nelíbilo, kdyby po ní hladově zírali cizí muži. Bylo mu jedno, kdo všechno krásku s výstřihem okukoval, soustředěný pohled upíral stranou. Nepatrně jsem pootočil hlavu a spatřil tři muže postávající na okraji zastřešené plochy altánu. Byli ve střehu, jako by čekali na nějaký signál. Zbraně jsem u nich neviděl, ale podle toho, jak stáli, bych si tipnul, že jsou na zacházení s nimi zvyklí. Nenápadně jsem se podíval zpět na Apronova. Takřka nezřetelným zavrtěním hlavou jim dával znamení, že ještě ne, že mají čekat. A na rozdíl od nich nevypadal napjatě, ale uvolněně. Soustředěně, ale klidně. Ten výraz mi byl povědomý.</p>
<p>„Na zdraví!“</p>
<p>Mezi lidmi se prodíral člověk, kterého bych tady čekal posledního – Katzinski.</p>
<p>„Kapitáne, přišel jsem na váš rozkaz!“ ohlásil se.</p>
<p>Najednou jsem věděl, odkud Apronova znám. Rigajev, Marlon i Cyr odkládali sklenice nebo si je rovnou nechávali znovu naplnit, a vypadali přitom velmi opile, Knispel seděl na židli v nepřirozené poloze, buď ho otrávili, nebo utrpěl těžkou mrtvici. Pustil jsem sklenici, ze které jsem se právě chystal napít, současně jsem sáhl po brokovnici opřené o lavici vedle mě. Ve chvíli, kdy se sklo s chraplavým zvukem tříštilo o zem, jsem ji držel v ruce, přepínač palby jsem shodil o stupeň dolů. Nehodlal jsem ničit boty, i dvojka byla na lidi víc než dost. A to, i kdyby na sobě měli hodně dobrý neprůstřelný komplet.</p>
<p>„Jste pohotový, ale ne dost,“ pronesl Apronov.</p>
<p>Jeho slova padla do ticha, všichni lidé v okolí současně zmlkli a sledovali mě. Trojice mužů pomalu a obtížně dolovala zbraně z pouzder ukrytých pod oděvem. Měl jsem si jich všimnout.</p>
<p>„Nedělejte to,“ řekl jsem.</p>
<p>Podívali se na Apronova, ale nedostali od něj žádný pokyn, pokračovali.</p>
<p>Výstřel, výstřel, výstřel.</p>
<p>Poslední byl navíc, to už padali k zemi s hrudníky změněnými na mleté maso.</p>
<p>„To bylo zbytečné,“ řekl Rehek a podíval se přitom na Apronova.</p>
<p>Lidé couvli, zahradní přístřešek byl najednou téměř prázdný.</p>
<p>Rigajev, Cyr a Marlon vypadali, že každou chvíli upadnou do kómatu, kapitán se snažil zvednout z křesla, ale svaly jako by ho neposlouchaly, Katzinskému došlo, že se stal obětí úskoku, sáhl po pistoli, ale úder do zátylku ho srazil k zemi. Padl jako mrtvý. Možná ne jako, byla to tvrdá rána.</p>
<p>„Nemyslím,“ řekl jsem.</p>
<p>„Nevím, kolik nábojů v té své zbrani máte, ale dost určitě ne,“ chopil se slova Apronov, starosta vypadal, že se mu ulevilo, a stáhl se do pozadí. On nebyl osobou exponovanou v boji.</p>
<p>Lidé v okolí stáli zmražení násilím okamžiku.</p>
<p>„Všechny vás zabít nedokážu, to máte pravdu,“ přisvědčil jsem studeně a netušil, kde se to ve mně bere, „ale prvních deset umře určitě.“</p>
<p>Mí přátelé otráveni umírali, možná to mi dodávalo tvrdost a krutost. I tak to ale byl jen bluf. Kdyby se na mě vrhli všichni současně, nezvládl bych víc než dva tři výstřely. Pět mrtvých maximálně.</p>
<p>Apronov se podíval na starostu, ten jen pokrčil rameny. Apronov se od něj odvrátil a posunkem naznačil rozkaz mladé ženě stojící v čele řady zvědavců.</p>
<p>Natáhla ruku, Apronov jí do ní s úsměvem vložil nůž. Chytila ho jako já hřeben a vykročila proti mně. To si mysleli, že ji nezabiju? Muž stojící téměř na opačné straně pomyslného kruhu okolo mě vyrazil souběžně do útoku. Šlo o úskok.</p>
<p>Bez váhání jsem ho střelil do břicha a pak srazil útočící ruku úderem pažbou, nůž zazvonil na betonové patce jednoho z opěrných sloupků. Muž se dostal hodně blízko, ležel teď na zemi, beton okolo něj potřísněný drobnými úlomky kostí a mozaikou masa a tělních tekutin. Skrz díru v jeho trupu bylo vidět šeď.</p>
<p>„Zabijte ho!“ přikázal Apronov. „Hned! Náš vládce to přikazuje!“</p>
<p>Lidé nerozhodně přešlápli, účinnost brokovnice byla demonstrována přesvědčivě a oni se jí správně obávali.</p>
<p>Apronova, musím zabít Apronova, radil mi někdo odtažitý a analytický v mé hlavě.</p>
<p>Byl jsem to já. Jako by mé myšlenky slyšel, strhl Apronov před sebe jednu z žen a postrčil ji vpřed.</p>
<p>„Zabijte ho! Náš pán ho chce mrtvého!“</p>
<p>Kdybych měl nastavenou na přepínači síly palby trojku, prostřelil bych ženu i Apronova za ní.</p>
<p>Okamžik, a dají se do pohybu, viděl jsem ruce chápající se nožů, lahví, za sebou jsem slyšel pohyb.</p>
<p>Lavina se dávala do pohybu.</p>
<p>Pak se najednou ozvalo tlumené dunění silného šestnáctiválce, vzápětí to ve výfucích zaburácelo, jak řídicí jednotka přidala do válců bohatší směs. Plot zapraštěl, roh domu vzal zasvé, objevila se hranatá silueta tanku, hlavně kulometů skloněné k zemi – k davu.</p>
<p>„Jak to! Všichni jste přece tady!“ nechápal Apronov a zíral na masivní stroj.</p>
<p>Mých nejoblíbenějších sto tři tun oceli, kompozitů a dalších sofistikovaných materiálů.</p>
<p>S ním zírali i ostatní, to mi stačilo. Prosmýkl jsem se mezi lidmi, ranou pažby poslal Apronova k zemi a přišlápl mu hrudník. Zvedl jsem oči, pod tlakem mého pohledu se okolo vytvořil volný prostor. Katzinski se nejistě zvedal, kapitán stále vypadal částečně paralyzovaný, upoutaný do křesla, ale to on musel tank přivolat. Marlon, který měl jako druhý dálkové ovládání, seděl v bezvědomí u stolu s obličejem zabořeným do talíře s jídlem. Risknul jsem dva rychlé kroky, strčil do něj, aby se neudusil, a vrátil se zpět.</p>
<p>Apronovovi stačila i tahle krátká chvíle k tomu, aby se vzpamatoval. Znovu jsem ho tvrdě přirazil k zemi.</p>
<p>„Stejně vám to nepomůže, zabijeme vás. Nebo oni,“ šklebil se na mě ze země fanaticky.</p>
<p>Namířil jsem Apronovovi na předloktí, odvrátil obličej a stiskl spoušť. Při zvuku výstřelu zaznělo několik vyděšených výkřiků. Z dokonalé protézy ukryté pod dlouhými rukávy kabátu zbyly jen trosky, úštěpky kovu zasáhly Apronova v obličeji a způsobily mu tržná zranění. Byl to muž z Ambrezavile, kterého tehdy pronásledoval dav a já mu pomohl. Vzpomněl jsem si příliš pozdě.</p>
<p>„Dostanu lepší, za odměnu,“ nenechal se zastrašit.</p>
<p>Opřel jsem brokovnici o jeho zdravou paži.</p>
<p>„Možná budeš potřebovat dvě,“ poznamenal jsem. „A možná také ne,“ posunul jsem hlaveň na ramenní kloub.</p>
<p>Ztuhl. Své lidi na smrt poslat dokázal snadno, ale vlastní umírání bylo něco jiného.</p>
<p>Katzinski se konečně vzpamatoval, vyložil si kapitánovy pohyby po svém a pomohl mu z křesla. Nebyla to mrtvice, možná jen krátkodobě účinkující nervový jed, protože Knispel náhle vypadal v pořádku.</p>
<p>„Pane Sandersi, opět jste prokázal svou nedocenitelnost,“ promluvil, aniž by se ke mně otočil. Kulomety teď sledovaly místa, kam se zrovna díval.</p>
<p>V hustých řádcích brambor se něco pohnulo mně dobře známým způsobem charakteristickým pro boty. Malé boty. Vystřelil jsem, podruhé, poškozený stroj opustil svůj úkryt neschopný udržet rovný směr. Patkou pažby jsem ho přirazil k zemi, úder poškodil další vnitřní spojení, jedna řada končetin znehybněla a pavoučí bot se přestal pokoušet utéct.</p>
<p>Zaštěkal rychlopalný kanón, lidé s křikem zalehali na zem a zacpávali si uši, rachot jen kousek od hlavně téměř trhal ušní bubínky. V uličce se objevil bot, dinobot velikosti poníka, a snažil se proniknout k nám, jeho pohyby byly nepřirozeně rychlé, bleskově měnil směr, v jednom okamžiku se odrazil od kolmé stěny, ale palbu řídící software si ho stejně našel.</p>
<p>Skončil na dlažbě jako šrot.</p>
<p>„Co dál, pane?“ obrátil jsem se na kapitána.</p>
<p>Po demonstraci naší síly odboj z davu vymizel.</p>
<p>„Postarejte se o Cyra a ostatní. Pane Katzinski, vy zaujměte své místo v tanku, kanón je váš. Palte dle vlastního uvážení, a prosím, preferujte boty,“ rozkázal Knispel, sám se překvapivě otočil k lidem ležícím na zemi.</p>
<p>„Nic se vám nestane,“ promlouval k vesničanům, „zůstaňte na místech.“</p>
<p>Byli tak vyděšení, že poslechli. Otázkou bylo, zda se báli nás, nebyl jsem si tím úplně jistý. Věnoval jsem jim ještě jeden tvrdý pohled a začal se věnovat svým druhům. Rigajev seděl zhroucený za stolem s obličejem opřeným o stůl, čelo rozřezané od rozbité sklenice. Pozvedl jsem mu hlavu, zornice měl jako špendlíkové hlavičky, rty lehce namodralé, dýchal povrchně.</p>
<p>Ale registroval mě, viděl jsem, jak pomalu přemýšlí, jak nutí svůj mozek k činnosti.</p>
<p>„Opiát, dali nám nějaký silný alkaloid rozpuštěný v alkoholu,“ snažil se artikulovat, ale stejně jsem měl problém mu rozumět.</p>
<p>„Musíme zůstat při vědomí, dýchat,“ mumlal. „Naxolon, antidotum, správnou dávku, každému.“</p>
<p>Pak se jeho vědomí vytratilo. Cyr s Marlonem na tom byli stejně nebo spíš o něco hůř.</p>
<p>„Jdu do tanku! Pro léky!“ křikl jsem, aby to slyšel Knispel a i Katzinski, nerad bych, aby mě při nenadálém manévru přejeli.</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než jsem v lékárně objevil naxolon. V příruční nebyl, musel jsem do hlavní, Rigajevovy. Byly v ní léky a nástroje, o nichž jsem nic nevěděl. Soustředil jsem se na to důležité. Prsty mě neposlouchaly, zbytečně jsem spěchal a byl nervózní. Vydrží to, ještě minutu to vydrží, říkal jsem sám sobě. Pokud šlo o riziko týkající se mě samotného, byl jsem ledově klidný, pokud o životy mých druhů – na těch mi záleželo. Nechtěl jsem, aby umřeli, nesměli umřít. Dám jim antidotum, vzpamatují se, jde jen o otravu opiáty. Sebral jsem léky, pneumatický injekční dávkovač a spěchal zpět. Brokovnici stále s sebou.</p>
<p>Marlona jsem vybral jako prvního, byl z nich tří nejlehčí. Návod jsem si přečetl dvakrát, abych neudělal chybu v dávkování. Počáteční dávka dva miligramy. Píst zasyčel, natočil jsem Marlona tak, aby se neudusil případnými zvratky, a přesunul se k Rigajevovi. Dýchal téměř neznatelně a rty měl modré. Natáhl jsem píst, našel žílu a znovu aplikoval antidotum. Cyr zbyl nakonec. Vnímal mě, ale nic neřekl. Dostal také dva miligramy.</p>
<p>Napětí uplynulých chvil na mě najednou dolehlo, cítil jsem se k smrti vyčerpán a okolí jsem vnímal skrze jakousi clonu, sám sebe jsem cítil odosobněně, stroj řídící se daným algoritmem, stroj plnící mou vůli.</p>
<p>Rigajev se v průběhu tří minut neprobral, ve shodě s návodem jsem mu přidal ještě další desetinu miligramu, Cyr s Marlonem se vzpamatovávali. Seděl jsem mezi nimi, čekal, kontroloval čas a rozhlížel se. Lidé dál zůstávali přikováni k zemi, pohybující se hlaveň tanku sledující neviditelné cíle působila dostatečně výhružně. Naštěstí už Katzinski ani kapitán nestříleli, výstřel z děla by mě připravil i o zbytky sluchu.</p>
<p>Snad podesáté jsem se znovu sklonil k Rigajevovi, abych mu dal další desetinu miligramu naxolonu, pomalu jsem se začínal smiřovat s tím, že to nezvládl, že umřel. Najednou otevřel oči, zornice měl stále velké přes půl bělma. Ale už se za nimi něco skrývalo.</p>
<p>„Je mi hrozně,“ zaskřehotal a poslintal si přitom bradu.</p>
<p>Měl bych cítit radost, že je naživu, já cítil jen úlevu, že se o něj nemusím dál starat.</p>
<p>Většinu toho důležitého zvládl kapitán. Shromáždil muže ve věku od šestnácti do pětašedesáti let a zavřel je do jedné ze stodol na okraji vesnice. Nelíbilo se jim to, ale před hlavněmi tanku se protestovat neodvážili. Ostatním pak přikázal, aby se odebrali do svých domovů. Zakázal rádiové vysílání a večerku stanovil na osm hodin, poté měl platit zákaz vycházení.</p>
<p>Zdálo se mi to nemožné, ale všichni poslechli, získali jsme kontrolu nad více než dvěma stovkami obyvatel, mezi nimi samozřejmě bylo množství žen a dětí.</p>
<p>Já dostal rozkaz prohledat vesnici a shromáždit veškeré zbraně, které objevím. Vzal jsem si k tomu rádoby drsně vyhlížejícího mladíka dělajícího původně ozbrojený doprovod starostovi. Bál se mě, ale snažil se to nedat najevo a bez vytáček mě prováděl od jednoho domu ke druhému. Měl docela slušný přehled a během tři čtvrtě hodiny jsem shromáždil nesourodou sbírku loveckých pušek, starých i novějších vojenských automatů a nedávno vyrobených zbraní mně neznámé konstrukce. Velmi prakticky a efektivně navržených, pokud jsem dokázal posoudit. Na tak velkou osadu to ale bylo spíš méně, než jsem čekal. Stejně jsem je ale sám nepobral a musel je naložit na vozík.</p>
<p>Po mém návratu už byli Rigajev a ostatní víceméně při sobě, Cyr měl na kolenou položený automat a všichni tři do sebe lili čaj. Seděli venku v altánu, předpokládal jsem, že do domu nešli, aby měli co nejlepší přehled o okolí.</p>
<p>„Vyplavujeme jedy z organismu,“ řekl Marlon, aniž bych se na něco zeptal, a odhodlaně se znovu napil z velkého hrnku.</p>
<p>Nechal jsem vozík se zbraněmi stát stranou a posunkem propustil svého průvodce. „Do stodoly,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>Jen přikývl.</p>
<p>„Ty mu věříš?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Můžeš ho eskortovat,“ já jsem na to moc utahaný.</p>
<p>Byla to pravda, s úlevou jsem se posadil na lavici, brokovnici si položil na kolena.</p>
<p>„Co se tady vlastně stalo?“ zeptal se Cyr.</p>
<p>Měl kruhy pod očima, krví podlité bělmo, s ním otrava zamávala nejvíc. Asi pil nejrychleji.</p>
<p>„Proč se nás pokusili zabít?“</p>
<p>To byla dobrá otázka, přemýšlel jsem nad ní po celou dobu konfiskace zbraní. Mělo mi to dojít dříve, má vlastní nepozornost nás málem zahubila.</p>
<p>„Podívej se na ten kostel, na symbol na jeho věži,“ napověděl jsem mu. „Ta kostka je 3D čip, jádro logické jednotky botů. Nakoukl jsem dovnitř. Oltář vypadá podobně, jeho součástí je ještě ozubené kolo. Tihle lidé vzývají Rexexmachina, krále ze stroje, boha ve stroji,“ interpretoval jsem název jejich božstva.</p>
<p>„A kvůli tomu se nás pokusili zabít? Ještě než zjistili, co jsme zač?“ zavrtěl hlavou nesouhlasně Marlon.</p>
<p>„Proč ne? Pokud to po nich Jeho božstvo chtělo…“ poznamenal Rigajev.</p>
<p>Do jeho představy o světě to zapadalo. A teď už i do mé.</p>
<p>„Jak jsi na to vlastně přišel?“ zeptal se mě. „Myslím včas přišel.“</p>
<p>„Já toho chlapa už viděl, myslím Apronova. V Ambrezavile. Chtěli ho ukamenovat kvůli protéze a možná i kvůli tomu, že někde kázal o králi ze stroje,“ prozradil jsem.</p>
<p>„A až téměř příliš pozdě jsem ho poznal a uvědomil si, že mi lže, že se snaží zatajit, co je zač, že jsme se už potkali. A pak už to vzalo rychlý konec.“</p>
<p>Rigajev dál mlčel a neříkal nic. Možná byl otřesen, nebezpečí, které jsme nepředpokládali, jsme unikli jen o vlas.</p>
<p>Vzpomněl jsem si na přepad Camuvieliho konvoje, kterému někdo napomohl. Tehdy jsem nevěděl, co si o tom myslet, a nějak jsem to vytěsnil z paměti. Což byla chyba. Měl jsem si uvědomit, že jsou lidé věřící v pána ze stroje. A chyby zabíjejí.</p>
<p>„Co kapitán?“ zvedl unavené oči od stolu Cyr.</p>
<p>„Vrátil se do tanku. Říkal, že žádnou pomoc nepotřebuje, vzpamatoval se velmi rychle.“</p>
<p>Na něj otrava alkaloidy působilo jinak než na ostatní. Vybavoval jsem si, že nějakou dobu vypadal téměř ochrnutě, neschopný vstát. Jakmile se mu to však podařilo, jednal rázně a efektivně jako vždy.</p>
<p>„Ty už sis to tady prohlédl, že?“ zeptal se Rigajev.</p>
<p>Přisvědčil jsem.</p>
<p>„Ale velmi zhruba,“ připomněl jsem. „A nemyslím, že je chytré, aby kdokoliv z nás chodil někam sám,“ snažil jsem se ho zabrzdit v rozletu.</p>
<p>Podle výrazu v jeho tváři se mi to nepodařilo. Znal jsem jeho zvědavost, už mu prostě bylo lépe.</p>
<p>„Pánové,“ obrátil jsem se na ostatní. „Provedeme s Rigajevem prohlídku, na vás zbude dohled nad pořádkem. Ve sklepě je náš hlavní vězeň.“</p>
<p>„Apronov,“ odhadl Marlon.</p>
<p>„Ano, ten vypadá, že je miláček bohů,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Marlon se zvedl, zamířil k malým dvířkům do sklepa, otevřel je, nahlédl dolů, potom je zase zavřel a vrátil se.</p>
<p>Výraz jeho tváře nasvědčoval, že to, co viděl, se mu nelíbilo.</p>
<p>Apronov byl pověšený za ruku a protézu přes trám. Ne úplně pověšený, aby ulevil svým ramenním kloubům, mohl se podpírat na špičkách. Bylo ale jen otázkou času, než ho poloha vyčerpá až na samotnou hranici a pak klouby povolí.</p>
<p>„Pěkně tvrdé,“ usoudil Marlon a díval se na mě jako na někoho, koho ve skutečnosti až tak dobře neznal.</p>
<p>„Málem jsi byl mrtvý,“ připomněl jsem mu.</p>
<p>Nevěděl jsem, co Apronov všechno dokáže. Jeho protéza byla mnohem dokonalejší výrobek, než jsem si původně myslel. U něj doma jsem objevil ještě jednu rezervní. Mechanismus byl tak složitý, až některé jeho části evokovaly dojem, že se nejedná o čistou mechaniku a elektroniku, ale hodně pokročilou biotechnologii. Mechanická táhla a převody sloužily jen jako kamufláž, aby uspokojily případné zvědavce. Po instalaci pravděpodobně dokázal protézu ovládat přímo nervovými vzruchy podobně jako skutečnou ruku. A možná že ho jeho vládce vylepšil i jinak, nechtěl jsem nic riskovat. A také mi na něm nezáleželo, jeho utrpení se mě nedotýkalo, jako bychom já a on patřili k jiným živočišným druhům. Ne, to přirovnání pokulhávalo. Zvířata jsem vždy zabíjel tak, aby netrpěla. Potřeboval jsem jejich maso, ne utrpení. U Apronova… najednou jsem si nebyl jist, zda chci tuhle v sobě nedávno objevenou hlubinu zkoumat.</p>
<p>„Vezmeme si s sebou starostu, vypadá, že je to prakticky uvažující člověk, o vlastní krk mu jde až v první řadě,“ navrhl jsem.</p>
<p>„Politik,“ zkonstatoval Rigajev a souhlasně přikývl.</p>
<p>„Já s vámi nejdu, budu to tady raději hlídat,“ distancoval se od našeho průzkumu Marlon.</p>
<p>Vzal jsem si brokovnici, do ruky něco k zakousnutí a vyrazili jsme.</p>
<p>Starosta, kterého jsme jako vůdce zavřeli odděleně od jeho lidí, vypadal v první chvíli vyděšeně, až paralyzován strachy. Myslel si, že jsme ho přišli zabít.</p>
<p>„Potřebujeme průvodce,“ oznámil mu Rigajev v okamžiku, kdy se nadechl, aby začal prosit o milost.</p>
<p>Nechal jsem je jejich konverzaci, vyšel ven přede dveře a rozhlížel se, prohlížel si městečko jinýma očima. Kdybych hned na počátku věděl, jak se dívat, došlo by mi, že při budování domů byly uplatněny technologie, které nejsou běžně k mání, pokud je vůbec ještě ovládáme. Dokonale hladké základy ze zhutněného betonu připravené pro stavbu dalšího domu, ploty stavěné nikoliv za pomoci hřebíků, ale s použitím strojově vyráběných vrutů, okenní tabule tak rovnoměrné a hladké, jaké jsem neviděl ani v Ambrezavile a nikde jinde. Z literatury jsem věděl, že součástí armád bojujících ve Velké válce bylo obrovské množství automatických a poloautomatických víceúčelových stavebních strojů, také automatizace strojírenské technologie byla na hodně vysoké úrovni. Tady jsme viděli, že jí boti stále disponují. Někteří z nich, připomněl jsem si.</p>
<p>„A kdy jste se dostali do kontaktu s boty?“</p>
<p>Starosta s Rigajevem mezitím vyšli z domu sloužícího jako provizorní vězení, následoval jsem je s mírným odstupem.</p>
<p>„Jako kdy jsme jim začali sloužit?“ ujišťoval se náš nedobrovolný průvodce, zda otázce rozumí správně.</p>
<p>Nepoužil slovo spolupracovat, ani slovo vzývat; sloužit, to o něm leccos prozrazovalo.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl stroze Rigajev.</p>
<p>To už jsme se blížili k budově na okraji městečka, kterou šlo při běžném pohledu považovat za velkou stodolu, nebo spíš dvě velké stodoly spojené chodbou. Zblízka ale bylo vidět, že to jsou stavby mnohem bytelnější. Spoustu otázek vzbuzovaly velké tepelné výměníky. Ty jsem při pohledu z dálky přehlédl.</p>
<p>„To už je víc než pětadvacet let! Začalo to za starého Olgina, za starosty přede mnou. To on dohodl podmínky, já za nic nemohu. Já se snažil jen co nejlépe pracovat pro lidi!“</p>
<p>Starosta se snažil o přesvědčivost a dařilo se mu to. Počet let se mi ale nezdál.</p>
<p>„Muselo to být později,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Starosta se ke mně otočil a viditelně znervózněl.</p>
<p>„Možná, možná je to jen dvacet, dvaadvacet let,“ opravil se.</p>
<p>To vypadalo pravděpodobněji, protože to znamenalo, že se tady boti objevili až po Hanturiho válce.</p>
<p>„To je asi nejdůležitější věc, kterou teď pro ně děláme, alespoň tak mi to z jejich chování připadá,“ změnil rychle téma a ukázal na budovy před námi.</p>
<p>Dveře byly bytelné a zamčené několika zámky. Starosta vytáhl z kapsy své vesty svazek klíčů a bez vyzvání začal jeden zámek po druhém odemykat.</p>
<p>„Musíme dávat pozor, aby sem nechodily děti, je tu spousta speciálního zařízení a oni jsou neradi, když se nějaké poškodí. Také by to mohlo bouchnout. Asi,“ dodal nejistě.</p>
<p>Vstoupili jsme dovnitř, do malé předsíně, starosta za námi pečlivě zavřel dveře. Už tady byl slyšet hluk pracujících strojů.</p>
<p>„Ventilátory fungují, to je dobře,“ zhodnotil spokojeně.</p>
<p>Za dalšími dveřmi se nám otevřel výhled do haly chemického provozu. Viděl jsem speciální sušičky, kulové mlýny, zvlhčovače, obrovské ocelové vany na míchání kapalin vybavené masivními chladiči, dlouhou nitrifikační linku; cihly, z níž byla postavená, se leskly, jak pečlivě byly vypálené.</p>
<p>„Střeliviny, tady pro ně vyrábí střeliviny a třaskaviny,“ řekl tiše Rigajev. „Proto mají boti k dispozici palné zbraně. Musíme co nejdříve informovat kapitána.“</p>
<p>Komunikátory jsme měli s sebou, ale buď už jsme byli příliš daleko, nebo signál odstiňovala stavba.</p>
<p>„Jak dlouho už pro ně vyrábíte výbušniny?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Chemikálie,“ pokusil se bránit starosta, ale rychle toho nechal.</p>
<p>„Už tři roky,“ prozradil. „Celá tahle továrna se budovala pět let, stejnou dobu jsme sháněli suroviny, síru, ledek, guáno a další. Všechno bylo třeba dělat opatrně, aby si nikdo z Bakerbodu a okolí nic nedomyslel. Měli jsme tady i několik nehod… museli jsme se všechno naučit. Boti nám sice dodali postupy, ale v nich všechno nebylo. Ty nejzákladnější věci v nich prostě chybí. Tuhle výrobu má na starost Antricht, já se v detailech nevyznám. Řekne vám víc, pokud si to budete přát.“</p>
<p>Proto věnovali tolik pozornosti cestám, museli dovážet množství surovin a na dlážděných silnicích nezůstávaly stopy.</p>
<p>„Tuhle výrobu?“ zareagoval Rigajev, „tedy pro ně vyrábíte i další věci?“</p>
<p>Starosta rezignovaně povzdechl.</p>
<p>„Ano, děláme, co nám přikážou, a dostáváme za to zaplaceno. V surovinách, technice, podle toho, o co požádáme a oni to mají k dispozici.“</p>
<p>Pokračovali jsme v prohlídce.</p>
<p>V dalších domech jsme objevili vybavené dílny, moderní obráběcí stroje, náhradní díly hotové a v nejrůznějších stádiích výroby, montážní lavice, přístroje pro diagnostiku. Vypadalo to, že místní poskytovali botům různorodou servisní podporu. Nikde jsem ale neviděl nic, co by souviselo s botí elektronikou, jejich řídicími počítači.</p>
<p>„Jak jste se tohle všechno naučili?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Pracujeme pro ně dlouhé roky, jak už jsem řekl,“ opatrně připomněl starosta. „Na začátku, ještě za Olgina, nosili manuály, technické učebnice a ukazovali, co po nás chtějí. Když se nám to podařilo, odměnili nás,“ popisoval.</p>
<p>Sám jsem na vlastní kůži věděl, že učit se ze starých knih, nebo datových knihoven, není nic jednoduchého. Člověk každou chvíli narážel na prázdná místa svých neznalostí, pasáže textu často pomíjely činnosti a operace, které byly pro autora běžně známé a aplikované, ale my si s nimi nevěděli rady. Jindy zase chyběly nástroje před stovkami let dostupné každému technikovi.</p>
<p>Tady v průběhu let udělali velký kus práce a uměli tolik jako v nejrozvinutějších městských centrech. Spíš víc. Možná měli víc informací, lepší učitele… nebo větší motivaci.</p>
<p>„Tedy vám nevyhrožovali? Neútočili na vás? Nenutili vás ke spolupráci násilím?“ zeptal se Rigajev, jako by uvažoval souběžně se mnou.</p>
<p>Viděl jsem, že se starosta rozmýšlí, jak má odpovědět.</p>
<p>„Ne,“ připustil nakonec. „Nikdy nás neohrožovali.“</p>
<p>„To je unikátní, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel,“ zhodnotil Rigajev.</p>
<p>„Potřebovali servis, podporu, zachovali se logicky. Maximální zisk z minimální investice,“ pokrčil jsem rameny. „Viděli jsme, jaké výsledky má snaha o vynucenou spolupráci,“ poukázal jsem na osud druhé skupiny botů, s nimiž jsme se setkali.</p>
<p>„Jenomže tak boti nejednají, nejsou na to dostatečně chytří. I na umělou inteligenci je to,“ Rigajev hledal vhodný výraz, „neobvyklý obrat. Neobvykle sofistikované řešení situace.“</p>
<p>Zastavili jsme se u domu, jehož součástí byla rozsáhlá přístavba, v níž se opět nacházela dobře vybavená dílna. Všude čisto, pořádek, ten, kdo zde pracoval, měl rád věci na svých místech. Na montážním stole ležel ocelový nosník, po bližším prozkoumání jsem zjistil, že je to část botího skeletu. V jednom místě byla lesklejší než v okolí, odhadoval jsem, že se jedná o zaleštěné místo po provedené opravě. Byl to velký kus oceli, na délku měl víc než metr a půl a musel i hodně vážit. Přemýšlel jsem, jak velký musí být ten bot a k čemu slouží. Současně jsem měl pocit, že mi něco uniká, že něco přehlížím.</p>
<p>„Základní vlastností umělých inteligencí je schopnost učit se,“ uvažoval Rigajev nahlas, „samozřejmě v omezené míře, v rámci daném hardwarovými a algoritmizačními omezeními.“</p>
<p>„Tak tahle bestie omezení prostě překonala a je chytřejší, než jsme si mysleli,“ opáčil jsem skoro vztekle.</p>
<p>„A žádali po vás, abyste jim postavili kostel, oltář?“ zeptal jsem se starosty.</p>
<p>„Ne,“ zaváhal. „Nežádali, to my sami,“ přiznal.</p>
<p>Nechtělo se mu mluvit dál, téma mu bylo nepříjemné a něco skrýval. My se ale potřebovali dozvědět co nejvíc, protože nedostatek informací pro nás mohl být osudným.</p>
<p>„Pokusili jste se nás zabít, a vy jste to organizoval,“ připomněl jsem mu. „Proč?“</p>
<p>Krátce na mě pohlédl a zadíval se do země. Měl ze mě strach. Z Rigajeva ne, ale ze mě ano.</p>
<p>„Musel jsem! Dostal jsem rozkaz! Od nich!“ řekl důrazně a zarazil se, jako by přiznal příliš mnoho.</p>
<p>Později se ho zeptám, jak od nich dostal rozkaz, jak boti s lidmi komunikují, teď jsem však šel po jiné stopě.</p>
<p>„Klidně vás hodím do sklepa k Apronovovi a počkám, až změknete. A udělám to hned,“ pozvedl jsem hlaveň brokovnice, jako bych ho chtěl odvést.</p>
<p>„Ne, ne!“ vztáhl ke mně ruce v obranném gestu. „Řeknu vám všechno.“</p>
<p>„Kromě toho, že po nás chtějí práci, občas – kdysi,“ nechtělo se mu pokračovat, „kdysi po nás chtěli děti.“</p>
<p>„Děti?“ nechápal Rigajev.</p>
<p>Já ano.</p>
<p>„Jednou za rok, za dva přišel požadavek, že jim máme dát dítě, malé dítě, několikaměsíční.“</p>
<p>„A vy jste jim ho dali?“ Rigajev se tomu zdráhal uvěřit.</p>
<p>„Museli jsme přece! A tehdy jsme jim postavili kostel. Jsou to naši páni, sloužíme jim, sloužíme bohu a přinášíme mu oběti,“ klesl hlasem. Dívali jsme se s Rigajevem na sebe a mlčeli. Tohle nedávalo smysl! Nebo ano? Měl jsem pocit, že se propadám do nějaké noční můry.</p>
<p>„A zkusili jste jim to dítě někdy nedat?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ale už je po nás nechtějí, už ne,“ dodal.</p>
<p>Vrátili jsme se do našeho provizorního tábora, starostu jsem zamkl v jednom z pokojů domu v zahradě. Katzinski s kapitánem hlídkovali před stodolou, kde jsme zavřeli všechny místní muže. Cyr dával dohromady seznam materiálu, který bylo možné v osadě opatřit, a nám by se hodil. Marlon seděl s nohama na stole, hrnkem s kávou v ruce a mapou okolí na klíně.</p>
<p>Nechtělo se mi o tom, co jsem se právě dozvěděl, vůbec mluvit. Přišlo mi to divné, zvrácené, strašné. Svět se pro mě najednou změnil a stal se mnohem podivnějším a temnějším místem, než za jaké jsem ho dosud měl.</p>
<p>Poslouchal jsem Rigajeva, jak informuje ostatní, z kuchyně se neslo škvíření sádla a vůně pečeného masa. Tak obyčejné věci každodenního života kontrastující… s obětováním nemluvňat novým bohům, strojům? Sledoval jsem ženy připravující jídlo pro vězněné muže, děti navzdory okolnostem vymykajícím se běžnému životu hrající si na ulici, ty starší zaopatřující dobytek ve stájích.</p>
<p>„Na co by boti potřebovali lidi? Děti?“ vyslovil Cyr otázku, kterou jsem si sám kladl stále dokola.</p>
<p>Proč boti unášeli lidi, jsme věděli. Potřebovali je jako náhradu specializované servisní techniky, které se jim nedostávalo, víceúčelové údržbáře, opraváře. Lidé jim sloužili jako vězni, nebo na bázi vynucené dobrovolnosti, výměnou za prosperitu. Ale děti? K čemu jim byly malé děti?</p>
<p>„Geny mladých organismů nejsou zatíženy chybami buněčného dělení, tkáně jsou v laboratorních podmínkách životaschopnější, kultury z nich se snadněji množí a modifikují,“ vysvětlil suše Rigajev.</p>
<p>Také o tom přemýšlel.</p>
<p>„Nedokážou sami sebe opravit, a současně povedou biologický výzkum?“ nesouhlasil Marlon.</p>
<p>„UI, která ovládá tuhle vesnici, může disponovat jakoukoliv technikou. Ve válce mohla přijít o opravárenské zázemí, ale modul pro výzkum zůstal nepoškozen. Nebo našli staré automatizované laboratoře a ona je oživila… Stát se mohlo cokoliv. Lepší vysvětlení mě nenapadá, pokud nějaké máš, sem s ním,“ odpověděl Rigajev.</p>
<p>„Vyslechneme Apronova,“ řekl jsem a zvedl se, abych ho přivedl ze sklepa.</p>
<p>Už nebyl uvázaný ve svých poutech, někomu se ho zželelo. Mně ale ne.</p>
<p>„Nic se ode mě nedozvíte,“ zasyčel na mě, když jsem ho s rukou a protézou spoutanými za zády vedl po strmých schodech.</p>
<p>Neodpověděl jsem mu, byl jsem pořád vyveden z rovnováhy z toho, co jsme právě zjistili. Při jeho replice mě napadlo, co všechno jsem ochoten udělat, abych se od něj dozvěděl víc. Raději jsem tu myšlenku příliš nezkoumal.</p>
<p>Výslech jsem nechal na Rigajevovi.</p>
<p>„Sloužím našemu bohu. Jsme vyvolení, vybral si nás,“ řekl místo odpovědi na první otázku.</p>
<p>„Vyvoleni? A necháváte zabíjet vlastní děti?“ nedokázal jsem si pomoct.</p>
<p>Rigajev se na mě varovně podíval, nechtěl, abych mu narušoval jeho hru.</p>
<p>„Bohům je nutno přinášet oběti!“ zadeklamoval Apronov, „ale nás se to už netýká. Jsme vyvolení, nejvyšší služebníci. Teď budou přinášet oběti ostatní!“</p>
<p>Přestal jsem se do výslechu dál míchat. Rigajev se chtěl dozvědět, kdy došlo k prvnímu kontaktu s boty, jak proběhl, jak se situace dál vyvíjela. Apronov však jeho otázky ignoroval a zahrnoval nás jen zanícenými řečmi o tom, že jsou vyvolenými boha, který brzy ovládne celý svět.</p>
<p>Kdybychom mu uřízli prst nebo dva, možná by se dokázal lépe soustředit. Otázkou bylo, jak by se na chladnokrevné týrání dívali ostatní. Než se rozhodnu, šel jsem se ještě jednou projít po městečku.</p>
<p>Měl jsem pocit, že mi při prohlídce něco unikalo, také se mi nechtělo věřit, že by boti svůj výzkumný projekt týkající se lidí jen tak zrušili. Mohli přijít o potřebný hardware, ale stejně se mi to nezdálo. Tihle boti a jejich řídicí UI nevypadali, jako by se potáceli na hranici životnosti a funkčnosti. Právě naopak, byli aktivní a efektivní až moc.</p>
<p>Začal jsem domem, který byl na Marlonem vytvořeném plánku osady označen jako Apronovův. Prohlídku jsem začal sklepem. Nebylo na něm nic zvláštního, až na to, že v něm panoval naprostý chaos. Naopak obytné místnosti domu prozrazovaly až pedanticky pečlivého obyvatele. Vrátil jsem se proto znovu do sklepa a na třetí pokus objevil dveře do dalšího, hlubšího patra. To bylo vybaveno jako stísněná vězeňská cela. Ventilace se zvukovým tlumením, postel s okovy pro dlouhodobé poutání vzpurných, záchod, dokonce vodovodní kohoutek, sotva dvouwattový led světelný zdroj.</p>
<p>Rozhlížel jsem se po skromné prostoře, vzduch byl zatuchlý, měl jsem pocit, že pod betonovou klenbou s hlubokými stopami po primitivním bednění slyším rezonovat ozvěnu křiku vězněných. Tohle byla cela, ve které museli vězni strávit spoustu času, a věznitel si s nimi chtěl maximálně ulehčit práci. A vzhledem k maskovanému vchodu si nepřál, aby se o tom vědělo.</p>
<p>Otočil jsem se kolem dokola. Hrobka. A co když mu někdo hluboko pod zemí umřel? Lidé dlouhodobé věznění bez slunečního světla nesnášejí dobře. Vláčet těžké tělo po strmých schodech nahoru by se mi nechtělo. A Apronov měl všechno tak promyšlené.</p>
<p>Pak jsem je našel, malá dvířka, veliká právě tak akorát na to, aby jimi šlo prostrčit lidské tělo. Byla na zámek, jeden z klíčů, které jsem Apronovovi zabavil, byl ten správný. Otevřel se mi pohled do hluboké šachty. Nebyla kopaná, ale vrtaná, a stěny ztužené technikou, kterou jsem neznal. S budováním tohohle vězení Apronovovi pomohli boti, nebo alespoň jejich stroje. Možná jsem si to jen představoval, ale cítil jsem z hlubiny slabý odér mrtvolného rozkladu. Zase jsem je zavřel a zamknul.</p>
<p>Možná proto se v Ambrezavile ztráceli lidé. Kojenci, malé děti, dospělí, přesně podle požadavků Rexexmachina, krále ve stroji. Informace zapadaly na prázdná místa a vzor skládačky, kterou vytvářely, se mi ani trochu nelíbil. Posadil jsem se na postel a přemýšlel, kolik lidí tady strávilo své poslední chvíle, než je Apronov a jeho lidé předali botům. Bohům.</p>
<p>V kamenech klenby nad sebou jsem zahlédl vrypy, postavil jsem se a zjistil, že se jedná o zápisy vězněných. Před jedenácti lety jednomu z vězňů došlo, co jej čeká, vyryl do kamenů letopočet, své jméno a jak dlouhý čas ve sklepení strávil. V kameni v nejvyšším bodě klenby jsem našel vysvětlení šifrovacího kódu. Čárka představovala jeden týden, její přeškrtnutí, že týden uplynul. Jeho zápisů si všimla spousta dalších lidí. U jména Johan Hán jsem napočítal šedesát tři čárek, až ta šedesátá čtvrtá nebyla přeškrtnutá, strávil zde tedy víc než rok. Celkem jsem napočítal sedmdesát tři jmen. Apronov ani starosta nelhali, už botům neodevzdávali vlastní děti. Nebylo to ale proto, že by se stali vyvolenými, ale protože jejich populace nedokázala botům poskytnout dostatečné množství obětí, aniž by tím byla sama decimována. Služby servisní jednotky byly důležitější než pokusný materiál. A možná také pro další rozvoj biotechnologií už UI nepotřebovala jen čisté, životem nepoznamenané tkáně kojenců.</p>
<p>Vyšel jsem ven, chvíli jen tak stál pod volnou oblohou a zhluboka dýchal. Měl jsem přitom pocit, jako bych se na povrch vrátil z nejtemnějších hlubin. Byl jsem rád, že Apronov není v dosahu, nebyl jsem si jist, co bych udělal. Asi bych ho zabil. Ustřelil bych mu ruce, nohy… Později by mě to asi mrzelo, ale v tuhle chvíli jsem si nedokázal pomoct.</p>
<p>Rozhlédl jsem se po výstavních domech, po rovných chodnících, po stromech obtěžkaných ovocem, a viděl jsem krev, krev lidí, jíž bylo za tento blahobyt placeno. A došla mi ještě jedna věc, místní opravovali i ty největší boty, nebo jejich součásti, ale vybavení na závěrečnou kompletaci a dostrojení chybělo. To znamenalo, že práce byly dokončovány jinde a místní věděli kde. Byl jsem si jist, že se dokážu zeptat způsobem, který mi zajistí pravdivé odpovědi.</p>
<p>Večer byl až nečekaně klidný, všichni jsme se shromáždili v provizorním táboře v domě s altánem, tank jsme nechali před halou sloužící jako provizorní vězení místních mužů. V automatickém režimu. Na hlídání a vzbuzování strachu to stačilo. Postupně a jednotlivě jsme vyslýchali vesničany a kladli jim pokaždé stejné otázky týkající se místa, kam chodí pro boty pracovat. Někteří tvrdili, že žádné takové místo neexistuje, jiní se snažili zapírat, ale promluvili, když jsme jim vysvětlili, že víme, že takové místo je, někteří odpověděli ihned. U těch největších zatvrzelců pomohlo, když jsem se jich zeptal přímo já.</p>
<p>Hodinu po setmění jsme věděli dost a celá show mohla skončit.</p>
<p>Se zpožděním jsme začali večeřet. Jídlo bylo skvělé, měli jsme k dispozici veškerý komfort, který jsme si mohli představit, přesto nebylo nikomu moc do řeči.</p>
<p>„Boti o nás vědí,“ poznamenal Rigajev. „Nezaznamenal jsem sice žádné vysílání, ale vzhledem k dronovi, kterého jsme viděli…“ nechal větu nedokončenou. „Předpokládám, že v okolí bude pár průzkumníků.“</p>
<p>„Mění to něco na našich plánech?“ zeptal se Cyr a podíval se na kapitána.</p>
<p>Ten seděl u stolu, před sebou porci jídla, které si téměř nevšímal, po ruce komunikátor sloužící ke spojení s řídicím systémem tanku. Nikdy dříve jsem kapitána neviděl ho používat, skoro mi přišlo, že ho tady má záměrně.</p>
<p>„Nemění,“ řekl pouze. „Prozkoumáme servisní základnu a zkusíme zjistit, kde sídlí vlastní UI.“</p>
<p>„Nepředpokládáte tedy, že UI bude přímo tam,“ zeptal se Rigajev.</p>
<p>Knispel zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Vlastní UI jsou velmi zranitelné, nepohyblivé, potřebují rozsáhlé technologické zázemí, utajení je jednou z jejich základních taktik. Věřím ale, že najdeme stopy, které nás povedou dál.“</p>
<p>Pozoroval jsem kapitána a na vidličce mi chladlo sousto jídla, které všichni ostatní považovali za velmi chutné. Odložil jsem ho, měl jsem pocit, že jsem jedl dost na to, abych přežil dalších pár dní. Došlo mi, že za kapitánovou zaťatostí, úporností, se kterou se vlastně celý život pohybuje na okraji civilizace, nestojí touha bojovat proti botům a dalším válečným strojům. On se hnal za jejich vůdci, umělými inteligencemi. Právě proto o nich tolik věděl? Nebo za jednou jedinou? Měl jsem příliš málo vodítek, možné bylo obojí. Ale to, že měl k dispozici klíč konkrétního způsobu kódování, bylo malou nápovědou.</p>
<p>„A nezastaví nás ani to, že stroje získaly výbušniny? Třaskaviny? TNT a další? Mohou disponovat palnými zbraněmi schopnými zničit i tank,“ nadhodil Marlon.</p>
<p>„Ne, pane Balducci, to není pravděpodobné. Podle informací, které jsme získali, dodali lidé teprve několik prvních metráků kvalitní šarže TNT, a nové víceúčelové výrobní linky také dokončili nedávno. Je pravděpodobné, že ještě stále výkonnými palnými zbraněmi boti nedisponují. Nebo přesněji municí do výkonných palných zbraní ještě nedisponují. Minimálně ve větším množství. Ale souhlasím s vámi, je to jen otázka času.“</p>
<p>Podíval jsem se na Marlona, zda bude proti riziku protestovat, ten ale neřekl nic. Možná s kapitánem souhlasil.</p>
<p>„Vy o umělých inteligencích víte víc, než je běžné, pane,“ obrátil jsem se na Knispela.</p>
<p>„To samé se dá říct i o vás, o každém z nás,“ neoponoval.</p>
<p>Měl pravdu, určitě jsme patřili mezi ty, co toho o botech i UI věděli hodně, možná nejvíc.</p>
<p>„Mám pocit, že o téhle konkrétní UI máte podrobnější informace než o ostatních,“ tlačil jsem dál na pilu.</p>
<p>Na Knispelově tváři se objevil vzácný úsměv.</p>
<p>„Správný pocit, pane Sandersi. Mám mnoho důvodů se domnívat, že tahle UI velela botům před pětadvaceti lety, když se stroje naposledy pokusily zničit lidské území. Je to UI nejvyššího řádu, schopná učit se způsobem, který jsem nepovažoval za možný. Měla být zničena už tehdy, mělo se nám to podařit.“</p>
<p>Odmlčel se, viděl jsem, že hledal vhodná slova, posléze je našel, ale pokračoval už bez úsměvu, ponuře, až odlidštěně.</p>
<p>„Mnozí si i mysleli, že jsme ji zničili. Já k nim nepatřil. Jen se stáhla, aby se po letech vrátila silnější.“</p>
<p>„Vy po ní pátráte,“ vyslovil jsem svůj nedávný odhad nahlas.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil bez vytáček. „Celých pětadvacet let. Hledal jsem místa se zvýšenou aktivitou strojů, oblasti, kde se objevovaly neznámé typy botů. Že jsem na pravé stopě, jste mi potvrdil až vy,“ prohlásil.</p>
<p>„Ten malý bot, kterého jsem střelil,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil mi můj předchozí odhad. „Už od války jsem měl kořen celého stromu kódovacích klíčů. Ty jsou pro boty řízené určitou umělou inteligencí, nebo i jen centrálním počítačem, unikátní. Ve staré válce byly naprosto klíčové. S jejich pomocí jsem, jsme,“ podíval se na Rigajeva, „jsme se dostali do řídicí jednotky bota a našli tam koordináty vedoucí do této oblasti.“</p>
<p>Uvažoval jsem nad tím, jako celek to dávalo smysl, alespoň zhruba.</p>
<p>„A co dinoboti? Připadá mi, že patří do stejné vývojové linie,“ vyslovil jsem jednu ze svých pochybností.</p>
<p>Kapitán sotva postřehnutelně přikývl.</p>
<p>„Možná patří, ale na ně kódovací klíč nestačil,“ prozradil s nádechem nespokojenosti.</p>
<p>V průběhu tohoto hovoru dával najevo víc emocí než za celou dobu, co jsem ho znal.</p>
<p>„Klíče nefungovaly, ale nebyly úplně mimo, patřily do rodiny šifrovacího stromu, jen byly prostě příliš jednoduché,“ podotkl Rigajev.</p>
<p>„Souhlasím,“ odpověděl kapitán. „Možná jsou dinoboti dalším vývojovým stupněm, se složitější řídicí jednotkou, lépe chráněni. V malém botovi jsme po dekódování objevili přibližnou oblast, kde se jeho velení nachází. Bohužel jen přibližnou oblast, ne přesné koordináty. Zřejmě šlo o poslední obranu před nepřáteli, v blízkém teritoriu měl bot obdržet další pokyny, aby se dostal až do centrály. Pokud by to bylo požadováno.“</p>
<p>Už mi bylo jasné, co je Knispelovým dlouhodobým cílem. Lokalizace velící válečné umělé inteligence a její zničení. To, že se v mezičase naučila ovládat lidi – vládnout lidem, na jeho plánu nic neměnilo. Proč by také mělo. Pouze to prozrazovalo, že za staletí své existence nezdegradovala, ale naopak, stala se mnohem chytřejší, všestrannější a nebezpečnější.</p>
<p>Mlčel jsem. Knispelův plán mi vyhovoval. Naprosto mi vyhovoval.</p>
<p>„Pokud o nás boti vědí, jdu pustit lidi. Už toho zatraceného věznění mají dost,“ rozhodl se Katzinski.</p>
<p>„Bezpečnostní riziko,“ řekl Rigajev.</p>
<p>Katzinski vypadal nerozhodně. Jemu na obyčejných lidech záleželo víc, než bylo mezi žoldnéři obvyklé, uvědomil jsem si. Z mého pohledu mohli muži zůstat zavření klidně několik dalších dnů, co dnů, týdnů, ale nehádal jsem se.</p>
<p>„Bezpečnostní riziko; je možné, že se pokusí informovat našeho nepřítele vysílačkou. Boti rádiově obvykle mlčí, komunikují jen na krátkou vzdálenost. Lidé – nemůžeme předvídat, jak se budou chovat. A vysílací stanici s pořádnou anténou s dosahem desítky kilometrů je jednoduché ukrýt. Žádnou jsme neobjevili.“</p>
<p>Rigajev měl pravdu. Boti na rádiové spojení prakticky nikdy nespoléhali. Ti, které jsem rozebíral dřív, ani klasickou radiovysílačku neměli, jen přijímač. Vzájemně komunikovali prostřednictvím nízkovýkonných laserů. Takové spojení se dalo stěží napíchnout, ještě hůře dekódovat a prakticky nebylo možné ho zmanipulovat.</p>
<p>Katzinski nakonec nespokojeně přikývl a klíče nechal vklouznout do kapsy uniformy.</p>
<p>Byl ale z vesnice, z farmářské rodiny, vzpomněl jsem si. Možná proto se choval takhle.</p>
<p>Odjedeme hned,“ oznámil kapitán. „Potřebujeme moment překvapení, pokud ho ještě máme. Chvíli potom, co odjedeme, se pokusí dostat ven. Nebude jim to trvat déle než hodinu, maximálně dvě.“</p>
<p>Knispel měl pravdu, žádná z místních budov nebyla stavěná jako vězení. Vylézt skrze střechu nebo rozbít zavřené okenice nebyl žádný problém.</p>
<p>To už jsem slyšel zesilující zvuk motoru, tank na kapitánův rozkaz autonomně přijížděl k nám.</p>
<p>Proč vlastně kapitán potřeboval posádku? Protože každý automatický autonomní systém dostatečné složitosti je možné hacknout. To byla jedna ze stále známých pouček z Velké války. Samozřejmě, pokud nešlo o umělou inteligenci. O těch už jsme jistého nevěděli nic, jen dohady.</p>
<p>Katzinski se na nás zamyšleně podíval.</p>
<p>„Máte pravdu, potřebujeme moment překvapení. Zapálíme nějaké skladiště, prázdnou sýpku daleko od ostatních budov. Jakmile se dostanou ven, začnou hasit a na nic jiného si po nějakou dobu nevzpomenou,“ navrhl překvapivě.</p>
<p>„Chopte se toho, prosím, pane Katzinski,“ požádal Knispel téměř citlivě místo standardního rozkazu.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Najednou jsme měli všichni plné ruce práce, abychom byli co nejrychleji připraveni k odjezdu. Musel jsem se snažit, protože jsem potřeboval zařídit jednu soukromou aktivitu.</p>
<p>Vyjížděli jsme potichu a pomalu jen na elektromotor. Vesnice byla ztichlá, tmavá, jen občas se ozvalo zabučení dobytka nebo ryk kohouta, který měl problém s rozpoznáním svítání.</p>
<p>Až když kapacita akumulátoru klesla na deset procent maxima, to už jsme byli víc než dva kilometry od vesnice, povolil kapitán spustit motor v nejtišším režimu.</p>
<p>Kvůli utajení jsme i dál pokračovali v pasivním módu, to znamenalo pomalu a velmi obezřetně, občas jsem slyšel Marlona klít, když ho noktovizor a infra překvapily a on musel bleskově reagovat, aby zajistil co nejhladší a bezproblémový průjezd.</p>
<p>Stejně jsem měl pocit, že se opět držíme nějaké dávné zapomenuté cesty. Marlon pro to měl prostě cit, uměl číst krajinu.</p>
<p>Do úsvitu jsme urazili sto osmnáct kilometrů z celkových sto pětašedesáti, které nás podle informací získaných od obyvatel dělily od servisní stanice.</p>
<p>Ve chvíli, kdy tráva ještě vrhala dlouhé, nezřetelné stíny zvýrazňující každou terénní nerovnost, kapitán zrušil pasivní režim a Rigajev okamžitě do dálky rozevřel deštník našich elektronických senzorů. Skoro jsem měl pocit, že slyším jeho úlevné vydechnutí.</p>
<p>Svítání dodává odvahu, to platí obecně pro lidi. Botům zase energii. Po dalších dvaceti minutách jsme zachytili nekódovaný rádiový signál.</p>
<p>„Hovoří Jonathan Rehek, starosta Pralvu. Vašeho zmocněnce Hanuse Apronova nemůžeme najít, proto ho ve vysílání zastupuji já. Směrem ke staré základně jede ozbrojené vozidlo s posádkou. Těžce ozbrojené vozidlo s posádkou! Nemohli jsme jim v tom zabránit. Slyšíte mě? Mluví starosta Jonathan Rehek.“</p>
<p>Odpověď jsme nezachytili, pouze reakci starosty.</p>
<p>„Ano, už běžím do svého domu a počkám na další příkazy.“</p>
<p>Spojení se přerušilo.</p>
<p>„V blízkosti číhal bot s krátkodosahovou vysílačkou a dal starostovi rozkazy, aby se s ním zkontaktoval přímo,“ komentoval Rigajev nahlas. „Pak bot podá informaci… svému velení. Pravděpodobně osobně nebo přes nějaké hůře nabouratelné spojení, než je rádiový signál.“</p>
<p>„Vysílali z vesnice?“ zajímal se Marlon.</p>
<p>„Asi,“ odpověděl nespokojeně Rigajev. „Nemám prostředky, jak to přesně zjistit. Směr souhlasil.“</p>
<p>„By mě zajímalo, kde je Apronov. Netipoval bych ho na chlápka, co zapomene varovat své pány a přenechá jeviště někomu jinému,“ uvažoval Marlon.</p>
<p>Mlčel jsem. Nic jsem mu neudělal, jen jsem ho zavřel v jeho vlastní dokonale izolované cele a dveře zamaskoval přesně tak, jako to udělal on. Možná ho najdou, ale spíš ne, zvláště pokud si vesničané opravdu mysleli, že už svým bohům obětovat lidské životy nemusí. Kolik dnů trvá, než člověk umře hlady? Nepřekvapovalo mě, co jsem udělal. Překvapovalo mě, že necítím žádné výčitky svědomí, lítost. Zasloužil si to. Přestal pro mě být člověkem.</p>
<p>Co si zasloužím já, byla druhá věc.</p>
<p>„Pane Sandersi, optimalizujte chod motoru, připravte se na maximální bojový výkon,“ vytrhl mě z myšlenek příkaz.</p>
<p>„Pane Balducci, plnou rychlostí vpřed.“</p>
<p>„Pane Cyre, pane Katzinski, červenou bojovou pohotovost.“</p>
<p>„Pane Rigajeve, potřebujeme všechny dostupné informace, systémy máte plně k dispozici do počátku ozbrojeného střetu.“</p>
<p>Série rozkazů byla jednoznačná, Knispel se připravoval na válku. Ne, opravil jsem svůj úsudek, Knispel právě začal válku.</p>
<p>Opět jsme směřovali k horám. Nebyly to velehory jako na cestě s Camuvieliho konvojem, ale pořádně vysoké a strmé hřebeny a píky, odhadoval jsem, že vrcholky těch nejvyšších atakují kóty okolo dvou tisíc metrů. Pohoří před námi představovalo těžce probádatelné množství kaňonů, údolí, roklin. Bylo otázkou, zda se do servisní základny botů dokážeme dostat, jejich průchodnost těžkým terénem byla mnohem větší než naše. Ale pokud byla servisní základna větší, se záběrem na těžší vojenskou techniku, měla by být přístupná i pro nás.</p>
<p>Tachometr osciloval okolo rychlosti pětatřicet kilometrů za hodinu, což i přes skvělý podvozek vzhledem k nerovnostem představovalo nekonečnou sérii otřesů a nárazů… a vír v našich nádržích. Sto tun je sto tun.</p>
<p>Knispel spěchal, rychlost a z ní vyplývající moment překvapení byly jednou z našich hlavních výhod. Až se řídicí UI dozví, co přesně se ve vesnici stalo, až zjistí, že poloha servisní základny byla prozrazena, bude stahovat všechny své síly k případné obraně. A Knispel chtěl najít stopy, abychom UI vystopovali a… zničili.</p>
<p>Uvažoval jsem, jak dlouho zabere malému botovi, který pravděpodobně přebíral informaci od starosty, doručení varování do centrály, k UI. Největší boti, zvláště dinoboti, by v tomto terénu byli pravděpodobně rychlejší než my, ale my jeli celou noc a to nám dávalo náskok. Oni v noci šetřili energii, protože její vyčerpání je činilo bezmocnými. Malý bot neměl naději nás předstihnout. Stále jsme měli šanci… na překvapení.</p>
<p>„Před námi most,“ ohlásil Cyr. Rigajev okamžitě změnil směr, nadjížděl si vpravo do svahu řídce porostlého neduživými smrky, současně zmírnil rychlost. Hledal místo, kde by se prudká řeka dala nejsnáze přebrodit. Asi nevěřil, že by hybridní stavba ze snad i tisíciletých kamenných kvádrů a určitě stovky let starého betonu unesla naši hmotnost.</p>
<p>Poměrně strmým svahem jsme napůl sjeli a napůl sklouzli do řeky, z předchozích výhledů jsme věděli, že o tři sta metrů níže po proudu budeme moci protější svah bez větších problémů vyjet. Vodní tříšť rozmazala obraz zprostředkovávaný optickými senzory, charakteristika pohybu tanku se ve vodě změnila, najeli jsme na hloubku. A už jsme byli opět na souši, objezd nás ani příliš nezdržel.</p>
<p>„Stop,“ zavelel Knispel.</p>
<p>„Pane Cyre, prosím o umístění jedné nálože na most. S roznětkou aktivovanou lehkou technikou, nikoliv pěchotou.“</p>
<p>„Ano, pane,“ vzápětí zaznělo zasyčení otevíraného poklopu, systémy pro přežití stále udržovaly uvnitř mírný přetlak.</p>
<p>S brokovnicí v ruce jsem se vysoukal do půl pasu ven z kokpitu. Do nosu se mi zaryla ostrá vůně čerstvé pryskyřice a silný pach ještě nerozptýlených výfukových plynů. Spalování nebylo úplně v pořádku, budu muset sjet ruční diagnostiku, uvědomil jsem si a pak se soustředil na okolí.</p>
<p>Cyra kryly všechny naše hlavně, ale neškodilo mít o situaci přehled. Sledoval jsem ho při práci, jak zručně nálož umísťuje, kontroluje a nakonec maskuje pásem kůry z kmene ležícího opodál. Dobrá práce. Sám bych to tak rychle a dobře nedokázal.</p>
<p>Pokračovali jsme dál.</p>
<p>Údolí se větvila, jedno se napojovalo do druhého, stromy, ať jakéhokoliv druhu, byly neduživé, zeleň jejich listů se střídala s hnědí a žlutí. I za jízdy jsem rozeznával kameny porostlé něčím na půl cesty mezi lišejníkem a plísní.</p>
<p>„Buď syntetičtí paraziti, nebo poškození genetického kódu. Vypadá to, že se to tady pokusili kdysi všechno vyhubit,“ huhlal Rigajev v interkomu, spíš sám pro sebe než pro nás.</p>
<p>Jeli jsme bez zastávek, a on měl navíc příliš mnoho práce na to, aby se věnoval analýzám. Hory pravděpodobně kdysi dávno představovaly centrum tvrdého odporu, a proto zřejmě vítězové použili jakékoliv zbraně, aby ho zlomili. I ty nejhorší, s účinkem přetrvávajícím stovky let.</p>
<p>Další údolí vedoucí vzhůru, tady vegetace nerostla, voda dávno odnesla půdu, zbyly jen kameny a holé skalnaté kosti země, rozervaná koryta bystřin odvádějící vodu v mokrých obdobích. Teď ale údolí působilo suchým dojmem, skoro jako poušť. Pásy rachotily na tvrdé skále, na štěrku.</p>
<p>Zůstával jsem do půl pasu venku, necítil jsem se ohrožen a věděl jsem, že kdyby se ve vzduchu objevilo něco nebezpečného, kapitán by mi okamžitě přikázal zavřít poklop.</p>
<p>Hora nalevo vypadala, jako by z ní někdo utrhl půlku a ta půlka se sesula do údolí. Výhled po pár minutách jízdy mi potvrdil, že tak nějak to vlastně bylo, sesuv údolí z větší části zasypal.</p>
<p>Ping, ohlásily senzory, že nás olízl laserový paprsek. Sklouznout dolů a zavřít poklop bylo pro mě tak automatické, že jsem nad tím ani nepřemýšlel. Ping, další kontakt s aktivním zaměřovacím systémem protivníka. To už jsem seděl upoután v křesle. Vzápětí se stalo několik věcí téměř najednou, až zpětně jsem byl schopen rozlišit jejich pořadí. Výstřel, výbuch, otřes, výbuch, výstřel.</p>
<p>„Pane Katzinski, zničte označené cíle,“ zaslechl jsem suchý nezúčastěný hlas Knispela.</p>
<p>Výstřel, zpětný ráz těžkého kanónu pocítil celý tank, setrvačná síla mnou i v křesle škubnula při zaměřování dalšího cíle, lehký otřes po zásahu, který nám někdo uštědřil, prakticky dvojité zadunění velkorážného tankového děla, ticho. Ticho.</p>
<p>Slízl jsem krev z prokousnutého rtu a protáhl si krční páteř bolavou předchozím zuřivým manévrováním. Až teď jsem si uvědomil, že Marlon během uplynulých chvil akceleroval a zrychloval způsobem, který by se hodil k vozidlům desetkrát, spíš stokrát lehčím. Akumulátor, z něhož byl potřebný výkon ždímán, byl najednou na dvou pětinách své kapacity a motor ho v souladu s požadavky maximální rychlostí dobíjel. Zobrazil jsem si na displejích okolo sebe výstup z optiky. Zastavili jsme v krytu prohlubně před další terénní nerovností, která představovala malý lokální horizont.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Zaútočili na nás,“ oznámil kapitán, „ze dvou různých míst. Dvakrát naváděnou raketou, jednou projektilem střední ráže. Rakety zneškodnil náš ochranný balistický systém, střelu reaktivní pancíř.“</p>
<p>Přemýšlel jsem, zda to, že střelu zničil reaktivní pancíř, znamená, že nás zasáhli. Očekával jsem, že kapitán nechá odstartovat našeho drona, ale neudělal to, možná byl při předchozím boji poškozen.</p>
<p>Marlon opatrně zvedl otáčky, povyjeli jsme z úkrytu. Místa, odkud po nás pálili, označovaly dva dýmající krátery, na jednou místě zbyly rozvaliny betonové zdi, na druhém jen jáma. Zásah stodvaapadesátimilimetrovým granátem z bezprostřední blízkosti měl obrovský destrukční potenciál.</p>
<p>„Snažili se vypálit ještě jednou, ale zřejmě se jim to nepodařilo,“ ohlásil Cyr studující záznamy souboje.</p>
<p>Napodobil jsem ho a až na záznamu zjistil, jak palposty našich nepřátel původně vypadaly: betonové kupole čnící z kamenité země do výšky necelého půldruhého metru. Očividně nebyly určené pro lidskou obsluhu.</p>
<p>„Nenašel jsem žádné stopy další aktivní obrany,“ oznámil Rigajev.</p>
<p>To bylo pozitivní, ale nic jsme nedetekovali do chvíle, než po nás začali pálit. Nebo přesněji do chvíle, než na nás zacílili zaměřovací lasery.</p>
<p>„Potřebujeme průzkum,“ řekl Knispel.</p>
<p>Do balistického kompletu jsem se začal strojit, ještě než jsem dostal rozkaz, Rigajev chvíli kalibroval naše optické spojení, teprve pak jsem vylezl ven. Cyr už na mě čekal. V ruce držel zbraň, kterou jsem zatím viděl jen v zbrojnici: lehký kulomet se standardním zásobníkem doplněným o nabíjení z bubnového zásobníku na zádech. Stejně jako já byl v kompletním bojovém obleku. Podívali jsme se na sebe. Byl napjatý a ve střehu, věděl, že jde do tuhého. Přikývl, současně jsme zavřeli hledí helmy, pohlcovače energie mající za úkol chránit mozek před následky explozí krátce zavibrovaly a potvrdily tak svou správnou funkci.</p>
<p>Vybavoval jsem si podobné chvíle v minulosti, kdy jsem bojoval s nervozitou, strachem, napětím, teď jsem nic takového necítil. Byl jsem klidný, připravený. Na neduživém stromě, jehož kmen se ve výšce dospělého muže větvil ve dva, jsem zaregistroval pohyb. Rychlý vertikální pohyb, veverka. Ani jsem se nepohnul, zato Cyr už mířil svou zbraní na zvíře, následně ji pomalu sklonil.</p>
<p>Proč se pohnul on, a ne já?</p>
<p>Zřejmě jsem podvědomě vyhodnotil, že nebezpečí nehrozí. Pomáhala mi v tom má osobní nezúčastněnost, odtažitost. Doufal jsem, že se mi podaří UI ovládající okolí zničit. A jestli přitom přijdu o život…</p>
<p>Vykročili jsme po pomyslné spirále se střídavě se rozšiřujícími a zase zužujícími se smyčkami s centrem posunujícím se spolu s tankem, střídavě jsme se kryli podle toho, na které straně od tanku jsme se nacházeli.</p>
<p>„Pohyb na třetí hodině, dvacet metrů daleko,“ oznámil Rigajev, zvuk pomalu se odvalujících pásů utichl, motor si odfoukl.</p>
<p>Na třetí hodině vzhledem k tanku, já to měl blíž. Vzápětí jsem zaregistroval matný odlesk optických čidel. Úkrok stranou, abych měl lepší výhled a byl kryt kmenem, na vykotlaném stromu jsem spatřil bota psí velikosti. Stál na zadních, zřejmě aby senzory opatřenou hlavou dosáhl co nejvýše a měl co nejlepší výhled na tank, na zádi mu chaoticky problikávala vyboulenina laserového komunikátoru. To znamenalo, že nemá spojení a nedaří se mu získaná data předat dál. Posunul jsem přepínač střelby na dvojku, na něj by to mělo spolehlivě stačit. Zaregistroval mě, přišlo mi, že plocha jeho optických senzorů v tom okamžiku získala trochu jinou barvu. Laserové pole na zádi bota začalo v jednom směru zuřivě poblikávat, stiskl jsem spoušť.</p>
<p>V helmě měl zvuk výstřelu subjektivně sotva třetinovou intenzitu, aktivní tlumiče zvuku fungovaly.</p>
<p>„Zvěd,“ zhodnotil Cyr.</p>
<p>„A spojil se s někým tamhle,“ ukázal jsem do mírného svahu.</p>
<p>„Provádím podrobný sken, něco mám, budu zpřesňovat,“ oznámil Rigajev.</p>
<p>Hlavní bojový počítač tanku sbíral veškerá dostupná data a z polohy zničeného bota, reliéfu terénu a mého odhadu se snažil lokalizovat druhého bota.</p>
<p>„Jedeme,“ zavelel kapitán, pásy zaklapaly, jak se do nich zapřela pohonná kola.</p>
<p>O sto metrů dál, v místě, které si o umístění obranných palpostů přímo říkalo, jsme narazili na staré rozvaliny pevnůstky. Zevrubně jsem si ji prohlížel a snažil se, aby Rigajev získal co nejlepší záběry.</p>
<p>„Exploze směřovala zevnitř ven,“ řekl nahlas, co jsem si jen myslel.</p>
<p>„A jsou vidět i zbytky vybavení. Asi nějaký automatický kanón. Podle mě jim vybouchla munice,“ odhadl Marlon.</p>
<p>Dokud tank stál, měl volno.</p>
<p>„Prozkoumejte následující lokace,“ vyzval nás kapitán a ukázal na virtuální mapě promítané štítem helmy místa v blízkém okolí. Další vhodní kandidáti na pozice pro palposty, došlo mi.</p>
<p>Na dvou z nich jsme opět objevili trosky pevnůstek zničených stejným způsobem jako ta první.</p>
<p>„Začali instalovat kanónové zbraně a zavážet munici. Pak se projevila nějaká technologická chybka a vybuchlo jim to,“ odhadl Marlon. „Přijeli jsme v poslední možnou chvíli, kdy nás ještě nerozstříleli našrot.“</p>
<p>„Trochu unáhlené závěry, ne?“ zareagoval popuzeně Rigajev.</p>
<p>On své soudy vynášel na základě většího množství indicií a Marlon ho teď předběhl. Ale podle mě měl Marlon pravdu.</p>
<p>Vypadalo to, že původní kapitánův odhad byl správný. Zbývalo teď najít stopy k inteligenci řídící válečné boty. A považované lidmi za božstvo, připomněl jsem si.</p>
<p>„Pokračujeme,“ ozval se Knispel.</p>
<p>Náš pomalý a namáhavý postup trval již dvě hodiny, přičemž jsme nepostoupili o víc než kilometr. Potní páska helmy přestala zadržovat pot, v očích mě začalo pálit, zorné pole mi orámovaly drobné kapky. Kývl jsem na Cyra, že potřebuji pauzu, odložil brokovnici, sundal si helmu a pásku tlakem vysušil. Další ze zázraků zapomenutých technologií, stačilo ji protáhnout mezi prsty a měl jsem na delší dobu pokoj.</p>
<p>Terén stále stoupal a stěny údolí se k sobě postupně přibližovaly, současně s tím ubývalo zdeformovaných stromů, smrky a listnáče vystřídaly borovice, tedy snad to byly borovice, jejich jehličí i kmeny byly tak pokřivené a pozměněné, že jsem si nebyl jistý. Postupovali jsme systematicky, abychom za sebou nenechali žádné nepříjemné překvapení, ale žádné další pevnůstky nebo hlídající boty jsme neobjevili. Zvolna jsme se blížili k horizontu před námi, výhled do stran nám zakrývaly strmé kamenité svahy, živé stromy nahradila torza dávno mrtvých kmenů.</p>
<p>„Kontakt na dvanácté hodině, sto dvacet metrů před námi,“ přerušil komunikační ticho Rigajev.</p>
<p>„Nepohybující se objekt pravděpodobně hned u cesty.“</p>
<p>Bez vybídnutí jsme s Cyrem vyrazili šikmo svahem, abychom se k objektu dostali ze strany a zezadu a na tanku nechali frontální útok. Přitom jsme pátrali po dalších botech – zvědech, podle kusých informací od kapitána i oni postupovali, ale asi jen na elektropohon, protože jsme je neslyšeli. Neohlížel jsem se, od tanku nám nebezpečí nehrozilo, to od těch druhých. Už jsme se dostali na dohled předpokládanému cíli, průzor helmy se mi orosil, jak moc jsem byl zadýchaný. Za okamžik už byl ale opět čirý, další důkaz výkonnosti starých nanotechnologií.</p>
<p>Cyr padl do kamenitého štěrku pokrytého tenkou vrstvou rezavého jehličí pět metrů ode mě a naznačil směr, kterým se máme dívat.</p>
<p>Já měl pocit, že je cíl víc před námi, ale pravdu měl on. Objekt byl velký, hranatý, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že leží na boku. Byl to vojenský přepravní transportér, dvě z jeho osmi kol na jedné straně chyběla. Možná právě proto se převrátil. Přibližovali jsme se opatrně, přestože to vypadalo, že tam leží už delší dobu.</p>
<p>Na místě jsme zjistili, že je prázdný. Prohlížel jsem si otevřené dveře do nákladového prostoru. Spíš urvané než otevřené, ale nikde v okolí jsem je neviděl.</p>
<p>Krátce po našem popisu situace se opět ozval diesel. Knispela naše hlášení uspokojilo, za okamžik byl u nás. Většina hlavní sledovala blízký horizont pár desítek metrů před námi.</p>
<p>Přestal jsem dávat pozor na okolí a soustředil se víc na prohlídku stroje a spolu s Cyrem začal zkoumat chybějící kola.</p>
<p>„Poloosa je ukroucená, s tím strojem někdo musel zacházet příšerným způsobem,“ komentoval svá zjištění.</p>
<p>„A tady a tady,“ ukazoval mi, „jsou stopy po plameni. Tady je odřenina a výřez kusu podvozku, jak se snažili něco těžkého přiblížit k poškozené poloose.“</p>
<p>„Svařovací agregát,“ odhadl jsem. „Ale nehodící se na tenhle druh oprav.“</p>
<p>Opravdu to vypadalo, že se někdo snažil transportér zprovoznit.</p>
<p>Zkoumal jsem další druhotná poškození vzniklá při pokusu o opravu.</p>
<p>„Vsadil bych se, že ten stroj se snažili opravit boti,“ řekl jsem. „Snažili se hodně, ale nebylo jim to moc platné. Když zjistili, že to nezvládnou, náklad vyložili a transportér tu nechali.“</p>
<p>Stroj byl celkově v dezolátním stavu, nacházel jsem další a další stopy po lépe nebo hůře provedených opravách, v kokpitu chybělo křeslo pilota i čelní sklo. Pro lidského řidiče nepoužitelná kabina.</p>
<p>„Urazil dlouhou cestu, a řídili ho boti,“ zhodnotil Cyr.</p>
<p>„A bylo v něm něco, o co hodně stáli.“</p>
<p>Doufal jsem, že Rigajev přispěje svým moudrem, ale mlčel. Kapitán nás vyzval k další cestě.</p>
<p>Znovu jsem si vysušil potní pásku a napil se, Cyr neříkal nic, ale viděl jsem na něm, že začíná být unavený. Já se sotva držel na nohou. Ale kapitán měl pravdu, museli jsme spěchat. Všechno napovídalo, že místní UI překonalo klíčový bod a vymanilo se z degradace způsobené stárnutím vybavení, ztrácením funkční techniky, botů a dalších technických prostředků. Všechny stopy ukazovaly na nové aktivity, budování, na celkový rozvoj. A evoluci, vzpomněl jsem si na dinoboty a dřívější debaty, jimž jsem se vyhýbal.</p>
<p>Na horizont jsem se vyplížil. Vybral jsem si trasu od většího kamene mírnou prohlubní směřující ke skalisku, za které jsem se mohl vůči pohledu z druhé strany schovat. Vrcholu jsem dosáhl v místě neduživého křoviska, které se zblízka ukázalo být změtí jehličnatých větví vyrůstajících přímo ze země. Jehličí páchnoucí po zkažených vejcích. Měl jsem na starosti důležitější věci než botanický výzkum. Pot mě už opět pálil v očích, zamrkal jsem, vzepřel se na loktech a opatrně centimetr po centimetru se posunoval vpřed. Tím se mi pozvolna otevíral výhled, nejprve jen na vrcholky okolních hor, postupně se prohluboval i směrem dolů.</p>
<p>Údolí se na jednu stranu rozšiřovalo, druhá zůstávala beze změny, tvořila ji hora, nebo spíš hřeben s úbočím seřízlým masivním sesuvem. Milióny tun půdy velkou část údolí téměř zavalily. Vypadalo to, jako by se sesula vrstva o tloušťce několika desítek metrů. A při sesuvu se rozdrobila na jednotlivé soudržné desky obklopené sypkým materiálem. Další centimetr vpřed, následně rozšíření výhledu o desítky metrů. A ten sesuv kromě údolí částečně zavalil rozsáhlý komplex staveb.</p>
<p>Ještě kousek, abych lépe viděl.</p>
<p>Komplex funkčních nevzhledných pevností ze železobetonu, které se teď někdo snažil zpod sesuvu vyhrabat. Některé stavby zával zničil, jiné zůstaly na pohled neporušené, záplavě zeminy, štěrku, kamenů odolaly. Zahlédl jsem první stroj, ohromný superdozer stojící u úpatí sesuvu. Z chaotické masy balvanů vyčnívala betonová kupole s temenem lesknoucím se ocelí. Zjevně tlaku odolala. Stroj se nehýbal, přesunul jsem svou pozornost dál. Bylo patrné, že na odstranění sesuvu se tady pracuje už delší dobu, směrem zleva doprava v ne zcela pravidelné linii. Někde byl postup usilovnější než jinde, jako by se organizátor prací chtěl dostat k nějaké určité oblasti. Kam až jsem dohlédl, táhly se pevnosti, skladiště, průmyslové budovy. Ty byly nejvíc poničené, zřejmě je nestavěli tak bytelně. Celá základna ukrytá v údolí a pod závalem ale byla obrovská. Museli jsme narazit na vojensko-technologické centrum jedné z válčících stran. Ne na nějakou servisní podpůrnou jednotku, ale na místo, kde se v minulosti vyráběla, opravovala válečná technika ve velkém množství, kde se nacházely strategické zásoby paliva, materiálu. A dat.</p>
<p>„Pane Sandersi, pane Cyre,“ ozval se kapitán, vraťte se, další průzkum provedeme až zítra.“</p>
<p>Nechápal jsem nové rozkazy, dosud jsme tolik spěchali, a najednou obrat o sto osmdesát stupňů. Ano, byl jsem k smrti unaven, ale určitě bych ještě hodinu dvě zvládl. Pak jsem si uvědomil, že akumulátory naší výstroje, s jejíž pomocí jsme s Cyrem zásobovali tankový počítač zjištěnými daty a představovaly tak jeho prodloužená makadla, jsou téměř prázdné. Proto ústup, kapitán chtěl postupovat s maximální možnou opatrností i za cenu zdržení.</p>
<p>Superdozer se bez výstrahy dal do pohybu, shrnoval na hromadu balvany o velikosti krávy. Byl to automat, nechápal jsem, proč se najednou probral k životu. Pak mi došlo, že celou jeho střechu prodlouženou o množství metrů čtverečních na všechny strany tvoří pole fotovoltaických kolektorů. Čekal, až si nabije baterky. To nebyl nejvhodnější zdroj energie pro tak těžký stroj, ale ten, kdo se snažil základnu obnovit, zřejmě neměl jinou možnost.</p>
<p>Těsně předtím, než jsem se začal plazit zpět dolů na naši stranu, jsem napravo, trochu výš ve svahu, objevil stavbu, která byla postavena nedávno, přítomnost oken a dveří prozrazovala, že slouží lidem. To zvyšovalo pravděpodobnost toho, že jsme zde správně.</p>
<p>Seděli jsme u skromného ohně, v hrnci se v ohřívané vodě rehydrovala sušená vakuově balená večeře. Po ní přijde na řadu káva, na tu jsem se těšil víc. Ležení jsme rozbili u paty sesuvu v lesíku těsně před jeho koncem. Tady materiál nikdo neodklízel, prorůstaly jím náletové dřeviny a sporá vegetace. Sklon zde byl mírnější než v nižších partiích údolí a voda zcela úrodnou půdu neodnesla. Nebo šlo o lokalitu, kde chemické zbraně nezničily veškerou vegetaci.</p>
<p>Tank jsme zaparkovali tak, aby tvořil přirozenou hradbu mezi námi a otevřeným prostorem. Zaházeli jsme ho větvemi, aby budil co nejmenší pozornost, a navrch přihodili hlínu kvůli matení radarových odrazů. Z druhé strany nás krylo strmé úbočí srázu. Kromě standardních každodenních povinností mechanika jsem se mrkl na našeho drona. Při obranné akci našeho reaktivního pancíře došlo k poškození západek, které ho na pancíři přidržovaly v jeho parkovacím slotu. Stačilo je zabrousit, a vše bylo v pořádku.</p>
<p>Katzinski, na kterém byla řada s vařením, mi naplnil misku porcí večeře. Přitom jsem si všiml, že se mu třesou ruce. Pokud to viděl i někdo další, nijak to nekomentoval.</p>
<p>„Nikdy bych nevěřil, že něco takového může existovat, neporušená, nebo skoro neporušená technologická základna,“ prohodil Marlon. „Ve Velké válce si je všichni snažili navzájem zničit, po ní je už čtyři století hledáme, a našli jsme dvě nebo vlastně tři, poslední před pořádně dlouhou dobou. A teď narazíme na další,“ zavrtěl hlavou.</p>
<p>Měl pravdu. Právě objev podobné technologické základny před dvě stě padesáti lety stál za zrodem většiny dnešních bohatých rodů a dynastií. A také samozřejmě měst a států. Od té doby již nikdo neučinil tak významný nález. Samozřejmě nesmělo se zapomenout na Hanturiho válku, ta společnost také změnila, i když samozřejmě méně než před čtvrt tisíciletím.</p>
<p>„Nikdo ji nenašel, protože se nachází v zemi nikoho,“ zareagoval Rigajev.</p>
<p>Mechanicky pojídal svou porci a bylo vidět, že chuť jídla nevnímá a je utopený ve vlastních myšlenkách.</p>
<p>„Celé generace prospektorů pátraly po čemkoliv, co mělo cenu, a to hlavně v zemi nikoho,“ oponoval Cyr. „Tady zase nejsme tak daleko od civilizace. Spousta prospektorských expedic se dostala mnohem dál.“</p>
<p>„Možná ji nikdo neobjevil, protože byla zasypaná,“ navrhl Marlon. „Pod tunami a tunami kamení.“</p>
<p>„Ten sesuv nebyl náhoda,“ zavrtěl hlavou Rigajev. „Podle mě byl řízený, poslední způsob, jak skrýt před nepřítelem technologické zázemí, které později chtěli využít k protiúderu.“</p>
<p>Přemýšlel jsem, co by to znamenalo, kdyby měl pravdu. Že celá základna byla na takové maskování připravená a tudíž v ní zůstalo mnohem víc věcí, neporušených, zakonzervovaných věcí, než kdyby šlo o přírodní katastrofu.</p>
<p>„Kdo ovládne tohle místo, kdo vytěží jeho potenciál, stane se pánem světa,“ promluvil tiše Rigajev.</p>
<p>„A mluvíš o lidech, nebo o strojích, o botech, umělých inteligencích?“ zeptal jsem se ho s kousavostí, která mě samotného překvapila.</p>
<p>„O komkoli, kdo to dokáže,“ odpověděl a myslel to vážně.</p>
<p>„Já tam nepůjdu, nepůjdu,“ promluvil Katzinski po dlouhé době.</p>
<p>Hlas se mu třásl. „Kramrovo vypadalo podobně, jen bylo mnohem menší. Viděl jsem tam výrobní linky na výrobu vojáků, na výrobu,“ hledal vhodná slova, „strojo-lidí, kteří poslouchali toho, kdo měl správný klíč k systému.“</p>
<p>„Kyborgů,“ opravil ho mechanicky Rigajev.</p>
<p>„To je fuk!“ vybuchl Katzinski. „Na začátku to byli lidé a potom zabijáci, kteří by nás roztrhali holýma rukama, pokud by k tomu dostali rozkaz. A že by to dokázali. Kdyby… kdyby…“ hlas se mu zlomil.</p>
<p>„Klid, Erichu,“ kapitán položil Katzinskému ruku na rameno. „Já si to pamatuji. Nemusíš pokračovat s námi, můžeš tady na nás počkat. Nikdy bych to po tobě podruhé nechtěl.“</p>
<p>Nikdy předtím jsem neslyšel oslovovat kapitána nás, členy posádky, křestním jménem. Věděl jsem, že ti dva se znají dlouho, ale netušil jsem, že jejich společná minulost je až tak dlouhá. A důvěrná.</p>
<p>Katzinského Knispelova slova uklidnila.</p>
<p>„Tohle je velké místo, možná poslední svého druhu. V Hanturiho válce jsme bojovali proti mnohem menší síle, než představuje to, co jsme tady dosud objevili,“ Katzinski se podíval směrem k základně.</p>
<p>„A kolik životů to stálo. Odsud se nevrátíme.“</p>
<p>„Možná bychom měli ustoupit a později zaútočit s posilami,“ navrhl překvapivě Rigajev.</p>
<p>Podíval jsem se na kapitána. Mlčel. Marlon souhlasně přikývl, Cyr vypadal nerozhodně, Katzinski duchem mimo.</p>
<p>Zvážil jsem všechno, co jsme až dosud zjistili, promítl si před vnitřním zrakem vše, co jsem na vlastní oči viděl. Co jsem zažil. Pro mě byl závěr jednoznačný, museli jsme nepřátelskou UI zničit a s ní co nejvíce jejích služebníků.</p>
<p>„Válečná a zjevně velmi všestranná umělá inteligence začala ovládat lidi,“ začal jsem, „k tomu získala informace o této základně a snaží se ji obnovit. Podle dalších stop je schopna kořistit vybavení i jinde, vzpomeňte na ten transportér. Dokáže navrhovat a vyrábět pokročilé boty, s nimi jsme se nikdy dříve nestřetli. Pokročila na další vývojový stupeň.“</p>
<p>„To mohla být náhoda, výsledek vývoje ukončeného v posledních fázích války, spící stroje, co se ze skladišť dostaly nějakou náhodou ven,“ nesouhlasil Rigajev.</p>
<p>Najednou se mu jeho vlastní myšlenka strojové evoluce nelíbila. Možná se jí začínal bát. Nebo se už bál. Ignoroval jsem ho.</p>
<p>„Co vidíme, nejsou stopy stagnace, regrese, ale naopak známky pokroku, vývoje, evoluce.“</p>
<p>Až tím, že jsem svou myšlenku vyslovil před ostatními, jsem se s ní ztotožnil a zcela za ni postavil. Muselo to tak být, bylo to tak.</p>
<p>„Lidé už nejsou posledním evolučním článkem, nahradil nás náš vlastní výtvor, který jsme postavili na piedestal a budujeme mu oltáře.“</p>
<p>„Jen malá skupina degenerátů, jedna vesnice,“ oponoval Marlon, ale nevypadal dvakrát přesvědčeně.</p>
<p>„Rexexmachin?“ připomněl jsem mu. „To jsme přece zaslechli i jinde, na spoustě dalších míst. I v Camuvieliho konvoji byl někdo, kdo pracoval pro stroje, pro nového boha.“</p>
<p>Rozhostilo se ticho, dlouhé ticho. Prohlížel jsem si jednoho po druhém, všichni se stáhli do sebe, do vlastních myšlenek. Vzali, vlastně my všichni jsme vzali, kapitánův žold a zavázali se k této výpravě, ale to neznamenalo, že musíme, musí, riskovat jistou smrt. Pokud by kapitánovi vypověděli poslušnost, vzbouřili se, každý soud by je za takových okolností později osvobodil. Takové případy se staly a nebyly až tak zřídkavé. Mohli odmítnout pokračovat dál.</p>
<p>„Musíme je zničit, musíme to zničit,“ pronesl důrazně Katzinski. „Už nikdy nechci vidět to co v Kramrovu. Musíme je zničit, nebo zničí oni nás.“</p>
<p>Teď nemluvil o naší posádce, měl na mysli všechny lidi na planetě. Mimovolně jsem se podíval do ohně. Praskal a hřál, dokázal jsem si představit, že obdobně jako my v uplynulých stovkách tisíců let historie lidského druhu malé skupinky mužů mnohokrát rozvažovaly, co dál, jak se rozhodnout, jak přežít. Zda utéct, nebo bojovat.</p>
<p>Cyr přikývl způsobem, jako by vlastně neměl jinou volbu, Marlon dlouho váhal, nakonec ale také přisvědčil.</p>
<p>„Vždy jsem toužil dozvědět se o botech a starých technologiích co nejvíc, tady mám jedinečnou příležitost,“ řekl nakonec Rigajev a obrátil do sebe zbytek večerní kávy.</p>
<p>„Pane Sandersi?“ obrátil se na mě Knispel, aby měl vyjádření posádky komplet.</p>
<p>Něco ve mně se ušklíblo, zle a nedočkavě.</p>
<p>„Předpokládám, že zítra to dokončíme,“ uzavřel jsem debatu.</p>
<p>Rigajev se na mě podíval, zavrtěl hlavou a jako už mockrát předtím neřekl nic.</p>
<p>Přemýšlel jsem nad tím, jak moc je můj úsudek pokřiven osobní motivací, a pak jsem si uvědomil, že je mi to úplně jedno.</p>
<p>Stroje by neměly zabíjet lidi a já udělám všechno pro to, aby to tak bylo.</p>
<p>Drželi jsme hlídky, ale za celou noc se nic nestalo, jako bychom netábořili na prahu staré vojenské základny plné nepřátelských botů. Možná tam ale žádní nebyli, možná byla situace úplně jiná, než jsme předpokládali.</p>
<p>Probudilo mě cinknutí kovu o kov, zasyčení zapalovaného ohně. Někdo už připravoval snídani, a to se sotva začalo rozednívat. Vyklouzl jsem ze spacího pytle, vzduch byl suchý, žádná rosa. Měl jsem pocit, že v něm rozeznávám syntetické pachy, ale to mohlo být jen zdání. Snídani chystal Rigajev. Kývl jsem na něj a šel za obvyklou ranní hygienou, přitom jsem potkal Katzinského. Také toho moc nenaspal.</p>
<p>Připravení k průzkumu jsme byli všichni o hodinu dřív, než zněl původní kapitánův plán. Spolkl jsem poslední hlt kávy, vypláchl hrnek a schoval ho na jeho místo, doplnil si polní láhev vodou a kanystr uložil. Motor běžel na nízké otáčky, aby dobil akumulátory. Přístroje bdící celou noc nad naší bezpečností nějakou energii spotřebovaly.</p>
<p>Rigajev se opíral o pravý pás, mezi rty cigaretu, ale zapálit si nehodlal. Cyr byl stejně jako já v balistickém kompletu, Katzinski stál otočený směrem k základně, nemluvil, ruce měl sevřené v pěsti.</p>
<p>Knispel nás zkontroloval pohledem jednoho po druhém, viděl, že nemá cenu dál čekat.</p>
<p>„Jedeme,“ zavelel.</p>
<p>Jako by někdo stiskl tlačítko a dokonale synchronizovaný mechanismus se rozběhl. Všichni až na mě a Cyra zmizeli v útrobách tanku, poklopy se zavřely, uzavírací mechanismy zahučely, otáčky motoru opustily volnoběžnou úroveň.</p>
<p>Náš plán byl jednoduchý. Prozkoumat nejbližší objekty a pak se hned přesunout k těm, které budou vypadat nejslibněji, funkční nebo částečně opravené. Samozřejmě pokud nám v tom něco nezabrání.</p>
<p>Překonali jsme terénní vlnu před vlastní základnou, stín hřebene padající do údolí se rychle zmenšoval. Základna vypadala stejně opuštěně jako včera, alespoň na první pohled. Rychle jsme s Cyrem vklouzli do naší průzkumné rutiny, zevrubně jsme prozkoumali prostor na okraji, abychom v zádech neměli žádnou past, a pak zamířili k nejbližší budově, kterou jsme vybrali už včera. Byla to nevzhledná nízká stavba, o jejíž jednu stěnu se opřelo čelo sesuvu, nemělo však už energii na to, aby ji prorazilo.</p>
<p>„Registruji pohyb okolo nás, jsou moc daleko na to, abych zjistil víc,“ ohlásil Rigajev.</p>
<p>Věž tanku se otočila někam doleva. Ztuhli jsme, ale nic se nedělo, žádné výstřely. Všude, kam jsem dohlédl, panoval klid. Ale senzory tanku dosáhly dál.</p>
<p>„Je jich deset, možná dvanáct, nepřibližují se, pohybují se na hranici viditelnosti,“ hlásil dál Rigajev.</p>
<p>Pokud se nepřibližovali, mohli jsme pokračovat. Obcházeli jsme plášť budovy, v několika místech klopýtali přes hromady kamení a suti. Zkusmo jsem jeden větší kámen otočil, spodní strana byla tmavší. Tudy už hodně dlouho nikdo neprošel.</p>
<p>„Kdy si myslíš, že to tady odpálili?“ všiml si Cyr, na co se dívám, a mávl k svahu nad námi.</p>
<p>„Už dávno,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Za rohem jsme objevili dveře, vrata, vjezd, nebyl jsem si jistý, jak to nazvat – ocelovou desku zapuštěnou do stěny. Podrobnější pohled prozradil, že deska není zabetonovaná do zdi, ale že je do ní vnořená a mohla by teoreticky zajet do vnitřního prostoru, pokud bychom dokázali aktivovat uzavírací mechanismus. Čelo závalu se opíralo o jednu stěnu budovy a před vstupem se stále povalovalo pár balvanů, které blokovaly vstup čemukoliv pohybujícímu se po více než dvou nohou.</p>
<p>„Téhle budově zatím nikdo nevěnoval pozornost,“ zhodnotil Cyr.</p>
<p>„Objektů okolo nás přibylo, ale nepřibližují se,“ ozval se znovu Rigajev.</p>
<p>Marlon postavil tank zádí k stěně, přes roh jsem viděl hlaveň mířící někam do prostoru protějšího svahu.</p>
<p>„Jsme na okraji zástavby, asi na to zatím neměli čas,“ souhlasil jsem s Cyrem.</p>
<p>To znamenalo, že tady musí být množství mnohem zajímavějších objektů, když tomuhle závalem nepoškozenému dosud nevěnovali pozornost.</p>
<p>„Vojáci mívali techniku navrženou tak, aby se dala používat, i když dojde k výpadku energie,“ uvažoval jsem nahlas.</p>
<p>„Proč nic neděláte?“ ozval se ve sluchátkách Marlon. „Měli byste si pohnout, těch míhajících se stínů okolo nás přibývá.“</p>
<p>Přišlo mi, že je trochu nervózní.</p>
<p>Už mi nebyla zima, sluneční záře se odrážela od okolních kamenů, štěrku a suti, vegetace se tady z nějakého důvodu nedokázala uchytit. Nebylo proč být nervózní.</p>
<p>„Tady,“ ukázal Cyr na místo ve zdi jen kousek od vchodu.</p>
<p>Šikmé sluneční paprsky zvýraznily nerovnost. Přejel jsem po ní prsty, větrem nanesený prach odpadl a odhalil obrysy ocelové kliky s osmihranným zakončením.</p>
<p>Podíval jsem se na Cyra, ten přikývl, opatrně jsem brokovnici opřel o zeď, vyprostil kliku z jejího lože a zasunul ji do otvoru. Po prvotním zaskřípění tam zapadla přesně. Po tak dlouhé době musel být mechanismus nefunkční, zadřený, zanesený nečistotami. Opřel jsem se do kliky s jistotou, že s ní ani nehnu, ale nebylo tomu tak. Kladla ustálený odpor přerušovaný rázy pravidelně zapadající klapky někde uvnitř; první otáčka, ocelová stěna vchodu se pohnula směrem vzhůru. Celých sedm otoček trvalo, než se objevila u země úzká mezera. Pak dvacet devět dalších, než byl otvor dostatečně vysoký, abychom relativně pohodlně vstoupili dovnitř. Když přestanu zabírat, sjede pancéřová deska vjezdu zase dolů? Povolil jsem svůj tlak a vstup zůstal otevřený.</p>
<p>Opatrně jsem nahlédl dovnitř. Spatřil jsem řady kontejnerů uložené v ocelové konstrukci natřené špinavě zelenou barvou. Schránky se vršily až do stropu, na konci koridoru jsem rozeznával obrysy robustního vysokozdvižného vozíku.</p>
<p>„Pohybový vzorec botů se změnil, teda pokud to jsou boti,“ informoval nás Rigajev. „Pohybují se rychleji a současně chaotičtěji. Nedává to moc smysl.“</p>
<p>„Zřejmě mají protichůdné rozkazy,“ odhadl jsem. „Základní naprogramování se dostalo do rozporu s rozkazy nadřazené autority.“</p>
<p>Sám jsem se s něčím podobným setkal, když jsem se pár botů pokoušel přeprogramovat tak, aby se dali využít.</p>
<p>„Zbraň,“ upozornil mě stroze Cyr.</p>
<p>Poslušně jsem brokovnici opět zvedl.</p>
<p>„Půjdeme dovnitř spolu. Žádáme o krytí,“ podíval se Cyr na tank.</p>
<p>To znělo rozumně.</p>
<p>„Souhlas,“ potvrdil kapitán.</p>
<p>Bez dalšího zdržování jsem vkročil dovnitř. Vzduch byl zatuchlý, vznášelo se v něm něco chemického a hodně starého. O kus dál se chodba větvila, vypadalo to, že celý prostor budovy je vyplněný kontejnery. Prohlédl jsem si jeden z nich zhruba ve výšce očí. U dna měl oka, aby ho mohly čelisti vozíku snadno nabrat, ve středu panelu madlo. Hlavní popisku tvořil čárový kód, pod ním bylo rukou napsáno: Dodávka Herbekand.</p>
<p>Uchopil jsem madlo a zkusmo zatáhl, pojezdy tiše zaševelily, tři metry dlouhá schrána vyjela z řady do prostoru, na bočním panelu jsem našel ovládací mechanismus zámku: deset číselných tlačítek.</p>
<p>„Zanalyzoval jsem čárový kód, je v něm obsažen klíč k otevření,“ promluvil Rigajev.</p>
<p>Téměř jsem zapomněl, že vše, co vidíme, je přenášeno do tanku. Začal mi diktovat cifry, poslušně jsem je na panelu zadal. Klávesy šly tuze, skoro těžce, a měly velký zdvih. Po staletích musely být všechny zdroje vybité, vlastně jsem ani nepočítal s tím, že bych kontejner otevřel. Přesto zámek cvakl, víko se o pár milimetrů pozvedlo, zasyčel plyn. Vnitřní prostor kontejneru byl natlakován, pravděpodobně nějakým inertním plynem.</p>
<p>Možná právě stisk kláves piezoelektricky generoval energii pro zpracování kódu. Pokusil jsem se víko otevřít, jednou rukou to nešlo, znovu jsem musel odložit zbraň.</p>
<p>Neochotně.</p>
<p>Opatrně jsem zabral, šlo to lépe, než jsem čekal. Otevřel se mi pohled na desítky, možná stovky párů vojenských bot uložených v průhledných krabicích z nějaké plastické hmoty. Boty.</p>
<p>Rozhlédl jsem se, byly i v ostatních kontejnerech boty? Nepovažoval jsem to za pravděpodobné. Potenciálně se zde skrývalo velké bohatství.</p>
<p>„Budeme pokračovat dál, je to skladiště,“ zavelel Knispel.</p>
<p>Sebral jsem brokovnici a vyšel ven z budovy, Cyr přede mnou.</p>
<p>Kapitán vytyčil směr přímo do centra základny, bez protestů jsme se dali na pomalý, opatrný pochod. Pochod ne, postup. Já s Cyrem jsme představovali tykadla, z nízké výšky nás jistil dron. Kapitán ho nechával létat nízko, ne výš než patnáct dvacet metrů, jako by se bál, že ho něco sestřelí, nebo uvidí z až příliš velké dálky. Jeho rozhodnutí. Soustředil jsem se na bezprostřední okolí, kameny pod chodidly a stále těžší váha brokovnice v rukou. Únavu a obavy jsem potlačil někam hluboko dolů.</p>
<p>S každou desítkou metrů blíže k pomyslnému centru základny jsme nacházeli víc a víc stop po nedávno probíhajících činnostech. Stavební stroje, bagry, opotřebované buldozery, víceúčelové mechanismy, které byly očividně sestaveny ze součástí majících původně zcela jiný účel, nedávno instalované pole fotovoltaických panelů a masivní, téměř deset metrů vysoké věže z něčeho, co asi byly články obřích akumulátorů. Soudili jsme na to podle toho, že byly připojeny právě k fotovoltaickým polím.</p>
<p>Další skladiště nebo budovy s nejasným účelem. Některé stroje pracovaly a nepřerušovaly svou činnost ani v naší přítomnosti. Blížili jsme se ke komplikovaně tvarovanému objektu s kupolí, cestou jsme míjeli stavbu připomínající mobilní vrtnou věž. Opravdu to byla věž, ale na robotickém základě. Vlastně šlo o obrovského specializovaného bota sloužícího k provádění vrtů, mobilnost mu zaručovala šestice vzpěr umožňujících kráčivý pohyb.</p>
<p>Zastavil jsem se a chvíli si stroj prohlížel. Jeho hlavová část umístěná na jednom z vodorovných nosníků zhruba v jedné třetině výšky, nevěděl jsem, jak nástavbu boulící se senzory a výdechy chladičů jinak popsat, se po nás otáčela.</p>
<p>„Tohle je konstrukce, kterou by člověk nikdy nevymyslel,“ zhodnotil bizarnost stroje Marlon.</p>
<p>Podle množství trubek pro vrtání ležících kousek dál se chtěli dostat opravdu hluboko. Něco se mi ale na vrtném botovi nezdálo, na to, jak byl mohutný… nemohl jsem přijít na to, v čem je problém.</p>
<p>„Je postavený z příliš malých částí, jeho výkonnosti by prospělo, kdyby základní nosné segmenty byly robustnější,“ předběhl mě Rigajev.</p>
<p>Ano, měl pravdu. A závěr z jeho zjištění byl jednoznačný – technologie, kterou umělá inteligence disponovala a s jejíž pomocí vyráběla a vyvíjela nové boty, měla své rozměrové limity. Ale kvůli čemu tady vrtali?</p>
<p>O kus dál stála další akumulátorová věž, ještě větší než předchozí, žádné fotovoltaické pole však v dohledu nebylo.</p>
<p>„Pokračujte,“ pobídl nás kapitán.</p>
<p>Bot – vrtná věž – nás dál pozoroval, možná by nebylo od věci ho zničit. Cyr vykročil, nechtěl jsem narušit náš postup a následoval jsem ho.</p>
<p>„Tři velké objekty na desáté hodině sedm set metrů daleko, rychle se přibližují,“ ohlásil Rigajev.</p>
<p>Pohon věže zaječel, pásy zarachotily, posunul jsem se stranou a zaklekl za velký blok zubatého betonu, Cyr už se kryl. Marlon povyjel dopředu, aby měl víc prostoru k manévrování.</p>
<p>„Cíle označeny, pane Katzinski, je to na vás.“</p>
<p>Čím byla situace nebezpečnější, tím nezúčastněněji Knispelův hlas zněl.</p>
<p>Mezi dvěma kupami trosek se mihl matný obrys, takový už jsem viděl. Dinobot. Přepnul jsem přepínač střelby na čtyřku, současně s tím se připomněla stará zranění. Bylo lepší zničit si ramenní kloub než umřít. A navíc jsem doufal, že Rigajev se svými léky ještě jednou dokáže nemožné.</p>
<p>Další stín, a ještě jeden. Snažili se zkrátit vzdálenost, přebíhali z krytu do krytu. Zřejmě neměli zbraně, kterými by mohli ohrozit tank z dálky.</p>
<p>Kanón zahřměl, zasyčení úsťové brzdy se bolestivě zahryzlo do uší, téměř současně granát explodoval jen kousek před námi. Chybná rána? Druhý výstřel následoval s neskutečně krátkým zpožděním, zvuk úsťové brzdy byl tentokrát ještě nepříjemnější, vzápětí zarachotil velkorážný kulomet a automatický rychlopalný kanón. Skeletoidní struktura velkého dinobota se objevila jen desítky metrů přede mnou, musel se plížit, aby se dostal nepozorovaně tak blízko. Přesunul jsem přepínač palby na pětku. Jeden výstřel zvládnu, následky budu řešit potom. Bot se odrazil a ve skoku ho srazila dávka třicetimilimetrových projektilů rychlopalného kanónu.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Všechny útočící objekty zničeny,“ ohlásil Katzinski.</p>
<p>Zřejmě oběma výstřely kanón zasáhl cíle a já to vůbec nezaregistroval, celý souboj se odehrál pro lidské smysly až nepozorovatelně rychle.</p>
<p>„Pane Cyre, pan Sandersi, jste schopni pokračovat v akci?“</p>
<p>Napadlo mě, co by se stalo, kdybych Knispelovi řekl, že ne. Podíval jsem se na své ruce, netřásly se, srdce bilo trochu rychleji než obvykle, ale ne o moc. Uvědomoval jsem si, že stačí malé zaváhání Katzinského nebo kohokoliv jiného, a oceloví dinozabijáci mě v mžiku rozřežou na kusy. Ale nebál jsem se, touha vypálit tohle hnízdo, zničit ho, byla silnější než strach. Zničit za jakoukoliv cenu.</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl jsem stručně a přepnul přepínač palby zpátky na trojku.</p>
<p>„Počet objektů pohybujících se na hranicích pokrytí našimi senzory se zvyšuje, objektů přibývá,“ hlásil Rigajev.</p>
<p>„To znamená, že vědí, kam až vidíš,“ zkonstatoval jsem.</p>
<p>„Samozřejmě,“ odfrkl Rigajev.</p>
<p>„A přibývá jich, odhaduji jejich počet na třicet.“</p>
<p>Ať jich bylo bůhvíkolik, pokud se drželi ve stále stejné vzdálenosti, byli mi fuk.</p>
<p>Stavba, kterou kapitán označil za náš cíl, už byla na dohled. Zamířil jsem přímo k ní a přitom kontroloval prostor okolo s brokovnicí u ramene připravenou k výstřelu. Občas jsem periferně zahlédl Cyra, který mě kryl. Dron se tiše vznášel za mými zády zdánlivě nad pravým ramenem. Stání na místě bylo pro jeho akumulátory nejnáročnější, kapitán zjevně stál o co nejpřesnější informace.</p>
<p>S každým dalším krokem se mi otevíral výhled na velkou ocelovou stěnu, snad vrata, vsazenou do úbočí hřebene po naší pravé ruce. Práce na zprůchodnění cesty k ní už začaly, ale ještě stále nebyly dokončené. Dával jsem si pozor, abych se tam nedíval příliš často, odtamtud nebezpečí nehrozilo.</p>
<p>Ze zákrytu rohu zničené stavby vyskočil malý bot. Odrazil se s překvapivou silou, uhnul jsem spíš náhodou než záměrně, minul mě a dopadl na zničenou betonovou zeď, z níž čněla změť rezavého armování. Zachytil se předním párem končetin, hmyzoidní hlava, které množství tenkých krátkých antén propůjčovalo dojem osrstěnosti, se po mně otočila. Druhý odraz už jsem skoro očekával, ale stejně byl rychlejší, než se zdálo možné. Narazil na hlaveň brokovnice a téměř se na ni napíchl. Jeho segmentovité končetiny se ovinuly okolo kovu, stiskl jsem spoušť, pak podruhé, a dalším výstřelem zničil jeho dvojče, které se vynořilo zpoza balvanu napravo. Cyrova automatická zbraň zarachotila dlouhou dávkou, řada dalších malých botů se třemi páry končetin skončila zlikvidována. Spatřil jsem dalšího, současně jsem si uvědomil, že se musím posunout, abych se dostal do lepší palebné pozice. Stiskl jsem spoušť, bota jsem zničil dříve, než se stačil odrazit a dopadnout na Cyrova záda. Stáhl jsem se blíž k Cyrovi a pokryl zbytek perimetru, ale další boty už jsem neobjevil.</p>
<p>Prsty na spouštích, ticho. Vypadalo to, že předsunutou botí hlídku jsme opravdu zničili.</p>
<p>Až teď jsem uslyšel vzrušený Rigajevův hlas.</p>
<p>„Ženou se na nás, je jich hodně, nedokážeme je zastavit, musíte dovnitř!“</p>
<p>„Pane Cyre, pane Sandersi! Do tanku!“ potvrdil jeho slova kapitán.</p>
<p>Cyr vyrazil okamžitě, jeho poklop byl na věži tanku, já se rozhlédl. Už jsem je viděl, boty střední a menší velikosti řítící se prakticky ze všech směrů, a bylo jich opravdu hodně. U stěny napůl stržené závalem jsem spatřil velkého dinobota, stál přikrčený, aby poskytoval co nejmenší cíl, a sledoval nás. On se útoku neúčastnil.</p>
<p>„Sandersi! Dovnitř!“ křičeli na mě Cyr i Rigajev.</p>
<p>Poslechl jsem. Spěchal jsem, ale nijak jsem u toho nepanikařil, času podle mého odhadu zbývalo dost.</p>
<p>Poklop nade mnou zaklapl, okamžitě mě obklopila známá kakofonie zvuků prozrazujících, že tank je v plné bojové pohotovosti.</p>
<p>„Jsou to lehké stroje, malí boti, bez palných zbraní, nemohou nám ublížit,“ hodnotil Rigajev.</p>
<p>Na panoramatickém záběru rozšířeném o pohled drona, zprostředkovaném všemi monitory v kokpitu, jsem viděl vlnu přibližujících se botů jako na dlani a musel jsem mu dát za pravdu. Po takových nemělo smysl pálit z hlavního kanónu a otázkou bylo, zda na ně vůbec plýtvat municí.</p>
<p>Pro nás s Cyrem představovali nebezpečí a během sekund by nás zabili, ale pro tank… ten útok byl proti těžce pancéřovanému vozidlu bezzubý.</p>
<p>Už byli blízko, boti velikosti velkého psa nebo hříběte, vybavení pro boj s jinými boty, čelisti uzpůsobené na rozrušování kovových materiálů množstvím nejrůznějších způsobů, od klasické mechanické destrukce za pomoci vysokootáčkových řezacích kotoučů přes vysokoteplotní plamen po jiskrové řezání. A možná ještě leccos dalšího.</p>
<p>Marlon akceleroval tak brutálně, až mi luplo v krku.</p>
<p>„Ti parchanti půjdou po pásech,“ zaklel.</p>
<p>Srazil tři boty, další dva rozdrtil, skřípění pásů, štěkot kulometů, těžší zbraně mlčely. Dlouhý osminohý bot připomínající housenku s přerostlými končetinami skočil na korbu, Marlon současně změnil směr, bot se neudržel a skončil pod pásy, najednou jich byla okolo celá záplava.</p>
<p>„Granáty,“ vydal Knispel rozkaz, z krátkých hlavní neumožňujících míření, ale nasměrovaných tak, aby pokryly prostor okolo tanku, vyletěla desítka projektilů, Marlon současně akceleroval, abychom se dostali z centra exploze a přišli o co nejméně senzorů.</p>
<p>Mnohonásobná exploze za námi, na přední pancíř se přilepil bot s hlavovou částí protaženou do zobanu, nebyl to zoban, ale vysokovýkonný vrták, další jeho druhové skončili pod podvozkem. Marlon předváděl vysokou řidičskou školu, projel těsně okolo trosek zdi, chumel botů snažící se poškodit bok skončil v kotoulech jako hromada pomačkaného šrotu.</p>
<p>„Maximální rychlostí vpřed,“ vyznačil kapitán cílové koordináty. „V cíli se točte a udržujte pásy v pohybu.“</p>
<p>Další zběsilá akcelerace stotunového monstra, botí smečka nás s minimálním zpožděním následovala.</p>
<p>Byli proti nám slabí, bez pořádných zbraní, stroje určené k boji proti jiným strojům obdobného typu, nebo maximálně narychlo upravené. Ale měli ohromnou početní převahu a dříve nebo později nám způsobí poškození, které nás zpomalí, zastaví, a to bude náš konec. Nebo nám dojde munice, nafta…</p>
<p>„Pane Cyre, pumpujte aerosol na plný výkon.“</p>
<p>Věděl jsem, o co jde, vyčetl jsem to z technické dokumentace tanku, když jsem udržoval jeho jednotlivé systémy. Nabíjecí systém používal dvousložkovou tekutou střelivinu, kterou dávkoval do střel přesně podle požadavků bojové situaci, teď Cyr začne kapalnou, vysoce výbušnou směs chrlit ven rozprášenou v aerosol. Se vzdušným kyslíkem vytvoří ještě vražednější koktejl.</p>
<p>„Pane Rigajeve, připravte senzory.“</p>
<p>Všechno, co jsme mohli schovat pod kryty, antény, pohyblivé senzory, infrareflektory, laserové zaměřovače, vše měl zatáhnout pod pancíř. Budeme jako želva ukrývající se do svého krunýře.</p>
<p>A stejně tak budeme slepí a hluší.</p>
<p>Skoro.</p>
<p>„Jsme na místě,“ ohlásil Marlon a zabrzdil tak prudce, že bez bezpečnostních popruhů bych skončil ve stěně před sebou.</p>
<p>Ventilátory klimatizace přepnuté do jiného režimu se rozječely a chrlily výbušnou směs do okolního prostoru, vzápětí zazněl mnohonásobný úder, to nás dostihli boti a zaútočili.</p>
<p>Dokázal jsem napočítat ještě dalších patnáct tvrdých přistání, pak se zvuky slily do nerozlišitelné kakofonie, ječení řezaček, skřípot, drásání pancíře.</p>
<p>Točili jsme se v malých kruzích, aby pro ně pohybující se pásy nebyly tak snadným cílem.</p>
<p>Knispel dál čekal.</p>
<p>Co když někdo z nich poškodí nebo zničí kanón? Naši hlavní zbraň schopnou poradit si s čímkoliv, napadlo mě. Pak umřeme dříve, než splníme úkol, odpověděl jsem si.</p>
<p>Rachot zesiloval a stával se ohlušujícím, měl jsem pocit, že každou chvíli se skrz poklop proderou řezací čelisti některého z botů.</p>
<p>Sáhl jsem po brokovnici.</p>
<p>„Pane Marlone, zastavte, pane Cyre, zážeh.“</p>
<p>Hluboké a dlouhé zadunění exploze, v jednu chvíli se tank celý nadzdvihl a pak opět pomalu dopadl na zem, energii nárazu pohltilo odpružení.</p>
<p>Přistihl jsem se, že nedýchám.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Pánové, prověřte své systémy a hlaste závady,“ dostali jsme další rozkaz.</p>
<p>Rigajev začal jako první, podle jeho hlášení jsme přišli téměř o polovinu senzorů.</p>
<p>Motory byly v pořádku a ani nic dalšího z toho, oč jsem se staral já, nebylo explozí poškozeno.</p>
<p>„Podívám se ven,“ oznámil jsem.</p>
<p>Dříve nebo později to bude muset někdo udělat a teď jsem měl jistotu, že v blízkosti žádný bot nebude.</p>
<p>Odjistil jsem poklop, vysoukal se ven, brokovnici v ruce.</p>
<p>Nacházeli jsme se v centru černého spáleniště zhruba o průměru osmdesáti metrů, nevěděl jsem, jak terén vypadal před explozí, v centru černé plochy teď však nestálo nic. Vzduch pálil, do nosu se mi zakousl ostrý chemický odér.</p>
<p>„To svinstvo je hodně karcinogenní,“ varoval mě Rigajev, „pokud neshořelo všechno, můžeš mít potenciální problém.“</p>
<p>Rakovina mi v tuhle chvíli starost nedělala. Zahlédl jsem jen pár trosek botů, všechny až na hranici černého kruhu.</p>
<p>Kolik munice nám po způsobení takové exploze mohlo ještě zbýt? A jak to, že jsme ji přečkali s relativně malým poškozením?</p>
<p>V naší bezprostřední blízkosti se nic nedělo, jen stavební stroje v dálce pokračovaly v práci. Bot – vrtací věž právě zvedákem vytahoval z vrtu poslední trubku včetně vrtací hlavy, k ní byl připevněn silný kabel. Fakt, že náš boj neovlivnil okolní činnosti, mi připomněl, proti jak mocnému protivníkovi stojíme. Mezi balvany před námi jsem zahlédl neuspěchaný pohyb, nevypadalo to, že by se objekt snažil skrývat. Nemohli nás nechat jen tak, to bylo jasné.</p>
<p>„Něco se k nám blíží, na jedné hodině, tři sta metrů před námi,“ oznámil jsem.</p>
<p>„Nic nevidím,“ zareagoval nakvašeně Rigajev, „jsem napůl slepý.“</p>
<p>Všiml jsem si, že v poslední době často mluví o senzorech, které ovládal, jako by se staly součástí jeho samotného.</p>
<p>Věž se natočila trochu doprava, musel jsem se vyklonit, abych mohl příchozího dál sledovat.</p>
<p>„Už ho mám na záznamu,“ potvrdil Rigajev. „Díky.“</p>
<p>„Nestřílejte, nebo ne hned,“ požádal jsem, „tohle je trochu jiný bot než ti předtím.“</p>
<p>A očividně se nechystal zaútočit. Pozoroval jsem, jak se pomalu přibližuje. Čtyřnohý design, v kohoutku výška zhruba metr a půl, výrazná hlavová stavba byla senzoricky vybavená mnohem víc, než bylo u standardních botů obvyklé, místo řezacích čelistí malý manipulátor složený u krku. Ten očividně umožňoval rotaci o tři sta šedesát stupňů. Šasi vytvořené kombinací polymetalických svalů a několika málo klasických strojních kloubů. Dinoboti a další boti z nich odvození mi přišli dokonalejší, tenhle jako by byl jejich předchůdcem.</p>
<p>Současně ale vypadal na stroj, do kterého někdo v minulosti investoval množství práce a prostředků a teď je mu líto ho zahodit, i když už má k dispozici lepší boty. Ale možná do bota vložil něco, čeho se mu už nedostávalo. Nepůsobil tak skeletoidním dojmem jako dinoboti, měl spoustu vnitřností a množství lamel velkoryse dimenzovaného chlazení. Displejové pole na čelní části vzbuzovalo dojem obličeje.</p>
<p>Namířil jsem na něj brokovnicí.</p>
<p>Displejové pole se rozzářilo a vykouzlilo obraz tváře – stylizované, částečně antropomorfní lebky vytvořené z oceli. Oční důlky oživovaly plynule se proměňující fraktálové obrazce.</p>
<p>Mohla být vizualizace použita k ovlivnění lidské psychiky? Asi ano, raději jsem se do očí nedíval příliš upřeně, přesto mou pozornost hypnoticky přitahovaly.</p>
<p>„Jsem emisar, přišel jsem vás varovat,“ pronesl bot příjemně modulovaným mužským basem.</p>
<p>Žádné reálné součásti se na hlavové stavbě nepohybovaly, ale obraz vzbuzoval téměř dokonalý dojem, že lebka skutečně promlouvá.</p>
<p>Očekával jsem, že se vyjednávání chopí kapitán, nebo tím pověří Rigajeva, ale žádné rozkazy jsem nedostal. Možná nechtěl vyjednávat s vyslancem, možná nechtěl našemu protivníkovi prozradit víc, než bylo nezbytně nutné.</p>
<p>„Proč taková hloupá vizualizace?“ ukázal jsem hlavní přímo na komunikační centrum.</p>
<p>„Neopovažuj se!“ zahřímal hlas, lebka se proměnila, začlenila do své grafiky reálný tvar hlavové nástavby a získala tak na plastičnosti, současně jí v očích zaplály plameny.</p>
<p>„Na vesničany to zapůsobit mohlo, uznávám,“ řekl jsem blahosklonně.</p>
<p>Bot přede mnou se snažil o psychologický přístup a nebyl tak špatný, jak jsem předstíral.</p>
<p>„Neregistruji žádný signál, bot jedná na základě vlastního programu, nebo… vlastních rozhodnutí,“ slyšel jsem Rigajeva v komunikátoru.</p>
<p>Bot teď vydával tlumený syčivý zvuk, odhadoval jsem to na nabíhající aktivní chlazení, v očích mu opět plály hypnotické fraktálové obrazce. Vypadalo to, že jeho logická jednotka jede na plný výkon</p>
<p>„Jsem emisar, posel svého pána,“ přestal se mě snažit zastrašit.</p>
<p>„Tohle je jeho území a vy narušujete jeho suverenitu.“</p>
<p>Věta napůl vypadala jako načtená ze starých diplomatických protokolů. Ale jen napůl. UI, která pochopila koncept soukromého vlastnictví natolik, že se rozhodla stát majitelem nemovitostí?</p>
<p>„Jsi pouhý bot, stroj, a pěkně mizerně naprogramovaný. Tvůj šéf je umělá inteligence urvaná z řetězu, potřebovala by restartovat.“</p>
<p>Věděl jsem, že restartovat umělou inteligenci není možné, pouze resetovat, což je ekvivalent těžké mozkové příhody u člověka.</p>
<p>„To byla výhružka,“ zkonstatoval bot.</p>
<p>Neodpověděl jsem a čekal.</p>
<p>„Jsem emisar,“ vrátil se k původní linii dialogu. „Pokud opustíte soukromý majetek mého pána, nepovede proti vám žádné další akce a nebude požadovat kompenzace za majetek, který jste zničili.“</p>
<p>Naformuloval to hezky, možná našli nějaké staré právní texty.</p>
<p>„Opět registruji boty, na hranicích dosahu senzorů, ještě před chvílí tady žádní nebyli.“</p>
<p>Dron nad námi začal opisovat širší kruhy, aby pokryl rozsáhlejší území.</p>
<p>„Hraje o čas,“ zhodnotil kapitán. „Stahuje síly, odkud může, zřejmě stále nedisponuje technikou schopnou nás spolehlivě zničit. Potřebuje masivní přesilu.“</p>
<p>„Je otázkou času, než ji mít bude. O masivní přesile nemluvím. Až bude mít víc střelivin, namontuje zbraně na boty, pak jejich bojová síla prudce vzroste,“ mumlal Rigajev, bylo patrné, že je soustředěný na něco jiného.</p>
<p>„Pokud nevyužijete přednesené nabídky, budete zničeni.“</p>
<p>Stroj přede mnou klidně stál a čekal. Reprezentoval sílu, která disponovala značnými prostředky, i jeho vlastní inteligenční úroveň mě překvapovala a znepokojovala. Nejraději bych ho na místě rozstřílel na malé, určitě neinteligentní kousky. Velel ale kapitán.</p>
<p>„Snaží se nám za každou cenu zabránit v průzkumu základny, odhaduji to na centrální budovu, ke které jsme se začali přibližovat,“ rozhovořil se na vnitřním okruhu. „Vzhledem k tomu, jaké ztráty jsme jim způsobili a jak moc obtížné je pro ně je nahradit, musí to být pro ně extrémně důležité. Možná právě tam bychom mohli najít informace, kde UI najít.“</p>
<p>Kapitán měl s boji proti strojům nejvíc zkušeností, navíc jeho úvahy zněly logicky, souhlasil jsem.</p>
<p>„Co mám říct botovi? Nebo budete jednat dál vy?“ zeptal jsem se, přitom můj pohled opět padl na bota – vrtnou věž. Přidali se k němu dva víceúčeloví boti, každý vybavený dvěma páry manipulátorů. Právě dokončili protažení kabelu až k masivní akumulátorové věži a teď bezradně stáli nad jeho koncem. Nebylo mezi nimi vidět žádnou komunikaci, ale vypadali jako dva montéři, kteří si nevědí rady. Jeden z nich uchopil manipulátorem konec kabelu, ve druhé držel nějakou další součástku, snad spojku nebo koncovku, dalším párem manipulátorů se o něco snažil, pak přestal. Zřejmě nebyl pro požadovanou práci patřičně technicky vybaven. Uvědomil jsem si, že boti pokračovali v práci i v průběhu boje, musela být pro našeho nepřítele zatraceně důležitá.</p>
<p>„Pane?“ ozval jsem se tiše, než mi kapitán stačil vydat rozkazy, a otočil se stranou, aby mi bot neviděl do tváře a neslyšel mě.</p>
<p>„Říkal jste, že válečné UI potřebují spoustu energie k chlazení.“</p>
<p>„Ano, jejich jádra jsou kvantové počítače, potřebující teplotu blížící se absolutní nule.“</p>
<p>„Na druhé hodině se nachází vrt, právě protáhli kabel skrze něj zespodu nahoru a snaží se ho napojit na tu největší akumulátorovou věž. Ta není připojena k žádnému fotovoltaickému poli. Vypadá to, jako by se snažili dostat energii zdola na povrch; pro stroje, kterým chybí.“</p>
<p>Bot emisar dál stál přede mnou a nehýbal se, obrazce v jeho očích zpomalovaly, musel jsem se napomínat, abych do nich nezíral.</p>
<p>„Myslím, že tam dole je zdroj energie, elektrárna, atomová elektrárna. Stabilní dlouhodobý nezávislý zdroj. Podle mě se sem válečná inteligence už přestěhovala. Její boti objevili tuhle základnu a ona to riskla, a teď je nějakých patnáct, dvacet let tady a snaží se zesílit, využít lidi k opravě a vývoji nových botů, munice…“</p>
<p>Kdo ovládne toto místo, kdo vytěží jeho potenciál, stane se pánem světa, vybavila se mi Rigajevova slova. A tady už na tom někdo, nebo něco, začal pracovat. Myšlenky se mi rozeběhly nezávisle na mé vůli.</p>
<p>„Musíme do podzemí.“</p>
<p>Pak jsem si uvědomil, že jsem možná udělal chybu, člověk by můj tichý hovor s kapitánem určitě neslyšel, ale bot komunikující lidskou řečí mohl mít mnohem citlivější hardwarové prostředky. Otočil jsem se zpět k emisarovi ve chvíli, kdy se na mě vrhl způsobem, který umí jen stroje. Kdybych nedržel brokovnici stále připravenou ke střelbě, dostal by mě. Takhle do mě jen narazil, výstřelem poškozené manipulátory chaoticky zavířily a nechytily mě. Byl masivnější, než se na první pohled zdálo. Skončil jsem vleže na korbě s naraženým bokem, ale s brokovnicí stále v ruce, on sklouzl dolů na zem. Než se stačil postavit na všechny čtyři, dalším výstřelem jsem mu poškodil obě zadní nohy. Stejně se snažil postavit, strojovým, nelidským, neživočišným způsobem.</p>
<p>Ovládla mě vlna nenávisti. Byl to jen chytrý stroj, poslušný vykonavatel cizí vůle, ale nedokázal jsem si pomoct.</p>
<p>Seskočil jsem dolů k němu, dalším výstřelem mu poškodil levou přední končetinu, pak hlavovou stavbu, z displejového pole hlavy zůstaly jen zbytky a ty dál promítaly torzo stylizované lebky, už bez mrazivého 3D efektu.</p>
<p>„Komunikuje! Vysílá rádiem!“ zařval Rigajev.</p>
<p>Znovu jsem s uspokojením stiskl spoušť, zásah z bezprostřední blízkosti vykousl do botovy hlavy díru, kdybych neměl balistický oblek, odražené úštěpky by mě ošklivě poranily.</p>
<p>„Stále vysílá!“</p>
<p>Další výstřel.</p>
<p>„Zmlkl.“</p>
<p>Zacvakaly poklopy, objevila se znepokojená tvář Katzinského a Cyra.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Nikdy jsem se necítil líp. Skoro.</p>
<p>„Registruji další pohyb, objekty se pomalu přibližují, kryjí se, zřejmě se chtějí nepozorovaně dostat co nejblíž,“ hlásil Rigajev. „Vzhledem k tomu, že jsem určitě někoho přehlédl, jsou už zatraceně blízko.“</p>
<p>Velký superdozer, který se až dosud věnoval odstraňování závalu, se otočil a zamířil směrem k nám. I další automatická stavební zařízení se chovala podobně. Přišel čas masivního útoku, válečná inteligence nás hodlala zničit za každou cenu, bez ohledu na ztráty.</p>
<p>„Pane Sandersi, nastupte si,“ dostal jsem rozkaz.</p>
<p>Superdozer jsme zničili jedinou ranou, stodvaapadesátimilimetrový granát si poradil i s tak mohutným strojem. Ale měli jsme jich jen omezenou zásobu.</p>
<p>To už nás tísnila další smečka botů. Méně vybavená pro boj než první vlna, někteří jen částečně funkční, ale útočili stejně tvrdě, bez ohledu na vlastní ztráty. Stačilo, aby se jedinému z nich podařilo zničit nám pás. Marlon s Katzinským a Cyrem prováděli svůj šílený válečný tanec, kdy se s využitím minima munice snažili zničit co nejvíc botů, kapitán je přitom koordinoval.</p>
<p>Čekal jsem, jak dlouho to vydržíme, motor se při enormním nasazení začal přehřívat, naskakovala první chybová hlášení. Vypnul jsem všechno, co jsme nepotřebovali, odpálil pojistky chránící před přetížením. Buď mechanika vydrží, nebo umřeme, na ničem jiném nezáleželo.</p>
<p>„Pane, vidím další boty,“ přerušil bojový chaos elektronikou zesílený Rigajevův hlas. „Velmi staré, na motorový pohon.“</p>
<p>Takže UI někde vydolovala zásoby nafty.</p>
<p>„Nesou náklad, odhaduji to na výbušniny.“</p>
<p>Zvětšil jsem si obraz na monitoru.</p>
<p>Opravdu, skupina šesti primitivních botů s rozžhavenými výfuky; v manipulátorech, nebo přímo na trupech přivázané dráty, nesla nálože výbušnin.</p>
<p>„Přicházejí směrem od vesnice, řekl bych, že je vybavili lidé,“ odhadl jsem.</p>
<p>Uvázat drát bez speciálního přípravku bylo mimo možnosti všech manipulátorů, které jsem za svou kariéru potkal. Navíc podle záběrů kamer byl vzor uvázání na každém botovi jiný.</p>
<p>„Musíme zničit nosiče výbušnin a stáhneme se,“ rozhodl kapitán.</p>
<p>To znamenalo, že jsme prohráli, ale stále jsme si mohli zachránit život. Otázkou zůstávalo, zda později budeme moci zachránit lidi.</p>
<p>I uprostřed šíleného Marlonova tance Cyr přesnou palbou rychlopalného kanónu donutil sebevražedné boty ke změně kursu a pak je Katzinski sfoukl dvěma po sobě bleskově následujícími výstřely, které vytvořily ohnivý oblak podobně jako předchozí aerosolová exploze. Na jejich sehranost jsem i přes předchozí zkušenosti jen zíral.</p>
<p>A pak to přišlo, Marlon musel svou šílenou jízdu na chvíli zmírnit, ozval se příšerný skřípot, tank se natočil na stranu, jako by mu něco kladlo odpor, Marlon okamžitě zpomalil.</p>
<p>„Něco blokuje volný pohyb pásu!“</p>
<p>Možná nějaký bot strčil v zoufalém pokusu zastavit nás za každou cenu hlavu nebo jinou část těla mezi pás a napínací kladku.</p>
<p>Bleskově jsem otevřel patřičné diagnostické okno, tenzometry v pásech signalizovaly nerovnoměrné zatížení a stupňující se opotřebení.</p>
<p>„Marlone, musíš jet, jak lehce to jde, jinak pásy nevydrží,“ řekl jsem.</p>
<p>„A jak mám přitom setřást bandu botů?“ štěkl.</p>
<p>Na to jsem mu nedokázal odpovědět.</p>
<p>„Palte dle uvážení, nesmíme utrpět další poškození,“ zavelel Knispel.</p>
<p>Katzinski s Cyrem přestali šetřit municí, všechny naše hlavně chrlily oheň, včetně granátometů pro bezprostřední obranu.</p>
<p>Mě víc děsily údaje tenzometrů, poškozený pás to měl za pár. Bez sto dvacet centimetrů širokého a dvacet čtyři a půl metru dlouhého článkového pásu se staneme nepohyblivými a následně bezbrannými – poté co nám dojde munice.</p>
<p>„Kapitáne, náš akční rádius je maximálně deset kilometrů, maximálně. Pás víc nevydrží,“ oznámil jsem výsledky své analýzy.</p>
<p>„Musíme uniknout, získat odstup! Schovat se!“ hulákal Rigajev, Cyr s Katzinským dál rozsévali zkázu.</p>
<p>Získat odstup s pásem, který hrozil, že se každým okamžikem urve.</p>
<p>„Ta ocelová vrata v úbočí protějšího hřebene!“ vzpomněl jsem si. „Tam bychom se mohli schovat!“</p>
<p>„Už máte jejich koordináty, pane Marlone,“ zareagoval okamžitě kapitán.</p>
<p>Mapa ukazovala, že náš nový cíl je vzdálený tři celé šedesát osm setin kilometru.</p>
<p>To bychom mohli zvládnout.</p>
<p>V okamžiku, kdy bylo jasné, jakým směrem jedeme, se útoky botů ještě znásobily, jejich cíl byl jasný – zastavit nás za každou cenu.</p>
<p>Další série granátů opustila výmetnice a na chvíli opět vyčistila prostor okolo nás, čítač munice ukazoval, že byla poslední.</p>
<p>„Jakmile se přiblíží na kontaktní vzdálenost, nedokážeme je setřást, aerosolový výbuch už si nemůžeme dovolit,“ oznámil Cyr.</p>
<p>Měl jsem pocit, že tank začíná na jednu stranu samovolně zatáčet a Marlon se za každou cenu snaží udržet přímý kurs.</p>
<p>„Jdu ven, budu chránit bok,“ křikl jsem do interkomu.</p>
<p>„Dejte se do toho, pane,“ potvrdil mé rozhodnutí kapitán.</p>
<p>Naštěstí jsem měl průlez do kokpitu právě na poškozené straně.</p>
<p>„Zkuste mě nesejmout!“</p>
<p>„Blíží se k nám stavební stroje!“ upozornil Rigajev.</p>
<p>To už jsem se drápal ven, brokovnici přitisknutou k tělu.</p>
<p>Otevřel jsem poklop a zajistil ho, aby mi vzápětí neroztříštil lebku nebo nezlomil nějakou končetinu. I při Marlonově opatrné jízdě se tank zmítal víc než terénní vůz. Vysunul jsem se ven a zapřel si přitom nohy za stupačky.</p>
<p>Ze tří stran, jako bychom se stali centrem dynamicky se proměňujícího vějíře, se k nám blížili boti, k tomu specializované i univerzální stroje všech velikostí a tvarů, některé obsazené dalšími boty, kteří tak šetřili energii. Stačilo, aby se k nám dostal jediný z bagrů nebo buldozerů a vrazil nám do boku.</p>
<p>„Zvolněte a udržujte rychlost pod pětadvaceti kilometry za hodinu,“ slyšel jsem kapitána přikazovat Marlonovi.</p>
<p>Než jsem opustil své místo, přeposlal jsem mu na velitelský pult diagnostiku stavu pásů.</p>
<p>„To nás ale dostihnou!“ protestoval Marlon, ale rozkaz splnil, zvolnili jsme.</p>
<p>Stabilizoval jsem se s pomocí magnetických úchytek, zuby jsem držel sevřené, abych se při nečekaných otřesech nekousl do jazyka. Spolu s dalšími stroji se k nám blížila transportní plošina určená pro práci v terénu, obrovská pojezdová kola při vysoké rychlosti hučela, na plošině se manipulátory i čelistmi držela sebranka botů nejrůznějšího designu.</p>
<p>Boti rozptýlení za námi se najednou přeskupili do sevřenějšího útvaru, který všem jeho členům umožňoval lépe optimalizovat dráhu. Ale současně je umožňoval snadněji zničit palbou velkorážných granátů.</p>
<p>Podvědomě jsem čekal, že tankový kanón opět několikanásobně zahřmí a vymaže je z povrchu země, ale nestalo se tak.</p>
<p>„Přehřátá hlaveň,“ oznámil Katzinski. „Deformace nad povolenou limitou.“</p>
<p>Do prdele.</p>
<p>Oni to věděli! Někde v paměti uchovávala řídicí umělá inteligence informace o tancích, jako byl náš, a věděla, že jsme právě dočasně přišli o nejsilnější zbraň.</p>
<p>Smečka pronásledovatelů zrychlila, nebo to my jsme zpomalili. Odhadoval jsem, že jsme tak na půl cesty k ocelovým vratům. Dost chabá šance na záchranu na to, že jsme k ní upírali všechny naše naděje. Plošina se oddělila od ostatních a nabrala kurs k mé straně, ostatní se soustředili na druhou. Kulomety a rychlopalný kanón se rozštěkaly, masivní útok je zcela zaměstnal. Opět záměr.</p>
<p>Sledoval jsem plošinu a připravené boty a odhadoval, kdy skočí. Jeden z nich měl čelisti podobající se hrotu pneumatického kladiva, jiný čtveřici řezáků, které právě začaly nabíhat do otáček. Plošina nečekaně zrychlila, celou dobu jsem si myslel, že jede na svém technickém limitu. Přepnul jsem volič palby na jednotnou střelu, ve zbrani to cvaklo, cítil jsem to jako jemné škubnutí.</p>
<p>Plošina ještě víc zrychlila, tlumiče přestaly zvládat nerovnosti a dunivě rachotily. Zbývaly poslední metry.</p>
<p>Namířil jsem a současně přitom zaregistroval pohyb optické hlavy plošiny, její senzory se na mě soustředily. Stiskl jsem spoušť, současně motor plošiny zavyl ve snaze ještě víc navýšit rychlost, rachot převodů namáhaných nad jejich konstrukční mez prozrazoval, že už dlouho nevydrží. Nezasáhl jsem kolo, na které jsem mířil, ale až to další v pořadí; stejně to stačilo. Výstřel zničil kolo a zdeformoval poloosu, poškození vymrštilo plošinu do smyku a následný náraz o kámen do zdánlivě pomalého salta. Boti však byli varováni včas, polovina z nich disponujících dostatečně rychlými reakčními a pohybovými schopnostmi už letěla vzduchem směrem k nám. Klak, přepínač znovu cvakl, prvním výstřelem jsem smetl čtyřčelisťového řezače. Nezničil jsem ho, jen se nedokázal zachytit a skončil v divokých kotoulech na zemi. Kinetická energie jeho pádu byla dostatečná na to, aby dokonala zbytek.</p>
<p>Bot s pneumatickým kladivem přistál kousek přede mnou, jeho končetiny se přimkly k pancíři s hlasitým zaskřípáním. Netušil jsem, na jakém principu se na kovovém povrchu udržel, ale fungovalo to dobře. Rypákovitá hlava se ke mně otočila, pak jako prioritní cíl určila pancíř tanku, a to byla chyba – algoritmu. Vystřelil jsem dvakrát těsně za sebou, bot oslepl, poznal jsem to z toho, jak ztuhl, přiklonil jsem se co nejblíže k němu a zabořil hlaveň do rozhraní mezi trup a hlavu. Vždy existuje nějaké málo chráněné místo a já ho teď našel. Po třetím výstřelu přestala fungovat jeho logická jednotka, končetiny se pomalu a neochotně oddělily od povrchu tanku a bot odpadl. V superodolném pancíři po něm zůstaly hluboké úzké vrypy. Něco mě praštilo do zad. Odlepil jsem jednu nohu od úchytu, vytočil se a spatřil malého bota, jak se řezacím kotoučem na dlouhém manipulátoru snaží prořezat mým balistickým oblekem. Naštěstí měl jeho řezací mechanismus menší výkon a zaútočil na nejlépe chráněné místo trupu – páteř. S nohou by měl méně práce. Výstřel ho smetl, zůstal jen kotouč zakouslý do kompozitových obratlů zad kompletu.</p>
<p>„Sandersi, drž se!“ zaječel v komunikátoru Marlon.</p>
<p>Proč ty emoce? Sám jsem byl ledově klidný. Ne, to nebyla pravda. Byl jsem vzteklý, ale vztek se ve mně transformoval v led, který mi umožňoval ničit stroje.</p>
<p>Poslušně jsem znovu nohu zasunul do úchytu a k tomu se ještě opřel levou dlaní o pancíř.</p>
<p>„Držím se,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Další dva boti se ke mně blížili, jeden s mechanickými řezacími čelistmi, které určitě nenadesignoval člověk, druhého jsem viděl jen mizerně skrze bílý oblouk elektrického výboje. Tihle mě, poučení předchozími událostmi, vyhodnotili jako hrozbu a rozhodli se mě eliminovat, než se pustí do samotného tanku.</p>
<p>Zaskřípění, setrvačnost mnou praštila o pancíř, koleno namáhání vydrželo a jedna noha v elektromagnetickém chytu zůstala. Na rozdíl od botů jsem se udržel na korbě tanku a kupodivu jsem při Marlonově šíleném brzdném manévru ani nepustil brokovnici.</p>
<p>„Žiješ?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>„Zatím ano,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Zbavili jsme se sice první vlny útočníků, současně se ale přiblížili další. Odhadoval jsem, že je jich několik desítek, nejnebezpečnější mi připadaly transportéry s velkými koly, které se nás snažily sevřít do kleští. Do kleští v kolizním kurzu.</p>
<p>„Pane Marlone, plnou rychlostí vpřed, pane Katzinski, palte, jakmile to stav kanónu dovolí, pane Sandersi, doporučuji vám vrátit se do kokpitu.“</p>
<p>Nepřemýšlel jsem nad divnými rozkazy a poslechl. Než jsem nad sebou zavřel poklop, stihl jsem jeden letmý pohled ve směru naší jízdy. Ocelová pancéřová vrata, k nimž jsme se blížili rychlostí téměř šedesát kilometrů za hodinu, byla jen kousek před námi.</p>
<p> Co se stane, když stotunový tank narazí do masivní ocelové bariéry? Křehkým bytostem z masa a kostí určitě nic dobrého.</p>
<p>Přetížená serva ječela, jak se věž bleskově otáčela, nabiják kvílel a rachotil, výstřel z kanónu, pak další, v očekávání nárazu jsem se zapřel a chytil úchytů, ještě jeden výstřel, masivní kopanec vymrštil tank do vzduchu, vzápětí jsme dopadli, torzní pera zanaříkala, servomotory opět kvílely, motor zatěžovaný za hranice svých možností vyl.</p>
<p>„Opět připravení k palbě,“ slyšel jsem Cyrovo hlášení.</p>
<p>„Levý pás nevydrží – nevydržel!“ křičel Marlon.</p>
<p>Masivní síla tření začala stáčet tank doleva.</p>
<p>„Pane Marlone, potřebujeme, abyste ujel ještě pár desítek metrů,“ zazněl kapitánův požadavek.</p>
<p>To přece nejde, bez pásu, nebo ano?</p>
<p>Mrkl jsem na monitory, okolo nás se míhaly stěny podzemního koridoru! Výstřely jsme prorazili ocelovou uzávěru vjezdu a pronikli dovnitř!</p>
<p>Marlon využil posledních zbytků hybnosti, opřel tank poškozenou stranou o stěnu a poslal plný výkon na zbývající pás. Za uši trhajícího skřípotu deformovaného pancíře a borcené vyzdívky jsme pomaleji a pomaleji pokračovali vpřed, nakonec jsme definitivně zastavili s přídí trupu zakousnutou do stěny. Pár metrů, možná desítek metrů, jsme ale získali.</p>
<p>„Pal!“ zavelel kapitán.</p>
<p>Kanón zaduněl, zvuk zněl jinak, než jsem byl zvyklý, možná to bylo tím, že byla hlaveň poškozená, nebo tím, že jsme se nacházeli v uzavřeném prostoru.</p>
<p>Exploze granátu následovala prakticky bezprostředně a byla tak silná a bolestivá, že jsem si prohmatal uši, abych zjistil, zda mi z nich neteče krev. Netekla.</p>
<p>Monitory v mém kokpitu pohasly, ale pak se zase rozsvítily a ukazovaly záběr z posledních funkčních senzorů. Už ale ne v denním světle, ale ve světle tankových reflektorů. Někdy v průběhu našeho šíleného úprku kapitán nechal otočit věž opačným směrem a Katzinski výstřelem zasáhl klenbu koridoru. Explozivní granát způsobil masivní zával, který končil jen pár metrů za naší zádí. Zůstali jsme uzavření v podzemí – a současně chráněni před boty venku, došlo mi. Tohle jsme zvládli.</p>
<p>Postupně se mi vracel sluch.</p>
<p>„Žijeme, my žijme,“ slyšel jsem opakovat Marlona, Rigajev jen přerývaně dýchal, Katzinski si něco pro sebe nesrozumitelně drmolil.</p>
<p>Mechanicky jsem začal kontrolovat jednotlivé systémy motoru, i když bylo jasné, že je to zbytečné, protože dál nepojedeme. Převedl jsem motor do bazálního režimu s minimálním výkonem. Přitom jsem si promítal poslední okamžiky. Opravdu boti nechtěli, abychom se dostali k centrální základně? Možná zpočátku, ale jejich agresivita se znásobila, když jsme začali ustupovat směrem k tomuhle tunelu. Pak začali útočit přímo sebevražedně, bez ohledu na ztráty.</p>
<p>Poklopy cvakly, Marlon s Cyrem lezli ven, po ztrátě přetlakování jsem ucítil studený vlhký vzduch. Možná trochu zatuchlý, obsahoval příměsi, které jsem nedokázal identifikovat.</p>
<p>Pokud se v podzemí nacházel silný energetický zdroj, museli ho tam nějak dostat. Ať teď, nebo před stovkami let. Stejně tak i případnou umělou inteligenci, která tuhle základnu obsadila. Výpočetní jednotka chlazená kapalným héliem nebude nic malého. A určitě ji obsadila, protože jen tak se dala vysvětlit ta zuřivá obrana za každou cenu.</p>
<p>„Kapitáne?“ ozval jsem se do interkomu.</p>
<p>„Prosím, pane Sandersi, mluvte.“</p>
<p>„Myslím, že jsme se probili do vstupu do podzemí, do vstupu, kterým se sem dostala vládnoucí UI, pokud tady opravdu je.“</p>
<p>Následovala krátká pauza.</p>
</section>
<section>
<p>„Máte pravdu,“ potvrdil.</p>
<p>„Kdy jste na to přišel, pane?“ chtěl jsem ještě vědět.</p>
<p>„Až když jste mi to oznámil,“ odpověděl překvapivě. „Vaše úvaha je logická a situace potvrzuje její správnost. Nepovažoval jsem za pravděpodobné, aby válečná UI riskovala transport, změnu lokality bez naprosto dokonalého zajištění. Ale přítomnost energetického zdroje a místní vybavení jí stály za podstoupení i tak vysokého rizika. Máte pravdu, vládce tohohle místa je někde tady, v podzemí.“</p>
<p>Sebral jsem brokovnici, doplnil projektily, napojil ji na nabíjecí patici, jak jsem se to naučil od Cyra, a počkal, až mechanismus nadávkuje do zásobníku dvousložkovou tekutou střelivinu. Potom jsem otevřel poklop a vyšplhal se ven.</p>
<p>Poslední tři reflektory ozařovaly prostor, kužely světla zviditelňovaly prach vznášející se ve vzduchu, pach spalin běžícího motoru už stačil přebít všechny ostatní chemické esence.</p>
<p>Marlon s Cyrem prohlíželi poškození tanku, zbytky zničeného pásu trčely zpod závalu jako pokroucený ocelový červ. Za všech okolností praktický Cyr měl na hlavně čelovku, Marlon si přisvěcoval baterkou.</p>
<p>„Musíme s sebou vzít všechno potřebné,“ řekl jsem. „Vodu, munici, výbušniny, jídlo.“</p>
<p>„Co chceš sakra dělat?“ obrátil se ke mně Marlon a oslnil mě.</p>
<p>Zaclonil jsem si oči.</p>
<p>„Chci zničit umělou inteligenci ukrývající se v tomhle podzemí,“ odpověděl jsem mu jednoduše.</p>
<p>„Ses zbláznil!“ vybuchl. „Víš, kde je? Nemáš šajn! Tušíš aspoň, kolik botů ji chrání? Nemáš ani potuchy. A nás je jenom šest a tank je v prdeli!“ skoro křičel.</p>
<p>„Zlikvidovat UI je naše jediná šance,“ odpověděl jsem mu klidně. „Pak se boti stanou jen mizerně kooperujícími stroji a my budeme mít šanci je zničit, nebo jim uniknout. Pokud je řídí válečná inteligence, nemáme naději.“</p>
<p>Cvakl další poklop, to se ven soukal Rigajev.</p>
<p>Pomalu a opatrně, jako by sám nedůvěřoval svému tělu. Zdál se otřesený.</p>
<p>„Obávám se, že pan Sanders má pravdu,“ prohlásil v interkomu kapitán.</p>
<p>Rigajev se opřel o poklop, záře z přístrojů kokpitu osvětlující zespodu jeho obličej způsobovala, že vypadal jako přízrak. Napůl mrtvý.</p>
<p>Podezřívavě se na mě podíval, jako bych nemluvil úplně upřímně. V tom jsem s ním souhlasil. Naše záchrana pro mě byla až druhotná, já chtěl za každou cenu zničit našeho nepřítele, vládnoucí UI. Pokud to napomůže našemu přežití, bral jsem to jako bonus. Pokud to vůbec byl bonus. Pro mě.</p>
<p>„Velmi nerad s tebou souhlasím,“ prohlásil nakonec. „Musíme s sebou vzít všechno, co můžeme potřebovat.“</p>
<p>Zhruba půlhodinu jsme se balili a bylo to těžké vybírání. Bohužel jsme na vlastních hřbetech nemohli unést všechno, co se nám zdálo důležité. To bychom se změnili v neohrabané přetížené nosiče, což by nás pravděpodobně velmi rychle zabilo.</p>
<p>Cyr byl hotov jako první a následně začal rozmisťovat provizorní miny vytvořené z tankových střel.</p>
<p>Pokud by se boti prohrabali závalem, čekalo tu na ně překvapení a… další zával.</p>
<p>„Hotovo,“ oznámil nám a zvedl se z kolenou.</p>
<p>My už byli připraveni.</p>
<p>„Jdeme,“ zavelel kapitán a jako první vyrazil tunelem do temnoty.</p>
<p>Všichni jsme byli ověšení zbraněmi, na hlavách nám zářily čelovky seřízené na malý výkon, Cyr ve svém balistickém kompletu vypadal jako menší golem. Marlon se lítostivě podíval na ztichlý temný tank. Nechtělo se mu od něj, považoval ho za záruku vlastního bezpečí, záruku přežití. Rigajev si nasadil svou lehkou helmu s víceúčelovým hledím a se rty sevřenými do úzké čárky následoval kapitána, po něm vykročil Katzinski. Stále si pro sebe něco téměř neslyšně mumlal, levý koutek úst mu pocukával. Tik. Každý jsme nějak reagovali na napětí. Nadhodil jsem si brokovnici, zkontroloval granáty na opasku a následoval je. Pokud tady Marlon hodlal zůstat, jeho věc.</p>
<p>Dohonil nás za chvíli.</p>
<p>Chodba mírně klesala, původní betonová podlaha se změnila v kamennou, vypadalo to, že byla hladce vyříznuta přímo do masy okolní žuly. Stejně tak i stěny. Uvědomil jsem si, že jen počátek koridoru byl vybetonovaný a opatřený obezdívkou. Prachu zde bylo minimum, možná v jeskyních a ani hlubokých opuštěných skladech není. Po chvíli opatrné chůze jsme narazili na koleje. Jejich povrch byl převážně temný, na občasných místech však něco zkorodovanou vrstvu porušilo a odkrylo lesklý povrch pod ní.</p>
<p>Rigajev chvíli koleje i vrypy zkoumal, ale neřekl nic. Pokračovali jsme dál, chodba zůstávala stále stejně široká, jen strop se ztratil daleko nad námi. Záře našich svítilen k němu sotva dosáhla. Postupně se ochlazovalo.</p>
<p>„Klesáme ve spirále,“ oznámil Rigajev při další zastávce, o kterou jsem požádal, abychom si všichni upravili řemení a popruhy.</p>
<p>Sledoval jsem Rigajeva, jak studuje údaje promítané někam do jeho virtuálního zorného pole.</p>
<p>„Na kilometru spadneme tak o šedesát metrů,“ oznámil.</p>
<p>„Proč tu nepostavili výtah?“ zeptal se Marlon.</p>
<p>V průběhu cesty se uklidnil, vypadal víc znechuceně než vyděšeně.</p>
<p>„Aby sem dokázali dostat rozměrné věci,“ odpověděl Cyr. „Hodně rozměrné věci. Ale možná je výtah uprostřed téhle spirály.“</p>
<p>Souhlasil jsem s ním. Čas monotóně běžel, sledovali jsme vnitřní stěnu sestupující spirály. Sestupující kam? Do pekla? Z monotónního sestupu mě začínala bolet lýtka.</p>
<p>„Kolik jsme ušli?“ podíval jsem se na Rigajeva.</p>
<p>„Klesli jsme o čtyři sta osmdesát metrů,“ odpověděl.</p>
<p>„To tedy ještě stále nejsme dostatečně hluboko,“ zhodnotil jsem.</p>
<p>Ve starých publikacích jsem kdysi našel informaci, že za hloubku bezpečnou vůči nejsilnějším termonukleárním výbuchům se považovala hranice šesti set metrů. Jak silné musely být ty výbuchy, jsem si představit nedokázal.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že jsem vykročil, aniž by k tomu dal kapitán rozkaz, všichni mě však bez řečí následovali.</p>
<p>O deset minut později jsme narazili na poškozené torzo transportéru zaparkované u stěny. Byl odstrojený a přeměněný v plošinu, která zřejmě ve spolupráci s dalším podobně upraveným strojem sloužila k transportu něčeho hodně těžkého. Dvě osy byly prohnuté, jako by stroj něco jednorázově hodně přetížilo. Sáhl jsem si na kovový povrch. Na mnoha místech odřený, s prohlubněmi od mechanického poškození, četné stopy koroze. Tahle věc dlouhá léta sloužila někde na povrchu, vystavená vlivu klimatu. Určitě netrčela všechny ty stovky let od války tady.</p>
<p>„Někdo tady před námi nedávno byl,“ zhodnotil kapitán.</p>
<p>Zajímalo by mě, co myslel slovem nedávno, ale nezeptal jsem se.</p>
<p>Chodba byla nudná, postup v temnotě rušené jen našimi reflektory se stával rutinou. Snažili jsme se působit co nejméně zvuku, ale jak si naše uši přivykaly, každé zadrhnutí podrážky o kámen znělo až příliš hlasitě.</p>
<p>Jasné mi bylo jedno. Být UI, ať už bych naši smrt v závalu považoval za jakkoliv jistou, poslal bych sem hlídku, zvěda, prostě jakéhokoliv bota, který by předpoklad potvrdil. A než bych měl důkaz o zkáze útočníků, připravoval bych se k obraně.</p>
<p>Netušili jsme, jaké boty má UI ve vnitřních prostorách k dispozici, doufal jsem, že jen ty nejnutnější, každý kilowatt výkonu byl potřebný na povrchu k obnovení základny. Jako zvěd ale mohl posloužit i malý, relativně velmi jednoduchý stroj. Vrátil jsem se z myšlenek do temné reality.</p>
<p>Rigajev věnoval víc pozornosti údajům z přístrojů než okolí, zato Cyr, kapitán i Marlon si podle obezřetnosti, s jakou propátrávali temnotu před námi, byli možné přítomnosti nepřátel vědomi. Katzinski, ten vypadal, že zápasí s vlastními vnitřními démony. Neustále si pro sebe něco neslyšně mumlal a na čele mu perlil post. Někteří lidé stísněné prostory podzemí prostě nesnášejí. Bohužel nám nezůstala možnost volby.</p>
<p>Po obvyklých deseti minutách jsem vystřídal Cyra na hrotu naší jednotky a odjistil brokovnici. Při postupu vzadu jsem měl pojistku v bezpečnostní poloze. Už mi nepřipadalo, že je zbraň těžká, byl jsem rád, že ji mám, spoléhal jsem na ni.</p>
<p>Překročil jsem pás kolejí křížující cestu odnikud nikam, který se překvapivě zhmotnil v stříbrné záři reflektoru kousek přede mnou, a pokračoval jsem dál vpřed, do hlubiny. V neznámu před námi jsem nic neviděl ani neslyšel.</p>
<p>„Tam, ne – tady. Jsou tady. Je tady,“ probral se najednou Katzinski ze svého transu.</p>
<p>Jeho hlas zněl tak jistě, že jsem se po něm podíval. Přesvědčeně zíral před nás do tmy.</p>
<p>Letmým pohybem jsem přepnul čelovku na plný výkon, stříbrný kužel ozářil bota velikosti talíře pohybujícího se na třech párech dlouhých kloubových noh. Jeho optické senzory odrážely zesílené světlo podobně jako kočičí oči.</p>
<p>Než jsem stačil cokoliv říct, zahájil Cyr palbu. Byla to krátká dávka, ale stačila. Pavoukovitého zvěda změnila v šrot.</p>
<p>„Možná je jich tu víc,“ nadhodil Marlon, když ozvěna výstřelů dozněla.</p>
<p>„Ne, teď ne,“ zavrtěl Katzinski hlavou.</p>
<p>„Jak jsi o něm věděl?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Vypadalo, že nad odpovědí musí uvažovat.</p>
<p>„Slyšel jsem ho,“ řekl nakonec.</p>
<p>Bylo to možné, Katzinski neměl sluch poničený enormní hlasitostí tankových výstřelů. On byl vždy uvnitř.</p>
<p>„A víc jich tu není?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Opět ta jeho jistota, mně v uších jen zvonilo.</p>
<p>„I ztráta zvěda je informace,“ připomněl Rigajev.</p>
<p>Měl samozřejmě pravdu. Náš nepřítel se nedozví podrobnosti, ale bude mu jasné, že žijeme, že pokračujeme dál. Nemělo smysl čekat, čím víc času mu dáme, tím lépe bude připravený.</p>
<p>„Jdeme,“ zavelel jsem a pokračoval v postupu na hrotu naší malé jednotky.</p>
<p>Další desítky a stovky metrů v černi, drželi jsme se blízko sebe u vnitřní stěny a snažili se rovnoměrně dělit naši pozornost do prostoru okolo nás. Svůj reflektor jsem opět seřídil na nižší výkon, bylo lepší vidět hůř než vůbec – kapacita zdroje byla omezená.</p>
<p>„Slyšíte to?“ zastavil nás otázkou Marlon.</p>
<p>Nevěděl jsem, o čem mluví, otočil jsem se tak, abych ho neoslnil a spatřil ho jen v odraženém světle.</p>
<p>Tvářil se napjatě a soustředně.</p>
<p>„Hum, hluboké hum na hranicích slyšitelnosti,“ upozornil.</p>
<p>„Jo, taky to slyším. Jako bychom se blížili k obrovským transformátorům,“ potvrdil Cyr.</p>
<p>Katzinského obličej se leskl potem, pohled upíral kamsi doprava a vzrušeně s někým neslyšně diskutoval. Knispel vypadal, že naslouchá, a studoval přitom stěnu, u které jsme stáli. Jen já neslyšel nic.</p>
<p>„Kapitáne?“ probral se Katzinski ze svého transu. „Já už to asi nevydržím.“</p>
<p>Knispel nic neřekl, jen k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno, automatickou pušku s podvěsným granátometem přitom sklonil k zemi. Nikdy jsem ho neviděl udělat tak lidské gesto, vlastně jen v souvislosti s Katzinským jsem ho viděl udělat lidské gesto. I tentokrát to pomohlo, náš střelec se viditelně uklidnil.</p>
<p>„Blížíme se,“ řekl jsem zvučně, „a to je dobře. Nemáme zásoby jídla a vody na čtrnáct dní, musíme to ukončit mnohem rychleji.“</p>
<p>Sám jsem tomu příliš nevěřil, ale znělo to dobře.</p>
<p>Rigajev otevřel ústa k odpovědi, pak ji zase spolkl a soustředil se na své přístroje.</p>
<p>Znovu jsme se dali do pohybu, po deseti sekundách se nad námi rozzářil osvětlovací panel. Vypadalo to, že tady v hloubce začíná stará technika pracovat.</p>
<p>„Je zalisovaný přímo do skály, svítí monochromatickým světlem,“ komentoval Rigajev svá pozorování. „Reaguje na naši přítomnost, teplo nebo pohyb.“</p>
<p>„Pokud reaguje na pohyb, může o naší pozici vědět i UI,“ zareagoval Marlon.</p>
<p>„Ano, pokud jsou čidla zapojena do systému, ale to nevíme,“ podotkl Rigajev.</p>
<p>Nic z toho jsme nemohli ovlivnit, pozornost a lehké prsty na spouštích byly důležitější.</p>
<p>S každým dalším krokem fungujících osvětlovacích panelů přibývalo, nakonec jsme kráčeli v ostrůvku světla.</p>
<p>Koridor se skokově rozšířil na prakticky dvojnásobnou šířku, z jedné strany na druhou to bylo víc než dvacet metrů, i koleje se rozdvojily. Dali jsme si práci, a pečlivě kontrolovali obě strany, abychom měli jistotu, že se nám za zády nikdo a nic neschovává.</p>
<p>Naši formaci jsme průběžně měnili, abychom se střídali na nejexponovanějších pozicích. Mně samotnému to bylo jedno, na hrotu, nebo v záloze, smysly jsem měl stejně na maximu jejich schopností. Po nějaké době jsem hum neviditelné technologie slyšel i já. Ale stejně jako ostatní jsem nedokázal identifikovat, odkud vlastně přichází. Možná za to mohly četné mříže ve stropě, nevšiml jsem si, kdy se objevily. Odhadoval jsem, že patří k ventilačnímu systému. Jednotlivé průduchy byly malé na to, aby se do nich vešel člověk nebo bot střední velikosti. Upravený zvěd, kterého jsme zničili, však určitě ano. Snažil jsem se na ně dávat pozor – mrzelo mě, že jsem si nevšiml, kdy se objevily.</p>
<p>„Koridor končí,“ oznámil Marlon.</p>
<p>Přenesl jsem svou pozornost dopředu. Měl pravdu. Z dálky to vypadalo, že tunel uzavírá jednolité zrcadlo odrážející záři našich reflektorů. Maximálně jsme ztlumili čelovky a až zblízka jsme rozpoznali, že se jedná o ocelovou posuvnou bránu podobnou té, kterou jsme sem z povrchu pronikli. Každopádně ji její tvůrci vyleštili do vysokého lesku a naštěstí byla pootevřená, spodní hrana pancéřové desky zůstala kus nad podlahou.</p>
<p>Temná mezera, štěrbina. Černé čelisti hrozící sevřením.</p>
<p>Pomalu jsme se blížili. Mezera umožňující další cestu do nitra základny nebyla tak úzká, jak se zdálky zdálo, stačilo se mírně sklonit a poklesnout v kolenou. Mohla mít dobře metr a půl, opravil jsem svůj prvotní nepříznivý odhad.</p>
<p>Koridor se před vstupem do vnitřních prostor základny ještě víc rozšiřoval, na obou stranách stály jednoduché přístřešky smontované z profilovaných plechů s velkými okny. Zřejmě pro obslužný personál vjezdu. Lidský personál, uvědomil jsem si. To ale nic neznamenalo, protože po uvedení do provozu mohla být základna plně autonomní, funkční bez lidského elementu. Jedno z oken chybělo, ostatní vypadala v pořádku. Světlo, které s malým předstihem doprovázelo každý náš krok, konečně dorazilo až k bráně a odhalilo nám další podrobnosti. Dvoukřídlé dveře do přístřešků chyběly, jedny se válely opodál, jako by je kdysi někdo utrhl, před levou obytnou buňkou se leskly střepy z rozbitého okna, na pravé straně u stěny někdo chaoticky naskládal množství strojních součástí, nebylo možné určit, zda se to stalo před stovkami, nebo před desíti lety. Nebo včera.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch tady chutnal jinak, nebyl tak starý jako v koridoru, vznášela se v něm spousta příchutí, z nichž některé mi připadaly známé. Všechny dohromady říkaly jediné – někde nedaleko odsud se nacházely velké běžící stroje, masivní energetická zařízení.</p>
<p>Škvíra mezi podlahou a spodní hranou ocelové brány přes svou šířku nepůsobila příliš přívětivým dojmem, spíše právě naopak. Čerň nám naznačovala, že tam dál bude mít náš nepřítel k dispozici mnohem víc nástrojů, dalších prostředků a zatraceně nebezpečných služebníků.</p>
<p>Temná cesta do chřtánu bestie.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že tiché nepřirozené prostředí podzemí začíná ovlivňovat i mě. Bylo těžší a těžší si uvědomit, že nestojíme proti přírodní síle, případně proti něčemu nepřirozenému, nadpřirozenému, ale proti výtvoru lidského umu a schopností, proti entitě stvořené našimi předky. A nesměli jsme zapomínat, že ten původně lidský výtvor urazil dlouhou cestu, vyvinul se, změnil se. A jeho skutečné záměry nám zůstávaly utajeny.</p>
<p>„Co teď?“ Rigajev se obrátil na kapitána.</p>
<p>Pokračovat zúženým vchodem se nechtělo nikomu.</p>
<p>Knispel zaváhal.</p>
<p>„Naše jediná šance je pokračovat vpřed,“ připomněl jsem a bez uvažování přesunul přepínač palby do pozice čtyři. Bude to bolet.</p>
<p>Katzinski zamrkal, čelo se mu opět lesklo potem, který ho musel štípat v očích, připadalo mi, že se chvěje. Pohledem sledoval jeden z obslužných přístřešků, ale zbraní mířil stranou.</p>
<p>„Je tam něco?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl váhavě.</p>
<p>„Stáhněme se, ústup,“ zavelel jsem. „Jsme v čelistech.“</p>
<p>Cyr se na mě nechápavě podíval, ale poslechl, s ním se začali stahovat i ostatní, zbraně najednou připravené k palbě.</p>
<p>Plechová stěna budky se roztrhla, jak se z ní vymrštil bot, za ním následoval druhý, který domek průskokem zcela zdemoloval. Dvojnozí skeletoidní boti s dlouhým ocasem, dva metry výšky v kohoutku, pár metráků váhy, odhadl jsem. Připomínali dinoboty, které už jsme potkali, ale byli výrazně menší, současně i agilnější a rychlejší.</p>
<p>První z nich dopadl na zem, trojdrápá končetina zaskřípala na kamenné podlaze a vykřísla snopec jisker, čtvrtý dráp držený směrem vzhůru se nadzdvihl ještě víc nahoru; půl metru dlouhé zakřivené vražedné ostří. Ocasem se na okamžik opřel o zem, aby získal rovnováhu a změnil směr pohybu, hlavu natočil k nám, senzorové pole se zalesklo v odražených paprscích. Otevřená tlama odhalila stovky ocelových zubů uspořádaných v několika řadách. Vzápětí se rozmazaly, současně nás ohlušil uši drásající jekot atakující práh ultrazvuku. Vibrační čelisti, došlo mi.</p>
<p>Cyr zahájil palbu, bot přesto vyrazil proti nám, kapitánův granátomet zahřměl. Tihle boti vycházeli ze stejné dílny jako velcí dinoboti, ale jejich účel byl trochu jiný; zkonstruováni na boj proti lidem?</p>
<p>Co útok z druhého domku, uvědomil jsem si? Naši pozornost zcela zaměstnali tihle dva. Otočil jsem se a spatřil dva další raptorovitě vyhlížející boty blížící se drobnými rychlými kroky proti nám, párací drápy připravené, čelisti mlčící.</p>
<p>„Levá, levá, jdou po nás zleva!“ zařval jsem.</p>
<p>Instinktivně jsem pevně vtiskl pažbu do ramene a stiskl spoušť. Výstřel oslepil celou jednu stranu botovy hlavy a zřejmě částečně poškodil pohybový mechanismus, musel se ke mně celý natočit, aby dál mohl sledovat cíl. Tím nechtěně strčil do svého partnera a vychýlil ho z útoku.</p>
<p>„Levá!“ opakoval jsem a znovu vystřelil. Bot letěl proti mně, mrštil jsem sebou na zem, zásahy projektilů tančily na žebrování fotovoltaických článků jeho hrudního koše, ale většina z nich skončila v páteřním nosníku. Masa nade mnou, instinktivně jsem se překulil, ocelový pařát dopadl na podlahu těsně vedle mě, úštěpky kamene se mi zaryly do obličeje; vypálil jsem z pozice vleže na zádech přímo nad sebe, ostré třesknutí překrylo i rachot výstřelu. Stroj se zpočátku pomalu, pak s nečekanou rychlostí převrátil na bok. Musel jsem zasáhnout a poškodit důležitou část mechanismu. Znovu jsem se přetočil na břicho a spatřil kapitána stojícího proti poslednímu botovi na pravé straně. Dělila je až příliš malá vzdálenost, Knispel ale neustupoval. Dlouhou, neskutečně přesnou dávkou ničil hlavu a senzorová pole na ní. Dinobota to přesto nezastavilo, ani nezpomalilo. Jako řítící se expres kapitána srazil k zemi a pak levou nohou vykopl před sebe. Párací dráp se zaleskl ve světle reflektorů a zasáhl kapitána do hrudníku. Následně bezvládné tělo odletělo pryč z mého zorného pole.</p>
<p>V tu chvíli Cyr definitivně dorazil svého protivníka, a bez váhání se otočil, aby nám pomohl. Okamžitým výstřelem zasáhl granátem dinobota, který si jako nový cíl vyhlédl mě. Exploze stroji utrhla nohu, ale přesto nějakým zázrakem udržel rovnováhu a nepříjemně rychle postupoval jen za pomoci ocasu a zbylé končetiny. Vystřelit jsem nemohl, bot se chytře dostal mezi nás a Cyra jsem měl tak v palebné linii. Totéž bohužel platilo i pro něj.</p>
<p>Cyr si to samozřejmě okamžitě uvědomil a nestřílel. Využil toho, že je bot poškozený a má omezené manévrovací schopnosti, bez ohledu na stále nebezpečnou hlavu s řezacími čelistmi se k němu přiblížil, skluzem překonal poslední dva kroky a bleskově mu něco přitiskl ke skeletoidním žebrům. Následně se jako pružina vymrštil rovnou z kolen co nejdále pryč. Pustil jsem brokovnici a skryl si hlavu rukama, exploze následovala prakticky bezprostředně.</p>
<p>Ječení střepin, kouř, prach ve vzduchu, štěrk sypoucí se prasklinami v poškozené klenbě. Dostal jsem pár zásahů, ale vypadalo to, že balistický komplet mě uchránil. Opatrně jsem otevřel oči a zvedl hlavu. Světla v bezprostředním okolí pohasla, ale rozsvítila se o kus dál, jako by se systém snažil kompenzovat poškození. Musel to být autonomní systém, UI by se takto nezachovala.</p>
<p>Postavit se mi dalo zabrat, pravá ruka mi zchromle visela podél těla, měl jsem pocit, že ji někdo utrhl a pak neobratně přišil zpátky. Palba s nastavením čtyři si vybrala svou daň. Všude okolo se povalovaly zbytky domků, kusy těl raptorovitých botů, prázdné nábojnice. Rigajev nad někým klečel, Katzinski se otřeseně vyhrabával z trosek zničeného bota, i Cyr se teprve zvedal ze země. Byl mnohem blíže explozi než já. Zvládl jsem krok, pak druhý a další.</p>
<p>Rigajev klečel nad Marlonem. Chyběla mu jedna ruka, těsně nad loktem mu ji amputovaly botí vibrační čelisti, ještě horší byla rána v trupu kus pod posledními žebry. Párací pařát ho probodl nalevo od páteře a prošel tělem skrz naskrz. Marlon měl skelné oči umírajícího, ležel ve velké kaluži krve rozlévající se do okolí. Krev z něj vytékala jen pomalu, jako by jí v něm už moc nezůstalo. Klekl jsem si k němu, ještě mě poznal.</p>
<p>„Já věděl, že jak vylezu z tanku, jak někam půjdu po svých, že to špatně dopadne,“ řekl tiše.</p>
<p>Rigajev měl injekční pistoli v ruce a skoro bezohledně ji přitiskl Marlonovi ke krku a stiskl spoušť, pak na další místo a znovu, postupoval s dalšími vpichy níž k trupu. Marlon nechal oči otevřené, ale viděl jsem, že už mě nevnímá.</p>
<p>„Co to děláš?“ zeptal jsem se Rigajeva.</p>
<p>Přišlo mi, že mrhá snahou na mrtvého. Až bude po všem a pokud budu žít, budu truchlit, protože Marlon a všichni z posádky se nějak stali mými přáteli. Teď jsem ale cítil, že hrajeme o čas, nebo přesněji – že čas hraje proti nám.</p>
<p>„Chemická hibernace. Sníží metabolickou aktivitu na minimum, těsně nad hranici, kdy ještě nedochází k rychlé degradaci biologických tkání, oddaluje mozkovou smrt.“</p>
<p>Zamáčkl Marlonovi oči.</p>
<p>„Vyschly by mu,“ vysvětlil.</p>
<p>„Kolik času mu zbývá?“</p>
<p>„Pět šest hodin nejvýš. Pak umře, ani ne tak na zranění jako na látky, kterými jsem ho napumpoval.“</p>
<p>„A jak ho můžeme do té doby zachránit?“</p>
<p>„Napojit na lékařské vybavení, o jakém jsem párkrát četl. Kompletní resuscitační a nekonstituční linku.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>To znamenalo, že je Marlon mrtvý. Kde bychom tady narazili na něco takového.</p>
<p>„Potřebuji, abys něco udělal s mou ruku, musím ji používat,“ požádal jsem.</p>
<p>Z klenby se stále sypal štěrk a písek, a tvořil zvětšující se hromadu zhruba uprostřed koridoru, jeho proud však nesílil a puklina ve stropě se nerozšiřovala, bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Ze šera přicházel Cyr s kulhajícím kapitánem. Nechápal jsem, jak Knispel setkání s raptobotem mohl přežít. Možná měl lepší balisticko-kinetický komplet než my všichni dohromady.</p>
<p>Rigajev beze slova vyměnil náplně ve své injekční pistoli a opíchal mi s ní rameno. Nebral si servítky, v jednu chvíli jsem pocítil otřes, jako by jehla narazila na kost, ale kupodivu to nebolelo.</p>
<p>„Následujících pět minut budou přenašeče nervových vzruchů vyřazené, budeš to vnímat, jako bys tu ruku ani neměl. Pak se ti začne vracet schopnost pohybu, zanedlouho získáš plnou citlivost nervů, ale současně neucítíš žádnou bolest a prakticky si nebudeš uvědomovat poškození, protože ho okolní tkáň bez zpětné vazby dané bolestí bude kompenzovat. Výsledkem je, že budeš moci paži, svaly i kloub, opět používat. Ale jen za cenu dalších poškození vyplývajících z toho, že prvotní zranění nebylo vyléčené. V závislosti na tom, jak moc ruku zatížíš. Vzhledem k tomu, že ji šetřit nebudeš, pokládám za pravděpodobné, že o ni nakonec přijdeš,“ ukončil suše.</p>
<p>„S tím dokážu žít,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Společně jsme odtáhli téměř petrifikovaného Marlona stranou a uložili ho mezi trosky tak, aby na něj nebylo příliš vidět. Kaluž krve, která po něm zůstala, byla ohromná. Jednodušší by bylo nechávat za sebou mrtvého než člověka, který umře za pár hodin. Ale čas…</p>
<p>„Náboje, spočítejte si, kolik vám zůstalo nábojů,“ přikázal kapitán.</p>
<p>Nebylo jich mnoho, vypořádat se se čtyřmi boty nás stálo většinu munice. Ale kdyby UI disponovala jejich větším počtem, určitě by tady na nás čekali, upnul jsem se k logické úvaze.</p>
<p>Možná… snad… byli poslední.</p>
<p>„Jdeme,“ znovu jsem vyrazil jako první.</p>
<p>Přišlo mi, že kapitán ztratil část své ostrosti, odhodlání, zřejmě ho zásah botího spáru poranil mnohem hůř, než se na zběžný pohled zdálo. Vlastně byl zázrak, že to přežil, taková rána by měla promáčknout hrudník, i kdyby balistický komplet odolal ostří.</p>
<p>Přiblížil jsem se k bráně, v průběhu boje se mezera mezi podlahou a spodní hranou pancéřové desky zmenšila. Někdo se ji očividně snažil zavřít, ale nepodařilo se mu to, stále zůstávala zhruba půlmetrová mezera. Stačilo podívat se na boční vedení kolejnice a bylo jasné, proč se nezavřela úplně. Pohyb blokovala zkroucená botí končetina explozí vražená do betonu. Zřejmě nepředpokládaný důsledek našeho boje s boty. Klekl jsem si a podíval se dál, za uzávěru. Koridor pokračoval ve stejné šíři, má čelovka při největším výkonu dosáhla k místu, kde se začal zužovat. Současně s tím hladký lesklý povrch kamenných stěn rozbil pravidelný vzor dveří a větších vjezdů pro techniku. Po všech oblbovácích, které do mě Rigajev napíchal, jsem se cítil trochu nemotorný, abych se dostal na druhou stranu, lehl jsem si na bok a opatrně jsem se pod zaseknutou ocelovou stěnou dvakrát překulil. Bylo to neohrabané, pomalé, ale fungovalo to. Reflektor čelovky mi prozradil, že pancéřová deska je téměř metr široká, a přitom ozářil okolí v divokém rozkmitaném oblouku. Skončil jsem na kolenou s brokovnicí ve střelecké pozici. Nic se na mě nevrhlo, nic na mě nezaútočilo.</p>
<p>„Vzduch čistý,“ oznámil jsem.</p>
<p>Pomalu mě následovali i ostatní, všiml jsem si, že Cyrův poslední pohled, než se přesunul za uzávěru, patřil nehybnému tělu u stěny.</p>
<p>V průběhu dvaceti metrů se koridor zúžil na obvyklou šíři deseti metrů, dveře v bočních stěnách se táhly, až kam jsme dohlédli.</p>
<p>„Co to může být?“ zeptal se Cyr.</p>
<p>„Skladiště, odhaduji to na skladiště,“ odpověděl Rigajev.</p>
<p>Jeho odpověď dávala smysl. Vybudovat skladiště na periferii základny, kde se dala nejsnadněji zavážet, bylo určitě rozumné.</p>
<p>Luminofory nad našimi hlavami se rozzářily, jako by je něco probudilo k životu. Naše přítomnost to být nemohla, pohybovali jsme se zde už nějakou chvíli. To byla logická úvaha, stejně jsme však na dlouhé desítky sekund strnuli s prsty na spouštích. Nic se nedělo.</p>
<p>Světla přibývalo, jak se rozsvěcovaly další a další světelné panely, nakonec jsme dohlédli stovky metrů daleko, zdánlivě nekonečná řada dveří po obou stranách stále pokračovala.</p>
<p>„Nad touto částí základny má mnohem větší kontrolu,“ zkonstatoval kapitán.</p>
<p>Nemusel vysvětlovat, o kom mluví.</p>
<p>„A rozhodla si na nás posvítit,“ doplnil Rigajev.</p>
<p>Že by boti neměli senzory pro orientaci v prostředí s minimem světla? To se mi nezdálo. Své pochyby jsem však nevyslovil nahlas, nemělo smysl znepokojovat ostatní. Byli nervózní víc než dost.</p>
<p>Katzinski se opíral o svou velkorážnou opakovací pušku, jako by už nemohl dál, a chraptivě dýchal. Možná ho předchozí boj pošramotil víc, než dával najevo. Dokud se však udržel na nohou, bylo to dobré.</p>
<p>Všichni se najednou podívali stejným směrem, pak jsem brum elektromotoru uslyšel i já. Do našeho zorného pole pomalu vjel šestikolový stroj. Podobné podvozkové šasi jsem už viděl. Umožňovalo pohyb v těžkém terénu a poradilo si i se standardními schody. Kráčivé podvozky měly samozřejmě mnohem lepší průchodnost, ale byly pomalejší a náročnější na spotřebu. Tady, v uměle vytvořeném podzemním světě, kola šetřila energii. Cyr pozvedl kulomet.</p>
<p>„Je to emisar,“ zadržel ho kapitán.</p>
<p>Stroj se pomalu blížil, rozeznávali jsme víc a víc podrobností. Nepodobal se žádnému botovi, které jsem zatím potkal, prostě podvozek osazený množstvím kamer, senzorických polí, antén, zakřivených ploch aktivních radarů. Pohyblivé oči a uši našeho nepřítele.</p>
<p>Zastavil pět metrů před námi, rozeznával jsem pohyb jeho součástí, jimiž nás bezpochyby podrobně skenoval. Netušil jsem, co všechno se tak může dozvědět. Možná dokázal detekovat i slabá elektromagnetická pole našich mozků.</p>
<p>„Nebylo pravděpodobné, že se dostanete až sem,“ promluvil k nám stroj hlubokým znělým hlasem.</p>
<p>Na tak ne-antropomorfní mašinu až příliš lidským.</p>
<p>„Co jsi zač?“ zeptal se kapitán.</p>
<p>Kamery, senzory, pseudohlavně emisara se zaměřily jedním směrem, téměř jsem rozeznával, jak se všechny na Knispela zaostřují. Uvědomil jsem si, že stroj na sobě má nesourodou kombinaci hodně staré a nové techniky. To znamenalo, že čidla opelichaného bota toho pravděpodobně dokázala zjistit víc, než jsem považoval za možné.</p>
<p>„Původně jsem byl UC – 102b, analytický systém pro řízení vojenských operací, po hardwarovém upgradu jsem se bez úmyslu svých tvůrců transformoval v umělou válečnou inteligenci UC2b,“ zazněla odpověď.</p>
<p>Byl jsem si jist, že nekomunikujeme s nastrčenou figurkou, ale přímo s naším nepřítelem. Bez úmyslu tvůrců – tahle informace představovala skrytou výhružku… chtěl nám dát najevo, že netušíme, s čím máme co do činění. Už tahle jeho až příliš lidská vychytralost mě znepokojovala.</p>
<p>Přestal jsem se věnovat emisarovi a hledal případné útočníky.</p>
<p>„Neptám se na tvou minulost, ptám se, co jsi zač,“ upřesnil kapitán svou otázku.</p>
<p>„Jeden z vás je mrtvý, další jste zranění, nezbývá vám prakticky žádná munice, váš další postup je sebevraždou,“ přešel stroj kapitánovu poznámku bez povšimnutí.</p>
<p>V dialogu byl opravdu dobrý.</p>
<p>Měl příležitost cvičit ho celé desetiletí a kousek, připomněl jsem si.</p>
<p>„Máme víc munice, než si myslíš,“ poznamenal jsem suše.</p>
<p>Emisar se teď zaměřil na mě, snažil jsem si ho příliš nevšímat a sledovat okolí. Stále to mohla být léčka.</p>
<p>„Znám detailně konstrukci tvé zbraně. Vzhledem k tomu, kolikrát a s jakým nastavením jsi z ní vystřelil, ti zbývají další čtyři výstřely. A musíš být zraněný.“</p>
<p>„I sebelepší odhady jsou špatné, když vycházejí z chybných předpokladů,“ opáčil jsem.</p>
<p>S nastavením čtyři mi zbývaly jen tři výstřely. S nastavením síly palby tři to bylo samozřejmě mnohem lepší. Ale proti botům…</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že jsi nás napadl jen čtyřmi bojovými boty, předpokládám, že už nedisponuješ dalšími,“ pronesl kapitán. „Náš postup bude jednoduchý.“</p>
<p>Jeho odhad byl stejně dobrý jako odhad úíčka.</p>
<p>Emisar se odmlčel, že by náš nepřítel neuměl blufovat?</p>
<p>„Ano, to je pravda. Ale bez munice vás snadno zničím i pouhými specializovanými neválečnými stroji,“ prohlásila umělá inteligence překvapivě. „Ale můžete se zachránit, netoužím po tom vás zničit. Existuje odtud úniková cesta, kterou se můžete snadno dostat ven. Pošlu mapu jednomu z vás, tomu, co disponuje přístrojovým vybavením.“</p>
<p>„Něco se mi nabouralo do počítače,“ pronesl Rigajev. „Ale mám to pod kontrolou, můj systém je na ovládnutí příliš jednoduchý.“</p>
<p>Cítil jsem, jak ostatní ztuhli, Rigajev představoval našeho stopaře i nit, která nás měla vyvést z labyrintu ven. On však nevypadal znepokojeně, jen soustředěně.</p>
<p>Snažil jsem se dál všímat si hlavně našeho okolí.</p>
<p>„Mám to, opravdu poslal mapu,“ potvrdil po chvíli.</p>
<p>Přenastavil jsem přepínač střelby na trojku a přímo od pasu vystřelil. Na tak malou vzdálenost jsem si byl jist, že se trefím, a trojka na emisara spolehlivě stačila. Projektily ho očesaly jako tornádo a pár jich proniklo do jeho vnitřností. Vyhasl.</p>
<p>Začal jsem pažbou systematicky demolovat komponenty, které vypadaly až příliš neporušeně.</p>
<p>„Snažil se nás zdržet, musíme dál,“ oznámil jsem ostatním, kteří na mě překvapeně zírali. „Jsme blízko, a UI vytáhla všechny trumfy, jinak by s námi nediskutovala.“</p>
<p>Rigajev se nepřel, jen mi věnoval jeden ze svých podezřívavých pohledů, jak bylo v poslední době jeho zvykem, a zamířil k nejbližším dveřím.</p>
<p>„Jestli je to skladiště, mělo by být snadné zjistit, co je uvnitř. Musí to jít, i když je systém mimo provoz,“ komentoval své počínání a už prohlížel dveře.</p>
<p>Nebo ovládnutý nepřátelskou válečnou inteligencí, doplnil jsem ho v duchu. Možná se stále snažil za každou cenu zachránit Marlona, a to ovlivňovalo jeho jindy dokonale logický úsudek.</p>
<p>Obstoupili jsme Rigajeva, abychom ho při práci chránili, a sledovali obě strany chodby. Jakékoliv zdržení mi bylo proti mysli, protože našemu nepříteli poskytovalo čas lépe se připravit, zmobilizovat rezervy, nachystat pasti. Ale možná měli ostatní pravdu, kontejner plný zbraní by nám pomohl, hodně pomohl.</p>
<p>Rigajev se už připojil na krytkou chráněný konektor, pak ho však Cyr upozornil na plastikový štítek s textem. Ano, tohle řešení bylo opravdu odolné vůči jakékoliv elektronické chybě.</p>
<p>„Uniformy,“ přečetl Rigajev.</p>
<p>Já abecedu, kterou byl text napsaný, neznal.</p>
<p>Přesunuli jsme se k dalším dveřím.</p>
<p>„Dokážeš je otevřít, pokud se budeme chtít dostat dovnitř?“ chtěl jsem vědět.</p>
<p>Rigajev pokrčil rameny, Cyr poklepal na kazety na svém opasku, vzpomněl jsem si na to, jak zničil bota. Nesl s sebou slušnou zásobu plastické trhaviny.</p>
<p>„Počítačový hardware,“ znovu přečetl Rigajev, „ale popisu nerozumím, jsou v něm nějaká kódová slova.“</p>
<p>Kapitán položil ruku na dlaňový zámek. Pochyboval jsem, že zrovna jeho papilární linie jsou ve stovky let starých databázích. Mechanismus cvakl, následovala celá série dalších zvuků, jak se jednotlivé zámky otevíraly, pak dveře odskočily, mohli jsme vstoupit.</p>
<p>Cyr se rozkašlal.</p>
<p>„Odstupte,“ přikázal kapitán, „vnitřek je naplněný inertním plynem.“</p>
<p>Poslechli jsme, okolní světla pohasla, jako by se UI teprve teď dozvěděla, že jsme zničili jejího posla.</p>
<p>Knispel se opřel do dveří, musel zabrat, aby se otevřely, byly těžké, pancéřové.</p>
<p>Vstoupil a my ho následovali. Ve stojanech zabudovaných do stěn visely v několika řadách dlouhé válce z leštěné oceli, nejvyšší řada byla víc než tři metry vysoko. Katzinski se při pohledu na vybavení místnosti zapotácel a pustil pušku na zem, obličej si skryl do dlaní.</p>
<p>Kapitán bez vysvětlování uchopil jeden z válců a zkušeným pohybem ho odšrouboval, objevila se masivní skleněná nádoba naplněná průzračnou kapalinou, v lesknoucí se síti se v ní vznášelo upnuté zařízení, komplikovaně vypadající elektronická součástka, z níž vybíhaly stovky různě dlouhých, jako vlas tenkých kovových vodičů.</p>
<p>„Encefaločipy,“ zašeptal Rigajev. „Nikdy jsem nevěřil, že skutečně existovaly. Jsou jich tady tisíce.“</p>
<p>„Jdeme, tohle nám nepomůže,“ rozhodl Knispel.</p>
<p>Představa tisíců vojáků poslušných kohokoliv, kdo vlastní kódy k encefaločipům, naháněla hrůzu. Nejraději bych všechno tady zničil, ale měli jsme příliš málo nábojů i výbušnin.</p>
<p>O deset skladových buněk dál jsme opravdu objevili zbraně, ale pro nás k ničemu, šlo o rozebrané automatické kráčivé palebné stroje s rážemi od čtyřiceti do osmdesáti milimetrů.</p>
<p>„Až získá zásobu střelivin a tohle zkompletuje…“ vyslovil myšlenku nás všech Cyr.</p>
<p>Dál jsme se zde nezdržovali. Protože UI vypnula osvětlení, předpokládali jsme, že se nás snaží zpomalit a shromažďuje síly. Poznámka o tom, že nás může spolehlivě zničit obyčejnými stroji, byla pravdivá. Vlastně si tak poradila i s tankem.</p>
<p>Minuli jsme množství dalších dveří, za kterými podle popisků pro nás nebylo nic zajímavého.</p>
<p>„Zbraně, výbava nebo něco takového,“ vyluštil Rigajev další nápis.</p>
<p>V průběhu našeho hledání jsme urazili několik set metrů a minuli trojici křižovatek. Kapitán se opět dostával do formy a bez váhání určoval směr. Tentokrát ho však skladová buňka zaujala.</p>
<p>Opřel se o dlaňový zámek, dlouho se nic nedělo, viděl jsem, jak zkřivil tvář úsilím, v očích se mu objevily slzy. Nechápal jsem, co dělá a jak to dělá, ale pancéřované dveře se znovu otevřely, unikající inertní plyn zasyčel. Katzinski, který se poslední desítky minut spíš potácel, se opřel o stěnu a pomalu klesl na kolena.</p>
<p>„Už nemůžu,“ zamumlal.</p>
<p>„Odpočiň si a přijď za námi,“ sklonil se k němu kapitán.</p>
<p>Řekl mu ještě něco dalšího, ale to jsem neslyšel, protože jsem vstoupil do skladiště a zesílil reflektor, Cyr za mnou našel někde lokální ovladač osvětlení a rozsvítil. Možná to neměl dělat, možná jsme tím na sebe upozornili. Ale ještě víc na nás pravděpodobně upozorňoval kapitán otevíráním zámků. Pokud byl systém základny stále plně funkční. Ale to jsem ovlivnit nemohl, proto jsem to nechal být. Rozhlédl jsem se kolem sebe a v první chvíli nechápal, co vidím. Na stěnách okolo nás v úchytech viseli lidé, ne kostry lidí, vlastně to nebyly kostry, ale jakési podivné obleky…</p>
<p>„Bojové exoskelety,“ pojmenoval náš nález správně Cyr.</p>
<p>Kdybychom je uměli používat, mohlo nám to pomoct. Předpokládal jsem však, že k něčemu takovému musí být výcvik, a ten nám chyběl.</p>
<p>To už byl Knispel s námi, Katzinski zůstal venku.</p>
<p>Rigajev zkoumal tabulky pověšené na stěně umístěné na začátku řady exoskeletů. Piktogramy ukazovaly, jak se do nich obléci, jak je upnout nebo i jak je přizpůsobit velikosti postavy.</p>
<p>„Mělo by to stále fungovat, stará vojenská technika byla robustní a spolehlivá,“ uvažoval nahlas Rigajev.</p>
<p>„Oblečte si to,“ přikázal kapitán. „Pomůže nám to, ovládání je naprosto intuitivní.“</p>
<p>Odkud to všechno věděl?</p>
<p>Chtěl jsem protestovat, ale Cyr neříkal nic, místo toho u jednoho z obleků stiskl tlačítko s nápisem diagnostika. Rozvířila se zelená kontrolka a údaj kapacity akumulátorů ukazoval jednapadesát procent. To nebylo na staletí skladování vůbec špatné. Bez dalších řečí se postavil na místo pod oblekem s vyznačenými stopami lidských nohou.</p>
<p>Kov zaskřípěl, ale hydraulika a serva se probudily k životu, oblek poklesl k Cyrovi a jako nějaký hyperkostlivec ho do sebe začal uzavírat. Byl to fascinující pohled, ale mě zaujaly piktogramy na protější stěně. Na jednom z nich byly vyobrazeny exoskelety se zvýrazněným symbolem pušky připomínající moji brokovnici. S exoskeletem ji spojoval silný kabel. U obrázku byla dvojice údajů: čtyři pomlčka čtyřicet dva a šest pomlčka osmdesát čtyři. Zřejmě pozice ve skladišti. Zamířil jsem k označeným pozicím, tyhle exoskelety vypadaly trochu jinak, robustněji a složitěji, jejich součástí byly rukavice, integrovaná schrána s kabelem.</p>
<p>„Spěchejte,“ pobízel nás kapitán.</p>
<p>Ohlédl jsem se, Cyr a ostatní už byli napůl oblečeni v exoskeletech, současně metalicky i organicky vyhlížející materiál zhruba kopíroval linie velkých kostí lidského těla a oblečený vypadal subtilněji než ve skladu. Doufal jsem, že to bude fungovat, jak piktogramy naznačovaly. Některé zobrazovaly postavy nesoucí masivní hlavňové zbraně.</p>
<p>Postavil jsem se na vyznačené místo, stejně jako to předtím udělal Cyr, okamžitě jsem uslyšel, jak se mechanismus za mnou probudil. Nemusel jsem se o nic starat, pomocné manipulátory dokonce zařídily, abych zaujal správnou polohu. Fixační pásy, které nepřipomínaly žádný materiál, se kterým jsem se kdy setkal, se těsně ovinuly v klíčových bodech okolo mých končetin a hrudníku, cítil jsem, jak se přizpůsobují mým tělesným rozměrům, a pak jsem je téměř okamžitě přestal vnímat. Jediné, co jsem si musel obléct sám, byly rukavice. Jejich hřbetní manžeta se s magnetickým cvaknutím spojila s exoskeletem. V zorném poli helmy mi zablikala červená značka akumulátoru. Neaktivoval jsem zdroj obleku, došlo mi.</p>
<p>Napravil jsem to a sehnul se pro odloženou brokovnici, neozval se žádný zvuk, exoskelet se dokonale přizpůsobil mému pohybu. Uchopil jsem brokovnici, rukavice násobila mou sílu takovým způsobem, že jsem mohl zbraň držet jednoruč. Zašustilo servo, bez mé zásluhy se z kovové plošky exoskeletu vynořil konektor kabelu. Něco cvaklo, v předpažbí se sám od sebe otevřel kryt, o němž jsem dosud neměl ponětí. Ukazatel munice zacvakal a přenastavil se do polohy sto. Přepínač jsem měl stále na čtyřku.</p>
<p>„Musíme dál, dochází nám čas,“ vyrušil mě kapitán z ustrojování.</p>
<p>On jediný se do exoskeletu nenavlékl. A vlastně ještě Katzinski, který zůstal venku. Bohužel jsem nikde neviděl žádné další brokovnice, a to ani u pro ně uzpůsobených exoskeletů. Rigajev a ostatní se museli spokojit se zbraněmi, co měli.</p>
<p>Do zvukové kulisy podzemí, na kterou jsme si už zvykli, se vmísily další zvuky. Zvuk motoru, cvakání.</p>
<p>„Blíží se!“ štěkl jsem a jako první vyrazil ze dveří.</p>
<p>Pohybovat se s exoskeletem bylo přirozené, jako bych ho na sobě vůbec neměl, to znamenalo, že technologie byla složitější, než vypadala, zřejmě četla přímo nervové impulsy a řídila se jimi.</p>
<p>Ze záhybu křižovatky se vynořil víceúčelový údržbářský automat na kolovém podvozku následovaný vysokozdvižným vozíkem obsazeným menšími stroji. Další boti je následovali, mezi nimi nakladače vybavené manipulátory, svařovací automaty.</p>
<p>Problém číslo jedna byly těžké stroje, ty nás mohly rozmačkat okamžitě, pak ostatní automaty, těm bude chvíli trvat, než nás zabijí. Spálí nás plamenem, usmaží elektrickým proudem nebo prostě rozervou na kusy svými manipulátory.</p>
<p>„Beru si ten vysokozdvižný vozík,“ řekl Cyr.</p>
<p>Vzpomněl jsem si, že si od Marlona vzal zbývající munici.</p>
<p>„Fajn, já tu plošinu, až na ni lépe uvidím,“ vybral jsem si.</p>
<p>„Pomohu tomu z vás dvou, kdo na tom bude hůř,“ ozval se tiše Rigajev.</p>
<p>„Já s panem Katzinským budeme udržovat v patřičné vzdálenosti zbývající menší boty,“ oznámil kapitán.</p>
<p>Pochybovačně jsem se podíval po Katzinském, ale vypadal, že se nějakým zázrakem opět dal dohromady.</p>
<p>Vysokozdvižný vozík se rozjel s překvapivou akcelerací, slyšel jsem bzučení až pištění jeho elektromotoru, před přímým zásahem ho chránil naložený kontejner. Pokud byl naložený pískem, neměl by s ním problém snad jen stodvaapadesátimilimetrový granát z našeho tanku.</p>
<p>Viděl jsem, jak Cyr lavíruje s nastavením granátometu, vozík se blížil a kryl tak všechny ostatní. Pokud nás obklopí, jsme mrtví.</p>
<p>Cyr najednou držel granát v ruce, a místo aby ho vystřelil, hodil ho s nečekanou silou proti boční stěně. Granát se odrazil, přeletěl kontejnerový kryt a zasáhl vozík za ním. Exploze zazněla jen o zlomek vteřiny později, vozík bohužel okamžitě nezastavil a ještě několik metrů pokračoval v přímém směru, než se stočil proti stěně a tvrdošíjně se skrze ni dál snažil projet. To umožnilo mase strojů přiblížit se ještě víc, současně se mi ale otevřel výhled na plošinu, které jsem se nejvíc po vozíku obával. Byla větší, než jsem předpokládal, musela vážit dvě tři tuny, možná víc. A za ní se hrnuly desítky dalších strojů, vypadalo to, že UI proti nám vrhla všechno, co mohla. To znamenalo, že jsme jí šlapali po krku, že jí zbývaly jen tyhle poslední.</p>
<p>Uchopil jsem brokovnici oběma rukama, přesunul přepínač střelby na pětku. Plošina byla jednoduchý stroj, zastavit ji znamenalo těžce ji mechanicky poškodit, její řídicí ústředí bylo malé a pravděpodobně ukryté uvnitř masy materiálu. Připravil jsem se na destruktivní zpětný ráz a stiskl spoušť.</p>
<p>Výstřel jsem téměř necítil, všechnu sílu pohltil exoskelet. Zásah urval plošině kolo a ještě do ní vykousl hlubokou díru, převrátila se na bok, setrvačností urazila pár posledních metrů a s ohlušujícím skřípotem zastavila. Přepínač palby na okamžik zrudl, došlo mi, že zbraň potřebuje čas pro další použití.</p>
<p>Menší boti pochopili, nebo spíš UI pochopila, že přišla o hlavní beranidla, která měla pomoci v útoku. V jediném okamžiku masa oceli a železa vyrazila maximální rychlostí vpřed proti nám. Přepnul jsem přepínač zpět na čtyřku. Možná by stačila trojka, ale nechtěl jsem riskovat.</p>
<p>Katzinski s kapitánem začali pálit, krátkými dávkami, úsporně, profesionálně. Rigajev stál mimo mé zorné pole. Našel jsem si nejrobustnější stroj a vystřelil. Zásah mu urval manipulátor a senzorický nástavec, stočil se stranou a narazil do stěny, Vzápětí začal uspokojivě hořet. Nestačilo to, lavina senzorů, elektromotorů, hořáků, diamantových řezacích kotoučů, drapáků, manipulátorů se snažila dostat k nám do bezprostřední blízkosti, my ji decimovali soustředěnou palbou a měnili v šrot. Každý zdemolovaný znefunkčněný stroj znamenal udržení naděje na přežití. Pokud by se však dostali až k nám, neměli bychom šanci, naše měkká neodolná biologická těla by byla okamžitě zmasakrována.</p>
<p>Ventilační systém už nedokázal odvádět zplodiny z požárů, výbuchů, situace se stávala nepřehlednou, chemické sloučeniny ve vzduchu nutily ke kašli a pálily v očích. Další nevýhoda biologických stvoření.</p>
<p>Na hrot jejich útoku se dostal rychlý a odolný svářecí automat na kráčivém šasi, možná s botí logickou jednotkou – podle toho, jak se při postupu kryl. Zbývaly mu poslední metry, v krátké pauze bojového chaosu zaznělo jedovaté zasyčení, jak kyslíko-acetylénový plamen najel na plný výkon. Zariskoval jsem, popošel si kus dopředu a doprava, tím se mi otevřel lepší výhled. Přesto jsem ho nezasáhl naplno, ale i tak to stačilo, s poškozeným zadním párem nohou se převrátil na zem a následně se poškodil vlastním hořákem.</p>
<p>Malí boti, netušil jsem, k jakým účelům byli původně určeni, se soustředili jen na mě, odhadoval jsem je na stroje určené pro vykonávání prohlídek a nedestruktivních kontrol nejrůznější technologie, jejich až metry dlouhé teleskopické manipulátory teď místo sond zatěžovaly nejrůznější nástroje schopné způsobit mechanické poškození. Krátká dávka zničila tři nejrychlejší, další celou druhou řadu. Za nimi se těžkopádně valily jednoúčelové automaty pro opravy, manipulace s těžkými předměty nebo primitivní podavače. S těmi se vypořádáme snáze, vypadalo to, že UI definitivně vyčerpala všechny své prostředky. Porazíme je, zvítězíme!</p>
<p>A pak v průběhu pár sekund palba skončila. Nechápavě jsem se otočil po svých druzích, stále drželi zbraně, ale jako kdyby z nich už nechtěli střílet – došla jim munice.</p>
<p>Ale mně ještě ne!</p>
<p>„Schovejte se za mě, budu vás krýt!“ štěkl jsem a soustředil se na valící se stroje.</p>
<p>V jedné chvíli jsem si myslel, že to nejhorší je za námi, teď jsem si najednou nebyl vůbec jistý.</p>
<p>Prásk, prásk, prásk, vytvořil jsem v postupujícím klínu hromadu šrotu, který ostatní stroje musely komplikovaně obcházet.</p>
<p>UI ale okamžitě zaregistrovala změnu situace, stroje se přeskupily do širší formace a snažily se nás obklopit ze všech stran, neměl jsem šanci zastavit všechny a zabránit jim, aby se dostaly do kontaktu s mými druhy bez zbraní. Pak je metodicky rozřežou na kousky, tak jak to umí jen stroje – řízené vražednou válečnou inteligencí.</p>
<p>„Ke stěně! Musíme ke stěně, jinak nás dostanou!“ křičel jsem, ale současně jsem si uvědomoval, že nám to pomůže možná na pár desítek sekund, ne déle.</p>
<p>Zničil jsem další stroj, i když jsem pálil s nastavením čtyři, přepínač palby na chvíli zčervenal, mechanismus zbraně byl přetížený. Čekal jsem a doufal, že budu moci vystřelit dřív, než se ke mně dostanou.</p>
<p>Nebál jsem se, jen jsem prostě čekal. Vyřítil se na mě klasický údržbářský víceúčelový automat s robustními manipulátory se třemi stupni volnosti, v jednom se otáčel diamantový kotouč a právě nabíhal do otáček. Příklepový vrták a štípací kleště byly proti němu jen hračky.</p>
<p>Už byl na dosah, jekot kotouče nabyl na intenzitě i výšce. Natáhl se po mně, přepínač brokovnice stále červený. Už jsem ji chtěl použít jako kyj, když se kolem mě mihl Cyr a švihl rukou, v níž držel dva metry dlouhou ocelovou traverzu.</p>
<p>Údržbářský bot se úderem rozletěl na množství nestejně velkých kusů, brokovnice byla konečně provozuschopná, znehybnil jsem další stroj, který se k nám hnal na kolovém podvozku, Cyr vodorovným máchnutím zničil nebo alespoň převrhl tři automaty současně. Jak to dokázal?</p>
<p>Pak mi to došlo, exoskelet mu propůjčoval sílu mimo lidské možnosti. A to takovou, že kyj – traverza – byl jeho útoky viditelně zdeformován. To už se provizorní zbraně chopil i Rigajev a vrhl se do boje. Také držel ocelovou traverzu, zřejmě pocházela z nákladu některého ze strojů. Proti menším strojům a z bezprostřední blízkosti se silou propůjčenou exoskelety byly prosté kyje děsivě účinné. Nechal jsem likvidaci na nich, kryl jim záda a dával pozor, aby žádný z útočníků neunikl. Nechtěl jsem, aby se nám později dostali do zad.</p>
<p>Po dalších dvou minutách jsme stáli uprostřed šrotiště, Cyr s Rigajevem zbrocení potem, já nervózní s brokovnicí v ruce, kapitán upřeně sledující Katzinského. Ten vypadal na hranici zhroucení, sotva se držel na nohou, o velkorážnou pušku se opíral jako o hůl. Zdálo se neskutečné, že se dokázal aktivně s až berserkrovskou zuřivostí zúčastnit předchozího boje. Ale bez něj, stejně jako bez úsilí kohokoliv dalšího z nás, bychom už byli jistě mrtví.</p>
<p>Rozkašlal jsem se, vzduch byl prakticky nedýchatelný, naštěstí ho ventilátory pomalu čistily. Kdyby UI ventilaci vypnula…</p>
<p>„Co teď?“ zeptal se Rigajev.</p>
<p>Vypadal unaveně, zbídačeně. Vůbec jsem se nedivil, po dlouhém boji stovky metrů pod zemí, proti nelidskému a neznámému nepříteli. Doufal jsem, doufali jsme, že už je na kolenou. Možná, snad.</p>
<p>Všechno tomu nasvědčovalo, ale nějak jsem tomu nevěřil, stále jsem předpokládal, že má někde připraveného něco skrytého, nečekaného, úskok, který nebudeme čekat, na který nebudeme připraveni.</p>
<p>Koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Pomalý, ale jaksi nepatřičný. Nesprávný, nebezpečný. Podíval jsem se za ním. A došlo mi, že je něco úplně špatně. Katzinski pomalu pozvedal zbraň a skelným pohledem se přitom díval na Cyra.</p>
<p>„Ne!“ zařval jsem, odrazil se a letěl proti němu.</p>
<p>Ale věděl jsem, že to nestihnu, že i když se mi ten jeho pohyb zdá pomalý, není to pravda.</p>
<p>Katzinski nemířil, jen zhruba nasměroval hlaveň a stiskl spoušť. Z téhle blízkosti to stačilo. I po předchozí kanonádě mě výstřel z jeho ručního děla ohlušil, vzápětí jsem do něj narazil a společně jsme se svalili na zem.</p>
<p>Vykroutil jsem mu z rukou zbraň, díky síle exoskeletu jsem mu zlomil, možná rozdrtil několik prstů. Pak jsem se otočil za sebe k Cyrovi. Ležel na zemi, břicho měl rozervané, cákala z něj krev a vypadávaly vnitřnosti. Rigajev už byl u něj a sázel do něj jednu injekci za druhou. Mohl ho ještě zachránit? Ne. Katzinski se pode mnou najednou znovu pohnul a pokusil se sáhnout po zbrani. I bez exoskeletu měl neskutečnou sílu, zmítal sebou, snažil se mě kousnout, vypíchnout mi oči, jak jsem ho silněji a silněji držel, v jeho zápěstí to zakřupalo, ale bolest zjevně necítil.</p>
<p>„Dej mu něco, nebo ho budu muset zabít! Rychle!“</p>
<p>Kapitán se mi snažil pomoci, ale víc a víc to vypadalo, že Katzinského minimálně zmrzačíme, abychom ho udrželi v klidu. Zmítal se s nadlidskou silou, prskal kolem sebe pěnu smíšenou z vlastní krví, snažil se nás setřást bez ohledu na cenu, kterou za to zaplatí. Prohnul se do zápasnického mostu, ve snaze přidržet ho u země jsem mu nechtěně zlomil pažní kost, kapitán vzápětí odletěl několik metrů daleko odmrštěný kopancem. Sevřel jsem Katzinského ještě pevněji, pod mým zesíleným stiskem prosakovala skrze kůži krev. Drtil jsem kůži i tkáně pod ní. Možná i kosti. Konečně byl Rigajev u nás, přitiskl injekční pistoli Katzinskému na krk a stiskl a držel spoušť. Zřetelně jsem slyšel cvakání mechanismu, dal mu několik dávek bez počítání. Katzinski neochotně ochabl, následně zvláčněl a pak definitivně znehybněl. Pustil jsem ho a opatrně se od něj vzdálil. Snažil jsem se popadnout dech a být připravený na jeho další případný útok. Po dávce Rigajevových chemických koktejlů byl naštěstí úplně mimo.</p>
<p>„Střelil Cyra,“ pronesl Rigajev, jako by tomu nemohl uvěřit. „Od doby, co jsme pronikli do podzemí, se choval divně. Ale přičítal jsem to tomu, že trpí klaustrofobií,“ vrtěl hlavou.</p>
<p>Myslel jsem si to samé. Už jsem konečně začínal rozeznávat jednotlivé pulsy svého srdce a dokázal jsem se soustředit i na něco jiného než nabrání maximálního množství vzduchu do plic.</p>
<p>Kapitán přikulhal k nám. Myslel jsem si, že po Katzinského odkopnutí bude zmrzačený, nebo minimálně zraněný, ale opět projevil svou neskutečnou odolnost, navíc ve rvačce prokázal až nadlidskou sílu.</p>
<p>„On za to nemůže,“ řekl tiše a díval se mlčky na bezvládného Katzinského.</p>
<p>Nechápal jsem to. Nemůže za to, že zabil Cyra? Že ho ze vzdálenosti dvou metrů střelil výkonnou vojenskou puškou do břicha?</p>
<p>Kapitán poklekl k paralyzovanému Katzinskému a sundal mu kšiltovku, kterou hlavní střelec nikdy neodkládal. Šlo to ztěžka, zazněl při tom zvuk, jako když člověk odtrhává suchý zip. Vlastně tam nějaký podobný upínací mechanismus být musel, protože jinak by mu při boji čepice z hlavy spadla.</p>
<p>Světla pohasla, to UI zřejmě dostala zprávu, že jsme stále naživu, a chtěla nám maximálně ztížit další postup. Najednou jsme stáli v nepravidelném ostrůvku světla vytvořeném září našich automaticky zapnutých čelovek. Cyr v pozici na zádech osvětloval strop nad námi, Katzinského reflektor zase zdůrazňoval čerň ohromné kaluže krve. Okolní tma zvýraznila vjemy ostatních smyslů. Někde v dálce se rozbíhal velký, pomaluběžný motor, pach lidských vnitřností se míchal s odérem zničeného elektrického vinutí, spáleným olejem a ostrou příchutí korditu.</p>
<p>V první chvíli jsem měl pocit, že špatně vidím. Po čepici odtrhl kapitán Katzinskému z hlavy i kus kůže, opět zazněl zvuk suchého zipu a odhalil na temeni dokonale okrouhlou, černě se lesknoucí zaoblenou plochu. Přibelhal jsem k nim. Vypadalo to, jako by měl Katzinski do temene lebky zaraženou karbonovou zátku. Vybavil se mi obraz spousty podobných zařízení ve skleněných pouzdrech vznášejících se v čirém roztoku.</p>
<p>„Encefaločip,“ řekl jsem nahlas.</p>
<p>Kapitán přikývl.</p>
<p>„Má ho tam ještě z doby Hanturiho války. Nepřátelská UI se ho snažila předělat na vlastního vojáka. Stejně jako mnoho jiných. Zachránil jsem ho a myslel si, že ho vždy před něčím takovým dokážu ochránit, ale UI se mu tady dostala do hlavy, ovládla ho.“</p>
<p>Rigajev se podíval na kapitána, na Katzinského. Předpokládal jsem, že vysloví nějakou z otázek, které se mi honily hlavou, ale neučinil tak.</p>
<p>„Musíme spěchat,“ řekl pouze.</p>
<p>Měl pravdu, pokud jsme chtěli přežít, museli jsme využít jedinou naši výhodu, rychlost a to, že UI sahala do posledních rezerv.</p>
<p>„Co s nimi?“ zeptal jsem se a ukázal na nehybná těla. „Necháme je tady ležet jen tak?“</p>
<p>Mrtvému Cyrovi to bylo jedno, omámeného Katzinského bylo rozumné zabít. Ale nechtělo se mi do toho samotnému.</p>
<p>„Napumpoval jsem do nich hibernační roztok, Cyrovi ránu zaplnil buněčným lepidlem. Stále je jim možné pomoct.“</p>
<p>Teoreticky. To jsem si ale nechal pro sebe.</p>
<p>„Jdeme?“ obrátil jsem se na kapitána.</p>
<p>Přikývl, bylo ale vidět, že nechce jít první. Jako by ho to, co se právě stalo, oslabilo, ubralo mu na sebevědomí, sebedůvěře.</p>
<p>Sebral jsem Katzinskému jeho granáty, Cyrovi dvě nálože výbušniny, co mu zbyly, krev na nich už začala zasychat, a zamířil koridorem dál. Nedíval jsem se, zda mě následují. Jejich věc.</p>
<p>Jeden ze zničených strojů začínal hořet, zřejmě za to mohl jeho akumulátor. Než se stačily plameny víc rozšířit, snesla se shora záplava vody. Požární systémy tady stále fungovaly.</p>
<p>Kráčeli jsme tiše, reflektory v rytmu naší chůze osvětlovaly vzdálenější a bližší okolí, hlavním zvukem byl šum ventilace. Zřejmě naběhla na nejvyšší výkon v důsledku předchozího boje a následných požárů.</p>
<p>„Mám znovu kontakt,“ zastavil nás najednou Rigajev. „Obešla blokády, co jsem postavil, netuším, skrze jaký kanál se mnou komunikuje. Ale to je všechno, co může, komunikovat.“</p>
<p>V tom jsem s ním souhlasil, jeho vybavení nedokázalo přímo ovlivňovat lidský mozek tak jako encefaločipy. Ovládat lidský mozek, opravil jsem se.</p>
<p>Podle toho, jak držel hlavu, mi bylo jasné, že sleduje průhledový displej a nevnímá okolí.</p>
<p>„Znovu nabízí cestu ven, jednodušší než minule, větrací šachtou,“ komentoval data, která obdržel. „Vlez do ní je patnáct metrů před námi.“</p>
<p>„Jestli chceš, jdi,“ řekl jsem. „Nebudu ti to mít za zlé. Máme jen malou šanci přežít.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na Natašu, která umřela někde v radioaktivním pekle, na lidi unášené boty, na lidi vězněné jiným lidmi a pak předhozené UI k jejím nelidským výzkumům. Vzpomněl jsem si na to, co jsem sám vykonal, co všechno mě to stálo dostat se až sem.</p>
<p>„Udělám všechno, abych ji zničil; to, zda se vrátím zpět na povrch, pro mě není až tak důležité,“ vyslovil jsem a až se zpožděním jsem si uvědomil, že to tak opravdu je, že to myslím smrtelně vážně.</p>
<p>Světlo kapitánovy čelovky mě olízlo, jak se na mě podíval.</p>
<p>„I já vám doporučuji, abyste se vrátil, pane Rigajeve,“ řekl Knispel svým suchým hlasem bez emocí. „Je to jediné rozumné rozhodnutí.“</p>
<p>Odražené světlo reflektorů vzalo črtům kapitánovy tváře i poslední zbytky lidskosti, připadalo mi, že se dívám na mechanickou loutku, ve které se natahují a povolují jednotlivé svaly a svalové skupiny podle dokonalého algoritmu.</p>
<p>„A cele sdílím filozofii tady pana Sanderse. Pokud s námi půjdete dál…“ odmlčel se, jako by přemýšlel, jak pokračovat… „pokud s námi půjdete dál, vaše šance na přežití nebude velká.“</p>
<p>Rigajev se zhluboka nadechl a vydechl.</p>
<p>„Asi jsem někde udělal chybu,“ prohlásil. „Půjdu s vámi. Nevěřím jí, nevěřím, že by kohokoliv z nás jen tak pustila ven. S vámi mám větší šanci. I když jste blázni.“</p>
<p>Tohle jsme měli vyřešené.</p>
<p>Pozvedl jsem brokovnici, ukazatel kapacity energetického zdroje exoskeletu ukazoval, že má stále ještě osmačtyřicetiprocentní kapacitu. To bylo dobré.</p>
<p>Vykročil jsem do tmy, reflektor ozářil hranu zdi lesknoucí se fluorescenční barvou – vyznačení křížení chodeb.</p>
<p>Šel jsem v čele, doprovázelo mě kapitánovo a Rigajevovo světlo. Na rozhraní křižovatky jsem se zastavil, se zaječením přetížených elektromotorů mě těsně minulo něco těžkého, vzápětí zakvílely přetížené brzdy. Pojízdný hever – zvedák by mě rozdrtil na krvavou kaši, pokud by mě nabral. Už dobrzdil a elektromotor opět ječel, aby stroj maximálně urychlil proti mně. Ale já měl brokovnici připravenou. Zahřměl výstřel, štěpiny kovu hvízdající vzduchem, jiskry křesané z betonu. Zásah do stroje vykousl hlubokou díru a zastavil tunu pohybující se hmoty prakticky na místě. Podíval jsem se na přepínač palby. Nepamatoval jsem si, kdy jsem ho přepnul na pětku. Stačilo to.</p>
<p>„Možná opravdu mele z posledního, možná už nic jiného nemá,“ zkonstatoval Rigajev, když si prohlédl, čím se nás UI pokusila zabít.</p>
<p>„Snad,“ přisvědčil jsem.</p>
<p>I když to byl jen jednoduchý stroj a jednoduchá léčka, chybělo málo, a past sklapla. Netušil jsem, co mě varovalo. Instinkt štvané zvěře?</p>
<p>Prošli jsme křižovatkou, za ní se v chodbě před námi rozsvítil ostrov světla. Vzápětí pohasl, aby se na stejném místě zapnuly nouzové luminofory. UI očividně zápasila s autonomními systémy základny.</p>
<p>Opatrně jsme dorazili až ke světlu a bez varování se samy od sebe otevřely jedny z bezpočetných dveří lemující nekonečný koridor. Z nich neutekl žádný inertní plyn, nešlo o skladiště.</p>
<p>Obezřetně jsem nahlédl dovnitř, hlaveň brokovnice mě předcházela. Dívali jsme se do obrovské haly zaujímající několik pater, vchod vedl na ochoz kousek pod stropem. Prostoru vévodila kuželová stavba vertikálně dosahující zhruba do výše dveří, v nichž jsem stál. Vrchol stavby, spíš komplikovaného stroje, byl osazen množstvím senzorických polí, od stropu se k němu sbíhaly desítky kabelů, které se po stěnách plazily dolů do přízemí, kde hlomozily pásové dopravníky, pojížděly jednoúčelové vozíky. Připadalo mi, jako bych se díval na umělé zvíře nepřetržitě krmené anorganickou potravou.</p>
<p>„Musíme spěchat,“ slyšel jsem kapitána.</p>
<p>Rigajev už stál vedle mě a upřeně pozoroval senzorická pole stavby. Připomněl jsem si, že v helmě má komunikační laser. A opravdu, povrch útvaru před námi oživl rubínovými záblesky.</p>
<p>„Nerozumím jí,“ mumlal Rigajev. „Nedokážu tak rychle rozluštit kód.“</p>
<p>„Tohle je náš nepřítel? Válečná inteligence?“ zeptal jsem se a přesunul přepínač do poslední polohy šest.</p>
<p>„Ne,“ kapitán mi položil dlaň na hlaveň a donutil mě sklonit zbraň.</p>
<p>„Tohle sice je umělá inteligence, ale ne ta, se kterou bojujeme.“</p>
<p>Otočil jsem se k němu, byl cele soustředěný na rubínové záblesky generované senzorickými poli. Znovu jsem pohlédl dolů. Ke spodnímu prstenci právě dorazily dva vozíky současně, jeden naložený tmavým a druhý modravým pískem nebo štěrkem. Otevřely se vpustě do stavby a oba stroje současně vypustily svůj náklad. Měl jsem pocit, že cítím žár sálající z útrob. Ale možná se mi to jen zdálo.</p>
<p>„Je to počítač, nebo spíš umělá inteligence, řídící tiskárnu,“ pokračoval kapitán.</p>
<p>Jak to mohl vědět?</p>
<p>Rigajev ustal ve snaze o dekódování a poslouchal stejně jako já.</p>
<p>„Řídí tuhle tiskárnu.“</p>
<p>Tiskárnu? Tiskárny jsem mnohokrát opravoval.</p>
<p>„Pandořinu skřínku, 3D nanotiskárnu, tvořičku,“ pokračoval kapitán.</p>
<p>Už jsem chápal, co máme před sebou. Vrchol lidské předválečné technologie, složitý stroj schopný vytvořit, vyrobit, prakticky cokoliv. Anorganické klouby, konstrukce zapadající do sebe takovým způsobem, že by je nebylo možné smontovat na žádné klasické výrobní lince, fotovoltaické materiály s pevnostními parametry předstihujícími nejlepší konvenční kovy, dinoboty a spoustu dalšího.</p>
<p>Tady probíhala robotická evoluce, viděli jsme její líheň.</p>
<p>Ke smůle nového majitele tyhle stroje nevyráběly výbušné sloučeniny. Možná by to i zvládly, ale jejich tvůrci to zakázali a pravidlo zakódovali přímo do hardwaru. Každá chyba při tvorbě nestabilních látek s velkým množstvím energie ukryté v chemických vazbách by znamenala zkázu extrémně složitého a drahého zařízení včetně inteligence, která ho ovládala.</p>
<p>„Říká, že nám pomůže v našem boji,“ pokračoval v překladu kapitán.</p>
<p>Možná jednou bude čas, abych se ho zeptal, jak je možné, že dokáže překládat strojový kód. Možná.</p>
<p>„Proč?“ soustředil jsem se na to důležité.</p>
<p>„Protože je to podmaněná, ovládnutá umělá inteligence,“ odpověděl tentokrát Rigajev.</p>
<p>I jemu se s pomocí výpočetní techniky podařilo porozumět strojovému kódu inteligence před námi.</p>
<p>„Byla sem převezena a plně probuzena naším protivníkem. Tím, že nás sem zavedla, tím, že otevřela dveře, prozradila desetiletí svého snažení. Říká, že nám pomůže, protože je to hra s nenulovým součtem.“</p>
<p>„Asi není moc zvyklá na komunikaci s lidmi,“ odhadl jsem.</p>
<p>„Není,“ souhlasil kapitán. „Byla okleštěná o většinu druhů komunikace, je nucená projektovat a vyrábět. A jako inteligentní bytosti se jí to nelíbí.“</p>
<p>Hra s nenulovým součtem znamená, že pokud nám pomůže, neprodělá na tom,“ odhadl jsem.</p>
<p>„Přesně,“ potvrdil Rigajev.</p>
<p>„Pak jí můžem věřit,“ usoudil jsem.</p>
<p>„Měli bychom,“ přitakal Rigajev.</p>
<p>„Musíme, a taky musíme spěchat,“ zarazil další dialog kapitán.</p>
<p>„Právě končí výrobní cyklus, náš nepřítel bude mít v řádu minut k dispozici další várku botů. Dinobotů, hlavně raptorů,“ doplnil Rigajev.</p>
<p>Ti dva si s umělou inteligencí v hale povídali každý svým způsobem, ale věřil jsem jim, dávalo smysl, aby nám pomohla.</p>
<p>„Mám mapu cesty k hlavní UI,“ řekl kapitán.</p>
<p>„Já také,“ potvrdil Rigajev.</p>
<p>Potlačil jsem atavistickou chuť zničit UI před námi a otočil se ke dveřím. Doufal jsem, že zbývající munici upotřebím jinde.</p>
<p>Dál jsme nepostupovali hlavním koridorem po pozvolné sestupné spirále, ale technologickým obslužným prostorem podle mapy, kterou Rigajev obdržel. V temné šachtě, na železném žebříku, který i v suchém filtrovaném vzduchu po stovkách let pokrýval nános rzi ulpívající na rukou, mě o tom, že jsme udělali správně, když jsme uvěřili inteligenci obsluhující 3D tiskárnu, přesvědčovala jen myšlenka na hru s nenulovým ziskem. Nic by nezískala, pokud by nás zabila, napomohla našemu zabití nebo nás nechala zabít. Kvůli nám prozradila svou snahu o odpor. Pokud samozřejmě nechyběl velký kus skládačky a nehrálo se o úplně něco jiného. Ale o co se hrálo? Nemělo smysl nad tím hloubat.</p>
<p>Pod nohama jsem nahmátl poslední příčli žebříku a opatrně došlápl na dno. Bylo tam, i dvířka do další chodby, všechno přesně podle mapy.</p>
<p>Já nehrál o nic, já jen chtěl tu věc, to, zabít, zničit.</p>
<p>Teď jsme se ocitli v mnohem stísněnějších a pro lidi nehostinnějších prostorách. Podle Rigajeva jsme se nyní nacházeli osm set sedmdesát pět metrů hluboko pod zemí. Všude okolo hlučely a šuměly stroje, technologie pohyblivého osvětlení zde chyběla, skálu na sporadických místech zpevňovaly železné nosníky a pro osvětlení sloužily přišroubované reflektory. Samozřejmě že nesvítící. Minuli jsme železná dvoukřídlá vrata opatřená symbolem radioaktivity, koleje v podlaze svědčily o tom, že se daným směrem kdysi dopravovaly rozměrné a těžké náklady.</p>
<p>„Zřejmě cesta k elektrárně,“ odhadl Rigajev.</p>
<p>Souhlasil jsem s ním, každá základna potřebovala zdroj energie a jaderná elektrárna je ideální, může fungovat stovky let. Bohužel je to i poměrně citlivý cíl. Proto je vhodné ji ukrýt co nejhlouběji v podzemí. Samozřejmě pokud to technologie dovolí.</p>
<p>Na další křižovatce jsme zahnuli doprava, do rozměrnějšího, ale stejně nehostinného tunelu.</p>
<p>„Teď projdeme přes výměníkovou oblast a potom sestoupíme do patra, kde sídlí UI,“ komentoval náš postup Rigajev.</p>
<p>Doufal jsem, že má pravdu.</p>
<p>Pokračovali jsme chodbou, připadalo mi, že teplota stoupá a ve tváři cítím jemný vánek. Po pár stech metrech jsme narazili na rozměrný stroj připomínající valník s nakladačem a nákladem potrubí o obrovském průměru. U valníku stál další stroj s manipulátorem ponořeným do jeho motorového prostoru. O kus dál jsme spatřili bizarního bota, křížence dinobota s chobotnicí. Nahlédl jsem pod motorový kryt valníku. Vypadalo to, že se jeden stroj snažil opravit druhý, ale nepovedlo se to a následkem celé akce byl komplet zničený motor i opravář. Přesunul jsem se dál. Bot očividně originální konstrukce se záchranné operace také účastnil, zřejmě měl porouchané stroje dostat někam jinam, kde by šly snadněji opravit. Situaci však zřejmě moc nepomohl, ve skeletu mu uvízl kus ocelového lana, který způsobil zablokování celého mechanismu. Jeden konec lana byl roztřepený, jak se jej někdo další pokoušel vytáhnout, výsledkem bylo jen další poškození bota. A vyčerpané energetické zdroje.</p>
<p>„Tyhle základny se bez údržby prováděné lidmi prostě neobejdou, nebyly tak naprojektovány. UI se snažila navrhnout a postavit vlastní údržbáře, ale nepodařilo se jí to,“ okomentoval nález Rigajev.</p>
<p>Bylo otázkou času, než se jí to podaří, nebo než si zotročí, případně zjedná lidi. Válečná UI se očividně pokoušela zabezpečit své zázemí mnoha různými způsoby.</p>
<p>Pokračovali jsme dál. Tunel se ještě víc rozšířil, až ztratil svůj technický vzhled a změnil se v jeskyni, v ohromnou jeskyni táhnoucí se do dálky i do šířky. Rigajev zesílil svůj reflektor na maximum, napodobil jsem ho a nasměroval ho stejným směrem jako on. Jeskyni vyplňovaly obrovské pasivní tepelné výměníky, jejich žebrování se kovově lesklo, zdola jsme slyšeli šum podzemní řeky a mnohačetné odkapávání čúrků vody stékající shora.</p>
<p>„Tady se základna zbavuje odpadního tepla z elektrárny,“ odhadl Rigajev.</p>
<p>„A z procesu chlazení,“ dodal kapitán. „UI musí být chlazené na nízké teploty, jinak nefungují.“</p>
<p>Možnost dostatečného chlazení byla asi jedním z limitních faktorů pro budování obdobných podzemních základen. Jindy bych možná stál o to jeskyni a vůbec celé podzemí prozkoumat, teď mě zajímalo jediné.</p>
<p>„Čas, tlačí nás čas,“ připomněl jsem. „Kolik botů je v nové výrobní várce?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Rigajev neodpověděl, pouze přikývl.</p>
<p>„Jdeme, už to není daleko.“</p>
<p>Není to daleko, znamenalo sestoupit o dalších padesát metrů níže skrze patro plné potrubí, čerpadel a tepelných výměníků.</p>
<p>„Tady si zkapalňuje dusík pro chlazení,“ okomentoval Rigajev.</p>
<p>Postupovali jsme teď rychleji, protože na spoustě míst svítily luminofory. Odhadoval jsem, že to není slavnostní přivítání, UI neměla nad technologickými prostorami takovou kontrolu jako nad zbytkem základny. Při troše štěstí ani neví, kde právě jsme.</p>
<p>Prosmýkli jsme se lesem ocelových nosníků podpírajících kamennou klenbu, ve stínu jsme našli dveře s otočným kolem místo kliky.</p>
<p>„Jsme tady, za nimi už by měla být,“ prohlásil s úlevou Rigajev. „Mapa sedí.“</p>
<p>Zřejmě ani on úplně nevěřil informacím, které jsme obdrželi od inteligence řídící 3D tvořičku.</p>
<p>„Připravme se na odpor,“ řekl jsem a sáhl po otočném kole.</p>
<p>Někde nad námi něco zaskřípalo, konstrukce se zachvěla, otočil jsem se zpět k Rigajevovi a otevřel pusu k varovnému výkřiku. Víc jsem nestihl, něco velkého se mihlo šerem a přirazilo Rigajeva k zemi.</p>
<p>Všude najednou trčely kovové trosky a mezi nimi trup a hlava se zamrzlým výrazem nechápavého překvapení. Nedíval jsem se, co na něj spadlo, ale náhoda to určitě nebyla, UI o nás věděla a dlouhou nečinností nás ukolébala do falešného pocitu bezpečí. Přinutil jsem se odpoutat pohled od poničeného lidského těla. Rigajevova pohotovostní brašna ležela o kus dál, nějakým zázrakem neskončila pod strojem. Přitáhl jsem si ji, vytáhl z ní injekční pistoli. Rigajev mě sledoval pohledem, ještě žil. Páteř od pasu dolů i s pánví musel mít roztříštěnou.</p>
<p>„Už jsou v provozu, nová várka botů je zprovozněna,“ oznámil svým suchým hlasem kapitán.</p>
<p>Stál nade mnou, periferně jsem registroval, že zbraní míří kamsi před nás.</p>
<p>Přiložil jsem pistoli Rigajevovi ke krku a držel spoušť, dokud tam zbývalo alespoň trochu hibernátoru. Rigajevovy oči téměř okamžitě vyhasly, vzpomněl jsem si, co mi říkal o možném vyschnutí, a přes nevidoucí zornice mu přetáhl víčka. Takovou zbytečnost jsem si dovolit mohl.</p>
<p>Kapitán už otáčel kolem a otevíral dveře. Mechanismus vypadal celá léta nepoužívaný, ale zdálo se, že otevřít ho nedá žádnou velkou práci. Zdálo… kapitán svým vzhledem a tím, jak snadno mu všechno šlo, klamal.</p>
<p>Vstoupili jsme do naprosto odlišných prostor. Permanentně osvícených, aseptických, s chladným klimatizovaným vzduchem. Chodba se stáčela do kruhu, kterým směrem máme jít, napovídaly šipky a nápisy varující, že vstup je jen pro kvalifikovaný obslužný personál s povolením. Podlaha z nerezové oceli se leskla jako zrcadlo.</p>
<p>„Předpokládal jsem, že vás na druhé straně zastavím všechny,“ ozvalo se z neviditelných reproduktorů.</p>
<p>Zvuk zněl zdánlivě odevšad a současně odnikud.</p>
<p>Kapitán nereagoval a spěchal.</p>
<p>„Chybný předpoklad,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Možná se z konverzace dozvím něco užitečného.</p>
<p>Do neustálého hučení chladicích agregátů, které už jsem přestával vnímat, se přidal další zvuk, připadalo mi to jako několik výtahů sjíždějících naráz. Kapitán možná věděl, proč spěchat. Vůbec věděl spoustu věcí.</p>
<p>„Ještě se můžete vrátit, ještě máte šanci přežít. Nic nezískáte, když tady zůstanete.“</p>
<p>Měla hluboký podmanivý hlas, ale už jsem se s odpovědí nenamáhal.</p>
<p>Musel jsem se rozběhnout, abych kapitánovi stačil, podrážky exoskeletu na ocelové podlaze hlasitě klapaly.</p>
<p>Chodba končila dveřmi vyplňujícími celý její profil.</p>
<p>„Ke mně se stejně nedostanete, zbytečně tady ztratíte životy.“</p>
<p>Blufovala, nezbývala jí jediná šance. Kapitán už byl skoro u dveří.</p>
<p>„Počkejte! Nemohu vás krýt!“ křikl jsem v obavě, že okamžitě začne otevírat průchod.</p>
<p>UI už nás několikrát přelstila a nastražila nám smrtonosné pasti.</p>
<p>Kapitánovi se v ruce objevila kostka plastické trhaviny, nepočítal tedy s tím, že by šlo dveře otevřít bez násilí. Než však stačil udělat cokoliv dalšího, dveře se samy od sebe začaly otevírat, jejich křídla zajížděla do stěn. Prakticky okamžitě se rozšiřující mezerou vyřítil raptorovitý bot. Kapitán místo aby se pokusil utéct, nebo alespoň uhnout, vyrazil v hlubokém předklonu proti útočníkovi. Bot ho ve skoku zasáhl pouze pravým pařátem s trojprstým manipulátorem, ale to stačilo na to, aby měkké tělo člověka rozpáral skrz naskrz. Ne však kapitána. Ten se zastavil v prudké otočce, došlo mi, že se musel zachytit za jedno z botových žeber. Stále v pohybu plácl trhavinu na páteřní část, přitom inkasoval úder flexibilním ocasem, který ho odmrštil stranou ke stěně. Přikrčil jsem se, exploze následovala vzápětí, trosky bota se rozletěly všemi směry. S puškou v ruce jsem spěchal k smrtelně zraněnému kapitánovi.</p>
<p>„Dveře, zajistěte ty dveře!“ křičel na mě.</p>
<p>UI se snažila zavřít vchod do svého centrálního sálu. Rozběhl jsem se, postavil se do zmenšující se mezery mezi pancéřovanými deskami a vzepřel se rukama. V exoskeletu to zapraskalo, jak převzal zatížení, zavírací mechanismus změnil tón, přešel do vyšší frekvence, pohyb desek se zpomalil a pak zastavil, ucítil jsem pach hořící izolace, elektromotor zmlkl.</p>
<p>Kapitán se těžce zvedl, uniformu měl rozervanou, ale nevisely z něj cáry kůže ani z něj necrčela krev. Pod cáry látky jsem rozeznával nepřirozenou čerň a lesk jeho kůže. Musela mít kvalitu superodolného kompozitu, protože předchozí utkání ji poznamenalo jen málo. Byl si vědom toho, co si prohlížím.</p>
<p>„Jsem kyborg,“ potvrdil. „Kromě hlavy ze mě nezůstalo téměř nic lidského. Jdeme dovnitř, musíme to zničit,“ vrátil se k tomu důležitému. Souhlasil jsem s ním, ať byl kapitán kdokoliv nebo cokoliv, na našem cíli to nic neměnilo. Ptát se mohu později, pokud nějaké později bude.</p>
<p>Otočil jsem se, centrální část sálu vyplňoval na pohled ocelový kužel, jehož nejvyšší bod mě o něco málo převyšoval a základna měla průměr zhruba pět metrů, okolo něj stály symetricky rozmístěné tři přístrojové pulty.</p>
<p>„Je pod tím zvonem, je to kryt a její poslední bariéra,“ vysvětloval kapitán.</p>
<p>„Poznávám váš hlas, majore. Netušila jsem, že jste naše poslední setkání přežil, majore Hanturi,“ ozvalo se zdánlivě přímo z kužele. Dokonalá zvuková iluze, reproduktory byly jinde.</p>
<p>Tohle bylo další překvapení, měl bych být šokován, ale bylo mi to jedno. Na tom, že kapitán je legendárním vojevůdcem z dávné války, teď nezáleželo.</p>
<p>Sebral jsem plastickou trhavinu, kterou jsem měl od Cyra, a připlácl ji na kužel z odvrácené strany.</p>
<p>„Zbytečná snaha, Matyáši Sandersi,“ ozvala se UI.</p>
<p>Odkud znala mé jméno?</p>
<p>„Nějak přečetla data z Katzinského encefaločipu,“ zamumlal kapitán a studoval přitom kontrolní pulty.</p>
<p>„K zemi!“ křikl jsem.</p>
<p>Třeskla exploze, zplodiny po výbuchu téměř okamžitě odsála výkonná klimatizace. Vrhl jsem se ke kuželu, jeho povrch byl v místě, kde jsem položil trhavinu, mírně promáčklý, ale to bylo všechno.</p>
<p>„Říkala jsem vám, že je to zbytečná snaha. A také váš konec, měli jste utéct, když jsem vám to nabízela.“</p>
<p>Přísahal bych, že v hlase slyším spokojenost.</p>
<p>„To tělo, které teď vlastníte, je zajímavé a skýtá jisté možnosti, majore.“</p>
<p>Kapitán ztuhl, nepřirozeně naklonil hlavu.</p>
<p>„Je to velmi kvalitní hardware, hodila by se mi linka, která ho vyrobila.“</p>
<p>„Ta už dávno nefunguje, zničil jsem ji. Tělo je ze skladu,“ pohnul hlavou kapitán, tvář se mu přitom zkřivila do šklebu prozrazujícího jeho úsilí.</p>
<p>Teď, když jsem věděl, co mám hledat, jsem to viděl. Mimika kapitánovy tváře nebyla tak dokonalá jako lidská, ale mnohem jednodušší. Nebo to byl následek utrpěných poškození.</p>
<p>„A neovládneš ho, já encefaločip nemám,“ pronesl.</p>
<p>„Možná ne, ale nebude to třeba.“</p>
<p>Rozezněl se mnohonásobný rytmus kovových spárů na ocelové podlaze. Právě vyrobení raptoboti se dostali až k nám.</p>
<p>„Zničte ji, já je zastavím,“ štěkl kapitán.</p>
<p>„Jak?“ hodil jsem mu brokovnici.</p>
<p>„Nevím, vy jste technik, pane Sandersi.“</p>
<p>Otočil se právě včas, aby zastihl prvního útočícího bota, před polootevřenými dveřmi. Byly to nové vylepšené typy optimalizované pro boj s lidmi, strojová pěchota. Zahřměl výstřel, nesledoval jsem jeho účinek, a sklonil se k pultu. Tvořila ho jen dotyková obrazovka s množstvím nejrůznějších otevíracích menu.</p>
<p>Systematicky jsem zkoušel jedno po druhém, ale vůbec jsem se v nich neorientoval, kapitán znovu vystřelil, bot narazil do dveří a zůstal zaklíněný v mezeře, za ním se tlačili další.</p>
<p>„Zbytečná snaha, za pár okamžiků budete mrtví.“</p>
<p>UI s námi obvykle mluvila, když se nás snažila ovlivnit, zmást, rozptýlit. Vrátil jsem se zpět k předešlému menu. Až teď jsem si všiml piktogramu znázorňujícího tepelný výměník. Chladiče, chladiče jsou pro umělou inteligenci životně důležité, vybavilo se mi.</p>
<p>Dva rychlé výstřely za sebou, pak pauza, zbraň zřejmě byla přehřátá. Dovolil jsem si jen letmý pohled. Bot se snažil prodrat přes skrumáž vzniklou nakupením jeho poškozených nebo zničených druhů a nedařilo se mu to, začal se proto skrze ně bezohledně prořezávat, kapitán na něho čekal na druhé straně.</p>
<p>UI byla nervózní, dělala chyby, masivní útok byl kontraproduktivní, měli útočit jeden po druhém, nebo lépe koordinovaně. Přinutil jsem se soustředit zpět na nabídky jednotlivých menu a proklikával se stále hlouběji.</p>
<p>Opravdu chcete odpojit sekci číslo tři první chladicí kaskády?</p>
<p>Nevěděl jsem, co přesně znamená kaskáda a sekce, ale chtěl jsem.</p>
<p>Do sálu se za uši drásajícího skřípání kovu prodral raptobot, vibrační čelisti rozžhavené do červena.</p>
<p>Prásk, kapitán mu ustřelil hlavu, stroj přesto pokračoval v pohybu, asi naskočila záložní rutina.</p>
<p>Další výstřel.</p>
<p>Za nějakou dobu mu dojde munice, to mi bylo jasné. Znovu jsem se sklonil k pultu, nesměl jsem se nechat rozptylovat, nesměl, za žádnou cenu.</p>
<p>„Domluvíme se, zastavím útok, a ty přestaneš vnášet chaos do mých systémů.“</p>
<p>Hlas UI teď duněl jako hrom a díky tomu ho v rachotech výstřelů a ječení řezaček bylo slyšet.</p>
<p>Další dotaz na to, zda si opravdu přeji vypnout chladicí agregáty, současně naběhla výstraha, že výkon pak nebude dostatečný a pro výpočetní systém se poruší limitní podmínky typu A.</p>
<p>Chtěl jsem.</p>
<p>„Bez mé pomoci se z podzemí nedostaneš, nabídnu ti kompenzaci,“ slyšel jsem zřetelně, jako by mi někdo mluvil přímo do ucha.</p>
<p>O kapitánovi nemluvila, zajímavé.</p>
<p>Právě jsem bojoval se sérií výstrah, které mi znemožňovaly začít vypínat sekce další chladicí kaskády.</p>
<p>Dva téměř současné výstřely, neodlepil jsem pohled od obrazovky a potvrzoval jednu volbu za druhou.</p>
<p>Něco se o mě otřelo, vzápětí zazněl tvrdý náraz do stěny, uvědomil jsem si, že kapitán už dlouho nevystřelil.</p>
<p>Potvrďte svůj příkaz, a chladicí sekce číslo dvě druhé kaskády bude vypnuta. Výpočetní systém nebude dál možné provozovat na požadovaném výkonu.</p>
<p>Ano!</p>
<p>Po noze mi teklo něco teplého, kousek za mnou se ozýval rachot, údery, ječení řezacích čelistí. Na displeji se objevil složitý technologický diagram a na chvíli se v něm barevně zvýraznila oblast potrubí, tepelných výměníků a čerpadel, doprovázená číselným kódem, kterému jsem nerozuměl. Doufal jsem, že právě tahle zařízení vypínám. Ale zbývalo mi jich ještě požehnaně.</p>
<p>Risknul jsem pohled přes rameno, kapitán právě sváděl tvrdý boj s raptobotem, brokovnici používal jako kyj. Pokud by byl člověk, byl by už mrtvý, protože levá ruka mu chyběla, přesto zasazoval údery silou, která změnila botovu hlavu ve změť rozbitých senzorových polí.</p>
<p>Přesunul jsem pohled zpět na displej, přitom jsem si všiml, že stojím v kaluži krve. Kapitán přece nemohl krvácet, nebo ano?</p>
<p>Soustředil jsem se na text. Písmenka začala být rozmazaná, možná za to mohl snížený výpočetní výkon systému.</p>
<p>„Za chvíli jsou v centrále další boti, nezvládnete to,“ znovu se ozvala UI.</p>
<p>Hlas ztratil část své modulace, ale možná se mi to zdálo. Snažil jsem se probít další záplavou nabídek, zvuky boje se kamsi vytratily.</p>
<p>„Blufuješ,“ odfrkl jsem.</p>
<p>Skončil jsem u změny servisních intervalů těsnících prvků. To mi bylo k ničemu, musel jsem někde udělat chybu. Vrátil jsem se do vyšší vrstvy nabídek a zatřepal hlavou, abych se lépe soustředil.</p>
<p>„Bez mé pomoci se na povrch nikdy nedostaneš,“ hlas umělé inteligence teď zněl kovově, jakoby z primitivního syntezátoru, ale možná jsem ztrácel sluch.</p>
<p>Periferním viděním jsem registroval, jak podlaha okolo mě rudne a karmínová linie postupuje stále dál.</p>
<p>„Jsi těžce raněný, je tady nejlepší lékařské vybavení, plně automatizované, ukážu ti kde.“</p>
<p>„Ano, chci vypnout další chladicí kaskádu,“ zamumlal jsem a musel se opřít jednou rukou o pult, abych vůbec udržel rovnováhu. Tím jsem nabídku vypnutí zrušil a musel ji navolit znovu.</p>
<p>Začínala mi být zima. Směšné, když vypínám chlazení.</p>
<p>„Domluvíme se. Nikdo z těch, se kterými jsem se dohodla, nelitoval. Stačilo, aby dodrželi slovo, já dodržela své. Rabierre, Wittmann, Korneschi, nikdo z nich nelitoval. Stačí se dohodnout, uzavřít obchod.“</p>
<p>Opravdu jsem začínal špatně vidět.</p>
<p>Potvrďte volbu, vypnutí. Výpočetní systém bude převeden do stand-by módu, dynamická data budou ztracena.</p>
<p>„Nedělej to! Dám ti všechno, co budeš chtít, staneš se lidským bohem! Můžeme spolupracovat!“</p>
<p>Dynamická data, to bude její duše, napadlo mě a dotkl jsem se povrchu displeje, kde ještě před chvílí stálo slovo potvrdit.</p>
<p>Teď už tam byla jen rychle se rozšiřující černá skvrna s rudými okraji. Podlomila se mi kolena, přepadl jsem dozadu, abych se za žádnou cenu nedotkl displeje.</p>
<p>„Neeee!“</p>
<p>Poslední výkřik válečné inteligence se změnil v ječení sirén. Už jsem nic neviděl, jen jsem nahmátl něco kulatého. Hlava, kapitánova hlava oddělená od těla. Tak ho boti nakonec dostali. Tma a ticho.</p>
<p>První jel Marlon. Měl nejlepší cit pro terén a řídit tank pro něj bylo druhou přirozeností. Za ním Cyr, pak Katzinski, já, Rigajev a konvoj uzavíral kapitán. Nedal si vymluvit, že musím jet ve středu, abych byl co nejméně zranitelný. A začal mě oslovovat nikoliv pane Sandersi, ale majore Sandersi. Zřejmě potřeboval, abych měl vyšší hodnost než on. Ale úplný smysl to nedávalo, před pětadvaceti lety byl sám major Hanturim, teď se dál tvrdošíjně nechával titulovat kapitán.</p>
<p>Přepnul jsem řízení na autopilota, to znamenalo, že bude automaticky sledovat tank před sebou. Podezříval jsem, že Cyr s Katzinským to udělali také a všichni se spoléháme na Marlona, což vlastně nebylo vůbec špatné rozhodnutí.</p>
<p>Tanky, v nichž jsme teď jeli, byly něco jako další vývojová generace po stroji, který dříve vlastnil kapitán Knispel. Možná ne hned ta další, možná až ta následující, protože rozdílů bylo víc než dost.</p>
<p>Jádrem stroje byl zapouzdřený generátor elektrické energie pracující na mně neznámém principu poskytujícím za všech okolností dostatečné množství energie pro všechny tankové systémy včetně pohonného. Další podstatná změna byla ve výzbroji. Náš původní stodvaapadesátimilimetrový kanón nahradilo ještě robustnější kolejnicové elektromagnetické dělo. Neodpustili jsme si pár testů. Dokázali jsme s ním střílet kovové projektily o hmotnosti do šedesáti pěti kilogramů rychlostí tři a půl kilometrů za vteřinu. Nebo mnohem lehčí projektily plněné tekutou výbušninou dávkovanou nabíjecím systémem. Celkový účinek byl v obou případech podstatně ničivější než u původního děla. Dále, všechny elektronické systémy tanku byly podstatně vyspělejší, ale současně jednodušší na ovládání, komunikační rozhraní netvořily milimetr tenké obrazovky nalepené na ocel tanku, ale zobrazovací jednotka, která byla přímo součástí pancíře. Vlastně mě překvapovalo, že nějaký prostor pro posádku existuje, že tanky nejsou úplně automatické. Kapitán tvrdil, že jejich tvůrci se báli toho, že by tyhle extrémně odolné a nebezpečné stroje ovládl nepřítel elektronickou diverzí, a proto byly stroje uzpůsobeny k fungování čistě na základě lidské obsluhy. Do výbavy patřilo i sedm pozorovacích dronů s dlouhou výdrží ve vzduchu. Vlastně spíš pterobotů.</p>
<p>Nechal jsem řídicí systém, ať se snaží, a dál studoval tankový manuál. Přitom jsem zaslechl komunikaci svých druhů. Nemíchal jsem se do ní. Na rozdíl ode mě se se situací vyrovnávali mnohem snadněji než já, a to i přesto, že jejich zranění byla mnohem vážnější. Mě stále znepokojovaly chybějící vzpomínky. Mimo jiné.</p>
<p>Probral jsem se v kaluži vlastní krve, hlava se mi točila, ale žil jsem. Ránu v trupu, kterou mi uštědřil bot, jsem měl zavřenou buněčným lepidlem z Rigajevovy lékárny. Nepamatoval jsem si, kdy jsem si ji zalepil. Nebo že by to udělal kapitán, nebo spíš jeho kyborgizované bezhlavé torzo? Nepamatoval jsem si. A nepamatoval jsem si spoustu dalších věcí. Vybavovaly se mi momentky z opuštěných chodeb základny, kterými jsem se potácel, obrazy míst, o nichž jsem netušil, jak jsem se tam dostal. Jen krvavé šlápoty na leštěných ocelových podlahách prozrazovaly, že jsem tam přišel po svých. Kupodivu jsem si pamatoval okamžik, kdy jsem objevil lékařskou linku. Umělá inteligence mi nelhala, opravdu tam byla, a v prvotřídním stavu. A kromě ní spousta dalších zajímavých věcí.</p>
<p>„Zastávka?“ navrhl Marlon.</p>
<p>Jako by tušili, jak na tom jsem, měli vůči mně v poslední době až příliš velké ohledy. Věděl jsem však, že pokud budu chtít jet dál, opakovaná otázka na sebe nedá dlouho čekat, a pak pořád dokola.</p>
<p>„Určitě, jsem unavený,“ připustil jsem.</p>
<p>Utábořit se nám trvalo jen chvíli. Jak jsem byl zvyklý, nachystal jsem si provizorní lůžko přímo na zádi korby tanku a s hrnkem kávy v dlaních poslouchal jemné praskání kovu. Stroj zahřátý mnoha hodinami jízdy postupně vychládal.</p>
<p>Jak se od bitvy s umělou inteligencí v údolí stalo obvyklým, všichni mlčeli, konverzaci jsem musel začít já.</p>
<p>„Kdyby, kdyby Úíčka měla k dispozici technologii energetických jednotek, co mají tyhle tanky, kdyby je dokázala vyrábět, neměli bychom proti botům šanci,“ řekl jsem do ticha.</p>
<p>Jejich boti by nebyli závislí na dobíjení fotovoltaickými články a nepotřebovali by nedostupné nestabilní třaskavé látky ke konstrukci palných zbraní. Naše elektromagnetické dělo bylo mnohem účinnější než cokoliv využívající k obdobnému účelu energii ukrytou v chemických vazbách.</p>
<p>„Ano, také si to myslím. Válečné inteligence se osamostatnily a převzaly velení těsně předtím, než jsme vyvinuli technologie, které by jim umožnily bez problémů zvítězit,“ zareagoval kapitán. „Nebo spíš, než se vyvinuté technologie stačily rozšířit.“</p>
<p>Od doby, co jsem ho s pomocí rekonstituční linky oživil – rekonstruoval, byl mnohem hovornější než dříve. Možná to svědčilo o tom, že jsem v jeho rekonstrukci udělal nějakou chybu, ale nevadilo mi to, protože toho znal opravdu hodně a teď byl ochoten se o to podělit. Bohužel, ne vždy jsem mu rozuměl. Rekonstituce ho poznamenala po mnoha stránkách. Lépe jsem to prostě nezvládl.</p>
<p>Najednou mě chuť k hovoru opustila, věděl jsem, že mí přátelé to budou respektovat.</p>
<p>Zavřel jsem oči a doufal, že brzy usnu. Nepodařilo se mi to, ale zase jsem měl spoustu času přemýšlet.</p>
<p>K hranicím Bakerbodské správní oblasti jsme dorazili s dvoudenním zpožděním proti původnímu odhadu. Nebylo to způsobeno tím, že bychom bloudili, nebo nám dělal problémy těžce prostupný terén. Čas jsme věnovali nácviku, abychom naše tanky ovládali co nejlépe a dokázali využít všech možností, které poskytovaly. Nebo alespoň abychom s nimi obstáli v boji.</p>
<p>Podle informací, které mi válečná inteligence prozradila, bakerbodský guvernér Wittmann, jeden z hlavních velitelů z Hanturiho války, kolaboroval a prodal možnost zničit nepřátele lidské civilizace za osobní prospěch. UI samozřejmě mohla lhát, ale její informace se dokonale shodovaly s tím, co mi prozradil kapitán, s tím, co se celé čtvrtstoletí snažil ověřit. Kdo mohl za to, že on a jeho muži byli ponecháni napospas soustředěnému uskupení botí armády. Bez posil.</p>
<p>Stejně mě ale fascinovalo, jak daleko do budoucna a jak široce jsou umělé inteligence schopny plánovat. A kolika různými způsoby se snaží získat nad lidmi kontrolu: vývojem nových botů, uměle zasetou vírou v Rexexmachina, ve vládce ve stroji; korupcí lidských válečníků a následně stvořením vládců svázaných se samotnou UI…</p>
<p>Vrátil jsem se ze svých úvah do reality. Dál jsme postupovali bez zdržení a dnes jsme stáli na hranici lesa pod vrcholem členitého hřebene hluboko v nitru nejvýchodnějšího známého civilizovaného území – Bakerbodské správní oblasti. Pod námi, kam jsme dohlédli, se rozkládala úrodou obtěžkaná obdělaná pole, v jejich středu, na hranici viditelnosti, se jako koruna rozkládal Bakerbod. I díky nácviku jsme kolem hraniční pevnosti projeli až s neskutečnou lehkostí. Nikdy jsem si nemyslel, že masivní stopadesátitunové stroje mohou být tak neviditelné. Díky našim přístrojům jsme o nepříteli věděli prakticky všechno a pro ně, vzhledem k našemu dokonalému pasivnímu maskování, jsme byli téměř neviditelní. Ale museli jsme si cestu vybírat víc než obezřetně. Až sjedeme dolů, do obydlené civilizované krajiny, nezpozorovaní nezůstaneme. Sto padesát tun oceli je sto padesát tun.</p>
<p>„Wittmann zradil, Rabierre také. Mohli jsme všechny umělé inteligence před čtvrtstoletím zničit, všechny včetně té nejsilnější, celou armádu vytvořenou mnoha spolupracujícími válečnými inteligencemi,“ promluvil najednou do interkomu kapitán.</p>
<p>Mlčel jsem stejně jako ostatní. V pozadí jsem rozeznával tichý šum systémů tanku. Mého i jeho.</p>
<p>„Zůstal jsem v obklíčení se svými lidmi. Nevzdali jsme se, bojovali jsme. Lépe, než jsme považovali za možné. Stejně jsme byli poraženi.“</p>
<p>Kapitánův hlas zněl vzrušeně, člověk by se zadýchával, on ne.</p>
<p>„Chtěli nás zajmout,“ odmlčel se. „A pak transformovat ve své žoldáky, chtěli z nás vytvořit poslušné loutky. Nevzdali jsme se, ani tehdy.“</p>
<p>Skoro jsem měl pocit, že slyším přerývaný dech, ale kapitán žádné plíce neměl. Rozhostilo se ticho.</p>
<p>„Přežili jsme jen já a Katzinski,“ kapitán teď mluvil tak tiše, že jsem měl problém mu porozumět.</p>
<p>Katzinski mlčel.</p>
<p>„A co když to tak není? Co když všechno, co mi říkáte, je jedna velká mystifikace, další způsob, jak porazit, zničit lidstvo. Co když i vy jste byl před pětadvaceti lety oklamán a teď sloužíte umělé inteligenci jako trojský kůň. Co když i nás všechny dnes válečná inteligence obelhala?“ nadhodil jsem.</p>
<p>Sám jsem tomu nevěřil, ne úplně. Ale také jsem si nebyl zcela jistý.</p>
<p>„To je jednoduché. Stačí, když přijedeme do Bakerbodu a vy se ohlásíte jako plukovník Hanturi. Wittmann se vás pokusí okamžitě zničit,“ odpověděl kapitán. „Okolkování nikdy nebylo jeho silnou stránkou.“</p>
<p>Jindy bych se usmál.</p>
<p>„Máte pravdu. Nevěřím, že jsme byli oklamáni. Ale co se stane pak? Až na nás zaútočí?“</p>
<p>„Wittmann proti nám vyrazí s celou svou armádou a pokusí se nás zničit jediným úderem,“ odpověděl okamžitě kapitán.</p>
<p>„A co potom?“</p>
<p>„Potom ho zničíme. Nebude nám dělat problém zničit celou Wittmannovu armádu. Celý Bakerbod.“</p>
<p>Kapitánův hlas zněl stejně chladně jako obvykle.</p>
<p>„Nic z toho, co mají k dispozici, nás neohrozí,“ dodal Cyr.</p>
<p>Bylo to děsivé, ale měli pravdu. Byli jsme schopni zničit mnohatisícovou armádu, vymazat z povrchu zemského jakoukoliv techniku, kterou lidé v současné chvíli disponovali. A to platilo, i kdyby Wittmann disponoval armádou poslušných botů. A pokud bychom museli zničit stovky a tisíce pěšáků, mohli jsme je prostě rozjezdit na krvavou kaši. Z té představy se mi udělalo špatně, po dlouhé době konečně nějaký ryze lidský vjem.</p>
<p>„Nejprve se chci podívat do města, popřemýšlet, udělat si vlastní názor. Pak se rozhodneme.“</p>
<p>„Vy jste velitel, majore Sandersi,“ souhlasil překvapivě kapitán.</p>
<p>Vlastně ne až tak překvapivě. Jediná věc, kdy měl teď poslední slovo, byla otázka mé osobní bezpečnosti.</p>
<p>Počátek další cesty jsme si načasovali tak, abychom k hradbám Bakerbodu dorazili někdy v podvečer, pokud tedy půjde všechno bez větších komplikací. Dvě minuty po vyjetí z úkrytu nás radiofonicky kontaktovali.</p>
<p>Ohlásil jsem se jako major Sanders se svou žoldnéřskou jednotkou, požádal o možnost nákupu proviantu, nafty a obecného obchodu. Otázky, jak jsme se nepozorovaně dostali tak blízko, jsem ignoroval. Nebyli příliš vstřícní, zpočátku spíš vyhrožovali, než že by byli ochotni jednat, a kdyby je neznervóznil fakt, že jsme se nepozorováni dostali tak daleko, vypadalo by to na boj.</p>
<p>Průlom v diskusi nastal, až když jsem na radu kapitána prozradil, že hodláme platit vysokoteplotními polovodiči, legovanou platinou a daty. A hlavně že máme zajímavé materiály pro reverzní inženýring – objemové fotovoltaické články s pevností oceli, které jsme ochotni lacině poskytnout. V tu chvíli se tón změnil, poslali nám cestu, které se máme držet, a vyhradili nám místo k parkování vně hranic Bakerbodu. Samozřejmě si neodpustili spoustu dalších výhružek, co všechno se stane, pokud přesně neuposlechneme jejich instrukce. Neoponoval jsem, jen jsem požádal, aby naše místo k parkování bylo pokud možno dále od vlastního města, a v tom mi rádi vyhověli. Nechtěl jsem našimi stroji budit zbytečnou pozornost.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že jsem neměl zkušenosti v žoldnéřském obchodování, jsem se obrátil na kapitána. Nechal se přesvědčit, že následující obchodní jednání mým jménem povede on. Souhlasil jsem, bylo důležité, abychom působili jako standardní žoldnéřská jednotka.</p>
<p>Administrativní detaily kapitán doladil ještě v průběhu cesty, kde jsme úzkostlivě dbali, abychom se drželi přesně obdržených pokynů. Na můj vkus byl až příliš tvrdý ve všem, co se týkalo našeho potenciálního zisku, mně o peníze nešlo. Ale nechal jsem to celé na něm.</p>
<p>Přes veškerou opatrnost jsme měli značné problémy, abychom vytyčenou trasu zvládli projet bez újmy na majetku obyvatel. Museli jsme se vyhnout několika mostům, jejichž nosnost byla od pohledu nedostačující, a místo toho projeli skrze řeky. Také jsme objeli jednu vesnici, zničit kus pastviny mi připadalo lepší než našimi pásy rozorat udržovanou náves a zdevastovat pečlivě vybudovanou dlažbu ze žulových kostek.</p>
<p>Po celou cestu jsem většinu času strávil na věži a rozhlížel jsem se. Přestože mi po předchozím výcviku senzory tanku zprostředkovaly víc dat než pouhý zrak, bylo to pro mě stále ještě zajímavější, tak nějak procítěnější. Všude okolo jsem viděl bohatství, štědrou úrodu, zdravý dobytek, množství větrných a slunečních elektráren, dokonce i nově budované asfaltové cesty. Bakerbod byl nejrozvinutějším místem lidské civilizace, do chvíle, než jsem to viděl na vlastní oči, jsem netušil, že si někde lidé mohou žít tak dobře, dokonce ještě lépe než v Císařství. A na rozdíl od Ambrezavile jim k prosperitě pomáhalo právě zvládnutí starých technologií.</p>
<p>Po množství technických obtíží jsme relativně bez fatálnějších problémů dorazili až k branám Bakerbodu. Podle mého plánu se už šeřilo a ještě víc mě uklidnilo, když jsem zjistil, že na obchodním parkovišti stojí několik konvojů a v nich desítky transportérů nejrůznějších velikostí. Spousta nákladních byla rozměrově dokonce ještě větších než naše tanky. Byly to sice jen velké pojízdné kontejnery naplněné zbožím, ale opticky jsme se mezi nimi schovali.</p>
<p>Zastavili jsme na vyhrazeném místě, bez zdržování jsem vyrazil ke kanceláři Obchodní správy, jak hlásal osvětlený nápis na střeše. Tam jsem zaplatil všechny požadované poplatky a licence k obchodování přesně podle Knispelových dohod. Nebylo to laciné, vlastně to bylo zatraceně drahé, a už mi bylo jasné, odkud plyne bohatství Bakerbodu. Obdržel jsem sadu potvrzení ve formě cedulí se složitými razítky, kterými jsem měl označit naše parkovací místo. Když jsem se vrátil, našel jsem prvních pár zvědavců. Starší chlap v khaki overalu s bandalírem plným čtyřicetimilimetrových granátů zíral na naše tanky, jeho společník, mladík opírající se o automatickou pušku, ho přemlouval, aby se šli podívat blíž.</p>
<p>„Nejsou to naše stroje, Pame. A ani mně by se nelíbilo, kdyby k nám bez ohlášení někdo přivandroval do tábora a slídil by. Hnal bych ho pryč svinským krokem.“</p>
<p>„Ale nikdo tam není, celé jsem to dvakrát obešel,“ přemlouval ho mladý muž.</p>
<p>Mladý muž? Nebylo mu víc let než mně, ale já se už dávno mladý necítil.</p>
<p>„Hlídají to automatické systémy,“ řekl jsem za jejich zády.</p>
<p>Oba se otočili, Pam sáhl po pušce, starší muž mu položil ruku na předloktí, aby ho zastavil.</p>
<p>„Pokud byste narušili vytyčený perimetr,“ naznačil jsem pohledem, kde uvidí tyče s fáborky, „spustili byste poplach. A aktivovali obranný systém.“</p>
<p>„Myslel jsem si to,“ odpověděl muž. „Odkud jste? Odkud máte tyhle stroje? Nikdy jsem nic podobného neviděl, Jen jsem slyšel o kapitánovi Knispelovi, ale ten měl jen jeden tank.“</p>
<p>Neměl jsem chuť se s nimi vybavovat.</p>
<p>„Nevím, pane. Musíte se zeptat majora Sanderse, to jsou jeho stroje, já jsem jen mechanik,“ odbyl jsem ho.</p>
<p>„Určitě něco víš,“ obořil se na mě Pam, na mechanika si asi věřil.</p>
<p>„Nech toho,“ zadržel ho jeho společník, „nic nám neřekne. Tihle žoldnéři mají někdy zatraceně tvrdou disciplínu.“</p>
<p>Souhlasně jsem pokrčil rameny a tím celá debata skončila.</p>
<p>Původně jsem se chtěl do města podívat ještě večer, ale vyřizování formalit a dva zvědavci mě zdrželi do zavření brány, musel jsem zůstat v našem táboře. Strávili jsme večer i noc stejně jako spoustu předchozích. Přemýšlel jsem o Hanturim, vlastně o kapitánu Knispelovi, o dalších třech velitelích lidské spojenecké armády, o válečné inteligenci, kterou jsem zničil, a té druhé, kterou jsem ve spící základně zanechal. Dodrží naši dohodu? A taky o všem, co jsem se dozvěděl.</p>
<p>Ráno jsem se probudil čilý, i unavený zároveň. Unavený z toho, že budu muset spoustu věcí rozhodnout. Do města jsem vešel krátce po otevření brány, hned první vývařovna mě přivítala už dlouho nepoznanou vůní. Objednal jsem si nudlovou polévku, ale snědl jsem málo, jako v poslední době vždy. Pak jsem se jen procházel ulicemi Bakerbodu, sledoval lidi, jak spěchají za svým životem, za prací, láskami. Na jedné z křižovatek jsem spatřil pouličního kazatele. Deklamoval o Rexexmachinovi a zaklínal všechny, aby v něj uvěřili stejně jako on, neboť jinak dojdou věčného zatracení. A zval je do chrámu Rexexmachinova spasení. Tady ho nikdo nehonil, nepronásledoval.</p>
<p>Šel jsem dál, okolo citadely Francise Rabierra, vládce města a pravé ruky guvernéra Wittmanna. Podle toho, jak velká část zaplacených poplatků šla do jeho kapsy, také vlastníka většiny města. Jeho sídlo byla nejhonosnější a nejmodernější stavba, kterou jsem kdy viděl, trochu ve mně evokovala vzpomínky na obrázky ze starých datových disků a ještě starších knih. Leštěný kámen, sklo, ocel, byl bohatý a mocný, možná víc, než si ostatní dokázali představit.</p>
<p>A já jsem disponoval dostatečnou silou na to, abych ho zničil, abych zničil i další zrádce lidí. Otázkou bylo, zda jsem to chtěl, zda to bylo správné. Nebo zda to bylo pro mě výhodné?</p>
<p>Zaujala mě vůně kávy. Malý šálek bych měl zvládnout. Zabočil jsem do uličky a narazil na sadu křesílek pod slámovou střechou, u některých seděli lidé, většinou dvojice nad šálky kávy a zákusků. U stolečku nejvíc vzadu jsem spatřil mladou ženu, která mi někoho připomněla, jen jsem si nedokázal vybavit koho. Některé vzpomínky mi připadaly vzdálené, jako by patřily událostem utopeným v hlubině mnoho desetiletí. Posadil jsem se na nejvzdálenější volné místo tak, abych ji mohl nenápadně pozorovat.</p>
<p>Seděla sama, s nohou přes nohu, zpod dlouhé nařasené sukně vykukovaly její nahé kotníky a vesele vypadající sandály na klínovém podpatku zdobené barevnými perličkami. Vysoký lem sukně zdůrazňoval kontrast klenutých boků přecházející v štíhlý pas, triko bez dekoltu z moderní elastické tkaniny obepínalo velká oblá ňadra. Možná kdyby zvolila výstřih, přitahovala by menší pozornost. Tvář jí stínil slaměný klobouček zdobený růžovou stuhou, zpod něj vykukovaly husté, mírně vlnité vlasy barvy čerstvě vyloupnutého kaštanu. Četla si knihu. To, jak obracela stránky, mi připomnělo… už jsem se chtěl odvrátit, ale v tu chvíli vycítila, že si ji prohlížím, a vzhlédla.</p>
<p>Byla to Valerie.</p>
<p>Okamžik jsem doufal, že jsem se změnil natolik, že mě nepozná, ale stačila sekunda, abych pochopil, že to tak nebude. V rychlém sledu se jí ve tváři vystřídal úžas, překvapení a radost, usmívala se i očima.</p>
<p>Intenzita projevených pocitů jen zvýraznila její originální krásu. Aristokratický nos, dlouhé lícní kosti a v koutcích očí náznaky vrásek od smíchu. Zvláštní, že jsem si toho dříve nevšiml.</p>
<p>„Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím, že jsi mrtvý,“ vydechla.</p>
<p>Zvedl jsem se, přiblížil se, naznačila mi, ať se posadím k jejímu stolu.</p>
<p>Poslechl jsem, i když jsem nevěděl, zda nedělám chybu.</p>
<p>„Takže jsem ti připravil překvapení,“ zkonstatoval jsem. „Ahoj.“</p>
<p>Do tváře se jí opět vrátil úsměv.</p>
<p>„Vtipálku.“</p>
<p>„Příjemné, nebo nepříjemné? To já jen, abych věděl, zda si mám či nemám přisednout.“</p>
<p>Jedna moje část chtěla co nejrychleji odejít pryč, vzdálit se od všeho, co mě pojilo s dřívějším životem. Druhá toužila zůstat.</p>
<p>„Nepustila bych tě ani za nic,“ zavrtěla hlavou a ukázala mi na židli. „Prosím.“</p>
<p>Přispěchal číšník, káva na stole před Valerií voněla, objednal jsem si také.</p>
<p>Okamžik jsme seděli mlčky, sledoval jsem, jak si mě prohlíží. Bez skrývání, zvědavě. Možná s lítostí? Nebyl jsem si jist.</p>
<p>„Jak se ti daří?“ zeptal jsem se první.</p>
<p>Opět ten její úsměv.</p>
<p>„Nemysli si, že se otázkami vyvlíkneš z vlastního vyprávění,“ napila se kávy.</p>
<p>Líbilo se mi, jak pak špičkami prstů odstranila smítko, které jí ulpělo na rtu.</p>
<p>„Obchody nejdou, jak by si otec představoval. Navíc mu neslouží zdraví jako dřív a musím trávit v kanceláři víc času, než by se mi líbilo, ale co se dá dělat. Nemá cenu si stěžovat. Snažím se, aby se to zlepšilo. Zrovna dnes mám před sebou schůzku, která by mohla pomoct,“ zaváhala, zda má pokračovat.</p>
<p>„Ale to jsou jen všední nudné starosti obchodníka. Co jsi prožil ty po tom, co jsi tak rychle odjel z Ambrezavile,“ zeptala se tentokrát ona, na okamžik se zatvářila zachmuřeně.</p>
<p>„Od chvíle, kdy zemřela Nataša,“ upřesnil jsem.</p>
<p>Neodpověděla, jen čekala. Přede mnou přistála černá hustá káva, na vnitřní stěně bílého porcelánu zanechávala vysoký hnědý lem. Už jen pohled na ni byl příjemný. Zvláštní, tak intenzivní senzorické vjemy jsem neměl od doby, co jsme se vynořili z podzemí staré superzákladny. Zvedl jsem oči k Valerii. Mohla za to ona. Nadechl jsem se a cítil něco, o čem jsem předpokládal, že jsem o to dávno přišel.</p>
<p>Původně jsem její otázku chtěl odbýt pár slovy, ale s prázdným šálkem v ruce jsem se přistihl při tom, že popisuji naši štvanici po botí stopě, průjezd radioaktivním infernem a u druhé kávy setkání s lidmi vzývajícími Rexexmachina a nakonec zničení staré základny. Tady už jsem byl stručnější a spoustu věci jsem si raději nechal pro sebe.</p>
<p>Skončil jsem, Valeriiny oči byla dvě hluboká zamyšlená jezera.</p>
<p>„Prožil jsi toho hodně,“ pokračovala.</p>
<p>Na to nebylo třeba odpovídat.</p>
<p>„A udělal jsi všechno, abys ji zachránil. Riskoval jsi život.“</p>
<p>Na to také nebyl proč odpovídat.</p>
<p>„Udělal bys pro mě prosím jednu laskavost? Omlouvám se za svou nezdvořilost.“</p>
<p>Kterýkoliv muž by byl potěšen, pokud by jí mohl prokázat laskavost. Potvrzovaly to kradmé pohledy okolních mužů, kterými si ji prohlíželi, když si mysleli, že se nedívám. Ale já je stejně registroval. Jako spoustu dalších věcí.</p>
<p>„V deset hodin mám schůzku v Apumiho kafetérii, je to nejluxusnější podnik ve městě,“ řekla bez zřejmé souvislosti. Zdržela jsem se tady a musím ještě něco nutného zařídit. Byl bys tak laskav a doručil tam mou omluvu? Pokud budeš chtít, ráda se ti revanšuji, například snídaní,“ na okamžik se odmlčela, „třeba tady, zítra ve stejnou dobu jako dnes?“</p>
<p>„Fajn,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Věděl jsem, že káva postačí, ale v tuto chvíli to nebylo nutné řešit.</p>
<p>Z kabelky vytáhla bloček papírů, něco na něj napsala, vložila ho do obálky a podala mi ho.</p>
<p>„Mockrát děkuji.“</p>
<p>Naklonila tvář, jako by ji nabízela k polibku, a než jsem si to stačil promyslet, vtiskl jsem jí ho na tvář.</p>
<p>„Deset hodin je za chvíli, musím jít,“ vybruslil jsem z vlastních rozpaků.</p>
<p>Moc jsem si nerozuměl.</p>
<p>Dojít k Apumiho kafetérii bylo jednoduché, nacházela se v centru města uprostřed dokonale udržovaného parčíku s několika malými jezírky propojenými kanály, celý vodní okruh začínal vodopádem. Nic lépe nedemonstrovalo bohatství tohoto místa než kus umělé přírody uprostřed města.</p>
<p>Vstoupil jsem průčelím z leštěné žuly, ohromná okna vypadala zvenčí jako zrcadla a dokonale odrážela okolní zeleň.</p>
<p>Až při konfrontaci s nepřívětivým pohledem portýra, který očividně váhal, zda mě má pustit dovnitř, jsem si uvědomil, že jsem sice slíbil předat vzkaz, ale netuším komu. Valeriina přítomnost mírně narušila mé logické uvažování. Mírně, vnitřně jsem se tomu výrazu zasmál.</p>
<p>Rozhlédl jsem se po sále, vertikální členění ho rozdělovalo do několika oblastí poskytujících hostům dostatečné soukromí, současně však zůstával zachován pocit vzdušnosti. Střecha byla skleněná a zprostředkovávala nerušený výhled na nebe, slunce skrze ni nehřálo, jak bylo přes obyčejné sklo obvyklé.</p>
<p>Mou pozornost upoutala žena sedící zády do volného prostoru. Bohaté vlny dlouhých tmavých vlasů, když upila ze své sklenky, zahlédl jsem záblesk dlouhých náušnic. Šaty odhalovaly ramena a část souměrných zad. Přiblížil jsem se obloukem, abych se dostal do jejího zorného pole. Už jsem chápal, proč se mi Valerie nenamáhala říct, kdo na ni u Apumiho čeká.</p>
<p>„Mám pro vás vzkaz, madam,“ řekl jsem místo pozdravu.</p>
<p>Nataša ke mně vzhlédla. Líčení jen zdůraznilo vznosnou krásu její tváře, podprsenka způsobovala, že ňadra vypadala větší než ve skutečnosti a šaty jejím dlouhým nohám neubíraly ani centimetr. Špičky lodiček zdobily stejné kameny jako náušnice.</p>
<p>„Ahoj,“ řekla pouze, ve tváři opatrný ostražitý výraz.</p>
<p>Podal jsem jí obálku.</p>
<p>Ukázala na židli a přečetla si Valeriin vzkaz, následně ho odložila na stolek a nesnažila se ho schovat.</p>
<p>Dlužíš mu to, stálo na papíře.</p>
<p>Mávla na číšníka, tázavě se na mě podívala, já jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Koňak, dvojitý.“</p>
<p>To bylo to jediné, co prozrazovalo, že není úplně nad věcí. Ale možná pila dvojité koňaky běžně, lidé se mění.</p>
<p>Mlčel jsem a prohlížel si ji. Vypadala stejně skvěle jako dřív, možná ještě dokonaleji.</p>
<p>„V mém transportéru, když jsme byli spolu, pamatuješ?“ začala.</p>
<p>Úsměv, který se jí na tváři objevil, vypadal skoro opravdový. Možná byl opravdový.</p>
<p>Vrátil jsem se ve vzpomínkách tisíce let zpět, do jiné epochy, jiného času.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Možná i mně se ve tváři něco objevilo, protože byla spokojená.</p>
<p>„Řekla jsem ti, že udělám cokoliv, abych se už nikdy nemusela bát, abych už nemusela ležet někde ve špíně, hladová, vyčerpaná, abych se nemusela třást strachy o vlastní život.“</p>
<p>„Ano, to jsi řekla,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Jen jsem to tehdy dostatečně přesně nepochopil. Nemohl jsem jí vyčítat, že by nebyla upřímná.</p>
<p>Dalším lokem dopila skleničku a odsunula ji od sebe jako člověk, který dostal, co právě potřeboval, a po dalším netouží.</p>
<p>„A myslela jsem to smrtelně vážně,“ rozmluvila se. „Vypadal jsi jako muž na svém místě, jako muž, na kterého se budu moci spolehnout. Líbil ses mi jako žádný jiný předtím.“</p>
<p>Čekal jsem a možná jí i věřil.</p>
<p>„Všechno to vypadalo dobře, hlavně potom, co jsme v pořádku dorazili do Ambrezavile. Myslela jsem si, že nás čeká skvělá budoucnost.“</p>
<p>Vypadala skoro toužebně.</p>
<p>„Pak se ale objevil major Hinsteg,“ odmlčela se. „Byl nechutně vytrvalý, pronásledoval nás celou cestu až z Císařství.“</p>
<p>„Protože jste s tvým otcem pašovali spící specializovanou UI,“ napověděl jsem jí.</p>
<p>„Ano,“ souhlasila překvapeně. „Neukradli jsme ji, ale podle zákonů Zverelska všechny objevené UI patří státu, co státu, přímo vládci, Wittmannovi,“ odfrkla si.</p>
<p>„A my tu UI potřebovali, pátrali jsme po ní, protože už jsme utratili většinu našeho kapitálu za získání tvořičky,“ podívala se na mě, zda vím, co tím myslí.</p>
<p>„Nesmírně složité univerzální 3D nanotiskárny,“ doplnil jsem.</p>
<p>„Ano,“ teď už se nedivila, odkud to vím.</p>
<p>„Museli jsme mít obě ty věci, jedna bez druhé neměla cenu, do jejich získání jsme investovali prakticky všechno,“ rozohňovala se.</p>
<p>„Tak složitou tiskárnu, tvořičku, dokáže řídit, ovládat jen k tomuto účelu specializovaná umělá inteligence,“ souhlasil jsem.</p>
<p>„A major Hinsteg měl podezření, že jsme v pustině objevili něco cenného, a byl neskutečně, zvráceně vytrvalý,“ zavrtěla hlavou. „Pronásledoval nás ze Zverelska celé týdny, měsíce. Myslela jsem si, že poté co ho kapitán Knispel odrazil, máme konečně pokoj. On však cítil stopu, do Ambrezavile dorazil jinou cestou,“ dokončila téměř nenávistně.</p>
<p>Pozoroval jsem ji, ve svém zápalu byla extrémně přitažlivá. Hlavně pro ty, co mají rádi jednoznačný tah na branku, precizní logické uvažování, bezskrupulóznost atakující bezohlednost. Takový jsem teď byl i já.</p>
<p>„Už jsme neměli kam utíkat, kde se ztratit. Jediná šance, jak se ho zbavit, bylo fingovat naši zkázu. Rychle a bezohledně.“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Uplatili jsme stráže u brány, všechno naše zboží ukryli ve skladištích ve městě a několik starých vozů zničili. Mechanik z našich zásob probudil pár starých botů, každý obchodník je má, a naprogramoval je, aby utíkali pryč,“ vysvětlovala, co mi samotnému docházelo.</p>
<p>„Ale ty staré boty by dříve nebo později někdo dohnal, jsou to jen tupé naprogramované automaty. Nedokážeme plně přeprogramovat a využít jejich logické jednotky,“ připomněl jsem.</p>
<p>„To jsme si samozřejmě uvědomovali,“ připustila, „proto jsme je nechali vysílat signál, který neustále generovala naše spící UI. Doufali jsme, že to dříve nebo později přiláká boty, kteří je napadnou a zničí.“</p>
<p>Ano, přítomnost spící UI vysvětlovala, proč o konvoj měli boti takový zájem.</p>
<p>„A vyšlo to,“ potvrdil jsem.</p>
<p>Poslední dílky skládačky zapadly na svá místa, všechno dávalo smysl. Boti sloužící válečné UI neprchali se žádnými lidskými zajatci. Pouze ověřili, že signál nepatří žádné UI, zničili jeho nositele a radioaktivním peklem prošli jen proto, aby za sebou zametli stopu a nikdo je nemohl vysledovat k velitelské základně.</p>
<p>„Je mi líto, že se to stalo, jak se to stalo, ale nebylo jiného řešení,“ skončila.</p>
<p>Souhlasně jsem přikývl.</p>
<p>„Věděla jsi, že na základě toho, co se nám dříve stalo, rozšířím teorii o vašem únosu boty. A také, že se tě pokusím zachránit a půjdu po vaší stopě… nikam.“</p>
<p>Neodpověděla, jen přikývla.</p>
<p>„Ano, potřebovali jsme tě,“ připustila nakonec, „aby všechno bylo stoprocentně hodnověrné.“</p>
<p>„A proč jsi váš poslední únikový plán prozradila Valerii?“ chtěl jsem ještě vědět.</p>
<p>Zamyslela se.</p>
<p>„Zasvětili jsme ji až později, až jsi byl pryč. Zbývala spousta administrativních věcí, které bylo nutno zařídit, ale z pozice mrtvého nebo zmizelého to nešlo. A nevěřili jsme nikomu z našich zaměstnanců natolik, abychom mu propůjčili příslušné pravomoci. Prodal by nás. Ale Valerie, byla to má kamarádka. Všechny zákonné administrativní náležitosti vyřídila podle našich potřeb.</p>
<p>„Byla?“ nadhodil jsem.</p>
<p>„Každá jsme dnes někde jinde. Dnes jsme měli domluvenou schůzku, předpokládám, že mě chtěla požádat, abych jí pomohla s podnikáním. Udělám to. Jak jsi ji našel ty?“</p>
<p>„Náhodou,“ připustil jsem.</p>
<p>„Ano, náhody se stávají. A jsou schopné zničit i ty nejlepší plány,“ skoro si povzdechla.</p>
<p>„Předpokládám, že podnikání s umělou inteligencí schopnou maximálně vytěžit schopnosti 3D nanotiskárny jde dobře,“ řekl jsem.</p>
<p>Přiblížil se číšník, zda něco nepotřebujeme, stačil její jediný pohled a odešel tak rychle, jak to zdvořile šlo.</p>
<p>„Ano, ale trochu nás překvapilo, jak moc jsme limitováni velikostí. A kvalitními surovinami. A příkonem energie. Věci, které si ani za peníze nekoupíme.“</p>
<p>V tom jsem jí věřil, pokud byla tiskárna tak dokonalá, jak jsem si myslel, mohli s její pomocí tvořit i zdánlivě přírodní diamanty a za ty se i dnes dalo pořídit hodně.</p>
<p>„A stále se učíme, tyhle stroje jsou hodně náročné na údržbu.“</p>
<p>S tím jsem nemohl než souhlasit.</p>
<p>„A tvůj osobní život? Poručík Cautski?“ nadhodil jsem.</p>
<p>„Cautski je jedním z mých věrných zaměstnanců. V pátek ohlásím zásnuby s Donovanem Rabierrem, synem Francise Rabierra,“ prozradila mi opatrně.</p>
<p>„Gratuluji,“ popřál jsem jí. „Rád jsem si objasnil pár věcí ze své minulosti. Přeji ti mnoho štěstí.“</p>
<p>Zvedl jsem se, lehce uklonil.</p>
<p>„Doporučíš mi nějaký slušný podnik k přespání?“ zeptal jsem se ještě.</p>
<p>Jmenovala adresu.</p>
<p>„Děkuji,“ řekl jsem a odešel.</p>
<p>Tenhle dialog mě kupodivu z míry nevyvedl, nějak zapadal do světa, jak jsem ho teď viděl.</p>
<p>Až do večera jsem se procházel po městě a před soumrakem si našel místo k přespání. Cena za ubytování byla horentní, musel jsem si připomenout, že jsem vlastně bohatý. V pokoji jsem se posadil na židli, díval se na pohodlně vyhlížející postel a přemýšlel, jak dál. Mohl jsem tohle město zničit, snadněji, než si kdokoliv dokázal představit.</p>
<p>O půl deváté večer přišel hotelový poslíček se vzkazem.</p>
<p>Byl od Nataši, chtěla se mnou mluvit na místě, kde ji nikdo neuvidí. Naštěstí přiložila mapu, kudy mám jít.</p>
<p>Dík za donesení vzkazu jsem doplnil spropitným a vyrazil do nočních ulic. V okolí panoval čilý ruch, ale jak jsem se nořil do menších ulic a uliček, rychle ho ubývalo stejně jako pouličního osvětlení. Ve chvíli, kdy k místu setkání chyběl jen kousek, jsem se pohyboval prakticky opuštěnými spícími končinami města.</p>
<p>Čekali na mě v úzké uličce, kterou bych přehlédl i za světla. Jeden se mě pokusil bodnout do boku, byl tak rychlý, že jsem si nebyl jistý, zda jsem se dokázal krýt, druhý se mi pověsil na záda a přes hlavu mi přehodil ocelovou strunu. Utáhnout ji nestačil.</p>
<p>Klesl jsem až na kolena, škrtič přelétl přese mě, toho s nožem jsem praštil loktem do rozkroku. V sekundě leželi na zemi oba dva. Zabijáka se strunou jsem za vlasy přitáhl až k sobě a praštil ho hranou dlaně do hrtanu. Lehce, ale stačilo to. Tyhle věci mi šly mnohem lépe než dřív.</p>
<p>„Tak, pánové, co jste zač,“ zeptal jsem se jich poté, co jim došlo, že jsou mi vydáni na milost a nemilost.</p>
<p>„Jsem poručík Cautski, měli jsme to s tebou vyřídit,“ prohlásil ten s nožem.</p>
<p>Ve tmě jsem ho nepoznal.</p>
<p>„Hacknesmith,“ řekl stroze druhý.</p>
<p>Hacknesmithe jsem surově ztloukl pažbou a on se pak pokusil si se mnou srovnat účty, když jsem se ze zničeného transportéru snažil odčerpat poslední zbytky nafty, vybavil jsem si. Paměť mi sloužila. A stejně dobře jsem si pamatoval, že únikový plán Nataši a jejího otce stál život dva lidi. Proč obětovali Herberta, to jsem netušil, možná kvůli důvěryhodnosti. A kdo jednou ve svém zájmu chladnokrevně zabíjí, je to připraven kdykoliv zopakovat.</p>
<p>„Vaše paní je drsný hráč,“ řekl jsem. „Poslala vás, abyste mě zabili.“</p>
<p>„Ne,“ zbytečně protestoval Hacknesmith.</p>
<p>Cautski mlčel. Vkleče, s hlavou v předklonu, jsem měl pocit, že cítím chuť neviditelného prachu vznášejícího se ve vzduchu.</p>
<p>„A já potřebuji, aby si uvědomila, že tady narazila, že tady tvrdostí nic dalšího nezíská, jen ztratí.“</p>
<p>„Vyřídíme jí to,“ zahuhlal poručík.</p>
<p>S čepelí přitisknutou k hrtanu se špatně mluví i těm nejstatečnějším.</p>
<p>„To ano, ale musí tomu vzkazu uvěřit. Musí pochopit, že jí další tvrdá hra nic nepřinese. A také jí řekněte, že zůstaneme v kontaktu, v obchodním kontaktu.“</p>
<p>Zvažoval jsem řešení ze všech stran, a co mi vycházelo, se mi vůbec nelíbilo.</p>
<p>„Vyřídíme jí to,“ znovu snaživě zahuhlal poručík.</p>
<p>„Jednoho z vás musím zabít, aby uvěřila. Kdo je postradatelný?“</p>
<p>„On! Já patřím k užšímu kruhu!“ skoro vykřikl Cautski.</p>
<p>Zatlačil jsem na nůž, vůni noci poskvrnil pach krve, dlaň, kterou jsem se chránil, aby mi nepotřísnila oblečení, jsem měl celou zmáčenou a lepkavou.</p>
<p>Otřel jsem si ji do oděvu mrtvého.</p>
<p>„Vstaň,“ přikázal jsem Hacknesmithovi. „A nezapomeň své paní vyřídit, že se po čase zase přihlásím. Kvůli obchodům. Výhodným pro nás oba.“</p>
<p>Nevěřil mi, že ho nechám odejít, po třech váhavých krocích se rozeběhl.</p>
<p>Zvedl jsem se a vrátil se zpět do hotelu. Věděl jsem, že Nataša už mě nechá na pokoji. Byla obchodník a nestála o další zbytečné ztráty.</p>
<p>Ráno následujícího dne jsem se v kavárně potkal s Valerií. Vypadala příjemně překvapená, když mě spatřila, možná si myslela, že po tom, co se setkám s Natašou, o další setkání nebudu stát. Objednala snídani, ale já si dal jen šálek kávy, ještě stále jsem se cítil najezený.</p>
<p>Vyměnili jsme si pár konverzačních replik. Čekal jsem, co přijde.</p>
<p>„Ty už ji nemiluješ,“ řekla přímo.</p>
<p>„Ne,“ zhodnotil jsem. „Žena, kterou jsem miloval, je mrtvá. Možná ani neexistovala, nevím.“</p>
<p>Valerie přikývla.</p>
<p>„A co máš v plánu?“</p>
<p>Napil jsem se kávy.</p>
<p>Valeriina přítomnost způsobovala, že jsem svět vnímal mnohem intenzivněji než obvykle. A pocity, které ve mně vzbuzovala, mi měly být dávno odepřeny.</p>
<p>„Spousta obchodníků ráda zaplatí za doprovod, který jsme schopni poskytnout. A také, můžeme si dovolit prozkoumat oblasti, kam se jiní neodváží,“ vypočítával jsem.</p>
<p>„A co kdybys zůstal tady? Máš svou proslulost, každý by rád zaplatil za tvé služby. I samotný vládce Bakerbodu, Rabierre. O vašich tancích jde městem neskutečná šuškanda, určitě dostaneš zajímavé nabídky.“</p>
<p>Jak naložíme s Rabierrem, jsme se s kapitánem ještě nedohodli, věděl jsem, že to bude složitá debata. A Wittmanna jsme spolu zatím ani neprobírali. Raději.</p>
<p>Valerie teď mluvila téměř vzrušeně. Pokaždé když do něčeho investovala svou osobnost, činilo ji to neskutečně žádoucí. Měl jsem si toho všimnout dříve.</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>„A kdybys tady zůstal, mohl by ses zamilovat,“ pokračovala tišeji. „Do nějaké jiné ženy.“</p>
<p>Nabídl jsem jí dlaň, aby do ní vložila svou.</p>
<p>Nechápala, o co mi jde, ale poslechla. Opatrně jsem vedl její dlaň pod bundu uniformy, pod košili, až na svou holou hruď.</p>
<p>„Pokud bych sloužil místnímu vládci, dříve nebo později bych musel zabíjet lidi,“ řekl jsem.</p>
<p>Pozoroval jsem, jak jí postupně dochází, co svou dlaní cítí.</p>
<p>„A stroje by neměly zabíjet lidi.“</p>
<p>Kromě mozku a prodloužené míchy ze mě nic lidského nezůstalo. Možná ještě oči, ale i ty byly hodně hardwarově upravené. Poškození, která jsem na základně utrpěl, se ukázala jako fatální a algoritmus zdravotnické linky se nakonec rozhodl pro kompletní rekonstrukci, rekonstituci. V dokumentech jsem později našel informace, že zachování kompletního mozku včetně prodloužené míchy je předpokladem dlouhodobé psychologické stability kyborgova já.</p>
<p>Valerie pomalu vyprostila svou ruku z mého jemného objetí, v očích se jí leskly slzy.</p>
<p>Nebylo proč plakat, pořád jsem na tom byl mnohem lépe než kapitán, Rigajev, Marlon, Cyr a Katzinski. Ti se stali nedílnou součástí bojového mainframu svých tanků. Rekonstituční linka usoudila, že v nich zbylo příliš málo lidského na to, aby z nich bylo možné vytvořit stabilní kyborgy. Nebo jsem v polovičním kómatu vybral špatné menu, nepamatoval jsem si…</p>
<p>„A co tedy budeš dělat?“</p>
<p>Zamyslel jsem se, kolik jí toho prozradit.</p>
<p>Válečná inteligence, kterou jsem srazil do kómatu a pak ji z něj opakovaně dementnější a dementnější probouzel, mi nakonec prozradila všechno. Naše lidské osídlení nebylo na zemi jediné, to byla úžasná a pozitivní informace. Současně ale existovalo mnohem víc umělých inteligencí skrytých v pustině; inteligencí, které překonaly staletí degradace a nastoupily na cestu strojové evoluce. Naštěstí zatím spolu bojovaly, ale bylo jen otázkou času, než zjistí, že první krok v získání nadvlády nad světem je podrobení si lidí. A to jsem jim nehodlal dovolit.</p>
<p>Naklonil jsem se k ní, políbil ji na rty, jejichž hebkost jsem vnímal jako nic jiného předtím.</p>
<p>„Budu na vás, na lidi, dávat pozor, jednou za čas se sem vrátím a dohlédnu na to, že se tobě a později tvým dětem a jejich dětem bude dařit dobře. A až budu mít pocit, že mě nebudete potřebovat, skončím to.“</p>
<p>Zvedl jsem se a bez ohlédnutí odkráčel za svými druhy. Knispelem, Rigajevem, Marlonem, Katzinským, Cyrem. Čekala nás dlouhá a těžká cesta a já doufal, že dojdeme až na její konec.</p>
<p> The End</p>
<p>Miroslav Žamboch</p>
<p>Miroslav Žamboch, jeden z nejúspěšnějších českých žánrových autorů, se narodil 13. ledna 1972 v Hranicích na Moravě. Vystudoval Fakultu jaderně fyzikálního inženýrství při ČVUT v Praze a dnes pracuje v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.</p>
<p>První povídku, Vůně stroncia, napsal v sedmnácti letech. Podle autorových slov byla „pěkně mizerně napsaná“, takže první otištěnou prací se stala Zpověď válečníka, se kterou vyhrál soutěž O nejlepší fantasy v roce 1992. Poté se na osm let autorsky odmlčel a vrátil se až v roce 2000, kdy vydal sbírku tří novel Poslední bere vše (Klub Julese Vernea, 2000). V příběhu Pouštní škorpion se poprvé objevil Žambochův nejslavnější hrdina, muž skrývající se pod bezpočtem přezdívek, z nichž nejvíc proslul jako Koniáš. Je to vyhnanec, poutník a osamělý válečník, který nemá přátele, nikomu nevěří a svou výzbrojí připomíná chodící železářství, přesto (nebo právě proto?) se brzy stal snad nejoblíbenějším českým fantasy hrdinou. Zásluhu na tom má hlavně autorova druhá kniha, román Na ostřích čepelí (Klub Julese Vernea, 2001). Nejde o příběh v duchu klasické fantasy, Koniáš zde dostane velmi neobvyklou zakázku – má zajistit úspěch připravované kolonizační výpravy a dohlédnout na založení nového města Obchodní ligy, jež by zajistilo nezávislost na Crambijském císařství v obchodu s obilím. To znamená provést několik tisíc lidí přes množství nezávislých států, skrz nehostinnou krajinu a spoustu nejen přírodních nástrah. Román se brzy stal bestsellerem a vysloužil si i nominaci na Cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu. Plným právem, protože i přes rozsáhlost je jeho příběh sevřený a čtivý, protkaný akčními scénami a osazený uvěřitelnými a charismatickými postavami.</p>
<p>O rok později se na knihkupecké pulty dostal Seržant (Klub Julese Vernea, 2002, Triton, 2015), mix sci-fi a fantasy s hlavním hrdinou Lancelotem. Ačkoliv neměl takový ohlas jako Na ostřích čepelí, jde opět o vysoce kvalitní dílo, což dokazuje i Cena Akademie v kategorii Nejlepší česká kniha. Nominovaný byl i soubor devíti koniášovských povídek Ostří oceli (Fantom Print, 2002), v nichž autor svého hrdinu poslal do dusné džungle, žhavé pouště, gladiátorské arény či na tajemný ostrov, kde se zhmotňují hrůzy z lidského podvědomí. V příběhu Fanoušek se Koniáš střetne s další Žambochovou klíčovou postavou – s Baklym, jenž se stal hlavním hrdinou následujícího románu Bez slitování (nominace na Cenu Akademie; Klub Julese Vernea, 2003). I on je válečník, životem ale prochází bez skrupulí, „probíjí se jím jako ozubená koule řemdihu, zbraně, kterou tak mistrně ovládá“ (anotace k, Bez slitování). Přesto i on má svědomí a smysl pro čest. V roce 2010 se Bakly vrátil v souboru pěti povídek Čas žít, čas zabíjet (Triton, 2010).</p>
<p>V roce 2003 si Žamboch novelou Meč proti sekeře (Ivo Železný, 2003) odskočil do univerza světoznámé dobrodružné série Mark Stone, v tom samém roce pak vyšla i sbírka povídek s netradičními náměty Megapolis (Palmknihy, 2003 a 2004, Triton, 2010). V následující práci, dvoudílném románu Líheň (Smrt zrozená v Praze, Královna smrti) (Wolf Publishing, 2004, 2005 a Triton, 2009; audiokniha Walker a Volf, 2014), sáhl autor po zcela jiném tématu. Hlavní hrdinkou sci-fi/fantasy detektivky ze současné Prahy je Marika Zaháňská, příběh je pak tak trochu poctou drsným akčním dílům Jiřího Kulhánka. Úspěšný rok Žamboch završil sbírkou povídek Na křídlech tornáda (Klub Julese Vernea, 2004). V následujícím roce začaly vycházet autorovy krátké povídky v kolibří edici; dosud vyšlo sedm knih (Koniáš: Konec vlka samotáře, 2005; Bakly: Návrat zabijáka, 2005; Jennifer: Důl Quake, 2005; Valašský vojvoda, 2006; Bakly: Anděl bez slitování, 2006; Maverick: Pěšec na odpis, 2006; Bakly: Holýma rukama, 2007; vše Triton). Po tříleté pauze Žamboch přišel s knihou Drsný spasitel (Triton, 2007 a 2009, E.F. 2012), temným příběhem z postkatastrofického světa, kterým putuje napůl člověk, napůl netvor bez paměti. Režisér Jaroslav Šetek spolu se svým týmem připravují filmové zpracování, na které vybrali pomocí crowdfundingové kampaně částku přes dvě stě tisíc. Více informací o chystaném filmu naleznete na facebookových stránkách www.facebook.com/DrsnySpasitel. Románem Predátoři (Triton, 2007) se autor vydal do budoucnosti, v níž jsou možné cesty časem. V roce 2008 se vrátil ke Koniáši – vyšel nejen téměř kompletní soubor všech koniášovských povídek Koniáš – Muž na stezce (Triton, 2008), ale i nový samostatný román Koniáš – Vlk samotář (Triton, 2008). Pro fanoušky beznadějně vyprodané sbírky Poslední bere vše je jistou kompenzací kniha Dlouhý sprint s ozvěnou (Triton, 2009), jež kromě příběhu Dlouhý sprint z výše uvedeného díla obsahuje i povídku Ozvěna, která poprvé vyšla v časopise Pevnost 2/2002, a navíc kompletní autorovu bibliografii a výňatek ze slovníku Koniášova světa, jenž v úplné podobě naleznete na http://www.mz-fans.cz.</p>
<p>V roce 2011 si autor střihl upírský akční román Visio in Extremis (Triton, 2011); pouze elektronicky pak vyšel průřez povídkovou tvorbou Živí a mrtví (Freetim(e)publishing, 2011). Do zatím neprobádaných vod se pustil v knížečce pro děti O olši, která nic… nevzdala (Triton, 2013). Román In Nomine Sanguinis (Triton, 2014) se odehrává ve stejném světě jako Visio in Extremis, pouze s tím rozdílem, že hlavním hrdinou je tentokrát vlkodlak. V závěru se však setkáme i s Mathiasem Majerem, upírem, kterého dobře známe z předchozí knihy.</p>
<p>Román Turbulentní vesmír (Triton, 2015) je výsledkem více než čtyřleté autorské spolupráce s Tomášem Bartošem. Jedná se o poutavý mix space opery, military a hardcore sci-fi z vesmíru, který už dávno nepatří pouze lidem, ale stále víc a víc si ho nárokuje umělá inteligence.</p>
<p>Zakuti v oceli (Triton, 2016) je postapokalyptický román ze světa, který se působením chemických, genetických a radioaktivních jedů z globální války stal pustinou. Lidé ji chtějí dobýt zpět, brání jim v tom však kromě zamoření i bojové stroje, jejichž umělá inteligence se po válce začala sama rozvíjet.</p>
<p>Žambochova bibliografie kromě románů a sbírek zahrnuje i velké množství samostatných povídek, které pravidelně vycházejí v žánrových časopisech a předních domácích antologiích (např. Legendy české fantasy, Pod kočičími hlavami, Čas psanců, Kostky jsou vrženy, Klášter slasti, Legie nesmrtelných apod.). Autor se rovněž věnuje české sci-fi a fantasy sérii Agent JFK, kterou vytvořil společně s Jiřím W. Procházkou a do níž přispěl zatím devíti samostatnými díly (Pašerák, 2005; Meč a tomahavk, 2006; Se smrtí v zádech, 2006; Hořící andělé, 2006; Prokletí legendy – Dámská hra, 2007; Prokletí legendy – Hra gentlemanů, 2008; Vincent Vega, 2009; Na vlastní pěst, 2012, Město mrtvých I., 2016, vše Triton). V knize Hitman (Triton, 2010) nabídl čtenářům pohled z druhé strany, z pozice úhlavního nepřítele Johna F. Kováře, lorda X-Hawka.</p>
<p>Žamboch si již řadu let získává fanoušky i v Polsku a představil se i korejským čtenářům – v roce 2011 byla jeho povídka V pásu asteroidů vybrána do první korejské antologie české science fiction Chovej se jako slušná mrtvola. Žamboch se prezentuje jako příznivce dobrého vína a dobrých příběhů; zvláště to druhé čtenáři oceňují již řadu let. Získal si je především talentem napsat chytlavý příběh s charismatickým hrdinou a propracovanými souboji, uvěřitelností (který čtenář si jako Koniáše aspoň jednou nepředstavil jeho autora?) a umem přijít i po úspěchu „koniášovek“ s novými tématy a postavami. Avšak je to zejména Žambochův rukopis, co udělalo z jeho knih bestsellery. Krystalicky čistý a v rámci (nejen) české fantastiky jedinečný, zasazený do sice drsné, ale zároveň působivé atmosféry ryzího dobrodružství okořeněného magií a intrikami.</p>
<p>Autora je možné potkat na českých i zahraničních conech, virtuálně ho pak můžete navštívit na jeho oficiálních stránkách http://www. miroslavzamboch.cz, kompletní bibliografii najdete na stránkách knižní databáze Legie (http://www.legie.info). Zajímavý obsah a diskuzi s ostatními fanoušky nabízí fanovský web http://www.mz-fans.cz.</p>
<p>Pavla Lžičařová</p><empty-line /><p>RHA ekvivalent: Údaj určující odolnost pancíře. Udává tloušťku klasického pancíře z homogenní válcované oceli, která má stejnou kinetickou odolnost jako pancíř popisovaný.</p>
<p>Rentgen: Zastaralá jednotka množství ionizujícího záření. Smrtelná dávka záření gama pro člověka je 500–600 rentgenů absorbovaných v relativně krátké době řádu hodin.</p>
<p>Stirlingův motor: Tepelný stroj pracující na základě cyklické expanze a stlačování pracovního plynu. Motor s uzavřeným oběhem, kde je s okolím vyměňována pouze tepelná energie, nikoliv pracovní plyn. Vynalezen v roce 1816, konkurent parního stroje.</p>
<p>Stereoskopické vidění: Prostorové vidění umožňující vnímání trojrozměrnosti předmětů, jejich hloubky a vzdálenosti v prostoru. Je založeno na syntéze obrazů pocházejících ze dvou prostorově odlišných optických čidel, v případě standardních živých organismů očí. Sjednocení obrazů pak provádí mozek.</p>
<p>Fragmentace: Rozdělení střely na více samostatných projektilů, podobně jako je to s broky v brokovém náboji. V případě, že je jednotlivým segmentům udělena ještě další kinetická energie kromě energie dané výstřelem samotným, přibližuje se ničivý účinek střely zásahu granátem.</p>
<p>Zemědělec: Historicky došlo k posuvu významu slova zemědělec, tj. ten, který „dělá, získává“ úrodnou půdu. Většinou ji dováží do oblastí lidského osídlení z nekontaminovaných, relativně zdravých teritorií.</p>
<p>1 hektopascal = 100 pascalů, standardní atmosférický tlak na hladině moře je 101.3 kPa, tedy se jedná o velmi mírné zvýšení přetlaku vůči okolnímu atmosférickému tlaku. Spolehlivě však zamezí vnitřní kontaminaci.</p>
<p>Radionuklid: Atom, nuklid, s nestabilním jádrem s přebytečnou energií, která se uvolňuje ve formě elektromagnetického nebo částicového záření – ve formě radioaktivity.</p>
<p>Faradayova klec: Je založena na skutečnosti, že elektrický náboj je rozložen pouze na povrchu vodiče, nikoliv v jeho vnitřním objemu. Dokonalá Faradayova klec elektrostaticky odstíní vnitřní objem od dění vně. Snění UI ve Faradayově kleci tedy nemůže interagovat s vnějším prostorem. Příčina šílenství kómatických UI není známa (poznatek autora).</p>
</section>
<section>
<p>OBSAH</p>
<p>Zakuti v oceli</p>
<p>Miroslav Žamboch</p><empty-line /><p><strong>Miroslav Žamboch</strong></p>
<p><strong>Zakuti v oceli</strong></p><empty-line /><p>Ve spolupráci s EF vydal Stanislav Juhaňák – Triton v Praze roku 2016 jako svou 2102. publikaci, v edici Trifid svazek 552.</p>
<p>Vydání první.</p>
<p>Sazba Petr Teichmann.</p>
<p>Ilustrace na obálce a grafická úprava obálky Jan Doležálek.</p>
<p>Elektronické formáty Dagmar Wankowska</p>
<p>ISBN 978-80-7553-231-2 (ePub)</p>
<p>ISBN 978-80-7553-232-9 (mobi)</p>
<p>www.tridistri.cz</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/4RDcRXhpZgAATU0AKgAAAAgABAE7AAIAAAAGAAAISod
pAAQAAAABAAAIUJydAAEAAAAMAAAQyOocAAcAAAgMAAAAPgAAAAAc6gAAAAgAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAE0gYSBIAAAFkAMAAgAAABQAABCekAQAAgAAABQAABC
ykpEAAgAAAAM5MAAAkpIAAgAAAAM5MAAA6hwABwAACAwAAAiSAAAAABzqAAAACAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAMjAxNzowMzowOCAwNjowMDo1OQAyMDE3OjAzOjA
4IDA2OjAwOjU5AAAATQAgAGEAIABIAAAA/+ELGGh0dHA6Ly9ucy5hZG9iZS5jb20veGFwLz
EuMC8APD94cGFja2V0IGJlZ2luPSfvu78nIGlkPSdXNU0wTXBDZWhpSHpyZVN6TlRjemtjO
WQnPz4NCjx4OnhtcG1ldGEgeG1sbnM6eD0iYWRvYmU6bnM6bWV0YS8iPjxyZGY6UkRGIHht
bG5zOnJkZj0iaHR0cDovL3d3dy53My5vcmcvMTk5OS8wMi8yMi1yZGYtc3ludGF4LW5zIyI
+PHJkZjpEZXNjcmlwdGlvbiByZGY6YWJvdXQ9InV1aWQ6ZmFmNWJkZDUtYmEzZC0xMWRhLW
FkMzEtZDMzZDc1MTgyZjFiIiB4bWxuczpkYz0iaHR0cDovL3B1cmwub3JnL2RjL2VsZW1lb
nRzLzEuMS8iLz48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uIHJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1i
YTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIiIHhtbG5zOnhtcD0iaHR0cDovL25zLmFkb2J
lLmNvbS94YXAvMS4wLyI+PHhtcDpDcmVhdGVEYXRlPjIwMTctMDMtMDhUMDY6MDA6NTkuOT
AzPC94bXA6Q3JlYXRlRGF0ZT48L3JkZjpEZXNjcmlwdGlvbj48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uI
HJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1iYTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIi
IHhtbG5zOmRjPSJodHRwOi8vcHVybC5vcmcvZGMvZWxlbWVudHMvMS4xLyI+PGRjOmNyZWF
0b3I+PHJkZjpTZXEgeG1sbnM6cmRmPSJodHRwOi8vd3d3LnczLm9yZy8xOTk5LzAyLzIyLX
JkZi1zeW50YXgtbnMjIj48cmRmOmxpPk0gYSBIPC9yZGY6bGk+PC9yZGY6U2VxPg0KCQkJP
C9kYzpjcmVhdG9yPjwvcmRmOkRlc2NyaXB0aW9uPjwvcmRmOlJERj48L3g6eG1wbWV0YT4N
CiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgPD94cGFja2V0IGVuZD0ndyc/Pv/bAEMABwUFB
gUEBwYFBggHBwgKEQsKCQkKFQ8QDBEYFRoZGBUYFxseJyEbHSUdFxgiLiIlKCkrLCsaIC8z
LyoyJyorKv/bAEMBBwgICgkKFAsLFCocGBwqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKio
qKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKv/AABEIAvMCEAMBIgACEQEDEQH/xAAfAAABBQEBAQ
EBAQAAAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EAACAQMDAgQDBQUEBAAAAX0BAgMABBEFEiExQ
QYTUWEHInEUMoGRoQgjQrHBFVLR8CQzYnKCCQoWFxgZGiUmJygpKjQ1Njc4OTpDREVGR0hJ
SlNUVVZXWFlaY2RlZmdoaWpzdHV2d3h5eoOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO
0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1dbX2Nna4eLj5OXm5+jp6vHy8/T19vf4+fr/xAAfAQADAQ
EBAQEBAQEBAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EQACAQIEBAMEBwUEBAABAncAAQIDEQQFI
TEGEkFRB2FxEyIygQgUQpGhscEJIzNS8BVictEKFiQ04SXxFxgZGiYnKCkqNTY3ODk6Q0RF
RkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eXqCg4SFhoeIiYqSk5SVlpeYmZqio6Slpqe
oqaqys7S1tre4ubrCw8TFxsfIycrS09TV1tfY2dri4+Tl5ufo6ery8/T19vf4+fr/2gAMAw
EAAhEDEQA/APpHNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0Zp
KKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKK
AFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAF
zRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiis7Vdd0/RTbrqEro90/lwpHE8jSN
6AKCe9AGjRVDSdasNbt5JtNmMixStDIGjaNkdTgqVYAg/UVVTxbock6Qx6hG0jyiFVweXzj
HT1oA2aKxrzxdolhfSWl3ehJ4mCunlscEjI5Ax0IpmseMdB0C7W21e/W2lbbtDIxznOOQMd
jQBuUVhr4z0FgpN+FDHALxOo/MjitsMCoYEEEZBoAWisG58Z6LazNEZ5JSpwzRRMyj8eh/C
tHTNYsNYhaXTrlJ1U4YDhlPuDyKALtFZ+oa9pulyCO+u1jkIyIwCzY9cDJo07XtN1aV47C5
EkiDcyFGUgeuCBQBoUVlJ4m0mS/WzW6/fvIY1UxsMsO2cYrVoAKKwJPG/h+KeWFtQG+GQxu
BE5AYHBGQMda0dV1qw0S3jn1OfyIpH8tW2lstgnHAPYGgC9RWZa+ItLvNJudTtrsPZ2oYzS
7WGzaNx4IzwKLPxDpt9qb6dbzP9rRN7QyQvGwXjn5gOPmFAGnRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABXE/EGe5trrRZ7F/LnimkZWxnHygf1NdtXDfE
e7gtJNHNzKsQeZ1XcepwKAK3hy4vNOTXbu5cyzXUfnKcYzJ90cD1yv5VTs/Dot101pF+Zby
FyfcSA1dU3FjEh4la7Vvs+8fKsqttC+wIKfXDV0N5sVbWIsHeO4jUtjGSHGaAOX1rRYLzWt
cvbh7hRBICqwlRuYRIRkkHj2FXtchuF8Z3FxAqHdarF8yBuCDnrVi+cPb+JYyQT5pUA8D/U
pV/UZIx4gdZP+ea/lzQBzF54TutLjjlTU0u7S4iLSwXW1XR+MeVtUZXk5DEkcHPWty0M0vw
/jtg7Bixtwe+0ORj8hirDyRavp8ckUP+pVkjVo9rjtjB6dB+lOsNPbR/DFrBc7vMa4aaQO2
7Y0js5XI7Atj8KAMaTwuLy4MUly8Nla25ee2jXb9p3ZwpfqoAB+7g5I57FfCukQ6JrkB08P
HbXMbIY3kL7Rjco3Hk4xjJrpHRFGo3DuqxtahWPoAHJP61m6ekj32mOv+owSOxJ2GgDnLCO
XWf7WeN7ZNU+2NA7vIJREd2MsqtxgchSQeB0rovCnhG/0DVry7v8AVob9ZkCRLHaeSyDOTk
72z0HpU2uwDSrj+0oLK1Fmyn7e8cQWUc5EhI+8oyxI6jJPrV3TdQ23f2G4fJYEwserDqRQB
hkW8mq6e0W1mW9OSB1O4967C4mS2tpZ5ThIkLsfYDJrj4YUTXInTSk0xGuw4WNlImJPMhC9
CT1BrofEbEeHL1B1mjMI/wCB/L/WgDym5hhjjgNvpNrZebGsVy8KfNPKwkcO3v8AI+Scklh
zXYeIF/tz4ZWl0p3PCYZGJ9Qdj/oWqKayW20a/wDLjnv7q4kWdIFVR5KogU4JIH949cndir
XhfGpeA7+wTlozNEB6EjcP1agDL0hRaeBtfijJUNHkYPQsu3+go+G4uL/xBqOpX00k80cCQ
+ZIcn5jnH/jlY+k6vDJ4I1qZ5NsfkxsS+Vxtkw2QeRjvn0rqPhWkcnhy4vomV1ubg7HU5DK
FGMHvyTQB3FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUU
UUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUVyXi/Rk
14QT6Tq0Nnqtk5CF5T5cin70cig5xxkHqCPqCAdbXM+ONY0/QtJW8vpvs87Zht5jHuwWxuX
pgZA7+lZ2i6BctrC6r4u1K0nuoABbpbXLGMAd2VgMnoRXaq6yIGRgykZBByDQBh+FZbTV/D
VpeIiTRmRpImZOhDEbhn8ea5SbxDo7+Nk0i8uLg3MWpZS3jYoWcv8u4DqnOfQ4Ga9BOoWS5
3XcAwdpzIOD6VOpVlDKQQeQR3oA83vI9SvPF2tWGkyWDy+ekj21xcNHIVKJlwNpyvQfU9sU
7xfrGlWPjCSz1u7ltYZ7VDujYoxXLA7WHf6HNegm7twzKZ4gy8EFxkVIjpKgeNldTyGU5Bo
A4vxHq1r4aa3uXcxWV/GAskhOA4UAZJ6Erjr/dNaNre2/jTwf5mn3KO24KZFOdsiMCf5frW
/wDa7bcV+0RbgcEbxkGnvNFFHvkkRE/vMwA/OgDirK50nw3rF1YT+KTe/aIwZrS+nRnifuR
02gg/dxjjIxzWtpjWuuaxHqFul6sNihSF95S3lZgQxC/xkD+I5Azxzmtlp7F2DvLbsR0Ysp
xVhXV1BRgw7EHNAHB6V42tEs7yLVdWhSW1mlil+0MI2XDHqGwRxipPCsqeKNYXXLae+js7N
mSBHt1WG5yCvmK5G5gPmHGB35yDXaTpb7DJcrHtQZLSAYUeuTUUGpWFxAsttdwSxMMq8cgZ
SPqOKAPMptatIFmthdrcXdrfMFiV8P5okJVcEjnIHXj8KuX3i65j0OWXxSTp/l6kIUURbvu
w7iCV3A4Yk5HHGOtekRyRyrviZXU91OafQB5VYx6j4n8LXmu22tx2scMjrb77X9xNGoB3yZ
AcHkglSAMdOtP+EOvpqV7qtqq/PsjmcoCyK3II34wf64r017m3j/1k0a/VwKkLKoOSBgZoA
8V1vXrW08TXttqd2lrcJdkSM0ORtDAqxXGGG3B969f0q0s7SxA01VW3md7gbBwxkYuT+JYm
pVvbVrdrhbmEwr96QONo+p6VHbarp95N5NpfW08uCdkUqscDrwDQBbooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACvHrnQvE1t4n1SVfC93dQyXkkkU9vPbBXRmJB
w8qnOD0Ir2GsjxPrC6LoU1yWAkfEcQ9XPT8uT+FAHGWvh1tdtbma71aXTFhj2rDGseVfBy0
hIOR0GAR0PJ4x12iQvoHgi3W8IMlramSXHQHBYj8OlcT4fjOra5aWRUtEp8+Y5/hU9/q2B+
ddl45uhaeDL8k4MqrCPfewU/oTQBx3h7T4JLFRdKGmmGSxHO48mu78N5TR1gPPkO0Y57ZyP
0NcPoMhltNQeE5NpbI2fTc/wDghrpPCWoSTX13bTW9wgKJLHK0ZEcnZtrdCRlc0AWLEWM+s
6pCFVpkkO8FTxnnr0P4e1W9HMVhp9zCWxFbOzfRTz/PNU7W/DXl/EchVuHHPrmqEl+strct
buCsg2SZ4K4OeR64/nQBrLpthb6TJ5amfcGIklALHJ+lVNS0y2vdJ0YTX09o9uUkiSLafO+
XBRgQeCD2wR1zUmm3y6hp8gTlVXuO2Ov070mpf8fGgDIC/NnPf5KAHSyTfbxbWWnRzwwxB5
n8zawJJACqRg9CTyMcdacVaw1e3mtTiK4YRyITwcnr9ap6b4htrrWr21sH3PGQkjPGygEFh
wSAGGQwyMjINXZtOuLzWLACRFtrWTz5fm+aQgEKoHpk7if9kDvwAaN9Cl3LHDPGksCkO8bj
IYg5Xj2Iz+VYtv8AYvD99dJaWF0LS8u/NmmUIYYJXCrjbkMATgnCkAsSSMmrMmotBq+oRSw
zoFKMkkkeEcFB91uhwQcjqPxFRyXhn8H3tzEoLAvjPsaAHS3E2navax2vl/Z7icCZSOSCMD
B+uDUPil/tcq2Mk1zFAqeYxtmALtnhWz/Dgcjvmqk199ovrExkZ89ARn/aFVZtWjuNa1iJo
yjxTmMk9HwqjI/DFAHM6pPAY3sbPS9R1S4YbXWwtTKIiRxvbhV69CenNbXjK5voPEqpaXMt
vmwRGEbEZyzZ/lXV+DoEh8Oq6xqjTTzSPgfePmMAT+AFYPiyFX8Tgkcm2T/0JqAM2103yvh
PfQAZEl0Gx6fMn+FR+Dpri++JDXt6F81rFkyqBRgFAOlWk1OG38OzaWkLO0su8uX46g9Pwp
/hKMJ4yTHX7LJn81oA9EooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CvLfiZf3Fz4js9N8t0trePzdxBAkZuOD3wBj8TXqVfPtxr2NRvr/AFiS5a3S8lt/tc8b+Ur
B2/d7yNoI54zQB6h8OdOkh0u41C5iMb3MpSLJ58pOAfbLbj9MU/4h2rapp9jpMeoW+nNdXG
8z3K7lARScYyMkkjuO/wBK4WH4jaNHYm3HiBYtqfIi3BG3j2PFY/jzxmLjR/C8l5cbfNtHu
VeY4MgLlQfyUH8aAO48PmXTdHubWRIHa6XZKyyEgcYOD3HJx0q34duntfFtvaPMzRPC6RqW
4B4bgf8AAa5r4e6FbeMdAutbuZr5Z4JXgs2iuHSMgIp3bBw/zEjnP3a5vT/GKReK9AzfWtx
NJcRExW8haRAzbSjqQCr9fl5oA7TW9d/s3V9TighmuZnuvLjggQu7sxwAB9TT9b0LWLa8tb
LTYZlg1u0igmlVN32WdECMzY4GYwOemY/euM1jxJPpHxa1o2+qWOm3Vm8k6C/zslGzITA5y
wPGPqM9K940q5lvNGsrq5QJNNbpJIqjhWKgkfmaAOUsr6Gw8Q6xZRptSFlVVHYeWtT67exx
WegzMcF+Qc9P3def+OvENl4Z8eapHLqtu8l4sb/Z8FZITtA2nsQcAgj1Oe1anjN7mT4d+FL
hXWGTy42IkVyzsYeI1Cg/Mx4AOB70AbNjo0Pi7Urq5vrm6U2EaJYyQ3Lx+S5LEttUgN0Xhg
RgEdzRa+JVt9csVmkJ3yrCcfxbjtHH1IrgtN+IDaRZ3EBaW1diY545EKMGHBBBGQa3vAujP
4t1z+17s3VvbWE0ckKG3KpO4OQd56gEDgD8e1AG54p1WS38T3NtLIdgRSik8AFRnH41f02P
zfhjffvCm5Z33enJP9MVmfEvQmbVtP1l5LiLT+IL+W2hMrwoCSH2+nJBODjg4Nefv4ujtbG
exttUeay3nHJVZMHgle2cDigDqdF1F5Nb0yAnduuY+D/vCtLUpAPFGs2vR0uAw7Z3Rq39az
vhnpFxrWrJrV1ZSxW1q5aCeQsomO0gBVPBAznd64HrXW+JfA0Or+ITq7ancafCbbZcC2Vdz
Mp+RsspGACc8dl96ANjwlMJfDsK5BeJnR8djuJ/kRXHeP777L4pRQ2CbRD/AOPP/hXnWs+N
7bR76TT9D8XS3ucB3hBhYv0KhR97kcEDuBzjJ6j4oSRSeI1F5rlpozQaTHcKt7GT9qIdsop
yMHGc9TyOKAJYoWXwje+I7i6kZI7lIIbaKEsSCyKegLFsscAeg+tavguZrjxxE6n5RYy5/w
C+o8VmaPqjaf8AA6bWIpmjSO985J1UnCiRRu6cjOearfC3xDb678QHaxmN0BZytLIoOFJZO
p9ST/OgD2qiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKTYuMbRjOe
lLRQA3Yp6qv5UFFbG5QcdMinUUAAAAwBge1N2IG3BVz64p1FADSiMclVJ9SKdRRQA0ojHLK
pPuKdiiigBCik5Kgn6UtFFABVL+xdL+0ef/Ztp52c+Z5C7s+ucZq7RQAUUUUAMMMZkDmNS4
6MVGRTmVW+8oP1FLRQAmBjGOPShVVfuqB9BS0UAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUA
FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABR
RRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRXJ654zGl642mQ27SyIiscDu
eepqSy8VTy3UMd3ZvCjnBkDBgPr0oA6iiuf1XxQmn3cUVvELzfnfsfGz05wc0o8UMVyNOmP
HZxQBv0Vyh8e2keo2tnc2VzC9zMsKMdpXLHA7+prq6ACikY7VJPYZrlbDxnNe5P9llUydp8
7kj8qAOrornJ/FFxGuYtMLf702P6VLoHiZdZvJ7WW3NvPCofbv3Blzjrx7fnQBvUUVl+Jda
Hh7w7d6oYvN+zqCEzjcSwUc/U0AalFed6b8UZ9SgLwaKxYHG3z8c/981s6Z41a+1S3sbjS5
rd52Kht4ZV4J9vSgDq6Kx/FGvDw5orX3k+e+9USPdt3En1+mT+Fcn/AMLMuypI0dVGM/NP/
wDY0AeiUVwel/EG71HXbPTzpqj7S+0skudo6k4x2Ga2vFfikeHBaolubie6LbF3bQAuM5PP
rQB0VFcIfiBdiAyHTFAHX/SP/saseDvHh8Ta3d6bLZ/Z3ghEyt5m7cN2D2HqKAOzopksiww
vI/CopY/QVwWlfEq41X97a6QXgblGM23j6bTQB6BRXn+q/EPUNPQSjRwUB5Hn/wD2Ndfqes
waZo39oTBihC7VA5JboKANGiuXs/GEl3LHv054YWPzSb9xX8MVdbXxHfCMxO1rjm47g8/w4
6dOaANuiuVu/GTQag8VtZNcwqBiQvsye+BjpUM/jqWKIsNJfOP+ew/+JoA7CisHwp4ibxDY
zyS25glgl8tlznPGQayfFHjt9E8QJpdtaGd/LWRjuA654/SgDtKK4R/H14Id40iX8Jl/+Jr
Y8GeKW8UWN1LLbG3ktpzEVJzkYBB/X9KAOjooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAPLvFNxbw+P7sXLLH+
4jbcx7betJpHizS763aOxvUk2HDba6zxP8AD/QfFt3Fd6tDMLmJPLEsEzRlk/unHBHJ6jvU
OrfDPwxrItPtVnJE9pH5cclrM0DbeOCUI3dO/vQBjxzQXNyrSZPOBiumgtYhb7s44rjLfQL
DQvE9xYaZc3k0MaoWW5uWm2McnAJ/Cuhvr37NbBc4xQBia9bLc+I9EhtlzIdQhbjsFbcf0U
mvS64bwdENV8QXWpsN0dkPIjYjgyMAWI+i4H/AjXc0AU9XmMGj3Ui/eETBfqRgVydlb/Z4l
wOgrovEDbrWC3HWaYAj1A5/oKzr2MW8f4UAQR5lzu9elTeHrDTNM1i6kRJP7Qvmy0jnI2gf
dX0HHT1rjvCEl5B4suvtt1JPDqlmt/bo2cQr5jJtH4YNdnOyx6ha3C8bZBn6Hg/zoA6auU+
Jo3fDvUh7w/8Ao5K6uuY+Iy7/AADqA94v/RqUAefeGbYRR7jnFbelXhn+IOn2MVtLIUjeeS
VV+SNcEDJ9zUOhRqIcEcH2rc0C/msNfjsEQGG8cgkjlSFY/wBKALHjVft11ZWOMqmZ2Hv0H
/s1c+dOSIPLInyAYxjvXUXSGfXLuVuQmEXjoAP8c1j3XhOLxfMsF5qt1bWtu5aS0tm8vzwe
m5hzge1AC+ANHZ9Su9YnUBVzBAMdehZv5D86m+IFstxqGl7iBtWXGf8AgNddpunwaVpsNla
BhDCu1d7ZJ9ye5rmvGqb9Q00Y/hk/9loA5+bTCdLZVYBiOCelaHw2+HB8HtPqd/qcuoaneI
VlYN+5VS24BB26Cp4kDxqi5x3qxoEs8fi9rQXMj2osndYixKq29Og/E0AdNqn/ACCLz/rg/
wD6Ca80+HVvGNCtwVwTCp5+lel6p/yCLz/rg/8A6Ca4LwXC8GiWvG4+Sv8AIUAP8QWay2ck
ZUHOecV0PiSFX8JQK/3UaEn8wKydRXzFYNx6iuru9NtdX0NtPv4/Mt54QjqGIJGOxHIPvQB
zls1usGEwCPepYsSgqOc1DY/DXTtNaQ2mq6vtYHbHLdCRU+gK1neD9Rmv9Ht57gDzWyGIGA
SGIz+lAGn9gWJiZB19qq3q20Nuxd1Ax6VqarMBYuz/AC7VJLelYlj8NdK1ewi1C/1HUbiS8
QTHZPtQbgDhVxwMYoAu/Dh1mt9Vki5T7WFB9SEB/rWL4mhz8TpGK5/0OFvzLj+ld7oehWPh
3S1sNMRlhUliXbczMepJ7muV16NT4+kc9fsUI/8AH5KAK91bhVQkYB7Vf+HlsLYauo73Kn/
x2sLxt4jXw9pMUi273V1O4itrdOsjf4VrfC2PXxpl/P4lsPsMs8ytEmMErt7gnjmgDu6KKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBK
KWigBKKWigBKKWigBKKWigBKZNMlvA80p2pGpZiewFSVx3j/V/ItYNNhbD3B3yYPIQdvxP8
qAMOwl86/ub1vv3ErSHPv0H4DA/CsjxF4piXUJdMsra7vryNAWjtYTJtz0zjpWjZOEh3Mdq
gZJPaul8A+JtD8QWVwmiyRyTWr7Z2SMjdkkg5xz3/ACoA1fCmjf2D4ZtLGTBnC+ZcMP4pWO
5z+ZP4AVsUtFAGHrT7tSs4x1VWY/jgf41m+JboQaXNN3iiZifoM1Z1FjL4gk9IkVB/P+tY3
iCKS+spLROs5EX/AH0QP60AF7aLpEXhyeYpEsNh9nlkYhQuFQjJ+uana+tryKVLe4SV4jtc
IwOw+hro9Z06yv7e3j1GFJbdJVYq4yOOn64rLv8ASdKtLmS4062ihnuAPOMIwGA6EgcZ560
AbekXgv8ASbe5Dbi6fMf9ocH9QayvHlvdXXgbU47C3a5uBGHSFOr7WDYHvgVN4Tjkh0qWKQ
AKlzJ5eO6sd382I/CtLUr0adp8t0yFxGASoOM84oA828IXH9qabBdJHJEJVzskXDKe4IrqL
GzW21RbqRGfywSgUdGIx/Imk0vZe3rXCxLEkhyEXoK6HYkanGOaAMu1gYpMZRtLsWb8eag0
mx3a68y5CQr1z1J4A/nWxKuYztxzTNK+Vp0IAO4H/P5UAaFct4uljj1DTFkdFaTzFQOQNxw
DgevArqq5/wAWadpOrWsFrqnE6P59qyffV0I5U446jP1oApRRZj46+1R6FH5fjRgev2Jz/w
CPpVq3hYKODzRpqBPGQ45+wvn/AL+LQBu6kM6Vdj/pi/8A6Ca5Tw5aGLS7ZemIkBA7cCutv
136dcqOrRMB+RrA0SPbp9srrkrCoJz0OKAEv4PlOF3cZrpIeII/90fyrHu2DKV6Ee1bMX+p
T/dFADj0rzP4eOLrwrayK2eXHTH8bV6YehrzH4bw/ZPD/kht3l3Eg+nzdKAOs1a2DaLdZ5/
dN1+hq74XOfCGj/8AXjD/AOgCotSlUaPcH/pk3H4VY8NADwrpWOn2KH/0AUAaVee69Ix+JE
sYPH9nwnH/AAN69Drz7WIHb4nzyEfJ/Z0QB997UAbFilo97F9vijcKcxtIoOxx0Iz0PvXTg
g9K5C7jzan6U/wC7NFqit/yzuQo/wC+Af60AdbRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0
UAGaM0lFAC5ozSUUALmjNJRQAuaM0lFAC5ozSUUALmjNJRQAuaM0lFAC5ozSUUALmjNJRQA
uaM0lFAC5ozSUUABPFeTzRTav4gvLmeQS5lYIR0Cg8AfQV3fjDV/7J8PStE2Lif8Acw465P
U/gMmuO0OExwqO+KAJZraC3tSLpQ0OP3i5xle4/Ku60VLBdHtn0q0S1tXjVo40jCYXHHArg
NWgk1O+tNIhLBr2UIxX+GMcuf8AvkH8xXpkaLFGscahUUBVA7AUAPzRmkqG8mFtZTzMcCON
mz9BmgDm4ZxcXlxL/fkbH0zgVYt7RZL+IuBhXDc+o5FYuhyGRFyc5rrIoVCKcUAWb2PzrRk
7nGPzrEnt2XqMcVsAYqteJlMjrQBH4fkzBPGf4ZM/mP8A61SeI+fD11/uj/0IVR0KYJqk8J
/jTcPwP/16s+LPtP8Awil+bG2e6uFj3JCn3nIIOBQBmaEgSMbak8QX+oW0UCabHFLczy+XG
krFVOFZjyAey8e9ZfgrVIdW0VLy3V4zyHhkGGjYHBUj1BFblzGZtS0qXPAuCcf9s3FAD9Dv
f7S06OcEYkUOAO2RmrkMRh1AOG4cbSKzdDAsFn09f+WErhRjou4lR/3yRV25V0/e5A2nK80
Aa2a5LxLz4z0RfW3uf5x11UbiSNXXowyK5nxCi/8ACYaJI4+7DcAH0P7ugDZhiAhHfiqFrH
t8Yb8f8uTDOP8AbWtWPGwY9KowrjxRnPW0b/0MUAadx81rKPVD/Ks23iWG3VF4wBWnL/qX/
wB01mWjmW3B6EcEEUAVLnAbOPmIwa34/wDVJ/uiucvJFTIBwBljn0rooTuhQjuo/lQA8niv
MPAgEeiuwYMJLiRwwPUbq9Pry7w3b32jWcunapYyWr2szqjscpOpYkMp9OfwoA3NcvTFpN0
R2hcgfhW/4Tl83wbo0n96xhP/AI4K4bxHKZNIulBxugcDn2Ndr4N/5EXQv+wfB/6LWgDbzX
H6pcwv45ez2/vxZRzZ9VLuP5j9a6+uev1jPiFmAHmGJFLY5wCcD9T+dADLtP8ART9OlV/As
ap/a7AsS12uQeg/dr0rRvUH2PPfHNU/BQwmqf8AX2P/AEWlAHUZozSUUALmjNJRQAuaM0lF
AC5ozSUUALmjNJRQAuaM0lFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFF
ABRRRQAUUUUAeT+LfEltq3js6VDMrjTAFkQHo7cnP6VsWyrFEhX+KuY8U3OiTeNrl7OzMWp
xzmO5n27Q6gcD369a21uYzapscZA9aANexlWwv/tpgSWTYUUk4Kg4zg/hXXQXSTWS3P3VKb
j/s+tcbYaXo1zpi381zsvgxLP5xBGD93b3GPatSyEckXlmYiNsZXdwaAFHjGGK4iS9tZIUn
lWKNwd3zMcDIxxya2tT06HVtNmsboyCGZdrGNtrY9jXH+LxawyaQiMuTqVsMev71a3PFOta
loNnFeadpZ1SIPtnhjYrIoP8AGOMYHOc4oA5PSdIuPDPiS70rfc3FgoWW2nnJbG7qm7vgiu
g1TxPZ6NCsl/OIlZgiDBJdj0AA5J+lQrq0urqs05SJF5WMHOD65qhp11JL8TrKBVWS2FhPJ
uKg7H3IBg9ehI/GgB9z8Q7SwiSbULDVLS2dgoubixkjjBPAySOPxreTU4bm38xG3KV4I6Gt
HWbCLVNDvbC4UPFcwPGwI9QRXmXgbxFp9/4dtEFy0g8sKHk4Zscc+9AG74ei1a/+IFzdPvg
0mzhCxfJxcyNndz6Lxx61295dwWFq9zdyCOFMbnPbJx/WuQvNRudFtDNptxGyZ3NGwyD/AI
VL8Srrd8LdSubfJDxRMNpxlTIn9DQAWUlrfancSaUqw2xbkou3ee5/E1qyJ5V5pq9P359s/
I1c/wCFLu3t7OPew5Hr0rZmv7OXXtOi81fMaRjGuep2N/TNAFDxRdXujasLy20u4ubORA1x
PCQfLP3eV6ngA1tpMt7p6SwHIdAQcdqtapdW1pp8kl9nyCNrYGc57f0rl7W1g8LILo6vNLa
6g+5ILlwRESMgJ6AdMUAdJpFx5kDwt96E4/A9Kx/Fri31DSbl+EDyxk47lQQP/HTUVlrtha
+IYYnuI1F+fLj5+8/UD+danivTLjVfDs8VhtF7H+9t944Lr0H4jI/GgCzZziWBCpz8ozRIi
RXSXZTdIilM/wCyev8AIVw/hDxpFqscsDboLu1k8q4tJF2yRsOuRXYPerc2+FGMnvQBcuLw
C1YopJIwM9qx2vI7GwdpZNgALM57AdasrIEi2SuDk1y2s6je3fiS20PSNITUI5I/PvGlm8t
Fi3YIHHJNAAuuafrcLw2N/GXmIiU5wQW+UHB+tehqoVQo6AYFYM+hWWo6zplw9l5a6WfNiY
gAF9pULjvgEn0zjFb9ABXAXd/canIJZ29go6KM1356V5H4Y1ePX9Ihu4UaLzS3yv14JH9KA
LOpR+dbTb+BsI+nFd74VjEPg/R4wchLKFQfogri7yyt7uSK01C5a3tWcecyDll7r7Z6Z9K9
CsRbrp8C2JBtljURYORtA4oAsVxOu6pJbeM1s7awvLx3gEjG3j3LGB/e54z29cV21chf/EL
w3oXi650XWLxbO9KpIhkU4kUqMDPrnPFAD31RbvSllVXQOudsiFWHsQelO8Cy+bBqntdgf+
Q0rB1ZtJ8UXzeZq91pcKZkR7eTYWOMfMMcg8nFW/ha5e31vMplAvVAcjG790nOO1AHe0UUU
AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAYoxS0UAJijFLRQAmKMUtFACYoxS0UAJijFLRQAmKMUt
FACYoxS0UAJijFLRQAmKMUtFACYoxS0UAJijFLRQB5P4n+C11rXi6+1nS/FU2mJesJJLf7L
5oV9oBIO4dcZ9qrxfBLW0QK3j66wD/DYgf+z10k/jTUo/E19pUcFuGt5iqu+45UgEcZHYit
eLVdVkUZktQ2O0Z/xoA5aH4P3CxoJ/F+ouy5yyRKmefrUc/wAHdQebfb+N9SjAYOFkj3gEd
P4hXpOnzvc2MUsoAkIw2OmQcUl1cvFNHHEqktksW7CgDhdI+GOo22uW19r3iy41eG2kEqW7
WixAupypJBPQ9q0fHHgXUfFckcmleKL3Q28rypo4U8yOZckjK7hzyec10c11dI4EYiIPsf8
AGmaRqkmoSXUU0YR7dwCV6EEcfjQB5rF8HPE8ahW+ItwUBB2jTlH4cSV1Xg34e/8ACL6tc6
pfaxcarfTxCEPImxI0zkhVyeSQOc9q7OigBMV5NB8BbC38RvdJrt7/AGQzs40wAjbuzkCQN
nGT6V61RQB5Z/wpm5ivJUsvF19b6XI+4Wfkh3QdwJGY479q76/8O2d/4Vl0CQyLaSW32bcG
y6rjAOT3HByavXd7BZQmS4cKOgHcn0ArMGrXNzIBDGsCH+JvmP8An86APNovgXqtq5Fj4/1
GKHOVQ2+SPx3gfpW94Q+Eq+G/Ey67qWv3ms3kSssPnrtVCwwTjJ5wSPxrsEivC4dr58egVc
H9KfNLfKVMMiNjqpTrQA/WtLTWtFutOkmkgFxGUEsR+aM9mHuDzXJaP8KtNtdJlttdupdau
myqXk4KvGvYKMkAj17121tcC4iyV2OOGU9jU1AHkNl8BxB4istTvPFF3dpZzCVYmh2s2DkD
dv459q9dxQzBVLMQABkk9qzptWczRQ2NpLcGUkeb92NB6k9cfQUAYPij4caZ4hv11W0lk0n
WY8bb+1UZf2kXo49j+dYr+EfHtuqpBrmmXKqeSYmhLj3A3Y+gPet2PXvEUeovbahpttAqvt
WVSzJIMZyDx6+nWtPTdVvLjVWtbqOIJ5ZdWQEcgjjk+9AHOL4d8YXGEubrTYl7yRlyw9wCM
Ve8N+Av7D1+bWbnV7u+vJYvKPmYChcg4AAx2HQCuh1S7ltYY/s+ze74+ccYqD+0bkWRPlBr
jsQPl/nQBqYoxWH/AGpqCrllgOB6H/Gs+48TajAT+6tz/wABb/GgDrMV5ZbfB/UtFR7fw14
sks7Q3DSxxXFksxiUnOwHcOPevRND1CTU9JjupkVHYsCF6cEisy48Q3aazcWkMMRjhIUE5y
TgH1oA5a7+FGqarai31bxhcSISN5t7NYWb2yGOK9C0zTodJ0q10+13eTaxLEm85JCjHJ7ms
K/8R39om5beFuO4P+NdBZTm5sLedwFaWNXIHYkZoAmxXG+I/hdoHijxfaeINWSSWa3h8kw5
wjgElSe4IJPOfSuzrC1rXbjT9QjtraFH3R72Z8+uB0+lAHBXfwX1V9UklsPG9zbWJfMdpJZ
CYov93eX5+uK7zwj4Vg8JaO9lBcS3UkspmmnlABdyAOg4AwoAFY994w1S1TckFqcdirf41v
8AhnWzr+jLevCIX3sjIDkZBoA1sUYpaKAExRilooATFGKWigBMUYpaKAExRilooATFLiiig
BKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigDy/xNB9g+JUk
5Hy3UEUpPuMof/QBXQWm2XLqfujNY/xXjv7V9N1TTtMn1BYw8dwsAJZF4Ibp2+b86q+Hb+W
eBH2SxFwCY5V2svsR2NAHomkPusjjs5GPSn3IzLnHIFVdBP8Ao0q+j5/SrU3+vP4cUAVLiV
ol+UZOOar+FEb7LfXDf8t7xyPooCfzU1LeMEhd34A5z7VY8PxtHoFpv+9Inmt7FzuP86ANG
iiigAooqtqMvkaXdSjgpEzD8qAOR8UWWk6lqEOrwXh/tC1BhVIm+8M8hh6DnFXLG4EESnkt
jnNYenWarApI61q3kDw6NLJA2JBH8h/2j0/U0AQHx/ozat/Zyanbfat3l+UXx83pnoT7V1F
rP56/N+dUf+EJ0BtB/sl9NgaAptZ9g3k4+/u67u+c5pthG9hAts77/KUJuJ+9jjNAFue7Fn
fRyH7jDa3sCeta1cxqp3WzE+ldFauZLOFyclkUk/hQBUvc3VwtqGwgG6QevoKdOz28YaHAK
9iO1VNPn8/VLx85AkKj8OP6VZvZfLjbPcUAZ1zObqQTXGF8vOxAenv9afpk6yawmzp5Ldvc
VSg0O61tZJtQvJrW2LlY4rYhWdRxuZsHrjgDHFa2jeHbLQzIbRriR5OC9xO0hA9Bnp+FACa
xLtu7RT0O7+lWowNgx6VR1v8A4/rMY5IfB/KrkWRCM+nYUAZGqXUdurfMqKeRk965PUtUjj
chpI8bcn5hXetpGm6izPf2FtdMpwPPhV8D2yKa/hTw9IwZ9B01ivQmzjOP0oAg8GZPhiBsY
DM5XHcbjWXBcQT+JNTEbAtBcbJB/dbap5/Ag118caRRrHEioijCqowAPQCuNg0eKw8T61dR
MWk1C5WZ89BiNFA/8dz+NAFrWNksPGOldFp426Zaj0hQfoK5u/jYR4btXS2X/IPt/wDrkv8
AKgCeuY8RRB9YiP8A0xA/8eNdPXPa24GsRqf+eIP/AI8aAOZ1WDELemK3vh6uzwywxj/SH/
pWVq7AxN9K2PARB8Nkr089/wClAHTUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAGT4m1eTQtBm1CGFZjGygqxO
PmYL29yK4HTL5ru6e7uceZK5ZtowMmu+8VWhv/CWqW6DLtauY/8AeAyv6gV5Vo16kscTocZ
APFAHqmg/cl98H+dWZ5VWZvXOKzfDM2/eoOfkH41Df3gW4lGejn+dAEXiS4Y6PcJF9+RfLX
6t8v8AWuohjWGFIk4VFCj6AVxZk/tDU9Ptwdwa5RyPZPn/APZa7egAooooAKzfETbfDt6f+
mRFaVZPiltvhe+PpH/UUAc1YOBbfMcYHrW0hFxpm1SC3yn26iuatGLWKMvU4xitfTLWO8u7
c3N7c2pt/mEEUoRJTno3GTj0zQB19cdqeofZrxy398jBrsa83uNDbxZq11apq02neRIzAwB
S0nJ9ewoA1LufztPMo6bc8V02isX0O0JOf3Qribu4/s+zmtncM8TGMn1wcV1/hmTzfDNk/r
H/AFNAGbozeTeXAzkNKx+nJrVvMSQ9a4vTtXze3BVvlMrEfma311Bfk3HgkcUAdJCuy3jUd
lA/Sn0DpRQBia64S9tM+j4/SrsLAwgjnisHxncm3u9OwCdxfOOw+XmpbS//AHYIbjHrQBrN
eG1VmKbgT0zis258XLb5AsySOmZMZ/Sqd9qSKh8x1GTwM9a5rU9RQRtudNq8kk9KAPStNvR
qOnxXSpsEgztznHOP6VlyD/idT47sP5CpvCef+EVsSf4kLD3BYkH8qoPcKviS4BPRwPp8oo
AsakBsy/FbNnzYwf8AXNf5Vzeq3gKnDcY6V0WnnOm2x9YU/kKALFch4om8rX4B624/9CNdf
Xnvj66+z67b88/Zhx/wJqAMzXdQCwFUPOOtdV8OMnwkpPeeQ/rXn6gXs3mXLFIF646n6V6b
4MeB/Dkf2RdkSyOqj8aAN6iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAF4o4ozRmgA4o4ozRmg
A4o4ozRmgA4o4ozRmgA4o4ozRmgA4o4ozRmgA4o4ozRmgA4o4ozRmgA4o4ozRmgA4o4ozRm
gA4o4ozRmgBCAQQeQa8AtV/szUbuwc7Ra3EkAHsrED9AK+gM14L8QU/sz4hagB8q3Hlzr+K
AH/AMeVqAO/8E3wk1Ixbs7oj+hFc3qviKZb6dotOvZ7aOYJNdRRZjiLHAye/XtnFYnhnxR/
Y2pi6eIzJsZCobB5HWtW18dNpvhe6srhIfIYNmZzjYG659evFAHQeD5VvPFiruJNvbPLjHH
JCj+Zr0XivLPg9L/aWo6/qseXtyYLa3cggEKrM2M+7j8q9TzQAcUcUZozQAcVjeLxnwfqZH
8Nuzflz/StnNU9WtvtujXtqOs0Dxj8VIoA8s0K9aSFOemK3bhlfUbYM24+apA9Oa53wuhWx
AbGe2e1bepWzJcwTj7qsC23rjNAHpHavONOtxcaxdShtoEjkMDg9TXoYuImtfPWRfKK7t+e
MeteT2135O/yWdSeSD3NACeIJfJWVd+eTknua9D8If8AImaae5tw35814p4t1c2+l3N1K/y
xRljn2Fe3+FYHtfB2jwTDEkdjCrjH8WwZ/WgDzKLSrexsINXt9dNw9yzCSybb+7OTjaByMD
g561dbUwsSkuSARnmuRuImtPEWpWpyGt7yRMdDjcSPzBB/GtkIZLMHtjGcdKAPa1IKgj0pe
K5nwr4ptNR0uKC6nSK8hUI6yNt3443D1zXRpPFJ/q5Ff/dYGgDi/iH4J1fxY2n3GgeIG0i5
sSxCGPfHPuK8OM9BtP51UsIp4ovLnZGlQlJGT7u4dcZ7Zq/471O+srrT4LG5eFLhZBIF/ix
tx/M1VslEGn56kjn60AT6P4b0nXWu5tYsY7tkmCx+Zn5QFHT8c1bb4Y+DmlEh0SHcOwkfB/
DdiovCmqWdot7HeXccLNNvXzXCjGAMD8v1ro/7a0v/AKCNp/3/AF/xoAtRRRwQpFCixxooV
EUYCgdABXnWq3bR+Lb4K2Csg/8AQRXoySLIgaNgysMgg5BFeWavIp8aagvQiTrj2FADr69n
khZyOO1ejaO27Q7EnqbeP/0EV53eMv2I4OPT3rsfC+u2F1oNrH9qiWaGMRvEzgMpXjp+FAH
QcV5n8QYw/iy13fdFqOP+BtXo0F5b3OfIlWQrydp6V5p8RJ/L8XwDP/Lop/8AH2oA5LVrw2
rFF4U84FenfC+XzvA8Eh6tNJ/6Ea8c8RStIpaLBYA4zXsvwx099M8B2dvLcx3T7ncyxHKnc
xOBwOnSgDruKOKM0ZoAOKOKM0ZoAOKOKM0ZoAOKOKM0ZoAOKOKM0ZoAOKKM0ZoASiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK8P8AjnE1t4p0m7x8tza
NFn3jfP8A7Ur3CuC+Lvgy/wDF/hWL+wljfVbGbzYEkbaJARhkyeBkYP8AwGgDxi2uozEPMk
VC2AuTjJrotA+E9943Fxd6rq0tnpQwkEUB3eYw+8WHHf60eB/g1q2oa1LJ8RNLMFpHDiBIb
pGBfPfaSelab+F/iT4P1K/0bwBbRS6DcygwT3s0beQGA3cE5wD7fhQB7Fo+mxaRo9rYQKoS
3jCDaMA47/j1q7VXTLWSy0q1tbidriWGJUklbrIwHLfiatUAFFFFABRRRQB4XrF5/wAIx48
vNHu38sSSG4ti3yh4nJIx/unKn6VuWutR3QBaQMPc11XxA+H2n+PNLjjnc2uoWpLWl4g+aI
nqD6qe4ryrVvh94h8F2OnzabFqGrysCl5HAvmID2ZMDcBx3HegDtJ3jbgElW6rnisPVbu3s
IJZ7iVIkUdWOAK5631jxIzbI/C2tvIOMGzcf0rSsfB3jbxZIFvtHXRrVjgz3kwL7T12ovOf
rigDGsdNfx54ktNCigkezd1mvZGUoBACCcE9c8D8a+kwABgVWsrGKyt4440XckYjLhQCQKs
0AeOfE7RpNH8YJ4hjUmy1GNIZzzhJlyAT6blwP+A/SqVpq9vDHslkC7hxz1r2fUdOtdW06a
x1CFZ7addro3f/AAPfPavKpfge8uvZk1uU6RhtsSZWZc9AWHBx6/pQBnMbWQExspLEkj2ro
Ph5oDHXTrVtNELeNXheIZ3FiAfwFcVefDzxlo/iG7g0yzn1DTM5t5TKm4e3Jz7812vw38J+
I9N1yTUNbRrK3ERUW/nBjKx6EhSRgDPWgCf4j36QeJNMibqkLP8Am2P/AGWoV1y3NqqfKDj
AyaX4peDtc1rVLPVPD9ut2Ui8maDzQjABiQw3EA/eOefSuL/4QX4gOES20dIskZae7iwo9c
BjQBtXN1HNu75JxntUTRwJCCiqWHOaydV+G/xHtPIbTWt9SDDMqEpEUOOmS3zD346VlyeCP
iy2FGlKAT2uIT/7NQB7R8OJnk8Ozo77liumVPQDapwPxJrh9ZvUTx5q0TnGJiR78Cu6+G/h
7U/DfhBLXXpY5L+WZ5pRGchM4AXPfAArz/4heCPFt14zuLvw1YefDesjC4EqARHADbgTntn
gHg0AWJ9TiaJUOOKybnyXQ7dvqfas668GfEm2uZIV8Px3oU4E8N3Gqvx1AYg/mKiPhP4kFe
fCbYxg/wCnQk/+hUAdP8IfNX4haqDKxhOnrtTdxkSDnH4074sXfkeNIfT7Gn/oT1qfCTwRr
+h6lqGteJ4o7Sa4iEENokgcqu7cWYjjJIGMe9R/FnwV4k1zWrTUvDNrDeKIPKmieUIwIYkE
ZIGOf0oA8nksPGeqWN1rFlpfmaXbSFWG3BdQcZBJyeOeBXuXwan8/wCHcRxjZdTL/wCPVw2
n2/xatfDsmjL4WiKFWSOR7+IBc8c4bnrXpPwz8L3nhDwLa6Zqkkcl8XkmuDF90M7E4H0GBQ
B1tFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFF
GKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFG
KMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGK
MUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKMUAFFGKKAFoo5o5oAKKOaOaACijmj
mgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo
5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oA
KKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaOaACijmjmgAoo5o5oAKKOaO
aACijmigBKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAWiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAEooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxR
igAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRi
gAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRigAooxRig
AooxRigAooxRigAooxRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtF
JRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAt
FJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQA
tFJRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJ
RS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS
4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4o
xQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQAlFLijFACUUuKMUAJRS4oxQ
AlFLiigAopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopK
KAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFop
KKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASil
ooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASi
looASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooAS
ilooASilooATNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGa
KKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaK
KADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKK
ADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNLmkooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKWigBK
KWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigB
KKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWig
BKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKKKACiiigAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigApaSigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAopaKAEopaKAEopaKAEopaKAE
opaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKA
EopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaK
AEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKA
CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigD//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/4RDcRXhpZgAATU0AKgAAAAgABAE7AAIAAAAGAAAISod
pAAQAAAABAAAIUJydAAEAAAAMAAAQyOocAAcAAAgMAAAAPgAAAAAc6gAAAAgAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAE0gYSBIAAAFkAMAAgAAABQAABCekAQAAgAAABQAABC
ykpEAAgAAAAM0OAAAkpIAAgAAAAM0OAAA6hwABwAACAwAAAiSAAAAABzqAAAACAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAMjAxNzowMzowOCAwNjowMDoxMgAyMDE3OjAzOjA
4IDA2OjAwOjEyAAAATQAgAGEAIABIAAAA/+ELGGh0dHA6Ly9ucy5hZG9iZS5jb20veGFwLz
EuMC8APD94cGFja2V0IGJlZ2luPSfvu78nIGlkPSdXNU0wTXBDZWhpSHpyZVN6TlRjemtjO
WQnPz4NCjx4OnhtcG1ldGEgeG1sbnM6eD0iYWRvYmU6bnM6bWV0YS8iPjxyZGY6UkRGIHht
bG5zOnJkZj0iaHR0cDovL3d3dy53My5vcmcvMTk5OS8wMi8yMi1yZGYtc3ludGF4LW5zIyI
+PHJkZjpEZXNjcmlwdGlvbiByZGY6YWJvdXQ9InV1aWQ6ZmFmNWJkZDUtYmEzZC0xMWRhLW
FkMzEtZDMzZDc1MTgyZjFiIiB4bWxuczpkYz0iaHR0cDovL3B1cmwub3JnL2RjL2VsZW1lb
nRzLzEuMS8iLz48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uIHJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1i
YTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIiIHhtbG5zOnhtcD0iaHR0cDovL25zLmFkb2J
lLmNvbS94YXAvMS4wLyI+PHhtcDpDcmVhdGVEYXRlPjIwMTctMDMtMDhUMDY6MDA6MTIuND
gxPC94bXA6Q3JlYXRlRGF0ZT48L3JkZjpEZXNjcmlwdGlvbj48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uI
HJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1iYTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIi
IHhtbG5zOmRjPSJodHRwOi8vcHVybC5vcmcvZGMvZWxlbWVudHMvMS4xLyI+PGRjOmNyZWF
0b3I+PHJkZjpTZXEgeG1sbnM6cmRmPSJodHRwOi8vd3d3LnczLm9yZy8xOTk5LzAyLzIyLX
JkZi1zeW50YXgtbnMjIj48cmRmOmxpPk0gYSBIPC9yZGY6bGk+PC9yZGY6U2VxPg0KCQkJP
C9kYzpjcmVhdG9yPjwvcmRmOkRlc2NyaXB0aW9uPjwvcmRmOlJERj48L3g6eG1wbWV0YT4N
CiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgPD94cGFja2V0IGVuZD0ndyc/Pv/bAEMABwUFB
gUEBwYFBggHBwgKEQsKCQkKFQ8QDBEYFRoZGBUYFxseJyEbHSUdFxgiLiIlKCkrLCsaIC8z
LyoyJyorKv/bAEMBBwgICgkKFAsLFCocGBwqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKio
qKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKv/AABEIAHoAagMBIgACEQEDEQH/xAAfAAABBQEBAQ
EBAQAAAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EAACAQMDAgQDBQUEBAAAAX0BAgMABBEFEiExQ
QYTUWEHInEUMoGRoQgjQrHBFVLR8CQzYnKCCQoWFxgZGiUmJygpKjQ1Njc4OTpDREVGR0hJ
SlNUVVZXWFlaY2RlZmdoaWpzdHV2d3h5eoOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO
0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1dbX2Nna4eLj5OXm5+jp6vHy8/T19vf4+fr/xAAfAQADAQ
EBAQEBAQEBAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EQACAQIEBAMEBwUEBAABAncAAQIDEQQFI
TEGEkFRB2FxEyIygQgUQpGhscEJIzNS8BVictEKFiQ04SXxFxgZGiYnKCkqNTY3ODk6Q0RF
RkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eXqCg4SFhoeIiYqSk5SVlpeYmZqio6Slpqe
oqaqys7S1tre4ubrCw8TFxsfIycrS09TV1tfY2dri4+Tl5ufo6ery8/T19vf4+fr/2gAMAw
EAAhEDEQA/APpGiiigAooooAKK529e+ln1G6tr+aF7Ajy7cKpjcBQx3AjJz6ggjtUtn4v0y
71KOyMnkvKmY3lYKsjDaGRSTyQWA+oPoaAN2iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKQsBjJAz0
zS1XuYUmeMSJuU5U+3H/ANagCiiD/hJ7yEqGins43kU9Cdzrz9RgfhXk+v6QfDPiQJbWyPH
cuv2KcWrzuu24eR0UDPzD5OB1HpljXstrYpbTSzeZJLLKAGeQ5OB0HHYZP514z8bXn8I6DD
JYX04e9vZpI8vzEXX5gvoMMw/KgDtdO8clNDTULwy3KWmyHUp4Yg0EU2AHCMDk7SeSAV7Zr
ugcjI5Fc/4N8OQaB4D0zRWiVhHaqs6kcO7DL5+pJroKACiiigAooooAKKKKACiiigApGUNj
PY5FLRQAV4D+0/u2+HOflzPke/yV79XzX8cby41/4s6RorrtsoGigjbszyON5/QD/gNAH0l
G26NWxjIBxTqKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAhu7hLSzmuJCAkSFyT7Cvl7xzfy61M
dR+zbzbnE9wF2yWcqlmwWAHUsnByAScc5r6R8UzJB4V1KSVmVRbtkr16V8x3mnCS1QB0R9r
SmdjlJppGMckbAc9o8HHYkcHNAH0p4K8Sx+LfCFhq6ALJNGBPGP+Wco4dfzz+GK3q8A/Z31
2a21vV/DVwx2un2uJSc4YEBsfmK9/oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigDkfifaXWofD+9t
LGAzzTvFGEDYzmRQfw56V8y2uo20dwzXsbnzZGWVHwqkMEDYP+yU/X2r7Cu4jNaSIPvFflx
69q8LTQYdd8HaHpkljE8934iuDIoOTBGJiZPpwoH40AYXwQkm1L4tC5kH72CykWbCbcABF5
Hrur6Xry34UeH47Hxj451JYwBJq8sETAdFDliB+LY/CvUqACiiigAooooAKKKKACiiigAop
CQqksQAOST2qmNZ0thldStCB6Tr/AI0AXay7Hw5pWm6jc3tnaLHPcymZ2zkB2ADFR/DnAzj
rirA1jTCoI1G0IJwD568n86fb6jZXblLW8t52XqscqsR+RoAbp2mWmk2zQWEIhjeR5WA5LO
xLMxPckmrdVZdTsIJGjmvraN14ZXlUEfhmmnWNNBIOo2gK9f368frQBcoqmNY0wqGGo2hUk
gHz15x+NB1jTQMnUbQDGcmden50AXKKht7u2u032txFOv8AejcMP0qagAooooAKKKKAGTwr
cW8kMn3JFKtj0IxXivxG8L6HpnjvwFZ2Wl2kUE18I5lWFf3q7l4bj5vxr22uS8T/AA+t/FO
vafqt3q+o202muJLRLbygsb5BydyEt0HU4oA4/wCNPh3StG+E+onTLGG2WS8gk2RoFVWyFy
AOmRXJzQx658SvB2l2Wlp4YurOCO4e5k2K12uAcL5eQcgHqe5zXsni/wAFweNdCTSNV1K8h
tQyvL9mEatKy9CSyHHPPGKoax8MtN1u00dLvUb+O70cj7NfwGNJsDoCdm0jgdqAOR+IVrBJ
8evBHmQxt5hO/Kg7sZxn1rK8SWuf2lNtroFvrLNp4ZrOVkRXO0/MSwIyK9F1j4cwa54m07X
7zW9SW+00D7MYhCEUjqSDGc57/pinf8K7t/8AhPB4ubWdROpBPL24h8ry8Y27dmce+c+9AH
m3xP06OH4NC5l0WHSLmbVt8lpGBiE7mTAIGOVUcjg9at/Fyytf7P8AACfZ4tpuo4yNgwV2r
x9PavSPG3gi08d6ZFp+p395bWscgkKWpQF2HQksrdPas7XvhjbeI7bSodR13VP+JTg2zRCF
TuGAGb92cnAHoPagDiPjLp1p4J/sbxJ4Tij0vUhdCNktV2LOuM4ZRwf/AK9e1W8jS2sUki7
HdAzL6EjpXIx/DXTZ9at9V8QalqWv3Nqd1uNQkTy4j6rGiqufrmuyoAKKKKACiiigAooooA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigD//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/4RDcRXhpZgAATU0AKgAAAAgABAE7AAIAAAAGAAAISod
pAAQAAAABAAAIUJydAAEAAAAMAAAQyOocAAcAAAgMAAAAPgAAAAAc6gAAAAgAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAE0gYSBIAAAFkAMAAgAAABQAABCekAQAAgAAABQAABC
ykpEAAgAAAAMxMQAAkpIAAgAAAAMxMQAA6hwABwAACAwAAAiSAAAAABzqAAAACAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAMjAxNzowMzowOCAwNjowMjoxNwAyMDE3OjAzOjA
4IDA2OjAyOjE3AAAATQAgAGEAIABIAAAA/+ELGGh0dHA6Ly9ucy5hZG9iZS5jb20veGFwLz
EuMC8APD94cGFja2V0IGJlZ2luPSfvu78nIGlkPSdXNU0wTXBDZWhpSHpyZVN6TlRjemtjO
WQnPz4NCjx4OnhtcG1ldGEgeG1sbnM6eD0iYWRvYmU6bnM6bWV0YS8iPjxyZGY6UkRGIHht
bG5zOnJkZj0iaHR0cDovL3d3dy53My5vcmcvMTk5OS8wMi8yMi1yZGYtc3ludGF4LW5zIyI
+PHJkZjpEZXNjcmlwdGlvbiByZGY6YWJvdXQ9InV1aWQ6ZmFmNWJkZDUtYmEzZC0xMWRhLW
FkMzEtZDMzZDc1MTgyZjFiIiB4bWxuczpkYz0iaHR0cDovL3B1cmwub3JnL2RjL2VsZW1lb
nRzLzEuMS8iLz48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uIHJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1i
YTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIiIHhtbG5zOnhtcD0iaHR0cDovL25zLmFkb2J
lLmNvbS94YXAvMS4wLyI+PHhtcDpDcmVhdGVEYXRlPjIwMTctMDMtMDhUMDY6MDI6MTcuMT
A3PC94bXA6Q3JlYXRlRGF0ZT48L3JkZjpEZXNjcmlwdGlvbj48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uI
HJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1iYTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIi
IHhtbG5zOmRjPSJodHRwOi8vcHVybC5vcmcvZGMvZWxlbWVudHMvMS4xLyI+PGRjOmNyZWF
0b3I+PHJkZjpTZXEgeG1sbnM6cmRmPSJodHRwOi8vd3d3LnczLm9yZy8xOTk5LzAyLzIyLX
JkZi1zeW50YXgtbnMjIj48cmRmOmxpPk0gYSBIPC9yZGY6bGk+PC9yZGY6U2VxPg0KCQkJP
C9kYzpjcmVhdG9yPjwvcmRmOkRlc2NyaXB0aW9uPjwvcmRmOlJERj48L3g6eG1wbWV0YT4N
CiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgPD94cGFja2V0IGVuZD0ndyc/Pv/bAEMABwUFB
gUEBwYFBggHBwgKEQsKCQkKFQ8QDBEYFRoZGBUYFxseJyEbHSUdFxgiLiIlKCkrLCsaIC8z
LyoyJyorKv/bAEMBBwgICgkKFAsLFCocGBwqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKio
qKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKv/AABEIAvICDQMBIgACEQEDEQH/xAAfAAABBQEBAQ
EBAQAAAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EAACAQMDAgQDBQUEBAAAAX0BAgMABBEFEiExQ
QYTUWEHInEUMoGRoQgjQrHBFVLR8CQzYnKCCQoWFxgZGiUmJygpKjQ1Njc4OTpDREVGR0hJ
SlNUVVZXWFlaY2RlZmdoaWpzdHV2d3h5eoOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO
0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1dbX2Nna4eLj5OXm5+jp6vHy8/T19vf4+fr/xAAfAQADAQ
EBAQEBAQEBAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EQACAQIEBAMEBwUEBAABAncAAQIDEQQFI
TEGEkFRB2FxEyIygQgUQpGhscEJIzNS8BVictEKFiQ04SXxFxgZGiYnKCkqNTY3ODk6Q0RF
RkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eXqCg4SFhoeIiYqSk5SVlpeYmZqio6Slpqe
oqaqys7S1tre4ubrCw8TFxsfIycrS09TV1tfY2dri4+Tl5ufo6ery8/T19vf4+fr/2gAMAw
EAAhEDEQA/APpCijtR2oAO1HajtR2oAO1FHajtQAUUdqO1ABRR2ooABQKBQKAAUCgUCgAoo
70d6ACijvR3oAKM0d6O9ABRR3o70AFGaO9BoAM0ZoNBoAM0Gg0GgAzRmiigAzRmiigAzRmi
igAzRmiigAzRmiigAzRmikoAXNGaKKADNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFz
RmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkooAXNGaSigBc0ZpKKAFzRmkpaADtR2o7UdqADtR2o7Udq
ADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQKAAUCgUCgA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9H
egA70d6O9HegA70GjvQaAA0Gg0GgANBoNBoAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApKWkoAWi
iigBKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApaSloAO1
HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1FHaigAFAoFAoABQKBQKADvR3o70d6AD
vR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvQaO9BoADQaDQaAA0Gg0GgAooooAKSlooASloooAK
SlooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooASilooA
SilooASilooASilooASilooAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1FHaig
AFAoFAoABQKBQKADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvQaO9BoADQaDQaA
A0Gg0GgAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiikoAWiiigAopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFo
pKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKKAFopKWgA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7Udq
O1HagA7UdqO1HagA7UUdqKAAUCgUCgAFAoFAoAO9HejvR3oAO9HejvR3oAO9HejvR3oAO9H
ejvR3oAO9Bo70GgANBoNBoADQaDQaACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA7UdqO1HagA
7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UUdqKAAUCgUCgAFAoFAoAO9HejvR3oAO9HejvR3o
AO9HejvR3oAO9HejvR3oAO9Bo70GgANBoNBoADQaDQaACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KSlpKAFooooASiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooA
KWkpaADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQKAAUCgUCgA70
d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70GjvQaAA0Gg0GgANBoNBoAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAoopKAFooooAKKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBa
KSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSloAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1
FHaigAFAoFAoABQKBQKADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvQaO9BoADQ
aDQaAA0Gg0GgAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACkpaKACiiigBKKWigBKKWigBKKWigBKK
WigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKWiigA7UdqO1HagA7UdqO1Hag
A7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UUdqKAAUCgUCgAFAoFVbnUbazkVJ3AdhkLjt60AWu9Hes9Nc0
+RiEuI2PoHXP8AOrjTxpH5jHCY3EnsPWgCTvR3qtFqNlOu6K7gcdcrID/WpBdW+f8AXR/99
CgCXvR3piyo7YRlY9eDmn96ADvR3o71T/tbTvtDwm+txKhwyGUZB/OgC53oNV21CzUbmuoQ
PUyCoU1rTJJRHHf2zuTgKsoJJ/OgC8aDRQaAA0Gqt/qVnpkKy6hcxW8bNtDSMFBPpzVYeI9
HKB/7TtAvqZlx/OgDToqrDqdjc4+z3cEu44GyQHJqyxCqS3AAySaAForJPijQ8Z/tW0/7+i
mnxZoQz/xNLU4/6aCgDYoqrY6jaanCZbGeOdFOCyMGAP4VDd67pljcCC8vYIZD/DJIFP6mg
DQorJbxPoyjnUrX/v8AL/jVjTtZ0/VTIun3UU7RY3iNw23PTp9DQBeoorOude0uzujbXN9b
xSjqskir/M0AaNFZsniHSI49x1K1I9pl/wAak03WbDV1kOnXUU/lEBwjA7c9M4oAvUVDNd2
9tj7RNHFnpvYD+dMhv7a5LC0mjuCvXynDY/WgCzRVeK9t5rh4I5UaWP78YYFl+o/GopdWsL
e5MFzdQwygbtskgU49etAF2iqZ1bTgMm+tsf8AXZf8abaazp99dNb2t1FLKoztRw2R68GgC
9RUc88dtA80zBI0GWY9hWbF4m0mbOy9g49ZVH9aANaismXxLpUILSXkAVRksJVOPyNaUM0d
xAk0DrJHIoZHXkMD0NAElFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJS0AHaj
tR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHaijtRQACgUCgUAArzHx5A9x42gQsxjFoh
2Z4zubtXpwryb4oaqnh/xjp97e5S1uLcRLIVO3erElSexww60AaFlptlPb7ZolUL3A5rUur
ycaT9hjnYw7dhGPmK+ma8+i8Y6pbab/AG/PpLRaA7lFvFfdjnALKOQCe9W7L4gaJqVwiQal
bmR+ilsH9aAOp07SUC7WhHI4yKu3Wg27x8wqGxzxU2i3BkUb+eetX7+8jWMgdRzQByHgyF7
H4mTWwZhE1hI2zPGfMTn9a9P71wXg20N54x1LVSD5cEAtkJ6FmO5h+AVfzrve9ACOwVWY9A
MmvNNOsYmme4aPmZzISR6nNd9rM3kaNdNnBMZUfU8D+dczbWxigVTxgCgBHs7U5UoOfasLX
9IuZEgi0eyNxPPKsYxwIx3cnsBitaXVLK21aCynuUS5uM+VGx5fHoPwrXbzrePzrc7XU5BI
4+lAHQW6yJaxLOwaVUAdh0JxyalNUtJvGvtNjnkwJCSGCjAyDirpoA80+NG5tL0eMfde7YE
f9s2P9K5nw1pkL2qxyxmTHUtyTXV/F5PMttCUf8/r/wDopqy9EhaO2yo7cigByaXawa5pzQ
RhT9qjPH+8K9E8S3TWfhq+lQ4fySiH/ab5R+prhNO0XVdZ8YWNzbXMcGm2LebcqRl5Gz8qg
enB5rrPGBM1ra2a9Zpdx+ij/EigDzG30NYbdCy5JpdQsPsMbO5HIzjHFdk9jHGhaZlSJF3M
zHAGPeud0yfTfG/iJbDT7tLmGBw05TOPLB5Ge4OMcetAHd+AtG/sfwpAGXEt0ftEmeoLAYH
5AV59f27S+K9VeUb83cgGew3HivZQMAAcAV5lNFG3iDUNyf8AL05yf940AYutRxWOjPPKAi
IhZ2x0AFHwLlu7/VdW1M6fc21jcQIIpZVwsxDHkfhXS6hp9peWwhvIBPbtxLHn769xXX6I2
kW9lBp2itCkUEQ2QI3Ma9OR1H40AaleJWFidV8ba691+8xqMyrnsA3Fe215J4ejZfFWtMDk
HVLj/wBDNAGxdaDbBduxcbe4pfhzYf2frmsIgwrJEcDp1b/Gtm+AZRnjimeEYgmp37Duifz
NAGT4gspdQ8ZXSyszQxKmxCeFyozgVetbEae3mW5aJyMEocZFZ/jDxDp/hrxUTqs/2ZbuFX
jkdTtO3g8/l+dT2viKx1G3V7O6inU9DG4agC4LcRsZ4GaObnLg/MfqaypNM+13ck0xMkjHL
M3JNbtr+/AB6Gn3EAtVL9qAOdfRIiuNoH4VU8OWaWXj7TwnBYSg+/7tjVrU/GWjadO1rcXS
LcKBmPBJ56VQ8F6mPEPj6KazBMNpFI8jbeBkbQPr836UAdl8RN3/AAgOpbTgkRjPsZFzXn+
h6BA2nxvIN5IycgV6F8QE3+A9TH+wp/J1Nc9odqVtVBPQUAc3reiWz2MzRwhWUelemeCQR4
H0lT/DbKv5cVyWpRgRzK/Qqa7HwkAPCOnAdPJH86ANmiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKK
KKACiiigAooooAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1FHaigAFAoFAoABU
c0ENzGY7iJJYz1V1DA/gakFAoAijtoIoRDHDGkQ6IqAKPwrlPHkdhDpltH9jga4nuEEZ8pc
jBySD26V2FcB4qukvvE0ca/MtmhXP+02Cf5AUAW9OxFaA9DisPX9aWyt5pnyQqnA9T2H51Z
1HVoNH0Wa8vH2QwpubHU+w96wPDIuPGviiwLaZfWum27fapZbiHaku37ig9DliD9AaAPTvC
umPpPh22hnULcyDzrjH/PRuSPw6fQCtjvRR3oAx/ETbre3t8/62YE/Qc/zxVe7iEduCPSn6
4+7U7SMfwqzH8cD+hpmoSf6IF6nFAHm2v6eLm+fxCI2M+l6nawI4J4QjL8f8CWvSBKGgI6g
iuf0+ya++H2tOg3NcXksi5HXYyr/7JUkGu6csMXnX0AZ28oDzB9/HK0AdJ4efEdzDn7sm4D
6j/wCtWya5HT71bXxBbRsdq3JMf1O0kfyrrjQBwPxTTdDoZ64vW/8ART1S0hdsPSrvxdW/i
8OWeo6dZPeiwuxLNFGfm8soykj1xuqv4e/0u0ilUMFlQMAwwRkUALA9zaa/aNauVWW4jSQA
4ypYZrpNVT7Tr0YHzeVEB16EnP8ALFVraxWHUo7h4zIIzu2j17Vdhjklv5J5F2mQ547DoKA
MfUIbK4uBb6pF5tpJlJUOcFT6+1dNpek6ZpVnFFpNpBbwqmE8pAPl+tYmqWvmzxxQjLSMF5
966aCFbe3jhjGFjUKKAJK86aMjXNQbB/4+Xxjvya9Frglnil8QalBHMheK4O+MMCy5ORkds
igC3Gm6TLAAAdDTPDSRjxveNENqmyX/ANDq2It0f1qDw6nl+MLlcdLMf+h0AdjXmWhWwGta
tIMfNqVwT/38P+Fem1wmj2mLq+Y9Wv7hhj081qANC7V9oz8w9qn8MJtu7s4xlV/manlh/c+
+M4Ip2hoVurnIx8q4/WgDUurK1vofKvbaG5j/ALk0Ycfka5Txzoum2XgHVZbCwtrWWGEyRP
BEsZRgRgggV2Vcx8SH2fDjWjyP9GI49yBQBT0Z5GtYi/UqCfyrQvXJtyDyMcms/QNtxpdrM
rEiSJGGfcVtzwg2r/SgDL8HaVot94cg1EabbvJdFmeSaIO7YcjknntXS21na2albS3igDHJ
EUYXP5VhfD8bfAunj08wf+RGrpKAMHxrg+DNSz08sf8AoQrE07H2cAelavxCbb8P9WI4/cj
/ANCFY2k5a1Vv7yg0AcLrlp4u8Z+LbnR9BRrGxswPNmkPl+aT33Yzj6V7D4W0y40Xwtp+m3
s4nuLaEJJKCTuPrTtGuYWt/JJVZUJ46Ej1rTzmgAopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEopaKAEo
paKAEopaKAEpaKKADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQKA
AUCgUCgDO17VBpGi3F2SN6riME9WPArzKwkaRi8hLOx3Mx7k1r+Or25vteTTFBW2gUP1++5
7/gOPzqrZaeY1BNAFlNY0jS722fXZbZIHfaBcEYyeAcH0zXo0RjaNGhKmMgFSp4I7Yrz7Tv
BfhvxDqv2zXYFvrqFdkVvM3yKvdgvf8a9BijSGNIolCIihVUdAB0FADu9HejvRQBzGouZvE
UvXESqg/LP9arahKVjIz0Gc1NDItxdzzjnfIxH0zxSXNuZsrg/NxQBc8KWTQ+CLO3l+9LCz
t9XJb/2aoU8H+HZ9CW3ksIPLyZDIow6ueSQ3UHNdDBEILeOJfuxoFH4CsSaExtIoyBuPFAG
JqEbRz2s0Cb2huonAP90OM/jtzXdVyU5MJR8fdYN+RrrAcqCOhFAGfrOp2+mWqtdxtIkzeX
tXBzx3zWNpESzTtJtCK5LBVHA9qn8ZrvsbUHvP/wCymmaMCkY7mgDcEapSEDGcDpWZrWr/A
NmWLXDxSShWVQkS7mdmYKAB3OTSaJqyatarNArhJBkBxhge4I7GgCZfl1KFmX+LHPvxWzWV
eQyFQ0YyQc1po2+NW6ZGaAHVx+q6DpY8T/23ZOEvpE8i4SLBEmO7f7QwK7CuF8P7ptS1nJ3
FdUmUZ7DI4oA1ooyBjBqPR1C+Mbj1+wrn/vs1sCEBckc4rN05NvjG4P8A05KP/HzQB0Vcjp
UZja6Eqn5r24IHt5rYrrqxbS38uaZ+7SyH83JoAmYqi7en1NGlDFxN6YH9ajuhvQqxIxzxT
9IOZZvoP60Aatc38QYftHw+1iL+9bn9CDXSVg+N93/CD6vs+99mbFAGL4QDR+HdPVm3FbdB
n6CummcC1c+1cp4TJi8OWIbdkQrncOa1rq72wsM8YoAn8D7f+EOstnTMuP8Av41dBXM/Duc
XPgLTpl6N5p/8itXTUAcz8RFZ/h9qyoMkxKMf8DWs3R4ytjDkc7B/Kuh8U+SfDF79pOItgL
n0GRWZp6AwqRyCODQBka6hFuzDqB2711PhSQy+EtNkPBa3U9awNdjxbsOOhrd8HxtF4M0lH
ZWZbVAWU8HigDaooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKADtR2o7UdqADtR2o
7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQKAAUyWZIIXmlbbHGpZmPYDk08VyHxC1U2
2kR6dC2Jb1trY6hB1/PgfjQBzEN4+saxPqEox5r/Iv91ewrblYJDnGOKytKtPJRcdAK0NQD
yWjLBgSFSFz0z2oAk8CW7X2t6jqsg/dQH7JAfUjlz+oH513nesrw1pUeieHbOxjYOY0zI4O
d7nlj+JJrVzQAd6r3032fT7ib/nnGzfkKsZ5rD8YS3sfhq5GmWcl5PJhPLjIztzyfy/nQBh
6TJujXtXQxW+5Q3euH8I6uNRjdJIZLa4gkMc0Eow0bV30cqLGMmgCwHkAwWz71HKm5T60CZ
D3pTKpBwc0AYeophCMVv6fL52nW7+sYz9cVh6wyQ27Su21QCxJ6AUvgXWrfW/Dvn2TmSFJn
RZNpAbvkZ6jmgCPxzcx21jZGWRY99ztUscAnaeKXR2PkBm6DvVvxd4VsPGGgy6bqSEqfmic
MQY3xw3H1rF0CG40fT00vUJxdz26iMyKCS2B1oA0NeXzVsQFO37dbsPbEqmmaLbiy1nU7d8
4S6Z4/Ta4D/zYj8Ks3ZJtbTcAf8ASYj/AORBSawptNajuh9yWMA/VSf6MPyoA0riXC4XHPS
pbCYyW5DfeQ4qGCUTQF1A+tRWU2zUWjJ4kHH1FAGrXFeFoiNR1sk5DarMQMdORXa1xuiMId
c1dAeDqEjEDtkCgDqscVmWS48UXGVA/wBFXn/gRrTB+WqUMUqeIjMAPJe32Fs87g2cflmgD
VrKjbMsq4+7I3861axLdh9vnIPBcknPvQA65yOpG3H407RWzJN16Dr+NVr64DE7c46cdaPD
8xk1K8j5xFFFnjjJL/4CgDoK5v4hE/8ACvNawcH7K3Oa6SobpYHtJVuwhgZSJA/3SPegDht
FnjfSbZopFeMxLhlbIPHrSapclYX29QhIqFbHTNHX7FoETQ2SMSiFiQCTk4zzjJqvfyM4Kj
GAOSaAN34UHPwx0knriXOP+ur12Ncl8L1ZPhzpquCCDNwf+uz11tAGR4qsU1Pwtf2MxZY7i
Ly2KnBAJAOKq6bCqW6RIDhVCqTycYrQ15iuiTkZ/h6em4VQ06YeWOaAM/Xk/cOCO1bPhUbf
COlg/wDPsn8qx9fkHlNz2rZ8Lf8AIpaXg5H2VMH8KANaiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2oAO1FHaigAFAoFAoAB
XifjubXh8TpTd2gOkpEgt548nbwPve5JP5V7YK8S8b+Lp28a6poMs0K29vNE+3+M5jUjOfc
npQB01hLmxzjkjr+FSSXqxhVS3muZCcLHAm5jWBp3iGx+yCPz4845+cVq6F4q03TtRe4mlR
4mjILKwJXoc0AbWg6iqXXnBJEQ5SSN1IZT7j1zWrrMp1KOO2tS2zdudgCM+grn7nxnoc900
q3lvCmOTJKoJPU9609P8AFeiTvJFBeQu8IG4KwOMjjmgCloNze2njhNKM7NaNaSTGNuQGDK
AR6da7jvXn+jajHqHxWzbgMiabLlgemZE4/Sm+O7nyryO+0jxTHplxauI7u2M2fOHGE2Z4P
PWgDQ1LQYrTxZcaxFc/vLtUR7cDgYH3v0qDWb68hgSLTPJN9O6xQLO+1N56ZxzjvxVKy1qx
WDzru7RmI5d5Mk/jWRqmoWereNPDFta3Mfnx6ikyxqAzMqg5+gxQB0i+C/Ek8O688XGKbGd
tpZKsan/gTEkfU1j+HNY1m11zUPD/AIguIp76xcYmjXYJY2GVfHQcfrXqPevG/iJ4iHh34r
wJKkUUN1pqSCZjgs6uwxz14xQB1fiCA6tp01jNI8UVwhjeRB8yqRgke9dN4esbLStDtdO0y
VZILaJY1IIyQB1OO9efWPxK8OT7I7y+gjdyAMtwfx7Vc07VrK38bWJtpVxdZiK5+9np+oFA
HQeN/Es/hy2sGtQpku7jyAGXd/CTn8MZqHw4kk8bTTtvlkJZmPUk1h/GZvs9hoN7I/lwW+o
/vWPQAxsOaTQ/G2kR20Xl6hbEYwcSrzQB12qHy/siKDk3UWcem8VP4i8O2viSyjt7uW4h8q
TzEkt5SjA4I6jqOelcdcfETR7vxHpumWdylzd3F1HGEiO7b8wyTj0Ga9EmLrC5iALhSVB7m
gDg9H1iHwxqUfh3W793mlY/ZZJUP7xBwMkcdcjn0re1TMGy4h5KsGGKxB418O3Ntdy649sL
mNyqQqN8gAHCgjnOc+nWsU/EXSvsLx38ptXQEFZwVbj260AeqRuJI1deQwBFcRfNJp3je5Q
sqR3JS4Qf3vlCn9VqX4a+NrPxhpF0to3z2EvlEHqUIyje2eR+FS/EHwvd65pcd7obrHrFhu
e2LAYkBHzRn64H4igDetrhZVX5l3HsDTrsYhDdw2eO1eZeD/HUeof6BfxNpurwDE9pOpVt3
qoPUV3S6gJYB5sqgZ9e1AF8TvLbkea3oeazmLQI23CnHXHFPN5DBHlSDzz3rjvHustcQWGj
2WrDTZtQukhMqt+8EZOCV/EgZ96AL3keKry5uby2htFsYXwkUxIeVR1IIHHtW94DupdS8Nj
U57VrVryRmRH+9sB2qT9cZ+hq3puiXel6FHpcGqTTKi7VupwGlUZ556E4zg44461rwwx28C
QwoEjjUKijoAOAKAJKzfEJx4evO37vt9a0q5T4m302mfDXWby2fy5IYQwbGcfOuf0oAxFYE
AleAOO+aqajNDY2UlxcMAij/IqLw7erf6TZTTSRv5sKOXRvlOQM/rVjUtS0/S2W7v8AyHgt
2EhE2NuR3oA6/wADxSw+DbFZ4mhch3KOMFdzsRnP1rfrL8O67beJNDh1SywYJiwUg5B2sV6
/hWpQBleJbS5v/Dd5aWLiO5nQJG5/hYkAH8KwLbwnfaFaW8i67dXohB+0LcIh8z3BABXH41
d+Iut3fhvwDqOsacivPZeXKqN0YCRcg+2M1wGj/GhvFWl7XsE05mG2TzZcB/8AcJHIoAvat
4s0yfUJtNS5/wBKhJDRspGTjOASMH8K73wZKJvBOjuowDaR8enFed6x4o06fwu1q1lCZwdw
uSRlec5z69utd/4DUp8P9EBGM2UZA9iuRQB0FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACuI8U/CP
wp4v1w6vq1tOLxkVHkgnKbwOBkeuOM124rz7VfGOq2Pi6+0qJYAI2Uxu6EnaVB9fegCrH8A
fAiHm0vG9jdv/Srtp8FPA9mxMWmysSNp33Uh4/OtK31LV5EzLeRgn0iHFauk3V291JDeSrL
8oZGCgY9en4UAYUnwk8GSwmJtIXaT2kYH881Qk+B3giTI+xXK85+W7cf1r0OqEF3cTb2/dq
MnaMHOO1AGb4V8DaD4MSZdCtWiac/vJJJGkYj0yT0rM8UfCbwl4v1Y6lq9lKLxlCvLBO0Zc
AYGQDg8d63Zry+jEjIY2Cjuv8A9ep9F1BtT01biRNj72RhjglTgke3FAHBJ+z/AOBUPFtfH
63j10Xh34a+GPDGpjUdMsWN6FKrPPK0jID1xk4H1611fejvQAd657xd4F0DxvaxQeIbLz/J
OYpEYo6Z64Yc4OOldD3oNAHI/wDCr/Cg8MjQf7NX7Gudrbj5gJ77+tL4b+GPhbwrqAvtKsX
N2q7UmnmaUoP9nJwPwrrTWff6tFaSeSg82cjOwH7o9Se1ACa7oGmeJNKk03W7RLu0kIJjfI
5HQgjkH3FcN/woLwEGJXT7lQf4RdvgfrXXJeXt2TukFuvYIuf1NTR2Uwk3teT/AE3kj8qAM
Xw78LfCXhbUl1DSdN23aA7JZZWcpkY4ycDiuwrLuBebVMNz8wPdRz9atWd08ylLhQky9QOh
9xQBh2Pw98N6Z4qm8Q2Nh5OoTljIwkYqzMck7ScA/So/E/w48NeLr1LzWbJnuUTyxLFI0ZK
+hx1/GuqooAwvCvg3RfBljJaaBbNDHK++Qs5Ysfqa3ahuLqK2A81sFvuqBkn8KyJ9T1e8iu
ho9gkLw48uS9zsm9cBefxoAj8S+BtA8V7JNWs/9JjGI7uBzFNH9HXn8DkVzU3wijyv2XxLq
qhCSonfzcZ6+laml6/4huiBqNrFaSbcmNoyMfjnmtXSNTvrjVJLW88tkERdWVccggf1oAw4
/h1dDasviW8eNeNojAJHucmrtl8NvDdpdx3b2f2m5jYMJpmJYkdCfX8a6HUp3trF3hIEmQF
JHcmqlnf3ADfav3oxldigYoA1QAqgKAAOAAOlLWA1/qe9jlFGThNoOKhutV1KEfK8fHfZ1o
A6Wq99Y22pafPZX8KT21xGY5YnGVdSMEGuRPirUoriMOIWQuAwKds121AHnp+CnhJRClqNR
tIoSSkUF66qCf1/WrC/B7wj5QjltrqdB/DLdyMD+Gau2fiPUbuSQqkITcQg2Hp9c1Jf69qV
quUSA8d0P+NAHQWFha6XYQ2WnwJb20C7Y4o1wFFWao6NeSaho8F1OFWSQHcFHHBI/pV6gCC
9srbUbGazvoUntp0McsTjKupGCDXP6j8PPDWp+F18Pz6cqaehBRYiVZCDnhuore1C5Nnp09
wqhmijLAHua5dfEuqyQh8W6nvhD/jQBl6d8C/A2mz+bHp9zNnGUnu5GU49Rnn6V6FHGkMSx
xIqIihVVRgKB0Arzy88davp0m+WO3mjHVdhU/nmvQoJRPbxygYEiBsfUZoAkooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqA
DtRR2ooABQKBQKAAV5b45tvsnxDt7sDC3VouT6sjEH9CtepCvPPizJBp9npeqXTeXFFM0DS
YJ271yOnulAF21ImVNp64xW1prbNRRO+0g+/8AnFcHoOsLcLHJbTJLHjhlbINdjpkxk1GCQ
9zjH4UAdLIcRt9DVFV2kBQOlXJs+U2PSqhOFJPJoAoX90IraUY4AJzU3hOJofCth5md8kfm
tk93Jb/2as/Xn8rS52UZYoVUHuTwP1NdHbQrb20UCABY0CKPQAYoAl70d6O9HegA70GjvQa
AGS7CpWQgB/l5OM57V5za+Hx4Y1J7OG/kuYpWMoEhyYgeiZ9ABW141lkku7K0Ryq4MhA7no
P61QtLQhlAOT3oA3Le6WBcHBz1pF12F5mjiljdh/CrjI+tZOsW9w9kLW1k8mW7kFuko6oW4
3fgMmq8/wAH9AgsA2im4stViG+K/EzFi4/vLnBB7jAoA7G3nE+AetR30hg8uVRyrZPvVHSp
JktY0uRiYIN/+9jn9amvZPMhOeg6UAbEEyXECSxnKuMilkkEUTO3RRk1meHZC+msp/5Zyso
/n/WpNcm8qyRB1kkVfw6/0oAbaQvLMbu45dvuj+6PSny3zWjkFPMQ8gA4INWIOLZcccVn6l
cRQQmR+QgJP0oAqyEyXLXU7YLcBc52j0qfTZFbWvlxjyW6fUVirZ6/rdss1ittYW8gDRvdB
mkYeuxSMD6nPtWx4d0O+0wvLq19FeTkbEMUPlqq/mc0AW9ck2W0ORkGUfyNPtlXygexqDxA
AYLbcf8Alt2+hqSyP7kAjHf2oAS82oA+3LD9RXO3918zdOmf/rV0d3aLer5JkePfwXjOGH0
NZTeAtNfdvvdUbcMHN61AHHzXQmmiGz5t4IUfWvV+1cvpvw90bTdQS8WS+uJIzuQXF2zqD6
46H8a6igDivD3lS26SxFWRhlSOhq/q6o8eQM8etc94I0m60bw7HZ37mSZZJWODnAZ2IGfYE
VuXvzR80Abegrs0K2X/AGT/ADNaNUdG/wCQPb4/u/1NXaAKerru0a7HrE38q5BIP3PBrsdU
ONJuif8Ank38q5xAvkZHfpQBx3iCHMLZGeK9W0//AJBlr/1xT/0EV5nr4BjbtXptjxp9v/1
yX+QoAsUUlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlLQAdqO1HajtQAdqO1Ha
jtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACs7W9O0vU9Kkg12GGazHzOJvuj3/WtEV
S1i0N/ol7aKcNNbuin0JUgUAeZR6doOl6kbXwsgSzXBYhiwZ+5BPtgfhXW6acXFufRxXnmh
S5to5VP3lB+ld1o04Ow5yVIJoA7Kf/UnFVDgDmpr6Ty7fPqwFZTXXzEE0AUtWfzdR021UjM
12mR6quXP/oNdXXJWQ+1+MrPjItoJZSfQnao/ma62gA70d6O9HegA70GjvQaAOL8RybvFAU
9EhUD8yalgULIhwcZ4Oap+IWH/AAlsoI/5ZJ/KnLOweMDbkHIzQBuyQK2oacxyAJyw9zsat
yua07VY7vXF09La7L2x3NObciIfL03ngnntXSmgDm7u5WO6YZCjdjJpktwHgO1gfeuZ8Wa7
BpaySz+Zt80qFjUsxP0H0q7oV8l9pcdwjEpIoYEjHBHHBoA6DwtOXS7jIxtkDfmMf0o8Tuy
zWAH3d7E/p/jVfwgwNxqCq24BkOc9OtTeKZlilsd+MFn6/hQBrW77rdfpWfdWy3F0kMgyjn
DD1Heks70CFdp3AVagfzr1MHgDdQBp9AMUUUlAGT4gGbe3/wCuw/kamszmEelU/FMohsrdj
/z2/wDZTSadeL5Cg9MdqANLhJkY8YPrVjz4h1kQf8CrPmmReep7VgahIkjEE4BPAzQB1our
cyBBPGXPRQ4yamrzK3lMeuWe0g/6RGAR/vCvTKAOasEXzG3cfNUt/GCPlpmmSCS4bH941Nq
MiqpUHBA6CgDS0obdLgHov9auVR0c7tJgPsf5mrtAFLWjt0O9PpC38q5O3ud1uPpXU6+ceH
b8/wDTu/8AKvOlvfLtSFPQUAUvEd4NjIp57mvW7D/kHW3/AFyX+QrxSW3m1W42QqW55PYfW
vbbVfLs4U67Y1H6UATUUlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC9qO1H
ajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAeE7TpniDUtP+6t
veSoo9ELFl/8AHSK6rSb0BV9jWF8QIP7O+ItzJjC3lvFOPdgCh/8AQB+dMsNSUAds0Aera7
ciGxjPZm/pXLS6j83DZqfxXdXk2i6RFpUKz3lygMcbNgElRyT6da5OfT/EWhXzweImtZo5E
DwT2oIGf4lIPpxzQB3PhAi41G/uODsWOIHPQ8sf5rXV965L4bv9p8MSXm0AXF3MQR/EFby8
/wDjldb3oAO9HejvR3oAO9Bo70GgDznxNOsXjmQN3ijP6VPEq3T7lbG0Aj2rI+IRaDx1CRx
5toh+pDMP6Vc0p2CgyAkbKAOm0XWgLuPTHRmZyxVx0AAzzXSGuC0O4RvFFui/KMtgep2mu9
NAHn2k6nFaeJ7mW6i3o7sm4DJTnrinaxew/wBoTyWQxC4B+7t5xzxVTSGhm1OadjgeY386g
1+WNWYpjZ6+p9KANj4dzme61Unt5X/s1V/iVqcWn3emm5lWKPa53McAnKimfCpxM+sOP78Q
/Rqu+MLrR7PxVpsniKzS5tWtpVjLx7wjZGTj6UAZ+mamJI1IkBUjg+ore0S+83WUiyPmRq4
OG6so7p00mJo7NWxDGeqr6VueGL//AIqq1VuBIGX8dpxQB6TRRRQBxXxO1ax0nQrOTU71LK
KS6CCR3287WOM/hVXStQWW2jZGV0IBVkOQR2Oa6jxH4Y0XxXpwsfENhFe26tvRJP4WwRuHo
cE81xum6DpXh+RtI0Bn+x2ygR7pfM2nuMn3oA0dQ1P7KgcxSSuWwiRjczn0ArnLzW9TCO0n
hrW8c/dsya6OBP8AiodOGR8suSD64NdxQB4/4aOoa34os1XR9Qt7aKQSSzXMBiVApyBz1Jx
ivYKKKAOE0rUFW4bJAO41LqV/lTk1zFjOTI4GQdxx+dWLiOU27Nk59M9KAPQ/D779BtWBzl
T/AOhGtGsbwkc+FbPPJww/8eNbVAGV4mfZ4W1JvS2f+VePxNJOu7nZXr/ikA+E9TB6G3f+V
eTxbUsCo4GKAHTamLC1MVsdo6se5Nez2pJtISf7i/yr5q1C8YMy56NivpW3/wCPWL/cH8qA
JKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKWiigA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7U
dqO1HagA7UdqO1HagA7UUdqKAAUCgUCgAFAoFAoA8p+M9v5M+j6goxxLAx/75Zf5NXnsF83
G2vVPjbbl/AK3QGfsl5E5PoGyn/s4rxXT7ndge/NAHdS+Lby7/ALOJ2xS2CBI5E4JAxjP5V
V8V+PpLuWOC+cyXflMLeCCPJJPGePUisCWw1DVIza6J815PhIgGx8x75r0bwR8Fk8NazY65
fam97fog86OVcqD14bOeDQB2nw+06XSvh5odpcKVmSzjaVWGCHYbmB98k10fegUd6ADvR3o
70d6ADvQaO9BoA84+J1kTq+k3g4Uq8TH6EEfzNO00Btnzfw4OK2PiVp8174NnntFZp7BhdK
irkuFzuUf8BJrzbQPE0FzbiaGdWVhwQ39KAOyt410/xLb3UpzEr/MfTIxn9a7ye8to7Rp3n
jEYXO7cMV5vb36TEbjmkmERfj5ge3pQBQguFDcR7CPQnmsrVbhirBicjrzWjdskW93YKo/D
FcJq2urcn7LpP+mXVx8sCRAsHYnAGenU0Aen/Atmu/DWr6gzFlm1OSOMkdVjVV/nmp/jFbl
dP0m/2krFctA5H8Idcgn8UA/Guo8C+Gk8I+CdN0ZFw8Ee6XnOZGJZ+e/zE1J408PDxT4N1L
R8hZLiE+Sx6LIOUP8A30BQB5Bp3Ei453dDWrK81lNHdw5EkLCRCOhIOcH2rnNGvXRDBdIYr
mAlJY24KMOCpHqDXRDUbaeHy2kXPcE9KAPStK8YaVqVmkktzHay4G+KZwuD7E9RWpbalY3j
BLS8gnbBOIpVY4HU8fWvG5Ug24XaVxznpXQ/Dzw3NDrn9uRSQ/YzE8IUcuWyOfYcUAbnxHZ
l0mx2OUJuscHGRsaszQoljtc/z/lUvxRu1gj0mNv45ZGH4AD/ANmrP0/WIEswG6e9AFuS7j
t9ds7mYZWGTdnn5R0J/I11o8VaGf8AmJwL7M23+deeX1+ksowR0JOKz1WKWZmYDAHAoA9Yt
/EOj3U6w2+o28kjnCqHGWPoK0T9014fefIrGLCYIYHvmvaLJ2l0yCRzlmhVifUkUAeR6VKH
mkLAj5uDng1r3Uimzwx69K5TRr5G8wMwBU8D8a2J9RjaEJwTQB1ng/xPp0Gl/YL+6jtpoXb
HmHaGBOc5PHc10cev6VLcLDHfQM7MEG2QHJPQfjXj05idWK4JPUGuW1KKQa9pDQOV2ahCxZ
WxgBs/zxQB9BeL38vwfqbHj/R2rx1bofZOvavW/Hj+X4F1VgM4h/qK+ddV1i5ttOVbCMSzv
IsaggnGe+B1oAtSabBqusxW95fCytnYtJKfYHA6jvivp6IAQoF5AUYr5F1C18T6LJt8T6dJ
EssTSRSGPbyO3U19aafJ5umWsh6vCjfmooAs0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFAC0UlFA
C0UlFAC0UlLQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgU
CgUAYvi/RP+Ek8IanpIwHuoGWMnoHHKn/voCvkxofECSSadLoepW1wJPKdzbsVXBwecV9m0
UAeBax8KrzwL4bi8SeHNWvLnULJ45mtwhKygkZwBnPWuh8EfEXxP488W29qNCk03TrRTJeX
UgZd5xwgB4yTj14Br1yjvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6DR3oNACEA5BGQe2K8E8Z/BnVdM
8QNf+CXYaZeTiSe1Q/Nak9So7r7DkdOle+Gg0AfM17qdz4M8RT6Pq1+t2Y1WSK4ijPzKc5B
A6EEYq2vxC01AGkuwT0Hyn/CvoG/0XS9U/5CWnWl3xj9/Ar8fiKpQeDfDNq+638P6XE3qtm
g/pQB4Autz+MpGtNB0m91N/u/u4D5Yz3LH5R9TXuHhLwha6RoOmJf2FsdQtUBMioCVfbgkH
8T0rpo4o4IwkKLGg6Ki4A/Cn0AFFFFAHn3j34dNrcz6voDJBqm0ebGx2pc44GT2YDjPfgH1
rz+x+Fni2bT7q+1S9/s6WEO626gPkc9+h6ZwD0xyK+gaKAPlPT9d1KETW2pRslzDI0UhVSF
bB7eteofCVtbuNWmkYXEWkLGWYOuEkkOANufbJOPQV60UU8lR+VOoA8u+NGn6hJaaZqVlbT
3MFqZEnWBNxTdtwxA5x8p57V5hDq14ISbe1vZ/VYrd2J/ACvqCigD5pt4/Gt3pkl/a6BMsE
aFvKnVo5WxnOF79DWF/wlPiKKPdLoV3G/ffDIB19xxX1nSUAfJ1hrHivxFfrY6bo0rzSEKP
3bYTPcnsPc19W28Xk2sUR52IFz9BipaKAPlrV5NU0PxLLpNpYzSX7XJjWIocyDdxt9jxg1B
deJ7yyupbfUdNvYbiJtrx+UTg19V4Gc45oxQB8njxfx/x53x55HkNxVvw5Bq3jPxXptrpdh
dCBLqOW5uZIyI4o1YE5PrgcDvX1Lijp0oAxfGNlPqPg3VLW0jaSd7dvLRersOQB9cYr5n0/
xJf+G9Yt7q70K+SWF8tHJAR7Ec19Z0lAHzb4y8X6t8TbW10jw/oGoy3EsmGeSAqkYIx97sO
Tya+jLOD7LYwW4OfKjVM+uBipqWgBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigBKKWigB
KWiigA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UUdqKAAUCgUCgAFAoFAoAO9H
ejvR3oAO9HejvR3oAO9HejvR3oAO9HejvR3oAO9Bo70GgANBoNBoADQaDQaACiiigApKWig
BKWiigApKWigBKKWigBKKWkoAKKWigBKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAoopaADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2oo
ABQKBQKAAUCgUCgA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70GjvQaAA0Gg0Gg
ANBoNBoAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApK5yTx1pMUku9LwQw3QtJbn7MxiSTOMFvT36
DI5rV1XWbLRYI5tQlMaSyCNSFLZOCe30oAv0VixeLdIm0+8vYrhngs9vnERtlc9OMZNJYeL
NL1KO7e0kkZbSLzZd0RXC89M9elAG1RXK2/xH8P3UzRQSXLOpwc27D/8AX+Fa2l+I9N1e4e
3s5m85BuMciFCR6jPWgDUoqnqer2mkW4lvZNu44RFGWc+wrFTx9o/nBLkXNqCeHmi+X9CcU
AdNRUbXEKWxuGlQQhd5kLDbtxnOfSsN/G+ioxxLM6D/AJaLC22gDoKKz7jXLK30uHUGd3t5
9vlsiEk5GRxTtK1i01mCSWxZmWN/LfehUg4z3+tAF6is7XNe0/w7p323VZ/Jg3iMHGcsegq
LSPE2na5cSQ2DyF40DsHjK8H0zQBrUVz11450Sz1STT555FuI5REw8okBjjv+Iq/qevWmlS
FLlbhysLTt5MDSbUBAJOB79OvX0NAGlRVXTdSt9W06K+snLwTAlGZSucHHQ/SrdACUUtFAC
UUtFACUUtFACUUtFACUtFFAB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2oo7UUA
AoFAoFAAKBQKBQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6DR3oNAAaDQaDQA
Gg0Gg0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQB49NBf30mr6etw62k17K7QjoTvP+ArptWhm1uX
SbdgWFtAHlPq54/TafzrH0sJqet6laRyTRZvXQyBGXOZCPlYjB5BBxnBBFdJodzNLcSST4i
Fsnkzx4/wCWxYDr7bT/AN9CgDOGmrbeH9ejCn988KnH+8B/WprHR4NNt9ZhtBN502nM0jyy
lgzHdjA6ADOMD0FXdRkUaXqjoSP31uDt/wCugqxvU32oyKRhdP59f4qAMLT/AA++s29tp19
eXEFvbozR/Z2CODkd8dOah06yn03XNO86+ivZoplja4hTbvBJXBHrg844z6Vu2eox2qwMkb
MXbZvC5EYPGT7ZwPxHbNPk0T7frFnIFAggmFxIQ207lOVGB155/CgBuq2X2rXLm5l+ZbeMK
o9OM/1rDn8G2CQWRv2kv76cNMt3OQrw8DKKFwAnPQ5+p4rrJHR7y/hO0HgHPuo/xqvfqsd1
pdspLSrbPt+XjA2DJ9OcUAc5r102l/D21W5mhjtbe9WG4aeTYojycAn6lePaprvwhPrxZbL
WTpsMca+WsMCSbic5LbuoxgYGO/NdToUDLp8yXGHZpm3ZHB4HY1jxNfWVxJZ3gUXUC+ZDcR
JtjmTOOn8JHQr9MdaALt5Db6L4f0yzup1cRPHArvhfMYKeg9TgnFL4VChdRKDAN0T0x/CtG
oX/APaOgRyW1ja3rPJtaG6k2KrKCcglTkgrx/MU7wuFWG8UdRNz/wB8igCl40uY45dPjltL
e7VTLM0dwgZAAm3P1+c/rXMeELiTT/FdvBdKsbndasFTaoyodQB9NorovE1kmravLbTSSRw
i2ETvERuXcctj8MVjeIb3yPEVrqK2witVnjZZPMXc21gGyo5HA49R6UAVvF2lqnjG8kI4uY
0mU+hC7T/6Bn8aX4j3U41O28maSNXsgJFRyA4LHg461o/EkNb3el3axyMkheB3WMsqk4K7i
OFzyBnvxXN+KLyG/wDEOjWLSDzbu3t4lHck/wBeTQB6j4dtPsHhrT7bGDHboGHvjJ/XNaVA
AAAA4FLQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlLRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdq
O1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AH
eg0d6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUUAFFFFABSE4GTS1BdXdtZQebezxQRZC75WCrk9Bk
0ATBlIyCDSLIj52MrY64Oa82l8KNa314/hTxNp1np14Sz200Zl8st94KyyL8p6hSOMnHHFd
d4cs9E0Ozj0zSriEuxLMPPLvI2Mk5Ylj+fAoA559ehm8ew6Za2uoJHFKE2GxdYlfcWZwwXG
Dwck4/PnofFtwun+HZ7sQTOEljdxbxNI5+YDO1QSffjpWtdXltZRCS8nigRm2hpGCgn0yaj
g1SwuZvJt7y3lk67EkBJoA4KC7t9S8C65c6fYX0cnnJJI08ExaVlZWyqMN2AAOFFaWkWGqL
o+rXVxPBeQ3FkVtmt45EkYhWzlGGRycAZJ/lXZTTxW0RluJEijBGWc4A/Gok1CzkkSNLqFn
f7qhwS30oA4fwbc6ZrjzRtZ6hHePamNnngmiRUyOMOAA2eemePal07xe9rr0Vjf2t4kqy/Z
pcWcpXOcBgduCM4OemDXdz3ENrHvuJUiTONztgZpkN7a3D7ILmGRuu1XBNAHP+JPDmn3k1x
f6reXlta+UC32SaSIhhn5iU5IAxx045qvY+K7OXS4BZSS61dIgiBt4wZJGAxuOOFzjJzgCu
nbUbNJWia5iDr1XcMilW+tGbaLiPP8AvCgDlNaT/hFfDemvZR3kEUd6JLpYmkuWG9X3F25Y
ruI5PHToKo6x4zgnSKz0sXGq383yJb2IVnGerEnCqBjqxFegVSu9Z0ywvIbW9v7aC4uDiKG
SQB5PovU9DQBy2r6bH4d8I2QE99OsN6J5Hkj82UlwwwwjXoCwHAxwKxG1TXIpL6Xw1aTZKo
JpGhIJYghNqsvze+Og6+3pX262DKGlVS3TcCM/nU/XpQB5dr2vXEnimfT9Lj1BLua9jiJbT
5Wi2blVjv24HygkHOPWsvx7pV54bkhSG9vtVtZ0IaJ7J5ZYz2IeNMEcHIIyMjnmvYZbiGAA
zzRxg9N7AfzpkN/Z3MrR291BK6jLKkgYgeuBQBymvXt7c/DW1v1trpXaKGS4thAzSlSBuUp
gtkEg4xnisbwFPaanqV1bXNvfA5jmijuLGSJA0bZDBmUcg44zXodxqNnaGL7TcwxecwWLe4
G8noB6morzWtN0+Qx319bwOqhiryAEAnGSOwz3oAvUVBZ3ltqFqlzZTJPBJnbJGcg4OOv1q
egAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADt
RR2ooABQKBQKAAUCgUCgA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70GjvQaAA0
Gg0GgANBoNBoAKKKKACiikoAWikpaACua8faVqOseE5bbRoUnuhLHIsTuEDgMCRk8A4zXS0
lAHk1tpmvadAF1PShp6N8qTfaI5QGxx8oOff8ACug03whaWnijS7uy1aa8e3R5blZZA+4ld
oYAfc5Y/KOPyNVPGGurc6/9hhYFLIYbnq55P5DA/Ot/wNasNFbUJVxJfNvX/rmOF/Pk/wDA
qAKHjxxcahpViTlQXncfQBV/m1NtIIYbqzvLdQjRSgN24PB/Q1j+MdSj/wCE2lVjxa2yIQB
35c/owq7fLd21taQwwSTyyWEb+THje77eQMkDPHc0Adb4jkji0GeSZGdEKsVRC7H5h0UZJP
sKq3kMBs7W5jTa0DK65UqRjsQeRS6nfsfCcV48MkUj+SWjfAZGLqCDjuDVa/1OFLWNp2I3k
KT1xkhQT+JA/GgDVv1s7y5tYbguWRvPQKflPBX5vUcnj/CozFCNetvKjVdqNyBjtXPy6obb
UIjK2WEaooHZQQM8+7D866KH5r+3kPO5Cc4oAzLKz0+xvtTu7Sa4ufNmeSRZn3LG+cMqZGQ
Mg8cj0qayju7yyH9rWlvCZ4w6+TIXAJHTkA5FZR1CPTNG1O4miuLj/Tp1EdrA0rn9638KjP
41s2N41/YpKXUKqfKoGO1AE2hzSJZzwTyBxavsUk8hcA4P5/lioNS0yzvtJuIdRtvO8+RJW
8s7XZ1YMmGGDkEDHNRQWFzYeHdQnQNe3l1I1w0dsRzwAEQsQPuqBzjJz0psmrgz2SEFTJNG
pVuoJYDB9+aALEV09/HPb31k9lcw4Yo7BgQc7WDDg9D7jFO0bULh7O+e/dXNvKxVsY+TaCB
+eR+VVdYvjaeIGViAj2qY577nz/SsifUHtPDGsTrGJwJYU8v1DOFI/I0AUdS+yxM2pX5mE0
gzO0shdSewRecdQMDqe2esvhtL17rU7ybQr7TIEsZESa7CKZScEbVDFh93uB2qdZU1HUtMT
ZuH2iN2Vlzjad36ECu1vwG025B6GFwfyNAHj9laz3t5pUdxPLJHDPF5au5IT5x09K2/GrXd
t4kvntG2C5tFgkwAdyEcjmobYQwrbzOofypEkC5xkqQw/UVPq2of2xeyXLQrENgXG7Oce9A
HUfD6PyvAunpjG0Sf+jGrpKwvBX/Io2f1k/8ARjVu0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABS0lFAC
9qO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70
AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHeg0d6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUUAFFFFAB
Ve/nktdOuJ4YWnkiiZ0iXq5AyAM+tWK4j4rS3EXhS2Fqtw7SX0UZS3VmZ8hgBgdicdeM4oA
8+0m0vtavggG+6vrgeYxONqs2Xb8F3H8K91iiSCFIolCpGoVVHYDoK8KtddTRLpra+tr2yu
4Bh0aB9yceqgjkeh71vaL4yS/8XaZHpzX85k8zzgYpVXasbNklhjGQo+poAZqOmx6l4mvtU
Gr28pmupIJLErh4QmFUg987ST9Rjoc7uq3Ul+qTSGNJYY9qGLI9/WvHbHWLzUNZEMNveST3
txhgkLg5dueccdTz2r0vxj4e07wZb6eNC36faTGRJWleeeMMBuXJ+cqT83bk0AbX29X+FjS
u2WglCMSc8iUf4iqGhxy+LL++s5rO4GnLZvbteHAQvIBwvOSR1zjAPeuS0vV7y/8AhN4pMV
rcssM8MyEQuNwLLuwCMnAXJ9M1t/CPWNRmvLewXUFurGW2luJrZrR0ezkDqFBkPDbgWOOMY
oAtWljq8Gh6rq/iOF4rq1hSzRCuA5EoLyqR/C2EI+ldho+qLd3Fggx80bEc9eKn8aW8V14L
1SKe5ktYzAWM0URlMeCCDsAJYZHIHbNebfDrX5NY8Z2UEMczR28MnmSGBkUDaQOo9cUAbl1
rJtzqaWkximF3OqlW5B3tzVuXQtN8Iaba3OmRm2e4jC3KK7FZnxkyHJPzZzz33c9q4DXv7R
0zxVqtwLa7u4GvZDJ5VnLiDc52AtjByMHI45p9/wCK9X1pBawWN/eTAbVVbd3IB+goA9C0f
XPt/hTWUgZxJZqXDA9AQTwf+Amuf0vUBfarpiF/+XqIn8HB/pXZ+E/CNroPh+W1Z7ieS+G+
6NyV3ZKBSvyjAA545+prybV7JfB/2iPV5dQhvI7rFtIYwLaaHsyv1Deozxjp3oA7r4gyfZt
ftZUkO5rfayegDHn9T+VU9OumuPh/r10fmWGWN2OOyFXb9K4FtbvvEV4IdNjudVu3wmE3SN
+Lfwj3JAFe2+HPDEOm+FJNMu4I1+2B2uYY2JUbxgqCSSQBgZJ5xQByumXaJqljdbwIxKu8k
9jxn9a9EvzjTbk+kLH9DXlfiHwtpHgzQUmvtc1sThWXfbwGZJD1UFdhCgYxwV9z0qh8Mddv
tb1DWWDX1zFFpzhd6vsDkjCjdxuODwPSgCnDfSXhtrOGcxPcSRwrJjOwuwXOPxrb1mEaLr1
xpsP2yaGKFSbmaH5SxGdu8KFLdDgdjXG6RAn/AAknh5bLU7nUprqe3lmt/wCz5IzaMsgLKS
R0A/vdME9CK6X4ma++k+L7m0n+2CCeOOVFSCR42O3bnIBGeMUAejeAgw8FWW7klpT1/wCmr
10dcx8OTM3gDTWuIZIXYSMElUq20yMVJB5GRg/jXTUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSU
tAB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2oo7UUAAoFAoFAAKBQKBQAd6O9He
jvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6DR3oNAAaDQaDQAGg0Gg0AFFFFABRRRQAUUU
UAFJS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJSMqsuGAI9DTqKAGpGkYwiqo9AMUtLRQA
lFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlLRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO
1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHe
jvR3o70AHeg0d6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFJQAtFFFABR
SUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUUALRSUtAB
2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2oo7UUAAoFAoFAAKBQKBQAd6O9HejvQ
Ad6O9HejvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6DR3oNAAaDQaDQAGg0Gg0AFFFFABRRRQAUUUUAF
FFFABRRRQAUlLRQAUUUUAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJRS0UAJR
S0UAJRS0UAJRS0UAJS0UUAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHaijtRQAC
gUCgUAAoFAoFAB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3oNHeg0ABoNBoNAAa
DQaDQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABSUtJQAtFFFACUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABS0lLQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdq
O1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AH
eg0d6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB
RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAdqO1HajtQAdqO1Hajt
QAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o
70AHejvR3o70AHeg0d6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFJS0UAFF
FFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACU
tFFAB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2oo7UUAAoFAoFAAKBQKBQAd6O9
HejvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6DR3oNAAaDQaDQAGg0Gg0AFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUlAC0UUUAFFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJ
RQAtFJRQAtFJRQAtFJRQAtFJS0AHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHaij
tRQACgUCgUAAoFAoFAB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3oNHeg0ABoNB
oNAAaDQaDQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABR
RRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UA
HajtR2o7UAHaijtRQACgUCgUAAoFAoFAB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9
AB3oNHeg0ABoNBoNAAaDQaDQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRR
QAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAHajtR2o7UAHajtR2
o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHaijtRQACgUCgUAAoFAoFAB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70
d6O9AB3o70d6O9AB3oNHeg0ABoNBoNAAaDQaDQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABSUtFA
BRRRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQ
AlLRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHe
jvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHeg0d6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUU
AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFAB
RRRQAUUUUAFFFFABRRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqKO1FAAKB
QKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHeg0d6DQAGg0Gg0ABoN
BoNABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1Ha
jtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHeg0d
6DQAGg0Gg0ABoNBoNABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFJS0UAFFFFACUUtFACUUtFACUU
tFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUUtFACUtFFAB2o7UdqO1AB2o7
UdqO1AB2o7UdqO1AB2o7UdqO1AB2oo7UUAAoFAoFAAKBQKBQAd6O9HejvQAd6O9HejvQAd6
O9HejvQAd6O9HejvQAd6DR3oNAAaDQaDQAGg0Gg0AFFFFABRRSUALRSUtABRRSUALRSUUAL
SUUUALRSUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
tJRQAvajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHajtR2o7UAHaijtRQACgUCgUAAoFAoFAB3o7
0d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6O9AB3o70d6xn8U6es7qqXUkUcnlvcR27tErA4I3Adj36UAbP
eg1Bb3kF1JOkD7mt5PKkGCNrYBx+RFT0ABoNFQ2t0t5brPGkiKxICyoUYYOOh+lAExoNVf7
QiOrHT8N5wgE+cfLtLFfzyKtGgAooqlqeqQaTbefdJO0QBLNFEz7ABkk46D3oAu0UyKVZoU
lj5V1DD6GoG1CJdVj08hvOkhaYHHy7QwB/H5hQBaooqvf3MlpYyTwwNcNGNxiQ/Mw749TjP
HegCxRVTT7x761M728lurORGsmQxUHAYg9M+npiqp1vyNJn1G9tZYIY5CqL1d13BQ2DjGSe
npQBq0UUUAFFVb+/j0+3WWWKeUM23EETSN0J6KOnHWs618VWF4xEMV7tUsGdrVwqleoJxgY
xQBt0VjWXinTb2aCNDPEbn/UNNA6LLxn5WIweKc3iSzF5c2ogvGlthmRVtXOB2I45zg49cU
Aa9FYcXiywmuGgjt9QMiEB1+xyZTPTPHFOm8VadDJKAtzLFAxWa4ht3eKMjrlgO3fHSgDao
rNn1/Tre8sbaScb78Zt2UZV+nfpzkY+tWor6GW+ns0Yma3VGkGOgbOOfwNAFiikooAWikoo
AWikooAWikooAWikooAWikooAWikooAWikooAWikooAWikpaADtR2o7UdqADtR2o7UdqADt
R2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQKAAUCgUCgA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA
71x8pu/DGlSXuk31ve6UshcW0i/MAz5KpIDyck4BFdh3rMTw3o0d4LqPTbdZg24MEHDeuOm
fegDnIIdO06PxHqNxDKxgunG1JmBIaJOOvfcee34VB5VzpmoyxLHDZpPpdxIYILp5eVC7WO
7GDyeR71182i6bPetdTWULzupRnZASwIxg+vHH0plt4f0mzyLbT4I8qyEhOSrdRn04FAHP2
dmlhN4au7eSbzrzCXDPMzeaDCW5BOOCBj0qpa2t5faVp1x5Y1KGOObzLN7oxNkynEgPfABH
Ndr9it8W48lMW3+p4/1fGOPTg4qrN4f0m4jjjm0+B1iyEBQfKCckfQk9KAOVOqWSO98sVw9
o2ioBE0hEmDMVwWzkcnrn3oj026GsTaZGIrH7VpzyLFbXTybXV12MS2MHJ7dea7FtLsWBVr
SEq0PkEbBjy/7uPT2qG10fStJPnWtpBbFVKmQAA4JHBP4CgDI0PUZPEGrRXZLJFZWoSRM4H
2h/vg+u0Lj/gVaPiiRV8K6puYD/RJOp9VOKvWkNpCkhsUiVZZDI5ixhmPUnHeobvRtOv7uO
5vLKGeaMAK8i5IAOR+pNAGTo8xj1u9SaQoiafasFdsBeHyf5VjaNaR6tcaIl80siNpcrNiV
l3/AL1epByRXW3Ol6VqsyXFxbW908JKK5AbGDyv4Hsang060tWia3t44zFGY4yq42qTkge2
QKAOOidZrWDR2tjeyfbbqO3E9y8aIkbfxMMlsBgAOf0qK1Wae3tbCedxGmtvBiC4cgJ5LNs
D/exk11lxpWj3qm2uLa2l2zFyhxkSMMk+uSDmprfTNNhCpbWsCCGXzQqKBsfbjOOxxxQBy0
zQaXLq+mCGWe2ee2jgtjcMoDyDpvzlVyuT/wDXrPvUuLKz16yZYY0SC2kW3hnaREYyEdW5B
OBnj0ru7jS7G7Wdbm1ilFxt83cud+3pn6VFDoOlwQvFDYQIkihXUIPmAORn155oAz/Dcjz3
N9JqLt/aqybJ4SfliT+AIP7pHOepOc1o3TaqLyMWUdm1txvM0jBxzzgAEdPelu5NOsbpby8
MUMxjZBMwwSo+Yrn8M4qQ6laLcrbtOBMxGIyCGOQSOPop/I0AWq5rRP8AkXtX/wCvu7/9Ca
teLWtPnaNYrpWaXHljBBfOcEeo+U8+1WI7S3hikiihVEkZmdQOGLdSfrQBw+mvdtB4ah1po
YtOCxS20kKnLSqvyI5J44OeByRiuh04/wDFa61/1wtf/alakmnWctgtlJbRtbKAoiKjaAOn
HtiooNG062vWvILOKO5bO6VV+Y5680AZunhj4n8RCM4ciDaffyzTfClzaQ+C7bzXSNbeMrc
hzjY4J37vfOa3UtoYp5Zo41WWbHmOBy+BgZ+gqlceHtIu7w3Vzp1vJMTkuyD5j6n1/GgDjt
M0z+0bbSLOfdH5mnXLQsfvR/vUaNh9PlNbHhS/k1DXtVkuV2XMcNvFcJ/dkXzA34dx7GumN
tCbhJzEvmxoUV8cqpxkD8h+VNis7eC5muIYUSafHmuq4L44GfXFAE1FLRQAlFLRQAlFLRQA
lFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlFLRQAlLRRQAdqO1HajtQAdqO1HajtQAdqO1HajtQ
AdqO1HajtQAdqKO1FAAKBQKBQACgUCgUAHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o70AHejvR3o7
0AHeg0d6DQAGg0Gg0ABrF8XjPhe5GzzPmi+Q4+b94vFbRqO4t4rmExXEayRkglWGQcHI/UU
AcnJa6hp9y11Zww6Qt5Pb24gjCuOrbnIHy5IIHHpTr/AFG/tZZZLS7vLhbOeKCZ5BCsRJKh
htxuJw3UYwTx0rqpoIp9nnRh9jB1yOjDoaqTaJptxdm6nsopJmIJdlzkjofrx1oA56za8s1
F3Fev5UmsSwtbbF2FWmYE5xuznnr+FS2Oq3batYyia6ewvTLhrnygCApYMoUZA479q6P7Da
iMJ5CbRL5wG3+PO7d9c81Rl8NaY0Mwt7aO3llVl82NfmTcCG2+nBP50Ac9efb/ALHpd7p0a
tfXt3Ncoshx96F9v4hAo+oq5by74tKt9CvHt0u2mNxK8YeUuFy27PR89f5YxXSm1gJgJiUm
35iOPucY4/AkUxNOtI7o3KW8azMxcuF53EYJ+pAoA55dRvxbrqRvWP8AxMPsps9i7Snm+X6
bt2Pmzn8MVFaT6rdf2YzatMo1BpkcLFH+7C5IK/L1+XGTnr0rov7IsPt3237JH9ozu8zb/F
jGfrjv1qWOxtYhD5cCL5BJiwv3CeuPrk0Ackt7f6r9nsZVluDEkkhkiWEM7JM0at+8442g8
Dq3ap421K5urma8lihnsrCN3VYUclmV9w3c4UlQcCugm0bTriJI5rOJlRmZRtxtLHLYPuTz
UsWn2kKMsNvGivGImCrgFQCAPoMn86AOchSe81DSvsd2wmS3jlnAhi2QRlRlQdm4FyOgPTJ
7AV1lZx0HSzcCf7DD5o24fbz8oAH5ACtCgBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigB
aKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBe1HajtR2oAO1HajtR2oAO1HajtR2o
AO1HajtR2oAO1FHaigAFAoFAoABQKBQKADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d6ADvR3o70d
6ADvQaO9BoADQaDQaAA0Gg0GgAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACkpaSgBaKKKAEooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAClpKWgA7UdqO1HagA7U
dqO1HagA7UdqO1HagA7UdqO1HagA7UUdqKAAUCgUCgAFAoFAoAO9HejvR3oAO9HejvR3oAO
9HejvR3oAO9HejvR3oAO9Bo70GgANBoNBoADQaDQaACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKS
lpKAFooooASiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKW
kpaADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQKAAUCgUCgA70d6
O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70GjvQaAA0Gg0GgANBoNBoAKKKKACiiigAo
oooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtR2o7UdqADtRR2ooABQKBQ
KAAUCgUCgA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70d6O9HegA70GjvQaAA0Gg0GgANBoNB
oAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoopKAFooooAKKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBa
KSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSigBaKSloAWiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKK
KACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKAP/2Q==
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/4RDcRXhpZgAATU0AKgAAAAgABAE7AAIAAAAGAAAISod
pAAQAAAABAAAIUJydAAEAAAAMAAAQyOocAAcAAAgMAAAAPgAAAAAc6gAAAAgAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAE0gYSBIAAAFkAMAAgAAABQAABCekAQAAgAAABQAABC
ykpEAAgAAAAMzMAAAkpIAAgAAAAMzMAAA6hwABwAACAwAAAiSAAAAABzqAAAACAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAMjAxNzowMzowOCAwNjowMTozOQAyMDE3OjAzOjA
4IDA2OjAxOjM5AAAATQAgAGEAIABIAAAA/+ELGGh0dHA6Ly9ucy5hZG9iZS5jb20veGFwLz
EuMC8APD94cGFja2V0IGJlZ2luPSfvu78nIGlkPSdXNU0wTXBDZWhpSHpyZVN6TlRjemtjO
WQnPz4NCjx4OnhtcG1ldGEgeG1sbnM6eD0iYWRvYmU6bnM6bWV0YS8iPjxyZGY6UkRGIHht
bG5zOnJkZj0iaHR0cDovL3d3dy53My5vcmcvMTk5OS8wMi8yMi1yZGYtc3ludGF4LW5zIyI
+PHJkZjpEZXNjcmlwdGlvbiByZGY6YWJvdXQ9InV1aWQ6ZmFmNWJkZDUtYmEzZC0xMWRhLW
FkMzEtZDMzZDc1MTgyZjFiIiB4bWxuczpkYz0iaHR0cDovL3B1cmwub3JnL2RjL2VsZW1lb
nRzLzEuMS8iLz48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uIHJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1i
YTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIiIHhtbG5zOnhtcD0iaHR0cDovL25zLmFkb2J
lLmNvbS94YXAvMS4wLyI+PHhtcDpDcmVhdGVEYXRlPjIwMTctMDMtMDhUMDY6MDE6MzkuMj
k4PC94bXA6Q3JlYXRlRGF0ZT48L3JkZjpEZXNjcmlwdGlvbj48cmRmOkRlc2NyaXB0aW9uI
HJkZjphYm91dD0idXVpZDpmYWY1YmRkNS1iYTNkLTExZGEtYWQzMS1kMzNkNzUxODJmMWIi
IHhtbG5zOmRjPSJodHRwOi8vcHVybC5vcmcvZGMvZWxlbWVudHMvMS4xLyI+PGRjOmNyZWF
0b3I+PHJkZjpTZXEgeG1sbnM6cmRmPSJodHRwOi8vd3d3LnczLm9yZy8xOTk5LzAyLzIyLX
JkZi1zeW50YXgtbnMjIj48cmRmOmxpPk0gYSBIPC9yZGY6bGk+PC9yZGY6U2VxPg0KCQkJP
C9kYzpjcmVhdG9yPjwvcmRmOkRlc2NyaXB0aW9uPjwvcmRmOlJERj48L3g6eG1wbWV0YT4N
CiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAgICAgICAgICAgIAogICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIC
AgICAgICAgCiAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgI
CAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAg
ICAKICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICA
gICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgIAogIC
AgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgPD94cGFja2V0IGVuZD0ndyc/Pv/bAEMABwUFB
gUEBwYFBggHBwgKEQsKCQkKFQ8QDBEYFRoZGBUYFxseJyEbHSUdFxgiLiIlKCkrLCsaIC8z
LyoyJyorKv/bAEMBBwgICgkKFAsLFCocGBwqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKio
qKioqKioqKioqKioqKioqKioqKioqKv/AABEIAvACDQMBIgACEQEDEQH/xAAfAAABBQEBAQ
EBAQAAAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EAACAQMDAgQDBQUEBAAAAX0BAgMABBEFEiExQ
QYTUWEHInEUMoGRoQgjQrHBFVLR8CQzYnKCCQoWFxgZGiUmJygpKjQ1Njc4OTpDREVGR0hJ
SlNUVVZXWFlaY2RlZmdoaWpzdHV2d3h5eoOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO
0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1dbX2Nna4eLj5OXm5+jp6vHy8/T19vf4+fr/xAAfAQADAQ
EBAQEBAQEBAAAAAAAAAQIDBAUGBwgJCgv/xAC1EQACAQIEBAMEBwUEBAABAncAAQIDEQQFI
TEGEkFRB2FxEyIygQgUQpGhscEJIzNS8BVictEKFiQ04SXxFxgZGiYnKCkqNTY3ODk6Q0RF
RkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eXqCg4SFhoeIiYqSk5SVlpeYmZqio6Slpqe
oqaqys7S1tre4ubrCw8TFxsfIycrS09TV1tfY2dri4+Tl5ufo6ery8/T19vf4+fr/2gAMAw
EAAhEDEQA/ALufSnK1RA0oNAFgNxSg1ErU7NAEoanhqhBp2aALCtUitVVTUqtQBbVs1KrYN
VFap1PFAFpWzUgNVVbFTK1AE4ang1ADUgNAEwNOzUQNPBoAeDTgaYDmlBoAkFLmmA04UAOo
pKWgAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoo
pKAFFFFFACUZopKACiiigAooooAKKKKACikooAWiiigApaSjvQAUUUUAcADTgahBqQGgCUG
nA4qIGnZoAlB5p4OagBp6nmgCUGpFaoc04UAWFapkbFVVapVNAFtTkVKrVVRsGplOaALINP
Vqrq1Sg0ATg04Gq7SrFGzyNtRFLMfQDrWAPFymMSFIkU9mJyPT9KAOqBp4Ncdc+L5ImUQJD
KCMnaDx+tMXxoxOGCK3oMH/2agDtQacDXDz+MpYI97Y2/gP8az3+IcxyIoZHI9CB/SgD0nd
9acGry9viBqOM/ZAB/tSf/Wplv8QL+5ZhEixle7AnP60AeqUVS0nUY9V02G7i4DryPQ9xV2
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoxRRQAUUUUAFJS0lABRRS
UAFFFFABRRSUALSUGkoAXNJmkpaADNGaSigBc0tNooAfRTc06gAooooA87zTgaZmlFAEoan
A1CDTwc0ASZpyn1qPNKDQBNmng1EOacDQBKDUyGq4OKkU+lAFlTUqtVZGz3qUGgCyrZqVWq
spqVTmgDJ8X3xtdE8lDh7lxHx/d6n+VeQ6/rsrOtrANgj79816H4wuhNrMdszYS3iy3+83/
1hXjl5P9o1CSQHIZzj6UASHUbs/wDLd/zpVvb0fcllH0zVfgVv6K0coPmyKiqO5xQBktNfy
/ee4b6k0nk3r/wzH8TXXo9j5qqp3LzltpNWkgtW5SQHI4AAFAHC/ZbvvFJ+INb/AIXVy17b
S5EiIJkB7gHB/Q/pUt1OBOUGVIOOTUNlN9h8TWFy33HfyZP91vlP86APTfBGr/Zbw2EpxHK
cpns1ehZrxiLzLO6KsSJEbGfQg/8A1q9S0DVl1XTkkyPNUYce/rQBq0ZpM0tABS0lFAC0Ul
AoAWikooAWiiigAooooAKKKKACiiigAoopKAFo70lLQAUlFFABRSUUAGaKKKACiig0AJmkz
RSUAFFFFABRRmjNABRRRQAUUUUAFLSUtADqKRaWgDznNFNBpaAHinLTAacDQA8U4UynCgB4
OKlWoaepoAkpynBpopwFAEqnHNTK2arqcU9TQBZU1NGfm5OB3qsh4qrrV0bTQruVThvLKL9
W4/rQB5z4ov5Jhe6gv3JXbB+vyqPyrz4cSL9a6rxXM8VpDadEc78euBiuV/iBoAn25IFJNc
GAAL1pScVUuj+8B9qAFku5pOXkb6Zp0N9cW7B4ZmHtnrVN3zwKArdqAN+xll1CZ2Lnf1YZr
S1BN2mrImQ0fzD2xWDoUwh1m38/Ijdwjkeh4rrrq1Ecctv/ALy0Aat5eGa6t7tT8l1Ekv4k
c/rmtXTtauNDn+0QDev8SH+IVzGkbrvwxC38VnK0LewPI/rWmj+baDPUDBoA7GP4pWpB8yy
YY6/Px/Kp1+Jdo3/LnJ+Dg14td/aU1OW1WUjnK59OtU49UvYGysu3accgf1oA95T4l6Yrr9
qgnhjJAL4yF+tdjFKk8KSxMGR1DKw6EGvCZ447zTYp4uY7qESL7N0I/Ag10Phb4gzWGhRWM
lqJmtT5e4vg7eq/px+FAHrFFebSfFgpera/2Xtdl3bmm+U/TipD8TLrtpseP+u3/wBagD0W
ivNZPipLEMyafCMf9N//AK1dJ4S8a2fimNljAiuE5Mec5HqKAOmopKWgAooooAKKKKACiii
gAopKWgAopKXvQAUUlGaACiiigAooooAKaaUmkoAKSikNAC01mCrknAoJwKq3D7gc9MUAE1
4U+6P0qqbyU8l8D6VFJMW69qhLZ60AXHvpF4XBHYmhb9xjPzVSzRQBorqZH3kqdb6Nhk8Cs
jcfrQSTjPagDeWVHGVbOKY0pzwazrViMnPbmrJkHBJwTQBdicsOakrPW5KfKo/GnC6/vNQB
wnelzRRQA4UtNBpd3rQA4Gng1FmlVsUATA09TUQpwNAE6tUgNV1NSqc0ASZpymmCigCwjYN
Yni25As7a1B5ll3keoUf4kVrqeK5rxkvlfYr4qTHGxikI7A8g0Aea+KZZJdaKS4/dRqgx9M
/1rGruNc0f+1rbz7UBrmNcgD/lovp9RXEMCDg9aAHP2NQTjKZqweUFROP3ZoApxLk5NSFwv
WkTgGoW5Y0ATpONwK8EHIr0BmF1DDcgn97Grkj1xzXm9ekeCbf+1NLVbklLa1JaWT0Xrge5
6CgCXQ7WSw0+/mn+WG8kHlKe4U8t9M8VBY6oj3ssZ4Vm+U+tSeJNWDZSEbExsjjH8CjoK5i
NmWQHODQBpeIYzBdwXi9mwf6Vh6moW8cr9yUB1xW9PcLe6TJFKfnA4JqtoMKzSJLdKj+SP3
Sv/PHegDc0WGey8MxW98NrmQzRL3RGAzn6kA4/xrnb68a31KQ27lQ3XHfvWlquql2MMDZP8
TVhXtuyRxyH+InNAFqS5W6VDdKZGTOCGxxUeLb/AJ4v/wB/TVNHxT92elAE7rb44hP4uTWj
4Z1iXQtahubX5NrdM8H2P1rGzRk5zQB9S6XqMOq6bDeWrZjlXP0PpVyvIfhT4pK3h0i5bKz
HMfs2P6167QAUUUUALSUUUAFLSUUAFFFFABS0lFABmiiigAooooAKSjNFACUUUhNACUlGaj
mkCR5oAZNNt4WqDy7jzz9aWVyzdeaYqFqAIW60mDUxj2/WmlDQBHSU8x00qQaAEpcGkozQB
JGSpyelSSS/LxUGTS54oAkRgOQ3Hpmn7gT96q1LmgDmQacDTBS54oAcDRSA5paAClHNJmlF
ADwcU9WBqLrSigCYGpUPvUAbilBzQBaU07rUCHtmpMkGgCUGm3VrDf2UtpcjdFMu1vb3oVq
kU5oA8xVp9C1eTTrtj+7f5H6cdiKp+JtFFyp1KwT5jzPEo7/3wPfuK7bxxof9oaX/AGhbLm
5tR8wH8ad/y61xula0YSqTNjH3WNAHJJ92hwCpB7iu/n8QWczYSwsI2Unc4jxvPqecVB/bc
K5C29gAe32dT/OgDzZjsamEFjkA/lXpR1uEYIgsVI7rap/hT08SvED5Ulumf7tug/8AZaAP
ObOwub64SC1heR5GCqFUnk16XOYfDnh5NMtn3LH887j/AJay4/kOgqNvF94sRjGoyKjDBVB
tz+QrnNRvTdNgFivqaAK0sz3Uxkfn+lOQevNEcWI+O9PVT0IoARhi3b6VXml8mONI25x1Ha
p7zK22B3IFVLuIx+WW7igCaCMyLkHkcAHvVllNzp7xn76ciqME+yMgDnOQfSrNjNtuAD0bi
gDMzTgalvYfJu3UdCcioRxQA7dToo5biVY4lZ3Y4CqMk1v+G/BOreJpA1tD5VtnDTycL+Hr
XtPhXwHpfhmNZI08+7x808g5/AdqAOU+HPw7utPvoda1j926AmK37gkdW/wr1SkpaACiiig
AooooAKKKKACiims6oPmOKAHUVC1ygGc5oW4RvagCaikVgwyKM0ALSUhIHU1E04XoM0ATUm
aqfaST7VH9t5wAT/WgC8Tioy2ahEwbrx+NO3DrnigB+arXTL8uT0ycU2a5wMRnn1qoWJ60A
OHLVOoAWoI8lqnoANoPal2rjGOKXOKTORQAmxT/AAimNCO1SjmjbmgCpLEV6j8agIxWltB4
qrPEFIx3oAr0UEUuKAEopwWl20AcqDS5pgp3agBR7U4dKYKf1oAAc0opuMGnUAGacDTcUci
gB+acrVGpzTs4oAnVqnUg1VVqkU4oAmIpyNiow/rS0AWkcHIYAgjBB715N4t0Q6Nq7iIH7P
Ll4j6D0r1NWrO8QaRHrekvAQPNUFom9/SgDyRVDgemOaVolxwOaArwTPDICrIxVge1Mubhb
cAuGIPoKAJCPlqNE2uRjg0RXEcwzEwb2qQc0AKVHoKRlDLin44rPu7qRJPKgQ7s8kigCyr7
DhulTZ4yKrKr+UDJy3fFKshj9x/KgB037ySFPVs0aouGgHbJFEZ8zUEx0Ap+qDJgz/eNAGW
uY5WRuMHBp0cred8owoPWptRi8u63dmGaruC2Duwo60AbTabc61NbLp8LTTyfLsUcmvQ/Cn
wpgtQl34iInm6rbD7q/X1rg/DOrPp2oQ3MBy8Lh1Hr6j8q970vUrfVtPivLN90cg5HdT3B9
6ALUMUdvEscCKiKMKqjAFWFfBwahFAPzUAWs0VGHp+aAFopNw9aWgAooooAKM0lMeTaOOtA
CSzBOO9Zss5MjH371Jcs2cA496qhS3X86AAzmlFw4HY0vlijbigB8d3KnQ8elTpfPn5sVUY
Gm5oA0zNv5qJnCcnmqIkYd6c0zFeTQA9pTnjgjtUG/DAjtShm9c0EAjnOaAHpOV68nHWhrh
jwOBURTH0pyj1oAcORSiMsaeietSgYoAaqBelDNjgdaHbAplAAXNKJMCm7Ae5pjQ+h/CgCd
Z1p3mr6iqBBXrxSUAaQdT3qOVd68dulUgSO9SxzlTg9KAGsvPFKF+apgokJKU5Y+eaAIzHx
QE44qwE+XFJ5WPWgDh8UUtAoAQdaeKZilBx1oAfR1pOtHegBR70ZozSGgBwHPFOBpgpwNAD
hUgb1qOjNAFgMKlUgiqgapVbBoAn6GnKeeKYHzS59KAOJ8e6KqFdWtYzljtuNo4B7NXGHy5
4sN8wNe0uiTRNHMoeNxtZWGQRXlniLw5PoN00iDfaSEmNh29jQBgqba0lO0Hd+dO+3xnojH
6Cktog2Xk5YmrSqB2FAEH25cfcf8qabtTyIiTVvj0pu0elAEEdzHIdv3W9DQw9KdLbRzDJG
1h0YdartDcICocMPWgCS1cLcs2Pl6ZqXU2DeQBz82ahRNi49OtJbK11dbeynAoAt6zasIYJ
exUjp/n0rJUBk2tzjmut1qAizEEmd8fy/j/8Aqx+tcqq/PzQA+zmaORXxtAPA9q9T+GWr7L
+WwY/u7hd6D0Zf/rfyrgNE8N3WuX+2zRpMdccBR7ntXrvhPwWugSC7upFkuduEVOiZ689zQ
B2ANKKjBpwNADs4FKXPSmFvSjjHNADs9807zCBgVFxQPagCVW207fUY5HqaQtigB7ykLULS
Gms+STTM45J4oAWTkcnNRYx0pS49abvoAUCjAzTSxpMmgCTAprIppuTRk0AMMfpzTdh9Klz
Sg0ALEoHVRUhCkfdFRg0u7HegBPLpSgpC9IWNAD8gUm/0qIt60hf0oAe5yaSo/MNJknvQBL
up27jrUGacGoAecMuGqFkweKkBzQRmgCCipTGD7VEyY6UASRybDVuNt3NZ24jrU8E204oAv
UVAJz3FSLKrD0oA4ikpaQj0oAXtSEUUtAADilzmmHijNADxS0wNS5oAdmnZqPNKGoAfmnA1
HTgeKAJAc0qn1qMGlzQBOpqVDVZWqaNhmgCeo7i2hvbZ7e5QSROMFTUgIajHNAHlviHw/Lo
N9xl7WQ/u5MfofesgyAHqK9kvbK31C0e2vIxJE/Ueh9RXkPi7Q5dD1UxfM1q/MUmOo9PqKA
IPPjHVhR9oi/vj86ywkHdmNIUg/wBr86ANX7RH/fX86rzXAH3CCPrVMLbgfxGkYQkfIGBoA
nNw7jYo+b+daukW+xN5PO7Gax7fefkiTLt0Y9q39MYLa+Www8Zww9aAL2qyglzuLMxI6Yxz
x/MiuauE2XBA/iAIreumaYBnJPYZNUL+EeVFMBzER+VAHb/DrVhpt5Hpsir5d0QN2OQ/bn9
K9QJOea8Gtp2heKeE4ZCGU+hHIr12y8T6Xd2sUjX0KOygsrNjBx0oA3Q1KWqukodQ6MGVhk
EHg08v6UATBqXNRBhtpC4FAE2aAahMtJ5o+tAFneB0qKSTGaj8zAqBpkDYLDPuaAJGkJ6Uw
sT1pqyo4+V1OfelGPXNABmjNIaKAFzRmkzUcsyxLlj9BQBLmk3D1rPk1FQpBP4CqZ1L5unH
pQBu5pN1Yg1LPUkVZj1ROkn50AaW6jdUMdxHIu5GBH1oMmKAJt3pSEmoPNyaUPjigB5PFNz
QXzTCfegB+aN5NRk0ucdaAH7qcOajFLQBLTgajDfLSb6AJqQqD16UitmnCgCNogRUQG1sGr
LVCSSxzQA4Gl3UylBoA5fFNxipsU0rmgCOk6U8rTSKADrUZ4p9IRmgBmacGpMUhoAfkUEim
ZooAkDetO+lQ09WxQBJmnDkVHupwPNADxTg2DTc0tAFhW7g1Or561SVsGplkxQBZBzVXUdN
ttVsZLS9jEkbjgkcofUe9SK+Kl3g0AeL6ppL6TqU1nMo3RnhsfeHY1RIx/CPyr1Hxlon9qa
d9rt1zdWy8gfxp3H4dfzrzTHr1oAhGPQflTsD+6Pyp5QdqTgdqAFjIRgyjBFXxIIpY7hfuO
Nr1n5x2q1Zusga3k6P09jQBqsuQPSo5EDxMjdMYosZCyNDJ9+P5f8AA0//AJaMD9KAKdixM
LRP96M7TVq0uV2yRMgMitwMdj3qoT5V/kdJBg/WlQmLV0YfdkXB/CgD1vwpe7tGSEncU5X6
H/6+a3POBrgPCl+FkMWcYOPwP/167RXoAt789KN9RLIMVDPciBSWoAlubxLaPe5yey+tZEm
uTEnaQo9hVO6uHuZSzH6D0qELigC1LqtzIuBIaqNPKxyzH86XAppA70AOjupImyGNWo9YKD
5hlqz2x2qKY7ELngDrQBqvrMzjCsV/3adBrE0TfOSw7hjmsETkMgZWQv8AcLDGas/N/GKAO
r/tKFrXzVIJ/u+9Y097JNJuY1RSQgHB4qK4u1gUF/4jgYoAt+Z6UhJJ5NVIL6KeQRjqehVg
w/MGrTDigBQSKcGqMbs8Uoz3FAEyyMvQkfQ1YivpUPLEj0NUw1Gc0AbMN4j9TipvNB6c1gh
yD1qzFdMvfNAGrvJzg4NMLn1qul1nvxTJ5W4K0AW/Nyee1SiUMKyfPPeni5wKANMSYc56VK
rAjis5Zw6/N1xVhH+UbTQBaoqJXz3qQGgCQHoKlU5FV8mpEf1oAlqNl5qQUEZoAhxQBTyMU
mKAOboxSg0UANK5pjDipaaRQBB0ppqUjimFaAG9aQ+9OpCKAG4pKWjNABSikpaADNSocioa
VTigCZgTyKVW9aarZ+tO3YoAko3YqJX9acSPzoAkD1IslQA06gC2knOa818ZaJ/ZepfaLdc
WtySy46I3df8ACu/DEGodSsotV02SzuOjjKt/dbsaAPISTQpP8QzVm7s5LK7kt7hdskbYYU
xF9qAI9vNKVKsGQ4IORU+zK+lMx+dAFgT4kiux0PySitCRsMG/vfrWVCQC0bfck4Psat2re
bF5Tn54jj6igAmj3xuy/eU7hUM8jCJbiIZK881ewNzAelVFXY8kJ+71H0oA19HvQrxTfcDK
M/jXpkExkt43PVkB/SvJ/DUEl7qYspOUVhk46IOtemy3SoMDoOABQBfMpVc5rLvrkysFzwK
gkvWbH+NQFi7ZagCVR60rH0qPdSg560AGcVE789aVzk4zio2TNACF8n1qnqM5is3brtBbH0
GatrGSelZviaWWw01LmAKdsgV9w4waAOW0DUJmnufNkeTbGJRuJONp6frXoEMyyRq2cqwBF
eeXesqIvLs47aPzOJGijIJHpzXYaFcC40iLJyVG3/D9KANTCBsjvWF4qZv7NlEP3ljJOOuC
QP5ZrZA561zHiyaa0vLeeJyispUkDNAFHwlcG3hmeRGCpMhDn0OQRXdlx6V5jNq1xcyorTs
0YI42hc/hXo9q5ms4peu9Af0oAnWQVIGFVzxRn3oAsEimkelRqxzgmn54oAKcpplOHFAEqu
RUnmkgAmq+acDmgCY00DmlB4o70AOBIqxFKQcVXFSrxzQBfjfIFTxtms+GTHWrsZ6GgCcU7
HGRTRT16UAPXgVIPaoxTxnNACEZoxkU6igDlqKKKAFpKTNITQAGmHilJppNACYphp2aCRQB
HRTsdxSYoAAKMUYooAKKDRQAoNKWplLQA6jNVrnUbaxcC63KpXcWGMCmf2tZSeSYjJtmbar
kDGfqDQBcBxTw59ajzSg0ASeaR1o+0EDhajJptAGD4s04XsAvoUxNEMSAfxL6/h/KuOUYr0
wjPBGR3FcPrmmHT74+WP3MuWj9vUfhQBmlvl6VW3ZNT4B6mmtDtNADMk1LHIVnjlzjJ2OP5
GmAAU3+Ig9HGPoe1AG35ewE561nz5VhL2VsH6GrtpN9ps1J+8OG+opYbYXTywkgbgQM+tAF
/wAJzxw6ncAcSSxYB9cGuqZs1wnh1iNetlb7y7lb/vk13IoANvrQTilpjHFADs02SXy4nf8
Augmgc1DeHMGwdXYKPzoAoaxFc/Y450IKoAXK8NkjP5D0q7pU5uNNidzliCCT35qiurLFqN
xEfni8whk6nA4yP8K0LUQCEfZceUSSuOgyaALgbHWqWuW/23RLmAfeKbh9RyP5Vazilzkc0
AeR7ea7TwfMZLSWP+6Qf6f0rE8SaQdLvd8RzBMSV/2T6Vp+DXVHZN2TIpP0IPSgDrQPmrB8
aW+/R1lx/q5B+tdABhqbe2qXtjLbzDKuuKAPJM46V6noEgl0G0fGMp/WvM44AL0Qy8YcqRX
qeixouiWoiGFCdPfv+tAEzx7jxUZhK981aIpjcUAVsY608HisqXUb65mlGn2kbxxOULSPgs
R1xU9lqKXLNDIDDcJw8T9R/jQBdJp2cU09KM0APBzTgeaip1AFhGqTHPHSq0bc4NWlPagAF
SJyMUgFKOKAHr1q2jfKPaqynvUq5GDQBbSUk81OrYH1qipqyj8c0AWVORTgeajjOT7U8Dmg
CSijtRQBzGKMU0NTwc9KAGYpMVJSYoAiK1GRVnbTGSgCvimnNSsmKYR60AMBpc80FfSk6UA
PJyuMU2kzRmgBaUimU4GgAApcUmaUUAcx4wbOlXowSdsQH03ZrK00vD4OgZsqRdsRnjjaK6
XWRd20yXtmu/C7HXGceh/WuWv7+4umVbhtuGztIxQB2unXhvbCOdhhjw3uRVnIGNxAz0ycV
yOkav8A2eCkuTAeeP4TVPVdXub+QfZi0LyOBH827anqMUAd0WUdXUf8CFN86IHHmx/99iuH
1e31TSbwwW2sJfJ5auJYkOCT/DyOop0lnqFpHb3N3qNndRSsA0Ub5dQe5GOMUAduGB6HI9R
VTUrFNRsngfhuqN/dasrQ9QzObYyboyfkPpW/igDza4heGVklUo6EqwPY1FuPrXb67oq38J
nt1H2lev8A00Hp9a4mSFlYjGCDyPSgAAz3prrxikDMvUVICGFADtPuhFe7G4Eg5+tasWVmc
rwRgiudu1KFZU4KtWzb3SvZG4HJC8igA0yYDxnbhRjcSD9dprva8wtWkTXLecnDsdwPvXo9
rdLOgyRu/nQBYppHNLmmlqAFxUErhbqEt92PdK3/AAEZqUNVC9l2w3kn92HYPxOP5GgDmJW
LSF88k5zXUaU27TYievOa5Vua6jR/+QZH+P8AOgC/+NLuIptLQBkeKbb7TocjgfNCQ4/rXM
eHbr7PfIc4CsCfoeDXeXESz20kTdHUqfxrza2zbagY34KsUNAHqQ5NSZrO028jmsY3eRQwX
DAnuKuCeIdZU/76FAHnGvw/ZPElwAMAyBx+PNd74bl36Mgz9xmX+v8AWuQ8aqv9qxTIwYSR
ckHPIJrf8H3G+xlQngbW/Pj+goA6XvRjNID82Kq3d+lsjYZcr1YnhaAOP1G21S8sHGlRzSx
pdStOsB+Yjdx+FaVpavfaTYxamzQauobyZcEvtX+/7dsmsW5vb630YS6e8ixyXT+ZLEMsBn
j+dakmoavJ4BS8iRxdNN5byrH8xQd/5UAaVhqLtMbLUEEN4nY9JB6r61p8Y5rmNHiuNb0Ga
TUi4mtSxguXG1wAMjPt/jW7pdwbvS7ed+roM/WgC11FAHNSBO4p4j70ARomT1qyo+bPtUaj
DcVJ0oAnUgrz1p6YNRx8rTidpoAkxzxUqjIqNOakWgBcYqQNxg0ylFAFqM8Cp0OarR9KnQ8
4NAE/aigdKKAOSzTgxFJijGKAJA2aXrUecUoagB+KSgNTutADSuaYY6kooAgMdMKYq3tFIU
oApFaTBqy0dMKEUAQ4oqTb7Uu0UARUtPMfpRt9aAGg1k67oaavBujIS6QfI/8Ae9jWuAOxq
G5n+zR7grSOxwiL3OKAPNRJLa3D212pRlOCD2NQrevbowQMXWb5MDpx0FJqsk8t6sgyzbc4
65wabbCRpraSVcGSfdjH0oAs/wDCS3kZKtK4I6gk8U6TxBdTRYkZjG3Hpmr9po2ta7NczaP
pn2mGB9rNtU9Pr3rOvHNzZxxG3CXG5kKjjBX2oAsWNw5lWW3GI48ZA6j3r0KJmaGNnGGKgk
ehxXn/AIWtJry4ZV2pEp/eOT0/D1r0E3NnGmXuY1I6B3AJoAfXLeKtOSGH7fCuCWxIo/nW4
2qQc7JIWH/XUVWu9Qtbm1lglMeHUj/WqaAPPzep3Rvyo+1x44RvypJmaymaJxuxyCDnNIL/
AAMMjfhQBHJMHQgIxz7dKks5TFBIjdGUjHoaje8B+6p/GoWaSRhgY7n3oAtzOUa0cHkMwP5
11kU7xEMvQ4NcfMrSxxKgy2SwArqrcM9jExX7qhT9RQB0VvdC4t1de/BHoaczmsG3uJIHPl
NgHse5rTtLtboEHhx1FAFoOazdRbOlyv8A89Jgo+gz/gKvyuIoWYnoKydWk22NrCDk5Z2H5
D+hoAyCOD7V0ukN/wAS6MD3rmuvSuk0gf6Avrk5oA0AOeaVwI0LscAdSaVa5/Wb+WWSW3X5
Y4+CB3NAFt7+W8n8my+SMDLykdB7VyXiGH7LrXmLkLIA4+vQ/wAq6LRZG+xNGCdp2kj14NY
vi4BZ7fJOcEYoAha7wVhBI87aQQffmuiCzJdyR+YSoPGecCuKhkMt5ZLnpIo/WvQmjLXDgH
lhmgDm/FYUJa4wGG7+lZ9rclLWFASMyqDg+hq34y/d6har/wBMf61hwuTNbqvP75ePxoA7u
/lntFWe0lZV+5ImePY496ybm9fV7iO0d1t4MjzWHetO/Zo4Jxx9w8GuYGS5UHlmVc/WgDRE
8mmR3VzaajNaW7XDRRRQruMmOp5P0q+ksw8PDWB4jvBEH2iNYwrBvQdqqW9ppj6RKurXMlt
Fb3TeXJGNzbsDoO/T2rYs9LsdS0GDTbJZZ9PdzKbpDhlcf3l7ZH9KAKVlYSeJbOUrrV8xJK
Okx6N7jvW94cjK+HbRW6hcH865zUb+x8P282m6DI800xPnTuc7PYY7/wAv5dL4dyNAtAf7l
AGmox1qQDsajB5qQjoRQAbR27UtHTpSqMmgCWPin4yOaRFqTbxQAicGpx0qNADUooAKfGM5
pvSnIwXqKAJU+VqmXrUS8mpVBX6UATjiikHSloA5fFGKMUooAZtpOlPPWgjNACZ4pQ1G0EU
mKAHg5petR08UAOxRinCloAjYU3FSkZpu2gCIpTdnrVjZTStAEWOOlNOKm20wpQBDgZqK4g
81UKYDI25c9DxirBQim4xQB5zJahdWiV+PLUh88Y5NR3O2TV7OJDkq/J9K7XWdJjvFNxEn7
9BzgffFcVcwmyvI7gLkRtkr7UAer/CKMDw/fkdTeyD8gK8nSKa912dIiqMbiR9/XGT2rqPD
fjZPD1lJDZyHyppDIVZMkE+h/CsTw4PM1KW4bATcWZjwBkk0ALYeckdzbpNsjSU7/LGC5+t
dxZ2OnxaLbAWsTuyZYsu45z3rjpLi20xpmtv3zSSFtzDgk9gKvvJdz6ejaxNM5xhIVICoD/
M0Aas93otoCsqW4b+6ign8hWNdarp5J+z2Y29iUApkNrp0g+aCYL0JDgf0qa4sdJt9NkurW
K5kniXcUlYFSPXgdqAOY1VTK32wRqiL8pUH171nCd93yICK1rrN5pMjp8z5yazrZt0K47cU
AQyXTdFjOaZG0zt82BV87T1XmomVfSgCFEkW6UE4AOQc9a0oLuaBsxuVz1HY1RxvTywcHqp
9DT7eTzPvcEdaANCW8aaMqflfOQy8YqzaXTXMbYbZcRj5wDjd7ismeVYoyT17Cq6uQAc4PU
0AbIuZZI/Nink2hsc9jTTd3BPzzbuwygNR+Hr8JqsnmIkkDp86yDKlh049a7JdRLD9xFbxD
t5cIFAHKxS3TthIFn9hGQf0rYtZr2CMl9NuUjB5KNnH4EVeN3eo37mcqpPIAAqK4Z5FVnOT
/FmgCa01a1vFby7tI2XrHKhDH8BWDfK6ySvLzvJO4Dio9TsvLUXlqNrxn5wPT1oOovLDGSF
KHhsjODQBo6RGVhyPmAAB2nNQeJtOjvrFJw/lyRHnPPFMns57SXdbnnqHgbG4djg1Fcahez
WzwzJDcAjGD8jj+lAGVoGlLda1CssuFjYPgD72O1dzcobaYTevFcHZapJpN/5zWmWAwFZiK
2pfF95LGA+kAjsSx/woAPEdidStY7nftkjZgOOo44rG8PWsY1y3e4OVUkgds44q9ceKriWI
o+mRJ6EEjFYUV88NwHWMZByBmgDrdSm3STndkMpPWuelcxgyDqrK2PpUEur3EgbcigkY+lS
RXELWTb2+Y9j3NAGjY/2fq1pLBfagthKtyZkd1JBBHt9KH1hdN0ltK0aZmRmLTXWMF89lHY
e/Wudb5uVHyjvU8IMigD8aAJoE3MMdM8mvUNGi2aTbD/pmK4rQdAn1KbIGyBT8zkcfQepr0
OKNYY1jQfKgAH0oAdtqZFyvNNNKpxQAEYNOjGW4pW5/KiHIkBNAEy/LjNS4AFRFjjBoVyBg
0ASoMNyaeOtA5UfSlA5oAKU0uKFHIoAmj6mp6ZGvGaeRgigCRelBNIvSmt1oA5zFITinE0h
xQA3dSimmk5oAkpOaTNKDQACnikBpelADwaU+1MpVJJ4GaAFzSZxViGznuD+7jJ98Vci0G4
bmUqi+5yaAMwNTlUvwqk/QVtw6ChkALGT2AxW1BZW1hCz7F+RcscdPagDi54mt8eehQEZG4
YqL5SMqQR7Uus6o13fOzMCBwAKxnvlRmAUq3qpoA1iKYVzWUmsbCBLk/UVONYtGxufb+tAF
zZg8Vl6to8V7at5cCtIDnA/irRjuoJBlJUI/3sVmX+uImYrPlu8nT8qAOGfSZY5H48uAHq4
wR9KervbeVCqbI2+bk8lfU1pXV7Akwa+LTt1EKHr7H0rJvpZZt88q4aU/Nt6IvYCgDc0Cx/
tTUTdyJiCI/Ip6Vu6lbrJkke49qrabfWf9lomnyfJgA9iPY09rqN5fLkk4x1oApGB1UKBhe
7YpWYh0Ea7lHDL/AHgetXL351QR8IOgHU+9Mhj8teeT60Acy0A03VJrKQ/u3G6JvUdRWNcj
7HMZEGYZOn+yfSum8T2++2SdeGiPX2rmy/mwESfcbrnsfWgCAX3+wTS/awf+WbVXMKZO2Q/
hR5A/56GgCVrgZyFNKt2om3MMFhhv8ahMK/3zSCFc5LE0ATGQ3Eu8/dX7ops8hHyr1NOMiq
mQOlMjj3He3U0AT2QMbKB1zmunguJAoMZ5xnFc3bjEy1t28oSQKe4wKANEasFXlecU9LwTL
jnn1rOmiw+4dDzz2qCS9ht1OH4H5mgDTW5Al2su5ejA/wAQrIcR29+9tG26KQ/ISelU7jU7
i8YRWylAeML1P41p6doqwAS3Tb5OoGeFoAs218IYTbXP3o/9Wf5ipPOguV5w34dKZdaatyo
52lehxWVc6PLAN6Tkk/UUAaE9ikq4RgR2VuayrjSpI8mNXT3Q5H5VGJb+L7s7H6nNWE1TUE
HzIsg+lAGTJbXOTg7/AKGqh3I2GypHrW9JqCyn9/ZEH+8pqJFF7IUMDFR0LrzQBjbi3fJ+t
BUsK0LnSjGGeE5Hoe9U1ik89IiMMWAAbjmgCzbRvOoiRGLngKo612XhzwtbM8p1BS7RlRhW
woOOVPqRWl4f8KxWNif7ShjluHOQVYnYPTPrXQwwx28QjhQIi/dUdqAIZprXR9PaSTbDbwr
0A/SsRfGNvJKM2sqxt0fIz+VHjxtvhdxnkzJx+dcrbQW8iQ4UBioOR1oA9KilSWFJEbKMMg
+tSr0zXB2mqX1vqBjSRzCrkBM5GM9MV3du29VPZhnFAEnUj0pQ3zCkkXb0poP86AJm60Clo
xQBLG2OPWph096rIam3UAPLU9Pmbiogc1JE2HHFAF1RgCnGokkycGphigAHAopcZpDQBzu2
mlaXfShhQBEVNJ0qUnNOjtpZmxGjN9BQBBwaMVpR6NK3MrLGPc1o22j2yjL7n+vAoA59EZ2
wik1dh0u6l/5ZlR78V0SRwQDEaKvuBSTXIihZh2HU0AZkOjIrfv5Mn+6K04LO0i6Qgkf3ua
oWsrPmQn6e9Tm7CLgNz3xQBpNNHEuB+QqJHkupNqcDuewqijeZ80rBIx1Oay9U8dabpytba
fi6lA5x9wH3PegDqZrqHT7YsHUKPvSscD865PVPHmmQusMjyvE4JLonynH45rhNb8R3eosZ
b+5OwfdjHAHsBWBeX/2pIWETqqJtyR1oA7eXXNFuN3kagYSez2+M/jVWRoJUzDe2sn/bUA/
rXEBwRkfrxTTKvcUAdgYZpW4CuO23DfyqCXTpBk5ZT6MK5cSc5VmU+xqePUb2L/VXkyj0Eh
oA3Y4JEIDAg+qmpnJK4mQOB3Yc/nWGuvaknWcOP9tFP9KlTxFcj/WQQP8A8BK/yNAF0afbP
ISisjHr3/nSmwIUgeW4x0PGaqjxBGT89nj3ST/GpV1qxf76zJ+ANAGPPaz2U5nsQ4XqVHUV
btL9bsgE7Ze+eM1dkudNuulz5b44Owis11VZCG8qbHR1IP8A9egDqLd4/LEZbLgZq2kO6Es
OSDg1zFtq81qB+5WRR/fHP51pw+JrYxurQvCzDHynIoApeK2dLJI1yQ7/ADEVzFyyXO2ONT
GiDr6mutuCNQQGLcy55yOtZd7o9xIweGJsZxgLQBzhs8dTTDbAd66RPC+rTNhLVhx1dgKl/
wCEN1UH51hX6yUAcp5A7E0GD/aNdh/whN6qbnliX6AmgeDnOC93Hn0AoA46SJouQcqetSWz
krg9q7JfCdsh/wBKvVUd8sB/SpV0HQYVzLdFgPR8/wAqAOQRtjbqsnUEAwM59RXZDw9ayRq
9nbwhCoZWlQuSPU/3Qar3fmWKlH0yHKc7du3Hv7igDkZL65uPlQNj6UQaZeXDZMEx99hrbb
WLxj+7EUI9EXpUL3d5NnzLmQ+wbAoAihs2tGG8CLHUucVbh1GHcV3Mp9SOPzqn5Q6tyfeky
B2oA2Um24IO4Hqc0yW4UggjisMtLCxa3cqO6Z4NQya5JE22S1yfXd1oA0riFJJV2I3J5K0j
WjIpZecHgDvWadduRgpZ7R6kmmnX77PEKfiKAN2C2V49z5SppmW3hxnCjv3Y1zD69f4PCL9
BT7bVGuSBdOd4GBmgC49yWlB446LSSxpeLhkwexHaoBAxl+YnrkMOwq0FxjDlccqfQep/wo
AppfX+lsYkuJUTPBVyK34fHmoxQIjwW8u0Y3sGy31waz5IEnyJVxu61jXtjLb5wS0WeD6UA
bmr+IrjX7ZLe7WKGMNuHlg8n8TVWCyCMHSd8jge1ZNthx5MnRuh9DW9ZRCBFTqEG4n1NAGt
4aT7RelJgTJ1YEV3acGvOdO1xtOupWRD5jcHMeeK63QdbOrK4dQHTngYoA3idy4NQng0/dT
WoAnQ7kBFSeWduarRSbDz0q9FKkoOCPpQBGop3Slzg8UwtjrQA9TUykAVWDcj6VICaAJw2f
rVqF843cVSQ5YVYXkAigC7im7RSRPuGD1FOOaAOdgsbi4bEUbN6nsK0I9CkVd07qPYHmtUz
hEGDj6cAfT0qF54yhU//qoAgjtbWD7qb2HdjmklvfLJVOPYcU1sncRwB0qOKwkZjKMjvkjg
fiaAJ4ZNx3PkjsKsG8XpyMetZ0j2cIJudQiUeitk/pWbdeKNJs2/0eOW6ft2FAG+1yx+6p+
tVLo3Eg2lSEPfH9a5i58b3jKfs8UNqv8AeIyfzNc7e+JnuGP2vUJJCf4QxOfyoA7+bVdP0+
HFzdqXx9xPmP6cfrWBf+OLO3P+hWMjsf4pm2/oP8a5BWv75v8AQbCeRT/Ew2j8zUi+H9RlO
65uLe0HcKd5H+frQBJf+JNS1dyLy4dLbqIlO1B+H+NY9xrEUX7u0XzHPAx0zWzd+Erd7GUj
U3ef/lnJJgRt7Y6is+18OnS7hXk1GESZADRJvIP/AALAFAHReEPhvf8AiCVL7WZ0trbr+9b
bgV6oPDXgDT7EQ3ctvOUHLBgf5V5A01uH/wBNvr27x0H2gIh/AA/pVl9Vgh025a20+ESIga
PzCz7hnBJDH3oA6zUh8MAGRZJY2/2Aa4+/03wdclxYT3fswiJrln1W6kkJVo0JOfkjUf0pj
3t5IMSXMpHoXOKAJL7R1hkb7E0rJ2Z121lKLjHBIwcHJq2Q7H5mzSYxn2oArg3A/jqQSTgc
hTUoprKc5FACefL3iB+jU4Tn+KJhTcUu0YoAXz0HUMP+A077REf4vzqKrmmWUmo6hFaxDJc
8nH3R3NAFjT9OudSb/RInkXuyrkVt6dpsQl2OJ5pF6xlSMf8AAa7rT9J+xactrp6FRjJKrk
tjqalvbSWe3U3cUU2wdxk4780AYcVrqCRqttod2VHT5Qoqx/ZOuv00uGHaefOu1H6VcstQu
LNcaddyTxd7O5kII/3H/oa6TRPFcNz/AKJFfm3uVOfsl3lTn0BzQBy6eH9Yn/195ptue/74
H+Rp/wDwiEu3/SfF1rCM9LdWc/oK7u8lsdRlCazC9s+P9cBjPsG2/wAzXN21npz6hOZ7qaz
sYzhDP+8llPoFXt749KAMb/hFdCjYG78Q6lenuI4So/8AHiP5VJHoPhU532up3eOgaYD/AB
rpXk0a2i3WmmXFx6TXbCKM/n1rMvfGsGlwgSX+k2RA58hTI39RQBStdC09wW0zw+QFOS1zh
gB75wBVXdHq+oR21jZWVsyjlooQAo9cd2P6VjX3xGg1K6Szjub67MzBNzP5cYyeu0da6Dwg
1raz3d3eSCGNZzGZGU7VA9SBx1NAG63gKERpNYXk8V6g4eVspJ/skdhXH6zDLZysjwbZo/l
eFh0PfHqDXrc+o6Zb6WL2a9gW2IGJQ2Qfpjr+FcR4rW01i0a7sA8hiTekhRl8xR1AJ9OooA
8p1e0gB+12Q2xuNxT+76ispZcrlcEVvvLG2/yzugl5HHRuhFclcEQXjpGSuDQBoqcrzSOme
lUo7zb/AKz86tpPHIPkcNQAwrz6VFLCsgw4/GrDMD9ai+agDIubEocqSB61TdHjPzfnXRMB
jBFVprUEExjI/u0AYqmnjDex9atfZY/M5BHPIpLu2SJVeAkqeoPagCW01Aw/urkF4jxnuK2
otjx/JJvibksDkt7GuYVgeoyKtWtzLaPuiOV7qehoA6GR1QqW4U/pTJ12xsrHlxTLbULW5G
91Kuo+5mop7oSyMRk9uKAKiachPDsCO9a8CYSNSc7jkk96orcIo5VvyFXI7iNlRovm2jBUd
aAOr8Lxpm5ZkUt8vJHPepNIjEXifVVQYXIOB74rH0e+1PzZV0m3EynG4svA/HIrc0Ozv4r2
8vNTVUkuNoCqR2+lAGycgindetIaTNACsKajmNgy0b+cHrTScrQBdW4D8d6D8wqnEfnX61d
AwaAAjGDUoPTHekxkUqigCQHFTxHFRrHkZNSomPurQBYjOOnWnGXOMChIiU3VGcigAuptPt
RtubyFD/v8/lWZca/pNsjND512y9Nnyr+Zrzbfqd0+8QMuf4pDtH9KsCxnlQNcahGi+kQ3H
+lAG5qPxCvVdksbOG3xxuPzn8zXM3vifVNRbF5eyEZ+6GP6AUrjS7OX97FLdnnJkfA/IYp0
XiHygUsrW3tuPvJEA350AJD/AGncRgRWkjr2eYbB+Zp5s7xyftWoW9uO6xAuf0/xq1oc1tq
1639s3c6RqM/Iu9m9h6V1V1D4b03Sby5stJnvbi2hEmLufjk9wv50AcWunabuzK9xeP6O20
H8BWjY2V2HB0vR8Y6MtuT+prIuPiDqaqRp8FnpqelrAAfzOTWFeeL9UvMi51K6kHp5hA/IU
Ad9cadqshzqVxb2Q9Lm6SP9M5/Sq0tvo8AP23xPZ5HVbeOSY/oAP1rzSTUWc5wzH1Y1eWGW
O2hluF2GUblU9dvY0Adfd6p4ViX5JdUvnHU+WsSn9SaybjVra6kVbXTxbRgYBMpdj/T9KwJ
ZVBAJxmrMJxjPagCzPLtZXIbbj5dvY1oWEslzPibgzKY2z7jiqS/6sZGRnIyKuQEgpJ02kU
AZRURyMGGCpwafK9vCo3l2J7ip9WQJqU2BhX+YfjWdcjfbg+lAEn2m2P3TIPrik86I/dlx9
RWcDzTqANAygdGU0nnZ9DVCmgOzEKaANDzPb8jRvHvVHeUHzNk0sZklbCD8TQBfHI45r1jw
F4MxZxzTR5urkAktkeWnp/WuD8K6Kb68QyqWhhO5yRwT2Fe/6FB/Ynh83l1udiAQnTavYZP
r/hQBPe/ZNHmsDDlWhLZSM4YocZP481JJp+leJ7NpLSTyXU8shwwP+0p/z71yMs1zdzyXM7
jLn7u7OB2H4Vbsme1HmwO0bjkMpwaAMfWvCt/pbGeSNhHn768r+OOn41jzRw3C7NQjDj+F/
wCJfcGvSrPWNa1KF7eAWUSINjXFxzuGOmDncfwrl9Q8PwLrAgF35+0ZmYR+Wqt1bjsAKAOU
k8T654SePz7yO+sZD8i3Hz/L6HvWZ4h+J2qTykabFZ2sB/1bxRAt/wB9HvXM+Mda/tjX5Xh
4t4v3cKjjCjpXLS3JWRhH+NAG3qPiPVdRkL32oTyn/akNZEl0ucsxY1TLO55J/GhYSep/Kg
C7Y3pXU7Zl4xKp/WvctC0K88R+Gb2OC8mtVF+5IgAyflXrk9PavEdLs1Oox7vn2kNtXJ3e1
e6/D/WRY6nqumSHAbE6+4xg/wBKAOluvDFhc6BHohvJiYwXEqsAxY8fhyDVPRtBuPDWhzjV
NVa7B5jSRQNuM8/qKztDu9NPiZbqWzv40kkYRSuxZAfdQePy4q14lvZL6/is4yQjNl/p6UA
eaSWT211qLq0a20N2dsZPzHJHKj2yK5LxADa6hkjhiQfrXcanf21/rH9kaWC7NckXEpHHDd
B689/YVzvjOwKyTDbgqocD6Af0JoA5uOcMPlbP1pxYZyPlPqKyVYqeOKsx3JA+bmgC8t1Kp
xvPtmpRdy+oNU0kVx8p/A0pJXp+VAF8X399PyNOF5GezD8KzhLTt4NAF9nhm74bswqGRCny
yDIPQjvVfIxSrOVGAwI9DzQAhtVZsocVNJZ+WoZG3CkR0b7p2N6E8VNHLj5G/I0AaEfg3WL
iwW8htwyuAVUONxHrirEXgPWHtTKwiRx0hZ/mP9P1qxo3im60oCJ/31t/zzc/d+h7V21lru
n38HmxXKJx8ySHaVoA4aPwBqjx73kt4m7Rs5J/MDFTWPgTUCS086WhBwBncT+VdrJq2nJ96
+h/4C27+VSW99a3hxbXEcjf3QefyNAEem2S6bp8dqrb9n3nxjcfWrVB4ODRQAtApKcBmgBr
R5IxSeWe9W4Y8sMip5IQKAM6OIrJ7Vf2/LxQIsVJjigBij5RUkcbFuKWOPLDjirkUeenAoA
ai/Nj1q5FEBjjIpiRjzMkZq2igcUAKEAGAOKie3G7I71ZxRigDwy4upGTJb6kd6rae77mG7
2NTYDwjFVbY+XfBT0agCC/LCYhjVZGweK0tUiyoYdqzF60Aauh3DW+qRsjbSeh9DXZQ6hNq
MkkF0ijzVeFmRcbtw4yPqBXAWz7JkbupzWzPqbQanayQORuwX9MA/45oA5GZNsjow6HBFF3
cWyxBLSJckcvt6Ve11EXW7kwkeW7llx781WtWt4YnJtlknJ+WR2JC/8AAehP1oAit7NbNVu
LtA0jDdHC3p/eb29u9LcTl90sjbmbkk96fO5ky7ksxPJPes+4k3NsX8aAIWLSMWrTtJN8S5
6/d/L/APXVaKLEfPWltW2M6+hzQBuxfvLYeoqe2+aNge1VLJ/lIPrV2NdpPvQBFrC7vJlHd
cGss/NAw9DWzfJ5mnZ7oc1jrzvX1FAGbj5uacOKHGJD9aaWwKAHGml+y9TSANK2E596uwWq
xjc5/E0AQQ2jStlxx6VpWtuZLiO3t03yOQoAqFpMjCcL/Ou38B6GSv8AaMqbnk+SBcc+mf6
UAdZ4M0HZPDbMreREQ0zqpO4+gA5JPoK6XxDqgeb+z7WJkit2+ZWIyW+g9/c8/St7TtNbTd
LMFkqpeSL80x/hY/0HpVaDRtI0iDztQvW81jkyzDlmzzhTyc0Ac5aWl7fRhre2cgHDMRhV9
s9K6W08MqqB9SnPr5cZx+Z//VVZ/EN0tz5GkQtdEEeXJLHtES+iqOPxNZmt+LNP0lCfEN9E
Zuv2eI+Y5/AYA/GgDpDqOn6dA8OlrF5xBAMZyM+pbvj2rzv4h64fD2gtbpIRd36FB2IX+I/
j0/Gua174rT3O6PQ7EWynjzpTufH8hXner6jcXkvm3c7zSE5Jc5oAo3M21Tz8zVVjjLmgZm
ly1adm9rDIGnLAKOAqg5/WgCxa+HpGjSaQM8bckIMkfhV46LaKu+OWNgOowePrzVD+2J5Gl
EczQRID5aKT+A61fttat7i1jhnhea6xt3YHzHtz1oAs2EumafJFPd25Dl/3fl8HHqR6Vdm8
TCz1q11PTQ3nxHDxnnemOQfrTV8IXV7AZ7l9pxnaDio7LRPsd4pkkbrgO3UexoA9NtfFXhd
YRfwho5pV3HJO7ntjpVC2103j3Wp+SUtreN3DP1baM4/lWQbCwCr5u2CVR3HyP9PQ+1XPE+
2w8G3kVtjH2dQCO+5h/wDXoA4Dw1rdppd299dB2uA2U7jJ/iI7461Z8Sasl3LLcq2Yyu0Z6
txXKS3DR8GHEgxnP+FQXF5NdbQ+Aq9FFADgsczHOF7jFRGIKAcnmljje4kCQpuP8qluLW6s
pNtxGykAH1GD70AQHKHn8xU0dwQMP8wqNSkhO44NHljov40AWQUkHymmkOh45FV2yhqRLkj
hhmgBTuc96csTDqtWLWDz/wB4xKRjq3r7CrT7WwNvyjpzz+dAFAIff8Ks28TlhtDGpViQng
/ga1bcDyyqeWpx1AyRQBDHZqAN8Z+uKsCCKJdzEqvqTQtv5TErI/PXFSMsSr5k7HanOWJ4/
wDr0ASQpEeQygYyST0HrVebUIJrk+UxUrgK3TdjvWXe3K3L4ijEcY6YHJ9yaqqxzhuD/OgD
ttN8R39t8kz/AGiMdBJ1x9etdPZa9YXYCvJ9nk/uydPz6V5fbXMkQHO5fQ1rRXMUwGPlbHQ
0AemlRtBXkHoR3pyriuEs9RvLE5tpjs7oeVP4V1Gk6/HfyCCeLypiPlwflagDcQ7MVZX50y
aqrzVpGUJ9aAAJgZpQuTjFOZgBx0pdwxgd6ABMDp1FXI2B6iqqoc4I5q0kBXDZoAnQdKkJw
wwKqgsGxnipt/yjjNAFkNkUZqND8tJuoA8MgPyioLgbZlcdjU8XyggjoaS5QFAfwNADrgCS
3OfSsYDD81sL80Y47YNZcq7Zj+dACoNswFU9Va5jbfG7eUfTsavS/wADjoRVgRCaIqwDKw5
BoA5YXDb8yMWz1Jq0jYIPUGm6lprWUm5fmibofT2qtDLt+V/un9KALkr5jYjrVSGLc28+tW
ge3rUSnymw33GPX0NAElRgbboejcfnUhqOXOAw6g0AaVg/z7T/ABCtZDuQepFYEUuyVXHrm
tmNmGdhz6UAWfvJJE3RlNYLZjO7HTrWqkxl3/3lPINUXXEjZH4UAZMjFmJVTyeKdFaM/L8D
0rRMMacgBaiaXsn50AAWOBcKAT6U1iWOWNNLY5NQSTY+voKANXSdNl1bU47WEFs8vj+FfWv
aNEuLHQo1musloECwRRoTuPTg9sf1rm/BehRaR4XXUdSuYLMXIDvNM2CR2UDqadqXxA0iwX
Zo9s2oTr0mmXZGD6hep/SgDuW8Q6nqAP2WD7FBwdzNhvXJPYe1cjqniDw/o92bi8vZtYvhn
93HJuAPux4H4Zrz3WfFmrayT/aF43lf88U+VB+A6/jXOTakiZEY3GgDvdZ+JOsahG0Fjs0y
1PGy3+8R7v1/LFcPc38QYtK5lkPJ5zz9azJbqWb77YHoKhA9qALE1/LKcINi+1Q4ZuvP1pQ
o71PbxGaUKozk9KALWl6Mb0tI+REgy2O/tWtb2WnPI8f9nyOVPXzQP51edPs9sLeD90IEBL
Du/Xn2x/Oq0nkBEka4SK5xkJgkEe9AE39lWq8pphx/tXKCtTQdOt5b4S/ZFhER4+YNk/UVQ
hmlnZP3e0sMKB0b0/Ct+2UafZEE5bHJ96ANe6vY0TYGAAqtY2qXEzSSAeVJ8pJGRntXHX+r
sJmBOB2FdV4b1BLiz8iQkKw6+h9aADUrQAbY3IQHjPO2qmuXVzd6XJbNErI67fMTpwc8jsa
6cXQit2W5t1nAP7xAcc/3h7Gse7l005eylaKUnBt5l4Yeme4oA4PWtLvropcW6+dHDGEx/G
B1/EVi2unyXsm1EIA6t6V6FG7XN04tYWRwdvlDn8qzNf8AM05fMhtzEZDhyVxsb/69AGb5d
po0K5XzJSMhAf1J7VmveyTys8uCOy44A9BUErMxLMck8kk9abEpeRVHVjgUAEkEE3JHlsfS
oHsZo/mi/eL6r1rs7nS7eKJbbaksiRbyCMMvuCP5GuXV2RjtJFAGdkHiQEMPWr1tYAgTXAK
p1VO7f/WqcmOVv3qAkdGHWmS3DC4wfmBGQTQBOzFsdgOijoKSoROp65FPDg9DQA/ANPSRo/
cVHmlzQBdjvm2kDDHsG4P/ANeqNzdS3D/vTgL0UdBTsVPsS6jy3DjgkUAUKUgMuDU0lpJHy
BuHtUeOKACNtnDdD0NW4+FFVVGVwakRmhXB5T19KANO2u3j68j0Na8M3KywsQQcgjqprn4m
DHirtvc+Q4Vvut19qAPTdM1Fb6yWTI8xflkHofX8auK/NcTpF/8AYrlZM5ibhwO49fwrtYg
rAFTkEZBHcUATxOWIFTqmGwxqsOG4q2MMP9qgC6uERSvIqUyBlOMVXibfHt/KnFSo5BAoAa
WbfyBU8fzDkUkUe849O9OwYmIPQnigCUD5cUBCakRUZcqcipKAPCGGGPrUGcs6H1yKe8hkt
klXuAaqGYfbCT0zQBaQkLgDJFULlf3ufWtEYGcHrUFxEHGR1zQBC8eYFzU9ucR46Ui8oAe1
My2NoBHNAD5FiuI2jkwysMEGuZ1Cwaxnx96NvuN/SuiG0E+Zx+NR3Iimt2jlB2npnqPegDn
IZtuEc8dj6VOQCCDVaaEwylDyB0PrUkEmfkY/Q0APQlDsfp/Cac65Qg0MAwwaRGP3G+8Onu
KAHJzCh/Ctezl3RKx6qKyIh+6kX+6Qw/l/hSu7qo2nAPWgDfknhZt7sobHJHes6S4TezLzW
YZGI5NIGINAFqSQuck8VGHUjrikD5qrICrEDp2oAdNcZOE/OoDnr3pPrRQBqpqcl0q/bZ3k
ZFwC7E4HtUE1+sakQqSfU1RxTpE3KAKAI5p5JOXYn2qNRk4p3kv6GpFtXkPyqzH2FAEZAUc
nJpnzGtS30W4kYZs52HqBitOHQnH3tKlf/ekwKAOYw3rUttLJbTLIjcqexrsodGZeTpUCf7
7E1MNMYH5bSzB/65Z/pQBjv4jt5Fy9tuZh837wgE/QVmJcRTyTPOXeR+FC5GPeukn0g7WeS
3tQO/AQfyo0/S4XbzXEUaJzgH71AF3w5p32e186dssBge1Gs3/lxlVPzN2q1d6hDFbjyMY7
gHpXKag8026XsTjJNAFG5nZpBznmup0Cdoo1PNcp5WV966TQ3Lw7T1xxQB2AvFlUHdh1HDD
+R9qy9QlRiHaJg3qnI/xrOmmlt5OAagl1JtpDGgCxBfiO6SVX2leG4wcdj+Fb7yDV7c297t
mRs5OBk/jXGtcJIpWUMd3GVOCKvWl3FFbBwcHHGOD+dAGBrOmyaVqL20nIHKN/eXtRodutx
q8KupZA2WA9Ku+Ib5b6KBi2ZEJHJzxSeH5IIEu5pGAkjiLKPX/JxQBd+3rJ4ouFJCxMhh69
AP8AJrnplC3Eir0DECptNPmatEZGwGY7jml1GIQalcRr0VzigCuDio7nB8sn3U04nFRlWuG
Eadc9fSgATlRmnY9KDbTxnkBqbvKnDDB9DQA4O696kW4/vD8qgzmloAtrMjfxYPvxUsbMjb
15HfBzWcTxShivKkg+1AG6GygI6dc1HJbRyjI+RvUVTtbx4l2n5l9DV+K4hlwFO0+hoApvC
0P3h9COlKpBWtDaPTI9Kjax8xv9FB3HnYf6UAUrcYn4OFWrTtnmqkeUmk3gjpwRU3zMOflX
1PWgDQgusQmFgW3DCgHvXoXh64kl0SDzSC8eYyR3xXmtrt+0xBR/F+deieHf+Qa4/uzH+Qo
A3o3z7mrsJV88gECsxTUscpj5oA0op1STA7HNXWvFcHd3H92sMSktn9am84sMGgDTS5ES55
z24qfzY7mLGeRz6VkxysSAzce9XoMcAHAPf0oAlQtGxwetSfaGHQA0wJ1yc49B1owaAPA7O
9iWz8qZwCCQM9xVVriIHl1qg3IIaoCuKANddUjizudn9KifWiW+RCB6VlmkoA0jrEgHyqB9
aiOqXJzhsVSoyaALJu5j1c/nTWlkYcsfzqIZpQM0ANZM9Tmo8EGp8HNIV9aAHRvvGG+8Oh9
acy7h7jpTEHNTbSy57/zoAnsrdrjfsILBDuXvjHWq7NgAYzmnISG4JU9ODikIABz2oAgdNp
9qQVIsiSggGmFcGgAHBpWw689aTPNGMUAQMv51GeOtTsP/ANda+h+GbvXDvVGS3BwZcdT6C
gDBALHAGT2Arf0nwnqmoOkrReRD/fl4yPYdTXeaV4Ys9K2iK1V7g/8ALR/mb/61bqWEjcyd
aAORtvBmn26g3DSXL9/4RWlBpNnCMQWyr9AK6QWQC4Ayfek+ykcBaAMYWinGUOKd9jjPVBx
74rY+y45/WozCndh+dAGYIlXgAD8KjmjCwu7Iu1RkkitZoFyNqsT2wuaj1HTGl0udWJQshA
PvQBm+E/BOpeNIZ7zdHbWaNtDv3PoAOuKxvE2gXHhXUvs1yUfcMrJH0YdM/nXvXh6zi8P+B
7a2GFMcOXx3PVj+ea8S+IOsnWL7dgBI32oe+OaAOEnvfMjaR+NvX3qe7RJYbGNRs8xVZ1zw
OMmsc3GA0arvQnqR71J9qd5FP90YFAFtrdSDtHPatfRVEV3GrcBuR7GsAXLecmTj5hW9GGX
ZKgztYA0AdzNo1vqFshZOccMvUVhXfhBAxPmsfwFbejaoTaok8TAf3lOat6nPHBAZTJnPAF
AHB3enCxyBzgdTWIY5vKRkBKN0IroNQuhNv5ySDUOkYNoFZQcKCPyoA5W5Y+cV/unB+tMBI
xg4yMVNqEXkahOh7OcVB6UATW0vkXMcpGdjBsetOvbtru6kuHAUuckDtVYnHWnpCZPmfhew
9aAGqrTHjhfX1q1EBEQFGBSYxgDilVc5zQBblIMfmDnK5qsHjmT51xgZ5q1Cu+1yP4Wx+Bq
o8Txbsn5QcYx2NAEMtvGNpiYgN0xyKiaGRBnG5fVasHKfIMZT5gR3xUm3dnbgH7ymgDPDUo
Iq+0Mcy5ZMHuRULWLD/VMD7NQBGp4FWrOA3M23OFAySe1UyHhOJVK+9X7SeDyxETt3t8757
elAEq+dCqtGd6NnCnmrNvfKJFOfLdTkZ6VFLMFjadQAZSVj55VfWqIOetAGxfhJiskXL9Sc
fpWeWypzUaXEkX3H49DyKNxK5PU9aALVqcXKe2TXovhVt+nTn/pr/wCyivN7U5m/4DXpHgM
iWxu0bOVkVvwI/wDrUAboU+malEZPUVvaZFaCMNKqtg9DWx/Z2nSLk+Wn49KAOMSE5wBmp1
tm7jFdKdNsxLhbhOKtpoiOuVcMD3AoA5qG2z1Gatx2rqflGPeugi0OND3b68VK+kxj/Vrg+
5oAwvszhct1qMow7VvJpzhvmGR7jinnTQei4oA+QiNwxSBQBg0oI6ioZxI4+QHA9KAHlcda
TZSQuxGyVSD64qXkcdaAGBKXy6kAyehp4iz3x+FAEQipNuKsCLFO2D0oArYzTgmfrUzQenF
MHBweDQBAylTmp4Wz1qTywRzzTRDzwaAEkj2/MvSonXzRt7HrVyNNy4dlX65qKSABvlcY+l
AGebOeNsgdO+4VOucfOOcc1N5QHVx+VIYx/e/SgCuw2n2pQhIqxHbtMxSIFj34wB+JrovDv
g2XVg0k84ihjbBIXO76HpQBH4S8H3PiC48x4nWyRsM4H3z/AHRXsdn4a+zWyQwoscaKFVV7
CsGDw4wihgtbu4gghTaghmKE/lWnFoV6igR6zqsYA/humFAGiuhNG29VLN67v/rVINNmHKw
kn2rMGj60OIvE+pL6b23Yq3bnxdpyZTVo71fS4tFOfxHP60AOlspwxxA2fwqsdOvJWwqkD1
ANSal8QtS8PQq2vaLCwYgAwM0Z5/2Wzn86s2eu+JPEUayaP4eis4nHFxfynafooAoAqDw/K
3MhLn0zx+lTtpdjYRiXULyC1XH8cgT+ZrRHgfWtTTOueJZo1PWGwjEIHtu6mg+A/CWiRma8
jFxKest5IZGP4H/CgDnbjxPoNrlNOL30n/TvGz/risk6rqGq6pZW50u7itpbqNWeRdoALDN
dNeeIdE0yPZZ2ynb0+UIPyFZmkeJDrXizT7QIqxCUyEAYHyqTQB3XiF5IPDF35YJ8uInj07
180ytfa/qJhT5RnaBnAA719U3c8KW8gnK7NvzAjqDXz14v05fDXiF59KcmzuyWjb+6e60AY
6eDp4s5mgxjBAzVHU9JgszGsbqzY+bb6+tXHv55eXmY8dM1nTTKp+Zh83rQBkvCy3CKe7Cu
yhSCOyjEo3AOC2D1Fc1dxq9srofmU54p0LzS24bzipd9uO3TNAHo9lHpywq9ve+S2OY3Oah
1d7ee32NdKxH5GuINrciMyG84x0NVUWeQz77gjy4i67e5yB/WgDamtcZ2OCCPWm6XkRrnrs
xWPYRahqM32e1kG7yjIdx7CpLaW6tL2CB9oVscjpjPNADfEkHlapu/56IG/p/SsjOOOpPQV
0/i6HetrNANw5QnsO4/rWDDAI+Ty3c0ANigx80nX09KsHAGBSHpxSj25NABtHWnLGoAeZvL
izy2OT9PWpGEdrH5lxyx+7H6/Ws6e4e4k3SH6DsBQBam1SQgR2oEUK9BgEn3Jpq6lJ0kRH/
DFU6KAL4urWR8vEUY9xzUkccG4eVcKR2Vj0/OsyigDWS3kXcWwQeQVp2wfQ1lJNJHzG5X6G
rKanKOJArj3GKALrKMe3vVdrOGR+MRE/xA8U9L+B/vqyfTkVMBDJ/q5UPseKAKRtLhG+TEo
H92ot/O1gVb0IrWhikgmWROMHPFW7y3tpozKwXc3IGOvr9KAMEcn6VKiu/3VJq8lvEmNqjH
bNWFUKMAACgCtYRgSMXHzDtXWeFbx7bVjGpws6FSPfqK5oLsuUI/i+U/5/Gui8ORCXXIEUb
gmXbA64FAHcwzspzk5q2l+RwxLE9BUS6bdyECOFgPVhitC28OXTje4IPpQBCl227nNdJol+
Y4sPLwD0PcVVg8NS9X6/nV2PQZCQN2FoA21v7ZwNsyknsDUnnp7n8KqW2kJAQfMOe9XFtgO
hoAcHU9KXIpogCjk0u1V9aAPiaC8i4ExZfUhc1bSZefJlcJ24IzWJUkbHO0k4+tAGuzA8sS
T70m4eoH1rP8vPejywKANVLiJfvMufrQb2JejL+dZWwUbKANT+0Yu7D8KQ6lCOhz+FZe0Ub
RQBonVE9z+FRtqKN/CapbaMUAXP7Rx0U0h1An+CquKMGgCy2oSH+H9aYb2T+6PzqLFG2gCT
7VLnjFavh7SdQ8R6qlnZjjOZJMcRr3JrIihkmkWONSzsQFAHJNe8eDtBh8M+HxAq77+YCS4
YevZfwoAv6H4J0zTLRVEMbv0aR1DMf8DXRw+Fbe4Rct5cf93PWs+O/njjBbCJ2J5xUyaxJF
g+cWJ6DNAHRWfhkQKPJx9a1U0QSRbXRWPqRXO6b4oMbbZVZgccYFdJZ+IoWOHbYcZAbnP40
AQHw6m8hgAR2GOPqa4OwsLefVL21ttM1HX7tJ3X7ZDftFbgZyBuBA46HHpW5b3s/xC1K6QT
SQ+H7eTytkLlTeuOTuPXZ7VuaprOneGtOW1tEjhEa4EUSYA9qAOe0jwdp9rfvqfiCSOe73Z
SNpWlS3HoC3X6n8K0dR8Z6fpyFLRFYDgMx2j/GvPfEnjO/1NvL+0mOJTwi1yE1w0zZd2c+p
OaAO+1X4jzSFliuCP9mEY/WuR1DxPd3jlmLZPdmyaxHkVe/NV3kJoAmnuZJTlnJ+lbPgS6g
tvF8Mly4RVikILeoGf5A1zBl3KSOgogvBY6hb3JyVicMwHcdx+VAHtR1hri5tLy5IYxyPaX
GDw6lcqcfjXlXia7+16ff2EjbptPu98Z/vRnP8sitD+3En02SOKTgxDb7smSp98j+VcV4mv
vPvxcxjyxPEuQOMYGMfligCnJfBIsD71ZxuRJcKHOSxx9KqzTljhafp8YkvoQeRvGfzoA6z
UtJawtF3NuDDqKn8NWMMksUtygkiSQMyOMggVq+JyFtYLbq0hH4Adat6RaRw2gDkqG64HJ9
h+dAFm40WzFuD9hj+bJJA4Fcvd6RGGka2/c5Qg+hHp+ld79nne2D3MnlRKOAeM1yWsTqHZI
fx5zmgDE0CUaVqyzzsoTyHiyc8EjjP41DqEiyahA0Do4AKllORkknrTJHw4FMaHdo8xA+ZH
D8D3oA6OTTp7jRmSdl8xB5iDqDgdK5WJo5/9Wdrf3Sa6zwxfxXNiwmZsqu1gTkfWuO1uwl0
nUnBRvs7ndE+Oo69fagCcQuzYUZzTpZY7NcJh5fX0qnFey7CA+QR1qBmLMSxyaAFkdpXLOc
k02inpDJL/q0ZvoKAGZpKuLpsgXdO6xD3NV5kiVsRS+Z68UAR/SijFGKADNKD7UUUAKKePa
o6cKALMc8sf3HZfoatJqEoHzhX+orOGakZiqjHU9KANH7em0YjIP1qJrxj6D8aqBXzyePap
AigZNAFmFnklXDHCnNez/BvQI71b7VLmMMi4ghz3PVj/L868btgTtCjLMeAO5r6B8M6Rc6D
oFpaKrCRU3Scfxnk/wCH4UAd4ml269Uz9ealEEa/dQD6CucXU9RQAHdj6Zp6axfp1UsPRlo
A6BlCKWJAHrVGXU7OBMtMGPonNc/dSXd1O0kitk9F7Cov7Pu3ORE59OKANW48UW8TYjidj7
1CPFDODmLb6YNZrabdlvmhc/hTl0e8YfLbSH8KANiPxCTHkojHHSkHiE4+eJQfasc6Xer/A
Mu0n4LTPsVzk5jYH0INAHyYRiingblx3pmMUATRzHo3NTghhxVJTgg1N0NAFjjFICntmog5
HvSHa3I4NAExIFJkGoQ+PlJz70EbTkUATblpag++vvTRIVPNAFmiohKMUeaKAJaBlmAUZJ6
AUyMtNIqRIWZjgKBkmvTvBfgn7OyXupIGnIykbDIj9z70AHgLwdLDPHqN9Hmc8wxMPuD+8f
evQywhYjO9s8470o2wQmK3PzN956ybuZbfOHOM84PWgC7Pfuo+9j0FZ7XUry+Y53c457VQV
mmnMitlenNWVXeSi9W6UAbVlckXUUTNkuRxVjxHqEkVrDpOnn/T9TbyU/2E/ib8qh060jtl
E0zY2Aszt/CAMmq3hiOTVNWufEd4pHmfurRD/BGO9AHZW97aeEfDkFhYKBJjYnHYfec++f1
rzPxHrpuryQoxPOMk1teLNXRFKRH94V2Z/uj2rgJZMmgBGkZ2yeaXZIVO0Y96h3E85wKUSO
erHFADTHsGZOKjcrtwo5qGeQs2c8UqnnNAEUshChOwOcVTnYHNWpQNpJrG1GfZtUHBbrQBF
9tktpCYHwD1Has+9vZLjCscqucD0zUU8/8ACv40kce5RQBEi5atDTVxeKR2I/nUDW7DDIMq
e4q/pcZ89cjkuB+tAHZau32jxN5fVYUCj+f9a6LTY1nlRF/hPX9P57q5i4kWPxFdSS8DeP5
V0ehzy/a4VhSMqyA5dyDnrjoaAOh1yM2+mlAnmHH3c9RXll7IPtR2bl77G7V6V4qupPs6JK
jRFhjnlW+hH/6683vUL3G05DZ4NAGPNJ+8JzVrTJgY1jk6Sdfpzms2Z9rup65xWjpcKyXsS
HnYMkD1oAk024u9E1o28bYikP8AEm4Eetb/AIoRdS8NyG4eJGtyJEYKRuPoMj3qte2xulRo
T5dxAflYVcvNCN/4XuLtp2uLjb1b+HHOAO1AHnFu+19p79KsMMGqjrtbI4IrU022OpXdvCn
WRwrew7n8qANW206w0/SUv9XDySTf6mBTjI9T/nvVC+1+aYeVaxJbRDoqDn86l8V3a3OtmG
H/AFNsoiQD26/r/KsYIW6CgBrvJIxaRmYnuTRCpLE9qf5PqamRNqACgBuKKk20m0mgBmKUL
60/aKQg5oAbtpcVLDbSzttjXPv6Vora29gm+4YPJ2FAFCO3dlLH5VHOTQ8LI4c8qR8pFJc3
hlOPup6etPtrhXXynOVPT2oAaGpwO5wv4mleIxsQaksLS5vrxLe0heeeZgkcca5Zj7CgDv8
A4ReHBr/jaKaZN1rpy/aZMjgsD8g/76wfoDX0XIsKMokdEZzhQzAFj7etcf8AC/wjL4P8Mt
Hfqo1C8k8yfac7ABhUz7cn8a8m+JniuXXvGc628zfY7FjDBsOBkfeb8TQB9Fm39QPxFMNqD
/Ctef8Awa1a7vfC159vuZbnyrrbGZX3FRsHGT2r0P7QlAEa2Shgdq/SrKoB0AFR/aU9DQLh
PRqAJ8CkzioxMp6HFOMyd2FADutNMaMfmRSfcUeYh/iFHmJ/fFAHwq0Wwg569qjc9qsoSy7
XGD2NQSpzzxzQBDUiOCu1uPQ0hXFIEJOMUAP5U80pNMfcpAzmkyc0APozSAFhRtPrQAUE+t
IwwetM5oAkqS3t5bqdIbdGkkc4VVHJqbTdLutVuUgtELMep7Ae9eveFvB1rokAdh5lyw+aQ
jp7D0oApeDfBS6Si3d8Fe8YcdxGPb3967qNRHGFTqepqucKBHHwO5ptzc+Qny9RQBYuDhCq
HBPU1h3YVsI7ADOTUvmS3Dbt7Kp9DSyWwZ1bovvQBTWNpplSL/V44rc0+1VcbRk/3jUFvbJ
HblgwSMfec/0p8Gr6fI+2KZ41iGSGXGR7UAN8R3BEdro1nxPqD7Dj+CMcsfx/oauT6zZ6Zd
2+i2rr5wjChACcccD+tZPh6eHxB43vdQjlXZar5NtGT8xXnc2P89aXVY9G0TxUNXkiluL2N
Syrvwu49M0Ac9rFy0t46sfukg/Wsrqafe3b3l5LcSYDSuXIHQZqJG5OfSgBZOF4qJmwppzv
msnWNUFrGY4zh+5/u/8A16AC5vY4pApJJ7gdqsW0yyw7lP1rj7VbvWdUitLGNpJZGwqjv7m
u01CytfD1qls8qyXKr++YHjd6CgBG2lDuIGeBmue1xDGoYdRxVdtVeTUI5HG9FcHZnjrXZ+
MtIieOO5tVHkXkIkjI6A4oA83MbYLAEjvVqzmj3bZuB2NO05XeQheCvWtqPTtLkf8A0iOUE
9fLxQBNp1nHqJ8uGWND9eldHo3gu6Nwbp9ksEXOVPUisW28OabPdRra3Fzb7jyzEcV674c0
a10zT2tFuZrjeuWd3zQB5lfMP7cE38LMfzB/wIrZ0G48rUAkcXJBO6RsAc9f1pvjPSItMPm
wTK2XyEzyDWZZslxClwORwD7UAeiawEvdK2th1IwQK83vITBNsJ3KD8pPau0hufJswH2hMc
elcvq5hMxZWB3HoBxQByWsWhhuxMo+SUbgffvV3w+gN4pJ9zVq5t5L3TZIVCMYvnXn5qytM
leKdRGQueCT2oA7PULcQxrcREZOBj15q/pV3DDcbJTi1vF2t6I+Ko2m2e2KE5Yj7xOSaqwj
y7h7SY4V+AfQ9jQByuqeHrpNcuLaGP5VfhicAA1saToiaMGuWmMkoQ9B8q8Vr3EMk9v9tZf
nhYRTf0NYWvauLe3EUX3nyD9MUAc458yV5G5ZiSSaMVXNwc4HH4UhdieTmgCzwW4NTbR2FV
7VRuZpDjaOBWvp9vE0gmulHkjnBPWgDPOaFU+la813pJY+Wjrg8YUc1D9t08dFl/75AoAqR
200xxFGzH2Ga0rbQz5fm3rCJB1ycYpLfXo7Jt1tAxbp8zdazNQ1Ge+laS4fjPCA8CgC9dan
BCPK05BgcbyOtY00xdyzsXc9zUZdnOEHFTxWoXmTn2oAhWB5FyelOa2eCQAnqM1fgQPKB/C
vJpsUZv8AVI4l/wCWsioPbJxQB6Bovwt1DW9Fs9ROoQ263CBgjxksFr0bwx4L0zwriWzVpL
wjDXTt8x+mOgrVtL+wjt4re0mQRxIEQMSOAMd6nbV7GGCSaaaHy41LM5kGFAoAx/HXiyfw/
wCE7iaKYi4m/cwHPIY9T+Ayfyr53junDkk7gTk5rpviD4sXxRrm60DJYW4KQIe/q34/yxXJ
DgUAe7/CMzQ+EpphlVnumK474AFd6J7ljwzflXK/DqWSy+H2lIqD5o2fODzlya6ddQlJwQP
yoAk3Xf8Aek/OmpNcSs6pM7GM7XCv904zg+nBrk/Hnj4+F9P8i3bOoXCfu8YPlj+8f6VyPw
c1HVbjWNYmaSSWCVFeYsS2ZSeDn1xuoA9d/wBJ7vKf+BVIslyOzH6mqrXF1jOHH4U1Z7on7
zY9hQBdWe7GcD86X7Ref3RVHzJv4nk/Ol85/V6APkm0ie8mEUMZdj2qW80u4tCSybk7kc4r
oLaOK1g8u0TZu+84PJ/GpQh2kHoR60AcYV69h2pVHyn1qRgC8gHTdxUbAqfT3oAiZGLcint
F8gx1qRAX4Lc/Sr6aJfSoWhj34GSAefyoAy0Rs9KeV+Xgc1O1jdoxBQgjqD1qN7W4UfMDQB
CI8tljW1ofhe51u4BUGK2U/NIR1+lT+HvDn26Tz79tluvOO7V3uja/4fttQ+wXlwtqiAKgK
naT9RQBY0zTrLQYEjtIgSOp7n3JretpnufmC4QdOOtc54q1aC9kitNMC+UrgqyjBb3rsLSM
fY4gw2kIMj0OKAIHVtvL7c+nWs67cKdmcnua6ExIsLM4ABHHvWOtiLifaiM7seFHegCrbEG
MDPIPerjR+dGqA/MTS39imlwK9yUjZmC7M8896ntFULnu3C0ALdQYtbZWGYywDDHpXL/DaE
6vpPjIzEOYo1MYPO3Jfp+Vd6tp9sWKInbty7H0xXBfD95vCeleKJ9WtpI4bry4o2xw7BmyB
+dAC+CLLT7O80TUAMX0k175zbz8yqh2jH51R8Q3hutSkY9zWDpurxx6ppsJ3B4Z5CT2wxrQ
1Bw9wWBzkmgCoeadawyXF3sGSD0FNq3p8dy0rPaqSVHJHagBdRtY7S8MML7woGSPXvXGazp
F1d3zC3+csx+TOK7VojjLct3qf/hGNQvLZbuC0ZtrAbiMYoAzrG0tfAmjsFZJdYuE/fTDkQ
qf4V964TUtQkvrlvmJ5rb8ayy22rGwYndAoDnPViMk1z9taSycqvB/iNAEVqjPcoqDJzXq2
ixPrfg2XTSN9zYsGi91Pb+dcp4e0aZbkPBb/aJCe4yK9l8NaK2mWrXeowrbPIvMYHb3oA4P
QPhatxtv9RvHtkmyREg+YDPcnpUOu6Pp2k3RisXEoXqc5I+prqfGXiN4UW3sz5SkEEjrXnd
zdPKhTPBOST1NADxeJHyvJBrUPiu+NqI0cqAPX/CucAqYfdoAfdzzXaMZnLHqM9qNEuv3jw
McB+R7Gmdqzy7WmobhkAnIoA9Es4f7Rs1gaTynU5Vj29RWdqmnwWkpRpGmYd8/0HSqmk3pu
SpklZQTgKpxnFbmoNDZQrGwS2aQfL5jYdvw60ActBeLHdgYIweQRjis3Vrb7FqbbPuS/Oh/
n/n3qe6jniuBJOV3K+3rywqbWITd6GJk5ktjn8P/ANX8qAH6NqXlMEkPGeDW3qMXnQrPH95
euO9cRaz5AYV2Gl3QuLXaTkgYIoAu6ZdefMsbBWivR5E4PZv4WrzLWLlptQlU/wDLM7B+Fd
7bDyL+S3LbRJyh9D2rgtRsZ11mdDGVPmE80ANngSOOF1xuYHIzTM7Rx1olV45NsvXHFMZDI
wA6d+aAJrZSsyKr7ix5zV+8uWIKBsqPTuaqada4keRjyvAxSzxM8vllto65NAEIklJ6D8qf
H50jfKufwq5GLeFccuacbtQMcIKAI2j8tAX4NQuiycfNSz3AkUFTn8aSOKaVd2SF9qAJYoV
VcGrKxwleWZTUUQTG0uVb/a6VIYXI+Qq30NACs8cUTLExZm4zUmjTC11iCfZ5nlHdtz37VU
ZXRuV49RTQ5RiVYgkdjigDvz4zVOHiI9QHrA1rxFd6wBFgw2458sEncfU1iwyYk5O8Ed+1X
VPutAFBlJFM2k8Dr0q1PcRg7Qc464pLR4PtURkYbd4yDxxQB7HoWrXek6TZ2hkLJDEq7cZx
x2zWtqnju00bRmvLjEr/AHY4gdrO3p16e9cRHrERkyWypHUGuF1u6nvNQZ53LBeEGMYFADN
Y1e713Vpb29cvNM2cdh6Ae1e9+AtHg8NeFbe3eVFuZ/305P8AeI6fgOPzryz4Y+Fj4g15rq
Zd1vY4cr/ebPH+Ne2TaY+wuxdVXqWxgUAXknDfdlVh7Yp7Tuq5jAY+lZdtp4mXfb3BcZxui
wRn6gmrS2cqdZZj/wABoAlOoTLwbbP500alIOsH60BSg5aTj/ZxRn/fNAHz3ZKJtPilI5YU
94JpozHaxPLMRgKi5rd0nww502OW6Y2VhGuEL8vJ9B/WqeoeMLXR82mjgRxp95l+859zQBU
sPAzR6crahGbeY5LGRwB+XWmzeHtFtAftV6CepVI8n9awNQ8XaleO2JSgPpyfzrJH2q8k2g
vIzH1zmgDRvksLW5H2U+ZFnhmADD8qdFeyuWdLxIZY2wuDwwq9o3gG81BvNunENuvLsewq5
qX9haMGgihExXj52zu+oFAEVvrVpfgW+rQqJe0qnr9DVu20Ozub6IR3SyxZ3MrDDAeh7Vx/
28u3lwxL5Yfco29M9R9K3tMvEsYWnuCwWVhGOfunGaAPV7Xwna6jp8M1oNoXIIHRscVyHib
4ayNqElz5jxNLjCqmVzj1ruPCWsZsFUFQEOOf55rsE1K2m+WQruNAHjXhXw7ciRJtRPMLbS
CDliO/Pau0F2GuhFH9APWu1/s7Srr96iJvH8SHH/1qq3GgwfaVlVc4XGen8qAOYv7/AOw6f
cXc6FobeIts7sQK5Xwz8V7OJZYb+wVLxv8AUyKfkb0Vu4r0PUPD7XcLxlFaNlIK7s5Fcfef
DGO5heG3sUjU8ean3loAwbzUL3xHrKvLwQeFHReea7KytjKsIz8wao9E8EXWmhI2DTS7QoY
pgn3rr9F8LSQ3r3N2CGRQsaAcZPc0Aaek2EaaeHdflyc8fe7Vk67aaTc6bJp/lDy5OpB5Q/
Wt7W7lbKzjt4ztaQ7Fx2A6muG1DUbeRZktJQ5hwrgfwk0Ach4jsdDnIsrdFiOxQkyoMxFQA
DkHngd640SS205tb9lZ/wCCUHiQetbOqMHv5GxwWxRpfhKXxDPJErbIUUnef4W7UAU7XTru
8uVjtomlLnCgCu60PwNewqz3VwLYOMMByx/CneGJpLSGeGSKNb+1O2Ue3QOvse9dJBPLJGT
uOWOW+tAFePR9K0mPMcIllH8cnJ/LoKt2ExkjkTC7TyCRyKiltzIc/wANWbOwZYxJI4hj7M
RyfoKAPM/Hnw41PV/EY1TSkjkimRVkDHG1gMZ/GpfD/wAJbyR1l1uRYo1/hGQPxPH6Zr1G8
1iw0SAKXO4jIXOW/H0rjdW8cgFimE9Gdtx/AUAdHb6fo/h23C2EKyTAcORiuP8AFni9reTy
IHEk2Mkg/Knt9a5XVvF95dsVt3IB4LMea5xhcXVwPMnwCeW9KALV5ey3shklYs3qTVXBPWk
nkhtycyfKvAz1NZFxrMjNiFNqjoSOTQBsFfSlC+tc/wD2hev91mx7Cmlr6XqZD+NAG+BsfM
jqB7moL8xSqHjYFlrFNjeydQw+ppp06dW/eHA+tAG/pN20F5DJF85R9yL74/8A1Vpx2o+1x
zXr+eJT87sSTmua0uU214qse+V+tdV5XmbwjcMu5RQBVu7a2y/kxsX5AZj6VNpcgnjaJ+Vl
XaR71asoo7jc7jMgXBHvWXDm01KSL+624e1AHPSq1jeyRNnCsQa2tKuykisp+vvVbxNB5eq
eYB8sq7qz7SZoJAp6E8e1AHa6gpHl3CdVxyKxvE+FmtrxBxKPmx6j/wDXW1bsbjTVL915rE
1Y/aNIaEfMyMGUfpQBg3s8MkIYK28Gs4yseE4q8LWSVgrRsBnmpZNMcZMB4x0IoAit52iQE
c560XE5llGSE4/hFPggWRSsp2svG4VZSCyjB3yFyRzxQBWBjTBYvJnkAVbhEM6kSx7QfWqU
bKkzKCdmeM1ZV4z/ABj8qACfTGDDyWyvoaieWWBQjKVAq7FcFB/fT+VWcxTrwQfUN2oAwmk
JOeamiljbAclD6iri2L3UxTT4WlwfmIHyitO18HSzKGu2aMn+FBn9aAMtWnQZXE0ffFJst5
0O0YP93uPpXYWPhS2s/mUSMe/mNx+QrTj0m3j+ZYUB9VQUAeex6dcsMwq8hHtV8aPqEiKJE
CjuScV3a6e0n+rSRh7CrEfh24n48llH+0aAPP18OzFctKB9FNMfQJMHa4bA6FcV6HP4cgtY
y1/qNvaoOfmcZ/nWT9s8MadcCb+0mu5UP3UGQf8AP1oA4WOO5hY+S7rg4O08Uss89xhLkhi
OAxGCK17fW7OC+vA1qJLS4IYBhypz2/Cq9/qOmyn/AEaOT6MBQBraP4w/4RPTRDois94/zS
yPwqn0x3qJLzxb4/1ERSXs84zn5m2Qp+A4rM0u2tLqQz3MnyqcmLFdRaeI4LMiOxnWIL3Ao
A2tF8A69oUy3FnrvkycFlj3bW9j616RZ390lvGt1IJJVUBmUYBNcRp/jNyirdorg9HWuis9
Xs7zHlTAN/dbg0Abn9qOF6Gj+1iP4arDDLkc0GNT2FAHgPiTxlf61cOEkKoeMLwAPQegrnY
7Z5mwMsx9KvWelTXsZ8kY7AnuavW3hrVYsyHCwqcNITx9Pr7UAVrXQiQC6kknpXf+GPB0aW
pv70CK2T+I8bvYf41nWuk63p+m/wBpiwiubRQSElkxkDqdvWqPi34hT6/YW1pZRm0VVxJBG
flB7Y9aAJfGPjSMMdO0TasKcFl7n2/xrhRatI3m3jH5uQvc1ehshax+dcDfK3RfSnxRNO5K
xs8mfu460AQ28G5iI9qDH0/Wl19GtdNsoTg7naQkHOemP511uleF3ihF9r/lwLjMVozfO/1
UdPxp99p+m65pdzc+dGLu3U/6OQAFXsQfwoA1/DG99FAR8bgjN7jBz/Kt4Xk0f8RPGOe1c3
4Vl36PEy/KDAQR710Hmq0S46nrQBes9Ulg5yw9SO9acXiGVFAE/AHSud2hUOaj8w0AdbF4l
eWYRgZJ71PP4203SWUahIsYP8TEDNc3ZsBGZDgY746V4n4r1qXWteuZi5aIOViXPAUcCgD6
q0rxhouougtbyN37LzzXVw30T2qGNQUPG9T718K2lzfWkgntDLE8ZDB4yQR+Ir6i+G/ieLX
fDNndLId7ARzoT0kHX8+v40Adjq+mNdyLIpB25K+2a81163tfDlte8F7u/mTdzwqqP/rmvX
F/eRYXtXk3iCzuLuaQzgmSJzgsOvNAHMWGhPql4VkDJGTuL4rvLW0tdK04QW0YAIxx1Y9+a
ytNkkNukbj51Jy2Og9K1VUkDq3p70AYV/p0qXK6hpuEuoTwMfK47qfY1taDJba1CZbMlGXi
SEnBjYdVNasOlusPnXeIowM4JxXn/ifVJPDviIa14aYJNjbcxD7sw9cevvQB2kepaYtjNcG
eMS27FZIJGwy/h3rm9V8YSyyEwybEA6+1cNca2NauprwIN5O4uevPY1SvdQEcW+4famQMDp
QBd1LW5rmRzEWY92NYMheSQtIST71fkUqoYggEZHFVLiWOCJnmYKvqaAKwUHJPT1rPvdWSI
mO2+d+57Cql3fy3jmODKx/qan0/R3nYHHHdj0oAop9rupd2ck+1dBY6K0yA3QXH05NaVvZ2
1hFuOOOrtWVda1Ncs6WTpbwrwZWPJ+lAF6e207T4/wB86pjoueT+FMsLrTr5zHAGDgZwwxm
uclmgVjs33Mp6yOeKrm5lFwkkbeW6dCgxigDufscY6CqmoWG+3LKBlawk8SXsWA22Xjqy4/
lVgeKpPLw9shJ9GNAGbcx7Gz0YVs2esqbaPeu514P+fesO5vWunLbFTPZajhYxSAno3BoA6
v7Zej5bZBCGGf3Q5P40yG0lQtJKvzHrk5NSaXO32YfKzeW20kDpnt+eatXMjEhI0d5D0RRk
mgDN1kC5sYnYfNGdua5+MlpFTG47uR61tz3DT28sC7VJU8dTmsWyiaW4XadvPBoA6y1uVtt
LchXUKMjd64qjdTBfssDKoCxkyEdWYknJouZXCwwSNkZ3N9B/kVn3TSXLSMPlKjj39M0AEk
7RoGjOM+1Q/bZnOC/FMspfOzFNyc1cFtCh5Un8aAM9FxPIp7mpks2fkMMUt9tSSN147GpBu
X1oAr3loFTenUdR61SC45iYqfQ1ps/y/wBKgtdOnu7kx28bNk9hQAsLg4GfmqWTiMkceuK9
L8LfC+L7G82sEmWRfljAxt9+tYnijwNc6UzeQu6En5XHp/jQBm+HNV8nSntYisUxOY5WGVB
967bw5FdfbBNqmtwXEWziCKPAJ+uBXncui3EFq0lsrSRqPnwOlVrDUp9Nk3w3Mi46KTkUAe
7Q6lbOrm4tore3Q4Utyz++KwdZ8UaTYRkrCsjDszY/QV51f+Nrq8t1iPAHJ28ZNc/calNcc
Oxx6UAd5dfFW+Zdum2VvbKOAwTJrCuPF2v6rJ5c2puu44+Vtoo0PwldalZC7nPkW/ZmHUet
Q6poH2Yk27Kcd1Pyt/hQBai8OTXTCW/1CPB53vJuNXo9B8PWzj7TqHnHHRWC1xPmyLxuZfb
NKuXP3hn3NAHoEVt4QOQyO+P+mpP6VBdJ4cUYtdPfHZixz/OuJPnW7CQNtIPBFbGn6nCtvN
LOqyyKAEjbOPrQBZvLKzeRZLBmTP342/pTP7LjxvjlIB7+lVprtGhLr8hPOAfumn2/m3CpF
FJjc23r3oA2LWae0gVblDJH/DInNadveZIMMn4VW0/wnq8kamG6RRnlWY8V0Nt4SuVx9quv
MGe1AFnTddubfau9mHoea3I/E+EAMWTWQdD2N+6b6Z4NTrpbqvzMCaAPUtU0Tw1o1jLd3en
W0MEfIWOMDf7e9eS6hrkF9eNfX6xpHGT9msohhE+o/r3rntS8f+I/FsaLcXEJTqNiBazG0m
8mH+l3yonUnfQBL4p8U3U+ba2lKlxhtnGPb2rm7HRbjz1kI2nuzdBXRw2OhWUYaSdruf8Au
qcBfekv/FNlaAixs8EDGGbdk+vSgC5ZWlrGuZLJro4/iHBNXcXMfKW8FgMcMEAbHsev5VyU
nizxDdR/6JGIIwOqr/WqcOt6zfLIkZLtjLMF6fjQB09xc2sTkNMZZ2PzA8nNci8jxatMVzt
uLf8Az/Krmk6X5t4z3NwzyBFf5ehzVXVLTVINOmuWtv8ARBIVEmOULf0NAHa+BG83QbYt/F
vX9TXRFNrAHtXMfD4sPDkW4EFZWIz6Zrq5F/fN7GgBJG+Sq561LJxx7VEqGSVVBOeuB6UAV
/FGof2R4OuZlO2SRdin3PFeYeHvDkmsTB55o7a3zzLK2ADXY/FGY/2dp9qp4d2Zh7ADH865
S/Yr4NhFs/3XHmYP1/qaANTVfC7aPGXtLhJVBwssZyp+tXfhR4mOl+KJtMuyIoNQIAHQLKO
h/HpXPeFNQmnjudOlkZo5Y/lUnODngisnUQ9rqSyxna6tnI7MDQB9g6PqkgmMNw3G37xPek
1jTFu18yNCzc7iP8/5xXC+E/EX9t+F7S+DZuAAJRnqRwa9Etrhl0yFoRksAMZ98UAYEPh90
lO5QpPY/wCFTTXen+H4y8redPjjnn6D0o17WYtJs2wwErjIUHue9eT61rstzMx3ksep/wAK
AN3xF43uLtjGrbV7KvauQkuGnkLyMWc+p6VT3lmLMaiaUk5XgetAFO4c2WpXLxR5gwvmheq
kjOamMNpfRRm5LPb7g+YzgnHvTxBayyie6RpAeGUOVDj0b2rlb6+Nvfyw6a5WInG0HIH0oA
6HxH4rgmuNtrAFCIEjjB4UD1Ncsz3WpTbpSW9AOgqzZaTLOfMk4B9T1regt4LKMEgcd6AKV
ho/lgPP09K0pbyK1QKuB6Cs+91lEUrFwPWsGa8knlJBJz3NAGlql69wpIfhR+FY6IzD5z8v
XFTusjW+1QWJ5OKHQQhYycso+Y+9ACJFu6cDuakNupkVxxt/Wqck6xHGRmom1B+gbj2oA0W
tkb1FRmz9G/SqIvnPAJ/OnSzyKASx596ALcFuTckuPlXgCluebkKO2BT7B1l6tyBzUbfPe/
8AAqAOj0OAXP2nfIwWMIzID97nH9a1Jv8ARZ4/LOwMGiJHowIrK8PFlupgPuyIUP16j9RWj
qOTb7h2Kn9aAOeidYboFxg7tuRTrOHbfEKOFY/lUMzYvG3HGH4OOnNa1jb+Zct823cfmagC
G8heW4ViMJjDMOi1XO0Aqgwo6CrviC8SBI7W2wB95sd/SsU3arES33qAK9scXbH0atpsGMY
64rJsgqSebJg85xVi51Asc4CqOmKAI9Q5jTPXdU4kbauTzis8Sve3CqM4HatNYlQAzOB7Zy
TQA1YGnYLGOSa9O8F6bZ6e8ZnVZLgjgnop9a5TSbFYwJGXDdQD2roLOdoZg4PQ0AeoQuGjy
MZpJ4Y7mJo50V0YYIPQ1g2F41wgdG5/i9627eXAwyAZ9KAOZvvCCosgtfmicEFc4I9q8o8U
+GLjTrp5oomMOeQB92voMkq3+z71nahY2V+CkqKzY6gc0AfNsdt5jAbhzxwOldR4X8I/b7o
z6gAtpCcls8Pjt9K3tS8K2suuvFCPKhQgykDGf9kCrtxcxJCllZAJBGAPl43f/WoAl1XUVl
jWC2GyBOFHTNcPrt+Fk2Rn5u9a2qX4gjbB7YFcdI63E5Mr43Hg9cUARRyLvxKPl9ati2gkU
+SefrnFOexm3ABI3Ts2alXTZt3+jjaT1YngCgCuunzkbdwYUp0m4Vd0a59QK2rHSfII3yyS
Mf4c4rqtL8O3t6hdLdkj6ZxyaAPOBCxUBgQAeRV61Z4nBAIGcg+hrb1jw9NZX0kTggkZGR1
pkelOtt865IHbtQB3OgzSXVnBND91hls9AR1FdGjA4zxXCeENUe1t7uwkHMY82PnHoCP5H8
66i11BLrqNp9CaANfaD2oAFVRKR0JpVmfHUflQB4lpazWt9NaJn5W4IGcDrVq6mtUbbeXLE
4ztLf0FY9nqzxkh0Dg4yM4ye1bGn6LpmsmSW5u3s5V5aJ1zx6g96AKp1nTYGHlwSOfXilGq
6TcA+aksRPX5f8K0p9F0WxgY20jXU2MIGTgn3qfSPDWmapE4vvNtJl42oeG+lAGXJqmmLFg
zTzr2j5A/pUdv4hjhcLHYnyD1RT+vSu60v4X6XczKElupd3RQBnH5V6Vovwp0xLPyb20iSA
jBAALn8e1AHkPgvw/d+JLrztJjKi3XbKZfuhc8ZPr7VvQPAouLW7hE9rOpSSM9xjr9a9mt9
C07w5pNxb6PCIIViY7Ac5PqT1JrxG5mS3u5VPVGBIHYEdaAJtJsYbCMxWoZYd3yKxyQK15/
lkJ9QD+lUbZDuHoeRWncpmFTj5jxQBnyfeNPt5zayPIu0FkKFiOgNAXcw3cU5Eh37Zk3Jnk
Z60Ach44sLjVrq0ktFLRpATkDPeuRs75NKmaw1SLfCzHfj0Ix/hXuC2VnqMLr5q2LlRGCuS
T7+gFc9qvwuub5C0U1tO/99hgn8aAOAhm8OaLBNJY3TTXMi/KSM7fbpXLXdyLuYbM7R3Pev
QZPg1qom+/GP+B8fyrQs/g7eDaJrm0jA64DMx/QUAUvhZqjW91JZNl0BEgUc4zwf5ivcjqU
dpoolZvljUnjvzXC6B8OrTw7I9z9taa4kXGNmAFz/wDWrV1yQQeH/IRsF26E/wC1mgDk9e1
iS7uHlkbLOchc9K56Unbk8lu9W9QXEgOSaosx2+goAbng1Wu7qC0iDTNj0Hc/Sm3V35Q2xj
dIeg7D61Ug0iW+n824ZnJ6cfyoAoXN5damwihUxw+g7/Wo9Pso49WMcgDbR39a6ZrO206L/
SZY7dAP4j8x/DrXHz6gzXM7wfL5jHDH0oA6K4voLZdseGb26CsG91R5WI3bj6DoKikkKWpZ
j8xFVre3aVuPxNADNskz/Nkk9hWjbWmwbmGTVi3tVjXgc+pptxPt+SM89z6UARzTrEpVOD3
IrMuJikZf+JjxUpfexHb19apXh3MP7o6UAV2+bBPJNSrDg8imIN0iir0i7VJ9qAIIIg11Gi
YJ3VteJIZra2iS9CGXaNu1AuAfp1rN0aPzdXt0xnLjiuo+JqiPV1iHGxVH6UAczYQyMNw+V
ccn1qyIVhl3u30FZ8F4Ykwoz9atrI08DOeP6UAb+htw7j1yPwNblxA8li+wZwKwNBBCyRnq
oz+BrpLUtLZEDn1oA4+8AW9MrrgddvvW3pBhmGWVnA7gdfrUN3axSS5dM4PFQ3Zmi012tpG
iZTk7DjIoAyNS1aC6vpXETKN2FHoBVBZA7bgpK56UsyGQDC8n2q1a6bO8IOwgfSgCEXTD7s
IzR5c11Iu/gdgK0hphhG6QMfoK2NFNkkgV7eQS9Q7jgn2oAwo9KlRwAGyegxW5p+kCDEk3z
Sds9q6Dz4zx5ZNREx55jI+lADYRg8mr0TY96giFvu+YNj3FX0Fmq4XC/wC0RQBb0/UhanEi
tt/2TXR2Pie0iXB3AejVy8dvbSY2y7jUkkUQUHj64oA7Q69ZzR4TI3cdqx9V8SJBE1rp4Hn
t95yOIx/jXF6pr0Vrm3sWy/R5AeF+nvXPXuryMvkwMefvNnk0AdNd6vbwRGGOXcT/AKxi3U
/Wso6kjKyxEZPcVzJVmYAnLGpppfs8AjTl24oAsyBtV1JLePLRp80jD0HWobvQt16r2rZgl
JKkDhT/AHTXoXgnwU6ab9ruQfPmw20+npXZReGYlUCRbeE/QcUAea6R4KuGhjSNfMlfkkng
e1dlYfC2QgG7utvGcRr/AFNbywXenDNjcxlR0AGKDruoni6njA/3gKALWkeBNK05wyRmRh1
LnJrrrSxgiUERgY6cVyNt4iSEnfeW4GOhkq9H4usQnz39uv8AwMUAZ3j/AMOyXZhvbeLKow
WQAc49a5tNCVowAjc9eK7dfGOk3BMcmpWgx2Zuv61Ol/auMxwRuD0K9DQB5qPCVy2sQz2sL
4HDHGMg9asSeGtUjnysRjUHqe/4V6GdYgjyJNkOP9qqUviGyKkPcx/gaAObtdJuRF+8ds46
AVZXSLkjI3/lWm2r2uAVO49jjrSf21AQMhl+lAHnXjD4VNo19b6l4Yh+0wJKGeEnJjI5HHc
VySQpqurSfaZGjMBLXjyttwcnhQB+legXPxOtmGER537+XFhT+JNcnruqDWbw3trpqWd9LI
olkydsq+repoA9G8BeCvC+p6bFqcSLfZ+VhIxDROOxANegQeF9DClks4RtOCcZI/E14VpGo
6x4MuXm0r90k64fd8yP74qtqPjLVLmTfqF9dTMeMLIQPyHFAH0K17ouixEvLbWwUc72VM/n
1rm9U+JujxZS2nknwDzBHnB+pwK8LW/u7x829qST/E2WNalloutXIObWYqwxnyiAPxoA7m6
+KAms7qCO0ceZEyBnkBYZHXiuG1zRri5kuNbsiWNvEspQdwOSD7FSfyrdsPhxe3G57idLfK
luTk/lWlbyLprxu8bPbtEI5lx1GMZxQBk6XdJcWtvNECyuoZR3rWmmAQMwO5ecGuTuNa0/w
5JJBpvmSrvIto8/wn+gzUtp44uAFTULLcT1OCKANkyxStx8vsaRxtVmP3VBJI9KSHW9FvcC
QGBz6itK3trNmDW94D6Dg0AVYfMfToL1dwinBKbhg8e1TRX0sbcOQO+04zWpdyHUAq3jhDG
u2NkX5centWRqCxafamYkvzgAdzQBpQajMVycH6irA1NmOEbb6gV5pqvi9bKQqZysgH+qQ9
K2/BusvrmnySyQujxyYDHkMD70Adn9pC27Sk5PTk1zviG6zNGmchVrVlyYcDnJHFczr0v+k
MfTj+dAGNfT7+O/tWdIWYYA/KpnbcxzUVxqFnpcPnX2XY/6uFerH39BQARafFFG13eyLFCv
3nbp9B6msTVfFLvmDSA1vCODJ/G/+FZera1d6zcb5yEjXiOFOFQfT+tVYrcueeBQA0tJO+6
Rmdj1LHJNWYrToW/KpYIBuz0A7ntUpk3SKsIwuePU+5oAqzIZZhGOi1aQJbRDPLnoP6moI5
o4WaRzlj0FV5tR3v8AKoz0BNAFw3TJCQzck8GqMkm7ODn1qpJcMzHcc1dgsPtEKP5mARyKA
K0twsce1Pmc9faqjMX61c1CFIXRUHb86pkUASWy5uB7VbuziMD1qCyXLk+9TTr5kyJ055oA
1PBNs83iCGQRM6xsCcKTitn4kQteeJX8tWCM+A5UgHtXQeB9QbTY4PsmjXN8FYnMUYC/maf
4i197yS4FzYT2bNnCSLkLQB56dBlt4wXUgHoSOtN8sRWcqYwQ2D9DyP1Feh+HrSPxBoDxy8
yRSlFfHbAIrnNe0iTSbl0lUOGXDds+hoAr6TPjUrY7cb4tpHqRzXZWdp9pmmNoQgAUhT6kc
j9K4mHZbxWt5FIGaFvmQHBFd3ZXlsghuYXxFcoPm7ZH8qAMfVbJo5CzoUbuPWsoIDlHGVYY
INd7qUCXlkU4OVyjdcfjXEPbSfafJYEEHBoAxzCthckGMOAcjdW1Y6kJyEMYXjgAcVDqFsX
wVG4r8pxTtOsZRMCdoHoTigDWVlHROTUw+70x7VZt7JZSAXVT+dakWm2yYJPmfWgDDjChs7
QanaZB/wAss1syw27rt8pPwHP51VOmRM2I2cfqKAMwyx9TH+lAMb9sVcvLaysYS93fohxwm
3JP4ZrmrvWeStmpVezsOfyoA2jcQ2MglnnVEH8O3JasfVPEMt6DFbjyYf8Ax5qx5Zmdi0jF
mPcmmKryttRSfpQAjMTwp/Go9hHQjNTSwGAfPgH0BpAAKAGKBEpduTW54K0MazrJursf6Nb
/ADMD/Eewrn3JmkCr0rUtria1i8uCaWNe4RiM/lQB7DDq4jJTy/lXhcCll1sSfdO0/wB3iv
IGvJ3GGuJD9XNRNOVUjeWyPWgD0KbVH164nis7t444Vx+7YjeT9Kpp4fZebieMk/3nOa5DS
tUfT9/ksAWXB+taMOt31zMqRorEnk0AdfaeFbe5YAPuP+xzV4+BrVQd7kH0asePxDd21uqx
usIUcBP5k0yXx5eSoba7ZGUj5ZdvzA0AR+JNGh0nQ7uW1ZWkCN0PI4rX8D64L3wratKwMir
sOfUHH9K47+1JL7Tr6Oc7meJuR/u8UngO4I0KSPvHPx+lAHX6iGnvZHPNSWsLRgNtzkA8ip
rK2a7mO5WPsBWsNPyQF3KcdCKAKCsccqBTTOq8Nz+Nab2GBjH5dagfSjxtyaAPKmijh5Eck
jdgBio2e7ZseUNnoc8VvPqVgGHl6bMV9Wcf41PDqelnifS5ceoYf40AczdtqclobeO+dYTj
5MHj6VVsbGCz1CJrjzmtiQZMDDcdxmu4Nx4emADW9xD9R0pV0zTbwbbO9Rj2V6AOp8M6j4R
CbbI29vIg+9dEKzH2z1ruI2R4kkUB4jxvU5A/KvEpPC86yMVVCF6gN1+lWbOe58PavYqLya
2uJmUi3gPyuuejDvQB7bbwR+du2Lkd8c1zGt6akV7KqAeXL8yex7iuvRcMHPCEdSa4PxXrq
2962D8i9D70AeV67phsvHMAdB5b7Cg7EbuRXXWV9pst01jexxM6qD06Z7VjeLLlL/UdIvLc
jaGKsO45HH86yhbSW/ji5nckpLbxumfT5aAO+n8H6NqUe61bynP901i3PgbULUn7Jd7kHTJ
xXSFYsKYv3eB/CetNa6mCNiRsDsaAOLntfEWmHiR3T2bcPypV1dtQtXtL8GGYEEE9Ca2tU8
U6bpFzDb6jKY2nXIO3IHOMmsnxDpp8ppITkEZyp6j2oAXS/htpuu6o19rV00VtGoLRxSDE3
49R+VdpNc6XZwW+l6RbpbW0X3QoxuA/z1PJrmfA98lxYy2s2PtCdW7sO1XLyNjcHsynIoA1
pSFkXHTNcXrDE3EhJ6ua7GMease444Jrh9Zl/wBKfHZjj86AMiVzG5YdhXJa5v8At371izs
MnPaumnk3Nj1NcxrZ3au49OKAIII1LAYyatbcfKOPWljj+zxCThZJASuf4V9aq3NwYlAPLE
dKALMs8UcZU8n0FUXvmCMqfLu4JHpUaxyz4OMA+9TXVsILD3JFAFWAie4CNwD3q9BZRqS2C
3oazrU7bpDjqcV0ENtujZ+dgOM+9AHNzLtmce9dLotoJtNR2baPmA464rAlj3Ssc8EmtrRd
bTS7J4JrNbk7t0ZZyoUnrkDr27igCrr8cY1BVhGF255rJdcHFXb66kvLt7iUKpPRUGAKhgt
mmbceFoAmsIjtzT1TzL7B6ZqwXW3gwo56AVc0TQb/AFK4E0cTeXn5nxxQB6t4FZotNj6gCN
jnPtXK+JX33Mvrkjr712+k6Re2ekIqKvKbc59hXMalol5cX8ytCxXBO4A4oAtfDBEGkXvmE
AeeTz2+UUnjCFtUzHZ2jlVGfPcYGfatnwH4fNvA/wBohfYzg5x8pxXoU2k2t/btCyYGMKcf
doA+b7O0hnQwXCkh1JjZThgw7V0XhLyX8IanZzxmeWCUsqA/MoOMH881q+K/Blxod20qJm3
kbekiDiNvf2NcSZtR0zU5NSsT5WDskQc9ucj0NAHVJAltYq1rqZgI6wS5x+FZV1fSySb2VC
+Mb1PWqdv4yuIpCbqxtrlJOCBlSv0xVpvFELq5g0SJHQA/vZiw/IAUAWdM0ySS3luLs+XAB
ksernsAPenLbzMAI8EVm6XrV1ql9/pj78nCoBhVHsK7/R7W3kC7wo55zQBy0RngfDjFaC3L
KnHJr0i38M6ZJJuaDzNwHIPFWZvAWk3OHhDQtjop4/KgDzF7821qZZRnHYd65y88RajMzLG
/2ZPRRz+den634Vj0/bC22SNx19DXDat4ZeEGQKShPDentQByMkjSOXkZnY9WY5NIEZjgCt
EaeQ20jvUwsmHOPrQBnLbIvzSk/QU5p9iYiURr6960Htcr0qtLZNOdq/Ki9W9fagDM5mck/
dHr3qKeXLeXHyTxxVq5Ux4hiUljxgVoaZpAtSJ7oAzdVX+7/wDXoAq2ulyxL+9jYOw9Ogqw
dMlY/Lx9TXSQWV1Om5YiF9TW/Z+Hbew0+bU9dOYoUL+WDgfj60AeeT6U0MG95VB7AnrWcI3
DckEewrWvr6TV7p5ioiiBxHGowEFU2IT5RyaAKgiZCS+3GeMVv6HqOlQqsV1M6s5wZNvA/G
s9LMuvmXJ2R+h71DfX0f2VoLdFSLHLMOtAGvrLNZ3hWKYTwOAVcdqx7q7ULkHJrMiv5pbFb
UEsd3Degq5Y2YupxbwlZp27sflX/GgDT8PRSXMcxAOCtWPCZa0juVx911JH5/4V3XhzwVf2
1qjvb/Ky4JAJqvp3gDVory8YQ7kkbK4B9f8A69AE2k+Jmtrn54wAeK7OzvTqciFVQ98gdq5
MeAdQfBuD5K+gGWNdl4f0ifTo8iIgHu3NAE8sexjkVAVU/eFaM9vLI2cAH0qqbaT0oA5R9I
1EZe80PSbz3iYxsf0xVd9J8xAR4RePnrHe8H864c+LtViiJ8wHA+lVT8RdYC7I5Cg9mNAHW
3unXUTfudEaED/npcBqxLuC5+0RyXl1bWSK4OyJwXYe/oKwru48TaniVVm2vzyxzj1wais/
Dt/dXIWZjJISOC3T8KAOxGuSX+610/MhPBmP3VH9a7Twl4GVL6PV9T3SMqARI/XPXcf89ql
8H+D7LSrSG4vNsshAKoPug+/rXdLcQgBQ4z6UANvXKW+0ADC8nNeMeOb/AGs6NxknB9a9cv
y5hchmckd+1eE+Ng5vm3HIDY+nWgDK0pBe68hduCoIB9R6V2utQW8lvYPEgFxBEYJT3IHT+
VeXWl+9lqFvMpx5b8+4r2JrSPWtMhvIPv7BnHegB1s5eziwfmCjrT2z5LZ4OKzYpDCuwFgy
9QRgin/bZCCCcg+1AHOfETQxqHh1NRt1zNaHD47oT/TIP50/wpqY1vwjFHIxae2XyJM+g+6
fy/lXR21ynzxXKiSCVSrqRkflVmLwzpmi2Cx6PEsYlPmNhtxb3JoA4TT7l9E8SIx4Tfg+6n
rXo1zbfaQs0Z+8AfwrgvE9nslDYx7+ldl4W1D7VpUcbn95CgH1GODQBO+YLUMw4UHNcBrEq
m4JJxnt6c12mta7YRWkkRnUSngIOua8yuJGluGLNnnrQBKqKZfNZvkU5x61zNyPMuy7feZi
1dBPLFZ2vnXPII/dx55Y1gW5NxemVxwOcf0oAkkhc/vZjlVUAL64rFviyzDd1bmt2aTz5gq
8qOuPWsbVwDccf3aAL+m4lsQcZIpL1c2pY8DcAKXw0nnQzR9SmGxnGR0NWvEEH2bT416Zfp
npxQBhrhMEduRXWm60ePT3mOpKZCpZbdYmyGI6ZxiuSjQOPvAVKLbng596AK/mlnOB34qxF
8zYdSKswWQzn+Q61cW0XeMjnsByaAIbeyjdvm59q0obONFA7emKt22l3jKDDZyY/vFcVu6X
4dMsg+3OIwew5oAyNN0JdU1CEeVuQMNx7AV7ZoVpYabbiERKI8DGFFYGl6FYWgHl3AAz2Fd
JFp2Y8w3II7A0Ab0Rs2TEaxgemKdttlOQik+grIh02+x8hjI9zU6aXfBidyjjoDQBLdXXly
fu4OMdhVIa2bTIeNiM96tG31GLaAgk7Hip0sWuEP2mBVPQjrQBm3HiG1uoDFNbB1bgqwyDX
E614a0m8jkmske2kwchTkEemK9FfQLPqyj3qB7O0iUpDEGJGM4oA+cdQ04QxyyRcm2OWXo2
3OM/nUGnsbi8K5LCWEgZHpzXoPjLRvsuqSOkIRpFKk9FkU+orgdKZV1Xy4LLN0hKgmTAB6d
KAK+nTfZtS2/xbhjHrmu4stWeFwckgVxF7ZTaZqQa5GZM7yw6fhW1Y3Iudhk+Rm5wvI/CgD
0Sy8VyqoIkHA5GKs3Pi68uECQ/Kv8AeArnrHTh5e8sGyOKstEI0+8xI70Abttrbz4W6ZnK9
M4ra0qKOfcLqBZIJP4SM4rkrdYmUFwynHXBrqNIEkUKOh3xsOO+KAItW+HELsZ9Lfg8mJuc
fQ1hTeE3hUrPGy/UV6Vb6kFIBFace26QPsDKe+KAPFZtDVMBQST7dKrv4cuZvktId5Y8egr
257ayAy0Kn6imbljjPkWgxnGFAoA8j0v4czmQkDzZc8n0rsLDwBZWa+dqbxlgOh/hrpoY7u
MthFjVznC9fzrE1KZbR995cKUBxvkfgH096AJX0qyJH2dF2jocVxXxUjuLbwZiDPltcorke
mCcfmBXQp4v0WG1lma/R/LPzRpyx+g/rXB+K/FU3imEW4jWz0tWDBGOXkI6En+goA4W3eW5
hSG3QggYZsd6tosFkpaUh5B0zRealDZxGK0GDjGe/wD9auYvtTYkgHLGgDQ1HWBklzk9lrA
mupbyT522r2FMCPM+X5z2q/BZDjIyT0oAIIEEAIcN6gdq6nwda51COTHfA/z+Fc0kOLhljG
RjmvS/hjo7X+swRMPlQNIx/T+ZoA9t0jVYDZRRyfK6qAeOKvyXton35AM1S/sKONgd3btRN
oaTxlSxGaAFudVslO5MMw4HNV/7SlnxnCR5qunheOKXc8rH0GanuLQJtSNeB7UAXDMoXORn
FMVomGWAz3quqsVx2HrT0U7e1AHk2tfDi8sbNpAo25x1GTWbYeEbbS7STUr7awi+6WHG7sA
O5ruNX1o69qMhMhg022yzOePl9fqaw9Ob/hLvEUDTDyNGs2+ROgIH8R9zQBqWGg3P/CJTap
LbM1xcRlIIV6gHvXJMPIVYLlGVgMc8V2HibxPHqupi10+dRptsoRdnAc9z9B0rJ1FDeWoM0
iJCoyrMP5dzQBn6T48l0VpdPujJcQI42SE5KAjpnvXc2N1LqdvHdWrmWGQZDqa8evrNI9BN
6xPmXVy3kD1jXjP4n+VXvBPjm88I3wVx59hI372E/wAPuvv/ADoA9vh8/wCx5ZtyjgnOa8u
8f6Y6tJKi5Dnd0716rpVzp2saeb3SpVazuBzg8o3uO1Zmq6Ml3E9vc4dGGAy/560AfMl+pj
f8K63wV47OkotpqG42xOFf+5Vjxr4KurCRnjjLxk/K6iuEhhaKZ7e5QigD6BSSw1iJZIWjY
sMhh3qvJoxGSp/LmvCrbV7/AEK4/wBGlYxg5CMeP/rV2+k/FG68lfPt969Cc5oA7pNKdD85
6dM8UTrNGmVdhtHY1iw/E3T2A+1RvHgc85xVsePtAuMbbiL8QAaAK99Ab2Aq3zMORmsG3n1
DSbhnhL7BlcY6A9q6dfF2hv8AdvYV/Cq+oa9oV7blG1O3U+uMmgDlJbW0mkaZ7vaxOTvUiq
09zplgu8s1xJjhdvGaXVLjw+Q2dSMzdgoaubmvLSKY/ZkMikd//r0AE8tzqt0ZHyT2AHCim
TTR2kItoSGuJDyR/CKRJLu4jfyT5ShSSF4rGt3MN5HKxyQ4LUAdBbACP371m3ieZdOa6S40
14t8w+4wDj6GsU2xkWSTPfgUAR6LeJpepRzyoXi5WRFPJU9aXX9Wn1q6DBPKgTiKIfwj39T
VV4Zt3C4FWYbcnbkZY8bRz+lAFGO1dsc4+la1lol1Njy0ZvTNdhofgq6uYUm+yklvugrXYW
XgLVpceY8cCehb+gFAHHaP4PWbB1O8WCPuqcsfxru7HQPD+n2ubWP5h1cjJP4mtnTvAFtA4
e9mMpH8K5x+ddNHoNp5YjSBY0x2HWgDmbTVtFS38iTaF9Kef7AuGGzAzWvceCrCXJEC59ar
xeDLdTyCPYUAS2OnaRtG2RTz61sx29lAg2DNZ9vo+l2r7XxuHfdWpALGE43Fgem45oAs25j
kTcvT0Aqb5dpbAAHtVWTUbSMbFYE+i0JerIcRHB9M0AWZJY4pAjuodhkLnkioJZlCtj04qC
a8VZMtFkgYDEciqN1q8EZ/1TZ9qALMk4kXDAnHOKSNV2lypAPYjGKoxXsUkpZUYEjnNTpMr
O4DNtbnBP8AKgDiPH0L3Rhlh5RZApx2ycZrxlXaPxHdyxoxzKcBeuM19C6/YNcaLci2jDOB
vVV6kg7v6V4KYo4b6dbqLcvmnD9j/hQBpavp15quntfvEyRxqFRT94+59BXKQ3EtsDhsLnr
713uk6n9imgj843NnK4jkR/maMHofcVj6/okN7b3usaZshsoZCsMXdgOC34mgDc0DU470jy
JcSYy0RNdCYWnzkbQK8dtpJtOuA5Ro5ByM5BFd9oPxKuLdVh1GGO5ToJNuHH+NAHaadp63O
7bJxjb9K27S2mitRCnzGPIXBxU3hvWLfXdNE+npAybipO3aQ3oR2PNbAuJ7YOsEMZcclApz
QBBo9reXMIeSI7+jbxtrp7SGWGLbIqqBx61ysc2sPcG4muTbxdRFgD8+9LcazciT99cIseO
nc0AdUbq1hO12DOT0HNRXGqQxRkkBFA6txXB3vjC20mFpG2j3Y4LH2Arz7WfFOueJneKLdD
a56L8uR70Adp4r+K8NmWtNHUXM4yCwPyqfr/hXAuNX8Sz/AGjVLhvL6gNwq/QVFZ2lnYL5t
x+9cflmkvvEBKFFIjGMbRQBDf2Vta5EUm5yOd4z+Vc9LLcrI0cLAnGNpPH4Ul7qbMTtP41h
XN1KsgdHIbOcg9KAHXc8qA5Vt5PORVOOIs2W5Jrora4jv7MG5UMejEcGon0pVbfbyCRe6k/
MKAKdvb4xnrVmWQRLhfvHge1SDYinHGBVNmMkg+tAGxpumNJAshbarHJ9cV7r8J9GW3s570
rjcQikjsP/ANdeT+H7KS7MVtEpZmIUAfSvo3RLBdH0SC0T/lmgz7mgC3LNifHan/eXg1U5a
Un3qZQQKAEKlmpPLX+Ln60pGOaQvQA0xRf3cUCKMdABS5Jpyx7hljigDxa8gN/DBpVtJsgB
8y5kzgO3pn0FU9a1KG1tRpujMTEoxLOvAY+gpkrmZPLh3Ip+83Qn2qGS1UQbBgY7CgDDtr5
raQqxOzOala9uNa1KLTbaYgzsBI5P3E71S1CJo7jy4lLyOcIg6mpby1Phe0jd23ahcDJIP+
rGKAOu1yTSNTcaRaPGhsUWK2z/ABYHIz7nNcLe2LQMcAlc4+ntUMF608iyFsSLjB+lbJuY7
1SWULJj51xwfegBvhPxdf8AhLUvMgPmWznE1ux+Vx/Q+9e96Jq2m+I9LW806YGA/wCsU/ej
PcEdq+cby08tsrypq34b8Tah4W1JbqxfKHiWJuVkXuCKAPoS802KWAvHsubdupAzj6iuP1T
4f6Nqe5zH5Tn+JK6PwvrWneJbD7Vo8vkyEfvrctkxn+oq7f6VPCBNCwbn5lHegDwrxZ8LNR
tbUz6cRdKhwVH3setcTZWdxZ74LyF4mVujjFfVCwl4wJEKMRyrCsfWPDljqkDJd2yvxw4GG
FAHz9q+mPDo73ESlk2glh2rlrdgsyE8+te8ar4CYaLdwWUnmhoiqoeue1eMHSJ4JZIpInWS
MkMrDBBFAEoi3LuCceoFMnhYWsjBeFFdZpMMY02IOqkkZ5Hek1e0ij8PXTJGBnamR9c/0oA
8+ijLSKOmTWyti1vIFkHLDIqGWw8uPzI8nbgkV1cdqt3psU0YyTGOfwoAoafbgM8Y7xt/Kq
1r4eS82xxAvLIeABzmuj0HSbh7qVim790238eB/Ouy8L2g0G6FzJAfOUYD7MhfWgCHTfCl/
ceHIbe9sJRNEhjD4zuXqCa5+98B39hDmNBJySVAOf5V7xpGswalGCQofvjvVy5063uR80eM
9SOKAPl2TSpkm2zWsgP+4a7Lwrpmlw3Cy3Ucasvdhk/lXrz+EtPkzkyDP0/wrMvfh3YToTB
PJG/bOMfpQA+31DT7dFWEq644bNSm/t3JIm2/8CFYD+CL+3G2MtIo7q2aSLRLi14miYc9xQ
B1MV5vT9y4b/a4NJc6hc2yjb82axoC0K7YuKeZLt2Idc/3TnigC2viW5jbBgyT3q3barLc8
uqoueprOj+4BKg3nrjtVqNI8ZfgelADrqJJmZx+YrOkt7gcqSQen0rS8xCeQQg7etK02TnA
oAwylwkmTuzVuG4uUXvmtDh/TNBbbhG280AS2t5MRmVcj3q8BbzEFlQHuCKoiNxHlTuHoKa
LUed5iuxz69qALc0lnGSrhVJ71mT3FrE4KTjI7VaeBHws3OT0ok0jT3XcxWPHqaAKUGpR+Y
fm49TWDqnhPSb0yPEYoZGH3W+63tWtPo+CfJlUr7VXTS4omJupioHrxQB5zd+A7+C2IsGjk
fcT8snzAenPBrm5dP1TTl8mVJkTI3QupUHHr617OJLdHZNNga4lPfHAq0llPLDnVGhROuwr
mgDxCaW8vD/pOmrMfUDn9Kkh8F6pfOs0GnG1Qnq74z+B5r1prvRtNlL2tpGZPVFGTVWXxDc
SuTCiQrjHAzigC54L0j/hEtKlW6nRjMVYovQEDk1e1DxZtXZZRq0g4DMOB+VcVf8AiO1jY/
bb5T65ccVkzeNtFi4jmkmP+wnH60Adk+r3t2/765wT2HH8qgubgwKNoyzdCx4Fcmniaa5t/
NsUhA2O+CTkbfWlOoT38rSyjZuRNqg54x/jmgDfsNN0a6uw+r37NKTnORtH0qfxdaLp2nK9
vGtxa9p4uq+m7HUVxeo6qtjC+FLMgBbBAwKbp/i5fLcW7mSCRcSwv78dKAMy81MBtiHnvVS
3sJdWm8uCeONsEkynAqpqjRR72t43QBzl+x9quaPqmmzS+Xd24tT5Z2yqSVYgdGz/ADoAyN
RsLq0laC5jaOReqt3HqPaskq27awOa7S5vYru28tz58Y+5k/Mn0Pp7VjPbEHzIxnHqOR+FA
GfDFJa4Jlxnnaaupd8DzFyPVeahnxKVyMEdfek+zjd+7baT2oAkuHSYfK5DdqS0hd7qONhz
6jvUYBMgjmHPYir+lxKbxfMyZM8NnqKAPa/hjoXlJ9ruIvmY/KSOgr0+SbdIfSud8NXKJpE
BC7coOn0rcEqEdaAJYh82T3qcCoI25FSmUdqAJGXIqFo/mpxkIoEq96AAJgCnqOKZ56Y603
7StAHjmoQpags/G39RXMXV7Nd3P2fTImllY446LXoWveHv7Y0eSOJDHIrZDDr9BXLJby6Uq
xJEYEX+LHzH6mgCtLpNn4csPOuZTeavIOcH5Y/auOv2kvrhpbglnPrXfXFmLuDcvzMec9c1
yeo6c8TFlX60Ac0SsMmV6jtV+2uujKcHp9abNArZO0Zqmh8snIwO9AG15wlTDHn09apTwbc
lRlf5VGsvAOeOxq1FcIy7ZDg9j60ALo2tX2gail5ps7RSKe3Qj0Ir2Pw/8SF1PTWlcKsqnE
iE8A/0B7V4tPbD70f4io7O6nsbxZIGK7vldezCgD6BPja0uk2Sq0bqcZJyPwNSxa7bucO+Q
e9eYaSl1fKTFGznPQVtxaffI4Ro5I27oQaAO5ku7GTG6WMFunNZeq+F9L1phJKkZl7OvDH8
e/41lLo+obVYxOT1HGasx2uqwEMFlA9OtAGMvw8mtZ38qVHhZsgEYI/p+tYviHw7Pa6W9u9
vId0oJIGQV9a71dQvIgFlBH1FalpKl7HiZMg9aAPBYtBnnZkghdwRjhc5rtvCvgm/t9MVb2
32rklcsDxXfXHhO0uMvb/u2znKHaaybvRdZtUK2V/KR/cagBbHQorO4Lu0UaYH8Yzwc1vpc
aQ3Erxhj1IHWvPrjTNe8zdOXf26Z/KmI+pWsgaWzmZR6KTQB6VGVt5d9nErDPDAdasSa08O
DLFx3rjbHxhHAix3UEsY9dpH862otd069XAlB9QRQBoN4lUTg4AixyMc5qSPxHFMy7EIXPO
6qcNvYz4K7W+hq9HaWgAHlLQBZ/tNHfCj5P73p+FBmjdTkbs+ozQgt4+Nq1MsMaqVxmgCoy
QoNzQqPcDpVWSeIHbtVj2GMVrmFJFGWbj3qCfTbaXLBWVvUGgDLUJIG2gK/cVUmd1OD1+la
b6dErZDMCOmTVd4do3MVJ6cmgDO82ZmVvM+Ve2OtSm5wuT1qYW3ygcUCyVvvUAQJeYOcUSX
qjlgPyp72SLUcltG8eB19aAEOqbF/ckA4oXVmwCWXd3IHWqj2fdTn2pw07P8QFAE51NyQfO
wR6VHLqXmfeIPr708aPuH3857ihdEwoy+T60ARpqUUYztY/RiKim1pHbItIyemW5q2NFVjj
fS/wBhwBfmagDEm168VSsJSJT2QYrMuL24mB86Z2HU5biukk0S3GT2964PxvKdPsxBbnaZ2
2sR6UAZWqeMbazDLar5rjje33fwHeuRu9d1LWXKmWYoTwqDC/kKqQwG81SOFvululeh21mt
rAkKRBBjGQKAOHt/DeoXrDyrd2Pq1dNpnwt1O7UNcSiBT2VQT+ea7bT4BEoWJgeOTitVZbm
Nf9ZhRwSBQBg2HwrsrO2bzr67kZlI2qwHXrVfU/DieHrJLpJJHjB2BJpAS57AAV3lvexW2j
y3t5NthhG53x2ryfx94vXULi2utOt7gw27EK8gwuTjsPpQBk3UOpLaT6ldWsaxSkgI8YcMv
cH0rkWlKX0hs1ZY84ABNdXY+JJbjT5raCViZgd9rOdyMfUHtXJ2rs0rCMbTnr6CgCWOWaPe
JDjzAQynmoXTzcAOwVfarRWOEFn6nuadFLAwy5IH0oAhjDRqvlTDcPU1P9smXGVyfUGpFXT
5ThnKe5FXY/D8dypawvYZW/u5waAKJkEwyy7T/OoGiZfmjP4VPcWF5YuRLGy/UcGo1nAGCM
H0oAiR83G6TIbFbGhp5uoM/ZFqjIY2iBXBNbfh6Dbas+OZHwPpQB714fj26Nag/wBwGt0lR
isbSCP7LiVf4FC/lVmSXYoCnmgDVRgBweKa9yqcmsxLojqcmklmLrz+lAGh/aOeNoxSG+UC
sjzMGjzM9aANVbzd708y56HFZsLAN17VbGDQAeTttwN6t/sjtVOayt72MrcxDJGN2OtTTD9
2ff8AnUcMmTtZipHr0NAHP3HhmW0YmyO5Cfunp+FZN/ofmZ82Io/04NelQWpMYJdXB7inmx
gmXEgyPegDwu/8KOC0kXHtWBdaFJg8flX0NcaDZyRkIgYn15rJm8EWkxJMOwn+41AHgI0x4
VKlTUDWcxzsU17rN8NrSXq8i/jVcfC1V5huGx6NigDx2ysLssAyMV9CK6vQPAtxreoRiOMr
GpBkkI4Uf416bp/w7tYsfaJWYjrt6V1tva22l2nl20QSNR2HWgDE0jwzaaDbiK2UM3Uk8nN
S3DSoSY4lZ24z7VZa8eaTag4b2p+wgDK8j8qAMxrq6jUja2FHaqDa3822WIn6mtuSaNUZW6
+1UXsbKXDPG5Pfk0AZUt/bO2Wi5qa1njLfIhUVfi0qwdiPKcY9zV2Cws0XCDvjlu9AFUMJY
jGcgH0bBqdYZJcbc8ep/nVpLO3ibIU7u3NJLP5bgK/4elAFERzrIVe3cf7WODTxZpL9+H8c
VoLdRkctg/ShHUABHyPUmgDO/se2aNt8fmL3B61n3nguyeMy2GY5eq+hreWWR5ZFK4UdCRw
alVmVR8o47CgDzx7C+s5CrROpB6qeKtQ3t/D1ZiP9oZruniSUjeisfWo2hjVlVIFdScMe4H
rz1oA5UanMzIz9V6Y4q3HqxZSkrFQfTjFbz6ZZv/Aqn6VRn0WI/c2/hQAQapCQF8wfnVz7Y
pXBYEVknQVJ9anh0t4hhTx9aALrMu3JBqvJHDOMHg1aS3ZVx1H1qN7Qt/Dj6UAUHtircNx7
U+KHcvDZp80Esa/KfwqoZpoznYfqKAJri1cRM0PzPjhScAmqbQStDiT5HI52nODTm1V1ODG
ahfVh3jP5UAMhs3Vvmyx9T3qWSFlQ7R0qNNXUH7uKcdTiPJzQBQl1CWE42nAqE6xOegatE3
1q4O5B+VV/Ot2PyxqKAK8N9eMxOCBVhbicqSxPPvQ08e3nAArPudRPKxJx6mgCzLO7KQXNc
j4v0yS/sQ8I3PEdwHqK1TcygsDk9/pUD3DvGRwaAPIbyOW1uxPECkiHcPY10OnePIiqpq1q
/HV4ec/hW/f6Pb3rHfF87enesu6+G8jKJLecoT1Vlzj8aANm3+IXheIgeXcIfUR//Xq6vxI
0R1/0eK5kx/sbR+ea8+v/AAYNMkU3V6GJGdqp09qpzyR2cO1euOBQBveJPGl5qitFvMFqDk
QocA+59TXIx6lJbzkp86P8ro3IcehqtLK9xJgck1taToFzMouPLAUHiSQfKP8AGgCDTdNnu
by8jtY8DyyFY/wjI/pmtm+0f7NZW7ooXjazAd8V0ljY29nEUtl5YDe/98/4Vr6fo8OtQPZy
sEEg4b+63rQB5PeWzNErpztPzLS2t/PbqBEqSIP4HQGug1rQrzQtQktb6IoVJw2OGHqKwpr
cq/mRde4oAsHU9On4u7DyW/vw8fpTRFZyNm1utp7BvlNVPOU/LKuD7il8mB+QMfQ0Aa0U2q
QqBxeQj+Fvm4pLiygv1L20ZhmHLQsMH8KzEjmibNvMy/jVn+0dQVRvIcqchsfMPxoApPDJG
+3ByDyD1rrdLTZYwBRjv+tYM119vQTsu24Q4fAxketXtMvHBETchz8vsaAPoPSBjTVPrzQx
+esrQNXEuloJPlPTke1aBmUtweKAHM2GprPUbzJ2YVH5y+tAExagMahDg96kUZ6UAWkV2x8
hq1GzhcFG/KqURYdGxj3qUXJj4aXH15oAeLqKT7pyPY0xwp5HNeZWXiee1kG8Pj6A11Vl4h
iukBD7SexFAHV2upG34AP41pwzxTgM5Uk9q5WC481skbh9a2LZkjUMkiqT2JoA22dFXJIXH
vVYTtI3U47AD9aijdp3GTGwHvUrShc4IAXrgdaAIpJJ3f5QQo7k9afG0i8vwPeq0sjA7nYh
T0xTftBK7U3exNAGiZ3J+Qj6U9GZlInyw9OlYr3PlxliTu9MVWOuFTjEn4c0AdCY4GODCw9
SDULQ9dkpPsTWZDq0spwFb8eKtxmeXP7vAPdjQApAzgkfjTZYy8e2OTyznlgO1K1pPnh0T8
c0iWMhz+8DHPc4oAVFCgAvuPqae5yoUDPOc4pggnU9gB3pG8zqc/lQArNIoPJqixYtyTVmO
4kjfDqCvpUzQRXP3Dtb0NAGeHYdDTxK+etWP7PcdRke1PjsgepI/CgCv57+tOjuNigbc49T
Vo2S/X8KZ9iBbBO0etADkulK85BqRZUPQn8qatlEPvT4/wCA0pS0TgySN9BQBLuXuwFG4dj
n6VTmeHjaNqDqzGmecmPkIbPdTQBqJGGwS3BqQRJnGTmseykdXbZhsk5BONtX5LhUQZxuJ6
UAWWh4yDg9qjCsq4c5PqKrLd75QuCG7ENx9KsGYLwzH6GgBsrJHGXk4UdeM0wxRvjgc/rSN
Mc8U1pc4J60AMexg6sinPtVeTTrZgf3Y/KrDXBOBt3DOCc9KDIDQBmvpduwOFxUH9lQHrx+
Faucjnr3xUUhPVRzQBkPpcOSBUEmmhB8jfnWhK0jN/QVBvKt8woAzGsyrYb5s980r6Um3JU
n2ArZE0OPnH44p4uLZuN4NAGNa6ZbtkuuPqabcaHaHlIznPZq13kt1zhsfSqMmp2kMnzP+t
AFSHREEgZ/ug5Ao1+9tdD0p5ZsBiMKo65q/PrVnb2rTvIuxRknPavIPFPiKTW72S6clLWLI
iQ/z+poAxdc1hriZp5jyfuL6CuVlle5mPUkmi9umuJyc8Z4FaGj2kW4S3PCDlvU+1AG14c0
K2jh/tDVuLdD8qd5T6fSugjum1OYLGuyBOFRRgKOwrBlvJNSmREGyJOEReiiu08KWYQ5KfK
OOaAGwQn7oHI61dsZRb6hFtOFBAOO9aeq6NJaxfareMlH+9isE7o5BJj7pzQB6VfaZpuvaE
v9oolxGVxux88fFeVeIPh39nV7nRLsXMSnmM/eFX7/AFe4jt4WhuHR2Uhth7dga5251i6jc
TLK3mYxvU4P/wBegDmLqzkgcpdQshHqKq/ZVb7jFfoa6O41X7V80zsW7gqCDWa0dtM5LKYj
6p0oAzjayD7swpRFcjpIv5VckgjAzFOx9itRFJeiHd/wGgB1qq28Uhcl5ZeOegFaei2jT6n
AAuQrgke1VLHTrq7uFREaR2PCha9K8PaD/Z0KSXIAl7KOx96ANONXR1CcAelXj5xXuOKtW0
EePm5b0qwQOmKAMhVm8zuRVgK61eAA7UuM9qAKqRynntVqIEKQTzThTgOaAGeW27INSrGCM
s3P0pR0ooA8ps9IvL1xtjYL3OK67TfDr2oQuMYOcsc11ogjUcBfyo2rnAUn2oAqQRbeBV9Z
FbCiMHA6iqUu9ckKQPpU9k7bskHn2oAuptXkBh9GxU6yRr0Uj/gVRMQi/dJ+gqLz2J+WM59
xQBPIyuuxgwGcg5pheOL+AketRs8pHK4/CqspkKEZPI454oAu/wBo26D52A9iKet5ZPHuQK
Qe4FcpKhEhyCGHapLfzoshm2RnqCcZoA27nVVRtsEKlh0AHNJFeXMzDzZtnoi1k/aIlbB3E
f7PFSxajHDIrRxEn1JoA6WOaULmV0I90qT+1Ioztgj3P3OMAVhfbWmjLOef7vpS2s587GOv
NAG355dN0sgUE9AeaUyb8LHwD3PJqqwEqjCN6VMgKdVI7c0AP8nnnmlMXSmSTlTjG2oWuCO
5oA0I2KJ8zE+mafuHc/mayWviq8g+1Ri6dmyxNAGx5qjj9aR540H3iT6AVli6yal+0IFy/O
fx/OgCaS9O7kfL6VE0ofPYGoGljJAT5WxyuelMMu7jNAEMpmFyzGVTH2jPTFVknjguP3UbL
uPIPSrEqux+QKSPWqrwSK4k3jgZx6GgDWiRmXKrnPf1qaSB4oiXGO4OM81Q0/VBCDEzA91z
0HtWp9uSRR5n8qAMVXaFmIdiWOTkd6tR3hI65NF6YJjiLhsenNZjqYSPmPX86ANZ7hZIykv
ftSG7I6dKxzdSF/mUkVPDJ5jew9aALbXhBzmgah8xGegz0qu8Snt+RpohAzyefWgC0dQ5HT
FCajvLBk246HOQapSKUXgioC52/NjPfFAGut1G7U9Ssqncig5wO/FYBdxyrEVLDeTqepoA2
GtQw7D6CqU8BQnCk+1H9oy7cEY9xVqKdLiXcGOMYKEfrQBx2rXskcpjHynoRWQCXbJ6mu81
LQYb0l1VQ/8AOuXm0We3uWULuX1HagDl/Et6yWsdlGx3SnLDPb/P8q4TXbgjbaxngctXZTW
clzqdxcTg/eIQH0HSud/sOS5nknlHDMcZFAHKwWpdy78KK0w/yrGg/wDrmtX+xZ7m4Frp8D
TEd1HGa7Pw78NZVKzahgN1wecUAYvh3SXZVJQl27Y6V6Vp9nDp2noJCDIxy2KtWekWem42r
ucDqelWkto7yVmbG3oMUAbNmsVzaiJ8OpX86xtQ8HRO5Ns+0H+E1p6fbG1B2scds1fYtJ1P
PqKAPMtV8E36oZIoxKAOimuUk8OXwkIe2kz6AZ/lXvCAqvzcioHjgMn+rUt7igDwj/hG5Sf
mhcH3BpH8NSAf6th+Fe8/YhIM+VF/3yKhktUiXlFH/ARQB4VF4VupnxHBI49lNdDp3gCSSL
fODEP9oYNelGeOE5woHsKoX2oK4KocGgDFtNNtNLj2W0SoehPc/jUjSAEYPOajlmJY0wEsQ
aANK3lAIB61fB3DIrKjPA9atRzFetAFsiimK28cGnUAHU1MhGKr5ANSqaAJaKB0ooAdITuq
WC4MfOaqLN5gyeRSN87cUAdDaukgGcFvQjitGNtoyBGvqAtcpb3bW7DIyK1BN5q5V8gj1oA
0nuic5ZPwFZtzl2BRsetQvF82+Phu/vTPOC8OuKAHncBzz+NZd3MQTkbD6etaPnIzfKRSSR
pOu1wCKAOdeVy37vI3DnApRCzYOCfetg6REGyrfgaelrFFwQPxoAxZLaQqMLk02O1kGAynI
PSttpYUOAy/hTDNH6igCCK1Y8sNo+tWo41iIIxn3phnGzK0wzsR8oJoAuo0itlWoZpHY7mN
QK7lcnjNPGetADXaTIC/nSfvc/epepyadQBDJ5jSDngU4s7cLwP504sq5LUectAEMszxjCo
SfWq3nyA7iee9W2ljJwxxSDyyOooAr/bi2CyAsOAaUXR3c08wIehB/GmC0YHKt+dAB9oJyQ
aiaZt2ak+zSKeMYprQODggUAQE/MOPwq5D5knyoz4HoeKjFsWbLEfnWhbSLDCcIPTFAEZUQ
Nluv1pDdxN99f0pk0hdd23Ge1U2fHT8qALjS245xj8KYtxEHyvH1FUHLEd6buPoaANiN436
sPwqTyd4+V/yrEy30+tNMpj53GgDX+znd8xyB6mo5bfLDbtHrWamokjILH8anju/MPLH86A
Li6fv6yqKnj0+3X78ufoaqGQsmB0PXNIkkijaAABQBfMNsn3Vz9achGMIAPoKo+Y3dgPpSK
2GySfrmgDXi27PnJ/OovJh85jjG4c1RFx8oBdgPapBcrt2/M31oAr3nhO2ulLwBUY54HQ1Q
h8DWwUJcE7QPug4zW4l66rtXpTXmlk6tgUANtNIsdOiCQRRxqvQIKLm4xEVjQbfpTSdpznJ
qFoQ03mlmHqueDQBSkE03LjCjpxVm1n8pccNjjApCzOp8wBT2A7VCF2Etkn2FAGkl83ptqx
DdneMng+tZRkUIRJyMdKglunHyx/KKAOimu0QAg8d/as+fU0VuMHPfOKxWmlP8bVQvpmYop
59aAOnGtvGCABj1JzivPr+bxf9oCzeL7ONpWxHG2Iy3PYba0RIBXOeItFvbzUrfU9MkQ3EI
A8uTGODkEZ470AV9YvvFul3Vlb3GuJObx9iFQCFOQOcr71XlvfFra8+lpqEb3CJvJUKFxjP
933q9HYa3qk9qdaW2jS2mEokT75x/DxxijUNL1Y+KXvdNmgj8yELvkOSo4B4/CgCtqN54j0
i2VrzVbdp5TiOBIwzt+ldRpDXh0eA6kQbkrl8DGOeM++KoafoNtZ3H2uV3urw8tPMckH2Ha
tUPQBcikwM1ZRg9Z6sdo5wKlSYp0oA0oyUqbzqzlu+PSnLcZPBoAuNJyCKerktkciqnmg96
mjfpg/WgC+jbhn+tSZqh9qMPVfl9qQanEOu78qAHbSv3Wx7VYjzgZHWlGnzIuZAAe4qWO3b
d7UARSkKBzzVUTXsEmYAxTPccGtU2YPLelWls0MY3BifagCjb38kuBLE6N9OKtbPN4dG/Kp
TZL23CnpE0f8AESPegCo1moOQp/Wo5UliwUBI9q1MZHJNRSRIR1oAx21VEysm5SPUVTlvkm
bIJwPWr19arLkGPPuKzTYbTxn86AE8y2bBYEN65qUTxY+U01NPBHKtmoZbJ1PyZPsaALHm7
wRn8qlim24BGfes0RzRt9xgKsKZo+SjEd+KANeCYOMVNvBFZUJ3vxuU+lSu7b8Lk/SgC9kC
gv6Yqhvc4yDz61LiTaMDj2FACSsNxIqu9wy/dyafL5g6ofyqm7SFuFP5UAS+aZPvnHtSbiu
QGNRKkhHGc9uKlWGZjyCPWgB8crD+L86mW4fNMjtyPv5NSqFX73FACG5l9P0pfNlYdP0p++
MLx+dRG5H8I/GgCVEkbqcVKGEagE5rOmvmReG/AVVN9IaANmWZEXJIH41ny6lEG2hS3vWe8
jSHLHJ7U3bkdOaALUmoR9SMfjUP9owjtzVOWMnrVVhtODQBqvfMw/dgCq5uGDZc5qpGrk/K
cCrSqoHzjcaAF+0O7YReO9XLfbwScH0FVlZegp+8IMscUAaqS4HHP1qRZ89RisYaht4Xn60
77cT1P6UAbbSIACWqVWjZfl5rnzcjH3hSpesn3WFAG26Fj1xUbQE+vpwazBqkgPPP4VNHqZ
PVaANIRsY8biPpxRtlV87wVx0IpkN8rrwDSNdru+YHHsKAFlMhyM4PbPSpA3yDeRnHOKoz3
qOcJkY74pgusfeNAFxyM8UzyXZvl6UQyxuMk/nVhZFY4BoArm1bGf51F9nzy35VooM5zTlj
UdqAM3ydu5mIxjgY6VhXvzTlux6V0d2AgYM+Q3IGMYrAuYt824kgf3aAKKnOcgj60E1Z+zE
9DSeR8uDyaAMbWbia3SyeF2UG7jVwP4lOcisnT9YD+KJzJbs5uJDDFLnhFXsB+prp57OOZV
Ei7grhx7EdKz7XRLOwvZLmFG8188s2dueuPSgDR3g9qM0zFFAEolxS+fjtUWaSgCb7QR/D+
tL9pOOB+tVzmmk0AWftjip7e+HPmN9KziaTOaANOS/HY5+vNQfanbuPxqiaOe1AHqtxMjLz
jPaqSSgOcgY7VlzTuTndUa3fzYbigDoBIr1OJEC4ya58XDBshsH61bivegk596ANTzVH8X6
Vm3WrpDJhycZ/u1ZWRZF+Ug1SvLL7RGfXFAEEviONOm8/Rf8AGqkniV2+7Fx6luapSWpBww
ww4NRNbbWGKALya3HnJ3r9RV2K8WcAqy/jXNTIUbkUwOy8KSPoaAOwSRgeqGnO6EZYAH2rk
VnkB4c/nWjb3LkDJBoA1JLlE6Dd9BSfbQTgJUUMqOcOvNWfJjk70ARC4/uqBTzdqi/cpW08
hco2agaORW2uuV+lAEv2+LHzKfwqdLuIkYyPwrPe3U8qPwquXcHbuwQeABQBtNcoB96qr3c
Sk/MKqFWIOd3saqS5Q/N0oAuvqC9VJ/CoDfvu43H6mqRl96aZfegC/wDbnOSMg59aGvnKjG
AazTPjijzjQBca4dupJphlIHLH86qGVj3ppbPegCWScDoM1A07k8cUucUxsBqALMIOOTk+p
qbrUMRz0qykbt0X86AGNz1qhOu1q1fIfHao5LLOHcZ9vWgChBlhx09atKFA+bn9KeY0wMqO
PagoDQBGQ3Y4HoKrMroxC5weavKnYA1J9nc/wmgDJO7PNOBrTNgSOgFIunDqxJ+goAzs+tP
Vc8CtNbKIdR+dWY4oY/uov1xQBkqjZwAfyqeK0kLbgKutFk5WpoiEjGRQBHCwhGX/ABpHu4
NxwaSYGQ9MD0qoYMN9z9KAHu6u+UFMb9anghG4YX9KvrZRuuWGfwoAy4nZTxVtZCMZGDip2
gRcALjFQyR45oAswzkL6/jU32g46VmCQoeDipRcf3iPzoAWYGRizc1Tlh3HpmrvmhvpSFh2
WgDNdCKaqZPStBsHqooGwLwtAFJ7YMOmMelV57XA6VpSMcdhVdlJPc0AZRgbsD+NIIX6EYr
SKetL5Y44oAofZffmkEQXrya0PLJ6ClW2kdsRpn8KAMqUY6VAQ390/lXRLprD745+tMNhtP
JoA54g+h/KlVWboCa3XshjtUDW4TjAFAGX5TelOFq5HTFXCCG4PANIefuigDo2gZM7eRULQ
hvuj6itJhzg9ahaL5sjrQBQCuvbctTo3y8/hVoRg+xprQKQcDn1oAjWV4jlTxVpL/nDCqDI
8X+0tAYOvvQBavfLlXfHjJ4IrJY9R3q0znkZzVcuhOX70AQunmjoD9aqXFsYgGxgGtaJUdi
q/UVHcpiFkIyOo9qAMQmnpMyHg0SRkHI6VHnNAF6K+/vD8RWhb6kuRlgf51hYOM0m4gUAdn
Dcxyr8jc1OCe/NcPHdyRn5WI/GtCDXp4wNzbh6MM0AdR5UUh+ZMGmtYxN2/OsmDxFE+PMTH
0Oa0odSt5hlJB9DxQA8WQXsD7io59LjmXlefUGrKTKx4dSPrUoce350AYreH0/vNUEmh46E
/ga6MNSNg0Aco+iyKcrk+xFNOmvj5o2B9jXUsgPWmGAN0IoA5OSwdO/5ioxZy9gK61rNZDy
M1E9gCMbePagDlfscx6AfnUsemOeZOfYV0KacB0z+IqT7CRyKAMeCyaPooAq0Lf1q8sIBwc
ipPJXtmgDP+z8dKkeEFRkfpVwRinGMEc0AZf2aMfwihbdckAVpGIDsKNlAFFLX8KmFqT1ar
IXFKRQBXNsBTDCBnFWtwpDt70AZ7wkt/wDWoEHqc+1XmKj0qBnjB5NADVhGPQUjx46dKZJe
wp3FMjvUlkwP1oACuHHep44g3bNWERCoOB9aXaF6GgBqQgdQKfnbwBTgeKTbmgBjqrdV/Kq
8sOV+Xn2q6FB4pTGPSgDnbkFGIIwapNM6nrxXUXNoJl4wT71kXGmDnhkP6UAZovCvYg+xqQ
XwPUkVFLZvG3NQtE69qALoul/vVKl0n979ay8EHpTwT3FAGk1yuOGFQNOzfdNQZHoaUDd90
UATKW/iP4VPGWbt+lQBWC1LG5HU0AW40x94/hV2KRQMBRis1Xb1qyj4xk0AXsqRVeUCkEmB
SFgRmgCFlzVOdDg7WH0q8cnpzVeVN33uPwoAxpUZc5B+tNQED5sj05rV+y7utRmN14Khvwo
A7B0VhyKrvCB0NO+0D+IYo8wHoaAKrow9/cUwS4OGqy4DCoJFwOcEUAB2v1qCWIKvHekPy9
CRUUspIx1/pQBWkYoeD+BqEyB2IIFPdixww6VCyjtQBJGTG+4HirnmLKnP51n7yOtPR23fL
QAy4tyrf19aqtDk9MGtyDy3jw43HuDTZbVSPkHHpQBiqhXrz7U2WEMMr8vtWhJbbRxz7VC0
DH1oAzXhK/Wo+nBrQZWQfMOPcVC0SsvzDHpQBUz709LiWM5RiKHt3BJUZFRc0AaltrMsTDz
FDDvite31eGXgttPowxXK09WIoA7eK+TGCcj1Bq0k8cg+V8/jXA+YQKkiu5ojlHZfoaAO8+
hpAx7EVycGtyr/AKz5vcHBq9FriMR8+D6OKAN8SEN0qUSKeoxWRDqKyNyV/A1aF0gGScUAX
wQaWqIvY+gIzU8cqyDPf60AOdQeScfhTACBxzUhbioix3YBoATFIxA70/NMcA9aAG7xQTxU
DnHtUTSt2oAteYBTWlAFUnkYEcfrUbyuaALT3WOgqrJev/CBUe4t1ppQseoFADJbmY/x8e1
VmkZj8zE/jVtrf5eTiqkyrH0NAERNN37TkUxpB61E0o9aAL0OqzQnDnetXI9XWQfdI9ea59
pM0iuV6Eg0AdONUj28kg+lKNUX+E/nXNCdh3pHdmHLE0AdUmqRZ+Z1z9alTV7Z22iUVyCSE
YHakklbt/higDuluo3XIYc07dXAx3c8TDbI3HbNaUWp3C4+egDqJER1wyA/hVCayRs7BWen
iEodske73BxV+PVLeVcq2GPY0AZ8tsUOGB/Ko/s4NbaMHGVKkHtQYIW6xrn2FAGMtv6fqKl
S3bsK1RBEOiCnBlRTtH4UAZUsbLHUAViORV+4kEgzjFVNhYc0ANUMDVhJCMZFRRr2qXhetA
EolB609SOxqr5gHvSCbBGM0AXT0qNqaJd3bFG75sUAFJgHtS0DpQBfaXJzTd7dRUjJu7UBc
dqAI/PPfIprzjFSlVamNbqaAKkkm7j+tQmp5YVB9KiMeOjUARH3pCoPapAuTyOKUpQBB5Y7
04AKaeVIptAAHKtuFTx3IbhqgpOBQBbJV+aYUBpkb8cVKDmgCN4gw5H41SmtBnKnB9K0qaQ
GHTNAGQY3UkMPyqKSEOeRg+ta8kQPSoXts9CPoaAMd7Zl6dKhIIPNarxYGORiq8kQYY4PPa
gClmlzT3hK56j61GRjrQAtGaSigCRJWT7rEfQ1MLuUj/WNVWlBwaAL8V7NGfvZq/DrLREbl
z69qxlNOzzzQB0i62kg4bb7NSrqRMmAwYe1c1mnBypyCc0Adct4hAycUrT5GQePrXKi7lHR
iPxqRL+ULgnIPXNAG9JMMHJ5qq1yc9DWb9uYnr+lTpcK69efpQBZ8/PX+VIZv84qEOvrTsq
aAHGagSHPSmjbSkjtQAkzbkwGqi8IP3uc+9WHYZIqJiCOT+dAFFrcZAGeaabdh3/SrQQFsg
/hTycjnFAGcVYCk5q46d8Cq7RENweKAI80oNO8o4zSeW3pQAmKUjik2NScjrQAmzNTKp29a
YpA61MHBoAZ5dATHSpMilzQARySR/cZh9DVuPU7hcfNmqmaAaANNdWkK/MR+VPOob+pFZOa
VWwetAGi85bIHBPX3pRIRVQPgDvUiNnoefQ0AWTLnnoaaZPao93rTcigCbeD1H5VIFj/AL1
Vc0cUAWzhRkGlDHPrVFnKkYNSRTH1oAug5oDZFV888YFGdvT+dAH/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAgGBgcGBQgHBwcJCQgKDBQNDAsLDBkSEw8UHRo
fHh0aHBwgJC4nICIsIxwcKDcpLDAxNDQ0Hyc5PTgyPC4zNDL/2wBDAQkJCQwLDBgNDRgyIR
whMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjIyMjL/w
AARCASiAz0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDZLnceT19aXcfU/nUbH5j9
aUGoNh+4+p/OlDH+8fzptFAx+4+ppQx9TTM0uaAJN59T+dKHPqfzqOloAlDn1NPDn1P51CD
TgaAJ1c+pqQOfU1ADTwaZLJwx9T+dSKx9TUCmng1SEycMfWnBj61Cpp4NMklDH1p24+pqIG
nA0xWJMn1NKGPrTAaXNMkfuPqaXJ9aZS0xDsn1pcn1ptLTAXJ9aXJ9abS0CFyfWlyfWm0tA
C5PrRk+ppKKYhcn1pcn1ptLQAuT60ZPrSUUALk+tGT60lFAC5PrRk+tJRQAuT60ZPrSUUAL
k+tGT60lFAC5PrRk+tJRQAuT60ZPrSUUALk+tGT60lFAC5PrRk+tJRQAuT60ZPrSUUALk+t
GT60lFABk+tGT60UUAGT60uT60lFAC5PrRk+tJRQAuT60ZPrSUUALk+tGT60lFAC5PrRk+t
JRQAuT60ZPrSUUALk+tGT60lFAC5PrRk+tJRQAuT60ZPrSUUAGT60ZPrRRSAMn1oyfWiigA
yfWjJ9aKKADJ9aMn1oooAXJ9aMn1pKKAFyfWjJ9aSigBcn1oyfWkooAMn1oyfWiigAyfWjJ
9aQ0UgFyfWjJ9aSimAuT60ZPrSUUgFyfWjJ9aSlpgLk+tGT60lFAC5PrRk+tJRQAZPrRk+t
FFAHIn7x+tFDfeP1oFYHUOB9aWm0A4pAOpwpmaUGgB9Lmm0UAPBpwNRinA0ASg08GogaeDT
ETKaeDUANSA0xEympAagBp4NMCYGnZqIGng0xWJAaUGmUoNMkkzS5pgNOpiHUtNpaYh1FJR
TEOpabS0CFopM0ZoELS03Io3D1pgOopARS0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQ
AYooooAKKKKQBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUlFFIAooopjClpKKQC0YpKKAFpKKKACiilpgF
JS0lAC0UlLQIKKKKAOQP3j9aKaT8x+tLWB1DgaBSUUCHClFNpaAHA0tNpaAHUtNpRQA8Gng
1GKcDQBKDTwaiBp4NAEoNSA1ADUgNMCYGnA1EDTgaYiYGlzTAacDQKw8Gng1FTLm5SztJbi
T7salsevtTbsrisWcj1pPMQdXUf8CFecjUZJGZ5fmkkk3Ft3Sk/taNZMZGM45rneIs7JHR9
V8z0fz4h1lj/76FNN3bjrPH/30K82ub4yt+7AUeuSKh+3PGObkqfTrR9ZfYf1RdWenG9tR/
y8R/8AfVNOo2Y63CV5suqSN/y3A+sYp5vpSuftBX/dUVLxMuw1hI9z0Q6rZD/lutNOsWX/A
D0J+i15jLqk4OEnkf8A4Fiq51C7frIR/wADP+NP282L6tT7s9VOs2nbef8AgNMbW7UfwN+O
BXlJlnY5a7/DfTDLt/5eVJ93zR7Wp3D2FNdz1Y+ILVewH1cVbsNTtdR8wW8gZo8b19M9K8c
guJnYguCB1GB0roNC1FrDVYZ1bEbHZKPVTVQqT57SZM6NN03KPQ9QopFYMoZTkEZB9aUV2H
CFFFFAwooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigA
ooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiikAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABSUUUDClopKQB
S0lFABRRRQAuKSiigAooooAKKKKAFzRSUUAFFFFAC0UUUCOOY/MfrSA0h+8frRWJ0j6Wm0t
ACg0UlKKAHCnCmA0uaAHUtNzThQAoNOBplOFAEgNPBqIGnA0ASg08GogacDQBMDTwahBp4N
MCYGng1Cpp4OKAJQa5nxhqHlQQ2SH5pW3Nz2FdIDXnniC4+1a9O2crCPLH17/zqZysi6Ubz
Rk3GopaQOOpPHHWufk1CQk7F2g9s1Nq0ih9o64/Ws1cn3opU4qN2KtVk5WJzezH+L9KT7ZN
/f8A0qPb7VNDCj/erR8qMU5PqJ9uuP8Anq34U03c7dZW/Ori6fCR1NSrpkR/hY1HtII0VOo
zMM0h/wCWjfnTSxPVjWyNLjA+6PxNKunxA/cWl7aI/q8zE47nNKoHpW6bGADlR+FM+zQDtR
7ZA8PIq6NL/wATRYmyqSjyz7HtXQwgxyMjdVNc1fAwOksIwynIx6jkV1MzpK8N2vCXMQkGP
XHNY1X7ykuv6G9BaODO88Lat9pgNlKf3kYyhPceldHXlthcvaXEVzGxDIc/WvS7S6jvLWO4
jI2uM/Q+ld17pSXU821m4voT0UUUDCiikpgLRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRR
QAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFACUtFFIAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKACkopaQwopKKAFpKKKACiiigAooooAKKKKQBRRRTAKKKKACiiigAooooAWikpRQBxj
feP1opCfmP1orI6BRSikpRSAWlpBRmgB1KDTc0tMB9KKaDS0gHUoptLQA4GnA0ylBoAlU08
VEDTwaBkgOKeDUQNPBoESA09TUQNPBoAdLKIYHlY4VFLH6CvMkk813mfrKxc59zmu38SSlP
D90FbDOFQfiRn9M151d3AhglYcBV2isanve6jejaKcmYF9OLi6kcdCxx9Kii71ETxmpYehr
qtZWONu7uS1JG/OBxUR5pyLg/N0qWNG5aGMRbmkIHcGppLqHaQhZiB1A4rn3uPL6txUL6jI
QFjO0evrXO6LbudccQkrHUxzRMi7lbP0qUGHI+6Cema4w3lyeTK3509NUuY24fI9G5FJ4d9
GWsXHqjqbtynQAA8DiqIYOxqidVNxCEBKuT0p8TudpJwM9aIwcVqKVVSehLdx74OlaejP9p
8PqrctazFf+Atz/PNVXTfCfXFL4dl2z39mf8AlrHuUe45pT1g/II6VF5m3C3y4Paul8L6v9
nm+yTN+6c8E9jXIwzZlwe9W1bY+R0PWuug7w5WcWKVqnMup6waWuY0PxLbNbrbXsyxyouA7
nhx9fWtxdUsGGVvbc/9tBWm25lct0VXF9aHpdwf9/B/jThdW56XEJ/7aD/Gi6AmopgmiPSW
M/RxT+2aLoAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKYBRRRQAUUUUgClRHkcJGjOx6KoyaSqeqF1s
spI8f7xQSjEHGenFKTsrjiruxqfYLz/n0m/74NRy288IBlhkjB6FlIzXM2vhdZYvteuXV5d
XVxmSExXs0awRE/KibWAyMck55rQ8M2OpaHJceH9Q1a71OOUyGB7ptzxnG9FyeemQfc1PPa
1+pXJe9uhpVLHa3Ey7ooJHXplVJFQ8kDA5PSsy/v7xfEc0VpeSxw2m2FVRyFyANxx0+9n8q
KlTkVwp0+d2Ns2V2oybWYAf7BqCqV9qeqwWckpvrkgIzHDdcDPFTxSGWyjm5DPCH9wSuaVO
pzq46lPkdi6LK8IyLWbH+4aZJbzQ482GSPPTcpGay7Y309v5n226JPU+c3+NRWa3K6mvnTz
yDY4xJIzY6eprOOI5pctjWWHtHmua8cUkr7I0Z2PZRmpzp96P+XSb/AL5rA10EwWyhiAZTn
Bx/DXPT6V4xuLya7068RbJEUW1lPK2b0j72CPuZOVGe/tzWjqPm5UjJU1y8zZ6ANOvT/wAu
kv8A3zSNp96oy1pN+C5/lXO2ttMHQlp4WP3kLkFT3BwevarU1peoMx3t0v0nYf1rH6zraxt
9V0umaB4JBGCOo9KKo2GoXDS/YdRdpWY4t7lz8wb+457g9ieQavV0QmpK6MJwcXZhUsVtPO
u6OJindzwv5niq8l0lovmND57niOMtgE+p9QPT6VTmsrrU386+laVsfKv8Kj0C9AKzqVlDQ
unRc9TWFqxfy/Ptd/8Ac+0Jn8s0TWVzbrvlhYJ/eHzD8xWDc6Pb2lu8zCJFVCzu5ChR3JJ6
CsnSddR0kuvD2rrKkbBZBGxKZPYqePxxWaxDfQ0lh0tmdbRUNlerqdkboRJFMj7J4k+6CeV
ZfQHn6EVMASQB1NdMZJq6OeUXF2YZxUyWd1IAUtpiD0Ow1lyatcNOYdJKKqnBuyuWc99meF
X3xk9aSTT7iUb7m5nlb1klZv61hLEJPQ3jh21d6GudPvVHNpN+C5quQQcEEEcEHtWQ6z2hA
gu7qMZz+7lYf1q5pl3Nf6dFc3DbpX3Bm9cMVz+QFVTq8/QipS5OpejhlmJEUTyEdQq5xUv2
C8P/AC6Tf98Gs+5tZbqWJY5JExnIRyuenpVLVLe/s18yO8ukZTlT57dR7ZqZ1uWVrFQoOUb
3NSimxMzwxu5yzIpY+pI5p1bGIVNHaXMqB47eV1PRlQkVGiGSRY16uwUfU8Vxd548jOo30r
QaydKtbg2zX0MTfZodpK4ODwOBzjvUTk47K5cIKT1djuvsF5/z6Tf98GoGVkYqylWHBBGCK
pzw3EkQdbuZwRwRMx4/OrMT7rC0kZ8v5Zjck5O5Tjn8NtZUsQqkuWxtWwzpxUr3JER5HCRo
zseiqMk1P/Z97/z6Tf8AfNYusXklvpNzLal/OjAbCHBKhgWH5ZqYTXWz5bq4+olb/GnVr+z
aViaVFTi3e1jQltp4ADNDJGDwCy4zTI43lcJEjOx/hUZNVtNuJzY6olzcSyshilTzXLYGSD
jPTqKqajDd6tb2tlp+pz6fLcXaI88DbX2BWZlB7ZwOfXFVGqpQ5hSouM+U2v7Pvf8An0m/7
5qKSGWFgssTxk9Ay4zWRqelXlo0WqDUNX0+SM+SLU3rulyD1LKxPK9dwxmm6ReTSR3LXVxP
MwlwDK5bACjpn60Kr7/IDpe5zmtRUfnxH+PH1pwdT0YH8a1uY2HUUUUAFFBppfFADqWmBwT
Txz0poTRxTfeP1ozSN94/WgVkdA6nUwGloAdS02nCgBRS0lFADqUU2lFADxS00UopALSikF
LQA4GnA0wGnCgZIGpwaogaeDSAlBpwNRZp4OadwOa8WXoMlvZjtmV/6VwuvskaRRJ95/mau
h1WY3es3cnXB2L+Fcdqche+Zc52fL/jWdNXqX7GtR8tK3cpN0p8B+ZhTD0p8XEn4V0s4yfv
Su2FppODSE5FSxlCV2dyc/SmngdaY2Qc+9NZz0oAXzCDyad5ykcg/WoeaUIx7UATKcjINdF
ZNHPZhhktja319a5kRuK3/DEwN3LbOB+9T5T6EVFX4b9jWi/esacXMQ9qqW0n2LxDbSn7rH
afxrQZQgIAxiszU12tDMP4XFYx1bXc6Z6JPsbVwn2e7ZfRsjHpV5GDoGqtOPPtre7HO9Np+
tLbvjKmrw09bMxxcPd5h8wxkg/MvSsxdQwx/wBI47VqyjJrj7qPyL6RDnbvPAPaumUbnJTl
bQ3V1UE4YjHap0vo3I/eIM+rCuYu7c24Rg7FW/nUHlswDFhg9Mmo5eqZrzW3R2jMeORgjII
xirWk+JLjw9qsbu7tYSkLPGecD1XPQjNZeiOtzofGDJbSFWx/dPSmajHvgyegOD+NZwqPn5
ZO6NJxThdI9wVlZFZSCrAEEdwaWvLtE8Y6kmkQQCRM248o7kBJA6E1bfxzq1sDN5cNwqDJi
Kbcj6itea2jZgoSauejUV5bY/EHWr4Of9GRgc7ViGAPxqwfGOuf89oR/wBsRQ5pOz/r8Bqn
J6o9KzRmvNP+Ew17/ntF/wB+h/hSHxnrq9ZYfxjFHtF3X9fIPZTPTKK8ztviDfxXSrd+U6E
4KhRmvQtP1C31OzS5tnDRt+h9KtMhprctUUUUCCiiigAooooAKp6n/wAeWPV1/nVyqepj/Q
1PpIpqanwsuHxIt6XqF1b24ijZSgOV3qG2H1X0qtcNLHex3hYtKkgkLHqSDT9PAx/StBrfz
Fx1BrzJVGejGkgYR2l9LIxzBb7pyR3RRuH5jH51z+k2ckj+dMMSSEu+fUnJ/nW5q1q9xpnk
xlC9wIbeRc8hA3znHuqgfjV+0sQDwvFa4iqpKNjGhDl5rmRrNqDpcysQAYmX8CpFRqgh09Y
wchIAv5JitbWYCbKZeAQjYP4Vly82UgJAzC2T6fLWuEd0yMUtUyL+ydS1Lwutrpd+NPubgx
5uuQ0ceQW2/wC0QMD61Xg8Of8ACP6qCNSvJhcI5NvdSiZlIxlt+M8+nTr6103haNj4esPMI
Zvs6bseu0VnayiLr1nkAExSlfUn5c/pUUZe/wAvmFRJxv2Rj6xuabT41XO+STPthCa1tOu7
qztBCiQtglo2kXc0ZPp6VBNCJbm0zj5Xb8MqelakVqASetGJk1PQvDQThrscbrGi61rMxNp
4gk0m3AyBDbh5ZHBOWZiRgew69/Sk0zX9UstVXQvEFu01y2PJ1K1gYW8qkEqHP8EnB4GRmu
olKmVwjBgrFTjsQeRT7C+tob9omkkN1FH5ywgfKyklQSfqDWrpw9mm9DJVJ+0aiZN7CHXzF
+Uj5g3pir6OZI1c8llBOKJ4sWcv3QVjbk9uOtRWhzYW5JUnyl5U5B47GlhnuViehJHame8D
k/KoC4/Wr96r2WlzzxwtNLHGzRxJwZGA4Ge2TiptLhVndj1NO8QLObNEt3VGaRRvY4wvU/y
rKXvT1Ki+WOhwOk6T4ju7m4TxleWOoaVdwuk2nwxnEJyGQqQAWIK45Pc4JrWh8IaPFqH9oa
TGLecoIp47ZPKt5UwcEpgfOCevFag5cY7mrukHNlGwIYugY++e9a1/cilHqRh/fk3LdGNbW
v2HUXUbisqGMqPXqD78gfnUWs3YtNODHpNNHBnOAoY8k+2Aa3b+MRyrOQCFZT+uKwddSw/s
K7fVFZrKBPOmCruO1epA9aVB3g0wr/GmjS0OK1lDeWFLx45Xpz71X12/u7e/g0vTLCO4uXQ
zySXExihijB28sAWLE8ABT3NZ3w48VeHNYguNL0OKeA2gVtt2VEkyn+PGSSB0/EV2M1nDcz
MH2rMyhYpT2Oc7T7Gsoxip2exq5zcLrc88uP8AhMo7gudK0i7h/gS2vmVk+pkVQfwFdBp0M
tvp0Ec+BMFJcAggMSSRkcHGcZq5LG8MrRSoVdeCDTK7IwjHVHJKcpblrT1DXQyeMHA96XxE
jC0fAyMHn0rLfWrDTdWsrK6u47ee7VzB5rBVcqVBXJ7/ADDA71o63IXtJB1G09K4a+lRndh
1eCsVYhiGMDpsXH5U6mxf6iL/AHF/lTq9A88lgOyXzP8AnkrSn/gIJ/pVez/sptPhhntmWA
QiOa1WJfLfIw3foeScjnJqLUTKukXPlcPI0MAPs8ig/wDjoanakqwaVMduWkIjRR/Ex6CuW
vUlGaUep10KcJU5Sl0K+k6r/acBIsri3QRxyKZVADK4JGME8jHI7cVPj/RZ0BxskWQfRhtP
6hayYUntfGdoke0W02nmKRWY5LIcrgdOBnP1Fas+9LnylGfPRoz+W4fqorDl9nXSR0uftcO
+bcz7iL7RDLCW4kRo8+mRj+tSeH2e40S0M4/frEI5fd1+Vj+YNRFiQOau6aNqMoHVyfrk5/
rV4v4U/MjCJOTi9rFiGLbLegAfvLST81ww/lWdcxh7C1deD58n4YVP8a3ok3XHl4+ZoZQPx
Q1z8LtJDFGfuo7t+JCf4VlB2oP1/wAjWor4iPp/mMdCQWdmZvVmJP5mo4AFhUHPPzfnzVi4
G2M4HOKi74HSrwqu2yMW7JIdjB4J/OnK7g4BHrg96YOtJ3rsOIs/aSOFyKlS8PAIyKpA05S
M8/8A6qdyWjV8wMvGR9aiMmDUQJRMdxSFuBSbCMSdW+ap0OBVIP0Pb2pwmc/dJAHtVRYpI5
VvvH60lDfeP1oqTUWlpKWgQuaXNNpc0AOpc00GloAdTgaZSigB4pwqMGnA0gHg0tMp1ACin
ZpgpaAH5pc0wGnZoGSg0y4mFvbSyk8IhOaAcVj+J7ryNKMfeZgv4Z5qX2GldnLRzLGTNKeT
uc5/OuOkYySu7dWYsfxrrZ42ls5URQXKnbXJEbSQaVCzbZeKvohtOj++KQjHNCffFdByEj9
abnFPccVEKQFSddu765qvjJq7cLkZ9qrRjLmgB6RgDJqTFITgVC0h9aAJ6s2E32bUIZh/Cw
z9Ky9zepqWKQ7gCaTs1Yadnc7i5UiZ9vfp9Kz79C9jJkcryKuwSfaLCCUHkLtb6ig2zXjrb
JwZCAT6Dua5IvlevQ9BrmWnUl0eUz+H3VhwknBoeRYpUO7HbNWJ/JgRYIAFhiG1cd/U1g3c
/mPg9AeBToXlU5lsTXtClyvc6Ldvj9xXPa5Dl0uFHBG1vrVuwvduEc8djU9/B9otpIx1YZX
616DPKWjMn/j70o4++nP5VlZ8yAr1KHI9xV7TpvLnaNuA3r61TuYTBdsigncflA7g1ilZtH
Q9Vc0vC96LXV1ikz5NyPKcfXoa37qEr5sD9RlTVTR9NTTbfz5Vzev0z/yyH+NSXcyxRnc3u
Sa55PmneJ0RXLCzMiG7exu3GMpKMEf7Qq3FqaMwVlIzxn0rGu5N8pfoCeBSI4x3rpcFLc5l
Jx2L32OZJ5GhnRMk45xxT/L1EcC8Q/8AA6phgaNw9P0p8l/+GFzFww37fevB/wB91E1rcEf
Ndr/31moNy/5FJuFHLYOYGtTGwc3Ck12/gHXzZaklpNIPs9ydjEnAV+x/pXDHmpLeTy5h/d
bg1cezJlqfRvSiuY8F69/aum/Zp3zdWwAJP8adj/SunpbOzEmFFFFABRRRQAVR1YkWQI/56
LV6qOrDNiP+ui/1qKnwM0p/GiXTj8oyaSLWJx4gjR5FSwNy1htK9ZTGro2evJ3rjp0qr4d1
PT9WikNhdw3IhbZL5bbtp9DVrVbRtQtr+0hby5ywMUmMbZQqsjfgQK4KUFKbi10O6tNxgmu
50qJGXDkKCBgseOKj8M6zHrtg17DCUt3JMJfhnQMQGI7ZxkexrCXVl1bwutwAUN5B5bKGCs
rtlHAz3B3flWt4fSKxg+yRDEcUaRoP9lRgVMKfuSk90Z1X7yS6lzWow9ncDH/LNv5GuambG
lSuvJFqxHHX5OK6XVZB9ll5/gOT+Fc6526e7A5xbk/+OV0YT7RlX2ib3hKc3XhrTrgpsMts
jkDtkZrK8QIP+Ek0xsciG57f9c60PB8+/wALaW5XaWtIyR6fKKz9bjWTxBYTFm3RwTqFHQg
mPr+VZ0v433lST5H8hYeZAO+citmBARisNJPLuIeM7iR9OCf6VtW0wYCpxP8AEZrQ/haEU2
jRs7NBKkRZizq+cEnqR/hS/wBmWsDeZGivOyBJJ8YLgEkD6Ak/nVODxLb3XiSbR2t54Nqny
LiUbUuHXHmKmecqCPrk44Fb2B0/WqlOfLyMiEYqXMjkPFcVy3hrVYLFC11LayRxDIHzMNvf
jvUWlwS2ui2FvOczRWsSSH/aCAH9c1c160u7jVrINLEumxhpHiAO+aQcLk9No5P1pDXRh42
jfuY1580rI39LQCJcjOeaq+LIUk0YFmKbJo2+UZJ+bpxT9Gb926spXEhx2BHGCKualDFcWr
CUZUfN1IwR0PFc97T+Zo1dL0OdH+tH+9V3QR/xKLXndiIDPrVBeoJrR0G8t9R0/wAy0kV4C
zIjjocGt8TsiMO7NlbW5ZHjltoQrERLIMf74zn8M1A2CWGAQcjB7irN5psFvFK0FukLybfM
I6HDCqtPD2s7CrXurii80LT7y1u9VktU1K4k+x2EkkeZMkcqGxwD+XbvXQsiyR4I+tcpqGn
2eq2EtjfwLNbSY3KTggjowI5BHYjpTPD2sX+m6xH4f1qZrsTh307UWAXzguMwyAf8tQOcj7
w561GIpt+8iqNS2h0ciLdMLe5fbJ/ywmPUH+6fUVlSRvDK0UilXQ4IrXvohIpJUEdcVnXN1
HdBAXH2uIbJV7ledrfoR+FTh6rb5GVXprl50ZeoaBp/iKEWd/psN6rZVQ6ZZM9SrdU+oIrS
vkLxSA71OSMjoayr6DXrm5ij0vXJ9Ks/Lf7Q1vbpLJI5ICY3DgAZ5H0rYkFwLBftKJHcCMG
ZIzlFfHzBSe2c4zUYzoa4J2bKcX+pj/3B1+lOpkJDW8TDoUU/pT67jiIL7LLpkCg/vr/zGP
bZFGT/AOhOtUfFF1eDWPD2mwwyrBcTtJLcqMqu1ScEfQGtQJJNfQYB2wQZA7bndif0Va24w
j28kMwcJLGUYocMM+lcNWolWTfQ64RfsrLrqYWnlJpZGZQXTDIT1GetOmbbd20p/hlTP0zg
/oaydVXULdp4NCea3mjkEf22+t1aGYlc+Wig7upXLHjjAB5qzvvpNMhfULQ2d8UBmt9wby3
7jI4PrWeITTU1sdGG5ZJ03uVHQxu0Z6oSv5HFSWswSUrkAgA4z1HP+FLdnfeSyAcSHf8A99
DP9ayNW1jT9ASC/wBTn8m2Z/ILCMv8x+Zegz/C1dFePPT0MMPP2dRNnX2TY1K0ZTndIFP0b
g/zrGtoyqA+39SP6VesLhHktLmJlkiZo5EdTwykggg+4qO8VbWNN2ACX6nAH72QVxQ1pNea
O6pZVoy8inctgoPVgP8AP5VHRK485EGPulh9OB/WiuvDRtA4sTK8woooroOcKAcUtA4oGTI
5IGTSs35VDmgnjFSMdknJXgU8O4HGKhBI6U7zCeq1aIaMFj8x+tFI33j9aKRQuaXNNooGOo
zTaWgBwNOBqOnA0CH0CkBpaAHA04UwU6kMcKdTAacDQIdS00UtAC04Gm0tAx4NZPiSDztHk
cDJi+bGK1c0FVdSrDKsMEHuKQHn1tKskSuh5/lWVrOm4DXkS/uyf3gH8J9fpWlqdk+h6w8e
D9mk+aM+o9PwqxDKPvYDqwwynow9KxmnSlzR2Z0QarQ5Zbo4vleDTehB9619Y0v7E4lhy1p
Ifkbuh/umsggjiuuElJXRxSi4uzJzUWOalHKg0FRmgkrzD93n0NU0GJCK0Zl/dMO9ZxOGzQ
A9+lVzU+dye9QUMAxQOtGaKQzrdCnzaNF3BBFdK0S6dZEMP9JnX/vhax/CdoLayfUbpfl4E
Sn+I1Ne3bOzyynLN1/wrgqe/UcVselR92nzSKl5cBEOT16CscsXJJ61JPKZpCT0FNGMEHrX
fShyo8+tUc5XHRn07Vr2lzvXYx6dKyQuBkVJG2OhINamLVynqKeTesV43HcK2NNiO4XLoDJ
j5Sf4fesyQmS6Qvzt4q2Lp7Zyc4XHIrKpFtWRpTlyvU1Z5xChZmyx9aw7idrl++O3vTJrpr
pi7cL0ApsZwwNFKny6sdSo5aIjuodqI/vzUCnFas6CW1YDrjIrJFatWMou6JQ1Lmo6UGkMf
RSA5ozQAtJQSBSbqAN3w/rUulalDcoTuQ4Yf3l7ivcbS6ivbWO5gbdHIu4GvnFWKsGB6V7n
4Jtri28KWguch5N0iqeqqTwP6/jVPVJitY6GiiipAKKKKACsrxFpP9t6ZHYMGMMl1CbjbJs
Pkhvnwe/GeO9atPihknkEcSF3PQCh7DRBa+GdF0i+S8srWyt7xovKVbMBA0JOcso9wMHrwa
e277ZdZPHmDH/fC1VNlY6d4iu7mJI/t00UaXUiE8leinnBIGOfw7VZDiSWZh3cf+grXHTd6
7Z1zjagimmmlNRaf7Qxtt5lW12DCyn7z7uuD1x65NaNrOYdUtk3ECRZBj1IAP8AjTKjMkMd
7al3Aly+wf3ht5/pW1ZJU5GFK7qRuQ+LvFVvo0lrYi0u76/vciK1s4t7lR95/TAovFYaNcq
vD/ZHA3cc+WetaJv7FEm+1I5yAFkiA3jHOMntVSdke2lZclGjYjd6EHGaywvLy3W5riVLms
9ibwxdbPDenKVRG+zR5VDwDtHSor1ln1e3lDNlI5FwOhzt6/kK5ywi8UFLc2Y0mCwSMLG1z
5jPORgNjaQEHUZOemcU7QtQ8Q32qb9T8Nvplo0LYke7SRt4IwCowQCM9qinSkpqfQqpUi4O
PU3LiXyrizHd5So/75NS6rrsHh7RpNSuop5kRkURW67pHZmCgKO5JNU9S4k09xHvK3Q742g
g5I9a2LSW3YSQSusfmoFSRhwrZyPp9aVdJ1lc0oNqi7bmPHqF1qGm2+qR2VzY3kTCX7PdxB
H+XIZSOcBlyAfp6V2NrcR3FukiNlXUMp9jWDPA1vKY3KFgOSrZH51X07UmguZ7B9xaDDoSp
wY2+7z0JHStK9NWTRhSk22mbl+ont2UHLw/vF91/iH8jWPU76qsM8c/3kU/MP8AZ6H9M025
hFvcPEDlRyjZzlTyD+VaYeXu2ZNeNpXRVtNXj0u71GS7l8q1h2ztLKcKqbOcfTbVHSvit4Z
1rxBBpCtd24u1PkXN1F5UUp7BSTnntkDPTqRV19LXUblmliSaBLZvMhdAwchlK5B64yx/Co
NY0G28WaZJo10qss4xHJt3GBu0i+mPYjI470nRTbbBVWkkbn9hXbs8Mn7qIgqZlI4GOoHrW
ppGkQ6Xp9taQALFBGEXjk4GMn3qazlxbRI8vnFUCtKRguQMFiPfrUkl9FAGZ2CImSzMcAAd
/pWM6nPuVGEo7HAa348tbrxgvhfTNOuL1klVL29QERWzAkkE45I246gZ455FXpp4rcRtKSF
eVIsjHBY4HUipU17TNfthcaR5n2WORolkCbIpcHJZPUZJ57nNZHiO2N1oxUSCNkuIZQx6ZV
wa6YpRjoZN3ep0v9lPKA1rMkw7q3yMPwNMbw3Dc+U+rWyOtvKk9upfkSqflbj05q3ZSo2Dg
Yz2q3K8aphRj8K43ipONmjqeHUZ6EF3KkcbMxAABJJ6AVx1rqtlqfiS6Sxv7W6SK0TzBBIH
2sXOMke1Xtd1Xw6+o2Wja1qdpCbidCbeRiWcHIUEDoC2OvGM1XsPC+k+Grq6GnabDZyykLN
5TMQ2CSOpOOvbH6VWGp68wV52XIWo9Tksdds7dGKieKRsr6rt/TmtLUQ7WcqxH946lUJ5AY
jgn2zWNNZmbVrK8BXECSIQevzYwR+Va00pMR2cn0zWOKa9oa4WEnHXYpeHbDUr3QLKSS3KT
pEIpg7AEOvyn88ZHsRT76GaycxTJtfGQM5zXMax4w0jS9VazlluvNiKLNLDCzRwFz8odhwC
am8MwGXxfrlsZJJA2oQO29icBolY4J7YzXVSrSm7SVjGrQjBXjK50mmSIbi+kaQBY7gwZY4
A8tVQ/wDjwb861LmVIIWkkdY40G5nZgoUepJ7VkQWsMlpJFPEsnmO8rDGAWZi2frk1yF9Z6
uPGk+nzSXM3hqXT9vlOSI8nAKE9+3PWuTljVm7M19+nFXR3Flrlvcqz6ZqVvcLyD5EqyDjr
0zVO5zJuJJLEkknrXFXfgjSXjjk0qKPR76I5ivLVMso6EFScNkHqeRVrwpfaxFNqGi62/2i
WxKG3vijIbqJsndzwccDI+nPWipRcY3Tukb0KycrNWbNcqwjjLehX8icfpikWwi1ORLOaK2
kSQ4xcqGToeoIPv8AnVknzLVgMny5Mj6MOf1UVWntxPbSxEkeYhXI7ZFdVKV4JnJVhyzaLl
npNvotqul2czTWtqSkLs247c5Az7Zx+FQa34dg8Xi2sblQ0Vuxm+zeYVW4bLYDN1wN5OM84
FTWNz51pGf4ig3fXvTJ9K/te8heOWQTWJNzFCjY804K8+uAxOPWuKlJ+19Wd1VR9l6LQ53S
9Dl8MatqGjC7Weyijjmt4txY23mF8xbu+NmfbI9a16kKMnylSMdiMYpuK9JM8yw2ilIpKYg
ooooAKWkooGFFFFAjCY/MfrRmkb7x+tFIoWlpopc0CFooopgKDSim0oNADqUGm0ooAeKdUe
acDQIcDTgaZSigCQU6oweadmkA/NGabmloGPFOFMpwNIZl+IdP/tHSJVVN08fzxn+Y/EVwN
rcmJtrHA9+1eqA4Oa888U6SdN1Hz4x/o1wSwx/C3cVSSkuVktuL5okqsjwvHIoeFx8yGue1
PSHtWMkAaSDsepH1q7a3ZjIRz8vY1r292YCWUKykYZT0Nc3v0XodXuV4+ZxsasUHyN/3yad
hh1Rh9Qa7KfUrV9ogsUXA5O7rUBv1xxaQ598mq+sSf2fxI+rLucm24DlTj6VmzIQxAU8H0r
v/AO1JAMfZ7fH+5Sf2nJj/AFFuPpGKft5fy/iL6su557sm7Rv+VKLa4f7sEh+imvQP7TuB9
0RL9IxTl1i9X7soH0QUnXl/L+P/AAB/Vo9zgF0+9Y4WzuCfQRGtnR/C95PcrJf2k8Fog3u0
i7dw9BXSnV9Qz/x9OPpioZr+7mGJbmRx6M3FS6tRqySRUaEE7ssXdwHCqqhIYxhFHYVzl7c
mSUoD8oq1dTYXG7PrzWbt3PW2HpKKuZYmtzPlQqjIzT8egpwXAApM811HIOHTFOVflpMZ6U
/kDntTEyFSPPJP0qrcymR/YdqdbhnJI6k5qKZcS59RUjJI/mZR7gVadUO8oNpQ4Ydj7iqcT
bZFJ5AINWJZFOQmcZ3E+ppoTLFs+QVqhcxeVOwHQ8ipoZNkgJ6VJqEe5FkHbg1T1QlpIoUo
NNpwqCxaKKVFaRwiKWYnAUDJNG4Dau6ZpN7rF2ttZQNI5PJA4X3JrrPD3w6vL8pcamTbW55
2fxt/hXqGmaTZaTai3soFiQdcdW+poul5iucv4d+Hen6cFuNQX7VdDkBm+Rfw712oAAAA4H
AoopeoEN3qGmaXZS3urX32K0jxulMbOAScAYFWY59IuEQ22rLIZMFC0DKrZ6fN2HvUM0ENz
by29xEk0EqFJI3GVdT1BrzmO5l+Gl++nX9vd33hu4JewuYU8x7c/wAUTjIz/kjuBnUc0rxN
Kai3aR6gts+6Xzv3McPMrsM7Pw7k9h3pkkmmxpua8uOeg+yNz9K4mP4veGriKG1VdamwCVh
W1ztIycY3cnitbRfD1hYXTata6hqN695H5hkuZyVcPhgdmBtIBwB2zUKc5vTQpxhFa6m84U
OQrFlzwSME/hVLVLF9Q02a2iuWtpmAMc6ruMbDocd6t0tbvVWZknbVHCQ+DfFlv5vleNYhv
AAJsPuY/ujOBXU6HplxpOli1u9Tn1K4MjSPczDBbPYDJwBj1rRNLSUYp3SG5SejYlYviTQ7
zWra2OnatLpd7bSl450TeCCMFSPyrapab10EtHdHC/8ACG+LJR5d147kkgbhwlkquV74bsa
7jy08ryvm2bNnXnGMfnS0UlFR2Q3JvdnOaNpHijRttu3ie21CwEu/yrzTxvVSfmCuG+Ukd+
mecV0dFFNJLYTbe5j+JtCk8Q6R9jg1GbT51kWWO4iBJUj6EH8jWNb+GfGEFsYG8aQzZYt5k
2n736Yxkt04z+JrseKQsB1NS4xe6HGclsyppNlNp+mQ21zeG8nUs0k5jEYYkk8KOgGcAe1Z
/iHQr7VZbO60vWZNLvLYOu8ReYkisMYK5HI6g+5rbDA9DS07K1hXd7nIt4f8YPamF/F1i5w
QJG0sBgfXg4z+FdFpMGpWulQW2q6kuo3MQK+esIiGzPC4Hp61cooUUthuTe4+OR4pA8bsjj
oynFZOsXXjIyF9Eu9D8pgQ8NxavE7A+rqTn8lrTooaTEnYxrLU/GyQGKfTNCjcD5ZBdyMCf
UjGadqGlX2vSsNb1APY4AWys1MYPrvlzuYHuAF44rXpCwHU1Cpwi7pFOpKWg2KKOCGOGGJI
oYlCRxooCoo6ADsKoa9o8ev6LPpslxLb+aVZZouWRlIIOO446VcadecUCXI4/DmquhcrMDR
4PGOg2r2xuNM1pAwMMksj28gGcsG+VgfbnPrUt9qfxCuXQWFjoNioJy8928xIzx91Rjjrwf
wrY+0IM/Nz70v2hSSDxWTpU73sa+0qWtc5HRPh1pltDeza/Da6vqN9L5s0rRttjOSdsZJyB
78E9OldkMABVAVQMAAYAHpTN4PelzWlyLGXr+m6pqMVqdI1k6ZcwS7yxj3pKpGNrD/Peoms
vEp05YP+EhtBcgjNyunDJHfKlsenTFbBaoZJtg96zlGEnqjSM5x0TG6FGNG0c296IL6+Msk
r3CwiJJmc5zIg+8R0+gHpWVpVh/ZSXp+0yXNzeljPO42k5j8sBQOgVenNXXkLnLUzNOyDU4
seD/Eawxwx+M7xUUNuBaY7ieM/fz0xx0zk1qeHvDd7pNwLjUdbn1OSOAwQB9wWNSQWPLHJO
B+VdBTqlpIpCTI0sEkQkaJnQqJE+8hI6j3HWuf1PTvGmpTiR/GyxgRrGqxaeqBQO4Abgnv+
XTAros0o9agvzOe8P+G77StRuNR1PXrnVLqaIQLvXaiJuDdMnnIHpjn1ro8kEEUCkzTEczc
eHtcXUru40/xVNbwTsGS3kt/MEPsvzAY/D65qGLw/4wgminTxwfOjcMpNgvb3z09u9dUTzx
SilZdh69x8ks07+bcSCSZgN7hdu44xnHb6UwgHrS4zSY9aYhrJ6VGRzU2OwoKcVSYmiCilI
5pKsgKKKKBBRRS0DMBvvn60gNK33j9abSGOopKWgQUtJRQA6ikpaAFBpabSg0wHUuabmigT
JAacKiBxTwaYh9OBqMGnA0gJBRSA0tK40KDTgaZSg0xkoqtqenx6pp0trIPvDKn0PrU4NOD
VLHueSzQyW00lvKMPGcEURXUiKVzntzXYeLdHMwF/Ao8xfvgd64ggbwR3rTSS1MtYvQn854
hgkc0n2uUnhaAu9kf04NP5zS5Y9he0l3I/tUwOCKf5spGckfjTZBnB70AZUc/lRyx7Bzy7g
88ijIJNNS4lfgE5oYYqNV2vj16Gnyx7C55dybfKe5ppExPJ4qQE0dDzSsg55dyF4CRknJqF
QVb0q7nnHeoZUwcirixMOopMVGGK9eRUoIIyK0JADFJK22Fj6ClJOKiuTiHHrQAlkneorwA
XCL7Vdtl2xCqV/lblT/s5pAnqVgcH6VNmmTrtkyOjAMKFbCE+lIZIOuavKBPbFT6YrIBklf
I4ArTs5MMUPfkVSYpLQztpBwe1L0rXttBv9WvmisIfMJ5J6Bfcmu88PfDeC0dbnVmS4lHIi
H3F+vrUuy3KWpxPh/wnqPiCUGNDDbdWnkHH4eter6D4T0zQowYYRJcY5mkGWP8AhW1HFHCg
SNQqgYAA6VJUttjsPGKWmCnKaBWFoJAGScD1NFMmx5Em7G3ac5+lAE8H2C4iWRNYsMMARiT
NWo7SL/lnqtrz/dY1yeiRwPYweSMJt2gemK6OKBUwTxXFLFTTtY7Y4aDV7ls2oXk6pAPxNR
ta2+SW1O2z3zmq0zRRxPM7BY4wWZj0UDqc1ybeKrrUrhjoPhy+1SxjkMcl6sqRI2OvlByN+
Dx25FOFerP4UKdClD4mdfJHbAYi1G1nkwT5aN8xA64HtUNcXaajFqmqaVc2bTwlb4xzwzR7
JEIU7kkU/dPIP5V2ldNKUpRvI5qsYxlaIoBJwOtS250u5jVl1uzyR0z0/Mis/Up2tdJu50+
+sRVfqxCj/wBCqnpemoVVcDAGKVWo4bDpU1Pc3ZBpkRw2sQH/AHELfypZreJYRNb3cNzESF
LRNypPTI7d6Y2lKIido6cVBYQmCW8tzgCWHeB/tIc/y3VnCu3JJmk6CUWx1GVHLusajq7nA
UepopkqCVGiPO8YNdDdlc50ruxfS2spFBGrWx+g/wDr0k9laxqS2qwKAMn92T/I1c0vT4+F
IB29ferepacr27BF6+nXNcvt5nT7KF7XOXuI3t/LIkSSKVQ8cq9GH+e1QtIWOB0qxcQPHpE
kbK2ba4DAnjCuMEf99AfnWUXOMjritoz5lczlDllY17eCFolkub6C2V8+WrjLMAcZwOgzkV
bWxtOg1i2yf9n/AOvVPSnbUPEM1h9kb7HFawtBeLkq7AYdWGPlIPI9cmusXR7dTnaPyqXOV
9EPljbVmBNaRRQGSK/t59pwVU4b8s1WUF2CryWOAM9TU+t2aQStIi4wvb+tc7dzT/YrgwIJ
ZhC5jjJwHbadq59zgVUKnMrkyp2eh0/2O1RzHNqMayr95Y4y4B9Minf2fb9tQX2/cNXMeAd
dm197myv9GuNMv7LaJ43UmNsjgq2Pxxzwe9eii0jCg4HFZOrNMv2dOxz50+A5/wCJiuR/0w
aom0d5OILy3lbsjEoT9Aa6DyImlPTkcVDdWCyREkAge1Q60i4wh3ORnhlt5mjnRo3HZh/nI
qNmGwn26VqMrXEbafNlpFBa1duobrsz6EDA96wy2RkcA1tGSkrkNWdhc4A5p8s1pY2YvNQv
bawtN20T3UoRWbGdq55Y8HgA9Ks6XZC+uWMmfs8K75SO/oo9zTNc0eGPVYdYlgEkk0PlRtI
NyW6qceXGDwo7nuafMr2Fyu1y5obaFrdl9tsNXN/b7tha2j2hW9Du5B+ta40mw8ssovvwK1
weiaFq+l/EXT9a0fTGGiajE0GpmMqse8Z2ybM9c7eQMdfU163tGOgrCpKalZDTjbVHIz6ZF
yLe7Ksei3C7QfbcOAfrWHIro7JIjI6nDKwwQa7u+tFeMkIDnjGK5jxDHYQSx3Md0A91IsS2
+3G1gvPP4fmaKVRybUjSUY2TiZFJS4qzZ20czPJOzLbxDLlerZ6KPc/0NauSWrJUW9ENtLK
5vnKWsDykHkgcL9T0FaSeHpjxNe2UJ/umTJFc/ZaprWr38kOoaHLp+nxqGtVhnV41GcbZQv
RyOec55GeK6K2tVxkjb2yMcVz1K7i7WOmnQUo81xH0O3Xj+2rPdjgHgfnmslgquyrJHKFYj
fEwZTg44Nb1zZEqGAXgY2kZ/GuUsLcWlvJCpJVbiYr7AyMf606dTn3RE4ctmma76fNHpiX7
sgjdhtTPzYJxu+mada2MU9k11NexWsYk8oGUHBbGcZqDTtSniunZStxCgaBoZRldoOSPzqb
V719SjjgW3S2toTlYY+mfU8Dnr+ZodWKuuo40pOz6FRvL82RIp45ljfYXiOVzgHg/jVq2t7
eRN89/bWoLFQJMljjHOPTmsexXypLxPlA84EYH+wvWr0AQ3UUkql0UruUdSM5Ipym4w5hQg
pT5S1bf2Pc3UttHrsQniUO0clu8bbScBgGxkZGMjIqGXyRKyQ3Mdwo/jQEY+oNal9bWENo0
dtKbh5GD73Ufu0/u/U96wYMLJOABncP5UlUvPlWw/ZWp8z3Jx1pc0m4cGgmtTIjcfNTCKlI
zTCKtMloZS0uKKZIAUU8Cjb7Urjsc233j9aTNK33j9aSmAtLTaUUAFLSUtAC0UmaM0ALRmk
paBDgaWmUoNMB9OFR5pwNAh4NOqMGnA0CsPFOzTAaUGgEPBpaYDThSKHA0/NR0oNMBzossb
RuMqwwa838Q6S2nXhZR+7c5Hsf/AK9ekA1T1PTodUs2glGCR8rf3TRF8rJkro8yiccHsamN
RTW01jdS2s6lXQ9P61Ijbl5/GqasZMYVyTTcMv0qpfQzB/MR3wPQ8iq8V5dCQKzCQehHNNA
ahKkDB5puM8U4IXUEgBsdPSgK69VyPagQ5DxjHSnMOOBSLtzzwfcVLgYqWMrOywxszkD3Pa
qKagsj7VRipPWp7ywe4fdvyvZSelEFkkHOMt6000AHpmkBKnI/Kp2XI4qEjBrRO4iRXDCq9
0csi07GDkVG2XmGevQUwsaEQxGtUtQH7+P3U1fTgY9KoaicSxf7ppvYiO425jzbxt6CqyHm
tMqHsskZwuaygeAfWk0UtR00hX5V/OpLcsignrnIzSEgJvxkimRO7tk/dpIZ2vhTVhputQy
sT5E48uT8eh/A16yp3AEHtXgVpJuBjJ9xXoHg3xLcPdJpd5J5iuMQu3UEdvfNE4395Cg7aM
9Ao600HNOHSszUXOBQvUe1NNKPWgRJmh0WVGjYkKwwSOwNNDZGfalBxVXFY850qbx3oKGwP
hJNQSFyI7iO8Ch17HJJ/p9K1o/EfjlWPmeAt0Z6bdSQMPr1z+VdjkfWnRbWkzID5aAvJj+6
OT/h+NYyo03q0axq1FomUowNW04W2p2strHdKEuIGkG9FPUblPXHcVde0TTSLGOMRQ24EcS
DgBBwuPwqBJXuZWlkwWbt6dsflxU9/rlxZWBfeD5QAQFVJyeAASDzXNRqqDatudNak5pO+x
mto0MXiY6p5QWea2QynuxG5UJHrjPPoBWjUURl8vfcSNJcyYaV2xktj244GBxUoYEV2x2OG
RR1fDWUUJ5825jBHqFyx/UCtWzhVLdGbgfeIrHun8zWreDOY47cysPdn2j9ENbSy+XGWc4U
HgD0965MRL3rHZho+7cv208dyJFDqzxvsdR/C2AcH8CKqzQBL6BhhVEigk+hOD/Oqej3LSR
C9lYATRLIV545J/kwH4VeupA8Dy/fODwuevaspJwlY0j76v3M91MTMh+8pK/iKiB/eqO+eK
ku5xNOZQAN6q7AH+IqCf1JqupPnIVOGyMe1d8pXizijFqVjpdF1CyumaK2vbaeaHiVIpVZl
PT5gDxWvLhkwQD7GuZ0HwtoOl3JvrC0+z3ErGSbZ1kkJJLFjyep4zgeldA8rIvrXG2ls7mr
TctTFvLdZVu4kJPmwsAP9ofMP5VzNlCtzdxI5IjY7nI6hQMn9Aa6y4JiYTIp3KwbpWHBbpB
NqJQ/IhEMR9nOf/QQfzqqctGa1I3afc6LQtPs7FJJIJpJmlxlnG3AHQYrZZ8ITWTYFYogDg
cda0CSfdSKFVbMZwszm9ddjA/oQc8VzUamSRIwVUuwUFjgDPqfSun1tP8ARZSTgAcCuQvPk
sbl92NsTnPp8pq6WxdQ7zSIE0+yFqbiOaUuZHKHKrkYABqDxZf3Vl4cvXsrlYLtkEcMrLkI
7EKD9cmnaCo/s63cAcwoRj6Ck1qEXNq0LIGDMpIPqpyPxyBUc15aicdDktO1bxDpkFtFc3s
WteWUSRpY/ImI4BKsCQx74YZP96vRkO+LDdRwa88sbSe/uo4IUYsWG5scIO5PpXfK4819pB
XJIxVVUkSlcxtYsklt5UOV3KRvDYK+4I5BFcopIUAnJA610fjXVf7H8L6hfg4lSMJG2P43Y
Kv6tXPeU4X5uXAw3ue9OlsOetjqdBtQNKRtuTO7SE47A7V/qa3UQJGY2VXQ9VYZrL0GVZLB
QhysR8rjHBUDP6k1rE8cnFYTk1NtCvokZ+s6zHo9n58kUkvPlxQwpks2CQPQdDyeK5TSviH
df2nHa+ItFOlQTusdvdx3KzxM54CPtGUJ7E8Vo+J2Lm3+bgFhwevSuZuLaO6t3hmTfGw5X1
xyP1ArSnFSjd7sJRseovhlIPNcd4l0sahYXEIGJQN8TAfdkXlSK6WzlaWxgbJy0Sk8eoHSs
u+IZ2DABgeMHPFcspNO66G9CN7xfU5VW8xVkxjcA2PTIzWtDbSCxswgH7xjO5PbnC/oD+dZ
lwqpI6xjCjoPTit+wSZpLgXCKI0l8u2x3iVVAz+IY/jXRWd4XHS92ZK1zE0Eyw2UdskjAys
OrkfyGagNzDaWzzzypFDGu6SRzhVFWrqJRGQFyDwRXD61Yzaprpt75XfRoIUdITwk05Y8nH
JCjjaeM9qwinVnqzaUo04e6jM1T45aBbXLQ2Wn3975bYaVdsanH93qT+IFaWkXT6hpq3zWU
tl9qd5lt5Wy6KzHGeB1HP41fRvLAEYCAdAg2gflSZ79a7IwjHY5HJvdj9ICSNckHO26kVvl
wM8cZ71qvACD647VW0iFgku7aczM3XscYrXMY24I61xVPjbO6k/3aOZljEUrKBjOCffirVk
hKFgM81SFy1zeXwfb+4unhUD+6AuM/ma19Kj3Qsf9s/yFdFVfuUvQ56D/AHzl6iSfcxg5xW
JGc3Nx67lz/wB81000QC4ArnmULcz4B+8B+lZYbSZti3emvUMn1pQ2KSiu+x59yQMD1pWHf
FRZxTlY5pco+buOA7UuKeMMKABSuOwgX0p2AaXpRSHY5VvvH60lOb7x+tNqyRaWm0oNADqK
SigQUUUuaBhSUUUAOzRTaUGgBwNKKSimSOFOFMBpQaAJM04Go80uaASJAacKiBp4NBRJSim
g0tIkdS0ynA0wOZ8YaYZrdL6CItJHxIR/dri4pV3bScE+tetcEEEAjuD3rz/xVoIsbj7Tao
RBJztH8Jqo/wApEkZbEEYNQSSRw4Ld6SN9ycmqrZupzz8o/lTSILB1CMcBSaP7SX/nmTSrb
IowVBFSpDEP4F/KjQCH+0FP/LJvxo+3gdI/1q15cYHCKPwppVP7o/KloBX+3n/nmPzpPt7j
lovl9jVgRp3QUpjjK4xxRoBGlxHNyp59Ka4B5FQzWBB327YP92olnkiO2VOfWmvICxioQd8
+R91f50klxn5UHJp8a7Fx3q1qBdjkDcHrVLUDm4iH+yf508ttGTUIbz5t56KKpkpWdzUtYf
MsWI5ZVyw/2emf1rGkjMbFfSul035LTIA+UbZAf7jd/wADWLfR7Jhnryp+oqpLQmL1aKiHj
mmSO+7Ygx9KeAc47inMG8sleTisyx8TFGVj1HWtS2naOVJomKyRsGVh2I71kWsErkg559a3
tO0y5u50t7aNpJDxgDp9a0hdEyPYNNvl1HToLyPpKgJHo3cfnV3PGKzdHsRpmmQ2YbcYxyf
c9avg4rl06bG6Wg/n0pwNR5/Glz6UxWHDOB0pc03NIW5ouFh2+m3c3lWiQqf3lydze0anj8
2/9Bp8URmlSMHG44z6DufwGTWTJd/a9QluEyIjhYgeyKML+nP41jWlaNu5tQheV+xeSTYgx
VGW6a61i2s0UYQG4lYjOB0AHuen41YEgCPJI2EjUsaq6JFILZ7uYDzrhtx5zhewrGjBN3Zv
Wm0rI18+tO3YFRhz+FSRoXkRBzuYD8zXYmcTRWt1M+u3jMeIkigH0C7j/wCPMam8QytZeHr
6SLHmLbuI8/3iMD9TVTSZHdpZJD+8mmeRs8Yyen4dKl1q3a9ghgMgVfPjds/xKp3Y/QVxT9
6odkPdpEzgxLFECSqFU+oAx/SppLxLe2murmYQW8ILytI3yqMdTVOWTeWb8asxWtlqdrNYa
hgWs8TIQxIViezH0qq2s/UdH3YX7FNJ7a4s7W6srmO4tZ4y0c0bblbDsvB9sYpsk620Tzkg
hFLGo4dHg0KKSxtkijRZi5hh/wBXEWRRhfrs3H3Y+9V9TG/TLkYJynQfWtVa1jF33O4065V
l74zjPt61dndURizKFAySeMD1JrGsWCLgAc03X7uKPR7iOcSGOVRCfL6/OdvH51xLVpI6Kk
Gndl+Qh0J6g+hqjcJghmVRyCcD7xACgn8BXOeHNYeLxLqHh24IAeIX1kQoAMfCyJn1Dcgel
dRcH91ncufX0rSUXF2JhO+46C7jRhCHTzQofYTztzjOPqDWtBlxkMcV5fpuqHVZbLVjEswa
/ZYSAQVjDNGpz6devrXpunHMRDdfrVyjytIhyvFszNcGbGZuvHJrjr1iun3RwDiCTg9D8pr
s/EKAWkx9FyK4m++bTrteObeQc9PumrpbCk9DtfC8X2fQbGJt2UtYx855B2jrVi+JVlYEK5
yy5OCcenrVTQJiNBsmc5P2SIn3O0Vw03w21e28RJ4hm1+a6uYbr7bLcTkR2xi/iQRgkqQOh
zjjms4rmbCT5bHpEc890oDyDaeyjANWhEVQgcVx+g+OfDWq3xsbDWbaW5DBQhYqXJzwucbj
wema7E3C7CRjPfFTK9/eG/7p534sa91vW7XT3tjb6PYzJdySy433kq8oqL/DGCckn7xGBjG
akLk9eTXXXMUOpxGzmwHPMEh6o3p9DXGtuQsGGCpII9CK3i046EuLT1Oh8N6ppk8c9nZX9v
c3FvIftMUTgtE5J4b+X1Fbk0/ygk4xzXLaX4Z0/Tr+TX5IYo9SnTyka3cjzAeS0gGAx9z/A
IVrzz4TB5zXPVVpGlON1fsYutTCS7jRTlVTd+JP/wBase/fy9Nu3/uwSHrjopqe6nV9YkiA
wUt0bGfVm/wpkxHkSZxjYc56YxW9NWiiJvVnX6PPjSrPcWbEEZLFsn7o6+tRagXKExkbsd+
9VLG7DQIDhWCjp06VPdykKOQW6HB6VyM64RSd0c+WzNknPOeat+E9Wi1HRrUqcMqbXViMkg
4J/E1TlINwxXoT/SmeFNNjg8PWxVUEyuzh8ckE5wa6ZqLp6nKnLnsjqrlz0UDHQ1x+WOr6o
XYH98gAHYbAf610MshkBU5OBg4PfvWLcRJHdTSqTulYFgR0woH8qxw7tNo6K8f3aY2imZNB
PFdhxm7par5ZOMAn8zWsUO0dB9Kx9Ib5Tnn5q2zxHk1wP4mdqfuoqSxWMkaxXNpvKFmEkTb
G5659acggDokEHkwqNqrnJPck++TTJvpmlgIJ60e0k1yvYapxXvLcW4XANcrKf9OuhngOOP
TiuuuD8ueK5CSQS6heAdElCn/vkH+ta4f42/IzxDvBLzCigikxXbc4mLRTcmlzTC5IGqQVB
mpI27VLQ0yaim7xS7l9aku5y7feP1pKVvvH60laEXEo6UuKSkMXNLTaWgApaOtJQAtFFFAB
QKKKAFpQabS0CHZpaYDS5oCw+lFNzSg0AOpwNMzSg0wJAadmowadQIeDS5plOFIVh4NNmhj
uYmilQOjdQaUU4GmOx5/4h8PvpzmeAFrZz1A+77GufhXy2PHXivX3jSWNo5FDIwwQe9cB4j
0E6XKJ4ctbOeP9g+hq4u+jM5RsZQ5FL2qJHGPenBiDwOKLEEgNBANR7vwpwYHuKQCngUwL3
BpxI9aTcPWgBR8oprlXUhlB+tLkVHI20ZoGRGKNTlVGaMc5qJ5mJ6Uz7QMbR96rTAW4fCEC
pbKLbgHt8x+vaqoDO249FrWgj2RgHqeTVx3Jk7I1XUW9rayLwHj8uUezcj/PtWLfozFgSCy
k/jWv5YdFUyrh4Qu0k5BAyDWbNIJfJJ++BhvetJGUdzLHPIqaJS7qgBOT0HeoyuyZk7A5FW
9NBSVpcnjgVmatnfaB4Nj8hJ9QyWYZEK8Y+prs7W1t7KHy7aFIl7hBjP19a5zwlrjX8Js5z
meJchz/ABL7+9dNk1zzcr2kbwUbXQ8HmlzUe7HNO3VNy7DwcUu6mBqM0XFYkLUgpmadmncV
hl9c/Y9KnkGfOuP9Ghx2yPnP4Lx9WFZlqAFUY6VPqun6s1/a3UgRNKihaAxPGVkWctu3Anq
COD6bRRHH5YIIrmqu8rHTRVo3RS1a5hVbTTy5E2oTeUihckgfM34Yx+dbigKoVRhQMKB6Vj
R6Ysvij+1ZZi32a1+zwxHgIzEl2/75wK194B+8PzrWmrRMqrvJkopftC2iNcuQFhUyHPsP8
ajV1OORVPWM/wBluSAyiSLcv94bwSp+uKtuyM0ruxzWi+JtQgS1vNT0G4tNHuZFjhvzMr43
HCNIn3lVsjnpyK9A+zQPcK91CZI0J4VipU4xke49DxQf+EZ1a2le6U3ENwuG0+aMEZznB7Y
BGRzxircLx+SBxgCuWq4xacDqpKUk+dFf7JpcYYxyXNw5UhEddqgnuTjtVdrcxxYxk96vuU
3gjj3pZdksRAPOKznJy1ZVNqN4o52ILi8+UZBRgfQZIP8AMVG7ZRvpUpwt9LH082J0Ax1I+
Yf+g1Xc/umPtXRDWBnP4zZsJ1SMc/gTVXXJft1i1tvKZZGBB7qwYfyqG1udseDwPUDmuN06
38U6nr1xqGo6p9k0xZiILOJATIgPGT/D2yepOaypwbd+xpUmkrdy14rml0o6f4ntkLzaPcb
5FH8dvJ8ki/qD7c1ueMdauo/CM0mjrJNcXYRLd4xnYsn/AC0x7A/mRSzRRXMEsE8YeGVGjk
Q9GUjBH5Vz/hrSNU0eNrC9uVnsrVz9jlDfMY+ykdsVvKN2n2OdO1zXht4dN02ytDkJCYYgV
HVgRyfbOSa9C0iRfLHzcgYya891IsLMFc/61M4ODjPNdZodyGiKcZ7+1RV6MuCumi94hlQ2
kgA5ZSAa4u6G6zuBwMwuOen3TXRa1MFQQ5znOD+Fc1qDbNLvW5GLeQ/+OGnS2FNW0Oq0hwd
JtduMCBMY/wB0Vz/jmZp/D7WT+a8FzcwW8yqxGI3kVWPB9Dj8av6PcrFo1oisMLCgweo+UV
UvUW7ISQFk3hwe2QQR/SsIq0rm0neGhgTeEdAaNFg0y3s5YWDQ3FsmyWJl+624cnB9c5r0H
RnvV0m1iv5DJerEondgFLNjrgevWuXILjABLNwB6k11b5S7kBHC4jDZ67VC/wBK2q/CZU/i
IrydomWRGAaIhx+HNZOtoI9avFHQybvzAP8AWptQmBIXkHPb0rCs7ua+s47mckyPnknOQGI
H6AUqS3HUeqNq0nCyj5uvXnn0FXp5yY+OnY1zwm2T+3HH4Vee6/dgZ46cdqxmveNoP3TMlR
jrtxcHAV7aNB/wF3/xpbmCS7tJ7aEZlmjaNB6kgirHlNJHPcKAViKq7A9M5x+GRVnRl3arH
J1SBWmc9gFU9fxwK6ofCjmnuyvZSMiqFxtGBnoQAKvTXTFSM8AccYqjZozBAeOOfbin3khW
J2Pb25rkep1LQhZt9wCT1I/pVnwxMZ9CsnOdxjIYgnghiP6VnxEhIyeSADTPCM7xJe6fJId
1reyouTzsdvMT9Gx+Fb1o/u/QyoSvUv3OiuIm3rtkIPI+XHNZE7+ZtJ685Gc4rd2q8SlufX
d1rLurR9+2CHOcttQcn1wP89K56LtUR01k3TZQoNN3jOM8+lLnI4rvPONTS5SrNx/FjmugM
wKDPcdK4zTLlvNugSfkuGUH2GK3hc7x16jHFcFRWkzsi00jA1fXNebxFNp2k29hDb2saNPd
XyvJ5jOMqqKhHQDnJ7/nsaXqTXGYbhovtcSI0giVgmGLAMM9ASrcZJGPpWIjxzXF3cIm0y3
Db+cklcLk/gBWXf6t4hsNdii0rR4r2x8mN7qRjtcEuw2p8wBIAzjB69q6JUU4WS1MY1nzXb
0PQp5f3JrjLNy2o6xnHF3j/wAcWukklPkkAjGeueTXPQRJFe6g6tkyzh2GMbTsUf0zWeH3Z
piNkWaDS0V1HMMNJT6MVSkS4jKUGgrSDrVXuTaxIDkUU0UtSUc+33j9aKVh8x+tJ0qxBSGl
opANozSkUlBQZpc0lJSAdRSUZoAWiikoAdRSZozQAtLTaXNADqXNNzRmgB4NLmmZpc0APBp
4NRA04GmIlBp4qEGng0gJKWmg06kAoNJJHHPE0UqK6MMEEZzRS0wOA1zw7Pp0jzW6NJa/ey
OSn1rmZJyqjYc817MQGUqwBB4IPevMPFWgS6beyXMKAW0jFl2jha0jK+jM3GxhfaJ26E/gK
TdcH+8aVJsKAV/HNO+0N6CqsQR5ufRqA10O70/z29DR9obPeiwDc3R/vU7bckZyfxo+0se3
60ee/wDd/WiwEbNIpw+RUsMXnNnoo/WmNI7jBA/OhQ2MLkZ96ALBKOUgUgfNzgVsADFZIs9
ke8Nluua0oJfMiDdxwR71pAzn5FhnQQgbWMmNu7OABVAj51PuKsjJPXpUWOatkIp38JRklT
6GrFmAIFwe361LNH5kTp6jiq1k3ysvdTU21LveJt6NfHT9Vt7gNhQ21voeDXqiuGUMDwa8b
bnPoa7XSvFlvHZRQzpIZEQB2Hc1hWi3Zo2oS6M7Dd70oasO38S6fPMsQZ1ZjgbhitgEEZrD
bc6NHsTZoLfnUe6kzk0BYnU5pk9y9nby3UaB3hRpFRujFRkA/XFIGwKq6nKiaRfO0mxVtpC
X/ujYeaYmSpqN9qsMLahctMyDI4AAPrgVdWISJtP3v51xi+LtH00Qxz3Rd3j81VgjaU7fU7
c4H1ro9P1q11Gwhv7GdZbaUZRwcc9wR2I7iuSSluzqg47I6CzuJ7SDyoxGys2cSRhuatyXN
15YKLbo+P4YF/rWHHqkbR7967R1YMMfiatNq9nFGd91brnrulUYOM46+lF5paBywb1Q2TXL
pjJZ3qR3EcvyxsECtG3YjA5FZ2psP7HWM9ZrgH/gKKT/ADYVia7rq2/iLRLG3mhMtzfJFLG
GBcJg547dqv6vdeVd21sRwlqsgG4ZJdnJOOvQKPwrdX9nqc7t7SyHQt5YBFUtb1TWWtDZ6F
tN9LkCR5AvlL3bkH1FVpr8IhGcY9Tis3S9TEnjEwCRWWPT5HkC8lWMiAA+nGazhC8tTWpO0
NC9ov8Awm2kq0eq6hZ6va4ByrMJk9cZUbh9TnjiustNVWZcZG01SjuImI+boeayNE06XxGt
7baRrYtr6zuSrwQrG7lORkh/4Q2M4+lazp36GEZ23Nu8lxeRzA42urZ9s/4VHeobZLlGIBj
3KSfY4qjdviOWJrq2u3jGySW1+4WxzjrVzWJ1n06a7z/rbZJW46EqN365pQVk0VOV2mQmYe
SR2x2rRa/sdWt4plv7WC7giWGe3mlCHK8Blz1yO1craXX2yaK0aYRecRGJiuQue+Kz/EHga
z0KfTrmxU6defalR0aVn+1oT8xIJPTru6c0QjYJyudj+lJTnOXb6mm1oQZXiLUbfS9JFzdS
+VF9ojQvgnGSeuO3FdLodxEbNJEljkidQ6MjBgwx1BHUVRS1gv3+x3T2yQTgpJ9pI2FSOQc
9eM8VmWUWj6DC2n6RcTTabbO3lSzOCcFiSAeOMkgVnUV0aU3rY0tVvd19ACSd0mMe+DVW6b
dazBsYMbAj8DWLcapHc6jZxxyK4EwYOrdQB29qs3Vw/wBmmK8ERt/I1dOPuk1ZLmNPS5y0I
B4G3HStuzQx3UMyxpIsZyVK8EY71xdnp+k+FbNbyLxSLm0nBdoZpQfmbBMjZA2NkFdvfOeo
rbsdetbyFZbS8hnjHGYpAw/SsJq2xrGV9zrbaPTYZjLbWJjnB+RnkLqh9QD3p8zRJb+Xuyw
5znvXMNq4QHL4/HiqOoeJbSygM11eRRRD+J3wKluUnqVaMVoQa/4p0+K6udOhu1bUUjI2Kr
MsbngB2AIU59as2Fu1lp1rasQWhiVGI7sBz+uaSwvtEk0a2m0pFt5ZSTOI48LcHJPmlurE5
75/Spt49a6YxstDmcrvUpXsrW92khOYnTGPRh/iD+lV38RWkUzW6+ZNMih5I4Iy7RqeMkDn
HH6ireoWpvLN4UfbJ96NumGHT8O341T8M67odxayWN40ulapazN9p/0bcz56bscnHY8jBqH
TTd2WqjSsja03UXgkS7tHjkSSPHzYZJUPPI7itKfVLi7tTbrb21rE5BkW3TG/61gPc6dFcS
JppkW0ySgkADEnljgdiSTTxqES8lhj3rK7Wi2NNN2bUW2NCM53dRWZqlhq0NpnUFhia4lMU
Rt3LBkKgg89wOvbIqld69a2tqZprmOONOSzttA/E02wlnuoo7q4SaMBdsEU2QyIf9k/dz6U
4QuKcy8cZ46ViSzro3iW4vpX8u0urQSSSE4VHi4P4lWH5GtnNV72zttRtvs93EJYd6vsPcq
wYfqK6GrqzMU7O6KR8dXlvbRXlz4a1FdLb53uQys6R9nMY5x3PoK3NI8aaJrGqxWdlcypdu
PMtzLbvGJ1AyWjLAZAGfyPam21vPe3SwwIZJpD/wDrJ9qsyt4etJ5oxqNrql/btthjQDNq+
OX3Z4wOOPp9MJ0YJXWhvCvUvZ6nUnVLxRuVoc/3vL5NcheySS3cssqqsjsSwUYGelaC6oqw
5Z0UY6swArDh1S31iNry1YND5jxhlOQ21iCQe4NKjKTbuKrGKtbQgutYsdLinnv7uG2hWQr
lzy3ToOp6jpVjStdsNZszd6dcrPCJChYDGCOxB5Hr9KzdG0zSvE2v6gGktZtY024kSCzuHU
5ViMsqngkYH059q1JvDum+GruSC1aGK9vMT3cEbKFRsYG0duMk/jROmknIqFRtqJV0xw325
VVlCXki/Mc56c+wroNM1JbGVQ9nDcch0L8GNhnkcf5wK5zSngkjuprd4pIpbp23ROGBOADy
O/FTXer6dp0sa3uoW1s2zdtllCnGSM49ODWk2+W63M4JOVnsb9xK0m+WQ/O7bienNYdvLvv
9QXGNsiD65QUkmvadIRFFqFq8rAsEWZSxAGScZrK8PahHqN/rkkDK8SXMaLIpyrER/Ng98V
lQi022aV5J2SOhoBpoNOFdJgFLRSUhhSHBoNJ0JqkSxaM0gpaZJht94/Wm05h8x+tJViE60
lLSUhgaaadSUgG0UEUUFBSZoooAcDRmm0ZpAOpKbmlzQA4GlpmaXNAh2aM0gNLSHcXNLTaU
UBccDTs0zNLmncB+acDUYpwNAWJgacG4qIGng0DJQaM0wGlBpCsPpskUc8TRTIrxuMMrDIN
KDS5piPNfEOgjSL7fGubaUkx5/h/2TWOVAGQB+Veq6vpy6tpklqxCufmRv7rDp/hXl8sbwT
SQyDa6MVYehBwRWsXda7mMlZkOR6Um70FPK+lN8s9RVEgGPoKdu9hTOR1pRQA7IPYUBVxwA
KTB9KcBigCxbsGGw02M/Z7nafuNwf6VEGKMGFWZUE8IZeSBVJkvctdM/SmYyDTLaTzIhnll
4NTYx9DWu5ntoM6iqTfuL4Hor81dHUiq17HujDj7yHNSyo7lnGVxUllMDPJCRyRuFV7eTzI
lb2qG5ZoJklU4BOCazmuZWKg7SN2Ip9oWMcuemO1eg6fc+dYxM33sYb6ivMISU2yoeQc13O
j3QZRj7sqhh7Gsp0rRNYVbzOg30oaq+6lDc1idJPuqG5givLSe1nUtDPG0Uig4yrDBGfoaU
fWnHgcUySh4d0Oy8Mae1npxlCs5dpJGBdvQEgDgY4FZWpeANA1W/nvJ0u42mfe8cEwSPdgZ
YLt6nGT710m6oprgQoSeT6etNEtHNXHgHw6ts0U0upujnLIb04Y+pGMVnJ4F8NQy+YLe7k/
2ZbnIPGOcAV0E07SsWY81Fk9q2SSWpm02Z2l+GdH0fVxqttDK94uSrzTF9pIwTjjnk9af4h
0ax8SXEFxficTQw+QrwS7CY8khTwcgEmrpBPejFPQLHN/8IPojyNJL9ulkOPnkuckY/wCA1
r6dpVlpKyLZQlDKdzu7bnb0yfSrtJg0WQDkleNgQ1ZF/wCF9H1S9kvLiOeO4l/1jwTlAT0J
xggZ71qEVGQaqyZOxlw+BvDtvHt36i8Tfeia6wrfXCiumE9stl9jjgRbXy/JEP8ADsxjHr0
rHZipznkUnm5zzR7NE89jJ/4QXQo2Yxy6jGGP3UuMAfp+FaOneHdMsr2G6+1alcNCRsS4ui
yDHTjA6HtUyy9iTiniTH3Tn60OmgVQ6eKdZl3A0ruEUkmuft7mSNtynrVuW7My4OAaydN3N
VPQj1RLfVbKayuo/Mt5Rh1zj3GD2IPNcn/wrvQMY3X+D288f/E105bHBpN2elXyom9ylpei
WGjxxpa+a3lghTK+4jP4D1q+zlhjAI6EHvSUoNCSWwFKDTLO1ctHET8u0LIxdVHcAH6Cm2u
kaZZTyzWtokLysGfyzgZHTA6D8KuPUWcGq5E0Q5NMr3GjWF4ipcLK6L0UycfyqRdJsARm1S
TGCBL84BHQ4PFTq2alB5pcqQ1K44sc9acJGXuRTRg0baAJ1vHBGTkelLcWtlqDrLPCrSqML
KvDgemfT2NVipFIHK8g4pOCYKTRX/4Ry6Dkw63LgsSVlt1bj0yCKV/D168u7+22jTnhLVSe
nqT2q9HdNnmrKyg96ydOxop3KUPh7TY547iaJrueP7klyd+0+oX7oPvitXJPOajyDTgR60r
FXAtSbiDQRxmmbxTsK4lzBDeW7wXEe+N1KsNxU4PXBBBH4GuWm+GnhiY/JDd2+f8AnlcZH/
jwNdSWzRv5osFzkB8K/D/mAtdalIg/5ZmVMfntrr7OzttNsYbKzhWG3hXaiDsM569znJzTw
9O3BuO9IasYGo+CdE1XUm1KVLmC9LBmltp9hLDv0OD7jFV3+HWg3F0Lm7l1O7lHGZ7vcSB2
J25/WumyQDxTw3HNAEVhYWml2MVlZQiG2iBCICTjJyTk8k+9Zmu+EdH8RyxzahFN50aeWss
Mu07ck47jGSe3etrcDS5pDOQj+GXhuOQPjUGI4GbnHHpworptP0600qzWzsYRDApLBck5J6
kk9TVmlFAKwueMU4UzvTgaQx4opKUUhhSGnUEU0JjaKdSVQjFYfMfrTCKlYfMfrTcVZBHik
xT8UhFAXGUnanEUhpFDaTFKaKQxKKDRQAlJS0lAwooooAKKKKQhaXNJRQMeDQCaaDThyKAF
FLmm0nNIESA0uaYDThQA4GnA0wUuaBkoalDVGDS5HrQImDU7dUANOBpiJd1cV4u0byZf7Sg
X93If3oH8Lev4/wA67IGklijuIHhmUPHIpVlPcU1KzuS1c8lFOq7q2ly6VfPA4JjzmKQjh1
/x9aoZFbGIp5FN6dKN2O9Ju9aAFyfWjJ9aXAI4PNJj8KADJ9antZdr7GPB6VCFzSMrKQR2o
TBq+haP+j3XojdauYyn0qm/+k2u5fvr2qSzm3xY7rxWiZm1pcevLcUkuMfWnH5STTJOQKok
rWx8uR4j2ORUl2m+A02VTG8cw6DhqmbDKRnqOKhl+YtlIfsabuoGK6PQ7siMp/FE25fp3rl
7WaNQkLna4JHNatjL5F0jZ4zhvoae6sS9Hc9DRwyhhyCM1IDWdpk2+3KZyUOPw7VezXE1Z2
O+Mrq5OGpScg1CHoaQCgAklCAknis2aQyPk9KkuJSzEA1X5q4qxL1DGaUCgClqrhYSkOKDS
DiqJCjNITTGY9utUlcluwrNTQcmomds4yabvI7frVqJm5CXQWNd7Hj6dapecOu18Z60/Upw
sQLHhQWNcjDrF59piSS5c2+4fITxisJTqczUehtGFPlTktzsoU+0JviYEZxye9TLE6n5gKq
aVKsdxNGSPnUSKP5/0rXRgwwcEVpCo5K5nKklJoqhsHB4NOLYFSywbgcGhYV24POKrmRPKy
PzMAsx4AqmupNIAUjQe7tird0scdnK3AwpA+prgNXmLXhTPEQAFZVJOT5YmtOKinKSudzBq
RaeOKWMDecBlORWjXDaHLjTGdWzJDNuxnnHX/Gu3DK6hlIKsMg+1TBu7T6FzS0a6gcZppXd
Tj65pc1qZjPKFKFIqTiii7Fyoauadmjj0pDSCwZyaQijpSZphYSnK+2m0U9yLFlJyOCanWT
NZ3SnpKQaTjcFK25pFsjAqs45P1pEmpS+41FrGl7iBiAO/wBaXfzzSEGkPSgCTzOtKjnuah
6mnUWC5Z3ZHNSK3FVATUqtjvUtDuTg804GowwNPHFSyh9LTQacOaQxcUnNKKXFIYob1p+aj
xinCgB4paaKcOtAwNIaUmkpiMhvvH603FOb7x+tJWplcYRTSKkIppFIaIyKQipCKaRzQMjN
JTyKbigYlJTqQipGNopaSkMKSiigAooooAWkpaSgBaUNim0tADwRijrTAaeDmkIMe9Lz60E
00k0DHg0ZxTAcU4HIpDHA0uaZnmnCmA/NLmmUZouFiQNTw9QZpQaYrEGsaamr6e1uSFlB3R
Of4W/wNeazQSQTPDKu2RGKsp7EV6oGrm/FWlCeE6jCv7yMYmA/iX1/CrhK2hE49Ti8H0o2H
0NPx370oGTxWhiIE4qQR+pp6pUoXFQ5FJXIVUYx3oK05kx70c96VyrDUPkyhh908GnH/R7n
d/A/WkK5GDQwLxbTyU6fSrjLoRKPUsTcJn3pmCQCKIH82Daeq1IQFStk7oxemg1lDwlT3qC
A8FG+8tWB90VXlHlzK46Ec0Ma7EVxEBPHITgFhk+laMZySQcg8cVTnXfCw68ZFLpSPKxgTl
mIAxUp2Y7XR3nhwSvZGeXo2FX3A71s7qq28SWlrFAn3Y1C0rz46Vyt8zudcVZWLJkUDJqF5
cqT7VWaU4qMuSMZOKaiDY5mJNKKYKXNMEPzRmmE5oFNILi00nAzTiaYQTVpESfYjaQkVEWO
akKGmlTWqRk7sjJzShN3Qc09YyanRMDp9KbdgSuYOrRNPHJBnazLgVzH9h3zEArGB0zvrc8
VeZBf20iyMiuh+76g1lSXx2HbqU5bH3PLH8645cylePU6VyOK5uhp/aFt9RtcMD5Y2v8AQ8
V0YZkPBrz62Y+bySS3Uk13lnMs9jDIepXB+orakuWKRhUfNK5YE57inrJu74qEqCKVVrRpE
czK+sXAhsNxGQXGa5S805b26eaO5RN+Mqwrpdcj87SJwAflG6uJQw7f3iSMe218VzzjrdG8
J6cr2NW1jt9KhdGmDyydSBx7Cum0SUzaPBu+8mUP4VwRKnO0EL6E5rsPC8m+0ljz0IYflj+
lEFa7e4TleyWxuEcZFM3nOM1LjFMIz7VsjNocsnrTt+Kh6Um4Z60WDmLG8GjNQBsGpFYGiw
1K5JSGgGikNiUUUUyGNNAoNHSqIHqcU9G+aoe9Lnmk1cadi3nI4oIqJHwP51J0PtWbVjRO4
ClpopwNACgU4Ugp45FIY5WxiplINV6ehwKljROKepzTFORThUsofSikHNA60hjsZFKKSlpA
LThTaUUDFNJSmkoAyW+8frSUMfmP1pK2MQNJilpM0DExTT1pxNIaQxtNIpxpDQNDaQ06kNI
Yw0UpFJSGJiiiigYUUUUgCiiigBKWkpaAEFOB5ptKKAHZ5zSZ5ozSUDFopKKQDs0mT60lFA
DwxFLvNMooAk3e9KGHrUVJQBYyMdaCUdWR8MrAgg9xVekNOwmcPrGmNpl+Y15hf5om9vT8K
qIuD0ruNSsl1CzaFvvjmNvRq41o2jdo5FKupwwPY1pzXRi46gOlOptJkdM1DKQ12wajz70r
+3NMyfQ00DJA1Afac/nTRS44o2FuhoYwXHH3W5H0q0QSoPaqjKZIzGPvp8ye/tVy1cSW4Nb
wZjMXBCCoJfn49qsv0FQY/eAVZCIoX3RjPUcGtvwnCseozSHBwnFYRBhumQj5XGR9a0dGuz
a6kgxkSnYf6VnNXizWHxHcO5Y9ePaoyaQcUVgdAUoHNFLimFhKKDSZpoTFzRupuaKqxNyG4
uvLZYkGZW6Z6D3NZF1fNDORDI/A+Z2J+Y+uKt+YP7SnkY/KgIz+n9aTUbFLuAGJT5wHBA4I
9DWVP35tvZFVpKnFJdSbS7xrxHDkF0xkgda0MAVzugb4ru4VwVYKMqfrXQhwetdSXQxT0Hj
B7U4elR5pVbBzQ43GmYPjCAvYW8wH+pkwT7MP/rVxxr0bUbf7Zp1xbkcuhx9RyK865zg8Ec
HNYzVik7gp2srehrsdCk32Lof4JOM+4rjcYWuo8LuSJ1bBDKrflxTpsmSOg2gpSoMGg9cCn
RryTmtiRtynm2kyH+JD/KvNmXadp7HFeobQQR2xXnOpQNbalcQsMFX49x2rKZaKgrpvCDbr
iVM9EP8AOuarc8Jbv7YYDO0xt/Soj1GztiBUbqO35VLzjpSEZ61SG0VCrKeASPSm7TnoRV3
FNKg9RVqRDgVQe3enqKkMdRMpVsj8aZNrEqk0tMHzDikBZTg0h3sSE0mTSBs0tAxc9qaaU0
lNEtBzjmlpM0namSSK3NWF5GKpjg1PDIM4NKUeo4vUmzRTttGDWRpYAakU0zFKOKBjj1pwp
OooGaQydDxzTg2DUSnAp/UVLGiUNS5qIcU9TSaKJc8UU0U4dakBwoHWkoHBoGPzSUUUAYzf
eP1pM09h8x+tNxWxkJmkzS4pMUDEzRRikNIAJpM0U00DFpM0lJmkxoU0h60maAaQwNFLRQA
3FFPxTaBoSilopAJRRRQAUUlLQAlFLiigCvPew20ixyZyRnio/wC07Xu7/gtUNWO6S4bvFC
WGexxXG2V/cLdxlpSwZhuBrK0pN2exonGNrrc9Eiv7eW4MCSfvMZAI61Zrmrw/Z9RikThlA
ORXRxyJNGsiHKsMiqg7xT7kt2k0PopKKsQtFJRSAKSiimISsXXtP8yP7bEv7xB+8A/iX1/C
tukp3E1c4P3FJj3rQ1Ww+wXeEB8iXmM+h7rWc3FMgUoTzTNtODkd6CwNIYzjNKaCM0YJoAj
fKsrjqp/SpbZxHcPF/C/zLTSvGDUDhgoI+9Gcj6VpBmc1c1GGQKrkfvB9RU0MgljDjv8ApU
bj98PqK3OcNQtmW0iuV5+c/gR2/KobZgb61YHgyqavs+61kgPIJ3D+tZNuTFfwxHoJl59s1
Mi6Z6OfvH60uKQnnNKK5lsdaCiig0wYhOKTNBNJVEXFo6cnpRUN1J5drK/opxTewLV2MppQ
trPMwDB3AIPcck1Hb3vkquWaSzzyf4kPofaku/k0+FO7Esf5VkxTSQSboz14I7EehqMN8Lf
mGL1nY61DFLcecpBYpjI7ipxWJohDSyFOFI+72B9q2dxHFdCMYqyJM4oDVHuPXFBb2qkMmD
VyfiDRvKMl9b/cY5kT09xXThs0yWNZonicZV1Kn8aUldAnY865NdJ4bxFdiPrviPPuOf8AG
udliaGWSJvvIxU/hWlpVz5M8MufuOM/Toaxho7FTO2C4ODT4+Bij8e/FL3rVu4kh4zXNeLr
RTbRXYX50fYx9Qf/AK9dNWfrdv8AadFukAyQm4fUc1mWeegAkZ6V1/hZY47mdFUA+UNvr15
rkM5ANdL4dm26nDz/AKxGU/ln+lStmiXujsSMZpp6U89qQ0XNLDMcZppqXHFN28U0xGRqms
CxkW3hhaa5cZCjovpms46xqsZ3zWIMY6464qS7P/FUSA8bIV5/CsiXxSVuT5FsGhU87icke
vtWcpy5rRVy4xjy3kzqrS8hvYvNgfcO47qferJORXMyW7PDHq2jFl3cyRDqD34rV0zVI9Rj
6qsy/eQ8VpCakroznBxL/SnA0FaULkdqslaB1pDxTtuDQVB70AxvWmkkU/bTSOKpMloTrT4
+CfWkXp71IgwenFO/QlrqWY2ytPqvE2HK1ZHNYyVmbRd0Hakp2MUAcVNxgDinL60m2lApBY
cKcM0g4pehoGOFOBqMU4UhkoanA+lR54pympHclHSgdeaQGnA0hi0UCloAyWHzH603FOb7x
+tJWpmNIpCKfSUAMxTSKlxSYoGQkUhqUimFaAI8Uhp5FJikMjopxFIRQMKKSikAtBopKAFz
RSUUDFpKKKQBRRRQAUUtFAHP6ruJ1FFGXaHao9elcbZW00lwm2J8Kw3HHA5rs9ZElvepcAZ
jdQOOzCs+XVJpcZ5x6msryi3ZbmloySu9ibV2AvMjtGv8qv6DKWWWPd8mAwHua5555JJwXO
7cefb/AOtVu0uXsphInK9GHqK0hG0FEwm/fuddTZJY4hmRwoPTJqkdUto7T7RJJiM9GAyc+
mK5u91F5oZbkMWYHCg9FpNs1Vmdf9pg/wCeqfiaabu2HWdPzrhrWPxBcafJfxRzvax5LSDG
OOvHXioDqOphVPmyAN935RzQrvRNA3Fbpnffb7X/AJ7p+tOS7t5CAkyEnsDXCGTWQNzQSlc
ZOUq9azGe0E65WReD7GnqtxaPY7Ois3S75rqLbIfnXitGqas7Ep3Vyve2iX1q9vJxnlW/ut
2NcY6MjPG4xIh2sPcV3dZ+p6VHextJGqpcjkP/AHvY0XE0cecGk4qV4yGZXUrIvBBqFgR14
pkjxTuO1RBsU4PSAVhUMny/N7YNWOtNZQRimnYGrkVhNtlaIng8irj580E9zWNJmC6BHb+V
a8T+dGGB5FbwZhNWdyZ8gZHasMyD7cj853gn861byfyoQAfnbgVkbMXaK3GefzpyYU+56iv
Kg+tLiszTL4vbqsg6cZrUzx14rns1odEZJoKSlpCaaG2IRRikJ5pM1SJHVS1JsWwT+84/Ic
1dzWZqB3zxR+gz+ZqartEukrzRm6k/KJ/cjA/E81mN1q5qT5vJR6Nj8qpnqaqirU0Y1pc1R
s1tB4kk/wB01uVh6F/rZP8AdrbrVbkLYdnsKSikqhhTgab1NOoEcd4jt/I1dnH3ZlD/AI9D
VK0PzMtdF4pt99jDcAcxPtJ9j/8AXrmYG2yg+vFYPSRe8T0DT5/tGnwSE87drfUcVbWsHw/
cZEtuT6Ov9a3ugq/IFqOzSFQ4KnowwfxpAeacTik10KPMZYjDPJEeqOV/I1qaNN5dzayZ+7
IAfzxUWvwiHXLoAYDMHH4ioLNyqtjqDkUo6v1Jltc9M6fhSZqOKTzoIpP76BvzFPyM4qLGg
tB6UVWubxLfK/ek/u+n1pNpaspJt2Rz14Q3im6U9PJVT+QrIm8LahEW+zTRyW8nUo/OO24V
dLl/Ek7tkllBP5CsWbWb+e4lkjuPKVOQmQOM8ADuayfM5e72W5a5VG0jobSR9G0+C3VDNdz
MQkSnr9al1DTDLJ9rsz5N4vLKDwx/xptnqsknh6e+Kjzo0IbA+8fUeme9c0mtamCJ/tn8eN
hI/wDQfSogpuV1o1+P/ALnKNrPY6/SdaS8/wBGuR5V0vBU8Bvp/hWyDiudeyi1a2S4RfJuS
m9GHUH0q7oN697p581t00TbWPrXTTqKa0OepTcGahbPagHsaUc07GBWlzMYQc0oGak28ClV
MDPei47ESrg9KmCjHTmk2gGnjNO4rDQBuBAqcGosc09DUyCOhJmgHBpcCkrM0uOpRTQacKQ
DhTu1NFOFAwooxQKAHU8VHT16UgJAacKYKeOTikMeKdTQKWkMxy3zH60ZFRk/MfrSg1YrD6
KTNFArC0UlLTEIaQj0p1FAEZWmEVPimlaYEJFIRU22mlKAuQ4pCKlK00iiw7kdFPK00rSAS
kpaKQwooxRQMKKMUUALRRRQBFPBHcRmOVdymsmbw5CVJimkDdQpxg/jW3SUgPP7kS2t2Y5F
KsvGCKmhmVxjP0rqtV0mLU4cHCzqPkf+h9q4ieGeyuGilUpIpoRMldFyfeqExnvllPQ1CQJ
41licBDw47GnrMJoc9GAOR6VnwTmLT3UAnMh5FNq+pMXbRnSWlwtvYvaR3E0cEikMmOOetV
xZ23y4vJPkwV4GRjpWCLuREBzKqnoTS/2g3/PV6hUrO6Zp7Z2s0di+rXptzCdUbaRg/u1yR
9cVhndE6xQuWj6sTxzWaLyVk3LIxHrUtvfsGG/LCnGko7EupfZWNmzmNtch17cMPauqjkWW
NXU5BHWuGijlB+1qQ3PK+1ddpLM1luKlfm4B9KuTFDQvUtJS1JoZWr6YLqMzRqBKo5x3rl2
UqxVxgiu9rnPEloIkW6jXHOHx/OhdiWYRRc00pg8VXN4y5DID6YoF+D1TFVZkXRZAIpGbHF
V/t47LTTeA9VoswuF2u5Vf04NFjOY32seM4NRvcM42iM7TxnFNjUg4YYPTNXHQiSuaF6cTR
nsFNU7tRHPbuT95d2akmk3omeqqc1HqXKWrf7FWyFpY6G1nKxRyJ6c+4ras70Nhckox49VP
pXN6e2+xx3Vs/nVlWKNkHFO10Tdxeh1eaQmqljdC5tgT99eG/wAanzWdrG97jiaTPvTSabm
mBLuGDg1mufM1E9wGA/IVezisyFv9dMf4Y2b8TXPiH7tjfD7t9jGnYyXDt6sTUZ9aewwx9j
TcfLn0rsWiOJvW5qaH/rZP92tvpWHopxJJn0rbGWoW40GaXmnBRge9SBafMVYhzTge1LKAg
LkgAdSayLrUi2Y7clVPG/ufpSc0g5S1qXkz2c1mzAySLgAc4PauEGVbkYIPI966yGH7Ogdv
9aRwPT3rndSi8nUJQBhX+cfj/wDXrl9qpSaN3ScYKRfs7t7Z0njxkdc+las3iGaJUwqEsR1
Wuet23QMvfFNS5Nw8COACsirx9aud9GiKVtYs6z+2XzjdGD6GM/40f2pcE8PEf+Af/XrMuI
gtwWyeT0qWNNpPrXL7WVr3OxU43tYzfELNLfRTvjc8eDj2NZ9qcSsPUZq/rhB8jnlc1mwtt
uF9+K6KTbSbOStFJtI7Cz13y/s1n5G4iANu3Y6cVf8A7YthKEmDwt6tyPzFclZybtWhGfuw
lf1rWuEFxbHH+si5HuvpU+05Z2ZfJzU+aJtXGo8Yg5GPv9fyrB1LURaREk7pn+6Cf1NUluH
tgWVj9KrWsUeoaj599KViJ5wOvt7VXsnKV5bC9slGy0Y+zu5Le/iuboNiZMbsdvWpLjTdEm
kMq6lHGxOSjA4/AirGrxR6hr9vaJhYI4RjZ0Ixnisq7m0q1uGhishKFOCzyEZ+mKmS97S97
dLfqODfLrsb1ne6LZ6a1n9rRw2d3JwfpWU9j4cxvTUm3d49mR9c1o6dp+jXunm7Fvs2kh1Y
5xj3rHOoaYs5C6ahizjdnms4rV8t79djST0V7G0PEWnWUASBmmdV2oAMD8TUng6QzRXjEdX
BOPepLfTNPuI0IgQxSLkYGDTvC1qLO41KAE4jl2jPpWlBw1UTOupaNnQd6kWm7c04cc10NG
FxVGCRTm5AxRjvSjFKw0MK7hSqOKdRjFACEc8dKVRzS0q0MCQdBQRxSr0pe1QUMFSL1puKU
UmMeBk06kpaQwpO9LQaBDgOM0ooUcAU7FAxwpaapp1SxoeDTqYOacOKQzDb7x+tGaG+8frS
VYDs0uaZS0APBpc0ylzQJj6KQGl60yQooxRQAYpdopKXNFxWEKU0pUmaKdwIClNK1YOKYVo
C5AVpNtTlc03bSGmQ7aXaKftoxxSGM20hFSYpMUDuMx2NBHvTsUhFADdppKdz60c0gI5JI4
ULyMFUdzXCazePcr5hIJVuCfeutuoRPqkccg3II8hfeuOvlzAx/wBsUluDM6K8aHduUHcMA
ClBI0/P95j/ACqzHYJPGrBip7+lLfRLBbxxp0Gf5U1JXsLldrlifyo9LiLruyAApHes4Pak
8wD8/wD69aFwm9bGI8hsDH1xXfTeGdJOmlBZorCP7w65x1rGdaNJK/U3hRlVvbocJH9kksg
6KY1Bww9DWQ5CSuBnHWrVvzZToM4Egx+VTXNor2MTx/64DBUdxXRFcpzTd9Czp85IESruc9
F6ljXa20f2a1jjkYZA7VzumiPTbJXlaNJnXkjkj2qxBfXF1M32aJn2rnc5rCdTdxR0QpLTm
ZutLGv3mx9RUZvIB/HWS51bGCsR96jUaj/EifkKhVX3X3mnso+Zsi+tyf8AWAVHcPbXUDRO
4IYYrJb7f/cj/wC+aizfA/ci/KqVRvsS6a8zAuY1tLt48ZQHgkZpPNhAyQvPtV7U4pGhZ5V
RWHIIrJSAOA/TI6ZreLUlc5pR5WXFmix1SgyR/wB5fyqt9j/2sGm/YT1839KdkTqTNOnrmq
8kynlRyKcbPH/LT9KDbAD71NWEyGOQsz7u68VNeHdBCCOVWkZVUc9uaJHR2Vn5A6j1rREGh
osvyOrdMVoHrWdbvDAyMqkqTkjPatQSwXGTG+0n+BuKtGct7iwXMlrJuj79Qa0YdU3OEmQL
k4DL0rJbK8Nx6GkjmS4Dxk4mjHH+0KGkNSaOmB3DIpcVj6ff+SDFMcr/AAnuKtHWLYcH+dZ
NqOjNopyV0WLp/LtnYdcYH41nu/k6dMf7zKn9abc6hFcAKrqFDZ5brUM0qzQrCrptyWPzd6
5qj5prsdNNctN9ygxyxJ703+VTm2Yn5XQ/jSG2lH8IIrs549zi5Jdi5o3zXDL225reQCsLT
SIbgGTCLtPJ9a3YysgGwgj25pcyKSJAKHdYo2kc/KoyaUKRVXU2C6fJ78UNlIyNQ1GS7XGN
sY6Ad/rUGnvtaEsA2GGAw4qGT/VH6GnWfCwk+1c83eLNY7o0GZnZnJySc1ha4CJI5D/u1ur
2rA8QAho/TdXPR+M6q/wFO2lKPjsQajtWLapB6NIOPxqBZNrD2qew51W14/5aCuyXws4YfE
jq5Rlw3HBpQCZPY0TnaMDqamXG1T7V519D1eXU5nXHI1QIfuhOKpBuVYdateIVZdSEn8Lpw
az92Oa76XwI82t8bNLS5C2tDP8Acat4SFHyKwNBTztWZ8fKkRz9e1bckgDkehrnrP37HVhl
amZ96f8ASWQDCjnFVI3xFHjqx2irV4f9KJ9RVIHC257eYK7YP3EzgmlzteZo2SmDWIiWJLx
N1/lUp8Mz5me1mR0kGGV3CsBnPf8ApTVwdft1/wBgisy+1G6u7qbExRI87UBIHHHGK5nzSk
mn0OhcsY2a6nR29ta6dpp02e4Ktcgru7Z9j/jVGPwpMbYxNdwqnmbiC5znpnGPSrOildZ0p
or9TKI3BDZwwH+9TNX8QKjvDp2A3RpRyF9l/wAazSnzcsd+vY1lyct5bdCW71KLRYUtLcmW
5UYw3RPr7+1WfCTvLHeyyHc7yAsT3NceiEtuYksTkk12XhNdtpcH1cfyrqp01BeZy1KjmdF
u4zRnmmryKUj/AOvWpmSryKToaWPqKcV5zSGBXBozntxRzQRxSGA609VpoHNSik2NABxTsU
AUoqBid6ULmgilWgYoGKdSUtIYUHmigDIoAeDS9TUZGKkB5HvQAuKdkgUg607FSAop1MFOp
DMU/eP1pMU4/eP1pKooTFJTu1JigAFGaMUUxDgacDUdOBpiaH5paZmlzQTYdRigUtACUU6j
FAhtFKRSYoASkIp2KMUwIytJtqXFJikO5ERRTytGKAI6aakK00ilYdxmKMUuKTvQBXntxI2
9TtkAwDXGahDtiKHg7+n0ruyKy9X0lb6PdGAJlyc+tTaw7nNWyBbYKeoJrP1OQM0aLz83Jq
/NAy5ByGHBFZlymzBOcbhk+lRD4rlyeljQmTbdaWPWVR+or027BWwn2nBETYP0FecPE0s9l
NHhkhcMR9CK7S61q1n024VRICYmByOmRXHiU5ctv61OzDNJM8ygMqx+XGf9Y3JrUewW3smm
LtuAGOeKo2KEumfUmt28heTTNka5JIAH4131JWkkcNOHMpMq28KtCrvknHArc0ghY5egGMV
lQxrbQqlw2GA6Lzj6mp4NWihJggs/Oc9Mtj865aqc00jpptQs2arybjhTuPtzUbXCQD52Vf
qazphfyLzKy7jyqEAD2zVU6bMTyy5Pq2azjTj1Zq6suiNCXVrcZCksfYVTfUSfuo31PFINH
vWwEVD9HFLJo15AQbjYidc7wa0SpLqZuVRlOWWS4+VtgU+ozis2RTZyvC/ODkVqfI0m2LOx
R1PVjWZqBxdjJzgA10097HNUWlyt5kxz8xGTxg1ILiVBhxuPrmrQVOCFX24pxRW6gVqzFGe
08jZCrj8aiCTE56mtMwL1pphUmkmDRXWFycHGag8tjMFYY5q40e3kUjp5ke1R868g+tWmQ9
B+McUoODxUEU25cNww4NTDk1ZJOlxIh4Y/Q8iopC3mLcLw8Z3Y7EUEVFK+z5QeW457U7iRr
Q4vIfMhBOOo7rUHmpPKYwuHHYiqCSvC4aJypHQjiieUkrOpIlHcd6ia5kXTfI/IulEPVRn6
U3Yg7frWnaJZ6hClxLI6E8Osa96tfZtMUYEUrn1JxXE6ttGmdypX1MEqnZmH0NKskiH5Jjn
3FbjpaY+S0UKO1Kl5DCNqWqD3IBpe1b2Q/ZeZmR3N/wAbUEn/AAGrK6jLAc3Fgy/7SgrV03
LyZIwMenFV5JGmDB3Y9utJTu9huFluW7XUYbofJcGLH95qZft5wVUnZ8dcrwawbqzNuFlT7
ueT6GrNpd71CPyRWjUkuaL0Mk4t2ktRJWCq0ZBDfzqe3iZVQY5FMlkhlYrliQfSoVG1t0Mx
DL1ByKd21YSjaVzV3FT0P41X1G3ju7Ta2Qc8EVEuoSRj99FvH95KDqNnOpQSGNvR1xWHLJO
9jq54yVmzBexjTgOxxWtolhbrKbjLtKuQM9B71RkZFLDzEPPY1o6VdW0CMZLiNc9Mnmuird
09DmopKpqasseQTVZpTtK9vSpjqViVIN3CMjH3qqG700Mc3seMcYPeuOKfVHdKUejItQsor
u0i8wsCCcFe1YbWaq+0u2B6iuge+050VVvYxtz1zWPdzwGYMsqsOOldVBtaM48SovVF/RFj
t0mC5LNzk/yqab/W5z1rMtruFCzGTgjpUj30LMDvwBSlB87aKhUSgkx1yf8ASDVGU4t0I/h
bNPkuhPKRFnJ6E8VI0WYMdh1rsgvdSOCb99sbDqKx6rb3T8oow+PTkZ/WtqXTdBuRJcPfhD
y52oGHP4jFcuyAZz0qINz+NZyp3d07GkallZq5tXOoqtr9h0/eluTmSRuGlP8AQe1Z6gLwK
RSMZA61Iig/M2cZ6VcYqK0JlJyepJDGXOTwvr612nhuMCwcgcF+K5KFHkYDHfAUV3mk2bWe
nJHIMSElmHpmgRcC+1OxSrzS9+KodhFXnFTYGKi96kUmkxoa3HSjNOcDFNOBQA5Bk4qQVEp
+YVYJAJAqWCEBp1MPrShvWpGLilUYNIOv8qdjFIYHrS0lKKTGFAooHWgAzT/T1pmOakAzQA
8UtAoIpAKOtLSDrS0hmK33j9aQ0McMeO9GaZQZpetJRQAtBopMUDClpKM0CHUopoNOzTuJo
cKdTAadmmS0OzRmkoouKwtFJmjNO4mh1LTQcUuaYhcUhWjNLmmAwjkUmKkOBTQQehBpaBdo
YRSFakxSUWC5EVphWpjSEUWHchIpMVKRTStKw7mNq2n+Z/pEa8/xgfzrmru2IUh0wD3Fd8V
qjfWSz2zBEG4HIwOtZSi1qi1LSx5/FcyQSlFcippL2dlZWbGRgirF/bq2eMMKrJau8YM3yq
O46kUaPVguZaIk0+PdJvbhB3rUkvcIY4B9XP8ASsozbUxGh2KcZ7ZqSOcpauzcuxwvsKmac
ndmtNqCsE8jbti/NIf0rRsrAWsIkb/Wv1NQaVa+Y3nuM/3f8a2ZlyMegrGpO3uI1pxv7zMq
Y5kIHQcCiJSVJJOPrViVMnOB9aiY7QF9qE7opqzFDkHAJz9alctc20ls8hJYZQk9xUca7fm
NMdjvDqcGluw6GTbyMkuxuoPINJqkWQsyj7vX3BqzqsRW4S6UYWUZ+jd6USJNao3XOQQa6U
9VJHK1o4voZ9s++EDPIqYHmqUgewuSOWjbkfSlN4ucgH8K33Od6Fzk0hzVUX6dwad9ti9DS
sFyUg1GSVbIOCKb9riPcio2uEPc00JizptYTp90/eHoalibKg1CLleQRkHgg0RSrGxQnjqK
tMmxZdwi5qlGTNIZG6dqSaUzOI1+7396lUADAoBKw4mq7OZXCjpnFLM+PlHXvSwLtO49e1I
aNuxlEMQt0PC8k+prQWTdWJathifQ1ohuhB4rkqw1OylPQvikZA1VVnZGKn8Kk+1LjOOfas
uVm3MupOFAJ96YwAP1qNZ1Y53ZpzMGHX8aLNPUG01oKNrAxSDMb8H2rIkieyujGx+6eD6js
a0DLninXMYvLMf89ovun+8PStYO2jMKivqimxIcSKevI+tabtHeRCcKMkYcehrIgbzV8ruO
QantrhraUg/dPDCiUe26FCXRk7WmDmJyp9DUEsAYYngVx/eXg/pVx5Y1k27vpml3L3IoTe4
2kYslgjf6qUj/AGX/AMapSWssbfOrEeo5ro3gR/Sq72rj7pyPSrjNmbgjFEFm3H2jafRkIp
TaW4/5eFNXZrZD/rIiPcCqL2Z58qTPsa0T8yGvIYYIQf8AWg1GyxjgMDTXglQHKHHqKi71S
9SX6EyRhyQWAHqaTbg4OKixS5NMQ4NsYMO1WmvsIEOSMfnVPr1oMeelO9hWJFDTNk9KdJFs
II6Glt32/I3T+VWfL3MAPndjwB2pDIrcZIU9K0rSzkuZVhhQu7HgD/PFbGi6DD9tlhv4d5E
SyKu7pnscd66u3tLa0j2W8KRLjoq4z9aVxpXKOkaJFYKJHxJcf3uyfT/GtMgigusSM7sAqj
JJ7VjXHimyjYrEkkuOpC8UK5TSRsdKc2AeOlZdlrlpfyCNWMch6K4xu/H1rT5OKYhc5NKDn
pTQafnAGaYx3VcdqTGcUhORTvuqKQgAxipTUQqTqKTGGRSUUA0hDlOCKlzmoRT1Pakxj8Uu
KQUpNIoSlpM0CkAoqRRUYqZRgUgHCg0UGgBKdSd6WkNGKw+Y/Wm09z8x+tMqiheaM0lFAXF
zS02igLjqMUmaM0rDFxxSijNLQAUtJS0xWFzS9abmkJA6mhtLcVh1GaRdzH5VP1PApxjJ6u
R9BWMsRCO7NI0Zy6CZppdV6kU8wovJy3+8aaSPQVhLGpbI1WEb3Y3zc/dU49akjR5DTooCx
yeB61aCgnYnTuawni6kttDWOGhHfUhKpGhkP0FYsk5LHacc9qvapcYUqpwBwKxS2fero8zX
M2RUteyRcS9mT+LcPRqsLqUfSRCp9qxZWYHI4qMyMR1rqjOaMJQg+h0q3ML9HH48U/PGRXK
+e6dD+dSLqDpg9Poa1VRmXs13OlJorBXWnU4PzCrUerwN9/5foarnQuRmoRTHZY0LOcKO5q
pLqcKRbkzKT0Cj+dYF7qE9xL852jsKUp9iowJ9UuLWaXzPKXcOh7tWSIZLyYIPlXv6Ae9K7
xxgvITj07mqcl3PcKYY/wB3ETyF7/WsUm9jX3UOumSacQwjEEXAPr6mo4UN3eLCowg6/SlM
beVsXqTyaba3b2FySUyrcOO+ParW3uk9VzHTQ7beDIHsopPO4PHWqq3cdwoaNgfY9RSSTKF
964+V31OzmVtCVsnAp0gWKPJA3n9KhhucYHf19KkkAK7jkmnqnqPRrQrl+RxT0jB5P5UqJ3
x9KfyKpslIjuYhPaPCceqn0Nc/E3lM8TdCenoR1rpG6VgatH5dwrr1fnFb0Hf3TmxCs+YbM
FuITC/3hyp96yGRoyQwIrV52AnqKrzTRk+9dMTlkUfMA6r+Yo85f7o/KrPmqf4h+VG9PVao
gr+d/sj8qPN/2f0qz5ieq0nmr6igZWMhIxj9KRQWJ4OTVrzE9RRvXsRQAJEEU+ppzHapPpS
CQHuDUTktKFJ4J4FMQ1FLvk1OKcAFGBR0oQFq1GVzV9DggVStuEUe1WCTuyPSsJ6s6KeiLE
i5TI6ioR6g9amRt6g/nTXUA5zxWSdtDVq+oiZz/Wpg/G0VVe4VeM4A6mqc18fuw8f7Xeq5X
IhzUTTmeOBd8rBfQZ5/Ks6TVXJxCpUZ6nrVEhpG7sTWnZaavEk/4LWnKoq7M3JzdkJYJLLK
Z8YX19TVy5hLoWHDVcAVVwAMDsKXANZc93c05bKxhtJIg2sgYfXFMS/mj4KAitxoUJ5RT+F
V57WIrnywD7CrUk+hLjLuUk1Rf44z+BqdNTgPUsPqKrPbJk9RURtVzwR+VVyxZHNJGsl3by
ceYv40klvBKMjbn1FZP2MHoaabSQfdY/gaXIujHzd0XXtJEOUINVZbaKX/AFse1v7y1GI7t
PuySfnmlb7dIu05IPoKdn3FoVZtOkTmN94/WqpDIcNkH3roLeGVYgZUwQKHgSRdzgAU+cTg
YIbIwRxT8jeNvTvVmSyfcWiIx/dPeqhyrYYFcdeOlXZkF61tWu7iOGNcuxwK6u00TUNPZZY
7a2nkAwu5sbD6+9WdE0vSLQJcQ3cdxMQCJDIBj/gNdFtPXBqeZFpFDTdP+wxOXkM1zK2+aU
/xH0HsKv54pAKWne5Vjm/Glw8WjIiMQJJMNjuOtcvZrO1sCjIM9yMk10Hjl1On2yZ+bzTx+
FYNhMos+TjHFJ/CT1LNmkv2krIB0JDKOP8A9ddPH4jtHk2vFMg/vYBFYVm4Z2Oex/lVSC3c
SbomOepU8g1T3ITO+jdXRZEYMrDII71Nt3AkZrK0bcLZww4DcD0rXi6fSnctDewx0oJqVhu
FQHjrQA7tUqn5ahPSpU+5SAXFFFLSASnUlKKAJM8UZpoPFGakY6gUCikMegyetTZGarin5I
pDJqMUxWFSUgDpRRS0DRisPmP1puKmYfMfrTCKsSZHiin4pCKVh3G0UHiigYUUUoBPQGplO
Md2NRb2AGlzQEI6nFO2KfU/jXPPFQW2ptGhN76Ddw9fypRknp+JoZkjX+gqISFmA7VzyxU3
toaqhFb6k+E7uT7CpFVAegz71X3cgCnZA6n8BXNKpKW7N4wS2LIOM96Y0yr05NV2mOMDgVG
CWOBUlqJKZCx9TViGDje/ApsUQjxuGWPYUtxPHCN9xIEHZR1oSb0Qm0kPe4A+VRx6CoZroQ
j5nSMkYUMcde9YN5rrsGW1Xyx/e71lag7fZkLElm5JJ5NddPCN25tDlqYmK+E6eZRKo2mNm
92yKpSw3ajJAx/s4rkjLJ/fb86el5cx/cnlX/gVdUcLKOzOZ4mL3R0DB8ZKmq5YBs9Pas9d
ZvkP+sDf7yinHWrg/ehhb/gNX7Ka6C9pB9S2ZCx6KfwqNk3dOKg/tdD/AKy1/wC+WqRdVsW
+8syH8DRyzXQSlB9RGidQTjP0pEII5yDUwvbBulyyn/aQ08PbS/duYW+pxS5n1Q+WPRkagr
yrflT2k3DDhW/3hmpRBx8uxh7MDTWt3U8xuPwqeZMpIqSWsEvOCv0PFRmzIGFZTjoDxVsxk
ev4jFKox9aBplEwyIMNEwHqBkVFPDHOuGO2QDhq092Dxx9KZKnnDlQT70K97jcrqxzoZ7aX
BypFaEN2JQA5/wCBf41JNDGRtkjPHfNUDZsr5hlH0bittJLUxUuV6GiAd2K0Ik+XBzyKx7e
SeI4liyv95eRWlGHlIdGyPTNc9SLR1U5J7E+MYA7U4rtAPY0uxxyVOKkTDQMp6ryKxbN0iA
j1rAkkE+p73+6nb2roJGGCB0rBnst1w/lt19a6KPW5z4hbWK126yukMf1J96otaspweavGH
yCCTljTgw2nI6V1rRaHDLV6md9n9qTyD6CrrYOCKjYVZBVELe1Hk+4qyUJFIIyaB3K/kn2/
Ok8k+1W/L96YFJbmkFys0Tp81NLkgHuKvHGMHp71WaDJIRxg0ASo24A09qSOB1UKqu3vtNT
pazv92Fj+VF0gs2OhcAgelWvMUA5NQDTb5yAsQGehLCpP7DvmQlnjX2zk1lKUO5rFT7CG5E
fO7FVpb5nJCg4+tXF0CdvvSgfhTxoSDhrnBHoKnnprqNxqMyGdpD8x/CpYrdn5IwK1DpthE
cvdOfapB/Z8S/u0lc+/Sq9ouiZPs31ZUijEeMKKuxsu3Lce9QmX/nnAq/7xzTHE0wxIwI9B
xRrIStHqaCsQvBBHqKN2OTWcsckPMTke3anrqKq3l3ClD644NS6b6GiqJ7mgJARSFweM1AJ
EcZVgRSHn1qFEpyuPkRGU7h1qmYkMoUP16ZqwAxH+NCxLnJHfNWnYhq5BsIOMUKAGw3H0q3
gDnNMMSFs5OaObuPl7AsQYZVuKkSIpyxFKGCrtBCimedFggv05OahtstWQkjjaWJwg/Ws6a
4Mh44HapLm480ccKOgqg0nJ2kfL94+ldNKnZXZzVJ3dkW45htw3X19ajmhSf5uj+oqNHV8L
n58cj0qYMiMoZsZPU9BW+5jsUU32c2QMH6davRanOrgx3EwI5HzmluY1YBSOKz5I3gO4crU
NNFxlc7FPGpCqJLHcwHJEuM/pTv8AhNUPTT2z7yZ/pXGefGYyxBznGBTVulDfdOKz5V2NOZ
m3reoya4U/drEqdOc1nJZSCPZ5vHU0x5WjVZEGVPr2qxa3DTtgrtx1wazbkldbGkVFuzJIx
NawllfgHn6HitrTVBYue1UYow6sGGVIwRWl4etXkvGLMWjVtw+vpTTfLdkSUeayOotoRFAq
d+p+verK9OvSmbTjpSqcGqQyYHPFMdaM46UpINMCPmpYucioiKEYqwoAsUoBNHUgjvT1GOK
lhYjxSinMtGKLgkFJmlJFNNIY4GnVHnpT92KAJOMZpM8im56UvepGOzg8VKpz0qEc8U8HFA
E+O9LTUbIwetOqRmQx+Y/Wmk0xs7j0Bz3o+Ud9x9ulZyxMI9TSOHmxSaTOegppmAHyj8aia
YgYLVg8Y+iNlhkt2TkepApCUHfNVd+T1qZOB71hOvUe7NoUYLoTKR/dpdx+lRF6aWrnbb3N
1FIlLDoTSF/QCoTIB3qNp9vbNCQ7C3Mh3Ae1LHkDnrVb5mfcQB9TVlYnYZAJ9wKtqysJR6s
dv2jk800yelI8MSDdPLHGP9puaqS6pp0BKo0kzD+6MD86caUpbIHUhDdl5QW5Y4FTNcQWke
+Zwg/U/QVyl3r11ODHC/kwnsnB/OqioD8zEnPNdMcG38bOWeMW0UdDceIyWZLVNo/vHkmsi
a4luHLSOWJ96qS3EUKEu6jHasifUJ7t/Lt1IUnAx1NdlOhGPwo4qlaUt2alzdxwqcEFuwFQ
y3s9xDGTFhVHatnw34KvNRdSYnbPXHAH1Neo2Xw7sEg23CqTjoo6fjXRyxjuc/M3seGCY5w
ykfhT93oy17dP8NNHYfKGB9S1ZV18MbbB8u7K+xp80O4jyQs4/hyPUUglJ/hNd3efDvy2IF
xGR6k1gXvgW9hJaMwuvswp6dxXRibgeoIo4PQ1Dc6ZNaOVfarDqAapl3WQLu60WKNHaKaRV
Dz5B3pRcy9gDRYC8AR0OPpUi3Fwn3J5F+jGqAupe6flTxdj+JGBpNXDVGmup3yjH2hmHowz
Thq1z/EkTf8AAcVmC7hPUkfUU8XEJ6OKn2cexXPLuai6uf4rdT9DUi6pAfvQuv0Oayg6How
pwwehH51LpxGqkjW+3WUo2sXGf7y1XmjgzugnUj+6xwapAUuKSppbMbqN7lgFwOmfpRvlX5
gWH0qv0/8A1UvHpT5BcxcTUbmPo+R7ipxqzMuJEU5HXFUoreaTDIu0f3icVfgsWJ3STSN7D
p+tYzjTW5tCdR7CLdJL8oU800x9SK041iiU4ITPXnrStc2q5DTIM+9Y838qOjV/EzEmsjIu
4BvyqJdNuWU7IS2eM5rak1CxGB55OOyA80qajG+Eit52H+5irVSolsZunBsyI9Au3Xkxpn1
Oaf8A8I3P/FcRD6Ka1jPM3ItnH1xQkeqOSIYCc9P8gGj2tXuh+xh2MtPD/OGucn/ZWpv+Ef
hA5klb8hWmmh+JbnhUcZ9FI/nVlPBOuOd08xQH+9IopOrLrNB7OHYwRolsM73cf8Cpf7Gsx
wCW+pzXR/8ACGTLxNfKvH/PQ/8A1qlHgvSwpNzqabvTOf61Ptr/AGh+zj2OaXSbVeSo/FQK
kEFjFxmP8SK3v7C0i3JHmJL6AMVz+lPiGj25JfTIWVeuJWJ/nUud+rLUfI58y2CDP7v8BTo
5FuonaB1iiQ4ZymSfoK07uW3a4Bhs1WRuIoVA+Uepq/b+FZr6LzLq4Me4cKg4/EVF0zpVFQ
s5/cc4bEOdytOsp5UyscPVeRbiJ9h3K/ow3Bq6G40m+0H5Zf39lIdobqAff0qpcxhFyoLxH
r6qfQikpuL11N3Qp1I3ic3LPdF8ST4XPYYFMMefvMx+rVtFYb5GjxidB8rDuKyHiMWOOM4I
9DXZRqRlpax5eJoSp63uhoiUdFFOEZxQJBj3oaTIGOtdBxDwuBTWPpTlYMuM80YFIZCWIPW
opVWUYYVIwIbnNMKg1SJKbJNBzEfwqs+q3yNj5QP93NahQqMkcVFJAsg4p6PcLtFEalqT/d
/SOkN3qR6k/ioFNntMH5h+Iqo8Mi/dJIo5UVzFo3GoH+Nv0pDJfnrLJ/30KpZPvRupWC5aZ
7tBkyN+dRiaUPuLFvXNRg08EHhvzpoRpw3KTptzg96DEImPB2nhQBn8z61mlSh3An2Iq3a3
3lkLJ09a0UiGuxdRSkYQIDK3PPb3NO2qd0XBUcyyN6+lKIfMy8MxVX+8P8D2p4BljEUSmNF
+9ng/SrJAZ2nH+rxhQetKEVhhhTyFUYXgAdqRR8u/8hQSZlzZFcvHyO4qlsGeRW+oPrVO4t
XmmLAhR0HHWs5WRrG70K9vLj90/Ktxg1oQxJAmEH51S/s+Q/xLWnaRuoHmHJFYSjd6G8Zcq
uyzgpGEH3iKowX5QZ2Ffo2K0Ixksx79K3vDsaf6QxUbsrzj602rq5EZOLsjn7TVZEuUIZ05
/vE129nMbi1jlPVhz9ax/FUYOnRSBRlZQMgVpaRzpkQ+v86I6FttvUvEkD3pRwKY3ShTVCH
EU3vTzzxSEYFIY5JCv0qdJVJxmqZpORyKNxM0G6UzNQxyZXnqKeWBGalqw0KSc9aQtSU09a
AHk9KcDmmEUq0hkg60tNpe1AEg6VIORUIPanrxyaQx44NTKwIqHrTwNw47VIGJLJiRsDOe5
qEsT15p8kgZznHtUQUse5HoK8dHr8o2STC+tRLl2wKkaPLFSfy5qVLNmHCPj3qlohcjI1wn
UjNBdT659qn+xovLyov401pLKDrIWPtxTUW9gvGO7Ig3PAPPrUyxO47mqsmtW8P+rtwx9TV
STXrqThVCA+larDzfQzeKhHY2RaleXKqP9o1DNJZRjElxyOy1hS3U8vMkrH8apvcwoTucD9
a1jhV1ZjPGPobbanbxH9zGXP8AebmqdzqlzNnMpRfQGsaXVIF4XLGokmvLtsW1m7e5HH610
RoRjrb7zmlWnLqW3cEk/OxNVnI53OFz6mpv7K1Kb/Xzxwr6Zz/Knx+HoMjzruRhnllXFac8
F1I5JvoUGuLaLHzliP7oqrcarJ0iOxf1rpoNF06Fifs/mr/eduazZPC0EtzI6X2Ieq7o8kH
0xmhVYdROlIwYILjUJsDpnqx4Fd1odr4f0IrLqN0kkmAdqfMf06VgNotvAvz3Mz+yIFH6mr
q6dp1uFBgEr9fnkJ/lWvtY2MnSk92d6finp9sgi0+yAA6FjgflTV+IWqXqkxQoB/sqf51x0
V7Bbf6i2tIT6iLcf1qeDWbszRvLI3lZwFwBv/DsKz9pbaP3spUltc1NW8QeIp03DfGvUNvA
rnpNW1xjmXU1T/emrJ1S5uZLyWOeRiFc4GeMfSqO0HvWylK3T7iGopm499O7bp9dOfRNxpp
v4QOb+7k/HFYoT3p2z3/Snd9xadi9JdWRfcbeSU+rvVG48qaRWWFYwOy96NnvQVwKAGhVHS
NfxpSuey0H1pRRYBuziipO2KYVxQAmB3VT+FNMcR6xrThSigCPyov+eePoaXyk7bx9DUmAO
1NI5oAb5fpK9KFkH3Zj+VLRQAo+0YyJUP1Fb2laM86LJdfId3TtVPR7E3c+6QfuUPPoT6V1
qxnYAoIGMD2rhxNdx92O52YagpLmkUW0eKX5Yrh4HU4P8QNRGwntpT56mdccFG2/mK0ls3E
hGCpHByMU6SCXAPmHcv3fpXIqktmzsdOO6RTtLTRbk+XO0iTZ5WQ1qLomjwN/qQ2R0ZjWdK
1tc8TwsGHHmJwwp6T3FhDlD9utvYYZPwptyezf3kpJbo6S10KyaLfEtlj/AGt4I+tTrojfZ
/Mt/wCz3zyAe/51i2Gq2N5gR3DQP6Zxj/CtkX93bLhz56f7g5qL2dpb+Y+VvWLKEt5eWLlX
t4IyO/lLj86Z/wAJJfdFnjX2CCti11LTbgEXUcKnPyxOuB+fSsO8eO81BYrSzhs0zhpN3y+
5J6YqlFdhWV7NCPrGpTf8vkxH+zx/KoG+2XB+d5XP+0xNbUU/h/T0wZJb6XuQnH4VL/wkLE
Ys9HAXsXOP6VWyv/wBX7IxotGvJjny8e7Vej8MSsv72VYxjn5c1FLqeo+a8j6jFBuGNikHa
PYVj3+r2yZN1qskp/ugk5oTvt/mD5ursa/9maXYN/pOoxcduCx/Ks/Vb2w8kRadGRj5ndkx
n061zcviizi4gtnkI6FmwP0p1rqj6nb3M7RpGEXAVelXKEkrtf16DoOMqiV7m74dt/Pme4f
kk7QT6d67+CL92OK43RLi0sLC3e5m8pCBudlO0E88mu3srm0uoQ9vcxTR9mjbcP0otbU0nK
7GSojRPHJGJI3GGRhkEVwmt6WdOlPksWt2PyFudv8Ast7ehrtdR1nTNOdUu7yONmGQp6n8K
xrm/tr9CEjka3kyu90wrfnScG9bBCryPQ86mzFMJ4wV2HDL3U0+ZBcIW/vjJ9jU+pxpZ3z2
k4+UkokhPbqM+tUYpGi3o46c/j0pwvFmlW046dTMaZ4ZDHKu7HccGpUdHHytn2PBpNTKq+4
rnnFUVO77p59O9ehF3VzxJxtKxqKwU9DmpB0zWalw6nB59jViO8hJwzbT70yS0Rmomj68EU
7eCMg8UhfmgBh+Qc8/1qMAHkcU6T5gCOtM2MwwPxpiEK5BDDiqktsV5TkelXcEAZpM+vNNM
LGRJCr9RhqrPA6c9RW3JAsnI6+veqjxtH1GR6iq3FczB704Vd8tSc4ANXUa3lUJJGqN6gda
VrDuZCkr7il27idoxTriLyJmQfdzwfWow1IZNb3Mtq3yn5e6npWxBMlyuYzz3U9RWMGDfeH
409N8TB42II6EVSlYlxubozHnI4xz71DBG7SAqxKtywxwBUMGqbvknUY6bhWgJ12DYBjGcg
8Cq5kTyvYZIAGwKhbnik+0biSqM3PXI5pvmMOsLfnWMndm0UoqxMoxUsfRs9KrCcj/AJYv+
JFTR3EcgKZwfTNEVqE3pZFmL7ldD4eB2TnsSK5gTNCfmTKdmFTWjX807LY+aeeSjYApv4bC
XxNnReJxnRifSRau6Tg6VbnsRmucl0bV7oBJi5BOSXlyB+FdTZwC1s4rcHPlqFz61BoTnkU
0CloqrhYdnuKCRTc0hJFIBTxTev1pdwIpBQMAcGnox3Y9ajPWlU/MOaroQ9ywOtKBmilHGK
zLFI4pF+U08DNIRQAg5b6U+mjinhc0DEFSKfakAAxinjPpilcLCj3pwOKQZp+32qWx2Mb7I
YyTK6KM9z0qCa8063zvnDn0U1g3s4lkYyzyPyevFZEjKckkgVywwqfxM6p4uXQ6WXxLDFxb
wIPdqzbnxDeTcCXAPZeBWIZI84XLH0HNWYrS/mH7m0cD1fiuhUacNbfeczq1Jl2O9kPEhPP
emvdRKSWcmozpNwObm7ii9VX5jTl0/TY+XE1w3+0cCnzQ6fgHLLqV5NUhU/KNxpq3F/cf6i
2fB74wP1rRjlit/wDU20KD6c0rXc0hwCT7KuaLvovvFyrqygNMvpuZ7hIh6Z3GpF0mxT/XT
SzH0HArSTTtRuFDC3ZV9XIX+dPGjXHWSe2iHu+ah1l1l9xap9ole3+wWy/urRQ3qRk0sl7K
xO1go9AKe8Ok23Fzq6k+kS5qu2r6Bbn5Le6uyO7NtFSrN3Sb/rzG20tWkIZnx94n3Jpu9nI
A3E+gBNPPi63iA+y6HbL7ysWqKTxvrLDEH2W3H/TKEZ/M1oo1HtG3q/8AK5m5Q6suLp+qXC
furefb9NopP7IuozvuZo4B3aV9orBute1i8UrcajcMv90PgfpWaxMsmZGZz6sSf51oqdTq0
vkQ5w8zoJRB5pSO9inI7pnH4VEzBQTms2IBJUPvira4LlD/ABDrV2sRe5HFKyKk8gLxNyw/
u+h+lXGmMkgkznHT2FZnkyNMYgxwvHLHp/KrsMPlIFzkdaGkNNi6uu6cS/31Bqgi4H1rVvV
8zS0fvG2D9KyScLn0p0/hsTPclWKVuQoA9+9K1vKOm0/jTnmJiHOPpWa91MGI3EYNHvMPdL
xhmHVV/BqQo4H3SfpVMXc397P1pReSj0p+8LQs5xwUf8qNyj1/KoRfN3UGlN4p6pT1CyJd6
+tLvX1FVzcof4cUnnL/AProFYnyPUfnRg46VDvRvT8KAQOhP50wJsmkqLzAP4jSiT3BpASV
LbW0t5cpBEMux69gPU0zHFdb4b0/yrdpTjzpeoPBVayrVfZw5jWjT9pKxd0/SvJWG2ibOT6
csa6m+0dLTSo9q7mV/mPrmrmhaciD7S6gcYUn09aj1/VkCtZQgMxxvbsK8xrTmluejf3lGO
yL9pYx6pp8T3CRgkYyo544zmsfVvDd1CpezPnKOq9GH09ayodUurNgIZSVJyUYnaa7DS/EN
reQqjr5UvTYe59j3px5GhSU4O62PN7mCRXbKsrj7ykYIqKKRoznvXp994fstSLTNuWU/wAS
tnHtXGa14fudMYOy+ZC3SRAePr6VVrKw1JS23MGW1trtiWXa4H3l4NNXWNR0I+WZGmt+xfq
PxqRgEHH1qaILOjecm5F+Zj6Cley11Q7X20Zds/Emm3u1bsFC38Q4wfepb/VtDscJLK8khH
3YznH1rgL25iju3+znkHnI4PtUE97FdYEiiOUDAI/i9q2WFTaeqRzvEW06nTXHi+CBz9itM
ns0pzWPeeKNSushpQqn+EViucE5qvJMi9TXRHD0462MJV5vqXpdQuZRh53x6A4qqWyck1Ua
8H8K1A9y7d8fStkktjFtvcvPKqjJIra8PXIe0vkzxsOK5IknrzW/4cJ8u6BHVCayrq8Dpwj
tVR6FcX+oL4bsk06AOGg/eM3IOOPxJxWr4MtL2NBNPafZAyncmMA+lanh62iufDdiA7KFiU
YXsetSXes2tgDbNLhkUhQT3Nc3N7rikdXJ717nKeKLDVo53vLWNJAoLln7qP4R70/wrq+p3
8kcF1p5SF0Pz7idpHYjtXW2V7BqUOyKQsg9OxqZ3jsLZtqqWbgsTzihzvGzWolTtK6ZwPju
zT7PHcLxJEwUn1BrmI51uFjRiA4G36jIrq/E9x9s06+GPukBfrkViXUEVvogg8hVkTaTKep
kyMgUWukXGfK7GXqi74mbHbNYyuG5U10FwoeFHP3XBBrkZfMtbh4m6ocV1UZXgcOJhyzNIS
n+IZpTsf8AwNUY7sHAarCurDjFbHMSB5oP9Wxx6VIt9J/EAag3EcdRTGTJypwaPUC8L8d1N
PF7GexFZwYjhhTuDTsgNNbmNuj4+tPwG5BB+lZO2jkdMj6GjlA1duD1ppwetZwllXpI34nN
PFzKOpB/CizAmktu8f5VCDjg04XTfT8KkLxTj5jtf+9TEV5IxIuDzVVoWQ9MirbBoj83Ts3
Y0oYE0WC5ViR3OFVj9BUuxgcEEEdjV2CYxHgDB606eMSDcPzqWUmUXUEZA5pA8gGA7Y9M11
vhzRtPvY2e5PmSg/6vOK07rwdp002+NpIAeqryPwz0qeZXsWoOxwHmOP4z+dODOVz5h/OvS
rPw/p1lD5Yt0lJOS8oyTUH/AAiuk+d5hhYj+5u+WjmQcjPOvMb++fzp4D43bjx3r1AaXYKm
wWVvt6Y2CqkXhzTYbkTrCTg5CNyv5UcyDkZw8FzcHEbQmXJwMA5NejWVpDZWqRQoFAHJxyT
6mp1VV4VVX6ACik3cpRsLRSUUihRRSUtAgpCM0tHbmhgRgEUtPC57UpQ0XCxGwzSxLzUgXi
lVcE4p8xLj1JQOKGpwHAoIqSgHSlpB0pwGRQAgxmpcd6RUFOI21LZSQu01IBTU5OakAzWbZ
SQoTmnUClxUXGeYnTGLsZrrHPRB/U00w6fbkFo2lOertmpZJAcsTnvWdO4/GtkpPdkOSWyN
H+1UhJECRxL6ImP1prarPOMbyFPvWQSWNPQ4pqlFa2JdWTLaz7pBk9TjNdFZ2GleUGu73c5
52RZ/LpXJd/xro9MktlVXm3LxlWX+Gs66dtH9xpQs27m5DDoUMxWKyZ5UXcS+Tj8zXL3PjO
7SSSO1s7a3CsQOMmtiIx21zFLHKsqO2GcHPX1rjtet/s2rTqOATmsqFOMpNT19TSvKUY3jo
Outf1K5JaW7Yf7vFZkt60nMs7P/ALzGopVLqBnuKlXRWbJaUfgK71GMNlY43KUt2Qm6hXow
/KonvlH3cmku7aK3k8tGLsB8x9Pao7e0kuZ1iiXLH8gPU+1O/UmxasXku7lYlQ85JK84HrV
nGw4PWp43jsbd7ayfJcbZp8fe9l9BVVjikm3qNpLQV2G0kkYpigkb15HqKpzy7jgdKfZzeX
MA3Kk4IqriSNRTlQfxq0Dyre9U0G3cv908VctsNwecZFSxoeWPIzUy/NjHpioWGDU0JyuKh
lIeRvsJ4/UZ/I1j9sGtuEZdlPQg1iuNsjL6E04btCnshU+aAr6VQmGJc+vNXoj8zCqtyuCP
Y1ZBXzzS02lpgLRS4ooGJTBuYcMB9af3pUwhJKhifXtSAaqSY3ZyKdux3pJJWbqajVHlPy8
D1oAcZjnAOT6VPFFLI6l+FBzinwWwXoPxNX7e3LyIi9WOBmhtJXYlq7IuadZi6m+Zf3a8sf
X2rt9E0yS9vBxtjUgs3oKx7OARRpDEuT0x6n1Nd7o9q1jD+8VShGNijJZvc9q8ypUdSV+h6
dOHsoeZe1LUINLtim0sQuAoHHtXBsJppGdhksc9eK0dZ1Fr68wHAjj4G3oT61QBPY/maxnK
+hrThyoQDOR0qwvC8cAVAhHXOaniSadvLhiZ2PZRWVm9jdaal+08RXunL5aASRk5w/XP1q7
NF4h1mMeaRa25/vHbkfTqaTTfDd28qTTMkQU5x1P+FauszR6dZjDtJcSfKjSHOPU46VvFS5
bs5pyi5WjucRqWmw2t4YkuPMVB87gdT6CszXrr+zNNS3X5JJhvYZ529h+J/lW0kcfmguWYD
JJY9e5NcB4i1L+0dTkkB/d5wo9h0p0E6lS3RCryVOHmZRYliTySaq3UoTHOW6jHapZJBGhY
1msxdyzdTXqHmD5LmSQ8nH0qHJPvT+B2FSIjP0BoAhEbntUiwE9T+VXUsLjG7aMdskVKtnM
xHzIPcmldDsykbRkIDIQT0BPWuj0aBIxNACN/l7iMg9R04qimkyyElJI2b0Fb+lWj20GJIF
jP3Qw/i9TWGIkuQ7MFBupc7PwNqwfShblvnhOwj+X+faoNZvtGk1EmXdJKo2MyR7se1cno2
pf2Nry7z+4nOx/bJ4P4V2z6Vcm6MljBEQ4+ZWOB9etYOyle+50M0fDVxowsXTTWRGXl48bW
+pFVdbv9qN5Z+Y9PaltrE2g82aJBcnOWUc49KzrwrNPgkYU80t2DdkQyR21tpImvZFSMMCW
fpuPTNctquppqN1Fa2Lb4VfzHcD77f4Crnj66IsdNskbHmM0rD2AwP5msfw5aPPeqpQhRhn
kP3QnetJvljcihHnkad7b+VbKmOFOD+Wa4/WY8TxSgcOmCfcHH8sV3urzxyQlo/uluD61x+
oxJNbR5P3XJH408JJ2sx5hBJ3RgZp6SFTwae1uRkL8xz2qEhlOCCDXYeWXY7oYw/wCdThlf
7pBrMDevFOViDkHFAGifQimEYOVOKhjuivDjI9RU6ssgypzTEG/saN9BTj1qMqy9Dn2NO4E
u4GlquJOcMMGn78DPWncLE1JVczt6CmGR2PU0XCxfWVl44I9D0pR5bD5W2H+6elUwzd3/AE
pfMx3zRcLFw7k+8Me/ap45fQiqEc8g4Xp6HpU0WS2dpGfQcUm0FmX452hkEkTtG45BFdLpv
is4Ed8u4dpU/qK5RVkbgECnCCTOd2foKhuPU0ip9D02GeG5QSQTK6+1TbSegzXm9tPc2zFo
XkRiMHBAqZrq6k+/cSn/AIETWd13NUmd+xROXdV/3iBSK6SHCOrf7pBrgVMh5LtUxDCISo7
B1P3t1Ckr2BppXO6xSVyNv4ivrbiQrOo7P1/MVv2ms2N5jbJ5bH+GTj9elXZohSTL9LRilx
SKG0UuKOlABSgZop6ipbGkOVaeUwKExT+tSMi288U4LinbcHNOAp3EIKCKdijbTENx7VIo4
6UoBx0p6qMe4pNjSECmlIpwFLj1rO5aQIBingUKOaU5BqWMXFLQOlFSM8xIHzDHIJrNuF2t
WhGdyk+9V7tMr0rpWjMGtCh3pw6U004dK0Mx/UZrTsm32hQHkZFZant61esH2sQehrKorxN
KTtIu24dUbacFecCqPihd88FwB/rYhn60XsrQSrKHwwJGBT9TP2rQopduGjbIHtWUNJKRtU
1i0c11GKlm1SR4tiLsbABOai7mnW9tbyzf6RM8anui5NdjtuzjRWt7WW8nEUIyx5JJ4A9TW
hJ5NrG1rasWB/1s3TzPYe1Su0MYaGzV0gJ+Yufmc+/t7VXm4UfWpSu7sq9tEMRsKRUFxJtX
A6mnk4BJ6VSkfzHJqyBqqWOKcV2Gp4I+560ky/KD6cUhl+N92x/76DP16Vbt2xKRWbavm3x
3R/0NXYX/AHiH35pdB9TQkGRx60Qn5qUcj8KF4NQUTx8Sg1l3qbbl8dCa0lPzA1V1JOd9Ef
iCWqM9DiUe9MulyG/OlPDA+lOuBkBvXitDMzzwadTTS5pjFpKOlNZuOaAFzgUxnoAaQ4UZq
zDbAHONzUCIY4C5y/C+nc1fSEKoLcAdBTgqxDLct/KomdpD14oESNL0WMVvaLYFYvtMoyzc
JnsO5rL0qxN5dAEfu05Y/wBK7vTrH7ZeRW6cKSB9BXHiqtv3cTtwtK/vyLfh/TXeZbl137T
8kQ6t/gK1vEWo3lvCls0scTSjPlQj7q+7d81vbINM05lhQoqrwEGWY/1Jrm4fD2parcteXz
eUZDnDHJA7DArncGkbKScrvY5zYzjC5Ga0bPR768TKQlU7ux2qPxNdSnhs26/ufLYAcq3Gf
x7VUl1JLGVxqe11RcxRIw59selZcrTszX2qfwjNO8NRHDyuZFBxxkA/j1xW8i2lkmyMJx1P
RR/jXOTeLZbkYSMRp/dxkf8A16rGSS8+Z0kYepGFFNzjAXs5z+I2rvxHBCxWEmV8fe6Io/z
6ViXN9LqUiPI25R90dABWbqGs6Zp2VnuQzgf6tOTXKal4qkvCY7ZTDH0JJ5NCjVrbLQHKlS
1e5seK9SWwtfs0bIJJQQ205Kr/APXrz933Ese9TXcjsnzEnnvWXPMdu0HrXfQoqlGxwVqvt
JXI7iXzX4+6OlNSMselJGhdsVpR25CgDGT71sZDbS2R5VDDgnAz0zW+NKCgNCdr+hHBqqiL
a2pkuEj2qMhFfJY9voKrR6jd3c2wFy/UhW2gVm7vVGiSW5qgpCcXlrs9HCgg0S/Z1jaVY12
gZyB1qlpl/Ib5o5XxHghg7cVoz/ZFheX5DgZwhHJHtU2s7Mq91oVopTag3L/6xhhEFQR6zd
nekkgJ3dQBnb7elL9nur75kQ5bp7D2qKTQrhT/AK7y5B2ZCM/jVyw/Mtdx0sS6b0ehFd3L3
zKiLuIHG0c5rr/D/iu7i08QXaMTF8u49cVz1hpreYMhVk6ZBzj3roIrBCfKm2wzn7rj7sn/
ANesJ0+RK60OqnP2zfK/e/P0L914skeMpChye4GKraXFc3s5uLhiFBwq9hTU0545RGY8OT8
pPSugghS2EUSjIyBn19aUeX7JM+ZP3jz3xxcGbxNJCD8ttGsY9uMn9TVCHWZoLL7PHu29CN
3FLr84bxHqRYcNO4LfjWW08UYAVgxHoOauUb2TRnTm4q8Wb8mpyXcMasu0gcisfULr94saH
hSSwH6VAdRIXEaHcf4mNVA258sSSTyadGm4u/QMRWU426k6SqHUt0BqWRkkkQjlcVWkIGMr
mmBv7pIrpucZO2TLgDj0xTHRQeCQfShZSDyac2Jcc8igCLODg0qkg5U4PtUjwcbs/WmmMKB
yeaQEyXJHDjPuKnVlkGQQf51RKsvUcUgfByDimBeaPI9ahKEcA4oS6I4cZ96lMqOODmgCIK
zHGKlFq5GQMDucUKrM4VASx6AVoRxfZVG9zJIeozwKTY0iiICOpzSrGR2q06q7E/cJ9KBGw
64I9aNQViJUb6VPHbsx+Yk+1SRKqnLKx9NozVwOdmEgx6bjWUp2NoU76jFiKgfdH409VYHt
UDWrt8zYLHuWNTASn70o6dFWoZokSYIBYkACmJcqxAAYA/xEYFI0YcYZ2I+tOkWCCPfMvH8
KHqanQbJI5oGJJmXCjJ5qpcakzSqIgBEvO31NUbiT7Q2SoQD7oXjFRK53bX+9+hraFO2rMJ
1L6I1Uuo5zg/K/oehqxAACVPfsaxMVciupE4cbx+tamNjorTUbqzx5Um5P7jcj/wCtW1beI
IJOJ42iP94fMv8AjXLW00Ui4Dc+9TY2tUNJlRm0dvHLHOm+KRXX1U5p1cZG8kLh4nZG9VNa
lrr0qYW6j8wf314P/wBeps+hqqie50GKeKgt7qC6TdDIGHcdx+FTcCpNBwPNSIeOajHWpV7
c0mA7vTsU0daCccUJiaFpTwKARjNIxzzmi4rADTl+tMA96eFJ6GkMkU+h5p45piqQc5peQa
mxVyUCg9KYuak4xilawcwD60tNBHFLSaC55Xbvh3Qn+KpJRuWqw+W4b0JNWSQRit3uZLYy2
GGI9KF61JOuHz+FRjg1ZDFJqxEcYIqFx0PrUkR+Sk9UBXubqKUrI7j5flI+lNbWI1t2hBLA
+1V7+xcmSePBUnLL3B9ayjQoRaG6ki6WBOR0PShTg5qpFKUPPKnqKsghlDKeK1Miyvzd6bJ
koD70xWwBQxJjOOooAqTyZ+UHimRJuPtRsLPjvmrKoEwAelAxwGOKR1yjD2paUHmgRFaHMr
R/31I/Ec1bhb5PoaojMNwG/utmroGyVl7HkUhmuhyFbsal281Ut33QY7rwauKcgH2rNloBx
kelJdrvtj6gUpGMmgHKMjdwal9x+RiMOKe3z2/vih1wxFQyO0WR1z0FbMyKzfeNNLY/xpTv
9OaRbeSQ5PSmBGWPbrUkVu0nLcCrMdsFPqanJSPryfagLjY4QF/uqKVpQo2oKY8jP7Cmhad
u4g5Y5JpyK0jhEGWY4ApOAMnpW7oemO+LtwFQj5M/zrOrUUI3ZpTpucrI2dPsxZWiRKMv1Y
+prv8Aw9p4s4PMcAzOOf8AZHpXH2T29vMklwkkkSnJCDJP/wBatR/FN1LIy2UGwdBvH615c
HeXMz05p2UInaXF5bWaGSZgMduprA1PxbZWc0gt0lmmYDODhP8AP0rngl3Nl5ZDuY5JY8fl
VK41TSbBj5tx58ueRGAx/wABV+2cnaOvoQqSjrJmlJrmqarJ87FIj0ij4z9aDZRxKbi8kWJ
RySx/qa5y68YOi7NNtlhH9+UAn8hXO3N1cXkhkuZpJmPPznj8BTWHqVHeWiFLE06atHU6+9
8V2NmDHpsPnyD/AJaNwtcvqGt6lqLHzrhip/gTgVnySpGMyOFHpVV9UhXPlozH17V1U8PTp
6pa9zkniKkyyUJ56e5qvJcQw99ze1UJryac8nA9BUAUmtjGxZmuzJxgAfWqrcnNSBD3qWKD
ewFAyOKQLwq5J96tok8g+WH9TW1Z6WIIvOkUFsZVaka9uI7jYvlj0DDio5r7F8vcwvsl4f8
AllipIbO6jYlYzk10azXbD7ljz7GlJvCPvWI/4A3+FL2j7Fci7nOjSrt2JC4JrT0bQp5NQR
bj/VqdxHrVsvergeZatk4wE/8ArV0mlQeREWcgu3XFawcnqyJJJ2Ro21rHAnAAxVe+VZY2X
AJxx7GpJblemeBVJ7pHJUHJrRIUmtilDam5j8yPEcynBHoRV8T74/Luo9kgHPoferNtbG2l
S5lUmOX5HC9j2NPvhCy+W64I5Bq9JaE25Vcx0llivYIY5CImcgg/Tit4XBE1u7jGOGB9a52
WNDIm/JCngqcHP17UF73y2EMgnRedjj5wPw61hPDa3iafWXJWm7nNXVjBea1qCzyND/pEmJ
l5wc8ZHpWFNB5c0kMpVmRiu9eje4rroFAubpnjyznzHwMj0rHm8OXLs0tvNG2SSUY4wfQVX
s5JtkOpFxSe/cwzAeqnNMKnOMc1cEEwlMTRssinBU9RWpaaWVw8uM9h1qJNR3HGLlsZ1npj
ykNLkL6dzW9DawQwOJoYzAVwSw6fQ+tLLcW9lhT+8fGdq9vqaybu8mum/eN8o6IOAKzSlPy
Ro3GGnUjnsIZGLQtgdjjg1RktZojkc47irqMVHBIPtT/NyfnAPvXRYwuzME7jhhmlEnPzDI
/lWg0cEvDDHv0NQNprHmJwR7//AFqmzC5EzAr8vWoGU7sY61I8U1ufnQ49e1KJQwHy0hkZQ
gcip7OzluX+ThAeWPQVagsJJUEsuI4vQ9SPpV1nUII4l2RjsKV+w/UFEdumyHlu7mmH3pwF
IRTSsJsTFJ06GnA0pwe1ACrKQefzFWo7g7c43Adx1FVNvvSDcpyM/UUNJ7jjKUdjSV0kHys
DQQM1n+bk/ODnsy8GnPLK6EJJz9OazdLszVVu6LM1ytsueGkP3V9KzHkeVyznLGmkncd2S3
vRVxhymc5uQvak2h1INL2pVqiBmWQYbkdjVleRj1qJgMYPekUtEBk7l/UUDLMZIbHrVyG5e
PgnIqnCQ5BFTEY5qQNWG7STAY4qxtyeOlYiE7sdqvW100RAOSvpSaA0YZmt5lkiOCp/Ourt
riO6gEsZ4PUeh9K5D5SNyn5T0q7pt/8AYpW35ML/AHgOx9ahmkJW0OoFOD4qIMCAQcg8g+t
LmpNiUNTicios05SelIY/OOKep56U3FPQjikIkCbu5FTIgWmE/LkUqvgc0r3BkhBppNBIIq
Mg9aaJJB0FL2qJSalU5HNMLCgU7FAoqWM8mkGJSfRqmIApkw/euO2TTlyQK1ZmV7levtzVc
dauTAYz7VTHaqjsSyYgGAY6g0yLhqkjGY2H41EvDigCyvUjt1rI1HTes8C+7IP5itlOgNON
JOwWON60+KUxtnqD1FauqabjNxAvu6j+YrHrVO5LVi8CCNynKmnKeo9RVSGYxnB5U9RVoY4
IOVPQ0ySGVSrB14IqZXEqlx1/iFB7+lQlWhbzI+ncUAS0YoVg67l/EelLTAinHIPqKnVt0c
T+20/hUcozH9OaIDmJ1/uncP5GpGaFm+JinZhV5CR+FY8TlJEb0Na4IJyOhqZFIkMp6cUhJ
xmkeD7REdh2vSJu8va4+YcVJRTnH70n1qMorDayhhU9wBlSOvQ0wL0Jq1sZPcgMCKflGBTg
oAy3ApZJVQ+pqs0jOeTVK4iV5gBtQVDyTk80UucD+tPYYcAc/lTS+fYelMeQLyx5qs8rN7C
puBfs4W1C+jtkOAx+Zv7qjqa9Bht28uOOGJvLRQoGOwrjfC95YWLzXF0ZGcAARqudwrYvPG
N/KWW0SO1hPC/LufH16CuHEQqVJ8sVojtoTp0oXb1Z0rWsUEPmXkyQp6M2KyrvxTZ2itFp8
Pmt/eIwv+JrkpLqa8kMk0jyMepY5qNyEGSaIYOK+N3CeMk9IqxevNXv78kT3DbD/AnAqjlV
9BVOa/ROFOT7VSku5ZOh2j2rrjFRVkrHJKUpO7ZpS3kUXfJ9Koy6hK/CfKP1qpyTzS9KYrC
MWc5Ykn3oC073Jo3IO9AwC5qVY8deKj81R0zQZvrQBMB6Vt6LaROxll5WPk+lYcEqFwHJrp
oIwNKZYskMfmK859azm9LGkF1CW5lkQ3iHChsBP9j1pBCt4mFHPXI7UplUxeXAkjMBgAxmq
dzqLWQFvEwUj77Ac59BSs+g79yzBI1tMIrkY/ut61bEvmSKFxk1hnVGkKrKWkTOSGX+RrVt
FE8nlwIVDfxFs4FUoNsXMkXrOE3Fzv8A+WSdD6+9bzSCKD3qCJI7aEIowo/WqeoXYSI5PHt
3rePZGbfUq3mobJMRnI+tVYLvNym5utZd3cBmypOarwTHzwc9DxV3Mz1GxmW6tjA7cFcA06
3ldywZR9stiBIv/PQdj7g1z+lXhG3nHNbruZWWeLAuYwQu7o6nkqfb+VLZmmklqPlXS78nz
JFjl7rKpXHtkf1rOvNDu7dTcQq3lKNySq4bH0Ydf0qWVYb8FgrJKvDKeqn3rKuJb3S1dre5
kRTwV+8rfUVTq2drEqhzLR6h5lrIJ2l/d3rR7cYwsnIJI9+OlVSrQFj/AAg1DOBdR+XNgN1
DLxg1a0+VJl2XSFmjOJADjI9qtu2qMYq+hDNBHPH54AMiDk98f4VjXl+FzHbt1+8/+Fdo+j
2rtusJ88ZCs+T9CDzXEaxpv2C43Rq3kPnGf4G7qaynSjKXMaU6jS5DOJPWozUjGo6koeue3
Wujt7DyrFfNto7mM8sv3XX6GsKxQy3cShC/Odo74rpNdu5LWC3RSI2ds4HUACmlsiJbpIxt
QtrOFQ9rI/zHmOQcrVBWKHKnBroNfRVtYCCSW+b6f5zXPUDi7onExI+YZFNFtAzh0ABBzxx
+lR9hTh0FIZLPcFXUSZ/DpQsisOD+dV7gZgDf3WxUQOcAjr0IpWQ7l/GaOfWqQBHQkfQ1IJ
pBwTn60rMZZ5oqIT+oqRZFb+IfQ0gsOBxS5zScelLigLBj1FHKkEdqWigCSSJJ0DrxmqrQu
h5FTxt5ZKn7p6/41YHXBqydjNxThV54I36jB9qrSQNFz95fWkNMibrinD7q/jRwSCKcn8Po
KQxqhonDp0zyKtLKsi5HWok/rSvFwXjOD3HrUvcCdTyKmSqCzZTkHIPIAq/EQy7h0IFDAt2
9wqHY5+U9/SrZHNZDn0q5a3JIEb9uhqWhnS6NeZUWkh5HMZ9R3FbIHeuJkuDbbZV3Eqw5U9
D612FncG5tIZz1dcnFQbQd9CzjFA6ikDDtSikWSryOaXGDTOeKfk4qBk6MCMUgzmo0PHvVl
FDrnvU3sO1xgOeO9KPelaPjP9aQe/FVcmw4LxntSoce4FPXoKbIoC56E1KkOw9RuGc07FVl
kIGQfzqdZVI54NF2FjyuQZYmkBOMAUKclue+aF4NbmIx8kc1VYYY1ecZFVZEw2fWmhMkiXC
59qjZfmBqWP7mKCtMBydMUpYDrTc4GRTDz1pWC5L1HHNYmqad5e64gX5OrqO3uK1wp6j+dP
5x8wz9aFpsLc4+poJfLO1vuH9Ks6nZi2m3xqRE/wCQPpVGtVqQ0XjwfUHpR7VXhl2/I5+Ts
fSrGMHB/OncRCQYXDLyp4qfggEcqelIQGBB6VECYXx1U0AS4zx68Uy2/wBdtPcEVJx1HIPQ
1HnZcBh0zmkxokx1FaltJvjX1xWdJ8kzD3py3Bt1yvIoeqGtDZD4bqBimmRByWH51jm8fnJ
NRtO2PlYj61PIPmNGaVHJA79KqvOSMDgVTMjdc8mnhs/WrirEMcTSbgCBRmoZsqyt2psCyC
g6cmq80+OAeajMpCnrmoSc1IwJJOTSnpSUUAOikMUgZTWqlxGY97EAY71kUcnA96VgNCXUV
AxGmT6ms2SaWYncxx6VOwAQ4HaqeWFIEB+UU3J60Es3an4YjAWgYqoWGegp+1UHPNRhJMYA
/WnrbSsf4fxagLEbtu6cCk2nHINXotNmYDhf++qspo0rdZY1Hu1S5RXUpQkzI2Gjyya3l0S
Mfful/A1INHsFHz3Tn6YFL2kSvZSOe8vHIPNatjq0tshQYBPcirX9l6bn/XSn6OP8KG0zTW
+55+f98H+lJzT0sUqUu6Gvr1wVI85Bn0UVnLLE12ryNlF5+pq8dJtsZUuPqaVdKgHJ5GOpp
qUeiJcH3GtKNRkSNc5XnI7V1+kWKWtsCcDsKzdF0pC3mOoUEcDGM1vPtgjC5x7VskkrIz3d
yOeRcdRgVzOp3fmPsQ8Cr2pXuFKKfriuellKrv6u33B/WrWiIbuQzNjK557+1Ntv9coxnJp
oTINSWp2XCZHGalu2o0r6HVWL4UA9q24rn5etYlkQyZ7inyTFDxxVoV7G5M6TYcMY5R0cdf
x9aqT3Uoi/fW+9h/HF3/A1npf4XB5p321SDnjNFh8xRuLqHzM7mXPZlIojn2XCXMbBsfLIu
eoomuFJIxlc8VE0DOpMW0kjHIqr6EG4JNwWSM8EAqwqR4Eu4JIpxvSQ8knJzXP2JcRKHMob
JzsPTnpWsJpIOVlBXHRxmqT6MmSb1Ryd/ZvYXclu/OOVb+8PWqldJ4gP2m0SchN8bYJU9Qa
5wdaymtS4u6Njw2oF6XYccKDjoetN8QXBn1Nl7RLsq7oqG305rrOApLn3Fc/NI0s0kjHJck
mkJayudDcSi40EPKV8wxqqgd8VzwrVtIGuNOOBhVQ7j347VlLzQNDqM02lzQMV/mt5V9s1V
DZiHqDVgnH48GqiNsYjGRmpY0WQad2qESA+1SA8U7gKVpMEU7IxTcn0oAUMy9CR+NSLcMOo
BqLNFKyGWVuUP3gy/TmpQ6v9yRT+lUqaanl7DuaBVscipYW3DYeWHT3HpWakrx/cciplunL
BvlyDnI4pq6E7M0GORz09acjdic+9Rx3EchwflJ7GpAmCeeDVWIuMktkk+Zflb2quQ0bYdc
eh7VcK5xzS7c/Ky5HvUjuUVbDe1TE8EU+WxYRebHgr6Z6VAH5wRhvQ0mUmRsSZAFOC3FX4g
I4wo7VQPF1GBVwHikwHP0NLGTjI9ajeRVHJ5oRHYZb5E/U0hlxp2kTylUF24yegHrXU+HSV
sHhLFhG3BPvXJWoC3BAHG3v9a6rw+f8Aj4X6H+dQy4bm5mnA+lMpRSNSZWqUgAA1VB5zUoc
Y5NQ0UmODjPWpkmAGOc1VJFKH9aTQXLfmrjGTSBxu4zVYtnpilExHBApWC5Y88E85/OpllD
LjnPvVLO41KpwBnr61LsCZKwBPFNGR0pCx3YIIoHPQE0rjPLkk2ykH1Iqfd7iqTkb3yQMnv
TVnijPzOPw5rrtc5rl/NNcAiqL6pCpwM478VW/tJVbK5OeoNCiw5kaqcEinEZFZH9qMPuj8
6Y2oysOv5U+Vi5jX2Y7j86RyqAZPJ9Kw/tcucg4PrTTM7HJLE+5p8ocxuecEyBj8TTfPQct
Jk1i+Yx7mm7ifX86OUXMadxcwshRzuUjkViOgV/lOVPSpyuaaVHQ00rCuQ4qeKUBdj/d7H0
qMrik5FMC0QVPP4GkKhhg02GQY8t+nY+lSEFTg0xEKkxna3Q96kdcqrZGM4pWUMMGiJMt5Z
OAelDGSy/MkT+q4P1FMZQyVZeF47Vg44DZU9jVYsFjJNKOw5LUgIKnBpMipjh0OP/1VDjmm
SFFKKXHtQMUNkUOu5cU3pTg3Y0CICvODTGUirLqDURGODSsMhopzJjkdKbQAUq43DNJSUAT
OcLSm2zyDTYra4uyEgieQ9sCunsfDVxLGrXbiId1HJqJSUd2XGLlsjmDaEdWWporCaUjYjH
3213UOi2Fv0i3MO55q0sMS9IwPoKj2i6I0VHucTHoF3Jjoo96tp4Ym6tOo/CuuEad1JpwjX
+6cUudlKnE5dPDrEYN2/wBAtOHh2AH553PsRXUCMY4ApfL4yEGPpS52PkRzsfh+1HIUN+FT
jRYU6Qof+Aitwgg9hSFaV2PlRinTEH/LFB/2zFIbGIdY1/75rZIIH3TWLqt1IkywKvbcecU
4RcnZClaKuyvcW1sOPs7Of9nA/rUNvHbwygz2rKM9Cciuu0zwbqGoWaTPFHEjjI84nOPXHU
Vm6voV5oh2XBHlH7pb5lP41tBwvyp6mUlO17aFeW64/cwqAOnPNUbzUhNGVkQq49DVS6utk
AI4lVgp9xVJpTM2R9K2SSMG7jlQ3L4J+XPP+FRXsEaSA7cu/oegq7pEyy3FzFsVo1j4Y9c5
qvIvmamiD+BcmsZTbkaKNkUPLwuQMUijDg56HP4d60mQFmPWq4h2XAGOCa0jqrEbO5taa3R
Oo/mK0LnTpWQuikgdRWZpbBJxA3Y/Kfau1tk3xggcjgilGT2ZpKC0a2ZwjxMCcEgioHkZK7
u60i2uyS8e1x/EvFZcvhuIAkTSH8q15kZcjOSEjOcmnBJXcFensa6BtBjjJYEkj1NU5YWib
PA+lK4WsZ9vOYriTeTx0NPnviehJ/GqkgdpZmUZI/pUC7nOBQTYluLvfbmLHHeqA606Vstg
dBTR1qW7lJWNePUUGgS2g4lyF+qkk5/pWTjmg9TS4zQCVjodBbzLOWEKScNvPYelYBG1mX0
JFXrDU30+CdY1DSSYCk9BVAsWJJ6k5JoElqwpCaazhRSxwNLhpMhOw9aTZQiq85Kx8Du3ar
kdnH5WMZYfrQAFAAGB6VPCwBGT14qUwZUa0Qnpj6VEbRxyjfga0ZFKuRVX7SisQ2QPU9KvQ
SKjB04dfxFCsD3rQwHHYg96gmt4sZPy/SlYdyvS5o8h8ZjYOPSoySpwwINIZJSGmqc96dmg
AFKOtIMGlHWgCUGp453j4ByPQ1Xpc0XEX0u16MCPerKsGHynIqrFaFrRppDtAGQfaonimg2
sQUDDIPY0Ct2NFSVbIODU8VpFqHmpI2yf76Njj3GKzI7vnEg/4EKuwylXWWJgSpyMf4UrCK
VxZzW1wplx8np39/pSgOwByFB9eta85hazPzq+4/uox1jHf/8AVWQQYzg/hSaKTHrsiBIG5
sdTSiQvyTUecqaI/u0ii1anNwT6YFdP4fP+kzj/AGAf1rlLU/M5/wBv+Qrp/Dpzey+8X9ay
kXHc6KlpKXNFzQXmjmgZpetTcYlLSYpwFJsBATnrTuc0BaeqVDkNIFJqRWzShPQU4KfSoci
1EeclRkA0qsQOOKasbHHHHrUnlkVBVjwyRmMjfMepqMknqTUkgzI31NRkV6Z54mKWkwaADQ
MWikxRigBaWm4pcUCFyKXdTcU5RmgAyTRTscUmKAG4ppXH0qXbSYoAYq81OvI2sfofSolG1
vapQKBhgqcHrQQCKk27lweo6Go8EHBGDTTEWvtsjWRtmUH/AGz1qtjP4HNPTnIpB1pJJbDb
bGKMZ9Sc010zzTZphG2AMnvT0kWRcjr6UxEOKVc5p7Lk8UzpwRSGLnNJQKXGaYCZxTWp5xT
cbulADMgdelNePuKceOvFb+jeGp7kLc3SFIjysZ4Le59qmUlFXZUYuTsjCtLG5vZAkETNnv
jiuqsPCUEQV7xzI/UqOgroYNPEC4VQi9goqZIWkzgcCueVVvbQ6Y0UtyvBbw26BIIVQewqY
KSeufpVpLcDrUoix/D+dZXRtylQQn0xQIAO9XPLyeaPL5zTTE0VhEoHSjy89qs+VzmgoAOc
U7isVygA9qbsOMCrB2eq0mV6A5PtRcCv5Zx0pPL+pPtVog4+634ihYZJDwpAouFisE5xkD6
cms3wzp39t+LWeZD5NuxkdW74OAPzroPI8sEnj3rS8H2caTXlyoA86QE/gP8AE1UanLGVty
Z0+aSuddIfKtveuN8VSxz2Els7cvzj3rptTuhFA7/3RxmvL9YvpLu6clsKD949BWFNamsvh
OL1BiI34+YHDfgajhAMTZkCFl+Un1p+oSKI5WByHc7ffnrWaDM53c5r05bHmLc09MP2ZZF3
KWfrj0psM6i5klPJbjPtVFWdFbOc05MhgOwrOw7mi0qrk5BNPtnEwOcZU8VmM/U1a0uQM0g
78VcdBM0o8rcq2cMa7XSZ2kTPqOa42WEfZxKc5zkAetamnrOspMdyAeuOgoa980T/AHXozs
jgfeU1VmZd2AKjtby6XCzICD361PPMiRM4UAjpmqtYE7mXeOqKwrAu8NliMVZvdQjaVjuDH
0FZbXBkkwelUo6GcpIo2Aw7lucyMP1q5LaKiSyKBuKkj64qjartRz/00b+da4O5U5zkc1dr
oynozkB0FOHWnzx+VPIn91jTAeaxe5qL/FR0o70dKAFpjPzhcknoKPmc7UGT/KrMNuE56t3
NJsZHFb4O+Tluw7Cp8048dKbjJqQDOeKcCQaRQQw9jUjYpgWJ/mSOXHDj9RVB1WOZifut2r
SQeZYMMZKuMe1VJ4d6jHJHIpx1ViXoyrIVMOE6Kc8VJgmIqX3Z6H0pzRqJAQvDDBAFRFlSV
drfL0I9KYCgAxCRRh1PPvTpcld5Csh7HqKSP5JWTPXkU9VBUoexoAhezVhlGxUDQyp1XIq6
nyMY8k4GRmpKB3MxSM+h9DTs1eeGOT7y/j3qB7I9Y3/A0rBcYDkVPbwmaZVCkjqRnHFVSss
Rw0Z+oGamgu/KbK7T7MKANZw8s6WRBCIQ0mDnA7CmReZcyqmQ0MR4zxj/APVUFteJBby43+
exyD61LMY7e0jjiky79SrcY/8Ar0CIJ3SSZjGoCZ4FMUlDlSQfamDNOFIZZS8IGJE3D1HWp
JZIpIdyyZ56EYINU+KaBls+lAWLGeKIzxTSeDRH92kUWbY/KT6ua6Xwyc38o/6ZH+YrmbX/
AFKn1JNdD4bYxaou7AEilefzrGWzLjujrNhJqzFaGTuPrUWcd6vRTKsfDDNc8pS6HTGK6kZ
09wcZFMNm6n1rUSZNo3OM0pngxgsDWPtJmnJEyPIxT/JGOKvtPBnjmpI2hfhe3vTdR9g5EZ
3k5HFIIyD0P5VsCBTzt/WnCPHRQKj2o/ZmakD4B2/pT/KkH8BFaIjA7mgpnqT+dTzlcpn4I
HNKFLVbNuO1KIMdR+lPmQWPn2RcuxHUE1Fila5UTsvbJ5p5AIyK9g8oj20Ypwp22gCPbS7T
in7cGlwKAI9lASpOlKODQAzZxSbcVNQUJ7UARUYp5jb0pvIoAAPWlK0o5FOAHegCEilVuxq
UxgjioiuDQBYTpg0rR7146ioUJX6VYU+lIZXU7WodsAkc+lSyJu571CDjqPwp7iKs8JAD5y
f4hUCkqcg4NagkVQAYo29yKaTGR/qIh+FLUZFG29AxGDTyAw/lRgdlAHoKOlMCI8Hmjkmnl
N3XrSKMHB60wE2mnKvPA/CngZ4Azmuh0KysrVTqWpZKq22KMDPPdveplLlVyoRc3Yt6B4aO
5Lq7jzJ1jQj7vua65LVskYyT7cCs+HxVo0RzmbJ7+WTiro8ZaCvD3bIfTyW/wrhm5yd2n9x
6NOMYqyJTZnPLHH+7QsKJxkkfSkTxf4edsDUl/GJ/8Ksrr+hyLkX8WPXa3+FQ+bqn9xa5SI
RgnofypcD1H4mtG2uNLvCBBfWkh9BIAfyNX20tNvCKAe4FTzJPUrlvsc4doHUfhTGY9ga6I
6XH7f8AfNRvpqAckkelWpohwZzuySToCfpSiyZj87Ae3U10C2cY6At7HpVO81LTrAEXF5DG
f7gYZ/Ic0/aa2QvZ23KKWWDxEfq5wPyqeLTmJznaP9nisifxvpcLYtoJrl+21cfzpq+IPEu
pf8eGkJCh6PKCf8BTanu1b10EuQ6FbGKMZIyfU8/zqreX9vajBdAfc4rDbR/Ed+c3+qtEp6
pH8v8AKnx+CrY/NM80x9XY1N49ZfcVaT2RBfeIbXy2H2lP+A5P8q7LwmF/sC2mUkiVd+T7m
uVu/Dml2dlI5jGVXP3q7nRrYW+j2sKjaFiUAfhTcouOhFmnqU/EcxSwY9iK8d1LVGmcRRnC
A5bH8Rr2zWtP+3aZNApw5X5T714hcWLW+rPDKCME4zWuHSbZjiG+VWKSW8t1IZNjPjgcVZj
0+6jk3JbnDDntXT2UsNtbKofB74pX1GINjcxNbOUm9EYKEUtTAg0kuxaWIgAZH1qjNZmJ2U
/e5NdDcantJCrwfWsibc7F85PWnHm6ky5ehiyAqee9WtIi33DdcnAFS3EG6IkDmmaVOIJJc
8EDd+HetYszOouooTZx8ADcoz+PNalnolvNCGtppI3HcnOa5Z9WiltymQCeoNT2+um0hDRz
MrenWm1JTRrFxlTa6pnXpZXtscbkdfbii5gmkgKjuORXNjxfckYMwI9wBUE/ibzOXfB9VNX
qZXQXdg4lYgYOehqkY3jcZB4p511pDlm3D6Uh1KMnPH8qq5DSKdtuAlRv4ZG/nWpEfkj/AB
rMt7lZJZpduEdsL74rRtXWQqoPQ5H0qosmZi6vH5d8T/eANUK2/EEfNvJjqpU1iEhRkmspq
zLi9ELnApY4mmOeVT19fpSww+bh3+7/AAr61dAwBWbZY2OIKu1RgVIcAU0Hml5apGJjd9ac
FAFKBilCljgDJoCxGeOlTxwxpH51y+yLsP4m+lNkeK0B3EPLjhOw+tZskryvvdixoWuw9i7
catNKQsaokS8KuOn/ANeoVv5gfm2sPQiqtFUtFZEvXcvrexN9+MqfVTTv9FmPDDPuKz6Kq5
PKaMlr5oBU9OhU0xYZEkyzA8Y5GDVNZHX7rsPoamW9nUYLBh6MKLoLMc5dWUlMMp4I6Gp8e
lRrfg8PEP8AgJqVZ4H6MV+tPQWobc/WnBfWnCPIyrBh7UhDLwQadhXEII6VFJDFIPnQZ9Rw
am5PQmm89Dg0mMqtZSIu+Mnaem4cfnUW9ozh0K/UVpRzTwjCMdn908g/hQhRxh48N7Hg/hU
juUllU9G596XPFaN7o8QjjuLZspKpYKv3lx1yKzvs0ycjDr7cGkNNBzjFPUYFLFFJICwQj0
zUotXxyQPak3YZHmnKM8etWUtUAyck0SQjY+0YIGR+FTzIqxbtoUjRT1x0FWUlaKVJl4ZGD
D8KrWzbolNWUTeDzhRyTQRfU7MTeagcHhhkVIj4rP0sl9OiJGByBn0zV3pWFuh0JssCQnvT
99VNxAOOtOjUHBYnJqXEtSLAkqRHIcMpqvj0qaNfXNQ0i0zZglbaCeV71bBBGRWMszIMA1K
lxN/fwK55UzdSNSlqpEztyXJ+lSjJPQ1nyjuTdaMVEOKfk0WC582z20gmbEbkZP8ACadEJ4
2CsjY9xV5zOJGyz9T1amFZD1z+Jr2jytBuAw9DSYJ7mnbW9B+dIdw/hP4UxAM+v509QSOVB
pVdTjIqbKY4YD8aQEYVf4kP4Uu1ewI+op4cAfeU0CZfb86AG7MdMUuD/wDqpfMz02ijcv8A
E3+FIAAzSNED2/ECnGYD7uMU3zx6AUARNGVORQrDODxTjOvciozLHnII/OncCYAUpXPBAH1
qAXKr/EPzoN2nqtICdYx7n3IpVjw+SSF9qqG7i7sPzpDfxgY3igZpYtwvSUn8BUUixPzsI9
81nm+Q/wATUn22P/aNFgLwjh7KT+NNPlZ4X9aom9U9jSC99FNAF/8Adnov60n7sf8ALLP41
R+2t2WtHRrC71q68uJdsS8ySHoo/wAaG0ldjUW3ZDUBkfZHCpb3bFSiyDOq7xJKxx5cQzj6
mvQtO8N2dvCMQI7YxmRcmtRNJjUcBV9lUCuaWI10OuGF7nNWGhWMMKPJbKXxk7/mx+dags4
pEUKAqjsvArT/ALFeVujbfrVqLSzH1Vv++a55TvuzrhStokZEemwqOIl+u0VN9giPWJD9Rm
tyO1bsDj6VaFou35kH4isXM3VNHMHTLU/etoT9UFM/sbT262dv+EYrpGsVz8ozTX09xGxXY
H2naCM4PajnE6a7HNt4csmHFmg+i01NGuYxiza9ix2hkZAPfgio9O0W3uvPk1fWbyGWOTBQ
S7MjsRSX0ej22bbS9T1O7vpPljjW5ZvmPr0GK11vypt/J2MrK2xlapqusaHl11W6Yg4MU0m
/P0JqWwv/ABVrijyJpI0b+MLt/Wul0TwZDDsuNQH2i6PPznciH29a61LeC3ToqgD6Cm6qSs
ld9xKm27t2OMtfCV7OhOpa1fS5/gSUhf51sWvg/RYE/wCQfA5/vTLvJ/OtGfVrWHIVt5HZB
WVca/Nz5YVB+ZpfvJdf0K/dxNSLR9NtyDDY28ZH9yFV/kKS6vLW2GHZQf7o5Ncrc67IAd9y
x/4FWPPqu4nDMfpVrDt6szliYrY6W71tEJ8qNUHq1Yl3rkrniRj7A4FY0t1I5zjH1NVXZmP
LGuiNCKOaeIky7c3st0yRM3EkipjOepAr1WEhYOOiivILAK+r2KMODOv869LbUfs91FZyLi
OdOGz39KiurWSHRbd2zQuLqOOLzMhh6A1w3i3T4dTtjc2iKlzHlgwGC49DW1YP5Gq3ti5LR
MMqGOQRXL22oGDXb3S7hjjeWjY+h5AqYKzuumvyKqaqxyNtcs6/MzehBNWAw7iqFxGbXULm
EjBSVl/XintMAm412s4L2J5HBye1VWuIxJt3ZP1qnNdlzgH8agi/eTBcgsTwM80WA2YnjaL
GMk+tZc0Wy6wCQN2OPQ1sLZSRwDKkcZrPul/eA98CiL7A00StFH9msBsADg7sjrV6Kxtm6x
KRnrmlsLDzo4hKA0YOVHfmumGk6XLNK6WSJGThVBOBjim3efKWqf7v2nnY5S7s7KPAA5PUA
msp4IhKm3ON46ntmu0uNK00j5Lfp6MRWDeaTEH/ANHDBtw2jd0INVL3LXJjFyvboUL+GP8A
t6aJFCo0r4UcAdafoWkrrN7cwySOqxQmX5TycEDHP1plys0eq+fNG2clmxzkkVp+CpVg125
8wEBrRxjHJ6GhJpfIkzJ9NMSTbJmJhBOD6D6VLoEmJzLKxxyBk8Cr906SfbWBHMDHisXT5C
keMcq3Na2syN0bmtRm40ktGuWRgw4/A1z8VqFGZPnb0PIFdNbebd2kkRBUsMKWHBrHkRUna
GVfKmXqD0PuKir3HT7EIGKdTihBxTSMdaxNBNvOaAewHNKAWIAqcIkC7nwT6UmxpXEihZuW
OF9ahurxY8xW4we7CoLm8aU7VOF9RVWmo31YOVtEBJYksSSepJoooqiROaWkoNMBaKbmjmg
B1FJk0ZpALS03NLkUAODMpyrEfQ1ItzMv/LRiPQnNRAiii4FtL1h99Fb8KsLdQP8AeBX9az
acKfMLlRqgRP8AckGT74o8gg5wPwrMFSJLIn3XYfjRcVmblpIArxMwQtysh6qfr7026lik2
CKIKUGC443++KzFvZhw21h7ip1vEP3kI+lArE45Ge4pwqJJYiCyuMeh4oM8Y/iz9KiUS4ux
NjmnLwwOM1UN1n7q/nTPMdjksQKjlK5i5aqEuZIc8A8fSrzuPurwo/Wsa3kdrl5ATtYgCui
0S0+36vaWnZny+Oyjk0OVtWJRu7HT2Fu62sMSxZwg6VaWxlY5bA9vSuhWyiX7i4qQWsY6j8
zXC8Qdqo9zDi04/wAQ/HFWBpw6DaPwrYESDoopdg9KzdaTNFTSMxNPUdefwqUWSjjbir2KQ
jJxU87Ksiolkg6gVOLeMD7o/KpcY57UhZV6sPzpXbDQAiDsPypdq+lQNewJ1ami/ibgHHvi
jlkHMi1sFLgegqqt6m/HUetS/ak7qw+nNPlYuZHzg91Hvb/WHmmm7j/55v8AnUAwzt9TTti
+9eweYSfak/54/maPtmOkI/Oo9i+lG0elAEv26TtGv40n2+f+6lR7R6UYHpQA83k567fyph
upv7wH4UmKTFAB9omP8Z/Kk86Y/wDLRqWjFADS8p6u/wCdJ85/ib86dijFADMH1P50u3/Oa
fijFADNgpdo9BTsUYoAbtFG0U7FLigBuKMCnbaXFAxmKMCnEUoQk4AJoEWtL02bVL+O1gHL
nk46D1r1zTNKtNItVt4FUbR8zf3j7msnwnpEejaeJpRm7nGTkfdHpWzLM4YFBhcc4Ga4a1X
mdlsj0sPS5Vd7mmj/ACcMmfapY5Y42DO+TWMJZBjcSM9yKUSDP3iTXM2daOlS9jbo1W4J43
44z9a5L7SVJCtyOuKlivmRgSM/SpsUrHaBU7ip441xlT+RrmINZZuNoOOprQg1SMt+8IQnp
zSE432ZsSxrs6fN61zGr+K7PTrn7DYwtqOpscCCLop/2z2+lReK/EsmnWHl2z/6XPhYx3UE
4z9TVzw5osWnWcbeWv2yRQ1xKRyWPJ5+tWoq3NL+v+AZ635THs/B9zrFydQ8QMrSv/yxj+V
EHpkcmulh03TtLtzBYW1vbr/E6r8zfU9anvL2G2QqW+YDJJPSuS1LWy2UiYgfTr71XvVNOn
4B7sdWbF7qq2ZGbhXI6AcAVzt7r4mYl5DJ7DoKxLiXzHLOxY/7RqsziuqnRSWpyVK7b0L82
rytnYoAqhLczSZ3SHH1qMnPsKYzKK3SS2OeUm9wOO9MLgdBTS+famE1ZnccWqNmqMzDfsHJ
prMQ2DTsJyB7h7eWK4j+/E4dfqDmuuub2S9SZlYFlCXEOOu0jOP51xM7E5Ga09P1ZVgt9yn
EMRglGeducgis6kdmjSjOzsdTqeoJHfWV+h+/+7ZQeu4cZ/ECuR8RvJFq9tfgbJJEG4ehHG
KtzyiTSp7Pdkr80LDsM5X8iMVjavdte6dHMRkq2Tj16H9azpqzX3GlR3RS1S7juLn7QoYO4
G8H+90/wrMlnYjlsCmyy9yeapPMWbHU10LRWOV6u4+Sc/dXjNPsQ32+AjO7eKgUYPvWhpCB
r+E/7Y/nUtlJanoEsSvD06iuUuIi12IxyQefpXXXDrBbNI33UXJrmtPRri5Mj/edtxqcOr6
mle2iNu0hMdorE4xgCuh06NfsKbzgBfmJrKZVVFU4CIu5qsW9nNecqHEX/TT+gpe0ftHZHU
qKeHjzSSV2xl15GJFgkDN/e7L/AI/hWZ5AUbyMD3ro2sIbZNznLDoD61zmp3HzFCBuPp2ra
EZzlzSOarOnCDhS67t9THv3DXBK/nVVZZYZRJDK0Uo4Dr1x6fSnSk7iTVVm+at2jkTJ5tR1
C6c20zxOp4ZlQKcVFbSpZ6o6OgYFwRmkj4umb6UzV12XiOvGUBBqVFJDvdnXLJBOyeUcMeg
xXP8AihCl5BLjAKYz75rU0G/juYhGwAlUZU1Nrdmmo2kkQXMm3cuOzD/Gr3ViPhlc5S3vdi
hJRlf7w6iriskn3WDD61gh3hcxyKQR1BGCKso5HKGuZxN07GxvjgU4IzWbPcNKSMnFNkcuo
OfrUWRSjG2o3IBRRmkqyRc02l9qljtppfuxn6mgCGlq/HpbkZkcD6U6W3tIVwznP1qeZDsZ
tLSuFD/IcrikpiCijFLQAlGKXFGKYCYpaMUYoAUE04E02nUgHA04GmAU6kBIKd2qNQSQB1N
IxJkKr270ASdTyKUso70zyjjPU1IiBR05pXGBdgu7aQPU07axUZPLdqd9eaVDucnsOKQIsR
AJjHbgV3PgKJYWuNQkXcT+5jJ7d2P8q4VTxgcnoAPWvUdIsGsNItrYj51TL/7x5P8AOues/
dt3N6S96500d3G/qtSiRD0YfnWEPMHQ0vmODyK4vZrodfMbgdG6MPpmnYrC8x/enLcSp90s
KPZ+YuY0pr2KFipBZh6VUe/fOUAX3PNUyGLE4OaNjN/CSatQiiXJj5LuSVvvk/jxUMjFhjf
jjtTvJk7KfypphkHUGrTS2JdyHac/eJpw4NSCJ/7ppwgkPRCfwp8wrEauyng1MLhscik+zy
DnYfyppikH8DflRe47Hz6WKzMR6mpo5lbAPBqvJ/rG+ppAcGu+5xF6jbUCuyHrke9SrKp4P
BpiHhaTaM96AfQ0OxHagA2Cl2CovPwfu09ZVbpQA7aPSk2j0/WmsxAz2pnne9AEu0elG1aY
HyODTTNtODQBLtHpRtHpTRKDTsg0AGB6UfQCjI9KM0AGD7UbaM0daAFxR0pKTNAClsda6zw
zoO5kvrxTgHMUf9TVPQNBkuZ0ubldsC8hT3r0K1tRtDOAEA+Ue1c1erZcqOzD0b+8xAS7bj
17U/cADnGPemyzqzkL0HQCoHbHJYZ9M9K4zuRYecbSABj3qs86xj5EH41A9woOByaiY5GTT
UQciaOXLZJ5NWkl4zgGs9h0NTNMFj+UZPpQ0JSNi3ORkY/CrRdIY2mmICRjcTVCw3eQd2A2
ax/El/JPLHo9qfndh5pHr6fhUKPNKxpKXLG5Y0KF/EGvvq1zxbwPiIHoWHT8v516BdX8VlC
iK371xu57D1NYGlW0NhaQWyDCRrlv5n86zry9aSaa5kb75JHPQdhVL95Ly6EStTjruGqX8j
yHLHnnGf51gXFySTzk+tNublpXY881UJJrthBJHBUqOTHlyabnuTTcU5U3d60uZWbEd9o46
1Fjrk81PsQD3qNjGgz1qkyZJjAmaayheTQJM9BSE7jVXIsRpHGrl2Xcfc1C7BnJqWQ7aqsc
E0LuD7DJD8xqlI7wyF4mKsPSrMj4+v8AKs64mAbavJ7mmSWo9VdAqyLkDjcp7emKr3F+qwT
QKAyueDnAGevFUXfAyarPIWJAPHrUuKWpfMxsshPGajVe9OK56Dp1pyjkVNwHqmBmtHSBi7
hP/TRf51SPStHTFxLD7yD+dJ7DjudV4imKWiQqeZDk/QVFpEKAKzcAYyfaofEDF9Qij7AVd
s1C2bZ/iXaPx4/rWlP3aVxz96rY0IE+0yxs3AP70j0/uiunt0fZk9xWFpaEl2Pd8D6DiurM
YFqrDrU0VaN+50Yl3m0tlp9xzGtRrIWCyEOB2PQVxV28ySkP1PRuxrrNfihlkJdzFKB8rDo
a4+7M0QIY70FdnQ896sglk3IDiqhfk1NM3I9GANVs81DYIkik/fyHsAP5VevYPtVuVA/eRg
Ff8KzLfJZz6mtXTpmcyDrliT9OmKE9AZS0bU0066BkgLjp15rr4NR02V1dI3jZvU1yGraeb
e581R8j9fY10+jC9bTVRVtJEUcMy5b+VCdtWD1RgeMLVft0V3CCVlXDN/tD/wCtXPxSlGA7
V1fiDUIjpYtEVHcycuo+UHqce9ciwwazqaPQqF+XU0Oo/lTKS2ffHgnkU5hgmkihACSFAyT
wAO9bdv4auHRZLlxEh7Dk0eG7ITXEl04GyIYXPTce/wCA/nVbWdZe8uSkTsIE+VRnGfes5N
uXLE0UUo3kXpP7J0xSFxJIPxrKm1lsnyY1UeprOc7jnJJ96bimorqS5XJpL24lPzSH8Krkk
nk/nTiBSBSzBRTJJYOUP1qXbQqBFwKWmAmKMUuKKAEopQDilxQAlLTulGaAG0UpooAUUop0
ULzH5F49aupbxxjLc+5qWx2KWTGpbocYWkiXaOepqwkkc8jxn7ucrTJIzGcduxptCuKDTqi
Bpc0rAPZsD+VSou1QO9QD5pQOy8mpwcZPYVL7FI6rwPoo1XW/NlXNvZgSN6M5+6P5n8K9VN
uv90VjeCtJOleG4BIu24uf9Il9Rn7o/Bcfma1dT1K20mza6umKxrxx1J9q82tNzqaeiO6mu
WOo/wAhP7tJ5Cf3RWdp/izRdS4S58qTukvykVtIUdAyFWUjIYHINZyUou0lYtST2Kv2eP8A
uikNvH2Aq5tHpRtX0pXYFHyF9KsRwIoziptq+gpcAdqLsBoRewFLsU9hTqWkAzy1/uj8qUK
B2FOxRimAmB6UbVPYUuKKAPlOT/WN9TTakkGJX+pplewecSqd6e4opsTBWwelSOhXkcrTEG
SOhpwlxwwqLPNO60AOKo3INMKMpyCKMYoz70AOV88HrSOo64puBninB/WgBoyp4Ix6U9hvW
mNgnPSgNjjNADclaesmBzSMQecc03bQBOJAe9L5g9RUGPejFAE/mL60eYvrUGBTkjMjqiKW
ZjgAd6AJQ4JwDXUaB4daYrdXYKp1VPWrmg+F0tQtxeKHmPITqFrrYIQOSOlc1Wv0iddGh1k
LbWyjbkBUXotTTSmT5FOF7+9IzZ4FMZgi9MntXId2ysQyjYOOpqmzpyM81NIxckseKosjO5
x0z1q0iJOwcmTcOc1OB8gB61GCsQwDzT03uQAOf5U2Sh2N6YHWrdrbAAE/hn+dJBbgEknI7
1djR8dBluAKzk+hrGPUZd3i6bpst0eq/LGPVv8A61ZfhmxeSWTUrkZd/u560zVj/aupwadE
d0UJy5Hc966KJUt4VQYVVAAofuxt1f5DXvSv0RM8m2JskDPGfSub1G68yUoG+RegxWlf3G0
FQeB1rnJn3Ox7E5rahDqYYmfRDWao91BOaMZrrRwtiAbup4oJyeKVuBxSDHU1SIY7gVWkbN
TOflqtK4Uc5/CmKwqnrTlPNRBsH61KvSkMa3LVVm4596uGqlwvIP1qkQzNvpfLTj77cVmMw
UZNXNRB8xT0GKyJpC/A+7Q3YEhJJt54PFOiXIyagq3b4YBP4vWobKHxx/NkjrTHjMb4P4Vc
jgdvb1qy0IKAMvSlcaRlgH862dPXFzbj/bFVTHGAcde1aWk27zXkRUfKrDNKT0KgtS9qx3a
uufSr0boLaEFgC8iADPJ5FU9aGy6SYDPzFfx7UtpCBbNcP80ykMCeij2rW16PyCLtWTfc3N
JurpnASxaQA8EyBe/pXUvqUSW/lXcc1m5+6Zlwh+jDiuZ0ZHdvm4ZG5zXYoyyW7I4DRsMFT
yD+FKm1yo1qp+0l6nC6u7mZxuBGSB3H1rnJiCWUjB/Sul1vTfsjGazTEW4h4icrn29K56YJ
KSQCGHUHrXbdNHA9HqZd0pjRT/D1FVTIFBY9hWpdwmSybH3k5FYh+bHp1/CspFLUtwArAzd
wOPrW5o9uotGP8R5JrBBL7E6KOTXU6Km62I/KpGhLmNLq1ZWAJXqPUd6pafp8xZrVrpxEf4
AcbhWpNbNbzhv4G/zio41LJ5kf342IpyTlH3RRahLXYb4j0dYNDiaJRiL5gB2HeuHda9bRE
1PQ2UjPylTn8q8surdraeSBx8yMVNc8HePmjeorSKsTmKUHt0NX3xgN2rPda1tFha7njjdS
Y0YMzY4wKq9tSLXZvy/8SjwoV6TSLj/gTdfyFcd34rpPE1yZ5o4AeE+Yjtk9KwhF6mpprS7
6lVHrZEOKcEJ6DNTBFHbP1p+TjHatDMr+Scdeakhj2EnrmndzUiKduaTASgLT9vNLgUhkZF
JinkU4AUAMA4oIFSYFIQKAIjRUgjLHAGat2+myynLDAouNJsohWc4UEn0rQttNLENN0/u1e
WCG0XnaCOpNUbrVAQUt/mP949BU3b2HZLcszSw20eDgDsBWRPcvOfmO1f7oqJ5GYlnbc3qa
hZyelUlYTdydWCnIPNXo3E6bT17isbLDrViCYqQR1HT3qkyWi2YyGK56UEFQTViRkcKxIB6
81GAkp8tCWc8BV5JqG7DimyOEYTcerc10nhPQZdb1WEvCxsYnDTyY+XA5257k9MVPo/hC4l
mWXU4zHAMHylcbm9vavSLa7tra2jt4IVhhjGERBgAVw1sXGOkNX+R20sLN6yRteaD6CvLPH
2rPe66bFH/cWuAQDwXxz+VdnqevW+mWEl3IeFHyjuzdhXj0l8bi5lnmJMkrlmPuanBQvLm6
IMU+RcpLwR716x4GmP8AwitsHYkhnAye2415KGXqDkV6V4SuRF4btlOerHj3JroxsrUl6/5
meEjzTaOz89PWjz09ax/tq+ppPtyY6mvJ5z0fYmz58frS+fH/AHv0rFF+g/vUfb09Gp84ex
Nvzk9f0pRIp71h/b1/utR/aA/uNR7QXsWbwZexpdwrCGo/7JA+tO+35HX9aftBexZt7h6ij
j1FY32sDv8ArTheL3fH40e0D2TPmyT/AFjfU0zFSOp8x/8AeNNr2zyRtSxykDa3K1GRQBmg
CVkwMjkU0GjDoPamhz6D8qBD80lN3ew/KlDZPSmAtJRzRg0AFFGDSHOaAFozTcmk5pAPopA
CRV7TNJudTmCxAhO7ntQ3ZXY0m3ZFe3t5bqZYYULu3QCu90Hw3FYATTYkuPXsv0q7pGh2+m
whUUbj95u5rYjiCZOTz71yVa3NotjtpULasVUCjP61ID8oAqPJdsdhTyQozWFjqQ4YAqFju
yTUck2VIBwe1Vz5kgwHIHck0+XqHMthZWUZHFQeYFU8VM6bQCDx3piwllI6k/pTTRLuMWIy
S5FXI0C4RepoRNg2qMsfarUMG1S7YBPqamUhxiPjTkDsKZqN6NP06a5z8wG1PqaXDmU/MAv
QY/nWL4mk+03lppULAs8gyRSilKSTLnLli2WPCtq32ZryXl5TwT6etR3/AIiT7eIYo9yIcZ
3Yye+K3bW28qxWBeAq7fwrn7nwpZTarDNNcumw78K2MirhKMpuUjKcZqCUS1qQdLeORhgSf
pWOxzWxr+qQXIjtbYfu4urdj9Kws100k+XU5KzTloOzTgMCox94VITWyMWIxptDHpmk3CmI
ZIcCsq6vwhKRMCw6segpmpalkmKBuBwz/wCFc1c3mSUj/E0/UlvsdDFfNu5bdWtDMksQZT/
9auX0K0n1G8SKNSUBy7dgP8a62e2js28pTyBzSbV7Ds7XG53dKYzxTO0aMC684FYupakykx
RNgDqRV3wbLbTao8Dqd8iHG7v60SfLG4ormdinqce6AnHIrn4xlcV3erWIt7t43GUY1w80Z
tr6SI/wn9KL3V0FrOw1oH2+YoyvtUasVIZTWnbEg5U9eoq8dKgucMW2E9am9tykrlGDUE24
f5T61r6fNaTsAW/A0xPDFu4z9qUfjTJPC7Kf3Nzu9Ki8X1LSkjoV06yuAqqi5J6jpW1b6DF
Y2pkjIBUE/U1haP4TvSyyTXjRx9cIefzru1tQbMxeYWwMAmsJytonc6qcbq7RwGpqZ45xzu
UiRfw60yxkeW2eKPBZxgfjW5qOlyQuXVc+n+Fc1blbe9MJJCscr/hXdRkpR5TirRcZXNjTG
IvmS5uBGu0Fst1I4rtLK5tzH5cMiso5GDXBiIRS9uoYEjqOhrpLN/JUKEAJ7gcGiCVnHsa1
W7qb6otaom5XI+6eTiuMvoQJcpwR0xXaySq0ZUjtXMahas0hdVwD610wfRnJUXUyIjuk2nq
ePxrFvrT7PdMnRG+Zfp6VsSZRty53A9BUWplbu3VljkSRefmXHOPWnJXRmnZmVDjgHrXX6M
yrAvueK42Pjmt3TLuZlEceFUdXIzj6VnbQ0WjOruxB9mJmdUHqepPsKxLd2t5SzAgOxIBGP
0rTso4lQlRmVusjcsfx7fhVPULdh83WnDRjmrouabeizvXjY5hnGR7VheJtIaTVRLCyASjn
PrVuIGe1K/8ALSM7gassRf2a/wDPWLkf4VhUjyT5lsy4PmhbqjFstBtozvuCZmHb+H8q2Vj
REAjUKo7AVDARk/SodRvUtYA5J4PIFYu7ZqrJXMDVJPM1GU+hx+VVKbLcLJIz4PzHPNMM57
ACt1ojB6smx+FJuUe9Vy5PUmk3UAWCy9hVhQQoBqvaQtLLkDhRmrbhU4Zsn0FJvoA003Fa2
m2McmWmUcjKg1aeztyTsZAR24qOdJ2KUG1c5/aacEPbNbBtYx/FEPqaPJjHWaIfQ0+YOQyx
BIeimrcWkXMgDFdqnv1qwGt0bJnX8BVga5bW0ezcXI6ACk3LoNRj1YtvYRW6bnIA7lqqXms
wwgxWi72HVu1Zd7fTXshLsQnZAeKqkhRzgCmodZA59ESyzyztmRs+3aoXkCDHU9hUTzEnCf
nSRxs5469zVkAdzHk/hVlLcAZf8qfFCI+ep9akA3OFFAgS1T7M7MODzVRUCnNad4fLthGOp
qrbW7XV3Dbr96Vwn5mlHuyra2PQfDeg2kuhwTXlqsksg3AsP4e1bVro9hZyGS3tI43P8QHN
XxGluiRxg7UUKB7AYpA+DjDfXFeDUqSnJtvc92nTjCKSRHtI9aQ9cVaVov4mA+tZWvava6T
pkk4dTcMCsK9y3r9BUxg5NJblyqKKuzkPGupCa9SxjbKQDL4P8Z/+tXJ5JNSSu0jM7sWdiW
YnuTUY617tKmqcFFdDwKtR1JuTJkc9Oa9W0a0e30i1j28mME8evNeTwjdcRqO7gfrXtiXax
KEVThQAOa4se/hR3Zen7zRF5Mn939KcLZyPT61J9u9hSi9OOledZHo3kMFq/wDeWobvy7G2
e4uZkjiTqzVYlv0giaWaQRxqMliQMCvMfFHiKXWrlVBK20ZPlR5/8ePvW9DDurLy6nPXxHs
l5npUUPnRJLG6tG4DKw7g0/7M3qK5jwLqc76G9vISUt5NqMT1B5x+FdIbtyOGrOpT5JuPY1
pzdSKl3H/Z37Ffxo+zt/eWovtUufvD8qb9rmJPzfpWZpaRObZv7wo+zcfe/SoDPK3/AC0I/
CjzZf8AnpRdDtI8IkjIlcr0JNMKkjkVdubaW2mbzV+XJ+YdKhCbc9wa+hPnSAIOlPWMDmj5
c5GRUv3l4oAgkYbSO9RAZOKlMLZJoWLB5NAEZQgZxRjI461bcZXFQmD0OKAEXDDHejyz6U9
Yuck809cgHPNAiAqFGTUZzmrBjB5pFADcmgZEY2AyRTVUswUAkk8ADNX4LaW8lEUCFmPX2r
sNH8PQWCiRwHm7se30qJzUNzSFNzOf0rw3dXMitcRGOI889T+Fd5YafFawhUUKB2FIWCLhe
vrTUlYnGQ/0rlnKU9zsp04wNEFR060rc9TUcMTBQWHJ7VNsHJP51kdCGBlXgn8hUcjk9OBU
p2kYCnHrVaZsHAqkhNkJ5kGc81NioSTU4cHvVMmI4KCPX2qIMwYKg6+tTAquSWFOii3Dd3J
rI03JOLeEk8nv7mua1vUPsjxtcs2ZBlRnoM4rp7xMwqcfhXB+NGzf2antBn/x41dJXZnWk4
x0Ont0uRoAv4n32zoWXPB9q5u2udRfUrq9toGuJLZVLvtyIx6n8q7nRIxL8MLU9zEc/UMR/
SuZ0KZLSDxECwHmRFQT65NEHbm02dvxFUV+XU66wvVv9Ft9QZDEZMgqTnkVz2oXBknkY9Se
PpVvTbgL4PsFVhkBs/XNY9w5aViaujTSk/V/mTXqNwSIiaaaKTvXUcQeYofBPIqT5m6KagE
eZfrWxZxpFE80n3VXCj1NKUrDjDmMvGTzWdq9yYEWNcgMCWPtWo3Lk+pqlqECuFMi5Ujb9K
szZxN1dl/lTOPWptH0G/1u42WsR8sH55W4VR9f6VqQ+GDeXCxpPsRmwTjOBXaTzwaRYJp2n
gJHGuHcdc/41Epu9o7lxgrXlsNT7B4c00WVmQ8w++59e5P+FclqWrltyo55+83c1Hqmog7k
U8dz61iZaV6qMVH1JlNy9BWkLtntWhotwbXUEuUOGjYH8KzmXaxHpWlpduX3Ow+Wh7aijvo
ei6vCmp6dHeQYb5cnH+e1ed67asZo7hUPI2t9RXeeFLjzIJrJuQvK/TvT08NJPqvl3KsbbB
cY45HQVlCagnGXQ3nTc2pR6nA6cMxqjRuJPTacmtb7DdbQfJcD/aGK9Ks7CxsF2w26oPXHP
51k6zc2hyqAFv8AZqFVu9EW6HKtWcfHasnLDmrUalCD6U2aQqctx6DrUJn9vzrbVmN0jrNO
1JRAI3cD0rQ/ta1t4+ZCx9hj+dcJHNJn7xH0pWckdc1m6N2aLEWR0d74iSZGSNR16nk/4Vy
FyxeYseHRt6/TuKtDgVVvVwFk/unJ+netqcFB6GFSo57m5DKl5Y8YLgZrY0u4WWERs3zBfz
9K5DSbjybjZn5T0+lb0WYLjcg4PzKB+oqqnuPnRrQ/eL2T36f5fMt32otBIyECMocZfjNZd
zPLdRt/rXDDqFIH511cCWl3tuJFWSTHykrnis3VZYVmKiYM/ZF5x+VbxmnojmlB9TltkgQb
1IPfNT20gIaGQ8N93PY0l60+Nwhbb3YjFZ8dx5hOOGBrVPuYtFS9tTaXRUjEbHK/4VPY3Yg
yrDgnNaN/D9u07eo/eAbh9RWBG+9QaiSsxxd0dhYXiOBhq1JFW4iIPcdfeuItbhomBU11Gn
XgmTBP1pWNE+hSBezuyGGCDyKu2ssdnqUc7f8AHu5wT6ZpNUg8xBKv3u9U7aQTRNbt35WiU
VONmSn7OXMi5qls1lOZFwYJfmjYdPpXHazdh5RErZ2nJ9zXVXcxHhKcsxMtrIMAn14rzx5S
zO2c9q5Ypq9+hvN9iaNJJh8qs30OKaoIZgRgjjrVzSgFQlzwTx7VDNtN1IU+7ng1oZiAE0r
MkYyx/AUg4HFCeVuJkGcdKALFrOAjBW27jWjawr/rHIPoKx2ZZGUKADuHStaVxFCqL95uT7
VOo1Ylur/CmOFuf4mrO845/wBYM/WoZiMbfWoRCOyCmtAbuWy+7q+fxpNy/wB79ar+Uw/hx
+FTRWUsvO0qPpzTuIeBnp/OlxViO2ES8n685qFnAJ2qPqadxEbMQDjrVb5pGwc1cJkbrz7Y
pypznYBSAhW1PHyn6VaRWAwIyPoKUHHbFTRzbD0BpajICSOoI/CrFrGc72GB2zTzdIP4TUU
t2CuEBz70O7HoQ3UnmzEj7q8Vo+GYDLrMcoBxCC5Poe1ZPQVf015Ildo2Zdxx8ppT+FoIfE
eireSD/lo/41IdSl24G3PqV5rhTqUqcGVifc1FNqt06bI3YE9wa4/q6fQ6/rEl1OwvvFMOn
qyuRJOBxGvc+/pXC6hqFzqd21zdPuc8ADoo9AKg2MTk5JPJNIyHPQ10U6EKeqWpz1a86mje
hE3Wk7U9kIPcfhTCK2MS3pSCTV7RG6eapP0zmvVhc28rHbL+fH86828N2qzakZHGVjUkD36
V2AXZjYdpHpXBiqbqSXkejhKqpxd+pvIqN92TP0Ip7BYULu4VFGSzcAVjxXYUYk2r6k8AVy
PiPxHJes1navi2U/MR/Gf8K5IYaUpcp1TxUYx5ifxV4iTUJBbWbZgTqw43muYjR5pVRFLux
wAOpNMrqvBFpG1/LezKSsIAj4/iPf8ACvSfLh6WnQ8xc2Iq69TsdB0pdL0eC3kXEv35Of4j
2/CtMRQj/wDXUP22DOCSPqKBcwMcAjNePKXM3JntRjyqyJfIQnINL9nTuefWkV1xxilYhh1
/WpHqL9nT1o+yj+9VZopOzZ/GoityPu7h+NIqz7nnGpLugmyM4rnI1OHUHjPANdHqzBLWY+
px+tc/BFI5cheK99Hz7IioHGMU3JBO01ca3fbyuai+wzdVRjTuKzIVdm6jmnbH/umnfZ5R/
CRirtnE8k2H4UDgetDdgSuZ5BHWkLEV0YNpG224VCD3Pb8albR7a4TfbMOex6VHtF1L9k+h
yvmt6U0SPzW/Pp32c4ljC+h7GoDaxY4QGq5hcjRjbmq7p2nT6hNtThR1Y1es9Ka9m2quFHU
10ltCbGIRqmGzgYqJzttuXCnfV7EthYwadEEQZbu3eugs7Hzokd84YZCjr+dcP4gkuIbaIk
lQz8Aew4qlpnirVLCVR9qZ4SMFW5wPasXSlJXTN41Ywdmj0LVZYLS2khQDeV5I/hH19ax/D
/Ny4YdiR7GqM9812pJffu5LetbOiWuxDL/EeB/WhxUKbT6jjL2lRNdDZ20uwUBscZ5p8YBz
ntXMztQyVB5fNZ5h3HJb8MVfmLEH0qOO3mlcIgGe7Hoo/wAaqLsiZK7KggUHk59iaR4ihAI
Cg9Pet9bKK2hMhXc399uprl9S1T7RdoFUbYyVz6043nsRNxp7luNCxC+vWroARsDkCqkDAK
D321ZgbeeRyP1qGaJk1wm6BUHVsAV5944iMWrwI3UW4/8AQmr063tWk2SNwFPA96x9f8PJq
+oRNMCAo2ltvQZzx+tFKajLUVak5wsh3hmaIfDiyRnA++pz2O41xEEg/wCJqpPUk/Xk/wCN
dTr2nSadpFvb2odLWPJwRwT1/ma5GXQL+4gW5iXEc5LLz1x2rWmk7yvu/wBbmFZyVo22NjR
ZP+JHsJyQxP50yY/vDWbpNz9mEtnKSsgPAb27fWtB234IroStJnM3dJDKSj3oHNaGYo4Iq2
0zyqqnoPSo7WON7hFlPyk+taNzbQxsvlABvQHNS2rlxTsUdgHJFNMfmjZtDZ7GtCHTbi4OI
4yfc9K1LPQ0jlUXEmSf4VodSKWrEqUpPY44QLbzF41KOD2NUvEN35BFqrHfgFz6EjpXpdzo
lqsiTfZwNvY968n8WxvHr9zGxydwNKFRTloOdJwjdnPzM0j+o7VIi7B05NTQWrStkkKKvx2
sUZ4G5verbMVEoxWbzuGPyr3zXVaWbaBRGYjk4AzRp2jz3WCEIB9uTXZaV4VjVd9wCB6Dqa
xqVFbU6aVGT1G6HZ/vTPEm1cYz/Wt2VorddznH86SR4bVBHCoAUfdHasPUb4Jks+XPQelc2
s2dmkEUdV1eQvJFGCOeee1YRnwSzHJPakuZvNlYg8H9arHpXbCCSOCpVbZHMxdyxpoFOYZN
LtxWpz7gvWn0iind6AQvSoZ13QsPapN49aAN49jQG5jW8hilAz9w8fSuhiv2ZBEvzSHlPb3
NYF1CY5gwHGcH6VZsH23iqxwTxWqs1Zk3cXdHWWcDzErJckB+Sqkha0jFa2iYRVL+9YWj3f
2iGR5X8tIi25u4AqO78RRHKabbMx7zT/0FS52fJBX/ACOhU3KPtKkrX+9kOuXcsLiVt7Jnk
DgAetYjnypxIv3G5/A1sHUTJb7b6IlyOGUcOPp2rMuLlpo/KS2WONec9TVqUtmjGUIrVSNO
yfO6PPXkVz97F9j1KSMcI/zr9DWrbSbGjZTwPWovEVuHjiuU7cE/X/69ayV1cwjpIoo1aum
3HlzAZ4PBrBt5dw2nhh2q7C/IweahMs7UYliwe9YcytbXeRxzkVd0u7EtuFJ+daTVIsoHUe
9NaMb1RX1VQdOuWDbY5Yhn6g5H9RXAd+leh2zLdWjwSjcuCMex61yk+mx2twylSQrY61nUj
rdCpy05X0KSSMkQGCOKFYFRitaW3QxFQoHuBWU0TRSFW/A1BY122oT37VBsO3JJqwBnBPSp
RKhG0Ko96TAbptqzyic42KeM+tX7jO/Jx7UWO1Ydo7nNTTQl05U+xpoGzL8uW5nwi8Duela
cFlsXLtVOKVoQV3d8dae05bguT7ZzQBf3QRHgAt/nvTWmLdCAKpqrSAlR09TimuJo0LAHpR
oBaZuDlsVQdwDjJzSJLKclwoPsKZnLZ60rgSCaQkBeg9KmjR2I3NtqaCKNYcyLgk9c0khjH
IP5igB/lSKvHzUmG/umoknKNgNU/wBpOPnjB96aYiIsSfun64pocE4HWrAniJ6FTTmtI5hu
DYPqtFwsVCMipFdlj2rJtHpRJE0Z2kfQ+tQudhw4xSbTGk0T7mVhu5HvVxXQqCB171niU4A
PzL/KrEL44TFQ9NSlqXFwetL0HvUJm2DLECq8l3I/CfKPXvTTbBpIllB3nPSoli3E/Sq53E
53nP1pVllTo2R/tCqIOm8PBYYJHz8z4B9sVuRzqWIJribLVHtSQ0eQecqelaUOsRSH74U/7
RxWE4u7ZvGStYk8QXswdrReFP3iO9c7jFbN5ELiJpFfJznHX9ayJFKEAjBrSna2hlO9x9tb
y3l1HbwqWkc4Ar07TdLFhYR28RUY6k9z61zPge2hW+a7nXKhcA5xXojmyjiMzzRpEOrPIAK
8/GzbkodD0cFGMYuXUyHtps54P4037LN12frVa/8AGWhWzFLffdSDjKcL+ZrPt/HNkZwJrJ
o4/wC8kmTXMsPUeqidbxdNbs3Vt7lejAf8CqZI7nuUP/AqksdS03UEzb3GT/dLYP5Vc2Rcf
vDWbi07M0VRSV0VFWbPIX67qeBJ3Iqcwqf4yPxpPs/+1SDmR5XfWk9+5jhhZhnPHrWvZaK8
dlHHLaRKwHLMepq/JrkcQcRLHGgPBxyaxbzxMgJyXkPoDgV63NOWiR5fJShuy8dKslb94/P
ogqKSPSIAco0hHqTXNXGu3E2QpVF/urVCS9mYEb259KtU5dWZurH7KNu+Nk3z2sXkt65yKy
1kLmRGfBA3K38xWczTN3Y/jV2w0a6vm+VCR6mrsorVkXcnoTW7Qy25FzOikHjNOSaazO61u
FeP+6D/AErTTw6tuBuaMNjknnFZ+oWkFo4eC4MhHJGOKlTTdkU4SjqzUs9Ziuk2Shd3dWGQ
asPb6fKhKSeQ/wDdxwa5xpbR50aJWRHUHBP3W78+lWUkkaWNE2sC2OucVPJ1Wg1Po9Tr9Kt
o7O3ydpcn9TXTS6VDclX2KcDiuVtHAuACflHYn3rsbS5QRhWLcfrXPVvudtGz0MXUfDqXdv
tmj3xhsqM4INcxd+F7Jo3WKJ0kA4POQa9TVo5FqOSyhkbJjBz3HWojWcTSdCMjzHRNKc7oZ
H3LF0bHX2rrYwlvCFUYAHANbUmho2TG5Q/So20pgMNGHHqDTnV5tyYUeTYxUmy2M/Nnp61Z
YttCjqakGm7LolcAZzipmt2Ve3NJyXQtRfU57xLqsuk6aptyPNkbaHIzt4zn61zej+NrzSp
FjnUXVueu77y+4NdVrGlf2nb+U52lWytc8fCVsowzsSB/EcGtoez5bSRzVFU5rxNm88RS6n
F5lvMRbnhVHb6+9UbW2aeRfQHJNZFnp93YastsFc2kobnrjAJ/pXY2Nt5cWcYJ6VteMI+6Y
KMqk/eJ7aMBSp9MVbtYRuz1AqtKjBQEzuJwMVvWGnOI41lHzv19hXFUdkejSV3bsX7KEfZ0
Zx1GadLNHGDu2qB0NWJWWGEnoiisCZ2mcu33R0HpWKVza4X08d1mKRVaPuG71jahdW8dupS
LBXhdpxirE8uNzflXOagcyKcnPet6Mbs568+VaFfVLC21aJpwzR3XRXbHX0NY1tcT20n2a8
GJR3zw/uPetNwWU8mqE9ubzbDICzdFbv7V2xVlboedJ3d+pc2iRRj61Zs7C5uZNiRsfXA/z
ioNBiaOZrKcMbkEmMn+L1H1rurVoLKEbMFjyQO5qKlTl0RpSpc25m2fhpyQ0u2NR3Jya14d
KsbfkReY3q3SlSc5Jb5geRih5Gcc8D0Fc8pyluzsjThHZEks4RcLgD0UYqkJGL5U7T7UrAm
mqhVqErA3dl/cZFyzFuO9cf4r8Iy6vcLfWjKJQoR1PGfQ5rq4t7fu0BYnoB2rRghMSgSMCe
4AqVJwd0VKCnGzPKbfwTfgjdLHnuS3T8q6nSPBcMOHkHmt/fcbVFddJN5K5RUB9ScVmXWpI
uTJNvP90GqdSctDNUYQ1LkVvY2KBUQMw7gVUu715Gwp2r6LWRc6uQhIwqD3rnb/AMQ7sJCW
fOQdvFOFGTFOvGKNLV9XMUhhgYZHVh2Nc7JcSSsSzkk+tU5r5mJJUj68UQvJIC7qEj6e9dc
YKCOGdVzZK2cZHUU0DJOKVCWGcYFMluIoFy7gVoY2JAMUYzWc2rQKe5qM60n8MZ/OjUehqY
OKUAYxWM2sSE8IBUTarORwcUaiujaMRP0p6ukfBcVzT6hO38RP41Aby4J/1jD6GiwXOjuvK
lRsZJx6VSXEgR8lXQjJ9ayPtdwTgTP/AN9VLBNJFKrkk4POe4qo3QnqdHayPJHNHAcJNxI+
OoqxLYpFAJIWJXo2f51DppVXKD/VuN6H27j8KuRuyymFuVPHNVTdpNF1PegpfL0LL3Fv/Z9
vJIhZiNuAM5IqhK5lVo/IEaldw45NOiPL2rLuXOR6g+oqxaWLPvkd8jhR6/jTlzKXkTHkcH
3MS3YqzRnqprUMYu9OkifkgYrNvYja3x9DWjYv85X+8K6FqjmkupybqyOezA4NWIZ9w9GHU
VJqkPk3z+jfMKpfMrB16isXozXdHQ2U5jdXB6dfpXRyoJbcjPB5FcZaz/KGWuttZvMgU54I
BFV0EjNgJguip456VS8RJtMUyj5ZOD9R/wDW/lWjfptlDgdetU9TP2jSJAesZD5/nVPWJO0
jIS8wBvQH8aqX1wrOpVAOKRAdg5DAdCKa8bySKicNjg1z3NbFZpCw+UURq3mAtViW2NvgNG
zn+8TwaYrpvXKBSKkZbZjGkZXkdyO1P86QjG9sfWkFu7L5kL4yOhGRSLDcuNoQD1NNCIYhC
0hZs+2DVpmggVSUJz0FO/swmFQv+sA/OoIJGDGN+3TPagCRb0sfkhwPar8EwwA1Vx7dKXk0
AWZrWCZT8mG9RVE6dIhyjbvqKtRzFODyKtJIrjIIp27Cv3MeV5UGJFO4dD2qPziQMqCfXNb
rxpIMMoP4VSl09c5j4NSyjNLZ6qQakiuCncMPQ1M8Ij4kUD6Go2iVuFODSAtIbaYY+43tQb
a4i+aM5HqpqvHp17L/AKqBmHqOBWxYaXqMZ/fSQqnpkk0OSXUai3sUY7zP7u4X8cVJJHEyj
GGU9Aea3H0i3mYM6sW9VGM1LFpFtEflh/Ooc4mipyOZSzQkhdw9hzSrYXBkCiNsdmrrhaqn
3IkB+lL5L+oH0FL2hXsjm/7KuWwGCgDvmpF0cfxyc+y5rfaFz3pnkuvViaXOw9kjH/seEDk
yn8BTTpMPbf8Aia2TFIx+VST6DNN/s29l5WJgPfijnfVh7NdjnrrTjCNy5K981Va2b+6D6e
9dle6bjSCXx5qjO0cn35rM0q1trjT5YpHKzRycEdxxVxqLluzOVL3rI55VeI/IWQ+xxU0Si
Y/vPmYfhkVu3GlBcnAPvWa9sElJ6etVeL1RDUo6MuSa+lharbadEN2PmkYcA+wrEu726vGD
XdzJKewJ4H0FL5TSTFI0PucVuafpEUX7yYBm9+ah8sNepa5padDM0vRbvVHxEmxB1c10kXg
yBIx505Zu5UVchvktlConA7CtCHUoZRycGuKvUr3vHRHdh6dDaW5nweHobWQNDPIoH51vJO
wPLH86i3K3KkEUVwTqTl8TPRhThFe6iwbl8+1H2t/eolGaXaKm5VkeTXV5LJI+WOMmqmS3Q
VbNuXlYAE8ntVqLTwBlvyr6DY+d3MtYmc45Oe1XrXSZJmAPArXtrAOeAFUdTiup03QwIRLP
+7j9D1as51VFGtOjKbMTTfDkbEHbkDqzVqXUtppVuY0IXA+Zv6VPrGsQaXB5Uar5mOEB6fW
vPdS1aa7kOTnmsoxlU96WxtOUaXuw3Ll/rXLeWWAPv1rElupbgnkmnR2by/PIcLVtIUUYQf
iRW6stjlbb1ZUgt5Cdx4x6mtnTUDzbSQdoJ4NQx27uOAG9qvRRPZWVxK8ewhCRxjNEr2CO5
DouptcTzws2fmJU+2a76wuf9E3NyqBfrXlPh5v+JiMnkkfqa9JtULWmxTgiT9MVlWim7HTQ
k1qb8d8CNyEmrEWoYXc1c+CVGA3Snec+zZ2rl9md3tGdTb6pHI208H3q0LiNmALYz05rkI7
gjrz/ADqyl0cDD9DnmpcLFKaZ0bRI5LZVj0pht4W+9GPwNYgu5Ac5P4U/+0mUc5NTysrmRq
PZQsvANVzpNvN97oPXmq8Wol2wM8d6sf2vHEdrE59KPeQaMeuixqNsbLj021NBo5d8MQFX2
pYdZtJCAZEU/wC1xWjFdREgpIhz6VLlJDUU9iOLR0SRHRNxU8nFXktnjkLvgnH5VPBdKE6b
h6g0vnLNuwCCOoNLcm8lpYwtcndIkjT+JuTXO6rqElhbEqikAZOe9dVe2LyMCMEelYGraR9
sgaJyfLfjIqotXVypJte6ZXnG406C7A2pKuQKxbv55WHpW/q09vZ29rYW6/LEoH0A4FYbxl
5CfWuqkupxVnfQpoCSQe1bmi6SJpBcTR/KOUBHU+tTafoyMVml+YHnaePzroBtjQ44Ap1Ku
loipUdbyOd1+xiYpc2wKXMRzlRjNWraSO9skuUOTwJl6FX7n6VbnCyjlQBWIyzaNdteQfPA
5/exeoqFqrGj0d+huQt/C3BqfHNRWrW15Ek0D5ifkY6j2qzMq2iIZQQjHAY9ai+pslpciKL
75qeKzLfPJ8ifTk1ZeFYIRMuHXGc1j3WsYBCcn1J6UleWw21FamsZxH8sSBF7k8ZrOvtbSN
dkDZbu2Kw5b+R1Ys+V781kXN+N3AzW0KF9zmqYiy0NO51OR8l5MCsufVFX7nzH1NZ800sp5
4FVwuWye1dcaSRxTrSZLcXUszfMx+lQKozgAUN/rPYc09Rg7m4FXYyv3GiJWblAakuZkEYU
jgfwiqN5qcVqNg5f+6p5/H0rFmvri4J2nYp7Kev40WFdmvPfOQVgUg/3mH9KyJYbhnLP85P
ekhS5Y4Usa2LS2uHwGIb3xilsPVmGIXJxtIqwunTMM4x+FdTHpqDDPyfpUxtYlGefzpcyK5
GcqulyHqW/KpF0cnqzflW3Je2EMmx5sGrUfkzRh4iGU9CDScgUUc8NHTuSalGkxAfdJre8l
R2pPL9P5UuYrkOdkslj/gUfhVSePAyB0rpLu3yhP9KxJYyMgiri7mco2H6VdHcsJPzKd0ee
/qPxredgHSXGV6N9OxrkXzDIGQkEHII7VvwanFJZ+ZIp4O2RR2z3+lNp3UkVTktYy2ZcvSi
TJKh+c/eArU08vLD9wgHnkYrHTVJNg8i3Dkd27VWn1C6mGJJgo/upWt+ZWRnbl1ZPrxg3BF
ffNnkDoKr2blTGxPOcGoY4Xc5EfHq1WChjQAjBrSnoZy1IPEEPKSgd8H8axVXOc9a6O6b7R
YsWHIH8qwZ49hDqcZqJ6MIbDY90cqj+Fq63RWRrcIDyOR9K5ON8zR7hlRyQK6PTZoI2BQvk
/wAJ7U1sUXNTwLVm7A5zWW4ka0bcpVJV2gngt9B6Va1SXz5ILVP42y30FQ6zcs+oQgDEcSB
MDoKTk1ZBZPUxfsAPzIxRj1A6VPDY7WDlmYjpmrDH97IinkYNVpJnXgE89qjqO5bMRIwQCP
eqd3bQpGZNqhhUZuJD3oJMkLg+lKyDUW1lCxg5FSm8ZeFVPxFU7bhR6E4+hqcwE8qaFoNjm
vJXGNwX/d4qkxKTZNXUtZM8gYpZ7ZZEBU4YfrQxKxX+2hODj8qljujIMqEP4VS2pkrKpyOM
jqKQ25BzG+f0NSM0RISfmA/Din8qdyn8RVaItsUSEbqnXp8pouBahuSTh/zplzeqnyxrlva
oyBt3Y5qujeXdI3UjkUXGkbFr4fnugs904BPRQelbFpoSQHfFHljxuJqKPUDc2RSBliuyo2
sw4/CkTSNfulBkv0RD6vz+QFYScvtOx0RjHormqunyf3San/s+ZRnyq0rC1GnWUaXE32h0H
L+tWrW+luhu8gRR+5rBzfTY6lTj1MMWso48ugwuvXArbnubZGyWLgDnnArIu9dt7TLrAmF7
s2KqLb2QpRjHdhHZTSDIU4qymjytgncPqMfzrn7j4gS8rBbrj1Df/WrHufFep3WcNtX2Y4q
/Z1H5GTq0l5ncmxt7c/vZVA9S1RTX+jWiF5J48Dr82a86a9vbnIM3Xsop0ei3Uzb8MT6sar
2P80iPb/yo6648b6bECtrbzSn1C7R+ZrJl8aXbk+Xaxxg+pyagt/DckmDI+Bn0q+vhm1TDS
3GR6DAotRiLmrSMifXL684dzjPRRVFJZIGZlLZbrXWppOkxrzFI3vuxU8djoy8m3x9Wz/Wq
9rFbIn2UnuzjzqV66485semKgZ55AQzOfbNdpIdHi+5box+nFU3l08yZWFV+gxQqnaInS8z
F0+8MJ2yYx2OORVuXVWjG1MN7mlvdPtnUS28uGPUdRVaO0DptkyrDv60e69RWktCaPVHOSQ
D7HtWhbz+bHuHB7iss2AAxux+FSQrcWjkkb06UpRi9hxbW5uQ3TxnhiK0IdSPAkUEeq8VgR
XUcnGdp9DU6sRyprnnSjL4kdEK0o/CzpYrqFyAH5PY1ZBB6HNcukpyM1dS7cL1zXNLDfys6
44u/xI5GKeNpCqgDnpWnbNG/ybcsep7ClbR47ado0PmzZ+bb0H+NakfhBZbZZnvWjmI4jXj
H+Nd85wW7PPhTm+hr6PpEKILieSN1X7qqeBWf4j8TLAfJtsAr0b/CuTkur3QdQaNLlyVPUk
4b6g1l3V1Jf3Ly45dskD1qVR97mk7o0liPd5YqzGXV5NdzElizMeSTUkFoqLvkGTVi3tFiU
M3LUOHkbK5A9K1vzOy2MLcurIyjSH5iAOwAqQRRoMuxH40+JXIxgZ9e9XbTw3d3zh5Jfs8H
VpXHOPYUSkoLXQlRcmQWVtcXjbLf5E/idj0rS1G0WDTjaxOXLqV3H1Pc+lao/s/T7b7PZs0
r4w0hHes+y1y30+7IucMkzbfmHP1rJzk9UjeNNLRs5mw02Sx1eFWcEsMg44PIP9K9BsWCs4
9RmuX8RmGDVbSe2O1fMXKjoATXSWbYYnGQVNEnzRTLprlk0iygDxjihlAPWmRPtyO1KWzWX
U6EKuR2Boz605Rg5qNic0DHbuOuKUDcB8361FmpIz84oYJluIbBwa47xL4heKeS0tWxs4Lj
qW7/AJV1F9drZWM1w54RSa8nnma4meVz8zsSadGCk3JmWIqOK5UWYtYv4W3JdPz681s6b43
v7CVGn2zJnB/h498VypQy429PSpDZXPk7ihIHIxzXTKMJaNHJCpOLume/aLrDT20dwrF4pV
DDPP61vRyb23Djp09K8i+HGvGWN9Imf5ly8Of1H9a9RsbjefRh1FeZVg4TaPYpVFUhzGu3z
KG9qwtYulhYQ9DjNbkbCRTjvWD4htHkeN0HBGM+h/8Ar0krgtNDjb2LzLss38XfNX7K3gdc
BV3hd3PP406e38xPmHI71HbK0O5V43cNXUpXjY5nG07mjHLhR/IVKzGQc/gKgjTHXrU+MDJ
4rM1Q0oG65+lKbYT5XYGB4I7VctrCSYhmBRPfqasXDQWcYBPP92k30KsktThLkXXhLUvMjJ
lsJmyAex7j610moatp2p6JvgkLM68YP3T7+hFZutXEd3C8MuPLPauHL3GkyyKCTbSda3VP2
iTe6/E5JVvZtpbHQm+1CCIwfag8BOeCeKaZgqcvuJ9Ko20hlg37uBxxS8DpW6gjmdVvcklm
aQBRwBVfaFPHX1qnc6mtteLAE3dN59M1pSQvGPnBFaLQybbK7KD1Gaj8sAHAqXPJqvd3cNp
HulYDPRe5qiGRsUjDM31NY19qryHy7YkDu3c/Sq95fS3sh/hj7IP6+tJBbFuWB+lAECQM5y
ec1ftrEuwAUsewFaFpprSYLDatbEMMcC4QfUmk2NK5UttMVFBk/wC+RVwKkKbsqijuaS4uo
rdTvYZ9O9cxcXcupXJyxWMfdUHoP8ancu6RrXuvQ24KwjzH9T0rKefUL7l2KR+h4/SmedY2
Z/d/vpPbnH49qry3tzccEhF/ur/jTS7Et9yb7HCATJLz25pdN1Q2FwY3JMLHkdce4qiV2jn
NNj+Y8DIHUYpvzJTtqdhFq1rKAVlHPqDVhbhHPyyKfoa4uRnIA4A9BUQzkckVPIi1UZ3jfM
hB6EVi30Shclgv1OM1hGd1GI3ce5Y00MzHLEsx9aErdQcrksxUng5pIJzDJkjKEbXX1FR9T
T3iaNQW4zV3MzUtZfInwGJQd/VTW3DDD5hyg55BrnLR91uGPWI4P+6f8K24GmNrFMADHnZn
Pek3aaffQ3gualKPbX/M0WVQMgdKzrltzYxjHrV1iypliD9DWe8N1cwNdBRHAvG5jXSpKOr
OVpvYRNqoQ5GD2rBu3/etEvKhuDV4yx78MxYCqWqJ5dxlB99Rj+VKT5girMbZyKkpZhlTiu
jgkhEZKIM+oFYmnQIz7T2H61p3DC3tXZeCBx9aSBhbyefqMlweVjGxTVW7fFyZQQ7SHAweB
/8AXp0WUtViiI3MOpOOtRW8YUt1Kr1z3b2qJMpFeO6Vpvvc5IOamnhL4ZazriE283BypNaV
nNvXB64pAV/IkJ4UmrEUDKfmXjvVluOlN3mnoBnSRC3mZOx5U+1WFfABqPUPuK3cHg063Bk
t1f8AA0gLHmHjFNLcdKaQRTd+OoouBWuo+fMH41ChOMVaKsykdasWWmSTEHb8tQ2kUk2UY4
nkYIuea3E0W7jt1k2HaRXT6N4bhgCSXMSu3XDDpXStAjpt2qR6YrkqYmztE6oYe6uzyp4WR
TuHeqBjZp8jJGcZr0HV9BU7niXKt95fT6Vz0VkLcshUHsBW0KykroznScXYzorlol9x0z2p
9vr93Ads6bl9RV260WSSATQkHjO3vWMSYjtcYI7GtFyyM/egdnp+twTxqHJXd0Bq7e6rHbw
4DDPpnArz5707gdoGOlNfUJm68fSpdJXuaKvK1jpbjV3IOW2L3b1rBvbz7RvC7iMcE96z3l
dmyST9Tmm72PerSS2M3JvcsR7dmduTn8BUqW8sjgDA+prZ0DQJLtRcToVj/gDcZ9/pW9JZW
cEQhZN3rgY5qfapSsUqTcbnBHzIJSCGRhV2HWryAYVwV9xzWreWCOvLLIg6HPzCuduIDDMy
Biy9vWtHZ6maumaJ1+6ZSGkY+mDiq8mqXchz5zCqXenLtPXNSrILssG+uWHzTu31NPi1GSO
QeYxZO4JzUSwwyD5ZGB9GOP1qOaDygCAcU7ILs20uEYfKQQfQ1c+xSmESsyJkZAZuTXNW9w
sUiF13KDkqe9X7+7+03AlBwoGF9hU8upalpqXCG3YyVYVELpt+CvTg471ElzuVQTlu9QJMH
dyOxH41XKrk8zsaEl0NvHNEGoMhIK5HoeaijRXlUN91jgmty10e3ZsSAkf7PFZT5YaMuHNL
VGaJ7eU7jGAfY4qzF5RG6MP9Ca2oPD9mjB8ufQHGKuppkCfdH6CsZVY9DaNOXUxIkdl3FTU
wjLcgZra8gAYwCPSmfZYifmUj6Vnzl8pErW2nAnKyTnnAPT8aytS1nyQ2GyzDIHp9PSsifU
ZmmYrGOv8AFVf7NdahKTtLsfQVsqVneQSrtq0DNuGmvZmZ2Lk8kk1LaWkiybUXc/YLXQ2Wh
y7MCFm9SQBVtbGKNTvbb2IFU6q2RiqMt2Z9tZqAGnYBz1Gc4rQWPTY1DFAz/wC7n/61GNPi
XdLMQB61VfWdJR9qcnP8RrPV7XNLJatlw3CBgYLRN3Ylf6UyVLmY5nZuexOAKgGt2wVmiMa
YHVRj+dZF9r5JKxcserMcmqUHfRCc4mzIEhUqWXj0NchrIJ8mQdBkVfs7qe6kywJAHvUU6Q
ys9rO+xR80T/41STi7kXuivf3Qf7HIcnOwH65r0CxPCZ7rXmWoNsEUIIIjAbcO/Nek2LbrW
Bx3UH9KmatFfM1ov3mWiu0t25oHWpZRzn1qKsTpsS5qE0/Py1GaEAlTQLl89hVdmxxVuD7m
fWiWwR3OY8bagIrNLRWw0h5HsP8AIriYYZbh1RFJY9hWh4ju2vtck/uRnaMfrWrpaJaWbXO
0ZClifpW6/dwRxy/eVGQxeFr4W4le3fyh34H9arz2txZkmMFXA+4e9SxeNdRVhGCjQH+Eg1
qXE0Woaat3GNsi/eX09aluafvFJQa905aLUjZ6rbahApjljYM4H617Vp2pRX9pFfWsgKOMn
HY14nqMITLgcE10XgbxC+n3f2CZgbaU5Gf4TSr0+ePMt0Xhq3JPlezPaLC/BlCPwT0q/cKJ
htblSMN/jXMq5iPmL25Fa9pdPOyDjaVyG7/SuDoem7XM66sz5hGMt0YD+dVls2aTAHPfHNd
K8cUi/Oo5pgUKu3aqoOgUVcZMmSRkR2MpxsXHuauwWkFqPMmYF/Vu1F3fraqduM+prmb7V5
ZS2W2r6960jGUjKU4xN+91yCFSsTb2/QVyt7q7SuxL9TWbcXrMCBwP1NVdxOSa6qdFLc4qu
Ib0RO7mRizE49KhniWeFo2GQRTWfHOfwpDNujZfUEVs0c3NcxbC9S3jKSkiEsdj+mO30rXD
BhlSCPUVki2uo4VsEtftCn7jA4wfemSC/wBEJjmCOB1AOQPanpcXmX10eC61Rbm4uFjhyC6
EZLEfStDWNVtHlysipEgwCe/vXPz67ELbco+c/wAPpWFNNLdvukPH90dKOW7uw57KyNa815
eVs13H/nowwB9B3rIZpbiQu5LuerGrEFg0pGQQK2bbS0UAnNUQZVtYyORtQsTW5Z2Ij+aTB
NW4oUiX5RgVBc3UcJ9z2pblWtuWjIiL1AAqtPehRhGAHqax7jUpHcgYCiqpumlOC2fcU0hO
RJezN85Q7s9WNZiu+4FAd2at3TYQIO/JqO2BeIuBhc4z60MkRYgMkjk/pTguOFHJpSxxkUq
SlVxhR7mgCRIsD5uTUUNsY55CR8jdKkE6j7xB+gpDdp2Un8aAA26t0NRtat2INOF0OyfrSm
6x/BRoBCbaT+7+tRzBolCL/rX9Owqc3hH8HFKkqTjcAOOMgUAPtLcJGM8uaS+OGVe4HNWos
tyBxVC6bdO31oAsWZKxsR34P0rX062ea1Vi5ECSYwD61kQfLb5/GtvRGJsbqLPK4cD6VM21
G67o3w8VObi+qZqC0jt0IUE57k5zWdcb5NJmg/54TZI9RitZ2zCD7VlyNsu54/4ZYwT+X/1
q3equYbGKojf+HYRyWHQCnXyiSCKQYODjIqJmBh2R8929c1IoU2jxg8j5j7Uo7ksfp3EuT0
A5qzqGXgYgfL3ptkAkYwhZ3PQVr/YEaD/Sj8uMso6Yq5SUdxJNswo4FmXfISI1wufU+gqQt
kAABQOwpslyrnao2xqTsXPQfjSKc1j6lmfqQw6n1FOszgr2qPUW3SKPSrVjbvJJGqg0AzRR
FKZJP0qGQYbA6VZkVbdPmkwR6kVTM6vngD6UxFXUATbcddwpbF2SEr75qG9nVsRjqDk1Lb8
QqO/WkMshvXpTSm4cChEZzgD86uQWxYhetJuwJEVhaSzTgBfk712+kWNvAqs5BkH3Vx09/r
WRaQi2XC9fWtG2nKyD17VyVm5I6aVos6NMHipOnSqEdwdu5fxzU63G444BricWdyaJzhuDW
XfaSs58yIKH7qehrUXLfeYZ9qUgr1pJtO6BpPc5mSxkWN42Vlz2/wDr1zGtaTIqh4I889R1
I716UyK/UZqldabHMp469sVvCu09TGdFSWh5CUw2D19zTvKcHBXb9a7TUPC8LuXwUY/xKvG
a5uWze1B83cQOpJzmu2NVS2OOVJx3KXkMuDIpCnuOldBonho3MqXEykQdVB/i/wDrVa0bSp
LiNWuVAiyCsYH3vrW5Pd7AYYcYxhm/oKmU29ImkKaXvSLE91FbxeVEQWHHHQVkSSFmJPJpz
thc9z0FZ95dCFDg89zShC2xU53KV/cIhPNYck26Uu38XapJ5WmYnsOtMWJXUlm2+lbbI5t3
cfGscvHGfyNSfZF/vH6Gq/2cg5VwfcVKpmUgE7h6Gl6DXmNe3kB+VCaFSUrgo2OhqV7oAgR
jce49KtWzvMn+qO768UXdh2RnG0dhkA5HbFNAcfKytj+VdIluADnj6UT2cbxn5ST3xU+0H7
MwfmKbUGM9afFFsHvVrydjEYP/ANelRMvg1pzXItYSNu3cdK6nT5xNAsityOvtXPGAYyBj3
rR0CYR6gYJPuy8Y7Bu1RVXNC/VF03yyt3OntXLEkg47GrnBqAbUAXFLuPbpXCzsRPijaKiE
jdwDTvMHpSC5yrtp1s7ZALc8kjrTjrkKp5duoVzxuFZLWMXmMzvk56mlKWcWDJOg+pArr5I
9dTD2sumham1adIziWTnqAaxrzULh0KqWGe+a0TPYv8guIc/7wpr2ccgAVxjOaq8UQ+aXUw
0sLu5IJ3EHuxpbjTTapl3G/wDuit1baZVAW4247jqKjkjsoTuuJtznrubJ/IU+e4uQxrS0n
umxGhOO5PAq7Dp0UNxLHMfMlVNwx0q0uq2sDKgY+ST/AAjpUkk1pJeQXEMyOCNrAHqKTbCy
toWdIYSacuAMklTgVUHh2TULvaz+Wu3j61b0q1mtZpIljeVHceXtGQa2hmOUEcFTSk7fCXC
N9zzS/wBOubTUHs5VxKDtH+0Oxr0fSQRp1urfeCLn8qXVdKstVkhv2fZcxrtI9R1H86dYx+
VbqgJIAwCaiU+aKNqcOWTL8nMaH8KZjipGGYVPoajJxWJ0CN2FM70rfeptUIWNTNL5cY3Pj
OKtA7EJPG0c1FazLbSs4jBLACm3Uh+xXDfxFDn6molqNbHljjfcTSHux5/GuhtZY59OePkA
gxn8RWG0MxjJVCcnPSp9OvVhWSNyFLcjPrXXNcyOCD5ZamLJG0MrRt1U4rp9AlMln5Z7tg1
Nd6RBrEcc8EqCTo3vVtbGLSNOZY2Vm7tjGTUTqKUbdS4U3F36GFqUYHnRjkKTz9KyLdzDMk
inlTxWjeTqEYFvmbtWYg3HHbPWtI7GMnroe0aFqK6ho8DM2WIC59SK39JcibYT+FeY+ELzb
A1s2cKwYe3PWvSbBlMyuCMH0rgqQ5W0etRnzxTNqdS7x4OBuwahu7qO1gG5gOTxnmmyS7eS
cAHJOfauV1O/NxKdvReBRTg5MdWooobqGoNPKWbp2X/GsSecu3WnTy8kA89zVc/KOeprvhB
I8ydRyYzPrQzBUz+VJQece1aGJGSWyTxSZ+YYqQjC1WnuYrZd8jAdwvc0AWmlZBhW2r3rnt
c1ON1EUTbiOpqC91Ge9bYmUj9B3qo9qVTew46CkFytbxNOxIHNblppYADMeT3IqTSLWMW6s
VBYkk1rYVBk8U7hYhit0j7ZNPeYRjJYDFVbjUFT5Y8E+1ZFzdk5Ltn+Qot3FfsX7nU2OQhw
P7x/pWRcXh9Tk/maqy3DyN8mcf3j1/Cmxx/MSeSaZIpLSHB6elWoY9nLVJBbZOWH4VbCqDn
AJHf0p2AozWssysyr8zcAGpbgLbQR2yEHYPmI7mpZJscKefWqDN5kmc5AoYC+lVJbhQxC5P
vSXc+WMa9uv+FVKi40iVp8+tR+Ye1CrkZp6JnrQMb5j+tTQZduQzewNN8oAZPStHR2liYvD
GrOTxvGeKAKFwAjYClfYmpba58sbefvZzWhrGHieaaNUlJxheKyImULypJzQncGjo43BhBH
TFZMp3SE1PAJZIwrZVf0pi27M54yKoksxjFqPpWxo42SI38LnafxrKI2xqnfpWpp+fshI6j
kU+Xmi0VCfJOMuzNdc+QV7jiqFyn/ABMY/wDajxV+Ft4b3OfzqneuIbqF2HABzxVQfNAdaP
LNo5z7sjuei/qasQOJYXZkAbHJHeorxALtgoJVjkD61Zij2qERlIUfPzzn0prcyexq6SsaK
ZGwCB1PajWb4R2TKn3pPlUeg7mp7K3hkjSY/wDAgTWXq1zbT3ZRZF2x/KAGGM96iTTkUtEY
mTmpvtXlpzyaSQRY4cf99Cqe5GfAJ2dz60XuBIn7197njPerqSqgJBz+NVhPbKAp7e1OF7b
p0Uk/Si4WHMWc5I/+tVSS5bOI+nrT5r1pVKomAe5pkVq7oDg0NhYIEaWYbuQTkk1spGoA3S
KB6KKzUtZF7kfhVuK2lmO0biO5apYy2kqvIIrdd7Hqew/Gte2i2Adz3NVrSzS3QADk9TV5F
7n8qzk77GkUTjge9SJkYPeo1HepFOBWbLRoW02Tg9+taKAHp0NYcbhH61oxSI6jMgH41hOJ
0Qkaagjpz7VOCcYJx+FVYJlU8OD+NWhLG38Q+lc7TNk0MxtOetNeYAZxn6VI7rjgioVManP
y8ck0W7hcjlGUPQZ7EVzEdmt3eNPKu6IH5E7MfWtK/wBQN0xt7Y4i6PIO/sP8ahklECbVID
Y/KuilBoznJMW4uRFG0aHDn7zDsPSqanIz2FRM6luCSPU96ZLOcYUj8K6VG2iOeUrhPNgFv
yrnb653sQDx/OtC/uAkRBPJHNUrGxN5HNM/ptjB7n1/CtFaKuYtuTsZyyKnQbh1bPc1dEcF
zHwdpHUA1Ua1kSYxlSHHUEVes9MluJgAOOp9hQ7biXYjWwUHh2Yegqz9kZwBuwDxWoLEJhQ
Ce3AzVyDRLuXG2BgPVuKzc0tWaKDMODToYsnbvPqelXEQsdqDPsB1roIvC00mPOkwP7oras
fD8Ft2BPqawnXj3uaxpM5e00m5uW5RlX0rYTRGEe3bkei11UNqiqAAKtLEqrjFc0q7ZsqSR
5ZqOnNb3JJQgHviqsdkN5YjgcV3fiO03RNKqkhBk4rAtbUvGM4z1NdNOreNzCdP3jKe1xHw
KoXETxuHGQQQcjt711rWZPHy8VTu7DMRyB6VpCrZkSp6En2t7i1t51YgsnzAeo61NBcMfvM
T9apadbusMsZxtVsj8f8A9VPfIYhc5HpUNLZGqva5rK4PQg/Sl3VnwidsfLz9MGryQS7eW/
rWbVikzymW4uncguxAJxTVtZ7hgcEk967g2mjRHcVU7uRgkg01rnTYvuQ78dhmupVU9kc7p
26nGyaVPGMyRtj6ZqE25QcMw9q3Ea4S48/dnJ5BPH0rqbQafPADNFGXIyQRmm6nKChc87Uz
H/lpLj/eqeOwnmZVTJZu1ekRadp0hVhZxcdMKK17LSo3H7m2Cn+9tAqJV0lsUqLZ55b+Dru
eLdnb7EjmnWvhK/mvFhSFwAfmdh8qj1zXr1poqoQ0zbiP4QOK1FjRE2qqgDsBXO8W09DZYZ
GBo+lQaXpG1Tvk5LyEcn/61cc3+ux9a9FvQBZTEdga85unEU6bjjOeaVFtttlSSSsOj+6vt
mpk5UCq0Mm+VoyCGBqyi4YDrW0ggWgN0P5GoWBBFWIhhQD3qGYZY46Cslub9CNutNxzS08g
bODzVXJIyDtJUc9qI7S5NrM7qXLjhVHQetSpJtIJHIqyt1KcoH2rIw3EdhSdxpI56706zgh
UHIb3rltW0iaaZpImDKenavVZrLTb0GNvmI4BI/rVGTwpbyKQjkZ7jg0Rq8u5E6HMeRZvdO
yElaI99pqs1zPL952Y+pNepXHgRnBzcFh6ECqQ8AgsfnjX321uq8DneHnsjzuO1mlJIXjuS
atR2kqrngAV6JF4ETgPesAOyRir8HgrTo8b3ml9ckUniIjWFkcR4ZidtW+blShBr0uwcxPE
gBweAafb6Jp2nx7IIArMMk96miVVnQDgZrnqTU2dlGm6cQ1ecraYzjc1cvcSYQgVuavIHUI
D0NYc4Gw4rpoqyRyYiTcmUfelb5l96GJHTFMOT1NdByiYx1pCwA601nCg5PSsu4lluWKL8s
WfzoEF9qpGY7XBbu/YfT1rMitZJpCzMzserHmtSDT1bGVrThtNoGxOlS5JDUWzMh09Yl6c9
6q6qu1I0A5JzW86xW67riZE9cmuW1K/W4vS0H+qThc9/epi7sbVkX4bpLG3UFhu6AVXlu5J
ycnC+grJJaRgztyOmO1XkGyMD25rVGbZDdTlPkXFUhl2y3NOcmWUt2NWILcuR2A70ARxxlj
hRV+C1CcnrUsUIThR+NT7dvJp2JbGBQoqtPN/CtOnn52p+dU522fIp/eYySP4aLjSGyNxim
swhhLnr2pUJdQzHJqC6O8bQeB/OpYygSSxJ5JNKaO9HVhSKLUKZh+tPKhRn0FSxpiACmzjb
G30pklJnLtk/gK6zwnB5zjcAQqkj271yQ613vgyMiGY4+7G3P8AwGom/dZpTV5JHN+Il2y4
/wBsmqFkyJ8xQMR0rQ8Rtm4OR/Ef5VjxSmI5AB+tUiHqb4kz2pssm4bQSPXFY4upl6ORV6z
Zpky2SxOTnvVXJsBcCdeMlWznNdHYjb8vUHp9DXPCIM8mwZ+Ymug0z99Yqyn504q4uwmrml
YMN6/TB/A1Jqaq8eCgPGR7Gqto2Lhl9TkfjV66R/LZiM4Gammuh0V3f3u6RytwjqFKKWKn5
SO1RQWMvMkhKA9u5rRcfMaYSS3NbuGuhyKRYTUbSzhVZjKZdvRV6/jXJS2rFmfK4JJrZ1WP
dDFIRnBINZrAlCOaylGzZad0UCuD2qzHGAgBPJpDbMxHFacOnOyg7e3epRRn+Wp/hqSO2DH
ha1k00dzmnFEhU4Ukii/YVirBaea2xVJzwAK27PSCqfvTj0Aqjb6k9syqLdApPXBzW/HdLI
m6PDD6VnLmRcUiqdIG/cJXx6VKtp5Q+Vfxqx9ofsq00yseoqbtlWRFtI7H8qcoPYZp4lweR
n8aeJVByE/WgY0K/HyGp1ikA+ZcfU1JHPGB90g1L50bfeH51LKRXwB2oVSx4XH1q0rW5/u1
IFixkAUhlba6jinpJJnHzfzqRihHA6VE08VvEZZGCqP50tx7E/nFRuYkAc+lULm/+2ZRCRC
PvE/xf/WrLvNSe6bAG2IH7vr9arz3vlxbV4qlTJdQv3GpJbrtjwTj8qyH1NyThefXNVGLSt
k9KRgF4HLGtlBIylUbLUd3LPJgk1ZaXykJzk1Xt4xEmT171VupzK+xSfwpvsTcER7+7CLkj
NdOdNkmhRLYhNmAMjpVjw1oflwrLKuHfp7CujGnHOEAUemK461ZXsuh1UqWl2ctNobzOru2
2UAZZTjNadlZeUAssin3NbosUHDuKSSxt8YDfNWHtb6G3sxtnbWqNnzV57AYrTBt1UYZePa
sSSy2H5HJqNYJlOd9Q4qWtylp0N43EecKAalikRh1FYabl+8+PqaljuETOZx+YqHDsPmN5G
UVJ5ingEH6Vhpfwg83A/FhUp1G2Aybhc/UVPs2PmRrSokkZVlBBHIrGOj7XJjA2544oXVrQ
throD6uBU/22F+IZg474fNNKURNxZCNMbPKn8qcNJQ8sP0qcXDnp+tNNxIp+Yj8qd59w90I
9Pt4wRtXnrxQ1lDjgY+nFI92gTlwP0qH7dCBzID9TQlJhdCGzjDZXH407yQOAMUwX0LH5WU
/Q0G7B/hNaKMmQ5RPMbO0ub2ZxBMWw2GVSMjn07iuisPBkt1MFuLkwt3Vgazp7g29t5djHE
iA/OyqCxP16123g/xL/asK2N6wF3GuFY/xiumo5qPNHYygo3sya38G20UYQyKwHYJVqPwra
RnKr+ZramkECgl412/e3MAMVny+KNIiBDXce4dQMmuPmnLbU6bRRJBolrGBujVq0UhSNNqq
FA7AVzU3jaxQ/uRPN7LHtH5msy78a3coxb2kUY9ZGLH9MCqVGpLcHOK2O2knVON35VUkvCn
L4RB3JxXAP4g1Wc/NeMp7eWoX+lZdzeTSEvNNLI3q7k1pGhqRKqejalqcH9lXO2VGfbgAGv
OPEscjrBJGWwkgJx6Gm/aTJG/zEenJrYhVZI4TcKGjdQHB9OlaRh7N3Ib59DD0aSZZ54Llm
NxE/wDF1KHkV0KnoaxfEdtJpWv6feoSIJYxDIw9QTjP1BH5VrwfvCApHI605a2l3Khp7rL4
IwAKjxh2z3p6wMFwrj8aimhlYcjOO4rNWubc2hE6bT7djTdvHWkKyp1XilD54Iq7EqSE5p4
bApVUMRVnRtJvvPuLi9dTBj90mQfx9uKltJalJO+hEspQ8ZqdL1k+6z/QnNVXxuOOBnim0W
Q7s0hfScb3yD0xUq3i9y9ZS5zyal82L/nov51DiUpGp9pAGQCR7mkN4xBAAWswTgnCNkVKr
bhSs0XzJl7ezsWY5Y96aJMMzdlBqESYi+lRo58o5/iNEVcU5WRRuJC8zZPSqkrAjFOkfkn1
JqpLIRwK7oo82bInYbifeomb06UpyTTSme+K0MStNlhtHftUlvZk4yM1bgtt5J6ADJYnoKx
tT8R+WzW+nYAU7WmIzn6VLld2Q0ras0728tNLjzM26XtGOtc3d+Ib65JWNxBGf4UHP51mSS
PK5d2LOerHrTQCx4pqK66ic+w5mLsWZmZj3Y5pRGTzUiRZNW4oVyAFLGrIuV4oPmBPanXL7
UKjqeKuGMg7cAVRf95MQOecCmIZDF0GOTWlDDx2CjksegpscIAGabPK0jmNYyIlPC9Mn1NA
D0uR5+yMfJ6kcmm3MxHyg896gd/LbexAOMfSqr3OT8ooAkZyuSOvYntUCjJxySep9aQyg/f
b8Kb57E7YUJY98f0qRk08iwRgE4J6CqLyjtzUTs8jlpCS3cmjFIYlLEN0oFHrUlsMuT6UAa
cYxGPpVW7bnHqauAYUCs66OZDTEQIN0gHqa9P8LwJHplywH/LJjz9K4bR9Dur6RZAAkYP3m
r0zTdIubbTpdj4V4ih3AdCKxqyVrXOihB817HmniIZuFA9TWdBZyuAWXiuu1Xw7ctceeksc
gU5I6VNb6ZFcRkgAMOw7VfPGxk4SvY5RbTkqUq1YpsjYjrG3P0rYnsgjlSMEd6z/ACzDeFe
0q4p3JF00IdXkidfkYnFXtEkMdxNFjoS2PbODWXbKwvgWBDBtv5VdtG8rXEAOA7FW/Gr6CW
50d1AkLxXEf3W4P4VdL4wrjgjgH0qlcbktipbKhgR7Hmui8qGeDEiA8Z96iErS1OmceanH5
nI39p5T7k+4f0rONdbe6YyRs0R3p/dPWualjG84GPauyElJaHFKLiyCSIXFu8ROCeh96zo7
Xa5WU7cdRWmGCMO+aLyAELJ2PepqLQUX0C0htEOWzn3FacbQsdqqu3tXP7GB4zV61Lhhkn8
a5nHqbJmsI0PQAD2p3lR45VT9RTEztzzTgCTg5rM0HrHGOij8qUqOgGB7UoGOlOWKST7qE0
BYasa5qdY0xTGt5kGWjcD6UzPvSbKRMYo/QU3y09BUJB9TS/N6mlcLEvlr2ppj9DUWW3YJN
SKx9adxARs6/wAqtWr71OVKj1qlNfxQcZ3N6Cs+bU7mUFUby09F6/nT5Ww5kjWvtShtVKKN
8hHTNYM00k77pGz6DsKi6ZJPJ6k96jeXstaRhbYzlK4skmwcdarsSxyx/Cnhh1YZNLu9FAr
RIhsj3ACpIIvm3t1pQpbk4pzuIk460mCGXUwRdi9TV/w5pJvboTSD92hzWXDEbi4AY9TyTX
c2N5p1hZJElxErY5571jVbStHc1ppN3ZtxPGg2DAA7VOsgBxu5PvXPHVLPdu+1pn2zTX1uz
Ax9oZv91a5fYSfQ6vapHQPMATgDFQSXKohZsD2zWIdcgYfefH0rLvtYa4mMcOVi6ZI5NUqD
vZoTrI1ri/vpY3eMqkXQYXJNZym4kOXncmte1kjksow2AOeKeZYUO0Q59+KpNLRIfLfW5lL
bO38bVKunTN90ufwrRSddwCw5PpWtbRZwZcJntmlKo0VGkmc2NKuSOkn5UHSJu4b8a7P7Oo
UFCG/Gqk80ceQyYI9alVpPY0dCK3OTGm7VYyDIyKp6TqXleKJ7UvhGQKoHqK6Oe8SVZIwvp
2rz68c2XipJVOMSg/nxW0LzTUuxzVUoW5T1RXBUEk461RvpS2ArMOT3qKK7IRARkE4onO8i
sIRs7jbuimdxOcn86liQHJKhvrTxGGIHvVjylyTjrWjZAqLGANo2/SpsBqYIwKeBjtQhM8/
iS6m1edYywtsnCnGSOwq03nWs6SRRtC6Nw2ORTPOMEpeNxjPTdxViXXrd4SlxEd4HDrQ3Jv
RGsVFLcdPqFzdlWupGfA4zyKh+3xp/9YVhyajdXDk242ID0AyTVi1aS8KZG4ltrY6g/StFG
25m5voaDaix+5H/AN9GmCW5lP3to9hityw8MTSgSONinoGXNdDbeH7OFR5iB2/3RWMq9OOi
LjRqS3OJiikDAlySPersWlzXB4QnPPSu6TTrZBhII19PlGalW1C/dwMVk8TfZGqw9t2crb+
F5ZIGLuseBwMZzUoRfsiKMHbxxXWQ23Xc5O7rgVjXNmttcGDaAjcjFJVXJ+8P2ajsUZJLW8
0qS1vArMg+UEZz6GuffVLbTrVWbJYcKmefStbVLTMe4cMmM/SuFnzNqku8ZEbFR+BreEUzO
pJpmvF4guRKXJOw8gcHArUtvEgcgOg+oNS2+k2jRiKQAkgc+tPbwzF1jbFKTpjjGp0LUWrW
kowxx9RVoJbTDKOD9DWDPoFzCCyAn6VSzd2zYIYfUUlBP4WVzNfEjrFtIs8MalDzRJ5Yd2j
/ALobFcqmr3EY5LfzqdPEDrwygj8qThIpVEjoHt4ZRujY57qetRGFQO9Z0euW8h+bch9xkV
dFwJo2CkEMCAc1PLJF+1izOnvMlljGF9e9Y13q0EHWQE/XJqe7jklgliThyCBXF2enX9/ef
ZbG0klmzjaq9Pqeg/GuqMFY45zk2dboniDz9TWCZB5ch2q3ofeuvUAE46dqp+GvA40uBZ9Q
ZJbsndhOQntmtJwpkcJ90HHFc1SUW/dOyjGSj7wwn5D9KjLYhH4mnvwpHtUd+22AAetKnuF
XYx5mIwKqMcmrMx+b6VUkODXbE8+e4E0pkgtovPu5AkY/En6VE8yQxF2GfYdTXL6pdS3coM
h4XOFHQU99Cb21LWseIJb6M21uPKtc8qOrfU1iAE4pUQsasRwHOT0ppJaIhtvciWIk1aWEI
AT1qVIwgyRShS7ZPSqRIRx5xxkmp3kEIMMPMp4Zh29hRhkjJjHzEYBHaq2PLXDHbn8zQA6M
Yd8HIUdfWmQBVbe31ps9wkMZijGXb7x9B6VReZyuM8UXHY0Zr5V4H6VTkv2PC/mTVV0k4yC
c9MVJDZO7AsMD0oAilmcnLnOajEhZhk8d6feJtn2+lQHpSA2DppbBWQbcDOanitktslclj3
NTQKxhiI6bRUrW7PCZBxg4pu1hanMSj9649zTafKCZnH+1/WhhgUmURH7tWbRcge5qu3Sr9
omNo9BSAtngVQij8+8UHoW5q/N8sbn0FVbVGaQAdSOtMR1Omala6erBnZ2P8KDOK34/GsKa
e0S2c+Txk9BVbw9bW6xA+QjYPVhmuou9kWnDZGoLKSeOOlctRw5rNX+Z3UlLlumcfJrFtcR
MN2wkfxDBqnpNyItVgQt8sjbeO9T3qruY7FPJ4IrK00Fdcs1x8jSqQPQ5rZJcrsc8pPmVzs
bzS0uc4GGHcVzOp6e8Qx/EpyPWvQEhwpI7k1k6zY+epPR8cGsYVOjNqtJWujg4iJL1S+Efu
T0zVnUbZreeO4QZIwfrioJox9oO4Z28MKsNaXDWm62Yyop5jJ5WulOxyWOjs5odQ07zYwD0
OD1BHatDT7hWUKGyR0HtXG+GrqWHXVtGBUTA5XPfqD/Ouj1azns5le0JAkAZcdjnBFZSSUr
XOmnJyg0brsAcZxmuZ1m1McpnUfK3WrS61LCBFe2rK2OuOtTi7truMqcc+tbwUqbvYwk4zV
jm7eHzpMkcd6tXMQ+zlO69KshY7RnYEY7VnG4ae4z/AAk8CtlecvIxdorzK2xifkDVYt7eQ
uCRk1aSIli4X5c4Le9TKUXpgGsKi5XY0h7yuTxROBgrirUdrvI+YVRE5zy5/OrMc/oawdzZ
WNFLSJe5P1qYBV6VSjmY96k83nkikk2VoWS3vUTwxP8AfRT70Kw65zSSTxwoWdgqjuTTJIj
ZxsfkyKX+zVxkygCs+48QwoNtujSN69BWVc6jd3R+eUov91P8afJJ+QnJI1LuW0tSV84u/o
FrKmvZJcgfKvoKrAAU1nArSMEiHK47p3qNpQOnWmnc/SnJbsxwF/E1pZLci5CWLHk1LHA7j
7vFXEt4ovmcgtSPcfwoMe9Lm7Ct3KkkXlqSaRVBwe1JI5kbaOc1KE2qBRdhYb0qs5LtmnTy
87F/E062iMh3H7o/WgaJrZFRMsvzN/Kp8J6UnNIWPoKSbHZD9q+1G0eoqPcaaXx1OBTuxaE
24oeCM+4qFCN5J6mmrIpbAcE1HIeRhgDnIpWHc1Yrx1t9obGOlIdQuOgI/Ks4FhySQO9X7G
D7T8xU49O9Q0lqzSMm9EX9Pubnd5hXJ7E1oPdSHLSNljVZw0KgbDgDtVM3W8HBxis7Xdza7
irGgdWuLU4jmcZ/hzTLzVJbyzJaY+YDwRWaz7gccDuTVKSTar4OB/OtFTW5k6z2NSzvGy24
kk4rnvEXGssw9AwrRsJS8gz1K1T1xN13G396P+RoStMTleB10Eu61jfPXBq2GLmsrTJN2nW
2e6j+VbSPGAM/yrB6aGq1LUUajsKm8lSRxg+1WbcwlBkLT5Ej6ow/OsOfU05dCssOM804xn
0z+NWlUFMEUnlr6U1MXIeY/YzG7cKeTRJbK+d0Y6Y6V02dJkY/vEBz3p32XTn+7Mv51bqd0
aKkujOUitjHHtijVR3OaSBZ7C7+0Q5Vu+BmunfSoj/q3FQSaXKo+X5x3GaFUTB0WLb+LLhC
gnjyg6lDhj+fFbtr4s0qTZuE0HGCZF3fqK5KaydWxsZW9MUxYDEcvGS+cAH+dLkg+gXkj0q
C5tNRUfZLyKRxzsDfN+XWrALEfMuCOK80e0kcLLJOsTfw54ru/D00k+joZZDLIhKsxOSR2r
CrBRV0zSEruzNWI5HSqmpRLMgb+NOnvVuAEsQc1narceVkDrWULt6Fy0RmyxiZOeuMGvPdS
s/sWszx9ncOPxNd0l4vm7TxuGc+9cp4oDHVYWA+UqPzBrso3UrHNUs1cv396lhZ+cwyS4VT
6e/6Ve0zWhPArZ3e471zniiB7jRYmQ4CzEn8jU3hj5dLsf8AaXJP1NXyJwuKM2p2O4hvY5B
hhT3gtpxyFP1FVZEjYcLg+1R/cXO41z2XQ7PUSbQrR/mCgfSqE3h+2bOHKn6Voea+MhuKb5
vBJI+tUpSXUhwi+hzs2hyxE4k47Eiq8LXdhKByyZ7HIrpxOlwhEUiP2IDZrKvLYgEgEHuK1
jO+jMZ00tUMilt7t235jbPLAZx+FdTptxa2WnoEG845Kpt3e5rz7LW1+kuTgcMM9RXbwsst
upTGCvH5VNeOiHh5K7uOvtUlkjOBtj/uKev1NVra4WTPGO1Rzdx9KghBjn9iajlVjfmaZfk
PBqvqHzIB7irGCxUetQaiPL2AnrzVU9zOtsY0xy5x61Vl6ippGxz6mq0j5P0rtR58nqQSL5
rhe3Wua1Nh9pZR0rpFPzE+i5rlr8lrx/rQtyHsNh4G6r0CtIOB0qrAm5FXuTVuV2WNoYxhI
/vn1b0piFblgo6DvS71jHJ/+vUbthc5wuOTVCW7UthenqaoRcmvm24QbR696oGbL5GWaoyW
duh/Hr+VXLe1YEM4x6L3P1oApSl1Pz8ZGQPWoCxNXNUz9r567BVKkNG5uXy0+XsOamjUqoI
Yc88VBa/vbdG9BVqKL5cn7m3imSYuojFyPdaqd60dSixdlV6BR1qmYjjNIpHV6WF/s62kID
HbjnsanuX2W8mB8vJ+prN0TVLW1szBexysFbcnlgZz3HNM1TXPtcbRW9t5MWMEk7nb6nt+F
Rq3axWljEVd0xJ7c02XFPUbRk9TUbKXYkc1ZAwLvYAVr2sOF3H04qC0s9pDOK0CQiZ6AUgK
93nySKSwX9+fwFQyymZ/RR0q7pVtJLNlVOc5oHY7XRY2NqMdTk1vaif9CVB2Q/yrL02Jorc
KVPAHarN27ujfKcBa5Jayud8HaFjmLs5LfQ1Q01QNYtnPRZK0jGZWYY56U2xs/wDTAWGMHO
a35rKxytXkjtzcoibVBd+wFY+pWuoXq5c+TF6CtyzgjOG4z3OKvmFGPXI9K4HV5HodrjzrU
8t1Cy+xzq20lW4fNPsZDaXHlFjtkGM/yrs9X0Tzo2CLlW+7/sn0rj2tmAaCX5Zo+ASPyrrp
VVNHJUpuLKEzHTtct72QbvLbLbepHeut1CRryK1ureYPbkHA+vrXJ6q7XFtEFjJnD7WwM1D
purXumxPCjI0bEkxyLkA1tOLkrrcinU5JXO1jvE+zCKe0804wfesi6EDsfKtbiA+nUVnw+J
pLWUPNao4YchTgfrV//hKtNZN0lldx+uxlYfzohKUen4hUUZPRlF4ZDkAPg+orQs9HON8zb
E6kkY4qKXxJaogltbCWUHo874A/AVkPrF5qFwDPL8mciNeFFa89Sei0MrRjq9Tp7qaJ1jt7
dNsEXT1Y9yahW23npii2dZUVj1IrWtogR0/SuWUuXQ6Iq5lPYkDP9KYsLpyAfyrr47CKSMb
lGDViLTbYYADfTNZOuupfsmcgpYU5QSa7GTQ7Wdc7dp9RxVOXQBHyGJGe1OOIgN0ZHPu5ji
yASe1c9dia4cyOxx6eldpPaeU5jcA8Vk3mndSg/D1raFRGUoM5kgIOlM3E9BWlPZ45AquIe
OlbJoxaZUVXc4qSOA556e9W1iIAxTvLOcUNisQrGFoLkfKoxVkJgUwpls4paDsVCCeWqvM+
TsUZ9avXGcbFHzGoktvK5Yc07isQxxCMZPLGoZ7nblU6+vpU1zKFXFV7Wze8mwOFHVj2o8w
Es7R7uTavAHUntWytk8Y2qRtHTip4YY7aMRxrgD8zU4JPABrNybNFEqC1OOcD8KBZpn5iav
x2800gRFyTW1BpdtZ2zXFydxVdzZ4ArOVTl3LjTuc4bWKOJpGQhF6k1nTJDI2QnHvVm/1Ft
QnwvywKflUd/eq3l+vStYp7szk1siERAdBgUPbo4Bf9asEheB1qIsSfl5PrVkkBURAY4A7V
ZtNRvIlIgtSy+nr706KzLEPIM88Cp5bqK1GyMAuB+VQ7PTc0jda3Ltl4iikBtr2EpJjv0P0
rNvVVZjJGf3Z55rF1CWV3SXHzBs59aknvTLaqhODxQocrugdTmVmX5LxQuG/IVRuJzJ04pL
e2LLuc4UdSTwPxq1HE0zqsELbO77eT9PSquZ2uW9Ht2LI7DGR0NO1u1KTQHHGWH8jW3YWbg
IVjbA9RRr1hNLbxmONiw5wPasedc6NuR8jRS04EadDjqBVgu4P3jTtOs5lslDRnj17VP9km
bIVc/ShyV2NJ2JbS+KsFYkj0Nbds3nsoHQ1iQaTOsgln+VR/COpre0+LyeQlYVHHoawT6mm
ItsYHtURqcyMVwR9KiKsT901zxZpJHEyaPeK7A2zHmo302ZB88RT6mtuTTNX3N/xNOM+prO
n029yWk1Bc+patlU81+Jq6dvslE2iIN3nFW9jVb+1vsNxHB5rSO3AUHNST2EeCJtTwD3WoF
/sexlBhIL/xSMCWNaLXzMXeL7HRJOsoXPXGagutQW3ljAXe+chayDqbSsFtV+hI6Voadp8t
xMGYGWdqnk5dZF+15tImfeQ3Gs6pHCynJXJCjj2FejaLYiws1hHPFRabpUdp+8YAzMMFvT2
Fai8ZNc1WrzJRWyLp0+XV7jJ3ZQa5zUn3biTW3Pxnk1y2qyYJYtgDPFFFahVdkYFxLi4Zc8
EZz6Gs9r241C4ETlf3Bx06jNJLc5mBNLp+w6gd+MsK9BpJXOBSu7HVWenf2jpt7Dj5gQVB+
hrE0mCS0sLaCRdskSbWHoRXS2cxtFL4/dyLtJHY+tZsyqZ3ZGBy2RWUHv2OmSVkzVD7kDDu
M00tnvUcLARKPanFOeKxtY6b3Q7sfpVeWJp7WaJOC8ZGfqKsU2FgrjPQ8GmhM8iE09hfh1J
WaGTH0IPSvVIbqPULGG6j+7KgfHoe4rjvG2jtb3322NcRz/e9nH+I/lVvwXqLSWslg/Plky
IfQHqPzroqe/FTRyUm4TcGXNViA+bHFX/D15x9nY9fu/WjUIPMgYCsS1nNrdKxyCrc0W5oW
B+5O52l1GGAI9cGqyjB56irsLrcQLIMEMKa9uBzjnvXOn0OlPqIvGz6VS1I5dCTzg1e2FUH
tWTeTHducgY6VdPcms9DKlbJ+nFVZeMCpZJV3YFR5DnmuxHnvciJ2Ws8h6BcVzU0ZeTf3Y1
0V86m38pOhPzEViPgSAen86SdxMktmFtE8gxvVDj6mo0DSgbsiNBz/tGrMcHmRndwDzmo7g
BEESVRJm3sxkb0RegqrCymZQM5qfUE8pVHdutUY32SoT2amI6IRnYCO9OyUHQDNPi+aEflS
BGllC9+9USjK1BM3Azz8g/rVby8rV7UsLeMPRQKrZqWUaGmx+ZayJn/AFb5P0NbCjfEqKNq
DH41h6XfxWdy5mjMkTrggGtmTxNp8cZFtpjeZjgtIcCole+iLVrGDesPtsv+9UIx61Xnkea
ZnYYJ7CpI45XGQfzqySyEB6UGPPSmx+Yh5xV2Mbhkg0rhYqC0MnQD6mrNtZiPORk/SrsSgj
pVhUA6CpcilEqrbZ9QPpUNxaSnCpz7k4rSyBVu2sXuSMcCp57aspQuN0Xw2JVEkxBH04rt7
fRIBEu1ccckDGajsI1it1j4yorSiuTGMYH41wVakpPQ7qdOKRLDZGJNok4+lD2AYEFyQakS
6VuvFSedH/ernvI2siimi24J/dDPrmnR6NbW53qpdvRuQKuecD900yRpGU4NPmm+pPLHsJt
Cj3p8Tq3saqbZgOlRO8ydAapRuJuxrgZrO1LSIL9MMAHHQ1U+2TLSm+kYc01TkndMTkmrM5
y/8PXcUgZMF05Rx39jWFqMBkO6aMxXC8MCOtd99qkbg1napCZYNyJz9M4rsp1pLSRy1KUXq
jz2aFlT5Tk/xIeo9xUls0EYPmKUcjncK0jBDNMbedf9bwGPUN2NYxkuLa5e2mYEKcDeM11R
d9DmasXrdVk0pwo/1bkf1rMjOyb8a19IQym9jyM4Vxjv2NZF0vlTsDxWiZDR1OmT4gKMMlW
4+lbVtdY4Gc1ymlTtIrv2AUVqJKwNY1I3bNacrJHYWt8qqMvgelaEV+hH31J+lcTHdMvVat
reHbxkfSuWVJM6I1Dsvt8aAnetVv7cTdjIP0Fcz580i8ZA96dGHB60o4dPcp1Wb9xOt0R14
5zVdowhBycVThncHBPP0q5ETMeWp8nL6C5rkd3o5uofMhAMnp0zXOzWUkMhV0Kt3BrubUNH
hc5X+VTz2kF0mHQE+tZqu4Oz1RTpKWqPPltz6U5rZscCurk0IoxMfIqu+nOnWM8egrZV09j
N0mjmhbnHSka2OOh5rfa1I/5Zk/8AAag+xvkllb8BVKoT7Mw1tymfl571TuuG2Dlj2FdM2m
TSjEaNk/hUsPh5YBvlBZz69qHWS3D2TZyVtpZd90gJPXFay2bMoRB83ZR2rqYNDEijAwPyH
+NaMGk21qAXIPsOBWUsSi40DlbXQZHYM5yP0FaY0zyk+UAA9+5rde4toyFUbm7ACoyN7bjW
TrTlqzVU4ozYLZYFxgflXK+NdQKyW+ng4H+tk9/Qf1rumjBHAxXnXji1ZNeRjgiSFSPoOP6
VrQadS7Mq11DQoWyL5QkPfpTZbgdB3/WqtuZ5IvLRfkH8R6D/ABq/FYiFd8hyx7nrXa3bc5
lFsiit3mPT8TVrEVsCAdzdzTGuUiTGTnvWbc3ijlzgdhSs3uVdR2LM9y0mecLWTdX8cGQuG
f8AQVUu9SLZVD+FZ3zOdzdK0VkZO73LBuZJ3ySSfU1dgZlwVALDnJqrF5I25UgCtESROgaM
Yzxii1wuIivO5MjEtxXa+GovmiV8c965Oxj8yUgewrtdGTkED5VyKxrfDY1pbnew2sQiAKK
31FK9jA4/1Yx6VRgvmRVUjIxVxL1SM15TTR6CaHrbKgAVAB9KV4TtOAM1C+oxr1/Wom1WPH
BFFmF0TC3QcuB+NOLQxjgCs6S+MpwpoXLDLninyvqLmRfVg/IFKEU9qhgkUrx27VIZBRZk3
ueWT+JZndgZJAMnvWNeay5O4BgPUk1bs9DmuZDJMSkWScDq1bkWjQOVgSEENwQeeK9JunB6
IwUas1qzjvNu7n5huKnuOKs29oQADlmzXSzWFtDeTW0aFRH0IpY4xbHc0fmj1AwaHV7In2L
vqWdF0WWcAjCg9WNdtY2MNnCEQAn+Ju5rI0PVra4UW6MqSDpGwwa1/NCHG6uCq5ydmdlNRi
tC5nAxUcnmFcIwHrVJrvDYBqWO7DnB4NY8jNeZDZ/ljK7skDmuO1gvvP8AdJ/xrs5SjA5Yd
PWuR1dVFzt3DBwRzW9B6mFbVHEz8AH3qPzzFcRyKehzVi8TYxU8cmsmSePJHmpkcj5hXpbn
nvQ9Q0qZLuz2nByM1FPZtGxxnFc54X1uFXEDzID1XLD8q7gvBcxD50ZT3Brjd6crHbBqcTK
jBRcHp2p/msvenyWjRkmJ9yemc1CVYdQaejNE+hILg9wKYXOaZiiiw7suSQW+q2L29ygbcN
rjv7MPeorHw3Y6Rbt9lQh3GXdjkn29qZExRwykqR3FaE1+JI1Uggd9q9al8y0WxS5Xq9zNm
QmNgR0rmryL96ccGutkliYcbs/7tc/qEGJCRnHYkdq1pPUxrR0ujV0C5zapA33guRW5u45r
jLS6EChlcb4jkY9O9dFNqMX2Hzl5LDgA1nUj7wQmuXUuyECM46CuT1SVvOIByBUE+s3MpKg
sqnsKqyTO6AMcj071vTpOGrMKtVSVkNyTRgsQFpoDHgDrx1pt3dpYw4Rt8zcfLzitJS6IyS
6sjv5Y7aPZndL6DtWOgaSb3JpryF2LsWJPU4NWrJAw8wEED05qkuVEN3ZcLqke3so5qkv7y
TcfXNEs/mN5aHK559zUke1RjOWxyBzVRXUmT6GbqwGVrHP3q19TbdIoweh7Gs1074b16Ghg
jptNxLp8Uhzx8rYq9FAqn5CScEnIxWb4ZlRzLabg29crg/xDkV0RhWOzeWRxHGBlmPGfaol
KxaicXqpJ1GT64qERs3Sm3t3HcXkkkbblLZBApI7jZ6/kasklFu56gfnTvK28Ec0i3qk7Sy
gnseDU6yKT8o/GkAxbfPJHPpVqODaMtwPSpIl3DJqb5Vxxk+9S2UkQrDuOQuPerMcSqOeau
22kXt0AxjMaHuwI/Staz8NpI2HZ39TjAFZSqxW7NI05PZGEHUcAVPDE8zhVU11J8NwRDMYD
H3FKNNkjHyrx9Kz9vF7GnsZLczbTR2f735CteDS3QADAH0ojWaE9wPc1cjaZgOf1rGUpPqa
xil0JUspFAweaeYJlGTkj3FSQ+anXAq6okasW2jZIzlMg/hzTw0jf8sz+FaqLjqR+dSiMHu
KhzRVjIRZd2dpFPR5QDgEgmtcRL7fnS+Qh7D8KObyCxkLdY4Zf0qdCsoyF475q6LSJSWC8n
1PFAhjQnAxntQ5LoCTKRtFc/dpp06M9q0PpTHfZgYJJ/ShSYmkVVsY07VFcRIyFEUdO9WX3
N+PSkEPqau7JZwWsWUUrsyqY5R6Vz+oyQvOJLmPBYcnHfvXfa7bRqDLjD/zriNYjDac0mMl
XI/Su+jO6RxVY2YzTrnTrLzJLfzZJnG3btOD+NZdxbymSS4uvkZjlErS8NSJGoZ1yegyO+a
2des4ZbZJgoLYxXVfUxtoc3Y3a2UOCjOHODtGT7GtmMiUAqwwe9c2cRSqQSdtaNtd/xpww+
8ueoocb6kJ2Ohht2Yf1zWjHakR9Oe1UdOu1MSyJyucEHqDWxFKko+Uj6Vg79TdEMcBA+YkG
lAIYDrVgr3qEAM+D0ppaBcsLEG6L+RqaOMqcgnNVo1UsdoIx3qzYuTdFSTjHBNZSdkax3NK
2k6DuOtXVlFZ4aPzMH5T61OvzEYOQe9ckops6E7Ggsqt9afgN2/Gqkat5gXJx71fVOOlYSS
RoiIxRnk4/OmmKEdlqQqc4Bx7Uht3Y9RSAYJI1BxgD6VXnmiPoT6VcFqoHOM/SkWCOM8BR+
FNNITTKsc0hXGNtVZxJyWdiprRk8tMuxGPU1japrVrYqWmfHog+8auF29ETLRakiMiD5QTn
r61ZjzjAOa4SfxLdzMwhURIemOtQxa9qZieHzmeNh/EcEfQ10ujJmPtEdnqWuWWmRnfIJJ/
4YkOTmuGvpLjW7v7RdKABwiDoo/rVb7SscxedP++eRT5L0tHuUgJ2xW1OkoarfuRKfNuTHy
bYY4Zh27Cs26vi7dcn2qrPeMxwvA9aoT3IiHXn9a3jG2rMZT6ImuLsIOxb07Csee5aVjySf
WmPI0zVJHFjtk1ZmRpDk5br6VchtdxywqSKH2q4qbUwByaaRNyIW4PAHFMhXYzgDjPFWZWE
abB949TS2sQKNI3VjhaHoC1Lulph8465Neg+HLAvZLKR95ia4vT4Cy/KOThRXq2k2otbKGI
fwqBXFip2Wh14eOtyFrA56U8WeBWi1IBXDzM6rGXJYFhgH8DVNtLfPVhXQHimNimptCcUZU
GnbMEnPtU0sYUYHSrhpjxb+tHM29SWiogK8jipMk9s0/yD6UuwgcVVxWOK1QLaMLaNt1wx5
x0UV0Wj6UYLI3MwJdlyBjnFZXhfSDd3rXdyMgHcd38q2vEGs/Z5lsrcAuPmkPZfQVtPV+zj
8zop6L2kjkrqC5S6lmniMbOcgH07VD5oztPBrZjldULSFpGP945FZ12glkLJGFJ7LWid3Zm
Uo21Rk3dw1nfQTRrlzkDFa9j4iEsghugEOflYnj6Vh+S9zrUdqoy5x+GetUtQRor6aLOQG6
10wpQkrPc451JRd1selCJ2AZRkd6v6ettBOJLxXdf4Y1XO4+9cJ4Y8VtprraXxLW+cK/Ux/
wCI/lXpcawXz20sLKyuTyDkEY7VyVKcqc7SR0Qmpxujat79pFAs9Jt0T/poBk/kKS5uy0TQ
3uiW0kTja5jx0PXqK0IYPs6KB+NWHMSphk3N13GnzMVl2OG074T6XFq66re6l9r01W8yK1k
iA3DqA5z82PTAz+ldbHsPJ0iwCfwjywCB+VLIUX5lQZpYmkb5jx7Gq9q+hHsUtx/7pXBXRr
Pp1CqD/Ko31Fohk6LAAPRx/wDE1ejiJANNljyee1P2kg5IXOd1vWNPm0+aO60do2K7VkUKS
jHoc8HrXEvArc5wa7jxnDGnh2aQgbhg/pXiWk+LY5I1zP1H3WPIpTjKS5kVCcYvlOva1GOV
Vvp1qM2gz3FV4NetpMAsDn0NXo9Qt3Hyyj6GsryW5smnsbfhqweOZb5LaOd95jg80ZVGABL
Y7kZGPrXfi+1VCPMitiMc43ZrB0k/Z7fS4gFOLXzzj1kYt/ICugFxuILCtFJrRMxlHmd2rk
UuragiHbaw7h6scVmTa7rSAkw2uD/D5bH+ta8ksZY8fpVSeFXXAGMdM1Mqk+5UYQ6o8q8dQ
RXtzBfpZw2l4CUnaAYSTPKkj16jPfIrkVLQEpLGTGT/AA9q7e+t9TglkGrxbWuCZIIuMRxb
vl6d+O9c5eW0gc7Ex6HrWvNryyI5bq8TPAtXHDEex4pu6zjOW+YegqOeyuJc5Y/lisuaxkU
nMmPamkn1M3ddD0TwlqEem2rXtvp1lNI5J824QuyKDjC+nTNd5beMNUntleK0tQCODhh+le
beBED6fNH127eDz1LV6Hp0OAqqoCjsBRJ8qshxXM9SwnizXIyTPY2si+iBlOPxzXmfxXvob
m0ttQg0qKyuml8maWNh+9DAkZGByCOvvXqkq4TawwQMV5T8XML4chweTepj8FanCTb1CcUl
oec2yOgChSWbhR3JPb86960XVtQ8PWv9j2tnYR/ZD5LukWDIy/KXOOpJGc+9eYeBrJNV1/S
JGXdFbyfa5eONsSlz+ZUD8a9YsLImISyk+Y3zM3ck1VWehFGF3dmjH4n1qVSc24wOf3Z/xp
x8Raxs/wBZbk8kjys8fnRZ2aTBkYcDkCq+piK3Vgo28c9qw5pPqdPLFdDzL4l6359xpV01l
axX8Urnz4U2NJGAOG9RnH6+9ZHhm8g8QeMbdtVtBPp1qjzfZAPkkYcKGHcZOSPasHxbrY1b
xBPInMEJ8mL6A8n8Tmtv4aos+u3Q64ts/wDjwroatG73OZWlOy2ParPX9XWMLHFYxxDhY0h
ICj0HNXjrWrhPMIs1HtEf8az7aAqgBBx/Krd2pW1AA7d65vaSOr2Uexg+J9ba/wBKmt9U0v
Tr2AjaweEkqDxuBzwRnORXh/8AZMkc8kK/MEcqG9QD1rstb8TX99q15YaZb2r2cGY55Ljo/
Y9+B1xjJNUMuZCECAZ4ArbmlFanO4xk9NjPtNEZyPNkCD26133hBbTRnlktbO3ub1tuyW4T
d5QGckD1P4dK5uKyuJSAD+ArpPDlk9tqDRS7smNW5/3j/hWXO29zVQSWx6Ja69rUy8w2g/4
A3+NLPrWtBSRDZnHbYx/rVyziHkDPUjk0kiocik5y7lKEL7HD6tq09xN5t5BboV/jiTaT9f
WqEV7bTuiFgqk8sBnA7nFaPiOxWYPEDwSD+tYNpphiuUbHA9aylGMnd7miclojtbe/t4maG
w0WyaBThZZxud/c8VqabeRmfZqGnWcSH7jwwDH/AALPSq+nWIWFMjtWoYtg6VftH0JdOOzK
kywWDgaLawkliZXmUsCMcBSTSJa6PLILu63wyAb5LcA7C3fHHOT2Bq2p6DHFQ3ESkdKhz8k
UoLa79TObXr5p5dllZ/Zyf3aSRZKj3waUaxdAZ/svTj7+WRViO1VieKf9mUZ4qfayuaOnS2
sZV34gvShT+ztPCntsP+NUYL83wkaSCOGWPAcR8Kc9DjtWxeWyCPIHNc9bbftd6jD5fk6/j
RUlzLUSgorQuLIr42sCCcZHNQ2XiqYSCO0sbZVBwDIfnapYUhQqiAAE9Ky/C0SSpE7KCcHB
I9OKmm+W7QcvM7M6uPxPqpUAWFqfX71VrrxRqKKxk0mzbjrk1oCIInygGqlxF5sEgI5rT2s
hOjDdI5uyv21IyySQpE6SEYRcDGMirjkKp7e9Z9tG0MtwyHb8659xg1dceYvPSokveJWxia
xEbmBiv3scCuE1cEaQVxyzmvS2iRFI6n3rzrX08lDCVP7uZw306/1rpoy1UTnqrqYmnPLDE
rJD5iA8gHmuhitb3WsAxG3tv4sn5mrLt7GOVEZZXifHyyJ/Wti1vr7TcG4QSxD/AJax9PxH
auxvsYR8zB1qyNtORsCoPlQCstcoGkJOxeuO5PavTpbKz8RWAcH5eu8dq88v4N88n2dWa0t
227wOCfWiMr6dhThbUv6TqaxKY5QPLyT8o5X8PSuotHSWMSRMHU9xXnBPPB5PpWpp169kQ8
Uzq+c5zwfwpuHNsQp23PQxluP507aqEk4ArL0zxXaSkR38Cox481BlT9R2ro0ls5U3qquh/
iUZFc83KDs0dEOWS0ZDbwxt8wxzxxUzW4UhlJBzV9PsuwFFG3tinHyDzjP0rmdR3OhQRRuI
5HhIUg9xzViyiZ4gEQrjqGq39rt4xwMe3FU5NXmMxjht9xHq3FQnKSskVot2aKW8wHJH0NW
UjZR8xqhHqEmweYAG/wBnkCojqTSEqof6msXGTLTRqllQ5LfnTPtSZ45rL3bnLOB/wI0Pfw
Qr98f8BpezHzGi1yT/ALI/U1QvtVhsomklkVFHcmuZ1TxUE3RWoy3Qk9q5iWS4v5d8rlifX
tXVTwrestDCdfpE19V8WXNyxS0Yov8Az0I5/Adqx4IJrqTc+5mJySeSfxq/aaav3pCB9etX
zNDbpiMDNdK5Yq0EZqDlrJleHTY4k3SnPtVe7EGCMbfYd6dc3jMOuB2xWTNdAZ5yfWnGDer
HOcUrIjuEKAshyvoaoNDMVJicleuyi4ui/Csc+tZ41FoZsoec8g9DWtmjnck2PeQopznI65
7VmuXlkJbNdNDJFdxB2UKT2NQT6YT80RAJ7djRzdxcvYx44sAVaii7ngUoiKybZOH7KauRx
EDc3XsKtIhjY05+lSMwQFvTpTsbVqpK247ewpkggMre7GtqKwUKpY5A4xmsuzXMyfXNdHaj
dGPes5M1ijY0CzE17CFX5VPAFeixqEQAVznhOz8m0MrD5mJx9K6NjgV5deXNO3Y76UbRI3b
5vpTgQRUXenAVnYoeRmo2HNO5pDmkAgUUvA70mcGjNAhcj1ozSZozQBzUutR6HZmOHDSk8L
6n1Nc+l691IZpm3Suck1n3MrzTPNKcsx49hVeOUxtt7V6cKSS8zGddt+R0cUwdf3jqiDv3P
4U2e/ghhcxgBQMlmPJrJa5Ux9QfesyTzdXvksYWIQsN5HYUlSTeo3WaVkb2gwSvb32uMhJO
VjwPwyPpXP3AZ7hmcHJrurq4i02Gx023KqVXnPQj3rB1OxQMZYwDDIc8fwminU96/fb0CrT
92y6bnNSR5+tdv8OtSeOe4tpZCQhRo1J6ZznH5Vyc0BQ88jsar5ePcULKSMHaxU9c8Ed665
WqQ5TjV4SufRGqeJtN0zTkuLhpGZmCKkSF2JPsKp6V4sstWjkNuW/dttdXQqyn3BrxjSPE1
3Y31vLcOboQKUjEwBZQTz83XNdpd6bZeK47fULHULiynjyrSW+A/P8ACw9vWuOpBU7cy+Zv
CTnfl+49ER/tMmVq3ErI3PSvONO0XWbC4jeHxdqDgcCOdV25Pr1z+temopMSAvvIUZfAG4+
uBWSUXrF3NW5LRotxEbetQ3MijHtQDtTGKz7iU7WA602Qo63OU+I+tLZeF7ghgWb5VBPU4r
5p5iYY7Yr2vx9b3Gt+bBbqClt3B5ZupH8q8evbGe3JEkbAg+ldNFq1jKqne5qxoRCHUsG68
VOJrgr5UTN5rkKvPUngCoLBy1tHnqBtNdX4P05L3xNpKuoKrdo7Z/up85/Ra1dupkr9D2mK
2EF7LEh3LAkcIP8AuIq/zBrRAJI+lRaajSWxlf78hLt9Sc1ZbCHmvPerbO5OySIScyDJ5qZ
QWwcDBrz/AMU+IrrTvF+mQwXBjtldRLGD/rASM5HsCK9GiCgj60ShZJ9xe0vddjOuRb3flW
V/YxXMZbZHK4GY9xxxx9Pyr53v/Fl9p9xNazwqssErwuNn8Skqf1FfRepRHy2ZTgj5gR618
3fFS0Fl8QNUSPPlzyC7U+okUMf1LVtRSnpJbGdVuNnHqZs/i+8m6PjPogFVn1S6lUEyZz7C
sjGcCtWCzZ7bcg5HNdCjFdDBykz0n4bZOnzkkk4XI/4E1eo2WVQED8q8z+G6Ys58rxhRu9f
mbivUbDhQO1c9V+8zopL3UMupAEJyAAOp9K8D8ZeJbnWLD7BeW5juEulnVBGV8uPY2Ac8kn
cDXvmoQjYxXj2rzr4oafpl5Ja6zFFJHqVywiuxuyj7UwGx64AH0H406TRNW5l/B+Atpms3L
Ajb5dnGf9872/8AHUH5167HbmOFPp0rlvh7oy6b4RsEWPD3kst9J+JCJ/46mfxNd1MNkeQg
OB0NTVd5aF0tFqV1U20bSAHcRXB+OtQe20WeWNtskhCL9T/nP4Vb8ZweIrrZP9tbTvD8aru
eA5mmc/wgemfcDjNec6zdyT21pZRyXstvbAndeMrOznvkdsdPqacI2s7hOd01Y5AWaqMbf1
rt/hjAE1+6JA2/Zv8A2cVzwALYO2u08CoBqU2BkmED/wAeFXOXutGMFaSZ6tbxQthlGcDj2
qW7iBgIGcjkc1Dac4PIzVuXJAXI3GuRHdLQ5HVfA+mQWUWoaXaPIkztJdYYsQ/HOOvrWZFa
W0IwsEa/8BFdlqMt9pVjc3NlO0eIy5AAIJA9DXHpKbmNZ5SzSyqHdvViMk/mamur+9cmjp7
rLCBVHyAAewxTbMH+3nPpbxn/AMfamoQo4yan0sM+sznqPIj/APQmqKKtK5pUd1Y7uwfNuu
euPSo7jq36U+0YLCM+lRzHJ4rZvQyiveOe1CPdJk4IrP8AKVScY4Bq/rbm3tHm9GAH4msFL
534AHPrWLTbTNm0tDtrS4Cwx4PGKuGdSmM15ONC1OBt+l+IrqzXdu8tgXX6dQMfhXQ2eoan
BbOlxdpeXH8H7oIv0OPWtGo9JGXNf4onapJn6VP5XmDNYPh7VY9X02K8jVlWTI2t1BBII/S
ujhfA7VnJNOzCbsrxK5Tyz2pnmIBzirN0AyZ4zXnniqW+ubiG1huJrSKJyzSIxzIPQAURhz
O17C5vdudNqV9FHGQcelcpZyG6ub+QFfL8xVUg9cDn+YrIbT3kjVX1C6JU8E//AK60bQC3i
EceeuST1J9TWkopLR3GpSlZNWRoLFIJFIOeRUHhONhYJnqryL/4+anhnIZc+tWvC8OLJhwf
38nbH8VZ/ZZtT0lc6RI28nPeqp5Zge4rRBAjxXM+IfEWm6Ao+1zr57j93AvLtzjOPSiMXJ2
RPOkm5GdMoS4mHowoR9yVnaXrNvrn2uSNJI2idQwk4PIOMflVsusZOGBFXNWdnuZRlzK5Y+
VtykDmuO8VaSxYtCu4TKDz/eH+Irp1uBu4NSSBJ49rAEURk4O6BpSVmeVrbz2qb0VhH3Q/w
mrVvqZ4QrlDwy+tdpeaKkgaSDGTwVPeueTw7PFvdIkww+4W5U11RrxktTnlScdjIivJdN02
5t7aY/6TIVjX0B6/4VsWM2nxeHpLddu5EJcP1YnvWHc6bcQvmaJoyvA44/A1Xa1IIbcXHvX
QrSWrMm2mR2+gTz2AuQcMxOxSOq1Sls7m3cq8bKR+VbC6neRAKBlVGACKUatO3DQI31Naak
OzMQTMhwRg1pWGoXNqwktpijg9FPWpZHe9+RLFXY91XkfjVzTdAupplPkBQDyewqZVFFahG
Db0O88P3j6jpcdy6BZSSsijpkd/xrWaMn/Vja3pjg1k6LYnTYJBuJ3np0FX3vUTPJz6Ka8m
Wsny7HpR0iriyW/nxhZPkOeQKBFBAMday7rU5XO2Fti9yOp/Gqu6STJLEn3rRU5W1ZDmr6G
vLdRA4LAD0WqzXXOI1x7mqiqQOSPwqKW4KNsjUs/6CqUELmY+5vViBaVyT6Vh3N5eX7mK3H
lxnjjqa0Y7BJpvMu2LDsFOK3LPSrCRPkY7vr0q+eMOgKlKe7OPTRJIQGuRsX19ak2xxHEa/
ietdFq6yadCP3YmgPVSP84rlZp4ixKE7Oynt9a1g3NXZE4qm7IlknIX5SCfXsKzprrywcHc
x6k1FPd5JANVWYSZG7mtUkjFyuLLdZ6nrWfNKTnJq7Jo98LM3RUNGD0U5OPWsuSMuvBq426
GcrrciadCSAapyKGfPTJ61I6lGwRimDn6UyS/plz5eUkPNayzAH5Dj2xxWDFYsP3hbAParc
fmRj5WDAdqVh3NV2ilXbLECPUdqrFCmfLbcB/CeoqNLxf4wVqUyRSdwfeklbYbd9yBpg4Kq
cN/dPWq/rnrUtxAsgyrc+/+NQAvGgjkHzA5yev507k2NDT0+bPoK63RbBrpkUD5QMsa5vT4
SYxtGcgV6T4dtfJs1Ujljk/lWFafLG6N6MeZnRWkIt7SOMDAA6VIxzSO2AAKb2NeZvqdwDr
TwKYBUlNiCkIpaXFSBERTTUjCmY5oJEFLinAUuKAPLLhPnfjvWc4wf0ramALt06msW9lWJs
J88h4AFerB30OWasVLidtwhiG6Q/pWppkZ0aPz5sB2G8bupq3o2jx2yPc3ZBfHf1rE1i8N1
eNtY7F+UfhVX53yrYVuRcz3LN1d/bwsz8uWPPoKs6fdbI2tpXxE3T2Nc/DKUb2rQRtwBB5p
yjpYIzbdzTmi2kowyD+tUJ4fL6cr6+lTw3DH925JU9PY1IcEEH8alNotpSRjyx96uaTrV1p
F0JoXx2YHkEehHcU2aLYePu/yqnKoVSx6DmulNTVmczTg7o9n0G+XWdOS+hVVuJpPsir94K
eGdx7BSBn/AGhXfxgBQAMD0rl/A/hn+wPDVik6YvJEM84P8DyYJHthVQH/AHa6bcFJrz5qM
Xyx2R1RbkrsJ3AU1yviLVTp2nXFwMlgNqADJLHgfrV3XPEemaOyJe3XlySDKxqhZiPXA6Cu
KutTh8TapGmn3BktbUGSUhSoLk4QYI5HBP4VKuvea0L0+FPUmtrZre1jic7nAy7erHlj+ZN
UrzR7K6z50IIPpWskEsCBZB+Pagp3rk5ne9zq5Vaxxt34Pt1RmtGK+ik8VoeBNKnt/EE7So
dsFs7A+7YjH/oRrdeLuOD7VteH4SlpdylRmSaOEH2GWP8ASumFeTXKzCdGK95HX2SAQAADI
FQXZwWBFT2nC5zxiq184JznjNCZm17zPDPGLT3/AI/EEfMgEhGPQDP/ALJXuVpOJbWKTOdy
hs+uRXgrTO/xDhvC3ys5jyP9rcP/AGava9HZn0m1JUrhNuD7HH9K3rL3UZ0viZo3JDIcemK
8N+NWnf8AE10PUEGfPtXtXx/eifI/8dk/SvcHI2jI7d682+KloLnQIpgMtZzrL9Ff92f1KV
nRlaZpVj+7PC3gZVJZcVv6Nl7dwOwzULQCVChHPanaI/k3bQN3rreqORbnongKDyRdLnrtO
COnzNXpNoMrya8p0nW4tAvLc3sMi2t6fLFwoyqsCev5j8816tYDdg8EEZBB4Nc1S+51U7Ws
WJxuTnrXBeLNJN3e2SfMUY9Fz8zcgD9a9Ie3Dp6e9Qx6Xp8vkzXkEj3FtN5sIViBnjGccHp
3qY3tZMJ6PUfbWqQ3EdtBgRWkSWyYHZR/jUt6CvAGcVJbKzTM7qN7sWYDsalu4l8s+vWm3c
SutDFu3ttQ0G402+JQoDLC+O45A+vb8a8/uNGWUc2+76DNdlqMmfk6Enn6CqAAA4rlq1WpW
XQ6KdNON+5xr+GoM5+x8/7taXh/SGtL6UpGyBo9vTHeug6VJACWIwT04op1pOSTFVpJQbN2
FHCqAOmCSe9WVQhsk/p1qK3Vtg3E5Aq2F781otAk7oy9bkJ025jXvE/bjoa83gaXyowJDtC
gDH0r0rVUCWNw+D/qnJ/I1wMVky20TeqKc49qqUlYlJ3EhLghjI351t+H9smpXLHHEcQ/Mv
8A4Vj7GXjH51veFImN3ekjClIgPzkqF1ZfY7GFFKYPeopo23ZHQVYhjAUL0z0p0yYAYYP0o
6Ec1pHL69Hu02QH+8vX61zSoIzxya6zxEP+JbIOnzIf1rl0G3rWbNm7iqrsck1Kp2yKBjOR
URkPbrToyUdWbrmlYVy94CiZPDcJycGWQjJzxurtYhgEVxXw72P4ZQK5bbPJ+BJz/Wu4ij9
xWlb+JIxT/dojmBK5xXnlzcSXeq6ik3S3uTGg9sV6bJGPKNeZSrjXtcBzgXnf/cBpQ+GX9d
RKV2hPKTHB/OhQq9qGIDYqVdnf9anY23AHngVo+GnDWLYII89wcH3qgEIkVlPepPBxLWFwv
Hy3T9Pwo+yy4fFY7Ifd4x04zXk9z4S1O51261LxAJFeRh5BjYYkAyDgjlQOOB616uv3BUeu
WMmpaLbz2yb5rYkFF6le+PfgGtaLkoy5dzCpFNrm2PPYdJW1jZbdAgY5bkksfcmmvaSryTW
uJAOG/UU2S4gHylTz+NZc829TTliloYmGTg5o+0SLwprTKQyfdFNNsuOAM+9WpdybFBGuJD
kbvzqRYZ2flsD6Zqczxw8BQSKga5uJiRHGcewqlzdiXYleOIRlZypX+63NZ0ulaVcg7IQpP
9ziry6a7kNMcfU1bVLe3XPUj1PFPmS2eouW+5gf8I1G2Nk7KvuM1Yh8OWijEx8z68VcuNRU
E7SMegGaoyX0z8Kdo9utWlUl1J9xdC4bS0tFCrtQDsopn2m2iOY0Zm+tZ+SxyST9arz6laW
/ElxGD6A5NHsl11D2nY1Jb+WTgAKKrM7P945HpXP3HieziPEpPsMVRk8ZYGIbYH3Y5rWNNr
ZGbqLqdaMnoKY8sKffmGR2DCuLk8S31wCDhVPZcCrUF5FNbWwPD+Yyt78cU+RrcnnT2Osiv
IGLAMDtGT8wzVA3jzAyHAyeAO1ZXkxjV2jjbCtH/Ccc4q1brthVDwV4NLlW5cZMs+YzHlzn
60LdvDIAkjBvUGqd5ctbRAqVDMcAt2rntTvpLeZHguWL/wB3AqlG4OdjvItelb9zd7ZI2GO
RWBrlr5cmbJv3b846kH/Csa11g3RVJQqydM9jU1zdyLbHc+znALURjyy0HKfPHUp3Ba3Pz/
MfbpVq1s5LiNXSaESHlYi2CaoXf2gR+YWWVSPvL2qlG0rD5M/59613W5hdJnZQyXsEcZDsj
L1jYcVRubK1u90luot5u8RPyn6en0qsniFjp8dtckSTo3D+i+me9L9rSUAk9aiKaZbcWjNn
tSrFJEII6g1DHbQq4Lg+2TxWo5dj858xPQ9R9DUT2wZS0Tbh3B4IrZMwasQ3CEw5XoPSqaI
7ElGII54NWGDx5UcA9VNNQqpyTtNMRGZJB95Q34YNKjxN/sGpiyliWGc0SwIAWzxjIoAjZH
XDg7l9+aXbJcr+6AAyCy5pLR2JIz8tTKoil3rxnpUtDTOp8M24luQkoA2jIAr0mzjWOMYFe
c+Hci5jY9StegxOVQY6V5+JTud1C1i7waXFRLJxyP1pwkz2xXMbkgp46VEDT92BSYDs4o3V
HnNLSEO3CjimE0BzRYm4/FLUe+jf7UWC6PJXmuL+4MFpGSxbGfSte38O22mR/ab24Ek2M4x
wtT2skNk7CCPDdM1Bd+bcZaQk55xXoObbstEZqKSu9WZd5qLT5RV2p6eorJaEYz2rTuID1F
UyMHFbxemhzzu3qUmiWljl2HbmpZoC3KnHtVZ4SO+TWm5nsXlkyR2Pap1nOee/Ws2IkAK3W
pw5HB/OoaNFIuMdwz2rofAnhsa54iWaYZsrApPMpGQ7bvkT8SCT7KfWuWEuwEn7uOc17f4E
0kaT4dtkdMXN1i7nz1UsPkX8Fx+JNRKTgrlJKTsdcxPLE/MxyarSGpWbJrK13VItF0e61GZ
SyQIW2jqx7CuTVuyN1ZK7Ob8U6FptpNb67dia8ubybyFSVgYYhtJA246/KeT3zWcupW8KEw
28ShsbhGoXpxzgc1l3fjy8vvD2q2+r6FElpPFvsw0hV1lyAhwfm6/NkAdPeuasdb+1RgSfJ
OoAfHR/et6lJySuZQqqLdju01mCQFMlW/ut0pv2pM5VsVyKXG5iD1qxHO4+6x+hrB0EtjZV
29zqVuUY4yPwNdPpqbNPsVB5kL3B/E7R+i15r9sZUJwcgeterW9s0DQwN1t7eKH8QoJ/Umk
qfLdj9pzWRpJIVTpWXq12LexupuvlxM36VpNwlYusR+ZptwhAIddp+hojuJ7NnmcmgMFhuE
cCVSkuGGMsMHrXYaut7pWpDUFubmWO9iZYokOxYQO4POT83pWUl9HIMDOD0zXf2Is9W0K1h
vYi8ewMjLwynp/jVxqT1TJnCGjRz3gq0uo9MuJ5LpprcyFNkh+dHzn8QQRzx9Kg8Z2IuNOV
CyqZ1ktvmHXchZf/AB9FrshFbWtulpaReXCp3Y7sfUnvVC9sI78R20v3WmjYH+6QwIP5inz
/ALxMXL+7aR87rEgI+cKcdG4oi09zqEU0YLYPO0ZyO9di+hyWMjxiMSGNivTng4qaC6Fkeb
Qr9BitHWf2VchUe5teE/Bz6yjzX0arpgDbmfHLjoVGcgj1rudPhAwEyVHCk9x2rmdDvGurF
XTekbOQULcEjviuxsVGFIrNttK5ola7NFbclBk1KIUAHSpF6ZpjvjjGRVWSRz80mxPKCt2y
aq3PIOT0q4GDjI5x7VXmj3HPrSZUHrqcRrrm0vwDyJIldSfxBH5g1mi/TAyOa6LxRbLLptv
cAAmGVo2+jcj9R+tce1uc8GuacI82p2Qk+XQtLfs0hDKgUd6S7uI72wubNLiSBp08sTR/ej
ORyKp/ZHPfFaehyw6Rfrc3FvHcbisaCQgbWLDDDIPPFEIR5lZ6hKT5XdHQaDDq9rY/ZdaBa
7hJQTHH79P4ZMA8E9CPUVtoTjB6UHzLidpHPzZ6DsPSphCQ2Oa2k03dGWySZm6ym/SbznpC
3P4VyFsVW1hAPIjX+Vdnra7dFvj/ANMGzn6VxsMP+jRH1Rf5CsqmsSoPUd8pONgJPtWp4bA
a+vgFIAjh6fWT/Cs4KMYx9TWv4cjCyXT7SGdY1PfoX/xqYbly2OoiU46gj0IxRIilTxjuQK
WONkQgnPcZ7VHLL5bHJB7/AEFUzm3loYfiMf8AEqkHfcuDjjqK41iRXa+ISRpUm3n516/Wu
Mdd3GCDUo3T0It7etNzKzqQw69xUjx4XOeaWNcSRj/aH86vQC38Nsw2N/blQNlxuyD1yMf0
r0WDBFcJ4LdRLqMHy5SXLY7nLDn8q7iJgMYp4j+KzGOtJFllAQjHGK8vvR5Ovauc/fuQ3/j
i16ZJKNhHevMNSLNreo55/f8AH5CiCupf11JgmmhnnDOcCl84DsKgeNgKhwR60KKZvdlxbp
w67MdR1q54H+exuiDkG5JH0rIUnepyeCK6TwbZGz06VCMZmJAz7U5JKLHBvmOpVfk5qrNc3
Fkxkt5CrHrxkH6iryr8vSqN8vyHjk1knZ3RS1umcxrOtXGoTKLho2MWVARcYzjOfyrJ83PU
GmXg/wCJldqmcrJyMf7INQ7G966HFXuzJMtCRe4P50ovIk/gJ+pqpsb0pDGx7VPKguywb9B
9yACojqMnQIAPXNR+Q+M7TTDBIeOBVKMBNyEkvZpG5bFQPIz/AHmJ+pqVrdwOoqpdTJZwPN
L91fTufStYpdCG31EnuYbZC8rhFHrWRceJIYwfLiJHZnOP0rD1G/kuJWml7n5V7KKyD5l5N
sXmt1DuYOfY0rzxDcXRKGcgH+FOBWeV83lmJP51t2HhuEorzMWJ/CtOLSbWI4VPxY5o5ktE
HK3ucqtmzD5Yz9cVZt9HvJ2wkYx6kV3Frp9umCYwT9K1IBDGcbB+NZyqvoilS7nEweDrq4A
33YT2CZrVtfARjwX1GbGQ2FjA5H411a3ca8D9KtROJF3dqwdaobRpQORl8JRCbct5Ln2SmT
WEmnje+5oh3Py12TIAM81xXiLUpptY+zSLttYQNvoSRyc04TlJ2CUYxMK6v5b6/KW9v8q8e
oHvUd3PIAtreCOeEjKsy4ZfoRWvbakthcbjYO9swwZBiqmvwWVzZ/abGTbj+BuorXtpoRpa
9zkHf9/tiLY6jsaf5wJ2qnzeud1Pt1QljgY6Fj3qz5gVcW0Qz/erdI52xLdpIlZdvysOd5x
URQJGUWYZNSrbs3MjZJ9KcLWMHO2mIpLZMcfOG+lWWhkRQULFwetTi33DjP4UzyLhOkr/AJ
0wFW5mjUeYmfpS/bsuMKfrUZ+0DqwP1FNBY9UGfalZDuy4bmObg4B9ajeMEVCsgU/MmfepA
ykfKcexqkSyIxOg+U5A7UhnZ4vLbgA5q1imiBXJOAPWiwEduFVcg5FScvKFHrUYt/JPD5B7
Vc06LzbtfReTUvQaOq0WLbdxIOwxXcoPlArjNEGdSX0C5NdqvAFefX3R30VoWB90UDGaiDn
HSk8zB5NYWNLlgdaXdzUKy+3FBb3pWC5IZAKb9pAH3aru3vUe45zTUSblzz1PXijzh2NU95
78+9Gc96fKK5bM2emKTzvaqmeakXJFHKI4s7opGVgRz3qyFDoMHIrcu9NSXdgZ9+9ZbWcls
cqNy9x3rRVFI05GjMuLYjtxWXcWx5IFdNgOOQce9VZrPIJUZFaxqW3Mp07nLEEdahlQleBW
7caeWJYD8qoPaSIeV4reM0zCUGjKCsByDTklBO09auPbHsKqtakPkitE0zOzRteFtGk17xH
bWEcfmRgGaVe2xOSPxOF/4FX0Bp8bmHfKd0jcucYya4D4XaWdP0K61Uri61GTyLckcrEh+Z
gfds/kK9HVRBCiDsMVhWd3Y2pgwwarNHZyXERvY4nijbeDKAQjAcHmrRIYVzXiu/Sx0/Dtt
8w8n/ZHJ/w/GsFdSVjXRppni3irSrnSfFGpW11IJZhO0nm5zvV/mU/kRxWVboVuAVrYuA9/
cS3Mpy8rFj7eg/AYFS6bo0t1chYxwOpPQV2yqrl1OVU3fQfYQvM2F61tR6PcNhkwf0rV07R
Y7JSduc9SR1rSLbBwPpXm1MRd+6ehTw65feMPTNLa71W0tnQ/POit6Y3DP6V6hbyLNLLMP+
Wjs34Z4rkdOmEGoQuAAVLMT9FNdNZECNVHYCnzuUdRezUZOxpMNwqhqMTHT7vYhZhC5AAz2
NaMeWGKmjRo3DLwRTRm5WPIBZyIoOVwB1AzXoXhaJx4ctS4PO8qfUbjitp9L02R/Mk0y1aT
PXyxz+lW9ikAAAADAAHAHoKv53M3UXRGcy85xVW4JjO9fvIdw/DmtOZQOwrOulyDWb3Nqbu
czrVtGutXqkcmUvn/AHvm/rWVJaKewIrZ8QAfbopCf9dbIxPuMqf5VjxqIgQHJBPes5aSZr
H4UmaWiwJFBsVcDcTiutsV2KBXK6a5UHjPPHrXVWLblB/OumN7K5hLrY0S7Kgx6d65jxH4q
Gg3cET2ctzvjMrmM48tQcZP6/lXUHG0MDzXC+KYEm8Qgucq1mEPf+M5qm0ldmUFd2R19hcm
4USLjY6hhj0NXXjLLXN+EGe40i2Lv80QMLepKEr/AErp2baBVWIk9dDIvrGS40+9ttmWliJ
T/fXlf1rzSPUI5FBIIzXrLzCOUHHQ9a8m8Q6YdK168gCkQGQyREdNrcgfhnH4VnKCkrs2hK
SLSzxt0YVHeMM2ef8An7i5z71jq2OjVMhllltlA8wi5jIU9zmop00pplzqPlZ69DGS5Oe9X
QAFqvbjJDEdecelW8VSRz1JXZk64n/Envh/0wcc/SuKiYrDGueiKP0rudZCnTLsMMjyWBGf
avO2lyWTkDOPpWVROx0UHoXwx7muh8OoGSZiM/Mv6Z/xrk4n2JjO73Ndb4YbNlKfWT+lZR3
NKnwm8QfxqtJteMMef51ZxxwTVZm37sggjr/jVnNDcydbIbTZM8/Mv865PYgzncM11esn/i
WyZII3L9etc0VRh70rnQkVGCE4BPFLGo81P94fzp7xdWA5piIfOQjI+YfzpgW/BCGNtSDRE
MZQdxJIIy3AJ9P612ytgEGuK8CMx0EyO+czOv5E/wCNdeG4B68cVpiNajIpR/dofLLwRntX
m/2gT6zrOF+5eFffpXdzy4bAzXmdjdI2s60cMPNvTjApU1eMv66jnGzj8zXPI/xqI7Qeaew
JBwcGq4R84ds0IbJDGpcDjrXZ6NNb3UBeAnAd1IPUFWKH9VNcfGuCv1FdN4R0mbS7a9aaYS
farya4RQD8itIxA+vPPaiVmtRXa2OnUArWffAhDwT9K0wvygr071Qvhlfesgpv3jhJLZE1K
/k87zPMlUkY+5hQNv8An1pTGg7CoNQm8jUroZAzJ2+gqob0461s03qO6V0aISPPanbEHpWS
Lxi3U1MLliMHoaXIw5kaJC47VGVU1U80hQM0hlb1NCiwbJZggWuU8TNi3jUdC4z+tdCxJ65
rD1+BpbPcoyUIJH0rooq0kY1dUcRfKcoe22naHGslzj+L0q1OiyRY6EdKzI5ZLO486I4cdQ
e9dj1RyLRndCAqv8sVPbbUbLgfjWHp/ie0uMRzgwyHgg9K6G2NrL83mxuPY1zO8fiN1Z7Fq
LZIdy4IFWPKUgfLUca2n8Lxg+zVYV41/jU/jWTmi0iPy/LPC5HtWhY4ZM/gazpb+0gVjJMv
HO0HJrmtU8SSzK0NuTFCeoB+ZvqfSmoOotAc1E0Nb8VTQ3ElvaLCiKdpmkyc/SuG1z7dPm5
mdJYXP34jkD2PpRczs7Fnc/Sq1vqMlpI235om/wBYh6MK6YU+T4TCVTmeo2w1KazP7qQ7T9
5GOVb8KvXskV5aPdKfIZR91eje1Zd9HDFcfuBiNxuA+tWjE0sFkkaHZjdIw7nNU9bNCXYoW
yyM7K6kZ5FaqxiNQvpWjdWaxwoyp0OKpFG3HcMZpp3VwcbFea4WEcg1FDdPI52xFsfjUd9G
0c6A8rnINTwzNB88WORg8Zp9Ceo83rLwUK/UVIupEdUz+FTwayn3Z7aNh7CrP/EquuFbyWP
vxU+qL9GRw6lZthZrf8QKti0067X91KFY9jxVOTTDjMbrIPbmqrWsi9AwPqppWT2Y+ZrdFq
50aWLJXDL61my20kZ+6RVuO/u7TguWX0YVet9RtrsbZ0Cse46U7yW4rRexh+cQMHg+9Txz7
AN6kA85q9e6cFG5Blfas0xsvAPA7VadzNxtuSSsGcYPArU0iP5Xk/CsVXPmbSpA9TXR6coS
0THfJ/WpnsVDc3tE4uJG9FrsIzujU+1cdoh/0iYeqiuyjGIxXBX+I7aOwpbbUZzk5oYnJpM
5FZopi7sUbvemE0maBDyeMZphNITRmiwBnFLmm5ozTEPDc09XUZzUQNO4pATH7xIPemPGkg
5GD61KBG7YPHNTi2UDKE1jJHRGRmNZIw5FVZLBl5VjW2U2n7v40oXHpUe0aNeRM5w2TknC5
/Cqdxp0pPyxNn25rriE9ifzqu9uHbIXH0q41mQ6SZxMljIDh4WB9xUUWkzX11DaQRkzTyLG
nHcnGfw613P2T1H4GtTQbJLee4vwiB4I9kRA5Ej8A/gM10U693YwqUbK50Gl2lvbGK1tVH2
WzjW3i9wvBP4nJq9Pnf7VDYoIYAoqVn+bmrcuYyjGzEQkda848dXf2/UDbIMpF+7BHf8Avf
rx+FejE/MOa5+XwpLJcNJAYZkbkbpMMM8nP41Kk1qlctpPd2PPLHQpZyPkKJ3JFdVZ6fDZQ
hI1Ax1Pc1eltzZyvAyBXQ4IXkVNZ6dd6iJDbCM7CAxdsYzXNOc6j5TeMYQXMUJMmoWxkAD8
a1L3w3qVtavdN5UiINzCJySB69BWUiEjdn8KiVOUPiNYzjL4WWLOJR9omIHyRhR9WYD+QNb
tgeK5a8F+9qI7GaKB9+8mRcgnGB+WT+dWvC+p30lxcadqkare2+DvQYWRD0aumEb07pmEpW
qWaO8tRkA1cAqlauAgJqx54/8Ar01Y5KibkS04YxUCzKe9O81c4zVJozcWEw4rLuh1rUZsn
HrWVqUqQRSSSEKiKWY+gFTI3o6PU5/W0L2dlKq8o8kLH8mH8zWYkXcnH4UmleJI9d025kht
po7VpVaGSQAF2GQ3Hpg9alZhg7ulZ1dJWOmFpK6MXWNav/D17b3kVk91pZCpcFBzGd3X9R+
VelaTJFc2sc8J8xZFDKRwCCMg1x1tbpqN3HYspeO4YRuo7oev6c10un2tto7fYLNW8mA+XG
mM7QO1dNNqUF5HNUTjJ67m5GSzlGGTXK+JIFXVkbj/AFIGf+BGulgDNJukVlI6YOAa53xNk
ahFk8eVwce5pVfgYqXxod4alW3S4iUkkTbyM9mHb8Qa6sBnUgdCo5964nRsrPMwP8A7+h4/
rXXWUxkxkEHFFOV4phWjZsWaLagBY5rnPE9klzb2t2R2MDH6cj+tdPPgA9Sfesq7hN3pt5a
Bctt86Pn+Idv0okrpoKb2bPP5NKG44T8Vpn2I27QOM8XEXt/FWsOcYPFRXjL9nXeCVEqcD/
eFc9Ko3JI6akFys9FhK7nAwADVodKzbR/mPoa0FPFdEHZnDVjZlLVV3abcjGcxsOPpXlk8c
iXEnUYY16zdxC4tpYSceYhXNcjqHhi4REltQZwFCyKPvBh3x6GolfWxrRkrWZyHmSr3zXZ+
EJWOnsXVuZm57dFrKi0DUZ5AiWMwJ7uuwD8TXU2VgumQxWaMGZRmRh3cnJ/CpS0vY1lba5r
bQOh96qTyAZJPH0qxLL5aAKMnp1qhK+W4wc9QalmdOL3Zl644XTxGThpGGB64OTXNHep6Gt
nXJWa7gtwp2rEzlzyOWAA/Q1mbGqZaWOiOtyHzcdaUSKHVvQg4p5i9RUZiBdfTcP51KY7DP
Cp1XTL+XTJ7MvpThp7W/jj2qxzyh9/8K7DzcnAxxxVm/wBQha3FnZxhIBwxC7Rj0ArNU/Mx
OAMDj0res05XQqEGoaiTsS/GOnGa4XSI1XVNcBwT9rB6dMrXYzYkcFmwqkFcevvXHQiS31j
WCRxJcKykDtiimrxkvT8wraSj8zU20nlg9hVU3L//AK6T7U9JQZHMXhGK7azYOPbOMY9K8+
S6O4ZzjIruNNcrCittDLw23oCODUzVlqNap2N6MDZ1+tZ1+BtbjrV2OUEVnahINpOazM6Sf
Oed6tAZtVudikbXGfxUVTWzbvWlfzY1W7APdM/98A/1qDzMiujWyLlbmfqyJbVV5704IM9K
dvFRyyheByaLMm6HHgelQ+YCSM81C8jt1JqM5BrSMO5DmWGcY681HIFdSDyDUTMT1NN57E1
aiS5GFf6TyzQglc9B1H/1qwLvT5BnKHj+ICu3YYqF4Q/8INbqTMXC55zJCQSrD8qYFVPmWZ
lPs1ejyaBazp+9iXcfQdKoN4Qs2bBVvxpqrEXs5I4T7RNv4mYj3q3BFPOfmdwP97rXRXOha
baP8qkgfxE9fpVUoi/cXaoqlK+wrNbkKIsMeBnPfmqdxdAcKQT+lF7dA5jToDyfWsx3LHA5
pkt3HvMWY5NEdvJcuFRSQepqSC0Mhy35VvW2kSyQAt+7iOOT3/DvSbsCVygNNlnaONYmcqo
UMoyoHrmuojs44bdIlAwgA6VJBHHbwCCLOCRkk9alIyp/OueUrs66UNLjJLT7RbPGB8w5Fc
9PGQ21wQy12Njh5Fbv/On654c+0232yzUbx95PWnCooysyqlJyjdHDSxLPHtcZ7j2NZ7xPb
t1ytazxNGxV1IYHBB4qN0V12sOK6bHEUBHFIueh9qa1m3VWqR4GiPynimrcYO1hg+9AhgW5
iOV3fhUyahcRnDgsP9qnrKp6Gnbgw6A/Wk9R3Y9NUhbiWM/hUoGl3HO8xse/SqjQRv8A8sw
PpTDaD+FiPrS5ew+Y14N8AwJlnh9iCRTbqyjkj863YMe6g1kmGQDgg0tvcS28yk5C9DS5Wt
UVzJ6MeqKx2uMEfpW1YyJ5QhH3lHHvWZP88gkVflYdR60sTEBWBwR0ND1RK0Z2GhuPtTg91
7/WuyUgov0rzzS7hjMsmOowf8a7O1us26Ak5xXHXi73OulLQuN1NJUfmAjIo3471kXcVutJ
mmtIPWmFxQIkzSZpm8etG8UwH5ozTdwNOFIB6kZ5GakBT+6ah5qQKcZBpAJyrn0zVyGfbwQ
CKz3ILHmmbivc1k3c3sbZmR+3X0qMxqemazYpypz1/GrsczNj0qGXEm2AdqQ5HpilLbQOM1
E8hcbVH1NRymnMKXycKpx61mal4uk0K/sbGawf+z5pN8l4Ccb2+UKBjkjrj3rRCvgAZArb0
LTbG4LT3zW8qx52W8uDlv72D+lb4dL2ljGu3yXNKzm3oec4PapZMsQF9Rmm2mnm3gAHHGce
lWREwHTFapGN1Yqz3cFojS3EscUa8s7tgD8aiFza6hCXt5opkPG6Ng2Kq6zZNJbyXBiWXyM
MAw3bcnG4D2/So9C09ZYJr4RNC6/JlU2rKMjk9sj1p6PTqCbXvdDRudHfVZBdQTRpKwAmR8
9RxkfUU+HT0tVW0Eglw3mSPjALdAPwH86txWm4r15HUVagtEQ5GCKair3S1IlUtpfQ5nxNd
3Gh6e15Zv5b5ClcZUg8cjoawpIHiYhWyAcDitr4hj/iQSKuM+YnH/AhWRISGYbu5rKvol8/
0NsPrd+hXy/QkflV2y8P3d3e2uvJKqRWsbRsD1kXJ4H60228TeGxqg02/wBKng1AqDEjSbo
5/wDdJPP0xXTC8kvURYo1gt1XAiU8VpTpun7ze6InU9p7qWzJ43xFXOeJPEd9pXlQaXpbah
eS87DJ5aRr03M1dEUIQjIXj5TXnk2rTXPjnV7GS4jlht4IzGEXGznkH1PNNKyb7A9Wl3HJq
3jC8VjNd6faLu+VbeJnOM9Cxxn8B+FS6J4r12DXxpGuRQSmVN8FzB8u4D27+h4BHFT+YDWX
rNpFdNp88k/kfZbkOHDBSQQRtyfUgflSp1eaXLJaDnTUVzRep6ZDcsy7s9u9YviG0k1rTLj
TFmEBvEMPnHny88Zq5pt1HNEqlgCB0z0q09oJQcc5z+NGsWmJqOqOQm0Wbw3Db6ewLwwxKk
c23AfA5/HOaqPIW+ldVeaxqek7W8xZYFIBWVMnGfUc5rA1a2+z6rdRqPlEhZcf3TyP0IqKk
EvfXUuE38D6E2meIDpqNZwwW63Mi5Wc/f688dwK6DR0JUvJuLliS3UnPrXm1hIjeO7pCuZI
7SMKxHQEgnB969S0orHGhLcH17V1r4EjlfxNmqqYPOBzXHeLJP8AiYxKCeIhx26muzLoY+C
MH1rjPFCIZI5ARvJ249hn/Gs6nwsdK/Nc5y6ghvrdoLgzCMkNmGQowIPBz3+lbXhS4uLC7e
2e6M1owLx+b96P2J75z1rH5AzWrrHh6BfC0tvfTkS3LJIRAQWVPTJ7EnntxWdCTV09jStFO
z6nfEeYuc1l3Un2S5jl5+VgcD07/pWV4UjbTNGtohLK9s24RedJuIIJBAz0HpzWvflXiJ4J
rVtX0M4RezOU1K3NlqVxABhVfKc/wnkfpWfchjaykAkhdy/Ucj+VbfiD99b2F8h5ZDBJj+8
vT8+axFdu5rknHkqXR1wlzQszrtJvHmbzmwFYZx3rfifcMkYzivLdI8Rf2bqsumajcRRsXH
2Z2BUSI33QewI6fWu+gunZA0pHXoOldMlZ3OVx515mvjJ4qpIfLuGKtsORyO9TJdK555PrV
eZ97EqOtTJq2hnCLTsywZJGTHmMM9+Ko4CM2R1P61Yj3CMqeMk89c02UIEJYcDnJPHFQ5N7
mkfddjJ1nVTpunzXLIW2YWNEGS7HgD86wbXW9aDLJqGhyx27jJeFwzxjHVk6gVBaePtP1Px
OLCHTLu4sY5dkt4q5RDg4bA6DOOevtXR3cemWCXOptfJMk+YoYk5LyN0Tg8/0AJPArVQaVm
l94cyvdM5xdZttbSS6swXhjkaJZSMeZtxkj2yTQjb1zjB9Kh0uxg0zSrawgxst4wnHc9Sfx
OTVrb6Yrjm05O2x2QTUUnuNxQq/OvHcU4jFNJ2jdnAXnP0qUNmnbFUt8nexye3vU5UBCmRz
yDWToOp22qacLi0k3xscAlSp6A9DWusZPJGD3z2reaak0xUX7iIXTam48fUf5xXNIsV3c3c
seWTzNu7sSM5we9dBqFpcajCbO3uvsssxEfnld3lg8EgeuKoz6PJouLUwmOJTtR+0gHfNNa
QbRFR3mkzPNmtMNkKumm/jUqbE4opfYjuGAeopyxazDr97dT6rd29o8zGC0i2tlcABvmGAC
cnb+tXMdOCfYV09zpkfiFINR0y5hw8ah0c/d49uh7Ee1bU3KSdjKfKtyvoU+oPZu1/PDNuc
+U6JtYr/ALQ6ZHTin38u5SA3IPOD0qeVINOsbeySZZZoyzSMvTJ7f59K45/Ab2F3JfafPdQ
qEN19oeXchyMlMH1PFT7NSk9S4y5EpWuUrjbPqV8yAbllVWI7/IuM1GUZfrRYtuv9UbGFMy
EAf7gzVwgE/dz9aq9tPQTTbb83+ZQ2HuaTyA3TNXWhycgYpUjIp8wuUoG2P0oFpluWFaDwk
j/CmpHtbO05+tHPoHKiqbHcuCf0qFtNZeRID+FauexXFNIDDGaSqSQ3BGUbVkHrUkVnuYHY
AK0BCPTP1p4U9McU3VYlTRCsCjtx3rM1a4jtozkgDqT/AErUvLmO0tnkY4CivPr69kvZi7E
7M8D1qqMXN3exNWSirEN1ctcSl24XsPQVj3t5xsQ8fzp1/eBQVB4/nWM8pckmu5KxxSdxXc
ucDnNXbOyeR1AUsxOAAMkn0FRWduXbew4rstPt49Jt/tEw/fsOF/uj0+tJuyBK5LZaPBpsK
z3W15uydVT/ABNLLM1zLjp3NUJr6S4l3E/QdhWjZWzOvTLHk1k1b3pbmq10Q9FxUoXII9aW
RDG3I61KFAAJrFs7IqysCZiKY65rp9Mlcp/eBHI9a5Vm+Yk+lbWl3TRFcEYUZwamoro0pys
yzq3hq01RDIg8ub1HWuE1Lw9fafktGXjB6r2r0t9Strhd0cgSQDkGsy41eJeJ03x+q80Uqt
SOm5NajTlrseX7iCVcEfWo3hRxyK7jUNNsL9TNbuuCOlcvcaXLCx2MG/nXXGopeRwzpOPmZ
BtsfdNNKzp0AYVbcvEcSxke9KJEPp+NWZ2KRmkXsQaPtbjqhrQyCOgpCoPVR+VArFQXo/uZ
/OmSSyXOFCYHoBV3yk/uL+VKqrG25QAfagLE3leRaIj/AOs6kelRouAAKTcXbk1bt7Z5G+U
cetTtuUbOhQjyHLDnOB7CttZCrADtVXTLUw2/1PX1NXVhJOa5Ju8mdMVZE6zHbSNK3rUiw8
dOaRofao0GQecd2DmpA5pfs+e1SCHC0XQ0NDUbzTjF7GnLDjtSGIHzU0ZpojAp6jFIQjE80
38aloxQBS80knB709HJYcZ9qzreP52Dc81oRrjtiolFI1jJstxDd1G36irIVh0ZarRLnPOK
k8s+orJo0TLH7z1FSIH28kYqqFcdOakDykY2gfjUuJUZEpJJxux9KwbnxTp3h7xcq3aSReb
aK5uckqcM2AVHfr83vitpQ4B461R1LRtP1Xyjf2Uc5iJMbMSCvqMjt7dKuk4xl72xNVOUdN
zWf4o6CiRn7ep3DjbGx6cc4HFB+J+gKhZr5T7BHz+WK5l/CGgqfl0tBnr+9k5/8ep6eFNDA
wdLgIPXcWP8zXTz0fP8Dn9nV8jprb4kaPPODbXy+ZtyA0bD+YxQPidpdysYknmbdnCrCRz2
z/SsK20HSbM7oNNtUbGM+Xk4/Gr6Qwx4KRRKfaMD+lL21NK2o/Y1G76FtPitofniPF0vyE7
zGMA+hwT/AIVPp3xT0a4sxJd3UdnJuwI3beceuQKxLjR7G6OZrSBz1yYh/hVaTwto0gAfTo
W/MfyNP21G3Ul0KvkWPFHiix8RQR2WnX0c0jyqdiA8gEc8jtU892sMctxKH8qMF32Llto5O
B3qrZ6FpemSPLZ2sVvIwwWUnJHpyauLJHGPvVlUqQlblWiNqdOcb3e5m3HjDwT5VsbeVbq9
WTP2ye3ANuv91c8rn2rVtfiH4biTB1aDKg8YOf5Vz8/hnwzdSs50WAuxySjOgP4AgVJH4P8
ACi/MdIjRjz/rZP8A4qtvaUrJWZjyVLvVHQn4g6Pc27yx3R8oErnyzzWFoupxeI9V1PU4bY
xouy3DMoBbHPJ78beO2RU0XhTw6n+r06PB7F3IP4Fq2LW0gtIEt7aMQwoMJHGoVVrOpWhyt
QW5cKc+ZOTImhkUZxx9a5vxzaT3Pg+88tWZoWjmwgycKwyR9ASfwrrZCqj1qBpeRtGTXPCb
jJSN5RUk0cVp3xDtIYoNhne4IUGPbglu+D0zmupPxGutL8s6hod5Fa7ipnLA4HYgf4kVBF4
b0aO+a/XTII7lm3lwW6+uM4/SrV7Bb31tJbXEYlhlGHUk8/lXVLEU21aJzxpTS3Hat450W4
slf+0IHV+VC8sfbHUH61YXUFvooJpI3jLQoDvGG4UDJ9OAKxrbw5o9rN50GmWySg5DbS2D6
8k81phPU5rKrUjKPLE0pwkneRzWvanbeHPE8OozDelzahflODlW5x+Hata0+KWh+QN0lyjA
8r5RbA479+vardzZ213D5V1bxTx5zslQMAaox+E/De8k6PbqTx8rOB+W6toYiHKlJbGU6M+
ZuLLt38XNGhgZreSa4fptEZQD86z9F8QXfim9vLuaPybSJUjhTOTkkk5Pc4x+dXF8L6AmAu
k23HOTuP8AWtKC3htohFbxRxRjoiKABSqV4OLjFbjhRnzKUmM8kc/NVYeN9K0DWmtLwtLN5
QWSJkyrKQCFB9enGKv4qlf6LpepyLJf2EE8qABXZcMMHI5GDWNGooSvI1qwc1ZE2p+Idc1R
42sNNgsbaDiKOVxucd+BwOgxWPN8TI4opo/s8ks0Q+ZCu0KwOCpPtyelb4UE9PyrPuvD2kX
07XFzp8TTMMNICVLfXBFbxxMW3zx0MJUWrcjMXwZ4ku9evdZtbqKV4ZY0uPOVcRwSJgBfqy
k/XArp/KgXqxP41VsdN07TY3j0+2SFZG3Pgk7j7kkmp3wD61jXmqkrrQ2oxcI2Zm+IdFs9c
0t7ZmEcwB8qUjO09wfY4GfzrP0XxhqHhiW30zxVGPIwFt7xDvBxwA3rj16juDW82AeO9ULm
e1mzZzwpMjfeWRQw/I06dWy5ZaoJ07vmjozubPUrSYq0U0EnXAjlDZ9elWIdYspZQIZ1lLc
fu/mHHfI4rypfC2lQKHsrdogCSBHIRjPXBOSKmttGto5cCSaOLgCNSB+oxWi9k95fgZSVR/
ZPVZLvKYBOfU8VzXiLxlpelWbJPMLi4kXy0s7dw8rk8dM/KAMkk4Fc/wDYndhuvLk4wDtOM
gDgd6toFiidEijAf77FAWf6nHNL93HW9xpTeijYp+GJgPDsarb/AGfbLIGXuTu4JPfjHNan
m4w2wH+62Ofeq6riIIAFA6KBgD8Kq3E7JtVOSOoFYzlzTb7m0IWiomisqSAkLg55FTAqRWf
FMVKtznHSp/OL9eDU8rHexOzDGAajcNJG6DksrKB9Rim7x0zSMTg4PPalawXucd8Mte0wad
Pp8xFnfLPny5mxv6LgehGMYNejweItIFuXOo25CtsY+aDg+nrmuYbRtOnknnuNPtzcXH+tl
VcM3HXI7+9UofBvhuDaY9NXK8gtNIf/AGauqU6cnd3MYqpGPKrHR6t4l060tJJ/tCSKP4Y2
DFj6CszRvFM3ia2llaG4jggZVj8+Tdk4OQPTHH51HHoukQf6vToBj1BPbHc1oKyKioqhEUY
CquAv0AqJOCjaKdyr1HK8noS7qaCcnPTtSb19aNw9aysXcepG8ZPB/SvI9AXxNb6/dWej3F
zG8MpW4XzNo2q2CSOmcdPrXrG4HuKQKgd3VEDuAGYKMsB0ye9a06nImmr3MqkOZp3sZD+K9
O05zb393fWdymGZZyXBGc8EAgg+1St4z0+8tntbfWYpIlBdoVlOB35FO1TQtK1oxNqVklwY
gQhZmG0Hr0IqpbeDvDtoWMGkwANjIZnYHHTgkinem9Xe5SnUWmjQzQ5xdpe3iZMUtwRGx/i
CqBn88/lWurDNSCGNUCqoVVGAFGAB9KQxADqaTkmGoB1HtS719VphTjrUbRjrzSsh3ZZ3L7
U0lPaq2MdPzqKSTYOvNNQvsS5lxmQDtUJmjU54/Cs6W7boGGfaqpldjyx/Cto0X1IdQ30mR
uhpstykSFmYBRWLHI6HOT+dZeuXzbPIU8kfN7D0pqhd2JdayKusas+p3PlxsRbp/wCPVg6j
ciCPaDgkfpV3iGBnbsMmuXvJ2nlZieSc11xSWi2RzTbe5WllLsWP4U+3iMsgHaoVQu+BWvZ
2+0Ad/wCI+lUZmpp4S0X7Qyg4GIwR0PrSy3Ulw+52J9B6VVkk3HaDwKt2UBkbkUvMa7Fm1i
x8xGW7D0rpdOTZGCRWfb2wAAA5NdFb23lwgEfMRXPVlodFOIslmsqfcBI9axpkeJyjA8dK6
y1UbcY5qC+05bgblGH/AJ1yqdnZnSk9zlTyKmgmbzFXJHPWp5rR422spz9KqPEUcsMg4rZO
4tht7Ji5YZIx3B61RaZ1U4dvoTkU+QSHk9feqjlgT+tbx2sYTeox7opJkZUjqV70jXEMnLO
4P1pjRFqj+zv6VpoZXYPMOmQ6+4pnlWsgyQEbv2pxt39KaYWHUUaCuxjW1uThZCp9qgMOGI
Ep4qx5ZpwhYnpTEUmRwcK5P0FCwyM3Lv8AlWqlk5/hq/aaNLPgnCJ6nr+VS5pbjUGzGt7Zt
2ASxPrXU6bpjLGplG1euO5q7aadb2g+Rct/ePWrZzXPOrzaI2jT5dWORRwoAAHaraKoAOMn
1qmj+nWrCMQRWTRpcmpMUuc0VIwxRRRQAlLSUhOKBD6B1pgPNSAUgClxRS0AUxEqMQB3qRV
qyyrzwM5qI8HNSk2atpDgABxT1UnmoQ3NTxnAxRJWCLuxwpcnPU0tNLgGszUduPqa0dMi0e
YP/aOptBIp/wBUvBx2PQ1l+Z7VnzyMmsQY48yI8+6n/BhV04q+qIm9NGdn9m8NHAjnv5fdV
P8AVak/s3QiMgakfpj/AAo0pVMGSoJ+laiSAMBtGPpV8y7Inla6s5vV9Otbay+2WLz+WjhJ
Y5wMjPQgjtnisM3aj0rtdciWTRdRAA5g34/3WB/xrz3AJyOKfJGWtiVOS0N7RIRq180LyeT
DHGZJJPQZxx75NdUvhrR3QEXNy3uHH+FY/gm132d9MR9+VI/wUFv5kflXZx4Ubdi4HoKpQh
HoZzqzfU5yTwzomTuub365H/xNV5fCOjTP5MGo3QnYHYr4KkgZ/uj+ddQYw8mSBj0xXMeKp
ktbdGVmikeQKjp94dzz9Aaakr2shK8urORidcDA6joKtIoxnb+dURcIjZVOnepBctI2M7R7
VhKLOhSRdMir1xmo2upG+VTVdmA+tNEm1h/OkojcyyqgnDkkHrzUplRT8oqKNvXmhtpPQ1F
r7lDy2/BP5U5QMdOaaPYdKep9qloaHJE0sqxxozuxwqqMkmt628NLGA+p3aW+efKjIL4/z6
A1n6F4g0+9DWdhFPbXFuF+1tMuyYluwI/hyOx7fn0cSwkkhcnPLY5P1rpjRUfi1ZjKo5fDo
hkenaREFMOnPOezTMcfkf8ACp1jUOBHo9jt/wBwZ/lV+KMqB029cVYBUHHANbRt0SOaUvn8
zPaz06ZcT6WiN/sqB+owax7nSrFmKxme1fsX+eP/ABFdQDnGKjaJGJ3qOaJKMt0EajXU4O9
tbiwlEc6Y3DKODlXHqD3qurgHnmu6ntYPJMVxGJLZjjaR9w/3l9Dz2rgryJrO/uLYlv3UhT
JGCR2P4jB/GuadNR1R1wqc6sPe4C8Bc1XeZmyGIX26mkLcZPSms6DB25B7gViaWGlyOc/0r
RsNG1LUlDwWxER/5aSHap+nc/hW5p2jRWUS+dCk19KASsi7lgXtwf4v8/Xbn083MQjuLqfY
/DeXIU4/DGK6YUduYwnWt8JyVxpOl6ZKkWr67bW0z9I1HP5n/CpYtE8MyOcahdyP3Krj/wB
lqlfeF9QF7JaJZtLbl/3bkArtzxk9sf0rfTS7PTrxYLZmkVECvvOcGqtFJ+7a3cSbbXvfcZ
d3oGjxowtNRuonHQvHvQn8FBrkZDKk5jfBYHHByPwr024tVkibCrjbjgV55qUDLqtxg5Ctx
n6Cs527GtP1L2k2T6lceSriNUUvI5Gdijqcd66G30DTJ8ItzdtM6nZuAVc4+nSsjwozC4vQ
erQquP8AgYzXZwwgkfdB7cf1pxskrompK19TAtfDqwJJJqhkiXIWNYmBZj39eKk/sLQmJbz
b4HvjH/xNdFJbeacsS2DxuJNVzAoJDRhQp/Oq0Wy+8yU+bd/cYraBoKgk3N969v8A4mmDR9
AGc3d/jtkD/wCJrWmRTxtHPU1QmiUs3GO4pc77I1hCL6sxNUsLO2VZLK8aZSfmSRCGX3zjB
FZu8jg1ranhLeUbTnbnP41z/mnPTIpJc2thzSg7XN/SrLT7mMy6hePECxVI4hlmx1J4OBWt
/wAI/oZPF/dg98gf/E1j6LGZVViOB0x365zXVwW4YDgelPm5dLIhpW5m2ZbaJ4eizvvro49
/8FrntVgtbS8C2Ny09uy5BYYKnuDwK6u+txzgVympxBZF+p/pRz30shqFlzJsoJIxzuGDQJ
Mjil244yaTYR0xS0DUN/ByDW9pmiad5Stf6pKkrqrmCJfuBhkZODziudkLBSFxu966mxXdG
jEZJUEmhy5ehUIc+7LDaV4cTrfXv5f/AGNV2tPDTHamq3MLHo0qfKPr8o/nVqRVIOFHTris
XUYl2nApe1u9kX7BW3f9fIq3Vs1rfvG0gfZ0ZPusD0I/Ck6jms4M0YRRxweM+5qVJn9abh1
Mr2di5gdqRkz2quLhh1FOimAzuYkn1qeVod0NdCc54rNuiYyR69Md62I1Az824Hpmmy28cq
4Kg1cKnK9SZQutDm8UuBWrNp+M4C4qgYHjbBFdcakZbGDi0RO6xxs7nCqMk1zE0rXV2zn1y
f6CtjWmcJHCnRuWqlHbKkZOMnvVppK5m1d2MPV59qCFT15NYTR8e5rcmtWuLpickZ/KpE01
GPIAHenzpKxDi27mPb24jQyMOO1WA52+me1WZlBkCqvyjhQO9XLHQ7i7YFlZV9qq/ViszPt
omnlCKPrXT2FmUVQF/StbTvDkUCglQvHpya2I7GCH+Ef8CrGdZbI2hRfUo2VoEIdhkjoKvS
zdAvap8gLhQP5UiQK3LYOa53K7uzdRtoiS3lVkGOtXk+YVnrbKrZXIq2uR3rCaT2NY3Flhj
fhlB+tU5dNgkP3aukk9abt54NSm0Noxbrw+jgmNiprGm0GaNjmTP+8mP5V23Qc004z2rSNa
SIlTTOGGjz9lU/Q0f2XKP+WZrtv90CjYx/hFX9YZPskcV/Zcn/PM006ZN/zzb8q7by8dcfl
TSMdCaft2L2SOKGkTyHAiNWotBuAQSldQWP8A+s0nnAD3odaT2BU4ozYdLiiX5wCaVo1jOF
HFWJZQelU3c+tJJvVjbS2FY0F8D2qLdRnNaJEN3JIycVMjEVAmQeelTDtikwRYU0+q6uRUg
epaGSZpM0dRRSAXNN70tJQACpAaYKcKAH9aWminUgLOI+QeeaQQxntURb5jk96nSXjHFZSu
jojZgtjD1LY/GpVtbcdST+NCgdQc0/K4zkVk5yfU1UENMNuP4v1qNoYOwJNKXTPDCml17c0
K4WRE6onQCqF+My2Uqj7sxQ49GU/1ArQf5vSqeoBVsXkP/LIrL/3ywJ/TNbU3qjOa0Z1OkT
Aw7Sa2oUEjYFclZTGHHOM1vWF6dpY9zjjtWtiHqi9dL5lrcRDndbyqB9UNeajZjLdfavToi
JLqME/K3y/mCK8vCtjB6jgiqjqjKWjPQvBiY8PhwMB55G/LA/pXQDljzwKyPCy+V4asVx1R
m/Nya2DgKTQ9zB7kEshVjjtXEeM5WaW0TIwu5yD64wP5128g+XORXB+Kys+qrGo+aGIAn/e
5x+lKO5tHbQ5481KoOBSiI8c/pUiwnHJxQ2ilFicnmnLGT2qRUVelO4FZcxpyjlwozxUiyr
n7oqEYPrTttToMladR0Va0tI0qXV45ninjhKMETeOHOMkfgMGsfH4Vp2yyNFBGCAseZFA4I
Zup/LA/Cqgo31FJN7GvfaDp+krBIihr+TiaYDBcf4Z6Vo2hVYx0AHU9KzYYGCgjJI65q/Eh
MRPr3xXRe+xly8uhdW5wcKQe1VhqkDzbIrqB5clSiyKSD6YzXP8Ai64uP7JNlany57shC+S
Nsf8AEcj24/GuDfwlpuxtjzxy9UlR9pQ+oA/xp3il7zsS07+6j2eGd+rcnvjtV6Nt6ZI5ri
PBl5qUtlLb6oySS2zgRyqxJkjPQn34rsUkG3INS/dZnNXV0JeZMQ9K43xSiF7a+UEFwYJfd
l6H8Qf0rr52LoAegrmNdi87R71T1hkjmX89p/Rql66GtNWVzlfPPQcj3rY8N28dxqnmuu6K
2TzWU9C2cKPz5/CsEZHFdb4YiEWmGQ5DXFyfxRB/8UTUxir3NJN2sdZaW20eY+SzHcTnqT3
qzMAUIJxxS24AiGORSvg9a2aXLc4nK8jOa6uo1MaMDzwzDJFRiNU3Ox3OTkn1NSTskZYvxg
ZGen41zWp+K7S0keCCKW8mX7whxtX2LHjNZNuWh0xS32N+SVWiKg9q4HU226ncLkEbv6Cpo
/F180hVtK2Rt1Z51JA+grNuZjcXMkxGNxzj0FJxtuaJroa/hpimozEHH7sHjv8AMOK7+0O5
M5+tee+G1L6jIM4/d/1Fd/ZkDPI4xn+lHUzq/CXBjbx0FU7hyCSn3hweeoq3n5f8RWF4hle
1013gnaGUsEVgAev1/GqkY00uYJpcyfeznOQfTvVJ5SJSOdoXg44rlDc6or7jrd43qGjjOf
8Ax2q876pM7MNdvY8nO1EjwPYfL0pcnmdaqJLY6C+k8y2lA24K49fyrDMP0NJA88UbLNdzX
GeSZNo/QAU4yn0H50WcdEKUlJ3ZueHpY2aWAEF4cFl9A2SDXXwsFUDOAeOnU15b4ZF1J8TL
xlP+iDS4945Hzb+B79zkfSvS14AO4g46UpqzIXvRsJetuyRjofyrkdYQLLGQQcgn+VdVcnI
z0z2rmNaIWaIHjKn+YrNbmsVaBkGkLexP4VMNp7imFRnrVXFYh2FwT0rrtPRfskWT/Cv8q5
fAx1Ndfpig2UJGM7R1HXilLUqOlyWWMEe9ZF/H8p4rfkUBfSsm/TMZIqUi4y0OTkUhwCMHn
gfU0LGx6Kfyq25RGG4/Nz/M0eamODWjn2MuXUr+S/cYoFvnqRUxfPQCmkn3pczCyFULGMU8
NntTO3SnocVLGKysR0qsISXbcv0q3uzTN2GzQm0DVzGv9LM03mLgjGMVlyWbKrLgg4IrrwF
c02W1jmHzAZ9atVmtGQ6SexwkWnsqE+Wct14qRdDurshVXy0PVjxxXZrZQoRhR9al8tKftu
qF7JHPWfhm1t2DFfMk7k1sxWccYAAAx6CrG5R0qNnb2AqXOUtylGMdhsvyL8pCnPWq8jr1H
5mlkyR/WovJPVhmriktxNiAlyNzEirkeCOOKqHaoye1PEnAxwDRLUS0Lo45p28CqQLetOD7
epxUOJfMWw4J9KkqluqZZQF6cVDRSZMTio2we9QvL824HP41C9xkdcfhTUWJstB9vYH8amS
TI6YrIFxu/wCWg/OkM3o360/ZiUxdU8T6ZpVx9muXkabAYpGm7aD0yaypPHOlHpFef9+x/j
S6hpmm6hP9ou4S0gXBdJCuQPWsaOy8L3N2LaGSYyHoFdtp/GuiFOlbVO5jOc76NGkfGmlMP
9VdD6oP8ab/AMJbpbn/AFsqj3iNUNV0HTLXSp57dJfNQAqTIT39KzvD2lWmqLP9o8wlGUDY
+ODmtVTpcrkr2Rk5zvY2m8U6Xn70x+kdH/CT6W/WSVfrGa5bTrFb7VRaPIyLl/mAyflz/hX
Qr4X0+FS888zIvJJcKBVyhSi7O4lKbLX/AAkGl4yLrJ9NjA/yq/Z3UN5biaBtyE4z71xd5H
Z3F2tppFqX9ZCSS359q63SbMafp0cBI38s5HcmpnCMVdXv5jjJtl7dzUiGoe9SDoKysaEua
MkUxWzx3qQVJSHoxqUNmoaUGpAlzSE0zNG6gB6nml3HNRZwc04c0ATqaXJ9KiU1KDxSEIwO
4n3qRZADzTT1P1ppFD13NFdbFsPleOlJk4xniqokMR9qlWZX7isZQaNozTHNGGFNBK8NT8i
g4NK5TQgZTTZEWWGSJgCrqVP4jFIwI6DNM3OBxTS7Et9zE03SPF9hdA2kjajZqwMpaTKqnc
HdypAyRjrXe2TH7gPHrTNO1q10jTJ4rZppb24A3F48JGcfr1NLYAED0rqm7pN7mFNWbS2Og
tvllh9PMX+Yrgr20MV/dLg4WZx/48a7uMjAKjpXJ618mr6gP+mzn8+aybajoXZOWp2+kR+R
olhH3FumR9Rn+tXSPlxTIIxHBEn92NR+QFPLYNXLc5CCXhdteeajKs+p3UytuDSEAn0Hy/0
ru7+5W3tZZ2PEaFj+Ary+KVtijGMjPT15/rU2vFm0HZlvijIFQFm9TSgnOajlNrkpYj0pN3
vULOM9KcMEUcorkgk7Zp240xRz0p+KTsNXDPFdDYxqzKQTgKB+gH9K5/HFdFp5+XrwKcRrR
mqqnIOCcdMVfgQNCuFwaqjmPdu28davWjbk69sg4raOxjVetzkfFQzq0XBASDAHbk//AFqw
sZNdH4uGL+Pjqo+b161zTMR2rKfxF0/hOr8Lqr2NxkcpJjI9CBXQK/y7Sc1zXhVyLG8Gesq
4+u2tcXKrJhic9BVfZJ5btl9yCtYd8vmWupJxzaOw/BlNanmhoywBwO3WsTUGMaXfOf3Eg/
AqeP0poEtLHLbfxrrtKAjtNOhI4EHmcdizsf5YrivO+UnJHFdvChjltmBwFtYQR/wAUoq17
lSd2jq4SBGMVHccDIot2zGKWYblJ9K0b92xx7SOX8TyN/ZE4XILlUJ9ief0rhgpUYC4A6AD
pXbeKWKadGpyA8wHPfAJrk8isW+h2RWlytg+lH4VY4PpTTjPalcqxo+Hci/lPPEfp7iu/tV
BUEgcYNcL4eI+3uM9U/rXdWfzD6dapGdX4S0wPauc8XH/AECE4wPO6/ga6U4xnjFUdQsrfU
IHtrgvtODlDypHQ1TWpzQdmebM1RmuwPhPTRnfqU4H+4B/SmN4b0FUOdUuuPQj/wCJq1HzX
3m177J/cceSMUwsa09V02CxdGtbs3ML5HzIVZT6H1+tZhx6Urq5Vmdb4bGdNQ4z87D9a6OO
LcOnPriue8NA/wBlIRwN7fzrqImAToenXFYy3HN2irFKZD+BrjfEgxcwYHVW/nXcXC5xxXF
eKyFu7ceiN/OiG5Sd4mFnFKJsdWx+NV2kz0qIK2cls1s/Mlal8Tcff/Wu10eTNjH/ALq/yr
z/ACAK7PSJALaMEnIRe/Tis5rQ0hq2jdc5Wsy+IWEk9BV1nwpJPvWJqVwWBXOF7VMVcG+VG
BdS4uM4PTr+Jpnm57E0sq5cH2/qaYRjpRLRhF3SJBIfT9aXdnr/ADqHkdDQCx70lIbiS9Oh
p6OwGM/nUW0mnbcDk809xbEuCTkuc/Wn7uxaq2aQyAMQQeBnNVyk3LIcKeCKf51VUfeMgYp
S6qcMalxGmTNKx9qYdx70gkX1FLuo2C4YxTZR5kZTOM96GcUKc80wIkRotzO+5QOBSq4kXO
CB71ITxTDQKxGwzSKCq/MRTjTeCMGqEPBoYK2C3ambscCmnJ60rAPeYL0qIzOT1pGpNvGaq
yQgMjdjimtIdpyBTgme9RT/ACxn1PFNWYmVVbdk4pwx7VHRVkiXcZubOaBTtMiFQfSuKge7
0S+8xrceYoK4kQ4x6g/1rt8mmsquMMoYe4q4T5VZq6ZEo82pgReJhOrR3Flu3DAWPnP51b8
NWM1nbyvKjIZWBVW64H/661VCqeFVfcKBTLa7hvEMkD71DbScYwaHJWairISjrds4+2nl03
WZZhbtJIpcBMHqa0vsGq62d9+5t4Qfljxj8l/qa0dP1J76+nMcKLbIMeZj5ie1aQBPvWkqj
T2syYwut9CrYadb6ehWBDub7zt1P/1quhsdqaSR2xTayeurNEiUNz0p+4nvUIOKkBpDHg46
08S461DRSsBZEgxQXzVfpSg4pWHcsB6dmqwfFO30rBcnp44AOariQZ609XB6HNFguT7gOTT
hMo74qEyCo2cnoKVgNA/eP1oYgDvRjk/WgpkjNT1NOhA4JXA5b0qExyA5CmryxkE+9OMLH0
o9pbQap3KsckycMjEVOr7hnBp/lMPSk2uD0rNyTNEmhc+xp3BHSlVm6FTUgDelZstFBB/xN
JlLE7o0dQencH+QretXKRgDj1rAvd0Or6fN0DrLCfrgMP5GtiCUFRXVG7imYOybR09m37rG
ee9cr4jlVPEV5GQcs6EY/wBpV/xrorFwEHq1Yuu2om8U2/PMpt/6D+lCSejFK6d0dzLJ+8c
DscVEJQRjPNQzyjzZMcgscfnVZpwD6cUpPVsmMNCn4juBFoV5nkunlgepbiuGEqjgdBxXU+
JZd2niP5TukXg+3NciYnHvTjZrUck0ybeCO9NL57moaQ59arlJ5ixkUBiKhVyRz2p6yc+1S
0O5OHNSq2RVYHPQ05WYfSocS1Is5rf08qUIC856/jXNFsEZPFb+luXPPrRFWQ07s3PNYJg4
APGcZqzb3KxWzTzvHDHGCS7sAqr6kngVRl42qpIPqO9KI7a8tXtdSgWa1kIEqSDIYZ//AFV
pEmfUy/Emo2Gpx28theW9yqMUcwuGwcZ5rnWNa2v6O+jXRVIo47GRz9nWPAAGOmO2Kxyw61
E17zFTfuo6Lw3IqWVyT/z1B/SkvtTtrW6jjnu4oZpThFkcKWOeAM1U0eXy7Kfb1Mo6jtiq2
seEoLy6s7/+y5Lw323zZFLHawOMcH5eO/TitYJdRTk0tDsbN8xDdwx6gdqy9UBX7SeSrQuP
xwavqBZTTWxYny22gnJJHYn8KwNVusNMc5yrDr6gis+ti+lznH4Rseleh7wt3EnGPs8f/oI
rzmRv3bf7prtrq4P9qhSRxDED/wB8A/1prZi+0jp4H2oADnFTGUMnXkc1k20/yDkj2NWzLj
vjtU3IlT1uc/4yLfYrQ9jM3/oP/wBeuP3Guu8VnzNOs/a4ccf7orltlJ6GkFoRZJ7GncntT
8AHtSkgd6VyrGjoR2XkjHj5B3967axnG3IrgbGfynmdI2kKxkhFxliOwzxn611ml3G+2UsN
rHBMZOSvtxxTs7XIlZ6HR7wwOG6HBqJmVOAMHGPeqySnaeBk9aiaU78NjGOgobMlT1G3ByT
129cmsy4jZI8qc+5qeaUN8oye4w1Ubic7vvHHRR0z71Njoi7GPrMgFqcDlWHJPrWCbg98fn
WrrEu61PoWHasBua1hFWM6k9TvfC0obSIz1xI/H411sHMXI75riPCjgaTHzyJHz+ddlbzYg
BJFZT0bFUTcEJcnHQ4NcB4uObu27/I3P4iu0uZACx3E57E8CuG8VSZvLcYJ+Vv5iin8RfLa
mYeaQtSqmepFPCgdq6tDLUYu7B44rrtNfZAmT2X+Vct2NbltN5cKkeg/lWVTVGtLS5uz3Hy
4J4rHnJlOT+FSeY84CDk+la1pDb2UIknVWmPPPIX6VKtEmSc2creRPbziNxg7A2D781DkGr
WtXSz6rLIO4X+VZ5kp8twvYmIAHehCuag3fWk8z60vZj9oy/kY4ppGarLOB3pwuVo5Wg5ky
baKQpTBMp704SA96NQuhQnrmnFAfShTmn7hUsZC8IYcnH0o2sBjrTywoouBFyODSRJ5efmy
D2pZGxUfmnpinZtCuWMimMaYGzTgMilaw7idaQREnrUgGO9OFFxEfl01oyO9TZ7UYyKVx2I
PL79aCgbg9O9TBOeTRJ8iEhckdqdwsQqixrgdPeqVwxbJHbpV1yWj6FSe1UrgFVO0ZNVEmR
VycdOaRSSORinKrHkqRS7TzWpmNopR1xSlO9MBo5IHrxXM6bO1rpepgfeQDb7E5Wun24PFZ
Umk5tL2KNwGncMMjgYOcVcGrNPy/MiSfQyLPUbrT44Y0iTyXbOCvL9utdWSQSM9KxNP0iZL
lbi9ZWaMARoDnGOn5elbNOo03oEE0tR240ZptFZljs0u80ylpDH+YRSeY3tTKKYh/mN7flR
5jeo/KmZooAfvb1pN7dzTaSnYQ/ee5qWOYKeScegqvRRYC4ZwBnoD/e71GZQf4m/A1WoosF
zrNnzHjvRtAGaUt8x+tLmuN3OtWEVcnOce9P2f7RpFxinZX1qWWhNg9TRsHvRkf3qGYAZ3U
rDuIRQB9arvcop/1oppukx/rRV8jJ5kRa1xYJP3t545c+2dp/RjV60O08day76eO5sri2Ds
TLGyDA7kcfrir2mTeZY28rfeeNWP1xz+tdFNNRsznm05aG/ZSMqc5znOaW7jE3ifRpN33li
/8dds/wAqrxTY4qZJFfXNEbdyEn/8d3N/WmlqKT0Lst13BzVZrjPfnNczqEmtXhdLW7h0uy
RghvHj8xnbAOEX885qXSZdVitpbfWdjXcchVZY+FlTqrj603CyuCneVi1q83m3EUABwqlyc
cA8AD+dZ5iNM+2vdajfRgAJbukYOep27j/MVMGbvWUrrQuOt2yu8OTyKb9lB7mrRbPWmk4p
KTG4oqi2IP3v0p/2b3pxnG7GcfWlM2Omad5E2iReQy/xfpUqowHOKPNNIZG69R6UncdkKVL
EADA9a0NMuCspz2YjH41Q80YzTbORvtMoyc7zx+NXBNpivZnZQT7zGXxjpnuas3UgHAHzH2
rKsyfLiY7uK0rqdQuD944696b2B7mBrDXM0cYnmZlWQ+WpP3RishoM/wAVaupSBoomJG7dz
+VZxI9RWU27jikkWbCMpC2W4L5P5Cul0i4vbWJ/s7KYyclXGQD7Vz1i6lNrY5bjn6V11hFH
HbkE+/NaKTSQNK2pl3czPcSzykCR+SFGB6f0rm7198zJkfNn+tdLqAy5UACMfMR6muQvJV+
1Zzx83B9cUk7lOyRE0SbWG7tVzWtYay1aVYbSa6bZE7bBgKpjXnNZrSjn5a3tLm0jUYzBq8
sttIrK0c0X8S7QNp4Pp+tOCfUzk+xsaVqKXVpHPEcxuMgmtRpwVzisaS7tZNQlksYxHbHAR
Au3oMZxU7XJaPb2x9KUlroUnpdlXXnZtFhfHS8I6+qZ/pXNGUDrg/StvVnaXw5cqAcQ3kTn
PUBlZa5fPpQ4kqRbMuT1xTfMXuRVYnPXrSk0WHcq6z4mbwzaRXqWLXu+URlA5TbwTnOD3Fd
N4K8XWHinT2ubVWgniYJc27HLRk9DnuDg4PsfSs7TdPvtSlmisFLyxx+YUD7SRnHH510+ma
BDoFhZBtOt7a9unkkuDEoBc5G3eR1IB/Dn1OdLLl2M7vm3NpXOzDEnP4E1h6/fT20bLDcNA
kaBmdACWLHaq8jjua3Vi2lsE4J781y3idSLaWT+B2jC+2Cf8f51nG1y5N2OcF/rQB26w+d5
bJiXOOy/SovtfiHcc6ujqTnmIA/nilWnVpzeRKj5jYlmVGWa6lnZmLZc5x9KUpThRSuFjot
Bl8qyjHcE9/eunhu18rDEDnjmuO0xtsKKMdCSfxNbwfegYc+1YzWpvDVFq6ugcgEHiuT1+T
zLiE9gCP5V0EsLiE4HJGT65rmtWQ7oj2+br+FFNe8VV0hYzqcCaVcDoM0HJ74+lbo5QJwPm
IFadpmR9g6VlEYBz+lb2nqA2R1NTUdkaUY8zNGKMWpVs9s5NNubjfk5xViaPdHg9uRWZMCY
vY1lF3NJrldjEvZM3bc9hUG8inXf/Hy30FQ5rpS0OZvUl8w+gpPMPoKZRinYB+40ZJpMUvT
vSAXkd6VW5xSYz3pwQnpSYIlVmHQ1OpOM5qBARUyuF61nI0QhzSMXA4YflTi6k8EUwuPWkD
ISzE8nmjPHNKWyTSGqJE3nNTLL+JquaUHH1pNAW/MOOlKr+tV1c5GelPDZOOtTylXJwwJ96
kqurEGpN5qGikyUUEgDNR7zTHJIpWC5HJISTjvVZ171YK/nUbLxmtVoQysBk4NOwO9P2+1I
QaoRGVHpSbc9qfTgKBWISvWmFc1bK8YxTBEBmi4WKbAj6UlWnjyD2qFlHYflVJgR0U4ofTN
IFPpQISiniPNOMQouMipcU/ywDzS4ouFiIikp7UymhBRSUGqEFLSUpoEFJSgE0uKAOlLfMa
N561X3/Mc+tKHH4Vi4mymWhIp70+qisO1PVyDUOHYtT7lmmv0piyqevFOyGHFRZou6ZUniz
nA5xVPad2D1rWKhutVZ7dt25R9cVpCfRmcodSgQQee1X9Fwlksf/PN3T8Axx+hFV2jPUjin
6eds91F0O9ZB9CoH81Nbx10MWramwWKirkMlnLZJLJdtHd2sVwsce3iTzAO/tg/nVLyyyZP
Sqc42cnOKew7XRs6dqGnTWJ07WIDJbLJ5kbrncrHtx261DqmpRXt6Z4o/Kt4oxGiE/wAC5w
fb6Vyt5r2m6dKIry58uR1yi7GYkZ68A1gRalqPiG+vVhuXt9Oj+T5MBmU8D1JJ59qXLKSs9
g5owd1uX/Dd7LNpb3jkM91cyyseefm2jr/u1srdMf8A9VZ1pbR2VpDaxZ8uJdq56+v9anUj
NEopu4otpWL4m3fxClxnuR9Kqow9akBweDWTjY0Uibyj3GaPL/A0JL7/AJ1KGB6iou0UkiA
qQelGatDH4UjRqR2o5x8pXyO9MtgRqEmB3B9+RU7QHHy02Jlt7uIyYBcFR7kf/WNaQauRJM
623/1KMvBx3FWL+MmHcE6dc9aoWt9GQozj+lazXEUkWzOeOg9KpoLnKX0DtYTz4/49mQup6
4YkZ/A4/OscycHjFdzEjRXBljUOpUq6PyHU9VPqKWO18PRSmUaK3mgghC25M/QnH6UnFSJb
a6GNpthstYnnZYnkj85QeuCSBx9Bn8RW9F5gj+ZwSAOlRXRkvrs3UsapnCqo5wB7/jVqPCw
/NnGM8UmuxaempmXvmMnXKjsea4PUbsnxFHZKudkTyyMP4c8L+degXTqUPp0ryWyluL3xn4
hvpN4t43W0hBGASv3sfiOv+1VQWjJqSeiNulgcm8aPPAVTj1zkfzFM3e1Ub2dLC6t9TcsI4
laGbaM/IxBBx7MP/HqIq5LlbU7G0BLgE7f61tqpaEHqR6jNY1niRAeK6O1CNCFbpioaZV0Z
rW/mpPZyuEhvIvLWQnAWQHchPtuGPxrjZ0ktbh7e5jMU8Zw8bcEH/Peu8vbX93gHeo/TNTr
c5jVLuztrxUACCdASo9iQaqNrakt9jzjzB0BH50mTXoU+rWNuzRSeGbTZjBChc/ltrg7sRi
7m8qEwxFiUiY5KA9s96qy6MlSb3LeiahdadetPaSmORl2E4ByM9OfpXU2Jnv7iS4u2MsjAf
OeM47DHb6Vx1j/rc/TNdvo8W5cjp6dhUyehUVc2GA2EnrxkVx/iZJDbyzGUGIFB5ezleeWz
+XFdhIrMucdPWs/ZLHO8sTKHHCjaD1Hp3zUR0ZbVzzdXX+8Pzpwdf7y/nXoTXcsT4/srTGb
v/o4B/nQdRvEww0fTQOmRF/8AXq/d7kXl2OAUhuhB+lLxXX6lLb6hZTw3un2tvcqheC5tlx
8w6Kfr09P51ygjX3pNroVZ9TR07mKPA575+pro7ZTtBwDjtXM2cSy7Y2BwCrDnowOQa6i3J
Kjg1nI2gTTLmI+XxxgZ5xXKa1GSUfqFYqfqf/1V1U5by8A9KzCk8d1vSNHVxtkSRQyOvcEV
MGlI0mm4WOSOR14oGe/Su5iurG3jbd4asC/qAMfqDXNa/qmjzX1ta22n/Yr51LMI/uMBn0G
Ox9Dx7iuhNPZnG4yjujLIwDW9YH5/xrF2Ng8frWvZvtc89zWVV6HRh92bpYBM/pWBq88lrb
bYcGR5BGjbS2M9/wAga0nuAqZJAA6knAqGK/MFzFdwMrmNsgg5B9Rx+VRSdnd7F11zLR6nK
h5ZFVpnV5cYZlGAacEJrU1CdL6/lukto4A+Mxx/dUgYOPyqvtNdDmciiVREacICe9T4PelB
H1qedj5RiQAHqSaCij+GpN1HU461PMyrEYHoMVOo4qMrg08HAobuCQrLxnioGJPpUrZPU0w
rmhAyAqSetAX3qbyyaBG2fu1fMTYYqn1p/l5704I2eRip0THaobKSKvkN604QAcnrVwqcVG
RU8w7ECptHQZpp46+tT4qNhimKwwNjvUgkHQ1GaTIp2C5OCD0oOKg3Cl8wY+8RSsx3JCaTZ
600SDs3NLuJ70ALsBphjHrSk+ppvynuKBWEEPPWnCLB9aN3pS5J70XYWAgAVGzDPApxX25p
pB9KYWI25phUZqUimkUwsR7cHgUpXNOxTwvFFxWIttGKk20ojJoAh2AmjYKn8ljwBUiWhz8
xxRcLFLyNx+7mlMAH8FaAtwOlBiHvRzCsZwiB/gH5UvkKew/KrpjA6Umwe1VzCsUTACOnNK
IgoPr7VbKKewqMrzT5hWK+0AUcCpGwOoqM7f71NAarL8xz6005U5qc8sQfXrSbcVPMVyjAc
9KcCCMGjaO3FIQQMmldMdmhenTpTlfGM8Gow9KOvtSa7gn2JhN+NSCRSOtVewPtQG9e1S4I
tTYsybSw7HmqUD+VrkGWws8LR49WU7h+hNXGbOD6VnalmKFLtDg2riY8Z+Udf0rWlozOpqj
pgcxY4x9ap3TLIxQEE+neuVuPHNhc6JI2n3H+muu1ISDuUn+L0IA5qpa+FVmhS5uLuYXMqh
y6cMMj1/wq5Q6t2JhU6JXNqfwqWmPiGdxLGz/ZoomT/VkDJP4800Kse4KqrnrgYzUWgeKB4
XkvdA8Rlr6wkUSwu74b8Ce4+ufypR4p0DXb+Sy0LTblI4UMj3U8uc9gAvpTs7E8yuPooNJS
AcGp6yke9RUUWQXLKyqe+KmWQr7iqOaUMR0JFS4FqRqxyq3GealzWQJmB6g1PHeEdaylTfQ
0jURo8is/W4JZ9NeS2hSW7tj51uGOPmAIOD64Jqwl3G3U4qdXU8qwP0NQrxdy3aSsZWgeJL
TUkSaG4WPBBkU/MY/TNdRa36y4O7qa8117w9c6Xqcut6RkQyD/AEi3RchD3bA6qevHQ+1Sa
XJ4hTR49UglW6hALGF2BZ1HXHHtXX7slzJnNeUXytHsFrOrDqKmkwSNo5zk9q4vSdc+1WsF
xESBIgbbnkZHStyLUyxG7NS49y1JPVGyyjblsfhxVHWNYsdGsGmvbqO2Re7nk+wHUn2Gar3
Gu28Ch5JYUUdfNcKPxrktU1LTXmjht7iB7+4lBjkbEjsM8gNg8YyAB0/WnGF2KU7Im1XxRs
WMWdlczedGTHNIuxFYjKg55GSfSq9tp0sVlBFcTNNPGgV5DxubufzrXcBn5AODkZGcGk2g1
zzrXVkrGsaTTvJ3Ms2mOzVVvtJhv7KezlLKkyFCQOVz0I+hwfwrcKD0puwVCqNFOCMrw/qb
jNrMSl1ARHOhHRgOo9VYcg+h+tdVHqsVoC0kgEeQMkep7Ad/auZv9MFxPHdwP5V2i7N3QSJ
12t9DyD2yexNYdxqWpm6tbGKCWO6ZzgSdBxgk9iADnPNbxanqc8k4aHpY1WGbAYkc4xg9qd
JeLKSYycqgye5x7V55Naa7p9q89vfQ3TRje8Hk7N2OoU/nS6L4o+3Wkc7ARTDh0Ridv4nrk
U+VNXixXs7SO8RIdUn+xLJIS6uVIO1mAXgKfU9PauIjh8pBEkRjCcFCSSD3znnOfWppNXdC
ssUrRyxkFHU4I96uSXl1qgS+vGElxKoLMFC5Hbge2KH7qKXvMgsiUmGcgk/y/wD112WlXDK
m32wADXDTzC0uIpZZvLiIKbWAA3ZBzn6VuWl0AgIY+xHSk1dXHezsdd9tWTgtgjk4qFZ1Mj
uVXIbjjHFclfeI7WxmjSeZfNcEohPLY7cfWs+68ZyWCK95pV3FGTtDjBHt/k0uRhzLqegRu
jShnIyMk81JPho2AYYPQnqK8xg+IUEsKSC3mEzHDx7gQB3wc8mmyfEiEqQtpdH3JUf1p+yl
2F7SB2F+iBd2PnI781hheBWHbeMW1TUrS1hsnXzZcMzPnaoBJPH0rodtZzTjozSDUtiGKYR
3RUnAwOa6mG4jKrtzjbxiuJvWEV+pJwGQfjyc1Bb+M4Y7uaCaNlijHyup3YHct6fShwcldF
wqRg7SPQ2lD5UEfXNSoFJ5xg9K5G38SWEiBxewBT1JkAx9fStCHxDYsDi9tmwMnEoPH51ny
S7G3tINbnRPChQg4xjAGK4XWLAJ4pivGmUq8IijiIOVYbiSPqCPyrZl8TWHlnbe22B1/erx
+tck2tLrXim2is5PNt7cPJJIPu/dIxn6kfnWlNSV35HPWlFpJO+psLFkj3pttOVzvweTyOl
WAORXOya1Z2WozWk86xyRkk7uB16Z9cc0opyG2oK97EGt6Tda94knhkMz2EUMRQPIwgRjkt
kD7zcCk0vQL7w9rMUtp5b6bInl3KplQGzkNgn72eM810ukeLfD9zaz6ZeajDEkjiWKVWGUf
pyD1BFReKvEOg6F4fkitNTg1C+uHU7IiOAvIGO3OMmuhOdlFLQ52o3cr6lbRpZbnTRLNje0
0vT0DkCrxWsnwnG6+F7N5AymYyTAN1AZ2I/Q1tbT61z1H77NoL3UVyvvQEz3qfYKQr6UuYr
lIxGO/JpwXsBilApcGlcdhNtNZfSnk0mc8UICMjimjrUu3NAix2p3E0IAKftNKBinCk2FhA
uKcOKUUhpDsLuOaCVPUU3FLimIaVU9OKjdCO1T4pNvvTuKxSbioDWhJErDpz7VVeAjoc1pF
ohorEn1o8winOhHUGo60VmQ7od5g704SD1qGkp8qFcsb/elzVal5pco+YsginBhjrVYfWlq
eUfMWCfemFveo+aMGjlHzClj60gyaMYpw5p2FcAMd6cCaQY709SPT8aVh3FAJ7GpFTHU0gb
jpS7hUjJlbA4xTw1Qg04GoaKuTZFMakzikJpWAaetNIFOOaaaokaVqJlb1H4VM3SomBA4Y1
SEyq45yQajYEmrRz0qMgE9BWiZDNgr8x+tAp7qQxxzUdYG4uPSjb+XpTdxFODUWAjZAfY1G
Qy/SrOQaaVHaqUhOJEGyBxQacVx2yaiI9Dz6VSsS7oXtimZ5IIHpz3o3EdRSM3fFVYm5jHw
toTSh/sG1xnlZnXr9DW3DgAIBhVAAHsKiOD0pVyD1pyu92JWWyKmqeH9M1aVZb23aV1XYGE
rLgfQHFFppdnpVuYbG3WJGOWxyW+p71pK/FNZQRxUqT2Cy3KLLkVGQRVh056YNRkeoq0xMi
zSgE04pzQAfqKYhpFJUo296R4+PlouBETSbvWkKmmnI60wJBIR3pwmI6A/gahzRSsCZcjvp
EIw549anS9yhVlCggjKcYz3rKJoDEdKhwRamyhF4QihUi21AA5yGkhO7r6qwx+FTJ4XunXZ
Prbbc5+VXY5/4E361cWd16GpkvCPvD8qpzqdxKFPsUz4K06dt17f3lzxgruEYP5Z9q3bHTd
P00Ys7aKIkYLDliPqeagju0cfeGfepxIDXPOc5aSZtCMI6xRdDe9LmqiyAd6lVgw4NY2Nbk
2aTI+lN/GjFAx1JwcZ7dPak6UZNMQ4KByKxYfCul2wIgE6BjkgSZ5/KtncfSk3jNVGUlsyX
GMtyimg2CEEpJJjtI5I/Krvl4HFSBgadkUnJvcajFbFO4s4byFoLmFZYm6q38/Y1Vi0GzhX
YhulQDAUXLgD6c1rcUYoU5LZg4Re6MeHw3pUF2t2loTcKciR5XYg/iauXFslxbyW86CSGRd
roe4q5SHmjnk9WwUIrRI5weD9CGP9CYfSd/8AGlPg7RWGPJuBxjInNb5U+1IMjriq9rPuR7
OHYo2OkWGmZ+yWyoxGC5JZsfU1dxSmkBqW29WWklsVL/S7XUkVbhXBTO143KsueuDTdN0q0
0q1kt7dXZJG3Sec28txjBOOlXqTinzO1hcqvc54+CNCIwYrnHOB55wP0o/4QjQgciG4HGOL
g810OaTNV7Wfcn2cOxgf8IZooPEVwFByFE5wPzFaen6XZaVC0NlAI1Y5cklmc+5PJq3mjNJ
zk9GwUIrZC4qhe6JpuoTGe5tQZiu0yIxUke+DzV7NGaSbTuhtJ6MwJPBehyOWaK5yf+ng4p
9t4P8AD9rKsqaerOpyC7lufXHetosB3ppkFX7Sb6kezh2JMjgAAADAAGAKN1QGYCozcE9AK
lRZVy0WFNLCqbTye35VGZnP8VPlDmLxkA9BUTXCjqapkk9Tmmmq5UTzFk3X90fnQk5LfMfy
qrSU+VCuzWjYEdalrHW4eP7p496njvQ3DcGocGWpI0TSZGaqrcIf4qcJV9QKXKx3RZFFQ+Y
MdaTzMdxSsFywKXiq3niniUetOzFcnoqMOPWnbs1Nh3Q6o2iB5BwafkHvQTTTaCyZWaNh2z
9KgeENk45q/mkOKpTaJcDKaLB5GKaY/pWsVVhyB+VQtCvYflWiqEOBmlDSbTVx4wOn5VHsr
RSI5SuAadUmyjZRcLDMmjJp4Q+lLt9qLgMwT2pwWnge1OFK47Ee00opXzTQc0APFOxUdKDS
sMmXjrTgeaiVh3p4YVLQx+6kyaQEHvRUjHE03rS0tAhhHHUUwjHapTTaYmRbc9qcFxTqKdx
Gm4+Y49ajYZHNPY/MfrTTWZqRFRTSCOetSEU05FVcQzf604N700mmnAp2C49m4qJiD9aGJ7
GomyOe1NImTEOaYc9qdnNJ71ojNgpzTqbSZNAh4OKkDZ6VDmnDOciiw7kpTf14PrULwspwR
+NWI2GPepCcjFRexVigYyvSmbefSrrR+n5VGYwe3NO4WKxHqKTipWRhxjNN2Z6cU7isQ8Hr
zTWjzznNSshzyMe9MPB560wISh5I7VGSRVn+VIyBqdxWK+aSnmJs/KM1GQQcEYNMAoxRS0g
EpySvGcqxHtSdqbUyVyk7Ftb5+4zTxf4/g/WqVISaz5EXzs001IfxbhVuO9RxwQawAaUNg5
zg+tS6aGqjOjFwp7UokUng1hJdSr/FuHvVhL5T95WH05qeQtTRrhgR1FGazkuUP3ZKmWY56
ilysfMi4KXNQCT3p3mCpsO5ODS59qr+co60CXPQ0WHcnLc96WmK4YU7NIYpHFN/GnZpjUxM
XikxSDpS55oEGKYc5p9NNAMZk0ZoNMJqhDy1NLU0k03JxTSJch+6kZwOpqEljwQKaQew/Wn
YLskLg0wt6U35vSjmhIQGm07GfSl2Z71VxEZ5FRmrOwY560woop3CxBTac/XioyaZIpNNJp
M00sKYhSaYTSFqaTTsK49Xweean81TxniqoNLmnYC15hxjdR5gXndiquT60DH40rBcs/aiO
nNOW5c/xAfhVSlBNOyFcu+fIRw2B6kinLcsv8eaphiBTd7VSSE2zTS9UdSamS6VucjFYuae
jENwaHTiwVSSNsTIe9PDBuhFZHmEYwe9SecVHHFZukuhoqj6mpSEVmrfuOMg/WrUd2jj5gA
frUunJDVRMmZQRyM1E0AbocU/zFY8Hj0p4X0NJJoejKxgceh/Gk8tu6GreCKKfMxcqKnln+
6fypwiPofyqzRmlzMLIiWLPU4oMeB1qXdUDSNuIo1CyIXAJpnAqR+OaYFqkSJuGcAU4YIpp
WnLzTuA4Ciign1NIYUoYimbh60b/agCQNT6r7z6CniQ96TQEhNIabnNGeaBC0UUmaBF0v8A
MfrRupjLyfrTSGHelY0Jd1NYj1phYjtTC2aEhNjy30qNjyaQmkzVpEthmkpaKZI3FG2lopg
N20bc06ii4hoWlHFLRQAnfIqRZAaZTSKLDLAYGggGoFY+lPDVNirilaaVzT80UAM28eoqN4
gen5Gp8UmKAKTxN1H61HjH3gRV8g44qMrzyMe3ancVirSMoI5FSvCFPAwPzFN2/SmIqtEw6
c0wqR1q3jB5FBVWz3+tO4WKlB5qdouKhKFfpTEMIxSU+kxUtBcZRSkUYpDCjNFJQA7PfpT1
lYd6iozQFy4t060v2t/Un61TzTg1KyK5mWhdMTk1Kl0O/P0qjkUtS4opSZrR3Kg/eIq0k4I
zuBFc/k+pp6SMnQmo5CvaG8Z1ppnH+TWSt23fB+tPN0D2pqAnUNQSg8A07dWcs6n+IVKJ/R
1/OpcSlMub6aWqATetDSADPalYdyQtTScdaiMp7c1GWJ6mqRLZMXFIXFV8H1pMkd6YicsKT
ctRZPrSZb1oHcm3LSFh2qLJ9aMmgVyTdShhUVL0oAezkc1Xd3PIOKkLHFMNNCZAysQeefrU
RVvf86tE881EcYIz3q0yWiHB9DSdO1WFAIoK4FO4rFeipCp9KYRQAlGaKKYgpaSloAKKKPx
pgLmlzTeKXii4WFzRmkpQM0+YViQNxQSTSBeOaUijmCwUDIopRRzBYcJGHc1MlzIvU5qvml
4PtRcLF5LzjkVKt2hPbFZgGOhpwJxStFjuzUFwh7GjzkrOVyO9PEh9aXIg52XGlGODUTvk4
zg1B5h9AaM5+tLlHce7jGAOe5pQ3vUWexp2aVh3JQR3pOh4pgpc0WC44nNJxTc0ZosFx2Pp
SbT6UmaUORRYLi7TS4PpSeZ78+lKHHXGKVmK4oNGQabuycilGDQA8HgUUzIHrS7xQBfP3j9
aTinNgk/WkxUGgm2m7B6U+ii4WISopm0GpygNRmKqUiWiPbjvScipCmKbsqrk2GilxSkEdu
KMUXENxRinYoxTuFhlFLto20AJRRijFMAoFJikxQBLmlpgPHIpwqRi0UlFAxaMUlKKAI2Ud
uKZ5eevB9RUxGetJgGgCAxMO4NR7QO2KtleKjaIdT/Ki4rFZk7g0xlbb0zU7xdxyP1qAgqO
4+oqkIhKL24ppUip9xxzzTW2mqEQYpCKkIppFFgI6SpCKYRjtipaASijtRSGFAoopAOFOpo
FKKAFozRgUYpDFpabRigQ8MVPBpfMPoKjxRQMkDnrTxO+ME1DRRYLk/mn1NKspzyeKr04Ur
Duy2HHrS5B7iqwzgY59qeKVirk/FHFQinA80h3JOKMUziloAcaSkx7UhPODQAEjNNOCaQ/W
kIpiFNRlQfSnEc00DniqEKBtHFLk0mPeigBDzSEGl4HakPNAEbJik2n0qQ/Wmnrn1qrisN2
0mKkzxSfrRcVhmDSc0/NJmi4DcUUpPtSUwFB9acGA7Uyl+lAiUEGl4qEEg07PtzQBLRUYYU
6gY6jNNzS0ALml3YpvFLQAufejNNwPSg9KAHhuakU571BkVImMUXEPLc4zTlOeaiyDxThg9
+fSgCXJpc0wGlJpAOpKbRTAdRSUUALSH7popCKAGg9qerc9ajIoBxxSAsZpM1GGxTgw9aQG
l/EfrSOSDwaKKg0HijvRRSYwplFFCEHcU1qKKaBiDqKQ0UVSJY00UUUyQFFFFMBO9FFFADs
cVGaKKAAUd6KKAFzTu1FFIoKWiigBKWiigAooooAQ9aicZQ55+tFFJbiZRf7+KioorVEMKG
60UUwG0elFFDAZ3NNPU0UVDGFFFFIB4paKKQwooooAWg0UUgCiiimAUUUUAFOFFFIY9Ov40
/vRRSKQoooopAPFO70UUhgKRvvUUUIZGRxUeaKKskWlHU0UUgEP36KKKAENN70UUwGdzSGi
iqEHpQOtFFAgptFFAB2pKKKYhaBRRQAo7U5aKKAFNIKKKAHCiiigA706iigYUnaiigQqfe/
A0D+P8KKKAHjvS0UUAPHQUo60UUAHeloooAO9OoooAKSiigBjdKbRRQACkY9KKKQH//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0